MASARYKOVA UNIVERZITA EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA KATEDRA REGIONÁLNÍ EKONOMIE A SPRÁVY SEMINÁŘ K MEZINÁRODNÍMU ROKU PLANETY ZEMĚ

MASARYKOVA UNIVERZITA EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA KATEDRA REGIONÁLNÍ EKONOMIE A SPRÁVY

SEMINÁŘ K „MEZINÁRODNÍMU ROKU PLANETY ZEMĚ“

BRNO, 2008

MASARYKOVA UNIVERZITA EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA KATEDRA REGIONÁLNÍ EKONOMIE A SPRÁVY

SEMINÁŘ K „MEZINÁRODNÍMU ROKU PLANETY ZEMĚ“

(RECENZOVANÝ SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ)

BRNO, 2008

EDITOŘI: RNDR. JOSEF KUNC, PH.D. ING. SVATAVA NUNVÁŘOVÁ ING. IRENA OPLUŠTILOVÁ

ODBORNÍ GARANTI SEMINÁŘE: DOC. RNDR. MILAN VITURKA, CSC. RNDR. JOSEF KUNC, PH.D.

RECENZOVAL: DOC. RNDR. VÁCLAV TOUŠEK, CSC.

© MASARYKOVA UNIVERZITA, 2008 ISBN 978-80-210-4748-8

OBSAH TEMATICKÝ BLOK 1: SOCIÁLNÍ GEOGRAFIE, REGIONÁLNÍ GEOGRAFIE, EKONOMIE DOPRAVNÍ SYSTÉM ČESKÉ REPUBLIKY: EFEKTIVITA A PROSTOROVÉ DOPADY .............................. 7

Stanislav Kraft, Michal Vančura DIAĽNICE VERZUS VYBRANÉ EKONOMICKÉ ASPEKTY REGIONÁLNEHO ROZVOJA NA SLOVENSKU . 16

Tomáš Pšenka, Eva Džupinová, Peter Minarčik POPULAČNÍ PROSTOROVÉ ZMĚNY MĚST BRNA A OSTRAVY ........................................................ 25

Petr Klusáček, Tomáš Krejčí REGIONY DOJÍŽĎKY ZA PRACÍ V JIHOČESKÉM KRAJI (SROVNÁNÍ MEZI LETY 1991 A 2001) .......... 32

Jiří Čekal PREMENY PODTATRANSKÉHO REGIÓNU – VYBRANÉ ASPEKTY ROZVOJA OBCÍ V ZÁZEMÍ MESTA POPRAD .................................................................................................................................. 42

Ivan Andráško, Pavel Šuška, Vladimír Ira VÝSKUM MIESTNYCH KOMUNÍT – „NOVÁ“ INTEGRUJÚCA PRÍLEŽITOSŤ PRE VÝSKUM V SOCIÁLNEJ GEOGRAFII? ............................................................................................................................. 47

Tomáš Chorvát KOMPARACE VENKOVSKÝCH REGIONŮ BOSKOVICKA A HROTOVICKA Z POHLEDU JEJICH AKTÉRŮ – OBCÍ A ZEMĚDĚLSKÝCH SUBJEKTŮ ........................................................................................... 53

Iva Galvasová, Jan Holeček, Hana Svobodová VYMEZENÍ ODLEHLÉHO VENKOVA V ČESKÝCH PODMÍNKÁCH ...................................................... 58

Vladan Hruška NĚMECKÉ JAZYKOVÉ OSTROVY BRNO, OLOMOUC A JIHLAVA V NĚMECKO-RAKOUSKÉ IREDENTĚ NA PODZIM 1918 ...................................................................................................................... 62

Richard Jašš HYPERREALITA – KRAJE ČESKÉ REPUBLIKY ............................................................................. 71

Lukáš Nevěděl VYBRANÉ KOMUNIKAČNÍ FORMY UŽÍVANÉ OBCEMI ..................................................................... 76

Svatava Nunvářová PREZENTACE ROZPOČTU OBCE NA WEBOVÝCH STRÁNKÁCH ...................................................... 83

Irena Opluštilová KONKURENCESCHOPNOST ŽELEZNIČNÍ DOPRAVY – PROBLÉM EKONOMICKÝ A EKOLOGICKÝ ....... 88

Martin Kvizda TEMATICKÝ BLOK 2: KRAJINA A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, CESTOVNÍ RUCH, FYZICKÁ GEOGRAFIE, URBANISMUS

GLOBÁLNÍ A REGIONÁLNÍ POHLEDY NA STAV ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ .......................................... 99

Milan Viturka FAKTOROVÁ EKOLOGIE BRNA V ROCE 2001 ........................................................................... 112

Hana Novotná ROZVOJ VĚTRNÉ ENERGETIKY A CESTOVNÍ RUCH: HROZBA ČI PŘÍLEŽITOST?

........................... 121

Bohumil Frantál, Josef Kunc, Stanislav Cetkovský, Petr Kučera PŘEDPOKLADY A PŘÍLEŽITOSTI PRO ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU ........................................... 130

Markéta Uhnavá, Jan Zvara

ZAHRÁDKAŘENÍ – SPECIFICKÉ TRÁVENÍ VOLNÉHO ČASU VE VELKOMĚSTĚ ................................ 134

Sandra Keyzlarová ČLOVĚK JAKO (URČUJÍCÍ) FAKTOR BIODIVERZITY V KULTURNÍ KRAJINĚ ................................... 141

Zdeněk Lipský SOUČASNÉ FYZICKOGEOGRAFICKÉ VÝZKUMY NA ÚSTAVU GEONIKY AV ČR, V.V.I. ................... 146

Karel Kirchner VPLYV POVRCHOVEJ ŤAŽBY NERASTNÝCH SUROVÍN NA KRAJINU V OKOLÍ VALASKEJ ............... 154

Pavel Hronček METODA ANTROPOGENNÍHO ODEČTU...................................................................................... 162

Jan Juráček GEOVIZUALIZACE PŘÍRODNÍCH KATASTROF V GLOBÁLNÍM KONTEXTU ...................................... 166

Petr Kubíček, Milan Konečný ZMĚNY V ÚZEMÍ? JEN S INVENCÍ A LIDSKOU DIMENZÍ. (ZAMYŠLENÍ NAD VÝZNAMEM A SMYSLEM ÚZEMNÍHO PLÁNOVÁNÍ) .......................................................................................................... 176

Lea Vojtová TRVALE UDRŽITELNÉ ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ V TEORII A PRAXI ..................................................... 181

Vladimíra Šilhánková, Michael Pondělíček METODICKÉ PŘÍSTUPY K PROSTOROVÉMU PLÁNOVÁNÍ ............................................................ 186

Jan Binek

TEMATICKÝ BLOK 1:

SOCIÁLNÍ GEOGRAFIE, REGIONÁLNÍ GEOGRAFIE, EKONOMIE

DOPRAVNÍ SYSTÉM ČESKÉ REPUBLIKY: EFEKTIVITA A PROSTOROVÉ DOPADY Stanislav Kraft, Michal Vančura Abstrakt: Příspěvek se zabývá postavením jednotlivých regionů České republiky (ORP) v dopravním systému a prostorovými dopady existence dopravní infrastruktury vyššího řádu. Na základě údajů o časové dostupnosti Prahy ze středisek ORP je celkový soubor sledovaných regionů diferencován podle absolutních (časová dostupnost) a relativních charakteristik (průměrná rychlost, vážená časová dostupnost). Sledovány jsou údaje pro individuální automobilovou a veřejnou hromadnou dopravu. Pomocí nástrojů ArcView jsou pak následně vyjádřeny časové a prostorové vztahy generované dopravním systémem. Tím vzniká časoprostorová (time-space) mapa pro dostupnost Prahy individuální automobilovou dopravou. Klíčová slova: dopravní systém, časová dostupnost, regionální rozvoj, time-space mapy Key words: transport system, time accessibility, regional development, time-space maps

1. Úvod Možnosti rozvoje jednotlivých regionů jsou výrazně determinovány jejich postavením v dopravním systému (síti). Výhodná dopravní poloha určitého regionu může přispívat k jeho rozvoji, zatímco periferní poloha může být z tohoto hlediska problematická. Přestože došlo všeobecně k poklesu významu dopravních faktorů (zejména dopravních nákladů), doprava stále platí za jeden z velmi významných lokalizačních faktorů v regionálním rozvoji (viz např. Viturka a kol., 2003; Vančura, 2007). Doprava svým působením umožňuje překonání bariéry prostoru (Rodrigue et al., 2006). Nerovnoměrné rozmístění dopravní infrastruktury však přispívá ke vzniku relativních nerovnoměrností v prostorové struktuře dopravního systému a tím i jeho efektivity. Budování kvalitní dopravní infrastruktury (dálnice, železniční koridory) přispívá ke vzniku relativních nerovnoměrností v postavení jednotlivých regionů v dopravním systému. Regiony napojené na kvalitní dopravní infrastrukturu mohou být integrovány do širších socioekonomických celků, zatímco regiony s horší dopravní polohou tak mohou být marginalizovány. Postavení jednotlivých regionů v dopravním systému tak do jisté míry odráží výkon, resp. efektivitu, celého dopravního systému. Zásadní otázkou je stanovení „měřítek“ efektivity dopravního systému. Budováním kvalitní dopravní infrastruktury se pokouší propojit jádrové aglomerace a zlepšit tak jejich vzájemnou časovou dostupnost. Efektivnější časová mobilita mezi geografickými lokalitami je tak jedním ze zásadních požadavků na současný dopravní systém na všech hierarchických / řádovostních úrovních. V duchu hesla „time is money“ se rychlost pohybu v prostoru stává velmi významnou charakteristikou, která odráží funkci dopravního systému. Adekvátním grafickým vyjádřením vztahů založených na časové dostupnosti dvou a více různých lokalit jsou časoprostorové mapy (time-space maps). Jejich podstata spočívá v relativizaci umístění a vzdálenosti geografických lokalit, jímž se podstatně liší od běžných geografických, resp. topografických map. Časoprostorové mapy poskytují synoptické vizuální vyjádření časových a prostorových vztahů generovaných dopravním systémem (Ahmed a Miller, 2007). Výstupem časoprostorové mapy je zdeformovaný obraz původní geografické mapy, kde vzdálenosti neodpovídají skutečným fyzickým vzdálenostem, ale hodnotám časové dostupnosti, resp. rychlosti pohybu, mezi sledovanými lokalitami. Přestože timespace mapování není u nás zatím obvyklé, má zejména v USA relativně dlouhou tradici. Jejich počátky jsou spjaty se vznikem konceptu tzv. časoprostorové komprese (time-space 7

compression), která předpokládá určité smršťování geografického prostoru při inovaci v dopravních technologiích a dopravních prostředcích a tím zvýšení rychlosti dopravy. D.G. Janelle (1968) poukázal na význam časoprostorové komprese při změnách v časové dostupnosti mezi New Yorkem a Bostonem mezi léty 1800 – 1965. Obdobně prokázal P. Vickerman (1999) smršťování prostoru Evropy vlivem rozvoje vysokorychlostních železnic. Obr. 1. Cestovní doba mezi New Yorkem a Bostonem 1800 - 1965

zdroj: Janelle 1968

2. Metodika výzkumu Základními jednotkami, ke kterým byl výzkum vztažen, byly správní obvody obcí s rozšířenou působností (ORP), které vznikly ve II. fázi reformy územně správního členění v roce 2003 („malé okresy“). V současné době tyto jednotky (celkem 205) plní mikroregionální funkce veřejné správy v České republice. Byla sledována časová dostupnost všech středisek ORP do hlavního města Prahy1 pro individuální automobilovou i veřejnou hromadnou dopravu. Zároveň byla u obou druhů dopravy sledována kilometrická vzdálenost od Prahy2. Časová dostupnost středisek ORP do Prahy individuální automobilovou dopravou byla vypočtena modelem dostupnosti převzatým z dizertační práce T. Hudečka (2008). Model dostupnosti3 zohledňuje nejrychlejší spojení realizované pomocí průměrných rychlostí po různých druzích komunikací (dálnice; rychlostní silnice; silnice I., II. a III třídy), počtu jízdních pruhů, sklonitosti komunikace a rozlišuje komunikace v obci a mimo obec. Na základě těchto hodnot byla graficky vyjádřena diferenciace zkoumaných regionů podle hodnoty průměrné časové dostupnosti (obr. 2.). Data pro zjištění časové dostupnosti ze středisek ORP do Prahy pro veřejnou hromadnou dopravu byla zjišťována z elektronické databáze jízdních řádů IDOS 2007/2008 v běžný pracovní den. Byly započítávány autobusové i vlakové spoje a povoleny byly maximálně 2 přestupy s možností kombinace obou druhů dopravy navzájem. Započítáno bylo vždy nejrychlejší spojení, které však muselo být z důvodu větší reprezentativnosti realizováno

1

Praha je v současné době stále nejvýznamnější koncentrací obyvatel, pracovních příležitostí, služeb atd. v rámci České republiky. Význam Prahy dokazuje i výrazná denní i nedenní dojížďka za prací i vzestup významu v regionální i sídelní hierarchii České republiky (Hampl 2005). 2 Pro zřetelnější kartografickou interpretaci byla střediska obvodů ORP ztotožněna s celým správním obvodem. 3 Použitý model dostupnosti pro individuální automobilovou dopravu pracuje se silniční sítí k roku 2005, zatímco hodnoty o časové dostupnosti pro veřejnou hromadnou dopravu se vztahují k roku 2008.

8

alespoň třikrát denně. Časová dostupnost středisek ORP do hlavního města je znázorněna na obr. 3. Vypočtené hodnoty časové dostupnosti středisek ORP do Prahy pro oba dva druhy dopravy byly použity i pro výpočet průměrných rychlostí každého střediska ORP při dostupnosti Prahy. Vybavenost kvalitní dopravní infrastrukturou, resp. vzdálenost od „rychlostních“ os, daleko lépe vystihuje postavení jednotlivých regionů v dopravním systému a poukazuje tak na celkovou diferenciaci regionů podle této charakteristiky. Obr. 2. Časová dostupnost Prahy ze středisek ORP individuální automobilovou dopravou

zdroj: Vlastní zpracování

Nejpříznivějšími hodnotami časové dostupnosti se u obou druhů dopravy logicky vyznačují střediska ORP v zázemí Prahy, zatímco nejméně příznivé hodnoty vykazují ORP nejvzdálenější. V případě individuální automobilové dopravy je patrná existence rychlostních os (dálnice D1, D5, D8 a rychlostní silnice R10), které významně ovlivňují dostupnost všech dotčených středisek ORP. Nejhorší časovou dostupností se vyznačuje oblast Jesenicka a celého Moravskoslezského kraje. V případě veřejné hromadné dopravy je zřetelná výraznější diferenciace celého souboru regionů a méně patrné „difúzní“ šíření hodnot časové dostupnosti. Opět se zde velmi výrazně projevuje existence dopravní infrastruktury vyšší kvality, zejména železničních koridorů a dálnic. Některá střediska však vlivem špatně provázaného systému veřejné dopravy vykazují výrazně horší hodnoty než odpovídají jejich vzdálenostem (Rýmařov, Konice, Tachov apod.).

9

Obr. 3. Časová dostupnost Prahy ze středisek ORP veřejnou hromadnou dopravou


Pro vhodnější vyjádření relativních rozdílů v postavení jednotlivých středisek v dopravním systému byly pro střediska ORP vypočteny na základě předchozích analýz průměrné rychlosti při dostupnosti Prahy (obr. 4 a 5). Obr. 4. Regionální diferenciace průměrné rychlosti prostředků individuální automobilové dopravy při dostupnosti Prahy


Průměrná rychlost prostředků individuální automobilové dopravy při dostupnosti Prahy prokazatelně odráží relativní nerovnoměrnosti v územním rozložení kvalitativně vyšší 10

dopravní infrastruktury na území České republiky. Nejpříznivějšími hodnotami se vyznačují střediska v blízkosti dálnic a rychlostních silnic. Nejvýraznější koncentrace těchto středisek je podél hlavního silničního tahu ČR dálnice D1 a D2 (hodnoty průměrné rychlosti 95,0 a více km/h). Naopak střediska s relativně nevýhodnou polohou vůči dopravní infrastruktuře vyšší kvality jsou koncentrována v samotném zázemí Prahy, v oblasti jižních a západních Čech a v příhraničních regionech východních Čech. Sledovaná charakteristika v zásadě odpovídá současnému stavu rozložení silniční sítě vyšší kvality na území ČR. V případě veřejné hromadné dopravy je sledovaná charakteristika silně diferencovaná nejen podle územního rozložení dopravní infrastruktury, ale zároveň podle efektivní provázanosti jednotlivých spojů hromadné dopravy. Nejvyšší hodnot (75 km/h a více) dosahují střediska na významných silničních (Jihlava, Plzeň) a železničních tratích (Pardubice, Ústí nad Labem, Břeclav). Střediska s nejnižšími hodnotami průměrné rychlosti se opět nacházejí v těsném zázemí Prahy, což je ovlivněno především větším počtem zastávek a tudíž nižším průměrným rychlostem a v periferních oblastech středních (Dobříš, Sedlčany, Rakovník), jižních (Milevsko, Týn nad Vltavou) a západních Čech (Tachov). Obr. 5. Regionální diferenciace průměrné rychlosti prostředků veřejné hromadné dopravy při dostupnosti Prahy


3. Vážená časová dostupnost Na základě vypočtených hodnot o průměrné rychlosti obou druhů dopravy mohl být soubor středisek rozdělen podle hodnot průměrných rychlostí obou druhů dopravy. Relativizací těchto údajů mohly být vymezeny ORP s nadprůměrnými, průměrnými a podprůměrnými hodnotami rychlostí při dostupnosti Prahy, které později posloužily jako podklad pro vytváření time-space map (obr. 6 a 7). Pro jejich tvorbu bylo potřeba zjistit novou „transformovanou“ polohu střediska ORP vůči Praze, která nebude odpovídat jejich fyzické vzdálenosti, ale hodnotě časové dostupnosti, resp. rychlosti. Transformovaná poloha bodu byla vypočtena podle vzorce pro váženou časovou dostupnost (Kraft, 2008) ve tvaru:

11

n

di

∑t Vcd =

i =1

di ti

i

*100 ,

kde Vcd = vážená časová dostupnost; di = vzdálenost střediska ORP od Prahy (po dopravní síti); ti = časová dostupnost Prahy, n = počet středisek ORP. Hodnoty vážené časové dostupnosti jsou vyjádřeny v %. Střediska vykazující hodnoty Vcd nižší než 100 % mají nadprůměrnou časovou dostupnost a jejich vzdálenost je v time-space mapách redukována na příslušnou vzdálenost odpovídající hodnotě vážené časové dostupnosti (časoprostorová konvergence). Střediska s hodnotou vyšší než 100 % mají podprůměrnou časovou dostupnost a jejich vzdálenost je „prodloužena“ na příslušnou vzdálenost odpovídající hodnotě vážené časové dostupnosti (časoprostorová divergence). Obr. 6. Regionální diferenciace hodnot vážené časové dostupnosti pro individuální automobilovou dopravu


Stejně jako v předchozích hodnoceních se i vážená časová dostupnost projevuje u obou druhů dopravy různě. U individuální automobilové dopravy je patrná opět výrazná koncentrace středisek s nejpříznivějšími hodnotami (méně než 80,0 %) v okolí dálnic D1 a D2. U hromadné dopravy žádná takováto koncentrace není. Stejné hodnoty vážené časové dostupnosti dosahují pouze nejvýznamnější střediska osídlení, která leží na expresních železničních tratích.

12

Obr. 7. Regionální diferenciace hodnot vážené časové dostupnosti pro veřejnou hromadnou dopravu


4. Aplikace v time-space mapách Použitá metodika pro výpočet vážené časové dostupnosti byla aplikována v prostředí timespace map (obr. 8), které explicitně vyjadřují časové a prostorové vztahy generované dopravním systémem, které odráží efektivitu celého dopravního systému.

13

Obr. 8. Time-space mapa pro dostupnost Prahy individuální automobilovou dopravou


5. Závěr Závěrem lze poznamenat, že provedené analýzy prokázaly relativně silnou diferenciaci středisek (regionů) podle jejich postavení v dopravním systému. Výraznější diferenciace hodnot časové dostupnosti a průměrných rychlostí byla prokázána u veřejné hromadné dopravy, která je závislá nejen na existenci dopravní infrastruktury, ale i provázanosti dopravních spojů. Na základě výpočtu vážené časové dostupnosti byla zkoumaná problematika aplikována v time-space mapách, které objektivně odrážejí časové a prostorové vztahy generované dopravním systémem. SUMMARY: This paper deals with position of particular regions of Czech republic (ORP) in transport system and spatial impacts of high - order transport infrastructure existence. Using datas about time accessibility of Prague from ORP centres was overall set of monitored regions differentiated according to absolute (time accessibility) and relative characteristics (average speed, weighted time accessibility). There were monitored data for individual automobile and public collective transport. Temporal and spatial terms generated by transport system were subsequently expressed by using ArcView tools. Time accessibility of geographical localities causes geographical space relativization, which is in this paper accordingly expressed using time-space maps. LITERATURA A PRAMENY: AHMED, N., MILLER, H.J. (2007): Time-space transformations of geographic space for exploring, analyzing and visualizing transportation systems. Journal of Transport Geography, 15, s. 2-17. HAMPL, M. (2005): Geografická organizace společnosti v České republice: transformační procesy a jejich obecný kontext. Praha : Univerzita Karlova, 147 s.

14

HUDEČEK, T. (2008): Akcesibilita a dopady její změny v Česku v transformačním období: vztah k systému osídlení. Disertační práce, KSGRR, PřF, Praha : Univerzita Karlova, 148 s. JANELLE, D.G. (1968): Central Place Development in a Time-space Framework. The Professional Geographer, 20, s. 5-10. KRAFT, S. (2008a): "Time accessibility" - příklad deformace prostoru generované dopravou. Miscellanea geographica, 13, Plzeň : Západočeská unicerzita, s. 77-84. KRAFT, S. (2008b): Doprava, rychlost a časoprostorová komprese. Sborník z konference „Geodny Liberec 2008“, Liberec : Technická univerzita v Liberci, (v tisku). SEIDENGLANZ, D. (2004): Vysokorychlostní železniční doprava v evropské dopravní politice. In Geografické informácie 8. Stredoeurópsky priestor, geografie v kontexte nového regionálneho rozvoja. Nitra : Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, s. 513-519. VANČURA, M. (2007): Direkte Auslandsinvestitionen, Investitionsanreize und Zielregionen in der Tschechischen Republik. In: Jurczek, P. (ed.): Beiträge zur Kommunal - und Regionalentwicklung, Sachsen und Tschechien - zwischen Konkurrenz und Zusammenarbeit aus geographischer Sicht, Heft 45, Chemnitz, Technische Univerzität Chemnitz, s. 131 - 146. VICKERMAN, R., SPIEKERMANN, K., WEGENER, M. (1999): Accessibility and economic development in Europe, Regional Studies, 33, (1), s. 1-15. VITURKA, M. a kol. (2003): Regionální vyhodnocení kvality podnikatelského prostředí v České republice. Brno : Masarykova univerzita, 141 s.

ADRESY AUTORŮ: Mgr. Michal Vančura, Ph.D., katedra geografie, Pedagogická fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Jeronýmova 10, 371 15 České Budějovice Mgr. Stanislav Kraft, katedra geografie, Pedagogická fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Jeronýmova 10, 371 15 České Budějovice; Geografický Ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 602 00 Brno e-mail: [email protected], [email protected]

15

DIAĽNICE VERZUS VYBRANÉ EKONOMICKÉ ASPEKTY REGIONÁLNEHO ROZVOJA NA SLOVENSKU Tomáš Pšenka, Eva Džupinová, Peter Minarčik Abstrakt: Tento príspevok sa zaoberá vzťahom dopravnej infraštruktúry a regionálneho rozvoja. Príspevok hodnotí vývoj a rozloženie diaľničnej siete na území Slovenska a porovnáva ju s rozložením vybraných ekonomických ukazovateľov. Týmito ukazovateľmi sú priame zahraničné investície, ako najvýznamnejší ekonomický nástroj transformácie, miera nezamestnanosti ako jeden z najdôležitejších ukazovateľov ekonomickej úspešnosti regiónov a bytová výstavba, ktorá je tiež významným prvkom ekonomického rozvoja v regiónoch. Kľúčové slová: diaľnica, priame zahraničné investície, nezamestnanosť, bytová výstavba, regionálny rozvoj Keywords: highway, foreign direct investments, unemployment, housing development, regional development

1. Úvod Názory ekonómov a geografov na úlohu dopravnej infraštruktúry v regionálnom rozvoji nie sú jednotné. Niektorí považujú dopravnú infraštruktúru za katalyzátor ekonomického rozvoja, iní ju chápu skôr ako nutnú, ale nepostačujúcu podmienku tohto rozvoja. V dôsledku tejto nejednotnosti názorov autorov sú dopravnej infraštruktúre prisudzované ako pozitívne, tak neutrálne a negatívne vplyvy na regionálny rozvoj (Marada a kol., 2006). Zaujímavú prácu analyzujúcu teórie regionálneho rozvoja z pohľadu aká je pozícia dopravnej infraštruktúry v týchto teóriách predložil poľský autor Rosik. Podľa tohto autora v niektorých teóriách, akými sú teória rovnovážneho a nerovnovážneho vývoja prináleží dopravnej infraštruktúre centrálne miesto, naproti tomu iné, predovšetkým staršie, teórie úplne opomínajú infraštrukturálny aspekt regionálneho rozvoja. Doprava je jedným z najvýznamnejších odvetví hospodárstva krajín a významne sa podieľa na celkovom chode ekonomiky krajín. Vždy ovplyvňovala úroveň hospodárstva a obchodu vo všetkých obdobiach vývoja ľudskej spoločnosti, dopravné cesty so sebou prinášali rozvoj hospodárstva a pozitívne vplývali na regionálny rozvoj v dnešnom ponímaní. V staroveku a stredoveku to bola predovšetkým lodná doprava, v menšej miere doprava prostredníctvom povozov. V 19. storočí v súvislosti s priemyselnou revolúciou prevzala úlohu „motora“ regionálneho rozvoja sila parného stroja. „Železničná doprava a železnica ako taká sa stala hlavnou hospodárskou tepnou života tých oblastí, ktoré spojila. Jej rozvoj bol spojený s rozvojom výmeny tovaru, s rozšírením obchodu, s akumuláciou kapitálu a s prehĺbením spoločenskej deľby práce“(Kunc a Krylová, 2005). Postupom času však železnica stráca význam hýbateľa ekonomického rozvoja a túto úlohu preberajú iné druhy dopravy, najmä cestná, neskôr sa dokonca význam dopravy pre ekonomický rozvoj, či koncentráciu obyvateľstva znížil. V súčasnosti možno v súlade s Korcom (2005) povedať, že za rozhodujúci prvok dopravnej infraštruktúry je dnes všeobecne považovaná diaľnica, resp. rýchlostná komunikácia. V našom príspevku budeme za diaľnice považovať diaľnice aj rýchlostné cesty, pretože ich kapacita je takmer rovnaká, rýchlostný limit tiež a sú spoplatňované spoločne. Diaľnica má iba vyšší komfort vybavenia, čo sa týka odpočívadiel, nič však nebráni tomu, aby sa dobudovali aj pri rýchlostných cestách. Cieľom nášho príspevku je:

16

• • •

priblížiť diaľničnú sieť Slovenska so zameraním na jej mieru vybudovania, prepojenia jednotlivých úsekov, prípadne prebiehajúcich stavieb, zhodnotiť regionálne rozloženie prílevu priamych zahraničných investícií, objemu bytovej výstavby a miery evidovanej nezamestnanosti, zhodnotiť súvislosť medzi rozložením diaľničnej siete a vybranými ukazovateľmi ekonomického rozvoja na území Slovenska (priame zahraničné investície, nezamestnanosť, bytová výstavba).

2. Vývoj diaľničnej siete Slovenska Prvé úvahy o výstavbe diaľnic na území Slovenska pochádzajú z obdobia 1. ČSR, kedy vzniklo niekoľko projektov na výstavbu diaľnice v západo-východnom smere naprieč územím Československa. Všetky tieto varianty viedli diaľnicu severnou časťou Slovenska. Do začiatku vojny sa však s výstavbou diaľnice na slovenskom území nezačalo a po prevrate v roku 1948 sa pozastavila výstavba diaľnic v celom Československu. Výstavba diaľnic na území Slovenska začala až v roku 1969 výstavbou diaľnice D2 z Bratislavy smerom na Brno. Do konca socialistického obdobia sa na území dobudovala diaľnica D2 Bratislava – Malacky – št. hr. SR/ČR, D61 Bratislava – Piešťany – Horná Streda a úseky diaľnice D1 na Liptove a v Košickej kotline, zatiaľ bez napojenia na ostatnú diaľničnú sieť. V tomto období boli vybudované aj úseky rýchlostnej cesty R1 (vtedy cesta pre motorové vozidlá) Trnava – Nitra a v okolí Zvolena a Banskej Bystrice. Ďalšia výstavba diaľničnej siete prebiehala od roku 1993 už v réžii samostatného Slovenska. Bola definovaná sieť diaľnic D1 – D4 a rýchlostných ciest R1 – R6 (neskôr rozšírená o R7) a pokračovalo sa najmä vo výstavbe diaľnice D1 na Považí, v Liptove a v okolí Braniska. Obr.1:

17

V nami sledovanom období rokov 2001 – 2006 boli uvedené do prevádzky diaľničné úseky D1 v Bratislave (Viedenská cesta – Prístavný most, Mierová – Senecká), D1 Ladce – Sverepec, D1 Beharovce – Branisko – Fričovce, v polovičnom profile D3 Oščadnica – Čadca (obchvat Čadce) a úseky rýchlostných ciest R1 Hronský Beňadik – Žarnovica (2003 – 2006), R1 Budča – Kováčová (2004), R2 Figa – Tornaľa a R2 obchvat Oždian (2006). V roku 2007 boli do užívania odovzdané úseky D1 Vrtižer – Hričovské Podhradie, D1 Važec – Mengusovce, D2 tunel Sitina, R3 Oravský Podzámok – Horná Lehota. V súčasnosti prebieha výstavba úsekov D1 Sverepec – Vrtižer (prieťah Považskou Bystricou), D1 Mengusovce – Jánovce, D1 Svinia – Prešov–západ, R1 Žarnovica – Šášovské Podhradie, R3 Trstená obchvat, R4 Svidník obchvat, D3 Skalité – št. hr. SR/Poľsko. V súčasnosti diaľničná sieť Slovenska pozostáva z dokončených úsekov diaľnice D2 št. hr. SR/ČR – Bratislava – št. hr. SR/MR, D4 Bratislava – št. hr. SR/Rakúsko, D1/D3 Bratislava – Žilina s výnimkou prieťahu Považskou Bystricou, úsekov D1 na Liptove, v okolí Braniska a v Košickej kotline, D3 obchvatu Čadce a rýchlostnej cesty R1 Trnava – Banská Bystrica s výnimkou úsekov Nitra – Hronský Beňadik a Žarnovica – Šášovské Podhradie a stavebne nesúvislé úseky R2 Figa – Tornaľa, R2 obchvat Oždian, R3 Oravský Podzámok – Horná Lehota, R6 Beluša – Púchov, všetky v polovičnom profile (mapa 1).

3. Lokalizácia priamych zahraničných investícií Zahraničné investície sú považované za jeden z kľúčových faktorov ekonomickej transformácie krajiny, ako aj rastu regiónov. Priamou investíciou podľa Hoškovej (2001), ktorá sa opiera o § 2, bodu k) Zákona č. 202/1995 Z. z. (devízového zákona) možno rozumieť vynaloženie peňažných prostriedkov alebo iných peniazmi oceniteľných majetkových hodnôt alebo majetkových práv, ktorých účelom je založenie, získanie alebo rozšírenie trvalých ekonomických vzťahov investujúceho tuzemca na podnikaní v zahraničí alebo investujúceho cudzozemca na podnikaní v tuzemsku. Priame zahraničné investície však nie sú len pohybom finančných prostriedkov, ale aj presunom manažmentu, skúseností, obchodného tajomstva, technológie, práv na používanie značky, know-how, marketingových stratégií a pod. (Ferenčíková a kol., 1997). Zahraniční investori pri svojom vstupe do krajiny sledujú rôzne faktory, na základe ktorých rozhodujú o lokalizácii svojich investícií. Najdôležitejším lokalizačným trendom priamych zahraničných investícií sa okrem iných venuje aj Turnock (2001). Upozorňuje na významné postavenie hlavných miest, ako aj iných veľkých miest, ktoré sú pre investorov príťažlivé z hľadiska ich imidžu, ktorý sa zlepšuje prítomnosťou rozvinutej dopravnej infraštruktúry a širokou škálou ekonomických služieb a kultúrnych zariadení. Významným sa stáva budovanie priemyselných zón, v niektorých prípadoch v kombinácii s centrami vedeckého výskumu a vývoja. To by nebolo možné bez kvalitných ľudských zdrojov a infraštruktúry. Najmä kvalitná dopravná infraštruktúra sa spomína ako rozhodujúci faktor pre úspešné napredovanie regiónu a lákanie zahraničných investorov. Trendy, ktoré uvádza Turnock (2001), sú platné aj pre nami sledované územie Slovenska v rokoch 2001-2006. Toto obdobie bolo pre Slovensko významné príchodom strategických investorov, najmä do automobilového a elektrotechnického priemyslu. Nesmieme pritom opomenúť ani investorov etablujúcich sa na Slovensku prostredníctvom privatizácie v oblasti bankového sektora, energetiky a plynu a pod. Špecifické postavenie v oblasti prílevu priamych zahraničných investícií má hlavné mesto Bratislava, ktoré je zároveň hlavným administratívnym centrom viacerých inštitúcií, taktiež centrálou viacerých väčších firiem. Tomu zodpovedá aj významný objem zahraničného kapitálu investovaného v rokoch 2001-2006 i keď je nutné pripomenúť, že celková distribúcia zahraničného kapitálu je v dôsledku centrálneho charakteru niektorých inštitúcií a firiem v skutočnosti odlišná. Zaujímavým bol z tohto pohľadu rok 2002, kedy bol v hlavnom meste 18

zaznamenaný objem prílevu PZI vo výške 159 mld. Sk. Medzi najdôležitejšie investície v sledovanom období možno zaradiť privatizáciu Slovenských telekomunikácií nemeckou spoločnosťou Deutsche Telecom v roku 2000, privatizáciu v bankovom sektore v roku 2001 do Slovenskej sporiteľne vstúpil rakúsky investor Die Erste, talianska spoločnosť Intesa BCI investovala do VÚB. V spomínanom roku 2002 bola uskutočnená privatizácia Slovenského plynárenského priemyslu nemecko-francúzsko-ruským konzorciom Ruhrgas - Gaz de France – Gazprom, a neskôr v roku 2006 bola významná akvizícia 66% akcií talianskou spoločnosťou Enel SpA v Slovenských elektrárňach. Za úplne najvýznamnejšie však možno označiť investície nemeckej spoločnosti Volkswagen Slovakia a vstup maďarského investora MOL do Slovnaftu. Tieto dve spoločnosti dlhodobo dosahujú najvyššie priečky rebríčka najväčších nefinančných podnikov Slovenska podľa celkových tržieb, resp. výnosov z bežnej činnosti – Trend Top 200 a zamestnávajú cca. 12,2 tis. pracovníkov (Trend Špeciál Top 200, 2008). Na význam priemyselných parkov poukazuje existencia priemyselného parku na Záhorí Technologický Park Záhorie – EuroValley, ktorý sa rozkladá na území niekoľkých obcí (Malacky, Plavecký Štvrtok, Veľké Leváre, Lozorno). Významným pre tento park bol rok 2004, kedy objem prílevu PZI predstavoval hodnotu 2 mld. Sk. Tento priemyselný park vo svojom areáli sústreďuje predovšetkým subdodávateľov v oblasti automobilového priemyslu, prioritne pre automobilku Volkswagen (Tower Automotive, Inergy Automotive Systems Slovakia, Plastic Omnium Auto Exteriors a iné). Tieto firmy vytvorili pracovné miesta pre takmer 2150 pracovníkov v oblasti automobilového priemyslu. Okrem týchto firiem sa na dobrých výsledkoch regiónu podieľali aj firmy IKEA Components (nábytkové kovania a komponenty pre dodávateľov koncernu IKEA) a Holcim Slovensko (cement, transportovaný betón a kamenivo). Ako sme už vyššie spomínali, Slovensko sa v sledovanom období stalo atraktívnym pre zahraničných investorov predovšetkým v oblasti automobilového a elektrotechnického priemyslu. Výrazne tomu dopomohli aj dotácie, stimuly a úľavy poskytované zo strany štátu. Automobilový priemysel sa, samozrejme okrem Bratislavy (Volkswagen), sústredil v okolí Trnavy a Žiliny. Spôsobili to investičné rozhodnutia dvoch svetových automobiliek, a to francúzskej Peugeot Citroen Automobiles Slovakia a juhokórejskej Kia Motors Slovakia. Tieto firmy vytvorili pracovné miesta celkovo pre viac ako 5,7 tis. pracovníkov. Rozhodnutia o lokalizácii každej z týchto automobiliek mali pozitívny efekt na blízke regióny aj z hľadiska príchodu ich subdodávateľov. V okrese Trnava tak začala pôsobiť firma ZF Sachs Slovakia vyrábajúca spojky a hydrodynamické meniče pre osobné a nákladné automobily, v okrese Žilina sa medzi najvýznamnejších subdodávateľov radí Mobis Slovakia vyrábajúca predné i zadné nápravy do osobných áut, ich predné časti a plastové nárazníky, vrátane montáže. Okrem toho sa na Považí etablovali ďalšie firmy, ktoré priamo spolupracujú s automobilkami. V Trenčíne firma Leoni Autokabel Slowakia začala vyrábať káblové zostavy pre automobilový priemysel a firma Continental Matador Truck Tires sídliaca v Púchove vyrába nákladné radiálne plášte. Pozícia Púchova v oblasti gumárenskej výroby sa pravdepodobne ešte posilní vstupom zahraničného investora do firmy Continental Matador Rubber, ktorá vyrába osobné radiálne pneumatiky, ľahké nákladné pneumatiky a Off road, 4x4, SUV pneumatiky. V rámci automobilového priemyslu možno ešte spomenúť firmu SE Bordnetze-Slovakia sídliacej v Nitre, ktorá produkuje káblové zväzky najmä pre automobilku Volkswagen, a tiež firmu Nemak Slovakia zo Žiaru nad Hronom, ktorej predmetom činnosti je produkcia hliníkových komponentov pre automobilový priemysel. V poslednom období sa na Slovensku čoraz úspešnejšie darí elektrotechnickému priemyslu. Trend k vytvoreniu celkom nového nosného odvetvia slovenského priemyslu v podobe výroby LCD televízorov potvrdili investície spoločností Samsung Electronics Slovakia v Galante a Sony v Nitre, ktoré zamestnávajú cca. 7,1 tis. pracovníkov. Tie postupne zapĺňajú so svojimi subdodávateľmi priestor medzi Trnavou, Galantou a Nitrou. Medzi

19

najvýznamnejších možno spomenúť závod vo Voderadoch, ktorý pre Samsung vyrába LCD moduly do širokouhlých televízorov. Najmä vďaka spomínaným dvom odvetviam bol na Slovensku v sledovaných rokoch zaznamenaný v niektorých okresoch významný objem prílevu PZI. Okres Púchov v roku 2002 prilákal zahraničné investície v hodnote 1 mld. Sk, okres Trenčín sa od roku 2003 pohybuje v hodnotách od 1,2 mld. Sk a vyššie, okres Trnava vďaka príchodu strategického investora v roku 2004 zaznamenal prílev PZI v hodnote takmer 3 mld. Sk a okres Žilina dosiahol najvyššiu hodnotu v roku 2006, kedy hodnota prílevu PZI predstavovala 8,1 mld. Sk. Okrem spomínaných investícií treba však ešte spomenúť ďalšie úspešné firmy s iným odvetvovým zameraním, napr. oceliarsky koncern U.S.Steel v Košiciach, sieť veľkoobchodov a maloobchodov Tesco Stores SR, telekomunikačné spoločnosti Orange Slovensko a TMobile Slovensko, Mondi SCP v Ružomberku (celulóza a papier), pivovarnícky koncern Heineken Slovensko pôsobiaci v Nitre a združujúci pivovary Zlatý Bažant, Corgoň, Martiner a Gemer, hlinikárske podniky v Žiari nad Hronom – Slovalco (hliník a hliníkové polovýrobky) a Sapa Profily (hliníkové lisované profily), v Trnave pôsobiace firmy Swedwood Slovakia (montovanie a kompletizácia nábytku a bytových doplnkov) a Johns Manville Slovakia (výroba sklenených vlákien a predaj sklolaminátových výrobkov z nich), či v Trenčíne sídliacu firmu Marius Pedersen (služby v oblasti odpadového hospodárstva) a mnohé iné. Z uvedeného vyplýva, že väčšina najúspešnejších firiem so zahraničným kapitálom na Slovensku sa rozhodla lokalizovať svoje podniky, aj za významnej podpory štátu, do oblastí (5 bratislavských okresov a okresy Malacky, Trnava, Trenčín, Púchov, Žilina, Nitra, Galanta) ktoré sú priamo, resp. v blízkom spojení s hlavnými cestnými dopravnými ťahmi, či už diaľnicami, alebo rýchlostnými cestami. Vzhľadom na uvedené je tak prinajmenšom diskutabilný význam priamych zahraničných investícií, a najmä politiky štátu v oblasti podpory prílevu priamych zahraničných investícií, ako nástroja znižovania regionálnych disparít.

4. Nezamestnanosť a jej regionálna diferencia Nezamestnanosť je jedným z dôležitých ekonomických ukazovateľov úspešnosti krajiny, či regiónu. Pritom je však prirodzeným javom, ktorý sa vyskytuje v spoločnostiach s trhovým hospodárstvom. Cieľom každej spoločnosti je dosiahnuť plnú zamestnanosť, čo je však nerealizovateľný stav. Všeobecne je akceptovateľná miera nezamestnanosti okolo 4 %, ktorá prirodzene súvisí s krátkodobou nezamestnanosťou pri zmene zamestnania, presunom pracovných síl medzi regiónmi, či štrukturálna nezamestnanosť, ktorá je charakterizovaná ako nerovnováha medzi ponukou a dopytom na trhu práce. V roku 2001 mali najnižšiu mieru nezamestnanosti okresy na línii Bratislava – Žilina spolu s okresmi Záhoria, kde významne prispieva k tomu javu prítomnosť diaľnic D1 a D2 a samozrejme ich prostredníctvom ľahká dostupnosť Bratislavy, ako najvýznamnejšieho centra zamestnanosti. Zaradil sa sem aj región Banská Bystrica – Zvolen, Prievidza a Liptovský Mikuláš. Na východe Slovenska mali nižšiu mieru nezamestnanosti Košice ako prirodzené centrum regiónu. Najvyššiu mieru nezamestnanosti mali okresy južného a východného Slovenska. Absolútne najvyššiu mieru nezamestnanosti mali v tomto roku gemerské okresy Rimavská Sobota (35,45 %) a Revúca (35,06 %), viac ako 30 %-tnú nezamestnanosť mali ešte okresy Rožňava, Veľký Krtíš, Trebišov a Michalovce. V priebehu sledovaného obdobia rokov 2001 – 2006 došlo k celkovému poklesu nezamestnanosti na celom Slovensku. Tento pokles sa šíril postupne z priestoru okresov s najnižšou mierou nezamestnanosti do susedných okresov, najmä zo západného a severozápadného Slovenska. V roku 2006 mala najnižšiu mieru nezamestnanosti línia okresov Bratislava – Žilina spojená diaľnicou D1 a okresy nachádzajúce sa v okolí Bratislavy, čo súvisí aj 20

s lokalizáciou automobilového a elektrotechnického priemyslu v tomto dopravne vhodne vybavenom priestore, ktoré vytvorili nové pracovné miesta. Celkovo celé územie západného a severnej časti stredného Slovenska má nižšiu mieru nezamestnanosti, na čo vplýva určite aj fakt, že toto územie má vybudovanejšiu dopravnú infraštruktúru ako iné časti Slovenska. Na východe zasa vystupujú Košice, ako priestor s najnižšou mierou nezamestnanosti na východnom Slovensku. Najvyššiu mieru nezamestnanosti je možné vidieť v regiónoch dolného Zemplína, Spiša, Košíc-okolia, Novohradu a Gemera. Tieto regióny majú okrem iných faktorov, tiež nízku vybavenosť kvalitnou dopravnou sieťou a nevyhovujúce spojenie s Bratislavou. Najvyššiu mieru nezamestnanosti majú opäť okresy Rimavská Sobota (28,34 %) a Revúca (25,91 %), ktoré dlhodobo vykazujú najvyššie hodnoty tohto ukazovateľa v rámci Slovenska. Územie Gemeru a Novohradu je výrazne dopravne poddimenzované, čo sa týka všetkých druhov dopravy a nie je to len trend posledného obdobia, ale táto poddimenzovanosť sa ťahá už od vzniku samostatného Československa a súčasná štátna dopravná politika tento stav rieši len veľmi pomaly. Cez územie je naplánovaná výstavba rýchlostnej komunikácie R2, v ďalekom výhľade aj R7, táto však veľmi zaostáva v porovnaní s budovaním severnej diaľnice D1. Z celej plánovanej trasy R2 sa uviedli do prevádzky len obchvaty Oždian a Tornale až v roku 2007, aj to len v polovičnom profile.

5. Bytová výstavba v kontexte regionálneho rozvoja Jedným z ukazovateľov dokumentujúcich skutočnosť, či sa regiónu darí, je nepochybne, okrem rastu HDP, znižovaní miery nezamestnanosti, resp. vytváraní nových pracovných miest, aj fungujúci trh s realitami. Kým na začiatku milénia, resp. ešte v rokoch 2003/2004 boli najčastejšie skloňovanými realitnými komoditami predovšetkým byty, pozemky a administratívne priestory, pričom najväčší objem tvoril práve obchod s bytmi (Sedlák, 2003), v nasledujúcom období sa naštartoval tiež industriálny a obchodný segment realitného trhu. Pomerne rýchlo a v krátkom čase pribúdajú nové priemyselné parky, logistické centrá, skladové priestory, v poslednom období aj objekty cestovného ruchu, ale tiež obchodno-zábavné centrá a je viac než isté, že spolu s dobudovávaním dopravnej infraštruktúry budú pribúdať aj v blízkej budúcnosti. Ruka v ruke s rozvojom územia ide výstavba nových bytov. Dopyt po bývaní, a najmä po novostavbách, je totiž odrazom ekonomickej sily a atraktivity toho-ktorého miesta či regiónu. Na tomto mieste však treba skonštatovať, že na rozdiel od priamych zahraničných investícií je nová bytová výstavba rozmiestnená v rámci Slovenskej republiky oveľa rovnomernejšie, aj keď určité spoločné rysy sa identifikovať dajú. Nové byty totiž pribúdajú najmä v regiónoch, kde sú lokalizované nové závody, predovšetkým automobilového a elektrotechnického priemyslu, ale tiež všade tam, kde sa o prípadnej investícii nejakej významnejšej firmy ešte len hovorí (Králik, 2006). Bytovú výstavbu v poslednom desaťročí minulého storočia charakterizoval výrazný pokles objemu i intenzity oproti obdobiu spred roka 1989, čo bolo dôsledkom reforiem a následnej transformácie slovenského hospodárstva ako aj celej spoločnosti. K opätovnému naštartovaniu koncom 90-tych rokov prispel, okrem zavedenia viacerých podporných, najmä finančných, nástrojov aj záujem politických predstaviteľov o oblasť bývania. Bytová výstavba sa však v tom čase realizovala takmer výhradne v Bratislave a jej najbližšom zázemí. Po stabilizovaní politickej situácie a naštartovaní ekonomiky nastal po roku 2000 v Bratislave stavebný boom. Ak sa do roku 2000 ročne dokončovalo v priemere 500-700 bytov, v nasledujúcom období to už bolo o takmer tisíc novopostavených bytov viac. Oživenie bytovej výstavby sa prejavilo aj v náraste počtu začatých, ale najmä rozostavaných bytov (Džupinová, 2006). Z hľadiska vývoja slovenského realitného trhu v nami sledovanom období možno hovoriť o dvoch zlomových okamihoch. Tým prvým bol rok 2002, ktorý odborníci na trhu s bytmi hodnotia ako prelomový z hľadiska cien bytov. O byty bol taký veľký záujem, že ponuka sa 21

veľmi rýchlo vyčerpala, čo spôsobilo prudký nárast ich cien. Dôvodov bolo hneď niekoľko. Jedným z nich bol pád nebankových subjektov, ktorý v ľuďoch vyvolal opatrnosť a tí začali byť v otázke ukladania peňažných úspor obozretnejší. A práve investovanie do nehnuteľností sa dlhodobo ukazuje ako najmenej rizikové, s pomerne dobrým zhodnotením. Ďalším z dôvodov boli obavy a neistota spojená s očakávaným vstupom Slovenska do NATO a Európskej únie a v neposlednom rade aj skutočnosť, že sa blížili parlamentné voľby, ktoré sa konali na jeseň toho istého roku. V tom období sa najviac novostavieb stavalo v hlavnom meste, kde bol po bytoch najväčší dopyt, ale vďaka suburbanizačným procesom v zázemí Bratislavy sa bytová výstavba realizovala aj v okolitých obciach. Okrem toho sa po ohlásení rozhodnutia francúzskej automobilky PSA Peugeot Citröen rozbehla výstavba bytov aj v meste Trnava a jeho okolí. Druhým medzníkom bol rok 2005, v ktorom sa na Slovensku dokončilo najviac bytov v ére samostatnosti, t.j. od roku 1993, konkrétne 14 863, pričom stavať sa ich začalo o takmer päťtisíc viac. Aj napriek tomu ponuka novostavieb stále nedokázala uspokojiť dopyt. Neuspokojivú situáciu na trhu s bytmi potvrdili aj tvrdenia Ministerstva výstavby a regionálneho rozvoja SR, podľa ktorého by bolo potrebné na Slovensku dokončiť ročne až 25 tisíc bytov. Aj napriek tomu, že až tretina bytovej výstavby sa realizovala ešte stále v Bratislave, novým impulzom bol príchod viacerých zahraničných investorov a realizácia nových developerských projektov aj v iných regiónoch, najmä tých, ktoré ťažia z príchodu strategických investorov (Trnava, Žilina, Nitra). Súčasnú situáciu na Slovensku z pohľadu bytovej výstavby možno označiť za viac než uspokojivú. Ekonomická prosperita, rozširovanie pracovných príležitostí, rast príjmov a ochota investovať do nehnuteľností vyústili do najväčšej stavebnej aktivity od roku 1989, a to už nielen v Bratislave a jej blízkom okolí, ale aj v mnohých iných mestách či regiónoch. Okrem už spomenutých investícií do automobilového priemyslu, ktoré priniesli Trnave a v súčasnosti najmä Žiline nebývalý rozmach stavebníctva, významné investície pribúdajú aj v iných mestách s pomerne silným ekonomickým rozvojom, napr. Liptovský Mikuláš, Prešov, Levice, Zvolen a v neposlednom rade Košice. Tie sa totiž po mekke oceliarstva postupne stávajú aj centrom slovenského softvéru a informačno-komunikačných služieb, niekoľkonásobne vzrástol význam tamojšieho medzinárodného letiska a priamo do mesta, ako aj do neďalekého priemyselného parku v Kechneci, prichádzajú noví investori. Výsledkom sú tak nielen obrovské investície do logistických parkov, rozširovanie a výstavba nových nákupných centier, ale tiež potreba nových bytov. Mimoriadne intenzívna bytová výstavba je realizovaná aj v Banskej Bystrici, kde je v súčasnosti rozbehnutých, ale tiež v štádiu prípravy, niekoľko objemom pomerne veľkých rezidenčných projektov domácich ako aj zahraničných investorov. Vzhľadom k tomu, že v meste momentálne nie je etablovaný a ani ohlásený žiaden významnejší investor a kúpyschopnosť obyvateľstva v regióne je pomerne nízka, odborníci varujú pred prehriatím bytového trhu (Kremský, 2007). Podobne je na tom, čo sa týka významnejšej hospodárskej investície ďalšie krajské mesto – Trenčín, avšak na rozdiel od Banskej Bystrice je, vďaka svojej výhodnej polohe a dobrom dopravnom napojení, miestom, kde je príchod investora otázkou času (ohlásená investícia Johnson Controls).

4. Záver Je nepopierateľným faktom, že doprava a dopravná infraštruktúra má významný vplyv na ekonomickú úroveň regiónov, otázne je však, či v pozitívnom alebo v negatívnom zmysle slova. Na Slovensku možno v súčasnosti považovať za najvýznamnejší prvok dopravnej siete vplývajúci na hospodárstvo predovšetkým diaľnice. Diaľničná sieť je však výrazne poddimenzovaná a nerovnomerne rozložená. Diaľnica rozhoduje aj o lokalizácii závodov zahraničných investorov na Slovensku, ktorí prevládajú predovšetkým na západnom 22

Slovensku, ktoré má dobudovanú diaľničnú sieť a spojenie s Bratislavou. Ako príklad možno uviesť lokalizáciu automobilky Kia Motors Slovakia pri Žiline, ktorej jednou z podmienok bola dostavba diaľnice D1 z Bratislavy do Žiliny. Samozrejme s prílevom zahraničných investícii a vznikom nových prevádzok vznikajú aj nové pracovné miesta, ktoré vplývajú na znižovanie nezamestnanosti v týchto regiónoch. Keďže nové pracovné miesta nedokážu vykryť pracovné sily v priamo dotknutých regiónoch, tak okrem nich sa zníženie nezamestnanosti týka aj regiónov susediacich, ktoré takto participujú na ich ekonomickej úspešnosti. S nárastom zamestnanosti (či už miestnych alebo migrantov z iných regiónov) dochádza aj k zvýšenému dopytu po bývaní, čo so sebou prináša nárast bytovej výstavby. Táto narastá najmä v regiónoch s investíciami, avšak má rovnomernejšie rozloženie ako predchádzajúce ukazovatele, pretože súvisí aj s demografickými procesmi. Možno teda povedať, že napojenie regiónov Slovenska na diaľničnú sieť a tým aj na Bratislavu pozitívne vplýva na ich ekonomický rozvoj, avšak prispieva aj k zvyšovaniu nerovností medzi regiónmi. SUMMARY The existence of a high-quality transport infrastructure enabling an effective link-up with Bratislava, undoubtedly strongly affects various aspects of regional development in Slovakia. It can be visible through foreign investors’ localisation decisions, different level of unemployment rate or housing development. Northwest-southeast gradient is increasingly reflected in economic level of regions. Districts with unemployment rate over 20 % (including Rimavská Sobota, Revúca and other districts in the south and the east of Slovakia) suffer from poor transport infrastructure. Foreign investors’ localization decisions lead to strategic electronics and automotive industry investment inflow around Bratislava, Malacky, Trnava, Trenčín, Púchov, Žilina, Galanta and Nitra, representing areas with high-quality motorway linkage. These investments have brought significant decrease of unemployment. The intensity of housing development also relates with economic power of regions, and often corresponds with FDI inflow, although distribution of new housing is more proportional. According to the above mentioned facts, we can confirm that the transport infrastructure and existence of motorways have a positive influence on regional development in Slovakia, but on the other hand, contribute to growth of regional differences. LITERATURA A PRAMENY: DŽUPINOVÁ, E. (2006): Nové prístupy a trendy v bývaní na Slovensku po roku 1989 (s dôrazom na luxusný rezidenčný trh v Bratislave). In: Proměny bydlení a širší otázky úrovně obslužné sféry. Sborník referátů 2. mezinárodní interdisciplinární konference, Olomouc. Ostrava : Ediční středisko VŠB-TU, s. 37 - 46 FERENČÍKOVÁ, S., MICHNÍK, Ľ., ŠESTÁK, J. (1997): Priame zahraničné investície – vnútorné a medzinárodné súvislosti. Bratislava : Sprint. HOŠKOVÁ, A. (2001): Vplyv priamych zahraničných investícií na ekonomiku Slovenska. Bratislava : Inštitút menových a finančných štúdií Národnej banky Slovenska, 44 s. KOREC, P. (2005): Regionálny rozvoj Slovenska v rokoch 1989-2004. Bratislava : Geografika, 228 s. KRÁLIK, J. (2006): Byty v regiónoch zdražujú najmä veľkí investori. Dostupné online: http://reality.etrend.sk/byvanie/byty-v-regionoch-zdrazuju-najma-velki-investori/67931.html KREMSKÝ, P. (2007): Veľkou lyžicou na byty. Dostupné online: http://reality.etrend.sk/byvanie/velkoulyzicou-na-byty/113569.html KUNC, J., KRYLOVÁ, V. (2005): Železniční doprava a regionální rozvoj v České republice – minulost či skutečnost? . Národohospodářský obzor, 4/2005, s. 33 – 44. MARADA, M., KVĚTOŇ, V., VONDRÁČKOVÁ, P. (2006): Železniční doprava jako faktor regionálního rozvoje. Národohospodářský obzor, 4/2006, s. 51-59. ROSIK, P.: Infrastruktura transportu jako czynnik rozwoju regionalnego. Dostupné online: http://www.katbank.ae.poznan.pl/_p/P.Rosik.pdf. SEDLÁK, M. (2003): Väčšinu slovenského realitného trhu tvorí obchod s bytmi. Dostupné online: http://www.etrend.sk/ekonomika/slovensko/vacsinu-slovenskeho-realitneho-trhu-tvori-obchod-sbytmi/25114.html.

23

TURNOCK, D. (2001): Location trends for foreign direct investment in East Central Europe. Environment and Planning C: Government and Policy, 19, s. 849-880. Trend 2008: Trend Špeciál Top 200, 42 p. Databáza regionálnej štatistiky RegDat - http://px-web.statistics.sk/PXWebSlovak/index.htm Národná diaľničná spoločnosť - http://www.ndsas.sk Obchodný register Slovenskej republiky – http://www.orsk.sk

ADRESY AUTORŮ: Mgr. Tomáš Pšenka, Univerzita Komenského v Bratislave, Prírodovedecká fakulta, Mlynská dolina, 842 15 Bratislava 4, [email protected] Mgr. Eva Džupinová, PhD., Univerzita Komenského v Bratislave, Prírodovedecká fakulta, Mlynská dolina, 842 15 Bratislava 4, [email protected] Mgr. Peter Minarčik, Univerzita Komenského v Bratislave, Prírodovedecká fakulta, Mlynská dolina, 842 15 Bratislava 4, [email protected] Tento príspevok vznikol s podporou vedeckých grantových projektov Univerzity Komenského č. UK/288/2008, č. UK/266/2008 a grantového projektu VEGA č. 111 106420 01404 V-08-061-00.

24

POPULAČNÍ PROSTOROVÉ ZMĚNY MĚST BRNA A OSTRAVY Petr Klusáček, Tomáš Krejčí Abstrakt: Příspěvek se zabývá problematikou populačních prostorových změn na území měst Brna a Ostravy v období po roce 1989. Důraz je kladen na analýzu několika nejzákladnějších demografických ukazatelů (vývoj počtu obyvatel, přirozený přírůstek, migrační saldo, index stáří), které úzce souvisejí s procesy tzv. druhého demografického přechodu. Zvýšená pozornost je věnována rovněž některým metodologickým otázkám, jenž se vztahují k různým způsobům studia dané problematiky. Klíčová slova: Demografická změna, depopulace, stárnutí populace, druhá demografická revoluce, Brno, Ostrava Keywords: Demographic change, depopulation, ageing of the population, second demographic transition, Brno, Ostrava

1.

Úvod a cíle příspěvku

Počet obyvatel na území velkých měst České republiky se po většinu 19. a 20. století téměř nepřetržitým způsobem zvyšoval, ale na konci 20. století (přibližně od 90. let) nastal obrat a po desetiletích jasné převahy urbanizačních procesů byly zaznamenány poměrně výrazné desurbanizační trendy. Pokles počtu obyvatel velkých měst byl na jedné straně ovlivněn sílící suburbanizací a celkovými změnami urbánní prostorové struktury (blíže např. Sýkora a kol., 2000; Mulíček a Olšová 2002; Steinführer, 2006) a na straně druhé se zde projevil i zásadní zlom reprodukčního chování obyvatelstva (spočívající zejména ve snížení plodnosti pod hladinu prosté reprodukce), který bývá označován i jako tzv. druhá demografická revoluce (van de Kaa, 1987, 1997; Srb, 1991). Výsledkem výše naznačených změn byl nejen prostý úbytek úhrnného počtu obyvatel, ale i celková proměna věkové struktury populace, která se nejvíce projevila ve stárnutí populace, a to nejen v základně věkové pyramidy (v důsledku poklesu porodnosti, tzv. relativní stárnutí), ale současně i v jejím vrcholu (prodlužující se naděje dožití, tzv. absolutní stárnutí) (Benešová, 2000: 49). Problematika druhého demografického přechodu bývá poměrně široce diskutována nejen odborníky z různých vědních disciplín (např. demografie, geografie, sociologie, ekonomie), ale stává se předmětem zájmu i značné části našich politických reprezentantů, neboť nepříznivý populační vývoj vyvolává potřebu reforem například v oblasti penzijních systémů (např. Burcuj a Kučera, 2002) či v oblasti péče o seniory. Naznačené změny se přirozeně neodehrávají na celém území České republiky se stejnou intenzitou, ale vyskytují se zde poměrně významné územní diference. Předkládaný příspěvek, který se zaměřuje na zkoumání problematiky populačních změn na území Brna a Ostravy v období po roce 1989, přibližuje studovanou problematiku nejen za pomoci analýzy několika základních statistickodemografických charakteristik, ale rovněž se zamýšlí i nad některými souvisejícími metodickými problémy.

2.

Metodické otázky

K problematice urbánních prostorů lze přistupovat z nejrůznějších perspektiv a při studiu dané oblasti lze využívat i poměrně odlišné metodické postupy. Z územního hlediska je možné studium problematiky velkých měst realizovat buď v rámci jejich stávajících administrativních hranic nebo lze pozornost rozšířit na celý městský region (např. Ouředníček, 2006). V druhém případě jsou důkladnému zkoumání podrobovány i vybrané municipality v zázemí studovaného města, které mají intenzivní vztah k danému urbánnímu prostoru. Vzájemná vazba městského jádra a okolního zázemí bývá přitom obvykle určována 25

na základě intenzity dojížďky do zaměstnání či za službami (např. Toušek, 2006). Na území velkých statutárních měst v rámci České republiky je možné přistupovat k hodnocení územních diferencí studovaných charakteristik buď za pomoci existujících administrativněstatistických jednotek (městské části, respektive městské obvody; urbanistické obvody) popřípadě si lze na základě určitých kritérií definovat vlastní územní okrsky. Například O. Mulíček (2004: 83-84) na základě odlišného charakteru zástavby, který vyplynul z historického vývoje a postupu integrace dříve příměstských obcí do organismu města, rozčlenil město Brno na šest následujících morfogenetických zón: historické jádro, vnitřní město I, vnitřní město II, vilové čtvrtě, sídliště a příměstská zóna. Předkládaný příspěvek vznikl jako dílčí analýza v rámci výzkumného projektu Sociálně prostorové důsledky demografických změn ve městech středovýchodní Evropy, který se zaměřuje na studium trendů urbánního rozvoje na území Polska a České republiky v rámci čtyř tzv. „sekundárních měst“ (Gdańsk, ŁódŜ, Brno a Ostrava), jež byla definována jako města s počtem obyvatel nad 200 000. V uvedeném výzkumném projektu jsou srovnávací analýzy prováděny s respektem k existujícím administrativně-statistickým územním jednotkám a to z důvodu, že definování obdobných morfogenetických zón ve všech čtyřech zájmových městech je z mnoha důvodů problematické (např. rozdílný vývoj urbánních prostorů na území Polska a ČR, rozdílná územní dostupnost statistických dat v obou zemích, polycentrický charakter Ostravy a monocentrický charakter Brna apod.). Proto předkládaný příspěvek z územního hlediska omezuje svoji pozornost pouze na úroveň městských částí a městských obvodů. Využití výše uvedených přístupů samozřejmě přináší nejen určité výhody, ale obvykle i jisté nevýhody. Například hodnocení na základně morfogenetických zón zohledňuje skutečný charakter urbánního prostředí a lze tedy předpokládat, že kvalitativně obdobné územní okrsky budou mít podobný vliv i na výskyt určitých jevů, ale nevýhodou může být, že agregace dat ze statistických jednotek do morfologických zón do jisté míry závisí na subjektivních rozhodnutích badatele. Naproti tomu jiné fenomény mohou být podstatně ovlivněny rozhodnutími politických reprezentantů, a proto je třeba při jejich zkoumání více zohlednit oficiální územně správní členění (např. úroveň obcí či městských částí), v rámci něhož je realizován výkon kompetencí v oblasti samosprávy a přenesené státní správy. Rozhodnutí, zda budou při výzkumu využity administrativně-statistické jednotky nebo morfogenetické zóny tak závisí na mnoha různých faktorech (např. na jakou problematiku je konkrétní zkoumání zaměřeno, za jakým účelem a pro koho je vytvářeno apod.). V potaz je také třeba vzít otázky související s dostupností datové základny, neboť velká většina oficiálních statistických dat, úzce souvisejících s uvedenými demografickými změnami, je dostupná pouze pro úroveň obcí a na submunicipální úrovni je možné získat podrobnější údaje pouze z jednotlivých censů. Zde je možné poznamenat, že například i data Českého statistického úřadu (ČSÚ) o počtu obyvatel jsou každoročně dostupná pouze na úroveň obce a s výjimkou Prahy oficiální statistika nenabízí obdobné údaje pro městské části a městské obvody ostatních našich statutárních měst. Nejaktuálnější datová základna pro nižší administrativně statistické územní jednotky Brna a Ostravy (městské části, urbanistické obvody) je tak v současné době již poměrně neaktuální, neboť odráží stav z března 2001, kdy bylo v rámci celé České republiky realizováno zatím poslední sčítání lidu, domů a bytů. Na tomto místě je nutné alespoň okrajově zmínit otázku spolehlivosti a věrohodnosti dostupné datové základny. Určitou problematičnost ve zmíněné oblasti lze snadno demonstrovat opět na otázce počtu obyvatel v obcích České republiky. Příslušné údaje jsou dostupné ze dvou oficiálních zdrojů - data o počtu obyvatel v obcích k 1.1. příslušného roku zveřejňuje jednak Český statistický úřad (Počet obyvatel v obcích České republiky 2008) a údaje obdobného charakteru také eviduje i Ministerstvo vnitra ČR (Počty obyvatel v obcích 2008). Obě výše uvedené databáze se přitom v případě některých municipalit výrazným způsobem rozcházejí - například zatímco v případě Brna v období od 1.1.2001 do 1.1.2008 došlo podle ČSÚ k poklesu počtu obyvatel, tak podle Ministerstva vnitra ČR byl naopak 26

zaznamenán nárůst celkového počtu obyvatelstva (tab. 1). Obdobně významné rozdíly ukazuje i srovnání počtu obyvatel na území městských částí Brna pro rok 2001 (Obr. 1), z něhož je zřejmé, že největší diference mezi databází ČSÚ a MV ČR existovaly v rámci městské části Brno-střed. Rozdíly mají různé příčiny, které jsou blíže analyzovány například v příspěvku Škrabala a Šimka (2007). Na závěr metodické části je nutné ještě doplnit, že níže uvedená analýza několika nejzákladnějších populačních charakteristik byla založena výlučně na datech Českého statistického úřadu, neboť pouze údaje ČSÚ umožňují podrobněji sledovat nejen úhrnný počet obyvatel, ale i některé další významné demografické údaje (např. věkové skupiny, strukturu domácností, počet živě narozených apod.). Navíc i k výše uvedené problematice celkového počtu obyvatelstva je možné dále poznamenat, že údaje Českého statistického úřadu pravděpodobně přesněji odrážejí, kolik obyvatel v dané municipalitě skutečně žije (Škrabal a Šimek 2007). Tab. 1: Rozdíly v počtu obyvatel dle ČSÚ a MV ČR pro Brno a Ostravu k 1.1.2001 a 1.1.2008 1.1.2001 MV ČR ČSÚ Brno 383 485 379 743 Ostrava 318 749 319 238 Zdroj: Data ČSÚ a MV ČR, vlastní zpracování

1.1.2008 MV ČR Občané ČR Cizinci Celkem 382 678 17 356 400 034 308 010 9 212 317 222

ČSÚ 368 533 308 374

Obr. 1: Rozdíl počtu obyvatel mezi městskými částmi Brna v roce 2001 podle údaje ČSÚ (data z censu 2001) a dat Ministerstva vnitra ČR

Zdroj: Data ČSÚ a MV ČR, vlastní zpracování Pozn.: kladné hodnoty v obr. 1 indikují větší počet obyvatel zjištěných MV ČR)

3.

Analýza populačního vývoje studovaných měst v období po roce 1989

Vývoj počtu obyvatel na území obou studovaných měst v období let 1991 – 2007 (tab. 2) ukazuje některé shodné trendy i jisté rozdíly. Zatímco na území Brna se počet obyvatel na počátku 90. let zvyšoval (až do konce roku 1993), tak v Ostravě začal počet obyvatel klesat dříve, což bylo způsobeno zejména tím, že v Ostravě bylo migrační saldo v daném období záporné (Obr. 3), kdežto v Brně bylo kladné (Obr. 2). Zajímavé je, že přirozený přírůstek byl naproti tomu v letech 1991-1993 kladný na území Ostravy a záporný v Brně, což mohlo být mimo jiné ovlivněno i jinou kvalitativní strukturou populace (relativně mladší populace a vyšší zastoupení obyvatel s nižším dokončeným vzděláním v Ostravě ve srovnání s Brnem). Od roku 1994 začíná klesat i celkový počet obyvatel Brna – nejprve v důsledku záporného 27

přirozeného přírůstku (pokles porodnosti) a od roku 1996 i díky zápornému migračnímu saldu (převaha vystěhovalých nad přistěhovalými). Nepříznivé trendy se v Brně začínají měnit v roce 2006, od kdy přirozený přírůstek vykazuje kladné hodnoty a i úbytek migrací se ve srovnání s předchozími roky snížil. V roce 2007 se již počet obyvatel Brna zvýšil i díky kladnému migračnímu saldu. Ačkoli i v Ostravě nastal v tomto období určitý obrat (kladný přirozený přírůstek v roce 2006 a 2007), tak díky stále relativně vysoké záporné hodnotě migračního salda úhrnný počet obyvatel klesal i v roce 2007, i když nižším tempem jak v předcházejícím období. Jak už bylo výše zmíněno, tak údaje pro městské části jsou dostupné pouze pro období censů 1991 a 2001. Zde je zřejmé (Obr. 4), že depopulační trendy v období 1991-2001 probíhaly v oblastech s relativně starší zástavbou (např. MČ Brno-střed, Žabovřesky v Brně; MO Moravská Ostrava, Poruba v Ostravě), zatímco nárůst počtu obyvatel se odehrál v oblastech, kde byla realizována výstavba rodinných domků (např. MČ Ivanovice, Útěchov v Brně; MČ Krásná Pole v Ostravě) nebo byla dokončena výstavba sídliště (např. MČ Nový Lískovec v Brně). Tab. 2: Počet obyvatel Brna a Ostravy v období 1991 – 2007 (stav k 31.12.) Město Brno Ostrava

1991 388 454 327 413

1992 389 999 327 055

1993 390 112 326 242

1994 389 965 325 670

1995 388 899 324 813

1996 387 570 323 870

1997 385 866 323 177

1998 384 727 322 111

Město 2000 Brno 381 862 Ostrava 320 041 Zdroj: Data ČSÚ

2001 373 272 315 442

2002 370 505 314 102

2003 369 559 313 088

2004 367 729 311 402

2005 366 757 310 078

2006 366 680 309 098

2007 368 533 308 374

Obr. 2: Přírůstek (úbytek) obyvatelstva na území města Brna v letech 1991 až 2007 3 000

Celkový přírůstek (úbytek) Přirozený přírůstek (úbytek)

2 000

Migrační přírůstek (úbytek) 1 000 0 -1 000 -2 000 -3 000

Zdroj: Data ČSÚ

28

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

-4 000

1999 383 569 321 263

Obr. 3: Přírůstek (úbytek) obyvatelstva na území města Ostravy v letech 1991 až 2007 1 000

Celkový přírůstek (úbytek) Přirozený přírůstek (úbytek)

500

Migrační přírůstek (úbytek)

0 -500 -1 000 -1 500

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

-2 000

Zdroj: Data ČSÚ

Obr. 4: Vývoj počtu obyvatel mezi v městských obvodech Ostravy

léty 1991 a 2001 v městských částech Brna (vlevo) a

Zdroj: Data SLDB 1991 a 2001, vlastní zpracování

Stárnutí populace v obou studovaných městech lze dobře demonstrovat za pomoci indexu stáří, který vyjadřuje kolik je v populaci osob ve věku 65 let a více na 100 dětí ve věkové kategorii 0-14 let. Hodnoty uvedeného indexu v období let 1991-2007 se na území Brna i Ostravy výrazným způsobem zvýšily (tab. 3), což souviselo s celkovým stárnutím populace v České republice. Zajímavá je skutečnost, že v Brně byly po celou dobu hodnoty indexu výrazně vyšší než v Ostravě. Mladší populace v Ostravě ve srovnání s Brnem byla pravděpodobně ovlivněna ještě významnými migračními proudy z období socialismu, kdy nejen Ostrava, ale i celý okolní průmyslový region patřily k oblastem, do nichž byla z ekonomických důvodů (zvýšená potřeba pracovní síly) podporována migrace a to zejména mladého obyvatelstva. Stárnutí probíhalo v jednotlivých městských částech Brna a městských obvodech Ostravy s poměrně s různou intenzitou (Obr. 5). V Brně v období mezi censy 1991 a 2001 se hodnoty indexu stáří zvýšily podstatně především v městských částech tradičního residenčního charakteru (např. Královo Pole, Žabovřesky, Brno-střed). Vyšší zastoupení mladší populace v roce 2001 zůstávalo na sídlištích (Vinohrady, Nový Lískovec) a dále v oblastech s výstavbou rodinných domů (Útěchov, Ořešín). Naproti tomu v Ostravě se stárnutí projevilo již v některých sídlištních komplexech z 50. a 60. let 20. století (Poruba). V roce 2001 pak byly nejnižší hodnoty indexu stáří dosaženy v městských obvodech Ostrava-jih a Vítkovice. 29

Tab. 3: Index stáří (65+ / 0 -14 v %) Brna a Ostravy v období 1991 – 2007 (stav k 31.12.) Město Brno Ostrava

1991 73,9 55,5

1992 77,2 57,4

1993 80,4 59,7

1994 84,3 62,6

1995 88,2 65,1

1996 92,3 67,5

1997 96,4 70,1

1998 100,2 72,2

Město 2000 Brno 107,2 Ostrava 77,0 Zdroj: Data ČSÚ

2001 111,6 79,4

2002 114,1 82,0

2003 117,3 85,2

2004 120,2 88,5

2005 123,5 93,6

2006 127,8 98,8

2007 131,0 102,4

1999 103,8 74,6

Obr. 5: Index stáří (65+/ 0-14) v roce 1991 a 2001 v městských částech Brna (vlevo) a městských obvodech Ostravy

Zdroj: Data SLDB 1991 a 2001, vlastní zpracování

4.

Závěry

Téměř v rámci celého období po roce 1989 převažovaly na území studovaných měst Brna a Ostravy depopulační trendy. Záporné celkové přírůstky obyvatelstva byly ovlivněny nejen změnou populačního chování (pokles natality měl vliv na přirozené úbytky populace), ale také změnou migračních proudů. Obě města migrací počet obyvatel ztrácela a počet vystěhovalých osob převažoval na přistěhovalými. Současně se v obou městech docházelo k procesu stárnutí populace, který byl nejintenzivnější ve starých residenčních oblastech, v nichž téměř neprobíhala bytová výstavba. V rámci podrobnějšího zkoumání užších center obou měst byly zaznamenány určité prostorové diference zejména okrscích s vyšším zastoupením romské populace (vyšší podíl mladého obyvatelstva). Výraznější problémy se stárnutím populace jsou patrné v Brně – na konci roku 2007 bylo v Brně téměř 17 % obyvatel 30

starších 65 let. Z metodologického hlediska si lze klást otázku, nakolik některá data ČSÚ skutečně odráží realitu (především vzhledem k otázce migrace). Příspěvek vznikl za podpory výzkumného záměru ÚGN AV ČR, v.v.i. č. AVOZ 30860518. SUMMARY: Population spatial changes in city Brno and Ostrava The article is dealing with the issue of the population spatial changes on the territory of two secondary cities (Brno and Ostrava) in the Czech Republic after 1989. The special attention is especially paid to the analysis of the selected basic demographic indicators (population change between 1991 and 2001 census, natural increase, net migration, index of ageing), which are connected with the processes of the second demographic transition. The contribution is focused on some methodological questions – especially evaluation of the availability and reliability of the available statistical data for the different spatial hierarchical levels (urban districts, basic settlements units). LITERATURA A PRAMENY: BENEŠOVÁ, E. (2000): Reprodukční chování v sociologické perspektivě: nastává v České republice druhá demografická transice?, Brno : Masarykova univerzita, 106 s. BURCIN, B., KUČERA, T., (2002): Stárnutí obyvatelstva a hranice důchodového věku, Česká demografická společnost, Demografie, 44, 1, s. 30-34. MULÍČEK, O. (2004): Město Brno v období transformace, Brno : Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, disertační práce, 140 s. MULÍČEK, O., OLŠOVÁ, I. (2002): Město Brno a důsledky fůznych forem urbanizace, Urbanismus a územní rozvoj, V, 6, s. 17-28. Počet obyvatel v obcích České republiky (2008): ČSÚ, [online], [cit. 2008-03-26], URL: http://www.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/publ/1301-08-k_1_1_2008 Počty obyvatel v obcích (2008): MV ČR, [online], [cit. 2008-03-26], URL: http://www.mvcr.cz/clanek/pocty-obyvatel-v-obcich.aspx SRB, V. (1991): Druhá demografická revoluce?, Demografie, 33, 4, s. 336-337. STEINFÜHRER, A. (2006): The Urban transition of inner city areas reconsidered - A German -Czech comparison, Moravian Geographical Reports, 14, 1, s. 3-16. SÝKORA, L., KAMENICKÝ, J., HAUPTMANN, P. (2000): Changes in the spatial structure of Prague and Brno in the 1990s, Acta Universitatis Carolinae, Geographica, 35, 1, s. 61-76. ŠKRABAL, J., ŠIMEK, M. (2007): Jak je to s počtem obyvatel v obcích?, Veřejná správa, roč. 18, č. 10, Příloha, s. I-IV. TOUŠEK, V. (2006): Influence of labour commuting on hinterlands of the Czech agglomerations: contemporary trends, Acta Univesitatis Palackiane Olomucensis, Facultas rerum naturalium Geographica, Olomouc : Palackého univerzita, s. 95-110.

ADRESY AUTORŮ: Mgr. Petr Klusáček, Ústav Geoniky AV ČR, v.v.i., Drobného 28, 602 00 Brno, e-mail: [email protected] Mgr. Tomáš Krejčí, Ústav Geoniky AV ČR, v.v.i., Drobného 28, 602 00 Brno, e-mail: [email protected]

31

REGIONY DOJÍŽĎKY ZA PRACÍ V JIHOČESKÉM KRAJI (SROVNÁNÍ MEZI LETY 1991 A 2001) Jiří Čekal Abstrakt: V souvislosti s rozdílným vývojem na regionálních trzích práce v průběhu devadesátých let 20. století došlo v ČR mj. k poměrně značným změnám regionální struktury dojížďky za prací. Příspěvek se zaměřuje na vymezení regionů dojížďky za prací v Jihočeském kraji provedeném na základě dat ze sčítání v letech 1991 a 2001, jejich hodnocení a porovnání. Klíčová slova: regiony dojížďky za prací, Jihočeský kraj, devadesátá léta Key words: commuting regions, the South Bohemian region, the 1990s

1. Úvod Mezi lety 1991 a 2001 došlo v ČR ke snížení absolutního počtu osob dojíždějících za prací mimo obec trvalého bydliště přibližně o 30 tisíc. Jak ale uvádí Szczyrba a Toušek (2004), pokud bychom vyloučili v roce 2001 případy „nově vzniklé“ dojížďky jako pouhý důsledek dezintegrace obcí, pak by hodnota celkového počtu dojíždějících byla nižší o dalších zhruba 27 tisíc osob. Srovnání s rokem 1991 však ovlivňuje nejvíce změna „základny“, která tvoří zdroj dojíždějících, a to počet zaměstnaných. Ten mezi posledními dvěma sčítáními poklesl o více než půl miliónu osob. Největší část tohoto rozdílu způsobil nárůst nezaměstnanosti (ze 123 tisíc osob v roce 1991 na 487 tisíc v roce 2001), zbytek (cca 150 tisíc) je způsoben nezapočtením osob na rodičovské dovolené při sčítání 2001. Důsledkem byl nárůst podílu dojíždějících ze zaměstnaných z 33,2 % na 36,5 %. Zvýšení relativní dojížďkovosti za prací se týká především její nedenní formy, jejíž objem se v uvedeném období téměř zdvojnásobil. Logicky tak došlo k poklesu podílu dojíždějících denně z 90,5 % v roce 1991 na 83,1 % v roce 2001. S tím úzce koresponduje zjištění určitého poklesu průměrné dojížďkovosti v rámci okresu a zároveň výrazného nárůstu intenzity meziokresní a mezikrajské dojížďky (největší měrou se na něm podílelo Hlavní město Praha). Pro úplnost je třeba dodat, že relativně nejvyšší nárůst zaznamenala dojížďka do zahraničí, přesto její podíl zůstává velmi malý. Při sčítání 2001 ji deklarovalo asi 25 tisíc osob (tato hodnota je však odborníky považována za podhodnocenou, odhady hovoří zhruba o dvojnásobku). Také v Jihočeském kraji došlo v intercensálním období k poklesu počtu zaměstnaných téměř o 20 tisíc osob, zaznamenáváme zde ale zároveň zvýšení počtu dojíždějících za prací mimo obec trvalého bydliště o více jak 7 tisíc osob (je však třeba podotknout, že určitý vliv na toto navýšení mělo osamostatnění více než 50 obcí v uvedeném období). Podíl dojíždějících z celkového počtu zaměstnaných osob tak vzrostl z 35 % na 39,6 %. Intenzita meziobecní dojížďky za prací tedy byla v Jihočeském kraji ve srovnání s republikovým průměrem vyšší. Rovněž došlo k poklesu podílu denní dojížďky z 84,3 % na 82,3 %, který však nebyl tak výrazný jako v případě celorepublikového průměru. V souladu s vývojem v celé ČR zde také došlo k nárůstu podílu meziokresní a mezikrajské dojížďky, relativně nejvíce pak dojížďky do zahraničí. Zaznamenáváme naopak pokles zastoupení dojížďky v rámci okresu ze 78,2 % v roce 1991 na 71,3 % v roce 2001. Přesto je tento prostorový typ zastoupen nadprůměrně (analogické hodnoty za celou ČR jsou 69,1 % a 61,8 %), zejména díky okresu České Budějovice, který patří k okresům s nejvyšší uzavřeností dojížďky za prací v ČR. Podobně poklesla i uzavřenost dojížďky v rámci Jihočeského kraje z 85,9 % v roce 1991 na 80,8 % v roce 2001, která se tak udržuje mírně pod celorepublikovým průměrem (analogické hodnoty pro nové kraje: 87,3 % a 81,4 %). Podrobnější regionální analýzu bilančních a směrových charakteristik dojížďky za prací v Jihočeském kraji v letech 1991 a 2001 lze nalézt např. v publikaci Čekala (2008). 32

V devadesátých letech došlo v ČR také k poměrně dynamickým změnám regionální struktury dojížďkových procesů. Podle Hampla (2004) lze pozorovat umocňování sídelní a regionální hierarchie způsobené zejména výrazným posílením již tak mimořádného střediskového postavení Prahy, relativním zachováním působnosti mezoregionálních center a omezením role většiny mikroregionálních středisek. Jak uvádějí Szczyrba a Toušek (2004), jsou to právě devadesátá léta, kdy byla nejvíce narušena stabilita dojížďkových regionů ze všech intercensálních období po roce 1961. V období let 1991 - 2001 téměř 5 % obcí v ČR změnilo z pohledu nejsilnějšího směrového proudu příslušnost ke středisku dojížďky za prací. Tato skutečnost byla ovlivněna rozdílným vývojem na regionálních trzích práce v důsledku restrukturalizačních procesů transformačního období. Dojížďka za prací je nepochybně významný vztahově-integrační regionální proces, který hraje značnou úlohu při formování funkčně-prostorových vazeb v sídelním systému. Podle Řeháka (1988b) je tato formativní role dojížďky za prací zdůrazněna i její vysokou a pravidelnou frekvencí. Cílem příspěvku je proto vymezení regionů dojížďky za prací v Jihočeském kraji provedené na základě dat posledních dvou sčítání a jejich srovnání. Vzhledem k tomu, že česká statistika považuje za „skutečnou“ dojížďku pouze takovou, při níž dochází k překročení administrativní hranice obce, případné slučování či vyčleňování obcí bezprostředně ovlivňuje objem statisticky vykazované dojížďky, přičemž ke změně reálného pohybu ve své podstatě nedochází. V zájmu alespoň částečně lepší srovnatelnosti tedy byl proveden přepočet dat ze sčítání 1991 na administrativní uspořádání platné k 1. 3. 2001. Na tomto místě je však vhodné připomenout, že přesný výpočet příslušných hodnot není možný a jde vždy pouze o odhady.

2. Hlavní střediska pracovní dojížďky v Jihočeském kraji a jejich regiony Prvním krokem při vymezování dojížďkových regionů musí být identifikace středisek dojížďky ve studovaném území. Je zřejmé, že volba určujících kritérií v sobě vždy nese určitý prvek subjektivity zpracovatele. Nicméně obecně je důležité vybrat takové ukazatele, které co možná nejvěrněji postihnou jak význam pracovní funkce samotného střediska, tak velikost jeho regionální působnosti (která je však značně ovlivněna i geografickou polohou vůči konkurenčním střediskům). Jak již bylo naznačeno, v souvislosti se změnami hranic obcí mají tradiční ukazatele jako počet dojíždějících či vyjíždějících pro sledování vývoje omezenou výpovědní hodnotu. Na tuto skutečnost upozornil již Řehák (1984), který zároveň zavedl vhodnější ukazatel – počet obsazených pracovních míst (OPM). Ten je vypočítán jako součet počtu zaměstnaných osob bydlících v dané územní jednotce a salda dojížďky, a vykazuje tak určitou relativní stabilitu. Počet OPM je tedy vhodný nejen k porovnáváním v čase, ale umožňuje také např. vzájemnou srovnatelnost středisek, která v nestejné míře administrativně integrovala svá zázemí. Dalšími použitými ukazateli jsou kladné saldo dojížďky střediska a minimální počet obcí v jeho zázemí. Z důvodu hierarchického uspořádání středisek (a tím i jejich spádových regionů) je dále nutné uvedené ukazatele vhodně kvantifikovat, a to s přihlédnutím k sídelní struktuře daného území. Např. Řehák (1984) považuje za skutečná střediska dojížďky za prací v podmínkách ČR teprve obce s alespoň 2500 obsazenými pracovními místy. V první fázi byla množina potenciálních středisek v Jihočeském kraji zvolena záměrně větší (aspoň 1000 OPM), následné analýzy však prokázaly oprávněnost použití uvedené Řehákovy hranice i v tomto území. Její aplikace zde sice nezachytí nejslabší střediska lokálního významu, ve většině případů však vhodně redukuje množinu o ty obce, které samy vykazují záporná dojížďková salda a zejména o ty, které nedisponují významnějším vlivem na svá okolí. Hranice 2500 OPM se jeví jako dobře nastavená i pro srovnání dojížďkových regionů s administrativním vymezením správních obvodů obcí s rozšířenou působností (ORP). S ohledem na tuto hierarchickou úroveň lze považovat za vhodnou hranici velikosti regionu minimálně 10 obcí. Pro určení hlavních středisek dojížďky za prací v Jihočeském kraji tedy byla zvolena následující kritéria: 33

• • •

ve středisku je alespoň 2500 obsazených pracovních míst středisko má kladné saldo celkové dojížďky za prací velikost dojížďkového regionu je alespoň 10 obcí (včetně střediska)

V obou sledovaných letech tak bylo vymezeno 16 shodných středisek dojížďky za prací. Ta s výjimkou Trhových Svinů, které nesplnily ani jedno ze stanovených kritérií, odpovídají ORP Jihočeského kraje. Kritéria minimálně 2500 OPM a kladného salda dojížďky splnily v obou letech také obce Temelín a Planá nad Lužnicí, v roce 1991 ještě Veselí nad Lužnicí a v roce 2001 Bechyně. Nesplnily však podmínku počtu vázaných obcí. Zatímco u posledních dvou jmenovaných šlo o 7 obcí (takže při mírnějším nastavení tohoto kritéria by bylo možné je za střediska nižší úrovně považovat), do Plané nad Lužnicí směřoval hlavní vyjížďkový proud v podstatě pouze z Tábora. Značně specifickým případem je poměrně malá obec Temelín, která vykázala vysoké kladné saldo dojížďky (více než 4 tisíce v roce 2001 a dokonce přes 5,5 tisíce osob v roce 1991), avšak pouze 4 (resp. 3) hlavní dojížďkové proudy. Jednoznačně nejpočetnější proudy sem v obou letech směřovaly z Českých Budějovic a Týna nad Vltavou. Jde zřejmě o dosti specializovaná pracovní místa související přímo s lokalizací známé jaderné elektrárny. O přirozené komplexní pracovní funkci této obce tedy nelze hovořit. Do souboru středisek byl i v roce 2001 naopak zařazen Týn nad Vltavou, přestože vykázal poměrně vysoké záporné saldo dojížďky. Je však třeba si uvědomit, že jej značně ovlivňuje právě blízkost Temelína (z Týna sem v tomto roce vyjíždělo 791 osob). Do Týna nad Vltavou ale směřoval hlavní proud vyjížďky ze 13 obcí, dá se tedy považovat za přirozené pracovní centrum, a proto byl mezi střediska dojížďky zahrnut. Pro doplnění uveďme ještě dvě obce, které v roce 1991 vykázaly poměrně vysoká kladná salda dojížďky a počty OPM byly těsně pod 2,5 tisícovou hranicí. Jde o Větřní a Velešín v okrese Český Krumlov. Počtem vázaných obcí (2, resp. 4) se však ani nepřiblížily zvolenému kritériu. Obě postupně dosti výrazně omezily svoji pracovní funkci – v roce 2001 již vykázaly záporná salda a i pokles OPM byl poměrně významný. Tab. 1: Srovnání vybraných charakteristik středisek dojížďky za prací v Jihočeském kraji v letech 1991 a 2001 saldo podíl dojíždějících OPM index (%) index (%) dojížďky na OPM (%) středisko 2001/1991 2001/1991 1991 2001 1991 2001 1991 2001 České Budějovice 63 780 65 358 102,5 12 042 17 146 29,5 36,4 123,2 Tábor 19 588 20 529 104,8 894 2 535 31,6 35,7 113,0 Písek 16 944 16 098 95,0 1 630 1 673 21,4 25,8 120,6 Strakonice 17 193 14 628 85,1 4 187 2 972 34,3 35,4 103,1 Jindřichův Hradec 12 982 13 527 104,2 1 501 2 160 26,8 30,5 113,9 Český Krumlov 8 550 8 934 104,5 760 1 515 34,7 40,0 115,1 Prachatice 7 082 7 354 103,8 720 1 186 28,0 36,0 128,8 Milevsko 6 379 5 064 79,4 1 181 516 34,3 34,0 99,4 Kaplice 4 150 4 758 114,7 329 1 003 32,3 43,8 135,8 Dačice 5 184 4 678 90,2 952 798 31,0 33,2 107,1 Třeboň 5 079 4 629 91,1 374 262 27,0 29,6 109,3 Blatná 4 495 4 455 99,1 958 1 162 34,3 42,6 124,3 Vimperk 5 046 4 136 82,0 727 238 31,4 34,6 110,2 Soběslav 4 601 3 749 81,5 756 232 37,4 39,0 104,3 Týn nad Vltavou 3 873 3 583 92,5 326 -360 33,2 33,8 101,9 Vodňany 3 205 3 163 98,7 31 102 31,2 34,0 109,1 celkem 188 131 184 643 98,1 27 368 33 140 30,1 35,0 116,3 Zdroj: data ČSÚ, vlastní výpočty

Z předchozí tabulky je patrné zřetelné hierarchické uspořádání středisek podle počtu OPM: dominantní postavení Českých Budějovic, se značným odstupem následuje Tábor a ostatní bývalá okresní města, na která již plynuleji navazují zbývající ORP. Z hlediska vývoje sice 34

došlo v celém souboru k mírnému poklesu počtu OPM, existuje však 6 středisek, kde byl zaznamenán nárůst (relativně nejvíce v případě Kaplice). Nejmarkantnější pokles naopak vykázalo Milevsko. U všech středisek s výjimkou Milevska došlo ke zvýšení podílu dojíždějících na OPM (relativně nejvíce opět u Kaplice). Absolutně největší navýšení salda dojížďky zaznamenaly České Budějovice, ale nárůst pozorujeme s výjimkou Strakonic u všech bývalých okresních měst, zatímco většina slabších mikroregionálních středisek vykázala pokles kladných sald. Následně můžeme přistoupit k samotnému vymezení pracovních regionů (viz mapové přílohy 1 a 2). Přiřazování jednotlivých obcí ke střediskům bylo uskutečňováno na základě jejich nejpočetnějšího vyjížďkového proudu z hlediska celkové vyjížďky za prací. Pokud takový proud směřoval do některého ze středisek, byla daná obec přiřazena do regionu tohoto střediska. Jestliže ale nejvyšší hodnota nepříslušela žádnému z definovaných středisek, bylo preferováno přiřazení obce podle příslušnosti „nestřediska“, do kterého tento proud směřoval. Tato příslušnost pak většinou odpovídala středisku, které se často objevilo jako další v pořadí. Vznikly tak spojité pracovní regiony. Vyskytly se však i obce, u kterých nebylo možno o příslušnosti rozhodnout. V roce 1991 tvořily přibližně 3,4 % celkového počtu obcí (resp. 2,9 % počtu obyvatel kraje), v roce 2001 došlo ke zvýšení na 5,9 % počtu obcí (resp. 3,6 % počtu obyvatel). Na první pohled jsou patrné především dvě oblasti. Jedná se o jižní části správních obvodů Třeboně a Českého Krumlova, kde je možné pozorovat značnou vzájemnou provázanost těchto obcí z hlediska pracovní dojížďky bez významnějších vnějších vazeb. Zbývající nezařazené obce tvoří nejednoznačné případy, které vykazují stejnou nebo téměř shodnou velikost nejpočetnějších vyjížďkových proudů (v řádu jednotlivců). Jedná se zpravidla o obce ležící při hranicích okresů nebo na rozhraní vlivu dvou (výjimečně i tří) středisek. Ve dvou oblastech jde dokonce o mezikrajské přesahy: u obcí ležících na severovýchodě okresu Tábor se projevil rovnocenný vliv Pacova a v roce 2001 pak navíc jihovýchodní výspa Dačicka s vlivem Jemnice z kraje Vysočina. Pro úplnost je třeba ještě uvést, že v roce 2001 patřily u několika obcí v pohraničí k velmi početným proudům ty s nezjištěným místem dojížďky (v případě Prachatic šlo dokonce o proud nejsilnější). Ve většině případů zřejmě půjde o (mnohdy nelegální) práci v zahraničí. Tab. 2: Srovnání správních obvodů ORP a regionů dojížďky za prací v Jihočeském kraji správní obvod ORP pracovní region 1991 pracovní region 2001 počet zaměstnané osoby počet zaměstnané počet zaměstnané středisko obcí obcí osoby obcí osoby 1991 2001 Blatná 26 7 320 6 373 25 7 287 32 7 510 České Budějovice 79 75 815 73 304 103 88 295 120 92 379 Český Krumlov 31 21 131 19 736 23 16 188 17 13 630 Dačice 23 10 435 9 263 25 10 544 17 7 659 Jindřichův Hradec 58 23 549 22 618 57 23 731 62 23 939 Kaplice 15 9 552 9 565 13 7 680 15 7 561 Milevsko 26 10 162 8 820 27 10 527 21 7 958 Písek 49 25 877 24 100 49 25 877 43 23 125 Prachatice 44 17 304 16 273 38 16 255 35 13 593 Soběslav 31 11 171 10 258 29 10 962 17 5 659 Strakonice 69 23 812 21 255 75 24 195 73 21 551 Tábor 79 41 728 38 765 63 36 744 71 38 229 Trhové Sviny 16 8 424 8 138 není není není není Třeboň 25 13 033 12 037 17 8 311 16 7 946 Týn nad Vltavou 14 6 270 6 452 24 9 657 13 5 780 Vimperk 21 8 862 8 196 22 9 310 21 8 196 Vodňany 17 5 405 5 084 12 5 055 13 4 788 nezařazené obce x x x 21 9 232 37 10 734 Zdroj: data ČSÚ, vlastní výpočty

35

Největší pracovní region vytvořily podle očekávání České Budějovice, které ve srovnání s administrativním vymezením správního obvodu zaznamenaly nejvýraznější nárůst počtu obcí spadajících do svého regionu. Jde především o navázání celého území správního obvodu ORP Trhové Sviny. Významné je také napojení oblasti Netolicka z obvodu Prachatic a některých obcí ležících při severovýchodní hranici správního obvodu Českého Krumlova. Nelze opomenout ještě přiřazení dvou větších obcí: Velešína z obvodu ORP Kaplice a Dolního Bukovska (ORP Týn nad Vltavou). Druhé místo zaujímají Strakonice, které přesahují svůj region především díky připojení několika obcí z obvodu Vodňan. Za pozornost stojí také významné zvětšení regionu Týna nad Vltavou v roce 1991 v důsledku navázání Bechyňska. Regiony ostatních středisek zůstávají až na výjimky „uzavřeny“ v rámci příslušných administrativních hranic. Z vývojového pohledu pak můžeme v roce 2001 konstatovat zejména zesílení působnosti Českých Budějovic, což je patrné nejen zvýrazněním dosavadních přesahů o některé další obce, ale především díky navázání prakticky celého subregionu Veselí nad Lužnicí z regionu Soběslavi. Zde jistě sehrála významnou roli výhodná geografická poloha a dobré dopravní spojení z Veselí nad Lužnicí do Českých Budějovic. Zvýšení počtu vázaných obcí zaznamenal i Tábor z důvodu „návratu“ Bechyňska z regionu Týna nad Vltavou a Jindřichův Hradec navázáním oblasti Studené z regionu Dačic. Relativně velmi významné rozšíření působnosti pozorujeme také u Blatné v důsledku připojení Mirovicka z obvodu Písku. U ostatních regionů lze hovořit pouze o dílčích změnách. Jako nejstabilnější se jeví zejména pracovní regiony Vimperka, Vodňan a Třeboně. Důležitým ukazatelem, který v podstatě vyjadřuje míru těsnosti pracovní vázanosti dané obce k příslušnému středisku, je tzv. polarizace dojížďky - blíže Řehák (1984, 1988b). Definujeme ji jako podíl vyjíždějících do daného střediska z celkového počtu vyjíždějících z dané obce. Obcemi s vysokou polarizací dojížďky pak rozumíme takové obce, které vykazují hodnotu tohoto podílu 50 a více %. Dojížďkovou polarizaci pracovního regionu lze chápat jako průměrnou polarizaci obcí v zázemí jeho střediska a odvodit ji jako podíl součtu vyjíždějících do střediska a součtu vyjíždějících celkem ze všech obcí zázemí. Tab. 3: Polarizace obcí regionů dojížďky za prací v Jihočeském kraji pracovní region 1991 pracovní region 2001 středisko průměrná počet obcí s průměrná počet obcí s polarizace obcí (%) vysokou polarizací polarizace obcí (%) vysokou polarizací Blatná 52,5 12 44,2 14 České Budějovice 62,3 59 61,2 76 Český Krumlov 44,2 7 55,6 8 Dačice 41,9 10 50,1 10 Jindřichův Hradec 42,5 16 43,4 24 Kaplice 45,8 4 58,1 8 Milevsko 53,0 13 49,9 9 Písek 43,3 19 49,4 19 Prachatice 33,7 3 40,6 7 Soběslav 33,9 7 42,8 6 Strakonice 59,9 47 55,4 47 Tábor 45,4 20 44,5 26 Třeboň 33,8 4 30,8 4 Týn nad Vltavou 24,3 3 41,8 2 Vimperk 43,1 6 37,3 2 Vodňany 37,0 2 38,6 1 celkem 49,3 232 51,4 263 Zdroj: data ČSÚ, vlastní výpočty

V Jihočeském kraji došlo mezi lety 1991 - 2001 k poměrně značnému nárůstu počtu obcí s vysokou polarizací. Největší měrou se na něm podílely České Budějovice, u kterých v roce 2001 šlo už o většinu obcí jejich správního obvodu. I další významná střediska dojížďky jako Jindřichův Hradec a Tábor zaznamenaly nárůst těchto obcí (naproti tomu v případě Strakonic 36

či Písku se počet obcí s vysokou polarizací vůbec nezměnil). S tím úzce koresponduje zjištění zvýšení průměrné polarizace dojížďky obcí kraje o více než 2 %. Obecně lze říci, že nejvyšší polarizaci dojížďky vykazují zejména regiony nejsilnějších středisek. Interpretace vývoje hodnot tohoto ukazatele z pohledu jednotlivých regionů je však poněkud problematická. Je totiž dosti těsně spjat se změnami jejich územního rámce. Při jeho zmenšení dojížďková polarizace regionu zpravidla roste, při rozšíření naopak klesá. Patrné je to především u výraznějších změn menších regionů (Týn nad Vltavou, Soběslav, resp. Blatná). Přímé vývojové srovnání tak můžeme učinit víceméně jen u regionů, jejichž vymezení je relativně stabilní (zde zmiňme zejména výrazný nárůst polarizace Kaplicka). Již Řehák (1988b) však upozornil na to, že je třeba hodnotit vazbu zázemí k jádru a vazbu jádra k zázemí jako odlišné jevy. Zavedl v této souvislosti dva základní ukazatele, kterými lze jednotlivé regiony dojížďky charakterizovat. Dojížďková integrita regionu: definována jako podíl součtu vyjíždějících do střediska a součtu zaměstnaných osob ze všech obcí jeho zázemí. Vyjadřuje tak v podstatě míru závislosti zázemí na středisku z hlediska pracovní dojížďky. Závislost opačnou pak vyjadřuje míra krytí dojížďky do střediska jeho zázemím = podílu součtu dojíždějících do střediska ze všech obcí jeho zázemí a celkového počtu dojíždějících do střediska. Tab. 4: Ukazatele míry vzájemné závislosti středisek dojížďky za prací a jejich zázemí v Jihočeském kraji míra krytí dojížďky do střediska dojížďková integrita regionu (%) středisko jeho zázemím (%) 1991 2001 1991 2001 Blatná 30,3 27,6 71,9 61,3 České Budějovice 38,9 38,3 75,5 71,1 Český Krumlov 18,6 31,0 52,5 53,8 Dačice 17,9 26,9 70,3 65,3 Jindřichův Hradec 18,7 23,8 65,7 72,5 Kaplice 20,6 36,6 58,0 66,8 Milevsko 31,1 32,7 75,2 64,7 Písek 22,7 29,3 66,1 61,5 Prachatice 13,8 22,9 68,7 64,3 Soběslav 17,5 31,2 72,6 45,7 Strakonice 38,3 36,6 72,2 70,0 Tábor 24,2 24,6 70,6 67,8 Třeboň 16,4 16,9 43,2 44,3 Týn nad Vltavou 10,4 27,2 49,6 41,3 Vimperk 22,2 19,8 69,8 59,4 Vodňany 21,9 25,3 39,9 40,6 celkem 26,2 30,7 69,0 65,7 Zdroj: data ČSÚ, vlastní výpočty

Opodstatněnost odděleného hodnocení těchto charakteristik je patrná hned při pohledu na průměrné hodnoty za všechny regiony kraje. Zatímco míra závislosti zázemí na příslušných střediscích celkově mezi lety 1991 - 2001 vzrostla, míra krytí dojížďky do středisek jejich zázemím naopak v průměru poklesla. Zde se nabízí jako jedno z možných vysvětlení nárůst mezistřediskových pohybů. Počet vyjíždějících za prací mezi 16 stanovenými středisky vzrostl mezi roky 1991 a 2001 z cca 5,2 tisíce na téměř 6,6 tisíce osob, což představuje zvýšení o téměř 27 %. I tyto charakteristiky jsou však přirozeně do určité míry závislé na změnách vymezení regionů. Vyvozování kategorických závěrů o vývoji jejich hodnot bez paralelního zhodnocení zásadnějších změn územních rámců jednotlivých regionů může být tedy značně zavádějící. Na základě tabulky 4 nicméně můžeme konstatovat, že nejvyšších hodnot i relativní stability obou ukazatelů dosahují nejsilnější střediska, zejména České Budějovice a Strakonice, nejnižších naopak Třeboň. Lze si také povšimnout, že relativně největšího nárůstu dojížďkové integrity a zároveň relativně největšího poklesu míry krytí 37

dojížďky do střediska zázemím dosáhly opět regiony Týna nad Vltavou a Soběslavi – tedy ty, u kterých došlo k radikálnímu zmenšení jejich vymezení. Ne vždy však bylo navýšení dojížďkové integrity přímo spojené se zmenšením regionů. V případě Jindřichova Hradce, Tábora, Vodňan a zejména Kaplice k němu došlo i přes určité zvětšení územní působnosti těchto středisek.

3. Závěr Jihočeský kraj celkově nepatří k regionům ČR výrazněji postiženým konverzí některých průmyslových odvětví, takže strukturální změny transformačního období se zde projevily spíše jen v lokálním měřítku. Přesto zde v souladu s celorepublikovým vývojem došlo mezi roky 1991 a 2001 ke zvýšení podílu dojíždějících za prací z celkového počtu zaměstnaných osob, stejně jako k nárůstu významu dojížďky meziokresní, mezikrajské i zahraniční. Pozorujeme také poměrně výrazný vzrůst mezistřediskových pohybů. V kraji bylo v obou letech stanoveno 16 hlavních středisek dojížďky za prací, která s výjimkou Trhových Svinů odpovídají obcím s rozšířenou působností. Největší pracovní region vytvořilo nejsilnější středisko dojížďky kraje - České Budějovice, jejichž vliv významně přesahuje hranice správního obvodu. Navazují navíc zejména celé území správního obvodu ORP Trhové Sviny, dále oblast Netolicka z obvodu Prachatic a některé obce ležící při severovýchodní hranici správního obvodu Českého Krumlova. Regiony většiny ostatních středisek zůstávají v podstatě „uzavřeny“ v rámci příslušných administrativních hranic. Z vývojového pohledu změnilo příslušnost ke středisku dojížďky za prací více než 7,5 % obcí kraje. Dále můžeme pozorovat určité zesílení působnosti většiny nejsilnějších středisek na úkor nejslabších. Je patrné zejména u Českých Budějovic, a to nejen zvýrazněním dosavadních přesahů o některé další obce, ale především díky navázání prakticky celého subregionu Veselí nad Lužnicí. Rozšíření pracovního regionu Českých Budějovic však nepředstavovalo pouze zvětšení jeho územního rámce, ale také zde zaznamenáváme významné zvýšení počtu vysoce polarizovaných obcí. Naopak došlo ke značnému zmenšení pracovního regionu Týna nad Vltavou způsobenému ztrátou Bechyňska ve prospěch Tábora. Toto jsou zřejmě nejvýraznější změny územní organizace dojížďkových procesů v Jihočeském kraji v devadesátých letech. SUMMARY: The aim of this contribution is demarcation of commuting regions in the South Bohemian region on the base of data from Census 1991 and 2001 and their comparison. There have been identified 16 main commuting centres which are, with exception of Trhové Sviny, identical with the so-called municipalities of the 3rd level. The largest commuting region have been formed by the biggest commuting centre – the city of České Budějovice, which impact significantly reaches beyond the administrative demarcation of its small district. It ties namely all area of the small district Trhové Sviny, sub-region of Netolice from the small district of Prachatice and some municipalities which are situated along the north-eastern border in the small district Český Krumlov. Commuting regions of most other centres stay “closed” into the framework of their administrative borders. From development point of view, more than 7.5 % of the South Bohemian municipalities have changed the appurtenance to the commuting centre. Next we can note some intensification of impact of most of the biggest commuting centres on detriment of the weakest centres what is perceptible especially in case of the city of České Budějovice. The most important changes of space organisation of commuting processes in the South Bohemian region during the 1990s are especially tie up of almost all sub-region of Veselí nad Lužnicí by the centre of České Budějovice and contrary significant reduce of commuting region of Týn nad Vltavou caused by the loss of sub-region of Bechyně to profit of the centre of Tábor.

38

LITERATURA A PRAMENY: ČEKAL, J. (2008): Dojížďka obyvatelstva za prací v Jihočeském kraji v letech 1991 a 2001. In: Sborník z Výroční mezinárodní konference ČGS, Liberec : Technická univerzita v Liberci (v tisku). HAMPL, M. (2004): Současný vývoj geografické organizace a změny v dojížďce za prací a do škol v Česku. Geografie - Sborník ČGS, 109, 3, s. 205-222. ŘEHÁK, S. (1984): Vliv integrace obcí na kartografické znázorňování dojížďky do zaměstnání. Zprávy GGÚ ČSAV, 21, (2), Brno : GGÚ ČSAV s. 41-45. ŘEHÁK, S. (1988a): Dojížďka do zaměstnání v ČSSR. In: Sborník prací 19, Současný stav a dynamika prostorových struktur měst a regionů v PLR a ČSSR, Brno : GGÚ ČSAV, s. 83-95. ŘEHÁK, S. (1988b): Dojížďka v ČSSR na úrovni dojížďkových regionů i v mezistřediskovém pojetí. Sborník ČSGS, 93, (3), Praha : Academia, s. 169-182,. SZCZYRBA, Z., TOUŠEK, V. (2004): Vyjížďka a dojížďka do zaměstnání v České republice; Změny v období transformace. In: Przeksztalcenia regionalnych struktur funkcjonalno-przestrzennych, VIII/2, Wroclaw : Uniwersytet Wroclawski, s. 21-31.

ADRESA AUTORA: RNDr. Jiří Čekal, Ph.D., Jihočeská univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra geografie, Jeronýmova 10, České Budějovice, Česká republika, [email protected]

39

PŘÍLOHA 1

40

PŘÍLOHA 2

41

PREMENY PODTATRANSKÉHO REGIÓNU – VYBRANÉ ASPEKTY ROZVOJA OBCÍ V ZÁZEMÍ MESTA POPRAD Ivan Andráško, Pavel Šuška, Vladimír Ira Abstrakt: Cieľom príspevku je predstaviť vybrané aspekty súčasných premien vidieckeho zázemia mesta Poprad. Za určujúce transformačné procesy môžeme v danom ohľade považovať rezidenčnú suburbanizáciu a rozvoj cestovného ruchu a druhého bývania. Identifikácia hlavných príležitosti a obmedzení rozvoja sledovaných osemnástich vidieckych obcí sa opierala predovšetkým o výsledky riadených rozhovorov s čelnými predstaviteľmi miestnych samospráv. Kľúčové slová: transformačné procesy, miestny rozvoj, rezidenčná suburbanizácia, cestovný ruch, samospráva Key words: transformation processes, local development, residential suburbanization, tourism, self-government

1. Úvod – predstavenie výskumného projektu Predkladaný príspevok predstavuje prvý výstup z výskumného projektu Transformácia zázemia mesta Poprad a jej dopady na kvalitu života pôvodného obyvateľstva, riešeného pracovníkmi Geografického ústavu SAV v rámci grantového vedeckého projektu VEGA č. 6042 Regióny a ich zmeny z hľadiska kvality a udržateľnosti života. Výskumný projekt sa pri zbere potrebných údajov opieral najmä o výsledky pozorovania v teréne, analýzy štatistických podkladov a predovšetkým sériu riadených, štandardizovaných rozhovorov so starostami a starostkami vybraných obcí v zázemí Popradu. Tieto rozhovory boli zamerané na 6 kľúčových oblastí: rezidenčná a nerezidenčná suburbanizácia, zmeny funkčného využitia plôch a územno-plánovacia dokumentácia, zmeny v sociálno-demografickej štruktúre a ekonomická aktivita obyvateľov, cestovný ruch a rozvoj druhého bývania, kvalita života. Cieľom predkladaného príspevku nie je poskytnúť kompletný prehľad získaných informácií, čo by vzhľadom na ich veľký rozsah ani nebolo možné, ale skôr priblížiť niekoľko vybraných, z riadených rozhovorov vyplývajúcich aspektov, významných z hľadiska ďalšieho rozvoja sledovaných obcí.

2. Podtatranský región a zázemie mesta Poprad - charakteristika území Priestor, v ktorom sa nachádza sledované územie, sa v rámci Slovenska vyznačuje hneď niekoľkými špecifikami. Spomenúť možno najmä polohu na úpätí najvyššieho pohoria na území SR Tatier, ako i prítomnosť ďalších prírodných a kultúrno-historických atraktivít, dlhodobú tradíciu rôznych foriem cestovného ruchu a kúpeľníctva, či rozvinutú dopravnú infraštruktúru. Tieto faktory vytvárajú z daného priestoru kľúčový región cestovného ruchu v SR, ktorého význam presahuje štátne hranice. Špecifickosť podtatranského regiónu a zvýšený záujem o jeho výskum sa odrážajú vo veľkom množstve prác a štúdií, ktoré sa tomuto územiu venujú (napr. Mazúr et al. 1985; Huba a Ira 2000; Huba a kol., 2005). Tradičným centrom podtatranského regiónu je mesto Poprad, charakteristické v súčasnosti mimoriadne dynamickým urbánnym a ekonomickým rozvojom. Územie sledované v rámci uvedeného výskumného projektu tvoria vybrané vidiecke obce zaradené do funkčného mestského regiónu Popradu na základe vybraných štatistických údajov a terénneho prieskumu (obr. 1). Územie tak predstavuje mozaiku osemnástich, z hľadiska viacerých ukazovateľov a charakteristík výrazne odlišných podhorských obcí.

42

Obr. 1: Skúmané obce v zázemí mesta Poprad

Zdroj: vlastný výskum

3. Vybrané špecifiká obcí s dopadom na potenciál súčasného rozvoja Rok 1990 môžeme vo vzťahu k vidieckym obciam a mestám na Slovensku vo všeobecnosti považovať za prelomový. Prijatie zákona SNR č. 369/1990 Zb. o obecnom zriadení znamenalo v rámci reformy verejnej správy znovuobnovenie miestnych samospráv. Východiskové podmienky vstupu obcí do obdobia 90. rokov sa často výrazne odlišovali a ešte i dnes ovplyvňujú ich rozvoj. V prípade vidieckych obcí v sledovanom zázemí mesta Poprad môžeme v tomto ohľade vyčleniť niekoľko kľúčových faktorov: a) rozsah obecného vlastníctva pozemkov a ďalších nehnuteľností, rozsah reštitúcií, b) pozícia obce v do roku 1990 uplatňovanom systéme strediskových obcí, typickom vytváraním protikladov rozvojovo zvýhodňovaných strediskových obcí na jednej strane a obcí „na dožitie“ na strane druhej, c) územná samostatnosť obce – obdobie rozsiahleho integrovania obcí bolo po roku 1990 vystriedané obdobím dezintegrácií, v sledovanom území sa napríklad obec Malý Slavkov odčlenila od mesta Kežmarok, d) poloha obce a prírodné podmienky a ich dopad na rozvoj cestovného ruchu - v obciach ako Stará Lesná alebo Veľký Slavkov sa cestovný ruch intenzívne rozvíjal už pred rokom 1990, vďaka čomu ich územia disponovali vybudovanými rekreačnými a ubytovacími zariadeniami, zariadeniami služieb a kvalitnejšou technickou a dopravnou infraštruktúrou.

4. Určujúce transformačné procesy, hlavné príležitosti a bariéry rozvoja obcí Za hlavné príležitosti rozvoja sledovaných obcí môžeme v súčasnosti považovať novú bytovú výstavbu, spájajúcu sa predovšetkým s procesom rezidenčnej suburbanizácie, cestovný ruch a realizáciu funkcie tzv. druhého bývania.

43

Spoločnou črtou predstáv starostov je spájanie rozvoja obce s kvantitatívnym rastom. Táto stratégia je pomerne logickým odrazom snahy o zabezpečenie vyšších príjmov z podielových daní vďaka nárastu počtu obyvateľov, ktorý sa nevyhnutne spája so zvyšovaním počtu bytových jednotiek. Napriek tomu, že mesto Poprad nepatrí medzi najväčšie urbánne centrá SR, je to ekonomická dynamika regiónu v spojení s výnimočnými charakteristikami okolitej krajiny, ktoré spolu vytvárajú podmienky pre nárast intenzity suburbanizačných procesov. Vykonaný výskum potvrdil veľký, či dokonca extrémny záujem o novú bytovú výstavbu na území obcí. Okrem striktne chápanej dekoncentrácie rezidentov z hlavného regionálneho centra, sa tohto procesu zúčastňujú i obyvatelia blízkych miest Svit a Kežmarok, vďaka čomu môžeme hovoriť o istom druhu tangentálnej suburbanizácie (Ouředníček, 2007). Diferencovaný potenciál jednotlivých obcí sa v tomto ohľade prejavuje hlavne kvalitou dopravnej infraštruktúry a dopravnou dostupnosťou. Obce napojené na cestu I. triedy E50, ktorá po dokončení diaľnice bude slúžiť prevažne len miestnym potrebám, získajú ďalšiu výhodu. Pravdepodobne najvýznamnejšou, resp. najčastejšie sa vyskytujúcou bariérou rozvoja obytnej funkcie obcí je v súčasnosti majetkovo-právne vysporiadanie vlastníctva pozemkov. Pozemkové vlastníctvo obcí je vo väčšine prípadov výrazne obmedzené, pozemky spadajú prevažne do vlastníctva mnohých súkromných vlastníkov, vďaka čomu je pozemkový fond z hľadiska vlastníctva, polohy i výmer mimoriadne fragmentovaný. Problémy s vykupovaním pozemkov sú naviac zvýraznené súčasným celoslovenským trendom rastu cien nehnuteľností a „čakaním“ vlastníkov na zavedenie novej platobnej meny – eura. Neochota súčasných majiteľov predávať pozemky je tak v súčasnosti najväčšou bariérou príležitostí rozvoja mnohých sledovaných obcí najmä z hľadiska rezidenčnej suburbanizácie. Druhú významnú bariéru, zmieňovanú v rozhovoroch všetkými starostami je nedostatok vlastných finančných zdrojov. Kompetencie a z nich vyplývajúce výdavky miestnych samospráv v súčasnosti nie sú podľa ich názorov v zodpovedajúcej miere kompenzované finančným príjmom. Previazanosť s vyššie uvádzanou bariérou rozvoja rezidenčnej suburbanizácie spočíva najmä v obmedzených možnostiach navýšenia prostriedkov z podielových daní, priamo závislého od rastu počtu obyvateľov prihlásených v obci na trvalý pobyt. Prax naviac ukazuje, že i schopnosť úspešne sa uchádzať o financie z fondov EÚ je značne obmedzená. To je spôsobené nielen vysokými nárokmi na kvalitu podávaných projektov (Gecíková a kol., 2008), ale ako potvrdil vykonaný výskum, v mnohých prípadoch i nedostatočnou orientáciou miestnych samospráv v možnostiach čerpania financií z takýchto zdrojov. Ďalšia kategória otázok, spájajúca sa do značnej miery s bytovou výstavbou súvisí so zmenou sociálno-demografickej štruktúry obyvateľstva ako priameho dôsledku prebiehajúcej suburbanizácie. Obce v minulosti v systéme strediskových obcí „odsúdené“ na zánik, vítajú zväčša najmä príchod nových obyvateľov z mladších vekových skupín. Príkladom môže byť v tomto ohľade obec Mlynica, ktorej samospráva v rámci lokálnej populačnej politiky zvýhodňuje mladé rodiny s deťmi pri získavaní stavebných povolení. V niektorých obciach sa už začínajú prejavovať rozdiely a z nich prameniace problémy medzi pôvodným - vidieckym a novým - prevažne pôvodne mestským obyvateľstvom (napr. obec Hôrka). Bude zaujímavé situáciu sledovať, vzhľadom na niektoré veľkorysé projekty v sledovanom území, keď pôvodné obyvateľstvo niektorých obcí bude v dohľadnej dobe predstavovať menšinu (napr. obce Vlková, Veľká Lomnica). Druhú významnú príležitosť rozvoja obcí predstavuje cestovný ruch. Rozvoj s ním sa spájajúcich služieb môže predstavovať významný zdroj príjmov pôvodného obyvateľstva, pričom predstavuje alternatívnu ekonomickú aktivitu vzhľadom na znižujúci sa význam poľnohospodárstva v obciach samotných a priemyslu v blízkych urbánnych centrách. Na rozdiel od rezidenčnej suburbanizácie však v súčasnosti v sledovanom území pretrváva do istej miery „tradičná“ priestorová viazanosť na obce ležiace bližšie k Tatrám. Vo vzdialenejších obciach je cestovný ruch zatiaľ vnímaný buď len ako málo významná 44

príležitosť bez väčšej perspektívy, alebo ako príležitosť realizovateľná až po vstupe finančne silného investora. V tomto ohľade viaceré obce predpokladajú napríklad využitie potenciálu spájajúceho sa s výskytom termálnych prameňov. Ako významný environmentálny aspekt môže byť tiež vnímaná lokalizácia niektorých priestorovo náročných aktivít v podhorskom území (golfové ihrisko vo Veľkej Lomnici), čím boli z hľadiska pôvodných zámerov odľahčené citlivejšie horské oblastí a oblasti spadajúce do TANAPu a/alebo jeho ochranného pásma Do istej miery na rozhraní rezidenčnej suburbanizácie a cestovného ruchu stojí rozvoj funkcie druhého bývania, ktoré však v porovnaní s predchádzajúcimi dvoma príležitosťami zohráva zatiaľ z hľadiska záujmu samospráv i realizovaných projektov výrazne podružnú úlohu. Podieľa sa na tom i v súčasnej situácii viacerých obcí ťažko odhadnuteľná miera akou sa nakoniec na novej bytovej výstavbe budú podieľať byty nie trvale obývané. Napriek tomu je zrejmé, že k rozvoju druhého bývania v sledovanom území dochádzať bude. Druhé bývanie definované ako nehnuteľnosť vlastnená alebo dlhodobo najímaná ako príležitostné bydlisko domácnosti, ktorá zväčša žije inde (Clíme, 2000) bolo predstaviteľmi samospráv vo viacerých sledovaných obciach vnímané rozporuplne. Medzi najväčšie obavy zo strany samosprávy patrili: a) nezáujem vlastníkov o prihlásenie sa v obci na trvalý pobyt a tým absencia navýšenia príjmov obce z podielových daní, b) „odlišné“ správanie sa príležitostných a často sa striedajúcich návštevníkov, ktoré môže spôsobovať problémy v miestnej komunite, c) architektonické riešenie apartmánových domov, ktoré nie vždy rešpektuje miestny kolorit, d) zvýšené environmentálne zaťaženie územia a súvisiace e) obavy z jeho nedostatočnej kompenzácie vďaka minimálneho prínosu vysoko mobilných a nadštandardne situovaných a náročných návštevníkov pre ekonomiku obce, u ktorých existuje tendencia, že budú veľkú časť svojich potrieb uspokojovať mimo obce (Kowalczyk 1988).

5. Záver Predbežné výsledky jednoznačne potvrdili opodstatnenosť výskumu transformačných zmien v zázemí mesta Poprad. Významné transformačné procesy s dlhodobým vplyvom na podobu skúmaných obcí je tu možné zaznamenať prevažne v iniciálnom štádiu, čo vytvára vhodné predpoklady pre ďalší výskum a priebežnú temporálnu komparáciu získaných poznatkov. Nadobudnuté informácie taktiež predstavujú materiál vhodný pre priestorovú komparáciu, resp. porovnanie vývoja rovnakých procesov v rámci viacerých území. Metóda riadených rozhovorov sa plnohodnotne osvedčila ako vhodný nástroj pre bližšiu identifikáciu faktorov podieľajúcich sa na premenách sledovaného územia, reakcií, ktoré tieto premeny vyvolávajú, ako i predstáv samospráv obcí o možnostiach a obmedzeniach spojených s ich budúcim rozvojom. SUMMARY: The results of the guided interviews with the principle representatives of 18 villages belonging into the functional urban region of the town Poprad showed the decisive role of such transformation processes as residential suburbanization and development of tourism and second housing in the local development. The most actual and perspective from the mentioned processes seems to be the residential suburbanization fulfilling the common local self-governments vision of quantitative development as a synonym for local development. In this way the most important barrier is the problem with the fragmented ownership and settlement of land. LITERATÚRA: CLOKE, P. (2000): Second Home. In: Johnston, R., J., et al. (eds.) The Dictionary of Human Geography, 4th Edition. Oxford: Blackwell Publishing Ltd.

45

GECÍKOVÁ, I., KOSTKOVÁ, I., MILOTOVÁ, B. (2008): Možnosti a bariéry čerpania finančných prostriedkov EU pre malé obce na Slovensku. In Klímová V. (ed.) XI. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách : sborník příspevků z kolokvia konaného v Pavlově 18.-20. června 2008. Brno : Masarykova univerzita, s. 143-151. HUBA, M. (2005): Smerom k trvalo udržateľnému tatranskému regiónu. Bratislava: REC Slovensko a STUŽ/SROV. HUBA, M., IRA, V. (2000): Stratégia trvalo udržateľného rozvoja vo vybraných regiónoch. Bratislava: STUŽ/SROV. KOWALCZYK, A. (1988): Second Homes as a Research Subject in Social Geography. In: Otok, S. (ed.) Research Aproach to Social Geography. University of Warszaw, s. 133- 142. MAZÚR, E. (1985): Krajinná syntéza oblasti Tatranskej Lomnice. Bratislava: Veda. OUŘEDNÍČEK, M. (2007): Differential suburban development in the Prague urban region. Geografiska Annaler, Series B, Human Geography, 89, 2, s. 111-126.

ADRESY AUTORŮ: Mgr. Ivan Andráško, PhD., Geografický ústav SAV, Štefánikova 49, Bratislava, [email protected] Mgr. Pavel Šuška, Geografický ústav SAV, Štefánikova 49, Bratislava, [email protected] Doc. RNDr. Vladimír Ira, CSc., Geografický ústav SAV, Štefánikova 49, Bratislava, [email protected]

46

VÝSKUM MIESTNYCH KOMUNÍT – „NOVÁ“ INTEGRUJÚCA PRÍLEŽITOSŤ PRE VÝSKUM V SOCIÁLNEJ GEOGRAFII? Tomáš Chorvát Abstrakt: Príspevok sa v kontexte vývoja geografického myslenia zaoberá vybranými problémami súčasného sociálno - geografického výskumu v Čechách a na Slovensku a konfrontuje ho s problematikou skúmania miestnych komunít. Autor sa v príspevku venuje predstaveniu svojho „integrujúceho“ konceptu výskumu lokalít a miestnych komunít. Kľúčové slová: geografické myslenie, prístupy k bádaniu, miestne komunity, predstavenie výskumu Key words: geographical thinking, approaches to research, local communities, introduction to research

1. Stručný náčrt vývoja geografického myslenia Geografia je vedou, ktorá sa podľa prekladu z gréčtiny venuje Zemi (geos) a jej opisu (grafein). No samotní (sociálni) geografi zdôrazňujú, že by sa ich skúmanie nemalo obmedzovať len na opis toho čo sa na Zemi, v krajinách a regiónoch nachádza. Takýto popisný tzv. idiografický prístup k skúmaniu bol typický najmä pre staršiu fázu geografického myslenia. Tento prístup najmä v porovnaní s prírodnými vedami však postrádal exaktnosť skúmania a porovnateľnosť jeho výsledkov. Preto sa v reakcii na tieto skutočnosti rozvinul v geografii prúd, ktorý presadzoval prechod od deskripcie unikátnych miest k odkrývaniu univerzálnych priestorových zákonitostí (Cloke a kol., 1991). Na pomoc si pribral metódy a (kvantitatívne) techniky z prírodných vied, štatistické postupy a matematicko – fyzikálne modelovanie, s pomocou ktorých sa snažil exaktne postihnúť usporiadanie priestoru. S kvantifikáciou geografie šla v ruke v ruke jej teoretizácia, ktorá priniesla vytváranie teórií o zákonitostiach priestorového rozmiestnenia geografických prvkov. V tomto prípade hovoríme o takzvanom nomotetickom prístupe k skúmaniu. Nové možnosti, ktoré sa takto pre geografické skúmanie otvorili, najprv vyvolali nadšenie a rozvoj disciplíny, no zakrátko sa objavili námietky poukazujúce na slabé miesta takéhoto prístupu. Tie spočívajú v skutočnosti, že takto formulovaná sociálna geografia - priestorová veda abstrahuje od ľudského subjektu, od ľudského indivídua. Zároveň nie je schopná postihnúť ekonomické, sociálne a politické štruktúry, ktoré ovplyvňujú ľudskú existenciu a rozmiestnenie ľudských aktivít v priestore. Preto sa v 70. a 80. rokoch 20. storočia objavili prístupy reflektujúce ľudský subjekt, jeho aktivitu a vedomie (humanistické prístupy), ako aj „radikálne“ sociálno – ekonomické a politické postoje „západnej“ marxistickej geografie (podľa Cloke a kol., 1991). Humanistické prístupy sa v nasledujúcom vývoji rozvíjali len v obmedzenej miere, no otázky, ktoré priniesli najmä radikálne prístupy sa dočkali ďalšieho rozvinutia v rámci realistického prístupu a pri štrukturačných teóriách. Celé to zavŕšila tzv. postmoderná geografia, ktorá sa vyznačuje fragmentáciou do množstva vedeckých škôl, odmietaním veľkých teórií a teda je charakteristická teoretickým pluralizmom a metodologickým eklekticizmom (Matlovič 2006b). Dejiny novodobého geografického myslenia sú (tak ako to zobrazuje nasledovná tabuľka) dejinami striedania a konkurencie idiografického a nomotetického prístupu ku geografickému poznaniu.

47

Tab. 1: Idiografický a nomotetický spôsob produkcie geografických poznatkov v kontexte vývoja geografického myslenia Etapa Predklasická Klasická Pozitivistická Neoklasická Neopozitivistická Postpozitivistická zdroj: Matlovič 2006a

Časové vymedzenie Do konca 18. stor. 1. pol. 19. stor. 2. pol. 19. stor. 1. pol. 20. stor. 50 – 60. roky 20. stor. Od 70. rokov 20 stor.

spôsob produkcie poznatkov idiografický idiografický príklon k nomotetickému návrat k idiografickému nomotetický konkurencia idiografického a nomotetického

Z našich autorov sa problematike prelínania idiografického a nomotetického prístupu v nedávnej dobe venoval R. Matlovič (Matlovič, 2006a,2006b, 2007). Nasledujúca tabuľka od tohto autora podáva základné charakteristiky – odlišnosti medzi idiografickým a nomotetickým prístupom k skúmaniu v geografii. Tab. 2: Niektoré odlišnosti medzi idiografickým a nomotetickým spôsobom produkcie geografických poznatkov Spôsob filozofická báza metodologický model platnosť výsledkov preferované metódy vzťah výskumníka k študovanému objektu preferovaná mierka Dáta preferovaný koncept prístup k hodnotám model človeka metaforická interpretácia sveta prístup k celku zdroj: Matlovič 2006a

Idiografický antipozitivistická humanistický kontextuálne porozumenie kvalitatívne

Nomotetický pozitivistická naturalistický explanácia, zovšeobecnenie kvantitatívne

blízky

odstup

lokálna, regionálna mäkké, bohaté, individuálne miesto, región empatický Homo viator (pútnik) organizmus, aréna holistický

globálna, nadregionálna tvrdé, „spoľahlivé“, agregované lokácia, priestor neutrálny Homo oeconomicus mozaika, systém redukcionistický

Ako východisko pre ďalšie úspešné fungovanie geografie sa ukazuje byť potreba hľadania konceptov integrujúcich geografiu, ktoré by premostil uvedené dichotómie. Keďže geografia je veda, ktorá sa zaoberá priestorom, lokalitami, regiónmi ináč povedané miestami za taký koncept, ktorý by mohol mať potenciál integrovať geografiu môže byť považovaný tzv. koncept miesta. Tento koncept sa, avšak v rozličných podobách, uplatnil v troch významných smeroch – bádateľských tradíciách v geografii: 1. v empiricko-analytickej - je reprezentovaná najmä tradičnou chorologickou koncepciou geografie, nomotetickou (kvantitatívnou) geografiou. 2. v hermeneutickej - spojenej s myšlienkami fenomenológie a humanistickej geografie 3. v kritickej – ku ktorej zaraďujeme najmä radikálnu, realistickú, feministickú geografiu a štrukturalistické prístupy (podľa Matlovič, 2007). Tento veľmi stručný exkurz do dejín geografického myslenia predovšetkým v 20. storočí (dobrý prehľad v tejto oblasti podáva Cloke a kol. (1991), alebo v širších súvislostiach HoltJensen (1999)), má za cieľ poukázať na cestu, po ktorej geografické myslenie vo svete prešlo a nepriamo ho v ďalšej časti príspevku konfrontovať so súčasnou situáciou v českej a slovenskej geografii.

48

2. Odraz reality každodenného výskumu v súčasnej geografickej produkcii v Českej republike a na Slovensku Hovoriť všeobecne o súčasnom geografickom výskume v Českých krajinách a na Slovensku a pokúsiť sa ho v krátkosti charakterizovať môže byť ošemetné. Preto sa budem venovať vybraným problémom takéhoto výskumu a niektorým jeho úskaliam. Aj keď sa bude pomaly končiť prvá dekáda po roku 2000, neteoretické témy praktického výskumu, ktorým sa naši geografi (teda geografi z Českej a Slovenskej republiky) venujú, do veľkej miery stále odrážajú záujem o tradičné objekty skúmania a prístupy k nemu. Tieto sú obohatené o záujem o fenomény, ktoré do skúmanej reality priniesla transformácia Českej a Slovenskej republiky a ich integrácia sa do nadnárodných štruktúr. V rámci geografickej výskumnej agendy má stále dominantné zastúpenie „klasický“ výskum priestorového rozmiestnenia javov väčšinou na celoštátnej úrovni. Toto je tradičná úloha geografických výskumov, keďže takéto analýzy poskytujú ničím nenahraditeľný pohľad na distribúciu javov v priestore. Prínos takéhoto pohľadu je však jedinečný len vtedy, pokiaľ sú analyzované prostriedky – premenné, prostredníctvom ktorých jav skúmame dostatočné pre jeho explanáciu. Stále sa však stáva, že skúmame rozmiestnenie „nejakého“ javu v priestore, vytipujeme si premenné (najlepšie také, pre ktoré sú dostupné dáta), prostredníctvom ktorých chceme vystihnúť podstatu javu a jeho priestorového rozmiestnenia. No problém nastáva pri interpretácii zistení – výsledkov analýzy. Málokedy totiž môžeme povedať, že premenné dostatočne vystihujú podstatu skúmaného javu a že nie sú tu ďalšie nezanedbateľné faktory, ktoré jav a jeho distribúciu v priestore ovplyvňujú. A tak vytvárame závery na základe analýzy tých dát, ktoré sú (ľahšie) dostupné, ale interpretačná hodnota zistení je veľmi obmedzená. Potvrdzuje sa pravidlo – len kvalitné vstupy do analýzy zabezpečia kvalitné výstupy z nej, pravda ak ich dokážeme správne interpretovať. Iným príkladom súčasnej orientácie výskumov našich geografov je zameranie sa na analýzu – popis fungovania spolupráce na miestnej, lokálnej, či regionálnej úrovni v súvislosti s budovaním lokálnych partnerstiev, združení miest a obcí a podobne. Tieto v našich podmienkach stále sa len budujúce formy spolupráce prinášajú nové prvky, nových aktérov a nové možnosti do lokálneho a regionálneho rozvoja. Stávajú sa novými hráčmi na tomto poli, ale sú len jeho jednou, zatiaľ menej významnou, súčasťou. Ich význam však podčiarkuje fakt, že sa zväčša jedná o aktivitu „zdola“, od priamych realizátorov regionálneho rozvoja na „tvári miesta“. Svojou činnosťou tak priamo poukazujú na možnosti, príležitosti i úskalia rozvinutia či nerozvinutia aktivít na najnižšom stupni samosprávy. Preto je potrebné venovať im pozornosť, ale v kontexte rozvoja celého regiónu.

3. Skúmanie lokalít a k nim príslušných miestnych komunít ako snaha o integrujúci prístup k skúmaniu Ako na základe analýzy všeobecných trendov v geografii vo svojich prácach vyvodil R. Matlovič (2006a, 2007), ukazuje sa naliehavá potreba integrujúcich konceptov, (holistického prístupu), ktoré by mali potenciál prekonať dychotómie zhmotnené v idiografickom a nomotetickom (prípadne v postmodernom, eklekticky nejednoznačnom) prístupe ku geografickému skúmaniu. Ten istý autor, na podklade záverov prác popredných geografov, predstavuje koncept „trinitárneho modelu miesta“ (Matlovič 2006a, 2007). Tento prepája fyzickogeografický, sociosférický a technosferický element so sociálno-vzťahovými, štrukturálnymi interakciami

49

ľudských indivíduí a to nad rámcom mierok v doterajšom chápaní. Tento koncept považujem v teoretickej rovine za veľmi zaujímavý, no v praxi náročne realizovateľný. V rovine praktického výskumu je možné sa pokúsiť o prekonanie uvedených dichotómií a priblížiť sa tak k integrujúcemu pohľadu na predmet skúmania – a to prostredníctvom zapojenia výskumníkov rozličného zamerania do výskumu toho istého fenoménu na základe dopredu dohodnutého výskumného rámca, ktorý zabezpečí integritu výskumu. Na podklade tejto myšlienky som vytvoril a rozpracoval koncept skúmania lokalít a ich aktérov – teda miestnych komunít. Dôraz pri tomto skúmaní som položil na skúmanie vplyvu spoločenských (spoločensko-ekonomických) a priestorových zmien na ich charakter. Teda spoločným skúmaným fenoménom a zároveň témou výskumu je „Vplyv spoločenských a priestorových zmien po roku 1918 na charakter lokalít a k nim príslušných miestnych komunít“. Asi najnáročnejšou predvýskumnou etapou bolo sformovanie výskumného kolektívu. Ten je buď možné vytvárať dovtedy, kým všetci vytipovaný výskumníci budú mať možnosť sa na výskume podieľať (čo veľmi ľahko môže vyústiť do situácie, že výskum sa v takomto prípade do realizačnej fázy nikdy nedostane). Druhou možnosťou je oslovenie širšieho okruhu osôb a inštitúcií, u ktorých prichádzala do úvahy potenciálna možnosť záujmu o problematiku výskumu miestnych komunít. Tuto druhú možnosť som zrealizoval prostredníctvom emailového pozvania do výskumu. Po absolvovaní „náročnej“ cesty bolo sformovaný výskumný kolektív v zastúpení: 2 urbánni geografovia, jeden politológ (verejná správa), 4 „ekonómovia“, jeden historik + pár nadšencov s prísľubom pomoci. Takže v prípade nášho výskumu pôjde o integráciu nad rámcom jedného vedného odboru. Takýto prístup k skúmaniu má mnoho nuansí, o ktorých bude možné informovať na inom mieste a zároveň s výsledkami výskumu. Na tomto mieste sa chcem venovať možnostiam a úskaliam takéhoto prístupu k skúmaniu. Vypracovaný koncept skúmania, založený na sústredení viacerých výskumníkov rôzneho zamerania okolo spoločne definovaného problému, prináša výhody interdisciplinárneho pohľadu, využitia metód a prístupov vlastných jednotlivým disciplínam a zároveň dosiaľ málo využívaných v geografii. Zároveň takáto spolupráca výskumníkov z rôznych odborov prináša možnosti prekonania obmedzení, ktoré unidisciplinárny pohľad prináša. Významnú úlohu zohráva osoba iniciátora projektu a vedúceho výskumného teamu. Ten prináša myšlienku, východiskové podnety pre výber predmetu a metód skúmania, ležia na ňom nielen koordinačné úlohy. Vedecká orientácia vedúceho projektu má preto zásadný vplyv na orientáciu celého výskumu. A teda aj na to, do akej miery bude zameranie výskumu integrovať rozličné prístupy a pohľady. To je jedno zo slabých a zároveň silných miest tohto konceptu – skutočnosť, že integrujúca funkcia takéhoto výskumu nevyplýva z jeho teoreticko – metodologického podstaty, ale je závislá na schopnosti ľudského subjektu v takej podobe naformulovať ciele, formy a metódy výskumu a sformovať patričný výskumný kolektív, aby sa dosiahol integrujúci, „celostný“ pohľad na skúmanú problematiku. Problematika výskumu miestnych komunít nie je výsostnou doménou sociálnych geografov. Dominantný nárok by si na ňu asi najskôr robili etnológovia. Možno aj preto (z urazenej „stavovskej“ hrdosti?) v úzkom výskumnom kolektíve etnológovia zatiaľ nefigurujú. Projekt vedie autor tohto príspevku – urbánny geograf a ten si presadil ako jednotiaci prvok a objekt výskumu lokalitu (a v jej rámci miestnu komunitu) a ich zmeny v čase (po roku 1918). Zatiaľ je vo výbere 6 lokalít zo Slovenskej republiky a v rokovaní je niekoľko lokalít z Českej republiky. Projekt má viac etáp a je otvorený pre ďalších záujemcov o takýto výskum.

50

4. Záver V tomto príspevku som - prostredníctvom krátkeho exkurzu do dejín geografického myslenia, poukázania na niektoré problémy súčasného geografického výskumu v Českej a Slovenskej republike ako aj hľadania integrujúceho konceptu, ktorý by prepojil dichotomické smery, ktoré doteraz prevládali v (sociálnej) geografii - upriamil pozornosť na súčasnú situáciu v našej disciplíne. Tá prechádza „krízou identity“, hľadá si svoje miesto, snaží sa potvrdiť svoju užitočnosť medzi ostatnými (sociálnymi) vedami. Preto hľadá nové prístupy, prostredníctvom ktorých by ponúkla komplexnejší, integrovaný pohľad ako iné vedy – respektíve ako to umožňovali doterajšie prístupy k výskumu v geografii. Som dosť skeptický ohľadom objavenia takéhoto prístupu, resp. toho, že by sa objavil nový prístup, ktorý by priniesol niečo zásadne nové do teórie a metodológie. Priestor pre vytvorenie celistvejšieho, integrovaného pohľadu vidím v kombinácii doteraz používaných postupov. Štúdium vývoja geografického myslenia, všetky jeho zákruty a odbočky nám priniesli množstvo poznatkov „o silných a slabých stránkach, o príležitostiach a hrozbách“, o vhodnosti použitia jednotlivých postupov v konkrétnych skúmaných oblastiach. Tieto poznatky je potrebné využiť pri vytváraní integrovaných konceptov výskumu, pri hľadaní „novej náplne“ pre geografický výskum, ktorý by ho posunul na kvalitatívne novú úroveň. Jednu z ciest, ktoré by mohli napomôcť vymaniť sa geografii z tradičných rámcov a obmedzení je autorom toho príspevku predstavený koncept integrovaného výskumu zapojenia bádateľov, metód a techník z ďalších vedných odborov a ich sústredenia okolo spoločného skúmaného javu, pri spoločnom vymedzení rámca, v ktorom sa výskum bude pohybovať. Zásadný teoreticko – metodologický zlom do geografie to neprinesie, ale je predpoklad, že efekt ktorým je celostnejšie skúmanie lokality (priestoru), sa dostaví. Ak chcete byť informovaný ako sa darí napĺňať uvedený zámer alebo sa na jeho napĺňaní chcete podieľať, neváhajte a kontaktujte autora príspevku.

Poznámka: Príspevok vznikol v rámci riešenia grantovej úlohy VEGA 1/4680/07 „Odraz spoločenských a priestorových zmien po roku 1918 na charaktere a štruktúre miestnych komunít“.

SUMMARY: The evolution of geographical thinking brought an alternation of idiographic and nomothetic approaches in geographical research and led to the eclectic postmodern geography. Variability of approaches brought methodological disintegration of geography. As a point of departure for further development of (social) geography it is important to find integrating concepts that would be able to span dichotomies between existing approaches. The ”trinitary model of place” can play this integrating role. The author of this paper presents his concept of the study of localities and related local communities as another possibility of integrating approach. LITERATÚRA: CLOKE, P., PHILO, CH., SADLER, D. (1991): Approaching Human Geography. An Introduction to Contemporary Theoretical Debates. London : Chapman, 240 s. HOLT-JENSEN, A. (1999): Geography: History and Concepts. Third edition. London : Sage, 248 s. MATLOVIČ, R. (2006a): K problematike hľadania platformy symbiózy idiografického a nomotetického spôsobu produkcie geografických poznatkov. Geografická revue, 2, 2, s. 25-39. MATLOVIČ, R. (2006b): Geografia – hľadanie tmelu (k otázke autonómie a jednoty geografie, jej externej pozície a inštitucionálneho začlenenia so zreteľom na slovenskú situáciu). In: Acta Facultatis Studiorum Humanitatis et Naturae Universitatis Prešoviensis, Prírodné vedy, Folia Geographica, 9, Prešov : Prešovská univerzita, s. 6-43

51

MATLOVIČ, R. (2007): Hybridná idiograficko-nomotetická povaha geografie a koncept miesta s dôrazom na humánnu geografiu. Geografický časopis, 59, 1, s. 3-23.

ADRESA AUTORA: RNDr. Tomáš Chorvát PhD., Ústav vedy a výskumu, Univerzita Mateja Bela. Cesta na amfiteáter 1, 974 01 Banská Bystrica, e-mail: [email protected]

52

KOMPARACE VENKOVSKÝCH REGIONŮ BOSKOVICKA A HROTOVICKA Z POHLEDU JEJICH AKTÉRŮ – OBCÍ A ZEMĚDĚLSKÝCH SUBJEKTŮ Iva Galvasová, Jan Holeček, Hana Svobodová Abstrakt: Venkovské regiony patří dlouhodobě k velmi zkoumaným územím. Je to dáno zejména jejich rozsahem v rámci republiky i jejich historickým vývojem. Aspekty rozvoje venkovských regionů se zabývá víceletý výzkumný projekt Ministerstva zemědělství ČR QH 82249 „Synergie v přístupu k rozvoji venkova“ jež od začátku roku 2008 řeší společnost pro regionální a ekonomické poradenství – GaREP, spol. s r.o. Brno. V rámci výše zmíněného výzkumného projektu jsou plánovány různé aktivity, které by měly vést k naplnění jeho hlavního cíle tzn. vypracování strukturovaných a účelově uspořádaných souborů opatření a nástrojů, které prokazatelně povedou ke zlepšení podmínek pro kvalitní život na venkově, k rozvinutí možností podnikání v agrárním sektoru při zlepšení dopadu hospodářských činností na krajinu a rozvoj diverzifikovaných činností na venkově. Jednou z prvních aktivit byla realizace dotazníkového šetření. Jako modelová území byla vybrána části území místních akčních skupin v oblasti Boskovicka (Jihomoravský kraj) a Hrotovicka (kraj Vysočina) a jako respondenti představitelé obcí a zemědělských subjektů (právnické osoby a samostatně hospodařící rolníci). Výsledky šetření včetně srovnání těchto dvou území jsou náplní tohoto příspěvku. Klíčová slova: Venkovský region, aktér rozvoje, mikroregion Hrotovicko, MAS Boskovicko Plus Key words: Rural region, participant of development, mikroregion Hrotovicko, LAG Boskovicko Plus

1. Úvod Venkovské regiony jsou speciﬁckým prostředím, které ovlivňuje charakter celé České republiky. Žije zde méně než třetina obyvatel země, jeho význam je však výrazně vyšší. Přestože pro oživení venkovského prostoru je nezbytné zabývat se v souvislostech všemi jeho aspekty jak ze sféry sociální, ekonomické, environmentální i kulturně historické, není tento přístup zcela běžný. Charakteristické rysy venkova se utváří dlouhodobě a vlivem mnoha faktorů a přístup k řešení poznaných problémů by tedy měl být komplexní, respektující širší územní i socioekonomické vztahy, podporující trendy jeho trvalé udržitelnosti (Binek a kol., 2007). Vymezení aktérů rozvoje venkova je značně široké – od úrovně národní (především Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo zemědělství ad.), přes kraje až po úroveň obecní. Z jiného pohledu lze aktéry rozvoje venkova také rozdělit na veřejnou správu (státní správu) podnikatelský (např. zemědělské subjekty, Agrární komora) či neziskový sektor (např. Spolek pro obnovu venkova, Národní síť MAS ČR …). Pro synergický rozvoj venkova je nutná spolupráce všech zúčastněných subjektů. Mechanismem spolupráce můžeme rozumět soubor vztahů, činností a prostředků, jakými jsou naplňovány vazby mezi subjekty spolupráce, ať již probíhají v rámci rutinních (administrativa, provoz) nebo příležitostných procesů spolupráce (např. příprava jednotlivých akcí, projektů, dokumentů apod.), zahrnující i způsoby rozhodování, řízení, eventuálně další procesy (Galvasová, 2007). Celkový charakter určité podoby spolupráce je většinou odrazem různorodé mozaiky jednotlivých účastníků spolupráce (tj. aktérů), jejich formálních i neformálních vztahů. Pro její kvalitu je klíčová jejich schopnost hledat společná řešení a společně je realizovat. 53

2. Metody zpracování Za aktéry rozvoje venkova jsou v tomto příspěvku zvoleny obce a zemědělské subjekty, na něž je nahlíženo z hlediska jejich zapojení do rozvoje území s využitím partnerství a spolupráce. Pro zpracování detailní analýzy byly využity výsledky terénního šetření, které proběhlo v rámci výzkumného projektu pro Ministerstvo zemědělství ČR s označení QH 82249 – Synergie v přístupu k rozvoji venkova, s představiteli 52 obcí z MAS Boskovicko Plus a 14 obcí z mikroregionu Hrotovicko a u 24 právnických osob působících v zemědělské výrobě (PPO) a 68 samostatně hospodařících rolníků (SHR). U obcí byly zjišťovány identifikační údaje obce a jejich názory na různé problematické oblasti, které jsou popsány níže. Před samotným šetřením bylo také stanoveno několik hypotéz. U PPO byl v souvislosti s rozvojem venkova zjišťován rozsah spolupráce zemědělských subjektů s obcí nebo jinými podnikatelskými subjekty a názory respondentů na údržbu krajiny a roli zemědělců v rozvoji venkova.

3. Management obce Otázky managementu obce se věnovaly oficiálnímu uspořádání a indikátorům, kterými lze měřit správní fungování obcí. Jedná se o obsazení správních funkcí v území. V případě starosty obce byl sledován jeho lidský kapitál v procesu managementu obce. Zajímavé výsledky poskytuje srovnání tématického zaměření výborů při srovnání obou území. V případě Boskovicka se významněji prosazují výbory pro občanské záležitosti, kultury, mládeže, sportu, školský apod., které naopak na Hrotovicku významněji chybí. Obě území mají k dispozici výbory pro výstavbu, respektive stavební a pro zemědělství, resp. lesnictví.

4. Rozvoj obce Tento okruh byl šetřen kvalitativními otázkami. V obou případových územích jako rozvoj obce považují místní představitelé především řešení problémů s technickou infrastrukturou (tzv. „tvrdé projekty“). Tyto tendence jsou však nepřímou rozvojovou aktivitou. V prvé řadě se jedná o zajištění kvality života místních obyvatel, snaha o dosažení kvality života ve srovnání s jiným územím. Na druhou stranu bez nutné infrastruktury budou obce činit další možné aktivity pro vnější příchozí (cyklostezky). Dalším významným bodem je zvýšení počtu obyvatel, zlepšení bydlení, případně nová výstavba (a zasíťování) rodinných domů. I zde jsou významná nebezpečí. V území se významně projevuje polarizace, lidé se stěhují do atraktivnějších míst. Přípravu ploch pro podnikání podporuje 17 obcí (32,7 %) Boskovicka a žádná obec na Hrotovicku. Náměty na obecní projekty podává v 48,4 % případů na Boskovicku starosta obce (31 reakcí), na Hrotovicku 76,2 % (16 reakcí). Zastupitelstvo obce se na Boskovicku na této činnosti na Boskovicku podílí v 50,0 % případů (26), na Hrotovicku v 23,8 % případů (5). Dalšími subjekty zapojenými do námětů na obecní projekty byly pouze na Boskovicku samotní občané žijící v obci. Z uvedené charakteristiky vyplývá, že význam starosty pro malé obce je vysoký, na druhé straně vztah k obci a ke zkoumanému okolí je daleko lepší na Boskovicku nežli na Hrotovicku, ačkoliv mají shodné sídelní předpoklady. Na Hrotovicku je vysoký podíl obcí nežádající na žádný projekt, významněji se prosazují granty Vysočiny. V 28,8, % případů (15 obcí) na Boskovicku a 35,9 % případů (tj. 5 obcí) na Hrotovicku obce žádaly prostředky z dotačního titulu, který se objevil v rámci výzev a byl vyhodnocen obcemi jako zajímavý a dotačně dostupný, i když dané téma neodpovídalo 54

prioritám obce. Řada obcí jedná v dotační politice ad hoc! Strategie rozvoje obce, vesnice je sice rozvojovým dokumentem, možná živým, ale reprezentace si jej upravuje podle současné potřeby.

5. Spolupráce Obce nejčastěji a nejintenzivněji spolupracují se spolky jako významnou endogenní aktivitou, která posiluje místní venkovanství, ale jiným způsobem se významněji navenek neprojevuje mimo sportovních a kulturních akcí, které jsou v obcích udržovány. Obce také velmi často spolupracují na organizační bázi s místními podnikateli, případně na úpravě vzhledu obce na travních porostů v okolí komunikací (hlavně zemědělci). Externí firmy zajišťují především svoz odpadu, obchod, dopravu, údržbu zeleně, žádosti o dotace, sociální služby. Obce jsou členy dostupných dobrovolných svazků obcí, které se v území nachází. Hlavním přínosem členství v dobrovolném svazku obcí je získávání dotací pro samotnou obec, v 9 případech na Boskovicku (17,3 %), v 10 případech na Hrotovicku (71,4 %). Odpovědi obcí jsou však velmi diverzifikované – na druhém místě uváděly, že spolupráce ve svazku obcí pro něj žádný význam nemá. Důležitými aspekty jsou výměna zkušeností, větší informovanost obce a možnost většího informování obyvatel v obci, budování cyklostezek, transfer informací, podpora internetizace, možnosti marketingu atd. Otázkou zůstává, zda je členství v dobrovolných svazcích uskutečňováno v jistých souvislostech nebo zda je to jen členství formální.

6. Venkov „Venkov je značně různorodé prostředí. Na jedné straně dochází k dynamickému rozvoji obci v zázemí měst a s dobrou dopravní dostupností (což s sebou nese i určité nové problémy – neřízená výstavba, vztahy původních a nových obyvatel apod.), na druhé straně dochází ke kumulaci problémů odlehlejších obcí. Poloha obce však není nepřekonatelný faktor. Jádro rozvoje je v lidech.“ S tímto tvrzením souhlasí 47 představitelů obcí na Boskovicku (90,4 %), na Hrotovicku je tento podíl nižší (78,6 %). Podle představitelů obcí, kteří uváděli korekce tvrzení, by venkovská obec měla splňovat znaky v uspořádání krajiny (harmonická krajina, zeleň a voda, ekologická stabilita, vesnický ráz …), v kulturní oblasti (folklór, spolky, škola, kostel, kulturní dům, hřiště, tradice …), v ekonomické oblasti (práce pro místní ve vhodné vzdělanostní struktuře, řemesla …), ve společenské sféře (dobří lidé, příjemní a pohostinní, kvalitní život, místní kulturní a společenské vyžití …), jiní si myslí, že konkrétní znaky venkovských oblastí již vymizely.

7. Zemědělské subjekty Podniky právnických osob (PPO) působících v zemědělské výrobě, kromě členství v různých agrárních organizacích, spolupracují také s obcemi. Na Hrotovicku s obcí aktivně spolupracuje 5 z dotazovaných 6 subjektů, na Boskovicku 16 z 18 subjektů. Konkrétně jde o různé brigády pro obec, údržbu travnatých ploch a zimní údržbu silnic, půjčování strojů atd. Na horší úrovni však probíhá spolupráce zemědělců s místní akční skupinou (MAS). Na Hrotovicku mají jisté povědomí o MAS pouze 3 PPO, žádný není členem. Na Boskovicku je povědomí o MAS výrazně vyšší – pouze 7 u dotazovaných subjektů o existenci MAS neví, avšak ze zbylých 11 jsou pouze tři subjekty členy MAS. Důvodem malého zapojení zemědělských subjektů do MAS může mít rozdílné důvody – nedostatek informací o fungování MAS a výhody, které ze členství mohou vyplynout nebo nezájem o informace a obecný nezájem zapojovat se do jakýchkoliv sdružení. 55

Zohledníme-li rostoucí význam mimoprodukčních funkcí zemědělství a zvyšující se pozornost věnované údržbě a ochraně krajiny v rámci současné evropské i české zemědělské politiky, pak se i v oblastech s horšími přírodními podmínkami, jejichž překonávání bylo dříve handicapem, může stát zemědělství výhodou. Zemědělství však má i další rozvojové či lépe řečeno stabilizační funkce – tradiční funkci produkce potravin, dále také udržení pracovních míst na venkově a v neposlední řadě také již zmíněnou údržbu krajiny.

8. Hypotézy a jejich vyhodnocení Před samotným terénním šetřením byly vytvořeny čtyři základní hypotézy, které byly podrobeny následnému posouzení. Po konečném vyhodnocení dotazníků se může prohlásit, že všechny čtyři hypotézy byly beze zbytku potvrzeny. Jejich znění je uvedeno níže a ke každé z nich je připojen krátký komentář. 1) Koncepční přístup k rozvoji je v obcích uplatňován poměrně zřídka. Rozhodování o realizaci projektů a dalších aktivit v obci se odvíjí od dostupných finančních prostředků. Za „koncepční přístup“ se považuje pouze vyhotovení např. Strategie rozvoje vesnice. Koncepční přístup nebyl uplatňován ani v jediné zkoumané obci. Rozhodování o realizaci projektů naráží na nedostatečný místní lidský kapitál, vysokou administrativní zátěž, respektive formalizovaný postup, kde se specifičnost a účelnost ztrácí v, dle obcí, zcela zbytečném a nepřehledném nastavení dotačních titulů a podmínek jejich splnění. Koncepční přístup v rámci mikroregionu již částečně funguje. Ten ale nebyl součástí daného šetření. 2) Pojetí rozvoje obce, tj. vize, cíle, priority, se liší podle sídelní polohy obce, jejích spádových vazeb a charakteru obyvatelstva. Venkov jako jasně definovaný fenomén neexistuje, je otázkou, zda – li existují alespoň různé typy venkovů. Pro venkovské regiony jsou velmi důležitá malá města, respektive i větší – zde však „hrozí“ přeměna venkovských vzorců chování na městské. Dalšími důležitými aspekty je poloha v blízkosti významné komunikace, která může sídlu buď pomoci, zapojí ho, nebo ho „vysaje“. V obou případech se jedná o integraci s rozdílnými dopady na konkrétní místo. Integrace venkovských obyvatel je však nevyhnutelný proces s neznámými důsledky. 3) Variabilita rozvojových nástrojů a jejich úspěšné uplatňování se odvíjí od množství subjektů přímo zapojených do rozvoje obce. Polarizace území v současnosti je divergentní, tj. rozdíly se zvětšují. Z procesu integrace, globalizace, mají zisk v první řadě centra a v druhé řadě integrované oblasti, neboť dopady vnějších impulzů na rozvoj území mohou být velmi významné. 4) Spolupráce se subjekty z nadobecní úrovně je poměrně nahodilá a váže se k nutnosti řešit problémy. V případě, že vůbec nějaká spolupráce je, obce tak řeší problém, se kterým si sami dlouhodobě neví rady. Současné venkovské obce se velice často uzavírají do sebe a domnívají se, že jim k rozvoji vystačí pouhá endogenní aktivita.

9. Závěr Myšlenky pro rozvoj venkovských obcí jsou velmi zajímavé a řada z nich je dobře aplikovatelná a naplnitelná, avšak jejich realizace naráží na spoustu komplikací, od reálných dispozic lidí, území přes administrativní překážky apod. 56

Management obcí je velmi omezený. Daleko lépe se integruje obcím, které mají uvolněného starostu s bohatými zkušenostmi a širokou sociální sítí. Dotační politice je vyčítána vysoká nepřehlednost, respektive roztříštěnost. Jak již bylo uvedeno, finanční rozpočty zkoumaných obcí umožňují pouze formální přežití místní správy. Na jakékoliv projekty je nutné získávat dotace, a to i na projekty, které lze jen velmi obtížně nazývat rozvojovými. Proces musí být formalizován, i pro zajištění transparentnosti a projekty musí být dobře čitelné pro efektivnější správu. Velmi důležitou tezí je, že se považuje za rozvoj investice do infrastrukturních projektů, přičemž, jak uvedli někteří starostové a starostky, mezilidské vztahy v obci se velmi významně zhoršují. Místní společenství tak degraduje v podstatě zevnitř, což znamená deformaci nebo dokonce likvidaci místních společenství a jejich přetváření na místní společnosti, čímž se venkovská komunita velmi přibližuje městskému prostředí. Spolupráce nebude možností úspěchu, ale podmínkou úspěchu. V současnosti je ale spolupráce mezi lokálními subjekty i mezi regionálními subjekty spíše formální a není skutečně naplněna, proto je synergie spíše nutností, nikoliv možností rozvoje. LITERATURA A PRAMENY: BINEK, J. a kol. (2007): Venkovský prostor a jeho oživení. Brno : Georgetown. GALVASOVÁ, I. a kol. (2007): Spolupráce obcí jako faktor rozvoje. Brno : Georgetown.

SUMMARY: Research activities in rural regions have been very common in recent time. This is given mainly by their extension within the Czech Republic and by historical development. Also research project of Ministry of Agriculture of the Czech Republic “Synergy in access to rural areas development”, which has been solved since 2008 by GaREP, Ltd. Brno – company dealing with research and consulting in regional development, is engaged in research of rural regions. One of the first activities was questionnaire survey on territory of local action groups (LAG) Boskovicko and Hrotovicko; as respondents have been chosen majors of municipalities and agricultural subjects. Results of questionnaire survey show several important facts: however, ideas of rural areas development are very interesting and a lot of them well applicable, management of municipalities is very constraint. Also setting of subsidies is not very optimal for small municipalities – financial situation is an important factor of decision making which is consequently kept without clear concept. Mainly investment into infrastructure projects are taken as development; state of local communities is getting worse. That is why cooperation on local level is important and it is clear that synergy of actors of rural development is not only possibility but necessity. ADRESY AUTORŮ: PhDr. Iva Galvasová, Mgr. Jan Holeček, Mgr. Hana Svobodová GaREP, spol. s r.o., Nám. 28.října č.3, 625 00 Brno, e-mail: [email protected]

57

VYMEZENÍ ODLEHLÉHO VENKOVA V ČESKÝCH PODMÍNKÁCH Vladan Hruška Abstrakt: Jedním z hlavních cílů politik České republiky i Evropské unie je trvale udržitelné venkovské osídlení. Pod pojmem venkovské jsou však zahrnuty jak odlehlá, periferně postavená venkovská sídla, tak i sídla v okamžitém zázemí města (tedy sídla, která jsou de facto funkční součástí samotného města). Obě skupiny venkovských obcí však mají odlišné problémy, zatímco depopulace venkovských sídel je záležitost především sídel odlehlých. Tento fakt však nejrůznější finanční nástroje činné v rozvoji venkova (např. Program rozvoje venkova, Program obnovy venkova) nereflektují, autor příspěvku se proto zamýšlí nad vytvořením potřebné typologie venkovských oblastí, která by zefektivnila přerozdělování finančních zdrojů na rozvoj venkova především směrem k nejpostiženějším venkovským oblastem. Klíčová slova: typologie venkovských sídel, odlehlý venkov, rozvoj venkova, Key words: rural settlements typology, remote rural areas, rural development

1. Proč vymezovat odlehlý venkov? Jednou z priorit regionálního rozvoje České republiky a Evropské unie je udržitelné venkovské osídlení, na což reagují i ekonomické nástroje v podobě programů pro rozvoj venkova (Program obnovy venkova, Program rozvoje venkova, Regionální operační programy apod.). Finanční prostředky z Evropské unie a státního rozpočtu na podporu venkova jsou však dnes přerozdělovány plošně i přes zcela odlišné potřeby jednotlivých částí venkova. Kvůli efektivnějšímu využívání těchto dotačních prostředků je vhodné vytvořit metodiku pro vymezení různých typů venkova a následně pro každý typ stanovit oblasti podpory (zde myšleno jako opatření), do kterých by měly finanční prostředky směřovat. U příměstských venkovských obcí totiž s nastolením jejich udržitelnosti (tedy ve smyslu jejich „nevylidňování“) pravděpodobně nebude problém, ale jaká je situace v tomto ohledu u odlehlých venkovských obcí, kde je migrační saldo často vyjadřováno zápornými hodnotami? Vytvořená platforma pro odlišení odlehlých obcí od těch příměstských by vzápětí mohla posoudit účinnost výše zmíněných programů na nastolení udržitelnosti odlehlých venkovských obcí prostřednictvím sledování populačního vývoje či jiných indikátorů trvalé udržitelnosti sídel odlehlého venkova. Při podpoře odlehlého venkova je třeba mít na paměti ještě jednu věc – tedy zda odlehlá venkovská sídla potenciálně mohou být udržitelná (tedy nevylidňující se navždy). Je mnoho autorů, kteří pochybují o budoucnosti takových sídel – např. Jílková (2007) si pohrává s myšlenkou organizovaného ústupu pro některá venkovská území. V takovém případě by pak finanční podpora takových sídel byla vskutku nerentabilní.

2. Venkov v geografickém prostoru Vymezit venkovskou část prostoru a oddělit ji tak od prostoru městského je stále těžší. Tradiční dichotomie mezi městem a venkovem je neustále oslabována a rozmazávána již od dob průmyslové revoluce, která znamenala počátek prudkého růstu závislosti venkovských oblastí na městských jádrech. Proces rurbanizace (proces, při kterém fyzické prostředí ztrácí své vlastnosti, které byly tradičně spjaty s městskými či venkovskými sídly, ESPON, 2005) byl nadále umocněn deregulací trhu s nemovitostmi a inovacemi v oblasti komunikačních a informačních technologií. Město se tak počíná rozlévat do svého okolí (urban sprawl) a stále více funkčně integruje do svých struktur okolní, kdysi ryze venkovská sídla. 58

Z výše naznačených důvodů je tak stále více obtížné definovat venkovský prostor. V praxi se pro definici venkova uplatňují dvě sady přístupů. První sada přístupů je založena na materialistickém chápání venkova (tedy na přítomnosti či absenci nosných prvků - znaků charakterizujících venkov), tento přístup se nebrání využívání kvantitativních analýz. Druhou sadou přístupů jsou přístupy založené na behaviorálních postupech, využívají imaginaci a kvalitativní data. Oba přístupy samozřejmě mají své výhody a nevýhody, jeden často svými pozitivy obohacuje druhý. Výhodou behaviorálních přístupů pak je více hloubkový záběr zkoumání, z čehož však vyplývá jeho časová náročnost, proto nejsou vhodná pro zkoumání velkých územních celků (ESPON, 2005). Při zkoumání venkova a vytváření typologie venkovských území většího rozsahu tedy využijeme materialistických přístupů, na kterých by měla být založena samotná definice venkova. O definici venkova však raději usilovat nebudeme, zůstaneme jen při určitých charakteristikách, které popisují venkovský prostor.

3. Venkov jako heterogenní prostor Při studiu venkovského prostoru je třeba mít na paměti, že neexistuje homogenní venkovský prostor. Např. na základě interakcí venkovských obcí z bližšího čí vzdálenějšího zázemí města se samotným střediskem se vymezený venkovský prostor začíná výrazně diverzifikovat v pohledu ekonomickém, sociálním i environmentálním. Z výše uvedeného jevu (tedy vzdálenosti a funkční propojenosti venkovského sídla s městským jádrem), na jehož základě dochází k heterogenizaci venkova, budeme vycházet při typologizaci venkovského prostoru. I dokument OECD „What Future for our Countryside?“ (1993) zmiňuje že: “Stupeň, kterým je sídlo integrováno k hlavnímu ekonomickému jádru, a přes toto jádro ke světové ekonomice, je pravděpodobně tím nejvýznamnějším ukazatelem jeho ekonomického postavení a mnoha dalších charakteristik, které jsou přímo nebo nepřímo determinovány právě tímto ukazatelem.” Dle výše zmíněného postupu lze tedy venkov rozdělit na několik typů venkovského prostoru, pro zjednodušení si však v českých podmínkách vystačíme s dichotomií příměstský venkov vs. odlehlý venkov. Kromě těchto dvou částí venkovského prostoru pak např. Český statistický úřad (2007) přidává k výše zmíněným zónám ještě jednu zónu – tou třetí je přechodová zóna mezi dvěma výše zmíněnými oblastmi (nemusí však existovat u daného střediska vždy), kterou ČSÚ nazývá mezilehlým venkovem – tj. venkovem mezi příměstským a odlehlým venkovem. Tato část venkovského prostoru je pak definována jako „průměrně rozvinutá venkovská oblast ve větší vzdálenosti od velkých sídelních center, ale s dobrým dopravním spojením, ve kterých se nachází rekreační potenciál pro zázemí městských oblastí“. V tomto případě by však hledání hranice mezi jednotlivými typy venkovského prostoru bylo ještě obtížnější, proto je třeba držet se členění pouze na první dva typy venkovského prostoru. Základním faktorem rozhodujícím o vymezení příměstského a odlehlého venkova tedy bude dostupnost lokalit v těchto zónách ze střediska (z jádrového města). Pro lepší uchopení tohoto tématu tedy lze využít teorie snažící se vysvětlit polarizaci prostoru – Christallerova teorie centrálních míst, teorie jádro-periferie. Další použitelnou teorií je teorie koncentrického (Burgessova) modelu města, který je také z velké části založen na dostupnosti jednotlivých zón z tzv. Cetral Business District (CBD) – tedy jádrového území celé městské oblasti. Využití Burgessova modelu koncentrických zón ve výše nastíněné poloze nelze brát jako dogma, neboť samotný model se zaměřoval především na rozdělení sociálních skupin v městské oblasti, navíc předpokládá homogenitu prostředí, kterou v praxi samozřejmě očekávat nemůžeme, protože velká blízkost dalšího jádra může znamenat neexistenci zóny odlehlého venkovského prostoru. Pokud však vezmeme v úvahu nevýhody tohoto modelu, lze modelu koncentrických zón pro účely práce dobře využít.

59

4. Charakteristika odlehlého venkova Odlehlý venkov lze identifikovat jako prostor, kde interakce mezi sídly v něm s příslušným střediskem či středisky jsou velice slabé. Malá síla těchto vazeb je vysvětlena příliš velkou vzdáleností těchto obcí od příslušného jádra, což způsobuje horší dostupnost služeb, které město nabízí, slábne tak funkční propojení venkovského sídla s jádrem. Označení těchto venkovských oblastí jako odlehlé (anglický ekvivalent „remote rural areas“) tak je zcela oprávněné, byť slovo odlehlé je velice relativní pojem, záleží na vlastnostech sídelního systému (odlišné bude vymezení odlehlého venkova ve Skandinávii a v podmínkách střední Evropy). Míra odlehlosti (perifernosti) těchto oblastí se navíc prudce zvyšuje pro ty obyvatele, kteří nevlastní automobil, nemají k němu přístup (osoby do 18 let, část lidí v důchodovém věku) nebo mají přístup k němu velice omezený (situace, kdy jeden člen rodiny používá automobil k dojížďce za prací – zbytek rodiny tak nemá přístup k automobilu). Tyto skupiny obyvatel tvořící tzv. mobility gap (Nutley, 2000) jsou tak odkázány na veřejnou dopravu, která však sem z důvodu nízké rentability obsluhy těchto oblastí zajíždí jen několikrát denně. Tím je velice znesnadněn život obyvatel odlehlého venkova, což může vést k jeho dalšímu vylidňování, které je nejmarkantnější u produktivní složky populace těchto obcí a nese s sebou další snižování kvality i kvantity poskytovaných veřejných i soukromých služeb. Relativně významné ekonomické postavení v těchto oblastech má zemědělství, které však místním obyvatelům nenabízí vysoké příjmy, částečně i z důvodu malé konkurence potenciálních zaměstnavatelů v místě. Velkým pozitivem odlehlého venkova však je velice dobře zachované životní prostředí (zachovalá kulturní krajina), což by se mohlo stát velkou devizou pro atrakci obyvatelstva z aglomerací měst. Dosud „rural idyll“ odlehlého venkova představovala pull faktor spíše jen pro chalupáře v postproduktivním věku, kteří si tato místa určili jako trvalá bydliště po skončení své profesionální kariéry. Úvahy o imigraci obyvatelstva v produktivním věku, které může vykonávat svou práci z domova prostřednictvím informačních technologií se dosud ukazují jako liché, ale do budoucna mohou sehrát určitou roli při zlepšování populačních tendencí těchto oblastí.

5. Jak vymezit odlehlý venkov? Základní otázka tedy zní: Jak vymezit odlehlý venkov v českých podmínkách? Je nutno říci, že metodika pro vymezení odlehlého venkova není propracovaná, při klasifikaci sídel lze vyjít jen z mála realizovaných výzkumů, jedním z nich je klasifikace sídel, kterou ve Francii realizoval Národní institut statistiky a ekonomických studií v roce 1996 (INSEE, 2008). Vymezení těchto typů sídel bylo prováděno především na základě vyjížďky z obcí a velikostí sídla dle pracovních příležitostí. Mimo jiné byl vymezen kromě dvou typů geografických prostorů také převážně venkovský prostor – skládá se ze čtyř typů sídel – sídla se slabým vlivem města, venkovská střediska, sídla obklopující venkovská střediska a vzdálená a izolovaná venkovská sídla. Mnohem více však je propracována metodika pro vymezení městských oblastí (metropolitních oblastí, aglomerací, suburbánních zón apod.). Proto za předpokladu, že za aglomeracemi (tedy souborem jádrového města a přilehlých obcí dostatečně funkčně integrovaných k městu – tedy obcí příměstského venkova) se nachází odlehlý venkov, je možné použít tuto metodiku s tím, že odlehlý venkov tvoří vše, co se nachází mimo aglomerace měst. Jedním z důvodů, proč je metodika vymezení městských aglomerací propracovanější, je to, že procesy vymezující městské aglomerace jsou mnohem lépe identifikovatelné než ty, které působí mezi odlehlým venkovem a městem, ty jsou příliš slabé a tedy i hůře odhalitelné. 60

Vymezení městských oblastí je většinou učiněno na základě dat o denní dojížďce ekonomicky aktivních za prací, kdy je stanovena prahová hodnota podílu ekonomicky aktivních vyjíždějících za prací pro zařazení dané obce do městské oblasti či mimo ni. S použitím těchto dat pro účely vymezení odlehlého venkova lze jen souhlasit, vždyť dojížďka obyvatel z dané obce do jádra je funkcí ekonomické síly jádra, geografické vzdálenosti sídel a možností jejího překonání. Dojížďka obyvatelstva za prací, která integruje venkovská sídla k jádru, je také jedním z mála urbánně-rurálních toků, který je datově podchycený. Bohužel data o dojížďce se týkají pouze dojížďky za prací, nikoli za službami, proto nastává komplikace pokud se v určitém venkovském sídle vyskytuje významnější zaměstnavatel – dochází tak k deformaci vyjížďkových toků v neprospěch městského jádra, tuto deformaci by pak mohla napravit právě data o dojížďce obyvatelstva za službami, která bohužel neexistují. Při sledování vyjížďky za prací z venkovských obcí za účelem vymezování venkovských prostorů je však vhodnější sledovat celkovou vyjížďku do větších městských jader než sledovat vyjížďku pouze do nadřazeného městského centra z dané obce. Získáme tak skutečný objem kontaktů obyvatel sídla s městy a tedy i míru funkčního provázání daného sídla s městskými jednotkami. Důležité je pak korektně nastavit prahovou hodnotu, která však dosud v jiných výzkumech byla stanovena víceméně účelově a málokdy byla ověřena dalším výzkumem. Proto jaká prahová hodnota bude tou rozhodující pro zařazení daného venkovského sídla do příměstského či odlehlého venkova, to bude předmětem zkoumání urbánně-rurálního gradientu. SUMMARY: Sustainable rural communities are one of the main goals of the European and Czech planning policies. Both remote rural areas and suburban rural settlements (thus the communities immediately beyond the administrative border of a city) are included in the notion “countryside” although they have different problems, meanwhile depopulation is rather concerned to remote rural areas. This fact though is not taken into account in financial tools concerned in the rural development (Rural Development Programme, Countryside Renewal Programme etc.), that’s why the author of this article is thinking about creating corresponding typology of rural areas that would improve the redistributing of financial sources for rural development directly to the most afflicted rural areas. LITERATURA A PRAMENY: ESPON 1.1.2 Urban-rural relations in Europe. Helsinki University of Technology, Helsinki, 2005. Institut national de la statistique et des études économiques [online]. INSEE, 2008. Dostupný na WWW: http://www.insee.fr. JÍLKOVÁ, J. (2007): Nástroje agrární politiky a udržitelný rozvoj venkova. Prezentace na kolokviu Budoucnost venkovského prostoru, Praha, 2007. NUTLEY, S. (2000): Rural areas: The accesibility problem, s.185-215. In: Hoyle, B; Knowles, R. eds (2000): Modern transport geography. Chichester : John Waley & Sons, 374 s. Rozvoj venkova v Pardubickém kraji v letech 2000 až 2006. ČSÚ, 2007. Dostupný na WWW: . What Future for our Countryside? A Rural Development Policy. OECD, 1993. (citováno v: ESPON 1.1.2 Urban-rural relations in Europe. Helsinki University of Technology, Helsinki, 2005).

ADRESA AUTORA: Mgr. Vladan Hruška, Geografický ústav Přírodovědecké fakulty MU, Kotlářská 2, 611 37 Brno, [email protected]

61

NĚMECKÉ JAZYKOVÉ OSTROVY BRNO, OLOMOUC A JIHLAVA V NĚMECKORAKOUSKÉ IREDENTĚ NA PODZIM 1918 Richard Jašš Abstrakt: 30. října 1918 vyhlášené Německé Rakousko si v českých zemích činilo mimo jiné nárok na tzv. „odloučené jazykové oblasti“ (Einschlussgebiete) tj. jazykové ostrovy. Německé radikální kruhy v jazykových ostrovech se k německo-rakouskému národnímu státu hlásily již na počátku října 1918. V menších jazykových ostrovech (Vyškovsko, Brodek-Skřípov) a v Olomouci byli Němci politicky víceméně pasivní. Výjimku tvořily nacionální intelektuální a velkopodnikatelské kruhy v Brně. Nejvýznamnějším moravským jazykovým ostrovem bylo město Brno s 10 okolními německými obcemi. Brno tvořilo institucionální centrum a také centrum německého školství, kultury a průmyslu moravských Němců. Dle výsledků sčítání lidu v roce 1910 žilo na území ostrova 140 346 obyvatel, 92 761 osob hovořilo německy (66 %). Hned 29. října 1918 bylo Brno ovládnuto českým národním výborem. Německá národní rada pro město Brno vznikla 27. října 1918, ale nevystoupila aktivně pro iredentu. Významnou komunitu, která byla tradičně orientována spíše německy, zde tvořili Židé. Olomoucký jazykový ostrov byl tvořen městem Olomouc a 10 dalšími obcemi. Na území jazykového ostrova žilo dle výsledků sčítání lidu v roce 1910 celkem 37 443 obyvatel, z toho 24 628 německy hovořících (66 %). Město a veškeré správní úřady ovládl již v průběhu 29. října 1918 místní český národní výbor. Centrem největšího jazykového ostrova v českých zemích bylo město Jihlava. Ostrov se nacházel na území Čech i Moravy a obsahoval celkem 59 německých obcí. Na území ostrova žilo v roce 1910 celkem 48 692 obyvatel, z toho bylo 38 528 německy hovořících osob (asi 79 %). Díky rozsáhlému zemědělskému zázemí by u Jihlavy bylo možno hovořit o teoretické hospodářské a zásobovací soběstačnosti. Jihlava byla ovládnuta již 29. října 1918 českým národním výborem. Přes německý ráz se veškeré administrativní kroky při ovládnutí města obešly bez konfliktů. Klíčová slova: Německé Rakousko, jazykové ostrovy, iredenta, německé národní hnutí Key words: German Austria, language island, irredentism, German national movement

1. Role německých jazykových ostrovů na Moravě v územní koncepci Německého Rakouska Rozpad rakousko-uherské monarchie na sklonku října 1918 a vznik samostatného československého státu je významným mezníkem českých národních dějin a bylo o něm již mnoho napsáno. V českých zemích se ve stejné době snažila o národní emancipaci i početná německá menšina, jejíž národní hnutí je však v historiografii tradičně opomíjeno na úkor československého. Tyto snahy sudetských Němců se měly zásadně promítnout do územního rozsahu (respektive omezení) československého státu. 30. října 1918 vyhlášené Německé Rakousko (národní stát Němců na území rakouskouherské monarchie) si v českých zemích činilo na základě absolutního práva na sebeurčení nárok nejen na tzv. sudetské oblasti, tedy pohraniční, většinově Němci osídlené oblasti, ale také na tzv. „odloučené jazykové oblasti“ (Einschlussgebiete) tj. jazykové ostrovy. V Čechách se jednalo o města Prahu, Budějovice a Plzeň, kde žily početné německé menšiny. Pod vlivem Lodgmana von Auen bylo však posléze od nároku na odloučená území v Čechách 62

zcela upuštěno. Německé oblasti na pomezí Čech (novobystřický, štocký jazykový ostrov a části tzv. Hřebečska), které byly tradičně nazývány jazykovými ostrovy, jimi byly jen v rámci Království českého. S výjimkou Štocka navazovaly na kompaktní oblasti na Moravě nebo v Dolních Rakousech a byly správně přičleněny k těmto územím. Odlišná situace panovala na Moravě, kde tři významné jazykové ostrovy, a to jihlavský, brněnský a olomoucký hrály tradičně významnou roli v kultuře, hospodářství a také politice moravských Němců. Německé radikální kruhy v jazykových ostrovech se k německo-rakouskému národnímu státu hlásily již na počátku října 1918. Např. list „Der mährische Grenzbote“ otiskl prohlášení, že Jihlava patří k německo-rakouskému státu již 6. října 1918. 28. října 1918 požadovala jihlavská městská rada připojení celého jazykového ostrova k Německému Rakousku.“ Podobně aktivně vystupovaly nacionální intelektuální a velkopodnikatelské kruhy v Brně. V menších jazykových ostrovech (Vyškovsko, Brodek-Skřípov) a v Olomouci byli Němci politicky fakticky pasivní. Pozice německých jazykových ostrovů na Moravě v německo-rakouské územní struktuře prošla od počátku října 1918 do 22. listopadu 1918, kdy bylo přijato „státní prohlášení o rozsahu, hranicích a vztazích státního území Německého Rakouska“ vývojem. Státní rada se zpočátku snažila ve snaze o navázání dobrých vztahů se sousedy vymezit území Německého Rakouska co nejméně komplikovaně a zahrnout do něj jen kompaktní jazyková území. Postupně se však začala u významné části poslanců Provizorního národního shromáždění Německého Rakouska prosazovat koncepce zachování jakéhosi „dočasného národního katastru“ na Moravě a uplatňování suverenity v jeho německé „vrstvě“. Tak by byly nejen „Einflussgebiete“, ale také menšiny a jednotlivé německy hovořící osoby vyčleněny ze svrchovanosti Československa, což by fakticky formalizovalo československou státnost. Podle státního prohlášení č. 40 o rozsahu, hranicích a vztazích státního území Německého Rakouska se objevily „v sídelních oblastech jiných národů uzavřené, pouze nebo převážně Němci obydlené nebo spravované jazykové ostrovy, města, obce a osady“, jež měly „až do ústavního a občanskoprávního zajištění jejich politických a národnostních práv setrvat pod svrchovaností republiky Německé Rakousko jako její státní území“ a měly také zůstat zastoupeny v Prozatímním národním shromáždění. V předloze zákona se v Čechách a na Moravě konkrétně jednalo o jazykové ostrovy „Brno, Brodek-Skřípov, Budějovice, Jihlava-Štoky, Olomouc a Vyškov“. Na počátku projednávání této předlohy se zdálo, že zastánci striktního nároku na kompaktní území (Lodgman, Seliger, Renner, Bauer …) prosadí své stanovisko na úkor „ostrovní“ opozice, zastoupené v této fázi jen poslanci Grossem (Jihlava) a d’Elvertem (Brno). Na zasedáních Prozatímního národního shromáždění 12. a 14. listopadu 1918 však poslanci Gross a ďElvert vystoupili rozhodně proti dočasnému německo-rakouskému protektorátu nad ostrovy a menšinami na Moravě a požadovali pevné přičlenění jazykových ostrovů k německo-rakouskému státnímu území. Aktivní „ostrovní“ poslanci iniciovali v zájmu své věci voličskou základnu v jednotlivých ostrovech. Na zasedání 14. listopadu 1918 bylo předloženo dvěma delegacemi Německé národní rady jihlavského jazykového ostrova prozatímnímu národnímu shromáždění memorandum o přistoupení k Německému Rakousku. Memoranda byla zcela ve shodě s argumentací „ostrovních“ poslanců a obviňovala Státní radu a kancléře Rennera z „bezdůvodného obětování národních požadavků“. Kontroverzní návrh zákona byl nakonec Prozatímním národním shromážděním poslán do ústavního výboru, kde byl předsedou poslanec ďElvert a přizvaným expertem poslanec Gross. Poté co jeden z členů výboru, poslanec von Licht, změnil své stanovisko, přednesl ústavní výbor na zasedání Prozatímního národního shromáždění 14. listopadu 1918 návrh zákona, který počítal s přičleněním jazykových ostrovů Brno, Olomouc a Jihlava a také enkláv na jihoslovanských teritoriích (jazykových ostrovů Kočevje a Celje) k německorakouskému státnímu území. 19. listopadu 1918 opětovně zamítl ústavní výbor Rennerův „kompromisní“ návrh, který ponechával jazykové ostrovy Brno, Olomouc a Jihlavu pod německo-rakouskou svrchovaností jen do doby definitivního rozhodnutí o jejich statutu (do 63

mírové konference). Při jednání ústavního výboru 21. listopadu 1918 proběhla další rozprava o moravských jazykových ostrovech. Poslanec von Licht navrhoval, aby do státního území byl zařazen rozsáhlý jazykový jihlavský ostrov, aby však bylo upuštěno od nároku na ostrovy Brno a Olomouc. Pro toto kompromisní řešení se vyjádřili také někteří poslanci z rakouských zemí, aby prý původní nárok nevyvolal u Čechů podobné kompenzační choutky stran českých menšin ve Vídni (čtvrti Favoriten a Floridsdorf) a v Deutschböhmen (Most, Duchcov, Bílina). Přes návrh ústavního výboru, aby Státní rada stáhla zákon o rozsahu a hranicích státu z programu dalšího zasedání prozatímního národního shromáždění, byl tento bod zařazen na program zasedání dne 22. listopadu 1918. Při debatách na tomto zasedání se utvořily dva nesmiřitelné názorové tábory. Na jedné straně stáli zastánci „zajištění podstatných a důležitých německých jazykových držav“ – tradiční sudetští aktivisté Renner, Bauer, Seliger, Teufel a všichni němečtí nacionálové z Čech. Proti nim vystoupili poslanci z jazykových ostrovů, vídeňští němečtí liberálové, někteří sociální demokraté (poslanec Seitz) a křesťanští socialisté z alpských zemí, kteří zde viděli paralelu se svými zájmy na ladinských územích v jižním Tyrolsku. Renner, který se nemohl spolehnout ani na podporu vlastní stranické frakce nakonec musel ustoupit. Zákony č. 40 a 41 týkající se „rozsahu, hranic a vztahů státního území Německého Rakouska“ byly nakonec na zasedání prozatímního národního shromáždění 22. listopadu 1918 přijaty. Na jejich základě si Německé Rakousko činilo nárok na jazykové ostrovy Brno, Olomouc a Jihlava. Částečné zadostiučinění bylo poskytnuto Rennerovi v § 3 zákona č. 40, podle něhož konkrétní „soudní okresy, obce a osady, které tvoří státní území, budou určeny a oznámeny Státní radou“. Bodem se zajímavým teritoriálním dopadem byl § 4 prohlášení č. 41, který navrhoval učinit z ostravského uhelného revíru a jazykového ostrova Bielitz-Biala (Bielsko-Biała) území pod mezinárodní polsko-československo-rakouskou správou.

2. Charakteristika jednotlivých jazykových ostrovů na Moravě 2.1. Brněnský jazykový ostrov Nejvýznamnějším moravským jazykovým ostrovem bylo město Brno s 10 okolními německými obcemi (Černovice, Horní a Dolní Heršpice, Ivanovice, Kamenný mlýn, Komárov, Modřice, Moravany, Přízřenice a Žilošice). Brněnský ostrov byl pro moravské Němce významný jako institucionální centrum a také jako centrum německého školství, kultury a průmyslu. Brno bylo v roce 1918 největší „německé“ město v českých zemích. Dle výsledků sčítání lidu v roce 1910 žilo na území jazykového ostrova 140 346 obyvatel, z toho hovořilo 92 761 osob německy (66 %). Česká strana přikládala městu stejný význam. Češi proto absolutně nepřipouštěli ztrátu zemského hlavního města Moravy. Hned 29. října 1918 bylo českým národním výborem město Brno ovládnuto bez jakéhokoli organizovaného odporu z německé strany. Významnou okolností, která komplikovala německo-rakouský nárok na jazykový ostrov, byl velký podíl českého obyvatelstva ve městě a především na předměstích a naopak malé německé zázemí Brna. I přes to, že nedaleko Brna ležela německá území na Pohořelicku a město mělo tradičně živé ekonomické vazby na Dolní Rakousy a Vídeň, bylo Brno ve věci zásobování zcela závislé na českých oblastech.

64

Obr. 1: Německý jazykový ostrov Brno v roce 1918

Zdroj: Výkonné nařízení německo-rakouské Státní rady č. 4 ze dne 3.1. 1919 o německo-rakouském státním území tvořeném soudními okresy, obcemi a osadami. In: Staatgesetzblatt für den Staat Deutschösterreich, roč. 1919, vydáno 1.3. 1919, Sv. 45.

Německá národní rada pro město Brno vznikla 27. října 1918. Již 24. října 1918 se v Brně sešli také zástupci „všech německých oblastí země (Moravy)“ a ohradili se proti přičlenění jakéhokoli německého území k „českému státu“. K ochraně práv německých menšin na vnitřním území Moravy vznikla 4. listopadu 1918 v Brně tzv. „Nationalrat der Deutschen Mittelmährens“ (Národní rada Němců střední Moravy). Ta se vytvářela již v době, kdy nebylo pochyb o tom, že československý stát nepřipustí uvnitř svého území žádný iredentistický experiment. Poměrně loajálním a konstruktivním přístupem k československé správě se jí podařilo prosadit mnohá kompromisní řešení a dosáhla také zastoupení ve správních orgánech např. v Brně. V 1. polovině listopadu 1918 se v Brně vytvořily stálé výbory německé národní rady pro střední Moravu (Jihlavu, Brno, Vyškov a Olomouc), pro město Brno, ale také výbory svazu německých učitelských spolků, úřednických spolků, živnostníků a obchodníků, německá vojenská rada atd. Ty sídlily v německém Národním domě v Brně, kde poskytovaly informace a pomoc německému obyvatelstvu na Moravě. Významnou brněnskou komunitu, která byla tradičně orientována spíše německy, tvořili Židé. Ti již na 1. jednání svých spolků „Landesverbandes der israelitischen Kultusgemeinden Mährens“ (Zemského sdružení židovských náboženských obcí Moravy) a „Der jüdische Volksrat in Brünn“ (Židovské národní rady v Brně) 6. listopadu 1918 vydali prohlášení, kde přivítali vznik československého státu a označili se za „jeho věrné a loajální občany“. Přes proklamace a zákony, v nichž se Brno uvádělo jako součást Německého Rakouska, se rakouské orgány dopustily již na počátku listopadu 1918 několika zpochybnění svého 65

nároku. Např. se uvažovalo o přemístění německého Vysokého učení technického mimo Brno nejdříve do Lince, kde se však nepodařilo zajistit potřebné prostory. Zemská školní rada v Opavě rozhodla 11. listopadu 1918 o přemístění této prestižní vysoké školy do severomoravského Šumperku.

2.2. Olomoucký jazykový ostrov Olomoucký jazykový ostrov byl tvořen městem Olomouc a 10 dalšími obcemi jižního předměstí (Neředín, Nová Ulice, Povl, Novosady, Nový Svět, Nemilany, Kyselov, Slavonín, Hněvotín a Nedvězí). V zákoně č. 4/1919 o německo-rakouském státním území nebyla do ostrova zařazena obec Pavlovice na severním předměstí, která přímo hraničila s jazykovým ostrovem a kde žilo z 1247 obyvatel 721 Němců (58 %). Byla sem však zařazena obec Nový Svět, která sice měla německou většinu, ale katastrálně nesouvisela s jazykovým ostrovem a vytvářela „exklávu exklávy“. Na území jazykového ostrova žilo dle výsledků sčítání lidu v roce 1910 celkem 37 443 obyvatel, z toho 24 628 německy hovořících (66 %). Ostrov se nacházel poměrně blízko kompaktního německého osídlení (Šternbersku), jeho závislost na českém okolí byla však nesporná. Celkový ráz ostrova byl méně německý než v případě Brna. To se projevilo i v jeho administrativním postavení v zákoně č. 4/1919, kde bylo olomoucké území podřízeno správě v Jihlavě. Obr. 2: Německý jazykový ostrov Olomouc v roce 1918


Stejně jako v Brně ovládl město a veškeré správní úřady již v průběhu 29. října 1918 místní český národní výbor. Za pomoci tzv. Morávkovy setniny (část domobraneckého pluku 13) byla zajištěna také radnice. Především vojenskou mocí (Morávkova setnina měla již 2. listopadu 1918 900 – 1000 mužů ve zbrani) se podařilo zcela utlumit nacionální aktivitu olomouckých Němců. Německá národní rada pro Olomouc a okolí, vytvořená ze zástupců německých politických stran v Olomouci, se sice 1. listopadu 1918 vyjádřila pro přivtělení jazykového ostrova k Německému Rakousku, ale v té době bylo již město ovládáno československou správou. Jediným faktickým aktem odporu proti přivtělení k Československu byla obstrukce při odvolání stávajících obecních zastupitelstev v německých obcí na olomouckých předměstích. Např. v obcích Nový Svět, Novosady a 66

Pavlovice odstoupila vedení obcí po nátlaku až 21. listopadu 1918, v Nové Ulici dokonce až do 2. prosince 1918. V Olomouci odstoupila městská rada 13. listopadu 1918 a správu města převzal vládní komisař R. Fischer (dosavadní předseda olomouckého českého národního výboru).

2.3. Jihlavský jazykový ostrov Centrem největšího německého jazykového ostrova v českých zemích bylo město Jihlava. Ostrov se nacházel jak na území Čech, tak na Moravě a obsahoval celkem 59 německých obcí. Větší část ostrova se nacházela v Království českém, kde byl jeho součástí fakticky celý soudní okres Štoky. Tato část se vyznačovala silnými českými menšinami v mnoha obcích. Na území jazykového ostrova žilo v roce 1910 celkem 48 692 obyvatel, z toho bylo 38 528 německy hovořících (asi 79 %). Díky rozsáhlému zemědělskému zázemí by u Jihlavy bylo možno teoreticky hovořit o hospodářské a zásobovací soběstačnosti. I zde však byly tradiční ekonomické vztahy s českým okolím nezastupitelné. Obr. 3: Německý jazykový ostrov Jihlava v roce 1918


Také Jihlava byla ovládnuta již 29. října 1918 českým národním výborem, především díky českému pěšímu pluku 81. Přes německý ráz města se veškeré administrativní kroky 67

při ovládnutí úřadů i významných podniků (nacházela se zde mimo jiné jedna z největších tabákových továren v zemi) obešly bez těžkostí. Potíže nastaly jen při převzetí radnice města Jihlavy – německá městská rada odmítala dlouho odstoupit. Až na nátlak moravského místodržitelství 5. prosince 1918 městská rada v čele se starostou Inderkou odstoupila a správu Jihlavy převzal vládní komisař F. Hovůrka a správní komise sestávající z 12 Čechů a 12 Němců. 3. listopadu 1918 se na jihlavské radnici sešli zástupci „Němců jihlavského jazykového ostrova“ a vytvořili „Volksrat für die Iglauer Sprachinsel“ (Národní radu pro jihlavský jazykový ostrov). Ta na svém ustavujícím zasedání „slavnostně“ proklamovala svoji příslušnost k Německému Rakousku. Německá národní rada vyvolala několik jednání s českým národním výborem (např. 9. listopadu 1918), při kterých bylo diskutováno o poměru obou národů na území jazykového ostrova. Česká strana při schůzkách vystupovala nátlakově a německé požadavky na správní provizorium a příslušnost k Německému Rakousku neuznala.

3. Závěr Moravské jazykové ostrovy se staly velmi specifickým prvkem v územním nároku Německého Rakouska. Např. po vzrušeném boji o zahrnutí jazykových ostrovů do státního území na území parlamentu, nenásledovaly žádné další kroky vedoucí k ovládnutí těchto území. Jazykové ostrovy byly vždy součástí německo-rakouského území jen de jure. Němci tento fakt mlčky akceptovali např. tím, že státní kancelář nikdy nepřevzala „finanční odpovědnost za úřední aparát měst Brna, Olomouce a Jihlavy“, jelikož by musela při evidentním neúspěchu německého nároku zajistit existenčně jednotlivé úředníky. Také zemský hejtman Sudetenlandu R. Freissler odmítl formálně převzít město Olomouc do správy, jelikož se zde nemohl „opřít o žádný reálný německý vliv“. Německá národní rada „Der deutsche Nationalrat für Brünn und Mittelmähren“, která zastupovala Němce na tzv. střední Moravě, demonstrovala tento stav na počátku prosince 1918, když uvažovala, že se vysloví pro československý stát, s odvoláním na definitivní rozhodnutí mírových jednání. Veškeré faktické projevy rezignace na jazykové ostrovy, však kontrastovaly s oficiálním nárokem, který trval až do podepsání mírové smlouvy v roce 1919. Také v rámci agitace (např. na propagačních pohlednicích či letácích „Flugblätter für Deutschösterreichs Recht“) byla stále proklamována příslušnost moravských jazykových ostrovů k Německému Rakousku. Příčinu až přemrštěného důrazu rakouské politiky na málo rozsáhlé oblasti a nepočetné menšiny na Moravě můžeme hledat především v systému volebních okresů stanovených zde na principu „národního katastru“. Dle volebního zákona ze dne 26. ledna 1907 byly vytvořeny německé volební okresy na Moravě i v čistě českých oblastech. Z toho plynulo relativně početné zastoupení Němců žijících mimo kompaktní území na Říšské radě. Z 19 poslanců zastupujících moravské Němce na Říšské radě bylo delegováno 14 za většinově české nebo smíšené volební okresy. Tito „ostrovní“ poslanci prosazovali zpravidla radikální nacionální program a tvořili vlivnou skupinu, která do jednání Prozatímního národního shromáždění vytrvale vnášela opatření na ochranu ostrovních Němců a zásobovala jednání o státním území množstvím politicko-geografických utopií, které nebylo možno obhájit proti sousedům a které vytvářely jen další konfliktní situace. Jejich důvody byly patrně motivovány nacionálně, ale také pragmaticky – se svými „německými“ volebními okresy hájili také legitimitu svých poslaneckých mandátů, které by v případě ztráty smíšených moravských území ztratily opodstatnění. SUMMARY: On the 30th of October 1918 the newly established German Austria laid claims in the Czech lands also to the so called “detached language areas” (Einschlussgebiete), i.e. language 68

islands. German radical circles in the language islands had acknowledged the GermanAustrian nation state since the beginning of October 1918. In smaller language islands (Vyškov and Brodek-Skřípov regions) and in Olomouc the Germans were more or less politically inactive. In Brno, the nationalistic intellectuals and persons from significant business families were the exceptions. The city of Brno together with ten neighbouring municipalities were the most important language island in Moravia. Brno was the institutional centre and also the centre of German education system, culture and industry of Moravian Germans. According to the results of the 1910 census there were 140 346 inhabitants in the area, out of which 92 761 were Germanspeaking persons (66 %). On the 29th of October the Czech National Committee took control of Brno. The German National Committee for the city of Brno was established on the 27th of October 1918. However, it did not actively support irredentism. A significant community, which was traditionally German-oriented, was made up by the Jews. The city of Olomouc and ten other municipalities formed the Olomouc language island. According to the 1910 census there were 37 443 inhabitants, out of which 24 628 spoke German (66 %). As early as on 29th of October 1918 the city and all its authorities were controlled by the local Czech National Committee. The centre of the largest language island in the Czech lands was the city of Jihlava. The island was situated in both Bohemia and in Moravia and comprised 59 German municipalities. In 1910 there were altogether 48 692 inhabitants, out of which 38 528 were German-speaking persons (79 %). Thanks to its extensive agricultural hinterland, Jihlava could be theoretically considered to be economically self-sufficient. On the 29th of October 1918 the Czech National Committee took control of Jihlava. Despite its German character all administrative steps taken to gain the control did not involve any conflicts. POUŽITÁ LITERATURA A ARCHIVNÍ ZDROJE: ALTRICHTER, A. (1924): Dörferbuch der Iglauer Sprachinsel. Iglau : Arbeitsgemeinschaft. BULÍN, H. (1930): Jiskry a plameny. Vzpomínky na dobu zápasů i vítězství. Brno : Vl. nákladem. COUFAL, F. (1937): Osvobození jižní Moravy. Vzpomínky a dokumenty o převratu v roce 1918. Praha : Svaz čs. důstojnictva. HAAS, H. (2000): Konflikt při uplatňování nároků na právo sebeurčení: od habsburského státu k Československu – Němci v českých zemích v letech 1918 až 1919. In: První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci. Brno : Matice moravská v Brně, s. 113 – 178. Kol. (1993): Außenpolitische Dokumente der Republik Österreich 1918 – 1938. Sv. 1, München : Verlag für Geschichte u. Politik – Oldenburg Verlag. Kol. (1918): Spezialortsrepertorium der österreichischen Länder. bearbeitet auf Grund der Ergebnisse der Volkszählung vom 31.12. 1910. X. MÄHREN. Wien : K.k. Hof – und Staatsdruckerei. KRCAL, H. (1943): Der Umsturz im Jahre 1918 in Iglau. In: Zeitschrift für Geschichte und Landeskunde Mährens, č. 45/1943, s. 198 – 203. MOLISCH, P. (1932): Die sudetendeutsche Freiheitbewegung in den Jahren 1918 – 1919. Wien – Leipzig : Wilhelm Braumüller, Universitäts-Verlags-buchhandlung. URBÁŠEK, P. (1988): Vzpomínky štábního kapitána Vladimíra Tomka na události po 28. říjnu 1918 v Olomouci a na severní Moravě. In: Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, č. 256, Olomouc : KVM Olomouc, s. 1 – 16. Zákon č. 40 ze dne 22.11. 1918 o rozsahu, hranicích a vztazích státního území Německého Rakouska. In: Staatgesetzblatt für den Staat Deutschösterreich, roč. 1918, vydáno 28.11. 1918, Sv. 9. Výkonné nařízení německo-rakouské Státní rady č. 4 ze dne 3.1. 1919 o německo-rakouském státním území tvořeném soudními okresy, obcemi a osadami. In: Staatgesetzblatt für den Staat Deutschösterreich, roč. 1919, vydáno 1.3. 1919, Sv. 45. ÖStA Wien, AdR, Allgemeine Reihe 1918 – 1938, sign. AT-OeStA/AdR HBbBuT PTV Allg Reihe. ÖStA Wien, AdR, Staatsratprotokolle 1918 – 1919, Antrag des Verfassungsausschusses, sign. ATOeStA/AdR MRang MR 1. Rep StRP, karton 55.

69

SOkA Olomouc, Fond M 1-1 AMO – Presidiální registratura 1918, karton 31. SOkA Šumperk, fond Německá národní rada Šumperk, karton 1. Zemský archiv Brno, Fond B13, Moravské místodržitelství – Různé policejní věci 1817–1918, karton 1. Zemský archiv Brno, Fond B33, Národní výbor 1918 – 1919, karton 1 a 2.

ADRESA AUTORA: Mgr. Richard Jašš, Masarykova Univerzita Brno, Přírodovědecká fakulta, Geografický ústav, Kotlářská 2, 611 37 Brno, [email protected].

70

HYPERREALITA – KRAJE ČESKÉ REPUBLIKY Lukáš Nevěděl Abstrakt: Předkládaný článek se zajímá o média jako faktor regionálního rozvoje, hyperrealit a regionálních dopadů. Jedná se o případovou studii o krajích ČR. Klíčová slova: média, hyperrealita, fenomenologie, regionální rozvoj Key words: media, hyper reality, phenomenology, regional planning

1. Úvod 1.1. Cíl práce Autor byl inspirován P. Clokem, P. Crangem, M. Goodwinem, (eds), ve které se autoři zmiňují o problematice médií, jejich vlivu na percepci regionů. Od behaviorálních geografů (viz Drbohlav, 1990, 1995) autor přijal tezi o formulaci reality prostřednictvím vlastní reflexe, percepce apod. Pomocí fenomenologie se autor snaží porozumět obsahu zkoumaného jevu. Jaká je mapa objektivně předkládaná médií? Jde o percepci, regionální disparity prostoru, míst? Delší čas autor uvažoval o médiích, že zprostředkovávají skutečnost, informují veřejnost/publikum/masu. Jak tato témata použít v geografii a regionálních vědách? Mají reálný časoprostorový průmět? Před nedávnem se autor dostal do situace, kdy položil otázku, jak děti vnímají a jak interpretují dnešní svět. A po pravdě si uvědomil, subjektivně autor označí za deformaci, skutečnost, že „předkládaná realita“ (hyperrealita) neodpovídá realitě, ale je reálnější. Autor se domnívá, že se nejedná o izolovaný jev, tuto výzkumnou otázku ponechává na povolanějších oborech, přesto se domnívá, že prostředí vlivem oslabení srovnání hyperreality (Šebes, 2004) s realitou významně ovlivňuje vnímání, chování, rozhodování (a další činnosti) společnosti, kultur, a prostřednictvím i prostoru, krajiny.

1.2. Řešená problematika v literatuře, metodika, úskalí Řešená problematika v dostupné literatuře, kterou autor může z vlastní zkušenosti citovat, je již zmíněné dílo od kolektivu P. Cloke, P. Crang, M. Goodwin, (eds.). Domnívá se ale, že se nejedná o neaktuálnost tématu v geografii (viz autoři) autorů Benka a U. Strohmayera (eds.) (2004) a myslí si, že současný vývoj je ovlivněn jedinci ovlivněných hyperrealitou), nebo poznatků, souvislostech mezi kulturou a společností viz Funda (2006). Příspěvkem, který autora nabudil k přemýšlení o vhodnosti rozvíjení hyperrealit, byl článek od Warrena (2006). Dalším impulsem byla publikace Giddense (1991). Jak zkoumat moderní, respektive post-moderní kulturu (vs. Blahůšek a kol., (2006)), která ovlivňuje venkov, i město? Média nejsou pro územní jednotky významně prostorově determinována, proto použit pojem prostorová ne-existence dříve…bod šířící se prostorem, difúze signálu, přejímají hierarchicky nejvyšší služby, řízení, informování, v důsledku mají zisk z globalizace a bez ohledu, jestli se týkají města, venkova, nebo divočiny, na ni v lokálním měřítku působí.

71

Jakým způsobem čelit něčemu, co potřebujeme, co je vlastně kanálem přenosu reálné situace přes hyperrealitu do mentálních map a následně regionálních disparit? Je třeba užít filozofií fenomenologie, hermeneutiky, dekonstrukce. Pro analýzu bylo dle myšlení autora nutné splnit následující podmínky. Vnímání ovlivňují různé formy v médiích, reklama, film, deníky, rozhlasové vysílání, letáky,… Autor práce si zvolil za jednu z priorit délku, přehlednost a zároveň naléhavost předkládané zprávy. V tomto případě by jen velmi obtížně definoval metodiku pro kvantifikaci prostorového vlivu letáků, prostorového vlivu knih (i ty díky fantazii mohou ovlivňovat mentální mapu nějakého území, zde nezkoumáno)…slovních sdělení, vyřazeno bylo zkoumání deníků, opět pro obtížné hodnocení kvantity informací v tisku, to opět neznamená, že se nepodílí na hyperrealitě, řada z deníků je navíc deformována preferencí politické strany, respektive ekonomické teorie, de facto koncovými spotřebiteli. Z podobného důvodu se autor nezabýval elektronickými médii, ani rozhlasovým vysíláním, metodicky by se zdejší problémy pravděpodobně daly překonat lépe, než u předchozích médií. Zároveň dosud prezentovaná média jsou diverzifikována, nemají velký masový charakter, proto byla účelově pomíjena. Důležitým aspektem byl prostorový průnik hypereality do reálného světa. Reklama působí velmi silně na ne-vnímání situace (simulakry). Autor zvolil televizní vysílání, které je časově velmi dobře měřitelné. K vysvětlení pojmu simulakry. Simulakry jsou produkty simulací. Je to pojem popisující, odhalující něco, co se tváří jako něco, ale něco to není. Autorova interpretace. Nastala komplikace při vyřazování jednotlivých typů pořadů, řada filmů ovlivňuje naše vnímání hyperreality, v této souvislosti se musí pozastavit nad původem filmů. Cestopisné a dokumentární filmy jsou sice fenomenální a ovlivňují hyperrealitu, ale jsou pozváním, nalákáním, hyperrealita by byla symbolická, navíc nesplňují podmínku aktuálnosti. Televizní vysílání ovlivňuje velmi početnou vrstvu obyvatelstva. Naléhavost zpráv, jejich preferenční pořadí, rozsah zpravodajského času, aktuální téma, a tím pádem silné ovlivnění aktuální hyperreality poskytují zpravodajské pořady. Denní periodicitu vykazují Události, Zprávy apod. Proto byly právě ony předmětem zkoumání. Pro zjednodušení, filtrace různých vlivů, autor sledoval Události na ČT 1 v hlavním zpravodajském čase 19:00 – 20:00. Autor sledoval čas zprávy násobené pořadím (1. = váha 2,0, 2. = váha 1,8…až po váhu 1,0), téma zprávy – koncept ESPECT (A. Hynek – B. Svozil 2007) s klíčovým slovem či druhu aktivity a krajem původu v České Republice.

2. Výsledky vlastního šetření 2.1. Obrazy hyperreality – ČR Tab. 1: První obraz hyperreality – ČR (25.2. – 2.3.2008, ČT 1, Události), E – ekonomie, S – společnost, P – politika, E – ekologie/životní prostředí, C – kultura, T – technologie. kraj Ústecký Hl. m. Praha Jihočeský Středočeský Pardubický Karlovarský Liberecký Olomoucký Královehradecký Moravskoslezský Vysočina Zlínský Pramen: Vlastní šetření

E

S 356 223 196 196 43 203

P

E

412 336 290 116 157

24

160 227

C 305 187 232 97 31 189 163

T 168 96 190

79 163

136 86 19

72

celkem 1073 914 718 529 421 392 323 306 163 136 86 19

V prvním týdnu vysílané hyperreality regionálních disparit krajů v České Republice můžeme najít tyto charakteristiky. V tabulce je zaznamenán informační gradient východ – západ, přičemž západní kraje České Republiky byly v Událostech z regionů zmiňovány mnohem častěji, kromě ale jedné výjimky, kterou je Plzeňský kraj, podobně jako kraj Jihomoravský. Velmi malé „role“ ve sledovaném pořadu hráli kraje Zlínský a Vysočina. Zajímavým zjištěním jsou úvahy o „přepočtu“ preferenčního času zprávy ku rozloze kraje či ku počtu obyvatel kraje. V tabulce se do popředí k počtu obyvatel významně dostává Jihočeský kraj (chvála) a Ústecký kraj (problémy). Hlavní město Praha, podobně jako v následujících tabulkách nemá tak dominantní roli, je poddimenzováno, jaká by se dala očekávat ve vztahu k populační velikosti, případně ku pracovním příležitostem a obslužné funkci. V druhém týdnu se dichotomie zmenšovaly. Opět ale můžeme sledovat východo-západní gradient, podobně jako v prvním týdnu utváření hyperreality o dění z našich krajů. Můžeme se domnívat, že se v moravských krajích děje tak málo, a to většinou v oblasti kultury, nebo že témata z českých krajů jsou tak významná? Gradient narušuje kraj Vysočina. Relativně velmi malého významu se dočkaly v druhém týdnu kraje Hlavního města Prahy a Středočeského. Velký ohlas zaznamenával kraj Ústecký, podobně jako minulý týden, a v podobných souvislostech s problémy v ochraně životního prostředí a sociálními problémy. Třetí vysílací týden se do popředí dostal velmi významně Jihomoravský kraj (a Zlínský kraj), dokonce jeden den byly zprávy pouze z tohoto kraje. Nastává zde hypotéza, že zpravodajství Událostí v regionech je významně ovlivněno pracovištěm, které zpravodajství vyrábí. A i to, že si Česká televize uvědomovala absenci zpráv? Zpravodajství dává významný prostor pro zprávy z Jihočeského kraje – podobně jako dříve, a pochopitelně i hlavnímu městu a opět problematičtějšímu Ústeckému kraji. Naopak se pozapomnělo na informace o Středočeském kraji, který se nyní může zdát být periferní ku Praze. Na kolik ovlivňují informace, zprávy, tvorbu jader – (semi)-periferií? Řada krajů se nachází na houpačce, Královehradecký kraj v minulém sledování opět nepatřil mezi „favority“, ani stálice zpravodajského vysílání Událostí z regionů. Tento jev je charakteristický pro většinu krajů, snad jen dosud mimo Prahy, Karlovarského kraje, Libereckého kraje, Ústeckého a Jihočeského kraje. Opět se projevuje popsaný gradient. Čtvrtý týden nabízí relativně vyváženější informace, tvorbu map hyperreality, i regionální disparity, nežli třetí a především pátý týden. Oproti předchozím týdnům se změnila struktura zpráv, viz dále, více se „mluví“ o kultuře. V pátém týdnu, který je zde prezentován, byly Události z regionů přesyceny problematikou životního prostředí v Ústeckém kraji. Místní občanské iniciativy, společnost tento problém prosadilo jako politický problém, který splňoval podmínky pro informovanost prostřednictvím médií, v tomto případě horkými médii TV. Podobně jako dříve, autoři zpravodajství si povšimli, že „chybí“ zprávy z Plzeňského kraje nebo se právě tam stala taková událost, kterou lze uvést o zpravodajství.

73

2.2. Tématický vývoj kvalit hyperreality Z předchozího textu lze vyčíst témata, která jsou zde v Událostech z regionů, prezentovány s nejvyšší četností, které na této úrovni mají preference. Jsou to témata, která se věnují životnímu prostředí, kvalitě života místních nebo témata se sociálními problémy, které se musí (by se měly,…) v současné době řešit. Jejich publikování vyvolá zájem diváků, publika a je motivací pro místní dotčené a rozhodovatele nejen v regionu, ale v celé ČR. Pokud se do regionálních zpráv dostane téma o ekonomii, většinou je nositelem kraj, který se je v daném období „ve středu zájmu“ médií. Informace z kulturního života lidí jsou většinou časovým doplňkem zpráv z regionů. Informace z technologií jsou spíše „vzácným zbožím“, které okoření zpravodajství. Informace z politiky, regionální a celostátní zpravodajství s tímto tématem je většinou posunuto svým významem, respektive významem pro diváka, a tím i pro média, do hlavního vysílacího času. Tato teze není zde potvrzena výsledky. Tyto výsledky má autor k dispozici zařazené pro přehlednost v rámci analýzy celých Událostí, jak bylo naznačeno výše. Hlavní zpravodajský čas je převážně naplněn právě tématy z politiky, a to na všech měřítkových, geografických úrovních, mimo té lokální.

3. Závěr 3.1. Diskuse Jedná se o hypotézu, zda je zpravodajství utvářeno lidmi, preferencemi určitých území, nebo je utvářeno zprávami z různých koutů zemí? Kdo rozhoduje o významu zpráv? Jaké zprávy se k nám dostávají a jak jsou upraveny, aby mohly být nejprve prodány a následně zkonzumovány ve smyslu tvorby našich mentálních map, případně z toho vyvozujících regionálních disparit? Jakým způsobem jsou ovlivněny reálné regionální disparity naší neinformovanosti? Jedná se o nechtěný proces, který roste nebo upadá na významu, nebo o simulaci reality? Je zjištěný gradient neinformování, případně neatraktivity způsoben neaktivitou, nebo neinformováním, a to záměrnou, či nezáměrnou?

3.2. Závěr Autor předkládané práce analyzoval, relativně krátce, i přesto následné zpracovávání vzniklých údajů bylo velmi náročné, neboť denně vzniklých položek bylo mnoho, pouze formální podobu práv a jejich hlavní obsah, který byl tříděn právě do jedné z šesti výše uvedených kategorií, což je opět metodické zjednodušení. Jedná se o formální analýzu. Autor práce se nepřímo zabýval i obsahovou analýzou, ale její interpretace by byla jednak obtížná a jednak metodicky pro účely geografie a regionálních věd málo podchycená. S ohledem na úvod, další sociálně vědné disciplíny, analýzy médií budou hrát významnou roli při způsobu vnímání regionů, jejich disparit i zvolených cest vývoje. Zároveň ale média budou mít významnou roli, moc, kterou mohou formovat mentální mapy lidí, následně regionální disparity, což bylo naznačeno výše, nebo například v Šebesovi (2004). SUMMARY: This tendered article is interested in media as regional development factor, hyper realities and regional impacts. This is case study about regions in Czech Republic.

74

LITERATURA A PRAMENY: BENKO, G., STROHMAYER, U. (eds.) (2004): Human Geography: A History for the 21st Century. London : Arnold, 210 s. BLAHŮŠEK, J. et al. (2006): Identifikace a dokumentace jevů tradiční lidové kultury v České republice. Strážnice : Národní ústav lidové kultury, 75 s. CLOKE, P., CRANG, P., GOODWIN, M. (eds.) (2005): Introducing human geographies. London : Hodder Arnold, 653 s. DRBOHLAV, D. (1990): Podněty behaviorální geografie ve struktuře geografického výzkumu. Sborník Československé geografické společnosti, 95, 4, s. 298-307. DRBOHLAV, D. (1995): Behaviorální geografie, aneb snaha více poznat a porozumět chování člověka v prostoru a čase. In: Otázky geografie, 3, Praha : ČGS, s. 5-23. FUNDA, O. (2006): K problému poznání a rozumění v dekonstrukci, neopragmatismu a postanalytické filozofii. Disertační práce. Brno : Masarykova univerzita, Katedra filozofie, 130 s. GIDDENS, A. (1991): Sociologie. Praha : Argo, 595 s. HYNEK, A., SVOZIL, B. Glokalizace. Letní geografická škola 2007. Dostupné na WWW: ŠEBES, M. (2004): Simulace a hyperrealita: kritická relfexe médií Jeana Baudrillarda. Diplomová práce, Brno : Masarykova univerzita, Katedra mediálních studií a žurnalistiky. 76 s WARREN, M. (2006): Village websites in the UK - community development or individual obsession? In: Majerová, V. (ed.) Venkov je náš svět. Praha : Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, s. 240-256.

ADRESA AUTORA: Mgr. Lukáš Nevěděl, Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno, [email protected]

75

VYBRANÉ KOMUNIKAČNÍ FORMY UŽÍVANÉ OBCEMI Svatava Nunvářová Abstrakt: Článek se zaměřuje na možnosti srozumitelného sdělení výsledků, kterých obec při svém řízení a používání různých nástrojů dosahuje. V zájmu je nastínit možnosti komunikace obce se svými občany a případně i dalšími zájmovými skupinami. Definici zájmových komunikačních skupin je také věnována pozornost. Článek prezentuje výsledky šetření prováděného na internetových stránkách vybraných obcí s rozšířenou působností v Jihomoravském kraji. Klíčová slova: Komunikace, srozumitelnost, územní samospráva, místní zpravodaj, cílová komunikační skupina. Key words: Communications; Comprehensibility; Local Government; Local Government Journal; Destination Communications Group;

1. Úvod S návratem k demokracii v naší zemi byla obnovena i samosprávná funkce obcí. Se zpožděním vznikly kraje a tak už téměř nic nebránilo výkonu samosprávy i na vyšších úrovních. V rámci reformy územní veřejné správy dostaly samosprávy do „vínku“ mnoho nových kompetencí, s jejichž výkonem do té doby neměly žádné zkušenosti. Jedním z cílů reformy veřejné správy bylo i zvyšování efektivnosti veřejné správy. Do řízení začaly být zaváděny nové principy a nástroje běžně používané firmami. Proto i obce začaly svoji pozornost směřovat i k marketinku a komunikaci. Postupně si samosprávy uvědomovaly a uvědomují, že při správně zvolených nástrojích komunikace a marketingu svých záměrů mají lepší šanci na realizaci svých politik. Cílem reformy bylo také podpořit fungování občanské kontroly. Občané se začali zajímat o informace různého charakteru (např. informace o životním prostředí). Jejich snaha byla podpořena vznikem legislativy (např. zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím). Firmy mají povědomí o tom, že komunikace uvnitř i vně je jedním ze základních předpokladů pro jejich úspěch a efektivní fungování na trhu. Veřejná správa není poháněna základním tržním mechanismem, kterým je dosahování zisku. Proto i prosazování zásad správné a srozumitelné komunikace není zcela samozřejmostí. Tedy pro upřesnění komunikace samozřejmá je, tu samosprávám v mnoha případech předepisuje legislativa (např. správní řád, zákon o obcích). Jako příklad důležitosti komunikace lze uvést zajištění správních procesů, kdy je třeba zjistit objektivní stav věci tak, aby mohlo být správně rozhodnuto. Nicméně pro výkon samosprávných funkcí je třeba komunikovat s občanem (a i dalšími skupinami osob) a získávat tak zpětnou vazbu k rozvoji komunity a jejího území. Využíváním komunikace lze také předejít možným nedorozuměním a odporu občanů proti nově navrhovaným změnám.

2. Výsledky Přenos informací mezi jejich uživateli a poskytovateli je obsáhlým procesem. Obce využívají k poskytování informací mnoho komunikačních kanálů. Pro zjednodušení byl vybrán internet. Tedy informace, které mají obce dostupné na svých internetových stránkách. Internet je jedním z významných komunikačních kanálů, proto se lze domnívat, že lze na analýze internetových stránek demonstrovat příklady komunikace obce ve směru k veřejnosti. 76

Průzkum byl zaměřen na města Jihomoravského kraje o velikosti 10 – 50 tis. obyvatel, která jsou zároveň v systému územní všeobecné státní správy obcemi s rozšířenou působností, tedy obcemi, které poskytují již poměrně rozsáhlou agendu veřejných služeb a lze je tudíž z pohledu poskytování funkcí považovat za města významná. S ohledem na zatíženost obcí výkonem složitých agend veřejné správy a i na existenci četných výzkumů zaměřených na činnost těchto subjektů byl vybrán způsob, u kterého není třeba města přímo kontaktovat a dotazovat se jich. Potřebné informace byly vyhledány na jejich oficiálních internetových stránkách. Vlastní šetření bylo prováděno na přelomu roku 2007 a 2008. Pro vyhledání relevantních informací byly procházeny stránky podle nabízených odkazů a v případě neúspěchu byly informace hledány na mapách stránek a případně prostřednictvím dostupné služby pro vyhledávání v obsahu stránek. Do definované skupiny, tj. obcí s rozšířenou působností o velikosti 10 – 50 tis. obyvateli spadlo celkem 8 měst, z toho 5 jich jsou města, která do roku 2002 byla sídlem okresních úřadů.

Počet obyvatel

Obr. 1: Vybrané charakteristiky zkoumaných měst. 100000 90000 80000 70000 60000 50000 40000 30000 20000 10000 0 Blansko Boskovice Břeclav

Hodonín

Velikost města

Kyjov

Veselí nad Moravou

Vyškov

Znojmo

Velikost správního obvodu ORP

Zdroj: ČSÚ, Správní obvody obcí s rozšířenou působností (ORP) k 31. 12. 2005 a Počet obyvatel v letech 2000 až 2006. Dostupné na WWW: .

Na internetových stránkách byly zkoumány různé oblasti, u kterých se lze domnívat, že jsou pro občana a jeho život (zapojení se do obecní komunity) zajímavější a důležitější. Proto v rámci průzkumu byly sledovány informace poskytované obcí o strategickém plánu – bez ohledu na reálně obcí užívaný název tohoto dokumentu. Zkoumán byl obsah dostupných informací. Strategický plán je považován za jeden z nejdůležitějších nástrojů řízení obce a lze z něj vysledovat budoucí směřování obce. Dalším významným nástrojem, které obce ke svému řízení využívají jsou rozpočet a rozpočtový výhled. V nich lze vysledovat „finanční důležitost“ rozvojových oblastí definovaných mimo jiné především ve strategickém plánu. Důležitým nástrojem informování veřejnosti je vydávání místních zpravodajů. Volba vhodných komunikačních kanálů, které bude obec využívat, ovlivňuje i definice cílové skupiny, se kterou má být komunikováno. Článek je jedním z výstupů projektu věnující se srozumitelnosti komunikace obcí s dalšími subjekty. Problematice srozumitelné komunikace v oblastech strategického plánování a finančního řízení obcí byla pozornost věnována jinde (např. Nunvářová a Kubíčková, 2007). V tomto článku jsou zveřejněny další zkoumané oblasti, mezi které patří místní zpravodaje, definice cílových komunikačních skupin.

77

2.1. Místní zpravodaj Málo která obec v dnešní době nevydává žádný místní zpravodaj. Obce obvykle chápou, že vedle zasedání zastupitelstva, úřední desky, webových stránek a místního rozhlasu je zpravodaj jednou z nejlépe uchopitelným nástrojem pro šíření informací občanům. Pro starší občany to bývá často jediný oficiální zdroj informací o akcích a záměrech obce. Vedle tištění a distribuce zpravodaje obyvatelům města je často již i běžné zveřejňování zpravodaje na internetových stránkách města. Všechna námi sledovaná města tak běžně činí. Stručné informace o zpravodajích lze vyčíst z přehledu níže. Město Boskovice Veselí nad Moravou

Kyjov

Blansko

Vyškov Břeclav Hodonín Znojmo

Nalezené informace k místním zpravodajům Město vydává od roku 2003 měsíčník „Radniční listy“. Do domácností jsou distribuovány bezplatně. Náklad je 4 400 ks. Měsíčník „Veselské listy“ vydává město ve spolupráci s Městským kulturním střediskem. Náklad je 5 100 ks. Výtisky pro občany Veselí nad Moravou jsou distribuovány zdarma. Ostatní čtenáři je mohou zakoupit v místním knihkupectví a novinových stáncích. Město vydává měsíčník „Kyjovské noviny“. Náklad je 5 100 ks. Zdarma je distribuován do všech kyjovských domácností a po domluvě je možné zasílání i mimo Kyjov. Vydává informační čtrnáctideník „Zpravodaj města Blanska“. Náklad je 9 000 ks. Je dodáván zdarma do schránek domácností a firem v Blansku a jeho městských částech. Vydáván je měsíčník „Vyškovský zpravodaj“. Náklad je 9 300 Ks. Distribuován je do všech domácností města a přidružených osad. Město vydává měsíčník „Radnice“. Náklad není uveden. Zpravodaj se neprodává a je rozšiřován roznáškovou službou České pošty. Město vydává měsíčník „Hodonínské listy“. Náklad není uveden. Zpravodaj se neprodává, proto lze předpokládat jeho distribuci domácnostem zdarma. Vydáván je čtrnáctideník „Znojemské listy“. Náklad je 16 500 ks. Distribuován je zdarma do všech domácností. Na internetových stránkách je dostupný pouze ročník 2007.

Zdroj: vlastní šetření.

2.2. Definice skupin uživatelů internetových stránek Město může mít řadu jedinců či skupin, se kterými si přeje komunikovat. Město by si mělo předem definovat, kteří jednotlivci a které skupiny jsou pro něj v určitý okamžik důležití a tudíž je třeba s nimi komunikovat. Jednotlivci i skupiny se mohou formovat z vnějšku i vnitřku. Jednotlivci z vnitřku města jsou především zaměstnanci, volení a jmenovaní představitelé města. Jednotlivci či skupiny z vnějšku organizace lze dělit podle různorodých kritérií – např. občané žijící ve městě, občané dojíždějící do města za prací či za službami, turisté, podnikatelé, občanská sdružení, spolky, akademické a výzkumné organizace nebo různé nátlakové skupiny usilující o různé cíle např. v oblasti životního prostředí. Lze si domýšlet, že na jednotlivce z vnitřku města oficiální a veřejná internetové stránky zaměřeny nebudou. Proto jsme ani tuto skupinu nesledovaly. Zajímalo nás, jestli mají města však definovány vnější jednotlivce, případně jak a jaké informace pro ně přednostně vybírají. Klienti veřejného sektoru mohou být chápání odlišně, proto je vhodné vyjasnit význam některých pojmů, které se mohou v souvislosti s komunikací ve veřejném sektoru vyskytnout. Na zákazníky lze pohlížet například z pohledu vztahu veřejné správy k nim a to jako na: - uživatele veřejných služeb, - všichni členové společnosti (občané), kteří jako občané a daňoví poplatníci jsou zainteresování na poskytování služeb a výstupech organizace veřejného sektoru, 78

- turisté, - podnikatelé (zaměstnavatelé). Jak sledované obce definují skupiny, pro které rozlišují informace poskytované na svých internetových stránkách, naznačuje následující tabulka. V tabulce jsou také upřesněny typy informací, které jsou pro dané skupiny přednostně určeny. Město

Boskovice

Veselí nad Moravou

Kyjov

Definované Informace (odkazy) určené pro skupinu skupiny turista - kultura; - historie a památky; - cestovní ruch; - sport; - kluby a spolky; - užitečné odkazy; - program kina; občan - městský úřad; - samospráva; - životní situace; - městská policie; - školství a mládež; - zdravé město; - zdraví a sociální služby; - ekologie a odpady; - Místní akční skupina Boskovicko plus; a dále jsou zde shodné odkazy se sekcí „turista“, tj: - kultura; - sport; - kluby a spolky; - užitečné odkazy; - program kina; žádné skupiny uživatelů nejsou specifikovány občan - kultura - služby pro občany, které poskytuje Městský úřad v Kyjově - o Kyjově - služby pro turisty - média - sport - odkazy na jiné servery podnikatel lze zde nalézt více méně dvě podskupiny informací: - zajímavé odkazy na severu města Kyjov pro podnikatele (zde jsou odkazy na různé potřebné formuláře, informace atp.); - další důležité odkazy jinam (např. na příslušný Katastrální úřad, Okresní hospodářskou komoru atp.); novinář informace pro tuto skupinu jsou strukturovány takto: - v prvním odkaze je možnost vyplnění a odeslání elektronického formuláře, do kterého může novinář (zájemce) uvést, jaké informace zde (v sekci novinář) chtějí mít novináři „předchystány“; - pozvánky na zasedání zastupitelstva města; - tiskové besedy; - důležité dokumenty (tiskové zprávy, dokumenty úřadu, atp.); 79

Blansko turista

Vyškov

občan

Břeclav turista

turisté

Hodonín

občan

turista Znojmo

podnikatel

žádné skupiny uživatelů nejsou specifikovány - historie města; - současný Vyškov; - památky; - zábava, poznání a odpočinek; - folklor; - Vyškovsko; - Turistické informační centrum; - služby pro turisty; - ubytování; - kalendář akcí; - fotogalerie; - odkazy; - SIPO; - Baťův kanál; - Vánoce; - Výsledky II. ročníku soutěže Rozkvetlá Břeclav; - Nový zákon o silničním provozu; - Sdělení Úřadu práce Břeclav; - Volby 2006; - Informace v krizových situacích prostřednictvím SMS zpráv; - služby (ubytování, stravování, banky a pojišťovny, služby cyklistům, služby motoristům, kosmetika, kadeřnictví, masáže); - Turistické informační centrum; - odkazy; - charakteristika regionu; - ubytování; - památky; - příroda; - folklór a vinařství; - kultura, sport a volný čas; - informační centra; - Městský úřad; - úřední deska; - kultura; - jízdní řády; - ostatní odkazy jako ve skupinách podnikatel a turista; - zajímavosti, turistické atrakce; - stravování; - ubytování; - změny ve městě; - Znojemská beseda; - Vinařství; - Turistické informační centrum; - Aktuální akce (kino, výstavy) ; - Městský úřad; - úřední deska; - změny ve městě; - elektronické objednávání na odbor dopravy;

Zdroj: vlastní šetření.

80

Z uvedeného přehledu je vidět, že nejčastěji definovanou cílovou skupinou jsou pro město turisté. Pro jejich snadnější orientaci města vyčleňují speciální prostor ve své struktuře internetových stránek. Asi nejzajímavější odkazy pro tuto skupinu má město Břeclav, které tak trošku vybočuje ze standardních struktur. Druhou skupinou, které bývá věnována pozornost jsou občané města. Méně častěji se již objevují odkazy zaměřené na činnost novinářů či podnikatelů. U novinářů zřejmě používají města standardních nástrojů komunikace s nimi. Lze předpokládat, že regionální média mají poměrně stabilní strukturu a město má s novináři vytvořeny komunikační kanály, a to je možná důvodem toho, proč města nevytváří speciální strukturu svých internetových stránek právě pro tuto „omezenou“ (ale o to více důležitou) skupinu osob. Pokud jde o podnikatele, zde by se mohla projevovat malá motivace měst k podpoře podnikání, která je daná rozpočtovým určením daní. Daňové příjmy jsou největší položkou příjmů obcí. V současnosti tvoří daňové příjmy cca 53 % všech příjmů obcí. Druhou největší položku v příjmech obcí tvoří dotace, tj. cca 30 %, které jsou však často účelové a nenárokové. Obce mohou svojí aktivitou směřovanou do růstu daňových příjmů ovlivnit pouze: - 30 % daně z příjmu fyzických osob samostatně výdělečně činných (daň placená podnikateli – především živnostníky) – výnosy této daně mohou obce ovlivnit tak, že podpoří podnikatelskou aktivitu na svém území, daň je však placena tam, kde má poplatník sídlo, nikoli tam, kde je vykonávána vlastní ekonomická aktivita; - 1,5 % daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti rozdělované dle počtu zaměstnanců v obci (jedná se však o velmi malou částku, méně jak 330 Kč v roce 2002, které obce takto za jednoho zaměstnance do svého rozpočtu získaly). V roce 2002 tak obce mohly „přímo“ ovlivnit 7,9 % svých celkových daňových příjmů. (Hrabalová, 2004, s. 38-39).

3. Diskuze a závěr Efektivní komunikace mezi veřejnou správou a veřejností je základním stavebním kamenem fungování jejich společného partnerství. Aby bylo takové partnerství vytvořeno, je nutné poskytovat veřejnosti kvalitní a srozumitelné informace, ale je také potřebné občany zapojit do přípravy a schvalovacího procesu důležitých projektů a dokumentů. V současné době je proces poskytování informací i proces zapojování veřejnosti částečně legislativně upraven, zákon však nestanovuje přesné podmínky a povinnosti organizací veřejné správy v této oblasti, a tak zde vzniká prostor pro určitý druh pasivity. Informace poskytované veřejnou správou jsou proto mnohdy obtížně přístupné, neúplné a pro občana značně nesrozumitelné. Náznakem pozitivního vývoje ovšem je, že si stále více měst začíná uvědomovat důležitost komunikace, poskytování kvalitních informací i zapojování občanů. Města i obce začínají chápat výhody plynoucí z aktivity v této oblasti a proto lze předpokládat, že bude nejspíš tento trend posilování komunikace veřejné správy s občany zachován. SUMMARY The article is aimed to possibilities of understandable communication of results that municipalities acquire with managing and using of different tools. On behalf of it is to describe possible ways how municipalities should communicate with citizens or other members of special interest groups. Firstly accents of communication of public things which are presented to Citizen through local government journals. And other options of enlightening citizens about communitie´s goals and chances with help of chosen tools are described too. In the article is as well the exposition of ways how concrete towns inform about their intentions via communitie´s web sites.

81

LITERATURA A PRAMENY: HRABALOVÁ, S. (2004): Teorie a praxe rozvoje měst a obcí. Brno : Masarykova univerzita, 99 s. Komunikující město : Stránky věnované komunikaci veřejné správy s občany. Dostupné na WWW: <www.komunikujicimesto.cz>. MIKULÁŠTÍK, M. (2003): Komunikační dovednosti v praxi. Praha : Grada Publishing a. s., 368 s. Ministerstvo vnitra. Účast občanů ve veřejném životě na místní úrovni. Dostupný na WWW: <www.mvcr.cz/odbor/moderniz/mezinaro/doprdok_cj.html>. NUNVÁŘOVÁ, S., KUBÍČKOVÁ, I. (2007): Komunikace měst s občany. In: Nové trendy v marketingu. Trnava : Fakulty masmediálnej komunikácie, Univerzity sv. Cyrila a Metoda v Trnave, s. 335-344. Počet obyvatel v letech 2000 až 2006. [online]. ČSÚ, 2008. Dostupný na WWW: . Správní obvody obcí s rozšířenou působností (ORP) k 31. 12. 2005 [online]. ČSÚ, 2008. Dostupný na WWW: . Vyhláška Ministerstva informatiky č. 442/2006 Sb., kterou se stanoví struktura informací zveřejňovaných o povinném subjektu způsobem umožňujícím dálkový přístup, ve znění pozdějších úprav. Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších úprav. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších úprav. Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších úprav. Zapojování veřejnosti : Stránky věnované zapojování veřejnosti. Dostupné na WWW: .

ADRESA AUTORA: Ing. Svatava Nunvářová, Katedra regionální ekonomie a správy, Ekonomicko-správní fakulta, Masarykova univerzita, Lipová 41a, 602 00 Brno, [email protected]

82

PREZENTACE ROZPOČTU OBCE NA WEBOVÝCH STRÁNKÁCH Irena Opluštilová Abstrakt: V demokratických společnostech je často diskutovaným problémem zapojování občanů do rozhodovacích procesů, a to nejen na municipální úrovni. Pro to, aby se mohli občané dobře rozhodovat, je základním předpokladem skutečnost, že znají situaci obce a rovněž to, že mohou efektivně vykonávat laickou veřejnou kontrolu hospodaření obcí s veřejnými financemi a majetkem. Proto je velmi důležité zveřejňování rozpočtů obcí. Občanům by měl rozpočet sloužit jako přehledný nástroj pro posouzení finanční situace obce. Samozřejmostí a zákonnou povinností je prezentování návrhu rozpočtu, schváleného rozpočtu a závěrečného účtu na úřední desce obecního/městského úřadu. S rozvojem ICT se však výrazně zvýšil význam prezentace rozpočtů a hospodaření na vlastních webových stránkách obce. A právě tomuto způsobu prezentace se věnuje následující příspěvek. Klíčová slova: rozpočet obce, prezentace rozpočtu obce, webové stránky obce Key words: municipal budget, presentation of municipal budget, municipal web pages

1. Úvod Pro to, aby se mohli občané dobře rozhodovat, je základním předpokladem skutečnost, že znají situaci obce a rovněž to, že mohou efektivně vykonávat laickou veřejnou kontrolu hospodaření obcí s veřejnými financemi a majetkem. Velmi důležitým nástrojem pro řízení hospodaření obce je rozpočet obce. Je tedy důležité, aby byl tento dokument sestaven a prezentován srozumitelnou formou, aby se v něm občané mohli snadno orientovat a získat z něj potřebné informace. Občanům by měl rozpočet sloužit jako přehledný nástroj pro posouzení finanční situace obce. O informování občanů ze strany veřejné správy hovoří Listina základních práv a svobod: „Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.“1 O přístupu občanů k informacím v České republice dále hovoří zákon číslo 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Podle tohoto zákona jsou územní samosprávné celky a jejich orgány povinny poskytovat informace. Poskytování informací by mělo přimět státní orgány a orgány územních samospráv zdůvodňovat svá rozhodnutí, prokazovat otevřenost a přímost jednání těchto orgánů a konání jejich činnosti ve veřejném zájmu. Neméně důležitý je i význam informací pro prosazování jakéhokoliv zájmu spojeného s aktivitami veřejné správy. Publikační povinnost v oblasti rozpočtu a právo občanů nahlížet do rozpočtu jsou samozřejmě také upravené v zákoně č. 218/2000 Sb., o obcích a v zákoně č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Samozřejmostí a zákonnou povinností je prezentování návrhu rozpočtu, schváleného rozpočtu a závěrečného účtu na úřední desce obecního/městského úřadu. V současnosti mají obce navíc povinnost vést úřední desku i v elektronické podobě. Kromě opatření nutných ke splnění těchto povinností obce se mnohem častěji stává standardem prezentování rozpočtů a výsledků rozpočtového hospodaření na webových stránkách obce. S rozvojem ICT se zvýšil význam právě této formy prezentace rozpočtů a hospodaření obce. Často bývají též informace o rozpočtovém hospodaření obce zveřejňovány v místním zpravodaji. Pokud jsou na webových stránkách obce vyvěšeny základní informace o rozpočtu či jeho plnění doplněné vysvětlujícím komentářem, pak bývá většinou totéž 1

Zákon č. 23/1991 Sb., Listina základních práv a svobod, čl. 17, odst. 5

83

obsahem tištěného periodika. Na webových stránkách je pochopitelně větší prostor pro více informací, což ale nemusí být nevýhoda zpravodaje, protože právě při omezené možnosti množství informací je nutné vybrat jen to nejpodstatnější a občan se tak neztrácí v záplavě čísel a tabulek. Ale samozřejmě záleží na schopnosti autora představit rozpočet dostatečně srozumitelně.

2. Webová prezentace rozpočtu Důležitým předpokladem pro získání rozpočtu přes internet jsou fungující a nalezitelné webové stránky města či obce. Na internetu se v dnešní době prezentuje již velké procento obcí bez ohledu na velikost a polohu. Podle šetření Českého statistického úřadu o využívání informačních a komunikačních technologií ve veřejné správě2 vlastní webové stránky k 31.12.2006 provozovalo 96,4 % obcí s počtem 500 a více obyvatel a 74,7 % obcí s počtem méně než 500 obyvatel. V kvalitě webové prezentace se častokrát smazávají rozdíly mezi nejmenšími obcemi a velkými městy. Výdaje na prezentaci na internetu nepatří mezi nic mimořádného, stávají se běžnou součástí rozpočtu. Z pohledu uživatele internetových stránek měst a obcí jsou rozhodujícími znaky rozsáhlost obsahu, aktuálnost, přehlednost a intuitivnost ovládání. Důležitým faktorem je také lehce zapamatovatelná adresa webových stránek obce, nejlépe ve tvaru „www.nazev_obce.cz“. Pouze 7 % respondentů mělo adresu bez vlastní domény.3 Další podmínkou uživatelsky snadného přístupu k údajům o rozpočtovém hospodaření přes internet je snadnost nalezení hledaných dokumentů (ideální je do 3 „kliknutí“) a také formát poskytnutí dokumentů. Dle průzkumu zveřejněného na webových stránkách portálu „komunikující město“4 jsou rozpočty téměř v polovině zkoumaných případů zpracované v HTML. Výhodou tohoto zpracování je fakt, že uživatel již kromě prohlížeče nepotřebuje žádné další softwarové vybavení. Mírnou převahu pak tvoří zpracování rozpočtových údajů formou souboru ke stažení. V takových případech je vhodné použít ty nejobyčejnější formáty (XLS, DOC, RTF, příp. PDF). Tyto soubory by také neměly být příliš velké, tedy náročné na přenos dat. Význam prezentace informací prostřednictvím webových stránek lze znázornit uvedením situace na straně potenciálních příjemců informací z webových stránek obce – v tomto případě občanů. K vykreslení situace na straně uživatelů lze využít dat z výběrového šetření o využívání informačních a komunikačních technologií v domácnostech a mezi jednotlivci, které uskutečnil Český statistický úřad ve druhém čtvrtletí roku 2007.5 Jednou z částí výběrového šetření bylo mj. také používání internetu ve vztahu k veřejné správě. Za uživatele internetu (definovaní jako ti, kteří v posledních 3 měsících použili internet, starší 16 let) ve vztahu k veřejné správě může být dle šetření označeno 15,5 % obyvatel České republiky. Při rozlišení údajů dle pohlaví je těchto uživatelů - mužů o něco více, a to 17 %,

2

Šetření proběhlo v roce 2007, získána byla data k 31.12.2006. Jednalo se o vyčerpávající šetření. Osloveno bylo 6302 subjektů – všechny obce nebo městské části hl. m. Prahy (dále všechny organizační složky státu a všechny kraje), návratnost u obcí byla přes 94 %. Více viz http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/verejna_sprava. 3 Studie připravenosti měst a obcí na přímou komunikaci s občanem (2005). 4 http://www.komunikujici-mesto.cz/index1.php?ukaz=000-023 5 Jednalo se o páté periodické šetření navazující na šetření v letech 2006, 205, 2004, 2003 a na pilotní šetření 2002. Vycházelo z modelového dotazníku Eurostatu určeného pro členské země EU. Základní soubor představovala populace ČR ve věku 16 a více let, tj. 8,7 mil. jednotlivců, zároveň všechny domácnosti, tj. 4,2 mil. domácností. Šetření se zúčastnilo 4871 domácností z 7059 oslovených (69% účast). Celkem se šetření zúčastnilo 9907 jednotlivců ve věku 16 a více let. (Český statistický úřad rovněž uskutečnil webový průzkum průzkum obsahu webových stránek ve veřejné správě (doplňkové šetření k „Šetření o využívání ICT veřejnou správou“), který se však z obcí týkal pouze obcí s rozšířenou působností.) Více na http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/domacnosti_a_jednotlivci

84

uživatelek je 14 %. Následující graf znázorňuje procentní podíly uživatelů internetu ve vztahu k veřejné správě, a to v rozlišení dle věku a také dle vzdělání. Obr. 1: Uživatelé internetu, kteří v posledních 3 měsících použili internet ve vztahu k veřejné správě, dle věku a zdělání, 2007, v % 45,0% 40,0% 35,0% 30,0% 25,0% 20,0% 15,0%

Vysokoškolské

Střední s maturitou

Střední bez maturity

Základní

75+

65 - 74 let

55 - 64 let

45 - 54 let

35 - 44 let

25 - 34 let

Celkem 16+

0,0%

16 - 24 let

10,0% 5,0%

Pramen: Šetření o využívání ICT v domácnostech a mezi jednotlivci, ČSÚ 2007

Z výše uvedených informací jasně vyplývá vysoký a nadále se zvyšující podíl občanů, kteří pravidelně využívají internet. A rovněž v oblasti hledání či požadování informací od organizací veřejné správy je podíl občanů, kteří pro jejich nalezení používají internet, je nezanedbatelný. To jsou fakta, která deklarují nezbytnost aktivního provozování vlastních webových stránek jako jednoho z projevů otevřenosti a transparentnosti konání obce/města.

3. Srozumitelnost rozpočtu a její bariéry Srozumitelnost rozpočtu je omezena řadou bariér. Mezi nimi lze uvést např.6 nejasnou propojenost mezi příjmy a výdaji rozpočtu a zaměření rozpočtu na vstupy, zdroje místo na výstupy a kvalitu poskytovaných služeb, ale také vnější okolnosti ovlivňující podobu rozpočtového dokumentu, jakými jsou složitost a náročnost (časová i finanční) rozpočtového procesu či snaha úředníků a volených zástupců omezit občany v zasahování do rozpočtového procesu. Důležitým faktorem ovlivňujícím srozumitelnost rozpočtu je však beze sporu struktura tohoto dokumentu. Prezentace rozpočtu na webových stránkách poskytuje dostatek prostoru pro představení jednotlivých záměrů obce v různých úrovních podrobnosti, což by u tištěné formy rozpočtu bylo náročnější; prezentace rozpočtu na webu rovněž poskytuje předpoklady pro větší přehlednost zveřejňovaných informací. Tyto předpoklady však mohou, ale nemusejí být využity. Rozpočet obce je dokument sestavovaný pracovníky úřadu zabývajícími se hospodařením obce, jedná se o odbornou záležitost. Pro srozumitelnost rozpočtu je tedy důležité, aby se při jeho tvorbě vyhnuli používání složitých odborných výrazů a definicí, kterým laik neporozumí. Jako příklad lze uvést rozpočet sestavený pouze s využitím rozpočtové skladby, bez uvedení doplňujících informací. Občan se kupříkladu dozví, že v oblasti místních komunikací obec plánuje vynaložit určitou sumu peněz na určitou výdajovou položku, např. na opravy a udržování, ale už se nedozví, jaký úsek komunikací obec plánuje opravit nebo jestli se nejedná o opravu nějakého stroje používaného k udržovaní komunikací apod. Důležitou, ale opomíjenou částí rozpočtu je komentář k rozpočtu. Tento komentář bývá však spíše interním 6

Zpracováno podle Rabasová (2006), s. 28-33.

85

materiálem určeným pro zaměstnance úřadu a pro volené zástupce. Měl by však být psán tak, aby byl srozumitelný i pro laickou veřejnost, tedy zejména pro občany, ale i další, kterých se rozpočet týká.

4. Prezentace rozpočtu vs. rozpočtový proces Následující pasáž je věnována prezentaci informací o hospodaření obce z hlediska různých fází rozpočtového procesu – tedy přípravy návrhu rozpočtu a schválení rozpočtu, hospodaření dle rozpočtu v průběhu roku včetně případných změn rozpočtu a kontrola plnění rozpočtu včetně následné kontroly hospodaření obce za uplynulý rok. Dle zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů musí být návrh rozpočtu vhodně zveřejněn nejméně po dobu 15 dnů před jeho projednáním v zastupitelstvu, aby k němu občané mohli uplatnit případné připomínky. Bývá zveřejňován na úřední desce a jiných místech v obci obvyklých, vhodné je samozřejmě i tento návrh rozpočtu zveřejnit na webových stránkách obce. Výhodou (obecně) je samozřejmě i to, že občan má možnost stáhnout si data, nemusí jen nahlížet, případně žádat o pořízení kopií, které bývá zpoplatněné. K této fázi rozpočtového procesu ještě jedna poznámka: obsahem rozpočtu obce jsou i tvorba a použití peněžních fondů, pokud neprobíhají mimo rozpočet.7 Součástí zpracovaného návrhu rozpočtu by měl být i návrh týkající se hospodaření s prostředky peněžních fondů. Podnikatelská činnost obce se sleduje účetně mimo rozpočtové příjmy a výdaje. Nicméně tato činnost ovlivňuje celkovou ekonomickou situaci obce, takže při sestavování návrhu rozpočtu by se měl sestavovat i návrh výnosů a nákladů týkající se tohoto druhu činnosti. Zřejmě není nutno dodávat požadavky na zveřejnění schváleného rozpočtu a je více než vhodné vystavit tento schválený plán hospodaření obce pro následující rok na webových stránkách obce, na kterých by měl být snadno dohledatelný a přístupný nejen po celou dobu, ale i v dalších letech, aby bylo možné případné meziroční srovnání. Po schválení rozpočtu následuje jeho rozpis do jednotlivých položek a paragrafů dle platné rozpočtové skladby. I toto je samozřejmě vhodné uveřejnit, ovšem bez dalšího slovního výkladu bude takový rozpis pro naprostou většinu občanů jen jednou dlouhou tabulkou s nic neříkajícími čísly. Další fází rozpočtového procesu je hospodaření dle rozpočtu a také změny rozpočtu v průběhu roku. Jestliže si obce zvykly prezentovat své návrhy rozpočtu a schválené rozpočty, pak v této fázi má spousta obcí ještě „nedostatky“. Bohužel není ještě běžným zvykem prezentovat např. čtvrtletní stavy rozpočtového hospodaření (pokud možno s komentářem), přitom by toto jistě neznamenalo žádnou extremní zátěž navíc vzhledem k tomu, že obce stejně musejí sestavovat čtvrtletní výkazy dle vyhlášky MF č. 16/2002 Sb. o způsobu, termínech a rozsahu údajů předkládaných pro hodnocení plnění státního rozpočtu, rozpočtů státních fondů a rozpočtů územních samosprávných celků. Občan se tak často může dozvědět o skutečné hospodářské situaci obce až ze závěrečného účtu, který však je k dispozici až ve druhém čtvrtletí následujícího roku. Co se změny rozpočtu během rozpočtového roku týká, zde lze nalézt ve vztahu k prezentaci informací občanům dost zásadní nedostatek. Změny rozpočtu prováděné prostřednictvím rozpočtových opatření jsou schvalovány zastupitelstvem, případně radou v rozsahu daném zastupitelstvem. Pokud provádí rozpočtová opatření rada, její zasedání jsou neveřejná a o schválených změnách se občan dozví jedině ze zápisu či usnesení. U rozpočtových opatření schvalovaných zastupitelstvem je situace poněkud lepší, neboť občan má možnost se zúčastnit jeho zasedání a získat informace přímo. Pokud však nemá možnost se zasedání zúčastnit, opět může spoléhat na zápisy ze zasedání. Zápisy ze zasedání rady však nebývají vždy zveřejněny (na webových stránkách obce ani nemluvě), takže občan musí vážit cestu 7

pozn. mimo rozpočet probíhají peněžní operace týkající se cizích a sdružených prostředků

86

na obecní úřad a tam si vyžádat nahlédnutí do zápisu. Zápis ze zasedání zastupitelstva bývá zveřejněn na úřední desce a často také na webových stránkách obce v sekci často nazývané „samospráva“; druhým problémem je to, že v zápisu bývá často uvedeno jen to, jaké částky se rozpočtové opatření týká s uvedením, že konkrétní informace jsou v příloze, tato však již zveřejněna nebývá. Jako poslední fázi rozpočtového procesu můžeme označit následnou kontrolu a sestavení závěrečného účtu obce. I zde existuje publikační povinnost obce před jeho projednáváním v zastupitelstvu obce. Opět je nutné apelovat na publikaci tohoto dokumentu nejen na úřední desce obce, ale i na webových stránkách obce. A opět nejen prostřednictvím tabulek a dat, ale i dostatečného a výstižného slovního komentáře, který občany seznámí s tím, jak jeho zvolení zástupci v průběhu minulého rozpočtového roku hospodařili se svěřenými veřejnými prostředky.

5. Závěr Základním předpokladem pro zapojení občanů do dění a rozhodování v obci je jejich znalost situace v obci. Proto je důležité, aby rozpočet jako základní nástroj řízení v obci byl prezentován na vhodných místech a vhodným způsobem. V souvislosti s rozvojem ICT roste význam kvalitní prezentace rozpočtu obce a v něm obsažených záměrů představitelů obce na webových stránkách. Ovšem nejen samotná dostupnost informací je dostačující. Stejně tak je důležitá i jejich srozumitelnost a aktuálnost. SUMMARY: In democratic communities a problem how to involve the citizens in the decision-making process is often discussed. The fundamental prerequisite for citizens’ good decision-making is the fact they have cognisance of the situation in the municipality and also the fact they can effectively perform the laical public control of municipal management with public finance and asset. That is why the presentation of municipal budgets is so important. Along with the development of information and communication technologies the importance of presentation of budgets and budgetary management on the own web pages of the municipality. LITERATURA A PRAMENY: Český statistický úřad (2006 a 2007): Poskytování informací a služeb na webových stránkách veřejné správy - Průzkum obsahu webových stránek ve veřejné správě. Dostupné na . Český statistický úřad (2007): Šetření o využívání ICT v domácnostech a mezi jednotlivci. Dostupné na . Český statistický úřad (2007): Šetření o využívání informačních a komunikačních technologií ve veřejné správě. Dostupné na < http://www.czso.cz >. Komunikující město. Získání rozpočtu přes internet. Dostupné na . cit. 9.8.2008. Qbizm technologies, a.s., TUESDAY Business Network(2005): Studie připravenosti měst a obcí na přímou komunikaci s občanem. Dostupné na . RABASOVÁ, A. (2006): Srozumitelnost rozpočtu obce. Diplomová práce. Brno : Masarykova univerzita. Zákon č. 23/1991 Sb., Listina základních práv a svobod, v platném znění. Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění. Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, v platném znění.

ADRESA AUTORA: Ing. Irena Opluštilová, Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity, Katedra regionální ekonomie a správy, Lipová 41a, 602 00 Brno-Pisárky, email: [email protected]

87

KONKURENCESCHOPNOST ŽELEZNIČNÍ DOPRAVY – PROBLÉM EKONOMICKÝ A EKOLOGICKÝ

1

Martin Kvizda Abstrakt: V příspěvku vysvětlíme přelomový vývoj v metodologii hospodářsko politických rozhodování v oblasti dopravy, vysvětlíme specifika železniční dopravy a stanovíme základní ekonomické faktory efektivity železničního provozu. Dále budeme tyto ekonomické faktory konfrontovat se základními faktory ekologickými, jež zásadně ovlivňují environmentální příznivost daného dopravního řešení. Klíčová slova: železniční doprava, konkurenceschopnost železnice, environmentální impakty, intermodální konkurence Keywords: railway transport, competitiveness of railways, environmental impacts, intermodal competition

1. Úvod Doprava je v současné době významným zdrojem negativních environmentálních vlivů (viz např. Vickerman, 1998; Tight, a kol. 2004). Jako řešení environmentálních problémů generovaných dopravou se nabízí účelová restrukturalizace její modální struktury, tzn. pomocí hospodářsko politických nástrojů přesunout část přepravních výkonů z environmentálně nepříznivých modů (typicky silniční nebo letecké dopravy) do modů environmentálně šetrnějších – tedy na železnici. Z hlediska konkurenceschopnosti železnice je klíčovým problémem to, že železniční doprava je mimořádně nákladným dopravním modem a ani mimoekonomické efekty spojené s poskytováním veřejných služeb a minimalizací negativních externalit a environmentální zátěže nemusí vyvážit ohromné prostředky z veřejných zdrojů, které jsou k dosažení konkurenceschopnosti železnic nezbytné. Otázkou je, nakolik plošná preference rozvoje železniční dopravy před ostatními dopravními mody, zejména leteckou a automobilovou dopravou, povede ke snížení negativních environmentálních vlivů a dalších nepřímých společenských nákladů dopravy. Přitom kvantifikace externích efektů dopravy je velmi komplikovaná, přehled dává např. Seidenglanz (2006) nebo European Commission (2001). V tomto příspěvku, který je shrnutím části výsledků dlouhodobého výzkumného projektu (viz www.econ.muni.cz/railway a Kvizda a kol. 2007), nejprve vysvětlíme přelomový vývoj v metodologii hospodářsko politických rozhodování v oblasti dopravy, neboť toto je klíčové pro ekonomickou a environmentální analýzu dopravy. V další části vysvětlíme specifika železniční dopravy a stanovíme základní ekonomické faktory efektivity železničního provozu. Ve třetí části budeme tyto ekonomické faktory konfrontovat se základními faktory ekologickými, jež zásadně ovlivňují něco, co můžeme nazvat „environmentální efektivností“ – tzn. příznivost daného dopravního řešení z hlediska negativních environmentálních impaktů. V závěru se pokusíme odpovědět na otázku, jaký je vztah ekonomických a ekologických faktorů a jak podle nich v dopravní politice rozhodovat?

1. Metodologie rozhodovacích procesů v dopravní politice Hospodářsko politické rozhodování v oblasti dopravy prošlo v rozvinutých ekonomikách v posledních dvou dekádách poměrně výraznou změnou – přesto současný stav hospodářsko politických procesů není optimální. Od 50. až do 80. let minulého století převažovalo 1

Text vznikl při řešení projektu „Intramodální konkurence a intermodální konkurenceschopnost železniční dopravy“ podporovaného grantem GAČR 402/08/1438.

88

rozhodovací paradigma založené na technické a nákladové optimalizační analýze a tomu odpovídal prakticky neměnný modelový analytický aparát. Z mnoha studií, které problematiku rozhodovacího paradigmatu kritizovaly (viz Pas, 1995; Wachs, 1985; Khisty, 1992; Goetz a Szylowicz, 1997; Linstone, 1984 a další) vyplynulo, že je třeba přístup k analýze dopravních systémů a návazné hospodářsko politické rozhodování změnit a nastavit tak, aby nebyla zohledňována jen tvrdá (technicko-ekonomická) data a výstupy rigidních modelů, ale aby byl rovněž sledován cíl zadavatele, posuzovány alternativní náklady řešení a analyzovány komplexní dopady těchto řešení. Hlavní problémy analýzy dopravních služeb tak můžeme definovat jako (viz Kane a Del Mistro, 2003, s. 118): • analýza a hospodářsko politické rozhodování jsou zcela nezávislé a vzájemně nekomunikující procesy; • nejasné nebo absentující jednoznačné definice problémů, které je třeba řešit (tzn. absence transparentního zadání); • technicistní modelová optimalizace pracující s omezeným počtem proměnných; • nepropracovaná kvantifikace informací (měkkých dat); • účelové prolínání vědy se zájmy zadavatele a lobby. V tomto prostředí můžeme v oblasti železniční dopravy vysledovat určité modelové situace analytických a rozhodovacích procesů. (i) První typ - „co je ekonomicky výnosné, je možné“ byl rozhodovacím principem typickým pro Severní i Jižní Ameriku do počátku 90. let, který odpovídal struktuře soukromých vertikálně integrovaných železničních společností a odrážel optimalizační vzorce chování podnikatelských subjektů. Analytické a rozhodovací principy založené na optimalizaci veřejného zájmu se uplatňovaly jen marginálně v městských aglomeracích a hustě zalidněných regionech. (ii) Jiný typ – „co je technicky proveditelné, je možné“ – se uplatňoval zejména v kontinentální Evropě, odpovídal struktuře národních státem vlastněných železničních společností a rozvoji omezeného segmentu služeb zejména v oblasti vysokorychlostních osobních spojů (výsledkem tohoto principu rozhodování byla mimo jiná i výstavba Eurotunelu pod Kanálem La Manche). Oběma přístupům bylo společné, že byly založené pouze na analýze tvrdých ekonomických nebo technických dat a že jejich výsledky byly stále častěji vnímány nejen odbornou veřejností, ale i uživateli jako suboptimální. Využívání starých technicistních metod založených na nákladové optimalizační analýze vedlo k preferenci „ekonomických“, tzn. provozně ziskových dopravních modů, což s výjimkou rezistence evropských státních železnic přispělo k všeobecnému úpadku železniční dopravy a k obrovskému rozvoji investic do silniční (dálniční) infrastruktury. Signál k obratu v přístupu k hospodářsko politické analýze dopravních služeb vzešel v USA v roce 1990 z vládního prohlášení „Clear Air Act Amendments“ a následného zákona „The Intermodal Surface Transportation Efficiency Act“, který vyžaduje komplexní analýzu vlivu dopravy na životní prostředí a komparaci environmentální příznivosti jednotlivých dopravních modů. Podobný vývoj nastal rovněž v Evropské unii, kde nové požadavky jsou formulovány v rámci Společné dopravní politiky (CTP). Jak vyplývá z mnoha soudobých studií (např. Meyer a Miller, 1984; Szylowizc a Goetz, 1995; Chisholm, 2000; Khisty, 1993; Flood a Carson, 1993) musí v hospodářsko politickém rozhodování o dopravě dojít k obratu od prosté nákladové analýzy efektivity ke komplexní analýze impaktů alternativních řešení, jako je dostupnost dopravy, makroekonomické aspekty, environmentální aspekty, zábor a využití půdy, společenské funkce dopravy apod. (Kane a Del Mistro 2003, s. 118). Tento obrat znamenal v dopravě jednoznačné stanovení priority environmentálně příznivých řešení2. Dosazení environmentálních cílů do starých paradigmat a modelů však vede k neadekvátním závěrům a opět hrozí sub-optimálním řešením, ovšem jiného typu. V podstatě to znamená 2

V realitě Spojených států amerických je v této oblasti jednoznačně akcentována úspora energetických zdrojů importovaných ze strategicky komplikovaných oblastí, tj. zejména snížení závislosti dopravních systémů na arabské ropě. Pro Evropskou unii byly cíle z počátku víceméně environmentální, strategický aspekt, tj. závislost na ruské a středoasijské ropě, se však stále více dostává do popředí.

89

převzetí rozhodovacího schématu „co je technicky proveditelné, je možné“, kde je do technických parametrů dosazena environmentální příznivost řešení. V praxi to nemůže nevést k jednoznačné preferenci železniční dopravy před ostatními mody; tento vývoj je i skutečně patrný ze strategie CTP i národních dopravních politik (přehled viz Seidenglanz 2006). Správné řešení by však mělo vycházet ze zásad výše zmíněných studií, tzn. je třeba změnit metodiku analýzy dopravy, strategických cílů a kvantifikace potenciálních impaktů a jejich zhodnocení. Hospodářsko politická rozhodnutí v oblasti dopravy tak musejí vycházet z multikriteriální analýzy a dosažení stanovených prioritních cílů je třeba vážit alternativními náklady řešení, tzn. náklad environmentálně nejpříznivějšího řešení poměřit nákladem dosažení řešení druhého nejlepšího. Vzhledem k tomu, že v takové analýze se střetávají objektivně měřitelná tvrdá data se subjektivně kvantifikovanými nebo odhadovanými (měkkými) daty, nemůže dát žádný model jednoznačnou odpověď – takovou odpověď (v důsledku výběr varianty) musí dát zadavatel, tj. nositel hospodářské politiky na základě politického rozhodnutí. V dalším textu se na příkladu železniční dopravy pokusíme ukázat, že ekonomická a environmentální kritéria mají určitý zobecnitelný vztah: maximalizace ekonomických kritérií koreluje s maximalizací kritérií environmentálních, naopak maximalizace environmentálních kritérií nemusí korelovat s maximalizací kritérií ekonomických. V realitě to znamená, že plošná státní preference železniční dopravy daleko za hranicí ekonomické efektivnosti nepřinese environmentálně optimální řešení, ale řešení výrazně nákladné, tzn. ekonomicky i ekologicky sub-optimální.

2. Ekonomické faktory efektivity železniční dopravy Dopravní služby, jako každé jiné ekonomické činnosti, mohou být analyzovány pomocí standardních nástrojů ekonomické teorie. Konkurenceschopnost, tzn. ekonomická výhoda určité činnosti založená na vyšší efektivitě produkce, může vzniknout na základě různých efektů; v souvislosti s dopravními službami se jedná o (i) existenci utopených nákladů (sunk costs), (ii) úspory z rozsahu (economies of scale), (iii) úspory z hustoty dopravy (economies of transport density), (iv) síťový efekt (network economies) a (v) úspory ze struktury3 (economies of scope); text vychází z Kvida, 2006). Utopené náklady Jedním ze specifických znaků železniční dopravy jsou vysoké fixní náklady – kromě dopravních prostředků jsou tvořeny především dopravní cestou se zabezpečovacím zařízením a dále technologickým a logistickým zázemím. Přestože se ukázalo, že původní analytické metody založené na nákladovém účetnictví velikost a význam fixních nákladů přeceňovaly (Griliches, 1972), jsou tyto náklady pro železniční dopravu specifické a determinují její postavení vůči ostatním modům dopravy (problém regulace provozu v souvislosti s fixními náklady viz např. Hausman a Myers, 2002). V praxi to znamená, že železniční společnosti se přirozeně snažily a snaží utopené náklady snížit buď absolutně nebo relativně k provozním nákladům. Absolutní snížení nákladů na infrastrukturu má své technologické limity, které vzhledem k bezpečnosti provozu nemohou ubýt podkročeny. Relativní snižování fixních nákladů může být založeno pouze na maximalizaci vytížení infrastruktury provozem, tzn. na maximalizaci hustoty dopravy. Ve skutečnosti nesouvisí relativní minimalizace fixních nákladů přímo s hustotou dopravy, ale s příjmy z provozu (tj. s tržbami za jízdné a tarify); pro železnice je proto důležitá také úroveň konkurence: čím intenzivnější konkurenci je vystavena (ať už intramodální nebo intermodální), tím menší má prostor pro umořování fixních nákladů skrze zvyšování příjmů 3

V české ekonomické terminologii není tento termín standardně zaveden; mikroekonomická teorie používá všeobecný termín „úspory z rozsahu“ s tím, že jej případně dále specifikuje jako „úspory ze sortimentu“ nebo „úspory z přidružené činnosti“ apod.

90

zdražováním jízdného a tarifů a o to významnější je efekt hustoty dopravy. S malým zjednodušením lze říci, že železnice byly v době svého vzniku ve svém hospodaření motivovány spíše efekty souvisejícími s cenovou politikou (tj. efektem úspor z rozsahu a síťovým efektem), v současné době jsou s nárůstem intenzity intermodální konkurence konfrontovány stále více s efektem hustoty dopravy. Úspory z rozsahu Koncept úspor z rozsahu úzce souvisí s existencí utopených nákladů a od počátku provozu železnic byl důležitým motivem při budování železnic i ideou při analýze železniční dopravy. Úspory z rozsahu reflektují vztah mezi vstupy a celkovým objemem výstupních výkonů včetně provozu a velikosti sítě. Studie založené na analýze pomocí Cobb-Douglesovy produkční a nákladové funkce (Keller, 1974; Caves a kol., 1980) prokázaly, že zdrojem velké většiny fixních nákladů je infrastruktura, tzn. pozemky a vybudovaná dopravní cesta; obdobné studie srovnávající jednotlivé mody dopravy (např. Winston, 1985; Wetzel a Growitsch, 2006) dokázaly, že je to právě železniční doprava, kde v té souvislosti vznikají významné úspory z rozsahu. Některé studie (Tavné, 1990; Ying; 1992; Xu a kol., 1994) však dokládají, že analýza úspor z rozsahu pomocí standardní metodiky založené na tunokilometrech, osobokilometrech, vlakokilometrech, průměrné délce přepravy atd. je sporná, neboť tyto agregáty spolu s fixními náklady vnitřně souvisejí. Posuzujeme-li úspory z rozsahu pro jednotlivé dopravce, vstupuje do analýzy jako rozhodující faktor vytížení infrastruktury – ovšem jen v případě, že dopravce infrastrukturu vlastní nebo platí paušální nájem za její použití. Pokud dopravce infrastrukturu nevlastní, neplatí plné náklady ze její použití nebo tyto platby neodrážejí skutečné náklady způsobené provozem, není analýza úspor z rozsahu průkazná. Vlastní provoz železniční dopravy očištěný o vliv infrastruktury (tzn. o utopené náklady) nijak výrazné úspory z rozsahu oproti jiným modům dopravy nevykazuje. Jako efektivní se proto jeví, aby infrastruktura zatížená utopenými náklady byla maximálně provozně vytížena třeba i několika navzájem si konkurujícími dopravci - což je přesně podstata strategie soudobých evropských reforem železnic. Tento koncept však má své výrazné limity: při nízké hustotě dopravy může vzniknout skutečný přirozený monopol dopravních služeb, tzn. situace, kdy monopolní dopravce bude schopen poskytovat stejné dopravní výkony s nižšími náklady, než součet nákladů konkurujících si dopravců – to odpovídá předpokladu rostoucích úspor z rozsahu při malém objemu produkce, tj. při nízké hustotě dopravy. Z tohoto hlediska se tedy jeví jako rozhodující faktor míra hustoty dopravy. Úspory z hustoty dopravy Další důležitý poznatek vyplynul z Keelerovy studie (1974), která empiricky potvrdila, že úspory z rozsahu mají v železniční dopravě dvojí zdroj: (i) příjmy z velikosti firmy a (ii) příjmy (úspory) z hustoty dopravy. Úspory z hustoty dopravy reflektují vztah mezi vstupy a výstupy při neměnné velikosti sítě. Následné studie (zejména Caves a kol., 1985) prokázaly, že pro železniční dopravu je zcela rozhodující právě hustota dopravy, zatímco velikost firmy je marginální, tzn. úspory z rozsahu jsou konstantní, zatímco příjmy z hustoty dopravy jsou rostoucí. Hustota dopravy je také faktorem, který v souvislosti s úsporami z rozsahu determinuje efektivnost železničních společností vzniklých v rámci současné liberalizace a privatizace železnic v Evropě (Stelling a Jensen, 2005). Odlišení efektu příjmů z hustoty dopravy a z úspor z rozsahu není jednoduché a zcela jednoznačné; studie, které tento vztah zkoumaly přesto dospěly k závěru, že hustota dopravy je dominantním faktorem efektivity provozu (viz Jara-Díaz a kol., 2001). Hustota dopravy je současně i tím faktorem, který dává železnici konkurenční výhodu před jinými dopravními mody: možnost vypravovat dlouhé těžkotonážní soupravy na velké vzdálenosti nebo přepravovat velký počet cestujících v ucelených soupravách v krátkých intervalech (viz také Pietrantonio a Pelkmans 2004, s. 25). Z tohoto pohledu je pro efektivitu 91

železniční dopravní sítě rozhodující, zda svým tvarem odpovídá směrům, v nichž se koncentrují největší objemy poptávky po přepravě. Konkurenční výhoda železnice oproti silniční dopravě v té souvislosti spočívá ve schopnosti vytvořit adekvátní nabídku přepravní kapacity na páteřních směrech (Fischer – a kol., 2001). Síťový efekt Síťový efekt můžeme definovat jako změnu příjmů z nabízeného statku v závislosti na změně počtu subjektů poptávajících tento identický statek (např. Katz a Shapiro, 1985; Liebowitz a Margolis, 1995). Pozitivní síťový efekt, tzn. situace, kdy rostou výnosy v souvislosti s růstem trhu, má na fungování firmy podobný dopad jako úspory z rozsahu. Firma produkující statek nekompatibilní s komplementy ostatních potenciálních substitutů (tzn. vlastnící „síť“), má konkurenční výhodu nad producenty těchto substitutů, jestliže je její síť větší, než síť ostatních konkurentů. Síťový efekt je se železničním provozem tradičně spojován, empirické studie však překvapivě jeho jednoznačnou relevantní existenci v železniční dopravě neprokázaly. Walker (1992) při analýze sítě v daném regionu dospěl k závěru, že silnější a převažující je efekt úspor z rozsahu, zatímco Callan a Thomas (1992) jako dominantní prokázali hustotu dopravy a teprve s ní související síťový efekt. Následující analýzy vyšly z předpokladu, že nákladová funkce železniční dopravy pokrývá jak infrastrukturu, tak vlastní provoz, přičemž (jako specifikum tohoto modu dopravy) je vztah mezi úrovní kapitálu a úrovní produkce poměrně málo robustní; tyto studie proto dávají síťový efekt do souvislosti s provozními výkony, tzn. také s efektem hustoty dopravy. Zajímavé je srovnání dvou studií severoamerických a evropských železnic: analýza 27 severoamerických železnic (Friedlander, 1993) identifikovala silný síťový efekt a jen slabé úspory z rozsahu, zatímco studie Prestonova (1994) analyzující 14 evropských železnic prokázala sice síťový efekt, ale s tím, že závisí spolu s úsporami z rozsahu na charakteristice sítě (viz též McGeehan, 1993; Cantos, 2000). Pro efektivitu železniční dopravy z hlediska síťového efektu je tedy rozhodující velikost dopravního proudu na jednotlivých segmentech sítě, tzn. efekt úspor z hustoty dopravy (viz též Smith, 2006). Úspory ze struktury Posledním čistě ekonomickým faktorem jsou úspory ze struktury (economies of scope), jejichž existenci v železniční dopravě empiricky ověřili např. Wetzel a Growitsch (2006). Na rozdíl od úspor z rozsahu, které jsou založeny na snížení průměrných nákladů při rozšíření objemu stávající produkce, jsou úspory ze struktury spojeny se snížením průměrných nákladů při rozšíření produkce o nové produkty (proto v češtině někdy „úspory ze sortimentu“). Typickým případem na železnici je v této souvislosti souběžné poskytování služeb osobní i nákladní dopravy jednou společností (Pietrantonio a Pelkmans, 2004, s. 8; Quinet a Vickerman, 2004, s. 302 a n.). Pro analýzu železniční dopravy má koncept úspor ze struktury zvláštní význam zejména s ohledem na existenci dopravní sítě. Tuto souvislost řeší např. studie autorů Jara-Díaze a kol. (2001), jež doplňuje koncept úspor ze struktury o prostorovou dimenzi – tzv. economies of spatial scope: dopravní služby mohou zvýšit svoji efektivnost rozšířením obsluhovaných míst, tzn. nikoli pouze zvýšit objem nebo rozmanitost poskytovaných služeb. Z výše řečeného vyplývá, že možnost dosahovat úspor ze struktury zcela závisí na možnostech daných charakteristikou sítě, přičemž pro železnice je typické (na rozdíl od jiných dopravních modů), že poskytování dopravních služeb je tvrdě omezeno železniční sítí a jejími technologickými specifiky. Typické dopravní mody, pro něž je empiricky prokázána existence úspor z „prostorové struktury“ (economies of spatial scope), jsou letecká a autobusová doprava (Jara-Díaz a kol., 2001, s. 331) – pro ně ovšem neplatí tvrdé omezení dopravní sítě. Z toho vyplývá metodické rozlišení na analýzu, jež uvažuje dopravní síť flexibilní – v tom případě jsou hlavním efektem úspory z rozsahu a síťový efekt (typické pro 92

aerolinie), a na analýzu, jež uvažuje fixní dopravní síť – v tom případě je hlavním efektem hustota dopravy (typické pro železnice). Pro analýzu železniční dopravy můžeme tedy za základní faktor ekonomické efektivnosti považovat možnost dosáhnout úspory z hustoty dopravy – toto je platné jak pro srovnání jednotlivých železničních dopravců, tak i pro analýzu konkurenceschopnosti železnice vůči ostatním dopravním modům.

3. Ekologické faktory a komparativní výhody železniční dopravy Jak bylo řečeno v úvodu, doprava je v rozvinutých ekonomikách jedním ze sektorů, který má významný negativní vliv na kvalitu životního prostředí. Hospodářská politika rozvinutých zemí v současné době stále více akcentuje řešení, která negativní dopady dopravy na společnost a životní prostředí snižují nebo na druhou stranu zvyšují společenský užitek z dopravy, který by nebyl dosažitelný tržními silami. V tomto směru se zpravidla akcentuje zejména (i) znečištění emisemi, (ii) energetická náročnost dopravy, (iii) kongesce a (iv) zábor půdy (text vychází zejména ze studie Kvizdy a Seidenglanze (2007), podrobnější analýza CTP z hlediska environmentálních kritérií viz Seidenglanz (2006). Znečištění emisemi Významným externím nákladem dopravy je znečištění ovzduší exhalacemi; pro Českou republiku jsou tyto náklady odhadovány na úrovni 1,1 % HDP (Kutáček, 2005, s. 47). Současná strategie revitalizace železnic v Evropě vychází z předpokladu, že železnice je schopná přepravit srovnatelný objem zboží a počet osob s výrazně nižšími emisemi než doprava silniční nebo letecká (European Commission 2001). Nejvýznamnějším segmentem tohoto srovnání je poměření emisní zátěže kamionové dopravy zboží a individuální silniční dopravy osob na krátké a střední vzdálenosti: emise oxidů dusíku a oxidu uhelnatého vyprodukované na jeden tunokilometr železnicí představují 33 % ve srovnání s kamionovou dopravou, u emisí oxidu uhličitého a ostatních organických sloučenin a mikročástic je to jen 10–12 % (Lowe, 1994, s. 11). Úskalím různých komparativních studií o emisní zátěži je to, že mnohdy vycházejí ze statu quo podílu jednotlivých modů dopravy na přepravě zboží a osob, aniž by však tento poměr reflektovaly; studie navíc neuvažují ekologickou zátěž elektrické trakce, přitom právě elektrifikované tratě vykazují největší přepravní výkony. Výroba elektřiny však zatěžuje životní prostředí velkým množstvím emisí a je stále založena především na spotřebě neobnovitelných zdrojů a nebo na z ekologického pohledu stále diskutabilní jaderné energii. Technické řešení železniční dopravy je navíc založeno na přepravě relativně vysoké mrtvé váhy: železniční vozy jsou podstatně těžší než silniční vozidla. Z uvedeného je zřejmé, že železniční doprava může být ekologicky efektivnější pouze v případě dostatečného vytížení; jak uvádí např. Peltrám (2005, s. 71), optimální přepravní výkony z hlediska emisní zátěže je třeba odvozovat od mezních přepravních objemů. S tím úzce souvisí výše popsaný efekt úspor z hustoty dopravy – tzn. čím vyšší bude hustota dopravy na dané trati, tím vyšší lze očekávat efekt ze snížení měrné emisní zátěže. Naopak v souvislosti se síťovým efektem lze dovodit, že rozvětvení sítě vede ke snížení hustoty dopravy na větvích, a tím ke snížení ekologické konkurenční výhody železnice oproti silniční dopravě. Energetická náročnost dopravy V ekonomickém smyslu je energetická náročnost dopravy obsažena v provozních nákladech a vstupuje tak do standardního vyhodnocení efektivity provozu. V úzce ekologickém smyslu je energetická náročnost akcentována z hlediska úspor neobnovitelných zdrojů energie, v reálné dopravní politice jde především o strategické a politické faktory spojené se závislostí na ropě importované z politicky nestabilních oblastí. Na rozdíl od automobilové nebo letecké dopravy může železnice kromě dieselové trakce využít i trakci elektrickou, založenou na 93

tradičním a v Evropě stále dostupném uhlí, nebo na jaderné energii, či velmi ekologické energii vodní. Obrovské rezervy má ovšem silniční doprava sama: zdokonalení technologií spalovacích motorů a daňové zvýhodnění těchto inovací nebo snížení maximální povolené rychlosti na silnicích a dálnicích přináší obrovské úspory energie (Gerondeau, 1997, s. xxiii), které mohou být vzhledem k podílu silniční dopravy na celkovém objemu přepravy daleko významnější, než v případě intermodálního posunu. Měrná energetická náročnost vytváří velký rozdíl zejména mezi individuální silniční dopravou osob a dopravou hromadnou, lhostejno zda silniční nebo železniční. Intermodální posun směrem k železnici bude environmentálně efektivní v případě vysoké hustoty dopravy. Například na středních vzdálenostech a při dostatečně silném dopravním proudu může být z tohoto hlediska ekonomicky i ekologicky efektivnější vysokorychlostní železnice před leteckou dopravou. Kongesce Kongesce jsou významným zdrojem nepříznivých environmentálních efektů, snižují užitek účastníků dopravního provozu a rovněž kvalitu života obyvatel (viz např. Whitelegg, 1992; Herbert a Thomas, 1997). Vedle tohoto obecného vlivu zvyšují všechna kongescemi generovaná zpoždění energetickou náročnost dopravy zvýšením spotřeby paliva (odhad cca 6 % celkové roční spotřeby paliva v EU-15). Na základě toho se odhaduje, že externí náklady kongescí v silniční dopravě představují asi 0,5 % HDP EU, a pokud nedojde ke změně trendů, dosáhne tato suma v roce 2010 přibližně 1 % HDP EU (cca 80 mld. EUR). Jiné studie ovšem docházejí k závěru, že náklady kongescí jsou daleko nižší (Gerondeau, 1997) – v každém případě je velmi obtížné tyto náklady kvantifikovat. Podle dokumentu European Commission (2001) je Evropa od 90. let 20. století trvale zasažena kongescemi v relativně velkém rozsahu. Přestože kongesce postihují hlavně velká města a průmyslové aglomerace, lze se s nimi snadno setkat i v případě trans-evropských dopravních sítí: cca 7 500 km silnic (10 % sítě) je denně postiženo dopravními zácpami, asi 16 000 km železnic (20 % sítě) je zatíženo kongescemi tak, že limituje propustnost železničního systému, výraznými zpožděními letů v důsledku kongesce je denně postiženo 16 největších evropských letišť. Ve vztahu ke kritériu úspor z hustoty dopravy zde dochází k zajímavému paradoxu: tam, kde by železnice mohly mít potenciálně nejvyšší konkurenční výhodu (tj. na trasách s nejvyšší hustotou a intenzitou dopravy), jsou z důvodu technologie dopravní cesty a organizace provozu postiženy kongescemi stejně jako silniční doprava. Zábor půdy Rostoucí plocha území obětovaného dopravní infrastruktuře snižuje environmentální kvalitu prostředí; velké dopravní projekty zhoršují obyvatelnost městského prostředí, způsobují vizuální narušení, zhoršení místních atmosférických podmínek, zvýšení hladiny hluku a fyzické rozdělení komunit (Hall, 1998). V centrálních částech měst však není za zábor ploch zodpovědná pouze silniční doprava. Významným konzumentem prostoru je i železnice, která má v těchto místech vzhledem k historickému vývoji lokalizována nejen osobní nádraží, ale často i nákladní stanice a vlastní provozní zázemí. Zcela zásadním faktem v této souvislosti je, že železnice je vždy druhotným dopravním modem duplicitním k silnici: vzhledem k technologii dopravy reálně neexistuje destinace, která by byla obsluhována železnicí, přičemž by se rozhodovalo o současném provozu také silnice – vždy je tomu naopak. To znamená, že ekonomickými i environmentálními důsledky je třeba vyvážit dodatečný zábor půdy, který vyvolává existence železnice – nikoli porovnávat vzájemně velikost záboru půdy pro jednotlivé dopravní mody per se. Konkurenční výhoda železnice se v této souvislosti může projevit opět v souvislosti s úsporami z hustoty dopravy, tzn. pokud dokáže nabídnout vyšší kapacitu přepravy při relativně nižších nárocích na zábor prostoru 94

než ostatní mody (například integrace železnice do městské a příměstské dopravy) v destinacích s velmi silnými dopravními proudy.

4. Závěr Nejvýznamnějším faktorem, který determinuje ekonomickou i ekologickou konkurenceschopnost železniční dopravy je možnost dosáhnout úspor z hustoty dopravy. Hospodářsko politické rozhodování o dopravní strategii by tedy mělo vycházet z této skutečnosti a v rámci multikriteriální analýzy hledat taková řešení, která budou preferovat železniční dopravu na těch segmentech dopravní sítě, kde může být dosaženo silných dopravních proudů. Zde by se měly projevit úspory z hustoty dopravy, které přispějí k ekonomicky i ekologicky optimálnímu rozložení dopravy mezi dopravní mody. Jak takové segmenty sítě identifikovat? Odpověď může dát humánní geografie dopravy: jde o to, vyčíslit potenciální hustotu dopravy na jednotlivých segmentech dopravní sítě a její rozložení mezi dopravní mody v závislosti na různých strategiích dopravní politiky. Protože stát drží v rukou klíčové nástroje, které dopravní proudy usměrňují a které činí jednotlivé dopravní mody vzájemně více či méně konkurenceschopné (tj. regulaci tarifů, daně, poplatky, licence, územní rozhodnutí, apod.), nelze vyjít z ad hoc změřených dopravních proudů, ale z variantně odhadovaných potenciálů. Vztah ekonomických a ekologických faktorů konkurenceschopnosti železnice však platí obecně: maximalizace ekonomické efektivity může skrze efekt úspor z hustoty dopravy přispět k ekologické efektivitě, opačně však tento vztah neplatí. SUMMARY The questions to be examined in this paper are (i) development of decision making development within an area of transport, and (ii) specifics of railway transport; both with regard to environmental impacts. Than basic factors of railway transport efficiency are set and analyzed with respect to environmental costs. LITERATURA A PRAMENY: CALLAN, S., THOMAS, J. (1992): Cost Differentials Among Household Goods Carriers. Journal of Transport Economics and Policy, N° 26/1992, s. 19-34. CANTOS, P. (2000) A Subadditivity Test for the Cost Function of the Principal European Railways. Transport Reviews, N° 20/2000, s. 275-290 CAVES, D. W., CHRISTENSEN, L. R., SWANSON, J. A. (1980): Productivity in U.S. Railroads, 19511974. Bell Journal of Economics, N° 11/1, s. 166-181. CAVES, D. W., CHRISTENSEN, L. R., TRETHEWAY, M. W., WINDLE, R. J. (1985): Network Effects and the Measurement of Returns to Scale and Density for U.S. Railroads. In: Daughety, A. F. (ed) Analytical Studies in Transport Economics. Cambridge : Cambridge University Press. CHEN, C., GONG, H., PAASWELL, R. (2008): Role of the Built Environment on Mode Choice Decisions: Additional Evidence on the Impact of Density. Transportation, Vol. 35, s. 285-299. CHISHOLM, M. (2000): The Long March from Realism to Reality. London : Landor Publishing. CRAWACK, S. (1993): Traffic Management and emissions. The Science of the Total Environment, 134, s. 305-314. DELUCCHI, M. (1997): The social cost of motor vehicle use. Annals, AAPSS, 553, s. 130-142 (citováno dle HANSON, S. (2000) Transportation: Hooked on Speed, Eyeing Sustainability. In: Sheppard, E., Barnes, T. J. (eds) A Companion to Economic Geography. Oxford, Malden : Blackwell Publishers Ltd, s. 468-483). EUROPEAN COMMISSION (2001): White Paper – European Transport Policy for 2010: Time to Decide. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. EUROSTAT (2005) Energy & Transport in Figures 2005. Brussel: European Commission FISCHER, P. A., BITZAN, J., TOLLIVER, D. (2001): Analysis of Economies of Size and Density for Short Line Railroads. Fargo: North Dakota State University http://www.ndsu.nodak.edu/ndsu/ugpti/MPC_Pubs/html/MPC01-128/index.html. FLOOD, R. L., CARSON, E. R. (1993): Dealing with Complexity: An Introduction to the Theory and Application of Systems Science. New York : Plenum Press

95

FRIEDLANDER, A. a kol. (1993): Rail Costs and Capital Adjustments in a Quasi-regulated Environment. Journal of Transport Economics and Policy, N° 27, s. 131-152. GAGNÉ, R. (1990) On the Relevant Elasticity Estimates for Cost Structure Analysis of the Trucking Industry. The Review of Economics Statistics, Vol. 72, s. 160-164. GERONDEAU, C. (1997): Transport in Europe. London : Artech House GOETZ, A. R., SZYLOWICZ, J. S. (1997): Revisiting Transport Planning and Decicion-making Theory: the case of Denver International Airport. Transportation Research, 31A, s. 263-280. GRILICHES, Z. (1972) Cost Allocation in Railroad Regulation. Bell Journal of Economics and Management Science, N° 3/1, s. 26-41. HALL, D. (1998): Urban transport, environmental pressures and policy options. In: Pinder, D. (ed) The new Europe: economy, society, and environment. Chichester : John Wiley & Sons Ltd., s. 435454. HAUSMAN, J., MYERS, S. (2002): Regulating the United States Railroads: The Effects of Sunk Costs and Asymmetric Risk. Journal of Regulatory Economics, Vol. 22, N° 3, s. 287-310. HERBERT, D. T., THOMAS, C. J. (1997): Cities in space, city as place. London : David Fulton Publisher. HIBBS, J. (2003): Transport economics and policy: a practical analysis of performance, efficiency and marketing objectives. London : Kogan Page. JARA-DÍAZ, S. R., CORTÉS, C., PONCE, F. (2001): Number of Points Served and Economies of Spatial Scope in Transport Cost Functions. Journal of Transport Economics and Policy, Vol. 35, N° 2, s. 327-342. KANE, L., DEL MISTRO, R. (2003): Changes in Transport Planning Policy: Changes in Transport Planning Methodology? Transportation, Vol. 30, s. 113-131. KATZ, M. L., SHAPIRO, C. (1985): Network Externalities, Competition, and Compatibility. The American Economic Review, Vol. 75/1985, N° 3, s. 424-440. KEELER, T. E. (1974): Railroads Costs, Returns to Scale, and Excess Capacity. Review of Economics and Statistics, N° LVI, s. 201-208. KHISTY, C. J. (1992): Matching Planning Styles and Roles in Transportation to Conditions of Uncertainty and State of Technological Know-how. Transportation Research Record, 1364, s. 139-143. KHISTY, C. J. (1993): Citizen Participation Using a Soft System Perspective. Transportation Research Record, 1400, s. 53-57. KUTÁČEK, S. (2005): Externí náklady železniční dopravy. Národohospodářský obzor, 4/2005, s. 4551. KVIZDA, M. (2006): Ekonomické dějiny železniční sítě České republiky. Mýty, omyly a iluze v hospodářské politice a path dependence železných drah. Brno : Masarykova univerzita. KVIZDA, M., SEIDENGLANZ, D. (2007): Ohrožuje společná dopravní politika konkurenceschopnost evropské ekonomiky? In: Proceedings of the International Academic Conference on Increasing Competitiveness or Regional, National and International Markets. Ostrava : VŠB-TU Ostrava. KVIZDA, M., POSPÍŠIL, T., SEIDENGLANZ, D., TOMEŠ, Z. (2007): Železniční doprava – institucionální postavení, hospodářská politika a ekonomická teorie. Brno : Masarykova univerzita. LIEBOWITZ, S. J., MARGOLIS, S. E. (1995): Are Network Externalities a New Source of Market Failure? Research in Law and Economics, N° 17/1995, s. 1-22. LINSTONE, H. A. (1984): Multiple Perspectives for Decision-making. Amsterdam : Elsevier Publishing. LOWE, M. D. (1994): Back on Track: The Global Rail Revival. Worldwatch Paper, N° 118, Washington D.C. : Worldwatch Institute. McGEEHAN, H. (1993): Railway Costs and Productivity Growth. Journal of Transport Economics and Policy, N° 27, s. 19-32. MEYER, M. D., MILLER, E. J. (1984): Urban Transportation Planning: A Decision-oriented Approach. London : McGraw Hill. PAS, E. (1995): The Urban Transportation Process. In: Hanson, S. (ed) The Geography of Urban Transportation, New York : The Guilford Press, s. 53-77. PIETRANTONIO, L. DI, PELKMANS, J. (2004): The Economics of EU Railway Reform. Bruges European Economic Policy Briefings, N°8, Bruges : College of Europe. PELTRÁM, A. (2005): Jak je to s železnicemi. Národohospodářský obzor, 4/2005, s. 68-80. PINDER, D., EDWARDS, J. (1998): Transport, economic and the environment. Squaring the policy circle? In: Pinder, D. (ed) The new Europe: economy, society, and environment. Chichester : John Wiley & Sons Ltd., s. 415-433. PRESTON, J. (1994): The Economics of Rail Privatization. paper, Paris : l´Ecole Polytechnique.

96

QUINET, E., VICKERMAN, R. (2004): Principles of Transport Economies. Cheltenham and Northampton : Edward Elgar. RODRIGUE, J.-P. a kol. (2006): The Geography of Transport Systems. Hofstra : Hofstra University, Department of Economics & Geography, http://people.hofstra.edu/geotrans. SEIDENGLANZ, D. (2006): Železnice v Evropě a evropská dopravní politika. Brno : Masarykova univerzita. SMITH, A. S. J. (2006): Are Britain's Railways Costing Too Much? Perspectives Based on TFP Comparisons with British Rail 1963–2002. Journal of Transport Economics and Policy, Vol. 40, N° 1, s. 1-44. STELLING, P., JENSEN, A. (2005): Train Operator’s Economies of Scale and Business Strategies. Third Conference on Railroad Industry Structure, Competition and Investment: Stockholm School of Economics, http://www.hhs.se/NR/rdonlyres/C090FEAC-BB96-40A2-93063C8F9A9DC662/0/Stelling_and_Jensen_Train_Operators_Economies_of_Scale.pdf. SZYLOWIZC, J. C., GOETZ, A. R. (1995): Getting Realistic about Megaproject Planning: the Case of Denver International Airport. Policy Sciences, Vol. 28, s. 347-367 TALVITIE, A. (2008): Model, Process, Technique, and the Good Thing. Transportation, Vol. 35, s. 375393. TIGHT, M. R., DELLE SITE, P., MEYER-RÜHLE, O. (2004): Decoupling Transport from Economic Growth: Towards Transport Sustainability in Europe. EJTIR, 4, N° 4, s. 381-404. TOMEŠ, Z. – POSPÍŠIL, T. (2006) Ekonomické aspekty železniční dopravy. Brno : Masarykova univerzita VICKERMAN, R. W. (1998): Transport, communications and European integration. In: Pinder, D. (ed) The new Europe: economy, society, and environment. Chichester : John Wiley & Sons Ltd., s. 223-238. WACHS, M. (1985): Planning, Organizations, and Decision-making: Research Agenda. Transportation Research, Vol. 19, s. 521-531. WALKER, T. (1992): Network Economies of Scale in Short and Truckload Operations. Journal of Transport Economics and Policy, N° 26/1992, s. 3-17. WETZEL, H., GROWITSCH, C. (2006): Economies of Scope in European Railways: An Efficiency Analysis. IWH-Discussion Paper 5, Halle : Intitut für Wirtschaftsforschung Halle WHITELEGG, J. (ed) (1992): Traffic Congestion: is there a way out? Leading Edge : Hawes. WINSTON, C. (1985) Conceptual Developments in the Economics of Transportation: an Interpretative Survey. Journal of Economic Literature, Vol. 23, N° 1, s. 57-94. XU, K., WINDLE, R., GRIMM, C., CORSI, T. (1994): Re-evaluating Returns to Scale in Transport. Journal of Transport Economics and Policy, Vol. 28, s. 275-286. YING, J. (1992): On Calculating Cost Elasticities. The Logistics and Transportation Review, Vol. 28, s. 231-235.

ADRESA AUTORA: Ing. Martin Kvizda, Ph.D., Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, katedra ekonomie, Lipová 41a, 602 00, Brno

97

TEMATICKÝ BLOK 2:

KRAJINA A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, CESTOVNÍ RUCH, FYZICKÁ GEOGRAFIE, URBANISMUS

98

GLOBÁLNÍ A REGIONÁLNÍ POHLEDY NA STAV ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Milan Viturka Abstrakt: Příspěvek se zabývá globálními a regionálními přístupy k hodnocení životního prostředí. V tomto kontextu jsou prezentovány výsledky hodnocení environmentálně nejohroženějších oblastí resp. lokalit světa (s využitím seznamu nejvýznamnějších světových ekoregionů od WWF a nejvíce znečištěných lokalit světa od Blacksmith Institute) a dále výsledky vlastní metodiky hodnocení kvality životního prostředí z podnikatelského pohledu. Klíčová slova: životní prostředí, ekoregion, znečištění, podnikatelské prostředí Key words: life environment, ecoregion, pollution, business environment.

1. Úvodní poznámky Nadměrný tlak ze strany člověka způsobuje postupné změny naší planety a v souladu s tím se pochopitelně mění i kvalita životního prostředí jednotlivých zemí a regionů. Tyto globální změny ohrožují především nejvíce citlivé ekosystémy, které jsou vyčleňovány jako environmentálně ohrožené resp. kritické oblasti. V 70. letech přišel J. Lovelock s teorií o schopnosti geobiologického systému Země regulovat klima, složení atmosféry a hydrosféry. V knize Gaia – nový pohled na pozemský život konstatuje, že evoluce nemá charakter parciálních evolucí planety a evolucí živých organismů, ale že jde o společnou evoluci. S přírodou je pochopitelně svázán i historický proces společenského rozvoje. Je nejen základní podmínkou života, ale i poskytovatelem přírodních vstupů transformovaných procesy ekonomické reprodukce (přírodní zdroje) a absorbentem nevratných výstupů těchto procesů (různorodé odpady). S rozvojem výrobních sil se postupně měnila intenzita a kvalita těchto vazeb a v souladu s tím docházelo i ke globalizaci problémů spjatých s narušováním životního prostředí. Lze konstatovat, že ve 20. století dospělo lidstvo poprvé k poznání potenciálních možností vzniku celosvětové katastrofy, buď prostřednictvím náhlého zničení životního prostředí jadernou válkou, či prostřednictvím jeho postupného zničení všeobecnou nadprahovou kumulací negativních environmentálních vlivů indukovaných společenským rozvojem. Za nejzávažnější dlouhodobé globální resp. globalizující se problémy vyvolané pokračujícím společenským rozvojem v oblasti životního prostředí jsou obvykle pokládány: vlivy společenského rozvoje na atmosféru a klima vlivy společenského rozvoje na vodní zdroje vlivy společenského rozvoje na vymírání druhů vlivy generované odlesňováním vlivy generované rozvojem zemědělské výroby vlivy generované využíváním jaderné energie. Řešení uvedených problémů je komplikováno synergickým působením řady faktorů a zejména skutečností, že většina environmentálních statků má netržní charakter (nejsou tedy k dispozici adekvátní informace o jejich ceně). V důsledku praktické naléhavosti těchto problémů však dochází k výraznému zvyšování odpovídající pozornosti odborné i laické veřejnosti, týkající se zejména problematiky klimatických změn (podle tzv. Sternovy zpávy tyto změny vyvolávají ekonomické ztráty odhadované na 5 % světového HDP), poškozování ozónové vrstvy a na regionální úrovni pak zvláště vodních zdrojů. Ekologická politika se tak logicky stala jedním z hlavních okruhů činnosti vlád v rozvinutých zemích a stále více nabývá na významu i v méně rozvinutých zemích. V souvislosti s tím se zvyšuje i poptávka po odborných studiích zaměřených na hodnocení kvality životního prostředí na různých 99

hierarchických úrovních (od globální po lokální úroveň), jejichž reprezentativní výběr je hlavním obsahem příspěvku. Koncentrovaným výrazem ekonomické reflexe ochrany životního prostředí je přístup z pozice ekonomického optima kvality životního prostředí. Základní souvislosti lze výstižně znázornit pomocí modelu, kde osa x zachycuje úroveň znehodnocování životního prostředí a osa y environmentální náklady. Celkovou ekologickou zátěž ekonomického reprodukčního procesu pak vyjadřuje součtová křivka, představující agregaci hodnot křivky ekonomických škod ze znehodnocování životního prostředí (rostoucí křivka škod odráží skutečnost, že vyššímu stupni znehodnocování životního prostředí odpovídají vyšší škody) a hodnot křivky nákladů na zamezení znehodnocování životního prostředí (klesající křivka nákladů na zamezení odráží skutečnost, že kvalitnějšího životního prostředí lze dosáhnout za cenu zvýšených nákladů). Makroekonomické optimum kvality životního prostředí se pak nachází v nejnižším bodě součtové křivky tj. na úrovni nejnižších nákladů.

2. Globální přístupy k hodnocení životního prostředí Příkladem globálního přístupu je identifikace environmentálně nejohroženějších oblastí světa, představující generalizované vyjádření názorů světově uznávaných institucí a jednotlivých odborníků dlouhodobě se zabývajících problematikou životního prostředí (viz Drgoňa a Kramáreková, 1997). Prezentace aktualizovaného reprezentativního výběru dvaceti environmentálně nejvíce ohrožených oblastí, doplněných seznamem deseti environmentálně nejvíce znečištěných lokalit světa (Blacksmith Institute, 2007), byla dále propojena s výběrem 28 skladebních ekoregionů sdružujících 53 vybraných základních ekoregionů z celkového počtu 238 světově nejcennějších ekoregionů vymezených na základě přírodovědného kriteria biodiverzity (viz výběr WWF, 2007). Vymezení těchto ekoregionů (představujících 90 % světového bohatství biologické rozmanitosti a souhrnně označovaných jako Global 200) je výsledkem projektu Strategie pro zachování biodiverzity na bázi ekoregionů, koordinovaného Světovým fondem na ochranu přírody. Oblast Severního moře Jde o oblast kontinentálního šelfu severozápadní Evropy o rozloze asi 850 tis. km2 s intenzivním průmyslovým a zemědělským využitím přilehlých pobřežních částí. V důsledku toho je Severní moře značně znečištěné fosforem, dusíkem, rtutí, kadmiem a mědí z odpadních vod a spadem z emisí do ovzduší. Rostoucí poptávka po zdrojích energie podnítila těžbu ropy a zemního plynu z plovoucích plošin, což přirozeně přináší další znečišťování. Vzhledem k ekonomické vyspělosti přilehlých zemí a přijatým mezinárodním opatřením (týkajících se v minulosti např. vyčištění řeky Rýn) však dochází k postupnému zlepšování celkové situace. Na oblast navazuje ekoregion Finsko-skandinávské tajgy a alpinské tundry, charakteristický rozsáhlými smrkovými a borovicovými lesy resp. řídkým travnatým porostem tundry a poměrně bohatou faunou (stěhovavé ptactvo). Horní Slezsko Horní Slezsko je historické území na jihu Polska, zasahující Ostravskou pánví i do České republiky, kde se nachází jedno z nejvýznamnějších evropských ložisek černého uhlí. Na rozvoj jeho těžby počátkem 19. století postupně navázal rozvoj hutnictví, energetiky a chemického průmyslu. Extenzivní industrializace se rychle projevila poškozením životního prostředí (rozsáhlá devastace krajiny, znečištění ovzduší, vod a půdy). Významným důsledkem uvedeného vývoje bylo zkracování průměrného věku a nárůst dětské nemocnosti. V důsledku omezování těžby a uplatňování strategie kontroly a řízení znečišťování v posledním období postupně dochází ke zlepšování životního prostředí. Oblast Uralu Podobně jako v předchozím případě byla i tato oblast v podobném časovém období environmentálně devastována těžbou přírodních zdrojů a rozvojem energetiky, hutnického, 100

strojírenského, chemického, dřevozpracujícího a stavebního průmyslu. V současnosti je nejvíce postiženou složkou ovzduší, stále závažnějším problémem je radioaktivní zamoření půdy a vod z úložišť radioaktivních materiálů z dříve přísně utajovaného vojenského průmyslu. I přes rekonstrukci průmyslových podniků a sanaci ekologicky nejpostiženějších území se zatím nepodařilo zcela eliminovat negativní vývojové trendy zdravotního stavu obyvatelstva (růst počtu zdravotního postižení novorozenců, onemocnění rakovinou). Oblast Aralského jezera Hlavní příčinou vzniku environmentální krize byla nesprávná orientace zemědělské výroby spolu se špatnou projekcí a konstrukcí závlahových systémů (rovnováha přítoku a výparu tak byla narušována již od 50. let). Hladina jezera se postupně zmenšila o více než třetinu a jezero se rozdělilo na tři části: severní, východní a západní. V kombinaci se zasolením půd a vod pak došlo ke značnému omezení zemědělské a rybářské produkce a k výraznému zhoršení zdravotního stavu obyvatelstva a návazně pak k masové emigraci obyvatelstva. Řešením jsou zásadní změny ve struktuře zemědělství, kterým však brání nedostatek finančních prostředků (v případě nezměněného stavu se očekává úplné vyschnutí jezera kolem roku 2020). Oblast Perského zálivu Tato oblast, environmentální dlouhodobě ohrožovaná těžbou ropy, byla do seznamu zařazena i jako příklad narušení životního prostředí vojenským konfliktem v politicky nestabilní části světa, který byl rozpoután invazí iráckých vojsk do Kuvajtu v roce 1990. Při jejich ústupu bylo zapáleno asi 700 ropných vrtů a vypuštěno 8 milionů barelů ropy do Perského zálivu, která zamořila 770 km pobřeží. V prvním vegetačním období po válce bylo přímo zasažené území prosté jakékoliv vegetace, druhé vegetační období však přineslo nebývalý výskyt rostlinstva právě v nejzamořenějších oblastech a v praxi tak byla prokázána obrovská samočisticí schopnost pobřežních vod. Nepálská oblast Himálaje Pohoří Himaláje představuje citlivý ekosystém ovlivněný extrémní členitostí území. Zejména v oblasti Nepálu dochází v souvislosti s nekontrolovaným odlesňováním (vykáceno již bylo asi 40 % původních lesů) a narůstající zemědělskou produkcí k extrémním projevům půdní eroze, doprovázené rozsáhlými záplavami a sesuvy, a dále k silnému znečišťování vod. Hygienické podmínky v Nepálských městech a vesnicích jsou katastrofální, téměř neexistuje kanalizace a řízená likvidace odpadů (situaci ještě zhoršuje rozvoj horské turistiky a dálkový transport emisí z Indie). S Himalájemi sousedí významný ekoregion Savany a prérie TeraDuar, rozkládající se na pomezí Indie, Nepálu a Bhútánu. Druhová rozmanitost regionu je podmíněna míšením tropických druhů s druhy mírného až chladného pásma a rozdílností vlhkostních poměrů. Plošina Ordos Plošina Ordos je součástí sprašových oblastí středního toku řeky Chuang Che, které jsou již více než 5000 let zemědělsky intenzivně využívány a její severní část se tak postupně změnila v polopoušť. Hlavní příčinou je odlesnění oblasti a silná vodní eroze způsobující typické žluté zabarvení řeky a poměrně rychlé zanášení jejího koryta (řeka dnes teče přibližně 10 m nad původní úrovní). Hlavními opatřeními používanými na zastavení negativního vývoje je zatravňování svahů se sklonem větším než 20 % a terasová úprava ostatních svahů. Japonsko Japonsko je státem, kde se dají dobře sledovat nejen vznik a důsledky jednotlivých environmentálních ohrožení, ale i hledání východisek. Nejstarší environmentální problémy jsou spjaty se starými ekologickými zátěžemi pocházejícími z těžby kovů a jejich zpracování. S prudkým ekonomickým rozvojem se pak objevily další environmentální problémy, medializované zejména v souvislosti s rozšířením nemocí itai-itai (vyvolané nadměrnými 101

koncentracemi kadmia), minamoto (rtuť) a kanemi yusko (PBC). Japonsko pak přijalo velmi přísnou politiku ochrany životního prostředí a po zavedení řady opatření došlo k podstatnému snížení imisního zatížení velkých městských aglomerací, zejména Tokia. Tropické lesy jihovýchodní Asie Tropické lesy jihovýchodní Asie zaujímají zejména okrajové části poloostrova Zadní Indie a dále významné plochy souostroví Velkých Sund a Filipín. Rychlé tempo odlesňování má závažné environmentální důsledky – zvyšování intenzity záplav ve vlhkých obdobích roku, prodlužování suchých period v suchých obdobích a rychlé vymírání rostlinných a živočišných druhů (celkový globální příspěvek deštných pralesů k biodiverzitě je odhadován až na 50 %). Státní zájmy motivované významnými importéry dřeva (Japonsko) se zde dostávají do zřejmého rozporu ze zájmy místních komunit, které historicky prokázaly svoji schopnost udržitelně využívat lesní bohatství. K této oblasti lze přiřadit ekoregion Močálovitá rašeliniště Bornea, nacházející se ve vnitrozemí ostrova, kde jsou dosud objevovány nové druhy rostlin i živočichů (podobně jako deštné pralesy jsou i rašeliniště ohroženy požáry zakládanými za účelem získávání nových ploch pro pěstování kaučukovníku a palmy olejné). Oblast východní Austrálie a Velkého bradlového (korálového) útesu Tato část světa poskytuje velmi dobré podmínky pro sledování vztahů mezi člověkem a životním prostředím, kdy příchod Evropanů změnil rovnováhu mezi lidmi a přírodou. Primárním příkladem narušení této rovnováhy je vedle introdukce nepůvodních rostlinných a živočišných druhů výrazné snížení plochy mangrovové vegetace v Queenslandu. Tento typ vegetace představuje efektivní ochranu před vlnobitím a větrem a především podporuje sedimentaci s návaznými pozitivními vlivy na stav ekoregionu Velkého korálového útesu. Tento největší světový korálový ekosystém (táhnoucí se v délce 2300 km) patří vedle deštných pralesů mezi nejcennější ekoregiony a tvoří tak významnou součást světového přírodního dědictví. Narušení vzájemných vazeb mezi mangrovy a korálovými útesy spolu s přemnožením mořských hvězdic má za následek postupnou devastaci významné části korálového útesu. Ostrovy Oceánie V Oceánii patří mezi nejvýznamnější environmentálně škodlivé lidské aktivity především mýcení lesů, introdukce nepůvodních druhů a těžba nerostných surovin. Odlesněné svahy byly na mnoha ostrovech následně postiženy silnou erozí a zakládání plantáží monokultur pak ochudilo druhovou pestrost rostlinstva a zastoupení živin v půdě. Hlavní potenciální nebezpečí pro ploché atoly však dnes představuje zvyšování mořské hladiny vyvolané globálním oteplováním. Z nejcennějších ekoregionů světa oblast Oceánie zahrnuje ekoregiony Pralesy Nové Kaledonie (zjištěno asi 80 % endemických druhů rostlin; hlavním negativním jevem je výrazný pokles rozlohy pralesů vlivem těžby niklu), Velikonoční ostrov (nejizolovanější obydlené místo na Zemi známé sochami Moai, s chudou původní flórou a faunou rozrušenou příchodem nových osadníků), Galapágy (souostroví s unikátními přísně chráněnými druhy plazů, ptáků a savců dokumentujících evoluční teorii Ch. Darwina) a Lesnaté oblasti Havajských ostrovů (s téměř 90 % podílem endemických druhů rostlin, který odráží vysokou vertikální členitost a sopečný charakter ostrovů). Delta Nilu V oblasti nilské delty žije dnes více než 50 miliónů obyvatel, což přináší značné problémy s jejich výživou a zabezpečením pitnou vodou. Hlavní problémy způsobuje rychlý růst hlavního města Egypta Káhiry, spojený s obrovským znečišťováním Nilu. Vybudování přehrady u Asuánu pak sice umožnilo celoroční zavlažování půdy s až třemi ročními sklizněmi, na druhé straně však dochází k zasolování a podmáčení půdy, zanášení přehradního jezera usazeninami a rovněž k rozšiřování nemocí v důsledku zpomaleného pohybu vody a zvýšení jejího organického znečištění. Vybudování přehrady tak lze hodnotit jako ilustrativní příklad chybného plánování z ekonomického i z environmentálního hlediska. 102

Sahel Oblast Sahelu o rozloze asi 4 milióny km2 tvoří rozsáhlé pásmo polopouští a suchých stepí s ročním rozmezím srážek 150-600 mm, rozkládající se na jih od Sahary a dále v oblasti Afrického rohu mezi 12° až 18° severní zeměpisné šířky. Zvyšující se počet obyvatelstva a s tím spojená potřeba potravin vedly ke zvětšování stavů dobytka (v islámské tradici jde o základní měřítko bohatství) s negativními dopady na krajinu, která byla postupně odlesněna a nadměrným spásáním vegetace pak došlo k narušení stepních ekosystémů příp. k desertifikaci. Tento vývoj přináší řadu sociálních a ekonomických problémů (podvýživa, nemoci, nezaměstnanost, kmenové konflikty, masová emigrace). Situace se dále zhoršuje neboť je více než pravděpodobné, že rozšiřování pouští napomáhá i globální oteplování. Oblast Ukambani Toto území v jihovýchodní části Keni je známé svými extrémními klimatickými podmínkami. Opakují se zde dvě období dešťů, které doprovázejí rychlé povodně a intenzivní eroze půdy. Zavlažované půdy jsou v suchých obdobích postihovány salinitou a pastviny na odlesněných plochách jsou nadměrně spásány. Oblast tak postupně ztrácí schopnost uživit narůstající počet obyvatel. Předpovídaná humanitární katastrofa byla zatím odvrácena díky programu OSN, orientovanému na restrukturalizaci a zvýšení produktivity farem. Madagaskar Příroda tohoto ostrova díky jeho geograficky svébytnému vývoji umožňuje život jedinečným druhům flóry a fauny – přes 90% jejich druhů (včetně známých poloopic lemurů) nenajdeme nikde jinde na světě. Pro přírodu jsou charakteristické různorodé typy krajiny od suchých stepí po deštné pralesy, představující významný ekoregion Pralesy Madagaskaru. Zvyšující se počet obyvatel ostrova je doprovázen drastickým tlakem na odlesňování za účelem získání více půdy a pastvin (odlesněno již bylo asi 60 % ostrova). Naději na zvrácení negativních trendů představuje předávání lesů do správy místních komunit, které jsou bezprostředně zainteresovány na udržitelném využívání přírodního bohatství. Jižní Florida V jižní části poloostrova Florida se rozkládá Národní park Everglades se subtropickými ekosystémy mokřadů. Navzdory jeho charakteru se zásadním problémem stává dostatek a kvalita vody. Asi polovina mokřadů totiž již v důsledku urbanizačního a ekonomického tlaku zanikla a zbylé jsou ohrožovány odpady ze zemědělské výroby (jejíž strukturu ovlivňují především cukrovarnické společnosti) a rovněž intenzivním turistickým ruchem. Za účelem zmírnění společenských tlaků na ekosystémy byl v roce 1994 schválen svým rozsahem ojedinělý plán revitalizace ekosystémů, který je úspěšně naplňován. Kotlina metropole Mexika Tato oblast je charakteristická vysokým počtem obyvatel a nízkou kvalitou jejich životního prostředí, dále snižované rychlým rozvojem průmyslu a dopravy v podmínkách nedostatečně rozvinuté komunální infrastruktury. Kardinálním problémem je zásobování obyvatelstva vodou z podzemních zdrojů (přivádění vody z okolí je vzhledem k poloze města ve vysoko položené horské kotlině spojeno se značnými náklady, vytvářejícími tzv. práh rozvoje) – téměř 3/4 obyvatel nemá k dispozici tekoucí pitnou vodu. Díky nadměrnému využívání podzemních zdrojů tak dochází k soustavnému poklesu území, znesnadňujícímu odvádění silně znečistěných odpadních vod. Karibik Hlavní negativní dopady společenského rozvoje jsou spojeny s odlesňováním (zachováno méně než 40 % původních lesů), plantážnictvím, chovem dobytka a dále těžbou nerostných surovin a turistikou poškozujících korálové útesy, které tak vykazují světově nejvyšší stupeň poškození. Zvyšují se rovněž škody způsobované tropickými cyklóny, jejichž rostoucí četnost s velkou pravděpodobností souvisí s globálním oteplováním. Pozitivním jevem je existence řady programů orientovaných na ochranu životního prostředí a udržitelný ekonomický rozvoj. 103

V Karibiku se nachází i světově významný ekoregion Kubánských ostrovů, tvořících specifickou součást souostroví Velké Antily – téměř 40 % druhů rostlin (včetně typických palem) patří mezi endemické. Oblast Amazonie Oblast Amazonie tvoří především povodí nejvodnější řeky světa Amazonky. Celková výměra oblasti je asi 7,9 mil. km2, z čehož tropické deštné pralesy zaujímají asi 6 mil. km2 (přibližně třetinu veškeré stromové vegetace světa). Mezi environmentálně ohrožené je zařazena v důsledku dlouhodobé likvidace deštných pralesů za účelem exportu dřeva a získávání zemědělské půdy (jejíž značná část se paradoxně využívá pro pěstování cukrové třtiny na výrobu bioetanolu jako obnovitelného zdroje energie), která má za následek dlouhodobé vysoušení celé oblasti. Spalování dřevní hmoty navíc způsobuje zvyšování obsahu CO2 v atmosféře (celkový podíl oblasti na globálním oteplování je odhadován na jednu desetinu). Podloží tropických pralesů obvykle tvoří chudé lateritové půdy, které se jen obtížně kultivují a odlesněné plochy tak bývají často ponechány ladem. Ekoregion Povodí Amazonky je podle biodiverzity nejcennějším světovým ekoregionem s obrovským počtem endemitů (cca 60 tis. druhů rostlin, 3 tis. druhů ryb, 1 tis. druhů ptáků a 0,3 tis. druhů savců). V roce 2002 byl proto ve spolupráci s WWF zahájen komplexní program ochrany krajiny cílený na zvýšení počtu chráněných území a ekologicky udržitelné lesnictví a zemědělství. Jihoamerické pampy Rozlehlá oblast pamp se rozkládá zejména ve srážkovém stínu And na území Argentiny, Chile a Uruquaye. Původní rostlinný pokryv tvořil křovinný a travnatý porost, který byl na velkých plochách přeměněn na intenzivní pastviny a ornou půdu. Převážná část lesů vlhčích náhorních plošin padla za oběť intenzivnímu zemědělství, které často vyvolává degradaci půdního fondu. V souvislosti s ústupem horských ledovců v důsledku globálního oteplování pak perspektivně hrozí postupná desertifikace argentinských pamp. Součástí dané oblasti je i ekoregion Patagonské pampy, charakteristický mnoha endemickými druhy živočichů i rostlin. Přehled environmentálně nejvíce ohrožených oblastí je účelné doplnit seznamem 10 environmentálně nevíce devastovaných lokalit (do širšího seznamu 35 nejvíce devastovaných lokalit se díky Spolaně dostaly i české Neratovice). Při jejich výběru položil tým odborníků z americké nevládní organizace Blacksmith Institute důraz na toxicitu, velikost zdrojů znečištění a počet ohrožených obyvatel. Jejich společným rysem je výrazné zkrácení délky života obyvatel a totální zničení okolní krajiny. Výše definovaný seznam zahrnuje následující lokality: Černobyl – Ukrajina Zdroj znečištění: pohřbený atomový reaktor s končící životností sarkofágu. Počet ohrožených obyvatel: až 5,5 mil. (nemocí z ozáření, extrémní kontaminace vody, půdy a bioty radioizotopy). Dzeržinsk – Rusko Zdroj znečištění: výroba chemických zbraní a odpady. Počet ohrožených obyvatel: 275 tis. (snížení průměrného věku, nemoci vyvolané toxickými látkami, znečištění půdy a vod). Sumgait – Ázerbájdžán Zdroj znečištění: průmyslový brown-field. Počet ohrožených obyvatel: 275 tis. (vysoký výskyt rakoviny, výrazně vyšší dětská úmrtnost a počet dětí narozených s genetickou vadou). Norilsk – Rusko Zdroj znečištění: těžba a zpracování kovů. Počet ohrožených obyvatel: 135 tis. (snížení průměrného věku, vysoký výskyt rakoviny, chronických onemocnění dýchacích cest a trávicího ústrojí a předčasných porodů, vysoká úroveň kontaminace půdy). 104

Sukinda – Indie Zdroj znečištění: těžba a zpracování chromu. Počet ohrožených obyvatel: 2,5 mil. (nemoci způsobené otravou chromem, vysoký výskyt neplodnosti a vrozených vad). Vapit – Indie Zdroj znečištění: chemický průmysl. Počet ohrožených obyvatel: 70 tis. (vysoký výskyt nemoci dýchacích cest, rakoviny, neplodnosti a genetických vad novorozenců, znečištění podzemních vod těžkými kovy). Lin-Fen – Čína Zdroj znečištění: doly, ocelárny a rafinerie. Počet ohrožených obyvatel: okolo 3 mil. (nemoci vyvolané toxickými látkami, vysoký výskyt bronchitidy, pneumonie a rakoviny, znečištění půdy a vod těžkými kovy). Tchien-Ťin – Čína Zdroj znečištění: těžba a zpracování olova. Počet ohrožených obyvatel: 140 tis. (nemoci způsobené otravou olovem, nadprůměrný počet dětí narozených s genetickou vadou a nižším IQ). Kabwe – Zambie Zdroj znečištění: brownfield po těžbě a zpracování olova. Počet ohrožených obyvatel: 255 tis. (nemoci způsobené otravou olovem zejména u dětí, vysoká kontaminace vody a půdy olovem a dalšími těžkými kovy). La Oroya – Peru Zdroj znečištění: těžba a zpracování těžkých kovů. Počet ohrožených obyvatel: 35 tis. (nemoci způsobené otravou olovem, vysoká úroveň mrtvorozenosti a nadprůměrný výskyt dětí narozených s genetickou vadou a nižším IQ). I přes provedená opatření a mezinárodní iniciativy dochází k neustálému zvyšování počtu environmentálně ohrožených oblastí. Tato skutečnost je varující zvláště pro Rusko a Čínu, které již v současnosti zaujímají první pozice z hlediska počtu environmentálně nejvíce postižených lokalit. K tomu je potřebné poznamenat, že řada dalších silně postižených oblastí v rozvojových zemích nebyla dosud zdokumentována na potřebné úrovni. Zásadní změny výše naznačeného vývoje je podle přesvědčení řady odborníků možné dosáhnout pouze všeobecným zavedením nového systému ekologického řízení, respektujícího lokální, regionální a globální zákonitosti environmentálních systémů. Efektivní řešení příslušných problémů jakožto komplexně podmíněných jevů pak nezbytně vyžaduje aplikaci interdisciplinárního přístupu k jejich výzkumu a položení důrazu na prevenci ekologických škod (včetně vzdělávání a výchovy obyvatel v souladu s principy udržitelného rozvoje), snižující celkové ekonomické dopady generované selháváním trhu.

3. Regionální přístup k hodnocení životního prostředí Rostoucí význam přikládaný kvalitě životního prostředí se projevuje i v integraci environmentální komponenty v rámci hodnocení stavu a dynamiky společenského rozvoje na národní i regionální úrovni. V tomto ohledu se prosazují zejména přístupy z pohledu hodnocení kvality života a přístupy z pohledu hodnocení kvality podnikatelského prostředí. První přístup reflektuje chápání kvality životního prostředí v intencích udržitelného rozvoje. Příkladem je Index kvality a udržitelnosti života vytvořený na Fakultě sociálních věd UK (Mederly a kol., 2002). Tento index pokrývá společensko-politickou, ekonomickou, sociální a environmentální oblast stavu a vývoje společnosti, měřených prostřednictvím vybraných indikátorů. Druhý přístup se postupně vyvinul v rámci moderních lokalizačních teorií, které lze rozšířit i na hodnocení kvality podnikatelského prostředí. 105

V další části jsou podány výsledky regionálního hodnocení kvality podnikatelského prostředí, získané aplikací originální metodiky vypracované na Katedře regionální ekonomie a správy ESF MU (blíže viz Viturka a kol., 2003). Praktický význam hodnocení kvality podnikatelského prostředí vyplývá ze skutečnosti, že odpovídající nabídka představuje hlavní oblast, ve které mezi sebou regiony soutěží ve snaze vytvářet co nejlepší podmínky pro rozvoj podnikatelských aktivit. Vlastní metodika pak vychází z identifikace faktorů odrážejících investiční a rozvojové preference firem, jejichž významové váhy byly určeny na základě analýz mezinárodních průzkumů, verifikovaných v podmínkách ČR prostřednictvím aplikace metody faktorové analýzy (užitý přístup potlačuje zkreslující vlivy generované v předchozím období plánované ekonomiky). Hlavní faktory kvality podnikatelského prostředí jsou členěny do šesti skupin – obchodní, pracovní, infrastrukturní, regionální a lokální, cenové resp. nákladové a environmentální faktory. Komponenta životního prostředí je zde vedle faktoru přírodní a urbanistické atraktivity území interpretována prostřednictvím faktoru environmentální kvality území. Tento faktor sice patří mezi méně významné faktory (4 % váha v rámci souboru celkem 16 hlavních faktorů), lze však konstatovat postupné zvyšování jeho významu, který obecně souvisí s technickoekonomickou vyspělostí firem (pracovníci s vyššími příjmy obvykle přikládají kvalitě životního prostředí vyšší preference). Výrazněji narušená kvalita životního prostředí přirozeně negativně ovlivňuje zdravotní a psychický stav obyvatelstva, což logicky zvyšuje pracovní náklady firem lokalizovaných v environmentálně postižených regionech (zvýšení nemocnosti, nižší pracovní výkonnost). Z dlouhodobého pohledu tak faktor může vytvářet i významnou bariéru ekonomického rozvoje odvíjející se od snižování investiční a všeobecné atraktivity regionů (projevující se např. emigrací mladší populace s vyšším vzděláním). Hodnocení faktoru environmentální kvality území je orientováno na kvalitu ovzduší, která je spojena s nevyššími riziky potenciálních patologických změn v lidském organismu. Užitá metodika vychází z analýzy dodržování stanovených imisních limitů pro ochranu zdraví u vybraných látek s prokazatelně škodlivými vlivy na zdravotní stav populace v období let 2004 až 2006. Vybraný soubor sedmi látek zahrnuje především prašné částice/aerosol PM10 (roční průměrný limit koncentrace 40 µg/m3, 24h limit 50 µg/m3) a benzo(a)pyren – BaP jako indikátor znečištění polyaromatickými uhlovodíky – PAU (roční cílový limit 0,001 µg/m3). Přihlédnuto bylo i ke znečištění částicemi PM2,5, pro které však zatím nebyl stanoven imisní limit. Dalšími zahrnutými látkami s výrazně nižší intenzitou znečištění jsou SO2 (24h limit 125 µg/m3), NO2 (roční limit 40 µg/m3), benzen (roční limit 5 µg/m3), arzén (roční cílový limit 0,006 µg/m3) a Cd (roční cílový limit 0,005 µg/m3)1. Jako doplňkové kriterium pak byla použita ekologická stabilita krajiny (hrubá percepce schopností území tlumit negativní vlivy emisí znečišťujících látek). Hlavním důsledkem aplikace tohoto kriteria je povýšení konečného zařazení regionů s nejvyšším stupněm environmentální degradace krajiny způsobené povrchovou těžbou nerostných surovin tj. regionů Severočeského a Sokolovského hnědouhelného revíru o jeden stupeň. Nejvýznamnější zdravotní rizika jsou v případě prašných částic (expozice PM10 se podle Státního zdravotního ústavu podílí na úmrtnosti populace v rozmezí 5 až 13 %) spojována se snižováním imunity a respiračními a kardiovaskulárními onemocněními. Podobně jako v případě As a Cd byly i u prašných částic a dále BaP prokázány karcinogenní účinky na lidský organismus. Z ostatních uvedených látek se nadlimitní koncentrace benzenu projevují karcinogenními účinky a dále poškozováním krvetvorby a SO2 a NO2 pak nemocemi dýchací soustavy a snižováním imunity. Prašné částice pocházejí jak z antropogenních (doprava, 1

Vzhledem k nepřekračování imisních limitů nebyly do hodnocení zahrnuty Pb, CO, a Ni (pro tzv. skleníkové plyny je vzhledem k jejich globálnímu působení relevantní sledování emisí). Z opačného důvodu tj. překračování imisních limitů na téměř celém území ČR pak nebyl do hodnocení zahrnut troposférický ozón (v letech 2003 – 2005 byly cílové emisní limity překročeny na 99 % území).

106

spalování fosilních paliv, báňská činnost), tak v menší míře z přírodních (půda, pyl) zdrojů. U dalších uvedených látek jsou hlavními antropogenními zdroji doprava, spalovací procesy a hutnictví (BaP, Cd), spalovací procesy a hutnictví (SO2, As), doprava a spalovací procesy (NO2) a doprava (benzen). K tomu je účelné poznamenat, že doprava je kromě znečištění ovzduší hlavním zdrojem hluku, jehož nadměrná intenzita negativně ovlivňuje zdravotní i psychický stav obyvatelstva. Celkově byl ve vývoji koncentrací PM10 zaznamenán pozitivní trend do roku 1999. Pro následující roky pak již byla charakteristická negativní tendence s přechodným zlepšením v roce 2004 (imisní limit pro 24h koncentraci byl v letech 2005 a 2006 překročen na 35 a 28 % území s více než 60 % populace). Negativní vývojové tendence se zejména v souvislosti s rostoucí intenzitou silniční dopravy prosazují i v případě BaP (nadlimitní koncentrace se v roce 2006 týkala téměř 70 % obyvatelstva) a dále NO2 a benzenu. Koncentrace SO2 zaznamenaly po masivním poklesu na konci 90. let 20. stol. v dalších letech stagnaci (se zřetelným zvýšením v roce 2006). Jako spíše pozitivní pak lze hodnotit vývoj imisních charakteristik v případě As a Cd. Výsledky hodnocení jsou dále interpretovány v rámci 5ti stupňové klasifikace, vycházející z vypracované metodiky multikriteriálního hodnocení environmentální kvality území (výchozí hodnoty byly stanoveny za regiony 205 ORP a Prahu a dále agregovány podle krajů): • Vysoce nadprůměrná úroveň (příznivý stav životního prostředí) Do první skupiny byly zařazeny regiony u nichž nebylo zjištěno překročení ročních limitních hodnot u vybraných znečišťujících látek (tolerováno překročení 24h limitu u PM10 v jednom roce), přičemž cílový roční limit pro BaP vesměs nebyl v posledním sledovaném roce překročen na více než 5 % území. Pro zázemí těchto regionálních center je charakteristická střední až vyšší úroveň ekologické stability krajiny. Do skupiny bylo zařazeno 58 především venkovských regionů (asi 28 % z celkového počtu) a jsou zde zastoupeny všechny kraje s výjimkou Ústeckého a Jihomoravského (nezahrnuta Praha) – nejvyšší podíl příslušných regionů vykazují kraje Jihočeský a Plzeňský. • Nadprůměrná úroveň (vyhovující stav životního prostředí) Do druhé skupiny byly zařazeny regiony u nichž nebylo zjištěno zřetelné překročení ročních limitních hodnot u vybraných znečišťujících látek (tolerováno překročení 24h limitu u PM10 ve dvou letech), přičemž cílový roční limit pro BaP nebyl v posledních dvou sledovaných letech překročen na více než 25 % území. Pro zázemí regionálních center je charakteristická střední úroveň ekologické stability krajiny. Do této skupiny byl zařazen nejvyšší počet celkem 85 regionů ( 41 %). Kromě Prahy jsou zastoupeny všechny kraje – nejvyšší podíl těchto regionů vykazují kraje Jihomoravský a Královéhradecký (do této skupiny byly zařazeny i regiony „nejlepších“ krajských měst Českých Budějovic, Jihlavy a Karlových Var). • Průměrná úroveň (mírně narušený až narušený stav životního prostředí) Do třetí skupiny byly zařazeny regiony u nichž bylo zjištěno zřetelné překročení ročních limitních hodnot u vybraných znečišťujících látek v jednom roce (příp. překročení 24h limitu u PM10 ve všech letech), přičemž cílový roční limit pro BaP byl v posledních dvou letech obvykle překročen na více než 25 % území. Pro zázemí příslušných center je charakteristická střední až nižší ekologická stabilita krajiny. Do této skupiny spadá 40 regionů (19 %). Kromě Prahy tato skupina není zastoupena v krajích Vysočina a Jihočeském – nejvyšší podíl příslušných regionů se nachází ve Středočeském kraji (do skupiny spadají i regiony krajských měst Plzně, Liberce, Hradce Králové, Pardubic a Zlína). • Podprůměrná úroveň (zjevně narušený stav životního prostředí) Do čtvrté skupiny byly zařazeny regiony u nichž bylo zjištěno trvalé překračování ročních limitních hodnot u jedné z vybraných látek nebo překračování limitních hodnot v jednotlivých letech u dvou látek, přičemž cílový roční limit pro BaP byl v posledních dvou letech obvykle překročen na více než 50 % území. Pro zázemí příslušných center je již typická nízká ekologická stabilita krajiny. K dané skupině přísluší 12 regionů (přibližně 6 %). Skupina je zastoupena v Moravskoslezském, Ústeckém, Středočeském, 107

•

Jihomoravském a Olomouckém kraji (spadají sem i regiony krajských měst Brna, Olomouce a Ústí n. L.) – nejvyšší podíl regionů daného typu se nachází v Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Vysoce podprůměrná úroveň (silně narušený stav životního prostředí) Do páté skupiny byly zařazeny regiony u nichž bylo zjištěno trvalé překračování ročních limitních hodnot u dvou vybraných látek či překračování limitních hodnot v jednotlivých letech u tří látek, přičemž cílový roční limit pro BaP byl v posledních dvou letech překročen na více než 50 % území. Zázemí příslušných regionálních center je degradováno těžbou uhlí a má tak vesměs velmi nízkou ekologickou stabilitu. Zahrnuje 11 zbývajících regionů (přibližně 5 %). Kromě Prahy sem spadají pouze regiony Moravskoslezského (včetně regionu krajského města Ostravy) a Ústeckého kraje.

Z celkového pohledu lze konstatovat, že nejlepší environmentální kvalitou disponuje Jihočeský kraj a dále kraje Vysočina a Plzeňský. Naopak nejhorší kvalitu životního prostředí vykazují kromě specifického Pražského kraje Moravskoslezský a Ústecký kraj. Z vývojového pohledu lze konstatovat, že k největšímu zlepšení došlo v Karlovarském a dále Libereckém a Ústeckém kraji. Na druhé straně pak stojí zejména Pražský a Moravskoslezský kraj (negativní vývojové trendy zaznamenané v Praze jsou spojeny s prudkým rozvojem automobilové dopravy; v případě ostravské aglomerace s vůbec nejhorším životním prostředím jsou tyto trendy dále posilovány i emisemi z průmyslu).

4. Vybrané strategické nástroje řešení environmentálních problémů Základním principem, který je zakomponován v moderních environmentálních resp. ekologických politikách je (trvale) udržitelný rozvoj. Udržitelný rozvoj je obecně definován jako takový rozvoj, při kterém uspokojování potřeb současných generací neohrožuje uspokojování potřeb generací budoucích (z čistě ekologického pohledu jde o schopnost ekosystému udržet ekologické procesy a funkce i biologickou rozmanitost a produktivitu do budoucnosti). Disponibilní možnosti ovlivnění pozitivních a regulace negativních trendů jsou v rozvinutých zemích primárně determinovány stanovenou strategií řešení environmentálních problémů, která je založena na kontrole a řízení znečišťování vycházející z uceleného systému všeobecných a dílčích právních norem, kontroly dodržování stanovených limitních hodnot vypouštění a koncentrace škodlivých látek a aplikace tzv. koncových technologií (potenciál pro radikální zlepšení životního prostředí byl však realizací této strategie v rozvinutých zemích již téměř vyčerpán). Do této strategie jsou postupně integrovány preventivní přístupy, které jsou v současnosti naplňovány zejména prostřednictvím aplikací recyklačních a bezodpadových technologií, s cílem výhledového přechodu od strategie kontroly a řízení znečištění ke strategii prevence znečištění. Základní typy nástrojů omezování znečišťování pak představují administrativní a ekonomické nástroje. V prvním případě jde zejména o limitní hodnoty vypouštění škodlivin (např. emisní limity vypouštění škodlivin do ovzduší a imisní limity jejich koncentrace v ovzduší) a ve druhém případě o stanovené poplatky placené provozovateli zdrojů znečišťování za znečišťující látky. Dalších ekonomickým nástrojem je ekologická daňová reforma a z tržně orientovaných nástrojů lze uvést v EU již zavedený obchod s emisními povolenkami CO2. K výše uvedeným informacím je však potřebné poznamenat, že ve většině rozvojových zemí je ekologická politika v důsledku neexistence odpovídajících právních předpisů a nedostatečného institucionálního zabezpečení v praxi minimálně rozvinuta a lze zde tedy v nejlepším případě hovořit pouze o uplatňování strategie zřeďování odpadních látek v kombinaci s vybranými prvky strategie kontroly a řízení znečišťování. Z geografického pohledu nás ve výše uvedeném kontextu zajímají především dva nástroje s významnými prvky prevence: posuzování vlivů na životní prostředí a tvorba ekologických sítí („ekologická infrastruktura“). První z těchto nástrojů zdůrazňuje omezování negativních vlivů společenského rozvoje na životní prostředí (orientace na ekonomiku), kdežto druhý přístup zdůrazňuje především ochranu původních či přírodě blízkých ekosystémů (orientace 108

na přírodu). Pro oba nástroje je charakteristická silná vazba na prostor a tedy i na geografii a v tomto smyslu tedy důsledně naplňují známou ekologickou ideu „myslet globálně, jednat lokálně“. Z pohledu geografie jsou v obou případech zdůrazňovány vazby na konkrétní lokální resp. regionální podmínky zprostředkovávané v rámci kompetencí institucí územní správy a samosprávy – v prvním případě zejména prostřednictvím percepce rozvojových záměrů odvíjejících se z ekonomickogeografické resp. sociálněgeografické organizace prostoru a ve druhém případě pak zejména prostřednictvím optimalizace funkčního využití území odvíjející se z fyzickogeografické organizace prostoru. Posuzování vlivů na životní prostředí je všeobecně známé pod zkratkou EIA – Environmental Impact Assessment (souvisejícím nástrojem je tzv. integrovaná prevence a omezování znečišťování, známá pod zkratkou IPPC) a lze je považovat za řízení, jehož účelem je určit a posoudit všechny pravděpodobné změny, ke kterým může dojít u důležitých environmentálních veličin v souvislosti s realizací nějakého plánovaného záměru včetně podmínek, za kterých je tento záměr akceptovatelný. Jeho hlavním výsledkem je písemný dokument s uvedenými předpokládanými environmentálními vlivy a celkové stanovisko k danému záměru, které má vesměs charakter doporučení. Metoda EIA byla vypracována na přelomu 70. let v USA a v podstatě představuje rozšíření analýzy nákladů a výnosů (standardně používané pro hodnocení efektivnosti alokace veřejných prostředků) o mimopeněžní kritéria. V současnosti je EIA legislativně zakotvena ve většině vyspělejších zemí (v zemích EU vychází z prováděcí směrnice vydané Radou EU). Z geografického pohledu má EIA především lokální resp. regionální územní záběr. Pro posuzování velkých záměrů s regionálním a nadregionálním územním záběrem resp. pro posuzování koncepcí schvalovaných na ústřední úrovni státní správy (energetika, doprava, zemědělství atd.) se obvykle používá tzv. strategická EIA tj. SEA (Strategic Environment Impact Assessment). Problematiku EIA na mezinárodní úrovni upravuje Úmluva o posuzování vlivů na životní prostředí přesahující státní hranice, která byla sjednána Evropskou hospodářskou komisí OSN ve finském Espoo (tato tzv. Espoo konvence vstoupila v platnost v roce 1997). Pro účely hodnocení EIA je používána řada metod, zejména metoda ad hoc, metoda překládání vrstev (vhodná zejména pro významné liniové stavby), indexová a maticová metoda (hodnocení standardních akcí s detailními znalostmi kauzálních vztahů), síťová metoda (vycházející ze síťových grafů reflektujících posloupnost a rozdílnost environmentálních vlivů v systému vazeb příčina – následek) a metody počítačové analýzy (simulační metody integrující maticovou a síťovou metodu v rámci počítačových modelů). Tvorba ekologických sítí vychází z přírodovědného pojetí kulturní krajiny jako mozaiky ekosystémů ovlivněných činností člověka a jejím cílem je udržování a podpora přirozeného genofondu krajiny, indukování příznivých vlivů na ekologicky méně stabilní části krajiny, podpora polyfunkčního využívání krajiny a uchovávání významných krajinných prvků. Ekologické sítě umožňují překonávat omezení spojená s tradiční izolovanou ochranou nejcennějších částí krajiny (energie „investovaná“ přírodou tak přispívá ke snižování reálných nákladů indukovaných znehodnocováním životního prostředí). Základní funkční prvky těchto sítí tvoří biocentra a biokoridory. Biocentra představují uzlové prvky sítě a jejich vznik je podmíněn biotopy, které svými ekologickými podmínkami a velikostí umožňují trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého, ekosystému. Biokoridory jsou pak ekologicky významné části krajiny propojující jednotlivá biocentra a umožňující tak migraci a vzájemné kontakty organizmů. Patrně nejznámějším příkladem těchto sítí je tzv. Evropská ekologická síť (European Ecological Network – EECONET). S touto sítí jsou kompatibilní v ČR kodifikované územní systémy ekologické stability (ÚSES). Podle biogeografického významu (stupeň biodiverzity, unikátnost a reprezentativnost společenstev, výskyt vzácných a ohrožených druhů) jsou jednotlivé části ekologických sítí dále členěny do hierarchických stupňů – v případě ÚSES jde o lokální (jádrem jsou významné krajinné prvky), regionální (významné krajinné celky), nadregionální (významné krajinné oblasti), provinciální a biosférický (rozsáhlé významné krajinné oblasti) stupeň. V systémové interakci s tvorbou ekologických sítí se v Evropě vytváří souvislá evropská ekologická soustava 109

zvláště chráněných oblastí, známá pod názvem Natura 2000. Soustavu tvoří dva typy území, které se liší způsobem svého vzniku i právním režimem. Prvním z nich jsou tzv. evropsky významná oblasti (Proposed Sites of Community Importance – SCI), stanovené na základě specifikací vybraných přírodních a polopřírodních stanovišť a vybraných druhů a poddruhů živočichů a rostlin. Druhý typ pak tvoří tzv. oblasti zvláštní ochrany (Special Protection Areas – SPA), vyhlašované podle evropské směrnice o ochraně volně žijících ptáků v souladu se seznamy ohrožených druhů ptáků. Závěrem je účelné se ještě zmínit o specifickém problému emisí z mobilních zdrojů, zvláště ze silniční dopravy. Tyto emise mají stejně jako emise ze stacionárních zdrojů jak globální (emise skleníkových plynů), tak regionální a lokální (ostatní emise) charakter. Příslušná opatření na snižování emisí z dopravy jsou logicky koncentrována na ovlivňování technologického rozvoje v automobilovém průmyslu prostřednictvím emisních limitů přijímaných na nadnárodní úrovni (např. limitů Euro). Na národní úrovni pak jde zejména o opatření cílená na integraci environmentálních aspektů v rámci výstavby dopravní infrastruktury (viz aplikace metody krajinářského vyhodnocování staveb v rámci EIA) a dále na internalizaci negativních environmentálních externalit, stimulující žádoucí změny v dělbě přepravní práce (např. cestou vybírání silničního mýta). Na regionální a lokální úroveň pak zejména v oblasti územní organizace dopravy hraje nezastupitelnou roli veřejná správa (dopravní využití území, regionální a místní hromadná doprava, regulace individuální dopravy atd.). V tomto ohledu (a rovněž pokud jde o lokalizaci nových stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší) má veřejná správa k dispozici velmi silný právní nástroj – územní plánování. Jeho používání je však často zatíženo myšlenkovými stereotypy přehlížejícími společenskou nutnost posuzování rozvoje dopravy v kontextu kvality života resp. komplexně chápané kvality životního prostředí. Mnohokrát popsaným důsledkem uvedeného přístupu je urbanistické přetížení území s negativními dopady na obytnou příp. i investiční atraktivitu příslušných regionů příp. cenu nemovitostí, vedoucí k rostoucímu počtu soudních sporů a návazně i k obrovským veřejným výdajům cílených na nápravu vzniklých škod (jde v podstatě o učebnicový příklad neefektivnosti veřejného sektoru). SUMMARY: Contribution deals with global a regional accesses to evaluation of life environment. The results of evaluation of the most dangered world regions and/or localities (with utilization of the most important world ecoregions WWF register and the most polluted world localities Blacksmith Institute register) and also the results of indigenous methodology of life environment evaluation from entrepreneurial point of view are interpreted in the context mentioned above. LITERATURA A PRAMENY: BRANIŠ, M. (2006): Globální problémy životního prostředí. In: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (ed.) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu. Praha : Univerzita Karlova. DRGOŇA, V., KRAMÁREKOVÁ, H. (1997): Environmentálně nejvíce postižené oblasti světa. Ostrava : Scholaforum, díl I a II. COMMISSION EC (1994): Potential benefits of integration of environmental and economic policies. Directoriate-General for Environment, Nuclear Safety an Civil Protection, London : Graham and Trotman Limited. CRUTZEN, P. J. – STOERMER, E., F. (2000): The „ Anthropocene“. Global changes report. GROSSMAN, G., KRUEGER, A. (1995): Growth and the environment. Quaterly Journal of Economics, 110. KOLEKTIV AUTORŮ VE SPOLUPRÁCI S WWF (2007): Global 2000. Překlad z italského originálu vydaného nakladatelstvím White star. LAWTON, J. H., MAY, R. M. (1995): Extinction rates. Oxford : Oxford University Press. LÖW, J. A KOL. (1995): Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability krajiny. Brno : Vydavatelství Doplněk.

110

MEDERLY, P., NOVÁČEK, P., TOPERCER, J. (2002): Regionální aspekty kvalita života v České republice. Centrum pro sociální a ekonomické strategie, Praha : Univerzita Karlova. MOLDAN, B. (1997): Příroda a civilizace. Praha : SPN. ODUM, E. (1953): Fundamentals of ecology, Philadelphia : W. B. Saunders Company. OECD (2001): Environmentální výhled OECD. Překlad z anglického originálu Environmental Outlook. Praha : MŽP ČR. PORRITT, J. (1992): Zachraňme Zemi. Praha : Brázda. STERN, N. (2006): The economics of climate change. Cabinet Office – HM Treasury. STOJANOV, R. (2004): Environmental Refugees – Introduction. Acta Universitatis Palackianae Olomoucensis, Facultas Rerum Naturalium, Geographica Vol. 38. VITURKA, M. a kol. (1992): Atlas životního prostředí a zdraví obyvatelstva ČSFR. Brno : Geografický ústav ČAV (ve spolupráci s FVŽP Praha). VITURKA, M. a kol. (2003): Regionální vyhodnocení kvality podnikatelského prostředí v České republice. Brno : ESF MU. VITURKA, M. (2005): Základy environmentální ekonomie. Brno : ESF MU. WEITZMAN, M., LOFGREN, K. G. (1997): On the welfare significance of green accounting. Journal of Environmental Economics and Management, 32.

INTERNETOVÉ ZDROJE Blacksmith Institute. The World's Worst Polluted Places. Second draft, 2007., Dostupný na WWW: . Český ekologický ústav: Dostupné na WWW: . Directorate General for environment, nuclear safety and civil protection. Dostupné na WWW: . European Environment Agency: Dostupné na WWW: . Rabelová, E. Environmentální migrace. Zpravodaj ekologické výchovy Sisyfos, 2000, č. 11, Dostupný na WWW: . Ministerstvo životního prostředí ČR: Dostupné na WWW: . The Stern Review: Dostupné na WWW: . United Nation Environmental Programme: Dostupné na WWW: . Vaněk, V.: Spory o jadernou energetiku, Informační materiály, 2000. č. 4, Dostupný na WWW: . Wikipedia: Dostupné na WWW: Dostupné na WWW: . World Wildlife Fund: Dostupné na WWW: .

ADRESA AUTORA: Doc. Milan Viturka, CSc., Katedra regionální ekonomie a správy, Ekonomicko správní fakulta, Masarykova univerzita,, Lipová 41a, 602 00 Brno.

111

FAKTOROVÁ EKOLOGIE BRNA V ROCE 2001 Hana Novotná Abstrakt: Článek se zabývá vnitřní socioekonomickou diferenciací města Brna v roce 2001 s využitím metod faktorové a shlukové analýzy. Jejich výsledky jsou porovnány s obdobnou dříve zpracovanou analýzou vycházející z dat roku 1991. Klíčová slova: vnitřní socioekonomická struktura města, faktorová ekologie města, shluková analýza, typologie územních jednotek Keywords: inner socioeconomic structure of the city, factor ecology of the city, cluster analysis, typology of territorial units

1. Úvod Tento příspěvek se pokusí zkráceně podat nejdůležitější výsledky mé rigorózní práce, která se zabývá vnitřní socioekonomickou strukturou Brna s pohledu faktorové ekologie. Již dříve jsem se zabývala faktorovou ekologií města Brna ve své diplomové práci (Kellnerová, 1996). Cílem mé rigorózní práce bylo zjistit, jak vypadala vnitřní socioekonomická struktura v roce 2001, jak se změnila oproti roku 1991 a zda se změnily veličiny stojící v pozadí této struktury (tzv. faktory). Dalším cílem bylo vytvoření typologie územních jednotek pro rok 2001 a taktéž porovnání s typologií roku 1991. Z důvodu vzájemné srovnatelnosti výsledků obou analýz byl pro analýzu roku 2001 zvolen stejný postup a stejné metody jako pro rok 1991.

2. Vstupní data K analýze byla využita data publikovaná ČSÚ pro urbanistické obvody Brna. Většina vstupních charakteristik byla totožná jako v roce 1991, některé bylo ovšem nutné nahradit jinými podobného obsahu. Seznam vstupních charakteristik je uveden v tabulce 1. Tab. 1: Seznam vstupních charakteristik pro rok 2001. Zkratka

Název, (jednotka)

OB01REL

Podíl počtu obyvatel dané územní jednotky na celkovém počtu obyvatel města Brna (‰).

OB01NARO

Podíl obyvatelstva narozeného v Brně na celkovém počtu obyvatel (%).

USAVSREL

Podíl osob s úplným středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním na počtu obyvatel starších 15 let

STUDOB_34

Podíl studentů na počtu obyvatel ve věkové kategorii 0 - 34 let (%).

(%).

EAIIREL

Podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva v průmyslu a stavebnictví na celkovém počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva (%).

PODILOST

Podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva pracujícího v ostatních odvětvích (terciérní sektor očištěný o obchod, veřejné stravování, dopravu a spoje) na celkovém počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva (%).

POPRODRE

Podíl obyvatelstva v poproduktivním věku (muži starší 60 let, ženy starší 55 let) na celkovém počtu obyvatel (%).

MIRAEADU

Míra ekonomické aktivity důchodců - podíl ekonomicky aktivních důchodců a celkovém počtu osob v poproduktivním (důchodovém) věku (%).

MIRANEZ

Míra nezaměstnanosti (%).

OB01ROMR

Podíl obyvatelstva rómské národnosti na celkovém počtu obyvatel (‰).

TOBDO1919

Podíl trvale obydlených bytů postavených do roku 1919 na celkovém počtu trvale obydlených bytů (%).

TOB8101R

Podíl trvale obydlených bytů postavených v letech 1981-2001 na celkovém počtu trvale obydlených bytů (%).

TOB0134R

Podíl trvale obydlených bytů 3. a 4. kategorie na celkovém počtu trvale obydlených bytů (%).

112

PEVCELKE

Podíl trvale obydlených bytů s vytápěním na pevná paliva (lokální vytápění i etážové topení) na

TOB01RDR

Podíl trvale obydlených bytů v rodinných domech na celkovém počtu trvale obydlených bytů (%).

celkovém počtu trvale obydlených bytů (%).

OBNA1MISTN

Počet obyvatel na jednu obytnou místnost o velikosti minimálně 8 m2.

CD01CL5R

Podíl cenzových domácností s 5 a více členy na celkovém počtu cenzových domácností (%).

BD01TFRE

Podíl bytových domácností s telefonem na celkovém počtu trvale obydlených bytů (%).

Zdroj: www.czso.cz

3. Redukce dat metodou faktorové analýzy Osmnáct vstupních charakteristik bylo podrobeno faktorové analýze. Výsledkem extrakce metodou hlavních os a následné rotace metodou Varimax bylo pět faktorů, které dohromady postihovaly 67,2 % celkové variability vstupního souboru. Tab. 2: Rotovaná matice faktorových zátěží pro rok 2001. Vstupní charakteristika OB01REL

Faktor 1

2

3

4

5

-0.087

0.068

-0.534

0.300

0.236

OB01NARO

0.071

-0.330

0.651

0.089

-0.088

USAVSREL

-0.505

0.796

-0.045

-0.040

0.082

EAIIREL

-0.057

-0.654

0.216

0.126

-0.003

PODILOST

-0.321

0.849

-0.167

-0.134

0.149

POPRODRE

-0.286

0.182

0.029

-0.748

0.243

MIRAEADU

-0.112

0.510

-0.234

0.236

-0.092

MIRANEZ

0.910

-0.206

-0.121

-0.046

-0.050

OB01ROMR

0.658

-0.074

-0.008

-0.002

-0.042

TOBDO1919

0.748

-0.067

0.199

-0.085

-0.097

TOB8101R

-0.263

-0.051

-0.062

0.845

-0.091

TOB0134R

0.665

-0.246

0.262

0.031

-0.241

PEVCELKE

0.139

-0.039

0.311

0.099

-0.637

TOB01RDR

-0.368

-0.287

0.858

0.131

-0.086

OBNA1MISTN

0.816

-0.143

-0.343

-0.007

0.014

BD01TFRE

-0.588

-0.010

-0.013

-0.328

0.494

CD01CL5R

0.435

-0.154

0.482

0.489

-0.061

-0.087

0.376

0.250

0.551

0.305

STUDOB_34

Zdroj: vlastní zpracování

První faktor, který vystihuje 23,1% celkové variability vstupního souboru byl nejvíce sycen charakteristikami míra nezaměstnanosti (0,910), počet obyvatel na jednu obytnou místnost (0,816), podíl trvale obydlených bytů postavených před rokem 1919 (0,748), podíl trvale obydlených bytů 3. a 4. kategorie (0,665), podíl obyvatel rómské národnosti (0,658), podíl cenzových domácností s pěti a více členy (0,435). Vysoké záporné faktorové zátěže měly ukazatele podíl bytových domácností s telefonem (-0,588) a podíl obyvatelstva s úplným středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním (-0,505). Tento faktor byl svým složením velmi podobný 1. faktoru extrahovanému z dat roku 1991, který byl označen jako sociálně-národnostní a vystihoval 31,1 % z celkové variability souboru. V roce 2001 by toto označení mohlo zůstat zachováno, i když faktorová zátěž podílu rómského obyvatelstva, která byla v roce 1991 na prvním místě (0,866), výrazně klesla (na 5. místo) a na čelní pozice se dostaly jiné ukazatele - míra nezaměstnanosti, stáří a kvalita bytového fondu. Nejvyšší hodnoty faktorového skóre se nacházely v centru města. 113

Obr.1: Faktorová skóre 1. faktoru v roce 2001.

Faktorové skóre méně než -1.00 -1.00 - -0.51 -0.50 - -0.01 0.00 - 0.49 0.50 - 0.99 1.00 - 1.99 2.00 a více

0

10 Kilometers


Obr. 2: Faktorová skóre 2. faktoru v roce 2001.

Faktorové skóre méně než-1.01 -1.00 - -0.51 -0.50 - -0.01 0.00 - 0.49 0.50 - 0.99 1.00 - 1.99 2.00 a více

0

10 Kilometers


Druhý faktor čerpal 14,3 % z celkové variability. Nejvyšší hodnoty faktorových zátěží měly proměnné: podíl ekonomicky aktivních obyvatel pracujících v ostatních odvětvích (0,849), 114

podíl osob s úplným středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním na obyvatelstvu starším 15 let (0,796), podíl ekonomicky aktivních obyvatel pracujících v průmyslu a stavebnictví (-0,654), míra ekonomické aktivity důchodců (0,510). Také tento faktor lze srovnávat s druhým faktorem z roku 1991, který byl sycen stejnými proměnnými a pojmenován jako vzdělanostně-profesní faktor. Vystihoval 18,9 % z celkové variability. V rozložení skóre 2. faktoru je patrná osa procházející od severovýchodu na jihozápad přes centrum města. Většina území s kladnými hodnotami leží nad touto osou. Obr. 3: Faktorová skóre 3. faktoru v roce 2001.

Faktorové skóre méně než -1.01 -1.00 - -0.51 -0.50 - -0.01 0.00 - 0.49 0.50 - 0.99 1.00 - 1.99

0

10 Kilometers


Třetí faktor vystihoval 12,3 % z celkové variability souboru. Nejvíce byl sycen charakteristikami: podíl trvale obydlených bytů v rodinných domech na celkovém počtu trvale obydlených bytů (0,858), podíl obyvatel narozených v Brně na celkovém počtu obyvatel (0,651), podíl obyvatel územní jednotky na celkovém počtu obyvatel Brna (-0,534), podíl cenzových domácností s pěti a více členy na celkovém počtu cenzových domácností (0,482). Tento faktor lze také srovnat s třetím faktorem z analýzy z roku 1991 (14,3 % z celkové variability vstupního souboru), ovšem ve skladbě jejich faktorových zátěží už byly značné rozdíly - zejména v roce 2001 chyběl mezi nejvyššími hodnotami podíl trvale obydlených bytů s vytápěním na pevná paliva (0,832) a podíl trvale obydlených bytů 3. a 4. kategorie (0,606). V roce 1991 jsem tento faktor označila jako venkovský. Vzhledem k tomu, že se tento faktor v roce 2001 už nevázal k méně kvalitnímu bytovému fondu, ale spíše k rodinnému typu bydlení, je lepší ho označit jako faktor rodinného bydlení. V roce 2001 se vysoké hodnoty skóre vyskytovaly nejen na okrajích města, ale i poblíž centra města v rezidenčních čtvrtích s vilovou zástavbou. Čtvrtý faktor vystihoval po rotaci 12,0 % z celkové variability vstupního souboru. Stěžejními charakteristikami tohoto faktoru byly podíl trvale obydlených bytů postavených v letech 1981115

2001 (0,845), podíl obyvatel v poproduktivním věku (-0,748), podíl studentů na obyvatelstvu do 34 let (0,551) a podíl cenzových domácností s pěti a více členy (0,489). Obr. 4: Faktorová skóre 4. faktoru v roce 2001.

Faktorové skóre méně než -1.01 -1.00 - -0.01 0.00 - 0.49 0.50 - 0.99 1.00 - 1.99 2.00 a více

0

10 Kilometers


V roce 1991 čtvrtý faktor postihoval 7,2 % celkové variability a nejvyšších hodnot faktorových zátěží dosahovaly proměnné podíl obyvatelstva v poproduktivním věku (-0,901), dále podíl trvale obydlených bytů postavených v letech 1971-91 (0,823). Významné byly v roce 1991 také faktorové zátěže podílu obyvatel územní jednotky na celkovém počtu obyvatel Brna (0,491) a podíl bytových domácností vybavených telefonem (-0,421). Faktorové zátěže těchto proměnných byly v roce 2001 nižší (0,300 a -0,328). V roce 1991 jsem tento faktor nazvala faktorem sídlišť, v roce 2001 jsem zvolila označení generační faktor. Prostorové rozmístění faktorových skóre 4. faktoru se vyznačuje koncentrací záporných hodnot v širším centru města ve starší zástavbě, kladné hodnoty najdeme zpravidla v okrajových částech. Mezi územní jednotky s nejnižším faktorovým skóre patřila ovšem také sídliště postavená v 60. a 70. letech, kde v roce 2001 již významná část obyvatel dosáhla důchodového věku. Pátý faktor po rotaci čerpal 5,5 % z celkové variability souboru. Faktorové zátěže proměnných už nedosahovaly tak vysokých hodnot jako u ostatních čtyř faktorů - jeho interpretace byla tedy poměrně obtížná. Nejvyšší absolutní hodnoty faktorových zátěží měly proměnné podíl trvale obydlených bytů s vytápěním na pevná paliva (-0,637), podíl bytových domácností s telefonem (0,494). Faktorové zátěže vyšší než 0,2 byly ještě u podílu studentů na obyvatelstvu do 34 let (0,305), podílu obyvatelstva v poproduktivním věku (0,243), podílu trvale obydlených bytů 3.a 4. kategorie (0,241) a podílu počtu obyvatel územní jednotky na celkovém počtu obyvatel Brna (0,236). Tento faktor nebyl pojmenován. V roce 1991 nebyl pátý faktor extrahován. 116

Obr. 5: Faktorová skóre 5. faktoru v roce 2001.

Faktorové skóre méně než -2.01 -2.00 - -1.01 -1.00 - -0.01 0.00 - 0.49 0.50 - 0.99 1.00 - 1.99

0

10 Kilometers


Tab. 3: Srovnání pořadí faktorů a jejich podílu na celkové variabilitě vstupního souboru pro rok 2001 a 1991. Rok 2001 Faktor 1 sociálně-národnostní 2 vzdělanostně-profesní 3 rodinného bydlení 4 generační 5-

Rok 1991 Podíl na celkové variabilitě vstupních dat (%) 23,1 14,3 12,3 12,0 5,5

Faktor 1 sociálně-národnostní 2 vzdělanostně-profesní 3 venkovský 4 sídlištní -

Podíl na celkové variabilitě vstupních dat (%) 31,1 18,9 14,3 7,2 -


4. Typologie územních jednotek Z prvních čtyř faktorů byla následně s pomocí shlukové analýzy (metoda průměrné vzdálenosti) zpracována typologie územních jednotek. Tab. 4: Přehled typů územních jednotek a jejich velikosti Typ 1 - centrální 2 - rodinné bydlení - sever 3 - sociálně problémové oblasti I 4 - dobré adresy 5 - novější panelová sídliště 6 - rodinné bydlení - jih 7 - sociálně problémové oblasti II 8 - nová dynamika

Počet územních jednotek 75 30 11 7 9 39 3 5


117

Počet obyvatel 201045 33749 15427 7272 71354 37338 4377 5008

Typ 1 centrální Převažují záporná skóre faktoru rodinného bydlení a generačního faktoru. Jedná se o oblasti s převážně bytovými domy a vysokým podílem obyvatel v důchodovém věku. Územní jednotky tohoto typu se nacházejí v centru města, ale také ve starší panelové zástavbě (Lesná, Jundrov, Žabovřesky, Komín, Bystrc). Typ 2 rodinné bydlení - sever Je typický kladným skóre faktoru rodinného bydlení, vysokými zápornými hodnotami faktoru sociálně národnostního a také většinou kladnými hodnotami faktoru profesněvzdělanostního. Jedná se tedy o oblasti s převahou rodinných domů, s nízkou nezaměstnaností a vysokým podílem vzdělaného obyvatelstva a obyvatelstva pracujícího v terciérním sektoru. Jednotky tohoto typu se vyskytují převážně blíže k okrajům města, a to zejména v severní polovině území. Typ 3 sociálně problémové oblasti 1 Tento typ se vyznačuje vysokými kladnými hodnotami sociálně-národnostního faktoru. Jsou to oblasti s vysokou nezaměstnaností, vysokým podílem starého a nekvalitního bytového fondu, vysokým počtem osob na jednu obytnou místnost a vysokým podílem rómského obyvatelstva. Tento typ vytváří (společně s jednotkami typu 7) souvislou oblast východně od historického centra města. Výjimkou byly pouze územní jednotky Cimburkova-Antonína Macka a Kamenná, které na toto území nenavazují. Typ 4 dobré adresy Tyto územní jednotky mají velmi vysoká skóre vzdělanostně profesního faktoru a současně i poměrně vysoké kladné hodnoty faktoru rodinného bydlení. Jde tedy o území, které je tradičně označováno jako "dobré adresy" s velmi vysokým podílem vysokoškolsky vzdělaných obyvatel, obyvatel pracujících v terciérním sektoru a současně území s vysokým podílem rodinných domů a obyvatel narozených v Brně. Jednotky tohoto typu tvoří víceméně souvislou oblast západně od centra města. Patří sem jednotky Vinařská, Náměstí Míru, Rezkova, Červený kopec, Kamenomlýnská, Březinova, Vaňkovo náměstí. Typ 5 novější panelová sídliště Pro typ 5 jsou charakteristické vysoké záporné hodnoty faktoru rodinného bydlení a velmi vysoké kladné hodnoty generačního faktoru. Faktorová skóre profesně-vzdělanostního faktoru jsou spíše průměrná. V těchto jednotkách tedy najdeme převážně bytové domy postavené v letech 1981 - 2001, nízký podíl obyvatel v poproduktivním věku. Tyto jednotky netvoří souvislou oblast, jsou tvořeny územím, kde probíhala intenzívní bytová výstavba v 80. a 90. letech 20. století. Patří sem územní jednotky Líšeň-sever, Líšeň-jih, Líšeň-východ, Vinohrady, Slatina-sídliště, Brněnská, Nový Lískovec-jih, Morávkovo náměstí, Vejrostova. Typ 6 rodinné bydlení - jih Tento typ se vyznačuje vysokými kladnými hodnotami faktoru rodinného bydlení a současně zápornými hodnotami vzdělanostně-profesního faktoru, čímž se odlišuje od typu 2. Územní jednotky tohoto typu se nacházejí převážně v jižní polovině území města, a to zejména v okrajových částech. Oproti severním okrajovým částem zde nalezneme vyšší podíl obyvatel pracujících v sekundárním sektoru a obyvatelstvo s nižším vzděláním. 118

Typ 7 sociálně problémové oblasti 2 Tento typ je obdobou typu 3 s ještě extrémnějšími kladnými hodnotami sociálněnárodnostního faktoru. Je tvořen třemi územními jednotkami, které navazují na území typu 3: Přízová, Hvězdová, Bratislavská. Typ 8 nová dynamika Tento typ je tvořen územními jednotkami, které dosáhly vysokého skóre vzdělanostněprofesního faktoru a generačního faktoru a záporných hodnot skóre faktoru rodinného bydlení. Jedná se tedy o území s vyššími podíly nových bytů, mladého a vzdělaného obyvatelstva, obyvatelstva pracujícího v terciérním sektoru a s převahou bytových domů. Tato území netvoří souvislou oblast, jsou ale situována v severní polovině města. Do tohoto typu spadají tyto územní jednotky: Sídliště Jabloňová, Vysoká škola veterinární, Kociánka, Rakovec a Pod Palackého vrchem. Obr. 6: Typy územních jednotek v Brně v roce 2001

Typy územních jednotek centrální rodinné bydlení - sever sociálně problémové oblasti I dobré adresy novější panelová sídliště rodinné bydlení - jih sociálně problémové oblasti II nová dynamika

0

10 Kilometers


Výsledná typologie územních jednotek byla srovnána s typologií pro rok 1991. Některé typy územních jednotek byly stejné nebo podobné. Byly to zejména sociálně problémové oblasti, centrální zóna a dobré adresy, které nalezneme v letech 1991 i 2001 v podobném charakteru, i když územní rozsah se zčásti lišil. Centrální zóna se rozrostla o dříve postavená panelová sídliště, kde došlo k výraznému nárůstu obyvatel v poproduktivním věku. U dobrých adres nedošlo k výraznějším změnám. Došlo však ke zvětšení územního rozsahu problémových oblastí, které v roce 1991 tvořily jeden typ přibližně územně odpovídající typu sociálně problémové oblasti 2. V roce 2001 se nově vymezil typ sociálně problémové oblasti 1 jako mezistupeň mezi centrálním typem a typem sociálně problémové oblasti 2. Dalším zajímavým fenoménem je zdůraznění rozdílů mezi severními a jižními 119

okrajovými částmi. V roce 1991 se vymezil pouze jeden typ bydlení na okraji města, v roce 2001 dva typy lišící se výrazně hodnotami skóre profesně-vzdělanostního faktoru.

5. Závěr Příspěvek shrnuje výsledky faktorově ekologické studie města Brna, využívající dat ze Sčítání lidu, domů a bytů 2001. Na základě 18 vstupních charakteristik obyvatelstva a bytového fondu za urbanistické obvody bylo pomocí faktorové analýzy extrahováno pět faktorů - veličin stojících v pozadí vnitřní socioekonomické diferenciace města. Čtyři nejdůležitější z nich byly interpretovány jako sociálně-národnostní faktor, faktor vzdělanostně-profesní, faktor rodinného bydlení a generační faktor. Tyto čtyři veličiny pak posloužily k vytvoření typologie územních jednotek pomocí shlukové analýzy. Jejím výsledkem bylo osm typů územních jednotek: centrální typ, typ rodinné bydlení - sever, sociálně problémové oblasti 1, dobré adresy, novější panelová sídliště, rodinné bydlení - jih, sociálně problémové oblasti 2, typ nová dynamika. Ze srovnání složení faktorů (faktorových zátěží) a výsledných typů územních jednotek s výsledky dříve zpracované analýzy lze usuzovat na některé změny ve vnitřní socioekonomické diferenciaci města Brna: sblížení centrální části s přilehlými panelovými sídlišti postavenými v 60. a 70. letech díky demografickému stárnutí jejich obyvatelstva; vyčlenění mezistupně mezi centrálním typem a typem sociálně problémové oblasti 2 a zvětšení rozsahu sociálně problémových oblastí oproti roku 1991; zdůraznění rozdílů mezi severními a jižními okrajovými částmi, a to zejména díky hodnotám skóre profesně-vzdělanostního faktoru. SUMMARY The contribution summarizes results of the factor ecological study of the city of Brno, using data from census 2001. On the basis of 18 input characteristics of population and housing fund for urban districts five factors (quantities in background of the inner socioeconomic differentiation of the city) were extracted by factor analyses. Four most important of them was interpreted as socio - national factor, factor of education and profession, factor of family housing and generational factor. These four quantities then serve to creation of the typology of territorial units by cluster analyses. Its result was eight types of territorial units: central type, type family housing - north, socially troubleshooting areas 1, good addresses, later built slab blocks, family housing - south, socially troubleshooting areas 2 and type new dynamic. Constitution of factors (factor loadings) and types of territorial units were compared with results of earlier processed analyses coming out of analogous data for the same territory from census 1991. LITERATURA A PRAMENY KELLNEROVÁ, H. (1996): Vnitřní socioekonomická diferenciace města Brna, diplomová práce, Brno : Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, 54 s. http://www.czso.cz

ADRESA AUTORA: Mgr. Hana Novotná, [email protected]

120

ROZVOJ VĚTRNÉ ENERGETIKY A CESTOVNÍ RUCH: HROZBA ČI PŘÍLEŽITOST?

1

Bohumil Frantál, Josef Kunc, Stanislav Cetkovský, Petr Kučera Abstrakt: Většinou evropských států včetně ČR byly ratifikovány plány na postupné zvyšování podílu energetické produkce z obnovitelných zdrojů2. Využívání tzv. čisté energie se stalo globální výzvou, která ovšem vzbuzuje značné kontroverze na lokální a regionální úrovni. Fenoménem, který názorově rozděluje českou laickou i odbornou veřejnost zřejmě nejvíce, se staly větrné elektrárny (VTE). Pro realizace projektů jejich výstavby je přitom klíčovou otázka sociální akceptace, jak ze strany residentů, tak i z pohledu jejich politické reprezentace a médií. V posledních dvou či třech letech se staly hlavními argumenty oponentů proti další výstavbě větrných parků vedle potenciálního vlivu na krajinný ráz a údajně škodlivého hluku točících se turbín spekulace o jejich negativním vlivu na cestovní ruch. Cílem tohoto příspěvku je analyzovat, zhodnotit a empiricky ověřit možný vliv výstavby VTE na územní rozvoj cestovního ruchu na příkladu lokalit okolí přehrady Slezská Harta a oblastí v okolí Božího Daru a Kryštofových Hamrů (Krušné hory). Klíčová slova: větrné elektrárny, cestovní ruch, dopady, případové studie, Česká republika Key words: wind power plants, tourism, impacts, case studies, Czech republic

1. Úvod: větrné elektrárny jako nový sociální fenomén Veřejné mínění je ve vztahu k VTE charakterizováno výraznou divergencí mezi relativně vysokou mírou podpory využívání obnovitelných zdrojů (včetně rozvoje větrné energetiky) jako obecné ideje a mírou akceptace VTE jako reálných staveb strukturujících konkrétní krajinu. Z výzkumů prováděných jak v zahraničí (Krohn, Damborg, 1999, Devine-Wright, 2005) tak u nás (TNS Factum, 2004; Frantál, 2008), vyplývá, že většina populace (70-90 % v různých zemích) podporuje myšlenku rozvoje využívání VTE. Podpora však významně klesá (na 40-65 %) ve vztahu ke konkrétním projektům jejich výstavby. Tento rozpor (tzv. sociální propast) v postojích je nejčastěji vysvětlován tzv. NIMBY teorií (z anglického Not-InMy-Back-Yard) popisující fakt, že lidé podporují určitou myšlenku v obecné rovině, ale brání se její realizaci ve vlastní lokalitě (např. Wolsink, 1994). Lokální odpor vůči projektům může mít ve skutečnosti mnoho motivací a skrytých důvodů: od obav z obtěžování hlukem a snížení cen nemovitostí, přes vnímání vizuálního narušení obrazu krajiny, až po nesouhlas jako projev opozice vůči osobám zainteresovaným v projektech (místní politici, developerská firma či zahraniční investor). Vliv na postoje může mít neznalost problematiky, mýty a předsudky, lokální názoroví vůdci, ale i reálné nedostatky v konkrétních plánech a celkový lokální kontext projektu. V regionech, pro které představuje cestovní ruch svými příjmy důležitou součást místní ekonomiky, je argument vlivu výstavby VTE na jeho fungování ožehavým tématem, které dokáže významně ovlivnit veřejné mínění. V kontextu ČR a potažmo celé Evropy přitom existuje prozatím velmi málo výzkumných studií řešících tuto problematiku, proto v mnoha směrech přetrvávají spekulace a často přehnané obavy.

1

Příspěvek byl vytvořen v rámci grantového projektu GA AV ČR (č. KJB700860801) "Využití větrné energie: Hodnocení prostorových vztahů, environmentálních aspektů a sociálních souvislostí pomocí nástrojů GIS" 2 Podle Evropské komise by se měl podíl obnovitelných zdrojů energií (solární, větrná, vodní, biomasa, aj.) na celkové spotřebě energie zvýšit do roku 2020 na 20 % v průměru za celou EU (v současnosti je to cca 8,5 %). Česká republika předpokládá na konci příštího desetiletí podíl kolem 13 % (dnes asi 6 %) (Klimeš, 2008).

121

2. Potenciál a předpoklady cestovního ruchu území Za rozhodující lokalizační faktor většiny aktivit cestovního ruchu a rekreace lze označit přírodní potenciál cestovního ruchu. Přírodní potenciál (který je zastoupen reliéfem, klimatem, hydrologickými a biogeografickými poměry, velkoplošnými a maloplošnými chráněnými územími, atd.) určuje jak funkční tak prostorové rozmístění ve využití území. I přes svou důležitost však přírodní potenciál představuje pouze dílčí složkou a nelze jej ztotožňovat s celkovým potenciálem cestovního ruchu, neboť i složky kulturního subsystému (např. hrady a zámky, církevní, technické či vojenské památky, vesnické památkové rezervace či zóny, soubory lidové architektury a další kulturní zařízení) se mohou velmi významně podílet na celkovém potenciálu území. Do celkového potenciálu se někdy řadí také zaměstnanost a podnikatelská aktivita v cestovním ruchu - tedy ukazatele ekonomické a sociální (lidský či sociální kapitál). Významnější a pro hodnocení efektivnější je proto sledovat některé syntetické ukazatele jako např. potenciální rekreační plochy nebo turistickorekreační funkci a zatížení (v kombinaci se základní infrastrukturou cestovního ruchu). Jak jednotlivé dílčí části, tak celkový (syntetický) potenciál cestovního ruchu ukazují na výši či naopak nedostatek exponovanosti a šance využití daného území pro cestovní ruch a turistiku ve vyšším než lokálním měřítku (Vystoupil a kol., 2007). Přírodní potenciál lze chápat jako součást objektivní identity území. Představuje fyzické kvality lokality, distinktivní charakter místa, jeho krajinu a osobitost, která jej odlišuje od míst jiných. Identita místa má však i svoji subjektivní dimenzi. Tato identita či obraz (image) vzniká na základě subjektivního vnímání skutečnosti. Analýza percepce a zohlednění individuálních představ a názorů jsou důležité proto, že často ani výborné objektivní podmínky pro efektivitu a prosperitu určité lokality nemusejí být využity, pokud existují problémy a překážky subjektivního charakteru - to znamená, pokud klíčové skupiny lidí nemohou nebo nechtějí těchto podmínek využít. To platí pochopitelně i naopak, kdy právě subjektivní faktor (pozitivní vnímání, zhodnocení a vhodná marketingová komunikace) může zdánlivě nevýhodné podmínky obrátit ve svůj prospěch. Bína (2002) uvádí typické příklady, kdy lidský faktor jako iniciátor realizačních podmínek cestovního ruchu dokázal překonat lokalizační handicapy území a modifikovat charakteristiky jeho vhodnosti z hlediska některých aktivit představujících dílčí složky cestovního ruchu. Z marketingového pohledu má aspekt vnímání, resp. image dané lokality, klíčový vliv při strategickém plánování rozvojových aktivit a jejich uskutečňování (např. Foret, 2001). Z hlediska rozvoje cestovního ruchu nemusí být často nejdůležitějším faktorem objektivní potenciál území, ale spíše to, jak je území komplexně vnímáno pro něj klíčovými složkami veřejnosti (potenciální návštěvníci, investoři, média), jak je vnímáno a hodnoceno z pohledu vlastních obyvatel, reprezentantů místní správy a podnikatelských subjektů - kde tito vidí jeho silné a slabé stránky, a na kterých kvalitách (přírodní atraktivity, historické či architektonické památky, kulturně-společenský život, apod.) postaví strategie utváření „značky“ místa (place brand) a její komunikaci směrem k vnější veřejnosti.

3. Výzkum vlivu VTE na rozvoj cestovního ruchu – metodické přístupy Nedostatek empirických studií zabývajících se problematikou vztahu VTE a cestovního ruchu má důvody jak subjektivního, tak objektivního charakteru. V mnoha zemích, kde převládá vysoká míra sympatizace a podpory využívání čistých zdrojů energie (Rakousko, Dánsko, apod.) není de facto otázka jejich možného negativního vlivu na cestovní ruch nijak zvlášť řešena, naopak tyto byly a jsou efektivně využívány v rámci marketingové podpory turismu. VTE mohou být ve vztahu k cestovnímu ruchu vnímány a prezentovány jak negativně - což bývá v českém prostředí obvyklejší - jako: (-) stavby, které by měly odstrašovat potenciální návštěvníky od návštěvy dané lokality, 122

tak i pozitivně jako: (+) doplněk a součást okolní krajiny - nový architektonický prvek, přinášející jí nový rozměr a hodnotu; (+) stavby přinášející obcím do pokladny přímý finanční zisk, který je možno využít jak formou investic do infrastruktury, tak i na rozvoj cestovního ruchu a marketingovou propagaci lokality (informační tabule, naučné stezky a cyklostezky, podpora kulturních či sportovních akcí, mediální propagace, apod.); (+) objekty rozšiřující možnosti turistických aktivit těm, které zajímá téma výroby elektrické energie či moderních technologií obecně (v tomto smyslu VTE představující formu technických památek fungují jako cíle naučných a tématických tras a poznávacích exkurzí); (+) fenomén umožňující rozvinout informační a vzdělávací aktivity a posílit v rámci místní komunity povědomí o problematice obnovitelných zdrojů energie v kontextu ochrany životního prostředí. Objektivní důvody nedostatku empirických studií potom souvisí obecně s problémem validity výzkumu, jinými slovy s obtížností (resp. nemožností) měřit přímý vliv výstavby VTE na rozvoj cestovního ruchu představujícího komplexní sektor ovlivňovaný širokou škálou nezávislých faktorů a dílčích vlivů. Na cestovní ruch jako ekonomické odvětví působí celá řada faktorů (sociální situace ve státě, hodnota místní měny a kupní síla obyvatelstva, rozšířená nabídka možností cestovat do zahraničí, měnící se ceny pohonných hmot, sezónní výkyvy počasí, módní trendy, apod.), přičemž tyto faktory se vyvíjí relativně nezávisle na rozvoji VTE ve vybraných lokalitách. Možným způsobem výzkumu se tak jeví pouze nepřímé měření vlivu (resp. měřění preferencí a tendencí ke změně stávajícího chování) formou různých dotazníkových šetření či rozhovorů s aktuálními i potenciálními návštěvníky, turisty či se širší veřejností obecně, formou šetření se zástupci podnikatelských subjektů v oblasti cestovního ruchu a přidružených služeb, představiteli místních samospráv atd. Takové výzkumy byly prováděny například ve Skotsku a Walesu (MORI, 2002; NFO WorldGroup, 2003), tedy v zemích, pro které představuje právě cestovní ruch velice významný zdroj příjmů. Hlavní výsledky těchto výzkumů lze shrnout do následujících tezí: (i) pro většinu turistů je z hlediska volby lokality důležitý aspekt přírody, krásné krajiny a rozhledů, (ii) většina dotázaných vnímá přítomnost VTE v krajině neutrálně či dokonce pozitivně, pouze na necelou desetinu působí elektrárny negativně, (iii) pro devět z deseti dotázaných nemá přítomnost VTE žádný vliv na to, zda by navštívili danou lokalitu. Podobný výzkum (formou telefonického dotazování na reprezentativním vzorku téměř 2000 obyvatel starších 14 let) byl prováděn v Německu (Puhe, 2005). Na otázku, zda se během trávení své dovolené na území Německa, cítili být respondenti dotčení nějakými stavbami či objekty umístěnými v krajině, odpovědělo 82 % dotazovaných, že jim nic nevadilo a pouze 13 % vnímalo některé objekty rušivě (zbytek netrávil dovolenou v Německu). Z toho téměř 70 % odsoudilo atomové či tepelné elektrárny, 50 % tovární komíny, 40 % obecně výškové budovy, 31 % stožáry mobilních operátorů, 29 % sloupy a vedení vysokého napětí a jen necelá čtvrtina (24 %) větrné elektrárny. Zároveň 85 % respondentů potvrdilo, že by jim nevadilo strávit svoji dovolenou v místě, kde stojí VTE. Z metodiky výše popsaných přístupů bylo rámcově vycházeno i při terénních šetřeních realizovaných pro potřeby této studie.

123

4. Případová studie - Slezská Harta, Krušné Hory 4.1. Vymezení zájmového území Pro účely studie byla vybrána dvě zájmová území: okolí přehradní nádrže Slezská Harta (jako místo potenciální výstavby VTE) a jako srovnávací území lokality v okolí Božího Daru a Kryštofových Hamrů v Krušných horách (jako místa, kde již VTE několik let stojí a pracují). Přehradní nádrž Slezská Harta je jednak rezervoárem pitné vody, ale také rekreační oblastí s významným přírodním potenciálem. Související území je tvořeno pěti obcemi: Bílčice, Leskovec nad Moravicí, Nová Pláň, Razová a Roudno. Právě katastr Leskovce nad Moravicí byl developery identifikován jako vhodný kandidát pro výstavbu VTE, přičemž potenciální výstavba byla vstřícně přijata jak ze strany zastupitelstva obce, tak i akceptována místními obyvateli (v anketě, které se zúčastnilo 80 % obyvatel starších 18 let, se pro výstavbu vyslovily dvě třetiny občanů). Na druhé straně je projekt výstavby VTE vnímán některými představiteli na regionální (Moravskoslezský kraj) a vyšší lokální úrovni (ORP Bruntál, Mikroregion Slezská Harta) jako kolizní s plány na rozvoj cestovního ruchu v oblasti Slezská Harta (ve smyslu možné ztráty atraktivity území). Obr. 1: Fotovizualizace plánovaného větrného parku v pohledu ze silnice č. 452 ve směru na Leskovec nad Moravicí (Autor Stanislav Cetkovský)

Zdroj: Foto – Mgr. Stanislav Cetkovský, vlastní úpravy.

Krušné hory se řadí k územím s nejvyšším nainstalovaným výkonem VTE v ČR. Větrný park Kryštofovy Hamry (v provozu od roku 2007), nacházející se ve střední části Krušných hor v blízkosti vodní nádrže Přísečnice, je v současnosti největším větrným parkem u nás (21 turbín typu Enercon E-82, výška stožáru 85 m, výkon 2000 kW). V lokalitě Boží Dar stojí od roku 2006 dvě zařízení typu Enercon E-33 (výška stožáru 50 m, výkon 330 kW) a jedna starší (od roku 2001) elektrárna typu Energovars EWT-315 (výška 30 m, výkon 315 kW). Kromě toho se na území Krušných hor nachází VTE ještě v lokalitách Podmílesy, Loučná a Nová Ves v Horách (více viz. www.csve.cz). 4.2. Metodika výzkumu a charakteristika výběrového souboru V rozmezí července-srpna letošního roku byl realizován terénní výzkum zahrnující jednak standardizované dotazníkové šetření (provedené formou přímého dotazování pomocí vyškolených tazatelů) s turisty a návštěvníky vybraných zájmových oblastí a také řízené polostrukturované rozhovory s reprezentanty podnikatelských subjektů ve sféře cestovního ruchu (ubytovací a stravovací zařízení).

124

Obr. 2: Pohled na větrný park Kryštofovy Hamry od obce Měděnec směrem k vodní nádrži Přísešnice (Autor: Petr Kučera)

Zdroj: Foto – Bc. Petr Kučera.

Výzkum v rámci Krušných hor zahrnul území obcí a měst Boží Dar, Loučná, Kryštofovy Hamry, Kovářská, Měděnec, Výsluní, Vejprty a Jáchymov a obsáhnul celkem 100 respondentů z řad turistů a návštěvníků a 62 zástupců podnikatelských subjektů (penzionů, hotelů a restauračních zařízení). Výzkum v okolí Slezské Harty byl realizován v obcích Leskovec nad Moravicí, Nová Pláň, Razová a Roudno a zahrnul celkem 56 turistů a 11 podnikatelů. Výběrový soubor tak čítal celkem 156 respondentů z řad turistů a 73 zástupců podnikatelských subjektů. Výběr respondentů-turistů byl zaměřen tak, aby byla rovnoměrně zastoupena obě pohlaví i celé věkové spektrum. Toto šetření nelze sice považovat z hlediska techniky výběru za reprezentativní názor celé české populace, přesto mají zjištěné výsledky svoji vypovídací hodnotu a lze z nich vyvodit určité závěry - i vzhledem k téměř jednoznačnému vyznění výsledků, které byly navíc podpořeny údaji získanými z hloubkových rozhovorů se zástupci místních podnikatelů, které lze s jistým nadhledem považovat za lokální „experty“ na danou problematiku. Cílem výzkumu bylo identifikovat, jaké dopady má či může mít přítomnost VTE v těchto lokalitách na jejich vnímání z pohledu turistů, zda ovlivní budoucí návštěvnost těchto míst a potenciální zájem lidí navštívit místa s VTE. Záměrem rozhovorů bylo zmapovat jednak podnikatelskou realitu místních ubytovatelů a jejich názor na potenciální ovlivnění rozvoje cestovního ruchu a rekreace v území po výstavbě VTE (v případě Krušných hor), respektive postoje k případné výstavbě v souvislosti s ohrožením stávající klientely (v případě Slezské Harty). Návštěvníky lze rozdělit do tří skupin, kdy první skupina (téměř polovina dotázaných) představuje turisty, kteří v místě byli pouze na 1-denním výletě (bez přenocování), druhá skupina lidí (cca 10 %) v místě přebývala 1-3 noci, a třetí skupina (40 %) představuje ty, kteří zde trávili delší dovolenou (4 a více nocí). Jak v oblasti Krušných hor tak i v okolí Slezské Harty většina z dotázaných (zahrnujíc všechny tři výše zmíněné skupiny) přitom lokalitu navštívila již poněkolikáté a zhruba každý pátý tam jezdí pravidelně. V Krušných horách byli přitom do výběrového souboru zahrnuti pouze ti respondenti, kteří již měli osobní zkušenost, resp. vizuální kontakt s větrnými elektrárnami v tomto území.

125

4.3. Hodnocení vlivu VTE na cestovní ruch Jedním z cílů dotazování bylo zjistit, která hlediska jsou důležitá při rozhodování a výběru lokality, kterou si lidé volí jako cíl svého výletu či místo trávení dovolené. Za bezkonkurenčně nejdůležitější aspekt označili respondenti v obou studovaných územích krásnou krajinu a scenérie. Jako další faktory byly zdůrazněny výběr turistických tras a cyklostezek, pestrá nabídka aktivit a přívětiví lidé. V rámci Krušných hor byl dosti vyzdvihnut i aspekt zajímavé historie a historických památek. Naopak jako nedůležitá hlediska se ukázala být potřeba kulturních či zábavných akcí, dobrá dopravní dostupnost a aspekt nedotčenosti přírody. Tab. 1: Výčet hledisek důležitých při výběru místa trávení dovolené Dílčí aspekty / preference 1. Krásná krajina a okolní scenérie 2. Zajímavá historie a památky (pro lokalitu Krušné Hory) 3. Výběr turistických tras a cyklostezek 4. Pestrá nabídka možností co dělat a vidět 5. Přívětiví lidé (...) 13. Nabídka kulturních a společenských akcí 14. Dobrá dopravní dostupnost 15. Nedotčená (divoká) příroda bez známek lidské činnosti

[%] 85 % 55 % 35 % 28 % 28 % 11 % 11 % 8%

Zdroj: vlastní výzkum

Další otázky směřovaly již konkrétně k problematice vztahu VTE a cestovního ruchu (viz. Tab. 2 a 3). Podle většiny dotázaných (90 %) by jejich případná výstavba v blízkosti Slezské Harty neměla žádný vliv na budoucí návštěvy tohoto místa (tzn. přijeli by znovu) a podle jejich názoru by přítomnost VTE v lokalitě nijak neovlivnila rozvoj cestovního ruchu. Podobně v Krušných horách odpovědělo 95 % respondentů, že tamní přítomnost VTE nemá žádný vliv na tyto a budoucí návštěvy lokality. Jinými slovy lze říci, že přítomnost VTE téměř neovlivňuje oblíbenost lokality z hlediska cestovního ruchu a rekreace. Podle vyjádření části dotazovaných může jejich přítomnost působit na cestovní ruch dokonce pozitivně (zvýšení návštěvnosti). Možný negativní dopad na budoucí návštěvnost by výstavba VTE měla pouze dle názoru 6 % (Slezská Harta), resp. 3,5 % (Krušné hory) návštěvníků. Jako hlavní důvod tohoto postoje přitom uvedla většina z nich vnímání narušení krajinného rázu. Tato skupina lidí se přitom staví negativně i k výstavbě VTE v ČR obecně. Tab. 2: Vyhodnocení odpovědí na otázku: „Má (měla by) přítomnost VTE v místě trávení vaší dovolené či výletu vliv na rozhodování o tom, zda sem v budoucnu ještě přijedete nebo ne?“ Lokalita VTE ovlivní pozitivně VTE nemají vliv VTE ovlivní negativně Krušné hory 1,5 % 95 % 3,5 % Slezská Harta 4% 90 % 6% Zdroj: vlastní výzkum

Následující tabulka prezentuje vyhodnocení odpovědí na konkrétněji zaměřené (a dá se říci testovací) otázky vztahu VTE a turismu. Uvedené údaje lze souhrnně interpretovat tak, že ačkoliv existuje zhruba třetina lidí, která vnímá přítomnost VTE v české krajině rušivě a staví se skepticky k možnosti jejich využití pro rozvoj cestovního ruchu, přesto potvrzují, že by tento fenomén neovlivnil jejich budoucí návštěvnost dotčených lokalit. Pouze 6 % dotázaných vyjádřilo striktní přesvědčení, že by raději nejeli do míst, kde VTE stojí. Na druhé straně by pro téměř dvě třetiny dotázaných VTE představovaly vítaný cíl zájmu.

126

Tab. 3: Vyhodnocení odpovědí na otázky možnosti využití VTE pro rozvoj turistického ruchu Výrok / postoje [%] souhlasím nevím nesouhlasím 35 % 30 % 35 % VTE by se daly vhodně využít na podporu rozvoje turistického ruchu. 65 % 8% 27 % Měl bych zájem navštívit VTE, pokud by zde fungovalo informační centrum. 27 % 5% 68 % VTE výrazně narušují českou krajinu. 6% 10 % 84 % Pokud bych věděl, že v nějaké lokalitě stojí VTE, raději bych tam nejel. Zdroj: vlastní výzkum

Další přímá otázka směřovala na to, zda a do jaké míry ovlivňují zážitek turistů z návštěvy místa různé objekty lidské činnosti nacházející se v lokalitě Krušných hor. Za nejrušivější elementy, které negativně ovlivňují návštěvníky, byly označeny obecně průmyslové továrny a komíny - konkrétně potom tepelná elektrárna Prunéřov (v 67 % případů), doly a pozůstatky důlní činnosti (60 %), stožáry mobilních operátorů (29 %) a sloupy a dráty vysokonapěťového vedení (29 %). Větrné elektrárny označila za negativně působící element zhruba čtvrtina dotázaných. Na druhé straně ovšem pětina respondentů vyjádřila názor, že VTE v krajině Krušných horách působí pozitivně (v kontrastu s jinými formami průmyslu – důlní činnost, tepelné elektrárny, apod.). Pro 55 % návštěvníků nemají VTE žádný vliv na jejich zážitek z lokality. Obr. 3: Pohled z hradu Hasištejn směrem k tepelné elektrárně Prunéřov II.

Zdroj: Foto – Bc. Petr Kučera.

Hlavní poznatek ze šetření s místními podnikateli v oblasti cestovního ruchu (viz. Tab. 4) lze shrnout následovně: Potenciální výstavba VTE může ovlivnit krajinný ráz území, v opozici k nim je i čtvrtina provozovatelů ubytovacích zařízení (hodnotících VTE z pohledu rezidentů, kteří v jejich blízkosti trvale žijí, resp. v případě Harty budou trvale žít), ale na další rozvoj cestovního ruchu by neměly mít zásadní vliv. Tab. 4: Postoje zástupců podnikatelských subjektů k VTE (průměr za obě zájmová území) Aspekt / postoje [%] Pozitivní Neutrální Negativní 5% 85 % 10 % Vliv VTE na cestovní ruch 13 % 62 % 25 % Obecný postoj k VTE Zdroj: vlastní výzkum

127

5. „Good practices“ - příklady marketingového využití VTE pro rozvoj cestovního ruchu Reálné příklady ze zahraničí (Rakousko, Velká Británie, Dánsko, Austrálie, Kalifornie, aj.) (BWEA, 2006) ukazují, že větrné elektrárny jsou schopny přilákat zájem turistů a návštěvníků a s využitím vhodné marketingové propagace mohou přispět k rozvoji nových forem cestovního ruchu. V současnosti již má mnoho projektů výstavby větrných parků v sobě zakomponovány plány na jejich dílčí využití jako informačních či ekologických center, zastávek naučných tras či dokonce jako vyhlídkových věží (rozhleden) (např. v Lichteneggu v Rakousku, ve Swaffhamu ve Velké Británii, aj.) s cílem maximalizace turistického potenciálu těchto staveb. V této souvislosti se mluví dokonce o novém odvětví cestovního ruchu – tzv. „zelený turismus“ (green tourism). Větrné turbíny jsou většinou turistů vnímány jako symbol ekologicky orientovaného rozvoje a ochrany přírody a VTE přispívají k pozitivnějšímu image obcí a lokalit. Například na Kanárských ostrovech si některé hotely staví svůj image na tom, že fungují výhradně na bázi využívání obnovitelných (čistých) zdrojů energie, což je značnou částí turistů vnímáno jako konkurenční výhoda (NFO, 2003). Dle odhadů společnosti Countryside Energy (2008) je v současnosti v Dánsku téměř 6 tisíc VTE, které jsou využívány pro marketingovou podporu cestovního ruchu, přičemž propagace je zacílena převážně na německý trh, kde veřejnost vykazuje obecně vysoký zájem jak o otázky životního prostředí, tak i o nové technologie. V tomto směru mají provozovatelé VTE a zejména samotné obce v České republice značné rezervy.

6. Závěr Jak dokazují v zahraničí provedené výzkumy, reálná praxe i námi provedená šetření, výstavba VTE nemá (resp. má zanedbatelný) negativní vliv na fungování cestovního ruchu v dotčených lokalitách. Naopak v případech vhodné marketingové a mediální podpory mohou být tyto využity k rozvoji nových forem turismu (viz. např. BWEA, 2006). Tento fakt může být navíc posílen tím, že VTE u nás představují dosud relativně nový fenomén, který může přilákat zájem potenciálních návštěvníků. Projekty výstavby VTE si nemohou nikdy zajistit stoprocentní podporu místní komunity (residentů) či dokonce výrazné finanční přispění z pokladny samotných obcí. Na druhé straně představují pro ekonomicky a mediálně znevýhodněné obce možnost, jak tyto využít ve prospěch vlastního územního rozvoje a propagace lokality. SUMMARY A plan to increase a share of energy production gained from renewable sources has been proclaimed and ratified in most of the European countries including the Czech Republic. The usage of so called clean energy has become a global challenge that raises big controversies on a local and regional level though. Wind turbines turned out to be the most controversial phenomenon for both the scientific and public community. Hereat a social acceptance (community acceptance and political acceptance) is the key question in the planning and realisation process. A potential impacts on landscape character, swirling turbines´ noise and speculations concerning potential negative impacts on tourism have become the main arguments of opposition in the last two three years. The aim of the paper is to analyze, evaluate and empirically verify a potential impact of the wind power developments on tourism on the example of localities of Slezská Harta (dam lake) and Boží Dar and Kryštofovy Hamry (Ore Mountains).

128

POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY: BÍNA, J. (2002): Hodnocení potenciálu cestovního ruchu v obcích České republiky. Urbanismus a územní rozvoj, V., 1, s. 2-11. BWEA (2006): The Impact of Wind farms on the touris industry in the UK [online]. British Wind Energy Association c2006, [cit. 2008-07-15]. URL: DEVINE-WRIGHT, P. (2005): Beyond NIMBYism: Towards an Integrated Framework for understanding Public Perceptions of Wind Energy. Wind Energy. No. 8/2005, s.125-139. FORET, M. (2001): Image místa. In: Volek, P., Foretová, V. (eds.) Image měst a rozvoj regionů. Brno: MZLU, s. 68-71. FRANTÁL, B. (2008): Výzkum veřejného mínění o problematice využívání čistých zdrojů energie v obcích Rakov, Horní Netčice, Býškovice, Malhotice a Opatovice (výzkumná zpráva). Brno : ÚGN AV, 5 s. HAUER, A. (2003): Windenergie im Waldviertel. Wirtschaftsgeographische Analyse unter Berücksichtigung der Akzeptanz durch Anrainer, Zweitwohnungsbesitzer und Urlaubsgäste. Wirtschaftsgeographische Studien, Band 29, s. 29-46 KROHN S., DAMBORG S. (1999): On Public Attitudes Towards Wind Power. Renewable Energy, 16, (1), s. 954-960. MORI (2002): Tourist Attitudes towards Wind Farms [online]. MORI Scotland c2007, [cit. 2008-07-15] URL: NFO WorldGroup (2003): Investigation into Potential Impact of Wind Farms on Tourism in Wales [online]. [cit. 2008-07-15]. URL: PUHE, H. (2005): Windkraftanlagen und Tourismus. [online]. SOKO-institut BmbH c2008, [cit. 200807-15]. URL: TNS Factum (2004): Postoje obyvatel ČR ke stavbě větrných elektráren [výzkumná zpráva]. Praha, 13 s. VYSTOUPIL, J., HOLEŠINSKÁ, A., KUNC, J., ŠAUER, M. (2007): Návrh nové rajonizace cestovního ruchu ČR. Brno: Masarykova univerzita, 106 s. WOLSINK, M. (1994): Entanglement of Interests and Motives: Assumptions behind the NIMBY-theory on facility Siting. Urban Studies, 31, 6, s. 851-866.

ADRESY AUTORŮ: Mgr. Bohumil Frantál – Ústav Geoniky Akademie věd ČR, v.v.i., Oddělení environmentální geografie, Drobného 28, 602 00 Brno. E-mail: [email protected] RNDr. Josef Kunc, PhD. – Katedra regionální ekonomie a správy, Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity, Lipová 41a, 602 00 Brno. E-mail: [email protected] Mgr. Stanislav Cetkovský - Ústav Geoniky Akademie věd ČR, v.v.i., Oddělení environmentální geografie, Drobného 28, 602 00 Brno. E-mail: [email protected] Bc. Petr Kučera – Geografický ústav Masarykovy univerzity, Kotlářská 2, 61137 Brno, [email protected]

129

PŘEDPOKLADY A PŘÍLEŽITOSTI PRO ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Markéta Uhnavá, Jan Zvara Abstrakt: Cestovní ruch jako jedno z nejdůležitějších odvětví světové ekonomiky výrazně ovlivňuje pohled na strategický rozvoj měst a regionů. Stále se zvyšující pozornost je věnována tomuto odvětví. Tento příspěvek stručně naznačuje nutné předpoklady a příležitosti pro rozvoj cestovního ruchu města Brna a formy řízení tohoto důležitého odvětví místní ekonomiky. Nutnost kooperace platí v cestovním ruchu o to více než v jiných oblastech. Celosvětové trendy v cestovním ruchu zásadně ovlivňují jeho rozvoj v městě Brně. Pro místní samosprávu je nutné si uvědomit význam cestovního ruchu pro hospodářskou prosperitu města / regionu a vytvořit si jasnou profilaci destinace. Klíčová slova: Cestovní ruch, městský – kulturní cestovní ruch, město Brno, spolupráce, rozvoj, trendy Key words: Tourism, City-based cultural tourism, City of Brno, Cooperation, Development, Trends Cestovní ruch je oprávněně považován na největší obor světové ekonomiky. Rozvoj cestovního ruchu je podmíněn mnoha faktory, mezi nejdůležitější patří lokalizační předpoklady přírodní a antropogenní sféry, tj. kulturně – historické předpoklady. V poslední době se stále zvyšuje význam městského turismu a především jeho formy – kulturního turismu, a to jak na regionální, národní, ale i mezinárodní úrovni. V období, jejímž hlavním hnacím motorem je globalizace provázená vysokou mírou konkurence mohou v oblasti cestovního ruchu obstát pouze silné, tržně orientované a systémově řízené subjekty. Podmínky v oblasti poskytování služeb cestovního ruchu se tak nejen v ČR zásadním způsobem mění. Dle celosvětových trendů je jednou z nejvýznamnějších forem cestovního ruchu turismus městský. Jeho především krátkodobá forma je kulturní turismus, který může být vnímán a definován dvěma způsoby. První definice kulturního městské turismu je pohyb osob za kulturními atrakcemi měst do míst jiných než místo jejich trvalého pobytu za účelem získání nových informací, zážitků a uspokojení jejich kulturních potřeb1. Druhý způsob vnímání kulturního turismu je jeho záměna s volnočasovými aktivitami kulturního charakteru – zde není nutná podmínka cestování a pohybu do míst jiných něž místo trvalého pobytu. Obě formy trávení volného času – krátkodobý kulturní turismus i volnočasové aktivity kulturního rázu jsou velmi významné především pro rozvoj cestovního ruchu měst. Kulturní turismus je závislý na potenciálu antropogenní sféry. Město Brno se v kontextu rozvoje cestovního ruchu vymezuje jako kulturně-historická destinace bohatá především na architektonické památky, kulturní instituce a pravidelně pořádané akce. Vzhledem ke své poloze v rámci České republiky i střední Evropy má výjimečné postavení a výborné vstupní podmínky pro rozvoj cestovního ruchu v mnoha strategických oblastech. Při aktivitách vedoucích k rozvoje cestovního ruchu města Brna je nutné posilovat jasně srozumitelnou image města a jeho vizi – stát se vyhledávaným místem domácího i mezinárodního cestovního ruchu. Kulturně-historické předpoklady jsou taktéž pozitivním faktorem posilujícím rozvoj dalších forem cestovního ruchu, a to především kongresové a 1

City Tourism & Culture - The European Experience, ETC Research Report N° 2005 / 1, World Tourism Organization and European Travel Commission, Brussels, February 2005, ISBN 92-990034-1-6 (ETC)

130

incentivní turistiky. Pro město Brno je v současné době nutná jasná profilace na poli cestovního ruchu. Důležitým faktorem je zajištění zkvalitnění regionálního marketingu a organizace cestovního ruchu a vytvoření fungujícího systému řízení rozvoje cestovního ruchu. Správně učiněné kroky pak povedou ke zvýšení podílu cestovního ruchu na celkové hospodářské prosperitě města a celého regionu. Obr. 1: Předpoklady města Brna k typům cestovního ruchu


Rozvoj cestovního ruchu je zakotven ve strategických dokumentech Jihomoravského kraje a města Brna. Kromě Programu rozvoje Jihomoravského kraje, kde je podpora rozvoje cestovního ruchu silně akcentována, má krajský úřad zpracovaný i samotný Program rozvoje cestovního ruchu Jihomoravského kraje pro roky 2007–2013. Město Brno má se svém rozvojovém dokumentu Strategie pro Brno cestovní ruch zakotven především v pilířích ekonomický rozvoj a kvalita života. Pro subjekty v cestovním ruchu působící v jednom regionu je výhodnější spolupracovat než si navzájem konkurovat. Za tímto účelem byla Jihomoravským krajem, městem Brnem a Svazem obchodu a cestovního ruchu vytvořena Centrála cestovního ruchu - Jižní Morava (CCR JM). Kromě spolupráce bylo hlavním záměrem i vytvoření jednotné marketingové značky. Centrála cestovního ruchu – Jižní Morava je financována jak krajským úřadem, tak i městem Brnem. Tento model řízení cestovního ruchu je v Jihomoravském kraji v rámci České republiky unikátní2. Jedná se totiž o silně monocentrický region s centrem Brnem, kam zavítá nejvíce turistů a kde je také jednoznačně největší ubytovací kapacita v regionu. Spolupráce města a kraje je proto klíčová. Zajímavým faktorem ovlivňujícím rozvoj cestovního ruchu je jeho vlastnost koncentrace, resp. dekoncentrace a centralizace. Tyto efekty lze pozorovat při přirozeném vytváření turistických spádových oblastí. Spádové oblasti např. služeb mají centralizační efekty – u příkladu zázemí velkého města jeho obyvatelé využívají služeb nabízených centrálním sídlem – tzn. centrum má přitažlivé efekty pro své okolí. Turistický ruch v zázemí velkého 2

Sborník celostátního kolegia organizací cestovního ruchu v České republice, Česká centrála cestovního ruchu – CzechTourism, květen 2008

131

města má odlišný vliv na vytváření spádových turistických oblastí. Vazby vznikající ve směru decentralizačním, tj. vně z centra jsou silnější než opačné vazby ze zázemí vnitřním směrem. Použijeme-li Brno a jeho zázemí jako příklad centrálního velkého města a jeho zázemí, budou vazby směřující vně silnější (vyšší efekt bude zaznamenán např. u Prahy). Návštěvníci města Brna, ať již klasičtí turisté nebo návštěvníci kongresů a veletrhů využijí možnosti návštěvy zajímavých míst v regionu, tedy v zázemí města. Tato vazba bude zajisté silnější než např. vazby směřující z míst v zázemí do centra (turisté trávící dovolenou v okolí města natolik neovlivní nárůst počtu turistů ve městě Brně). Obr. 2: Řízení cestovního ruchu v Brně a Jihomoravském kraji


Kromě kooperace mezi hlavními subjekty v Jihomoravském kraji je neméně důležitá spolupráce3 i s dalšími aktéry působících v cestovním ruchu. Regiony i města jsou mnohovrstevné organismy, složené z městské správy, hoteliérů, restauratérů, obchodníků a dalších. Zákazník pak na základě svých prožitých či jen vnímaných zkušeností spojuje v naprosté většině případů jednotlivé služby a produkty s celým městem nebo regionem a nikoliv s koncovým poskytovatelem těchto služeb. Velkou výzvou a zájmem měst či regionů by měla být komunikace a kooperace s dotčenými aktéry a tím zvyšování kvality nabízených služeb a produktů celé destinace. Tím je nepřímo podporováno budování pozitivního image, které je stále důležitějším faktorem v meziměstské a meziregionální konkurenci. Celosvětové trendy v oblasti cestovního ruchu se nevyhýbají ani městu Brnu, proto je nutné zachytit jejich nástup a přizpůsobit podmínky pro rozvoj cestovního ruchu, tak aby byly zachyceny tyto změny progresivně. Celosvětové trendy4 ovlivňující sektor cestovního ruchu i města Brna:

Zvyšující se poptávka po kvalitě, pohodlí a bezpečnosti

3

Orte des Tourismus – Eine raum- und gessellschaftstheoretische Untersuchung, Andreas Pott, Transcript Verlag, Bielefeld, 2007. 4 Trends for Tourism in Europe, European Travel Commission, Brussels, November 2003

132

Tento faktor významně ovlivňuje rozhodování investorů – zvyšující se zájem o zvyšování počtu a standartu ubytovacích zařízení Zvyšující se poptávka po snadném způsobu dopravy – zvyšující se zájem o leteckou dopravu o Zavedení přímých leteckých linek do města Brna - výrazné zvýšení krátkodobých, především víkendových pobytů Zvyšující se poptávka po tzv. „one-person“ produktech o Změna v chování aktérů cestovního ruchu v postfordistickém období vede zpět k návratu individuálního turismu – důraz na individuality, pokles masovosti turismu Zvyšující se poptávka po mimosezónních pobytech o Nárůst počtu kulturních a sportovních akcí konaných především na podzim a na jaře Zvyšující se poptávka po tzv. „city-breaks“ a krátkodobých zahraničních pobytech o Zavedení letecké dopravy vedlo ke zvýšení tohoto segmentu cestovního ruchu města Brna o

V současné době je nutné si uvědomit stále se zvyšující význam cestovního ruchu pro rozvoj měst a regionů a pro jejich hospodářskou prosperitu. Vytvoření jasné profilace destinace je jedním ze základních předpokladů pro úspěšný rozvoj cestovního ruchu. SUMMARY: Tourism as one of the most important global economy fields has influenced the view on the strategic development of cities and regions. Still increasing attention is given to the tourism. This article briefly indicates necessary presumptions and opportunities for tourism development in the city of Brno and describes forms of managing of this important field in local economy. The cooperation between subjects interested in tourism is even more important than in other areas. The global trends in tourism influence very much also development of tourism in the city of Brno. For local government is very important to become aware of impact of tourism on the economical prosperity of city / region and to create clear identity of the destination. LITERATURA: City Tourism & Culture - The European Experience, ETC Research Report, N° 2005/1, Brussels : World Tourism Organization and European Travel Commission, February 2005. POTT, A. (2007): Orte des Tourismus – Eine raum- und gessellschaftstheoretische Untersuchung, Bielefeld : Transcript Verlag, 2007. Sborník celostátního kolegia organizací cestovního ruchu v České republice, Česká centrála cestovního ruchu – CzechTourism, květen 2008. Trends for Tourism in Europe, Brussels : European Travel Commission, November 2003,

ADRESY AUTORŮ: Mgr. Markéta Uhnavá, Masarykova univerzita, Geografický ústav, Kotlářská 2, 611 37 Brno, [email protected] Mgr. Jan Zvara, Masarykova univerzita, Geografický ústav, Kotlářská 2, 611 37 Brno, [email protected]

133

ZAHRÁDKAŘENÍ – SPECIFICKÉ TRÁVENÍ VOLNÉHO ČASU VE VELKOMĚSTĚ Sandra Keyzlarová Abstrakt: Zahrádkářské kolonie tvoří významnou součást urbánní krajiny. Plní funkce ekologické (jako sídelní zeleň), sociální (jako rekreační plochy) i ekonomické (jako rezervní plochy pro rozvoj města). Proto je s nimi v budoucnu potřeba nakládat v souladu s udržitelným rozvojem města, čerpat zkušeností ze zahraničí a zamyslet se nad všemi možnými variantami přeměn zahrádkářských kolonií. Klíčová slova: zahrádkaření, zahrádkářské kolonie, sídelní zeleň, zástavba, udržitelný rozvoj města, volný čas, Brno, Vídeň Key words: gardening, allotment gardens, urban green areas, build-up area, sustainable development of city, leisure time, Brno, Vienna

1 Život ve velkoměstě Zahrádkaření se jednoznačně řadí mezi jedny z nejoblíbenějších volnočasových aktivit širokého spektra obyvatel velkoměsta. Lidé pěstují květiny, keře, stromy, ať už na své zahradě, na balkoně nebo na střeše. Sledují televizní programy pro kutily, nakupují zahradní nábytek a nejrůznější nářadí v rozsáhlých nákupních centrech pro zahrádkáře. Specifickým jevem především středoevropských měst jsou pak zahrádkářské kolonie. V dnešní době při vytváření nových územních plánů vyvstávají otázky, zdali mají ještě zahrádkářské kolonie (dále jen ZK) v urbánním prostoru nějakou budoucnost. Proto je nutné připomenout si jejich kořeny, funkce a význam pro životní prostředí a vzít do úvahy zkušenosti ze zahraniční. Žijeme v hektické době. Režim pracovního dne ve velkoměstě lze charakterizovat ranními proudy dopravních prostředků, kdy se lidé přesouvají z místa bydliště na místo pracoviště. Rychle pracují, rychle se občerstvují, rychle nakupují a opět se rychle se stahují do svých domovů. Předměstské vily bývají často srovnávány s tzv. králíkárnami naplacato a tato novodobá sídliště se stávají pouhými noclehárnami. Moderní společnost vytváří téměř všechny nové prostory tak, aby do sebe lidé nenaráželi, a ubývá tak sociálních prostorů. Trendy trávení volného času se ubírají směrem k multifunkčním nákupním a zábavním centrům či individuálnímu sportovnímu vyžití.

2 Vývoj zahrádkářských kolonií Nezanedbatelné plochy téměř ve všech našich městech však ještě stále náleží ZK. Například v Brně vznikaly ve většině případů za hranicemi města jako rekreační plochy jeho zázemí. Dynamický růst města však tyto kolonie začal obklopovat a pohlcovat. Jejich podstatu lze snadno vystihnout pomocí politických a sociálních faktorů, které hýbaly s využíváním ZK již od jejich počátků. Ať už přímo, či nepřímo, tyto hnací síly ovlivňovaly a stále ovlivňují funkce, význam, vzhled, velikost ploch i rozmístění těchto objektů. Hlavní etapy vývoje ZK, jejich přibližnou dataci, hnací síly a klíčové faktory pro rozvoj ZK shrnuje následující přehled (Tab. 1), ze kterého je možné vyvodit dopady ZK na životní prostředí velkoměsta.

134

Tab. 1: Etapy vývoje ZK v politicko-sociálním kontextu. Přibližná datace etapy Název etapy Hnací síly Do konce 18. století Přecházející období Vztah člověka k přírodě I Přelom 18/19. století Počátky Urbanizace II 1914 – 1945 Válečné období Nedostatek potravin III 1945 – 1989 Komunismus Izolace IV Přelom 20/21. století Počátky demokracie Otevřené hranice V Od počátku 21. století Budoucnost Územní plánování VI

Klíčové faktory Ekologické Sociální Ekonomické Sociální Ekonomické * E-S-E

* Do úvahy by se měly vzít v rámci udržitelného rozvoje všechny tři faktory: Ekologické, Sociální i Ekonomické Zdroj: vlastní úpravy

Etapa 1: Již do prvních sídel si lidé přináší část přírody. Architektura se odjakživa propojuje se zelení, což lze dokumentovat například na babylonských visutých zahradách. Obyvatelé měst si uvědomovali estetické působení přírodních prvků, krajiny a její důležitosti pro svůj život. Zahrady se nejdříve zakládaly v zemích s příznivými klimatickými podmínkami, v Evropě zejména v oblastech blízkých Středozemnímu moři. Ve středověku se rozvíjely zejména při klášterech, později se rozšířily okrasné zahrady sloužící k odpočinku a hrám mezi šlechtu i měšťany. V 18. století se ve filozofických myšlenkách objevuje znovu návrat v přírodě, který se projevil i v oblasti okrasného zahradnictví. V průběhu historie lidstva se tak viditelně promítá potřeba styku se zelení a půdou při tvorbě nových sídel. Etapa 2: Samotný vznik ZK výrazně podpořily sociální okolnosti. V době průmyslové revoluce a následného přílivu nových obyvatel do měst hledala společnost nová útočiště. Rodinné zahrádky, vznikající nejdříve ve Velké Británii, Francii a Německu, nabídly pomoc nezaměstnaným a těm, kteří hledali sociální prostor (k vytváření kontaktů). Sloužily celým rodinám k efektivnímu trávení společného času, a to v městském prostředí, které zároveň připomíná venkovský způsob života v přírodním okolí. Etapa 3: Potřeba vlastní samozásobitelské produkce vzrostla během válečného období. Pozemky se během potravinové krize dělily a intenzivně se podle možností zemědělsky využívaly. Z období první světové války známe ZK lemující okolí Vídně (Vágner, 2004). Etapa 4: Zcela jiného významu nabývají ZK za komunistické éry. Mění se na rekreační plochy se zemědělskou funkcí. Politická situace nedovolovala volně cestovat za hranice (omezený cestovní ruch), trh nejen s potravinami byl nedostatečně zásobován (omezená nabídka). Výstavba se soustředila na panelové domy a tento specifický způsob bydlení vyhnal jejich uživatele do objektů individuální rekreace. ZK tak začaly úspěšně konkurovat chatám a chalupám. Organizovaný a státem podporovaný Český zahrádkářský svaz nabízel zahrádkářům výhody, např. odkupování vypěstovaných přebytků, apod. Dále ZK soužily jako prostor pro vlastní kreativitu, útěk ze všedního, šedého a betonového města a alespoň na chvíli dopřály pocit svobody. Etapa 5: Hnací síly, lidské potřeby plynoucí z politicko-sociálních změn, které vedly k zakládání, rozšiřování a obhospodařování ZK, utlumila sametová revoluce. Dosavadní poptávka po přírodním a sociálním prostředí byla uspokojena vyšší standardem bydlení (rodinné domky se zahrádkou) a možnost setkávat se s ostatními lidmi máme ve velkých zábavních a nákupních střediscích. Volný čas trávíme ve fitness a wellness centrech, cestování se stalo mnohem jednodušším a pohodlnějším. Produkce vlastních potravin se finančně nevyplatí. Hypermarkety a supermarkety nás denně ohromují širokým druhovým spektrem exotických plodin. Uvědomme si navíc, že požadavkem městského člověka je „hotový produkt, získaný bez práce“, jak uvádí Těšitel a kol. (2001). Etapa 6: ZK s jejich původními primárními funkcemi tedy již nepotřebujeme. Avšak přeměnit tyto plochy na stavební parcely a budovat další business nebo shopping parky, je pro městskou krajinu nebezpečné, neboť tak jako tak se tímto přístupem zbavujeme zelených 135

ploch a zvyšujeme tak environmentální riziko pro životní prostředí velkoměsta. (Keyzlarová, 2008) Otázkou stále zůstává, co čeká ZK v blízké budoucnosti. Plochy, na kterých se ZK rozkládají, patří různých uživatelům. Spravuje je obec, organizace (Český zahrádkářský svaz) či soukromí vlastníci. Prodej obecních pozemků se ZK byl zastaven a jejich uživatelé vyčkávají na verdikt územního plánu. Soukromí vlastníci postupují rozdílně. Zastánci tradičního zahrádkaření o odprodeji zahrádky ani neuvažují, někteří využili méně přehledné situace a zahájili výstavbu rodinných domů. Spekulanti vyčkávají. Zatím pozemek pronajímají, nechávají volně zpustnout nebo prodávají.

3 Zahrádkářské kolonie v současné krajině To, že se jedná o velmi aktuální tématiku, dokládají fotografie ze ZK Sadová v Brně (Obr. 1) pocházející ze září 2008. Rozsáhlé plochy jsou již dlouhodobě opuštěny původními uživateli. Ve zpustlých objektech se vytvořilo ideální prostředí pro osoby bez domova. Svévolně na těchto plochách hospodaří a celá oblast se stává pro bezprostřední okolí nepřehlednou, až budící pocit nebezpečí. Plánovaná výstavba rodinných domů tedy v budoucnu nahradí zahrádkářskou oblast, ubudou plochy sídelní zeleně, což by mělo být varovným signálem pro přeměny dalších ZK. Plochy sídelní zeleně by měly být zachovány, popř. přeměněny podle nároků současné společnosti, a to v rámci udržitelného rozvoje města, což znamená především minimalizovat zástavbu a podporovat plochy zeleně. Obr. 1: Opuštěný objekt v zahrádkářské kolonii Sadová, Brno, září 2008.

Zdroj: Foto - Keyzlarová (2008)

Pro životní prostředí velkoměsta mají všechny druhy sídelní zeleně nepostradatelný environmentální význam. Mezi funkce sídelní zeleně patří: bioklimatická funkce zeleně, ochrana půdy a hygienické funkce zeleně (viz Obr. 2).

136

Obr. 2: Environmentální význam sídelní zeleně.

Zdroj: Upraveno podle Novakove a kol. (1979)

V Brně zažily ZK svůj největší boom v dobách komunistické izolace před okolním světem. Z tohoto důvodu bývají někdy označovány jako „relikty socialismu“. Odkud se ale pak vzalo takové množství ZK v hlavním městě Rakouska, ve Vídni? Jejich husté rozmístění, a to i v těsné blízkosti centra, zachycuje následující mapa (Obr. 3). Jediným podstatným rozdílem v hnacích silách rozvoje ZK je právě zmiňovaná komunistická éra. Jak se vývojové faktory podepsaly na současné podobně ZK ve Vídni a v Brně, dokumentují výsledky srovnávací případové studie. Obr. 3: Zahrádkářské kolonie ve Vídni v roce 2007.

Zdroj: Upraveno podle Schimon (2007)

Pro toto porovnání bylo hodnoceno plošné i prostorové rozmístění ZK v obou městech, jejich vzhled a funkční využití. Jako podkladové materiály sloužily letecké snímky, fotografie a data z terénního průzkumu a samozřejmě statistické údaje získané z magistrátů obou měst. 137

První rozdíly jsou patrné již ze satelitního snímkování (Obr. 4). Uvedené snímky jsou pořízené ze stejné výšky z náhodně vybraných ZK v Brně a ve Vídni v přibližně stejném časovém horizontu. Lze z nich vyvodit dva podstatné závěry. Ve vídeňské ZK sledujeme menší pozemky v rámci kolonie a větší zastavěnosti v rámci jednotlivých objektů, což podle srovnání dalších kolonií odpovídá realitě. Obr. 4: Satelitní snímky zahrádkářských kolonií v Brně a ve Vídni. Brno

Vídeň

Zdroj: Google Earth

Rakouská strana totiž ke ZK přistupuje jinak než česká. Vídeňskému magistrátu nepřekáží sekundární obytná funkce zahrádek. Tento fakt dokumentuje graf (Obr. 5), ve kterém jsou znázorněny plochy ZK od roku 1986 a od roku 1994 ZK a ZK s funkcí celoročního bydlení. Graf je doplněn o lineární trend celkové plochy všech ZK ve Vídni. Plochy ZK od roku 1986 do současnosti vzrostly o 270 ha a ZK s funkcí celoročního bydlení postupně nahrazují ZK s funkcemi původními. Obr. 5: Vývoj ploch ZK [ha] ve Vídni od roku 1986 do 2007.

Zdroj: Magistrát města Vídně

138

Samozřejmě existuje horní hranice plošné zástavby pozemku, která nesmí přesáhnout 50 m2. Tímto zamezují vzniku velkoplošných objektů a chrání tak svou sídelní zeleň. Vznikají pak doslova zahradní města plná v naprosté většině dekorační zelení. Naopak v českém prostředí se spíše prosazuje přeměna ZK na obytné plochy s minimální zelení. Například v ZK v Brně (Jundrov, Lesná) pomalu ale jistě zaniká mnoho zahrádek pod vícepodlažními bytovými domy (Obr. 6). Tato zástavba s sebou přináší finanční výnosy, bytové jednotky, ale zároveň dochází ke ztrátám sídelní zeleně (její význam již byl zmíněn) a separaci pedosféry a atmosféry nepropustnými materiály velkých plošných rozměrů, což zvyšuje environmentální rizika pro městskou krajinu. Obr. 6: Fotografie postupující zástavby v zahrádkářských koloniích v Brně (září 2008).

Zdroj: Foto - Keyzlarová (2008)

Zastavěnými plochami a jejich negativními účinky na krajinu se zabýval Burghardt (2006). Mimo jiné uvádí tabulku s různými typy využití půdy a jejich plošnou zástavbou v rámci celého areálu na příkladu města Witten v Německu (Tab. 2). Jednoznačně z ní plyne, že ZK patří mezi plochy s nejmenší plochou zástavby, tedy mezi plochy s nejméně negativními vlivy pro okolní krajinu. Tab. 2: Typy využívání půd v městském prostředí a stupeň zastavění půdy. Typ využití Zastavěné území [%] Uzavřená bloková výstavba 80-100 Otevřená bloková výstavba 70-90 Terasové domy 60-80 Sídliště 50-70 Samostatné domy 40-60 Vilové čtvrtě 20-40 Zahrádkářské kolonie 20-40 Průmyslové a komerční areály 70-100 Ulice, parkoviště a přilehlá zeleň 80-100 Sportovní hřiště 80-100 Veřejná zeleň, veřejné zahrady 0-20 Zdroj: Clever a Korndörfer, 1991; Burghardt, 1993, In: Burghardt, 2006

Z výše uvedených souvislostí vyplývá závěr, že ZK vznikaly z ekonomických a hospodářských důvodů, rozšířily se ze sociálních a rekreačních potřeb a nyní by se měly 139

zachovat, popř. přeměnit a přizpůsobit současným nárokům společnosti, pro jejich environmentální význam. SUMMARY: During more than two-hundred long term history of allotment gardens, were many time changed their functional purposes. They were changing their importance and appearance mainly because of political and social turnings in society. Garden colonies subserve a lot of environmental functions, but nowadays is the accent put on their economical potential. The city development should fulfil conditions of sustainable development, what means to protect city green areas and to minimise built-up areas. LITERATURA A PRAMENY: BURGHARDT, W. (2006): Soil sealing and soil properties realted to sealing. In Functions of Soil for human Societies and the Environment, London : Geological Society, s. 117-124. KEYZLAROVÁ, S. (2008): Krajina v politicko-sociálních změnách na příkladu zahrádkářských kolonií. In: Fyzickogeografický sborník 6, Fyzická geografie a trvalá udržitelnost, Brno: Masarykova univerzita, (v tisku.). TĚŠITEL, J. a kol. (2001): Potřeba přírodních prvků v prostředí města – případová studie města Tábor. Životné prostredie, Bratislava : SAV, Vol. 35, s. 195-198. VÁGNER, J. (2004): Vznik a vývoj zahrádkových osad na území Česka. In: Geografie a proměny poznání geografické reality. Sborník příspěvků z Mezinárodní geografické konference, Ostrava : Ostravská univerzita, s. 231-237. NOVÁKOVÁ, E. a kol. (1979): Péče o zeleň jakou součást životního prostředí. Rada pro životní prostředí ČSR, Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 136 s.

ADRESA AUTORA: Mgr. Sandra Keyzlarová, Geografický ústav Přírodovědecké fakulty, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno, [email protected]

140

ČLOVĚK JAKO (URČUJÍCÍ)

FAKTOR BIODIVERZITY V KULTURNÍ KRAJINĚ

Zdeněk Lipský Abstrakt: Příspěvek se věnuje vzájemnému vztahu geodiverzity a biodiverzity v kulturní krajině využívané člověkem. Využíváním krajiny pro své potřeby vytváří člověk sekundární krajinnou strukturu, která je rozhodujícím faktorem ovlivňujícím biodiverzitu kulturní krajiny. Z toho vyplývají nesmírné možnosti a moc člověka a lidské společnosti měnit biodiverzitu, ekologickou stabilitu a procesy fungování krajiny, zároveň ale také ohromná zodpovědnost za stav současné i budoucí krajiny. V textu jsou uvedeny případy výrazného snížení, ale i zvýšení krajinné diverzity v důsledku lidských činností. Klíčová slova: kulturní krajina, biodiverzita, geodiverzita Key words: cultural landscape, biodiversity, geodiversity

1. Geodiverzita a biodiverzita krajiny a jejich význam Diverzita krajiny znamená její rozmanitost. Biodiverzita vyjadřuje rozmanitost projevů života, obecně na všech hierarchických prostorových úrovních od stanoviště až po celou Zemi. Podle složitosti organizace života lze rozlišovat (v nejširším pojetí) 1. diverzitu genetickou; 2. diverzitu organismů (nejčastěji je vyjadřovaná druhová diverzita, ale existuje i diverzita na úrovni rodů, čeledí a jiných taxonů); 3. diverzitu ekologickou (rozmanitost biomů, bioregionů, krajin, ekosystémů, stanovišť) a 4. diverzitu kulturní, která zahrnuje lidské vztahy na všech úrovních (Plesník, nepubl.). Geografickému pojetí a výzkumu jsou nejbližší ty nejvyšší úrovně biodiverzity - ekologická a kulturní. Ekosystémová diverzita se určuje obtížněji než druhová diverzita, protože hranice společenstev, ekosystémů či krajin jsou méně jednoznačné. Jejich počty se však také zjišťují, např. v rámci mapování biotopů v programu CORINE bylo v Evropě vyčleněno na 2500 typů přírodních a přírodě blízkých stanovišť (CORINE biotopes manual 1991). Biodiverzita jako výsledek evoluční historie života na Zemi probíhající více než 3 miliardy let je považována za klíčovou součást světového přírodního dědictví. Současně je ale biodiverzita i součástí světového kulturního dědictví, a nejedná se jen o rozmanitost lidských kultur. Patří sem také mimořádná genetická diverzita domácích zvířat a kulturních plodin, která je výsledkem jejich dlouhodobého využívání a šlechtění. Na celém světě je tak popsáno např. na 800 plemen skotu, 900 plemen ovcí, 600 plemen koz, 400 plemen prasat a 400 plemen koní (Stiling, 1992). Žádný z těchto druhů není ohrožen na existenci jako biologický druh, ale to neznamená, že není ohroženo jejich genetické bohatství. Příčinou ohrožení není obvyklá změna přírodního prostředí, znečištění nebo zánik biotopů, jako je tomu u přírodních druhů. Příčinou je ekonomický rozvoj v podmínkách globálního trhu se zjednodušeným důrazem na zisk a produktivitu. Tradiční plemena přizpůsobená místním podmínkám a potravním možnostem, se specifickými genetickými vlastnostmi jako jsou dlouhověkost, odolnost, schopnost pohybu v členitém terénu, malé teplotní a potravní nároky jsou dnes zatlačena do pozadí ve prospěch několika vysoce přeměněných a vyšlechtěných plemen (a kultivarů – v případě pěstovaných plodin) rozšířených na rozsáhlých územích po celé Zemi. Pěstování monoklonových lesních plantáží nebo chov hybridů s totožnými genetickými vlastnostmi je velmi riskantní z hlediska zachování genetické rozmanitosti. Stejně jako kulturní diverzita je nezbytnou podmínkou rozvoje člověka jako biologického a společenského druhu, uchování biodiverzity je podmínkou udržení a rozvoje všeho života na Zemi. Člověk je nedílnou součástí tohoto globálního společenstva – biosféry – a svou existencí na něm zcela závisí. Bez ochrany struktury, funkce a rozmanitosti světových 141

přírodních systémů by nebyl možný ani další rozvoj společnosti. Ochrana biodiverzity je proto zakotvena v různých mezinárodních dokumentech. Termín geodiverzita je proti biodiverzitě mnohem mladší, nejednoznačně definovaný a metodicky méně ujasněný. V České republice se začal používat až po roce 2000 zejména zásluhou Ložka (2000, 2005) a Cílka (2001, 2002). Cílek považuje geodiverzitu za komplementární výraz k pojmu biodiverzita. Definuje geodiverzitu ve zkráceném znění jako „substrátovou a morfologickou rozmanitost určitého území“. Tato definice je až příliš zjednodušená a zúžená na geologicko-geomorfologický pohled. Často citovaná Australská charta přírodního dědictví definuje naopak geodiverzitu v nejširším možném vymezení: „Geodiverzita zahrnuje celou šíři zemských rysů, včetně geologických, geomorfologických, paleontologických, půdních, hydrologických a atmosférických prvků, systémů a procesů.“ (Australian Natural Heritage Charter 1997, in Cílek, 2001) Geograf JOHN KIRTLAND WRIGHT použil výraz geodiverzita již v roce 1966. Geodiverzita v jeho obecném pojetí znamená “prostorovou rozmanitost Země“. Geografie může být podle Wrighta definována jako (doslova) „povědomí týkající se geodiverzity“ (WRIGHT 1966), volněji „věda o geodiverzitě“. Specifickou sociální interpretaci geodiverzity pak uvádí Karjalainen (1983). Chápeme-li však v současné době geodiverzitu ať už jako doplnění nebo opak k biodiverzitě, potom ji můžeme definovat přece jenom v užším pojetí jako „rozmanitost abiotických podmínek“ (na jakékoliv hierarchické úrovni – Lipský a Matějček, 2008, v tisku). Geodiverzitě krajiny byla dosud věnována mnohem menší pozornost než biodiverzitě, její význam je však v podstatě stejný. Geodiverzita je důležitým faktorem biodiverzity, jak bude uvedeno v následující části.

2. Vztah biodiverzity ke krajinné struktuře. Krajinná struktura, geodiverzita a biodiverzita přírodních krajin Geodiverzita a biodiverzita krajiny mají bezprostřední vazbu na strukturu krajiny. Primární (přírodní) krajinná struktura se může rozdělit na strukturu abiotických podmínek a strukturu biotického prostředí. Abiotická struktura se odráží v geodiverzitě, biotická struktura se projevuje v biodiverzitě. Primární faktory biodiverzity jsou dány heterogenitou abiotického prostředí a jeho působením na organismy. Pro vzájemný vztah geodiverzity a biodiverzity můžeme velmi názorně použít známou závislostní pyramidu složek fyzickogeografického (přírodního) prostředí (obr. č. 1). Z tohoto schématu vyplývá, že stejně jako je biotická složka (biotická struktura) krajiny závislá na abiotických podmínkách, je biodiverzita přírodní krajiny určujícím způsobem závislá na její geodiverzitě. Závislost biodiverzity na geodiverzitě vystihuje i skutečnost, že většina ochranářsky zajímavých, význačných a chráněných botanických lokalit je vázána na neobvyklý substrát nebo reliéf (Cílek, 2001). Opačný vztah závislosti geodiverzity na biodiverzitě neexistuje.

142

Obr. 1: Závislostní pyramida složek přírodního prostředí (Složky na základně pyramidy jsou nezávislé, směrem ke špičce pyramidy závislost roste)

Zdroj: Kolejka a Lipský, 1999

3. Krajinná struktura, geodiverzita a biodiverzita kulturních krajin Rozmanitost (geodiverzita i biodiverzita) současné kulturní krajiny je však ovlivněna nejenom její primární strukturou, ale také, a mnohdy rozhodujícím způsobem, i sekundární strukturou krajiny. Současná krajina a její struktura, tím i diverzita je proti přírodní krajině změněná minulou i současnou činností člověka. Geodiverzita je podobně jako biodiverzita postihována změnami a často je výrazně ochuzena vlivem lidské činnosti. V historickém vývoji kulturní krajiny docházelo ke snižování její geodiverzity především v důsledku zemědělského obdělávání – sběrem a odstraňováním kamenů z polí, odlamováním skalních výchozů na stavby, vysušováním a zavážením mokřadů i hnojením (Cílek, 2001). Ze zemědělské krajiny tak po staletí mizely prameniště a mokřady stejně jako přirozené výchozy skalního podloží. Ještě v 80. letech 20. století řešily resortní zemědělské výzkumné ústavy projekty, jak odstranit tyto „překážky“ bránící plynulému obdělávání zemědělských pozemků (Lipský, 2005). Naopak erozí, která odhaluje půdní vrstvy a skalní podloží a vytváří nové tvary reliéfu, stejně jako členěním krajiny mezemi, cestami, budováním teras, opěrných zdí, zářezů a náspů se geodiverzita a tím i biodiverzita krajiny zvyšuje. K procesům, které nejvíce mění původní přirozenou strukturu krajiny, patří těžební činnost. Těžba přitom může rozmanitost krajiny významně snižovat i významně zvyšovat. Těžba zasahuje vědomě právě do abiotického prostředí, tím mění geodiverzitu krajiny. Průvodními jevy těžební činnosti jsou narušení a razantní proměny krajinné struktury, změny energomateriálových toků a krajinných funkcí včetně změn v rozšíření společenstev a druhů. Těžební činností se zcela mění krajinný ráz a vznikají nové typy krajin. Těžba nerostných surovin charakterizovaná rozsáhlými zásahy do přírodního prostředí je většinou spojována s negativními následky na celý krajinný systém, který výrazně destabilizuje. Negativně je vnímána a hodnocena především změna, degradace a likvidace původní vegetace. Zároveň však často dochází k významnému zvýšení geodiverzity, protože vedle původního reliéfu, půd a geologického podloží vznikají nové, často exotické a nepřirozené tvary reliéfu, na povrch se dostávají různé typy substrátu s odlišným chemismem i odlišnými fyzikálními vlastnostmi. V souhrnu to znamená vznik nových 143

stanovišť (mnohdy extrémních), vyšší geodiverzitu a v návaznosti na ni též vyšší ekosystémovou i druhovou biodiverzitu. Konkrétní případy zvýšení geo- a biodiverzity v důsledku těžební činnosti jsou uvedeny v práci Lipského a Matějčka (2008 – v tisku) i v dalších pracích (např. Gremlica, 2007; Koutecká a Polášek 2007; Lipský, 2006).

4. Odpovědnost člověka za stav a fungování kulturní krajiny Biodiverzita a obecně rozmanitost krajiny představuje vysoce aktuální téma, jehož význam již dávno přesáhl rámec biologických vědních disciplín. Člověk se stal klíčovým faktorem ovlivňujícím biodiverzitu kulturní krajiny. Biodiverzita současné krajiny je totiž rozhodujícím způsobem závislá na krajinné struktuře, která je utvářena způsobem využívání krajiny a jednotlivých jejích částí (ploch). I tak je ovšem třeba stále vnímat silnou závislost sekundární (antropogenní funkční) struktury na primární (přírodní) struktuře, která do značné míry podmiňuje, usměrňuje a limituje způsob využívání. Ze závislosti biodiverzity, ekologické stability a procesů fungování krajiny (energomateriálových toků, pohybu a rozšíření druhů) na sekundární krajinné struktuře vyplývají ohromné možnosti, doslova moc člověka a lidské společnosti, jak měnit ekologický stav krajiny. Tyto změny doprovázejí celý vývoj krajiny a lidské společnosti. Mnohé změny vedly ke zhoršení ekologických podmínek a snížení biodiverzity, jiné je možné hodnotit spíše pozitivně. Poznání těchto změn a závislostí je třeba uplatnit v celém systému krajinného plánování (zejména tzv. land use planning), které bude spoluvytvářet budoucí strukturu kulturní krajiny. Člověk má totiž nejenom ohromnou moc, ale také nesmírnou zodpovědnost za stav a fungování celé krajiny. SUMMARY: Man as a crucial factor of biodiversity in cultural landscapes Both geodiversity and biodiversity in cultural landscapes have been altered by past and present man activities. The secondary landscape structure related to functional landscape use is a crucial factor of biodiversity in cultural landscapes. Natural landscape diversity have been decreased in the past by many activities especially by agricultural practices. Mining activities signify a dramatic transformation of landscape structure as well. In spite of general land degradation, diversity of mining landscapes has been often increased in a striking way. Higher substrate and relief heterogeneity results in higher biodiversity. Changes in landscape structure, geodiversity and biodiversity due to mining activities confirm a significant increase in landscape diversity and biodiversity as a result of creation of new habitats. LITERATURA: CÍLEK, V. (2001): Geodiverzita – opomíjený aspekt ochrany přírody a krajiny. Zprávy o geologických výzkumech v roce 2001, s. 13-15. CÍLEK, V.(2002): Geodiverzita. Ochrana přírody, 57, 2, s. 40-44. Commission of the European Communities (1991): CORINE Biotopes Mannual. Habitats of the European Community. Luxemburg. GREMLICA , T. (2007): Haldy po těžbě černého uhlí – velmi cenné biotopy v industriální a urbanizované krajině Kladenska. In: Grohmanová, L. (ed.) Těžba nerostných surovin a ochrana přírody. Sborník Ekologie krajiny 4, CZ-IALE, s. 32-63. KARJALAINEN, P. T.(1983): Geodiversiteetin humanistinen tulkinta (Geodiversity: a humanistic interpretation). Terra, 95, 4, s. 221-226. KOLEJKA, J., LIPSKÝ, Z . (1999): Mapy současné krajiny. Geografie, Sborník ČGS, 104, 3, s. 161175. KOUTECKÁ, V., POLÁŠEK, Z. (2007): Vliv hornické činnosti na úroveň biodiverzity těžbou ovlivněných území v Ostravsko-karvinském revíru. In: Grohmanová, L. (ed.) Těžba nerostných surovin a ochrana přírody. Sborník Ekologie krajiny 4, CZ-IALE, s. 224-244. LIPSKÝ, Z. (2005): Proměny krajiny. Zahrada-Park-Krajina, 15, 4, s. 2-6.

144

LIPSKÝ, Z. (2006): Proměna Kopistské výsypky na regionální biocentrum. Životné prostredie, 40, 4, s. 200-205. LIPSKÝ, Z., MATĚJČEK, T. (2008): Vliv těžby na diverzitu současné krajiny. Fyzickogeografický sborník 6, Brno : Masarykova univerzita, (v tisku). LOŽEK, V ( 2000) : Biodiverzita, ekofenomény a geodiverzita. Vesmír, 79, 2, s. 77-83. LOŽEK, V. (2005): Biodiverzita a geodiverzita. Ochrana přírody, 60, 7, s .195-199. PLESNÍK, J. (nepubl.): Složení a úrovně biologické rozmanitosti. Nepublikovaná přednáška. Praha : Agentura ochrany přírody a krajiny. STILING, P. D. (1992) : Introductory Ecology. London : Prentice Hall. WRIGHT, J. K. (1966) : Human Nature in Geography. Cambridge, Mass.

ADRESA AUTORA: Doc. RNDr. Zdeněk Lipský, CSc., Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Albertov 6, 128 43 Praha2, e-mail: [email protected] PODĚKOVÁNÍ: Příspěvek byl připraven v rámci řešení výzkumného záměru MSM 0021620831 „Geografické systémy a rizikové procesy v kontextu globálních změn a evropské integrace“.

145

SOUČASNÉ FYZICKOGEOGRAFICKÉ VÝZKUMY NA ÚSTAVU GEONIKY AV ČR, V.V.I. Karel Kirchner Abstrakt: Příspěvek se zabývá současným stavem fyzickogeografických výzkumů v oddělení environmentální geografie Ústavu geoniky AV ČR, v.v.i. Výzkumy jsou soustředěny v rámci dílčího výzkumného záměru „Životní prostředí a krajina v urbánních a rurálních regionech pod vlivem evropských integračních procesů“ a jsou rozděleny do tří okruhů. Tyto okruhy jsou naplňovány výzkumy tří oblastí fyzickogeografických výzkumů: geomorfologickou, klimatologicko-hydrologickou, biogeograficko-geoekologickou s výzkumem krajiny. Pozornost je věnována významným grantovým projektům a jejich výsledkům i směrování dalších fyzickogeografických výzkumů v oddělení. Klíčová slova: fyzická geografie, oddělení environmentální geografie, Ústav geoniky AV ČR, Key words: Physical Geography, Department of Environmental Geography, Institute of Geonics, Academy of Sciences of the Czech Republic

1. Úvod Fyzickogeografické výzkumy jsou na Ústavu geoniky AV ČR, v.v.i. (ÚGN) realizovány v pobočce Brno v rámci oddělení environmentální geografie. Předmětem hlavní činnosti ÚGN je vědecký výzkum materiálů zemské kůry a procesů v ní probíhajících, zvláště procesů indukovaných antropogenní činností a účinků těchto procesů na životní prostředí. Současné vědecké zaměření ÚGN je dáno výzkumným záměrem „Fyzikální a environmentální projevy v litosféře indukované antropogenní činností“. V oddělení environmentální geografie je řešen dílčí výzkumný záměr „Životní prostředí a krajina v urbánních a rurálních regionech pod vlivem evropských integračních procesů“, jehož hlavní cílem je výzkum komplexních vztahů mezi přírodními a společenskými procesy a jevy v krajině s využitím metod regionální geografie. Důraz je kladen na empirický výzkum, který je nezbytný v době prudce se měnící reality a z něhož vychází generalizace poznatků, která směřuje ke geoinformatické interpretaci výsledků (Blahota a Starý (eds.), 2007). Téma dílčího záměru oddělení environmentální geografie je rozděleno do tří okruhů: - Životní prostředí v urbánních regionech různého typu - Životní prostředí v rurálních, zvláště marginálních regionech - Environmentální rizika a souvislosti Výše uváděná témata jsou naplňována výzkumnými aktivitami v grantových projektech, mezinárodních projektech i v expertních studiích. Fyzickogeografické výzkumy jsou realizovány v rámci všech témat dílčího výzkumného záměru buď samostatnými projekty, nebo při vzájemné spolupráci na projektech komplexně zaměřených. Předkládaný příspěvek se zabývá přístupy a vybranými výsledky fyzickogeografických výzkumů v oddělení environmentální geografie, naznačuje východiska i vazby s komplexně pojatým fyzickogeografickým a geografickým výzkumem. Příspěvek se zabývá výrazněji obdobím posledních 5 let, neboť předcházející období bylo již dříve zpracováno (Kirchner, 2003). Předkládaný článek je zaměřen rovněž jako iniciativa k letošnímu Roku planety Země, neboť chce zvýraznit význam fyzické geografie jako jedné z geovědních disciplín, která umožňuje přispět k poznání a řešení dopadů přírodních rizik, optimálního využívání přírodních zdrojů a poskytnout podklady ke zvýšení vzájemné spolupráce i argumentace směrem ke 146

společnosti, což patří k nejvýznamnějším cílům Roku planety Země (podrobněji na www.rokplanetyzeme.cz ).

2. Některá východiska fyzickogeografických výzkumů V současném období v konkurenci dalších geovědních disciplín se snaží geografie zvýrazňovat svoji specifičnost, dochází však často ke specifikaci dílčích geografických disciplín (tedy i fyzickogeografických) a v rámci celé geografie dochází ke zvýrazňovaní dualismu mezi fyzickou a humánní geografií. K tomu přispívá i rostoucí dominance kvantitativních nomotetických přístupů ve fyzické geografii obecně a divergentní tendence se zvětšují (viz např. Minár a Mentlík, 2007). Mnohé práce již diskutují a nabízejí řešení pro společnou platformu (např. Kára, 1993; Matlovič 2006, Matlovič a Matlovičová, 2007; Minár a Mentlík, 2007). Při významném uplatňování základních výzkumných předností geografie tj. hodnocení prostoru (časo-prostoru) a syntetického přístupu může být významným sjednocujícím činitelem environmentální výzkum regionů. Ve fyzické geografii však rovněž přistupuje výraznější zapojení nových poznatků z příbuzných oborů věd o Zemi a dochází tak prolínání a kooperaci. Pro fyzickou geografii jsou velmi významné překryty s geofyzikou, geologií, biologií, geodézií a kartografií. Dochází tak nejen k rychlému rozšiřování speciálních poznatků, ale také ke vzniku nových oborů z původních fyzikálně geografických specializací (Goudie, 2000 citováno dle Kalvoda, 2001). Projevuje se zvyšující se specializace dílčích fyzickogeografických disciplín, jejichž výsledky je zapotřebí prostorově a časově integrovat, syntetizovat. V našem přístupu je tímto syntetizujícím objektem krajina, kterou tvoří přírodní (primární) struktura, funkční (sekundární) a humánní (terciérní) struktura (podrobněji Kolejka, 2007). Krajina se stává objektem regionální environmentální geografie a je zkoumána dostupnými fyzickogeografickými metodami. Specifickým trendem pro naše pracoviště je propojování poznatků fyzickogeografických a humánně geografických výzkumů v rámci krajinného prostoru. Fyzickogeografické výzkumy na našem pracovišti vycházely a navazovaly v uplynulém období na celkové fyzickogeografické trendy (Goudie a Kalvoda, 2007; Kalvoda, 2001a,b; Kalvoda a Minár; 2006) s důrazem na poznání dynamiky změn přírodních systémů (studium přírodních extrémů, ohrožení a rizik); poznání antropogenních procesů a jevů v krajině, jejich biogeografické a geoekologické aspekty. Významným aspektem fyzickogeografických (zejména geomorfologických a biogeografických) výzkumů bylo aplikování výsledků v oblasti ochrany přírody a životního prostředí, územním plánování.

3. Vybrané výsledky fyzickogeografických výzkumů V zásadě lze rozdělit fyzickogeografické výzkumy na našem pracovišti do oblasti geomorfologické, klimatologicko-hydrologické, biogeograficko-geoekologické s výzkumem krajiny. V rámci těchto oblastí jsou naplňovány jednotlivé okruhy dílčího výzkumného záměru (viz výše). Významným zaměřením výzkumu v oblasti geomorfologie bylo zkoumání extrémně dynamických geomorfologických procesů - přírodních hazardů (svahové pohyby, fluviální procesy - povodně) a jejich dopadů v krajině a společnosti (Hrádek, 2004, 2005). Vyznamným výstupem ukončeného grantového projektu GA ČR (č. 205/03/0211) Geografie vybraných přírodních extrémů, jejich dopady a kartografická vizualizace na Moravě a ve Slezsku (hlavní řešitel V. Voženílek, spoluřešitel K. Kirchner) byla souhrnná publikace o přírodních extrémech na Moravě a ve Slezsku (Brázdil a Kirchner a kol., 2007). Trvalá pozornost byla věnována geomorfologickému vývoji východního okraje Českého masivu 147

(Roštínský a Roetzel, 2005). Podrobně je řešena geomorfologická problematika Bohutického lesa (Roštínský 2007, postdoktorský grant GA AČR, řešitel P. Roštínský: Morfostrukturní analýza vyvýšeniny Bohutického lesa v kontextu geomorfologického vývoje jihovýchodního okraje Českého masivu. Výzkum vývoje reliéfu údolí střední Svratky a environmentální aspekty jsou řešeny grantovým projektem GA ČR: Geomorfologie údolí střední Svratky – kvartérní vývoj a environmentální aspekty, řešitel K. Kirchner. (Kirchner a kol., 2007). V rámci tohoto výzkumu byla zmapována významná dosud nepopsaná svahová deformace ve skalních horninách v údolí Svratky u Borače (Obr. 1) .Značná pozornost byla věnována reliéfu NP Podyjí, jeho antropogenním transformacím reliéfu, geomorfologické inventarizaci a možnostem ochrany přírody (Kirchner a kol., 2007). Tyto výzkumy měly významný teoreticko-metodologický i aplikační dopad. Významným zhodnocením dlouholetých geomorfologických bádání (včetně biogeografických) byl podíl našich pracovníků na zpracování 2. vydání Zeměpisného lexikonu - Hory a nížiny včetně mapy regionálního členění reliéfu ČR (Demek a Mackovčin (eds.) a kol., 2006). Obr. 1: Schematický zákres aktivní části svahové deformace u Borače (podle Roštínský, Kirchner 2006). Vysvetlivky: 1 – stržové dno údolí, 2 – odlučné stěny se skalními výchozy, 3 – nižší odlučné terénní stupně 4 – hlavní sesuvná rozsedlina, 5 – dílčí trhliny, místy s pseudokrasovými dutinami, 6 – boční čelo akumulace, 7 – rozsáhlejší akumulační elevace, 8 – bloky skalního podloží, 9 – oblasti bez výraznějších morfologických deformací

Zdroj: Roštínský a Kirchner, 2006.

Nové motivace geomorfologii přinesly výsledky geomorfologických a geologických výzkumů ve flyšovém reliéfu Vnějších Západních Karpat včetně svahových deformací a jejich interpretace pro poznání geneze a vývoje území (např. Kirchner a Krejčí 2005; Kirchner a Roštínský, 2007). Výzkumy přinesly poznatky o možnostech specifického vývoje lokalit a území a možností existence regionálně rozdílných struktur. Bude proto zapotřebí přehodnotit dřívější generalizace poznatků o reliéfu širších oblastí s ohledem na možnou jedinečnost a unikátnost vývoje včetně jeho nelineárnosti. Tyto skutečnosti odpovídají zjištěním (Kalvoda, 2001a), že různé přírodní systémy mohou mít vlastní skupiny efektivních zákonů, jejichž fundamentálním důsledkem je vznik a rozvoj rozmanitých struktur v prostoru a čase. V oblasti klimatologicko-hydrologické je v posledním období věnována značná pozornost řešení grantového projektu GA AV ČR: Historické povodně v ČR ve středoevropském 148

kontextu, jejich dokumentace, hodnocení a impakty, řešitel - J.Munzar. Jde o pokus sestavit s využitím historickogeografických metod komplexní obraz vybraných historických katastrofálních povodní v měřítku střední Evropy (Munzar a kol., 2006). Pozornost je věnována i historickým klimatickým extrémům (Lacinová a kol., 2007). Oblast biogeograficko-geoekologická a výzkumu krajiny se soustřeďuje na širokou problematiku biotické složky krajiny, včetně syntetických přístupů, které jsou založeny na geobiocenologickém pojetí biogeografických výzkumů (Buček a Lacina, 2006). Je řešena biogeografická diferenciace krajiny včetně vymezování typů kulturní krajiny, účinky sesouvání jako disturbančního procesu zvyšujícího heterogenitu a biodiverzitu krajiny (Kirchner a Lacina, 2004), geoekologická problematika environmentálně zatížených území (oblast Rožná - těžba a úprava uranových rud, Ostravsko hlubinná těžba černého uhlí – Lacina, 2006), monitoring invazních druhů nepůvodních rostlin (dolní část povodí Morávky). Geoekologický výzkum se zaměřuje i do pohraničních území na vymezení typů současné krajiny jako synergického výsledku přírodních podmínek a antropických aktivit. (Králicko). Hlavní pozornost v této oblasti je koncentrována na řešení grantových projektů GA ČR. V povodí Trkmanky probíhá řešení grantu: Analýza a modelování dynamiky prostorových vazeb ekotonů v prostředí GIS, odp. řešitel J. Lacina. Výzkumy se zaměřují na konstrukci mapy přírodní potenciální vegetace a podrobné fytocenologické snímkování vybraných transept s určením prostorových vazeb ekotonů. Dalším je projekt Environmentální význam mrtvého dřeva v říčních ekosystémech, odp. řešitel J. Lacina. Zaměřuje se na dokumentaci mrtvého dřeva v říčních korytech a posouzení jeho významu se zvláštním zřetelem na biotu. Syntetické fyzickogeografické přístupy byly uplatněny v minulém období při zpracování projektu GA AV ČR č. IAA3086301 Geografie malých měst (řešitel A. Vaishar), kde fyzickogeografické složky krajiny byly zahrnuty do charakterizování sídel i jejich typizace (Vaishar, a kol., 2004, Lacina a kol., 2007). Byla zpracována fyzickogeografická typizace malých měst Moravy a Slezska, včetně řady dalších charakteristik (Obr. 2 a 3). K řešení prostorových vztahů a environmentálních aspektů využití větrné energie přispívají fyzickogeografické výzkumy v rámci řešení projektu GA AVČR: Využití větrné energie: hodnocení prostorových vztahů, environmentálních aspektů a sociálních souvislostí pomocí nástrojů GIS, juniorský grant, hlavní řešitel E. Kallabová. Významným zhodnocením komplexních fyzickogeografických přístupů (krajina) a jejich vyjádřením v mapách je podíl na zpracování Atlasu krajiny ČR (J. Kolejka).

149

Obr.2: Koeficient ekologické stability v malých městech Moravy a Slezska v roce 2005

Zdroj: Vaishar a kol., 2008

Obr.3: Fyzickogeografická typizace malých měst Moravy a Slezska

Zdroj: Vaishar a kol., 2008

150

4. Závěr Fyzickogeografické výzkumy v oddělení environmentální geografie Ústavu geoniky AV ČR, v.v.i. se budou i nadále koncentrovat do oblastí geomorfologické, klimatologickohydrologické a biogeograficko-geoekologické s výzkumem krajiny. V souladu se současnými trendy výzkumu ve fyzické geografii se budeme zaměřovat na studium dynamiky přírodních systémů při zvýraznění extrémů, ohrožení a rizik včetně antropogenních procesů a jevů v krajině. Zaměříme se na zkoumání jejich geomorfologických, hydrologickoklimatologických, biogeografických a geoekologických aspektů. Specifickým trendem bude i nadále propojování poznatků fyzickogeografických a humánně geografických výzkumů v rámci krajinného prostoru. Příspěvek vznikl za podpory výzkumného záměru ÚGN AV ČR, v.v.i. č. AVOZ 30860518. SUMMARY Current physical geographical research activities at the Institute of Geonics – Academy of Sciences of the Czech Republic The contribution is dealing with the current state of the physical geographical research in the department of Environmental Geography at the Institute of Geonics – Academy of Sciences of the Czech Republic. The research activities are realised within the scope of the research project “Environment and landscape in the urban and rural regions under the influence of European integration processes” and are divided into three spheres of action: i) environment in urban regions of the different types, ii) environment in the rural, especially marginal regions, iii) environmental hazards and causalities. These above-mentioned spheres of action include three kinds of physical geographical research activities: geomorphological, climate-hydrological, biogeographical, geoecological with the research of the landscape. Direction of the future research activities will be consistent with the current trends in the physical geography, which are concentrated on study of dynamism of the natural systems – with special attention to the extremes, threats and risks including anthropogenic processes and phenomena in the landscape as well. LITERATURA A PRAMENY BLAHETA, R., STARÝ, J. eds. (2007): 25 let Ústavu geoniky AV ČR, v.v.i. ÚGN AV ČR, v.v.i.. Ostrava: ÚGN AV ČR, v.v.i. BRÁZDIL, R., KIRCHNER, K. a kol. (2007): Vybrané přírodní extrémy a jejich dopady na Moravě a ve Slezsku. Brno : MU, Praha : ČHMÚ, Ostrava : ÚGN AV ČR, v.v.i. BUČEK, A., LACINA, J. (2006): Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí a její využití v krajinném plánování. In: Dreslerová, J., Packová, P. (eds.) Krajinné plánování a ekologie krajiny. Sborník ekologie krajiny 2, Brno : Česká společnost pro krajinnou ekologii – Regionální organizace CZ-IALE, s. 18-29. DEMEK, J., MACKOVČIN, P. (eds.) a kol. (2006): Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. 2. vydání, Brno : AOPAK ČR. GOUDIE, A., S., KALVODA, J. (eds.) (2007): Geomorphological variations. Praha : Nakladatelství P3K. HRÁDEK, M. (2004): Floods and human impacts to braided river patterns in the Western Carpathian Foothill. In: Drbohlav, D., Kalvoda, J., Voženílek, V. eds. Czech geography at the dawn of the Millienium. Czech Geographic Society. Olomouc : Univerzita Palackého, s. 137-149. HRÁDEK, M. (2005): Changes in the channels and floodplains of Sudetic rivers in the Morava river basin after thw flood in July 1997. In: Szponar A., Horska-Schwarz, S. (eds.) The problems of landscape ecology, vol.17 (2005), Wroclaw : Polish association for landscape ecology, Wroclaw University, s. 226-231. KÁRA, J. (1993): Spor o paradigma, geografický výzkum a společenská praxe. In: Sýkora, L. ed. Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii. Praha : Univerzita Karlova, s. 4-8.

151

KALVODA, J. (2001a): Fyzická geografie. In: Létal, A., Szcyrba, Z., Vysoudil, M. (eds.) Česká geografie v období informačních technologií. Sborník příspěvků Výroční konference ČGS, Olomouc, září 2001. Olomouc : Univerzita Palackého, s. 4-11. KALVODA J. (2001b): Progress in physical geography. Acta Universitatis Carolinae, Geographica, 32, 2, s. 11-14. KALVODA J., MINÁR J. (2006): Prologue: Progress in methods of geomophological research. Geomorphologia Slovana, 1/2006, s. 5-7. KIRCHNER, K., LACINA, J. (2004): Slope movements as a disturbance agent increasing heterogeneity and biodiversity of landscape in Eastern Moravia. Ekológia (Bratislava), 23, Supplement, vol. 1, s. 94-103. KIRCHNER, K., KREJČÍ, O. (2005): Slope deformations - an important geomorphological phenomenon of the Outer Western Carpathians. Geographia, Studia et Dissertationes, 27, s. 2538. KIRCHNER, K., ROŠTÍNSKÝ, P. (2007): Geomorfologie a výzkum svahových deformací ve Vnějších Západních Karpatech. Documenta geonica 2007, 2, Ostrava : ÚGN AV ČR, v.v.i., s. 119-124. KIRCHNER, K., CIBULKOVÁ, P., DEMEK, J., HAVLÍČEK, M., ŠKORPÍK, M. (2007): Vybrané abiotické charakteristiky krajinně-ekologických segmentů Národního parku Podyjí. Thayensia (Znojmo), 2007, 7, Znojmo : NP Podyjí. s. 55-73. KIRCHNER, K., HUBATKA, F., NEHYBA, S., PETERKOVÁ, L. (2007): Geomorphic evolution of the Svratka river valley, NW of Brno (South Moravia, Czech Republic). In: Kovács, J., Varga, G., Kovács, I. P. (eds.) Carpatho-Balkan-Dinaric conference on geomorphology. Book of abstracts. Pécs : Institute of Geography University of Pécs, s. 33. KLAPKA, P. (2004): Krajinné mikrochory Krkonoš. Opera Corcontica, 41, 2, s. 478-483. LACINA, J. (2006): Functional diferentiation of landscapes in the area of deep coal mining downsizing in the Ostrava region. Moravian Geographical Reports. Vol. 14, 2006, 2, s. 3-15. LACINA, J., CETKOVSKÝ, S., HALAS, P. (2007): Vliv těžby a úpravy uranových rud v okolí Dolní Rožínky na biodiverzitu a ráz krajiny. In: Grohmanová, L. (ed.) Těžba nerostných surovin a ochrana přírody, Sborník ekologie krajiny 4, Brno : Nakladatelství a vydavatelství Lesnická práce, s.r.o. s 21-31. LACINA, J., KIRCHNER, K., KALLABOVÁ, E. (2007): Fyzickogeografická typizace malých měst Moravy a Slezska. In: Herber, V. (ed.) Fyzickogeografický sborník 5, Fyzická geografie – výzkum, vzdělávání, aplikace. Příspěvky z 24. výroční konference FG sekce ČGS konané dne 13. a 14.února 2007 v Brně. Brno : Masarykova univerzita, s. 69-73. LACINOVÁ, M., MUNZAR, J., FRANC, M. (2007): Newly identified historical tornadoes in the Czech Republic from 16th to the 20th centuries. Atmospheric Research, 83 (2007), s. 488-492. KOLEJKA, J. (2007): Metody studia změn krajiny. Miscelĺanea Geographica, Universitatis Bohemiae Occidentalis, 13, Plzeň : Západočeská univerzita, s. 75-90. MATLOVIČ, R. (2006): Geografia – hľadanie tmelu (k otázke autonómor a jednoty geografie, jej externej pozicie a inštitucionálneho začlenenia so špecifickým zreteľomi na slovenskú situáciu). In: Matlovič, R., Ira, V. (eds.) Vývoj, súčasný stav a perspektívy slovenskej geografie v 21. storočí. Folia geographica 9, Acta Facultatis studiorum Humanitatis et Naturae Universitatis Prešoviensis, roč. XLIV, Prešov : Prešovská univerzita, s. 6-43. MATLOVIČ, R., MATLOVIČOVÁ, K. (2007): Koncept miesta vo vývoji geografického myslenia. In: Kraft, S., Míčková, K., Rypl, J., Švec, P., Vančura M. (eds.) Česká geografie v evropském prostoru. XXI. Sjezd České geografické společnosti. České Budějovice : Jihočeská univerzita, s. 181-190. MINÁR, J., MENTLÍK, P. (2007): GIS ako všeobecný a špecifický nástroj geografického výskumu. Miscelĺanea Geographica, Universitatis Bohemiae Occidentalis, 13, Plzeň : Západočeská univerzita, s. 47-52. MUNZAR, J., ELLEDER, L., DEUTSCH, M. (2005): The catastrophic flood in February/March 1784 – a natural disaster of European scope. Moravian Geographical Reports, Vol. 13, 1, s. 8-24. MUNZAR, J., DEUTCH, M., ELLEDER, L., ONDRÁČEK, S., KALLABOVÁ, E., HRÁDEK, M. (2006): Historical Floods in Central Europe and their Documentation by means of Floodmarks and other epigraphic Monuments. Moravian Geographical Reports, Vol. 14, 3, s. 26-44. ROŠTÍNSKÝ, P. (2007): Geomorfologická pozice hrubě klastických sedimentů spodního miocénu v širším prostoru vyvýšeniny Bohutický les na jižní Moravě a jejich vztahy k netektonickému vývoji reliéfu. Sborník prací Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity, 237, Geografie – Geologie 10, Ostrava : Ostravská univerzita, s. 128-149.

152

ROŠTÍNSKÝ, P., ROETZEL, R. (2005): Exhumed Cenozoic landforms on the SE flank of the Bohemian Massif in the Czech Republic and Austria. Zeitschrift für Geomorphologie, 49, 1, s. 2345. ROŠTÍNSKÝ, P., KIRCHNER, K. (2006): Bloková svahová deformace v krystalických horninách v údolí Svratky severozápadně od Tišnova. Geografie-Sborník ČGS, 111, 2, s. 217-220. SÝKORA, L. (2008): Idiografická a nomotetická koncepce v geografii: kontraproduktivní spor o povahu a podstatu poznání. In: Popková, K., Šmída, J. (eds.) Geodny 2008. Sborník abstraktů, Liberec : Technická univerzita v Liberci, s. 58. VAISHAR, A. a kol. (2008): Geografie malých měst. Studia geographica 99, Brno : Ústav geoniky AVČR, v.v.i. VAISHAR, A., KIRCHNER, K., LACINA, J. (2004): Landscape of Small Moravian Towns. In Kirchner, K., Wojtanowicz, J. (eds.) Cultural Landscape. Brno : Regiograph, s. 57-74.

INTERNETOVÉ ZDROJE: Mezinárodní rok planety Země a jeho program v ČR, 2008, http://www.rokplanetyzeme.cz

ADRESA AUTORA: RNDr. Karel Kirchner, CSc., Ústav geoniky AVČR, v.v.i., pobočka Brno, Drobného 28, 602 00 Brno, [email protected]

153

VPLYV POVRCHOVEJ ŤAŽBY NERASTNÝCH SUROVÍN NA KRAJINU V OKOLÍ VALASKEJ Pavel Hronček Abstrakt: Štúdia analyzuje lomy ako povrchové relikty po ťažbe nerastných surovín v okolí Valaskej (v katastrálnom území). Lomy sú hodnotené z hľadiska genetickej klasifikácie antropogénnych (montánnych) foriem reliéfu. Po stanovení ich presnej polohy v katastrálnom území Valaskej a priradení názvu pre potreby predkladanej štúdie sme stanovili ťaženú nerastnú surovinu. Následne sme analyzovali ich tvar, veľkosť, vegetačné zloženie a ich vplyv na krajinu. Pri lome hrb, kde sa spracúvala vyťažená surovina priamo v jeho zázemí sme spracovali aj stručnú históriu tehelne. Celkove sme identifikovali v katastrálnom území Valaskej šesť lomov: lom 1 Hrb, 2 Lipová, 3 Jaskyňa na Lipovej, 4 Pred dolinu, 5 Ptôčky a 6 Závoz. Kľúčové slová: montánne antropogénne formy reliéfu, lomy, okolie Valaskej, antropogénne zmeny krajiny Key words: mining anthropogenic forms of relief, quarries, Valaská surroundings, anthropohenic changes of landscape

Úvod V druhej polovici 19. storočia sa začala rozvíjať ťažba stavebných nerastných surovín v katastrálnom území Valaskej. Nárast ťažobnej činnosti v 19. storočí sa prejavil vznikom niekoľkých lomov, ktoré je možné v teréne pozorovať aj v súčasnosti. Ťažba stavebných nerastných surovín nadobudla najväčšie kvantitatívne rozmery v druhej polovici 20. storočia. V súčasnosti (nepočítajúc minimálnu občasnú nepovolenú ťažbu) je ťažba nerastných surovín v katastrálnom území Valaskej ukončená. Všetky povrchové montánne antropogénne relikty sú v štádiu staroby a postupného zániku. Cieľom štúdie je zmapovať a analyzovať stopy po zaniknutých povrchových montánnych antropogénnych tvaroch reliéfu v okolí Valaskej na základe terénneho výskumu. Metodika prác počas terénneho výskumu vychádzala zo základných krokov využívaných pri terénnom výskume antropogénnych tvarov reliéfu podľa Demeka (Demek, 1987), Laciku (Lacika, 1999) a tiež podľa Zapletala (Zapletal, 1968). Z hľadiska analýz jednotlivých montánnych antropogénnych tvarov reliéfu sme využili komplexnú metodiku spracovanú Hrončekom (Hronček, 2007), ktorá vychádza zo starších prác autorov zaoberajúcou sa antropogénnou geomorfológiou. Najdôležitejšia a najzložitejšia časť práce počas antropogénneho geomorfologického terénneho výskumu spočívala v analýze povrchových stôp po zaniknutých ťažobných tvaroch reliéfu. Tieto tvary sú v takom štádiu sprírodnenia, že už nepripomínajú antropogénne vytvorené a podmienené tvary reliéfu. Pre potreby štúdie sme využili metodické postupy podľa Nováčeka (Nováček, 2006) a Maliniaka (Maliniak, 2005). V štúdii analyzujeme povrchové montánne antropogénne formy reliéfu po ťažbe a spracovaní nerastných surovín, ktoré boli vytvorené v priebehu 19. a 20. storočia. Pre účely predkladaného vedeckého príspevku budeme pod okolím Valaskej chápať v súčasnosti platné katastrálne hranice obce. Obec Valaská leží v severnej časti Banskobystrického kraja 40 km severovýchodne od krajského mesta. V rámci Breznianskeho okresu leží v jeho západnej časti. Vzhľadom k obsahu štúdie je dôležité pripomenúť polohu katastrálneho územia vzhľadom ku 154

geoorfologickému členeniu Slovenska. Z hľadiska geomorfologického členenia leží severná časť katastrálneho územia vo fatransko – tatranskej oblasti, v celku Nízke Tatry, podcelku Ďumbierske Tatry. Centrálna časť pozdĺž rieky Hron je lokalizovaná v celku Horehronské podolie, podcelku Lopejská kotlina. Južná časť katastrálneho územia patrí do oblasti Slovenské rudohorie, celku Veporské vrchy. V katastrálnom území Valaskej sme identifikovali šesť lomov: Lom Na hrb, Lom Lipová, Lom Jaskyňa na Lipovej, Lom Pred dolinu, Lom Potôčky, Lom Závoz.

1 Lom Na hrb Na základe doterajšieho stavu historicko-geografického výskumu môžeme vznik valaštianskej tehelne položiť do druhej polovice 19. storočia. Na katastrálnej mape Valaskej z roku 1877 však budova tehelne ešte nie je zakreslená, čo potvrdzuje že vznikla až po tomto roku. Mapa zobrazuje pozemok vyplnený značkou, ktorý poukazuje na prítomnosť lomu – hliniska, prípadne na eróziou zdevastovanú pôdu. Hranice pozemku presne vymedzujú areál neskoršej tehelne a tiež starého lomu Na hrb. Podľa záznamov obecnej kroniky tehelňu založil bohatý miestny občan pán Valentíny. V tehelni bola zavedená ručná výroba tehál, táto práca si vyžadovala dobré znalosti remesla a zručnosť. Preto Valentíny priviedol do Valaskej talianskych odborníkov. Začiatkom 20. storočia tehelňu odkúpil Teodor Šima. Nový majiteľ pokračoval v ručnej výrobe tehál až do 30. rokov 20. storočia kedy zaviedol strojovú výrobu. Areál tehelne v tomto období nadobudol takú podobu ako ju zachytáva aj schematický náčrt. V tejto lokalite bol problém s vodou, preto sa spočiatku akumulovala dažďová voda do jám – ,,tajchov“, až Teodor Šima vybudoval v priestore tehelne studňu hlbokú až 20 m. Práve táto studňa po prekrytí betónovou platňou existuje aj v súčasnosti, ako posledný stavebný relikt po tehelni. V severnej najnižšie položenej časti areálu tehelne vybudoval Teodor Šima aj vápenku. Keďže na výstavbu vápenky bol použitý nekvalitný kameň s koryta Hrona kruhová pec po niekoľkých použitiach popraskala. Šima ju dal rozobrať a kamene predal ako stavebný materiál. Vápenec sa dopravoval do vápenky na volských záprahoch z lomov Lipová a Potôčky. Po druhej svetovej vojne prešla tehelňa do vlastníctva miestneho národného výboru (MNV). MNV dalo vojnou poškodenú tehelňu obnoviť a pokračovalo vo výrobe. V tomto období predstavovala ročná výroba okolo 100 000 kusov za sezónu. V 50. rokoch 20. storočia sa začalo s výstavbou ,,Novej“ Valaskej. Práve výstavba ,,Novej“ Valaskej, pre ktorú boli predovšetkým určené vyrábané tehly znamenala koniec tehelne. Nové domy boli postavené aj južne od areálu tehelne na ložisku kvalitnej tehliarskej hliny. Zastavanie ložiska viedlo k uzavretiu starého lomu Na hrb, a k otvoreniu nového lomu východne od tehelne nad dnešnou Partizánskou ulicou. Tehliarska hlina v novom lome bola však nekvalitná s obsahom veľkého množstva drobných kameňov, ktoré sa ťažko odstraňovali aj po jej niekoľkonásobnom premiesení. Nekvalitná surovina a poloha tehelne (už sa nachádzala v centre novo budovanej časti obce) viedli k rozhodnutiu MNV o zastavení výroby v 60. rokoch 20. storočia. Tehelňa bola postupne asanovaná a po rekultivácii starého lomu tu v súčasnosti prebieha výstavba rodinných domov (Partizánska ulica). Nový lom Na Hrb bol otvorený v 50. rokoch 20. storočia a v súčasnosti sa nachádza v štádiu postupného prirodzeného zániku bez rekultivácie. Zachovaný je jeho relikt v pôvodných tvarových líniách. Lom bol otvorený na ložisku holocénnych deluviálnych hlín vhodných ako tehliarska surovina na výrobu plných tehál. Geomorfologická hodnota týchto hornín je veľmi nízka, na základe čoho po ukončení ťažby je prirodzený morfologický vývoj lomu smerujúci k jeho zániku veľmi rýchly.

155

Obr. 1: Schematický náčrt tehelne vo Valaskej v lokalite Na hrb v prvej polovicu 20. storočia. Legenda: 1 zvážna na ručný pohon, 2 šnek na mletie hliny a striháreň tehál, 3 sušiareň tehál (pajta), 4 pec na pálenie tehál (otvorená pec), 5 približný priestor lokalizácie nádrží (tajchov) na akumuláciu dažďovej vody, 6 studňa (Šimove studňa) vybudovaná v 30. rokoch 20. storočia, 7 dom majiteľa tehelne, 8 domy robotníkov a majstra, 9 vápenka, 10 starý zrekultivovaný lom (hlinisko) Na hrb, 11 nový lom Na hrb

Zdroj: Na základe vlastných výskumov zostavil Pavel Hronček

V súčasnosti došlo k spomaleniu morfologického vývoja jeho spevnením náletom vegetácie z okolia. Steny lomu so sklonom 40° - 60° sú porastené trnkou obyčajnou (Prunus spinosa), vŕbou bielou (Salix alba), svíbom krvavým (Swida sanguinea), lieskou obyčajnou (Corylus avellana), ružou šípovou (Rosa canina) a hlohom jednosemenným (Crateagus monogyna). Na hrane steny rastú jedince smreka obyčajného (Picea abies), lipy malolistej (Tilia cordata) a agátu bieleho (Robinia pseudoacacia).

156

Obr. 2: Plynová regulačná stanica v novom lome Na hrb

Zdroj: Foto - Pavel Hronček

Tvarovo ide o stenový lom – hlinisko približne eliptického pôdorysu. Dlhšia os severojužného smeru je dlhá 70 m a kratšia 25 m. Výška steny lomu je maximálne 8 m. Lom je priamo prístupný z Partizánskej ulice, čo predurčilo aj jeho súčasné využitie. V oplotenom areály lomu je lokalizovaná regulačná stanica obecného plynového rozvodu. Starý lom – hlinisko bolo postupne po uzavretí tehelne zrekultivované a v súčasnosti jeho pôvodnú polohu pripomína len nevýrazná terénna vlna, ktorá kopíruje hranu pôvodnej steny. Tvarovo išlo o stenové hlinisko zo stenou pretiahnutou v smere východ – západ dlhou cca 170 m a vysokou maximálne 10 m. Horizontálna hĺbka hliniska dosahovala cca 60 m.

2. Lom Lipová Lom Lipová bol otvorený v období prvej Československej republiky na báze zvetraného výstupu triasových ramsauských dolomitov (Biely a kol., 1992). Nachádza sa na západnom svahu kóty Lipová (651 m n. m.) prístupný je 500 m dlhou spevnenou komunikáciou z ulice Pod Lipovou. Lom môžeme klasifikovať ako stenový opustený lom z dvoma etážami v značnom štádiu sprírodnenia. Lom je dlhý v severojužnom smere 120 m, horizontálne hlboký 55 m s výškou steny 18 m. Napriek tomu, že tvarovo ide o stenový lom druhotne bola nepovolenou ťažbou otvorená v jeho dvore malá jamová časť. Jamová časť polkruhového pôdorysu s polomerom 15 m a s hĺbkou 4 m je z veľkej časti vyplnená komunálnym a technogénnym odpadom. Terénny výskumom sme overili, že rozsah jamovej časti bol plošne oproti súčasnému stavu niekoľkonásobne väčší ako v súčasnosti. Jamová časť je vyplnená telesom nepovolenej skládky komunálneho a technogénneho odpadu navezenej v posledných desaťročiach 20. storočia. Obr. 3: Pohľad na lom Lipová, pohľad od západu


Priestor lomu postupne porastá vŕbami (Salix sp.), trnkou obyčajnou (Prunus spinosa), ružou šípovou (Rosa canina), smrekom obyčajným (Picea abies), lipou malolistou (Tilia cordata), borovicou lesnou (Pinus sylvestris) a iné. V okolí lomu sa nachádzajú degradované 157

pasienky, ktoré sukcesne porastajú podobným druhovým zložením ako samotný lom. V súčasnosti funguje v lome a v jeho okolí na svahoch Lipovej nepovolená motokrosová dráha. Jazda terénnych motocyklov a bicyklov spôsobuje degradáciu vegetačného krytu, následne nespevnená pôda podlieha eróznym procesom, čo spôsobuje obnaženie podkladových hornín.

3. Lom Jaskyňa na Lipovej Jaskyňa Lipová leží na juhozápadnom svahu Lipovej (651 m n. m.). Lipovú buduje vápencovo-dolomitický krasoví masív triasového veku. Prevalením stropu Jaskyne na Lipovej nad ktorým sa nachádzal veľký závrt s priemerom cca 15 m vytvoril skalný most a skalná brána (Gajdoš, 2002). Rozrušené horniny z prepadnutého stropu boli druhotne využívané ako kameň na stavebné účely. Dôkazom ťažby pri vstupe do jaskyne je tvar steny pred vstupom, a tiež vytesaný prístupový úvoz do skalného podkladu. Úvoz odbočuje hore po svahu k jaskyni zo spevnenej lesnej cesty, zobrazenej už na katastrálnej mape Valaskej z roku 1877. Relikt úvozu je využívaný ako prístupový turistický chodník k jaskyni je široký 1,5 m a dlhý 30 m. Obr. 4 Lom Jaskyňa na Lipovej


Stenová ťažobňa má pôdorys polovičnej elipsy s dĺžkou steny 50 m a s maximálnou výškou 8 m. Horizontálna hĺbka priestoru ťažobne je 15 m. V lome sa pre miestne stavebné účely ťažili triasové ramsauské dolomity (Biely a kol., 1992)

4. Lom Pred dolinu Najvýchodnejší lom Lopejskej kotliny leží na južnom svahu kóty Horné lazy (805 m n. m.) na pravej strane doliny Hrona. Opustený lom bol pôvodne prístupný 30 m dlhou lesnou cestou priamo zo ,,starej“ cesty Valaská – Brezno. Priestor lomu v lokalite Pred dolinou je zakreslený už na katastrálnej mape Valaskej z roku 1877. Kartografická značka však jednoznačne nepotvrdzuje prítomnosť lomu, aj keď na základe terénneho výskumu môžeme predpokladať existenciu jeho dolnej časti. Ťažba sa vo väčšom množstve začala rozvíjať v prvej polovici 20. storočia a následne vyvrcholila v druhej polovici 20. storočia. V lome sa ťažili triasové ramsauské dolomity (Biely a kol., 1992).

158

Obr. 5 Lom v lokalite Pred dolinu

Zdroj:Ffoto - Pavel Hronček Tvarovo ide o dva samostatné stenové lomy. Dolný menší a starší lom ma dĺžku steny 30 m a maximálnu výšku 15 m a horný lom nachádzajúci sa východne nad hornou hranou steny dolného lomu je dlhý 50 m a vysoký maximálne 20 m. Zaujímavosťou je 25 m dlhý líniový relikt trojuholníkového profilu, ktorého jeden vrchol smeruje vertikálne, spájajúci po svahu dvor horného a dolného lomu. Tu sa nachádzal žľab gravitačnej zvážnej pomocou ktorej sa dopravoval vyťažený materiál do dolného lomu, kde sa nakladal na dopravné prostriedky a dopravoval sa na miesto určenia. V súčasnosti eróziou značne obnažené svahy Horných lazov a tiež priestor lomu sukcesne porastá bukom lesným (Fagus sylvatica), smrekom obyčajným (Picea abies), hrabom obyčajným (Carpinus betulus), borovicou lesnou (Pinus sylvestris), objavuje sa aj lipa malolistá (Tilia cordata) doprevádzaná lieskou obyčajnou (Corylus avellana), trnkou obyčajnou (Prunus spinosa), ružou šípovou (Rosa canina) a ďalšími.

5. Lom Potôčky Lom otvorený na báze zvetraného výstupu triasových dolomitov, vápencov až rohovinových vápencov (Biely a kol., 1992) leží na ľavej strane doliny Veľké Potôčky na juhozápadnom svahu kóty Ždiarik (720 m n. m.). Rozprestiera sa na severnej hranici intravilánu obce Valaská a je prístupný priamo spevnenou lesnou komunikáciou vedúcou z obce na sever do doliny Veľké potôčky. Lome sa ťažilo koncom 19. storočia a začiatkom 20 storočia a v súčasnosti je už niekoľko desaťročí opustený. Sprírodňujúce procesy sú už v takom štádiu, že ťažobný relikt nepripomína antropogénnu formu reliéfu. Svojim tvarom sa najviac približuje k strži.

159

Obr. 6: Lom Potôčky


Pôvodne išlo o stenový lom s dĺžkou steny 55 m a maximálnou výškou 22 m. Po ukončení ťažby došlo k zosunutiu skrývky a zvetraných nadložných vrstiev, čím nadobudla stena sklon 40° až 50°. Tento sklon umožnil uchytávanie trávnatej vegetácie náletom z okolia a tiež stromovej vegetácie. Svah steny postupne spevňujú jedince borovice lesnej (Pinus sylvestris), buka lesného (Fagus sylvatica), smreka obyčajného (Picea abies), hrabu obyčajného (Carpinus betulus), javora poľného (Acer campestre) a vŕb (Salix sp.).

6. Lom Závoz Lom sa nachádza na pravostrannej terase Hrona v lokalite nazývanej Závoz 800 m západne od ,,materskej“ obce Valaská. Bol otvorený pri strelných prácach počas výstavby hlavnej komunikácie Podbrezová – Brezno začiatkom 70. rokov 20. storočia. Vyťažené triasové ramsauské dolomity (Biely a kol., 1992) boli použité na zasypanie meandrujúceho koryta Hrona v tomto priestore. Stenový lom dlhý 20 m a vysoký 14 m pôsobí esteticky krajinársky negatívne aj napriek postupujúcej sukcesii. Ako sukcesné dreviny sa uplatňujú topoľ osika (Populus tremula), vŕby (Salix sp.), hrab obyčajný (Carpinus betulus), trnka obyčajná (Prunus spinosa), svíb krvavý (Swida sanguinea), lieska obyčajná (Corylus avellana), ruža šípová (Rosa canina), hloh jednosemenný (Crateagus monogyna) a ďalšie. SUMMARY: The study analyses quarries in the Valaská surroundings according the genetic classification of relief anthropogenic forms. We have situated them precisely after allocation the working name of mentioned quarries. Next we have analysed their shape, size, age, vegetation structure, we have described the mine raw materials, we assess the influence of their morphology to the other landscape components. We identified and analysed six quarries completely: 1st quarry Hrb, 2nd Lipová, 3rd Jaskyňa na Lipovej, 4th Pred dolinu, 5th Ptôčky and 6th Závoz. The quarries numbers correspond with quarries numbering in the text. LITERATÚRA A PRAMENE BIELY, A. a kol. (1982): Základná geologická mapa ČSSR 1:25 000, list 36-231 Nemecká. Bratislava : GÚDŠ. DEMEK, J. (1987): Úvod do štúdia teoretickej geografie. Bratislava : SPN, 241 s. GAJDOŠ, A. (2002): Geografia miestneho regiónu. In: Monografia obce Valaská, Obecný úrad Valaská, s. 6-19.

160

HRONČEK, P. (2007): Možnosti klasifikácie a hodnotenia lomov na základe fyzickogeografických kritérií. Zborník zo seminára Nerastné bohatstvo v lomoch I. Stredné Slovensko, Banská Štiavnica : Slovenské banské múzeum, (v tlači). LACIKA, J. 1999: Geomorfológia, Návody na cvičenia. Zvolen : Technická univerzita vo Zvoleni, 66 s. MALINIAK, P. (2005): Relikty antropogénnej činnosti v lokalite Žarnosek. In: Montánna archeológia na Slovensku. Banská Štiavnica : Slovenské banské múzeum, s. 121-126. NOVÁČEK, K. (2006): Klasifikace povrchových stop po zaniklé ťažbě surovin (Príspevok k metodice povrchového průskumu). Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 8 s. ZAPLETAL, L. (1968): Geneticko-morfologická klasifikace antropogénních forem reliéfu. Acta universitatis Palackianae Olomucensis, tom 23, Geographica - Geologia. Praha : SPN, s. 239-426. Štátny archív Banská Bystrica Archív obecného úradu Valaská

ADRESA AUTORA: PaedDr. Pavel Hronček, PhD., Ústav vedy a výskumu UMB, Banská Bystrica, Cesta na amfiteáter , 974 01 Banská Bystrica, Slovensko, [email protected] Metodické problémy príspevku boli riešené v rámci projektu VEGA č. 1/4051/07, Primárne relikty povrchovej ťažby vo vzťahu ku kultúrnej krajine Zvolenskej kotliny

161

METODA ANTROPOGENNÍHO ODEČTU Jan Juráček Abstrakt: Při geomorfologických výzkumech rozlišujeme geomorfologické procesy a tvary přírodní a antropogenně podmíněné. V příspěvku je popsána metoda antropogenního odečtu, jejímž účelem je primárně odlišit (vyloučit) antropogenní původ tvarů. Klíčová slova: antropogenní geomorfologie, georeliéf, metoda antropogenního odečtu Key words: anthropogenic geomorphology, georelief, method of anthropogenic substract V současné krajině se vlivem antropogenního impaktu již nevyskytují pouze přírodní tvary georeliéfu. Nacházíme zde také tvary antropogenní nebo antropogenně podmíněné. Při geomorfologickém výzkumu, zjm. geomorfologickém mapování se zaobíráme především stářím, vzhledem a genezí určitých tvarů georeliéfu. Při práci v terénu se může stát, že si nejsme jistí, zda daný tvar je přírodního nebo antropogenního původu nebo dokonce vznikl kombinací obou. Takovou nejistotu ohledně geneze tvaru můžeme pociťovat např. u plošin (zarovnaných povrchů). Pro rozhodnutí, zda se jedná o tvar ten či onen, je nutné učinit podrobný rozbor např. materiálu, kterým je daný tvar tvořen. V podstatě jde tedy o nutné vyloučení nebo potvrzení, zda jde o antropogenní tvar georeliéfu. Soubor postupů vedoucích k rozhodnutí o tom, zda tvar je nebo není antropogenní, se nazývá metoda antropogenního odečtu. Metoda spočívá v tom, že při analýze tvarů primárně vylučujeme – odečítáme – antropogenně vytvořené tvary, a také určujeme, zda pochody, které na vývoj tvarů georeliéfu působily nebo působí, mají příčinu v lidských aktivitách nebo jsou přírodního původu Tímto odečtem si velmi usnadníme práci pro výzkum dalších – především neholocenních – tvarů georeliéfu. Nejednou se totiž stalo, že antropogenní tvary byly při zaměněny za přírodní nebo naopak. Obr.1: Násep cesty v PR Veltrubský luh 5 km sz. od Kolína

Zdroj: Foto - Jan Juráček, 2008

162

Na obr. 1 a 2 vidíme příklady antropogenních tvarů. Již pouhou vizuální analýzou rozlišíme, že se nejedná o přírodní tvar. Naopak soustava erozních rýh a stružek – minibadland (obr. 3) - představuje tvar vytvořený kombinací lidské činnosti a přírodních činitelů. Jeho vznik podmínil člověk vyhloubením zářezu komunikace, avšak stružky a erozní rýhy vznikly následně vlivem interakce vody, gravitace a horninového materiálu. Obr.2: „Bretschneiderovo ucho“ – umělecký antropogenní tvar georeliéfu (umělci označovaný jako land-art) ve stěně granitového lomu u Lipnice nad Sázavou na Českomoravské vrchovině

Zdroj: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/124945-bretschneiderovo-ucho

Obr. 3: Systém erozních rýh a stružek – minibadland – v zářezu komunikace při výstavbě sv. části silničního obchvatu města Havlíčkův Brod


163

Obr. 4: Antropogenní plošina v údolí Cihlářského p. 0,5 km od s. okraje Havlíčkova Brodu


Obr. 5: Geologický profil kopané sondy ve stupni antropogenní plošiny, mocnosti v m (1 – ornice; 2 – zahliněné písčito-jílovité a jílovito-písčité sedimenty; 3 – jílovité sedimenty; 4 – jílovité sedimenty s ostrohrannými úlomky amfibolitu, sillimanit-biotitické pararuly, největší úlomek - 10 cm v nejdelší ose; cihlové úlomky)

Zdroj: Jan Juráček, 2008

Na obr. 4 vidíme plošinu se stupněm v údolí Cihlářského potoka nedaleko s. okraje Havlíčkova Brodu v nadmořské výšce přibližně 455-460 m. Na první pohled se zdá, že se 164

jedná o říční terasu. Při analýze jejího zčásti rozoraného povrchu však nebyly nalezeny žádné doklady o fluviální modelaci, např. valouny. Úlomky hornin byly naopak ostrohranné. Odkopem ve stupni plošiny byly u její báze zjištěny úlomky cihel – viz geologický profil kopané sondy na obr. 5. Na základě starých fotografií z počátku 20. stol. bylo zjištěno, že v této době probíhalo odbahnění a rekonstrukce hráze rybníka „Hajdovec“ vzdáleném cca 150 m na SV. Nedaleko od plošiny – asi 100 m jv. směrem – se nachází opuštěný lom v pararulách a amfibolitech, kde se podle výpovědi pamětníků naposledy těžilo v 50. letech minulého století. Na základě zmíněných faktů usuzuji, že se jedná o navážku buď z doby rekonstrukce rybníka nebo o výsipku z nedalekého lomu. Především bylo zjištěno, že nejde o přírodní tvar (říční terasu), i když polohou a tvarem terasu připomíná. Při studiu georeliéfu krajiny nelze vliv lidské činnosti přehlížet nebo opomíjet. Antropogenní nebo antropogenně podmíněné reliéfotvorné procesy a tvary či jevy jimi vytvořené nejsou pro utváření krajiny méně hodnotné než přírodní. Lidská činnost se podílí na vytváření polygenetického charakteru georeliéfu. SUMMARY: Natural forms of the georelief havenť already occured only in present landscape due to anthropogenic impact. We also find anthropogenic forms or forms made by combination of natural factors and human activities. We must to decide about origin of all forms of georelifef during geomorphological research. In essence it is necessary to exclude if concrete form of georelief is anthropogenic or natural. Complex of procedures which lead to decision about their origin is named as method of anthropogenic substract. So this method is based on that we primarly exclude – take away – anthropogenic forms during analyses of forms. ADRESA AUTORA: Jan Juráček, Geodetické práce – ing. Lubomír Čech, Veltrubská 378, 280 02 Kolín, e-mail: [email protected]. Autor je studentem bakalářského kombinovaného studia oboru geologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity.

165

GEOVIZUALIZACE PŘÍRODNÍCH KATASTROF V GLOBÁLNÍM KONTEXTU Petr Kubíček, Milan Konečný Abstrakt: Příspěvek pojednává o současných přístupech ke kartografické vizualizaci přírodních katastrof v širším kontextu krizových jevů. Na počátku je uvozen celkový rámec prostorového rozsahu jednotlivých rizik a krizových jevů a jeho provázanost na konkrétní datový popis. Z obecného geografického úvodu je zřejmé, že rozdílné typy krizových situací budou při řešení vyžadovat odlišnou kartografickou podporu. V následujícím textu je dále prezentována kategorizace kartografických podkladů pro krizové jevy a na příkladech z různých úrovní (globální, evropské a národní) dokumentovány existující a vznikající aplikace podporující řešení mimořádných událostí v celém jeho cyklu od prevence, přes přípravu a odezvu až po odstraňování následků. V závěrečné části příspěvku je věnována detailní pozornost geovizualizaci v oblasti krizových map a zejména pak kontextovému kartografickému zobrazení na příkladu konkrétní krizové situace přepravy nebezpečných chemických látek. Klíčová slova: krizové jevy, mapová podpora, kartografická vizualizace, geografická informace. Key words: crises management, map support, cartographic visualization, geographic information.

1. Úvod Klaudius Ptolemaius označil ve druhém století našeho letopočtu za úkol geografie „popisovat známý svět jako jednotný a souvislý, popisovat jeho podstatu a rozmístění“. Uběhla dlouhá doba od prostého vnímání okolí prostřednictvím našich smyslů a lidské představivosti k současnosti a využití rozsáhlých geoprostorových datových a senzorických infrastruktur. Obrovské množství dat a senzorů neznamená ovšem automaticky nárůst hodnoty znalostí z nich získaných. Namísto exponenciálně roste tato hodnota pouze aritmeticky, protože data a senzory jsou často izolované, nedostupné, nedostatečně identifikovatelné a propojitelné. V důsledku toho jich pak promelte využít pro celou škálu potenciálních aplikací a nenachází cestu k uživatelů. Mezinárodní a mezioborová spolupráce, integrace výzkumných komunit a další pokrok ve výzkumu a vývoji vyžaduje efektivní dostupnost datových a senzorových zdrojů. Jednou z integračních platforem se díky své prezentační a v poslední době i explorační funkci stává kartografická vizualizace. Kartografickou vizualizací rozumíme “k mapě-vztažené grafické procedury pro zkoumání geoprostorových dat a informací“. Kartografická vizualizace umožňuje široké spektrum interpretačních a reprezentačních možností. Jsou-li aplikovány na rozmanitá referenční data vztažená k zemskému povrchu, hovoříme o geovizualizaci (Konečný a Ormeling, 2006). Následující příspěvek nabízí různé pohledy na možnosti využití geovizualizace v oblasti managementu krizových jevu, ať už se jedná o přírodní pohromy, či rizikové jevy způsobené člověkem.

2. Prostorové vyjádření krizových jevů Přírodní rizika a katastrofy obvykle mají velmi jasné prostorové vyjádření. Stanou se na určitém místě či v určité oblasti, ovlivňují jiná místa či oblasti a míra jejich ohrožení závisí na šíření jejich důsledků. Tyto důsledky závisí přitom na prostorovém rozmístění citlivých sídel, osob, infrastruktury, zdrojů a krajinných prvku. Prostorový (geografický) rozměr krizových jevů lze popsat z několika aspektů. 166

Obr. 1: Typologie mimořádných událostí podle příčiny a následného šíření

Zdroj: MacFarlane 2005, upraveno.

MacFarlane (2005) uvádí typologii prostorového rozsahu krizových jevů a katastrof s ohledem rozsah faktorů spouštějících daný jev a šíření následků. Modelově vyděluje 6 možných situací: • •

•

• •

•

Oblast A – příčina a přímé následky jsou soustředěny do malé oblasti. Příkladem mohou být sesuvy půdy jejichž lidské a sociální následky se mohou šířit do relativně velkých oblastí s dlouhodobým trváním. Oblast B – hromadná havárie na dálnici díky mlze. Příčinné faktory (automobily) se kombinují s dočasným prvkem (snížená viditelnost v důsledku mlhy) a způsobují lokální krizový stav s možnými oběťmi na životech a s možnými širšími následky díky uzavření silnice. Oblast C – selhání a následný požár atomového reaktoru v Černobylu na Ukrajině v roce 1986 je typickým příkladem, kdy krizový jev je soustředěn na omezenou oblast, ale jeho přímé důsledky jsou vskutku mezinárodního rozsahu. Podobným příkladem, byť se zcela jiným kontextem, je také teroristický útok na dvojčata v New Yorku 11.záři 2002. Oblast D – povodně na východním pobřeží Anglie v roce 1953, které byly způsobeny silnou bouří v kombinaci se slapovými jevy. Jednalo se tak o vícenásobné příčinné jevy s velkým rozsahem a řadou obětí na životech. Oblast E – katastrofická vlna Tsunami v jižní Asii 26. prosince 2004. Jev byl způsoben lokálním zemětřesením na pobřeží ostrova Sumatra, avšak ničivá vlna, která způsobila obrovské materiální i lidské škody, byla vpravdě mezinárodního rozsahu. Oblast F – krizové jevy zdravotního charakteru mohou kolísat od lokálně omezených, přes epidemie zvířat (slintavka a kulhavka, nemoc šílených krav – BSE, ptačí chřipka) nebo lidských chorob (např. SARS), které jsou schopny šířit se mezi státy i kontinenty.

Z výše uvedeného členění je zřejmé rozdílné typy krizových situací budou vyžadovat odlišné typy a rozsah požadavků na geografickou a tím pádem i kartografickou podporu. Efektivní systém krizového řízení musí být připraven vytvořit rámec schopný pružně reagovat na co nejširší škálu krizových situací. 167

3. Data o krizových jevech Krizové jevy, ať už přírodního či antropogenního charakteru, mají svá výše popsaná omezení v prostoru a v čase, a to bez ohledu na politické hranice států. Z tohoto důvodu hraje významnou roli regionální spolupráce, zejména v době přípravy a monitoringu a následně při odstraňování škod po krizi. Náchylnost určitého státu či oblasti ke krizovému jevu je obvykle měřena prostřednictvím celkového počtu historických výskytů daného jevu, ztrát na životech či majetku a dalších měřitelných a srovnatelných faktorů. Ohodnocení náchylnosti napomáhá určování priorit a efektivnímu plánování při předcházení krizových jevů a v konečném důsledku také udržitelnému rozvoji celé oblasti. V tomto ohledu sehrávají důležitou roli také historická data o krizových jevech v dané oblasti, která napomáhá k identifikaci případných rizik. Naopak limitujícím faktorem je nedostatečná standardizace při shromažďování dat, rozdílná kvalita a tím pádem i problematická harmonizace. V některých případech dochází z různých důvodů dokonce ke zkreslování údajů. Guha-Sapir (2004) ve zprávě o třicetiletém období sledování přírodních katastrof mezi klíčovými problémy při shromažďování dat uvádí: • Nedostatek standardizačních aktivit při stanovení a sběru dat. • V případě dlouhodobých krizových situací dochází k jejich opakovanému zapsání. • Regionální jevy šířící se přes politické hranice (povodně, zemětřesení) jsou často zaznamenány ve všech postižených státech a považovány za odlišné samostatné jevy. • Nedostatečná legislativa na úrovni jednotlivých států může mít za následek, že některé jevy nejsou zapsány vůbec, nebo informace o jejich výskytu nemají dostatečnou kvalitu potřebnou k mezinárodnímu srovnání (viz dále). Jedním z příkladů, které se snaží o efektivní nápravu stávající situace je globální databáze EM_DAT (http://www.em-dat.net/). Shromažďuje data z různých zdrojů včetně humanitárních organizací, vládních agentur, pojišťoven, specializovaných organizací a médií.

4. Kartografická podpora krizových jevů Mapové zobrazení krizových jevů a jejich následnou kartografickou podporu lze rozdělit do tří základních kategorií podle jejich určení a míry složitosti mapových podkladů: • Mapy hazardů - identifikují a zobrazují skutečné umístění nebezpečných oblastí a lokalit na základě výskytu určitého jevu. Obvykle se jedná o oblasti nebezpečné člověku, či ohrožující jeho majetek. Tyto mapy představují obvykle pouze prosté prostorové vyjádření skutečných mimořádných událostí přírodního či antropogenního původu. • Mapy rizik (náchylnost, zranitelnost) – vyžadují složitější výpočet podmíněné pravděpodobnosti, že daná oblast či lokalita bude zasažena určitým krizovým jevem nebo kombinací několika jevů a zobrazují potenciální prostorový vzor takovéhoto výpočtu rizika. • Krizové mapy – zahrnují další mapové podklady související s cyklem krizového řízení událostí – především plánovací, evakuační a řídící mapové podklady.(Dymon, 2003) V následujícím textu se postupně budeme věnovat jednotlivým oblastem kartografické vizualizace a zároveň na příkladech z různých úrovní (globální, evropské a národní) dokumentovat existující a vznikající aplikace podporující řešení krizových jevů v celém jeho cyklu od prevence, přes přípravu a odezvu až po odstraňování následků. 168

4.1. Mapy hazardů V roce 2005, zástupci 168 zemí přijali 10letý plán pro bezpečnější svět na World Conference on Disaster Reduction, konané v Kobe, Hyogo, Japonsko. Konference se konala shodou okolností těsně po ničivém řádění tsunami v oblasti a zřejmě i v důsledku toho přinesla odborný a politický konsensus směřující k významnému snížení škod způsobených přírodními pohromami, a to jak na životech, tak na majetku a životním prostředí. Písemný materiál označovaný jako tzv. Hyogo protokol zahrnuje základní řídící principy, prioritní akce a praktické prostředky pro snížení vlivu přírodních pohrom. Jedním z konkrétních výsledků bylo ustanovení aplikace Prevention web (www.preventionweb.net), který je implementací akčního plánu z Hyogo a poskytuje společnou informační platformu pro sdílení informací a výměnu zkušeností vedoucích ke snížení přírodních pohrom. Nedílnou součástí webu je také mapová aplikace, která standardizovanou metodikou poskytuje mapy vybraných přírodních hazardů (zemětřesení, tsunami, vulkanické erupce, povodně, sucho, požáry a cyklony) a jejich umístění (obr.xx). zatímco v globálním kontextu jsou prezentované mapy hazardů bezpochyby důležitým zdrojem aktuálních informací, v měřítku regionálním je potřeba se obracet jinam. Mapa povodní pro ČR (obr. 2) svým obsahem již neodpovídá skutečnosti. Jinou příkladem kartografické vizualizace informačních zdrojů o krizových jevech na globální úrovni je Europe Media Monitor (EMM) zřizovaný Joint Research Centre v italské Ispře. Služba automaticky monitoruje novinky na vybraných zpravodajských internetových portálech ve 43 jazycích, analyzuje je a klasifikuje podle zadaných kritérií, provádí extrakci informací, vydává upozornění a vytváří intuitivní vizuální prezentace zvolených informací. Konkrétním příkladem je aplikace „Monitoring násilných událostí a pohrom v reálném čase“ a jejich automatizovaná lokalizace a vizualizace na mapovém podkladu. Aplikace umožňuje kromě prosté vizualizace a prohlédnutí výsledků monitoringu také export do datového formátu Google Earth a přináší alespoň náznak propojení těchto datových zdrojů s dalšími aplikacemi geoinformační infrastruktury (obr. 3). Obr.2: Mapová data ze zdroje Prevention web pro analýzy na úrovni států již nejsou vhodná

Zdroj: www.preventionweb.net.

169

Obr.3: Europe Media Monitor jako příklad monitorování vybraných zpravodajských serverů

Zdroj: http://emm.jrc.it/.

4.2. Mapy rizik Příkladem mapování rizik v regionálním rozsahu může být projekt „Meziregionální odezva na přírodní a člověkem způsobené katastrofy – SIPROCI“ (www.siproci.net). Do projektu financovaného z rámcového programu EU se zapojilo 13 partnerů ze 7 zemí (Itálie, Německa, Řecka, Maďarska, Polska, Španělska a České republiky). Projekt byl odstartován na jaře v roce 2004 a ukončen v polovině roku 2007. Za Českou republiku byl projektu zapojen Jihočeský kraj a podílel se na něm společně s Hasičským záchranným sborem kraje. Členové projektu porovnali metody mapování rizik používaných v jejich zemích, vybrali a navrhli metodu HVA (metoda rizik a zranitelnosti), která je úspěšně použita v Provincii Macerata (Itálie). Metoda byla zlepšena na základě dalších studií, úvah a analýz různých procesů v Itálii a analýz různých procesů používaných v ostatních evropských i neevropských zemích. Tato metoda tak představuje návrh nejlepšího postupu pro mapování rizik a odráží potřebu existence směrnice k přijetí společné metody, která by měla být závazná pro všechny země v EU. Výhodou přijetí společné metody je usnadnění konfrontace a výměny informací a dat mezi odborníky a techniky, kteří pracují v oblasti civilního a nouzového plánování. Ve skutečnosti by používání společné klasifikace rizik a společné terminologie umožnilo jednotné předvídání a prevenci vzniku mimořádných událostí/krizových situací, případně jednotné řešení vzniklé situace. Pokud by se scénář řešení odkazoval na společné standardy, byla by také podpořena přesnější znalost očekávaných následků mimořádné události či krizové situace pro konkrétní typ rizika. Existence společné klasifikace rizik by umožnila získat objektivnější kritéria pro rozdělení finančních fondů do různých zemí, regionů a měst, kde by měly přednost především oblasti charakterizované vyšší úrovní rizika. Navíc by tento způsob klasifikace rizik vytvořil základ pro společné strategie zmírňování rizik v oblastech se stejnou úrovní rizika, i pokud se nacházejí v různých zemích. 170

Hlavním problémem při zavádění společné metody spočívá v tom, že každá země/region již má své metody, software, databáze a systémy mapování rizik. Může být proto obtížné přijmout společnou metodu z důvodu sociálních, ekonomických a politických aspektů v jednotlivých zemích. I přesto, že hlavní potenciální cílovou skupinou pro zavedení společné metody jsou země, které se účastní projektu, měly by být zahájeny diskuse v evropském měřítku, aby se vytvořil základ pro sjednocení metod mapování rizik. Obr. 4: Postup při skládání datových zdrojů a tvorbě mapy rizika ohrožení citlivých skupin obyvatelstva vlnou vysokých teplot

Zdroj: upraveno podle JRC, http://www.jrc.it.

4.3. Krizové mapy Ve velké míře je úspěšné rozhodování a strategie postupu při vlastních krizových situacích závislá na dostupnosti přesné informace prezentované ve správném čase a správným způsobem. Takovéto informace navíc zvyšují průhlednost a zdůvodnitelnost přijatých rozhodnutí a tím pádem jsou důležitým prostředkem i nástrojem veřejné správy. V posledních letech v důsledku řady globálních krizových situací odlišné povahy i původu vzniklo několik mezinárodních iniciativ (viz výše), jejichž cílem je zvýšit celkové povědomí o důležitosti a hodnotě informací o krizových jevech. V současné době je stále poměrně rozšířeným zvykem dodávat krizovému řízení pouze „surovou“ geografickou informace. Krizové týmy nejenom u nás, ale prakticky na celém světě často mají k dispozici, mají k dispozici mapy se zónami ohrožení (například 50, 100 a 200 letou vodou), využití země či geologického podloží, na jejichž podkladě formulují svá rozhodnutí. Výsledkem mohou být rozsáhlé topografické a tématické databáze, které ovšem postrádají integrační prvky a ponechávají interpretaci a možné implikace přímo na členech krizového týmu. Uvedené implikace nejsou často na první pohled vůbec patrné, působí zmatečné a v některých případech, při chybné interpretaci, mohou vést dokonce ke špatným a škodlivým rozhodnutím. Členové krizového řízení potřebují jednoduše takové informace, které jim pomohou posoudit případné následky jejich rozhodnutí podle stávající krizové situace. 171

Moderní prostředky a nové teoretické přístupy v oblasti analytické kartografie umožňují generovat v krátkém čase velké množství kartografických reprezentací jednoho souboru geografických dat. Elektronická kartografie otevřela jak cestu přímé interakce mezi uživatelem a mapou, tak i další možnosti přizpůsobení mapy uživateli. Mapové výstupy lze dnes nastavit podle požadavků konkrétního uživatele tak, aby mu byl maximálně usnadněn proces rozhodování závislý na informacích čerpaných z mapy. Pro generování map v reálném čase se v současné době velmi intenzivně testuje specifický přístup související s analýzou a poznáním prostředí užití mapy. Soubor charakteristik souvisejících s uživatelem, prostředím a účelem mapy je nazýván kontextem a mapy, které jsou schopny dynamicky reagovat na kontext nazýváme adaptabilními mapami (Friedmannová, a kol., 2006; Reichenbacher, 2003). Jinými slovy je proces adaptace odpovědí na měnící se kontext, přičemž úroveň či míra změny kontextu má přitom přímý vliv na rozsah adaptace. Pro aplikační využití lze za kontext považovat konkrétní krizovou situaci, například havárii vozidla přepravujícího nebezpečnou chemickou látku (Mulíčková a kol., 2007). S ohledem na primární ohrožující faktory přepravované nebezpečné chemické látky jsou jednotlivé mapové kompozice (kontexty) prezentovány prostřednictvím standardizovaných webových mapových služeb v prostředí tenkého klienta pro jednotlivé složky integrovaného záchranného systému (IZS) a případně pro krizové štáby. Způsob vizualizace byl založen na kontextovém zobrazení, při němž vizuálně atraktivní objekty byly pouze objekty, které byly v dosahu sledovaného vozidla a navíc takové, které se vztahovaly k danému typu nákladu a tím pádem i potenciálnímu ohrožení. Kontext byl definován vzhledem ke způsobu havárie a tématické prvky byly přiřazeny ke každému typu havárie s ohledem na jejich ohrožení. Pro topografický podklad byly určeny odstíny šedi, které neruší barevné tématické prvky. Vizualizace byla rozdělena do tří mapových polí: • základní přehledky zobrazující kontury vyššího administrativního celku a rozsah aktivního mapového pole; • přehledu vozidel – zde byl signalizován pohyb vozidel a míra rizika. Vozidla byla přitom zobrazována adaptovanými znaky normy ADR; • okolí vozidla – zobrazováno bylo vozidlo a ohrožené objekty v jeho dosahu – aktivní mapové pole se přepínalo do tohoto režimu buď kliknutím na vozidlo nebo v případě jeho havárie. Detailní popis struktury kontextů uvádí například Kubíček a kol. (2007). Jako demonstrační příklad lze uvést kontexty pro vlastní sledování havárie při přepravě látek náchylných k požáru (obr. 5a) a ohrožujících zdroje povrchové i podzemní vody (obr. 5b).

172

Obr. 5a: Kartografická vizualizace adaptovaná na havárii nebezpečného nákladu hořlavé látky

Obr.5b: Kartografická vizualizace adaptovaná na havárii nebezpečného nákladu látky nebezpečné vodním zdrojům

Zdroj: Kubíček a kol., 2007

173

V barevné symbolice je doplněna specifická tématika se vztahem k uvedenému riziku v případě 5b se jedná o vodní toky, vodní plochy, ohrožené plochy a objekty. Stejným způsobem je rozšířená tématika také u ostatních kontextů.

5. Závěr Přírodní pohromy i ostatní krizové jevy mají obrovský vliv jak v lokálním, tak zejména i v globálním měřítku v boji s chudobou a při zachování trvale udržitelného rozvoje. Před vědci celého světa stojí úkol posílit činnosti související se snižováním a odstraňováním následků těchto jevů. Moderní informační technologie a přístupy v tomto ohledu sehrávají významnou roli a sdílení osvědčených řešení („good practices“) založených na standardech je jednou z cest ke spolupráci na národní i mezinárodní úrovni. Problematika geovizualizace a geoinformační podpory v krizovém řízení se ukazuje jako velmi aktuální a nosná jak pro oblast aplikovaného, tak i základního výzkumu. Proces využití geografických informací a kartografických výstupu v krizovém řízení se postupně zlepšuje (Konečný a kol., 2008). S nástupem legislativních opatření na úrovni Evropské unie podporujícím standardizaci a harmonizaci geografických dat (směrnice INSPIRE) a rozsáhlých aktivit směřujícím k propojení senzorových dat z pozemního i vesmírného segmentu (Kopernikus, dříve GMES) dochází minimálně na úrovni Evropy k významným změnám, které se v nejbližší době dotknou také oblasti krizového řízení. Příspěvek byl zpracován jako součást řešení Výzkumného záměru MSM0021622418 Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR s názvem "Dynamická geovizualizace v krizovém managementu". SUMMARY: Disasters have a tremendous impact on efforts at all levels to eradicate global poverty; the impact of disasters remains a significant challenge to sustainable development. Global disaster reduction activities should include support for risk reduction activities in post-disaster recovery and rehabilitation processes and sharing of good practices, knowledge and technical support with relevant countries, experts and UN organizations. Cooperation on both national and international level is indispensable and it should involve all possible stakeholders beginning with governmental, regional and local administration and supporting services up to community and citizen levels. Cartography is the oldest science dealing with visualization. In the case of crises management visualization services can provide a unified environment allowing visualizing, analyzing, and/or editing data from various data sources within a single client. First part of the paper describes new methods used for mapping disaster events gathered on the global, regional, and national level. Web based graphical map displays are used to monitor both the real time situation, and longer term historical trends. Different categories of cartographic support for disaster and crises management are described. The main theoretical approach proposed for the crises management cartographic support is so called adaptable cartography. This method is based on the idea of geodata visualization automation and adjustment according to situation, purpose and user’s background (Reichenbacher, 2003). Adaptable maps are still supposed to be maps, i.e. correct, well legible, visual medium for spatial information transmission. While all map modification processes are incorporated in electronic map logic, users can affect adaptable map just indirectly by a context. LITERATURA: BANDROVA T., KONECNY M.(2006): Mapping of Nature Risks and Disasters for Educational Purposes. 5-12. Kartografija I Geoinformacije, Vol. 5., No. 6, Zagreb : The Croatian Cartographic Society.

174

DYMON, UTE J.(2003): An Analysis of Emergency Map Symbology, International Journal of Emergency Management; Vol. 1, No. 3, s. 227-237. FRIEDMANNOVÁ, L., KONEČNÝ, M., STANĚK, K. (2006): An Adaptive Cartographic Visualization for Support of the Crisis Management. Autocarto 2006, Vancouver, Canada. http://www.cartogis.org/publications 2006. GUHA-SAPIR, D., HARGITT, P. H. (2004). Thirty Years of Natural Disasters, 1974-2003: The Numbers, Centre for Research on the Epidemiology of Disasters, Brussels, 190 s. Hyogo Framework for Action 2005-2015 “Building the Resilience of Nations and Communities to Disasters”. In: Final report of the World Conference on Disaster Reduction in Kobe 2005, A/CONF:206/6, UN ISDR, Geneva, April 2007, 25 s. KONEČNÝ, M., ORMELING, F. (2005): The Role of Cartography in the GSDI World. In: Proceedings, FIG Working Week and 8th International Conference of the Global Spatial Data Infrastructure (GSDI-8) in Cairo, Egypt, s.16-21. KONEČNÝ, M., BANDROVA, T., KUBÍČEK, P. (2008): Similarities and Differences in Cartographic and Geoinformatics Support of Early Warning and Disaster / Crises Management. In: Second International Conference on Cartography and GIS. Proceedings 2. Sofia, Bulgaria : International Cartographic Association; University of Architecture, Civil Engineering and Geodesy, s. 75-84. KUBÍČEK P., MULÍČKOVÁ E., SOUČKOVÁ OLŠOVÁ I., CHARVÁT K., TALHOFER V. (2007): Adaptabilní kartografická vizualizace přepravy nebezpečných nákladů. Sborník konference „Česká geografie v evropském prostoru“, České Budějovice : Jihočeská univerzita. MacFARLANE, R. (2005). A Guide to GIS Applications in Integrated Emergency Management, Emergency Planning College, Cabinet Office. 128 s. MONTOYA, L. (2002): GIS and Remote Sensing in Urban Disaster Management. 5th AGILE Conference on Geographic Information Science, Palma (Balearic Islands, Spain) April 25th-27th 2002, 4 s. MULÍČKOVÁ, E., KOZEL, J., KUBÍČEK, P. (2007): Využití kontextové vizualizace při sledování přepravy nebezpečných nákladů. In Sborník přednášek Mezinárodního kongresu o interoperabilitě v krizovém řízení Interop-soft 2007. Brno : MSD Brno, 2007. s. 47-53. OBRUSNÍK, I. (2007): Multi-Hazard Early Warning Service – a Part of Emergency System in the Czech Republic. In: Presentations at the Third International Early Warning Conference (EWC III), Bonn, 10 s. REICHENBACHER, T. (2003): Adaptive Methods for Mobile Cartography. The 21st International Cartographic Conference Durban 2003, Proceedings on CD-ROM.

ADRESA AUTORŮ: RNDr. Petr Kubíček, CSc., Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, 611 37 Brno, e-mail: [email protected] Doc. RNDr. Milan Konečný, CSc., Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, 611 37 Brno, e-mail: [email protected]

175

ZMĚNY V ÚZEMÍ? JEN S INVENCÍ A LIDSKOU DIMENZÍ (ZAMYŠLENÍ NAD VÝZNAMEM A SMYSLEM ÚZEMNÍHO PLÁNOVÁNÍ) Lea Vojtová Abstrakt: Územní plánování je dlouhodobá, koncepční a zodpovědná činnost, která by měla zajímat každého z nás. Nástroje územního plánování jsou dokumenty, umožňující konsensuální rozhodování kompetentních orgánů státní správy s cílem chránit a rozvíjet potenciál území v intencích udržitelného rozvoje. Jejich zpracování je koncepční a tvůrčí činností. Při prosazování koncepce se předpokládá aktivní účast veřejnosti. Klíčová slova: územní plánování, urbanismus, území, změny v území, urbanistická koncepce, tvorba. Key words: The Landscape planning; Urbanism; Landscape; Planning scheme; Formation

1. Proces územního plánování Území každého státu je cennou devízou. Poskytuje jeho občanům prostor pro život, práci a odpočinek, vytváří potřebné zázemí domova. Významná je jistě i historická hodnota a citová vazba s vědomím kořenů a tradic našich předků, kteří tuto zemi chránili pro nás a naše potomky. Země a území států byly a jsou předmětem střetů a válečných konfliktů s cílem získat strategická území a nové zdroje. Česká republika je již tradičně považována za zemi s jedinečným přírodním potenciálem a kulturním dědictvím evropského významu. Proto také systém umožňující využívání, správu a ochranu území je složitým procesem, který je v ČR stále zdokonalován. Je provázán s mezinárodními úmluvami a normami evropského společenství. Legislativa, zahrnující systém využití a změny v území, je zastoupena zejména zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Spolu s dalšími zákony a legislativními předpisy zajišťuje také vyvážený rozvoj území, zabezpečuje ochranu krajiny, životního prostředí a zdrojů, které jsou nutnou podmínkou pro kvalitní život v současnosti i budoucnosti. Územní plánování má v ČR tradičně dobrou úroveň a spolu se strategickým plánováním vytváří předpoklady pro úspěšnost systému, jehož podmínkou je zachování hodnot a udržitelný rozvoj území. Doufám, že se s územním plánováním ve svém oboru nebo jako občané ČR setkáváte, že znáte územní plán města nebo obce kde žijete a pracujete. Nechtěla bych opakovat obecně známé skutečnosti a postupy, které jsou součástí legislativních předpisů. Spíše bych chtěla upozornit na specifika a faktory provázející proces, mohou ovlivnit zpracování jednotlivých dokumentů nebo postup a výsledek rozhodování o změnách v území. Územní plánování a nástroje územního plánování1, které jsou pro změny v území určující, jsou vesměs exaktními materiály obsahujícími údaje pro jednoznačné, ale flexibilní rozhodování. Umožňují výkonným orgánům státní správy každodenní koncepční nakládání s územím bez možnosti nepřesností a omylů, které by mohly toto území poškodit nebo jen zhoršit jeho současný stav.

1

územně plánovací podklady (ÚPP) a územně plánovací dokumentace (UPD)

176

V tomto smyslu byl koncipován i současně platný zákon, upřednostňující potřebu velmi zodpovědného nakládání s územím. Často si v této souvislosti vzpomenu na svoje kolegyně z OÚPR MMB, jejichž cílem je „neudělat chybu“ při konkrétním rozhodování v územně plánovací činnosti. I když politická odpovědnost samosprávných orgánů města a státní správy má obecně daleko významnější rozhodovací pravomoci (ale i zodpovědnost), kompetentní úředník je nepominutelným článkem celého procesu. Také zpracování nástrojů územního plánování se neustále vyvíjí, zdokonaluje se systém informací o území, preciznější jsou grafické programy používané pro zpracování územně plánovacích podkladů a územně plánovací dokumentace. Sjednocuje se také metodika zpracování a prověřují se nové možnosti dokonalejších grafických výstupů. Výsledkem bude propojení s různými relevantními databázemi (GIS). Co je však zejména významné, je stálé zpřesňování územně plánovacích podkladů a posun územně plánovací dokumentace ke koncepčnosti a zdůvodněnosti řešení. Precizní zpracování dokumentů územního plánování, důvěrná znalost území a koncensuální rozhodování je zárukou úspěchu koncepčních změn.

2. Taktika a strategie v územním plánování Územní plánování je druhem projektové činnosti vyžadující velmi úzkou spolupráci pořizovatele se zpracovatelem a dalšími dotčenými subjekty. Pokud se jedná například o zpracování územně plánovací dokumentace pro obec, která ze zákona2 nemůže pořizovat tento dokument sama je to zastupitelstvo obce, respektive pověřený zástupce obce. Tedy většinou její starosta, u něhož také práce architekta-urbanisty začíná i končí, debaty jsou podnětné i balastní, ale vždy nutné. V projektové činnosti a následné realizaci jsou zřejmé příklady vynikajících urbanistických a architektonických řešení, která vznikala za součinnosti pořizovatele a tak říkajíc „na míru“. Jen obtížně bychom hledali významné dílo, které vzniklo bez spolupráce nebo přes odpor objednatele. Častější jsou případy obratné strategie invenčního tvůrce, které právě přípustnou formou manipulací přesvědčily pořizovatele o správnosti a invenčnosti návrhu architekta. I to patří k práci projektanta a není na škodu taktiku a strategii používat. Dokonce se domnívám, že se jedná o disciplinu tak potřebnou, že by měla být součástí vzdělání každého architekta. Zpracování územně plánovacích podkladů a územně plánovací dokumentace je totiž jednou z nejnáročnějších činností, a to nepodceňuji ostatní, taktéž náročné oblasti architektonické tvorby. Pořizovatel a zpracovatel jsou složkami vytvářejícími soulad, podporující erudici zpracovatelského týmu a pozitivně ovlivňující výsledek. Územní plánování a zpracování nástrojů územního plánování je především týmová práce, je to dlouhodobá, soustavná, multidisciplinární činnost v území. Co se týká zpracovatelského týmu, ten je většinou vybrán na základě nabídky vyzvaného kolektivu zpracovatelů doporučeného pořizovatelem z okruhu projekčních firem oprávněných k této činnosti. Výběr je prováděn podle předem stanovených kritérií, z nichž velmi podstatná bývá cena prací. Protože se většinou jedná o položku z obecního rozpočtu, je obvykle limitována. Dalšími kritérii jsou bezesporu skladba, odbornost, zkušenosti a reference o činnosti zpracovatele. Nepominutelným kritériem výběru bývá i programové vybavení, které je v době digitálního zpracování dat i výsledného elaborátu podstatné. Tým zpracovávající dokumenty územního plánování by měl být „sehraný“, nemůže se jednat o náhodně zvolené 2

zákon č. 183/2006 Sb.

177

projektanty, kteří sice dokážou určitou profesní část zpracovat, nemusí však poskytovat zárukou nejlepšího řešení a precizního výsledku. Jaké profese by měl tým obsahovat? Kromě těch standardních zejména zkušeného a tvůrčího odborníka na dopravní systémy, dobrého specialistu na ŽP a krajinu, někdy sociologa a památkáře. I geniální koncepce se může nevhodnou formou zpracování nebo presentace vytratit. Volba zpracovatelského týmu je základem úspěšného zpracování územně plánovacího podkladu, územně plánovací dokumentace. Každé území má svoji identitu. Zaslouží si její podporu, empatii a zhodnocení ve smyslu „genia loci“ území.

3.

Zásah do území, koncepčnost, odborná předvídavost a profesní citlivost

Zásah do ploch v území je složitá a citlivá záležitost, ať už se jedná o území zastavěné či nezastavěné, plochy stabilizované zástavby, či území určené k přestavbě. V urbanistické tvorbě je vždy na místě reakce na specifika území, můžeme je respektovat nebo popřít novou tvorbou. Postup zpracování a základní možnosti využití ploch jsou v podstatě obsahem vyhlášek č. 500/2006 Sb.,3 a č.501/2006 Sb.4 Po roce a půl od platnosti nových legislativních předpisů pro územního plánování se jejich účinnost v praxi ustálila a nutnými novelami, které se příliš netýkaly územně plánovací činnosti, se prokazuje správnost litery zákona5. Po stránce sjednocení metodiky obsahu a způsobu zpracování jednotlivých nástrojů (ÚAP, ÚP) zatím přetrvávají regionální rozdíly, zejména ve vazbě na jejich využívání při územně plánovací činnosti. Různá je i vstřícnost jednotlivých úřadů územního plánování k potřebě zpracovatelů převzít nebo naopak obohatit obsah příslušné vyhlášky. Územní plánování musí totiž vytvářet prostor k tvorbě, která se někdy jen obtížně převádí do sjednocených, předurčených metodických pokynů. Různorodost a specifika území jsou toho dokladem. Další problematickou kategorií uplatňující se v územním plánování, je správné stanovení potřeb a kapacit území, dostatečné a limitující využití území, odhad rozvojových předpokladů. Předvídavost, která se nedá naučit, snad se dá získat praxí, studiem srovnatelných řešení. Cit pro území a odhad na základě exaktních informací. V územních plánech se můžeme přesvědčit jak nevhodně, trapně, ale snadno se dá území neodhadnout. Neúměrně velké plochy zástavby RD v příměstských oblastech nebo rozsáhlé plochy logistických areálů v okolí dopravních koridorů, které se většinou nepodařilo „korektně“ využít, jsou toho dokladem. Územní plánování je tvorba na společenskou objednávku, nelze tomu však příliš podléhat. Viděla jsem územní plány malých obcí (kolegové prominou), kde nabídka rozvojových ploch neúměrně převyšovala rozvojové možnosti, dimenze technického vybavení neodpovídaly potřebám, napojení návrhových ploch na dopravní infrastrukturu nevycházelo z reality terénního reliéfu. Možná šlo o chybu, možná jen o snahu vyhovět starostovi obce, jehož požadavky byly neúměrné.

3

o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti 4 o obecných požadavcích na využívání území 5 zákon č. 183/2006 Sb.

178

Současná legislativa ukládá zpracovateli povinnost podrobně zdůvodnit navrhované řešení, takže věřím, že podobné neodhady nebudou nastávat. Územní plánování řeší také specifické strategické cíle, proto se jako zásadní jeví propojení se strategickými dokumenty měst a obcí. V územním plánování je předpokladem i výsledkem rovnováha ve všech směrech. Každé území by mělo být využíváno smysluplně, ekonomicky a esteticky.

4. Územní plánování je věc veřejná Výsadou i potřebou každé demokratické společnosti je možnost občanů podílet se na správě státu a zasahovat prostřednictvím legislativních nástrojů, a podle stanovených pravidel do věcí veřejných. Tím je bezesporu také zodpovědné využívání a správa území. Každý dokument územního plánování je zpracováván za součinnosti veřejnosti a podléhá v jednotlivých fázích zpracování veřejnému projednání. Vzpomínám si na období 90. let minulého století, kdy jsme spolu s manželem zpracovávali autorské územní plány obcí v příměstské oblasti Brna. Byla to doba, kdy se průzkumy a rozbory vybarvovaly ručně a územní plány tiskly želatinovým tiskem. Starostové obcí se většinou teprve učili chápat význam územního plánování a někteří považovali územní plány za „barevné fleky“ bez velkého významu. Veřejného projednání se účastnilo obecní zastupitelstvo a hrstka místních občanů se zájmem o informace týkající se především pozemků a objektů v jejich vlastnictví. Dnes je situace poněkud jiná. Veřejnost má oprávněně větší zájem o aktivní účast při tvorbě nástrojů územního plánování. Týká se to především územně plánovací dokumentace, kde je relevantní zájem veřejnosti zejména o informace rozvojového charakteru nebo řešení střetů v území. Stalo se také běžnou praxí, že občané města nebo obce rozhodují o budoucí podobě sídla, náměstí, o trasách dopravních systémů a podobě dominantních staveb6. Využívá se také možnosti hlasování ve veřejných anketách. Nedokonalá informace o disponibilitě ploch pro budoucí objekt Národní knihovny v Praze, a souhra následných pochybení vypisovatele architektonické soutěže na předmětný objekt, je dokladem významu územního plánování a potřebě vstupu veřejnosti do této problematické kauzy. I když veřejnost v tomto případě zajímalo především architektonické řešení stavby. Příkladem zásahu veřejnosti do ÚPD je i v současnosti zpracovávaná 3. varianta konceptu územního plánu města Brna, zadaná po protestech obyvatel SZ sektoru Brna s trasou rychlostní komunikace R 43, severně od Brna. V souvislosti s rolí veřejnosti v ÚP nelze nevzpomenout na stále živý problém umístění nového brněnského nádraží, jehož řešení je dokladem spolupráce politické representace města, odborníků a zapojené veřejnosti.

5. Mezinárodní souvislosti a přesahy ÚP není jen záležitostí státu, je záležitostí nadnárodní. Vstupem do EU jsme převzali spoluodpovědnost za dění v Evropě, jsme součástí evropských struktur. Územím ČR procházejí transevropské dopravní koridory, jsme zemí s mezinárodními zájmy. O tom se přesvědčujeme v současnosti například při potřebě řešit obranné zájmy Evropy umístěním zařízení radarového protiraketového systému na našem území. Přes to, že se jedná zejména o strategické rozhodnutí politiků, týká se nás všech. Pro koordinaci vazeb mezi evropskými 6

V Brně proběhla v r. 2008 anketa o umístění výškových staveb.

179

státy byl zpracován i nový nástroj územního plánování, Politika územního rozvoje. Jeho návrh je v současné době připomínkován a veřejně projednáván. Evropské potřeby, týkající se například obchodních řetězců a cestovního ruchu můžeme prostřednictvím územního plánování zhodnotit. Musíme však dbát na to, abychom se nestali jen dopravním koridorem, propojujícím severní a jižní evropské státy.

6. Územní plánování je výsledkem urbanistické koncepce Závěrem svého příspěvku bych se chtěla zmínit o potřebě tvůrčího přístupu k urbanistické tvorbě. Mohlo by se stát, že při splnění všech požadavků na ÚPP a ÚPD s obvyklým postupem, spoluprací a zdůvodněním navrženého řešení se přesto nepotká územní plánování s urbanismem. Ne, není to to samé. Jde především o koncepci, kompozici a invenční tvorbu. Území je třeba využít tvůrčím způsobem, vytvářet prostory atraktivní pro zástavbu, kvalitní život. Dokumenty územního plánování umožňují využívat, přetvářet a modelovat krajinu, chránit kulturní hodnoty a přírodní zdroje. Invence a intelektuální náboj je v územním plánování potřebou i nutností. I exaktní dokument o území může být krásným obrazem. SUMMARY: The landscape planning is nothing but a long-time, conceptual, and responsible work that everyone should be interested in. As the means of the landscape planning you can see the documents that enable consensual decision of the competent bodies of the public administration. Their task is to be to protect and to develop landscape potential with the view of sustainable development. The elaboration of them is a conceptual as well as creative job. The active role of public is expected. LITERATURA, ZDROJE: Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) v platném znění, vyhl. č.500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti. Vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území.

ADRESA AUTORKY: Ing. Arch. Lea Vojtová, Ph.D., Katedra regionální ekonomie a správy, Ekonomicko-správní fakulta, Masarykova univerzita, Lipová, 41a, 602 00 Brno, e-mail: [email protected]

180

TRVALE UDRŽITELNÉ ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ V TEORII A PRAXI Vladimíra Šilhánková, Michael Pondělíček Abstrakt: Nový stavební zákon přinesl řadu změn do územně plánovacího procesu. Jedním z nejdůležitějších je určitě zavedení principů trvale udržitelného rozvoje resp. zavedení trvale udržitelného územního plánování v České republice. Jedním z praktických nástrojů pro realizaci tohoto principu jsou rozbory udržitelného rozvoje území (RURÚ) zpracovávané v rámci územně analytických podkladů. Příspěvek sleduje ideové záměry legislativy a hledá metodická doporučení k jejich praktickému naplňování. Klíčová slova: územní plánování, udržitelný rozvoj, rozbor udržitelného rozvoje území, indikátor Key words: urban planing, sustainable development, analysis of spatial sustainable development, indicator

1. Úvod Už více než rok a půl je v platnosti nový stavební zákon - Zákon č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který přinesl celou řadu změn nejen do postavení jednotlivých účastníků tohoto procesu i do samotného procesu a systému územního plánování v České republice, ale v duchu celoevropského vývoje plánování zavedl do systému územního plánování principy (trvale) udržitelného rozvoje. Dalo by se říct, že nastolil nový trend trvale udržitelného územního plánování. Jak se tento trend trvale udržitelného územního plánování rozvíjí? Co stavební zákon v této oblasti očekával a jak vypadá skutečná praxe?

2. Cíle a úkoly územního plánování Nový stavební zákon zavádí do územně plánovacího procesu pojem trvale udržitelného rozvoje. „Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích.“ (§18 odst. 1). Je tak v podstatě průlomový, neboť dříve s tímto termínem operovali výhradně zákony zaměřené na ochranu a tvorbu životního prostředí. Hlavní novinkou v oblasti udržitelného územního plánování je zavedení povinnosti periodicky zpracovávat územně analytické podklady (§ 26 a násl.), kdy „územně analytické podklady obsahují zjištění a vyhodnocení stavu území a vývoje území, jeho hodnot, omezení změn v území z důvodu ochrany veřejných zájmů, (limity využití území) nebo vyplývající z vlastností území, záměrů na provedení změn v území, zjišťování a vyhodnocování udržitelného rozvoje území - rozbor udržitelného rozvoje území (RURÚ), a určení problémů k řešení v územně plánovací dokumentaci“. Stavební zákon a zejména pak jeho prováděcí vyhláška č. 500/2006 o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a o způsobu evidence územně plánovací činnosti dávají některé pokyny, pro rozbor udržitelného rozvoje území (popis obsahu RURÚ v §4 a soupis sledovaných jevů v příloze č.1 Vyhlášky).

181

Otázkou ovšem je zda takto nastavené parametry dávají dostatečný návod pro zpracování a další skutečné praktické využití principů udržitelného rozvoje v územně plánovací praxi, nebo zda jen vytvářejí alibi pro poměrně volné a zcela neudržitelné územní plánování?

3. Rozbor udržitelného rozvoje území (RURÚ) Jak už bylo řečeno, rozbor udržitelného rozvoje území (RURÚ) je součástí zpracování územně analytických podkladů a stanovuje pro obce s rozšířenou působností a pro krajské samosprávy povinnost sledovat kromě celé řady technických dat i ukazatele, které odrážejí udržitelné využívaní území. RURÚ vychází z dat sebraných v rámci přípravy územně analytických podkladů, což představuje pro krajskou úroveň 37 sledovaných jevů (hladin datového modelu) a 119 položek na úrovni obcí s rozšířenou působností. Tab. 1: Počet jevů sledovaných v UAP v rozdělení dle jednotlivých pilířů UR Pilíř Počet jevů sledovaných dle Vyhlášky Na úrovni kraje Na úrovni ORP Environmentální 5 30 Územní 8 86 Sociální 14 0 Ekonomický 9 1 Ostatní 1 2 Celkem 37 119 Zdroj: vlastní konstrukce na základě přílohy č. 1 k Vyhlášce č. 500/2006 Sb.

Z výše uvedené tabulky vyplývá, že jsou-li na krajské úrovni ještě sledované jevy v alespoň přibližné optické rovnováze na úrovní lokální (obcí s rozšířenou působností) se sledované jevy soustředí téměř důsledně na fyzický – urbanistický popis území. Ekonomický a sociální pilíř ve sledovaných jevech prakticky zastoupeny nejsou. Sledované jevy tak spíš odpovídají sledování jevů v průzkumech a rozborech, které byly podkladem pro tvorbu územně plánovacích dokumentací podle předešlého stavebního zákona z roku 1976 než skutečně soudobému sledování vyvážených pilířů udržitelného rozvoje. Základním stavebním kamenem pro zpracování RURÚ je pak SWOT analýza (analýza silných a slabých stránek, příležitostí a hrozeb). Vyhláška stanovuje i strukturu SWOT analýzy. Z pohledu principů udržitelného rozvoje ale bohužel ani tuto strukturu nelze považovat za vyváženou – viz následující tabulka. Paradoxem ale je, že podíly jednotlivých oblastí sledovaných ve struktuře SWOT analýzy nevychází z podílů jevů sledovaných v územně analytických podkladech. Tab. 2: Oblasti sledované v RURÚ v rozdělení dle jednotlivých pilířů UR Počet oblastí Pilíř sledovaných dle Vyhlášky Environmentální 6 Územní 2 Sociální 2 Ekonomický 1 Zdroj: vlastní konstrukce na základě §4 Vyhlášky č. 500/2006 Sb.

Připočteme-li tedy skutečnost, že v dané věci neexistuje podrobnější metodika a zkušenosti s obdobnými úlohami jsou v naší územně plánovací praxi prakticky nulové a dále skutečnost, že o přidělení zakázky podle zákona o zadávání veřejných zakázek rozhoduje výhradně nabídková cena, můžeme se setkat s velmi různými přístupy k řešení této úlohy, stejně tak 182

jako s velmi rozdílnou hloubkou propracování resp. nepropracování tématu pro jednotlivá území ORP. Z tohoto důvodu se domníváme, že je nutno na základě teoretických a v tuto chvíli už i několika praktických zkušeností z přípravy UAP a RURÚ (zejména pro úroveň ORP) metodiku tvorby tohoto dokumentu doplnit. Má-li tedy zpracovatel vytvořit skutečně vyváženou analýzu území z pohledu udržitelného rozvoje musí být struktura jak sledovaných jevů, tak pak zejména struktura RURÚ doplněna tak, aby byly jednotlivé pilíře vyváženy. Jde o doplnění jak textové, tak i grafické části. Např. v územním pilíři jsou nesourodé požadavky mezi daty sledovanými v datovém modelu UAP a tématy posuzovanými v rámci RURÚ. V RURÚ např. chybí územní témata jako: • prostorové uspořádání území; • funkční uspořádání území po jeho jednotlivých složkách: o občanská vybavenost; o prostorové uspořádání funkce bydlení; o výroba a pracovní příležitosti; • dopravní infrastruktura.

4. Vyhodnocení udržitelného využití území Dalším významným prvkem, který UAP a zejména RURÚ musí obsahovat (a přitom to ale vyhláška ani její přílohy explicitně nenařizují) je odvození systému indikátorů udržitelného rozvoje a neudržitelnosti (mezních limitů) pro rozvoj území ORP, popis souhrnu indikátorů udržitelnosti, vymezení limitů udržitelnosti s doporučením ke sledování dalších dat a parametrů rozvoje územ,í a to vše v grafické části doplněno o výkres se souhrnem indikátorů udržitelnosti, vymezením územních limitů i limitů udržitelnosti (výkres limitů využití území) a s doporučením ke sledování dalších dat a parametrů rozvoje území. Pro vyhodnocení RURÚ je třeba dále metodicky rozpracovat předpokládané vlivy na výsledky SWOT analýzy. Kromě tradičního posouzení po jednotlivých pilířích je dle našeho názoru vhodné pro zpracování této části použít i metodu interakcí mezi jednotlivými pilíři. Jako ideový základ lze pro tuto interakční metodiku použít metodiku DHV SAM upravenou a doplněnou pro oblast územního plánování. Metodika DHV SAM byla vyvinutá pro oblast strategického plánování a u nás použitá např. pro vyhodnocení udržitelnosti Strategie pro Brno – strategického plánu města Brna. Významnou charakteristikou této metodiky je vedle její jednoduchosti zejména skutečnost, že se nezabývá jednotlivými pilíři udržitelnosti, nýbrž pouze jejich vztahy. Aplikací této metody pak lze ze SWOT analýzy vzít jednotlivé okruhy a zařadit je do oblastí interakcí mez pilíři UR následovně : • Environmentálním x sociálním (Env x S); • Environmentálním x ekonomickým (Env x Ek); • Sociálním x environmentálním (S x Ek). Kromě zařazení okruhů (otázek) SWOT analýzy do interakčních souvislostí mezi pilíři (které oblasti jsou navzájem ovlivněny), je dále posouzena míra ovlivnění v rámci tohoto hodnocení. S ohledem na složitost posuzování území v rámci RURÚ je vhodné uplatnit šestistupňovou (resp. sedmistupňovou) škálu -3 až 3, tedy vč. negativní škály. Stanovení interakčních souvislostí mezi pilíři UR a hodnocení významu okruhu na UR by mělo být provedeno expertní metodou – územním plánovačem, environmentalistou, sociologem resp. sociálním geografem a územním ekonomem. Na základě souhrnu z výše naznačené tabulky lze pak vytvořit celkovou hodnotící tabulku, která shrnuje výsledky interakcí mezi jednotlivými pilíři a sděluje míru „udržitelnosti“ jak v rámci jednotlivých pilířů, tak s ohledem na jejich interakce. 183

Tab. 3: Matice vyhodnocení interakci mezi jednotlivými pilíři UR + + + ENV EK + + + SOC + + + Výrazně Neudržitelné Udržitelné s výhradami neudržitelné

+ + + Udržitelné

Zdroj: vlastní konstrukce

5. Indikátory udržitelného rozvoje území K vybraným „problémovým okruhům“, které vyplynuly z hodnocení SWOT analýzy je třeba dále stanovit ukazatele – indikátory, kterými se budou v daném území do budoucna vyhodnocovat dopady konkrétních záměrů územního plánování na udržitelný rozvoj. V zásadě je vhodné vytvořit dva okruhy indikátorů, a to tzv. specifické indikátory tj. indikátory vytvořené pro jednotlivé okruhy, které byly označeny jako velmi významné případně výrazně „problémové“ - neudržitelné. Druhým typem indikátorů jsou indikátory, které jsme označili jako systémové indikátory UR. V zásadě jde o dlouhodobě sledované ukazatele zda území ORP /obec / město (ale případně i kraj) směřuje k udržitelnosti či nikoli. Systémové indikátory stanovené v rámci RURÚ pak mají za úkol porovnat lokální dopady záměru vůči obci / městu / kraji jako celku. Jednotlivé indikátory v jednotlivých oblastech pilířů udržitelnosti by měly být sledovány periodicky a vyhodnoceny vždy v rámci aktualizace UAP, kdy by měly jednoznačně signalizovat, zda vývoj v území je udržitelný, či nikoliv z hlediska obecných principů udržitelnosti rozvoje. Základním principem udržitelného rozvoje pak samozřejmě zůstává, že je nutno dnes zajistit při plánování rozvoje odpovědně i podmínky pro dostatečný rozvoj generací budoucích a z tohoto hlediska je nutno záměry územního plánování v území posuzovat. Nejde jen o konzervaci a napravování nebo uzpůsobování prostředí, ale jak předchozí text a tabulky napovídají, tak jde zejména o interakce mezi sociální, environmentální a ekonomickou sférou a jejími dopady do územního rozvoje obce / města / kraje. V praxi již dnes existuje celá řada indikátorových sad, které jsou v oblasti udržitelného rozvoje sledovány, např. Sada společných evropských indikátorů ECI, Urban Audit, TISSUE a další. V podmínkách České republiky se zdá být v současnosti nejrozšířenější „Sada společných evropských indikátorů ECI / TIMUR“, kterou aktuálně sleduje již 22 měst, některá jako Hradec Králové a Vsetín již od roku 2003. Sada zahrnuje 10 indikátorů upravených pro podmínky v České republice: 1. Spokojenost občanů s místním společenstvím 2. Místní příspěvek ke globálním změnám 3. Mobilita a místní přeprava cestujících 4. Dostupnost veřejných prostranství a služeb 5. Kvalita místního prostředí 6. Cesty dětí do školy a zpět 7. Nezaměstnanost 8. Zatížení prostředí hlukem 9. Udržitelné využívání půdy 10. Ekologická stopa. I když samozřejmě nelze jevy dnes sledované v UAP s výše popsanými indikátory přímo prolnout (přiřadit jednotlivým indikátorům přímo sledované jevy dle seznamu z přílohy vyhlášky č. 500/2006 Sb.), lze nalézt celou řadu překryvů (a to nejen ideových), mezi již sledovanými indikátory a jejich sadami a jevy sledovanými v UAP a zejména pak vyhodnocovanými v RURÚ. Z tohoto hlediska je možné se indikátory ECI/TIMUR dále 184

zabývat – dopracovat a doplnit, případně dále upravit jejich obsah a rozsah sledovaných jevů tak, aby uceleně vypovídaly o udržitelnosti vývoje toho kterého území, ale zároveň byly provázány na data sledovaná v UAP a vyhodnocovaná v RURÚ. V podstatě lze říci, že bychom mohli směřovat k upravené indikátorové sadě ECI/TIMUR/RURÚ.

6. Závěr „Udržitelné územní plánování“ je v současné době v České republice teprve „na startovní čáře“. Praktických zkušeností je dosud relativně málo. O to větší význam mají metodické návody, doporučení a zpřesnění, neboť na nich závisí jak se principy udržitelného rozvoje v územně plánovací praxi skutečně uplatní – zda se vydáme cestou formálního naplňování či zda skutečně vytvoříme obecně přijímaný a standardizovaný systém odpovědného vyhodnocování rozvoje území. Nezbývá nám než doufat, že se naše úřady územního plánování vydají tou druhou – náročnější cestou. Pro „usnadnění“ této složité a nelehké cesty vznikl také tento příspěvek. SUMMARY: There works new Bulding Act in the Czech Republic from 2007. This Act make many changes in urban planning system and established also new planning principles. One of the most important new principle is implementation of principles of sustainable development. We can speak also about new „sustinable urban planning“ in the Czech Republic. The very important practical tool for implemetation of those principles is creation of analysis of spatial sustainable development (RURÚ) whose are prepared as a part of urban analytical works. The paper focus on principles based in the law and try to find methodoligical reccomendation for its practical implementation. LITERATURA A PRAMENY: BLÍZEK, V., GILL, R., MIŠKOVSKÝ, J. (2007): Hodnocení udržitelnosti rozvoje navrženého strategickými dokumenty – Metodika DHV SAM. Urbanismus a územní plánování, X., 5, s. 36-39. K profilu trvalé místní udržitelnosti: Společné evropské indikátory, Kancelář pro oficiální publikace Evropských společenství, Lucemburk (2004). ŠILHÁNKOVÁ, V (ed.) (2008): Indikátory udržitelného rozvoje, Teoretické přístupy a zkušenosti v České republice – Případová studie Hradec Králové, Hradec Králové : Civitas per Populi. Vyhláška č. 500/2006 o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti www.timur.cz [19.4.2008] www.uur.cz [5.9.2008] Zákon č. 183/2006 Sb. O územním plánování a stavebním řádu (Stavební zákon)

Tento příspěvek vznikl jako součást výzkumu pro Ministerstvo pro místní rozvoj v rámci výzkumného projektu WD-69-07-4 „Indikátory trvale udržitelného rozvoje jako nástroj sledování a snižování disparit v úrovni obyvatelstva jednotlivých regionů“. ADRESA AUTORA: doc. Ing. arch. Vladimíra Šilhánková, Ph.D., Fakulta ekonomicko-správní Univerzity Pardubice, Studentská 84, Pardubice, Civitas per Populi o.s. Střelecká 574/13, 500 02, [email protected] Mgr. Michael Pondělíček, Týmová iniciativa pro místní udržitelný rozvoj (TIMUR), Senovážné nám. 2, Praha, [email protected]

185

METODICKÉ PŘÍSTUPY K PROSTOROVÉMU PLÁNOVÁNÍ Jan Binek Abstrakt: Příspěvek se zabývá vybranými obecnými souvislostmi prostorového plánování a prostorové politiky a představuje některé přístupy ke sladění sektorových politik a ke koordinaci rozvojových činností v území. Prostorové plánování je vzhledem k provázanosti vztahů značně složitým procesem a komplexní přístupy musí logicky zůstat v určité rovině obecnosti. Vzhledem k v praxi nerealizovatelnému zachycení komplexnosti jevů je proto nutné hledat parciální přístupy reagující na řešení identifikovaných problémů, které by však zachytily danou problematiku v maximální komplexnosti. Klíčová slova: Prostorové plánování, regionální politika, sektorové politiky, koordinace rozvoje. Key words: Spatial planning, regional policy, sector policies, coordination of development.

1. Úvod – Prostorové plánování Prostorové plánování se zabývá organizací lidských aktivit v prostoru a jejich vzájemnými vlivy s cílem co nejvhodnějšího využití podmínek daného prostředí. Prostorové plánování je obvykle chápáno v konkrétně vymezeném prostorovém kontextu a reaguje na aktuální podněty s jednoznačnou prostorovou dimenzí. Pro zvýšení možností subjektů na lokální a regionální úrovni řešit rozvojové potřeby a problémy daného území je však nezbytné hledat prostorové dopady i zdánlivě „neprostorových“ veřejných politik (např. sociální politika). Z hlediska metodického pojetí dochází k rozrůznění na rovinu možností a rovinu potřeb (tj. určité podoby prostorové nabídky a poptávky). Pro udržitelný rozvoj je klíčovou linií sladění těchto vzájemně provázaných ploch. V České republice existují v oblasti prostorového plánování dva formálně samostatné, nicméně z logiky věci provázané a nedílné procesy: strategické plánování a územní plánování (na rozdíl od zahraničí, kde tvoří jeden celek). Každý ze zmíněných přístupů má své silné stránky i omezení. K usměrňování udržitelného rozvoje území jsou strategické dokumenty jako výstup strategického plánování aktivními nástroji veřejné správy (stanovují priority z hlediska času a financování), územně plánovací dokumenty vytvořené v procesu územního plánování jsou regulačními nástroji veřejné správy (stanovují regulativy pro veškeré rozhodování v území). Společně vytváří komplexní pohled na řízení rozvoje a jejich nedostatečné sladění vytváří rozvojové distorze. Je třeba usilovat o jejich koordinaci a sbližování v podobě konzistentních cílů bez negací. Proces koncepčního řízení rozvoje je interaktivní a vyvíjí se a každá strana má mít šanci specifikovat své záměry a nástroje, kterými bude další změny ovlivňovat.

2. Regionální politika jako prostorový průmět sektorových politik Řešením prostorových aspektů rozvoje se zabývá regionální politika. Dle definice Vandhoveho a Klaassena (1983) regionální politika představuje „všechny veřejné intervence, vedoucí ke zlepšení geografického rozdělení ekonomických činností, respektive se pokoušející napravit určité prostorové důsledky volné tržní ekonomiky ve smyslu dosažení dvou vzájemně závislých cílů: ekonomického růstu a zlepšení sociálního rozdělení ekonomických efektů.“ Regionální politika je v praxi souborem uskutečňovaných opatření na jednotlivých úrovních řízení (státní či krajská regionální politika), kdy je komplexně analyzována situace v jednotlivých sektorech rozvoje v daném regionu (obyvatelstvo, trh 186

práce, sociální oblast, zdravotnictví, školství, podnikání, zemědělství, cestovní ruch, doprava, kultura aj.) a jsou hledány cesty ke zlepšení situace tohoto regionu. Výrazným omezením účinnosti regionální politiky je fakt, že jde sice o průřezovou prostorovou politiku, ale bez přímých vazeb na rozvojové nástroje sektorových politik (zejména na centrální úrovni). Řeší dopady (regionální průmět) sektorových politik, ale nejsou vždy vyjasněny synergické procesy mezi jednotlivými sektory. Rozličné složky prostorové politiky mohou být soustředěny a graficky znázorněny pomocí tzv. hyperkrychle („hypercube“) zahrnující různé úrovně analýzy, různé dimenze politik a různé typy regionálních situací (vlastní potenciál regionu, relativní pozice k ostatním regionům a míra integrace s ostatními regiony). Vložením času do „hyperkrychle“ získáváme dynamicky pohled na území. „Hyperkrychle“ nabízí systematický rámec, pomocí něhož mohou být identifikovány možné konflikty v cílech a strategiích stejně jako vzájemně doplňující se či konvenující území. Obr. 1: „The Hypercube“ – Krychle s vyjádřením prostorových vztahů dle ESPON

Vztahy s ostatními územími: - toky - sítě - spolupráce -…

Relativní pozice: - konvergentní/ divergentní vývoj (HDP, obyvatelstvo) - konvergentní/ divergentní sousedící území - sociální souvislosti (diskontinuity)

Vztahy mezi osobami nebo skupinami uvnitř i mimo území: - absence konfliktů - provázanost, výměny - spolupráce -…

Úroveň

Potenciál

Pozice

Integrace

Evropa

Soudržnost

Region

Relativní pozice: - dostupnost ostatních území - potenciál sousedících území - prostorové souvislosti (diskontinuity) -…

Stát

Omezení prostorových předpokladů: - přírodní podmínky - přírodní rizika - životní prostředí - sídelní struktura - dopravní uzly - krajina - infrastruktura Sociální zdroje: - vzdělávání - ekon. struktura - pracovní síla - kultura - služby - kultura - služby - vládnutí - vnitřní soudržnost

Nadnárodní

Společnost

Území

Prostor

Čas

Zdroj: Applied Territorial Research. Building a scientific platform for competitiveness and cohesion. ESPON Scientific Report II, autumn 2006. Luxembourg: ESPON, 2006. 85 s.; s. 15, vlastní překlad (originální zdroj ESPON Project 3.1/Spatial Scenarios, 2004, s. 55).

187

V oblasti prostorového plánování se vyskytuje celá řada metodických a terminologických problémů, což je dáno jednak složitostí problematiky, jednak různorodostí regionů a aktérů zapojených na plánovacích procesech. Vzhledem k různorodé dělbě pravomocí a uplatňovaných rozvojových činností mezi jednotlivými úrovněmi veřejné správy je velmi obtížné zapojit ucelený metodický koncept tvorby veřejných politik. Veřejnou politiku můžeme vymezit jako „souhrn činností vlády přímo nebo nepřímo působících na občany, operující na třech úrovních: politická rozhodnutí, produkty politiky a důsledky politiky“1. Veřejná politika úzce souvisí s hodnotovou orientací společnosti a vymezováním veřejného zájmu, protože důležitým cílem může být jeho ochrana. Z procesního pohledu lze veřejnou politiku chápat jako souslednost několika navazujících fází od formulace problému (agendy), přes formulaci politiky a politickou volbu až k její implementaci a vyhodnocení. Pro pochopení a interpretaci jednotlivých kroků v rámci tvorby prostorové či regionální politiky či pro související teoretické implikace je vhodné využít členění veřejné politiky vypracované politickými vědami a rozlišit aktivní a reaktivní veřejnou politiku, liberální a paternalistickou veřejnou politiku2: − Aktivní veřejná politika se snaží předcházet ohrožením a identifikovat příležitosti uspokojování veřejného zájmu a v předstihu reagovat na předpokládaný vývoj. − Reaktivní veřejná politika reaguje, až když je veřejný zájem reálně ohrožen. − Liberální veřejná politika zasahuje až tam, kde individuální zájem ohrožuje uznaný veřejný zájem. − Paternalistická veřejná politika prosazuje uznaný veřejný zájem často bez ohledu na možnou újmu individuálních zájmů nebo změněnou povahu lidských potřeb. Volba předcházení či následného řešení problémů jako základních přístupů naráží na omezenou reakční schopnost řady nástrojů veřejných politik, důležitý je také ekonomický aspekt věci, kdy prevence rizik může eliminovat zvýšené náklady, nicméně je otázkou, jak reálné jednotlivé hrozby jsou a zda se podařilo vystihnout možné vývojové trendy. V uvedeném členění lze prostorovou politiku i regionální politiku jako její součást zařadit mezi aktivní veřejné politiky. V případě řešení disparitních (problémových) regionů může regionální politika působit i v situaci reaktivní politiky, nicméně prioritou je udržitelný rozvoj a podpora harmonického a vyváženého vývoje.

3. Přístupy ke koordinaci rozvoje Klíčovou otázkou prostorového vnímání a usměrňování rozvoje je nalezení způsobů, jak identifikovat působení jednotlivých sektorových politik v daném prostoru spolu se zachycením celkové prostorové podmíněnosti a jak sladit cíle a aktivity těchto politik, tak aby v daném území synergicky působily na jeho rozvoj. Metodologický přístup ke sladění sektorových politik a politiky prostorové byl zformulován na půdě ESPON3 (viz obr. 2). Obr. 2 ilustruje spojení mezi cíli územní politiky a cíli spojenými územními trendy, perspektivami a dopady politik. Hlavními výzkumnými úkoly v této souvislosti jsou: − operacionalizovat záměry politik, cíle a koncepty, − udělat je měřitelné a najít indikátory a data popisující územní rozvojové trendy a dopady politik, − srovnat a posoudit empirická zjištění ve vztahu k pozadí záměrům a cílům územní politiky. Z hlediska poptávky po informacích je možné rozlišit několik pojetí aplikovaného výzkumu. Jednou z cest je výzkum ad hoc přímo reagující na potřeby tvůrců politik a jim předávaný. 1

Potůček, M. a kol. (2005): Veřejná politika. Praha: Sociologické nakladatelství, s. 9. Tamtéž, s. 14-15. 3 ESPON (European Spatial Planning Observation Network – Evropská síť prostorového plánování a výzkumu), byl zřízen za účelem podpory rozvoje politik EU a vytvoření evropské vědecké komunity v oblasti evropského územního rozvoje. Hlavním cílem je zvýšit znalostní základnu o územních strukturách, trendech, perspektivách a politických dopadech v rámci rozšířené Evropské unie. 2

188

Jiný typ výzkumu je založený na interaktivních vztazích mezi politickými a výzkumnými procesy. Čím jsou tyto vztahy užší, tím vyšší je pravděpodobnost, že budou výsledky využity tvůrci politik. Obr. 2: Základní metodologický přístup ESPON výzkumů Cíle prostorového rozvoje Operacionalizace a míra prostorových cílů a konceptů Např. polycentrismus (tři úrovně), vyrovnaná dostupnost, územní soudržnost

Prostorová politika

Např. pořadí rozložení měst

Evaluace:

Např. populační trendy, nová železniční spojení

Hlavní výstup Např. změna v dostupnosti

Trendy a sektorové politiky oproti územním cílům

Dosažený výsledek Např. změna HDP

Doporučení prostorové politiky

D I A L O G

Sektorová politika

Core indikátory Trendy a dopady sektorových politik Zdroj: Applied Territorial Research. Building a scientific platform for competitiveness and cohesion. ESPON Scientific Report II, autumn 2006. Luxembourg: ESPON, 2006. 85 s.; s. 17, vlastní překlad (originální zdroj Crete Guidance paper, June 2006).

Přístupem usilujícím o provázání územně-plánovaní a strategické linie prostorové politiky je strategické prostorové plánování4. Jde o metodu plánování trvale udržitelného rozvoje území, která využívá moderních technologií a postupů při zpracování komplexních aktuálních poznatků o řešeném prostoru, jejichž cílem je trvalý udržitelný rozvoj společnosti. Strategické prostorové plánování integruje územní plánování a strategické plánování rozvoje v prostředí GIS. Cílem strategického prostorového plánování je optimalizace a maximální efektivita využití prostoru, veškerého jeho potenciálu přírodního, ekonomického i lidského, za současného zachování všech pozitivních vlastností a jevů. Důležitou podmínkou je respektování tří pilířů udržitelnosti rozvoje společnosti, kterými jsou ekonomický růst, kvalitní environmentální politika a sociální vývoj. Strategické prostorové plánování se zakládá na komplexním zohlednění interních a externích vlivů, možností, limitů a podmínek území (viz obr. 3). V prostředí GIS lze standardním způsobem z prostorových dat jednoduchými prostorovými analýzami odhalit prostorové nesrovnalosti, disfunkce a disproporce, které vyplývají ze strategického plánování rozvoje bez respektování prostorového aspektu.

4

Metoda strategického prostorového plánování byla vypracována v rámci řešení projektu INOREF - Stra.S.S.E. INSP03 (Strategic Spatial Planning and Sustainable Environment) na Katedře geoinformatiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v letech 2005 – 2007.

189

Obr. 3: Schéma strategického prostorového plánování Ekologické podmínky - krajinná struktura - klimatické podmínky - hydrologické podmínky - půdní podmínky - geomorfologické a geologické podmínky

Sociální a kulturní podmínky - struktura obyvatel - tradice a historie - školství, zdravotnictví, bydlení - kultura a sport

Neovlivnitelné

Ekonomické podmínky - trh práce a míra nezaměstnanosti - ekonomická struktura obyvatel - podnikatelská struktura - cestovní ruch - odpadové hospodářství

Ovlivnitelné Plánovací dokumentace - vize rozvoje regionu - SWOT analýza - územní plán Nástroje GIS - prostorové analýzy - modelování - geovizualizace Strategické prostorové plánování, které zohledňuje přírodní, sociální a ekonomické podmínky území Cíle, vize a směry rozvoje vycházející od samotných obyvatel

Zdroj: Metodika prostorového plánování. Subprojekt INNOREF - STRASSE (Prostorové plánování udržitelného rozvoje). Olomouc : Univerzita Palackého, Přírodovědecká fakulta, katedra geoinformatiky, 2007. Dostupné z http://www.regionhranicko.cz/dokumenty/projekty/19/vystupy/metodika_prostorroveho_planovani.pdf.

Strategické prostorové plánování je postaveno na dvou základních vstupech. Prvním je územní plán pro dané území (obec, sídelní útvar apod.). V něm jsou vymezeny aktivity, které na území probíhají a aktivity, které jsou pro území navrženy. Druhým vstupem je strategický plán rozvoje daného území, ve kterém jsou pojmenovány a popsány aktivity, které vycházejí z vizí obyvatel. Metoda strategického prostorového plánování spočívá v rozšíření důvodů zpracování postupu rozvoje společnosti i území, v zohlednění hlavních aktuálních záměrů a cílů rozvoje, v maximálním využití přírodního, ekonomického a kulturního potenciálu území, využitím ekonomického a sociálního potenciálu společnosti v oblasti strategického plánování a efektivním využitím dostupných prostředků Na uvedených příkladech byly představeny dvě různorodé cesty k prostorovému rozvoji. Tyto přístupy, stejně jako většina jiných modelů přináší cenné informace, zároveň však nikdy nemohou poskytnout vhled do všech vazeb a souvislostí. Komplex jevů a procesů prolínajících se v území je natolik složitý, že celkové hodnocení spolupůsobících faktorů je teoreticky sice modelově možné, nicméně do širšího využití v praxi nepřevoditelné. Reálnou cestou zůstává komplexní pohled, který zohledňuje širokou škálu vlivů na různých prostorových úrovních a pro nalezení smysluplných výpovědí připouští účelový výběr a aproximaci dle charakteru a specifik daného prostoru, možností a pojetí řešení rozvoje a dle aktérů ochotných se na rozvoji daného prostoru podílet (viz obr. 4).

190

Obr. 4: Komplex základních vlivů na prostorový rozvoj Nadnárodní úroveň

Centrální vláda

Krajská samospráva

Obecní samospráva

Mezinárodní dohody Mezinárodní spolupráce

Správní systém Právní řád Ekonomický systém Veřejné politiky Veřejné služby Podporovaná území

Pojetí rozvoje Veřejné služby Prostorové vztahy Spolupráce Potřeby obcí

Ekologické podmínky Sociální podmínky Ekonomické podmínky Územní dispozice Potřeby obyvatel

Prostorová úroveň


Zachycení mnohých klíčových jevů či procesů v daném prostoru, jak již bylo naznačeno, je velmi obtížné. Klíčovým aspektem plánovacích procesů je vedle objektivního poznání zejména sladění různorodých zájmů aktérů ve vztahu k rozvoji daného prostoru či věcné oblasti, tak aby mohla být využita místní specifika a příležitosti a současně aby nedocházelo k prostorovým či jiným konfliktům. Pro řízení prostorového rozvoje a zajištění funkčnosti jednotlivých rozvojových nástrojů jsou nosnými prvky − rozdělení kompetencí mezi jednotlivými úrovněmi a subjekty veřejné správy, − vyjasnění práv a povinností jednotlivých aktérů, − nastavení procesů tvorby a aplikace stejně jako účinků zvolených nástrojů. Uplatnění těchto prvků vychází v první řadě z existující legislativy, kdy jsou sice rozděleny kompetence a související zásady, ale jednoznačné procesní vymezení je ve vztahu k rozvojové oblasti obcí a regionů nedostatečné. Řešení významnějších problémů a skutečně účinná alokace zdrojů jsou tak z valné části závislé na krátkodobých vlivech nejsilnějších aktérů. V praxi realizovatelnou aktivitou podporující vyvážený prostorový rozvoj může být hodnocení prostorových dopadů sektorových politik (sledování dopadů legislativy a aktivit centrálních orgánů na jednotlivé typy regionů a problémů), např. obdobně jako se sleduje dopad legislativy na veřejné rozpočty či na podnikatelskou sféru.

4. Závěr Shrneme-li základní problémy, tak jde zejména o velmi nedostatečnou právní úpravu a značné nepochopení významu a možností strategického plánování rozvoje. Vedle samotné nejednotné terminologie a absence řešení mnohých metodických otázek (hierarchizace, vazby jednotlivých dokumentů, intervaly aktualizace, vyhodnocování, nadřazenost či podřazenost zakotvených rozhodnutí) je nutné zmínit procesní nedostatky, kdy jsou uplatňovány chybné, netransparentní a nelogické postupy. Velmi negativně se např. projevila 191

deformace zaměření dokumentů možnostmi financování z fondů EU, přestože bez tlaku v této oblasti by strategické plánování zůstávalo na okraji zájmů. Problematika strategického plánování rozvoje v kontextu regionální politiky je stále „otevřená“ a mnohé otázky jsou sporné. Je však nutné usilovat o posílení významu a zejména závaznosti plánování rozvoje a legislativní úpravu nejdůležitějších otázek. SUMMARY The paper deals with selected common relationships of spatial planning and spatial policy and it present some approaches to sector policies harmonization and coordination of development activities in territory. Spatial planning is in view of linked dependences greatly difficult process and complex approaches must logically stay in certain level of commonness. With regard to unfeasible interception of elements complexity in praxis it is therefore necessary to search partial approaches which reflect identified problems and which can catch however given questions in maximum complexity. LITERATURA Applied Territorial Research. Building a scientific platform for competitiveness and cohesion. ESPON Scientific Report II, autumn 2006. Luxembourg: ESPON, 2006. 85 s., s. 15, vlastní překlad (originální zdroj ESPON Project 3.1/Spatial Scenarios, 2004, s. 55). Metodika prostorového plánování. Subprojekt INNOREF - STRASSE (Prostorové plánování udržitelného rozvoje). Olomouc: Univerzita Palackého, Přírodovědecká fakulta, katedra geoinformatiky, 2007. Dostupné z . POTŮČEK, M. a kol. (2005): Veřejná politika. Praha : Sociologické nakladatelství, upravené vydání, 399 s. VANHOVE N., KLAASSEN, L. H. (1983): Regional policy: A European Approach. Aldershot : Gower.

ADRESA AUTORA: Ing. Jan Binek, Ph.D., GaREP, spol. s r.o., Společnost pro regionální ekonomické poradenství, Nám. 28. října 3, 602 00 Brno, [email protected]

192

MASARYKOVA UNIVERZITA EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA KATEDRA REGIONÁLNÍ EKONOMIE A SPRÁVY DOC. RNDR. MILAN VITURKA, CSC. VEDOUCÍ KATEDRY

SEMINÁŘ K „MEZINÁRODNÍMU ROKU PLANETY ZEMĚ“ (RECENZOVANÝ SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ) EDITOŘI: RNDR. JOSEF KUNC, PH.D., ING. SVATAVA NUNVÁŘOVÁ, ING. IRENA OPLUŠTILOVÁ

Ediční rada: L. Bauer, L. Blažek, H. Hušková, E. Hýblová, M. Kvizda, L. Lukášová, R. Lukášová, J. Nekuda, J. Menšík (předseda), A. Slaný, J. Šedová, V. Žítek

Vydala Masarykova univerzita roku 2008 1. vydání, 2008, náklad 50 CD Výroba: Katedra regionální ekonomie a správy, ESF MU, Brno Pořadové číslo ESF – 11/08-02/58 ISBN 978-80-210-4748-8

MASARYKOVA UNIVERZITA EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA KATEDRA REGIONÁLNÍ EKONOMIE A SPRÁVY SEMINÁŘ K MEZINÁRODNÍMU ROKU PLANETY ZEMĚ

Recommend Documents