Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor: Právo Katedra občanského práva
Diplomová práce Evropský platební rozkaz Miroslav Hnilica 2009/2010
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Evropský platební rozkaz zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. 2
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval JUDr. Ing. Radovanovi Dávidovi za praktickou i odbornou pomoc při vypracování této diplomové práce. Dále bych rád poděkoval Evě Mikulkové a Jakubu Backovi a své rodině - Vladimíru Hnilicovi, Emílii Hnilicové a Matúši Hnilicovi za podporu během celého studia. 3
Obsah Seznam pouţitých zkratek: ......................................................................................................... 6 1 Úvod .................................................................................................................................... 7 2 Vývoj ................................................................................................................................... 9 2.1 Amsterodamská smlouva ............................................................................................ 9 2.2 Vídeňský akční plán.................................................................................................. 10 2.3 Summit v Tampere.................................................................................................... 11 2.4 Zelená kniha .............................................................................................................. 12 2.4.1 Cíle Zelené knihy .................................................................................................. 12 2.4.2 Vnitrostátní aplikovatelnost .................................................................................. 12 2.4.3 Vyuţitelnost u nepeněţitých pohledávek ............................................................. 13 2.4.4 Přímá vykonatelnost v jiných členských státech .................................................. 13 2.4.5 Odpovědi na Zelenou knihu .................................................................................. 14 2.4.6 Návrh na vytvoření řízení ..................................................................................... 15 3 Evropský platební rozkaz .................................................................................................. 16 3.1 Východiska úpravy ................................................................................................... 16 3.2 Působnost .................................................................................................................. 17 3.3 Návrh na vydání ........................................................................................................ 19 3.3.1 Formuláře a Evropský soudní atlas ....................................................................... 19 3.3.2 Vyplnění formuláře ............................................................................................... 20 3.4 Výzva k doplnění a změna návrhu ............................................................................ 21 3.5 Vydání ....................................................................................................................... 22 3.6 Doručování................................................................................................................ 23 3.7 Odpor ........................................................................................................................ 25 3.8 Vykonatelnost a výkon ............................................................................................. 26 3.9 Opravné prostředky................................................................................................... 27 3.9.1 Návrh na přezkum ................................................................................................. 27 3.9.2 Návrh na zamítnutí výkonu................................................................................... 28 3.10 Další procesní otázky ................................................................................................ 29 3.10.1 Soudní poplatky .................................................................................................... 29 3.10.2 Procesní subjektivita a procesní způsobilost ........................................................ 29 4 Soudní příslušnost ............................................................................................................. 31 4.1 Obecná pravomoc ..................................................................................................... 31 4.2 Výlučná pravomoc .................................................................................................... 32 4.3 Alternativní pravomoc .............................................................................................. 32 4.4 Speciální pravomoc................................................................................................... 33 5 Platební rozkaz dle české právní úpravy ........................................................................... 34 5.1 Procesní subjektivita a procesní způsobilost ............................................................ 34 5.2 Předpoklady vydání .................................................................................................. 35 4
5.3 Vydání ....................................................................................................................... 35 5.4 Odpor ........................................................................................................................ 36 5.4.1 Náleţitosti podání odporu ..................................................................................... 36 5.4.2 Zmeškání lhůty k podání odporu .......................................................................... 37 5.5 Elektronický platební rozkaz .................................................................................... 38 6 Srovnání evropského a českého platebního rozkazu ......................................................... 40 6.1 Obecné srovnání ....................................................................................................... 40 6.2 Územní a místní příslušnost ...................................................................................... 41 6.3 Soudní poplatky a náhrada nákladů řízení ................................................................ 41 6.4 Změna návrhu soudem a nesouhlas s dalším řízením ............................................... 42 6.5 Doručování a odpor .................................................................................................. 42 6.6 Pojmosloví ................................................................................................................ 42 6.7 Shrnutí ....................................................................................................................... 43 7 Doručování platebního rozkazu a evropského platebního rozkazu ................................... 44 7.1 Úprava v nařízení ...................................................................................................... 44 7.2 Česká úprava ............................................................................................................. 44 7.2.1 Postup při doručování ........................................................................................... 44 7.2.2 Datové schránky ................................................................................................... 45 7.2.3 Doručování prostřednictvím doručujícího orgánu ................................................ 46 7.2.4 Odepření přijetí ..................................................................................................... 47 7.2.5 Nemoţnost doručení ............................................................................................. 48 8 Platební rozkaz jako evropský exekuční titul a řízení o drobných nárocích ..................... 49 8.1 Evropský exekuční titul pro nesporné nároky .......................................................... 49 8.1.1 Aplikovatelnost evropského exekučního titulu..................................................... 49 8.1.2 Výhody oproti řízení o prohlášení vykonatelnosti ................................................ 52 8.2 Evropské řízení o drobných nárocích ....................................................................... 53 9 Evropský platební rozkaz v praxi ...................................................................................... 56 9.1 Evropská databáze řízení? ........................................................................................ 56 9.2 Lhůta pro vydání rozkazu ......................................................................................... 57 9.3 Výrazný vnitrostátní prvek ....................................................................................... 58 9.4 Zpráva Evropské komise .......................................................................................... 58 10 Závěr.................................................................................................................................. 59 11 Résumé .............................................................................................................................. 61 12 Seznam pouţitých pramenů .............................................................................................. 63
5
Seznam použitých zkratek: EET
evropský exekuční titul pro nesporné nároky
ELPR
elektronický platební rozkaz
EPR
evropský platební rozkaz
ES
bude v této práci zahrnovat Evropskou unii ve smyslu Lisabonské smlouvy, jak i předešlé integrační fáze tohoto seskupení, tj. Evropské společenství a Evropské hospodářské společenství, pojem Komise bude pouţíván pro Evropskou komisi
ESAVO
Evropský soudní atlas ve věcech občanských
NB-I
Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
NEET
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky
NEPR
Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu
NŘDN
Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích
OSŘ
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
PR
platební rozkaz ve smyslu § 172 OSŘ
ŘDN
evropské řízení o drobných nárocích
SES
Smlouva o zaloţení Evropského Společenství
6
1
Úvod Dne 12. prosince 2008 nabylo účinnosti Nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu. Jedná se tedy o nový institut komunitárního práva, který má zjednodušit přeshraniční spory týkající se nesporných peněţitých nároků na území EU. Odborná literatura se tomuto institutu ani s odstupem více neţ jednoho roku dostatečně nevěnuje. Cílem autora bude představení pouţití tohoto nástroje v právní praxi. Dále pak komparace s tuzemským rozkazním řízením a kritické posouzení jeho proklamované efektivnosti spočívající hlavně v odstranění překáţek vedoucí k účinné spravedlnosti. Práce začne rozebráním komunitární úpravy EPR. Na úvod se bude zabývat vývojem komunitárního práva souvisejícího s předmětem práce, který dal postupně vzniknout institutu EPR. Autor předloţí analýzu vývoje tohoto institutu od prvních snah o jeho zavedení aţ po nabytí účinnosti nařízení. Hlavním objektem jeho analýzy bude NEPR. Autor neopomene rozbor souvisejícího NB-I, které stanoví další podmínky pro vydání EPR. V této části autor zanalyzuje všechny nosné aspekty řízení o vydání EPR, zejména pak návrh na jeho vydání, rozhodnutí o vydání a právem stanovené opravné prostředky. Další část práce se bude věnovat institutu PR v českém právním řádu. Tato část bude zaměřena především na samotné řízení o vydání platebního rozkazu a moţné opravné prostředky, kterými disponuje český právní řád. Práce bude rovněţ obsahovat srovnání procesních aspektů PR s EPR. S ohledem na novelu OSŘ1, v důsledku které se výrazně změnily postupy v doručování listin, se bude autor speciálně věnovat i této oblasti. Současná praxe totiţ ukazuje nespočet problémů v nejednotné interpretaci ustanovení předmětné novely a není pochyb, ţe tyto aspekty budou mít nesporný vliv i na efektivnost vyuţití EPR v českém právním řádu. V této souvislosti se bude autor zabývat rovněţ novým českým právním institutem - ELPR.
1
Zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
7
Při analýze se bude autor rovněţ věnovat dalším dvěma pramenům komunitárního práva, které si rovněţ kladou za cíl zefektivnění vymáhání pohledávek v přeshraničních věcech, a to NEET a NŘDN, které porovná s úpravou EPR a poukáţe na specifika kaţdého z nich. Při řešení výše uvedených cílů bude autor pouţívat analytickou a komparativní metodu. Autor ve své práci zkompiluje tuzemské i zahraniční prameny, čímţ přiblíţí a zhodnotí nový právní institut a také nastíní návrhy z pohledu de lege ferenda. Autor se zaměří na problémy, které se dají v souvislosti se zavedením řízení o EPR očekávat a jaká cesta by se mohla zvolit k jejich předcházení i na řešení samotné.
8
2
Vývoj
2.1 Amsterodamská smlouva Analýza vývoje započne návratem na úplný začátek budování justiční spolupráce mezi členskými státy EU. Zde je samozřejmě nutno zmínit SES, konkrétně čl. 220 v jeho původním znění2. V té době justiční spolupráce do působnosti EU nepatřila a tento článek pouze deklaroval, aby členské státy mezi sebou zahájily v případě potřeby jednání s cílem zajistit ve prospěch svých státních příslušníků zjednodušení formalit, jimţ podléhá vzájemné uznávání a výkon soudních rozhodnutí a rozhodčích nálezů. Předmětný článek dal vzniknout Bruselské úmluvě o pravomoci soudů a uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních, která byla uzavřena v roce 1968 a stala se tehdy jediným nástrojem justiční spolupráce. Tento stav trval v zásadě aţ do roku 1997, kdy došlo k významnému zlomu ve vývoji komunitárního práva, a to k přijetí Amsterodamské smlouvy, pozměňující Smlouvu o Evropské unii, SES a některé související akty. Tento dokument ve svém čl. 3 písm. h) stanovil sbliţování právních předpisů členských států jako jeden z hlavních cílů politiky EU a vyzýval orgány EU k postupnému budování prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Pro autorem zkoumanou oblast je nosný nově vzniklý čl. 61 písm. c) ve spojitosti s čl. 65 SES, oba ve znění Amsterodamské smlouvy. Jak je z jejich ustanovení patrno, kladou si za cíl co nejvyšší soudní spolupráci, sbliţování tuzemských právních norem a odstraňování překáţek v řízení. Rovněţ došlo k přesunu části třetího pilíře (justiční spolupráce a vnitřních věcí) do pilíře prvního. Úprava této oblasti se tak jiţ nečinila mezinárodními smlouvami navzájem uzavřenými členskými státy, ale akty sekundárního práva ES, to znamená prostřednictvím vydávání směrnic a nařízení. Na základě této pravomoci odpadla další z překáţek efektivního fungování komunitárního práva, kterému největší problémy způsobovala nutnost ratifikace při jednotlivých změnách mezinárodních smluv. Rozehnalová poznamenává, ţe tato úprava se stala základem pro následnou „ofenzivu“ orgánů ES v oblasti soukromého procesního práva
2
Jedná se tedy o znění Smlouvy o zaloţení Evropského hospodářského společenství z roku 1957.
9
s mezinárodním prvkem3. Postupně tak bylo vydáno několik nařízení upravujících tuto oblast.
2.2 Vídeňský akční plán Po přijetí Amsterodamské smlouvy vyvstal poţadavek vytvoření určitého postupu, který by zabezpečil co nejrychlejší splnění jejích cílů a zefektivnil postup při poţadované justiční spolupráci. Zavedení institutu EPR bylo nevyhnutelné z mnoha důvodů: výrazné zvyšování počtu přeshraničních sporů, přetrvávající překáţky pro rychlé a účinné dosáhnutí vymoţení oprávněného nároku, postavení dluţníka, který se mohl lehce postarat o nedobytnost pohledávky a s tím spojené obavy podnikat mimo hranice státu svého sídla, řízení o vykonatelnosti, které řízení prodluţovalo a prodraţovalo. Rovněţ Dávid činí závěr, ţe efektivní právní úprava a zejména vynutitelnost práva mohou hrát v ekonomických vztazích výraznou úlohu … zvýšení nákladů (a to jak např. soudních poplatků, tak i časového prvku) soudního vymáhání pohledávek po druhé straně vztahu může vést k ekonomickému zhroucení subjektu, na němž jsou další závislé4. Důleţitost ekonomických otázek je vyjádřena i v samotném NEPR, a to například v recitálu 6. V něm je prohlášeno, ţe rychlé a účinné vymáhání splatných pohledávek, které nejsou předmětem ţádného právního sporu, je pro hospodářské subjekty v EU nesmírně důleţité, protoţe prodlení s platbami představují jeden z hlavních důvodů platební neschopnosti, která ohroţuje další existenci zejména malých a středních podniků a vede ke ztrátám vysokého počtu pracovních míst. Ţádaná koncepce byla vytvořena pod názvem „Akční plán Rady a Komise, jak nejlépe
implementovat
opatření
Amsterodamské
smlouvy
v oblasti
svobody,
bezpečnosti a justice“. Z důvodu jeho přijetí na summitu ve Vídni se stručněji nazývá Vídeňský akční plán. Z jeho povahy vyplývá, ţe není právně závazný, ovšem politická 3
ROZEHNALOVÁ, N. Internacionalizace a europeizace v mezinárodním právu soukromém. Mezinárodní a srovnávací právní revue. 2003, roč. 3, č. 9, s. 77. 4 DÁVID, R. Evropský platební rozkaz v kontextu českého civilního procesu. In Interakce českého a evropského práva. Sborník příspěvků doktorského studia k výzkumnému záměru „Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004“. Brno : Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2009, s. 48-49.
10
závaznost s ním spojená je. V bodě 16 konstatuje, ţe posilování spolupráce v civilních věcech je základem pro vytvoření evropského justičního prostoru a bude mít hmatatelný pozitivní efekt pro kaţdého občana EU. Jenomţe i přes tuto proklamaci se rozvíjí příliš pomalu. Pro soudní spolupráci v civilních věcech se dále v plánu stanovily dva časové horizonty. V bodě 40 se nacházejí cíle, které měly být splněny do doby dvou let. Jedná se například o revizi a finalizaci Bruselské a Luganské úmluvy. Pro problematiku EPR je důleţitější bod 41 obsahující cíle s pětiletým časovým horizontem, konkrétně bod 41 písm. d). Ten prohlašuje, ţe přeshraniční civilně procesní pravidla jsou urgentní pro naplnění účelu spočívajícího v ulehčení přístupu k justici pro občany EU a stanovuje vypracování dalších kroků ke sbliţování právních úprav členských států.
2.3 Summit v Tampere Dalším významným krokem k vytvoření institutu EPR bylo zasedání, které se konalo v roce 1999 ve finském Tampere. Bylo uskutečněno za účelem vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a justice v Evropské unii. Jedním ze závěrů konference se stalo prohlášení o snaze o zjednodušení procesních pravidel a urychlení řešení civilních soudních sporů o drobné a nesporné nároky. Dalším významným prohlášením nesporně byla deklarace potřeby zlepšení vzájemného uznávání soudních rozhodnutí a rozsudků, které by ulehčilo spolupráci mezi soudními orgány členských států a posílilo ochranu individuálních práv. Nejdůleţitějšími body pro zkoumanou problematiku jsou bezesporu následující dva. Prvním je deklarovaná potřeba sbliţování legislativy členských států v civilních věcech s cílem eliminovat překáţky v reálném fungování civilního procesu. Druhý poţadavek představuje první oficiální zmínění EPR. Zakotvuje totiţ nutnost vytvoření nové procesní legislativy v přeshraničních věcech, které ulehčí přístup k právu. V následujícím demonstrativním výčtu se nalézá kromě prozatímních opatření, opatřování důkazních prostředků a stanovení lhůt, i platební rozkaz. V oblasti nesporných nároků byl navíc v roce 2000 přijat program opatření k provádění zásady vzájemného uznávání rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Tento program si kladl za hlavní cíl zrušení doloţek vykonatelnosti, který měl
11
vyústit k zavedení EET. Jeho vyústěním bylo nakonec přijetí NEET. Autor se bude tomuto nařízení věnovat v další části své práce.
2.4 Zelená kniha 2.4.1
Cíle Zelené knihy
V souladu s poţadavkem naplnění cíle týkajícího se EPR byla v roce 2002 přijata Zelená kniha5 o řízení o EPR a opatřeních ke zjednodušení a urychlení řízení o sporech týkajících se drobných pohledávek. Vychází z komparativní studie zkrácených řízení upravených vnitrostátními řády členských států, na základě kterých chce nastínit nejvhodnější praktiky, které by mohly poslouţit komunitární úpravě. Klade si dva základní cíle: podnícení rozhovorů o opatřeních na zavedení řízení o EPR, které by mělo být rychlým a finančně výhodným řízením pro nesporné nároky v rámci členských států, zjednodušení a zrychlení řízení o drobných nárocích za účelem zabezpečení jejich finanční výhodnosti. 2.4.2
Vnitrostátní aplikovatelnost
V prvním bodě Komise otevírá důleţitou otázku, zda přijetí řízení o EPR nahradí obdobné řízení dle vnitrostátního práva členských států. Komise konstatuje, ţe nové řízení sice znamená nahrazení vnitrostátního řízení a přímý účinek neponechává členským státům v zásadě ţádný manévrovací prostor, ale zároveň vnitrostátní řízení neodstraňuje. Na další rozhovory ponechává otázku, zda bude moţné pouţít EPR i ve vnitrostátním řízení. Zelená kniha upozorňuje na studii vypracovanou prostřednictvím dotazníků, které vyplnily jednotlivé členské státy. Konstatuje, ţe procentuální podíl řízení o nesporných nárocích se pohybuje na rozmezí 50 % aţ 80 % z celkového počtu řízení vedených v daném státě u soudů prvního stupně. Zelená kniha dále sumarizuje úpravu rozkazního řízení jednotlivých členských států. Dospěla k závěru, ţe v rámci členských států existují dva základní modely předmětné úpravy - důkazní jednostupňový a nedůkazní dvoustupňový model. 5
Zelené knihy vydává Komise za účelem stimulace odborné diskuze na předmětné téma, ke které přizve relevantní partnery.
12
Jednostupňový důkazní model spočívá v povinnosti ţalobce připojit ke svému návrhu důkazní prostředky prokazující oprávněnost jeho nároku, na základě kterých soudce rozhodne. Bez nich je návrh nepřípustný. Účelem je tedy zamezit neopodstatněným právním nárokům. Ţalovaný má obvykle jen jednu moţnost odporovat. V případě, ţe tak neučiní, PR se stane res iudicata bez moţnosti odvolání. Dvoustupňový nedůkazní model naopak vyţaduje jen splnění formálních náleţitostí s popsáním nároku, na základě kterého můţe soud notifikovat ţalovaného o pohledávce. V případě, ţe ţalovaný nebude na výzvu reagovat, soud vydá na návrh ţalobce druhé rozhodnutí, a to platební rozkaz, proti kterému má ţalovaný moţnost podat odpor. V případě, ţe ţalovaný opět nebude reagovat, PR se stane vykonatelným. Na rozdíl od důkazního modelu není ţalovanému v první fázi poskytovaná ochrana spočívající v uváţení soudce. V prvním stupni je jen ţalovaný odpovědný, zda bude nárok uznán za oprávněný. Z jiného úhlu pohledu je moţné dospět k názoru, ţe nedůkazní model poskytuje ţalovanému ochranu dvoustupňovou. Má moţnost se bránit v zákonné lhůtě po doručení soudního rozhodnutí vydaného na základě skutečností popsaných ţalobcem a rovněţ tak po rozhodnutí vydaného na základě své nečinnosti. K tomuto modelu se Komise v Zelené knize přiklonila. 2.4.3
Využitelnost u nepeněžitých pohledávek
Zelená kniha se dále zabývá otázkou, zda se bude harmonizované řízení týkat i nepeněţitých pohledávek. Komise se přiklání k negativnímu názoru, protoţe nepeněţité obligace se těţko dají vyjádřit a hlavně standardizovat. Komise své stanovisko ilustruje na příkladu Francie a jeho „injonction de faire“6, které v praxi zaznamenalo mizivý úspěch. 2.4.4
Přímá vykonatelnost v jiných členských státech
Nejvíc prostoru bylo poskytnuto otázce přímé vykonatelnosti v jiných členských státech, kde je podrobně analyzována úprava zjednodušených řízení ve všech členských státech. Komise ilustruje potřebu nové úpravy na „tříhlavé hydře“. Ta představuje neefektivnost vymahatelnosti drobných nároků. Čím je nárok menší, tím jsou poměrné náklady vyšší, řízení delší a trápení větší. Se zvyšujícím se počtem přeshraničních případů vzniká nutnost „přeshraniční“ úpravy takovýchto nároků. Na podporu tohoto 6
Doslovně přeloţeno „rozkaz konat“.
13
tvrzení se v Zelené knize odkazuje na studii z roku 1995 s názvem „Cena justičních překáţek pro spotřebitele na společném trhu“7. Ta dospěla k závěru, ţe 24 % obyvatel členských států nakoupilo v jiném členském státě zboţí do hodnoty 2.000,- €. Deset procent kupujících nebylo s kvalitou spokojeno a aţ dvě třetiny z nich nemělo reálnou moţnost domáhat se svého nároku. Částky, které stálo soudní řízení s předmětem sporu do výše zmíněných 2.000,- € se pohybovaly v rozmezí od 980,- € do 6.600,- €. Nutnost komunitární úpravy byla proto v té době jiţ urgentní. 2.4.5
Odpovědi na Zelenou knihu
Zelená kniha čítá celkem 46 otázek k diskuzi. Jedná se zejména o okruhy procesní a technické povahy. Nachází se zde tedy otázky týkající se formy zakotvení (nařízení nebo směrnice), implementace pravidel soudní příslušnosti, standardizované formy, moţnosti odvolání, lhůt a dalších náleţitostí vydání EPR a na druhou stranu i otázky počítačového a datového zabezpečení. Komise obdrţela přibliţně 60 odpovědí na Zelenou knihu od téměř všech členských států i od dalších zainteresovaných stran a jiných sdruţení. V roce 2003 zveřejnila výtah z odpovědí na nejdůleţitější poloţené otázky. Nejedná se o hloubkovou studii. Dokument má čtyři stránky a obsahuje stručné zhodnocení odpovědí na dvě nejdůleţitější otázky a procesní otázky ŘDN. Hned první otázka týkající se vnitrostátní pouţitelnosti EPR vyvolala jistý rozpor. Zatímco u členských států převaţoval odmítavý postoj, ekonomičtí a právní specialisté byli ve prospěch vnitrostátní aplikovatelnosti. Argumentovali tím, ţe se zjednoduší její samotná aplikace. Naopak existence dvou odlišných úprav způsobí jednotlivci další komplikace. Odpůrci vnitrostátního zavedení zas namítali, ţe úpravy členských států fungují převáţně velmi dobře a není tedy důvod je měnit novou úpravou, která můţe být potenciálně méně efektivní. Co se týče formy zakotvení EPR, převaţovaly názory ve prospěch směrnice z důvodu vyšší flexibility, která by stanovila určité minimální standardy a ty by byly implementovány do vnitrostátních právních řádů. Byla by tak zabezpečena koherence s řády členských států. Zastánci formy nařízení argumentovali rovněţ obecně, a to 7
V anglickém znění Cost of Judicial Barriers for Consumers in the Single Market.
14
tvrzením, ţe jen přímá aplikovatelnost zabezpečí uniformní pouţití obecných procedurálních pravidel členskými státy. 2.4.6
Návrh na vytvoření řízení
Na základě vyjádření, které Komise obdrţela k Zelené knize, byl dne 19. března 2004 přijat Návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se vytváří řízení o EPR. V něm se uvedené orgány EU vyjadřují, ţe jednotné evropské řízení směrující k rychlému vymoţení pravomocného rozhodnutí nemůţe být dosáhnuto členskými státy samostatně, protoţe nedokáţou zaručit ekvivalenci pravidel aplikovatelných napříč EU. Tento cíl je dosaţitelný jen na úrovni EU. Proto je tento návrh plně v souladu s principem proporcionality. Neukládá členským státům povinnost zcela nahradit dosavadní vnitrostátní rozkazní řízení, ale zavazuje je jen povinností umoţnit vnitrostátní aplikovatelnost řízení o EPR jako doplňkového řízení. S ohledem na tuto skutečnost jiţ nebude v této oblasti dále nutné další sbliţování národních řádů členských států a zasahování nařízení do vnitrostátního práva bude minimální. Co se týče výběru mezi jednostupňovým důkazním a dvoustupňovým nedůkazním modelem, Komise se, na rozdíl od prohlášení v Zelené knize, tentokrát přiklonila k jednostupňovému modelu z důvodu jeho vyšší jednoduchosti a s tím spojenou efektivností. Snaţila se ale najít kompromis mezi oběma variantami a výsledkem je navrhovaná absence povinnosti ţalobce připojit k návrhu důkazní materiál na podporu svých tvrzení. Stačí, aby ţalobce v návrhu na vydání EPR uvedl informace, které poslouţí k jasnému určení jeho nároku a zdůvodnil je. U důkazních prostředků tedy v některých případech postačí jejich vyjmenování. Je zde ale dán poţadavek, aby ţalovaný dokázal z těchto informací identifikovat nárok a na jejich základě se rozhodnout, zda odpor podá nebo nikoliv. Po zveřejnění tohoto návrhu došlo k tzv. „codecision procedure“, tedy k legislativnímu procesu, který vedl k definitivnímu přijetí NEPR. Autor nepokládá za potřebné prezentovat tento proces. Čtenář má moţnost se s ním seznámit na oficiálních stránkách Komise.
15
3
Evropský platební rozkaz
3.1 Východiska úpravy Jak tedy vyplývá i z předešlé kapitoly, za vznikem EPR stojí snaha EU o vytvoření jednotného evropského justičního prostoru, který by slouţil jako pole pro řešení sporů mezi subjekty pocházející z různých členských států. Tento cíl je navzdory nepochybným úspěchům ještě stále v počáteční fázi. Cesta k němu bude dle autora trvat ještě minimálně několik desítek let, a to nejen z důvodu relativně výrazně odlišných právních kultur členských států, ale hlavně z nechuti členských států vzdávat se čehokoli národního, za coţ se nepochybně povaţují i domácí právní řády. Podle Knapové je unifikace hmotného práva v rámci EU, která by rozdílnost v zacházení s jednotlivcem jako subjektem soukromoprávních vztahů odstranila, v současné době politicky nepřijatelná. Reálnou se však ukázala unifikace procesních pravidel v oblasti mezinárodního práva procesního8. Proto je nutné povaţovat řízení o vydání EPR za úspěch evropské integrace a další krok ke zlepšení soudní spolupráce mezi členskými státy. V první řadě je nutné upozornit na skutečnost, ţe řízení o vydání EPR nenahrazuje rozkazní řízení vedené v souladu s vnitrostátními řády členských států. Jak deklarují Pavlová a Doleţal, jedná se o projev principu subsidiarity, který spočívá v možnosti věřitele zvolit si, zda bude iniciovat řízení o vydání EPR, nebo bude svou pohledávku uplatňovat prostřednictvím řádného či souhrnného řízení dle práva příslušného státu9. Jiţ v recitálu č. 10 NEPR najdeme jasné prohlášení, ţe řízení o vydání EPR je řízením dodatečným a nevylučuje tedy řízení dle § 172 a násl. OSŘ a ani si neklade za cíl nahrazení nebo harmonizaci úprav rozkazního řízení členských států. Jak vyplývá z čl. 249 SES ve znění Amsterodamské smlouvy, nařízení má obecnou povahu, je pro členské státy závazné v celém rozsahu a přímo pouţitelné. To znamená, ţe vzniká druhé, paralelní řízení s podobným předmětem. Je tedy na úvaze
8
KNAPOVÁ, J. Mezinárodní právo procesní v rámci Evropské unie. Právní rádce. 2006, roč. 14, č. 11, s. 47. 9 PAVLOVÁ, P., DOLEŢEL, V. Evropský justiční prostor ve věcech civilních (Část XVII.) Právní fórum. 2006, roč. 3, č. 1, s. 3.
16
ţalobce, o vydání kterého z platebních rozkazů zaţádá. NEPR si klade za cíl odbourat překáţky, které v přeshraničních případech brání výkonu účinné spravedlnosti. Jako názorný příklad takovéto vnitrostátní překáţky je moţné uvést § 172 odst. 2 písm. c) OSŘ, dle kterého není moţné doručovat platební rozkaz do ciziny. Ţalobce se tedy bude rozhodovat hlavně na základě skutečnosti, zda předpokládá výkon soudního rozhodnutí v jiném státě neţ členském státě původu. To ovšem nevylučuje moţné vymoţení pohledávky prostřednictvím jiného institutu. O dalších takovýchto alternativách bude pojednáno v následujících kapitolách práce. Samotné NEPR je textem relativně krátkým. Tato skutečnost je dána tím, ţe jeho úprava obsahuje zejména obecné principy, vymezení působnosti a hlavní náleţitosti vydání EPR. V recitálu č. 6 je zhodnocena dosavadní situace na území EU v oblasti vymáhání nesporných nároků. Jednotlivé členské státy disponují někdy aţ diametrálně odlišnou právní úpravou rozkazního řízení. Proto bude EPR slouţit jako další alternativa pro soudní řešení nesporných nároků. Účel a základní cíle nařízení jsou uvedeny v čl. 1 NEPR a vyplývají z celkového vývoje EPR. Zmiňuje se zde tedy zjednodušení a urychlení soudního řízení týkajícího se nesporných peněţních nároků v přeshraničních případech, sníţení nákladů na tato řízení a umoţnění volného oběhu EPR ve všech členských státech. Veškeré procesní otázky, které NEPR neupravuje, se budou řídit vnitrostátním právem.
3.2 Působnost NEPR je aplikovatelné ve všech členských státech kromě Dánska. S ohledem na tuto skutečnost bude autor pro účely tohoto nařízení pouţívat pojem „členské státy“ pro všechny členské státy EU kromě Dánska. Jak dále definuje čl. 5 NEPR, členským státem původu se rozumí členský stát, ve kterém byl podán návrh na vydání EPR a následně EPR vydán a členským státem výkonu stát, kde je ţádáno o nucený výkon EPR. Časová působnost NEPR počíná dnem jeho účinnosti tj. 12. prosincem 2008. Znamená to, ţe od tohoto dne je moţné podat návrh na vydání EPR. Pohledávka, na vymoţení které má být EPR vdán, ale mohla vzniknout i přede dnem účinnosti. V čl. 2 NEPR je vymezena oblast jeho věcné působnosti, která je v zásadě stejná jako v jiných nařízeních týkajících se justiční spolupráce v civilních věcech. Z tohoto 17
důvodu je moţné pouţít judikaturu Evropského soudního dvora pojednávající hlavně o působnosti NB-I nebo dříve Bruselské úmluvy. NEPR je tedy aplikovatelné na přeshraniční občanské a obchodní věci. Termínem „občanské a obchodní věci“ se Evropský soudní dvůr zabýval ve známé věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol. Evropský soudní dvůr rozhodl, ţe tento termín se má vykládat v souladu s cíly a systematikou Bruselské úmluvy, a v souladu s obecnými zásadami, jež vyplývají ze souboru vnitrostátních právních řádů10. Rozehnalová a Týč uvádějí, ţe rozhodující pro použití je povaha právního vztahu, který je předmětem rozhodování, nikoli druh soudního orgánu, před kterým je věc rozhodována. Jednotlivé smluvní státy mohou mít různě rozhraničenu příslušnost soudních orgánů uvnitř státu, a otázky, které jsou v jednom státě řešeny před civilními soudy či senáty, mohou být v jiném řešeny před soudy či senáty trestními či správními11. Pojem „přeshraniční věci“ definuje samotné NEPR v čl. 3. Jedná se o případy, kdy má alespoň jedna ze stran bydliště nebo místo obvyklého pobytu v jiném členském státě, neţ je členský stát soudu, u něhoţ byl podán návrh na vydání EPR. Rozhodným okamţikem je moment podání návrhu na vydání EPR soudu, tj. den, kdy byl návrh soudu doručen. Pravidla pro určení místa bydliště se nacházejí v čl. 59 a 60 NB-I a budou prezentovány v další části práce. Soud posoudí, zda má ţalovaná fyzická osoba bydliště v členském státě za pouţití práva toho členského státu, na území kterého se bydliště má nacházet. U obchodních společností a jiných právnických osob nebo u sdruţení fyzických nebo právnických osob bude za bydliště povaţována adresa jejich sídla, ústředí nebo hlavní provozovny. Ve druhé větě předmětného článku jsou demonstrativně vymezeny oblasti, na které se NEPR zejména nepouţije. Jsou téměř totoţné s těmi, uvedenými v NB-I, proto i zde je moţné pro určení působnosti pouţít judikaturu Evropského soudního dvora vztahující se k NB-I a Bruselské úmluvě. Horák a Zavadilová k věcné příslušnosti NEPR navrhují, ţe v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudního dvora by jednotlivá ustanovení měla být vykládána nezávisle na národním právu, s přihlédnutím
10
Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1976. LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol. CELEX : 61976J0029. 11 ROZEHNALOVÁ, N., Týč, V. Vytváření jednotného justičního prostoru v Evropě a české mezinárodní právo soukromé. Právník. 1999, roč. 138, č. 10, s. 954.
18
k cílům nařízení, k jeho systematickému uspořádání a jednotlivým jazykovým verzím12. Jedná se o věci celní, daňové a správní. Navíc zde najdeme uvedenou odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci. Ve druhém odstavci nalezneme taxativní výčet subodvětví občanského a obchodního práva, na které se NEPR rovněţ nepouţije majetková práva vyplývající z manţelských vztahů, závětí a dědictví, úpadky, vyrovnání a podobná řízení, sociální zabezpečení a nároky z mimosmluvních závazků. U mimosmluvních závazků je podmínka více specifická. NEPR se nepouţije na mimosmluvní závazky, pokud nejsou předmětem dohody mezi stranami, pokud nedošlo k uznání dluhu nebo v případě, ţe se jedná o peněţité pohledávky ze spoluvlastnictví. I v tomto ohledu se jedná o výraznou podobnost s NB-I a s tím spojenou jiţ zmíněnou moţnost pouţití příslušné judikatury Evropského soudního dvora. V čl. 6 odst. 2 NEPR se nachází speciální úprava soudní příslušnosti pro oblast spotřebitelských smluv. Pokud je ţalovaným spotřebitel, příslušným soudem bude pouze soud v členském státě, v němţ má ţalovaný bydliště ve smyslu článku 59 NB-I. Je zde patrna snaha o co nejvyšší ochranu slabší smluvní strany, kterou je v tomto případě spotřebitel. Jedná se totiţ o opětovnou deklaraci tohoto principu, jelikoţ stejné pravidlo pro určení sudiště v oblasti pohledávek vzniklých ze spotřebitelských smluv je jasně vymezeno v čl. 16 odst. 2 NB-I a NEPR na toto nařízení v oblasti určování soudní příslušnosti odkazuje v čl. 6 odst. 1 NEPR.
3.3 Návrh na vydání 3.3.1
Formuláře a Evropský soudní atlas
Pro náleţitosti samotného návrhu na vydání EPR je nosný čl. 7 NEPR. Ten odkazuje na pouţití vzorového formuláře „A“ nacházejícího se v příloze NEPR. Znamená to tedy, ţe neopominutelnou náleţitostí návrhu je forma. Pro dosaţení co nejefektivnějšího řízení o vydání EPR se autorovi jeví snaha o co nejpřísnější formalismus jako jediná moţná cesta. Vzorové formuláře jsou dostupné ve všech úředních jazycích EU. Proto, kdyţ jazykově ne příliš nadaná osoba bude mít zájem o podání návrhu na vydání EPR, nemusí si opatřovat právního specialistu na vyplnění formuláře. Stačí, kdyţ si vybere vyhovující jazykovou mutaci vzoru a dle něho můţe 12
HORÁK, P., ZAVADILOVÁ, M. Evropský platební rozkaz a jeho role v českém civilním procesu. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 22, s. 805.
19
vpisovat údaje do jazykové varianty soudu původu. Ještě efektivnější je moţnost zadat na stránkách ESAVO jazyk, ve kterém se vygeneruje on-line formulář návrhu na vydání EPR, a jazyk formuláře, ve kterém se tento návrh jiţ vygeneruje ve formátu *.pdf. Ten jiţ postačuje opatřit zaručeným elektronickým podpisem resp. vytisknout a vlastnoručně podepsat a zaslat soudu k rozhodnutí. I z tohoto důvodu čl. 24 NEPR nevyţaduje v řízení o vydání EPR zastoupení advokátem nebo jiným odborníkem v oboru práva. Protoţe se spolu s vydaným EPR doručuje ţalovanému i návrh ţalobce, odůvodnění absence nutnosti právní pomoci se vztahuje i pro ţalovaného pro případ podání odporu. Moţnost takovéhoto ulehčení práce je samozřejmě poskytnuta i soudu. I ten vyplní formulář, nechá ho exportovat do příslušného jazyka a formátu a zašle ho ţalovanému. Volně staţitelné vzory všech potřebných formulářů jsou umístněny na webu ESAVO. Na těchto stránkách se nachází i další významná pomůcka pro efektivní vyuţití EPR. Jsou zde ve všech jazykových mutacích členských států popsány věcně příslušné soudy všech členských států pro vydání EPR i pro jeho přezkum. Následně je dána moţnost zadat poštovní směrovací číslo nebo název města a systém zadavateli ukáţe místně příslušné soudy k zadanému předmětu vyhledávání. Osoba si tedy jednoduše vyhledá věcně příslušný a poté i místně příslušný soud. 3.3.2
Vyplnění formuláře
V čl. 7 NEPR se nalézají další náleţitosti návrhu. Jedná se o zjednodušený popis poţadavků, protoţe ve vzoru návrhu jsou blíţe specifikované a více rozepsané. V první části formuláře je nutné vyplnit označení soudu, kterému je návrh adresován, označit strany, tj. ţalobce a ţalovaného, popřípadě jejich zástupce. Dále je třeba doloţit příslušnost soudu v souladu s NB-I. Formulář ţalobci ulehčuje situaci tím, ţe obsahuje výčet moţností a stačí jen aplikovat na daný případ tu správnou. Povinnost odůvodnit přeshraniční povahu sporu je vyřešena obdobným způsobem. Ve formuláři se nachází nabídka členských státu, kde kaţdý z nich má přidělené vlastní číslo. Ţalobce v souladu s poţadavkem přeshraniční povahy případu vybere ten správný stát a do kolonky pro bydliště ţalobce, ţalovaného a zemi soudu vloţí příslušné číslo. Další části formuláře specifikují samotnou pohledávku ţalobce. Jedná se o bankovní údaje, čeho se nárok týká, okolnosti vzniku nároku, příslušenství jistiny (úrok, smluvní pokuta), označení důkazů a moţnost přiloţení dalších prostředků, které 20
by mohly mít vliv na rozhodnutí soudu. Protoţe řízení o vydání EPR stojí na nedůkazním modelu, přiloţení důkazních prostředků není nezbytné. V některých případech stačí svůj nárok dostatečně logicky odůvodnit vylíčením rozhodných skutečností. Snaha o co největší zefektivnění oběhu EPR v zemích EU je evidentní i ve výběru moţnosti, jak má ţalovaný převést finanční prostředky ţalobci, dále i ve specifikaci nároku. Stačí si zvolit jednu moţnost ze širokého spektra variant. Zde naopak autor spatřuje nejen snahu o to, aby i osoba nedisponující právnickým vzděláním dokázala úspěšně podat návrh, ale i o sníţení zatíţení soudu, kterému ubude administrativa spojená s povinností vyzvat ţalobce k doplnění v případě návrhu, kterému chybí některá z obligatorních náleţitostí. Na závěr formuláře ţalobce podání datuje, podpisem stvrzuje rovněţ prohlášení o pravdivosti tvrzených skutečností a můţe proklamovat, ţe v případě podání odporu ţalovaným nebude věc pokračovat v běţném občanském řízení. To můţe učinit i později v samostatném podání, avšak nejpozději před vydáním EPR. Po řádném vyplnění formuláře je ţalobce povinen jej zaslat prostřednictvím komunikačního prostředku, který je v souladu s právní úpravou doručování ve státu původu.
3.4 Výzva k doplnění a změna návrhu Dle čl. 8 NEPR je soud povinný co nejdříve posoudit splnění všech předepsaných náleţitostí návrhu a rovněţ jeho opodstatněnost. V případě, ţe návrh není neopodstatněný ani nepřípustný, splnil předpoklady čl. 2, 3, 4 a 6 NEPR13, ale zároveň není splněna některá z náleţitostí podaného návrhu na vydání EPR poţadovaná v čl. 7 NEPR, soud v souladu s čl. 9 EPR vyzve ţalobce k doplnění podání. Je mu zde dána moţnost uváţení týkající se délky lhůty, kterou určí k doplnění. Soud je povinen přihlédnout k okolnostem případu a má i moţnost lhůtu s přihlédnutím k těmto okolnostem prodlouţit. K výzvě k doplnění soud pouţije vzorový formulář „B“. Ţalobce obdrţí formulář s přehlednou tabulkou, kde soud vybral a vyznačil jeden z důvodů, proč je podání neúplné spolu se stručně specifikovanou příčinou této neúplnosti. 13
Jedná se o oblast působnosti, ve které je moţné vydat EPR, jedná se o přeshraniční případ, peněţitá pohledávka je splatná a soud, který obdrţel návrh na vydání EPR je příslušný.
21
Králová upozorňuje, ţe jisté rozpaky v českém právním řádu může vyvolat institut změny návrhu žalobce soudem, který české civilní procesní právo doposud neznalo14. Předmětná situace je upravena v čl. 10 NEPR. Kdyţ jsou sice všechny náleţitosti splněny, ale jen pro část nároku ţalobce, soud má povinnost informovat o této skutečnosti ţalobce pouţitím vzorového formuláře „C“. Soud ţalobce informuje, ţe má za to, ţe nezbytné poţadavky jsou splněny pouze pro část nároku, a proto navrhuje změnu návrhu a vyzývá ho, aby v jím stanovené lhůtě odpověděl, zda návrh EPR na soudem stanovenou a vyčíslenou pohledávku přijímá nebo nikoliv. Ţalobce má tři obecné moţnosti, jak na výzvu reagovat. Můţe se rozhodnout v soudem stanovené lhůtě nereagovat. V takovém případě soud ţalobcův návrh na vydání EPR v celém rozsahu odmítne. V případě, ţe se rozhodne reagovat, je povinný doplnit obdrţený formulář „C“ a zaslat ho zpátky soudu. Kdyţ návrh soudu odmítne, důsledky tohoto úkonu budou stejné, jak kdyby na výzvu neodpověděl. Za předpokladu, ţe návrh soudu přijme, soud vydá EPR pro část nároku, kterou ţalobce na návrh soudu přijal. Soud odmítne návrh, kromě jiţ zmíněných dvou situací, i v případě ţe návrh nesplňuje podmínky čl. 2, 3, 4, 6 nebo 7 NEPR anebo za předpokladu, ţe nárok je zjevně neopodstatněný. V případě odmítnutí se pouţije další ze vzorových formulářů písmeno „D“. V něm jsou vyjmenovány všechny moţné důvody odmítnutí návrhu a soud jen zaškrtne jeden z nich a záleţí na jeho uváţení, zda podá i podrobnější odůvodnění odmítnutí. Proti odmítnutí návrhu není moţné podat ţádný opravný prostředek, ale ţalobci stále zůstává moţnost podat návrh na vydání EPR znovu nebo vyuţít jiný dostupný druh řízení.
3.5 Vydání V případě, ţe jsou splněny všechny poţadavky NEPR, vydá soud EPR. NEPR mu ve svém čl. 12 ukládá povinnost učinit tak co nejdříve a stanoví mu lhůtu na vydání, a to 30 dnů ode dne doručení návrhu soudu. Tato třicetidenní lhůta je doslovně stanovena jako „obvyklá“ a je tím pádem velice pruţná. To dle názoru autora znamená, ţe můţe být i překročena, avšak pouze za předpokladu nastalých neočekávaných a nahodilých překáţek, které způsobí prodlení v rozhodování soudu. Do této doby se 14
KRÁLOVÁ, M. Nařízení (ES) o evropském platebním rozkazu. Bulletin advokacie. 2007, roč. 37, č. 3, s. 72.
22
nezapočítává doba nutná pro doplnění, změnu nebo opravu návrhu ţalobcem. Pro vytvoření samotného EPR se pouţije vzorový formulář „E“, který se spolu s kopií návrhu na jeho vydání zašle ţalovanému. Kopie návrhu neobsahuje všechny části návrhu, které ţalobce zaslal soudu. Ţalovaný neobdrţí „Dodatek 1“, protoţe se jedná o osobní bankovní údaje ţalobce a „Dodatek 2“, ve kterém ţalobce proklamuje, zda má zájem po podání odporu ţalovaným pokračovat v řízení. Je to pochopitelný krok, protoţe je samozřejmé, ţe kdyby se ţalovaný dozvěděl, ţe řízení po podání odporu nebude pokračovat, s jeho podáním by rozhodně neváhal. Protoţe s EPR je doručován i návrh na jeho vydání, samotná listina s EPR kromě obecných náleţitostí obsahuje pouze příkaz ţalovanému uhradit ţalobci pohledávku s vyčíslením jistiny, úroků z prodlení a nákladů ţalobce. V případě více ţalovaných osob soud specifikuje, zda jde o jejich společnou a nerozdílnou odpovědnost. V poučení je ţalovaný informován, ţe má moţnost uhradit ţalobcem nárokovanou částku nebo v třicetidenní lhůtě ode dne doručení EPR podat odpor. V odůvodnění se nachází i vysvětlení počítání lhůt dle Nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1182/71 ze dne 3. června 1971, kterým se určují pravidla pro lhůty, data a termíny. Ţalovaný je rovněţ poučen, ţe EPR byl vydán pouze na základě informací poskytnutých ţalobcem, které nebyly soudem ověřovány a následky podání i nepodání odporu.
3.6 Doručování Bělohlávek uvádí, ţe problematika doručování je již tradičně jedním ze základních pilířů mezinárodního práva soukromého a procesního v rámci tzv. právní pomoci a ačkoli je význam této oblasti v praxi značně podceňován, jedná se o stěžejní oblast, která může ovlivnit řešení řady otázek se vztahy s mezinárodním prvkem související15. NEPR se proto podrobněji věnuje i problematice doručování. Nestanovuje ale přesná pravidla jak tomu bylo v předcházejících článcích. Ve svých čl. 13, 14 a 15 vymezuje jen minimální normy, které stát musí dodrţet a v čl. 12 odst. 5 NEPR odkazuje na vnitrostátní právní úpravu. Čl. 13, 14 a 15 NEPR se z jistého úhlu pohledu prakticky nedají povaţovat ani za minimální standardy, které stát musí dodrţet. V těchto článcích se nalézá v zásadě pouze informace o tom, ţe EPR můţe být doručen 15
BĚLOHLÁVEK, A. J. Doručování v komunitárním a mezinárodním právu soukromém - především v souvislosti s civilním řízením soudním a před rozhodci. Bulletin advokacie. 2006, roč. 36, č. 6, s. 24.
23
s dokladem i bez dokladu o přijetí ţalovaným a ţe je moţné doručovat i zástupci ţalovaného. Dává tedy členskému státu na výběr a ten si můţe z jednotlivých moţností zvolit. Způsoby doručení jsou rozvinuty způsobem specifikujícím varianty doručení. Tento výčet variant je ale taxativní a definitivní a jiné druhy doručení budou povaţovány za neúčinné. U doručení s dokladem o přijetí to jsou čtyři varianty, u doručení bez dokladu jich je dokonce šest. Doručení s dokladem o přijetí je moţné osobním doručením, kdy ţalovaný potvrzení o přijetí s vyznačeným dnem přijetí podepíše nebo ho podepíše doručující orgán a uvede datum přijetí nebo odepření přijetí zásilky ţalovaným. NEPR počítá i s moţností zaslání poštou, kdy po obdrţení zásilky odešle ţalovaný zpět potvrzení o přijetí s uvedeným datem přijetí. U tohoto druhu doručování je umoţněno i doručování elektronickými prostředky za pomoci demonstrativního výčtu „jako fax nebo elektronická pošta“, kdy opět musí dojít k zpětnému zaslání potvrzení o přijetí zásilky ţalovaným s vyznačeným datem přijetí. U doručování bez dokladu o přijetí je nutné, aby byla adresa ţalovaného známa s jistotou. Doklad o přijetí je zde nahrazen dokladem, který podepíše doručující orgán s uvedením data a způsobu doručení a v případě, ţe zásilku s EPR přebrala jiná osoba (viz. níţe), tak jméno této osoby s uvedením vztahu k adresátovi. Tyto situace se pochopitelně nevztahují na doručení elektronickými prostředky. Doručování bez dokladu o přijetí tedy předpokládá následující varianty: osobní doručení na osobní adresu ţalovaného osobám, které ţijí ve stejné domácnosti jako ţalovaný nebo jsou tam zaměstnány, u samostatně výdělečné osoby nebo u právnické osoby osobní doručení na příslušnou obchodní adresu osobám, které ţalovaný zaměstnává, pouhým vloţením do poštovní schránky ţalovaného, uloţení zásilky obsahující EPR na poště nebo u jiných orgánů a vloţení oznámení o tomto uloţení do poštovní schránky ţalovaného, z tohoto oznámení musí být patrné, ţe jde o dokument soudu nebo ţe dokument je vloţením oznámení doručení do schránky doručen a počínají běţet související lhůty, elektronickými prostředky s automatizovaným potvrzením o doručení, ale jen kdyţ s tím ţalovaný předem souhlasil. 24
Autor nespatřuje potřebnost tohoto výčtu. Domnívá se, ţe státy budou EPR doručovat způsobem identickým s doručováním tuzemského platebního rozkazu. Proto by pro zachování právní jistoty subjektů bylo účelnější stanovit obecnější standardy, které by členské státy byly povinny při doručování EPR dodrţovat.
3.7 Odpor Čl. 16 a 17 NEPR se zabývají odporem proti EPR. Ţalovaný podává odpor u soudu, který EPR vydal, na formuláři „F“, který mu byl doručen spolu s EPR. Nařízení stanoví lhůtu na jeho podání, a to 30 dnů ode dne doručení EPR. Ţalovaný není povinný uvést důvody odporu nebo jakékoliv důkazní prostředky. Ve formuláři k těmto krokům není ani vyzván. Můţe ale uvést jiné skutečnosti. Jedná se například o jméno a adresu svého právního zástupce, kterému budou mj. doručovány listiny, anebo ţalovaný můţe uvést jinou svou adresu, která například v českém vnitrostátním právu bude od tohoto okamţiku doručovací adresou dle §46a odst. 2 OSŘ. Odpor je moţné podat v listinné podobě nebo prostřednictvím jiných komunikačních prostředků, které uznává členský stát původu a které má soud původu k dispozici. Čl. 16 odst. 4 NEPR uvádí jako příklad elektronickou podobu podání. Děje se tomu tak z důvodu návaznosti čl. 16 odst. 5 NEPR, který se tímto typem podání zabývá a odkazuje na náleţitosti elektronického podpisu. Ty stanovuje čl. 2 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES o zásadách Společenství pro elektronické podpisy. Za předpokladu jejich splnění je členský stát původu povinen tento druh podpisu uznat a nevyţadovat splnění dodatečných podmínek. NEPR ale nevylučuje podání prostřednictvím elektronických prostředků, které elektronický podpis nevyţadují. Kromě oznamovací povinnosti členského státu o zavedení takovéhoto informačního systému vůči Komisi stanoví dva předpoklady tohoto postupu. Můţou ho pouţívat jen registrovaní a ověření uţivatelé a systém musí mít v sobě implementovanou jejich bezpečnou identifikaci. Jedná se například o systém datových schránek zavedený v České republice. Podání odporu ve třicetidenní lhůtě má za následek pokračování ve věci v běţném občanském řízení před příslušnými soudy a dle vnitrostátního práva členského státu původu. Samozřejmě za předpokladu, ţe ţalobce ve svém návrhu na vydání EPR tento následek výslovně nevyloučil. Ţalobce je o případném podání odporu 25
informován a v následném soudním řízení to, ţe se domáhal svého nároku prostřednictvím řízení o vydání EPR, nemá na jeho postavení ţádný vliv. Jak dodává Macur, lze usuzovat, že podání odporu je zcela dostačující formou obrany žalovaného, který takto dosáhne toho, aby platební rozkaz nenabyl právní moci a vykonatelnosti16. Dle autora nejen, ţe toto lze usuzovat, ale i jednoznačně tvrdit.
3.8 Vykonatelnost a výkon Za předpokladu nepodání odporu ve stanovené lhůtě soud po ověření data doručení EPR ţalovanému a přihlédnutí k přiměřené době pro doručení odporu17 prohlásí EPR za vykonatelný. Storskrubb upozorňuje, ţe nepodání odporu neodstraňuje povinnost splnění dalších národních formálních prerekvizit pro samotnou vykonatelnost stanovených právním řádem členského státu původu18. Nutnost potvrzení EPR jako EET je diskutabilní. Na místě je Brodcův povzdech, který si klade otázku, zda tato nutnost není zbytečná a zda tak nebyla promarněna šance posunout opět o další stupeň unifikaci evropského práva.19 Autor si dovolí s tímto názorem polemizovat. Je pravdou, ţe tato nutnost se na první pohled jeví nadbytečnou. Otázkou ale je, čím tento postup nahradit a zefektivnit, za zachování toho, aby soudní orgán v členském státě výkonu neměl ţádnou pochybnost o vykonatelnosti EPR. Dle autora přichází v úvahu jen jedno moţné řešení, a to vytvoření jakési evropské centrální evidence všech řízení o vydání EPR a vydaných EPR. O této moţnosti bude autor pojednávat v příslušné části své práce. K prohlášení o vykonatelnosti soud pouţije poslední ze vzorových formulářů písmeno „G“ a zašle EPR ţalobci. Ten se okamţikem tohoto prohlášení stává vykonatelným i v ostatních členských státech bez nutnosti dalšího dodatečného prohlášení o vykonatelnosti v členském státě výkonu a bez moţnosti pozdějšího napadení jeho uznání. Ve výkonu rozhodnutí se jiţ postupuje stejně jako v případě vykonatelného rozhodnutí vydaného v členském státu výkonu. V NEPR proto úprava 16
MACUR, J. Platební rozkaz v civilním procesu České republiky a zemí Evropské unie. Právní rozhledy. 2002, roč. 10, č. 5, s. 206. 17 Zde bude soud hlavně brát do úvahy kilometrovou vzdálenost mezi členským státem soudu a členským státem bydliště ţalovaného. 18 STORSKRUBB, E. Civil Procedure and EU Law : A Policy Area Uncovered. New York : Oxford University Press Inc., 2008. s. 212. 19 BRODEC, J. Evropský exekuční titul a evropský platební rozkaz. Právník. 2005, roč. 144, č. 9, s. 1038.
26
samotného vykonávacího řízení není. NEPR stanovuje jen dvě podmínky pro výkon rozhodnutí. Samozřejmostí je předloţení EPR s prohlášením o vykonatelnosti. Druhým předpokladem je překlad do úředního jazyka členského státu výkonu v souladu s právními předpisy tohoto členského státu. Kaţdý členský stát má moţnost si zvolit i další jazyky orgánů EÚ, v mutaci kterých bude akceptovat podané EPR. Překlad do jazykové mutace musí být ověřen osobou k tomu oprávněnou v některém z členských států. V případě, ţe členský stát výkonu a členský stát původu se budou lišit a ţalobce není státním příslušníkem nebo nemá bydliště ve státě výkonu, NEPR výslovně zakazuje vynucování sloţení kauce nebo jiného druhu finanční jistoty.
3.9 Opravné prostředky 3.9.1
Návrh na přezkum
NEPR poskytuje ţalovanému dva opravné prostředky. Čl. 20 NEPR mu dává právo na podání návrhu na přezkum EPR po uplynutí lhůty k podání odporu. Tento přezkum není opravným prostředkem, k pouţití kterého se můţe ţalobce kdykoli rozhodnout. Naopak váţe se na různé situace, které NEPR předpokládá. Právo na přezkum EPR se v první řadě vztahuje na zvláštní případy, kdy ţalobce ne vlastním zaviněním nemohl odpor podat. NEPR k tomuto uvádí dvě situace a u obou musí ţalovaný konat neprodleně. V prvním případě musí být splněn předpoklad, ţe bylo ţalovanému doručováno bez dokladu o přijetí a toto doručení nebylo provedeno dostatečně včas, aby si ţalovaný mohl připravit obhajobu. Jedná se o situaci, kdy bylo například ţalovanému v souladu s čl. 14 odst. 1 písm. a) NEPR doručeno předáním zásilky jiné osobě v rámci jeho domácnosti. Došlo sice k řádnému doručení EPR, ale bez jakéhokoli zavinění ţalovaného se k němu písemnost nedostala. Druhá situace, ve které je moţné podat ţádost na přezkum EPR, se nevztahuje ke způsobu doručení. Jedná se o stav, kdy ţalobce nemohl popřít nárok z důvodu vis maior nebo jiných mimořádných okolností. Zde můţe nastat mnoho různých omluvitelných důvodů a bude záleţet na uváţení soudce, zda k nim přihlédne. Dle autora bude bezproblémová situace při váţném úrazu ţalovaného, nebo pokud oblast, 27
kde se ţalovaný vyskytuje, postihne ţivelní katastrofa. Problémy můţe při nutnosti zachování rychlosti a efektivnosti řízení způsobit například správné zhodnocení vlivu úmrtí osoby blízké na psychický stav ţalovaného. Kaţdopádně u obou případů, kdy je ţalovanému dána moţnost podat ţádost o přezkum EPR, musí ţalovaný jednat neprodleně po odpadnutí překáţky. Poslední variantou, kdy můţe ţalovaný poţádat soud o přezkum EPR, je situace, kdy byl EPR vydán chybně v důsledku rozporu s podmínkami NEPR nebo z důvodu jiných výjimečných okolností v NEPR výslovně neuvedených. V případě, ţe soud ţádost o přezkum odmítne, je povinný toto rozhodnutí odůvodnit a EPR zůstává v platnosti. Naopak kdyţ rozhodne, ţe přezkum je oprávněný na základě jednoho z výše uvedených důvodů, je EPR od počátku neplatný. Na základě čl. 23 NEPR je soud dále po obdrţení ţádosti o přezkum oprávněn na návrh ţalovaného omezit vykonávací řízení na ochranná opatření, podmínit výkon sloţením jistoty ve výši, kterou sám určí nebo za výjimečných okolností dokonce vykonávací řízení zastavit. Je pravděpodobné, ţe nastane situace, kdy soudu bude po vystavení prohlášení vykonatelnosti doručen odpor, který sice byl odeslán včas, ale soudu nedošel v přiměřené době v důsledku zdrţení na straně doručujícího orgánu. Vaške k této moţnosti sděluje, ţe zahraniční literatura se přiklání k tomu, že i v tomto případě se může žalovaný domáhat (samozřejmě však úspěšně) pouze mimořádného přezkumu podle čl. 20 NEPR s tím, že EPR byl vydán zjevně neprávem. Právo oprávněného podat návrh na výkon rozhodnutí tím není dotčeno a následné prohlášení neplatnosti EPR se projeví až formou zastavení výkonu20. 3.9.2
Návrh na zamítnutí výkonu
Další moţností, kterou poskytuje NEPR ţalovanému na zamezení výkonu EPR, je návrh na zamítnutí výkonu. Výkon se na návrh ţalovaného zamítne za předpokladu, ţe EPR je neslučitelný s dřívějším rozhodnutím nebo rozkazem vydaným nejen 20
VAŠKE, V. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, organizační sloţka, 2007. s. 254-255.
28
v kterémkoli členském státě, ale rovněţ i ve třetí zemi. Musí být k tomu kumulativně splněny ještě další tři podmínky. Dřívější rozhodnutí nebo rozkaz se musejí týkat téţe věci mezi stejnými stranami, rozhodnutí musí splňovat podmínky nezbytné pro uznání v členském státě výkonu a v rámci soudního řízení v členském státě původu nemohla být proti neslučitelnosti vznesena námitka. Výkon se zamítne i v případě, ţe ţalovaný uhradí celou částku poţadovanou ţalobcem a vyčíslenou v EPR. Moţnost přezkumu ve věci samé je vyloučena.
3.10 Další procesní otázky 3.10.1 Soudní poplatky
NEPR v čl. 25 stanovuje povinnost členského státu zavést za řízení o vydání EPR včetně následného řízení za předpokladu podání odporu stejné soudní poplatky jako za běţné soudní řízení. Konkrétní výši jiţ NEPR nechává na úpravě členského státu. Je zde opět vidět snaha o to, aby EPR byl skutečně rovnocennou alternativou pro vnitrostátní rozkazní řízení. 3.10.2 Procesní subjektivita a procesní způsobilost
Pro další procesní otázky, které neupravuje NEPR, je důleţitý jeho čl. 25. Dle jeho ustanovení se řídí vnitrostátním právem členského státu a budou se tedy v jednotlivých členských státech lišit. Pauknerová oprávněně poznamenává, ţe toto ustanovení vzbuzuje určité obavy z toho, kde jsou hranice mezi NEPR a vnitrostátním právem21. Jedná se zejména o problematiku způsobilosti být účastníkem řízení a procesní způsobilosti. Způsobilost být účastníkem řízení o vydání EPR (tzv. procesní subjektivita) je dána fyzické osobě ve stejném rozsahu jak způsobilost k právům a povinnostem dle hmotného práva daného státu. Procesní subjektivita fyzické osoby se bude posuzovat dle její státní příslušnosti, u právnické osoby není úprava jednotná. V členských státech
21
PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, organizační sloţka, 2008. s. 370.
29
totiţ existují dvě teorie posuzování procesní subjektivity, a to teorie inkorporační22 a teorie sídla23. Procesní způsobilost, tj. moţnost před soudem samostatně jednat je dána subjektu v rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. U cizích státních příslušníků se rovněţ procesní způsobilost posuzuje dle jejich státní příslušnosti. V České republice na základě § 49 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, postačí, kdyţ je subjektu dána procesní způsobilost jen podle českého práva. Autor se domnívá, ţe tato moţnost se nachází v právních řádech všech členských států.
22 23
Dle právního řádu státu, podle kterého byla právnická osoba zaloţena. Dle právního řádu státu, na jehoţ území má právnická osoba své sídlo.
30
4
Soudní příslušnost Pro určení příslušného soudu pro podání návrhu na vydání EPR se pouţije NB-I,
a to na základě čl. 1 NB-I, kde je vymezeno, ţe se toto nařízení pouţije na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudu. Pro vymezení konkrétního soudu poslouţí články následující. Významným rysem úpravy pravomocí v NB-I je úplná absence státní příslušnosti jako kritéria, které by mělo alespoň minimální vliv na posouzení pravomoci.
4.1 Obecná pravomoc První zásada stanovení příslušnosti se nachází v čl. 2 NB-I, který říká, ţe osoby s bydlištěm na území některého členského státu, mohou být ţalovány jen u soudu tohoto členského státu, a to bez ohledu na svou státní příslušnost. Bydliště je upraveno v čl. 59 a 60 NB-I. Tato ustanovení určují, ţe pro posouzení, zda má ţalovaný bydliště na území členského státu, u jehoţ soudu byl podán návrh na vydání EPR, se pouţije právo tohoto členského státu. Nemá-li ţalovaný bydliště v tomto státě, pouţije soud pro toto posouzení právo členského státu, ve kterém má mít bydliště dle návrhu ţalobce. Ve většině případů se v případě fyzických osob bude jednat o adresu trvalého pobytu nebo místa podnikání, ovšem s ohledem na skutečnost, ţe pravidla pro stanovení bydliště jsou svěřeny vnitrostátním právům členských států, můţou připadat v úvahu i jiné alternativy24. To potvrzují i Rozehnalová a Týč. Dle jejich sdělení je výklad termínu značně rozdílný a zahrnuje různé situace25. U právnických osob je NB-I konkrétnější a uvádí adresu sídla, ústředí nebo hlavní provozovny. Jak uvádí Vlas, čl. 2 NB-I neuděluje jurisdikci soudu místa, kde má žalovaný domicil. Může být žalován u kteréhokoli soudu členského státu, kterému je dána jurisdikce vnitrostátním právem daného členského státu26. To znamená, ţe místní, věcná i funkční působnost soudu se určí dle vnitrostátního práva daného členského státu. Čl. 2 NB-I obsahuje i druhou
24
Můţe se například jednat o místo, kde se ţalovaný trvale zdrţuje. ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006. s. 197. 26 MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. et al. Brussels I Regulation. Mnichov : Sellier. European Law Publishers, 2007. s. 71. 25
31
zásadu určení příslušnosti. Ta se vztahuje na osoby, které nedisponují státní příslušností některého z členských států. Na tento okruh případů se pro určení příslušnosti pouţijí vnitrostátní pravidla. Čl. 3 NB-I uvádí, ţe od pravidla týkajícího se občanů s bydlištěm na území členského státu, je moţné se odklonit na základě pravidel uvedených v oddíle 2 aţ 7 NB-I. Tato pravidla autor analyzuje v dalších řádcích své práce.
4.2 Výlučná pravomoc Z logiky věci se autor nebude zabývat prorogací, tedy ujednání o příslušnosti jiného místně příslušného sudiště, neţ vyplývá z textu NB-I. V úvahu připadá jen tichá prorogace dle s čl. 24 NB-I. Soud, který vydal EPR, se v tomto případě stane příslušným, kdyţ se ţalovaný dostaví k jednání z důvodu, kterým není namítnutí nepříslušnosti dotčeného soudu. Další výjimkou z bydliště jako určujícího kritéria pro soudní příslušnost, je výlučná příslušnost definovaná v čl. 22 NB-I. Kdyţ je předmětem sporu peněţitá pohledávka vyplývající z nájmu nemovitosti, je příslušným soudem soud členského státu, na jehoţ území se nemovitost nachází. Výjimkou z této výjimky je okolnost, ţe nárok pochází z nájmu nemovitosti za účelem jeho dočasného soukromého uţívání na dobu nejvýše šesti po sobě následujících měsíců a oba účastníci řízení mají bydliště ve stejném členském státě. V tomto případě bude příslušným soud tohoto členského státu.
4.3 Alternativní pravomoc Čl. 5 NB-I upravuje tzv. alternativní pravomoc. V případě, ţe předmět sporu tvoří nárok ze smlouvy, příslušný k vydání EPR můţe být rovněţ soud místa, kde závazek byl nebo měl být splněn. Předmětný článek upravuje i konkrétnější příklady nedodrţení závazku. V případě, ţe jde o prodej zboţí, příslušným můţe být soud, kam mělo být zboţí dodáno, u sluţeb soud, kde sluţby byly nebo měly být poskytovány. U výţivného je moţné zvolit soud místa bydliště oprávněné osoby z výţivného. Alternativní pravomoc je upravena i v čl. 6 NB-I. Ten je moţné aplikovat na situaci, kdy je ţalováno více osob současně. Dalším nutným předpokladem je skutečnost, ţe právní nároky jsou spojeny tak úzce, ţe je účelné o nich rozhodnout společně, aby se zabránilo vzájemně si odporujícím rozhodnutí vydaných v oddělených řízeních. Přihlédnutím ke skutečnosti, ţe v případě řádného a odůvodněného návrhu na 32
vydání EPR proti více ţalovaným osobám jsou tyto osoby povinnými z totoţného nároku ţalobce, bude tato prerekvizita splněna v zásadě vţdy. V případě zájmu ţalobce na vydání EPR proti osobám s bydlištěm v různých členských státech je tedy ţalobci dána moţnost výběru toho sudiště, které mu v souladu s úpravou NB-I nejvíc vyhovuje.
4.4 Speciální pravomoc Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv je upravena v čl. 16 NB-I. Zvýhodněn je samozřejmě spotřebitel, který můţe podat návrh u soudu, kde má bydliště jeho smluvní partner i u soudu, kde má bydliště on sám. Naopak smluvní partner můţe podat návrh jen u soudu místa, kde se nachází bydliště spotřebitele. V případě peněţitého nároku z individuální pracovní smlouvy se soudní příslušnost určí dle čl. 19 NB-I. V případě, ţe ţalovaným je zaměstnavatel, příslušným soudem je soud státu, v němţ má zaměstnavatel bydliště. V této souvislosti NB-I pochopitelně poskytuje zvýšenou ochranu zaměstnanci. Příslušným je proto i soud státu, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, kde ji vykonával naposledy, anebo kdyţ práci vykonával ve více státech, soud místa, kde se nachází nebo se nacházela provozovna zaměstnavatele, která zaměstnance přijala do zaměstnání. Kdyţ jde o nárok zaměstnavatele vůči zaměstnanci, příslušným soudem je pouze soud bydliště zaměstnance.
33
5
Platební rozkaz dle české právní úpravy
5.1 Procesní subjektivita a procesní způsobilost O procesní subjektivitě a procesní způsobilosti jiţ bylo obecně pojednáno v jiné kapitole, zde autor stručně analyzuje tyto dva aspekty pro případ, ţe o návrh na vydání EPR bude rozhodovat český soud. Z povahy věci je jasné, ţe tento výklad se rovněţ vztahuje i na český PR. Způsobilost být účastníkem řízení obecně vzniká narozením, resp. má ji i počaté dítě, narodí-li se ţivé. Na něj z logiky věci nebude moţné odůvodněně EPR vydat. Jako jedna z prvních reálných moţností se dle autora naskýtá tzv. „jízda na černo“. Zde jiţ moţnost vydat návrh na vydání EPR existuje. V českém právním řádu vzniká procesní způsobilost v plném rozsahu aţ dosaţením 18 let věku. Osoba, která ještě nedosáhla tento věk, ale byl na ni vydán EPR, musí být dle názoru autora v souladu s § 22 OSŘ zastoupena svým zákonným zástupcem, protoţe úkony v rozkazním řízení nejsou v souladu s poţadavkem § 9 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilé osoby. Pro řízení o vydání EPR je tedy v této souvislosti rovněţ nezbytné, aby bylo doručováno zákonnému zástupci, kterým je jeden z rodičů nebo jiná osoba, kterou určí soud za opatrovníka. Tento výklad se pouţije rovněţ na moţnost podání návrhu na vydání EPR nezletilým. Autor se domnívá, ţe i v tomto případě je nutné zastoupení nezletilého zákonným zástupcem. V České republice dle § 19 odst. 2 a § 20a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vzniká obecně procesní subjektivita právnické osoby zápisem do obchodního nebo do jiného zákonem určeného rejstříku a zaniká dnem výmazu z tohoto rejstříku, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak27. Výčet osob, které můţou jednat jménem právnické osoby, se nachází v § 21 odst. 1 OSŘ.
27
U jiných druhů právnických osob se tyto předpoklady liší, ale s ohledem na předmět práce autor odkazuje na příslušnou odbornou literaturu.
34
5.2 Předpoklady vydání Úprava tuzemského PR se nachází ve třetí části OSŘ v § 172 - 174. Zákonodárce ho tedy označil jako zvláštní druh rozhodnutí. Představuje rozhodnutí ve věci samé, kterému předchází zjednodušené řízení bez účasti ţalovaného. Přesná definice rozkazního řízení se v zákoně nenachází, je proto nutné sáhnout po odborné literatuře. Ta ho vymezuje například jako řízení, které umožňuje v rychlém a hospodárném řízení dosáhnout bez zbytečného časového odstupu vydání rozhodnutí k vymožení peněžitých nároků28. Tato zjednodušená forma spočívá i v absenci provedení dokazování. Soud rozhodne jen na základě podkladů ţalobce. Pro samotnou ţalobu jsou tedy vyţadovány vyšší nároky neţ na ţalobu, která nesleduje cíl vydání PR. Ţalobce musí co nejjasněji a nejpodrobněji vyjádřit skutkový stav, aby mohl soud vydat PR. Záleţí totiţ jen na úvaze soudu, zda platební rozkaz vydá. Existuje moţnost jeho vydání i bez výslovné ţádosti ţalobce, a to v případě, kdyţ navrţené důkazy jasně prokazují ţalobcův nárok a je-li ţalobou uplatňováno právo na zaplacení peněţité částky. PR je moţné vydat jen za předpokladu, ţe jsou splněny i obě následující podmínky: musí být znám pobyt ţalovaného a bydliště ţalovaného není situované mimo území České republiky, musí být splněny další obecné podmínky řízení. V případě, ţe soud nemůţe na základě vylíčení skutkového stavu ţalobcem vydat PR, vyzve ţalobce v souladu s § 43 OSŘ k doplnění podání. Kdyţ ţalobce zůstane nečinný nebo doplnění nebude dostatečné, ale jinak podmínky k projednání ţaloby splněny jsou, nedojde k odmítnutí ţaloby. Nebude vydán PR, ale bude se pokračovat v řádném řízení.
5.3 Vydání Vydaný platební rozkaz obsahuje poučení ţalovaného, ţe má moţnost podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení odpor, v jiném případě má povinnost zaplatit ţalobci nárokovanou pohledávku spolu s náklady řízení. Protoţe se řízení uskutečnilo bez účasti ţalovaného, spolu s PR se doručí i samotná ţaloba.
28
STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno : Masarykova univerzita a Nakladatelství Doplněk, 2003. s. 323.
35
Jak jiţ autor ve své práci zmínil, platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé. Provedením této skutečnosti je § 174 odst. 1 OSŘ, který stanovuje, ţe PR, vůči kterému nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku. Je tedy v tomto okamţiku pravomocný a vykonatelný a můţe slouţit jako titul pro nařízení soudního výkonu rozhodnutí nebo pro nařízení exekuce dle exekučního řádu. Jak uvádí Kurka, vykonatelnost PR nastává ve shodný okamžik, ve kterém nabývá účinků pravomocného rozsudku, totiž uplynutím 15 dnů od jeho doručení žalovanému29. Dvořák problematiku právní moci platebního rozkazu ještě víc rozvíjí a vysvětluje, ţe zákonodárce nevychází z patologického30 předpokladu, že vydaný PR je v rozporu s hmotným právem. Zákonodárce v tomto případě naopak předpokládá, že těmito rozhodnutími budou rychle, hospodárně a spravedlivě skončena řízení o nárocích, u nichž nelze předpokládat nesouhlas protistrany31.
5.4 Odpor 5.4.1
Náležitosti podání odporu
V případě, ţe ţalovaný nesouhlasí s nárokem ţalobce uvedeným v PR, má moţnost podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení vůči PR odpor. V případě více ţalovaných postačí, kdyţ ho podá jen jeden z nich. Zákon nerozlišuje, zda se jedná o společenství ţalovaných samostatné nebo nerozlučné. S touto absencí nesouhlasí Lavický. Dle jeho názoru by bylo korektní, pokud by zrušení platebního rozkazu v plném rozsahu v důsledku odporu podaného jedním z účastníků nastalo jenom tehdy, pokud by šlo o společenství nerozlučné, nikoliv samostatné32. Paradoxní vůči této skutečnosti je judikatura Nejvyššího soudu týkající se podmínky, která musí být splněna, aby mohl být PR vydán v případě, ţe na místě ţalovaného vystupuje více osob. V takovém případě musí být již z jeho obsahu patrno, jaký podíl je vůči každému z odpůrců uplatňován, či zda jde o jejich společnou a nerozdílnou povinnost33. Protoţe tato oblast není upravena
29
KURKA, V., DRÁPAL., L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde Praha akciová společnost, 2004. s. 92. 30 Dvořák pouţívá termín „patologický předpoklad“ pro označení předpokladu, který je neobvyklý. 31 DVOŘÁK, B, Právní moc civilních soudních rozhodnutí : Procesní studie. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, organizační sloţka, 2008. s. 33. 32 DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, et al. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 812. 33 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 1990, sp.zn. 3 Cz 62/90.
36
NEPR, autor se domnívá, ţe tato problematika účastenství ţalovaných bude předmětem diskusí i v případě podání odporu proti EPR u českého soudu. Z logiky věci se nelze neztotoţnit s názorem Králíka, ţe pro oblast PR nelze aplikovat § 202 odst. 2 OSŘ ani prostřednictvím § 174 odst. 1 OSŘ, protože ustanovení § 172 - 174 OSŘ obsahují komplexní úpravu PR včetně úpravy výčtu opravných prostředků, zatímco ustanovení o rozsudku i usnesení úpravu opravných systémů neobsahují a ponechávají ji samostatné části OSŘ34. S tímto názorem se shoduje i vyjádření Pelikánové, dle které je český odpor „opravným prostředkem“ svého druhu35. Za předpokladu včasně podaného odporu nařídí soud jednání. Zákon nestanoví ţádné dodatečné náleţitosti podání. Stačí, kdyţ je z podání patrné, ţe ţalovaný s nárokem nesouhlasí a aby soud dokázal z obsahu podání dovodit, ţe ţalovaný podává odpor. Není relevantní, se kterou částí PR se ţalovaný neztotoţňuje. Jak opět uvádí Lavický, současná úprava stojí na koncepci, která je v rozporu s dispoziční zásadou36. Dochází zde tedy k nesouladu s jednou ze základních zásad českého civilního procesu, a to možnosti procesních stran disponovat řízením a disponovat předmětem řízení37. 5.4.2
Zmeškání lhůty k podání odporu
Pozdě podaný odpor nebo odpor podaný osobou neoprávněnou soud odmítne. Úprava obsaţená v § 58 OSŘ je pouţitelná i na podání odporu. Je zde tedy eventuální moţnost prominutí zmeškání 15 denní lhůty. Musí jít o omluvitelný důvod zmeškání a návrh na prominutí je nutno podat ve lhůtě 15 dnů od odpadnutí překáţky. Zákon neobsahuje taxativní ani demonstrativní výčet omluvitelných důvodů. Situace se posuzuje ad hoc dle konkrétních okolností daného případu. Proti odmítnutí odporu, které má formu usnesení, můţe ţalovaný podat odvolání.
34
KRÁLÍK, M. Malá poznámka k platebnímu rozkazu a tzv. bagatelním věcem. Právní rozhledy. 2002, roč. 10, č. 8, s. 383. 35 PELIKÁNOVÁ, R. Platební rozkaz : srovnání institutu platebního rozkazu v České republice a ve vybraných zemích. Praha : Linde Praha akciová společnost, 2000. s. 131. 36 DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, et al. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 812. 37 STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno : Masarykova univerzita a Nakladatelství Doplněk, 2003. s. 167.
37
5.5 Elektronický platební rozkaz Prostřednictvím § 174a OSŘ byl do české právní úpravy zaveden další z nových právních institutů, a to ELPR. Korbel a Forejt vysvětlují jeho opodstatněnost tím, ţe ELPR by měl umožnit pružně reagovat na nárůst agendy „nesporných“ peněžitých pohledávek a poskytnout nástroj pro rychlé a efektivní dosažení exekučního titulu38. Předmětné ustanovení je obsahově relativně chudé. Obsahuje pouze informaci, ţe § 172 - 174 OSŘ, které upravují platební rozkaz, se pouţijí na úpravu ELPR přiměřeně a předpoklad jeho vydání, tj. kdyţ podání návrhu ţalobce je na elektronickém formuláři opatřeným zaručeným elektronickým podpisem ţalobce a peněţité plnění poţadované ţalobcem nepřevyšuje částku 1.000.000,- Kč. Částka 1.000.000,- Kč není absolutní a je moţné ji překročit. Jak se domnívá Bureš, k příslušenství žalobcem uplatněné pohledávky se zde nepřihlíží. Znamená to, že výše příslušenství uplatněného spolu s jistinou pohledávky nemá na vymezení přípustnosti vydání ELPR vliv, i kdyby samo o sobě nebo spolu s pohledávkou samotnou (jistinou) přesahovalo částku 1.000.000,Kč39. Elektronický formulář návrhu na vydání ELPR je volně dostupný na oficiálním serveru českého soudnictví v sekci ePodatelna spolu s návodem k jeho vyplnění. Protoţe se jedná o podání elektronickou formou, je nutné jej opatřit zaručeným elektronickým podpisem v souladu s poţadavky zákona č. 227/200 Sb., o elektronickém podpisu. Jeho hlavní výhodou je výše soudního poplatku, který je poloviční oproti „klasickému“ PR40. Ţalobce tedy vyplní ELPR a zašle ho v elektronické podobě spolu s navrţenými důkazy soudu, načeţ automatizovaný systém soudu zašle odesílateli potvrzení o přijetí. Poté se podání prostřednictvím informačního systému dostane k příslušnému soudci nebo vyššímu soudnímu úředníkovi, který ho vyhodnotí a případně upraví a poté zašle ţalovanému. Jak sděluje na základě svých praktických zkušeností Teslík, soudní infosystémy umějí „překlopit“ data z návrhu na vydání ELPR, takže úkolem soudců 38
KORBEL, F., FOREJT, P. Elektronický platební rozkaz je tu. Bulletin advokacie. 2008, roč. 38, č. 7-8, s. 20. 39 DRÁPAL, L., BUREŠ, J. et al. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, organizační sloţka, 2009. s. 1548. 40 Srov. Poloţka 1 a 1a Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
38
a vyšších soudních úředníků je pouze kontrola rozhodnutí a doplnění těch částí, s nimiž si informační systémy neporadí41. To ovšem nevylučuje povinnost soudce uváţit, zda jsou důkazná skutková tvrzení dostatečná na vydání ELPR. Z tohoto důvodu lze jen s obtíţemi mluvit o zefektivnění práce soudců. Vyuţitím ELPR se zamezí písařským chybám a ušetří čas administrativní sekce soudu, která nebude muset ručně přepisovat údaj z návrhu do ELPR, ale tyto aspekty rozhodně nejsou důvodem pro klasifikaci ELPR jako samostatného právního institutu. Proto autor nesdílí názor Štědroně, který proklamuje, ţe nebude potřeba při vydávání ELPR zásahu soudce či jiného soudního úředníka42. Rovněţ i postup při doručování je identický. PR i ELPR je moţné zaslat do datové schránky adresáta a v případě, ţe jí adresát nedisponuje, PR i ELPR se doručují v listinné podobě prostřednictvím doručujícího orgánu. Jediný jeho elektronický aspekt tedy spočívá ve skutečnosti, ţe se vyplňuje pomocí elektronického formuláře. I Lavický bilancuje úpravu ELPR v § 174a OSŘ jako nezdařilou. Dle jeho názoru snaha o vytvoření nového druhu „elektronického“ PR vedle „obyčejného“ PR není ničím odůvodnitelná. Jediné rozdíly mezi oběma „druhy“ PR spočívají ve využití interaktivního elektronického formuláře a v zavedení finančního limitu, což jsou stránky nijak se nedotýkající samotné podstaty těchto jevů, jež by odůvodňovaly jejich úpravu coby dvou různých institutů43.
41
TESLÍK, V. eJustice. 2009 [cit. 28. února 2010]. s. 20. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Radim Polčák. Dostupné na Internetu: https://is.muni.cz/auth/th/134855/pravf_m/Diplomova_prace_final.pdf. 42 ŠTĚDROŇ, B. Občanské soudní řízení sporné a využití informačních technologií a právních informačních systémů (E-Justice). Praha : Linde Praha akciová společnost, 2008. s. 82. 43 LAVICKÝ, P. Elektronický platební rozkaz? Právní fórum. 2009, roč. 6, č. 2, s. 71.
39
6
Srovnání evropského a českého platebního rozkazu
6.1 Obecné srovnání Jak jiţ bylo uvedeno v předešlých kapitolách, komunitární úprava EPR zvolila jednostupňový nedůkazní model, který se rovněţ uplatňuje i v české úpravě tuzemského PR. Z tohoto důvodu je patrné, ţe výrazných rozdílů mezi nimi nenajdeme. U obou platebních rozkazů tedy ţalobce nemá v zásadě povinnost připojit ke svému návrhu listinné důkazy, jenom dostatečně označit skutečnosti, na základě kterých se domáhá svého nároku a v případě, ţe ţalovaný podá odpor, nařídí soud jednání. Jak uvádí Lavický, soud se pravdivostí tvrzených skutečností nezabývá, ale je jeho povinností zvážit, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy44. Podmínky vydání EPR v jiných členských státech se liší zejména v procesních podmínkách vydání. Jedná se například o způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, soudní příslušnost nebo obsazení soudu. Všechny tyto oblasti jsou svěřeny vnitrostátní právní úpravě členských států na základě čl. 26 NEPR, který říká, ţe veškeré procesní otázky, jeţ nejsou jím upraveny, se řídí vnitrostátním právem. Lze tedy na tomto místě konstatovat dva závěry. Protoţe si je kaţdý stát můţe upravit dle svého uváţení, mohou se v různé míře v jednotlivých státech lišit. Důsledkem této úpravy můţe být i opačný efekt, kdy v jednom státě, například jako v České republice, budou tyto podmínky upraveny stejně jak pro PR tak i pro EPR. Jen těţko se lze domnívat, ţe stát určí jako příslušný soud k vydání EPR jiný soud neţ pro vydání PR. Autor se bude v této kapitole zabývat porovnáním PR a EPR vydaných v České republice. Dalo by se tvrdit, ţe rozdílem bude i doba, kterou má soud k vydání rozkazu, protoţe v NEPR upravena je, avšak v OSŘ nikoliv. Protoţe je ale tato lhůta upravena v NEPR jako pruţná, autor si myslí, ţe v praxi bude doba, za kterou soud vydá PR nebo EPR podobná. O tomto aspektu jiţ bylo v práci pojednáno. Oba rozkazy není moţné vydat v případě, ţe není znám pobyt ţalovaného. U PR zákon výslovně tuto nemoţnost proklamuje, v článku NEPR, který upravuje návrh, se 44
DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, et al. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 803.
40
nachází formulace „v návrhu se uvádí“. Vzhledem k tomu, ţe tímto způsobem je v NEPR formulována i potřeba uvést výši nároku a další aspekty nároku, autor se na základě systematického výkladu domnívá, ţe ani EPR nelze vydat, není-li znám pobyt ţalovaného.
6.2 Územní a místní příslušnost Z povahy obou rozkazů je patrná jejich územní působnost. Pro vydání PR je příslušný jen český soud, pro vydání EPR soud některého z členských států. Věcná působnost tak jednoznačná není. Věcnou působnost EPR jiţ autor popsal v jedné z předešlých částí práce. Oblasti, ve kterých je moţné navrhnout vydání EPR, jsou široké. U českého řízení o vydání PR však ještě širší. Výkladem § 7 OSŘ lze dojít k závěru, ţe PR je moţné vydat v občanských, obchodních, pracovních a rodinných věcech, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány45.
6.3 Soudní poplatky a náhrada nákladů řízení Výše zmíněná úvaha o výrazné podobnosti obou institutů se projevuje i v relativně méně významných aspektech. Výše soudního poplatku za podání návrhu na vydání PR i EPR je stejná, tj. 600,- Kč, jedná-li se o pohledávku do výše 15.000,- Kč a pří částce vyšší 4 % z dané výše46. Protoţe ani u jednoho z rozkazů není stanovena horní hranice částky, kterou lze rozkazem nárokovat, je třeba zmínit, ţe výše soudního poplatku nemůţe v souladu s předmětným sazebníkem překročit sumu 1.000.000,- Kč. Co se týče náhrady nákladů řízení ţalobce, je moţné je po ţalovaném ţádat vyčíslením v EPR a ten má v řízení moţnost podat pouze odpor vůči všem nárokům ţalobce. V PR se náklady nevyčíslují, ale rozhoduje o nich soud samostatným výrokem. V případě, ţe ţalovaný s nimi nesouhlasí v českém rozkazním řízení, můţe vůči jejich vyčíslení podat odvolání.
45
PR je tedy moţné vydat i na majetkové práva vyplývající z manţelských vztahů, závětí a dědictví, coţ u EPR moţné není. 46 Poloţka 1 Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
41
6.4 Změna návrhu soudem a nesouhlas s dalším řízením Jiţ zmíněnou diferencí je moţnost soudu při rozhodování o vydání EPR upravit nárok ţalobce a dát mu na zváţení, zda se změnou souhlasí. Protoţe české právo tuto moţnost nepředpokládá, lze důvodně očekávat, ţe ani v řízení o vydání EPR před českým soudem se tohoto kroku příliš často nedočkáme. Co se týče moţnosti uváţení soudu, v České republice má naopak soud moţnost rozhodnout ve věci vydáním PR i bez návrhu ţalobce, zatímco o vydání EPR je nutné výslovně ţádat. Z povahy věci je to
samozřejmé,
protoţe
návrh
na
vydání
EPR
je
třeba
vyplnit
v rámci
standardizovaného formuláře. Další odlišností je moţnost podat v návrhu na vydání EPR nesouhlas s převedením sporu do dalšího řízení v případě, ţe ţalovaný podá odpor. České rozkazní řízení tuto moţnost nenabízí. Dle autora je ale jen otázkou času, kdy se tato eventualita v souvislosti se zavedením řízení o vydání EPR zakomponuje i do českého právního řádu.
6.5
Doručování a odpor Výrazným rozdílem je moţnost doručení rozkazu i mimo hranice státu, jehoţ
soud rozhodl. U PR to moţné není, naopak u EPR pochopitelně ano, protoţe to byl i jeden z hlavních účelů, proč tento institut vzniknul. V případě, ţe ţalobce předpokládá přeshraniční charakter řízení, je pro něho mnohem jednodušší podat návrh na vydání EPR, který je vykonatelný ve všech členských státech, neţ navrhovat vydání PR a poté ho nechat potvrdit jako EET nebo ho nechat opatřit doloţkou vykonatelnosti. Samotná konstrukce odporu se u obou úprav neliší. Obě úpravy rovněţ nevyţadují ţádné náleţitosti odporu, jen musí z obsahu podání vyplývat, ţe jde o odpor. Jediná odlišnost je ve lhůtě k jeho podání, která je u EPR 30 denní a u PR 15 denní. Je pochopitelné, ţe u EPR je tato lhůta dvojnásobná, protoţe v mnoha případech půjde o přeshraniční doručování. V obou případech po včasném podání odporu dojde k dalšímu řízení.
6.6 Pojmosloví NEPR a OSŘ uţívají mírně odlišné pojmosloví. Na tuto problematickou oblast poukazuje Svoboda. Upozorňuje konkrétně na pojmy „odmítnutí návrhu“ a „zamítnutí 42
návrhu“ resp. „zastavení výkonu rozhodnutí“ a „zamítnutí návrhu na výkon“. Dle jeho názoru takovéto kroky ze strany Evropské unie povedou ke zmatení a vulgarizaci právních pojmů47. Autor se k této oblasti tak skepticky nestaví a nevidí problém v pouţívání dvou paralelních právních názvosloví. Samozřejmě za předpokladu, ţe překlad komunitárních předpisů bude vykonáván unifikovaným způsobem se zachováním jednotné tuzemské komunitární terminologie.
6.7 Shrnutí I kdyţ česká právní úprava PR spočívá ve třech paragrafech, dá se říct, ţe v globálu je to úprava komplexnější. Je to dáno zejména dlouhým vývojem, kterým prošla a s tím spojená bohatší judikatura. EPR je institut o mnoho mladší, a proto je v dnešní době v zásadě nemoţné ho po této stránce srovnávat s českou úpravou. Jiţ dnes se ale dá říct, ţe se EPR po nabytí praktických zkušeností stane efektivnějším nástrojem pro vymáhání nároků, jelikoţ neobsahuje tolik restrikcí jako česká úprava.
47
SVOBODA, K. Evropský platební rozkaz za dveřmi. Právní rádce. 2008, roč. 16, č. 10, s. 32.
43
7
Doručování platebního rozkazu a evropského platebního rozkazu
7.1 Úprava v nařízení NEPR jiţ ve svém recitálu č. 19 uvádí, ţe nelze povaţovat za dostatečný jakýkoliv způsob doručení EPR, který se opírá o právní domněnku. Znamená to tedy, ţe pro doručení EPR v ČR nelze povaţovat za postačující tzv. fikci doručení. Adresát zásilky obsahující EPR se musí dozvědět o existenci vydaného EPR tím, ţe se mu listina dostane do vlastních rukou nebo do vlastních rukou jiné osoby taxativně vymezené
v čl.
14
NEPR
za
účelem
zachování
velmi
vysokého
stupně
pravděpodobnosti, ţe se doručovaný dokument dostal ke svému adresátovi. Protoţe čl. 15 odst. 5 NEPR stanovuje skutečnost, ţe doručování EPR se řídí, pod podmínkou splněných minimálních norem, vnitrostátním právem příslušného členského státu, pro Českou republiku budou pravidla pro doručení EPR stejné jako pro doručení tuzemského PR. Česká úprava je přísnější v tom, ţe doručení PR je moţné jen výhradně do vlastních rukou adresáta. Jak i ve svém rozhodnutí uvádí Vrchní soud v Praze, byl-li PR doručen nesprávné osobě, odlišné od účastníka řízení, nelze jej považovat za doručený, a to ani tehdy, dostal-li se shodou okolností do rukou účastníka řízení, kterému byl určen48.
7.2 Česká úprava 7.2.1
Postup při doručování
Oblast doručování byla v českém právním řádu v roce 2009 výrazně novelizována, a to zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. července 2009. Hlavním cílem této tzv. souhrnné novely bylo zefektivnit doručování a zamezit průtahům v řízení. Ty vznikaly nezakotvenou odpovědností účastníka řízení za existenci adresy pro doručování. Dle § 46 odst. 6 OSŘ účinného před předmětnou novelou stačilo, aby fyzická osoba soudu prokázala, ţe se v místě doručování nezdrţovala v den, kdy nebyla zastiţena, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uloţení zásilky a došlo tím k neúčinnosti doručení. Tomu je zabráněno zavedením tzv. fikce doručení. Protoţe u EPR i PR je
48
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 1996, sp. zn. 5 Cmo 280/95.
44
náhradní doručení, coţ je právě doručení fikcí, vyloučeno, autor se bude zabývat moţnostmi doručení, při kterých adresát obdrţí listiny do vlastních rukou. Novela rovněţ stanovila postup při doručování písemností. Na prvním místě se doručuje při jednání nebo jiném úkonu soudu. Z povahy věci tento typ doručení bude při doručování EPR a PR velmi zřídkavý. Kdyţ není moţné doručit tímto způsobem, tak soud doručí písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě do datových schránek zřízených a spravovaných Ministerstvem vnitra. Adresou pro doručování je unikátní identifikátor kaţdé ze zřízených datových schránek. Není-li ani toto doručení moţné, doručí se na adresu sdělenou účastníkem. Pro PR a EPR tato moţnost rovněţ prakticky nebude vyuţívaná, protoţe předmětné listiny se vydají bez toho, aby se o tom účastník dozvěděl. Kdyţ tedy ani jedna z výše uvedených moţností nebude vyuţitelná, doručí se zásilka na adresu dle § 46b OSŘ. S ohledem na předmět této práce bude níţe analyzováno jen doručení prostřednictvím veřejné datové sítě a doručení na nesdělenou adresu příjemce zásilky. 7.2.2
Datové schránky
Doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky bylo do českého právního řádu zavedeno zmíněnou novelou, a to podřazením do § 47 odst. 1 OSŘ. Ten stanoví, ţe postup pro tento druh doručení je upraven v zákoně č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech, osobních číslech a autorizované konverzi dokumentů, který nabyl účinnosti ve stejný den jako předmětná novela. Podstatou je doručování do elektronického úloţiště adresáta, které se uspořádáním podobá klasickému e-mailovému klientovi s tím hlavním rozdílem, ţe odesílajícímu subjektu přijde od automatizovaného systému vyrozumění hned po tom, jak si adresát písemnost vyzvedne. V okamţiku, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má přístupová práva k listinám doručovaných do vlastních rukou, dojte k právním následkům souvisejícím s doručením listiny. Tato skutečnost bude tedy pro ţalovaného znamenat počátek běhu lhůty k podání odporu. I kdyţ i datové schránky počítají s fikcí doručení v případě, ţe si subjekt listinu z datové schránky nevybere, u PR se pochopitelně tato moţnost neuplatní. Výhodou je časová délka uloţení listiny v datové schránce adresáta. Na rozdíl od doručování prostřednictvím doručovacího orgánu, kde se nevyzvednutá zásilka vrací po deseti dnech soudu, u doručování do datové schránky je moţnost vyzvednutí listiny devadesátidenní. Pokud příjemce do 90 dnů zprávu nepřijme, odesílající soud obdrţí 45
vygenerovanou odpověď obsahující informaci, ţe předmětná listina nebyla příjemcem prohlášena za doručenou ve stanovené lhůtě a byla proto vymazána49. Kromě orgánů veřejné moci, které ze zákona disponují vlastní datovou schránkou, povinnost vlastnit jí mají i všechny právnické osoby zřízené zákonem, právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku a organizační sloţky podniku zahraniční právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku. § 5 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech, osobních číslech a autorizované konverzi dokumentů definuje povinnost Ministerstva spravedlnosti jim zřídit datovou schránku bezodkladně po vzniku právnické osoby zřízené zákonem, u dalších dvou bezodkladně po jejich zápisu do obchodního rejstříku. Zákon předpokládá i zřízení datové schránky na ţádost. Tuto moţnost mají všechny fyzické osoby plně způsobilé k právním úkonům a podnikající fyzické osoby. Soud má tedy povinnost si před odesláním PR ověřit, zda fyzická osoba má zřízenou datovou schránku a v kladném případě zasílat soudní písemnosti jen do ní. V této souvislosti je potřeba krátce zmínit institut konverze. Jedná se o úplné převedení dokumentu v listinné podobě do dokumentu obsaţeného v datové zprávě a připojení ověřovací doloţky a naopak úplné převedení dokumentu obsaţeného v datové zprávě do dokumentu v listinné podobě a ověření shody obsahu těchto dokumentů a připojení ověřovací doloţky. Konvertovaný dokument má vlastnosti ověřené kopie. PR musí předseda senátu v souladu s § 40a odst. 3 OSŘ opatřit elektronickým podpisem
zaloţeným
na
kvalifikovaném
certifikátu
vydaném
akreditovaným
poskytovatelem certifikačních sluţeb, poté je PR zaslán ţalovanému do datové schránky a doručen dnem přihlášení ţalovaného do ní. 7.2.3
Doručování prostřednictvím doručujícího orgánu
Druhou moţností pro doručení PR je jeho doručení obecně prostřednictvím doručujícího orgánu. U nepodnikající fyzické osoby bude doručovací adresou adresa nahlášená v centrální evidenci obyvatel, tedy adresa trvalého pobytu nebo adresa, kterou 49
Autor získal tuto informaci přímo z odboru Informačního systému datových schránek Ministerstva vnitra ČR.
46
ţalovaný nahlásil jako adresu, na kterou mu mají být doručovány písemnosti. U podnikající fyzické osoby bude doručovací adresou adresa místa podnikání zapsána v obchodním rejstříku nebo v jiné zákonem upravené evidenci50. U fyzické osoby je moţné doručit PR i na další místa v souvislosti se specifickou situací dané osoby51. U právnické osoby je doručovací adresou adresa jejího sídla zapsaná v příslušném rejstříku. Doručující orgán doručuje písemnost na adresu k doručování nebo na kterémkoli místě, kde adresáta zastihne. Doručení nastává převzetím písemnosti adresátem nebo odepřením přijetí písemnosti resp. neposkytnutím potřebné součinnosti. V případě, ţe adresát nebude zastiţen, doručující orgán zásilku uloţí a zanechá v místě doručování výzvu k vyzvednutí. Kdyţ výzvu není moţné zanechat, zásilka se vrací odesílajícímu soudu. Protoţe je u PR náhradní doručení vyloučeno, po deseti dnech ode dne uloţení se tato zásilka rovněţ vrací odesílajícímu soudu. 7.2.4
Odepření přijetí
Jak autor jiţ výše zmínil, u PR je vyloučena fikce doručení. Je to odůvodněno faktem, ţe PR je vydán jen na základě skutečností vylíčených ţalobcem. Jedinou moţností, jak prokázat, ţe se ţalovaný obeznámil s PR, je doručit ho výhradně do vlastních rukou ţalovaného bez moţnosti náhradního doručení. V českém právním řádu ale existuje jedna moţnost, kdy je PR doručen, aniţ by se dostal do rukou adresáta. Nachází se v § 50c OSŘ a jedná se o odepření přijetí písemnosti. V případě, ţe ţalovaný odepřel přijetí zásilky obsahující PR a byl o následcích svého jednání řádně poučen, PR je doručen dnem takovéhoto odepření. Jak správně dodává Drápal, uvedená fikce doručení samozřejmě nastává jen tehdy, bylo-li jednání nebo opomenutí adresáta nebo příjemce bezdůvodné52. Nelze ale o tomto způsobu doručení mluvit jako o zvláštním druhu náhradního doručení. To je, jak autor uvádí výše, vyloučeno. Nemoţno v této oblasti nesouhlasit s názorem Bartoníčkové a Křiváčkové, které poukazují na skutečnost, ţe právní úprava fikce doručení v případě odmítnutí prokázání totožnosti je přitom paradoxní právě v tom ohledu, že doručující orgán nemůže objektivně vědět, zda 50
Můţe se jednat např. o Ţivnostenský rejstřík nebo Administrativní registr ekonomických subjektů. V případě, ţe je osoba ve výkonu trestu odnětí svobody, v zabezpečovací, v ústavní nebo ochranné výchově, doručovací adresou je adresa zařízení, kde se osoba nachází. 52 DRÁPAL, L., BUREŠ, J. et al. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, organizační sloţka, 2009. s. 349. 51
47
opravdu jde o osobu adresáta či příjemce písemnosti, a přesto bude písemnost takovým odepřením považována za doručenou53. 7.2.5
Nemožnost doručení
V případě, ţe není moţné PR doručit ţalovanému nebo v případě více ţalovaných alespoň jednomu z nich, soud PR zruší v plném rozsahu. Řízení tímto zrušením nekončí. Soud má několik moţností. Můţe nařídit přípravné jednání, jednání anebo projednat věc bez nařízení jednání. Soud má k dispozici prostředky, které výrazně pomáhají předejít tomuto kroku. Jedná se hlavně o moţnost provedení lustrace v centrální evidenci obyvatel nebo v jiných rejstřících, ve kterých soud můţe dohledat adresu pobytu ţalovaného. Dále je moţné poţádat v této věci různé subjekty o poskytnutí součinnosti a není vyloučena i práce „v terénu“ spočívající v dotazování se sousedů nebo rodinných příslušníků. K vyuţití těchto kroků se přiklání i Šebek, který uvádí, ţe z praktického hlediska při respektování zásady rychlosti a hospodárnosti řízení má před zrušením platebního rozkazu pro tzv. nedoručitelnost význam provedení řádného pátrání po pobytu žalovaného tak, aby PR nebyl zrušen bezhlavě, předčasně54. Podobný názor mají i Svoboda, Suk a Zeman, kteří uvádějí, ţe ve chvíli, kdy soudce zjistí, že účastník se na adrese pro doručování nezdržuje, měl by po něm pátrat55.
53
ŠÍNOVÁ, R., BARTONÍČKOVÁ, K., KŘIVÁČKOVÁ, J. et al. Doručování v civilním soudním řízení. Praha : Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009. s. 67. 54 DRÁPAL, L., BUREŠ, J. et al. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, organizační sloţka, 2009. s. 1157. 55 SVOBODA, K., SUK, M., ZEMAN, P. Doručování v soudním řízení. Praha: Linde Praha akciová společnost, 2009. s. 59-60.
48
8
Platební rozkaz jako evropský exekuční titul a řízení o drobných nárocích Protoţe NEPR ve svém čl. 1 odst. 2 uvádí, ţe nebrání ţalobci uplatňovat
vymáhání splatných peněţitých pohledávek na určitou částku s vyuţitím jiného řízení na komunitární úrovni, autor se bude ve své práci věnovat i dvěma alternativám, které můţe ţalobce vyuţít namísto samotného NEPR.
8.1 Evropský exekuční titul pro nesporné nároky 8.1.1
Aplikovatelnost evropského exekučního titulu
Jednou z alternativ k EPR je rovněţ relativně nový institut, a to EET. Zakotvuje jej NEET. Je tedy pouţitelné na rozhodnutí, soudní smíry a úřední listiny vydané po tomto datu. Práce se bude zabývat s ohledem na svoje zaměření jen rozhodnutím soudu, mezi které patří i PR vydaný dle českého vnitrostátního práva. Zvolský dodává, ţe v České republice je možné udělit potvrzení EET také rozhodnutím o odmítnutí odporu proti platebnímu rozkazu56. Cílem EET je stanovení minimálních norem za účelem umoţnění volného pohybu rozhodnutí, soudních smírů a úředních listin v rámci členských států, aniţ by pro výkon rozhodnutí bylo ve státě výkonu vyţadováno dodatečné řízení o uznání a vykonatelnosti. Ve státě výkonu by tedy s rozhodnutím vydaným jako EET mělo být, jak deklaruje i Kučera, zacházeno stejně jako s tuzemským rozhodnutím57. Odpadá tím tedy nutnost opatřit rozhodnutí doloţkou vykonatelnosti. Proti EET nemůţe být ve státě výkonu podán řádný opravný prostředek. EET představuje exekuční titul pro nárok peněţitého charakteru, který dluţník uznal, proti kterému v průběhu řízení nevznesl námitku, nebo námitku vznesl, ale na navazující řízení se jiţ nedostavil. Poslední skupina případů, jak vysvětluje i Zvolský, sleduje ochranu zájmů věřitelů před dlužníky, kteří zneužívají snadné a levné možnosti popřít nárok s jediným úmyslem získat čas a dalšího řízení ve věci se již neúčastní, 56
ZVOLSKÝ, L. Evropský exekuční titul pro nesporné nároky. Bulletin advokacie. 2006, roč. 36, č. 2, s. 39. 57 KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno : Nakladatelství Doplněk, 2009. s. 417.
49
neboť jsou si dobře vědomi, že jejich obrana nemůže před soudem obstát58. V čl. 6 NEET se nachází podmínky, které vyţaduje potvrzení EET. Rozhodnutí musí být vykonatelné ve státě původu a nesmí být v rozporu s podmínkami soudní příslušnosti stanovenými v NB-I. Předmětný článek stanoví další podmínky pro dvě speciální situace. V případě, ţe nárok je nesporný, aniţ by byl dluţníkem uznán, řízení v členském státě původu musí splnit minimální normy pro řízení o nesporných nárocích. I v NEET se nachází speciální úprava ţalovaného spotřebitele. Kdyţ je dluţníkem spotřebitel, nárok jím nebyl výslovně uznán a tento spotřebitel uzavřel smlouvu za účelem, který je obchodní nebo profesní činností, rozhodnutí musí být vydáno ve státě jeho bydliště. Výše zmíněné minimální normy se nacházejí ve třetí kapitole NEET. Jak uvádí Bělohlávek, úprava v předmětném nařízení nepředstavuje žádný vlastní procesní předpis, nýbrž jde o minimální standardy, podle kterých je nutné procesní předpisy státu místa vydání posuzovat59. V čl. 13 - 15 NEET se nachází první skupina minimálních norem, a to pravidla doručování. Protoţe EET není hlavním tématem této práce a tyto pravidla jsou v zásadě identické s těmi v NEPR, autor odkazuje na příslušnou kapitolu této práce, kde jim byl věnován prostor. Dalšími minimálními normami jsou náleţitosti poučení o nároku (jména a adresy účastníků, výše nároku, moţné úroky a samotné jeho zdůvodnění), poučení o procesních moţnostech dluţníka v případě zájmu o napadení nároku (lhůta pro napadení, datum soudního jednání, instituce, na kterou se má dostavit a moţnost být zastoupen právním zástupcem) a poučení o právních následcích nepodání námitek nebo nedostavení se k soudnímu jednání, tedy moţnost, ţe bude vydáno nebo případně vykonáno rozhodnutí proti dluţníkovi a rovněţ mu vznikne povinnost uhradit náklady řízení. NEET pamatuje i na zhojení případného nedodrţení minimálních norem. V úvahu připadají dvě varianty. Dluţníkovi bude v souladu s minimálními normami rozhodnutí doručeno a dluţník bude mít moţnost podat opravný prostředek a bude o ní řádně poučen, dluţník však opravný prostředek nepodá. Druhou variantou je situace, kdy bude během řízení z jednání dluţníka patrné, ţe díky faktu, ţe listinu zahajující
58
ZVOLSKÝ, L. Evropský exekuční titul pro nesporné nároky. Bulletin advokacie. 2006, roč. 36, č. 2, s. 35. 59 BĚLOHLÁVEK, A. J. Evropský exekuční titul. Právní rádce. 2006, roč. 14, č. 4, s. 5.
50
soudní řízení obdrţel s dostatečným předstihem, měl dostatek času na přípravu své obhajoby. Institut EET byl do českého právního řádu zaveden novelou OSŘ, a to implementací § 200ua. Ten stanoví, ţe na návrh oprávněného, který splňuje podmínky NEET k potvrzení jako EET, soud rozhodne usnesením za podmínek přímo stanovených NEET. Příslušným soudem je dle § 220ua odst. 2 OSŘ soud, který by rozhodoval v době, kdy byly splněny podmínky vzniku nesporného nároku opět v souladu s dotčeným nařízením. Bělohlávek se odůvodněně obává, ţe tato formulace nepochybně přinese řadu výkladových problémů a že adekvátnější by byla formulace jako např. „soud, u něhož bylo zahájeno řízení, v rámci kterého byl titul vydán“či obdobně60. Skeptický názor má i Melicharová, která se domnívá, ţe právní úprava příslušnosti soudu v zákoně provedena takovýmto způsobem je velmi komplikovaná a nejednoznačná61. Účastníkem tohoto řízení je jen oprávněný a proti usnesení o potvrzení EET není přípustné odvolání. Zde spatřuje nedostatek i Simon. Poukazuje na skutečnost, ţe text čl. 10 odst. 4 NEET zakazuje přípustnost jakéhokoliv opravného prostředku, tj. včetně např. žaloby na obnovu řízení žaloby pro zmatečnost, a proto by soudy měly při poučení o opravném prostředku vycházet z přímo použitelného čl. 10 odst. 4 nařízení o EET, nikoliv z § 200ua odst. 4 OSŘ62. Kasíková jde ve své kritice novely OSŘ ještě dál a dle jejího názoru je lepší neupravovat novelou žádný nový typ řízení a vydání potvrzení EET ponechat jako úkon soudu, který se neprovádí formou rozhodnutí. Vydání potvrzení EET není totiž rozhodovací činností soudu, neboť soud jen konstatuje skutečnosti vyplývající ze spisu a nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků řízení63. Potvrzení EET je tedy moţné brát jako jistou zvláštní formu osvědčení.
60
BĚLOHLÁVEK, A. J. Evropský exekuční titul a novela občanského soudního řádu a dalších předpisů. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 10, s. II. 61 MELICHAROVÁ, D. Problematika zavedení evropského exekučního titulu pro nesporné nároky do právního řádu České republiky. Soudce. 2006, roč. 8, č. 2, s. 28. 62 DRÁPAL, L., BUREŠ, J. et al. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, organizační sloţka, 2009. s. 1548. 63 KASÍKOVÁ, M. EET - nová fáze komunitární úpravy exekucí. Právní zpravodaj. 2006, roč. 7, č. 1, s. 11.
51
8.1.2
Výhody oproti řízení o prohlášení vykonatelnosti
NEET v čl. 27 deklaruje, ţe nebrání postupu dle NB- I. V tomto případě bude věřitel povinen podat ve státě výkonu návrh na prohlášení vykonatelnosti. Výrazný rozdíl spočívá v samotném výkonu v jiných členských státech. Jak uvádí Tripes, NB-I v čl. 33 zavádí princip automatického uznání rozhodnutí, takže rozhodnutí vydané soudy jednoho členského státu je automaticky uznáno ve všech ostatních členských státech, aniž by za tímto účelem muselo proběhnout zvláštní řízení64. V této oblasti tedy nevzniká ţádná nadbytečná komplikace. Není tomu tak u jeho vykonatelnosti. Pro to, aby byl PR vykonatelný v souladu s NB-I i v ostatních členských státech, je nutné, aby ţalobce v souladu s čl. 38 NBI podal soudu v členském státě, ve kterém ţádá o jeho výkon, návrh na prohlášení jeho vykonatelnosti. Zvolský konstatuje, ţe řízení o prohlášení vykonatelnosti komplikuje, prodlužuje a prodražuje proces uznání a výkonu cizích rozhodnutí65. Z ustanovení čl. 38 NB-I také vyplývá, ţe ţalobce musí podat návrh jednotlivě v kaţdém státě, ve kterém o výkon ţádá. Soudu musí být dále předloţen originál nebo ověřená kopie rozhodnutí a tam, kde je to třeba, také ověřená kopie jeho překladu a osvědčení, které se nachází v příloze NB-I. Proti prohlášení o vykonatelnosti je navíc moţné podat opravný prostředek. Soud můţe na základě toho, ţe PR nesplňoval podmínky čl. 34 a 35 NB-I, zamítnout nebo zrušit prohlášení o vykonatelnosti. U institutu PR se bude jednat, kromě případů, na které se váţe důvod zamítnutí výkonu EPR, zejména o případy, kdy rozhodl nepříslušný soud a kdy je PR v rozporu s veřejným pořádkem členského státu výkonu. Jak v odůvodnění uvedl Evropský soudní dvůr, rozpor s veřejným pořádkem musí být ale takového stupně, že by bylo v rozporu se základní právními principy členského státu, ve kterém je podán návrh na uznání, přičemž nelze přezkoumávat podstatu rozhodnutí soudu jiného členského státu66. Protoţe úroveň právních řádů členských států je na vysoké úrovni, autor se domnívá, ţe tento důvod se v dnešní době uplatní jiţ celkem nepravděpodobně. Tato eventualita vyloučena ovšem není.
64
TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, organizační sloţka, 2006. s. 44. 65 ZVOLSKÝ, L. Evropský exekuční titul pro nesporné nároky. Bulletin advokacie. 2006, roč. 36, č. 2, s. 35. 66 Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. března 2000. Dieter Krombach proti Andrému Bamberskimu. CELEX : 61998J0007.
52
Na další nevýhodu tohoto postupu poukazuje Vaške. Na výkon cizího soudního rozhodnutí nestačí pouze formální vykonatelnost upravená v č. 28 NB-I, ale je rovněž nutná i vykonatelnost materiální, na kterou ovšem nemůže stát výkonu klást tytéž nároky, jež jsou kladeny na rozhodnutí tuzemská67. Jak jiţ bylo v práci zmíněno, tento postup je zdlouhavější a navíc i nejistý, protoţe na doloţku vykonatelnosti není právní nárok a můţe být odepřena. Navíc lze proti návrhu na prohlášení vykonatelnosti podat opravný prostředek a vykonatelnost můţe být odepřena z důvodů uvedených v č. 34 a 35 NB-I. Autor se proto domnívá, ţe bude vyuţíván jen v případě, ţe nepůjde o nesporný nárok, anebo za předpokladu, ţe bude mezi dotčenými členskými státy zavedena taková praxe, ţe řízení o prohlášení vykonatelnosti bude řízením rychlým a formálním68. Jak uvádí Bělohlávek, strany nelze nutit, aby podaly návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, pokud to nechtějí. Jedná se o jejich právo, nikoliv o povinnost69. Proto pro situace, kdy ţalobce nemá zájem na okamţitý nucený výkon rozhodnutí, je EET ideálnějším řešením.
8.2 Evropské řízení o drobných nárocích Posledním institutem civilního řízení s mezinárodním prvkem, kterým se bude práce zabývat, je ŘDN, které bylo zavedeno NŘDN, a které nabylo účinnosti dne 1. ledna 2009. Toto řízení navazuje na řízení o vydání EPR a jeho základem byla rovněţ Zelená kniha o řízení o EPR a opatřeních ke zjednodušení a urychlení řízení o sporech týkajících se drobných pohledávek. NŘDN si klade za cíl zjednodušit a urychlit řízení o sporech týkajících se drobných nároků v přeshraničních případech a minimalizovat náklady na ně. Stejně jako EPR a EET i ŘDN představuje alternativu k řízení upravenému právními předpisy členských států. Specifičnost je v tomto ohledu dána ve vztahu k České republice, protoţe český právní řád vnitrostátní řízení o drobných nárocích nezná. NŘDN se vztahuje na občanské a obchodní věci v přeshraničních případech, bez ohledu na povahu soudu, jestliţe hodnota nároku bez příslušenství
67
VAŠKE, V. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, organizační sloţka, 2007. s. 70. 68 Z praktických zkušeností autora se jedná o praxi mezi Českou republikou a Slovenskem. Soud můţe rozhodnout o nařízení exekuce a o prohlášení rozhodnutí druhého státu za vykonatelné v rámci jednoho jednání. 69 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zavedení tzv. exequatur do českého právního řádu. Právní zpravodaj. 2004, roč. 5, č. 5, s. 17.
53
(úroků, nákladů a výloh) nepřesahuje v době doručení ţalobního formuláře k příslušnému soudu částku 2.000,- €. ŘDN se vyznačuje vysokým stupněm formalismu. Řízení je, podobně jako v případě EPR, prováděno pomocí vzorových formulářů, které se nalézají na internetových stránkách ESAVO a ty disponují podobnými výhodami jako formuláře týkající se řízení o vydání EPR. Formuláře jsou pro tuto oblast jen čtyři - ţalobní formulář (formulář „A“), ţádost soudu o doplnění nebo opravu ţalobního formuláře (formulář „B“), odpovědní formulář (formulář „C“) a osvědčení o rozhodnutí vydaném v rámci ŘDN (formulář „D“). Názvy jednotlivých formulářů napovídají, jak vypadá průběh ŘDN. Je zahájeno podáním vyplněného ţalobního formuláře s připojenými důkazními prostředky u příslušného soudu. Příslušnost se opět určí dle pravidel obsaţených v NB-I. Ţalobce mimo jiné musí ve formuláři odůvodnit svůj nárok a navrhnout a popsat důkazní prostředky na podporu svého tvrzení a příslušné podpůrné podklady k formuláři přiloţit. NŘDN počítá s tím, ţe s výjimkou ţalobcem předloţených dokladů by soud ve většině případů neměl k rozhodnutí o ţalobě potřebovat ţádné další důkazní prostředky. V případě, ţe formulář není řádně vyplněn nebo podklady podané ţalobcem nejsou pro rozhodnutí dostatečné, soud vyzve ţalobce prostřednictvím formuláře „B“ k doplnění ţaloby. Jestliţe v soudem dané lhůtě nebude ţalobní formulář řádně doplněn, soud ţalobu odmítne. Knapová k tomu uvádí, ţe jednou ze zásad řízení je vysoký stupeň diskrece pro soudce, co se týče dokazování a hodnocení, ve srovnání s klasickým civilním řízením70. Soud po obdrţení řádně vyplněného ţalobního formuláře vyplní první část odpovědního formuláře a zašle ho k vyplnění ţalovanému. I oblast doručování je v řízení o DN zjednodušena. Dle čl. 13 NŘDN postačí zaslání formou doporučeného dopisu s dokladem o doručení. V České republice tedy bude moţné soudní rozhodnutí doručit náhradním doručením, tj. fikcí doručení. Ţalovaný v obdrţeném formuláři vyznačí, zda nárok uznává, důvody případného neuznání nebo částečného uznání, důkazy na podporu svých tvrzení, zda poţaduje ústní jednání, náhradu nákladů řízení anebo zda chce uplatnit vzájemný nárok, formulář datuje, podepíše a zašle zpátky soudu. Soud na základě všech obdrţených podkladů 70
KNAPOVÁ, J. K evropskému řízení o drobných nárocích. Právní zpravodaj. 2007, roč. 8, č. 8, s. 12.
54
vydá osvědčení o rozhodnutí na formuláři „D“. Tato listina je tímto okamţikem vykonatelná v jiném státě, aniţ je nutné prohlášení vykonatelnosti a bez moţnosti napadnout jeho uznání. Toto řízení je dle názoru autora výhodnější oproti řízení o vydání EPR v situacích, kdy má ţalobce dostatek listinných důkazů na podporu svých tvrzení a samozřejmě výše jeho nároku nepřesahuje částku 2.000,- € uţ jen tím, ţe alespoň v České republice není vyloučeno náhradní doručení. Na druhé straně je nevýhodou jeho víceinstančnost. NŘDN totiţ připouští členskému státu upravit ve svém právním řádu moţné odvolání vůči tomuto soudnímu rozhodnutí71. Podaný opravný prostředek nebude mít na samotnou vykonatelnost vliv, ţalovaný má ale moţnost navrhnout soudu zastavení vykonatelnosti.
71
Například v České republice se v ŘDN aplikuje § 202 odst. 2 OSŘ, a tak proti rozhodnutí o peněţitém plnění nepřevyšujícím 10.000,- Kč nebude přípustné odvolání, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíţí.
55
9
Evropský platební rozkaz v praxi
9.1 Evropská databáze řízení? Autor jiţ v předešlé části práce načrtnul moţné dosaţení rychlého a efektivního oběhu vydaných EPR na území všech členských států vytvořením jakési evropské centrální evidence všech řízení o vydání EPR a vydaných EPR. Autor tímto nesleduje pouze moţnost zefektivnění celého řízení prostřednictvím odpadnutí nutnosti provádění prohlášení o vykonatelnosti EPR. To je dle názoru autora pouze marginálním problémem, který jen nepatrně prodlouţí délku trvání řízení. Na významnější spornou otázku upozorňuje Brodec. Není zcela jasné, jak má být v praxi zabráněno exekuci na majetek dlužníka probíhající v jiném členském státě na základě EET, pokud dlužník po vydání EET ve státě vydání rozhodnutí dluh uhradil72. Sice se jeho úvaha vztahuje na EET, je nesporné, ţe toto tvrzení se dá aplikovat i na problematiku EPR. Další aspekt, který je dle autora důvodem pro vytvoření aktivní on-line databáze, je skutečnost, ţe pro určité druhy nároků není příslušným pouze soud jednoho členského státu. Z čl. 29 NB-I vyplývá, ţe je-li pro řízení o vydání EPR dána výlučná příslušnost více soudů, soud, u kterého byl podán návrh později, se prohlásí za nepříslušný ve prospěch soudu, u něhoţ bylo řízení zahájeno jako první. Nabízí se tedy otázka, jak zabránit tomu, aby osoba nebyla ţalovaná poté, co jiţ řízení o vydání EPR bylo zahájeno u soudu jiného členského státu a je zde tedy dána překáţka litispendence. Výše zmíněné problémy by mohl vyřešit jednoduchý informační systém, do kterého by měli přístup pouze autorizované soudní a exekuční orgány daného členského státu. Jak uvádí Polčák, nyní začíná být jasné, že vývoj komplexních národních systémů elektronické justice s sebou nese obrovský potenciál rozvoje mezinárodní justiční spolupráce … je zřejmé, že elektronizace a vzájemná kompatibilita jednotlivých národních řešení jsou nevyhnutným řešením dalšího budování evropského justičního prostoru73. Autorova vize vypadá následovně. Soud obdrţí podání, které dle jeho obsahu posoudí jako návrh na vydání EPR. Následně do systému zadá jeho datum narození nebo identifikační číslo ekonomického subjektu a objeví se informace, zda jiţ řízení 72 73
BRODEC, J. Evropský exekuční titul a evropský platební rozkaz. Právník. 2005, roč. 144, č. 9, s. 1038. POLČÁK, R. K elektronizaci justice. Jurisprudence. 2008, roč. 17, č. 6, s. 10.
56
nebylo zahájeno u jiného členského státu. Stejný postup by se mohl zvolit i u rozhodování soudu u nařízení exekuce, kde by si exekuční soud musel nejdříve ověřit, zda jiţ nebyla pohledávka uhrazena. V případě, ţe by ţalovaný například sloţil hotovost u soudu, který EPR vydal, soud by tuto skutečnost vyznačil do databáze. Za předpokladu, ţe by ţalobce podal v jiném státě návrh na nucený výkon povinnosti podloţenou EPR obsahující prohlášení o vykonatelnosti, měl by soud ve státě, kde se o výkon ţádá, prověřit tuto skutečnost v databázi.
9.2 Lhůta pro vydání rozkazu Autorovi se dále jeví problematickým čl. 12 NEPR. Ten stanovuje povinnost soudu vydat EPR co nejdříve, obvykle do 30 dnů od podání návrhu. Tato nejasná formulace vzbuzuje obavy z potenciálních rozdílů v řízení v jednotlivých členských státech. Kdyţ se zavádí jednotné evropské řízení, měla by být vyvinuta snaha o co nejvyšší unifikaci ve všech členských státech. Tato formulace určitě nezabezpečí ţalobci pocit právní jistoty v oblasti očekávané délky soudního řízení. Slova autora dokladuje vyjádření Dobrovolné, ţe z jejích praktických zkušeností vyplývá, že tato lhůta obvykle není soudy dodržována74. Zde se naskýtá otázka, zda nebude v některých případech výhodnější podat návrh na vydání PR dle vnitrostátního práva členského státu a ten po právní moci opatřit doloţkou vykonatelnosti. Bude se to odvíjet od kvality právního vědomí ţalobce o rychlosti justice v daném členském státě. Jedním z cílů EPR je ulehčit vymahatelnost osobám bez právního vědomí tím, ţe se návrh na jeho vydání podává na standardizovaných formulářích. Těţko lze předpokládat, ţe tyto osoby budou schopny kvalitně analyzovat a následně vybrat vhodnější prostředek k vymoţení jejich pohledávky. Dle autora by bylo efektivnější, aby NEPR stanovilo jednoznačnou lhůtu k vydání. Ustanovení by tedy stanovilo povinnost vydat EPR co nejdříve bez zbytečného odkladu a zároveň by určilo ne lhůtu obvyklou ale lhůtu nejzazší. Čl. 12 NEPR by dle návrhu autora mohl znít například „Jsou-li splněny poţadavky stanovené v článku 8, vydá soud evropský platební rozkaz co nejdříve, nejpozději do 50 dnů od podání návrhu ...“
74
Evropský platební rozkaz. Advokátní kancelář Mgr. Ilona Dobrovolná. [cit. 1. březen 2010] Dostupné na Internetu: http://www.advokatni-kancelar-pravnik.cz/lorem-ipsum-dolor/.
57
9.3 Výrazný vnitrostátní prvek Autor spatřuje problém i ve skutečnosti, ţe úprava značného mnoţství procesních otázek je svěřena vnitrostátním právním řádům. Tímto vzniknou mezi členskými státy výrazné rozdíly v samotném řízení o vydání EPR. Rovněţ tak některé nově zavedené instituty český právní řád doposud neznal a určitě nebude z členských států jediným. Je nutno ovšem podotknout, ţe těţko šlo tuto situaci řešit jinak bez toho, aby se z NEPR nestala jakási novela občanských kodexů členských států.
9.4 Zpráva Evropské komise Dnes je dle autora v zásadě irelevantní zabývat se, jak by se dalo řízení více unifikovat, aby výše zmíněné rozdíly nevznikaly. Autor se domnívá, ţe je třeba posečkat do prvních statistik členských států týkajících se efektivnosti řízení o vydání EPR. Podobný názor má i Dávid, který uvádí, ţe řízení o EPR sice ještě není praxí vyzkoušeno a zhodnoceno, nicméně již dnes lze konstatovat, že jeho účel a vlastně i podstata znamenají správný směr pro další vývoj75. Na základě informací, které autor získal přímo z Ministerstev spravedlnosti České republiky a Slovenska, bude taková statistika zveřejněna koncem roku 2010. Rozhodným datem ale bude 12. prosinec 2013. Na základě čl. 32 NEPR to je den, kdy Komise předloţí Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru podrobnou zprávu shrnující celkové zhodnocení dosavadní praxe ve fungování řízení o vydání EPR s návrhy na případné změny. Tyto informace Komise získá od jednotlivých členských států. NEPR výslovně uvádí, ţe tyto informace musí zahrnovat soudní poplatky, délku trvání řízení, účinnost, snadnost pouţívání a vnitřní řízení o platebních rozkazech členských států.
75
DÁVID, R. Evropský platební rozkaz v kontextu českého civilního procesu. In Interakce českého a evropského práva. Sborník příspěvků doktorského studia k výzkumnému záměru „Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004“. Brno : Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2009, s. 64.
58
10 Závěr Hlavním cílem této práce byla prezentace nového institutu komunitárního práva - evropského platebního rozkazu. Autora překvapilo malé mnoţství materiálů věnujících se této problematice, a proto autor představil souhrnný náhled do jejího vývoje, dnešní účinné úpravy spolu se srovnáním s příbuznými instituty komunitárního a českého práva a věří, ţe se tato práce stane vhodným prostředkem pro komplexní seznámení s touto oblastí. Úvodní část práce zabývající se nástinem vývoje evropského platebního rozkazu poskytla východiska pro zdůvodnění a vysvětlení zakotvení tohoto institutu. Přes sloţitá jednání se nakonec úspěšně docílilo vydání samostatného nařízení, které řízení o vydání evropského platebního rozkazu komplexně upravuje. Následující část práce se zaměřila na předmětné nařízení. Podrobila analýze jeho text a podrobně popsala samotný postup od podání návrhu na vydání evropského platebního rozkazu aţ po jeho vydání a moţné opravné prostředky. Prostřednictvím volně staţitelných formulářů, které existují ve všech jazykových mutacích členských států a jejich interaktivních internetových verzí, které jednoduše překlopí data z jedné mutace do jiné, se toto řízení stává snadno dostupným pro všechny občany Evropské unie. V práci se autor v samostatných kapitolách věnoval také specifickým aspektům, které sice nejsou v nařízení upravujícím evropský platební rozkaz podrobně upraveny, ale na řízení mají patrný vliv, a to problematice příslušnosti soudů, které můţou evropský platební rozkaz vydat a otázce doručování. Doručování se řídí právem členského státu soudu, který o vydání rozkazu rozhoduje, a protoţe tato oblast byla nedávno v České republice výrazně novelizována, autor ji nemohl nechat blíţe nepopsanou. Zejména systém datových schránek přináší zvýšenou šanci doručení evropského platebního rozkazu subjektu s bydlištěm v České republice. V další části se autor soustředil na komparaci evropského platebního rozkazu s platebním rozkazem dle české právní úpravy. Poukázal na vzájemné rozdíly a načrtnul, který z těchto dvou institutů je pro ţalobce v dnešní době výhodnější. Komparaci podrobil i další příbuzný český institut - elektronický platební rozkaz. Ten 59
hodnotí negativně, protoţe do českého právního řádu nepřinesl kromě moţnosti jeho interaktivního podání nic nového. Při analýze vyuţitelnosti evropského platebního rozkazu nemohly zůstat opomenuty další dva nové instituty komunitárního práva, a to evropský exekuční titul pro nesporné nároky a evropské řízení o drobných nárocích. Autor dospěl k závěru, ţe rovněţ představují efektivní nástroje pro vymoţení přeshraničních nároků. Evropský exekuční titul je vyuţitelný zejména v případech, kdy ţalobce nevyuţije pro uspokojení svého nároku řízení o vydání evropského platebního rozkazu, protoţe je pro jeho situaci výhodnější jiný druh řízení dostupný v daném členském státě. Efektivnost řízení o drobných nárocích zas převyšuje řízení o vydání evropského platebního rozkazu za předpokladu, ţe ţalobce má dostatek důkazních prostředků, které jasně prokazují jeho nárok a zároveň výše tohoto nároku nepřevyšuje částku 2.000,- €. Na závěr práce autor shrnuje potenciální problémy, které můţou v souvislosti se zavedením evropského platebního rozkazu do praxe vyvstat. Řízení zavádí nové procesní postupy, mírně odlišné pojmosloví i nejasné lhůty. To vše jsou ale jen marginální problémy ve srovnání s pozitivy, které zároveň přináší. Zakotvení evropského platebního rozkazu ve formě nařízení a jeho zavedení do praxe je nesporným úspěchem komunitární legislativy. Zefektivňuje vymáhání nároků v přeshraničních případech a tato skutečnost zvýší zájem podnikatelů investovat i v zahraničí, protoţe se jiţ nebudou muset v takové míře obávat nedobytnosti pohledávek. Vývoj ještě není ukončen. V roce 2013 Komise představí zprávu obsahující globální zhodnocení dosavadní aplikační praxe a na základě této zprávy budou následovat další jednání o zefektivnění řízení. Jedním směrem, kterým se můţe vývoj ubírat, je autorem navrţená elektronická databáze řízení o vydání evropského platebního rozkazu.
60
11 Résumé « Le Règlement (CE) n° 1896/2006 du Parlement européen et du Conseil du 12 décembre 2006 instituant une procédure européenne d'injonction de payer » a entrée en vigueur le 12 décembre 2008. C’est une acte nouvelle du droit communautaire qui a été créé pour simplifier des litiges transfrontaliers entre les parties qui possèdent le domicile dans les différents états membres de l’Union européenne, ainsi que concernant les créances incontestées dans le territoire de l’Union européenne. Malgré l’augmentation énorme de litiges transfrontaliers, la littérature contemporaine traitante ce sujet n’est pas du tout suffisante. Ce sont justement les impulsions qui ont inspiré l’auteur à analyser et présenter ce sujet par l’intermédiaire de son mémoire. D’abord, le mémoire présente l’évolution de la procédure européenne d'injonction de payer pour exprimer des points de départ de la justification de l’implantation d’acte. Le procès était très compliqué, mais après des négociations lentes, il a remporté un succès en adoptant le règlement mentionné. Après cette introduction, l’auteur continue avec l’analyse détaillée du « Règlement (CE) n° 1896/2006 ». Dans cette partie, on se trouve la description complexe du procès dès la demande d'injonction de payer européenne jusqu’à sa délivrance. L’auteur prête attention également aux autres aspects du procès, comme par exemple la suppression de l'exequatur, voies de recours ou l’exécution. Ce règlement ne dispose pas d’ordonnance communautaire entière d’injonction de payer. C’est pourquoi le mémoire analyse aussi les autres prescriptions juridiques. L’ordonnance des compétences judiciaires se trouve dans le « Règlement (CE) n° 44/2001 du Conseil du 22 décembre 2000 concernant la compétence judiciaire, la reconnaissance et l'exécution des décisions en matière civile et commerciale ». Alors, l’auteur présente les conditions concernant ces compétences judiciaires qui doivent être remplies pour délivrer l'injonction de payer européenne. La partie suivante du mémoire contient l’analyse de l’injonction de payer selon le droit tchèque interne. Comme toute question procédurale non expressément réglée par le « Règlement n° 1896/2006 » est régie par le droit national, on a analysé dans cette 61
partie les questions procédurales qui référent de même l'injonction de payer européenne qui est délivrée en République tchèque. En outre l’auteur s’occupe d’un acte tchèque presque identique - l’injonction de payer électronique. Puis après l’auteur compare les aspects les plus importants de l’injonction de payer européenne avec ceux de l’injonction de payer tchèque. Le chapitre suivant est particulièrement consacré à la signification. C’est à cause de la modification de l’année passée de la loi « n° 99/1963 Sb., občanský soudní řád », que le système de la signification en République tchèque a remarquablement changé. En plus l’auteur mentionne les actes communautaires semblables - le titre exécutoire européen pour les créances incontestées et la procédure européenne de règlement des petits litiges. On analyse leur possibilité d’application en comparant leur efficacité avec celle de l’injonction de payer. À la fin du mémoire, l’auteur analyse l’injonction de payer à l’égard de lege ferenda. Cela signifie que l’auteur a fait la réflexion sur l’avenir de ce phénomène, concrètement comment on peut rendre son usage plus effective et augmenter la sécurité juridique pour les parties au procès. Par conséquent ce mémoire n’est pas seulement la description ennuyeuse des prescriptions juridiques. D’un côté il juge d’une manière critique le procès de développement et questionne l’usage pratique des actes communautaires et tchèques nouveaux et d’un autre côté il offre les idées qui expliquent par quel moyen il est possible d’atteindre à l’objectif la procédure européenne d'injonction de payer. Cela implique simplification, accélération et réduction des coûts de procédure dans les litiges transfrontaliers concernant des créances pécuniaires incontestées.
62
12 Seznam použitých pramenů Monografie: CRAIG, P., DE BÚRCA, G. EU Law: text, cases and materials. 4th ed. New York : Oxford University Press Inc., 2008. 1148 s. DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, et al. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. 1072 s. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. et al. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, organizační sloţka, 2009. 1579 s. DVOŘÁK, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí : Procesní studie. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, organizační sloţka, 2008. 187 s. FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2009. 803 s. KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno : Nakladatelství Doplněk, 2009. 462 s. KURKA, V., DRÁPAL., L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde Praha akciová společnost, 2004. 854 s. MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. et al. Brussels I Regulation. Mnichov : Sellier. European Law Publishers, 2007. 852 s. PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, organizační sloţka, 2008. 409 s. PELIKÁNOVÁ, R. Platební rozkaz : srovnání institutu platebního rozkazu v České republice a ve vybraných zemích. Praha : Linde Praha akciová společnost, 2000. 200 s. ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006. 401 s. STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno : Masarykova univerzita a Nakladatelství Doplněk, 2003. 660 s. STEHLÍK, V. Právo Evropské unie v dokumentech. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. 495 s. 63
STORSKRUBB, E. Civil Procedure and EU Law : A Policy Area Uncovered. New York : Oxford University Press Inc., 2008. 521 s. SVOBODA, K., SUK, M., ZEMAN, P. Doručování v soudním řízení. Praha: Linde Praha akciová společnost, 2009. 267 s. ŠÍNOVÁ, R., BARTONÍČKOVÁ, K., KŘIVÁČKOVÁ, J. et al. Doručování v civilním soudním řízení. Praha : Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009. 143 s. ŠTĚDROŇ, B. Občanské soudní řízení sporné a využití informačních technologií a právních
informačních systémů (E-Justice). Praha : Linde Praha akciová společnost, 2008. 271 s. TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, organizační sloţka, 2006. 836 s. VAŠKE, V. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, organizační sloţka, 2007. 477 s.
Časopisecká literatura: BĚLOHLÁVEK, A. J. Doručování v komunitárním a mezinárodním právu soukromém - především v souvislosti s civilním řízením soudním a před rozhodci. Bulletin advokacie. 2006, roč. 36, č. 6, s. 24-32. BĚLOHLÁVEK, A. J. Evropský exekuční titul. Právní rádce. 2006, roč. 14, č. 4, s. 4-8. BĚLOHLÁVEK, A. J. Evropský exekuční titul a novela občanského soudního řádu a dalších předpisů. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 10, s. II. BĚLOHLÁVEK, A. J. Zavedení tzv. exequatur do českého právního řádu. Právní zpravodaj. 2004, roč. 5, č. 5, s. 16-17. BRODEC, J. Evropský exekuční titul a evropský platební rozkaz. Právník. 2005, roč. 144, č. 9, s. 1025-1039. DÁVID, R. Evropský platební rozkaz v kontextu českého civilního procesu. In Interakce českého a evropského práva. Sborník příspěvků doktorského studia k výzkumnému záměru „Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004“. Brno : Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2009. s. 47-64. HORÁK, P., ZAVADILOVÁ, M. Evropský platební rozkaz a jeho role v českém civilním procesu. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 22, s. 803-810. 64
KASÍKOVÁ, M. EET - nová fáze komunitární úpravy exekucí. Právní zpravodaj. 2006, roč. 7, č. 1, s. 7-11. KNAPOVÁ, J. K evropskému řízení o drobných nárocích. Právní zpravodaj. 2007, roč. 8, č. 8, s. 11-13. KNAPOVÁ, J. Mezinárodní právo procesní v rámci Evropské unie. Právní rádce. 2006, roč. 14, č. 11, s. 47-50. KORBEL, F., FOREJT, P. Elektronický platební rozkaz je tu. Bulletin advokacie. 2008, roč. 38, č. 7-8, s. 20-22. KRÁLÍK, M. Malá poznámka k platebnímu rozkazu a tzv. bagatelním věcem. Právní rozhledy. 2002, roč. 10, č. 8, s. 381-385. KRÁLOVÁ, M. Nařízení (ES) o evropském platebním rozkazu. Bulletin advokacie. 2007, roč. 37, č. 3, s. 71-72. LAVICKÝ, P. Elektronický platební rozkaz? Právní fórum. 2009, roč. 6, č. 2, s. 62-71. MACUR, J. Platební rozkaz v civilním procesu České republiky a zemí Evropské unie. Právní rozhledy. 2002, roč. 10, č. 5, s. 201-206 MELICHAROVÁ, D. Problematika zavedení evropského exekučního titulu pro nesporné nároky do právního řádu České republiky. Soudce. 2006, roč. 8, č. 2, s. 24-30. PAVLOVÁ, P., DOLEŢEL, V. Evropský justiční prostor ve věcech civilních (Část XVII.) Právní fórum. 2006, roč. 3, č. 1, s. 1-7. POLČÁK, R. K elektronizaci justice. Jurisprudence. 2008, roč. 17, č. 6, s. 3-10. ROZEHNALOVÁ, N. Internacionalizace a europeizace v mezinárodním právu soukromém. Mezinárodní a srovnávací právní revue. 2003, roč. 3, č. 9, s. 75-79. ROZEHNALOVÁ, N., Týč, V. Vytváření jednotného justičního prostoru v Evropě a české mezinárodní právo soukromé. Právník. 1999, roč. 138, č. 10, s. 946-964. SVOBODA, K. Evropský platební rozkaz za dveřmi. Právní rádce. 2008, roč. 16, č. 10, s. 30-33. ZVOLSKÝ, L. Evropský exekuční titul pro nesporné nároky. Bulletin advokacie. 2006, roč. 36, č. 2, s. 34-39.
65
Webové prameny: Evropský platební rozkaz. Advokátní kancelář Mgr. Ilona Dobrovolná. [cit. 1. března
2010]
Dostupné
na
Internetu:
http://www.advokatni-kancelar-
pravnik.cz/lorem-ipsum-dolor/. TESLÍK, V. eJustice. 2009 [cit. 28. února 2010]. 58 s. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Radim Polčák. Dostupné na Internetu: https://is.muni.cz/auth/th/134855/pravf_m/Diplomova_prac e_final.pdf. Oficiální server českého soudnictví. Ministerstvo spravedlnosti. [cit. 15. března 2010]. Dostupné na Internetu: http://portal.justice.cz/. Portál Evropské unie. Evropská unie. [cit. 14. března 2010] Dostupné na Internetu: http://europa.eu/index_cs.htm. Přístup k právu Evropské unie. Evropská unie. [cit. 14. března 2010] Dostupné na Internetu: http://eur-lex.europa.eu/cs/index.htm. Evropská komise. Evropská komise. [cit. 13. března 2010] Dostupné na Internetu: http://eur-lex.europa.eu/cs/index.htm. Evropský parlament. Evropský parlament. [cit. 12. března 2010] Dostupné na Internetu: http://www.europarl.europa.eu/news/public/default_cs.htm. Portál Veřejné správy České republiky. Ministerstvo vnitra. [cit. 10. března] Dostupné na Internetu: http://portal.gov.cz. Evropský soudní atlas ve věcech občanských. Evropská komise. [cit. 2. března 2010] Dostupné na Internetu: http://ec.europa.eu/justice_home/judicialatlascivil/ht ml/index_cs.htm. Závěry ze summitu v Tampere konaného dne 15. a 16. října 1999. Evropský parlament. [cit. 14. února 2010] Dostupné na Internetu: http://www.europarl.europa .eu/summits/tam_en.htm. Akční plán Rady a Komise, jak nejlépe implementovat opatření Amsterodamské smlouvy v oblasti svobody, bezpečnosti a justice. Evropská unie. [cit. 14. února 2010] Dostupné na Internetu: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/en/oj/1999/c _019/c_01919990123en00010015.pdf. Zelená kniha o řízení o vydání evropského platebního rozkazu a opatřeních ke zjednodušení a urychlení řízení o sporech týkajících se drobných pohledávek. 66
Evropská unie. [cit. 15. února 2010] Dostupné na Internetu: http://eurlex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexplus!prod!DocNumber&lg=en& type_doc=COMfinal&an_doc=2002&nu_doc=746. „Discussion paper“ k Zelené knize. Evropská komise. [cit. 15. března 2010] Dostupný na Internetu: http://ec.europa.eu/justice_home/news/consulting_public/12 122003/discussion_paper_en.pdf. Monitorování rozhodovacího procesu mezi institucemi týkající se Návrhu Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se vytváří řízení o evropském platebním rozkazu. Evropská komise. [cit. 16. února 2010] Dostupné na Internetu: http://ec.europa.eu/prelex/detail_dossier_real.cfm?CL=en&DosId=189791. Návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se vytváří řízení o EPR. Evropská unie [cit. 20. února 2010] Dostupné na Internetu: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:52004PC0173:EN:HTML. Právní předpisy: Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád. Zákon č. 220/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech, osobních číslech a autorizované konverzi dokumentů. Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Smlouva o zaloţení Evropského hospodářského společenství. Dostupné na Internetu: http://eur-lex.europa.eu/en/treaties/dat/11957E/tif/TRAITES_1957_CEE _1_EN_0001.tif. Smlouva o zaloţení Evropského společenství ve znění Amsterodamské smlouvy. Dostupné na Internetu: http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/dat/11997D/word/11997 D.doc.
67
1968 Bruselská úmluva o pravomoci soudů a uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních. CELEX : 41998A0126. Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. CELEX : 32001R0044. Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích. CELEX : 32007R0861. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky. CELEX : 32004R0805. Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu. CELEX : 32006R1896. Nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1182/71 ze dne 3. června 1971, kterým se určují pravidla pro lhůty, data a termíny. CELEX : 31971R1182. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES o zásadách Společenství pro elektronické podpisy. CELEX : 31999L0093.
Judikatura: Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1976. LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol. CELEX : 61976J0029. Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. března 2000. Dieter Krombach proti Andrému Bamberskimu. CELEX : 61998J0007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 1990, sp.zn. 3 Cz 62/90. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 1996, sp. zn. 5 Cmo 280/95.
68