CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Specifika komunitní práce v rozvojových zemích
Michaela Moravcová Vedoucí práce: Mgr. Ing. Květoslava Princová, Ph.D.
Olomouc 2016
Prohlášení „Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“ V Olomouci dne 30. 4. 2016 ………………………… Michaela Moravcová
Ráda bych na tomto místě poděkovala všem, kteří mě podporovali při tvorbě absolventské práce a to především své vedoucí práce Mgr. Květoslavě Princové, Ph. D. za věnovaný čas, trpělivost a cenné rady. Dále bych také chtěla poděkovat své rodině, přátelům a spoluţákům, kteří mě podporovali během celého studia.
DĚKUJI
OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................... 7 1
Komunitní práce ..................................................................................................... 9 1.1
Komunita ............................................................................................................ 9
1.2
Druhy komunit ................................................................................................... 9
1.3
Komunitní práce ............................................................................................... 10
1.4
Fáze projektového cyklu komunitní práce ....................................................... 11
1.5
Cíl komunitní práce .......................................................................................... 14
1.6
Vývoj komunitní práce ..................................................................................... 14
1.6.1 2
Rozvojová spolupráce (pomoc) ............................................................................ 17 2.1
Druhy rozvojové spolupráce ............................................................................ 17
2.2
Vývoj rozvojové spolupráce ............................................................................ 20
2.3
Rozvojové země ............................................................................................... 25
2.3.1 2.4 3
Mezinárodní sociální práce ....................................................................... 16
Specifika rozvojových zemí...................................................................... 25
Komunitní práce v rozvojových zemích .......................................................... 27
Specifika komunitní práce v rozvojových zemích ............................................. 28 3.1
Umělá autorita komunitního pracovníka .......................................................... 28
3.2
Solidarita a pospolitost v rámci komunity ....................................................... 31
Závěr .............................................................................................................................. 34 Anotace .......................................................................................................................... 37 Zdroje ............................................................................................................................. 35
ÚVOD V rámci své Absolventské práce se budu zabývat komunitní prací a jejími specifiky v rozvojových zemích1. Jedná se o jednu z nejmladších metod sociální práce, která v posledních letech nabývá na oblibě, nejen v rozvinutých zemích, ale především v zemích rozvojových. Výhodou této metody je, ţe umoţňuje řešit problémy v kontextu celé komunity a zachycuje tak celé spektrum daného problému. Vzhledem k odlišnostem mezi zeměmi, které také někdy nazýváme rozvojové, je přirozené, ţe i v metodách práce s místními komunitami (komunitní práce) se budou vyskytovat určité rozdíly, specifika. Samotná kulturní a společenská specifika rozvojových zemí jsou jiţ velmi známá a tedy i odborně zpracovaná. Co však dosud zpracované nebylo, je jak tato specifika ovlivňují právě práci s komunitami v rozvojových zemích. Tedy s jakými konkrétními prvky těchto komunit, musí budoucí pracovníci v komunitní práci seznámit a zahrnout je do procesu samotné komunitní práce. Hlavním cílem mé práce je tak pomocí praktických ukázek z mých vlastních zkušeností ukázat, některé ze specifik komunitní práce v rozvojových zemích. Má práce by tak měla pomoci budoucím pracovníkům v rozvojových zemích k jejich efektivnější přípravě, zejména těm, kteří budou vyuţívat právě metodu komunitní práce. Bude se tedy jednat o teoretickou práci, pomocí odborné literatury se budu snaţit nalézt přesvědčivá vysvětlení mých praktických zkušeností a tedy je podloţit. Mé vlastní zkušenosti tak nebudou slouţit jako teorie, ale jako praktické ukázky těchto specifik. Jako základní prameny pro tuto práci vyuţiji autory věnující se problematice komunitní práce, jako jsou; O. Matoušek, P. Navrátil, L. Schuringa, A. Gojová a další. Dále pracuji s autory, věnující se rozvojovým zemím, rozvojové spolupráci a jejích specifikům např. P. Collier, W. Easterly, Z. Opršal, K. Princová, O. Horký, D. Cox, M. Pawar. Nejedná se o taxativní výčet všech autorů, pouze o základní literaturu, ze které budu v rámci mé práci čerpat. Jelikoţ se jedná o téma, které není obecně známé, nejprve v prvních dvou částech představím komunitní práci a její základní principy a fáze. Dále rozvojovou spolupráci, její druhy a historii. Na konci této části uvedu definiční znaky rozvojových
1
Termín rozvojové země zde budu pouţívat pro skupinu států nazývaných také jako země „globálního
jihu“ nebo země „třetího světa.
7
zemí a historii komunitní práce v nich. V poslední části se budu věnovat jiţ konkrétním specifikům, uvedených s praktickými ukázkami mých zkušenostní z praxe.
8
1 Komunitní práce 1.1 Komunita Nejčastěji je komunita označována jako souhrn lidí ţijící na stejném území, případně skupina lidí se společnými zájmy. Dle Navrátila (Navrátil 2000:253) můţeme tyto komunity označit buď jako teritoriální nebo jako zájmovou. Toto rozdělení ale nezahrnuje všechny aspekty, které můţeme v rámci tohoto tématu rozlišovat. V komplexnějším pojetí lze komunitou vyznačit jako uskupení lidí se vzájemnými sociálními vazbami ať uţ se jedná o přátelství, pokrevní spřízněnost (příbuzenství) anebo pouze o vztahy na ekonomické bázi (lidé pracující v jedné firmě). Další moţností jak lze vyjádřit co vlastně komunita je a není, je vyznačit ji určitými hranicemi (např. v rámci územního pojetí, politické příslušnosti, ekonomického postavení atd.). Některé komunity však mohou vzniknout i na základě sdílených hodnot, společných zájmů nebo společné historie. Další moţností jak vůbec rozpoznat, zda se jedná o komunitu, můţe být její vnitřní struktura, která však nemusí být na první pohled patrná (Mattessich, Monsey, Roy in Matoušek 2003: 253). V tomto pojedí se nám tak komunita můţe zdát jasně daná a stálá, jedná se tedy o uskupení, které jiţ vzniklo, a tedy má určité předem dané znaky. Co kdyţ ovšem připustíme, ţe komunita můţe být i něco, čeho lze úsilím dosáhnout a nikoliv něco, co je předem dané. Není tedy stálá a v průběhu času se můţe samovolně ale i cíleně měnit. Ani jedna z těchto pojetí vzájemně ostatní nevylučuje, ale spíše ho rozšiřuje o další moţnosti. Lze se tedy spokojit i s další definicí: „Komunita je místo, kde člověk můţe získávat emocionální podporu, ocenění a praktickou pomoc v kaţdodenním ţivotě“(Hartl, 1997 in Matoušek 2003).
1.2 Druhy komunit Jak jsme se jiţ dozvěděli v předchozí části, samotná definice komunity není jasně určena a tedy ani rozdělení komunit není jasně dané. Podle Matouška (2003) se v praxi můţeme setkat s rozdělením komunit na: a) Občanská komunita – zde je určujícím elementem geografické vymezení komunity a společně vykonávané kaţdodenní aktivity
9
b) Výcviková komunita – vzniká na základě společných zájmů, jedná se tedy o nácvik dovedností a postojů c) Terapeutická komunita – spojuje lidi se stejným problémem, jejímţ cílem je cílená léčba (řešení daného problému) d) Spirituální komunita – se zaměřuje na společenství lidí nestejnými postoji, hodnotami a idejemi, které společně rozvíjí (Matoušek 2003: 253) Navrátil se omezuje na rozdělení komunity na: a) Teritoriální komunitu – zahrnující pouze společenství osob sdílejících stejný prostor b) Zájmovou komunitu – společenství lidí se společnými zájmy, coţ ale zahrnuje i etnickou příslušnost nebo společnou bariéru (lidé s postiţením) (Navrátil 2000:25) Willmott, Lee a Newby, Crow a Allen (in Smith 2001) dělí komunity mezi: a) Územní komunitu – definujícím prvkem je zde sdílení společného místa k ţivotu b) Zájmová komunita – jedná se o komunity volitelné nebo vybrané komunity, jejich členství je podmíněno volbou, můţe se jednat o komunity náboţenské, gay komunity, komunity nadšenců online her, ale i čínské komunity (v rámci jiných států neţ je Čína) c) Spirituální komunita2 – v tomto případě je nepodstatnější „duch komunity“, který, ve své podstatě vytváří nejsilnější moţné společenství, nejedná se zde o vztah pouze mezi členy společenství, ale například i s Bohem a jinými tvory
1.3 Komunitní práce Obecně řečeno komunitní práce je jednou z metod sociální práce. „Je to metoda směřující k vyvolání a podporování změny v rámci místního společenství“ (Matoušek 2003: 254). Jak uţ ale víme komunitu, lze definovat různě a tak tuto definici nemůţeme povaţovat za plně platnou. Podle Havrdové (in Hartl 1993: 11) komunitní práce usnadňuje změnu ve společnosti a to pomocí nalezení nových schopností lidem dříve 2
Autor tento druh komunity označuje jako „Communion“ přesný překlad zní splynutí, spojení. Pro lepší
představu jsem pouţila podobný pojem od jiného autora (Matoušek 2003).
10
bezmocným, zapojit je do řešení jejich vlastních problémů (v rámci komunity) a tím zvýšit
jejich
motivaci
ke
zlepšení
jejich
situace.
(Klimentová
2013:
66)
K specifičtějšímu určení komunitní práce můţeme dojít také určením jejích základních znaků. „Znaky komunitní práce jsou: -
pouţívá se pro řešení problémů a pro navození změny v místním společenství;
-
vztahuje problémy jedinců a skupin ke zdrojům a moţnostem místní komunity;
-
zapojuje do řešení problému a do rozhodování a ţivota komunity její občany, stejně tak jako místní organizace a instituce;
-
vede k přerozdělení a sdílení zdrojů, odpovědnosti a kompetence;
-
rozšiřujeme moţnosti lidí ovlivnit, co se s nimi děje“ (Matoušek 2003: 254).
1.4 Fáze projektového cyklu komunitní práce Matoušek (2003) uvádí čtyři základní fáze: 1. Zjišťování a analýza potřeb 2. Plánování 3. Realizace (implementace) 4. Vyhodnocení (evaluace) Fáze se u jednotlivých autorů můţe lišit podle Navrátila (2000): 1. Monitoring 2. Výzkum a analýza 3. Projektování 4. Implementace 5. Hodnocení Fáze komunitní práce s u jednotlivých případů mohou lišit, mohou se přeskakovat, nebo dokonce chybět. Jedná se tedy spíše o pomůcku pro pracovníky, nikoliv o konkrétní pravidla, kterými se musí striktně řídit (Klimentová 2013: 68). Pro následující část vyuţiji fáze komunitní práce podle Matouška (20003) které jsem uvedla v předchozí části.
11
Zjišťování a analýza potřeb Jedním z nejdůleţitějších bodů, který musí kaţdý pracovník v této části práce dodrţet, je analýza potřeb komunity a tím vymezení základního problému. Nebezpečím je zde příliš nadšený výzkumník, který problém definuje bez ohledu na to, zda tento problém identifikují i členové komunity. Pro předcházení těmto rizikům, vyuţíváme jiţ ověřené metody zjišťování potřeb jako například SWOT analýzu. Její výhodou, je ţe ji lze aplikovat i na region, část města nebo organizaci. Zaměřuje se na čtyři základní charakteristiky (přednosti, nedostatky, hrozby a příleţitosti). Další metody, které lze při provádění analýzy potřeb v rámci komunit jsou například vytvoření mapy problému, sociálních map, expertní revizi problémového pole ale metodu přímého dotazování a další. Jednotlivé metody lze rozlišit podle jejich míry zapojení expertů a běţných obyvatel. Například v případě mapy problémů jsou experti sami členové komunity, naopak v případě sociální mapy se zaměřujeme na získání zdrojů od místních lídrů, dokumentů (např. místní samosprávy, historické mapy, statistiky), médií. I v tomto případě ale zapojujeme členy komunity (rozhovory, návštěva slavností aj.) (Schuringa 2007: 106). „Výsledkem tohoto procesu má být definice tzv. „dobrého problému“ obsahující následující znaky: -
je specifický a konkrétní;
-
je vyřešitelný v kratším časovém horizontu
-
lidé ho berou silně „za svůj“, jsou schopni se angaţovat a zmobilizovat k řešení;
-
daří se identifikovat klíčovou osobu, která má podstatný vliv na vyřešení problému a která je dostupná“ (Srp, Jindrova, 1998).
Plánování Pokud předchozí část měla za úkol definovat problém, tato část má za úkol vytvoření plánu, či projektu, jehoţ cílem je odstranění tohoto problému. Schuringa tento se tento návrh skládá z více kroků, dílčích cílů, které umoţní dojít aţ k řešení daného problému (Shuringa 2007: 120). Sestavení dobrého projektu či plánu není jednoduché a je tedy nutné aby tvůrce, měl znalosti z více neţ jen z oblasti sociální práce. Součástí kaţdého „dobrého projektu“ by měli být informace nejen o cíli projektu ale i o jeho realizátorovi, cílové skupině, konkrétních aktivit v rámci projektu a jejich časové a personální náročnosti, 12
organizacích, s nimiţ budeme spolupracovat, způsobu hodnocení projektu a rozpočtu. I zde si můţeme vypomoci různými metodami, jako jsou, akční plánování, zahrnující větší zapojení členů komunity, kooperativní plánování a další (Matoušek 2003: 264). Realizace plánu (implementace) Ve fázi samotné realizace komunitní práce, se postupně ukazují všechny nedostatky předchozích fází. Proto je zde velmi důleţitá komunikace a to nejen v rámci realizačního týmu ale i s ostatními subjekty, které jsou do realizace zapojeny. Jedná se o cílovou skupinu, dárce, místní samosprávu, média a veřejnost. Důleţitá je zde zejména komunikace s veřejností, která můţe určit úspěch či neúspěch celé akce. Umět motivovat občany a dárce je nezbytné k úspěšné realizaci kaţdého projektu. K tomuto úkolu vyuţíváme propagaci, dobře provedená propagace nám můţe zaručit nejen dostatečné mnoţství dárců ale také dostatečnou míru participace občanů coţ je pro nás klíčové. Nesmíme tedy zapomenout ţe, i nejlepší projekt můţe ztroskotat, pokud není správně propagován. Největší část odpovědnosti proto nese realizační tým a jeho organizační a komunikační schopnosti (Matoušek 2003: 265). Vyhodnocení (Evaluace) Mohlo by se zdát, ţe vyhodnocení je poslední fází komunitní práce, avšak můţe se stát i součástí části první tedy analýzy potřeb a zjišťování. Co tedy pro jeden projekt představuje konečný výsledek, představuje pro jiný počáteční informace, z nichţ můţe dále vycházet (Klimentová 2013: 70). Existují tři hlavní přístupy vyhodnocování: -
Vědecký přístup: vyuţívají se zde hypotézy, prokazování je ale často problematické.
-
Přístup zaměřený na uţivatele: základním kamenem tohoto přístupu je zjišťování naplnění očekávání uţivatelů, je zde sledováno více aspektů změny a tedy i výsledky jsou více průkazné neţ u předchozí metody.
-
Přístup zaměřený na rozvoj organizace: je vyuţíván v případě, ţe hlavním cílem je zlepšení organizace, která projekt realizuje.
Metody jak můţeme získat potřebné informace pro vyhodnocení mohou být, dotazníky a průzkum mínění, revize záznamů organizace (viz. Přístup zaměřený na rozvoj organizace), návštěvy v komunitě a diskuse.
13
V případě komunitních projektů, se tato fáze často zanedbává. Hlavní příčinou můţe být nedostatek finančních prostředků nebo času (Matoušek 2003: 266).
1.5 Cíl komunitní práce Známe-li tedy základní znaky komunitní práce, můţeme tedy i určit co je jejím cílem. Jak jsem jiţ uvedla v předchozí části, jedná se o určité ovlivňování vedoucí k sociální změně v rámci dané komunity. V praxi to tak znamená utváření pozitivních vztahů mezi členy této komunity, tyto vztahy poté umoţní uskutečňovat změny účinně a trvale. Pokud tedy vezmeme v potaz vše, co jiţ bylo řečeno, je hlavním cílem komunitní práce, vytvořit takovou komunitu, jenţ je schopná své problémy rozpoznat a poté je i cíleně řešit. Lze tedy mluvit o vyváţeně ţijící komunitě (Hartl 1997: 95). J. W. Gardner (1999) takovouto komunitu charakterizuje takto: - přes své odlišnosti je stále jednotou; - její základy tvoří sdílení společných hodnot; - její členové o sebe vzájemně pečují, důvěřují si a spolupracují; - je zde velmi účinná interní komunikace; - členství v komunitě zaručuje podíl na rozhodování o veřejných věcech; - sama si vytváří vlastní totoţnost a cíle; - tvoří si vazby uvnitř i vně komunity; - své hodnoty předává během výchovy i dalším generacím; - existuje zde určitá struktura; - neustále se rozvíjí a přizpůsobuje (Matoušek 2003: 254).
1.6 Vývoj komunitní práce Počátky komunitní práce jako jedné z metod sociální práce můţeme vysledovat do druhé poloviny 19. století. Vznik této metody podnítil především rozpad klasických komunit, jako důsledek industrializace a urbanizace. Jako první představitel této metody je označován vikář anglikánské církve působící v západním Londýně, Samuel Augustus Barnett. Ten v roce 1873 spolu se svou ţenou začal organizovat vzájemnou praktickou pomoc svým farníkům. Později v roce 1884 zaloţil Univerzitu Toynbee Hall, kde 14
společně studovali studenti z bohatých ale i chudých rodin, která byla zaloţena na principu vzájemné solidarity a podpory a zároveň na právu kaţdého na osobní růst. Mezi prvními organizacemi, které začali vyuţívat komunitní práci řadíme, The Charity organization Societies (1877) a New York Association for Improving the Condition of the Poor (1843). Jejich aktivity zahrnovali zejména zapojení dobrovolníků (friendly visitors), kteří navštěvovali sociálně potřebné (chudé, nezaměstnané…) a pomáhali jim tak ke zvýšení jejich soběstačnosti. (Matoušek 2003) Konec 19. Století a začátek 20. století byl pro rozvoj komunitní práce velmi pozitivní, začali se zakládat komunitní centra a tzv. sousedské spolky. Nejvýraznější v tomto období bylo komunitní centrum Oxford House (Londýn 1884) a „Sousedský spolek“ zaloţený v New Yorku v roce 1886. Zásadní změny se udály také na národní úrovni komunitní práce. Díky zapojení národních organizací došlo k výraznému posílení komunitní práce ve světě coţ umoţnilo její další rozvoj (Gojová 2006: 25-28). Se změnou pojímání komunitní práce na úrovni národní, docházelo i ke změnám v praktickém provádění této metody. Pracovníci jiţ neseděli ve svých úřadovnách, ale zapojovali se do ţivota komunity přímo v terénu. Také cílová skupina se postupem času měnila. S vývojem společnosti se objevovala rizika a problémy, jimţ musela komunitní práce čelit. V šedesátých letech jiţ zřetelně začala prohlubovat propast mezi chudými a bohatými, tento fenomén tak kladl důraz na dosaţení ekonomické ale i rasové spravedlnosti. Coţ způsobilo větší zaměření komunitní práce na migranty. Největší změny ale komunitní práce přinesla do ţivota lidem, kteří aţ dosud byli izolováni od společnosti a udrţování ve velkých ústavech např. duševně či mentálně postiţení. Vznik sítě extramurálních sluţeb3 vytvořil příleţitost pro jejich znovu začlenění do většinové společnosti. Během 50 – 70let ovlivnilo podobu komunitní práce hnutí za lidská práva, které upozornilo na problémy diskriminace a umoţnilo radikální sociální změny. Od této chvíle se tak komunitní práce stává prostředkem k řešení sociálních problémů.Zvýšení počtu cílových skupin vedlo také ke zvýšení poţadavků na sociální pracovníky, zejména na jejich dovednosti a odbornost. Komunitní práce se tak stává oficiálním oborem na Vysokých školách, a komunitní pracovníci se stávají zaměstnanci neziskových organizací a veřejné správy. V komunitní práci se tak začali
3
Mezi extramurální sluţby řadíme například institut chráněné práce, chráněné bydlení, stacionáře nebo
nejrůznější kluby.
15
objevovat dva druhy iniciátorů změn: komunitní aktivisté (samotní členové komunit) a komunitní pracovníci (profesionálové) (Hartl 1993 in Klimentová 2013: 66). V současnosti se trendem stal větší důraz na participaci členů komunity na řešení jejich vlastních problémů, neţ pouze zapojení vyloučených skupin zpět do komunity. 1.6.1
Mezinárodní sociální práce
Jak jiţ víme komunitní práce je jednou z metod sociální práce, která se v posledních letech stále častěji, vyuţívá v zemích, jenţ jsou známé jako rozvojové, coţ ji dodává mezinárodní rozměr. Uznání sociální práce jako mezinárodní profese provázelo mnoho problémů, i přesto je dnes respektovanou profesí, jejímţ cílem je účinně a reagovat na globální problémy, jeţ mají značný vliv na blahobyt velké části populace. Mezinárodní sociální práce zahrnuje tyto perspektivy, globální (global), lidsko-právní (humanrights), ekologickou (ecological) a perspektivu sociálního rozvoje (social development). V praxi tedy pojímá problémy v jejich celkovém kontextu, stojí na pevných hodnotách a má jasný smysl a účel, zároveň respektuje důleţitost společenského rozvoje, ale i nepostradatelnost vyváţenosti vztahu mezi lidstvem a přírodou (Cox, Pawar 2006: 19, 25-26). Jedním z nejdůleţitějších úkolů mezinárodní sociální práce je podle Healy definice, podporovat vzdělání a praxi sociální práce a to na globální ale i lokální úrovni, s cílem vybudovat skutečně integrované mezinárodní povolání. Sociální práci schopnou, účinně reagovat
na
různé
globální
výzvy,
ovlivňující
značnou
část
populace
(Cox, Pawar 2006: 20). Strategie a programy, jenţ vyuţívá, jsou: zplnomocňování, budování kapacit, svépomoci a soběstačnosti, posilování sociálního začleňování a sociální soudrţnosti, strategii pro vytváření příjmů a strategie komunitního rozvoje (Cox, Pawar 2006: 77). Pro účely své práce zde nebudu rozebírat kaţdou ze strategií, pouze uvedu příklad. UNISDR definuje rozvoj kapacit v oblasti DRR4 jako "proces, při němţ lidé, organizace a společnosti systematicky rozvíjejí své schopnosti v průběhu času, k dosaţení sociálních a ekonomických cílů, za pomoci zlepšení znalostí, dovedností, systémů a institucí - do jiného širší sociální a kulturní vstřícné prostředí (UNISDR).
4
DRR – Sniţování rizika katastrof (Disaster Risk Reduction)
16
2 Rozvojová spolupráce (pomoc) Rozvojovou pomocí nazýváme vnější zásah do zemí nazývaných jako rozvojové, a to za účelem zlepšení společenských podmínek, zejména v oblasti sniţování chudoby (Horký 2011: 266). Vzhledem k poskytovatelům této pomoci ji můţeme rozdělit v uţším pojetí oficiální rozvojovou pomoc a v širším pojedí na neoficiální rozvojovou pomoc. Termín oficiální rozvojová pomoc zahrnuje v tomto případě: prostředky které poskytly dárcovské země, které jsou sdruţené ve výboru pro rozvojovou pomoc OECD (DAC), a oficiální agentury (národní, případně orgány místní státní správy). Toto uţší pojetí tak zahrnuje pouze prostředky poskytnuté bilaterálními, respektive multilaterálními donory.5 V širším pojetí rozvojové pomoci tak mluvíme i o dárcích v jakých jsou, nevládních a neziskových organizací, soukromých nadací a sbírek nebo nejrůznějších soukromých organizací a jednotlivců (Opršal 2014: 12). Velkou otázkou přesto dlouhou dobu zůstávalo to, co vlastně je a není rozvojová pomoc. OECD tedy upravuje rozvojovou pomoc následovně, jedná se prostředky bilaterálních donorů do rozvojových zemí: 1) které jsou poskytnuté oficiálním agenturám, včetně národní a místní správě, nebo jejich výkonným agenturám a 2) kaţdá tato transakce: a) je určena k podpoře ekonomického rozvoje a blahobytu v rozvojových zemích b) má konfesionální charakter (jsou zvýhodněné – v případě půjček zde musí být grantová sloţka v minimálně ve výši 25%) Dodatek je uveden u půjček, které jsou poskytovány na dobu menší neţ jeden rok, v tomto případě se o rozvojovou pomoc nejedná (Führer, 1996: 24).
2.1 Druhy rozvojové spolupráce Rozvojovou pomoc dále můţeme dělit podle několika kritérií, kterými jsou zapojení aktéři, obsah a povaha rozvojové pomoci. Z hlediska aktérů se jedná o formy pomocí bilaterální, multilaterální, multi-bilaterální trojstranná (Opršal 2014: 25). 5
Vysvětlení multilaterálních a bilaterálních donorů najdete dále v textu u druhů rozvojové pomoci.
17
1) Bilaterální rozvojová pomoc -
jedná se o pomoc dvoustranou, kdy prostředky poukazuje dárcovská země (obvykle hospodářsky rozvinutější) partnerské zemi na základě programové dohody
-
výhodnou je zde větší kontrola ze strany dárce (brání zneuţití prostředků)
-
existuje
zde
ale
také
riziko
upřednostňování
vlastních
politických
a ekonomických zájmů (vázání pomoci)6 (Opršal 2014:13) 2) Multilaterální rozvojová pomoc -
také nazývána pomoc mnohostranná znamená, ţe dárcovská země přispívá multilaterálním organizacím (typické jsou agentury OSN) a vzdává se tak kontroly nad poskytnutými prostředky
-
oproti bilaterální pomoci je tak zde menší riziko vzniku vázané pomoci a také je zde menší administrativní zatíţení příjemce (sníţení počtu jednotlivých donorů a projektů)
-
rizikem zde ale můţe být nízká efektivita některých multilaterálních organizací (Opršal 2014: 14)
3) Multi- bilaterální rozvojová pomoc -
Principy této pomoci jsou totoţné s multilaterální pomocí s jediným rozdílem, dárcovská země si zde nechává určitou kontrolu nad vyuţitím svých vynaloţených prostředků
-
V rámci kvalifikace OECD je ale tato pomoc uváděna jako bilaterální (Opršal 2014: 14)
4) Trojstranná rozvojová pomoc -
Jedná se o novou formu spolupráce kde, jsou zapojeny tři typy aktérů o Hospodářsky vyspělá země – tradiční donor, poskytující prostředky o Pokročilejší rozvojová země nebo tranzitní ekonomika – přináší relevantní zkušenosti, vyuţitelné v dalších rozvojových regionech o Méně hospodářsky vyspělá země – v roli příjemce pomoci
6
„Vázanou pomocí nazýváme takovou moc, ze které má dárcovská země okamţitý ekonomický
prospěch.“ (Horký 2011:347)
18
-
nejčastějšími důvody proč zvolit tuto formu pomoci jsou podobné klima, lepší zkušenosti, stejný jazyk, podobná kultura nebo obdobný vývoj daných dvou zemí (Opršal 2014: 15)
Jak jsem jiţ uvedla, dále můţeme rozvojovou pomoc rozdělit na základě jejího obsahu. Jedná se o pomoc: 1) Finanční – půjčky, granty ale i oddluţení daných zemí 2) Technickou – předávání znalostí, zkušeností, know-how, vysílání odborného personálu (představuje přibliţně čtvrtinu prostředků určených na rozvojovou pomoc 3) Hmotnou – jedná se o hmotný materiál a vybavení např. lékařské nástroje, pracovní pomůcky, učebnice, materiál humanitární povahy 4) Potravinovou – přímé dodávky potravin častou formou obilovin. (Opršal 2014: 15-16) Posledním rozdělením, které zde uvedu je na základě povahy rozvojové pomoci. Lze ji rozdělit do čtyř skupin: 1) Velké strukturální rozvojové projekty – cílem je poskytnutí půjček na restrukturalizaci ekonomiky partnerské země, donorem jsou zde mezinárodní finanční instituce (např. Mezinárodní měnový fond) 2) Rozsáhle rozvojové programy – nejčastěji od bilaterálních donorů, kteří poskytují finanční prostředky do konkrétních sektorů dané země např. školství, zdravotnictví, infrastruktura aj. 3) Rozvojové projekty- nejčastěji je realizují neziskové organizace, jsou operativnější neţ předchozí formy pomoci, pracují s místními komunitami 4) Drobné rozvojové projekty - jsou charakteristické tím, ţe pracují s malými skupinami lidí, je zde tedy důleţitý přímý kontakt s příjemci pomoci. (Nováček 2010:342)
19
2.2
Vývoj rozvojové spolupráce
Rozvojová pomoc v podobě jakou ji známe dnes, se začala formovat v 1. polovině 20. století. Její vznik ovlivnily události: 2. Světová válka, začátek Studené války a především vznik OSN. Její vývoj je velmi úzce spjat s vývojem světové politiky a především mezinárodních vztahů. Formování rozvojové pomoci V roce 1945 se v San Francisku konala ustanovující konference OSN, jenţ se účastnilo 50 členských států, a dali tak vzniknout nejvýznamnějšímu aktérovi rozvojové pomoci na světě. Organizace spojených národů, se primárně zaměřila na řešení humanitárních a bezpečnostních problémů ve světě, otázky rozvoje přišly na řadu aţ později. (Horký 2011: 266). Dalším významným datem je rok 1949 a ustanovení tzv. Marshalova plánu, který měl za úkol obnovu hospodářství Evropských zemí postiţených válkou. V tomto případě se jednalo o pomoc Spojených států amerických, které tak nejen chtěli pomoci těmto, ale zároveň se snaţili zvýšit svůj vliv v Evropě. (začátek Studené války) V této době se rozvojová pomoc poskytovala zejména v materiální formě, coţ se ovšem mělo brzy změnit (Dušková, Opršal 2011: 140). V roce 1949 vyhlásil nový americký prezident, Harry S. Truman během svého inauguračního projevu, program technické pomoci rozvojovým zemím, čímţ změnil dosavadní koncepci poskytování pomoci. Předávání tzv. know-how především v oblasti průmyslu, zemědělství a zdravotnictví, se tak stalo novým nástrojem získání moci v rozvojových zemích (Opršal 2014 :35). Nástroj politického soupeření USA x Sovětského svazu Období 50. - 60. let bylo stejně jako začátek 20. Století ovlivněno probíhající studenou válkou mezi západem a východem. Rozvojová pomoc se tak stává nástrojem pro získání politického vlivu. Získání nezávislosti v tzv. období dekolonizace tak paradoxně pro rozvojové země znamenalo osamostatnění, ovšem uţ ne zbavení se zahraničního vlivu. Hlavní motivací pro vznik rozvojových programů se stala snaha o udrţení vlivu, případně pověsti (např. Velká Británie, Francie) jako „dobrého správce“ v bývalých koloniích, ekonomický prospěch (Německo), podpora spřízněných reţimů (země 20
východního bloku – komunistické reţimy) nebo snadný přístup k přírodním zdrojům (Japonsko). Pouze výjimečně se motivace zakládala na solidárních a humanitárních aspektech pomoci (Skandinávské země) (Easterly 2010:98-127). Také charakter pomoci se opět změnil vlivem tzv. modernizační teorie. Hlavním problémem podle této teorie byla nedostatečná ekonomická rozvinutost, přičemţ řešením tak byly velké investice do infrastruktury a následný ekonomický růst. K tomu bylo zapotřebí velké mnoţství prostředků, i proto byla v roce 1960 zaloţena Mezinárodní rozvojová asociace (IDA) a Mezinárodní banka pro rekonstrukci a rozvoj, které společně vytvořili finanční instituci dnes známou jako Světová banka. V roce 1961 pak byla zaloţena Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, jenţ sdruţovala nejvyspělejší země světa (součást i Výbor pro rozvojovou pomoc DAC) Cílem těchto organizací bylo poskytovat půjčky zemím s nízkým ekonomickým rozvojem. Celková role vlád rozvojových států v jejich vlastním rozvoji se tedy posílila. Do jejich rukou bylo vloţeno velké mnoţství kapitálu a jejich úkol byl ho efektivně vyuţít. Tyto země se tak osamostatnily, získaly prostředky pro svůj rozvoj a i jejich místo v mezinárodním společenství se posílilo (THE WORLD BANK GROUP). V roce 1964 na Konferenci OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) hájila nově vzniklá skupiny G77 (Koalice rozvojových zemí), spravedlivé podmínky světového obchodu pro rozvojové země. To se sice nepodařilo, ale i tak tyto země získaly moţnost podílet se na rozhodování v rámci OSN (Dušková, Brumar 2011: 198).
Závislost a krize Hlavní formou rozvojové pomoci se tedy pomoc finanční, tedy půjčky s nízkým úrokem do zemí s nízkým ekonomickým rozvojem. Strategií tedy bylo vystavění infrastruktury a průmyslu, transformace z původně agrárního hospodářství na moderní průmyslovou společnost. Rapidní zvýšení ropy v 70. letech ovšem ukázalo jak křehký tento model vlastně je.
Krize v průmyslových zemích, které byly hlavními donory rozvojové
zahraniční pomoci, způsobila zvýšení nátlaku na splácení poskytnutých půjček a zároveň sníţení odbytu výrobků z rozvojových zemí. Rozvojové země se tak dostali do bludného kruhu, kdy jednou půjčkou spláceli druhou. V plné síle se tak projevila závislost rozvojových zemí na zahraniční pomoci, coţ vedlo k hluboké dluhové krizi v 80. letech ve většině rozvojových zemí, které nebyly producentem ropy. Pokračování
21
v nastavené strategii tak nebylo nadále moţné a vznikl tak zcela nový přístup „základních potřeb“ (Basic Needs Approach) (Easterly 2010:70-88).
Přístup základních potřeb a RRA Přístup základních potřeb se nezaměřoval na dlouhodobou podporu, ale spíše na okamţitý efekt pomoci pro marginalizované a chudé obyvatele. Podstatou bylo poskytnutí potravin, vody, přístřeší, základních zdravotních potřeb a vzdělání pro zachování ţivotní důstojnosti. Ani tento přístup však nebyl příliš úspěšný a to především z důvodu dlouhodobé neudrţitelnosti. Nebyly zde budovány ţádné kapacity pro pokračování bez vnějšího zásahu ze zahraničí, projekty nezohledňovali potřeby místních obyvatel a samotné státy tento přístup nijak nepodporovali (Opršal 2014: 39). Nedostatečné zohlednění potřeb místních komunit měl vyřešit přístup RRA (Rapid Rural Appraisal), jehoţ hlavní metody zahrnovali vysokou míru participace místních komunit, coţ se mělo být klíčem ke zvýšení efektivity rozvojové pomoci. Jednalo se zejména o komunity ve venkovských oblastech. I přesto stále velkou roli hrála modernizační teorie, nově s důrazem na redistribuci bohatství mezi chudé obyvatele, a nadále zůstávala i velká podpora přístupu základních potřeb, který lákal donory na okamţitý efekt pomoci. S rozvojem těchto přístupů také došlo k profesionalizaci rozvojových agentur donorů, programování rozvojové spolupráce a vytvoření logického rámce (log frame)7 pro design projektů ( Kocourek 2006: 63).
Nový donoři a sociální krize Ačkoliv díky ropě a vývoji světové politiky došlo ke zvýšení počtu donorů (Arabské země, Čína) a rozvojová pomoc se profesionalizovala, částečně díky multilaterálních organizací (OSN, Evropský rozvojový fond), dluhová krize se i nadále prohlubovala. S obavami o moţné ohroţení vlastní ekonomiky, tak dárcovské země začali hledat nová řešení jak sníţit zadluţenost rozvojových států. Tímto řešením se stalo refinancování půjček a prodluţování jejich splatnosti. Avšak tentokrát státy za tuto pomoc poţadovali zavedení ekonomických reforem zahrnující privatizaci státních podniků, sniţování 7
Logical framework – byl vytvořen v roce 1971 rozvojovou agenturou Spojených států amerických
USAID, a později přejat dalšími bilatelárními i multilaterálními donory (viz druhy rozvojové pomoci).
22
výdajů státního rozpočtu, sniţování byrokracie a další. Tento přístup se tak stal známý jako tzv. programu strukturálního přizpůsobení (Hermáček, Ţáčková 2011: 228). Negativní důsledky tohoto programu však zasáhly především nejchudší vrstvy společnosti, a nakonec aţ k násilným protestům (Dominikánská republika 1984, Zambie 1986). Přijetí ekonomických reforem a tedy následné sníţení výdajů státního rozpočtu, totiţ vedlo k rapidnímu omezení sociálních sluţeb (nedostatek lékařské péče, dostupnost vzdělání) (Opršal 2014: 45 - 51). Sociální krize ale paradoxně umoţnila rozmach malých Nevládních organizací, které začaly nedostatečné sociální sluţby aktivně nahrazovat (Syrovátka, Kulla 2011: 151). Krize také přitáhla velkou pozornost médií a veřejnost se tak začala stále více angaţovat v aktivní pomoci. Významnými osobnostmi této doby byli umělci typu Boba Geldofa, kteří vyuţili svou popularitu získání prostředků na řešení humanitárních krizí. Projekt Live Aid8 se tak stal, pro další generace, symbolem boje proti lhostejnosti a inspirací pro budoucnost (Live 8 ). Dalším důsledkem přestavení Rozvojového programu OSN (UNDP), uplatňující přístup na lidský rozvoj. Do rozvojových programů se tak dostává prvek sociální ochrany a zároveň komplexní povaha chudoby v rozvojových zemích. (OSN ). Chudoba není pouze nedostatkem materiálních zdrojů (jídla, půdy, přístřeší) ale má mnohem více rozměrů. Zejména psychologický, pocit bezmoci, závislosti, studu a neschopnost dodrţovat společenská pravidla vedoucí k sociálnímu vyloučení a prohloubení rizika chudoby (Narayan, 2000: 26 in Horký 2006: 10).
Nová témata Chudoba byla oficiálně uznána jako multi dimenzionální9, coţ ovlivnilo změnu v jejím pojímání z čistě ekonomického hlediska (THE WORLD BANK GROUP). Větší význam tak získávají neziskové organizace, poskytující sluţby zejména v sociálním sektoru. Zatímco neziskové organizace se velmi rychle rozvíjejí, objem rozvojové pomoci pomalu klesá. Hlavní příčinou je politická nestabilita ve střední a východní
8
Evropě.
Rozpad
komunistického
systému
sebou
přinesl
potřebu
Live Aid – série koncertů v roce 1985 pořádaných Bobem Geldofem na podporu obětí hladomoru
v Etiopii. 9
Světová banka uznala multi dimenzionální povahu chudoby v World Development Report 2000/2001.
23
transformace těchto zemí, a tedy nutnost vynaloţení většího objemu prostředků, které byli dříve určeny na zahraniční pomoc. Bývalí donoři se tak stávali příjemci této pomoci, coţ způsobilo celkový pokles rozvojové pomoci zejména do zemí Subsaharské afriky (pokles o 1/3). Tento pokles měl mimo jiné za následek rozvoj velkého počtu etnických konfliktů (laxní přístup k jejich řešení), které měli katastrofální následky.
10
Ty částečně přispěli ke zhoršení globálních problémů v podobě, ničení ţivotního prostředí, masovému uprchlictví a šíření chorob. Nové problémy vyvolali i vznik nových přístupů pomoci, které se zaměřili na obranu lidských práv a zplnomocňování jejich drţitelů. Neziskové organizace tak získali i funkci veřejného obhájce a lobbingovou funkci. Mezi rozvojové problémy se nově také dostalo téma rovnosti pohlaví a sociální nerovnosti (Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce).
Rozvojové cíle tisíciletí Na začátku milénia bylo jasné, ţe k nápravě předchozích chyb je nutné ustanovit si jednotný program platný pro všechny. Proto byli v New Yorku na summitu OSN, v roce 2000 sestaveny Rozvojové cíle tisíciletí, za účasti 189 zemí z celého světa. Ty se zaměřovali zejména na otázky chudoby a sociální spravedlnosti (OSN). Vývoj rozvojové pomoci v novém tisíciletí ale mnohem více zasáhly teroristické útoky z 11. Září, které způsobili zvýšení pozornosti stávajících donorů na otázky bezpečnosti. V reakci na tyto události USA zahájila v Afghánistánu a Iráku trend tzv. „sekuritizace“, coţ v praxi znamenalo propojení vojenských a civilních misí v rozvojové pomoci. Tento trend však přináší zejména riziko pro civilní pracovníky, jako moţných cílů. Převahu tak stále má „přístup zaloţený na lidských právech, jehoţ podstatou je transformace mocenských
vztahů
mezi
různými
aktéry
rozvoje.“
Oddluţovací
iniciativy
multilaterálních donorů (Světová banka, Africká rozvojová banka, Mezinárodní měnový fond atd.) tak cílí na posílení role rozvojových zemí ve vlastním rozvoji (Opršal 2014: 42).
10
Jedním z konfliktů byla i genocida ve Rwandě v roce 1994, při níţ přišlo o ţivot téměř milion lidí
a další téměř dva miliony byli nuceni opustit své domovy.
24
Současnost Vznik globálních programů, např. specializované fondy nebo sektorové zacílené programy a další, zásadně změnili pojímání rozvojové pomoci. OSN přišla s iniciativou „Delivery as one“, která vedla k posílení spolupráce agentur a fondů s cílem sníţení administrativních nákladů. Začala se řešit i otázka efektivnosti rozvojové pomoci, vedoucí k určení jasných kritérií coţ vedlo k větší profesionalizaci a zkvalitnění poskytovaných sluţeb. V posledních letech se také posílila snaha rozvojových zemí o vlastní emancipaci, s cílem spolupráce s jinými rozvojovými zeměmi (South-south Cooperation) (Opršal 2014: 65). V dalších letech je tak moţné, ţe se celkový koncept a strategie rozvojové pomoci naprosto změní, nezbývá neţ doufat, ţe to bude k lepšímu.
2.3 Rozvojové země Samotné označení „rozvojové země“ je v dnešní době velmi problematické, tento pojem se začal pouţívat v roce 1964, kdy byl pouţit během Konference OSN pro obchod a rozvoj. (Dušková, Martinák 2011: 278) Nahradil tak dříve pouţívané pojmy „nerozvinutý“ nebo „zaostalý“, které byli označeny za politicky nekorektní. V současné době se tak nejčastěji vyuţívá označení země „Globálního jihu“ (Horký 2010:14). Z hlediska geografického určení nikoho asi nepřekvapí, ţe se jedná o státy severní a subsaharské Afriky, většinu států Latinské Ameriky a Asie, ale i některé státy nacházející se ve východní a jihovýchodní Evropy (Dušková, Martinák 2011: 279). Anglický ekonom Paul Collier ve své knize „Miliarda nejchudších“ označuje tyto země „Afrika +“ (Collier 2009: 23). Teď tedy víme kde takové země hledat, ale stále nevíme, proč právě ony jsou označovány jako země rozvojové. 2.3.1
Specifika rozvojových zemí
Určitá charakteristika těchto zemí, zahrnuje především nízkou míru socioekonomického rozvoje, chudobu, války, epidemie, negramotnost, vysoká úmrtnost novorozeňat, střední délka ţivota ale také koloniální minulost (Kuna, Z., 2004). Kdyţ se ale blíţe podíváme například na problém negramotnosti, zjistíme, ţe se vyskytuje i ve státech, které do kategorie rozhodně nezahrnujeme. Například 25
v Portugalsku je stále 15% obyvatel negramotných, i přesto se nejedná o rozvojovou zemi (Vincourek 2008). Hlavní příčina tedy neleţí v samotné existenci problému ale v jeho rozsahu. O určitou kategorizaci a o jasné určení kritérií pro rozvojové země, se pokoušejí také velké mezinárodní organizace, jako jsou OECD, OSN, Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. Světová banka jako kritérium pouţívá hrubý národní důchod (GNI), přičemţ mezi země s nízkým příjmem (niţší neţ 1,045 $) zahrnující 31 zemí, niţším středním příjmem (1,046 – 4,125 $) zahrnující 51 zemí, středním příjmem (4,126 – 12,735 $) zahrnující 53 a vysoko příjmové země (12,736 $ a více). Právě země s nízkým a niţším středním příjmem označuje jako země rozvojové (WORLD BANK GROUP). OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) uţívá dvě základní kritéria, výši příjmu dané země na základě informací Světové banky o hrubém národním důchodu a vysokému indexu ekonomické zranitelnosti. Na rozdíl od ostatních organizací ale vytvořila i kategorii tzv. „Least developed countries“, tedy nejméně rozvinuté země. Aby země do této kategorie patřili, musí jejich hrubý národní důchod být menší neţ 905 dolarů, mít nízký index lidských zdrojů (zahrnuje míru podvýţivy, úmrtnost dětí mladších 5 let, gramotnost a podíl studentů sekundárního vzdělání), třetím indikátorem je ekonomická zranitelnost. Termín „Least developed countries“ uţívá také OSN, která přijala i stejná kritéria hodnocení těchto zemí (OECD). Mezinárodní měnový fond (IMF) pouţívá pro klasifikaci rozvojových zemí tři základní kritéria. Prvním z nich je stejně jako u Světové banky a OEC výše hrubého národního důchodu. Další dvě posuzují diverzifikaci vývozu a zapojení se do globálního finančního systému. Posuzování diverzifikace vývozu, tak do skupiny těchto zemí řadí i země, jenţ mezi ně obvykle nepatří. Zejména se jedná o země bohaté na nerostné suroviny (ropa) s vysokým národním důchodem. Z hlediska Světové banky by se tak jednalo o země se středními nebo vyššími příjmy, pouţitím ostatních hledisek, však zůstávají ve skupině rozvojových zemí (IMF).
26
2.4 Komunitní práce v rozvojových zemích Stejně jako počátky rozvojové pomoci se i komunitní práce v rozvojových zemích začala rozvíjet po skončení 2. sv. války. Komunitní práce se tak stala jednou ze základních strategií v pomoci nejméně rozvinutých zemí (Cox, Pawar 2006:98). Campfesns upozorňuje, ţe na národní úrovni se komunitní rozvoj objevil v 60. letech 20. století. Státy tak v rámci „pětiletek“ sestavit programy pro mobilizaci obyvatel v jejich komunitách. Tento model se ale ukázal jako nefunkční, jedním z důvodů byla nedostatečná participace místních obyvatel, jelikoţ vedení těchto projektů nepocházelo z komunity. I přesto ale nadále pokračoval ale pouze jako doplňkový (1997 in Cox, Pawar 2006: 100). Během dalších let poté byl vytvořen model komunitní práce, který uplatňoval „bottomup“ přístup. Základem nového modelu byla spolupráce mezi NNO (neziskovými organizacemi), státem, lokálními organizacemi a komunitou. Oblíbenost komunitní práce také vyplívala z jejích nízkých nákladů a dlouhodobému dopadu. Díky posilování komunit také došlo ke změně funkce NNO, kdy se z původního organizátora stal spíše zprostředkovatel informací a odpovědnost převzali sami komunity (Campfens 1997: 454 in Cox, Pawar 2006: 115).
27
3 Specifika komunitní práce v rozvojových zemích Jak jsem jiţ uvedla, cílem mé práce není výčet všech specifik komunitní práce v rozvojových zemích, ale poukázání pouze na několik z nich, které mohu reflektovat na základě svých vlastních zkušeností. Pro větší názornost, uvádím u kaţdého specifika také ukázku z mého deníku.
3.1 Umělá autorita komunitního pracovníka „Je druhý měsíc mé praxe v Ugandě, a já poprvé vyrážím sama do komunity, kde budu mít za úkol kontrolovat řádné vedení účetní knihy, během jednoho ze setkání místní svépomocné skupiny. Jsem trochu nervózní, jelikož dodnes jsem byla spíš doprovodem než opravdovým pracovníkem.“ „Během setkání jsem přece jen pár chyb objevila a nyní nastala doba, abych předsedovi vysvětlila, kde jsou a jak je opravit. Já studentka (21 let) budu vysvětlovat, evidentně váženému muži (50 let), že něco špatně spočítal. Připadala jsem si víc než nepatřičně a snažila se vymyslet způsob jak to udělat co nejuctivěji a co nejvíc v soukromí. K mému překvapení se ale předseda začal chovat jako „poslušný žáček“, pečlivě sledovat každé mé slovo a schvalovat všechno co jsem řekla (ještě předtím než mohl být patrný smysl toho, co chci říct). Tento přístup „poslušného žáčka“, jsem zažila i v ostatních komunitách, což se projevovalo i poklekáváním přede mnou (projev úcty projevovaný mužům a autoritám) a oslovováním „madam“.“ (Deník autorky) Autorita sama o sobě, je v rámci komunitní práce velmi přínosnou. V ideálním případě by se měla vyznačovat důvěrou mezi komunitou a komunitním pracovníkem. Jak uvádí Schuringa jedním z nejdůleţitějších podmínek pro realizaci komunitní práce je vybudování si důvěry (Schuringa 2007: 113). „Slovo autorita (z latinského augere růst, posílit, podpořit, uplatnit) označuje: osobu, jejíţ názory, postoje či rozhodnutí ostatní členové skupiny obvykle přijímají a řídí se jimi jejich vztah k osobě, od níţ se taková rozhodnutí, rady a postoje očekávají“ (Weber 1997: 25) 28
Americký sociolog Max Weber rozdělit autoritu podle jejího zdroje na 3 základní typy: Tradiční - zdrojem je zde historie určitých tradic, podle níţ je daná osoba nositelem autority, jedná se většinou o osoby s vůdčí funkcí Charismatickou
–
osoba
s touto
autoritou
se
vyznačuje
výjimečným
individuálním charakterem, na jehoţ základě je povaţována za vůdce Racionální – spočívá na víře v určitá stanovená pravidla a pravomoci autorit, jejich příkazy jsou zákonné (Weber 1997: 27). Známe-li tedy co autorita je a jaké druhy rozeznáváme, můţeme identifikovat charakter a zdroj autority, kterou zahraniční pracovníci v rozvojových zemích mají. Z hlediska zařazení se tedy jedná o autoritu tradiční, vycházející z historie tradic a neporušitelnosti poměrů. (Weber 1997) Odpověď na otázku, kde se tyto tradice vzaly, nalezneme v historii samotné rozvojové spolupráce, ve které rozvojové země a jejich obyvatelé byli postaveni do pozice pasivních příjemců a dárcovské země tak představovaly „zachránce“. Negativní důsledky tohoto chování dárcovských zemí, vedly také vzniku závislosti rozvojových zemí na zahraniční pomoci, pak se projevily jako například dluhová krize v 80. letech nebo sociální krize v 90. letech. Toto vnímání rozvojové pomoci v mnohých zemích zůstalo i po zavedení participačních přístupů. (viz kapitola 2. 2 Vývoj rozvojové spolupráce) „…kdokoliv tam přišel zvenčí, tak ho brali jako velkou autoritu…tam jsem se s tím setkávala… oni nám byli extrémně vděční… vy nám pomáháte, my budeme poslušní… Až jako ne poslušní, ale měla jsem pocit, že by udělali cokoliv…“ (Princová 2014: 122, část rozhovoru z kvalitativního výzkumu). Podobné zkušenosti mají pracovníci nejen z oblasti humanitární, ale také rozvojové pomoci. Objektivně musíme ale přiznat, ţe ačkoliv počátky tohoto problému „umělé autority“ jsou v historii, i dnes existují faktory, které tento problém nadále prohlubují. Jedním z nich můţe být tzv. syndrom pomáhajícího.
Tímto syndromem nejsou
postiţeni pouze jednotlivci, ale také celé instituce. Základ problému zde, je nenasytná touha po vděčnosti, potřeba moci aţ všemohoucnosti. Podle Schmidbaera (2000), člověk v rámci své obrany vidí sama sebe jako nepoškozeného, a svá zranění a pocit bezmoci přesouvá na ty, kterým má pomoc (Matoušek 2003:59).
29
Riziko zneuţití autority a to nejen v sociální práci, ale i v ostatních pomáhajících profesích je tedy velké. Z hlediska rozsahu škod, které takovéto zneuţití můţe způsobit, je jednou z nejohroţenější komunitní práce. Především v rozvojových zemích, kde moţnost zneuţívání autority podporuje často velmi špatná informovanost (neznalost svých práv) klientů zapojených do projektů (viz. 2. 3. 1. Specifika rozvojových zemí). Samotná podstata komunitní práce je řešení problémů komunity jejími vlastními zdroji, zapojení jejích obyvatel a uplatňování jejich vlastních schopností (Havrdová in Klimentová 2013: 67). Komunitní pracovník tak můţe vyuţít dvě různá postavení, podle způsobu jednání s komunitou. V případě dominantního postavení je brán jako expert a je tedy na něm, aby vytvářel návrhy a plány na řešení problémů komunity. V druhém případě má spíše partnerské postavení, stále tedy podává návrhy, ale také podporuje obyvatele komunity v jejich vlastních (Matoušek 2003: 267). Rizikem dominantního postavení komunitního pracovníka je jeho odmítnutí ze strany komunity. Z hlediska volby přístupu by se jednalo spíše o poskytující přístup, ve kterém si lidé sami nedokáţou řešit své problémy a neví co je pro ně důleţité. Vzhledem k tomu je tedy více pouţívaný přístup uschopňující, ve kterém je od počátku komunita plně zapojena do všech částí komunitní práce (viz. 1. 4 Fáze projektového cyklu komunitní práce). Lidé jsou více motivováni hledat řešení svých problémů, za které se cítí zodpovědni a proto je také větší šance, ţe bude úspěšně pokračovat i po odchodu komunitního pracovníka (Schuringa 2007 : 26). Jako tedy u všech typů sociální práce, je i zde cílem komunitní práce, aby jiţ nebyla zapotřebí. Teď tedy víme jak důleţitá je autorita v komunitní práci v rozvojových zemích, a i to ţe se dá snadno zneuţít. Proto je tedy nesmírně důleţité umět s ní správně zacházet, coţ by mělo být jedna z důleţitých kompetencí kaţdého komunitního pracovníka. „Dnes jsem přijela do jedné z komunit ve kterých pracuji a poprvé mi nikdo během schůzky neřekl „madam“, ale všichni mě zdravili jménem. Je to sice malá změna ale i tak jsem z ní byla nadšená.“ (Deník autorky)
30
3.2 Solidarita a pospolitost v rámci komunity „Dneska jsem si během jedné schůzky svépomocné skupiny všimla poměrně zvláštní věci. Při kontrole účetnictví jsem zjistila, že pravidelný příspěvek podle záznamů přineslo 25 členů skupiny. To ale vzhledem k tomu, že jsem jich před sebou viděla sotva 10, nebylo možné. Během další schůzky jsem si pak všimla, že při odevzdávání příspěvků chodí někteří členové víckrát, tedy že platí za jiné. Upřímně silně pochybuji, že by se to samé mohlo stát třeba v České republice, a to i když by bylo vrácení peněz pravděpodobnější. „ (Deník Autorky) Celkový koncept komunitní práce je zaloţen na předpokladu, ţe pospolitost v rámci komunity, má pro člověka zásadní význam (Hartl 1997: 69). Velký sociologický slovník (1996) povaţuje komunitu za pospolitost danou zvláštním typem vnitřních vztahů a jejím zařazením do širšího sociálního prostředí. Je to také místo, kde člověk získává emocionální podporu, ocenění i pomoc v kaţdodenním ţivotě (Hartl 1997: 35). Jiţ na těchto definicích vidíme, jak je solidarita a pospolitost v rámci komunity pro člověka velmi důleţitá. Pojmem solidarita obecně označuje svornost, neboli pospolitost různých skupin. Vztahy jsou zaloţené na racionální (společné zájmy) nebo emocionální (soucit) bázi. Udrţení společenské solidarity zajišťuje zejména sdílení společné historie, rituálů, náboţenství, jazyka, geografického prostoru a dalších. Z této definice je jasná souvislost mezi solidaritou a komunitou. Faktory, které zajišťují udrţení solidarity, jsou tytéţ, které vymezují samotné pojímání komunity. Vzhledem k tomu, ţe jsem v rámci mé práce, jiţ komunity a její druhy popsala, odkazuji se tímto na kapitolu 1.1. Komunita a kapitolu 1.2. Druhy komunity v rámci této práce (Matoušek 2008: 207). Tradiční malé lokální komunity jsou symbolem společenství, kde jsou vzájemné vztahy plné důvěry a vzájemné podpory. Podoba komunity se sice změnila (menší uzavřenost), ale i přesto dokázala přeţít období velkých společenských otřesů (industrializace, urbanizace). Její podstata vychází z poskytnutí bezpečného sociálního prostředí, jenţ umoţňuje zdravý emocionální a morální vývoj člověka, a zajišťuje mu materiální a sociální oporu v obtíţných obdobích (Frič, Vávra 2012:12).
31
V posledních letech vývoj společnosti, zejména v rozvinutých zemích, ovlivnil proces „globalizace“. Globalizace je často označována jako proces sjednocování, stírání rozdílů, utváření univerzálního světa a způsobu ţivota, který je často označován jako styl západní (proamerické) civilizace. Ve spojitosti s globalizací, také často naráţíme na termín „globální vesnice“, jakoţto označení pro dnešní svět, spojený díky mediálním sdělením a obrazům v jeden celek (Dočkal 2008: 113). Samotná myšlenka globalizace zahrnuje i vznik jakého si pozemského ráje, kde budou všem naplněny potřeby materiální i psychické. To však můţe také vést k přetrhání pout humanity
a
solidarity
v rámci
komunity,
které
nakonec
zmizí
úplně
(Mezřický 2011: 159). Jiţ během 90. let specialista na zkoumání sociálních sítí Barry Welman konstatoval, ţe komunitní sítě v moderním světě jsou velmi zřídka zaloţeny na lokální solidaritě (Wellman 1996: 348 in Frič, Vávra 2012:13). Dominantní role ekonomických vztahů způsobuje stále vyšší nároky na výkonnost a generování zisků (Dočkal 2008: 95). Důsledkem vyšších nároků na výkonnost (efektivitu) je také i tzv. „rozchod s tradicí“, který je podle Lorenze jedním z patologických projevů současné společnosti. Označuje tak, ţe současná mladší generace jiţ není schopna se dorozumět se starší generací. Příčina tohoto jevu leţí v nedostatku kontaktu, především mezi rodiči a dětmi v jejich raném dětství, který jasně souvisí se zvyšováním nároků na efektivitu jedinců v dnešní moderní společnosti (Lorenz 1990 in Dočkal 2008: 120). Lidé v moderním světě jsou stále více izolováni ve svém soukromí, a proto je nutné si stále udrţovat svoje vztahy v rámci komunity, která jim poskytuje společné zkušenosti hodnoty a vztahy (Štor 2005:53). Pokud tedy víme, ţe v „moderním světě“, jiţ v 90. letech slábl význam komunitní solidarity a tato situace se časem pouze prohlubovala, můţeme ji porovnat s vývojem situace v rozvojových zemích. Podle studie Hlasy chudých, která byla provedena v 90. letech ve 23 (rozvojových) zemích, i přes narůstající důvěru k NNO11 v rozvojových zemích, záchrannou síť pro obyvatele těchto zemí stále tvoří neformální vztahy v komunitě (Narayan, 2000 in Horký 2006:18). Jak jsem uvedla v předchozím textu, v posledních několika desetiletích byla současná společnost a tedy i sociální sítě v ní značně ovlivněny procesy urbanizace, 11
NNO – nezisková organizace
32
industrializace a v současnosti i procesem globalizace. Ačkoliv všechny tyto změny měly, případně mají prokazatelný pozitivní dopad na rozvoj společnosti, jejich dopad na tradiční sociální sítě příliš pozitivní není (Frič, Vávra 2012: 11). Solidaritu v rámci komunity, v rozvojových zemích dokazuje i většina projektů, které jsou zde realizovány. Není náhoda, ţe nejvíce zastoupeny jsou zde právě komunitní projekty. I jeden z trendů v současné mezinárodní sociální práci je komunitní rozvoj12 (Cox, Pawar 2006: 99). Pospolitost a solidaritu, zejména v zemědělských oblastech, dokazuje i případ z Nigérie. Místní zemědělská komunita vytvořila tzv. sebeobranné skupiny, které ji chránily před krádeţemi zvenčí a udrţovaly pořádek i uvnitř komunit (Easterly 2010: 98). Význam solidarity potvrzují i sami pracovníci v rozvojových zemích, a zároveň upozorňují na riziko jejího narušení v rámci poskytování pomoci. „Solidarita mezi lidmi znamenala v této společnosti strašně mnoho, ale obávám se, ţe pomoc, kterou my jsme tam přivezli, je příliš těţká váha, která můţe nabourat tu vzájemnou síť pomoci, a nevím, na kolik je šance, ţe se to ještě obnoví.“ (Princová 2014:65 rozhovor z kvalitativního výzkumu). Solidarita v komunitě je velmi účinným nástrojem, jak vzdorovat katastrofám a díky přirozeným sociálním kapacitám, kterými komunita disponuje, je i proces obnovy po těchto událostech mnohem rychlejší a účinnější (Princová 2014: 64-67). Součástí komunitní práce je zejména aktivizace obyvatel, aby se sami dokázali postarat o řešení svých problémů (Matoušek a kol. 2003:254). Podle Poppla (1995: 5 in Špatenková a kol. 2004: 88) je jedním z účelů komunitní práce také posílení sebedůvěry dovedností a sebeorganizační kapacity komunity, její budování a rozšiřování sociálních vztahů v ní, ve kterých se lidé mohou projevovat a organizovat zcela svobodně. Proto, je pro komunitního pracovníka nezbytné poznat nejen strukturu ale i hodnoty v komunitě, včetně míry solidarity a pospolitosti v rámci jejích sociálních vztahů. Toto poznání by měl prohlubovat během celého procesu komunitní práce (nejen v rámci analýzy viz kapitola 1. 4 Fáze projektového cyklu komunitní práce).
12
Community development
33
Závěr Tématem mé Absolventské práce byla Specifika komunitní práce v rozvojových zemích. Proto, abych správně dokázala tyto specifika a jejich příčiny vysvětlit, nejdříve jsem se zaměřila na vysvětlení kontextu, ve kterém se nacházejí. V první části se proto věnuji komunitní práci jako jedné z metod sociální práce, jejím cílům, vývoji a průběhu (projekt komunitní práce). V rámci této části jsem také zpracovala pojem komunita a její druhy. Ve druhé části jsem se zaměřila na rozvojovou spolupráci, její druhy (formy) a vývoj. Také jsem zde definovala pojem rozvojové země a její specifika z pohledu několika mezinárodních organizací a jejich kritérií. Po zpracování kontextu, jsem se dále věnovala konkrétním specifikům komunitní práce v rozvojových zemích. Mým cílem nebylo vyjmenování všech těchto specifik, ale pouze vysvětlení několika z nich, se kterými mám osobní zkušenosti. Konkrétně umělá autorita komunitního pracovníka a solidarita a pospolitost v rámci komunity, vše v kontextu rozvojových zemí. Na začátku specifika jsem proto uvedla úryvek ze svého deníku, a následně jsem dané specifikum a jeho příčiny vysvětlila pomocí dostupné literatury. U specifika jsem dále uvedla jeho moţná rizika pro výsledky a průběh komunitní práce. Výsledkem mé práce je tedy doporučení pro budoucí pracovníky v rozvojových zemích, kteří se zaměřují na komunitní práci. Z mého hlediska jsem cíl naplnila. Během zpracovávání mé práce, jsem dále došla k názoru, ţe toto téma je velmi vhodné k dalšímu zpracování a výzkumům.
34
Zdroje Bibliografické zdroje 1. COLLIER, P. 2009. Miliarda nejchudších. Praha: Vyšehrad 2. COX, D., PAWAR M. 2006. International social work. United States of America: Sage Publication 3. DOČKAL, J. 2008. Člověk v současném světě. Středokluky: Zdeněk Susa 4. DUŠÁKOVÁ, L. a kol. 2011. Encyklopedie rozvojových studií. Univerzita Palackého v Olomouci 5. EASTERLY, W. 2010. Břímě bílého muže. Praha: Academia 6. FÜHRER, H. 1996. A history of the development assistance committee and the development co-operation directorate in dates, names and figures. Paris: organization for Economic Co-operation and Development 7. FRIČ, P., VÁVRA, M. 2012. Tři tváře komunitního dobrovolnictví: Neformální pomoc, organizovaná práce a virtuální aktivismus. Praha: AGNES, HESTIA 8. GOJOVÁ, A. 2006. Teorie a modely komunitní práce. Ostravská Univerzita 9. HARTL, P. 1997. Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha: SLON 10. HORKÝ, O. 2010. Česká rozvojová spolupráce: Diskursy, praktiky, rozpory. Praha: SLON 11. HORKÝ, O. 2006. Rozvoj, participace a lidská práva. Nesnadná cesta k naplňování práva na rozvoj. In: WAISOVÁ, Š. (ed.) 2006. Chudoba a bohatství v současném světě: sborník z konference. 1. Vyd. Plzeň: Aleš Čeněk 12. KLIMENTOVÁ, E. 2013. Sociální práce Teorie a metody II. Univerzita Palackého v Olomouci 13. KOCOUREK, A. 2006 „Otázka efektivity rozvojové pomoci“. In: WAISOVÁ, Š. (ed.). Chudoba a bohatství v současném světě: sborník z konference. 1. Vyd. Plzeň: Aleš Čeněk 14. KUNA, Z. 2004. Rozvojové země ve světové ekonomice 1. vyd. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze 15. MATOUŠEK, O. a kol. 2003. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál 16. MATOUŠEK, O. 2008. Slovník sociální práce. 2. vyd. Praha: Portál 17. MEZŘICKÝ, V. (ed.) 2011. Perspektivy globalizace. Portál: Praha 18. NAVRÁTIL, P. 2001. Теorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman 35
19. NOVÁČEK, P. 2010. Udržitelný rozvoj. Univerzita Palackého Olomouc 20. SCHURINGA, L. 2007. Komunitní práce a inkluze Romů. Ostrava: Spolu 21. ŠKOR, J. 2005. Přínosné a užitečné. Praha: Podnos 22. WEBER, M. 1997. Autorita, etika a společnost: pohled sociologa do dějin. 1. vyd. Praha: Mladá fronta Internetové zdroje 1. International Monetary Fund. [online]. ,,World economic outlook: April 2016”. Dostupné z: http://www.imf.org/external/datamapper/index. [posl. akt. neuvedeno] [cit. 2016-04-21] 2. LIVE
AID.
[online].
,,The
story
so
far
http://www.live8live.com/makepromiseshappen/
2006”.
Dostupné
[posl. akt. neuvedeno]
z: [cit.
2016-04-10] 3. OECD. [online]. ,,The DAC list of ODA recipients 2016”. Dostupné z: https://www.oecd.org/dac/stats/49483614.pdf [posl. akt. neuvedeno] [cit. 201604-21] 4. OSN.
United
Nations.
Dostupné
z:
http://www.un.org/en/index.html
[posl. akt. neuvedeno] [cit. 2016-04-10] 5. STOJANOV, R. a kol. Rozvojovka. [online] Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce“. Dostupné z: http://www.rozvojovka.cz/humanitarni-pomoc-arozvojova-spoluprace [posl. akt. neuvedeno] [cit. 2016-04-10] 6. SMITH, M. K. 2001 „Community’ in the encyclopedia of informal education [online]
Dostupné
z:
http:.//www.infed.org/mobi/community/
[posl. akt. neuvedeno] [cit. 2016-04-07] 7. THE WORLD BANK GROUP. [online]. “How we Classify Countries”. Dostupné
z:
http://www.data.worldbank.org/about/country-classifications
[posl. akt. neuvedeno] [cit. 2016-04-07] 8. UNISDR. [online].
Terminology. Capacity Development. Dostupné z:
https://www.unisdr.org/we/inform/terminology [posl. akt. neuvedeno] [cit.201604-15]. 9. VINCOUREK, L. [online].
Český rozhlas. Evropská Unie. Portugalsko.
Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/evropskaunie/staty/_zprava/519430 [posl. akt. neuvedeno] [cit.2016-04-05] 36
Anotace Absolventská práce se zaměřuje na specifika komunitní práce v rozvojových zemích. V rámci této práce také popisuji pojmy komunita, komunitní práce, rozvojová spolupráce a rozvojová země. Jednotlivá specifika jsou zpracovány na základě komparace odborné literatury a doplněna o osobní zkušenosti autora. Klíčová slova: komunita, komunitní práce, rozvojová spolupráce, rozvojová země, autorita, solidarita
Annotation This graduate´s thesis is focused on specifics of community work in developing countries. The work also describes the concepts of community, community work, development cooperation and developing countries. Individual specifics are elaborated on the base of comparison of referenced and added by author´s personal experiences. Key words: community, community work, development cooperation, developing country, authority, solidarity
37
