CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Repatriační šok, jeho specifika a metody zvládání v pomáhajících profesích
Lucie Chladová Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. ThLic. Jaroslav Franc, ThD.
Olomouc 2014
Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě použitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. Lucie Chladová 31. 4. 2014
Obsah 1
2
Úvod.......................................................................................................................... 3 1.1
Cíl práce ............................................................................................................. 5
1.2
Motivace ............................................................................................................. 6
1.3
Struktura práce ................................................................................................... 6
Teoretická část .......................................................................................................... 8 2.1
2.1.1
Psychická rizika ........................................................................................ 10
2.1.2
Motivace k výkonu pomáhající profese .................................................... 11
2.1.3
Altruistická identita................................................................................... 13
2.2
Repatriační šok ................................................................................................. 15
2.2.1
Projevy reverzního kulturního šoku .......................................................... 15
2.2.2
Determinanty prožívání repatriace............................................................ 17
2.3
Stres a jeho mechanismy .................................................................................. 18
2.3.1
Psychické a fyziologické reakce na stres .................................................. 19
2.3.2
Vyrovnávací strategie ............................................................................... 21
2.3.3
Stres a osobnostní růst .............................................................................. 23
2.4 3
Specifika pomáhajících profesí v zahraničním kontextu ................................... 8
Povaha oboru SOHUP a zahraničních praxí na CARITAS-VOŠs .................. 25
Aplikovaná část....................................................................................................... 27 3.1
Závěry kvalitativního výzkumu ....................................................................... 27
3.2
Základní copingové strategie ........................................................................... 29
3.3
Problematika identity pomáhajícího ................................................................ 32
3.4
Využití dostupných mechanismů ..................................................................... 33
3.4.1
Systémy podpory nabízené CARITAS VOŠs .......................................... 34
3.4.2
Sociální opora ........................................................................................... 37
3.5
Obecná doporučení........................................................................................... 40
3.5.1
Strategie odvozené z výzkumu v rámci CARITAS VOŠs ....................... 42
3.5.2
Budování resilience................................................................................... 43
3.5.3
Zahraniční praxe jako zdroj osobního a profesního rozvoje..................... 45
4
Závěr ....................................................................................................................... 48
5
Zdroje ...................................................................................................................... 51
6
Přílohy ..................................................................................................................... 55
7
Anotace/abstract...................................................................................................... 61
1 Úvod Tato teoretická práce je syntézou některých dosavadních poznatků z oblasti psychosociální péče a sebepéče u pracovníků v pomáhajících profesích, jejichž integrální částí jsou časté nebo dlouhodobé přesuny do zahraničí, následované repatriační fází v domovské zemi. Do této kategorie mohou spadat jak mezinárodní sociální pracovníci, tak humanitární pracovníci či zdravotnický personál, účastnící se pravidelně nebo nárazově zahraničních misí. Z hlediska typu je práce kompilaci s aplikačním potenciálem, jedním z primárních pramenů je kvalitativní výzkum autorky na téma prožívání repatriace studenty oboru Mezinárodní sociální a humanitární práce. Jak píše Lynne McCormack (2010) v abstraktu své disertační práce, výzkumu v žité zkušenosti jedinců v pomáhajících profesích vystaveným válce, genocidě nebo humanitárním katastrofám neproběhlo mnoho. Stejně tak toho mnoho nevíme o pozitivních a negativních psychologických procesech, spojených s rekonstrukcí životů po prožití takto komplexních psychosociálních událostí. Nahlížet na repatriační šok jako na proces, který bude mít stejnou kvalitu a rozsah jak u manažerů vracejících se z dlouhodobého angažmá v mezinárodních korporacích, tak u pomáhajících pracovníků, vracejících se z oblastí poznamenaných dlouhodobým strádáním obyvatel nebo zasažených humanitární katastrofou, je nepřijatelné. Jak píší Geeraert a Demoulin (2013, s. 1242), „standardní model akulturace zcela ignoruje variabilitu jedinců pohybujících se v interkulturním prostředí. Je sice jisté, že různé skupiny jako studenti, ekonomičtí migranti a další budou proces akulturace považovat za stejně problematický, ale také mezi nimi budou výrazné odlišnosti.“ Stejně tak není možné oddělovat repatriaci od procesu zpracování událostí, které se sebou dlouhodobá mise nese, neboť by nutně docházelo k nevhodné redukci nepostihující toto období v celé jeho komplexnosti. Ke zmíněné redukci a nevhodným generalizacím bohužel dochází, k čemuž stačí zběžný pohled do dostupné odborné literatury. Důvodem není nepochopení komplexnosti pomáhajících profesí v mezinárodním kontextu, ale patrně zejména pochopitelný tlak na finanční úspornost a důraz na finanční alokaci směrem k potřebným co největším podílem. Zájem o pracovníky v pomáhajících profesích a dopady jejich dočasných výjezdů na profesní a osobní život zůstávají proto výrazně na okraji. 3
Reakce na tento trend mohou být bezpochyby různé, jednou z možných cest je však v každém případě přesun odpovědnosti za všeobecné prospívání pracovníků v pomáhajících profesích do jejich vlastních rukou. Aby tento proces byl vůbec možný, je třeba, aby pomáhající pracovníci prošli kvalitní praktickou a teoretickou přípravou. Zde se dostáváme k výrazné a nezpochybnitelné roli vzdělávacích institucí, které by měly pracovníky vybavit dostatečnými znalostmi a dovednostmi, a zároveň zajistit bezpečné prostředí, ve kterém si studenti tyto získané dovednosti mohou poprvé ověřit a případně je dále rozvíjet. CARITAS VOŠs je v současnosti jedinou školou v České republice, která poskytuje ve spolupráci s Cyrilometodějskou teologickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci bakalářské vzdělání v oboru Mezinárodní sociální a humanitární práce. Propojení těchto dvou institucí umožňuje poskytovat studentům oboru jak kvalitní teoretickou přípravu, tak poměrně propracovanou přípravu praktickou, která se odehrává z větší části v zahraničí (délka cca od 3 do 5 měsíců). Jak jíž bylo zmíněno, tato práce navazuje na kvalitativní výzkum zaměřený na prožívání repatriace studenty výše zmíněného oboru. Během výzkumu byla identifikována řada problematických oblastí, které vyžadovaly určité hlubší propojení s teorií. Stejně tak se objevovaly strategie zvládání, které při exkursu do teoretické literatury dobře korelovaly s popisovanými metodami zvládání stresových situací a jsou tedy velmi vhodným materiálem, který by mohl být poskytován studentům nižších ročníků v rámci repatriační přípravy. Tato práce vzniká proto zejména jako určité rozšíření kvalitativního výzkumu, které má zjištěné údaje na základě teorie propojit s vhodnými opatřeními a doporučeními pro studenty na praxe vyjíždějící v budoucnu. Práce může být zároveň inspirací pro další teoretické i praktické práce, zabývající se problematikou repatriace v pomáhajících profesích. Na mnoha místech práce jsou identifikovány oblasti, v nichž je odborné literatury i empirických údajů velmi málo. Z výše zmíněných, zejména finančních důvodů je patrné, že výzkumy v tomto směru nebudou v centru pozornosti organizací pomáhající pracovníky vysílajících, proto se nabízí zejména zpracování tohoto tématu studenty vysokoškolských oborů, které připravují studenty na pomáhající profese s možným budoucím uplatněním v zahraničí. Dále je nutné zmínit, že veškerá doporučení, která jsou v této práci formulována jako vycházející ze zmíněného kvalitativního výzkumu, je třeba považovat pouze za orientační a jejich výčet není v žádném případě vyčerpávající. Veškeré strategie, které uváděli respondenti v kvalitativním výzkumu jako funkční, byly nejprve ověřeny 4
v literatuře, neboť data získaná z kvalitativního výzkumu nebyla kvantitativně proměřena. Repatriační proces je sám o sobě výrazně interindividuálně variabilní záležitostí, v případě kombinace s pomáhající praxí v zahraničí, která může nabývat podob od administrativní práce v kanceláři po participaci na ošetřování terminálně nemocných pacientů nebo odklízení následků přírodní katastrofy, jde o fenomén, který nebude nikdy možno dokonale teoreticky zmapovat, neboť každá generalizace vyloučí některé z možností případného průběhu tohoto procesu nebo strategií, které se jeví jako vhodné či přijatelné při jeho zvládání. Na druhou stranu je tato práce první svého druhu, která v rámci oboru Mezinárodní sociální a humanitární práce vzniká a jako taková přináší do procesu repatriace studentů, jeho obtížnosti a charakteru více světla i přes výše zmíněné obtíže. Současně je vhodným nástrojem ke zkvalitňování systému praxí na CARITAS VOŠs, ať již ze strany organizátorů, tj. přijetím nových opatření nebo mechanismů, nebo prostou cestou studia a reflexe ze strany studentů. Dalším přínosem je zmíněný aplikační potenciál – práce byla koncipována tak, aby dobře sloužila i případným dalším čtenářům, tj. pomáhajícím pracovníkům z praxe při sebepéči, nebo vysílajícím organizacím jako inspirativní materiál při revizi koncepcí péče o zaměstnance.
1.1 Cíl práce Hlavní konceptem, který se práce snaží zprostředkovat, je holistické nahlížení na proces odjezdu do zahraničí a návratu do domovské země, které nemá pro pomáhající pracovníky pouze negativní dopady, ale je současně výzvou k osobnostnímu a profesnímu růstu. Cílem práce je propojit teoretický koncept repatriačního šoku s realitou výkonu pomáhající profese, popsat specifika a možné metody zvládání repatriačního šoku v pomáhajících profesích se zaměřením na zahraniční praxe studentů oboru Mezinárodní sociální a humanitární práce CARITAS VOŠs a jejich návrat do České republiky; v návaznosti na výzkum probíhající v rámci bakalářské práce autorky navrhnout opatření a postupy, které by vedly k minimalizaci či dobrému zvládnutí obráceného kulturního šoku a současně vedly k uvědomění a podpoře osobnostního a profesního růstu. Jedním z výstupů práce je také navrhovaný obsah informačního materiálu pro studenty a jejich blízké (příloha 1 a 2). Celá práce je koncipována tak, aby i informace obsažené v teoretické části byly prakticky využitelné pro osoby v pomáhajících profesích připravujících se nebo už 5
pravidelně zažívající přesuny mezi jednotlivými zeměmi. Práce jako celek může být proto pojata jako informační materiál. Nutně proto dochází k určité redukci použitých teorií a teoretických konceptů na jejich výstupy aplikačního charakteru, která je však nutná pro přehlednost a cílení této práce.
1.2 Motivace Hlavním motivačním faktorem pro tuto práci je zážitek vlastní repatriace a nedostatek relevantních a přehledně zpracovaných informací, které by celý proces usnadnily, zarámovaly a umožnily z celého prožitku vytěžit co nejvíce ve směru profesního a osobnostního růstu. Při zpracovávání bakalářské práce na téma „Repatriační šok u studentů oboru MESOHUP“ vyšlo najevo, že tento můj pocit není ojedinělý a že pocity určité bezmoci a ztracenosti prožívá řada dalších studentů oboru Sociální a humanitární práce. Téma repatriace a s ním propojeného zažívaného stresu se ukázalo být jako velice nosné a osobně jsem cítila potřebu lépe propojit výsledky výzkumu v bakalářské práci jak s teorií, tak s postupy a technikami, které mohou repatriaci usnadnit a výrazně přispět k osobnímu a profesnímu růstu budoucích i stávajících pracovníků v pomáhajících profesích, procházejících častými přesuny mezi různými kulturami. Vzhledem ke skutečnosti, že schopnost dobře zvládat časté přesuny mezi kulturními prostředími by měla být jednou ze základních dovedností humanitárního pracovníka, je problematika repatriačního šoku jednou ze zásadních oblastí, které by měly tvořit základní strukturu vzdělávacích programů i přípravných setkání před odjezdem do zahraničí a stejně tak při návratu. Dalším argumentem, podporujícím toto tvrzení je dlouhodobý trend ve směru zeštíhlování personálních rozpočtů organizací pracujících v humanitární a rozvojové sféře. Zodpovědnost za psychosociální prospívání pomáhajících pracovníků se přesouvá výrazně do jejich vlastních rukou a je proto naprostou nezbytností, aby na tuto situaci byli připraveni a dostatečně vybaveni.
1.3 Struktura práce Práce je rozdělena na teoretickou a aplikovanou část. V části teoretické jsou stručně shrnuty teoretické koncepty významné pro tuto práci. Výběr těchto teorií byl přímo vázán na cíl a účel práce, tj. specifika repatriace v pomáhajících profesích a 6
metody zvládání. Jako zásadní proto byly identifikovány následující oblasti: specifika pomáhající praxe v zahraničí, obecná teorie repatriačního šoku a mechanismy stresu se zaměřením na jeho zvládání. Aplikovaná část je uvedena závěry z kvalitativního výzkumu s názvem „Repatriační šok u studentů oboru MESOHUP po návratu ze zahraničních praxí“. V návaznosti na výsledky tohoto výzkumu, zejména na oblasti, které respondenti považovali za problémové, byla vytvořena struktura popisující možnosti vyrovnávání se s těmito situacemi. Konkrétně jde zejména o využití již dostupných mechanismů, poskytovaných školou, využívání sociální opory a základy budování celkové resilience. Jedním z důležitých výstupů práce jsou také obecná doporučení pro studenty oboru MESOHUP na CARITAS VOŠs (příloha 1) a navrhované informace a doporučení pro blízké těchto studentů (příloha 2).
7
2 Teoretická část Teoretická část je tvořena třemi propojenými tematickými celky – specifiky pomáhajících profesí v zahraničním kontextu, teorií repatriačního šoku a základní teorií stresu a jeho mechanismů. V závěru je velmi stručně uveden popis charakteru studijního oboru SOHUP, který je určen zejména široké veřejnosti mimo CARITAS VOŠs. Text byl koncipován tak, aby vystupovaly vztahy, které mezi těmito oblastmi existují. Kapitola 2.2 Repatriační šok (s. 14 -16) byla převzata z bakalářské práce autorky. Důvodem je zejména skutečnost, že stručně shrnuje teoretické koncepty, na jejichž základě byl vystavěn kvalitativní výzkum zaměřený na repatriaci studentů CARITAS VOŠs, který je jedním z důležitých východisek této práce. Veškeré informace byly vybrány tak, aby byly pomáhajícím pracovníkům zdrojem pro sebereflexi a zároveň teoreticky podporovaly doporučení formulovaná v aplikované části a v přílohách.
2.1 Specifika pomáhajících profesí v zahraničním kontextu Pomáhající profese definuje Smékal (2011, s. 5) jako „takové profese, jejichž cílem a náplní je poskytování pomoci jiným lidem, kteří tuto pomoc zpravidla vyžadují, či potřebují“. Z toho hlediska lze mezi pomáhající profese v širším pojetí zahrnout kromě
zdravotnického
personálu,
mezinárodních
sociálních
a
humanitárních
pracovníků, také pedagogy, příslušníky policejních a hasičských sborů či psychology a kněží. Ve velmi širokém pojetí pak může jít i o příslušníky ozbrojených složek, vyjíždějící do zahraničí v rámci humanitárních misí. Pro účely této práce, která se zabývá repatriačním šokem u pomáhajících profesí, jejichž profilací je práce v zahraničí (kontext rozvojových zemí, či oblastí zasažených humanitárními katastrofami) střídaná s nepravidelnými pobyty v domovské zemi (ať už se jedná o trávení dovolené, či přesuny mezi jednotlivými pracovními pozicemi), jsou cílovými skupinami zejména sociální pracovníci a manažeři v rozvojové sféře, humanitární pracovníci a zdravotnický personál pravidelně vyjíždějící do rozvojových zemí. Jak píše Kopřiva, (2000, s. 14) pomáhající povolání má zvláštní nároky, které vyplývají zejména z lidského vztahu k příjemcům pomoci, jako podstatného prvku, který je utváří. Zároveň popisuje i skutečnost, která vyplynula i z kvalitativního 8
výzkumu autorky této práce: v pomáhajících profesích se profesní a osobní život slévá do jednoho. „Pomáhající profese patří k těm, které mohou nadchnout, které jsou s to angažovat člověk celého. Jsou jednou z možností, jak se vyhnout rozštěpení života na dvě části, kdy jedná část – práce – je pouze nezbytnou obětí pro umožnění skutečného života, jenž začíná po pracovní době“ (Kopřiva, 2000, s. 17). Skutečnost, že předešlé tvrzení nelze v důsledku považovat za pouze pozitivní, neboť může způsobovat i určité problémy v kontaktu se sociálním okolím je diskutováno v kapitole 2.1.3 Altruistická identita. Pracovníci v pomáhajících profesích působící v mezinárodním kontextu jsou často vystaveni rychlým a ze strany zaměstnavatelů nedostatečně ošetřeným přesunům mezi jednotlivými kulturami střídanými krátkými obdobími v domovské zemi. Jak píše Roth (2007, s. 4) „pro pomáhající pracovníky v zahraničí není neobvyklé, že jsou nuceni se přemisťovat z jedné země do další v rámci několika dnů. Nabízený briefing je výrazně limitován a svou psychickou situaci musí pracovníci řešit již v rámci nového kontextu.“ Důraz, který je kladen na odpovědnost pracovníka za vlastní psychosociální prospívání, je tedy velký. Za jedno z dalších a pro prožívání repatriačního šoku důležitých specifik pomáhajících profesí mohou být považovány sdílené hodnoty. Samozřejmě, ani v této oblasti nelze plně generalizovat, přesto lze uvést, že v evropském prostoru lze za sdílené hodnoty považovat zásady vycházející z lidskoprávního přístupu, nejzásadnějších lidskoprávních dokumentů, jako je Všeobecná deklarace lidských práv (1948) a doplňující Pakty (1966) přijaté OSN; pro humanitární pracovníky hodnoty zakotvené v Humanitární chartě (princip humanity – všichni lidé jsou si rovni v důstojnosti a právech, humanitární imperativ). Dalšími hodnotami, vyplývajícími z Etického kodexu humanitárních pracovníků ČR jsou pak mezi jinými respekt k jedinečnosti každého člověka, právo na sebeurčení a další. Dalším spojujícím faktorem může být motivace k výkonu pomáhající profese, která je diskutována v následujících kapitolách. Jedním z negativním rozměrů profese jsou pak bezpochyby psychická rizika, která jsou s jejím výkonem spjata.
9
2.1.1
Psychická rizika Aktivní participace v rámci pomáhající profese přináší řadu osobních psychických
rizik. Tato rizika jsou uváděna zejména proto, že jsou jedním ze specifik pomáhajících profesích, které může výrazně ovlivnit prožívání repatriačního šoku cestou kombinace těchto obtíží s procesem návratu do domovské země. Velmi volně lze tato rizika dělit na dvě oblasti: -
motivace
pracovat
v pomáhající
profesi
je
následkem
nevhodných
copingových mechanismů, vyplývajících z nezpracovaných rysů vlastní osobnosti (tzv. syndrom pomáhajícího) a s ní spojené psychické obtíže -
zvýšená míra stresu spojená s výkonem pomáhající profese, která může vést k syndromu vyhoření a dalším psychickým problémům
Jak píše Schmidbauer (2000, s. 21), „syndrom pomáhajících je spojením charakteristických osobnostních rysů, jež dělají ze sociální pomoci na účet osobního vývoje strnulou životní formu. Základní problematikou člověka se syndromem pomáhajícího je sociální fasáda orientovaná na vysoký, strnulý ideál já. Její fungování je přitom střeženo kritickým, zlým Nadjá.“ Dalšími problematickými projevy, spojenými s touto identitou pomáhajícího je vyhýbání se vzájemnosti a intimitě ve vztazích, nedostatečné schopnosti projevit splnitelná přání a jejich hromadění nebo výčitky směrem k sociálnímu okolí za nedostatečné ocenění práce pomáhajícího. Problémy mohou vyústit až v nepřímá
vyjádření
prostřednictvím závislosti,
psychosomatického onemocnění, či dokonce sebevraždy (Schmidbauer, 2000, s. 22). Zvýšená míra stresu v pomáhajících profesích je u pracovníků působících v rozvojových zemích umocněna nejen jiným kulturním prostředím, ale také situací, na kterou v rámci své profese reagují. Pracovníci v rozvojových zemích jsou často vystaveni stresovým faktorům, které v zásadě nelze ovlivnit, jako jsou změna podnebí, nevyhovující pracovní podmínky, zhoršená hygiena, vnímání vysoké sociální potřebnosti jedinců zasažených katastrofou, dlouhodobá pracovní zátěž či riziko fyzické újmy. Jako další stresory u humanitárních pracovníků uvádí ve své studii Cardozo a kol. (2000, s. 2) také obavu z nestability pracovního místa, omezené možnosti kariérního růstu nebo nízké mzdy. Ve stejné studii kolektiv autorů dochází k závěru, že u humanitárních pracovníků existuje zvýšené riziko výskytu deprese a syndromu vyhoření (zejména z emočního vyčerpání) a toto riziko se nesnižuje až po dobu 3 – 6 měsíců po návratu z mise (Carodozo a kol., 2000, s. 11), což nevyhnutelně znamená, že tito 10
pracovníci procházejí náročným obdobím repatriace ve stavu výrazně snížené psychické odolnosti. U zkoumaných subjektů se projevily také příznaky depersonalizace, které vymizely v průměru do jednoho měsíce od ukončení mise. Extrémní pracovní podmínky humanitárních pracovníků mohou vést až k posttraumatické stresové poruše (PTSD). Špok, Kohoutek a Čermák (2009, s. 23) definují tuto poruchu jako déletrvající reakci na významně traumatizující událost. Uvádějí také dvě typické skupiny příznaků – intruzi (tendenci znovuprožívat událost formou živých vzpomínek, obrazů nebo snů) a symptomy zahrnující tendenci k popření a vyhýbání se situacím, které stresovou událost připomínají. Další problémy, které se k PTSD mohou vázat (trpí jimi přibližně 75% pacientů) jsou úzkostné poruchy, deprese, sebevražedné sklony, partnerské problémy, sexuální poruchy, alkoholismus, zneužívání návykových látek, kardiovaskulární onemocnění, a celkové zdravotní obtíže, které jsou následkem somatizace psychického trauma (Hausmann podle Kohoutek a Čermák, 2009, s. 27). Důležitým závěrem je také výstup ze studie provedené na zdravotnickém personálu vojenských misí McLeanové a kol. Závěr přinesl nejen očekávaný výsledek potvrzující pozitivní korelaci mezi mírou zažívaného distresu během mise a pravděpodobnosti výskytu posttraumatické stresové poruchy, ale zároveň potvrdil hypotézu existence pozitivní korelace mezi mírou prožívaného distresu a vnímaného posttraumatického růstu (McLean a kol., 2013, s. 65). Téma osobnostního a profesního růstu, které je důležitým rozměrem této práce, je dále diskutováno v kapitole 2.3.3 Stres a osobnostní růst. Psychická rizika jsou v řadě případů přímo propojena s motivací, která k výkonu pomáhající profese pracovníky vedla. 2.1.2
Motivace k výkonu pomáhající profese Říčan (2010, s. 96) definuje motivaci jako soubor motivů, kde motiv je pojímán
jako faktor, uvádějící psychickou sílu do pohybu. Motivace je jedním ze zásadních psychických procesů, usměrňujících chování. Pokud je motivace dostatečně silná, může být jedním z prvků, které lze využít k překonání obtížných životních situací, což potvrzuje i Plháková (2003, s. 319), která píše, že síla motivu ovlivňuje intenzitu a kvalitu chování. Intenzivní pohnutky tak někdy mohou zcela ovládnout lidské chování.
11
Jak píše Němec (2009, s. 19), „motivace osob, které mají zájem účastnit se zahraniční mise, jsou různé. Odborníci se však shodují na tom, že motivace je jedním z klíčových faktorů úspěšnosti výběru pracovníků na mise. Počáteční motivace totiž hraje zásadní roli nejen v přístupu k přípravě, ale zejména pak ve schopnosti odolávat náročným, až extrémním podmínkám.“ Z výše zmíněných citací vyplývá, že celkové prospívání pracovníka v pomáhající profesi ovlivňuje nejen intenzita jeho motivace, ale současně také její kvalita, tj. povaha. V rámci repatriace, kterou pracovník z větší míry prochází sám, jde již o dozvuky procesu naplnění určitého druhu motivace. Ačkoliv nelze plně generalizovat a stanovit přesnou dělící linii, odborníci se shodují, že existují vhodnější a méně vhodné druhy motivace ve vztahu k pracovní výkonnosti a zároveň schopnosti zvládat náročné situace jako je například repatriační proces. Katarina Kruhojna (podle Němec, 2009, s. 21) rozděluje vhodnost motivace humanitárních pracovníků na nebezpečné, nevhodné a vhodné. Nebezpečnými motivacemi jsou zejména hrdinství a idealismus. Pracovník s hrdinskou orientací je nebezpečný nejen sobě, ale i ostatním kolegům na misi. Idealistický pracovník bude s největší pravděpodobností během mise prožívat silné zklamání, které může vyústit v syndrom vyhoření nebo dokonce předčasný odjezd. Z hlediska repatriace existuje riziko, že obě skupiny pracovníků budou obtížně zpracovávat nesoulad svých cílů a skutečně odvedené práce na misi. Také během procesu repatriace studentů oboru MESOHUP se jednou z výrazně problematických situací ukázalo být zhodnocení vlastního působení a to zejména pokud existoval nesoulad mezi očekáváním a skutečností (Chladová, 2014, s. 34). Nevhodnými motivacemi jsou únik, finanční motivy a spasení světa. Z hlediska zvládání procesu repatriace je zejména únik před problematickou situací v domovské zemi (ekonomickou, sociální) velmi nevhodný. Po návratu se přirozené obtíže provázející repatriaci budou kombinovat s odkládanými problémy, což může vyústit v celkové psychosociální neprospívání jedince. Na druhou stranu velmi vhodnými motivacemi jsou podle Kruhojné chuť poznávat a učit se nové věci, touha po práci s viditelnými výsledky, budování profesionální kariéry, touha být součástí nějaké komunity, chuť spolupracovat s jinými kulturami nebo snaha pracovat profesionálně. Zmíněné kategorie a příklady motivací nejsou vyčerpávající a bohužel je také nejde vztáhnout na všechny pomáhající profese. Například motivace profesionální práce 12
a kariérního růstu může být velmi diskutabilní pro zdravotnický personál, který v rozvojových zemích působí často v provizorních podmínkách. Uvedená kategorizace je proto zejména ilustrací principu, který je vhodné naplňovat: motivace by do co nejvyšší možné míry měla odpovídat reálným možnostem skutečného působení v zahraničí a zároveň směřovat spíše altruisticky. Ve výzkumu, provedeném Rothem (2007, s. 4), bylo 44 pracovníků v rozvojové a humanitární sféře dotazováno kromě jiného na svou motivaci. Nejčastěji zmiňovanými důvody byly: zájem o zajímavou práci plnou výzev, nespokojenost s minulou prací, kterou popisovali jako „pouze o penězích“ a touha pracovat na smysluplnějších záležitostech, které jsou za hranici pomáhání jednotlivců. Zároveň uváděli, že právě tato motivace jim pomáhá překonat období frustrace. Pracovníci rozvojového sektoru současně zmiňovali, že jejich cílem je vymizení jejich vlastní profese. Důležitým prvkem, který motivaci pozvedá na úroveň nástroje vhodného k práci nejen s procesem repatriace, je její uvědomění a důkladná revize, ke které nemůže dojít bez aktivního sebepoznávání. Pokud však pomáhající pracovník svou motivaci dostatečně reflektuje a reviduje, může být opravdu jakýmsi zdrojem energie, který výrazně napomáhá usnadnění nejen repatriačního období. Ač by se mohlo zdát, že jako jeden ze základních motivačních faktorů vypadává u popisu dle Kruhojné altruismus, odborníci jsou v diskuzi na toto téma v zásadě velmi opatrní. Tato nevyhraněnost je způsobena zejména řadou různých náhledů na povahu altruismu, které jsou zmíněny v následující kapitole. 2.1.3
Altruistická identita Plháková (2003, s. 351) definuje altruismus jako „chování, které vede ke zvýšení
bezpečí, zdraví či spokojenosti někoho jiného, a to za cenu určitých osobních nákladů či ztrát, někdy dokonce za cenu obětování vlastního života.“ V této oblasti je nutno upozornit, že názory odborníku na existenci čistého altruismu se výrazně liší. K výše zmíněné definici lze kontrastně dodat hlediska sociobiologie, či evoluční psychologie, které pojímají altruismus jako podmíněný egoistickým zájmem o přetrvání vlastních genů. Jak píše Lečbych (2003, s. 4) „z evolučního úhlu pohledu nelze nahlížet na altruismus jako na nezištný, neprospěchářský ani nesobecký. Evoluční perspektiva rozbíjí dualismus altruismu a egoismu a poukazuje, že se tyto dva pojmy nejenže 13
nevylučují, ale dokonce vzájemně podmiňují. Velmi zjednodušeně řečeno: jsme altruisty do takové míry, která maximalizuje přežití našich genů v našem těle či v tělech našich příbuzných.“ Nehledě na podmíněnost altruistického chování, práce v pomáhajících profesích je s touto formou identity určitým způsobem spojena. Jak píše Smith (podle Mc Cormacové 2010, s. 251), altruismus je vlastní mnoha jedincům, jejichž profesní volba směřuje k pomoci druhým za cenu vlastního rizika. McCormacová (2010, s. 101) identifikovala altruistickou identitu jako výrazné zastřešující téma své kvalitativní studie všeobecného psychického prospívání humanitárního pracovníka, působícího v oboru po více než 35 let. Tato studie je velmi přínosnou zejména pro zachycení procesu, kterým je tato identita udržována či narušování po návratu ze zahraniční mise. Výsledky studie zároveň korelují s výsledky z kvalitativního výzkumu provedeného na souboru studentů oboru MESOHUP (Chladová, 2014). Pro udržení altruistické identity a zároveň dobré psychické prospívání je po návratu vyžadována empatická validace ze strany sociálního okolí (tj. porozumění sociálního okolí, shoda v hodnotové orientaci, potvrzení smyslu zahraniční mise), usnadňující reintegraci a přijetí vlastního působení na zahraniční misi (tj. zhodnocení, přijetí vlastní role v systému). Altruistickou identitu a všeobecné psychické prospívání naopak narušuje slabá zpětná vazba od sociálního okolí, obecné nepřijetí či nedostatek empatie, tj. slabá validace a pocity viny vyplývající z nepřijetí vlastní role v rámci zahraniční mise (McCormac, 2012, s. 101). Existence specifické identity byla také jedním z výstupů výzkumu provedeném u studentů oboru MESOHUP. K této identitě bylo zároveň napojeno riziko ohrožení sociálního fungování studentů – altruistická identita nebyla validována ze strany sociálního okolí, což vyvolávalo problémy zejména v rodinných a partnerských vztazích (Chladová, 2014, s. 44). Stejně jako ve zmíněné studii McCormacové, studenti oboru MESOHUP při pocitu nepřijetí a neporozumění ze strany blízkých vyhledávali kontakt s profesními kolegy či studenty s podobnou zkušeností (Chladová, 2014, s. 40). Oblast identity a změn identity u pomáhajících pracovníků je jednou z oblastí, která zůstává po odborné stránce téměř nedotknutou, i když vystupuje z řady studií jako výrazný prvek určitým způsobem vstupujícím jak do procesu přizpůsobení v zahraničí, tak do procesu repatriace.
14
2.2 Repatriační šok1 Následující kapitola se velmi stručně zabývá podstatou repatriačního šoku, jeho projevy a determinanty. Zároveň přibližuje náhled repatriačního šoku, se kterým pracoval výzkum repatriace studentů CARITAS VOŠ. Reverzní kulturní šok (někdy zmiňován jako „repatriační šok“, „ponávratový syndrom“ nebo „šok z vlastní kultury“) je definován jako „dočasné psychické obtíže v počáteční fázi procesu přizpůsobení, které prožívají jedinci navrátivší se domů po určité době strávené v zahraničí“ (Uehara, rok, podle Thompson a Christofi, 2007, s. 53). Počátky studia reverzního kulturního šoku byly přirozeně spjaty s definováním šoku kulturního. Prvotní koncepty lze připsat Lysgaardovi (1955), Obergovi (1960) a Johnovi a Jeanne Gullahornovým (1963). Jak píší Gullahornovi, hlavním rozdílem mezi reverzním kulturním šokem a kulturním šokem je v očekávání jedince. Mnoho z dotázaných očekávalo, že se vrací do domácího prostředí, které je nezměněné a vítající, zatímco prožívaná realita byla drasticky odlišná. Martin (1984, podle Thompsona, 2007, s. 54), který se zabývá ponávratovým syndromem především u studentů, přidává ke specifickým rysům reverzního kulturního šoku další dva rozměry. Prvním z nich je skutečnost, že studenti se se zážitkem života v odlišné kultuře musí vyrovnat v období, kdy teprve formulují své životní názory, hodnoty a přesvědčení. Pokud se tento proces děje částečně v jiné kultuře, může při návratu dojít ke zjištění, že nově formulované životní perspektivy nejsou v souladu s kulturou domácí. Druhým specifikem je neuvědomění si osobnostních změn, které se v jedinci odehrály během pobytu v zahraničí. Většina z těchto posunů v osobnostním a hodnotovém nastavení se projeví až při prvním setkání s domovskou kulturou. Projevy tohoto posunu jsou zpracovány v následující kapitole. 2.2.1
Projevy reverzního kulturního šoku Ač je možno projevy reverzního kulturního šoku najít u mnoha autorů, pro účely
této studie se velmi dobře hodí popis Moiry McCreesh, členky rady The Northern Territory Council of Social Service, protože vychází přímo ze studií provedených u pracovníků v pomáhajících profesích. 1
Kapitola 3.2 byla převzata z bakalářské práce autorky (Chladová, 2014).
15
„Po prvních pár dnech euforie po návratu domů mnoho pomáhajících pracovníků zažívá pocity ztráty, žalu a izolace. Mohou pociťovat také neporozumění a nezájem ze strany blízkých, což způsobuje frustraci ze skutečnosti, že nelze sdílet prožité zkušenosti nebo pocity ztráty v jejich plném rozsahu“ (McCreesh, 2003). Dalšími významnými motivy v prožívání ponávratového období je změna náhledu na domovskou kulturu a větší kritičnost k hodnotám blízkých lidí; pokud se jedinec vrací z výrazně stresové situace, může také zažívat pocity viny za opuštění kolektivu v místě a ponechání kolegů či dalších lidí svému osudu (McCreesh, 2003). Dalšími symptomy, popsanými mnoha autory jsou mimo jiné sociální odtažitost, pocity bezmoci, dezorientace, agresivita, zlost, deprese, úzkost, pocity zmatení a nejistoty, v extrémních případech dokonce kompulzivní strach z určitých podnětů (kol. autorů podle Gaw, 2000, s. 84). Reverznímu kulturnímu šoku byla věnována i celá řada kvalitativních studií, s více či méně průkaznými výsledky, které spojují dočasný život zahraničí s více či méně závažnými psychickými fenomény. Vybrané z nich jsou zmíněny v tabulce č. 2 (podle Gaw, 2000 s. 87-88). Tab. č. 1 – Vybrané kvalitativní studie zaměřené na repatriační šok Autor
Výstup studie U studentů, kteří během studia vyjeli do
Sahin (1990)
zahraničí se klinická deprese vyskytovala u počtu studentů o 7% vyššího než v kontrolní skupině. Výstupem ze studie bylo potvrzení pozitivní
Rogers & Ward (1993)
korelace mezi problematickým prožíváním ponávratové fáze, depresí (r = 0,37) a úzkostí (r = 0,58). Výstupem ze studie byla výrazně negativní
Seiter & Waddel (1989)
korelace mezi reverzním kulturním šokem a spokojeností ve vztazích (r = - 0,42)
I řada kvalitativních studií přinesla zásadní data. Například studie Pedersena a Gamy (1987) identifikovala u jedinců, kteří se navrátili ze zahraničí problematické konflikty hodnot ve vztahu k sociálním skupinám, jedincům i v rámci profesních rolí; Martin (1986) zaznamenal výrazné změny ve vnímání kvality vztahů mezi přáteli a 16
rodinou expatriatů a Kidder (1992) popsal dilema japonských studentů, zda zachovat nové aspekty osobnosti, které byly získány v zahraničí, šlo jak o změny na fyzické úrovni, tak o chování, prostředky komunikace apod. (podle Gaw, 2000, s. 77 – 78). Zmíněné studie zároveň přinesly určitou orientace ve faktorech, které mohou působit jako determinanty prožívání repatriace. 2.2.2
Determinanty prožívání repatriace Jak lze snadno pozorovat empiricky a ověřit také v literatuře, prožívání repatriace
je výrazně variabilní. Zatímco někteří jedinci po návratu zaregistrují pouze několik málo dopadů, pokud vůbec nějaké, jiní se s ponávratovou situací vyrovnávají po několik měsíců nebo i déle (Adler, 1981, Carlisle-Frank, 1992, podle Gaw, 2000, s. 84). Vzhledem ke komplexnosti prožívání návratu ze zahraničí a množství faktorů, které ho přímo či nepřímo ovlivňují, bohužel nebude nikdy možno popsat všechny determinanty. Některé z nich se však jeví jako poměrně významné. Například Gullahornovi ve své studii uvádějí, že proces návratu do domovské země byl snazší pro jedince zkušenější a starší (Gullahorn and Gullahorn, 1963, s. 39). Jedním z jasných determinantů prožívání kulturního šoku je tedy věk a předchozí životní zkušenosti. Na výsledek výzkumu, který provedl Sahin (1990, s. 172) u studentů různého věku, kteří se vraceli ze zahraničí, lze dobře ilustrovat proměnlivost, dynamiku a propojenost determinantů prožívání kulturní změny. Zatímco na úrovni základní školy zvládly přizpůsobení po návratu v oblasti akademických úspěchů výrazně lépe dívky než chlapci, na úrovni střední školy byl trend opačný. U studentů vysokých škol nebyl zaznamenán rozdíl mezi pohlavími. Tato skutečnost může být ovlivněna odlišným psychickým stárnutím obou pohlaví, tak jak ho popisují odborníci ve vývojové psychologii. Dalšími determinanty mohou být národnost, gender; situační faktory jako charakter návratu, přípravné kurzy, fyzické zdraví, charakter práce v zahraničí, sociální interakce v zahraničí i doma; osobnostní faktory jako sociabilita, tolerance, temperament apod. (Church, 1982, podle Sahin 1990, s. 172). Důležitými proměnnými, se kterými pracoval Sahin ve své studii byly také kvalita zahraničního zážitku (na škále pozitivní – negativní zkušenost), úroveň kulturní odlišnosti mezi oběma zeměmi,
17
úroveň osobnostní změny jedince, délka pobytu, osobnost jedince, počet předchozích zkušeností v zahraničí, přístup přátel a rodiny po návratu a další. Jak píše Sahin (1990, s. 166), uvažování o ponávratovém syndromu jako izolovaném fenoménu je zavádějící. Návrat je z této perspektivy pouze pokračování zkušenosti získané při dočasném přesunu do zahraničí. Reverzní kulturní šok tedy není izolovaným fenoménem, jde pouze o část cyklu výjezd - návrat, který se u jedinců v pomáhajících profesích pravidelně opakuje. Jako takový může být nahlížen jako pravidelná období zvýšené stresové zátěže. Zvládání stresu a znalost jeho mechanismů je proto jedním ze základních stavebních kamenů sebepéče pomáhajícího pracovníka.
2.3 Stres a jeho mechanismy Kapitola 2.3 Stres a jeho mechanismy uvádí do problematiky stresu, lidských reakcí na zvýšenou stresovou zátěž a základních vyrovnávacích strategií. Tato část zároveň zprostředkovává důležité paradigma, které se objevuje ve výzkumu stresu v posledních letech – je to člověk sám, který svým přístupem určuje, jaké dopady na jeho celkové prospívání stres bude mít. „Různé studie ukázaly, že pro zaměstnané osoby je největším stresorem právě jejich zaměstnání. V některých profesích, zejména v pomáhajících, sociální práci nevyjímaje, je úroveň stresu výrazně vyšší, ve skutečnosti je stres v těchto profesích vnímán jako přirozený, endemický – jde o riziko povolání“ (Thompson, Murphy, Stradling, 1994, s. 9). Torrington definuje stres jako vnější požadavek na naši fyzickou nebo psychickou energii. Pokud je tento požadavek považován za nepřiměřený, je vnímán jako stresující a může vést k dalším fyziologickým problémům (podle Thompson, Murphy, M., Stradling, 1994, s. 1). Konstrukt stresu je spojován se jménem Hans Selye, stejně jako rozlišení mezi eustresem a distresem. Selye definoval stres jako následnou reakci na stresor, vnější sílu ovlivňující jedince. Různí autoři však používají stejnou terminologii s menším či většími odchylkami (Fevre, Matheny, Kolt, 2003, s. 728) Společným názorem různých autorů na rozlišení eustresu (někdy nazývaného jako „dobrý stres“) od distresu je ten, že eustres je primárně vnímán subjektem, který ho prožívá, jako pozitivní, zatímco distres je vnímán negativně (Fevre, Matheny, Kolt, 2003, s. 728). Je to tedy jedinec, stres prožívající, který sám rozhoduje o tom, zda jde o
18
stres zjednodušeně dobrý, odpovídající situaci nebo špatný a těžko únosný. Důsledkem je tedy výrazná variabilita v hodnocení míry stresovosti situací. Zásadní přínos k výzkumu v oboru přinesla nedávná longitudinální studie Kellerové a kol., jejímž závěrem bylo zjištění, že se závažnými zdravotními problémy pozitivně koreluje vnímaná vysoká míra zažívaného stresu a zároveň přesvědčení, že stres negativně ovlivňuje zdraví (Keller a kol, 2012, s. 677). Toto zjištění přináší poměrně revoluční změnu do oblasti vyrovnávání se stresem, kdy se od vyhýbání se stresorům a léčení stresu dostáváme k možnosti celkovému přehodnocení náhledu na stres a jeho důsledky a převzetí zodpovědnosti za vlastní mentální prospívání navzdory vnějším okolnostem. V důsledku této změny náhledu může dojít k výrazné změně v psychických i fyziologických reakcích na stres. 2.3.1
Psychické a fyziologické reakce na stres Stres je obecně vnímán jako velmi negativní pocit, účelem stresové reakce je
urychlené vyřešení či změna ohrožující situace, ve které se jedinec nachází. Přirozené reakce, které jsou odpovědí na stresovou situaci, lze rozdělit na psychické (zejména emoční) a fyziologické (vrozené pohotovostní reakce). Podle Atkinsonové (Atkinson a kol., 2003, s. 494 – 496) jsou běžnými emočními reakcemi na stres úzkost (kam může spadat i PTSD), vztek, agrese, apatie a deprese. Agrese, která je vyvolána frustrací z nenaplnění potřeb může být směřována jak k objektu, který frustraci zapříčinil, tak i k širokému sociálnímu okolí a to zejména v případě, kdy agrese směřující k příčinnému objektu je neuskutečnitelná nebo neefektivní. Kromě těchto emočních reakcí uvádí Atkinsonová také další následek stresu v psychické oblasti, kterým je oslabení kognitivních funkcí. Oslabení kognitivních funkcí se projevuje zejména potížemi se soustředěním, logickým uspořádáváním myšlenek a celkově výrazně sníženým psychickým výkonem ve složitých úkolech. Důvodem je skutečnost, že vysoká emoční aktivace může narušovat zpracovávání informací, oslabení však může být způsobeno také vtíravými rušivými myšlenkami spojenými se stresorem. I zde se nabízí propojení s výsledky kvalitativního výzkumu u studentů oboru MESOHUP. Po návratu ze zahraničních praxí čekalo studenty období zpracovávání závěrečných prací a vyřizování administrativních požadavků. Ač v žádném případě nešlo o nadstandardně složité úkoly, respondenti o těchto požadavcích mluvili jako o 19
přemrštěných, jen obtížně zvládnutelných a výrazně stresujících (Chladová, 2014, s. 46). Vnímaná nezvladatelnost zde byla způsobena patrně oslabením kognitivních funkcí stresem z repatriace v kombinaci se zmíněnými požadavky. Fyziologické reakce jsou vrozeným řetězcem reakcí na stresovou událost. Výrazným determinantem spojeným s těmito reakcemi je čas, za který je jedinec schopen stresovou situaci vyřešit nebo z ní vystoupit. V závislosti na tomto čase jsou fyziologické reakce buď krátkodobé, nebo dlouhodobé, doprovázené řadou vnitřních reakcí (Atkinson a kol. 2003, s. 497). Během stresu se tělo připravuje na zvládnutí nouzové situace. Fyziologické reakce provázející stresovou událost jsou zejména zvýšení tělesného metabolismu (tepová frekvence, krevní tlak, dechová frekvence), zvýšení svalového napětí, snížení činností, které nejsou v danou situaci nezbytné (např. trávení) a další přidružené fyzické reakce (Atkinson, 2003, s. 498). V daném kontextu nelze nezmínit Selyeův koncept obecného adaptačního syndromu (GAS – general adaptation syndrome). GAS nastává ve chvíli selhání běžných systémů udržujících homeostázu organismu. Jde o reakci generalizovanou, zahrnující různé systémy. GAS má tři stadia (podle Čáp, Dytrych, 1967, s. 13): 1. poplachová reakce – zahrnuje fázi šoku, vyznačující se sníženou rezistencí organismu 2. stadium resistence – adaptace organismu k stresové situaci je optimální 3. stadium vyčerpání – hroutí se přizpůsobivé reakce Průběh GAS zachycuje následující graf závislosti resistence (tj. odolnosti vůči stresu) na průběhu obecného adaptačního syndromu v čase. Graf č. 1 – GAS2
2
Převzato z http://www.cetuesday.com/symptoms-of-workplace-harassment/
20
Jak píší Čáp a Dytrych (1967, s. 13), „reakce může probíhat bez stadia rezistence nebo naopak se může toto stadium prodloužit, a to zejména podle síly a trvání stresové situace. Je také možné adaptovat organismus ke stresu systematickým působením slabšími stresory a jejich postupným zesilováním.“ Uvědomění si průběhu stresové reakce je důležité zejména ve spojení s možností lépe stresu odolávat předvídáním vlastní reakce a docházet k větší schopnosti resistence praktickým nácvikem a zároveň přijetím skutečnosti, že psychické kapacity člověka nejsou nevyčerpatelné a proto dlouhodobé setrvávání pod psychickým tlakem nutně vyústí v celkové psychické vyčerpání. „Pokusy přizpůsobit se trvalé přítomnosti stresoru mohou člověka natolik vyčerpat, že se stane méně odolným vůči nemoci“ (Atkinson a kol., 2003, s. 499), což je způsobeno zejména chronickým stavem nabuzení, který není dlouhodobě zdraví prospěšný (Atkinson a kol., 2003, s. 498). Přizpůsobení se stresorům může nabývat různou podobu v závislosti na jedinci i prožívané situaci. Základní vyrovnávací strategie jsou diskutovány v následující kapitole. 2.3.2
Vyrovnávací strategie Jak píše Vágnerová, obecná míra odolnosti vůči zátěžovým situacím bývá
označována jako frustrační tolerance, v zahraniční novější literatuře se ale setkáváme zejména s termíny hardiness (volně přeloženo jako nezdolnost; lze ho chápat jako vyjádření stupně odolnosti) a resilience, který vyjadřuje schopnost odolávat stresu v průběhu času (2004, s. 54). Dohromady jde o protektivní faktory, jejichž účelem je ochrana lidské psychicky před duševní nerovnováhou. Determinanty podmiňující resilienci jedince jsou velmi širokou kategorií a závisí na přístupu, který k problematice zvolíme. Bezesporu nelze vyloučit v poslední době 21
často zkoumané genetické a neurobiologické faktory (např. Kubzansky a kol., 2009 nebo Yang, Huang a Hsu, 2012). Pro tuto práci jsou však důležité zejména ty determinanty, které lze aktivně ovlivnit. Vágnerová (2004, s. 56) hovoří například o způsobu hodnocení zátěžové situace jedincem, interpretaci jejího významu, prožívání zátěže, schopnosti udržovat kontrolu nad situací, míře aktivizace spojené se zátěží, flexibilitě a schopnosti využít všech pozitivních podnětů. Kobbasa, Mahdi a Kahn (1982, s. 169) uvádějí, že základními osobnostními specifiky resilientních jedinců jsou jejich smysl pro závazek, sebekontrola a ochota čelit výzvám. Pokud jde o vlastní techniky vyrovnávání se s náročnými životními situacemi, dvěma základními, vývojově počátečními technikami jsou agrese (někdy zmiňována jako útok) a útěk (Čáp, Dytrych, 1967, s. 42; Atkinson a kol, 2003, s. 497). Uvědomění si těchto základních evolučně založených technik je velmi účelné pro pochopení dalších, specifičtějších technik, které jsou pouze modifikacemi těchto přístupů. Jak totiž velmi přiléhavě píší Čáp a Dytrych (1967. s. 42), společnost hodnotí přímý útěk nebo přímou agresi zpravidla negativně, na druhou stranu společnost odměňuje jejich modifikované formy a to zejména úniku. Pokud zažíváme výraznou stresovou reakci, je velmi vhodné si uvědomit, ze které z těchto dvou základních technik vychází zvolená strategie a zhodnotit, zda je v souladu s našimi možnostmi a cíli. Vyrovnávací strategie lze také rozdělit na uvědomované, neboli copingové, a neuvědomované. Zde v teoretické části budou zmíněny strategie neuvědomované, bližší informace k uvědomovaným copingovým strategiím je možno nalézt v aplikované části (kapitola 3.2 Základní copingové strategie). Vágnerová (2003, s. 58 – 60) zmiňuje následující neuvědomované obranné mechanismy: -
popření (absolutní negace situace, neochota o problému přemýšlet nebo dokonce mluvit)
-
potlačení a vytěsnění (tendence zbavit se subjektivně nepřijatelných pocitů)
-
fantazie (nahrazení nesnesitelných zážitků jinými)
-
racionalizace (zdánlivě avšak ne pravdivé logické přehodnocení)
-
sublimace (transformace v jiný, přijatelný způsob uspokojení)
-
regrese (únik na vývojově nižší úroveň chování
-
identifikace (pokus o posílení vlastního hodnoty ztotožněním s někým, koho lze obdivovat)
-
substituce (náhrada jiným, dostupným způsobem uspokojení)
-
projekce (promítání vlastních obav či názorů do jednání jiných lidí) 22
-
rezignace (jedinec se předem vzdá, protože považuje cíl za nedosažitelný)
Výzkum Andrewse a kol. (1993, s. 249) identifikoval nejen vhodnější a méně vhodné obranné mechanismy ale zároveň potvrdil pozitivní korelaci mezi tzv. neurotickými obrannými reakcemi a pacienty trpícími úzkostnou poruchou osobnosti. Mezi vyzrálé obranné mechanismy zařazuje Andrews především humor, potlačení a sublimaci, zatímco mezi méně vyzrálé (neurotické) obranné mechanismy izolaci, popření, projekci a somatizaci. Jak vyplývá z výsledků výše zmíněného výzkumu, nevyzrálé obranné mechanismy hrozí zejména prohloubením psychického neprospívání, případně somatizací. Během života se obranné mechanismy výrazně proměňují v závislosti na získaných zkušenostech (Araujo, Ryst, Steiner, 1999, s. 20). Mechanismy, které určitým způsobem fungovaly v dětství, nebudou vhodné pro dospělého jedince. Pozitivním aspektem a důležitou informací pro pracovníky v pomáhajících profesích je zejména fakt, že tyto obranné mechanismy lze považovat za naučené a proto do jisté míry měnitelné. Uvědomění a modifikace obranných mechanismů je tak předmětem mnoha typů terapií (např. Cichocki, 2008 nebo Muris, Merckelbach, 1996). Jako velmi vhodné se nabízejí zejména přístupy a techniky vycházející z kognitivně-behaviorálního přístupu. Prvními, nejdůležitějšími a někdy plně dostačujícími kroky je však uvědomění nevhodné obranné strategie a vůle tento stav změnit. Tyto základní kroky jsou zároveň podmínkou přímého nebo nepřímého ovlivňování osobnostního růstu. 2.3.3
Stres a osobnostní růst Výrazný podíl na výzkumu stresu a copingových mechanismů má studium
negativních dopadů stresu a nástrojů, jak stresu předcházet nebo ho zmírňovat (Cohen, podle Park a kol., 1996, s. 71). Důvod tohoto trendu je poměrně zřejmý – lidé zažívají stres jako dopad subjektivně nepříznivých životních situací, což velmi pravděpodobně určuje také směr výzkumu. Vzhledem ke skutečnosti, že eliminace stresu v pomáhajících profesích při přesunech mezi jednotlivými kulturami není možná a metody zmírňující tento stres nemusí být dostačující, je velmi vhodné zaměřit se zejména na cesty a techniky, jak nejen částečně proměnit celkový náhled na stresové situace (více kapitola 2.3, s. 13), ale současně je považovat za příležitost k osobnímu a profesnímu růstu. Jak píše Park a kol. (1996, s. 72) pozitivní budoucí výstupy ze stresových situací se začaly v teoretických konceptech objevovat až v 70. letech 20. 23
století, kdy šlo ale pouze o zmínky, kdy pozitivní výstup byl zejména vedlejší produktem. Pozitivní dopady stresu na jedince se však v 90. letech staly stálými a důležitými komponenty různých teoretických modelů stresu a copingu. Zajímavou skutečností je, že ač v jiných disciplínách (zejména ve filozofii a teologii) se setkáváme s modely růstu z negativní události (hledání smyslu v utrpení apod.) poměrně často již po staletí, do psychologie tento trend pronikl až v nedávné době. Za povšimnutí bezpochyby stojí Schaeferův a Mossův (podle Park a kol., 1996, s. 73) koncepční model typů osobního růstu v reakci na stres. Na základě důkladného studia literatury osobního růstu a životních krizí, identifikovali tři hlavní pozitivní výstupy krizových situací: 1. zlepšení sociálních vztahů (vztahy s přáteli, blízkými, jejich kvalita) 2. prohloubení osobních zdrojů (zejména sebepoznání) 3. nové nebo vylepšené copingové strategie (větší schopnost vyrovnávat se s životními a profesními výzvami) Všechny tři oblasti byly potvrzeny i v kvalitativním výzkumu u studentů oboru MESOHUP. Zlepšení sociálních vztahů se vyskytovalo zejména v rovině studentů vyjíždějících do zahraničí společně (Chladová, 2014, s. 53), prohloubení osobních zdrojů se vyskytovalo průřezově, přesto velmi výrazně, a vylepšené copingové strategie se výrazně pojily se vnímaným celkovým profesním růstem (tamtéž, s. 57). Při specifičtějším zaměření na pozitivní výstupy stresu vycházejícího z akulturace uvádějí Geeraert a Demoulinová v úvodu své studie souhrn pozitivních výstupů pohybu mezi kulturami napříč různými výzkumy (2013, s. 1241). Mezi hlavní pozitivní výstupy řadí zejména kulturní učení a osobnostní růst. Závěrem studie autoři také potvrdili pozitivní korelaci mezi dlouhodobým výjezdem do zahraničí a růstem sebeúcty (Geeraert, Demoulin, 2013, s. 1256). Vyšší sebeúcta u respondentů, kteří zažili dlouhodobý výjezd do zahraničí, byla zaznamenána i při kontrolním měřením po jednom roce od návratu, což naznačuje, že může jít o změnu trvalejšího charakteru. Je třeba také zdůraznit, že posttraumatický růst nijak nevylučuje či neumenšuje obtíže nebo dokonce utrpení zažívané v krizových situacích. Posttraumatický růst je pouhým dalším aspektem, z hlediska času následujícím po prvotní stresové reakci (Park, Fenster, 2004, s. 196). Velmi důležité závěry přinesla také studie výše zmíněných autorů, zaměřená na procesy vedoucí k posttraumatickému růstu. Zatímco teorie, že výrazná změna náhledu na svět vede k osobnostnímu růstu, nebyla potvrzena, byla nalezena výrazná korelace mezi situacemi, které jsou pro respondenty velmi těžce 24
řešitelné, v řadě případů až bolestné, a referovanou mírou osobnostního růstu. Specifický proces, způsobující tento růst, je obtížná integrace nových poznatků do celkového náhledu jedince na svět a svoji roli v něm. Míra zažívaného růstu je také výrazně podmíněna úsilím, které jedince vyvine ve směru situaci řešit. Čím vyšší je úsilí, tím větší je pocit osobního růstu. Korelace mezi optimistickým náhledem na svět a posttraumatických stresovým růstem nebyla potvrzena. Pro tuto práci důležitými pozitivními koreláty byly zejména náboženská praxe a zkušenost s podobnými situacemi, které skrze různé copingové mechanismy vedly k osobnímu růstu (Park, Fenster, 2004, s. 209 – 210). Závěrem lze říci, že existuje mnoho vysoce variabilních cest, které vedou k osobnostnímu růstu v důsledku stresových nebo dokonce krizových situací. Tyto metody současně vstupují do interakce s vysoce variabilním prožívání akulturačního stresu a proto nelze generalizovat a udávat jedinou správnou cestu, jak ze stresu a krizových situací vytěžit co nejvíce osobnostně i profesně. Důležitým a příjemným poznatkem je, že existuje řada cest a způsobů a každý pracovník v pomáhající profesi si tak může zvolit svou a volně ji modifikovat podle svých aktuálních potřeb. Aplikovaná část je proto pouze návrhem, jak lze se stresem plynoucím z akulturace pracovat a každou ze zmíněných technik je třeba prověřit prakticky na konkrétním jedinci, či skupině.
2.4 Povaha oboru SOHUP a zahraničních praxí na CARITAS-VOŠs Následující kapitola velmi stručně shrnuje povahu oboru a zahraničních praxí studentů Sociální a humanitární práce3. Vzhledem k tomu, že tato práce je určena zejména studentům a pedagogickým zaměstnancům CARITAS VOŠs a CMTF UPOL, omezuje se pouze na velmi základní fakta, usnadňující orientaci v práci případným dalším čtenářům této práce. Pro více informací je možno navštívit webové stránky www.CARITAS-vos.cz a www.ctmf.upol.cz. „Studijní program SOHUP reaguje na požadavek humanitárních organizací na speciální a cílevědomou přípravu humanitárních pracovníků, požadavek institucí poskytujících pomoc menšinovým skupinám, migrantům či imigrantům a na Koncepci 3
Obor Sociální a humanitární práce (SOHUP) má díky unikátní spolupráci CARITAS VOŠs Olomouc a Cyrilometodějské teologické fakulty UPOL spojenou akreditaci, kdy studenti během tříletého studia dokončí vyšší odborné a zároveň vysokoškolské bakalářské vzdělání. Oficiálním názvem oboru na CMTF UPOL je Mezinárodní sociální a humanitární práce (MESOHUP).
25
zahraniční rozvojové pomoci ČR. Cílem je komplexně připravit absolventy na práci sociálních a humanitárních pracovníků realizovanou v rámci organizací poskytujících pomoc imigrantům či menšinám na území ČR a v zahraničí v rámci humanitární pomoci.“ (Palaščáková, 2012, s. 10). V rámci tohoto oboru studenti druhého ročníku vyjíždějí na povinné zahraniční praxe, jejichž délka je stanovena na 520 hodin, tj. 13 týdnů, z nichž minimálně 7 musí proběhnout v zahraničí. Praxe je doplněna 80 hodinami přípravného (40 hodin) a supervizního týdne (40 hodin). Přípravný týden, který předchází odjezdu, slouží zejména k sociokulturní přípravě studentů, předání posledních informací organizačního i bezpečnostního rázu, dokončení cílů učení a dořešení administrativní agendy. Supervizní týden, následující po návratu z praxe, zahrnuje evaluační setkání, diskuze, hodnocení a povinnou skupinovou popřípadě individuální supervizi (CARITAS VOŠs Olomouc, 2012, s. 79). Studenti, kteří se ze zahraničních praxí vracejí po standardním termínu, mají nárok na individuální supervizi v požadovaném rozsahu. Důležitou součástí systému praxí je předmět Provázení odbornou praxí, během kterého si studenti na své tuzemské i zahraniční praxe volí cíle v osobnostní i profesní oblasti. Tyto cíle vycházejí z autoevaluace současného stavu vědomostí a dovedností a formulace kýženého stavu po ukončení praxe. Naplňování cílů je reflektováno během praxe i po praxi, k čemuž dochází za podpory pedagogů i osob z praxe (tzv. mentorů a tutorů).
26
3 Aplikovaná část Aplikovaná část je souhrnem teoreticky a prakticky podložených doporučení, které lze využít během období repatriace. Z nepřeberného množství strategií byly vybrány zejména ty, které mohou být využity v reakci na problémy, které popisovali studenti oboru MESOHUP po návratu ze zahraničních praxí. Metody a techniky zmíněné v aplikované části jsou řazeny od nejobecnějších až po nejkonkrétnější strategie, využitelné k práci v jednotlivých problematických oblastech. Aplikovaná část je koncipována tak, aby co nejvíce odpovídala potřebám plynoucím ze zahraničních praxí studentů CARITAS – VOŠs, které jsou zmíněny v následující kapitole, přesto lze řadu ze zde uvedených doporučení velmi dobře generalizovat a využít v pomáhajících profesích obecně. Supervizní praxe na CARITAS – VOŠs stejně tak může být inspirací pro další vzdělavatele v oboru. Nelze opomenout, že velmi podstatnými prvky podmiňujícími dobré zvládnutí repatriace je příprava na zahraniční misi a zvládání stresu v průběhu aktivního působení v zahraničí. Naštěstí jde o dvě z oblastí psychosociálního prospívání pomáhajících pracovníků v zahraniční, které vysílající organizace často aktivně adresují a z tohoto důvodu je také dostupná řada materiálů a výzkumných prací. Důvod, proč je oblast repatriace opomenutou, je poměrně zjevný – zatímco ve fází přípravy a průběhu má psychosociální stav pracovníků přímý vliv na kvalitu práce a efektivitu celé organizace, po návratu již tento vztah neplatí. Jako základní faktory, které byly spojeny s úspěšnou expatriací a repatriací (kol. autorů in DeCieri, 1991, s. 381) byly identifikovány následující: vhodné výběrové řízení, trénink a asistence poskytovaná organizací, zkušenost s kulturním šokem, vnímána vzdálenost mezi kulturami domovské a hostitelské země a osobnostní faktory, jako sebeúcta, sociální opora, copingové strategie, spokojenost s životem, rodinnými a partnerskými vztahy. Na úrovni této práce se můžeme zaměřit na individuálně a organizačně ovlivnitelné faktory, tj. na asistenci poskytovanou organizací, copingové strategie a sociální oporu.
3.1 Závěry kvalitativního výzkumu Jak již bylo několikrát zmíněno, tato práce navazuje na empirický kvalitativní výzkum průběhu repatriace u studentů oboru SOHUP, který proběhl v rámci bakalářské 27
práce autorky (Chladová, 2014). Následující kapitola stručně shrnuje ty závěry kvalitativního výzkumu, které jsou relevantní pro tuto práci. Jde tedy zejména o situace a oblasti, které se během výzkumu ukázaly být pro studenty problematickými nebo naopak velmi nosnými pro budoucí osobní i profesní rozvoj. Zažívané obtíže a příčiny udávané studenty jsou přehledně shrnuty v tab. č. 2. Tab. č. 2 – Závěry kvalitativního výstupu - obtíže Zažívané obtíže -
neschopnost znovu se dostat do
Udávaná příčina -
mentální „zůstávání“ v zahraničí, většina myšlenek stále patří prožitému období
denního režimu, dostát domácím povinnostem -
nuda, touha znovu odjet na podobnou -
chybí povinnosti; skokový přechod
zahraniční misi
z nového, podnětného prostředí do starého a známého
-
problémy v komunikaci s rodinou,
-
× nemožnost předat zážitek, nepochopení
partnerem -
pocit odcizení ve vztahu s přáteli
tlak ze strany rodiny na předávání zážitku
-
nemožnost navázat ve vztahu na místě, kde byl přerušen, nepochopení, jiné zájmy
-
neschopnost dostát administrativním
-
soustředit, roztěkanost
požadavkům ze strany školy
-
komunikační problémy se spolužáky,
kumulace požadavků, neschopnost se
-
náhlé přerušení každodenního kontaktu, určitá nedořešenost významu praxe pro
se kterými byla praxe sdílena
vztah aktérů -
negativní pocity ohledně hodnocení
-
místě, tak pro svůj osobní rozvoj
svého působení na praxi, lítost -
-
velmi kritický přístup k sociálnímu
pocit, že se dalo udělat víc jak pro lidi na
-
změna hodnot, více zkušeností,
okolí, nelibost plynoucí z pocitu
uvědomění si možností, jak lze aktivním
nezájmu lidí o sociální problémy
přístupem výrazně přispět k dobré věci
finanční problémy
-
finanční náročnost praxe
Studenti zároveň uváděli, že obtíže po návratu nečekali vůbec nebo ve výrazně menší intenzitě ve srovnání s realitou. Výzkum také potvrdil, že repatriace a případné
28
obtíže s ní spojené jsou výrazně variabilní – zatímco někteří studenti uváděli pouze minimální obtíže, pro další šlo o období silné psychické zátěže. Výrazným motivem byla také potřeba zážitky sdílet. V tomto směru většina respondentů při snaze sdílet zážitek s rodinou a přáteli často uváděla, že se setkala s nepochopení až s nezájmem, což je velmi rychle demotivovalo. Naopak sdílení s kolegy s podobnou zkušeností se ukázalo být jako velmi přínosné. V této souvislosti je třeba také uvést, že výsledky výzkumu naznačují existenci poměrně specifické identity studentů oboru Sociální a humanitární práce, která se kromě altruismu a všeobecného zájmu o sociální dění jak na úrovni nejbližšího okolí, tak v regionálním a světovém měřítku vyznačovala také proaktivním, angažovaným přístupem k řešení případných problémů v těchto oblastech. Rizikem této identity je skutečnost, že nemusí být všeobecně přijímaná a validována nejbližším sociálním okolím (zejména rodina, přátelé). Jako pozitivní a efektivní copingové strategie byly identifkovány zejména následující: sdílení zážitků ze zahraničí i repatriace s osobami, které mají podobnou zkušenost, formální sdílení zážitku (prostřednictvím besed, přednášek, výstav apod.) a aktivní trávení volného času po návratu. Z hlediska usnadnění repatriace se ukázalo jako jednou z možných strategií udržení pravidelné komunikace s nejbližšími osobami (rodina nebo partner) v průběhu pobytu v zahraničí. Po návratu u těchto respondentů nedocházelo k pocitům odcizení, či ke komunikačním bariérám. Důležitou roli hraje zejména čas – repatriace je dlouhodobým procesem, který vyžaduje určitý individuálně variabilní časový úsek, který jedinec věnuje sobě, svým psychickým potřebám a péči o své vztahy. Pro podrobnější informace doporučuji zmíněnou bakalářskou práci.
3.2 Základní copingové strategie Jak už bylo zmíněno v kapitole 2.3.2 Vyrovnávací strategie, pojem coping zahrnuje metody zvládání zátěžové situace prostřednictvím vědomé volby konkrétní strategie. (Vágnerová, 2003, s. 57). Jak píše Paulík (2010, s. 81), základ, od nějž se odvíjí tendence k určitému konzistentnímu způsobu chování ve stresových situacích, je tvořen relativně stabilizovanými osobnostními proměnnými – lze hovořit o copingovém stylu. Zvolená copingová strategie tedy přímo závisí na vzorcích prožívání a chování jedince v zátěžové situaci a zejména na jeho tendenci hodnotit situace určitým způsobem. V období repatriace může být identifikace a přehodnocení vlastních 29
copingových mechanismů odrazovým můstkem pro případnou změnu, potřebnou k lepšímu zvládnutí situace. Obecně je možné rozlišovat dva velmi široké přístupy k řešení stresové situace: coping zaměřený na řešení problém a coping zaměřený na udržení přijatelné subjektivní pohody. Coping zaměřený na problém vyplývá z představy nebo takového vnímání situace, kdy je problém považován za zvládnutelný a situace je adresována přímo. Důležitou součástí je také identifikace, přijetí a využití sociální opory (Vágnerová, 2003, s. 57). Coping zaměřený na udržení přijatelné subjektivní pohody nastupuje ve chvíli, kdy je problém vnímán jako neřešitelný a je tedy nutné přijmout odlišnou strategii. Řešení spočívá zejména ve změně postoje, smíření se situací nemusí být vždy považováno za negativní. (Vágnerová, 2003. s. 58). Velmi důležitou připomínku uvádí Paulík (2010, s. 81), který upozorňuje, že zaměření na styly zvládání jako určité globálnější a relativně přetrvávající charakteristiky v sobě nese určité riziko ztráty informací o vlivech působících v konkrétních podmínkách. Na druhou stranu extrémní orientace na konkrétní osoby a situace nese riziko ztráty možnosti zobecnění a nalezení obecně platných souvislostí. Zde se vzhledem k aplikačnímu potenciálu (více kapitola 4.5 Obecná doporučení) přikláním k poměrně ostrému rozlišení mezi oběma skupinami. Se stabilními vzorci při vyrovnávání se se stresem pracuje řada autorit. Jako modelový příklad lze uvést Carvera, Scheiera a Weintrauba (1989), kteří rozlišují následující přístupy: -
aktivní coping (koncentrace na problém, přímá akce k jeho odstranění)
-
plánování (akci předchází období racionálního plánování a zvažování strategií)
-
odložení ostatních aktivit (pozornost je zaměřena na problém, ostatní aktivity, včetně povinností mohou jít stranou)
-
vyčkávání (akce k odstranění problému přijde, až to situace dovolí)
-
hledání instrumentální sociální opory (podpora ve formě rady, předání zkušenosti)
-
hledání emoční sociální opory – (podpora ve formě vyslechnutí, vyjádření sympatie)
30
-
zaměření na pozitivní reformulaci a růst (hledání pozitivních aspektů problému, identifikace příležitostí k osobnímu a profesnímu růstu)
-
akceptace (přijetí situace a nemožnosti ji změnit)
-
hledání podpory v náboženství
-
zaměření na emoční stránku (hledání způsobů, jak emoce ventilovat)
-
popření (odmítání uvěřit, že situace nastala)
-
faktická rezignace (nepodnikání dalších kroků směrem k cíli)
-
mentální rezignace (vypuzení myšlenky na stresor z hlavy, aktivní zaplňování mysli ostatními podněty)
-
zneužívání návykových látek
Jak je patrné z výše zmíněného výčtu, některé strategie lze považovat za vhodnější než ostatní, jiné pak za zcela nevhodné. Za zcela nevhodnou strategii lze považovat zneužívání návykových látek, vhodnost ostatních však nelze zcela generalizovat (určitá doporučení jsou přesto zmíněna v kapitole 4.5 Obecná doporučení) – strategie je vždy přímo závislá na prožívané situaci. Autoři studie také uvádějí vzájemnou provázanost těchto strategií. Důležitou informací ve směru k zvládání stresu v rámci repatriace je možnost zcela vědomé identifikace vlastních strategií a následné přehodnocení, či výběr strategie nové. Současně jsou copingové strategie, využívané nejen v období krize, ale i v každodenním životě, důležitými determinanty zvládání otázek a situací související s identitou jedince (Seiffge-Krenke a kol., podle Luyckx a kol., 2012, s. 1226). Identita a copingové strategie jsou provázány oboustranně, jeden rozměr osobnosti ovlivňuje druhý (Berzonsky, podle Luyckx a kol. 2012, s. 1228). Změna copingových strategií tedy není záležitostí náhlou, nejde o otázku pouhého volního rozhodnutí a při přetrvávajících obtížích lze více než doporučit vyhledat odbornou pomoc ve formě supervizora, či terapeuta. Prvním krokem je však ve všech případech identifikace současných copingových strategií, která je nesporně velmi užitečnou i při svépomoci po návratu. Podporu během tohoto procesu mohou studenti CARITAS VOŠs najít zejména v mechanismech, které jsou ve škole již nastaveny. Z důvodů výše zmíněné provázanosti identity a copingových mechanismů a výsledků řady kvalitativních výzkumů, které poukazují na identitu pomáhajícího pracovníka jako na jeden z faktorů, které vystupuje jako determinant dobrého profesního prospívání a flexibility, nelze vynechat problematiku tzv. „pomáhající identity“.
31
3.3 Problematika identity pomáhajícího Problematika identity pomáhajícího je jednou z oblastí, kterým se v rámci pomáhajících profesí bohužel nevěnuje dostatek pozornosti. Přesto považuji za důležité zmínit alespoň ty informace, které jsou v této oblasti již dostupné. „Během repatriace jsou vracející se jedinci konfrontování s velmi obtížnou integrací nově získaných hodnot, sociálních norem a vzorců chování do domácího prostředí“ (kol. autorů podle Herman a Tetrick, 2009, s. 71). Podobné zjištění se prolíná celou řadou dalších studií, širší výzkumné zaměření na možnou specifickou změnu identity u pomáhajících pracovníků bohužel stále ještě zůstává v této oblasti výzvou. Na základě kvalitativního výzkumu, který byl proveden v bakalářské práci autorky, je možné hypoteticky předpokládat, že identita u pracovníků v pomáhajících profesích je opravdu specifická (Chladová, 2014, s. 43). Obecně lze identitu, která konkrétně u studentů CARITAS VOŠs patrně vzniká již během a studia a je praxí pouze posílena nazvat jako altruistickou, podmíněnou hodnotami jako je víra v lidskou důstojnost, rovnost všech lidí, zaměřenou prosociálně. Integrální částí je také angažovanost, určitá sebedisciplína a poměrně vysoké nároky na sebe i sociální okolí. Mareš (2012, s. 161), píše o možnosti existence specifického typu lidí, kteří se profesionálně zabývají pomáháním. Mitchel a Bray (podle Mareše 2012, s. 161) přišli s hypotézou, že existuje typ tzv. záchranářské osobnosti, který se vyznačuje následujícími charakteristikami: jedince se řídí vlastními hodnotami, je akčně orientovaný, má vysoké nároky na podávání výkonů, vyznává tradiční hodnoty, je velmi nadšený, ale snadno u něj nastupuje pocit znechucenosti nebo otrávenosti. Zatímco Mareš (2012, s. 161) uvádí, že výzkumy existenci takového typu osobnosti nepodporují, o rok později dokončili svůj výzkum Klee a Renner (2013, s. 672), kteří většinu předpokladů ohledně záchranářské osobnosti potvrdili. Protože jde o oblast, která je zatím prozkoumána pouze velmi okrajově, nelze říct, nakolik je tato identita formována během studia či v začátku výkonu pomáhající profese nebo nakolik je přítomna již před vstupem do oboru. Ve výzkumu u studentů oboru MESOHUP (viz kapitola 3.1 Závěry kvalitativního výzkumu) se často objevovalo téma neporozumění si se sociálním okolím nebo rodinou na základně odlišných hodnot. První zážitek zahraniční praxe byl určitým katalyzátorem, který nesoulad vyhrotil. Stejně jako zatím nevíme, kde leží zdroje této identity, bohužel také nejsou dostupné informace aplikovaného charakteru, které by 32
repatriovaným pomáhajícím pracovníkům usnadňovaly určitými technikami či metodami se s nastalou situací vyrovnat. Oblast je proto velmi konkrétní výzvou k výzkumu. Stejně tak nelze opomíjet terapeutický dopad alespoň tohoto omezeného množství informací, které pomáhajícím pracovníkům umožňuje se na situaci do určité míry připravit.
3.4 Využití dostupných mechanismů Využití dostupných mechanismů, ať už jde o mechanismy formálního (individuální a skupinové supervize, evaluace mise a vlastního působení, kterou poskytuje organizace, apod.) nebo neformálního charakteru (pomoc nabízená přáteli, kolegy rodinou) je zcela základním determinantem dobré adaptace. Ač se využití nabízených mechanismů může zdát přirozené, výzkum mezi studenty oboru MESOHUP potvrdil, že někteří respondenti nevyužili možnosti individuální supervize i přes skutečnost, že svoji situaci po návratu vnímali jako vysoce problematickou (Chladová, 2014, s. 52). Tato kapitola proto směřuje k určitému objasnění smyslu, účelu a potenciálu supervizních opatření. Poměrně alarmující, i když očekávané zjištění přinesla anketa (Ehrenreich, J. H., Elliott, T. L., 2004), zaměřující se na psychosociální výcviky a podporu poskytované humanitárními organizacemi svým zaměstnanců. Z dotázaných pouze 24% uvedlo, že jejich organizace poskytuje svým zaměstnancům informace nebo systematickou přípravu ve směru zvládnutí možných negativních efektů prožitku zaměstnance ve vztahu s rodinou. Polovina z nich uvedla (tj. 12% z celkového počtu) uvedla, že tyto informace poskytuje i rodině, aby byl návrat jejich zaměstnance do domácího prostředí usnadněn. V této souvislosti nelze nezmínit práci McCormackové, která uvádí, že neochota humanitárních pracovníků přijmout nabízenou pomoc byla důsledkem pocitu, že jde o osobní slabost a případná poskytnutá psychologická pomoc by mohla mít vliv na budoucí pracovní příležitosti (Kaur, podle McCormack, 2010, s. 96) a skutečností, že někteří pracovníci považují své potřeby za triviální ve srovnání s potřebami lidí, jejichž svědky byli během své mise (Grant, podle McCormack, 2010, s. 96). Pokud tedy organizace, se kterou pomáhající pracovník vyjíždí, určité mechanismy usnadňující návrat nabízí a poskytuje, je velmi vhodné je využít. Důležitým úhlem pohledu je skutečnost, že návratem není ovlivněn pouze vracející se 33
jedinec, ale i celé jeho sociální okolí, zejména pak rodina, eventuálně partner. Stejně tak nelze opominout, že pokud jedinec zůstává v pomáhající profesi, nezpracované události ho budou nadále výrazně ovlivňovat v profesní sféře, čímž se může stát jeho činnost pro klienty nejen neefektivní, ale i nebezpečnou. Jak píše Kopřiva (s. 71), „rušivé pocity odvozené ze starých citových úrazů, vstupují též do vztahu pomáhajícího k jednotlivým klientům i do vztahu k jeho profesi jako celku. Lze s nimi prakticky zacházet tak, aby rušily co nejméně. Jde-li však o trvalou změnu prožívání, pak je zapotřebí jí porozumět tak, že si ji zřetelně uvědomíme.“ Opět se zde dostáváme k otázce zodpovědnosti za vlastní psychické prospívání, které je v řadě situací zcela v rukou pomáhajícího personálu. Důležitým rozměrem, který by neměl být opomíjen, je také s psychickým prospíváním spojená odpovědnost ke klientům a profesi jako celku. Péče o vlastní psychosociální prospívání není nikdy osobní slabostí nebo snad zbytečným luxusem. Z hlediska pracovníků v pomáhajících profesích jde dokonce o povinnost. Jednou z částí ponávratové péče organizací vysílajících pomáhající pracovníky může být i kromě pomáhajícím pracovníkům dobře známých supervizí i debriefing. „Debriefing je skupinové setkání za účelem zhodnocení dojmů a reakcí přeživších, pozůstalých či pomáhajících, které zažili během nebo po kritickém incidentu, nehodě či katastrofě. Setkání má za cíl redukovat nepříznivé psychologické následky,“ (Dyregrov, 1989). Smyslem debrifiengu je tedy sdílení zážitku a myšlenek spojených se stresovou situací, prostřednictvím kterého jsou emoce uvolněny bezprostředně po zážitku. Jeho užití je primárně určeno po náhlých kritických událostech, přesto je některými organizacemi využíván jako nástroj k usnadnění repatriace (Macnair, 1995, s. 26). Základním mechanismem, který by vysílající organizace měly poskytovat svým pracovníkům po návratu ze zahraničních misí, jsou skupinové a individuální supervize, popřípadě setkání s psychologem nebo terapeutem. 3.4.1
Systémy podpory nabízené CARITAS VOŠs Systém zahraničních praxí na CARITAS VOŠs je velmi komplexní a při srovnání
nabízených mechanismů usnadňujících studentům návrat a reálných potřeb zjištěných výzkumem, zůstává nepokryta pouze jedna oblast a to informování rodiny a blízkých studentů, jejíž navrhované řešení je součástí této práce (příloha 2). Přesto provedený 34
výzkum přinesl zjištění, že studenti nabízené mechanismy nevyužívají dostatečně, v mnoha případech lze spíše hovořit o přehlédnutí potenciálu nástroje, nebo jeho vnímání jako čistě administrativní záležitosti. Tento důležitý rozměr by měl být reflektován organizátory praxe, kteří by měli zvážit, co je příčinou nevyužívání jinak vhodně nastaveného systému. Prvním krokem ke zlepšení situace je poskytnutí dostatečných informací – tuto funkci částečně plní tato kapitola, proto může být využita jako informační materiál. Prvním ze zmiňovaných nástrojů, které lze využít k usnadnění repatriace jsou vzdělávací cíle praxe. Studenti CARITAS VOŠs jsou povinni si před každou praxí, jak tuzemskou, tak zahraniční, zvolit cíle v profesní a osobní oblasti, které chtějí během praxe naplnit (Palaščáková, 2012, s. 29). Cíle jsou diskutovány s tutorem a mentorem praxe4, stejně jako jejich naplňování. Formulace cílů bývá pro studenty poměrně obtížnou záležitostí, možná právě proto se v následku může objevit nechuť s cíli dál pracovat. Přesto tento systém, pokud je dodržován a jeho potenciál plně využit, vede nejen k důkladné reflexi záměrů studenta, ale také k velmi cenné autoevaluaci. Důkladná práce s cíli může předejít zejména negativním pocitům ohledně nejasného hodnocení svého počínání během praxe, které byly zmíněny v kapitole 4.1 Závěry kvalitativního výzkumu. Během praxe a po jejím ukončení student zpracovává zprávu z praxe, ve které reflektuje naplňování cílů. Cíle se buď podaří naplnit a student tedy může považovat svou činnost na praxi za úspěšnou, nebo v případě nenaplnění je metodikou veden uvést důvody, které k tomuto stavu vedly. Zůstává na studentovi, aby objektivně zhodnotil, zda nenaplnění cílů bylo následkem neovlivnitelných vnějších okolností, nebo zda jde o rezervy v jeho vlastních kapacitách, stejně je třeba uvažovat i nad hodnocením ze strany mentora. V obou případech však jde o velmi cennou informaci a po dokončení evaluačního procesu by student neměl zažívat pocity nejistoty nebo nejasnosti. Pokud pocity nejistoty přetrvávají, mentor a tutor zahraniční praxe by měli na požádání poskytnout další podporu (Palaščáková, 2012, s. 26 – 27). Důležitým krokem pro studenty vyjíždějící na zahraniční praxe je hlubší reflexe smyslu a účelu zpracovávání cílů. Zpráva z praxe je primárně materiálem, určeným k reflexi studenta nad svou činností, až sekundárně jde o materiál, který škola může využít pro další rozvoj praxí. Prostřednictvím systému vzdělávacích cílů jsou studenti 4
Tutor praxe je pedagog, který provází studenta ve všech částech praktického vzdělávání (Palaščáková, 2012, s. 26), mentor odborně doprovází studenta na pracovišti odborné praxe, je určen vedením příslušné organizace (Palaščáková, 2012, s. 27).
35
vedeni k vytváření návyku plánovat a reflektovat svoji činnost, což je neocenitelnou dovedností. Přesto, tento vysoce formální systém jistě nemusí vyhovovat všem. Pro takové jedince je více než vhodné zamyslet se nad tvorbou vlastního systému, prostřednictvím kterého budou plánovat a hodnotit svoji činnost. Dalším nástrojem, který může reagovat na širokou škálu zažívaných problémů je supervize. Supervize po zahraniční praxi probíhá zpravidla skupinově (pro studenty vracející se po standardním termínu individuálně), v blokové formě. Jak píše Palaščáková (2012, s. 22), „v supervizi je prostor pro řešení problémů týkajících se postavení studenta v organizaci, problémů spojených s profesní identitou, s konfrontací různých pojetí náplně a metod sociální práce, vztahů v pracovních týmech, (…), rozporu mezi hlásanými a projevovanými etickými postoji, dynamiky moci v komunitách a sociálních zařízeních.“ Volba skupinové supervize v tomto případě není náhodná – bez ohledu na skutečnost, že jde o ekonomičtější řešení má skupinová supervize v případě repatriace větší skupiny pracovníků v pomáhajících profesích nesporné výhody. Hawking a Shohet (2004, s. 131-132) uvádějí mimo jiné následující výhody: -
skupina dodává podpůrnou atmosféru, v níž se členové mohou podělit o své úzkosti a zjistit, že ostatní čelí podobným problémům
-
supervidovaní těží z reflexí, zpětné vazby a příspěvků kolegů stejně jako supervizora
-
supervizor méně dominuje, diskutované problémy jsou vnášeny skupinou
-
skupina může nabídnout širší škálu životních zkušeností, a tak je větší pravděpodobnost, že se někdo ze skupiny dokáže vcítit do supervidovaného
-
skupiny nabízejí více příležitostí využít činnostní techniky
Skupina složená ze studentů stejného ročníků připravujících se na zahraniční praxe společně je téměř ideálním prostředím – členové skupiny se znají, procházejí podobnými zážitky. Na druhou stranu je třeba si uvědomit i druhou stránku skupinové supervize – s každým dalším členem skupiny se zkracuje čas, který může být věnován jednomu konkrétnímu členovi, je třeba také pracovat se skupinovou dynamikou (Hawking, Shohet, 2004, s. 134). Ve výzkumu u studentů MESOHUP dokonce vyšlo najevo, že někteří respondenti se necítili ve skupině natolik bezpečně, aby sdíleli na hlubší úrovni (Chladová, 2014, s. 51). Patrně následkem těchto pocitů studenti uváděli, že supervize nešla do hloubky, nesplnila svůj účel a nebyl prostor na diskuzi o závažnější otázkách jednotlivých členů 36
(tamtéž, s. 49), přesto výpovědi studentů jasně hovoří o tom, že u sebe během skupinové supervize identifikovali oblasti, které vyžadují další zpracování. Situaci lze nahlížet také tak, že studenti nejsou dostatečně informováni o účelu a možnostech skupinové supervize a existuje zde jistá neochota požádat o supervizi individuální. Ze zmíněných nevýhod skupinové supervize je zřejmé, že v rámci omezeného času nelze ve skupině diskutovat některé osobní problémy do hloubky. Stejně tak někteří respondenti uváděli problémy ve vztahu se studenty, se kterými na praxi vyjeli – i tuto otázku je vhodnější řešit mimo supervizní skupinu. Zde se opět otevírá otázka odpovědnosti za své vlastní psychosociální prospívání, kdy by každý student měl zvážit, zda je třeba přistoupit i k supervizi individuální, nebo ne. Každý student CARITAS VOŠs má možnost v návaznosti na supervizi skupinovou zažádat i o supervizi individuální. Důležitým prvkem je zde zodpovědný přístup k tomuto rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnosti, že pro většinu studentů je zahraniční praxe prvním zážitkem tohoto charakteru, individuální supervize je v řadě případů více než na místě. Toto rozhodnutí může zároveň výrazně pomoci studentům při tvorbě vlastních mechanismů, jak repatriaci zvládat v budoucnosti. Závěrem lze ještě zmínit projekt CARITAS VOŠs nazvaný Socha příběhů. V rámci toho projektu studenti během ceremoniálu vkládají do sochy kameny, symbolizující životní příběhy lidí, které potkali během svých praxí. Jedním z výstupů výzkumu studentů oboru MESOHUP byla i důležitost určitého symbolického zakončení zážitku (Chladová, 2014, s. 37). Zmíněný projekt je však pouze návrhem, jak lze zážitek zahraniční praxe uzavřít, bezesporu je možné využít i řadu dalších způsobů. Výrazným motivem, který se objevuje jako velmi nápomocným mechanismem v procesu repatriace na úrovni studia, je možnost sdílet zážitky se sociální skupinou (zde kolegy z ročníku). Důležitost sociální opory je diskutována v následující kapitole. 3.4.2
Sociální opora Jak bylo uvedeno v kapitole 3.2 Základní copingové strategie, jedním z důležitých
copingových mechanismů je i hledání emoční nebo instrumentální sociální opory. Funkčnost tohoto mechanismu byla potvrzena i výzkumem, kdy studenti oboru MESOHUP uváděli sdílení s osobami s podobnou zkušeností jako velmi nápomocné (Chladová, 2014, s. 40). Z hlediska teorie se pak jako nejvhodnější jeví sociální podpora poskytnutá kolegy, v ideální situaci profesně staršími a zkušenějšími. Erikkson a kol. 37
(2009, s. 681) uvádí, že nejdůležitějším proměnnou, která výrazně ovlivňovala náchylnost k syndromu vyhoření a dalším psychickým problémům mezi humanitárními pracovníky byl věk a míra zkušeností. Lze tedy více než doporučit sdílet zážitky s kolegy z praxe, ideálně staršími, či zkušenějšími kolegy. U studentů CARITAS VOŠs jde zejména o další jedince ze studijní skupiny, která prošla zahraničními praxemi současně (zejména emoční sociální opora), starší ročníky (zde se nabízí zejména obrátit se na starší kolegy, kteří prošli zahraniční praxí ve stejné zemi a mohou tedy dobře porozumět prožívaným problémům), eventuálně na další kolegy z organizací, se kterými se studenti seznámili v průběhu své praxe. U všech zmíněných je přirozeně třeba ověřit časové možnosti a ochotu o dané situaci diskutovat. Velmi pozitivním závěrem vyplývajícím z tohoto odstavce je také skutečnost, že s dalšími zkušenostmi repatriace bude toto období pokaždé snazší (v případě, že nebude komplikováno traumaty či jinými nepředvídatelnými událostmi). Zdrojem sociální opory je v ideálním případě i rodina, popřípadě partner. V kontaktu s rodinou je třeba si uvědomit, že proces expatriace a následné repatriace je náročný jak pro odjíždějícího jedince samotného, tak pro celou jeho rodinu. Během výzkumu studenti oboru MESOHUP často uváděli určité nepochopení a to zejména v oblasti porozumění smyslu prožitého období, účelu činnosti v zahraničí apod., i když rodinní příslušníci projevovali snahu se o prožité zkušenosti dozvědět co nejvíce. Zájem o trávení času s navracejícím s jedincem byl považován za zvýšený, v některých případech až nepříjemný, stejně jako otázky po charakteru prožitého období (Chladová, 2014, s. 40, 45). Studenti se tedy dostávali do paradoxní situace, kdy sice nelibě nesli neporozumění charakteru a významu zahraniční praxe ze strany rodiny, přesto však nedokázali tyto informace rodině aktivně předávat. Jako velmi vhodným východiskem se jevila zejména pravidelná komunikace s užší rodinou již během praxe. Přes určité organizační potíže, které může tato strategie znamenat, se v dlouhodobém hledisku na základě údajů od respondentů i jiných studií jeví jako velmi úspěšná (Chladová, 2014, s. 49). Rodinu, která je dostatečně informována o charakteru prožitého období a možných potížích doprovázejících repatriaci lze považovat za bezpečný prostor, ve kterém vracející se jedince může najít výraznou oporu. V jedné ze studií, zabývajících se kariérním managementem (Mayerhofer, Hartmann, Herbert, 2004, s. 647) označují autoři pracovníky, kteří pravidelně v rámci své profese vyjíždějí krátkodobě (v řádu měsíců) do zahraničí jako „flexpatriaty“. V rámci výzkumu tito respondenti zdůrazňovali, že jeden z faktorů, který výrazně 38
redukuje stres při práci, odjezdech a návratech je aktivní spolupráce jejich partnerů a dětí ve směru akceptace skutečnosti, že tito jedinci kvůli zaměstnání opouštějí domov a je samé. Dále uváděli, že k tomuto stavu došli velmi pomalými a opatrnými kroky (tamtéž, s. 662). Shrnutím předchozích odstavců by mohl být závěr, že flexibilita je vyžadována nejen od pomáhajících pracovníků vyjíždějících do zahraničí, ale také od jejich rodin. Odpověď na případnou disharmonii po návratu by tedy také měla být dvoustranná – navracející se jedinec si v první řadě musí uvědomit, že není sám, kdo po návratu zažívá určitou míru distresu a pokud má zájem na tom, aby mu jeho rodina či partner porozuměli v co nejvyšší možné míře, musí zprostředkovat také odpovídající množství informací, ač to nemusí být jednoduché. Rodina by zároveň již před odjezdem člena měla být důkladně informována nejen o povaze zahraničního pobytu, ale také o možných komplikacích, které nastávají po návratu. Z tohoto pohledu lze říci, že systém praxí na CARITAS VOŠs má v tomto směru určité rezervy. Navrhovaný souhrn informací, určený rodinám vyjíždějících studentů, je k nahlédnutí v příloze 2. Na druhou stranu je třeba, aby organizátoři praxe zvážili, na čí straně leží zodpovědnost za informovanost rodiny. Jak již bylo uvedeno výše, ve výzkumu zaměřujícím se na prostředky usnadňující repatriaci, poskytované vysílajícími organizacemi, pouze 12 % z dotázaných organizací uvedlo, že informuje o možných repatriačních komplikací i rodinu vyjíždějícího pracovníka (Ehrenreich, J. H., Elliott, T. L., 2004). Zůstává tedy otázkou, zda z hlediska momentálního prospívání i dalšího profesního vývoje je vhodnější rodinu informovat (s předpokladem usnadnění první repatriace), nebo nechat odpovědnost na studentovi (s předpokladem, že přijme zodpovědnost za informování své rodiny sám a využije tuto strategii i v budoucnu). Druhá možnost by dle mého názoru měla být v každém případě provázena předáním dostatečných informací studentovi s důrazem na přijetí zodpovědnosti za informování či neinformování rodiny. Determinanty, které mohou vstoupit do rozhodování o zmíněné problematice, jsou následující: praxe většiny vysílajících organizací, univerzálnost strategií, které prostřednictvím jednoho či druhého přístupu student získá, vážnost obtíží, kterými studenti prochází po návratu v rámci rodiny, možnosti školy, cíle školy v oblasti PR a širších vztahů s rodinami studentů apod.
39
3.5 Obecná doporučení Následující kapitola shrnuje velmi obecná doporučení, odvozená jak z teorie, tak z kvalitativního výzkumu u studentů oboru MESOHUP. Zakončena je základními informacemi o možnostech budování resilience a zvýšení osobní a profesní výtěžnosti zážitku práce v zahraničí. Jak píše Herman a Tetrick (2009, s. 71), zvládnutí repatriace je kritickým momentem, který přímo podmiňuje možný osobní a profesní rozvoj plynoucí z pracovního pobytu v zahraničí, současně bohužel fáze repatriace a konkrétní vhodné copingové strategie zůstávají jakousi „Achillovou patou“ výzkumu zaměřeného na přeshraniční přesun pracovních sil. Přesto lze určité strategie na základě revize literatury zhodnotit jako úspěšnější v boji s repatriačním stresem, než jiné. Nejvhodnější paralelou je zde patrně zhodnocení copingových strategií, které využívají expatriaté během přizpůsobení se novým podmínkám. Například Feldman a Thomas (1992, s. 290 - 292) zkoumali ve své studii různé copingové strategie a jejich úspěšnost v procesu přizpůsobení. Obecným závěrem studie bylo zjištění, že za mnohem efektivnější strategie lze považovat ty, které jsou svou podstatou aktivní (tj. aktivní postavení se problému, hledání vhodné sociální opory, přehodnocení přístupu k problému apod.). Tyto aktivní strategie pozitivně korelovaly se zlepšováním vztahů, získáváním nových dovedností, spokojeností s profesí a motivací k práci, zatímco korelace ve vztahu k psychickým a fyziologickým stresovým reakcím byla negativní. Je třeba si uvědomit, že zatímco aktivní copingové strategie se zaměřují na odstranění stresoru a v důsledku zlepšují emoční situaci, copingové strategie zaměřené na emoce pouze pracují s emoční reakcí, zatímco stresor zůstává. Pokud efekt copingu zaměřeného na emoce není trvalý, stresová situace se opakuje. Lze proto říci, že první volbou by měl být coping aktivní, zaměřený na řešení problému, zatímco coping zaměřený na emoce je volbou druhou, nastupující ve chvíli, kdy je první strategie neefektivní nebo dokonce nemožná. Jako vhodná se jeví i kombinace obou metod s větším důrazem na coping aktivní. Na druhou stranu, Black (podle Herman a Tetrick, 2009, s. 76), upozorňuje na skutečnost, že repatriace je natolik specifickou situací, že copingové chování zaměřené na problém nemusí být dostačující pro to, aby urovnalo disharmonii mezi různými
40
perspektivami a identitami jedinců v interakci, proto je důležité si uvědomit, že expatriace a repatriace jsou dva různé procesy, vyžadující oddělenou pozornost. Poměrně výjimečnou je proto studie Tetricka a Hermana, která se zabývá efektivitou copingových strategií pouze u repatriatů. Základním principem výzkumu bylo ohodnocení copingových strategií převzatých z teoretických škál expatriace v kontextu repatriace (efektivita, emoční nebo problémové zaměření). Výsledky výzkumu potvrdily nejen skutečnost, že rozdělování copingových strategií na strategie zaměřené na problém a zaměřené na emoce má v tomto kontextu smysl a potenciál pro následnou sebepéči pro tyto jedince v praxi, ale zároveň prokázaly, že aktivní copingové strategie pozitivně korelují s dobrým přizpůsobení v oblasti práce a vztahů. Třetí zkoumanou oblastí bylo celkové přizpůsobení, u kterého nebyla prokázána žádná významnější spojitost s určitým typem vyrovnávací strategie (Herman, Tetrick, 2009, s. 80). Specifikem repatriace je tedy skutečnost, že skrze coping zaměřený na problém nedochází při repatriaci k tak výrazné emoční úlevě, jako při expatriaci. Autoři navrhují, že důvodem by mohla být určitá obyčejnost problémů (tj. standardních situací v práci, domácnosti), se kterými se setkává jedinec v domácím prostředí ve srovnání s výzvami, kterým čelil po příjezdu do zahraničí. Tyto „domácí“ problémy byl před odjezdem schopen řešit, takže mu jeho schopnost tyto situace zvládnout nepřináší očekávanou emoční vzpruhu (tamtéž, s. 82). Nesporně zajímavým výstupem výzkumu bylo zjištění, že některé strategie, které by v jiném kontextu byly považovány za zaměřené na problém, byly zde identifikovány jako zaměřené na emoce a naopak, některé dokonce logicky ze systému vypadávaly úplně (např. zatímco asimilace a kulturní učení mají jako strategie smysl v novém prostředí, v zemi původu jsou zcela irelevantní). Základním principem, vhodným k praktické aplikaci je tedy přesun od strategií zaměřených na emoce ke strategiím zaměřeným na problém. Velmi praktickými výstupy z výzkumu jsou strategie, které se ukázaly jako efektivní: šlo zejména o přehodnocení očekávání od návratu do domovské země, tj. na základě co nejpřesnějších informacích o možných obtížích si zachovat realistické představy o obtížnosti tohoto období a být připraven čelit jeho výzvám, otevřený přístup v případě interpersonálního konfliktu, vcítění se do situace ostatních, soustředění se na důležité současné aktivity, hledání sociální opory, pozitivní přístup k výzvám, plánování a určitá sebekontrola (Herman, Tetrick, 2009, s. 78). Zmíněné strategie do velké míry korelují také se strategiemi, které během své repatriace užívali studenti oboru SOHUP. 41
3.5.1
Strategie odvozené z výzkumu v rámci CARITAS VOŠs Následující kapitola informuje o konkrétních copingových strategiích, které
zvolili studenti CARITAS VOŠs a sami je zhodnotili jako úspěšné. Zároveň je třeba upozornit, že se jednalo o kvalitativní výzkum a proto jeho závěry nelze generalizovat. Účelem kapitoly je spíše nabídnout paletu možností dalším studentům oboru MESOHUP a zároveň nastínit cestu, kterou by se mohl ubírat další výzkum, tentokrát kvantitativního charakteru, kterým by byla proměřena efektivita a funkčnost jednotlivých strategií. Repatriace je však natolik interindividuálně variabilním procesem, že i tyto výstupy mohou posloužit jako vhodná inspirace. První a základní strategií, kterou studenti ohodnotili jako funkční, bylo sdílení zážitku (Chladová, 2014, s. 48). O vhodnosti určité sociální opory bylo již pojednáno v kapitole 4.3.2 Sociální opora. I zde platí, že sdílení bylo považováno za nosnější a zároveň snadnější, pokud se jednalo o osoby, které mají vlastní zážitek repatriace. Svým způsobem se jedná o určitý typ validace vlastního prožívání porovnáním se zkušenostmi člověka, který si prošel stejným nebo velmi podobným zážitkem. Poměrně neočekávanou strategií, která měla patrně terapeutický účinek (spíše jako vedlejší produkt) bylo formální sdílení, prostřednictvím přednášek, besed nebo vernisáží. Studentka, která přednášela dokonce opakovaně, udávala, že se jí prostřednictvím předávání zážitek více utříbil a sama mu posléze lépe dokázala porozumět (tamtéž). Další strategií, která stojí za zmínění je vhodná míra aktivně tráveného času bezprostředně po návratu z praxe. Zatímco studenti, kteří udávali, že po návratu neměli specifický program, současně uváděli, že zažívali pocity nudy, deprese a neustále se mentálně zaobírali prožitým zážitkem, studenti, kteří měli program různého typu, nejčastěji však letní brigádu nebo dalších akce, případně i v zahraničí, celkově uváděli, že repatriace pro ně nebyla tak závažným problémem (tamtéž, s. 49). I zde ovšem platí, že u všeho je potřeba dodržovat zdravou míru. Studentka, která uváděla po praxi vysokou vytíženost a téměř žádné příznaky repatriačního šoku, si repatriačním obdobím podle svých slov prošla po začátku školní roku (tj. po 2 měsících), kdy při menší časové vytíženosti teprve začala zpracovávat prožitou zkušenost (tamtéž, s. 38). Jako velmi náročnou hodnotili respondenti také situaci, kdy měli v prvních dnech po návratu z praxe dostát všem administrativním a školním požadavkům (tamtéž, s. 46). Budoucím studentům CARITAS VOŠs vyjíždějícím na zahraniční praxe lze proto doporučit, aby na požadavcích školy (ročníková práce, zpráva z praxe, vyúčtování 42
apod.) včetně zadání absolventské a bakalářské práce začali pracovat již během doby strávené v zahraničí a omezili tak nutnou práci po návratu do země na minimum. Tato strategie samozřejmě nebude funkční u všech studentů, během řady zahraničních praxí jsou technické podmínky výrazně omezeny. Důležitým závěrem z výzkumu je také skutečnost, že repatriační období je pro každého jedince jinak dlouhé. Zatímco někteří studenti udávali, že repatriace trvala několik týdnů, jiní uváděli, že vnímají repatriaci stále jako neukončenou i po čtyřech měsících od návratu, z čehož plyne, že toto období může být dokonce delší než samotný čas strávený v zahraničí (tamtéž, s. 38) Neukončená repatriace ovšem nutně neznamená psychické obtíže, může jít pouze o pocit jisté neusazenosti nebo názorové nevyhraněnosti v určitých oblastech. Závěrem je tedy možné dodat, že je třeba respektovat možnosti a osobní nastavení každého repatriata a přizpůsobit tomu ponávratové období. V dlouhodobém měřítku je pak základním krokem budování resilience. 3.5.2
Budování resilience Z dlouhodobého hlediska je velmi užitečným, ne-li nezbytným nástrojem pro
pracovníky ve všech pomáhajících profesích budování psychické odolnosti – resilience. Její užitečnost samozřejmě nelze redukovat na zvládání přesunů mezi kulturami, jde o schopnost, která je v pomáhajících profesích testována denně a proto by jejímu rozvoji měla být věnována dostatečná pozornost. Resilience může být definována například jako „výstup úspěšné adaptace na nesnadné životní situace“ (Zautra, Hall, Murray, 2010, s. 4). Zjednodušeně jde o míru kapacity, kterou disponuje jedinec pro odolávání stresu. Gruhl a Körbächer (2013, s. 10) pojímají resilienci jako „veškeré síly, které člověka uschopňují ke zvládání života v dobrých i zlých časech“ a zároveň přinášejí velmi názorný model psychické odolnosti, který představuje trojici základních postojů a čtveřici aspektů chování ve vzájemné propojenosti.
43
Obr. č. 1 – Aspekty resilience (Gruhl, Körbächer, 2013, s. 10)
Ač jde o model z odborného hlediska do jisté míry redukovaný, má výrazný aplikační potenciál. Je třeba ho chápat návodně, nikoliv jako pomůcku vysvětlující, jakými aspekty je resilience tvořena. Pro úplnost zmiňuji i krátké dovysvětlení jednotlivých pojmů (Gruhl, Körbärch, 2013, s. 14 – 139). Základní postoje: 1. Optimismem není myšlena bagatelizace problémů. Optimistický člověk i v tíživých situacích neztrácí důvěru, že situaci lze zvládnout a že sám přispěje k tomu, aby se daný stav zlepšil. 2. Schopnost přijímat neznamená nechat si všechno líbit, ale integrovat všechno, co život přináší. Jde o pokojné přijetí zejména těch věcí, které nelze z pozice jedince změnit. 3. Zaměřenost na řešení znamená takový náhled na problémové situace, kde převažuje hledání řešení nad analýzou příčiny situace. Aspekty chování: 4. Autoregulací je myšlena schopnost ustanovit si individuálně vhodnou vyváženost mezi napětím a uvolněním, prací a přestávkou a dalšími bipolárními aspekty lidského života.
44
5. Převzít za sebe odpovědnost znamená brát sám sebe jako osobu odpovědnou za vlastní myšlenky, pocity a reakce. 6. Práce na vztazích odkazuje k sociální opoře jako jednomu ze základních copingových mechanismů. 7. Utváření budoucnosti poukazuje na fakt, že současné volby jsou mnohem jednodušší pro ty jedince, kteří mají dlouhodobé cíle a aktivně pracují na jejich naplnění. Zmíněný model je pouze jedním z mnoha možných. Jiný poskytuje například Hoge, Austin a Pollack (podle Kent a Davis 2010, s. 427), kteří chápou resilienci jako soubor následujících kvalit: pozitivních emocí, sebekontroly, aktivního copingu, kognitivní flexibility, hledání smyslu i v obtížných životních situacích, altruismu, spirituality a odpovídajícího tréninku. Resilience je v psychologii již poměrně zakotveným pojmem a tak je možnost čerpat inspiraci z mnoha dalších publikací. Velmi komplexním dílem je například editovaná publikace Handbook of Adult Resilience (Reich, Zautra, Hall, 2010). Budování osobní resilience je dlouhodobý a velmi náročný proces, v této práci je zmíněn pouze velmi okrajově, což ovšem neznamená, že by mu pracovníci v pomáhajících profesích a organizace tyto pracovníky neměli přikládat důležitost. Řada autorů vyvinula různé techniky a komplexní tréninky posilující resilienci (Cloitre, 2002, Najavits, 2002, Jacobson, Martelli a Dimidjan, 2001, podle Kent a Davis, 2010, s. 434 – 435), které by mohly a měly najít místo v přípravné předvýjezdové fázi řady organizací. Dlouhodobě budovaná resilience je zároveň jedním z determinantů větší profesní a osobní výtěžnosti práce v zahraničí. 3.5.3
Zahraniční praxe jako zdroj osobního a profesního rozvoje K zahraniční praxi nebo pomáhající práci v zahraničí je vhodné přistupovat jako
k příležitosti k osobnímu a profesnímu rozvoji, kterou také opravdu je. V tomto specifickém kontextu se může spojovat nejen růst, plynoucí z možnosti pracovat v zahraničí, ale zároveň růst pramenící ze zvládnutých výzev, případně posttraumatický růst. Celková změna náhledu na situaci repatriace jako na příležitost, nikoliv hrozbu, může celý proces usnadnit a zároveň výrazně zvýšit jeho profesní a osobnostní výtěžnost.
45
Pokud jde o profesní rozvoj, velmi vhodným se na úrovni studia jeví systém cílů praktického vzdělávání, který je praktikován na CARITAS VOŠs (více v kapitole 4.3.1 Systémy podpory nabízené CARITAS VOŠs). Jak píše Havrdová (1999, s. 24), „efektivní růst nastává tehdy, pokud dochází k souladu mezi obsahem, formou a cíli učení“. Znovu tedy upozorňuji na kritickou důležitost vhodné volby a formulace cílů učení. Princip tohoto systému lze (a měl by být přenášen) bez větších potíží přenést ze vzdělávacího prostředí i do praxe. Jednotlivé kroky procesu učení dobře ilustruje cyklický model Mulforda a Honeyho (podle Havrdové, 1999, s. 25). Obr. 2 – Model učení Mulforda a Honeyho
Samozřejmě, k učení a profesnímu rozvoji dochází, i pokud jde o proces nereflektovaný, či neuvědomovaný. Pokud však pracovník či student vědomě překročí práh a začnou tento proces reflektovat, nejen že dojde k jeho výraznému zintenzivnění, ale navíc dochází k odbornému růstu, umožňujícímu posun mezi jeho stádii od neuvědomované nevědomosti, přes uvědomovanou nevědomost k uvědomované znalosti (Knowles, podle Havrdová, 1999, s. 23). Pokud jde o růst na osobnostní úrovni, může jít o poněkud složitější proces a to zejména proto, že na rozdíl od profesního růstu, který je většinově určitým způsobem facilitován či podpořen vysílající organizací (event. školou), zůstává osobní rozvoj pouze v rukou pracovníka samotného, případně s pomocí supervizora.
46
Zatura, Hall a Murray shrnují v úvodu svého článku popisujícího resilienci v jedné větě problém nejen výzkumníků v oblasti stresu, ale zároveň většiny jedinců, stresu často vystavovaným, pomáhající pracovníky nevyjímaje: „Jedním z problémů, který lze identifikovat v oblasti našeho porozumění procesu zotavení ze stresové situace je ten, že většina modelů fyzického a psychického zdraví zatím nepracuje s žádným konceptem smyslu, plynoucího z tohoto procesu“ (2010, s. 4). Hledání a případné nalezení smyslu při pociťování psychických obtíží v repatriační fázi může být jedním z důležitých faktorů, který celkově podmíní výsledky a výstupy plynoucí z této situace. Směr, kterým se pomáhající pracovník může ubírat po cestě k maximalizaci rozvoje po období prožitém v zahraničí, popisuje Mareš (2009, s. 283 – 284). Zatímco Mareš předpokládá přítomnost terapeuta, který bude rozvoj určitým způsobem facilitovat (případy těžších traumat apod.), postup může být vhodnou inspirací i pro sebepéči u pomáhajících pracovníků, jejichž cílem je ošetřit náročné období bez vážnějších psychických traumat. Prvním krokem k práci ze zážitkem zahraničním praxe nebo období prožitého profesně v zahraničí, je zejména uvědomění si potenciálu, které se sebou taková zkušenost nese. Podmiňujícím faktorem je zde zejména sdílení zážitku komunikací s důvěryhodnou osobou, skrze které dochází k určitému urovnání zážitku. Klíčovým momentem jsou pak chvíle, kdy si jedinec uvědomí a pojmenuje pozitivní aspekty prožitého období. Mareš (2009, s. 284) dodává, že zcela zásadní je nahlížet na rozvoj nikoliv jako „vyprodukovaný“ traumatickou událostí, ale podmíněný snahou jedince se s touto situací vyrovnat a najít v ní smysl. Určitá doporučení, jak vytěžit z krizí v pomáhající profesi osobní rozvoj lze nalézt i v práci Slattery a Park (2007, s. 559). Podle těchto autorů jsou základní kroky sebepéče následující: -
uvědomit si, že krizová situace má na jedince jek negativní (destabilizační), tak pozitivní (podpůrný) efekt
-
stres, který situace přináší, je třeba prožít, nikoliv se mu vyhnout, a použít ho jako motivační prvek pro další růst
-
zachovat si balanci a perspektivu (soustředit se na problémy, ale nepřetěžovat se, nenechat se jimi pohltit)
47
-
uvědomit si, že vlastní prožívání krize může posílit naši empatickou kapacitu, což může vyústit v citlivější přístup ke klientům a pomáhající praxi; pokud nejde o vážné nezpracované trauma, práce může usnadnit rekonvalescenci
-
hledat smysl, ačkoliv se to může zdát velmi obtížné; pocit smyslu výrazně usnadňuje najít východiska ze situace a dodává potřebnou energii
Zmíněné přístupy jsou znovu pouze ilustrační a bezpochyby je lze různě modifikovat a upravovat, tak aby vyhovovaly individuálním potřebám jedinců nebo vysílajících organizací. Společnou linkou, principem, který se prolíná nejen těmito přístupy, ale dalšími doporučeními formulovanými v této práce je bezpochyby aktivní přístup k repatriaci a jejím výzvám, který často přerůstá až v určitou odvahu, kterou musí pomáhající pracovníci po návratu ze zahraničí projevit, aby dokázali čelit problémům a výzvám, které repatriace přináší a současně byli tímto procesem obohaceni jak profesně, tak osobnostně.
4 Závěr Tato práce, zaměřená na specifické aspekty repatriačního šoku v pomáhajících profesích a metody jejich zvládání, teoreticky ukotvila poznatky získané z výzkumu repatriačního šoku u studentů oboru MESOHUP na CARITAS VOŠs a zároveň je propojila s dalšími teoriemi a závěry jiných výzkumů, které společně poskytují alespoň základní rámec pro pochopení specifických aspektů repatriace v pomáhajících profesích. Zároveň přináší řadu velmi konkrétních doporučení, které jsou sice primárně určeny studentům výše zmíněné instituce, ale s mírnými obměnami mohou posloužit dalším pracovníkům v pomáhajících profesích, nebo organizacím tyto pracovníky vysílajícím. Jedním z důležitých výstupů jsou obě přílohy, které v souladu s cílem práce obsahují návrh obsahu informačního materiálu, který je možné využít pro další zkvalitňování systému praxí na CARITAS VOŠs. Práce byla koncipována tak, aby výrazně vystupoval její aplikační potenciál a to i v teoretické části. Na teoretické rovině by bylo možno toto téma popsat mnohem podrobněji a hlouběji, nabízí se zejména propojení psychologického rozměru repatriace se sociálním, teorie tvorby a vývoje identity pomáhajícího a dopadů změn identity na vztahy se sociálním okolí. Rozsah této práce tento hlubší a zároveň širší přístup neumožnil, přesto jde o cenné informace, které mohou repatriace řadě pomáhajících pracovníků výrazně usnadnit. 48
Teoretická část je dělena do tří základních bloků, které byly identifikovány jako oblasti, jejichž znalost je základní premisou pro dobrý průběh repatriace. Jedná se o teorii spojenou s pomáhajícími profesemi (zahrnující motivaci, psychická rizika a problematiku altruistické pomáhající identity), obecné informace o průběhu a determinantech repatriačního šoku a základní teorii stresu. Všechny tři oblasti byly popsány ve vzájemných souvislostech tak, aby jasně vystupovaly vztahy, které tyto koncepty propojují a na jejichž struktuře mohou pomáhající pracovníci stavět svou vlastní resilienci. Praktická část přináší řadu doporučení, podložených teoretickými koncepty a zároveň propojených s výsledky výzkumu prožívání repatriace studenty MESOHUP. Struktura praktické části byla vytvořena tak, aby poskytovala praktické či teoretické nástroje, odpovídající oblastem, které studenti během výzkumu považovali za problémové. Práce je volbou téma poměrně inovativní; otevírá problematiku, která stojí výrazně na okraji zájmu odborníků, i když se jedná o téma pro řadu pomáhající pracovníků přímo profesně existenční důležitosti. Na úrovni absolventské práce jde pouze o základní nárys, který poskytuje řadu prostoru jak pro hlubší rozpracování, tak případně i přehodnocení směru, kterým by se k problematice repatriace v pomáhajících profesích mohlo a dalo přistupovat. Přesto se domnívám, že pro účely CARITAS VOŠs Olomouc jde o velice funkční práci s výrazným aplikačním potenciálem, která by neměla uniknout pozornosti jak organizátorům praxe, tak zejména studentů samotných. Během práce na kvalitativním výzkumu a zejména psaní této aplikační práce bylo možno také určitým způsobem posoudit nastavení systému praxí a péče o vracející se studenty na CARITAS VOŠs. Závěr byl poměrně zřejmý – nastavení velmi dobře odpovídá všem oblastem, které mohou být během repatriace považovány za problematické podle závěrů z výzkumu (s výjimkou informování rodiny, které je více diskutováno v kapitole 3.2.2 Sociální opora), přesto studenti, kteří subjektivně hodnotili svou situaci po návratu jako poměrně problematickou, nabízených mechanismů nevyužívali (více kapitola 3.3.1 Systémy podpory nabízené CARITAS VOŠs). K hlubšímu pochopení tohoto paradoxu by bylo třeba dalšího výzkumu nebo ankety. Možná vysvětlení tohoto jevu patrně budou směřovat buď ke skutečnosti, že studenti tyto mechanismy z určitého důvodu využívat nechtějí, nebo ke zjištění, že je využívat neumí, případně nedokáží docenit jejich potenciál. I bez hlubšího porozumění příčinám je možné situaci částečně ošetřit důsledným informováním o účelu, smyslu a potenciálu 49
nástrojů jako jsou vzdělávací cíle, skupinová a individuální supervize, nebo hodnocení poskytované mentorem. Zcela konkrétním návrhem je pak změna systému navazujících individuálních supervizí ze současného stavu, kdy student o individuální supervizi žádá, do podoby, kdy student naplánovanou individuální supervizi odmítá z důvodu nepotřebnosti. Dvěma základními principy, které prostupují celou touto prací, jsou pozitivní přístup k výzvám, které přináší práce v zahraničí a přijetí zodpovědnosti pomáhajících pracovníků za své psychosociální prospívání. Nejen že aktivní a pozitivní přístup výrazně usnadňuje celý proces repatriace, zároveň jde o významný determinant následného osobního a profesního rozvoje. Přijetí zodpovědnosti za své vlastní psychosociální prospívání je krokem, který reaguje na nedostatečnou psychosociální podporu poskytovanou v repatriační fázi vysílajícími organizacemi a s největší pravděpodobností je způsobem, jakým se bude muset s repatriačním stresem vyrovnávat většina pomáhajících pracovníků i v budoucnosti. Tato práce je zároveň výzvou institucím vzdělávajícím humanitární a sociální pracovníky, rozvojáře, zdravotníky a další pomáhající personál s potenciální možností uplatnění v zahraničí, aby implementovali do učebních osnov základní pravidla sebepéče a psychohygieny. Důraz by měl být kladen na důsledné přizpůsobení předávaných informací každému jednotlivému oboru a přijetí odpovědnosti studentů za své vlastní všeobecné prospívání. Výzva ovšem platí i organizacím pomáhající pracovníky vysílajícím, které často v repatriační fáze na své zaměstnance ať již úmyslně nebo z nevědomosti zapomínají. Pomáhající pracovník, který pociťuje podporu ze strany své organizace a zároveň je dostatečně vybaven, aby stres pramenící z práce v zahraničí do jisté míry zvládal sám, je určitou zárukou kvalitní a efektivní práce a současně krokem k výraznému zvýšení bezpečí klientů. Závěrem lze dodat, že práce otevírá poměrně nové téma, které zaslouží pozornost zejména studentů v pomáhajících profesích, kteří svou čerstvou zkušeností s prvními zahraničními misemi, jejich dopady na psychosociální prospívání a metodami, které proces repatriace a celou přípravu na výkon profese usnadňují, mohou přinést mnoho nového. V textu práce lze zároveň nalézt mnoho inspirace pro další a hlubší výzkum v oblasti problematiky repatriace v rámci pomáhajících profesích.
50
5 Zdroje ANDREWS, G, SINGH, M., BOND, M. 1993. The Defense Questionnaire. Journal of Nervous and Mental Disease,181(4): 246-256.
Style
ARAUJO, K., RYST, E., STEINER, H. 1999. Adolescent Defense Style and Life Stressors. Child Psychiatry & Human Development 30(1): 19-28. ATKINSON, R., ATKINSON, R. C., SMITH, E. E., BEM, D. B., NOLEN HOEKSEMA, S. 2003. Psychologie. Praha: Portál. CARDOZO, B., CRAWFORD, C., ERIKSSON, C., ZHU, J., SABIN, M., AGER, UDDIN, M. 2012. Psychological Distress, Depression, Anxiety, and Burnout among International Humanitarian Aid Workers: A Longitudinal Study. Plos ONE 7(9) s. 1-13. CARITAS VOŠs Olomouc 2012. Ţádost o akreditaci oboru Sociální a humanitární práce na CARITAS VOŠs Olomouc. Aktualizace 19. 3. 2013. Dostupné z http://www.CARITAS-vos.cz/admin/files/ModuleText/27-ucebnidoc-sohup2010.pdf [cit. 6. 12. 2013]. CARVER, C. S., SCHEIER, M. F., WEINTRAUB, J. K. 1989. Assessing coping strategies: A theoretically based approach. Journal of Personality and Social Psychology 56(2): 267 – 283. CICHOCKI, L. 2008. Changes in defence mechanisms of people suffering from psychotic disorders and receiving therapy in the Day Treatment Centre. Archives of Psychiatry & Psychotherapy 10(4): 27-32. DE CIERI, H., DOWLING, P. J., TAYLOR, K. F. 1991. The psychological impact of expatriate relocation on partners. International Journal Of Human Resource Management 2(3): 377-414. DYREGOV A. (1989). Caring for helpers in disaster situations: Psychological debriefing. Disaster Management 2(1): 25-30. EHRENREICH, J. H., ELLIOTT, T. L. 2004. Managing Stress in Humanitarian Aid Workers: A Survey of Humanitarian Aid Agencies' Psychosocial Training and Support of Staff. Peace & Conflict 10(1): 53-66. ERIKSSON, C. B., BJORCK, J. P., LARSON, L. C., WALLING, S. M., TRICE, G. A., FAWCETT, J., ABERNETHY, A. D., FOY, D. W. 2009. Social support, organisational support, and religious support in relation to burnout in expatriate humanitarian aid workers. Mental Health, Religion & Culture 12(7): 671-686. FELDMAN, D. C., THOMAS, D. C. 1992. Career management issues facing expatriates. Journal Of International Business Studies 23(2): 271-293. FEVRE, M. L., MATHENY, J., KOLT, G. S. 2003. Eustress, distress, and interpretation in occupational stress. Journal of Managerial Psychology 18(7): 726-744.
51
GAW, F. K. 2000. Reverse culture shock in students returning from overseas. International Journal of Intercultural Relations 24: 83-104. GEERAERT, N., DEMOULIN, S. 2013. Acculturative stress or resilience? A longitudinal multilevel analysis of sojourners’ stress and self-esteem. Journal of CrossCultural Psychology 44(8): 1241-1262. GRUHL, M., KÖRBÄCHER, H. 2013. Psychická odolnost v kaţdodenním ţivotě. Praha: Portál. GULLAHORN, J. T., GULLAHORN J. E. 1963. An Extension of the U-Curve Hypothesis. Journal of Social Issues 3: 33 – 47. HAVRDOVÁ, Z. 1999. Kompetence v praxi sociální práce. Praha: Osmium. HAWKINS, P., SHOHET, R. 2004. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál. HERMAN, J. L., TETRICK, L. E. 2009. Problem-focused versus emotion-focused coping strategies and repatriation adjustment. Human Resource Management 48(1): 69 88. CHLADOVÁ, L. 2014. Repatriační šok u studentů oboru MESOHUP po návratu ze zahraničních praxí (bakalářská práce). Olomouc: Univerzita Palackého. CHRISTOFI, V., THOMPSON L. 2007. You cannot go home again: A phenomenological investigation of returning to the soujorn country after studying abroad. Journal of Counseling & Development 85: 53-63. KELLER, A., LITZELMAN, K., WISK, L. E., MADDOX, T., CHENG, E. R., CRESWELL, P. D., WITT, W. P. 2012. Does the Perception that Stress Affects Health Matter? The Association with Health and Mortality. Health Psychology 31(5): 677 – 684. KENT, M., DAVIS, M. C. The Emergence of Capacity-Building Programs and Models of Resilience. In REICH, J. W., ZAUTRA, A., HALL, J. S. (eds.) 2010. Handbook of adult resilience, s. 427 – 449. KLEE, S., RENNER, K. H. 2013. In search of the “Rescue Personality”. A questionnaire study with emergency medical services personnel. Personality & Individual Differences 54(5): 669-672. KOBASA, S. C., MADDI, S. R., KAHN, S. 1982. Hardiness and Health: A Prospective Study. Journal Of Personality & Social Psychology 42(1): 168-177. KOHOUTEK, T., ČERMÁK, I. (eds.) 2009. Psychologie katastrofické události. Praha: Academia. KOPŘIVA, K. 2000. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál. LEČBYCH, M. 2003. Altruistická osobnost (písemná práce k postupným souborným zkouškám). Olomouc: Univerzita Palackého.
52
LUYCKX, K., KLIMSTRA, T., DURIEZ, B., SCHWARTZ, S., & VANHALST, J. 2012. Identity Processes and Coping Strategies in College Students: Short-Term Longitudinal Dynamics and the Role of Personality. Journal Of Youth & Adolescence 41(9): 1226-1239. MACNAIR, R. 1995. Room for improvement: The management and support of Relief and Development Workers. London: Relief and Rehabilitation Network. MAREŠ, J. 2009. Posttraumatický rozvoj: Výzkum, diagnostika, intervence. Československá Psychologie, s. 271-290. MAYERHOFER, H., HARTMANN, L. C., HERBERT, A. 2004. Career Management Issues for Flexpatriate International Staff. Thunderbird International Business Review 46(6): 647-666. MCCORMACK, L. 2010. Primary and Vicarious Postraumatic Growth Following Genocide, War and Humanitarian Emeregencies (dizertační práce). Nottingham: University of Nottingham. MCCREESH, M. 2003. Re-entry syndrome. Aktualizace: 6. 8. 2003. Dostupné z http://www.aidworkers.net/?q=node/263 [cit. 13. 10. 2013]. MCLEAN, C. P., HANDA, S., DICKSTEIN, B. D., BENSON, T. A., BAKER, M. T., ISLER, W. C., LITZ, B. T. 2013. Posttraumatic growth and posttraumatic stress among military medical personnel. Psychological Trauma: Theory, Research, Practice, And Policy 5(1): 62-68. MURIS,P. MERCKELBACH, H. 1996. Defence style and behaviour therapy outcome in a specific phobia. Psychological Medicine 26 (3): 635-639. PALAŠČÁKOVÁ, D. 2012. Průvodce praktickým vzděláváním na CARITAS – VOŠ sociální Olomouc. Olomouc: CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc. PARK, C. L., FENSTER, J. R. 2004. Stress-related growth: predictors of occurrence and correlates with psychological adjustment. Journal Of Social & Clinical Psychology 23(2): 195-215. PARK, C. L., COHEN, L. H., MURCH, R. L. 1996. Assessment and Prediction of Stress-Related Growth. Journal of Personality 64(1): 75-105. PAULÍK, K. 2010. Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada Publishing, a.s. PLHÁKOVÁ, A. 2003. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. ROTH, S. 2007. Getting Involved in Humanitarian Aid: Biographies and Transnational Careers of Humanitarian Aid Workers. Conference Papers - American Sociological Association, 1. ŘÍČAN, P. 2010. Psychologie osobnosti – Obor v pohybu. Praha: Grada Publishing, a.s.
53
SAHIN, N. H. 1990. Re-entry and the Academic and Psychological Problems of the Second Generation. Psychology Developing Societies 2: 165-182. SCHMIDBAUER, W. 2000. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál. SLATTERY, J. M., & PARK, C. L. 2007. Developing as a Therapist: Stress-Related Growth Through Parenting a Child in Crisis. Professional Psychology: Research & Practice 38(6): 554-560 SMÉKAL, L. 2011. Psychologie a pomáhající profese. Přerov: PPŠ – Institut celoživotního vzdělávání Přerov, s.r.o. STARR, T. L., CURRIE, G. 2009. 'Out of sight but still in the picture': short-term international assignments and the influential role of family. International Journal Of Human Resource Management 20(6): 1421-1438. THOMPSON, N., MURPHY, M., STRADLING, S. 1994. Dealing with stress. London: Macmillan Press Ltd. VÁGNEROVÁ, M. 2003. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. ZAUTRA, A., HALL, J. S., MURRAY, K. E. Resilience: A new definition of Helath for People and Communities. In Reich, J. W., Zautra, A., Hall, J. S. (eds.) 2010. Handbook of adult resilience, s. 3 – 35. New York: Guilford Press Grafy a obrázky: Graf č. 1 - Převzato z http://www.cetuesday.com/symptoms-of-workplace-harassment/, [cit. 15. 1. 2014]. Obrázek č. 1 - Převzato z Gruhl, Körbächer, (2013, s. 10). Obrázek č. 2 – Převzato z Havrdové (1999, s. 25).
54
6 Přílohy Seznam příloh Příloha 1 – Formulovaná doporučení pro studenty MESOHUP Příloha 2 – Seznam navrhovaných informací pro blízké osoby
55
Příloha 1 – Formulovaná doporučení pro studenty MESOHUP Před praxí: 1. Pracujte na vztazích, snažte se vést vaše blízké k akceptaci skutečnosti, že na určitou dobu odjíždíte. Vysvětlete, proč jste se tak rozhodli. 2. Nepodceňujte vzdělávací cíle, jejich formulaci a hodnocení naplňování. Z hlediska profesního i osobního růstu jde o velmi užitečný nástroj, který zároveň prostřednictvím zhodnocení své činnosti na praxi výrazně usnadňuje repatriaci. Během praxe: 3. Dobře se informujte o průběhu repatriační fáze a možných komplikací, neočekávejte nereálné. 4. Předejděte části ponávratového stresu tím, že požadavky ze strany školy (ročníková práce, zpráva z praxe, zadání AP a BP, vyúčtování) zpracujete ještě před návratem domů. 5. Jednou z možností jak předejít problémům v komunikaci s vašimi blízkými je udržování pravidelné komunikace během zahraniční praxe (například pravidelný hovor jednou týdně, e-maily apod.). 6. Uzavřete svou činnost na praxi důkladným rozhovorem s mentorem. Proberte hodnocení, pokud něčemu nerozumíte, ptejte se. Snažte se mít jasno v tom, zda jste svou práci odvedli dobře, kde máte rezervy vy, případně kde je má organizace. Po praxi: 7. Zachovávejte optimismus, zkušenost zahraniční praxe a následující repatriační fáze je velkou výzvou, ze které lze mnoho vytěžit jak po osobní, tak profesní stránce. 8. Pokud se necítíte dobře, snažte se identifikovat (eventuálně s pomocí supervizora) zdroje těchto pocitů. 9. Respektujte, že nejste sám, kdo zažívá problémy spojené s vaší repatriací. Pod určitým tlakem jsou také vaše rodina a přátelé, event. partner.
56
10. Snažte se zorganizovat svůj čas po návratu tak, abyste nebyli vytížení, ale zároveň měli pocit, že je aktivně naplněn (ideálně brigáda, dobrovolnictví apod.). 11. Využijte dostupné mechanismy usnadňující repatriaci, znejte jejich účel: a. skupinová supervize má zejména účel „lehké výstupní kontroly“, měla by zážitek pomyslně uzavřít, otevřít případné nezpracované oblasti, ale zároveň neposkytuje dostatek prostoru na to, aby byly problémy řešeny na hlubší úrovni b. pokud cítíte potřebu, zažádejte bez obav o supervizi individuální, v žádném případě nejde o osobní slabost, ale o odpovědný a profesionální přístup k celé situaci (nejde jen o vás, ale i o vaše blízké, eventuálně klienty) 12. Uvědomte si, že repatriační fáze je u každého různě dlouhá – nespěchejte na sebe, neděste se, když ostatní prožívají období jinak. 13. Pokud repatriace přináší problematické situace (osobní konflikty, změny názoru na určitou problematiku, psychické obtíže), snažte se je řešit aktivními strategiemi (tj. zaměřte se na problém, nikoliv pouze na emoční úlevu). 14. Snažte se v situaci, ve které se nacházíte, najít pozitivní aspekty a zejména smysl. 15. Pokud stojíte o určitou míru porozumění ze strany blízkých, je třeba ke sdílení zážitku přistupovat velmi odpovědně a trpělivě. Jste jedinou osobou, která může zprostředkovat význam, který pro vás zahraniční praxe měla. 16. Pokud jste praxi sdíleli s dalšími studenty, mluvte společně o zážitku a významu, jaký měl pro váš vztah. 17. Zahraniční praxe vám patrně poskytla určitou perspektivu, která umožňuje nahlížet na sociální okolí novým pohledem – často velmi kritickým. Uvědomte si, že ostatní lidé tuto perspektivu mít nemusí. Pokud už kritizujete, navrhujte zároveň řešení a začínejte u sebe. 18. Sdílejte svůj zážitek, ale vždy se snažte ověřit, zda má komunikační partner o dialog zájem (což nemusí být snadné). Patrně o něco větší empatickou odezvu najdete u svých spolužáků, studentů starších ročníků, případně kolegů z praxe. 19. Pokud si chcete zážitek dobře urovnat a zároveň podpořit profesní růst, naplánujte přednášku, vernisáž či besedu.
57
20. V kritických chvílích mějte na paměti, že s dalšími misemi a výjezdy bude repatriační fáze vždy o něco jednodušší.
58
Příloha 2 – Seznam informací, které mohou být poskytovány blízkým Rozhodnutí o formě (otevřený dopis na webové stránce, informační leták nebo brožura v elektronická nebo tištěné podobě apod.) a rozsahu předávaných informací je samozřejmě zcela na straně školy. Důležitou podmínkou je fakultativnost tohoto opatření. Studenti by měli mít možnost revidovat předávané informace a svobodně se rozhodnout, komu a zda vůbec chtějí tyto informace zprostředkovat. Také celkové vyznění doporučení by v žádném případě nemělo mít varovný charakter, mělo by jít spíše o pozitivní výzvu ke spolupráci. Informační část: 1. Obecné informace o poslání školy, charakteru a účelu zahraničních praxí a významu v rámci profesního a osobního rozvoje. 2. Obecné doporučení směřující k přenechání iniciativy a všech případných opatření na odjíždějícím studentovi, objasnění, že se jedná pouze o doporučení informačního charakteru. 3. Informace o případné limitované komunikaci ze zahraniční praxe, vhodnosti nastavit si určité komunikační kanály a dohodnout se na četnosti kontaktu. 4. Informace o celkové psychické náročnosti období (jak pro odjíždějícího, tak pro rodinu). 5. Informace
o
specifických
rozměrech
repatriačního
šoku
a
možných
komplikacích (výstupy výzkumu u studentů MESOHUP, více kapitola 4.1 Závěry kvalitativního výzkumu). 6. Informace o mechanismech usnadňujících repatriaci, poskytovaných CARITAS VOŠs. 7. Informace o důležitosti podpory ze strany blízkých osob (více kapitola 4.3.2 Sociální opora) Aplikovaná část (jak můžou blízcí být nápomocni): 1. Pokuste se plně akceptovat, že váš blízký5 na určitou dobu odjíždí, znejte jeho důvody pro toto rozhodnutí. Pokud to považujete za správné, vyjádřete mu podporu.
5
Váš blízký = Váš syn/dcera/jiný rodinný příslušník, patner/ka, přítel/kyně.
59
2. Pokud chcete vědět víc o období prožitém v zahraničí, udržujte pravidelný kontakt; po návratu buďte ochotni naslouchat, ale zároveň akceptujte, když váš blízký není připraven tyto zážitky sdílet. 3. V prvních dnech po návratu sice může váš blízký procházet určitými obtížemi, neznamená to ale, že byste se k němu měli chovat jinak než obvykle. Nabízejte zapojení do běžných aktivit, respektujte odmítnutí. 4. V přítomnosti dalších osob neotvírejte sami téma zahraniční praxe, rozhodnutí s kým a do jaké míry chce váš blízký svůj zážitek sdílet, ponechte na něm. 5. Pokud registrujete u vašeho blízkého určité obtíže, poskytněte mu dostatek času, aby je řešil sám. Věřte, že supervizní mechanismy školy jsou nastaveny tak, aby studenty s vážnými obtížemi zachytily. Zasahujte pouze ve velmi kritických situacích. 6. Přistupujte k celé situaci pozitivně, pro vašeho blízkého jde o příležitost k velkému osobnímu a profesnímu růstu. Snažte se ze situace vybrat pozitivní prvky, které mohou upevnit váš vzájemný vztah.
60
7 Anotace/abstract Tato práce je teoretickou kompilací, která prakticky aplikuje výstupy výzkumu zaměřeného na prožívání repatriačního šoku studenty oboru Mezinárodní sociální a humanitární práce po návratu ze zahraničních praxí. Cílem práce je propojit výsledky kvalitativního výzkumu s relevantní teoretickou základnou tak, aby vystoupil aplikační potenciál výstupů zmíněného výzkumu. Základními teoretickými koncepty, se kterými je výzkum propojen, jsou specifika pomáhajících profesí v zahraničním kontextu (psychická rizika, motivace, altruistická identita), teorie stresu se zaměřením na jeho pozitivní koreláty a zvládání a teorie repatriačního šoku. Aplikovaná část porovnává závěry kvalitativního výzkumu s mechanismy běžně dostupnými studentům zmíněného oboru, otevírá téma identity pomáhajícího a formuluje obecná doporučení směřující k dobrému zvládnutí repatriace a podpoře osobního a profesního rozvoje. Práce je primárně určena studentům zmíněného oboru, CARITAS VOŠs a Cyrilometodějské teologické fakultě UPOL, jako realizátorům tohoto vzdělávání, přesto přináší dostatek materiálu i pro aktivní pracovníky v pomáhajících profesích a organizace tyto pracovníky do zahraniční vysílající. This study is a theoretical compilation practically applying outcomes from a research focused on experience of repatriation shock in students of International social and humanitarian work, who returned from foreign internships. The main objective of study is to link up outcome of above mentioned qualitative research with relevant theoretical base to emphasize its possible applications. The essential theoretical concepts used in this study are the specifics of helping professions working abroad (psychological risks, motivation, altruistic identity), theory of stress, its positive correlates and coping and reverse culture shock theory. Practical part focuses on comparison of research outcomes and provided supervision mechanisms, question of altruistic identity and general recommendations for safe repatriation and personal and professional growth. Study is primary intended to be evaluating and formative material for CARITAS – College of social work Olomouc and Sts. Cyril’s and Methodius Faculty of Theology of University Palacký Olomouc, as they are the providers of education in social and humanitarian work, however the study is relevant also for active helping professionals and organizations sending their employees abroad.
61
