Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Obor Právo. Katedra obchodního práva. Diplomová práce. Vznik evropské společnosti

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo Katedra obchodního práva

Diplomová práce Vznik evropské společnosti Martin Tuzar 2009/2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: ‚Vznik evropské společnosti‘ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

Děkuji vedoucí diplomové práce doc. JUDr. Jarmile Pokorné, CSc. za odborné vedení.

Abstrakt Diplomová práce ‚Vznik evropské společnosti' si klade za cíl popsat v základních obrysech proces zakládání evropské společnosti a upozornit na některá rizika a komplikace, jimž by v praxi mohl zakladatel čelit. Pro objasnění výkladových východisek je práce uvozena stručným exkursem do historie přijímání nařízení o statusu evropské společnosti jakožto hlavního pramene právní úpravy SE. Mimo to obsahuje první kapitola práce též část věnovanou právní úpravě relevantní pro české evropské společnosti a krátké pojednání o výhodách této formy obchodní společnosti. Kapitola druhá je celá věnována popisu postupů, jimiž je možno SE založit, a institutů, jež jsou těmto postupům společné. V kapitole třetí pak autor uvádí doporučení, o nichž se domnívá, že by zájemcům o založení sledované formy podnikání mohla usnadnit přístup k evropské společnosti. Dále je obsahem třetí kapitoly náhled na některé výkladové problémy související s probíraným tématem. V závěru autor stručnou a přehlednou formou sděluje dosažené poznatky.

Resumé As the author states in part 0.1 'Cíle práce' the diploma thesis ‘Vznik evropské společnosti' (Formation of an European Company), the aim of the thesis lies in providing a quick and reliable source of basic information relating to the subject accompanied by a more-profound analysis of problems and interpretational issues possible to occur in the process of formation of aforesaid company. To be able to indulge in qualified discussion of said phenomena the author first provides a short excursion in the history of the regulation EC No 2157/2001 on the statute for a European Company. Furthermore the author includes a brief description of legal acts relevant to the SE. In the last part of the first chapter a quick insight in the reasons for forming a European Company is given. The second chapter covers all the different ways of forming a SE with several articles devoted to procedures common to all those ways. According to the aim of the thesis and the fact that its extent is strictly limited the basic facts are mentioned only briefly and more emphasis is given on several outstanding interpretational problems, which are contemplated more thoroughly with possible solutions to them mentioned. In the third chapter the author offers ways to ease the access to the form of the SE to a broad array of European entrepreneurs. As well as this several sentences are devoted to some problematic issues in the legal documents regulating the SE. The conclusion to the thesis sums the provided knowledge in a brief and convenient manner. As the conclusion states the institute of European Company is far from what its first historical promoters expected. One of the first international artificial legal persons and by far the most important and longed-for one is still for a large part dependent on individual legal systems of the member states. Taken this into consideration we cannot say that the concept of the SE is entirely unified and assumes the same form in all the member states. Instead of creating one type of artificial legal person the regulation effectively created one for each member state. Beside this fact we must also note that the form of European Company is not at all easily accessible to business entities across the EU. For reasons described in part 2.1.1 the Council had to ensure that the SE remains a matter of international businesses only. This way the access to the form is limited to companies that have a distinct feature of international operation. The conclusion on the other hand does not discourage entrepreneurs from applying to reach the form of European Company – quite the contrary. The imaginable benefits from having a SE are noteworthy. As listed and covered in part 1.3 the regulation on the statute for a

European company for example enables business entities from different states to merge forming a SE, once the form is assumed the company can transfer its registered office to a different member state and benefit from the optional model of internal structure regardless of the state it is registered in. One of the greatest reasons for the popularity of the SE is the fact that the subject can reach the European corporate identity. A feature that visibly sets the businesses in the European context. The thesis aims to show ways in which even medium-sized companies or even natural persons could operate with a SE, what possible complications they could encounter and how to cope with them. Nevertheless in many cases the final decision is left to the respectable courts. In these situations the author tries to predict the plausible outcome but often he is forced to advise the safer way of dealing with the issue rather than risking a negative court decision even though other less-sure ways are also less demanding.

Obsah 0

ÚVOD

1

0.1 Cíle práce

2

1

4

NÁSTIN PROBLEMATIKY EVROPSKÉ SPOLEČNOSTI

1.1 Historie koncepce

4

1.2 Relevantní právní úpravy

6

1.2.1

Komunitární

1.2.1.1

Primární právo ES

6

1.2.1.2

Nařízení o evropské společnosti

7

1.2.1.3

Směrnice o evropské společnosti

9

1.2.2

Vnitrostátní

1.3 Výhody založení evropské společnosti

2

6

10 10

1.3.1.1

Přeshraniční fúze

11

1.3.1.2

Přemístění sídla do jiného členského státu

12

1.3.1.3

Flexibilita struktury řízení a správy

13

1.3.1.4

Evropská korporátní identita

13

ZAKLÁDÁNÍ A VZNIK EVROPSKÉ SPOLEČNOSTI

2.1 Specifika zakládání evropské společnosti

14 14

2.1.1

Požadavek na nadnárodní prvek

14

2.1.2

Účast zaměstnanců

15

2.1.2.1

Obecný výklad

16

2.1.2.2

Konkrétní podoba procesu zajištění ochrany zájmů zaměstnanců ve vznikající

evropské společnosti

18

2.1.2.3

23

Postup při naprosté absenci konsenzu

2.2 Popis jednotlivých mechanismů zakládání evropské společnosti 2.2.1

Fúze akciových nebo evropských společností

25 25

2.2.1.1

Obecný výklad

25

2.2.1.2

Postup při fúzi

26

2.2.2

Změna právní formy akciové společnosti na evropskou společnost

29

2.2.2.1

Obecný výklad

29

2.2.2.2

Postup při transformaci

30

Založení holdingové společnosti

34

2.2.3

2.2.3.1

Obecný výklad

34

2.2.3.2

Postup založení holdingové evropské společnosti

35

2.2.3.3

Sporné body

40

2.2.4

Založení dceřiné společnosti dvou společností obchodního či občanského práva 42

2.2.4.1

Možnost dílčího vstupu dalších subjektů do procesu založení evropské

společnosti

44

2.2.4.2

Povolenost sukcesivního zakládání evropské společnosti

45

2.2.4.3

Konkrétní postup založení dceřiné evropské společnosti dle článku 2 odst. 3

nařízení o evropské společnosti 2.2.5

Založení dceřiné společnosti již existující evropské společnosti

46 47

2.3 Vznik evropské společnosti

49

3

51

ÚVAHY PRO LEGISLATIVU A PRÁVNÍ PRAXI

3.1 Doporučení pro zakládání evropské společnosti

51

3.1.1

Obecný výklad

51

3.1.2

Postupy založení evropské společnosti jedním subjektem

52

3.1.2.1

Up-stream merger s dceřinou akciovou společností existující pouze formálně52

3.1.2.2

Fúze akciových společností existujících pouze formálně

3.1.3

Postupy předpokládající součinnost více subjektů

53 54

3.1.3.1

Převod hotových společností

54

3.1.3.2

Další možné postupy

55

3.2 Předpokládaný vývoj v oblasti evropských společností

56

4

ZÁVĚR

58

5

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

61

6

SEZNAM UŽITÝCH ZKRATEK

62

0 Úvod Snaha směřující k prosazení sebe sama i lidského rodu a zajištění si pozice, která vůči okolnímu světu bude skýtat výhody a přísliby současných stejně jako budoucích požitků, provázela člověka již od samého počátku. Základ zmíněné snahy snad lidé převzali v podobě přirozeným výběrem vynucených vzorců chování po svých vzdálenějších předcích, na rozdíl od nich, stejně jako od všech ostatních zástupců živé přírody, však dokázali do té doby nevídané – podařilo se jim v určitém smyslu zvrátit běh evoluce a místo toho, aby sami procházeli změnou dle nutnosti stanovené okolním světem, počali přetvářet přírodu k lepšímu uspokojení svých potřeb. Nástroje, které lidstvo v průběhu svých dějin k dosažení vytyčených či i jen vycítěných cílů užilo a užívá, jsou dvojí: fyzické na jedné straně a psychologické a společenské na straně druhé. Jedním z nástrojů patřícím do později uvedené skupiny je i institut právnické osoby. Z hlediska vývoje můžeme říci, že koncepce právnické osoby vznikala spontánně jako následek potřeby přenést vlastnosti člověka na jiný útvar1, v souladu s odbornou literaturou, zde můžeme hovořit o tendencích k odosobnění nositelů zájmů, maximalizaci oprávnění a minimalizaci povinností – především odpovědnosti2. Jako o právnické osobě můžeme z historického hlediska uvažovat již o starověké societas iuris civilis, římskoprávní předchůdkyni především dnešních veřejných obchodních společností.3 Tématu této práce bližší však byly středověké banky, tzv. montes, působící již od 12. století ve vyspělých italských městech, je totiž můžeme chápat jako do jisté míry vzory dnešních společností akciových, neboť se již ve své době vyznačovaly omezeným ručením společníků a upisovatelnými a především zcizitelnými podíly.4 Pozdější obchodní společnosti, mezi které bývají obvykle zařazovány jak britská, tak i nizozemská Východoindická společnost a další subjekty vznikající ponejvíce v obou zmiňovaných státech hlavně v 17.

1

Hurdík, J. Právnické osoby a jejich typologie. vyd. 1. Praha : C.H. Beck, 2003. s 2

2

Tamtéž

3

Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha : ASPI, a. s., 2005. s. 1

4

Tamtéž

1

století, se až do počátku století 19. zakládaly na bázi tzv. oktrojovaného systému. Tento princip znamenal vznik společnosti zvláštním aktem státní moci, který jednak existenci společnosti připouštěl, za druhé ji pak uděloval stanovy. Zlom nastal v roce 1807, kdy byl vydán francouzský Code de Commerce, jenž stanovil princip jiný, koncesní (povolovací).5 Francouzská úprava se stala vzorem pro kodifikace dalších států v evropském prostředí a umožnila rozvoj akciových společností až do podoby, jakou známe nyní. Významným milníkem v historii právnických osob obzvláště v evropském prostředí, rozhodně však nejen v něm, bylo uzákonění institutů komunitárních obchodních subjektů, mimo jiné evropské společnosti, jakožto formy podnikání, která je svým charakterem mezinárodní a umožňuje oprostit se od omezení, která představují hranice států. Toto oproštění zdaleka není absolutní, je stále mnoho cest, jimiž právní řády jednotlivých států formují život sledované právnické osoby, základ je však již položen. Rychlost, s jakou bude vývoj mezinárodních forem podnikání pokračovat, v mnohém závisí na míře a povaze recepce sledovaného institutu soukromým sektorem, jinými slovy řečeno na tom, nakolik získají tyto formy podnikání popularitu a stanou se rozšířenými. Jak popularita, tak rozšířenost však v každém případě vyžadují obeznámenost, to patří k důvodům, proč jsou následující stránky věnovány právě jednomu z aspektů evropské společnosti – konkrétně jejímu zakládání.

0.1 Cíle práce Dokument zde čtenáři předkládaný si klade za cíl osvětlit základní postupy a zákonitosti procesu zakládání evropské společnosti. Je přitom veden záměrem spíše než scholasticky vyjmenovávat všechny instituty a kroky s nimiž je možno se ve sledovaném procesu setkat upozornit na otázky, které jsou v literatuře zdrojem rozporu, témata nevyjasněná a z výkladového hlediska problematická, na tyto pak nalézt přijatelnou odpověď. Aby bylo vůbec možné jednotlivé instituty a momenty při zakládání interpretovat, pokusí se práce podat též stručný exkurs do historie koncepce evropské společnosti a nejvýznamnějších dokumentů tvořících její právní úpravu. V pozdějších kapitolách pak bude cílem autora označit ty cesty k založení evropské společnosti, které budou pro potenciálního zakladatele sledované formy právnické osoby znamenat výhodu či usnadnění. Jelikož maximální rozsah práce je omezený, bude pozornost věnována jen těm institutům, které jsou z uvedených hledisek nejvíce relevantní, samozřejmě při zachování dostatečné míry celistvosti výkladu, aby tento neztratil

5

Tamtéž, s. 2

2

na vypovídací hodnotě. S ohledem na výše uvedené skutečnosti si diplomová práce za cíl neklade – a ani klást nemůže – být kompletním návodem pro založení evropské společnosti, nebo pramenem, umožňujícím úplné poznání sledovaného problému. Měla by však sloužit jako prostředek získání základního přehledu a též jakýsi rozcestník vedoucí případné zájemce o sledovaný problém k dalším pramenům.

3

1 Nástin problematiky evropské společnosti 1.1 Historie koncepce Odpověď na otázku, po jakou dobu již lidé uvažují o jednotné podobě podnikatelského subjektu, není zřejmá, první oficiální zmínku o možnosti vytvoření formy obchodní společnosti v rámci evropských společenství však můžeme datovat. Uvedená myšlenka byla přednesena C. Thibiergem na 59. Národním kongresu notářů, jež se roku 1959 konal ve Francouzském Tours6. Tato idea nabyla ve státě, kde se zrodila, značnou podporu. Byla to pak právě francouzská vláda, kdo inicioval jednání o budoucí SE v Komisi ES, ta následně o dané otázce předložila Radě ministrů ES a členským státům ES poměrně obsáhlý dokument7. Dalším krokem ve vývoji koncepce evropské společnosti bylo vypracování prvního neoficiálního návrhu nařízení nizozemským komercialistou P. Sandersem v roce 1966. Tato práce byla podrobena jistým úpravám a posléze v roce 1970 získala charakter návrhu oficiálního. Revidované znění návrhu z roku 1975 bylo již zasaženo značným množstvím pozměňovacích návrhů a bylo výsledkem rozsáhlých debat napříč celým spektrem zainteresovaných jedinců, od odborné veřejnosti přes podnikatelskou sféru až po orgány ES. Při jednáních o návrhu nicméně po jisté době začalo být patrné, že členské státy nejsou ochotny ustoupit ze svých požadavků, konkrétněji vzato, že zpravidla odmítají připustit jiné uspořádání SE, než je právě jejich úprava akciových společností. Jak uvádí Dvořák: „Výsledkem toho nakonec bylo, že se Komise pokusila jít přednostně cestou harmonizace akciového

práva

cestou

směrnic,

neboť

návrh

nařízení

byl

dlouho

politicky

neakceptovatelný.“8 Spory se přitom značnou měrou týkaly především otázek užití monistické či dualistické koncepce evropské společnosti a zapojení zaměstnanců v dozorčí radě. Evropská komise se návrhem z roku 1970 dále zabývala v souvislosti s realizací tzv. Bílé

6 Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha : ASPI, a. s., 2005. s. 5 7

Tamtéž

8

Tamtéž, s. 6

4

knihy k dokončení evropského vnitřního trhu z roku 1985. Nový dokument dokončený roku 1989 a dále přepracovaný roku 1991 prošel oproti původnímu textu značnými změnami, ani tato verze však nenaplnila představy všech členských států a svého přijetí se nedočkala. V roce 1993 pak byly práce na nařízení opět zastaveny. Nezbytnost evropské formy obchodní společnosti byla v nejvyšších evropských kruzích opět vynesena

na

světlo

v souvislosti

se

zprávou

Poradní

skupiny

v otázkách

konkurenceschopnosti9 v roce 1995. Tato zpráva zdůraznila potřebu vzniku nového typu právnické osoby na komunitárním základě, a srozumitelně tuto nutnost vyjádřila vyčíslením její hodnoty na 30 miliard euro ročně10. Tato částka měla představovat možnou roční úsporu podnikatelských subjektů na vnitřním trhu. Účinek dokumentu byl dále posílen výsledkem jednání expertní skupiny pro otázky participace zaměstnanců11. Listina z roku 1997 prezentovaná též jako Davignonův kompromis vyvolal sice další jednání v Radě, širší podpory se celému projektu však podařilo získat až v souvislosti s představením doktríny „před a po“12 ze strany Velké Británie v období jejího předsednictví Rady ES. Ani v této době však nebyl návrh nařízení přijat, i přes jinak plnou podporu ze strany členských států se k jeho prosazení nepodařilo získat souhlas Španělska (o nutnosti jednomyslného přijetí blíže v oddílu 1.2.1). Ke konečnému průlomu došlo až na konci roku 2000 na Nicejské konferenci, kdy nastala změna ve věci dosud nesouhlasného španělského stanoviska. Schválením textu nařízení o evropské společnosti a směrnice o zapojení zaměstnanců v rámci Evropské rady umožnilo rychle dosáhnout konečného přijetí obou dokumentů Radou ES dne 20. prosince 2000, formální platnosti oba předpisy dosáhly 8. října 200113. O neočekávané změně

9

Tzv. Ciampiho skupina, pojmenovaná po svém vedoucím představiteli Carlo Ciampim, bývalém italském premiérovi a guvernérovi italské centrální banky 10

Viz Blanquet, F. in Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova

Polygon, 2006. 11

Vedené Etiennem Davignonem, prezidentem Société Générale de Belgique a bývalým místopředsedou Evropské komise

12

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s.

11 13

Samotná formální část procedury přijímání nařízení byla ovšem poznamenána kompetenčním sporem mezi jednotlivými orgány Společenství. Konkrétně nesouhlasem Evropského parlamentu s přijímáním dokumentu na základě článku 308 smlouvy o založení Evropského společenství, kterýžto postup omezil vliv Evropského parlamentu pouze na provedení konzultační procedury. Literatura uvádí, že právní výbor Evropského parlamentu dokonce doporučil napadení nařízení o evropské společnosti žalobou u evropského soudního dvora pro nesprávný právní základ. Evropský parlament až do konce lhůty, kterou k tomuto kroku měl k dispozici, podání

5

španělského postoje, která nakonec vedla k přijetí nařízení a směrnice prof. Dědič a JUDr. Čech ve své knize s odvoláním na další zdroje hovoří jako o „zázraku z Nice“14. Třetí a poslední fáze vývoje koncepce právní úpravy SE byla ovlivněna již výše zmíněným Davignonovým kompromisem a tzv. řešením „před a po“. V obou případech se jednalo o změny týkající se participace zaměstnanců ve fázi zakládání nové SE. Vedle impulsů působících na evropské struktury zevnitř však byla snaha o konečné vyřešení otázky evropské společnosti motivována i faktory vnějšími, neboť na orgány společenství působilo tlak přibližně 25 významných evropských skupin společností v čele s British Petroleum (BP), které již na počátku devadesátých let vytrvale deklarovaly zájem o evropskou společnost.15

1.2 Relevantní právní úpravy 1.2.1 Komunitární „Jak plyne z judikatury Evropského soudního dvora, představuje komunitární právo nový, samostatný a do značné míry autonomní právní řád, oddělený od národního práva, jež disponuje vlastní terminologií, přikládá slovům odlišný jazykový význam a po svém nakládá také s tradičními metodami interpretace. Takto koncipovaný normativní systém je přitom nadřazen jednotlivým národním právům.“16 1.2.1.1 Primární právo ES Máme- li se zabývat komunitární právní úpravou dopadající na evropskou společnost, je třeba se nejprve věnovat právu primárnímu jakožto zdroji norem nejvyšší právní síly. Dokumentem, který je třeba zmínit před všemi ostatními, je Smlouva o založení Evropského společenství. Zmocnění pro přijímání právních předpisů v námi sledované oblasti korporačního práva můžeme nalézt v článku 43 a 44 odst. 2. bodech f) a g), menší měrou v bodech c) a e) a ostatních, konečně pak v článku 48. Z hlediska systematiky dokumentu se tedy příslušná

žaloby zvažoval, nicméně jeho předseda Pat Cox nakonec dne 2. února rozhodl, že vzhledem k unikátnosti projektu tak neučiní. K uvedenému viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 12-13 14

Thiesen, M. R., Wenz, M. in Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 12 15

Převzato z Blanquet, F. in Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006.s. 11

16

Dědič, J., Čech, P. Evropské právo společností : Včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2004. s. 20

6

úprava nachází v kapitole věnované svobodě usazování. Jak ovšem zjistíme studiem jejích ustanovení, vyplývá ze smlouvy o založení Evropského společenství v oblasti svobody usazování pro orgány společenství (především Komisi a Radu) pravomoc pouze k vydávání směrnic17. Směrnice se však z důvodu nutnosti její transpozice do vnitrostátních právních řádů prostřednictvím jednotlivých právních předpisů členských států, zdaleka nejeví jako nástroj vhodný k vytvoření úpravy komunitární formy právnické osoby. Takový postup by vedl k ještě hlubší roztříštěnosti koncepce SE, a to až do té míry, že by celý projekt pozbyl na významu. K zakotvení právní úpravy evropské společnosti v komunitárním právním prostředí tedy bylo nutno přistoupit k užití nařízení jakožto přímo aplikovatelného právního předpisu společenství. Jelikož kapitola druhá hlavy třetí daný postup, se zohledněním poslední věty článku 5, neumožňovala, bylo nutno přistoupit k řešení dané otázky skrze ustanovení článku 308, který opravňuje Radu a Komisi k tomu, aby po konzultaci s Evropským parlamentem přijala opatření k dosažení některého z cílů Společenství v rámci společného trhu, je-li taková činnost nutná a smlouva o založení ES k dané činnosti neposkytuje nezbytné pravomoci. K přijetí zmiňovaného opatření však článek 308 vyžaduje dosažení jednomyslnosti. Tato skutečnost je tedy důvodem, proč právní úprava evropské společnosti nařízením nemohla být přijata již dříve, neboť zamítavý postoj byť i jednoho členského státu, v námi sledovaném případě Španělska, nebylo možno přehlasovat. 1.2.1.2 Nařízení o evropské společnosti Zmíněný dokument, plným názvem nařízení rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti (dále též „nařízení o evropské společnosti“), byl přijat na základě úspěchu na jednáních ve francouzském Nice (viz výše) stejně jako shodně datovaná směrnice o zapojení zaměstnanců, nabyl účinnosti dne 8. října 2004 a byl doposud jednou novelizován18. Text nařízení je uveden preambulí shrnující východiska jeho tvorby, a je dále členěn do sedmi hlav a 70 článků. Na základě rozhodnutí Společného výboru Evropského hospodářského prostoru č. 93/2002 z 25. července. 2002 se nařízení užije i v ostatních státech 17

Tamtéž, viz článek 44 odst. 1.

18

Nařízením Rady ES č. 885/2004 ze dne 26. dubna 2004, kterým se z důvodu přistoupení České republiky, Estonska, Kypru, Lotyšska, Litvy, Maďarska, Malty, Polska, Slovinska a Slovenska upravují nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2003/2003, nařízení Rady (ES) č. 1334/2000, (ES) č. 2157/2001, (ES) č. 152/2002, (ES) č. 1499/2002, (ES) č. 1500/2003 a (ES) č. 1798/2003, rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1719/1999/ES, č. 1720/1999/ES, č. 253/2000/ES, č. 508/2000/ES, č. 1031/2000/ES, č. 163/2001/ES, č. 2235/2002/ES a č. 291/2003/ES a rozhodnutí Rady 1999/382/ES, 2000/821/ES, 2003/17/ES a 2003/893/ES v oblasti volného pohybu zboží, práva obchodních společností, zemědělství, daní, vzdělávání a odborné přípravy, kultury a audiovizuální politiky a vnějších vztahů

7

tvořících Evropský hospodářský prostor (Lichtenštejnsko, Norsko, Island)19. O konečné podobě nařízení se mnohdy hovoří jako o kompromisním řešení a s ohledem na tento prvek jsou někteří autoři k jeho skutečnému významu spíše skeptičtí20, JUDr. Dvořák se ve své knize dokonce vyjadřuje takto: „… žádné radikální, resp. zásadní novinky totiž Nařízení nepřináší. Pro tuto chvíli nezbývá než doufat, že se nebude jednat spíše o krok zpět.“21 Problém spočívá především ve skutečnosti, že nařízení samo o sobě řeší pouze některé z hlavních otázek, jež se k evropské společnosti vztahují, poměrně značná část právní úpravy SE je tak svěřena národním právním řádům. Instituty, jimž je v nařízení věnována pozornost lze označit za klíčové, či koncepční a je o nich možno říci, že jejich povaha prakticky vylučuje jejich ošetření vnitrostátními právními předpisy. Oblasti upravené nařízením mají zpravidla zásadní vazbu k mezinárodní povaze evropské společnosti, jedná se tak o úpravu přemístění sídla (článek 8), založení evropské společnosti (hlava II, články 15 – 37) a strukturu společnosti, s popisem struktur monistické a dualistické (hlava III, články 38 – 60). Svěření daných otázek právním řádům jednotlivých členských států by mohlo mít za následek nesourodost a nejistotu a prakticky by ochromilo jednotnost úpravy evropské společnosti už na zcela základní úrovni. Ani tak však zdaleka nemůžeme říci, že by uvedené instituty byly vyloženy způsobem vylučujícím pochyby o konkrétní podobě jejich aplikace. I v těchto dílčích případech nařízením upravených otázek totiž narážíme na spíše rámcový charakter jednotlivých ustanovení, jež je třeba v mnohém doplnit národními úpravami, nebo přímo na odkazy na vnitrostátní právní řády. ‚Externí‘ úprava zapojení zaměstnanců do projektu založení a do fungování evropské společnosti je obsažena ve směrnici o evropské společnosti, nařízení ve svém článku 12 odst. 2. stanoví, že societas europea nesmí být zapsána do rejstříku dříve, než bude příslušná úprava participace zaměstnanců podle směrnice přijata. Článek 11 nařízení uvádí pro všechny evropské společnosti obligatorní firemní dodatek SE (dle latinského societas europea), který je neměnný, ať už je společnost založena v kterémkoliv členském státě. Odstavce 2 a 3 zmíněného článku pak zakotvují exkluzivitu užívání zkratky SE ve firmách všech obchodních společností na území podléhajícím této

19

Viz Dědič, J., Čech, P. Evropské právo společností : Včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2004. s. 135

20

Viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 6

21

Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha: ASPI, a. s., 2005, s. 6

8

úpravě ve prospěch společností evropských s výjimkou obchodních společností, zapsaných ke dni vstupu nařízení v platnost do obchodního rejstříku v některém ze členských států, jejichž firma již takovou zkratku obsahovala. Proti označení evropské společnosti právě tímto názvem v literatuře vystupuje například JUDr. Dvořák, který argumentuje v tom smyslu, že i společnosti dle nařízení č. 2137/1985 o evropském hospodářském a zájmovém sdružení, nařízení č. 1425/2003 o evropské družstevní společnosti či výhledově připravované úpravy evropské soukromé společnosti jsou nepochybně také společnostmi evropskými. Jako daleko vhodnější by se tedy jevilo námi sledovaný subjekt nazvat evropskou akciovou společností.22 S ohledem na zde podané stručné shrnutí (podrobnosti ohledně zakládání evropských společností, organizačních struktur atp. budou uvedeny v dalších oddílech této práce) se jeví hodnocení současného stavu SE jako nikoliv evropské, respektive komunitární, nýbrž hybridní formy obchodní společnosti23 vzniklé kombinací práva komunitárního a ustanovení právních řádů jednotlivých členských států. 1.2.1.3 Směrnice o evropské společnosti Směrnice Rady 2001/86/ES ze dne 8. října 2001, kterou se doplňuje statut evropské společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců (dále též „směrnice o evropské společnosti“), řeší otázky, jež se staly kamenem úrazu přijímání úpravy evropské společnosti jako takové na mnoho let. Literatura uvádí, že ‚zázrak z Nice‘ (viz podkapitola 1.11.1 in fine) byl natolik nečekaným zvratem událostí, že zaskočil odborný aparát Evropské komise ve chvíli, kdy návrh ještě nebyl – z důvodu neustálého projednávání tohoto kontroverzního tématu - zcela dokončen, kteroužto skutečností jsou ospravedlňovány některé nedostatky v jejím obsahu.24 Směrnice upravuje některé postupy týkající se rozhodování o účasti zaměstnanců v evropské společnosti. Pro případ, že dohody není dosaženo, nebo v případě, že takový postup odpovídá výsledkům jednání, má se participace zaměstnanců řídit tzv. referenčními ustanoveními, jejichž výčet je přílohou směrnice. Podrobnější výklad o zákonitostech účasti zaměstnanců v evropské společnosti je předmětem příslušné části kapitoly 2.

22

Tamtéž, poznámka pod čarou č. 11, srovnej též Dědič, J., Čech, P. Evropské právo společností : Včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2004. s. 135 23

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 13

24

Tamtéž, s. 12

9

1.2.2 Vnitrostátní Komunitární systém úpravy societatis europeae předpokládá ve značném rozsahu užití vnitrostátních právních předpisů. Můžeme však hovořit o několika rozměrech tohoto fenoménu. Zřejmá je potřeba právního předpisu členského státu k transpozici ustanovení směrnice o evropské společnosti, stejně tak je však třeba právního aktu korespondujícího se zmocněními dle nařízení. Zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti (dále jen „zákon o evropské společnosti“) je ve většině ohledů odpovědí na obě uvedené potřeby. Je rozdělen do dvou částí, o nichž má význam hovořit v odděleném kontextu. Část prvá odpovídá zmocněním obsaženým v nařízení o evropské společnosti, v druhé části pak nalezneme ustanovení upravující zapojení zaměstnanců do SE, tedy transponovaný text směrnice. Vedle tohoto zákona je vhodné zmínit i vyhlášku č. 293/2005 Sb., o dokumentech, které je třeba předložit notáři k vydání osvědčení při přemístění zapsaného sídla evropské společnosti a při založení společnosti fúzí (dále jen „vyhláška o evropské společnosti“).

1.3 Výhody založení evropské společnosti Z výkladu podaného v předchozích oddílech vyplývá, že mnohé cíle, které byly od počátku vytváření koncepce evropské společnosti považovány za stěžejní, nebyly naplněny. O jednotnosti této právní formy v rámci společenství lze hovořit jen se silnou mírou abstrakce. Při studiu konkrétních zákonitostí řídících fungování evropských společností v různých členských státech je na první pohled jasné, že díky značnému vlivu národních právních předpisů na fungování této formy na území společenství zavedením možnosti zakládat SE nevznikla jedna, nýbrž 25 nových typů právnických osob. Podnikatel se zájmem poznat fungování obchodního partnera, který je evropskou společností, tak narazí na bariéru cizího právního řádu a v některých případech dokonce zcela odlišné právní kultury (nabízí se zde rozdíl mezi tzv. kontinentálním a anglosaským právním systémem). Zmíněný problém je dále umocněn skutečností, že zaskočen může do jisté míry být i subjekt znalý obecného práva obchodních společností daného státu, neboť na SE dopadají jak tradiční normy korporačního práva, tak úprava vytvořená v členských státech nově přímo pro evropskou společnost. Nelze tedy mít za to, že by zpřístupnění societatis europeae bylo významným krokem k větší přehlednosti na trhu evropských společenství. Jako další nedostatek můžeme vnímat omezenou dostupnost námi sledované právní formy pro evropské podnikatele. Nařízení o evropské společnosti zde ve své preambuli bodu 1 větě druhé hovoří o společnostech, jejichž činnost není omezena na uspokojování čistě místních 10

potřeb, jako o adresátech výhod spočívajících v možnosti plánování a provádění reorganizací jejich podnikání v měřítku Společenství. Články 2 a 3 nařízení, které upravují zakládání evropské společnosti, však akcentují skutečnost, že aby bylo možno zmíněné výhody čerpat, musí být podnikatelské subjekty v mezinárodním prostředí již – přinejmenším formálně – do jisté míry etablované, v některých případech je po nich dokonce vyžadováno dvouleté působení v různých členských státech (podrobnost viz kapitoly 2 a 3). Pro podnikatelské subjekty by přitom jistě bylo vyhledávanou možností, kdyby svou obchodní činnost mohly již od počátku vyvíjet ve formě, která bude mít do jisté míry komunitární charakter a tím pádem usnadní prosazení se a získání obchodních kontaktů nově vzniklé společnosti na evropském trhu. Bez významu zde není ani fakt, že v popsaném případě by právnická osoba byla ušetřena další zátěže, která je za současného stavu věcí představována procedurami spjatými se změnou právní formy či jinými podobami založení SE. Nelze než opět připomenout, že úpravy založení a vzniku evropské společnosti budou v konkrétních případech odvislé od ustanovení národních právních řádů a tím pádem se budou v jednotlivých případech lišit. I přes shora uvedené však skýtá zavedení právní formy evropské společnosti do právního systému společenství nové a vyhledávané výhody. Celkem by bylo možné shrnout je následujícím způsobem25: 1.3.1.1 Přeshraniční fúze Dnem vstupu nařízení o evropské společnosti v účinnost – tedy 8. 10. 2004 – byla zpřístupněna možnost efektivně slučovat fungující právnické osoby, jež měly sídlo a byly založeny dle práva různých členských států evropských společenství. Přeshraniční fúze obchodních společností byla vítanou cestou jak sloučit zmíněné právnické osoby za současného zajištění nástupnictví, tedy tak, aby nástupnická obchodní společnost převzala nejen majetek společnosti zanikající, nýbrž aby též nastoupila do jejích právních vztahů. Dosavadní metoda, jakožto jediná v té době dostupná možnost sloučení dvou vzájemně cizozemských společností, totiž představovala převzetí majetku společnosti, která zanikla s likvidací. Diskontinuita právní osobnosti zaniknuvší společnosti souvisí s pojetím zániku společnosti s likvidací v českém právním řádu jako s procedurou podstupovanou v okamžiku, kdy již není zájem na další obchodní či jiné činnosti daného subjektu. Při slučování podniků v mezistátním měřítku přitom zájem na pokračování v započatých obchodních a právních

25

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 15

11

vztazích zpravidla přetrvával, možnost provést fúzi se zajištěním právního nástupnictví tím pádem pro podnikatelské subjekty znamenala výrazné ulehčení. V současné době uvedený aspekt dopadu nařízení o evropské společnosti již do jisté míry pozbyl na významu. Faktorem, který tuto změnu způsobil, je 10. směrnice o přeshraničních fúzích kapitálových společností26. Cesta představená nařízením o evropské společnosti však i nadále představuje vítanou možnost spojování podnikatelských subjektů působících v různých státech. Důvodem by mohla být vyšší míra transparentnosti procedur spojených s fúzí podle nařízení, neboť i přes vlivy národních právních předpisů poskytuje vyšší míru jednotnosti než postup dle směrnice, který je v každém státě závislý na podobě zpracování příslušného transponujícího předpisu (blíže k přeshraniční fúzi právnických osob viz kapitola 2) 1.3.1.2 Přemístění sídla do jiného členského státu Preambule nařízení o evropské společnosti stanoví následující: „SE by měly mít možnost přemístit sídlo do jiného členského státu.“, „Toto přemístění by se nemělo dotknout práv vzniklých před přemístěním;“27 Významnou součástí právní úpravy představované nařízením je právě možnost SE přemístit své zapsané sídlo z území jednoho členského státu na území státu jiného. Tato možnost je dána především článkem 8 nařízení, ten ve svém textu výslovně zakotvuje nutnost právní kontinuity přemísťované evropské společnosti, nedochází tedy k zániku ani přerušení právních vztahů, v nichž se společnost nalézá. Samotná tato možnost je jistě vítána, její praktický význam je však v mnohém umocněn dalšími ustanoveními, která nařízení přináší. Obchodním společnostem – zde pouze společnostem akciovým – sídlícím ve členských státech je na základě článků 2 odst. 5 a 37 nařízení za splnění určitých podmínek umožněno transformovat se v SE. I v tomto případě je kontinuita právní osobnosti zajištěna již textem právní normy - čl. 37 odst. 2. Článek 66 nařízení o evropské společnosti pak stanoví možnost zpětné přeměny společnosti evropské na společnost akciovou. Použitím zmíněných ustanovení je tedy akciové společnosti sídlící ve členském státě, jehož právní regulace není společností shledána za příznivou, dána možnost úniku z nevyhovující jurisdikce28 a nalezení vhodnějšího právního prostředí v jiném státě.

26

Směrnice Evropského parlamentu a Rady ES č. 2005/56 ze dne 26. 10. 2005

27

Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001, ze dne 8. října 2001, o statutu evropské společnosti, ve znění pozdějších předpisů, preambule, bod (24) 28

Viz též Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 16

12

1.3.1.3 Flexibilita struktury řízení a správy Možnost vystavět obchodní společnost dle relativně unifikovaného vzorce s volbou buď monistické či dualistické vnitřní struktury v kterémkoliv členském státě Společenství je z hlediska corporate governance značně výhodná. Obzvláště tak můžeme uvažovat s ohledem na skutečnost, že úprava nařízením o evropské společnosti zavádí možnost zakládat právnickou osobu s monistickým modelem vnitřní struktury i v členských státech, kde jinak národní právní úpravy znají pouze systém dualistický a vice versa. „Díky nástroji evropské společnosti se tak nadnárodním skupinám přítomným ve více členských státech prostřednictvím dceřiných akciových společností poprvé od vzniku ES nabízí možnost vytvářet ve všech členských státech stejnou či obdobnou strukturu řízení.“29 Nejen, že daná skutečnost pro koncerny znamená usnadnění organizace a s tím spojenou úsporu na nákladech, tímto způsobem je navíc možné snížit i objem výdajů v personální oblasti. 1.3.1.4 Evropská korporátní identita Tento aspekt, v literatuře také označovaný jako korporátní goodwill, má dle autora této práce potenciál přilákat největší objem zájemců o novou formu obchodní společnosti, a to i s přihlédnutím k ostatním výhodám poskytovaným úpravou evropské společnosti popsaným výše. Zároveň je pravděpodobně na místě domněnka, že se jedná o motivační faktor nejvíce postižený restrikcemi popsanými na začátku tohoto oddílu. Jednotný firemní dodatek SE, neměnný na celém území společenství, implikuje nikoliv vnitrostátní, nýbrž spíše jaksi panevropský charakter společnosti, kterážto skutečnost se může pozitivně promítnout do vnímání daného subjektu jeho potenciálními i stávajícími obchodními partnery. Ani v případě ustanovení o firmě obchodní společnosti však nařízení neřeší všechny podrobnosti a dílčí problémy. Teoreticky vzato totiž může společnost působící na trhu ES narazit na nedostatečnou ochranu firemního kmene, která je svěřena národním zákonodárcům, postrádá tím pádem evropský dosah. Úprava nezaměnitelnosti firemního kmene tedy má bezprostřední účinky vždy jen v tom kterém členském státě.

29

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 18

13

2 Zakládání a vznik evropské společnosti S ohledem na ztíženou dostupnost zahraničních právních úprav a vyšší relevanci reflexe úpravy platné a účinné na území České republiky pro očekávaný okruh recipientů práce bude v dalším textu zohledněna až na případné výjimky pouze právní úprava dějů spojených se zakládáním evropské společnosti odpovídající výčtu v části1.2. této práce. Proto nebude-li dále vždy u jednotlivého případu uvedeno jinak, vztahují se čísla paragrafů k zákonu o evropské společnosti.

2.1 Specifika zakládání evropské společnosti 2.1.1 Požadavek na nadnárodní prvek Jedná se o jednu ze základních charakteristik procesu zakládání evropské společnosti, alespoň v nějaké formě tuto zásadu nalezneme u každého z níže popsaných postupů, výjimkou přitom není ani ustanovení článku 3 odst. 2 nařízení o evropské společnosti o založení dceřiné evropské společnosti již existující SE, neboť s ohledem na veškeré další postupy podle článku 2 nařízení, se již předpokládá, že mateřská SE je subjektem, jehož hospodářské působení se nějakým způsobem dotýká ekonomiky dvou či více členských států. Prvotní východisko dané právní úpravy nalezneme již v bodě 1 preambule nařízení o evropské společnosti.

Požadavek

na

možnost

reorganizace,

jež

by

umožnila

optimalizaci

hospodářského působení společností v podmínkách evropského prostředí a tak přispěla k dotvoření vnitřního trhu, zde evropská legislativa proklamuje pouze ve vztahu k subjektům, které, jak nařízení uvádí, neomezují svou činnost na uspokojování pouze čistě místních potřeb. Abychom mohli odpovědět na otázku, proč tomu tak je, musíme hledat odpověď již v primárním právu Společenství. Požadavek na přítomnost mezinárodního prvku v působení subjektů usilujících o založení evropské společnosti pramení z omezeného legislativního mandátu orgánů ES ve vztahu

14

k tvorbě právních předpisů, včetně nařízení o SE a směrnice o SE30. Jak uvádí preambule nařízení o evropské společnosti, je tento předpis vydán na základě a v souladu s článkem 308 smlouvy o založení Evropského společenství, ten však umožňuje přijímat opatření pouze k dosažení cílů Společenství v rámci společného trhu. Orgány ES, konkrétně Rada a Komise tedy v konečném důsledku neměly na výběr, aby se vyhnuly vydání extralegálního aktu, respektive takového právního předpisu, k jehož přijetí neměly pravomoc, bylo třeba do nařízení „zabudovat elementy, jež z evropské společnosti činí a priori nástroj přeshraničního výkonu podnikatelské činnosti, tj. které podporují dosažení a existenci jednotného trhu“31 Konkrétní požadavky související se zásadou mezinárodního působení nalezneme uvedené v oddílech věnovaných konkrétním způsobům založení evropské společnosti.

2.1.2 Účast zaměstnanců Provedení procedur podle právní úpravy zapojení zaměstnanců evropské společnosti je jedním z několika klíčových bodů při zakládání SE. Jedná se o soubor úkonů, jejichž vykonání se nelze vyhnout, ať už zakládáme evropskou společnost jakoukoliv formou (pravděpodobně s výjimkou založení SE již fungující evropskou společností, viz níže), z tohoto důvodu je tedy nezbytné věnovat problematice participace hojnou měrou pozornost. Formální význam těchto činností vyplývá z nařízení, které stanoví, že SE nesmí být zapsána, dokud nebude uzavřena dohoda o zapojení zaměstnanců, nebude zvláštním vyjednávacím výborem rozhodnuto o nezahájení či ukončení jednání a použití úpravy informování a projednání se zaměstnanci dle národní právní úpravy, nebo dokud marně neuplyne lhůta k jednáním určená, v délce trvání šesti měsíců, respektive po dohodě stran nejvýše jednoho roku od zřízení vyjednávacího výboru.32 Jejich materiální význam potom spočívá především v dodržení zásady zajistit zaměstnancům nabytá práva v oblasti jejich zapojení do rozhodování podniku tak, jak je vymezena mimo jiné v bodě 18 preambule směrnice o evropské společnosti. V rámci domácí právní úpravy pak zakotvení práva zaměstnanců evropské společnosti se zapsaným sídlem na území České republiky na zapojení do záležitostí této společnosti, včetně podmínek a mezí tohoto zapojení, nalezneme v § 46 odst. 1 zákona o

30

Viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 72

31

Tamtéž

32

Nařízení o evropské společnosti čl. 12 odst. (2) ve spojení s články 3 odst. 6., 4 a 5 směrnice o evropské společnosti, jimž odpovídají paragrafy 52 odst. (1), 54 a 53odst. (1)

15

evropské společnosti. Výklad obsahu samotného termínu ‚zapojení‘ podává § 46 odst. 2 zákona. Na začátek výkladu je rozhodně vhodné ještě poznamenat, že právní úprava zajištění – pravděpodobně s ohledem na okolnosti jejího přijetí – neobsahuje žádná speciální ustanovení věnující se problematice založení sekundární evropské společnosti, tedy situaci, kdy jedna již existující SE zakládá druhou, dceřinou. Je z povahy věci zřejmé, že zakládaná SE nemůže mít v době svého založení ještě zaměstnance ani vlastní dceřiné společnosti33. Právní úpravu účasti zaměstnanců dle zákona ani směrnice na takový případ nelze použít, článek 12 odst. 2 nařízení stanovující povinnost postupu směřujícího k provedení úkonů spojených s participací se však na ni vztahuje stejně. Bude rozhodně zajímavé sledovat, jak se s daným problémem vypořádá právní praxe. 2.1.2.1 Obecný výklad Otázka, která do dlouhé míry bránila přijetí právní úpravy evropské společnosti na úrovni Společenství, je v současné době řešena především částí druhou zákona o evropské společnosti. Jak již bylo uvedeno výše, jedná se o právní úpravu přijatou k přenesení směrnice o evropské společnosti do vnitrostátního právního řádu. Poněkud euroskepticky se vyjadřující JUDr. Dvořák k tomuto tématu uvádí: „Třeba ovšem dodat, že rigidita této úpravy je značná a je otázkou, zda to evropský zákonodárce s ochranou zájmů zaměstnanců poněkud nepřehnal, když formální a časová stránka věci je vysoce náročná.“34 Ve věci rigidity a formální a časové náročnosti je třeba se s daným výrokem ztotožnit, podle názoru autora této práce však ochrana zaměstnanců ve vznikající SE přehnaná rozhodně není. Ačkoliv z hlediska procesního, tedy z hlediska postupu vytváření rozhodnutí o podobě participace zaměstnanců na fungování SE, je právní úprava dosti podrobná a klade značné nároky na společnost či společnosti podílející se na vzniku nové SE, nelze říci, že by z hmotného hlediska bylo zajištění účasti zaměstnanců ideální. Úprava představená jak směrnicí, tak zákonem se totiž zaměřuje z převážné části pouze na zajištění procesních institutů, na jejichž základě má být určeno jakým způsobem bude vlastní ochrana zájmů zaměstnanců probíhat, vlastní standarty participace jsou v obou právních předpisech obsaženy jen v malé míře. Blíže bude toto téma probráno v následujících oddílech.

33

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 437

34

Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha : ASPI, a. s., 2005. s. 863

16

Okolností, jež ztěžuje provedení procedur spojených se zajištěním participace zaměstnanců v evropské společnosti, je nutnost užití zpravidla alespoň dvou právních úprav. Uvedená skutečnost je jedním z negativních dopadů volby řešit participaci zaměstnanců formou směrnice, tedy cestou vyžadující vznik jednotlivých transpozičních právních předpisů v každém členském státě. Můžeme v tomto kontextu hovořit o ustanoveních základních, vyplývajících z právního řádu členského státu, ve kterém má mít SE zapsané sídlo35, a o ustanoveních doplňkových36, jež jsou ustanoveními právních řádů členských států, kde mají sídla zakladatelé evropské společnosti, případně států, kde jsou její organizační složky nebo dceřiné společnosti.37 Zmíněné dichotomii se přitom nelze s ohledem na požadavek mezinárodního charakteru SE, stanovený nařízením o evropské společnosti, nikterak vyhnout. Základní ustanovení se přitom věnují samotnému procesu jednání, jeho výsledku, počtu zástupců za jednotlivé segmenty zakladatelských společností či lhůtám. Ustanovení doplňková stanoví například konkrétní postupy, jichž se užije pro výběr zaměstnanců na pozice v počtu dle úpravy ustanovení základních. Teritoriální dosah ustanovení doplňkových se omezuje výlučně na území státu, v němž se nacházejí zaměstnanci, jichž se projekt založení evropské společnosti týká38. Na osoby v rámci své územní působnosti se ovšem doplňková ustanovení použijí vždy. Složitější je situace ve vztahu k ustanovením základním, zde totiž můžeme sledovat jednak teritoriální přesah jejich působnosti v tom ohledu, že zavazují i osoby z jiných států a stanovují jim povinnost v případě, že tyto zakládají evropskou společnost na území státu, jehož právního řádu jsou daná základní ustanovení součástí. V některých případech dokonce může nastat stav, že základní ustanovení budou upravovat pouze chování subjektů zahraničních, bude tomu tak pokud zakládaná evropská společnost bude zamýšlet umístění svého sídla ve státě, ve kterém nepůsobí ani jeden z jejích zakladatelských subjektů. Opačným, nicméně prakticky komplementárním jevem je skutečnost, že se základní ustanovení na některé osoby v rámci členského státu, ve kterém byla vydána, neuplatní, jelikož zakládaná společnost bude mít sídlo na území jiného

35

Viz zákon o evropské společnosti § 47 odst. (2)

36

Viz zákon o evropské společnosti § 48 odst. (2) věta první

37

Viz Eliáš, K.. in Eliáš, K., Bartošíková, M., Pokorná, J. a kol. Kurs obchodního práva : Právnické osoby jako

podnikatelé. 5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 375, srovnej též Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 397 38

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 398

17

členského státu a bude se tedy řídit jeho základními ustanoveními. Konečně je ještě třeba se v rámci obecného výkladu k zapojení zaměstnanců do fungování evropské společnosti věnovat problému vymezení samotného pojmu „zaměstnanci SE“. Užití prostého jazykového významu tohoto výrazu, ve smyslu osob, jež budou s nově vzniklou societas europeou v zaměstnaneckém poměru, by totiž odporovalo smyslu i textu předestřené právní úpravy. Jedná se o legislativní zkratku zavedenou zákonem o evropské společnosti, která, jak předpis uvádí, zahrnuje zaměstnance evropské společnosti, zaměstnance jejích dceřiných společností a zaměstnance pracující v organizačních složkách podniku evropské společnosti.39 Zahrnutí zaměstnanců dceřiných společností vznikající SE do výčtu může mít obzvláště u velkých nadnárodních koncernů za následek, že při jednání o participaci zaměstnanců budou tito svým počtem výrazně převažovat nad skutečnými budoucími zaměstnanci evropské společnosti (ve smyslu jazykovém, nikoliv ve smyslu legislativní zkratky). Smyslem dané úpravy je poskytnout takovou míru ochrany osob v pracovním poměru k dceřiným společnostem, které by nebylo jejich angažováním v orgánech těchto dceřiných společností dosáhnout z důvodu silného vlivu společnosti ovládající. Jak uvádějí prof. Dědič a JUDr. Čech: „jelikož dceřiné společnosti budou podléhat vlivu evropské společnosti, je třeba zajistit, aby se také při tvorbě rozhodnutí o tom, jak bude tento vliv vykonáván, uplatnil zaměstnanecký živel.“40 2.1.2.2 Konkrétní podoba procesu zajištění ochrany zájmů zaměstnanců ve vznikající evropské společnosti Zákon ve svém § 47 odst. (3) stanovuje řídícím orgánům právnických osob zúčastněných na vzniku evropské společnosti povinnost bez zbytečného odkladu po přijetí jedné z forem návrhu založení evropské společnosti „přijmout nezbytná opatření“ k zahájení jednání se zástupci svých zaměstnanců, zaměstnanců dotčených dceřiných společností a zaměstnanců pracujících v dotčených organizačních složkách podniku (dále též jen „zaměstnanci“). Předmětem těchto jednání je budoucí zapojení zaměstnanců evropské společnosti. Řídící orgány jsou dále povinny předat těmto zástupcům informace o přesné podobě koncernu a způsobech a rozsahu zapojení zaměstnanců v jeho rámci ke dni schválení návrhu (další informační povinnosti, například povinnost předat návrh založení evropské společnosti či

39

Zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti, § 46 odst. 1

40

Viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 400

18

sdělovat další informace dle § 49 odst. 1, mají řídící orgány zúčastněných společností až vůči ustavenému vyjednávacímu výboru), konečně pak mají povinnost učinit nezbytná opatření k ustavení vyjednávacího výboru. Vyjednávací výbor je klíčovým tělesem právní úpravy a spolu s řídícími orgány zúčastněných společností tvoří strany případné dohody o zapojení zaměstnanců. Jeho úkolem je zastupovat zaměstnance a jeho složení je podrobně popsáno v § 48 zákona o evropské společnosti. Dle doplňkového ustanovení odstavce 2 zmíněného paragrafu se jmenování či volba členů vyjednávacího

výboru

zastupující

zaměstnance,

jsou-li

v zaměstnaneckém

poměru

k subjektům na území České republiky, řídí § 25e odst. 4 zákoníku práce a ustanoveními odstavců 5 až 8. Vůči ustavenému vyjednávacímu výboru je řídícím orgánům stanoveno několik významných povinností převážně upravených v § 49. Organizační výbor i jeho členové mají tak vůči zúčastněným právnickým osobám (zde ze zřejmých důvodů nikoliv vůči řídícím orgánům, kterým jsou adresovány ostatní dále zmíněné povinnosti) právo na dostatečné věcné, organizační a finanční zajištění (tím rozumějme zejména právo na úhradu účelně vynaložených nákladů, členům vyjednávacího výboru ovšem za výkon jejich funkce nenáleží odměna). Vedle toho má vyjednávací výbor právo být informován jednak ve smyslu předložení návrhu založení evropské společnosti, za druhé ve smyslu sdělení veškerých informací o zakládání evropské společnosti až do okamžiku jejího zápisu, konečně pak jsou řídící orgány povinny poskytnout vyjednávacímu výboru informace o počtu zaměstnanců v jednotlivých zúčastněných právnických osobách, dotčených dceřiných společnostech a v dotčených organizačních složkách podniku. Předně jsou však řídící orgány povinny zahájit s vyjednávacím výborem jednání za účelem dosažení dohody o způsobu a rozsahu zapojení zaměstnanců evropské společnosti. Vedle zde zvedených má vyjednávací výbor i další práva vyplývající převážně z § 49. Náležitosti dohody o způsobu a rozsahu zapojení zaměstnanců evropské společnosti, o níž, stejně jako o všech ostatních záležitostech, rozhoduje vyjednávací výbor podle pravidel stanovených § 51 za použití tzv. násobných většin41, jsou upraveny v § 54. Ačkoliv se dá říci, že obsah dohody je prakticky koncipován na základě smluvní volnosti, respektive autonomie vůle42, existují v zásadě tři formy zapojení zaměstnanců, které pro případnou dohodu,

41

Výklad k této problematice viz například Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 426 a n.

42

Srovnej např. čl. 4 odst. 2 směrnice o evropské společnosti, věta první

19

případně i některé ze situací, kdy dohody není dosaženo (viz níže), zákonná úprava uvádí. Je přitom možné v rámci dohody zvolit i jakékoliv jiné způsoby participace, případně, až na výjimky (transformace z domovské a.s.) dohodnout i participaci nulovou. Možnostmi, které zákon výslovně uvádí, jsou: 1. Vytvoření výboru zaměstnanců jakožto zvláštního orgánu pro komunikaci a spolupráci s vedením společnosti, 2. zakotvení vlivu zaměstnanců na složení orgánů evropské společnosti, typicky obsazením určitého počtu míst ve správní nebo dozorčí radě. 3. právo na informace a projednání dle právních úprav států, ve kterých má evropská společnost zaměstnance.43 K zapojení zaměstnanců pouze formou práva na informace a projednání přitom není třeba dosáhnout dohody s řídícími orgány zúčastněných společností. Vyjednávací výbor může rozhodnutím podle § 51 odst. 1 se zvýšenými nároky na většinu – dle § 51 odst. 2 – rozhodnout o nezahájení nebo ukončení jednání o zapojení zaměstnanců evropské společnosti s tím, že se participace omezí právě jen na uvedenou formu. Pro tyto případy počítá zákon s nutností opětovného ustanovení vyjednávacího výboru na žádost alespoň 10% zaměstnanců SE nebo jejich zástupců, uplynuly-li od přijetí usnesení o nezahájení nebo ukončení jednání alespoň dva roky, k dřívějšímu znovuustavení vyjednávacího výboru je třeba dohody s vedením evropské společnosti. Možnost přijetí rozhodnutí o nezahájení nebo ukončení jednání dle § 51 odst. (1) je vyloučena v případě transformace z akciové společnosti, jejíž zaměstnanci mají nebo ke dni přeměny měli právo vykonávat vliv na složení orgánů této společnosti. V případě, že je možnost ad 3. užita v rámci dohody dle § 54, musí být součástí této dohody i podmínky výkonu uvedených práv, je-li však přijato rozhodnutí podle § 51, platí úprava přístupu k nadnárodním informacím a projednání dle zákoníku práce44, za splnění tam určených podmínek. Dohoda o způsobu a rozsahu zapojení zaměstnanců evropské společnosti musí mít obligatorně písemnou formu. Jak již bylo uvedeno výše, pro jednání podle části druhé zákona je právní úpravou dán časový

43

Převzato z Eliáš, K.. in Eliáš, K., Bartošíková, M., Pokorná, J. a kol. Kurs obchodního práva : Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 375 44

§ 288 a n. zákoníku práce,

20

rámec. Paragraf 53 ve svém odstavci 1 stanoví pro celý proces lhůtu šesti měsíců od ustavení vyjednávacího výboru45 s tím, že je případně možné tuto lhůtu dohodou stran jednou prodloužit o dalších šest měsíců. Lze se zabývat otázkou, zda je možno dobu prodlužovat flexibilněji, například podle potřeby o měsíc či dva, za to však několikrát. Ačkoliv zákon hovoří výslovně pouze o jednom prodloužení, je otázkou, zda by se v tomto případě neuplatnilo nepřímé působení směrnice o evropské společnosti, spočívající ve výkladu s touto směrnicí konformním. Směrnice totiž ve svém článku 5 odst. (2) hovoří o prodloužení až na dobu jednoho roku od zřízení (zvláštního) vyjednávacího výboru. Zákon počítá i se situací, kdy k dohodě ani k rozhodnutí vyjednávacího výboru o nezahájení či ukončení jednání ve výše popsané lhůtě nedojde. Úpravu, jež se použije při řešení předestřeného problému, představuje § 53 odst. 3, který zakotvuje užití tzv. podpůrných ustanovení. Tato ustanovení prakticky odpovídají referenčním ustanovením směrnice o evropské společnosti (viz pododdíl 1.2.1.3) a jsou jakousi vzorovou úpravou. Podpůrných ustanovení se neužije, je-li uzavřena dohoda – pokud se strany nedohodnou jinak – podpůrných ustanovení týkajících se samotné účasti (dle systematiky směrnice) se dále neužije, nedosahovala-li účast zaměstnanců v zúčastněných osobách alespoň rozsahu a míry podle odstavců 3, 4 a 5 § 53, v případě posledních dvou uvedených ovšem může vyjednávací výbor rozhodnout, že se ke splnění podmínky nebude přihlížet, respektive, že se bude považovat za splněnou. Konečně se pak podpůrných ustanovení neužije v případě, že řídící orgány s takovým postupem nevysloví souhlas podle § 53 odst. 2 (problematika je předmětem oddílu 2.1.2.3). Jak již bylo uvedeno v předchozím textu, spočívá ochrana zaměstnanců především v procesní rovině. Podobně tomu je i v případě, kdy se uplatní vzorová úprava tzv. podpůrných ustanovení (§ 56 až 62 a případně § 64). Větší část úpravy je věnována složení výboru zaměstnanců, jeho jednání a působnosti. Důležitým prvkem je ustanovení § 59 odst. (2), které stanovuje možnost rozhodnutí výboru zaměstnanců o opětovném zahájení jednání o zapojení zaměstnanců za obdobných podmínek jako ve chvíli zakládání evropské společnosti v případě, že od jeho ustanovení musely ve chvíli takového rozhodnutí uplynout již alespoň

45

Prof. Dědič a JUDr. Čech ve své knize uvádějí zajímavé pojednání o komplikacích spojených s určením

počátku běhu dané lhůty, blíže k tomuto viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 435 a n., srovnej též Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha : ASPI, a. s., 2005. s. 876

21

čtyři roky. Jednání by poté byla vedena mezi výborem zaměstnanců a orgány evropské společnosti. Nelze nicméně říci, že by úprava zapojení skrze podpůrná ustanovení byla samoúčelná, neboť stanovuje povinnost představenstva či správní rady, mimo organizačního, věcného i finančního zajištění fungování výboru zaměstnanců, též povinnost podrobného informování výboru o všech záležitostech, jež by se mohly významně dotknout směřování společnosti či jejích zaměstnanců, přičemž z iniciativy vlastní či v některých případech na žádost výboru je představenstvo, případně správní rada, povinno projednat tyto otázky na společném jednání s výborem zaměstnanců.46 Výkon vlivu na činnost evropské společnosti je v rámci podpůrných ustanovení upraven v § 64. Jak bylo již shrnuto výše, je pro uplatnění tohoto paragrafu třeba v některých případech ještě splnění některých dalších podmínek, nerozhodne-li vyjednávací výbor, že se ke skutečnosti případného nenaplnění těchto podmínek nebude přihlížet. Právě do tohoto paragrafu, respektive do části třetí přílohy směrnice o evropské společnosti, jejíž transpozicí paragraf 64 je se promítla zásada „před a po“, respektive „předtím i potom“47 zmiňovaná již v oddíle věnovaném historii koncepce evropské společnosti. Způsob, jakým zavedení této doktríny přesvědčilo k přijetí úpravy evropské společnosti i státy vystupující jako odpůrci zapojování zaměstnanců, je zřejmý. Jak směrnice, tak zákon totiž v dané situaci určí, že míra účasti zaměstnanců, jakou prostřednictvím vlivu na složení orgánů společnosti vykonávali zaměstnanci ve společnostech zúčastněných na založení evropské společnosti,

má být

zásadně zachována i v zakládané SE. Jelikož se dále předpokládá nestejná míra zapojení zaměstnanců v zakladatelských právnických osobách, má být užita ta úprava participace, která je k zaměstnancům nejpříznivější. Tato skutečnost dodatečně osvětluje i to, proč zákon s možností uplatnění tohoto paragrafu spojoval nutnost splnění dalších podmínek spočívajících v minimální míře participace zaměstnanců v zakladatelských společnostech. Uplatnění systému „před a po“ je tedy v konečném důsledku důvodem, proč považuje autor této práce ochranu zájmů zaměstnanců, jinou než procesní, za velmi nízkou. Nelze totiž říci, že by úprava evropské společnosti na jakékoliv úrovni poskytovala nějaký vlastní standard možnosti vykonávat vliv na fungování společnosti. Nelze dále jmenovanou úpravu hodnotit tak, že by na jejím základě byly v evropské společnosti chráněny zájmy zaměstnanců, neboť pokud neposkytovaly zakladatelské společnosti možnost vlivu zaměstnancům žádnou, 46

Viz § 61 a 62 zákona o evropské společnosti

47

Srovnej bod (18) preambule směrnice o evropské společnosti a Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 11

22

nebudou zaměstnanci žádnou takovou možnost mít ani v založené společnosti evropské, můžeme totiž předpokládat, že takové společnosti nebudou mít zájem na uzavření dohody, jež by míru zapojení zaměstnanců nějakým způsobem zvyšovala. 2.1.2.3 Postup při naprosté absenci konsenzu Znění § 53 odst. 2 nás staví před zajímavou otázku, co by se stalo, kdyby po marném uplynutí lhůty, během níž by nebyla uzavřena dohoda o zapojení zaměstnanců v evropské společnosti dle § 54 ani by vyjednávacím výborem nebylo přijato rozhodnutí o nezahájení nebo ukončení jednání dle § 52 odst. 1, řídící orgány zúčastněných právnických osob odmítly vyslovit souhlas s uplatněním podpůrných ustanovení, respektive i v případě, kdy by takový souhlas tacite nevyslovily. Zmíněná otázka není v odborné literatuře uspokojivě zodpovězena, respektive názory ohledně odpovědi na ni se v jednotlivých dílech různí. Zatímco v Kursu obchodního práva, ve kterém je ostatně problematice evropské společnosti jako takové věnováno jen pomálu místa, se autor omezuje pouze na konstatování: „Evropská společnost nemůže být založena, dokud není vyřešena otázka zapojení zaměstnanců do evropské společnosti.“ a „Nedojde-li mezi reprezentacemi zaměstnanců a zakladatelů k dohodě, zná zákonná úprava i nouzová řešení (§ 53 odst. 2 ESZ).“48 Z uvedených výroků nelze přesvědčivě vydedukovat konkrétní uplatnění „nouzového řešení“ v námi zkoumané situaci, první zde citovaná věta nám však dává tušit, že autor nepovažuje zapsání evropské společnosti bez přijetí nějakého pozitivního řešení otázky participace zaměstnanců za možné. Obtížně interpretovatelný je i názor JUDr. Dvořáka, který byť v pojednání o lhůtě pro vyjednávání podle § 53 vyjadřuje myšlenku, že „Pokud smlouva nebyla uzavřena nebo se zvláštní vyjednávací výbor neusnesl nezahajovat nebo skončit jednání, pak proces zakládání SE skončil fiaskem.“49, popisuje o několik stran dále proceduru uplatnění podpůrných ustanovení, k otázce nedostatku výslovného souhlasu s jejich užitím se však nevyjadřuje. Syntézou obou skutečností tak lze i zde dojít k názoru, že autor nepředpokládá variantu, že by SE za daných podmínek při nevyslovení souhlasu orgánů zakladatelských právnických osob mohla být platně zapsána, za možnou. Prof. Dědič a JUDr. Čech na věc mají odlišný a nutno dodat neotřelý názor. Vyjadřují postoj,

48 Eliáš, K.. in Eliáš, K., Bartošíková, M., Pokorná, J. a kol. Kurs obchodního práva : Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 374 až 375 49 Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha : ASPI, a. s., 2005. s. 876 až 877

23

že v námi sledovaném případě se užijí podpůrná pravidla50 s tím, že otázku nedostatku vyslovení souhlasu ze strany řídících orgánů zakladatelských právnických osob podrobně rozebírají. V rámci této analýzy dospěli ke zjištění, že z textu směrnice, zákona ani nařízení nevyplývá žádný požadavek na formu takového souhlasu. Ačkoliv pak doporučují zmíněný souhlas pro předejití jakýmkoliv komplikacím udělit písemně, na základě shora uvedené premisy nevylučují ani možnost udělení souhlasu konkludentním jednáním, například návrhem na zápis fúze do obchodního rejstříku s přiložením notářského osvědčení dle čl. 25 odst. 2 nařízení o evropské společnosti.51 Nastolenou otázkou tedy je, zda by bylo možno za konkludentně udělený souhlas dle § 53 odst. 2 brát jakékoliv další jednání řídících orgánů zakladatelských právnických osob směřující k zapsání SE do příslušného rejstříku. Je přitom třeba ptát se, do jaké míry se uplatní jazykový výklad s ohledem na výraz „vysloví souhlas“ užitý ve zkoumaném ustanovení zákona. Vedle výkladu jazykového je jistě relevantní výklad konformní se směrnicí, ta stanoví, že podpůrných ustanovení má být užito, pokud v příslušné lhůtě nebyla uzavřena dohoda a „příslušný orgán každé zúčastněné společnosti se rozhodl přijmout uplatnění referenčních ustanovení ve vztahu k SE, a tím pokračovat v postupu k zápisu SE do rejstříku…“52 Z hlediska účelu daného institutu můžeme spekulovat o tom, že k uplatnění podpůrných ustanovení je třeba, aby se k jejich plnění zakladatelský subjekt alespoň formou udělení souhlasu zavázal, pokud by totiž vyslovení souhlasu mohlo být projeveno jakýmkoliv konkludentním jednáním směřujícím k zapsání SE do obchodního rejstříku, daná ustanovení směrnice i zákona by pozbývala jakéhokoliv významu. S ohledem na všechny tři uvedené výkladové metody můžeme hodnotit zmíněný názor odborné literatury jako nesprávný. Jistotu v této oblasti může nicméně přinést jen judikatura. K diskuzi je možno předložit ještě závěr třetí stojící v kontrastu k předchozím. Z podrobného studia článku 12 odst. 2 nařízení o evropské společnosti můžeme a contrario vyvodit zásadní možnost zápisu SE do příslušného obchodního rejstříku v případě, kdy sice nedošlo k uzavření dohody ani k rozhodnutí o nezahájení či přerušení jednání, ale doba vyjednávání již marně uplynula. Příslušné ustanovení nařízení je totiž koncipováno tak, že z něj samotného nevyplývá potřeba dosažení alespoň nějakého řešení v otázce zapojení zaměstnanců, byla-li jednáním věnována patřičná doba, která však uplynula marně. Daný názor by neodporoval

50

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 428

51

Tamtéž s. 432 až 433

52

Směrnice o evropské společnosti článek 7 odst. 1 pododstavec druhý písmeno b) bod první

24

textu zákona, je však v rozporu s ustanovením směrnice53. Zákon přijatý k provedení směrnice nicméně tuto formulaci nepřejal, s přihlédnutím ke znění příslušného ustanovení nařízení se tedy lze domnívat, že pro evropské společnosti se zamýšleným sídlem na území České republiky by teoreticky bylo možné provedení zápisu i v případě, že žádná ochrana zaměstnanců nebude zajištěna. Daná konstrukce je nicméně dosti pochybná, neboť jde zřejmě proti smyslu komunitární právní úpravy. Opět nezbývá než konstatovat, že jistotu nastolí až judikatura.

2.2 Popis jednotlivých mechanismů zakládání evropské společnosti 2.2.1 Fúze akciových nebo evropských společností 2.2.1.1 Obecný výklad Podobně jako tomu je i u ostatních institutů upravujících v rámci nařízení o evropské společnosti založení této formy podnikatelského subjektu, nalezneme i zde prvotní východisko v preambuli zmíněného nařízení. Ta svým bodem 10 proklamuje, že není možné, aby bylo dosaženo vytyčených cílů54 komunitární úpravy evropské společnosti bez zajištění možnosti zakládání SE jako prostředku umožňujícího společnostem z různých členských států fúzovat. Možnost efektivního spojování obchodního potenciálu podnikatelských subjektů působících v různých členských státech formou fúze je ostatně cílem přesahujícím úpravu evropské společnosti. Již výše zmíněná preambule nařízení o evropské společnosti vytyčuje možnost fúzování obchodních společností na území členských států jako jeden z nezbytných předpokladů dotvoření vnitřního trhu a optimalizace v hospodářské a sociální oblasti s dopadem na celé území Společenství55. Na význam tohoto institutu v evropském měřítku můžeme usuzovat i z toho, že vedle nařízení je paralelně řešen i směrnicí č. 78/855/EHS o fúzích akciových společností. Nařízení nikterak nebrání ani fúzi splynutím ani sloučením, počítá dále jak s fúzemi

53

Viz text „…rozhodl přijmout uplatnění referenčních ustanovení ve vztahu k SE, a tím pokračovat v postupu k zápisu SE do rejstříku…“ směrnice o evropské společnosti článek 7 odst. 1 pododstavec druhý písmeno b) bod první, užitím argumentu a contrario můžeme dospět k závěru, že v případě, kdy by se subjekt rozhodl uplatnění nepřijmout, znamenalo by to, že již nemůže tímto způsobem pokračovat v postupu k zápisu.

54

Viz především body 1-3 preambule nařízení o evropské společnosti

55

Tamtéž body 1 a 2

25

rovnocenných subjektů (tzv. merger of equals), tak s fúzemi mateřských a dceřiných společností (tzv. up-stream merger)56. Ve vztahu k druhé uvedené podobě fúze (kumulativně v obou zmíněných kategoriích) přitom zakotvuje ustanovení zjednodušující postup založení nové SE57 (viz níže). 2.2.1.2 Postup při fúzi Právní úprava založení evropské společnosti fúzí je v porovnání s ostatními formami zakládání SE zdaleka nejrozsáhlejší. Nalezneme ji v článku 2 odst. 1 a dále v článcích 17 až 31 nařízení o evropské společnosti. Na záležitosti, které nejsou výslovně upraveny nařízením, popřípadě jsou jím řešeny pouze částečně, dopadá úprava národního práva o fúzích akciových společností v souladu se směrnicí 78/855/EHS o fúzích akciových společností, a to podle právního řádu, kterým se řídí jednotlivé fúzované společnosti58. Článek 2 odst. 1, kromě toho, že obsahuje zakotvení samotné možnosti zakládání SE tímto způsobem59, vymezuje okruh subjektů, které se fúze mohou účastnit. Požadavky na takové subjekty jsou dle nařízení následující: 1. Jedná se o akciové společnosti uvedené v příloze I nařízení o evropské společnosti, 2. jsou alespoň dvě, 3. jsou založeny podle práva členského státu, 4. mají sídlo a správní ústředí ve Společenství, 5. je vyhověno požadavku dle zásady mezinárodnosti, a to tím, že alespoň dvě ze společností podléhají právním předpisům různých členských států.

Vzhledem k podmínce dle bodu 1. přitom můžeme uvažovat i o uplatnění článku 10 v návaznosti na bod 5 preambule nařízení v tom smyslu, že je třeba připustit, aby se zakládání evropské společnosti fúzí dle sledovaných norem mohla vedle zde vyjmenovaných subjektů

56

Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha : ASPI, a. s., 2005. s. 103

57

Jedná se o článek 31 nařízení o evropské společnosti.

58

V případě právního řádu české republiky se tedy bude jednat o zákon o přeměnách.

59

Obecné zakotvení možnosti zakládání evropských společností nalezneme v článku 1 odstavci 1 nařízení o evropské společnosti

26

účastnit též jiná SE60. Samotný proces je započat zpracováním projektu fúze podle článku 20 nařízení, zde nalezneme i výčet jeho obligatorních součástí. Problematické přitom jsou body h) a i) odstavce 1 zmíněného článku, ty totiž vyžadují, aby součástí projektu byly jednak stanovy zakládané evropské společnosti, jednak pak aby součástí projektu byly i údaje o postupu, jímž se určí podmínky účasti zaměstnanců. Je přitom sporné, zda lze vůbec dle právní úpravy připustit platné ukončení procesu vyjednávání o participaci ještě dříve, než bude návrh projekt fúze schválen, respektive zveřejněn. Je zde třeba vycházet z ustanovení článku 3 směrnice o evropské společnosti, jež se do českého právního řádu promítnulo v podobě odstavce 3 paragrafu 47. Obě uvedené normy předpokládají, že jednání o participaci zaměstnanců budou zahájena až po zveřejnění či schválení návrhu fúze. Proti možnosti vyřešení otázky zapojení zaměstnanců již před schválením projektu fúze hovoří i článek 23 odstavec 2 in fine nařízení. Zde nalezneme ustanovení umožňující valné hromadě fúzující společnosti vyhradit si právo podmínit zápis SE do rejstříku svým výslovným schválením úpravy zapojení zaměstnanců, kdyby však participace byla s konečnou platností sjednána již před schválením projektu, tato norma by ztrácela smysl61. Mimo zde uvedené obligatorní náležitosti smí projekt obsahovat i další ustanovení. Povinnost vypracovat návrh projektu dopadá na řídící či správní orgán fúzujícího subjektu62. Údaje o fúzi jsou dle nařízení (článek 21) zveřejňovány prostřednictvím věstníků členských států. V právním prostředí české republiky se bude jednat o Obchodní věstník, je nicméně otázka, zda se uplatní ustanovení § 33 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále jen „zákon o přeměnách“), které pro fúzi národních společností vyžaduje též uložení projektu přeměny (tedy i fúze) do obchodního rejstříku alespoň jeden měsíc přede dnem, kdy jej bude schvalovat valná hromada. Zmíněné ustanovení je pro zřejmý

60

Tento názor ostatně zastává i odborná literatura, viz Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha: ASPI, a. s., 2005. s. 103 nebo Eliáš, K. in Eliáš, K., Bartošíková, M., Pokorná, J. a kol. Kurs obchodního práva : Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 372

61

Názory na tuto otázku v odborné literatuře se různí, zatímco JUDr. Dvořák je v zásadě pro přijetí možnosti vyřešení otázky participace již před schválením projektu, viz Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha: ASPI, a. s., 2005. s. 107, Prof. Dědič a JUDr. Čech zastávají opačné stanovisko, viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 222-223 či Dědič, J., Čech, P. Evropské právo společností : Včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2004. s 155 62

V případě české akciové společnosti se jedná o představenstvo, v případě SE můžeme uvažovat i o správní radě.

27

rozpor s nařízením neaplikovatelné, vzhledem k tomu, že ale představuje pouze minimální komplikaci, lze doporučit mu z opatrnosti vyhovět. Článek 22 nařízení o evropské společnosti vyžaduje přezkoumání projektu fúze znalcem, česká vnitrostátní právní úprava daná zákonem o SE pak v § 15 upřesňuje, že na jmenování znalce a vypracování znalecké zprávy se uplatní ustanovení o znalci pro fúzi dle zákona o přeměnách63. Tímto zákonem se dále bude řídit i schvalování projektu fúze valnou hromadou podle článku 23 nařízení o evropské společnosti respektive § 21 – 22 a § 201 – 204 zákona o přeměnách. Specifickým je pro úpravu evropské společnosti institut osvědčení, vyskytuje se například právě v oddílu nařízení věnovaném založení SE fúzí, nebo v článku 8, který upravuje přemístění sídla. Osvědčení vydává fúzující korporaci v českých podmínkách notář64, jinak případně i odlišný subjekt podle zahraniční právní úpravy, jíž se společnost řídí. Tímto způsobem nařízení zamezuje vzniku komplikací, které by jinak pro rejstříkový soud vznikly v souvislosti s cizozemskou povahou právní úpravy, jíž se proces fúze řídil minimálně v případě jedné ze zúčastněných společností. Břemeno posouzení naplnění formálních požadavků tak přechází vzhledem ke každé zúčastněné společnosti na příslušný subjekt vydávající osvědčení. Skutečnosti uvedené v osvědčení potom již rejstříkový soud dále neprověřuje, respektive skutečnosti potvrzené osvědčení přijme za prokázané. Sankční mechanismus pro případy, kdy je SE zapsána do obchodního rejstříku bez platného osvědčení, nalezneme v článku 30 pododstavci druhém nařízení o evropské společnosti, je jím zrušení společnosti. Evropská společnost vznikne a fúze je perfektní ke dni zápisu SE do příslušného rejstříku dle státu jejího sídla – v České republice tedy do obchodního rejstříku. Z uvedeného je zřejmé, že zápis má v tomto případě konstitutivní účinky. Pouze deklaratorní význam oproti tomu nabývá výmaz zaniknuvších společností z jejich příslušných obchodních rejstříků, neboť ty ex lege zanikají ve všech státech dnem zápisu SE. Je-li fúzí nově vzniklá evropská společnost zapisována do českého obchodního rejstříku, má rejstříkový soud podle § 200db zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“) povinnost oznámit provedení zápisu a jeho obsah do tří pracovních dnů orgánům

63

tj. především paragrafy 195 – 196 a dále 28 – 32 či 112 – 117 zákona o přeměnách

64

§ 16 zákona o evropské společnosti, zde také nalezneme výčet náležitostí, které osvědčení musí splňovat, a to částečně i formou odkazu na vyhlášku o evropské společnosti

28

veřejné moci vedoucím obchodní rejstříky, v nichž byla zapsána jedna či více zaniknuvších zahraničních korporací.

2.2.2 Změna právní formy akciové společnosti na evropskou společnost 2.2.2.1 Obecný výklad Pomineme-li postupy umožňující například obejití požadavku nadnárodnosti (viz kapitola 3), lze očekávat, že tato forma zakládání evropské společnosti bude dosahovat značné popularity. Umožňuje totiž velkým akciovým společnostem působícím nějakým způsobem ve více státech evropského hospodářského prostoru čerpat výhod evropské korporátní identity bez nutnosti provádění výraznějších změn ve fungování společnosti. Nadepsaná cesta založení SE je postupem popsaným v oddílu 1.3.1.2 vhodná i k přesunu sídla akciové společnosti tak, aby z dlouhodobého hlediska byla zachována její právní forma. Konečně pak se jedná o způsob, jakým bez nutnosti spojovat se s jiným subjektem mohou akciové společnosti dosáhnout na systém vnitřního uspořádání, který v členském státě, jehož právem se řídí, nemusí být jinak dostupný. Zde uvedená tvrzení podporuje mimo jiné i skutečnost, že úplně první evropská společnost vůbec byla čtyři dny po vstupu nařízení v účinnost založena právě tímto způsobem65. Ačkoliv právní úprava sledovaného institutu daná nařízením o evropské společnosti, a zde především článkem 37, se alespoň rámcově věnuje nejdůležitějším momentům transformace, nelze celou proceduru provést bez využití vnitrostátních norem akciového práva. Rozsah užití domácích úprav se však dle názorů jednotlivých autorů odborné literatury do jisté míry různí (viz níže). Normativní základ představovaný v první řadě nařízením o SE spočívá na důsledném dodržování principu zachování kontinuity právní osobnosti obchodní společnosti66. Dalším principem ovládajícím postup založení SE transformací je pak požadavek nadnárodního prvku v podobě dceřiné společnosti řídící se právem jiného členského státu, kterýžto aspekt musí být přítomen alespoň po dobu dvou let. Vedle nutnosti nadnárodní podoby působení můžeme z článku 2 odst. 4 nařízení vyčíst ještě další body, jejichž splnění je nutné k tomu, aby mohla být evropská společnost přeměnou platně založena. V první řadě se jedná o nutnost, aby

65

Jednalo se o společnost Bauholding Strabag SE založenou v Rakousku viz Dědič, J., Čech, P. in Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha: ASPI, a. s., 2005. s. 127 poznámka pod čarou

66

Viz článek 37 odst. 2 nařízení o evropské společnosti

29

přeměňovaná společnost byla společností akciovou, nařízení však tento požadavek v případě transformace nespojuje s odkazem na přílohu č. 1, jak tomu je například v případě založení evropské společnosti fúzí. Ačkoliv na území České republiky jiná akciová forma obchodní společnosti není zákonem upravena, daná skutečnost by mohla ovlivnit poměry například v dosahu působení francouzské právní úpravy, která mimo běžné akciové společnosti zná i akciovou společnost zjednodušenou, jejíž přístup k transformaci na SE je takto umožněn.67 Další podmínka, aby společnost byla založena podle práva členského státu, bude pro společnosti se sídlem v České republice naplněna, nebude-li se jednat o společnost založenou podle dnes již zrušeného ustanovení obchodního zákoníku, který před 1. lednem 2001 umožňoval, aby byla akciová společnost se sídlem v tuzemsku založena i podle práva cizího státu, podílela-li se na jejím založení zahraniční osoba.68 Problém by přitom nenastal, pokud by oním právem cizího státu byl právní řád některé ze zemí, na něž se také vztahuje působnost nařízení o evropské společnosti, v opačném případě by transformace na SE nebyla možná. Třetím požadavkem pak je, aby zapsané i skutečné sídlo společnosti leželo na území některého z členských států. Má-li se na projekt transformace užít českého právního řádu, je nezbytné, aby se zapsané sídlo nacházelo na území České republiky, s ohledem na článek 7 nařízení je pak nutné i to, aby zapsanému sídlu odpovídalo i sídlo skutečné. Vedle zde uvedených literatura uvádí i požadavek, aby akcie společnosti byly přijaté k obchodování na veřejném nebo jiném obdobném regulovaném trhu s cennými papíry69. Komunitární právní úprava, konkrétně článek 37 odst. 3 zakazuje spojení okamžiku nabytí účinnosti transformace s přemístěním sídla evropské společnosti. Na druhou stranu nic nebrání tomu, aby o přemístění sídla rozhodly orgány nové SE ihned po jejím vzniku. 2.2.2.2 Postup při transformaci Prvním úkonem, jenž by měl podnikatelský subjekt – akciová společnost – v rámci procesu transformace vykonat je stanovení data, ke kterému bude projekt přeměny zpracován. Jako ideální se přitom jeví běžný rozvahový den společnosti. Tímto způsobem akciová společnost ušetří administrativní výdaje, které by jinak byla nucena vynaložit na zpracování mimořádné účetní závěrky, k čemuž ji v rámci transformace zavazuje § 365 zákona o přeměnách. Je

67

Viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 258

68

Tamtéž

69

Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha: ASPI, a. s., 2005. s. 128

30

nutné, aby účetní závěrku ověřil auditor a schválila valná hromada. Údaje, na nichž závěrka bude založena, nesmí být v den schvalování projektu transformace valnou hromadou starší než tři měsíce70 (§ 365 odst. 3 zákona o přeměnách). Další krok na cestě k založení SE je, jak vyplývá z ustanovení článku 37 odst. 4, představován vypracováním projektu přeměny. Jelikož tento institut není v komunitární ani vnitrostátní právní úpravě evropské společnosti dále specifikován, například s ohledem na náležitosti tohoto projektu, je třeba na něj nahlížet z hlediska národního akciového práva. Příslušným institutem je v českém právním řádu projekt změny právní formy upravený § 360 a následujícími zákona o přeměnách, z § 361 tohoto zákona můžeme čerpat výčet minimálních obsahových náležitostí, jež spadají do obligatorního obsahu projektu. Orgánem, jemuž nařízení povinnost zpracování projektu přeměny ukládá, je řídící nebo správní orgán dotyčné společnosti71, v případě akciové společnosti řídící se českým právním řádem se tedy bude jednat o představenstvo. Představenstvu je pak adresována i povinnost zpracovat zprávu o přeměně vysvětlující a odůvodňující právní a hospodářská hlediska přeměny a důsledky přechodu na formu evropské společnosti pro akcionáře a zaměstnance. Z důvodu rozporu s uvedeným ustanovením nařízení se nepoužije možnost daná § 27 písm. d) ve spojení s 8 zákona o přeměnách, ta umožňuje upustit od zpracování zprávy, je-li dán souhlas společníků. Jelikož výčet náležitostí zprávy není v nařízení formulován jako demonstrativní, neuplatní se ani úprava § 24 odst. 2 zákona o přeměnách. Zatímco v rámci otázky hospodářských hledisek přeměny půjde často především o případné úspory pramenící z možnosti odlišného uspořádání vnitřní struktury společnosti, rozhodne-li se k takové změně společnost přistoupit, právní hodnocení by mělo přehledně popisovat nejen děje vedoucí k zápisu SE do obchodního rejstříku, ale i rozbor toho, kterými právními úpravami se bude jak přeměna, tak další fungování společnosti řídit a přehled práv a povinností, jež z každé z nich budou vyplývat.72 Změny pro akcionáře přitom nebudou nikterak markantní, důvodem je skutečnost, že i po provedení přeměny společnosti akciové na společnost evropskou bude subjekt sídlit na území České republiky a na postavení akcionářů se bude vesměs nadále vztahovat národní úprava akciového práva. Akcionáře je jistě vhodné informovat o možnosti přemístění sídla SE, pro ně i pro zaměstnance pak bude významná informace o zapojení zaměstnanců dle části druhé

70

Tamtéž s. 129

71

Nařízení o evropské společnosti článek 37 odst. 4

72

Podrobněji viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 263

31

zákona o evropské společnosti. Literatura ve věci dopadu transformace na zaměstnance rozlišuje mezi jejich právy kolektivními a individuálními.73 Zatímco individuální práva by v rámci přeměny akciové společnosti na SE žádné změny dojít neměla74, na kolektivní práva zaměstnanců bude nově dopadat právě úprava participace, blíže probraná v hlavě 2.1.2, pozornost si zaslouží i možnost, že s ohledem na reprezentaci zaměstnanců dceřiné společnosti – případně dceřiných společností, má-li jich a.s. více – může být následný vliv zaměstnanců samotné SE i menší než před přeměnou. Pro úplnost lze zmínit, že při zakládání evropské společnosti přeměnou z národní akciové společnosti česká právní úprava – konkrétně § 52 odst. 3 zákona o evropské společnosti – nepřipouští možnost, aby vyjednávací výbor přijal rozhodnutí podle § 52 odst. 1 zákona75. Výjimku z tohoto zákazu mohou tvořit takové české akciové společnosti, kde zaměstnanci nevykonávají žádný vliv na složení orgánů společnosti, dle § 200 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“) by se jednalo o akciové společnosti s méně než 50ti zaměstnanci, nerozhodla-li společnost, že zaměstnancům toto právo přizná i při jejich nižším počtu. Z článku 37 odst. 5 nařízení o evropské společnosti vyplývá povinnost zveřejnění projektu přeměny. Stane se tak uložením projektu do sbírky listin a publikací oznámení o tomto uložení, nebo ještě lépe celého textu projektu, v Obchodním věstníku. Zveřejnění uvedeným způsobem je třeba provést nejpozději jeden měsíc přede dnem, kdy bude valná hromada rozhodovat o schválení návrhu projektu transformace.76 Zákonná úprava je k dnešnímu dni obsažena v § 33 odst. 1 zákona o přeměnách. Nařízení v článku 37 odst. 6 stanovuje povinnost znaleckého osvědčení skutečnosti, zda má společnost čistá aktiva nejméně ve výši svého základního kapitálu a rezervních fondů, které nesmějí podle právních předpisů nebo stanov být rozděleny. Dle § 22 zákona o evropské společnosti je znalec pověřený osvědčení vystavit jmenován postupem dle přiměřeného užití úpravy jmenování znalce pro fúzi (§ 28 a n. a § 195 a 196 zákona o přeměnách). Vzhledem

73

Tamtéž s. 264

74

Výslovně tento předpoklad potvrzuje i nařízení o evropské společnosti článek 37 odst. 9

75

Rozhodnutí o ukončení nebo nezahájení jednání o zapojení zaměstnanců evropské společnosti s tím, že se zapojení omezí na právo na informace a projednání

76

Viz Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha: ASPI, a. s., 2005. s. 130, srovnej též podrobnější výklad in Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 265

32

k tomu, že není na první pohled zcela zřejmé, co je myšleno pojmem „čistá aktiva“, je třeba sledovat odkaz na směrnici 77/91/EHS o založení a kapitálu akciové společnosti. Jejím odrazem je mj. § 59 obchodního zákoníku, popisující vklady společníka do společnosti a oceňování těch nepeněžitých. Z této skutečnosti Prof. Dědič a JUDr. Čech vyvozují, že „lze zřejmě pojem „aktiva“ ztotožnit s majetkem a pod pojem „čistá aktiva“ zahrnout čistý obchodní majetek ve smyslu obchodního zákoníku.“77 Jelikož nařízení ani zákon neobsahují pro tuto fázi žádná ustanovení o informování akcionářů, uplatní se podpůrně úprava daná § 363 zákona o přeměnách, která stanoví povinnost předložení k nahlédnutí projektu změny právní formy a zprávy o změně právní formy akcionářům. Má se tak stát alespoň jeden měsíc před konáním valné hromady, která o návrhu projektu transformace bude rozhodovat, na žádost společníka mu společnost vydá opis nebo výpis těchto listin, a to bezplatně. Oproti předchozí právní úpravě již zákon o přeměnách nedává možnost se práva na informace v tomto směru platně vzdát. Předposledním krokem předcházejícím zápisu společnosti do obchodního rejstříku a posledním krokem, který v tomto smyslu nařízení o evropské společnosti upravuje je schválení projektu přeměny podle článku 37 odst. 7 nařízení o evropské společnosti. Toto ustanovení vyžaduje schválení projektu společně se stanovami SE. Jak projekt, tak stanovy mohou přitom být obsaženy v jednom schvalovaném dokumentu, postup a contrario by mohl vést k nepřijatelným výsledkům.78 Proces schvalování se bude řídit článkem 7 směrnice 78/855/EHS (tzv. třetí směrnice) o fúzích akciových společností, respektive ustanoveními § 21 a 22 zákona o přeměnách, jež byly přijaty k jejímu provedení. Notářský zápis, který je obligatorní přílohou přeměny, musí mimo jiné obsahovat osvědčení o splnění podmínek pro provedení transformace s ohledem na národní i komunitární úpravu, konkrétně článek 2 odst. 4 a čl. 37 nařízení. Posledním krokem vedoucím ke vzniku evropské společnosti je podání návrhu na zápis změny právní formy, ten bez zbytečného odkladu dle § 38d odst. 2 obchodního zákoníku podává osoba, jejíž právní forma se mění, za společnost pak v této věci podá návrh představenstvo. Pro detailní soupis formulářů, jichž musí k podání návrhu na zápis změny

77

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 267

78

Viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 268

33

právní formy být užito viz Prof. Dědič a JUDr. Čech79. Jelikož Česká republika nevyužila zmocnění dané článkem 37 odst. 8 nařízení, není nutnost, aby ve společnosti, v níž je stanovena účast zaměstnanců, schválil orgán společnosti přeměnu kvalifikovanou většinou nebo jednohlasně, součástí českého právního řádu. Odborná literatura se shoduje, že při absenci speciální úpravy pro SE dojde k uplatnění ustanovení zákona o přeměnách o ochraně menšinových akcionářů a věřitelů společnosti. Tento názor podporuje i znění článku 15 odst. 1 nařízení o evropské společnosti. Takto je třeba mít na paměti zvláštní ustanovení obsažená v § 381 a 382 zákona o přeměnách, jichž se užije v rámci ochrany akcionářů, a dále ustanovení § 35 až 38 zákona o přeměnách upravující oblast ochrany věřitelů společnosti. Oproti starší úpravě obchodního zákoníku přinesl zákon o přeměnách rozšíření subjektů, na něž v souvislosti s transformací dopadá odpovědnost za škodu. Zatímco dnes již zrušený § 69f odst. 5 obchodního zákoníku mezi tyto osoby zahrnoval pouze členy statutárního orgánu přeměňované společnosti, § 50 zákona o přeměnách mezi adresáty odpovědnostních vztahů zahrnuje i znalce pro přeměnu a znalce oceňující jmění zúčastněné obchodní společnosti. Z povinnosti nahradit škodu se lze vyvinit v případě, že konkrétní osoba prokáže, že jednala s péčí řádného hospodáře. Podobně jako v úpravě předchozí i zde právo na náhradu škody zaniká ve lhůtě pěti let ode dne, kdy zápis přeměny do obchodního rejstříku nabyl účinnosti vůči třetím osobám. Změny způsobil zákon o přeměnách i v oblasti zákazu zvýhodnění určitých osob v rámci přeměny. Zachována zůstává skutečnost, že, pokud zákon nestanoví jinak, nelze společníkům přeměňující se akciové společnosti v souvislosti s přeměnou přiznat žádná plnění80. Oproti zrušené úpravě, která však dále z možnosti jakýchkoliv s transformací spjatých výhod exkludovala i jakékoliv další osoby, však zákon o přeměnách s možností poskytnutí zvláštních výhod například členům statutárního orgánu, dozorčí rady či kontrolní komise, popřípadě znalcům pro ocenění majetku ve svém § 361 písm. f) výslovně počítá.

2.2.3 Založení holdingové společnosti 2.2.3.1 Obecný výklad Nařízení 2 odst. 2 zakotvuje možnost zakládání evropské společnosti formou vytvoření 79

Tamtéž s. 275 - 276

80

zrušený § 69d odst. 10, jemuž odpovídá § 369 zákona o přeměnách

34

holdingové SE nad dvěma vnitrostátními kapitálovými společnostmi. Obdobně jako v případě zakládání dceřiné evropské společnosti (viz níže) i zde platí, že úprava vychází z deklarace bodu 10 preambule nařízení o evropské společnosti, jenž stanoví, že aby mohlo vůbec být dosaženo cílů nařízení, je nutné, aby byla vytvořena společnost, umožňující společnostem z různých členských států vytvořit holdingovou společnost. Lze říci, že sledovaný způsob zakládání SE pravděpodobně nejlépe odpovídá tendencím, jež stály u zrodu koncepce evropské společnosti v té podobě, ve které byla nakonec přijata. Umožňuje totiž spojování obchodního potenciálu národních společností za účelem maximalizace výnosu z jejich podnikání a optimalizace jejich působení v evropských podmínkách, zároveň však znamená též zachování původních subjektů v jejich stávající podobě, což má jistě svůj význam již například z důvodu udržení goodwillu těchto společností v okruhu jejich obchodních partnerů. Sledovaný institut přitom odpovídá i způsobu, jakým bylo multinárodní podnikání provozováno před účinností nařízení o evropské společnosti. Stinnou stranou popsaných charakteristik zakládání holdingové SE je však skutečnost, že zmíněný postup představuje takové založení evropské společnosti, které klade pravděpodobně nejvyšší nároky na zakladatelské subjekty. Jinak řečeno, jedná se o způsob založení SE, který je ze všech předpokládaných tím nejméně přístupným z hlediska různých usnadnění a zjednodušení, zvláště v otázce obligatorního mezinárodního prvku (k tomuto viz kapitola 3). Jedním z charakteristických znaků založení evropské společnosti nadepsanou cestou je pluralita zúčastněných subjektů před i po vzniku SE. Jinak vyjádřeno zakladatelské společnosti i po vzniku SE nadále trvají, aniž by kterákoliv z nich v důsledku založení SE zanikla81. 2.2.3.2 Postup založení holdingové evropské společnosti „Podstatou této formy založení je, že společníci zakladatelských společností se rozhodnou směnit své podíly v těchto společnostech za akcie emitované vznikající holdingovou SE. Tedy mezi sebe a „své“ společnosti postaví jako prostředníka holdingovou SE.“82 Komunitární právní úprava nadepsaného institutu je obsažena především v článku 2 odst. 2, speciálně pak v článcích 32 až 34 nařízení. Ve vnitrostátním právním řádu nalezneme jeho úpravu v paragrafech 19 až 21 zákona o evropské společnosti. Náležitosti subjektů, jež se

81

Viz Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha: ASPI, a. s., 2005. s. 117, srovnej též nařízení o evropské společnosti článek 32 odst. 1 pododstavec druhý

82

Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha: ASPI, a. s., 2005. s. 117

35

mohou založení holdingové společnosti účastnit – hovoříme o tzv. promotorských společnostech (promoting companies)83, setkáváme se však i s označením iniciátorské společnosti84 – nalezneme v již zmiňovaném článku 2 odst. 2, ten stanoví podmínky následujícím způsobem: 1. Jedná se o akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným uvedené v příloze II k nařízení, 2. jsou alespoň dvě, 3. jsou založeny podle práva členského státu, 4. mají sídlo a správní ústředí na území společenství, 5. splňují požadavek ve smyslu zásady mezinárodnosti buď tím, že se řídí právem různých členských států, nebo alespoň dva roky mají dceřinou společnost řídící se právem jiného členského státu či pobočku nacházející se v jiném členském státě.

Rozhodnou-li se subjekty dle těchto podmínek, že se stanou promotorskými společnostmi holdingové SE, diriguje nařízení jejich postup tak, že nejprve jejich řídícím nebo správním orgánům85 stanoví povinnost vypracovat návrh projektu založení holdingové společnosti. Projekt, který je obligatorně společný pro všechny zúčastněné promotorské společnosti musí obsahovat zprávu vysvětlující právní a hospodářská hlediska a důsledky založení holdingové společnosti pro akcionáře a zaměstnance86 (viz též výklad v části 2.2.2.2). Ohledně dalších náležitostí projektu obsahuje sledovaný odstavec odkaz na některé náležitosti projektu fúze podle článku 20. Značného významu v této souvislosti rozhodně nabývá věta třetí odstavce 2 in fine, která jako obligatorní součást projektu určuje vymezení minimálního podílu akcií v každé promotorské společnosti, kterým musí její akcionáři přispět k založení holdingové SE. Jak uvádí věta čtvrtá, zmíněný podíl musí tvořit akcie představující více než 50% stálých

83

Tamtéž, poznámka pod čarou č. 217

84

Pelikánová, I. Evropská akciová společnost a její význam pro české právo. ASPI,[databáze] stav k 10.1.2010. Wolters Kluwer ČR, a. s. [cit 15. 1. 2010] 85

V dosahu české právní úpravy se tedy bude u akciové společnosti jednat o představenstvo, v případě společnosti s ručením omezeným o jednatele. 86

Nařízení o evropské společnosti čl. 32 odst. 2

36

hlasovacích práv87. Ze znění uvedené normy můžeme vyvodit, že nic nebrání tomu, aby byla v projektu, ač je jednotný, uvedena minimální výše podílu směňovaných akcií pro každou promotorskou společnost odlišně. Na rozdíl od založení evropské společnosti fúzí není nutné, aby se ke zprávě vyjadřovaly dozorčí orgány jednotlivých společností. Nařízení, článek 32 odst. 4, nicméně zakotvuje nutnost přezkoumání projektu založení holdingové SE nezávislými znalci jmenovanými či schválenými soudem nebo správním úřadem členského státu, jehož právem se řídí jednotlivé společnosti. Výstupem uvedeného přezkoumání je zpráva adresovaná akcionářům té které společnosti. Dohoda promotorských společností přitom může stanovit, že jeden či více znalců, jež budou vzhledem k jedné promotorské společnosti splňovat výše popsané podmínky, vypracuje jednu zprávu pro akcionáře všech zúčastněných subjektů. Jelikož odstavec 7 článku 32 nařízení o evropské společnosti uvádí nutnost obdobného uplatnění ustanovení tohoto článku i na společnosti s ručením omezeným, můžeme zhodnotit, že znalecká zpráva bude v jejich případě vypracovávána pro společníky těchto společností. Jelikož nařízení požaduje jmenování znalce podle právních předpisů přijatých k provedení směrnice 78/855/EHS o fúzích akciových společností, budeme potřebná ustanovení vyhledávat v zákoně o přeměnách, zde je pak nalezneme především v § 195. Zákon o přeměnách v této otázce přináší novum oproti předchozí, již zrušené, úpravě paragrafem 220c obchodního zákoníku, a to v tom smyslu, že již nevyžaduje, aby jednotná zpráva pro členy všech zúčastněných korporací byla vypracována dvěma znalci, nýbrž výslovně povoluje jmenování znalce jediného.88 Zpráva

87

Prof. Dědič a JUDr. Čech se v záležitosti formulace této normy upozorňují na dva významné momenty, jež by měl případný promotor zvážit. Jednak je prakticky nezbytné stanovit v projektu vyšší minimální podíl směňovaných akcií tak, aby takto určený podíl umožňoval efektivní ovládání společnosti i při rozhodování, pro které stanovy společnosti či konkrétní právní řády vyžadují vyšší než prostou většinu. Druhým, do jisté míry skrytým problémem je otázka související s pojmem „stálá hlasovací práva“. Mezi ně totiž nelze zahrnout hlasovací práva spojená s případnými prioritními akciemi společnosti, se kterými běžně hlasovací právo spojeno není. V případě, že valná hromada vícekrát za sebou nerozhodne o výplatě prioritní dividendy, stanou se tato práva aktivními. Teoreticky si přitom lze představit situaci, kdy by na základě zmíněné skutečnosti holdingová SE ztratila postavení ovládajícího subjektu. Autoři tedy doporučují, aby promotorské společnosti, jež vydaly prioritní akcie, tuto otázku v projektu vyřešily způsobem, jenž daný problém odstraní. Viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 263 88

Česká právní úprava jmenování znalce pro posouzení projektu spočívá podle § 28 zákona o přeměnách na principu jmenování znalce soudem, je přitom sporné, zda je tato úprava aplikovatelná. Nařízení o evropské společnosti pojednává o znalci jmenovaném či schváleném soudem nebo správním úřadem. Lze se zabývat otázkou, zda by na základě této formulace nestačilo, aby si promotorské společnosti samy zvolily znalce zapsaného u soudu do rejstříku znalců – tedy soudem schváleného. S ohledem na zásadu in dubio mitius či in dubio pro comunitate je tedy možno uvažovat o neaplikovatelnosti daného ustanovení zákona o přeměnách na proces zakládání holdingové evropské společnosti pro jeho rozpor s komunitární úpravou. Zaobírat se touto

37

znalce by měla být v sídle promotorské společnosti k nahlédnutí alespoň jeden měsíc před konáním valné hromady, která má rozhodnout o schválení či neschválení projektu založení holdingové SE. Článek 32 odst. 6 nařízení stanoví, že orgánem schvalujícím projekt je valná hromada promotorské společnosti, § 21 odst. 1 zákona o evropské společnosti pak zakotvuje, že se tak má stát stejnou většinou, jaká je potřeba pro schválení projektu fúze dle zákona o přeměnách. V něm jsou pro nás relevantní obzvláště ustanovení § 17 až 20 upravující velikost potřebné většiny pro schválení projektu ve společnosti s ručením omezeným a § 21 až 22 vztahující se k témuž v případě akciové společnosti. V obou případech je vyžadován souhlas tří čtvrtin společníků přítomných na valné hromadě neurčí-li stanovy nutnost poměru vyššího. Zákon o přeměnách nicméně obsahuje i odchylnou úpravu, jež se uplatní v některých zvláštních situacích, nalezneme je jednak v rámci výše zmíněných paragrafů, jednak pak jako součást speciálního oddílu věnovaného situaci, kdy se založení holdingové společnosti účastní společnost akciová společně se společností s ručením omezeným (§ 156). Jelikož se jedná o úpravu mající vůči zmíněným obecným ustanovením charakter lex specialis, je nutné k této normě přihlédnout a řídit se jí. O rozhodnutí valné hromady, jímž se schvaluje projekt založení holdingové SE, se pořizuje notářský zápis jako o rozhodnutí o fúzi (§ 21 odst. 1 zákona o evropské společnosti), úpravu nalezneme v zákoně o přeměnách. Na tomto místě je vhodné uvést, že literatura není jednotná v otázce aplikovatelnosti ustanovení § 21 odst. 1 zákona o evropské společnosti89, pro předejití případného odmítnutí zápisu SE do obchodního rejstříku soudem lze však nicméně doporučit dodržení této normy. Druhý pododstavec odstavce 6 článku 32 nařízení o evropské společnosti připouští, aby si valné hromady promotorských společností vyhradily právo podmínit zápis holdingové SE do rejstříku svým výslovným schválením podobně jako v případě fúze. Odborná literatura pak zastává názor, dle kterého bude tento postup spíše pravidlem90.

otázkou má ovšem smysl pouze v teoretické rovině, nelze než důrazně doporučit, aby subjekt, jež usiluje o založení holdingové evropské společnosti postupoval v souladu s ustanoveními zákona o přeměnách. 89

JUDr. Dvořák je pevně přesvědčen o neaplikovatelnosti daného ustanovení a zastává názor, že pro schválení projektu by se měla použít obecná úprav pro přijímání rozhodnutí valnou hromadou, viz Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha: ASPI, a. s., 2005. s. 120, oproti tomu Prof. Dědič a JUDr. Čech zastávají názor opačný, viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 220 až 221 90

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 223

38

Dnem, kdy valná hromada poslední promotorské společnosti projekt schválí, počíná dle článku 33 odst. 1 nařízení běžet tříměsíční lhůta, během níž mohou držitelé podílů promotorské společnosti této společnosti sdělit, zda mají zájem vyměnit své obchodní podíly v zúčastněných subjektech za akcie holdingové SE. Dojde-li v rámci této lhůty k přislíbení požadovaného objemu obchodních podílů (viz výše) je společnost platně založena91. Splnění podmínek založení holdingové společnosti, jímž lze chápat přislíbení obchodních podílů odpovídajících minimálnímu požadovanému podílu, je promotorská společnost povinna dle článku 33 odst. 3 zveřejnit, národní právní úprava – zákon o evropské společnosti – potom v § 20 stanoví, že se tak stane zápisem do obchodního rejstříku, příslušný návrh podává představenstvo92

93

. V této chvíli počíná běžet jednoměsíční dodatečná lhůta určená k tomu,

aby ti ze společníků promotorských subjektů, kteří doposud své obchodní podíly za akcie holdingové SE nesměnili, tak mohli učinit poté, co je již téměř jisté, že SE založena bude. Po uplynutí měsíční lhůty podá představenstvo či správní rada holdingové evropské společnosti návrh na zápis SE do obchodního rejstříku. S ohledem na článek 33 odst. 5 nařízení o evropské společnosti a skutečnost, že na rozdíl od fúze právní úprava vztahující se k holdingové SE nezmiňuje institut osvědčení, bude třeba dokazovat splnění všech podmínek, založení společnosti přímo soudu94. V literatuře pak můžeme nalézt podrobný popis podmínek, jež je třeba pro zápis splnit a dokumentů, které je třeba k návrhu předložit95. Česká republika využila zmocnění dané jí článkem 34 nařízení a upravila ochranu menšinových akcionářů, kteří nesouhlasí se založením holdingové evropské společnosti. Problém řeší § 21 odst. 2 zákona o evropské společnosti, a to odkazem na ochranu menšinových akcionářů při fúzi akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným obsaženou v zákoně o přeměnách.

91

Nařízení o evropské společnosti článek 33 odst. 2

92

Lze dovodit, že u s.r.o. jednatelé

93

V odborné literatuře se objevují názory, jež tvrdí, že povinnosti ke zveřejnění – dle Nařízení a dle Zákona si neodpovídají a je třeba obojí splnit zvlášť – k tomuto viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 227 až 230, pro opačný názor viz Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha: ASPI, a. s., 2005. s. 123

94

Viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 234

95

Tamtéž s. 235 až 238

39

2.2.3.3 Sporné body Skutečnost, že dle výkladu buď celý základní kapitál, nebo minimálně jeho část (viz níže) je v případě holdingové evropské společnosti tvořen obchodními podíly promotorských společností, s sebou přináší několik komplikací. Představíme-li si proces zakládání, pak chronologicky první z nich je otázka v jaké výši uvést základní kapitál ve stanovách společnosti. Výše základního kapitálu je § 173 odst. 1 písm. c obchodního zákoníku obligatorní součástí stanov akciové společnosti, kterážto úprava se skrze ustanovení čl. 15 odst. 1 nařízení užije i v případě SE, stanovy společnosti jsou potom jednou ze součástí projektu založení SE. Velikost obchodních podílů na promotorských společnostech, jež budou vneseny do holdingové SE, přitom může být s jistotou známa až ve chvíli, kdy společníci zakladatelských subjektů oznámí záměr směnit své podíly na promotorských korporacích za akcie holdingové evropské společnosti. Tato chvíle ale dle výkladu uvedeného výše nutně musí nastat až po schválení celého projektu. V nastíněné situaci se nelze než ztotožnit s názorem uvedeným v literatuře, totiž, že ve stanovách zakládané holdingové evropské společnosti bude uvedeno pouze rozmezí omezené dolní hranicí, kterou představuje objem obchodních podílů odpovídající minimální výši požadovaných stálých hlasovacích práv dle nařízení či případně přísněji dle projektu založení, a horní hranicí, jíž je 100% podílů na promotorských společnostech. Ve stanovách bude uvedena formule vyjadřující, že konečná částka základního kapitálu bude zjištěna dle skutečného objemu akcií a podílů na společnostech s ručením omezeným, které budoucí akcionáři SE do této vloží, a to jak v řádné tříměsíční lhůtě, tak ve lhůtě dodatečné měsíční.96 Z formulace článku 33 odst. 2 vyplývá, že pro zdárné založení holdingové SE je třeba nejen projev vůle směnit dostatečný objem obchodních podílů, nýbrž i jejich skutečné převedení. Ohledně konkrétní procedury, které bude k provedení zmíněných úkonů užito, není situace zcela jasná. V literatuře existují rozdílné náhledy na sledovaný problém, můžeme se tak setkat s myšlenkou, že „…musí před „splacením nepeněžitého vkladu“, tj. před převodem akcií či obchodních podílů, dojít k uzavření smlouvy o upsání akcií s úředně ověřenými podpisy upisovatelů.“97, stejně tak s názorem, že „…projevem vůle vyměnit akcie (obchodní podíly) se rozumí jejich splacení k rukám správce vkladu, jímž je vždy ta společnost, jejímž společníkem

96

Viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 210 až 213

97

Tamtéž s 226

40

konkrétní osoba je.“98 První uvedený postup se nicméně pravděpodobně neuplatní, neboť se lze domnívat, že takto extenzivní aplikace národní právní úpravy by byla v rozporu s odstavci 1 a 2 článku 33 nařízení, které zmíněný institut nezná, jejíž užití by kladlo přílišné formální nároky na potenciální akcionáře holdingové SE a v konečném důsledku by tak bylo v rozporu se zásadou in dubio mitius. Druhý nastíněný postup se přitom jeví jako argumentačně schůdnější. Splacením přitom ovšem musíme rozumět nejen předání listinných akcií, nýbrž i uzavření smlouvy o převodu akcií zaknihovaných či smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným. Stranou smlouvy přitom bude zakládaná holdingová společnost, kteroužto možnost předpokládá článek 16 odst. 2 nařízení. Lze přitom spekulovat o otázce, zda je třeba z věty první odstavce 1 článku 33 usuzovat na to, že správcem vkladu musí nutně být příslušná promotorská společnost. S ohledem na nastíněnou jednotu mezi projevem vůle k převodu a převodem samotným můžeme ovšem usuzovat na skutečnost, že tomu tak je. Argumentačně lze k věci přistupovat tak, že pokud bychom připustili samostatnou existenci projevu vůle převést příslušné členské podíly, neměl by tento úkon žádný smysl, neboť by jím nebylo možno naplnit podmínky kladené článkem 33 odst. 2 nařízení o evropské společnosti. Pokud tedy přijmeme, že dichotomie mezi oběma instituty neexistuje, výkladem věty první odstavce 1 článku 33 nařízení o evropské společnosti dospějeme ke zjištění, že správcem vkladu je příslušná promotorská společnost. Třetí otázka, s níž se zakladatelé holdingové evropské společnosti musí vypořádat, zní, jakým způsobem bude nově založená SE financovat svou činnost. Pokud bychom totiž striktně sledovali ustanovení norem nařízení o evropské společnosti, dospěli bychom k závěru, že celý základní kapitál subjektu je tvořen obchodními podíly promotorských společností. Obchodní společnost však ke svému fungování potřebuje určitý objem hmotného majetku nebo peněz. Bylo by přitom proti smyslu úpravy, aby evropská společnost hned v prvních dnech své existence zcizovala obchodní podíly tvořící její základní kapitál, stejně nevhodnou se pak jeví její případná orientace na dluhové financování99. K řešení uvedeného problému lze v zásadě přistoupit dvěma způsoby, jež spolu do značné míry souvisí. Jednak se nabízí myšlenka vnesení peněžitých vkladů jako suplementu ke vkladům spočívajícím v obchodních podílech promotorských společností do základního kapitálu SE. Ve vztahu ke zmíněné možnosti nicméně existuje pochybnost ohledně její přípustnosti z pohledu nařízení o evropské 98

Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha: ASPI, a. s., 2005. s. 123

99

Viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 213

41

společnosti, vyvstává také otázka, zda by peněžité vklady mohly být vnášeny i osobami stojícími mimo promotorské společnosti. S ohledem na značnou nejistotu, jež se pojí se shora popsaným postupem, i na mlčení nařízení zde pravděpodobně musíme konstatovat, že nastíněná možnost není přípustná. Jelikož však po vzniku SE se tato řídí především národní akciovou úpravou, nestojí nic v cestě způsobu druhému spočívajícímu ve svolání valné hromady v co nejkratší době po založení. Takto svolaná valná hromada může rozhodnout o zvýšení základního kapitálu cestou peněžitých vkladů podle ustanovení § 202 a následujících obchodního zákoníku. V každém případě je nutno zohlednit přednostní právo dosavadních společníků SE na upisování nových akcií společnosti. Druhý zmiňovaný přístup navíc odstraňuje problém sporné přípustnosti účasti třetích subjektů na SE, neboť na rozdíl od situace před vznikem společnosti, po jejím zapsání do obchodního rejstříku se již žádná podobná omezení neuplatní. Nastíněný způsob je tak vhodný i k založení účasti investora, jež není společníkem promotérského subjektu. Popsaná cesta vyžaduje široký konsenzus mezi akcionáři holdingové SE, vzhledem k charakteristikám procesu jejího založení jej však pravděpodobně lze předpokládat.

2.2.4 Založení dceřiné společnosti dvou společností obchodního či občanského práva Východiskem, od kterého se odvíjí právní úprava zakládání dceřiné evropské společnosti dvou společností obchodního či občanského práva, můžeme rozumět již bod 10 preambule nařízení o SE. Zde Rada deklaruje některé charakteristiky societatis europeae, jejichž dosažení je k naplnění cílů nařízení nezbytné. Poslední zmiňovanou charakteristikou přitom je nutnost, aby SE bylo možno založit i jako dceřinou společnost společností a jiných právnických osob, provozujících hospodářskou činnost a řídících se právem různých členských států. Normativním vyjádřením myšlenky dceřiné společnosti podle zmíněného bodu preambule je potom článek 2 odst. 3 nařízení. Zde nalezneme vymezení subjektů, jež se zakládání SE způsobem dle tohoto oddílu mohou účastnit, z textu ustanovení pak vyplývá, že se jedná o ty, jež kumulativně splňují následující podmínky: 1. Jsou právnickými osobami v širokém smyslu slova, 2. jsou alespoň dva, 3. jsou založeny podle práva členského státu,

42

4. mají sídlo a správní ústředí na území Společenství100, 5. splňují požadavek ve smyslu zásady mezinárodnosti buď tím, že se řídí právem různých členských států, nebo alespoň dva roky mají dceřinou společnost řídící se právem jiného členského státu či pobočku nacházející se v jiném členském státě. Jako nejproblematičtější se zde jeví bod první. Okruh právních forem subjektů, jimž nařízení o evropské společnosti umožňuje účastnit se zakládání SE, totiž zahrnuje jednak společnosti dle článku 48 pododstavce 2 smlouvy o ES, tedy společnosti založené podle občanského nebo obchodního práva včetně družstev a jiné právnické osoby veřejného nebo soukromého práva s výjimkou neziskových organizací, za druhé potom i jiné veřejnoprávní nebo soukromoprávní právnické osoby. Uvedené vymezení je natolik rozsáhlé, že je obtížné určit, které subjekty jsou ze zakládání evropských společností vyloučeny, s jistotou to lze tvrdit jen o osobách fyzických. Další pochybnosti pravděpodobně odstraníme až aplikací článku 36 nařízení, který stanoví, že na společnosti a ostatní právnické osoby účastnící se založení se vztahují předpisy, kterými se řídí jejich účast na založení dceřiné společnosti ve formě akciové společnosti podle vnitrostátních právních předpisů. Zmíněná norma má vůči čl. 2 odst. 3 zcela jistě povahu lex specialis. Z uvedené skutečnosti tedy pravděpodobně můžeme dovodit, že k založení dceřiné evropské společnosti jsou oprávněny ty subjekty, jimž takové právo přiznává národní právní řád ve státě budoucího sídla SE, s výjimkami a omezeními uvedenými výše pod body 1 až 5. Problematika mnohosti zakládajících subjektů s sebou nese několik témat, nad nimiž je vhodné se pozastavit. V prvé řadě můžeme zmínit, že se jedná o požadavek koncepční, který vymezuje modus založení evropské společnosti dle této části vůči způsobu jinému, popsanému v části další (2.2.5), hovoříme přitom o založení dceřiné společnosti ve formě joint-venture, neboli primárním založení SE, jakožto protikladu založení odvozené evropské společnosti101. Hlubším studiem vymezení počtu zakládajících subjektů však dospějeme ke dvěma závažným sporným bodům, které představují otázka možnosti dílčího vstupu dalších subjektů do procesu založení SE a otázka povolenosti sukcesivního zakládání SE.

100

Zákon o evropské společnosti zmírňuje toto kritérium tak, že na založení evropské společnosti, která bude mít sídlo na území České republiky, se může podílet také společnost, která nemá svou hlavní správu na území členského státu, jestliže je založena podle práva členského státu Evropské unie, má zapsané sídlo v tomtéž členském státě a má trvalý a efektivní vztah k ekonomice členského státu. (§ 3 odst. 1)

101

Převzato z Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 263

43

2.2.4.1 Možnost dílčího vstupu dalších subjektů do procesu založení evropské společnosti Nadepsaný problém nás staví před otázku, zda se v případě, že dva subjekty splňující shora uvedené požadavky zakládají evropskou společnost, která je vůči nim v postavení dceřiné společnosti, může procesu minoritním podílem účastnit i subjekt jiný. Jelikož pojem dceřiné společnosti není v nařízení o evropské společnosti nikterak blíže vymezen, je třeba jej dovodit. Literatura v tomto smyslu odkazuje na definice podané jednak směrnicí o evropské společnosti a jednak směrnicí 90/435/EHS o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států, bohužel však též konstatuje, že definice je podána pokaždé jinak a v obou případech je dána výslovně jen pro účely dané směrnice102. Restriktivnější vymezení je obsaženo ve směrnici o evropské společnosti v článku 2 pod písmenem c). Zde nalezneme určení, že dceřinou společností je ta, nad kterou mateřská společnost vykonává dominantní vliv ve smyslu článku 3 odst. 2 až 7 směrnice 94/45/ES. Dle uvedeného odkazu vykonává společnost dominantní vliv, drží-li alespoň poloviční podíl na upsaném základním kapitálu, či určuje-li alespoň z padesáti procent složení statutárního či dozorčího orgánu. Zmíněnou definici můžeme použít i jako výkladové východisko pro vymezení pojmu dceřiná společnost pro potřeby nařízení o SE103. Zatímco dva nebo více zakládajících subjektů podle článku 2 odst. 3 nařízení o evropské společnosti bude společně vykonávat dominantní vliv na zakládanou dceřinou společnost, může se stát, že jejich společný podíl na základním kapitálu – ač splňující předpoklad pro výkon dominantního vlivu dle předchozího textu – nebude dosahovat sta procent. Sporným bodem je tedy otázka, zda zbylou minoritní část základního kapitálu může upsat i osoba jiná (například fyzická)104. Odborná literatura105 zde poukazuje na shora zmíněný článek 36, jenž hovoří pouze o právnických osobách a status jiných, tedy fyzických, osob nikterak nezmiňuje (není tedy jasné, jakým právem by se účast fyzických osob v různých situacích řídila), s tím, že „nařízení o SE by zřejmě nenechalo tuto otázku zcela otevřenou.“106 Autor této práce 102

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s.

80 103

Blíže k problematice vymezení pojmu dceřiné společnosti viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006.s. 80 a n. 104

Nemá z povahy věci smysl uvažovat o situaci, kdy by minoritní podíl upsala další osoba splňující podmínky článku 2 odstavce 3, neboť by taková osoba byla jednoduše dalším ze zakladatelů dle tohoto článku a nemělo by z tohoto úhlu pohledu žádný význam ji od ostatních zakladatelů odlišovat. 105

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 244

106

Tamtéž

44

neshledává daný argument přesvědčivým, neboť by se nejednalo o jediné opomenutí, jehož se tvůrci sledovaného nařízení dopustili a stejně jako v ostatních případech jej lze překonat výkladem, respektive užitím národní úpravy práva akciových společností dle článku 15 odst. 1 nařízení o evropské společnosti107. Jediným argumentem proti minoritní účasti osob mimo vymezení článku 2 odst. 3 tak zůstává shora zmíněný bod 10 preambule evropské společnosti, jehož normativita není dána, avšak jeho působení jako zdroje výkladu by v tomto případě mohlo být rozhodující. Do doby než judikatura evropského soudu nezakotví opačné stanovisko, je třeba důrazně doporučit zakládání dceřiné evropské společnosti pouze za účasti subjektů odpovídajících požadavkům článku 2 odst. 3 nařízení. Nelze ostatně vyloučit převod akcií tvořících podíl na společnosti i na takové subjekty, které jsou z jejího zakládání vyloučeny, je-li SE již platně založena. 2.2.4.2 Povolenost sukcesivního zakládání evropské společnosti Problém řešený v předchozím odstavci je úzce spjat i se zde probíranou otázkou přípustnosti založení evropské společnosti metodou sukcesivního založení, tedy postupem s veřejnou nabídkou akcií. Pro přivolení myšlence užití tohoto způsobu hovoří hned několik argumentů. V první řadě je na místě zmínit znění bodu 12 preambule nařízení o evropské společnosti, které výslovně uvádí možnost založení SE veřejnou nabídkou cenných papírů. Podobným způsobem můžeme povolenost sledovaného postupu odvozovat od již zmiňovaného článku 15 odst. 1 nařízení, který zakládá zpravidla stejný režim zacházení se společností evropskou jako s národní a.s., konečně podobným způsobem můžeme interpretovat i článek 36 nařízení, přičemž český právní řád založení akciové společnosti veřejnou nabídkou akcií zná a upravuje jej v § 164 a n. obchodního zákoníku. Ačkoliv z předchozího textu by se mohlo zdát zcela zřejmým, že založení dceřiné evropské společnosti s veřejnou nabídkou akcií je v souladu s příslušnou právní regulací, podrobným studiem podstaty problému lze danou myšlenku zpochybnit. Je totiž třeba mít na paměti nutnost dominantního vlivu zakladatelských subjektů na zakládanou společnost a též potřebu naplnění jejich konkrétních charakteristik (viz předchozí oddíl). Nelze souhlasit s myšlenkou vyjádřenou v odborné literatuře, že při sukcesivním založení dceřiné společnosti není možné zajistit, aby zakladatelské společnosti vykonávaly v nově založené a.s. potažmo SE

107

Jako další opomenutí můžeme zmínit například nepřítomnost jakékoliv úpravy vzniku evropské společnosti rozdělením – k tomuto viz další kapitola

45

dominantní vliv108. Obchodní zákoník takové řešení obsahuje ve svém § 166, k zajištění dominantního vlivu zakládajících společností tedy bude postačovat, když zakladatelské společnosti upíší alespoň nadpoloviční většinu navrhovaného základního kapitálu a zároveň zakladatelská smlouva nebude obsahovat výslovné povolení upisování akcií nad rámec navrhovaného základního kapitálu. Tímto způsobem budou úpisy akcií, jež by případně mohly ohrozit dominantní postavení mateřských subjektů, zakladateli odmítnuty a mocenské pozice zakladatelských subjektů zůstanou zachovány. Smysl zakládání společnosti veřejnou nabídkou akcií přitom nebude ztracen, neboť i při zachování svého dominantního vlivu mohou takto zakladatelé dofinancovat téměř polovinu základního kapitálu. Problematickým bodem však v konečném důsledku zůstává opět otázka povahy subjektů podílejících se na zakládání dceřiné SE. Obchodní zákoník totiž zásadně neumožňuje rozlišovat mezi upisovateli, jimiž jsou fyzické osoby, a těmi představovanými osobami právnickými. Určitou oklikou se tedy opět dostáváme k problému řešenému v předchozím oddílu, tedy k otázce přípustnosti minoritního podílu v zakládané dceřiné evropské společnosti i subjektů nesplňujících podmínky článku 2 odst. 3 nařízení o evropské společnosti. Stejně jako v předchozím oddílu je tedy na místě doporučit zájemcům o založení dceřiné evropské společnosti dle této normy vyvarovat se přinejmenším prozatím metody sukcesivního založení z důvodu nejasného postavení osob stojících mimo rámec článku 2 odst. 3. Negativním následkem záporného stanoviska soudu k sledované otázce by v konkrétním případě bylo odmítnutí zápisu do obchodního rejstříku. Závěrem k tomuto dílčímu tématu je však na místě poznámka, že pokud by všemi upisovateli akcií při zakládání společnosti veřejnou nabídkou byly subjekty vyhovující nařízení, nebyla by samotná skutečnost sukcesivního založení překážkou vzniku SE. Vzhledem k nemožnosti ovlivnit povahu upisovatelských subjektů ze strany zakladatelů nicméně uvedený fakt nemá praktický význam. 2.2.4.3 Konkrétní postup založení dceřiné evropské společnosti dle článku 2 odst. 3 nařízení o evropské společnosti Na rozdíl od shora uvedených postupů zakládání evropské společnosti se proces zakládání dceřiné SE řídí prakticky zcela národní právní úpravou. Tuto skutečnost vyvozujeme především z odkazu daného zvláště pro tento způsob založení článkem 36 nařízení. Danou

108

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 245

46

normu aplikujeme ve shodě s článkem 15 odst. 1, který nařizuje po zohlednění ustanovení nařízení užít na založení evropské společnosti právní řád státu, ve kterém bude mít zakládaná společnost sídlo. Založení probíhá dle obchodního zákoníku především pak podle ustanovení paragrafů 57 odst. 1, 162 až 163a, 171 odst. 1 a 3, 172 a 175. Je nicméně třeba upozornit na některá specifika, jimiž se proces zakládání dceřiné evropské společnosti liší od zakládání vnitrostátní a.s. Na zřejmou odlišnost můžeme poukázat v souvislosti s nutnou minimální výší základního kapitálu. Neužije se tak § 162 odst. 3 obchodního zákoníku, neboť toto ustanovení je v přímém rozporu s článkem 4 odst. 2 nařízení o evropské společnosti, který stanoví, že minimální výše základního kapitálu SE je 120 000 eur. Odstavec 3 článku 4 nařízení nicméně přivoluje případné vyšší minimální částce základního kapitálu, jež by národní úprava stanovovala pro některé zvláštní formy podnikání. Dále nebude aplikován § 200 obchodního zákoníku, neboť participace zaměstnanců podléhá režimu nařízení a zákona o evropské společnosti, tak jak byla popsána v předchozí části. Jak uvádí Prof. Dědič a JUDr. Čech, je vhodné dotvářet stanovy zakládané společnosti a uzavírat zakladatelskou smlouvu až poté, co bude zcela vyjasněna otázka participace zaměstnanců. Specifická podoba stanov zakládané společnosti, bude-li tato vystavěna na monistickém systému, byly popsány v kapitole 1.109

2.2.5 Založení dceřiné společnosti již existující evropské společnosti Z důvodů vysvětlených v následující kapitole můžeme předpokládat, že nadepsaný způsob zakládání evropských společností by mohl být značně populární. Jedná se o jediný způsob založení upravený nařízením, který nevyžaduje pluralitu na straně zakladatelských subjektů, neboť i v případě transformace národní akciové společnosti na societas europeu podle článku 2 odst. 4 je třeba, aby vedle společnosti transformované existovala ještě její společnost dceřiná, ta sice sama není zakladatelem, její přítomnost je však nezbytná. Sledovaný postup zakládání SE je v nařízení upraven článkem 3 odst. 2, v dalším je pak třeba vycházet z článku 36, který je společný pro zakládání odvozené dceřiné evropské společnosti a zakládání dceřiné SE typu joint-venture, jak bylo popsáno v předchozí části. Z tohoto důvodu se celý proces v mnohém shoduje. Naráží také na obdobné výkladové problémy, především i zde je možné posuzovat, zda je či není možné, aby se zakládání společnosti při zachování dominantního vlivu mateřského subjektu účastnily i jiné subjekty, případně jaké. Vzhledem 109

Pro vyčerpávající seznam dokumentů viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 252

47

k tomu, že problém již byl výše popsán, není již třeba věnovat mu pozornost v rámci tohoto oddílu. Koncepčním znakem sledovaného způsobu založení SE je singularita zakladatelského subjektu (s přihlédnutím k výše uvedenému výkladovému sporu je možná na místě hovořit o připuštěné singularitě). Nařízení v článku 3 odst. 2. přitom odstraňuje překážky, které by uplatnění tohoto principu mohly klást národní právní úpravy, když určuje, že vnitrostátní právní předpisy, které stanoví, že akciová společnost musí mít více než jednoho akcionáře, se v případě dceřiné SE nepoužijí. Právní řád České republiky nicméně takové omezení obsahuje pouze ve vztahu k fyzickým osobám110, které již z podstaty věci SE tímto způsobem založit nemohou. V protikladu ke zmíněnému je věta třetí článku 3 odst. 2 nařízení, ta v případě dceřiných SE zakotvuje užití ustanovení vnitrostátních právních předpisů přijatých provedení dvanácté směrnice Rady 89/667/EHS ze dne 21. prosince 1989 v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným s jediným společníkem. Jednou z takových norem českého právního řádu je ustanovení § 105 odst. 2 obchodního zákoníku. Zákon zde zakazuje, aby společnost s jediným společníkem byla jediným zakladatelem společnosti jiné. Není přitom podstatné, zda zakladatelská společnost jako jednočlenná již vznikla, či zda se takovou stala teprve později. Prof. Dědič a JUDr. Čech ve své knize vyjadřují pochybnosti ohledně aplikovatelnosti daného ustanovení111, vzhledem k nebezpečí případného prohlášení neplatnosti společnosti soudem dle § 68a obchodního zákoníku, dojde-li k názoru, že aplikace tohoto ustanovení je na místě, nelze opět až do vyjasnění problému cestou judikatury doporučit zakládání dceřiných evropských společností tímto způsobem. Závažný sporný bod ve sledovaném případu představuje otázka participace zaměstnanců v zakládané SE. Uvedený problém není nařízením ani žádným dalším právním předpisem nikterak regulován, ačkoliv při jeho řešení není možné užít postupů běžně na proces aplikovaných při jiných způsobech zakládání evropské společnosti (viz zmínka v části 2.1.2.1). V tomto případě nelze než souhlasit s odbornou literaturou v tom, že úprava participace zaměstnanců se v popsaném případě pravděpodobně neužije.112

110

Obchodní zákoník § 162 odst. 1

111

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 255

112

Tamtéž s. 257

48

2.3 Vznik evropské společnosti „Poté, co je ukončen proces zakládání společnosti, společnost jakožto subjekt práva dosud neexistuje; společnosti lze přiznat jen latentní existenci.“113 Vznik evropské společnosti jakožto útvaru nadaného právní subjektivitou spojuje nařízení o evropské společnosti se dnem zápisu do příslušného veřejného rejstříku v členském státě, ve kterém společnost bude mít zapsané sídlo.114 Takovým rejstříkem je v České republice obchodní rejstřík. V českých podmínkách je nicméně třeba upozornit na skutečnost, že překlad nařízení je postižen nepřesností. Domácí znění počítá s nástupem subjektivity dnem, ke kterému byl proveden zápis společnosti do obchodního rejstříku, zatímco v zahraničních překladech (mimo jiné v německém a anglickém) se můžeme setkat s formulací ‚dnem, ve kterém byla zapsána do rejstříku‘.115 Občanský soudní řád problematickou situaci částečně řeší svým § 200da odst. 7, ten nicméně nedopadá na případy, kdy navrhovatel uvede v návrhu den zápisu, který je pozdější než den jeho provedení. Pro tyto případy lze v souladu s odbornou literaturou dovodit, že i zde společnost vznikne v den zápisu spíše než ke dni, k němuž bude v souladu s návrhem zapsána.116 Je-li společnost zakládána za podnikatelským účelem, je třeba jí ještě před podáním návrhu na zápis do rejstříku opatřit příslušná podnikatelská oprávnění. Je tím pádem nutné prokázat živnostenskému nebo jinému příslušnému úřadu založení společnosti.117 Po obdržení listin dokumentujících podnikatelská oprávnění počíná běžet devadesátidenní lhůta, během níž musí být podle § 62 odst. 1 obchodního zákoníku podán návrh na zápis, je-li společnost zakládána za nepodnikatelským účelem, běží lhůta od založení společnosti.118 A contrario výčtu důvodů odmítnutí návrhu v § 200d občanského soudního řádu můžeme

113

Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha : ASPI, a. s., 2005, s. 133 – ačkoliv sám autor uvádí i protichůdné názory 114

Viz články 12 odst. 1 a 16 odst. 1 nařízení o evropské společnosti

115

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006.

s. 288 116

Tamtéž, s. 289

117

Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha : ASPI, a. s., 2005, s. 135

118

Blíže k této problematice viz Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha : ASPI, a.

s., 2005, s. 135

49

dovodit požadavky, jež návrh musí splňovat, konkrétně soud posuzuje, zda návrh: 1. Podala oprávněná osoba, 2. byl podán na předepsaném formuláři, 3. obsahuje všechny údaje vyžadované právem, 4. je srozumitelný a určitý a 5. je doložen listinami, kterými mají být podle zvláštního právního předpisu doloženy údaje o zapisovaných skutečnostech.119 Návrh podává představenstvo založené evropské společnosti, a podepisují jej všichni jeho členové. V případě evropské společnosti vystavěné na monistickém principu vnitřní struktury podává návrh předseda správní rady či generální ředitel evropské společnosti.120 Pro podrobný seznam listin, jichž je třeba k prvozápisu viz JUDr. Dvořák121. Na základě článku 13 nařízení a § 7 zákona o evropské společnosti se zapsané údaje a obsah uložených listin zveřejní v Obchodním věstníku. Mimo zápis společnosti do příslušného rejstříku členského státu dle sídla společnosti vyčteme z nařízení i nutnost provedení zápisu na úrovni komunitární. Je zde třeba vycházet z článku 14 odst. 1 a 3 nařízení o evropské společnosti, který zakotvuje publikaci v Úředním věstníku Evropských společenství. Publikaci provede Úřad pro úřední tisky Evropských společenství. Potřebné údaje mu předá rejstříkový soud, přičemž náklady s tím spojené hradí navrhovatel122. Účel sledovaný publikací zápisu společnosti v Úředním věstníku ES je nicméně pouze informativní a „nezakládá účinky materiální publicity ve smyslu první směrnice, a to ani v pozitivním, ani v negativním smyslu.“123

119

Převzato z Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 285

120

Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha : ASPI, a. s., 2005, s. 138

121

Tamtéž, s. 138 - 139

122

Zákon o evropské společnosti § 9

123

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s.

288

50

3 Úvahy pro legislativu a právní praxi 3.1 Doporučení pro zakládání evropské společnosti 3.1.1 Obecný výklad Vytvoření právní úpravy evropské společnosti můžeme chápat jako dost možná největší průlom v korporačním právu evropských společenství. Ačkoliv právní i ekonomické dopady tohoto kroku pro státy i velké korporace působící v evropských podmínkách jsou značné, nelze přehlížet ani jejich význam ve vztahu k podnikatelským subjektům středního rozsahu. Motivace vedoucí podnikatele z členských států Společenství k zakládání evropských společností se v případě středně velkých subjektů často může nacházet v oblasti snahy dosažení evropské korporátní identity jako prostředku zviditelnění a posílení kredibility těchto obchodních společností v jejich konkurenčním prostředí. Podnikatelská veřejnost přitom může sledovat i motiv získání možnosti přesídlit sídlo společnosti například z důvodu výhodnějšího daňového prostředí v cílovém státě. Ačkoliv obchodní zákoník přemístění sídla upravuje i mimo režim evropské společnosti v § 26

124

, setkáváme se v praxi s případy, kdy

podnikatelé, aniž by znali přesná specifika problému, projevují zájem spíše o proces zahrnující založení SE. Pro středně velké ale v některých případech i velké subjekty působící v členských státech, které uvažují o založení evropské společnosti, může ve značné části případů představovat zásadní komplikaci požadavek mezinárodního působení, vznášený především nařízením o evropské společnosti. Z důvodů uvedených výše v oddílu 2.1.1 nařízení neuvádí způsoby, jimiž by bylo možné evropskou společnost založit bez nějaké formy zahraničního působení125. Lze nicméně nastínit několik skupin postupů, skrze něž lze negativní dopady požadavku nadnárodnosti, spočívající zpravidla v restrikci subjektů, které se mohou zakládání SE

124

Zde nalezneme především úpravu přemístění sídla zahraniční společnosti na území České republiky, přemístění sídla české společnosti do jiného členského státu je připuštěno odstavcem 4 uvedeného paragrafu, jinak se ale bude řídit právním řádem cílového členského státu.

125

Požadavek mezinárodního působení je ve skryté formě obsažen i v případě zakládání dceřiné společnosti již existující SE, neboť se předpokládá, že mateřská společnost nemohla být založena bez přítomnosti mezinárodního působení.

51

účastnit, minimalizovat. Zmíněné procedury přitom můžeme členit na takové, které může zájemce provést sám, a ty, k nimž je vyžadována spoluúčast alespoň jednoho dalšího subjektu.

3.1.2 Postupy založení evropské společnosti jedním subjektem 3.1.2.1 Up-stream merger s dceřinou akciovou společností existující pouze formálně Nadepsané postupy v zásadě vycházejí z formulace článku 2 odst. 1 in fine, který podobu uplatnění požadavku mezinárodního působení bez dalšího vymezuje tak, že stanoví povinnost, aby se alespoň dvě ze zakladatelských společností řídily právními předpisy různých členských států. Nařízení ani vnitrostátní právní úprava, která se uplatní v případě, že nová SE bude mít sídlo na území České republiky, tj. zákon o evropské společnosti, neobsahují další specifikace vztahující se k zakladatelským subjektům. Takto zde chybí určení doby, po kterou mají společnosti v členských státech existovat, podoba činností, jež mají vyvíjet, a v konečném důsledku i jakékoliv jiné upřesnění. Neexistuje ani žádné omezení, jež by se vztahovalo na akcionáře zakladatelských společností, neboť převoditelnost je jedna ze základních vlastností akcie a jedna z jejích hlavních charakteristik jako právního institutu126. Převedeno do praxe, poznatky obsažené v předchozím odstavci umožňují, aby a.s. působící v jednom členském státě založila v jiném členském státě svou dceřinou akciovou společnost, jíž by byla jediným akcionářem. Tato dceřiná společnost by nevykonávala hospodářskou činnost a její založení by sledovalo jediný účel – umožnění fúze se společností mateřskou. Ideálním nástrojem by v takovém případě byla up-stream merger provedená sloučením dceřiné (prakticky prázdné) společnosti s mateřskou a.s. Z interního hlediska nástupnické – rozuměj mateřské – společnosti, by se jednalo v podstatě o transformaci akciové na evropskou společnost. A contrario odstavci 3 článku 37 nařízení přitom lze vyvodit, že současně s provedením fúze je možné též přemístit sídlo společnosti. Náklady na provedení popsaného procesu představují především poplatky spojené s naplněním formálních požadavků právního řádu státu, v němž bude mít zakládaná dceřiná společnost sídlo, na založení akciové společnosti. Jako nejjednodušší se přitom jeví postup,

126

Zde můžeme poukázat na skutečnost, že právní řád nezná akcii, která by byla cenným papírem na jméno,

nýbrž pouze takové, které jsou cennými papíry na doručitele či na řad. K tomuto viz například Pokorná, J. Základy práva obchodních společností s příklady a otázkami. 2. dopl. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. s. 97

52

kdy je základní kapitál dceřiné společnosti tvořen peněžitým vkladem ve výši odpovídající minimální velikosti základního kapitálu podle cílového právního řádu. Takto je teoreticky možné vyhnout se nákladům spojeným jednak s oceňováním nepeněžitých vkladů, jednak s přečerpáním základního kapitálu do nástupnické SE. Stinnou stránku samozřejmě představuje nutnost deponovat značnou částku peněz, které se tak do jisté míry mohou stát nevyužitými zdroji. V této souvislosti je nicméně třeba mít na paměti ustanovení článku 4 odst. 2 nařízení o evropské společnosti, které stanovuje minimální velikost základního kapitálu evropské společnosti částkou 120 000 eur, což převyšuje požadavek na výši základního kapitálu akciové společnosti zakládané simultánním způsobem podle českého právního řádu. Středně velké obchodní společnosti, jejichž základní kapitál dosahuje právě této výše, tím pádem nemají možnost stát se evropskými společnostmi bez potřebného navýšení základního kapitálu. V souvislosti s provedení fúze samotné je dále třeba počítat s náklady spočívajícími ve vypracování projektu fúze127 a jeho zveřejnění, odměně notáře, respektive subjektu vydávajícího osvědčení podle článku 25 nařízení v tom kterém členském státě (z povahy věci pro každou společnost zvlášť), a poplatky potřebnými k provedení zápisu do obchodního rejstříku. Výhoda tohoto způsobu založení evropské společnosti spočívá také v tom, že vzhledem k nepřítomnosti hospodářského faktoru co se týče působení dceřiné společnosti, je možné pro umístění jejího sídla volit takový členský stát, jehož právní prostředí je z hlediska nákladnosti, rychlosti a dalších charakteristik k tomu nejvhodnější. O vhodnosti zmíněného postupu svědčí i jeho aprobace odbornou literaturou128. Omezením však při jeho uplatnění je nutnost, aby mateřská společnost měla formu společnosti akciové. 3.1.2.2 Fúze akciových společností existujících pouze formálně Vzhledem ke shora uvedené zásadní převoditelnosti akcií můžeme do jisté míry obejít i požadavek právní formy společnosti účastnící se fúze. Zde uvedený postup nalezne využití v situacích, kdy zájemci o založení SE podnikají jako fyzické osoby, či v případě, že jejich podnikání má jinou formu. Podle ustanovení českého právního řádu nicméně fyzické osoby musí být alespoň dvě. Postup opět počítá s fúzí akciových společností, přičemž stávající

127

Forma up-stream merger je přitom v nařízení o evropské společnosti favorizována ustanoveními článku 31 formou snížených požadavků na projekt fúze a odstraněním požadavku přezkoumání projektu znalcem.

128

Viz Enriques L., in Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová Bova Polygon, 2006. s. 73

53

subjekt vystupuje pouze jako akcionář těchto společností. Náklady spojené s tímto postupem lze dovodit z pojednání uvedeného v předešlém pododdílu. Z hlediska ekonomie celého procesu je nejvhodnější provést i v tomto případě fúzi sloučením, neboť požadovaná korporátní struktura může být budována již od počátku ve společnosti, jež se následně stane nástupnickou.

3.1.3 Postupy předpokládající součinnost více subjektů 3.1.3.1 Převod hotových společností Vůbec nejjednodušší cestou k získání evropské společnosti, i když z podstaty věci ne nutně hospodářsky nejvýhodnější je stát se akcionářem – pokud možno jediným – společnosti již existující. Samozřejmě se tak může stát získáním majoritního a následně úplného podílu v subjektu, který již hospodářskou činnost provozuje. Je zřejmé, že zavedená společnost bude skýtat mnohé výhody. Z praktického hlediska ale nelze očekávat, že by se držitelé akcií prosperujících společností mínili těchto cenných papírů snadno a levně vzdát. K celému problému by navíc přibyla konkurence ze strany dalších podnikatelských entit. Je zřejmé, že pro subjekty mínící snadnou cestou založit evropskou společnost je tento přístup nevhodný. Můžeme nicméně hovořit i o jiných způsobech. Je totiž předvídatelné, že poptávka po evropských společnostech vyvolá odezvu na straně nabídky. Roli subjektů této nabídky mohou s velkou výhodou oproti ostatním obchodním společnostem zastat již založené SE, kterým nařízení v článku 3 odst. 2 dává možnost zakládat dceřiné společnosti bez nutnosti ingerence dalších subjektů. Nasnadě je tedy situace popsaná v literatuře129, kdy již založené evropské společnosti budou dále zakládat dceřiné SE do zásoby, tzv. Vorratsgesellschaft, které nebudou vykonávat faktickou činnost, nýbrž budou určeny k tomu, aby jejich účastnická práva (vyjádřená formou akcií) byla převáděna na zájemce. Cena zaplacená za převod akcií pak bude odpovídat nákladům spojeným se založením dceřiných společností, bude v ní nicméně zahrnut i obnos, který bude ziskem společnosti mateřské a zároveň faktorem motivujícím ji k popsanému jednání. Dá se říci, že evropská společnost věnující se této formě podnikání, ať již přednostně nebo subsidiárně, by se stala v evropském korporačním měřítku výrobcem SE, které by pak shora popsanou cestou byly prodávány, z ekonomického hlediska podobně, jako běžné zboží.

129

Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 73

54

Možnost přemístění sídla evropské společnosti by ve sledovaném případě byla značným otupením skutečnosti, že na rozdíl od zboží, obchodní společnosti jsou vždy vázány na stát, v jehož obchodním rejstříku jsou zapsány. Nelze však říci, že by zmíněný znak obchodních společností nehrál v případě nabídkového zakládání dceřiných SE žádnou roli. Lze tedy s určitou dávkou jistoty tvrdit, že nabídka těchto „předzaložených“ subjektů bude vždy významnější – ne-li výlučná ve státech, které jsou z tržního a daňového hlediska nejvýhodnější. 3.1.3.2 Další možné postupy Ekonomická motivace vedoucí k asistenci při založení evropské společnosti může přitom nabývat různých podob. S ohledem na možnost vstupu širokého záběru právnických osob (viz předchozí kapitola) se obzvláště vhodnou cestou jeví možnost založení dceřiné společnosti podle článku 2 odst. 3 nařízení. Právnická osoba sídlící v jednom státě tak může nabízet oproti finanční kompenzaci službu spočívající v podílení se na založení dceřiné společnosti s tím, že bez zbytečného odkladu po založení SE převede svůj podíl na druhého zakladatele. Na rozdíl od případu uvedeného v předchozím odstavci, kdy se v zásadě jednalo o koupi a prodej, zde narazíme na situaci, jejíž právní podchycení by bylo možná dosti obtížné. Právnické osoby usilující o založení SE podle zmíněných ustanovení nařízení totiž musí společně vykonat celou řadu úkonů, jejichž rozvržení v čase vyžaduje časově rozsáhlejší spolupráci. Konstrukce smlouvy zajišťující úspěšné a bezpečné založení SE, by byla zřejmě mimořádně složitá a vzhledem k vzájemně cizozemské povaze subjektů a nutnosti užití jednoho rozhodného práva by se mohla stát i klíčovým prvkem odrazujícím od provedení zmíněné operace. Lze si představit situaci obdobnou výše uvedené, jež by počítala se založením holdingové evropské společnosti, zde již komunitární právní úprava není natolik benevolentní, co se týče povolenosti subjektů, které se založení mohou účastnit. Na druhou stranu by odkup akcií promotorské společnosti jejími původními akcionáři řešil problém nedostatku prostředků, s nímž se holdingové evropské společnosti krátce po svém založení mohou potýkat. V obou uvedených případech – tedy jak u dceřiné tak u holdingové SE – vzniklých jako výstup „asistovaného založení“ popsaného výše však narážíme na komplikaci v podobě nutnosti provedení procedur spojených dle nařízení s institutem zapojení zaměstnanců. Oproti zakládání dceřiných společností, kde, jak bylo již výše uvedeno, se úprava participace, pravděpodobně s ohledem na opomenutí evropského zákonodárce, podle všeho neuplatní.

55

3.2 Předpokládaný vývoj v oblasti evropských společností Je otázkou, jakým způsobem budou evropské legislativní orgány i zákonodárné sbory jednotlivých členských států reagovat na potenciální možnosti vytvoření evropské společnosti mimo rámec způsobů vyjmenovaných v nařízení o SE a v předchozí kapitole. Konkrétním příkladem v dnešní době je moderní institut korporačního práva představovaný možností rozdělení obchodní společnosti. Východiskem v právní úpravě pro nás bude zákon o přeměnách, konkrétně pak ustanovení paragrafů 246 a 313. Článek 10 nařízení o evropské společnosti stanoví, že neurčí-li nařízení jinak, přistupuje se k evropské společnosti v každém členském státě tak, jako kdyby se jednalo o akciovou společnost založenou podle práva členského státu, ve kterém sídlí. Takto by se na SE měla vztahovat i úprava rozdělení obchodní společnosti, v odlišném případě by se jednalo o jasnou diskriminaci evropské formy akciové společnosti před formou národní130. Výše zmíněný § 246 zákona o přeměnách ovšem stanoví povinnost zachování právní formy rozdělované i nástupnické obchodní společnosti, nestanoví-li zákon jinak, žádné ustanovení o rozdělení SE pak již neobsahuje. Ze zde uvedeného bychom mohli usuzovat na možnost vzniku evropské společnosti rozdělením, např. rozdělením odštěpením od mateřské SE, tedy na takovou možnost vzniku SE, se kterou nařízení nepočítá. Otázka, jak se s nastíněnou situací vypořádat je závažným výkladovým problémem, jehož vyřešení si vyžaduje suspendování alespoň jedné kogentní právní normy. První možností tak je neaplikace ustanovení článku 1 odst. 1 nařízení, který stanoví, že SE je možno zakládat jen v nařízení popsanými způsoby. Zmíněným postupem bychom dosáhli faktického vytvoření nové formy zakládání evropských společností rozdělením již existující SE. Bylo by zachováno pravidlo o rovném zacházení se společnostmi evropskými a národními akciovými podle článku 10, vyhověno by bylo i českému právnímu řádu. Naproti tomu setrvání na aplikaci normy dle článku 10 nařízení o evropské společnosti na úkor článku 1 odst. 1 by při současné aplikaci § 246 zákona o přeměnách vedlo k znepřístupnění institutu rozdělení obchodní společnosti pro SE.

130

Viz Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 70

56

Nejschůdnějším řešením se, jak naznačuje i literatura131, jeví upuštění od aplikace § 246, v tom smyslu, že evropské společnosti bude umožněn přístup k institutu rozdělení, při rozdělení však nedojde k vytvoření nových SE, nýbrž společností akciových, respektive akciových nebo společností s ručením omezeným viz § 313 zákona o přeměnách. Prakticky tak bude nastolena výrazně nižší míra diskriminace SE vůči národním akciovým společnostem než v předchozím uvedeném případě (ačkoliv je zřejmé, že k jejímu úplnému odstranění nedojde – to by bylo možné pouze použitím prvního uvedeného postupu) navíc přitom nebude dán rozpor s ustanoveními komunitárního práva. Je možno diskutovat o tom, zda se řešení problému neskrývá právě v § 313 zákona o přeměnách. Zde zákonodárce stanovuje, že při rozdělení akciové společnosti mohou mít nástupnické subjekty podobu pouze akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným, popřípadě kombinace uvedených. Jedná se tedy o speciální úpravu, se kterou § 246 výslovně počítá. Z praktického hlediska se i následováním tohoto názoru dostaneme ke stejným výsledkům jako v předchozím odstavci. Pro potřebu teorie je nicméně na místě podotknout, že substituujeme-li formu akciové společnosti jakožto rozdělovaného subjektu společností evropskou dle článku 10 nařízení, můžeme stejný úkon učinit i na straně subjektu nástupnického – pokud tak učiníme zároveň – tedy tak, aby evropská společnost figurovala na obou zmíněných pozicích, jak vyžaduje § 246. Takto bychom se v konečném důsledku ocitli opět na začátku řešení celého problému. Je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že o využití obou zkoumaných paragrafů v případě rozdělování evropské společnosti mlčí i důvodová zpráva k zákonu o přeměnách132.

131 Tamtéž s. 70 132 důvodová zpráva k návrhu zákona o přeměnách obchodních společností a družstev. ASPI,[databáze] stav k 10.1.2010. Wolters Kluwer ČR, a. s. [cit 15. 1. 2010]

57

4 Závěr Celý projekt právní úpravy evropské společnosti byl od počátku spojován s velkými nadějemi jak právních teoretiků, tak podnikatelských subjektů působících na území Společenství. Podoba, ve které bylo nařízení o evropské společnosti nakonec přijato, nicméně pravděpodobně uspokojila tužby jen menší části z obou táborů. Z hlediska komunitárního práva jako takového můžeme přesto hovořit do jisté míry o průlomu, poprvé v historii Společenství je dostupná forma obchodní společnosti umožňující subjektům, které ji adoptují, dosáhnout uniformity z hlediska korporátní identity, vnitřní organizace a v jistém slova smyslu i právní reglementace, a to v rámci celého území unifikované Evropy. Z hlediska praxe těchto subjektů i z hlediska podrobného zkoumání sledovaného fenoménu nicméně musíme vyvodit, že ona průlomová jednotnost je ze značné míry pouze povrchovým nátěrem. Hloubková sonda pak pomůže odhalit, že evropské společnosti v mnohém sdílí charakteristiky akciových společností ve státě, ve kterém sídlí. Ačkoliv tedy jednotná komunitární úprava stanoví kostru nejzákladnějších procesů a jevů k SE se vztahujících, v podrobnostech se zpravidla uplatní právní režim národních akciových předpisů. Předchozí řádky byly napsány s úmyslem vytknout nedotaženost právní úpravy v porovnání s idejemi, které k jejímu vytvoření vedly, v žádném případě ovšem není úmyslem autora prohlašovat institut evropské společnosti za zbytečný či samoúčelný. I přes své četné nedostatky a polovičatosti je evropská společnost vítanou a žádanou formou obchodní společnosti, ať již z důvodu evropské korporátní identity, diverzity, kterou nabízí v oblasti vnitřní organizace či pro možnost přemísťování sídla na území celého Společenství. Jak vyplývá ze shora uvedeného odstavce a jak v něm ostatně bylo i řečeno, institut evropské společnosti je mezi evropskými podnikateli žádaný. Jeho většímu rozšíření ovšem brání malá dostupnost této formy, zvláště pro podniky střední velikosti (pro společnosti malého rozsahu je SE pravděpodobně s ohledem na svou nákladnost, například i z hlediska nutnosti relativně vysokého základního kapitálu, mimo dosah). Zakládání evropských společností jsou do cesty kladeny formální bariéry, nevynucené hmotnou potřebou, nýbrž úskalími legislativního procesu v rámci institucí Evropského Společenství (jak bylo popsáno v oddílu 2.1.1). V podstatě alfou a omegou dostupnosti formy evropské společnosti je požadavek mezinárodního působení, menší roli potom hrají restrikce určitých typů osob v přístupu k SE 58

jejím založením. Formulace a právní konstrukce norem v nařízení, nebo v některých případech jejich nepřítomnost, otevírá ovšem několik možností, jak se těmto formálním omezením vyhnout. Pro ilustraci významu předchozí věty můžeme například konstatovat, že možnost, aby se zakládání evropské společnosti účastnily fyzické osoby, je v několika případech (viz kapitola 2) sporná, obecně je však zakázána. Nic v textu nařízení, ani žádné ustanovení českého práva však nebrání převodu celé společnosti – ve formě jejích akcií – na fyzickou osobu poté, co byla jakýmkoliv způsobem založena. Problém nutnosti mezinárodního působení a cesty, vedoucí k evropské společnosti bez naplnění zmíněné podmínky jsou řešeny v kapitole 3. Zatímco doposud bylo na problém societatis europeae nahlíženo z pozice jejích zakladatelů či akcionářů, sledovaný fenomén můžeme pozorovat i s ohledem na její zaměstnance. Právní úprava obsažená částečně v nařízení, větší měrou pak ve směrnici o evropské společnosti a v části druhé zákona o evropské společnosti, prezentuje institut participace zaměstnanců v evropské společnosti jako jeden z hlavních charakteristických rysů SE. Zmíněnému tématu je věnován rozsáhlý oddíl 2.1.22. Zde byla rozvinuta myšlenka, že ačkoliv složitá a poměrně rigidní právní regulace na všech úrovních obsahuje mnoho procesních práv, která zaměstnavatel musí v procesu vyjednávání o účasti zaměstnancům poskytnout a je respektovat, z praktického hlediska dává jen naprosté minimum záruk skutečného zapojení zaměstnanců do záležitostí společnosti, obzvláště pokud není dosaženo dohody. Celou věc můžeme nakonec shrnout tak, že zákonodárce práva zaměstnanců na participaci nezávazně proklamuje a stanoví dlouhý a složitý obligatorní proces, v jehož průběhu se zaměstnavatel z důvodu sentimentu či nedostatku trpělivosti sám rozhodne dohodu se zaměstnanci uzavřít. Úpravu participace zaměstnanců tedy nemůžeme považovat za ideální. V konečném důsledku byl věnován prostor i krátkému pozastavení nad směrem, kterým se statut SE bude vyvíjet nadále z hlediska především orgánů aplikujících jeho ustanovení. Je otázkou nakolik se judikatura bude setkávat či rozcházet s názory odborné veřejnosti, nakolik vyplní mezery a nedostatky výkladem či bude zastávat jejich striktní znění. Otázkou také je, bude-li se výklad ubírat cestou liberálnějšího přístupu, umožňujícího rozšíření možnosti zakládat evropské společnosti a tak oživení prezence tohoto typu obchodní společnosti na evropských trzích, či zda založí svůj postoj na rigiditě a upřednostňování textu jednotlivých ustanovení proti motivům, jež vedly k jejich přijetí. Ačkoliv je z textu zřejmé, že preferovaná odpověď na poslední otázku je ta první z uvedených, nelze ani od benevolentního výkladu očekávat, že ohne obsah některých norem do protikladných pozic. Takovou míru benevolence 59

právo neumožňuje. V zásadě tedy spočívá rozhodnutí na samotných podnikatelích; rozhodnutí, zda sledovat vidinu možných výhod, která je nicméně vyvažována složitým a na organizaci zpravidla náročným procesem zakládání evropské společnosti, či zda zvolit příznivější cestu skrze postupně se harmonizující národní právní úpravy. V každém případě je potřeba podrobné prozkoumání relevantních právních institutů, lze jen doufat, že ve vztahu k zakládání evropské společnosti, jej tato práce aspoň v nejzákladnějším měřítku umožní.

60

5 Seznam použité literatury Dědič, J., Čech, P. Evropské právo společností : včetně úplného znění předpisů komunitárního práva. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2004. Dědič, J., Čech, P. Evropská (akciová) společnost. vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská akciová společnost. Praha : ASPI, a. s., 2005. Dvořák, T. Přeměny obchodních společností a družstev. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008. Důvodová zpráva k návrhu zákona o přeměnách obchodních společností a družstev. ASPI,[databáze] stav k 10.1.2010. Wolters Kluwer ČR, a. s. [cit 15. 1. 2010] Eliáš, K., Bartošíková, M., Pokorná, J. a kol. Kurs obchodního práva : Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005. Hurdík, J. Právnické osoby a jejich typologie. vyd. 1. Praha : C.H. Beck, 2003. Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti, ve znění pozdějších předpisů Pokorná, J. Základy práva obchodních společností s příklady a otázkami. 2. dopl. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. Pelikánová, I. Evropská akciová společnost a její význam pro české právo. ASPI,[databáze] stav k 10.1.2010. Wolters Kluwer ČR, a. s. [cit 15. 1. 2010] Směrnice Rady 2001/86/ES ze dne 8. října 2001, kterou se doplňuje statut evropské společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů

61

6 Seznam užitých zkratek a.s.

= Akciová společnost

Nařízení o evropské společnosti

= Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti, ve znění pozdějších předpisů = Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

Obchodní zákoník

ve znění pozdějších předpisů Občanský soudní řád

= Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů = Směrnice Rady 2001/86/ES ze dne 8. října

Směrnice o evropské společnosti

2001, kterou se doplňuje statut evropské společnosti

s ohledem

na

zapojení

zaměstnanců SE

= Societas europea, evropská společnost

s.r.o.

= společnost s ručením omezeným

Zákon o přeměnách

= Zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů = Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve

Zákoník práce

znění pozdějších předpisů = Zákon č. 627/2004 Sb., o evropské

Zákon o evropské společnosti

společnosti, ve znění pozdějších předpisů

62