CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Sociální podnikání v Anglii

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Sociální podnikání v Anglii

Andrea Kelnerová Vedoucí práce: Ing. Ester Danihelková

Olomouc 2016

„Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně na základě použitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“

Obsah Úvod .......................................................................................................................... 1 Kořeny sociálního podnikání ..................................................................................... 2 Charakteristické aspekty ............................................................................................ 3 Teoretické koncepce .................................................................................................. 5 Bariéry rozvoje .......................................................................................................... 7 Možnosti rozvoje ..................................................................................................... 11 Životní cyklus podniku ............................................................................................ 13 Vládní podpora ........................................................................................................ 16 Vnitřní podpora ........................................................................................................ 19 Příklady dobré praxe ................................................................................................ 21 Statistické informace ............................................................................................... 22 Závěr ........................................................................................................................ 25 Použité zdroje: ......................................................................................................... 27 Anotace .................................................................................................................... 30 Abstract .................................................................................................................... 31

Úvod Tato práce má za cíl popsat anglický model sociálního podnikání, jeho současný stav a převládající teoretické koncepce. Zvolenou metodou zpracování je kompilace na základě rešerše a vyhodnocení dostupné literatury. Jelikož dostupné zdroje prakticky nerozlišují mezi sociálním podnikáním v Anglii a ve Spojeném království, držela jsem se v práci této terminologie a je-li řeč o Spojeném království, má se na mysli zejména Anglie (zdroje soustředící se na specifika sociálního podnikání ve Skotsku, Walesu či Severním Irsku nebyly použity). Nejdříve je v práci ve stručnosti představeno historické podhoubí, ze kterého se sociální podnikání rodilo, přičemž předkládané myšlenky stojící za jeho vznikem vysvětlují ideovou spřízněnost se sociální prací. Následuje kapitola pojednávající o charakteristických prvcích a definičních znacích sociálního podnikání ve Spojeném království. Na tuto část navazuje oddíl věnovaný teoretickým koncepcím, modelům a pojetím; zabývá se vysvětlením odlišných motivů dobrovolnictví převládajícího v organizacích třetího sektoru a v sociálních podnicích Spojeného království a představuje vlivný směr sociálního podnikání, tzv. integrační sociální podniky. V další kapitole upozorňuji na úskalí, s nimiž se anglické sociální podniky i v rámci svého rozvinutého třetího sektoru potýkají, a představuji jejich možné i již ozkoušené způsoby řešení, které mohou být přínosné a využitelné i v našich českých podmínkách Po tomto oddíle následuje popis jednoho z možných způsobů podpoření rozvoje konkrétního sociálního podniku skrze uvědomění si své jedinečné hodnoty a jejího marketingového využití při komunikaci se zákazníky, typicky se spotřebiteli. Práce se následně věnuje vysvětlením mechanismu vzniku některých negativních jevů, které neodmyslitelně patří ke zrání každé organizace a postupně se přesouvá k možnostem a vlivu vládní i vnitřní podpory sociálního podnikání. Pro lepší představu a inspiraci dále uvádím příklady dobré praxe a práci ukončuji aktuálními statistickými informacemi ohledně vývoje a trendů sociálního podnikání v Anglii.

1

Kořeny sociálního podnikání Koncept sociálního podnikání má své kořeny v průmyslové revoluci 19. století, která s rychlou industrializací přinesla tvrdé ekonomické podmínky zejména dělníkům. Pro ně postupně začaly vznikat instituce a programy pro zlepšení jejich postavení, čímž byly položeny základy sociální ekonomiky. Sociální podniky se začaly vyvíjet v reakci na dlouhodobou neudržitelnost dosavadní výlučně státní či filantropické podpory. Zejména v politicko-ekonomickém dynamickém období začátku 20. století vzrostl z výrobního odvětví tlak na stát poskytovat efektivní zásahy v oblasti sociálního zabezpečení. Určitá neschopnost státu adekvátně reagovat na tyto požadavky vyústila v rozvoj podnikavých organizací ochotných a schopných uspokojit danou poptávku. Právě filantropické myšlení stálo za vznikem a rozmachem sociální ekonomiky, ze které se vyvinuly i sociální podniky. Od myšlenky přestat se snažit o maximalizaci zisku za každou cenu k ideji rozvíjející se komunity, kde ze zisku profitují zejména ti nejpotřebnější, bylo k sociálnímu podnikání už jen kousek (Mswaka 2015). Na rozšířenost sociální ekonomiky ve Velké Británii usuzujeme i z toho, že odhadem každý pátý ekonomický subjekt sleduje primárně společenské cíle (Kennel 2013). Spolu s rozmachem sociální ekonomiky a stále výraznějším pronikáním sociálního podnikání do běžného života společnosti spatřila svou příležitost i sociální práce. Ve chvíli, kdy čelila významné nezaměstnanosti osob znevýhodněných na trhu práce, kdy bojovala proti prohlubující se sociální exkluzi v rámci neregulovaného ekonomického liberalismu, nemohla si nevšimnout nových slibných přístupů, které přinášelo sociální podnikání, které se snažilo přinést změny na makro úrovni, v rámci místních komunit, ale i zlepšením životních podmínek konkrétních osob. Berzin zdůrazňuje společně sdílené atributy sociální práce a sociálního podnikání, a tím jejich blízkost a provázanost. V prvé řadě jde o závazek a poslání odpovídat na sociální problémy skrze identifikaci kontextuálních bariér a formulaci vizí udržitelné změny. Po srovnání s Lightovou charakteristikou typických vlastností sociálního podnikatele, které zahrnují sociální, nikoli primárně a výlučně ziskovou motivaci, vytrvalost a optimismus, zjišťujeme téměř totožné vlastnosti sociálních pracovníků (Berzin 2012:186).

2

Charakteristické aspekty Přestože se různé sociální podniky od sebe velmi liší, všechny splňují zpravidla tyto znaky: za prvé jsou podnikatelsky orientované, což znamená, že vyhledávají dlouhodobě udržitelné podnikatelské aktivity, z jejichž příjmů investují inovace podniku a jimiž sledují naplňování svého sociálního cíle. Za druhé jsou jejich sociální cíle jasně definovány a řídí se při své činnosti etickými, popř. i environmentálními závazky. Navíc je častým rysem zodpovědnost svým členům a širší komunitě za jejich společenský, environmentální i ekonomický dopad. Třetím charakteristickým znakem sociálních podniků je jejich autonomní povaha a zahrnutí všech zainteresovaných stran do rozhodovacího procesu. Můžeme tak říci, že sociální podniky v zásadě sledují linii trojího prospěchu – ekonomického, sociálního a

environmentálního, přičemž v každé oblasti naplňují

specifické cíle (Mswaka 2015). Alternativně se můžeme setkat s vymezením trojího prospěchu

charakterizovaného

cíli

ekonomickými,

sociálními

a

společenským

vlastnictvím, což odráží zejména charakter družstev, nicméně toto pojetí nepřevládá (Allan 2005). Jako výsledek pětiletého mezinárodního výzkumného projektu Evropské komise sestavila síť EMES v roce 2000 svou definici ideálního sociálního podniku, která je složena ze dvou částí – ekonomické a sociální. Ekonomickou dimenzi sociální podnik naplňuje čtyřmi kritérii, mezi které patří kontinuální ekonomická aktivita produkce a prodeje zboží či služeb, vysoký stupeň autonomie, významná úroveň ekonomického risku a minimální množství placené práce, což je výsledkem tradičně rozvinutého dobrovolnického sektoru neziskových organizací. Sociální rovinu podle skupiny EMES naplňuje sociální podnik výslovným cílem prospívat komunitě (resp. specifické skupině lidí), svým vznikem jako občanské iniciativy, rozhodovacími pravomocemi nezávislými na kapitálovém vlastnictví, participativní povahou, která zahrnuje začlenění do rozhodovacího procesu všechny strany dotčené danou aktivitou (uživatelé, zákazníci…) a také omezeným přerozdělováním zisku (Defourny 2001: 16-18). Co se týče komunitního prospěchu, nelze uvažovat o

komunitě pouze

v geografickém měřítku, komunitou se myslí i zájmové společenství či dokonce celá společnost jako celek, zejména v případě některých environmentálních projektů (Allan 2005). 3

Sociální podniky jsou charakteristické svým balancováním mezi čistou filantropií a komercí. Poznáme je podle finančních specifik z pohledu jednotlivých klíčových aktérů, mezi které patří uživatelé, nositelé kapitálu, pracovníci a dodavatelé. Uživatelům jsou služby poskytovány buď za dotovanou, sníženou částku, nebo podnik poskytuje služby jak skupině uživatelů zcela zdarma, tak další skupině za tržní poplatek. Kapitál pro podnikání bývá nižší než tržní, popřípadě je směsí darů a příjmů z podnikatelské činnosti. Pracovníci často pracují za mzdy nižší než na běžném pracovním trhu, eventuálně podnik využívá napůl práce placených zaměstnanců a napůl práce dobrovolníků, a dodavatelé zpravidla poskytují své zboží se slevou nebo část zboží prodají za tržní hodnotu a část bezúplatně darují. Pro anglické sociální podniky bývá typické poskytování veřejných služeb, zejména od dob, kdy se vláda rozhodla snížit své výdaje v této oblasti (Seanor, Bull, Baines, Ridley-Duff 2013). Téměř 40 % nových sociálních podniků vzniká v zanedbaných a zaostalých komunitách, kde je nejčastějším cílem právě podpora zaměstnanosti (Social Enterprise UK 2011). Sociální podniky mají často inkluzivní charakter, protože zaměstnávají větší množství žen a menšin než běžné firmy, a zároveň zapojují co nejvíce svých zaměstnanců do rozhodovacích procesů (Kennel 2013).

4

Teoretické koncepce Přístupů k sociálnímu podnikání je několik; můžeme je dělit například podle jejich financování. První koncepcí je tzv. škola „vydělaného příjmu“, kdy si nezisková organizace vydělává obchodem na splnění svých sociálních cílů; jedná se často o výsledek konfrontace třetího sektoru se snižujícím se množstvím peněz z veřejných zdrojů. Tento přístup je zvláště charakteristický pro Spojené království, kde jsou sociální podniky nahlíženy v prvé řadě jako podniky, které se musí umět prosadit a uspět na trhu a ustát poměrně vysoké ekonomické riziko. Z jiného úhlu pohledu vychází škola „sociálních inovací“, která klade důraz na inovace, se kterými přichází sociální podnikatelé, a které odpovídají na aktuální společenské výzvy a problémy. Výsledky jsou důležitější než příjmy a typickým je široké spektrum zdrojů od darů až po obchodní aktivity, které umožňují uskutečňování sociálního poslání. Charakteristickou organizací propagující tento přístup je Ashoka (Nyssens, Defourny 2010: 238). Dobrovolníci ochotní pracovat v sociálních podnicích či neziskových organizacích jsou jedním z výrazných rysů odlišujících sociální ekonomiku od soukromého či veřejného sektoru. V Anglii převažují dva typy dobrovolníků; v prvním případě se jedná o člověka ekonomicky neaktivního, který se rád angažuje pro dobrou věc. Věří, že dokáže pomoci místní komunitě a zlepšit její společenské a environmentální podmínky, a organizaci prospívá svým elánem, schopnostmi a zkušenostmi. V druhém případě se jedná o dobrovolníky, kteří si činností chtějí prohloubit své zkušenosti a znalosti a posílit tak svou pozici na trhu práce. Pracovní zkušenosti z třetího sektoru totiž bývají častým předpokladem k získání placené práce v oboru nebo i ke studiu. Třetí minoritní skupinu dobrovolníků tvoří osoby ze sociálně znevýhodněného prostředí, pro něž je dobrovolnická činnost prostředkem zvýšení svých schopností a kompetencí uplatnitelných na pracovním trhu. Nebývá pravidlem, že by tato skupina volila dobrovolnickou práci v organizace spontánně ze své vůle, častěji je doporučena úřadem práce nebo nápravným zařízením, proto přínos jejich zapojení se jak pro organizace tak pro ně samotné bývá mnohdy diskutabilní, zvláště pokud jsou jejich sociální dávky vázány na výkon dobrovolnické aktivity. Jelikož tato forma dobrovolnictví spadá pod koncept adoptovaný mnoha sociálními podniky – navracet sociálně znevýhodněné zpět do formální ekonomiky – 5

zůstává otázkou, nakolik pevně se mají držet tohoto cíle a naopak v jakých případech je vhodné si přiznat, že tudy cesta nevede (Amin 2009). Dalším typem sociálního podniku jsou pracovní integrační podniky, tzv. WISEs. Většinu jejich zdrojů tvoří prodej zboží a služeb (53 %, z nichž třetina jsou prodeje sociálně motivované). Redistribuce zdrojů, kam počítáme přímé i nepřímé dotace, se podílí 38,5 % a většinou jsou spojeny s opatřeními na podporu pracovního trhu znevýhodněných osob, např. příspěvkem na zaměstnávání znevýhodněných osob nebo poskytnutím stáže. Dobrovolníci reprezentují 8 ,5 % zdrojů a odrážejí významnou provázanost dobrovolnické práce s třetím sektorem realizujícím sociální podnikání (Nyssens, Defourny 2010: 241).

6

Bariéry rozvoje Loosemore (2016) rozebírá rozšíření konceptu sociálního podnikání v oblasti stavebnictví ve Spojeném království a na základě provedeného výzkumu zjišťuje primární faktory posilující roli sociálního podnikání v odvětví. Obecně se jedná o kulturní změny ve stavebnictví, kdy pozornost věnovanou sociálním otázkám vyžaduje stále více zadavatelů zakázek a kdy vzrůstá význam společenské odpovědnosti firem. Dále růstu napomáhá nová sociální legislativa a právní regulace jako je např. Social Value Act nebo EU Procurement Directives. Svou roli hraje i rostoucí požadavky na velké firmy dokládat a měřit společenskou a environmentální hodnotu svých aktivit a jejich dopad. Dalším faktorem růstu sociálního podnikání tohoto odvětví je jeho potenciálně velký vliv na společnost objemem své produkce, kterou v ekonomice zajišťuje. Jak vyplývá z dříve zmíněných kulturních změn, stavebnictví čelí novým společenským očekáváním a požadavkům;

to

vyplývá

z rostoucího

povědomí

společnosti

o

sociálních

a environmentálních otázkách a možnostech jejich řešení. Jedním z motivačních aspektů vstříc sociálnímu podnikání jsou i politické trendy, které fandí zajišťování veřejně prospěšných služeb soukromým sektorem, snižování veřejných nákladů vynaložených na řešení sociální problematiky, ať už státními institucemi nebo neziskovými organizacemi, a zároveň rostoucí politická i finanční podpora sociálního podnikání. A v neposlední řadě sociální podnikání posiluje zohledňování sociálních aspektů při zadávání veřejných zakázek. Nejčastější bariéru pro rozvoj sociální podnikatelé identifikovali v negativním vnímání sociálních podniků (tamtéž), kdy se potýkají s nedostatkem důvěry a tím, že nejsou bráni v rámci konkurence vážně. V tomto případě je tedy sociální podnikání nahlíženo jako handicap, kterému musí čelit. Musí se vyrovnávat s předsudky, že jsou charitativními organizacemi, jejichž výrobky a služby jsou v porovnání s konkurencí méně kvalitní (př. ocenění podnikatel UK balící firmy, co se ani sociálně neprezentuje), a že nedokážou zajistit větší zakázku, což jim brání v posílení své pozice na trhu. Další obtíže představuje zkreslené vnímání společenské odpovědnosti firem částí sektoru, která je k němu tlačena vnější poptávkou. Pokud se s jejími cíli vnitřně neidentifikuje, realizuje pouze pár dílčích opatření, které mají primárně nasytit poptávku svých klientů po společensky odpovědném podnikáni firmy, nikoli skutečně společnosti prospět a přispět k řešení sociálních problémů. Toto jednání označujeme jako tokenismus, kterým je 7

typicky zaměstnání pár lidí z minoritní společenské skupiny, jen proto, aby se firma vyhnula kritice a mohla se prezentovat jako společensky odpovědná (Merriam Webster, Oxford English Dictionary). Dalším faktorem ztěžujícím rozvoj sociálního podnikání je rezistence ke změně, kdy převládají existující společenské vazby tradičních dodavatelů a odběratelů, které je těžké nabourat. Jinou bariéru představuje složitost a byrokratičnost procesu zadávání veřejných zakázek, čemuž některé sociální podniky nedokážou čelit. Specifickými obtížemi, kterým musí čelit stavitelství, jsou fragmentovaná povaha jeho podnikání, kdy z krátkodobých projektů lze jen špatně kontinuálně zajišťovat stejné zaměstnanecké příležitost, a povaha stavebnického průmyslu, kdy je silně zakořeněná představa o pracovníkovi jako zdravém muži (Loosemore 2016). S ohledem na vlastní deficity sociálních podniků můžeme jako nejčastější označit jejich nedostatečnou velikost a množství aktivit, kterým nejsou schopni konkurovat větším firmám v oboru. Spoléhání se pouze na jeden primární zdroj příjmů je také častou slabinou. Mnoho podniků schází jasná efektivní strategie. Pod to se řadí nedostatek plánování a průzkumu trhu či podcenění podnikatelského plánu, nedostatek soustředění (snaha zvládnout naprosto vše, odmítání outsourcingu), nekonkurenceschopnost v běžném podnikatelském prostředí, přijímání zakázek, které nejsou schopny splnit, nebo neřešené konflikty mezi obchodními a sociálními cíly a slabé vedení. Častých chyb se sociální podniky dopouští i při prezentaci svých společenských cílů a hodnot navenek – neumí změřit sociální dopad svého podnikání a vhodně jej prezentovat veřejnosti a klientům. Přitom komunikace je v tomto ohledu klíčová, jelikož mnoho potenciálních zákazníků potřebuje informovat, v čem konkrétně je přidaná hodnota dotyčného sociálního podniku, a tedy proč by mu měli dát přednost před konkurencí. Sociální podniky jsou navíc mezi prvními, na koho negativně dopadá ekonomická recese, zejména s příchodem kvalifikované a levné zámořské pracovní síly (Loosemore 2016). Doherty, Haugh a Lyon vnímají sociální podniky jako hybridní organizace spojující sektory veřejný, soukromý a neziskový. Jak vyplývá ze srovnání postojů sociálních podnikatelů a představitelů veřejné správy v Anglii během řízené diskuze ohledně státních zakázek, oba tábory se shodnou, že větší zapojení sociálních podniků do veřejných zakázek je nejen možné, ale především žádoucí. Veřejný sektor uznává svou schopnost jednat jako aktér změny vstříc vyššímu 8

zastoupení sociálních podniků, které vyhrávají veřejné zakázky, ale zatímco sociální podnikatelé věří, že je třeba větší změny veřejného sektoru pro to, aby více sociálních podniků dosáhlo na veřejné zakázky, veřejný sektor naopak vidí slabinu u sociálních podniků, které neumí dostatečně představit svou přidanou hodnotu veřejnému sektoru. Právě na časté nepochopení hodnoty sociálního podniku si jeho představitelé stěžují nejčastěji, naopak veřejný sektor upozorňuje, že se setkává s neporozuměním ohledně procesu přidělování státní zakázky ze strany sociálních podnikatelů. Pozitivními kroky veřejného sektoru vstříc sociálním podnikatelům jsou např. zohlednění sociálního a komunitního prospěchu přímo v podmínkách zakázky, vytvoření on-line průvodců ohledně veřejných zakázek, organizování seminářů představitelů veřejného sektoru sociálním podnikatelům ohledně procesu veřejných zakázek a trénování zaměstnanců zadávající veřejné zakázky k zohledňování udržitelnosti, sociálních a environmentálních přínosů a ke zjednodušení formálních dokument (Muñoz 2009: 71 – 73). Další z bariér bránících sociálním podnikům přístup k veřejným zakázkám bývá těsný rozpočet úřadu a pokyn vybrat podnik nabízející nejnižší cenu. Tuto překážku lze ovšem zdolat představením své přidané hodnoty za využití standardizovaných metod jejího určení, což rozhodujícím pracovníkům umožní kvalifikovaně posoudit, zda se jedná o nejlepší společenskou hodnotu dosažitelnou z veřejných peněz – i po započítání zvýšené ceny oproti konkurenčním podnikům (Muñoz 2009: 76). Začínající sociální podniky se potýkají nejčastěji s nedostatkem financí nebo neschopností je získat (až 45 %), což bývá důsledkem ztížené pozice při zřizování komerčních úvěrů, jelikož vzhledem např. ke svým sociálním cílům pevně včleněným do samotného jádra organizace představují pro finanční sektor riskantní subjekty, kterým se tradiční bankovní společnosti zdráhají poskytnout potřebný úvěr. Na to již zareagovaly některé sociální podniky, které začaly poskytovat bankovní služby jiným sociálním podnikům za zvýhodněných podmínek (např. The co-operative bank nabízející vedení účtu a bankovní operace komunitně prospěšným společnostem (CIC) zdarma nebo Triodos, další anglická banka zaměřující se speciálně na sociální podniky a neziskové organizace). Přibližně 1 /5 nově vzniklých sociálních podniků se potýká i s nedostatečným peněžním tokem a s nedostatkem potřebných schopností nebo zkušeností. Smutným faktem zůstává, že i přes cílenou podporu jmenovaných bank zmíněná nedostupnost potřebných finančních zdrojů přetrvává i po překonání prvotních fází sociální podniku a týká prakticky stejně velkého počtu podniků jako na začátku. Také zůstává druhým nejčastějším problémem 9

peněžní tok, ovšem poté se jako bariéra růstu a rozvoje začíná objevovat zvýšená soutěživost na trhu. Zaměříme-li se na neziskový sektor obecně, bývá problémem zajistit dlouhodobý dostatek kvalifikovaných vedoucích pracovníků a

vyrovnat se s absencí jednoho

dominantního zainteresovaného subjektu s rozhodovacími pravomocemi (v soukromém sektoru typicky akcionáři). Nelze pominout ani tendence demokratických společenství založených na členství a rovnosti hlasů, ve kterých přirozeně postupně klesá množství členů nebo se zvyšuje jejich nečinnost, být řízeny oligarchicky pouze elitními vedoucími pracovníky a /nebo pracovníky na plný úvazek. S poklesem aktivity členů se oslabuje legitimita a zodpovědnost voleného vedení za aktivity organizace, a zároveň dochází k nedostatku zkušených členů, kteří dokážou kompetentně posoudit, kdo ve vedení společnosti nejvíce prospěje. Sociální podnikatelé konkrétně zmiňují jako jedno z rizik kromě potřeby neustále vyrovnávat napětí sociálních a ekonomických cílů i obtížné sladění zájmů všech zúčastněných stran, kteří mají někdy tendence jednat ve prospěch skupiny, ze které pochází, na úkor samotné organizace, což s sebou může přinášet i zvýšené finanční náklady (Spear, Cornforth, Aiken 2009). Kennel upozorňuje, že úsporná vládní politika snižování veřejných výdajů a podpory primárního sektoru v reakci na nezaměstnanost způsobenou ekonomickou krizí má nejen špatný dopad na sociální podnikání, ale na celou sociální ekonomiku. Ignoruje přitom masový nárůst významu sektoru služeb, a to zejména odvětví znalostní ekonomiky, kterými jsou zdravotnictví, vzdělávání a finančnictví, v nichž podle Levyho, Sissonse a Holloway vzrostla zaměstnanost od roku 1971 od roku 2010 o plných 97 % (Kennel 2013).

10

Možnosti rozvoje Jak již bylo zmíněno, jednou z charakteristik sociálního podniku je jeho zaměření na všechny zúčastněné subjekty a jejich zapojení do rozvoje společnosti. Protože pro mnoho sociálních podniků právě spotřebitel hraje v tomto směru jednu z klíčových rolí, rozvíjí se koncepce na zviditelnění těchto podniků v očích spotřebitelů. Spotřebitelé jsou na jednu stranu zahlcení množstvím informací a částečně skeptičtí důsledkem zklamání z tzv. společensky prospěšného podnikání některých subjektů jen na oko formou marketingu a lepší sebe-prezentace, ale na druhou stranu úspěch fair-trade a organického, ekologického hnutí dokazuje, že sociální a environmentální cíle hrají roli při jejich výběru dodavatele zboží. Ukazuje se, že při rozhodování spotřebitelé v této oblasti preferují ustálenou značku a důvěryhodné informační zdroje, které slouží jejich individuálním potřebám v souladu s jejich hodnotami a životním stylem (Allan 2005). První přístup snažící se o posílení pozice sociálních podnikatelů v očích spotřebitelů sociální podnikání vidí jako etické, ne nepodobné společenské odpovědnosti firem. Ta se ovšem omezuje na společensko-environmentální prospěch pouze jako na vedlejší produkt své hlavní ekonomické činnosti, kdežto sociální podnik je pro naplňování sociálních cílů primárně zřízen a obchodování je mu prostředkem k jejich uskutečnění. Tento směr má obrovský potenciál, jelikož 44 % britských spotřebitelů udává, že je pro ně velmi důležité, aby společnost, jejíž produkt kupují, vykazovala vysoký stupeň společenské

zodpovědnosti

(Allan

2005).

Tato

myšlenka

propaguje

napomoci

spotřebitelům rozhodnout se pro společensky či environmentálně odpovědnou firmu bez ohledu na její podnikovou strukturu, např. vytvořením etických nákupních průvodců, ve kterých budou sociální podniky po boku firem společensky odpovědných (tamtéž). Druhý přístup, prospěchový (tamtéž), zdůrazňuje sociální rozměr sociálních podniků a soustředí se na specifické společenské cíle a jejich dopad, který dokáže oslovit konkrétní spotřebitele k podpoře tohoto konkrétního cíle. Existují totiž spotřebitelé, které nezaujme specifická struktura sociálních podniků ani obecně etický přístup k podnikání, ale konkrétní, např. ekologické cíle. I v tomto pojetí sociálním podnikům konkurují ty běžné, které využívají sociálního marketingu k posílení své pozice na trhu. Navázáním partnerské spolupráce se zavedenou neziskovou organizací a soustředěním se na konkrétní společenský problém získávají kladné body u veřejnosti, ovšem opět se jedná o vedlejší 11

aktivitu. Naopak sociální podnik má řešení konkrétní sociální oblasti stanoveno přímo ve svém jádru a tvoří účel jeho existence. V rámci své propagace může využít sociálních nálepek (např. fair-trade nebo organické potraviny). Tato označení pokrývají nejen environmentální oblast a práva zvířat, ale zahrnují i označení „domácí“ či prospěšný konkrétní komunitě. Např. Business in the Community je označení, které dává spotřebiteli rychle a srozumitelně najevo, že daný podnikatel přímo a aktivně podporuje rozvoj konkrétní komunity. Výhodou tohoto pojetí je možnost působit na spotřebitele přímo při nakupování a během rozhodovacího procesu a na rozdíl od etického pojetí nevyžaduje žádnou předchozí přípravu. Třetí přístup vidí výhodu sociálních podniků v jejich specifické struktuře, kterou se liší od běžných soukromých společností. Toto pojetí zdůrazňující vlastnické struktury říká, že v určitých oblastech poskytovaných služeb se jedná o důležitý faktor, který spotřebitelé při své volbě zvažují. Např. v oblasti zdravotnictví sílí hlasy odmítající tradiční soukromou ziskovou strukturu podniku a preferují spíše organizace členského typu. Nabývají na významu i ve venkovských oblastech, kde se místní komunita sdružuje, aby mohla provozovat např. obchod či poštu, které pouze na zisk zaměřený podnikatelský subjekt odmítá vést. Na způsob vlastnictví zaměřený přístup slouží i jako motivační prvek uvnitř organizace, kdy posiluje vnitřní soudružnost zaměstnanců/členů, kteří oceňují začlenění zájmových skupin a demokratický charakter organizace. V rámci propagace tohoto typu řízení je vhodné se zařadit do rejstříků sociálních podniků či svou specifickou strukturu propagovat na obchodních veletrzích (Allan 2005).

12

Životní cyklus podniku Pro pochopení procesů a přirozených změn v sociálním podniku můžeme aplikovat Adizeho model životních cyklů organizace, který byl vytvořen pro malé a střední podniky. Vychází z toho, že v jakýkoli okamžik se organizace nachází v jedné z deseti fází (metaforicky podobné lidskému životu), z nichž každá přináší jiné výzvy, se kterými se musí především zakladatelé vypořádat. Znalost jejich posloupnosti je tak užitečná i ze strategického hlediska pro plánování v rámci organizace. Zjednodušeně lze říci, že každá taková organizace se nachází buď v procesu růstu, nebo v procesu stárnutí (Bull, Crompton, Yayawarna 2008). Začátkem jsou námluvy, kdy organizace existuje pouze jako myšlenka. Aby se uskutečnila, zakladatel se do ní musí téměř zamilovat. Ve chvíli založení organizace prožívá své dětství, je zranitelná a vyžaduje neustálou péči a pozornost. Nedostatek odhodlání či počátečního kapitálu může vést k „úmrtnosti“ podniku. Posléze projde podnik činorodou fází, kdy se potvrdilo, že myšlenka funguje, čímž vzrostlo sebevědomí zakladatelů. Organizace čile prozkoumává každou příležitost a roste, zatímco energie zakladatele může pomalu klesat, což může ohrozit podnik samotný. Po překonání této zakladatelské či rodinné krize prochází podnik obdobím adolescence, která je charakteristická mnoha závazky, různými výbory a určitým stupněm vnitřních bojů. Zároveň je to doba, kdy je třeba převést povinnosti na jiného a zajistit profesionální vedení. Tento proces bývá bolestivý a

v případě, že zakladatelé již nenachází

v organizaci naplňující prostředí, může to vést k jejímu předčasnému zestárnutí. Pokud i této krizi se organizace vyhne, přichází její vrchol, kdy dosahuje optimální rovnováhy mezi kontrolou a flexibilitou. Stále však může růst a rozvíjet se do doby, dokud dokáže přitahovat a vycvičit dostatek kvalifikovaných lidí. Když se dostane podnik do stabilní fáze, je to první nepatrný náznak jejího stárnutí. Společnost je stále silná, ale pomalu přichází o svou pružnost a ztrácí kreativní a inovační potenciál. Množství setkání, porad, výborů a komisí opět roste. V okamžiku, kdy se organizace začne soustředit na to, jak co formálně správně dělat, kdy organizační protokoly a tradice dominují, dozrála do aristokratické fáze. Pokusy změnit daný stav bývají odmítány, výčitky nespokojených jednotlivců zůstávají nevyslyšeny a konflikty se zametají pod koberec. Poté následuje čas rané byrokracie, kterou můžeme snadno rozpoznat organizováním honů na čarodějnice. Paranoia podnik paralyzuje a oddělení na sebe navzájem svalují domnělou vinu. Většina 13

energie se investuje do vnitřních půtek a zákazník je považován za otravné vyrušování. Samotná byrokracie slouží jen k tomu, udržet celý podnik dál v chodu, přebujelé interní směrnice a systémy si žijí vlastním životem a organizace je odloučena od svého původního účelu. Ve chvíli, kdy se vytratí zbytky odhodlání, organizace umírá, klienti i pracovníci opouští organizaci a nic nezůstává (Bull, Crompton, Jayawarna 2008). Jak píší Defourny a Nyssens, se zrodem sociálního podnikání je spojen především cíl pracovní integrace zranitelných osob; postupně se rozvinul jeho další rozměr – místní rozvoj, environmentální aktivity, poskytování osobních i sociálních služeb, etické financování, fair trade obchod, kulturní a mezinárodní rozvoj. V pozadí stála potřeba Evropy vyrovnat se s přetrvávající strukturální nezaměstnaností a snížit deficity státních rozpočtů. Před třetím sektorem tak vyvstala otázka, nakolik se může podílet na řešení těchto nových výzev, a sociální pracovníci již delší dobu pozorovali nedostatečnost politik pro

boj

s narůstající

vyloučeností

některých

skupin

obyvatelstva

(dlouhodobě

nezaměstnaných, lidí s nízkou kvalifikací nebo jinak sociálně znevýhodněných) jak z trhu práce, tak celkově ze společnosti. Nositelem změny se tedy stal v průběhu 80. a 90. let třetí sektor (Nyssens, Defourny 2010: 232). V roce 2002 britská vláda poprvé přišla se svou definicí sociálního podniku jako podniku s především sociálními cíly, jehož zisk je k tomuto účelu reinvestován zpět do něj nebo do komunity, místo toho maximalizoval zisk pro akcionáře nebo majitele. O dva roky později schválila novou právní formu CIC (community interest company) (Nyssens, Defourny 2010: 235). Vedle sebe existují odlišné různé formy uskupení, které se prohlašují za sociální podniky. Jedná se především o sociální a výrobní družstva, komunitní podniky, kampeličky, nadace a fondy na podporu rozvoje, obchodující nestátní neziskové organizace, fair-trade organizace, ekologické sociální podniky, bytová družstva, sociální firmy, pracovní integrační sociální podniky, nadace a fondy na podporu volnočasových aktivit, podniky poskytující zdravotnickou a sociální péči a sociálně a environmentálně orientované malé podniky. Nejstarší formou sociálního podniku jsou právě družstva, která podnikají ve prospěch svých členů, kteří jsou často nějak znevýhodněni. Sociální firmy se zabývají zaměstnáváním osob znevýhodněných na pracovním trhu a např. rozvojové trusty (nadace, fondy) se snaží především o rozvoj místní komunity a její regeneraci. Právně mají různou podobu, mohou být registrovány jako společnosti s ručením omezeným, 14

spolky nebo družstva či společnost prospěšná komunitě (již zmíněné CIC), přičemž právě poslední dva jmenované vznikly od srpna 2014 přijetím zákona nahrazujícím průmyslové a hospodárné společnosti (Spear, Cornforth, Aiken 2009, Parliament of the United Kingdom 2014). Jelikož charakter organizace a způsob jejího řízení se přenáší z minulosti i po transformaci v sociální podnik, Spear, Conforth a Aiken (2009) navrhují rozlišovat typy sociálních podniků podle jejich původu. Organizace pro vzájemný prospěch cílí na uspokojování potřeb skupiny členů skrze komerční aktivity a mívají podobu družstev či kampeliček. Obchodující charity a dobročinné spolky zavedly komerční aktivity proto, aby jimi zajistili prostředky pro plnění svého poslání nebo jako druhotnou aktivitu jak posílit své finanční zdroje. Typickým příkladem jsou dobročinné organizace s obchodující pobočkami, které vedou např. charitativní obchody pro veřejnost nebo např. vzdělávací charitní organizace, které zpoplatňují poskytování svých služeb. Specifickým druhem jsou organizace, které se vyčlenily z veřejného sektoru, které po něm převzaly chod služeb poskytovaných úřady a veřejnou mocí. Reprezentují je nadace a fondy poskytující příspěvky na rozvoj volnočasových aktivit a sociální podniky poskytující sociální a zdravotní služby. Nově vzniklé sociální podniky jsou charakteristické svou jasnou identitou, zakládají je přímo sociální podnikatelé a mívají podobu např. fair-trade nebo spíše ekologických podniků. Podle Martina a Osberga (2007) je sociální podnikání odpovědí na příležitost vytvořit nekonvenční řešení nového problému. Tento proces se skládá ze tří návazných částí – identifikace stabilní, ovšem nespravedlivé společenské rovnováhy, vytvoření sociální odpovědi, která je schopna transformovat nespravedlivou realitu, která vede k vytvoření nové, stabilní společenské rovnováhy, zmírňující utrpení identifikované utlačované skupiny. V tomto procesu komunitního rozvoje lze využít a podpořit sociální kapitál, který má daná skupina a kterým je schopna sama čelit problému a dokonce vymyslet a realizovat jeho řešení. Evans definuje sociální kapitál jako souhrn zdrojů, kterými komunita disponuje, které jsou tvořeny vysoce vyvinutou důvěrou, reciprocitou a vzájemností, sdílenými normami chování, sdílenými závazky a pocitem sounáležitosti, formálními i neformálními sociálními sítěmi a efektivními informačními kanály. Tento společenský kapitál lze produktivně využít tak, aby z něj měli prospěch jednotlivci, skupiny i celá komunita (Kay 2005).

15

Vládní podpora Odhaduje se, že na území Spojeného království působí cca 62 000 sociálních podniků s celkovým obratem £27 miliard ročně (Cornelius, Wallace 2013). Rozvoj sociálních podniků vláda podporuje, protože je v souladu s jejím cílem reformování systému sociálního zabezpečení, konkrétně např. se snížením veřejných výdajů a zvýšení nezávislosti, a zároveň je součástí udržitelného řešení sociálního vyloučení a deprivace podnikatelskými aktivitami. Vládní podpora je nezbytná, jelikož sociální podniky se musí vypořádávat i s negativními faktory jako jsou globalizace, nedostatek zdrojů, snižující se filantropická podpora, rostoucí konkurence a ekonomická recese, které vše nutí podniky přizpůsobovat se měnícímu se prostředí a nalézat alternativní zdroje a mechanismy fungování (Mswaka 2015). V období po druhé světové válce vláda převzala zodpovědnost za plánování, financování a poskytování zdravotnických, vzdělávacích i sociálních služeb, což oslabilo dosavadní tržní struktury i

dobrovolnické organizace aktivní v těchto oblastech.

V sedmdesátých letech kulminoval rozkvět sociálního státu, který byl v letech osmdesátých nahrazen neoliberální doktrínou Margaret Tchatcherové. Státní výdaje se prudce snížily, posílil volný trh, deregulace, privatizace a soukromá filantropie. S tímto přerodem došlo k výraznému prohloubení ekonomické a společenské nerovnosti, na které začaly intenzivněji hledat odpověď právě organizace třetího sektoru. Toto jejich počínání vláda podporovala novou politikou, kdy místo přidělování grantů preferovala uzavírání smluv na poskytování služeb, které dříve zajišťoval stát. Tímto postupně učila neziskové organizace nejen myslet tržně, ale také posílila jejich sebehodnocení jako sociální podniky (Bull, Crompton 2006). Od zvolení Labouristické strany v roce 1997 začalo docházet k systematicky větší podpoře třetího sektoru, díky které se mohl rozrůst a rozvinout a zaměřit se nejen na nejvíce marginalizované skupiny obyvatel, ale obecně na co nejširší škálu lidí. Rozmach byl tak výrazný, že dnes má třetí sektor výrazný vliv v ekonomickém, politickém i společenském životě Britů. Přestože v něm existují giganti s příjmy v řádu několika milionů liber (př. Oxfam), většina jsou pouze malé nebo střední podniky, které při financování svých aktivit tradičně využívají příjmy z filantropie a darů (Haugh, Kitson 2007). 16

Postupně tedy opět začal růst význam třetího sektoru a sociální ekonomiky, potažmo sociálních podniků, jak ilustrují Wildingova data o nezaměstnanosti ve Spojeném království během desetiletého vývoje, kdy od roku 1995 do roku 2004 vzrostl počet lidí zaměstnaných ve třetím sektoru o přibližně 25 % (Haugh, Kitson 2007). Výrazný rozvoj třetího sektoru od konce 90. let minulého století má zřejmě šest hlavních vysvětlení. Především se jedná o nedostatečnou schopnost trhu uspokojovat potřeby lidí v nouzi nebo zkrátka jeho selhání při zajišťování dostatku zboží a služeb s pozitivním

společensko-environmentálním

dopadem,

popř.

neschopnost

zajistit

pracovním místa těm, kteří byli na tradičním pracovním trhu oproti ostatním skupinám obyvatel znevýhodněni. Dalším faktorem bylo snížení veřejné nabídky služeb a úsporný režim veřejného financování, které vedlo k nárůstu role třetího sektoru při zajišťování služeb jako kompenzaci stagnujících veřejných služeb. Jedním z akcelerátorů procesu byla i skupina lidí, kterým nevyhovoval plně ani soukromý ani veřejný sektor, a kteří upozorňovali na to, že i když se stát nezřekl své odpovědnosti vůči zranitelným a těžko dosažitelným skupinám, jeho služby se pro ně stávaly fakticky nedostupné. To vedlo k sociálnímu vyloučení, u něhož Billis a Glenster rozlišují čtyři kategorie znevýhodnění. Projevuje se ve finanční oblasti nedostatkem tržní síly, v osobní neschopností vyjádřit priority, ve společenské stigmatizací jednotlivců i celých skupin a nakonec i v rovině komunitní, kdy osoby sociálně vyloučené čelí nedostatku občanské infrastruktury a vybavenosti. V těchto případech dokážou služby potřebným efektivněji doručit organizace třetího sektoru, které jsou pružnější a lépe znají místní podmínky. Při plnění tohoto úkolu neziskovým organizacím dále pomáhaly i

jejich speciální znalosti

a dovednosti pro jednání se znevýhodněnými a vyloučenými a na důvěře založený vztah na základě dlouhodobých vazeb s jednotlivci a komunitou, které sloužily. Kolaps Fordismu, krize sociálního státu a zánik plné zaměstnanosti byly taktéž důležitými milníky pro vývoj sociální ekonomiky. Navíc přechodem od výroby a zpracovatelského průmyslu zejména ke službám došlo přirozeně i k posílení třetího sektoru, který nalezneme nejčastěji právě v této oblasti (Haugh, Kitson 2007). Tlak osvojit si podnikatelské dovednosti, zvýšit efektivitu a vyhrát v konkurenci vedl k většinové integraci podnikatelských praktik v rámci dobrovolnického sektoru. Conti shrnuje, že nejvhodnějšími a nejužitečnějšími přejatými nástroji z byznys sektoru pro neziskové organizace jsou strategické plánování, technologická kapacita budovy (fundraising, databáze, internet, e -mail), marketing a nové způsoby řízení lidí (Bull, 17

Crompton 2006). Vhodným nástrojem z oblasti managementu ziskového soukromého sektoru pro sociální podniky je systém vyvážených ukazatelů výkonnosti podniku (tamtéž). Jedná se o strategický nástroj, který pomáhá ujasnit si aktuální pozici a další cíle. Zároveň stanovuje plán přechodu od vize a strategie ke konkrétním činům přes čtyři perspektivy, každé v jiném stadiu. Těmito perspektivami jsou finance, zákazník, vnitřní procesy a učení a růst. Měřítka a ukazatele společnosti poskytují jasný obrázek, jak se jí daří naplňovat a realizovat své cíle a v čem se může zlepšit (tamtéž). Vládní podpora sociálnímu podnikání začala být signifikantní v roce 2002, kdy Labouristická strana představila svou Strategii sociálního podnikání a založila v rámci tehdejšího Ministerstva průmyslu a obchodu oddělení sociálního podnikání, které mělo na starosti Anglii a Wales. O čtyři roky později se oddělení přesunulo pod správu Úřa du třetího sektoru a pro podporu a rozvoj sociálního podnikání byl vypracován Akční plán sociálního podnikání. Podle Walshama bylo sociální podnikání od počátku nahlíženo jako slibná součást řešení restrukturalizace veřejných služeb, a zároveň jako pozitivní agent změn a inovací v široké škále oborů od rekreačních a kulturních aktivit až po recyklování. Poté, co se ukázalo, že sociální podniky jsou schopné zajistit poskytování některých zdravotnických a sociálních služeb, Ministerstvo zdravotnictví založilo své oddělení sociálního podnikání pro podporu sociálních podniků v rámci sektoru a vzájemné sdílení znalostí a zkušeností (Spear, Cornforth, Aiken 2009). Po ekonomické krizi následující po roce 2008 přišla série vládních opatření omezující státní výdaje, které se dotkly i třetího sektoru. Na druhou stranu vláda roku 2013 schválila zákon o veřejných službách, tzv. zákon o společenské hodnotě, který slouží právě podpoře sociálních podniků. Je v něm stanovena povinnost všech veřejných orgánů

před

zadáním

veřejné

zakázky

zohlednit

širší

ekonomickou,

sociální

a environmentální hodnotu a prospěch, kterou vybraný subjekt dokáže navíc poskytn out. Toto opatření vyšlo vstříc potřebě usnadnit sociálním podnikům získávání veřejných zakázek a zohlednit při tom jejich specifický charakter poskytující mimo dohodnuté plnění společensky prospěšnou přidanou hodnotu (Public Services Act 2012).

18

Vnitřní podpora Jak již bylo zmíněno výše, podpora sociálních podniků se realizuje např. poskytováním finančních služeb specializovaných společností za zvýhodněnou cenu. Můžeme také zmínit The Hive, společný projekt Co-operatives UK (sítě sdružující a rozvíjející družstva po celém Spojeném království) a The Co-operative Bank (taktéž podporující družstva, ovšem z pohledu banky). Tento program chce podpořit družstevní a komunitní podnikání poskytnutím potřebných znalostí, rad a dovedností. Zkušení lidé z oboru nováčkům pomohou sestavit podnikový plán, založit družstvo i rozvíjet svůj podnik (The Hive, nedatováno [on-line]). Social Enterprise UK plní funkci hlavní zastřešující organizace pro všechny sociální podniky ve Spojeném království a stará se o jejich propagaci, pravidelně vydává výzkumné zprávy a novinky ohledně změn v sektoru a podporuje zkvalitnění vztahu a komunikace mezi sociálními podniky a těmi ostatními – veřejným sektorem, ale např. i širokou veřejností. Viditelnou kampaní pro rozšíření povědomí o sociálních podnicích a jejich přínosech je Buy Social, které se snaží veřejnost přesvědčit ke koupi primárně výrobků a služeb sociálních podniků a vysvětluje, co navíc za utracenou částku kromě daného výrobku/služby spotřebitel dostane, a představí, v čem konkrétně spočívá veřejná prospěšnost a sociální cíle jednotlivých podniků. Zatímco tato kampaň je časově neohraničená, Social Saturday se koná jednou ročně v rámci jednoho dne, zato mnohem intenzivněji po celém území. Veletrhy, stánky, program, vše slouží ke zvýšení pozornosti k sociálnímu podnikání a informování co nejširší veřejnosti (Social Enterprise UK, nedatováno [on-line]). Vzhledem k rostoucímu množství sociálních podniků a

potřebě ocenit

a zvýraznit ty nejlepší, které mohou jít dobrým příkladem i dalším, se zavedla značka kvality, tzv. The Social Enterprise Mark, o kterou může požádat každý sociální podnik splňující kvalifikační kritéria. Tato kritéria se více méně shodují s dříve uvedenými charakteristikami sociálních podniků; tudíž organizace musí prokázat naplňování společenských a /nebo environmentálních cílů, musí být nezávislým podnikatelským subjektem (čímž je myšlena nepříslušnost k veřejnému sektoru a zákaz být pouhým projektem či podobnou aktivitou větších organizací), sociální podnik musí vydělat alespoň polovinu svých příjmů obchodní aktivitou a zavazuje se věnovat nadpoloviční většinu 19

ročního zisku na sociální nebo environmentální účely. Tato značka kvality myslí i dál, než běžné definice sociálních podniků a dále vyžaduje, aby při rozpuštění podniku byl veškerý zbývající majetek a jmění použit na sociální nebo environmentální účely. A v neposlední řadě musí být sociální podnik schopen dosvědčit, že své stanovené sociální a /nebo environmentální cíle průběžně naplňuje (Social Enterprise Mark 2015). Na oplátku získá certifikát, který mu zejména pomůže odlišit se od konkurence, demonstrovat svůj sociální dopad (častý požadavek zejména při snaze získat veřejné zakázky), důvěryhodnost a samozřejmě kvalitu (Social Enterprise Mark, nedatováno [on-line]). Na druhou stranu je třeba zmínit, že za známku kvality se platí ročně nemalé poplatky (v závislosti na obratu daného podniku) a může vyvolávat falešný dojem, že sociální podnik, který nesplňuje její kritéria, není „správným“ sociálním podnikem, přestože existuje vícero evropských uznávaných a platných definic sociálního podnikání, které se navzájem mírně liší (Ridley-Duff, Southcombe 2012).

20

Příklady dobré praxe Bromley by Bow Centre je komunita propagující zdravý životní styl a dětský rozvoj. Někdy je dokonce nazývána vlajkovou lodí sociálního podnikání, protože má za sebou historii úspěšné integrace zdravotní a sociální péče podle holistického pojetí zdraví a duševní pohody. V centru se schází děti různého věku a odlišného etnika, které spojuje život v sousedství a zájem o volnočasové aktivity, přičemž se centrum snaží co nejvíce zapojovat i skupiny potenciálně vyloučené jako jsou např. senioři a osoby se zdravotním postižením (Little, Froggett 2009). Dalším příkladem úspěšného a

mladého sociálního podniku je EPIC

v Bromsgrove, komunitní sociální podnik založený roku 2009, který poskytuje služby od podpory osobám závislým na alkoholu přes zvyšování sexuální gramotnosti až po resocializaci pachatelů trestných činů. Do budoucna chce podnik vytvořit prostory pro komunitní setkávání se a internetovou kavárnu poskytující příležitost získat pracovní dovednosti nebo přispět dobrovolnickou činností. EPIC spolupracuje s fondem podpory bydlení a finance získává především z kontraktů s místními úřady, které oceňují péči o duševní zdraví zranitelných skupin obyvatel a plánují spolupráci rozšířit o podporu dětí se zdravotním postižením a jejich rodin (Social Enterprise UK 2011). Když se začalo tenčit množství vynakládaných veřejných financí a místní úřady postupně přenechávaly stále více svých dosavadních služeb třetímu sektoru, objevila se ideální příležitost pro autonomní sociální podniky, ve které se transformovaly dosavadní integrální součásti oněch místních úřadů, které zajišťovaly zmíněné služby. Transformace z roku 2002 hladce proběhla v případě Inspire, fondu se zaměřením na volný čas, konkrétně na kulturu, sport a umění pro co nejširší škálu lidí. Inspire zároveň investuje zisk do programů rozvíjejících komunitu a zejména poskytujících prostředky a zázemí těm členům komunity, pro které by jinak nedostupné. Oblastní rada je vzhledem k historii vzniku Inspire největším partnerem a dalšími spolupracujícími organizacemi jsou městská rada, školy a množství sportovních a komunitních skupin. Platby uživatelů za využívání volnočasových zařízení Inspire tvoří ¾ příjmů a další velkou část pokrývá pětiletý kontrakt s radou. Podnik se snaží růst a inovovat; modernizuje svá zařízení, zavádí interaktivní vybavení a zlepšuje služby pro uživatele se zdravotním postižením (Social Enterprise UK 2011). 21

Statistické informace Společnost Social Enterprise UK, která slouží jako zastřešující organizace sociálních podniků, každoročně publikuje zprávy a vlastní výzkumy ohledně rozvoje sektoru. Dlouhodobým trendem je např. zjištění, že sociální hodnota dokáže zajistit lepší služby a dokonce i úsporu nákladů. Sociální hodnota dále zlepšuje své vnější vztahy organizace se světem, jak přiznalo 82 % sociálních podnikatelů. Ti se také vyjádřili k tomu, jaký vliv má na jejich podnikání přijetí zákona o sociální hodnotě. Odpovědi byly různé; téměř 40 % dotázaných připustilo, že jeho přijetí má v praxi obrovský vliv na jejich podnikatelské aktivity, ovšem 56 % hovořilo pouze o malém dopadu, zejména proto, že se zásady v něm zmíněné aplikovali již před jeho přijetím. Když se zjišťovaly klíčové oblasti zájmu sociálních podnikatelů, ukázalo se, že současnými prioritami jsou zaměstnanost a tvorba pracovních míst (Social Enterprise UK 2014). Ukazuje se, že sílí nová generace sociálních podnikatelů (až 1 /3 nově založených sociálních podniků) koncentrovaných v nejchudších oblastech a komunitách, kde bojují proti společenským problémům a posilují místní sociální kapitál. Pracují nezávisle na vládě, aktivně zapojují spotřebitele a soukromý sektor a potřeba společenské změny je motorem jejich snažení. Boom sociálních podniků a

jejich pomalé směřování

k majoritnímu způsobu obchodování dosvědčuje i to, že 14 % všech sociálních podniků ve Spojeném království jsou mladší dvou let. Pro srovnání – tento údaj je trojnásobný oproti množství stejně starých běžných malých podniků. Sociální podniky také rostou – jejich roční obrat za rok 2009 činil £175 000, zatímco o rok později už £240 000. Sociální podniky jsou především nositeli sociálních inovací, a to zejména v novém způsobu uvažování a řešení problémů, takže nepřekvapí, že podíly minoritně zastoupených skupin obyvatel ve vedení soukromých ziskových podniků jsou u

sociálních podniků

mnohonásobně vyšší. Tak například v Institutu ředitelů, zastřešující organizaci sdružující firemní ředitele a podnikatele, je pouze 13 % žen a pouze 1 % jeho členů je mladší 30 let. Zatímco 41 % malých podniků má výlučně mužské ředitele, 86 % sociálních podniků má mezi řediteli alespoň jednu ženu, 27 % sociálních podniků má ve vedení alespoň jednu osobu z černé nebo minoritní etnické skupiny a 7 % ředitelů sociálních podniků je mladších 24 let (Social Enterprise UK 2011). V roce 2015 se do statistiky ředitelů sociálních podniků zahrnuly i osoby s postižením, které byly na řídících pozicích ve 40 % podniků (Social Enterprise UK 2015). 22

Sociální podniky zodpovědně zapojují komunitu do rozhodovacího procesu – 74 % zapojuje příjemce poskytovaných služeb do rozhodování o podniku; toto číslo narůstá v nejvíce zanedbaných oblastech a znevýhodněných komunitách, kde se takto chová 9 z 10 sociálních podniků. Ukazuje se tedy, že zapojování uživatelů do rozhodování má velký význam, a hraje významnou roli při rozvíjení sociálního kapitálu, posilování důvěry mezi organizací a klienty a zároveň pro zachování si schopnosti pružně reagovat na potřeby uživatelů a vhodně se jim přizpůsobit (Social Enterprise UK 2011). Statistiky také potvrzují, že environmentální prospěch jako jeden z definičních znaků trojího prospěchu ctí většina místních sociálních podniků; konkrétně se jedná o 88 %, které aktivně hledají cesty, jak svůj dopad na životní prostředí omezit na minimum. Pro srovnání 44 % malých ziskových podniků přiznalo, že nepodniklo v této oblasti vůbec žádný krok (Social Enterprise UK 2011). Ovšem nesmíme zapomínat ani na společenský prospěch, resp. dopad, který sociální podniky mají na své okolí. V rámci strategií dlouhodobě udržitelného rozvoje 4 /5 těchto podniků aktivně zaměstnává místní obyvatele a stejné množství reinvestuje vydělaný zisk lokálně. Rostoucí potřeba změřit a doložit svůj společenský dopad a získat tak výhodu nad konkurencí např. při soutěži o veřejnou zakázku vede přes 70 % sociálních podniků k monitorování svého společenského dopadu. Přes 74 % jich aktivně zahrnuje příjemce svých služeb do rozhodování o organizaci a polovina sociálních podniků zaměstnává osoby znevýhodněné na trhu práce. Silně demokratický charakter a specifická řídící struktura sociálních podniků se odráží i v tom, že téměř 90 % sociálních podniků zapojuje své zaměstnance do rozhodovacího procesu (Social Enterprise UK 2011). Tamní sociální podniky si vedou dobře i po obchodní stránce – u 68 % z nich pochází více než ¾ veškerého příjmu z obchodování, což ukazuje na jejich sílu a konkurenceschopnost a postupné posilování nezávislosti na dotacích, grantech a darech. Při posouzení ročního obratu více než polovina podniků dosáhla zisku, 1 /5 měla vyrovnané příjmy a výdaje a jen o něco větší skupina v daném roce prodělala. Optimismus je pro sociální podniky charakteristický, více než polovina z nich je přesvědčena, že v následujících 2 – 3 letech jejich obrat vzroste; malé sociální podniky mají sebevědomí ještě vyšší – tam růst obratu předpovídá až 73 % dotázaných. Nejčastějším primárním zdrojem příjmů bylo v roce 2011 obchodování s širokou veřejností (37 podniků ze 100), po něm zakázky veřejného sektoru (18 ze 100) a zakázky 23

soukromého sektoru (13 ze 100). Za pouhé čtyři roky se ovšem zřejmě vlivem přijetí zákona o společenské hodnotě podíl obchodování s veřejným sektorem zdvojnásobil (Social Entrprise UK 2015). Pouze pro 9 % podniků jsou prvořadým zdrojem financí granty a dotace z veřejného sektoru, 3 % dosahují nejvíce zisku obchodováním s dalšími sociálními podniky a pouze 1 % je z větší míry financováno soukromými dárci. Sociální podniky jsou dynamické – 58 % jich za předchozí rok rostlo, zatímco totéž mohlo prohlásit jen 28 % standardních malých a středních podniků.1 (Social Enterprise UK 2011). Průběžně s růstem sociálních podniků nabývá na významu i export, kterému se věnuje 14 %. Pro 1 /3 z nich představuje dokonce 11 – 50 % jejích příjmů. Sílící sociálně podnikatelská pozice se projevuje i v množství inovací, resp. představení nového výrobku či služby za uplynulý rok, které vzrostlo na 59 %, zatímco u klasických malých a středních podniků kleslo na 38 %. Podobný jev se opakuje při srovnávání množství vytvořených pracovních míst, které u sociálních podniků dosahuje 41 %, kdežto u tradičních malých a středních podniků jen 22 %, přičemž téměř 60 % sociálních podniků zaměstnává alespoň jednu osobu znevýhodněnou na trhu práce. 16 % sociálních podniků zaměstnává nadpoloviční většinu osob znevýhodněných (Social Enterprise UK 2015).

1

Je třeba ovšem zohlednit rozdílné stáří podniků a na tom závislé faktory růstu, kdy nově vzniklých sociálních podniků je mnohonásobně více, stejně jako jich je téměř o polovinu méně starších 20 let.

24

Závěr Cílem práce bylo popsat anglický model sociálního podnikání, jeho současný stav a převládající teoretické koncepce a východiska. Pro splnění cíle jsem vyjmenovala podstatné znaky sociálních podniků podle britského pojetí, odlišila dvě převládající školy různící se svým pojetím sociálního podnikání – školu vydělaného příjmu a školu sociálních inovací. Dále rozebírám charakteristické motivy dobrovolníků působících v anglickém třetím sektoru a sociálních podnicích a upozorňuji na přínosy a úskalí, které jednotlivé typy dobrovolníků organizaci přináší. Přestože v našich podmínkách není častou variantou zmiňované dobrovolnictví pro rozvoj profesních dovedností, poznatky týkající se dobrovolníků entuziastických i těch přicházejících z podnětu vnější organizace mohou platit i u nás, proto je dobré se na ně zaměřit, využívat skryté výhody a zároveň se připravit na možná rizika, o kterých se práce zmiňuje. Zaměstnávání znevýhodněných osob formou integračních sociálních podniků má i v Anglii stále silnou pozici, přestože postupně slábne. Při upozorňování na bariéry rozvoje sociálních podniků jsem se zaměřila především na interakci s veřejným sektorem, jelikož toto téma je velmi aktuální; pozorně se vyhodnocují efekty po zavedení zákona preferujícího veřejnou prospěšnost při zadávání veřejných zakázek a bylo uskutečněno mnoho sezení i výzkumů na téma, jak zlepšit vzájemnou spolupráci sociálního podnikání a veřejného sektory. Některé z těchto výsledků práce představila a mám za to, že většina z nich je aplikovatelná i v českém prostředí a obecně vysvětluje příčiny nedorozumění nebo nepochopení při komunikaci či selhání spolupráce třetího sektoru s veřejným (či naopak) ohledně získání veřejných zakázek. Protože je sociální podnikání Spojeného království charakteristické vysokou soutěživostí, podniky musí být efektní a v první řadě dokázat oslovit své potenciální klienty a zákazníky. Jelikož se domnívám, že marketing bývá obecně v některých českých sociálních podnicích, ale i neziskovém sektoru, podceňován, soustředím se na konkrétní a jednoduché rady jak o sobě dát efektivně vědět a posílit tím své postavení na trhu. V souvislosti

s bariérami

a

předpoklady

organizace

práce

pojednává

i o jednotlivých životních cyklech, kterými každý podnik prochází a opět ukazuje na možná nebezpečí, ale i příležitosti k rozvoji.

25

Vládní podpora sociálního podnikání je dlouhodobě výrazná a nebýt jí, těžko bychom hovořili o sociálním podnikání v Anglii tak, v jaké podobě dnes existuje. Tato podpora hrála přímo klíčovou roli během jejího rozkvětu, takže se přirozeně nabízí otázka, nakolik by se mohla Česká republika Spojeným královstvím inspirovat, aby podpořila rozvoj občanské společnosti. Neméně důležité jsou ovšem aktivity sociálních podniků fungujících jako zastřešující organizace, které se starají o rozvoj sektoru i jeho jednotlivých účastníků. Zvláště přínosné a pro anglické prostředí charakteristické mi připadá důraz na spolupráci s různými zúčastněnými aktéry sociálního podnikání, neustálá snaha informovat a zapojit co nejširší veřejnost i veškeré podpůrné aktivity od seminářů, individuálního poradenství až po bankovní pomoc zaměřující se na sociální podniky. Od toho je již krůček ke konkrétním příkladům dobré praxe, které jsem namátkou vybrala z obrovského množství prosperující sociálních podniků. O jejich schopnostech, kuráži i obecně trendech vypovídá přehled dat v poslední kapitole každoročně analyzovaný jednou z nejdůležitější zastřešujících sociálně podnikatelských organizací v zemi – Social Enterprise UK. Vzhledem k našemu postupnému dohánění západních vzorů se můžeme směle odhadovat, které trendy a kdy dorazí i k nám, do České republiky.

26

Použité zdroje: ALLAN B . 2005. „Social enterprise: through the eyes of the consumer“. Social Enterprise Journal, 1 (1). s. 57-77. AMIN A . 2009. „Extraordinarily ordinary: working in the social economy“. Social Enterprise Journal, 5 (1). s. 30-49. BERZIN S . 2012. „Where Is Social Work in the Social Enterpreneurship Movement?“. Social Work, 57 (2). s. 185-188. BULL M ., CROMPTON H . 2006. „Business practices in social enterprise“. Social Enterprise Journal, 2 (1). s. 42-60. BULL M ., CROMPTON H ., JAYAWARNA D . 2008. „Coming from the heart (the road is long)“. Social Enterprise Journal, 4 (2). s. 108-125. CORNELIUS N ., WALLACE J . 2013. „Capabilities, urban unrest and social enterprise“. International Journal of Public Management, 26 (3). s. 232-249. DEFOURNY J . 2001. „From third sector to social enterprise“. In: BORZAGA C ., DEFOURNY J . (eds.). The emergence of social enterprise. London/New York: Routledge. s. 1 -28. DEFOURNY J ., NYSSENS M . 2010. „Social enterprise in Europe: At the crossroad of market, public policies and third sector“. Policy and Society. 29: 231242. HAUGH H ., KITSON M . 2007. „The Third Way and the third sector: New Labour’s economic policy and the social economy“. Cambridge Journal of Economics, 31. s. 973-994. KAY A . 2005. „Social capital, the social economy and community development“. Community Development Journal, 41 (2). s. 160-173. KENNEL J . 2013. „Social Enterprise and Employment in the United Kingdom“. Perspectives on Work, 16 (1 -2). s. 21-23. LITTLE R . M ., FROGGETT L . 2010. „Making meaning in muddy waters: representing complexity through community based storytelling“. Community Development Journal, 45 (4). s. 458-473. LOOSEMORE M . 2016. „Social procurement in UK construction projects“. International Journal of Project Management, 34. s. 133-144. 27

MARTIN R ., OSBERG S . 2007. „Social Enterpreneurship: The Case for Definition“. Stanford Social Innovation Review, 5 (2). Dostupné též z : http://ssir.org/articles/entry/social_entrepreneurship_the_case_for_definition MERRIAM WEBSTER. Tokenism [on-line]. Dostupné z : http://www.merriamwebster.com/dictionary/tokenism [akt. 1 . 1 . 2016]. MSWAKA W . 2015. „Conseptualisation of social enterprise in the UK: A contemporary perspective“. Revista Ibero-Americana de Estratégia, 14 (3). s. 6 14. OXFORD

ENGLISH

DICTIONARY.

Tokenism

[on-line].

Dostupné

z:

http://www.oed.com/view/Entry/202951?redirectedFrom=tokenism#eid [akt. 1 . 1 . 2016]. PARLIAMENT OF THE UNITED KINGDOM. 2014. c. 14. Co-operative and Community Benefit Societies Act 2014. Norwich: The Stationery Office. RIDLEY-DUFF R ., SOUTHCOMBE C . 2012. „The Social Enterprise Mark“. Social Enterprise Journal, 8 (3 ). s . 178-200. SEANOR P ., BULL M ., BAINES S ., RIDLEY-DUFF R . 2013. „Narratives of transition from social enterprise: you can’t get there from here!“. International Journal of Enterpreneurial Behaviour & Research, 19 (3 ). s . 324-343. SOCIAL ENTERPRISE MARK. 2015. Social Enterprise Mark – qualification criteria.

Dostupné

z:

www.socialenterprisemark.org.uk/wp-

content/uploads/2016/02/SEM-Qualification-criteria-Feb-16.pdf [posl. akt. březen 2015] [cit. 1 . 2 . 2016]. SOCIAL ENTERPRISE UK. 2011. Fightback Britain: A report of the State of Social Enterprise Survey 2011. London: Social Enterprise UK. SOCIAL ENTERPRISE UK. 2011. Fightback Britain: A report on the State of Social Enterprise Survey 2011. London: Social Enterprise UK. SOCIAL ENTERPRISE UK. 2014. Communities count: The four steps to unlocking social value. London: Social Enterprise UK. SOCIAL ENTERPRISE UK. 2015. Leading the world in social enterprise: State of Social Enterprise Survey 2015. London: Social Enterprise UK. SPEAR R ., CORNFORTH C., AIKEN M . 2009. „The governance challenges of social enterprises: Evidence from a UK empirical study“. Annals of Public and Cooperative Economics, 80 (2 ). s. 247-273. 28

Public Services (Social Value) Act. 2012. c. 3. The Hive. Dostupné z : http://www.uk.coop/the-hive/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 1. 2. 2016]. The Social Enterprise UK. Dostupné z : www.socialenterprise.org.uk [posl. akt. neuvedeno] [cit. 1 . 2 . 2016]. Social Enterprise Mark. Dostupné z : www.socialenterprisemark.org.uk [posl. akt. neuvedeno] [cit. 1 . 2 . 2016].

29

Anotace Práce se zabývá britským prostředím sociálního podnikání, předkládá aktuální a převládající teoretickou základnu, přičemž věnuje pozornost i úskalím, která mu hrozí. Zamýšlí se rovněž nad novými trendy a způsoby, jak lze rozvoj sociálního podnikání podpořit.

30

Abstract Thesis deals with British social enterprise environment, it demonstrates current theoretical concepts, while it keeps a close eye on possible pitfalls. Thesis also considers new trends and ways to support the developmnet of social enterpreneurship.

31