Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Obor Veřejná správa. Katedra správní vědy a správního práva

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Veřejná správa Katedra správní vědy a správního práva

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Ústavní právo na vzdělání a jeho promítnutí do zákona o vysokých školách

Jana Hradilová 2011/2012

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Ústavní právo na vzdělání a jeho promítnutí do zákona o vysokých školách zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.

…..……………………………….. 2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí bakalářské práce JUDr. Veronice Kudrové za její vstřícnost, rady a za cenné připomínky, kterými mi velmi pomohla při zpracování této bakalářské práce.

3

Obsah 1

Úvod ................................................................................................................................ 5

2

Východiska ...................................................................................................................... 7 2.1

Ústavní právo na vzdělání ........................................................................................... 7

2.2

Prameny vysokoškolského práva................................................................................. 9

2.3

Evropské aspekty vysokého školství ........................................................................... 9

3

Realizace práva na vysokoškolské vzdělání.................................................................. 11 3.1

Veřejné vysoké školy................................................................................................. 15

3.2

Státní vysoké školy .................................................................................................... 18

3.3

Soukromé vysoké školy ............................................................................................. 20

3.4

Přijímací řízení na vysoké školy ................................................................................ 23

3.4.1

Právní východiska .............................................................................................. 23

3.4.2

Judikatura ........................................................................................................... 25

3.4.3

Přijímací řízení na jednotlivé typy vysokých škol ............................................. 27

3.5

Celoţivotní vzdělávání a vzdělávání v mezinárodně uznávaném kursu ................... 28

3.6

Poplatky spojené se studiem ...................................................................................... 31

3.6.1

Poplatky spojené s přijímacím řízením .............................................................. 33

3.6.2

Komparace se slovenskou úpravou .................................................................... 35

4

Závěr.............................................................................................................................. 37

5

Resumé .......................................................................................................................... 39

6

Zdroje ............................................................................................................................ 40 6.1

Legislativa ................................................................................................................. 40

6.2

Judikatura................................................................................................................... 40

6.3

Odborná literatura ...................................................................................................... 40

6.4

Internetové zdroje ...................................................................................................... 41

4

1

Úvod

Vzdělání, respektive vzdělávání, tedy proces, kterým je vzdělání získáváno, lze povaţovat za jednu z nejdůleţitějších součástí lidského ţivota, provázející člověka prakticky od narození. Kvalitní vzdělání je důleţité nejen pro jedince, ale pro celou společnost, a je jedním ze základních předpokladů hospodářského, politického i společenského rozvoje. Proto také patří vzdělání mezi nejdůleţitější hospodářská, sociální a kulturní práva deklarovaná a zaručená v Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina základních práv a svobod“).1 Toto ústavním zákonem zaručené právo na vzdělání zajišťuje stát prostřednictvím vzdělávací soustavy. Absolvování nejniţšího základního stupně vzdělání je, v zákonem stanové délce, povinné. Tuto ústavní povinnost je možné dát do souvislosti s jednou ze zásad státní politiky moderního státu, jemuž záleží na zachování stupně vzdělanosti obyvatelstva, a tím i zachování případných národních kulturních hodnot. Nedostatečné nebo dokonce žádné vzdělání by mohlo v určitých případech závažně ovlivnit dosáhnutí ostatních ústavních práv (např. svobodu projevu, sdružování aj.).2 Největší důraz klade společnost na vzdělávání na primárním a sekundárním stupni.3 Školy, poskytující toto vzdělávání, zřizuje stát, a vzdělání na těchto školách je poskytováno občanům bezplatně. Ačkoli má společnost zájem i na dalším, nejvyšším (terciárním) stupni vzdělávání, není jiţ schopna garantovat toto vzdělání všem občanům, proto je zde právo na poskytnutí bezplatného vzdělání omezené schopnostmi jedince a moţnostmi společnosti. Problematiku vzdělávání a vzdělávací soustavy obsahuje řada právních předpisů. Tato bakalářská práce se bude zabývat především tím, jak je toto ústavní právo realizováno

1

Právo na vzdělání je zakotveno konkrétně v článku 33 Listiny základních práv a svobod.

2

KLÍMA, K. Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, 1019 s.

3

Dle klasifikace ISCED (International Standard Classification of Education), coţ je mezinárodní standardní

klasifikacevzdělání, vypracována a vydána UNESCO v roce 1976, jako nástroj pro shromaţďování, zpracování a zpřístupňování vzdělávacích statistik, jak v jednotlivých zemích, tak mezinárodním měřítku. Původní klasifikace byla pětistupňová, v roce 1997 byly schváleny změny týkající se úrovně i oborů vzdělávání. Nyní má klasifikace ISCED 7 úrovní (0-6), které se mohou vnitřně členit (A-C). Český

statistický

úřad:

mezinárodní

standardní

klasifikace

ISCED

[online].

http://www.czso.cz/csu/klasifik.nsf/i/mezinarodni_standardni_klasifikace_vzdelavani_isced_.

5

Dostupné

z:

na nejvyšším, tedy terciárním stupni vzdělávání,4 jak se toto právo promítá do zákona o vysokých školách, jak je toto právo realizováno. Cílem práce je pokusit se přinést ucelenější přehled o tom, jakými prostředky a instituty je ústavní právo na vzdělání realizováno, jak s tímto koresponduje současná právní úprava vysokoškolského vzdělávání, zda je tato právní úprava vyhovující a jak je toto právo realizováno v jiném státě, konkrétně Slovenské republice. K dosaţení cíle bude pouţito především metody deskriptivní a analytické při popisu a rozboru právní úpravy a judikatury vztahující se k dané problematice. Dále bude pouţito metody komparační, zejména při porovnávání právní úpravy problematiky v České a Slovenské republice. Vzhledem k nepříliš velkému rozsahu odborné literatury v této oblasti, bude autorka vycházet především z Listiny základních práv a svobod, jakoţto základního ústavně právního východiska a dále zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „zákon o vysokých školách“) a také příslušné judikatury, a to jak Ústavního, tak Nejvyššího správního soudu. V konkrétní faktografii budou východiskem

především

materiály

poskytované

Ministerstvem

školství,

mládeţe

a tělovýchovy. Při zpracování tématu se nelze vyhnout značné míře popisnosti při vysvětlení a definici jednotlivých pojmů. Snahou autorky však bude dávat tyto definice do souvislosti s praktickými příklady, především na její alma mater, Masarykově univerzitě, ale i na jiných vysokých školách, v neposlední řadě i vysokých školách na Slovensku.

4

Tato bakalářská práce se nebude zabývat celou problematikou terciárního vzdělávání, kam patří také vyšší

odborné školy, ale zaměří se pouze na vysoké školy. Ačkoli vyšší odborné školy patří do terciárního vzdělávání, neupravuje je vysokoškolský zákon, ale spolu se základními a středními školami školský zákon. Vyšší odborné školy jsou sice zakončeny absolutoriem, ale nemohou přiznávat akademický titul, ale pouze titul Dis (diplomovaný specialista).

6

2

Východiska

2.1 Ústavní právo na vzdělání Ústavní právo, jako pojem právní vědy můţe mít několik významů5. V souvislosti s ústavním právem na vzdělání můţeme ústavní právo definovat jako ústavně zaručené subjektivní veřejné právo jedince, tj. nároky a oprávnění, které pro subjekty ústavního práva vyplývají z předpisů ústavního práva v objektivním smyslu vůči moci veřejné.6 Jak jiţ bylo zmíněno v úvodu, právo na vzdělání patří mezi základní priority státu a jako jedno z nejvýznamnějších hospodářských, sociálních a kulturních práv je zakotveno v článku 33 Listiny základních práv a svobod.7 Při interpretaci tohoto článku je nutno uvědomit si souvislosti i s dalšími ustanoveními Listiny, např. čl. 15 odst. 2 garantujícím svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, čl. 17 zaručujícím svobodu projevu a práva vyjadřovat své názory, čl. 25 upravujícím právo národnostních a etnických menšin na vzdělání v jejich jazyce a v neposlední řadě čl. 41 odst. 1, podle kterého je moţné se práva na vzdělání dle čl. 33 Listiny domáhat pouze v rámci příslušných zákonů, které toto právo provádějí. Ústavní právo na vzdělání lze přitom interpretovat jako negativní a pozitivní povinnost státu: Negativní povinnost, kdy stát ani kdokoli jiný nemůţe nikomu ve vzdělání bránit Pozitivní povinnost státu vzdělání poskytnout přímo nebo zajistit, aby odpovídající vzdělání poskytovaly jiné neţ státní instituce.8

5

Můţeme ho charakterizovat jako právní odvětví, soubor právních předpisů nejvyšší právní síly, soubor

právních předpisů, které tvoří prameny ústavního práva jako odvětví, ústavně zaručené subjektivní veřejné právo jedince, zástupné ústavní právo a vědní a učební disciplínu. 6

FILIP, J. Učební text pro bakalářské studium na PrF MU, Brno: Masarykova univerzita, 2008, nestr.

7

(1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.

(2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. (3) Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách je možné vzdělání poskytovat za úplatu. (4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu. 8

JURNIKOVÁ, J. et al. Správní právo – zvláštní část, 6.doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009,

399 s.

7

Právo na vzdělání je přiznáno kaţdému jednotlivci bez ohledu na to, zda je či není občanem České republiky. Přičemţ občané České republiky mají navíc ústavou zaručené právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání. Listina také zakotvuje v souladu s příslušným zákonem povinnou školní docházku, která v současné době činí devět let. Po tuto dobu tedy je právo na vzdělání také povinností vzdělávat se. Bezplatnost vzdělání zaručenou ústavním zákonem nelze ale chápat tak, ţe by stát měl nést veškeré náklady vznikající při realizaci práva na vzdělání. Ve věci bezplatnosti vzdělání rozhodoval Ústavní soud např. Nálezem pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl.ÚS 25/94, kdy skupina poslanců předloţila Ústavnímu soudu ČR návrh na zahájení řízení o zrušení nařízení vlády č. 15/1994 Sb., o bezplatném poskytování učebnic, učebních textů a základních školních potřeb.9 Na nejvyšším stupni vzdělávací soustavy je ústavní právo občana na bezplatné vzdělání omezeno schopnostmi občana a moţnostmi společnosti. Podle Ústavního soudu přitom nelze chápat právo na vzdělání na vysoké škole jako základní právo v tom smyslu, ţe kaţdý by byl oprávněn studovat na vysoké škole, kterou si sám zvolí, a ţe stát by byl povinen zaručit komukoliv takové vzdělání, jaké si přeje. Ve smyslu zákona o vysokých školách má občan právo studovat na vysoké škole, prokáţe-li potřebnou způsobilost k tomuto studiu.10 Vedle zmíněné ústavně právní úpravy lze základy právní regulace na vzdělávání nalézt i v dokumentech mezinárodněprávních. Jde zejména o tyto mezinárodní smlouvy: Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech Úmluva o právech dítěte Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.11

9

Podle názoru navrhovatelů bylo uvedené nařízení v rozporu s čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,

s článkem 28 odst. 2 písm. a), b) a čl. 41 Úmluvy o právech dítěte a s článkem 5 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Plénum Ústavního soudu ČR návrh skupiny poslanců zamítlo s tím, ţe: „…bezplatnost vzdělání nemůže spočívat v tom, že stát ponese veškeré náklady, které občanům v souvislosti s realizací práva na vzdělání vzniknou. Stát tedy může požadovat úhradu části nákladů v souvislosti s realizací práva na vzdělání a vláda má k takovému postupu bezpochyby oprávnění. To v žádném případě nezpochybňuje principy bezplatného vzdělání na základních a středních školách.“ 10 11

Nález Ústavního soudu Pl. Ús 32/95 a také Usnesení Ústavního soudu I.ÚS 667/2000. JURNIKOVÁ, J. et al. Správní právo – zvláštní část, 6.doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009.

8

2.2 Prameny vysokoškolského práva Nejvýznamnějším právním předpisem zákonného charakteru, který reguluje vysokoškolské vzdělávání v České republice, je zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a dále pak zákony, kterými se jednotlivé vysoké školy zřizují.12 Zákon o vysokých školách byl přijat jako kompromis po více neţ třech letech diskusí nad koncepcí českého vysokého školství. Nejproblematičtějšími oblastmi byly: transformace, financování a samospráva vysokých škol, problematika akreditace, školné, problematika fakultních nemocnic a státních vysokých škol.13 Nutno v této souvislosti podotknout, ţe zákon o vysokých školách prošel mnoha novelizacemi14, ale většina z výše zmíněných oblastí zůstává problematická i nadále. Jako související právní úpravu je moţné také zmínit zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje, který i pro vysoké školy stanoví právní rámec pro čerpání účelově určených finančních prostředků. Dále je moţné zmínit zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, upravující podmínky, za jakých mají občané při studiu právo na pomoc státu v návaznosti na ustanovení čl. 33 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Do pramenů právní úpravy je moţné zařadit i prováděcí právní předpisy, např. vyhlášku č. 42/1999 Sb., o obsahu ţádosti o akreditaci studijního programu, vyhlášku č. 343/2002 Sb., o postupu a podmínkách při zveřejňování průběhu přijímacího řízení na vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, nebo vyhlášku č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění povaţují za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. 2.3 Evropské aspekty vysokého školství Při zkoumání východisek ústavního práva na vzdělání nelze nezmínit tuto otázku také v mezinárodním kontextu. Ačkoli je národní vzdělávání v rámci Evropské unie ve vlastní působnosti toho kterého státu, jak vyplývá i ze Smlouvy o zaloţení Evropského

12

Např. zákon ze dne 28. ledna 1919, č. 50 Sb. z. a nař., kterým se zřizuje druhá česká univerzita, kterým byla

zřízena Masarykova univerzita v Brně. 13

JURNIKOVÁ, J. et al. Správní právo – zvláštní část, 6.doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009.

14

Do konce roku 2010 jich bylo 20, poslední novelizace byla provedena zákonem č. 159/2010 Sb.

9

společenství,15 je v rámci Evropy vytvářen Evropský systém vysokého školství. Jiţ v květnu 1998, u příleţitostí 700 let paříţské Sorbonny, podepsali ministři, zodpovědní za vysoké školství, Francie, Itálie, Německa a Spojeného království společnou deklaraci o harmonizaci výstavby Evropského systému vysokého školství, tzv. Sorbonnskou deklaraci. V rámci setkání došlo mezi ministry ke shodě na konkrétních zásadách a cílech, a tím nastartovali spolupráci a reformy vysokoškolských systémů ve všech evropských zemích. Jiţ v této deklaraci byly nastoleny podněty k zavedení systému strukturovaného studia, vytvoření bakalářského stupně studia jako základu celého vysokoškolského studia, zavedení kreditového systému, a tím vším umoţnit větší mezinárodní mobilitu studentů i učitelů. O rok později v roce 1999 pak 30 evropských zemí, včetně České republiky, podepsalo Boloňskou deklaraci, akční plán rozvoje vysokých škol k vytvoření Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání do roku 2010. Tato deklarace, navazující na úspěch předchozí Sorbonnské deklarace, dále rozpracovala její závěry. Cílem spolupráce bylo především zpřehlednit

systémy

vysokoškolského

vzdělávání

v Evropě,

zavést

strukturované

studium, srovnatelné diplomy a kreditní systém. Bylo přijato šest základních cílů: vytvoření srovnatelných stupňů vysokoškolského vzdělávání, uznávání titulů v rámci pregraduálního a postgraduálního cyklu vzdělávání, vypracování systému kreditů, podpora mobility, stanovení kritérií pro udrţení kvality vzdělávání a vzájemná spolupráce v oblasti vzdělávací i výzkumné. Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání byl slavnostně vyhlášen ve dnech 11. - 12. března 2010 na konferenci ministrů v Budapešti a ve Vídni. Společnou deklaraci přijalo jiţ 47 zemí. Nezávislí experti i jednotlivé instituce a zájmové skupiny se shodli, ţe bylo dosaţeno významného pokroku, a zdůraznili obrovskou změnu, která se udála s vysokým školstvím zejména v kontinentální Evropě.16

15

Kde je v čl. 149 stanoveno, ţe Společenství přispívá k rozvoji kvalitního vzdělávání podporou spolupráce

mezi členskými státy, a je-li to nezbytné, podporováním a doplňováním činnosti členských států při plném respektování jejich odpovědnosti za obsah výuky a za organizaci vzdělávacích systémů a jejich kulturní a jazykové rozmanitosti. 16

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: Vzdělávání: vysoké školy: Boloňský proces. [online].

[cit. 2012-03-25]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/vzdelavani/bolonsky-proces-1. Boloňský

proces.

[online].

[cit.

2012-03-25].

Dostupné

z

http://bologna.msmt.cz/.

SLÁDEČEK, V., POUPEROVÁ, O. a kolektiv: Správní právo – zvláštní část (vybrané kapitoly). Praha: Leges, 2011, 416 s.

10

3

Realizace práva na vysokoškolské vzdělání

Realizaci práva na vzdělání v návaznosti na ustanovení Listiny základních práv a svobod zajišťuje především stát. Tuto činnost stát zajišťuje v rámci veřejné správy.17 Veřejná správa na úseku školství patří mezi základní sloţky veřejné správy moderního demokratického státu. Správa na úseku školství je realizovaná jak v rámci státní správy, tak samosprávy. Ústředním orgánem státní správy pro úsek školství je Ministerstvo školství mládeţe a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“).18 Státní správu v rámci vysokoškolského vzdělávání upravuje část desátá zákona o vysokých školách. Zde je v § 87 upravena jak působnost MŠMT19, tak v § 88 také výkon státní správy na úrovni vysokých škol, kterou je vedení matriky studentů. Kromě toho je působnost MŠMT upravena také v § 36 a násl. ve vztahu k veřejným vysokých školám a v § 43 ve vztahu k soukromým vysokým školám. Samosprávnou působnost vysoké školy upravuje § 6 zákona o vysokých školách.20 Zákon o vysokých školách definuje vysoké školy jako nejvyšší článek vzdělávací soustavy, vrcholná centra vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti, která mají klíčovou úlohu ve vědeckém, kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti. V souvislosti s postavením vysokých škol ve společnosti a vycházeje z čl. 15 Listiny základních práv a svobod zákon o vysokých školách zaručuje vysokým školám akademická práva a svobody, jako svobodu vědy, výzkumu a umělecké tvorby a zveřejňování jejich výsledků, svobodu výuky, právo učit se, zahrnující svobodnou volbu zaměření studia v rámci

17

PRŮCHA, P., Základy správního práva a veřejné správy, obecná část. 2.přepracované a doplněné vydání,

Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1994: „Veřejnou správou se rozumí ve společnosti organizované ve stát, správa veřejných záleţitostí, realizovaná jako projev výkonné moci ve státě. Pro tuto výkonnou moc je přitom charakteristické, ţe se jedná především o moc veřejnou, jíţ je nadán v prvé řadě sám stát, a dále touto mocí disponují jím aprobované subjekty dále povolané ke správě veřejných záleţitostí. Veřejná správa se člení na státní správu a samosprávu.“ 18

Viz. Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky.

Kromě MŠMT to jsou také Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra pro oblast správy státních vysokých škol. 19

Ministerstvo např. registruje vnitřní předpisy vysokých škol, vypracovává a zveřejňuje zprávu o stavu

vysokého školství a dlouhodobý záměr, rozděluje finanční prostředky ze státního rozpočtu a kontroluje jejich vyuţití, uděluje státní souhlas dle § 39, rozhoduje o udělení akreditace a další. 20

Patří sem především vnitřní organizace vysoké školy, určování počtu přijímaných uchazečů o studium,

stanovení podmínek pro přijetí ke studiu, tvorba a uskutečňování studijních programů, organizace studia, rozhodování o právech a povinnostech studentů, pracovněprávní vztahy a další.

11

studijních programů, a svobodu vyjadřovat vlastní názory ve výuce a další, vymezené v § 4 zákona o vysokých školách. Vysoká škola uskutečňuje akreditované studijní programy a programy celoţivotního vzdělávání. Typy studijních programů jsou bakalářský, magisterský a doktorský. Všechny studijní programy podléhají akreditaci, kterou uděluje MŠMT na základě souhlasného stanoviska Akreditační komise. Bez akreditace není moţné přijímat uchazeče ke studiu, konat výuku, zkoušky ani přiznávat akademické tituly.21 Zákon o vysokých školách upravuje náleţitosti akreditačního řízení, které je správním řízením, a v § 84 postavení Akreditační komise, jejímţ úkolem je pečovat o kvalitu vysokoškolského vzdělávání a posuzovat vzdělávací, vědeckou, výzkumnou, uměleckou a tvůrčí činnost vysokých škol.22 Vysokoškolské vzdělání se získává studiem v rámci akreditovaného studijního programu podle studijního plánu stanovenou formou studia. Studijní plán stanoví časovou a obsahovou posloupnost studijních předmětů, formu jejich studia a způsob ověření studijních výsledků. Forma studia vyjadřuje, zda jde o studium prezenční, distanční nebo jde o jejich kombinaci.23 Prezenční forma studia umoţňuje studentovi pravidelnou účast na přednáškách, seminářích a cvičeních. Distanční forma studia (dříve uţívané označení dálkové studium) umoţňuje studium formou samostudia s vyuţitím informačních prostředků a technologií, bez nutnosti pravidelné účasti na výuce. V současné době většina vysokých škol preferuje prezenční nebo kombinovanou formu studia, spočívající v kombinaci prezenčního a distančního studia, tedy jak účast na výuce, tak samostudium s vyuţitím nových metod a postupů, např. e-learningu. Zatímco prezenční formu preferují studenti pokračující ve studiu

21 22

§ 78 zákona o vysokých školách V souvislosti s udělováním akreditací je velice zajímavý vývoj situace okolo (ne)prodlouţení akreditace

Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni (ZČU). Zejména v souvislosti s poţadavkem § 86 zákona o vysokých školách, podle kterého je vysoká škola, které byla akreditace odňata, povinna zajistit studentům moţnost pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného studijního programu na téţe nebo jiné vysoké škole. Vzhledem k mnoţství studentů Právnické fakulty ZČU a k tomu, ţe v ČR jsou na veřejných vysokých školách, kromě plzeňské univerzity, právnické fakulty pouze na 3 univerzitách, je prakticky nemoţné této povinnosti vyhovět. Především z tohoto důvodu byla 9. 3. 2012 situace ministrem školství přehodnocena a akreditace byla právnické fakultě ZČU prodlouţena do roku 2016. Jelikoţ tak ministr učinil v rozporu se stanoviskem Akreditační komise, povaţuje komise toto jednání za nezákonné a podala proto podnět nejvyššímu státnímu zástupci k podání ţaloby ve veřejném zájmu proti rozhodnutí MŠMT. 23

§ 44 zákona o vysokých školách

12

po střední škole jako přípravu na budoucí zaměstnání, kombinované studium vyuţívají více lidé z praxe k rozšíření, prohloubení nebo doplnění vzdělání potřebné pro výkon zaměstnání. Zákon o vysokých školách stanoví, ţe vysoká škola je právnickou osobou (s výjimkou státních vysokých škol24), fakulty a jiné součásti vysoké školy právní subjektivitu nemají.25 Zákon rozlišuje tři typy vysokých škol – veřejné, státní a soukromé. Zákon s ohledem na realizované studijní programy rozlišuje univerzitní a neuniverzitní vysoké školy. Typ vysoké školy musí být uveden v jejím statutu a musí být v souladu se stanoviskem Akreditační komise. Označení univerzita v názvu vysoké školy mohou mít dle zákona pouze vysoké školy univerzitní, označení vysoká škola pak všechny typy vysokých škol.26 Vysoká škola univerzitní můţe uskutečňovat všechny typy studijních programů a v souvislosti s tím vědeckou, výzkumnou a vývojovou, inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. Vysoká škola neuniverzitní uskutečňuje bakalářské studijní programy, můţe také uskutečňovat magisterské studijní programy, a v souvislosti s tím vědeckou, výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo tvůrčí činnost. Vysoká škola neuniverzitní se nečlení na fakulty.27 Velmi podobná české právní úpravě vysokoškolského vzdělání je právní úprava ve Slovenské republice. Tato podobnost vychází jak z historických souvislostí, kdy byly obě republiky součástí jednoho federálního státu28, tak vzájemných dohod, např. o uznávání vysokoškolských titulů a neplacení školného. V neposlední řadě vychází také ze zapojení obou republik do Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání. Ve Slovenské republice je, podobě jako v České republice, právo na vzdělání zaručeno ústavním předpisem. Na rozdíl od české právní úpravy, kde jsou tato práva upravena Listinou základních práv a svobod, jako součástí ústavního pořádku, je právo na vzdělání jako jedno z hospodářských, sociálních a kulturních práv zakotveno přímo v Ústavě Slovenské 24

§ 95 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., zákon o vysokých školách

25

Na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách v § 5 upravoval právní

subjektivitu také fakult, případně, jiných součástí vysoké školy, určil-li tak statut vysoké školy. 26

Některý vysoké školy však v názvu neuţívají ani označení univerzita, ani vysoká škola – Vysoké učení

technické v Brně, Janáčkova akademie múzických umění v Brně apod. 27

§ 2 odst. 3, 4 a 5 zákona o vysokých školách

28

Předchozí zákon o vysokých školách č. 172/1990 Sb., resp. č. 172/1990 Zb. byl prakticky totoţný.

13

republiky29 v čl. 42, který je totoţný s čl. 33 Listiny základních práv a svobod. Ve Slovenské republice je vysokoškolské vzdělání upraveno zákonem č. 131/2002 Z.z., o vysokých školách a o zmene a doplnení niektorých zákonov (dále jen zákon o vysokých školách SR). Stejně jako v České republice, školství spadá do výkonu veřejné správy, která je také realizovaná jako činnosti státní správy, tak i samosprávy. Zatímco samosprávná činnost vysokých škol je upravena podobně jako v českém zákoně30 v rámci státní správy, je působnost v některých důleţitých oblastech svěřena vládě SR.31 Zákonodárce patrně vedla k tomuto kroku snaha o zvýšení záruky zákonnosti přijatých rozhodnutí, týkající se především samotného působení vysokých škol. Otázky finanční, jako rozdělování prostředků z finančního rozpočtu, zůstávají v kompetenci ministerstva. V odst. 3 § 102 je pak vymezeno, které kompetence zákon svěřuje pouze ministrovi.32 Úvodní ustanovení obou zákonů, jako je právní subjektivita vysokých škol, typy akreditovaných studijních programů, jsou prakticky shodné.

Podstatným rozdílem je

ve slovenské právní úpravě zakotvená moţnost sankcionovat právnické osoby, které poskytují, organizují nebo zabezpečují vysokoškolské vzdělávání na území Slovenské republiky a nejsou vysokou školou nebo nevysokoškolskou institucí dle ustanovení § 2 zákona o vysokých školách SR, pokutou aţ do výše téměř půl milionu eur. V české právní úpravě ţádné takové ustanovení nenajdeme. Slovenská právní úprava kromě veřejných, státních a soukromých vysokých škol definuje v § 49a také zahraniční vysoké školy se sídlem na území členského státu Evropské unie mimo území Slovenské republiky nebo států, které jsou smluvními stranami Dohody o evropském

29

Zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky

30

§ 6 zákona 131/2002 Z.z.

31

Dle § 102 odst. 1 zákona 131/2002 Z.z., vláda jmenuje a odvolává na návrh ministra představenstvo a členy

Akreditační komise, schvaluje statut Akreditační komise, uděluje a ruší státní souhlas udělený soukromým vysokým školám, projednává materiály ministerstva, zejména dlouhodobý záměr, výroční zprávu a informace ministerstva o podmínkách rozvoje vysokých škol, schvaluje změny názvu soukromých vysokých škol a začlení mezi univerzitní nebo odborné vysoké školy. 32

Viz § 102 odst. 3 zákona 131/2002 Z.z. – do kompetence ministra patří např. to, ţe předkládá prezidentovi

na základě návrhu vysokých škol návrh na jmenování profesorů, jmenování a odvolání rektorů, pověřuje do jmenování nového rektora výkonem funkce osobu navrţenou akademickým senátem a další.

14

hospodářském prostoru a Švýcarské konfederace.33 Český zákon o vysokých školách postavení zahraničních vysokých škol neupravuje. Postavení studentů zahraničních vysokých škol působících na území České republiky upravuje pouze v souvislosti se státní sociální podporou a důchodovým zabezpečením vyhláška MŠMT č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění povaţují za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů.34 Slovenské vysoké školy, na rozdíl od českých, se nedělí na univerzitní a neuniverzitní, ale univerzitní, odborné a ostatní35. Univerzitní vysoká škola, stejně jako v Česku, poskytuje vzdělání ve všech typech studijních programů a provádí základní výzkum. Odborná vysoká škola poskytuje vzdělání především bakalářského typu a provádí zejména aplikovaný výzkum.36 Slovenský zákon o vysokých školách rozlišuje ještě třetí kategorii, a to vysoké školy nezařazené ani mezi univerzitní vysoké školy, ani mezi odborné vysoké školy, jejichţ název obsahuje pouze označení „vysoká škola“.37 3.1 Veřejné vysoké školy Ústavní právo na bezplatné vysokoškolské vzdělání, vyplývající z čl. 33 Listiny základních práv a svobod, podmíněné schopnostmi jednotlivce a moţnostmi společnosti, je realizováno především veřejnými vysokými školami a dále také státními vysokými školami. Veřejné vysoké školy jsou zřizovány a zrušovány výhradně zákonem.

Zákon také

stanoví způsoby a moţnosti zasahování státních orgánů do činnosti veřejné vysoké školy,

33

V současné době na Slovensku působí 4 zahraniční vysoké školy, a všechny mají sídlo v České republice -

Bankovní institut vysoká škola, a. s., Vysoká škola hotelová v Praze 8, spol. s r. o., Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, o. p. s., Univerzita Palackého v Olomouci. 34

Aby měl student, který studuje na pobočce zahraniční vysoké školy, případně v instituci uskutečňující výuku

na území České republiky, zachován status studenta vysoké školy pro oblast zdravotní a sociální, musí být tato instituce a jí uskutečňovaný studijní program zařazeny do přílohy č. 3 k vyhlášce č. 322/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Aktuální novelou je vyhláška MŠMT č. 252/2010 platná pro rok 2011/12, která uvádí v příloze č. 3 14 těchto institucí. 35

O podobném členění vysokých škol uvaţuje i MŠMT v souvislosti s aktuální reformou vysokoškolského

zákona ve věcném záměru zákona o vysokých školách. 36

§ 2 odst. 14, 15, 16 zákona 131/2002 Z.z. o vysokých školách.

37

Většina soukromých vysokých škol na Slovensku.

15

a především samosprávnou působnost veřejné vysoké školy38 a samosprávné akademické orgány veřejné vysoké školy, kterými jsou akademický senát, rektor, vědecká nebo umělecká rada a disciplinární komise. Zákon dále stanoví další orgány veřejné vysoké školy, kterými jsou správní rada a kvestor. Samosprávný charakter veřejné vysoké školy umoţňuje škole vydávat samosprávné vnitřní předpisy. Nejvýznamnějším předpisem je statut veřejné vysoké školy, který mimo jiné stanoví podmínky pro přijetí ke studiu a způsob podávání přihlášek, ustanovení o poplatcích spojených se studiem.39 Dalšími vnitřními předpisy jsou volební a jednací řád akademického senátu, vnitřní mzdový předpis, jednací řád vědecké rady, řád výběrového řízení pro obsazování míst akademických pracovníků, studijní a zkušební řád, disciplinární řád studentů a další předpisy, pokud tak stanoví statut.40 Veřejná vysoká škola je financována především ze státního rozpočtu. Samospráva veřejné vysoké školy souvisí i s její ekonomickou autonomií – veřejná vysoká škola dle zákona stanoví kaţdý rok rozpočet, který nesmí být deficitní. Příjmem veřejné vysoké školy jsou dle § 18 zákona o vysokých školách příspěvek ze státního rozpočtu na vzdělávací, vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost, podpora výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků dle zvláštního zákona. O tomto příspěvku rozhoduje na základě ţádosti vysoké školy rozhodnutím MŠMT. Dalšími příjmy jsou dotace ze státního rozpočtu, poplatky spojené se studiem, výnosy z majetku, příjmy ze státních fondů a rozpočtu obcí, výnosy z doplňkové činnosti, příjmy z darů a dědictví. V souvislosti s financováním veřejných vysokých škol je nutné zmínit probíhající bouřlivou diskusi o nové podobě zákona o vysokých školách a celkové reformě vysokého školství. Je zde na jedné straně pochopitelná a oprávněná snaha MŠMT o posílení kontrolní funkce, na druhé straně je obava akademické obce ze ztráty své autonomie. Důvodem těchto obav je vládní návrh, podle kterého by část pravomocí akademického senátu převzala rada vysokých škol. Třetinu členů rady vysokých škol by mělo navrhnout MŠMT, třetinu rektor

38

Výčet samosprávné působnosti veřejné vysoké školy stanoví zákon o vysokých školách v § 6 odst. 1.

39

Kompletní výčet stanoví § 17 odst. 2 zákona o vysokých školách.

40

§ 17 odst. 1 zákona o vysokých školách.

16

a třetinu akademický senát. Rada by měla rozhodovat o rozpočtu, majetku a vybírat kandidáta na rektora. Akademická obec se obává především zvýšení politického vlivu na řízení, správu a chod veřejných vysokých škol. Veřejné vysoké školy jsou vyjmenovány v příloze č. 1 zákona o vysokých školách. V současné době je v České republice 26 veřejných vysokých škol. S výjimkou dvou vysokých škol, které jsou neuniverzitní (Vysoká škola polytechnická v Jihlavě a Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích) se jedná o vysoké školy univerzitní.41 Slovenské veřejné vysoké školy jsou vyjmenované v příloze č. 1 zákona o vysokých školách SR. V roce 2010 bylo ve Slovenské republice 20 veřejných vysokých škol. Podíl studentů studujících na veřejné vysoké škole byl v České i Slovenské republice v roce 2010 srovnatelný. Na Slovensku to bylo 82,78 % z celkového počtu 217 039 studentů všech vysokých škol, v České republice z celkového počtu 396 307 studentů na veřejných vysokých školách studovalo 85,6 % studentů. V roce 2010 studovalo v České republice, převáţně na veřejných vysokých školách 37 688 zahraničních studentů (9,5 % z celkového počtu studentů), z toho bylo 24 371 slovenských studentů. Podíl slovenských studentů tak na českých vysokých školách tvoří 6 % z celkového počtu studentů, a 64,6 % z počtu zahraničních studentů.42 Na Slovensku v roce 2010 studovalo celkem 8 874 zahraničních studentů (z toho 5 109 studentů z Česka) coţ je 4,09 % z celkového počtu studentů. Na veřejných vysokých školách podíl zahraničních studentů tvořil 2,24 %.43 Je otázkou, co způsobuje, ţe v České republice studuje pětkrát více slovenských studentů, neţ je tomu naopak. Dle mého názoru nejde o to, ţe by slovenské vysoké školy byly méně kvalitní, případně kladly na své studenty větší nároky, ale spíše bude

41

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: Vzdělávání: Vysoké školství: Dokumenty: Výroční zprávy:

Výroční zpráva o činnosti vysokých škol za rok 2010. [online]. [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/18278. 42

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: Vzdělávání: Vysoké školství: Dokumenty: Výroční zprávy:

Výroční zpráva o činnosti vysokých škol za rok 2010. [online]. [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/18278. 43

Ministerstvo školstva, vedy, výskumu a športu Slovenskej republiky: Vysoké školstvo: Výročné správy o stave

vysokého školstva: Výročná správa o stave vysokého školství za rok 2010. [online]. [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: http://www.minedu.sk/index.php.

17

tato skutečnost souviset s tím, ţe na Slovensku je studium jiţ částečně zpoplatněno (blíţe viz kapitola Poplatky spojené se studiem). 3.2 Státní vysoké školy Státní vysoké školy definuje český zákon o vysokých školách v § 2 odst. 7: „ Státní vysoká škola je vojenská nebo policejní“. Dále se zákon státním vysokým školám věnuje v části dvanácté v § 94: „Zatímco vojenské vysoké školy vzdělávají odborníky zejména pro ozbrojené síly, policejní vysoké školy vzdělávají odborníky zejména pro bezpečnostní sbory. Na obou státních vysokých školách mohou také studovat studenti, kteří nejsou vojáky v činné službě ani příslušníky bezpečnostního sboru.“ U státních vysokých škol je výkon státní správy MŠMT omezen a z větší části je svěřen Ministerstvu obrany, pro vojenské vysoké školy, resp. Ministerstvu vnitra pro policejní vysoké školy. Vojenská vysoká škola je přímou součástí Ministerstva obrany, financovaná ze státního rozpočtu, zejména kapitolou Ministerstva obrany, policejní vysoká škola patří do organizační sloţky státu financované Ministerstvem vnitra. Státní vysoké škole můţe být také poskytnut příspěvek ze státního rozpočtu na vzdělávací, vědeckou a výzkumnou činnost a na podporu výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků dle zvláštního zákona44. Státní vysoké školy nemají správní rady, samospráva se uplatňuje pouze v omezeném rozsahu, výrazně se zde uplatňují vojenské a policejní metody správy, nemají ekonomickou autonomii a nemají ani právní subjektivitu. Při přijímání vojáků v činné sluţbě se vojenská vysoká škola řídí poţadavky Ministerstva obrany, policejní vysoká škola se při přijímání příslušníků Policie ČR ve sluţebním poměru řídí poţadavky Ministerstva vnitra.45 V současné době je v České republice pouze jedna vojenská vysoká škola, a to Univerzita obrany v Brně a jedna policejní vysoká škola – Policejní akademie České republiky v Praze. Univerzita obrany zajišťuje přípravu vojenských profesionálů pro potřeby Armády ČR a civilních studentů, zejména ve prospěch bezpečnostního systému státu a obranného průmyslu. Poskytuje akreditované vzdělání v bakalářských, magisterských a doktorských studijních programech srovnatelné se vzděláním získaným na civilních školách. Akreditované studijní programy jsou realizované jak prezenční, tak kombinovanou formou studia. Škola se 44

Zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků

a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 45

§ 95 odst. 1-3 zákona o vysokých školách.

18

v posledních letech výrazně změnila a modernizovala své studijní plány s cílem dosáhnout evropského standardu vyspělých univerzit.46 Hlavním posláním Policejní akademie je vysokoškolská příprava specialistů pro vybrané policejní a další bezpečnostní činnosti, integrovaný záchranný systém a pro výkon řídících funkcí v policejní praxi a ve státní správě. Zajišťuje vysokoškolskou přípravu především těch odborníků, jejichţ kvalifikaci nelze získat na jiných vysokých školách. Ke studiu jsou přijímáni téţ studenti, kteří nejsou příslušníky Policie ČR. Policejní akademie také poskytuje studium v akreditovaných studijních programech ve všech třech stupních studia, v prezenční i kombinované formě. Absolventi Policejní akademie najdou uplatnění zejména v resortu Ministerstva vnitra ČR, Policie ČR, v rámci integrovaného záchranného systému, u obecní a městské policie, v soukromých bezpečnostních sluţbách a dalších bezpečnostních sborech, především v řídících funkcích a specializovaných profesích. Civilní absolventi naleznou uplatnění ve veřejném a soukromém sektoru bezpečnostních sluţeb, v průmyslu, peněţnictví a v jiných hospodářských oborech jako řídící pracovníci a specialisté při zajišťování bezpečnosti.47 Ve Slovenské republice jsou státními vysokými školami stejně jako v České republice vojenské a policejní vysoké školy, a navíc sem ještě patří zdravotnické vysoké školy. Státním vysokým školám se věnuje třetí část slovenského zákona o vysokých školách. Jsou státními rozpočtovými organizacemi dle zákona č. 523/2004 Z.z. o rozpočtových pravidlách verejnej správy. Vojenské a policejní vysoké školy poskytují vzdělání podobně jako v České republice jak profesionálům z řad vojáků v činné sluţbě a příslušníků policejního sboru, tak studentům, kteří nejsou ve sluţebním poměru. Vojenská a policejní vysoká škola spadají do resortu ministerstva obrany resp. vnitra. Na vzdělávání studentů mimo sluţební poměr se podílí také ministerstvo školství. Vojenskou vysokou školou je Akadémia ozbrojených síl Milana Rastislava Štefánika. Policejní vysokou školou je Akadémia Policajného zboru v Bratislave.

46

Univerzita obrany: Informace o škole a studiu pro zájemce o studium v ak. roce 2012/13. [online].

[cit. 2012-03-08]. Dostupné z: http://www.unob.cz/studium/Stranky/Brozura-2012-2013.aspx. 47

Informace o studiu na Policejní akademii ČR v Praze pro ak. rok 2012/13. [online]. [cit. 2012-03-08].

Dostupné z: http://www.polac.cz/.

19

Zdravotnické vysoké školy vzdělávají studenty pro jednotlivé kategorie zdravotnických pracovníků (lékař, zubní lékař, farmaceut, zdravotní sestra, porodní asistentka)48 a spadají do kompetence Ministerstva zdravotnictví. Zdravotnické vzdělání poskytují kromě státní zdravotnické vysoké školy také vysoké školy veřejné i soukromé. Státní zdravotnickou školou je Slovenská zdravotnícka univerzita v Bratislave, která je jedinou vysokou školou univerzitního typu na Slovensku specializovanou pouze na zdravotnické vzdělávání s dlouhou tradicí (vznikla postupnou transformací z původního Slovenského institutu pro doškolování lékařů v Trenčíně zřízeném jiţ v roce 1953).49 3.3 Soukromé vysoké školy Moţnost zřizovat soukromé vysoké školy a vyučovat na nich vychází také z ústavního práva na vzdělání zakotveného v Listině základních práv a svobod, konkrétně čl. 33 odst. 3, a to jen za podmínek stanovených zákonem. Zákon musí stanovit, jaké školy, typ, druh a stupeň lze jako nestátní zřizovat. K zákonným podmínkám můţe patřit i to, aby vzdělání na nestátních vysokých školách bylo kvalitou srovnatelné se školami, zřizovanými státem a ţe vzdělání na těchto školách je rovnocenné. Tuto podmínku však Listina základní práv a svobod nestanoví,50 a je jistě zajímavou otázkou, jak jsou tyto dvě podmínky týkající se kvality vzdělávání a rovnocennosti škol realizovány v praxi vysokoškolského vzdělávání a jak jsou co do rovnocennosti dosaţeného vzdělání vnímány veřejností. Na tuto otázku je moţné podívat se z několika různých úhlů pohledu a dojít k různým závěrům. Např. v souvislosti s diskutovaným zavedením školného, je moţné uvaţovat tak, ţe pokud student za vzdělání platí, více si ho váţí, snaţí se studovat kvalitněji, rychleji, zbytečně studium neprodluţovat a neplatit další poplatky. Jsou ale soukromé školy, které jsou financovány především z vlastních zdrojů, motivovány mít dostatek odborníků a poskytovat kvalitní vzdělání a mít tak více klientů a tím i více příjmů? Nebo chtějí soukromé školy jen „vzdělat“ co nejrychleji a co nejvíce studentů, a tím také co nejrychleji a co nejvíce vydělat? Chtějí studenti za své peníze dosáhnout kvalitního vzdělání, nebo si chtějí rychle „koupit titul", a v praxi pak rychle vloţenou investici získat zpět? Dle mého názoru se kvalita vysoké

48

Přesný výčet viz §27 Zákon 578/2004 Z.z. o poskytovateľoch zdravotnej starostlivosti,... zdravotníckych

pracovníkoch, stavovských organizáciách v zdravotníctve a o zmene a doplnení niektorých zákonov 49

Slovenská zdravotnícka univerzita [online]. Dostupné z: http://www.szu.sk/.

50

KLÍMA, K. Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, 1019 s.

20

školy nedá posuzovat ani rozlišovat dle toho, zda se na ní školné platí či nikoli. Nelze se ani ztotoţnit s názorem, ţe studenti se nejdříve pokouší dostat se na veřejnou vysokou školu, a pokud zde neuspějí, jdou teprve na soukromou vysokou školu a proto jsou uchazeči o studium na soukromé vysoké škole méně schopní. Zatímco pro zahraniční vysokou školu bývá většinou otázkou prestiţe, pokud zde studuje osobnost z kulturního, společenského či politického prostředí, v české společnosti dochází spíše k pokřivenému vnímání a k podezření z protekcionalismu. Jak se ovšem v minulosti ukázalo, mnohdy jde o obavy oprávněné. Tyto problémy se však nevyhnuly ani veřejným vysokým školám. Kvalitu vysokého školství samotné zavedení školného nezvýší, ale posílení kontrolní funkce MŠMT, zejména prostřednictvím nezávislé Akreditační komise, by jistě byl přínosem. Soukromé vysoké školy, jak vyplývá z výše uvedeného, nejsou zřizovány státem a jejich účelem není uspokojování veřejných potřeb. Ústavní právo na vzdělání, jako dříve vymezenou negativní a pozitivní povinnost státu, kdy stát nemůţe nikomu ve zdělání bránit, a naopak má povinnost moţnost vzdělání zajistit, lze v této souvislosti interpretovat jako moţnost uchazeče svobodně se rozhodnout, zda bude studovat veřejnou či soukromou vysokou školu, a dále to, ţe stát umoţní vzdělávat se na soukromých vysokých školách udělením státního souhlasu. Prostřednictvím Akreditační komise pak stát můţe zaručit kvalitu a odbornost těchto škol. Postavení soukromých vysokých škol upravuje část třetí zákona o vysokých školách, konkrétně § 39-43. Jedná se o právnické osoby51, které jsou oprávněné působit jako soukromá vysoká škola na základě udělení státního souhlasu MŠMT. Ten je nepřevoditelný a nepřechází na právního nástupce. Zákon vymezuje důvody, pro které ministerstvo souhlas neudělí. Předpokladem pro udělení souhlasu je kladné stanovisko Akreditační komise. Soukromé vysoké školy jsou financovány z vlastních zdrojů, ale můţe jim být poskytnuta i státní dotace.52 Pro zajištění financování z vlastních zdrojů vyuţívají soukromé vysoké školy především moţnosti vzdělávat za úplatu, coţ jim umoţňuje Listina základních práv a svobod.

51

Viz § 39 zákona o vysokých školách: „Právnická osoba, která má sídlo, ústřední správu nebo hlavní místo své

podnikatelské činnosti na území některého členského státu Evropské unie, nebo která byla zřízena nebo založena podle práva některého členského státu EU.“ 52

§ 40 Zákona o vysokých školách: „Právnická osoba, která získala oprávnění působit jako soukromá vysoká

škola, je povinna zajistit finanční prostředky pro vzdělávací a vědeckou nebo výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou a tvůrčí činnost.“

21

Poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví bez zákonného omezení vysoká škola vnitřním předpisem. V roce 2010 uskutečňovalo vzdělávací činnost v České republice se státním souhlasem 45 soukromých vysokých škol. Na rozdíl od veřejných vysokých škol je většina soukromých vysokých škol neuniverzitního typu, pouze tři soukromé vysoké školy získaly statut univerzitní vysoké školy (Univerzita Jana Ámose Komenského, s.r.o., Metropolitní univerzita Praha, o.p.s. a Vysoká škola finanční a správní, o.p.s.).53 Zatímco veřejné vysoké školy jsou zastoupeny ve všech krajích České republiky tak, aby studenti měli moţnost vzdělávat se ve svém regionu, rozmístění soukromých vysokých škol se řídí spíše ekonomickými a trţními pravidly. Soukromé vysoké školy jsou tudíţ nejvíce zastoupeny, podobně jako veřejné vysoké školy, v největších městech, Praze a Brně54. Naopak vůbec nejsou soukromé vysoké školy zastoupeny v kraji Plzeňském, Ústeckém, Libereckém, Královehradeckém, Pardubickém.55 Základní rozdíl mezi českou a slovenskou právní úpravou v oblasti soukromých vysokých škol je v udělování státního souhlasu soukromým vysokým školám. V ČR je udělení státního souhlasu v kompetenci MŠMT, slovenský zákon o vysokých školách stanoví tuto povinnost do kompetence nejvyššího výkonného orgánu, a to vlády Slovenské republiky, na návrh MŠMT SR.56 Slovenský zákon kromě soukromých vysokých škol rozlišuje ještě zahraniční vysoké školy. V současné době je moţné se na Slovensku vzdělávat ve dvanácti soukromých vysokých školách a čtyřech zahraničních vysokých školách. Oproti roku 2010 vzrostl počet soukromých vysokých škol o dvě, coţ je poměrně překvapivé vzhledem k meziročnímu úbytku studentů mezi roky 2009 a 2010 o 4 % (pokles u soukromých vysokých škol byl ale výrazně niţší neţ u veřejných vysokých škol, čímţ vzrost meziroční podíl studentů soukromých vysokých škol na 17,2 %). Oproti tomu na českých vysokých

53

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: Vzdělávání: Vysoké školství: Dokumenty: Výroční zprávy:

Výroční zpráva o činnosti vysokých škol za rok 2010. [online]. [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/18278. 54

55

V Praze působilo v roce 2010 25 soukromých vysokých škol , v Brně 6. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: Vzdělávání: Vysoké školství: Dokumenty: Výroční zprávy:

Výroční zpráva o činnosti vysokých škol za rok 2010. [online]. [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/18278. 56

§ 47 zákona 131/2002 Z.z.

22

školách byl v roce 2010 zaznamenán meziroční nárůst studentů o 1,8 % oproti roku 2009 a na soukromých vysokých školách v České republice byl v roce 2010 podíl studentů studujících na soukromých vysokých školách 14,4 %.57 3.4

Přijímací řízení na vysoké školy

Z ustanovení čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kdy je právo na bezplatné vysokoškolské vzdělání limitováno schopnostmi uchazeče a moţnostmi společnosti, vyplývá, ţe stát není schopen garantovat toto právo všem zájemcům o studium. Počet studentů, kterým je vyuţití tohoto práva umoţněno, je proto omezen. Moţnosti společnosti poskytovat vysokoškolské vzdělání jsou limitovány zejména finančními prostředky poskytovanými společností na vzdělání, a to např. prostředky přímo poskytované vysoké škole na výuku nebo platy pedagogů, vybavení atp. Dále můţe být počet uchazečů limitován poţadavky společnosti na absolventy konkrétního oboru. Neméně důleţité jsou pak samotné schopnosti uchazeče zvládnout studium na vysoké škole. Moţnosti společnosti se projeví především v počtu přijímaných studentů, který stanoví vysoká škola ve své samosprávné působnosti. Podmínky pro přijetí ke studiu na vysoké škole upravuje zákon o vysokých školách v § 48-50. Zákon stanoví základní podmínku pro přijetí ke studiu, a tou je předepsané dosaţené vzdělání. Další poţadavky kladené na uchazeče o studium stanoví vysoká škola nebo fakulta. Zda uchazeč tyto poţadavky splňuje, se ověřuje přijímací zkouškou. 3.4.1 Právní východiska Zákon o vysokých školách v § 48 stanoví základní podmínku pro přijetí ke studiu na vysoké škole, a tou je dosaţený stupeň vzdělání: pro bakalářský a magisterský studijní program je to dosaţení úplného středního vzdělání, pro magisterský studijní program navazující na bakalářský studijní program, také řádné ukončení bakalářského studijního programu. Speciální úprava je pro studium v oblasti umění, kdy mohou být přijati i uchazeči s vyšším odborným vzděláním poskytovaným v konzervatořích, a zákon dokonce umoţňuje i výjimečné přijetí bez dosaţení tohoto vzdělání. Pro doktorské studium je podmínkou přijetí řádné ukončení magisterského studia a v oblasti umění také získání akademického titulu. Zákon o vysokých školách umoţňuje vysoké škole nebo fakultě v § 49 stanovit pro přijetí ke studiu na vysoké škole i další podmínky týkající se určitých znalostí, schopností, 57

Výroční zprávy ministerstev školství ČR a SR o činnosti vysokých škol v ČR a SR za rok 2010.

23

nadání nebo prospěchu ze střední školy. V případě navazujícího magisterského programu to mohou být také podmínky týkající se příbuznosti oborů absolvovaného bakalářského programu nebo počtu kreditů ve vybraných typech předmětů. Kromě toho můţe vysoká škola stanovit nejvyšší moţný počet přijímaných uchazečů, kteří splnili stanovené podmínky, pokud tyto podmínky splní větší počet uchazečů, rozhoduje pořadí nejlepších. Podmínky pro přijetí cizinců ke studiu jsou vázány závazky vyplývajícími z mezinárodních smluv, kterými je vázána Česká republika. Splnění podmínek pro přijetí ke studiu na vysoké škole se zpravidla ověřuje přijímací zkouškou. Zákon o vysokých školách v § 50 stanoví, ţe o přijetí ke studiu ve studijním programu, který uskutečňuje fakulta, rozhoduje děkan fakulty, a o přijetí ke studiu v programu, který uskutečňuje vysoká škola, rozhoduje rektor. Na soukromých vysokých školách orgán určený vnitřním předpisem. Zákon stanoví, ţe na rozhodování o přijetí ke studiu se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Zákonem jsou však dány podmínky, které musí vysoká dodrţet: je to především forma rozhodnutí a termín, do kdy musí být rozhodnutí vyhotoveno.58 Uchazeč má právo nahlédnout do všech svých materiálů, které mají význam pro rozhodnutí o jeho přijetí ke studiu, coţ zaručuje větší transparentnost přijímacího řízení. V případě, ţe uchazeč má pochybnosti, ţe nebyly dodrţeny zákonem stanovené podmínky nebo došlo k jinému porušení zákona, má zákonem zaručenou moţnost poţádat o přezkum rozhodnutí o přijetí ke studiu.59 Postup a podmínky při zveřejňování průběhu přijímacího řízení na vysokých školách jsou stanoveny vyhláškou MŠMT č. 343/2002 Sb., o postupu a podmínkách při zveřejnění průběhu přijímacího řízení na vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, která určuje, jaké informace musí vysoká škola zveřejnit o přijímacím řízení, o přijímací zkoušce, o konání příjímacího řízení, o výsledcích přijímacího řízení, poţadavky na základní statistické charakteristiky a zveřejnění výsledků přijímacího řízení. Vyhláška např. stanoví, ţe vysoká 58

Viz § 50 odst. 5 zákona o vysokých školách: „Rozhodnutí musí být vyhotoveno písemně do 30 dnů od ověření

podmínek, pro přijetí ke studiu, musí obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat žádost o přezkoumání a musí být doručeno do vlastních rukou. Způsob náhradního doručení stanoví vnitřní předpis.“ 59

Viz § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách: „Uchazeč může požádat o přezkoumání rozhodnutí, žádost se

podává orgánu, který rozhodnutí vydal ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho doručení. Jestliže je tímto orgánem děkan, může sám žádosti vyhovět a rozhodnutí změnit, jinak ji předá k rozhodnutí rektorovi. Rektor změní rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem vysoké školy nebo její součástí nebo podmínkami danými zákonem, jinak žádost zamítne a potvrdí původní rozhodnutí.“

24

škola nebo fakulta musí zveřejnit úplné zadání přijímací zkoušky, u testů s výběrem odpovědi pak i správné řešení, dále kritéria pro vyhodnocení a postup, jakým se stanoví výsledek přijímací zkoušky. Dále musí vysoká škola nebo fakulta uveřejnit termíny konání přijímací zkoušky (případně i náhradní termín), termín vydání rozhodnutí o přijetí ke studiu, termíny a podmínky, kdy můţe uchazeč nahlédnout do všech materiálů, které mají význam pro rozhodnutí o přijetí ke studiu, a dále termín vydání rozhodnutí o případné ţádosti o přezkoumání rozhodnutí. Tyto podmínky a postupy pak upravují jednotlivé vysoké školy ve svém statutu.60 3.4.2 Judikatura Rozhodnutí o přijetí či nepřijetí ke studiu je zásadním rozhodnutím pro uchazeče o studium, které zpravidla ovlivní jeho další ţivot. Proto tato rozhodnutí spolu s rozhodnutím o vyměření poplatků spojených se studiem, patří k nejčastěji přezkoumávanými soudem, ať se uţ se jedná o Nejvyšší správní soud či Ústavní soud. Jako zásadní se v této souvislosti jeví jiţ dříve zmíněný nález Ústavního soudu Pl. ÚS 32/95, na který se všechna další usnesení odvolávají. Jednou z otázek, které judikatura v této oblasti řešila, byla vůbec samotná soudní přezkoumatelnost rozhodnutí učiněného v reţimu zákona o vysokých školách. V této oblasti panovala zpočátku nejednotnost i v usneseních Ústavního soudu. Zatímco v prosinci 2000 vyjádřil ústavní soud v Usnesení I. ÚS 620/2000 názor, ţe: „ani samotný zákon č. 111/1998 Sb. přezkoumání daného rozhodnutí ve správním soudnictví nevylučuje“,61 o rok později v prosinci 2001 v Usnesení I. ÚS 667/2000 Ústavní soud naopak dospěl k názoru, ţe nepřijetí ke studiu nepodléhá soudnímu přezkumu v rámci správního soudnictví.62

60

Např. Statut Masarykovy univerzity stanoví podmínky pro přijetí ke studiu v bakalářském a magisterském

studijním programu a způsob podávání přihlášek v příloze č. 4 ke Statutu MU. 61

S poukazem na to, ţe rozhodnutí podle § 50 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, nelze podřadit

pod obecně vypočtené správní akty v ustanovení § 248 odst. 1 a 2 o.s.ř. a ţe také příloha A o.s.ř. výslovně nestanoví nemoţnost přezkumu takového rozhodnutí a ţe pokud vylučuje z přezkumu rozhodnutí, tak podle jiţ zrušeného zákona 172/1990 Sb. 62

Usnesení ústavního soudu I.ÚS 667/2000: „Rozhodováním o přijetí ke studiu děkan fakulty nezasahuje

do práva každého na vzdělání, ale posuzuje odbornou způsobilost kandidáta, který se uchází o vysokoškolské studium. Podmínky, za kterých je možno o toto studium ucházet, musí být v souladu s Listinou, a to z hlediska stejných práv všech uchazečů. Rozhodování o přijetí na vysokou školu je ponecháno volné úvaze (správnímu rozhodnutí). Soud by objektivně ani nemohl zjistit, zda odborné znalosti všech uchazečů byly objektivně posouzeny, a tudíž přezkumná funkce soudu by zde byla čistě formální. Právo na vzdělání na vysoké škole nelze

25

V následujících

letech

však

došlo

ke

sjednocení

judikatury

konstatující

soudní

přezkoumatelnost rozhodnutí o přijetí ke studiu na vysoké škole.63 Další skupina sporů se týká přezkoumatelnosti rozhodnutí,64 tedy dodrţení podmínek, aby správnost rozhodnutí mohla být soudem přezkoumána. Nejčastější nedostatky na straně vysokých škol jsou v odůvodnění, které buď zcela chybí, nebo se nedostatečně vypořádalo s důvody tvrzenými v ţádosti o přezkum.65 Další spory, o kterých rozhodoval Ústavní soud, se týkaly anulování výsledků přijímacího řízení.66 Stěţovatelé zde navrhovali zrušení rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na vysoké škole, kde došlo k anulování výsledků přijímacího řízení (z důvodu zjištění machinací se zkušebními testy), a všichni uchazeči museli sloţit přijímací zkoušku znovu, a na základě této zkoušky nebyli ke studiu přijati, protoţe nedosáhli potřebného počtu bodů pro přijetí. Oba návrhy Ústavní soud zamítl pro zjevnou neopodstatněnost důvodu anulování původních výsledků přijímacího řízení, s odvoláním se opět na dřívější nález Pl. ÚS 32/95,

chápat jako základní právo v tom smyslu, že by každý občan byl oprávněn studovat na vysoké škole a stát je povinen zaručit komukoliv takové vzdělání. Ve smyslu zákona č.111/1998 Sb. má občan právo studovat na vysoké škole ve zvoleném studijním oboru, prokáže-li potřebnou způsobilost k tomuto studiu. Kritéria pro přijetí ke studiu na vysokou školu nejsou stanovena zákonem, ale jsou věcí samosprávné působnosti vysokých škol. Z toho, podle názoru Ústavního soudu, nelze vyvodit jiný závěr než ten, že vyloučení soudního přezkumu není porušením práva ve smyslu Listiny (čl.36).“ 63

Rozsudek Nejvyššího správní soudu č.j. 2 As 37/2006-70 ze dne 21.12.2006: „Předně lze konstatovat, že

rektor veřejné vysoké školy v dané věci rozhoduje v postavení orgánu veřejné správy, jak ho chápe čl.36 odst. 2 Listiny a autenticky pak definuje §4 odst. 1 s.ř.s. Soudní řád správní stanoví, že z rozhodování soudů ve správním soudnictví jsou vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon. Avšak ani soudní řád správní, ani zákon o vysokých školách, ani jiný zvláštní zákon rozhodování dle §50 zákona o vysokých školách ze soudního přezkumu nevylučuje, tudíž je proti rozhodnutí rektora v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny přípustná žaloba ve správním soudnictví.“ 64

Např. rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 8 As 26/2006 nebo rozsudek Nejvyššího

správní soudu ze dne 21.12.2006 sp. zn. 2 As 37/2006-70. 65

KUDROVÁ, V. Soudní přezkum rozhodnutí vysoké školy z pohledu vybrané judikatury. Správní právo, Praha:

Ministerstvo vnitra, 17, 4, od s. 233-242, 10 s. ISSN 0139-6005. 2009. 66

Usnesení Ústavního soudu II.ÚS 569/99 a Usnesení Ústavního soudu I. ÚS 647/99.

26

s tím, ţe kritéria pro přijetí ke studiu na vysoké škole nejsou stanovena zákonem, ale spadají do samosprávné působnosti vysoké školy. 3.4.3 Přijímací řízení na jednotlivé typy vysokých škol Přijímací řízení se zahajuje doručením přihlášky ke studiu vysoké škole nebo její součásti, která uskutečňuje příslušný studijní program. Zákon dále stanoví náleţitosti, které musí přihláška obsahovat. Lhůtu pro podání přihlášek zveřejňuje vysoká škola v nejméně čtyřměsíčním předstihu, dále je povinna zveřejnit lhůtu pro podání přihlášek, způsob jejich podání, podmínky pro přijetí ke studiu, termín a způsob jejich ověření. Splnění podmínek stanovených pro studium na vysoké škole se ověřuje přijímací zkouškou. Ta slouţí kromě zjištění samotných předpokladů pro studium, také ke stanovení pořadí uchazečů, aby měla vysoká škola moţnost vybrat si nejlepší uchazeče. Přijímací zkouška můţe mít formu testu obecných studijních předpokladů, oborových testů, praktické nebo talentové zkoušky nebo přijímacího pohovoru. Zákon nestanoví specifikace pro přijímací řízení na jednotlivé typy vysokých škol. Jak ale vyplývá ze statistických údajů MŠMT, je v případě veřejných vysokých škol, kde je moţné vzdělávat se bezplatně, zájem o studium několikanásobně vyšší neţ u soukromých vysokých škol, které vzdělávání poskytují za úplatu.67 Dá se proto předpokládat, ţe se tento fakt odrazí i v podmínkách a poţadavcích kladených na uchazeče o studium, a lze proto očekávat u soukromých vysokých škol mírnější poţadavky pro přijetí ke studiu a větší šanci na přijetí ke studiu. O tomto faktu svědčí poměr uchazečů o studium a počet přijatých uchazečů. Zatímco na veřejných vysokých školách bylo přijato 72,5 % uchazečů, u soukromých vysokých škol bylo přijato 88 % uchazečů. Zákon v § 49 v odst. 5 stanoví vysoké škole povinnost určit nejvyšší počet studentů, přijímaných v příslušném studijním programu. Převáţně u soukromých vysokých škol, ale i například u civilního studia na Univerzitě obrany, se lze setkat naopak s tím, ţe si fakulta vyhradí právo stanovit minimální počet uchazečů pro otevření studia, tak aby byly pokryty náklady související s poskytováním vzdělávání v daném studijním programu. Slovenská úprava přijímacího řízení je v zásadě podobná. Oproti českému zákonu stanoví slovenský zákon v § 58a také moţnost přijímaní studentů zahraničních vysokých škol 67

Dle výroční zprávy MŠMT za rok 2010 bylo v roce 2010 podáno 313 230 přihlášek na veřejné vysoké školy,

zatímco na soukromé vysoké školy bylo podáno 18 306 přihlášek.

27

ke krátkodobému studiu bez přijímacího řízení v souladu s podmínkami výměnného programu nebo na základě smlouvy. Většina vysokých škol jak v České, tak Slovenské republice umoţňuje podání přihlášky ke studiu také elektronickou cestou. Většinou bývá tato moţnost zvýhodněna niţším poplatkem za přijímací řízení. V tomto ohledu je zajímavý projekt slovenského ministerstva školství, který na základě usnesení vlády SR 677 ze dne 15. 8. 2007 spustil v roce 2007 projekt Elektronizace přihlašování na vysoké školy, jehoţ cílem je uchazečům o vysokoškolské studium vytvořit organizačně a technicky nové řešení umoţňující transparentní prostředí a jednotný způsob přihlašování na vysoké školy. Vysokým školám tento projekt má přinést zjednodušení administrace přijímacího řízení a integraci údajů. Byl spuštěn PortálVS.sk, kde můţe uchazeč o studium ve velmi pěkně zpracovaném průvodci získat ucelený přehled o moţnostech studia, a to jak v nabídce veřejných, tak i státních a soukromých vysokých škol. Cílem portálu je mj. moţnost podání centrální elektronické přihlášky. V současné době je do projektu plně zapojeno zatím pouze 6 vysokých škol, u nichţ je moţné prostřednictvím portálu podat centrální elektronickou přihlášku, u ostatních vysokých škol, které zatím zapojené nejsou, lze přihlášku vytisknout a podat na příslušné vysoké škole. Projekt se jeví jako velice zajímavý, a pokud se do něj v budoucnu zapojí více vysokých škol, bude jistě velmi přínosným pro uchazeče i samotné vysoké školy.68 3.5 Celoživotní vzdělávání a vzdělávání v mezinárodně uznávaném kursu Zvláštní formy vzdělávání, které zákon o vysokých školách umoţňuje, jsou celoţivotní vzdělávání a vzdělávání v mezinárodně uznávaném kursu.69 Obě formy vzdělávání mohou vysoké školy poskytovat bezplatně i za úplatu. Zatímco poskytování celoţivotního vzdělávání zákon umoţňuje vysokým školám bez další specifikace, u vzdělávání v mezinárodně uznávaném kursu zákon tuto moţnost výslovně dává pouze veřejným vysokým školám. Podmínky celoţivotního vzdělávání i vzdělávání v mezinárodně uznávaném kursu stanoví vnitřní předpis.70 Účastníci obou typů vzdělávání nejsou studenty dle zákona o vysokých školách. O absolvování studia vydá vysoká škola jeho účastníkům osvědčení. V případě

68

PortálVS.sk. [online]. Dostupné z: http://www.portalvs.sk/sk/elektronicka-prihlaska.

69

§ 60 a 60a) zákona o vysokých školách.

70

V případě Masarykovy univerzity je to Řád celoţivotního vzdělávání Masarykovy univerzity (dále jen řád

CŢV MU).

28

mezinárodně uznávaného kursu můţe veřejná vysoká škola udělit úspěšnému absolventovi mezinárodně uznávaný titul.71 Celoţivotní vzdělávání můţe být realizováno formou akreditovaných programů, programů specializačního vzdělávaní, rekvalifikačních nebo rozšiřujících a dále formou přednášek, kurzů a seminářů. Zákon umoţňuje úspěšným absolventům celoţivotního vzdělávání v rámci akreditovaných studijních programů, pokud se stanou studenty bakalářského nebo navazujícího magisterského studijního programu, aby jim vysoká škola uznala kredity, které získali v programu celoţivotního vzdělávání aţ do výše 60 % kreditů potřebných k řádnému ukončení studia. Dle mého názoru tímto ustanovením zákon umoţňuje v podstatě veřejným vysokým školám vybírat školné. Veřejným vysokým školám je tak umoţněno přijímat mnohem větší počet uchazečů o studium s tím, ţe uchazeč o studium, který vykonal přijímací zkoušku, ale nebyl z kapacitních důvodů přijat, si např. v bakalářském studijním programu první 2 roky studia zaplatí, a pokud získá potřebný počet kreditů, je mu umoţněno dostudovat v rámci řádného bakalářského studia. Například právnická, lékařská a filozofická fakulta Masarykovy univerzity nabízejí kromě specializačních a doplňujících kursů také celoţivotní vzdělávání jako paralelní studium vedle bakalářského, magisterského či navazujícího magisterského studia, kdy podmínky pro přijetí do celoţivotního vzdělávání jsou totoţné s příjímací zkouškou k řádnému studiu (jedná se o uchazeče, kteří úspěšně sloţili přijímací zkoušku, ale nebyli k řádnému studiu přijati z kapacitních důvodů), a po úspěšném absolvování tohoto kursu, který většinou zahrnuje první dva ročníky bakalářského nebo jeden ročník navazujícího magisterského studia, mají moţnost při splnění daných podmínek pokračovat v řádném studiu. Ekonomicko-správní

71

V rámci Masarykovy univerzity poskytuje vzdělávání v mezinárodně uznávaném kursu např. právnická

fakulta, která nabízí, ve spolupráci s Nottingham Trent University, Velká Británie mezinárodně uznávaný program LLM in Corporate Law Nottingham Trent University dohlíţí na dodrţování standardů tohoto typu kvalifikace a úspěšným absolventům uděluje titul a diplom. Studijní program odpovídá kvalifikačnímu standardu úrovně MBA, ale se zaměřením na právo. Cílovou skupinou jsou vrcholoví manaţeři, ředitelé společností, členové statutárních orgánů,

pracovníci veřejné správy, soukromí podnikatelé, právníci, zabývající se

obchodním a podnikovým právem a advokáti. Jedná se o úzce specializované, nadstandardní studium zaměřené na konkrétní cílovou skupinu, čemuţ odpovídá cena za toto studium, poţadavky pro přijetí i samotné nároky na studium a jeho ukončení. Informace o možnostech studia na Právnické fakultě MU. [cit. 2012-03-31] Dostupné z: http://www.law.muni.cz/dokumenty/379.

29

fakulta

realizuje

celoţivotní

vzdělávání

formou

prodeje

jednotlivých

předmětů.

Prostřednictvím Obchodního centra Masarykovy univerzity si můţe kdokoli zapsat a zaplatit kterýkoli z nabízených předmětů. Není třeba skládat přijímací zkoušky, omezením je pouze kapacita daného předmětu. Pokud uchazeč o studium sloţí úspěšně přijímací zkoušku a je přijat k řádnému studiu, můţe si nechat uznat předměty absolvované v rámci celoţivotního vzdělávání. Fakulta sociálních studií umoţňuje podobně jako ekonomicko-správní fakulta studium jednotlivých předmětů vedoucí k prohloubení znalostí, ale také studium v rámci akreditovaných studijních programů s moţností pokračovat v řádném studiu. Masarykova univerzita se zaměřuje v rámci celoţivotního vzdělávání také na oblast seniorského vzdělávání, kdy nabízí seniorům studium Univerzity třetího věku, kde organizátoři připravují a realizují několik desítek tematických kurzů zaměřených na zajímavé vědní obory nebo konkrétní obory lidské činnosti. 72 Celoţivotní vzdělávání se těší značnému zájmu, o čemţ svědčí fakt, ţe v roce 2010 bylo veřejnými vysokými školami realizováno 3 198 kursů celoţivotního vzdělávání, které absolvovalo celkem 85 031 účastníků.73 Tento značný počet absolventů koresponduje také s tím, ţe v rámci celoţivotního vzdělávání umoţňuje vysokoškolský zákon poskytovat vzdělávání za úplatu i jiným neţ soukromým vysokým školám. Při splnění daných podmínek je absolventům celoţivotního vzdělávání umoţněno pokračovat v řádném studiu, čímţ mohou veřejné vysoké školy vzdělávat větší mnoţství studentů, neţ kolik jim umoţňují finanční prostředky přidělené MŠMT. Je to moţné i z toho důvodu, ţe účastníci celoţivotního vzdělávání prokáţí úspěšným absolvováním přijímací zkoušky kvalifikační předpoklady ke studiu, a jediným důvodem jejich nepřijetí ke studiu byly pouze omezené moţnosti společnosti. Slovenský zákon o vysokých školách problematiku celoţivotního vzdělávání neupravuje. To je na Slovensku realizováno na základě „Programu celoţivotného vzdelávania“, který byl ustanoven na základě rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1720/2006/es z 15. listopadu 2006 a který je realizován v letech 2007-2013.

72

Informační

brožura

o

programech

celoživotního

vzdělávání

na

MU.

[online].

Dostupné

z:

http://www.muni.cz/fss/study/lifelong?lang=cs. 73

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: Vzdělávání: Vysoké školství: Dokumenty: Výroční zprávy:

Výroční zpráva o činnosti vysokých škol za rok 2010. [online]. [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/18278.

30

3.6 Poplatky spojené se studiem Ačkoli občan má právo dle čl. 33 Listiny základních práv a svobod s ohledem na moţnosti společnosti a schopnosti občana na bezplatné vysokoškolské vzdělání, a toto právo je realizováno především prostřednictvím veřejných vysokých škol, přesto zákon o vysokých školách umoţňuje i veřejným vysokým školám vybírat poplatky spojené se studiem. Ústavně zaručené právo na bezplatné vzdělání je totiţ omezeno, a to jak schopnostmi občana, tak především moţnostmi společnosti poskytovat bezplatné vysokoškolské vzdělání. To souvisí především s finančními moţnostmi společnosti, které jsou v tomto ohledu zásadní, neboť ne všichni uchazeči o studium, kteří prokáţí poţadované schopnosti, mohou své právo na bezplatné vzdělání uplatnit. Moţnosti společnosti v tomto ohledu souvisejí především s financováním studia. Ať jiţ jde o přímé financování veřejných vysokých škol ze státního rozpočtu, tak o další náklady, které stát v souvislosti se studiem vynakládá (např. platba zdravotního pojištění za studenty). Je proto více neţ ţádoucí, aby student veřejné vysoké školy toto studium co nejdříve úspěšně ukončil a začal společnosti vracet vklad, který do něj byl vloţen. Aby byl student k tomuto motivován, má vysoká škola proto zákonem stanovenou moţnost sankcionovat neúměrné prodluţování studia nad standardní dobu formou poplatků spojených se studiem. Z tohoto důvodu nelze povaţovat ustanovení zákona o vysokých školách, které umoţňuje veřejným vysokým školám stanovit poplatky související se studiem, za porušení ústavního práva na bezplatné vzdělávání, protoţe se jedná v podstatě o poplatky sankční, kterými společnost studenty motivuje k tomu, aby studium ukončili řádně a včas. Kromě těchto sankčních poplatků zákon umoţňuje ještě stanovit poplatek za studium v cizím jazyce a poplatek za úkony spojené s přijímacím řízením. Poplatky související se studiem upravuje § 58 zákona o vysokých školách.74 Zákon stanoví 4 druhy poplatků: a) Poplatek za úkony spojené s přijímacím řízením, b) poplatek za studium delším neţ standardní doba studia zvětšená o 1 rok,

74

Odst. 6 a 9 § 58 zákona o vysokých školách: „Výši, formu, placení a splatnost těchto poplatků stanovených na

základě zákona určí statut veřejné vysoké školy. Na poplatky spojené se studiem dle odst. 1-5 § 58 zákona o vysokých školách se nevztahují obecné předpisy o poplatcích.“

31

c) poplatek za studium v případě, ţe absolvent bakalářského nebo magisterského studia absolvuje další bakalářské nebo magisterské studium, a nejedná s přitom o magisterské studium navazující, nebo jde-li o souběh studií, d) poplatek za studium v cizím jazyce. Stanovení výše poplatků v případech a) - c) vychází z tzv. základu, který stanoví § 58 odst. 2 zákona o vysokých školách.75 První poplatek, který umoţňuje zákon vysoké škole stanovit, je poplatek za úkony spojené s přijímacím řízením, a je zároveň také poplatkem, se kterým se setká kaţdý uchazeč o studium, proto mu bude věnována dále samotná subkapitola. Dalšími poplatky jsou jiţ dříve zmíněné „sankční“ poplatky za delší a další studium. Zatímco poplatek za delší studium je v podstatě vysoká škola povinna stanovit – zákon zde určuje nejniţší moţnou sazbu, která činí 1,5násobek základu za kaţdých dalších započatých 6 měsíců studia, u poplatku za další studium zákon uvádí naopak maximální částku, která můţe být poţadována, a tou je nejvýše základ za kaţdý započatý jeden rok studia. Tudíţ tento poplatek není vysoká škola povinna stanovit.76 Zákon také dává moţnost poplatek za delší a další studium sníţit, prominout nebo odloţit termín jeho splatnosti s ohledem zejména na studijní výsledky a sociální situaci studenta.77 Za rozpor s ústavním právem na bezplatné vzdělání nelze povaţovat ani další poplatek, který veřejná vysoká škola stanoví na základě § 58 odst. 5 zákona o vysokých školách, a to je poplatek za studium ve studijním programu uskutečňovaném v cizím jazyce. Toto studium lze

75

Základem pro stanovení poplatků se studiem je 5 % z průměrné částky připadající na jednoho studenta

z celkových neinvestičních výdajů poskytovaných ministerstvem ze státního rozpočtu veřejným vysokým školám v kalendářním roce. Tento základ vyhlašuje ministerstvo vţdy do konce ledna pro daný kalendářní rok. Tento základ, dle webových stránek MŠMT činil v roce 2009 2941,- Kč, v roce 2010 2952,- Kč, v roce 2011 2957,- Kč a pro rok 2012 je to 2801,- Kč. 76

Např. Masarykova univerzita s výjimkou lékařské fakulty poplatky za další studium stanovila na 0,- Kč, tudíţ

je v podstatě nevybírá. U poplatků za delší studium, naopak poplatky stanovila většina fakult na částku cca 15 tis. Kč, coţ odpovídá zhruba 5násobku základu. Poplatky těsně pod hranicí 20 tis. zaplatí student u delšího studia na lékařské fakultě či fakultě sportovních studií. Nejvyšší poplatky za delší studium má pro mě celkem překvapivě fakulta informatiky – 24 tis. Kč. Masarykova univerzita: informace o studiu: Poplatky v jednotlivých ak. letech. [online]. [cit. 2012-03-25]. Dostupné z: http://www.muni.cz/study/attributes/tuition_fees_info. 77

§ 58 odst. 8 zákona o vysokých školách.

32

povaţovat za nadstandard poskytovaný vysokou školou nad rámec ústavním zákonem zaručeného práva na bezplatné vzdělání. Státní vysoké školy mohou také vybírat poplatky spojené se studiem. Tuto pravomoc zákon o vysokých školách svěřuje do kompetence Ministerstva vnitra pro policejní vysokou školu a Ministerstva obrany pro vojenskou vysokou školu.78 Soukromé vysoké školy mají moţnost vzdělávat za úplatu přímo vyplývající z ustanovení čl. 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. § 40 zákona o vysokých školách potom výslovně ukládá soukromým vysokým školám povinnost zajistit finanční prostředky pro vzdělávací, vědeckou, výzkumnou a další tvůrčí činnost. Tyto prostředky soukromé vysoké školy získávají především prostřednictvím poplatků spojených se studiem, resp. školného, avšak zákon nevylučuje ani poskytnutí dotací ze strany MŠMT. § 50 ukládá soukromé vysoké škole stanovit poplatky související se studiem vnitřním předpisem. Ačkoli soukromá vysoká škola musí zajistit financování provozu z vlastních zdrojů, přesto většina soukromých vysokých škol umoţňuje úlevy pro zvlášť nadané studenty nebo naopak zdravotně či sociálně handicapované studenty. Zásadním rozdílem u poplatků spojených se studium na veřejné a soukromé vysoké škole je pak to, ţe zatímco soukromá vysoká škola můţe s těmito prostředky volně disponovat k zajištění své činnosti, veřejným vysokých školám zákon určuje, ţe s výjimkou poplatku za cizojazyčné studium jsou tyto poplatky příjmem stipendijního fondu, tudíţ je nelze povaţovat za školné v tom smyslu, ţe si student platí náklady spojené se studiem. Moţnosti veřejné vysoké školy disponovat s těmito prostředky jsou omezené zákonem. 3.6.1 Poplatky spojené s přijímacím řízením S poplatkem za úkony spojenými s přijímacím řízením, jak jiţ bylo uvedeno výše, se ale setká prakticky kaţdý uchazeč o studium na vysoké škole, bez ohledu na to, zda se jedná o vysokou školu veřejnou, státní nebo soukromou. Ani u tohoto poplatku nelze uvaţovat o porušení ústavního práva na bezplatné vzdělání, neboť se jedná o jednorázový poplatek za úkon ve správním řízení, za který lze příjímací řízení na vysokou školu povaţovat. Vysoká škola je oprávněna tento poplatek vybírat v souvislosti s nemalými náklady na přijímací řízení, které vysokým školám vznikají, kdy počet zájemců o studium převyšuje

78

Zákon o vysokých školách § 95 čl. 8 odst.d).

33

moţnosti společnosti toto vzdělání bezplatně poskytnout. Tento poplatek je nutné chápat také jako regulační v souvislosti s tím, ţe uchazeči o studium si podávají více přihlášek, a teprve na základě výsledků přijímacího řízení se rozhodují o studiu na konkrétní vysoké škole.79 Ačkoli oprávněnost tohoto poplatku je vcelku neoddiskutovatelná, rozpory se zákonem a nejasnosti mohou nastat například při stanovení výše tohoto poplatku. Poplatek za úkony spojené s přijímacím řízením vychází také ze základu stanoveného odst. 2 § 58 zákona o vysokých školách a můţe činit nanejvýš 20 % toho základu. Otázkou je, jak v této souvislosti pohlíţet na to, ţe některé fakulty vyuţívají pro přijímací řízení národní srovnávací zkoušky pořádané společností Scio. Uchazeč totiţ zaplatí poplatek za přijímací řízení fakultě, který sice odpovídá zákonem stanovené hranici 20 % základu, ale další finanční prostředky musí zaplatit společnosti Scio za vykonání přijímací zkoušky. A pokud fakulta (např. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity) podmiňuje přijetí ke studiu sloţením národních srovnávacích zkoušek, pak poplatky, které uchazeč zaplatí, zákonem stanovenou hranicí několikanásobně překročí.80

79

Jak je uvedeno ve Výroční zprávě MŠMT za rok 2010 podalo 150 588 osob celkem 331 536 přihlášek

ke studiu na vysoké škole, tzn. ţe kaţdý uchazeč si podal průměrně 2,2 přihlášky ke studiu. 80

Pro akademický rok 2012/13 je stanoven poplatek za přijímací řízení na Fakultě sociálních studií (dále FSS)

400,- Kč. Nezbytnou podmínkou pro přijetí do bakalářského studia je dosaţení úplného středního vzdělání s maturitou a úspěšné vykonání testu Obecné studijní předpoklady v základní variantě a testu Základy společenských věd v rámci Národních srovnávacích zkoušek (NSZ), pořádaných společností Scio. Tyto testy však stojí 401,- Kč kaţdý, takţe cena, kterou uchazeč zaplatí za přijímací řízení na FSS je tedy 1202,-Kč, coţ přesahuje zákonem stanovený limit pro rok 2012/13 o 640,- Kč. Nehledě na to, ţe uchazeč má moţnost vykonat přijímací zkoušku třikrát a pro přijímací řízení pak pouţít nejlepší výsledek. Je pravdou, ţe výsledky testů NSZ můţe uchazeč vyuţít i při přijímacím řízení na jinou fakultu, čímţ se náklady mohou zase sníţit. Zdroj: NSZ: ceny a platby [online]. [cit. 26.3.2012]. Dostupné z: http://www.scio.cz/in/2vs/nsz/platba.asp a Fakulta sociální studií MU: Informace k přijímacímu řízení ke studiu v akademickém roce 2012/13. [online]. [cit. 2012-03-26]. Dostupné z: http://www.fss.muni.cz/cz/site/studium/prijimacirizeni/pokyny_uchazecum.

34

3.6.2 Komparace se slovenskou úpravou Slovenský zákon o vysokých školách upravuje školné a poplatky spojené se studiem na veřejné vysoké škole v § 92 zákona 131/2002 Z.z. Stanovení poplatků vychází i zde ze základu, stanoveným ministerstvem školství.81 Slovenská právní úprava na rozdíl od české zavádí pojem školné. V současné době se školné týká pouze externí formy studia.82 Studenti denní formy studia platí školné aţ pouze v případě překročení standardní délky studia podobně jako v ČR. Slovenská úprava je však v tomto ohledu mnohem přísnější. Školné se platí za kaţdý rok nad standardní dobu studia (v české úpravě je tato doba zvětšená o 1 rok), dále se školné platí za souběţné studium (v české úpravě se za souběţné studium, pokud nepřesahuje standardní dobu studia, poplatky neplatí). Mnohem vyšší jsou také poplatky spojené s přijímacím řízením, které mohou dosáhnout aţ 25 % ze základu. Dalšími poplatky, které stanoví slovenský zákon o vysokých školách, je poplatek od cizinců, kteří nejsou občany členského státu, nebo státu vyjmenovaného v odst. 9 § 92, poplatky spojené se zabezpečením rigorózního řízení, poplatky za úkony spojené s vydáním diplomu o přiznání akademického titulu, absolventům magisterského studia, kteří vykonali rigorózní zkoušku a dále poplatek za vydávání dokladů a jejich kopií o absolvování studia v cizím jazyku83 Na poplatky spojené se studiem a školené se podobně jako v české právní úpravě nevztahují všeobecné předpisy o správních poplatcích a tyto poplatky se vztahují výslovně i na státní vysoké školy. Na rozdíl od české úpravy stanoví slovenský zákon, ţe školné

81

Tento základ činí na rozdíl od ČR 10 % z průměrné sumy připadající na jednoho studenta denního studia

z celkových běţných výdajů poskytovaných ministerstvem veřejným vysokým školám ze státního rozpočtu. Základ je na rozdíl od ČR víceméně stabilní a poslední tři roky se pohybuje kolem 300 eur. Pro letošní rok je to 305 eur. Z této částky se dá pak odvodit, ţe průměrná částka připadající na jednoho studenta je na Slovensku v přepočtu přibliţně 76 tis. Kč, zatímco v Česku je to 56 tis. Kč. 82

Zatímco český zákon o vysokých školách rozlišuje formu studia jako prezenční, distanční nebo kombinovanou

(§ 44 odst. 4), slovenský zákon má tuto úpravu poněkud komplikovanější. Formu studia stanoví jako denní a externí, přičemţ v obou formách výuky lze pouţít metodu prezenční, distanční či kombinovanou (§ 60). 83

Zde je moţné nastolit otázku, zda není tento poplatek v rozporu s Berlínským komuniké, přijatým v září 2003

na Berlínské konferenci ministrů školství, které stanoví, ţe od roku 2005 kaţdý student obdrţí automaticky a

bezplatně

dodatek

k

diplomu

v některém

z široce

pouţívaných

evropských

jazyků.

Boloňský proces. [online]. [cit. 2012-03-30]. Dostupné z: http://bologna.msmt.cz/berlin-2003/berlinskekomunike.

35

a poplatky jsou výnosem vysoké školy, a pouze část (nejméně 20 %) je příjmem stipendijního fondu. Zbývající část příjmů, lze pouţit jen na plnění hlavních úkolů veřejné vysoké školy v oblasti vysokoškolského vzdělávání.84 Slovenské veřejné vysoké školy mají tedy na rozdíl od českých, kde všechny poplatky s výjimkou oplatků za cizojazyčné studium, jsou příjmem stipendijního fondu, větší moţnost s příjmy plynoucími z poplatků spojených se studiem disponovat. V návaznosti na školné a poplatky spojené se studiem upravuje pak slovenský zákon systém sociální podpory studentů. Ačkoli slovenský zákon zavádí termín školné, lze toto školné v některých případech ztotoţnit spíše s českými poplatky spojenými se studiem. V případě školného pro externí formu studia, se však jiţ jedná o regulérní školné, podobně jako tomu je v případě soukromých vysokých škol. Je otázkou, zda by to nebyla cesta i pro české vysoké školství, kde zatím veškeré snahy o zavedení školného selhaly. Jak bylo uvedeno v kapitole 3.5, zákon jiţ nyní umoţňuje zpoplatňovat celoţivotní vzdělávání, ačkoli se jedná v podstatě o totoţné studium jako v akreditovaném studijním programu v kombinované formě studia.

84

Odst. 17 a 18 § 92 zákona č. 131/2002 Z.z.

36

4

Závěr

Ústavní právo na vzdělání vychází z Listiny základních práv a svobod. Právo na vzdělání je přiznáno kaţdé fyzické osobě bez ohledu na to, zda je či není občanem České republiky. Právo na vzdělání patří mezi základní priority státu, které jsou povaţovány za zásadní, neopomenutelné a závazné pro školy a školská zařízení všech zřizovatelů, a je veřejnou sluţbou. Koncepce práva na vzdělání je opřena o mezinárodně právní základ.85 Zatímco právo na vzdělání se vztahuje na všechny, občané České republiky mají navíc ústavním zákonem zaručené právo, aby jim to vzdělávání bylo poskytováno bezplatně. V základních a středních školách je toto právo uplatňováno bez výjimek, na vysokých školách je podmíněno schopnostmi občana a moţnostmi společnosti. Není totiţ moţné a v podstatě ani ţádoucí poskytovat vysokoškolské vzdělání bezplatně všem. K realizaci tohoto práva jsou státem zřizovány a financovány veřejné vysoké školy jako součást veřejné správy. Realizace práva na vzdělání probíhá jak v procesu státní správy i samosprávy. Při výkonu veřejné správy musí vysoká škola vycházet také z ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kdy lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a jím určeným způsobem. Tímto zákonem je pro oblast vysokých škol zákon č. 111/1998 Sb., zákon o vysokých školách. Ústředním orgánem státní správy pro oblast vysokého školství je Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy. Neméně důleţitým orgánem je Akreditační komise, kterou jmenuje ministerstvo a která dbá na zajištění kvality o odbornosti vysokých škol. Vysokoškolské vzdělání mohou poskytovat veřejné, soukromé a státní vysoké školy. Soukromé vysoké školy jsou financovány z vlastních zdrojů, proto jim ústavní zákon umoţňuje poskytovat vzdělávání za úplatu. Veřejné a státní vysoké školy se zřizují zákonem, soukromé vysoké školy mohou poskytovat vysokoškolské vzdělávání na základě udělení státního souhlasu. Pro studium na vysoké škole je nutné, jak vyplývá z ústavního zákona, aby měl jedinec určité schopnosti. Ty jsou dané jednak zákonem, a jednak je stanovuje vysoká škola ve své samosprávné působnosti. Schopnosti jedince studovat vysokou školu se ověřují příjímací zkouškou. V souvislosti se studiem umoţňuje zákon i veřejným vysokým školám stanovit poplatky související se studiem.

85

KLÍMA, K. Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, 1019 s.

37

Zajímavou se ukázala být komparace české a slovenské právní úpravy vysokoškolského vzdělávání, kdy ačkoli lze v obou vystopovat stejné základy, dle mého názoru je slovenské vysoké školství, co se týče reformních změn, o několik kroků napřed, a je moţné se slovenskou úpravou inspirovat nebo se naopak poučit z jejich nedostatků. Jelikoţ oblast vysokoškolského vzdělávání je oblastí natolik rozsáhlou, komplikovanou a provázanou s dalšími předpisy, především z oblasti správního práva, podrobnější zkoumání všech aspektů by zabralo daleko větší rozsah, neţ je stanovený pro bakalářskou práci. Z tohoto důvodu jsem se zaměřila pouze na základní instituty realizace ústavního práva na vzdělání a aktuální problémy, které se současného vysokého vzdělávání týkají, bez detailnějšího rozboru. Přesto doufám, ţe se mi podařilo dosáhnout vytyčeného cíle a přinést ucelenější pohled na tuto rozsáhlou tématiku. O významu a důleţitosti tohoto tématu svědčí i to, ţe poplatky, zavedení školného, pravomoci veřejných vysokých škol v oblasti samosprávy, posílení vlivu ministerstva na chod vysokých škol a reforma vysokého školství patří k nejdiskutovanějším společenským otázkám současnosti.

38

5

Resumé

The title of the presented bachelor thesis is ‘Constitutional Right to Education and Its Reflection in the Higher Education Act’. Constitutional right to education is based on the Charter of Rights and Freedoms. The right to education is granted to everyone, regardless the fact whether they are citizens of the Czech Republic or not. The right to education is one of the basic priorities of the state that are considered essential, indispensable and mandatory for schools and educational establishments of all founders and it is a public service. The concept of the right to education is based on the international legal base. While the right to education applies to all people, the citizens of the Czech Republic also have a Constitutionally guaranteed right to free education. At elementary and secondary schools, this right is without exceptions, nevertheless at universities it is subjected to skills of citizens and capabilities of society. In principle, it is not possible or desirable to provide university education for free to everybody. In order to realize the right, public universities are being estabilished and funded by state as a part of public administration. When carrying out the public administration, the universities must be in accordance with the provisions of Article 2, paragraph 3 of the Constitution of the Czech Republic and Article 2, paragraph 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. In accordance with the provisions mentioned above the state power can be applied only in cases within the limits and in a manner set by law, which is, for higher education area, Act No. 111/1998. Higher Education Act. The central authority of state administration for higher education is the Ministry of Education, Youth and Sports. Equally important is the Accreditation Commission, appointed by the ministry, that ensures the quality and qualification of universities. Higher education may be provided by public, private and state universities. Private universities are funded from their own resources, therefore, constitutional law allows them to provide education for remuneration. The public and state universities are established by law, private universities can provide higher education based on state approval. To study at university in accordance with the Constitutional Act, it is essential to have certain abilities. They are either set by law or by university self-government. Individuals´ abilities to study at the university are verified by entrance examination. Law allows to set charges associated with studies also to public universities. Fees, the introduction of tuition fees, the power of public high schools in the area of its authorities, empowering of the influence of ministry and reform of higher education are currently among the most discussed issues. 39

6

Zdroje

6.1 Legislativa Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplněné dalších zákonů (zákon o vysokých školách) Zákon č. 131/2002 Z.z., o vysokých školách a o zmene a doplnení niektorých zákonov Vyhláška Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy č. 343/2002 Sb., o postupu a podmínkách při zveřejnění průběhu přijímacího řízení na vysokých školách ze dne 11. 7. 2002 Vyhláška č. 276/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 343/2002 Sb., o postupu a podmínkách při zveřejnění průběhu přijímacího řízení na vysokých školách Statut Masarykovy univerzity 6.2 Judikatura Nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 1995, sp. zn. Pl.ÚS 25/94 Nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 32/95 Usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 03. 2000, sp. zn. II.ÚS 569/99 Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 04. 2000, sp. zn. I.ÚS 647/99 Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 667/2000 Nález Ústavního soudu ze dne 26. 03. 2002, sp. zn. I.ÚS 282/01 Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 21. 12. 2006 sp. zn. 2 As 37/2006 6.3 Odborná literatura JURNÍKOVÁ, J. a kol. Správní právo: zvláštní část. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 399 s. FILIP, J. Učební text pro bakalářské studium na PrF MU, Brno: Masarykova univerzita, 2008, nestr.

40

JIRÁSKOVÁ, V., SUCHÁNEK, R. Ústavní právo v judikatuře Ústavního soudu: výběr z nálezů a usnesení. 1. vyd. Praha: Linde, 2007. 521 s. ISBN 9788072016631 SLÁDEČEK, V., POUPEROVÁ, O. a kolektiv: Správní právo – zvláštní část (vybrané kapitoly). Praha: Leges, 2011, 416 s. KLÍMA, K. Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, 1019 s. KUDROVÁ, V. Poplatky za studium nejsou školným. Revue Universitas. 2010, roč. 43, č. 2, s. 16 - 22. ISSN 1211-3387 KUDROVÁ, V. Soudní přezkum rozhodnutí vysoké školy z pohledu vybrané judikatury. Správní právo, Praha: Ministerstvo vnitra, 17, 4, od s. 233-242, 10 s. ISSN 0139-6005. 2009. 6.4 Internetové zdroje Český statistický úřad: Mezinárodní standardní klasifikace ISCED. [online]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/klasifik.nsf/i/mezinarodni_standardni_klasifikace_vzdelavani_isced_ MŠMT: Vzdělávání: vysoké školy: Boloňský proces. [online]. [cit. 2012-03-25]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/vzdelavani/bolonsky-proces-1 Boloňský proces. [online]. [cit. 2012-03-25]. Dostupné z: http://bologna.msmt.cz/ Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: Vzdělávání: Vysoké školství: Dokumenty: Výroční zprávy: Výroční zpráva o činnosti vysokých škol za rok 2010. [online]. [cit. 2012-0210]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/18278 Ministerstvo školství, vedy, výskumu a športu Slovenskej republiky: Vysoké školstvo: Výročné správy o stave vysokého školstva: Výročná správa o stave vysokého školstva za rok 2010. [online]. [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: http://www.minedu.sk/index.php Univerzita

obrany:

v akademickém

roce

Informace 2012/13.

o

škole

a

[online].

studiu [cit.

pro

zájemce

2012-03-08].

o

studium

Dostupné

z:

http://www.unob.cz/studium/Stranky/Brozura-2012-2013.aspx Informace o studim na Policejní akademii ČR v Praze pro ak. rok 2012/13. [online]. [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: http://www.polac.cz/ PortálVS.sk. [online]. Dostupné z: http://www.portalvs.sk/sk/elektronicka-prihlaska

41

Informační brožura o programech celoživotního vzdělávání na MU. [online]. Dostupné z: http://www.muni.cz/fss/study/lifelong?lang=cs Masarykova univerzita: informace o studiu: Poplatky v jednotlivých ak. letech. [online] [cit. 2012-03-25] Dostupné z: http://www.muni.cz/study/attributes/tuition_fees_info

42