CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Duchovní posouzení podle Davida R. Hodge
Tomasz Gierczuszkiewicz
Olomouc 2013
CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Duchovní posouzení podle Davida R. Hodge Téma práce: Duchovní posouzení podle Davida R. Hodge
Tomasz Gierczuszkiewicz
Vedoucí práce: ThLic. Jakub Doležel, Th. D.
Olomouc 2013
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem absolventskou práci zpracoval samostatně na základě zdrojů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.
V Olomouci, dne 29. dubna 2013
…………………………… Tomasz Gierczuszkiewicz
Tímto bych chtěl upřímně poděkovat panu ThLic. Jakubovi Doleželovi, Th. D., za odborné vedení mé absolventské práce, cenné rady a připomínky, které mi při zpracovávání práce poskytl, a také za čas, který mi věnoval.
Obsah Úvod.................................................................................................................................. 7 1 Posouzení životní situace klienta ............................................................................ 10 1.1 Posouzení životní situace klienta – základní představení ............................... 10 1.2 Historické perspektivy .................................................................................... 11 1.3 Strategie posouzení ......................................................................................... 12 1.3.1 Kvantitativní strategie neboli objektivistická orientace.......................... 12 1.3.2 Kvalitativní strategie neboli konstruktivistická orientace ...................... 13 1.4 Modely posouzení životní situace klienta ....................................................... 15 1.4.1 Tři kognitivní modely Davida Harrisona ................................................ 15 1.4.2 Tři modely posouzení podle Smaleho .................................................... 15 1.5 Ovlivnění posouzení životní situace jeho vlastním kontextem ...................... 16 1.6 Fáze posouzení životní situace klienta............................................................ 17 1.6.1 Příprava na setkání s klientem služby ..................................................... 17 1.6.2 Setkání s klientem služby ....................................................................... 18 1.6.3 Práce se získanými informacemi a určení vhodné intervence ................ 19 1.6.4 Vlastní intervence ................................................................................... 19 2 Posouzení životní situace klienta a koncept duchovního posouzení podle Davida R. Hodge .............................................................................................................................. 20 2.1 Posouzení a biopsychosociální – spirituální perspektiva klienta .................... 20 2.2 Spojitosti mezi procesem posouzení životní situace klienta obecně a konceptem duchovního posouzení podle Davida R. Hodge ....................................... 22 3 Obecné informace o duchovním posouzení ............................................................ 24 3.1 Výsledky výzkumů ......................................................................................... 24 3.2 Vliv Společné komise pro akreditaci zdravotnických organizací ................... 25 3.3 Úskalí zavádění duchovního posouzení .......................................................... 25 3.4 Role Davida R. Hodge .................................................................................... 26 4 Nástroje duchovního posouzení .............................................................................. 27 4.1 Stručné duchovní posouzení ........................................................................... 27 4.1.1 Cíle stručného duchovního posouzení .................................................... 27 4.1.2 Doporučené otázky JCAHO ................................................................... 28 4.1.3 Otázky Davida R. Hodge pro stručné duchovní posouzení .................... 29 4.2 Nástroje pro podrobnější duchovní posouzení................................................ 29 4.2.1 Duchovní historie .................................................................................... 30 4.2.2 Duchovní mapy života ............................................................................ 32 4.2.3 Duchovní genogramy .............................................................................. 32 4.2.4 Duchovní ekomapy ................................................................................. 33 4.2.5 Duchovní ekogramy ................................................................................ 34 5 Duchovní mapy života ............................................................................................ 36 5.1 Předpoklady vzniku duchovních map života .................................................. 36 5.2 Základní popis duchovních map života .......................................................... 37 5.3 Tvoření duchovních map života ..................................................................... 38 5.4 Práce s duchovními mapami života ................................................................ 40 5.4.1 Příklad vytvořené duchovní mapy života ............................................... 40 5.4.2 Prozkoumávání duchovní mapy života ................................................... 42 5.4.3 Příklady vhodných otázek založených na duchovní mapě života........... 43 5.5 Možné intervence založené na duchovní mapě života.................................... 44 5.5.1 Prostředí duchovního držení ................................................................... 44
5
5.5.2 Duchovní a kognitivní proměna ............................................................. 45 5.5.3 Duchovní rituály a zvyky ........................................................................ 45 5.5.4 Církevní sociální podpora ....................................................................... 46 5.5.5 Reflexe krátkosti života .......................................................................... 46 5.5.6 Duchovní mapy života jako intervence .................................................. 47 5.5.7 Jiné využití a úskalí................................................................................. 48 5.5.8 Uzavření .................................................................................................. 48 Závěr ............................................................................................................................... 49 Seznam použité literatury ............................................................................................... 51 Seznam použitých zkratek .............................................................................................. 53
6
Úvod V mém životě hrají velmi důležitou úlohu dvě oblasti. Jedná se o velkou oblast duchovna či náboženství a o oblast charitativní a sociální práce. Jakkoli jsou tyto oblasti autonomní a specifické i ony zaujímají mezi sebou určitý vztah, jak je to zřejmé například z pohledu historie. Tyto oblasti spolu mají zvláštní vztah i v mém životě. Má víra mě přivedla k tomu, že po maturitě jsem se rozhodl studovat teologii, a tak prohloubit svoji znalost této oblasti. Později jsem nastoupil do Arcibiskupského kněžské semináře v Olomouci s úmyslem stát se knězem. Studium jsem však z osobních důvodů ukončil. Stále však trvala má touha sloužit církvi a všem lidem a realizovat v praxi svoji víru. Při hledání vhodného způsobu realizace mé víry jsem narazil na oblast charitativní a sociální práce. V této oblasti jsem tedy začal působit. Od té doby se stále zajímám o téma, jak vhodně obě tyto oblasti propojovat. Toto téma je aktuální jak v mém studijním životě, tak v různých výzvách v životě pracovním. Se zájmem a radostí jsem se tedy zúčastnil jedné z přednášek na studijním soustředění v Drnovicích v prvním ročníku mého studia na Caritas VOŠs, která se právě tématu propojování duchovna a sociální práce věnovala. Její název zněl: Duchovní posouzení. Vedl ji tehdy můj současný vedoucí této práce, ThLic. Jakub Doležel, Th.D., a představil nám nový koncept implementace duchovna do současné sociální práce, který vytvořil americký autor David R. Hodge. Tato přednáška a její obsah mě tehdy velmi zaujaly. Po nějakou další dobu jsem však s tímto tématem blíže nepřišel do styku. Když jsem přemýšlel o tom, jaké zvolím téma absolventské práce, od počátku jsem měl jasno, že bych se chtěl věnovat právě spojení duchovna či náboženství se sociální prací. Nakonec jsem se po určitém procesu dostal znovu k tématu duchovního posouzení a rozhodl jsem se, že toto téma zpracuji a přiblížím jako nové v prostředí naší sociální práce, kde ještě není známé. Tématem této práce je tedy duchovní posouzení podle Davida R. Hodge. Cílem této práce je představit koncept duchovního posouzení podle Davida R. Hodge a vztáhnout jej k obecnějšímu konceptu posouzení v sociální práci. Jak jsem již uvedl výše, koncept práce s duchovní stránkou klienta vytvořený Davidem R. Hodgem je v prostředí české sociální práce dosud neznámý. Má absolventská práce tudíž směřuje ke všem sociálním pracovníkům, kteří se zajímají v duchu holistického přístupu ke klientovi i o jeho duchovní stránku. Pro tyto čtenáře by
7
tak měla má práce být na jedné straně zdrojem nových informací, ale také i jakýmsi konkrétnějším návodem jak je možné pracovat s duchovní stránkou svých klientů. Téma sociální práce s duchovní stránkou klientů totiž není zase až tak frekventované téma v sociální práci jako některá jiná, o čemž se také dále v samotné práci zmiňuji. Přesto jistě existují zdroje a práce zaměřené na toto téma. Koncept, který chci představit je však pro českou sociální práci zcela nový a přináší zase jiný úhel pohledu na tuto problematiku. Pro fakt, že se jedná o zatím v česku neprobádaný koncept svědčí ponejvíce, že k němu neexistuje česky psaná literatura, nezmiňují se o něm ani odborné časopisy jako je časopis sociální práce a dokonce o něm nejsou dostupné ani české internetové zdroje. Tato má absolventská práce je prací zcela a výhradně teoretickou. V této práci tedy neprovádím žádný výzkum. Všechny své informace čerpám pouze z odborné literatury na zvolené téma. Jelikož je však tato práce zaměřena na tento jeden konkrétní koncept provádění duchovního posouzení vytvořený jediným autorem Davidem R. Hodgem, zvolil jsem po domluvě s vedoucím práce jako podklad pro vypracování této práce z velké části především materiály tohoto autora, a to v kapitolách, které se tohoto konceptu bezprostředně týkají. V kapitolách pojednávajících obecně o posouzení životní situace klienta jsem vycházel z prací doc. Navrátila tak, aby bylo dosaženo cíle vztáhnout tento koncept duchovního posouzení také k posouzení životní situace v sociální práci obecně. Pro vytvoření této práce jsem jako základní zdroj použil tyto články Davida R. Hodge publikované v amerických časopisech Social Work a Health & Social Work: Předloha pro duchovní posouzení: Posouzení požadavků JCAHO a návod pro realizaci (Hodge, 2006), Tvoření panelu nástrojů duchovního hodnocení: Diskuze na téma silných a slabých stránek pěti různých hodnotících metod (Hodge, 2005c) a Duchovní mapy života: Obrázkové nástroje pro duchovní hodnocení, plánování a vyšetření zaměřené na klienta (Hodge, 2005a) Z prací doc. Navrátila jsem čerpal z článku publikovaného v časopise Sociální práce/Sociálná práca v roce 2007, který nesl název: Posouzení životní situace – úvod do problematiky (Navrátil, 2007), a dále pak z publikace s názvem: Reflexivita v posuzování životní situace klientek a klientů sociální práce, kterou vydal spolu s Radkou Janebovou a kolektivem (Navrátil a kol., 2010) Jak jsem již řekl, práce vychází z konceptu vytvořeného Davidem R. Hodgem, Ph. D. Tento americký autor je profesorem na Vysoké škole sociální práce (College of social work) na Arizona State University. Je také členem Ústavu pro studium 8
náboženství na Baylor University a programu pro výzkum náboženství a městské občanské společnosti na University of Pennsylvania. David R. Hodge je mezinárodně uznávaný odborník v oblasti spirituality a náboženství. Mezi jeho obory také patří sociální spravedlnost, kulturní rozmanitosti a sociální začlenění. Tématem jeho prací je například administrativní část duchovního posouzení v praxi, kulturní kompetence v práci s lidmi z různých duchovních tradic, intervence používající duchovní, náboženskou a kulturní sílu klientů, vztah mezi spiritualitou a zdravím. Jeho odborné práce na tato a podobná témata se objevují v předních periodikách. Přestože koncept duchovního posouzení byl vytvořen pro prostředí Spojených států amerických a zároveň ne přímo a výhradně pro oblast sociální práce, mohl by být přínosný i pro naše prostředí. Přináší nové informace a poznatky, a vůbec nový pohled na oblast duchovna v sociální práci. Ať už jako celek, anebo některé části tohoto konceptu by jistě bylo možné aplikovat i v sociální práci v České republice, jak o tom v některých svých článcích hovoří sám autor. (Hodge, 2006, s. 318) Tato práce je rozdělena na pět hlavních částí. První část pojednává o procesu posouzení životní situace klienta obecně se základními informacemi a rozdělením. V rámci druhé části vztahuji koncept duchovního posouzení podle Davida R. Hodge k procesu posouzení životní situace v sociální práci obecně. Ve třetí části představuji obecné informace o prostředí a důvodech vzniku konceptu duchovního posouzení podle Davida R. Hodge. Ve čtvrté části popisuji několik nástrojů vytvořených Davidem R. Hodgem, pomocí kterých je možno duchovní posouzení realizovat v praxi. Pátá část se zabývá podrobným popisem jednoho z těchto nástrojů.
9
1 Posouzení životní situace klienta V této kapitole představím proces posouzení životní situace klienta. Uvedu obecné informace o jeho důležitosti a cíli, popíši rozdělení podle některých kritérií a budu se zabývat jeho jednotlivými fázemi.
1.1 Posouzení životní situace klienta – základní představení Za jeden z nejnáročnějších úkolů sociální práce může být právem považováno posouzení životní situace klientů sociálních služeb. (Navrátil, 2007, s. 72) Někteří autoři je dokonce označují jako klíčový úkol a kompetenci sociálního pracovníka, a také jako centrální úkol současné sociální práce a přisuzují mu mimořádné místo. (Navrátil a kol., 2010, s. 9) Je tomu tak proto, že právě posouzení životní situace klienta je počátkem, který zakládá další kroky sociálního pracovníka směrem ke klientovi a ve značné míře tak v konečném důsledku také ovlivňuje podobu klientova života. Přesto se tomuto tématu domácí odborná literatura věnuje jen málo. (Navrátil, 2007, s. 72) Základními otázkami, které nás směřují k provedení posouzení životní situace klienta bývají často otázky typu: Jaký typ služeb by měl být klientovi poskytován? Je zde opodstatněná potřeba odebrat dítě z rodiny? Je právě tato rodina vhodná pro pěstounskou péči? Matoušek (2003, podle Navrátil, 2007, s. 72) předkládá některé další okruhy typické pro svou potřebu posoudit jak intervenovat do klientova života: porušování norem a zákonů mladistvými, ohrožující situace uvnitř rodiny, poradenství pro manžely a rodinu, poradenství pedagogicko-výchovné, hospitalizace blízké osoby apod. Závažnost uvedených situací nám může také pomoci uvědomit si závažnost procesu posouzení životní situace, a to tím spíše pokud si připomeneme, že právě výsledek posouzení životní situace se výrazně promítá do dalšího jednání sociálního pracovníka, a tudíž i do života samotného klienta. V tomto kontextu se jistě nemůžeme divit, že mnoho odborníků považuje proces posouzení životní situace klienta za mimořádně důležitý. (Navrátil, 2007, s. 73) Pokud hovoříme o posouzení životní situace klienta je důležité připomenout, že je můžeme vnímat jako široký prostor aktivit od prvotního pozorování a usuzování až po sofistikovanější metody v pozdějších fázích. (Navrátil, 2007, s. 73) Obecně se dá říci, že „je cílem posouzení porozumění životní situace uživatele služby, identifikace
10
potenciálních oblastí životní situace změny, aby bylo možno později koncipovat odůvodněnou intervenci.“ (Watson a Westová, 2006, podle Navrátil, 2007, s. 73) Posouzení je v rámci sociální práce také vykládáno jako porozumění a řešení problému klientovy situace. Alespoň tak to předpokládá Barker (1995, podle Navrátil, 2007, s. 73)
1.2 Historické perspektivy Proces posouzení životní situace klienta prošel v minulém století určitým vývojem. Na začátku dvacátého století, ale i v některých pozdějších okamžicích, například v sedmdesátých letech, byla tendence vnímat posouzení životní situace jako určitou diagnózu, a takto je i označovat. K tomuto pojetí přispěly svými pracemi významné autorky té doby jako Richmondová, Perlmanová a Hollisová, které upozorňují na nutnost přesné diagnózy klientova problému před zahájením samotné intervence. (Navrátil, 2007, s. 73) Později během sedmdesátých let dvacátého století se začíná vnímat posouzení životní situace klienta jako možný prediktivní nástroj. Například v oblasti sociální práce s rodinami byla snaha využít posouzení životní situace klienta k odhalení možného rizika týrání nebo zneužití dětí předtím než se toto stane. V těchto procesech však docházelo k řadě chyb, a tak jejich spolehlivost a dostatečnost nebyla a není stoprocentní. (Navrátil, 2007, s. 74) Téma špatného zacházení s dětmi v rodinách také dále v osmdesátých letech přispělo také k nazírání na posouzení životní situace v rámci širšího společenského kontextu. Ukázalo se totiž, že sociální pracovníci mají velmi málo informací z rozličných oblastí života rodiny, což vedlo ke špatnému vyhodnocení situace a k souvisejícím následkům. (Navrátil, 2007, s. 74) V nedávné minulosti, a také současnosti, jsme svědky určité byrokratizace sociální práce. Tento trend se projevuje i v rámci posouzení životní situace klienta, kde je snaha proces více předepisovat a kontrolovat. Takto jsou více protěžovány schopnosti manažerů než profesionalita a kompetence sociálních pracovníků. (Navrátil, 2007, s. 74)
11
1.3 Strategie posouzení Mimo historických existují ještě další perspektivy posouzení v sociální práci. Hollandová (2004, podle Navrátil, 2007, s. 73) rozlišuje dvě základní linie, podle kterých se ubírá posouzení životní situace klienta, a tyto nazývá strategiemi. Jedná se o kvantitativní a kvalitativní strategii. Kvantitativní je zaměřena na objektivní výstupy nezávislé na osobě, která posouzení provádí. K tomu také vytváří uzpůsobené nástroje. Naproti tomu kvalitativní strategie se orientuje a spoléhá více na reflexi a úsudek profesionála, který situaci do hloubky zkoumá. První zmiňovanou strategii najdeme převážně ve Spojených státech amerických a druhou ve Velké Británii. Náhled na posouzení životní situace klienta podle těchto dvou strategií potvrzují i autorky Coulshedová a Ormeová (2006, podle Navrátil a kol., 2010, s. 16-17), ačkoli ony hovoří o pozitivistické a konstruktivistické orientaci. Pozitivistická orientace je též častěji nazývána jako objektivistická. Můžeme říci, že mezi objektivistickou orientací a kvantitativní strategií je rovnítko. Stejně tak je rovnítko mezi konstruktivistickou orientací a kvalitativní strategií. (Navrátil a kol., 2010, s. 17)
1.3.1 Kvantitativní strategie neboli objektivistická orientace Objektivistická orientace vychází z filosofie objektivismu. (Navrátil a kol., 2010, s. 17) Jde zde především o způsob nazírání pravdy. Takzvaně moderní pohled tvrdí, že svět, který nás obklopuje i se svým vnitřním řádem objektivně existuje a je možné jej také poznávat a ovlivňovat. Tento postoj zaujímá objektivismus. Podle něj je pravda shoda tvrzení a objektivně existující reality. Objektivismus také předpokládá, že pracovník či vědec může jednat nezávisle a realitu zkoumat prostřednictvím různých nástrojů, a to až do té míry, že ji nakonec pozná úplně celou. (Navrátil a kol., 2010, s. 14) V tomto kontextu je potom v rámci objektivistické orientace důležité najít příčinu současné životní situace klienta, přičemž sociální pracovník by měl předložit jasné a spolehlivé výsledky svého posouzení. Práce na posouzení v rámci objektivistické orientace je někdy vnímána jako vědecká, s čímž souvisí i fakt, že jakékoliv vlastní osobní myšlenky, pocity či intuice sociálního pracovníka jsou brány jako vedlejší nebo jsou přímo nežádoucí. Sociální pracovník by být neutrální, aby byla zachována zásada objektivity. (Navrátil a kol., 2010, s. 17) 12
Při použití kvantitativní strategie pracuje sociální pracovník během procesu posouzení především administrativně, přičemž je jeho čas naplněn sběrem a organizací dat a jejich analýzou tak, aby došel k jasným konkrétním výsledkům, které vytvoří základ pro správné řešení klientovy situace. Sociální pracovník by měl popsat situaci klienta a vysvětlit její příčiny, dále představit a vyhodnotit vývoj situace v budoucnosti a nakonec stanovit správný postup či podobu intervence. Vydání rozhodnutí o dalším postupu či intervenci, které následuje po posouzení životní situace klienta, je typické právě pro kvantitativní strategii. (Navrátil a kol., 2010, s.18) Objektivistická orientace se podobá pohledu na posouzení životní situace klienta jako na určitou diagnózu, jak jsem jej zmínil v kapitole o historických perspektivách posouzení. Navrátil (2010, s. 18) dokonce říká, že tato objektivistická orientace vychází ze způsobu diagnózy nemocí a předepisování léků používaném v medicíně. I zde totiž sociální pracovník dá se říci diagnostikuje v životní situaci klienta nějaký zádrhel a předepíše na něj lék v podobě konkrétní intervence. Sami sociální pracovníci chápou v rámci objektivistické orientace svoje místo během posouzení jako místo odborníka, který vůči klientovi disponuje jistou legitimní mocí a ani se nesnaží předstírat, že je mezi nimi rovnost. (Navrátil a kol., 2010, s. 18)
1.3.2 Kvalitativní strategie neboli konstruktivistická orientace Konstruktivistická orientace vychází z filosofie konstruktivismu. (Navrátil a kol., 2010, s. 17) Stejně jako je tomu v případě objektivismu, také zde je ústředním tématem způsob nazírání pravdy. Zde se ovšem vychází z takzvaného postmoderního pohledu. Tento se negativně vymezuje vůči možnosti univerzálního pohledu na svět, přičemž předpokládá, že neexistuje jednotný vnímatelný a poznatelný svět. Takto i pravda již není chápána ve vztahu k objektivně jsoucímu a idea objektivní pravdy je zpochybněna. Dokonce je možné, aby vedle sebe existovalo více pravd pocházejících z různých kultur, které jsou označovány jako rovnocenné. Svět i sociální skutečnosti nejsou vnímány jako objektivně existující, nýbrž jako konstruované, vytvářené. Názory a vysvětlení jsou navíc chápány jen jako domněnky a výklady, které nejsou obecně platné. I možnost poznání je vnímaná spíše jako výklad světa omezený do hranic vlastní osoby, a takto velice subjektivní. (Navrátil a kol., 2010, s. 15-16) Objektivistická orientace, jak jsem výše uvedl, bývá vnímána jako vědecká, ačkoli to není zcela přesné. Naproti tomu konstruktivistická orientace je spíše chápána 13
jako umění, což samo o sobě vypovídá o její povaze. V souladu s myšlenkami (sociálního) konstruktivismu i konstruktivistická orientace předpokládá, že i sociální práce je podstatně ovlivněna tím, jak sociální realita vzniká díky sociální konstrukci. Na základě toho potom dále tvrdí, že ani v posouzení životní situace klienta nemůžeme najít jistá a jednoznačná fakta, a to ani v oblasti příčin problémů, ani v oblasti jejich řešení. Naopak, ať už příčiny či řešení mohou být různé, a to až do té míry, že může vedle sebe existovat několik rovnocenných pravd, to znamená náhledů a řešení klientovy situace. (Navrátil a kol., 2010, s. 19-20) Nelze říci, že bychom kromě rozdílů nenašli také některé společné znaky mezi objektivistickou orientací a konstruktivistickou. Také zastánci konstruktivistické orientace pracují určitým způsobem se sběrem dat a jejich analýzou, avšak zde je výrazně zdůrazněn fakt interpretace dat ze strany sociálních pracovníků. Když totiž sociální pracovník pracuje s jakýmikoliv daty, vždy je ihned zároveň také interpretuje, čili vykládá v rámci svého pohledu. To znamená, že pokud pracují se stejnými daty různí sociální pracovníci, také interpretace těchto dat bude různá. Jistý způsob interpretace ovšem může probíhat již při sběru dat a výběru a používání nástrojů k tomu určených. Ovšem i v rámci konstruktivistické orientace by si měli sociální pracovníci promyslet a ujasnit, kterému způsobu interpretace budou při sběru dat i jejich analýze dávat přednost a proč. (Navrátil a kol., 2010, s. 20-21) Posouzení životní situace klienta není z pohledu konstruktivistické orientace věcí jednorázovou, nýbrž se jedná o kontinuální proces, do kterého je snaha zapojit také samotného klienta a jeho okolí. Důležitý je zde vztah s klientem a sociální pracovník se snaží proniknout do hloubky klientovy situace, což je považováno za mnohem důležitější než nezávislost a objektivita. Na rozdíl od objektivistické orientace se zde neobjevuje jako výstup provedeného posouzení rozhodnutí sociálního pracovníka o další intervenci. U konstruktivistické orientace se naopak pracuje s konceptem tvorby úsudku, který má být jakýmsi porozuměním situaci klienta. Tento úsudek vzniká postupně během procesu posouzení a může být tvořen za pomoci konzultace s jinými pracovníky. Navíc je zde kladen důraz na zpětnou reflexi a přezkoumávání výstupu i jednotlivých dílčích oblastí procesu posouzení jako je sběr informací a jejich interpretace, vlastní myšlenky, pocity a porozumění dané situaci. (Navrátil a kol., 2010, s. 20-22)
14
1.4 Modely posouzení životní situace klienta Historické perspektivy vycházející z historických trendů a strategie posouzení vycházející z metodologických principů jsou pohledy na různé typy posouzení životní situace klienta, jak je rozlišila Hollandová (2004, podle Navrátil, 2007, s. 74), případně další autoři. Existují však ještě další možná rozlišení typů posouzení životní situace klienta, které navrhli jiní autoři. Tyto pak vycházejí spíše ze skutečné přítomnosti těchto typů posouzení přímo v praxi sociálních pracovníků a bývají označovány jako modely. (Navrátil, 2007, s. 74)
1.4.1 Tři kognitivní modely Davida Harrisona Na základě výzkumu rozlišil Harrison (1991, podle Navrátil, 2007, s. 74) tři modely posouzení životní situace klienta, které nazval kognitivními. Sociální pracovníci pak při posouzení postupují podle některého z nich. Jedná se o model konvenční, strukturální a heuristický. (Navrátil, 2007, s. 74) Konvenční model se orientuje na práci pomocí již dříve uskutečněných řešení, čili precedentů. Sociální pracovník vztahuje a porovnává životní situaci klienta k vlastní zkušenosti, a také k organizaci kde působí, přičemž postupuje podle jejích osvědčených postupů. (Navrátil, 2007, s. 74) Jak už název napovídá, strukturální model pracuje s životní situací klienta v rámci struktur, do kterých je začleněna. Do popředí jsou postaveny sociální souvislosti životní situace klienta a je kladen důraz především na jeho komunitu a sociální síť. (Navrátil, 2007, s. 74) Třetí model je model heuristický. Pokud sociální pracovník pracuje pomocí tohoto modelu, dává životní situaci klienta do souvislostí na různých úrovních. Mohli bychom tak říci, že se snaží o jakýsi celistvý pohled. Příkladem může být zaměření se i na morální úroveň situace klienta. (Navrátil, 2007, s. 74)
1.4.2 Tři modely posouzení podle Smaleho Smale a kolektiv (1993, podle Navrátil, 2007, s. 74) přišel s ještě jiným konceptem modelů posouzení životní situace klienta. I v tomto případě jsou opět tři různé modely. 15
Prvním modelem je model dotazování. V podstatě zde jde o dotazování se klienta pomocí vytvořené baterie otázek. Sociální pracovník je zde chápán jako profesionál vlastnící moc. Tento dokáže z informací získaných otázkami určit problém klienta a řešit jej. Naopak klient je pasivní a není příliš zapojován, což by na něj mohlo působit negativně. (Navrátil, 2007, s. 74-75) Druhým modelem je model procedurální. Sociální pracovník v tomto případě působí dosti administrativně, a sice jeho snahou je zajistit potřebné informace pomocí vyplnění kontrolních listů, seznamů a podobných formulářů. Tyto vytváří organizace zaměstnávající sociálního pracovníka a dokumenty mu slouží k určení jestli klient jaksi spadá skutečně do cílové skupiny klientů organizace. Mnozí namítají, že zde není klientovi předkládáno tolik prostoru, kolik by potřeboval. (Navrátil, 2007, s. 75) Konečně třetím modelem je model výměnný. Zde naopak je klient chápán jako expert na svůj život a sociální pracovník by jej měl podpořit v hledání a nalezení jeho silných, ale i slabých stránek. Takto má mít klient přímou účast na posouzení jeho životní situace i na jejím dalším řešení. (Navrátil, 2007, s. 75)
1.5 Ovlivnění posouzení životní situace jeho vlastním kontextem Na to, jak posouzení životní situace klienta bude vypadat, může mít kromě výše zmíněných strategií a modelů vliv také kontext, ve kterém je posouzení prováděno. V praxi totiž může být posouzení životní situace klienta ovlivněno také různými aspekty a fakty. Posouzení se tak může lišit například podle toho, kdo jej inicioval, zda to byl sám klient, sociální pracovník či třeba soud. Důležitý je dále důvod, proč je posouzení prováděno. Například se může stát, že má sociální pracovník podezření na týrání dítěte v rodině. Nezanedbatelné jsou vnitřní věci organizace jako je převládající styl posuzování, finanční, personální a jiné prostředky, aktuální situace apod. Projevit se také může osobní přístup pracovníka, jeho etika, způsob řešení prožívaných dilemat, dostupný čas a celková profesionalita. Svou roli mohou sehrát také veřejné, politické či mediální zájmy. To vše potom ovlivňuje jak samotný proces posouzení, tak i v důsledku na něj navazující řešení. (Navrátil, 2007, s. 75-76)
16
1.6 Fáze posouzení životní situace klienta V předchozích kapitolách jsme viděli, že je mnoho způsobů jak provést posouzení životní situace klienta využívajíce přitom různé strategie a modely posouzení či jen kontext, ve kterém je prováděno. Proto také probíhají mezi odborníky nejrůznější diskuze na téma jak by mělo posouzení vypadat a jaká by měla být jeho metodika, aby co nejlépe splnilo svůj účel. Přestože zatím nemáme k dispozici žádné jasné řešení, podle některých autorů existují určité fáze posouzení, které se dají zobecnit pro každý proces posouzení životní situace klienta. (Navrátil, 2007, s. 76) Tyto jednotlivé fáze dále postupně představím.
1.6.1 Příprava na setkání s klientem služby Stěžejním bodem této fáze je vypracování plánu posouzení, některými autory nazývaného též projekt posouzení. V něm by se sociální pracovník měl zamyslet nad cílem posouzení, nad vhodnými tématy a otázkami, nad tím, kdo všechno bude účasten posouzení a jaké metody posouzení použije. (Navrátil, 2007, s. 76) Cíl posouzení je velmi důležitý, protože vlastně určuje jak celé posouzení vypadá, a také především k čemu směřuje a čeho by mělo dosáhnout. Na základě toho pak může sociální pracovník zúžit množství možných témat a otázek na ty, které budou vzhledem k cíli relevantní a budou dále zkoumány. Je totiž zřejmé, že ne všechny oblasti života klienta budou mít spojitost nebo minimálně stejnou důležitost vzhledem k jeho problému. Jelikož se tato fáze odehrává ještě před setkáním s klientem, je zde určitý prostor, aby sociální pracovník mohl případně nastudovat či rozšířit si znalosti právě o tom kterém konkrétním tématu či otázce, a to zvláště pokud se jedná o nějakou specifickou záležitost jako je alkoholismus v období těhotenství klientky či drogová problematika u romského etnika. Oporu může hledat v různých odborných zdrojích, ačkoli jejich základna není tak bohatá jako v zahraničí. (Navrátil, 2007, s. 76) Dále je důležité rozmyslet si, odkud se budou čerpat potřebné informace. Určitě je dobré, pokud má sociální pracovník k dispozici více různých zdrojů, takže pak proces posouzení neprobíhá pouze v jednu dobu a na jednom místě. Je na místě zvážit, kdo všechno bude do tohoto procesu zapojen. Obvykle to bývají rodinní příslušníci či klientovo blízké okolí, ale nesmíme zapomenout ani na další profesionály jako jsou lékaři či učitelé, se kterými může spolupracovat sociální pracovník. Obecně platí, že co 17
se množství získávaných informací týče, je vhodné zvolit zlatou střední cestu, protože jak málo, tak někdy i příliš mnoho informací o klientovi se může nakonec projevit negativně. Informace je samozřejmě též třeba získávat s náležitou citlivostí. (Navrátil, 2007, s. 77) V této fázi je třeba také zvolit, které metody a techniky budou při posouzení využity. Nejčastěji se jedná o nějakou podobu rozhovoru. Sociální pracovník také může využít některý z již vytvořených nástrojů posouzení, které jsou navrženy tak, aby výsledek posouzení byl co nejlepší. Případně si dokonce sociální pracovník může nějaký jednoduchý nástroj využívající metodu rozhovoru sám vytvořit. Samozřejmostí během rozhovoru je určitá empatie, zaměření na klienta apod. Také je možné využít techniky vycházející z některého teoretického přístupu jako je například cirkulární dotazování, škály a dotazníky či jiné. Další možností je sáhnout k více uměleckým technikám jako je malování nebo dokonce hra. V zahraničí, zvláště v anglosaských zemích se kupříkladu používají takzvané ekomapy a genogramy. Jako jednu z metod posouzení je třeba chápat také obyčejné anebo cílené pozorování klienta stejně jako vcelku běžnou metodu analýzy klientových dokumentů. (Navrátil, 2007, s. 77-78)
1.6.2 Setkání s klientem služby V této fázi posouzení by se měl naplňovat plán vytvořený při přípravě na setkání s klientem. Klíčový je zde sběr potřebných informací, avšak sociální pracovník by rozhodně neměl zapomenout také na budování vztahu s klientem, což je velmi důležité. Jestliže jsme výše hovořili o zapojení rozličných osob do procesu posouzení, je potřebné také připomenout, že podle některých autorů (Watson a Westová, 2006, podle Navrátil, 2007, s. 78) by do tohoto procesu měli být zapojeni i samotní posuzovaní klienti. Toto dle jejich názoru také znamená, že klient se plně podílí na posouzení a jsou brány v potaz jeho zkušenosti, názory a emoce. Jelikož je klient postaven se sociálním pracovníkem na stejnou úroveň, plnohodnotně také spoluvytváří posouzení své vlastní situace, na což pak dále navazuje i spolurozhodování o dalším řešení situace. (Navrátil, 2007, s. 78-79)
18
1.6.3 Práce se získanými informacemi a určení vhodné intervence Výstupem této fáze posouzení by mělo být zvolení vhodné intervence. Tato musí vycházet nebo být opřena o informace získané během druhé fáze posouzení. Proto je nutné s těmito informacemi ještě před zabýváním se samotnou intervencí pracovat, reflektovat a analyzovat je. Je zřejmé, že podle zvolené metody či techniky sběru informací se také bude odvíjet způsob práce s nimi. Rozdílná tedy bude práce s rozhovorem nebo se škálami nebo s malováním či hrou. Důležité je získané informace vnímat v celkovém kontextu situace. K tomu může dopomoci zapojení samotného klienta i do této fáze posouzení. (Navrátil, 2007, s. 79)
1.6.4 Vlastní intervence Můžeme říci, že realizace zvolené intervence již do procesu posouzení životní situace klienta nespadá a nachází se jaksi za jeho hranicemi. Následná intervence je nicméně bytostně s procesem posouzení spojena, neboť je na něm založena, z něho vychází a čerpá směr. Tato vazba pak působí i obráceně, když vyhodnocení dopadů intervence a zpětná vazba vypovídá i o kvalitě procesu posouzení, na kterém byla intervence založena. (Navrátil, 2007, s. 79) V praxi se však často stává, že klienti při procesu posouzení teprve budují svoji důvěru k sociálnímu pracovníkovi, a proto poskytují informace postupně či nekoordinovaně ve vztahu k jednotlivým fázím posouzení. V důsledku toho se pak mohou jednotlivé fáze vzájemně překrývat a míchat. Sociální pracovník například začíná se samotnou intervencí ještě předtím než má k dispozici úplné informace o klientově situaci. Během intervence však získá od klienta ještě další nové informace, což se znovu projeví na podobě prováděné intervence. Takto proces posouzení a samotná intervence mohou vlastně probíhat současně, přičemž se ovlivňují. Někteří autoři dokonce uvádějí, že posouzení spíše doprovází intervenci. (Navrátil, 2007, s. 79)
19
2 Posouzení životní situace klienta a koncept duchovního posouzení podle Davida R. Hodge Po základním představení procesu posouzení životní situace klienta budu v této kapitole trochu předjímat a zaměřím se na vztažení konceptu duchovního posouzení podle Davida R. Hodge právě směrem k posouzení životní situace klienta obecně. Popíši tedy jak se koncept duchovního posouzení podle Davida R. Hodge vztahuje k procesu posouzení životní situace klienta obecně, nastíním jak by mohly do sebe zapadat, ukáži možné styčné plochy či místa v čem se jaksi mohou překrývat. Toto vše je nicméně nějakým způsobem, většinou implicitně, přítomno i v samotných dalších kapitolách pojednávajících přímo o konceptu duchovního posouzení.
2.1 Posouzení a biopsychosociální – spirituální perspektiva klienta Jak už bylo řečeno v předchozích kapitolách, cílem posouzení životní situace klienta je vlastně získat informace, čili prozkoumat různé oblasti života klienta, speciálně ty vyžadující změnu, a na tomto základě pak navrhnout další intervenci. Je zde snaha porozumět problému, přičemž se zkoumá nejen charakter a příčina jeho samého, ale také jiné s ním související situace a oblasti tak, aby problémová situace byla viděna v různých souvislostech například včetně morální dimenze. (Navrátil, 2007, s. 73-74) Jak je vidět, autoři hovořící o procesu posouzení životní situace klienta se často odvolávají na potřebu v rámci tohoto procesu posuzovat, či do něj zahrnout nejrůznější oblasti života klienta. Například Kovařík (2003, podle Navrátil, 2007, s. 80) usuzuje, že v rámci procesu posouzení by měly být posuzovány biologické, psychologické i sociální oblasti života klienta. Tento autor se zvláště zaměřuje na oblast sociální, kdy zdůrazňuje nutnost posoudit různé sociální systémy klienta a pracuje s termíny jako sociálněekologické pole či prostor nebo nika, které odkazují na inspiraci ekologickými perspektivami. Na ekologických perspektivách je také založen i jeden z možných nástrojů posouzení životní situace klienta, a to takzvaný Rámec pro posuzování životní situace dětí a rodin v nouzi hojně používaný v Anglii a Walesu. Při jeho využití se
20
taktéž posuzují různé oblasti života klienta jako je zdraví, emoce a chování, vlastní identita, rodinné a jiné sociální vztahy, rodinná historie, bydlení a zaměstnání či komunita a její zdroje. (Navrátil, 2007, s. 80) Je vidět, že i zde jsou zastoupeny všechny velké oblasti, a to biologické, psychologické a sociální. Zaměření na biologickou, psychologickou a sociální oblast života klienta se netýká výlučně sociální práce, ale koresponduje i se situací v příbuzných oborech, kdy například také v rámci zdravotní péče se hovoří o takzvaném biopsychosociálním modelu, který představil již George Engel (1977, podle Sulmasy, 2002, s. 24). Autoři White, Williams a Greenberg (1996, podle Sulmasy, 2002, s. 24) pak později představili také ekologický model, který stejně jako v případě sociální práce bere na zřetel i klientovo okolí. Můžeme se tedy setkat se širší podporou vnímání klienta s jeho biologickou, psychologickou i sociální stránkou, a to i v procesu posouzení životní situace. Zatím jsme ovšem nezmínili spirituální či duchovní stránku klienta. V kontextu posouzení životní situace klienta je dobré zdůraznit co říká Marcel (1949, podle Sulmasy, 2002, s. 25), a sice, že „osoba není problémem k vyřešení, ale tajemstvím k přebývání“. Kupříkladu podle Sulmasyho (2002, s. 25) je lidská osoba vnitřně duchovní. Také Světová zdravotnická organizace (1995, podle Sulmasy, 2002, s. 25) přikládá duchovní stránce člověka význam, když označuje spiritualitu jako důležitý aspekt kvality života. Toto také různým způsobem dosvědčují další odborníci a mnohé výsledky výzkumů jak je předkládám v dalších kapitolách. Proto „někteří v současné době volají o model, který jde ještě dále – biopsychosociální – spirituální model“ (Sulmasy, 2002, s. 25). Také u Navrátila (2007, s. 81-83), když hovoří o použití již zmíněného Rámce pro posuzování životní situace dětí a rodin, se objevuje zahrnutí duchovní stránky klienta do procesu posouzení jeho životní situace. Konkrétně se jedná o oblast posouzení jeho vlastní identity, s čímž souvisí otázka náboženství, a dále když se posuzuje oblast zdrojů komunity, kde se zahrnují i dostupná náboženská střediska. Toto nastínění zahrnutí také duchovní stránky klienta do procesu posouzení je velmi důležité, zvláště když spíše nebývá takto explicitně zmíněno, samozřejmě co se týče stavu dostupné domácí literatury o tématu posouzení životní situace klienta obecně, natož o jeho duchovních aspektech, jak jsem se o tom již zmínil. Pokud tedy mám vztáhnout koncept duchovního posouzení podle Davida R. Hodge k posouzení životní situace klienta obecně, na základě výše zmíněného 21
usuzuji, že jeho místem je být jedním z pilířů pro celý proces posouzení životní situace klienta. Jestliže totiž připustíme, že duchovno či spiritualita je podstatnou oblastí života klienta a budeme hovořit o biopsychosociálním – spirituálním modelu nebo náhledu na klienta, pak také posouzení této oblasti bude podstatné pro proces posouzení životní situace klienta jako celek. David R. Hodge pak ve svém konceptu přináší již konkrétní variantu jak posouzení této oblasti provést. Je samozřejmé, že tato varianta je jen jednou z možností jak posouzení duchovní stránky klienta uchopit. Pokud se ale v současné době potýkáme na domácí scéně s nedostatkem odborné literatury na toto téma, pak tento koncept a jeho nástroje mohou výrazně přispět k zacelení jakési možné mezery.
2.2 Spojitosti mezi procesem posouzení životní situace klienta obecně a konceptem duchovního posouzení podle Davida R. Hodge Jestliže budu, jak jsem již řekl, trochu předjímat, mezi procesem posouzení životní situace klienta a konceptem duchovního posouzení podle Davida R. Hodge je možné vidět různé spojitosti. Předně se dá pozorovat určitý soulad mezi tím, že posouzení životní situace klienta jako takové je považováno za možná nejdůležitější úkol sociálního pracovníka a pozorností a významem, který duchovnímu posouzení přikládá nejen David R. Hodge a další odborníci, ale třeba také Společná komise pro akreditaci zdravotnických organizací (Joint Commission on Accreditation of Healthcare Organizations), která stála v jistém slova smyslu u zrodu tohoto duchovního posouzení. (Navrátil a kol., 2010, s. 9; Hodge, 2006, s. 317; Hodge, 2005c, s. 314) Dále se koncept duchovního posouzení podle Davida R. Hodge dá jaksi začlenit či rozdělit do různých perspektiv a směrů v rámci posouzení životní situace klienta obecně. Sám Hodge (nedatováno) označuje svůj koncept a nástroje jako kvalitativní, čemuž odpovídá mimo mnoho dalších věcí například snaha o zapojení klienta do procesu posouzení. V tomto také můžeme vidět podobnost s výměnným modelem posouzení životní situace klienta, do kterého by tak koncept duchovního posouzení spadal. Taktéž jsou paralely zřejmé i v případě heuristického modelu (Navrátil a kol., 2010, s. 20-22; Navrátil, 2007, s. 74-75; Hodge, 2005a, s. 78).
22
Dalších podobností si můžeme všimnout u popisu fází procesu posouzení, kdy zvláště používané metody, techniky a nástroje se shodují. Ať už se tedy jedná o rozhovor, malování či dokonce ekomapy a genogramy, vše je zmiňováno zároveň v rámci nástrojů procesu posouzení životní situace klienta obecně i v rámci nástrojů duchovního posouzení podle Davida R. Hodge. (Navrátil, 2007, s. 77-78; Hodge, nedatováno) Toto jsou tedy ve stručnosti důležité spojitosti, styčné plochy či místa, kde proces posouzení životní situace klienta obecně a koncept duchovního posouzení podle Davida R. Hodge vzájemně do sebe zapadají nebo se překrývají. Jak už jsem řekl, zmínka o všech těchto spojitostech i některých dalších je nějakým způsobem implicitně přítomna i v dalších kapitolách.
23
3 Obecné informace o duchovním posouzení V této kapitole představím obecné informace o duchovním posouzení, popíšu prostředí a okolnosti vzniku, vliv Společné organizace na vznik duchovního posouzení i roli Davida R. Hodge pro duchovní posouzení.
3.1 Výsledky výzkumů „Různé průzkumy ukazují, že duchovno a náboženství jsou významné statky, které umožňují mnoha lidem vyrovnávat se s jejich problémy.“ (Hodge, 2005b, s. 287) Víra byla tím nejdůležitějším pro překonání psychických chorob a ostatních problémů pro až čtyřicet procent respondentů jednoho z nich (Koenig, 1998, podle Hodge, 2005b, s.287) Podobná studie ukázala pozitivní roli duchovna ve snadnějším přijetí žalu, zlepšení sebevědomí, životní spokojenosti a štěstí, naděje a optimismu, získání životního účelu a významu. Současně naopak ubylo úzkosti, samoty a sebevražedných myšlenek. (Hodge, 2004, s. 36) Další výzkumy pak vypovídají o vnímání klientova duchovna jako jeho silné stránky. Pomáhat řešit klientovu situaci tak můžou modlitby, mše svaté, čtení Bible, rozhovory s duchovními apod. Oporu v církevním společenství může například nalézt klient s duševní nemocí, což může být zásadní pro jeho další léčení. (Hodge, 2005c, s. 314) Pokud tedy chceme hovořit o holistickém poskytování péče, stále více se můžeme setkat s faktem, že duchovní posouzení je vnímáno jako jeho důležitá část. O jeho významu nepochybuje mnoho odborníků, což opakovaně prokázaly výzkumy. Šedesát procent ze členů Národní Asociace Sociálních Pracovníků (dále jen NASW), kteří se orientují na praxi, potvrdilo názor, že by v rámci vyšetření klienta a jeho stavu mělo být přítomno i zkoumání jeho duchovna. Současně také začíná být kladeno více požadavků na sociální pracovníky, co se týče duchovního posouzení klientů (Hodge, 2006, s. 317) Pochopitelně zde hovořím o prostředí Spojených států amerických.
24
3.2 Vliv Společné komise pro akreditaci zdravotnických organizací Největší a nejvlivnější organizací, která poskytuje zdravotnickou akreditaci ve Spojených státech amerických, je Společná komise pro akreditaci zdravotnických organizací (Joint Commission on Accreditation of Healthcare Organizations, dále jen JCAHO). Tato akredituje většinu státních nemocnic, ale také velké množství dalších poskytovatelů zdravotnických a psychiatrických služeb a jejich programů. Jejich počet dosahuje tisíců. Partnerem této organizace je také NASW, a kromě toho ve výše zmíněných střediscích působí mnoho sociálních pracovníků. (Hodge, 2006, 317) JCAHO provedla v roce 2001 aktualizaci svých akreditačních standardů. Součástí této aktualizace byl i nový požadavek na provádění duchovního hodnocení. Jeho význam byl průběžně utvrzován, a tak se již nyní můžeme setkat s množstvím akreditovaných středisek, kde je používáno. (Hodge, 2006, s. 317) Účel tohoto požadavku je zřejmý. Na jedné straně jde o zajištění více kulturně citlivé péče. Na druhé straně je zde myšlenka na zjištění duchovních silných stránek klienta a jejich použití pro řešení jeho problémů. Toto myšlení je vlastní velkému počtu odborníků. To vysvětluje vzrůstající zájem o provádění duchovního posouzení v minulé době. Jak odborníci, tak klienti či akreditační komise se čím dál tím více shodují na tom, že mezi základní prvky poskytování péče by mělo patřit také duchovní posouzení. S tím pak souvisí zavádění požadavku na provádění duchovního posouzení. (Hodge; 2005c, s. 314)
3.3 Úskalí zavádění duchovního posouzení Je zde nicméně fakt, že většina sociálních pracovníků má jen malé znalosti co se týče této problematiky. Pouhých sedmnáct procent odborníků z NASW si myslí, že jsou sociální pracovníci dostatečně znalostně vybaveni pro provádění duchovního posouzení. Souvisí to s malým proškolením co se duchovna týče během jejich studia. Mnoho z nich by si tedy přálo toto napravit a rozšířit si své vědomosti, přičemž se ale nedostává vhodných zdrojů (Hodge, 2006, s. 317) Jak jsem již uvedl výše, zájem o provádění duchovního posouzení se zvyšuje. Přesto je tato oblast dosud dotčena jistými nedostatky. Kromě zmíněné nedostatečné znalosti pro provádění duchovního posouzení je to především nedostatek vhodných
25
nástrojů, které by šlo při provádění duchovního posouzení použít. (Hodge, 2005b, s. 287) Pokud jde o doplňkové sady nástrojů splňující akreditační standardy JCAHO, tyto nebyly vyvinuty téměř žádné, pokud vůbec nějaké. Asi si nelze představit duchovní posuzování bez vhodných nástrojů pomocí kterých by bylo realizováno (Hodge)
3.4 Role Davida R. Hodge V této nelichotivé situaci se ujal aktivity doktor David R. Hodge a publikoval několik odborných prací právě na téma duchovního posouzení. Kromě toho vytvořil doplňkovou skupinu nástrojů k realizaci duchovního posouzení, aby tak zacelil stávající mezeru. Tyto jsou navíc kompatibilní s akreditačními standardy JCAHO. Jedná se o šest kvalitativních nástrojů. Jeden z nástrojů je určen pro stručné duchovní posouzení. Zbývající pak mají sloužit podrobnému duchovnímu posouzení. Nástroj duchovní historie je verbálně zaměřený, ostatní jsou psané, diagramatické. Jedná se o duchovní mapy života, duchovní genogramy, duchovní ekomapy a duchovní ekogramy. (Hodge) Důležité je zmínit i následující skutečnost. I když jsou pro dále popisované duchovní posouzení, jeho nástroje a další části předlohou požadavky JCAHO, nic nebrání jeho použití v jiných neakreditovaných střediscích. (Hodge, 2006, s. 318) Za tyto lze tedy jistě považovat i střediska u nás.
26
4 Nástroje duchovního posouzení Tato kapitola představuje sadu nástrojů vytvořených Davidem R. Hodgem pro praktickou realizaci duchovního posouzení.
4.1 Stručné duchovní posouzení V této části bych rád představil již konkrétní nástroj duchovního posouzení. Jedná se o stručné duchovní posouzení. Jeho východiska jsem již popsal ve druhé kapitole. Ve všech akreditovaných zařízeních platí požadavek JCAHO na provedení alespoň stručného duchovního posouzení, jak jsem psal výše. Všude v těchto zařízeních je používán stejný rámec pro posouzení. Vyznání nebo tradiční víra, významné duchovní složky víry a důležité duchovní zvyky – to jsou oblasti, které by při nejmenším měly být prozkoumány. (Hodge, 2006, s. 318)
4.1.1 Cíle stručného duchovního posouzení Stručné duchovní posouzení má dva hlavní cíle. Prvním cílem je určit, jaký účinek má klientovo duchovno na poskytování péče. Duchovno totiž hraje důležitou roli ve snaze poskytovat co nejefektivnější péči. (Hodge, 2005d, s. 343) Klientovo duchovno může být pro péči přínosem. Na druhé straně jsou někdy i situace, kdy je spíše překážkou. Kupříkladu se klient nemusí chtít začlenit do některých druhů terapeutických skupin, s ohledem na své duchovní přesvědčení. Takto nemusejí Muslimové chtít patřit do skupiny, kde jsou přítomni klienti opačného pohlaví. Pro poskytování péče je naopak vhodné, když získá nové informace užitečné pro adresnější poskytnutí toho, co kdo potřebuje. (Hodge, 2006, s.320) Určit zdali bude vhodné provést další podrobnější duchovní posouzení, to je druhým cílem stručného duchovního posouzení. Je zřejmé, že někteří klienti se otázkou duchovna ve svém životě nezabývají a není jim vlastní. Pokud tedy život klienta není nijak spojen s duchovnem, či jen velmi okrajově, postačí provedení stručného duchovního hodnocení. Po provedení stručného duchovního hodnocení se však jindy může ukázat jako žádoucí provést i podrobnější duchovní hodnocení. (Hodge, 2006,
27
s. 320) To by se mělo provést především tehdy, když je jasné, že duchovno zaujímá důležité místo v klientově životě. Můžeme to poznat například podle stupně praktikování víry. U katolíků to bude třeba pravidelná účast na nedělní mši svaté a u muslimů praxe pěti pilířů víry. (Hodge, 2005d, 343-344)
4.1.2 Doporučené otázky JCAHO Tabulka 1: Otázky JCAHO pro provádění stručného duchovního hodnocení 1. Kdo nebo co působí na klientovu sílu a naději? 2. Používá klient modlitby ve svém životě? 3. Jak klient vyjadřuje svou spiritualitu? 4. Jak by klient popsal svou filozofii života? 5. Jaký způsob duchovní/náboženské podpory klient požaduje? 6. Jak se jmenuje klientův duchovní, kněz, kaplan, pastor, rabín? 7. Co znamená pro klienta utrpení? 8. Co znamená pro klienta umírání/smrt? 9. Jaké jsou klientovy duchovní cíle? 10. Jakou roli, zdali vůbec, hraje kostel/synagoga v klientově životě? 11. Je víra v Boha důležitým prvkem v klientově životě? 12. Jak tvoje (odborníkova) víra pomáhá klientovi bojovat s nemocí? 13. Jak klient zvládá svůj každodenní život? 14. Co pomáhá klientovi projít vším, co obnáší tento léčebný proces? 15. Jako nemoc ovlivnila život klienta a jeho rodiny? Pro usnadnění posouzení vytvořila JCAHO sadu otázek, jak jsem ji předložil výše (tabulka 1). Při posouzení není třeba použít všechny tyto otázky, klidně sociální pracovník nemusí použít žádnou z nich. Jde především o to, aby sociální pracovníci viděli typ otázek důležitých a vhodných pro duchovní posouzení a mohli se jimi inspirovat. Otázky jsou určitým vzorem zaměřujícím se na hlavní oblasti zkoumání. Při použití sady otázek JCAHO může nastat problém ve způsobu otázky či jejím jazyku. Proto je dobré se na toto zaměřit. Jako příklad lze uvést otázku č. 6, kdy se ptáme na jméno klientova duchovního, přičemž je jasné, že mnoho našich klientů žádného duchovního nemá. Dá se říci, že je lepší ptát se klienta neutrálním způsobem, který mu zaručuje více možností odpovědi. Například se lze zeptat: Chtěl bych se zeptat, zda je 28
otázka duchovna nebo náboženství pro vás významná? Další možnou otázkou je: Chtěl bych se zeptat, zda považujete duchovno nebo náboženství jako svou osobní sílu či silnou stránku? U těchto otázek se mohou klienti s různým vztahem k duchovnu svobodně vyjádřit. Sociální pracovníci také často používají běžné termíny jako je například kostel v otázce č. 10 a třeba nechtěně tak opomíjejí jiné duchovní stavby, které však mohou být klientovi bližší. Na druhou stranu pojmu kostel pravděpodobně rozumí většina klientů. Lépe se ale mohou ptát: Chtěl bych se zeptat, zda navštěvujete nějaký kostel anebo jiný druh duchovního společenství? Pojem, který klient uvede je pak třeba zachovat i při dalších následujících otázkách. (Hodge, 2006, s. 318-319)
4.1.3 Otázky Davida R. Hodge pro stručné duchovní posouzení Hodge (2006, s. 319; 2005d, s. 343) upravil sadu otázek JCAHO a vytvořil vlastní sadu otázek tak, aby odpovídala požadavkům JCAHO a zároveň byla připravena na použití u klientů. Stojí za pozornost, že tato sada má v několika autorových článcích různý počet otázek, přičemž jednou to jsou čtyři, a jindy pět nebo šest. Níže uvádím variantu sady s pěti otázkami (tabulka 2). Tabulka 2: Otázky Davida Hodge pro provádění stručného duchovního hodnocení 1. Rád bych se zeptal, zda považujete duchovno nebo náboženství za osobní sílu? 2. Jakým způsobem Vám duchovno pomáhá potýkat se s těžkostmi? 3. Existují nějaké zvláštní duchovní zvyky či praktiky, které považujete zvláště nápomocné při řešení problémů? 4. Chtěl bych se také zeptat, zda navštěvujete kostel nebo nějaký jiný typ náboženské komunity? 5. Existují nějaké zdroje ve vašem duchovním společenství, které mohou být nápomocné?
4.2 Nástroje pro podrobnější duchovní posouzení V předešlé části jsem popsal nástroj pro stručné duchovní posouzení. V této části se zaměřím na další nástroje pro provádění podrobnějšího duchovního posouzení. 29
Pokud tedy bylo za pomoci stručného duchovního posouzení rozhodnuto o tom, že by bylo vhodné provést také podrobnější duchovní posouzení, musíme zvolit jeden z nástrojů, který použijeme. Jak jsem uvedl výše, je zde jeden verbální nástroj – duchovní historie – a čtyři diagramatické nástroje – duchovní mapy života, duchovní genogramy, duchovní ekomapy a duchovní ekogramy. (Hodge, 2005d, s. 344)
4.2.1 Duchovní historie Duchovní historie může být běžně používaným verbálním nástrojem. Hodge (2005c, s. 316) sestavil dvě sady otázek, které je vhodné v rámci tohoto nástroje použít k vedení konverzace s klientem. Obě sady níže uvádím (tabulka 3) První sada se nazývá Úvodní výpravný rámec. Otázky obsažené v této sadě jsou určeny k podpoře klienta ve chronologickém vyprávění příběhů svého života. Druhá sada nese název Interpretační antropologický rámec. Lze z ní čerpat informace s ohledem na souvislosti klientových příběhů. Výchozím pozadím této sady otázek je učení čínského duchovního autora Nee, a zvláště jeho antropologie. Nee rozlišuje šest dimenzí lidské duše a ducha. Jedná se o pocity (afekty), vůli (chování) a poznání v rámci duše. U ducha je to přijímání, svědomí a intuice. Přijímání se zaměřuje na vztah k Bohu apod. Svědomí hovoří o rozlišení dobra a zla. Intuice popisuje možnosti získat poznatky jinak než normální cestou. Pomocí otázek z této sady je možno provést celkové duchovní posouzení. Otázky totiž prozkoumávají každou ze šesti oblastí. První sada otázek podporuje klienty ve vyprávění příběhů, druhá sada pomáhá vytáhnout z těchto příběhů důležité události. Níže uvádím obě sady otázek. Tento nástroj je vhodné použít u verbálně založených klientů, kterým vyhovuje jeho menší strukturovanost. Provedení posouzení je také jednodušší než u jiných nástrojů. Naopak nevhodné je nástroj používat v případě klientů, kteří mají problém s přímým sdílením osobních záležitostí a raději by zvolili jejich odhalení skrze grafiku. (Hodge, 2005c, s. 316)
30
Tabulka 3: Rámec pro verbálně založenou Duchovní Historii Úvodní výpravný rámec 1. Popište náboženskou/duchovní tradici, ve které jste vyrostl. Jak se ve Vaší rodině vyjadřuje víra? Jak důležité bylo duchovno ve Vaší rodině? Nebo širší rodině? 2. Jaké duchovní zážitky si obzvlášť pamatujete v průběhu let strávených doma? Co činilo tyto zážitky významnými? Jak ovlivnily Váš pozdější život? 3. Jaké jste si vzal ponaučení z těchto zkušeností? Jak byste popsal vaší současnou náboženskou nebo duchovní orientaci? Je pro Vás duchovno Vaší předností? Pokud ano, v jakém smyslu? Interpretační antropologický rámec Dimense personality 1. Afekt: Jaké aspekty vaší spirituality Vám dělají radost? Jakou roli hraje Vaše spiritualita v potýkání se se smutnými situacemi? Činí Vám radost? Potírání utrpení a bolesti? Jak Vám Vaše duchovno dává naději do budoucna? Čeho byste chtěl v budoucnu dosáhnout? 2. Chování: Existují nějaké zvláštní duchovní rituály, obřady, nebo praktiky, které Vám pomáhají s životními překážkami? Jak se začleňujete do duchovních společenství, jako je kostel, duchovní skupiny, atd.? Pomáhají Vám? Jsou tam nějací jednotlivci, se kterými jste v kontaktu, a kteří Vás duchovně podporují? 3. Poznání: Jaké jsou Vaše současné duchovní/náboženské praktiky? Na čem jsou založeny? Které duchovní poznatky považujete za zvláště důležité? Co vaše víra hovoří o osobních zkouškách? Jak Vám Vaše víra pomáhá bojovat s životními trablemi? Jak Vaše víra ovlivňuje Vaše zdravotní praktiky? Dimense spirituality 1. Přijímání: Popište svůj vztah k Bohu (nebo Stvořiteli) atd. Jaké jsou Vaše zkušenosti s Bohem? Jak s Vámi Bůh komunikuje? Jak Vás tyto zkušenosti povzbuzují? Zažil jste nějaké doby hlubokého duchovního souznění? Jak Vám tento vztah pomáhá potýkat se s problémy? Jak by Vás Bůh popsal? 2. Svědomí: Jak dovedete určit dobro a zlo? Jaké jsou Vaše klíčové hodnoty? Jak Vám Vaše duchovno pomáhá řešit nesprávnosti nebo vinu? Jakou roli hraje odpuštění ve Vašem životě? 3. Intuice: Do jaké míry zažíváte intuitivní tušení (záblesky, kreativní vize, předtuchy, duchovní vize)? Jsou tyto vize vaší silnou stránkou? V jakém smyslu?
31
4.2.2 Duchovní mapy života Duchovní mapy života zobrazují klientovu duchovní cestu pomocí obrázků. Je to ilustrovaný záznam klientova vztahu s Bohem. Z duchovních map života lze vyčíst odkud klient pochází, kde se v současnosti nachází a kam směřuje. V tomto se podobají běžným cestovním mapám. Klient si kreslí na velký papír tužkami a pery a jinými psacími potřebami duchovně významné události, které jej v průběhu času potkaly. Zobrazuje je nejčastěji na cestě, přičemž těžkosti mohou být ukázány jako hory, kopce, oblaky atd. Z této sady nástrojů jsou duchovní mapy tím, který je nejvíce zaměřený na klienta, což je jejich výhodou. Nebezpečí může spočívat pocitu sociálních pracovníků, že při použití tohoto nástroje jsou postaveni v práci s klientem jakoby na vedlejší kolej, stejně jako fakt, že mohou k jeho práci připojovat nevhodné komentáře. Tímto nástrojem se podrobně zabývám dále v této práci. (Hodge, 2005c, s. 317)
4.2.3 Duchovní genogramy Duchovní genogramy jsou podobné tradičním genogramům. Rozdílem je, že v průběhu alespoň tří generací zkoumají plynutí duchovních vzorců. Tímto se také liší od předchozích nástrojů, které zkoumají pouze současnou generaci. Je to určitý plán duchovních interakcí mezi generacemi. Používá se modifikovaný genealogický strom rodiny. Různé geometrické obrazce zobrazují jednotlivé členy rodiny a ostatní důležité osoby podobně jako u standardních genogramů. Barevně lze odlišit symboly jednotlivých klientů zahrnutých do duchovního genogramu podle jejich duchovní tradice (například červená pro katolíky, žlutá pro domorodá náboženství). Zobrazují se i změny v náboženském zaměření pomocí různých grafických prostředků. Také lze do duchovního genogramu umístit grafické značky duchovně významných událostí, které rodina prožila, jako je křest, konfirmace, bar mitzvah a podobně. Dokonce je možné zobrazit i duchovní blízkost mezi některými členy rodiny například pomocí tloušťky spojovací čáry či různých šipek. Použití duchovních genogramů může být užitečné v těch případech, kdy je klienta velmi důležitý vztah s rodinou. Nevýhodou je pak časová náročnost vypracování a provedení posouzení. (Hodge, 2005d, s. 346-347; 2005c, s. 319) Níže uvádím příklad vytvoření duchovního genogramu (obrázek 1).
32
Obrázek 1
4.2.4 Duchovní ekomapy Zatímco duchovní genogramy zkoumaly duchovno v průběhu několika generací, duchovní ekomapy se zaměřují pouze na aktuální duchovní vztahy klienta. Na rozdíl od výše popsaných nástrojů, které se zabývají z velké části klientovou duchovní minulostí, tento se orientuje výhradně na současný stav. Duchovní ekomapy zkoumají klientovo duchovno, které existuje v prostoru. Tento prostor je naplněn různými duchovními zdroji a právě klientovými vztahy s nimi se duchovní ekomapy zabývají. Středem duchovní ekomapy je klient či jeho rodina zobrazena často jako kruh a v něm čtverce představují muže a kruhy ženy. Kolem středu, po okrajích listu papíru jsou zobrazeny také v podobě kruhů důležité duchovní zdroje či systémy. Mohou to být například vztah s Bohem, duchovní rituály, společenství a setkání mezi něž patří kostely, mešity, synagogy, setkání mládeže, biblické kurzy a další. Tím nejdůležitějším na duchovní ekomapě jsou pak vztahy mezi klientem a těmito duchovními zdroji. Jsou zobrazeny různými typy čar. Takto nejcitlivější vztah bývá zobrazen přerývanou čárou, vlnovka pak označuje konfliktní vztah. I ekomapa může být obohacena doplňujícími informacemi jako jsou významná data a kreativní vyobrazení. Výhodou duchovních 33
ekomap je rychlost a snadnost, se kterou mohou být vytvořeny. Podobně jako u ostatních diagramatických nástrojů je to také skutečnost, že je pozornost přenesena z klienta na jeho výtvor ležící na stole, zde o to více, že ekomapy se zaměřují na prostor okolo klienta a ne na jeho příběh. S ostatními diagramatickými nástroji sdílejí duchovní ekomapy i slabinu, že nemusí vyhovovat verbálně založeným klientům. (Hodge, 2005d, s. 347-348; 2005c, s. 319-320) Opět níže uvádím příklad duchovní ekomapy (obrázek 2)
Obrázek 2
4.2.5 Duchovní ekogramy Posledním z této sady nástrojů jsou duchovní ekogramy. Tento nástroj v sobě kombinuje přednosti duchovních genogramů a duchovních ekomap. Tak jako duchovní
34
ekomapy zkoumá skutečnosti existující v prostoru a stejně jako duchovní genogramy současně zkoumá skutečnosti existující v čase. Pomocí nich lze mimo jiné vysledovat spojení mezi současností a minulostí, čili je možné pozorovat například vliv klientovy minulosti na jeho současné duchovno. Jejich vypracování se podobá tomu u dvou výše zmíněných nástrojů. Střed kompozice opět tvoří vyobrazení klienta. Ta část listu papíru, která se nachází nad klientem, obsahuje historii jeho duchovna se vztahy do minulosti tak jak je tomu u duchovních genogramů. Prostor pod symbolem klienta je po okrajích naplněn zobrazením duchovních zdrojů. K nim vedou různé druhy čar představující vztahy klienta k nim stejně jako v duchovních ekomapách. Stejně, pomocí čar, jsou však v duchovních ekogramech zobrazeny i vztahy klienta k různým částem jeho duchovní historie. Dokonce v ekogramech může být sama historie klientova duchovna z horní části stránky chápána jako duchovní zdroj. Takto lze tedy sledovat výše zmíněné propojení mezi klientovou duchovní minulostí a současností. Z toho vyplývá, že hlavní předností tohoto nástroje je právě tato schopnost ukázat současně klientovu duchovní historii i současnost a zároveň vztahy mezi nimi. Stejně jako u duchovních genogramů je jejich užití je zvláště vhodné klientů pocházejících z prostředí, které klade důraz na rodinu a tradice. Nevýhodou je složitost tohoto nástroje a časová náročnost vypracování. V mnoha případech bude stačit použít jiný jednodušší nástroj. (Hodge, 2005d, s. 348-349; 2005c, s. 321-322) Níže znovu uvádím příklad vytvoření duchovního ekogramu (obrázek 3).
Obrázek 3 35
5 Duchovní mapy života Jak jsem již na počátku této práce uváděl, mnoho klientů by si přálo, aby bylo duchovno zahrnuto do klinického dialogu. Přesto se dosud objevilo v literatuře jen několik zdrojů, díky kterým by odborníci mohli operacionalizovat klientovy duchovní přednosti (Hodge, 2005, s. 77). Tato kapitola si klade za cíl představit a podrobně přiblížit jeden z nástrojů, který může být použit při duchovním hodnocení. Jedná se o duchovní mapy života. Je u nich možný snadný přechod od fáze hodnocení k prozkoumávání a plánování zákroků. V této kapitole bude zmíněno pozadí vzniku tohoto nástroje, způsob jak duchovní mapy života vytvořit, jak je využít pro hodnocení a naplánování intervence, přičemž budou uvedeny některé duchovní zákroky vycházející z různých teoretických přístupů.
5.1 Předpoklady vzniku duchovních map života Jak se klient vyrovná s obtížnými životními situacemi může být silně ovlivněno jeho duchovní kosmologií (Thayne, 1998, podle Hodge, 2005a, s. 77). Pozitivní spojení mezi obtížnými situacemi klientova života a jeho duchovní kosmologií ukazují některé významné studie (Johnson, 2002; Koenig, McCullough & Larson, 2001; Pargament, 1997, podle Hodge, 2005a, s. 77), stejně jako mnoho prospěšných charakteristik tohoto spojení. Jak již bylo řečeno výše, zahrnout duchovno do terapeutického dialogu by si přálo mnoho klientů. Bart (1998, podle Hodge 2005a, s. 77) dokonce uvádí, že toto by si přálo až 81% respondentů. Tyto informace vzbudily opětovný zájem o začlenění duchovna do praxe klinických zařízení. Některé výzkumy (Canda & Furman, 1999; Murdock, 2004, podle Hodge 2005a, s. 77) přesto prokázaly nedostatečné proškolení většiny sociálních pracovníků v otázce práce s klientovým duchovnem. Sociální pracovníci tedy potřebují dostatečné instrukce, aby mohli klientovy duchovní schopnosti posuzovat. Proto má tato kapitola za cíl popsat duchovní mapy života jako jeden z nástrojů duchovního hodnocení. (Hodge, 2005a, s. 77)
36
5.2 Základní popis duchovních map života Duchovní mapy bychom mohli chápat jako obrázkové vyprávění klienta o jeho duchovní cestě. Tato vyprávění jsou animována jako určité konstruktivní perspektivy skupiny postmoderních terapeutických přístupů a sdílejí některé předpoklady ohledně vztahu klienta a odborníka. Tento vztah je zde založen více na rovnosti a odborník zde nestojí jaksi hierarchicky nad klientem. Důraz je kladen spíše na klientovy přednosti než nedostatky a klient je celkově chápán jako expert na svůj vlastní život a situaci. Důležitý je tedy respekt k možným rozdílným pohledům na realitu mezi klientem a odborníkem, stejně jako víra v sílu terapeutického dialogu. (Hodge, 2005a, s. 78) Duchovní mapy života lze tedy chápat jako určitou klientovu autobiografii. Dílo Vyznání významného duchovního autora sv. Augustina žijícího ve čtvrtém a pátém století lze považovat za první autobiografickou práci v lidských dějinách. Autor v něm popisuje svou duchovní cestu. Až zde lze tedy hledat filosofické kořeny tohoto nástroje. (Hodge, 2005a, s. 78) Jak již bylo uvedeno, duchovní mapy života jsou vyobrazením klientovy duchovní cesty za pomocí ilustrací. Tužkou jsou na papír načrtnuty duchovně významné momenty klientova života. Mohli bychom zde najít určitou podobnost s běžnými cestovními mapami. Stejně jako ony nám duchovní mapy života říkají odkud pocházíme, kde se nacházíme nyní, a také kam směřujeme. Podobné nástroje jsou také využívány v umělecké a rodinné terapii. Zde se však klientův příběh opírá o jeho duchovní cestu a události s ní spojené. Jedná se tedy o „obrázkové zprávy o klientově vztahu k Bohu v průběhu času - mapy klientova duchovního života.“ (Hodge, 2005a, s. 78) Výhodou duchovních map života je to, že stavějí na přednostech konstruktivistické perspektivy. Je zde zaměřenost na klienta a jeho aktivitu. Použitím tohoto prostředku se může klient hned od začátku znatelně podílet na řešení své situace a být angažovaným účastníkem terapeutického procesu. Duchovní mapy života mají i další výhodu, kterou je jejich neverbálnost. Jak již bylo řečeno výše mnoho klientů je duchovně založených a naproti tomu většina sociálních pracovníků či jiných odborníků je v této oblasti málo proškolena. Při použití verbálního nástroje by tudíž mohlo docházet k neúmyslným urážkám a nedorozuměním mezi nimi, a takto k ohrožení celého terapeutického procesu. Naproti tomu použití neverbálního obrázkového nástroje
37
může zvýšit vzájemné terapeutické porozumění a nastolit oboustrannou akceptaci a neodsuzující a podporující atmosféru. Může se také zmírnit neochota a úzkost klienta. Ti klienti, jejichž komunikační styl je spíše neverbálně zaměřený jistě ocení použití nástroje blízkého jejich komunikačnímu stylu. Méně obav mohou mít klienti z pozdější komunikace zaměřené na konkrétní předmět vyobrazený na duchovní mapě života, než na ně samotné. Duchovno má subjektivní povahu, proto jeho fyzické vyobrazení může klientovi pomoci více konkretizovat jeho duchovní přednosti a zaměřit se na ně v pozdější diskuzi a uspořádávání k nejvhodnějšímu způsobu řešení své situace. (Hodge, 2005a, s. 78) Během vstupního sezení se klienti často spontánně zmíní o svých duchovních zdrojích, například o Bohu, kostele nebo modlitbě atd. Pokud se tak stane, měli by odborníci toto zohlednit a stručně význam duchovna v klientově životě prozkoumat. Příkladem může být otázka: Jak moc je duchovno nebo náboženství pro Vás důležité? Může se ukázat jako vhodné provést duchovní hodnocení. V tomto případě by se mělo klientovi dostat od sociálního pracovníka vysvětlení základního konceptu duchovních map. Sociální pracovník by také měl položit důraz na to, jak mohou být duchovní mapy využity k řešení klientovy situace posílením jeho vlastních schopností. Jak již bylo řečeno, odborníci mohou zkoumat význam duchovna v klientově životě hned na začátku terapie. Toto mohou provést ale i později, když se stane, že na toto téma spolu narazí. K tomu je možno využít i stručné duchovní hodnocení popsané v jiné kapitole této práce. Klientovi musí být nástroj pro duchovní hodnocení vysvětlen, a to pokud se po vstupním hodnocení prokáže, že je nutné. Před započetím práce nad duchovní životní mapou a duchovním hodnocením vůbec je ovšem nutné získat klientův souhlas. (Hodge, 2005a, s. 78-79)
5.3 Tvoření duchovních map života Strickland (1994, podle Hodge, 2005a, s. 79) uvádí, že v mysli jsou informace skladovány a organizovány narativně. Proto i v duchovních mapách života jsou situace vyobrazovány chronologicky od klientova narození až k přítomnosti. Lze také dále pokračovat do budoucnosti až ke smrti a přechodu k posmrtnému životu. Vodítkem této chronologie bývá nakreslená pěšina, cesta nebo jen čára. Jsou zde dva způsoby jak začít zhotovovat duchovní životní mapu. Je možné nakreslit nejdříve pěšinu, a tu pak rozdělit na roky nebo dekády. Stejný prostor bude takto věnován všem okamžikům v průběhu 38
života. Podél této pěšiny se následně napíšou údaje o jednotlivých událostech. Druhý způsob je, že pěšina nebude předem rozdělena na roky nebo dekády a klientovi tak bude dána větší volnost jak svoji životní pouť a jednotlivé události vyobrazit. Takto bude naproti tomu možné dát důležitým okamžikům a obdobím větší prostor na mapě. (Hodge, 2005a, s. 79) Klient naznačuje klíčové události během cesty pomocí symbolů jeho duchovní kosmologie. Takto může být použit například kříž v případě křesťanů. U příslušníků jiných náboženství to pak budou jejich typické symboly. (Hodge, 2005a, s. 79) Většina náboženství vnímá materiálno jako součást posvátné reality, proto lze zahrnout i důležité světské incidenty. Na duchovní mapě života tak mohou být vyobrazeny jak pozitivní události, například uzavření manželství nebo narození dítěte, tak i negativní události, ku příkladu smrt, ztráta zaměstnání nebo jiné životní zkoušky. Je důležité zobrazit na mapě všechny duchovně významné události. Klienti by tedy měli na mapě zvýraznit všechny životní zkoušky, se kterými se na cestě životem setkali. Neméně důležité je, aby také vyobrazili zdroje síly, díky nimž se jim podařilo tyto náročné situace překonat. Takto zajistíme, že tento nástroj duchovního hodnocení bude prospěšný. Již jsem uvedl, že je možno používat symboly jednotlivých náboženství. Také je vhodné používat i jiné symbolické obrazce. Například vrcholky, výmoly, déšť, mraky a blesky i jiné lze použít pro zobrazení obtížných životních situací. Jiné symboly zase mohou představovat zdroje síly k překonání těchto situaci. Sociální pracovníci by měli v tomto procesu klienta podporovat v jeho sebevyjádření, přesto jej mohou i nějakým způsobem vést a radit mu. (Hodge, 2005a, s. 79) Sociální pracovník by měl mít pro klienta připravenou celou řadu výtvarných prostředků, které podpoří jeho kreativitu. Hodge (2005a, s. 79) doporučuje mít připraveny tužky a gumy, dvanácti dílnou soupravu barevných pastelek, alespoň osmi dílnou sadu barevných fixů, malé či velké voskovky, šestnácti dílnou soupravu kříd. Klient by také měl mít možnost vybrat si z různých druhů papíru, a to bílého, konopného nebo barevného papíru různých velikostí. Zde je třeba poznamenat, že na duchovní mapě života bývá zobrazeno mnoho informací. Proto se budou hodit spíše velké archy papíru. Hodí se také nůžky, lepidlo a pravítka. Klient by měl mít možnost vyobrazit důležitou událost pomocí nalepení do mapy výstřižku z novin s určitou tématikou. Může si vybrat například fotografii dopravní nehody, kterou po vystřihnutí nalepí do mapy. Proto je důležité připravit různé druhy novin a časopisů. (Hodge, 2005a, s. 79) 39
Je možné, že někteří klienti budou na počátku práce trochu nervózní, anebo i v průběhu si nebudou vědět rady jak něco zobrazit. Neexistují však žádná pravidla pro kreslení mapy. Nemá vliv zdali si klient vybere zobrazovat okamžiky jednoduše schématickými obrazci či panáčky anebo více propracovanými obrazci. Účelem mapy totiž není posoudit klientův umělecký talent, ale to, aby odkryl svou duchovní realitu. (Hodge, 2005a, s. 79-80) Toto by mu měl sociální pracovník zdůrazňovat a jakýmkoli způsobem mu pomáhat. Měl by být rozvíjen pozitivní a empatický vztah. Pro sociálního pracovníka je dobré si uvědomit, že zde není středem zájmu, ale naopak on by měl pomáhat a asistovat klientovi, aby dokázal představit svůj příběh. (Hodge, 2005a, s. 79-80)
5.4 Práce s duchovními mapami života Jakmile je duchovní mapa života dokončena nastává vhodná chvíle pro to, aby klient seznámil pracovníka se svým výtvorem a objasnil mu význam symbolů a vyobrazení. Nyní je důležité, aby klient viděl ze strany sociálního pracovníka zájem či dokonce fascinaci nad svým dílem. Sociální pracovník může začít jednoduchými otázkami typu - řekl byste mi něco na téma vaší duchovní mapy – a pokračovat v další konverzaci s použitím empatických odpovědí a vhodných výrazových prostředků zdůrazňujících zaujetí pro klientovo dílo. Tato empatická podpora klienta je důležitá, neboť zmírňuje jednu negativní skutečnost, která v této fázi hodnocení může nastat. Klient se totiž může obávat, že sociální pracovník nebude respektovat to, co on sám považuje za posvátné. Díky této obavě pak mezi nimi může vzniknout nedůvěra. Hodge (2005a, s. 80) v tomto případě doporučuje sociálnímu pracovníkovi odložit stranou své vlastní přesvědčení a snažit se pochopit to klientovo. Pro vytvoření vhodného prostředí duchovního posouzení je tedy důležité respektovat klientovu duchovní realitu. (Hodge, 2005a, s. 80)
5.4.1 Příklad vytvořené duchovní mapy života V této chvíli bych chtěl uvést konkrétní příklad vytvořené duchovní mapy života a jak s ní pracovat. Na tento příklad se pak budu odvolávat v dalším textu, například při popisu možných intervencí.
40
Obrázek 4 Obrázek (č.4) ukazuje kompletní duchovní mapu života. Klientem je Darrin. Má 42 let a je černoch. Byl jedináček, jeho rodina byla úplná a patřila do střední třídy. Když vyrůstal měl s rodiči velmi dobrý vztah. Své aktivity v té době zaměřoval především na různé druhy sportu. V osmnácti letech opustil domov. Připadalo mu, že se změnila realita, ve které žil, na více bouřlivou. Potýkal se s opakujícími se špatnými vzorci chování, prožíval divoké vztahy, a také se bezúčelně toulal. Toto charakterizovalo jeho život mezi jeho dvacátým a dvacátým pátým rokem života. Tehdy skončil jeden ze svých vztahů, což doprovázely spory a špatné volby. Dostal se do mnoha slepých uliček a cítil se bezmocně. V té chvíli začal volat k Bohu. Situace však pokračovala a on nekontrolovaně ve spirálách padal. Nakonec se ocitl u stop kříže. Tam začalo jeho duchovní probuzení a ostrý zvrat v jeho životě. Darrin měl tehdy 29 let. Další rok se připojil k jedné letniční církvi. Symbol holubice na jeho duchovní mapě života označuje jeho spojení s Duchem Svatým, kdy se mu otevřela nová dimenze duchovního života. Klient uvádí jako zdroje jeho duchovní síly vztah s Ježíšem, modlitbu, církevní společenství, bohoslužby a studium Bible. Právě církevní společenství hrálo nezastupitelnou roli při řešení jiné obtížné situace, která jej potkala – propuštění z práce. Symbolem blesku Darrin vyobrazuje silný citový zásah do jeho života, kterým byla smrt rodičů. Měl 32 let. Následující roky přinesly další těžké situace. Objevilo se odloučení 41
od některých členů církevního společenství a ubylo setkání s modlitbami a studiem Bible. Také se mu odstěhovali blízcí přátelé. V těch chvílích si přestával být jist přítomností Boha v jeho životě a rozvažoval otázky s tím spojené. Následovala však série událostí, které považoval za příznačné a díky kterým si uvědomil, že jej Bůh neopustil a tyto nasměrovaly dále jeho život. Uvědomil si Boží lásku k němu a skončilo období temné noci jeho duchovního života. Později se oženil. Jeho vyvolenou byla jedna žena z církve. Také začal pracovat s problematickou mládeží a za tuto práci dostal po několika letech ocenění. Darrin na jedné straně vnímal svou práci s lidmi jako vysilující, na straně druhé však byly tyto vztahy pro něj i posilou. Tehdy se stal navíc členem skupiny Držitelé slibu. Tato skupina sdružuje černochy se zkušenostmi s rasismem, kteří se prezentují před bělošským publikem. Kromě posily v podobě přátelství s ostatními muži z této skupiny se mu také dostalo podpory v jeho manželském životě. Ke zdrojům jeho duchovní síly řadí Darrin i důležité verše z Bible. (Hodge, 2005a, s. 80-81)
5.4.2 Prozkoumávání duchovní mapy života Duchovní mapy života pomáhají sociálním pracovníkům odhalit to, jak klient vnímá svět a jak se k němu staví, jak na něj reaguje. Hodge (2005a, s. 81) toto nazývá klientovým orientačním rámcem. Tento rámec pak může klientovi pomoci řešit náročnou situaci, do které se dostal. „Je nutné, aby sociální pracovníci alespoň obecně chápali tyto rámce, aby si uvědomovali, jak klient přistupuje k obtížím, se kterými se setkává.“ (Hodge, 2005a, s. 81) Význam těchto rámců vzrůstá při zvyšování náročnosti situace. To znamená, že setkání s náročnou problematickou situací často vede klienty k většímu zaměření se na jejich metafyzickou realitu, které začnou přikládat význam. Hodge (2005a, s. 81) tento efekt nazývá slovy: žádný ateista v liščím doupěti. Takto klient nachází duchovní zdroj k překonání problému. (Hodge, 2005a, s. 81) Může se stát, že klient je příliš ponořen ve svých problémech, než aby dokázal vidět duchovní zdroje, které by mu mohly pomoci. Je tedy nutné, aby zasáhl sociální pracovník a klienta podpořil v jejich nalezení pomocí prozkoumání klientovy duchovní síly. Sociální pracovník si zde může klást dvě základní otázky. První: jak klienti vybrali určité zdroje z jejich orientačního rámce, které jim pomohly k řešení situace v minulosti? A druhá: které duchovní zdroje jsou vhodné pro řešení současné situace? Sociální pracovník může tedy dále poprosit klienta, aby mu popsal události vyobrazené 42
na mapě. Pak může klient najít přednosti ke zvládání obtíží. Sociální pracovníci se mohou snažit detailněji zjistit jak klientovi v dřívější době pomáhaly jeho duchovní zdroje. Dále se mohou snažit přijít na to, jak tyto duchovní zdroje a poznatky o nich zjištěné aplikovat v současné situaci. Pro získání potřebných informací jsou zde vhodné otázky: Jak jste se vyrovnával s těmito událostmi? Nebo otázka: Zajímalo by mě více o tom, co považujete za zdroj Vaší duchovní síly? (Hodge, 2005a, s. 81)
5.4.3 Příklady vhodných otázek založených na duchovní mapě života Je zde několik významných oblastí, na které je dobré se zaměřit. Je to: vztah s Bohem, víra, duchovní rituály a zvyky, církevní sociální podpora. Tyto oblasti se nacházejí v mnoha náboženstvích. Jsou určitým vodítkem pro to, jak vyjádřit klientovy duchovní zdroje. Níže uvádím několik otázek (tabulka 4) členěných podle jednotlivých oblastí. Mohou být položeny klientům k tomu, abychom zjistili jejich duchovní zdroje. Tyto otázky nemají jasně dáno pořadí, ve kterém by měly být položeny. Je u nich možno také změnit použité výrazy. Mohou být také přizpůsobeny ke snadnějšímu prozkoumání klíčových událostí a duchovních zdrojů na mapě života. Jisté je, že sociální pracovníci by především měli být s otázkami dobře seznámeni, aby je mohli jaksi nenásilně a
správně použít během plynulé diskuze nad klientovou duchovní
mapou života. V mnoha náboženstvích se tyto oblasti otázek vyskytují a je tedy pravděpodobné, že je klient nějakým způsobem zmíní ve své mapě. Pokud se to však nestane, stojí za zvážení zdali tyto otázky použít. Vždy je možné začít nejdříve lehkým předběžným dotazováním. Lze například použít otázku: Rád bych se zeptal, zda existují nějaké zvláštní rituály či zvyky, které souvisejí s vaším duchovním životem (s vaší vírou). Během diskuze se pak může dojít k dalším otázkám a pod jejich vlivem může klient třeba i doplnit svou mapu. Důležité je upozornit na fakt, že klienti by měli mít vždy možnost používat vlastní terminologii. Pokud se tedy v níže uvedených otázkách objevuje slovo Bůh, je možné jej zastoupit jiným slovem dle klientova duchovního přesvědčení či náboženství. Toto platí i o ostatních použitých výrazech. Sociální pracovníci by se takto v průběhu celého duchovního posouzení měli snažit pochopit klientovo duchovno a toto pochopení dále uplatnit v následující interakci s klientem. (Hodge, 2005a, s. 82)
43
Tabulka 4: Otázky pro objasnění duchovních hodnot Vztah s Bohem 1. Jak Vám vztah s Bohem pomáhá překonávat problémy? 2. Co Vás Bůh naučil o této situaci? 3. Byl byste schopen použít tyto lekce i v jiných případech? 4. Jak Vás Bůh podporoval v krizových obdobích? 5. Jaké jsou duchovní přednosti Vašeho vztahu s Bohem? 6. Jak na Vás Bůh nahlíží? / Jaký z Vás má pocit? Víra/duchovní poznatky 1. Co Vás Vaše víra učí o životních zkouškách? 2. Existuje nějaký metafyzický důvod pro životní výzvy? 3. Jaké jsou Vaše nejoblíbenější duchovní texty? 4. Existují nějaké texty, které k Vám skutečně promlouvají v těžkých obdobích? 5. Jaké duchovní zásady jste pochytil v průběhu životních zkušeností? Duchovní rituály 1. Existují nějaké rituály nebo duchovní praktiky, které Vám pomáhají vyrovnávat se s životními zkouškami? Jsou některé z nich zvláště účinné v určitých situacích? 2. Existují nějaké rituály, které posilují Váš vztah s Bohem? Církevní sociální podpora 1. Jakou roli hrál kostel nebo Vaše duchovní komunita v průběhu krize? 2. Existují nějaké vzájemné vztahy v kostele, které jsou obzvlášť podporující? 3. Měl ve vašem životě místo nějaký mentor, jehož význam byl pro vás zvláště důležitý? 4. Jak Vám tyto osoby pomohly vyrovnávat se s životními zkouškami?
5.5 Možné intervence založené na duchovní mapě života Hodge (2005a, s. 82-84) uvádí několik možných druhů intervence založené na poznatcích získaných výše zmíněným mechanismem.
5.5.1 Prostředí duchovního držení Klienti vystaveni tlaku nejrůznějších situací často zapomenou na jejich metafyzickou realitu. Přitom tato by jim mohla pomoci složité situace překonat, dodat
44
naději a odvahu. Pokud ale změníme význam, který klient dává určité události, může se také změnit závažnost této situace pro klienta. Jednou se může situace jevit jako nevyzpytatelná a nesnesitelná. Podruhé naopak může být vysvětlena, lze ji překonat a může se změnit na hodnotnou zkušenost. Závisí to na tom, jaký význam ji klient přiřadí. Duchovní mapy života proto mohou pomoci k znovuobjevení víry, díky které se pak může změnit náhled na význam, jenž klient dává svému problému. Takto se klient může na své současné starosti podívat skrze duchovno. Podobně tomu bylo i u Darrina v našem příkladu. Když zažíval temnou noc své víry, uvědomil si, že jej Bůh miluje a má plán pro jeho život, a že tyto obtížné životní události mají určitý důvod. Podíval se na ně skrze svou víru a tyto pak mohly změnit jeho život. (Hodge, 2005a, s. 83)
5.5.2 Duchovní a kognitivní proměna Z kognitivní terapie pak vychází další možná intervence. Je nazývána kognitivní proměna. Podle zásad kognitivní terapie jsou poznávány nezdravé duchovní poznatky klienta. Tyto jsou pak nahrazovány důležitými pozitivními poznatky, které jsou čerpány z víry klienta. Kladné výsledky má tato intervence při potlačování deprese u některých náboženských skupin, jak ukázaly výzkumy. (Hodge, 2005a, s. 83)
5.5.3 Duchovní rituály a zvyky Jako zdroj duchovní síly jsme výše zmínili i rituály. Poukázání na rituály a jejich přijetí klientem je každopádně vždy samo o sobě intervencí. Pozitivně se totiž jeví posilování významnosti rituálů v klientově životě. Lze je také užít ve spojení s přístupy zaměřenými na řešení problémů. Pro Darrina se může ukázat řešení jeho problémů tehdy, když se bude angažovat ve skupině Držitelé slibu, obdrží funkci ve své církvi anebo bude podnikat jiné náboženské aktivity. Tyto lze považovat za určitý duchovní rituál. Pokud se bude Darrin aktivně podílet na těchto rituálech, získá nové pozitivní vzorce jednání namísto negativních, které by získal při provádění více problematických akcí. Navíc některé rituály dobře působí na psychiku klientů, což vyplývá z některých výzkumů. (Hodge, 2005a, s. 83)
45
5.5.4 Církevní sociální podpora Podle některých autorů (Ellison & George, 1994; Haight, 1998; Perry, 1998, podle Hodge, 2005a, s. 83) může být sociální podpora poskytovaná církvemi a náboženskými zařízeními lepší co se týče kvality i kvantity, než ta poskytovaná jinde. Může mít také větší využitelnost u znevýhodněné části společnosti, jež má často omezenější možnost výběru. Velmi dobrá je nabídka služeb a programů, které poskytují kostely a podobné instituce. Otevírá se pole působnosti pro sociální pracovníky, kteří by měli klientům pomoci tuto nabídku prozkoumat a zorientovat se v ní. Zde je úlohou duchovních map života ukázat na již v minulosti užívané duchovní zdroje klienta, ale také odhalit ty, které unikly jeho pozornosti a použít oboje k překonání současné situace. Takto by v současnosti mohlo opět pomoci Darrinovi církevní společenství, stejně jako mu již pomohlo při řešení jeho problému se ztrátou zaměstnání. (Hodge, 2005a, s. 83-84)
5.5.5 Reflexe krátkosti života Existují také terapeutické směry zaměřené na práci s faktem konečnosti života. Pro ně jsou duchovní mapy života vhodným pomocníkem. Kladou totiž důraz na život probíhající od jeho počátku až k jistotě smrti. Nejvíce je to vidět u map zobrazujících celý životní cyklus. Poukázání na realitu konečnosti a krátkosti života ve spojení s možností dosáhnout cílů může vést k požadavku významné změny v klientově životě. Také může klient objevit nové hodnoty či si uvědomit cenu času, který je mu dán, pokud jej budeme vhodně konfrontovat s konečností jeho života. U tohoto zásahu do života klienta je však třeba zvýšené opatrnosti, neboť emocionální stav každého klienta nemusí být na toto připraven. Sociální pracovník se o tomto musí nejdříve přesvědčit. Při práci nad duchovní mapou života může dojít k situaci, že klient skončí vyprávění svého příběhu v současnosti a nepokračuje dále do budoucna. Pak má sociální pracovník možnost vést klienta ještě dále například pomocí ukázání klientovi proporcí již minulého a teprve nastávajícího času zbývajícího klientovi pro určení a realizaci cílů. Klient také může chtít udělat změnu ve svém životě, pokud zaregistruje fakt smrti a možné odpovědnosti v příštím životě. Tehdy je možná pro klienta dobré uvědomit si péči Boha, a že se mu tudíž nemůže nic stát. Podobně tomu bylo u Darrina. I ostatní
46
klienti tak mohou lépe přijmout současné dobré i špatné zkušenosti. (Hodge, 2005a, s. 84)
5.5.6 Duchovní mapy života jako intervence Dosud jsem nezmínil možná nejdůležitější způsob intervence pomocí duchovní mapy života. Tím je fakt, že samotný proces tvoření duchovní mapy života je sám o sobě intervencí. Burke (1985, podle Hodge, 2005a, s. 84) například uvádí, že může vzrůst klientovo sebevědomí, pokud bude požádán o vytvoření mapy. Duchovní mapu života lze považovat za významnou součást celého terapeutického procesu. Pokud je tedy klient požádán o vytvoření mapy, může to vnímat jako určité uznání ze strany sociálního pracovníka, že je sám schopný a v tomto procesu důležitý. Takto klient přebírá sám zodpovědnost za svou situaci, což je pro něj posilující. Také pokud klient zobrazí různé situace života na papíře, to znamená fyzicky, může na ně získat nový pohled, než když se jimi zabýval pouze v mysli. Některé negativní události pak mohou být přehodnoceny. Darrin se mohl cítit neúspěšně, protože mu rodiče vštěpovali, že je třeba v mládí získat vysokoškolský titul. On jej však nezískal a mohl to vnímat jako svoji chybu. Nyní však má před sebou fyzicky zobrazenu svou vlastní pouť životem. Vidí, že se mu podařilo získat mnoho jiných úspěchů, například vedoucí role v různých církevních aktivitách, v mentoringovém programu a skupině Držitelé slibu. Na základě tohoto zjištění se může začít vnímat jako úspěšný muž. Jak jsem již řekl, duchovní mapy života jsou koncipovány jako cesta z minulosti, přes současnost, až do budoucnosti. Umožňují tedy vidět náš život z pohledu celkového Božího plánu s naším životem. Součástí tohoto plánu jsou i minulé chyby. Můžeme vidět jak je Bůh dále použil, když už dovolil, abychom se vykonali, a poučit se z nich. Tak můžeme mít i naději co se týče chyb budoucích. Například Darrin v minulosti procházel složitým a zmateným obdobím plným slepých uliček. Později se tato zkušenost stala pro něj důležitá při práci v mentoringovém programu s problematickou mládeží a díky ní mohl s mladými navázat lepší vztahy. Pro klienta je důležité uvědomit si, že pokud minulé situace měly svůj účel, mohou jej mít i současné. To pak klientovi pomáhá v dalším řešení situace. Lantz (1998, podle Hodge, 2005a, s. 84-85) uvádí, že pokud klient postrádá smysl života mohou emoční symptomy a problémy narůst na intenzitě. Existenční prázdnota může být zmírněna pomocí zapamatování a uvědomění si významu minulých událostí. „Mapy života jsou zvláště účinným prostředkem pro 47
získání významu, který mohl být ukryt, a to zejména z toho důvodu, že pojímá subjektivní, záhadnou a nepolapitelnou realitu, realitu, která mohla být nepřístupná prostřednictvím tradičních verbálních metod komunikace a přetváří ji na konkrétní předmět, který můžeme pozorovat.“ (Moon, 1994, podle Hodge, 2005a, s. 85) Při použití duchovních map života je velká pravděpodobnost, že u klientů vzroste vnímání účelu a významu, pokud se jedná o duchovno. Taktéž mohou klienti získat větší svobodu v rozhodování, pokud jsou svázáni nějakou ideologií. Míra prospěšnosti duchovní mapy života také závisí na tom jak s ní sociální pracovník pracuje. Může třeba provést specifický zásah, ku příkladu v případě Darrina se ho dotázat, zdali Bůh využívá jeho zkušenosti ze složitého a zmateného období v nynější práci v mentoringovém programu. Takto by jej mohl nasměřovat ke zvýšení pocitu soudržnosti v jeho životě. Pro zvýšení efektivity intervence je u sociálních pracovníků vhodné, aby spojili přednosti duchovních map života s jinými teoriemi, které používají, pokud se to ovšem nevylučuje. (Hodge, 2005a, s. 84-85)
5.5.7 Jiné využití a úskalí Jinak lze duchovní mapy života použít jako domácí úkol a vyhodnotit na příští schůzce nebo mohou být tyto mapy využity jako obrázková chronologie právě prováděných terapeutických procesů. (Hodge, 2005a, s. 85) Jak již bylo výše zmíněno, je důležité dbát na to, aby byla chráněna klientova duchovní autonomie. To platí především v případě odlišnosti duchovna klienta a sociálního pracovníka. Ovšem i v případě shody jejich duchovna může nastat situace, že se sociální pracovník bude více snažit o prohloubení vztahu klienta k Bohu, než o řešení problému. Pozor je třeba dávat si v případě, že sociální pracovník má například negativní vztah k náboženství, jak ukazují některé výzkumy. (Hodge, 2005a, s. 85-86)
5.5.8 Uzavření Pro sociální pracovníky jsou duchovní mapy života vhodným nástrojem k práci zaměřené na klienta. Nabízejí mnoho variant jak terapeutický dialog obohatit o klientovo duchovno. Lze s jejich pomocí provádět posouzení či intervence. (Hodge, 2005a, s. 86)
48
Závěr Touto prací jsem chtěl představit v českém prostředí dosud neznámý koncept duchovního posouzení amerického autora Davida R. Hodge a vztáhnout jej k obecnějšímu konceptu posouzení v sociální práci. Tento koncept může být vnímán jako důležitý příspěvek v diskuzi na téma duchovna v sociální práci. V první části práce jsem se zabýval procesem posouzení životní situace v sociální práci obecně, přičemž jsem představil základní informace, nastínil možné perspektivy a směry procesu posouzení a rozčlenil jsem jej do jednotlivých fází. Ve druhé části práce jsem pak vztáhl koncept duchovního posouzení podle Davida R. Hodge k procesu posouzení životní situace v sociální práci obecně a uvedl důležité spojitosti mezi nimi. Ve třetí a čtvrté části práce jsem představil koncept duchovního posouzení podle Davida R. Hodge. Uvedl jsem o něm obecné informace a popsal jsem prostředí, ve kterém tento koncept vznikl, stejně jako některé důvody jeho vzniku. Byly zmíněny výsledky výzkumů na téma významu duchovna v sociální práci či samotném životě klientů. Nastínil jsem roli Společné komise pro akreditaci zdravotnických organizací v procesu zavádění duchovního posouzení ve Spojených státech amerických. Také byla řeč o určitých nedostatcích, které jsou s duchovním posouzením prozatím spojeny. Byla naznačena úloha práce Davida R. Hodge v této oblasti. Věnoval jsem se několika konkrétním nástrojům, které vytvořil právě tento autor k praktické realizaci duchovního posouzení. Představil jsem základní informace o jednom nástroji pro vstupní duchovní posouzení a o pěti nástrojích pro podrobnější duchovní posouzení. Jedná se o stručné duchovní posouzení, duchovní historie, duchovní mapy života, duchovní genogramy, duchovní ekomapy a duchovní ekogramy. Záměrem také bylo, aby tyto nástroje mohly být použity, proto jsem po zvážení jejich popis obohatil o konkrétní příklady otázek či ukázku jejich vypracování pro vytvoření lepší představy o nich. Každý z těchto nástrojů by si jistě zasloužil podrobnější popis, avšak to nebylo ani cílem této práce ani možné s ohledem na její rozsah. V některé z navazujících prací ale budu o rozšíření těchto popisů jistě uvažovat. Jeden z nástrojů pro podrobnější duchovní posouzení jsem ale přeci jen popsal detailněji v páté části této práce. Jedná se o duchovní mapy života. Uvedl jsem informace o důvodech vzniku tohoto nástroje a také jsem rozšířil základní informace
49
a přesně jej popsal. Bylo řečeno jak duchovní mapu života vytvořit. Byl uveden konkrétní příklad vypracování duchovní mapy života. Také byly objasněno jak duchovní mapu života použít pro intervence do klientovy situace. Na základě výše uvedeného usuzuji, že cíl této práce byl splněn a koncept duchovního posouzení podle Davida R. Hodge se podařilo přiblížit a vztáhnout jej k obecnějšímu konceptu posouzení v sociální práci. Rozhodně neplánuji toto téma opustit a budu se mu i nadále věnovat. Zmínil jsem naději, že tento koncept bude možno použít i v prostředí české sociální práce. Toto bych chtěl později verifikovat ve své bakalářské práci.
50
Seznam použité literatury
HODGE, David R. (2004) Spirituality and People With Mental Illness: Developing Spiritual Competency in Assessment and Intervention. Families in Society 85;1. HODGE, David R. (2005a) Spiritual Lifemaps: A Client-Centered Pictorial Instrument for Spiritual Assessment, Planning, and Intervention. Social Work 50;1. HODGE, David R. (2005b) Spiritual Ecograms: A New Assessment Instrument for Identifying Clients' Strengths in Space and Across Time. Families in Society 86;2. HODGE, David R. (2005c) Developing a Spiritual Assessment Toolbox: A Discussion of the Strengths and Limitations of Five Different Assessment Methods. Health & Social Work 30;4. HODGE, David R. (2005d) SPIRITUAL ASSESSMENT IN MARITAL AND FAMILY THERAPY: A METHODOLOGICAL FRAMEWORK FOR SELECTING FROM AMONG SIX QUALITATIVE ASSESSMENT TOOLS. Journal of Marital and Family Therapy 31;4. HODGE, David R. (2006) A Template for Spiritual Assessment: A Review of the JCAHO Requirements and Guidelines for Implementation. Social Work 51;4. HODGE, David R. (nedatováno) Conducting spiritual assessments: An overview of a complementary family of assessment instruments. NAVRÁTIL, P. (2007) Posouzení životní situace: úvod do problematiky. Sociální práce/Sociálná práca, č. 1, s. 72 – 86 NAVRÁTIL, P., JANEBOVÁ, R. a kol. (2010) REFLEXIVITA V POSUZOVÁNÍ ŽIVOTNÍ SITUACE KLIENTEK A KLIENTŮ SOCIÁLNÍ PRÁCE. Hradec Králové: Gaudeamus. ISBN 978-80-7435-038-2.
51
SULMASY, Daniel P. (2002) A Biopsychosocial-Spiritual Model for the Care of Patiens at the End of Life. The Gerontologist 42;3.
52
Seznam použitých zkratek JCAHO - Joint Commission on Accreditation of Healthcare Organizations Společná komise pro akreditaci zdravotnických organizací NASW – National Association of Social Workers Národní Asociace Sociálních Pracovníků apod.
- a podobně
53
