CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Nefarmakologické přístupy u osob s demencí
Martina Hanusová
Olomouc 2013
CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Nefarmakologické přístupy u osob s demencí
Téma práce: Nefarmakologické přístupy u osob s demencí
Martina Hanusová Vedoucí práce: PhDr., Mgr. Dana Klevetová
Olomouc 2013
Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně a všechny použité prameny a literaturu jsem uvedla v závěrečném seznamu. V Bystrém 16. dubna 2013 ………………...... podpis
Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti, kromě případů kdy nás opustí. Dělám strašně málo k jejímu procvičení, živení, posilování a ochraně. Mark Twain
Na tomto místě bych chtěla poděkovat PhDr., Mgr. Daně Klevetové za odborné, trpělivé a podporu dodávající vedení mé absolventské práce.
Obsah 1 Úvod ...........................................................................................................................6 2 Etapa stáří – stáří jako proces .....................................................................................7 2.1 Statistické údaje o stáří a demenci .......................................................................8 3 Spektrum sociálních sluţeb ........................................................................................9 3.1 Česká alzheimerovská společnost......................................................................10 3.1.1 Certifikát Váţka ..........................................................................................10 3.2 Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging .............................11 3.2.1 Certifikovaný trenér paměti – aktivizační trenér v sociálních sluţbách .....11 4 Demence ...................................................................................................................12 4.1 Základní formy demence ...................................................................................12 4.1.1 Primární demence .......................................................................................12 4.1.2 Sekundární demence ...................................................................................13 4.2 Klinické projevy demence .................................................................................13 4.2.1 Kognitivní projevy demence ......................................................................14 4.2.2 Behaviorální projevy demence ...................................................................14 4.2.3 Funkční projevy demence ...........................................................................14 4.3 Diagnostika a léčba demence.............................................................................14 4.3.1 Anamnestické údaje ....................................................................................15 4.3.2 Vyšetření kognitivních funkcí ....................................................................15 4.3.3 Pomocné vyšetřovací metody .....................................................................15 5 Nefarmakologické přístupy k osobám s demencí .....................................................16 5.1 Desatero komunikace s lidmi se syndromem demence .....................................16 5.2 Trénink kognitivních funkcí ..............................................................................18 5.3 Validace .............................................................................................................18 5.3.1 Validace – teoretická východiska pochopení chování osob s demencí ......19 5.3.2 Validace jako klasifikace stupně syndromu demence ................................20 5.3.3 Vyuţití verbálních a neverbálních způsobů při komunikaci s osobami s demencí .............................................................................................................22 5.3.4 Skupinová forma validace pouţívá specifické techniky .............................24 5.4 Reminiscence .....................................................................................................25 5.5 Přístup orientovaný na člověka..........................................................................27 5.6 Preterapie ...........................................................................................................30 5.7 Smyslová terapie................................................................................................33 5.7.1 Význam prostředí........................................................................................34 5.7.2 Zooterapie ...................................................................................................35 5.7.3 Arteterapie ..................................................................................................35 5.7.4 Muzikoterapie .............................................................................................36 5.7.5 Kinezioterapie .............................................................................................37 6 Závěr .........................................................................................................................39 Pouţité zdroje: .............................................................................................................40 Seznam pouţitých zkratek: ..........................................................................................45
1 Úvod S přibývajícím věkem a počtem seniorů vzrůstá v České republice také četnost různých onemocnění a jedním z nejčastějších onemocnění v seniorském věku je právě demence, říká Baštecký (1994, podle Tavel, 2008, s. 28). Coţ podporuje tezi, ţe v sociálních zařízeních se budeme stále více potkávat se syndromem demence. Pracuji jiţ řadu let v sociálních sluţbách a stále častěji se setkávám s klienty trpícími různými formami demence. Dlouho jsem nevěděla, jak mám k lidem postiţeným demencí přistupovat. Často jsem seniorům, kteří mi například tvrdili, ţe se zrovna vrátili z práce, empaticky sdělovala, ţe do práce jiţ několik let nechodí, a tak podobně. Coţ většinou nemělo ţádné pozitivní účinky, ba naopak. Začala jsem tedy hledat různé cesty, jak s lidmi postiţenými demencí pracovat. Zjistila jsem, ţe existuje několik různých přístupů, které se dají v práci s lidmi postiţenými demencí vyuţívat. Postupem času jsem si všímala, ţe tak jako je kaţdý člověk jedinečný a neopakovatelný, tak je třeba s kaţdým člověkem postiţeným demencí pracovat s jiným přístupem. Tedy jedinečně, neopakovatelně, individuálně. Některým seniorům vyhovoval validační přístup a jeho techniky, jiní zase dobře reagovali na reminiscenci a podobně. Na základě těchto poznatků jsem se rozhodla psát absolventskou práci právě na téma nefarmakologických přístupů u osob s demencí. Cílem této teoretické kompilační práce je popsat moţné nefarmakologické přístupy, které se dají vyuţívat u osob trpících syndromem demence.
6
2 Etapa stáří – stáří jako proces Přirozeně
s přibýváním věku
vznikají
poruchy,
které
souvisejí
s úbytkem
kognitivních funkcí. Sniţuje se pruţnost myšlení a u paměti dochází ke sníţení výbavnosti. Tyto změny nastávají uţ mezi třicátým a čtyřicátým rokem ţivota. Později se začne objevovat sniţování psychomotorického tempa, sniţuje se rychlost zpracování paměti, paměť se dekonsoliduje, říká Švancara (2004, podle Jirák in Kalvach, 2008, s. 232). Hromadí se negativní účinky opakovaného stresu, jako je ovdovění, ztráta sociálních rolí, samota, zhoršené ekonomické podmínky a další, které mohou ohroţovat paměť. Vliv mají také somatická onemocnění, časté uţívání léků, které zhoršují paměť, a rizikový ţivotní styl. Bez ohledu na tyto faktory je nejváţnější příčinou poruch paměti chorobné organické onemocnění mozku. Demence. (Jirák in Kalvach, 2008, s. 232) Kaţdá ţivotní etapa člověka je důleţitá, stáří nevyjímaje. Stáří si zaslouţí stejnou pozornost jako dětství, mládí, dospělost. Koncem ţivota není stáří, ale smrt. A proto si stáří zaslouţí zájem v nejen samotného člověka procházejícího stářím , ale také subjektů státní sociální a zdravotní politiky a celé společnosti (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 11). Zdraví je dar, jehoţ cenu si velmi často uvědomujeme aţ v okamţik, kdy o tento dar přicházíme. Člověk většinou velmi pozdě přebírá odpovědnost za své zdraví. A také proč
ne?
Stále
přetrvávající
model
biologického
zdraví,
podporovaný
farmaceutickými firmami, nás přesvědčuje o tom, ţe zdraví se dá koupit (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 11). Biopsychosociální model zdraví pracuje se všemi sloţkami člověka v kontextu jeho ţivota. Nesoustředí se pouze na tělesné zdraví, ale na sociální, psychologické a spirituální sloţky, které zdraví výrazně ovlivňují (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 12). Kalvach, Hrabětová říkají (2005, s. 4): „S psychikou je to stejné jako s tělesnou stránkou. Pasivita, nečinnost vedou k úpadku, včetně např. chudnutí slovníku. Je proto vhodné dbát v procesu stárnutí i ve vlastním stáří o přiměřenou psychickou
7
a sociální aktivitu – komunikace, četba, křížovky, stolní hry, vzdělávání atd. Jde také o psychickou pohodu.“ V praxi to pro pečujícího znamená, ţe nejen dobrá orientace v somatologii přináší léčebný efekt. Umění přizpůsobit komunikaci se starým člověkem, umět naslouchat, mít schopnost vytvořit příjemné prostředí, nabídnout opravdový vztah, umět zvládat krizové situace je významným bodem zvládání jakéhokoliv onemocnění (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 12). V tomto případě syndromu demence. A právě splnění tohoto bodu nám nabízejí nefarmakologické přístupy k osobám s demencí.
2.1 Statistické údaje o stáří a demenci Je obecně známým faktem, ţe populace v České republice stárne. Podle projekce Českého statistického úřadu bylo v roce 2011 v České republice 15,5 % osob starších 65 let. V roce 2021 to uţ má být 20,6 % osob. S dalšími roky má pak dále přibývat osob seniorského věku (ČSÚ, 2012). Podle Smolíka se demence vyskytuje u 5 % osob nad 65 let a u osob nad 85 let dokonce u 25 % osob (2002, podle Tavel, s. 28). Z těchto statistických údajů vyplývá, ţe s velkou mírou pravděpodobnosti se i nadále v sociální práci budeme potkávat s osobami postiţenými demencí.
8
3 Spektrum sociálních služeb Sociální sluţby jsou upraveny zákonem č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. Základní zásadou podle § 2 odstavce 2. tohoto zákona je, ţe rozsah a forma pomoci i podpory musí zachovávat lidskou důstojnost, lidská práva a základní svobody osob. Pomoc a podpora musí vycházet z individuálně určených potřeb uţivatele sociálních sluţeb. V tomto zákoně jsou také charakterizovány sociální sluţby. Základní dělení sociálních sluţeb je podle druhu a podle formy. Podle druhu jsou to sociální sluţby poskytující sociální poradenství, sociální péči a sociální prevenci. Podle formy se dělí sociální sluţby na pobytové, ambulantní a terénní. S lidmi trpícími demencí se můţeme potkat ve všech těchto sociálních sluţbách. Pro příklad uvedu některá zařízení poskytující sociální sluţby osobám s demencí, která znám. Pobytové sluţby poskytující péči – Domov pro seniory Sloupnice, Domov se zvláštním reţimem Na Skalce v Litomyšli, Domov se zvláštním reţimem Hranice na Moravě, Lůţkové a sociální zařízení pro seniory Chrudim, Centrum respitní péče Jindra v Litomyšli. Ambulantní poskytování sociálních sluţeb, poradenství a prevence – Česká alzheimerovská společnost v Praze a její kontaktní místa. Terénní poskytování sociálních
sluţeb
a péče
–
Charitní
pečovatelská
sluţba
Polička,
Česká
alzheimerovská společnost Praha. V příloze č. 2 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., zákona 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách se mluví o standardech kvality v sociálních sluţbách. Standardy kvality je povinno mít zpracované kaţdé registrované zařízení poskytující sociální sluţby. Tyto standardy slouţí také k naplnění zásad zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. A právě nefarmakologické přístupy k osobám s demencí vidím jako jednu z moţných cest uvedení standardů kvality v sociálních sluţbách do ţivota v zařízeních poskytujících jakýkoliv druh nebo formu sociálních sluţeb. Neboť standardy vedou k profesionální a kvalitní sociální sluţbě.
9
3.1 Česká alzheimerovská společnost V roce 1996 vznikla Česká alzheimerovská společnost, pouţívající zkratku ČALS. ČALS vznikla na základě zvýšené poptávky lidí trpících demencí, jejich rodin, blízkých přátel, kteří neměli dostatek informací či zkušeností s onemocněním demencí, především s demencí Alzheimerova typu. Cílem této společnosti je pomoc a podpora pro osoby trpící demencí. Tato společnost úzce spolupracuje se sociálními zařízeními komunitního typu (ČALS, 2013, a). ČALS je akreditovaným zařízením MPSV. Pořádá akreditované vzdělávací programy a semináře pro poskytovatele sociálních sluţeb na téma demence. Poskytuje poradenství profesionálům (ČALS, 2013, b). ČALS je také poskytovatelem sociálních sluţeb v oblasti poradenství a péče. Poskytuje poradenství lidem, kteří trpí demencí, jejich rodině a přátelům. Dále pak poskytuje odlehčovací sluţbu v domácnosti uţivatelů (ČALS, 2013, b). ČALS působí také preventivně. Pořádá Dny paměti, kde si senioři mohou nechat zdarma vyšetřit paměť (ČALS, 2013, e). ČALS kaţdoročně 21. září pořádá Pomerančové dny, kdy formou koncertů či konferencí informuje širokou veřejnost o problematice Alzheimerovy choroby (ČALS, 2013, f).
3.1.1 Certifikát Vážka Česká alzheimerovská společnost vyvinula systém certifikace, certifikát Váţka, který je udělován sluţbám splňujícím kritéria v poskytování péče o osoby s demencí. Tento certifikát má motivovat zařízení poskytující péči lidem trpícím demencí, aby své sluţby poskytovala odborně a co nejkvalitněji (ČALS, 2013, c). Certifikát se uděluje nejdéle na dobu 18 měsíců a zařízení musí splňovat kritéria pro udělení certifikátu Váţka nastavená ČALS minimálně ze 75 %. Zařízení pak můţe pouţívat logo certifikátu – váţku – na všech svých dokumentech, propagačních materiálech či webových stránkách po dobu platnosti certifikátu. ČALS na svých webových stránkách uveřejňuje zařízení, kterým udělila certifikát Váţka (ČALS, 2013, d).
10
3.2 Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging, pouţívající zkratku ČSPTMJ, vznikla jako občanská společnost v roce 1998 v Praze. V současné době působí jako akreditovaná vzdělávací instituce MPSV. Posláním ČSPTMJ je dostat trénování paměti mezi seniory jako nástroj, který pomáhá oddalovat sníţení mentálních funkcí. ČSPTMJ pořádá kurzy pro veřejnost, ale také akreditované třístupňové kurzy pro profesionály, tedy i pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních sluţbách (ČSPTMJ, 2013, a). ČSPTMJ pořádá Národní týdny trénování paměti, které se kaţdoročně uskutečňují v březnu. Cílem těchto týdnů dle ČSPTMJ je „přesvědčit nejen seniorskou populaci, ţe si ještě docela slušně pamatuje, kdyţ jí někdo poradí, jak na to“.
3.2.1 Certifikovaný trenér paměti – aktivizační trenér v sociálních službách Certifikát trenéra paměti získá absolvent třístupňového akreditovaného kurzu, který má rozsah 168 hodin a musí být ukončen obhajobou závěrečné práce. Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách ukládá poskytovateli sociálních sluţeb povinnost pořádat výchovné, vzdělávací, aktivizační činnosti. Tyto činnosti mají vést k rozvoji a udrţení schopností, jako jsou soběstačnost, tvořivé schopnosti, znalosti apod. Tuto podmínku můţe naplňovat certifikovaný trenér paměti (Preiss, Chrástková, Steinová, Vejsadová, 2010, s. 11-12).
11
4 Demence Slovo demence pochází z latiny. Předpona de znamená odstranit a mens je mysl. Doslova tedy znamená bez mysli (Buijssen, 2006, s. 13). Dlouhou dobu se o lidech s demencí myslelo, ţe jsou duševně nemocni, teprve v nedávné době se přišlo na to, ţe demenci způsobuje dysfunkce mozku (Buijssen, 2006, s. 14). Demence je syndromem, který je charakterizován souborem příznaků a který má různé příčiny. Některé nemoci jsou vţdy spojeny s rozvojem demence (např. Alzheimerova choroba), u některých onemocnění se demence rozvine pouze někdy (např. AIDS). Z tohoto důvodu nejsme schopni při vyslovení slova demence určit, které onemocnění demenci vyvolalo (Jirák, Holmerová, Borzová, Franková, Kalvach, Konrád, Vaňková, Jarolímová, 2009, s. 11).
4.1 Základní formy demence Demence má mnoho forem. Základně se dělí podle příčiny vzniku do dvou skupin, primární a sekundární demence. Dělení ovšem není zcela přesné, různé formy demence se mohou prolínat (Jirák a kol., 2009, s. 19).
4.1.1 Primární demence Primární demence se také nazývají atroficko-degenerativní nebo neurodegenerativní demence a jsou způsobeny procesem, který vede ke sníţení počtu nervových buněk (neuronů), pomocných nervových buněk (neuroglií), sníţení počtu spojů (synapsí) a k poruše funkcí nervových buněk. Dochází k ukládání patologických bílkovin, čímţ probíhá další řada degenerativních dějů v mozku (Jirák a kol., 2009, s. 19-20). Nejčastější příčinou tohoto typu demence je Alzheimerova choroba, která tvoří dvě třetiny všech demencí (Topinková, 1999, s. 23). Velmi často se také objevuje smíšená forma demence (alzheimerovsko-vaskulární), kdy demenci způsobuje Alzheimerova choroba a cévní změny v mozku.
12
Dalšími onemocněními, která způsobují tento typ demence, jsou Parkinsonova choroba,
demence
s Lewyho
tělísky,
frontotemporální
lobární
demence
a Huntingtonova chorea (Jirák a kol., 2009, s. 29).
4.1.2 Sekundární demence Sekundární demence se také nazývají symptomatické demence. Vznikají na základě jiného onemocnění neţ onemocnění, které vyvolává demenci (infekce, intoxikace, úraz, nádor, cévní porucha) a dělí se do dalších dvou podskupin vaskulární a ostatní symptomatické demence (Hátlová, Suchá, 2005, s. 23). Vaskulární demence vznikají poškozením mozkové tkáně cévními poruchami, především mozkovými infarkty, odumřením určité části mozku proto, ţe tato část nebyla prokrvena kvůli uzávěru vyţivující tepny. Demence častěji vznikají vinou mnohočetných drobných infarktů, ale mohou nastat i na základě jednoho velkého mozkového infarktu, který byl v místech důleţitých pro paměť. Ostatní symptomatické demence vznikají kvůli celkovému onemocnění organismu, které postihuje také mozek. Jsou to intoxikace, infekce, záněty, úrazy, nádory, léky, poruchy látkové přeměny a další faktory ovlivňující činnost mozku (Jirák a kol., 2009, s. 20). Nejčastější nemoci, které postihují i mozkovou tkáň a mohou vyvolat demenci, jsou syfilis, AIDS a prionové nemoci (Creutfeldtova-Jakobova nemoc, BSE). Z hlediska intoxikace je nejčastější alkoholová demence, která vzniká dlouhodobým naduţíváním alkoholu (Jirák a kol., 2009, s. 64).
4.2 Klinické projevy demence Projevy demence se dělí do tří základních skupin: kognitivní, behaviorální a funkční poruchy, které se mezi sebou vzájemně proplétají a ovlivňují (Topinková, 1999, s. 10 -11). Tyto poruchy jsou tak velké, ţe ovlivňují normální ţivotní aktivity a vedou k nesoběstačnosti, závislosti na rodině, okolí a na sociálních či zdravotnických zařízeních (Jirák a kol., 2009, s. 11). Přitom na začátku první fáze, která je dlouhá,
13
není demence patrná. V konečné fázi nemoci ale člověk končí svůj ţivot tak, jak ho začal, jako bezmocné dítě (Buijssen, 2006, s. 13).
4.2.1 Kognitivní projevy demence Kognitivní projevy jsou poruchy paměti, myšlení a úsudku, orientace, řeči, učení, poznávání, praxie, plánovacích funkcí.
4.2.2 Behaviorální projevy demence Behaviorální projevy jsou poruchy osobnosti, emotivity. Objevují se deprese, úzkost, bludy, halucinace, agresivita, společensky nepřijatelné chování, poruchy spánkového rytmu.
4.2.3 Funkční projevy demence Funkční projevy jsou sníţená sebeobsluha, později aţ úplná závislost na pomoci druhých. Dále ztráta schopnosti ovládat přístroje, řídit auto, potíţe s domácími pracemi, ztráta kontinence, neschopnost chůze (Topinková, 1999, s. 11).
4.3 Diagnostika a léčba demence Ze své praxe vím, ţe první příznaky demence bývají seniory, jejich rodinami, ale velmi často i samotnými praktickými lékaři přehlíţeny nebo podceňovány. Bývá na ně pohlíţeno na něco, co patří ke stáří. Demence je pak farmakologicky často špatně a pozdě léčena, a někdy také vůbec. Tento názor potvrzuje Jirák (2009, s. 25): „Rodina i lékaři hodnotí některé příznaky demence jako příznaky stárnutí bez klinického významu a nevěnují jim zaslouženou pozornost.“ Pokud pracujeme se špatně zaléčeným seniorem v sociálních sluţbách, jsou nakonec nefarmakologické přístupy jedinou moţností, jak s člověkem, který trpí demencí, pracovat. Včasná a správná diagnostika a léčba demence je tedy pro seniora a jeho rodinu velmi důleţitá.
14
4.3.1 Anamnestické údaje Při diagnostikování demence jsou důleţité anamnestické údaje o prodělaných nemocech, úrazech hlavy, o uţívaní léků a závislostech. Člověk postiţený demencí často tyto údaje bagatelizuje, je dobré mít tyto anamnestické údaje potvrzeny od rodiny či blízkých (Jirák a kol., 2009, s. 26).
4.3.2 Vyšetření kognitivních funkcí Vyšetření kognitivních funkcí je klíčové pro určení demence, jejího rozvoje. Vyšetření probíhá za pomoci jednoduchých orientačních testů, které je schopen vyhodnotit lékař bez hlubší znalosti neuropsychologie, tyto testy bezpečně prokáţou těţší demenci. V lehkých případech demence ale tyto testy mohou selhat, a proto je zapotřebí podrobnější testů, které vyhodnocuje klinický neuropsycholog (Raboch in Růţička, 2003, s. 24). Příkladem těchto testů je Mini-Mental State Examination (MMSE), Mattisova škála a hodnocení demence, Wechslerova paměťová škála a další (Raboch in Růţička, 2003, s.25-26).
4.3.3 Pomocné vyšetřovací metody Pomocné
vyšetřovací
metody
jsou
zobrazovací
metody,
laboratorní
testy
a elektroencefalogram. Zobrazovací metody, výpočetní tomografie CT a magnetická rezonance MRI vylučují nebo nalézají příčinu demence na mozku (Raboch in Růţička, 2003, s. 32). Laboratorní testy mohou vyloučit nebo prokázat léčitelnou příčinu demence, zjistit přidruţená onemocnění a rizikové faktory demence. Patří sem vyšetření krevního obrazu, sedimentace, funkční testy štítné ţlázy, testy na lues, HIV, borreliózu, jaterní testy, vyšetření mozkomíšního moku a další (Raboch in Růţička, 2003, s. 32-33). Vyšetření elektroencefalografem se provádí pro rozlišení některých záchvatových stavů a některých vzácných příčin demence (Raboch in Růţička, 2003, s. 33).
15
5 Nefarmakologické přístupy k osobám s demencí Léčba demence by měla být komplexní. Neměla by se skládat pouze z léčby farmakologické a ošetřovatelských úkonů. Člověk trpící syndromem demence má totiţ všechny potřeby, tak jako člověk zdravý, vedle potřeb tělesných i potřeby spirituální, psychologické a sociální. Ze své praxe vím, ţe nefarmakologické přístupy jsou přínosné jak pro člověka postiţeného demencí, tak pro jeho okolí a pečujícího. V nefarmakologických přístupech se vyuţívá verbální i neverbální komunikace, rozhovor, empatie, cílená kognitivní stimulace, pouţívání paměťových pomůcek (fotografií, známých melodií, vůní, knih apod.). Pracuje se s prostředím, ve kterém se člověk postiţený demencí pohybuje. Vyuţívá se arteterapie, ergoterapie, zooterapie (Neubauer in Jirák, 1999, s. 25-27). Nefarmakologické přístupy k osobám s demencí mohou redukovat nástup pocitů bezmoci, které jsou spojeny s nepříznivými projevy demence. V časných stadiích demence nefarmakologické přístupy zachovávají především sociální schopnosti člověka stiţeného demencí a v pokročilejších stadiích demence jde především o zachování emočního proţívání a chování jedince. Nefarmakologické přístupy k osobám s demencí zabraňují rozvoji sociálně neţádoucího chování (Neubauer in Jirák, 1999, s. 24-25).
5.1 Desatero komunikace s lidmi se syndromem demence Na začátku kapitoly o nefarmakologických přístupech k osobám s demencí uvádím desatero komunikace s lidmi postiţenými demencí, převzaté z webových stránek Národní rady zdravotně postiţených. Toto desatero povaţuji za velmi důleţité při jakékoliv práci či komunikaci s lidmi postiţenými demencí. Jak říká Janečková a Vacková: „ Lidé často nevědí, jak s lidmi s demencí komunikovat.“ (2010, s. 100) Dobrou, správnou, empatickou komunikaci povaţuji samotnou za nefarmakologický přístup.
16
1. Při komunikaci omezujeme rušivé a rozptylující vlivy prostředí (např. rozhlasové vysílání), ujistíme se, ţe pacient dobře slyší, ţe má správně nastaveny kompenzační pomůcky (naslouchadla) a ţe netrpí komunikační poruchou ve smyslu afázie. 2. Pacienta povzbuzujeme vlídným zájmem, usilujeme o klidné chování a pozitivní výraz, omezujeme prudké pohyby a přecházení, zůstáváme v zorném poli pacienta. 3. Mluvíme srozumitelně, pomalu a v krátkých větách. 4. V hovoru se vyhýbáme odborným výrazům, ţargonu, ale i frázím či ironicky míněným protimluvům. Pouţíváme výrazy pacientovi známé a přiměřené. 5. Pouţíváme přímá pojmenování, vyhýbáme se zájmenům, a pokud lze, tak na předměty, osoby, části těla, o nichţ hovoříme, ukazujeme. Pokud pacient něco správně nepochopil, pouţijeme pokud moţno jinou formulaci a neopakujeme stejná slova. 6. Aktivně navazujeme a udrţujeme oční kontakt a průběţně ověřujeme, zda pacient našim informacím správně porozuměl, důleţité údaje píšeme navíc na papír. Pro získání pozornosti, případně pro zklidnění, pouţíváme dotek. 7. Vyuţíváme neverbální komunikaci, mimiku, dotek a tyto projevy sledujeme a umoţňujeme i u pacienta; jsme vnímaví k projevům úzkosti, strachu, deprese, bolesti. 8. Dáme zřetelně najevo, zda odcházíme jen na chvíli, nebo zda konzultace skončila. 9. Pacienta nepodceňujeme, komunikaci neomezujeme, ale přizpůsobujeme jeho schopnostem. Pacienty informujeme o povaze a důvodu vyšetření či léčebného výkonu, během vyšetření s nimi komunikujeme, uklidňujeme je, postup komentujeme. 10. Aktivně chráníme důstojnost lidí trpících syndromem demence, bráníme jejich poniţování, posilujeme jejich autonomii a moţnost rozhodovat o sobě.
17
5.2 Trénink kognitivních funkcí Při syndromu demence jsou nejvíce postiţeny poznávací funkce (vnímání, představy, fantazie, myšlení, řeč), a proto se klade velký důraz na kognitivní trénink, trénink kognitivních funkcí (paměť, prostorová orientace, koncentrace, pozornost, rychlost myšlení
a porozumění
informacím,
schopnost
řešení
problémů,
plánování,
organizování). Trénování kognitivních funkcí je vhodné pro lidi trpící různou formou demence. Tento trénink se také hojně vyuţívá jako prevence úbytku kognitivních funkcí (Preiss a kol., 201, s. 37). Trénuje se paměť, orientace v prostoru, v realitě, schopnost relaxace. U trénování paměti se vyuţívají osobní paměťové knihy s osobními fotografiemi a údaji člověka postiţeného demencí (Neubauer in Jirák, 1999, s. 24-25). Kognitivní trénink můţe být prováděn zábavnou formou, kdy se dají vyuţívat kříţovky, doplňování slov, spojení slavných dvojic (např. Romeo a Julie), hledání autorů k názvům knih, vymýšlení příběhů, kdy bude kaţdé slovo začínat na konkrétní slovo apod (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 50-51). Dobrou inspirací můţe být časopis pro seniory Vital plus. V kaţdém čísle je strana věnovaná trénování paměti. Z internetových zdrojů jsou to pak www.vzpominkovi.cz. Tyto stránky nabízejí poradenství v oblasti demence a velké mnoţství kognitivních tréninků. Pravděpodobně největší působnost na poli trénování paměti má pak jiţ zmiňovaná Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging.
5.3 Validace U osob postiţených demencí dochází ke změnám chování. Naomi Feil vytvořila metodu validace, která pomáhá při komunikaci s osobami postiţenými demencí. Metoda validace respektuje jedinečnost kaţdého člověka, zaměřuje se na rozvoj a diagnostiku schopností v kaţdém stádiu demence, čímţ zpomaluje progresi choroby. Validace pracuje s minulostí jedince a s jeho potřebou dořešit minulost (Tavel, 2006, s. 182) Validace byla vyvinuta jako terapie pro seniory, kteří proţili většinu ţivota naprosto normálně a nebyli například ovlivněni dlouholetým
18
psychiatrickým onemocněním (Klimentová, 2004, s. 247- 248). Validace je cestou, jak zachovávat a rozvíjet důstojný ţivot lidí postiţených demencí díky bezpečným, odborným postupům, které respektují důstojnost a individuální potřeby kaţdého jedince (Klimentová, 2004, s. 251). Validace pracuje s bolestnými pocity. Pocity, které zůstávají nevyjádřeny, ve skrytosti dále bují. Autentický a empatický postoj pomáhá zvládat emoční zátěţ bolestných pocitů, a naopak ignorováním, potlačením bolestných pocitů dochází zároveň i k posilování těchto pocitů (Tavel, 2006, s. 186). I přes slábnutí krátkodobé paměti emocionální vzpomínky, naučené a ustálené věci z minulosti v paměti zůstávají do vysokého věku a vystupují na povrch. Validační technika je určena lidem vyšším věku při pokročilé demenci. (Tavel, 2006, s. 186). Validace se skládá ze čtyř základních komponentů ( Feil 1982, podle Klimentová, 2004, s. 245).
5.3.1 Validace – teoretická východiska pochopení chování osob s demencí Validace hledá, jakým způsobem u starých lidí dochází ve finální fázi jejich ţivota k vypořádání s problémy stávajícími a minulými. A to včetně specifik, která přináší vysoký věk, potřeba bezpečí, kontroly, náklonnosti a místa ve společenství. (Klimentová, 2004, s. 245). Naomi Feil k pochopení vnitřního světa osob s demencí vyuţila vývojové schéma etap ţivota podle psychologa Erika Eriksona, kde na kaţdém stupni vývoje musí jedinec vyřešit základní psychologický rozpor. Pokud ho vyřeší v kaţdé vývojové etapě získává určitou dovednost a můţe pokračovat ve svém dalším rozvoji, pokud ho nevyřeší nastává problém. (Mária Wirth a, 2010) Pečující, který umí vyuţívat validačního přístupu je schopen poznat, kterou ţivotní etapu nyní člověk řeší, čím a jakou lidskou ctností se musí dosytit. (Mária Wirth, 2010 b) Těchto ţivotních etap je osm, Naomi Feil přidala devátou, tak jak ji později sám Erikson ve svých 90 letech doplnil.(Klevetová, Dlabalová, 2008, s.25)
19
5.3.2 Validace jako klasifikace stupně syndromu demence Validace klasifikuje dezorientované chování starých lidí, ve čtyřech stupních vývoje jejich postiţení (Klimentová, 2004, s. 245). Fáze nedostatečné orientace V této fázi si člověk postiţený demencí pamatuje jména blízkých, orientuje se v čase, prostoru, je orientován svou osobou, píše, čte, při hře dodrţuje pravidla. Somaticky ho trápí menší ztráty zraku, sluchu, úbytek mobility. Bývá velmi stereotypní a rituální ve věcech všedního dne, má problémy se změnami. Občas zapomíná, ale ze zásady a ze strachu tento fakt nepřiznává. Tyto výpadky si uvědomují, coţ jej znejišťuje a stává se vůči okolí ostraţitým. Reaguje podráţděně na osoby, které se jej snaţí řídit, kontrolovat a narušují mu osobní zónu, která můţe mít rozsah aţ jednoho metru. Dobře ale navazuje vztah s lidmi kteří jej respektují, vzbuzují jeho důvěru, snaţí se naslouchat a porozumět jeho problémům. V tomto stádiu je velmi důleţitý respekt a naslouchání. Ţoviální přístup nepřináší dobré výsledky a ani důvěru vůči protějšku. Pečující musí respektovat bariéry, které kolem sebe člověk ve fázi časové dezorientace vystavuje (Klimentová, 2004, s. 248). Validace v této fázi onemocnění pracuje s poznáním, ţe potlačované, bolestivé dojmy, které jsou sděleny důvěryhodné osobě, ztrácejí svůj zraňující efekt. Podporuje se explorace, vymluvení se, neptáme se ale proč, ptáme se jak, kdo, kdy, co apod. Nehledáme důvod, příčinu nějakého chování, nepouţíváme rozumné argumentování. Psychika člověka v tomto stádiu jiţ tyto argumenty nepřijímá a dochází k uzavření se. Člověk postiţený demencí pak zůstává se svým problémem sám (Klimentová, 2004, s. 249). Ve fázi nedostatečné orientace lidé postiţení demencí často obtěţují své okolí obviňováním. Toto obviňování pramení z bolestných zkušeností z minulosti i současnosti. Validace předpokládá znalost minulosti jedince a zároveň jeho současné proţívání. Pomáhá to při navázání komunikace a vyvolání zájmu o spolupráci u člověka postiţeného demencí. Případné obviňování si pečující nemůţe vztahovat na sebe, lidé postiţení demencí většinou z něčeho obviňují kohokoliv, kdo s nimi přijde do styku (Klimentová, 2004, s. 249).
20
Jako příklad validace z praxe mohu uvést: Paní: „ Byla tady čarodějnice.“ Pečující: „Byla tady čarodějnice, jak jste poznala že to byla čarodějnice?“ Paní: „Měla velké koště.“ Paní: „A jak vypadala ta čarodějnice?“ Paní: „Byla malá a měla modrou zástěru.“ Pečující neodmítla tvrzení o tom, ţe tam byla čarodějnice. Dotazy zjistila, ţe tam byla paní uklizečka, která má dnes modrou zástěru. A ţe paní ji díky koštěti povaţovala za čarodějnici. Fáze časové dezorientace Ve stádiu časové dezorientace jiţ dochází k velkým fyzickým a psychickým úbytkům. Prohlubuje se poškození sluchu, zraku, motorických a kognitivních funkcí. Je omezen kontakt s realitou v důsledku ztráty sociálních konvencí. Dále je omezena sebekontrola, komunikace, sociální jednání. Vinou izolovanosti a ztráty vnějších stimulů dochází k fyzické a citové inkontinenci. Probíhá návrat k základním pocitům, jako je láska, nenávist, a tyto pocity jsou plně bez předsudků a ostychu projevovány. Myšlení je intuitivní a lidé postiţení demencí mají velké poruchy paměti, nedodrţují pravidla, koncentrace je omezena (Klimentová, 2004, s. 249). Ve druhé fázi má práce s uţivateli podobný charakter jako v prvním stadiu. Má ale větší emocionální úroveň, uţivatel si vybavuje více pocity, které u něj pečující vyvolává, neţ jeho jméno. Velkým rozdílem při práci s uţivateli v první a druhé fázi je přístup pečujících k bariérám, které lidé s demencí vytvářejí. Ve fázi nedostatečné orientace se tyto bariéry musí respektovat. ve fázi nedostatečné orientace je potřeba tyto bariery překonat (Klimentová, 2004, s. 250). Fáze opakovaných pohybů Ve fázi opakovaných pohybů dochází k izolaci člověka trpícího demencí, která se často projevuje stereotypními projevy. Tito lidé ztrácejí kontakt s realitou, jsou pudově orientováni, verbální projev bývá nesrozumitelný, doprovázený různými zvuky. Obvyklá je inkontinence, slabé svalové napětí (Klimentová, 2004, s. 250 251). Fáze vegetativní Lidé postiţení demencí v této fázi jsou ve vegetativním stádiu, tedy nemluví, jsou inkontinentní, upoutáni na lůţko a téměř nereagují.
21
Ve fázi opakovaných pohybů a ve fázi vegetativní stojí práce s lidmi s demencí převáţně na nonverbální komunikaci. Důleţitý je dotyk, jemné masáţe, které nesmějí být mechanické. Je potřeba si udělat na čas a plně se mu věnovat (Klimentová, 2004, s. 251).
5.3.3 Využití verbálních a neverbálních způsobů při komunikaci s osobami s demencí Validace vyuţívá pomáhající a animační techniky ve všech fázích poruchy (Klimentová, 2004, s. 245). Centrování Pouţívá se ve všech fázích poruchy. Kaţdé validační potkání by mělo touto technikou začínat. Touto technikou se pečující soustředí sám na sebe a hlubokým dýcháním se snaţí zbavit se pocitu zloby, frustrace. Pak teprve můţe přijímat pocity lidí, se kterými přichází při validaci do kontaktu (Feil, 2004, podle Tavel, 2006, s. 189). Používání jednoznačných a nekomplikovaných slov a otázek Technika je vyuţívána v první a druhé fázi onemocnění. Při komunikaci se vyuţívají věcné dotazy, co, kdy, kde, jak, nepouţívá se proč. Pečující nekonfrontuje člověka postiţeného demencí se svými pocity, aby se neuzavíral do sebe (Feil, 2004, podle Tavel, 2006, s. 189). Opakování Opakování se pouţívá v prvním a druhém stadiu. Pečující opakuje klíčová slova a zachovává smysl řečeného. Rychlost řeči se přizpůsobuje rychlosti řeči klienta (Feil, 2004, podle Tavel, 2006, s. 189). Předkládání extrému Tato technika se vyuţívá v prvním a druhém stadiu. Při výskytu problému si uţivatel má myslet na to nejhorší, co by se mohlo stát. Při pomyšlení na nejhorší dochází k intenzivnímu uvolnění pocitů klienta (Feil, 2004, podle Tavel, 2006, s. 189).
22
Představení si opaku Představení si opaku se pouţívá pouze v první fázi onemocnění. Při představování si opaku se můţe uţivatel rozpomenout na řešení, které uţ někdy proţil (Feil, 2004, podle Tavel, 2006, s.189). Vzpomínání na minulost Pouţívá se v první fázi onemocnění. Navazuje na techniku představení si opaku. Vzpomínáním si uţivatel vybavuje, jaká řešení, techniky zvládání stresu v minulosti pouţíval, protoţe nalézat nové techniky je pro uţivatele náročnější (Feil, 2004, podle Tavel, 2006, s. 189). Držení upřímného a blízkého očního kontaktu Tato technika se pouţívá v druhé a třetí fázi onemocnění. Přímý oční kontakt zmenšuje strach a uţivatel často bere váţněji přítomnost (Feil, 2004, podle Tavel, 2006, s. 189). Předkládání neurčitých záměn, které mají víceré možnosti interpretace Tato technika se pouţívá v druhé a třetí fázi onemocnění. Člověk postiţený demencí často pouţívá slova, která nemají význam v kontextu věty, sdělení. Nahrazováním těchto slov slovy ten, ona, ono, to se můţeme dostat k pravému významu, který se nám uţivatel snaţí sdělit (Feil, 2004, podle Tavel, 2006, s. 189). Vlídná a laskavá komunikace Technika vyuţívaná v druhé a třetí fázi onemocnění. Netrpělivá, neklidná komunikace můţe u člověka postiţeného demencí vyvolávat zlost. Klidná, laskavá komunikace vyvolává kladné vzpomínky a uklidňuje (Feil, 2004, podle Tavel, 2006, s. 190). Sledování a zrcadlení slov a pocitů Technika vyuţívaná v první a druhé fázi onemocnění. Napodobováním slov, pohybů, výrazu pečující můţe vstoupit do emocionálního světa člověka postiţeného demencí a budovat vztah beze slov (Feil, 2004, podle Tavel, 2006, s. 190). Navázání kontaktu s každou nenaplněnou lidskou potřebou Tato technika se vyuţívá v druhém a třetím stadiu. Lidé postiţení demencí si často nějakou činností nahrazují nenaplněné potřeby, zrcadlí si do těchto činností vztahy či
23
osoby. Tuto činnost neustále opakují, např. skládání kapesníku, rovnání věcí. Pečující jim nesmí netrpělivě do těchto činností zasahovat, ale například dělat je také, projevit zájem o činnost (Feil, 2004, podle Tavel, 2006, s. 190). Upřednostňování jednoho smyslu Technika se pouţívá v první a druhé fázi onemocnění. Kaţdý člověk preferuje některý z tělesných smyslů. Kdyţ pečující přijde na to, který smysl to je, lépe buduje důvěru podněcováním preferovaného smyslu (Feil, 2004, podle Tavel, 2006, s. 190). Používání dotyku Dotyk se pouţívá v druhé, třetí a čtvrté fázi onemocnění. Díky dotykům se mohou vyvolávat příjemné vzpomínky z minulosti a mezi pečujícím a člověkem postiţeným demencí můţe vzniknout důvěrný vztah. Dotyky se ale musí pouţívat velmi opatrně, aby se uţivatel nelekl, musí se respektovat osobní prostor nebo to, ţe uţivatel o dotek nestojí (Feil, 2004, podle Tavel, 2006, s. 190). Používání hudby Hudba se pouţívá v druhé, třetí a čtvrté fázi onemocnění. Melodie můţe lidem postiţeným demencí navracet zapomenutá slova. Někdy dokonce zazpívají celou píseň při známé melodii, i kdyţ uţ jinak nemluví (Feil, 2004, podle Tavel, 2006, s. 190).
5.3.4 Skupinová forma validace používá specifické techniky Skupiny jsou úzce strukturované, umoţňují stimulaci sociální interakce a udrţení si sociálních rolí (Klimentová, 2004, s. 245). Kniha od autorky přístupu validace Naomi Feil, The Validation Breakthrough v češtině nevyšla. Mgr. Mária Wirth PhD. je certifikovaná školitelka validačního přístupu (Mária Wirth, 2010). Provozuje webové stránky www.alzheimervalidacia.sk, které jsou jak poradenské pro osoby trpící syndromem demence, tak informační pro zájemce o akreditovaný kurz validace. Tyto kurzy jsou pořádány i v České republice např. diecézní charitou Brno jako akreditované kurzy pro pracovníky v sociálních sluţbách a sociální pracovníky (Charita Česká republika, 2013).
24
5.4 Reminiscence Slovo reminiscence pochází z latinského reminiscere – vzpomenout si, obnovit v paměti (Janečková, Vacková, 2010, s. 21). Výzkumy reminiscenčního přístupu ve vztahu k osobám s demencí přinesly pozitivní výsledky. Účastníci testování reminiscenčního přístupu měli zlepšené výsledky v MMSE testu a zlepšila se jim úroveň aktivity a radosti z komunikace. Lidé trpící syndromem demence ukázali svoje silné stránky, i přes onemocnění jejich dlouhodobá paměť zůstala déle zachována (Janečková, Vacková, 2010, s. 100). Pojmem reminiscenční přístup se označuje dialog terapeuta a staršího člověka nebo se skupiny starších osob o jejich dosavadním ţivotě, zálibách, koníčcích. Vyuţívají se staré fotografie, staré kuchyňské nádobí, dobové oblečení a vše, co v seniorech můţe vyvolávat vzpomínky. Reminiscenční terapie můţe být spontánní, neřízená a terapeutova role je zde aktivní i pasivní (Janečková, Vacková, 2010, s. 21-22). Reminiscenční terapie je velmi vhodnou, lehce aplikovatelnou a levnou metodou. Je vhodná pro pacienty s lehkou a střední demencí, ale také u pacientů, u kterých jiné terapie nejsou moţné (Holmerová, Jarolímová, Suchá a kol., 2007, s. 181). Rozdělujeme čtyři přístupy vyuţití vzpomínek při práci se staršími lidmi (Janečková, Vacková, 2010, s. 23). Narativní přístupy Slovo narativní pochází z latinského narrare – vyprávět, podávat zprávu. Základem tohoto přístupu jsou spontánně vyjadřované vzpomínky tzv. life story – vyprávění příběhů ze ţivota. Hlavním smyslem tohoto vyprávění je vyplnění volného času seniorů, sociální začlenění, stimulace kognitivních funkcí, posílení sebeúcty (Janečková, Vacková, 2010, s. 23). V narativním přístupu je kladem důraz na příjemné stránky vzpomínání, kdy je cílem navodit kladnou atmosféru, zapojit všechny přítomné ve skupině. Vzpomínání má především prosociální funkci. Vyprávění a vzpomínky se nehodnotí a kaţdý z účastníků si vybírá, o jakou vzpomínku se s ostatními podělí (Janečková, Vacková, 2010, s. 23).
25
Účastníci narativní terapie se postupně otevírají ostatním účastníkům a nekomunikují pouze s personálem. Poznání společných osudů a zkušeností má na zúčastněné pozitivní vliv, který vyvolává potřebu podpory a respektu (Janečková, Vacková, 2010, s. 24). Reflektující přístupy V reflektujících přístupech se setkáváme s termínem ţivotní rekapitulace – life reviev. Tento přístup je definován zejména jako proces prozkoumávání, organizování a hodnocení celkového obrazu ţivota člověka. Jde zde o ţivotní bilancování vyplývající z potřeby starých lidí urovnat si svůj ţivot. Ţivotní bilancování můţe probíhat mezi jedním člověkem a terapeutem, mezi malou skupinou osob nebo jako soukromý monolog. Má účel reflexe a porozumění ţivotu, jeho přijetí i s obtíţemi a traumaty, které během něj nastaly (Janečková, Vacková, 2010, s. 24). V reflektujícím přístupu terapeut, pečovatel a ostatní účastníci nekritizují, neusměrňují, nezlehčují sdělenou vzpomínku, ale snaţí se o orientaci ve světě vyprávějícího, o přijetí jeho reality (Janečková, Vacková, 2010, s. 27). V tomto přístupu nejde o změnu problematického chování, ale o zmírnění příčin, které problematické chování vyvolávají. S minulostí se pracuje jako s tím, co ovlivňuje současný ţivot. Jde zde o klidné a smířlivé uzavření ţivota (Janečková, Vacková, 2010, s. 27). Expresivní přístupy Technika pouţívaná v expresivním přístupu je tzv. otevření minulosti – disclousure. Při otevření minulosti se odkrývají náročné vzpomínky, traumata z dávné minulosti. Kdyţ člověk do své obtíţné situace zapojí druhé lidi, přináší mu toto odhalení, sdílení svého problému s druhými, úlevu (Janečková, Vacková, 2010, s. 29). Otevření bolestné minulosti, exprese proţitého traumatu napomáhá v uzdravení. Vymizí stres, úzkosti a další zdravotní problémy způsobené tím, ţe přirozené obranné jednání bylo potlačeno (Janečková, Vacková, 2010, s. 29). V expresivním přístupu se klade důraz na přítomnost a moţnosti v budoucnosti (Janečková, Vacková, 2010, s. 29).
26
Informační přístupy V informačních přístupech jde zejména o předávání zkušeností, poznatků formou vyprávění osobního příběhu, biografie. Tento přístup má důleţitou společenskou, interpersonální roli. Přináší poučení pro mladší generaci (Janečková, Vacková, 2010, s. 31). V současné době existuje velká nabídka akreditovaných kurzů pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních sluţbách na téma reminiscenčního přístupu v při práci s lidmi s demencí, se seniory. Ze své praxe vím, ţe tyto kurzy nabízejí např. Charita Česká republika, Jabok – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická, Diakonie Českobratrské církve evangelické a další.
5.5 Přístup orientovaný na člověka Přístup orientovaný na člověka povaţuji za klíčový přístup v sociální práci. Ze své zkušenosti vím, ţe osoby pečující o člověka postiţeného demencí (rodina i profesionálové) se v práci, v komunikaci často k takto postiţenému člověku chovají jako k dítěti, nad jeho poţadavky mávají rukou a raději si to udělají „po svém“, protoţe oni přece vědí nejlépe, co dotyčný potřebuje. To je, ale omyl. Já přece své potřeby znám lépe neţ kdokoliv jiný. Senioři si i při postiţení syndromem demence zaslouţí naši úctu a neinfantilní chování. To si myslím, ţe nám můţe zajistit přístup orientovaný na člověka. Přístup orientovaný na člověka paří k nejpouţívanější terapii. Velká oblíbenost této terapie je vysvětlována tím, ţe má vysoce prokazatelnou účinnost. Přístup orientovaný na člověka se nepouţívá pouze v rámci psychologie, ale je oblíben v pomáhajících a pedagogických disciplínách. Tento přístup je nazýván rogersovský přístup nebo rogesovská psychoterapie podle jejího zakladatele C. R. Rogerse (Vymětal, 1996, s. 12 – 11). Vymětal píše (1996, s. 9): „Rogersovský přístup znamená, že terapeut dosahuje konstruktivních změn v osobnosti klienta tím, že jej bez výhrad a vstřícně akceptuje, projevuje se vůči němu vysoce empaticky a autenticky. Touto vztahovou nabídkou vytváří psychoterapeutický prostor, který podporuje osobnostní růst a umožňuje
27
překonávání klientových vnitřních rozporů, což se děje díky pravdivějšímu porozumění sobě a subjektivně významným vztahům.“ Rogersovská psychoterapie je proto psychoterapií dialogickou a vztahovou. Nosnými
pojmy
v přístupu
orientovaném
na
člověka
jsou
aktualizace
a sebeaktualizace. Přístup orientovaný na člověka vychází z teze, ţe člověk je celý svůj ţivot ovlivňován aktualizačními tendencemi, tedy jakýmsi venkovním motivačním motorem, který vede člověka k nalezení a k zvýšení jeho sebeurčení a odpovědnosti. Společensky platná aktualizační tendence se pak v konkrétním jedinci projektuje a vzniká jeho sebeaktualizace, seberealizace. Mezi aktualizační tendencí a sebeaktualizací můţe docházet k rozporům, které mohou být dané výchovou, prostředím, charakterem. Tímto rozporem můţe docházet k vnitřním kolizím, které se projevují neţádoucím osobním vývojem a poruchami zdraví. (Vymětal, 1996, s. 39). Přístup orientovaný na člověka se uskutečňuje skrze vztah, setkání. Vztah společně se sebeaktualizační tendencí jedince je podmínkou, za které je proveditelná změna osobnosti pozitivním směrem. Tato změna je nazývána léčbou (Vymětal, 1996, s. 60). Terapeutický vztah, léčba u přístupu orientovaného na člověka, stojí na třech základních pilířích Jsou to akceptace, empatie a autenticita (Vymětal, 1996, s. 62-63). Akceptace Bezvýhradné přijetí klienta. Je to základní postoj terapeuta vůči klientovi. Terapeut je ke klientovi otevřený, vstřícný, přijímá ho bez výhrad s úctou a respektem. Akceptace v terapeutickém vztahu neznamená nekriticky souhlasit s klientem, ale brát jeho názory, projevy, postoje váţně jako něco, co je pro něj osobně důleţité, na co má právo. Terapeut neschvaluje kaţdé klientovo chování, ale jeho starost, zájem a péče jsou opravdové, bez kladení podmínek. C. R. Rogers v této souvislosti mluví o křesťanském pojetí lásky, agapé, která je vyjádřením lásky odpovědné, trpělivé, odpouštějící a pečující (Vymětal, 1996, s. 76-77). Empatie Vcítění se. Empatie je schopnost, která zachycuje aktuální proţívání druhého člověka. Pokud porozumíme aktuálnímu světu klienta, porozumíme jeho předpokladům
28
vyplývajícím z jeho vnitřního světa, tedy z jeho sebepojetí. A aby terapeut mohl být ke klientovi empatický, musí ho nejdříve akceptovat. Terapeut svoji empatii projevuje především tak, ţe naslouchá svému klientovi, aktivně se snaţí porozumět tomu, co vidí, slyší. Pochopené sděluje, ale nehodnotí a neposuzuje. Terapeut pomocí empatického porozumění klienta stimuluje k dalšímu projevu, k jeho sebeexploraci, které mu pomáhají pravdivěji poznat sám sebe, stát se sám sebou. Terapeut svoji empatii dává najevo komunikačními technikami (Vymětal, 1996, s. 89-91). Aktivní naslouchání je základem empatického chování. Terapeut je po celou dobu komunikace s klientem plně soustředěn, poloha jeho těla je uvolněná a neverbálně můţe klienta povzbuzovat přikyvováním apod. (Vymětal, 1996, s. 100). Empatické poznámky. Krátká emoční sdělení vyjadřující aktuální pocit, kterými terapeut vyjadřuje zájem o klienta a stimuluje ho k dalšímu hovoru. Empatické poznámky jsou nehodnotící (Vymětal, 1996, s. 100). Zrcadlení. Opakování slov, vět klienta s emočním zabarvením hlasu, které empaticky odpovídá dané situaci (Vymětal, 1996, s. 101). Parafrázování. Terapeut jinými slovy, pro klienta srozumitelnými, opakuje důleţité části klientova sdělení (Vymětal, 1996, s. 101). Reflexe. Tato technika v přístupu orientovaném na člověka nejvíce přispívá k sebepoznání a k překonání vnitřní neshody klienta. Rozděluje se na běţnou reflexi, kdy terapeut reflektuje to, co mu klient aktuálně sděluje, a na rozšířenou reflexi, kdy terapeut nabízí výklad daných souvislostí, které si klient neuvědomuje, ale k tomuto uvědomění se blíţí (Vymětal, 1996, s. 101-103). Autenticita Opravdovost, a to nejen ve významu vztahu ke klientovi, ale také k osobě terapeuta. Terapie je účinná jen tehdy, kdyţ je terapeut upřímný a opravdový sám k sobě. Je základní podmínkou podporující klientův růst. Autenticitou nelze zranit, protoţe součástí akceptace je úcta, ohleduplnost a respekt. Terapeut se tak stává klientovi dobře čitelný, otevřený, protoţe je schopen projevit své aktuální pocity a postoje.
29
Vztah se stává velmi osobním, otevřeným a opravdovým (Vymětal, 1996, s. 108109). V České republice působí Český institut PCA (přístup zaměřený na člověka – PersonCentered Approach), který nabízí vzdělávací a výcvikové psychoterapeutické kurzy psychologie C. A. Rogerse (Středisko psychologických sluţeb Brno, nedatováno). Na stránkách www. snasel.info najdeme kurzy pro pracovníky v sociálních sluţbách a pro sociální pracovníky na téma přístupu orientovaného na člověka při práci se seniory, s lidmi s mentálním omezením, které pořádá Mgr. Miroslav Snášel (Miroslav Snášel, 2013 a).
5.6 Preterapie Metoda preterapie byla vyvinuta americkým psychologem Garrym Proutym. Vychází přístupu orientovaného na člověka, jehoţ autorem je Carl Rogers. Výchozím bodem této metody je psychologický kontakt mezi terapeutem a klientem, který je nutnou podmínkou terapeutického procesu. Tento kontakt ale často klienti nezvládají (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 17). Preterapie je zaloţena na principu zrcadlení. Tuto metodu v kognitivní úrovni pouţil poprvé Otto Rank. Aby lépe pochopil klientovo uvaţování, opakoval to, co mu klienti sdělovali. Carl Rogers, aby lépe poznal pocity a proţitky klientů, rozšířil metodu zrcadlení v emocionální rovině. Garry Prouty tento princip rozvíjí dále. Reflektování pouţívá jako pomoc k navázání kontaktu klienta s realitou (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 17). Metoda preterapie má široké spektrum vyuţití a v různých podobách nabízí empatickou alternativu péče o klienty s psychiatrickými poruchami nebo o klienty se specifickými poruchami, tedy i s demencí. Empirickými výzkumy bylo dokázáno, ţe preterapii lze vyuţívat jako běţnou metodu terapeutického procesu na psychiatriích, v domovech pro hendikepované klienty, a to kaţdým, kdo v těchto zařízeních pracuje. Tedy také sociálními pracovníky, ergoterapeuty, zdravotnickým personálem (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 17-18).
30
Psychologický kontakt Psychologický kontakt je podle Rogerse první podmínkou terapeutického vztahu. Podmínka, která je ale velmi často opomíjena a nebyla ani Rogersem přesně definována. Preterapie podmínky a techniky psychologického kontaktu definuje ve třech úrovních: kontaktní reflexe, funkce, chování (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 35-36).
Kontaktní reflexe
Kontaktní reflexe jsou techniky, přes které je uskutečňován empatický kontakt. Je to citlivé vyjádření k určitým zvláštnostem regredovaného chování. Je zde nutný respekt k nedostatečnému jazykovému vyjádření u geriatrických klientů, psychotiků či jinak znevýhodněných klientů. Je pět druhů kontaktních reflexí. Situační, obličejové, tělové, slovní, zopakované reflexe (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 36). Situační reflexe Situační reflexe je reflektování klientovy současné situace, jeho okolí. Je to podněcování kontaktu s realitou. (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 36). „Příklad: Klient se upřeně dívá na nějakou skvrnu na podlaze. Terapeut reflektuje: Díváte se na velkou skvrnu na podlaze.“ Obličejové reflexe Obličejová reflexe probíhá pozorováním klientova výrazu obličeje. Terapeut empaticky verbálně popisuje výraz klientova obličeje, jestli se usmívá nebo mračí apod. (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 36). Tělové reflexe Při tělové reflexi terapeut verbálně či neverbálně popisuje nebo napodobuje klientovo drţení těla, jeho pohyby. Jde zde o nápomoc sţití se svým tělem při tělesném odcizení, které mohou klienti v regresi zaţívat (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 37). Slovní reproduktivní reflexe Slovní reproduktivní reflexe se pouţívá u klientů kteří se vyjadřují nesouvisle nebo úlomky vět, ojedinělými slovy. Terapeut opakuje klientova slova, nebo také neverbální zvuky, a to i v případě, ţe klientovým slovům, zvukům nerozumí, aby se
31
klient stal rovnocenným partnerem v komunikaci (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 37). Zopakované reflexe Zopakované reflexe jsou základem opětovného kontaktu. Principem této reflexe je to, ţe pokud terapeut vidí, ţe předchozí reflexe byla účinná, pouţije ji opět. Tyto reflexe jsou krátkodobé a dlouhodobé. U krátkodobé reflexe terapeut opakuje klientovo okamţité slovo, postoj, který klient právě reflektoval. U dlouhodobé reflexe terapeut pouţívá slov, postojů, které klient reflektoval v minulosti (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 37). Uvedené techniky pomáhají klientovi v komunikaci v různých úrovních, tak aby mohl vyjádřit své potřeby a tím navázat kýţený terapeutický vztah (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 37).
Kontaktní funkce
Kontaktní funkce jsou v preterapii postaveny jako funkce vědomí, které utvářejí teoretické cíle preterapie. Cílem je obnova a rozvoj realitního, emocionálního a komunikačního kontaktu. Kontakty v preterapii jsou tři: realitní, emocionální, komunikační (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 38). Realitní kontakt Realitní kontakt je uvědomění si okolního světa. Nejenom místa a věcí, ale také lidí a událostí, které jsou součástí naší reality (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 38). Emocionální kontakt Emocionální kontakt je uvědomění si emocí, pocitů, nálad. Intenzita a specifika emocí jsou lépe vyjádřené, pokud se váţou na konkrétní předmět nebo událost (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 38). Komunikační kontakt Komunikační kontakt je vyjádřením reality a emocí za pomoci slova. Nejde o pouhý přenos informace, ale také o porozumění sociálnímu jazyku, který je pouţíván kulturou, ve které ţijeme (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 38).
32
Kontaktní chování
Podle projevů kontaktního chování se hodnotí zlepšení kontaktu, které jsou výsledkem posilování kontaktních funkcí, za pomoci kontaktních reflexí. (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 40) Výsledné znaky chování se popisují jako realitní, komunikační a emocionální kontakt. Realitní kontakt je slovní projev, který se týká lidí, věcí, místa. Emocionální kontakt je pouţití nonverbální nebo pocitově zabarvené verbální komunikace. Komunikační kontakt je pouţití jazyka (Prouty, Van Werde, Pörtner, 2005, s. 40). Akreditované kurzy o preterapii pro pracovníky v sociálních sluţbách a pro sociální pracovníky nabízí také Mgr. Miroslav Snášel (Miroslav Snášel, 2013 b). Další akreditované kurzy preterapie nabízí sdruţení Quip – společnost pro změnu (Quip – společnost pro změnu, 2013).
5.7 Smyslová terapie Terapii smyslové aktivizace můţeme chápat jako terapii, která je uvedením do pohybu za pomoci všech tělesných smyslů. Tedy čichu, zraku, sluchu, chuti, hmatu. Nevyjímaje šestý smysl, vnímání sebe v prostoru. Výsledkem tohoto přístupu je vytvoření komplexní aktivity, která je kognitivní, verbální a motorická (Wehner, Schwinghammer, 2013, s. 11). Smyslová aktivizace u osob se syndromem demence posiluje schopnosti, které jsou u nich ještě přítomny, ale i ty, které jiţ nejsou vyuţívány. Je to nácvik kaţdodenních aktivit, které pomáhají paměti vyvolat vzpomínky, emoce, slova. Tento nácvik napomáhá lidem s postiţením demencí, aby si zachovali sociální kontakty, pocit aktivní činnosti a potřebnosti (Wehner, Schwinghammer, 2013, s. 11-12). Součástí smyslové aktivizace je pedagogika Marie Montessori a její heslo „Pomoz mi, abych to udělal sám.“ Je to uspořádání denních aktivit, prostoru, pouţívání materiálů, hudby, rituálů, které uţivatel důvěrně zná. Je to spolupráce s uţivatelem, který se zároveň podílí na plánování aktivit (Wehner, Schwinghammer, 2013, s. 2728).
33
Smyslová aktivizace má být krátkodobá, neměla by trvat déle neţ jednu hodinu, aby uţivatele příliš nezatěţovala (Wehner, Schwinghammer, 2013, s. 22). Můţe být vyuţívaná v pauzách, v přestávkách, čímţ se uţivateli zpříjemní den (Wehner, Schwinghammer, 2013, s. 17). Smyslová aktivizace vyuţívá velké mnoţství terapií. Uvádím nejběţnější, se kterými se nejčastěji můţeme setkat. Trénování paměti, terapie prostředím, arteterapie, muzikoterapie, kinezioterapie, zooterapie.
5.7.1 Význam prostředí Význam prostředí se týká zejména osob, které vyuţívají pobytové sociální sluţby. Při vyuţívání terénních či ambulantních sluţeb předpokládám, ţe uţivatel bydlí doma, tedy v důvěrně známém prostředí. Lidé trpící onemocněním demencí ale také bydlí u svých dětí, kdy je pak také dobré pracovat s prostředím, tedy vnesením důvěrně známých věcí do ţivota člověka trpícího demencí. Nově nastěhovaný uţivatel pobytové sluţby by se měl podílet na zařízení bytu nebo pokoje, který bude jeho domovem. Tak, aby si mohl pokoj zařídit dle svých potřeb a zvyklostí (Wehner, Schwinghammer, 2013, s. 41-42). Z praxe vím, ţe často jsou to maličkosti, které dokáţou lidem postiţeným demencí aktivovat paměť. Oblíbený hrnek na kávu, nebo pokud např. pouţijeme k toaletě kliku, kterou dotyčný pouţíval u toalety doma, můţe ho to lépe dovést na toaletu neţ nápis WC. Terapie prostředím se ale nevyhýbá ani společným prostorům pobytových zařízení. Chodby a společenské místnosti uţivatelé často pouţívají jako místa pro setkání, komunikaci s ostatními lidmi. Je vhodné, aby tato místa měla soukromý charakter, utvářený zákoutími, nikami, paravány apod. Barvy a výzdoba chodeb by měly být přátelské a vyvolávat pocit bezpečí (Wehner, Schwinghammer, 2013, s. 45). Pro pomoc v orientaci v zařízení jsou dobré orientační tabule. Tyto tabule by měly být vedle slov které jsou dobře čitelné, doplněny o fotografie, obrázky, květiny, dekorace apod. Tyto orientační tabule nemají za úkol informovat uţivatele pouze o tom, kde se nachází, ale také o tom, jaké je roční období, datum, čas, svátky, kteří
34
pracovníci dnes slouţí, jaký je dnes jídelníček apod (Wehner, Schwinghammer, 2013, s. 51-52).
5.7.2 Zooterapie Pojmem zooterapie rozumíme pozitivní a léčebný vliv zvířete na člověka. Je to souhrnný název pro rehabilitační a psychosociální metody, které vyuţívají vzájemného pozitivního působení kontaktu člověka a zvířete (Velemínský, Benešová, Doleţalová, Eisertová, Freeman, Hančlová, Hypšová, Kulka, 2007, s. 30-31). Zooterapie se vyuţívá jako prostředek komunikace s okolím, při pomoci od fyzické bolesti, pro uvolnění křeče nebo třesu, při ztuhlosti svalstva nebo pro navození veselí (Velemínský a kol., 2007, s. 30). Zooterapii lze provozovat cíleným nebo přirozeným způsobem. V cílené zooterapii, jde o záměrný kontakt zvířete s klientem s daným cílem. Je zde nutná přítomnost zooterapeuta, odborníka vyškoleného v daném druhu zooterapie, který navštěvuje nebo je navštěvován klienty. U přirozené zooterapie není zooterapeut nutný. Jde o přirozený kontakt klienta se zvířetem, který je vyvolaný klientovým zájmem o zvíře. Zvířata umístěná v sociálních zařízeních, nebo zvířata v přirozeném prostředí klienta (Velemínský a kol., 2007, s. 30-31). Zooterapie klientů s demencí pomáhá vyvolávat vzpomínky na vlastní zvířata a s nimi spojené proţitky, které v ţivotě měli. Klienti těmito vzpomínkami navazují kontakt se svou minulostí, čímţ dochází ke stimulaci paměťových funkcí (Holmerová, Jarolímová, Suchá a kol., 2007, s. 229).
5.7.3 Arteterapie V širokém významu je arteterapie léčba uměním, tedy uměním literárním, výtvarným, hudebním, tanečním. V uţším smyslu pak pouze uměním výtvarným. Je to soubor uměleckých technik, které mají za úkol zvýšení sebevědomí, integraci osobnosti, nalezení smysluplného trávení volného času (Holmerová, Jarolímová, Suchá a kol., 2007, s. 212).
35
Umění je formou našeho kaţdodenního sebevyjadřování. V tom, jak se oblékáme, upravujeme svůj domov, svoji zahradu, i v těchto zdánlivých maličkostech uplatňujeme výtvarné umění. A na základě tohoto sebevyjadřování nás často hodnotí naše okolí (Cambellová, 1998, s. 12-13). Umění jako tvořivá činnost je často vyhledávaná odpočinková aktivita, která nějakým způsobem obohacuje náš ţivot. Stejnou roli má tvořivá činnost i v sociálních a zdravotnických zařízeních. Proces tvorby pomáhá odvádět zúčastněné od destruktivního chování a pomáhá jim překonávat psychické obtíţe (Cambellová, 1998, s. 13). Umění jako terapie se snaţí kromě zmapování obsahu díla, tedy tzv. co nám tím autor chtěl říci, najít spojení mezi nevědomím a reálným lidských chováním (Cambellová, 1998, s. 14). Arteterapie vyuţívá řadu technik a materiálů – akvarel, kresbu, pastel, lept, batikování, koláţ, ubrouskové techniky, vitráţ, tisk, papír, keramiku, sklo, přírodní materiály, plast a jiné. Zajímavým obdobím pro arteterapii jsou Vánoce a Velikonoce. Uţivatelé mají tato dvě období spojená s výzdobou svých domů a arteterapie je v tomto případě naprosto přirozenou záleţitostí. Lidé postiţení demencí si dobře vybavují vzpomínky na tato období a přicházejí se svými arteterapeutickými technikami, které v ţivotě pouţívali (Holmerová, Jarolímová, Suchá a kol., 2007, s. 215-219). Arteterapie je důleţitou prevencí před úbytkem kognitivních funkcí (Holmerová, Jarolímová, Suchá a kol., 2007, s. 212).
5.7.4 Muzikoterapie Muzikoterapie je terapie hudbou. Hudba, zpěv, rytmus byly a jsou pouţívány lidmi uţ od nepaměti. Hudba byla a je stavebním materiálem všech rituálů. Terapeutická a socioterapeutická kvalita hudby byla a je u mnohých národů pokládána za to hlavní při její tvorbě (Šimakovský, 2011, s. 17). Hudba jako lék se vyuţívá pro člověka zdravého stejně jako pro člověka postiţeného demencí. Muzikoterapie napomáhá k psychické pohodě klienta, posiluje jeho
36
sebevědomí, protoţe texty jednoduchých písní a říkadel zůstávají v dlouhodobé paměti nejdéle (Holmerová, Jarolímová, Suchá a kol., 2007, s. 225). Muzikoterapie se dá vyuţít jako aktivizační cvičení, kdy je klient aktivně zapojen (zpívá, hraje na nějaký hudební nástroj, udává rytmus), nebo jako relaxační cvičení kdy je klient pasivním účastníkem jako posluchač (Holmerová, Jarolímová, Suchá a kol., 2007, s. 225). Součástí muzikoterapie můţe být i procvičování paměti, kdy klienti dostávají za úkol vybrat si píseň, kterou budou zpívat. Klienti pak hledají nějakou píseň, která obsahuje určité slovo, nebo je o určité činnosti, nebo mají najít píseň, kterou zpívá určitý interpret, nebo ji sloţil určitý skladatel apod. (Holmerová, Jarolímová, Suchá a kol., 2007, s. 226-227).
5.7.5 Kinezioterapie Kinezioterapie, terapie pohybem se zaměřuje na uvědomění si svého těla v klidu, v pohybu, v prostoru. Snaţí se o aktivní ovlivňování vlastních pohybů a o udrţení stávajících dovedností. Kinezioterapie je cílené působení pohybu na psychiku, kognitivní funkce, na osobnost. Cvičení, nácvik motoriky pomáhá člověka trpícího demencí udrţovat co nejdéle na současné úrovni kvality ţivota. Uvědomění si svého těla umoţňuje sníţit míru dezintegrovanosti. (Hátlová, Suchá, 2005, s. 41). U osob s lehčími formami demence se vyuţívají aktivně relaxující programy s gymnastickými a tanečními prvky. Je zde snaha o udrţení stávající fyzické, koordinační, psychické, kognitivní a sociální úrovně. Pouţívá se cvičení, které má integrující charakter, s uvědoměním si vlastního tělesného schématu (Hátlová, Suchá, 2005, s. 35-36). U osob s těţšími formami demence je cvičení zaměřeno na provádění nenáročných gymnastických a dechových cvičení, která jsou doprovázena automasáţí. Je zde snaha o uvědomění si vlastního těla, jeho částí i celku (Hátlová, Suchá, 2005, s. 35-36). Akreditované kurzy pro pracovníky v sociálních sluţbách a sociální pracovníky jsou na téma smyslové terapie pořádány institutem vzdělávání Asociace poskytovatelů sociálních sluţeb České republiky (Institut vzdělávání APSS ČR, 2013). Kurzy vede
37
Ing. Bc. Hana Vojtová, propagátorka tohoto přístupu u nás (Smyslová aktivizace, nedatováno).
38
6 Závěr V závěru bych si dovolila pouţít slova své vedoucí práce Dany Klevetové: „Starý člověk především potřebuje, abychom se zastavili v pravý okamžik na správném místě, abychom mu dokázali darovat svůj čas a naslouchat jeho životnímu příběhu.“ (Klevetová, 2006, s.16). V této práci jsem uvedla několik technik, které se při práci s člověkem trpícím demencí dají vyuţívat. Určitě jsem neuvedla všechny moţné přístupy, které existují. Uvedla jsem pouze ty, které sama povaţuji za klíčové, které jsou podle mě nejlépe pouţitelné při práci s člověkem postiţeným demencí. Takové přístupy, kde je nosným pojmem lidská důstojnost. Pokud lidé pohybující se v sociálních sluţbách a v dalších pomáhajících profesích dokáţí vyuţít uvedené přístupy k osobám s demencí, naučí se jejich techniky, zvládnou s nimi pracovat ve své praxi, povede to k pochopení vnitřního světa člověka postiţeného demencí. K tomuto pochopení je důleţitý profesionální vztah, empatie, věřit člověku s demencí, ţe to, co proţívá, je skutečně to, co nám sděluje, a především je potřeba vyvarovat se ničivých lidských potřeb někoho usměrňovat, kritizovat, ovládat, vědět nejlépe to, co druhý potřebuje.
39
Použité zdroje: Literatura: Cambellová, J., Techniky arteterapie, (1998). Praha: Portál Buijssen, H., (2006). Demence. Praha: Portál Hátlová, B., Suchá J., (2005).Kinezioterapie demencí, Praha: Triton Janečková, H., Vacková, M., (2010). Reminiscence. Praha: Portál Jirák, R., Holmerová, I., Borzová, C., Franková, V., Kalvach, Z., Konrád, J., Vaňková, H.., Jarolímová E., (2009). Demence a jiné poruchy paměti. Praha: Grada Publishing Kalvach, Z., Hrabětová, E., (2005).Senior a já, já a senior? . Praha: Společnost přátelská všem generacím Klevetová, D., Dlabalová, I., (2008) Motivační prvky při práci se seniory, Praha: Portál Preiss, M., Chrástková, D., Steinová, D., Vejsadová, J., (2010). Efektivita trénování paměti. Praha: Psychiatrické centrum Praha. Prouty, G., Werde, D., Pörtner, M., (2005). Preterapie. Praha: Portál Raboch, J.,(2003). Demence, výzva pro zdravotnictví a společnost. In Růţička, E., (Ed.) Diferenciální diagnostika při léčbě demencí.(s. 15-21). Praha: Galén
40
Sýkorová D., (2004). Validační terapie jako cesta naplnění standardů kvality sociálních služeb pro klienty staršího věku s poruchami orientace. In Sýkorová, D., Chytil, O., (Eds.), Autonomie ve stáří, strategie jejího zachování (s.244-253). Ostrava: Zdravotně sociální fakulta Ostravské univerzity v Ostravě Šimakovský, Z., (2011). Hry s hudbou a techniky muzikoterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi. Praha: Portál Topinková, E., (1999). Jak správně a včas diagnostikovat demenci, Praha: UCB Pharma Velemínský, M., Benešová, M., Doleţalová, A., Eisertová, J., Freeman, M., Hančlová, S., Hypšová, D., Kulka, J., (2007). Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona Vymětal, J., (1996). Rogersovská psychoterapie. Praha: Český spisovatel Wehner, l., Schwinghammer, Y., (2013) Smyslová aktivizace v péči o seniory a klienty s demencí, Praha: Grada Publishing Časopisy: Tavel, P., (2008). Prístup k dementnému človeku. Současnost a perspektiva sociální péče ve společnosti 21. století II., 2008, (s.28-33) Tavel, P., (2006). Validácia – terapeutický prístup k starým dementným pacientom. Psychiatria., č. 3-4, (s.182-189) Klevetová, D., (2006). Úcta k druhému člověku. Sociální péče., č. 3, (s.16-17)
41
Legislativa: Zákon 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách v platném znění Internetové zdroje: Česká alzheimerovská společnost. (2013 a). Česká alzheimerovská společnost. [online]. Dostupné 25.4.2013 z http://www.alzheimer.cz/cals/ Česká alzheimerovská společnost. (2013 b). Služby ČALS. [on–line]. Dostupné 25.4.2013 z http://www.alzheimer.cz/sluzby-cals/ Česká alzheimerovská společnost. (2013 c). Certifikace Vážka. [on-line]. Dostupné 25.4.2013 z http://www.alzheimer.cz/projekty-cals/certifikace-vazka/ Česká alzheimerovská společnost. (2013 d). Pravidla pro udělování certifikátu Vážka. [on–line]. Dostupné 25.4.2013 z http://www.alzheimer.cz/res/data/000047.pdf Česká alzheimerovská společnost. (2013 e).[on-line]. Dny paměti. Dostupné 25.4.2013 z http://www.alzheimer.cz/projekty-cals/dny-pameti/ Česká alzheimerovská společnost. (2013 f). [on-line]. Pomerančové dny. Dostupné 25.4.2013 z http://www.alzheimer.cz/cals/pomerancovy-den/ Český statistický úřad. (2012). Stárnutí obyvatelstva. [on-line]. Dostupné 24.4.2013 z https://www.czso.cz/csu/tz.nsf/bce41ad0daa3aad1c1256c6e00499152/2f54fd0c56c9 c8a6c1257996004385f4/$FILE/%C4%8CS%C3%9A%20CERGEEI%20%C5%A0tyglerov%C3%A1%20projekce.pdf Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging. (2013). [on-line]. Česká společnost pro
trénování
paměti
a mozkový
z http://www.trenovanipameti.cz/index.php?lang=cz
42
jogging.
Dostupné
24.4.2013
Charita Česká republika. (2013). [on-line]. Workshop metoda validace podle Naomi Feil.
Dostupné
27.4.2013
z http://vzdelavanidchb.charita.cz/akreditovane-
kurzy/workshop-metoda-validace-podle-naomi-feil/ Institut vzdělávání APSS ČR. (2013). [on-line]. Nabídka kurzů. Dostupné 28.4.2013 z http://www.institutvzdelavani.cz/nabidka-kurzu/?page=2 Mária Wirth. (2010 a). [on-line]. O metóde validacie naomi Feil. Dostupné 30.4.2013 z http://www.alzheimer-validacia.sk/odborne-clanky/ Mária Wirth. (2010 b) .[on-line]. Komu je určená?. Dostupné 30.4.2013 z http://www.alzheimer-validacia.sk/odborne-clanky/o-pamati/ Mária Wirth. (2010 b). [on-line]. O autorovi stránky. Dostupné 27.4.2013 z http://www.alzheimer-validacia.sk/o-autorovi-stranky/ Miroslav Snášel. (2013 a). [on –line]. Terapie, lektorská činnost, supervize. Dostupné 28.4.2013
z http://www.snasel.info/nab%C3%ADz%C3%ADm/lektorsk%C3%A1-
%C4%8Dinnost/mo%C5%BEnosti-pr%C3%A1ce-se-seniory-a-s-lidmi-sment%C3%A1ln%C3%ADm-omezen%C3%ADm.html Miroslav Snášel. (2013 b).[on-line]. Metody práce se seniory a využití v praxi. Dostupné
28.4.2013
z http://www.snasel.info/nab%C3%ADz%C3%ADm/lektorsk%C3%A1%C4%8Dinnost/mo%C5%BEnosti-pr%C3%A1ce-se-seniory-a-s-lidmi-sment%C3%A1ln%C3%ADm-omezen%C3%ADm/8-semin%C3%A1%C5%99e/19metody-pr%C3%A1ce-se-seniory-a-vyu%C5%BEit%C3%AD-v-praxi.html
43
Národní rada zdravotně postiţených. (2006). [on-line]. Desatero komunikace s pacientem
se
syndromem
demence.
Dostupné
27.4.2013
z http://www.nrzp.cz/poradenstvi-sluzby/desatero-pro-komunikaci-s-ozp/354desatero-komunikace-s-pacienty-se-syndromem-demence.html Quip- společnost pro změnu. (2013). [on-line]. Souhrnný přehled všech aktuálních kurzů. Dostupné 28.4.2013 z http://www.kvalitavpraxi.cz/tabulka-kurzy.html Smyslová aktivizace. (nedatováno). O nás. [on-line]. Dostupné 28.4.2012 z http://www.smyslovaaktivizace.cz/ Středisko psychologických sluţeb Brno. (nedatováno). [on-line]. PCA o nás. Dostupné 28.4.2013 z http://www.spsbrno.cz/rogers/onas.html
44
Seznam použitých zkratek: ČSÚ – Český statistický úřad ČALS - Česká alzheimerovská společnost ČSTPMJ - Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging MMSE – test Mini-Mental State Examination APSS ČR - Asociace poskytovatelů sociálních sluţeb České republiky
45
