Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Versailleský mírový systém - garant stability v Evropě?

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Obor Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Versailleský mírový systém - garant stability v Evropě? Tomáš Poledník

2013

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: „Versailleský mírový systém - garant stability v Evropě?“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.

1

Poděkování Děkuji vedoucímu své diplomové práce JUDr. Bc. JaromíruTauchenovi, Ph.D., LL. M. Eur.Int.za cenné rady a připomínky, které mi poskytl při psaní této práce.

2

Abstrakt Versailleský systém byl vytvořen k zajištění stability a míru. Tento systém se skládal z mírových smluv podepsaných na Paříţské mírové konferenci roku 1919. Německo bylo označeno za viníka války a vítězné mocnosti na něj uvalily mnoho omezení. Ve 20. a 30. letech britská diplomacie vyjednala nové uspořádání, ale Francouzi trvali na omezeních. Německo přestalo plnit mírové podmínky po nacistickém převratu. Anglie a Francie nedokázala čelit německé politice revizionismu a expansionismu. Versailleský mírový systém přestal existovat díky slabosti západních mocností.

Seznam klíčových slov Versailleský mírový systém, konference, revizionismus, expanzionismus, appeasement, kolektivní bezpečnost, mír, diplomacie, smlouva, garance

Abstract The Versailles system was created to ensure stability and peace. That system consisted of peace treaties signed at The Paris Peace Conference in 1919. Germany was identified as the culprit of war and victorious powers imposed many restrictions on ermany. In 20s and 30s British diplomacy negotiated new arrangement but the French insisted on restrictions. Germany ceased to fulfill peace conditions after the Nazi takeover. England and France could not face German revisionist and expansive policy. The Versailles peace system ceased to exist due to the weakness of western powers.

List of the keywords Versailles peace system, conference, revisionism, expansionism, appeasement, collective security, peace, diplomacy, treaty, guarantee

3

Obsah ÚVOD ............................................................................................................ 7 1. Historické aspekty formující Evropu před Paříţskou konferencí ........... 9 1.1 Od „koncertu velmocí“ k antagonistickým uskupením ........................................... 9 1.2 Historické souvislosti a politická východiska klíčových aktérů .............................. 9 1.2.1 Státy Dohody..................................................................................................... 9 1.2.2 Trojspolek/Dvojspolek .................................................................................... 12 1.3

Rozhodující příčiny světového konfliktu .......................................................... 13

1.4

Světová válka jako řešení evropské krize.......................................................... 15

1.5

Přínos Spojených států amerických k řešení kontinentálních sporů ................. 15

2. Paříţská mírová konference .................................................................. 17 2.1 Představy hlavních aktérů ...................................................................................... 18 2.2 Střet koncepce Woodrowa Wilsona a Davida George a George Clemenceaua ..... 19 2.3 14 Bodů Woodrowa Wilsona ................................................................................. 21 2.4 Vnitřní uspořádání mírové konference................................................................... 23 2.5 Versailleská smlouva ............................................................................................. 24 2.5.1 Nové hranice Německa (Část I a II)................................................................ 25 2.5.2 Armáda (Část V) ............................................................................................. 26 2.5.3 Náhrada škod (Část VIII) ................................................................................ 27 2.6 Ostatní smlouvy ..................................................................................................... 29 2.6.1 Saint – Germainská smlouva........................................................................... 29 2.6.2 Trianonská smlouva ........................................................................................ 30 2.6.3 Severská smlouva ............................................................................................ 31 2.6.4 Neuillyská smlouva ......................................................................................... 32

3. 20. léta – období poválečných sporů a hledání cest k jejich mírovému řešení ......................................................................................................... 33 3.1 Historické souvislosti vzniku a fungování Společnosti národů ............................. 33 3.1.1 Struktura a organizace Společnosti národů ..................................................... 34 3.1.2 Mezinárodní spory a jejich řešení na půdě Společnosti národů ...................... 35 3.1.3 Území pod dohledem Společností národů ...................................................... 37 3.2 Politické cíle vítězných mocností........................................................................... 38 4

3.3 Politická a ekonomická situace ostrakizovaných států .......................................... 39 3.3.1 Výmarská republika (Německá říše) ve světle událostí let 1919-1929 .......... 40 3.4 Janovská konference .............................................................................................. 42 3.5 Eskalace evropských událostí roku 1923- Okupace Porúří.................................... 43 3.6 Obrat v mezinárodních vztazích ve světle mírnější politiky mocností .................. 44 3.6.1 1925 Lockarnská konference .......................................................................... 45

4. 30. léta – demontáţ mírového uspořádání ............................................ 47 4.1 Politické následky Velká hospodářská krize .......................................................... 47 4.2 Politická nestabilita Výmarské republiky vedoucí k nástupu nacismu a završení německého revizionismu .............................................................................................. 48 4.3 Politika západních mocností ve střetu s německým expanzionismem................... 51 4.3.1 Politika kolektivní bezpečnosti ....................................................................... 51 4.3.2 Politika Appeasementu ................................................................................... 52 4.4 Německý revizionismus v duchu národního socialismu ........................................ 53 4.4.1 Ideologie NSDAP ........................................................................................... 54 4.4.2 Revize Versaillské smlouvy v oblasti vojenské .............................................. 55 4.4.3 Německá diplomacie v otázce remilitarizace Porýní ...................................... 56 4.4.4 Konec Saint-germainského uspořádání – anexe Rakouska............................. 57 4.5 Německá východní expanze ve světle Mnichovské konference ............................ 58 4.5.1 Československá předmnichovská diplomacie ................................................. 58 4.5.2 Mezinárodní řešení sudetské krize – Mnichovská konference ....................... 58 4.5.3 Události roku 1938 pohledem diplomatické korespondence .......................... 60 4.5.4 Mnichovská konference pohledem soudobého tisku ...................................... 62 4.5.5 Německé kroky před vypuknutím války (1. říjen 1938 – 1. Září 1939) ......... 63

5. Zhodnocení důsledků pádu versailleského mírového systému ............. 64 5.1 Úloha garantů během dvou dekád .......................................................................... 64 5.2 Elementy pádu poválečného uspořádání ................................................................ 65 5.3 Oběti mírového uspořádání .................................................................................... 67 5.4 Nástin moţných alternativních řešení .................................................................... 68 5.4.1 Válečná poráţka Německa a „tvrdá ruka“ ...................................................... 68 5.4.2 Smířlivý přístup............................................................................................... 68 5.5 Motivace a nedostatky poválečné politiky ............................................................. 69 5

5.6 Druhá světová jako konečné dořešení evropských sporů ...................................... 70

Závěr............................................................................................................. 72 Seznam pouţité literatury............................................................................. 74

6

ÚVOD Tématem této diplomové práce je versaillský mírový systém. Cílem je podrobné rozebrání historických skutečností, které předcházely samotnému poválečnému uspořádání, a následnému rozkladu systému, který měl zajistit Evropě mír a stabilitu. Samotné rozebrání jednotlivých skutečností by bylo ovšem nedostatečné, jelikoţ samotné pochopení doby, ve které se tento systém rodil a byl ničen, je úkolem, kterého by se současník snad neměl ani ujmout. Proč? Dějinným paradoxem je, ţe kaţdá doba, byť zprvu pochopena, je následně interpretována dle momentálních politických a společenských názorů a ve většině vede k účelovému výkladu nutícímu vykladače opakovat chyby, kterých by se ten, kdo v oné době ţil, nikdy nedopustil. Proč jsem si tedy toto téma vybral, ač vím, ţe nejsem ten, kdo by měl právo dobu a události v ní soudit? Osobně se věnuji tématice dějin 20. století přes 13 let a viděl jsem stovky hodin dokumentů a přečetl desítky knih, a proto si skromně dovoluji poskytnout čitateli této práce svůj pohled na dobu, která významně formovala dějiny celého století minulého i tohoto. Hlavní problém, který shledávám v hodnocení této doby, je jeho malá zaměřenost na myšlenkové procesy oné doby, které sice byly ponejvíce vyjádřeny v personifikované podobě jednotlivých vůdců, ale při bliţším prozkoumání je, dle mého názoru, důleţitější zjištění, ţe celý poválečný systém nepadl díky jednotlivým vůdcům, kteří nemalou měrou k jeho pádu přispěli, ale ze samotného pocitu tehdejší společnosti, která tento systém odvrhla. Ve své práci se nehodlám zaměřit na suché konstatování jednotlivých dějinných zvratů v chronologickém pořadí, ani na formalistický rozbor smluv, které toto období formovaly, ale zejména na označení toho hlavního, co tento systém zničilo a nedovolilo mu, ani přes velkou snahu jednotlivých aktérů, v jeho setrvání či transformaci, jelikoţ je učebnicovou poučkou, ţe co nemůţe být reformováno, musí být zničeno. Základní metodou mé práce bude popis a kritická analýza, která nemá za cíl lineární děje vysvětlit, ale má spíše odhalit cyklicky se opakující příčiny, které 7

jednotlivé děje dotvářely. V jednotlivých kapitolách se zaměřím především na hlavní a nejpodstatnější okamţiky. V prvních kapitolách provedu rozbor, sahající aţ do druhé poloviny 19. století, jednotlivých států, jelikoţ to povaţuji za velice podstatné. Následující kapitolu zaměřím na popis událostí Světové války a její dopady na jednotlivé aktéry. Hlavní část mé práce, pokud se jedná o rozbor smluv, bude zaměřena především na tři společné momenty všech Paříţských smluv, a to reparace, omezení armád a územní ztráty jednotlivých států, a to zejména proto, ţe tyto tři úseky kaţdé smlouvy přinesly poraţeným států největší omezení a největší prvek nenávisti a pocitu zrady. V kapitolách, které se budou zaobírat dopady těchto smluv na konkrétní události v jednotlivých zemích ve 20. a 30. letech, se zaměřím především na Výmarskou republiku, Francii a Anglii a okrajově na ostatní státy, které povaţuji opravdu za méně podstatné a důleţité. Chápu, ţe vlastenci jednotlivých národů by jistě nesouhlasily, ţe jejich státy byly pro vývoj v těchto dekádách méně podstatné, ale, dle mého názoru, je to jediný správný záměr, jelikoţ jsem si poloţil otázku. Byl by vývoj bez těchto států zásadně jiný? Zásadně jiný by nebyl. Ani Anglie a Francie, ani Výmarská republika, a následně Třetí říše by se nechovaly příliš rozdílně, jelikoţ jejich hlavní zaměření bylo jasně zaměřeno právě mezi tyto státy. V poslední kapitole provedu zhodnocení a popis jednotlivých důvodů, které vedly ke zhroucení systému, a to jak objektivních, tak z mého pohledu důsledně subjektivních, a dovolím si přidat své myšlenky na moţná řešení, která by dokázala teoreticky systém poválečného uspořádání udrţet ve stavu míru a ne ve stavu neustálých krizí, ústupků a zrady. Také zhodnotím role jednotlivých aktérů, s přihlédnutím k jejich síle a celkové politice, kterou vnášely do poválečného uspořádání své vize, a pokusím se zodpovědět základní otázku diplomové práce. Byl Versailleský systém garantem míru a stability Evropy?

8

1.

Historické aspekty formující Evropu před Pařížskou konferencí

1.1 Od „koncertu velmocí“ k antagonistickým uskupením Koncert velmocí je označení pro dobu ponapoleonskou, kdy jednotlivé velmoci spolupracovaly na základě uspořádání vztahů po Vídeňském kongresu. Profesor Vladimír Nálevka toto období vidí i v situaci od roku 1871 do roku 1914, zatímco profesor Petr Drulák toto období spíše popisuje jako bipolární Evropu antagonistických bloků1. Tato doba se vyznačuje ustáleným rozloţením sil na evropském kontinentu. Profesor Vladimír Nálevka toto období definuje, jakoţto období, kdy jednotlivé velmoci soupeřící na evropském kontinentu přešly od udrţování ponapoleonského uspořádání, kdy bylo základním cílem udrţet mír, k vzájemnému soupeření znepřátelených aliancí2 Dohoda a Trojspolek, ale přesto v jejich chování nespatřuje takové kroky, které by měly celý koncept uspořádání Evropy zásadně narušit.

1.2 Historické souvislosti a politická východiska klíčových aktérů 1.2.1 Státy Dohody Prvním z aktérů Dohody a také nejsilnějším byla Anglie. Anglie byla jedním z nejmocnějších států před První světovou válkou, a to zejména díky rozvětvené koloniální říši, silné armádě, námořnictvu a jednomu z nejrozvinutějších průmyslů. Tato doba se nazývá „Viktoriánskou Anglií,“ později „Edwardovskou“. Díky své námořní převaze dominovala tehdejšímu světu a na světových oceánech neměla konkurenta. Koloniální politika koncem 19. století vedla k postupnému uklidňování sporů mezi 1

DRULÁK, P., Teorie mezinárodních vztahů, Praha: Portál, 2010, stran 220, str. 22. NÁLEVKA, V., Koncert velmocí, Praha: Triton, 2006, stran 256, str. 66 -108.

2

9

Anglií a Francií, kdy došlo ke smluvnímu rozdělení Afriky, tzv. Srdečné dohodě z roku 1904, která pevně rozdělila sféry vlivu mezi Anglii a Francii v Africe. Tato dohoda vedla k pozdějším přátelským vztahům, které spoluutvářely mocenský blok spolu s Ruskem. Vztahy Anglie a Německa naproti tomu byly značně napjaté. Anglie byla ohroţena masivní výstavbou německé hladinové flotily, kteráţto měla představovat protiváhu mocného britského královského námořnictva a narůstajícími tendencemi v Německu po zaloţení vlastních kolonií, v tomto aspektu německé politiky shledává historik André Maurois základní třecí plochu s Anglií3. Hlavním úkolem anglické politiky v těchto letech bylo zejména udrţet poměr sil v Evropě co nejvíce nezměněn. Anglie sice spolupracovala s četnými evropskými státy, ale dobře si pamatovala, kam by vedla situace, kdyby jeden stát dosáhl příliš velké moci a byl by ohroţením pro celou Evropu, proto i v těchto letech Anglie vytvářela spojenectví s přirozeným cílem zachovat poměr sil. Dalším z aktérů na straně Dohody byla Francouzská republika. Francie byla druhou největší koloniální říší po Anglii. Zatímco 19. století bylo pro Anglii stoletím rozvoje a budování impéria, stability a četných válečných vítězství, tak Francie jiţ od Velké francouzské revoluce roku 1789 prošla zničujícím obdobím napoleonských válek, následnou dobou po Vídeňském kongresu a návratu království aţ k revoluci roku 1830, kdy padla vláda Bourbonů, a nastoupil umírněnější reţim, který byl ovšem smeten revolucí z roku 1848. Po těchto událostech byla nastolena tzv. Druhá republika, která také neměla dlouhého trvání, jelikoţ jiţ roku 1852 nastoupil k moci císař Napoleon III (1808 – 1873), který Francii značně modernizoval a přispěl k jejímu postavení obchodní a průmyslové velmoci. Jeho vláda skončila po drtivé poráţce u Sedanu roku 1870 od Německa, kdy byla Francie poraţena, Paříţ obsazena a musela podepsat smlouvu, která postupovala jako následek prohry Alsasko a Lotrinsko Německu, právě poráţka Francie a ztráta území je shodně povaţována za základní východisko francouzské politiky, tuto tezi podporuje historik A. Maurois a prof. V. Nálevka a shledávají tuto francouzskou zkušenost za základní postoj, z kterého Francie budovala své poţadavky4. 3

MAUROIS, A., Dějiny Anglie, Praha: Lidové noviny, 1993, stran 491, str. 384 -437. MAUROIS, A., Dějiny Francie, Praha: Lidové noviny, 1994, stran 495 str. 330 -420; NÁLEVKA, V., Koncert velmocí, Praha: Triton, 2006, stran 256, str. 88 -94.

4

10

Francie po této poráţce usilovala o znovuzískání stabilnější pozice na evropském kontinentu, a proto se spojila s Ruskem roku 1883, čímţ zabránila tomu, aby byla dále izolována v Evropě ze strany Německa a Rakouska-Uherska. Francie poučená z chyb minulosti se připravovala na budoucí střety mnohem s větším úsilím, zejména byla modernizována armáda a průmysl, aby nedošlo k podobné situaci jako v roce 1870, kdy Prusko vyhrálo díky modernějším zbraním. Spolu s Anglií a Ruskem si byla vědoma narůstající moci agresivního Německa a jeho expanzionistických tendencí, které přirozeně musely být namířeny proti, přesto Francie nebyla v situaci, ţe by mohla sama rozpoutat válku. Východním spojencem států Dohody na západě bylo carské Rusko. Rusko bylo v předválečném období zaostalým a vojensky slabým státem. Jeho zaostalost dosáhla největšího zřetele zejména v 19. století, kdy ostatní státy Evropy rychle modernizovaly a industrializovaly své ekonomiky. Rusko místo toho zůstalo agrární společností s nízkým stupněm vzdělání, ţivotní úrovně, s dědictvím nevolnictví a obecně zaostalého řízení a vedení země. Bylo pod nadvládou dynastie Romanovců, která drţela Rusko pevně pomocí armády a represivního policejního státu. Na mezinárodním poli hrálo Rusko

důleţitou

roli

v rámci

Svaté

Aliance,

která

zajišťovala

uspořádání

v ponapoleonské době, následně se ale Rusko s Rakouskem a Pruskem rozešlo a přidalo se k Francii a Anglii. Rusko se dále rozšiřovalo, zejména směrem do Asie a na Balkán, kde stále dokázaly vojska prosadit cíle carů, jelikoţ Osmanská říše byla ještě více hroutícím se impériem. Sílil odpor na okupovaných územích proti rusifikaci (Polsko, Finsko, Litva) a díky neutěšené situaci hospodářské i v celé společnosti. Rusista a novinář Libor Dvořák povaţuje nestabilní situaci Ruska a jeho neutuchající expanzionistické snahy za prvotní problém5, který Rusku během Světové války „zlomil vaz“. Situace se stala kritickou zejména začátkem 20. století, kdy drtivá poráţka v Rusko-Japonské válce z roku 1905 vedla ke zničení podstatné části ruské hladinové flotily, ke ztrátě území a hlavně prestiţe na mezinárodním poli.

5

DVOŘÁK, L., SLÁDEK, Z. A spol, Dějiny Ruska, Praha: Lidové noviny, 2010, stran 601, str. 301-402.

11

1.2.2 Trojspolek/Dvojspolek Nejsilnějším aktérem Trojspolku bylo Bismarckovské Prusko. Prusko bylo nejagresivnějším vojenským státem Evropy. Plamen nacionalismu byl zapálen jiţ během napoleonských válek, kdy Prusko prošlo mnoha poráţkami, ale přesto nakonec v závěrečné bitvě u Waterloo dopomohlo ke konečné poráţce Napoleona I (1769 – 1821). Rozmachu dosáhlo Prusko od roku 1862 za kancléře Otto von Bismarcka (18151898), který „krví a ţelezem“ sjednotil Německo, tehdy ještě stále rozdělené6. Z mezinárodního hlediska nejpodstatnější je období válek, kdy roku 1866 Prusko válčilo vítězně s Rakouskem, z čehoţ vzešel Německý spolek. Další válka byla válka s Francií, kdy válku vyhlásila vyprovokovaná Francie, díky politice intrik kancléře. Roku 1870 byla drtivě poraţena u Sedanu, následně byla obsazena Paříţ. Vnucená mírová smlouva vedla k územnímu zisku Alsaska a Lotrinska pro bismarkovské Německo. 18. ledna 1871 bylo v zrcadlovém sále ve Versailles vyhlášeno Německé císařství. V čele stál Vilém I (1797 – 1888), kancléřem zůstal Otto von Bismarck. Bylo to období průmyslové modernizace, industrializace a pokusů o zaloţení vlastního koloniálního impéria, coţ vedlo ovšem jen k malým úspěchům, jelikoţ svět byl rozdělen mezi Francii a Anglii. Německo jistých koloniálních úspěchů dosáhlo a získalo kolonie – Německá jihozápadní a východní Afrika, Kamerun, Nová Guinea a některá další menší území. Hlavním německým trumfem zůstávala silná armáda na evropském kontinentu, která trvale ohroţovala okolní státy. Na poli mezinárodních vztahů utvořilo Německo ve střední Evropě spolek s Rakouskem-Uherskem (1879)7, dále se k tomuto spolku přidala Itálie a s vypuknutím První světové války i Osmanská říše či Bulharsko. Druhým podstatným členem Dvojspolku/Trojspolku bylo Rakouské císařství Františka Josefa I (1830 -1916). Rakouské císařství bylo od dob Napoleona oslabeným státem. K dalšímu prohloubení špatné situace došlo v revolučním roce 1848, kdy v celém císařství vypukly revoluce a povstání, která destabilizovala císařství. Situace se ovšem nelepšila zejména díky vzrůstající moci Pruska, které si uzurpovalo stále více moci v regionu. Nevyhnutelný střet skončil drtivou poráţkou Rakouska roku 1866. 6

NÁLEVKA, V., Koncert velmocí, Praha: Triton, 2006, stran 256, str. 1-15,50. 7 MUELLER, H., KRIEGEN, K a spol., Dějiny Německa, Praha: Lidové noviny, 1995, stran 589, 1-120.

12

Po této poráţce bylo schváleno „rakousko-uherské vyrovnání“ z roku 1867, které vedlo ke vzniku Rakouska-Uherska, tedy k jistému autonomnějšímu postavení Uherska v rámci říše. Hospodářská situace díky ekonomickým krizím a zastaralému průmyslu a nedostatečné industrializaci byla také faktorem, který podlamoval moc RakouskaUherska, tento faktor prohluboval i slábnutí rakouské armády, která zastarávala a nemohla drţet krok s nejmodernější výzbrojí a vybavením. Na mezinárodním poli mělo největší zájem Rakousko-Uhersko o Balkán, kde spolu soupeřilo Rusko a Osmanská říše. Roku 1878 se naplnily cíle rakouské politiky anexí Bosny a Hercegoviny. Rakousko-Uhersko se spolu s Itálií přidaly do Trojspolku spolu s Německem a vytvořily tak silný mocenský a vojenský útvar ve Střední Evropě, který měl na východě bránit roztahujícímu se Rusku a na západě měl být účinnou protiváhou spojené Francie a Anglie. Itálie ovšem díky neshodám v oblasti Balkánu nakonec spolek opustila a vznikly tzv. „Centrální mocnosti8“.

1.3

Rozhodující příčiny světového konfliktu Mocenské soupeření a rostoucí mezinárodní napětí spojené s rostoucím

zbrojením jednotlivých evropských mocností dosáhlo začátkem 20. století nových rozměrů. Profesor Vladimír Nálevka zdůrazňuje jako hlavní příčinu války právě mocenské soupeření jednotlivých bloků9 a já s ním souhlasím, jelikoţ si i já osobně myslím, ţe právě tento aspekt mezinárodního uspořádání, a to zbrojení a soupeření dvou silných táborů nevyhnutelně vedlo k válce samotné. V mírném protikladu stojí profesor Petr Drulák, který nevidí vyhrocení vztahů a válku jen jako logické vyústění mocenského soupeření, ale dodává, ţe samotná válka se stala faktorem k přehodnocení celého vestfálského systému10 a ţe zároveň svým rozsahem poukázala na značné rozšíření evropských sporů do celého světa, jelikoţ byl do této války zataţen velký počet mimoevropských národů, čímţ poukazuje i na rozměr širších mezinárodních souvislostí,

8

TAYLOR, A., PERCIVALE, J., Poslední století habsburské monarchie: Rakousko a Rakousko-Uhersko v letech 1809-1918, Brno: Barrister&Principal, 1998, stran 371, str. 38 -250. 9 DRULÁK, P., Teorie mezinárodních vztahů, Praha: Portál, 2010, stran 220, str. 22 -24. 10 NÁLEVKA, V., Koncert velmocí, Praha: Triton, 2006, stran 256, str. 224-241. NÁLEVKA, V., Světová politika ve 20. Století, Praha: Aleš Skřivan ml., 268 stran, str. 7.

13

které nevycházely jen ze soupeření na evropském kontinentu. Osobně bych ke stávajícím názorům přidal ještě důvody, které já povaţuji z pohledu jednotlivých aktérů za podstatné, a zaměřím se především na státy, které byly do války „vtaţen“, přestoţe ji vyvolaly, jelikoţ základní východiska Anglie a Francie (oslabení Německa, neutralizování německého loďstva, znovudobytí Alsaska-Lotrinska a zabrání německých kolonií) stejně jako Německa (politika válek směřujícím k získání dalších území a surovinových loţisek, rozšíření koloniální říše, jakoţto atributu velmoci) jsou nasnadě. Z mého osobního hlediska, autory opomíjený důvod, je podceňovaným důvodem snaha Ruska a Rakouska-Uherska si opět vybojovat své ztracené pozice velmocí (Rusko díky prohře v Rusko-japonské války, Krymské války; Rakousko bylo zastíněno Německým císařstvím) a skrze vítězství ve válce obnovit národní hrdost a prestiţ armády a panovnického rodu. Samotnou záminkou pro válku se stal aţ atentát. 28. června 1914. Byl spáchán v Sarajevu (hlavní město Bosny a Hercegoviny) na následníka Rakousko - Uherska a jeho choť, Ţofii Chodkovou separatistou Gavrilo Principem (1894-1918), který Ferdinanda d´Este a jeho choť zastřelil pistolí. Celá skupina byla následně zadrţena a odhalena, následně bylo jasné, ţe se jedná o akt vedený Srbskem. Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku11, čímţ chtělo konečně vyřešit své spory se Srbskem jednou provţdy. Dle mého osobního názoru se jednalo opravdu jen o záminku. Doktor František Kafka povaţuje tento čin za hlavní a stěţejní důvod, ale jiţ na první pohled je jasné, ţ motivace Německa, Francie a Anglie být stranami této války měla úplně jiné základy neţ jen další z řady balkánských konfliktů12, jak uvádí prof. Nálevka. 28. července 1914 byla vyhlášena válka Srbsku ze strany Rakouska-Uherska. O dva dny později mobilizovalo armádu Rusko. O tři dny později Rakousko-Uhersko. 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku. Jiţ 3. srpna byla napadena Francie Německem (které jiţ 2. srpna obsadilo Lucembursko, aby mělo předmostí pro úder). 4. července vtrhla německá armáda do neutrální Belgie, coţ vyprovokovalo téhoţ dne vstoupit

11 12

KAFKA, F., Smrt následníka Františka Ferdinanda d’Este, Praha: Magnet, 1971,stran 143, str. 100-142. NÁLEVKA, V., Koncert velmocí, Praha: Triton, 2006, stran 256, str. 232-241.

14

do války i Anglii. Z tohoto rychlého časovému sledu útočných operací je nad slunce jasné, ţe válka nebyla otázkou Jestli, ale jen Kdy. Německo jiţ bylo zjevně na válku nachystáno po dlouhou dobu a připraveno, jelikoţ plná mobilizace armády a útočné akci takového rozsahu musely být naplánovány měsíce předem.

1.4

Světová válka jako řešení evropské krize Tato válka byla první válkou, která byla vedena ve světovém rozsahu, proto její

název Velká válka či Světová válka13 uţívaný před rokem 1939. Trvala mezi roky 1914 a 1918, zásadními událostmi pro budoucí mezinárodní vývoj byla Velká říjnová socialistická

revoluce14,

následovaná

Brest-litevským

mírem

(separátní

mír

s Německem) a vstupem Spojených států amerických, který se stal významným díky následnému přispění k mezinárodnímu pojetí bezpečnosti (viz. následující kapitoly). Její globálnost spočívala v aspektu, ţe byla vedena v Evropě, Africe a Asii, a dále tom, ţe ji vedly koloniální říše, které do bojů povolaly jednotky ze všech koutů svých impérií. Výsledkem První světové války byl rozpad impérií (Osmanská říše, carské Rusko, Německé císařství, Rakousko-Uhersko) a vznik nových, „nástupnických států“ a Sovětského Ruska (vzniklo po svrţení cara a nastolení vlády bolševiků.

1.5 Přínos Spojených států amerických k řešení kontinentálních sporů Spojené státy americké se před válkou nacházely v rozpolcené situaci, jelikoţ na jejich území ţilo mnoho milionů obyvatel z Evropy, jak Angličanů, Francouzů, tak i Němců a nebylo proto přímo jasné, na které straně by měly stát. Politika amerického prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona (1856-1924)15 směřovala k nevměšování se a neutralitě. 13

KEEGAN, J., První světová válka, Praha; Plzeň: Beta-Dobrovský; Ševčík, 2002, stran 383, str. 100-345; GILBERT, M., První světová válka. Úplná historie, Praha:BB/art.s.r.o., 2005, stran 760, str. 157-689. 14 PIPES, R., Dějiny ruské revoluce, Praha: Argo, 1999, stran 398, str. 10-60. 15 KEEGAN, J., První světová válka, Praha; Plzeň: Beta-Dobrovský; Ševčík, 2002, stran 383, str. 289301; GILBERT, M., První světová válka. Úplná historie, Praha:BB/art.s.r.o., 2005, stran 760, str. 589.

15

Zejména ne na válečném konfliktu, který byl veden imperiálními velmocemi proti sobě, k čemuţ měli Američané, jako republikáni, přirozený odpor. Jednalo se také o válku evropskou, která byla vzdálena mnoho tisíc kilometrů za mořem, tudíţ neutralita byla logickou formou. Postupem války se ale situace měnila i v americké zahraniční politice, kdy sympatie jasně směřovaly směrem ke státům Dohody a situace vyvrcholila 7. května 1915, kdy byl potopen britský zaoceánský parník Lusitanie, kde zemřelo přes 100 Američanů. Parník byl torpédován německou ponorkou. Německo vyhlásilo neomezenou ponorkovou válku ve válčících zónách a deklarovalo, ţe potopí jakoukoli loď, kterou zde objeví. Výsledkem bylo potopení 5 obchodních lodí s vlajkou USA, coţ vedlo vládu Woodrowa Wilsona ke vstupu do války, 6. dubna 1917 byla tedy oficiálně vyhlášena válka proti Německu a jeho spojencům. Spojené státy americké vyslaly na evropský kontinent do konce války okolo dvou milionů muţů a nespočet techniky. Nakonec přispěly k definitivní převaze jednotek Dohody na západě a Německo bylo přečísleno a poraţeno. Spojené státy americké se tímto válečným taţením dostaly do světové politiky. Válka a válečná výroba také dala obrovský impuls americké ekonomice, která díky tomu zaţila dekádu velkého růstu a prosperity. Neméně významné bylo i přispění samotného amerického prezidenta Woodrowa Wilsona na poválečné uspořádání, kdy on sám přišel na mezinárodní pole se svými návrhy, které měly utvořit poválečný svět na úplně jiných základech, neţ plánovala Anglie a Francie.

16

2.

Pařížská mírová konference Paříţská konference16 byla aktem vypořádání se vítězů s poraţenými První světové

války, tuto tezi zastává většina současných historiků (vědecká pracovnice Historického ústavu v Bratislavě PhDr. Bohumila Ferenčuhová, historik Paul Johnson či prof. Vladimír Nálevka)17. Pro tento typ mírového uspořádání se vţil název Kartaginský mír18, který je definován, jakoţto mír s extrémně tvrdými podmínkami, tento termín pouţívá například prof. Vladimír Nálevka či anglický ekonom John MaynardKeynes. Zahájena byla v roce 18. ledna 1919 a trvala do 21. ledna 1920, účelem bylo projednání poválečného uspořádání Evropy a podepsání mírových smluv mezi státy Dohody a centrálními mocnosti. Konference byla řízena vítěznými mocnosti, které de facto diktovaly podmínky poraţeným, vţilo se pro ně označení Velká pětka – Spojené státy americké, Anglie, Francie, Japonsko a Itálie, dominantní slovo ale měly tři první, přestoţe se uvádí i Velká čtyřka, Japonsko nemělo příliš zájem o evropské záleţitosti. Prvním úspěchem americké diplomacie byl vůbec fakt, ţe se konference konala, jelikoţ původní představa vítězných mocností byla otevřené konferenci vzdálena, jelikoţ měla být původně konána za zavřenými dveřmi, kde by se jednotlivá ustanovení dojednala, a následně by byla předloţena poraţeným k podpisu, zde se jasně ukázal první střet pojetí světa ze strany vítězů evropských a Spojených států. Střet filozofií vedl k situaci, kdy de facto kaţdý z účastníků prosadil své hlavní body, ale vzhledem k nechuti Anglie a Francie byla většina revolučně idealistických tezí Spojených států amerických odmítnuta. Účastno konference bylo přes 30 států. Dominantními osobnostmi byli představitelé vítězných mocností, tedy Georges Clemenceau (1841-1929), ministerský předseda Francie, David Lloyd George (18631945), ministerský předseda Anglie a Woodrow Wilson, prezident Spojených států amerických. 16

MACMILLAN, M., Paris 1919: SixMonthsThatChangedtheWorld, New York: Random House, 2003,stran 321., str. 59 -156. 17 NÁLEVKA, V., Světová politika ve 20. Století, Praha: Aleš Skřivan ml., stran 268, str. 7; DEJMEK, J., Zrod nové Evropy, Praha: Historický ústav, 2011, stran 517, str. 21-29; JOHNSON P., Dějiny 20. Století, Praha: Rozmluvy, 1989, stran 845, str.106-109. 18 Tamtéţ; KEYNES, J., Theeconomic conquences of the peace NEW YORK:Harcourt, 1920, stran 336, str. 28.

17

2.1 Představy hlavních aktérů David Lloyd George: jakoţto ministerský předseda Anglie, státu, který přišel skoro o 800 000 muţů, musel zastávat tvrdý postoj, přestoţe se osobně více bál nástupu komunismu ze Sovětského Ruska neţ poraţeného Německa. Jeho hlavním tématem byly reparace, kterými mělo Německo finančně odčinit škody napáchané na ekonomikách jednotlivých států. Vzhledem k politické situaci v Anglii, kde byl hlad po pomstě, nebylo moţné mít mírný postoj. Přesto nechtěl David Lloyd George Německo zničit úplně jako Francie, jelikoţ nechtěl dominantní stát na kontinentě Francii a navíc do budoucna počítal s Německem jako spojencem proti Sovětskému Rusku. Velkým kritikem reparací se stal ekonom a profesor z Cambridge John MaynardKeynes, který pomáhal vyčíslit reparace, ale jiţ během konference poukazoval za nesmyslnost částky a na protest konferenci opustil. Svoji kritiku uvedl v publikaci Ekonomické důsledky míru19, kde varoval, ţe nepřiměřené reparace povedou nevyhnutelně k další válce Do Paříţe odjel s hlavním heslem pro budoucí volby, reparace. Georges Clemenceau: ministerský předseda Francie byl nejvíce radikální a chtěl Německo jednou provţdy srazit na kolena, jelikoţ chtěl zajistit Francii budoucnost bez agresivního a mocného Německa u hranic, a také patrně chtěl obnovit zašlou slávu Francie z dob Napoleona, kdy Francie na evropském kontinentu dominovala a neměla konkurenci, doktorka Ferenčuhová vypočítává tři stěţejní cíle Francie, a to omezení německého zbrojení, demilitarizace Porýní a okupace německého území20. Woodrow Wilson: americký prezident byl zejména šokován rozsahem války a byl znechucen, kam aţ mohly tyto „civilizované“ státy zajít. Jeho idea směřovala k vytvoření mezinárodní organizace, která bude udrţovat mír a stabilitu, zatímco Spojené státy americké se jiţ nechtěly nikdy účastnit evropských sporů a volily spíše politiku izolace. Přesto nechtěl Wilson Německo zničit, ale spíše změnit jeho filozofii na mírovou z militantní.

19 20

Viz 18. DEJMEK, J., Zrod nové Evropy, Praha: Historický ústav, 2011, stran 517, str. 27.

18

2.2 Střet koncepce Woodrowa Wilsona a Davida George a George Clemenceaua Paříţská mírová konference se stala střetem idealistických myšlenek amerického prezidenta s přístupem ministerských předsedů Anglie a Francie (ideje realismu). Idealismus, nové pojetí mezinárodních vztahů vnesl na světové kolbiště Woodrow Wilson.Prof. Petr Drulák označuje tento směr za liberálně-idealistický (realisté oponují s označením – utopismus), jelikoţ samotný pojem idealismus, jak uvádí je: „negativní nálepka implikující snílkovství, kterou idealistům přisoudili realističtí oponenti, základním jednotícím rysem této tradice je přesvědčení o moţnosti trvalého míru a spolupráce v mezinárodních vztazích a rozhodující význam institucí21.“ Představitelé kritizující idealismus a podporující realismus, jakoţto „něco, co je“, tvrdí, ţe idealismus je voluntaristický, jelikoţ věří ve změnu světa aktem vůle, zatímco realismus je deterministický, jelikoţ se snaţí poznat a uţít co je a ne utopisticky snít o radikální změně (představitelé Edward Carr či Hans Morgenthau)22 Idealistická koncepce vznikla v důsledku nekončících střetů koloniálních velmocí a měla přinést nový světový pořádek do vztahů velmocí, které do té doby formoval imperiální a zejména militantní pohled na řešení mezinárodních sporů. Oproti mezinárodní politice zaloţené na vyrovnávání vojenských a průmyslových sil přinesl Woodrow Wilson prvek lidského dobra a všeobecného altruismu, kdy cílem měl být mír a ne válka, jakoţto nejjednodušší řešení pro mezinárodní otázky. Jeho teze vycházely z ideje všeobecné spolupráce států sledující cíl mírového souţití a společného rozvoje národů místo respektování nepřítele z důvodu, ţe je silnější a čekání na chvíli, kdy mu bude moţno zasadit úder. Systém vyvaţování sil jednotlivých táborů, kdy hrozila permanentně válka, měl být nahrazen systémem kolektivní bezpečnosti. Jeho přístup se dále rozvíjel zejména s důrazem na doktrínu svobodného sebeurčení národů, kdy povaţoval za nezbytné pro světový mír, aby si jednotlivé národy samy mohly určit své uspořádání a nebyly by nuceny

setrvávat

pod

diktátem

imperiálních

center,

která

je

omezovala

a nedovolovala jim si rozhodnout o svém vlastním osudu, coţ podle Woodrowa Wilsona 21 22

DRULÁK, P., Teorie mezinárodních vztahů, Praha: Portál, 2010,stran 220, str. 72. DRULÁK, P., Teorie mezinárodních vztahů, Praha: Portál, 2010,stran 220, str.54-57.

19

vedlo k četným vzpourám, rebeliím a oslabovalo to nejen impérium jako celek, ale způsobovalo to neustálý tlak velmoci na silné zbrojení, jelikoţ jen díky silné armádě byla impéria schopna udrţet pod svou nadvládou toliko rozličných národů. Tyto teze zjevně předběhly v mnohém dobu a ministerští předsedové Anglie a Francie měli jen malé pochopení pro idealismus hraničící s naivitou, zvláště ve chvíli, kdy vyhráli válku a jejich národy suţované roky bezbřehého válčení chtěly, aby byl agresor, Německo, exemplárně potrestáno a aby zaplatilo za všechny škody, které způsobilo. Woodrow Wilson ovšem nechtěl ze své koncepce ustoupit, jelikoţ povaţoval vstup Spojených států amerických do světové války za zlomový bod, kdy Spojené státy americké nebojovaly za velmocenské udrţení Anglie a Francie, ale spíše za moţnost uspořádat poválečný svět na mnohem mírovějším a stabilnějším základu. Razil ideu, ţe státy a mezinárodní politika nemá být zaloţena na moci a vojenské převaze, ale na respektování zákonů, demokracie a jednotlivých zájmů států, ale ne z pohledu sobeckého individualismu, ale z pohledu kolektivního respektu a vzájemného uznání. Woodrow Wilson zformuloval své teze do 14 bodů23, které měly zreformovat svět a ukázat nové moţnosti v budoucím vývoji. Právo na sebeurčení národů, odzbrojení či odstranění kolonialismu bylo pro Francii a Anglii, které bojovaly právě za zachování svého vlivu a moci, nepřijatelné. Přesto pochopily, ţe k jistému posunu dojít musí, a proto v mnoha věcech nechaly amerického prezidenta realizovat své teze, kromě Německa, kde sice Anglie v mnohém souhlasila se Spojenými státy, ale ve své praxi nakonec uplatňovala prověřenou doktrínu vyvaţování sil v Evropě. Základním výsledkem bylo potrestané a zlomené Německo. K této tématice bych se rád osobně vyjádřil, jelikoţ jsem se o tyto dva směry šířeji zajímal a chápu kritiku idealismu jako oprávněnou, jelikoţ na jednu stranu přinesla do světových mezinárodních vztahů prvek lidské dobroty a altruismu, ale na druhé straně právě tyto ideje dopomohly mnohým násilným reţimům k moci a místo kolektivní bezpečnosti a všeobecného blaha se, dle mého názoru, pro mnohé staly spíše pohodlnou výmluvou, jak nic nečinit a nezasahovat do dění na světové scéně, a mnohým 23

PEČENKA, M., LUŇÁK, P. Encyklopedie moderní historie, Praha: Libri, 1998, stran 655, str. 452.

20

jiným zase dávají „morální právo“ zasahovat do svrchovaných záleţitostí jednotlivých států pod dojmem „kolektivní bezpečnosti a udrţování míru“, coţ je myslím také nepřijatelné, osobně se přesto spíše přikláním k realismu, jelikoţ podporuji teze výše uvedených autorů, ţe bezbřehý idealismus vede k naivitě, ale doplnil bych, ţe v negativním pojetí můţe právě vést k nepřiměřeným zásahům světového společenství do oblastí, kde se o jejich „pomoc“ nikdo neprosil.

2.3 14 Bodů Woodrowa Wilsona Bod 1: Odstranění zákulisní diplomacie: Wilson předpokládal, ţe stará diplomacie temných uliček a zákoutí vede k válce, zradě a podvodům, navrhl proto politiku světově otevřenou, která by bez intrik vedla k míru, jeho představa směřovala k vytvoření nové diplomacie a světového fóra pro řešení otázek namísto zákulisních intrik, k vytváření mírových smluv tvořených na očích veřejnosti bez tajných dodatků. Bod 2: Svobodná moře a mořeplavba: Wilson chtěl svobodná moře otevřená pro všechny státy s cílem vyuţít suroviny a zdroje. Jeho postranním úmyslem zde nepochybně bylo oslabit dominantní anglický vliv na světových mořích, kdy Anglie blokovala své nepřátele, a tím do jisté míry napomohla vzniku Světové války, jelikoţ Německo chtělo jako jeden z cílů svého útoku také dosáhnout poráţky anglického námořnictva, aby mohlo německé námořnictvo svobodně vyuţívat zdrojů a obchodu z celého světa. Bod 3: Odstranění překáţek mezinárodního obchodu: Wilsonův cíl byl jasný, tedy otevřít trhy a zrušit překáţky vstupu na trh států praktikujících ochranářská opatření, zde je vidět i vnitřní americký zájem o vstup na všechny trhy, jelikoţ koloniální říše se chovaly velmi obezřetně a dosti nesnášenlivě, pokud by chtěl někdo jiný vstoupit do jejich vnitřních obchodních styků s koloniemi. Bod 4: Omezení zbrojení států: Wilson správně pochopil, ţe první světová válka byla vyprovokována také tím, ţe jednotlivé státy byly přezbrojené o nutné tolik materiálu někde pouţít Poţadoval sníţení počtu zbraní a počtu jednotek jednotlivých států na úroveň, která by státům dovolovala zachování bezpečnosti, ale nemotivovala je k vedení války

21

Bod

5:

Řešení

koloniálních

sporů:

Cílem

bylo

dovolit

jednotlivým

kolonizovaným národům, aby se otázky své suverenity a práva na sebeurčení zařídily samy. Chtěl zrušit koloniální panství a dovolit kaţdému národu, aby mluvil na mezinárodním poli sám za sebe. Bod 6: Evakuace cizích vojsk z Ruska: Tento bod byl poněkud nečekaným, jelikoţ státy Dohody povaţovaly ruské jednostranné vystoupení z války a jeho komunistické směřování za hrozbu. Woodrow Wilson tím podal Rusku olivovou ratolest a chtěl Rusko vtáhnout opět do světové politiky a diplomacie, jelikoţ tušil, ţe nepokoje občanské války brzy utichnou a vítězná strana bude ovládat největší stát světa s ohromným lidským, materiálním a zejména surovinovým bohatstvím, které by v případě neustálého ohroţení mohlo pouţít na budoucí válku. Předpokládal, ţe kdyţ se bude s Ruskem jednat jako s partnerem, ţe přijme mírové uspořádání světa a nebude tedy nadále „vyvrţencem“ Bod 7: Obnova suverenity Belgie Bod 8: Navrácení Alsaska – Lotrinska Francii: Wilson podporoval francouzské nároky na vrácení Alsaska - Lotrinska Francii, o které přišlo roku 1871 Bod 9: Italské hranice dle etnik Bod 10: Autonomie pro národy Rakouska – Uherska Bod 11: Skončení okupace Srbska, Rumunska a Černé hory, zajištění přístupu Srbska k moři Bod 12: Nezávislé Turecko, suverenita pro zbylé země v rámci Osmanské říše Bod 13: Nezávislé Polsko s přístupem k moři Body 7-13 byly motivované ukončením všech situací, které by mohly v budoucnu rozpoutat jak válku, tak i národněosvobozenecké boje. Bod 14: Vznik Společnosti národů – Jeho poslední bod završoval celou jeho koncepci, kdy měla vzniknout organizace, která by předešlé cíle pomohla udrţet v platnosti a která by udrţovala mír ve světě a pomáhala k mírovému rozvoji celého lidstva.

22

2.4 Vnitřní uspořádání mírové konference Paříţskou konferencí formálně zahájil 18. ledna 1919 francouzský prezident Raymond Poincaré (1860-1934). Vítězné mocnosti určily počty delegátu pro jednotlivé státy a jejich pozici na konferenci. Oficiálními jazyky konference byla angličtina a francouzština. Určily rozdělení států do 3 skupin. Skupina s obecnými zájmy: Anglie, Francie, Itálie, Japonsko, Spojené státy americké; tyto státy se mohly účastnit všech schůzí a komisí nehledě na téma. Skupina se zvláštními zájmy: napříkladBelgie, Čína, ČSR, Polsko, Rumunsko, Portugalsko; tyto státy se mohly účastnit pouze jednání, ve kterých se řešily otázky, které se jich přímo dotýkaly Třetí skupinou byla skupina států, která přerušila diplomatické styky s centrálními mocnostmi (Bolívie, Peru, Uruguay), které se opět mohly účastnit jen jednání, kde byla projednávána otázka se jich přímo týkající. Rozdělení delegátů Velmoci – 5 delegátů Brazílie, Belgie, Srbsko – 3 delegáti Austrálie, Kanada, ČSR, Polsko (2 skupina) – 2 delegáti Zbytek po 1 delegátovi Konečná rozhodnutí přijímala Rada čtyř (Anglie, Francie, Itálie/ Japonsko, Spojené státy americké). V rámci mírové konference byly zřízeny komise, které měly řešit konkrétní otázky. 25. ledna 1919 bylo rezolucemi zřízeno 5 komisí, a v následných jednáních vzniklo ještě několik dalších komisí24. Komise pro společnost národů, Komise pro náhradu škod, Komise pro odpovědnost původců války a uloţení sankcí, Komise pro mezinárodní zákonodárství ve věci práce, Komise pro mezinárodní úpravu přístavů, vodních cest a ţeleznic, uvedu následně vzniklé komise: Komise pro otázky hospodářské, Komise pro otázky finanční, Komise námořní, letecká a vojenská, Komise pro nové státy a ochranu menšin Hlasování vţdy probíhalo na základě jednotného souhlasu, ne většinového. 24

NÁLEVKA, V., Světová politika ve 20. Století, Praha: Aleš Skřivan ml., 268 stran, str. 7-10; DEJMEK, J., Zrod nové Evropy, Praha: Historický ústav, 2011,stran 517, str. 21-23.

23

Rozhodující slovo měla ale Nejvyšší rada, coţ byla jasná pojistka proto, aby bylo poválečné uspořádání světa pevně v rukou hlavních vítězných mocností, jelikoţ zejména Anglie a Francie, staré koloniální říše, neměly sebemenší touhu, aby o otázkách světového uspořádání rozhodoval kaţdý jednotlivý stát na základě hlasování. Zvykem jejich zahraniční politiky bylo diktování podmínek a ultimát a hodlaly byť v omezenější míře tento princip pevně udrţet. Celkem bylo podepsáno 5 smluv (Versailleská, Saint-Germainská, Trianonská, Severská a Neuillyská) obsahujících společná ustanovení (zejména vymezení nových hranic, restrikce armády a reparace) a identická ustanovení (Společnost národů a Mezinárodní organizace práce) Ve svém rozboru dopadů jednotlivých smluv se zaměřím na části s největším dopadem na jednotlivé státy – územní ztráty a omezení armády, jelikoţ tato omezení se později ukázala jako hlavní místo sporu.

2.5 Versailleská smlouva Versailleská smlouva byla hlavní a nejdůleţitější z mírových smluv podepsaných na konferenci, jelikoţ to byla smlouva mezi Velkou trojkou a Německem, kdy se hodlaly vítězné mocnosti s Německem vypořádat. Základním cílem smlouvy bylo, aby Německo přijalo plnou odpovědnost za vypuknutí války a přijalo tedy i povinnost platit reparace za škody, které byly způsobeny bojujícím státům. Hlavním účelem smlouvy bylo Německo zlomit jako velmoc, vzít mu kolonie, zabránit mu ve zbrojení, neutralizovat jeho vojenský potenciál, aby uţ nikdy nepředstavovalo hrozbu pro evropské státy. Smlouva jako taková obsahuje 440 článků a je rozdělena na 15 částí, následně do oddílů, ve kterých byla načrtnuta ne příliš nadějná budoucnost pro Německo. Struktura smlouvy (téměř identické i smlouvy následující) Část I: Úmluva o společnosti národů Část II: Hranice Německa Část III: Politické klausule Evropské

24

Část IV: Práva a zájmy německé mimo Německo Část V: Klausule vojenské, námořní a vzduchoplavecké Část VI: Váleční zajatci a hroby Část VII: Ustanovení trestní Část VIII: Náhrada škod Část IX: Klausule finanční Část X: Klausule hospodářské Část XI: Vzduchoplavba Část XII: Přístavy, vodní cesty a ţeleznice Část XIII: Práce Část XIV: Záruky provedení Část XV: Klausule rozličné

2.5.1 Nové hranice Německa (Část I a II) Versailleská smlouva25 Část I a II – články 27 -117 Ztráta Alsaska – Lotrinska – připadlo Francii, rozsah území dle roku 1871 (14 522 km2) (Články 51 -79) Článek 51: Území postoupená Německu mírovým preliminářem podepsaným ve Versailles dne 26. února 1871 a frankfurtskou smlouvou ze dne 10. května 1871 vracejí se opět pod svrchovanost francouzskou ode dne příměří ze dne 11. listopadu 1918. Tyto

články

vedly

k úplnému

navrácení

anektovaného

Alsaska-Lotrinska

z Francouzsko-Pruské války. Ztráta Severního Šlesvicka (Články 109 – 114) – připadlo Dánsku (cca 4 000 km2) Ztráta Poznaňska, Západního Pruska, Horní Slezsko (Články – připadlo Polsku ( 54 000km2 a 4 mil obyvatel) Ztráta měst Malmedy a Eupen (Článek 99) – připadlo Belgii 25

zákon č. 217/1921 Sb., MÍROVÁ SMLOUVA mezi Mocnostmi spojenými i sdruţenými a Německem a Protokol, podepsané ve Versailles dne 28. června 1919. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 29. 2.2013].

25

Ztráta Hlučínska – připadlo Československu Ztráta Soldau – připadlo Polsku Ztráta Sárska – kontrola Společnosti národů Gdaňsk (Články 100 – 108) – změna na svobodné město Územní ztráty byly citelné a jejich smyslem bylo zejména navrátit Francii Alsasko-Lotrinsko a vzít Německu část území, ze kterého mohlo vzniknout Polsko. Německo také ztratilo všechny své kolonie, čímţ se naplnil cíl Anglie a Francie vzít Německu jeho zámořské panství.

2.5.2 Armáda (Část V) Versailleská smlouva Část V – články 159 - 213 Tuto velmi podstatnou část řešila Část V, kde byla uvedena celá řada omezení a restrikcí. Dopady Versailleské smlouvy na německou armádu byly obrovské, zde Anglie a Francie naplno prosadila svůj hlavní záměr, neutralizovat Německo jednou provţdy, jelikoţ podmínky smlouvy směřovaly v podstatě k totálnímu odzbrojení Německa. Článek 160: Německá armáda měla dovoleno mít pouhých 100 000 muţů, kteří byli rozdělení do maximálního počtu sedmi pěších divizí a tří divizí jezdectva, coţ k předešlým stavům v počtech milionů byl zlomek původní síly. Důstojnický sbor byl sníţen na maximální počet 4 000 muţů. Úkolem této armády bylo udrţování vnitřní bezpečnosti země a k pohraniční činnosti. Následující články omezovaly počty munice, děl, jejich ráţe, počty kulometů. Významným zásahem pro německé hospodářství se stal článek 170, který zakazoval dovoz a zejména vývoz zbraní ze země, tudíţ Německo jiţ nemohlo prodávat své zbraně cizím státům. Po těchto zásazích se stala se svými počty a nedostačující výzbrojí německá pozemní armáda stínem hrdé pruské armády. Silný zásah také dostalo německé loďstvo (motivováno udrţením hegemonie Anglie na moři), kdy německé námořnictvo mohlo mít 15 000 muţů, Článek 181 dovoloval vlastnění šesti bitevních lodí typu Lothringen nebo Deutschland (s výtlakem

26

pouhých 10 000tun, coţ ve srovnání s anglickým námořnictvem čítajícím desítky lodí s mnohonásobně větší tonáţí je v podstatě konec německého hladinového loďstva), dále 12 torpédoborců (800 tun), 12 torpédových lodí (200 tun) a šest křiţníků (6 000 tun), navíc článek 190 přikazoval, ţe nahrazovány mohou být tyto lodě za modernější, vyjma ztráty, aţ po 20 resp. 15 letech. Všechny lodě mimo německé přístavy byly dle článku 184 zabaveny a Německo na ně ztratilo nárok, zbylé lodě, které zůstaly v přístavech, ale překračovaly smluvní počet, musely být změněny na lodě obchodní. Článek 185 donutil Německo své početné loďstvo, které zde bylo vyjmenováno předat mocnostem Dohody (příkladmo obrněnce: Oldenburg, Helgoland, Posen, Nassau a další čtyři; Lehké křiţníky Danzig, Augsburg, Kolberg a pět dalších, společně s 24 nejmodernějšími torpédoborci a 50 torpédovými lodicemi). Hlavní úder proti námořním silám Německa byl veden proti ponorkovým silám, které byly hlavním německým trumfem během války, a které silně ohrozily anglické námořnictvo, ponorky byly zakázány úplně. Námořní síly po těchto opatřením de facto přestaly existovat, jelikoţ kompletní ztráta desítek lodí a následná omezení, zejména ponorková, změnily německé císařské loďstvo z pozice námořní síly hodné velmoci spíše na expediční sbor. Citelný zásah dostala i německé letectvo – Luftwafe, které bylo také zrušeno jako celek článkem 198, a to jak ve formě vojenského, tak námořního letectva. Všechna letadla, balony a jiné létající stroje byly dle smlouvy předány mocnostem Dohody. Článek 171 zakazoval Německu vlastnit jakákoli obrněná vozidla a tankové jednotky. Cíl byl jasný, metoda drastická. Německo se stalo téměř bezbranným státem, jelikoţ nemělo letectvo, obrněná vozidla, malou pozemní armádu, téměř ţádné loďstvo a omezení zacílená na stavy munice a jiného vojenského materiálu, coţ byl hlavní cíl vítězných mocností vyjma Spojených států amerických, které „nesouhlasily“ s rozsahem drakonických opatření.

2.5.3 Náhrada škod (Část VIII) Versailleská smlouva Část VIII – články 231 - 247 Článek 231 označuje Německo a jeho spojence za hlavní strůjce války,

27

coţ dle článku Německo uznává. Německo tím bylo de facto označeno za hlavního strůjce války (toto konstatování bylo Němci odmítáno po následující dekády a bylo základním důvodem, proč v Německu existoval pocit zrady a touha po pomstě). Díky této části smlouvy se otevřela cesta pro Anglií a Francií prosazované reparace. Reparační komise, zaloţená na mezispojenecké bázi, vypočítala částku, kterou má Německo uhradit za válečné škody a utrpení státům Dohody, počínaje 1. květnem 1921 pod dobu 30 let, na přehnaných 269 miliard marek, coţ bylo nad německé moţnosti, jelikoţ poválečné Německo zmítané inflací a vnitřními problémy jednoduše nemohlo platit takové nemyslitelné částky. Reparační komise dle článku 234 měla průběţně zkoumat moţnosti splácení, zejména s ohledem na platbyschopnost a hospodářské zdroje Německa. Dle článku 235 mělo Německo zaplatit ještě před rokem 1921 zaplatit částku 20 mld. marek. V pozdější době byla částka sníţena na polovinu, coţ sice vypadalo jako částka přívětivější, přesto nesplatitelná. Reparace nakonec zaplaceny nikdy nebyly v plné míře. Vyměření reparací bylo specifikované v Příloze I, kde bylo uvedeno, co vše spadá pod rozsah Německem reparovaného: Škody způsobené civilistům (vraţdy, deportace, ukrutenství, zlé nakládání, nucené práce), škody způsobené válečným zajatcům, odškodnění vojenským obětem války (vojákům za zmrzačení, ranění, dlouhodobě nemocní či práce nadále neschopní), škody na majetku válčících stran. Například Francie ztratila 1,25 milionů muţů, zničeno bylo 750 000 budov a přes 20 000 továren, Anglie ztratila 800 000 muţů. Mocnosti chtěly, aby tyto ztráty byly kompenzovány, coţ bylo nevídané, jelikoţ dříve nebyly nikdy hrazeny ztráty na jednotkách v takovém rozsahu. Dalším z opatření byla demilitarizace Porýní, které poţadovala zejména Francie, jelikoţ chtěla mít u svých hranic „nárazové pásmo“ bez německých jednotek. Následky těchto opatření byly jasné, Německo nesouhlasilo, ale bylo donuceno podepsat pod hrozbou pokračující války. V Německu se rozšířil názor, ţe bylo Německo zrazeno a vydáno napospas vítězům, koneckonců uzavřely jen mír a ne kapitulaci a podmínky míru byly příliš tvrdé na to, aby byly akceptovány bez výhrad.

28

2.6 Ostatní smlouvy 2.6.1 Saint – Germainská smlouva Saint – Germainská mírová smlouva byla druhou smlouvou, podepsána byla 10. září 1919 v Saint – Germaine – en – Laye u Paříţe, podepsala ji Republika Německé Rakousko a 27 spojeneckých a přidruţených států, řešila poválečné uspořádání Evropy, zaměřená na rozpuštění Rakouska-Uherska v části rakouské. Zaměřovala se na uzavření míru a na podmínky vzniku rakouského státu. Smlouva byla vyjednávána mezi delegacemi jednotlivých států, přímá a otevřená účast rakouských delegátů byla ovšem odmítnuta, a proto se jejich návrhy a připomínky podávaly výhradně psanou formou. Smlouva přiřkla rozhodující podíl na válce Rakousku-Uhersku a Německu (článek 177), ovšem ve světle Versailleské smlouvy bylo toto tvrzení spíše formální, jelikoţ faktické následky neslo zejména Německo. Rakousko podpisem smlouvy uznalo celý poválečný systém včetně nezávislosti všech nových států. Smlouva26 jako taková obsahuje 381 článků, které řeší uspořádání a vypořádání se s Rakouskem. Nové hranice Rakouska Saint – Germainská smlouva Část II – články 27-35 Rakousko utrpělo zejména na území, jelikoţ přišlo o velkou část svého předválečného území. Čechy, Rakouské Slezsko, Morava připadlo novému Československu. Itálie získala Istrii, Jiţní Tyrolsko, Italské Tyrolsko, Kanárské údolí Rumunsko získalo Bukovinu. Polsko získalo Halič, část Slezska a Lemsko – rusínskou republiku Jugoslávie (nové vzniklý stát z balkánských národů Srbů, Slovinců a Chorvatů) získal části Korutanska a Štýrska Jediným územním ziskem byl Burgenland na úkor Maďarska. 26

zákon č. 507/1921 Sb., MÍROVÁ SMLOUVA mezi mocnostmi spojenými i sdruţenými a Rakouskem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 29. 2.2013]. OPPENHEIM, L., Mezinárodní právo, Praha:Orbis, 1924, stran 693, str. 645-646.

29

Z původní říše čítající 51 milionů obyvatel zůstalo Rakousko s 6.5 miliony, z rozlohy předválečné 676 615 km² zůstalo 83 871 km². Rakousko tedy zůstalo 10% území a obyvatelstva. Politické uspořádání Rakousko bylo dle článku 88 nuceno setrvat v pozici autonomního státu a bez souhlasu Společnosti Národů nemělo dovoleno uzavírání politických ani ekonomických unií či spolku s Německem. Původní název Německé Rakousko (Deutschösterreich) byl zakázán a nově zůstalo jen Rakousko. Armáda Saint – Germainská smlouva Část V – články 118-148 Článek 120 zakotvil sníţený stavu rakouské armády na 30 tisíc muţů ve zbrani, zrušena byla branná povinnost článkem 119, tudíţ byla armáda sloţená z dobrovolníků a ne branců. Armáda byla určena pouze na udrţování vnitřního pořádku a stráţ hranic, mobilizace a podobné aktivity byly zakázány článkem 122. Vojenská omezení dosáhla stejným rozměrů jako omezení Německa – zákaz letectva, obrněných jednotek. Většina rakouského loďstva byla zabavena státy Dohody a zbytek měl být rozebrán. Rakousko bylo smlouvou ze Saint – Germaine jen stínem své bývalé velikosti a moci, stal se z něj malý, nevýznamný, ekonomicky slabý a vojensky nevýznamný stát, který své původní síly jiţ nikdy nedosáhl a nakonec byl absorbován Hitlerovským Německem.

2.6.2 Trianonská smlouva V pořadí třetí smlouva byla smlouvou mezi státy Dohody a druhou polovinou Rakouska-Uherska, tedy Uherskem. Smlouva byla podepsána 4. června 1920 a její název vznikl od paláce Trianon, kde byla podepsána. Smlouva vyznačila hranice a budoucí politické směřování Maďarska. Trianonská smlouva27 přinesla Maďarsku stejně drastické zmenšení území jako Saint-Germainská smlouva Rakousku. Smlouva obsahuje 364 článků rozdělených do 14 částí. Nové hranice Maďarska Trianonská smlouva Část I a II – články 27 - 78

27

WW1, Thetreatyof Trianon, [online] 2011 [cit. 25. 3. 2013]. Dostupné z: http://wwi.lib.byu.edu/index.php/Treaty_of_Trianon.

30

Rumunsko získalo Transylvánii (Sedmihradsko) a Banát Slovensko (Horní Uhry) a Podkarpatská Rus připadly Československu s 900 tisíci Maďarů Jugoslávie získala Chorvatsko – slavonské království Rakousko získalo Burgenland Celková ztráta území čítala 72%, velikost území se zmenšila na 93 073km2 z 325 411km2, populace byla sníţena o 64% na 7,6 milionu z původních 21 milionů. Politicky získalo Maďarsko, dle doktríny o svobodném sebeurčení národa nezávislost, přestoţe mnoho Maďarů zůstalo za hranicemi svého nového státu (celých 25 % Maďarů ţilo mimo Maďarsko). Celkový dopad územních ztrát byl ještě podpořen tím, ţe nové Maďarsko přišlo o většinu svých zdrojů. Armáda Trianonská smlouva Část V – články 102 -143 Vojenské dopady byly neméně obsáhlé, armáda se zmenšila na 35 tisíc muţů. Obrněná vozidla a tanky, letectvo námořní i vojenské, ponorky bylo zakázáno. Loďstvo přestalo existovat, jelikoţ se Maďarsko stalo vnitrozemským státem.

2.6.3 Severská smlouva Mírová dohoda podepsaná 10. srpna 1920 Osmanskou říší a státy Dohody ve městě Sevres28. Z této smlouvy byly vyloučeny Spojené státy americké. Osmanská říše přišla o 80 % svého území. Armáda byla redukována na 50 tisíc muţů, loďstvo, letectvo a obrněné jednotky neexistovaly. Přišla o všechna svá území na evropském kontinentě. Osmanské říši zůstal sever dnešního Turecka, zbylé sektory byly rozděleny buď pod přímou kontrolu, nebo do sfér vlivů Anglie, Francie a Itálie. Zbylá území se stala nezávislými státy (Řecko, Arménie). Mohutné územní zisky Řecka byly nakonec důvodem odmítnutí smlouvy ze strany nacionalistického parlamentu a situace byla vyřešena aţ Řecko-Tureckou válkou a revizí smlouvy v Lausanne. Osmanská říše se rozpadla a vznikla nacionalistická republika. 28

HISTORY LEARNING SITE, ThetreatyofSevres, [online] 2010 [cit. 26. 12. 2012]. Dostupné z:.

31

2.6.4 Neuillyská smlouva Tato mírová smlouva29 mezi mocnostmi Dohody a Bulharskem byla podepsána 27. listopadu 1919. Územní ztráty Bulharska nebyly nijak vysoké (Dobrudţa, Makedonie, Thrákie). Bulharská armáda byla redukována na 20 tisíc muţů. Letectvo, loďstvo, obrněné jednotky zakázány, stejně jako těţké zbraně (dělostřelectvo).

29

HISTORY LEARNING SITE, ThetreatyofNeuilly, [online] 2011 [cit. 26. 12. 2012]. Dostupné z: .

32

3. 20. léta – období poválečných sporů a hledání cest k jejich mírovému řešení 20. léta byla poválečným obdobím obnovy a vzrůstající prosperity, přesto uţ v této době pomalu začaly klíčit problémy, které o dekádu později rozmetají Versailleský mírový systém a zaţehnou největší válku celé lidské historie. V této kapitole se zaměřím zejména na státy, které svým konáním jiţ ve 20. letech narušovaly Versailleský mírový systém nebo se stávaly rostoucí hrozbou.

3.1 Historické souvislosti vzniku a fungování Společnosti národů Společnost národů byla základním ideovým přínosem Woodrova Wilsona, který povaţoval vznik mezinárodní organizace, zaloţené na kolektivní bezpečnosti a fóra pro řešení všech sporů, za jeho primární politický cíl v rámci Paříţské konference. Jedna z prvních komisí zaloţených v rámci konference byla právě komise, která měla za svůj cíl vyjasnit a sladit názory aktérů vedoucí ke vzniku Společnosti národů, tato komise vznikla jiţ 25. 1. 1919 a měla 19 členů (za českou delegaci Karla Kramáře). Britskoamerická část se snaţila prosadit princip povinné arbitráţe pro řešení sporů, zatímco francouzské zastoupení usilovalo spíše o posílení bezpečnostního aspektu. Společnost národů vznikla fakticky podpisem jiţ Versailleské smlouvy, tedy 28. června 1919, přestoţe ve všech smlouvách byla identická ustanovení o zaloţení Společnosti národů, jakoţto všeobecného garanta míru a svobody, fóra pro řešení mezinárodních vztahů a prvku kolektivní bezpečnosti a otevřené diplomacie, důleţitým bodem bylo uznání vzájemného respektu, nezávislosti a hranic. Společnost národů byla vizí Woodrowa Wilsona, přesto nebyla Spojenými státy tato vize přijata a Spojené státy se nikdy nestaly členem (politika izolace). Ani v letech následujících se neosvědčila, jelikoţ v ní chyběla část států (USA, SSSR, sice se roku 1934 přidal, ale nikdy nebyl plně akceptován za člena, později Třetí říše a Itálie aj.), ale zejména ji hlavní aktéři příliš nevyuţívali, jelikoţ řešili své spory postaru. Její nefunkčnost plynula z toho, ţe nebyl v podstatě nikdo, kdo by za její místo na světovém poli bojovat.

33

3.1.1 Struktura a organizace Společnosti národů Ve všech pěti smlouvách je obsaţena Část I – Úmluva o společnosti národů30, 26 článků této části je převedeno pod Pakt Společnosti národů (zakládací dokument, platnost od roku 1920). Zakládajícími členy bylo 26 států z roku 1919, sídlem byla švýcarská Ţeneva (pro doplnění bych rád podotknul, ţe mezi městy, která se měla stát sídlem, byl i Brusel, který byl ale nakonec na naléhání W. Wilsona odmítnut, jelikoţ americký

prezident

jiţ

během

zakládání

Společnosti

národů

předpokládal,

ţe by se Německo jednou mohlo zapojit, a proto povaţoval Ţenevu v neutrálním Švýcarsku za mnohem vhodnější neţ Brusel, který by Němcům připomínal poráţku) a mezinárodní smírčí soud byl umístěn do Haagu. Základními orgány Společnosti národů byla rada, valné shromáţdění a sekretariát. Rada byla sloţena ze zástupců Velké pětky, jakoţto stálých členů, zatímco další členy volilo valné shromáţdění (mezi první stále členy, vyjma zakládající pětice, patřilo Španělsko, Belgie, Řecko a Brazílie)31. Valné shromáţdění se scházelo jednou ročně, vţdy v září. Kaţdý ze členů měl jeden hlas a mohl být zastoupen třemi delegáty. Mezi hlavní pravomoci, o kterých valné shromáţdění rozhodovalo, patřilo schvalování rozpočtu organizace, přijímání nových členů, záleţitosti týkající se udrţení světového míru, a zejména volení členů rady, kteří nepatřili mezi stálé. Rada se skládala ze čtyř členů (původní myšlenka zastoupení Velké pětky selhalo, kdyţ Spojené státy americké nepřistoupily ke Společnosti národů, jelikoţ americký kongres neratifikoval smlouvu), a to Francie, Anglie, Itálie a Japonska, k této čtveřici se roku 1926 připojilo Německo, ale roku 1935 odešlo. Rada byla nakonec tvořena celkem deseti zástupci, kdy vyjma čtyřky, později pětky stálých zástupců bylo valným shromáţděním kaţdé tři roky dovoleno zbylé osazenstvo. Hlavní a nejdůleţitější pravomocí rady bylo řešení mezinárodních sporů a neshod. Schůze zástupců probíhaly třikrát ročně, hlášení z těchto setkání se zasílala valnému shromáţdění.

30

zákon č. 217/1921 Sb. UNOG,Organisation and establishment[online] 2010 [cit. 25. 2. 2013]. Dostupné z:< http://www.unog.ch/80256EE60057D930/%28httpPages%29/84C4520213F947DDC1256F32002E23DB? OpenDocument>. 31

34

3.1.2 Mezinárodní spory a jejich řešení na půdě Společnosti národů Společnost národů ve 20. a 30. letech v rámci své pravomoci a touhy řešit mezinárodní spory mírovou cestou zásadně ovlivnila několik dějinných událostí. Řešení těchto sporů ovšem záleţelo výhradně na dobrovolné spolupráci jednotlivých suverénních států, jelikoţ účinné donucovací prostředky (válečné operace apod.) nebyly ve snaze o udrţení mírového řešení nikdy na programu. V této podkapitole bych rád uvedl nejzásadnější spory a jejich řešení (přestoţe bylo řešeno několik desítek sporů). Spor o Aalandské ostrovy32 (1920). Ruská revoluce, a následné vyhlášení nezávislosti Finska vedlo k nezávislosti Aalandských ostrovů na původním vlastníkovi Finska a ostrovů, Rusku. Obyvatelstvo, převáţně švédsky mluvící nebylo se svojí nezávislostí plně spokojeno, jelikoţ se chtělo připojit opět ke Švédsku, kterému bylo ruským impériem odebráno, a chtělo se účastnit volebního procesu Švédska. Finsko ovšem nebylo plně ochotno se hned po svém vzniku vzdát části svého nového území a tento spor, na základě rozdílných názorů jednotlivých aktérů, směřoval k ozbrojenému konfliktu. Anglie předloţila tento problém k řešení Společnosti národů, coţ bylo v rozporu s názorem Finska, které povaţovalo tento spor za výsostně vnitřní záleţitost. Společnost národů přesto sloţila nezávislou komisi (panel) k projednání tohoto sporu a v červnu roku 1921 rozhodla, ţe Aalandské ostrovy zůstávají součástí Finska, ovšem bylo přistoupeno ke garanci ochrany ostrovanů a k odzbrojení. Spor

o

Albánii33

(1921)

nastal

po

Paříţské

mírové

konferenci,

kdy se předpokládalo, ţe budou hranice vymezeny Společnosti národů, ovšem ještě v roce 1921 nebyly tyto otázky uzavřeny a tento nedostatek aktivity vyvolával nestabilitu v regionu. Situace se vyhrocovala díky válečným operacím řecké armády na jihu a jugoslávské armády na severu. Společnost národů vyslala komisi k dořešení územního uspořádání celého sporu a jiţ koncem roku 1921 bylo rozhodnuto, ţe se území 32

SCOTT, G.,TheRise and FalloftheLeagueofNations. New York:Hutchinson, 1973, stran 432, str. 60. UNOG,Organisation and establishment[online] 2010 [cit. 25. 2. 2013]. Dostupné z:< http://www.unog.ch/80256EE60057D930/%28httpPages%29/84C4520213F947DDC1256F32002E23DB? OpenDocument>. 33

35

Albánie určí dle hranic z roku 1913, s malými ústupky pro Jugoslávkou armádu, která následně území vyklidila. Dalším sporem, který vypukl na albánském území, bylo zavraţdění italského generála a jeho pobočníků. Za tento čin obvinila Itálie Řecko a poţadovala, aby komise Společnosti národů určila viníka. Vůdce Itálie Benito Mussolini (1883-1945) ovšem nevyčkal konečného rozhodnutí a poţadoval odškodnění na řecké straně, která do vynesení rozhodnutí o vině odmítla cokoli platit. Situace se vyhrotila, kdyţ byl řecký ostrov Korfu obsazen italským oddílem za pomoci válečného loďstva roku 1923. Situace byla vyřešena schválením poţadavku Itálie na odškodnění, italské jednotky se následně z ostrova stáhly. Spor o město Vilnius (1922) měl základ v Sovětsko-polské válce z let 19191921, kdy na základě mírové smlouvy připadlo město Vilnius Litvě, situace byla ovšem sloţitá, jelikoţ většina populace tohoto města byla polsky mluvící. Vyjednávání směřující k zajištění mírového řešení byla částečně narušena porušením příměří, kdy Polsko jednostranně vojensky obsadilo Vilnius. Tento válečný čin byl odsouzen radou Společnosti národů a bylo Polsku sděleno, ţe má město vyklidit, coţ polská strana odmítla a posádku ještě posílila. Jednání směřující k usmíření a vyhlášení plebiscitu se nesetkala ani u jedné ze stran s pochopením a Polsko dále trvalo na udrţení nově obsazeného území, coţ bylo nakonec uznáno a po novém vymezení hranic z roku 1923 i zafixováno jako trvalé řešení. Řecko-bulharský konflikt34(1925) byl zásadním konfliktem o hranice, který měl ambice rozpoutat válka na celém Balkáně. Řecká vojska vtrhla do Bulharska a chtěla si vymoci svojí mocí ústupky Bulharska. Bulharsko předneslo tento spor k řešení Společnosti národů, a díky zjevné závaţnosti se konalo mimořádné zasedání rady. Společnost národů dojednala zastavení operací a Bulharsko evakuovalo obyvatelstvo.

34

UNOG,Organisation and establishment[online] 2010 [cit. 25. 2. 2013]. Dostupné z:< http://www.unog.ch/80256EE60057D930/%28httpPages%29/84C4520213F947DDC1256F32002E23DB? OpenDocument>.

36

Spor o Habeš, italská invaze35 (1935). Osobně povaţuji tento spor a jeho řešení za jedno z nejdůleţitějších ve veškeré historii řešení sporů Společnosti národů. Spor byl vyprovokován Itálií, která pod vedením Benita Mussoliniho usilovala o rozšiřování svých hranic v touze obnovit Římskou říši. Ze strany Itálie byl spor, zprvu vedený jakoţto malé příhraniční potyčky, povaţován za akt sebeobrany, který se na základě práva Společnosti národů neřešil v rámci arbitráţe. Habeš, jakoţto člen Společnosti národů ţádala zastavení válečných operací a smírné řešení, které bylo ovšem ze strany Itálie lakonicky ignorováno a modernější italské síly neměly potíţe s rozdrcením zaostalé etiopské armády a obsazením celé země. Reakce Společnosti národů byla nebývale silná, jelikoţ jiţ roku 1935 byla invaze nejen odsouzena, ale byla na Itálii dokonce uvalena celá řada ekonomických sankcí, které se ovšem díky nezastavení přísunu ropy či uzavření Suezu staly ne příliš efektivními. Zajímavým okamţikem řešení tohoto sporu bylo připojení se Spojených států amerických k sankcím. Následná jednání se ovšem vedla v politice usmíření, kdy Francie i Anglie měly zájem na dořešení krize, ale zároveň neměly příliš velkou snahu poškodit své vztahy s Itálií, která by se mohla spojit s Německem, které jiţ od nástupu nacismu (1933) nebylo členem na základě dobrovolného vystoupení. Itálie následovala a vystoupila roku 1937. Osobně povaţuji právě tento spor za první ukázku, a ne poslední, neschopnosti řešení mezinárodních problémů ve 30. letech ze strany Společnosti národů, která byla paralyzována různými mocenskými zájmy svých členů.

3.1.3 Území pod dohledem Společností národů V této podkapitole bych se rád zaměřil na území, která byla pod dohledem Společnosti národů, jelikoţ povaţuji toto unikátní právo Společnosti národů pro budování budoucích mezinárodních styků za důleţité. Území, která byla pod dohledem Společnosti národů, byla přiřknuta této organizaci na základě Versaillské smlouvy. Jednalo se území Sárska a o Svobodné

35

US DEPARTMENT OF STATE, Peace and war :US foreignpolicy 1931-1941, Washington: US office, 1983, stran 850, str 28-32.

37

Město Gdaňsk36. Sársko spadalo pod dohled Společnosti po dobu 15 let, dle ujednání z Versaillské smlouvy, a bylo izolováno od zbytku německého území; z dolů v tomto regionu se naturálně kompenzovala Francie. Oblast Sárska byla spravována Správní komisí skládající se z pěti členů vybraných radou Společnosti národů. Jeden z členů byl Francouz, jeden zástupce Německa ze Sárska a tři zbylí byli definováni jako ne-Francouzi a Němci. Po 15 letech od vstupu ustanovení o izolaci Sárska byl konán plebiscit, kde se jasně vyjádřilo přes 90% obyvatelstva, ţe má být Sársko ihned navráceno a znovu připojeno k Německu, coţ se téhoţ roku (1935) stalo. Svobodné město Gdaňsk bylo sloţeno převáţně z německy mluvících obyvatel, ale potřeba Polska k přístupu k moři vedla k vytvoření „svobodného města“, které se mělo samo spravovat pod dohledem komise zřízené Společnosti národů a za ochrany Společnosti národů. Přes tuto deklarovanou samostatnost bylo svěřeno Polsku vykonávat jeho zahraniční věci, dohlíţet na bezproblémový tranzit zboţí, a dále dohlíţelo nad výkonem poštovního a přístavního práva.

3.2 Politické cíle vítězných mocností Ve 20. letech se situace a názory spojeneckých států začaly silně rozcházet. Anglie se chtěla zaměřit na své impérium a jiţ neměla v úmyslu věnovat kontinentální politice takovou pozornost. Prvních pět let nové dekády a vzrůstající problémy kontinentální Evropy ji nutilo se do kontinentální politiky ponořit, jelikoţ zejména Francie nebyla spokojena s plněním mírových smluv ze strany Německa, ve kterém díky tíţivé hyperinflaci a trvajícímu pocitu zrady vzrůstaly nacionalistické a revizionistické tendence, k této situaci se podrobněji vyjadřuje doktorka Feriancová, která dodává, ţe: „ spojenecké mocnosti byly ochotny připustit jen minimální korekce a odmítly drtivou většinu německých návrhů, Berlín byl vyzván ultimátem k plnění smluv37.“ Od evropské politiky se odklonily i Spojené státy americké, které se nezapojily do Společnosti národů, a jejich jediným poţadavkem bylo finanční vyrovnání dluhů, které u nich měly 36

UNOG,Organisation and establishment[online] 2010 [cit. 25. 2. 2013]. Dostupné z:< http://www.unog.ch/80256EE60057D930/%28httpPages%29/84C4520213F947DDC1256F32002E23DB? OpenDocument>. 37 DEJMEK, J., Zrod nové Evropy, Praha: Historický ústav, 2011, stran 517, str. 266.

38

zbylé spojenecké mocnosti. Anglie v tomto období působí spíše jako tmelící a umírněnější element, který se snaţí oslabit vliv agresivní Francie, která se snaţí co nejtvrdšími prostředky donutit zlomené Německo k plnění smluv, ke kterým se zavázalo, coţ je ze strany Německa vzhledem k ekonomické a politické situaci značně obtíţné. Francie svými kroky Anglii donutila k rozvázání spojeneckých smluv, k této otázce se vyjadřuje historik Johnson: „ příčinou anglo-francouzského rozkolu byl různý odhad obnovení německého militarismu, Britové povaţovali Francouze v tomto ohledu za pomatené38.“ Anglie neměla příliš velký zájem o Polsko či Československo39, které si vzala pod svoji ochranu namísto toho Francie. Anglie do budoucna nespatřovala zásadní problém v omezené formě německého územního revizionismu, který Francie fanaticky odmítala a kterému hodlala zabránit. Postupné sbliţování Německa a Sovětského Ruska ovšem donutilo i Francii k jisté míře vstřícnějšího chování, které nakonec vyústilo v Locarnskou konferenci a vstup Německa do Společnosti národů. Po prvních pěti bouřlivých letech se politická situace na kontinentu uklidnila, přestoţe ani jeden stát nebyl plně spokojený s výsledkem poválečného uspořádání. Původní vize a cíle jednotlivých států nebyly naplněny. Nástupnické státy40(Polsko a Československo v tomto období zejména směřovaly své snahy k udrţení celistvosti svých hranic a k jejich garantování)se nacházely v neméně lehké situaci díky mnoha sporům a lokálním konfliktům, zejména Polsko bylo velmi neústupné v otázce garance jeho bezpečnosti, jelikoţ nepřátelský Sovětský svaz na východě a Německo nehodlající akceptovat své východní hranice na západě bylo trvalým nebezpečím pro Polsko.

3.3 Politická a ekonomická situace ostrakizovaných států Mezi ostrakizované státy patřilo Německo a Sovětské Rusko. Německo bylo zejména ze strany Francie hnáno do plnění Versailleské smlouvy, k placení reparací. Sovětské Rusko po občanské válce, kde porazilo mocnostmi Dohody podporované Bílé generály, bylo bráno jako zrádce za separátní Brest-Litevský mír a komunistické 38

JOHNSON P., Dějiny 20. Století, Praha: Rozmluvy, 1989,stran 845, str. 138. PEČENKA, M.; LUŇÁK, P.. Encyklopedie moderní historie. Praha: Libri, 1998, stran 655,str. 263. 40 KÁRNÍK, Z., České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha: Libri, 2000, stran 571, str. 50. 39

39

směřování. Spolupráce Německa a Sovětského Ruska se ukázala jako přirozený dějinný vývoj, který zasazoval Versailleskému mírovému uspořádání rány hned od prvních poválečných let a nakonec dopomohl k definitivnímu zhroucení celého poválečného uspořádání. Tato spolupráce přinesla Německu moţnost se vrátit na světovou politickou scénu (západní mocnosti se příliš obávaly proruského směřování) a Sovětské Rusko získalo spojence, který mu pomohl zmodernizovat armádu a ukázal mu nejnovější technologie, válečné strategie a pomohl mu školit jeho velitele na německých vojenských institutech. Německo vyuţívalo ostrakizaci Sovětského Ruska jako svoji moţnost pro „vyvedení“ části svých aktivit mimo dohled mocností Dohody. Spolupráce se prohloubila zejména v oblasti armád, kdy Německo přesunulo na ruské území továrny a jednotky pro výcvik v oblastech, které mělo samo zapovězeno – letectvo, tankové jednotky, k této otázce se podrobněji vyjadřuje historik Johnson: „ Francouzská zlost na lhostejnost Britů k nebezpečí nového vyzbrojování Německa dostala další podnět spoluprácí Ruska a Německa, kdy Německo dostalo moţnost rozšířit společnou výrobu zbraní s Ruskem41.“ Vzájemná spolupráce byla prospěšná oběma stranám a zhroucení jednání v Janově (viz. Janovská konference) domohlo ke smlouvě z Rapalla, k jejímţ výsledkům se podrobněji vyjadřuje prof. Nálevka: „Rapallo mělo dalekosáhlé důsledky pro evropskou politiku, jelikoţ podpořilo německé elity zaměřené na Bismarckovskou linii a vojenskou a ekonomickou spolupráci s Ruskem42.“ Smlouva byla dojednána 16. dubna 1922 mezi A. Maltzanem (1877-1927) a za bolševiky G. Čičerinem (1872-1936), M. Litvinovem (1876-1951). Smlouva obsahovala mnoho, pro obě země, podstatných a výhodných ustanovení, která zahrnovala oboustranné nevymáhání reparací, navázání diplomatických vztahů, zavedení nejvyšších výhod ve vzájemném styku. Následovaly další tajné vojenské dohody.

3.3.1 Výmarská republika (Německá říše) ve světle událostí let 1919-1929 Výmarská republika nebyla oficiálním název Německa, ten zůstal zachován, ale historicky se tato etapa nazývá právě Výmarskou, jelikoţ roku 1919 vznikla na základě

41 42

JOHNSON P., Dějiny 20. Století, Praha: Rozmluvy, 1989,stran 845, str. 139. NÁLEVKA, V., Světová politika ve 20. Století, Praha: Aleš Skřivan ml., stran 268, str. 54.

40

výmarské ústavy demokratická republika pořádající svobodné volby. V čele státu byl říšský prezident (dříve císař), zákonodárný orgán byl dvoukomorový (Říšský sněm a Říšská rada), výkonným orgánem byla vláda v čele s kancléřem jmenovaným prezidentem. Situace ve Výmarské republice43 se dá rozdělit na 3 období, a to období nestability mezi roky 1919 a 1924, období stability 1924 – 1929 a konec Výmarské republiky mezi roky 1929 -1933. Volby konané v lednu 1919 daly vzniknout prvnímu německému demokratickému parlamentu. Většina německého národa nebyla z ústavního pořádku a republiky nadšena-zejména konzervativní nacionalisté a zastánci císařství. V prvních letech vládl sociální demokrat Friedrich Ebert (1871-1925). Byla to léta silné nestability44. Situace vnitřního pnutí v Německu vyústila v revoluci bolševiků v Mnichově (duben 1919), tato nová republika sovětů byla ale brzy poraţena jednotkami Freikorps. Následoval pravicový puč podporovanými bývalými vojáky, tzv. Kappův puč (13. březen 1919). Cílem puče bylo svrhnout umírněné sociální demokraty a znovu nastolit předválečné poměry. I přes prvotní úspěch pučistů a svrţení vlády, byla situace pučistů beznadějná, jelikoţ generální stávka a přímá intervence států Dohody donutila pučisty prchnout jiţ 17. března. Následovaly červnové volby, ve kterých sociální demokracie ztratila přes 15%, a nastolil se budoucí kurz menšinových vlád. Nová vláda byla pod vedením K. Fehrenbacha (1852-1926), následovala série slabých vlád, které se snaţily usmířit s mocnostmi Dohody, následně orientace zaměřena na spolupráci se Sovětským Svazem. Situace se během následující doby (od vlády Gustava Stresemanna,1878-1929) poměrně uklidnila. Roku 1925 se stal říšským prezidentem Paul von Hindenburg (1847-1934), který byl Němci, jakoţto válečný hrdina milován a vrátil Německu muţe, pod kterým mnozí viděli „staré dobré“ Německo. Ekonomická situace v prvních let po válce byla katastrofální, zejména díky hyperinflaci, která dosáhla obrovským rozměrů. Pro představu 1 bochník chleba stál

43

MORAVCOVÁ, D., Výmarská republika, Praha: Karolinum, 2006, stran 274, str. 25-46. SCHLANGE,K., Německá revoluce 1918 – 1922, [online] 2009 [cit. 28. 12. 2012]. Dostupné z:. 44

41

v roce 1916 39 Pfennigů, zatímco v roce 1923 uţ 80 miliard marek45. Poměr k cizím měnám byl díky inflaci neméně úděsný, kdy jeden dolar byl roven čtyři celé dvěma markám v roce 1914 a jiţ v roce 1923 byl na úrovni čtyři celé dvě bilionu marek. Situace se stávala kritickou, jelikoţ hodnota mincí a bankovek se rovnala nule a byla nutná měnová reforma, která přišla v roce 1923 pod vedením kancléře Gustava Stresemanna, kdy byl jeden bilion marek roven jedné rentové marce. V oblasti mezinárodních vztahů směrem k mocnostem Dohody drţela Výmarská republika v prvních letech po válce kurz politiky plnění Erfuellungspolitik, doktorka Feriancová se k této politice blíţeji vyjadřuje: „cílem této politiky bylo ukázat ochotu, ale zároveň neschopnost platit reparace, tato politika měla vést k otevření dveří pro mírové a konsenzuální změny mírové smlouvy46.“ Toto období začíná zvolením nové vlády z 10. května 1921 J. Wirtha (1879-1956), který spolu se svým ministrem pro obnovu W. Rathenauem (1867-1922) tuto politiku razil. Problémy konkrétního plnění ovšem přesáhly běţný rámec, jelikoţ marka byla díky hyperinflaci nevhodná, a proto bylo poţadováno zlato nebo devizy. Zhoršující se situace a vzrůstající odpor vůči plnění znemoţňoval úspěšné plnění a jednání.

3.4 Janovská konference Politická situace a směřování Anglie a Francie se v tomto období zásadně rozcházejí, jelikoţ Francie trvala na dodrţení tvrdého versaillského diktátu, zatímco Anglie se snaţila svoji mezinárodní politikou spíše vtáhnout Německo zpět do mezinárodních vztahů a odpoutat je od náklonnosti k Sovětskému Rusku. Návrat do mezinárodních vztahů měl být naplněn účastí na Janovské (světové hospodářské) konferenci v roce 1922, jejímţ cílem bylo upravit vztahy vzniklé po Paříţské konferenci a stabilizovat ekonomickou situaci na kontinentu. Konference neměla příliš velkého úspěchu, jelikoţ byla umírněná snaha Anglie ještě před začátkem konference značně oslabena tvrdým francouzským postojem. Anglie se pokusila obnovit mezinárodní vztahy se Sovětským Ruskem, a proto jiţ před konferencí uzavřela 45

ANDERSON, J., A lookatgermaninflation 1914-1924, [online] 2011 [cit. 29. 12. 2012]. Dostupné z:http://www.joelscoins.com/exhibger2.htm. 46 DEJMEK, J., Zrod nové Evropy, Praha: Historický ústav, 2011, stran 517, str. 270.

42

obchodní smlouvu se Sovětským Ruskem. Francie, jak uvádí profesor Nálevka: „S podezřením sledovala vstřícné přístupy Velké Británie vůči Berlínu a skepticky hodnotila i snahu o sanaci ruského trhu47.“ Hlavním tématem se nakonec stalo splacení dluhů (zejména Francie lpěla na tomto poţadavku), které mělo vůči státům Dohody carské Rusko stejně jako dluh, který vzniknul ruským separátním mírem, Sovětské Rusko kontrovalo poţadavkem kompenzací za léta pustošení Ruska ze strany Bílých generálů podporovaných mocnostmi Dohody. Otázky německé revize se na apel Francie neřešily a Německo i Sovětské Rusko odcházely z konference s jasným pocitem pokračující izolace a ostrakizace ze strany světových mocností, přes všechna tato příkoří to byla první konference, které se účastnilo Rusko pod komunistickým vedením48.

3.5 Eskalace evropských událostí roku 1923- Okupace Porúří Německá zahraniční politika vstřícnosti, která se střetla s tvrdou reakcí zejména Francie, brzy ztratila své původní nadšení i díky domácí neoblibě. Prohlubující se finanční situace a naprostá neplatbyschopnost Německa vedla k celé řadě pokusů o odloţení splátek či sjednání nových půjček. Francouzská vláda ovšem všechny snahy o odloţení splátek z roku 1922 na roky následující tvrdě odmítala a moratoria splácení nepřipouštěla. Francouzská vláda poţadovala placení dle harmonogramu a neměla ţádnou snahu se dohodnout na smírnějším a pro Německo přijatelnějším řešení. Lednová Reparační komise roku 1923, vyjma hlasu Anglie, jednomyslně rozhodla, ţe Německo neplní úmyslně. Tato zpráva ospravedlnila neústupný postoj Francie, který vyústil v okupaci Porúří, kdy si chtěla Francie vymoci „naturální plnění“ reparací a vzít si své reparace silou 100 tisícové okupační síly49. Kancléř W. Cuno (1876-1933) vyhlásil pasivní odpor proti okupantům, který spočíval v podstatě v generální stávce všeho pracujícího lidu Porúří, v přerušení diplomatických styků s Francií a Belgií a k ukončení dodávek uhlí a dřeva do Francie, který donutil nakonec i po smírném

47

NÁLEVKA, V., Světová politika ve 20. Století, Praha: Aleš Skřivan ml., stran 268, str. 51. FREE DICTIONARY, Genoaconference 1922, [online] 2010 [cit. 29. 12. 2012]. Dostupné z:. 48 SCHELLE, K., Meziválečné Československo a Evropa, Ostrava:Key Publishing,2008, stran 100, str. 9. 49 REDAKCE PENÍZE, Hyperinflace v Německu 1923, [online] 2011 [cit. 30. 12. 2012]. Dostupné z:.

43

vyřešení reparací (Stressemanova vláda po měnové reformě dodávky reparačního uhlí obnovila) Francii k odchodu. Cunova vláda padla a byla nahrazena Gustavem Stresemanem, jehoţ zahraniční a ekonomická politika dopomohla ke stabilizaci Německa. Okupace Porúří, jakoţto jednostranný v podstatě útočný akt vnesl mezi Anglii a Francii klín.

3.6 Obrat v mezinárodních vztazích ve světle mírnější politiky mocností Uklidňující se situace vyhrocená Francií a její okupací Porúří a prohlubující se vztahy Německa a Sovětského Ruska vedly mnohé představitele k tomu, ţe by se vůči Německu měla změnit fanaticky tvrdá politika na smířlivější a otevřenější, kterou se snaţil světu ukázat i německý kancléř Gustav Stresemann. Této nové politice smířlivějšího pojetí kontinentálních vztahů byly nakloněny i nové vlády Anglie a Francie, pod vedením umírněných ministerských předsedů EdouardaHerriota (18721957) za Francii a Jamese MacDonalda (1866-1937) za Anglii. Politika mírového a nekonfliktního uspořádání Evropy vedla oba státy k uznání de iure Sovětského Svazu a k navázání diplomatických styků s jeho vládou. Brzká politická poráţka anglické vlády vedlo opět k nástupu konzervativní linie, která se stále Sovětského svazu obávala a ve francouzských snahách o zajištění a garantování hranic východních států spatřovala jen $problémy. Snaha řešit situaci garance hranic vyústila v návrhu na ustanovení Rýnského garančního paktu, který měl Anglii a Francii garantovat západní hranice a odmítnout válku na západě jako prostředek pro řešení sporů Tento návrh silně zasáhl politické reprezentace Československa a Polska, jelikoţ jejich hranice Anglie neměla v úmyslu garantovat a jak uvedl britský premiér Austen Chamberlain (1863-1937) ve své korespondenci: „Ţádná britská vláda nemůţe, ba ani nebude riskovat ţivot jediného granátníka za polský koridor, který je nejnebezpečnějším místem Evropy50.“ Politická jednání o zapojení Německa do Společnosti národů dosáhla vrcholu koncem roku 1924, kdy 23. září bylo odesláno spojeneckým státům memorandum, kde Německo jasně ukázalo svůj pozitivní záměr vstoupit, přesto bylo třeba jisté otázky, zejména týkající se případného oslabení vztahů se Sovětským Ruskem (Společnost národů na něj uvalila sankce), dořešit. Dalšími body bylo Německé přání být stálým 50

SELF, R., TheAusten Chamberlain Diaries, Cambridge: University press,1995, stran 535,str. 270.

44

členem Rady Společnosti národů, neúčastnit se zmíněných sankcí, být neutrálním státem, který má ovšem moţnost hovořit o otázkách kolonií a jeho válečné vině. Reakce přišla v prosinci, akceptovány byly body vyjma Sovětského Ruska.

3.6.1 1925 Lockarnská konference Německo se spolu s Anglií a Francií, přes mnohé spory na obou stranách i uvnitř států samotných, snaţilo docílit urovnání vztahů jednou provţdy, problém se ovšem vyskytl v otázce východních hranic Německa, kde se němečtí představitelé stále nechtěli vzdát svých revizionistických úvah, ať uţ cestou mezinárodní arbitráţe, či za pouţití Společnosti národů. Situace se v následujících měsících komplikovala zejména díky rozpadajícímu se spojenectví Anglie a Francie a neustálým apelům Polska, které se bálo o své hranice, zatímco Anglie sdílela německý názor na jistou moţnou mírovou revizi sporných územních otázek, coţ bylo ovšem nepřijatelné pro Francii, která nechtěla dát Německu víc, neţ bylo smrtelně nutné, jelikoţ i Francie měla zájem na rozbití německého a sovětského vztahu. Státy na východ od Rýna chtěly garance nezměnitelnosti jejich hranic. Německo garantovalo pouze hranice západní, čímţ potěšilo Francii díky Alsasku- Lotrinsku, ale nechuť Německa nevzdat se revizionismu Horního Slezska a Východního Pruska situaci spíše drţely v bodě neustálých nót a protinót. Situace se změnila v létě 1925, kdy Německo zaslalo druhé memorandum, které opět obsahovalo revizionistické tendence směrem k mírovým smlouvám a hranicím s Polskem, poslední podmínka byla „trojským koněm“, jelikoţ Německo tvrdilo, ţe je neškodné a odzbrojené a je ohroţeno mocnou Francií, tudíţ nemůţe vstoupit do Společnosti národů, kdyţ by tato situace porušovala filozofii poválečného světa, a ţe je neutrální stát (kterým de facto vzhledem k neexistující armádě, která by se mohla podílet na sankcích například proti SSSR, je). Tato rétorika otevírala moţnost otevření otázek omezení armády z klausulí Versailleské smlouvy. Nakonec jednání dospěla k jistým smírným řešením a zbytek se dojednal na konferenci ve švýcarském Locarnu (5 – 16. října 1925). Konference se účastnily delegace mocností Dohody, hlavní slovo měla delegace Anglie, Francie a Itálie, protistranou bylo Německo a „doplňkovými“ delegacemi byla Československá a Polská (která zde opět zaţila pozici, kdy čekala

45

na rozhodnutí a sama neměla moc šanci do jednání promluvit). Konference zajistila stabilitu hranic na západě (Rýnský garanční pakt), kterou garantovala Anglie a Itálie, a dále byly schváleny arbitráţní a rozhodčí smlouvy (Německo s Polskem a Československem), Francie ještě dodala jednostranně garance hranic na východ od Rýna, coţ byla ovšem vzhledem k tónu smlouvy, který prosazoval zákaz války, tah, který nemohl přinést případnou účinnou vojenskou pomoc Polsku a Československu. Profesor Schelle, dodává, ţe: „konference se stala impulsem pro uţší spolupráci Malé dohody jako celku51.“ Roku 1926 podepsalo Německo smlouvu o přátelství se Sovětským svazem, kterým si zajistilo přijatelné vztahy i se Sovětským svazem, čímţ mělo Německo výhodnou pozici a vztahy jak se spojenci, tak i se Sověty. 8. září 1926 se Německo stalo stálým členem Rady Společnosti národů52 a nastalo období stability Evropy. Locarnská konference53 vyřešila především krizi po obsazení Porúří Francií, Německo se vrátilo do evropské politiky z pozice ostrakizovaného do pozice respektovaného, bylo docíleno vzájemného respektu míru a mírových smluv37. Francie byla oslabena, jelikoţ ji Anglie a Itálie měly „plné zuby“, coţ dopomohlo Německu k získání výhodnějšího postavení, jelikoţ roztrţka mezi spojenci byla německou diplomacií mistrně vyuţita, k této otázce se blíţeji vyjadřuje doktorka Feriancová: „ Locarnské smlouvy byly povaţované za doplnění versailleského mírového systému a dodatečné záruky bezpečnosti, zatímco Německo chápalo Locarno jako velký ústupek54.“ S tímto názorem vyslovuje nesouhlas historik Johnson, který uvádí: „Smlouva podepsaná v Locarnu sice účinně upřela Francii právo drţet Německo na uzdě násilím, ale přitom neuznala a nepodpořila systém jejího obranného společenství55.“ Německo ovšem do budoucna očekávalo růst své moci a zajištění si přátelství Sovětského svazu mu nadále pomáhalo obcházet tvrdé restrikce armády.

51

SCHELLE, K., Meziválečné Československo a Evropa, Ostrava:Key Publishing,2008, stran 100, str. 21. HISTORY LEARNING SITE, LeagueofNations, [online] 2011 [cit. 15. 1. 2013]. Dostupné z:. 53 TRIPOD, Locarno conference 1925,[online] 2002 [cit. 15. 1. 2013]. Dostupné z:. PEČENKA, M.; LUŇÁK, P., Encyklopedie moderní historie. Praha: Libri, 1998.,stran 655, str. 263. 54 DEJMEK, J., Zrod nové Evropy, Praha: Historický ústav, 2011, stran 517, str. 281. 55 JOHNSON P., Dějiny 20. Století, Praha: Rozmluvy, 1989,stran 845, str. 148. 52

46

4.

30. léta – demontáž mírového uspořádání Začátek 30. let byl ve znamení krize ekonomického systému, který se nedokázal

vzpamatovat z náhlého úderu, krachu burz a bank, nezaměstnanosti a vysoké inflace. Bída a otřesná ţivotní situace otevřela cestu k nástupu reţimu, který hodlal zničit versaillské mírové uspořádání jednou provţdy silou svých armád, nacismu.

4.1 Politické následky Velká hospodářská krize Období stability a prosperity přineslo Spojeným státům americkým velké bohatství, mnoho lidí investovalo a díky půjčkám se staly oblíbené akciové spekulace, jelikoţ situace býčího trhu vypadala neměnná a kaţdý se chtěl obohatit. Koncem 20. let dosáhly akciové indexy (Dow Jones index) svých nejvyšších hodnot (3. září 1929). Situace roku 1929 nebyla ovšem plná pouze pozitivních zpráv a první náznaky nadměrného nadhodnocení skutečných cen donutily mnohé investory, zejména větší, buď varovat své okolí, či se přeorientovat a trh opustit. Situace v září a říjnu byla hektická díky náhlým růstům a propadům a ujišťování bankéřů, ţe je vše v pořádku. Od 20. října jiţ docházelo k masivním prodejům investorů, kteří si uvědomili situaci a snaţili se zachránit své jmění. Prohlubující se prodeje kulminovaly 24. říjnem Černým čtvrtkem56, kdy obrovské prodeje za téměř libovolnou cenu dokonce nutily burzu zavírat a otevírat i během prodeje, aby mohl být počet příkazů zobchodován. Ztráty byly ovšem díky propadu hodnot akcií ohromné. Situace se následující dny šířila do Evropy, kde se scénář opakoval. Podniky, které měly obrovské ztráty na burze, byly nuceny propouštět a nastal „run na banky“, kdy lidé chtěli své úspory vybrat, coţ nebylo moţné. Banky začaly krachovat, lidé bez peněz nebyli schopni udrţet poptávku a celá ekonomika se propadala do krize. Nedostatečná reakce vlád a bank krizi ještě prohlubovala, jelikoţ se krize řítila 56

VODIČKA, M., Den, kdy došly prachy. Praha: Práh, 2009, stran 248, str. 150 -178. AMADEO, K., Black Thursday [online] 2013[cit. 16. 1. 2013]. Dostupné z:.

47

bez jakékoli kontroly ze sektoru do sektoru a nakonec potopila celé státy. Ekonomická nestabilita silně zasáhla zejména Německo, kde způsobila sociální a ekonomickou nestabilitu vedoucí k nástupu extrémistických sil. K této problematice se podrobněji vyjadřuje docentka Waisová: „díky hospodářské krizi došlo k destabilizaci systému, vnitropolitické situace a k nástupu autoritativních reţimů57.“ Tuto myšlenku podporuje i docent Veselý, který dodává: „krize vystupňovala kritiku odpůrců demokratického liberálního systému a v krizi byl spatřován konec kapitalismu58.“Období velkých amerických investicí skončilo s pádem americké burzy, Spojené státy americké se investičně stáhly z Německa a německá ekonomika upadla do své nejhorší krize. V Německu se situace rychle zhoršovala, jelikoţ období stability od hyperinflace roku 1923 vneslo do ekonomiky impuls půjčování na dlouhodobé bázi, coţ nyní, podpořeno ještě téměř nulovými úsporami německých domácností (hyperinflace z let před rokem 1923 jim úspory „smazala“), znamenalo kolaps, jelikoţ nikdo nebyl schopen tak brzy splatit veškeré půjčky a následovalo nové kolo zadluţování59. Nestabilita ovšem brzy zasáhla i sektor bankovní, který přestal půjčovat, coţ vedlo k pádu mnoha podniků a velkému propouštění. Zhroutila se poptávka a ceny letěly vzhůru. Situace se prohlubovala i díky neschopné politické scéně.

4.2 Politická nestabilita Výmarské republiky vedoucí k nástupu nacismu a završení německého revizionismu Politická situace s nástupem krize nebyla jednoduchá. Prezidentem byl Paul von Hindenburg a novým kancléřem se stal Heinrich Brüning (1855-1870), který nemohl spoléhat na podporu ani levice, ani pravice, jelikoţ ani jedni nechtěli nést následky a odpovědnost za vládu v krizi. Situace se prohloubila, kdyţ chtěl nový kabinet prosazovat finanční a ekonomické kroky a Říšský sněm to odmítl, jelikoţ prohlubující se spor vyústil v rozpuštění Říšského sněmu prezidentem, coţ bylo povaţováno za podraţení noh ústavnímu uspořádání. Politika vlády v Říšském sněmu neměla velký úspěch a volby z podzimu roku 1930 ukázaly první váţné problémy, nacistická strana 57

WAISOVÁ,Š., Úvod do studia mezinárodních vztahů, Plzeň:Aleš Čeněk, 2009, stran 248, str. 93. VESELÝ, Z., Dějiny mezinárodních vztahů, Praha: Aleš Čeněk, 2010 stran 605, str. 240. 59 ALPHA HISTORY, The Great depression, [online] 2013[cit. 16. 1. 2013]. Dostupné z:. 58

48

(NSDAP) získala bezmála 19% a stala se druhou nejsilnější stranou. Brüning potřeboval pomoc proti nacistům a spojil se se sociálními demokraty a prosadili spolu kroky omezující moţnosti nacistů v Říšském sněmu. Protest následoval okamţitě, nejextrémnější síly Říšský sněm opustily a další zasedání se odročilo o jeden rok, vláda tedy evidentně nepotřebovala Říšský sněm, jelikoţ si vládla sama skrze nařízení. Brüning chtěl obnovením monarchie navţdy neutralizovat nacisty. Zhoršující se situace podpořena dekrety a výnosy (sníţení mezd, důchodů a pod) a neutuchající boj komunistů a nacistů proti vládě oslabovaly pozici celé exekutivy. Podrobněji

se

k propojování

extrémistických

sil

vyjadřuje

docent

Veselý:

„nacionalistické organizace roku 1931 v lázních Harzburg ustavily opoziční frontu s cílem odstranit demokratické poměry v Německu60.“Brüning61 chtěl dojednat se spojenci odloţení splátek a povolení Německu částečně zbrojit. Brüning chtěl také posílit svoji moc spojením říšské a pruské vlády, coţ by jej vymanilo z moci Hindenburga. Tyto návrhy byly odmítnuty a politické reprezentaci vyjma sociální demokracie se Brüning zdál jiţ nevhodným na své pozici. Přesto přeţila vláda zásadní personální změny i odpor nacionalistů a extrémistů. Tento rok se stal střetem ve volbách prezidenta mezi Hindenburgem a A. Hitlerem (1889-1945). Rozjela se volební kampaň, ve které oba kandidáti prosazovali svůj pohled na Německo. Hindenburg ( 49,5%), stále oblíbený politik, Hitlera (30%) porazil téměř o 20%, byl ale nucen účastnit se druhého kola, přesto si udrţel svůj post prezidenta. Hitler přesto posílil a jeho vliv se odráţel v politice, kdy hledal spojence proti Brüningovi, který ač zajistil podporu vítězi voleb Hindenburgovi, měl stále horší pozici. Nakonec byl nucen odstoupit. Novým kancléřem se stal Franz von Papen (1879-1969), který byl konzervativec a měl nahradit levicový proud Brüninga. Jeho vláda byla podporována konzervativci a nacionalisty. Byla to vláda zaměřená na bohaté průmyslníky a velkostatkáře namísto odborů. Důleţitou úlohu hrál generál Kurt von Schleicher (1882-1934), ministr obrany, který stál spolu s Hitlerem a Hindenburgem za pádem vlády Brüninga. Papen rozpustil Říšský sněm 4. června, coţ byla Hitlerova podmínka podpory 60

VESELÝ, Z., Dějiny mezinárodních vztahů, Praha: Aleš Čeněk, 2010 stran 605, str. 241. HISTORY LEARNING SITE, Heinrich Bruning, [online] 2011[cit. 17. 1. 2013]. Dostupné z:. 61

49

(nové volby a zrušení zákazu SA) vlády, politická scéna se připravovala na volby, vyhlášené na 31. července 1932,. NSDAP získala ve volbách téměř 38% (230křesel) hlasů a značně posílila své pozice. Sociální demokraté byli druzí, za nimi komunisté, katolíci a konzervativci. NSDAP vyuţila své dominantní pozice a ovládla post předsedy Říšského sněmu a zvolila si zde Hermanna Göringa (1893-1946). Hitler chtěl vládnout, a proto přednesl návrh, ve kterém se chtěl stát kancléřem a získat pro NSDAP významná ministerstva. 13. srpna se sešel s kancléřem Papenem62 a generál Schleicherem, kteří jeho návrh odmítli a za maximální moţnou pozici povaţovali vicekancléře, podporováni byli i Hindenburgem, který Hitlera neměl v oblibě. Hitler přestal Papena podporovat. Hindenburg tušil, ţe bude s nacisty problém, proto Papena vybavil mocí rozpustit Říšský sněm a sám by potom protiústavně pozdrţel volby, aby nacisté nemohli ihned vyhrát další volby a vláda vydávající dekrety měla čas. Tento krok byl ovšem zhacen, kdyţ nacisté a komunisté společně 12. září svrhli vládu. Nové volby z listopadu přinesly podobný výsledek jako volby minulé a NSDAP byla stále nejsilnější strana. Koncem roku se vyostřila politická jednání, kdy Papen chtěl zůstat kancléřem, ale o tento post se hlásil i Schleicher, který podpořil svůj návrh moţností vytvoření široké koalice i za pomoci odštěpení části NSDAP. Schleicherův pokus nesupěl a NSDAP zůstala silná a jednotná a dále ztrpčovala ţivot nové vládě. Papen, zrazen a poníţen Schleicherovým podlým tahem, se spojil s Hitlerem a během konce roku 1932 a začátku roku 1933 dojednal, ţe bude vicekancléřem pod Hitlerem. Hitler se ujal úřadu a mohl nastoupit cestu zničení demokratického ústavního států a zavrhnout Versaillskou smlouvu. Na počest Hitlerova vítězství ulicemi Berlína pochodovaly šiky SA s pochodněmi. Německo vstoupilo do nové éry. Tento dekret omezoval základní lidské svobody (osobní svoboda, vyjadřování, svoboda spolčování, listovní tajemství a jiné). Byl to impuls pro předvolební teror a vznik policejního státu. Výmarská republika byla z demokratického státu transformována ve stát autoritativní a policejní, pod nadvládou nacistů. Poslední demokratické volby z 5. března 1933 přinesly nacistům 62

ENCYCLOPEDIA BRITANNICA, Franz von Papen, [online] 2013[cit. 17. 1. 2013]. Dostupné z:.

50

a jejich spojencům vítězství a přineslo jim většinu pro vládnutí63. Hitler předloţil 23. března 1933 v opeře Kroll návrh na přijetí zmocňovacího zákona. Zákon64 zmocňoval vládu k vydávání zákonů i k ústavním změnám po dobu čtyř let bez nutnosti nechat tyto předpisy projít Říšskou radou a sněmem. Tímto zákonem ztratily Říšský sněm a rada jakékoli pravomoci a vše přešlo na vládu a kancléře. Byl to konec parlamentní demokracie a volby uţ nebyly konány. Hitlerova diktatura pokračovala naprostou centralizací veškeré moci do rukou vlády a nakonec byly zakázány i veškeré politické strany vyjma NSDAP, čímţ se Německo stalo státem jedné strany. Hitler a jeho úderné oddíly SA postupně terorem zničily veškerou opozici a pomstily se všem minulým nepřátelům. Starý a nemocný prezident, symbol starých časů, byl v roce 1934 na smrtelné posteli. 2. srpna 1934 zemřel65. Hitler vyuţil šance a spojil úřad kancléře a prezidenta, tímto tahem se stal neomezeným pánem Německa, jelikoţ uţ neexistoval ţádný pravomocemi obdařený orgán, který by byl protiváhou kancléře, Führera, Třetí říše. Výmarská republika přestala existovat a vznikla Třetí říše pod vedením Adolfa Hitlera a NSDAP. Nastalo období teroru (Norimberské zákony, Křišťálová noc a pod). Po nastolení nacistického reţimu a upevnění pozic Hitlera se Hitler zaměřil na rozloţení Versailleského systému.

4.3 Politika západních mocností ve střetu s německým expanzionismem 4.3.1 Politika kolektivní bezpečnosti Odpovědí na německý revizionismus podpořený agresivní diplomacií byla politika kolektivní bezpečnosti. Základním stavebním kamenem politiky kolektivní bezpečnosti byl tzv. Východní pakt navrţený francouzským ministrem zahraničí 63

SMITHA, F., Hitler and Gernany: 1928-35, [online] 2012[cit. 28. 1. 2013]. Dostupné z:. 64 HISTORY LEARNING SITE, TheEnablingactmarch 1933, [online] 2013[cit. 5. 2. 2013]. Dostupné z:. 65 GOLTZ, A., Hindenburg: Power, Myth, and theRiseoftheNazis. Oxford: Oxford University Press, 2009,stran 344, str. 338.

51

Louisem Barthouem (1862-1934), který navrhl, v reakci na německé vystoupení ze společnosti národů, systém vícestranných smluv, které měly reprezentovat „východní Locarno“. Tento systém měl být sloţen ze spojeneckých smluv Československa, SSSR, Německa, Pobaltí, Finska a Polska. Garantem tohoto systému měl být SSSR a Francie. Zastřešení měla zajišťovat Společnost národů. Systém měl být nadále podpořen Balkánskou dohodou (spojenectví Řecka, Jugoslávie, Turecka a Rumunska). Smluvní systém byl uvítán Sovětským svazem, který se chtěl zapojit do evropské politiky, skrytým motivem Francie bylo ovšem omezit přátelství Německa a Sovětského svazu. Sovětská pozice, posílená vstupem do Společnosti národů a navázání diplomatických styků s USA, se dále měla upevnit a Sovětský svaz měl nastoupit do mocenské pozice bývalého carského Ruska. Československá diplomacie s nadšením přijala moţné vytvoření garančního systému na východ od Německa, zatímco Jugoslávie a Rumunsko byly vzhledem k expanzivní diplomacii Německa spíše zdrţenlivé. Pobaltské státy, spatřující ohroţení v Sovětském svazu a Polsku, se nechtěly podobného systému účastnit a řešily si svoji mezinárodní pozici skrze regionální spojenectví. Silně odmítavý postoj zaujalo Německo, které v podobě nové politiky nemělo zájem na prohlubování moci Sovětského svazu. Situace se následně vyřešila atentátem, při kterém zemřel Barthou a nová francouzská politika směřovala k usmíření se s Německem a Itálií. Jediným výsledkem bylo uzavření spojenecké smlouvy mezi Sovětským svazem a Francií pod záštitou Společnosti národů a Sovětsko-československé smlouvy z roku 1934, kde si státy garantovaly pomoc při napadení. Docent Veselý k tomuto úsilí uvádí, ţe největším zastáncem mimo Francie se nakonec stal Sovětský svaz skrze svůj vliv na komunistické strany a dodává, ţe: „Moskva uloţila jednotlivým komunistickým stranám vytvoření jednotné lidové fronty na podporu demokratických reţimů66.“

4.3.2 Politika Appeasementu Politika appeasementu je historicky vţité označení pro politiku západních mocností vůči agresivnímu postupu německé diplomacie. Tato politika vedená myšlenkou usmíření a zachování míru za kaţdou cenu byla určujícím historickým omylem, který dopomohl německému rostoucímu revizionismu a porušování závazků 66

VESELÝ, Z., Dějiny mezinárodních vztahů, Praha: Aleš Čeněk, 2010 stran 605, str. 253.

52

vyplývajících z Versailleské smlouvy. Hlavním představitelem byl Neville Chamberlain, britský ministerský předseda, který prosazoval politiku usmíření, kterou praktikovala Anglie i během předešlých konferencí, kdy dle názoru docenta Veselého: „britská vstřícnost měla své opodstatnění v době mírových konferencí, ale po nástupu Adolfa Hitlera jej ztratila, jelikoţ Hitler nechtěl dosahovat svých cílů skrze spolupráci a dohodu, ale skrze metodu výhruţek, násilí a konfrontace67.“ Politika appeasementu se projevovala v „gentlemanských dohodách,“ kdy Anglie smířlivě přistupovala i k Itálii a Japonsku a jejich expanzionistickým snahám, coţ bylo kritizováno četnými britskými politiky (odstoupení ministra zahraničí A. Edena). Nejvyšším vrcholem této politiky je Mnichovská konference, kde dvojice ministerských předsedů Anglie a Francie, Nevilla Chamberlaina (1869-1940) a Edouarda Daladiera (1884-1970), ukázala skutečné hranice, kam je Francie a Anglie schopná zajít s cílem udrţet mír. Ve světle budoucích událostí a zjevného zneuţívání této politiky ze strany Adolfa Hitlera, je jasné, ţe tato politika byla základním a určujícím znakem selhání vítězných mocností, jakoţto garantů poválečného uspořádání. Je to také politika vnitřního nesouladu anglické a francouzské politiky, která díky své neakceschopnosti například dopustila, ţe Sovětský svaz, který sám vnucoval Anglii a Francii pakt proti Německu, byl nakonec prostým kalkulem a zjištěním neschopnosti Anglie a Francie vehnán do spojenectví s Německem, důkazem byl pakt Molotov-Ribbentrop68 z 23. srpna 1939, který zaručil Německu volný vstup do války a dokonce podporu (válečnou ve válce s Polskem; následně i surovinovou trvající do vypuknutí operace Barbarossa).

4.4 Německý revizionismus v duchu národního socialismu Činy Adolfa Hitlera vycházely z ideologie NSDAP, která ve svém programu jasně vytýčila směr budoucího postupu nacistů k mírovému uspořádání. Adolf Hitler byl přesvědčen celou svou kariéru, jako bývalý voják, ţe Německo bylo zrazeno a je nutné 67

Tamtéţ, str. 254. BULLOCK, A., Hitler a Stalin - paralelní ţivotopisy, Praha: Levné knihy, 2005, stran 1029, str. 800826. 68

53

Versailleskou mírovou smlouvu roztrhat a vzít si zpět, co náleţí Německu. Jeho kroky po obsazení pozice kancléře v roce 1933 byly tedy očekávatelné.

4.4.1 Ideologie NSDAP Ideologie NSDAP je opřena o její program z roku 1920, který ve svých 25 bodech nastavuje obraz budoucího jednání představitelů nacistické strany. Ve svých jednotlivých bodech zdůrazňuje revizionismus, antisemitismus a nacionalismus. Myšlenka velkého a jednotného Německa je zakotvena v bodě 1: Poţadujeme na základě práva na sebeurčení národů sjednocení všech Němců a vznik Velkého Německa. Následují body zjevně namířené proti poválečnému uspořádání, bod 2: Poţadujeme zrovnoprávnění německého národa s ostatními národy a zrušení Versailleské a Saintgermainské mírové smlouvy. Náznaky rasové politiky a budoucího antisemitismu jsou zakotveny v bodě 4: Státním občanem můţe být pouze soukmenovec. Soukmenovec je pouze ten, který má německou krev, bez ohledu na vyznání. Ţádný Ţid nemůţe proto být soukmenovcem. Bod 4 je doplněn bodem 8: Je třeba zabránit kaţdé další imigraci ne-Němců. Poţadujeme, aby všichni ne-Němci, kteří se přistěhovali do Německa po 2. srpnu 1914, byli ihned přinuceni opustit Říši. Poţadavky NSDAP zasahují i oblast ekonomickou, příkladmo v bodě 13: Poţadujeme zestátnění všech (dosud) vzniklých trustů (podniků). Doplněnou o bod 17: Poţadujeme pozemkovou reformu, přizpůsobenou našim národním potřebám, vytvoření zákona o vyvlastnění půdy pro veřejně prospěšné účely bez náhrady. Poţadujeme odstranění pozemkové daně a zabránění spekulacím s půdou. Mezi další důleţité programové body patří otázky armády, bod 22: Poţadujeme odstranění ţoldnéřského vojska a vytvoření lidové armády. Poslední a závěrečný bod ukazuje budoucí podobu autoritativního uspořádání státu, bod 25: Pro splnění všech těchto poţadavků poţadujeme: vytvoření silné centrální moci Říše, bezpodmínečnou autoritu politického ústředního parlamentu nad celou Říší a jejími organizacemi obecně. Vytvoření stavovských a profesních komor za účelem provádění rámcových zákonů, vydaných státem, v jednotlivých spolkových státech. Celý program je uzavřen slibem o nasazení vlastních ţivotů za splnění programu: „Vůdcové

54

strany slibují, ţe budou bezohledně postupovat s cílem realizace předešlých bodů, v případě nutnosti i s nasazením vlastních ţivotů69.“ Kroky kancléře Adolfa Hitlera byly promptní, jelikoţ jiţ v roce 1933 přestalo Německo platit válečné reparace, v říjnu opustilo odzbrojovací konferenci a vystoupilo ze Společnosti národů.

4.4.2 Revize Versaillské smlouvy v oblasti vojenské Zásadním se stal rok 1935, který narušil koncept mírového uspořádání, jelikoţ Sársko se na základě plebiscitu vrátilo k Německu a nejdůleţitější krok provedl Hitler jednou provţdy odmítnutím respektování vojenských omezení vyplývajících ze smlouvy a zavedl povinnou brannou povinnost a znovu obnovil dříve přísně zakázané německé loďstvo, letectvo a obnovil tankové jednotky. Reakce západních mocností byla formální, jak uvádí docent Veselý: „Reakcí západních mocností na proklamované veřejné porušení nejdůleţitějších ustanovení mírové smlouvy byl jen formální protest70.“ Přísné zákazy Versailleské smlouvy, kdy byla německá armáda omezena na pouhých 100 tisíc muţů, se ukázaly nyní jako mimořádně výhodné, jelikoţ původní proces vybírání vojáků byl velmi přísný. Hitler těchto 100 tisíc profesionálních vojáků převedl do důstojnických hodností a vytvořil tím páteř nové armády. Nová armáda byla sloţená z toho nejlepšího, co Německo mohlo poskytnout. Diplomatickým úspěchem německého revizionismu byla smlouva s jedním z garantů mírového uspořádání Anglií na konferenci ve Strese. Anglie, která viděla vzrůstající vliv Německa a jeho ignorování předešlých smluv, začala jednat s Německem o otázkách námořnictva a jednání dospěla k uzavření dvoustranné dohody z 18. června 1935 tzv. Anglicko-německé námořní smlouvy71, která smluvně zakotvila moţný nový rozmach německého námořnictva vzhledem k anglické flotile (německé flotile bylo dovoleno vlastnit počet lodí rovnající se 35% britské flotily; nezměrným úspěchem bylo ustanovení o paritě ponorek), coţ bylo přímé porušení mnohostranné Versailleské smlouvy, jelikoţ Anglie byla vázána touto smlouvou a omezení 69

BULLOCK, A., Hitler a Stalin. Paralelní ţivotopisy. Praha: KMa, 1995, stran 1032 str.. 89. VESELÝ, Z., Dějiny mezinárodních vztahů, Praha: Aleš Čeněk, 2010, stran 605, str. 243. 71 Tamtéţ. 70

55

pro německou flotilu zde byla značně větší, coţ následně Francie, neinformována o jednáních, zhodnotila jako zradu francouzského národa a celého poválečného uspořádání v Evropě. Historik Johnson shledává britský postoj v otázce smlouvy: „Britové přijali vyzbrojené Německo jako hotovou a zbaběle podepsali námořní dohod72.“

4.4.3 Německá diplomacie v otázce remilitarizace Porýní Německo povzbuzené vlaţnou reakcí Francie jiţ o rok později (březen 1936) remilitarizovalo Porýní, které bylo dle článků 42 a 44 demilitarizováno do šíře 50 kilometrů. Německá diplomacie v otázce Porýní zaujala pozici, jejíţ snahou bylo udrţení vstřícných vztahů s Anglií a hledala podporu v negaci Locarnské smlouvy ze strany Itálie. Hitler vyuţil dle názoru profesora Nálevky znalost poměrů francouzské armády, kdy uvádí, ţe: „Berlín znal názor francouzského generálního štábu o nemoţnosti francouzského boje proti Německu bez italského krytu73.“ Anglická diplomacie Francii sice garantovala dodrţení Garančního paktu, podrobněji k této otázce ovšem vystupuje profesor Nálevka s konstatováním, ţe: „Imperiální štáb jiţ nepovaţoval zachování statu quo na Rýně za vitální interes vlády Jejího Veličenstva74.“ Francie bez podpory Anglie a Itálie byla odkázána na Společnost národů, kde vyvolala mimořádné zasedání Rady Společnosti národů, kde se ovšem situace zdála jasná, kdy francouzské snahy o vytvoření „nového Locarna“ byly odmítnuty ze strany německé diplomacie a pasivní Anglie neměla snahu situaci výrazněji řešit. Francie se podrobila a následovala anglickou smířlivější diplomacii, coţ vyvolalo obavy v nástupnických státech, které se právem začaly obávat o udrţitelnost vlastních hranic. Porýní bylo obsazeno německou armádu (nyní čítající oproti smluvním počtům jiţ 14 armádních sborů) a německá diplomacie vypověděla Rýnský garanční pakt. Německá diplomacie, poučená neschopností účinné reakce západních mocností, pochopila, ţe cesta k nastolení nacistické vize Evropy je otevřená a politici Anglie a Francie nezasáhnou. Hitler vyuţil pozice sílící Itálie Benita Mussoliniho a uzavřel s ním smlouvu 72

JOHNSON P., Dějiny 20. Století, Praha: Rozmluvy, 1989,stran 845, str. 344. NÁLEVKA, V., Světová politika ve 20. Století, Praha: Aleš Skřivan ml., stran 268, str. 129. 74 Tamtéţ. 73

56

o rozdělení vlivu v Evropě, k podpisu se přidalo i Japonsko (spolu s Německem byl uzavřen pakt proti Kominterně a potaţmo SSSR).

4.4.4 Konec Saint-germainského uspořádání – anexe Rakouska Prvním expanzionistickým krokem Adolfa Hitlera byla anexe Rakouska. Hitlerovým počátečním východiskem nebyla přímá okupace, ale politické zastrašování rakouské vlády, kdy poţadoval podřízení rakouské zahraniční politiky cílům německé diplomacie a reorganizování vnitřních poměrů dle německých představ. Základním politickým cílem bylo dosazení rakouských nacistů na důleţité ministerské posty, coţ bylo ze strany rakouského ministerského předsedy Kurta Schuschnigga (1897-1977) neakceptováno a mělo být řešeno vyhlášením referenda dne 13. března 1938, kdy měla být otázky svobody a nezávislosti předloţena k lidovému hlasování (mělo se hlasovat o zachování republiky či přechodu k monarchii). Tuto taktiku Hitler razantně odmítnul a poţadoval rezignaci ministerského předsedy a zvolení nacistů do čela rakouské vlády. Ministerský předseda nátlaku podlehl a nový předseda vlády nacista Seyss-Inguart poţádal německé jednotky o vstup do země za účelem nastolení stability. Okupace Rakouska z 12. března 1938 byla rakouským obyvatelstvem přijata s nadšením. Rakousko bylo následně na základě referenda připojeno (anšlus) k říši75. Anexe Rakouska se na mezinárodním poli formálně „řešila“ zasláním protestních nót Anglie, Francie a Sovětského svazu, ovšem k jiné akci nedošlo, přestoţe Sovětský svaz poţadoval svolání konference k zajištění míru a kolektivní bezpečnosti, coţ Francie a Anglie odmítly a doporučily svým spojencům rozvázání vztahů s Moskvou. Francouzská diplomatická aktivita směřovala k posílení pozice Polska a znovuobnovení vřelých vztahů s Itálií, coţ nemělo díky Mussoliniho podpoře anexe ţádoucí efekt. K problematice francouzských snad se zajímavým poznatkem vyjadřuje prof. Nálevka: „Francie

předpokládala

vznik

osy

Paříţ-Řím

s podporou

Polska,

zatímco

s Československem jiţ nebylo počítáno, fakticky bylo eliminováno76.“ K osudu bývalého ministerského předsedy Schuschnigga se krátkým konstatováním vyjadřuje i historik Johnson, kdyţ uvádí: „Vůdce dokáţe být roztomilý, Schuschnigg dostal obsílku 75

THE ANSCHLUSS, AnnexationofAustria by Germany, [online] 2008[cit. 6. 2. 2013]. Dostupné z:. 76 NÁLEVKA, V., Světová politika ve 20. Století, Praha: Aleš Skřivan ml., stran 268, str. 146.

57

k transportu do Dachau77.“

4.5 Německá východní expanze ve světle Mnichovské konference 4.5.1 Československá předmnichovská diplomacie Základním východiskem Československé diplomacie bylo poválečné uspořádání garantované zejména Francií. Smlouva z roku 1924 garantovala nedotknutelnost hranic. Následné upevnění pozic díky smlouvě se Sovětským svazem (1935) bylo problematické, jelikoţ Sovětský svaz přislíbil pomoc pouze za účasti Francie a mezi Československem a sovětským územím bylo Polsko a Rumunsko, které oba dva, zejména Polsko naprosto striktně jakékoli tranzity sovětské armády nepřipouštěly. Zejména smlouva se Sovětským svazem a pokračující odmítání uzavření jakékoli smlouvy s Německem (podobné jako smlouva Německa a Polska) vedlo k tomu, ţe se Československo „samo“ nabídlo jako první z cílů. Další z diplomatických „úspěchů“ československé diplomacie bylo uzavření Malé dohody z roku 1921, která měla garantovat hranice zejména s Rakouskem (členové Jugoslávie a Rumunsko), bohuţel její dopad nebyl nakonec ţádný z důvodu anexe Rakouska. Garanty tedy zůstávala Francie, která spolu s Anglií našla shodu na tom (ve většině zbylého se diametrálně lišily), ţe je nutné, aby bylo z československé strany řešeno vnitřní uspořádání Sudet (pohraniční území s vysokým podílem německého etnika; pozůstatek poválečného rozdělení, kdy Československo „získalo“ okolo třech miliónů Němců).

4.5.2 Mezinárodní řešení sudetské krize – Mnichovská konference Vnitřní i mezinárodní situace se značně komplikovala, jelikoţ německé snahy o získání území, na základě svobodného sebeurčení národa, nebyly plně akceptovány Československem, jelikoţ Německem podporované sudetoněmecké hnutí v čele s Konrádem Henleinem (1898-1945) nemělo zájem na dohodě a kladlo si další a další podmínky. Snaha Adolfa Hitlera dosáhnout expanze na východ stále skrze diplomacii 77

JOHNSON P., Dějiny 20. Století, Praha: Rozmluvy, 1989,stran 845, str. 346.

58

dosáhla svého vrcholu v otázce Československa, kdy bylo cílem dosáhnout likvidace zplozence versailleského systému. Instrukce dané Henleinovci od Hitlera 28. března 1938 byly jasné. Klást nepřijatelné podmínky. Hitler nechal tajně vypracovat plán útoku na Československo. Henlein tedy deklaroval své poţadavky v Karlovarském programu, který byl nepřijatelný. Situace se dále zhoršovala, aţ vykulminovala v pokusu o puč, který byl potlačen, a představitelé Sudetoněmecké strany prchli do Německa. Situace se vyhrocovala i na mezinárodní scéně. Do řešení krize se zapojila Anglie vysláním zprostředkovatele lorda Runcimana, kdy bylo doporučeno československé vládě postoupení sporného území Německu (protinávrh na řešení otázky jako autonomní a vnitřní záleţitost Československa byl lordem odmítnut; ani Adolf Hitler nebyl se zprostředkovatelskou misí spokojen), coţ bylo podpořeno i ministerským předsedou Anglie Chamberlainem, který toto řešení přislíbil Hitlerovi. Na základě tohoto předpokladu, a po dohodě s Daladierem, byl předloţen 21. září návrh československé vládě o nutnosti postoupení území, ze strany Francie podpořený vyjádřením, ţe Československo nemůţe očekávat pomoc, pokud nepřijme. Návrh obsahoval poţadavek na, aby bylo postoupeno území, kde je nadpoloviční převaha německého lidu. Po ultimátu byly tyto podmínky přijaty, ale nevydrţely dlouho, jelikoţ československá veřejnost vstoupila do stávky a nahradila vládu Milana Hodţy (1878-1944) o tři dny později. Hitler vystupňoval své poţadavky územní revizí ve prospěch Polska a Maďarska a vojenské obsazení sporných území, coţ Československo odmítalo věříc v pomoc garantů svých hranic. Anglie a Francie, zprvu rozladěna novými poţadavky, po zhodnocení situace slíbily, ţe Československo přesvědčí. Úřednická vláda generála Jana Syrového (1888-1970) měla bojovnější náladu a schválila 23. září mobilizaci armády a odmítla veškeré Hitlerovy poţadavky. Horečná snaha Anglie vedená ministerským předsedou Nevillem Chamberlainem a podpořená Francií EdouardaDaladiera za pomoci Itálie Benita Mussoliniho přesvědčily Hitlera k poslednímu jednání z 29. -30. září 1938, které bylo nakonec Československem přijato. K otázce přijetí se vyjadřuje docent Veselý: „Československá vláda i prezident E. Beneš, při vědomí, ţe nelze čelit Německu bez západních mocností a pomoci Sovětského svazu je situace problematická, diktát velmocí přijali, coţ mnichovští signatáři povaţovali

59

za samozřejmost78.“ Československé delegaci byl výsledek oznámen a musela se podrobit, jelikoţ Anglie i Francie odmítla v případě nevole Československa garantovat její hranice proti německé agresi. K výsledkům konference dodává prof. Nálevka: „Hitler získal poţadované území, ale nebyl spokojen, jelikoţ měl pocit, ţe byl připraven o válečné vítězství79.“ Tuto poznámku osobně povaţuji za velmi důleţitou, jelikoţ vedla následně k obsazení celého Československa. Poţadované území získalo i Polsko, které poţadovalo a dostalo Těšínsko a Maďarsko, které získalo značnou část Slovenska a Podkarpatské Rusi. Československo ztratilo přes 40 000 km a skoro pět milionů obyvatel. Anglie a Francie po konferenci přijali shodné deklarace o nekonfrontačních vztazích. Podrobněji ke vztahu Chamberlaina a Hitlera dodává svůj názor historik Johnson: „Chamberlainovi nebylo v té době jasné, ţe Hitler představuje stejně absolutní hrozbu jako Stalin; Chamberlain nechtěl odstranit Hitlera přes pozitivní názory generála Gamelina ke stavu britské armády, jelikoţ se obával následné bolševizace Německa80.“

4.5.3 Události roku 1938 pohledem diplomatické korespondence V této podkapitole se pokusím rozvíjející se sudetskou krizi demonstrovat v rovině diplomatických nót. „17. 9. 1938 Zpráva vyslance ČSR v SSSR Z. Fierlinga o rozhovorech s lidovým komisařem M. M. Litvinovem a náměstkem V. P. Potěmkinem týkajících se postoje SSSR k obraně Československa a francouzsko-sovětských vztazích81“ Skepse zástupců SSSR vzhledem k politice Anglie a Francie stoupá. Zástupci SSSR těţce nesou úplné vyřazení Moskvy z politických jednání ze strany Francie, která se ukazuje velmi nespolehlivým spojencem SSSR. O politice Francie mají v Moskvě nejhorší mínění, jelikoţ prý Francie kapituluje pod tlakem anglických konzervativních kruhů. Potěmkin dodal, ţe bude Československo opuštěno stejně jako republikánské Španělsko. Potěmkin podotkl, ţe SSSR stejně jako Francie je nucen sledovat politiku realistickou, a to dává 78

VESELÝ, Z., Dějiny mezinárodních vztahů, Praha: Aleš Čeněk, 2010, stran 605, str. 257. NÁLEVKA, V., Světová politika ve 20. Století, Praha: Aleš Skřivan ml., stran 268, str. 146. 80 JOHNSON P., Dějiny 20. Století, Praha: Rozmluvy, 1989,stran 845, str. 346. 81 DOKUMENTY ZAHR. POL. ČSR, Československá zahraniční politika v roce 1938, Praha:Karolinum, 2001, stran 672, str. 313. 79

60

dvě alternativy, buď válku, nebo zrazení ČSR. Pokud bude SSSR z dalších jednání vyřazen, pak rozváţe smlouvy se západními mocnostmi a izoluje se. „20. 9. 1938 zpráva vyslance ČSR ve Velké Británii J. Masaryka o vyjádření britského ministerského předsedy N. Chamberlaina o neschopnosti poskytnout ČSR vojenskou pomoc ze strany Francie82“ Bylo mi sděleno, ţe francouzský Generální štáb prohlásil, ţe je naprosto nepřipraven obzvláště letecky a ţe evropská válka by byla debakl. „21. 9. 1938 Zpráva ministra zahraničních věcí ČSR K. Krofty ve věci přijetí anglo-francouzských plánů na řešení sudetoněmecké otázky83“ Vyslanci Anglie a Francie Sdělili: I. Návrhy Francie a Anglie jsou jediné, které zabrání válce a invazi do Československa II. Negativní odpověď ze strany ČSR bude povaţována za přijetí odpovědnosti za válku. III. Jestliţe vznikne válka, Francie nedodrţí své garance, Anglie se taktéţ nepřipojí „24. 9. 1938 Zpráva o rozhovoru ministra zahraničních věcí ČSR J. Masaryka s britským ministrem zahraničních věcí E. Halifaxem84“ Lord Halifax naléhal, abychom Hitlerovi návrhy raději přijali neţ být rozdrceni. Já jsem nesouhlasil, načeţ Lord Halifax prohlásil, ţe je ministerský předseda Chamberlain přesvědčen, ţe je kancléř Hitler bona fidae a ţe, kdyţ dostane sudetské kraje, dá v Evropě navţdy pokoj. V případě našeho nesouhlasu dodal, ţe nás v tomto případě Německo napadne co nejdříve. Za svou osobu (J. Masaryk) prohlásil, ţe je Hitlerův návrh nepřijatelný a ţe raději všichni zemřeme, neţ přeţít toto poníţení. „30. 9. 1938 záznam zpravodaje ministra zahraničních věcí H. Masaryka o pobytu československé delegace v Mnichově a o předání textu mnichovské dohody85“

82

DOKUMENTY ZAHR. POL. ČSR, Československá zahraniční politika v roce 1938, Praha:Karolinum, 2001, stran 672, str. 339. 83 Tamtéţ str. 349. 84 Tamtéţ str. 387. 85 Tamtéţ str. 455-456.

61

K textu dohody: Léger odpověděl, ţe se čtyři státníci jiţ dohodli a ţe naši odpověď neočekávají a ţe to povaţují za přijaté. Podotkl, ţe náš důstojník musí odjet do Berlína k vyřešení evakuace území. Situace se stávala tíţivou, a Francouzem, nám bylo brutálně vysvětleno, ţe je to rozsudek bez odvolání a bez moţnosti oprav.

4.5.4 Mnichovská konference pohledem soudobého tisku Drtivá většina česky psaných novin se vyjadřovala k tématu mnichovské konference více či méně profesionálně, s více či méně emocemi, ale základní myšlenka a tendence směřovala k informování národa o mnichovském diktátu a zradě Československa ze strany spojeneckých mocností. V Mnohých novinách se vyjadřují i vlastenecké apely k udrţení republiky celistvé a k odmítnutí diktátu mocností. Osobně jsem pro ilustraci vybral tři deníky, v nichţ krátce pojednám o obsahu čísla. Lidové noviny 1. 10. 193886 Hlavním titulkem tohoto vydání byl slogan:„Ustoupili jsme přesile.“ V tomto čísle se pojednává o mnichovském diktátu z pohledu, ţe jej bylo nutné přijmout, aby byl zachován národ a ČSR. Rozhořčení je vyjádřeno zejména v oblasti jednostrannosti dohody, kdy nebyla československá delegace přizvána k jednání. České slovo 30. 9. 193887 Deník pojednával o mnichovské konferenci bez znalosti výsledku, a proto vyjadřoval optimismus a naději, ţe bude situace ještě zachráněna. Články v tomto čísle spoléhají na smírné řešení, které vyjde z racionálního konsenzu kancléře Hitlera a spojenců, o kterých článek stále v naději tvrdí: „nás nezradí.“ Moravská rovnost 2. 10. 193888 Komunistický plátek byl oproti dvěma předešlým radikálnější a titulek „ pevni a jednotní do dalších bojů“ dává znát jasné zaměření. V článku se nejvíce zdůrazňuje 86

Lidové noviny, 1. 10. 1938, strana 1. České slovo, 30. 9. 1938, strana 1-2. 88 Moravská rovnost, 2. 10. 1938, strana 1. 87

62

rozhořčení nad zradou spojeneckých mocností a je vydán apel, abychom zůstali jednotní a připraveni se porvat za naši budoucnost a přes jasný diktát nepodlehnout.

4.5.5 Německé kroky před vypuknutím války (1. říjen 1938 – 1. Září 1939) Posledními kroky Adolfa Hitlera bylo obsazení zbytku Československa (Druhé republiky). Druhá republika je historické označení pro Československo po Mnichovské konferenci, zradě. Druhá republika89 vstoupila do neradostného období, kdy bylo pohraničí obsazeno Německem a jeho vojsky a česká populace byla vystěhována. 5. října odstoupil prezident Edvard Beneš (1884-1948), úřadu se 30. listopadu ujal Emil Hácha (1872-1945). Následovala anexe částí Slovenska Maďarskem a Slovensko odmítlo setrvat v Československu a vytvořilo jiţ 6. října autonomní stát (Ţilinská dohoda), přesto v rámci Česko-Slovenska. 15. březen byl dnem, kdy německé okupační síly obsadily zbytek české části – Čechy a Moravu, na přímý popud vlády, bez odporu. Josef Tiso (1887-1948), po dohodě s Hitlerem, nechal vyhlásit proněmecký Slovenský štát. De iure nastal konec jakéhokoli dalšího trvání Československa 16. března 1939, kdy byl vydán výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Poslední kapkou, která uvrhla celou Evropu do nového válečného konfliktu, byl německý útok, zahájený 1. září 1939, proti Polsku o několik dní podpořený sovětským úderem z východu. Anglie a Francie vyhlásila Německu válku, Polsko ale neměly snahu zachránit.

89

GEBHART, J. Druhá republika 1938–1939 Litomyšl: Paseka, 2004, stran 315, str.250-300.

63

5. Zhodnocení důsledků pádu versailleského mírového systému Hodnotit versailleský mírový systém a příčiny jeho pádu je na první pohled jednoduché. Dle mého názoru trpěl tento systém příliš mnoha chybami a přišlo mnoho událostí, které nemohly být předpovězeny v roce 1919, tudíţ samotné hodnocení je výslednicí objektivních omylů a subjektivních pocitů a činů vycházejících z pozice jednotlivých států.

5.1 Úloha garantů během dvou dekád Jiţ samotná otázka, kdo byl garant a kdo ne, je obtíţná. Garanty se měly stát Anglie, Francie, Itálie a Spojené státy, potaţmo jako záštita Společnost národů. Z výše čtyř jmenovaných nelze v souvislosti s garancemi dále hovořit o Spojených státech amerických, které se izolovaly ihned po válce, a Itálie vedená Benitem Mussolinim také neměla velké snahy o udrţení Německa v intencích dodrţování poválečných smluv, spíše se sama zaměřila na budování „nové obnovené Římské říše“. Zůstává tedy dvojice mocností, Anglie a Francie, jejichţ představy o poválečném uspořádání se lišily a s přibývajícím časem diametrálně rozcházely. Francie vystupovala od začátku, jak vyplývá z kapitol výše, jako nejradikálnější stát, jelikoţ chtěla Německo trvale slabé, demobilizované a neutralizované a v prvních letech lze její přístup, pokud si osvojíme za úkol udrţení dodrţování těchto cílů, zhodnotit pozitivně, jelikoţ na Německo opravdu silně tlačila a nedovolila Německu ani sebemenší pokus o zmírnění, otázkou je, jestli tato politika přinesla kýţený efekt. Anglie, jakoţto druhý garant, dosáhla svých cílů ihned po válce, kdy jejím hlavní cílem bylo zneutralizování německých kolonií a loďstva. V pozdějších fázích se ukázala jako činitel, který stále více projevoval obavy z rostoucího vlivu fanatické Francie a který připouštěl jistou míru revizionismu, výměnou za stabilnější Evropu bez jasné dominance jednoho státu. Tato politika je Anglii typická jiţ po staletí, jelikoţ, dle mého názoru, Anglie vţdy měla zájem na kontinentu sloţeném ze stejně silných států nebo států aspoň výrazně nedominujících. Její politika, která se stále více rozcházela

64

s politikou agresivního přístupu Francie, má kořeny zejména ve snaze nedovolit Francii vládnout kontinentu (například jako odvěký nepřítel Napoleon I). Anglie proto volila politiku postupného vtahování Německa do světové politiky. Dalším zásadním rysem anglického světonázoru, ve kterém se naprosto diametrálně rozešla s Francii, byla otázka Sovětského svazu. Francie povaţovala Německo za hlavní hrozbu a Sovětský svaz za případného spojence, Anglie přesně naopak. Tudíţ je moţné tvrdit, ţe tyto dva státy dostály své role garantů evropského poválečného uspořádání? Vzhledem k politice appeasementu a od Locarna téměř nulové snaze drţet Německo aspoň v nějakých mezích se jen stěţí dá hovořit o úspěšném splnění role garantů. Je tedy jediným moţným historickým závěrem, ţe Francie a zejména Anglie selhaly ve své roli garanta, jelikoţ nedokázaly tvrdě a společně postupovat proti společnému nepříteli a udrţet společnou politiku v rámci poválečného uspořádání. Samostatnější otázkou můţe být otázka Společnosti národů, jakoţto garanta společné kolektivní bezpečnosti. Tato organizace, dle mého nejhlubšího názoru, selhala jiř v samém počátku, kdy samotné Spojené státy americké odmítly, čímţ se Společnost národů dostala do pozice, ţe ten, kdo ji na mezinárodní scénu přinesl a nechal ji vzniknout, nechtěl být nakonec ani jejím členem, coţ podkopalo jiţ tak slabou pozici idealistického pohledu na mezinárodní vztahy. Přes počáteční úspěchy se stále více stávala místem pro řešení sporů druhé kategorie či minimálně s nulovým dopadem, jelikoţ státy, zejména bývalé koloniální velmoci si politiku a mezinárodní vztahy dokázaly manipulovat i bez této organizace, a proto se Společnost národů plně minula účinkem.

5.2 Elementy pádu poválečného uspořádání Prvním a nezpochybnitelným rozkladným elementem celého systému bylo Německo. Německo, které a to zdůrazňuji, neprohrálo válku! Uzavřelo příměří, ne kapitulaci. Tento moment a já s ním souhlasím, byl určujícím názorem a trnem v oku celého poválečného uspořádání. Mírové podmínky byly jednoznačně přehnané a Německo, které chtělo odejít ze Světové války se zachováním si cti, bylo zašlapáno do země, jeho národní čest v podobě armády, pošlapána, a samo de facto jediné tvrdě

65

perzekuováno ze strany nenáviděné Francie. Sama situace poválečného Německa, zejména díky neustálým povstáním a úděsné ekonomické situaci, ve spojení s naprosto fanatickou tvrdostí Francie byla důvodem trvalého německého vzteku, který byl zakořeněn v myslích Němců a který se projevoval v revizionistických snahách. Také Výmarská republika nebyla německým národem přijata se ţádným nadšením, zatímco její pád a návrat „starého dobrého“ Německa byl oslavován miliony. Německo po celou svoji existenci v rámci Výmarské republiky vykazovalo známky budoucích nutných úprav. Situace, která vládla, nikam nevedla, maximálně k dalším střetům, coţ bylo pochopeno například Anglií, která se Německo snaţila trochu osvobodit z tvrdého sevření Francie. Tato politika byla sice zásluţná, ale vzhledem k neutuchající německé revizionistické touze byla spíše kontraproduktivní. Německo se nadechlo a ihned se pokoušelo změnit, co šlo. S přibývajícími úspěchy bylo stále více smělé, aţ nakonec získalo opět dominantní pozici na kontinentu, coţ jistě nebyla snaha Anglie a určitě ne Francie. Velkým vítězstvím, moţná nepřímo zamýšleným, byl klín, který se podařil Německu zarazit mezi Anglii a Francii, kdy Německo vyuţilo v druhé dekádě Sovětský svaz, jakoţto spojence, který pomohl Německu obejít restriktivní omezení, zejména v oblasti vojenské. Anglie, obávající se Sovětského svazu a jeho ideologické expanze volající po revoluci, byla donucena učinit kroky k narušení tohoto svazku, které ji ale oddálily od Francie. Obavy ze Sovětského svazu a vyuţití těchto obav ze strany Německa ve třetí dekádě dopomohly Německu ve vytvoření představy, ţe bude nárazníkem proti Sovětskému svazu a Anglie proto nepovaţovala znovuobnovení síly Německa za nesmyslný tah, ale naopak toto úsilí podpořila, coţ Německu otevřelo moţnost k rozsáhlému revizionismu, který nakonec vykulminoval v rozpadu celého poválečného

smluvního

uspořádání.

Mussoliniho

Itálie,

po

vytvoření

paktu

s Německem, napomáhala Německu v jeho politice, jelikoţ sama tušila, ţe budoucí uspořádání dovolí Itálii realizovat její vlastní válečné plány. Podstatným rozkladným elementem celého poválečného uspořádání byla neutěšená světová ekonomika, která zasadila německé snaze o plnění první váţný úder v podobě hyperinflace po válce a koncem 20. let, coţ vedlo k mnoha otřesům na politických scénách po celém světě, a dopomohlo nepřímo k dalšímu zbrojení,

66

jakoţto protikrizovému opatření směřujícím k pomoci ekonomice skrze produkci. Za neméně důleţity povaţuji nedostatek předvídavosti jednotlivých politických aktérů, kteří místo budování Evropy zbavené války a sporů, budovali Evropu sporů, lokálních půtek a neutuchající snahy prosadit svoji ideu nad názorem jiných, coţ se jasně ukázalo jako podstatný oslabující rys například německé politiky, kde poslední léta před rozpadem Výmarské republiky politická scéna nebyla schopna čelit ani nacistům, ani komunistům, ani ekonomické krizi a zejména nedokázala přijít s alternativou v podobě slušné demokracie proti extremismu. Obdobný problém, kdy zhoršující se mezinárodní a ekonomická situace, vedla k radikalizaci a pozvolnému rozkladu demokratických středových stran, nakonec vyústil ve válku.

5.3 Oběti mírového uspořádání V otázce, kdo se stal čí obětí je situace snad nejtěţší, jelikoţ všechny státy se nakonec cítily podvedené. Anglie a Francie, potaţmo i Sovětský svaz a Spojené státy americké se snaţily válce vyhnout, ale nakonec byly do války vtaţeny a naplnily se nejhorší obavy zejména Francie, která byla okupována a Sovětského svazu, který byl uvrţen do totální barbarské války, ale i Anglie, která nejenţe se nevyhnula válce, ale poválečný Sovětský svaz se stal právě oním nebezpečím, kterého se tak bála. Německo, Rakousko a Maďarsko se cítily jako oběti nespravedlivé pomsty spojenců a vítězů, kteří na ně uvalili nepřiměřené restrikce a jejich přirozenou touhou, podporovanou nostalgií po zašlé slávě, velikosti a síle, byla pomsta. Nástupnické státy, zejména Československo a Polsko, se za oběti povaţovaly také, jelikoţ oba dva tyto státy byly zrazeny údajnými garanty a nakonec předhozeny rozběsněnému a po pomstě baţícímu Německu. Situace Čechů a Moravanů byla smutnější ještě navíc o fakt, ţe byli nejen zrazeni spojenci na západě, kterým věřili, ţe jim budou garantovat suverenitu, ale dokonce i spojencem nejbliţším, Slovenskem, které se přidalo na stranu Hitlera, coţ nebylo, pro mě z nepochopitelných důvodů nijak šířeji řešeno po válce. Hlavní obětí byli ale miliony padlých během konfliktu, který neměl v dějinách obdoby.

67

5.4 Nástin možných alternativních řešení Pokud bych se měl vypořádat s otázkou, která zaměstnává historiky doteď, a to, jaké uspořádání by fungovalo, pak musím navrhnout dva moţné postupy, kdy kaţdý jednotlivý má teoretickou šanci na úspěch.

5.4.1 Válečná porážka Německa a „tvrdá ruka“ Prvním způsobem, pro nastolení funkčnosti systému poválečného uspořádání, je pokračující válka, která by neskončila mírem, ale bezpodmínečnou kapitulací Německa a jeho spojenců, definitivním zničením všech jeho vojsk a následnou okupací, kdy by se mohl pouţít model uţitý po Druhé světové válce. Jednotlivé státy by si rozparcelovaly Německo a vládly na něm tvrdou rukou, která by zaručila zničení německého pocitu velikosti a pýchy. Uznávám, ţe toto řešení je brutální, ale jistě by mohlo být funkčním řešením za předpokladu, ţe by jednotlivé okupační mocnosti neměnily svůj dlouhodobý cíl. Skvělým doplněním by bylo odpuštění Sovětskému svazu a jeho zapojení do světové politiky. Je to řešení, které přímo kontrastuje s politikou usmiřování a následným defétismem. Německo by bylo sraţeno a drţeno ve „špíně a potu své hanebné a trvající totální poráţky“. Toto řešení není nepodobné řešením navrhovaným některými ideovými proudy oné doby, kdy vznikla myšlenka, ţe by se Německo vrátilo do dob mnoha malých států bez centrální vlády, tudíţ ţe by bylo neutralizováno rozdělením, a následným soupeřením jednotlivých částí navzájem, model podobný středověkému uspořádání.

5.4.2 Smířlivý přístup Druhým způsobem je naopak cesta smířlivější, kdy by nebylo Německo a jeho spojenci stiţeni otřesnými restrikcemi a reparacemi, ale naopak by byla nechána Německu čest ze smírného řešení. Pravděpodobně by bylo nutné nevzít Německu nevzít Východní Prusko. Následně na základě mezinárodní spolupráce by bylo Německu ukázáno, ţe existuje i neválečná cesta k prosperitě (příklad pomoci Německu po Druhé světové válce). Tato varianta by zřejmě zahrnovala od prvopočátku připojení Rakouska k Německu

a

přesunutí

všeho

německého

68

lidu

z Polska

a

Československa

(coţ se praktikovalo po Druhé světové válce). Ať uţ první nebo druhá varianta, obě dvě jsou lepší neţ jejich polomix, který byl praktikován, kdy na jedné straně bylo Německo sraţeno na kolena, ale nebylo sraţeno dosti, přestoţe se o to Francie snaţila, následně působila Francie jako fanatický okopávač německých prvotních smířlivých snah. Paradoxně, kdyţ se situace otáčela a Německo opouštělo smířlivý tón, jej zase pro změnu získala Francie a Anglie, takţe udělala osudovou chybu, kdyţ poníţenému Německu, které chtělo pomstu za léta útlaku (okupace Porúří apod.) nastavila přívětivou politiku usmíření zrovna ve chvíli, kdy Německo nemělo na usmíření uţ „chuť“. Z tohoto postupu lze dovodit jediné, snahy se minuly. Místo, aby se smířlivá reakce potkala se smířlivou a tvrdá s tvrdou, tak nastal pravý opak a systém se rozpadl. Sečteno a podtrţeno, totální asymetričnost (restrikce vs. politika plnění, Hitler vs. appeasement) vedla k logickému dalšímu konfliktu.

5.5 Motivace a nedostatky poválečné politiky Dle mého názoru neméně podstatným aspektem je politika zrady, jakoţto formující činitel, který je velice často opomíjen a vnitřní motivace celých států formována dějinami. U většiny států je motivace vedoucí jejich kroky na mezinárodní scéně poměrně jednoduše rozluštitelná, jedná se o pomstu a zradu. Celé lidské dějiny jsou formovány těmito dvěma základními aspekty. Celý systém zaloţený ve Versailles měl zásadní problém, a to ten, ţe se v něm objevily právě tyto dva aspekty a názorový obrat v podobě amerického idealismu a kolektivního pojetí mezinárodní spolupráce s cílem dosáhnout altruistických představ Woodrova Wilsona byl odmítnut. Francie a Anglie se mstily na Německu, to se cítilo být zrazeno, a proto logicky vedlo své kroky k revizionismu a válce. Zrada se ovšem stala určujícím faktorem celé dekády (30. léta), jelikoţ Anglie postupně zradila Francii (smlouvy s Německem) a Francie následně zradila nástupnické státy, kterým chtěla údajně garantovat bezpečnost. Zajímavým dějinným paradoxem je, ţe zrada byla i mezi nejbliţšími spojenci, u kterých by to nikdo nečekal. Například Slovensko jednoznačně zradilo českou a moravskou část společné republiky a přešlo k Německu, coţ osobně povaţuji za zradu nejvyšší. Moc jednotlivých

69

státníků byla primárně formována zradou, jelikoţ Hitler zradil Chamberlaina a Daladiera, tito dva zradili Stalina, který s nimi chtěl dojednat smlouvu proti Německu, a následně byli oba zrazeni paktem Molotov-Ribbentrop, který se stal nakonec uklidňujícím momentem pro Stalina, který byl opět zrazen Hitlerem. Ze všech těchto příkladů je jasné, ţe samotné soupeření velmocí se zdá být na první pohled motivováno udrţením státu quo či moci, ale vnitřním motivem bylo nezpochybnitelné a vţdy aplikovatelné jednání vedoucí ke zradě. Státy tehdejší doby a jejich představitelé neměly nejmenší zábrany zradit vše a kaţdého, a proto byly nakonec samy zrazeny a zničeny. Jak je výše uvedeno, tak tuto neblahou tendenci pochopil například Woodrow Wilson, který se právě snaţil svým idealismem přemostit jednání vedoucí pouze k osobnímu blahu a nahradit ji právě tendencí směřující k altruismu pro všechny, coţ by jednoznačně politiku zrady a intrik odstranilo. Právě jeho idealismus měl být mostem mezi bývalým intrikařením mocností, které vţdy měly na prvním místě svůj vlastní prospěch a jejich jedinými nástroji byla zrada a válka. Otevření světové politiky, vytvoření fór pro otevřené řešení mezinárodních sporů a principy mezinárodní spolupráce a kolektivní bezpečnosti měly nahradit zastaralé realistické mocenské pojetí mezinárodního zřízení.

5.6 Druhá světová jako konečné dořešení evropských sporů Paradoxně aţ druhý celosvětový konflikt vyřešil všechny nedostatky předešlého systému. Německu byla dána válka, po které tolik touţilo, která ho absolutně zničila a světu ukázala, ţe nelze spoléhat na Anglii a Francii. Také se jasně ukázalo, ţe izolacionismus Spojených států amerických a ostrakizace Sovětského svazu byly chybou. Právě zapojení Spojených států amerických a Sovětského svazu, jakoţto aktérů oproštěných od staletí křivd a válek (střetů mezi Anglií, Francií a Německem, v různých dobách v různé konstelaci) velmocí dopomohlo ke stvoření světa, kde se na evropském kontinentu nevyskytla válka po půl století. Samozřejmě této situaci přispěla i doktrína supervelmocí schopných se vymazat z povrchu Země během několika minut díky atomovým a vodíkovým bombám. Byly dořešeny otázky národů, kdy se po válce

70

jednotlivé národy „přestěhovaly“ do nových států a nevznikaly tak uţ etnické třenice. Z motivace mnoha států zmizel pocit křivdy, proto se dále nemusely mstít a zrazovat jiné. Supervelmoci měly své sféry vlivu a bývalé mocnosti byly vyčerpané a neschopné odporu, jediné, co přetrvalo, byla nostalgie. Nový svět ale nabídl příleţitosti, které dříve nebyly moţné, a to ať v pozitivním, tak v negativním, ale osobně povaţuji období Studené války za období stabilnější neţ třeba nynější dobu.

71

Závěr Ve svém výkladu jsem se pokusil rozebrat vše podstatné, co formovalo svět od poloviny 19. století do začátku Druhé světové války. Dovolím si tvrdit, ţe jsem ve své práci popsal všechny rozhodné skutečnosti, které já sám povaţuji za důleţité, a především jsem se snaţil vyhnout výkladu, který jsem viděl v mnoha dokumentech a četl v mnoha knihách, a to výkladu, který se snaţil celou dobu omlouvat a který jednotlivým státům přisuzoval roli někoho, kdo byl vlečen dějinami, coţ popírám a nesouhlasím s tímto závěrem mnoha prací, jelikoţ, a to se ve své práci snaţím zdůraznit velkým důrazem na popis dějin od poloviny 19. století, celé první poloviny 20. století byly jen pokračováním myšlenkových procesů a filozofických představ jednotlivých národů, které ke svému cíli, dvěma zničujícím válkám, neodmyslitelně a cíleně svými kroky směřovaly. Vím, ţe předešlý závěr moţná zní tvrdě, ale dějiny Evropy, a na tom si trvám, neformovaly války, politické názory jednotlivých vůdců ani strach z války či síly jiných, ale intriky, zrada a pocity nenávisti a odplaty, jakoţto základní příčiny válek a politických názorů, coţ někomu můţe připadat jako hrátky se slovy, ale celé dějiny Evropy jsou právě protknuty nepochopením jejího vývoje. Kaţdý vidí jen důsledky a málokdo příčiny. Zrada a pocit oběti bylo to, co zničilo celý versaillský systém a nebylo k tomu potřeba ani politiky appeasementu, ani Adolfa Hitlera či jiné představitelé, jelikoţ celou mou prací a popisem všech událostí se tato dvě ústřední témata prolínají, mnohdy skryta, i někdy záměrně, aby nebyla nastolena aţ příliš kontroverzní témata, ale je historickou nutností přestat popisovat dějiny suchým a nikam nevedoucím popisem, který brání budoucím generacím, aby pochopily a poučily se a nemusely celá staletí válek a svárů opět opakovat. Celý versaillský systém je právě oním dějinným paradoxem opakování, jelikoţ pocit zrady na straně Francie z války roku 1870 kulminoval v její pomstu roku 1919 a Německo, které se v roce 1870 mstilo za Napoleona I, se stalo obětí roku 1919, a následně se opět dostalo do role, kdy se muselo pomstít a Francie opět do role oběti.

72

Předpokládám, ţe některé mé závěry mohou být zpochybněny, moţná oprávněně, ale svůj rozbor, který se primárně zaměřil na Německo maximální vahou a moţná trochu opomněl jiné státy, byl právě takto mnou myšlen, jelikoţ druhá a třetí dekáda 20. století byla opravdu obdobím Německa, ne Anglie, ne Francie a uţ vůbec ne malých a bezmocných nástupnických států, které jsou sice v jednotlivých státech stavěny do popředí, coţ já jako Moravan toleruji, ale ne příliš akceptuji. Právě nedostatečné zaměření se na Německo a zbytečné rozbory poměrů v malých státech, vede k následnému omlouvání, kdy to vypadá, ţe je kaţdý oběť a jediné vinné je Německo, ale toto je výklad či výsledek, který nás nikam neposuneme, a nepoučíme se z dějin. I Vývoj po Druhé světové válce, ač je obdobím míru, aspoň v Evropě, nese tytéţ znaky nepoučitelnosti, které dříve nebo později, spíše dříve, povedou k mnoha dalším potíţím, jelikoţ bývalé mocnosti neztratily nic ze své arogance a touhy vládnout Evropě a bude jen dějinným paradoxem, ţe to, co nezískaly skrze války a četné intriky, získá díky ekonomice a dluhům a vytvoří nové problémy a nesmírné společenské pnutí, které by bylo vhodným námětem na jinou diplomovou práci.

73

Seznam použité literatury Monografie, sborníky, publikace, články BULLOCK, A., Hitler a Stalin - paralelní ţivotopisy, Praha: Levné knihy, 2005, 1029stran, ISBN 80-7309-264-6. DEJMEK, J., Zrod nové Evropy, Praha: Historický ústav, 2011, stran 517, ISBN 978-807286-188-0. DOKUMENTY ZAHR. POL. ČSR, Československá zahraniční politika v roce 1938, Praha:Karolinum, 2001stran 672, ISBN 80-246-0714-X. DRULÁK, P., Teorie mezinárodních vztahů, Praha: Portál, 2010, stran 220, ISBN 807178-725-6. DVOŘÁK, L., SLÁDEK, Z. A spol, Dějiny Ruska, Praha: Lidové noviny, 2010, stran 601, ISBN 978-80-7106-613-2. GEBHART, J. Druhá republika 1938–1939 Litomyšl: Paseka, 2004, stran 315, ISBN 80-7185-626-6. GOLTZ, A., Hindenburg: Power, Myth, and the Rise of the Nazis. Oxford: Oxford University Press, 2009, stran 344, ISBN 13: 978-0199695867. JOHNSON P., Dějiny 20. Století, Praha: Rozmluvy, 1989, stran 845, ISBN 978-807335-145-8. KAFKA, F., Smrt následníka Františka Ferdinanda d’Este, Praha: Magnet, 1971, stran 143, ISBN 978-0-297-85144-8. KÁRNÍK, Z., České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha: Libri, 2000, stran 571, ISBN 80-7277-027-6. KEEGAN, J., První světová válka, Plzeň: Beta-Dobrovský; Ševčík, 2002, stran 383, ISBN 0-345-02111-8. GILBERT, M., První světová válka. Úplná historie, Praha:BB art.s.r.o., 2005, stran 760, ISBN 80-7341-933-5. MACMILLAN, M., and Paris 1919: Six Months That Changed the World, New York: Random House, 2003, stran 321, ISBN 10: 0375760520. MAUROIS, A., Dějiny Anglie, Praha: Lidové noviny, 1993, stran 491, ISBN 80-710674

058-5. MAUROIS, A., Dějiny Francie, Praha: Lidové noviny, 1994, stran 495, ISBN 80-7106098-4. MORAVCOVÁ, D., Výmarská republika, Praha: Karolinum, 2006, stran 274, ISBN 80246-1176-7. MUELLER, H., KRIEGEN, K a spol., Dějiny Německa, Praha: Lidové noviny, 1995, stran 589, ISBN 80-7106-188-3. NÁLEVKA, V., Koncert velmocí, Praha: Triton, 2006, stran 256, ISBN 80-7254-763-1. NÁLEVKA, V., Světová politika ve 20. Století, Praha: Aleš Skřivan ml., stran 268, ISBN 80-902261-4-0. OPPENHEIM, L., Mezinárodní právo, Praha:Orbis, 1924, stran 693, ISBN 000289768. PEČENKA, M., LUŇÁK, P. Encyklopedie moderní historie, Praha: Libri, 1998, stran 655, ISBN 80-85983-01-X. PIPES, R., Dějiny ruské revoluce, Praha: Argo, 1999, stran 398, ISBN 8072030817. SCHELLE, K., Meziválečné Československo a Evropa, Ostrava:Key Publishing,2008, stran 100, ISBN 9788087071984. SCOTT, G., The Rise and Fall of the League of Nations. New York:Hutchinson, 1973, stran 432, ISBN 0091170400. SELF, R., The Austen Chamberlain Diaries, Cambridge: University press,1995, stran 535, ISBN 9780754655848. KEYNES, J., The economic conquences of the peace, NEW YORK:Harcourt, 1920, stran 336, ISBN 0: 1420942948. TAYLOR, A., PERCIVALE, J., Poslední století habsburské monarchie: Rakousko a Rakousko-Uhersko v letech 1809-1918, Brno: Barrister&Principal, 1998, stran 371, ISBN 80-85947-26-9. US DEPARTMENT OF STATE, Peace and war:US foreign policy 1931-1941, Washington: US office, 1983, stran 850, ISBN 10: 1410202763. VESELÝ, Z., Dějiny mezinárodních vztahů, Praha: Aleš Čeněk, 2010, stran 605, ISBN 978-80-7380-278-3. VODIČKA, M., Den, kdy došly prachy. Praha: Práh, 2009, stran 248, ISBN 978-807252-260-6. 75

WAISOVÁ,Š., Úvod do studia mezinárodních vztahů, Plzeň:Aleš Čeněk, 2009, stran 248, ISBN 978-80-7380-177-9. České slovo, 30. 9. 1938 Lidové noviny, 1. 10. 1938 Moravská rovnost, 2. 10. 1938

Elektronické prameny ALPHA HISTORY, The Great depression, [online] 2013[cit. 16. 1. 2013]. Dostupné z: AMADEO, K., Black Thursday [online] 2013[cit. 16. 1. 2013]. Dostupné z: ANDERSON, J., A lookatgermaninflation 1914-1924, [online] 2011 [cit. 29. 12. 2012]. Dostupné z:http://www.joelscoins.com/exhibger2.htm ENCYCLOPEDIA BRITANNICA, Franz von Papen, [online] 2013[cit. 17. 1. 2013]. Dostupné z: FREE DICTIONARY, Genoaconference 1922, [online] 2010 [cit. 29. 12. 2012]. Dostupné z: HISTORY LEARNING SITE, LeagueofNations, [online] 2011 [cit. 15. 1. 2013]. Dostupné z: HISTORY LEARNING SITE, TheEnablingactmarch 1933, [online] 2013 [cit. 5. 2. 2013]. Dostupné: HISTORY LEARNING SITE, ThetreatyofNeuilly, [online] 2011 [cit. 26. 12. 2012]. Dostupné z: HISTORY LEARNING SITE, ThetreatyofSevres, [online] 2010 [cit. 26. 12. 2012]. Dostupné z: SCHLANGE,K., Německá revoluce 1918 – 1922, [online] 2009 [cit. 28. 12. 2012]. Dostupné z:http://www.valka.cz/clanek_12937.html

76

SMITHA, F., Hitler and Gernany: 1928-35, [online] 2012[cit. 28. 1. 2013]. Dostupné z: THE ANSCHLUSS, AnnexationofAustria by Germany, [online] 2008[cit. 6. 2. 2013]. Dostupné z: TRIPOD, Locarno conference 1925,[online] 2002 [cit. 15. 1. 2013]. Dostupné z: UNOG,Organisation and establishment[online] 2010 [cit. 25. 2. 2013]. Dostupné z: WW1, Thetreatyof Trianon, [online] 2011 [cit. 25. 3. 2013]. Dostupné z:

Právní předpisy zákon č. 217/1921 Sb., MÍROVÁ SMLOUVA mezi Mocnostmi spojenými i sdruţenými a Německem a Protokol, podepsané ve Versailles dne 28. června 1919. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 29. 2.2013]. zákon č. 507/1921 Sb., MÍROVÁ SMLOUVA mezi mocnostmi spojenými i sdruţenými a Rakouskem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 29. 2.2013].

77