Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra občanského práva
Diplomová práce
Soudní smír Kateřina Plačková
2012/2013
Prohlášení „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Soudní smír zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.
…………………………………………… Kateřina Plačková
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu JUDr. Petrovi Lavickému, Ph.D. za cenné rady a pomoc, kterou mi poskytl při vedení moji práce. Velké díky patří také mým nejbližším přátelům a v neposlední řadě i celé mé rodině za zázemí a trpělivost, kterou se mnou po celou dobu mého studia měli.
Abstrakt Institut soudního smíru je v českém právním prostředí zakotven více neţ sto let a přesto jsou dodnes vedeny spory o podstatě jeho právní povahy. Cílem této diplomové práce je vyřešit, zda je soudní smír institutem hmotněprávním, procesním či smíšeným. Součástí je i historický exkurz do problematiky a promítnutí učiněných závěrů do jednotlivých aspektů souvisejících se soudním smírem, jako je jeho přípustnost, obsah či prostředky nápravy. Stěţejní aspekty institutu jsou podrobeny srovnání s německou právní úpravou. Závěrem vyjadřuji rovněţ svoje závěry a doporučení z hlediska de lege ferenda.
Klíčová slova Soudní smír, Občanský soudní řád, Zásada dispoziční, Hmotněprávní povaha, Procesněprávní povaha, Ţaloba o neplatnost smíru, Vykonatelnost, Procesní teorie, Učení o dvojí povaze soudního smíru, Dvojí skutková podstata, Usnesení o schválení smíru, Právní účinky, Schvalování smíru
Abstract Legal institute of the Conciliation exists in Czech legal environment more than 100 years and in spite of that, many conflicts are led these days on the topic of its legal nature. Goal of this diploma theses is to resolve, whether is the conciliation institute of law of substance, law of substance, or hybrid of both. One of the parts contains historical analysis of the issue and projection of conclusions in single aspects connected with Conciliation, such as admissibility, content, or correction means. Essential aspects of legal institute are compared with German legal system. At the end, the author states her conclusions and de lege ferenda aspect recommendation.
Keywords The Conciliation Proceeding,, Civil Procedure Act, dispositional principle, Substantial nature, Procedural nature, void Conciliation action, enforcement, Procedural theory, Double fact of the case doctrine, Double fact of the case, Confirmation of the Reconciliation, legal effects, Acceptance of the Reconciliation
Použité zkratky c. ř. s. = zákon č. 113/ 1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní) ObčZ = zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů o. s. ř. = zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (pokud z kontextu nevyplývá jiné znění) ř. z. = říšský zákoník, úřední sbírka císařských patentů, zákonů, nařízení a státních smluv vydávána v letech 1849–1918, zprvu pro Rakouské císařství, od roku 1867 jen pro Předlitavsko (rakouskou část Rakouska-Uherska) Sborník I, III, IV = Nejvyšší soud o občanském soudním řízení, vydal Nejvyšší soud ČSFR v nakladatelství SEVT v r. 1974, 1980 a 1986
Obsah
Úvod ........................................................................................................................................... 6 1.
Pojem smíru v českém právním řádu.............................................................................. 8 1.1. Smírčí řízení a prétorský smír .......................................................................................... 8 1.2. Soudní smír .................................................................................................................... 10
2.
Vývoj právní úpravy institutu smíru na českém území ............................................... 12 2.1. Konec 18. století a 19. století ......................................................................................... 12 2.2. Zákon o řízení ve věcech občanskoprávních z roku 1950 ............................................. 14 2.3. Vývoj úpravy v občanském soudním řádu z roku 1963 ................................................ 16
3.
Právní povaha soudního smíru ...................................................................................... 19 3.1. Úvod do problematiky ................................................................................................... 19 3.2. Dispoziční zásada........................................................................................................... 20 3.3. Vzájemný vztah občanského práva hmotného a procesního ......................................... 24 3.4. Povaha soudního smíru .................................................................................................. 27
4.
Uzavírání a schvalování soudního smíru ....................................................................... 35 4.1. Přípustnost ..................................................................................................................... 35 4.2. Účastníci ........................................................................................................................ 36 4.3. Obsah a forma ................................................................................................................ 38 4.4. Schválení soudem .......................................................................................................... 43
5. Účinky, vykonatelnost a prostředky nápravy soudního smíru .................................... 47 5.1. Právní účinky ................................................................................................................. 47 5.2. Vykonatelnost ................................................................................................................ 48 5.3. Prostředky nápravy schváleného smíru ......................................................................... 50 6.
Soudní smír de lege ferenda............................................................................................ 56
Závěr ........................................................................................................................................ 58 Seznam použité literatury a dalších pramenů ..................................................................... 60 Pouţitá literatura ................................................................................................................... 60 Další prameny ....................................................................................................................... 62
5
Úvod Následující diplomová práce se bude zabývat problematikou soudního smíru. Ačkoliv se jedná o tradiční institut civilního procesu, zůstává dosud nejasná otázka jeho právní povahy. Tuzemská odborná literatura se problémem povahy soudního smíru zabývá pouze okrajově a jednotlivé závěry se v mnoha případech rozcházejí, či jsou dokonce diametrálně odlišné. Naopak odborná německá i rakouská literatura na toto téma obsahuje vyčerpávající teoreticko – filozofické rozbory povahy soudního smíru. Vzhledem k velké podobnosti a provázanosti českého právního řádu s právním řádem zmiňovaných německy mluvících zemí si tato diplomová práce klade za cíl nejprve, za pouţití metody analýzy, indukce a komparace s německými prameny, vyřešit jednoznačně otázku právní povahy soudního smíru. Právě vyřešení otázky, zde je soudní smír hmotněprávním, procesněprávním či smíšeným institutem, je stěţejní, neboť z řešení pak bude vycházet rozbor dalších institutů se soudním smírem souvisejících. Při zpracování tématu budu vycházet zejména z odborných právnických publikací. Cenným pramenem budou různá zpracování komentářů k občanskému soudnímu řádu. Dalšími pouţitými prameny budou časopisecké články z odborných periodik na téma soudního smíru a na další související témata. Vzhledem k tomu, ţe institut soudního smíru se v českém právním prostředí vyskytuje jiţ více neţ sto let, pouţiju také prameny, které jako celek jiţ v dnešní době aktuální nejsou, nicméně jejich jednotlivé části se k rozboru tématu této diplomové práce dají stále aplikovat. Bude se jednat zejména o civilní soudní řády, které platily na našem území v průběhu moderních právních dějin, a ze kterých můţe dnešní znění občanského soudního řádu vycházet. Nezanedbatelným zdrojem bude téţ česká judikatura, která mnohé uvaţované sporné otázky související s tématem můţe rychle osvětlit. Práce bude obsahovat šest základních kapitol, které pak budou dále děleny na další podkapitoly. Toto členění bylo zvoleno z důvodu systematiky tak, aby byl nejdříve samotný institut soudního smíru vysvětlen ve své podstatě, rovněţ i s pouţitím historického exkurzu, a hlavní důraz byl poté kladen na analýzu jeho právní povahy. V dalších kapitolách, v souladu se zadáním diplomové práce, bude závěr o právní povaze smíru aplikován i na další s ním související instituty. První kapitola se tedy bude zabývat pojmem smíru v českém právním řádu a druhá kapitola vývojem právní úpravy institutu smíru na českém území. Za stěţejní však povaţuji kapitolu třetí, kde bude detailně 6
rozebírána právní povaha soudního smíru. Součástí třetí kapitoly bude výklad o dispoziční zásadě i výklad o vzájemném vztahu občanského práva hmotného a procesního, a to zejména na základě odborných monografií prof. Macura. Po detailním zpracování této kapitoly bude následovat rozbor jednotlivých dílčích aspektů soudního smíru, jako je jeho přípustnost, obsah a forma, schválení soudem, účinky či vykonatelnost. Výběr rozebíraných aspektů samozřejmě není vyčerpávající. Další otázky a problémy jsou mi známy, ale jejich řešení by jiţ překračovalo rámec diplomové práce. Součástí je však i celá kapitola o úvahách de lege ferenda, které budou vycházet z postřehů učiněných během zpracovávání diplomové práce. Domnívám se, ţe zvolený způsob analýzy jednotlivých pramenů, deskripce a dále komparace s německými prameny, bude vést k objasnění otázky právní povahy soudního smíru. Právě pokus o její vyřešení můţe slouţit nejen odborné veřejnosti k jakémusi přehledu o názorech jednotlivých uznávaných právní teoretiků na tuto otázku. Na základě všech zanalyzovaných pramenů bude učiněn závěr o právní povaze soudního smíru a tento pak bude i z hlediska praxe aplikován na jednotlivé související dílčí instituty. Tato diplomová práce se tak můţe stát souhrnným přehledem o jiţ učiněných závěrech a těm, kteří se v budoucnu rozhodnout zpracovávat téma podobné či budou potřebovat literaturu na téma právní povahy soudního smíru z jiného důvodu, můţe, vzhledem ke své souhrnnosti, ulehčit nadbytečné studium jednotlivých pramenů na toto téma.
7
1. Pojem smíru v českém právním řádu 1.1. Smírčí řízení a prétorský smír Česká právní úprava rozlišuje dva druhy smírů. Prvním druhem smíru je smír prétorský, jenţ je výsledkem smírčího řízení. Přestoţe někteří autoři1 označují smírčí řízení jako tzv. justiciální mediaci, nelze jej zařadit ke klasickému ADR ( Alternative Dispute Resolution), tedy alternativnímu řešení sporů, kam mediace jednoznačně patří, protoţe výsledek smíru musí být schválen soudem a dokonce lze proti němu podat mimořádné opravné prostředky.2 Smírčí řízení je upraveno v § 67-69 o. s. ř. a řadíme jej mezi tzv. předběţná řízení. Pojmem „smír prétorský“ je označován proto, ţe je uzavírán před zahájením samotného řízení. Se smírem soudním, tedy smírem, který je uzavírán aţ během řízení, však má shodnou povahu.3 Otázka právní povahy soudního smíru je klíčovou otázkou této práce a bude řešena níţe. Smírčí řízení však není řízením v procesním smyslu. To vyplývá z dikce jednotlivých ustanovení o něm, totiţ ţe neprobíhá ţádné jednání ani dokazování, coţ svědčí o neformálnosti celého řízení. Nedochází ani k autoritativnímu rozhodnutí soudu ten pouze schválí smír usnesením, ovšem pokud smír neschválí, ţádné rozhodnutí nevydává a v řízení dále nepokračuje.4 Z důvodu neformálnosti v případě pokusu o smír ve smírčím řízení nemusí být respektovány pravidla místní příslušnosti soudů, jak vyplývá z ustanovení § 67 odst. 1 o. s. ř.: „...lze navrhnout u kteréhokoli soudu...“ Částečně mohou být porušena i pravidla věcné příslušnosti, vyjádřené v § 9 a v § 9a o. s. ř., protoţe pokud bude dána pro projednávání konkrétní věci věcná příslušnost krajského soudu, můţe smírčí řízení provést a smír schválit i kterýkoliv soud okresní. Z hlediska obsazení soudu můţe i o věcech, ve kterých běţně jedná a rozhoduje senát, jednat předseda senátu.5
1
např. Raban RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraničí. 1.vyd. Praha: C. H. Beck, 2004. 745 s. ISBN 8071798738. S. 20. 3 WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011. 712 s. ISBN 9788072018420. S. 321 an. 4 srov. s § 99 odst. 2 o. s. ř., kdy v případě neschválení soudního smíru soud pokračuje v řízení 5 ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. vyd. Praha: Linde Praha, 2009. 1263 s. ISBN 9788072017690. S. 125. 2
8
Je potřeba dodat, ţe o věci, která nespadá do civilní pravomoci soudů, nelze vést smírčí řízení. V takovém případě soud smír neschválí pro rozpor s právními předpisy.6 Co se týká povahy věcí, které připouštějí podání návrhu na smír, bude se jednat zejména o věci, v nichţ jsou účastníci v dvoustranném vztahu, a zákon nevylučuje upravit si vztahy mezi sebou dispozitivními úkony. Typicky nepůjde smír uzavřít ve věcech osobního stavu (např. rozvod manţelství nebo popření otcovství) či ve věcech, v nichţ lze zahájit řízení i bez návrhu účastníků (§ 81 odst. 1 o. s. ř.).7 Další aspekt neformálnosti smírčího řízení vyjadřuje § 68 odst. 2 o. s. ř. Protoţe smírčí jednání se odehrává před zahájením řízení ve věci samé, nemůţe být vyuţíváno ze strany soudů prostředků k vynucení součinnosti či přítomnosti účastníků. Pozvání účastníků se tak můţe dít toliko prostřednictvím neformálního dopisu.8 Dle mého názoru v úvahu připadá i pozvání prostřednictvím telefonické či e-mailové komunikace, popř. i komunikace přes datové schránky. Jiná je situace při vyuţití institutu pořádkové pokuty dle § 53 odst. 1 o. s. ř., pokud navrhovatel učinil hrubě uráţlivé podání. Tuto pokutu soud uloţit můţe i ve smírčím řízení.9 Pro podání návrhu na prétorský smír nejsou stanoveny ţádné zákonné lhůty, proto není tento návrh na provedení smírčího řízení povaţován za uplatnění práva ve smyslu § 112 ObčZ.10 Podání návrhu na zahájení smírčího řízení tedy nemá účinky stavení promlčecí doby a tato běţí i přes podaný návrh dále. Od 1. 9. 2012 účinný zákon o mediaci přinesl změnu dikce § 67 odst. 2 o. s. ř., který vyjadřuje, ţe: „Podmínkou vykonatelnosti je schválení mediační dohody soudem ve formě smíru s tím, že vedle soudního smíru je rovněž možné následné uzavření dohody o splnění nároku vyplývajícího z mediační dohody ve formě notářského či exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti.“11 Po schválení soudem se prétorský smír chová jako schválený smír soudní, má stejné účinky, lze proti němu podat stejné opravné prostředky, stává se vykonatelným a tudíţ i exekučním titulem. Soudnímu smíru budou věnovány následující kapitoly. 6
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1966, sp. zn. 1 Cz 5/71. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, svazek 6-7, ročník 1966, s. 331. 7 Sborník III, NS o občanském soudním řízení, vydal NS ČSFR v nakladatelství SEVT 8 STEINER, Vilém. Občanské právo procesní v teorii a praxi. Praha: Orbis Praha, 1975. 492 s. S. 77. 9 WINTEROVÁ 2011 op. cit., s. 323. 10 ŠKÁROVÁ 2009 op. cit., s. 125. 11 Důvodová zpráva k zákonu č. 202/2012 Sb., o mediaci. ASPI- LIT41041CZ. 2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 15.10.2012].
9
1.2. Soudní smír Institut soudního smíru, jeho právní povaha, vývoj a rozbor jeho dalších aspektů, je tématem této práce. Vše bude postupně rozebíráno v následujících kapitolách, a proto se na tomto místě omezím pouze na jakýsi úvod a všeobecný nástin zmiňovaného institutu. Soudní smír obsaţený v § 99 o. s. ř. je dispozičním úkonem účastníků v civilním řízení zahájeném u soudu ve sporném řízení a po schválení soudem má stejné právní účinky jako pravomocný a vykonatelný rozsudek.12 Co se týče povahy dispozičního úkonu, jedná se o dispozici předmětem řízení.13 Postup účastníků i soudu při jednání o smíru můţeme rozdělit do tří fází14: Pokus soudu o smír, dále uzavření smíru a nakonec jeho schválení soudem. Předseda senátu (či samosoudce) je povinen dle § 99 odst. 1 o. s. ř. tam, kde to povaha věci umoţňuje, usilovat o smír mezi účastníky. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, ţe skončení řízení smírem je upřednostňováno, a to zejména z toho důvodu, ţe jeho prostřednictvím jsou sporné otázky mezi účastníky řízení vyřešeny na základě jejich svobodné vůle.15 Pokus o smír musí proběhnout nejen v řízení před soudem prvního stupně, nýbrţ i v řízení odvolacím. Naopak nemůţe proběhnout před dovolacím soudem. Pokus proběhne v přípravném jednání dle § 114c odst. 3 písm. c) o. s. ř., dále v prvním jednání ve věci a také v dalších jednáních po případném odročení. Soud můţe s účastníky sporu smírné vyřešení věci probrat, upozornit na relevantní právní úpravu, na judikaturu Nejvyššího soudu a popřípadě jim doporučit různé moţnosti smírného vyřešení sporu. Absence imperativu v této činnosti soudu svědčí o tom, ţe se nejedná o druh poučovací povinnosti soudu, čili kdyby se soud nepokusil o smír za pouţití odkazů na relevantní judikaturu atd., nevedlo by to k vadě řízení.16 Naopak dle judikatury Nejvyššího soudu: „Případné porušení povinnosti soudu pokusit se o smír mezi účastníky může zakládat vadu řízení.“17 Nicméně samotná existence moţnosti poučení o relevantním hmotném právu ze
12
STAVINOHOVÁ, Jaruška – HLAVSA, Petr. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 660 s. ISBN 8021032715. S. 312 an. 13 STEINER 1975 op. cit., s. 188. 14 DRÁPAL, Ljubomír – BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád: komentář I. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. 1-1579 s. ISBN 9788074001079. S. 642 an. 15 KOŘALKA, Svatopluk. Soudní smír a dohody obsaţené v soudním protokole. Zprávy advokacie. 1968, roč. 15, č. 1, s. 32-34. S. 32. 16 DRÁPAL I. 2009 op. cit., s.643. 17 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, vydání 7, ročník 2012, s. 921.
10
strany soudu je poměrně problematická a je o ní pojednáno v kapitole o vývoji právní úpravy institutu smíru na českém území a také v kapitole o soudním smíru de lege ferenda. Druhou fází je uzavření soudního smíru, tedy uzavření hmotněprávní dohody mezi účastníky. Smír musí být přesně a určitě formulován a musí obsahovat všechny podstatné náleţitosti, které pro daný právní úkon předpisy hmotného práva vyţadují.18 Můţe být uzavřen jen v těch případech, ve kterých tomu neodporuje povaha věci, čili ve věcech, jeţ jsou v dispozici účastníků. Dále nesmí být obsah smíru v rozporu s právními předpisy. Je moţné uzavřít smír o celém předmětu řízení, ale i jen o jeho části (tzv. smír částečný), případně o jeho základu (tzv. smír mezitímní), dokonce můţe být překročen rámec předmětu řízení, samozřejmě v mezích civilní pravomoci soudní. Rovněţ můţe být návrh na uzavření smíru učiněn do protokolu, nejsou-li obě strany přítomny zároveň.19 Je moţno téţ uzavřít tzv. smír podmíněný, v němţ si účastníci vyhradili, ţe jej mohou odvolat do určité doby prostřednictvím podání, které je adresováno soudu. Soud schvaluje soudní smír usnesením a má povinnost zkoumat, zda takový smír není v rozporu s právními předpisy. Schválením smíru pak řízení zásadně končí, coţ ale nebude platit v případě, ţe byl uzavřen pouze smír částečný či mezitímní anebo smír, kterým nebyl vyčerpán předmět řízení, a účastníci chtějí, aby o zbylém rozsahu předmětu řízení bylo rozhodnuto soudem.20 Usnesení má stejné účinky jako pravomocný rozsudek a lze jej napadnout ţalobou o zrušení usnesení o schválení smíru do tří let od právní moci tohoto usnesení, pokud je smír dle hmotného práva neplatný. Ţaloba není jediným přípustným opravným prostředkem proti usnesení o schválení smíru, v úvahu přichází i ţaloba pro zmatečnost či ţaloba na obnovu řízení. K rozdílu mezi soudním smírem a smírem prétorským vyslovil Ústavní soud ten závěr, ţe se oba instituty neliší ve výsledku řízení, ale je mezi nimi rozdíl v zahájení i v průběhu řízení. Návrh na prétorský smír nemá hmotněprávní ani procesněprávní účinky. Pokud je pokus o prétorský smír neúspěšný, je řízení ukončeno a soud nemůţe dále rozhodovat o věci samé. Proto nelze ztotoţňovat soudní smír a smír prétorský.21
18
STAVINOHOVÁ 2003 op. cit., s. 313. DRÁPAL 2009 op. cit., s. 644. 20 tamtéţ, s. 645. 21 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 2. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 144/97. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, vydání 8, ročník 1997, s. 419. 19
11
2. Vývoj právní úpravy institutu smíru na českém území 2.1. Konec 18. století a 19. století Základy moderní organizace justice a s tím související počátky moderního civilního řízení datujeme do období osvícenského absolutismu za dob panování Marie Terezie a Josefa II. Tehdy byl vydán i první občanský soudní řád pro Rakousko-Uhersko, konkrétně v roce 1781.22 Tento Obecný soudní řád definitivně ukončil éru středověkého procesního práva a zakotvil zásadu projednací a zejména zásadu dispoziční.23 Právě zásada dispoziční je stěţejní zásadou moderního procesu, která je důleţitá pro samotnou existenci institutu smíru. Na základě této zásady mohou účastníci soudního řízení disponovat jeho předmětem. Josefinský civilní soudní řád z roku 1781 přeţil více jak sto let bez podstatných změn, a přestoţe byly od druhé poloviny devatenáctého století tendence k reformě civilního procesu, ani jeden ze čtyř novelizačních návrhů nebyl uveden v platnost. K vydání nového civilního procesního řádu, jehoţ vzorem byly německé procesní předpisy, došlo aţ v roce 1895. Společně se zákonem č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), byl vydán i zákon č. 111/ 1895 ř. z., o vykonávání soudní moci a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma). Civilní řád soudní zdůrazňoval zásadu ústního soudního jednání, zásadu povinného zastoupení advokátem i před řízeními v první instanci či zásadu veřejnosti sporného řízení. Projednací zásada byla oproti koncepci v předcházejícím josefinském soudním řádu mírně změněna do té podoby, ţe soudu přiznala vedení postupu řízení a uloţila stranám povinnost dokazovat a doplňovat jejich skutková tvrzení.24 Úprava smíru v civilním řádu soudním byla zakotvena hned v několika jeho paragrafech. V § 31 bylo pojednáno o oprávnění advokáta uzavírat smíry o předmětu právní rozepře v rámci procesní plné moci. Byly zde rovněţ řešeny i náklady smíru a to takto: „Náklady smíru jest pokládati, nebylo-li umluveno nic jiného, za vzájemně zrušené. Totéž platí o nákladech právní rozepře vyřízené smírem, pokud náhrada jich již nebyla pravoplatně uložena některé ze stran. Budou-li jednání o smír marná, jest závazek k 22
SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Civilní proces. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, a. s., 2006. 1202 s. ISBN 8086861090. s. 55. 23 WINTEROVÁ 2011 op. cit., s. 53. 24 tamtéţ, s. 56 an.
12
náhradě nákladů s nimi spojených závislý na rozhodnutí věci hlavní.“25 Z dikce ustanovení tedy vyplývá, ţe strany neměly povinnost k náhradě nákladů řízení, které bylo ukončeno smírem. Pokud řízení nakonec smírně ukončeno nebylo, byly náklady řízení a náklady navrhnutého smíru vyřešeny v rámci řízení o věci samé. Povinnost soudce usilovat o smírné vyřešení věci tak, jak jej známe ze současné právní úpravy26, byla v civilním řádu soudním upravena v § 204. Nicméně z tohoto ustanovení dle mého názoru nevyplývá přímá povinnost soudce usilovat o smírné řešení vţdy, ale pouze jakési oprávnění soudce se o smír pokusit. Stejně tak soudce neměl povinnost navrţený smír automaticky akceptovat.27 Strany mohly být pro pokus o smír odkázány na jiného soudce, jenţ dostal příkaz anebo byl doţádán. Kvůli zahájení jednání o smíru mohlo být také odročeno nalézací řízení o věci samé a mohly být téţ prodlouţeny zákonné či soudcovské lhůty.28 K projednávání soudního smíru však bylo určeno nalézací řízení a to konkrétně dle § 239 civilního řádu soudního „první rok“, tedy řízení soudu v prvním stupni. Před podáním ţaloby u okresního soudu dle odpůrcova bydliště mohl navrhovatel (ten, kdo zamýšlel podat ţalobu) podle § 433 c. ř. s. navrhnout, aby byla odpůrci doručena výzva k pokusu o smír. Uzavření soudního smíru, ve kterém byl uznán právní poměr nebo převzat závazek k plnění, strpění nebo opominutí, mohlo být závislým na vykonání smluvené přísahy. Tato přísaha mohla mít za předmět jen sporné skutkové okolnosti. Přísaha byla vykonána před speciálním soudním úředníkem, který byl ustanoven k vyslechnutí přísahy přednostou soudu.29 Pokud bylo dosáhnuto smíru, mohl být obsah takového smíru zapsán do protokolu. Na ţádost stran a na jejich náklady bylo moţno vyhotovit protokol o smíru či opis protokolu, který obsahoval smír, popřípadě protokol o provedené přísaze.30 Tato přísaha měla podobu jakéhosi jednostranného právního úkonu, prohlášení.
25
§ 47 zákona č. 113/ 1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 8.10.2012] 26 srovnej § 99 odst. 1 věta druhá a § 100 odst. 1 věta druhá o. s. ř. 27 § 204 c. ř. s.: „Soud se můţe při ústním jednání v kaţdém období na návrh nebo z úřední moci pokusiti o smírné vyřízení sporu neb o dosaţení smíru o jednotlivých sporných článcích. Dosáhne-li se smíru, budiţ na návrh zapsán jeho obsah do jednacího protokolu.“ 28 § 204 c. ř. s. 29 § 205 c. ř. s. 30 §§ 204 a 206 c. ř. s
13
2.2. Zákon o řízení ve věcech občanskoprávních z roku 1950 Na základě recepční normy, jeţ byla vydána hned v září 1918 za účelem kontinuity s rakouským právním řádem, byly procesní předpisy, tedy jak jurisdikční norma, tak civilní soudní řád, recipovány do právního řádu nově vzniklé samostatné Československé republiky. Později, zákonem z roku 1928, došlo pouze k formální změně organizace soudnictví, a to změnou názvů z původních zemských či vrchních zemských soudů na soudy okresní, krajské, vrchní a Nejvyšší soud. 31 Můţeme říci, ţe rakouské procesní předpisy tak, jak jsou popsány v předcházející kapitole, platily na našem území aţ do konce druhé světové války.32 Zlom přišel aţ po převratu v únoru roku 1948, kdy byla vydána nová, komunistická květnová ústava, a s ní bylo i zapotřebí uvést do souladu ostatní zákony. Byl vydán zákon č. 19/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, a v roce 1951 vstoupil v účinnost i nový občanský soudní řád (zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních). Novou vůdčí zásadou, která začala po vydání tohoto zákona utvářet civilní proces, byla zásada materiální pravdy. Byla také zavedena stíţnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek. Nové procesní právo bylo tedy ovlivněno právem sovětským, snaţilo se o jednotnost řízení a z toho důvodu pouhý jeden zákon obsahoval nalézací, exekuční i konkurzní řízení. Dokonce byla zpočátku popřena i samostatnost sporného a nesporného řízení, coţ ale bylo záhy kritizováno a pozdějšími novelami a praxí postupně odstraňováno.33 Dalším, velmi signifikantním rysem celé socialistické koncepce civilního procesu, byla snaha státu zasahovat do soukromoprávních vztahů právě prostřednictvím civilního soudního řádu.34 Úprava soudního smíru v tomto procesním kodexu byla propracovanější neţ v předchozím soudním řádu a rozlišovala jiţ výslovně smír prétorský
35
a smír soudní.36
Smír prétorský mohl být schválen u jakéhokoliv okresního soudu, pokud byl v souladu se 31
SCHELLEOVÁ 2006 op. cit., s. 56 an. tamtéţ, s. 58. 33 tamtéţ, s. 59 an. 34 WINTEROVÁ 2011 op. cit., s. 53. 35 § 40 zákona č.142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 2. 3. 2013]: „Právní poměry, u nichţ to povaha věci připouští, lze se schválením soudce uspořádat soudním smírem před zahájením řízení u kteréhokoli okresního soudu. Soudce smír neschválí, příčí-li se zákonu nebo obecnému zájmu.“ 36 § 75 zákona č.142/1950 Sb.: „Pokud to povaha věci připouští, mohou účastníci skončit řízení i soudním smírem. Soud rozhodne o schválení smíru. O smír, který můţe být schválen, má se soud vţdy pokusit.“ 32
14
zákonem a obecným zájmem. Právě pojem „obecný zájem“ byl vyjádřením socialistické ideologie, intervence státu do soukromoprávních vztahů a jako takový se v dnešní úpravě samozřejmě jiţ nevyskytuje. Soudní smír byl dále zmiňován jako součást protokolu o ústním jednání, konkrétně v § 66 odst. 1 písm. d). Podobně, jako je zakotveno v současné právní úpravě, byla i v soudním řádu z roku 1950 vyjádřena apelace na soudce, aby se vţdy v průběhu řízení pokusil o smír, který můţe být schválen. Soud ovšem neschválil smír, jestliţe se projev účastníka příčil zákonu nebo obecnému zájmu.37 Opět, stejně jako u smíru prétorského, se v dikci zákona vyskytuje pojem „obecného zájmu“, který byl jiţ v moderním a demokratickém právním řádu překonán. Neschválil-li soud smír, pokračoval v řízení. Náklady schváleného soudního smíru, kterým bylo ukončeno řízení, se vzájemně zrušovaly38, coţ je obdobné znění, které platilo jiţ v c. ř. s. Explicitně byly v § 165 vyjádřeny i účinky soudem schváleného smíru, které byly stejné jako účinky pravomocného rozsudku. Co se týče opravných prostředků proti schválenému smíru, znemoţňoval tento civilní řád napadnout rozhodnutí o schválení či neschválení soudního smíru stíţností, coţ byl druh řádného opravného prostředku.39 Naopak § 198 umoţňoval soudní smír napadnout návrhem na obnovu řízení, pokud šlo důvody obnovy vztahovat podle povahy věci i na soudní smír. Prozatím nebyla upravena speciální ţaloba pouţitelná proti schválenému smíru tak, jak ji známe ze současného o. s. ř.40 Institut smíru byl dále zmiňován například v dědickém řízení a také v problematice ukončení chráněného nájmu bytu.41 Vykonatelný soudní smír byl dle § 428 odst. 2 písm. d) exekučním titulem a dokonce byl jiţ v tomto zákoně upraven i výkon rozhodnutí cizích soudů, přičemţ mezi tato rozhodnutí byl výslovně započítáván i soudní smír.42
37
§76 zákona č.142/1950 Sb. § 135 zákona č.142/1950 Sb. 39 §§ 172 an. a 192 an. zákona č.142/1950 Sb. 40 § 99 odst. 3 o. s. ř. 41 §§ 331 odst. 2 a 382 an. zákona č.142/1950 Sb. 42 § 646 zákona č.142/1950 Sb. 38
15
2.3. Vývoj úpravy v občanském soudním řádu z roku 1963 I vznik dalšího občanského soudního řádu z roku 1963 (dále jen o. s. ř.) měl souvislost s vydáním nové ústavy, která byla vydána v roce 1960. Projevovala zde tendence zjednodušit procesní kodex. Současně byly vydány i další procesní předpisy, například zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, atd.43 Znění úpravy soudního smíru ke dni účinnosti 1. 4. 1964 bylo jiţ velmi podobné současnému znění, přesto však bylo ustanovení § 99, v němţ je soudní smír obsaţen, do dnešního dne celkem čtyřikrát novelizováno a to, dle mého názoru, poměrně podstatným způsobem. Tyto novelizace budou popsány níţe. S účinností ke dni 1. 4. 1964 zněla dikce § 99 následovně: (1) Připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. O smír se má soud vţdy pokusit. (2) Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy nebo zájmem společnosti. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. (3) Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však můţe soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. První účinná úprava o. s. ř. jiţ uváděla, ţe uzavřený smír je součástí protokolu a musí být podepsán nejen předsedou senátu a zapisovatelem, nýbrţ i účastníky. Pokud se při uzavírání smíru vyskytuje více účastníků na jedné straně, je třeba souhlasu všech těchto účastníků. Smír byl vydáván formou usnesení a bylo moţné jej uzavřít i v odvolacím řízení. Rovněţ bylo moţno usnesení, kterým byl schválen smír, napadnout návrhem na obnovu řízení, šlo-li důvody obnovy vztahovat i na předpoklady, za nichţ byl smír schvalován. Vykonatelný soudní byl exekučním titulem.44 Ohledně nákladů řízení ukončeného smírem zůstala úprava obdobná jako v předchozích velkých kodifikacích, jeţ jsou rozebírány v kapitolách 2.1 a 2.2 této práce, tedy ţe ţádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku,
43 44
SCHELLEOVÁ 2006 op. cit., s. 59. §§ 167, 222, 231 a 274 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ke dni účinnosti 1. 4. 1964
16
jestliţe řízení skončilo smírem, pokud v něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného.45 Celkově, ve srovnání se současným zněním o. s. ř., můţeme shrnout, ţe aspekty a podmínky soudního smíru, které jsou popsány v předchozích dvou odstavcích, se v podstatě v totoţném znění zachovaly aţ do dnešního dne. Jinak je tomu ale se zněními § 99 o. s. ř. a rovněţ § 100 o. s. ř., které jsou dle mého názoru zásadně funkčně a obsahově provázány. V § 100 o. s. ř.46 byl, stejně jako v dnešním znění, upraven imperativ pro soud postupovat co nejrychleji a usilovat o to, aby byl spor vyřešen smírně. Navíc však zde byl poţadavek na výchovné působení řízení. Poţadavek na výchovné působení byl ze zákona odstraněn aţ novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. Další novelou (zákon č. 295/2008 Sb.) byla vloţena moţnost soudu uloţit účastníkům účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii. Zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci a změně některých zákonů (dále jen zákon o mediaci), bylo však s účinností od 1. 9. 2012 toto nahrazeno moţností soudu nařídit účastníkům řízení první setkání se zapsaným mediátorem. Konkrétní znění § 99 o. s. ř. bylo od data účinnosti jeho prvního znění, jak uţ bylo řečeno výše, novelizováno celkem čtyřikrát. Zákonem č. 49/1973 Sb. bylo do odstavce třetího včleněno velmi důleţité doplnění o lhůtě k podání návrhu na zrušení usnesení o schválení smíru (tedy lhůta k podání ţaloby na zrušení usnesení o schválení smíru).47 Lhůta byla stanovena na tři roky od právní moci usnesení o schválení smíru. Další novelou (zákon č. 519/1991 Sb.) byl z odstavce druhého odstraněn pojem „zájem společnosti“. Tento pojem je spjat se socialistickou ideologií, která stála při zrodu o. s. ř., ovšem po listopadových událostech roku 1989 byla jiţ logicky překonána. Zákonem č. 59/2005 Sb. došlo k předposlední změně § 99 o. s. ř., kdy tentokráte v odstavci prvním byla specifikována povinnost soudu usilovat o smír. Tato snaha má vypadat zejména tak, ţe předseda senátu probere s účastníky věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkajících se věci, a podle okolností případu jim
45
§ 146 odst. 1 písm. b) zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ke dni účinnost 1. 4. 1964 Znění o. s. ř. ke dni 1. 4. 1964: „Jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Přitom usiluje především o to, aby spor byl vyřešen smírně a aby řízení působilo výchovně.“ 47 Viz kapitola 5.3 46
17
doporučí moţnosti smírného vyřešení sporu. Tato novela byla kritizována48 zejména proto, ţe soud zde opět, stejně jako tomu bylo v civilním řádu socialistickém, vystupuje jako jakýsi pečovatel. Navíc se tímto novelizovaným ustanovením potírá zásada vigilantibus iura scripta sunt a odpovědnost se přenáší na soudy. Zatím poslední novelizace (s účinností od 1. 9. 2012) byla provedena na základě účinnosti zákona o mediaci, díky němuţ byl odstavec první doplněn o povinnosti předsedy senátu upozornit účastníky na moţnost vyuţití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních sluţbách, je-li to to s ohledem na povahu věci vhodné. Mezi další ustanovení, která byla od počátku účinnosti o. s. ř. podstatně změněna a která se dotýkají institutu smíru, patří § 202, který nyní nepřipouští odvolání proti usnesení o schválení smíru, přičemţ v původním znění výslovná nepřípustnost odvolání vyjádřena nebyla. Tato změna byla provedena zákonem č. 49/1973 Sb.
48
WINTEROVÁ, Alena. Máme vůbec nějakou koncepci? Právní rozhledy. 2005, roč. 13, č. 4, s. II. ISSN 12106410.
18
3. Právní povaha soudního smíru 3.1. Úvod do problematiky Přestoţe v rámci judikatury, komentářů a další literatury, vztahující se k institutu soudního smíru, bylo detailně řešeno celé spektrum problematických či sporných otázek, v otázce právní povahy se většina pramenů omezí pouze na strohou a nezdůvodněnou odpověď. Přitom vyřešení samotné právní podstaty soudního smíru, totiţ zda se jedná o institut hmotněprávní, procesněprávní či určitý „mix“ materiální a procesní povahy, je klíčové pro rozebrání dalších navazujících otázek institutu soudního smíru. Je třeba dodat, ţe podobně, jako je česká právní úprava institutu soudního smíru kritizována pro svoji úspornost, je ze stejného důvodu kritizována i zákonná úprava německá49 a rakouská.50 Nicméně jak německá, tak i rakouská právní věda tuto nedostatečnou úpravu v občanském soudním řádu (deutsche Zivilprozessordnung, dále jen dZPO a österreichische Zivilprozessordnung, dále jen öZPO) a také v občanském zákoníku (deutsches Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen BGB a österreichisches Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, dále jen ABGB) vyřešila rozsáhlými komentáři k těmto zákonům s vypracovanými teoriemi k problematice smíru. Česká právní teorie v tomto poněkud pokulhává za detailně zpracovanými teoriemi našich blízkých sousedů. Literatura německého i rakouského právního prostředí, které je s českým na základě historického vývoje velice úzce spjato, přináší mnohá objasnění, co se právní povahy soudního smíru týče, a nalezneme v ní dokonce několik koncepcí právní povahy zmiňovaného institutu. Zahraniční odborná právnická literatura se tak stává cenným pramenem pro objasnění klíčové otázky této diplomové práce.
49
STAUDINGER, Julius von. Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Buch 2: Recht der Schuldverhältnisse §§ 779 - 811 [online]. Berlin: Sellier - de Gruyter, 2009. 387 s. ISBN 0947568549 [cit. 25. 2. 2013]. Dostupné z: http://beck-online.beck.de/ 50 FASCHING, Hans. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozessrechts. 2. vyd. Vídeň: Manz Verlag Wien, 1990. 1232 s. ISBN 3214046977. S. 673.
19
3.2. Dispoziční zásada Jak jiţ bylo řečeno výše, soudní smír je dispoziční úkon účastníků, kterým je disponováno předmětem řízení.51 Proto povaţuji za velmi důleţité důkladně objasnit a rozebrat zásadu dispoziční, jakoţto jednu ze stěţejních zásad civilního procesu. Ztotoţňuji se s názorem Nesrovnala, ţe se: „dispoziční zásada pohybuje na hranicích hmotného a procesního práva.“52 Objasnění dispoziční zásady poté úzce navazuje na vysvětlení důleţitých rozdílů a vzájemného vztahu procesního a materiálního práva. Toto vše jak pak klíčovým bodem k vyřešení otázky právní povahy soudního smíru. Pokud budeme rozebírat samotný procesněprávní pojem dispozitivnosti, tak dle Nesrovnala tento pojem zahrnuje oprávnění nakládat se subjektivním právem, které je předmětem sporu a také nakládání s procesními prostředky, které slouţí k jeho ochraně.53 Nesrovnal dále míní, ţe v civilním procesu lze nakládat jen s takovými subjektivními právy, se kterými je moţné disponovat všeobecně. Přicházíme tedy k závěru, ţe procesněprávní dispozice subjektivními právy je determinována jejich dispozicí hmotněprávní.54 Tato teze byla dříve v českém právním prostředí velice rozšířená. Současná procesní teorie dělí dispoziční zásadu na dispozici předmětem řízením a dispozici řízením (popř. na dispozici se subjektivním právem, jenţ bylo povaţováno za předmětem sporu a na dispozici s procesními prostředky). Ač je toto dělení (povětšinou však jen co se týká výběru pojmů) autor od autora mírně modifikováno, podstata dělení na dispozici předmětem řízení a dispozici samotným řízením zůstává, alespoň dle mého názoru, stejná. Na tomto místě je jistě vhodné zapolemizovat nad tím, zda je, vzhledem k současnému názorovému stavu procesualistiky, moţné ztotoţnit se s názorem Nesrovnala a jeho závěrem, ţe předmětem řízení je subjektivní právo. Celá nesourodost názorů na předmět řízení, či dokonce jejich diametrální odlišnost, pramení z postupného rozlišování a vyčleňování práva hmotného a procesního.55
51
WINTEROVÁ 2011 op. cit., s. 347. NESROVNAL, Václav. Dispozičná zásada občianskeho súdneho konania. Právnické štúdie. 1969, roč. 14, č. 1, S. 85. 53 tamtéţ, s. 87. 54 tamtéţ, s. 87. 55 viz kapitola 3.3. 52
20
Teorie předmětu sporu, jak ji popisuje Macur56, přichází se závěrem, ţe: „Rozhoduje-li soud o existenci či neexistenci určitého právního (soukromoprávního) vztahu, resp. o nároku či subjektivním právu, jež z takového vztahu vyplývá, nemusí to ještě znamenat, že hmotné právo, popřípadě hmotněprávní vztah je také předmětem civilního soudního řízení.“ S problematikou předmětu řízení a obsahu vlastního pojmu se pak v o. s. ř. setkáme především v rámci vysvětlení materiální stránky právní moci rozsudku. Komentáře přebírají na předchozích řádcích osvětlené pojetí Macura a „věc“, jak je v o. s. ř. popsán předmět řízení (např. v § 159a odst. 5 či v § 83 odst. 2 o. s. ř.), chápou v procesním slova smyslu. Vysvětlení procesního chápání předmětu řízení je poměrně prosté: „Svůj předmět totiž musí mít např. jak spor o negativní určovací žalobě, v němž žalobce tvrdí, že určité právo či právní vztah neexistuje, tak i řízení, v němž soud žalobu zamítl pro nedostatek věcné legitimace.“57 Pokud bychom na tyto zmíněné případy nahlíţeli v rámci materiálního pojetí, tak by obě řízení byla bezpředmětná, coţ je samozřejmě nepřípustné a nemoţné. Procesní teorie předmětu sporu poté rozlišuje jednočlennou, dvojčlennou a výjimečně také trojčlennou teorii předmětu sporu. V současné praxi je nejrozšířenější teorie dvoučlenná, která popisuje předmět sporu jako soubor dvou vzájemně se podmiňujících sloţek, a to předmětu a základu procesního nároku, který je uplatňován. Znamená to tedy, ţe navrhovatel musí udat nejen ţalobní petit, nýbrţ musí tvrdit i skutečnosti, o které tento petit opírá. Nutná je samozřejmě identita sporů, tedy ţe ţalobní petit je totoţný s obsahem skutkovým, který opodstatňuje věcný návrh. Jednočlenná teorie pak uznává dostačujícím pouze ţalobní petit, naopak trojčlenná teorie přidává k oněm dvěma sloţkám dle dvoučlenné teorie navíc i nutnost tvrzení, zahrnující procesně významné skutečnosti.58
Z výše popsaného se tedy přikloním k závěru, ţe
ačkoliv v rámci dispoziční zásady je disponováno i subjektivními materiálními právy, samotná tato skutečnost neodůvodní závěry dřívějších procesualistů, ţe subjektivní hmotné právo je předmětem sporu. Nicméně v následujícím textu budou uváděny samozřejmě i starší teorie, které utvářely celý proces vývoje chápání práva procesního a hmotného, a bezesporu do této diplomové práce patří.
56
MACUR, Josef. Předmět sporu v civilním soudním řízení. Praha: Masarykova univerzity, 2002. 203 s. ISBN 55985200202/58-3/Pr. S. 21. 57 DAVID, L. – IŠTVÁNEK, F. – JAVŮRKOVÁ, N. – KASÍKOVÁ, M. – LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. 1108 s. ISBN: 9788073574604. S. 725. 58 MACUR 2002 op. cit., s. 33- 45.
21
Zásadou dispoziční se rozumí právo procesních stran nakládat s řízením a s předmětem řízení. Tyto dva aspekty dispoziční zásady spolu úzce souvisejí a nelze je oddělovat, protoţe není moţno vést řízení bez jeho předmětu a také si lze těţko představit předmět bez řízení.59 Na základě dispoziční zásady předpokládá zahájení civilního řízení zásadně ţalobu, takţe procesní strana (ţalobce) určuje, jestli řízení vůbec proběhne. Mezi další druhy dispozice s řízením patří i disponování s opravnými prostředky. K dalším procesním úkonům, kterými je disponováno s řízením, řadíme změnu návrhu na zahájení řízení, která souvisí buď se změnou obsahového vyústění návrhu, tj. změnou petitu, či s právní kvalifikací, popřípadě s oběma sloţkami. K dalším procesním úkonem, spadajícím do kategorie dispozice s řízením, patří zpětvzetí návrhu na zahájení řízení nebo vzájemný návrh, přicházející pojmově v úvahu jen u odpůrců (ţalovaných).60 Stejně jako nelze vynutit samotné podání ţaloby, nelze také vynutit, aby ţalobce v řízení pokračoval či aby podal opravný prostředek. Jedná se o dispoziční úkony, kterými procesní strana ovlivňuje průběh řízení.61 Dle starších právních teorií, kdy byl předmět řízení chápán jako subjektivní hmotné právo, byla dispozice takovým předmětem demonstrována zejména na třech úkonech – na vzdání se práva, uznání nároku a na soudním smíru,62 přestoţe dnes jiţ teorie rozlišuje více způsobů nakládání s předmětem řízení.63 Na tomto místě bych ráda dodala, ţe od počátku účinnosti současného o. s. ř. byl z oněch tří jmenovaných základních demonstrativních způsobů dispozice s předmětem řízení upraven výslovně pouze soudní smír. Uznání a ani vzdání se práva zde upraveno nebylo, coţ bylo v důvodové zprávě k vládnímu návrhu nového o. s. ř. vysvětleno pouze velice stručně: „Platnost těchto úkonů posuzuje soud podle hledisek ustanovených hmotným právem.“64 I v tomto sporadickém vysvětlení se projevuje provázanost hmotného a procesního práva. Přesto zde jiţ nenalezneme vysvětlení, proč vzdání se práva a uznání nároku výslovně upraveno není a naopak soudní smír, který je systematicky zařazován do stejné kategorie dispozičních úkonů, má své pevné procesní zákonné zakotvení jiţ od počátku účinnosti o. s. ř.
59
HRDLIČKA, Jindřich. Dispoziční zásada v novém občanském soudním řádu. Právník. 1965, roč. 104, č. 2, str. 132-140. ISSN 02316625. S. 132. 60 tamtéţ, s. 101-106. 61 MACUR, Josef – STAVINOHOVÁ, Jaruška. Úvod do teorie občanského práva procesního. Brno: Masarykova univerzita, 1990. 110 s. S. 64-65. 62 NESROVNAL 1969 op. cit., s. 85. 63 srovnej kapitolu 3.3. 64 NESROVNAL 1969 op. cit., s. 90.
22
Je třeba poznamenat, ţe v současném znění o. s. ř. jiţ nalezneme i úpravu uznání práva, respektive institutu rozsudku pro uznání. Tento institut byl však zaveden aţ novelou na základě zákona č. 171/1993 Sb. s účinností od 1. 9. 1993. Spatřuji v něm velmi úzkou provázanost s úkonem soudního smíru, coţ potvrzuje i odstavec druhý § 153a o. s. ř., který říká, ţe: „Rozsudek pro uznání, nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír.“ Soudní smír patří k dispozičním úkonům ovlivňující obsah rozhodnutí. Pokud hmotné právo dispoziční autonomii v konkrétní věci nepřipouští, tak tomu odpovídající procesní dispozici nemůţe připouštět ani občanský soudní řád.65 Zde se jiţ projevuje problematika vzájemného vztahu práva procesního a hmotného, coţ bude rozebíráno v kapitole 3.3. Uvědomit si vzájemnou provázanost hmotného a procesního práva z hlediska odrazu dispoziční zásady do práva hmotného je důleţité také pro pochopení přípustnosti soudního smíru vzhledem k povaze věci, o níţ strany zamýšlejí soudní smír uzavřít.66 Zásada dispoziční v občanském právu procesním je pomocí funkčních vazeb propojena s občanským právem hmotným.67 Proto, jak vysvětlují předchozí odstavce, účastníkovi hmotněprávního vztahu, který má moţnost disponovat svými subjektivními právy, se toto právní postavení musí zákonitě odrazit i v právu procesním. Nelze ale dispoziční autonomii plynoucí z postavení subjektu jako subjektu hmotněprávního vztahu ztotoţňovat s uplatněním dispoziční zásady jakoţto zásady, která platí v civilním procesu a na základě které můţe účastník disponovat řízením či předmětem řízení.68 Jinými slovy, zásadu dispoziční v civilním soudním řízení nelze ztotoţňovat se zásadou soukromé autonomie v civilním právu hmotném, nicméně obě tyto zásady mají z hlediska společenských hodnot určitého společného jmenovatele.69 Rovněţ nelze procesní dispozitivnost ztotoţňovat s moţností svobodně vyuţívat subjektivní procesní práva jakoţto určité moţnosti jednání. Mnoţina subjektivních procesních práv je totiţ širší neţ procesní úkony, které vyplývají z uplatnění dispoziční zásady. Existují tedy i subjektivní
65
MACUR 1990 op. cit., s. 65. srovnej kapitolu 4.1. 67 srovnej kapitolu 3.3. 68 MACUR 1990 op. cit., s. 67-69. 69 MACUR, Josef. Lze posuzovat procesní jednání stran podle ustanovení hmotného práva o vadách právních úkonů? Právní rozhledy. 1995, roč. 3, č. 11, s. 440-445. ISSN 12106410. 66
23
procesní práva nemající povahu dispozice s řízením či jeho předmětem (např. námitka nepříslušnosti soudu, právo jednat v mateřském jazyce, atd.) 70
3.3. Vzájemný vztah občanského práva hmotného a procesního Abychom mohli vyřešit spornou otázku právní povahy soudního smíru, je třeba nejprve zaujmout stanovisko k jednotlivým konceptům a vzájemné interakci civilního práva hmotného a procesního. Toto stanovisko pak bude klíčovým podkladem k vyjádření názoru na podstatu právní povahy soudního smíru a právě proto se na tomto místě budu zaobírat vzájemným vztahem občanského práva hmotného a občanského práva procesního. Protoţe z hlediska vnitřní obsahové stránky se právo hmotné a právo procesní zásadně liší, začala být tato dvě odvětví právní teorií rozlišována. Jak píše ve svých publikacích Macur, rozvinuly se postupně tři základní koncepce jejich vzájemného vztahu. Jedná se o koncepci, jeţ nadřazuje právo procesní právu hmotnému, dále koncepce nadřazující hmotné právo právu procesnímu a konečně koncepce rovnocenných vzájemných vazeb mezi právem procesním a hmotným. První dvě teoretické koncepce byly postupně většinou odborné veřejnosti odmítnuty. Obě totiţ nevyhnutelně vedly k extrémům, které způsobovaly neadekvátní vyzdvihování prvního z oněch odvětví a naopak opomíjení odvětví druhého.71 Koncepce nadřazující právo procesní právu hmotnému se vyvinula nejdříve. Její představitelé tvrdili, ţe předmětem procesu je konkrétní ţivotní vztah a nikoliv ţalobní návrh. Soudce měl tvořit individuální právo z nedokonalých hmotných předpisů a jedině proces můţe stanovit, co je v určitém případě konkrétním právem. Proces není prostředkem nalézáním práva, nýbrţ prostředkem tvorby práva.72 Takové názory musím zcela jednoznačně odmítnout. Dle mého názoru je tato koncepce ne nepodobná koncepci anglo-amerického systému práva z hlediska jakési soudcovské normotvorby, byť ve velmi modifikované formě. Nadvláda procesu určitě není vhodná pro evropské právní prostředí, kde precedentní systém zakořeněn není. Navíc se tím, ţe hmotněprávní nárok má být aţ
70
MACUR 1990 op. cit., s. 67-69. MACUR, Josef. Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Brno: Masarykova univerzita, 1993. 183 s. ISBN 8021008105. S. 8-27. 72 tamtéţ, str. 10-11. 71
24
výsledkem procesu a ne jeho předmětem, vytrácí, alespoň částečně, právní jistota účastníků hmotněprávních vztahů a z nich vyplývajících nároků. Koncepce nadřazující právo hmotné právu procesnímu, která následovala po velké kritice koncepce nadřazující právo procesní, zdůraznila, ţe funkce procesu je nalézání subjektivního hmotného práva a rozhodně není v rámci procesu hmotné právo vytvářeno. Dokonce někteří teoretikové tvrdili, ţe příkaz obsaţený v soudním rozsudku je nadbytečný, protoţe všechny normativní právní následky vyplývají přímo z právních norem. Stačí tedy, pokud soud v rozsudku vysloví splnění skutkových okolností, jeţ dávají dohromady skutkovou podstatu příslušné normy hmotného práva.73 Tato koncepce se jiţ více blíţí k současnému, modernímu pojetí, se kterým se ztotoţňuji i já, a který bude popsán níţe. Nicméně naprostou dominanci hmotného práva je třeba také odmítnout z důvodu obtíţné realizace soudem „deklarovaného“ nároku. Problém spatřuji zejména v popření konstitutivních rozhodnutí a tím v podstatě i značné zmenšení významu soudu jako autoritativní nezávislé instituce. Z předchozího jednoznačně vyplývá, ţe obě popsané jednostranné koncepce nadřazující buď hmotné právo anebo právo procesní v právní realitě tak, jak ji známe dnes, neobstojí. Proto, stejně jako většina právních teoretiků, se přikláním ke koncepci, která je smíšenou formou obou předchozích koncepcí. Teorie funkcionálních vazeb mezi právem procesním a hmotným, které vyplývají z jejich vzájemné podmíněnosti. Podle Macura je: „…existence
procesního
práva
odůvodněna
poskytováním
ochrany
materiálním
subjektivním právům a oprávněným zájmům a existence hmotného práva v jeho celku není možná bez mocenského donucujícího působení práva procesního.“74 Pro tuto práci je velice důleţitým dílčím hlediskem, týkajícím se rozlišování práva hmotného a procesního, hledisko předmětu sporu, jak uţ je ostatně popsáno v kapitole pojednávají o dispoziční zásadě. V procesu diferenciace hmotného a procesního práva byl zpočátku přirozeně zastáván názor, ţe předmětem sporu je materiální subjektivní právo, později modifikován konstrukcí tvrzeného subjektivního práva.75 Takový postup vývoje souvisí s tím, ţe v počátcích právní teorie byla zastávána koncepce nadřazující právo hmotné právu procesnímu. Ze všeho, co zde doposud bylo o právu procesním a právu materiálním řečeno, vyplynula nezbytnost konstrukce předmětu sporu, jenţ má čistou 73
MACUR 1993, ISBN 8021008105 op. cit., s. 20-23. tamtéţ, s. 27. 75 MACUR, Josef. Právo procesní a právo hmotné. Brno: Masarykova univerzita, 1993. 158 s. ISBN 8021007400. S. 41-50. 74
25
procesní povahu. Předmětem civilního řízení je procesní nárok sloţený z prvků procesní povahy. Proto i při vymezení skutečností, odůvodňujících ţádost ţalobce (navrhovatele), je vyloučen odkaz na hmotné právo a má být zdůrazněna pouze skutková podstata, tedy reálný průběh skutečností.76 Pokud přijmeme vztah procesního a materiálního práva za vzájemně funkčně determinovaný, přestoţe se jedná o dvě relativně samostatná a rovnocenná právní odvětví, musíme vyřešit i otázku vzájemného vztahu procesního a hmotněprávní úkonu, jeţ byla v odborné literatuře často diskutována s poněkud rozdílnými výsledky.77 V zásadě můţeme říci, ţe právní úkony, jakoţto projevy vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností ve smyslu § 34 ObčZ an., a úkony procesní, jeţ vyplývají z jednotlivých procesních předpisů, mají stanoveny své náleţitosti a jejich účinky jsou vyjádřeny v konkrétních kodexech, ve kterých se nacházejí. Právní praxí však byla řešena otázka, zda můţe být procesní úkon současně i úkonem hmotněprávním. Na toto téma se vyjádřil i Nejvyšší soud, kdyţ uvedl, ţe: „…procesní úkony zpravidla nejsou právními úkony ve smyslu § 34 ObčZ.“78 Formulaci „zpravidla“ však vysvětlil ve své práci Šperling tak, ţe procesní úkon můţe být současně i úkonem právním. Tento závěr odůvodnil zejména na procesním úkonu návrhu na zahájení řízení podle § 79 o. s. ř., který má procesní účinky dané tímto procesním kodexem, ale i účinky hmotněprávní dle § 112 ObčZ, coţ je stavění běhu promlčecí doby. Rovněţ námitku promlčení vznesenou v průběhu občanskoprávního řízení povaţuje vzhledem k jejím procesněprávním účinkům za úkon jak procesní, tak i právní.79 Tento názor je poměrně odváţný, podle mého názoru je zde směšována povaha úkonu a jeho účinky, coţ jsou dvě odlišné, byť velmi související aspekty. Nelze neţ souhlasit, i vzhledem k samotné povaze a účinkům soudního smíru, ţe úkon označovaný jako procesní můţe mít účinky nejen procesní, nýbrţ i hmotněprávní a naopak. Přesto však, konkrétně ve spojitosti s institutem soudního smíru, povaţuji za vhodnější označení takových úkonů terminologií, vycházející z německé odborné literatury, která hovoří o „dvojí právní povaze“ takových úkonů.80
76
tamtéţ, s. 46. srovnej např. Šperling, Macur či Nesrovnal 78 Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 5. 1979, sp. zn. Cpj 301/77. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, vydání 7, ročník 1985, s. 309. 79 ŠPERLING, Jaroslav. O právním úkonu a procesním úkonu. Socialistická zákonnost, 1983, s. 156-157. 80 MUSIELAK, Hans-Joachim. Kommentar zur Zivilprozessordnung mit Gerichtsverfassungsgesetz. 9. Vyd. Mnichov: Verlag Franz Vahlen, 2012. 2958 s. ISBN 9783800642366. § 794, Rn. 3. 77
26
Ze vztahu mezi právem procesním a hmotným vyplývá, ţe pokud je právní úkon přípustný dle hmotného práva, tak jej můţeme provést i v rámci řízení.81 To však neznamená, jak poznamenal Macur82, ţe je moţno posuzovat procesní jednání stran podle ustanovení hmotného práva o vadách úkonů, protoţe v civilním právu procesním jsou předpoklady i sankce upraveny způsobem, který musí odpovídat veřejnoprávní povaze procesního práva. Podle Macura totiţ nemoţnost posuzování procesního jednání stran dle hmotného práva vychází ze samostatnosti zmiňovaných právních odvětví. Procesní právo má své vlastní prostředky, jak odstranit nedostatky procesních úkonů. Jedná se zejména o moţnost odvolání procesního úkonu, dále o moţnost odstranit hmotněprávní nedostatky v případě pravomocného smíru pomocí ţaloby o neplatnost smíru či moţnost obnovy řízení. Dalšími neblahými jevy, pokud by bylo moţno napadat nedostatky procesních úkonů na základě hmotného práva, by bylo porušení hospodárnosti a rychlosti procesu a také právní nejistota. Na druhou stranu však nelze odmítnout v této souvislosti funkční vazbu mezi procesním a hmotným právem. Procesní právo sice nesmí umoţňovat změnu kogentní normy hmotného práva na dispozitivní či umoţňovat uznání nároků, které jsou hmotnému právu cizí, zároveň se však povinnost soudu nemůţe omezit jen na prosté zkoumání procesních podmínek, ale naopak musí zkoumat celý okruh skutečností, které souvisí s meritem věci.83 Byť tedy rozhodně nelze procesní úkony a úkony dle ObčZ zaměňovat z důvodů jejich účinků či skutkových předpokladů, přesto jejich vzájemný vztah je funkčně úzce provázán a determinován, coţ souvisí se vztahem odvětví práva procesního a hmotného.
3.4. Povaha soudního smíru Úvaha nad podstatou soudního smíru vychází zejména z objasnění jednotlivých aspektů dispoziční zásady v civilním procesu, ale rovněţ také z vyjasnění vzájemného vztahu procesního a hmotného práva. Procesualistika zpočátku zdůrazňovala spíše smíšenou povahu procesních pojmů a institutů, postupný vývoj však zásadně vedl k jejich čistě procesnímu pojetí – jednou z nejvýraznějších výjimek z toho vývojového trendu
81
NESROVNAL 1969 op. cit., s. 89. MACUR 1995 op. cit., s. 440. 83 MACUR 1995 op. cit., s. 440. 82
27
procesních institutů zůstává, dle mého názoru, právě institut soudního smíru. Ačkoliv se s odpovědí na otázku právní povahy soudního smíru pojí závaţné právní důsledky, česká právní teorie se na této odpovědi zcela neshoduje anebo právní povahu ve svých závěrech ani nezmiňuje. Nejdůleţitějším vodítkem se stávají rozsáhlé práce rakouských a německých právních teoretiků, neboť právě německá a rakouská odborná literatura obsahuje podrobně rozpracované koncepce, které rozebírají povahu soudního smíru. Vzhledem k podobnosti jednotlivých právních úprav rozebíraného institutu můţeme aplikovat zahraniční koncepce do českého právního prostředí, aby nám poskytly odpovědi na stěţejní otázku této práce. Německý právní řád rozlišuje smír hmotněprávní, řazený v závazkové části § 779 BGB a smír v procesním slova smyslu (Prozessvergleich) dle § 794 odst. 1 dZPO. Smír je dle BGB smlouvou, která je dohodou o sporných či pochybných právních vztazích mezi stranami a je právním podkladem pro výkon povinností, které z ní vyplývají. Pokud z jednání stran, z jejich ujednání ve smlouvě či z okolností nevyplývá něco jiného, tak dřívější závazky, které předcházely smlouvě o smíru, nadále trvají. Z hlediska procesněprávního je smír smluvní úpravou ohledně předmětu sporu v jiţ zahájeném soudním řízení. Uzavření soudního smíru znamená ukončení řízení. Je rovněţ vykonatelný a ke své účinnosti potřebuje zaprotokolování.84 Také rakouská právní teorie obsahuje pojem smíru jak v procesním civilním předpisu öZPO, tak v předpisu hmotněprávním, kterým je ABGB. Smír jako hmotněprávní institut je dle § 1380 ABGB typem změny závazku, na základě něhoţ si strany vzájemně určují mezi sebou sporné nároky. Smír je tedy vzájemně závaznou smlouvou, jeţ má konstitutivní účinky a na rozdíl od právní úpravy německé ruší dřívější závazky mezi zúčastněnými stranami. Smír jako procesní institut (gerichtlicher Vergleich) je prostředkem smírného vyřešení sporu, má tedy účinky ukončení řízení a je i exekučním titulem.85 Dle odborné německé právnické literatury se názory na podstatu soudního smíru v současné době přiklánějí k třem různým teoriím86 : a)
K procesní teorii (Prozessuale Theorie), jeţ v soudním smíru vidí čistě jen
procesní jednání, které vůbec nemusí splňovat hmotněprávní předpoklady popsané v BGB. 84
FISCHER, Rudolf. Beck´scher Online-Kommentar. BGB [online]. München: C. H. Beck, 2012 [cit. 27. 10. 2012]. Dostupné z: http://beck-online.beck.de/ 85 FASCHING op. cit., s. 670-673. 86 MUSIELAK op. cit., §794 Rn 3.
28
Tato teorie je však kritizována z toho důvodu, ţe není schopna vysvětlit hmotněprávní účinky smíru. b)
K teorii dvojí skutkové podstaty (Doppeltatbestand) či teorii oddělení, popř.
umírněné teorii oddělení (Trennungstheorie, popř. moderate Trennungstheorie), která rozděluje soudní smír na dvě skutkové podstaty, tedy na procesní a hmotněprávní. Přestoţe je tato teorie poměrně rozšířená, nezohledňuje skutečnost, ţe se obě skutkové podstaty na základě projevu vůle stran dějí v jednotném procesu. c)
Nauka o dvojí povaze soudního smíru (Lehre von der Doppelnatur) hovoří o
jednotě vzájemného působení procesněprávní i hmotněprávní úpravy, tudíţ i vzájemného podmiňování BGB a dZPO. Tato teorie je dle Musielaka87 převládající a s jistou modifikací (zejména inklinací spíše k výraznějšímu významu procesního povahy) se s ní ztotoţňuji i já, neboť, dle mého názoru, právě tato teorie zohledňuje vzájemný vztah práva procesního a hmotného na základě funkčních vazeb a jejich vzájemné determinaci tak, jak bylo popsáno v kapitole 3.3. Chápe soudní smír jako jednotnou, dvoufunkční procesněprávní smlouvu. Z procesní stránky se její účinky, jako jsou ukončení soudního sporu či vykonatelnost, posuzují dle práva procesního. Z hmotněprávního hlediska upravuje sporné právní vztahy nově a je podřízena zejména právu soukromému.88 Tato teorie se velmi blíţí vysvětlení podstaty soudního smíru tak, jak jej chápou někteří autoři v českém právním prostředí. Přesto se nauka o dvojí povaze soudního smíru nevyskytuje v právní teorii české ve své zcela čisté podobě. U některých českých autorů můţeme pozorovat i prvky učení o dvojí skutkové podstatě soudního smíru, coţ bude dokázáno níţe. I rakouští procesněprávní teoretikové vypracovali teorie o podstatě soudního smíru. Nesporné procesní účinky soudního smíru vylučují označit tento institut za ryze hmotněprávní, protoţe je uzavírán v rámci soudního řízení a před soudem. Vyvinuly se tedy dvě základní koncepce, z nichţ jedna povaţuje soudní smír za toliko procesní úkon dle procesního práva (čistá procesní teorie) a druhá, která označuje soudní smír jako procesní úkon, jenţ má dvojí funkci a jeho účinek se projevuje v oblasti procesního i hmotného práva (teorie dvojí funkce procesního úkonu):89 a)
Čistá procesní teorie (reine prozessualle Theorie) vidí v soudním smíru výhradně
procesní úkon, který potřebuje ke své účinnosti pouze splnění procesních předpokladů a 87
MUSIELAK op. cit., §794 Rn 3. STAUDINGER op. cit., § 779 Rn 91c. 89 FASCHING op. cit., s. 673. 88
29
nemá zásadně ţádné hmotněprávní účinky. Stejně jako procesní teorie německá, je i její obdoba v teorii rakouské kritizována. Nezohledňuje totiţ ten fakt, ţe soudním smírem si strany navzájem upravují právní vztahy mezi sebou. Dále je kritizována i proto, ţe procesní předpisy neobsahují ustanovení o předmětu či obsahu soudního smíru – je nutné tedy pouţít předpisy hmotněprávní. I proto zůstávají obě – jak materiální, tak procesní úpravy - propojeny. Čistá procesní teorie se uplatní jen velmi zřídka a to jen ve výjimečných případech.90 b)
Teorie smíru jako právního úkonu s dvojí funkcí (Der Vergleich als
doppelfunktionelle Prozeβhandlung) vyjadřuje procesní i hmotněprávní účinky soudního smíru. I zde, identicky s právními názory německými, je rozlišováno učení o dvojí skutkové podstatě (Die Lehre vom Doppeltatbestand) a učení o dvojí povaze soudního smíru (Die Lehre von der Doppelnatur). Přestoţe se označení shoduje s pojmy dle německé právní úpravy, hlavní argumenty jednotlivých koncepcí jsou poněkud odlišné. Rakouská koncepce učení o dvojí skutkové podstatě soudního smíru sice uznává, ţe smír má procesní i materiální účinky, ale tyto od sebe striktně odděluje a zdůvodňuje je izolovaně. Na základě toho by mohlo být soudní řízení ukončeno soudním smírem, který je podle procesních předpisů uzavřen platně, ačkoliv z hlediska hmotněprávního je neúčinný a takový soudní smír by mohl být napadnut pouze procesněprávními prostředky. Rakouské pojetí učení o dvojí povaze smíru v něm vidí procesní úkon a hmotněprávní smlouvu tvořící jednotu, protoţe jejich uplatnění začíná ve stejném okamţiku. Dle této koncepce bude soudní smír platný, jen kdyţ bude splňovat poţadavky hmotného i procesního práva současně. Vzájemná provázanost by navíc znamenala, ţe pokud by nebyl naplněn byť pouze jediný zákonný předpoklad procesního či hmotného práva, byla by taková dohoda stran neplatná nejen jako samotný soudní smír učiněný v průběhu jednání, ale dokonce i jako samotná materiální smlouva. Logicky pak učení o dvojí povaze soudního smíru umoţňuje napadat soudní smír i hmotněprávními prostředky.91 Stěţejním pro jednoznačné (pokud je to vůbec moţné) stanovení právní povahy soudního smíru je jistě také stanovení kritérií diferenciace práva hmotného a práva procesního. Nalezení takových kritérií je však vzhledem k velké sloţitosti systémů procesního i hmotného práva velice náročné, coţ ostatně uznává ve svých monografiích i
90 91
tamtéţ, s. 673-674. FASCHING op. cit., s. 674-675.
30
Macur, který kritizuje všeobecná juristická rozlišující kritéria.92 Mezi nedostačující kritéria rozlišování mezi hmotným a procesním právem tak podle Macura patří: a) právní skutečnosti, protoţe daná skutečnost můţe mít význam jak v procesním, tak i ve hmotném právu;93 b) právní subjekty, jelikoţ subjekty civilního řízení mohou být zároveň i subjekty hmotněprávních vztahů – coţ vlastně bývá i pravidlem; c) obsah právních vztahů, protoţe smysl soudního rozhodnutí je ten, ţe povinnost ukládaná ţalovanému má odpovídat jeho povinnostem hmotněprávním a naopak také procesní oprávnění, vyplývající z pravomocného rozhodnutí, musí odpovídat hmotněprávním oprávněním ţalobce; d) povaha sankcí v oblasti hmotného práva a práva procesního; e) struktura přímých právních účinků; f) existence povinností či břemen, neboť právní břemena se mohou uplatnit nejen v právu procesním, nýbrţ i v právu hmotném. Za podstatné diferenciační znaky moderní procesualistika povaţovala kritérium „životní oblasti“ s ohledem k povaze typického lidského chování v určitých ţivotních situacích. Z tohoto hlediska je procesní právo souhrn norem, upravující lidské chování v řízení před orgány výkonu soudnictví, a hmotné právo upravuje chování právních subjektů bez zprostředkovatelského působení orgánů výkonu soudnictví.94 Přesné rozdělovací kritérium však formulovat patrně nelze, a to z důvodu funkčních vazeb. Rozhodujícím kritériem k rozlišení procesního či hmotněprávního úkonu tedy bude posouzení, zda předpoklady daného úkonu a jeho účinky mají svůj základ v procesním či hmotném právu. Jak uţ bylo řečeno, česká odborná literatura v otázce právní povahy soudního smíru zastává ve většině případů koncepce smíšené, oscilující na pomezí učení o dvojí skutkové podstatě a dvojí povaze soudního smíru. Stavinohová a Macur
95
jej označují jako:
„…složitý úkon, který má aspekty procesní i hmotněprávní. Z procesněprávního hlediska se jedná o procesní dohodu mezi stranami o smírném odstranění sporu. Z hlediska hmotného práva pak jde o právní jednání, kterým procesní strany nově upravují hmotněprávní vztah, který byl předmětem sporu.“ Tento názor se nejvíce blíţí dvojí povaze
92
MACUR 1993, ISBN 8021007400 op. cit., s. 102-127. Dle Macura je takovou skutečností např. soudní rozhodnutí, jenţ je skutečností procesního práva, ale můţe být i skutečností hmotněprávní jako konstitutivní výrok, je-li předvídán hmotným právem. 94 MACUR 1993, ISBN 8021007400 op. cit., s. 109. 95 MACUR 1990 op. cit., s. 66. 93
31
smíru. Macur sám pak svůj názor specifikuje tím, ţe soudní smír označuje jako úkon dispozice nárokem, který má hmotněprávní obsah, ale jsou s ním spojeny i procesní účinky, protoţe jsou při něm strany rovněţ ve vztahu k soudu.96 Hrdlička soudní smír označuje za institut procesní se základem v právu hmotném – v této souvislosti mluví o „hmotněprávním základu smíru, který své hmotněprávní účinky však projeví i v případě, kdyby nakonec k uzavření soudního smíru nedošlo.97 Rovněţ Bajcura a Molčan98 hovoří o hmotněprávním základu
soudního smíru, který
má však
i procesní povahu.
Hmotněprávním základem pak bude kvalifikovaný a specifický druh občanskoprávní dohody, jeţ ale nabude účinnosti aţ po schválení soudem. Procesní povaha se pak projevuje tím, ţe schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Pouţívají pojem „dvojaká povaha zmieru“ a tím se velice blíţí koncepci dvojí povahy soudního smíru, jak je vysvětlena výše. Také Drápalův komentář99 chápe soudní smír jako: „dvoustranný dispozitivní úkon účastníků řízení, který má základ v hmotném právu.“ Dle Steinera100 má soudní smír povahu jak hmotněprávní, tak i procesněprávní a jeho teorie se nejvíce blíţí učení o dvojí povaze. V české literatuře se však objevují i názory, které hmotněprávní aspekt smíru staví do popředí. Tímto se odlišuje od německé i rakouské právní teorie, které jakousi „hmotněprávní teorii“ vůbec nezmiňují, coţ je dáno tím, ţe na rozdíl od českého, tak německý i rakouský právní řád obsahuje samostatnou úpravu smíru jako hmotněprávního úkonu ve svých civilních kodexech. Podstatu soudního smíru označuje např. Stavinohová101 jako hmotněprávní úkon, přičemţ jeho procesněprávním prostředkem je smír jako dispoziční úkon účastníků. Tento názor upřednostňuje spíše hmotněprávní teorii, ale dle mého mínění obsahuje i prvky učení o dvojí skutkové podstatě. Stejně i Škárová102 zastává názor, ţe soudní smír je hmotněprávní dohoda účastníků sporného řízení, která schválením soudem získá i procesněprávní účinky. Ţádnou z výše popsaných teorií nelze přijmout bezvýhradně. Kaţdá můţe být podrobena kritice a v podstatě ideálním řešením by mohlo být vytvoření kompilátu všech
96
MACUR 1993, ISBN 8021008105 op. cit., s. 29. HRDLIČKA, Jindřich. Ţaloba o neplatnost smíru. Socialistická zákonnost. 1966, s. 140. 98 BAJCURA, A. – MOLČAN, T. K povahe procesného úkonu podl´a § 99 odst. 3 občianskeho súdného poriadku. Právny obzor. 1966, roč. 45, č. 9, s. 797-808. ISSN 00326984. S. 798. 99 DRÁPAL I. 2009 op. cit., s. 644. 100 STEINER 1975 op. cit., s. 188. 101 STAVINOHOVÁ 2003 op. cit., s. 314. 102 ŠKÁROVÁ 2009 op. cit., s. 217. 97
32
zmíněných teorií a potaţmo jedné bezchybné teorie. To by však z hlediska praktického bylo zcela matoucí a vzhledem k aplikaci takové „dokonalé“ teorie také velice sloţité. Na základě německých a rakouských koncepcí o povaze soudního smíru a jejich srovnání s názory, které zastává česká právní teorie, se přikláním nejvíce k učení o dvojí povaze soudního smíru, ovšem s výraznou modifikací směřující k teorii procesní. Mám za to, ţe hmotněprávní a procesněprávní aspekty smíru rozhodně nelze od sebe odtrhnout a posuzovat je zcela izolovaně tak, jak to dělají ti, kteří zastávají učení o dvojí povaze. Další modifikace budou směřovat k učení o dvojí skutkové podstatě smíru. To totiţ tvrdí, ţe soudní smír uzavřený během řízení můţe být napadnut pouze procesními prostředky. Tato modifikace je obsaţena i v českém právním řádu, schválený smír lze tedy napadnout pouze procesními prostředky103, z nichţ nejspecifičtějším je procesní institut ţaloby o zrušení usnesení schvalující smír. Naopak však musíme odmítnout jiný závěr učení o dvojí skutkové podstatě, který říká, ţe lze schválit i takový soudní smír, který je dle hmotného práva neúčinný. To odporuje celé koncepci vzájemných funkčních vazeb mezi právem procesním a hmotným, na kterých, dle mého názoru, je postaveno celé učení o dvojí povaze smíru. V praxi ale můţe dojít k tomu, ţe schválený smír neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům. V takových případech i zastánci teorie funkčních vazeb mezi právem hmotným a procesním uznávají nadřazenost procesněprávních vztahů z důvodu mocensko-právní povahy soudního rozhodnutí.104 Tento nesoulad pak vyřeší zejména ţaloba o zrušení usnesení schvalující smír. S přednostním postavením procesního práva v tomto případě nelze neţ souhlasit, a to zejména vzhledem k tendenci moderní procesualistiky, která, jak bylo vysvětleno výše, upřednostňuje procesní pojetí pojmů a institutů civilního řízení před pojetím smíšeným, jenţ bylo dřív zcela běţné. Ryze procesní povahu soudního smíru však musím odmítnout, neboť úplné popření jeho hmotněprávních aspektů by popřelo primární účel smíru jako procesní dohody mezi subjekty konkrétního hmotněprávního vztahu. V tomto se ztotoţňuji s myšlenkou vyjádřenou Nejvyšším soudem, který říká, ţe: „Soudní smír je procesní dohoda účastníků, která může mít, týká-li se uplatněných soukromoprávních nároků, i právní důsledky v oblasti práva hmotného.“105
103
srovnej kapitolu 5.3. MACUR 1993, ISBN 8021008105 op. cit., s. 28. 105 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 1. 1. 2013]. 104
33
Další modifikace, kterou bude třeba aplikovat na teorii učení o dvojí povaze soudního smíru, se vztahuje k otázce platnosti smíru. Dle Faschinga,106 chybí-li soudnímu smíru materiálněprávní předpoklady platnosti, je jako takový neúčinný stejně jako materiálněprávní dohoda, která je jeho obsahem. Pokud ale chybí procesněprávní předpoklady platnosti, je sice soudní smír neúčinný, ale je moţné přezkoumat, zda taková dohoda neobstojí jako klasická hmotněprávní smlouva mezi účastníky. Podobný názor ve svých úvahách vyjadřuje i Hrdlička.107 V tomto názoru se prolíná koncept dvojí povahy s konceptem dvojí skutkové podstaty. K této modifikaci inklinuje i Nejvyšší soud v jednom ze svých rozhodnutí, kdyţ vyřkl, ţe: „Smlouva (smír) je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti, tj. kdy došlo ke shodě vůle smluvních stran o obsahu smlouvy. Rozhodnutí soudu o schválení smíru (dohody) není právní skutečností, která by podmiňovala vznik smlouvy – naopak platná dohoda (smlouva) je předpokladem výroku soudu o jejím schválení.“108
106
FASCHING op. cit., s. 676. HRDLIČKA 4/1966 op. cit., s. 140. 108 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 7. 2008, so. zn. 28 Cdo 5378/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 1. 10. 2012]. 107
34
4. Uzavírání a schvalování soudního smíru 4.1. Přípustnost V souvislosti se samotnou přípustností soudního smíru hovoří zákon o tzv. povaze věci, jeţ uzavření smíru musí připouštět. Tato podmínka je vyjádřena v § 99 odst. 1 větě první o. s. ř. a potvrzuje závěr, který byl učiněn v předchozí kapitole, totiţ ţe soudní smír není čistě procesním úkonem. Přípustnost uzavření smíru bude tedy dána v případech, kdy to hmotněprávní úprava nevyloučí, čili se bude jednat o nárok, kterým mohou účastníci disponovat. Smír lze uzavřít i v některých případech, kdy jej lze vypořádat jak dohodou, tak i konstitutivním rozhodnutím soudu. Bude se jednat zejména o zrušení nebo vypořádání podílového spoluvlastnictví, včetně spoluvlastnictví nemovitostí, či vypořádání neoprávněné stavby. Odmítnout musím ale názor, ţe smír nelze uzavřít v těch věcech, které jsou zákonem upraveny kogentně. I v takových případech je moţno uzavřít smír, ovšem samozřejmě za té podmínky, ţe nebude s kogentním ustanovením v rozporu.109 Nepřípustné pak bude uzavření smíru obvykle ve věcech, kde existuje vyšší veřejný zájem na řádném rozhodnutí anebo kde by přiznání práva účastníkům vyřešit věc smírně odporovalo dobrým mravům.110 Bude se jednat o věci, v nichţ lze zahájit řízení i bez návrhu, dále ve věcech, v nichţ se rozhoduje o osobním stavu a ve věcech, v nichţ hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu.111 Rovněţ některé zvláštní předpisy mohou ve svých ustanoveních znemoţňovat uzavření smíru. Lze zmínit zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon), jenţ ve svém § 273 odst. 1 zakazuje uzavřít soudní smír ohledně řízení o vypořádání společného jmění manţelů, dokud trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Přípustnost smíru s ohledem na povahu věci je v odborné literatuře rozebírána i v rámci zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, protoţe jeho ustanovení § 2 odst. 2 činí arbitrabilitu sporu závislou na tom, zda ohledně dané věci lze uzavřít smír. Opět je zde zmiňováno, ţe smír nelze uzavřít v případech, kdy účastníci nejsou v typickém dvoustranném poměru. I fakt, ţe se v řadě 109
DAVID 2009 op. cit., s. 459. Arbitrabilita sporů. Modul Meritum. ASPI - MER003004CZ. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 15. 10. 2012]. 111 SCHELLEOVÁ 2006 op. cit., s. 338. 110
35
případů, kdy je rozhodováno o osobním stavu, promítne takové rozhodnutí do majetkové sféry účastníků, nezpůsobí přípustnost soudního smíru ve statutusových věcech.112 Poměrně rozsáhle se k otázce přípustnosti soudního smíru vyjadřuje judikatura, která řeší konkrétní sporné případy výkladu pojmu „povaha věci“. Tak se dozvídáme, ţe: „Řízení o výchově a výživě nezletilého dítěte, spojené s řízením o určení otcovství, nemohou účastníci ukončit smírem.“ Zároveň je zde rozlišováno mezi soudním smírem a dohodou dle § 26 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, která musí být sice rovněţ, stejně jako smír, schválena soudem, nicméně je uzavírána mezi rodiči a ne mezi ţalovaným a ţalobcem (coţ je nezletilé dítě zastoupené opatrovníkem).113 Další rozhodnutí vyjádřilo přípustnost soudního smíru ve věci zřízení věcného břemena za předpokladu, ţe takové věcné břemeno lze zřídit i smlouvou.114 Naopak, dle judikatury, smír není přípustný v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.115
4.2. Účastníci Otázku, kdo je vlastně oprávněn uzavřít soudní smír, česká odborná literatura v podstatě neřeší, a to z toho důvodu, ţe jiţ samotná dikce zákona přináší jasnou odpověď. Konkrétně § 99 odst. 1 o. s. ř. říká: „Připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem.“ Tímto dává zákonodárce najevo, ţe účastníci předmětného civilního řízení jsou rovněţ účastníky řízení o schválení smíru a jsou rovněţ stranami této vzniklé procesní dohody. Znění citovaného ustanovení je v souladu s výše vysvětleným závěrem ohledně povahy soudního smíru, kterým je upřednostňován spíše procesní aspekt soudního smíru. Jak je zmiňováno v právnických učebnicích i komentářích, je soudní smír dispozičním úkonem účastníků řízení. Proto je na tomto místě jistě vhodný krátký exkurs do problematiky účastenství v civilním řízení.
112
BĚLOHLÁVEK, Alexander. Arbitrabilita sporů. Pravomoc rozhodců dle zákona č. 216/1994 Sb. v tuzemském a mezinárodním kontextu. Právní rozhledy. 2003, roč. 11, č. 3, s. 6-7. ISSN 12106410. 113 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 1970, sp. zn. 1 Cz 20/70. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, svazek 3, ročník 1971, str. 120. 114 Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 11. 1986, sp. zn. Cpj 44/86. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, svazek 2-3, ročník 1987, str. 152. 115 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 1079/2003. Soudní judikatura. ASPI a. s., vydání 7, ročník 2005, s. 550.
36
Dle Winterové116 je pojem účastníka řízení samozřejmě klíčový v občanském soudním řízení, protoţe si nelze pojmově představit, ţe by se civilní proces bez účastníka obešel. Zároveň však jde o jakýsi terminus technicus a nemůţeme jej chápat v obecném slova smyslu, ale pouze v přesně vymezeném smyslu procesním. Mluvíme tedy o účastenství procesním a pouze účastníku vznikají procesní práva a povinnosti. Naopak hmotněprávní účastentsví souvisí s věcnou legitimací, ovšem nesouvisí s tím, zda se jedná o účast na daném procesu. Účastnící řízení mají celou řadu procesních povinností, ale i práv, z nichţ jedno z nejdůleţitějších je bezesporu právo dispoziční. Mezi předpoklady účastenství patří způsobilost být účastníkem (neboli procesní subjektivita), procesní způsobilost či případné zastoupení procesně nezpůsobilého účastníka, věcná legitimace a ojediněle procesní legitimace. a) Procesní subjektivita úzce souvisí s právní subjektivitou dle hmotného práva, čili o. s. ř. přiznává způsobilost být účastníkem řízení kaţdému, kdo má způsobilost k právům a povinnostem. Mají ji tedy jak fyzické osoby, tak osoby právnické, popřípadě stát. Nedostatek procesní subjektivity zakládá neodstranitelnou vadu řízení. b) Procesně způsobilý je ten, kdo disponuje způsobilostí k právním úkonům. Zásadně se této způsobilosti nabývá postupně, v plném rozsahu však aţ zletilostí, jak je dáno ustanoveními hmotného práva. Procesní práva však obsahují výjimku jakési pojistky v § 23 o. s. ř., kdy soud můţe ustanovit zástupce i osobě, která dle hmotného práva způsobilost k právním úkonům má. Za právnické osoby, u nichţ procesní subjektivita a procesní způsobilost splývají, jednají jimi pověřené osoby fyzické. Nedostatek procesní způsobilosti je odstranitelnou procesní vadou a zhojí se zastoupením procesně nezpůsobilé osoby ať uţ zákonným zástupcem, zástupcem na základě rozhodnutí soudu či advokátem v případě povinného zastoupení. c) Věcná legitimace pramení z hmotného práva a její nedostatek je zjišťován v průběhu řízení. Zjištění stavu věcné legitimace je tak v podstatě výsledkem řízení. d) Právní zájem také není podmínkou účastenství, ale je podmínkou úspěšnosti v řízení, stejně jako poţadavek věcné legitimace. Zvláštní a ojedilou podmínkou účastenství je procesní legitimace, kdy zákon umoţňuje domáhat se práva, i kdyţ daný subjekt není v rámci hmotného práva jeho nositelem. 116
WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, 2008. 751 s. ISBN 9788072017263. S. 141-167.
37
Protoţe je soudní smír institutem vyskytujícím se zásadně v zahájených sporných řízeních, budou jeho účastníky ţalobce a ţalovaný v tomto sporném řízení. Můţe samozřejmě dojít k přistoupení dalšího účastníka, k záměně účastníků či k procesnímu nástupnictví. V úvahu přichází i společenství účastníků. Domnívám se, ţe i společenství účastníků (s výjimkou samostatného společenství dle § 91 odst. 1 o. s. ř.) můţe s protistranou uzavřít soudní smír. Naopak vedlejší intervenient dle mého názoru není oprávněn uzavřít soudní smír z důvodu, ţe není oprávněn činit dispoziční úkony. Co se týče moţností hlavního intervenienta a jeho moţností uzavřít soudní smír, domnívám se, ţe smír můţe uzavřít jen v onom novém řízení, které započne na základě právě jeho intervence, ve vztahu k účastníkům původního řízení. Moţnost třetích osob uzavřít soudní smír, byť tyto osoby nejsou účastníky řízení, je tak na základě rozboru dikce zákona a právní teorie o účastenství vyloučena. Rakouská právní úprava tuto moţnost ovšem připouští a mluví o tzv. partnerovi ve smíru (Partner des Vergleichs). Umoţňuje uzavřít smír v průběhu řízení mezi účastníky (stranami) a třetími osobami či dokonce pouze mezi třetími osobami. Toto je ovšem moţné pouze za předpokladu, ţe z důvodu probíhajícího soudního řízení jsou nároky a právní vztahy účastníků a těchto třetích osob sporné či pochybné a jejich vyřešení umoţní, aby soudní řízení bylo ukončeno. Účinky ukončení řízení ale mohou nastat pouze v tom případě, ţe na soudním smíru spolupůsobí také obě strany ve smyslu účastníků řízení.117 Dle německé právní úpravy mohou být do obsahu soudního smíru (jako hmotněprávního ujednání účastníků) zahrnuty také třetí osoby. Ovšem samotný smír mezi jedním z účastníků a třetí osobou není moţný, protoţe takový smír by nevedl k úplnému ani k částečnému skončení řízení. Je pouze dovoleno, aby vedle smíru uzavřeného mezi účastníky byla téţ obsaţena ujednání mezi účastníkem a třetí osobou. 118
4.3. Obsah a forma Pokud v této kapitole budeme mluvit o obsahu soudního smíru, mám tím na mysli nejen to, k čemu konkrétně se v něm mohou jeho účastníci zavazovat, nýbrţ i to, zda můţe obsahovat například nejrůznější podmínky či další aspekty. Zároveň při rozboru obsahu 117 118
FASCHING op. cit., s. 678. MUSIELAK op. cit., § 794 Rn.7.
38
soudního smíru je dle mého názoru nezbytné dívat se na něj jako na (spíše) procesní dohodu, jak uţ bylo vysvětleno výše. Zároveň však právě zde nelze zcela odhlédnout od jakéhosi hmotněprávního podkladu. Ostatně i takto obsah smíru rozebírá současná odborná literatura. Schelleová píše, ţe: „Obsah smíru nesmí být v rozporu s právními předpisy, zejména pokud dohoda účastníků směřující ke vzniku právního vztahu, k jeho změně nebo k jeho zániku, nemá všechny podstatné náležitosti, které hmotné právo k uzavření takové dohody vyžaduje.“119 Hmotněprávním podkladem soudního smíru je dohoda účastníků, která je způsobilá ukončit řízení. Protoţe se jedná o hmotněprávní podklad, je nutno vycházet z obecných hmotněprávních předpisů, zejména z občanského zákoníku. Typicky mohou být obsahem smíru občanskoprávní instituty, jako je narovnání, privativní novace, započtení či vzdání se práva nebo dluhu.120 Narovnání upravuje § 585 aţ 587 ObčZ. Podstatou narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, vedoucí k odstranění spornosti nebo pochybnosti v jejich vzájemných právech a povinnostech. Baudyš121 však ve svých názorech jde ještě přes tento rozsah a tvrdí, ţe dohodou o narovnání lze řešit nejen pouze taková sporná či pochybná práva, která vznikla mezi stranami smluvního sporu, nýbrţ jí lze řešit i jiná sporná nebo pochybná práva a moţnost uzavření dohody o narovnání není omezena pouze na strany smluvního vztahu. Tento svůj názor opírá o fakt, ţe závazky nevznikají jen z právních úkonů, ale v podstatě jakýmkoliv způsobem stavícím dvě různé osoby do vzájemného vztahu. Narovnání je druhem zániku závazků a funguje tak, ţe původní závazky ruší a nahrazuje je novými. Z logiky věci pak plyne, ţe dosavadní závazek nezaniká nutně v celém rozsahu, ale jen v tom rozsahu, v jakém jej nahrazuje závazek nový, který vyplývá z narovnání. Narovnáním mohou být upravena dokonce i práva jiţ promlčená. Sporné otázky mezi účastníky nemusí být řešeny jen formou ústupků obou stran, ale v narovnání lze práva a povinnosti pouze potvrdit či podrobně vymezit. Švestka explicitně ve svém komentáři označuje smír schválený soudem za zvláštní druh narovnání. Dále je v komentáři řečeno, ţe dohoda o narovnání musí splňovat poţadavky kladené hmotněprávními předpisy na právní úkony z hlediska jejich platnosti (obsahem tedy nemůţe být např. vzdání se práv, která mohou teprve vzniknout). Naopak lze sjednat 119
SCHELLEOVÁ 2006 op. cit., s. 339. DRÁPAL I. op. cit., s. 642. 121 BAUDYŠ, Petr. Narovnání, uznání a smluvní svoboda. Ad Notam. 2002, roč. 8, č. 4, s. 73-78. ISSN 12110558. S. 73. 120
39
podmínku rozvazovací nebo odkládací, stejně jako výhradu odstoupení od dohody. Chráněna je dobrá víra stran. Co se týče rozsahu, je třeba mít na paměti, ţe se účinky narovnání vztahují jen na práva, o kterých to účastníci prohlásí, popř. na práva s nimi související.122 Privativní novace, jeţ je upravena v § 570 aţ 572 ObčZ, je rovněţ druhem zániku závazku. Jedná se o dohodu mezi věřitelem a dluţníkem, kterou se zřizuje nový závazek s tím, ţe je současně zrušen závazek dosavadní. Švestka privativní novaci výstiţně popisuje jako „dohodu o jiném plnění“. Aby bylo moţno takovou dohodu uzavřít, je nutné, aby byl i původní závazek platný. 123 Dalším moţným hmotněprávním podkladem soudního smíru můţe být i započtení neboli kompenzace, upravené § 580 aţ 582 ObčZ. Započtením dojde k zániku vzájemně se kryjících pohledávek dluţníka a věřitele. Předpoklady k započtení jsou zásadně vzájemnost pohledávek, stejný druh plnění (nelze u individuálně určeného předmětu plnění), způsobilost pohledávek k započtení (musí se jednat o pohledávky ze soukromoprávního vztahu) a konečně právní úkon směřující k započtení, protoţe k zániku závazku na základě započtení nedojde automaticky, ale aţ na základě jednostranného či dvoustranného právního úkonu.124 Vzdání se práva či vzdání se dluhu dle § 574 ObčZ je další moţností obsahu smíru. Jedná se o druh zániku závazku pouze jedné strany, a to dvoustranným právním úkonem s obligatorní písemnou formou. Rozdíl mezi prominutím dluhu a vzdáním se práva spočívá v tom, ţe prominutí dluhu se týká zejména dluhu s peněţitým plněním, zatímco vzdání se práva se týká jiných povinností dluţníka. Vzdát se práva lze i částečně nebo dočasně, částečně lze i prominout dluh u závazků s dělitelným plněním. Je třeba ale uvést, ţe prominutím dluhu nezaniká celý závazek a nelze si tento institut plést se zrušením smlouvy, nýbrţ dochází ke zrušení jen části závazku dluţníka, spočívající v jeho povinnosti zaplatit dluţnou částku. Jelikoţ se jedná o čistě hmotněprávní instituty, nelze zaměňovat vzdání se práva dle občanského zákoníku na jedné straně a zpětvzetí ţaloby jako ryze procesního úkonu dle § 96 o. s. ř. na straně druhé, který má procesní účinky. Jak uţ byl řečeno při popisu podstaty narovnání, lze smír uzavřít rovněţ jako smír podmíněný, kdy si účastníci vyhrazují moţnost odvolání do určité doby. Tento závěr 122
ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář II. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1375-2471. ISBN 9788074001086. S. 1712. 123 ŠVESTKA op. cit., s. 1673. 124 ŠVESTKA op. cit., s. 1695.
40
podporuje i judikatura Nejvyššího soudu, která umoţňuje smírem upravit i taková vzájemná práva a povinnosti účastníků, která mají vzniknout aţ v budoucnu, tedy která ještě nejsou dospělá. Stejně tak i umoţňuje uzavřít soudní smír o právech či povinnostech, jeţ jsou závislá na splnění odkládací podmínky.125 Steiner poté rozlišuje nejen smír podmíněný, ale i tzv. smír s podmínkou, coţ je dle něj: „smír, v němž jsou počátek a skončení smluveného plnění učiněny závislými na splnění podmínky.“126 Za klíčovou z hlediska rozsahu soudního smíru povaţuji i právní větu jednoho z usnesení Nejvyššího soudu, která se podrobně vypořádává s problematikou zmiňovaného rozsahu následovně: „Smír lze uzavřít o celém předmětu řízení, o jeho části nebo jen o jeho základu, může svým obsahem i překročit rámec předmětu řízení. Schválením smíru řízení končí, ledaže účastníci při jeho uzavření o části nebo základu nároku nebo o nároku, který nebyl předmětem řízení, dali jednoznačně najevo, že požadují, aby se v rozsahu, v jakém nebyl vyřešen smírem, dále o předmětu řízení jednalo a aby o něm bylo rozhodnuto. Z toho pak vyplývá, že jestliže účastníci nedali při uzavření smíru najevo ani v samotném smíru výslovně nevyjádřili, že byl předmět řízení vyčerpán smírem pouze zčásti, je nutno mít za to, že žalobou uplatněný nárok byl smírem vypořádán zcela.“127 V tomto názoru, který zasahuje i do problematiky schvalování smíru, se opět projevuje jeho převaţující procesní povaha. Judikatura však klade i poţadavky na hmotněprávní aspekt soudního smíru a vyţaduje přesné a určité formulování znění smíru z důvodu odstranění pochybností při jeho výkonu.128 Z předcházejícího odstavce vyplývá, ţe soudním smírem je moţno upravit procesní vztahy, které nejsou v rozporu s kogentními předpisy. Bude se jednat např. o otázku lhůt k plnění nebo o vykonatelnosti soudního rozhodnutí.129 Otázce vykonatelnosti soudního smíru, i v souvislosti s dohodou účastníků ohledně procesních věcí, se věnuje samostatná kapitola této práce. Soudní smír můţe být uzavřen při samotném řízení, které pak skončí usnesením o schválení smíru dle § 99 odst. 3 o. s. ř. Podle § 40 odst. 2 písm. a) o. s. ř. se o úkonu, 125
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4759/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 10. 11. 2012]. 126 STEINER 1975 op. cit., s. 193. 127 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1481/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 10. 11. 2012]. 128 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1975, sp. zn. 3 Cz 105/75. Sborník, svazek IV., ročník 1975, s. 717. 129 FIALA, Josef – STEINER, Vilém. Ţaloba podle § 99 odst. 3 o. s. ř. o zrušení pravomocného usnesení schvalujícího smír. Právník. 1968, s. 432-442. ISSN 0231-6625. S. 435.
41
kterým byl uzavřen smír, vţdy sepisuje protokol. Tento protokol dle odst. 7 téhoţ ustanovení podepisují mimo předsedy soudu či samosoudce také účastníci smíru. To podrobněji rozvádí rovněţ § 47 odst. 3 Instrukce Ministerstva spravedlnosti č.9/2010 o vnitřním kancelářském řádu pro soudy: „Byl-li při jednání uzavřen smír..., předseda senátu (samosoudce) nadiktuje jeho znění do záznamu. Současně je třeba písemně vyhotovit přílohu protokolu o jednání, v níž se uvede označení soudu, datum, spisová značka projednávané věci a plné znění uzavřeného smíru... Přílohu protokolu o jednání podepíše ten, kdo ji vyhotovil, dále předseda senátu (samosoudce) a účastníci řízení. Příloha protokolu o jednání se trvale spojí s protokolem o jednání...“ Podpisy účastníků jsou velice důleţité, o této důleţitosti hovoří § 41b o. s. ř. tak, ţe dokud nebyl uzavřený smír, k němuţ došlo do protokolu, podepsán také účastníky smíru, soud k němu nepřihlíţí. Pokud jednání soudu nejsou přítomni oba účastníci, přítomný účastník můţe učinit do protokolu návrh na uzavření smíru. V reţimu § 41 odst. 3 o. s. ř. o účinnosti hmotněprávních úkonů vůči ostatním účastníkům platí, ţe pokud druhý účastník návrh smíru přijme, tak se smír povaţuje za platně uzavřený aţ ve chvíli, kdy se o tom navrhovatel smíru dozví.130 Obsahem soudního smíru podle rakouské právní úpravy je dohoda stran (účastníků) o sporných nebo pochybných nárocích. Zatímco je pro hmotněprávní smlouvu o smíru charakteristické vzájemné zavázání se stran k určitému jednání či k nekonání něčeho a povětšinou je stěţejním vzájemné podvolení se, u smíru soudního se podle převaţujícího mínění poţadavek vzájemného plnění nevyţaduje. Tento závěr však popírá jeden z nejvýznamnějších rakouských právních teoretiků, Hans W. Fasching.131 Tvrdí, ţe takový závěr nelze opřít o přesvědčivou argumentaci, neboť pokud se zcela podvolí pouze jedna strana, tak se bude jednat o uznání či vzdání se práva, přičemţ pro oba zmíněné úkony jiţ existují přesná ustanovení zákona. Podle Faschinga soudní smír naproti tomu předpokládá vzájemné podvolení se účastníků za účelem dosaţení co nejlepší pozice v daném řízení. Bude se jednat například o sníţení pohledávky, odklad či posečkání, povolení splátek, prominutí úroků či nákladů. O poţadované formě rakouské komentáře mlčí, nicméně písemná forma zde bude jistě na místě.132 S ohledem na skutečnost, ţe německá právní úprava obsahuje v BGB samostatnou hmotněprávní úpravu smíru, je poměrně logický imperativ týkající se smíru soudního. Tento imperativ říká, ţe obsahem soudního smíru je ujednání dle § 779 BGB, 130
DRÁPAL I. op. cit., s. 644. poznámka autorky: Hans W. Fasching, narozen v roce 1923, zemřel v roce 2009 132 FASCHING op. cit., s. 680. 131
42
tedy musí splňovat poţadavky, které zákon klade na smír hmotněprávní, jakoţto materiálněprávní závazek mezi stranami. Jejich povaha je v tomto případě, dle německého právního řádu, stejná. Rozsah tohoto ujednání můţe překročit předmět sporu v daném soudním řízení a můţe obsahovat i takové nároky, o kterých řízení nebylo zahájeno vůbec, ovšem souvisejí s předmětným soudním řízením. Potom bude záleţet na uváţení soudu, zda a v jakém rozsahu ujednání přesahující předmět sporu zaprotokoluje. Ujednání stran nemusí mít nutně obsah, který je případně nutno vykonat (např. znění: „strany se shodují na tom, ţe...“). Ujednání se můţe týkat i procesních otázek či nákladů řízení. Soud však neosvědčí a nezaprotokoluje smír, jehoţ obsahem je ujednání, příčící se kogentním normám. Smír můţe být sjednán v libovolné formě, v praxi však přirozeně převaţuje forma písemná.133
4.4. Schválení soudem Stěţejním okamţikem v řízení o soudním smíru je dle české právní úpravy jednoznačně okamţik schválení soudního smíru soudem, jak uţ vypovídá § 99 odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. Aţ soudem schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. I v institutu schvalování smíru se tedy, dle mého názoru, projevuje převaţující procesněprávní povaha soudního smíru. Aktu schválení a činnosti soudu před tím, neţ je vydáno usnesení o schválení či neschválení smíru, by proto měla být věnována velká pozornost. Jedině tak lze předejít problémům se sloţitými reparacemi za takové smíry, které vůbec schvalovány být neměly. Jakkoliv se jedná o důleţitý moment, tak zákon v § 99 odst. 2 o. s. ř. stanovuje pouze velice stručně podmínky pro schválení či neschválení smíru a to tak, ţe: „jej neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy.“ Podmínek je však samozřejmě mnohem více a mnohé z nich byly jiţ popsány v předcházejících kapitolách. Shrnuje je v jednom ze svých odborných článků i Říha,134 který k zákazu rozporu schvalovaného smíru s právními předpisy dodává, ţe musí být rovněţ dána pravomoc civilních soudů, dále musí být dána i dispozice účastníků s předmětným řízením a smír rovněţ nesmí být v rozporu s předpisy
133
MUSIELAK op. cit.,§ 794 Rn.13, 17. ŘÍHA, Jan. Schvalování smírů v občanském soudním řízení. Socialistická zákonnost. 1976, roč. 24, č. 4, s. 193-199. 134
43
kogentní povahy, popřípadě nesmí kogentní předpisy obcházet. Z dalších podmínek135 Říha zmiňuje, ţe obsah i rozsah schváleného smíru musí odpovídat tomu, na čem se účastníci dohodli. Soud nemůţe při schvalování svévolně vypouštět či vkládat části obsahu. Co se týče obsahu schváleného smíru, musí z něj vyplývat jasně a určitě práva a povinnosti a samozřejmě případná lhůta pro plnění, aby smír mohl být smysluplným exekučním titulem. Na rozdíl od řízení ve věci samé nelze při schvalování smíru pouţít ustanovení § 166 o. s. ř., protoţe doplňování jiţ schváleného smíru moţné není. Při schvalování smíru však soud nezjišťuje skutečný stav věci tak, jak tomu je v rozhodování o věci samé. Pokud během řízení nebo z obsahu soudního smíru vyjde najevo pochybnost o platnosti soudního smíru, soud k takovým okolnostem přihlédne. Pokud však takové pochybnosti nevyjdou najevo ani z obsahu soudního smíru a ani během řízení, tak po nich soud není povinen pátrat z vlastní iniciativy.136 Rakouský právní řád nezná institut schválení soudního smíru soudem. K uskutečnění soudního smíru je nutná dohoda stran a zaprotokolování. Soudní smír nahrazuje souhlasný projev vůle stran (účastníků) o sporných či pochybných právních vztazích či nárocích. Tento konsenzus vyţaduje i splnění materiálněprávních podmínek. Pokud neexistují ţádné překáţky pro platnost a pokud nenastane zaprotokolování, zcela jednoznačně vznikne soukromoprávní smlouva o smíru. Soudním smírem se ujednání stran stává, pokud je uzavřena před soudem a je soudně zaprotokolovaná. Zaprotokolování musí být provedeno zásadně soudcem. Smíry, které jsou zaprotokolovány asistenty soudce, soudními úředníky, vedoucím soudní kanceláře a bez účasti soudce, jsou neúčinné, neukončují soudní řízení a nejsou exekučními tituly. Protokol o soudním smíru je zhotoven soudcem či zapisovatelem a nabude účinnosti aţ podpisem soudce. Podpisy účastníků jsou sice zákonem vyţadovány, nicméně nejsou bezpodmínečným poţadavkem k platnosti protokolu.137 Jak uţ je patrno z předchozího odstavce, ačkoliv rakouský soudce neschvaluje soudní smír formou soudního rozhodnutí, přece jen aţ jeho podpis v protokolu o soudním smíru přivodí účinky smíru jako exekučního titulu. Soudce můţe v kaţdé fázi řízení poukazovat na moţnost uzavřít smír a dávat účastníkům návrhy o jeho obsahu. Musí si 135
Autorka pro úplnost dodává, ţe Říha v tomto článku téţ popisuje druhou, v tehdy účinném znění zákonem zakotvenou podmínku pro schválení soudního smíru. Jedná se o zákaz rozporu schvalovaného smíru se zájmem společnosti a popisuje jej jako zájem kolektivu a ochranu celospolečenských zájmů, které vyplývají ze socialistického zřízení. Tato podmínka byla odstraněna zákonem č. 519/1991 Sb. 136 DAVID 2009 op. cit., s. 460. 137 FASCHING op. cit., s. 680.
44
přitom počínat ohleduplně a obezřetně a nesmí na účastníky vyvíjet ţádnou formu nátlaku. Pokud se strany dohodnou na uzavření soudního smíru, můţe jim soudce radit při formulování jeho obsahu, zaprotokolovat však můţe jen to, co strany výslovně uvedly na základě shodného projevu jejich vůle. Soudce však musí dodrţet několik podmínek, aby smír mohl zaprotokolovat: a) Musí být dána působnost německých soudů a věc musí spadat do pravomoci soudů. b) Účastníci disponují procesní subjektivitou a procesní způsobilostí. c) Předmětem
smíru
je
věc,
jejíţ
povaha
nevylučuje
uzavření
smíru
(„vergleichsunfähig“). d) Předmětem smíru je věc, o níţ dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. e) Obsah smíru není v rozporu s kogentními normami hmotného práva či proti dobrým mravům. f) Smír musí být dostatečně určitě formulovaný, aby splnil poţadavky určitosti na exekuční titul. Pokud některé z těchto podmínek nejsou splněny, pak soudce zaprotokolování soudního smíru odmítne.138 Rovněţ i německá právní úprava mluví o zaprotokolování soudního smíru, uplatní se tedy její procesněprávní předpisy právě o soudním protokolu. Soudní smír je ve svém plném znění zahrnut do protokolu, který musí být následně stranám přečten anebo jim musí být předloţen k pročtení a musí jimi být schválen. Schválení smíru stranami musí být poznamenáno rovněţ v protokolu. Protokol je pak podepsán předsedou senátu či úředníky soudní kanceláře. Na rozdíl od právní úpravy rakouské se v úpravě německé projevuje méně formalistická úprava schvalování soudního smíru. Dostačujícím je totiţ i přijetí soudního smíru na samostatné listině, která je k protokolu přiloţena a je označena jako smír. Pokud jsou splněny podmínky uvedené v tomto odstavci, tak se smír stává exekučním titulem a je vykonatelný.139 Jak je zde, dle mého názoru, jasně patrno, německá úprava postavení soudce a jeho přezkoumávání jednotlivých podmínek v procesu utváření soudního smíru se zdaleka nerozvíjí tak, jak je tomu u rakouské úpravy, kde se soudní smír stává exekučním titulem aţ po jeho přezkoumání soudem a jeho schvalovacím podpisem. Rakouský soud můţe odmítnout podepsat, pokud nejsou splněny mnohé formální i materiální podmínky dané zákonem. Naopak z německé úpravy je patrno, ţe ovládajícím 138 139
FASCHING op. cit., s. 682. STAUDINGER op. cit.,§ 779 Rn. 101 h.
45
principem je dohoda stran a soud má jiţ jen formální podpisovou funkci. To jistě neznamená, ţe soud musí podepsat kaţdý zaprotokolovaný smír účastníků řízení (např. z důvodů rozporu s kogentními normami), nicméně jeho postavení v přezkoumávání smíru vnímám jako mnohem méně významné, neţ je postavení soudu rakouského. Další, poměrně zásadní odlišností německé úpravy od úpravy rakouské, ale i české, je poţadavek povinného zastoupení účastníka advokátem u většiny druhů řízení o soudním smíru.140
140
STAUDINGER op. cit., § 779 Rn. 103 i.
46
5. Účinky, vykonatelnost a prostředky nápravy soudního smíru 5.1. Právní účinky Poté, co jsou splněny všechny podmínky pro schválení smíru soudem tak, jak je popsáno v předchozí kapitole, soud vydá usnesení o schválení smíru, které má účinky pravomocného rozsudku. Přesto je rozhodnutí o schválení smíru povaţováno za výjimku, protoţe v něm není rozhodováno o samotném předmětu řízení, nýbrţ o platnosti smíru, čili se nedá povaţovat za klasické meritorní rozhodnutí, protoţe smír samotný meritorní rozhodnutí nahrazuje.141 Pro schválený soudní smír aplikujeme stejná ustanovení o. s. ř. ohledně účinků, jako pro účinky klasického rozsudku. Obsah smíru se stává závazným pro účastníky i pro všechny orgány v reţimu ustanovení § 159a o. s. ř., tvoří překáţku věci pravomocně rozhodnuté, je vykonatelný a je exekučním titulem. Účinky usnesení o schválení smíru jsou zejména navázány na jeho právní moc. Teorie rozlišuje dvě stránky právní moci, a to stránku formální a materiální. Ve světle kapitoly o právní povaze soudního smíru je třeba dodat, ţe v rámci vývoje civilního procesu byla nejdříve rozšířená materiální teorie právní moci. Ta povaţovala pravomocné soudní rozhodnutí i za hmotněprávní skutečnost a tedy rozlišování deklaratorních a konstitutivních rozhodnutí nemělo smysl. Postupně však v praxi zvítězila teorie procesní, podle níţ má právní moc toliko procesní účinky, protoţe se jedná o procesní institut a procesní vztah zaloţený soudním rozhodnutím nemění ani neruší hmotněprávní vztah existující před procesem. Vůči hmotněprávnímu vztahu se ale díky své mocenské povaze prosadí.142 Formální stránkou právní moci dle § 159 o. s. ř., jeţ se týká řízení, je aspekt jeho definitivního ukončení a z toho vyplývající nemoţnost napadnout doručené rozhodnutí řádným opravným prostředkem. Usnesení o schválení smíru však nelze napadnout odvoláním, proto nabude právní moci okamţikem doručení poslednímu z účastníků. O materiální stránce právní moci hovoří § 159a o. s. ř. Jedná se o závaznost a nezměnitelnost rozhodnutí. Subjektivní mez závaznosti vyjadřuje odstavec první 141 142
WINTEROVÁ 2008 op. cit., s. 286. DAVID op. cit., s. 716.
47
zmiňovaného paragrafu tak, ţe je výrok pravomocného rozsudku zásadně závazný jen pro účastníky řízení. V následujících odstavcích však o. s. ř. vyjadřuje výjimku pro rozsudky o kolektivních ţalobách a u statusových rozsudků. Dále je pravomocné rozhodnutí závazné pro veškeré orgány veřejné moci. Dalším aspektem materiální právní moci je nezměnitelnost pravomocného rozhodnutí. Mluvíme o překáţce věci pravomocně rozsouzené (res iudicata), která je dána v případě kumulativního splnění podmínky totoţnosti účastníků a totoţnosti předmětu řízení. Předmět řízení je nárok chápaný v procesním smyslu,143 jak uţ bylo vysvětleno v předchozích kapitolách této práce. Na tomto místě zmíním zajímavý judikát, který z hlediska překáţky res iudicata osvětluje vztah mezi schváleným smírem a rozhodnutím na plnění či určení: „Pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění. Toto pravidlo však nedopadá na případ, kdy účastníci se v soudem schváleném smíru dohodli toliko na plnění, nikoliv na tom, z jakého právního vztahu plnění odvozují. Není zde tedy kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by mohlo tvořit překážku následné určovací žalobě.“144 Nezměnitelnost pravomocného rozsudku však není absolutní, o čemţ svědčí moţnost napadnout jej mimořádnými opravnými prostředky, mezi které je řazena také ţaloba na neplatnost smíru.
5.2. Vykonatelnost Dalším velice důleţitým účinkem schváleného soudního smíru je jeho vykonatelnost, která spočívá ve vynutitelnosti státní mocí. Ačkoliv dle dikce zákona má schválený soudní smír účinky pravomocného rozsudku, tak právě díky formě usnesení se bude vykonatelnost smíru řídit ustanovením § 171 o. s. ř., speciálně upravujícím vykonatelnost usnesení. Pokud je obsahem smíru povinnost k plnění, začíná běţet lhůta k plnění od doručení usnesení a uplynutím této lhůty je usnesení vykonatelné. Lhůta k plnění proto
143
DAVID op. cit., s. 725. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 458/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 10. 12. 2012]. 144
48
musí být obsaţena ve výroku usnesení o schválení smíru, jinak by se otázka vykonatelnosti stala přinejmenším velice problematickou. Lhůta k plnění tedy zásadně běţí od doručení soudního smíru účastníkovi, který se smírem k plnění zavázal, a to bez ohledu na právní moc usnesení o schválení smíru.145 Aby lhůta k plnění začala běţet teprve od právní moci usnesení o schválení smíru, musí soud tuto podmínku ve výroku usnesení výslovně vyjádřit, popřípadě je moţno si odklad běhu lhůty sjednat v rámci dohody o smíru a ujednání o lhůtě zahrnout do obsahu smíru. Jak uţ bylo řečeno výše, smír nemusí respektovat pravidlo vyjádřené v § 154 odst. 1 o. s. ř., tedy ţe je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Smírem lze upravit vzájemná práva a povinnosti, která mají vzniknout teprve v budoucnu či závisející na odkládací podmínce. Vykonatelnost schválených smírů se suspenzivní podmínkou nastane po uplynutí lhůty k plnění, která začne běţet od budoucího (v době uzavření smíru i nejistého) okamţiku.146 O významu soudních smírů a o jejich odlišnosti od „klasických“ soudních rozhodnutí svědčí i fakt, ţe o jejich vykonatelnosti pojednává velice důleţité nařízení Evropské unie (dále jen EU), nazývané jako tzv. Nařízení Brusel I.,147 (dále jen Nařízení) které stanovuje mezinárodní pravomoc soudů členských států EU a uznání a výkon rozhodnutí soudů jednoho členského státu v jiném členském státě. Nařízení v samostatném čl. 58
148
upravuje vykonatelnost soudem schváleného smíru v jiném členském státě,
soudní smír totiţ dle něj není povaţován za soudní rozhodnutí podle čl. 32.149 Evropský soudní dvůr v jednom ze svých rozhodnutí uznal, ţe soudní smíry sice završují soudní řízení, nicméně jsou ale smluvní povahy a vyjadřují vůli stran. Pojem soudního smíru dle Nařízení je nutno ovšem chápat autonomně, bez ohledu na výklad jednotlivých národních úprav členských států. V zásadě pojem soudního smíru zahrnuje projev vůle stran sporu,
145
SUM, Tomáš. Vykonatelnost soudního smíru. Epravo.cz [online]. 2006 [cit. 29. 10. 2012]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/vykonatelnost-soudniho-smiru-43701.html 146 Usnesení NS ČR, sp. zn. 20 Cdo 4759/2008 147 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 29. 1. 2013]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/ 148 Článek 58: „Smír, který byl schválen soudem v průběhu řízení a je vykonatelný v členském státě, v němţ byl uzavřen, je v jiném členském státě, v němţ byl podán návrh na výkon, vykonatelný za stejných podmínek jako veřejné listiny. Soud nebo příslušný orgán členského státu, ve kterém byl soudní smír schválen, vydá na návrh kterékoli zúčastněné strany osvědčení s pouţitím standardního formuláře uvedeného v příloze V. tohoto nařízení.“ 149 Článek 32: „Pro účely tohoto nařízení se "rozhodnutím" rozumí kaţdé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz nebo nařízení výkonu rozhodnutí, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem.“
49
musí být uzavřen během soudního řízení, musí být soudem schválen a musí být vykonatelný ve státě původu. Samotný postup při výkonu soudního smíru se jiţ řídí jednotlivými ustanoveními Nařízení.150 Domnívám se, ţe i pojem „schválen soudem“ v čl. 58 Nařízení explicitně vyjádřený, je jednoznačně nutno interpretovat autonomně. Dle právního řádu českého musí být smír schválen soudem, jinak nenabývá účinků pravomocného rozhodnutí. Ale např. dle právního řádu německého, jak vysvětluji výše, je smír pouze zaprotokolován soudcem, ovšem k ţádnému výslovnému schvalování nedochází. Závěrem je třeba pro úplnost dodat, ţe od 10. 1. 2015 vstoupí v účinnost nové nařízení č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, které zrušuje Nařízení Brusel I. Úprava však zůstává podobná a vykonatelnosti soudního smíru je v novém nařízení věnován rovněţ samostatný článek, konkrétně článek č. 59.
5.3. Prostředky nápravy schváleného smíru Mezi přípustné prostředky nápravy soudem schváleného smíru řadíme ţalobu pro zmatečnost (§ 229 o. s. ř.), ţalobu na obnovu řízení (§ 228 o. s. ř.) a konečně ţalobu, toliko pouţitelnou pouze pro soudní smír, o zrušení usnesení o schválení smíru. Právě poslední zmiňovaný procesní úkon účastníků schváleného smíru povaţuji za zcela klíčový, a proto bude v následujících odstavcích podrobně rozebrán. Žaloba o neplatnost smíru dle § 99 odst. 3 o. s. ř. je dle mnohých autorů řazena mezi mimořádné opravné prostředky151 a je ţalobou procesní, protoţe věcná legitimace je dána jak hmotným, tak i procesním právem. Při schvalování soudního smíru totiţ soud, jak uţ bylo vysvětleno výše, nezkoumá podrobně veškeré náleţitosti dohody účastníků, nýbrţ jen její soulad s platným právem. Proto můţe dojít k situaci, ţe pravomocný schválený soudní smír se všemi jeho právními účinky propůjčuje závaznost a vynutitelnost takové dohodě účastníků, která není dle hmotného práva platná.152 Protoţe ţaloba o neplatnost smíru umoţňuje napadnout takový smír, který se jeví neplatným z hlediska hmotného 150
DRÁPAL, Ljubomír – BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád: komentář II. 1. Vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1581-3343 . ISBN 9788074001079. S. 3042-3043. 151 Např. Winterová, Steiner či Fiala 152 WINTEROVÁ 2008 op. cit., s. 382.
50
práva, povaţuji toto za další důkaz dvojí povahy soudního smíru. Přikláním se sice k výrazné modifikaci směrem k teorii procesní, nicméně hmotněprávní aspekt z hlediska rozboru a právní podstaty ţaloby o neplatnost smíru nelze, dle mého mínění, popřít. Závěr současná právní teorie, ţe ţaloba o neplatnost smíru je mimořádným opravným prostředkem, vychází zejména z teorie o dvojí povaze soudního smíru s výraznou modifikací směrem k teorii procesní. Pro historickou souvislost dodávám, ţe dřívější právní teoretikové zastávali názor zcela opačný. Bajcura a Molčan explicitně uvádějí, ţe ţaloba o neplatnost smíru není opravným prostředkem a to i přesto, ţe se jím zrušuje procesní úkon, kterým schválení smíru je.153 Stejně i Hrdlička výslovně uvádí, ţe ţaloba dle § 99 odst. 3 o. s. ř. není opravným prostředkem.154 Protoţe se jedná o mimořádný opravný prostředek, jsou účinky ţaloby dle § 99 odst. 3 o. s. ř. prolomením zásady právní moci a neuznání překáţky věci pravomocně rozsouzené. Dovoluje totiţ, aby schválený pravomocný smír, který byl tímto uznán za platný dle hmotného práva, byl rozsudkem uznán za neplatný. Je třeba ale myslet na to, ţe pravomocně schválený smír, jehoţ prohlášení za neplatný dosud nenabylo právní moci, je stále závazný paradoxně i přesto, ţe je dle hmotného práva neplatný. Jedná se zde o důsledek procesněprávních vztahů, které byly zaloţeny pravomocným rozhodnutím a které v subjektivních mezích právní moci projevují své účinky i přesto, ţe nejsou v souladu se skutečnými hmotněprávními vztahy.155 Důvodem ţaloby o zrušení usnesení schvalujícího smír pro jeho hmotněprávní neplatnost jsou skutečnosti, které měly vést k neschválení smíru pro rozpor s právními předpisy. Cílem ţaloby je zrušení usnesení o schválení smíru, které z hlediska hmotného práva není ani konstitutivní ani výslovně deklaratorní.156 O neplatnosti lze uvaţovat ale jen při porušení kogentních ustanovení, tedy těch, od nichţ se nelze odchýlit. V právní teorii vyvstala sporná otázka, zda se za onu „neplatnost dle hmotného práva“ povaţuje i neplatnost relativní. Zatímco současné komentáře se přiklánějí spíše k názoru, ţe relativní neplatnost zde zahrnuta nebude,157 tak např. Hrdlička158 tvrdí, ţe: „Projevem uplatňujícím odstoupení od smlouvy tu bude právě žaloba o neplatnost smíru, popř. projev jí
153
BAJCURA op. cit., s. 803. HRDLIČKA, Jindřich. Promlčení ţaloby o neplatnost smíru. Socialistická zákonnost. 1966, roč. 14, č. 4, s. 208-212. 155 HRDLIČKA 3/1966 op. cit., s. 143. 156 FIALA 1968 op. cit., s. 435. 157 DAVID op. cit., s. 460. 158 HRDLIČKA 3/1966 op. cit., s. 143. 154
51
předcházející, v kterémž případě žaloba bude již jen prostředkem uplatnění následků.“ Relativní neplatnost je totiţ dle něj totoţná s právem odstoupit od smlouvy. Podmínky přípustnosti žaloby o neplatnost soudního smíru, jakoţto mimořádného opravného prostředku, můţeme rozdělit do čtyř základních skupin.159 a) Způsobilý předmět, kterým je, jak plyne z dikce zákona, pravomocné usnesení o schválení soudního smíru. Předmět je dán jednak pravomocným soudním usnesením a jednak samotným smírem, který byl tímto usnesením schválený. Ţaloba pak bude důvodná, pokud napadené usnesení nabylo právní moci. b) Dalším procesním předpokladem je zákonný důvod, o který se opírá ţalobní návrh, tedy tvrzená hmotněprávní neplatnost soudního smíru. Právní moc usnesení má, jak uţ bylo řečeno, za následek překáţku věci pravomocně rozsouzené. Pokud usnesení ještě nenabylo právní moci, nelze otázku hmotného práva, která je obsahem schváleného smíru, znovu projednat – jedná se o překáţku litispendence dle § 83 o. s. ř. Nikdo jiný neţ příslušný soud nemůţe samostatně přezkoumávat hmotněprávní platnost dohody pojaté do soudního smíru, pokud byla taková dohoda schválená soudem. Čili ani samotní účastníci se nemohou sami dohodnout novým soudním smírem o neplatnosti smíru dřívějšího. Samozřejmě mohou uzavřít novou dohodu, měnící obsah dohody obsaţené ve schváleném smíru, ovšem tato nová dohoda se nestává exekučním titulem a účinky vykonatelnosti původního schváleného smíru dále trvají. c) Ţalobu mohou podat pouze osoby k tomu oprávněné, účastníci řízení, ve kterém došlo ke schválení smíru a zároveň mající právní zájem na ochraně, kterou poskytuje ţaloba dle § 99 odst. 3 o. s. ř. 160 d) Podání ţaloby je omezeno tříletou lhůtou, běţící od právní moci usnesení o schválení smíru. Tato lhůta byla do o. s. ř. zavedena novelizací, zákonem č. 49/1973 Sb. Po rozsáhlých akademických debatách, probíhajících v odborných publikacích. Hrdlička zastával ještě v roce 1966 ohledně případné lhůty k podání ţaloby názor, ţe je teoreticky nesprávné pouţití procesních lhůt a ţe ţaloba podle § 99 odst. 3 o. s. ř. nemůţe být omezena ţádnou procesní lhůtou a je tedy vyloučeno pouţít analogicky tehdy platná ustanovení o tříleté lhůtě pro podání návrhu na obnovu řízení. Z důvodu hmotněprávní teorie o povaze soudního smíru, kterou 159
FIALA op. cit., s. 434-437. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2886/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 23. 1. 2013]. 160
52
zastával, tvrdil, ţe právo na prohlášení smíru za neplatný je promlčitelné dle ustanovení občanského zákoníku.161 Stejnou teorii jako Hrdlička zastávali i Bajcura a Molčan, jejichţ názor zněl následovně: „Domníváme se, že podle platného právního stavu je třeba vyjít z dvojí povahy smíru („dvojaká povaha zmieru“) a vyzdvihnout jeho hmotněprávní stránku. Na vztahy, které tvoří předmět smíru, je třeba poté aplikovat všeobecné promlčecí lhůty dle hmotného práva.“162 Naopak Fiala a Steiner analogii s lhůtou k podání ţaloby na obnovu řízení zcela uznávali a rezolutně popírali její promlčitelnost, neboť se dle nich jedná o lhůtu procesní a svojí povahou prekluzivní.163 Druhému ze zmíněných názorů dává za pravdu i současná právní teorie. Počítání tříleté lhůty se tedy bude řídit dle § 57 o. s. ř., přičemţ prominutí zmeškání je moţné.164 e) Z dalších procesních podmínek jmenujme příslušnost soudu k projednání ţaloby, která z dikce ustanovení vyplývá jako příslušnost obecná. Návrh na zahájení řízení má formu ţaloby a směřuje přímo ze zákona ke zrušení pravomocného soudního usnesení o schválení smíru. Soud, který rozhoduje kladně o ţalobě podle § 99 odst. 3 o. s. ř., nezrušuje pouze usnesení o schválení smíru, ale musí vyslovit zejména neplatnost smíru. Prohlášení o neplatnosti soudního smíru má být dle Hrdličky vyjádřeno ve výroku rozhodnutí o této ţalobě.165 Naopak dle Steinera166 rozhodne soud rozsudkem na základě ţalobní ţádosti pouze o zrušení usnesení o schválení smíru, ovšem otázka neplatnosti smíru bude řešena jiţ jen v odůvodnění. Osobně se přikláním spíše k názoru Hrdličky, protoţe vyjádření neplatnosti samotného smíru jiţ ve výroku povede k právní jistotě a odstranění jakýchkoliv pochybností. Dle jiných autorů zrušením usnesení o schválení smíru bylo implicitně rozhodnuto o jeho neplatnosti a dále není třeba rozhodovat o neschválení smíru.167 Po právní moci takového rozhodnutí soud pokračuje v původním řízení a navazuje na stav před rozhodnutím o smíru. Žaloba na obnovu řízení dle § 228 odst. 2 o. s. ř. je dalším v úvahu přicházejícím prostředkem nápravy soudem schváleného smíru. Stejně jako ţaloba na neplatnost smíru je
161
HRDLIČKA 4/1966 op. cit., s. 208-212. BAJCURA op. cit., s. 805. 163 FIALA op. cit., s. 437. 164 ŠKÁROVÁ op. cit., s. 218. 165 HRDLIČKA 3/1966 op. cit., s. 143. 166 STEINER 1975 op. cit., s. 191. 167 DAVID op. cit., s. 461. 162
53
i ţaloba na obnovu řízení mimořádným opravným prostředkem, který ale slouţí k zhojení nedostatků skutkových zjištění v původním řízení, tedy v případech, kdy původní rozhodnutí jiţ nemůţe vzhledem ke změněné skutkové situaci obstát.168 V odborné literatuře byly dříve vedeny spory, zda lze ţalobu na obnovu řízení a ţalobu na neplatnost smíru pouţít vedle sebe nebo jestli má jeden z těchto procesních prostředků nápravy přednost. Dokonce ještě komentář k občanskému soudnímu řádu z roku 1970 posuzoval oba zmiňované prostředky nápravy jako rovnocenné a pouţitelné alternativně. Stavinohová však v jednom ze svých článků vyjádřila myšlenku, ţe kolize obou procesních prostředků je zásadně vyloučena (kromě případů, kdy jsou uplatňovány výlučně důvody procesní povahy).169 Ţalobu podle § 99 odst. 3 o. s. ř. je moţno podat pouze z důvodu neplatnosti smíru z hlediska hmotného práva, kdeţto ţalobou na obnovu řízení dle § 228 odst. 2 o. s. ř. můţe být napadnuto pravomocné usnesení, kterým byl schválen smír, lze-li důvody obnovy vztahovat i na předpoklady, za nichţ byl smír schvalován. Pokud by došlo k oné vzácné situaci a přicházely by v úvahu oba rozebírané prostředky nápravy (např. pokud by pochybení soudu, která lze napadnout ţalobou na obnovu řízení, vedla rovněţ i k hmotněprávním důsledkům), neznamená to ale automaticky, ţe tyto prostředky nápravy budou přípustné vedle sebe. Takový závěr se neslučuje s jednou ze základních zásad civilního procesu – zásadou procesní ekonomie.170 Jedním z nejsilnějších argumentů, o který se lze opřít v případě vyřešení otázky konkurence ţaloby na obnovu řízení a ţaloby na neplatnost smíru je znění ustanovení § 230 odst. 2 o. s. ř., který ţalobu na obnovu řízení zakazuje, jestliţe lze zrušení či změny rozhodnutí dosáhnout jinak. Domnívám se proto, ţe jestliţe budou v určitém případě přípustné oba zmiňované prostředky nápravy, tak bude nutno pouţít ţalobu na neplatnost smíru. Dále nelze opomenout lhůtu k podání ţaloby na obnovu řízení, která je dvojí – subjektivní lhůta činí 3 měsíce od doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se o důvodu obnovy dozvěděl nebo tento důvod mohl uplatnit. Objektivní lhůta pak činí 3 roky od právní moci rozhodnutí, v našem případě od právní moci usnesení schvalujícího smír. O přípustnosti ţaloby na obnovu řízení a o následném postupu soudu pojednávají i některé judikáty Nejvyššího soudu. K přípustnosti se Nejvyšší soud vyjádřil takto: „O
168
DAVID op. cit., s. 758. STAVINOHOVÁ, Jaruška. K otázce konkurence ţaloby o neplatnost smíru a návrhu na obnovu řízení. Socialistická zákonnost. 1977, s. 617-620, S. 618. 170 STAVINOHOVÁ 1977 op. cit., s. 618. 169
54
obnově řízení, které skončilo schválením účastníky uzavřeného smíru, lze uvažovat jen tehdy, jestliže je namítána (coby nová) skutečnost, jež byla-li by soudu známa v okamžiku, kdy o schválení smíru rozhodoval, by smír (oproti rozhodnutí původnímu) neschválil, a zároveň na základě této nové skutečnosti by bylo možné dospět k závěru, že uzavřený smír – právě vzhledem k existenci této skutečnosti – je právním úkonem, jenž je v rozporu s právními předpisy.“171 Pokud je povolena obnova řízení, které skončilo smírem schváleným usnesením soudu, musí soud: „nejprve s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo najevo jak v původním řízení, tak při projednání obnovy, rozhodnout o tom, zda smír schvaluje a podle toho postupovat v dalším řízení.“172 Dalším prostředkem nápravy můţe být zcela jistě i žaloba pro zmatečnost. Ta slouţí k napadení a případnému odstranění takových rozhodnutí, která byla vydána v řízeních trpících nedostatkem procesních podmínek či jinými závaţnými vadami. K těmto vadám tedy budou dle § 229 o. s. ř. patřit zejména vady procesní, např. pokud bylo rozhodnuto ve věci, která vůbec nenáleţí do pravomoci soudů, pokud bylo v téţe věci jiţ dříve zahájeno řízení, pokud bylo v téţe věci jiţ dříve pravomocně rozhodnuto, apod. Pro ţalobu pro zmatečnost platí rovněţ tříměsíční lhůta k jejímu podání. Vzhledem k ryze procesním důvodům přípustnosti této ţaloby ve srovnání s důvody pro podání ţaloby pro neplatnost smíru mám za to, ţe ke kolizi těchto dvou procesních prostředků nápravy dojít nemůţe. Na usnesení o schválení smíru lze rovněţ aplikovat ustanovení zákona o opravě chyb v psaní a počtech či jiných nesprávností i bez návrhu dle § 164 o. s. ř. Dále v úvahu přichází i ţaloba dle § 163 odst. 1 o. s. ř., domáhající se změny smíru, který obsahuje dohodu o plnění v opětujících se dávkách splatných v budoucnosti, jestliţe se mezitím podstatně změnily rozhodné okolnosti pro jejich výši. Ustanovení § 166 o. s. ř. o moţnosti doplnění rozhodnutí však z povahy věci u usnesení schvalující smír samozřejmě v úvahu nepřichází.173
171
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 307/2002. Soudní judikatura. ASPI a. s., vydání 3, ročník 2003, s. 188. 172 Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1982, sp.zn. Cpj 66/82. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, svazek 2-3, ročník 1983, s. 80. 173 STEINER 1975 op. cit., s. 190.
55
6. Soudní smír de lege ferenda Za jednu z nejproblematičtějších částí zákona pojednávající o soudním smíru povaţuji novelou v podobě zákona č. 59/2005 Sb. včleněné pravidlo o rozšířené poučovací povinnosti. Touto novelou byla v § 99 odst. 1 o. s. ř. zakotvena hmotněprávní poučovací povinnost, která má podobu určité signalizace právní úpravy a relevantní judikatury. Je totiţ jasné, ţe taková poučovací povinnost je pro soud velice komplikovaná, ať uţ se jedná o její rozsah, obsah či případný další osud případu, pokud i přes veškeré poučení smír nakonec uzavřen nebude.174 Z mého pohledu je novelizované znění § 99 odst. 1 o. s. ř. velice problematické, preferuji úplné vypuštění poučovací povinnosti. Je totiţ pouze a jenom v rukou účastníků řízení, zda chtějí či nechtějí jiţ započaté řízení ukončit dohodou v podobě soudního smíru schváleného soudem. Proto i důkladná příprava na takovou dohodu, včetně rešerše alespoň základních právních předpisů a související judikatury, by neměla být poloţeno na bedra soudci, nýbrţ právě oněm účastníkům řízení. Ti mají vţdy moţnost poţádat o radu odborníka z oblasti práva, ať uţ se jedná o advokáta, právního poradce či jiné instituce poskytující právní sluţby a poradenství i bezúplatně. Navíc základní poučovací povinnost soudu je zakotvena v §§ 5 a 6 o. s. ř., která je společně se základní povinností soudu, coţ je povinnost usilovat o skončení řízení soudním smírem, dle mého názoru dostačující. I Winterová rozebíranou novelu kritizuje s tím, ţe tato „rozmělňuje dispoziční i projednací princip“175 Stejně tak Horák a Hromada říkají, ţe se jedná o zásadní průlom do úpravy poučovací povinnosti soudu, protoţe se jedná zásadně o hmotněprávní poučení.176 Další nedotaţeností zákona je dle mého názoru nezakotvení výlučné příslušnosti při rozhodování o ţalobě pro neplatnost soudního smíru. V tomto se plně ztotoţňuji s názorem Fialy a Steinera, kteří propagují zakotvení výlučné příslušnosti soudu, jenţ rozhodoval původně o schválení smíru. Svůj názor obhajují tím, ţe pokud by byla pouţita ustanovení o obecné příslušnosti soudů, tak by došlo k absurdní situaci, kdy by „o neúčinnosti
174
Civilní sporný proces. Probrání věci a signalizace hmotněprávní úpravy a relevantní judikatury ze strany soudu. ASPI-LIT27335CZ. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 15.11.2012]. 175 WINTEROVÁ 2005 op. cit., s. II. 176 HROMADA, Miroslav – HORÁK, Pavel. Výzva k vyjádření podle § 114b OSŘ v soudní praxi a několik poznámek k připravované novelizaci občanského soudního řádu. Právní rozhledy. 2005, roč. 13, č. 3, s. 9395. ISSN 12106410. S. 93.
56
procesních úkonů jednoho okresního soudu nakonec rozhodoval jiný okresní soud a nikoliv soud původní anebo popř. soud tomuto nadřízený.“177 Problémem v rámci soudních smírů je nepochybně i jejich malé mnoţství. V roce 2007 dle statistik Ministerstva spravedlnosti pouhých 2,44 % občansko-právních věcí končilo uzavřením smíru.178 Od této doby bohuţel Ministerstvo počet uzavřených smírů jiţ ve svých statistikách neeviduje, nicméně lze předpokládat, ţe jejich mnoţství nijak zvlášť nenarůstá. Aby vzrostl počet soudních smírů, lze účastníky jistě určitým způsobem motivovat, např. pomocí sníţení či jiného zvýhodnění soudního poplatku. Dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je jiţ zakotveno jakési zvýhodnění pro účastníky schváleného smíru, je-li samozřejmě smír schválen před tím, neţ je ve věci samé rozhodnuto. Soud v takovém případě vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek sníţený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč.179 V sazebníku poplatků (poloţka 9) nalezneme sazbu za smír uzavřený ve smírčím řízení. Je-li předmětem smíru peněţité plnění do částky 25 000 Kč, tak činí poplatek za smír 500 Kč, pokud se jedná o vyšší peněţité plnění, tak poplatek bude činit 2 % z této částky, nejvýše však 30 000 Kč. V ostatních případech bude činit poplatek za smír uzavřený ve smírčím řízení 1 000 Kč. Otázkou ovšem zůstává, nakolik by musely být tyto částky modifikovány, aby skutečně motivovaly účastníky řízení k častějšímu uzavírání smírů.
177
FIALA op. cit., s. 437. MUSILOVÁ, Vanda. Smír. Brno, 2009. 55 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. S. 37. 179 § 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [citováno dne 1. 2. 2013]. 178
57
Závěr Soudní smír je bezpochyby jedním z nejméně jasných institutů českého práva procesního, co se teoretického hlediska jeho právní povahy týče. Na základě zpracovaných pramenů, analýzy a dalších pouţitých metod, však povaţuji závěry učiněné v jednotlivých kapitolách této diplomové práce za dostatečné k vyřešení stěţejní otázky, kterou je právě právní povaha soudního smíru. Z historického exkurzu týkajícího se vývoje institutu soudního smíru vyplývá, ţe se jeho úprava za celou dobu moderních českých právních dějin poměrně intenzivně rozvíjela, přičemţ první zakotvení smíru v procesním předpisu najdeme jiţ v josefinském civilním řádu soudním z roku 1781. Za období socialismu byla ustanovení o soudním smíru doplněna o poţadavek „zájmu společnosti“, který musel být splněn, aby soud mohl případný smír schválit. Velice důleţitým vývojovým prvkem pak bylo zavedení ţaloby o neplatnosti smíru, dále následné stanovení lhůty k jejímu podání a rovněţ, odbornou veřejností velmi diskutované, rozšíření poučovací povinnosti soudu. Jak bylo jiţ avizováno v úvodu, důleţitou kapitolou práce byla kapitola třetí. V ní jsem vycházela zejména z teorie funkcionálních vazeb mezi právem procesním a hmotným a také rozebírala dispoziční zásadu, jeţ je pro civilní proces tak typická. Na základě dílčích závěrů vycházejících ze studia odborné, i německé, literatury jsem dospěla k názoru, ţe právní povaha soudního smíru je svou podstatou zejména procesní, nicméně ryze procesní teorie musím odmítnout. Názory českých právních teoretiků se vyvíjeli společně s vývojem postupného umocňování postavení procesního práva nad právo hmotné. Jak teorie ryze procesní, které nedokázaly vysvětlit hmotněprávní účinky soudního smíru, tak teorie ryze hmotněprávní, které nedokázaly vysvětlit procesněprávní účinky smíru, je třeba důrazně odmítnout. K odůvodnění tohoto závěru byla pouţita německy psaná literatura, která vytvořila systematiku smíšených teorií, jako je teorie o dvojí skutkové podstatě soudního smíru či o jeho dvojí povaze. Důleţitým bylo stanovit si kritéria diferenciace mezi procesními a hmotněprávními úkony, jak rozebírám ve třetí kapitole. Na základě všech aspektů, které jsou v první části práce zanalyzovány, a rovněţ na základě pouţití poznatků ze studia německy psané, zejména rakouské, odborné literatury, jsem se přiklonila k teorii dvojí povahy soudního smíru s výraznou modifikací směřující k teoriím procesním. 58
Po promítnutí závěru o právní povaze soudního smíru byly rozebírány další jeho aspekty. Z těch nejzajímavějších jmenujme schvalování soudního smíru soudem, které je nezbytné pro další procesní postup, coţ souvisí s vykonatelností a také se vznikem exekučního titulu. Zatímco český právní řád aktu schválení soudem přiznává velký význam a bez schválení nenastávají důleţité právní účinky smíru, tak rakouský i německý řád vyţaduje pouze zaprotokolování uzavřeného soudního smíru a další role soudu je pak jiţ spíše formální. Dalším příkladem velkého významu soudního smíru je i jeho výslovné zakotvení v unifikačních přepisech Evropské unie. Jak zmiňuji na straně č. 49, Nařízení Brusel I., jenţ upravuje mezinárodní pravomoc soudů členských států Evropské unie a dále uznání a výkon rozhodnutí soudů jednoho členského státu v jiném členském státě, ve svých ustanoveních explicitně upravuje výkon soudních smírů. Soudní smír zde není povaţován za klasické soudní rozhodnutí, ale je mu přiznáno zvláštní postavení a mezinárodní vykonavatelnost. Problematickým institutem, na něhoţ se vyskytovaly v průběhu vývoje českého civilního procesu diametrálně odlišné názory, je ţaloba o neplatnost smíru. Staršími procesualisty, jako byl Hrdlička, Bajcura či Molčan, byl nárok na její vznesení povaţován za promlčitelný dle hmotného práva. To však razantně odmítají současní procesualisté, se kterými souhlasím, a to i vzhledem k závěrům učiněným v této diplomové práci o převaţující procesněprávní povaze soudního smíru. Na základě všech zanalyzovaných pramenů byl tedy učiněn závěr o právní povaze soudního smíru, jak bylo předesláno jiţ v úvodu práce, a tento pak byl aplikován na jednotlivé související dílčí instituty. Vzhledem k rozsahu a podrobnosti zpracování věřím, ţe se tato diplomová práce můţe stát souhrnným přehledem vývoje české i německé a rakouské procesní teorie ohledně institutu soudního smíru. Právní povaha soudního smíru nemůţe být zcela jednoznačně zařazena do kategorie procesní či kategorie hmotněprávní. Jedná se o velice sloţitý institut, který, jak popisuji v kapitole pojednávající o soudním smíru de lege ferenda, je třeba zcela objasnit, nadále rozvíjet a snaţit se o jeho častější vyuţití v praxi.
59
Seznam použité literatury a dalších pramenů Použitá literatura Monografie 1. DAVID, L. – IŠTVÁNEK, F. – JAVŮRKOVÁ, N. – KASÍKOVÁ, M. – LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. 1108 s. ISBN: 9788073574604. 2. DRÁPAL, Ljubomír – BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád: komentář I. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. 1-1579 s. ISBN 9788074001079. 3. DRÁPAL, Ljubomír – BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád: komentář II. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1581-3343 . ISBN 9788074001079. 4. FASCHING, Hans. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozessrechts. 2. vyd. Vídeň: Manz Verlag Wien, 1990. 1232 s. ISBN 3214046977. 5. MACUR, Josef – STAVINOHOVÁ, Jaruška. Úvod do teorie občanského práva procesního. Brno: Masarykova univerzita, 1990. 6. MACUR, Josef. Právo procesní a právo hmotné. Brno: Masarykova univerzita, 1993. 158 s. ISBN 8021007400. 7. MACUR, Josef. Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Brno: Masarykova univerzita, 1993. 183 s. ISBN 8021008105. 8. MACUR, Josef. Předmět sporu v civilním soudním řízení. Brno: univerzita, 2002. 203 s. ISBN 55985200202/58-3/Pr.
Masarykova
9. MUSIELAK, Hans-Joachim. Kommentar zur Zivilprozessordnung mit Gerichtsverfassungsgesetz. 9. Vyd. Mnichov: Verlag Franz Vahlen, 2012. 2958 s. ISBN 9783800642366. 10. MUSILOVÁ, Vanda. Smír. Brno, 2009. 55 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. 11. RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004. 745 s. ISBN 8071798738.
60
12. SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Civilní proces. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, a. s., 2006. 1202 s. ISBN 8086861090. 13. STAVINOHOVÁ, Jaruška – HLAVSA, Petr. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 660 s. ISBN 8021032715. 14. STEINER, Vilém. Občanské právo procesní v teorii a praxi. Praha: Orbis Praha, 1975. 492 s. 15. ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. vyd. Praha: Linde Praha, 2009. 1263 s. ISBN 9788072017690. 16. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář II. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1375-2471. ISBN 9788074001086. 17. WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, 2008. 751 s. ISBN 9788072017263. 18. WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011. 712 s. ISBN 9788072018420.
Časopisecké články 19. BAJCURA, A. – MOLČAN, T. K povahe procesného úkonu podl´a § 99 odst. 3 občianskeho súdného poriadku. Právny obzor. 1966, roč. 45, č. 9, s. 797-808. ISSN 00326984. 20. BAUDYŠ, Petr. Narovnání, uznání a smluvní svoboda. Ad Notam. 2002, roč. 8, č. 4, s. 73-78. ISSN 12110558. 21. FIALA, Josef – STEINER, Vilém. Ţaloba podle § 99 odst. 3 o. s. ř. o zrušení pravomocného usnesení schvalujícího smír. Právník. 1968, s. 432-442. ISSN 02316625. 22. BĚLOHLÁVEK, Alexander. Arbitrabilita sporů. Pravomoc rozhodců dle zákona č. 216/1994 Sb. v tuzemském a mezinárodním kontextu. Právní rozhledy. 2003, roč. 11, č. 3, s. 6-7. ISSN 12106410. 23. HRDLIČKA, Jindřich. Dispoziční zásada v novém občanském soudním řádu. Právník. 1965, roč. 104, č. 2, str. 132-140. ISSN 02316625. 24. HRDLIČKA, Jindřich. Promlčení ţaloby o neplatnost smíru. Socialistická zákonnost. 1966, roč. 14, č. 4, s. 208-212. 61
25. HRDLIČKA, Jindřich. Ţaloba o neplatnost smíru. Socialistická zákonnost. 1966, roč. 14, č. 3, s. 139-146. 26. HROMADA, Miroslav – HORÁK, Pavel. Výzva k vyjádření podle § 114b OSŘ v soudní praxi a několik poznámek k připravované novelizaci občanského soudního řádu. Právní rozhledy. 2005, roč. 13, č. 3, s. 93-95. ISSN 12106410. 27. KOŘALKA, Svatopluk. Soudní smír a dohody obsaţené v soudním protokole. Zprávy advokacie. 1968, roč. 15, č. 1, s. 32-34. 28. MACUR, Josef. Lze posuzovat procesní jednání stran podle ustanovení hmotného práva o vadách právních úkonů? Právní rozhledy. 1995, roč. 3, č. 11, s. 440-445. ISSN 12106410. 29. NESROVNAL, Václav. Dispozičná zásada občianskeho súdneho konania. Právnické štúdie. 1969, roč. 14, č. 1, s. 82 -109. 30. ŘÍHA, Jan. Schvalování smírů v občanském soudním řízení. Socialistická zákonnost. 1976, roč. 24, č. 4, s. 193-199. 31. STAVINOHOVÁ, Jaruška. K otázce konkurence ţaloby o neplatnost smíru a návrhu na obnovu řízení. Socialistická zákonnost. 1977, s. 617-620. 32. ŠPERLING, Jaroslav. O právním úkonu a procesním úkonu. Socialistická zákonnost. 1983, s. 156-157. 33. WINTEROVÁ, Alena. Máme vůbec nějakou koncepci? Právní rozhledy. 2005, roč. 13, č. 4, s. II. ISSN 12106410.
Další prameny Právní předpisy Zákon č.111/1895 Sb., o vykonávání soudní moci a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 8. 10. 2012].
Zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 8. 10. 2012]. Zákon č.142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 2. 3. 2013].
62
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [citováno dne 9. 3. 2013].
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [citováno dne 1. 3. 2013]. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [citováno dne 1. 2. 2013]. Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 2. 3. 2013]. Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 29. 1. 2013]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/ Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 29. 1. 2013]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/ SRN. Bürgerliches Gesetzbuch, zákon ze dne 18.srpna1896, ve znění vyhlášky ze dne 2. ledna 2002 (BGBl. I S. 42, 2909; 2003 I S. 738), a ve znění pozdějších předpisů [online]. Dostupné z: http://www.gesetze-im-internet.de/ SRN. Zivilprozessordnung, zákon ze dne 12. září 1950, ve znění vyhlášky ze dne 5. prosince 2005 (BGBl. I S. 42, 2909; 2003 I S. 738), a ve znění pozdějších předpisů [online]. Dostupné z: http:// www.gesetze-im-internet.de/ Rakousko. Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB), zákon ze dne 1. 6. 1811, ve znění pozdějších předpisů [online]. Dostupné z: http:// www.jusline.at/ Rakousko. Gesetz über das gerichtliche Verfahren in bürgerlichen Rechtsstreitigkeiten (Zivilprozessordnung), zákon ze dne 1. 8. 1895, ve znění pozdějších předpisů [online]. Dostupné z: http:// www.jusline.at/
Judikatura Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1966, sp. zn. 1 Cz 5/71. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, svazek 6-7, ročník 1966, s. 33. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 1970, sp.zn. 1 Cz 20/70. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, svazek 3, ročník 1971, s. 120.
63
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1975, sp. zn. 3 Cz 105/75. Sborník, svazek IV., ročník 1975, s. 717. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 1079/2003. Soudní judikatura. ASPI a. s., vydání 7, ročník 2005, s. 550. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 1. 10. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, vydání 7, ročník 2012, s. 921. Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 5. 1979, sp. zn. Cpj 301/77. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, vydání 7, ročník 1985, s. 309. Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1982, sp. zn. Cpj 66/82. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, svazek 2-3, ročník 1983, s. 80. Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 11. 1986, sp. zn. Cpj 44/86. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, svazek 2-3, ročník 198, s. 152. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 2. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 144/97. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, vydání 8, ročník 1997, s. 419. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 307/2002. Soudní judikatura. ASPI a. s., vydání 3, ročník 2003, s. 188. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1481/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 10. 11. 2012]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 1.1.2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2886/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 23. 1. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4759/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 10. 11. 2012]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 458/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno dne 10. 12. 2012]. Elektronické prameny Arbitrabilita sporů. Modul Meritum. ASPI - MER003004CZ. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 15. 10. 2012]. 64
Civilní sporný proces. Probrání věci a signalizace hmotněprávní úpravy a relevantní judikatury ze strany soudu. ASPI-LIT27335CZ. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR.
[cit. 15. 11. 2012]. Důvodová zpráva k zákonu č. 202/2012 Sb., o mediaci. ASPI- LIT41041CZ. 2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 15. 10. 2012]. FISCHER, Rudolf. Beck´scher Online-Kommentar. BGB [online]. München: C. H. Beck, 2012 [cit. 27. 10. 2012]. Dostupné z: http://beck-online.beck.de/ Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 9/2010 Sb. ze dne 3. prosince 2001, č. j. 505/2001Org, kterou se vydává vnitřní kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [citováno dne 9. 3. 2013]. STAUDINGER, Julius von. Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Buch 2: Recht der Schuldverhältnisse §§ 779 - 811 [online]. Berlin: Sellier - de Gruyter, 2009. 387 s. ISBN
0947568549 [cit. 25. 2. 2013]. Dostupné z: http://beck-online.beck.de/ SUM, Tomáš. Vykonatelnost soudního smíru. Epravo.cz [online]. 2006 [cit. 29. 10. 2012]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/vykonatelnost-soudniho-smiru-43701.html
65
