CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Gender v sociální práci Téma práce: Gender v sociální práci
Veronika Tobolová Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Valouchová Olomouc 2013
Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracoval/a samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.
Datum: 24. 4. 2013
............................................... podpis
Poděkování: Ráda bych zde poděkovala vedoucí absolventské práce Mgr. Pavlíně Valouchové za její ochotné rady a čas, který mi věnovala při řešení dané problematiky. V neposlední řadě také děkuji všem respondentům, kteří mi poskytli potřebné informace.
Obsah 1
Úvod ............................................................................................................... 6
2
O genderu obecně ........................................................................................... 8 2.1 Genderová socializace v raném dětství ................................................... 9 2.2 Gender a škola ....................................................................................... 11 2.3 Gender ve vysokém školství a volba povolání ...................................... 12 2.4 Gender, zaměstnanost a pracovní příleţitosti........................................ 13 2.4.1 Segregace na trhu práce ................................................................... 14 2.4.2 Důsledky segregace ......................................................................... 15 2.4.3 Platové rozdíly................................................................................. 16
3
Sociální práce ............................................................................................... 18
3.1 Pojetí sociální práce v 18. a 19. století .................................................. 19 3.2 Současný vývoj a studium sociální práce.............................................. 19 3.3 Cíl sociální práce ................................................................................... 20 3.4 Profese sociálního pracovníka............................................................... 21 3.5 Typologie přístupů k praxi .................................................................... 22 3.6 Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic ..................................... 23 4 Gender v sociální práci ................................................................................. 25 4.1 Maskulinita jako nadřazenost ................................................................ 25 4.2 Sexismus ............................................................................................... 26 4.2.1 Sexismus a gender v pomáhajících profesích.................................. 27 4.3 Důsledky autority a moci pro muţe a ţeny v sociální práci ................. 28 4.3.1 Rozdíly ve vnímání moci u muţů a ţen .......................................... 29 5
Empirická část .............................................................................................. 30 5.1 Kvalitativní výzkum .............................................................................. 30 5.1.1 Metoda zachycení vzorců ................................................................ 31
6
Vlastní výzkum ............................................................................................. 32 6.1 Motivace ................................................................................................ 32 6.1.1 Motivace vyplývající z humanitního zaměření a pocitu smysluplnosti ................................................................................... 32 6.1.2 Motivace plynoucí z ţivotní situace či ze vzoru v blízkém člověku35 6.1.3 Motivace jako „neúspěch“ v jiných humanitních vědách ............... 36 6.1.4 Motivace jako náhlý popud či náhoda ............................................. 38 6.2
Očekávání .............................................................................................. 41
4
6.2.1 Očekávání větší míry přímého kontaktu s klienty ........................... 41 6.2.2 Očekávání práce s rozdílnou cílovou skupinou ............................... 43 6.2.3 Splněná očekávání ........................................................................... 43 6.2.4 Neočekávání ničeho ........................................................................ 44 6.3 Rozdíly .................................................................................................. 45 6.3.1 Vnímání rozdílů mezi muţi a ţenami v oblasti sociální práce ........ 45 6.4 Vlastní zkušenost .................................................................................. 52 6.4.1 Pozitivní vnímání vlastního pohlaví ................................................ 52 6.4.2 Negativní vnímání vlastního pohlaví .............................................. 53 6.5 Pozitivní a negativní vlastnosti jednotlivých pohlaví (genderové stereotypy) ............................................................................................... 55 6.5.1 Ţenské vlastnosti pro sociální práci ................................................ 55 6.5.2 Muţské vlastnosti pro sociální práci ............................................... 56 7
Závěr ............................................................................................................. 59
8
Bibliografický seznam .................................................................................. 61 8.1 8.2
Kniţní publikace ................................................................................... 61 Internetové zdroje.................................................................................. 63
5
1 Úvod Jako cíl své absolventské práce jsem si stanovila porozumění motivaci sociálních pracovníků a vnímání genderových stereotypů v této sféře. Chtěla bych se zaměřit na problematiku genderu, uvést téma sociální práce a zabývat se genderem sociálního pracovníka. V posledních několika letech se začalo často diskutovat na téma genderu a rovných příleţitostí. Ve spojení se sociální prací, respektive se sociálními pracovníky a pracovnicemi však mnoho výzkumů a publikací neexistuje, a proto jsem se rozhodla, ţe se budu zabývat touto oblastí. V první části mé práce uvedu teoretická východiska a literaturu, která je pro můj výzkum důleţitá. Výzkum pak dokládám jako druhou empirickou část této práce. Následující sběr dat je proveden formou kvalitativní, konkrétně volím formu emailového dotazování, kde kladu otázky lidem pracujícím v sociální sféře. Důleţitost tohoto tématu dokládá fakt, ţe v článku 1 Všeobecné deklarace lidských práv a svobod je napsáno, ţe „všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv“, coţ podle mnoha autorů není v ţádné sféře dodrţováno. Společnost se snaţí tyto rozdíly eliminovat různými nařízeními, vznikají hnutí a organizace, které mají za cíl vnést do světa rovnost. Pravdou je, ţe se lidé ke genderové stereotypizaci uchylují kaţdý den, a to tím, ţe s jednotlivými lidmi mluví různým způsobem v závislosti na jejich biologickém pohlaví. Zřejmé nerovnosti v přístupu k ţenám a k muţům můţeme vidět především v oblasti zaměstnání, platových rozdílů, manaţerských a řídících funkcích apod. Nerovnosti v těchto sférách si lidé uvědomují a mluví o nich, protoţe jsou s nimi dennodenně konfrontováni. Při psaní teoretické části této práce mi byli velice nápomocní autoři Renzetti a Curran, jejichţ pojednání o tematice genderu v knize Ţeny, muţi a společnost je stěţejním východiskem pro tu část práce, kde se zmiňuji o genderu obecně. Další autorkou, která se touto problematikou zabývá, je Ann Oakleyová, z jejíţ knihy Pohlaví, gender a společnost jsem rovněţ vyuţila širokou škálu námětů pro oblast genderu. Dalšími významnými autory jsou pak Cviková, Jarkovská, Šmausová, Smetáčková a Jurajda. V teoretické části pojednávající o sociální práci jsem nejvíce čerpala z Navrátila – Teorie a metody sociální práce, Hanuše a jeho článku v časopise Sociální práce a dále Banksové - Ethic and values in social work. Výbornými zdroji pro tuto část 6
práce jsou časopis Sociální práce a webové stránky Sociální revue, které řeší současné trendy v sociální oblasti. Poslední část teoretické práce se zabývala genderem v sociální práci, kde chci hlavně uvést autory, jako jsou Taylor - Gender dilemmas in social work, Peas a Pringle v jejich knize A man’s world? a dále také paní Janebovou v jejím článku Moc a autorita: genderové hledisko. Z internetových zdrojů mi byla nejvíce nápomocná webová stránka Sociologického ústavu AV ČR. Objektem doloţeného výzkumu jsou čeští sociální pracovníci z různých zařízení a na různých pozicích v oblasti sociální práce. Je to povolání, ve kterém mají tradičně nejpočetnější zastoupení ţeny. Cílem výzkumu je zachytit subjektivní pohledy respondentů na problematiku genderu v sociální práci, ale také zjistit jejich motivaci pro výkon této profese. Jelikoţ jsem chtěla nasbírat co největší mnoţství odpovědí a pohledů na profesi sociální práce, chápanou jako „ţenskou záleţitost“, zvolila jsem formu emailové dotazování, která se mi zdála být vhodná proto, ţe si respondenti mohou ponechat čas na promyšlení odpovědí a já se naopak mohu kdykoliv doptat na podrobnosti či nesrovnalosti, které mi při vyhodnocování vyplynou. Tři základní oblasti, které v této práci zkoumám, jsou: motivace k výkonu sociální práce, vnímání rozdílů mezi muţi a ţenami jako pracovníky v sociálních sluţbách a vlastní zkušenost, která se odvíjí od biologického pohlaví respondenta. Práce by měla přispět k pochopení toho, proč je sociální práce vnímána jako ţenská profese a jakou roli v tom hraje právě gender. Měla by nás seznámit s pohledem „zevnitř“, tj. s pohledem samotných sociálních pracovníků a v neposlední řadě by nás měla přivést k zamyšlení nad tím, jak moc nebo málo ovlivňují sociální práci genderové stereotypy.
7
2 O genderu obecně Pojem „pohlaví“ je biologickým termínem, zatímco pojem „gender“ spadá do oblasti psychologicko-kulturní. Můţe se zdát, ţe jde pouze o dva různé způsoby pohledu na tutéţ věc a ţe jedinec ţenského pohlaví bude automaticky přiřazen k odpovídajícímu ţenskému genderu. Ve skutečnosti však býti muţem/ţenou, chlapcem/dívkou, je jak záleţitostí oblečení, povolání, gestikulace a osobnosti, tak i záleţitostí vzhledu genitálií. Pravdou je, ţe kaţdá společnost udává jako hlavní kritérium odlišnosti muţského a ţenského genderu právě rozdílnost biologického pohlaví, avšak toto je jediné na čem jsou různé kultury ochotny se shodnout. Dále se pak uţ jejich výklad genderu liší (Oakleyová, 2000, s. 121). Obecně platná doktrína socializačních teorií v sobě nese závaţné sdělení, ţe genderu sice můţeme „dosahovat“, nicméně přibliţně v pěti letech je jiţ natolik ukotvený, stálý a neměnný, ţe se tím mnohem více podobá pohlaví (West, Zimmerman, 1/2008, s. 99). Jestliţe o sobě člověk řekne „jsem muţ“ nebo „jsem ţena“ neznamená to jen biologický popis vlastního těla. Touto větou představujeme i soubor určitých osobních vlastností a vzorců chování, které lidé ţenám či muţům připisují. Je tedy moţné, ţe se nám vybaví jistá představa toho, jak je člověk určitého pohlaví oblečen nebo jakým činnostem se asi věnuje. Lidské pohlaví je tedy biologickou daností, podle které konstruujeme společenskou kategorii zvanou gender. Často se však se všemi charakteristikami našeho genderu neshodujeme, ba právě naopak, máme mnoho vlastností, které jsou připisovány genderu opačného pohlaví. Společnost však přijímá tyto předpoklady za platné a správné a zakládá na nich svůj přístup k osobám ţenského a muţského pohlaví. Tím se vytváří tzv. genderové stereotypy, coţ jsou zjednodušující popisy toho, jak by měl vypadat „maskulinní muţ“ a „femininní ţena“ (Renzetti a Curran, 2003, s. 20). Definování rolí muţů a ţen se i v současné době odvíjí od principu chápání těhotenství a porodu jako jediné předurčenosti ţivota ţen. I přes změny sociálních podmínek reprodukce, stále převaţuje diferenciace pohlaví, značné polarizování zájmů, činností a osobností muţů a ţen. To ovšem neznamená, ţe tyto naše konkrétní představy jsou přirozené. Můţeme říct, ţe jsou spíše historicky a kulturně podmíněné (Cviková, 2003, s. 10). 8
Kaţdá společnost se v závislosti na pohlaví jejich členů snaţí předepisovat určité vlastnosti, způsoby chování a vzorce vzájemné interakce. Tyto předpisy jsou zakotveny především ve společenských institucích jako například hospodářství, politický a vzdělávací systém, rodinné uspořádání, náboţenství aj. Institucionalizované vzorce genderové diferenciace můţeme souhrnně označit jako pohlavně-genderový systém společnosti. Tento systém má hluboký dopad na ţivotní příleţitosti obou pohlaví, jelikoţ kaţdá společenská instituce má právo odměňovat a trestat, ukládat závazky a omezení, čímţ můţe otevírat nebo naopak uzavírat muţům a ţenám moţnosti jejich volby (Renzetti a Curran, 2003, s. 21). Pohlaví není redukováno rozdílností rozmnoţovacích orgánů a uţ vůbec tyto orgány nehrají roli v rodových rozdílech. Dělení lidstva na muţe a ţeny plní spíše funkci praktickou a pořádkovou. „Ontický, substanciální rod neexistuje, neexistuje ani substanciální, homogenní muţská nebo ţenská identita.“ Pravdou je, ţe všichni hrajeme všechny role, a to v závislosti na rodové konstrukci sociálního kontextu (Šmausová, 2007, s. 15).
2.1 Genderová socializace v raném dětství Dívky jsou vychovávány tak, aby pomáhaly, staraly se, pečovaly, byly empatické a citlivé a u chlapců se zaměřujeme spíše na jejich samostatnost, schopnost konkurovat a prosadit si svůj názor či postoj, coţ je nakonec předpokladem k rozdílnosti přístupu muţů a ţen k sociální práci. Můţeme tím také vysvětlit obsazení vedoucích funkcí v institucích, které se zabývají pomocí potřebným lidem, kde větší procento zaujímají právě „ti silní“ muţi (Jarkovská, Lišková, 2008, s. 691). Konstatováním biologické skutečnosti „je to chlapeček“ či „je to děvčátko“, rozhodujeme o tom, jakým směrem se nadále bude ubírat sociální vývoj dítěte. Dítě také po narození dostává určité jméno, které slouţí k jeho identifikaci, k odlišení se od ostatních a také k tomu, aby se stalo součástí širšího společenství lidí. Ve většině kultur je jméno přiřazením k jednomu ze dvou pohlaví a stává se tak důleţitým článkem rodově specifické socializace (Cviková, 2003, s. 9-10). Okamţikem narození jsou dívky automaticky vnímány jako křehké bytosti, o které je třeba pečovat, a chlapci zase jako silní a statní jedinci. Tyto genderové stereotypy se pak promítají do očekávání toho, jak by se měly děti chovat. Genderová podmíněnost a od ní se odvíjející očekávání, jsou na děti přenášena skrze socializaci.
9
Socializace je celoţivotní proces, prostřednictvím něhoţ si předáváme a internalizujeme společenské hodnoty a normy, včetně těch genderových. Genderovou socializaci můţeme popsat jako vědomé úsilí, posilující genderová očekávání, buď odměnami, nebo tresty. Negativním sankcím jsou podrobováni především chlapci, objeví-li se v jejich chování odchylka příslušná dívčímu genderu. Výsledkem genderové socializace jsou mimo jiné i způsoby oblékání dětí, výběr knih a hraček, a zacházení rodičů rozdílným způsobem s dětmi různého pohlaví. Děti se taktéţ socializují navzájem, a to interakcí v dětských kolektivech. (Renzetti a Curran, 2003, s. 93). „Proces socializace, probíhající skrze rodinu, vrstevníky a instituce, do jisté míry limituje svobodu volby dívek a chlapců a muţů a ţen jednat svobodně v rámci ustaveného genderového uspořádání.“ Otázkou však zůstává, nakolik se můţe osamocený člověk vymanit z těchto normativních očekávání, kterými je formován dnes a denně (Janebová, 2008). Genderové role a genderovou identitu si dítě neosvojuje mechanicky od rodiče, nýbrţ tím, ţe se různými způsoby snaţí o identifikaci s ním. Dítě se chce rodiči podobat a to jej motivuje ke stejnému chování a zařazení ke stejnému genderu. Iniciuje tím zprvu nevědomě, posléze jiţ vědomě, určité mechanismy chování. „Jak „imitace“, tak „identifikace“ označují tendenci jedince reprodukovat aktivity, postoje a emocionální reakce, které vykazuje skutečný nebo symbolický model“ (Oakleyová, 2000, s. 135). Zarytá představa o vrozené ţenskosti a muţskosti opomíjí to, ţe dítě přichází do světa dvourodového, kde socializace děvčátek a chlapečků je v kaţdém okamţiku jejich ţivota řízena tímto hierarchicky uspořádaným světem (Cviková, 2003, s. 18). Součástí socializace dítěte po celou dobu od jeho narození jsou podle Hartley (in Oakley, 2000, s. 132-133) čtyři pohlavně diferencované procesy: 1. První proces se nazývá „manipulace“ či „formování“, kdy dochází k tomu, ţe dítě přejímá matčin pohled na sebe sama, v důsledku toho, ţe matka vnímá dítě jako krásné, ţenské, hodné, roztomilé apod., coţ se nadále projevuje v sebepojetí dítěte. 2. Druhý proces obsahuje záměrné směřování pozornosti dítěte na specifické předměty a jejich aspekty. Zde hovoříme o výběru hraček podle pohlaví dítěte a reakce rodičů, které později posilují genderové role. 3. Dalším procesem je verbální pojmenování, kde příkladem mohou být věty jako „Jsi zlobivý kluk!“ nebo „To je naše malá hodná holčička.“, jeţ vedou k utváření vlastní identity dětí. Tato identita je tedy utvářena na základě verbálního hodnocení našeho okolí podle pohlavní podmíněnosti dítěte. 10
4. Poslední proces se označuje jako „aktivita“. Dívky jsou podněcovány k činnostem spojeným s domácími pracemi, zatímco chlapci jsou od nich později odrazováni a jsou jim nabízeny alternativní činnosti jako třeba práce na zahradě či vynášení odpadků. Dívčí činnosti jsou tedy cíleně uvnitř domácnosti, zatímco chlapecké se orientují směrem ven. S tím pak souvisí i přístup k dětem odlišného pohlaví ve školkách, školách a zájmových zařízeních v rámci sekundární socializace. Později se tento přístup dostává i do zaměstnání a ovlivňuje také naši volbu povolání.
2.2 Gender a škola „Ve škole lze dobře pozorovat mechanismy (re)konstrukce kulturních obsahů. Dívky a chlapci, ţákyně a ţáci, stejně jako vyučující zde rozehrávají své individuální identity, které jsou propojeny se strukturou organizace, jeţ je produktem společnosti.“ (Jarkovská, 4/2009, s. 728). Škola má velký vliv na utváření naší genderové identity. Můţe podporovat, ale i nabourávat genderové stereotypy a z nich plynoucí nerovnosti a to tím, ţe svým ţákům a ţákyním předkládá určité genderové vzorce a klade na ně různá genderová očekávání. Hlavním nástrojem genderové socializace ve školách je kurikulum formální a neformální. Do kurikula formálního můţeme zařadit učivo a učebnice a neformální kurikulum je poměr ţen a muţů mezi vyučujícími, frekvence a obsah kontaktů vyučujících a ţáků/ţákyň a také organizace školních činností (Smetáčková, 2005, s. 73). Největší rozdíly v přístupu k dívkám a chlapcům můţeme najít v postojích vyučujících. Učitelé a učitelky komunikují s dívkami a chlapci rozdílně, mají od nich různá očekávání, liší se také v přímém a nepřímém jednání, hodnocení jejich výkonů a zpětnou vazbou na jejich projevy. Proto dochází k generovému zatíţení, které je zdrojem přesvědčení společnosti, ţe muţi a ţeny mají rozdílné schopnosti a postavení v ţivotě. Od dívek se ve škole očekává zájem o jazyky a humanitní předměty, větší zaměřenost na komunikaci, interakci mezi lidmi a sdílení pocitů. Chlapci naopak preferují matematické a přírodovědné předměty. To způsobuje odlišné pedagogické poţadavky na chlapce a dívky, větší podporu či odrazování v některých předmětech, zadávání různě náročných úkolů, rozdílné reakce na úspěch a neúspěch a v neposlední řadě také hodnocení jejich výkonů podle částečně odlišných kritérií (Smetáčková, 2005, s. 77).
11
Škola má tedy obrovský potenciál a moc nastavovat lidem určité společenské, politické i ekonomické hodnoty na formální i neformální úrovni. Gender pak nazírání světa významně ovlivňuje, jelikoţ vstupuje do vzdělávání a školství velice nesystematicky. Genderově citlivá výuka není samozřejmostí a na školách chybí předměty, které by gender jako takový vyučovaly. Samotná výuka je pak produktem genderových stereotypů, kde jsou posilovány představy o rozdílnosti muţů a ţen a tato rozdílnost je vnímána jako příčina odlišného postavení muţů a ţen ve společnosti (Ciprová, 2008, s. 5).
2.3 Gender ve vysokém školství a volba povolání Ačkoli v minulosti měli muţi i ţeny rovné moţnosti přístupu na vysoké školy, s kaţdým z obou pohlaví se zacházelo jinak a podléhali odlišnému přístupu. Ţeny v té době studující na vysokých školách měly za úkol starat se o své muţské kolegy (prát jim, vařit, uklízet apod.) a také se od nich očekávalo, ţe se nebudou projevovat na veřejných shromáţděních. Téměř na všech školách byli muţi a ţeny usměrňováni do odlišných oblastí zájmů a studia. U muţů převládaly obory jako přírodní vědy, právo, inţenýrství a lékařství, u ţen pro změnu zdravotní péče a tzv. home economics, coţ je nauka o ekonomickém vedení domácnosti (Renzetti a Curran, 2003, s. 127-129). Volba povolání je podle Smetáčkové (2006, s. 80) dlouhodobý proces ovlivněný řadou okolností, které můţeme rozdělit do tří skupin: 1. Vlivy individuální – sem patří schopnosti, vlastnosti, zájmy, hodnoty a ţivotní historie, přičemţ část je vrozená a část získaná, coţ v konečném důsledku znamená, ţe jsou ovlivněny prostředím. Tyto individuální faktory mohou být zatlačeny do pozadí sociálními vlivy. Příkladem jsou dívky s vrozeným nadáním na technické činnosti, avšak společnost je „přinutí“ tuto dráhu opustit. 2. Vlivy sociální – tvoří je aktuální prostředí jedince. Rodina, vyučující, vrstevníci apod. mají různá očekávání, která se člověk snaţí naplnit, aby si zachoval vztah s nimi, a tudíţ přejímá i charakteristiky jedince vytvářejícího nějaké očekávání. Tato očekávání jsou silně zatíţena působením společenských hodnot, norem a stereotypů. 3. Vlivy kulturní – jsou dány působením hodnot, norem a kulturních vzorců prostředí, v němţ člověk ţije. Tyto hodnoty a normy jsou důleţité pro existenci společnosti, jsou relativně jednotné, coţ usnadňuje lidem orientaci v ní.
12
Výše uvedené vlivy mají na proces rozhodování o volbě povolání spíše negativní důsledky, jelikoţ v člověku potlačují individuální dispozice ve prospěch sociálně obvyklých rozhodnutí. Často si působení zmíněných vlivů neuvědomujeme, a proto se proti nim také nemůţeme adekvátně bránit (Smetáčková, 2006, s. 80). Zamyslíme-li se nad tím, proč ţeny v některých oborech téměř nefigurují a proč je tak nízký počet muţů na pracovních pozicích v sociální a zdravotnické péči či v oborech jako je home economics, zjistíme, ţe nejde ani tak o diskriminaci muţů, jako spíše o jejich vlastní pohled na prestiţ těchto povolání a s tím související platové ohodnocení. Pracovní činnosti, povaţované v naší společnosti za typicky ţenské, jsou systematicky znevaţovány. Pokud nedojde k vyrovnání prestiţe „muţských“ a „ţenských“ oborů, bude obtíţné přesvědčit muţe, aby se těmto „niţším“ povoláním věnovali. Pokud však chceme mluvit o absenci ţen v některých oborech, zcela jistě můţeme tvrdit, ţe zde hraje roli právě diskriminace (Renzetti a Curran, 2003, s. 153). Lze tedy souhrnně říci, ţe ve vzdělávacím procesu ve společnosti stále existují nerovné přístupy k muţům a ţenám. I přes to, ţe ţeny jsou dnes na vysokých školách v nadpolovičním zastoupení, musí nadále překonávat řadu strukturálních bariér jako například: umlčování a přerušování jejich projevů v hodinách, nedostatečná reprezentace ve studijních materiálech, vyšší zastoupení v méně lukrativních oborech a konečně také daleko větší ohroţení sexuálním obtěţováním (Renzetti a Curran, 2003, s. 170).
2.4 Gender, zaměstnanost a pracovní příležitosti Pokud chceme porozumět kořenům genderové odlišnosti v oblasti pracovního uplatnění, musíme se podívat do vzdálené minulosti na příklad Adamy a Evy, který inspiroval teorii původu dělby práce Amrama Scheinfelda. Ten nás vyzývá k nahlédnutí na situaci těchto dvou hypotetických zakladatelů lidstva, kdy na počátku oba dělali stejné činnost, avšak Eva poté otěhotněla a nezvládala nosit těţká břemena či dělat vše tak rychle jako Adam. Proto se jeho úkolem stalo odhánění divoké zvěře, obstarávání potravy apod. Ani po porodu nemohla Eva vykonávat předchozí činnosti a byla dítětem a starostí o něho velice omezena. Předpokládá se, ţe během odchování prvního dítěte znovu otěhotněla, tudíţ opět nemohla dělat to, co dříve. Tím se tedy činnosti diferencovaly (Oakleyová, 2000, s. 99-100).
13
Oakleyová (2000, s. 100) zmiňuje, ţe jsme v dnešní společnosti často mohli zaslechnout, ţe zaměstnání matky je vlastně zanedbáním péče o dítě a domácnost. Podle různých autorů existují předpoklady týkající se souvislosti mezi reprodukčními a hospodářskými úkoly. Řadíme mezi ně následující tvrzení: 1. mateřská povinnost znamená pro ţenu vzdát se jiné práce 2. mateřství je usedlá činnost a nevyţaduje mnoho síly ani energie 3. domácí práce taktéţ nevyţadují mnoho síly ani energie 4. v tradiční malé primitivní společnosti se ţeny věnují péči o domácnost, coţ je vzhledem k důleţitosti ekonomických úkolů pouze činnost okrajová 5. ţena nemá stejnou fyzickou sílu jako muţ, a tudíţ nemůţe vykonávat některé muţské činnosti. Práce má pro člověka sociální a ekonomický význam. Vykonáváme různé druhy práce, které se liší jak hodnocením, tak odměnami. Ideálně by měla hodnota a odměna odpovídat určitým inherentním vlastnostem, jako jsou vynaloţené úsilí, úroveň zodpovědnosti, stupeň vyţadované dovednosti, pracovní podmínky apod. Realitou však je, ţe hodnota práce a odměna za ni se spíše odvíjí od vlastností pracovní síly, tedy od etnické a rasové příslušnosti a samozřejmě také od pohlaví (Renzetti a Curran, 2003, s. 266 - 267). Můţeme tedy říci, ţe pracovní moţnosti jiţ odedávna závisely na tradičních představách o „typicky muţských“ a „typicky ţenských“ povoláních. Pravdou také zůstává, ţe rozdíly mezi hodnotami a odměnami jednotlivých prací, vykonávaných muţi a ţenami, byly a jsou značně rozdílné. Z historického hlediska podle Renzettiho a Currana je „participace ţen a muţů na trhu placené pracovní síly ovlivňována mnoţstvím faktorů, mezi nimiţ hrají velice důleţitou roli změny ve výrobě a demografické změny.“ Tyto změny jsou ovlivněny genderovými ideologiemi, které vypovídají o vhodnosti jedněch pracovních rolí pro muţe a jiných pro ţeny (Renzetti a Curran, 2003, s. 266 - 267). 2.4.1 Segregace na trhu práce Termínem genderová segregace v pracovním prostředí rozumíme rozdíly v zaměstnanosti muţů a ţen v určitých odvětvích, a také odměny s tímto spojené, stejně jako rozdílný sklon muţů a ţen upřednostňovat některé druhy práce. Je vhodné podotknout, ţe genderová rovnost neznamená pouze stejnou výši platů, ale hlavně rovný přístup k příleţitostem (Jurajda, 2007, s. 15).
14
Pracovní segregace podle pohlaví ukazuje míru zastoupení muţů a ţen v jednotlivých zaměstnáních, kde je větší koncentrace zaměstnanců jednoho z pohlaví. Tato pracovní segregace byla po většinu dvacátého století ustálená, ale od roku 1970 stále klesá. Nicméně v celé řadě zemí je i nadále dosti vysoká (Renzetti a Curran, 2003, s. 275). Výzkumy ukazují, ţe zatímco muţi se více soustřeďují v kvalifikovaných či odborných dělnických oborech, ţeny naopak můţeme najít spíše ve školství, úřednických zaměstnáních a sluţbách. Asi jedna ze čtyř ţen pracujících na plný úvazek vykonává úřednické povolání. V posledních letech dochází k tomu, ţe muţi čím dál tím častěji vstupují do povolání „typicky ţenských“, čímţ se mírně sniţuje segregace, avšak většina lidí se stále zaměřuje na povolání příslušející jejich genderu. Existují ovšem důkazy o tom, ţe lidé vykonávající zaměstnání netypické pro své pohlaví také mnohem častěji tyto pracovní pozice opouštějí (Renzetti a Curran, 2003, s. 275 - 276). Podle Výběrového šetření pracovních sil (VŠPS) prováděného Českým statistickým úřadem (ČSÚ), byla v letech 1999 důvodem vyšší míry zaměstnanosti v ČR neţ v EU, vyšší zaměstnanost ţen ve věku 25 – 54 let s niţším vzděláním, neţ je vysokoškolské. Výzkumy také ukazují, ţe míra zaměstnanosti byla v ČR v roce 2004 niţší, neţ v roce 1999, a to z důvodu výrazného poklesu zaměstnanosti muţů a ţen ve věku 16 – 24 let, s nejvýše terciárním stupněm vzdělání. Toto pravděpodobně souvisí nárůstem počtu uchazečů o vysokoškolské studium (Jurajda, 2007, s. 16). 2.4.2 Důsledky segregace Jako jeden z váţných důsledků segregace podle pohlaví můţeme uvést omezenost pracovních moţností. Ta figuruje samozřejmě u obou pohlaví, ale nutno podotknout, ţe s „ţenskou“ prací se pojí daleko více negativních asociací. Mnoho lidí povaţuje zaměstnání jako je učitelka v mateřské škole či knihovnice za nudné, neperspektivní, jednotvárné a málo prestiţní. Většinový názor je ten, ţe k výkonu takového povolání člověk nepotřebuje vysokou inteligenci či kvalifikaci a nemusí být zdaleka tak samostatný jako v povoláních pro muţe. Ţenská zaměstnání také nenabízí tolik odměn. Stálý plat, mobilita, výhody, prestiţe a ochrana zaměstnaneckými odbory jsou fenoménem muţských povolání. Dále se ţeny mnohem častěji potýkají s diskriminací při přijímání a povyšování, kde obvykle naráţejí na tzv. „skleněný strop“, coţ je v podstatě neviditelná bariéra omezující mobilitu pracovnic směrem vzhůru. Bylo také zjištěno, ţe s muţi v zaměstnáních pro ně atypických se zachází přednostně a místo
15
skleněného stropu je zde vítá skleněný výtah, který jim zajistí snadnější a rychlejší dosaţení prestiţnější pozice (Renzetti a Curran, 2003, s.281, 282). Skleněný strop znemoţňuje ţenám získat lépe placená místa, a proto také nenajdeme mnoho pracovnic ţenského pohlaví na manaţerských pozicích. V ČR je pouze sedmi procentní zastoupení ţen na vyšších manaţerských postech. V hierarchii velkých firem tudíţ najdeme na vedoucích pozicích převáţně osoby muţského pohlaví. Je to dáno také tím, ţe ţeny nejsou obvykle na takovýchto pozicích viděny, a proto o ně často ani neusilují (Jurajda, 2007, s. 16-17). 2.4.3 Platové rozdíly Výdělek člověka závisí na typu práce, kterou vykonává a jak je jiţ z předchozích řádků zřejmé, ţeny a etnické minority jsou oběťmi pracovní segregace. Zaměstnání vykonávaná ţenami a lidmi s jinou barvou pleti neţ bílou, mají tedy viditelně niţší prestiţ, a tudíţ jsou i mnohem hůře hodnocena (Renzetti a Curran, 2003, s. 287). Při porovnání mezd ţen a muţů ve stejném věku, se stejným vzděláním a ve shodném typu zaměstnání zjistíme, ţe výdělky ţen jsou téměř o čtvrtinu niţší, neţ výdělky muţů a ţe zhruba třetina těchto rozdílů je daná právě různými formami segregace. Rozdíly ve výši platů rostou úměrně s prestiţnějšími pracovními pozicemi (Jurajda, 2007, s. 17). Výzkumníci se shodují na tom, ţe zaměstnání, ve kterých dominují ţeny, jsou daleko méně finančně podporována a platy muţů a ţen na stejných pracovních pozicích jsou často rozdílné v muţský prospěch. Mnoho zaměstnavatelů, ekonomů a dalších si je vědomo menších výdělků v oblasti ţenských povolání. Jako důvod však uvádí to, ţe ţeny vstupují do takovýchto zaměstnání ve velkém počtu dobrovolně. To je částečně pravda, jelikoţ ţeny mají zaměstnání dvě. Domácí práce a péče o rodinu, a poté výdělečná činnost mimo domov. Je lepší, kdyţ mají ţeny méně stresující a „lehčí“ povolání, protoţe pak se mohou lépe věnovat rodině, coţ je jejich primární odpovědností. Tato primární zodpovědnost však není obvykle zcela dobrovolná. Často se jedná spíše o strukturální omezení v podobě přijetí práce s nízkým platem a s tím související kratší pracovní dobou, které je třeba podstoupit kvůli potřebám péče o dítě (Renzetti a Curran, 2003, s. 297 – 299). Velkou roli zde také hrají zaměstnavatelé, kteří jsou přesvědčeni o tom, ţe ţeny nestojí o těţkou a špinavou práci, a proto jim ji ani nenabízejí. Pravdou však je, ţe ţeny
16
budou mít mnohem raději stejný plat za stejnou práci a budou mít placené nemocenské, penzijní a důchodové pojištění (Renzetti a Curran, 2003, s. 309).
17
3 Sociální práce Pro účely mé práce jsem si vybrala následující podkapitoly, které nejdříve shrnují pojetí sociální práce v nedávné minulosti, coţ je důleţité pro představu vývoje sociální práce v posledních desetiletích a poskytuje srovnání náhledu pro současnou dobu. Dále zde zmiňuji vybraná témata, která buď nějakým způsobem souvisí s genderem či stereotypy v sociální práci, a které mají souvislost s empirickou částí této práce anebo hlouběji rozvádí cíl sociální práce či profil sociálního pracovníka. Mezinárodní federace sociálních pracovníků definovala sociální práci takto: „Sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha“ (Definice sociální práce, 2005). Sociální práce se realizuje především pomocí sociálních sluţeb. Sociální pracovníci jsou tu od toho, aby realizovali sociální cíle, programy a projekty organizací, ve kterých pracují. Tím, ţe vykonáváme sociální práci, také realizujeme sociálněpolitické záměry. Aby byly sociální sluţby profesionální, potřebujeme k tomu odborně vyškolené pracovníky. Kromě profesionálů jsou však v sociálních sluţbách zapotřebí také práce obsluţné, které jsou v kompetenci jiných profesí (např.: ošetřovatelé). Sociální pracovníci se pak věnují hlavně poskytování informací a rad, pracují s klienty, zastupují je a provádí jiné obdobné odborné sluţby. K tomu je zapotřebí znalostí z oblasti psychologie, sociologie, zdravovědy, práva či sociální politiky. Profesionální sociální pracovník musí být schopen diagnostikovat potřeby a situaci konkrétního klienta a navrhnout mu řešení. Zároveň si však musí být vědom svých kompetencí a v případě, kdy není schopen vyřešit klientův problém sám, obrací se na odborníky z jiných oblastí (psycholog, právník apod.) (Matoušek, 2001, s. 179 – 180). Sociální práce má různé formy a zaměřuje se na rozmanité, komplexní vztahy mezi lidmi a jejich prostředím. Hlavním úkolem je pak umoţnit všem lidem plné rozvinutí svých moţností, obohacení jejich ţivotů a snaţí se také předcházet selhání. Dále řeší společenské bariéry, nerovnosti a nespravedlnosti. Odborná sociální práce se zaměřuje na zvládnutí obtíţí a navození změny (Definice sociální práce, 2005).
18
3.1 Pojetí sociální práce v 18. a 19. století V českých zemích i jiných státech byla sociální práce v tomto období velmi rozmanitá. Příčinou toho byla rozdílnost poskytujících subjektů a také uplatňování odlišných přístupů. Pomoc lidem v obtíţných situacích byla zprostředkována především prostřednictvím rodiny, sousedů a obcí, své místo zde také měly chudinské zákony, pracovní domy a církevní charita. Modernizací společnosti došlo k narušení výše uvedených podpůrných mechanismů a industrializace se postarala o nové nároky na práci. V souvislosti s tímto rostla potřeba stěhovat se do měst, která však na velký počet přistěhovalců nebyla připravena. V důsledku toho docházelo k vytváření nových sociálních problémů a lidé také začali pociťovat beznaděj, protoţe neměli ţádné zázemí. Reakcí společnosti na tyto problémy bylo budování nových institucí a kladení důrazu na posílení významu vědeckého pojmenování společenských jevů. Motivací k pomoci v té době byl na jedné straně soucit a na straně druhé strach z velké negativní síly sociálních problémů (Navrátil, 2001, s. 8 – 9). Nepříznivé situace v minulosti řešila především rodina či blízká komunita. Pokud se jednalo o opravdu těţké případy, přišly na řadu církevní instituce, které tento problém řešily charitativně. Dá se tedy říci, ţe člen společenství v té době měl vedle svého zaměstnání a osobní role také roli, kterou lze označit pojmem interní sociální pracovník. Vývojem společnosti došlo k externalizaci této části lidské osobnosti a vznikla tak, jako u mnohých dalších, samostatná profese – sociální pracovník (Hanuš, 1/2007, s. 5). Nejrozšířenější formou pomoci se stal osobní kontakt mezi sociálním pracovníkem a postiţeným člověkem. V rámci tohoto vztahu pak byly poskytovány rady, materiální zabezpečení a jiné druhy pomoci. Smyslem této interakce bylo předávání mravních hodnot jedinci. Charakteristickými znaky sociální práce byly dominantnost ţen jako pracovnic, normativnost, metoda případové práce, hojné uţití psychologie a propojování sociální práce se státem (Navrátil, 2001, s. 9 – 10).
3.2 Současný vývoj a studium sociální práce Profese
sociálního
pracovníka
byla
v posledních
padesáti
letech
v Československu, (později České republice) zásadně poškozena, protoţe její vývoj po roce 1948 byl přerušen a následně drţen pouze na úrovni středního školství. Došlo tím k degradaci sociální práce na administrativní úroveň, coţ ve spojitosti s neexistencí 19
vysokých škol sociálních vedlo k nedostatečné přípravě sociálních pracovníků na nástrahy dnešní doby. I přes snahu mnohých pedagogů o zlepšení situace na některých školách se sociálním zaměřením po listopadu 1989, se výuka orientovala spíše na administrativní činnost a převládala tak nad metodologií sociální práce. Docházelo proto k tomu, ţe studenti byli připravováni na dobu a problémy, které právě minuly a nebyly tedy aktuální. Po převzetí sociálního vzdělávání vysokými a vyššími odbornými školami, se situace změnila k lepšímu. Došlo ke specializaci sociální práce a k rozvoji vědecké činnosti (Hanuš, 1/2007, s. 6). Znovuzavedení výuky sociálních studií na univerzity do oboru sociálních věd způsobilo ustanovení nezávislého oboru sociální práce. Především však mělo pozitivní vliv na rozvoj sociální práce jako vědecké disciplíny, která respektuje logiku vědeckého výzkumu ve společenských vědách. Existence doktorských studijních programů v sociální práci je zárukou dalšího rozvoje sociálních sluţeb i sociální práce jako vědecké disciplíny (Chytil, 2/2006, s. 339). Podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, kde se v paragrafu 110 odkazuje na odbornou způsobilost pracovníků, je pro výkon profese sociálního pracovníka nutné vyšší odborné či vysokoškolské vzdělání v oboru nebo absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů. Tímto však vzdělání sociálních pracovníků nekončí, protoţe hned v následujícím paragrafu se pojednává o dalším vzdělávání, které zahrnuje specializační vzdělávání, účast v kurzech s akreditovaným programem, odborné stáţe a účast na školicích akcích (Česko. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, in Sbírka zákonů). Nové sociální problémy a staré sociální problémy objevující se v nových podobách, podněcují pracovníky k přípravě na nekonečný boj. Všichni by se měli zapojit do dalšího vzdělávání a přijmout doplňkové studium jako výzvu, protoţe v blízké budoucnosti bude vzrůstat potřeba sociálních pracovníků a s tím také zvyšující se pravděpodobnost lepšího ohodnocení lidí (nejen finančního), pracujících v této sféře (Hanuš, 1/2007, s. 6).
3.3 Cíl sociální práce Napříč kulturou a historií se můţeme setkat s mnoha formulacemi cíle sociální práce. Ţádný z nich však cíl sociální práce nedefinuje naprosto přesně. Naopak tyto definice dávají velký prostor pro neustálé posunování hranic oboru. Jedna
20
z nejznámějších definic nám říká, ţe „sociální práce je prostě to, co dělají sociální pracovníci“. Tuto verzi cíle ještě doplnili Hanvey a Philpot (in Navrátil, 2001, s. 11) sdělením, ţe „Sociální práce je často to, co jiní – zdravotní sestry, lékaři, policie atd. nedělají“. Dále se formulováním cíle sociální práce zabývají autoři jako je Thompson, Jordan, Webb a Wistow, Horejsi a mnoho dalších. Za zmínku stojí například formulace, která říká, ţe cílem sociální práce je „pomáhat jednotlivcům a sociálním systémům zlepšovat své sociální fungování“. Jiné pojetí tvrdí, ţe sociální práce má fungovat jako „sociální kontrola“ a v neposlední řadě je zde definice Nizozemské asociace sociálních pracovníků (NOW), pro niţ jsou cíle sociální práce u Navrátila (2001, s. 10 – 12) vymezeny takto: „Funkcí sociálního pracovníka je pomáhat lidem, kteří se pokouší řešit a zvládnout problémy ve fungování v interakcích se svým sociálním prostředím. Prostřednictvím své pomoci se sociální pracovník snaţí zlepšit způsob, kterým lidé sociálně fungují, nebo vztahy mezi lidmi a jejich sociálním prostředím“. IFSW (International Federation of Social Workers), coţ je asi nejznámější, nejrozšířenější a hlavně mezinárodní organizace, definuje sociální práci jako profesi podporující sociální změnu, řešící problémy mezilidských vztahů a zplnomocňující jedince pro zlepšení jejich psychického a duševního zdraví. S vyuţitím teorií lidského chování a sociálního systému můţe sociální práce zasahovat tam, kde jsou lidé ovlivňováni svým prostředím. Podstatou sociální práce jsou principy lidských práv a sociální spravedlnost (Definition of social work, 2012).
3.4 Profese sociálního pracovníka Samotný název profese je nejčastěji pouţíván v muţském tvaru, bez ohledu na to, kdo tuto práci opravdu vykonává, ačkoliv ve skutečnosti je v České republice daleko více zastoupena ţenami neţ muţi (Hanuš, 1/2007, s. 5). Tato profese vznikla jako reakce na potřebu řešení nových nepříznivých sociálních situací, které způsobují problémy nejen jedinci, ale i celé společnosti, v důsledku selhání starých mechanismů pomoci. Sociální pracovník tedy bojuje za zlepšení lidské společnosti především prací s jednotlivcem, skupinou lidí či celou komunitou. Mezi jeho/její hlavní úkoly řadíme: snahu o zlepšení narušených sociálních vztahů, učení jednotlivců adekvátnímu chování a správným ţivotním postojům a pomoc člověku umět ţít ve svobodné demokratické společnosti (Hanuš, 1/2007, s. 5).
21
Je také důleţité uvědomit si, ţe některé činnosti spojené se sociální prací zprostředkovávají lidé, kteří nejsou sociálními pracovníky, jako například dobrovolníci, členové rodiny či jiní odborníci v sociální sféře (Banks, 2006, s. 3). Kromě své odborné činnosti musí sociální pracovníci také komunikovat s odborníky multidisciplinárního týmu, pro který je důleţitá jeho funkčnost, nikoliv to, kdo ho vede. Všichni v něm jsou si rovni, pouze zastupují jiné pracovní pozice. Je potřeba konzultovat situaci klienta s odborníky z jiných profesí, jednak kvůli rozvoji kompetencí pracovníka a jednak kvůli lepšímu řešení klientovi situace (Hanuš, 1/2007, s. 5-6). Sociální pracovníci si osvojují mnoho rolí, aby mohli dosahovat cílů, jako jsou sociální spravedlnost, maximální rozvoj lidského potenciálu, zlepšení kvality ţivota jednotlivce, skupiny, rodiny i celé společnosti. Nikdy nepracují v izolaci, coţ se projevuje podílením se na uplatňování multidisciplinárních přístupů. Důleţitým úkolem je zprostředkování interakce mezi lidmi a jejich prostředím, kde výhradní roli sociální práce zastává balancování mezi pomocí a kontrolou. Dvě důleţité charakteristiky, bez nichţ se sociální pracovník nemůţe obejít, jsou: odpovědnost a autorita. Toto povolání tedy rozhodně nemůţeme označit za jednoduché, uţ kvůli tomu, ţe se zde objevují silné stresové situace, jejichţ příčinou je často nejistota při rozhodování. Na jednu stranu můţe být tato nejistota vnímána jako zdroj stresu, na druhou stranu však můţe jít i o katalyzátor růstu a profesionalizace sociálních pracovnic a pracovníků (Janebová, Musil, 1/2007, s. 50).
3.5 Typologie přístupů k praxi Níţe uvedený text nám odhaluje, s jakými typy sociálních pracovníků se můţeme v praxi setkat, a pomáhá nám porozumět stylu práce lidí v sociální sféře. Tuto typologii zmiňuji v souvislosti s provedeným výzkumem, který má poukázat na očekávání pracovníků, ve kterém můţeme nalézt prvky z těchto typů sociálních pracovníků. Následující text pak můţeme porovnat s odpověďmi respondentů a zjistit tak, který typ sociálního pracovníka je v sociální sféře nejvíce očekávaný. Podle Banksové (1995, 1998) existují čtyři způsoby přístupu k praxi sociálního pracovníka, které se v realitě prolínají: a) Angažovaný sociální pracovník – svou práci chápe jako způsob uplatňování osobních morálních hodnot. Klienty vnímá empaticky, s respektem, jedná s nimi
22
jako s přáteli, má tendence o ně pečovat. Sám sebe primárně vnímá jako osobu a teprve sekundárně se povaţuje za sociálního pracovníka. V současnosti se objevuje problém v tomto přístupu, jelikoţ pracovník můţe být obviněn ze stranění některým klientům, dále můţe dojít k překročení hranic, vytvoření osobního vztahu s klientem či vyhoření. Důleţité je tedy pohybovat se v institucionálním rámci práv a povinností. b) Radikální sociální pracovník – do praxe taktéţ vkládá osobní hodnoty, nicméně mu však nejde o poskytnutí bezpodmínečné péče klientovi, ale spíše o změnu zákonů sociální politiky, které vnímá jako nespravedlivé. Jde tady proto více o otázku politické ideologie a pracovníkův zájem o sociální změnu. c) Byrokratický sociální pracovník – tento model doporučuje oddělení hodnot osobních, profesních a hodnot zaměstnavatele. Jde o manipulaci s lidmi v zájmu jejich změny. Jednou z rolí pracovníka je vytvářet iluzi osobní péče o klienta, avšak na druhou stranu musí působit jako přísný „normalizátor“. Důraz se klade na oddělení osobních a profesních hodnot, coţ je důleţité proto, aby se sociální pracovníci necítili vinni tím, ţe s klientem manipulují, ač je to proti jejich přesvědčení. d) Profesionální pracovník – je autonomním profesionálem vzdělaným v oboru, jeho identitu tvoří členství v profesi, je veden etickým kodexem a upřednostňuje práva a zájem klientů. Prioritní je individuální vztah s klientem, který je zde chápán jako spolupracovník, aktivně se podílející na řešení svého problému. Existence vyváţeného vztahu dává klientům právo stěţovat si. V kontextu profesionálních vztahů má tedy klient větší moc, avšak tuto moc klient získává od pracovníka, tudíţ je pod kontrolou. Výše jmenované typy sociálních pracovníků jsou v něčem odlišné, v jiném se zase shodují. Nicméně kaţdý sociální pracovník by měl odpovídat následující definici: „Sociální pracovníci jsou agenti změny ve společnosti a v ţivotech osob, rodin a společenství, jimţ slouţí“ (Definice sociální práce, 2005).
3.6 Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic Mýty, které provázejí profesi sociální práce, jsou taktéţ součástí stereotypů, jeţ společnost nekriticky přijímá. Tyto mýty se však týkají těch, kteří si sociální práci vybrali jako své povolání, protoţe ještě neţ začali vykonávat tuto profesi, mohli slyšet
23
právě tyto následující mýty. Moţná také od nich se pak odvíjela očekávání, která měli před nástupem na pracovní místo v sociální sféře, a kterými se zabývám ve svém výzkumu. Politikové, veřejnost, organizace sociálních sluţeb a lidé v nich aktivní, dokonce i samotní sociální pracovníci mají o výkonu rolí v tomto oboru rozlišné představy. Očekávání jsou nejednoznačná a identita sociální práce je v české společnosti nejasná. Veřejné mínění o sociálních pracovnících často utváří média, která řeší kauzy s negativním dopadem na klienty. Příkladem mohou být „zlé sociální pracovnice“, které odebírají děti z rodin. Naopak hodná pracovnice Fondu ohroţených dětí nikdy není označovaná jako „sociální pracovnice“, přesto, ţe i ona vykonává sociální práci. Během vývoje sociální práce se utvářely i různé kontroverzní náhledy na toto povolání, z nichţ nejzávaţnější důsledky na kvalitu sociální práce mají následující (Janebová, Musil, 1/2007, s. 50): „Sociální práce je případová práce (casework).“ „Existuji dva typy sociálních pracovníků/pracovnic: jedni dohlíţejí, zatímco druzí pomáhají.“ „Mocnější ve vztahu, sociální pracovník/pracovnice – klient‘ je klient (ka).“ „Sociální práce je zaloţena především na intuici sociálních pracovníků a pracovnic.“ „Čím více se sociální pracovník/pracovnice drţí předepsané metodiky, tím je výkon sociální práce kvalitnější.“ „Sociální pracovník/pracovnice vţdy odpovídá za to, jak situace dopadne.“ „Sociální
pracovník/pracovnice
musí
rozhodování.“
24
mít
vţdy
jistotu
při
svém
4 Gender v sociální práci V následujícím textu jde o propojení dvou předchozích kapitol – genderu a sociální práce. Mým cílem je popsat, jak se otázka genderu promítá do sociální práce, a jaká pozitiva či negativa jsou s tímto spojována. Tato kapitola bude pojednávat o muţských a ţenských předpokladech, vlastnostech a způsobech jednání, kterým přikládáme důraz v oblasti sociální práce. Je zde také zmiňováno mnoţství autorů, kteří se zabývají genderem v sociální práci a jeho vyhodnocováním, coby kladného či záporného fenoménu této doby. Je zapotřebí uvést i situace a případy, ve kterých má podle mínění společnosti jedno pohlaví převahu – můţe se jednat například o autoritativní chování, touhu po moci nebo vrozené „pečující“ schopnosti.
4.1 Maskulinita jako nadřazenost „V obecném povědomí je muţství vnímáno jako jakási bezčasová esence přítomná v srdci kaţdého muţe; muţskost je chápána jako věc či kvalita, kterou někdo buďto má, nebo nemá. Je to vrozená vlastnost daná biologickým muţstvím, kterou by kaţdý muţ měl viditelně manifestovat světu.“ (Dudová, 2005). Většina vědců, kteří se zabývají kritickým studiem muţů, zastává názor, ţe jakákoliv teorie muţů a maskulinity musí obsahovat koncept moci. I přes mnohé pozitivní změny spojené s postavením ţen ve veřejné sféře, jsou rozhodující posty ve vládě, politice i obchodu zaujímány muţi. Nadvláda muţů je přítomna v rodině, náboţenství i intelektuálním ţivotě. Důsledkem tohoto je maskulinita vysvětlována jako muţská schopnost udrţovat a vykonávat moc a kontrolu (Dudová, 2005). Jakákoliv diskuze o genderu je zároveň diskuzí o moci. Převaha muţské moci nad ţenskou je vyjádřena dvěma přístupy (Peas, Pringle, 2001, s. 23): a) Veřejný patriarchát – odkazuje na institucionální uspořádání společnosti, převahu maskulinity na mocenských pozicích v ekonomice a politice, jak na úrovni místní či národní, tak i na genderovanosti těchto institucí samotných. b) Domácí patriarchát – poukazuje na citové a rodinné uspořádání společnosti, kde je muţská moc ve veřejném sektoru pojímána taktéţ jako převaha, i na úrovni
25
soukromého ţivota. Podle toho se pak formují vztahy mezi muţem a ţenou v rodině a také socializace jejich dětí. Ideu podřadnosti ţen utvořila psychoanalytická teorie S. Freuda, kde se Freud snaţil vymezit deficity ţen vůči muţům. Podle této teorie je ţenská morálka ovlivňována absencí penisu, a to dvěma způsoby: za prvé mají ţeny díky své „kastraci“ méně rigidní a autonomní strukturu superega a za druhé je jejich psychický ţivot ovládán „psychickými nedokonalostmi“ jako je prázdnota, vina, narcismus apod. Důsledkem tohoto je, ţe ţeny ztrácejí účinný nástroj, jak se prosazovat, jelikoţ jsou jejich projevy a postavení ve společnosti velice bagatelizovány. Pro sociální pracovnice a ţeny obecně z toho vyplývají dilemata, zda se podvolit muţům a být „řádnou ţenou“ nebo zda si jít svou vlastní cestou a být povaţována za „hysterickou“ či „dominu“ (Janebová, 2008). Proti teorii S. Freuda můţeme postavit teorii Kohlbergovu, která vidí rozdíly ve zkušenosti muţů a ţen, a to kvůli rozdílnému vývoji pohlavních rolí. Ţeny se podle Kohlbergovy teorie více uchylují ke vztahovému řešení morálních dilemat, zatímco muţi mají tendenci uznávat více abstraktní principy. Z těchto zjištění Kohlberg odvodil, ţe ţeny mají niţší stadium morálního rozvoje neţ muţi. Obě tyto teorie potvrzují zvnitřnění podřadnosti ţen u obou pohlaví, i co se týče sociální práce. K praktickým projevům tohoto myšlení společnosti patří niţší sebevědomí ţen sociálních pracovnic a naopak nadřazenost muţů sociálních pracovníků (Janebová, 2008).
4.2 Sexismus Sexismus je definovaný jako diskriminace na základě genderu. Existuje jak na individuální, tak i na institucionální úrovni. Individuální sexismus je zaloţen na předpojatosti postojů a názorů na role muţů a ţen. Jako příklad můţeme uvést představu, ţe všechny ţeny by měly být citlivé, měly by pečovat o druhé a vţdy souhlasit s muţem v otázkách týkajících se ekonomiky či politiky. Muţi by naopak měli být necitlivý, měl by je zajímat pouze sex a zásadně nevyjadřují své pocity. Na úrovni institucionálního sexismu pak hovoříme o zvycích a praktikách, které diskriminují lidi kvůli pohlaví. Zde můţeme uvést příklad ze světa byznysu, kde je zjevná častá diskriminace ţen v platových podmínkách, při výkonu stejné práce či uplatnění se v řídících funkcích. Naproti tomu můţeme uvést rozhodování soudů o svěření dítěte do péče, kdy téměř automaticky získává děti ţena (DeVito, 2008, s. 137 – 138).
26
4.2.1 Sexismus a gender v pomáhajících profesích Výzkumem této problematiky se zabývala Ruth Simpson ve Velké Británii a její výsledky dokládají, ţe muţi, pracující v pomáhajících profesích byli přesvědčeni o tom, ţe mají více respektu a jsou jim ukládány náročnější úkoly neţ jejich kolegyním. Tyto výhody pak přisuzovali svému muţství, které má podle nich za následek to, ţe je uţivatelé/klienti a ostatní lidé oceňují více neţ ţeny. Dále se ukázalo, ţe muţi v oblasti pečovatelské sluţby ztráceli typicky podřízenou roli a zvyšoval se status jejich práce, zatímco ţeny (sestry) nebyly lékařským personálem brány váţně pro svoji přílišnou „uctivost a neasertivnost“. Péče poskytovaná ţenami tedy byla podhodnocována, protoţe byla vnímána jako ţenská „přirozenost“, kdeţto ta samá péče, prováděná muţi, byla povaţována za muţskou přednost (Ward, 2005). V typicky ţenských profesích je muţství výhodou, coţ se projevuje jednak větší pravděpodobností “povšimnutí“ a s tím spojené urychlení jejich kariéry a jednak větším oceňováním pečovatelských kvalit jako je schopnost vyjádření pocitů, emotivnost, soucitnost a citlivost. U ţen je toto povaţováno za samozřejmost, čímţ dochází k tomu, ţe muţi jsou za stejný výkon lépe hodnoceni jak symbolicky, tak i finančně, protoţe jsou v netypické generové roli (Janebová, 2008). Komentáře některých respondentů z výzkumu Ruth Simpson (MacLeod, 2005): „Lidé, kterým jsou oznamovány špatné zprávy, ocení, kdyţ jim je sděluje muţ, protoţe doktoři jsou muţi a myslím si, ţe lidé upřednostní v této situaci spíše muţe, jelikoţ špatná informace z úst ţeny není brána tak váţně, jako kdyţ ji vyřkne muţ.“ (ošetřovatel) „Být chlapem vám u všech dětí přinese daleko větší slávu.“ (učitel) „V případě, ţe je ošetřovatelem muţ, získává si dokonce větší úctu, neţ staniční sestra.“ (ošetřovatelka)
27
4.3 Důsledky autority a moci pro muže a ženy v sociální práci Taylor (1995, in Janebová, 2008) tvrdí, ţe ze sociálního, právního a etického kontextu sociální práce, můţeme autoritu a moc povaţovat za její nedílnou součást. Způsob, jakým sociální pracovnice/pracovníci rozumí významu těchto dvou fenoménů v jejich práci a jaký k nim zaujímají postoj, je důsledkem jejich efektivity, coby profesionálek/profesionálů. Podle mnoha autorů jsou genderové stereotypy spojeny s domněnkou, ţe muţi a ţeny disponují rozdílnými vlastnostmi, schopnostmi a také kvalitami, coţ výrazně ovlivňuje jejich pozice v oblasti sociální práce (Taylor, 1995; Pease, 2001; Pringle, 2001). Moc tedy můţe být chápána jako schopnost měnit chování klienta podle představ pracovnic a pracovníků. Pravdou je, ţe záměry pracovníků se musí podřídit záměrům organizace a jejím kompetencím. Pracovníci se pak rozhodnou, zda tyto kompetence vyuţijí, či ne. Moc tedy nemůţeme označit jako konstantní proměnnou, ale jako osobní volbu pracovnice/pracovníka. Protoţe však osobní volba není nezávislý akt a naopak je závislá na sociálních strukturách, musíme si zde uvědomit nutný vliv genderového kontraktu na pojetí moci ţen a muţů v sociální práci (Janebová, 2008). Taylor (1995, in Janebová 2008) se domnívá, ţe schopnost výkonu autority ovlivňuje právě genderová socializace. Vysvětluje to tím, ţe ţeny měly vţdy k autoritě roli závislou, podřízenou a bezmocnou, a proto mají větší problémy při jejím uplatňování. Asertivita, moc a dominance coby maskulinní atributy, vedou společnost k předpokladu lepšího výkonu muţů na poli sociální práce. Kadushin a Harkness (2002, s. 308) zmiňují příklad, kdy jeden člověk v zaměstnání měl dva supervizory – ţenu a muţe, coţ mu připomínalo rodinu s rodiči. Jestliţe si potřeboval něco potvrdit, šel s tím k ţeně supervizorce a kdyţ chtěl naopak nějaký názor na taktiku nebo postup, obrátil se s dotazy na muţe supervizora. Záleţelo čistě na člověku, jaký typ problému řeší a za kým se rozhodne s daným dilematem jít. Například, kdyţ jde někdo ţádat o pracovní volno, většinou zvolí spíše ţenu, přestoţe pracovní rozvrh většinou dělá muţ. Kdeţto kdyţ člověk potřebuje udělat objednávku zboţí, obrátí se raději na muţe.
28
4.3.1 Rozdíly ve vnímání moci u mužů a žen Muţi a ţeny vnímají moc odlišným způsobem. Zatímco u muţů převládá názor, ţe moc znamená „moc nad druhými“ či „moc finanční dominance“, ţeny pojímají tento fenomén jako „atribut osobní autority“, který není jen o dohledu, nařizování či ponechávání klienta v pozici závislosti. Ţeny bývají více demokratické a navíc svůj vliv a odpovědnost často podrobují veřejné kontrole (Taylor, 1995, str. 63 – 66). V 70. letech přišel feminismus s jednoduchým tvrzením, ţe ţeny nemají fakticky ţádnou moc, cítí se bezmocné, zatímco muţi jsou drţiteli moci. Muţi ovšem nemají pocit, ţe by nějakou mocí disponovali. Důleţité společenské pozice jsou sice zaujímány muţi, avšak na rovině individuální a interpersonální se muţi mocní necítí. Spíše to vidí jako nutnost, odpovědnost a potřebu zajištění rodiny. Mnoho z nich se také domnívá, ţe mají nárok na to mít moc a ţe jsou k tomu oprávněni právě díky svému genderu, coţ u některých později vyvolává deziluze a pocit frustrace. Ačkoliv dnes muţi s rovností příleţitostí muţů a ţen většinou souhlasí, jen málokterý se pak podle svého názoru chová (Dudová, 2005). Muţská nadvláda s sebou však nese i řadu problémů a omezení, které spočívají hlavně v nemoţnosti vyjadřovat své pocity, nutnost potlačovat některé emoce a potřeby jako je třeba pečovatelství, soucit, empatie či otevřenost. Toto potlačování pocitů není nikdy úplné a často se stává zdrojem strachu, který je motivací pro ještě větší touhu po moci a kontrole (Kaufman, 1994, s. 150).
29
5 Empirická část Jak jiţ bylo zmíněno v úvodní části této práce – svůj výzkum jsem prováděla formou emailového dotazování, ve kterém mi lidé pracující v širokém spektru zařízení a na různých pozicích v sociální sféře odpovídali na tři základní otázky. Během vyhodnocování výzkumu jsem dospěla k závěru, ţe empirickou část rozdělím do pěti skupin (motivace, očekávání, rozdíly, vlastní zkušenost a vlastnosti jednotlivých pohlaví), protoţe to byly oblasti, které jednak respondenti zmiňovali nejčastěji a jednak mi nejvíce pomohly objasnit cíl mé práce. Úkolem první oblasti bylo vysledovat, co motivovalo respondenty k výkonu sociální práce, jak se k tomuto povolání dostali, kdo nebo co je k tomu přivedlo. V rámci této otázky jsem se dále zaměřila na další oblast - popis očekávání a původních představ, které respondenti měli, neţ začali v sociální sféře pracovat. Obsahem třetí části je vnímání rozdílů mezi muţi a ţenami v sociální práci a hodnocení těchto rozdílů. V dalším oddíle se věnuji konkrétním zkušenostem jednotlivých respondentů s vnímáním jejich pohlaví ve spojení se sociální prací. Závěr pak tvoří problematika genderových stereotypů, která je zachycena v odpovědích respondentů na otázku vhodných vlastností muţů a ţen k výkonu sociální práce (popis předností a nedostatků obou pohlaví). Podle povahy cíle mé práce jsem rozhodla vyuţít metod a technik kvalitativního výzkumu, konkrétně tedy metody zachycení vzorců.
5.1 Kvalitativní výzkum Jak jiţ bylo zmíněno v Úvodu, data pro svůj výzkum jsem sbírala pomocí emailového dotazování, které se mi zdálo vhodné z důvodu získání vyššího počtu respondentů a menší časové náročnosti jak pro mě, tak pro respondenty samotné. Úskalí, kterých jsem si vědoma a jejichţ důsledky moţná můj výzkum nese, spočívají především ve špatném pochopení odpovědí respondentů či nedostatečném vyjádření se k problematice. Také mohlo dojít k opomenutí nebo nenalezení určitých vzorců, které by mohly být pojítkem mezi odpověďmi respondentů a mohl tak vzniknout jiný úhel pohledu. Nicméně kvalitativní výzkum jsem si vybrala hlavně proto, abych popsala mnoho rozdílných náhledů na problematiku muţství a ţenství v sociální práci a
30
individuálního vnímání či subjektivních pocitů, které v mém výzkumném vzorku převládaly. Disman (1993, s. 285) definuje tento výzkum následovně: „Kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality.“ Pozitivem tohoto výzkumu je jeho jedinečnost, nahlíţení autentického prostředí a vytvoření jeho obrazu v co moţná nejkomplexnější podobě. Údaje získáváme hlubším zkoumáním a kontaktem s terénem. „Předmětem kvalitativní metodologie je studium běţného, kaţdodenního ţivota lidí v jejich přirozených podmínkách“ (Petrusek, 1993, s. 129). Kvalitativní výzkumný přístup můţeme také charakterizovat slovy „subjektivita“ a „význam“. Jsou to procesy, s nimiţ je spojována praxe v tomto výzkumném přístupu. Cílem kvalitativního přístupu je zkoumat sociální skutečnosti a jejich prostřednictvím odkrývat subjektivní významy. Jde zde o subjektivní interpretace významů (Loučková, 2010, s. 46). Termínem kvalitativní výzkum se označuje jakýkoliv výzkum, který nedosahuje svých výsledků pomocí statistických procedur (Strauss, Corbinová, 1999, s. 10). 5.1.1 Metoda zachycení vzorců Metoda zachycení vzorců („gestaltů“) je analytickým nástrojem, jehoţ princip spočívá ve vyhledávání opakujících se vzorců a následným zaznamenáním. V podstatě vyhledáváme obecnější principy, vzorce a struktury, jeţ se objevily v zaznamenaných datech a jsou vázány na určitý kontext, osobu apod. Tím dochází k určité redukci, protoţe jedinečnost pozorovaných jevů je nahrazena obecnějšími kategoriemi, v důsledku vzájemných podobností nebo odlišností. Výzkumník si vykonstruuje koherentní „příběhy“ o tom, jak daný jev probíhá a následně se snaţí všechny nové poznatky a data zařadit do těchto „příběhů“. Klíčové je opakování důleţitých částí příběhu v rozdílných konkrétních případech. Průběţně však hledá další údaje, které potvrzují, doplňují či rozvádějí daný příběh. Výzkumník však zároveň musí brát v potaz vyvrácení a neplatnost zkonstruovaného příběhu a hledá tedy i údaje, které se s příběhem neshodují, odporují mu, a jejichţ prostřednictvím se vytvořená konstrukce stává nevyhovující (Miovský, 2006, s. 222).
31
6 Vlastní výzkum Citáty jsou uváděny podle doslovného přepisu tak, jak je respondenti sami napsali a písmena a čísla za jednotlivými odpověďmi respondentů jsou určeny k dohledání celé odpovědi konkrétního respondenta.
6.1 Motivace V první části svého teoretického výzkumu se budu zabývat otázkami motivace respondentů k sociální práci. Tato otázka je taktéţ první otázkou, kterou jsem respondentům pokládala a která mi měla objasnit situace, které je vedly k rozhodnutí vykonávat toto povolání. Respondenti se rozepsali o okolnostech, které je přivedly do různých ţivotních situací, o jejich celkovém kariérním postupu, lidech, kteří jim byli vzorem apod. Jak se v mém výzkumu ukázalo, lidé často spojovali slovo sociální s výrazem práce, povinnost či zaměstnání. Málokdo uţ hovořil o sociální práci jako o pomáhající profesi. Spíše jsem měla pocit jakéhosi odstupu či odcizení a respondenti se téměř nezmiňovali o jakémkoliv přímém kontaktu s těmi, jimţ mají pomáhat. Zde mi vyvstala otázka, zda je toto sousloví uţ tak moc zaţité nebo zda jiţ lidé přestali vnímat sociální práci jako povolání a sluţbu druhým lidem. Výjimku z výše zmíněného tvoří respondenti, kteří k sociální práci přilnuli uţ v raném dětství, nebo je k tomu přivedla nějaká ţivotní situace a berou toto povolání jako smysluplné, naplňující a hodnotné. 6.1.1 Motivace vyplývající z humanitního zaměření a pocitu smysluplnosti Celkem často se v této kategorii objevovalo také to, ţe lidé neměli jasnou představu o tom, co chtějí v ţivotě dělat a vlastně o sociální práci ani nijak neusilovali, spíše se jim podařilo najít si v humanistických vědách takovou cestičku, která se jim jevila jako nejbliţší či nejpřitaţlivější a tou byla právě sociální práce či studium na sociální škole. Vystudovala jsem CARITAS-VOŠ v kombinaci s CMTF UP denní formou a následně dálkově navazující Mgr. studium na Ostravské univerzitě. O tomto oboru jsem se dozvěděla přes známé v době, kdy jsem se na gymnáziu rozhodovala o dalším
32
studiu na VŠ. Hledala jsem obor zaměřený na práci s lidmi. Neměla jsem jasnou představu, ţe chci být přímo sociální pracovnicí. R11 O svém povolání jsem dlouho neměla představu, jen jsem více tíhla k humanitním vědám. V rámci studia jsem teprve nalézala klady sociální práce. R4 Není to povolání, které jsem chtěla dělat, chtěla jsem pomáhat, ale neměla jsem vyhraněnou pozici, práci jak – kde mám pomáhat. R1 Někteří však jasnou představu měli a od samého začátku si šli za svým snem. Pracuji s dětmi 22let, romská problematika byla a je pro mne na prvním místě. R6 Studovala jsem obyčejnou střední školu, kde jsme měli všichni povinný kurz sociálních kompetencí (mimo ještě další) a mě tenkrát přidělili do dětského domova. Děti jsem měla ráda vţdy a navíc jsem měla mladšího bratra s výchovnými problémy a tak nějak se mi na té praxi zalíbilo. I po skončení tohoto kurzu jsem tam stále docházela a vytvořila si vazby jak s dětmi, tak s pracovníky. Po střední škole jsem začala dělat kosmetičku, ale vazby s domovem zůstaly silné. Došlo k tomu, ţe jedna pracovnice odešla a tak mě kontaktovali a zeptali se, jestli bych k nim nechtěla jít pracovat. Samozřejmě jsem byla pro a kosmetické sluţby dělám teď spíš ve volném čase. Kdyţ jsem ale nastoupila do domova řekli mi, ţe si musím doplnit vzdělání v sociální oblasti, a tak jsem začala chodit na různé kurzy, které mám momentálně hotové, takţe zde můţu dál pracovat a také přemýšlím o dálkovém studiu nějaké sociální školy. Mé představy o této práci a očekávání, která jsem měla, jsou mírně odlišná, protoţe je rozdíl dělat občasného „kamaráda“ dětem anebo s nimi být dennodenně. R21 Vystudovala jsem Střední zdravotnickou školu - chtěla jsem být prospěšná nemocným. Práce mě naplňovala uspokojením. Toto byl můj sen jiţ v dětství. R29 Od ZŠ jsem chtěla pracovat v kojeneckém ústavu, proto volba jít na zdravotní školu byla jasná. S postupem praxí v nemocnicích jsem si přestávala být jistá tím, ţe zde by mělo být mé místo. Moje starší známá studovala Caritas-VOŠs a já se nějak o
33
to začala zajímat. Věděla jsem, ţe v kojeneckém ústavu můţu být i jako sociální pracovnice. A tak jsem zvolila druhou variantu. Jiţ během SŠ jsem měla brigádu v domě s pečovatelskou sluţbou, uklízela v domově pro seniory, takţe mi tak celkově byla blízká práce s lidmi. Den otevřených dveří na Caritas mě v mém rozhodnutí utvrdil a já se přihlásila na denní studium a má mamka, která mě doprovázela, se přihlásila na dálkové studium. R14 Mezi těmito lidmi jsem pak našla ještě takové, kteří práci s lidmi přikládali i duchovní význam, jelikoţ v ní spatřovali smysl ţivota, naplnění lidské existence, morální hodnotu a Boţí poslání. Víme, ţe sociální práce se v minulosti hodně prolínala s činností charit, duchovních spolků a lidí věřících, o čemţ píše i Matoušek ve své knize Základy sociální práce, v kapitole 3.2 Od křesťanské charity ke státní garanci. Tato „charitní“ činnost byla dána také tím, ţe se v kostelích kázalo poselství Bible a samotného Jeţíše Krista (mluvím teď hlavně o církvi katolické, která je na našem území nejvíce rozšířená), který nás nabádá k pomoci lidem v nouzi v mnoha úryvcích, např.: Matouš 25, 36 – 46, kde se mluví o konkrétních činech, které máme dělat, abychom pomohli druhým a nakonec díky tomuto došli spásy a byli hodni vstoupit do království nebeského. Dále je v Bibli pomoc druhým znázorněna v podobenství O milosrdném Samaritánovi (Lk 10, 25 – 37). Vrcholem celého Jeţíšova snaţení o to, abychom pomáhali lidem, je Přikázání lásky: "Miluj svého bliţního jako sám sebe!" (Mt 22,39; Mk 12,31; Lk 10,27b). Tím ovšem nechci tvrdit, ţe tito respondenti musí být nutně věřící lidé. Chci pouze podotknout, ţe v pomoci lidem se u některých skrývá rozměr duchovna či naplnění Boţí vůle. Pro některé to moţná není spojeno s náboţenstvím, nicméně jakýsi duchovní přesah tam nalézáme. Nejsem ani technický typ a v tomto oboru jsem viděla hodnotu a to, co by sedalo nazvat smyslem ţivota. R16 Další respondentku motivovala: Práce v pomáhající profesi a smysluplnost zaměstnání. R8 Studovala jsem na teologické fakultě a chtěla jsem pomáhat lidem, ale spíš v duchovním rozměru. Přála jsem si získat znalosti z duchovní oblasti a poté nastoupit jako řádová sestra, která se bude věnovat umírajícím. Měla jsem dokonce i vysněný 34
hospic, kde bych chtěla pracovat. Věděla jsem, ţe je to povolání od Boha a i doma jsme o tom tak mluvili. Často jsem měla slzy v očích, kdyţ jsme si doma u adventního věnce četli úryvky z Bible a věděla jsem, ţe mě tato cesta bude naplňovat. Boţí cesty jsou ale nevyzpytatelné a proto mám teď manţela a dvě děti a o svou vysněnou práci jsem nepřišla, jelikoţ pracuji na faře jako pastorační pracovník a často mě posílají právě do hospiců a zařízení, kde mohu klienty doprovodit na jejich poslední cestě. R12 6.1.2 Motivace plynoucí z životní situace či ze vzoru v blízkém člověku Mnoho lidí je ve svém ţivotě ovlivněno nějakou autoritou, vzorem nebo ideálem. Pro děti to mohou být postavy z pohádek, pro teenagery „hvězdy showbyznysu“, pro adolescenty třeba lidé vyznávající alternativní styl ţivota nebo jednoduše lidé nějak „odlišní“, pro dospělé, seniory a jiné věkové skupiny například nějaká charismatická osoba. Pro respondenta R 22 je to zase autorita: … tuto práci jsem nechtěla dělat, přivedl mne k tomu třídní profesor… Z výzkumu jsem zjistila, ţe další velice početnou skupinu lidí angaţujících se v sociální sféře tvoří respondenti, které právě tyto jejich vzory ovlivnili. Často jsem se setkávala s případy, kdy tímto vzorem byl někdo z rodiny. K práci s lidmi mě přivedla moje matka, která pracuje jako zdravotní sestra. R16 Má maminka měla velké sociální cítění; přestoţe jsme byli početná rodina, pekla kaţdou sobotu buchty i pro další rodinu, která měla také více dětí a byla v hmotné nouzi. Tak nás jiţ v dětství učila k solidaritě k druhým. Její chování jsme povaţovali za přirozené a správné. R29 K mé profesi mě, řekla bych, nepřímo dovedla má babička, která trpěla jednou z nejtěţších forem revmatu a já si ji pamatuji jen jako leţící. Byla jsem často přítomna (jako divák) u péče o její osobu, kterou jí poskytoval dědeček. Myslím, ţe právě kontakt s babičkou pro mě byl významný v tom, ţe jsem tyto potřebné lidi začala vnímat jako neodmyslitelnou součást naší společnosti. Další významný moment v mém ţivotě byl lázeňský pobyt v Janských lázních, kde kontakt a menší dopomoc s lidmi s postiţením byl na denním pořádku (bylo mi 15 let). R23 35
Studovala jsem gymnázium a moje maminka se starala o nemocného dědu, takţe jsem měla ošetřovatelství a základy nějakého sociálního povědomí uţ od 12 let. Nikdy jsem ale o profesi sociálního pracovníka neuvaţovala. Byli mi bliţší nemocní lidé a přímá pomoc mi nikdy nedělala problém. Nechtěla jsem sedět v kanceláři a hrabat se v papírech. R19 Z výzkumu dále vyplynulo, ţe osoby, které jsou respondentům blízké a díky nimţ se třeba rozhodli věnovat se sociální práci, hrají právě důleţitou roli v ţivotních situacích, které mohou být povaţovány za „spouštěcí“. Tím mám na mysli situace a ţivotní osudy, které respondenty zasáhly natolik, ţe pro ně v podstatě sociální práce byla jasnou volbou. Studovala jsem PdF UP, během studia se mi narodila dcera, která onemocněla - do zaměstnání jsem mohla nastoupit aţ s jejím nástupem na ZŠ. Mezitím se mé zájmy posunuly k sociální oblasti, vývoj této preference byl postupný, byl určitě ovlivněn mimo jiné i tím, ţe jsem si, vzhledem k dceřinu onemocnění, více všímala toho, ţe jsou lidé, kteří potřebují pomoc a ochranu. R24 Myslím, ţe jsme k tomu prostě „od mala“ inklinovala. Chodila jsem vozit postiţené miminko a později s chlapečkem chodila hrát a cvičit, aby jeho vrozená obrna měla co nejmenší následky. R25 Práci sociálního pracovníka jsem si vybrala sama, k tomuto oboru mě navedlo několik ţivotních situací (nebudu komentovat). R7 6.1.3 Motivace jako „neúspěch“ v jiných humanitních vědách Ačkoliv název této motivace můţe znít negativně, většina respondentů byla ráda, ţe jim ţivot nakonec zkříţila sociální práce. Třetí velkou skupinu motivace k sociální práci tedy tvoří lidé, kteří započali studium hlavně v oborech pedagogika, speciální pedagogika, psychologie a na zdravotnických školách. Společným jmenovatelem je však jediné – zájem o práci s lidmi a jejich podpora. U pedagogicky zaměřených respondentů převaţovala představa o tom, ţe budou pracovat s dětmi či mládeţí. Mé představy o mé současné práci byly odlišné v tom smyslu, ţe je to více práce s rodiči neţ se samotnými dětmi a úspěchy jsou často pomalé a pokroky drobné. 36
Stále jsem ale přesvědčená, ţe to stojí za to a ţe stojím na správné straně a pomáhám dobré věci. R24 Jako mladá jsem myslela, ţe zůstanu u dětí, ale jsem u seniorů. beru to jako věřící člověk: Člověk míní, Pán Bůh mění. R25 Studovala jsem speciální pedagogiku a od 4. ročníku jsme se začali v rámci studia zaměřovat i na sociální práci. Přestoţe jsem se původně chtěla věnovat spec. pedagogice, přišla mi soc. práce také zajímavá a řekla jsem si, ţe by nebylo špatné to zkusit. R17 Po gymnáziu jsem se rozhodovala, na kterou VŠ bych chtěla studovat a jelikoţ jsem chtěla pracovat v přímém kontaktu s lidmi, rozhodla jsem se pro pedagogickou fakultu, obor Pedagogika - sociální práce. Jiţ při studiu jsem pracovala, takţe jsem neměla problém najít práci po státnicích. Chtěla jsem vţdycky pracovat jako pedagog a sociální práce je přidaná hodnota k tomu :-) R2 Ti, co studovali nebo chtěli studovat psychologii, zase upřednostňovali zájem o nitro člověka a chtěli pomáhat tímto způsobem – léčit člověka zevnitř. Právě u této skupiny je patrné, ţe se respondenti při výběru vysoké školy rozhodovali mezi psychologií a sociální prací a jelikoţ na studium psychologie nebyli přijati, smířili se s „neúspěchem“ a svorně přijali méně chtěnou variantu – studium sociální práce. Studovala jsem Vyšší odbornou školu sociální v Brně. Od dětství jsem chtěla pomáhat druhým, nejdříve psycholoţka, ale na školu, kterou jsem chtěla, jsem se nedostala, tak jsem se rozhodla pro druhou volbu a to sociální pracovnice. R10 Sociální práci jsem šla studovat ihned po střední škole. Moje motivace byla dost nejasná, měla jsem jen velmi rámcovou představu o tom, ţe chci pracovat s lidmi, někde, kde bych vyuţila své dobré komunikační dovednosti a ţe chci, obecně vzato, „být uţitečná.“ Váhala jsem mezi psychologií a sociální prací, přihlásila jsem se na oba obory a dostala se na sociální práci. R3 Někteří respondenti, jejichţ primární volbou byla zdravotnická škola, byli nakonec nespokojeni se svým výběrem, protoţe přímý kontakt s nemocnými je
37
nenaplňoval a občas také psychicky vyčerpával. Jiní se zase v této profesi našli a pro další to byl jasný krok, z důvodu toho, ţe pocházeli ze zdravotnické rodiny. Od ZŠ jsem chtěla pracovat v kojeneckém ústavu, proto volba jít na zdravotní školu byla jasná. S postupem praxí v nemocnicích jsem si přestávala být jistá tím, ţe zde by mělo být mé místo. R14 Vystudovala jsem Střední zdravotnickou školu - chtěla jsem být prospěšná nemocným. Práce mě naplňovala uspokojením. Toto byl můj sen jiţ v dětství. … Práce zdravotní sestry se mnohdy prolínala také s prací sociální (dětská sestra a geriatrická sestra na obvodním zdravotním středisku). R29 Vystudovala jsem střední zdravotnickou školu a práce ve zdravotnictví mě nijak neuspokojovala a nedokázala jsem si představit, ţe bych pracovala v nemocnici celý ţivot. R15 Je velice těţké být profesionální, je zde veliká psychická zátěţ, ale na druhé straně různorodost. Tato práce není nikdy stejná… R16 Z rozhovorů ovšem nevyplývá, ţe by respondenti hodnotili sociální práci jako práci „odpadlíků“, protoţe ani sami respondenti nelitují toho, ţe se nakonec uchytili v této sféře. Je moţné, ţe se v ţivotech lidí nepodaří všechny jejich prvotní záměry, a proto zkusí něco jiného. Nezdá se však, ţe druhá moţnost musí být nutně ta horší, a tudíţ lidé, kteří pracují v sociální oblasti i kdyţ nebyla jejich favoritem v čele ţebříčku pracovních pozic, jsou také spokojení a tato práce je moţná naplňuje víc, neţ jejich předchozí volba. 6.1.4 Motivace jako náhlý popud či náhoda Mnoho z nás si plánuje svou budoucnost a jde si za svými cíli, ke kterým patří i vysněná škola či práce. Ne kaţdému se však jeho očekávání splní a to dokazuje právě čtvrtá skupina respondentů, kteří k sociální práci přišli náhodou nebo si prostě jednoho dne řekli, ţe to zkusí a vyšlo jim to. Nesetkala jsem se ale u nikoho z nich s tím, ţe by byli do takové práce nuceni nebo ţe by neměli jinou moţnost. Pravdou je, ţe práce v sociální sféře pro ně zřejmě nebyla na prvním místě a někteří o ní ani neuvaţovali,
38
nicméně shodou okolností, které jim ţivot přinesl, se ocitli v situaci, jeţ jim umoţnila se v sociální práci angaţovat. První skupina respondentů s touto motivací přišla k sociální práci hlavně na doporučení svých známých či potřebou změny zaměstnání. K sociální práci mě dovedla „náhoda“ – známá mi řekla o nabídce místa a tak jsem to zkusila , bylo mi 36 let. Není to povolání, které jsem chtěla dělat, chtěla jsem pomáhat, ale neměla jsem vyhraněnou pozici, práci jak – kde mám pomáhat. R1 K práci jsem přišla náhodou - nabídka záskoku za mateřskou v občanské poradně v roce 2006. Bylo mi 30 let. Nabídka zněla zajímavě - osobnostní rozvoj. R5 K sociální práci mě přivedl přerod pracovního místa v zaměstnání, kam jsem nastoupila jako speciální pedagoţka, pak se však ze mě postupně stala sociální pracovnice. Přišla jsem k tomu jako „slepý k houslím“ – sociální prací jsem se zabývat nechtěla, ale má pozice má stále blízko ke speciální pedagogice, tak jsem spokojená. R27 Další kategorii respondentů tvoří ti, kteří studovali úplně jiný obor a začali pracovat v odlišném sektoru. K sociální práci se pak dostali většinou přes ţivotní situace, ve kterých byli sami nuceni vyuţít sociální sluţbu. Sociální práce pro mě byla dlouhou dobu tabu. Chtěla jsem se věnovat ekonomii, kterou jsem také studovala, a jiná cesta pro mě tenkrát neexistovala. Uţ nevím, jestli to byly ambice mé nebo mých rodičů, kaţdopádně o sociální práci jsem neměla ani ponětí, natoţ abych o ní uvaţovala jako o zaměstnání. Po vysoké škole jsem nastoupila do zaměstnání v ekonomické sféře, později jsem odešla na mateřskou a moje rodinné poměry nebyly vůbec lehké. Neměla jsem nárok na mateřskou ani na ţádné extra peníze a v tu chvíli jsem se začala zajímat o sociální situaci, dávky, celkový systém atd. Na jednu stranu jsem byla rozčílená, na druhou stranu mě to asi nějak fascinovalo nebo jak bych to nazvala. Začala jsem se takto scházet s jinými ţenami v podobné situaci a jedna z nich měla kontakt na zařízení, ve kterém teď pracuji. Šly jsme tam a ţádaly pracovníky o radu. Do původního zaměstnání jsem se uţ vrátit nemohla a zde mi nabídli něco na způsob dobrovolnictví – spíše administrativního, coţ mě docela bavilo. Za čas jsem se vypracovala a byla jsem dost 39
dobrá, měla jsem přehled a všimli si toho vedoucí pracovníci a nabídli mi práci nejprve na částečný, potom na plný úvazek. Byli rádi, ţe se v tom papírování někdo vyzná (v čemţ mi asi hodně pomohla VŠE) a měli pak čas na svou práci. Všem se tak ulehčilo. Od té doby zde pracuji a má předchozí zkušenost z nejednoduché sociální situace mě utvrdila v tom, ţe jsou stále ţeny, kterým je potřeba pomoct a poradit, protoţe se v sociálním systému nevyznají a nevědí tak, na co mají nárok. R20 Studovala jsem jiný obor (hotelový management), zhruba ve věku 29let jsem sama vyuţívala sociální sluţbu. Po této zkušenosti jsem si doplnila vzdělání a stejné organizaci, kterou jsem kdysi vyuţívala jsem nabídla své sluţby. Navázali jsme spolupráci a dodnes zde pracuji. Původně jsem neplánovala v sociální sféře pracovat, nyní jsem zde spokojená. R32 Třetí a poslední kategorií respondentů, kteří sice měli zkušenosti s určitou formou pomoci lidem, ale které k sociální práci přivedl spíše náhlý popud, se vyjadřují o své motivaci takto: Nikdy jsem ale o profesi sociálního pracovníka neuvaţovala. Byli mi bliţší nemocní lidé a přímá pomoc mi nikdy nedělala problém. Nechtěla jsem sedět v kanceláři a hrabat se v papírech. R19 Studoval jsem Vyšší odbornou školu sociální v Ostravě, obor Soc. práce. Po absolvování jsem nastoupil jako soc. pracovník Nízkoprahového zařízení pro děti a mládeţ, kde pracuji 7. rokem. Rozhodnutí byl spíše jen popud, ale jsem tomu rád. Práce je zajímavá a pestrá. Co se mi nelíbí, je přístup státu – neustálé a větš. nesmyslné úpravy a změny zákonů, malá podpora soc. oblasti, organizací a středisek. R28 Chodila jsem na 8leté gymnázium a ani před maturitou jsem neměla vysněný obor. Zkusila jsem přijímací zkoušky na sociální práci, které byly snadné, a nemusela jsem se na ně připravovat. R33 Motivace nynějších sociálních pracovníků jsou tedy velice různorodé, a ačkoliv jsem se je snaţila zařadit do několika skupin podle vyhovujících kritérií, nemohu říct, ţe by jedni z nich měli čistě jen jednu motivaci a jiní zase tu odlišnou. Je mnoho faktorů,
40
které působí na člověka a jeho rozhodnutí. Některé jsou lidem společné, některé nikoli. Také záleţí na osobnosti daného člověka, čemu v ţivotě přikládá větší důraz a co jej nakonec ovlivní. Někoho snáze ovlivní kamarádi, někoho rodina, jiné zase sociální cítění. Muţe v tomto výzkumu motivoval buď náhlý popud, nebo jak říká respondent R9 – namotivoval se sám. Výzkum také ukázal, ţe tito muţi měli ještě před nástupem na sociální školu praktické zkušenosti se sociální prací. Ţeny pak uváděly jako hlavní motivaci předešlé zkušenosti a péči o nemocné v rodině, vzor v příbuzném nebo přátelích a neúspěch v přijímacích řízeních na jiné školy. Je moţné, ţe mnoho z těchto respondentů mělo v podstatě podobné ţivotní situace, avšak motivace k sociální práci plynula u kaţdého z něčeho jiného. Je zde znatelná ohromná individualita v postojích a hodnotách a i přes společné znaky respondentů mohu tvrdit, ţe kaţdý z nich byl jedinečný jak svou ţivotní zkušeností, tak i motivací.
6.2 Očekávání Člověk má v ţivotě mnoho očekávání, nejen od vzdělání a práce, ale také od rodiny, přátel, partnera, institucí, kolegů či vysněné budoucnosti, bydlení, počtu dětí, cestování apod. My ale nejsme schopni ovlivnit to, aby se naše očekávání vyplnila. Záleţí hodně na druhých lidech, se kterými přicházíme do styku, na organizacích, ve kterých pracujeme a na ţivotním stylu, který si zvolíme. Některá očekávání se postupem času mohou měnit a v některých případech je to dobře, protoţe člověk se vyvíjí a často se mění i jeho názory. To však platí i opačně. Někdy se naše očekávání nesplní, a proto se spokojíme s tím, co je a buď rezignujeme, nebo se podřídíme většině. Proto mi tato otázka přišla zajímavá a zaměřila jsem se na to, zda se nějak liší představy respondentů od současného stavu. Z průzkumu celkem jasně vyplynuly tři typy odpovědí: 1. představy se liší od současné práce 2. představy se od současné práce nijak neliší 3. ţádné představy nebyly nebo si je respondenti uţ nevybavují 6.2.1 Očekávání větší míry přímého kontaktu s klienty Zaţitá představa společnosti o studentech oboru sociální práce je ta, ţe aţ vystudují, budou z nich buď pracovníci na úřadech, „zlé“ ţeny, které berou rodinám jejich děti nebo pečovatelé v domovech pro seniory. Postupem času se ale tato představa mění a mnozí si spojují sociální pracovníky s lidmi, kteří pečují o druhé. 41
Důvodem můţe být mimo jiné i popis sociálních sluţeb, který je ukotvený v zákoně č. 108/2006 Sb., zákon o sociálních sluţbách. Na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí je v záloţce sociální služby uveden následující popis sociálních sluţeb: „Prostřednictvím sociálních služeb je zajišťována pomoc při péči o vlastní osobu, zajištění stravování, ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, ošetřování, pomoc s výchovou, poskytnutí informace, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,
psycho-
a socioterapie,
pomoc
při
prosazování
práv
a zájmů“
(www.mpsv.cz). Moţná i toto je důvodem, proč jsou mnozí lidé přesvědčeni o ryze fyzické spolupráci sociálních pracovníků s klienty. Administrativní činnost z toho moţná pro někoho vyplývá, nicméně zde zmíněna není. Můţeme se tedy domnívat, ţe následující skupina respondentů vycházela spíše z obecného názoru na sociální sluţby a činnost s nimi spojovanou. První skupina, která tvrdila, ţe představy se liší od jejich současné práce, byla skupinou nejpočetnější. Šlo většinou o respondenty, kteří očekávali více přímého kontaktu s klienty a namísto toho byli překvapeni mnoţstvím administrativních úkonů, které je třeba v souvislosti s jejich prací vykonávat. Sociální odbory jsou přehlcené administrativou a velkým mnoţstvím klientů na jednoho pracovníka. Problémem je, ţe jsou sociální pracovníci vnímáni pouze jako represivní orgán a preventivní roli či práci s klientem vykonávají tak trochu „nad plán“. Na klienty je málo času, chybí diskrétní zázemí a velkou roli hraje také psychické vypětí pracovníků, kteří uţ nemají kapacitu na poslouchání lidských příběhů (http://socialnirevue.cz). Představa se liší, chtěla jsem více práce s lidmi a ne takové zahlcení administrativou. R10 … současná práce se od mých představ liší v tom, ţe jsem nečekala takovou zátěţ byrokratických úkonů na úkor přímé práce s klienty/uţivateli sociálních sluţeb. R27 … jen se liší v tom, ţe jsem si myslela, ţe budu více s klienty a méně v kanceláři u papírů a je to přesně naopak. R1 … chtěl jsem něco takového dělat jako ţivotní povolání, oproti dnešku jsem měl původní představu, ţe budu dělat jako soc. pracovník více s lidmi neţ s papíry. R9 42
… k soc. práci jsem vţdy inklinovala, počátek studia v 41 letech, představa o práci – netušila jsem, kolik bude administrativy. R30 Současná práce se od mých představ liší v tom, ţe mám pocit, ţe více času strávím papírováním neţ prací s klientem. R29 6.2.2 Očekávání práce s rozdílnou cílovou skupinou Ne kaţdý má hned zpočátku jasnou představu o tom, ve které oblasti sociálních sluţeb by se chtěl uplatnit. Jsou ale i tací, kteří tuto představu mají moţná uţ od útlého věku nebo z dob studií a přesně ví, jakým směrem se vydat a s kým chtějí pracovat. Pro respondenty uvedené níţe však cílová skupina, kterou si vybrali, nebyla ta, se kterou pracují nyní. Jako mladá jsem myslela, ţe zůstanu u dětí, ale jsem u seniorů. beru to jako věřící člověk: Člověk míní, Pán Bůh mění. R25 Mé představy o mé současné práci byly odlišné v tom smyslu, ţe je to více práce s rodiči neţ se samotnými dětmi a úspěchy jsou často pomalé a pokroky drobné. Stále jsem ale přesvědčená, ţe to stojí za to a ţe stojím na správné straně a pomáhám dobré věci. R24 6.2.3 Splněná očekávání V dalším případě se jedná o skupinu respondentů, kterým se splnilo jejich očekávání, a jejichţ nynější práce splňuje jejich původní představy. Myslím, ţe práce v Poradně, kterou dělám, naplňuje moje původní očekávání od zaměstnání tak, jak jsem si to představovala, kdyţ jsem šla studovat. R3 Má představa o této práci se nijak neliší a nelišila od reality. R5 Práce splňuje mé představy, limitující je mnoţství finančních prostředků na jednotlivé projekty. R8 Má práce se od mých představ určitě neliší. Ač jsem v Jedličkově ústavu teprve od 2. Ledna 2013 a jsem čerstvý absolvent, jsem zde nadšená a spokojená. Pracuji
43
s cílovou skupinou, které jsem se vţdy chtěla věnovat. Je zde skvělý tým, příjemní kolegové a klienti. R23 … moje práce se nijak nelišila ani neliší od představ. Práci dělám prakticky, s menšími přestávkami, od školy. R22 Představy o této práci jsem měla a věděla jsem do čeho jdu, ţe starat se o nemocné lidi je těţké a psychicky náročné, ale jsem ráda, ţe to dělám. Jen si nejsem jistá, jestli to chci dělat celý zbytek ţivota. R19 6.2.4 Neočekávání ničeho Poslední skupinu spojuje shoda na tom, ţe si svá očekávání a představy jiţ nevybavují nebo měli nejasnou představu o tom, co bude obnášet jejich zaměstnání anebo také ţe ţádná očekávání v době studia ani na počátku výkonu profese neměli. Na začátku studia jsem neměla jasnou představu, co mě v sociální oblasti čeká, ale oči mi otevřely praxe. V běţné denní realitě mě někdy překvapuje neprofesionalita spolupracujících organizací a jejich zaměstnanců. R2 O svém povolání jsem dlouho neměla představu, jen jsem víte tíhla k humanitním vědám. V rámci studia jsem teprve nalézala klady sociální práce. R4 Hledala jsem obor zaměřený na práci s lidmi. Neměla jsem jasnou představu, ţe chci být přímo sociální pracovnicí. R11 V podstatě uţ moc nevím, jaké byly mé představy na začátku…Ale určitě to byly idealistické představy, kdy si člověk nepředstavil konkrétní situace s klienty, ke kterým můţe v rámci dané sluţby dojít. R14 Moje původní představy o výkonu práce soc. pracovnice nebyly úplně konkrétní, takţe nemůţu říct, zda se skutečnost nějak liší. Snad jen, ţe se ve skutečnosti jedná o mnohem rozmanitější práci, neţ jsem čekala. R17 Na začátku jsem neměla asi ţádné představy, o tom jsem nikdy nepřemýšlela. Práce v Centru je spíš záliba, neţ cokoli jiného. R18
44
Výzkum prokázal, ţe představy muţů se liší hlavně v tom, ţe očekávali více přímé práce s lidmi nebo více podpory státu. Tudíţ z výzkumu vyplynulo, ţe muţská očekávání nebyla naplněna. Ţeny naopak mluví o nejasné představě a práci s jinou cílovou skupinou.
6.3 Rozdíly V další části mé práce jsem se zabývala otázkami genderu a názory respondentů na to, jak vnímají roli pohlaví v sociálních sluţbách. Ptala jsem se na dvě rozdílné otázky. V první měli odpovídat, zda jsou si vědomi rozdílů v postavení muţů a ţen v sociální práci, a jak je hodnotí. Druhá otázka směřovala na jejich konkrétní zkušenost z praxe (jestli oni, jako muţ či ţena vnímají své postavení pozitivně nebo negativně). Často však bohuţel docházelo k záměně nebo nepochopení rozdílu v těchto otázkách, a proto jsem se rozhodla vyhodnotit je společně. Pravdou je, ţe respondenti v podstatě nakonec zodpověděli obě tyto otázky. Buď jen zaměnili jejich pořadí (coţ se neshodovalo s významem poloţené otázky) anebo v obou popisovali stejnou věc, takţe jsem nebyla schopna validně zhodnotit ani jednu z nich, tudíţ jsem dospěla k závěru, ţe bude lepší a srozumitelnější tyto otázky sloučit v jednu a hledat v nich společné znaky a témata, která respondenti rozvíjeli. 6.3.1 Vnímání rozdílů mezi muži a ženami v oblasti sociální práce Nejdříve bych se chtěla zabývat obecně otázkou rozdílů v postavení muţů a ţen v sociální práci, protoţe z odpovědí respondentů vyplynulo, ţe někteří tyto rozdíly vnímají, jiní je nevnímají a ostatní nejsou schopni otázku zodpovědět z důvodu toho, ţe se mezi nimi nevyskytuje ţádný muţ. Dále budu členit otázku vnímání rozdílů na negativní a pozitivní vnímání a u těch, kteří rozdíly nevnímají, se zaměřím na zdůvodnění jejich odpovědí. Výzkum ukázal, ţe nejpočetnější skupina respondentů vnímá rozdíly mezi pohlavími, a proto jsem se tedy jako první rozhodla zabývat tím, zda jim tyto rozdíly v postavení muţů a ţen na poli sociální práce připadají spíše pozitivní či negativní, popřípadě proč. V mnohých případech se v odpovědích respondentů prolínala tři hlavní témata: větší empatie a sociální cítění ţen, závislost na cílové skupině a špatné finanční ohodnocení. Tyto důvody vedly k tomu, ţe respondenti rozdíly vnímali. Dále pak respondenti často hovořili o vlastnostech a odlišnostech muţů a ţen, které hrají roli ve 45
výkonu povolání sociální pracovník/pracovnice. Proto tento oddíl vnímání rozdílů rozdělím na dvě části – 1. Zda jsou rozdíly vnímány negativně či pozitivně a 2. Které vlastnosti jsou nejvíce oceňovány na obou pohlavích. 6.3.1.1 Pozitivní a negativní vnímání rozdílů Pozitivní vnímání rozdílů se objevilo především v tom, ţe respondenti postrádali muţský faktor a byli přesvědčeni, ţe je v oblasti sociální práce velice nedostačující hlavně kvůli charakterovým vlastnostem a fyzickým předpokladům. Myslím, ţe sociální práce, stejně jako třeba školství, zaměstnává mnoho ţen a nedostatek muţů. Muţi mívají jiný pohled na věci, jiný přístup k řešení některých problémů a muţský pohled mi v sociální práci dost chybí. Osobně jsem se nikdy nesetkala v sociální práci ani v jiném oboru s tím, ţe bych se cítila znevýhodněná, pokud mým konkurentem byl muţ. Spíše si myslím, ţe muţi a ţeny se v práci doplňují a měli by být ve všech oborech zastoupeni oba. R3 V sociálních sluţbách je nedostatek muţů – více by jich bylo přínosem a to především vzhledem k jejich fyzické síle a humoru, který je jim vlastní. Překáţkou je zřejmě nízké finanční ohodnocení a historický náhled na profesi – vnímáno jako ţenská profese. R8 V sociálních sluţbách je ale muţů nedostatek, coţ vnímám jako negativum. R12 Rozhodně mi zde muţské zastoupení chybí, věřím, ţe by to bylo jiné (respektování, autorita, vedení, komunikace, rychlé a stručné řešení problémů). R7 Rozdíly rozhodně jsou, protoţe kdyţ třeba vezmu to ošetřovatelství, tak muţi u nás jsou silnější a dokáţou u lidí vyvolat větší pocit bezpečí, hlavně při manipulaci s nimi. Je to na denním pořádku, ţe si klienti volají ošetřovatele a odmítají ošetřovatelky. Nás ţeny si klienti spíše volají, kdyţ si potřebují popovídat a postěţovat nebo potřebují něco podat a podobně. Celkově to ale hodnotím pozitivně a nezávidím muţům jejich pozice, dokonce si myslím, ţe jsou za víc práce stejně odměňováni jako my, ale zase u nich je to o fyzické stránce, u nás jde spíše o emoce… nás ţen je
46
v zařízení moc a tudíţ máme nevyváţené vztahy. Ten muţský prvek nám prostě chybí. R19 Vnímám a osobně se domnívám, ţe v sociální práci by mělo být více muţů. Přece jen jsou schopni si sjednat větší respekt u klientů. Moje osobní zkušenost – s muţským sociálním pracovníkem. Vţdy si věděl rady při jednání s klienty. Klienti si na něj tak netroufli, jako na nás, na ţeny. Oproti tomu ţeny naopak mívají větší sociální cítění. R22 Rozdíly mezi muţi a ţenami v našem oboru vnímám a to pozitivně. Myslím, ţe muţi v našem oboru jsou nutní. R23 U některých respondentů se objevovalo přesvědčení, ţe muţi chybí zvláště u některých cílových skupin, jako jsou například klienti agresivní, bez domova a pod vlivem návykových látek. Nevýhodou je, ţe muţ bývá ze strany klientů zpravidla chápán jako ten, proti jehoţ slovu se tolik nebojuje, je vnímán jako větší odborník a má nejen fyzickou, ale často i psychickou převahu. To se hodí zejména při práci s manipulativními nebo agresivními klienty. Jeho řešení situací mohou vycházet z odlišné perspektivy a nabízet tak klientům jiné, mnohdy překvapivé, moţnosti. R3 Asi záleţí na konkrétní oblasti v rámci sociální práce a také na osobnostních předpokladech… Dle mého názoru se najdou oblasti v rámci sociální práce, které jsou spíše vhodnější pro muţe (např. práce s lidmi bez domova, drogově závislými, streetwork, práce s romskou menšinou apod.), coţ můţe hrát významnou roli v rámci výběrových řízení na tyto pozice. Navíc se stále setkávám s názory, ţe sociální pracovnice je vlastně totoţná s pečovatelkou. R11 … Přitom do určitých typů sluţeb bych je přímo vyţadovala. Např. sociálně vyloučené lokality, práce s lidmi bez domova, práce v pobytových zařízeních - v přímé péči apod. R16 Jejich přítomnost, zvláště u některých cílových skupin (lidé bez přístřeší, drogově závislí, psychiatricky nemocní nebo agresivní klienti) je nutná, i proto, ţe
47
mají větší autoritu a dokáţí některé vypjaté situace řešit s větším klidem neţ některé ţeny. R23 Ale muţ např. na pozici soc. prac. v nízkoprahovém klubu pro děti či jako kurátor pro mládeţ je k nezaplacení. R14 Muţi v oblasti sociální práce mají výhodu silnějšího pohlaví při jednání s klienty agresivními, útočnými, při návštěvách ve vyloučených lokalitách, apod. R24 Jiní respondenti se pak kupodivu velice rozdílně zmiňují o finanční situaci. Jedněm připadá, ţe muţi jsou za víc práce stejně finančně odměňováni jako ţeny, jiní zastávají naprosto opačný názor a někteří se zmiňují pouze o neuspokojivém finančním ohodnocení pro kaţdého, kdo v sociální oblasti pracuje. S tím právě souvisí nedostatek muţů v sociální sféře, jelikoţ zde stále převaţuje názor, ţe muţi jsou ţiviteli rodin a s platy sociálních pracovníků nemohou zabezpečit rodinu. Celkově to ale hodnotím pozitivně a nezávidím muţům jejich pozice, dokonce si myslím, ţe jsou za víc práce stejně odměňováni jako my… R19 Co mi vadí, je ten fakt, ţe ve stejné pozici má mnohdy muţ lepší ohodnocení neţ ţena a protoţe jsou platy malé, tak se na muţe více myslí, jakoby ţeny měly peníze jen pro sebe. R1 Překáţkou je zřejmě nízké finanční ohodnocení a historický náhled na profesi… R8 … podstatné je, ţe by z výdělku neuţivili rodinu. R25 Muţi v této sféře často nemohou pracovat z finančních důvodů, protoţe jde o špatně placenou práci. R32 Celkově v sociální sféře je převaha ţen, coţ rozhodně není dobré. Muţský element chybí. Je to zcela pochopitelné, ţe se muţi do tohoto oboru příliš nehrnou. Důvody jsou velmi nízké finanční ohodnocení a práce psychicky náročná. R33
48
Podle mě se muţům do sociální práce moc nechce (pokud pro to tedy nejsou zapálení). Není to lukrativní post a přece jenom se pořád cítí jako ţivitelé rodin a v této sféře to není úplně jednoduché. R20 … práce v této oblasti je tak málo placená, ţe kaţdý muţ, který v ní pracuje, musí být blázen, nebo mít manţelku, která naopak pracuje ve velmi dobře placeném oboru. Myslím, ţe to je hlavní důvod, proč se s muţi v práci nesetkávám. R18 Já si kaţdého muţe v sociální sféře váţím, protoţe vím, ţe neměli lehké rozhodnutí dát se touto cestou (zkreslené představy okolí, ţe „to je práce pro ţenské“, pro ţivitele rodiny dost mizerné výdělky apod.). R14 Z výzkumu také vyplynulo, ţe rozdíly v postavení muţů a ţen na poli sociální práce jsou především v tom, ţe muţi zastávají spíše vedoucí pozice. Někteří respondenti hovořili o tomto fenoménu jako o dobré věci, jiní to vnímali nespravedlivě. Myslím si ale, ţe si dokázali najít pěknou cestičku, jelikoţ spousta z nich obsadila vyšší pozice s vyššími platy. I kdyţ je sociální práce vnímána jako ţenská záleţitost, uvědomila jsem si, ţe nás stejně řídí muţi. Moţná je to v jejich přirozenosti, moţná v jejich řídících schopnostech a smyslu pro řád. Kdyţ nás porovnám s jinými organizacemi, pořád vidím na vedoucích pozicích muţe. Jsem zastánce toho názoru, ţe kaţdý má dělat to co umí a co ho baví, takţe pokud jsou muţi v tomto lepší a nikomu to neškodí, ať jsou klidně ředitelé. R20 V sociální sféře pracuje mnohem méně muţů neţ ţen, a pokud jiţ v organizaci jsou, tak často na vedoucích místech. Vidím to tedy tak, ţe i v této sféře platí to, co obecně ve společnosti- postavení obou pohlaví na trhu práce přes všechny proklamace stále není rovnocenné. R24 Trochu nespravedlivé se mi zdají vedoucí pozice, které v mém okolí obsazují především muţi. Opět mluvím o sociální práci. Jako by snad ţeny nebyly schopné být vedoucí. Snad jen v tomto bych viděla nevýhodu. Paradoxní ještě je, ţe na vedoucích postech bývají muţi s niţším vzděláním neţ ţeny, které pracují pod nimi a vykonávají důleţitou a odpovědnou práci jako onen nadřízený muţ. R23
49
Rozdíly asi jsou, ale jsou méně patrné neţ v jiných odvětvích. Sociální práce je více ţensky zastoupená a muţi jsou většinou ve vedení samotných NNO. R16 V této sekci jsem se zabývala vnímáním rozdílů mezi muţi a ţenami v sociální oblasti a ukázalo se, ţe neexistují odpovědi čistě pozitivní nebo negativní. Většinou respondenti v jedné části mluvili kladně a poté zmínili záporný názor a naopak. Vnímali tedy rozdíly a zmiňovali se jak o dobrých, tak o špatných stránkách, které rozdíly přinášejí. 6.3.1.2 Rozdíly nejsou patrné nebo je respondenti nevnímají Výzkum prokázal, ţe lidé, kteří nevnímají rozdíly v postavení muţů a ţen v sociální práci, většinou nemají moţnost toto postavení srovnat. Velice často se mluví především o nedostatku muţů a minimálním styku s nimi. Dále se zde objevují názory, ţe nezáleţí na pohlaví, ale na osobním přístupu, vlastnostech a charakteru daného člověka. Rozdíly nevnímám, snad pouze to, ţe muţů je málo… Ke kolegům nepřistupuji z pozice jejich pohlaví, jsou pro mě rovnocenní partneři. Nikdy jsem takto neuvaţovala. R30 V postavení muţů a ţen v sociální práci nevidím ţádné rozdíly. R29 Rozdíly v postavení necítím, alespoň u nás v organizaci. R27 Muţů je podstatně méně, proto jsou vítáni. V některých ohledech mají větší respekt. Jinak rozdíly nevnímám, jde o osobnost. R26 Ne, asi nevnímám. Domnívám se, ţe většina ţen má hlubší sklony k pečovatelské práci. Proto častěji muţi, působící v sociální oblasti, hledají uplatnění na vedoucích pozicích a ne v přímé péči. Ale nějaké zásadní rozdíly nevnímám… Máme ve sluţbě, tedy v přímé péči, dva muţe a jsou velmi důleţití. Kdybych musela rozšířit personální zajištění sluţby, asi bych muţské zastoupení v kolektivu rozšířila. Jsou důleţití. R13 Rozdíly nevnímám, s mnoha muţi v tomto oboru jsem se nesetkala. R10
50
Rozdíly nevnímám, i na více ohroţujících pozicích u nás pracují ţeny. R4 Rozdíly mezi muţi a ţenami nevnímám, spíše bych hovořila o osobnostních vlastnostech daných jedinců. Znám dobré sociální pracovnice, i ty méně kvalitní a to samé bych mohla říct o sociálních pracovnících. Rozdíl v postavení obou pohlaví je závislý od charakterových a osobnostních vlastností a od nabytých ţivotních zkušeností. R2 Myslím, ţe je to velmi individuální a nelze zobecnit aspekty soc. pracovníka a soc. pracovnice. R17 6.3.1.3 Rozdíly nejsou schopni posoudit Respondenti této skupiny vykazovali jeden charakteristický rys a to, ţe pracují v čistě ţenském kolektivu. Proto jejich odpověď na otázku, zda vnímají rozdíly v postavení muţů a ţen byla nejistá, stručná anebo se nevyjadřovali vůbec. Rozdíly si neuvědomuju (moţná proto, ţe v poradně muţe nemáme)… Pracuji zrovna ve sluţbě, kde nebývá zvykem, ţe by pracoval muţ. A je pravdou, ţe v rámci odborného kolegia poraden, které máme v rámci kraje, není mezi námi ani jeden muţ. R14 V mém okolí jsou samé ţeny - soc. pracovnice, takţe tohle nedokáţu posoudit. R17 Muţe-spolupracovníky nemám ani v jednom ze svých zaměstnání, muţi jsou pouze v rolích klientů, jinak se s nimi v práci vůbec nesetkávám. R18 Rozdíly nevnímám, ale je pravda, ţe to nemám s čím srovnat, protoţe u nás muţi skoro nepracují a kdyţ ano, moc se s nimi nesetkávám. Na směnách jsem s kolegyněmi a jediný muţ se kterým se tady bavím je v domově spíš na tu papírovou práci. R21 V našem středisku jsem kromě vedoucího (ten ale není v přímé práci s klienty) jediný muţ. Dále tu pracují 3 ţeny… Negativa – ţenský kolektiv (převaha ţen). R28 Během své praxe jsem měla vţdy jen kolegyně – ţeny, nemohu proto posoudit. R31 51
Rozdíly jsem neměl moţnost porovnat, zatím jsem v profesním ţivotě kromě jednoho muţe co by soc. pracovníka potkal samé ţeny jako sociální pracovnice. R9
6.4 Vlastní zkušenost V závěrečné fázi svého výzkumu jsem se zabývala otázkou vlastní praktické zkušenosti s vnímáním pohlaví konkrétního člověka nebo svým vlastním. V tomto tématu respondenti často hovořili o vlastnostech a přednostech, které mají obě pohlaví, a které na nich obdivují. Zároveň však byli k některým oblastem a jevům kritičtí. Měla jsem ve svém výzkumu zahrnutou širokou škálu lidí, pracujících s rozdílnými cílovými skupinami a jejich různá profesní postavení, a zřejmě proto jsou vlastní zkušenosti těchto respondentů velice odlišné. Co je ovšem podobné a četně se opakující, jsou některé „muţské“ a „ţenské“ vlastnosti, o kterých respondenti mluvili v souvislosti se sociální prací. Musíme také zohlednit fakt, ţe během působení v organizacích, poradnách, centrech a jiných různých typech zařízení v sociální oblasti, se naše postoje mění. Získáváme nové zkušenosti, řešíme nespočet sloţitých situací, získáváme pohledy z jiných perspektiv, učíme se a formujeme a v neposlední řadě profesně rosteme. Je tedy třeba si uvědomit, ţe respondenti jsou různého věku, s rozdílnými pracovními zkušenostmi a pracují v jiných typech zařízení. Během ţivotní dráhy mnoho z nich moţná změní své postoje, nasbírá nové záţitky a poučí se z nových situací. Proto můj výzkum není schopen odpovědět na otázku v globálním měřítku a nelze tak vyvodit ţádný závěr a ani nemohu říct, ţe bych zde vysledovala nějaký opakující se prvek. Kaţdý respondent pro mě znamená jednotlivý subjekt s individuální a neopakovatelnou zkušeností. Proto i popis jejich odpovědí bude velice různorodý a můţe se zdát neuspořádaný, protoţe kaţdý z nich se vyjadřuje z jiného hlediska, jiným způsobem a k různým věcem či situacím. 6.4.1 Pozitivní vnímání vlastního pohlaví V tomto úseku vyberu ty respondenty, kteří vnímají své pohlaví jako určitou výhodu pro práci v sociální sféře. Pro kaţdého z nich ale tato výhoda spočívá v něčem jiném, podle toho, jakou funkci a kde zastávají. Moţná tím, ţe jsem ţena se uţivatelé, zájemci o sluţbu více otevřou… R2
52
Jako ţena vidím větší pozitiva v práci v empatii ke klientovi, protoţe ţeny jsou vnímavější a jednající více srdcem neţ hlavou. R29 Já jsem spokojení s tím, ţe jsem ţena. A i kdyţ vidím, ţe klienti důvěřují muţům víc, nemyslím si, ţe bych se měla cítit degradovaná. Pozitivum je u mě určitě empatie, laskavost a porozumění… R19 Romská ţena není sdílná k muţi, proto ţena má lepší pozici neţ muţ. R6 Pozitivem mě jakoţto ţeny v rámci práce je, ţe můţu při komunikaci s klienty vyuţít své silné empatie a komunikačních schopností, díky čemuţ mohu poskytovat klientům kvalitnější sluţbu. Také zvládám lépe práci plánovat a pracovat zároveň na více úkolech při plném soustředění. R3 Jakoţto ţena mám dobré povědomí o péči o děti, mám za to, ţe ţeny- matky ke mně mají jakoţto k ţeně větší důvěru a má doporučení v oblasti péče o děti berou jakoţto doporučení zaloţená na mé vlastní zkušenosti. Stejně je to i v oblasti plánování rodičovství a antikoncepce. Statisticky je málo muţů, kteří pečují o malé děti, muţi také nejsou nakloněni řešit otázku antikoncepce a mají častěji tendence ponechávat toto na ţenách. V tom vidím pro sebe přínos. R24 Ve většině případů práce s uţivateli nemám problém, ţe jsem ţena. Výjimky jsou kontakty s uţivateli agresivními nebo pod vlivem návykových látek, kde by fyzická přesila byla výhodou. Jinak pohlaví ţeny vnímám spíše jako výhodu: ţeny si ochotněji nechají poradit od jiné ţeny a muţům je to jedno. R33 Pozitivum být ţenou v dětském domově je asi to, ţe dětem chybí spíš matka neţ otec a tak jim moţná dokáţu dát víc neţ muţi. Mají ke mně odlišný přístup a učím je tak to, jak se chovat k ţenám. R21 6.4.2 Negativní vnímání vlastního pohlaví Někdo je naopak nespokojený s tím, ţe je ţena/muţ, protoţe z jeho úhlu pohledu či v jeho oboru je především od klientů vítanější druhé pohlaví. Vyskytují se zde i smíšené názory, kde z odpovědí vyplývá, ţe jako muţ či ţena jsou spokojeni, ale
53
v kontrastu s tím na druhou stranu přiznávají, ţe to s sebou nese určitá rizika a nevýhody. Jako ţena se dokáţu lépe vcítit do situace klienta, často si však svou práci beru příliš osobně. R32 Negativum toho, ţe jsem ţena je, ţe nemám aţ tak velké slovo v organizaci a vše musím konzultovat se svým nadřízeným-muţem, takţe mám někdy pocit, jako bych byla pod neustálou kontrolou. Ale to uţ je asi spíš o sympatiích. R20 Vnímám, ţe společnost pod profesí „sociální pracovnice“ vidí onu „paní Zubatou“ z filmu Kolja, která se jen starala, zda má dítě kde spát, zda je jídlo v ledničce apod. A tak i my v poradně se snaţíme tyto mýty bourat… R14 Děti často vyrůstají bez otce a jediný muţský vzor je právě pracovník v nzdm. R15 Negativum je zase na druhou stranu, ţe děti nemají ten muţský vzor. Kdybych ale měla být muţem, asi bych si vybrala jiné zařízení, neţ je dětský domov. R21 … Pouze to, ţe si opravdu některé věci hodně zabírám a nesu si je domů. R16 Negativum je v menší moţnosti věnovat se intenzivně rodině. Práci nelze vţdy zakončit ukončením pracovní doby. R4 Nevýhodou je, ţe muţ bývá ze strany klientů zpravidla chápán jako ten, proti jehoţ slovu se tolik nebojuje, je vnímán jako větší odborník a má nejen fyzickou, ale často i psychickou převahu. To se hodí zejména při práci s manipulativními nebo agresivními klienty. Jeho řešení situací mohou vycházet z odlišné perspektivy a nabízet tak klientům jiné, mnohdy překvapivé, moţnosti. Další výhodou muţe, oproti ţeně, je ţe klienti jej tolik nevnímají po stránce fyzické přitaţlivosti a nesnaţí se odbíhat tímto směrem místo, aby se věnovali konzultaci. R3
54
Předurčenost pracovat s určitou skupinou. Muţ-soc.prac.- bude těţko pracovat se zneuţitými ţenami, ţena-soc.prac.- má zase bariéry v práci např. muţi muslimy. R27 Dalších odpovědi byly velice různorodé. Respondenti buď své postavení brali neutrálně, nebo neviděli ţádné výhody ani nevýhody svého pohlaví, v jednom případě se pak respondentka zmínila, ţe její pohlaví je pro ni poţehnáním.
6.5 Pozitivní a negativní vlastnosti jednotlivých pohlaví (genderové stereotypy) Výzkum ukázal, ţe respondenti více zodpovídali otázky charakteru a vlastností jednotlivých pohlaví, namísto toho, aby popsali své vlastní zkušenosti a záţitky. Proto budu v této části uvádět názory a postřehy, které respondenti ve svých odpovědích zmiňují nejčastěji. Z muţských vlastností byl nejvíce jmenován nadhled, respekt a autorita, občas se objevila i zmínka o fyzické síle. U ţen naprosto jasně převládala empatie a porozumění, pak komunikační schopnosti, sociální cítění a důvěra. Někdy se stejné vlastnosti objevovaly jako pozitiva či negativa u obou z pohlaví. Celkově se však nejvíce popisovaly pozitivní vlastnosti muţů. 6.5.1 Ženské vlastnosti pro sociální práci Zde si můţeme povšimnout toho, jaké vlastnosti respondenti přisuzují jak ţenám, tak sociální práci. Patrné jsou stále se opakující abstraktní pojmy, které nejčastěji spojujeme s ţenským „něţným“ pohlavím a máme za to, ţe právě tyto vlastnosti jsou důleţité pro výkon sociální práce. Ţeny moţná vzbuzují v lidech pocit větší důvěry, empatie. R10 Jako pozitivum vnímám u ţen schopnost empatie, která se předpokládá. Nechci tím říct, ţe muţi jí nejsou schopni, spíše ţe ţenám je asi bliţší a je pro ně snazší projevit emoce v situacích, kdy je to vhodné (např. při doprovázení, práci s klienty v krizových situacích apod.). Jako negativum mě napadá obecně u sociálních pracovnic niţší míra analytického myšlení. R11
55
Já osobně nevnímám muţe v sociální sféře jako někoho, kdo by se minul povoláním, nicméně ţeny mají v sobě asi více potřeby o někoho „pečovat“, pomáhat a proto těch muţů máme méně. R14 Jako ţena vidím větší pozitiva v práci v empatii ke klientovi, protoţe ţeny jsou vnímavější a jednající více srdcem neţ hlavou. R29 … podle mě v sociální sféře pracuj zejména ţeny a to především proto, ţe ţeny k této práci motivují emoce. R32 Ţeny mají v sobě tu tendenci pečovat, hledat za kaţdou cenu řešení a více si v sobě nesou různé střety s klienty. R16 …ale zase u nich je to o fyzické stránce, u nás jde spíše o emoce. R19 Oproti tomu ţeny naopak mívají větší sociální cítění. R22 Ţena má blíţe k empatii, porozumění. R5 Ţena – sociální a komunikační dovednosti. Osobní zkušenosti pro pečující profese.R8 Ţena je dříve z handrkování o peníze unavená a svou pozici dlouho nevydrţí. Celkově bych řekla, ţe citová stránka pracovníků v sociálních sluţbách je pro mnohé velmi dobrá, jinde na překáţku. R25 Domnívám se, ţe většina ţen má hlubší sklony k pečovatelské práci. Proto častěji muţi, působící v sociální oblasti, hledají uplatnění na vedoucích pozicích a ne v přímé péči.R13 6.5.2 Mužské vlastnosti pro sociální práci V tomto oddíle se mluví o vlastnostech muţů, z nichţ jsou nejčastěji zmiňovány pojmy, jako je autorita, cílevědomost, racionalita, fyzická síla apod. To jsou ale vlastnosti, které potřebujeme téměř pro kaţdou práci. Nicméně shoda panuje stále na tom, ţe tyto „muţské schopnosti“ v sociální práci chybí.
56
V sociální práci pro muţe je pozitivní, ţe je mnohdy klienti či rodina bere lépe, mají automatický respekt a mají mnohdy nadhled… Mnohdy zase k muţi se klienti tolik neotevřou. R1 Nevýhodou je, ţe muţ bývá ze strany klientů zpravidla chápán jako ten, proti jehoţ slovu se tolik nebojuje, je vnímán jako větší odborník a má nejen fyzickou, ale často i psychickou převahu… Jeho řešení situací mohou vycházet z odlišné perspektivy a nabízet tak klientům jiné, mnohdy překvapivé, moţnosti. Další výhodou muţe, oproti ţeně, je ţe klienti jej tolik nevnímají po stránce fyzické přitaţlivosti a nesnaţí se odbíhat tímto směrem místo, aby se věnovali konzultaci. R3 U muţů mám pocit ţivotní nenaplněnosti, mnohdy nadřazenosti nad uţivatele/ klienta. Takţe zkušenost zatím špatná... Muţ je obdařen více nadhledem a řešení věci nestranně. R5 Rozhodně mi zde muţské zastoupení chybí, věřím, ţe by to bylo jiné (respektování, autorita, vedení, komunikace, rychlé a stručné řešení problémů). R7 … nedostatek muţů – více by jich bylo přínosem a to především vzhledem k jejich fyzické síle a humoru, který je jim vlastní. R8 Nemusíme si nic namlouvat, tak, jak má muţ své nezastupitelné místo v rodině, má jej i v sociální sluţbě. Určitá forma nadhledu, „chlapského“ přístupu, muţských dovedností, které mohou předat uţivatelům, vztah ke sportu, ke koníčkům, atd., atd. Jinými slovy, být muţem v sociální sluţbě má svá pozitiva. R13 Muţský prvek je většinou racionálnější, lépe si stanovují hranice a dokáţí se povznést. R16 … u muţe předpokládá větší autorita – ale to jsou obecné předpoklady, osobně to nedokáţu posoudit. Myslím, ţe je to velmi individuální a nelze zobecnit aspekty soc. pracovníka a soc. pracovnice. R17 Přece jen jsou schopni si sjednat větší respekt u klientů… Vţdy si věděl rady při jednání s klienty. Klienti si na něj tak netroufli, jako na nás, na ţeny. R22 57
Moţná je to v jejich přirozenosti, moţná v jejich řídících schopnostech a smyslu pro řád. R20 … mají větší autoritu a dokáţí některé vypjaté situace řešit s větším klidem neţ některé ţeny. R23 Pokud fungují jako manaţeři sociálních sluţeb, jsou velmi schopní. A myslím v mnohém pro neovlivnitelnost osobními city i lepšími neţ ţeny, především co se vedení kolektivu (většinově ţenského) týká… Manaţer sociální práce musí být „dravec“, jako v jiných oborech, jinak jeho podřízení mají nízké platy. To muţ zvládne mnohem lépe. R25 V některých ohledech mají větší respekt. R2 V předchozích dvou částech výzkumu respondenti často jmenovali vlastnosti obou pohlaví. Z mého pohledu však pouze stále dokola opakovali většinový názor společnosti tak, jak ho máme zaţitý. Kaţdému pohlaví připisovali „typicky muţské/ţenské“ vlastnosti, které souvisejí s výkonem sociální práce. Tímto posledním bodem jsem si ověřila, do jaké míry lidé věří genderovým stereotypům a jak moc je mají zaţité. V podstatě se tyto stereotypy stávají nedílnou součástí myšlenek a názorů spojovaných s charakteristickými znaky muţů a ţen pracujících v sociální sféře. A sami lidé, kteří zde pracují, tyto stereotypy přijímají za své, ztotoţňují se s nimi a jednají podle nich. Otázkou pak tedy je, zda můţeme změnit náhled na sociální práci jako na typicky ţenskou profesi, kdyţ sami sociální pracovníci své povolání takto vnímají. Pokud budeme zastávat názor, ţe sociální práce je obor, sestávající povětšinou z ţenského pohlaví, nebudeme schopni do něho nalákat více muţů. Na druhou stranu si ale zodpovězme otázku, zda tato předurčenost sociální práce ţenám, je opravdu „na škodu“? Měl by být počet ţen a muţů v sociální sféře vyrovnaný nebo by měla být převaha muţů, kdyţ to v takovémto obsazení momentálně dobře funguje? To asi zjistíme pouze tak, ţe se to jednoho dne stane.
58
7 Závěr Cílem mé práce bylo zaměřit se na motivaci ţen a muţů pro práci v sociální sféře, uvést problematiku genderu, sociální práce a zabývat se genderem sociálního pracovníka. Teoretické zkoumání přineslo celistvý náhled na zásadní roli genderu v různých sférách lidského ţivota. Byly zde také uvedeny moţnosti, jak se této genderové stereotypizaci vyhnout, avšak zjištěná fakta ukazují, ţe je téměř nemoţné se jí ubránit, z důvodu jejího hlubokého zakořenění a dlouholeté tradici ve společnosti. Dalším popisovaným předmětem byla sociální práce, kde jsem uvedla její historickou podstatu, cíl a náhled na to, jak by měl sociální pracovník pomáhat klientům v soudobé společnosti. Posledním zkoumaným fenoménem byla aplikace genderové role na roli sociálního pracovníka. Zde jsme mohli vnímat stejnou stereotypizaci a nerovnost ve výkonu a odměňování pracovníků odlišného pohlaví za tutéţ činnost, jako je tomu v jiných oblastech (pracovních, hodnotových) lidského ţivota. Empirická část nám přinesla pohled konkrétních sociálních pracovníků na danou problematiku. Ačkoliv jsem v otázkách k nim směřovaných nepouţila termín „gender“, výzkum přesto prokázal, ţe mnoho z nich uplatňuje genderovou stereotypizaci v kaţdodenním ţivotě a cítí se buď zvýhodněni, nebo znevýhodněni tím, jaké biologické pohlaví zastupují. Můj předpoklad ovlivnění sociální práce genderem se tedy nyní zdá být empiricky podloţeným faktem. Během vyhodnocování výzkumu jsem však narazila na problém v pochopení rozdílu mezi dvěma poloţenými otázkami. Jedna z nich se týkala vnímání rozdílů mezi pohlavími a druhá mi měla přinést obraz o vlastní zkušenosti respondentů. To se však nepodařilo zcela podle mého plánu, a proto jsem nebyla schopná rozdělit výzkum tak, jak bylo prvotně zamýšleno. Problém jsem vyřešila tím, ţe jsem sloučila poslední dvě otázky a mohla jsem tak dostat odpovědi tzv. „dva v jednom“, jelikoţ někteří respondenti pouze zaměnili pořadí odpovědí a v podstatě se vyjádřili k oběma těmto otázkám. Mnozí z nás často slýchávají velice obecnou a neţádoucí odpověď na otázku, co člověka motivuje k tomu, aby se zabýval studiem či prací v sociální sféře. Většina dotazovaných odpovídá, ţe je baví práce s lidmi. Já osobně si však myslím, ţe práci s lidmi vykonává téměř kaţdý pracující člověk – od kuchaře, přes taxikáře, číšníky, manaţery, trenéry, advokáty, realitní makléře, fundraisery a vlastně kaţdého, kdo ke své 59
práci potřebuje kontakty s dalšími lidmi. Nemusím tedy být právě sociálním pracovníkem, abych se věnovala lidem, proto mě tyto odpovědi neuspokojují a je to také důvod, proč jsem se často musela doptávat. Není však divu, ţe tyto odpovědi patří mezi nejčetnější v mém průzkumu. Závěrem této práce bych chtěla podotknout, ţe mi téma genderu přišlo velice zajímavé a měla jsem vizi, ţe kdyby se s ním více pracovalo, mohlo by to přinést uţitek všem oblastem společnosti. Měla jsem představu, ţe kdybychom začali pracovat uţ s novorozenci nebo dokonce s jejich matkami, mohli bychom „přestavět“ celou společnost a zmírnit nebo dokonce odstranit nerovnosti a rozdíly, které nás suţují. Zjistila jsem však, ţe je v podstatě nemoţné změnit něco, co je zakořeněno hluboko v nás, napříč dějinami celé společnosti. Nakonec je moţná naše rozdílnost právě tím, co naše ţivoty obohacuje.
60
8 Bibliografický seznam 8.1 Knižní publikace Banks S., (2006). Ethic and values in social work. New York: PALGRAVE MACMILLAN. Bible (2008), Česká biblická společnost Ciprová K., (2008). Genderové aspekty vzdělávání v ČR. Genderovou optikou: zaměřeno na český vzdělávací systém. Gender Studies o.p.s. DeVito J. A., (2008). Základy mezilidské komunikace – 6. vydání. Praha: Grada Publishing a.s. Disman M., (2002). Jak se vyrábí sociologická znalost – 3. vydání. Praha: Karolinum Chytil O., (2006). Czech Republic: Is social work a science or is it just a profession? Social Work & Society, č. 2, s. 330 – 339. Hanuš P., (2007). Kdo je sociální pracovník a proč by měl být vzdělaný. Sociální práce, č. 1, s. 5 – 6. Janebová R., Musil L., (2007). Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic. Sociální práce, č. 1, s. 50 – 61. Jarkovská L., (2009). Školní třída pod genderovou lupou. Sociologický časopis, č. 4, s. 728. Jarkovská L., Lišková K., (2008). Genderové aspekty českého školství. Sociologický časopis, č. 4, s. 691. Jurajda Š., (2007). The relative position of women on the czech labor market: A research summary. In Sokačová L. (Ed.), Career – Family – Equal opportunities: Studies on women and men in the czech labor market (s. 15 – 18). Praha: Gender studies o.p.s.
61
Juráňová J., Cviková J., (2003). Ruţový a modrý svet. Bratislava: Aspekt, Občan a demokracia. Kadushin A., Harkness D., (2002). Supervision in social work – 4th edition. USA: Columbia University Press. Listina základních práv a svobod. Zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Loučková I., (2010). Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Matoušek O., (2001). Základy sociální práce. Praha: Portál. Miovský M., (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing. Navrátil P., (2001). Teorie a metody sociální práce. Brno. Oakleyová A., (2000). Pohlaví, gender a společnost. Praha: Portál. Pease B., Pringle K., (2001). A men’s world?: Changing men’s practices in a globalized World. New York: Zed Books Ltd. Petrusek M., (1993). Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Karolinum. Renzetti C.M., Curran D.J., (2003). Ţeny, muţi a společnost. Praha: Karolinum. Smetáčková I., Vlková K., (2005). Gender ve škole. Praha: Otevřená společnost o.p.s. Strauss A., Corbinová J., (1999). Základy kvalitativního výzkumu. Brno: Albert. Šmausová G., (2002). Proti tvrdošíjné představě o ontické povaze gender a pohlaví. In Barša P., Politika rodu a sexuální identity (s. 15-27). Brno: Masarykova univerzita. Taylor P., Daly C., (1995). Gender dilemmas in social work: Issues affecting women in the proffesion. Canadian Scholar Press.
62
Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb. v platném znění (ve znění zákona č. 206/2009 Sb.). Zimmerman H., (2008). Dělat gender. Sociální studia, č. 1, s. 99.
8.2 Internetové zdroje Dudová: Muţi moc a emoce [on-line]. c2005, Sociologický ústav AV ČR. Dostupné z IFWS (2012): Definition of social work [on-line]. Dostupné 8. 6. 2012 z Janebová R., (2008): Moc a autorita: genderové hledisko [on-line]. Dostupné 31. 7. 2008 z Lešáková G., (2010): Sociální pracovnice nebo úřednice? [on-line]. Dostupné 26. 10. 2010 z MacLeod D., (2005): Gender devide stalks caring profession [on-line]. Dostupné 25. 7. 2005 z MPSV, Sociální sluţby – způsoby pomoci [on-line]. Dostupné z Sociální Revue, (2005): Definice sociální práce [on-line]. Dostupné 11. 3. 2005 z Ward L., (2005): Men „winning“ caring profession sex war [on-line]. Dostupné 26. 7. 2005 z
63
