CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Marie Suchomelová
Olomouc 2014
CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Psychohygiena pracovníka na zahraniční misi
Marie Suchomelová Vedoucí práce: Mgr. David Dohnal
Olomouc 2014
Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. Datum:
Podpis:
Poděkování patří Mgr. Davidu Dohnalovi za rady a připomínky při zpracování této absolventské práce. Děkuji také rodině, mému Mírovi a báječným spolubydlícím za podporu a pomoc, kterou mi poskytovali po celou dobu studia.
Obsah Seznam zkratek ................................................................................................................. 3 Úvod.................................................................................................................................. 4 1
Pracovník na zahraniční misi .................................................................................... 6 1.1
Zahraniční mise................................................................................................. 6
1.1.1 1.2
Typy zahraničních misí ............................................................................... 7 Pracovníci na zahraniční misi ........................................................................... 8
1.2.1
Pracovníci v pomáhajících profesích .......................................................... 9
1.2.1.1 2
Zdroje stresu vycházející z kulturních rozdílů ........................................................ 13 2.1
Stres ................................................................................................................ 13
2.1.1
Trauma a PTSD ........................................................................................ 15
2.1.2
Obranné mechanismy ............................................................................... 16
2.1.3
Způsoby zvládání stresu – coping ............................................................. 18
2.2
Kultura ............................................................................................................ 21
2.2.1
Kulturní šok .............................................................................................. 22
2.3
Stres způsobený kulturními odlišnostmi ......................................................... 25
2.3.1
Hofstedeho čtyři dimenze kultury............................................................. 25
2.3.1.1
Mocenský odstup ............................................................................... 26
2.3.1.2
Vyhýbání se nejistotě ........................................................................ 26
2.3.1.3
Individualismus – kolektivismus ....................................................... 27
2.3.1.4
Maskulinita – feminita ....................................................................... 27
2.3.1.5
Dlouhodobá – krátkodobá orientace .................................................. 27
2.3.2 3
Motivace pracovníků v pomáhajících profesích................................ 11
Další stresory ............................................................................................ 28
Psychohygiena ........................................................................................................ 29 3.1
Sebevýchova ................................................................................................... 29
3.2
Ţivotní styl ...................................................................................................... 30
3.3
Sociální vztahy ................................................................................................ 31
3.4
Relaxace .......................................................................................................... 32
3.5
Supervize ......................................................................................................... 33
3.6
Aplikace na práci na zahraničních misích ....................................................... 33
Závěr................................................................................................................................ 35 Bibliografický seznam..................................................................................................... 36 Seznam přídavných poloţek zařazených v hlavním textu .............................................. 41 Shrnutí ............................................................................................................................. 42
Seznam zkratek OSN – Organizace spojených národů HZS ČR – Hasičský záchranný sbor České republiky PMD – Papeţská misijní díla PTSD – Post traumatic stress disorder (posttraumatická stresová porucha) MV ČR – Ministerstvo vnitra České republiky
3
Úvod Tématem absolventské práce je psychohygiena pracovníků na zahraniční misi. Zvolila jsem si jej na základě osobní zkušenosti, jelikoţ stejně jako kaţdý student oboru Sociální a humanitární práce jsem absolvovala tří měsíční praxi v zahraničí. Přestoţe je psychohygiena v odborné literatuře důkladně rozebrána, oblast věnující se doporučením, jimiţ by se pracovníci v pomáhajících profesích na zahraničních misích měli řídit, je otevřena novým poznatkům. Výzkumy z této oblasti potvrzují, ţe pracovníci se často utíkají k ne zcela zdravým formám psychohygieny (Frübauerová, 2013, s. 48 - 49) nebo ţe ji v podmínkách mise neumí vůbec aplikovat (Gargulíková, 2012 s. 60). Problematika psychohygieny na zahraničních misích je úzce spojena se zvýšeným mnoţství stresu. Na kaţdého člověka působí celá řada stresorů. Předkládaná práce se zaměřuje konkrétně na zátěţe pracovníka na misi vycházející z kulturních odlišností. Souhrnně lze říci, ţe cílem této absolventské práce je identifikovat moţné zdroje stresu vycházející z kulturních rozdílů, se kterými se setkává pracovník na zahraniční misi a moţnosti psychohygieny. V první kapitole kompilací vybraných zdrojů budou vymezeny pojmy zahraniční mise a pracovník na zahraniční misi. Podrobněji se zaměřím na pracovníky v pomáhajících profesích, obzvlášť na humanitární a rozvojové pracovníky. Informace k této problematice jsem čerpala především z dokumentů organizace NOHA, z webových stránek organizací, které vysílají na mise, a publikace Matouška. Druhá kapitola se zabývá moţnými zdroji stresu, které vycházejí z kulturních rozdílů. Kompilací několika zdrojů bude čtenář uveden do tématu kultury a kulturního šoku. Následně objasním problematiku stresu, obranných mechanismů a copingových strategií. Pomocí identifikovaných rozdílů v kulturách pak popíši moţné zdroje stresu pracovníků na zahraničních misích, především v pomáhajících profesích. Podkapitoly se opírají o autory, jeţ dané pojmy definovali jako např. Oberg a Selye. Jejich teorie rozšiřuji o informace ze soudobých děl (např. Křivohlavý) a nejnovějších článků.
4
Třetí kapitola pojednává o konkrétních doporučeních k uchování duševního zdraví pracovníků na zahraničních misích. Vyuţijí k tomu poznatků z děl Bedrnové, Praška a Praškové, Křivolakého a Paulíka. Všechny pouţité anglické texty byly přeloţeny autorkou práce.
5
1
Pracovník na zahraniční misi Tato kapitola se zaměřuje na vymezení základních pojmů – zahraniční mise
a její pracovníci.
1.1 Zahraniční mise Pojmu zahraniční mise je uţíváno v různých kontextech. Jedním z moţných způsobů chápání (v našem prostředí nejčastějším) jsou zahraniční mise bezpečnostních sloţek České republiky – Hasičského záchranného sboru České republiky (Zpráva o činnosti za rok 2012, s. 119)1, Armády České republiky2 a Policie České republiky3. V kontextu humanitární a rozvojové spolupráce je pojem zahraniční mise definován jako „souhrn aktivit a procesů (humanitárního, rozvojového případně obojího charakteru, které daný subjekt (nejčastěji organizace, či agentura) realizuje v zahraničí prostřednictvím humanitárních nebo rozvojových projektů za účelem záchrany lidských ţivotů, majetku, zmírňování následků katastrof a mimořádných událostí, nebo zkvalitnění ţivota tamních obyvatel. Přitom k tomu vyuţívá své zdroje (materiální, finanční i lidské), jeţ po určitou dobu poskytne přímo v místě realizace svých humanitárních nebo rozvojových projektů“ (Cahill, 2003, podle Němec, 2009, s. 8). V neposlední řadě je nezbytné rozlišovat pojmy mise a misie. Druhé jmenované jsou aktivity převáţně křesťanských církví. Konkrétně katolická církev definuje svoji činnost tímto způsobem: Papeţská misijní díla (PMD) „koordinují a zajišťují misijní činnost katolické církve ve všech kontinentech, zvěstují evangelium, učí lidi v misiích hospodařit, vedou je k spoluúčasti, respektují jejich důstojnost. PMD pomáhají potřebným bez ohledu na jejich barvu pleti, náboţenské vyznání či národnost.“ 4
1
„V souladu se zákonem č. 239/200 Sb.,… jsou v rámci HZS ČR a ve spolupráci s dalšími sloţkami IZS připravovány specializované jednotky pro různé typy mimořádných událostí, které jsou zaregistrované v mezinárodní databázi Evropské Unie CECIS“ Hasičský záchranný sbor – výroční zpráva. 2 V současné době: Úkolové uskupení AČR ISAF, Afgánistán Parwan, Kosovo, Somálsko, Sinaj, Bosna a Hercegovina a Mali Ministerstvo obrany – Armáda - Zahraniční mise. 3 „Policie České republiky se velmi široce zapojuje do celé řady zahraničních aktivit a jednou z podstatných zahraničních aktivit je účast policistů a policistek v mírových misích, ať jiţ v rámci OSN, Evropské unie nebo jiných mezinárodních organizací.“ Ministerstvo vnitra České republiky - Informační servis. 4 Papeţská misijní díla – význam a poslání.
6
1.1.1
Typy zahraničních misí Jakub Němec ve své magisterské práci rozlišuje několik typů zahraničních misí.
Misi
humanitární,
rozvojovou,
bezpečnostní
a pozorovatelskou,
diplomatickou
a dobrovolnickou. (Němec, 2009, s. 9 – 12) Humanitární mise reaguje na momentální krizi a je poskytována jen do doby, neţ je postiţená země či oblasti schopna z větší části fungovat samostatně. Takovéto zásahy jsou vysílány do míst postiţených zemětřesením, záplavami, hladomorem způsobeným suchem nebo válečným konfliktem a také reaguje na katastrofy zapříčiněné výkyvy počasí.5 Rozvojová mise má za cíl trvalé zlepšení socio-ekonomických ţivotních podmínek. Trvají převáţně v rozsahu jednoho aţ tří let. Mezi základní témata rozvojových misí patří „sniţování chudoby (přístup k pitné vodě a potravinám), zdravotnictví (zmírnit šíření HIV/AIDS, malárie a jiných onemocnění), školství a vzdělávání (boj proti negramotnosti, kdy nedostatečné vzdělání je překáţkou rozvoje rozvojových zemí), podnikání (rozvoj pracovních příleţitostí), infrastruktura (rozvoj dopravních sítí, telekomunikací apod.), ţivotní prostředí (deforestace, desertifikace, záchrana ţivočišných a rostlinných druhů), rovnoprávnost (přístup ke vzdělání, na pracovní trh ţen), demokratizace a dobré vládnutí“ (Hlaváčková, 2012, s. 22). Mise
bezpečnostní
a pozorovatelské
jsou
garantovány
mezinárodními
institucemi – např. OSN. Mírové mise OSN jsou děleny do 4 kategorií, jeţ přesně vymezují její pravomoci. První kategorie misí dohlíţejí na dodrţování klidu zbraní v konfliktech. Tito pozorovatelé jsou neozbrojeni nebo jsou ozbrojeni pouze lehkými zbraněmi. Mírové mise druhé kategorie mají široké spektrum úkolů – vojenské (např. dohled nad klidem zbraní) a policejní a civilní (např. výkon veřejné sluţby, dohled nad volbami). Zbraně nejen k vlastní obraně mají příslušníci třetí kategorie obranných misí. Poslední kategorie misí má pravomoc výkonné moci (provádění voleb, dosazování a sesazování představitelů apod.), (David, Bureš, Faix, Sladký, Svaček, 2011, s. 223 – 224). Diplomatické mise jsou garantovány svrchovaností kaţdého státu, jenţ můţe svého zástupce vyslat do jiné země. Funkcí diplomatických misí mimo jiné je „zastupovat vysílající stát ve státě přijímajícím, chránit zájmy vysílajícího státu a jeho příslušníků ve státě přijímajícím v rozsahu dovoleném mezinárodním právem, zjišťovat
5
Člověk v tísni – humanitární a rozvojová pomoc.
7
všemi zákonnými prostředky podmínky pro vývoj v přijímacím státě a podávat o nich zprávy vládě vysílajícího státu, vést jednání s vládou přijímacího státu, podporovat přátelské vztahy mezi vysílajícím a přijímajícím státem a rozvíjet jejich hospodářské, kulturní a vědecké styky.“ (David, Bureš, Faix, Sladký, Svaček, 2011, s. 178) Mise dobrovolnické jsou velice specifickým druhem mise, jelikoţ ji téměř nelze konkrétně definovat. Dobrovolníci jsou vysíláni na různé projekty, které můţeme řadit mezi rozvojové, někdy i do kategorie humanitární intervence a dokonce i mezi pozorovatelské mise OSN. Jejich charakteristickým rysem je to, ţe se vysílající dobrovolník nestává zaměstnancem, ale získává v dané organizaci specifické místo v terénu. Ve skutečnosti však mohou i dobrovolníci vykonávat srovnatelnou práci s vnitřními zaměstnanci. Dalším společným rysem dobrovolnických misí je to, ţe jsou neplacené (resp. dobrovolníkům jsou mnohdy propláceny náklady, někdy i vydáváno kapesné), (Němec, 2009, s. 12). Široké spektrum zahraničních misí napovídá, ţe i jejich personální obsazení bude různorodé a jednotliví pracovníci budou posuzování nejen podle specifik dané zahraniční mise, ale také podle pozice, kterou v daném projektu budou vykonávat. Tato práce se zaměřuje na pracovníky misí humanitárních, rozvojových a do určité míry také dobrovolnických. Avšak její závěry budou do větší či menší míry moţné uplatnit i pro pracovníky jiných misí.
1.2 Pracovníci na zahraniční misi Na základě kompilace personálního sloţení organizací o. s. Adra Česká republika6, Charity České republiky7, Člověka v tísni o.p.s.8 a Lékařů bez hranic9 jsem shrnula moţné pracovní pozice do těchto skupin: Vedoucí pracovníci na misi Projektoví manaţeři, logistici Ekonomičtí pracovníci Administrativní pracovníci Techničtí pracovníci, IT pracovníci Psychologové Zdravotní pracovníci 6 7 8 9
Adra - Zahraniční projekty. Charita ČR – Humanitární pomoc rozvojová spolupráce – O nás – Volná pracovní místa. Člověk v tísni - Práce na misích. Lékaři bez hranic - Chci vyjet na misi – Hledáme.
8
Sociální pracovníci, rozvojoví a humanitární pracovníci Specialisté na monitoring a evaluace Jiní (sociologové, antropologové, etnologové, apod.) Personální obsazení zahraničních misí vyplývá ze samotného typu zahraniční mise a z cíle, který má splnit. Jak je vidět u organizací, které vysílají své zaměstnance a dobrovolníky, spektrum profesí je velice široké. Tato práce se však bude dále zabývat pracovníky v pomáhajících profesích. 1.2.1
Pracovníci v pomáhajících profesích Pojem pomáhající profese definoval Matoušek (2003b, s. 149) jako profese, při
nichţ jsou na pracovníka kladeny specifické nároky. Měl by splňovat určité obecné předpoklady a disponovat určitými dovednostmi, mezi které patří: Zdatnost a inteligence – američtí autoři předpokládají, ţe pomáhat druhým je fyzicky náročná a vysilující práce. Pracovník by tedy měl dbát na fyzickou kondici a správnou stravu. Předpokládá se, ţe budou mít socio-emoční dovednosti na vysoké úrovni a ţe budou vyvíjet snahu v oblasti sebezdokonalování. Přitaţlivost – nejen fyzického vzhledu, ale i z toho, jak klient vnímá určitou názorovou příbuznost, myšlenkovou slučitelnost, případně i citový příklon k pracovníkovi. Důvěryhodnost – skládá se z toho, jak klient vnímá pracovníkův smysl pro čestnost, jeho sociální roli, srdečnost a otevřenost i nízkou motivaci pro osobní prospěch. Diskrétnost, spolehlivost, vyuţívání moci, porozumění jsou další sloţky přispívající k důvěryhodnosti pracovníka. Komunikační dovednosti – neposkytují samy o sobě pomoc, ale jsou základním prostředkem pro navázání vztahu s klientem a řešení jeho problému. G. Egan (1986, podle Matoušek, 2003, s. 53) vymezuje čtyři základní dovednosti: fyzická přítomnost, naslouchání (schopnost přijímat a rozumět signálům), empatii (vhled do světa klienta, vcítění se, schopnost reagovat na jeho chování s pochopením) a analýzu klientových proţitků (schopnost nalézt, vyjádřit a popsat klientovy záţitky, chování a pocity). (Matoušek, 2003a, s. 52 – 52) „Na rozdíl od jiných povolání však hraje v těchto profesích velmi podstatnou roli ještě další prvek – lidský vztah mezi pomáhajícím profesionálem a jeho klientem“ 9
(Kopřiva, 2006, s. 14). Velmi podstatným nástrojem v tomto zaměstnání je pracovníkova osobnost. Lidé v tíţivé ţivotní situaci potřebují více neţ pouhou slušnost. Potřebují přijetí, spoluúčast, porozumění, pocit, ţe pracovníkovi nejsou na obtíţ, ţe je neodsuzuje. Potřebují se cítit bezpečně. (Kopřiva, 2006, s. 15) Do kategorie pomáhajících profesí spadají sociální pracovníci, psychiatři, psychologové, zdravotnický personál, hasiči a v neposlední řadě také humanitární a rozvojoví pracovníci. Podle organizace N.O.H.A. (1998) avšak není moţné nalézt jednotný profil humanitárního pracovníka. Vincenc (podle N.O.H.A., 1996, str. 82) ale přeci jen uvádí přehled deseti osobnostních znaků, které by měl potencionální, či profesionální humanitární pracovník splňovat. Jsou jimi: 1) Vytrvalost a schopnost práce. 2) Interpersonální a interkulturní komunikační dovednosti. 3) Schopnosti alternativního, laterálního myšlení. 4) Pozitivní, demokratický a participativní postoj. 5) Odpovědnost k organizaci, jejím cílům a k lidem. 6) Odolnost vůči vyčerpanosti, frustraci a stresu. 7) Sebeovládání a schopnost vést lidi a zvládat vzniklé situace. 8) Schopnost rozhodování, dynamika a iniciativa. 9) Nesobeckost a sluţba pro druhé. 10) Čestnost, zodpovědnost a pozitivní sociální hodnoty. (Vincente podle N.O.H.A., 1996, s. 19) Na humanitárního pracovníka jsou kladeny velké nároky. Jak totiţ uvádí Kolínský, humanitární práci je nezbytné nejprve objevit, zjistit poptávku po určité sluţbě, tuto poptávku analyzovat, nalézt na ni vhodnou odpověď a teprve potom ji poskytnout. Při tomto procesu musí brát v úvahu nejen onu poptávku, ale také potřebu této práce, své moţnosti a mít přehled o jiných organizacích působících v daném čase na stejném místě. Jeho kompetence musí také obsahovat schopnost nakládat s prostředky a schopnost plánovat v čase. Tyto náročné poţadavky humanitární práce napovídají, ţe jde o profesi nesoucí značnou zodpovědnost, schopnost reflektovat svoji činnost a prostředí, integrovat poznatky z různých disciplín, dovednosti péče o sebe sama, tolerantnost a otevřenost, připravenost řešit etické problémy a dilemata a znalosti svých limitů a předností. (Kolínský, 2001)
10
1.2.1.1 Motivace pracovníků v pomáhajících profesích Motivace pro pomáhající profese jsou různé, avšak podstatné pro jejich správný výkon. Významným prvkem v oblasti motivací pomáhajících pracovníků jsou tzv. nevědomé motivace, které popisuje Nakonečný (1997, s. 103)jako „nevědomé potřeby a nevědomě hledající cíl“. Tuto myšlenku rozvádí i Schmitdbauer (2000, s. 11). Vytvořil pojem „syndrom pomáhajících“, který popisuje jako specifickou narcistickou poruchu. Volba člověka práce je podle něho často řešení (většinou nevědomé) traumatu odmítnutého dítěte, hladu po uznání, empatickém porozumění a po vzájemnosti, jeţ se nehroutí v důsledku selhání či agrese. Podle Princové můţe být motivace zakořeněná i v altruistických pohnutkách, které byly jedincům předkládány v dětství a v křesťanské výchově (Princová, 2008, s. 68). Motivace v humanitární a rozvojové sféře je podstatnou oblastí, která podléhá analýze při výběrovém řízení (Němec, 2009, s. 22). Je moţné vymezit několik podstatných charakteristik pro výběr kandidáta na danou pozici (osobnostní charakteristiky, znalosti, apod.) s tím, ţe motivace je jedna z nejdůleţitějších. Nejčastější motivace pro vycestování rozvádí Němec (2009): „Idealismus – romantizace podmínek humanitárních a rozvojových misí, přílišné ztotoţnění s cíli a misí organizace. Příslušnost ke skupině (k organizaci) – být součástí určité skupiny (zejména skupiny jakéhosi „elitního klubu“ humanitárních pracovníků) je společensky uznáváno a pozitivně hodnoceno. Nová zkušenost – snaha o lepší porozumění světu a světovému dění, snaha o hledání a ověřovaní informací, získávání praktických i teoretických dovedností a zkušeností, snaha poznávat nové kultury a kulturní odlišnosti, zájem o dobrodruţství. Profesionalizace, kariérní postup – statut humanitárního či rozvojového pracovníka umoţňuje seberealizaci, mnohdy i kariérní postup, navíc zkušenost z rozvojových a humanitárních projektů v zahraničí je dobře ceněna v ostatních ziskových sektorech. Náprava špatného světa, snaha zbavení se pocitu viny – humanitární, či rozvojová práce jako jistá odplata za ţivot v luxusu a v rozvinuté společnosti 11
Únik – útěk před realitou, problémy, osobními vztahy, sebou samým z běţného světa do třetího světa. Vylepšení své image, ekonomické situace – zahraniční mise mohou být i zajímavým zdrojem příjmů, uznání od ostatních i nepřehlédnutelnou poloţkou ţivotopisu. Následování partnera – v některých případech, kdy na misi vyjíţdí jeden z partnerů, je druhý „donucen“ nastoupit stejnou dráhu v zájmu zachování vztahu. Hrdinství – zejména humanitární mise jsou lákavé pro lidi, kteří rádi zkoušejí, co dokáţou a kteří hledají obdiv ostatních. Ochota nabídnout něco ze svých zkušeností – zejména u specialistů na jednotlivé obory spojené s humanitárními, či rozvojovými tématy je někdy vlastní motivací moţnost předat své zkušenosti dalším.“ (Němec, 2009. s 9-10) Mezi nebezpečné a nevhodné motivace naopak řadí hrdinství, idealismus, únik, finanční motivaci a myšlenku spasení světa.
12
2
Zdroje stresu vycházející z kulturních rozdílů Cílem kapitoly je najít moţné zdroje stresu vycházející z kulturních rozdílů.
2.1 Stres V této kapitole nejprve definuji stres a k němu se vztahující pojmy. V dílčích podkapitolách se poté budu věnovat tématům, které se stresem přímo souvisejí – traumatu a PTSD jakoţto důsledkům jeho působení, obrannými mechanismy jakoţto základní obranou před stresem a copingovými strategiemi jakoţto účinnými nástroji proti stresu. Pojem stres se původně pouţíval v technickém odvětví, kde fungoval jako označení pro materiál vystavovaný zátěţi10 (Křivohlavý, 2003, s. 169). V současnosti se pouţívá ve dvou různých významech. V prvé řadě se jedná o situaci člověka nacházejícího se ve stresu a v druhém případě se jedná o faktory, které člověka tomuto tlaku vystavují. Tím pádem je nezbytné rozlišovat dva ţivotní faktory: Negativní – Stresory – jsou jednotlivé nepříznivé vlivy (tlaky), které mohou vést k tíţivé situaci člověka Pozitivní – Salutory – jsou posily, které v těţké ţivotní situaci pomáhají, povzbuzují a dodávají mu sílu. (Křivohlavý, 2003, s. 170) V netechnickém pojetí tento termín poprvé v roce 1949 pouţil Selye. Jeho definice byla zaměřena spíše fyziologicky a hovořila o nespecifických reakcích organismu na jakýkoliv nárok (zátěţ) spočívající
v mobilizování obranných
mechanismů a energetických rezerv (Vizinová, Preiss, 1999, s. 15). Problematiku stresu však uţ dříve zkoumal fyziolog Cannon, který popsal reakci na ohroţení jako „útok a útěk“ (Večeřová-Procházková, Honzák, 2009, s. 491). Propojením Cannovy původní představy a Selyeho koncepce vznikl třífázový obraz stresu, kdy je první označovaná jako poplachová reakce (Cannonův stres), druhá se nazývá rezistence (Selyeho stres) a třetí je charakterizována vyčerpáním a vyhořením. (Večeřová-Procházková, Honzák, 2009, s. 492)
10
Hookovův zákon elasticity – stres = k X napětí (Křivohlavý, 2003, s. 169).
13
Obrázek č. 1: Fáze stresu
Zdroj: Večeřová-Procházková, Honzák, 2009, s. 491
Pro Křivohlavého je pro definici stresové situace podstatný „poměr mezi mírou (intenzitou, velikostí, tlakem apod.) stresogenní situace (stresoru či stresorů) a silou (schopnostmi, moţnostmi apod.) danou situaci zvládnout. O stresové situaci hovoříme jen v tom případě, ţe míra intenzity stresogenní situace je vyšší neţ schopnost či moţnost daného člověka tuto situaci zvládnout.“ (Křivohlavý, 2003, s. 170 - 171) Výše uvedená definice byla hojně kritizována kvůli své popisné povaze. Proto byly od obecného diskursu o stresu odděleny pojem distres a eustres. Distres je subjektivně negativně proţívaný stres. Často bývá doprovázen výrazně negativními emocionálními příznaky. K distresu dochází tam, kde si jedinec myslí, ţe nemá dostatek sil a moţností zvládnout to, co ho ohroţuje. Eustres naopak negativní emocionální proţitky nedoprovází. Jsou to situace, kdy se jedinec snaţí zvládnout něco pozitivního (co mu přináší radost), avšak to vyţaduje určitou námahu. Eustres se objevuje i
14
v případech, kdy se lidé z vlastní iniciativy dostávají do hraničních situací rizika nebo je dokonce sami vyhledávají. Stresovou reakci můţeme dělit na boj vs. útěk – „fight vs. flight. Literatura uvádí i třetí eventualitu: „zamrznutí“ – „fright“. Útěk a boj se řadí do typu reakce alfa, který má za následek zrychlené reakce. V těle se projevuje zvýšeným prokrvením svalů, zvýrazněnou mimikou, zrychlením psychomotorického tempa (řeč). Vyskytuje se horký pot, pocity neklidu a nedostatku času. Reakce beta je nazývána ustrnutím, zamrznutím, ztuhnutím či „mrtvým broukem“. Studený pot, sníţená mimika, zpomalené chování, pocit zpomalování času, neporozumění situaci, dění a komunikaci kolem, mutizmus11 či mdloby jsou charakteristiky typické pro reakci beta. (Andršová, 2012, s. 62) Pokud je člověk stresu vystavován dlouhodobě, má to na něj značně negativní vliv. Můţe totiţ způsobit aţ patologické změny v psychice a organismu člověka. Takovýto chronický stres je „výsledkem schopnosti našeho nervového systému sčítat (sumovat) negativní emočně vegetativní napětí doznívající z jedné podmětové situace s napětím, které vzniká ve zcela odlišné stresogenní situaci.“ (Vizinová, Preiss, 1999, s. 16) 2.1.1
Trauma a PTSD V důsledku působení jednoho extrémně stresujícího záţitku nebo kvůli
dlouhotrvající stresující situaci můţe vzniknout psychické trauma. Má následující charakteristiky: 1) „příčina je pro jedince vnější 2) je pro něj extrémně děsivá 3) znamená bezprostřední ohroţení ţivota nebo tělesné integrity 4) vytváří v jedinci pocit bezmoci“ (Vizinová, Preiss, 1999, s. 17). Jasný rozdíl mezi stresem a traumatem je paralyzovaný systém sebeobrany, pocit vnitřní ne-kontroly a ve svých důsledcích je narušena důvěra ve smysl a řád lidského ţivota. Podstatou traumatu je, ţe působením vnějšího činitele jsou poničeny psychické a biologické adaptační mechanismy jedince. Dochází k tomu v případě, kdy vnitřní a vnější zdroje nejsou schopny se s tímto ohroţením vyrovnat. ((Vizinová, Preiss, 1999, s. 17)
11
komunikace probíhá pouze v duchu
15
Postraumatická stresová porucha je onemocnění jedince po záţitku nějaké traumatické události. PTSD 12 je téţ někdy označována jako přirozená reakce na nepřirozenou situaci. (Porterfieldová, 1998, s. 16) Porterfieldová rozlišuje celkem tři skupiny příznaků PTSD: „Vtíravé příznaky – tj. vtíravé a neodbytné pocity opakovaného proţívání traumatické události. V cizí nebo odborné literatuře se často pouţívá intrusivní příznaky. Únikové příznaky – vyhýbání se všemu, co by mohlo vyprovokovat vzpomínky na trauma – předmětům a záleţitostem s tím spojeným – ale i určitým pocitům. Nadměrné vzrušení – postiţený je stále jakoby citově i tělesně připraven, ţe ho postihne další trauma.“ (Porterfieldová, 1998, s. 18) PTSD se dá léčit pomocí léků a psychoterapie. Míra uţívání léků záleţí na tom, jak moc je porucha rozvinutá, na délce časového odstupu od traumatické události a na mnoha dalších faktorech. Psychoterapeutické přístupy pak zahrnují především podpůrnou psychoterapii, psychodynamickou psychoterapii, kognitivně-behaviorální terapii, hypnózu a skupinovou terapii. (Vizinová, Preiss, 1999, s. 42) 2.1.2
Obranné mechanismy Stres je běţnou součástí našich ţivotů. Lidská mysl je ale vybavena automatickými
schopnostmi, které můţe v obraně proti stresu pouţít. První, kdo tyto mechanismy pojmenoval, byl psychoanalytik Sigmund Freud. Freud pouţíval termínu obranné mechanismy ve vztahu k nevědomým strategiím, jeţ lidé pouţívají, kdyţ se vyrovnávají s negativními emocemi. Tyto strategie jsou zaměřené na emoce, mění způsob, jakým ji osoba vnímá nebo jak o ní přemýšlí, nemění však danou situaci. Proto můţeme těmto obranným mechanismům přiřknout prvek sebeklamu. (Jobánková, 2002, s. 46) Obranné mechanismy člověku pomáhají překonávat nepříjemné situace, jsou přirozenou součástí naší osobnosti, avšak pokud se stanou převládajícím způsobem zvládání zátěţových situací, chápeme je jako maladaptaci, tedy špatné přizpůsobení osobnosti v dané ţivotní situaci. Za nejvýznamnější obranné mechanismy povaţujeme projekci, popření, racionalizaci, vytěsnění, sublimaci a intelektualizaci. Existují ovšem i mnohé další. (Jobánková, 2002, s. 46)
12
Zkratka z anglického názvu: Post traumatic stres disorder.
16
Vytěsňování je charakterizováno chvilkovou úlevou zajištěnou pomocí vytěsnění představ, nesplnitelných přání, nepříjemných záţitků a pocitů z vědomí. Tento proces si člověk neuvědomuje. Nevýhodou tohoto mechanismu je spotřebovávání duševní energie, coţ vede k všeobecnému sníţení energie ţivotní. Vytěsnění lze tedy chápat jako přechodné odloţení problému a pokud se v něm pokračuje déle, je ohroţeno psychické uvolnění i zdraví. (Lauster,1994, s. 59) Potlačení je úmyslné sebeovládání, tlumení nepříjemných pohnutek nebo různých přání. Potlačované myšlenky si jedinec uvědomuje, pouze je v daném čase odsouváme stranou. Zdá se však, ţe tento způsob obranného mechanismu paradoxně vede k tomu, ţe se jimi zaobíráme v duchu častěji, neţ kdybychom jim daly volný průběh. Potlačování je doprovázeno zvýšenou hladinou psychického napětí a fyziologické aktivace, coţ můţe způsobit negativné vlivy na organismus. (Jobánková, 2002, s. 47) Popření se často objevuje u pacientů, kterým byla sdělena diagnóza ohroţující ţivot. Pokud se takováto diagnóza, či podobná událost stane v lidském ţivotě, je obranou reakcí, ţe tuto bolestivou realitu člověk nepřijme a odmítne ji. Výhodou můţe být poskytnutý čas, aby se daný jedinec mohl přiměřeněji adaptovat na vzniklou situaci. Problém nastává, pokud popření brání přijetí reality. Setrvávání v tomto stavu můţe ve výsledku vést aţ k nárůstu problémů a celkovému zhoršení situace. Předností racionalizace je sama její podstata – předpoklad rozumových důvodů, které mají zakrýt její motiv. Racionalizace tedy slouţí jako sebeospravedlnění a obrana před vnější realitou. Nevýhodou tohoto procesu je zabránění věcně konstruktivnímu se vyrovnání s problémem. „Člověk hází sám sobě klacky pod nohy, aby nemohl lépe pochopit sám sebe.“ (Lauster, 1994, s. 62) Projekce chrání jedince před přiznáním si jeho neţádoucích vlastností, proţitků a myšlenek tím, ţe je přisuzuje druhým lidem. V případě, ţe by rozpoznání některého neţádoucího rysu bylo neslučitelné s naším sebepojetím, vyvolalo by v něm úzkost. (Jobánková, 2002, s. 47) Sublimace je proces, kdy je neţádoucí impulz uspokojen na náhradním objektu. Takto je moţné odreagovat např. agresi (aktivní sportovní činnosti) s dalšími pozitivními účinky pro jedince (fyzická zdatnost). I sexuální energie můţe být smysluplně vyuţita ve společensky uţitečné činnosti. Člověk tak dosahuje úlevy od tlaku, přičemţ zanedbává odhalování a odstraňování důvodů sublimace. To, co vyvolalo negativní sublimovanou reakci, je i nadále účinné. Např. chybějící pudové sexuální uspokojení nelze plně nahradit jiným uspokojením. Vznikají tak více či méně vědomé pocity frustrace, které zvyšují ochotu k destruktivitě. (Lauster, 1994, s. 61)
17
Konečně intelektualizací se rozumí snaha člověka získat citový odstup od stresové situace tím, ţe se s ní člověk vyrovná pomocí abstraktních, intelektuálních termínů. Často je tento druh obrany nutný při práci zdravotníků na exponovaných pracovištích. (Jobánková, 2002, s. 48) Dalšími obrannými mechanismy jsou pak identifikace, vytváření příznaků, přesunování, vytváření reakcí, otupování, zaclonění, vyhlášení bezmoci, přebírání rolí a city pod krunýřem (Lauster, 1999, s. 59 – 63)
2.1.3
Způsoby zvládání stresu – coping Vědomé pracování se stresem prochází úpravami, které nabízejí soudobému
člověku nástroje k jeho zvládání. Tato kapitola se zaměřuje na nejnovější přístupy. Klasická teorie zvládání je od Richarda S. Lazaruse: „Zvládáním se rozumí proces řízení vnějších i vnitřních faktorů, které jsou člověkem ve stresu hodnoceny jako ohroţující jeho zdroje.“ (Lazarus, 1966, podle Křivohlavý, 2003, s. 69) Křivohlavý vyjmenovává několik faktorů podílejících se na moderování stresu. Patří sem jednak osobní charakteristiky lidí bojujících se stresem, z nichţ některé mohou mít pozitivní vliv na zvládání stresu, některé mohou naopak člověka uvést do těţší situace. Dalším faktorem stres managamentu jsou styly zvládání, které jsou vlastní kaţdému člověku. Třetím faktorem jsou strategie zvládání stresu, které se dělí na dva druhy – strategie zaměřené na řešení problému13 a strategie zaměřené na vyrovnávání se s emocionálním stavem 14 . Čelit stresu lze také pomocí technik, které umoţňují lepší zvládání těţkostí prostřednictvím např. relaxace15, biofeedbacku16 či náboţenské víry17. (Křivohlavý, 2003, s. 70 – 91) V současné době se poukazuje na moţnost obohacení stávajících teorií copingu o procesy regulace zaloţené na řízení intenzivních emocí, kognicí, vzornosti, sociálního prostředí a širších environmentálních faktorů. (Vavricová, 2013, s. 141) Ty se vyuţívají např. ve třech strategiích: zvládání stresu jako duální proces, proaktivní zvládání stresu, zvládání stresu a pozitivní emoce. (Vavricová, 2013, s. 137) 13
Jde o vyvinutí vlastní aktivity a snahy konstruktivně řešit svoji situaci – např. odstranění toho, co působí obavy a strach, likvidování stresotvorných situačních vlivů či změna podmínek apod. (Křivohlavý, 2003, s. 86) 14 Jsou zaměřeny na regulaci emocionálního stavu, který se změnil díky vystavení osoby stresu – např. sníţení míry obav a strachu, či míry zlosti, apod. (Křivohlavý, 2003, s. 86) 15 Jedná se např. o mediaci a imaginaci. 16 Biologická zpětná vazba = zpětná vazba o tom, co se fyziologicky v člověku děje. (Křivohlavý, 2003, s. 90) 17 Jde o vyuţití „kognitivních a behaviorálních technik, které jsou zaloţeny na náboţenských a duchovních momentech člověka při zvládání těţkých ţivotních situacích.“ (Tix a Fraizer podle Křivohlavý, 2003, s. 91)
18
Duální chápání zvládání stresu vychází z předpokladu, ţe reakce na stres jsou nejen záměrné, ale i samovolné. Tento model má dva póly vědomé a automatické zvládání. Vědomé (dobrovolné, kontrolované, záměrné) zvládání spočívá v záměrné snaze usměrnit kognitivní, emocionální, behaviorální a fyzické reakce na stres. Zaměřuje se na samotný zdroj stresu nebo reakcí jedinců na tento stres. Automatické (nedobrovolné, bezprostřední) zvládání se zaměřuje na okamţité, rychlé, spontánně reaktivní emocionální/fyziologické/behaviorální nebo kognitivní odpovědi, které nelze ovlivnit jedincovou vůlí. Na druhé úrovni je tento přístup členěn na příklonové (engagement) a odklonové (disengagement) odpovědi. Příklonové vyjadřují snahy jedince o přiblíţení se zdroji stresu, odklonové se pak naopak jemu vyhýbají. Kontrolované odpovědi jsou ještě na třetí úrovni rozděleny na primární sekundární zvládací strategie. Primární kontrolované zvládací strategie zastupují reakce zaměřené na aktivní změnu stresora (řešení problému) nebo regulaci stresem vyvolaných emocí (regulace, projevení emocí). Sekundárně kontrolované strategie zvládání reprezentují snahy
jedince
o změnu
pohledu
na
stresor
pomocí
akceptace,
kognitivní
restrukturalizace a pozitivního pohledu. Tímto se lépe adaptuje na nekontrolované aspekty stresoru. (Vavricová, 2013, s. 137 – 138)
19
Obrázek č. 2: Duální model zvládání stresu
Zdroj: Vavricová, 2013, s. 138
Proaktivní coping není příliš odlišný od jiných copingových strategií. Jeho myšlenka tkví v prevenci ohroţujících nebo zdraví škodlivých situací. Proaktivní zvládání je vţdy cílené na problém a zahrnuje akumulaci zdrojů, které bude moţné vyuţít při stresové situaci, a také na mapování moţných hrozeb vzniku stresových situací. (Caver, Connor-Smith, 2010, 686 – 687) Důleţitá je role plánování a tvorby cílů jako prostředků eliminace potenciálního stresora. Tímto se sniţuje nejen míra náročnosti stresové situace, ale také prevence před vznikem chronického stresu. Důleţitými pilíři této teorie je pět komponentů proaktivního zvládání: vybudování záloţních zdrojů (časové, sociální, finanční), akumulace sil a vybudování schopnosti odhalit hrozící stresor, rozpoznání potenciálního stresora, zvládání stresu zaměřené na předcházení nárůstu jeho vlivu a špatné přehodnocení úspěšnosti zvládání. Tento přístup je ve své cílenosti na budoucnost výhodný také v tom, ţe jedince vede k změně cílů a osobnímu růstu. (Vavricová, 2013, 139 – 140) Vavricová shromaţďuje také informace o zvládání stresu a pozitivních emocích. Poznatky o přítomnosti pozitivních emocích významně ovlivňují současnou teorii 20
zvládání stresu. V případech oznámení závaţného onemocnění jsou přítomné hlavně negativní emoce, avšak po nějakém čase pacienti začínají proţívat také pozitivní záţitky. Výskyt pozitivních emocí je moţné vysvětlit pomocí cíle copingu (redukovat stres) a na podkladu emocionální regulace (ta je potřebná pro zvládání situace). Potlačení a pozitivní přehodnocení jsou dvě podoby emocionální regulace. Pozitivní přehodnocení je kognitivní proces, který umoţňuje jedinci zaměřit se na dobré stránky toho, co se stalo nebo se má stát. (Vavricová. 2013, s. 141) Lidí pracující v pomáhajících profesích čelí většímu riziku vystavení stresu. Humanitární pracovníci se setkávají s lidským utrpením, bolestí a bezmocí. Aby se u nich neprojevil profesní stres, musí se umět s těmito negativními pocity vypořádat. Mezi nejběţnější negativní dopady profesního stresu patří fyzické problémy, tloustnutí, ztráta paměti, problémy s koncentrací, úzkosti a deprese. Nejvíce charakteristický příklad působení pracovního stresu je vyhoření 18 . Krumov, Hristova a Larsen uvádějí, ţe nejlepší strategií pro zvládnutí profesního stresu je prevence, sociální podpora, optimismus, štěstí, humor, náboţenství a spiritualita, fyzická aktivita a meditační techniky. (Krumov, Hristova, Larsen, 2012)
2.2 Kultura Dříve neţ zaměřím pozornost na kulturní rozdíly a z nich plynoucí stres, představím čtenáři kulturu v antropologickém pojetí. Druhá část této podkapitoly se pak zaměřuje na kulturní šok, proces, kterým procházejí jedinci při střetu vlastní kultury s kulturou cizí. Ve své obšírnosti je kultura definována mnoha vědními disciplínami. Souhrnně lze však říci, ţe vnímání kultury lze rozdělit do dvou skupin. Širší pojetí zahrnuje pojem všechno, co vytváří lidská civilizace. Jsou to materiální výsledky (obydlí, nástroje, oděvy, plodiny, atd.), ale také duchovní výtvory (umění, náboţenství, morálka, zvyky, vzdělávání, politika, právo, atd.). Uţší pojetí tohoto pojmu se vztahuje spíše k projevům lidského chování. Kultura společenství je tedy význačná zvyklostmi, symboly, stylem komunikace, sdílenými hodnotami, předávanými zkušenostmi a udrţováním určitých tabu. (Průcha, 2010, s. 45) Kultura je způsob jak člověk vnímá a vytváří svou skutečnost, tedy sebe sama, vztahy a časoprostor, ve kterém se nachází. Je projevem přebývání a působení člověka 18
Vyhoření je syndrom emocionálního vyčerpání, depersonalizace. Je doprovázen sníţením osobních úspěchů v profesionální aktivitě. (Krumov, Hristova, Larsen, 2012)
21
v prostoru, ale zároveň je odkazem převyšující čas a prostor. Prostřednictvím kultury člověk poznává sebe sama a svět, ve kterém ţije. Díky uměleckým dílům dozrává k pravému a plnému lidství a tím rozvíjí hodnoty přírody a ducha. (Pastuszak, 2013, s. 20) Pastuszak dále uvádí hlavní charakteristiky kultury: 1. Kultura je propojená se společenskou existencí člověka. Je tedy charakteristická vztahovostí a společenskostí. Člověk do tohoto procesu vstupuje tak, ţe mění elementy své kultury. Podstata však zůstává stále společenská, je děděna z generace na generaci. 2. Kultura je lidským přínosem. Liší se od přírody, kterou člověk kvůli svému kulturnímu úsilí přetváří. Jako zvuk patří přírodě, tak slovo patří člověku. Našimi předky vytvořená kultura nám byla cíleně předána a nikoli nahodilá jako díla přírody. Proto sem patří jazyk, mýty, tradice, vzdělanost, vědy, atd. Na rozdíl od darů přírody, které dostáváme bez vlastního úsilí, dary kultury naši námahu vyţadují, jde o cílenou činnost jednání lidské osoby. 3. Výtvory lidského úsilí slouţí nějakému cíli či cílům. Svět kultury je světem hodnot, které do nich vloţili jejich tvůrci a bez nichţ nemůţe kulturní dílo posuzovat. 4. Člověk ve svém vlastním jednání musí slouţit vlastnímu dobru. Začíná tedy od sebe jako hlavní hodnoty a pramene všech ostatních hodnot. Ideje a ideály slouţí k seberealizaci člověka. 5. Dočasná a materiální realizace hodnot je cílem projevů kultury. Coţ ovšem neznamená, ţe dobra, kterých chtějí lidé dosáhnout, jsou dobry dočasnými či materiálními. Lidé touţí realizovat také méně hmatatelná dobra. 6. Kulturní procesy slouţí k zachování hodnot i k jejich realizaci. Toto společné dědictví vyţaduje ochranu o přeţití. 7. Pluralita kultur je výsledkem odlišností v sociálních, ekonomických či historických podmínek. (Pastuszak, 2013, s. 20 – 22) 2.2.1
Kulturní šok To, ţe se příslušník jedné kultury střetává s kulturou jinou, je jev typický pro
pracovníky na zahraničních misích. Tato podkapitola čtenáře seznámí, jak k takovému střetu dvou a více kultur dochází.
22
Kulturní šok je všeobecně známý termín. Vzhledem k vzrůstající mobilitě celého světa a pokračují globalizace, jsou lidé konfrontováni s jinými kulturami a jejich proţitky. Vůbec jako první tento termín pouţil Oberg v roce 1960. Podle něho je „kulturní šok zapříčiněn úzkostí způsobenou ztrátou vlastních znaků a symbolů sociálního kontaktu“ (Oberg, 1960, s. 142). Další definice popisují kulturní šok například jako„psychologickou dezorientaci způsobenou špatným porozuměním nebo úplným neporozuměním vzorcům cizí kultury. Vzniká nedostatkem znalostí, omezenou zkušeností a osobní rigiditou“ (Harris, Moran podle Morgensternová, Šulová, 2007, s. 87). Jiní autoři poukazují ve svých vysvětleních na střet hodnot dvou nebo více potkávajících se kultur (Seelye, 1993, s. 57). I postoje hrají podle některých odborníků podstatnou roli. Etnocentrismus, tedy nadřazenost vlastní etnicity nebo kultury, spojený s pohrdáním a lhostejností, můţe také způsobovat kulturní šok (Rajasekar, Renand, 2013, s. 145). Adrian Furnham konstatuje, ţe existuje spousta definic kulturního šoku. Proto vyjmenovává šest základních znaků. Kulturní šok podle něj zahrnuje: 1. „Námahu
způsobenou
úsilím,
vynaloţeném
pro
nezbytnou
psychologickou adaptaci. 2. Pocit ztráty a pocity deprivace ve vztahu k přátelům, statusu, povolání a majetku. 3. Odmítnutí členy nové kultury 4. Zmatek v rolích, jejich očekávání, v hodnotách 5. Překvapení, úzkost, dokonce i odpor a rozhořčení po uvědomění si kulturních rozdílů 6. Pocity bezmoci z důvodu, ţe není schopen se vyrovnat s novým prostředím.“ (Frunham, 2010, s. 87) Průběh kulturního šoku je rozvíjen mnoha autory. Souhrnně lze říci, ţe člověk projde čtyřmi stádii: 1. dychtivé očekávání, 2. všechno je krásné, 3. všechno je příšerné, 4. všechno je v pořádku. (Smith, 2008, s. 41). Někteří autoři (Lewis, Jungman, 1986, podle Dongfend, 2012, s. 71) popisují první stádium jako „předběţné“. Jedná se podle nich o dobu, které předcházela vycestování a setkání se s jinou kulturou. Události, jeţ tuto dobu doprovázely, mohou mít podstatný vliv na proţívání nadcházejících stádií. Nadšením se dá popsat další fázi průběhu kulturního šoku. Jde o fascinaci novým prostředním, novými zkušenostmi nabytými povrchním seznámením se znaky 23
kultury (Ivanovová, Břichňáčová, 2012, s. 361). Oberg (1960, s. 178) toto stádium nazývá jako „líbánky“, které můţe trvat několik dní aţ šest měsíců. V tomto stupni se jedinec se do nové kultury zapojuje jen jako pozorovatel, není aktivním účastníkem (Dongfeng, 2012, s. 71). V dalším stádium se zvyšuje participace jedince na chodu společnosti. (Dongfeng, 2012, s. 71) Postupně dochází k vystřízlivění, zvyšuje se frustrace z neporozumění. Chybí dostatečné schopnosti ke zvládání situací jako např. jazykové dovednosti (můţe nastat i přes jazykovou přípravu), znalosti dopravy, stravování a nakupování, atd. Jedinec není schopen předvídat a orientovat se v situacích, začíná kritizovat a odsuzovat. (Ivanovová, Břichňáčová, 2012, s. 361) Dříve neţ se adaptuje na nové prostředí, dochází k „obratu“. Jedinec jiţ zná oba extrémy a oba je dokázal zvládnout. Začíná se zaměřovat na hlubší poznání a pomalu se orientuje. Tímto postupně dochází do středu pomyslné úsečky dvou extrémů. Své poznatky aplikuje v praxi a zjišťuje některé funkční vzorce. (Ivanovová, Břichňáčová, 2012, s. 361) Adaptace se vyznačuje tím, ţe jedinec uţ má určitý balík nových dovedností, které mu umoţňují fungovat v daném prostředí a je více otevřený novým poznatkům a postupům. Obtíţe, které jsou stále přítomny, jsou přijaty jako „kříţ, který je nutné nést“. Místo kritizování pouţívá mnohem více humoru a glosuje nejen příslušníky druhé kultury, ale také sám sebe. (Oberg, 1960, s. 178) Návrat domů můţe být spojen s pocity cizosti ve svém vlastním prostředí. Jedinec není schopen normálně fungovat a můţe zaţívat i stesk po kultuře, ze které se vrátil. Tento problém nemusí vůbec nastat, nebo naopak můţe trvat celý zbytek ţivota. (Ivanovová, Břichňáčová, 2012, s. 361)
24
Obrázek č. 3: Průběh adaptace pracovníka v odlišném kulturním prostředí
Zdroj: Ivanovová, Břichňáčová podle Hofstede, 2012
2.3 Stres způsobený kulturními odlišnostmi Pro identifikaci moţných stresů způsobených kulturními odlišnostmi vyuţiji především Hofstedovu dimenzi národní kultury a interkulturní odlišnosti identifikované Praškem. 2.3.1
Hofstedeho čtyři dimenze kultury Hostede na začátku sedmdesátých let pro firmu IBM pomocí dotazníkového
šetření v padesáti zemích vyvodil čtyři dimenze národní kultury: mocenský odstup (power distance), vyhýbání se nejistotě (uncertainty avoidance), individualismus – kolektivismus (individualism – collectivism), maskulinita – feminita (maskulinity – feminity). (Praško, 2010, s. 81) Jednotlivé dimenze autor rozděluje do několika okruhů - sociálních důsledků, politických systémů, náboţenského ţivota a filosofického a náboţenského myšlení a konečně organizace. V podkapitolách se budu blíţe věnovat jednotlivým dimenzím a pokusím se aplikovat Hofstedeho poznatky na práci pracovníků na zahraničních misích, zejména humanitárních a rozvojových pracovníků. Vycházím z předpokladu, ţe pokud se 25
definované polarity jednotlivých dimenzí od sebe více vzdalují, zvyšuje se i stres oněch pracovníků. 2.3.1.1 Mocenský odstup Mocenský odstup je „rozsah, v němţ obyvatelé, instituce a organizace v určité zemi očekávají a akceptují, ţe moc je rozdělená nerovnoměrně. Tato dimenze vystihuje sociální distanci mezi lidmi nestejného společenského postavení, např. mezi vedoucími pracovníky a podřízenými zaměstnanci, mezi učiteli a ţáky.“ (Praško, 2010, s. 81) Hofstede tuto dimenzi rozděluje do více okruhů. První - sociální nerovnost vymezuje ve fyzických a mentálních charakteristikách, sociálním statusu a prestiţi, bohatství, moci, právu, zákonech a pravidlech (privilegia). (Hofstede, 1984, s. 67) Zdrojem stresu v tomto okruhu můţe být tedy nové postavení, respektive nový sociální status, který bude člověku v dané kultuře dán. Jeho připsaná pozice však nemusí zcela odpovídat pracovníkovým kompetencím, obzvláště, projeví-li se jeho sociální status také v pracovní skupině. Tento okruh úzce souvisí s okruhem organizace, která rozlišuje míru centralizovanosti, kontroly, výši platu a samotné váhy pracovní pozice. V dalších okruzích týkající se politických systémů, náboţenského ţivota a filosofického a ideologického myšlení nenacházím moţné zdroje stresu, které by pramenily přímo z mocenského odstupu. 2.3.1.2 Vyhýbání se nejistotě Vyhýbání se nejistotě je „rozsah, v němţ se příslušníci kultury cítí ohroţení nejistými či neznámými situacemi. Tato dimenze vyjadřuje, nakolik lidem určité kultury vadí např. podstupovat riziko různých změn v zaměstnání, ve společnosti vůbec, resp. zda se těmto změnám přinášejícím nejistotu snaţí raději vyhýbat.“ (Průcha, 2010, s. 82) Zdroje stresu vyplývající z důsledků pro organizace mohou vyplývat z potřebnosti vytvářet pravidla pro organizace a míry zapojení pracovníků (hlavně na manaţerských pozicích) do rozhodování. Náboţenské a ideologické myšlení se v této oblasti promítá hlavně v míře „absolutní pravdy“.(Hofstede, 1984, s. 143) Některé společnosti jsou více či méně otevřené jinému smýšlení či náboţenskému přesvědčení. Moţné zdroje stresu by tedy mohly vyplývat i např. z obavy proţívat své náboţenství či zastávat jiné názory.
26
2.3.1.3 Individualismus – kolektivismus „Tato dimenze vyjadřuje rozsah závislosti jednotlivce na kolektivu (rodině aj.) a míru volnosti pro jeho vlastní iniciativu. Individualistické společnosti jsou takové, v nichţ vazby jednotlivců na kolektivy jsou poměrně volné; naopak v kolektivistických společnostech jsou lidé od narození integrováni do soudrţných skupin, které je za jejich loajalitu ochraňují.“ (Průcha, 2010, s. 81) Zdroje stresu v této dimenzi mohou plynout právě z pocitů vycházejících z vazeb na kolektivy, které pracovníkovi můţou chybět (či přebývat) v dané společnosti lidí. Pracovní postupy týmu mohou být více či méně soudrţné, coţ ovlivňuje jejich pracovní postupy. 2.3.1.4 Maskulinita – feminita Maskulinita vyjadřuje zastoupení a vliv muţského prvku v hodnotách určité společnosti (např. průbojnost, soutěţivost). Maskulinita se vztahuje na kultury, v nichţ jsou rodové role zřetelně odlišeny, a feminita na kultury, v nichţ se rodové role překrývají. Tato dimenze odráţí např. rovnoprávnost v postavení ţen v zaměstnání.“ (Průcha, 2010, s. 82) V sociální sféře mohou potenciální zdroje stresu plynout z postavení muţe a ţeny, které nemusejí být v některých kulturách povaţovány za expertky (různý přístup ke vzdělání). Rozdílnosti náboţenství a filosofického myšlení mohou také přinášet nerovnosti v pohlaví, stejně tak se tyto odlišnosti podepisují na okruhu organizace (např. ve výši platu, zaměstnávání ţen ve vyšších pozicích, apod.). Tato dimenze dokonce reflektuje také míru stresu vytvářeného na pracovišti. (Hofstede, 1984, 207) Stresové situace s ohledem na tuto dimenzi budou různým způsobem ovlivňovat pracovníky muţe a ţeny. Zvlášť pracovnice budou více konfrontovány s postavením ţeny v konkrétní kultuře. 2.3.1.5 Dlouhodobá – krátkodobá orientace „Dlouhodobá orientace v určité národní kultuře vyjadřuje pěstování vlastností lidí vztaţených k budoucím odměnám, k vytrvalosti, k ochotě přidrţovat se ve prospěch dlouhodobých cílů. Krátkodobá orientace je zaměřenost na blízké cíle, na okamţité výsledky. Tato dimenze je spjata s hodnotami a postoji odráţejícími rozdíly v západním myšlení a východním myšlení (zejména s konfuciánskou filosofií orientovanou dlouhodobě.“ (Průcha, 2010, s. 82)
27
Tato dimenze podle mého posouzení bude mít větší vliv na motivaci pracovníků. Obzvlášť ti krátkodobě orientovaní mohou poţadovat výsledky za kratší časový úsek, kdeţto pracovníky druhého pólu krátkodobé cíle nemusí vůbec motivovat. 2.3.2
Další stresory Průcha (2010) doplňuje ještě další charakteristiky, v nichţ se kultury liší a s nimiţ
se musí pracovníci vyrovnat. Oblast morálky zahrnuje vztah k pravdě a lţi, cti a poctivosti, postoj k asertivitě, sebevyvyšování a sebekritičnost (Průcha, 2010, s. 90 – 94). Mluvení pravdy či lhaní je v různých kulturách pojímáno odlišně (např. i jako projev skromnosti). Tato problematika nese značnou míru zátěţe pro pracovníky v pomáhajících profesích zvláště v době, kdy nejsou tyto rozdílnosti identifikovány. Asertivita 19 je hodnocena pozitivně v individualistických společnostech, kolektivistické společnosti ji hodnotí jako méně pozitivní. Takovýto pracovník tedy můţe v případě opačně polarizované společnosti narazit na nepochopení. Neporozumění v sebevyvyšování či sebekritičnosti můţe vést k napětí v týmu i nepochopení v běţném ţivotě.
19
Bývá chápána jako „sebeprosazování, jako dovednost jednat jasně a sebevědomě, při respektování zájmů a práv jiných.“ (Průcha, 2010, s. 92)
28
3
Psychohygiena Duševní hygienu definoval Míček jako „systém vědecky propracovaných
pravidel a rad slouţících k udrţení, prohloubení nebo znovuzískání duševního zdraví“ (Míček, 1984, s. 9). Křivohlavý konstatuje, ţe tato definice se shoduje se zaměřením psychohygieny na vytváření optimálních podmínek pro duševní činnost, udrţení duševního zdraví, upevnění duševní zdatnosti, posílení odolnosti vůči nepříznivým vlivům, na prevenci duševních poruch apod. (Křivohlavý, 2003, s. 143) V uţším slova smyslu můţeme psychohygienu chápat jako obor zabývající se problematikou uchování duševního zdraví.
20
Rozebírá otázky hledání a nalézání
efektivního způsobu ţivota a optimální ţivotní cesty pro kaţdého. (Bedrnová, 1999, s. 13 – 14) V prvé řadě se zabývá duševně zdravými lidmi a lidmi na hranici mezi zdravím a nemocí. Lidem nemocným poté přináší podněty k dodrţování zásad duševní hygieny a ukazuje, jak je moţné s pomocí těchto zásad lépe vzdorovat nemocem. (Křivohlavý, 2003, s. 144) V rámci
jednotlivých
podkapitol
postupně
rozeberu
konkrétní
oblasti
psychohygieny: sebevýchovu, ţivotní styl, sociální interakce, relaxaci a supervizi jakoţto nástroj moţného profesního rozvoje pracovníka. Všechny aspekty se pak pokusím aplikovat na ty, kteří se na zahraniční mise vydávají.
3.1 Sebevýchova Křivohlavý po vzoru Míčka (1976) věnuje následujícím okruhům sebevýchovy: „Sebepoznávání Koncentrace pozornosti Autoregulace myšlení (řízení kognitivní činnosti) Autoregulace emocí Autorelaxace Aktivní zvládání situací.“ (Křivohlavý, 2003, s. 145) Sebepoznávání je důleţité pro budování duševního zdraví kaţdého člověka. Vyuţíváme k němu dvou zdrojů – informací od jiných lidí a sebepozorování. To, jak se k nám chovají druzí lidé, můţe být obrazem našeho chování k nim. Sebepozorování se 20
V tomto smyslu se s ní setkáváme v anglosaském prostředí – tzv. mental health často znamená citlivost k negativním odchylkám od duševní normality. (Křivohlavý, 2003, s. 143)
29
zaměřuje na vnější obraz i vnitřní sloţky. Zatímco vnější obraz je realistická představa o vlastním zevnějšku, který se skládá z toho, jací jsme (tělesné rozměry, hmotnost, barva očí, apod.), jejich subjektivního hodnocení a výrazových projevů (mimika gesta, drţení a pohyby těla, apod.), vnitřní sloţky osobnosti zahrnují výkonovou kapacitu jedince (intelektové, tvůrčí a paměťové schopnosti), zaměřenost (motivace, potřeby, postoje, zájmy, názory, hodnoty), temperament, povahové rysy a integraci osobnosti. (Paulík, 2010, s. 157 – 174) Dalším okruhem sebevýchovy je autoregulace konativní činnosti neboli ovlivňování činnosti vlastní vůlí. Nejedná se jen o stanovení cílů k dosaţení, ale i schopnost motivovat sám sebe při překonávání překáţek na cestě k cíli. (Křivohlavý, 2003, s. 146 – 148). Skrze autoregulaci vlastního myšlení můţe mít člověk kontrolu i nad vlastními myšlenkovými postupy. (Křivohlavý, 2003, s. 149 – 150) Naše emoce velice úzce souvisí s tím, o co se snaţíme, a jak se nám daří dosahovat cílů. Proto je nutné se v sebevýchově zaměřit i na autoregulaci emocí. Negativní emoce se vynořují, pokud se nám dané cíle nedaří naplnit. Cílem duševní hygieny je tak s těmito emocemi pracovat pomocí např. relaxace, výcvikem frustrační tolerance, trpělivosti apod. (Křivohlavý, 2003, s. 151 – 152)
3.2 Životní styl Kompilací děl Paulíka, Praška a Praškové a Křivohlavého nastíním důleţitost zdravého ţivotního stylu, v jehoţ rámci rozvedu i problematiku práce, odpočinku, pohybu a výţivy. Dnešní doba klade vysoké nároky na hospodaření s časem. Aby ho člověk byl schopen vyuţít k dobru věci, je nutné o něm přemýšlet. Plánování je aktivita zahrnující uvaţování o časové spotřebě, hodnocení a kontrole úkolů. K činnostem dospělého člověka zpravidla patří „zaměstnání a další povinnosti, rodina a různé sociální aktivity (přátelé, známí), osobní zájmy a záliby, odpočinek apod.“ (Paulík, 2010, s. 182) Pracovní zátěţ je během dne různá, výdej energie však vede k únavě. Energie tak musí doplněna. Kromě pravidelných přestávek při aktivitách je základním zdrojem načerpání sil spánek 21 (Paulík, 2010, s. 181), coţ je individuální potřeba kaţdého 21
Ve spánku dochází k relativnímu omezení psychické i fyziologické aktivity, coţ umoţňuje odpočinek a regeneraci sil. Rozlišují se dvě základní spánkové fáze: REM a rychlými očními pohyby a non REM fáze. Fáze REM se vyznačuje sny, zvýšenou srdeční frekvencí, škubavými pohyby po těle, zvýšená aktivita. Naopak v non REM fázi dochází k většímu útlumu. Během osmihodinového spánku se objevuje u zdravého dospělého člověka aţ 5 fází REM spánku střídající se s non REM fázemi. (Paulík, 2010, s. 181)
30
člověka, závisející na fyzické konstituci, zdravotním stavu a psychickém rozpoloţení. Kaţdý člověk si postupně vytvoří během svého ţivota návyk uléhat a vstávat v přibliţně stejnou dobu. Předpokladem pro správné uspokojení potřeby spánku, který se během ţivota mění, je schopnost naslouchat svému organismu. Pokud tomu tak není, je spánek zatíţen poruchami. Dříve neţ se začnou tyto obtíţe řešit medikací, je více neţ vhodné podívat se na problém komplexněji a zabezpečit základní předpoklady kvalitního spánku (kvalitní lůţko, klidné prostředí, vlaţná sprcha, uklidňující hudba, četba, čerstvý a dostatečně vlhký vzduch, lehké jídlo v dostatečném předstihu, dostatek pohybu, apod.). (Bedrnová, 1999, s. 37 – 39) Přímý i nepřímý vliv na funkce našeho těla má i pohyb. V jeho důsledku můţe dojít ke zlepšení funkce kardiovaskulárního systému. Taktéţ pomáhá odbourávat tzv. stresové hormony, zlepšuje trávení, tvaruje postavu, prohlubuje dýchání atd. Existují však hranice, které je nutné dodrţet, aby nedocházelo k oslabení funkce nebo dokonce onemocnění. Důleţité je kombinovat aerobní (běh, veslování, plavání, apod.) a anaerobní cvičení (některé atletické sporty). Pro zařazení sportu do vlastního ţivotního stylu je nezbytné dodrţovat zásady správného cvičení (pravidelnost, doba, správná zátěţ, strečink, správné dýchání apod.). (Praško a Prašková, 2001, s. 125 – 126) Správná výţiva – odpovídající, dobře vyváţená je v kombinaci s fyzickou aktivitou základem dobrého zdraví. 22 Ke zvládání zátěţe je zapotřebí, aby potraviny obsahovaly řadu látek, jejichţ mnoţství a skladba by měly odpovídat potřebám jednotlivce. Některé látky mají pro zdravou výţivu především pozitivní význam, avšak je třeba dodrţovat jejich adekvátní mnoţství. Negativní účinky některých potravin (alkohol, káva) mohou vést aţ k návyku a poškození zdraví. (Paulík, 2010, s. 197)
3.3 Sociální vztahy Jedním z pilířů stavby pevného a komplexního zázemí pro ţivot jsou vztahy. Člověk je tvor společenský, který si má být „vědom náročnosti a současné rozporuplnosti svého sociálního začlenění, v němţ je nejen účastníkem sociálních vztahů. Na jedné straně je totiţ jejich produktem, na druhé tvůrcem.“ (Bedrnová, 1999, s. 103) V obecné rovině jsou sociální souvislosti odolností vůči zátěţi akcentovány zejména v konceptu sociální opory. Ta je definována jako „pomoc, která je poskytována druhými lidmi člověku, který se nachází v zátěţové situaci.“ (Křivohlavý, 2003, s. 94) 22
World Health Organization – Health topic – Nutrition.
31
Sociální vztahy jsou také podstatnou součástí rozvoje člověka. Zdravé sociální vazby tak můţeme povaţovat za důleţitou součást prevence před zátěţí. Zvláště rodina a lidé v bezprostředním okolí poskytují člověku, a zejména pak dětem, pocit jistoty a bezpečí, které pozitivně působí na jejich odolnost vůči stresu. (Paulík, 2010, s. 133) Taktéţ přátelství jakoţto vztah zaloţený na vzájemném respektu a důvěře je jednou ze sociálních opor člověka. I partnerská láska můţe přinést pocit celkového štěstí a psychickou pohodu, podporuje vysoké sebehodnocení a můţe slouţit jako nárazníkový stresový faktor. (Paulík, 2010, s. 134 – 135) Sociální vztahy jsou dynamické a proměnlivé v čase. Své sociální vazby kaţdý člověk buduje a vkládá do nich své úsilí. „Vztah je vţdy záleţitostí obou partnerů, a to jak v okamţiku, kdy do něj vstupují, tak v průběhu celého jeho trvání, i v okamţiku, kdy z něj jeden nebo oba subjekty vystupují.“ (Bedrnová, 1999, s. 112)
3.4 Relaxace Lidé relaxují různě – sportem, poslechem hudby, malováním, zahradničením či cestování.
Jedná
se
totiţ
o stav,
s nímţ
přichází
psychické
a tělesné
uvolnění. 23 Subjektivní proţívání je často popisování jako stav uvolnění těla a mysli s proţitkem klidu, vyrovnání a vnitřního ticha. Při relaxaci povolují svaly, dech je hluboký, výdech dlouhý a oddechující. Tělesné uvolnění se projeví souladem dechu a rytmu úderů srdce, mírným poklesem krevního tlaku, uvolněním svalů a zpomalením všech tělesných pochodů. Duševní uvolnění je typické urovnáním myšlenek, jejich vymizením nebo soustředěním se na jednu věc. U relaxace můţeme rozlišovat různou hloubku. Čím hlubší je uvolnění, tím se člověk cítí vyrovnanější, a tím déle účinek přetrvá. (Praško, Prašková, 2001, s. 115 – 116) Dosáhnout stavu psychické relaxace je dovednost, jiţ je třeba se naučit. Často vněm brání proudící myšlenky, proto se navazuje nepřímo a k tomuto účelu se vyuţívá záměrně navozená svalová relaxace (pocit tíţe, poddajnosti, vláčnosti) nebo pocit tepla v částech těla. K nejznámějším relaxačním technikám patří Schultzův autogenní trénink a progresivní relaxace podle Jacobsona. Existuje jich však celá řada. (Paulík, 2010, s. 191)
23
Během relaxace dochází k postupnému zklidnění sympatiku (ten podporuje stresovou reakci) a zvyšuje se účinek parasympatiku (ten stresovou reakci zklidňuje). (Praško, Prašková, 2001, s. 115)
32
3.5 Supervize V pomáhajících profesích je dobrým nástrojem psychohygieny supervize. Jejím cílem je profesní rozvoj pracovník a rozšiřování jeho dovedností. Taktéţ mu pomáhá řešit těţko případy a vyrovnávat se s profesním stresem. Supervizi lze definovat jako „celoţivotní formu učení, zaměřenou na rozvoj profesionálních dovedností a kompetencí supervidovaných, při níţ je kladen důraz na aktivaci jejich vlastního potenciálu v bezpečném a tvořivém prostředí.“ (Matoušek, 2003a, 349) Funkce supervize je tedy řídící díky hodnocení a posuzování výkonu, vzdělávací pomocí rozvíjení pracovníkových kompetencí a podpůrná v rámci zvládání pracovní zátěţe, podporovaní naděje a odhodlání. (Matoušek, 2003a, 352) Forem supervize je celá řada. Podle počtu supervidovaných i způsobu provádění je moţné rozlišit individuální supervizi, která spočívá ve strukturovaném kontaktu s jedním pracovníkem24 a skupinovou supervizi, spočívající v tom, ţe pracovníci mají moţnost diskutovat ve skupině o své práci, skutečných aktuálních pocitech a vztazích, které proţívají při práci. Vzájemné konzultování dvou kolegů je další forma supervize, jeţ poskytuje příleţitost získat nadhled a zváţit moţnosti alternativního vedení případu. Jinou moţností je supervizní setkání bez supervizora nazývané intervize. Pomocí autovize pak pracovník provádí proces sebereflexe otázkami25, na něţ hledá odpovědi, reflektuje a vyhodnocuje své postupy, pocity a tělesné reakce. (Matoušek, 2003a, 356 – 357)
3.6 Aplikace na práci na zahraničních misích Konkrétní postupy psychohygieny jsou individuální. Rozdíly vznikají podle potřeb jednotlivce a podle jeho konkrétních moţností. Pracovníci na zahraniční misi mají navíc mnohdy tyto moţnosti velice zúţené. V této podkapitole přesto rozvedu několik moţných rad vycházejících z obecných doporučení, podle nichţ by se obzvlášť humanitární a rozvojoví pracovníci mohli řídit. 24
Struktura individuálního supervizního procesu zahrnuje: supervizantovu reflexi minulého období a práce s klienty, předloţení problému (situace), který má být řešen; poskytnutí prostoru k přemýšlení, sebereflexi a sebehodnocení supervizita; poskytnutí zpětné vazby ze strany supervizora; nabídku a stimulaci variant řešení; zapojení supervizantovy tvořivosti a fantazie; podporu supervizantova rozhodnutí o konkrétní strategii budoucí práce; závěrečné oboustranné zhodnocení splnění zakázky.“ (Matoušek, 2003a, 354) 25 Co jsem slyšel, ţe můj klient říká, co jsem viděl, ţe dělá? Co jsem si myslel a co jsem cítil o svém pozorování? Jaké jsem měl alternativy, co říci a udělat v tomto momentu? Jak jsem si mezi nimi vybral? Jak jsem měl v úmyslu pokračovat se zvolenou moţností reakce? Co jsem skutečně udělal? (Matoušek, 2003a, 357)
33
Oblast sebepoznání je důleţitým předpokladem pro výjezd na zahraniční misi. Pracovník by si měl být vědom svých limitů a měl by znát své reakce. Tento krok je dobrou cestou k tomu, aby se v dalších podobných situacích choval uvědoměle, ne jen na základě automatických reakcí. Přímo na zahraniční misi je pak potřeba reflektovat proţité zkušenosti a odnášet si z nich informace pro řešení situací budoucích. Ţivotní styl na misích se velice často dost výrazně odlišuje od stylu ţivota v domácím prostředí. Pokud charakter mise dovoluje, doporučuji pracovníkům, aby pečlivě plánovali svůj čas. Pracovní doba není vţdy striktně daná a často se překrývá s volným časem, ovšem i tento nesoulad je moţné korigovat plánováním svých volnočasových a pracovních činností. Pro lepší orientaci v čase je dobré si jednotlivé aktivity zapisovat a zamezit tak splývání času. Takto lze pozorovat odvedenou práci, motivovat se a neztrácet přehled v časovém období. V prostředí, kde působí zahraniční mise, je často problematické provádět pohybovou aktivitu. I tak však budoucím pracovníkům doporučuji, aby si našli moţnost, jak sportovat, např. aktivitou, kterou lze provozovat na několika metrech čtverečních prakticky kdekoliv (posilování, powerjoga, pilates, švihadlo, apod.). Návyk zařazovat sportovní aktivity do denního harmonogramu je dobré získat před odjezdem. Stejně tak je uţitečné si dané sporty vyzkoušet doma či se na ně připravit „stáhnutím“ ukázkového videa nebo oskenovanou broţurou. S doporučeními ohledně výţivy by měli být pracovníci obeznámeni a během mise by se je měli snaţit uplatňovat v takové míře, v jaké je to moţné. Rodina a přátelé, které pracovník nechává doma, by měli být obeznámeni s moţnostmi komunikace. Doporučuji, pokud je to moţné, předem si nastavit způsob a četnost komunikace. Toto nastavení je vhodné v průběhu otevřeně hodnotit a popřípadě měnit. V kaţdém případě je třeba, aby obě strany otevřeně komunikovaly a sdělovaly si moţnosti jejich kontaktu. Sociální vztahy v zemi působení nebo přímo na pracovišti jsou důleţité. Velká dilemata však nastávají v jejich intenzitě a hloubce. Před odjezdem doporučuji pracovníkům naučit se pouţívat nějakou relaxační techniku. Pokud ji jedinec bude znát, bude ji moci vyuţít. Supervize na misi by měla být automatickou součástí. Je vhodné osvojit si různé typy i pro případy, kdy nebude moţné setkávání se supervizorem. V těchto případech lze uplatnit např. autovize či intervize.
34
Závěr Cílem práce bylo identifikovat moţné zdroje stresu pracovníků na zahraničních misích a moţnosti psychohygieny. Pro jeho dosaţení byla práce strukturována do tří hlavních kapitol – pracovník na zahraniční misi, zdroje stresu vycházející z kulturních rozdílů a psychohygiena. První kapitola operacionalizovala a konkretizovala oba pojmy (pracovník a zahraniční mise) a zjištěné informace byly následně pouţity v kapitole druhé. V ní jsem vymezila základní pojmy (stres a kultura) a identifikovala jsem zdroje stresu vycházející z kulturních rozdílů. Bylo zjištěno, ţe v momentě, kdy se humanitární nebo rozvojový
pracovník
dostane
do
kulturně
odlišného
prostředí,
zvyšuje
se
pravděpodobnost vzniku stresu. K určení jeho zdrojů jsem vyuţila Hofstedeho kulturních dimenzí a interkulturních rozdílností, které pojmenovává Průcha. Jednotlivé oblasti byly popsány a aplikovány na práci pomáhajících profesí, převáţně humanitárních a rozvojových pracovníků, na misích. Moţnost vzniku stresu a jeho intenzita závisí na míře vzdálenosti kultur, ze kterých lidé přichází a ve kterých pracují. Dílčí okruhy by byly dobrým podkladem pro kvalitativní výzkum, který by odhalil stres vycházející z kulturních rozdílů na příkladech konkrétních kultur. Kritika Hofstedeho teorie můţe představovat určité omezením práce. McSweeney spekuluje především nad metodologií, Jacobová pak tvrdí, ţe předkládané dimenze nemají opodstatnění v reálném ţivotě. Polemizovalo se taktéţ nad tím, zda výzkumy prováděné v sedmdesátých a osmdesátých letech jsou dnešní době validní. (Průcha, 2007, 183 – 184) I přes tyto pochybnosti je dnes teorie nizozemského autora uznávaným „pojmovým rámcem a vědeckou metodou“ (Průcha, 2007, 185). Třetí kapitola představila psychohygienu a formou doporučení na základě kompilace odborné literatury a následné aplikace na pracovníky působící v zahraničí na misích byly popsány moţnosti psychohygieny. Výše uvedené rady nemají slouţit jako přesný návod, kaţdá mise je totiţ specifická. Přesto můţou být zmíněné podněty dobrým nástrojem psychohygieny, a to jak během příprav, tak na samotném místě.
35
Bibliografický seznam Adra – Zahraniční projekty. Dostupné z http://www.adra.cz/projekty/zahranicniprojekty [posl. akt. neuvedeno] [cit. 14. 3. 2014]. ANDRŠOVÁ, A. 2012. Psychohygiena a komunikace pro záchranáře. Praha: Grada publishing, a.s. BEDRNOVÁ, E. 1999. Duševní hygiena a sebeřízení pro vysokoškoláky a mladé manažery. Praha: Fortuna. CARVER, CH., S., CONNOR-SMITH, J. 2010. „Personality and Coping“. Annual Reviews Psychology. 61: 679 – 704. Člověk v tísni – humanitární a rozvojová pomoc. Dostupné z: http://www.clovekvtisni.cz/cs/humanitarni-a-rozvojova-pomoc/humanitarni-pomoc-aobnova[posl. akt. neuvedeno] [cit. 1. 3. 2014]. Člověk v tísni – Práce na misích. Dostupné z http://www.clovekvtisni.cz/cs/clanky/prace-na-misich [posl. akt. neuvedeno] [cit. 14. 3. 2014]. DAVID, V., BUREŠ, P., FAIX, M., SLADKÝ, P., SVAČEK, O. 2011. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. Praha: Leges. DONGFENG, L. 2012. „Culture Shock and Its Implications for Cross – Cultural Training and Culture Teaching“. Cross – Cultural Communication. 8 (4): 70 – 74. FURNHAM, A. 2010. „Culture Shock: Literature Review Personal Satement and Relevance for the South Pacific“. Journal of Pacifik Rim Psychology. 4 (2): 87 – 94. FRÜBAUEROVÁ, A. 2013. Vyrovnávací strategie se stresem u humanitárních pracovníků na zahraničních misích. (bakalářská práce). Univerzita Palackého.
36
GARGULÍKOVÁ, R. 2012. Zvládání a psychohygiena pracovníků a expatů na misi Arcidiecézní charity Praha v Ugandě (realizace výzkumného projektu). (Bakalářská práce). Univerzita Palackého. Hasičský záchranný sbor – výroční zpráva. Dostupné z:http://www.hzscr.cz/clanek/rocni-zprava-no-cinnosti-hasicskeho-zachranneho-sborucr-v-roce-2012.aspx[posl. akt. neuvedeno] [cit. 1. 3. 2014]. HLAVÁČKOVÁ, K. 2012. Význam přípravy na zahraniční mise pro prevenci zátěžových faktorů u humanitárních pracovníků. (Bakalářská práce). Univerzita Palackého. HOFSTEDE, G. 1984. Culture´s consequences: International Differences in Work – Related Values. Beverly Hills: Sage Publications. Charita ČR – Humanitární a rozvojová spolupráce – O nás – Volná pracovní místa. Dostupné z http://svet.charita.cz/o-nas/volna-mista/[posl. akt. neuvedeno] [cit. 14. 3. 2014]. IVANOVOVÁ, J., BŘICHŇÁČOVÁ, J. (2012). Fenomén kulturního šoku, fáze adaptace
na
cizí
kulturní
prostředí.
[online]
Dostupné
27.
3.
2014
z http://www.inkluzivniskola.cz/sites/default/files/uploaded/064Ivanovova.pdf. JOBÁNKOVÁ, M., A KOL. 2002. Kapitoly z psychologie pro zdravotnické pracovníky. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. KOLÍNSKÝ 2001: Dobrovolník humanitární pomoci [on-line]. Dostupné 14. 3. 2014 z http://www.unesco-kromeriz.cz/sbornik2001/kolinsky.htm. KOPŘIVA, K. 2000: Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, s.r.o. KRUMOV, K., HRISTOVA, P., LARSEN, K. 2012. Coping with Professional Stress in Humanitarian Action. [online] Dostupné 29. 3. 2014 z http://www.euprha.org/copingwith-professional-stress-in-humanitarian-action/. KŘIVOHLAVÝ, J. 2003. Psychologie zdraví. Praha: Portál, s.r.o. 37
LAUSTER, P. 1994. Nenechte si nic líbit. Praha: Kniţní klub, spol. s.r.o. Lékaři bez hranic – Chci vyjet na misi – Hledáme. Dostupné z http://www.lekari-bezhranic.cz/cz/spoluprace/na_misi/hledame/jine_profese.php [posl. akt. neuvedeno] [cit. 14. 3. 2014]. MATOUŠEK, O. 2003a. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, s.r.o. MATOUŠEK, O. 2003b. Slovník sociální práce. Praha: Portál, s.r.o. MÍČEK, L. 1984. Duševní psychohygiena. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Ministerstvo obrany – Armáda - Zahraniční mise [hlavní webová stránka organizace]. Dostupné z: www.mise.army.cz[posl. akt. neuvedeno] [cit. 1. 3. 2014]. Ministerstvo vnitra České republiky - Informační servis Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/videozpravodajstvi-prislusnici-police-cr-pusobi-vzahranicnich-mirovych-misich.aspx[posl. akt. neuvedeno] [cit. 1. 3. 2014]. MORGENSTERNOVÁ, M., ŠULOVÁ, L. 2007. Interkulturní psychologie. Praha: Karolinum. NAKONEČNÝ, M. 1997: Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia. NĚMEC, J. 2009. Výběr a příprava osob vyjíždějících na zahraniční humanitární a rozvojové mise. (Magisterská práce). Univerzita Palackého. OBERG, K. 1960. „Cultural Shock: Adjustment to New Cultural Enviroments“. Practical Antropology. 7: 117 – 182. Papeţská misijní díla – význam a poslání. Dostupné z: http://www.missio.cz/pmd/vyznam-poslani/predstaveni-pmd/[posl. akt. neuvedeno] [cit. 1. 3. 2014].
38
PASTUSZAK, J. 2013. Člověk, kultura, náboženství – principy a východiska interkulturního a mezináboženského dialogu. Ostrava: Moravapress, s.r.o. PAULÍK, K. 2010. Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada Publishing, a.s. PORTERFIELDOVÁ, K., M. 1998. Jak se vyrovnat s následky traumatu. Praha: NLN, s.r.o. PRAŠKO, J., PRAŠKOVÁ, H. 2001. Proti stresu krok za krokem aneb Jak získat klid a odolnost vůči nepohodě. Praha: Grada Publishing, a.s. PRINCOVÁ, K. (2008). Zahraniční studentské praxe ve zranitelných zemích: příleţitosti a úskalí. In Palaščáková, D. (Eds.), Spravedlnost a služba III.: Sborník odborných příspěvků a studijních textů CARITAS-VOŠ sociální Olomouc (s. 65-72). Olomouc: Caritas-Voš sociální. PRŮCHA, J. 2010. Interkulturní psychologie. Praha: Portál, s.r.o. RAJASEKAR, J., RENAND, F. 2013. „Culture shock in a Global World: Factors Affecting Culture Shock Experienced by Expatriates in Oman and Omani Expatriates Abroad“. International Journal of Busuness and Management. 8 (13): 144 – 161. SEELYE, H., N. 1993. Teaching Culture. Strategies for intercultural Communication. National Textbook Compaky, Lincolnwwd, 1993. SCHMIDBAUER, W. 2000. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál, s.r.o. SMITH, D., C. 2008. „Pulling the Plug on Culture Shock: A seven steps Plan for Managing Travel Anxiety“. The Journal of Global Bussiness Issues. 2 (1): 41 – 46. VAVRICOVÁ, M. 2013. „Súčasné trendy vo výskume zvládania stresu“. Československá psychologie 50 (2): 134 – 143. VEČEŘOVÁ-PROCHÁZKOVÁ, A., HONZÁK, R. 2009. Stres, eustres a distres. Via Practica. 6 (12): 491 – 485. 39
VIZINOVÁ, D., PREISS, M. 1999. Psychické trauma a jeho terapie (PTSD). Praha: Portál, s.r.o. World Health Organization – Health topic – Nutrition. Dostupné 4. 4. 2014 z http://www.who.int/topics/nutrition/en/
40
Seznam přídavných položek zařazených v hlavním textu Obrázek č. 1: Fáze stresu Obrázek č. 2: Duální model zvládání stresu Obrázek č. 3: Průběh adaptace pracovníka v odlišném kulturním prostředí
41
Shrnutí Anotace: Tato absolventská práce se zabývá moţnými zdroji stresu pracovníků na zahraničních misích a moţnosti psychohygieny. Práce je rozdělena do tří tematických celků (pracovník na zahraniční misi, zdroje stresu vycházející z kulturních rozdílů a psychohygiena), které definují základní pojmy pomocí kompilace děl stěţejných autorů. Pomocí aplikace Hofstedeho dimenzí kultury byly identifikovány moţné zdroje stresu pracovníků na zahraniční misi. Moţnosti psychohygieny jsou popsány na základě doporučení vycházející z teoretických poznatků. Přínosem této práce je nový a konkrétní pohled na stresovou zátěţ pracovníků na zahraniční misi a doporučení pro jejich zvládání. Abstrakt: This graduation thesis is focused on possible sources of stress of workers in foreign missions and the possibility of mental hygiene. The thesis is divided into three parts (worker at a foreign mission, sources of stress arising from cultural differences and mental hygiene), which define basic terms by using compilation of key works. Possible sources of stress of workers in foreign missions were identified by using Hofstede´s dimensions of culture. Based on theoretical knowledge of mental health I recommend some tips to use mental hygiene. The contribution of this work is a new and specific view of the stress in foreign missions and recommendations for their management.
42
