Zajištění závazků. Bankovní institut vysoká škola, a.s. Katedra práva. Bakalářská práce. Pavlína Hradová. Autor:

Bankovní institut vysoká škola, a.s. Katedra práva

Zajištění závazků Bakalářská práce

Autor:

Pavlína Hradová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Vyškov

Ing. Mgr. Eva Kutová

Duben, 2015

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

Ve Vyškově dne 31. 3. 2015

Pavlína Hradová

Poděkování:

Mé poděkování patří Ing. Mgr. Evě Kutové za odborné vedení, trpělivost a ochotu, kterou mi v průběhu zpracování bakalářské práce věnovala.

Anotace Práce je zaměřena na téma zajištění závazků. Předkládá obecný pohled na závazky a charakteristiku zajištění závazků. Podrobněji rozvádí vybrané zajišťovací instrumenty a komparaci dosavadní právní úpravy a nového občanského zákoníku. Obsahuje též shrnutí obsahu celé bakalářské práce, dosažené cíle a vlastní pohled na danou problematiku. Klíčová slova: charakteristika závazků, zajištění závazků, vybrané zajišťovací instrumenty, komparace dosavadní právní úpravy a nového občanského zákoníku

Annotation The work is focused on ensuring of commitments. Presents a general view of the commitments and describes security of obligations. It focuses on the selected hedging instruments and comparison of existing legislation and the new Civil Code. It also includes a summary of the bachelor thesis and author´s own conclusions. Keywords:describes obligations,security of obligations, selected hedging instruments, comparison of existing legislation and the new Civil Code

Obsah Úvod ............................................................................................................................... 7 1

Charakteristika závazků.......................................................................................... 8

2

Zajištění závazků .................................................................................................. 10 2.1

3

4

Jistota (§ 2012 - § 2017 NOZ) ...................................................................... 11

Vybrané zajišťovací instrumenty.......................................................................... 13 3.1

Ručení (§ 2018 - § 2028 NOZ)..................................................................... 13

3.2

Dohody o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů (§ 2045 - § 2047 NOZ) .. 17

3.3

Zajišťovací převod práva (§ 2040 - § 2044 NOZ)........................................ 17

3.4

Utvrzení dluhu (§ 2048 - § 2054 NOZ) ........................................................ 19

3.5

Finanční záruka (§ 2029 – § 2039 NOZ) ...................................................... 22

Komparace dosavadní právní úpravy a nového občanského zákoníku ................ 25 4.1

Komparace právní úpravy zajištění závazků ................................................ 25

4.2

Komparace předmětu zajištění závazků ....................................................... 26

4.3

Komparace funkce zajištění závazku ........................................................... 26

4.4

Komparace instrumentů zajištění dluhu ....................................................... 27

4.4.1 4.4.2 4.4.3 4.4.4 4.5

Jistota ........................................................................................................ 28 Ručení ....................................................................................................... 29 Finanční záruka ........................................................................................ 33 Zajišťovací převod práva .......................................................................... 35

4.5.1 4.5.2

Komparace vybraných institutů utvrzení dluhu ........................................... 38

4.6

Smluvní pokuta ......................................................................................... 38 Uznání dluhu ............................................................................................ 41

4.6.1 4.6.2 4.6.3

Komparace dalších důležitých změn ............................................................ 42 Základní podmínky závazkového vztahu ................................................. 42 Zajištění a utvrzení dluhu ......................................................................... 43 Zástavní právo .......................................................................................... 43

Závěr ............................................................................................................................. 47 Seznam použité literatury ............................................................................................. 49 5

Seznam použitých zkratek ............................................................................................ 51

6

Úvod Téma zajištění závazků jsem si vybrala z toho důvodu, protože mi bylo z nabízených témat nejvíce blízké a zaujalo mě. V dnešní době není vůbec jednoduché pořídit si jakýkoliv majetek. Je doba krize a lidé nemají finance na jeho pořízení. Pokud nechtějí čekat, než si peníze našetří, to by však mohlo také ale trvat několik desítek let (v případě majetku movitého), nezbývá jim nic jiného, než si na něj někde půjčit nebo si danou věc vzít na splátky. Nikdo Vám ale nic nedá, pokud nebude mít jistotu, že své peníze dostane zpět a tak se musíte věřiteli něčím zaručit (movitou nebo nemovitou věcí), že splníte vůči němu svůj závazek. Mnoho lidí však podepíše jakýkoliv papír, hlavně že dostane potřebné finance nebo danou věc, a potom se diví, když u něj doma zazvoní exekutor. Cílem mé práce je analyzovat vybrané zajišťovací instrumenty v českém právním řádu. V první části své práce, se budu zabývat charakteristikou závazku a vysvětlením základních pojmů. Tuhle teorii považuji za podstatnou, abychom dále v práci pochopili o kom, a o čem se vlastně mluví. Druhou část práce, ve které se budu věnovat zajištění závazků, chci pojmout velice krátce a stručně, protože zmíněným instrumentům se budu věnovat dále a nechci se opakovat. Třetí část práce bude obsahovat vybrané zajišťovací instrumenty, které budou tvořit spolu se čtvrtou částí většinu práce. Poslední, tedy čtvrtá část bude velice přínosná, protože se v ní budu věnovat, komparaci staré právní úpravy a nového občanského zákoníku. Doufám, že se dozvím něco nového a samozřejmě užitečného pro případ, že bych někdy v budoucnosti potřebovala i já svůj závazek zajistit.

7

1 Charakteristika závazků Základní soubor norem závazkového práva je zakotven v občanském zákoníku, kde jsou závazky upraveny v části čtvrté pod záhlavím: „Relativní majetková práva“, kde je v hlavě první obsažena obecná část závazkového práva, která je společná pro všechny závazky. V hlavě druhé jsou pak obsaženy závazky z právních jednání, v hlavě třetí se nachází závazky z deliktů a hlava čtvrtá se týká závazků z jiných právních důvodů. Závazky dále upravují i jiné právní normy a to například zákoník práce či zákon o obchodních korporacích. Závazkové neboli obligační právo tvoří normy soukromého práva, které se týkají závazků a upravují práva a povinnosti vznikající mezi subjekty práva. Zásadním pojmem závazkového práva je závazek - z latiny obligatio, což znamená svázání či spoutání. Závazek bychom tedy mohli charakterizovat jako právní pouto, kterým jsou dvě či více stran vázány jednat nebo zdržet se jednání. Závazkem vzniká povinnému povinnost plnit a zároveň vytváří odpovídající právo vymáhat odpovídající plnění tomu, pro kterého je plnění určeno. Obligace můžeme rozdělit na právní nebo naturální. Právní závazky jsou vynutitelné u soudu prostřednictvím žaloby a závazky naturální ukládají morální povinnosti, ale nejsou vynutitelné státní mocí. „Jeden subjekt (věřitel) je tedy oprávněn od druhého subjektu (dlužníka) něco požadovat (pohledávka) a druhý subjekt je povinen to poskytnout, tj. zachovat se tak, jak to odpovídá oprávnění věřitele, přičemž oba subjekty jsou individuálně určené a jejich oprávnění ani povinnosti nevyplývají z vlastnictví určité věci."1 Závazek patří do práva majetkového, z čehož vyplývá, že i plnění dlužníka musí mít majetkovou povahu. Oproti tomu na straně věřitele je podstatné, že plnění závazku má odpovídat zájmu věřitele, ale tento zájem nemusí mít jen majetkové motivy.

1

ROZEHNAL, Aleš. Závazkové právo: obecná část, deliktní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 14. Monografie (Aleš Čeněk). ISBN 9788073804961.

8

K nejdůležitějším pojmům závazkového práva patří: závazek (obligace); plnění – chování dlužníka vedoucí ke splnění dluhu; předmět závazku – chování věřitele a dlužníka, které spočívá v dodržování jejich povinností a realizaci jejich práv, které ze závazku vyplývají (něco dát, něco konat, něco poskytnout); předmět plnění – nemůže jím být chování, jež může být jen výsledkem rozhodnutí člověka a nutit člověka k takovému chování bylo by v rozporu s právem.

Základní pojmy závazkového práva: subjektivní právo – možnost chovat se způsobem, který určuje objektivní právo (norma); subjektivní povinnost – důraz kladen na nutnost chovat se způsobem, který určuje objektivní právo neboli norma; pohledávka – to, co má být plněno, to znamená subjektivní právo věřitele závazku požadovat od dlužníka určité plnění (dluh); dluh – povinnost dlužníka poskytnout věřiteli jím požadované a dlužníkem slíbené plnění; věřitel (oprávněný ze závazku) – subjekt závazku, který má pohledávku; dlužník (povinný ze závazku) – subjekt závazku, který má dluh a je povinen plnit.

9

2

Zajištění závazků

Zajištění závazků je v občanském zákoníku obsaženo v části čtvrté, kde jsou zařazena relativní majetková práva (hlava I., díl 8, oddíl 1 – 3). „Kromě

obecných

soukromoprávních

prostředků

zajišťujících

plnění

povinností

z občanskoprávních závazků se může zabezpečení právního postavení věřitele hlavního závazku zvýšit vznikem dalšího, závislého (akcesorického) závazku. Tímto akcesorickým závazkem je zajišťován dluh z principálního závazku a nikoli pohledávka z takového závazku. Zajištění totiž zajišťuje, že dlužník dluh splní, dává garancii za splnění dluhu, nikoli za uspokojení věřitelovy pohledávky vůbec (pohledávka totiž může zaniknout nejen s uspokojením věřitele, ale i jinak). Dluh může být zajištěn i více prostředky.“2 Občanský zákoník upravuje následující zajišťovací prostředky, které posilují právní postavení věřitele vůči dlužníkovi, protože poskytují věřiteli další práva, jenž nevyplývají z hlavního závazku. K zajišťovacím instrumentům patří: „ručení (§ 2018 – 2028), finanční záruka (§ 2029 – 2039), zajišťovací převod práva (§ 2040 -2044), dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů (§ 2045 – 2047), zástavní právo (§ 1309 – 1394) a zadržovací právo (§ 1395 – 1399)“.3 Zajišťovací prostředky můžeme rozlišit dle toho, čím je dluh zajištěn. Zajistíme-li dluh celou majetkovou podstatou zajistitele, pak se jedná o osobní zajištění, zajistíme-li dluh jednou konkrétní věcí, pak se jedná o věcné zajištění. Jako příklad osobního zajištění bychom mohli uvést ručení a příkladem pro věcné zajištění je zástavní právo. Všechny občanskoprávní zajišťovací prostředky mají jeden společný znak, kterým je závislost na existenci hlavního závazku, který dluh zakládá, a který zajišťují. Zajišťovací závazky jsou k hlavnímu závazku vázány závisle, to znamená, že nemohou existovat samostatně.

2

ROZEHNAL, Aleš. Závazkové právo: obecná část, deliktní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 45. Monografie (Aleš Čeněk). ISBN 9788073804961. 3


10

Občanskoprávní zajišťovací prostředky plní funkci: zajišťovací, kdy zabezpečují včasné a řádné splnění dlužníkovy povinnosti (splnění dluhu); uhrazovací, kdy zabezpečuje uspokojení věřitelovy pohledávky tehdy, že dlužník neplní řádně a včas. Většinou vznikají zajišťovací prostředky na základě dvoustranného právního jednání věřitele a dlužníka. Existuje však, ale možnost vzniku zajišťovacího prostředku ze zákona (zákonné zástavní právo). Vyskytují se ale i jiné zajišťovací instrumenty než ty obsažené v občanském zákoníku. Jako příklad bychom mohli uvést finanční zajištění (zákon č. 408/2010 Sb., o finančním zajištění, ve znění pozdějších předpisů) nebo směnečné rukojemství či biankosměnku (zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů.

2.1 Jistota (§ 2012 - § 2017 NOZ) Jistota (kauce) není sama o sobě samostatným zajišťovacím prostředkem. Poskytnutí jistoty lze splnit zřízením zástavního práva (§ 2012 odst. 1) nebo způsobilým ručitelem, za kterého je považována osoba s vhodným majetkem (§ 2012 odst. 2), a kterou lze žalovat v tuzemsku. „Nikdo není povinen přijmout věc jako jistotu do částky vyšší, než kolik činí dvě třetiny obvyklé ceny.“4 Stavební pozemek či nemovitost sloužící k podnikatelským účelům jsou dostatečnou jistotou do poloviny obvyklé ceny, to platí i pro právo stavby, bude-li částka sjednána jako stavební plat splacena do 5 let před koncem zániku práva stavby. Cenný papír, který zajišťuje bezpečný výnos je dostatečnou jistotou do ¾ obvyklé ceny. Vklady v bankách, spořitelnách a v úvěrních družstvech se jedná o výši pojištění. Jistotou jsou úroky z finančního dluhu zajištěny maximálně do výše zákonem stanovené úrokové sazby, nebyla-li osoba poskytující jistotu předem seznámena se sjednanou vyšší úrokovou sazbou. Pokud je zajištěn dluh, který je již úročený, jsou zajištěny i úroky, které prozatím nepřirostly.

4

Nový občanský zákoník 2014: rejstřík: redakční uzávěrka 26. 3. 2012. Ostrava: Sagit, 2012, s. 193. ÚZ. ISBN 978-80-7208-

920-8.

11

„Zakládá-li se jistota různých věřitelů na různých právech k téže věci, uspokojí se v rozsahu těchto práv a v pořadí podle vzniku zajištění postupně v první skupině věřitelé zajištění věcným právem zapsaným ve veřejném seznamu nebo rejstříku zástav a ve druhé skupině věřitelé zajištění věcným právem nezapsaným ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav. Poté se ve třetí skupině uspokojí věřitelé zajištění závazkovým právem.“5 Ztratí-li jistota na ceně a zajištění se tím pádem stane nedostatečným, má právo věřitel od dlužníka požadovat doplnění zajištění; neučiní-li tak dlužník, část pohledávky, která není zajištěna, se stane splatnou. Předchozí zmíněné ustanovení se použije, i když byla jistota čerpána oprávněně.

5


920-8.

12

3

Vybrané zajišťovací instrumenty

3.1 Ručení (§ 2018 - § 2028 NOZ) „Ručení (rukojemství) je závazek mezi věřitelem a ručitelem, jehož obsahem je povinnost ručitele (tj. osoby vždy odlišné od dlužníka) uspokojit pohledávku věřitele, jestliže ji neuspokojí sám dlužník (§ 2018). Věřitel musí nejprve požadovat plnění od dlužníka a teprve poté se může obrátit na ručitele (beneficium ordinis seu excussionis). Při obyčejném ručení postačí i prostá upomínka o zaplacení dluhu (mimosoudní upomínka). Při tzv. ručení za schodek musí věřitel před uplatněním svého práva u ručitele provést exekuci proti dlužníkovi, která nevedla k uspokojení nároku věřitele.“6 Přestože zákon popisuje právní důvod ručení jako by se jednalo o jednostranný právní úkon ručitele, je tímto právním důvodem smlouva uzavřená mezi věřitelem a ručitelem. Věřitel se sám může rozhodnout, zda ručitele přijme nebo ne. Nepřijme-li ho, pak po něm ale nemůže plnění požadovat. Ručitelské prohlášení musí mít písemnou formu. Akcept věřitele může být učiněn i ústně nebo konkludentně. Ručením lze zajistit jak dluhy peněžitý, tak i nepeněžitý. Je-li plnění dluhu zastupitelné, může jej poskytnout ručitel. Pokud však jde o plnění nezastupitelné, může se pro případ porušení smlouvy sjednat finanční částkou a tuto částku poté zajistit ručením. Předpokladem pro existenci ručitelského zajišťovacího závazku je platný hlavní závazek, jenž dluh zakládá, jenž se ručením zajišťuje. Neplatnost hlavního závazku způsobí neexistenci závazku ručitelského s výjimkou, kdy je neplatnost hlavního závazku způsobena nedostatkem způsobilosti dlužníka se zavazovat a ručitel o tom věděl nebo vědět musel. Ručením lze zajistit i splnění dluhů budoucích či podmíněných, soubor dluhů daného druhu, které vznikají dlužníkovi v určitém časovém intervalu či komplex odlišných dluhů ze stejného právního důvodu. Rozsah ručitelského závazku je ovlivňován rozsahem závazku hlavního. Z tohoto důvodu se ručitel nemůže zavázat k plnění většího rozsahu, než je zavázán dlužník sám, stejně tak se

6


13

nemůže zavázat ke splnění za přísnějších podmínek, než za jakých se zavázal dlužník. Platnosti ručitelského závazku nebrání, pokud je ručitel zavázán v menším rozsahu než dlužník nebo za výhodnějších podmínek. Rozhodující je ale pro právní postavení ručitele právní stav hlavního závazku v okamžiku vzniku ručení. Zhoršení právního postavení ručitele nemůže být následkem právních jednání dlužníka uskutečněných po vzniku ručení. „Uznání dluhu dlužníkem je účinné vůči ručiteli“7, jen pokud s ním vysloví souhlas (§ 2025 odst. 2). Oproti tomu platí, že ručitel má prospěch ze všeho, co hlavní dluh zmenšuje. Stranami ručitelského závazku jsou věřitel a ručitel. Stranou ručitelského závazku nikdy není dlužník hlavního závazku. Z toho vyplývá, že ručení může být sjednáno nezávisle na vůli dlužníka. Jako ručitel může vystupovat jak jedna, tak i více osob. Pokud je však ručitelů více, zavazují se za splnění dluhu společně a nerozdílně (solidárně). „Základním právem věřitele z ručitelského závazku je oprávnění požadovat na ručiteli splnění dluhu, nesplní-li ho dlužník v přiměřené lhůtě, ačkoli byl k tomu věřitelem písemně vyzván (§ 2021 odst. 1). Výzvu je třeba učinit i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník dluh nesplní. Přitom důvody, pro které dlužník neplnil, jsou z pozice věřitelova práva požadovat plnění na ručiteli nerozhodné. Věřitel může s ručitelem ujednat zřeknutí se tzv. dobrodiní rukojmí a v takovém případě je ručitel solidárním dlužníkem vedle prvního dlužníka. Takového ručitele označujeme jako rukojmí a plátce. Rukojmímu a plátci nepřísluší beneficium excussionis.“8 Věřitel je na základě dohody s ručitelem o tzv. dobrodiního pořádku oprávněn požadovat po ručiteli plnění z ručitelského závazku až tehdy, pokud se věřitel marně pokusil plnění dlužníka vymoci soudní cestou, včetně marného pokusu o exekuci. Takový ručitel je označován jako ručitel (rukojmí) za schodek. Neručí-li ručitel věřiteli, ale jinému ručiteli za jeho regresní nárok proti dlužníku, nazývá se takový ručitel jako ručitel (rukojmí) návratný. Existuje také možnost sjednat područení, či podrukojemství, které znamená, že dluh ručitele je zajištěn dalším ručitelským závazkem.

7



14

Ručitel je tzv. náhradním dlužníkem. Za podmínek dle ustanovení § 589 – 599 je věřitel oprávněn odporovat nejen právním jednáním, která učinil dlužník, ale i právním jednáním ručitele a jiných osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem vázány uspokojit pohledávku věřitele. Věřitel má povinnost zachovat pro ručitele veškeré právní prostředky potřebné k uplatnění nároku vůči dlužníkovi a převést je na ručitele, a neučiní-li tak, má povinnost nahradit mu újmu, jenž ručiteli vznikla tím, že od dlužníka nezískal nazpět plnění, které za něj poskytl. Nový občanský zákoník zrušil povinnost věřitele informovat ručitele o výši závazku. Ručitel je oprávněn vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, k jejichž uplatnění by byl oprávněn dlužník, i když je sám dlužník neuplatnil (například námitku promlčení či započtení, námitku neúměrného zkrácení, námitku vadného plnění atd.). Uplatní-li tyto námitky a byly-li neúspěšné, musí dlužník ručiteli uhradit náklady, které mu tím vznikly. Ručitel může rovněž uplatnit vůči věřiteli veškeré námitky, které proti němu má sám na základě jiného závazku mezi ručitelem a věřitelem. Zavinil-li věřitel, že pohledávka nemůže být dlužníkem uspokojena, má ručitel právo plnění odepřít (§ 2022). Tím ručitelský závazek zaniká. V okamžiku, kdy ručitel splní věřiteli, zaniká ručitelský závazek a ručiteli vzniká právo požadovat po dlužníkovi náhradu za poskytnuté plnění. Tím ručitel vstupuje do práv věřitele. Ručitel se stává věřitelem dlužníka, který je povinen mu vyrovnat, co za něj plnil. Pohledávka věřitele přechází na ručitele i s příslušenstvím, zajištěním dluhu odpovídající pohledávce a dalšími právy s pohledávkou spojené. Věřitel má povinnost vydat ručiteli veškeré doklady o pohledávce a sdělit mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí. „Uspokojí-li ručitel věřitele bez vědomí dlužníka, může dlužník uplatnit vůči ručiteli všechny námitky, které byl oprávněn uplatnit vůči věřiteli, kdyby na něm věřitel splnění vymáhal. Dlužník však nemůže vůči ručiteli uplatnit námitky, na které dlužník ručitele neupozornil bez zbytečného odkladu poté, co mu ručitel oznámil, že věřitel uplatnil právo z ručení.“9 V tomto případě by se však velmi těžko mohlo jednat o uspokojení věřitele ručitele bez vědomí dlužníka. K zániku ručení dochází především zánikem hlavního závazku, který ručení zajišťuje. Tedy zajištěného závazku z obecných důvodů zániku závazku, což vyplývá z povahy ručitelského

9


920-8.

15

závazku. Pokud je ručením zajištěna pouze část dluhu, nesníží se rozsah ručení částečným plněním, je-li dluh nesplněn alespoň ve výši, v jaké je zajištěn ručením. Jen výjimečně se stane, že nedojde k zániku ručitelského, i když hlavní závazek zanikl. Takovým případem může být zrušení starého závazku dohodou a jeho nahrazení novým závazkem či nahrazení dosavadního závazku novým závazkem stran práv a povinností mezi věřitelem sporných či pochybných. Ručení za dluhy, jenž jsou předmětem novace či narovnání, se vztahuje i na dluhy, které z nich vznikly. Je-li zajištění poskytnuto osobou, která k novaci nebo narovnání nepřistoupila, je zavázána nejvýše v rozsahu původního dluhu a zůstávají ji zachovány veškeré námitky, které mohla proti pohledávce uplatnit, kdyby k novaci či narovnání nedošlo. Stejně tak i v případě, že hlavní závazek zanikne pro nemožnost plnění dlužníkem, i když je dluh splnitelný ručitelem, případně závazek zanikne zánikem dlužníka, který je právnickou osobou, ručení nezaniká (§ 2026 odst. 2). Práva plynoucí z hlavního závazku i práva vyplývající ze závazku ručitelského se promlčují samostatně. Právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčuje před promlčením práva věřitele vůči dlužníkovi. Uplatní-li tedy věřitel u soudu svá práva proti dlužníkovi, nemůže se jeho právo vůči ručiteli promlčet. Uplatnil-li by však své právo ne proti dlužníkovi, ale pouze proti ručiteli, nestaví se běh promlčecí doby také ohledně práva věřitele vůči dlužníkovi, protože obě promlčecí lhůty mají samostatný režim. Ručení je poměrně časté zajištění závazku zejména však při poskytování menších finančních částek. Na jednu částku může být i více ručitelů s tím, že každý z nich ručí věřiteli za celý dluh. Ručitel má k ostatním spoluručitelům totožná práva jako spoludlužník. Dojde-li k zavinění, které způsobil věřitel a zapříčiní to, že pohledávka nemůže být dlužníkem splněna, může ručitel plnění odepřít.

16

3.2 Dohody o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů (§ 2045 - § 2047 NOZ) Dluh lze zajistit dohodou uzavřenou mezi věřitelem a dlužníkem o srážkách z jeho mzdy nebo jiných příjmů, se kterými se při výkonu rozhodnutí nakládá jako s platem, mzdou nebo odměnou, ve výši, která nesmí přesáhnout jejich polovinu. Dohodu o srážkách musí zaměstnavatel schválit předem, netýká-li se to uspokojení jeho práva. Po odsouhlasení srážek nabývá věřitel práva na výplatu srážek přímo proti zaměstnavateli dlužníka. Dohoda o srážkách ze mzdy či jiných příjmů nevyžaduje písemnou formu. Účinnost vzniká dnem předložení dohody tomu, kdo je plátcem příjmů. Tento zajišťovací prostředek neplní jen funkci zajišťovacího prostředku, ale plní zároveň funkci postupného plnění hlavního závazku realizací jednotlivých srážek. „Náklady spojené s placením srážek nese plátce mzdy nebo platu; má-li však plátce mzdy nebo platu plnit současně podle několika dohod o srážkách ze mzdy nebo platu, jdou náklady s placením srážek podle druhé a další dohody k tíži dlužníka.“10 Srážky zanikají splněním pohledávky nebo tehdy, není-li již dlužníkovi vyplácena mzda či jiný příjem.

3.3 Zajišťovací převod práva (§ 2040 - § 2044 NOZ) Jedná se o takový zajišťovací prostředek, kdy dlužník nebo třetí osoba převádí dočasně své právo na věřitele, a to na dobu, než bude dluh vůči věřiteli zaplacen (§ 2040). Zde je nutné poznamenat, že právo je rovněž věcí, a to jak movitou, tak i nemovitou. Vhodnějším označením pro tento instrument by proto bylo zajišťovací převod věci. Věřitel se totiž stává vlastníkem, resp. oprávněnou osobou, jde-li o převod jiného než vlastnického práva. Nejčastěji však dochází při zajišťovacím převodu k převodu práva vlastnického. Smlouva, kterou bude právo převáděno, musí vyhovovat náležitostem smluv o převodu práva, zejména práva vlastnického podle § 2055 – 2188. Pro zajišťovací převod práva již není vyžadována písemná forma.

10

Nový občanský zákoník 2014: rejstřík: redakční uzávěrka 26. 3. 2012. Ostrava: Sagit, 2012, s. 196. ÚZ. ISBN 978-80-

7208-920-8.

17

Převodcem při uzavírání smlouvy nemusí být dlužník, ale může to být třetí osoba, jenž není stranou hlavního závazku. Věřitel nesmí po dobu trvání zajišťovacího převodu právo zcizit nebo zatížit. Zákaz má však obligační charakter, a poruší-li jej věřitel, bude právo platně a účinně zatíženo či zcizeno. K narušení obligačního charakteru nedojde ani v případě, že se převádí vlastnické právo k věci, která je zapsaná ve veřejném seznamu. Do tohoto seznamu se zapisuje i jen dočasná povaha zajišťovacího převodu práva, ale tato poznámka o dočasném převodu nemění nic na tom, že v okamžiku převodu práva je věřitel neomezeným vlastníkem tohoto práva. Týká-li se převod práva věci, která je zapsaná ve veřejném seznamu, zajištění vzniká zápisem do tohoto seznamu včetně zápisu dočasné povahy zajišťovacího převodu. Dostane-li se dlužník do prodlení se splněním dluhu, transformuje se zajišťovací funkce převodu práva ve funkci uhrazovací. Smlouva o zajišťovacím převodu práva je smlouvou s rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněn. „Není-li zajištěný dluh splněn, stane se převod práva nepodmíněným a dlužník předá věřiteli vše, co je nutné k plnému výkonu převedeného práva. Převyšuje-li obvyklá cena jistoty zřejmě výši zajištěného dluhu, vyplatí věřitel osobě, která jistotu poskytla, částku odpovídající rozdílu; přitom si započte náklady, které v souvislosti s výkonem zajišťovacího převodu práva účelně vynaložil. Neobsahuje-li smlouva o zajišťovacím převodu práva údaj o výši dluhu a hodnověrné ocenění práva převedeného k zajištění, je na věřiteli, aby dokázal, že obvyklá cena jistoty výši zajištěného dluhu zřejmě nepřevyšuje.“11 Je-li právo sloužící k zajištění převedeno a věc předána, je věřitel oprávněn ji mít po dobu trvání zajištění u sebe a také je povinen vykonávat prostou správu věci. Pokud má věc u sebe osoba, která věřiteli převodem práva jistotu zřídila, musí správu věci vykonávat ona. Zanikne-li důvod trvání zajišťovacího převodu, umožní věřitel osobě, která zajištění poskytla plný výkon práva a zároveň ji vydá všechny přírůstky a zisky. Odečíst si může účelně vynaložené náklady, které vznikly v důsledku výkonu práva.

11


7208-920-8.

18

3.4 Utvrzení dluhu (§ 2048 - § 2054 NOZ) „Utvrzením dluhu se dluh nezajišťuje, ale posiluje se postavení věřitele jiným způsobem. Dluh může být utvrzen smluvní pokutou nebo jeho uznáním. Smluvní (konvenční – konvencionální) pokuta je utvrzovací institut, který nastupuje v případě dohody věřitele a dlužníka, že pro případ porušení smluvené povinnosti může věřitel požadovat smluvní pokutu ve stanovené výši nebo je sjednán způsob, jakým se výše smluvní pokuty určí, s tím, že je nerozhodné, zda věřiteli porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda (§ 2048).“12 Za nerozhodné se považuje i to, zda porušení povinnosti nastalo v důsledku zaviněného protiprávního činu dlužníka nebo nastalo protiprávním činem nezaviněným nebo na základě protiprávní události. Za porušení povinnosti se považuje, když dlužník nesplní svůj dluh vůbec nebo jej nesplnil včas nebo jej nesplnil řádně (v takovém případě vzniká dlužníkovi povinnost zaplatit kromě úroků z prodlení smluvní pokutu). Každá platně sjednaná povinnost, může být utvrzena smluvní pokutou. Ve smlouvě musí být výslovně stanovena výše smluvní pokuty nebo alespoň musí být stanoven způsob jejího určení. Výše smluvní pokuty může být stanovena dohodnutou a neměnnou částkou nebo se její výše může vázat na okolnosti, které účastníci považují za významné, ale jejich hodnoty nejsou v okamžik uzavření smlouvy známé. Není tedy povinné, aby výše smluvní pokuty byla v okamžiku jejího ujednání pevně stanovena, ale aby k tomuto okamžiku byl dán nepochybný způsob zjištění její výše pro případ porušení smluvní povinnosti. „Předmět konvenční pokuty musí být stanoven samostatně a nemůže se jednat o pouhou modifikaci hlavního plnění. Může být ale smluveno, že konvenční pokuta se má platit třetí osobě. V takovém případě se jedná o smlouvu ve prospěch třetí osoby. Smluvní pokuta může být sjednána i tak, že povinnost k jejímu zaplacení vznikne porušením povinnosti třetí osoby,

12


19

tedy osoby, která není smluvníkem. Takovou smluvní pokutu nazýváme nepravou konvenční pokutou.“13 Protože má ve vztahu ke spoluvlastníkům porušení povinnosti třetí osobou stejnou povahu jako právní událost, můžeme ji uzavřít s tím, že nepravou smluvní pokutu je možno uzavřít i pro případ vzniku právní skutečnosti nezávislé na lidské vůli. Nemůžeme ale sjednat povinnost splnit smluvní pokutu pro případ uplatnění práva. Zaplacení celé výše smluvní pokuty neznamená zánik obligace, stejně tak neznamená zánik dlužníkovy povinnosti plnit utvrzený dluh. Můžeme si ale sjednat smluvní pokutu, jejímž splněním zanikne utvrzovaný dluh a tím i celá obligace. Takové ujednání smluvní pokuty se podobá odstupnému, s tím rozdílem, že právo požadovat splnění smluvní pokuty a zároveň povinnost splnit smluvní pokutu vznikne až při porušení povinnosti a že tato smluvní pokuta může vést k zániku i poté, co některý ze smluvníků nebo oba smluvníci již plnili povinnost vyplývající ze smlouvy. Povinnost zaplatit smluvní pokutu se může vázat na odstoupení od smlouvy, protože povinnost smluvní pokuty je vázána na porušení povinnosti stanovené smlouvou. Plnění smluvní pokuty může být sjednána i v jiném než peněžitém plnění. Smluvní pokuta slouží jako náhrada škody a věřitel při jejím sjednání nemá právo na náhradu škody, která vznikla na základě porušení povinnosti, na kterou se smluvní pokuta nevztahuje. Smluvní pokuta nemusí být sjednána písemně. Úhrada smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Je-li výše smluvní pokuty nepřiměřeně vysoká, může ji soud na návrh dlužníka snížit, s tím, že přihlédne k hodnotě a významu zajišťovaného dluhu až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na níž se smluvní pokuta vztahuje (tzv. moderační právo soudu). Moderaci nemůže soud provést ex officio, ale jen na návrh dlužníka, který zde vystupuje jako žalovaný. Moderační právo nelze dohodou smluvníků vyloučit. Nepřiměřená výše smluvní pokuty není posuzována s ohledem na výši škody, která vznikla porušením povinnosti. Výše škody je jen hranicí, pod kterou není možné smluvní pokutu snížit.

13

ROZEHNAL, Aleš. Závazkové právo: obecná část, deliktní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 77-78. Monografie (Aleš Čeněk). ISBN 9788073804961.

20

Druhým utvrzovacím prostředkem je uznání dluhu, jenž posiluje právní postavení věřitele ve dvou směrech (§ 2053). Dlužník jednostranným písemným prohlášením uznává vůči věřiteli povinnost zaplatit dluh co do důvodu a výše, a tím zakládá vyvratitelnou právní domněnku o existenci dluhu k okamžiku tohoto uznání. Jde-li o uznání práva co do důvodu, nemusí být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, jen musí být identifikovatelný. Pro identifikaci dluhu může uznání dluhu odkazovat na jinou listinu. Součástí uznání dluhu musí být i příslib dlužníka tento dluh zaplatit. „Ačkoli je uznání dluhu formulováno jako jednostranné právní jednání, jedná se o smlouvu, a to smlouvu akcesorickou, kterou se dotvrzuje dosavadní dlužníkův dluh. Uznání dluhu nemusí být učiněno v písemné formě. V případě, že dlužník platí úroky z dluhu, považuje se to za uznání dluhu ohledně částky, z níž se úroky platí. To však neplatí, pokud je dluh již promlčen. Uznání dluhu může mít také podobu tzv. uznání salda. Pokud si smluvníci ujednají, že vzájemné peněžní dluhy nebudou platit jednotlivě, ale vzájemné pohledávky v určitých časových intervalech započtou a pohledávka, která nebude započtena, bude uhrazena v penězích, jedná se o smlouvu kontokorentu. Nezapočtená pohledávka se nazývá saldem. Pokud druhá smluvní strana toto saldo uzná, jedná se o druh uznání dluhu.“14 Uznání dluhu posiluje procesněprávní postavení věřitele, protože ve sporu již nemusí prokazovat právní důvod svého závazku. Naopak dlužník musí dokázat, že jeho závazek neexistuje. Uznáním dluhu dochází k přerušení běhu promlčecí lhůty tak, že začíná běžet vždy promlčecí lhůta nová, desetiletá. Desetiletá prodloužená lhůta počíná běžet dnem, kdy k uznání došlo nebo kdy uplynula lhůta k plnění, pokud byla v uznání stanovena (§ 639). „Uznání dluhu dlužníkem je účinné vůči ručiteli“15, jen v případě, že s ním ručitel vyslovil souhlas. Od uznání dluhu odlišujeme uznání nároku nebo jeho základu, ke kterému dochází procesním úkonem žalovaného v průběhu soudního řízení. Uznání učiněné vůči soudu je předpokladem pro vynesení rozsudku pro uznání. Stejné účinky nastávají i v případě, že se žalovaný nevyjádří k tzv. kvalifikované výzvě zaslané mu soudem.

14



21

Od uznání dluhu odlišujeme dlužní úpis (§ 1952), kterým je dlužníkovo prohlášení o uznání dluhu. Existuje však možnost o existenci i jiného dlužního úpisu. Dlužním úpisem bude každé písemné uznání dluhu, ale nikoli naopak. Je-li tedy dluh potvrzen, ale potvrzení chybí náležitosti uznání dluhu, jedná se o jiný dlužní úpis. Po splnění dluhu musí věřitel dlužníkovi dlužní úpis vrátit nebo na dlužní úpis vyznačit, že bylo splněno částečně. Není-li to možné, může dlužník po věřiteli požadovat vydání potvrzení, že dlužní úpis pozbyl platnosti v rozsahu, ve kterém byl dluh splněn. Z výše zmíněného tedy vyplývá, že dlužní úpis musí mít písemnou formu.

3.5 Finanční záruka (§ 2029 – § 2039 NOZ) Finanční záruka je závazek, který vzniká mezi výstavcem a věřitelem, na jehož základě výstavce finanční záruky „uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité“16 finanční částky, nesplní-li dlužník věřiteli „dluh, anebo splní-li se jiné podmínky“17 obsažené v záruční listině (§ 2029). Přestože zákon mluví o právním důvodu finanční záruky tak, jako by se jednalo o jednostranné právní jednání ručitele, je tímto právním důvodem smlouva uzavřená mezi věřitelem a výstavcem. „Finanční záruka tedy připomíná ručení, avšak od ručení se odlišuje zejména institutem záruční listiny. Finanční záruka rovněž vyžaduje existenci platného hlavního závazku, a má tedy akcesorickou povahu stejně jako ručení. Výstavce však ručí za splnění zajištěného dluhu jen do výše a jen za podmínek uvedených v záruční listině. Výstavce může vůči věřiteli zároveň uplatnit pouze ty námitky, jejichž uplatnění záruční listina připouští (§ 2034). Obsah závazku z finanční záruky tedy není determinován pouze hlavním závazkem, ale rovněž obsahem, resp. údaji obsaženými v záruční listině, které jsou na hlavním závazku do určité míry nezávislé.“18

16




22

Pokud jsou tedy podmínky uvedené v záruční listině splněny, musí výstavce splnit povinnost plynoucí z finanční záruky, vyzve-li jej k tomu věřitel písemně, a to i v případě, pokud by dlužníkovi povinnost platit nevznikla, případně ještě nevznikla (§ 2035). Výstavce nemá právo odmítnout výplatu z finanční záruky, a to i v případě, že by věděl, že věřitel žádá o výplatu neprávem, pokud věřitel uplatňuje právo na výplatu v souladu se záruční listinou. Výstavce nemá oprávnění věcně přezkoumávat, jestli je obsah předložených dokumentů pravdivý, nebo jestli existuje dospělý dluh dlužníka vůči věřiteli, pokud nejsou tyto námitky v textu záruční listiny obsaženy. Možné plnění výstavce ve věřitelův prospěch, k němuž by nebyl dlužník povinen, jde k tíži věřitele. Výstavce tedy nemůže vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, jenž by vůči němu byl oprávněn uplatnit dlužník, ale jen ty, co jsou uvedené v záruční listině. Nelze tedy namítnout například promlčení započtení či vadné plnění věřitelovo. Předchozí výzva věřitele, aby dlužník splnil dluh, je dožadována jen v tom případě, je-li to stanovené v záruční listině. Jak již ze samotného označení záruční listiny vyplývá, její uzavření vyžaduje písemnou formu. „Věřitel může postoupit na třetí osobu jeho pohledávku na plnění z finanční záruky, tak i právo uplatit finanční záruku. Právo uplatnit finanční záruku je možno postoupit jen tehdy, pokud to připouští záruční listina. S tímto postoupením se převádí i pohledávka na plnění z finanční záruky. Při postoupení pohledávky na plnění z finanční záruky nemusí být zároveň postoupena práva vyplývající z hlavního závazku (§ 2036). Tím je oslabena akcesorická povaha finanční záruky. Pokud výstavce plní v souladu se záruční listinou, je dlužník, popřípadě jiná osoba, která uzavřela smlouvu, na jejímž základě vznikla finanční záruka, povinen nahradit výstavci to, co výstavce plnil.“19 Dlužník nemůže vůči výstavci uplatnit námitky, které by mohl uplatnit vůči věřiteli, neujednal-li s ním, že si výstavce vůči věřiteli může uplatnění takových námitek vyhradit v záruční listině. Z části plněný dluh nemá účinek na rozsah finanční záruky, je-li výše nesplněného dluhu přinejmenším stejná jako výše částky, na kterou zní záruční listina. Potvrdí-li finanční záruku ještě další výstavce, může v takovém případě věřitel uplatnit právo z finanční záruky vůči kterémukoli z těchto výstavců. V záruční listině může být stanovena

19


23

podmínka, že výstavce plní až při předložení určitého dokumentu. V této situaci si je finanční záruka podobná s dokumentárním akreditivem. Nejčastějším výstavcem finanční záruky je banka, proto finanční záruku, kterou vystavila banka, označujeme jako bankovní záruku.

24

4

Komparace dosavadní právní úpravy a nového

občanského zákoníku 4.1 Komparace právní úpravy zajištění závazků Ustanovení staré i nové právní úpravy mají stejný cíl. Pan Slíva ve své publikaci uvádí, že „právní úprava zajištění obchodních závazků sleduje cíl posílit hospodářské, popřípadě i procesní postavení subjektů oprávněných ze závazkového vztahu (věřitelů), jejich jistotu, že povinnosti subjektů povinných (dlužníků) budou splněny a práva věřitelů uspokojena řádně a včas. Vyšší míra jistoty a bezpečnosti v konkrétním závazkovém vztahu je dosahována tím, že k původnímu zajišťovanému závazkovému vztahu (základnímu), zpravidla přistupuje nový vztah zajišťovací (vedlejší)“20. Základy staré právní úpravy jsou obsaženy v Občanském zákoníku a v Obchodním zákoníku. Jedná se tedy o dvojitou úpravu zajištění závazků. To znamená, je-li v názvu oddílu Obchodního zákoníku napsáno, že jde o ustanovení „některá“ je potřeba použít i ustanovení Občanského zákoníku. V opačném případě, je-li v Obchodním zákoníku řečeno, že se jedná o „základní ustanovení“, má ustanovení kogentní povahu a nelze se od něj odchýlit. Občanský zákoník se zajištění závazků věnuje v části osmé, hlavě první, oddíle pátém. Zajištění závazků upravují paragrafy 544 – 558, které se věnují smluvní pokutě, ručení, dohodě o srážkách ze mzdy a jiných příjmů, zástavní smlouvě, zajištění závazku převodem práva, zajištění postoupením pohledávky, jistotě a uznání závazku. Obchodní zákoník se zajištění závazků věnuje v části třetí, hlavě první, díle šestém. Jedná se o úpravu obsaženou v § 297 – 323i. Zde jsou upravena některá ustanovení týkající se smluvní pokuty, ručení, bankovní záruky a uznání závazku. Nová úprava občanského zákoníku slučuje ustanovení Obchodního zákoníku a Občanského zákoníku. Oproti staré právní úpravě je v NOZ hovořeno o zajištění a utvrzení dluhu, jehož ustanovení jsou obsažena v § 2010 – 2054. Zapomenout nesmíme také na právo zástavní a právo zadržovací, jejichž úprava je obsažena v § 1309 – 1399 NOZ.

20

PLÍVA, Stanislav. Obchodní závazkové vztahy. 2., aktualiz. vyd. Praha: ASPI, 2009, s. 74. ISBN 978-80-7357-444-4.

25

Můj názor na sloučení výše zmíněných právních předpisů je kladný, protože již nemusíme nahlížet do dvou různých zákonů, ale vše máme v jednom kodexu. Nový občanský zákoník je sice velice obsáhlý (obsahuje 3081 paragrafů), došlo k mnoha změnám, ale věřím, že nebude trvat dlouho a všichni si na něj zvyknou.

4.2 Komparace předmětu zajištění závazků Předmětem zajištění závazků je závazek. Právní úprava Občanského zákoníku upravuje zajištění závazku v části zajištění (§ 544 an.) různými způsoby. Můžeme hovořit o ručení (§ 546) nebo o dohodě o srážkách ze mzdy (§ 551). Splnění závazku též zajišťuje převod práva (§ 553), oproti tomu pohledávka je zajištěna postoupením pohledávky (§ 554). A nakonec v § 558 nalezneme uznání dluhu. V Novém občanském zákoníku se mluví o zajištění a utvrzení dluhu. Paragrafy 2010 a 2011 se věnují obecnému ustanovení a § 2012 – 2017 se zabývá jistotou. Zajištění dluhu je obsaženo v § 2018 – 2047, kde najdeme ručení, finanční záruku, zajišťovací převod práva a dohodu o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. Utvrzení dluhu je možno smluvní pokutou (§ 2048 – 2052) nebo uznáním dluhu (§ 2053 – 2054).

4.3 Komparace funkce zajištění závazku Obě právní úpravy plní několik zajišťovacích funkcí. Věřiteli plní zajištění funkci zajišťovací a uhrazovací, oproti tomu dlužníkovi plní funkci preventivní, donucovací a sankční. K nejčastějším funkcím zajištění patří funkce zajišťovací a uhrazovací. Zajišťovací funkce chrání věřitele v případě, že dlužník nechce nebo není schopen plnit své závazky. Cílem funkce uhrazovací je splnění splatného závazku dlužníkem. Nedojde-li k splnění dluhu, může věřitel za sjednaných podmínek požadovat uspokojení po třetí osobě. Stará i nová právní úprava se zaměřuje na to, aby byly závazky splněny včas a řádně.

26

4.4 Komparace instrumentů zajištění dluhu Základ staré právní úpravy zajištění závazků tvoří Občanský zákoník a Obchodní zákoník. Jak jsem již zmiňovala, jedná se o duální úpravu zajištění závazků. Občanský zákoník se zajištění závazků věnuje v § 544 – 558. Tato ustanovení obsahují smluvní pokutu, ručení, dohodu o srážkách ze mzdy a jiných příjmů, zástavní smlouvu, zajištění závazku převodem práva, zajištění postoupením pohledávky, jistotu a uznání závazku. Obchodní zákoník upravuje zajištění závazků v § 297 – 323i a dále upravuje pouze některé předpisy o smluvní pokutě, ručení, bankovní záruce a uznání závazku. Dualitu výše zmíněných kodexů zrušil Nový občanský zákoník. Již neúčinná právní úprava obou zákonů hovoří o zajištění závazků, zatímco Nový občanský zákoník rozeznává zajištění a utvrzení dluhů. Zajištění a utvrzení dluhů obsahují ustanovení § 2010 – 2054 NOZ, které upravují jistotu, ručení, finanční záruku, zajišťovací převod práva, dohodu o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů, smluvní pokutu a uznání dluhu. Paragraf 2010 konstatuje, že „dluh lze zajistit, zaváže-li se třetí osoba věřiteli nebo ve prospěch věřitele za dlužníkovo plnění, anebo dá-li někdo věřiteli nebo ve prospěch věřitele majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní. Utvrdit lze dluh ujednáním smluvní pokuty nebo uznáním dluhu“21. Z toho vyplývá, že s ručením, finanční zárukou, zajišťovacím převodem práv a dohodou o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů souvisí funkce zajišťovací. Naopak smluvní pokuta a uznání dluhu patří k instrumentům utvrzení dluhu. Kromě výše uvedených instrumentů nesmíme zapomenout na instituty, které řadíme do věcných práv k cizím věcem – tedy právo zástavní a právo zadržovací, které však v bakalářské práci rozebírat nebudu.

21

§ 2010 zákona č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 3.

2014].

27

4.4.1 Jistota Jistota plní funkci osobního nebo majetkového zajištění, neboli to, co někdo dá k zajištění, že splní dluh. Jistota je buď dána přímo věřiteli, nebo ve prospěch věřitele. Osobní jistotou je především ručení nebo finanční záruka. Majetkovou jistotu představuje věc, jež je věřiteli dána nebo v jeho prospěch jako zajištění, že dlužník svůj dluh splní. Jako příklad bych mohla uvést zástavní právo nebo zajištění převodem práva. Majetkovou jistotou nemusí být jen způsob zajištění, tuto funkci bude plnit i například složení finanční částky jako kauce ve prospěch věřitele. Jistotou naopak nemůže být nepeněžitý vklad do nadace, majetek nadačního fondu nebo nadační jistina. Důležitým pravidlem týkajícím se jistoty, jež má pro zajištění v soukromém právu obecný dopad je, že věřitel má vůči osobě, která zajištění poskytla, povinnost informovat ji o aktuální výši zajišťovaného dluhu bez ohledu na způsob poskytnutí zajištění. Toto pravidlo je praktické zejména pro třetí osoby, které zajištění poskytly, aniž by byly sami dlužníkem. Stará právní úprava tuto informační povinnost znala jen u ručení. Na veškeré případy zajištění se váže pravidlo, že jistota zajišťuje nejen jistinu dluhu, ale i úroky. Strany si ale mohou sjednat, že se jistota na úroky vztahovat nebude, nebo je bude zajišťovat jen částečně, či jinak pravidlo modifikovat. Jde-li ale o úroky, vztahuje se jistota pouze na příslušenství předvídatelné pro osobu, která jistotu dává. Posledním důležitým pravidlem, které se týká jistoty, a které dopadá i na ostatní zajištění, je řešení situace, kdy jistota klesne na ceně. Věřiteli pak vzniká právo požadovat doplnění jistoty. Neučiní-li tak dlužník, stane se nezajištěná část pohledávky splatná. Občanský zákoník znal toto pravidlo v § 163 odst. 2 ohledně poklesu ceny zástavy. Nově se povinnost doplnit jistotu, klesne-li na ceně, bude vztahovat například i na hodnotu práva převedeného zajišťovacím převodem. Toto pravidlo lze však použít jen na případy, kdy je jistotou věcněprávní zajištění. Jistotu upravuje Občanský zákoník v § 555 – 557, kde ustanovení § 555 stanovuje, že „závazek dát jistotu lze splnit zejména zřízením zástavního práva způsobilými ručiteli“22. To znamená, že strany si mohou vybrat i jiný zajišťovací instrument. Typickou jistotou je

22

§ 555 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém].

Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 2. 2014].

28

ručení, zástava a uznání dluhu. O zajišťovacím převodu práva, smluvní pokutě nebo postoupení pohledávky můžeme jako o prostředku zajištění z pohledu teorie pochybovat. Právní předpis jistoty nevyžaduje dle staré úpravy zvláštní formu. Budeme-li však vycházet z typických jistot, musí mít závazek poskytnutí jistoty písemnou formu, protože dle ustanovení zákona je pro zřízení zástavního práva vyžadována písemná forma smlouvy a uznání dluhu či ručení písemnou formu prohlášení. Nový občanský zákoník upravuje zajištění obecnými ustanoveními o jistotě (§ 2012 a násl. NOZ), v nichž lze najít pravidla společná pro všechny zajišťovací prostředky. Nová úprava výslovně zmiňuje dát jistotu nejen věřiteli, ale i třetí osobě, která ji spravuje ve prospěch věřitele (§2010 NOZ). Ztratila-li jistota na ceně a zajištění se tím pádem stalo nedostatečným, má věřitel právo od dlužníka požadovat, aby zajištění bez zbytečného odkladu doplnil. Nedoplní-li dlužník jistinu, stane se část pohledávky, která není zajištěna splatnou (§ 2017 NOZ). Nová právní úprava nevyžaduje zvláštní formu jistoty. Smlouva o zřízení zástavního práva nevyžaduje písemnou smlouvu, oproti tomu ručitelské prohlášení dané způsobilým ručitelem písemnou formu požaduje. Nový občanský zákoník vychází ze staré právní úpravy a upravuje jistotu v ustanoveních § 2012 – 2017 nového občanského zákoníku. Již není zařazena mezi jednotlivými zajišťovacími instrumenty, ale je upravena v obecných ustanoveních týkajících se zajištění a utvrzení dluhu, nevyvolává již tedy dojem samostatného zajišťovacího instrumentu. Dle mého názoru, je nová právní úprava podrobnější, přehlednější, přínosnější a pro spoustu laiků více pochopitelná, právě třeba z toho důvodu jak jsem již výše zmiňovala, že v minulé právní úpravě mohla být jistota pochopena jako samostatný zajišťovací instrument.

4.4.2 Ručení Stará úprava ručení pro obchodněprávní vztahy je komplexně upravena v Obchodním zákoníku (§ 303 – 312), to znamená, že úprava není závislá na Občanském zákoníku. Výjimkou je způsob vzniku, který vychází z Občanského zákoníku vyžadujícího smluvní způsob ručení. Ustanovení § 303 Obchodního zákoníku vyžaduje pro uplatnění instrumentu ručení písemnou formu. Mluvíme tedy o písemném prohlášení a o jednostranném právním úkonu, na jehož základě se ručitel věřiteli zavazuje, že uspokojí jeho pohledávku v případě,

29

nebude-li splněno dlužníkem. Povinnost ručitele uspokojit pohledávku vzniká okamžikem, kdy je věřiteli doručeno písemné prohlášení. Nová úprava vyžaduje nejen písemné prohlášení ručitele o převzetí ručení, ale i přijetí ručení věřitelem. Nepřijme-li věřitel ručitele, nemůže po něm nic požadovat, nastane-li situace nesplnění dluhu. Dále by se dalo hovořit o tom, že nová právní úprava blíže specifikuje smluvní povahu vzniku ručení. V Obchodním zákoníku nejsou přímo stanoveny náležitosti, které by mělo obsahovat písemné prohlášení o převzetí ručení. Náležitosti si ale můžeme odvodit z § 303, který říká, že ten, „kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem“23. Ze zmíněné citace je zřejmé, že prohlášení o převzetí ručení musí zahrnovat identifikaci ručitele, dlužníka, věřitele a pohledávka, jež byla zajištěna ručením, musí být přesně specifikována. Jako důležitý poznatek bych chtěla uvést, že se ručení nemusí týkat celé pohledávky, ale může zajišťovat jen její část, která musí být vymezena v prohlášení. Ustanovení dle právní úpravy Obchodního zákoníku konstatují, že podmínkou pro vznik ručení je platný závazek dlužníka v případě, že platnosti ručení nebrání neplatnost závazku dlužníka z důvodu nedostatku dlužníkovy způsobilosti zavazovat se k povinnostem. Podmínkou však je předpoklad, že ručitel o výše uvedeném ustanovení při převzetí ručitelského závazku věděl. Obchodní zákoník připouští i možnost zajistit ručením závazek budoucí či závazek, na který se váže splnění podmínky. Podmínkou pro vznik ručení podle nového Občanského zákoníku je právě platný dluh dlužníka a skutečnost, že platnost ručení není zamezena neplatností závazku dlužníka z důvodu jeho nezpůsobilosti zavazovat se k povinnostem. Nový občanský zákoník vypouští podmínku, že ručitel musí vědět o platnosti ručitelského závazku. Nyní postačí, pokud o ní vědět musel. Podobně jako stará právní úprava, tak i úprava nová připouští použití instrumentu ručení na dluhy budoucí či podmíněné. Paragraf 2019 NOZ rozšiřuje možnost ručení na „soubor dluhů

23

§ 303 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém].


30

určitého druhu vznikajících dlužníku v určité době nebo soubor různých dluhů z téhož právního důvodu“24. Jelikož je nová právní úprava v mnohém, co se předmětu ručení týká totožná s již neúčinnou právní úpravou, dá se předpokládat, že starou judikaturu budou soudy používat i při rozhodování dle Nového občanského zákoníku. O zajištění ručením se mluví jako o časově neomezeném, které lze časově omezit pouze zápisem v prohlášení o převzetí ručení. Ustanovení obchodního zákoníku upravují situaci, kdy je zajištěna jen část závazku nebo se poskytne zaručení více ručitelů. V případě, že dojde k zaručení závazku více ručiteli, pak podle ustanovení § 307 „ručí každý z nich za celý závazek. Ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako spoludlužník“25. Instrument ručení je v Novém občanském zákoníku upraven v § 2018 – 2028. Nová úprava opět, s ojedinělými změnami, přebírá obsah z Obchodního zákoníku a jen těžko lze tedy najít zásadní rozdíly oproti staré právní úpravě. Dle ustanovení § 306 Obchodního zákoníku je platné, že „věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní“26. Dle staré právní úpravy není povinností ručitele před splněním dlužníka informovat, pak má ale dlužník právo vůči němu uplatnit veškeré námitky, které mohl dlužník vůči věřiteli uplatnit, vymáhal-li by věřitel splnění na něm. Uplatnění námitek dlužníka vůči věřiteli pro případ, kdy dojde k uspokojení věřitele bez vědomí dlužníka je řešeno shodně se starou právní úpravou.

24

§ 2019 zákona č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11.

5. 2014]. 25


Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 5. 2014]. 26



31

Obsahem § 310 Obchodního zákoníku je, že „právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi“27. Právní úprava Obchodního zákoníku konstatuje, že pokud dlužník svůj dluh uzná, je účinné bez svolení ručitele a tím dochází ke zhoršení postavení ručitele, protože uznání závazku má účinky i vůči ručiteli. Otázky týkající se promlčení ručení jsou podle nové právní úpravy ve většině případů shodné s právní úpravou Obchodního zákoníku. Nahrazením vůči obchodněprávní úpravě je ustanovení § 2025 odst. 2 NOZ, které se týká uznání dluhu a je v něm stanoveno, že „uznání dluhu dlužníkem je účinné vůči ručiteli, vysloví-li s tímto ručitel souhlas“28, přičemž jde o převzatou zásadu právní úpravy starého Občanského zákoníku. Dle mého zhodnocení je nová právní úprava obsažena v § 2018 – 2028 Nového občanského zákoníku a v mnoha případech je totožná s právní úpravou Obchodního zákoníku, což znamená, že nedošlo k žádným razantním změnám. Nová úprava občanského zákoníku přesněji specifikuje smluvní povahu vzniku ručení, poskytuje novou úpravu subrogace a přejímá promlčení závazku ve spojitosti s uznáním dluhu dlužníkem starou občanskoprávní úpravu jako obecné pravidlo. Na základě výše uvedeného můžeme předpokládat, že od 1. 1. 2014 se bude v mnoha případech používat i stará judikatura.

27

§310 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém].


§ 2025 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR

[cit. 14. 4. 2014].

32

4.4.3 Finanční záruka Finanční záruku upravuje Nový občanský zákoník v § 2029 – 2039. Jedná se pojem odlišný od dřívější právní úpravy, kde se hovoří o záruce bankovní. Změna se však netýká věcného obsahu, ale pouze terminologie, která vyjadřuje skutečnost, že podle nové právní úpravy může mít finanční záruka i jiného výstavce než banku. Právní

úprava

Obchodního

zákoníku

obsahuje

bankovní

záruku

v ustanoveních

§ 313 – 322. Vzhledem k tomu, že bankovní záruka vzniká na základě písemného prohlášení banky v záruční listině, je zřejmé, že je pro záruční listinu vyžadována písemná podoba. Nový občanský zákoník přejmul starou právní úpravu Obchodního zákoníku a nová právní úprava taktéž vyžaduje v § 2029 odst. 2 písemnou formu záruční listiny. Poskytovatelem bankovní záruky dle právní úpravy Obchodního zákoníku, jak již ze samotného názvu zajišťovacího instrumentu vyplývá, může být pouze banka. Rozdíl mezi bankovní zárukou a ručením je především v tom, že v případě bankovní záruky vzniká bance povinnost k peněžitému plnění, které je třeba splnit, nastanou-li pro daný případ určité předpoklady. Chce-li věřitel uplatnit bankovní záruku, musí se obrátit na banku, která zajištění bankovní zárukou poskytla. Ustanovení § 317 vyjadřuje nezávislost ručení plynoucí z bankovní záruky na zajišťovaném závazku, neplyne-li ze záruční listiny něco jiného. Počet poskytovatelů bankovní záruky není v Obchodním zákoníku omezen, z čehož vyplývá, že se může společně zaručit více bank. „Potvrzení bankovní záruky jinou bankou zakládá solidární závazek obou bank poskytnout věřiteli plnění, a věřitel tedy může uplatnit práva ze záruky vůči kterémukoli z nich.“29 V Obchodním zákoníku je upravena i varianta, že banka upozorní věřitele na zajištění pohledávky jinou bankou. Z toho vyplývá, že „nevzniká oznamující bance závazek ze záruky. Oznamující banka však odpovídá za škodu způsobenou nesprávností svého oznámení“.30 V Novém občanském zákoníku se setkáváme s novými pojmy, kterými jsou finanční záruka a výstavce. Jak je uvedeno v § 2029 odst. 1 „finanční záruka vzniká prohlášením výstavce

29

ELIÁŠ, Karel. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. In: Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. 5. vyd. Praha: C.H.

Beck, 2010, s. 142. ISBN 978-80-7400-337-0. 30

§ 315 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační

systém]. Wolters Kluwer ČR, [cit. 12. 3. 2014].

33

v záruční listině, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo splní-li se jiné podmínky určené v záruční listině“31. Z výše uvedeného ustanovení, že nová právní úprava připouští i jiného výstavce finanční záruky než banku. Je-li výstavcem finanční záruky banka, spořitelní či úvěrové družstvo, pak mluvíme o záruce bankovní. Potvrzení finanční záruky a oznámení zajištění záruky pohledávky jiným výstavcem je v Nové právní úpravě obdobné jako ve staré právní úpravě. Nová právní úprava umožňuje věřiteli využít svého práva vůči kterémukoli z výstavců. Ustanovení § 2031 odst. 2 konstatuje, že „výstavce, který potvrdil finanční záruku a na tomto základě plnil, má právo na náhradu vůči výstavci, který jej o potvrzení finanční záruky požádal“32. Zmíněná citace se kromě použité terminologie shoduje s právní úpravou obchodního zákoníku. U ostatních ustanovení týkajících se finanční záruky by se taktéž dalo hovořit o shodě staré právní úpravy s úpravou dle Nového občanského zákoníku. Nový občanský zákoník pracuje s termínem finanční záruka. Podstata tohoto instrumentu zůstala beze změny, jedinou zásadní změnou je širší okruh subjektů oprávněných k poskytnutí finanční záruky. Nová úprava se také zmiňuje o tom, že poskytovatelem finanční záruky může být i banka. Stará právní úprava umožňuje věřiteli pomocí cese převést svá práva z bankovní záruky, nestanoví-li záruční listina jiné ujednání. Chceme-li uplatnit cesi, postupujeme dle Občanského zákoníku. Právní úprava Obchodního zákoníku v § 318 uvádí, kdy můžeme v souladu s ujednáním v záruční listině „uskutečnit cesi práv z bankovní záruky jen spolu s postoupením pohledávky zajištěné bankovním zárukou a kdy lze cedovat práva z bankovní záruky samostatně i bez pohledávky bankovní zárukou zajištěné“33. Připouští-li to záruční listina, umožňuje Nový občanský zákoník shodně se starou právní úpravou převod práva na plnění ze záruky. Není-li v záruční listině uvedeno jinak, umožňuje

31


[cit. 14. 4. 2014]. 32


[cit. 14. 4. 2014]. 33

Komentář k § 318 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační


34

zákon postoupit právo postoupit finanční záruku. Spolu s postoupením se ale převádí i právo na plnění záruky. Nová právní úprava instrumentu finanční záruky vychází z právní úpravy Obchodního zákoníku, ve kterém se však mluví o bankovní záruce. Termín bankovní záruka byl změněn na finanční záruku z důvodu, že výstavcem již nemusí být jen banka. Jinak řečeno poskytnout finanční záruku může jakýkoliv subjekt. Na základě výše uvedeného lze doufat, že se finanční záruka stane častěji používaným a praktickým instrumentem zajištění dluhů. Dále lze také předpokládat, že velká část staré judikatury zůstane použitelná i při soudních rozhodnutích dle nové právní úpravy.

4.4.4 Zajišťovací převod práva Cílem zajišťovacího převodu práva je vyhovět zájmu věřitele získat lepší jistotu a snazší uspokojení, než jaké mohou poskytnout jiné způsoby zajištění. Podstata tohohle prostředku spočívá v převedení práva dlužníka nebo jiné osoby na věřitele. Vzhledem k tomu, že cílem je zajištění dluhu, je jeho trvání časově omezeno a podmíněno. Nový občanský zákoník při porovnání s Občanským zákoníkem věnuje tomuto zajišťovacímu instrumentu větší pozornost (§ 2040 - § 2044 NOZ) a používá odlišnou terminologii. Důvodem je praktická potřeba, protože úprava v jediném ustanovení Občanského zákoníku (§ 553 OZ) způsobovala výkladové problémy. Jak jsem již výše zmínila, stará právní úprava zajištění závazku převodem práva je velmi stručná, její obsah se vešel do jediného ustanovení § 553 Občanského zákoníku a postoupení pohledávky je samostatně upraveno v ustanovení § 554 Občanského zákoníku. Občanský zákoník vyžaduje písemnou podobu smlouvy o zajišťovacím převodu práva, která může být sjednána jen mezi dlužníkem a věřitelem. Náležitosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva nejsou v zákoně upraveny. Tato právní úprava umožňuje smluvním stranám stanovit si smlouvou vzájemná práva a povinnosti podle svých představ. V zájmu dlužníka by mělo být ze smlouvy především zřejmé, že účelem je zajištění závazku pro případ, že by nebyl dluh dlužníkem splněn. Úprava Nového občanského zákoníku nevyžaduje zvláštní podobu kontraktu o zajišťovacím převodu práva a taktéž neupravuje náležitosti smlouvy. Nutnost písemné podoby kontraktu

35

můžeme odvodit například z ustanovení o převodu nemovité věci podle nové právní úpravy či z jiných právních předpisů. Právní úprava Občanského zákoníku v § 553 odst. 1 nabízí příležitost splnění závazku převodem práva. Z tohoto ustanovení vyplývá, že jde o právo převoditelné, tedy majetkové či vlastnické. Podle výše uvedeného ustanovení však, ale nelze převádět pohledávku, protože zajištění postoupením pohledávky je upraveno v § 554. Od účinnosti Nového občanského zákoníku (tedy od 1. 1. 2014), se dá předpokládat, že pravděpodobně nejčastěji používaným zajišťovacím převodem práva bude zajišťovací převod práva vlastnického. Dále nová právní úprava ve svých ustanoveních obsahuje zajišťovací převod práva k věcem zapsaným i nezapsaným ve veřejném seznamu, povinnosti věřitele při správě předmětu zajištění a postup věřitele pro případ, že nastane situace pominutí důvodu trvání zajišťovacího převodu práva. Nová úprava vypustila zvláštní úpravu zajištění postoupením pohledávky, protože pohledávka tvoří jedno z druhů práv, jež mohou být k zajištění převedena. K tomuto druhu zajištění se použijí ustanovení § 2014 a násl. NOZ. Ustanovení § 2040 odst. 1 Nového občanského zákoníku konstatuje, že „smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dlužník nebo třetí osoba dluh tím, že věřiteli dočasně převede své právo“34. To znamená, že zajišťovací převod práva na věřitele je nově umožněn nejen dlužníkovi, ale i jinému subjektu. Stará právní úprava neupravuje způsob zajištění závazků převodem práva. Znění § 553 totiž na rozdíl od nové právní úpravy o rozvazovací podmínce či o fiduciárním převodu práva nehovoří. Převod práva s rozvazovací podmínkou spočívá ve zpětném přechodu práva na zajišťovatele, v okamžiku splnění dluhu nebo přímo ze zákona. K použití fiduciárního převodu je nutné, při splnění dluhu, aby věřitel novým právním úkonem převedl předmět zajištění zpět na zajišťovatele. Vzhledem k výše zmíněnému nebude stará judikatura použitelná, neboť Nový občanský zákoník připouští oproti staré úpravě jak zajišťovací převod práva s rozvazovací podmínkou, tak i převod fiduciární.

34


[cit. 13. 6. 2014].

36

Dle Občanského zákoníku zajištění závazků převodem práva se při prodlení dlužníka mění zajišťovací funkce instrumentu na funkci uhrazovací. Tato skutečnost spolu s nedostatečnou právní úpravou klade vysoké nároky na propracování uzavíraných smluv, protože konkrétní uhrazovací funkce je závislá hlavně na dohodě věřitele a poskytovatele zajištění. I podle nové právní úpravy plní zajišťovací převod práva funkci zajišťovací i uhrazovací. Ustanovení § 2014 Nového občanského zákoníku je znázorněním uhrazovací funkce a převádí se s rozvazovací podmínkou, tj. okamžikem splnění dluhu, kdy dlužník nebo třetí osoba, která jistotu poskytla, získává své právo automaticky zpět. V případě, že nedojde ke splnění dluhu je převod práva nepodmíněný, to znamená, že věřitel se stává vlastníkem jistoty. V případě nesplnění dluhu se právo převedené věřiteli jen na dočasnou dobu stává právem trvalým. V tomto momentě může dojít k tomu, že poskytnutá jistota převyšuje svou hodnotou výši zajištěného dluhu. Na tuto možnost nová právní úprava pamatovala a v § 2044 odst. 2 ji podrobněji upravuje a konstatuje, že se jedná o normy pouze dispozitivní, to znamená, že se od nich lze odchýlit dohodou stran. Judikatura staré právní úpravy bude použitelná i nadále, protože i podle nové úpravy v období do splatnosti dluhu jde o podmíněný převod práva. Právní úprava zajišťovacího převodu práva přinesla v Novém občanském zákoníku největší změny v úpravě zajišťovacích instrumentů. Dalo by se říci, že nová úprava je podstatně podrobnější, reaguje na požadavky praxe a převzala některé ze závěrů judikatury. Důležitou změnou je § 2040 odst. 2, který uvádí, že jde-li o zajišťovací převod práva, pak jde o převod práva s rozvazovací podmínkou. Je to ale ustanovení s vyvratitelnou právní domněnkou. Nová právní úprava tohoto instrumentu bude jistě přínosem nejen v obchodněprávních vztazích, ale i pro rozhodovací činnost soudů.

37

4.5 Komparace vybraných institutů utvrzení dluhu 4.5.1 Smluvní pokuta Mezi tím co stará právní úprava hovoří o zajištění závazků, Nový občanský zákoník ve svých ustanoveních rozlišuje zajištění a utvrzení dluhů. Smluvní pokuta je v Novém občanském zákoníku zařazena do způsobů utvrzení dluhů (§ 2048 a násl.), které jsou zaměřeny na potvrzení existence závazku v době jeho uznání. „Zajištění obchodního závazkového vztahu formou smluvní pokuty záleží v tom, že strany závazkového vztahu sjednají smluvní pokutu pro případ, že některá z nich poruší smluvní povinnost.“35 Věřiteli vzniká oprávnění na úhradu smluvní pokuty za porušení smluvní povinnosti i v případě, že škoda nevznikla. Právní úprava smluvní pokuty je upravena v § 544 a 545 Občanského zákoníku. Některá ustanovení o smluvní pokutě jsou obsažena i v § 300 – 302 Obchodního zákoníku. Z toho vyplývá, že při sjednání smluvní pokuty je nutno vycházet z obou právních kodexů. Dle ustanovení § 544 odst. 2 Občanského zákoníku je vyžadována písemná forma ujednání o smluvní pokutě, s tím že musí být stanovena i její výše nebo způsob určení smluvní pokuty. Důležité je také sjednat i to, plnění jaké povinnosti je smluvní pokutou zajištěno. K důležitým změnám Nového občanského zákoníku patří také zrušení požadavku, že nutností je sjednat smluvní pokutu v písemné formě. Lze ji však doporučit pro případ snadnějšího dokazování při případném porušení smluvené povinnosti. Totožně se starou právní úpravou je důležité dohodnout, kterého porušení smluvní povinnosti se pokuta týká a jaká bude její výše, případně způsob jejího určení. Oproti úpravě v občanském zákoníku umožňuje nová úprava sjednat pokutu i v jiném než peněžitém plnění. Judikatura zůstane i nadále použitelná u prostředků, které zajišťují splnění závazků, a které vyžadují písemnou formu, případně si smluvní strany písemnou formu dohodnou. Smluvní pokutu lze dle staré právní úpravy pouze písemně, s uvedením její výše či stanovením způsobu jejího určení. Občanský zákoník v § 544 odst. 1 zmiňuje termín

35

PLÍVA, Stanislav. Obchodní závazkové vztahy. 2., aktualiz. vyd. Praha: ASPI, 2009, s. 93. ISBN 978-80-7357-444-4.

38

„zaplatit“, Občanský ani Obchodní zákoník, však konkrétně nehovoří, zda jde o plnění peněžité či zda je přípustné i plnění nepeněžité. Nový občanský zákoník v ustanovení § 2048 výslovně stanovuje, že smluvní pokuta může být sjednána jak v peněžitém, tak i v nepeněžitém plnění. Z praxe by se dalo říci, že smluvní pokuta je ve většině případů chápána pouze jako peněžité plnění. Vzhledem k tomu, že již zmíněné ustanovení § 2048 Nového občanského zákoníku odstraňuje veškeré pochybnosti o možnosti sjednat smluvní pokutu i jako plnění nepeněžité nebude judikatura staré právní úpravy od 1. 1. 2014 použitelná při soudních rozhodováních. Vztah smluvní pokuty a náhrady škody je upraven v § 545 odst. 2 Občanského zákoníku. Stará právní úprava tohohle vztahu má dispozitivní charakter, to znamená, že strany mohou dohodnout úpravu, která se liší od zákonných ustanovení. Neučiní-li tak, pak platí, že „věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta“36. Záleží na dohodě smluvních stran, zda si písemně dohodnou úhradu náhrady škody, která převyšuje smluvní pokutu či ne. Vzájemný vztah smluvní pokuty a náhrady škody upravuje i Obchodní zákoník v ustanovení § 301, který konstatuje, že k náhradě škody, která vznikla později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle ustanovení § 373 a násl. Výše zmíněné ustanovení má kogentní povahu, to znamená, že smluvní strany se od něj nemohou odchýlit. Dle § 2050 Nového občanského zákoníku platí že „je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje“37. Nová úprava této otázky má dispozitivní povahu, což znamená, že strany si mohou ujednat odlišný postup. Stará právní úprava umožňuje smluvním stranám dohodnout si různou výši smluvní pokuty či způsob jejího stanovení. Je-li však stranami dohodnutá výše smluvní pokuty nepřiměřená, dle ustanovení § 301 Obchodního zákoníku může soud snížit výši smluvní pokuty. Judikatura však nemluví o možnosti, ale o povinnosti soudu posoudit, zda jsou podmínky ve smyslu § 301 Obchodního zákoníku a zda existují důvody nepřiměřenosti smluvní pokuty.

36

§ 545 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém].


§ 2050 zákona č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 3.

2014].

39

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 301 je kogentní povahy, nemohou si strany svým ujednáním ve smlouvě moderační oprávnění soudu vyloučit. Paragraf 2051 NOZ upravuje moderační oprávnění soudu. Oproti staré právní úpravě došlo ke dvěma zásadním změnám. Moderační oprávnění lze dle staré právní úpravy aplikovat pouze na obchodněprávní vztahy, nově však jde o obecné pravidlo. Druhou změnou je skutečnost, že je-li smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká, může dlužník požádat soud o její snížení. Vzhledem k tomu, že nová právní úprava vychází z právní úpravy staré, budou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR použitelná i nadále. Obchodněprávní úprava § 300 Obchodního zákoníku, ze které vyplývá, že dlužník je povinen v případě porušení smluvní povinnosti uhradit smluvní pokutu vždy, bez ohledu na zavinění. Toto ustanovení má však dispozitivní povahu, což znamená, že strany si mohou dohodnout i jiný postup. Stará obchodněprávní úprava je od staré úpravy občanskoprávní odlišná. Ustanovení § 545 odst. 3 Občanského zákoníku konstatuje, že nedohodnou-li se strany jinak, nemá dlužník povinnost plnit smluvní pokutu v případě absence zavinění. V porovnání s § 545 odst. 3 Občanského zákoníku uvádí Nový občanský zákoník možnost, aby dlužníkovi vznikla povinnost zaplatit pokutu i v případě, že porušení smluvní povinnosti nevzniklo jeho vinou. Nic ale nebrání stranám k ujednání vázat nárok na zaplacení smluvní pokuty pouze k zaviněnému porušení. Vzhledem ke skutečnosti, že dle nové právní úpravy nebude mít absence zavinění při porušení smluvní povinnosti vliv na povinnost plnit sjednanou smluvní pokutu, bude judikatura použitelná i na případy dle Nového občanského zákoníku. Smluvní pokuta v Novém občanském zákoníku vychází z právní úpravy podle Občanského a Obchodního zákoníku, avšak došlo k několika změnám, jak upřesňujícím, tak zásadním. Odstraňují se formálně například pochybnosti, zda si sjednat jako smluvní pokutu i nepeněžité plnění, dalším příkladem by mohlo být vyloučení zániku práva na smluvní pokutu v případě nezaviněného porušení smluvené povinnosti, apod. Jelikož má ale ustanovení dispozitivní povahu, lze smlouvou ujednat i jiný postup a tím se vyhnout přísnosti zákona. Zásadní změnou Nového občanského zákoníku je odstoupení od požadavku písemné formy ujednání o smluvní pokutě. K dalším důležitým změnám patří také možnost posouzení přiměřenosti či nepřiměřenosti výše smluvní pokuty soudem na návrh dlužníka. 40

Naopak pravidlem, které zůstává zachováno, je skutečnost, že věřitel může požadovat smluvní pokutu, aniž by mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

4.5.2 Uznání dluhu Uznání dluhu nelze považovat za institut zajištění, ale pouze za nástroj, který slouží k posílení postavení věřitele jiným způsobem. V nové právní úpravě je uznání dluhu zařazeno do institutu utvrzení dluhu, který se zaměřuje na potvrzení existence závazku v době jeho uznání. Pro právní úpravu je dle ustanovení § 323 odst. 1 Obchodního zákoníku vyžadována písemná forma. Prohlášení o uznání závazku musí mít identifikaci závazku, kterého se týká. Z ustanovení Obchodního zákoníku lze dovodit, že závazek, který je uznávaný musí být určen označením věřitele a dlužníka, dále musí být vymezen rozsah závazku a také musí být uveden důvod závazku. Vrátíme-li se opět k § 323, ale tentokrát odst. 2 Obchodního zákoníku dozvíme se, že je připuštěno uznání závazku konkludentním jednáním dlužníka. To znamená, úhradou úroků nebo částečným plněním závazku. Nový občanský zákoník v § 2053 stejně jako ve staré právní úpravě vyžaduje písemnou podobu prohlášení o uznání dluhu. Náležitosti prohlášení o uznání dluhu jsou totožné se starou úpravou a lze je z výše uvedeného paragrafu odvodit. Vzhledem k tomu, že stará a nová právní úprava má shodné náležitosti písemného prohlášení o uznání dluhu, lze předpokládat, že judikatura zůstane při rozhodování soudů i nadále použitelná. Znění § 323 odst. 1 Obchodního zákoníku konstatuje, že „uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v daném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.“ 38 Je-li závazek zajištěn ručením, má uznání závazku dlužníkem účinky i vůči ručiteli. Hlavním účinkem uznání závazku je kromě účinku utvrzení také uznání závazku dlužníkem, které má vliv na přetržení promlčecí doby, a tedy začne běžet nová promlčecí doba.

38

§ 323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační


41

Je-li závazek uznán konkludentním jednáním dlužníka, dochází k přerušení promlčecí doby pouze v případě, že nedošlo k promlčení závazku. Nový občanský zákoník stejně jako stará právní úprava hovoří o účinku prohlášení o uznání dluhu na běh promlčecí doby. Nová právní úprava konstatuje, že prohlášením o uznání dluhu dojde k jejímu přerušení a běhu nové promlčecí doby. Za významnou změnu právní úpravy instrumentu uznání dluhu bych chtěla zmínit ustanovení § 2054 odst. 3 NOZ, které vylučuje, aby úhrada úroků nebo částečné plnění dluhu mělo účinky uznání dluhu vůči promlčeným pohledávkám věřitele. Vzhledem ke skutečnosti, že nová právní úprava v ustanovení § 2053 totožně se starou právní úpravou předpokládá, že v okamžiku uznání dluhu dluh v rozsahu uznání trvá, bude stará judikatura použitelná i při soudním rozhodování dle nové právní úpravy. I u tohoto instrumentu byla použita jiná terminologie, a to uznání dluhu. Právní normy uznání dluhu v nové právní úpravě vychází většinou z ustanovení Obchodního a Občanského zákoníku.

4.6 Komparace dalších důležitých změn Vzhledem k tomu, že Nový občanský zákoník obsahuje spoustu změn oproti staré právní úpravě a není prostor zde všechny vyjmenovat, vybrala jsem si pár z nich a vážně jen velmi krátce se jimi budu níže zabývat.

4.6.1 Základní podmínky závazkového vztahu „Obecné pojmové vymezení závazku, resp. závazkového vztahu a možnosti jeho změny zůstává až na drobné formulační úpravy beze změny.“39 Jediným rozdílem je povinnost věřitele prokázat důvod závazku. Dosud tato povinnost neplatila pouze u hromadně vydaných cenných papírů nebo u cenných papírů stanovených v zákoně, kdežto nová úprava se vztahuje na cenné papíry obecně. Znění podmínek závazkového vztahu můžeme najít v ustanoveních § 1789 – 1791 Nového občanského zákoníku.

39

BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů

souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 521. ÚZ. ISBN 978-80-7380-413-8.

42

4.6.2 Zajištění a utvrzení dluhu Cílem zajištění je možnost věřitele, který se nedočkal dlužníkova plnění, uspokojit svoji pohledávku jiným způsobem. Nechce-li věřitel spoléhat na to, že se náhrady dočká až v exekuci, může si sjednat některý ze zajišťovacích prostředků, který nastoupí v případě, že dlužník nesplní, co slíbil. O funkci zajištění lze hovořit jen tehdy, je-li prostředek schopen splnění dluhu nahradit – jistota, že věřitel dané plnění skutečně dodrží. Z toho vyplývá nevýstižnost Občanského zákoníku, který mezi zajišťovací prostředky řadil i smluvní pokutu a uznání dluhu, přitom ani jeden z nich není schopen hospodářsky nahradit splnění dluhu. Uznání dluhu dává jistotu, že dluh v době znání existoval, a prodlužuje lhůtu pro jeho vymáhání. Smluvní pokuta je spíše jen motivačním prostředkem, znamená pro věřitele další finanční nárok, o který se navyšuje celková výše pohledávky, ale nemá-li dlužník dostatek majetku pro splnění dluhu, nezaplatí ani smluvní pokutu. Nový občanský zákoník z těchto důvodů řeší zvlášť zajištění a zvlášť utvrzení dluhu (§ 2010 NOZ). Do skupiny zajištění (§ 2018 NOZ a násl.) lze zahrnout zástavní právo, zadržovací právo, ručení, finanční záruku, zajišťovací převod práva a srážky ze mzdy; do skupiny utvrzení dluhu je zařazena smluvní pokuta (nově vypuštěna podmínka, že musí být sjednána v písemné formě; možnost sjednání smluvní pokuty v jiném než peněžitém plnění) a uznání dluhu (vychází z Občanského zákoníku; podmínky pro obsah a formu zachovány; Nový občanský zákoník nezahrnuje výslovnou úpravu účinků uznání promlčeného závazku, ale z koncepce a z kontextu vyplývá, že se uznání vztahuje i na promlčený dluh) tedy prostředky, které splnění dluhu pouze utvrzují (§ 2048 NOZ a násl.).

4.6.3 Zástavní právo Dalo by se říci, že nejčastěji využívaným zajišťovacím prostředkem je zástavní právo, které se od ostatních zajišťovacích prostředků liší věcnou povahou. Proto najdeme nově úpravu tohoto práva v části týkající se práv věcných (§ 1309 a násl. NOZ). Právní úprava zástavního práva je velice obsáhlá, její komparaci a novinkám bych tu mohla věnovat spoustu stránek, ale to bohužel nelze, proto níže jen pro představu zmíním některé z novinek, které může v Novém občanském zákoníku nalézt.

43

Výhoda zástavního práva je v tom, že „zakládá-li se jistota různých věřitelů na různých právech k téže věci, uspokojí se v rozsahu těchto práv a v pořadí podle vzniku zajištění postupně v první skupině věřitelé zajištění věcným právem zapsaným ve veřejném seznamu nebo rejstříku zástav a ve druhé skupině věřitelé zajištění věcným právem nezapsaným ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav. Poté se ve třetí skupině uspokojí věřitelé zajištění závazkovým právem.“40(§ 2016 NOZ). Nová právní úprava zavedla zákaz zástavy a třetí osoby (§ 1309). Toto ustanovení konstatuje, že zákaz zástavy vůči třetím osobám je účinný pouze v tom případě, je-li zapsán do rejstříku zástav či jiného veřejného seznamu. Mezi další novinky nové právní úpravy bychom mohli taktéž zařadit § 1341, který upravuje vznik zástavního práva budoucího. „Má-li se stát zástavou věc, k níž má zástavnímu dlužníku vzniknout zástavní právo teprve v budoucnu, vznikne zástavní právo nabytím vlastnického práva zástavním dlužníkem. Vyžaduje-li se ke vzniku zástavního práva zápis do veřejného seznamu nebo do rejstříku zástav a bylo-li tam zapsáno budoucí zástavní právo, vznikne zástavní právo nabytím vlastnického práva zástavním dlužníkem.“41 Podstata budoucího zástavního práva spočívá v tom, že si smluvní strany ujednají vznik zástavního práva k věci, k níž nemá zástavní dlužník ještě v době uzavření zástavní smlouvy vlastnické právo a vlastnické právo nabude teprve v budoucnu. Nová právní úprava tak dává možnost zástavnímu věřiteli a zástavnímu dlužníkovi, aby si mohli uzavřít mezi sebou zástavní smlouvu k věci, která ještě není ve vlastnictví zástavního dlužníka. Zástavní právo k takové věci nevzniká okamžikem uzavření zástavní smlouvy, ale okamžikem, kdy zástavní dlužník nabude vlastnické právo k věci. Jak jsme se již mohli výše dočíst, zástavní právo budoucí může vyžadovat zápis do veřejného seznamu. Zde se ale nabízí otázka, co se stane, když zástavní právo do veřejného seznamu nebo do rejstříku zástav zapsáno není. Nastane-li tato skutečnost, zástavní právo vznikne až v okamžiku zápisu zástavního práva do veřejného seznamu nebo do rejstříku zástav, a to s právními účinky ke dni provedení vkladu či zápisu, ne okamžikem kdy dojde k nabytí

40


7208-920-8. 41


7208-920-8.

44

vlastnického práva zástavním dlužníkem. Nenechá-li zástavní dlužník či zástavní věřitel zástavní právo do rejstříku nebo seznamu zapsat, zástavní právo nevznikne vůbec! Do veřejného seznamu nebo do rejstříku zástav nelze bez souhlasu vlastníka věci zapsat zástavní právo k věci, která stále není ve vlastnictví zástavního dlužníka. Nastane-li však tato skutečnost a budoucí zástavní právo je zapsáno, vzniká zástavní právo okamžikem přechodu vlastnického práva z původního vlastníka věci na zástavního dlužníka. Není-li zapsáno, je důležité zástavní právo zapsat a vzniká až zápisem. Podle mého názoru je budoucí zástavní právo pozitivním přínosem Nového občanského zákoníku a myslím si, že bude velice často využíváno například při převodech nemovitých věcí. Stará právní úprava totiž konstatovala, že pokud prodávající prodává nemovitou věc kupujícímu, jež bude platit kupní cenu čerpáním úvěru, organizace, která bude úvěr poskytovat, bude před poskytnutím finančních prostředků vyžadovat zřízení zástavního práva ke kupované věci, za účelem zajištění úvěru kupujícího. Prodávající musel vždy zřídit zástavní právo k prodávané nemovité věci, to pro něj znamenalo zatížit nemovitost ještě v době, kdy nedošlo k převodu vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího a kdy ještě nedostal kupní cenu. Tím se vytvořil jakýsi okamžik nejistoty, zda skutečně k převodu dojde a zda prodávajícímu nezůstane nemovitost, na niž se váže zástavní právo. Stávaly se i situace opačné, kdy se zástavní smlouva uzavírala až po uzavření kupní smlouvy, kdy v postavení zástavce byl již kupující, a kdy se zástavní právo do katastru nemovitostí vkládalo až po vkladu vlastnického práva. Ovšem i v těchto případech nastávala situace nejistoty, zda mezi vkladem vlastnického práva a vkladem zástavního práva nedojde třeba k tomu, že do katastru nemovitostí bude vloženo zástavní právo pro jiného věřitele. Výše uvedené nedostatky nová právní úprava budoucího zástavního práva limituje, stačí, aby bylo do veřejného seznamu či rejstříku zástav zapsáno budoucí zástavní právo. Prodávajícímu tak vznikne jistota, že zástavní právo k nemovité věci vznikne až převodem vlastnického práva, a v případě, že k převodu nedojde, zástavní právo vůbec nevznikne. Ustanovení § 1347 – 1348 obsahují právní normy, které upravují zástavní právo k hromadné věci. V případě zastavení hromadné věci se zástavní právo vztahuje na jednotlivé věci zástavy a jí sloužící, ať se nachází kdekoli. Se změnou hromadné věci dochází i ke změně zástavního práva. V době, kdy zástava trvá nelze sjednat zástavní právo k jednotlivé věci, která patří do zástavy. Vzniklo-li toto právo dříve než byla hromadná věc zastavena, aplikuje se úprava

45

pořadí zástavního práva. Stará právní úprava tuto skutečnost ve svém kodexu vůbec neupravovala.

46

Závěr Ve své práci jsem se dozvěděla hodně užitečných a hlavně nových informací ohledně zajištění závazků, což bylo takovým mým menším cílem. Mým hlavním cílem ale bylo analyzovat vybrané zajišťovací instrumenty v českém právním řádu. V první části své práce, jsem se zabývala charakteristikou závazku, kde jsem se zmínila o některých základních pojmech. Druhou část práce tvoří zajištění závazků, které jsem pojala velice stručně, protože zmíněným instrumentům jsem se věnovala podrobněji dále. Třetí část práce a také jedna z nejobsáhlejších částí, obsahuje vybrané zajišťovací instrumenty – tedy tvoří tělo práce. Část čtvrtá, se podle očekávání pro mě stala velice přínosnou, protože obsahuje komparaci staré právní úpravy a nového občanského zákoníku, a která je důležitá, protože od 1. 1. 2014 obsahuje spoustu změn, se kterými se téměř každý den setkáváme a které je potřeba znát. Nová právní úprava obsahuje spoustu změn, vyjmenovat je zde však všechny nelze. Došlo ke změnám v terminologii, příkladem může být změna finanční záruky, která ve staré právní úpravě obsahovala termín bankovní záruka. Rozdíl je však v tom, že v případě bankovní záruky mohla ručit jen banka a nyní dle ustanovení finanční záruky může záruku poskytnout subjekt odlišný od banky. Velmi často dochází k rozšíření či upřesnění staré právní úpravy, jak k tomu došlo například u zajišťovacího převodu práva, který má nyní podrobnější úpravu a reaguje na požadavky praxe. Dalším příkladem může být jistota, která je nyní přehlednější, přínosnější, pochopitelnější pro laiky a hlavně už nebude chápána jako samostatný zajišťovací instrument. U zástavního práva došlo úpravou staré právní úpravy ke změnám, které se týkají postupu zápisu do veřejných seznamů či do rejstříku zástav s cílem větší jistoty jak pro zástavního dlužníka, tak i pro zástavního věřitele. Na závěr bych jen chtěla říct, že pokud budete svůj závazek jednou potřebovat zajistit, pořádně si přečtěte, co vůbec podepisujete, a hlavně komu! Na lichváře rovnou zapomeňte. Pořádně si přečtěte celou smlouvu a také práva a povinnosti nejen svoje, ale i věřitele.

47

Zbytečně si nepůjčujte na věci, které pro Vás nejsou životně důležité, pokud jeden rok nepojedete na dovolenou, věřte, že rodina to určitě pochopí. Stejně tak pochopí i to, když jednou nebude na Vánoce pod stromečkem tolik dárků jako jindy.

48

Seznam použité literatury ŠVARC, Zbyněk. Základy obchodního práva. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 432 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978807-3801-441. Občanský zákoník a související předpisy: podle stavu k 1. 6. 2011. Ostrava: Sagit, 2011, sv. ÚZ. ISBN 978-80-7208-861-4. Obchodní zákoník a předpisy související k 1. 1. 2012. 10. aktualiz. vyd. Olomouc: ANAG, 2012, 543 s. Právo (ANAG). ISBN 978-80-7263-720-1. Nový občanský zákoník 2014: rejstřík: redakční uzávěrka 26. 3. 2012. Ostrava: Sagit, 2012, 320 s. ÚZ. ISBN 978-80-7208-920-8. BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, 829 s. ÚZ. ISBN 978-80-7380-413-8. GRYGAR, Jiří. Otázky a odpovědi. Rekodifikace & praxe. 2014, č. 5/2014, s. 26 - 27. ISSN 18056822. ADÁMKOVÁ, Irena. Otázky a odpovědi. Rekodifikace & praxe. 2014, č. 4/2014, s. 21 - 22. ISSN 1805-6822. PLÍVA, Stanislav. Obchodní závazkové vztahy. 2., aktualiz. vyd. Praha: ASPI, 2009, 339 s. ISBN 97880-7357-444-4. SVEJKOVSKÝ, Jaroslav a Jana SVEJKOVSKÁ. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xiv, 792 s. ISBN 978-80-7400-423-0. BEJČEK, Josef. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. In: Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0. ELIÁŠ, Karel. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. In: Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0.

49

ROZEHNAL, Aleš. Závazkové právo: obecná část, deliktní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, 215 s. Monografie (Aleš Čeněk). ISBN 9788073804961. Komentář k § 318 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR, [cit. 12. 3. 2014]. ASPI právní informační systém. Wolters Kluwer ČR, 2014.

50

Seznam použitých zkratek apod. a podobně násl. následující NOZ Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) odst. odstavec tzv.

takzvaný

resp. respektive

51

Zajištění závazků. Bankovní institut vysoká škola, a.s. Katedra práva. Bakalářská práce. Pavlína Hradová. Autor:

Recommend Documents