Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Obor právo a právní věda. Ústav dovednostní výuky a inovace studia

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor právo a právní věda Ústav dovednostní výuky a inovace studia

Diplomová práce Práva jednotlivce z pohledu očkování dětí v praxi

Tereza Hiermanová 2014

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Práva jednotlivce z pohledu očkování dětí v praxi zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

…...................................... Hiermanová Tereza

2

Ráda bych na tomto místě upřímně poděkovala Mgr. Martinu Kornelovi, Ph.D. za odborné vedení, rady a podněty při konzultacích ke zpracování této diplomové práce, dále Mgr. Zuzaně Candigliotě za pomoc s praktickou částí a cenné konzultace a také mým blízkým, kteří mě podporovali po celou dobu mého studia.

3

Anotace Tato diplomová práce se zabývá aktuální problematikou práv jednotlivce v oblasti očkování dětí v současné právní praxi. V úvodu této práce je rozebíráno samotné očkování jako pojem a jeho charakteristika. Stěžejní částí je poté analýza jednotlivých právních předpisů, týkajících se dané otázky, a to jak vnitrostátních, tak mezinárodních. Na tuto analýzu je následně navázáno představením a rozborem zásadních judikátů, které se věnují povinnému očkování dětí v České republice, přičemž zde dochází především k

reflexi současné aplikace

analyzovaných právních předpisů do právní praxe. Praktická část vypracovaná ve spolupráci s Ligou lidských práv se zabývá příkladem konkrétního případu, který byl řešen a na němž je poukázáno na nejasnosti, které vznikají v otázce očkování dětí. Následně je na základě všech zjištěných poznatků provedena kritická úvaha nad možnosti změny právní úpravy.

Klíčová slova Očkování, základní práva a svobody, rodinné právo, rodičovská odpovědnost, péče o dítě, zdraví dítěte, nezletilé dítě, veřejné zdraví, ochrana veřejného zdraví, zdravotní služby

4

Abstract This thesis deals with current issue of individual rights of vaccination of children in legal practice. First part of this thesis is about vaccination as a legal and medical term and its characteristic. The main part resides in discovering, describing and analyzing current domestic and international legislation and its impact on constitutional order of the Czech Republic, especially on fundamental rights and freedoms. Next part is given to an introduction and analyzing of the latest and the most significant judgments as a reflection of an application of mentioned legislation in practice. Practical part of this thesis is focused on specific case, which was solved in court. The thesis should also critically evaluate current legal situation of vaccination in the Czech Republic and suggest an amendment to improve it.

Key words Vaccination, fundamental rights and basic freedoms, family law, parental responsibility, child care, child health, minor, public health, protection of public health, health services

5

Seznam zkratek ČR

Česká republika

LLP

Liga lidských práv

Listina

Listina základních práv a svobod

MS

Městský soud v Praze

MZ

Ministerstvo zdravotnictví

NIKO

Národní imunizační komise

NSS

Nejvyšší správní soud

NOZ

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

OSN

Organizace spojených národů

OSPOD

Orgán sociálně-právní ochrany dítěte

ÚLPB

Úmluva o lidských právech a biomedicíně

ÚPD

Úmluva o právech dítěte

ÚS

Ústavní soud

VOPIN

Vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti Infekčním nemocem

WHO

Světová zdravotnická organizace

ZOVZ

Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví

ZSPOD

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí

ZZS

Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování

6

Obsah Úvod .................................................................................................................... 9 1.

2.

Očkování .................................................................................................... 12 1.1

Pojem očkování a jeho vymezení ......................................................... 14

1.2

Charakteristika povinného očkování .................................................... 15

Analýza právní úpravy ................................................................................ 17 2.1

2.1.1

Úmluva o právech dítěte ............................................................... 17

2.1.2

Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny................................... 19

2.2

3.

Mezinárodní právní úprava .................................................................. 17

Vnitrostátní právní úprava.................................................................... 22

2.2.1

Listina základních práv a svobod .................................................. 22

2.2.2

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ...................................... 24

2.2.3

Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování .................................................................................. 26

2.2.4

Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a změně některých souvisejících zákonů ..................................................... 32

2.2.5

Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem ............................................................. 35

2.2.6

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí .................. 38

Analýza judikatury...................................................................................... 40 3.1

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 17/2005-66 ............ 40

3.2

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 42/2010 – 92........ 41

7

4.

5.

3.3

Nález Ústavního soudu č. j. III. ÚS 449/06 .......................................... 43

3.4

Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 6/2011-120 ............................................................................ 45

3.5

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 2/2013-75 ................. 47

3.6

Usnesení Ústavního soudu č. j. II. ÚS 409/14....................................... 49

Případová studie ......................................................................................... 51 4.1

Případ uložení pokuty rodičům neočkovaných dětí............................... 51

4.2

Závěry případové studie ....................................................................... 58

4.3

Problematické oblasti vyskytující se v praxi ......................................... 66

4.4

Test proporcionality ............................................................................. 70

4.4.1

Test vhodnosti .............................................................................. 71

4.4.2

Test potřebnosti ............................................................................ 71

4.4.3

Test poměřování ........................................................................... 77

Návrhy na řešení zjištěných problematických oblastí .................................. 81 5.1

Očkovací povinnost a její rozsah .......................................................... 81

5.2

Odpovědnost státu za negativní následky očkování .............................. 86

5.3

Předškolní vzdělávání .......................................................................... 88

Závěr ................................................................................................................. 91 Seznam použitým pramenů ................................................................................ 95

8

Úvod Otázka očkování dětí v praxi a práva jednotlivců s tím související je stále více diskutované téma. Jedním z důvodů je fakt, že nynější podoba právní úpravy očkování nezletilých dětí je nekonzistentní a roztříštěná, což způsobuje chaos v její aplikaci. Vyznat se v právních předpisech, kde každý otázku očkování řeší pouze z určitého pohledu a nikoliv uceleně, je složité a jak je vidět, dosud nepanuje u veřejnosti ve výkladu jasná shoda. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla, že cílem této diplomové práce by mělo být ucelené a přehledné seznámení s očkováním dětí na území České republiky (dále ČR), kdy bude ověřována hypotéza, že na území ČR lze platně zákonem stanovit povinnost k očkování dětí v souladu s právními dokumenty o základních lidských právech a svobodách. Mám za to, že dosud nebylo téma dostatečně zpracováno. V současné době lze informace čerpat pouze ze stručných a jednostranně zaměřených článků v odborných časopisech1, manuálů a jiných dokumentů organizací zabývajících se povinným očkováním2, článků na odborných blozích3, jiných internetových zdrojích4 či populárně naučných knih o očkování5. V jiné formě prakticky nelze nalézt podrobné přiblížení otázky povinného očkování. Výsledkem by tedy měla být sumarizace veškerých zjištěných poznatků, a to jak z teorie, tak z praxe v dané problematice, přičemž tyto budou následně vystaveny kritické analýze s cílem navrhnout de lege ferenda možné změny

1

Například časopis Tempus medicorum, Správní právo Např. Liga lidských práv, Rozalio 3 Např. Jiné právo.cz, Blog.respekt.cz, Epravo.cz 4 Např. stránky České vakcinologické společnosti ČLS JEP, Vitalia.cz, Zdravotnickepravo.info, Vakcinace.eu, Vakciny.net 5 Např. Hirte – Očkování pro a proti, Neustadter – Problémy s očkováním, Beran – OČKOVÁNÍ Otázky a odpovědi, Vavrečka, J. Kauza očkování – Humánní medicína, nebo byznys? 2

9

v legislativě. V závěru bude uvedeno, zda byla hypotéza diplomové práce ověřena, či došlo k jejímu popření. Toho bude dosaženo nejprve vymezením pojmu očkování, jeho významem a charakteristikou, tedy teoretickým základem pro pochopení dalšího postupu. Terminologie, využívaná jako legální definice, bude ponechána až na navazující část této diplomové práce. V té provedu rozbor veškeré právní úpravy týkající se práv jednotlivců v této oblasti, přičemž právní normy budou v práci seřazeny podle své právní síly a také relevance, a to z důvodu větší přehlednosti. V práci bude věnován prostor nejenom pramenům vnitrostátním, nýbrž zde budou rozebrány také mezinárodní právní dokumenty. Po vymezení všech právních předpisů, ve kterých nalezneme odpovědi na legislativní základ povinného očkování, se dále zaměřím na uvedení nejvýznamnější judikatury, která ve svém obsahu provádí aplikaci jednotlivých právních ustanovení a prostřednictvím této analýzy bude patrný vývoj soudní praxe v dané oblasti. Dalším bodem je ve spolupráci s Ligou lidských práv (dále LLP) uvedení konkrétního případu, na kterém budou ukázány nejčastěji se vyskytující problémy v otázce očkování dětí za současné právní situace. Na základě takto získaných informací a poznatků bude v závěru provedena úvaha k možnému směřování právní úpravy v nejvíce problematických oblastech, které by dle mého názoru mohlo vést ke zlepšení aktuálního stavu. Cílů diplomové práce bude dosaženo za pomocí analýzy právních předpisů a judikatury, studia dokumentů a následně také případové studie. Metoda analýzy právních předpisů a judikatury spolu s metodou studia dokumentů se budou v práci vzájemně prolínat, neboť nelze využívat jednu bez druhé. S pomocí této analýzy získám dostatečný teoretický základ pro pochopení a pokračování v diplomové práci. Následně na základě studia dokumentů získám širší přehled o tom, jaké se v současnosti vyskytují nejasnosti ohledně praktického využití předmětné právní úpravy v praxi, čímž dojde k formulaci největších problémů, které se aktuálně probírají a jsou v centru zájmu státu i jednotlivců.

10

Téma diplomové práce jsem si vybrala zcela cíleně, neboť jsem měla z mého okolí a i z médií pocit, že problematika povinného očkování a s tím spojená práva jednotlivců jsou velmi aktuálním tématem, které se stále vyvíjí. Současně jsem při čerpání základních informací k tématu zjistila, že coby do právního zpracování této otázky jsou zdroje velmi kusé a neexistují prakticky žádné relevantní a souhrnné prameny, ze kterých by mohly být potřebné informace zjištěny. Danou situaci je možné odvozovat z faktu, že lze pozorovat v poměrně

krátkém

časovém

úseku

velké

proměny

v odborných

názorech, a to především ve vývoji předmětné judikatury, což činí zobecnění této otázky do odborného právního pramenu velmi složitým. Tento vývoj, rozdílnost názorů a velká obsáhlost právní otázky mě však velmi zaujali a rozhodla jsem se proto na tuto otázku více zaměřit a přiblížit prostřednictvím diplomové práce tuto dosud neustálenou oblast.

11

1. Očkování Očkování je veřejností v ČR chápáno jako nucený výkon preventivní zdravotní péče, kterému jsou podřízeny všechny osoby dlouhodobě se zdržující na území státu. Očkování je však lidmi obecně spíše považováno za nutné zlo, díky kterému dochází k ochraně dětí i dospělých před závažnými infekčními nemocemi, a to jak před jejich samotným propuknutím, tak před jejich možnými následky. Politika státu je zaměřena především na prosazení masového očkování, které má mít za cíl vymýcení celosvětově rozšířených nemocí, zamezení případů úmrtí

a

zdravotních

komplikací

s onemocněními

spojených,

zamezení

onemocněním, jejichž léčba by byla dražší než užití vakcíny pro širokou veřejnost a také ochranu veřejnosti před epidemiemi. 6 V důsledku zavedení politiky celoplošného očkování na našem území i v jiných státech by mělo dojít k poklesu případů nakažení se určitým onemocněním, proti kterému bylo očkování provedeno. Tohoto je docíleno vysokou mírou tzv. proočkovanosti populace na našem území, přičemž se ČR podle zprávy Ministerstva zdravotnictví ČR (dále MZ) řadí mezi evropské země s jedním z nejvyšších procent proočkovanosti.7 Zatímco v evropském regionu je dle zprávy MZ očkováním chráněno na 90% dětské populace, v ČR se jedná o proočkovanost v rozmezí 95-98% v závislosti na jednotlivých druzích onemocnění, což lze tedy považovat za evropský

6

HIRTE, Martin. Očkování – pro a proti. 2. Vydání, Brno: Outdooring.cz, 2009, s. 15-16. ISBN 978-80-904361-2-1 7 Očkování zachrání pět set lidských životů ročně. Ministerstvo zdravotnictví České republiky [online]. Tiskové zprávy ministerstva zdravotnictví České republiky, publikováno 15. 4. 2013 [cit. 05. 04. 2014 ]

12

nadprůměr.8 Povinným očkováním získané procento proočkovanosti (tedy 95%) je nutným minimem, které má vést k výraznému snížení či úplnému vymýcení infekčních onemocnění,

přičemž

navíc

jsou právě díky vysoké

míře

proočkovanosti chráněni proti infekčním nemocem nejen samotné očkované osoby, nýbrž nepřímo i osoby neočkované. Toto je důsledek vytvoření tzv. kolektivní imunity, která vzniká při takovém rozšíření samotného očkování, které sníží možnost dalšího přenášení infekčních nemocí v populaci. Jedná se o vlastnost očkované populace státu, která zapříčiňuje snížení rizika vzniku infekční nemoci u nechráněné části populace, a to přímým důsledkem existence očkování části chráněné. Výše uvedený procentní údaj minimální míry proočkovanosti je ovšem obecným minimem, jelikož neplatí doslova u všech typů očkování a jedná se o průměr. Jako

příklad

úspěšného

úplného

vymýcení

infekčního

onemocnění na světě je uváděno nejčastěji celosvětové vymýcení pravých neštovic, které bylo Světovou zdravotnickou organizací (dále WHO) vyhlášeno v roce 1980 po skončení úspěšného programu eradikace pravých neštovic, který probíhal již od roku 1966. Tyto očkovací programy na vymýcení dětských nemocí jsou ovšem, jak mimo jiné říká Hirte, úspěšné pouze tehdy, když se jich zúčastní v co možná nejkratší době co největší část obyvatelstva, zpravidla více než 95 procent.9 Dalšími úspěšným programem bylo vymýcení dětské obrny na západní polokouli v devadesátých letech minulého století, kdy se výrazně snížil její výskyt. 10 Dosáhnutí takového cíle je celosvětově složité, proto tyto programy nejsou časté, neboť jejich výsledek by byl nejistý vzhledem k vynaloženým financím.

8

Očkování zachrání pět set lidských životů ročně. Ministerstvo zdravotnictví České republiky [online]. Tiskové zprávy ministerstva zdravotnictví České republiky, publikováno 15. 4. 2013 [cit. 05. 04. 2014 ] 9 HIRTE, Martin, Brno, op. cit. s. s. 17 10 HIRTE, Martin, Brno, op. cit. s. s. 14

13

1.1 Pojem očkování a jeho vymezení Ačkoliv by se mohlo zdát, že zákonodárce bude mít zájem na konkrétním vymezení výrazu očkování, není tomu tak. Vymezení pojmu očkování tedy v českém právním řádu v obecné podobě nenalezneme, jelikož pro něj v současné době v našich podmínkách nejspíše pro značnou obsáhlost tohoto pojmu neexistuje žádná legální definice. Musíme si ji dovozovat z jiných zdrojů, a to především z lékařských slovníků, kde se pod pojmem vakcinace, tedy očkování, rozumí vytváření imunity proti infekčním chorobám a způsob aktivní imunizace, při níž je organismus vystaven oslabenému choroboplodnému zárodku, jeho součásti nebo produktu, a sám si proti němu vytváří protilátky a další obranné mechanismy.11 Samotná imunita poté souvisí s pojmem imunizace, která je vysvětlována jako umělé vytváření odolnosti proti určitým infekcím.12 Otázka námi známého očkování je pouze jednou ze dvou forem imunizace, konkrétně poté aktivní imunizací. Pod ní si můžeme představit výcvik vlastního imunitního systému jedince, který je následně připraven ihned se bránit infekci, čehož se postupně dosahuje podáním částí cizorodých látek. Díky tomuto postupu dochází k obdobnému získání odolnosti proti infekční nemoci, jako by tomu bylo po skutečném prodělání nemoci, avšak v tomto případě proběhne infekce zcela bezpříznakově. Takto získaná imunita se určitou dobu v těle vyvíjí, přičemž posléze vydrží velmi dlouho, nejsou výjimkou i odolnosti celoživotní. Naopak u pasivní imunizace se jedná pouze o dočasné posílení imunity jedince, čehož se dosáhne vpravením již hotových protilátek, které se po určité době v těle rozloží.13 Výhodou tohoto způsobu imunizace je rychlost navození imunity. V praxi se využívá například v případech podezření na nakažení vzteklinou.

11

VOKURKA, M., HUGO, J. Praktický slovník medicíny. 4. vydání, Praha: MAXDORF, 1995, s. 455. ISBN 80-85800-28-4 12 VOKURKA, M., HUGO, J., 1995, op. cit. s. 200 13 VOKURKA, M., HUGO, J., 1995, op. cit. s. 200

14

1.2 Charakteristika povinného očkování Za povinné očkování je považováno pravidelné očkování, k jehož podrobení jsou povinny všechny osoby, které stát prostřednictvím zákona stanovuje, a to proti státem vymezeným onemocněním, která se na území ČR běžně vyskytují a neočkovaným osobám by mohly způsobit velmi závažnou újmu na zdraví. Vytváření tohoto složitého systému je do jisté míry ovlivňováno doporučeními, která pro oblast očkování pravidelně vypracovává WHO jako specializovaná agentura OSN. Tato doporučení jsou poté v ČR zpracovávána a plněna prostřednictvím Národní imunizační komise (dále NIKO), která stejně jako WHO vydává stanoviska a doporučení v oblasti povinného očkování, přičemž nejvýraznějším výsledkem této práce je očkovací kalendář platný pro celou ČR. Vyplývá to z její hlavní činnosti, kterou je především identifikace infekčních onemocnění, jejichž nemocnost lze ovlivnit zavedením pravidelného, zvláštního a mimořádného očkování, stanovení optimální strategie vakcinační politiky v ČR, stanovení priorit v oblasti vakcinace.14 Povinné očkování se dotýká předně nezletilých dětí, jelikož v dospělosti probíhá pouhé přeočkování proti určitým typům nemocí, nejčastěji je zmiňováno očkování proti tetanu. Povinné očkování je bezplatné, jelikož je v plné výši hrazeno ze zdravotního pojištění. Jiná situace nastane, pokud se ovšem rodiče rozhodnou pro využití jiné očkovací látky, než je zajištěna MZ spolu s NIKO. V takovém případě mají rodiče právo výběru mezi jinými očkovacími látkami proti danému onemocnění, které jsou v ČR registrovány, nicméně veškeré výlohy

14

Cíle a zaměření. Ministerstvo zdravotnictví České republiky [online]. Ministerstvo zdravotnictví České republiky, © 2010 [cit. 15. 4. 2014]

15

za tuto odlišnou očkovací látku musí rodiče či zákonní zástupci zaplatit sami bez příspěvku zdravotní pojišťovny. 15 Povinnost podrobit se stanovenému očkování je v ČR upravena v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále ZOVZ), přičemž jednotlivá povinná očkování včetně podrobné úpravy očkovacího kalendáře platného

v ČR

jsou

následně

stanovena

až

ve

vyhlášce

MZ

č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem (dále VOPIN), což je v současné době nejvíce diskutovaným tématem povinného očkování v právní oblasti. Tento rozpor vychází obecně především z odpovědnosti rodičů za naočkování svého dítěte. Těm se předně nelíbí, že nemoci, proti kterým mají být jejich děti očkovány, a také ostatní konkretizace povinného očkování jsou uvedeny pouze v podzákonném právním předpise, tedy ne v zákoně samotném, což dle jejich názoru odporuje ústavou zaručeným právům jednotlivce.

15

Očkování v ČR. Česká vakcinologická společnost ČLS JEP [online]. Česká vakcinologická společnost, © 2012 [cit. 23. 4. 2014]

16

2. Analýza právní úpravy K otázce povinného očkování dětí v ČR existuje široké spektrum právních předpisů, nicméně ne všechny zcela zasahují do tématu této diplomové práce. Z toho důvodu jsem se rozhodla věnovat pouze těm, které souvisejí s povinným očkováním z pohledu jednotlivých subjektů na něm zúčastněným. Tyto jsem pro větší přehlednost dále rozdělila na prameny mezinárodní a vnitrostátní, přičemž dále budou uváděny podle své právní síly a relevantnosti k danému tématu.

2.1 Mezinárodní právní úprava Na mezinárodní úrovni existuje velké množství právních dokumentů, které obsahují otázku rodičovské odpovědnosti či práva a povinnosti jednotlivců v oblasti poskytování zdravotní péče. Z těchto mnoha dokumentů byly pro účely diplomové práce vybrány pouze dva nejvýznamnější, a to Úmluva o právech dítěte (dále ÚPD) a Úmluva o lidských právech a biomedicíně (dále ÚLPB).

2.1.1 Úmluva o právech dítěte Tento mezinárodní dokument byl vytvořen především z důvodu budoucí nutnosti ochrany práv dětí na celém světě, které jsou velmi specifické, jelikož, jak vyplývá z preambule této úmluvy, dětství má nárok na zvláštní péči a pomoc.16 Státy se tak prostřednictvím této úmluvy zavázaly každému dítěti zajistit ochranu a péči zcela nezbytnou pro jeho osobní blaho, přitom ovšem musí také vždy brát v úvahu a respektovat práva a povinnosti jeho rodičů. K samotnému tématu diplomové práce, tedy povinnosti jedince v otázce povinného očkování dětí, můžeme zmínit několik základních článků úmluvy, konkrétně články 1, 3, 12, 18 a 24.

16

Preambule Úmluvy o právech dítěte

17

V článku 1 ÚPD nalezneme vymezení pojmu dítě, které říká, že za dítě se považuje každá lidská bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. 17 Článek 3 ÚPD poté stanovuje jednu z hlavních zásad ÚPD, která určuje, že zájem dítěte je zásadním a hlavním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, a to ať se jedná o činnosti uskutečňované veřejnými či soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány. 18 Dále v ÚPD nalezneme v dnes již univerzálně užívané pravidlo, jelikož článek 12 propůjčuje dítěti stejně dále v textu zmíněné zákon o zdravotních službách (dále ZZS) či ÚLPB právo na názor. Toto právo se zabezpečuje dítěti, které je schopno formulovat svůj názor, aby tyto své názory mohlo svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. 19 Je jisté, že do doby, než dítě dospěje do věku a mentální vyspělosti, kdy bude moci vyjadřovat svá rozhodnutí ohledně zdravotního stavu, budou o těchto záležitostech rozhodovat rodiče, potažmo zákonní zástupci. Na to také odkazuje článek 18 ÚPD, který přiznává rodičovskou odpovědnost obou rodičů, kteří mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj svého dítěte, přičemž základním smyslem této jejich péče musí být především zájem dítěte a nikoliv jejich vlastní. 20 Pokud bychom vztáhli toto oprávnění rodičů na otázku očkování, vyplývá z něj starost rodičů o celkový stav zdraví dítěte, o kterém jsou v jeho zájmu oprávněni plně rozhodovat, pokud toto bude v zájmu dítěte a bude podporovat správný zdravotní vývoj dítěte. Poslední zásadní oblastí v otázce očkování dítěte je ta část ÚPD, která se zaměřuje na samotné zdraví dítěte a jeho ochranu a prevenci. Ve svém textu

17

Čl. 1 Úmluvy o právech dítěte Čl. 3 Úmluvy o právech dítěte 19 Čl. 12 bod 1 Úmluvy o právech dítěte 20 Čl. 18 bod 1 Úmluvy o právech dítěte 18

18

tento článek rozvádí právo dítěte na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu, kterého lze dosáhnout za přispění poznatků moderní medicíny, která je běžně dostupná.21 Tímto má být zabezpečeno, aby dítě nebylo zbaveno svého práva na přístup ke zdravotním službám.

2.1.2 Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny Tento dokument je mezinárodní smlouvou, která má za cíl vytvářet právní rámec na ochranu lidských práv a důstojnosti člověka v oblastech aplikace biologie či medicíny, přičemž upravuje práva člověka jako pacienta ve spojení s léčbou, medicínou a lékařským výzkumem. Pro tuto práci nejsou významná všechna ustanovení ÚLPB týkající se práv pacientů a s tím souvisejících povinností poskytovatelů zdravotních služeb, tudíž se bude věnovat pouze přiblížení článků 2, 5, 6 a 26. Článek 2 ÚLPB se zabývá nadřazeností lidské bytosti a říká, že zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy. 22 Podle vysvětlující zprávy k ÚLPB se priorita zájmů lidské bytosti před zájmy společnosti či vědy uplatní v případech, kdy mezi nimi doje k rozporu, přičemž celá ÚLPB by měla být vždy interpretována v duchu této zásady.23 Můžeme ji tedy považovat za určující a bude dále významná u komentáře k významu ÚLPB k samotné otázce práv jednotlivců v oblasti očkování. Článek 5 ÚLPB s se zjevně ve své nejobecnější formě stal inspirací pro české zákonodárce při tvorbě ZZS, který se zabývá otázkou informovaného souhlasu pacienta, jak bude uvedeno dále. V jeho obsahu nalezneme, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možnost provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas, kdy osoba musí být

21

Čl. 24 Úmluvy o právech dítěte Čl. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně 23 Vysvětlující zpráva k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně [online]. [cit. 24. 4. 2014] 22

19

předem informována o účelu a povaze zákroku a dále také o jeho důsledcích a rizicích. 24 Tímto dochází k potvrzení všeobecně uznávaného pravidla v oblasti zdravotnického práva, že nikdo nemůže být bez svého souhlasu nucen k jakémukoliv zdravotnímu zákroku na jeho těle. To vede k odklonu od dříve uznávaného standardu, kdy lékař rozhodoval o zdravotních zákrocích pacienta bez jeho jakékoliv možnosti projevit svůj názor. Pod pojem zákrok jsou dle Vysvětlující zprávy k ÚLPB zahrnuty veškeré výkony prováděné na osobě pacienta ze zdravotních důvodů, včetně preventivní péče, stanovení diagnózy, léčby, rehabilitace a výzkumu.25 Dále musí být zmíněn také článek 6 odst. 2 ÚLPB, který se týká ochrany osob neschopných dát souhlas, v našem případě nezletilých dětí.

Je zde

stanoveno, že jestliže nezletilá osoba není dle vnitrostátního zákona způsobilá k udělení souhlasu se zákrokem podle článku 5 ÚLPB, nemůže být zákrok proveden bez souhlasu jejího zákonného zástupce, přičemž názor nezletilé osoby bude zohledněn jako faktor, jehož závaznost narůstá úměrně s věkem a stupněm vyspělosti nezletilé osoby. 26 Jak můžeme vidět, ustanovení je téměř stejné jako čl. 12 ÚPD, což má zajistit větší provázanost jednotlivých dokumentů, řešících se obdobnou tématikou. ÚLPB ve svém článku 26 upravuje omezení výkonu těchto práv, ke kterému může dojít pouze zákonem. Práva mohou být omezena tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné a je-li to v zájmu bezpečnosti a veřejnosti, ochrany veřejného zdraví nebo také ochrany práv a svobod jiných osob.27 Právě na kumulativní splnění těchto omezení se odvolávají české státní orgány, kdy autoritativně nařizují očkování dětí, jejichž rodiče s očkováním vyčkávají. Přitom ve Vysvětlující zprávě k ÚLPB je uvedeno, že typickým případem výjimky

24

Čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně Vysvětlující zpráva k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně [online]. [cit. 24. 4. 2014] 26 Článek 6 odstavec 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně 27 Článek 26 odstavec 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně 25

20

z důvodu ochrany veřejného zdraví je povinná izolace pacienta se závažnou infekční chorobou, pokud je nezbytná. 28 Z vymezení je patrné, že by se omezení práv neměla užívat v plošně ve všech případech na celém území ČR totožně, nýbrž pouze jednotlivě a u konkrétních případů. Omezení by se tak mohla využít u pacientů, jejichž již nastalá nemoc by mohla ohrozit ostatní či obecně veřejné zdraví, přičemž by se mělo jednat péči nezbytnou pro danou situaci, kterou nelze ničím nahradit. Pokud bychom postupovali podle tohoto výkladu, nebylo by dále možné povinné očkování z logiky věci podřazovat pod omezení výkonu ÚLPB. V takovém případě by docházelo ke zcela legitimním situacím, kdy by rodič mohl vyjádřit svůj svobodný a informovaný názor na otázku očkování svého dítěte, aniž by musel čelit šetřením ze strany správních orgánů či samotných ošetřujících lékařů, neboť by se došlo k naplnění ústavních principů týkajících se mezinárodních smluv, kdy stanovuje-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. 29 Tomuto řešení však nepřisvědčují české soudy a ani české správní úřady od svého současného přesvědčení, že očkování zcela jistě patří pod ochranu veřejného zdraví ve významu omezení výkonu ÚLPB, nehodlají ustoupit a je tedy otázkou, zda by případný mezinárodní spor přinesl v této otázce jasné a konečné řešení.

28 29

Vysvětlující zpráva k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně [online]. [cit. 24. 4. 2014] Čl. 10 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR

21

2.2 Vnitrostátní právní úprava Ve vnitrostátní právní úpravě je oblast povinného očkování obsažena poněkud široce. Ačkoliv se budu v této kapitole věnovat především zákonné úpravě, která danou problematiku rozebírá nejvíce, nesmím opomenout uvést taktéž ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listinu základních práv a svobod (dále Listina). Na základech podstatných ustanovení Listiny budu dále pokračovat analýzou dalších nejdůležitějších právních norem v oblasti povinného očkování dětí, mezi které se řadí především ZOVZ, dále ZZS, zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále ZSPOD), zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále NOZ) a následně poté analýzou VOPIN.

2.2.1 Listina základních práv a svobod V Listině nalezneme základní zásady, při jejichž dodržení může být dále rozvíjena právní úprava, v našem případě tedy otázka očkování dětí. Nejprve se jedná o ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny, které říká, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. 30 Dalším ustanovením je článek 3 odst. 3 Listiny, který říká, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod31, což úzce souvisí s ustanovením článku 32 odst. 4 Listiny, ve které je uvedeno, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů.32 Na tuto úvahu poté dále navazuje ustanovení článku 4 odst. 1 Listiny, které stanovuje, že povinnosti mohou být ukládány na základě zákona a v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod, přičemž v odstavci druhém je dále

30

Čl. 2 odst. 3 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod Čl. 3 odst. 3 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod 32 Čl. 32 odst. 4 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod 31

22

rozvedeno, že tyto meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. 33 Podstatným článkem v Listině, navazujícím na článek 4 Listiny, je článek 7 odst. 1 Listiny, který říká, že je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, přičemž omezena může být pouze zákonem. 34 Dalším

ustanovením

týkajícím

se

povinného

očkování

je

článek 31 Listiny, který zaručuje právo každého na ochranu zdraví. 35 Článek 32 odst. 1 Listiny stanovuje, že rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona a je zaručena zvláštní ochrana dětí a mladistvých. 36 Jak bude více rozebráno v analýze judikatury, pro otázku povinného očkování je také zásadní článek 15 odst. 1 Listiny, který zaručuje svobodu myšlení,

svědomí

a

náboženského

vyznání37,

ve

spojení

s článkem 16 odst. 1 Listiny, který stanovuje právo každého na svobodné projevování svého náboženství a víry38. K otázce nedotknutelnosti osoby se vyjádřil ve své knize Klíma, a to tak, že Listina ve svém čl. 7 upravuje obecný princip zajišťující ostentativní ochranu lidské integrity, člověka především jako fyzické bytosti, přičemž nedotknutelnost osoby jako obecný princip je namířen proti jakýmkoli škodným vlivům zvenčí, tedy veřejné moci i soukromým subjektům a má vytvořit právní barieru proti jakýmkoli zásahům zvenčí. Ústavní soud tak interpretací chrání osobu i před násilím při „péči“ o zdraví člověka v souvislosti se zdravotním vyšetřením provedeným bez souhlasu vyšetřované osoby. 39 Na základě takového

33

Čl. 4 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod Čl. 7 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod 35 Čl. 31 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod 36 Čl. 32 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod 37 Čl. 15 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod 38 Čl. 16 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod 39 KLÍMA, K. Doc. JUDr. CSc. Ústavní právo. 3. vydání, Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o. 768s. ISBN 807380-000-4. 34

23

výkladu lze dojít k závěru, že zákonní zástupci či dítě samotné mohou očkování jako násilnou formu péče o zdraví člověka odmítnout s tím, že by tímto bylo prolomeno její soukromí a nedotknutelnost osoby.

2.2.2 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník NOZ navazuje na předcházející právní úpravu v zákoně o rodině, ovšem některé instituty jsou podrobněji rozvedeny. NOZ respektuje obecnou premisu, že rodiče a děti mají vůči sobě navzájem práva a povinnosti, kterých se nemohou vzdát, aniž by se k tomu přihlíželo.40 Novinkou v NOZ je odklon od původního označení rodičovská zodpovědnost. V nové úpravě dostal přednost název rodičovská odpovědnost, přičemž došlo i k rozšíření jejího rozsahu. Vymezení rodičovské odpovědnosti nalezneme v ustanovení § 858, které za ni považuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění. 41 Pro naši potřebu je důležité vymezení, ve kterém je povinností a právem rodičů pečovat o zdraví dítěte. Z uvedeného vyplývá, že rodiče mají možnost ovlivnit i vývoj rozhodování v otázce zdraví dítěte, tedy konkrétně jeho očkování. Nemohou však o této věci rozhodovat samostatně, neboť NOZ zachovává rodičovskou odpovědnost oběma rodičům, při jejímž výkonu musí rodiče brát ohled na zájmy dítěte. Rodiče musí v situaci, kdy rozhodují o věci dotýkající se dítěte, vysvětlit dítěti vše potřebné, aby si mohlo na věc vytvořit vlastní názor a ten posléze rodičům projevit, což poté musí vzít rodiče při rozhodování v úvahu,

40 41

§ 855 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku

24

neboť názor dítěte nelze přehlížet v případech, kdy je schopné sdělení rodičů rozumově přijmout a rozhodovat se samo o sobě. 42 Docházet může také k situacím, kdy rodič dle názorů dětského lékaře či správních úřadů svou rodičovskou odpovědnost nevykonává dostatečně a porušuje tím některou ze zákonem uložených povinností, například v případě neočkování nepečuje o zdraví dítěte. V těchto případech může soud přistoupit k omezení rodičovské odpovědnosti či jejího výkonu. 43 Jedná se o sankční rozhodnutí, které postihuje rodiče z důvodu viny na jeho straně.44 Dalším stupněm je zbavení rodičovské odpovědnosti, ke kterému může soud přistoupit tehdy, kdy rodič rodičovskou odpovědnost či její výkon zneužívá, nebo ji závažným způsobem zanedbává. 45 Vinou u omezení rodičovské odpovědnosti je myšleno především porušení řádného výkonu rodičovské odpovědnosti v případech, kdy to vyžaduje zájem dítěte. Jelikož se jedná o zásadní zásah do práv a povinností rodiče, soud k tomuto přistupuje pouze v odůvodněných případech. K omezení rodičovské odpovědnosti soud přistoupí tehdy, když chování rodiče, který dítě zanedbává, dává přednost vlastním zájmům před zájmy svého dítěte, a kdy ohrožuje mravní výchovu dítěte, ovšem nedosahuje takové intenzity, aby soud musel přistoupit na kompletní zbavení rodičovské odpovědnosti.46 S omezením výkonu rodičovské odpovědnosti musí soud stanovit rozsah omezení, kterých práv a povinností se omezení bude dotýkat.47 V otázce očkování dítěte by nejspíše soud omezil rodiči právo na rozhodování o zdraví svého dítěte. Soudy se však k omezení či zbavení

42

§ 875 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku § 870 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku 44 NOVOTNÝ, P., IVIČIČOVÁ, J., SYRŮČKOVÁ, I., VONDRÁČKOVÁ, P. Nový občanský zákoník – rodinné právo. 1. Vydání, Praha: GRADA Publishing, a.s., 2014, s. 150. ISBN 978-80247-5167-2. 45 § 871 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku 46 NOVOTNÝ, P., IVIČIČOVÁ, J., SYRŮČKOVÁ, I., VONDRÁČKOVÁ, P., 2014, op. cit., s. 150 47 § 870 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku 43

25

rodičovské odpovědnosti při odmítání povinného očkování obvykle neuchylují a jedná se tak pouze o hypotetické řešení, které se nyní prakticky neuplatňuje. Tento problém je nejčastěji řešen formou správně-právních pokut ukládaných rodičům. V oblasti povinného očkování lze v praxi využít pouze ustanovení o vymezení rozsahu rodičovské odpovědnosti coby práv a povinností rodičů k rozhodování o zdravotních otázkách dítěte. Rodiče neočkovaných dětí toto mohou používat ve svůj prospěch v případech, kdy budou argumentovat, že péče o zdraví dítěte je právem samotných rodičů a neměli by být za své provádění zákonem jim uděleného práva správními orgány nijak sankcionováni či jinak trestáni. Správní úřady však požadují výkon rodičovské odpovědnosti tak, aby tímto nebyla narušena práva ostatních, respektive veřejné zdraví.

2.2.3 Zákon č. 372/2011 Sb., o a podmínkách jejich poskytování

zdravotních

službách

ZZS je vcelku novým právním předpisem, který byl součástí tzv. zdravotní reformy v ČR. Ta byla vyvolána především z důvodu, že předchozí právní úprava této oblasti byla rozprostřena mezi celou řadu právních předpisů různé právní síly, které byly obsahově nekomplexní, vzájemně na sebe nenavazující, byly ve své podstatě již z hlediska použití již přežitkem a také ne zcela vyhovovaly evropským zdravotnickým standardům, především co se týká postavení pacienta v rozhodování o jemu poskytované péči. 48 Zákon se na svém začátku věnuje vymezení základních pojmů. Pro účely diplomové práce je nutné uvést především definování zdravotních služeb, za které se mimo jiné považuje poskytování zdravotní péče podle tohoto zákona zdravotnickými pracovníky a dále činnosti vykonávané jinými odbornými pracovníky, jsou-li tyto činnosti vykonávány v přímé souvislosti s poskytováním

48

Důvodová zpráva k návrhu zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2014]

26

zdravotní péče.49 Pokud budeme pokračovat, nalezneme význam zdravotní péče, pod kterou se rozumí soubor činností a opatření prováděných u fyzických osob za účelem předcházení, odhalení a odstranění nemoci, vady nebo zdravotního stavu, udržení, obnovení nebo zlepšení zdravotního a funkčního stavu50 a dále preventivní, diagnostické, léčebné, léčebně rehabilitační, ošetřovatelské nebo jiné zdravotní výkony prováděné zdravotnickými pracovníky za výše zmíněným účelem51. Očkování by se mělo podřadit pod soubor činností prováděných u fyzických osob za účelem předcházení nemoci a také pod preventivní zdravotní výkony prováděné zdravotnickými pracovníky, neboť preventivní péčí se rozumí péče, jejímž účelem je včasné vyhledávání faktorů, které jsou v příčinné souvislosti se vznikem nemoci nebo zhoršením zdravotního stavu, a provádění opatření směřujících k odstraňování nebo minimalizaci vlivu těchto faktorů a předcházení jejich vzniku.52 Očkování je založeno na systému provádění úkonů, v tomto případě podstoupení očkování, což má přecházet možnosti vzniku nákazy infekčními nemocemi. Formou zdravotní péče je v případě očkování péče ambulantní, jelikož při očkování není vyžadována hospitalizace pacienta či přijetí pacienta na lůžko do zdravotnického zařízení poskytovatele jednodenní péče. 53 ZZS upravuje práva jednotlivců v oblasti zdravotní péče. V postavení pacienta proběhla výrazná změnu oproti předchozí v zákoně o péči o zdraví lidu. Podle důvodové zprávy k ZZS se pacient stává hlavním účastníkem procesu

49

§ 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování 50 § 2 odst. 4 písm. a) bod 1. a 2. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování 51 § 2 odst. 4 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování 52 § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování 53 § 7 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování

27

poskytování zdravotních služeb, kdy je důraz kladen především na jeho práva a individuální potřeby, a právo lidu je tak nahrazeno právem pacienta.54 Je zde stanoven fakt, že zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze v případě, kdy vyjádřil svůj svobodný a informovaný souhlas, přičemž za svobodný se považuje souhlas, který je dán bez jakéhokoliv nátlaku. 55 Informovaným souhlasem je souhlas, kdy je pacientovi před souhlasem s poskytnutím zdravotní služby podána informace o zdravotním stavu a navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách a umožnění pacientovi klást poskytovali zdravotních služeb doplňující otázky ohledně svého zdravotního stavu či léčebného postupu, které musí být poskytovatelem srozumitelně zodpovězeny. 56 Za informaci o zdravotním stavu se považuje obeznámení poskytovatele zdravotních služeb o příčině a původu nemoci, jsou-li známy, a také o účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaných zdravotních služeb. 57 Důležitým ustanovením, týkajícím se poskytování zdravotních služeb nezletilým osobám, je § 35 tohoto zákona, které uvádí, že při poskytování zdravotních služeb nezletilému pacientovi je třeba zjistit jeho názor na poskytnutí zamýšlených zdravotních služeb, jestliže je to přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti jeho věku.58 Tedy v případě informací o očkování by měl poskytovatel zdravotních služeb nejen uvádět pozitiva očkování, nýbrž i negativa, která se mohou po vpravení očkovací látky do těla objevit. Měl by pacienta zpravit o všech aspektech povinného očkování, včetně všech komplikací, tedy aby si mohl v našem případě nejčastěji rodič nezletilého dítěte, utvořit ucelený obraz v otázce 54

Důvodová zpráva k návrhu zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2014] 55 §34 zákona č. 372/2001 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování 56 §31 zákona č. 372/2001 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování 57 § 31 odst. 2 písm. a), b) 31 zákona č. 372/2001 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování 58 § 35 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování

28

očkování. Poskytovatel zdravotní služby by měl rodičům poskytnout odpovědi na otázky, které je zajímají. V této rovině je spatřován problém, jak vyplynulo ze spolupráce s LLP, jelikož lékař u nezletilého pacienta ve většině případů podávání informací o očkování příliš nezohledňuje a situace je řešena rozesláním pozvánky k očkování. Tedy poskytovatelé zdravotních služeb navzdory ZZS tuto svou povinnost nerespektují, ačkoliv by jejich jednání vůči pacientovi mělo být již odlišné. V praxi také můžeme vidět rozpor v jednání lékaře při vyžadování informovaného souhlasu, a to přestože by měl být před každým výkonem dán. Pojem informovaného souhlasu je podpořen také důvodovou zprávou k tomuto zákonu, kdy za informovaný souhlas je považován souhlas, kterým pacient dává ústně či písemně najevo, že je srozuměn se samotným poskytnutím zdravotních služeb, přičemž zde musí být bezpochyby respektováno pravidlo zcela běžné v mezinárodně právní praxi, že nikdo nesmí být nucen podstoupit jakýkoliv zdravotní zákrok na svém těle v oblasti péče o zdraví, aniž by k tomuto dál předchozí souhlas.59 Na to navazuje ZZS v ustanovení § 38, který upravuje možnost, kdy pacient není schopen podat informovaný souhlas s poskytnutím zdravotních služeb, a stanovuje podmínky, za kterých lze zdravotní služby pacientovi poskytnout bez jeho souhlasu. V takovém případě je možno pacientovi poskytnout pouze neodkladnou péči.60 Jelikož však očkování není dle výše uvedeného považováno za neodkladnou péči zákonem, nelze tudíž tuto zdravotní službu dítěti poskytnout, aniž by k tomu dalo ono či její zákonný zástupce souhlas. Z obsahu ZZS vyplývá, že k názoru nezletilce přihlíží jako k jednomu z faktorů, přičemž váha tohoto faktoru se zvyšuje spolu s růstem rozumové a volní

59

Důvodová zpráva k návrhu zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2014]. 60 § 38 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování

29

vyspělosti nezletilého pacienta. Pro vyslovení souhlasu s provedením zdravotních služeb dítěti se použijí předpisy obecně upravující svéprávnost fyzických osob. V praxi pokud lékař shledá nezletilého pacienta natolik rozumově i volně vyspělým, že může informovaně a svobodně rozhodovat a udělit souhlas s provedením zdravotní služby, měl by mít souhlas stejnou váhu, jakou by měl souhlas udělený zletilým pacientem. V opačném případě bude souhlas udělovat lékaři zákonný zástupce dítěte. Pokud by byl názor nezletilého pacienta, jako považovaného například za již z větší části vyspělého v otázce rozhodování o poskytovaných zdravotních službách na jeho těle, odlišný od názoru jeho zákonného zástupce, musel by spor rozhodnout soud. Ačkoliv nyní ustanovení § 35 tohoto zákona nevyvolává žádná nedorozumění, o jeho původním obsahu, který bylo novelou zákona z roku 2013 změněn, toto říct nelze. Kontroverzní byl odstavec druhý tohoto ustanovení, který budil u odborné i laické veřejnosti diskuze. Zde bylo stanoveno, že jde-li o nezletilého pacienta, jehož zákonnými zástupci jsou rodiče, vyžaduje se souhlas obou rodičů, a to k poskytnutí zdravotních služeb, které mohou podstatným způsobem negativně ovlivnit další zdravotní stav pacienta nebo kvalitu jeho života, či souhlas alespoň jednoho z rodičů, a to k poskytnutí zdravotních služeb, které nejsou zdravotními službami podle předchozího textu, nebo k dále zmíněnému postupu. Ten uvádí, že pokud nezletilý pacient dovršil 15 let věku, lze mu zdravotní služby poskytované registrujícím poskytovatelem poskytovat bez zjišťování souhlasu zákonného zástupce, pokud zákonný zástupce s takovým postupem

vyjádří

písemný

souhlas,

který

může

podmínit

následným

informováním o poskytnutých zdravotních službách, přičemž se souhlas zákonného zástupce stal také součástí zdravotnické dokumentace vedené o nezletilém pacientovi. Dále měl poskytovatel zdravotních služeb v případě, kdy nebylo možné získat souhlas obou rodičů či se názor nezletilého pacienta a jeho zákonného

30

zástupce na poskytnutí zdravotních služeb lišil, povinnost oznámit tuto skutečnost do 24 hodin soudu za účelem ustavení opatrovníka. V původním ustanovení § 35 odst. 2 poté spočívala ona výkladová rozmanitost, která působila zmatek v oblasti poskytování zdravotních služeb nezletilým pacientům. Problematický byl především význam slovního spojení „zdravotní služby, které mohou podstatným způsobem negativně ovlivnit další zdravotní stav pacienta nebo kvalitu jeho života“. Jak vyplynulo z konzultací v LLP, mnoho poskytovatelů zdravotních služeb z přehnaného respektování ustanovení vyžadovalo souhlas obou rodičů prakticky u všech zdravotních služeb u dětí, jelikož podřazovali cokoliv pod zdravotní služby s možným podstatným negativním vlivem na pacientův zdravotní stav. Navíc se v praxi ukázalo jako problematické sehnat souhlas obou rodičů. Z těchto důvodů přistoupilo MZ ČR k vydání upřesňujícího stanoviska 61 k ZZS, které obsahovalo jeho právní názor. Ve stanovisku bylo vysvětleno, že ZZS neurčuje, co lze podřadit pod výše uvedené slovní spojení, nicméně by se mělo vycházet z charakteru zdravotní péče, účelu jejího poskytnutí a dopadů na zdravotní stav, kvalitu života, a to podle dosavadních zkušeností a obvyklých podmínek. Podle názoru MZ tedy nelze pod vymezení podřadit služby, které podle dosavadních medicínských zkušeností získaných na základě poskytování zdravotních služeb za uznávaných zdravotních postupů nejsou považovány za zdravotní péči, která by za obvyklých podmínek měla ovlivnit negativně další zdravotní stav pacienta nebo kvalitu jeho života.62 Za negativní ovlivnění dalšího zdravotního

stavu pacienta nelze považovat

pouze dočasné

nepohodlí

či přechodné potíže pacienta po poskytnutí zdravotní služby. Mezi příklady, kdy se o negativní vliv nejedná, bylo uvedeno i očkování, tudíž po tomto právním

61

Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách – Poskytování zdravotních služeb nezletilému pacientovi. Ministerstvo zdravotnictví České republiky [online]. Tiskové zprávy ministerstva zdravotnictví České republiky, publikováno 26. 3. 201 [cit. 05. 04. 2014 ] 62 Tamtéž

31

názoru již lékaři nemuseli vyžadovat souhlas obou rodičů, dále stačil souhlas pouze jednoho z rodičů.63 Současnou novelou zákona poté došlo k výrazné úpravě tohoto ustanovení. Byla zrušena věková hranice 15 let jako možnosti vyjádření názoru či souhlasu nezletilým pacientem a nově zdravotní pracovník postupuje pouze na základě vlastního uvážení o rozumové a mravní vyspělosti dítěte. Dále bylo upuštěno od nutnosti informovat do 24 hodin soud o neposkytnutí souhlasu oběma rodiči, což souvisí s celkovým odstraněním tohoto institutu.

2.2.4 Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a změně některých souvisejících zákonů ZOVZ je považován za hlavní právní předpis, který upravuje oblast ochrany veřejného zdraví z pohledu státu, přičemž se také úzce dotýká otázky povinného očkování. Veřejným zdravím se pro účely tohoto zákona rozumí zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin, kdy tento zdravotní stav je určován souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobem života.64 Ochranou a podporou veřejného zdraví se poté rozumí souhrn činností a opatření k vytváření a ochraně zdravých životních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění, ohrožení zdraví v souvislosti s prací a jiných

s

vykonávanou

významných

prací,

poruch

vzniku

zdraví

a

nemocí

souvisejících

dozoru

nad

jejich

zachováním. 65 Očkování proto bylo ze strany státu zavedeno jako jedna z možností ochrany veřejného zdraví, kterou se stát snaží zabránit šíření infekčních onemocnění v populaci.

63

Tamtéž § 2 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví 65 § 2 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví 64

32

Za ohrožení veřejného zdraví se dále dle tohoto zákona považuje stav, při kterém jsou obyvatelstvo nebo jeho skupiny vystaveny nebezpečí, z něhož míra zátěže rizikovými faktory přírodních, životních nebo pracovních podmínek překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje významné riziko poškození zdraví. 66 Posledním důležitým legálním vymezením je vysvětlení pojmu infekční onemocnění, kterým se rozumí příznakové i bezpříznakové onemocnění vyvolané původcem infekce nebo jeho toxinem, které vzniká v důsledku přenosu tohoto původce nebo jeho toxinu z nakažené fyzické osoby, zvířete nebo neživého substrátu na vnímavou fyzickou osobu.67 Důležitým bodem ZOVZ je také úprava očkování. Zde je zapotřebí uvést ustanovení § 46, které stanovuje obecnou povinnost subjektů k podrobení se očkování. V ustanovení je stanoven rozsah osob, na které se povinné očkování na území ČR vztahuje, nicméně však i další povinnosti osob vztahující se k očkování. Za osobu povinnou k očkování se považuje každá fyzická osoba s trvalým pobytem na území ČR, cizinec, který je oprávněn k trvalému pobytu na území ČR, dále cizinec, kterému byl povolen přechodný pobyt na území ČR na dobu delší než 90 dnů nebo je oprávněn na území ČR pobývat po dobu delší než 90 dnů. 68 Dále je uvedeno, že před provedením očkování je v případech uvedených prováděcím předpisem fyzická osoba povinna podrobit se vyšetření stavu imunity. 69 Z toho vyplývají dvě zákonem taxativně stanovené výjimky

66

§ 2 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví § 2 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví 68 § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví 69 § 46 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví 67

33

z povinného očkování, a to zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace).70 Konkrétní úprava očkování nezletilých dětí je zákonem upravena ve stejném ustanovení, v odstavci třetím. Vztahuje se na situace, kdy se nezletilá osoba nepodrobila povinnému očkování či vyšetření stavu imunity, a zároveň nezletilá osoba nemá zvoleného praktického lékaře. Pokud příslušný orgán ochrany veřejného zdraví zjistí nesplnění očkovací povinnosti, stanoví orgán nezletilé osobě rozhodnutím povinnost podrobit se stanovenému očkování či vyšetření stavu imunity u určeného poskytovatele zdravotních služeb. 71 Zákon v souladu s NOZ definuje, že za fyzickou osobu, která nedovršila patnáctý rok svého věku, odpovídá za splnění všech povinností, její zákonný zástupce.72 Z toho také vyplývá závěr, že za nesplnění očkovací povinnosti jsou odpovědní rodiče dítěte, proti kterým může vystupovat orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen OSPOD) či jiné správní orgány. Otázkou je, zda se ustanovení § 46 odst. 3 použije za situace, kdy dojde k naplnění obou podmínek, tedy kdy dítě nebylo naočkováno a současně nemá zvoleného lékaře, či zda bude možnost užít rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví i v případě, kdy se nezletilá osoba pouze nepodrobila pravidelnému očkování, ačkoliv má zvoleného svého lékaře. Dle mého názoru by se toto mělo užít pouze za splnění obou podmínek, nikoliv jen jedné z nich, jelikož tento závěr vyplývá ze samotné skladby ustanovení. Tudíž postup nelze využívat ve všech případech, kdy se rodič rozhodne nenaočkovat u svého praktického lékaře nezletilé dítě, což činí povinnost očkování právně nevynutitelné. Jelikož se jedná o předpis obecný, stanovující pouze základní povinnosti, ke své konkretizaci využívá vyhlášky, přičemž ZOVZ stanovuje, že členění

70

Tamtéž § 46 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví 72 § 46 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví 71

34

a podmínky provedení očkování a způsoby vyšetřování imunity upraví prováděcí právní předpisy, tedy budou zde stanoveny konkrétní případy a termíny stanoveného druhu očkování. 73 Tímto prováděcím právním předpisem je VOPIN, jehož analýza následuje.

2.2.5 Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem Základním úkolem VOPIN je provádět ZOVZ, k čemuž je zmocněna prostřednictvím ustanovení § 46 odst. 6 ZOVZ. V jejím obsahu můžeme nalézt stanovení rozsahu, četnosti, podmínek provedení a jednotlivých druhů očkování a ve svém textu vytváří očkovací kalendář, který stanovuje, kdy a kolikrát se podává konkrétní očkovací látka. Očkování se podle této vyhlášky člení na očkování pravidelná, zvláštní, mimořádná, při úrazech, poraněních, nehojících se ranách a před některými lékařskými výkony a očkování, provedené na žádost fyzické osoby. 74 Pravidelné očkování představuje povinné celoplošné očkování dětí, potažmo fyzických osob, na území ČR, které probíhá podle zákonem určeného očkovacího schématu, přičemž očkování je zdarma a je hrazeno státem. V ČR dochází k pravidelnému očkování proti tuberkulóze, záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě B, proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím a proti pneumokokovým nákazám a proti virové hepatitidě B. Zvláštním očkováním se předchází onemocněním virovou hepatitidou typu A a virovou hepatitidou typu B, dále chřipkou a vzteklinou, přičemž je používáno pouze v případech osob, které jsou ohroženy rizikem nakažení infekcí

73 74

§ 46 odst. 6 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví § 2 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem

35

především z důvodu svého povolání, tudíž se může jednat například o zdravotní pracovníky. Mimořádným očkováním se rozumí očkování fyzických osob k prevenci infekcí v mimořádných situacích. 75 Pod tímto neurčitým pojmem mimořádné situace si můžeme představit případy, kdy se stát snaží zabránit vzniku nebezpečí epidemie či například v situaci, kdy je možnost, že nově narozené dítě může být po porodu nakaženo infekcí z těla matky. Při tomto druhu očkování se opět jedná o zdravotní službu bezplatnou. Dalším typem očkování je očkování při úrazech, poraněních a nehojících se ranách, kdy rozlišujeme očkování proti dvěma typům infekcí. První z nich je infekce tetanu, která může nastat při poraněních, úrazech, bércových vředech či jiných nehojících se ranách, přičemž se proti infekci očkuje v případech, kdy již z důvodu uplynutí expirační doby naposledy naočkované očkovací látky nemůže být zaručena její účinnost. Proti vzteklině se podávají do těla protilátky v situaci, kdy je člověk pokousán či poraněn od zvířete, u nějž panuje podezření, že je nakaženo vzteklinou. Očkování na žádost fyzické osoby se provede na základě přání fyzické osoby o možnost být chráněna proti infekcím, proti kterým existuje očkovací látka, nicméně nepatří do výše uvedených kategorií. Tato očkování nebývají hrazena státem ani zcela zdravotní pojišťovnou a jejich provedení je vázáno na zaplacení fyzickou osobou. Příkladem je očkování proti klíšťové encefalitidě. Součástí VOPIN je očkovací kalendář. Jedná se o očkovací schéma, ve kterém je stanoveno, kdy, s jakým opakováním a jakou očkovací látkou se provádí očkování proti vyjmenovaným infekčním nemocem. V důsledku vývoje očkovacích látek, vzniku očkovacích látek nových a kvůli rychle se měnícím epidemiologickým podmínkám dochází k častým změnám a rozšířením očkovacího kalendáře v ČR. Při těchto změnách musí být zachovány principy, 75

§ 2 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem

36

na kterých by měl být očkovací kalendář založen, a to respekt k epidemiologické situaci, respekt k maximálnímu efektivnímu využití očkovací látky vzhledem k věku a zralosti imunitního systému očkovaného a dále také odlišovat individuální a společenskou potřebu pravidelného očkování pro jednotlivce. 76 Očkovací kalendář vzniká na základě diskuze odborníků, v našem případě je to MZ spolu s NIKO, přičemž musí být brána v úvahu dostupnost a složení případných očkovacích látek a také finanční možnosti státu na jejich zavedení. Dětský očkovací kalendář platný od 1. 1. 2014 rozděluje očkování na pravidelná a doporučená, která se uvádí podle věku očkované osoby, a to od narození až po dosáhnutí dospělosti. U očkování je v očkovacím kalendáři uveden název očkovací látky, kterou se očkování provádí. Co do největšího výskytu očkování je nejvíce obsažnou skupinou očkování do prvního roku a půl dítěte, v následujících letech až do dospělosti spíše očkování postupně ubývá a provádí se přeočkování. Očkování doporučených není v očkovacím kalendáři zastoupeno mnoho, jedná se o očkování proti rotavirovým nákazám, pneumokokovým onemocněním, planým neštovicím a ve vyšším věku u dívek také očkování proti onemocnění lidským papilomavirem, způsobujícím rakovinu děložního čípku. U pravidelných očkování se setkáme ještě s jedním pojmem, a to omezená povinnost k očkování. Ta znamená, že k očkování jsou povinny osoby, které mají k dané infekční nemoci indikaci. V rámci našeho očkovacího kalendáře se jedná

o

očkování

proti tuberkulóze,

pneumokokovým

onemocněním

a žloutence typu B. Nejdůležitějším v očkovacím kalendáři je očkování povinné, přičemž je nařízeno proti celkem devíti nemocem. Očkování u dítěte začíná od devátého týdne života, a to očkováním proti záškrtu, tetanu, černému kašli, dětské obrně,

76

PETRÁŠ, M. Moderní očkovací kalendář. Vakciny.net [online]. Očkování – internetové očkovací centrum, publikováno 8. 2. 2010 [cit. 15. 5. 2014]

37

žloutence typu B a onemocněním vyvolaným Haemophilus influenzae typu b. Toto očkování je známé pod názvem hexavakcína, přičemž se podává v celkem čtyřech dávkách. V pozdějším dětském věku dochází k přeočkování proti záškrtu, tetanu, černému kašli a dětské obrně. Dalším povinným očkováním je očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, začínající od patnáctého měsíce života dítěte, které probíhá v celkem dvou dávkách. V dospělém věku dochází k přeočkování proti tetanu. Nynější vyhlášce je vytýkán rozpor s ústavním pořádkem, konkrétně s Listinou. Ta ve svých ustanoveních stanovuje, že povinnosti mohou být jednotlivcům ukládány na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.77 Dále je omezení rozvedeno s tím, že meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem. 78 V ZOVZ není dle názoru kritiků povinnost k očkování zakotvena způsobem, aby vyhovovala podmínkám v souladu s LZPS. Jejich nesouhlas pramení především z nedostatečného vymezení očkovací povinnosti v ustanovení § 46 ZOVZ, neboť nelze mít za to, že pouhé zákonné vyjmenování osob povinných k očkování či k podrobení se vyšetření imunity, lze považovat za zákonné stanovení této povinnosti. Definice je příliš obecná a poskytuje vyhlášce neomezené možnosti dalších úprav, neboť je abstraktní.

2.2.6 Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí Zákon se soustředí na řešení problému zajištění komplexní činnosti, která má za cíl ochranu základních práv dětí. Co se týká vymezení pojmu sociálně-právní ochrana dětí, pro otázku očkování je pro nás významné zákonná definice, která pod tento pojem zahrnuje ochranu práv dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu a ochranu oprávněných

77 78

Čl. 4 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod Čl. 4 odst. 2 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod

38

zájmů dítěte.79 Je zde stanoveno, že sociálně-právní ochrana dětí se mimo jiné zaměřuje zejména na děti, jejichž rodiče neplní povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti podle NOZ.80 Ustanovení bývá často využíváno v řešení nestandardních situací v oblasti očkování, kdy rodiče odmítnou či pouze odloží očkování dítěte. Toto chování je opodstatněno oprávněním každého na upozornění OSPOD na porušení povinnosti nebo zneužití práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti. 81 Poskytovatel zdravotních služeb a další vyjmenované osoby mají zákonem stanovenou povinnost oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, že se jedná o děti podle ustanovení § 6, a toto musí učinit bez zbytečného odkladu poté, kdy se o takovéto skutečnosti dozvěděli. 82 Z těchto ustanovení i z ostatních právních předpisů lze dospět ke dvěma závěrům. Pokud bychom postupovali podle striktního jazykového výkladu zákonů, vyvodili bychom, že rodiče, kteří své děti nepodrobí povinnému očkování, postupují v rozporu se zákonem, neboť jsou povinni zajistit dítěti pravidelné očkování. Pokud tak nečiní, může být jejich rozhodnutí nahlášeno OSPOD, neboť se jedná o neplnění povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti. Na druhou stranu zde existuje i názor, který zastává například většina rodičů zastupovaných LLP, že by měl být institut oznámení využit pouze za situace, kdy neočkování dítěte souvisí se zanedbávání péče o dítě jako takové, kdy se rodič o dítě nedostatečně stará celkově. Bez detailní znalosti okolností by nemělo být a priori podřazeno neočkování dítěte pod zákonem zmiňované neplnění povinností rodičovské odpovědnosti. Chování rodičů by mělo vždy projít důkladnou kontrolou OSPOD, aby nedocházelo k přehnanému formalismu v aplikaci zákonů týkajících se očkování dětí. 79

§ 1 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí § 6 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí 81 § 7 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí 82 § 10 odst. 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí 80

39

3. Analýza judikatury O prospěšnosti povinného očkování můžeme nalézt různé názory. Otázka povinného očkování je v ČR soudně řešena poměrně zřídka, ovšem soudy se těmito kauzami zabývají opakovaně. Ve většině případů se jedná o snahu rodičů neočkovaných dětí o získání možnosti rozhodnutí ohledně očkování svých dětí, neboť nyní jsou jim za toto jednání ve správních řízeních ukládány pokuty či děti nejsou přijímány k předškolnímu vzdělávání. Pro účely diplomové práce jsem chronologicky zmínila a vybrala ze soudních rozhodnutí ta zásadní, která měla největší vliv na vývoj otázky povinného očkování dětí, a to především rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) č. j. 5 As 17/2005-66 ze dne 28. 2. 2006, dále poté opět rozhodnutí NSS, které povinné očkování řeší velmi významně, a to rozhodnutí č. j. 3 Ads 42/2010-92 ze dne 21. 7. 2010. Poté bych se ráda zaměřila také na nález Ústavního soudu (dále jen ÚS) č. j. III. ÚS 449/06 ze dne 3. 2. 2011, rozhodnutí rozšířeného senátu NSS č j. 8 As 6/2011-120 ze dne 3. 4. 2012, dále také nejnovější rozhodnutí NSS č. j. 4 As 2/2013-75 ze dne 17. 1. 2014 a usnesení ÚS č. j. II. ÚS 409/14 ze dne 15. 4. 2014.

3.1 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 17/2005-66 V případu rozhodoval NSS o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen MS), jelikož byl uznán vinným z přestupku, že se nedostavil k pravidelnému očkování proti infekčním nemocem s dětmi. Stěžovatel se domáhal

svých práv,

stanovených mu

v článcích

5 a 6 ÚLPB, kdy namítal přednost článků ÚLPB před ZOVZ, které ve svém textu v § 46 obsahuje tuto otázku odlišně, a to na základě článku 10 Ústavy, která stanovuje prioritu aplikace mezinárodní smlouvy před zákonem, pokud dojde k rozporu jejich úprav stejné věci. Stěžovatel dále namítal rozpor výroku soudu

40

s jeho právem na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání83 ve spojení s právem na svobodné projevení náboženství a víry. 84 NSS se s názorem stěžovatele neztotožnil a kasační stížnost shledal nedůvodnou. Uvedl, že ÚLPB kromě článků 5 a 6 obsahuje ustanovení o omezení výkonu práv v článku 26 bodu 1. Mezi omezení je zařazena i ochrana veřejného zdraví, která je stanovena jako jeden z cílů ZOVZ. NSS uvedl, že očkovací povinnost ÚLPB nejenom nevylučuje, nýbrž ji jako nutnost k ochraně veřejného zdraví připouští. Došlo tak pouze k omezení práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání v souladu s článkem 16 bodem 4 Listiny, jelikož ZOVZ sleduje vyšší cíle, ochranu veřejného zdraví, přičemž k tomu došlo v uvedeném rozsahu na základě zákona, což je v souladu s Listinou, která říká, že má každý právo na ochranu zdraví, tedy i stěžovatel a jeho děti.85

3.2 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 42/2010 – 92 Rozhodnutí NSS je považováno za přelomové v otázce povinného očkování, neboť v něm poprvé uznal argumenty rodičů neočkovaných dětí o nemožnosti ukládání pokut za jejich jednání a mělo mít za cíl úpravu nevyhovujícího legislativního stavu. Ve věci rozhodoval NSS o kasační stížnosti rodičů nezletilých dětí proti rozsudku MS, kdy byla oběma stěžovatelům uložena pokuta, se nedostavili s dětmi k základnímu očkování.

83

Čl. 15 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod Čl. 16 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod 85 Čl. 31 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod 84

41

NSS shledal kasační stížnost za důvodnou a zrušil napadené rozhodnutí MS a věc mu vrátil k dalšímu řízení. NSS uvedl, že ZOVZ stanovuje obecnou povinnost jednotlivce podrobit se povinnému očkování, ovšem podrobnosti povinného očkování obsahuje navazující vyhláška č. 439/2000 Sb., na kterou nyní navazuje VOPIN. Soud na jednu stranu přiznal řešení pružnost, neboť zákonodárce může díky němu rychleji a pružněji reagovat na změny ve vývoji infekčních onemocnění. Na druhou stranu uznal, že pokud chce zákonodárce jednotlivce sankcionovat za jednání, které není v souladu se stanovenou povinností, musí k tomu uzpůsobit právní úpravu tak, aby byla v souladu s Listinou a také Úmluvou na ochranu lidských práv a základních svobod. Vyvodil, že formulace namítaného ustanovení § 46 odst. 1 ZOVZ je obecná a nelze z ní vyvozovat správně-právní odpovědnost. Úpravu povinného očkování a jednotlivé skutkové podstaty jsou upraveny až podzákonným právním předpisem, což nesplňuje zákonem stanovené podmínky a nelze jednotlivce za porušení těchto povinností postihovat. NSS

využil

dřívější

judikaturu

NSS

ze

dne

27.

10.

2004

pod č. j. 6 A 126/2002-27, která vyvozovala závěr, že „trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu“.86 Z toho vyplývá, že v řízení o správních deliktech lze využít zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege využívanou v trestních věcech, která vychází z ustanovení článku 39 Listiny, tedy pokud chce zákonodárce stíhat osoby za tato jednání, musí nejprve zajistit, aby skutková podstata deliktů byla jasně a určitě popsána v zákoně a nejen ve vyhlášce.

86

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 – 27. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 1. 4. 2014]

42

Rozhodnutí je považováno za revoluční, řeší však pouze otázku možnosti ukládat jednotlivci povinnosti vyhláškou. Jak ostatně ve svém článku uvádí Candigliota, soud neřekl, že je protiústavní nařizovat očkování bez ohledu na názor rodičů, neřekl ani to, že by rodiče za neočkování nemohli být trestáni pokutami. 87 Pouze uvedl, že za současné situace není možné konkrétní očkování stanovovat pouze vyhláškou. Jak vyplývá z následné analýzy dalších významných rozhodnutí, zůstal třetí senát v tomto svém závěru zcela osamocen, neboť nebyl dále následován a podpořen.

3.3 Nález Ústavního soudu č. j. III. ÚS 449/06 ÚS rozhodoval o ústavní stížnosti proti rozsudku NSS ze dne 28. 2. 2006, pod č. j. 5 As 17/2005-66, tedy prvního rozhodnutí, které bylo popsáno v analýze judikatury této diplomové práce. Stěžovatel zmínil, že mělo dojít k porušení čl. 10 Ústavy v návaznosti na články 5 a 6 ÚLPB, jelikož právě z Ústavy vyplývá aplikační přednost mezinárodní smlouvy před českým právním řádem obecně. K otázce povinného očkování uváděl, že očkování proti určitým druhům nemocí není vzhledem k jejich četnosti a možnosti přenosu nezbytné. Dále se bránil tím, že za situace vysoké proočkovanosti české populace nemůže jedno dítě ohrozit svým nenaočkováním veřejné zdraví. Samotné napadené rozhodnutí NSS mělo zasáhnout do jeho základního práva, které je mu dáno článkem 32 odst. 4 Listiny, následně do práva podle článku 15 odst. 1, a dále uváděl porušení článku 16 odst. 1. ÚS uznal ústavní stížnost za důvodnou, ve svém zdůvodnění však docházel k protichůdným závěrům. Nejprve uznal, že povinné očkování je možné považovat za přípustné omezení základního práva na svobodu projevovat

87

CANDIGLIOTA, Zuzana. Nový pohled NSS na tzv. povinné očkování. Jiné právo.cz [online]. Jiné právo, publikováno 17. 8. 2010 [cit. 1. 4. 2014]

43

náboženství podle článku 16 Listiny, jelikož se jedná o jedno z opatření vyjmenovaných ÚLPB, tedy o opatření pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých. Nicméně konstatoval, že za ústavně konformní omezení základního práva podle článku 16 nelze považovat „bezvýjimečné vynucování povinného očkování proti jakékoliv osobě bez ohledu na individuální specifika případu a na motivaci, kterou má daná osoba ve svém rozhodnutí povinné očkování nepodstoupit“.88 Dle názoru ÚS nesmí orgán veřejné moci sankcionovat či jiným způsobem vynucovat povinnost podrobit se stanovenému očkování, pokud existují prokazatelné okolnosti, které usilují o zachování autonomie jednotlivce a o výjimečné nesankcionování všeobecné povinnosti stanovené zákonem. ÚS si při porovnání těchto dvou názorů do jisté míry protiřečil, neboť na jednu stranu uznal, že povinné očkování je nezbytné a v souladu s naším právním řádem i ÚLPB, ovšem na druhou stranu taktéž uvedl, že v některých konkrétních případech je s naším právním pořádkem v rozporu.89 Dále uvedl, že orgán veřejné moci má ve svém rozhodování vzít v úvahu všechny okolnosti případu, a to především naléhavost důvodů, které neočkující rodič uvádí, jejich ústavní relevanci, a také nebezpečí pro společnost, jaké může jednání vyvolat. Současně má orgán posuzovat konzistentnost a přesvědčivost tvrzení. Za konzistentní tvrzení nebude dle ÚS považována situace, kdy osoba s orgánem veřejné moci od počátku nekomunikuje a svůj postoj k očkování ospravedlní až v pozdější fázi řízení. V případě nekonzistentnosti by nebyla dána naléhavost ústavního zájmu na ochranu autonomie. V odlišném stanovisku k tomuto nálezu soudce Jan Musil nabyl přesvědčení, že cesta výjimečného nesankcionování je z ústavního hlediska 88

Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, č.j. III. ÚS 449/06. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 3. 4. 2014] 89 DOLEŽAL, Tomáš. Šalamounské rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci povinného očkování. Zdravotnické právo a bioetika.cz [online]. Zdravotnické právo a bioetika, publikováno 21. 04. 2011 [cit. 2. 4. 2014]

44

riskantní a problematická, neboť může hrozit porušení ústavního principu rovnosti před zákonem, který je stanoven v článku 1 a článku 3 odst. 1 Listiny, a to z toho důvodu, že tento ÚS zvolený závěr by mohl vést k situacím, kdy soud či správní orgán bude na základě své volné úvahy rozhodovat o tom, zda sankce bude či nebude uložena.90 Podobný názor zastává i odborná právní veřejnost, neboť v komentáři k ustanovením Listiny se uvádí, že „zcela problematicky bez dalšího zdůvodnění pak bylo pod čl. 15 odst. 1 podřazeno i přesvědčení o škodlivosti očkování 4 As 2/2013 (nález III. ÚS 449/06, část IV/a), a to i se závěrem, že se jedná o přesvědčení náboženské, vykonavatelné ve smyslu čl. 16 odst. 1“ 91. Jak je zřejmé, ne celá odborná veřejnost souhlasí s argumentací ÚS. Na základě něj by mohli všichni rodiče, kteří odmítají očkovat své děti, použít jako důvod porušení této zákonné povinnosti právě práva podle článku 16 odst. 1 Listiny, přičemž by bylo náročné zjišťovat, zda tomu tak skutečně je, či zda rodiče pouze důvod využívají.

3.4 Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 6/2011-120 Rozšířený senát NSS rozhodoval o kasační stížnosti nezletilé stěžovatelky proti Magistrátu hlavního města Prahy v řízení proti rozsudku MS, kdy měl učinit rozhodnutí v rozporné judikatuře NSS týkající se zákonnosti VOPIN. Skutkový stav věci spočíval v tom, že nezletilá stěžovatelka byla rozhodnutím ředitelky mateřské školy přijata do mateřské školy, a to na základě potvrzení dětské lékařky, že absolvovala všechna potřebná základní očkování. Po následné informaci lékařky o nekompletním očkování bylo po obnově řízení

90

Odlišné stanovisko k nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, č.j. III. ÚS 449/06. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 3. 4. 2014] 91 WÁGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol., Listina základních práv a svobod: komentář. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 16. 04. 2014]

45

rozhodnuto o nepřijetí nezletilé, jelikož nesplnila podmínku stanovenou v ustanovení § 50 ZOVZ, který říká, že zařízení poskytující péči o dítě do tří let věku v denním režimu nebo předškolní zařízení mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci.92 Ve stížnosti namítala chybné posouzení souladu VOPIN s ÚLPB a Listinou. Dále upozornila na dřívější judikaturu ÚS, ze které vyplývá, že na rozdíl od ustanovení článku 4 odst. 1 Listiny, jakákoliv další bližší úprava prostřednictvím

podzákonného

právního

předpisu

nemůže

být

využita

v případech, kdy Ústava, Listina či ÚLPB odkazují na to, že omezení základního práva jednotlivce se může provést pouze zákonem, což se týká uplatnění článku 26 ÚLPB.93 Osmý senát NSS se po předběžném posouzení této věci rozhodl ji předložit rozšířenému senátu NSS, neboť došel k přesvědčení, že v judikatuře NSS panuje rozpor v otázce, zda byla VOPIN vydána v zákonných mezích a zda nezasahuje do věcí vyhrazených zákonu. Rozšířený senát se zaměřil na novější judikaturu ÚS94, ze které vyplynulo, že pokud jsou primární povinnosti stanoveny zákonem a podzákonný předpis tyto povinnosti v souladu s článkem 4 odst. 1 Listiny upřesňuje, vypořádá se tak zákonodárce i s odstavcem druhým článku 4 Listiny, jelikož i v takovém případě jsou práva a svobody stanoveny zákonem a podzákonný předpis má pouze

92

§ 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a změně některých souvisejících zákonů 93 Nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 105/95 Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 8. 4. 2014] 94 Plenární nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn . Pl.ÚS 5/01. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 8. 4. 2014]

46

upřesňující funkci, čímž dochází k naplnění komplementarity těchto dvou odstavců článku 4 Listiny. 95 Ve svém zdůvodnění rozvedl význam v článku 26 ÚLPB uvedeného sousloví „stanoveno zákonem“, který nemá dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva tak úzký význam, jaký je u nás vnímán. Mělo by se jednat pouze o to, že omezení stanovených základních práv by měla být stanovena právem dle jeho materiálního smyslu, a to takovým, které má určitou kvalitu, je přístupné, jasné, předvídatelné a musí poskytovat ochranu těchto základních práv před jejich potlačením. Rámcová úprava očkování uvedená v § 46 odst. 1 ZOVZ a její rozvedení ve VOPIN dle NSS naplňují ústavně-právní požadavky stanovené článku 4 odst. 1 Listiny, neboť povinnosti jsou ukládaný na základě zákona a v jeho mezích, a také požadavky dle článku 4 odst. 2 Listiny, neboť meze základních práv a svobod jsou upraveny pouze zákonem. V tomto usnesení se rozšířený senát nevěnoval pouze zákonnosti této vyhlášky v souladu s Ústavou, Listinou a ÚLPB. Mimo jiné dovodil, že MZ nemá neomezený a nekontrolovatelný prostor pro rozhodování o povinných očkováních. Pokud by očkování jako omezení základních práv jednotlivce neuspěla s názorem u odborníků v dané oblasti a v testu proporcionality, který se uplatňuje u Evropského soudu pro lidská práva, nemohlo by být správními soudy omezení základních práv aprobováno.96

3.5 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 2/2013-75 Stěžovatelé podali jako rodiče nezletilé dcery kasační stížnost k NSS, čímž napadli rozhodnutí MS, kterým byla žalobcům stanovena pokuta za spáchání přestupku podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích.

95

Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 – 120. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 2. 4. 2014] 96 Tamtéž

47

Přesvědčení rodičů neočkovat spočívalo ve víře, že pro dítě je nejlepší přirozeně vytvořená imunita, kterou by očkování mohlo narušit, a oba rodiče nedůvěřují současnému systému očkování, neboť jim nikdo nemůže zaručit, že dítě

neutrpí

žádnou

újmu.

Stěžovatelé

se

odvolávali

na

nález

ÚS č. j. III. ÚS 449/06 ze dne 3. 2. 2011, dle kterého by úřady a soudy měly v individuálních a odůvodněných případech upustit od pokutování i jiného dalšího nátlaku na rodiče. NSS došel k názoru, že kasační stížnost není důvodná. Konstatoval, že přesvědčení rodičů o možných nepříznivých následcích povinného stanoveného očkování nemůže být samo o sobě dostatečným důvodem, aby byli rodiče vyvázání

z povinnosti

uložené

jim

zákonem.

V

návaznosti

na

nález

ÚS č. j. III. ÚS 449/06 uvedl, že nesouhlas rodičů s plošným očkováním a jejich obava z možných rizik není tak výjimečnou okolností, aby odůvodnila odpuštění správně právní sankce za porušení zákonné povinnosti, a aby tak naplnila podmínky stanovené v nálezu ÚS. Soud připustil, že očkování může stejně jako velká část jiných lékařských zákroků vést za jistých okolností ke způsobení závažné zdravotní újmy. Nicméně uvedl, že „úkolem lékařů i pacientů je ve vzájemné součinnosti takovým možným negativním důsledkům předcházet, samo jejich riziko však ještě nemůže být dostatečným důvodem pro neprovedení lékařského zákroku“ 97. Soud potvrdil, že se mohou ojediněle objevovat vedlejší negativní účinky vakcín, avšak rizika je nutno obětovat pro dobro celé společnosti, jelikož každý člověk svým naočkováním chrání jak své zdraví, tak zdraví celé společnosti díky kolektivní imunitě.

97

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014 č.j. 4 As 2/2013-75. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 18. 4. 2014]

48

3.6 Usnesení Ústavního soudu č. j. II. ÚS 409/14 Stěžovatelé podali ústavní stížnost poté, když jim jako rodičům nezletilého syna byla uložena od KHS správně-právní pokuta, neboť nenechali svého syna naočkovat. Rodiče se odvolávali na nález ÚS č. j. II ÚS 449/06, neboť se v případě neočkování domáhali svého svědomí. Otázku neočkování svého nezletilého syna posoudili podle svého nejlepšího svědomí a svým rozhodnutím nikomu nezpůsobili újmu. Uváděli, že by měl být brán ohled na jejich svobodnou volbu, což je v souladu s ustanovením článku 9 ÚLPB, který říká, že „bude brán zřetel na dříve vyslovená přání pacienta ohledně lékařského zákroku, pokud pacient v době zákroku není ve stavu, kdy může vyjádřit své přání“ 98. S očkováním nesouhlasili hlavně kvůli svému strachu z možných zdravotních rizik. ÚS tuto ústavní stížnost odmítl. ÚS připomenul, že v namítaném nálezu byla stanovena jako jedna z podmínek, aby mohlo být upuštěno od povinnosti očkovat dítě, „konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby“99. A právě tato podmínka nebyla splněna, neboť rodiče nezletilého dítěte od samého počátku svého jednání nekomunikovali s orgány veřejné moci a svůj postoj k otázce očkování i důvody svého rozhodnutí začali sdělovat až v pozdější fázi řízení. Toto jednání není považováno za konzistentní postoj, který by měl za následek naléhavost

ústavního

zájmu na ochranu jejich autonomie. ÚS uzavřel,

že „stěžovatelé neuváděli žádné relevantní důvody, které by mohl (a ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu musel) správní orgán, popřípadě obecné soudy, brát v úvahu při svém rozhodování o tom, zda se nejedná o případ, kdy jsou dány závažné okolnosti nasvědčující tomu, že by nemělo dojít z důvodu

98

Článek 9 Úmluva o lidských právech a biomedicíně Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, č.j. III. ÚS 449/06. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 3. 4. 2014] 99

49

zachování autonomie dané osoby k výjimečnému nesankcionování povinnosti podrobit se očkování“100. Novinkou,

kterou

ÚS

více rozpracoval,

je

podmínka

zapojení,

přesvědčivosti a konzistentnosti tvrzení osoby před orgány veřejné správy, která nechce nechat dítě z výjimečných a individuálních důvodů očkovat. Pokud rodič dítě bez vysvětlení nenechá očkovat, své jednání nepodloží žádnými důvody dětskému lékaři a ani dalším správním orgánům, nelze toto chování považovat za takové, na které by dopadalo použití citovaného rozhodnutí ÚS z roku 2011. Toto usnesení ÚS by tak mělo mít za následek, aby se rodiče aktivně zapojovali do jednotlivých fází řízení, nenechávali jej pouze plynout a odvolávali se na předchozí kauzy bez vlastní invence. Díky tomuto usnesení budou muset rodiče vyvinout snahu, pokud budou chtít obhájit názor, že dítě nechtějí nechat očkovat z důvodů, které jsou podle ÚS ospravedlnitelné.

100

Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014 č. j. II ÚS 409/14. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 25. 5. 2014]

50

4. Případová studie V rámci zpracování diplomové práce byla navázána spolupráce s LLP, kdy na základě jí poskytnutých materiálů o konkrétním případu řešícím povinné očkování mohla být vypracována případová studie. V té bude popsán jeden konkrétní případ, který je nejvíce názorný, aby byla možnost udělat si představu o tom, přes jaké stupně musí rodič neočkovaných dětí projít, pokud má zájem o prosazení svých názorů. Proto bude tento případ popsán od jeho počátku, až do jejich samého vyústění, přičemž bude v závěru tohoto popisu poukázáno na nejčastěji se objevující problémy v procesu očkování v ČR. Tímto bude již dvakrát v obsahu této diplomové práce částečně popisovaný případ, kdy se jedná se případ udělení pokuty rodiči nezletilých dětí, kterým se zabývaly dva uvedené judikáty, a to rozhodnutí NSS č. j. 5 As 17/2005-66 a dále nález ÚS č. j. III. ÚS 449/06. Jelikož byl již tomuto případu věnován prostor, rozhodla jsem se jej více podrobně rozvést, včetně uvedení dalšího pokračování celého řízení.

4.1 Případ uložení pokuty rodičům neočkovaných dětí Celý proces o uložení pokuty rodiči panu V. P. započal již v roce 2003, kdy dětská lékařka oznámila KHS, že se dvě nezletilé děti rodiče V. P. nedostavily k povinnému očkování proti celkově třem infekčním onemocnění, a to dětské obrně, virové hepatitidě typu B a tetanu. Tímto jednáním byla porušena očkovací povinnost stanovená v § 46 odst. 1 ZOVZ ve spojení s vyhláškou MZ č. 439/2000 Sb. Jelikož obě tyto děti v dané době nedosáhly věku patnácti let, odpovídal za splnění očkovací povinnost rodič pan V. P. jako jejich zákonný zástupce, a to podle § 46 ZOVZ. KHS na základě tohoto oznámení vydala dvě rozhodnutí podle § 46 odst. 3 ZOVZ, kterými stanovila nezletilým dětem zdravotnické zařízení, kde se mělo pravidelné očkování provést. Ze strany pana V. P. však nebyla splněna ani tato sekundárně uložená povinnost, proto se KHS rozhodla pro zahájení řízení

51

o přestupku, a to s oběma rodiči nezletilých dětí, neboť nesplnili povinnost stanovenou či uloženou k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění. Řízení je možno zahájit proti oběma rodičům, jelikož oba mají dle NOZ (v té době podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) rodičovskou odpovědnost. V tomto řízení bylo shledáno, že se rodič pan V. P. z nedbalosti uvedeného přestupku dopustil, přičemž mu byla uložena pokuta ve výši 3 000,- Kč. Proti tomuto příkazu podal pan V. P. odpor, na základě kterého bylo KHS nařízeno ústní jednání v dané věci. Pan V. P. se z tohoto jednání neomluvil a ani se na něj nedostavil, proto byla věc projednána v jeho nepřítomnosti. KHS dospěla opět k rozhodnutí o vině ze spáchání výše uvedeného přestupku, přičemž byla panu V. P. opět uložena pokuta ve výši 3 000,- Kč. Proti rozhodnutí podal poté pan V. P. odvolání s odkladným účinkem k MZ, ve kterém rozhodnutí pokládal za nesprávné, nezákonné a nesmyslné. V době mezi podáním odvolání a vydání rozhodnutí o odvolání nemusel pan V. P. v důsledku odkladného účinku splnit zde stanovenou povinnost zaplatit pokutu. V odůvodnění odvolání především uvedl, že ZOVZ spolu s VOPIN jsou v rozporu se základními lidskými právy, tedy právem na svobodu, na sebeurčení, důstojnost, náboženské a filosofické přesvědčení, která jsou stanovena v Listině. Navíc se podivoval nad postupem KHS, která nebrala v potaz názor samotných nezletilých, kteří v době rozhodování měli 13 a 14 let. Ty považoval pan V. P. za dostatečně rozumově vyspělé a ony samy veřejně očkování odmítali, proto je dle jeho názoru nemohl do tak nebezpečného zásahu do lidského těla nutit proti jejich vůli. Ve svém odvolání zastával názor, že by měl každý jednotlivec zvolit, zda na něm takový zákrok jako očkování bude proveden, přičemž on sám s povinným očkováním nesouhlasí, neboť dosud neexistuje žádná prokazatelná studie o prospěšnosti očkování. Dále uvedl, že považovat jeho jednání za nedbalostní či neznalostní je špatné, neboť toto učinil s úplným vědomím a poznáním člověka, který si je vědom své odpovědnosti za zdravý vývoj svých dětí.

52

Dále ve svém odvolání uvedl, že svým jednáním neohrozil zájem společnosti na ochranu veřejné zdraví, jelikož jeho děti jsou zdravé a nemohou být nebezpečné. V současnosti dle jeho názoru nedochází k rozlišování jedinců, kteří jsou opravdu nakažení infekční nemocí a jsou hrozbou pro společnost, od jedinců, u nichž pouze hrozí nakažení infekční chorobou, ač je tato pravděpodobnost velmi nízká. Očkování je dle jeho názoru značně invazivním zákrokem do lidského těla, které navíc cíleně oslabuje celou mladou generaci. Své jednání dále považoval za postoj rodiče, který chrání své dítě a jeho zájmy, a proto má za to, že neměl být postižen za rozhodnutí o integritě těla a zdraví sám, svobodně a bez diskriminace a nátlaku. O tomto odvolání rozhodlo MZ v únoru 2004 zamítavě, neboť potvrdilo rozhodnutí

KHS

jako

zákonné

a důvodné.

Uloženou

sankci

shledal

za dostatečnou, jelikož byla uložena v dolní polovině možné sazby. Ve svém odůvodnění uvedlo, že nezletilé děti příslušné době nedovršily patnáctý rok života a za splnění očkovací povinnosti byl tedy odpovědný jejich otec dle ustanovení § 46 odst. 4 ZOVZ. K názoru otce, že jsou děti již dostatečně rozumově vyspělé, soud řekl, že v řízení o přestupku není názor nezletilého dítěte věcně rozhodným a tudíž k němu nelze přihlížet. Dále MZ zkoumalo existenci jedné ze dvou zákonem vyjmenovaných výjimek z povinnosti očkovat, a to trvalou kontraindikaci. Tato nebyla u předchozích očkování zjištěna a samotný pan V. P. ji také neuváděl jako důvod pro neočkování. Jelikož se tedy děti k očkování nedostavily, nemohl být vyšetřen stav imunity, tudíž nemohla být ani trvalá kontraindikace zjištěna a brána v úvahu. K nejdůležitějším myšlenkám zde vysloveným, patří především vyjádření, že navzdory přesvědčení V. P. uvedené rozhodnutí neodporuje základním právům a svobodám, neboť povinnost podrobit se očkování je stanovena zákonem a v jeho mezích i prováděcí vyhláškou. MZ také uvedlo, že orgány ochrany veřejného zdraví jsou povinny vymáhat plnění povinností v oblasti ochrany veřejného zdraví bez ohledu na názory povinných subjektů, a je-li to nutné, i proti jejich vůli.

53

Jelikož osoba neočkovaná představuje potenciální riziko pro své okolí, byť je v dané chvíli zdravá, mají orgány ochrany veřejného zdraví oprávnění k vymáhání těchto zákonem stanovených povinností. Pan V. P. podal v březnu 2004 proti tomuto rozhodnutí MZ správní žalobu k MS. Vůbec poprvé zde uvedl jako jeden z důvodů žaloby rozpor vnitrostátní právní úpravy s ÚLPB, konkrétně s ustanovením článku 5, 6 a 26, na základě kterých by měl mít právo rozhodnout o odmítnutí lékařského zákroku na těle nezletilého dítěte. Současně považoval za pochybení, že MZ nerespektovalo právo nezletilých dětí, které je jim zaručeno právě v ÚLPB, když nezjistil jejich stanovisko k odmítnutí očkování. Podle jeho názoru lze výjimky z ÚLPB podle článku 26 využít na povinné očkování pouze v případech, kdy je jedinec již nakažen infekčním onemocněním a ohrožuje tak své okolní. Právě v důsledku tohoto rozporu považuje pan V. P. nynější zákon za nevymahatelný a neplatný, neboť aplikovaný zákon je v rozporu s Ústavou, Listinou i ÚLPB. Současně mělo být tímto rozhodnutím zasaženo do jeho práva na svobodný projev náboženství a víry. Ostatní argumenty pana V. P. již nebudou dále uváděny, neboť se opakují již z předcházejících fází celého procesu. V červnu 2004 bylo o správní žalobě rozhodnuto zamítavě, neboť soud dospěl k závěru, že nebyla důvodná. Soud v prvé řadě nedošel k závěru, že by ustanovení § 46 odst. 1, 2 ZOVZ. byla v rozporu s právem na svobodné projevování náboženství a víry podle článku 16 Listiny. Dále nepřisvědčil námitce pana V. P. o nerespektování článku 26 ÚLPB v otázce povinného očkování. Dle názoru soudu je rozdíl v terminologii ÚLPB, která říká, že právo souhlasu jde omezit v zájmu ochrany veřejného zdraví, nikoliv v důsledku ohrožení veřejného zdraví. Tento pojem je mnohem širší a zahrnuje v sobě i preventivní opatření proti infekčním onemocněním. V závěru uvedl, že právo dětí spolurozhodovat v případech nezletilých je možné pouze tehdy, kdy je rozhodováno o věci, kdy jsou oprávněny disponovat se svým statkem, tedy zdravím, což v tomto případě nebyly.

54

V následujících fázích podal pan V. P. kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí a po jejím zamítnutí následně také ústavní stížnost, přičemž rozhodnutí o nich byly důkladně popsány již v jejich analýze, tedy rozhodnutí NSS č. j. 5 As 17/2005-66 a dále nález ÚS č. j. III. ÚS 449/06. ÚS ve svém nálezu č. j. III. ÚS 449/06 zrušil rozsudek NSS č. j. 5 As 17/2005-66, neboť porušil základní právo V. P. svobodně projevovat své náboženství a víru podle článku 16 odst. 1 Listiny. Ač je tento výrok a odůvodnění ÚS veřejnosti dobře znám, jelikož byl tento případ částečně medializován a poskytl tak odpůrcům povinného očkování možnost pro udělení výjimek z povinného očkování, o dalším postupu v této věci se již neví. Po rozsudku ÚS tedy o celé věci v září 2011 znovu rozhodoval NSS, který byl právním názorem ÚS vázán. Ovšem po opětovném přezkoumání rozsudek MS potvrdil, přičemž současně vycházel i ze závazného právního názoru ÚS, ovšem i přesto opět kasační stížnost zamítnul. V tomto rozsudku pod č. j. 5 As 17/2005 – 120 soud došel k závěru, že současná legislativa je v souladu s ústavním pořádkem ČR a v souvislosti s tím také s ÚLPB, tedy zopakoval své původní stanovisko. V tomto rozsudku je však zajímavá především argumentace v oblasti porušení práva pana V. P. na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání podle článku 15 odst. 1 Listiny. Dle jeho názoru totiž nedošlo k jejich porušení, a to s přihlédnutím k závěrům ÚS, jelikož nebyla splněna konzistentnost a přesvědčivost tvrzení osoby odmítající očkování. Toto rozvedl s tím, že pan V. P. začal se svou argumentací teprve až s odvoláním proti rozhodnutí správního orgánu, kdy namítal, že toto rozhodnutí odporuje základní právům a svobodám jednotlivce, zejména s právem na náboženství a filosofické přesvědčení, ovšem blíže toto své náboženské či jiné přesvědčení neobjasnil. V dalším řízení poté podřadil právo na odmítnutí povinného očkování pro své děti pod svobodu projevování náboženství a víry. NSS však došel k závěru, že pan V. P jak

55

správním orgánům, tak správním soudům během řízení neposkytoval žádná konkrétní tvrzení a nerozvedl ani druh a hloubku svého náboženského vyznání a současně také intenzitu, kterou bylo do jeho náboženské víry tímto rozhodnutím zasaženo. Uvedl také, že při ústním jednání u ÚS pan V. P. uvedl, že filosofická a náboženská otázka je pro něj až druhotným důvodem, tím prvotním je dle něj důvod zdravotní. Z toho NSS dovodil, že v tomto případě má zájem společnosti na ochranu veřejného zdraví převahu nad právem pana V. P. svobodně projevovat své náboženství podle ustanovení článku 16 Listiny. Pan V. P. se s tímto opětovným zamítnutím své kasační stížnosti nechtěl spokojit, a proto opět na začátku roku 2012 podal ústavní stížnost, tentokrát proti novému rozsudku NSS č. j. 5 As 17/2005-120, kterou současně spojil s návrhem na zrušení ustanovení zákona, konkrétně § 46 ZOVZ a dále § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Ve své ústavní stížnosti uvedl, že bylo rozhodnutím NSS zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, jelikož soud nevyčkal rozhodnutí rozšířeného senátu, který měl rozhodovat o tom, zda vyhláška proti infekčním nemocem byla vydána v mezích zákona a zda sama o sobě neukládá povinnosti nad rámec zákona. Tímto neposečkáním na dané rozhodnutí zbavil pátý senát možnosti možného příznivějšího rozhodnutí v dané věci. Podle jeho vyjádření byl tento postup účelový a neměl přijatelné odůvodnění. Za jediný ospravedlnitelný důvod by bylo možné pokládat snahu o nečinění dalších průtahů v řízení. Což však vzhledem k tomu, že se daná věc řeší již od roku 2003 a v té době nezletilé děti jsou již zletilé, měl by se soud soustředit spíše na spravedlivé posouzení všech relevantních otázek. S tím souvisí i polemika pana V. P. o rozporu současné právní úpravy povinného očkování s článkem 4 Listiny, neboť aktuálně nejsou povinnosti ukládány na základě zákona a v jeho mezích. Svou argumentaci také podložil závěrem třetího senátu NSS, konkrétně jeho rozhodnutím ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 – 92, které bylo podrobně popsáno v analýze judikatury.

56

K tomuto rozporu dále uvedl, že touto právní úpravou nedochází pouze k zasažení do práv, která mohou být i podle Listiny omezena, ale také do práv a svobod, která jsou neomezitelná, tedy konkrétně do práva na zdraví podle článku 31 a dále na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání podle článku 15. Dále je viděn rozpor také české právní úpravy s články 5, 6 a 26 ÚLPB. Konkrétně má pan V. P. za to, že nejsou kumulativně dodrženy dvě podmínky stanovené v článku 26. Tedy na jedné straně je jisté, že úprava povinného očkování je v zájmu ochrany veřejného zdraví a ochrany práv a svobod ostatních osob, ovšem na druhé straně se nejedná o opatření zcela nezbytné v demokratické společnosti. Tato úprava by totiž neměla projít testem proporcionality, tedy nezbytnosti jejího využití, pokud nelze najít jiné mírnější řešení. Mírnějším řešení je dle pana V. P. například dobrovolné očkování. Co do rozporu s mezinárodními právními dokumenty je také zmíněno pochybení v případě zjišťování názoru nezletilého na danou otázku, přičemž v tomto případě zcela absentovalo, ač je toto právem dítěte podle článku 6 ÚLPB či článků 12 a 13 ÚPD. Pokud tedy česká právní úprava opomíjí názor dítěte a nutí jej do zákroků na jeho těle bez jeho souhlasu, jde ji opět považovat za nepřiměřenou a tudíž protiústavní. Posledním bodem této ústavní stížnosti je poté upozornění na opomenutí právní úpravy na odpovědnost státu za způsobené negativní následky po aplikaci očkování, čímž dochází k nesplnění rovnováhy mezi veřejným zájmem v podobě ochrany veřejného zdraví a zájmem jednotlivce na ochranu vlastní integrity. ÚS však tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 24. 1. 2012 pod sp. zn III. ÚS 271/12 odmítl, jelikož toto považoval za zjevně neopodstatněný návrh. ÚS zde uvedl, že je seznámen s tím, že se jedná již o druhou ústavní stížnost v dané věci, přičemž předchozí ústavní stížnosti bylo vyhověno. Především nepokládal za potřebné řešit otázku nevyčkání NSS na rozhodnutí rozšířeného senátu o vyhlášce proti infekčním nemocem a jejím

57

obsahu v zákonných mezích. Ten totiž rozhodl v usnesení ze dne 3. 4. 2012 pod č. j. 8 As 6/2011-120, přičemž, jak bylo již uvedeno v analýze tohoto judikátu v příslušné kapitole, panu V. P. v jeho názorech nepřisvědčil. Z této skutečnosti tedy ÚS dovodil, že i pokud by pátý senát počkal na rozhodnutí rozšířeného senátu, dospěl by i přes to ke stejnému závěru. K námitce pana V. P., že právní úprava je protiústavní, ať již kvůli tomu, že je povinnosti očkování stanovena fakticky pouze prostřednictvím vyhlášky, či z jiných důvodů, odkázal ÚS na svůj předchozí nález pod sp. zn. III. ÚS 449/06, kde vysvětlil, proč danou otázku nezkoumá. Se stejným odkazem vyřešil také námitku pana V. P., že očkovací povinnost je v rozporu s jeho základními právy a svobodami, neboť uvedl, že se k tomuto problému již vymezil a na tomto nemá důvod nic měnit. Jak vyplynulo z rozhovoru s Candigliotou z LLP, která se tímto případem zabývá, pan V. P. se rozhodl nespokojit s tímto výsledkem, když již tak dlouho vyvíjel snahu o zvrácení současné situace. Jelikož jeho argumenty před českými soudy neobstály, rozhodl se podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který dosud o otázce povinného očkování nerozhodoval. V této otázce již nepokládá jak primární důvod podání této stížnost fakt, že by sám osobně chtěl zabránit očkování jeho dnes již zletilých dětí, nýbrž mu jde o celkový princip. Jeho cílem je upozornit na nedokonalý a omezující právní stav povinného očkování v ČR, který je ojedinělý v porovnání s okolními státy. Nechce se tedy smířit s odmítavým postojem českých soudů, proto se rozhodl pro vyřešení této otázky na vyšší úrovni, která bude moct dále ovlivnit i současnou situaci.

4.2 Závěry případové studie Na případové studii bylo především zřetelné, že orgány jednající v řízení o očkování často nerespektují základní práva zákonných zástupců dětí. Pan V. P. jako zákonný zástupce, byl prvotní osobou, která rozhodovala o očkování dítěte, přičemž jeho základním právem bylo právo rodiče na péči o děti a jejich výchovu,

58

která vyplývá z Listiny. 101 Z NOZ pro pana V. P. vyplývají práva a povinnosti z jeho rodičovské odpovědnosti, mezi které se řadí také péče o dítě, která zahrnuje mimo jiné péči o jeho zdraví. Při rozhodování o očkování však nebyla panem V. P. dodržena povinnost ze ZOVZ, že za dítě, které dosud nedovršilo patnáctý rok svého života, odpovídá za splnění všech povinností ohledně očkování, jeho zákonný zástupce. 102 Nicméně ÚPD stanovuje, že rodiče mají právo na odpovědnost za vývoj dítěte, pokud je to v zájmu dítěte.103 Pokud nezletilé děti nebyly schopné vyjádřit svůj názor, odpovídal za toto rozhodnutí plně pan V. P. Ostatně i ze ZZS připadá rodiči právo na rozhodnutí o souhlasu o všech zdravotních službách, které budou dítěti poskytnuty, pokud ovšem dítě není k tomuto dostatečně vyspělé. V souvislosti s výše uvedeným si můžeme nastínit tři rozdílné situace, které mohou nastat při uplatňování rodičovské odpovědnosti rodiči ve spojení s očkováním dítěte, ovšem v tomto případě se neuskutečnily. Pokud oba rodiče souhlasí s očkováním v termínech podle očkovacího kalendáře, rodiče dostojí svým zákonným povinnostem. Jiná situace nastává, pokud rodiče nesouhlasí s očkováním dítěte. Poté se dostávají do rozporu se zákonnými povinnostmi, které vyplývají z rodičovské odpovědnosti a dochází tak k porušení povinností vyplývajících ze správně-právních předpisů. V takových případech jsou rodiče právně odpovědni za vzniklou situaci, přičemž typický je průběh řízení o odpovědnosti rodiče za neočkování dítěte, jako v uvedeném konkrétním případu pana V. P. Poslední možnou situací je ta, kdy s pravidelným očkováním souhlasí pouze jeden z rodičů a druhý zastává opačný názor, například pan V. P. Jelikož podle vysvětlující zprávy MZ je pravidelné očkování dětí považováno za běžný zdravotní výkon, postačí souhlas jednoho z rodičů. Nicméně pokud se k lékaři dostaví oba rodiče a neshodnout se na očkování dítěte, bude se postupovat podle

101

Čl. 32 odst. 4 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod § 46 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví 103 Čl. 12 Úmluvy o právech dítěte 102

59

NOZ, kdy pokud se rodiče nedohodnou v záležitosti, která je pro dítě významná zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud o této věci na návrh rodiče. Očkování pod významnou záležitost zahrnout můžeme, jelikož NOZ za ni považuje nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky. 104 Dle mého názoru došlo k výraznému pochybení, když nebyl zjištěn názor dětí pana V. P., ačkoliv už byly vzhledem ke svému věku schopné se v této věci projevit. Přitom jsou tato práva stanovena v mezinárodních dokumentech, které by měly mít přednost v aplikaci. Že v dané chvíli neexistoval ZZS, který v současné době pojem informovaného souhlasu dítěte upravuje, je bezpředmětné. Závěr MS, že dítě může projevovat názor pouze v případech, kdy může se samotným statkem disponovat, je podle mého v rozporu s ustanoveními ÚLPB. Nicméně můžeme si situaci představit, když by byly účinné všechny výše analyzované právní předpisy, respektive jak by se tím vývoj řízení mohl změnit. Je jisté, že postavení dítěte v otázce očkování je ve většině případů pouze pasivní, jelikož z NOZ vyplývá, že dítě je povinno dbát svých rodičů. 105 Co se týká rozhodování dítěte v pozdějším věku, zná i český právní řád výjimky z tohoto pravidla. Plnou způsobilost k udělení či odepření souhlasu k lékařskému zákroku získá dítě obecně až v okamžiku nabytí 18 let věku. Jakmile dosáhne věkové hranice, může se rozhodnout pro jakýkoliv lékařský zákrok či jej ve svém nejlepším zájmu odmítnout. Děti pana V. P. sice v předmětné době nedosáhly věku zletilosti, ovšem již mohly vyjádřit alespoň svůj názor v souladu s ÚLPB, přičemž právo na názor a vlastní rozhodnutí je nyní obsaženo taktéž ve vnitrostátní právní úpravě. Nově za účinnosti ZZS je možná i situace, kdy bude nezletilý pacient uznán dostatečně způsobilým k udělení či odepření takového souhlasu. Nově by zdravotníci měli zjišťovat názor dětí na očkování v případě, jestliže je to přiměřené jeho rozumové

104 105

§ 877 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku § 857 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku

60

a volní vyspělosti. Způsobilým k rozhodnutí bude nezletilý pacient, který bude schopen chápat povahu a účel navrhovaných lékařských zákroků, jakož i důsledků a rizik s tím spojených, a bude moci porovnat vhodnost zákroku vzhledem ke svému zdravotnímu stavu. Pokud dítě s postupem nebude souhlasit, bude muset být jeho názor respektován i přes věk nižší než 15 let. V případě, kdy je nezletilý pacient uznán zdravotním pracovníkem dostatečně způsobilým k rozhodnutí, bude mít souhlas či odepření stejnou váhu, jakou by měl od zletilého pacienta ve stejné situaci. V této myšlence je pokračováno v obsahu NOZ, pro naši otázku je důležité ustanovení § 867 NOZ, že před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, by si mohlo utvořit názor a tento sdělit. 106 Jedná se o projev participačního práva dítěte, které je založeno na fikci, zavedenou NOZ, že je dítě starší 12 let schopno přijmout informaci, vytvořit si na ni vlastní názor a ten následně sdělit soudu.107 Soud by měl k tomuto názoru dítěte přihlížet a věnovat mu pozornost. Pokud dítě není schopno informace přijmout či si vytvořit svůj vlastní názor, může být soudem vyslechnuta osoba, která má chránit zájmy dítěte, a její zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. Ve většině případů se nebude jednat o rodiče, ale spíše o opatrovníka, určeného dítěti OSPOD. Zmíněné právo dítěte na vyjádření svého rozhodnutí je Novotným nazýváno tzv. participačním právem dítěte ve vztahu k rodičům, kdy má dítě přiměřeně ke svému věku právo na informace a na vyjádření svého názoru.108 V případě očkování, jehož podstatná část probíhá do jednoho roku dítěte či ve věku, kdy dítě nedosahuje rozumové ani mravní vyspělosti, může být právo uplatněno dítětem později například při přeočkování.

106

§ 867 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku NOVOTNÝ, P., IVIČIČOVÁ, J., SYRŮČKOVÁ, I., VONDRÁČKOVÁ, P., 2014, op. cit., s. 153 108 NOVOTNÝ, P., IVIČIČOVÁ, J., SYRŮČKOVÁ, I., VONDRÁČKOVÁ, P., 2014, op. cit., s. 137 107

61

ZSPOD také rozvíjí právo dítěte na participaci v jím vedeném řízení. Podle ZSPOD má dítě právo požádat OSPOD o pomoc při ochraně svých práv, v našem případě práv na rodičovskou péči a rodičovskou odpovědnost, která obsahuje také péči o zdraví dítěte.109 Pokud dítě cítí, že rozhodnutím rodičů o jeho neočkování jsou práva ohrožena a nesouhlasí s tímto vývojem, může požádat o pomoc, a to i bez vědomí svých rodičů. Dítě je oprávněno svobodně vyjadřovat své názory v záležitostech, které se ho dotýkají, a to opět i bez přítomnosti rodičů, přičemž názorům je věnována pozornost odpovídající věku a rozumové vyspělosti dítěte.110 Dále je dítě, které je schopno s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost posoudit dosah a význam rozhodnutí vyplývajících ze soudního či správního řízení, které se jej dotýká, oprávněno obdržet od OSPOD informace o všech závažných věcech, které se ho týkají. 111 Tento zákon stejně jako NOZ pracuje s fikcí, že obecně dítě starší 12 let je schopno si vytvořit svůj vlastní názor, sdělit jej a také přijmout informaci. 112 V otázce očkování také obecně mohou nastat rozdílné situace v závislosti na shodu rodiče s dítětem na postupu ve stanoveném očkování. Pokud rodiče spolu s dítětem ve shodě souhlasí či odmítají pravidelné očkování (jako v případě pana V. P.), bude se postupovat podle postupu zmíněného u postavení rodičů. Pokud je dítě shledáno za dostatečně způsobilé k danému rozhodnutí, měl by lékař respektovat rozhodnutí nezletilého dítěte v souladu se ZZS. Jiná ovšem bude situace, kdy dítě není lékařem uznáno za způsobilé k rozhodnutí, ovšem i přesto nesouhlasí s rozhodnutím rodičů o dalších vývoji jeho zdraví v otázce očkování. Pokud nezletilé dítě nesouhlasí s očkováním, ačkoliv se k němu rodiče rozhodli, může lékař tento zákrok v nejlepším zájmu dítěte provést, či očkování odložit z důvodu uznání argumentů dítěte, přičemž musí být u soudu podán návrh na ustanovení kolizního opatrovníka v dané věci. Jinou situací je ta, kdy nezletilé

109

§ 8 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí § 8 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí 111 § 8 odst. 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí 112 § 8 odst. 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí 110

62

dítě souhlasí s očkováním, proti kterému se rodiče vymezili a nechtějí jej připustit. Poté může lékař opět požádat soud o kolizního opatrovníka či samotný lékařský zákrok neprovést v návaznosti na rozhodnutí rodičů. Obecně můžeme říci, že dítě již není tak úplně bezbranné vůči rozhodnutí svých rodičů v oblasti vlastního očkování, nicméně zatím se uvedené právní možnosti týkají dětí poměrně starších. Ty mají možnost zúčastnit se rozhodování o průběhu očkování, a to nezávisle na tom, zda již dovršili určitou věkovou hranici, či nikoliv, tedy alespoň z hlediska ZZS. Ovšem je jisté, že se bude ve většině případů opravdu jednat pouze o děti starší 12 let, jak vyplývá z NOZ, jelikož jen u těch už může být předpokládaná určitě rozumová vyspělost, díky které si budou moci uvědomovat všechna pro a proti svého rozhodnutí. Tato podmínka u obou nezletilých dětí pana V. P. na začátku řízení byla splněna, a proto není jasný důvod, proč k jejich názoru nebylo přihlíženo a vůbec se nevyžadoval. Jelikož oznámení KHS bylo v případě pana V. P. provedeno praktickým lékařem dětí, může být na tomto místě rozebráno také jeho postavení v otázce povinného očkování. Lékař by měl v otázce očkování dítěte jednat v zájmu dítěte a lékařskou péči poskytovat na náležité odborné úrovni. Lékař je povinen k samotnému provedení očkování dítěti způsobem, jakým mu to stanovuje zákon. Má zajistit a provést očkování, a to v rozsahu stanoveném ve VOPIN.113 Lékař má povinnost provést dítěti test imunity před podáním očkovací látky, a to v případech stanovených opět ve VOPIN, přičemž kdyby se prokázala imunita vůči infekční nemoci či trvalá kontraindikace proti očkování, nesmí lékař očkování provést, jelikož se jedná o zákonné výjimky z očkovací povinnosti. Jelikož se však pan V. P. s dětmi vůbec nedostavil, nemohl lékař testy provést.

113

§ 45 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví

63

Pravidelná očkování, tedy ta nejčastější v dětském věku, jsou prováděna praktickými lékaři pro děti a dorost, a to těmi, které si rodiče pro své dítě zvolili. 114 Pokud však orgán ochrany veřejného zdraví zjistí, že se dítě nepodrobilo očkování podle očkovacího kalendáře, a půjde-li o nezletilou osobu bez zvoleného praktického lékaře, může být poté orgánem ochrany veřejného zdraví určený lékař požádán, aby tuto povinnost splnil. Žádosti musí zvolený lékař vyhovět.115 Zvolený lékař dítěte je povinen dítě naočkovat očkovací látkou stanovenou MZ, pokud se rodiče nerozhodnou pro jinou registrovanou očkovací látku. Dále je lékař povinen zaznamenávat všechna již proběhnutá očkování do očkovacího průkazu dítěte, který se vydává při prvním očkování dítěte, a dále do zdravotnické dokumentace dítěte.116 Lékaři také náleží povinnost informovat nezletilé dítě a zákonného zástupce, o jeho zdravotním stavu a dostatečně jej informovat o prováděných zdravotních službách předtím, než budou na těle pacienta vykonány. 117 Po takto sdělených informacích má lékař podle ZZS za povinnost respektovat konečné rozhodnutí nezletilého a jeho rodičů, jelikož pravidelné očkování není zařazeno mezi zdravotní služby, které lze podle ZZS i proti vůli pacienta a jeho zákonných zástupců. Současně s poskytnutím očkování je lékař povinen orgánu ochrany veřejného zdraví neprodleně oznámit neobvyklé reakce, které se u dítěte objevily po očkování. 118 Toto je jedna z výjimek z povinnosti mlčenlivosti, kterou má lékař vzhledem ke svému pacientovi. Mezi tyto výjimky dále řadíme umožnění orgánu ochrany veřejného zdraví, tedy v případě očkování KHS, aby byli informování o očkování pacientů či jim bylo umožněno nahlížet do zdravotnické 114

§ 47 a odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví § 46 odst. 3, 5 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví 116 §47 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví 117 § 31, § 34 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování 118 § 51 odst. 1 písm. a) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví 115

64

dokumentace a pořizovat si z ní výpisy. 119 Tento postup proběhl právě v případu pana V. P. Poslední výjimkou z povinnosti je právo a současně povinnost oznámení lékaře OSPOD o podezření na zanedbávání péče o dítě. 120 Pokud má lékař za to, že jednání rodičů v otázce očkování ohrožuje dítě a dochází tak k neplnění povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, musí o těchto skutečnostech informovat OSPOD, a to bez zbytečného odkladu poté, co se o tomto dozví. V případu pana V. P. nedošlo k informování OSPOD ošetřujícím dětským lékařem dítěte, který uzná, že nenaočkováním dítěte dochází k porušení rodičovské péče o dítě a zároveň k neplnění povinností rodičovské odpovědnosti, nicméně OSPOD by měl v rámci své činnosti chránit zájem a blaho dítěte, rodičovství a rodinu a vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči.121 OSPOD může děti takto ohrožené samo vyhledávat či být na neplnění povinností rodičů upozorněno prostřednictvím podnětu jakékoliv osoby, která se o tomto dozvěděla. Toto vychází z postavení státu a jeho orgánů v systému povinného očkování v ČR. Stát a jeho orgány hrají významnou roli v oblasti očkování dětí, neboť jedním z hlavních cílů státu v oblasti povinného očkování dětí je ochrana veřejného zdraví před šířením infekčních onemocnění v populaci. Samotná ingerence státu začíná již ve fázi legislativního procesu, jelikož prostřednictvím Parlamentu ČR ve spolupráci s MZ a NIKO dochází k tvorbě jednotlivých právních předpisů, které upravují očkování na území celého státu. Stát má za cíl prostřednictvím těchto právních předpisů chránit na území ČR veřejné zdraví, čehož je v otázce očkování dosahováno skrze očkovací povinnost. V návaznosti na vznik právních předpisů jsou určené správní orgány pověřeny

119

§ 51 odst. 1 písm. c) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví § 7, § 10 odst. 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí 121 §5 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí 120

65

dbát

na

dodržování

jednotlivých

práv

a povinností

z těchto

předpisů

vyplývajících, popřípadě vzniklé porušení povinností postihovat. Můžeme jmenovat například MZ, které řídí a kontroluje výkon státní správy v ochraně veřejného zdraví a odpovídá za tvorbu a uskutečňování národní politiky na úseku ochrany veřejného zdraví a má v ČR v otázce povinného očkování zásadní postavení, neboť se podílí jak na teoretickém a legislativním vývoji očkování, nýbrž také následně řídí a kontroluje praktickou aplikaci těchto svých výsledků činnosti. 122 Dále také KHS, které mají právo plánovat, organizovat, řídit a také kontrolovat provádění těch očkování, která jsou hrazena státem, což vyplývá i ze ZOVZ, který této působnosti uvádí, že KHS náleží nařizovat, organizovat, řídit a popřípadě i provádět opatření k předcházení a zamezení šíření infekčních onemocnění

a v tomto

rozsahu

také

usměrňovat

zdravotních služeb a dále ji kontrolovat.

123

činnost

poskytovatelů

KHS je v této souvislosti tím

příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví, kterému má být poskytovatelem zdravotních služeb umožněno, aby právě pro potřeby kontroly prevence vzniku a šíření infekčních onemocnění mohl nahlížet do zdravotní dokumentace pacientů a pořizovat si z ní výpisy. 124

4.3 Problematické oblasti vyskytující se v praxi Co je celkově pro řízení o těchto otázkách společné, je především délka samotného řízení. Na případě pana V. P. si můžeme všimnout, že od začátku řízení v roce 2003 uplynulo celkem devět let, než došlo k úplnému vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků. Jen těžko lze uvěřit, že se věc může protáhnout na tak dlouho dobu, i když je již fakticky bezpředmětná vzhledem k tomu, že původně nezletilé děti, o jejichž očkovací povinnost se jednalo, nabyly

122

§ 80 odst. 1 písm. a) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví § 82 odst. 1 písm. l) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví 124 § 51 odst. 1 písm. c) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví 123

66

věku 18 let již v letech 2007 a 2008, kdy už mohly o této otázce rozhodovat samy. Tento průběh je však typický. Závěr, kdy rodičům není ze strany správních orgánů ani soudů v jejich argumentech přisvědčeno, však můžeme považovat za výhodný pro tyto rodiny, neboť v důsledku několikaletých průtahů nemusí své děti v souladu se svými názory nechat očkovat. Nelze však usuzovat, že je toto hlavním cílem jejich úsilí, neboť za něj považují spíše samotnou celkovou úpravu legislativy. Nicméně otázka přílišné časové náročnosti řešení těchto případů je shledávána jako nepřijatelná. Pokud chce stát dbát na dodržování povinností, které jsou v oblasti ochrany veřejného zdraví stanoveny, měl by se zaručit o to, aby řešení problematických otázek bylo možno dosáhnout v co nejkratším možném čase. Jak soudy i správní úřady ve svých rozhodnutích připomínají, zdraví dítěte a jeho ochrana před nakažením infekčním onemocněním je prioritní z hlediska dodržení ochrany zdraví celé populace, nicméně praxe tomu neodpovídá. Díky zdlouhavému systému rozhodování je možné, aby neočkovaní jedinci ohrožovali očkované jedince. Řešením situace by tedy měla být buď změna v rychlosti vyřizování jednotlivých podání, či celková změna současné legislativy v otázce povinného očkování, která by měla za následek kompromis mezi zájmy státu a zájmy jednotlivce, na které odpůrci očkování upozorňují. Další kontroverzní závěr ve svém rozhodnutí o odvolání vyjádřilo také MZ, které mělo za to, že orgány ochrany veřejného zdraví jsou povinny vymáhat plnění povinnosti bez ohledu na názor daných subjektů, a je-li to nutné, i proti jejich vůli, což není neobvyklé a LLP se s tímto běžně setkává i při spolupráci s rodiči odmítajícími očkování. Těm je ze strany OSPOD či KHS právě tímto postupem vyhrožováno, ač to není z právního hlediska možné. Z dnešního pohledu přitom samotný výraz povinné očkování neznačí fakt, že by toto bylo násilně vynutitelné. Vyplývá to ze ZZS, který ve svém obsahu uvádí také případy zdravotní péči, které lze provést i bez souhlasu, mezi které však očkování nepatří.

67

Rodiče tedy mohou být za nesplnění této povinnosti sankcionováni formou pokuty za spáchání přestupku, nicméně k dalším krokům není možné přistoupit. Problematickou oblastí, která se v obdobných případech na základě závěru ÚS objevuje, je také vymezení konzistentnosti a přesvědčivosti tvrzení osoby, která odmítá povinné očkování. Jak vyplynulo například z tohoto případu, aby mohlo být soudy možnosti přisvědčeno, bude zapotřebí komunikovat s orgány veřejné moci od samého počátku řízení, tedy již v průběhu řízení s KHS, případně již během jednání se zvoleným dětským lékařem. To je však podle LLP problém. Pro jeho pochopení je zde potřebné zkoumat i psychologii rodiče odpovídajícího za očkování svých dětí. Ten má, jak uvádí LLP, často na samotném počátku strach vystupovat proti orgánům ochrany veřejného zdraví, neboť je médii i odbornou veřejností upozorňován například na možné odebrání dítěte či jeho násilné naočkování. Jedná se však o jev častý a proto je jedna z podmínek pro možné udělení výjimky z povinného očkování pro mnohé nesplnitelná, ač již od samotného začátku odmítnutí očkování mají jasné argumenty pro své jednání, jen se je z prvotní obavy o možné důsledky svého jednání bojí projevit, ačkoliv si nejsou vědomi, že jejich jednání může mít za následek neúspěch v dalších fázích řízení. Mělo by tak dojít k zákonnému vymezení pojmu konzistentnost tvrzení osobou či jeho bližšímu soudnímu rozboru, neboť pro použití v praxi je současný výklad tohoto závěru ÚS složitý a těžce dosažitelný. Konkrétně panu V. P. přílišná striktnost v dodržování závěrů ÚS uškodila. Ten se již ve fázi podání odvolání aktivně zúčastňoval řízení a uváděl své názory na danou věc, čímž reagoval a dle mého názoru dostatečně projevil a podložil svá tvrzení, tedy mělo být ze strany NSS jeho jednání považováno za dostatečně konzistentní a přesvědčivé. Pokud pan V. P. ve vyjádření uvedl, že je pro něj důležitý především zdravotní vývoj jeho dětí před důvodem vyplývajícím z náboženství či víry, nevylučuje toto podle mého názoru oprávněnost jeho argumentace v souvislosti s nálezem ÚS. ÚS neuvedl, že nutnost porušení základního práva svobodně projevovat své náboženství a víru ve smyslu

68

ustanovení článku 16 Listiny, musí být nutně primárním důvodem pro odmítání povinného očkování, nicméně je jistě ze strany rodičů považováno za důležitý aspekt jejich rozhodnutí a nelze jej proto přehlížet. Obecně však rodičům neočkovaných dětí nejvíce vadí uložení povinnosti k očkování vyhláškou, což se prolíná právě i tímto konkrétním případem, tedy že očkovací povinnost není v souladu s Listinou upravena pro svou podzákonnou podobu, která se nedrží mezí určených zákonem o ochraně veřejného zdraví. Současně můžeme zmínit i tolikrát zmiňovaný rozpor rozsahu české právní úpravy s tou mezinárodní, konkrétně s ÚLPB, konkrétně s jejími články 5, 6 a 26., neboť ji nelze podřadit pod touto ÚLPB dovolené omezení výkonu práv a zároveň nesplňuje podmínku nezbytnosti v demokratickém státě, jelikož by dle názoru odpůrců očkování zřejmě neprošla testem proporcionality, jak bylo již výše řečeno. Dalším problémem je pro rodiče odmítající očkování celkově současný systém očkování v ČR, jeho rozsah a omezená možnost udělení výjimek v odůvodněných případech, na které například nedopadá závěr nálezu ÚS. Systém neumožňuje rodičům, kteří pochybují o účelovosti povinného očkování dětí, dostatečnou obranu svých názorů a v porovnání s ostatními evropskými státy je nepružný, přikazující a nedovolující projevení vlastních a oprávněných zájmů jednotlivce v otázce ochrany vlastního zdraví. Názory rodičů však nejsou pouhou smyšlenkou, naopak jsou v zahraničí i v tuzemsku podporovány ze strany odborné veřejnosti. Jak ve svém článku zmiňuje Albonico, měla by být v této oblasti přítomna především vzájemná diskuze s nabídnutím individuálních, svobodných a obsáhlých informací o očkování, v otázce očkování existuje spousta velkých nejasností a nejistot, které však musí být přítomny, jelikož toto vychází ze samotné podstaty očkování a je důležité nejenom to, k jakému rozhodnutí se rodiče v otázce neočkování dětí rozmysleli, ale také jakých způsobem k tomuto

69

rozhodnutí dospěli. 125 Stejnou myšlenku sdílí i Pattison, který ve svém článku rozvedl, že rozhodnutí očkovat je pro rodiče morálním dilematem a toto musí být respektováno a vědci by se měli chránit před tím, aby obavy a zdrženlivost rodičů v otázkách očkování posuzovali jako ignoraci a chtěli je přebít „racionálními“ argumenty, jelikož informované odmítnutí musí zůstat v demokratické společnosti jednou ze základních možností volby. 126 Okrajově zde byla také ve druhé ústavní stížnosti rozvedena nespokojenost s právním neukotvením odpovědnosti státu za případné negativní následky po aplikaci očkování, což je považováno za velké pochybení zákonodárce, že úpravě této otázky nevěnoval dosud pozornost, ačkoliv samotná ÚLPB zaručuje nárok na náhradu způsobené újmy, a to v článku 24, který říká, že osoba, která utrpěla újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem. 127

4.4 Test proporcionality Test proporcionality je metoda využívaná v komplikovaných případech, kdy dojde ke střetu dvou základních práv či svobod či střetu základního práva s veřejným zájmem, přičemž není zřejmé, které z těchto základních práv je důležitější. Veřejný zájem státu je uplatňován v souvislosti s ochranou veřejného zdraví, což je realizováno prostřednictvím stanovení rozsahu povinnosti jednotlivců k očkování proti stanoveným infekčním nemocem. Tato povinnost je jednotlivcům uložena ZOVZ ve spojení s VOPIN s tím, že jsou legitimní také postihy za nerespektování této povinnosti. Systému povinného očkování je rodinami, které pochybují o účelnosti očkování, odmítají jej či jen nesouhlasí

125

ALBONICO, Hans Ulrich. Krankheit – Angst – Impfung. Der Merkurstab. 1998, č. 4, s. 230 – 235. 126 PATTISON, Stephen. Dealing with uncertainty. BMJ. Com [online]. British Medical Journal, publikováno 2001 [cit. 18. 4. 2014] 127 Čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně

70

se zákonem stanovenou povinností a její vymahatelností, vytýkáno, že na základě upřednostnění veřejného zájmu na ochranu veřejného zdraví je upozaděno právo každého jednotlivce na svobodné rozhodování o výkonech na svém těle, na nedotknutelnost osoby, na právo na rodičovskou péči a také právo na svobodné projevování náboženství a víry.

4.4.1 Test vhodnosti Test se soustřeďuje na to, zda institut či právo omezující jiné základní právo umožňuje dosáhnout sledovaného cíle. 128 V tomto případě jde o to, zda zákonné ustanovení rozsahu povinného očkování je schopno splnit veřejný zájem na ochraně veřejného zdraví proti infekčním nemocem. Je zcela nepochybné, že tento legitimní cíl bude prostřednictvím institutu povinného očkování vždy splněn, tedy hodnocení testu vhodnosti se v tomto směru jeví jako bezpředmětné. Jak vyplývá z údajů zveřejněných na stránkách Státního zdravotního ústavu, v důsledku očkování dochází od jeho zavedení ke snížení nemocnosti a úmrtnosti pacientů v důsledku závažných infekčních onemocnění129, což demonstrují i zde uvedené grafy tohoto účinku očkování130.

4.4.2 Test potřebnosti Zde dochází k porovnání s jinými legislativními prostředky omezujícími základní právo, respektive s jinými opatřeními, které umožňují dosáhnout stejného cíle, přičemž přednost musí být dána tomu nejšetrnějšímu řešení. 131

128

Nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 18. 4. 2014] 129 Základní informace o infekcích v rámci očkovacího kalendáře. Státní zdravotní ústav [online]. Státní zdravotní ústav, 2008 [cit. 23. 4. 2014]. 130 Dopady pravidelného očkování v ČR [online]. Státní zdravotní ústav, 2014 [cit. 28. 4. 2014]. 131 Nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 18. 4. 2014]

71

Právě z hlediska potřebnosti rozsahu institutu povinného očkování a jeho šetrnosti k jiným základním právům jednotlivců, například na nedotknutelnost osoby či péči rodičů o dítě podle Listiny, je vytýkáno, že institut v současné podobě, kdy je očkování zákonem ze strany státu ve velkém rozsahu nařízeno jednotlivcům, není nezbytný k dosažení účelu ochrany veřejného zdraví, ačkoliv stát informuje o opaku. V provakcinační strategii MZ jsou vyjmenovány prokazatelné úspěchy povinného očkování, jako například eliminace dětské obrny, kontrola řady onemocnění, eradikace pravých neštovic či nejúčinnější veřejno-zdravotnické opatření po chlorované vodě.132 V důsledku povinného očkování je taktéž v ČR zachráněno 500 životů a zabráněno 15 000 onemocněním infekčními nemocemi ročně.133 MZ je uváděno, že očkování patří mezi nákladově nejefektivnější opatření proti infekčním nemocem134, na což navazuje Národní strategie ochrany a podpory zdraví a prevenci nemocí – Zdraví 2020, ve které je MZ stanoveno, že dosavadní zkušenost vyspělých států a ČR ukazuje, že prevence nemocí a ochrana a podpora zdraví mají reálný přínos pro zlepšování zdravotního stavu populace a přinášejí významné úspory nákladu na zdravotní služby135. Jak vychází z judikatury ÚS, právní úprava povinného očkování sleduje dosáhnutí ochrany veřejného zdraví jako legitimního cíle. Povinné očkování v podobě podle ČR je podle jeho závěrů „evidentně […] opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých“136. V tomtéž nálezu ÚS s odvoláním na stanovisko Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády ČR pro lidská práva uvedl, že „očkování je

132

Současné problémy očkování a je jich řešení - provakcinační strategie [online]. Ministerstvo zdravotnictví České republiky, 2014 [cit. 30. 4. 2014] 133 Tamtéž 134 Tamtéž 135 Zdraví2020 - Národní strategie ochrany a podpory zdraví a prevence nemocí [online]. Ministerstvo zdravotnictví České republiky, 2014 [cit. 2. 5. 2014]. 135 Tamtéž 136 Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, č.j. III. ÚS 449/06. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 3. 4. 2014]

72

jedním z nejefektivnějších postupů zdravotní prevence vůbec, když se obecně považuje, spolu s využíváním antibiotik, za příčinu mimořádného poklesu nemocnosti a úmrtnosti na infekční onemocnění a za největší přínos a základ moderní medicíny.137 Účelnost očkování je jistě nezpochybnitelná, nicméně zůstává otázkou, zda rozsah povinného zákonného stanovení je nejšetrnější cestou, jak dosáhnout na území ČR vysoké míry proočkovanosti a tak chránit veřejné zdraví. MZ samo v Národní strategii ochrany a podpory zdraví a prevenci nemocí – Zdraví 2020 uvádí, že pro tvorbu a realizaci zdravotní politiky orientované na cíle strategie je mimo jiné nezbytné využít zkušenosti jiných vyspělých států světa.138 Přičemž v praxi vytváření očkovací povinnost a jejího rozsahu reflexe s jinými státy, nejvhodněji s nejbližšími, není patrná. ČR platí v současné době se stanovenými devíti povinnými očkováními proti infekčním nemocem za jeden ze států s nejvyšším počtem stanovených očkování v dětském věku v Evropě. Jak vyplývá z analýzy LLP, týkající se právní úpravy systémů očkování dětí ve vybraných evropských státech, v těchto analyzovaných státech převládá spíše liberální přístup k očkování, na rozdíl od nařizujících tendencí v našem státě, založených na represi. 139 V kulturně nejbližších státech, jako je Německo či Rakousku, ale i ve vzdálenějších, jako je Francie, Belgie, Irsko či Velká Británie, je k vidění spíše svobodná volba rodičů v otázce očkování dětí a samotný počet zákonem povinných očkování je proti ČR výrazně nižší. 140

137

Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, č.j. III. ÚS 449/06. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 3. 4. 2014] 138 Zdraví2020 - Národní strategie ochrany a podpory zdraví a prevence nemocí [online]. Ministerstvo zdravotnictví České republiky, 2014 [cit. 2. 5. 2014]. 139 KOLÁČKOVÁ, J., SNÁŠELOVÁ, K., CANDIGLIOTA, Z. Právní systémy očkování dětí, analýza právní úpravy vybraných evropských států [online]. Brno: Liga lidských práv, publikováno prosinec 2010, [cit. 1. 2. 2014] 140 Tamtéž

73

Tyto liberální systémy jsou založeny na tom, že rodiče dokážou nejlépe jednat podle svého nejlepšího přesvědčení o tom, jaký postup bude v nejlepším zájmu dítěte, a do rozhodování by se mělo rodičům zasahovat co možná nejméně. Právo udělené rodiči nemá v těchto státech žádný vliv na výraznou změnu v míře proočkovanosti dané populace.141 Rodiče své děti stále nechávají očkovat, nicméně již mají danou možnost, že pokud nejsou přesvědčeni o správnosti a účelnosti určitého druhu očkování, mají právo toto odmítnout či odložit na pozdější věk. Stejnou situaci lze očekávat i v případě zavedení obdobného systému v ČR. Například Vokatá již v roce 2010 ve své atestační práci dospěla k závěru, že vysoká proočkovanou by i v případě odchýlení se od povinného očkování zůstala zachována. Ve své práci uvedla, že „zůstává míra ochoty současné rodičovské populace nechat své děti očkovat v naší zemi velmi vysoká“ a „kdyby bylo pravidelné očkování dětí změněno na dobrovolné, většina dnešních rodičů by dala své děti očkovat; pouze zlomek rodičů opravdu odmítá jakoukoli vakcinaci, i když podle sdělovacích prostředků by se mohlo zdát, že jich je mnohem více.“142 Z atestační práce na základě sběru dat dále vyplynulo, že jen pouhá 1-2 % všech rodičů odmítají očkování svých dětí. 143 Můžeme tak odvodit, že i v případě změny systému očkování by nedošlo ke zhroucení do současné doby budované míry proočkovanosti, ale ta by mohla být dále zachována nadále i v ČR. Na základě tohoto srovnání s okolními státy je patrné, že liberálnější systémy fungující v těchto státech mají za taktéž za cíl ochranu veřejného zdraví, ovšem té je docíleno pro demokratickou společnost mírnějším způsobem, který více dbá na zachovávání základních lidských práv a svobod jednotlivce, v tomto

141

KOLÁČKOVÁ, J., SNÁŠELOVÁ, K., CANDIGLIOTA, Z. Právní systémy očkování dětí, analýza právní úpravy vybraných evropských států [online]. Brno: Liga lidských práv, publikováno prosinec 2010, [cit. 1. 2. 2014] 142 Vokatá, Z. Aktuální postoje rodičů k povinnému a dobrovolnému očkování dětí (atestační práce) [online]. Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, Škola veřejného zdravotnictví, publikováno 2010, 37 s. [cit. 5. 5. 2014] 143 Tamtéž

74

případě práva na nedotknutelnost osoby, práva na vyjádření souhlasu ke všem lékařským úkonům, které mají být na těle jednotlivce provedeny, či na zachování práva na péči o dítě. S uvedeným závěrem souhlasil i ochránce veřejných práv, který ve své souhrnné zprávě z roku 2002 uvedl, že je pravdou, že dle ZOVZ je očkování v ČR povinné, v jiných zemích však povinné není a nelze přitom tvrdit, že v těchto státech, jako Rakousku či Německo, je standart ochrany práv dětí z tohoto důvodu nižší než v ČR.144 Pro dosažení optimálního rozložení povinných a dobrovolných očkování by mělo být docíleno za pomocí veřejné diskuze zákonodárců ve spojení s odborníky, kteří by se k nutnosti jednotlivých očkování vyjádřili s přihlédnutím k aktuálním zdravotním potřebám a doporučením, a současně vzali v úvahu situaci v zahraničí. Tohoto způsobu vzniku rozsahu povinného očkování nebylo v minulosti dosaženo, neboť současný rozsah očkovací povinnosti v ČR není považován za zcela v souladu s odbornými názory. Toto lze demonstrovat například na zavedení povinného očkování dětí v kojeneckém věku proti virové hepatitidě typu B. Onemocnění se zejména pohlavním stykem či kontaminovanou stříkačkou u drogově závislých, případně dochází k nakažení novorozence během porodu infikovanou matkou.145 Malé děti tudíž nemají prakticky možnost s onemocněním přijít do styku a riziko onemocnění je takřka zanedbatelné, tedy není důvod dítě zatěžovat náročným očkováním v nízkém věku.

Ostatně

před samotným zavedením očkování proti nemoci byli na pokyn ministerstva v roce 1995 vyzvání vybraní lékaři k vypracování studie o zhodnocení přínosu tohoto očkování. Ve zprávě lékaři v závěru odmítli zavedení očkování, jelikož vzhledem k systému preventivních a represivních opatření by mělo být očkování řešeno pouze v případě vybraných rizikových skupin a nikoliv plošně na celé populaci,

neboť

očkování

dětí

proti

144

tomuto

onemocnění

považovali

Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2002 [online]. Brno: Veřejný ochránce práv, 2004 [cit. 1. 5. 2014] 145 HIRTE, Martin, Brno, op. cit. s. 187-188

75

za nevhodné. 146 Bylo pouze shrnuto, že nelze vyloučit budoucí nutnost zavedení očkování u mladistvých, vzhledem k postupné změně jejich životního stylu. 147 Zákonodárci se však touto odbornou zprávou neřídili a i přes jejich doporučení bylo dané očkování přiřazeno k povinným, ačkoliv v praxi nemá téměř žádný význam pro ochranu dětského organismu. Zde stát došel k závěru, že předcházení uvedenému onemocnění očkováním je snazší a levnější než jeho následná léčba nakažených jednotlivců. Stát tak v návaznosti na své vyjádření ve výše uvedených dokumentech volí cestu ekonomickou, kdy je pro stát finančně příznivější nechat očkovat celou populaci než poskytovat ekonomicky náročnou individuální léčbu nemocných. 148 Určení skutečného přínosu očkování je pro laika po odborné stránce složité, touto otázkou by se tak měly zabývat spíše specializované týmy z širokého zdravotnického spektra.149 Z uvedeného lze vyvodit závěr, že současná právní úprava povinného očkování v ČR (především očkování dětí) je velmi efektivní coby do naplňování cíle ochrany veřejného zdraví, což má za následek vysokou proočkovanou populace a je naplňován veřejný zájem státu. Nicméně i přes to je zřejmé, především v porovnání se situací v ostatních evropských vyspělých státech, že nynější situace není nejšetrnější metodou k dosažení téhož cíle. Pakliže v okolních evropských státech je schopen fungovat systém liberálnější k lidským právům a svobodám, kdy je povinnost k očkování a její rozsah značně snížen na opravdu potřebnou míru k dosažení ochrany veřejného zdraví, nelze v současnosti zavedený systém v ČR považovat za splňující kritéria potřebnosti.

146

HENZL, J. Podklady pro strategii očkování proti virové hepatitidě typu B v ČR – závěrečná zpráva [online]. [cit. 29. 5. 2014 ] 147 Tamtéž. 148 Vavrečka, J. Kauza očkování – Humánní medicína, nebo byznys? [online]. Vitalia.cz, 2014 [cit. 2. 6. 2014 ] 149 Tamtéž

76

V této fázi by se již nemuselo pokračovat ve zkoumání, zda povinné očkování dostojí principu přiměřenosti v užším smyslu, jelikož již jedním z testů nedostálo, nicméně i přesto provedu všechny tři fáze testu proporcionality.

4.4.3 Test poměřování V tomto testu dochází k porovnávání závažnosti obou v opozici stojících základních práv, tedy zda újma na základním právu není nepřiměřená na vztahu k zamýšlenému cíli; tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních.150 Jak vyplynulo z provakcinační strategie MZ z roku 2014, všechna dosavadní rozhodnutí ÚS potvrdila soulad současně stanoveného povinného očkování s Listinou.151 Taktéž NSS rozhoduje ve většině případů tak, že právní úprava v oblasti povinného očkování dětí je jedním z možných omezení základních lidských práv a svobod, které mají vyšší cíl, tedy ochranu veřejného zdraví. Zde stojí za povšimnutí názor z rozhodnutí NSS z tohoto roku, který je založen na tom, že veřejný zájem na očkování dítěte je významnější než jeho individuální právo na to, nebýt vystavováno rizikům a než právo rodiče na poskytování rodičovské péče podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. 152 Rozšířený senát ve svém usnesení uvedl k přípustnosti zákonné úpravy povinného očkování a konkretizace ve vyhlášce uvedl, že rámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v § 46 ZOVZ, a její upřesnění ve VOPIN odpovídají

150

Nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 18. 4. 2014] 151 Současné problémy očkování a je jich řešení - provakcinační strategie [online]. Ministerstvo zdravotnictví České republiky, 2014 [cit. 30. 4. 2014] 152 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014 č.j. 4 As 2/2013-75. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 18. 4. 2014]

77

ústavně právním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny)“. 153 Stejného názoru se drží i ÚS, který posuzoval veřejný zájem zakotvený v ZOVZ, kde je naplňován prostřednictvím povinnosti podrobit se očkování z důvodů ochrany veřejnosti proti šíření infekčního onemocnění. Ve svém nálezu uvedl, že povinné očkování v obecné rovině je ústavně konformní s omezením základního práva dle článku 16 Listiny. 154 Dále lze podle ÚS ochranu základních práv, které jsou v konfliktu s veřejným zájmem na ochranu zdraví, zajistit pečlivým zvážením okolností individuálního případu. 155 Aby tedy mohl být upřednostněn zájem jednotlivce, musí být namítány takové okolnosti, které zásadním způsobem volají po zachování autonomie dané osoby. 156 Na druhou stranu by podle Záhumenského, bývalého předsedy LLP, ochrana veřejného zájmu by podle ústavního pořádku měla dostat přednost před individuální volbou jednotlivce pouze tehdy, pokud je to nezbytné a neexistuje méně restriktivní varianta.157 Jak ostatně vyplývá také s běžnou praxí a systémy v okolních vyspělých evropských státech, cesta jednoduchá pro stát by neměla mít absolutní přednost před svobodnou volbou rodičů o rozhodování v otázkách. 158 S otázkou upřednostnění veřejného zájmu před právem jednotlivce souvisí také soulad české právní úpravy s ÚLPB. Ta ve svém článku 5 stanovuje základní právo jednotlivce nebýt podroben jakémukoliv zákroku v oblasti péče o zdraví bez svého souhlasu, přičemž v případě nezletilých dětí rozhodují v těchto

153

Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 – 120. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 2. 4. 2014] 154 Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, č.j. III. ÚS 449/06. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 3. 4. 2014] 155 Tamtéž 156 Tamtéž 157 ZÁHUMENSKÝ, D. Zkusme diskutovat věcně i o očkování dětí [online]. Blog.cz, 2011 [cit. 29. 5. 2014 ] 158 Tamtéž.

78

případech rodiče podle článku 6 ÚLPB. Současně však ÚLPB upravuje také omezení těchto práv v článku 26, jež dovoluje omezení práva například z důvodů ochrany veřejného zdraví, jak vyplývá z definice podle ZOVZ. Vzhledem k častým dohadům, zda se toto omezení vztahuje i na stanovení povinného očkování na území ČR, vyjádřil se ÚS. Ve svém nálezu uvedl, že „rozhodnutí zákonodárce o tom, že určitý druh očkování bude povinný, je rozhodnutím, které realizuje možnost stanovenou explicite v čl. 26 Úmluvy a […] takové rozhodnutí zákonodárce požívá ve vztahu k citované Úmluvě poměrně velký prostor pro politické uvážení, v jehož rámci nelze rozhodnutí zákonodárce (resp. prováděcího předpisu exekutivy) o stanovení povinnosti podrobit se určitému druhu očkování přezkoumávat (margin of appreciation).“159 V článku 26 ÚLPB je však stanoveno, že k omezení těchto práv může dojít za kumulativního splnění dvou zde uvedených podmínek, tedy je-li toto opatření v demokratické společnosti nezbytné a děje se tak v zájmu bezpečnosti a veřejnosti, ochrany veřejného zdraví nebo také ochrany práv a svobod jiných osob.160 Jak vyplynulo z testu potřebnosti, není současná právní úprava v demokratické společnosti nezbytná a zároveň také šetrná k základním právům a svobodám jednotlivců, neboť omezení těchto práv lze s odkazem na jiné evropské státy provést za méně restriktivních a přikazujících možností nastavení systému povinného očkování. Samotná Vysvětlující zpráva k ÚLPB poté za typický případ této výjimky považuje povinnou izolaci pacienta se závažnou infekční chorobou, pokud je nezbytná.161 Z tohoto vymezení je patrné, že by se omezení těchto pravidel neměla užívat v plošně ve všech případech na celém území ČR totožně, nýbrž pouze jednotlivě a u konkrétních případů, přičemž by se mělo přihlédnout k faktu, která

159

Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, č.j. III. ÚS 449/06. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 3. 4. 2014] 160 Článek 26 odstavec 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně 161 Vysvětlující zpráva k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně (zkráceně Vysvětlující zpráva) [online]. [cit. 24. 4. 2014]

79

stanovená povinná očkování dětí jsou skutečně nezbytná pro ochranu veřejného zdraví a měla by tak pro ně být stanovena zákonná povinnost, a to právě s přihlédnutím k právní úpravě okolních států a šetření základních lidských práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že ač se NSS i ÚS vyjadřují ve smyslu, že priorita veřejného zájmu na ochranu zdraví, která se projevuje stanovením povinného očkování dětí na území ČR ve velkém rozsahu jako ochrana před rozšířením infekční

nemoci

v populaci,

je

opodstatněná

a

práva

jednotlivce

na nedotknutelnost osoby, na svobodné projevování náboženství nebo víry, na ochranu zdraví, na právo rodičů o péči o dítě podle Listiny či právo na poskytnutí souhlasu ke všem zákrokům na lidském těle podle ÚLPB, by měla být upozaděna, neboť veřejný zájem sleduje vyšší cíle a je významnější než individuální právo jednotlivce, neměla by být tato úvaha správná. Nebyla tedy splněna kritéria přiměřenosti současné právní úpravy povinného očkování dětí ve smyslu jejího rozsahu. Vzhledem k tomu, že v testu přiměřenosti neprošel rozsah povinného očkování v ČR dvěma ze tří základních kritérií testu proporcionality, je zřejmé, že nevyhovuje nutnosti šetřit lidská práva a svobody v co největší míře a mělo by tak dojít k jeho změně, která povede v dodržení tohoto pravidla a dojde tak k přiblížení se standartu povinného očkování v okolních státech. Je nepochybné, že lze povinnost k očkování stanovit zákonem, jak ostatně vyplývá ze samotné ÚLPB či analýzy právní úpravy povinného očkování v okolních evropských státech, nicméně při stanovení povinného očkování by měly být zákonodárcem dodrženy podmínky stanovené v ÚLPB ve spojení s Listinou

80

5. Návrhy na řešení zjištěných problematických oblastí V rámci zpracování své diplomové práce byla nalezena problematická místa, která se objevují v právní úpravě a jejich následné uplatňování v praxi způsobuje vznik diskuzí nad jejich správností a vhodností. Z toho důvodu budou de lege ferenda navrženy možné a žádoucí změny v současné legislativě, a to na základě kritického zhodnocení aktuální právní úpravy spolu s judikaturou.

5.1 Očkovací povinnost a její rozsah Jak bylo několikrát v průběhu této práce zmíněno, současná právní úprava pravidelného očkování a povinností s ním spojených je zcela nevyhovující, neboť se v jejím obsahu objevuje více problematických oblastí, které jsou stále středem diskuzí. Zásadním problémem, který se objevuje ve všech ústavních stížnostech a kasačních stížnostech, je fakt, že obecná očkovací povinnost je nedostatečně stanovena ZOVZ, přičemž nedostatek je řešen prostřednictvím VOPIN. Jak vyplývá z některé judikatury, pouhé vyjmenování osob povinných k očkování nelze považovat za splnění podmínek pro platné stanovení základních otázek očkování dle zákona a Listiny. Dle mého názoru je poté uvedení konkrétních povinností jednotlivců ve VOPIN nesprávné, neboť je její obsah mnohem obsáhlejší, než jí tento zákon v rámci svých mezí zmocňuje. Samotnou očkovací povinnost tak nyní ve své podstatě fakticky nařizuje tato vyhláška a nikoliv zákon, ač podle Listiny mohou být povinnosti jednotlivcům ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a meze základních práv a svobod mohou být upraveny také pouze zákonem. 162 Jak ve svém článku uvádí Pospíšilova s Chemišincem, v podmínkách konstitucionalismu je ovšem nezbytné respektovat členění pramenů práva na ty

162

Čl. 4 odst. 1, 2 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod

81

primární (zákonné) a na odvozené (podzákonné). Tato prováděcí vyhláška o očkování proti infekčním nemocem patří k odvozeným normativním aktům, které mají sloužit pouze k podrobnější úpravě otázek v základu upravených zákonnými právními akty.163 Z toho důvodu pro splnění těchto ústavních povinností platících pro právní řád by měla být veškerá ustanovení této vyhlášky přenesena do zákonné podoby. Je samozřejmé, že by bylo složité do současného ZOVZ vpravit celý obsah VOPIN. Nicméně zákonná úprava je v této oblasti nezbytná, a proto by dle mého názoru měla být všechna práva a povinnosti ve spojení s očkováním shrnuta do jednoho samostatného zákona, který by upravoval celou tuto otázku dohromady. Hromadná úprava povinného očkování by byla vhodná, jelikož současný neutěšený právní stav v této oblasti pro běžného jedince může působit chaoticky, neboť pro pochopení jednotlivých aspektů povinného očkování je nyní zapotřebí znát velké množství právních předpisů, a to spolu se závěry vyplývajícími z judikatury, které právní praxi do značné míry ovlivňují. Jedná se však o oblast lidského života, se kterou se musí každý dříve či později zabývat a přijít s ní do styku. Z tohoto důvodu by proto bylo nejjednodušší, aby došlo ke zpřehlednění očkování jako celku pro širokou veřejnost, a to schválením nového zákona, který by ve svém obsahu obsahoval veškerou právní úpravu v otázce očkování v ČR, a to od základních pojmů, přes jednotlivá práva a povinnosti, rozsah očkování až po stanovení možných důsledků nedodržování tohoto zákona. ČR by se měla vydat cestou částečně dobrovolného systému očkování dětí, stejně jako tomu je v okolních státech, jak bylo více rozvedeno v testu proporcionality. Právě v těchto již fungujících systémech by měl být pro ČR cíl směřování a současně východisko nynější rozporuplné diskuze mezi příznivci

163

CHEMIŠINEC, M., POSPÍŠILOVÁ, S. Povinné očkování nejen z pohledu judikatury Nejvyššího správního soudu. Správní právo, 2011, ročník 44, č. 4, s. 233. ISSN 0139-6005

82

očkování a jeho odpůrci. Pokud právní úprava a praxe v zemích s velmi rozvinutou úrovní ochrany základních práv ukazuje, že stejného cíle jako ochrany veřejného zdraví a zdraví jednotlivců lze dosáhnout také za použití prostředku, který méně zasahuje do práv jednotlivců, mělo by to být pro české zákonodárce ukazatelem, že to jde i tímto směrem. 164 Tohoto by se mělo docílit opět změnou právní úpravy. Stát by měl rozsah a počet stanovených pravidelných očkování ponechat pouze proti takovým infekčním onemocněním, která se stále běžně vyskytují, jsou vysoce zdravotně nebezpečná a mohly by v případě snížení míry proočkovanosti ohrožovat veřejné zdraví, tedy dle mého názoru například proti záškrtu, tetanu či dětské obrně, které jsou stále v některých zemích západní Evropy stanoveny jako povinné. 165 Všechna tato tři očkování by se na základě mého studia k diplomové práci měla zachovat, a to z důvodu možných zdravotních rizik při jejich neaplikování. Tetanus, ač zcela neinfekční onemocnění objevující se zřídka, se přenáší pouze vniknutím bakterie nejčastěji z hlíny do těla skrze otevřenou ránu, ovšem může mít za riziko závažné až smrtelné následky. 166 Stejných následků je tělo neočkovaného jedince vystaveno v případě záškrtu a při prodělání dětské obrny hrozí lidskému organismu tělesné postižení. 167 Naopak očkování, která jsou v dnešní době již téměř přežitkem, pro ochranu dětského organismu nejsou takovou zátěží a jejich průběh není pro lidský organismus tolik náročný a nejsou výraznou hrozbou pro ochranu veřejného zdraví, by měla být zařazena mezi očkování dobrovolná, tedy ta, o kterých mohou rozhodnout samotní rodiče dítěte.

164

HIRTE, Martin, Brno, op. cit. s. s. 391 KOLÁČKOVÁ, J., SNÁŠELOVÁ, K., CANDIGLIOTA, Z. Právní systémy očkování dětí, analýza právní úpravy vybraných evropských států [online]. Brno: Liga lidských práv, publikováno prosinec 2010, [cit. 1. 2. 2014]. 166 HIRTE, Martin, Brno, op. cit. s. s. 124-133 167 HIRTE, Martin, Brno, op. cit. s. 135-148 165

83

Dalším pozitivem k zavedení tohoto systému je fakt, že by zároveň společně s touto změnou učinil zákonodárce zadost i souladu české právní úpravy s ustanoveními ÚLPB, jehož dosavadní absence byla vystavena velké kritice. Ta by poté prošla testem proporcionality mnohem lépe, neboť by představovala mírnější opatření v demokratické společnosti. Stát by tímto dosáhl svého zájmu na nezbytnou ochranu veřejného zdraví, ovšem s touto změnou by zároveň došlo k odstranění povinného očkování a s tím spojené represe. Navíc by se zavedením systému částečně dobrovolného systému očkování měl být vyřešen i problém s určením nejzazší lhůty, do které má být očkovací povinnost splněna. V současné době má rodič jako odpůrce očkování obtíže ve chvíli, kdy se například rozhodne pouze očkování odložit do doby, kdy bude organismus dítěte schopnější vypořádat se s očkovací látkou či jen potřebuje získat čas pro získání informací o očkování. Takové jednání je orgány ochrany veřejného zdraví postihováno, neboť nejsou dodrženy vyhláškou stanovené lhůty. Částečně dobrovolný systém očkování by měl u stále povinných očkování umožňovat výjimky ze stanovených lhůt, a to v případě podložení rozhodnutí dostatečnými argumenty rodičů spolu s potvrzením od lékaře, že s postupem souhlasí a je ve prospěch dětského pacienta. U dobrovolných očkování by problém odpadnul zcela, neboť by lhůty k aplikaci těchto očkování nebyly svrchovaně stanoveny. Samozřejmostí

fungování

výše

uvedeného

systému

částečně

dobrovolného systému očkování dětí by bylo i nadále dostatečné informování lékařů o výhodách i rizicích všech těchto očkování, aby mohl rodič svou volbu rozvážit na základě sdělovaných faktů. Což je také místem, které by mělo být v praktickém využití zlepšeno. Stát by se měl postarat o to, aby mohli být jednotlivci vzděláváni o očkování jako celku, jeho jednotlivých druzích a účelovosti či potřebnosti jeho aplikace na dětský organismus, což je v současnosti ze strany státu dle mého názoru značně zanedbáváno. Toho by mohlo být dosaženo trvalou mediální vzdělávací akcí MZ, které by měla za cíl

84

informovat co největší procento populace o očkování, což by současně sloužilo jako další z možných pramenů pro získání bližších informací o očkování, tedy jako paralela k lékařské informační povinnosti. Jak vyplývá z provakcinační strategie MZ pro rok 2014, je právě tomuto segmentu věnována pozornost a MZ má v plánu na public relation v oblasti očkování zaměřit svou pozornost.168 Systém částečné dobrovolnosti pravidelného očkování je výhodným řešením pro všechny zúčastněné v případě očkování, která na jednu stranu nejsou pro veřejné zdraví takovou hrozbou, ale na druhou stranu jsou pro jednotlivce důležitou připomínkou toho, že jim stát ponechává možnost volby v otázce jejich zdraví či zdraví jejich dítěte. Příklad západních zemí, kde evidentně takový systém bez větších problémů stále funguje bez ohrožení zdraví populace, je jasným ukazatelem českým zákonodárcům, jak by se mělo do budoucnosti postupovat. Co by do další úpravy legislativy, mělo by dojít ke zlepšení komunikace mezi rodiči a KHS či OSPOD. Nynější stav je založený spíše na hromadně odsuzujícím principu, kdy jsou všichni rodiče neočkující své děti považováni za zanedbávající svou rodičovskou péči o dítě, což má za následek časté ukládání sankcí bez skutečného důvodu, což vyplynulo jak z analýzy judikatury, tak případové studie ve spolupráci s LLP. Správní orgány se nevěnují zvlášť jednotlivcům a častou nevyslechnou argumenty rodičů. Se současnou situací nesouhlasí mimo jiné také veřejný ochránce práv, který opakovaně ve svých souhrnných zprávách o činnosti na tento problém poukazuje. 169 Zákon dle jeho zjištění nezohledňuje situaci, kdy rodiče odmítají očkovat své dítě ze zcela racionálních důvodů, jako například kvůli předchozím špatným zkušenostem s následky očkování. 170 Především zde však upozorňuje na příliš striktní aplikaci

168

Současné problémy očkování a je jich řešení - provakcinační strategie [online]. Ministerstvo zdravotnictví České republiky, 2014 [cit. 30. 4. 2014] 169 Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2004 [online]. Brno: Veřejný ochránce práv, 2004 [cit. 1. 6. 2014] 170 Tamtéž

85

zákona správními úřady, kdy je na rodiče nezřídka vyvíjen zcela nepřijatelný nátlak kvůli jejich jednání, které je považováno za nedostatečnou péči o dítě.171 Změnou k lepšímu by tedy mělo být, jak bylo již výše řečeno, zkvalitnění komunikace správních orgánů s rodiči a také upřednostnění individuálního přístupu k jednotlivým případům zvlášť. S tím také souvisí částečná změna současného právního stavu. Kromě nynějších povolených výjimek z povinného očkování by měl být dán zákonodárci také prostor pro volné uvážení správních orgánů v těchto otázkách. Pokud by tedy správní orgánu dospěly po prošetření situace a spolupráci s rodiči k závěru, že v daném konkrétním případě je jejich jednání opodstatněné, měly by mít v takovém případě právo nepokračovat v dalším postupu proti těmto rodičům, tedy i upustit od udělování sankcí v podobě pokut, jako je tomu nyní.

5.2 Odpovědnost státu za negativní následky očkování K návrhům na změnu legislativy v oblasti povinného očkování dětí musíme zařadit také zavedení odpovědnosti státu za negativní následky očkování. Současná právní úprava ve svém obsahu neumožňuje poškozeným rodinám, aby se mohly domoci náhrady za újmu na zdraví dítěte, pokud ta byla následkem povinného očkování. Pokud se tedy u dítěte projeví po aplikaci očkovací látky do těla nežádoucí komplikace či jiné následky mající za výsledek poškození zdraví, měl by sice lékař tyto neobvyklé reakce po očkování nahlásit orgánu ochrany veřejného zdraví172, nicméně ČR za toto nepřebírá žádnou odpovědnost. Přitom tato právní situace je zcela v rozporu s článkem 24 ÚLPB, která stanovuje nárok osoby na spravedlivou náhradu škody v případech, kdy utrpí újmu způsobenou lékařským zákrokem, což jistě očkování je. Stát však doposud neupravil legislativu v souladu s tímto ustanovením, a tak stát stále nepřebírá

171

Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2004 [online]. Brno: Veřejný ochránce práv, 2004 [cit. 1. 6. 2014] 172 § 51 odst. 1 písm. a) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví

86

v těchto situacích žádnou odpovědnost. Náklady na případné negativní následky očkování proto zůstávají pouze na jednotlivcích. V určitých případech přichází v úvahu požadavek náhrady škody vůči lékaři, pokud je možné prokázat, že se zde objevuje odpovědnostní vztah se všemi svými složkami, tedy protiprávní jednání, škoda, zavinění a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a škodou. Problematickou je však v těchto případech především složka zavinění, neboť lékař za možné negativní následky, které se mohou zřídka vyskytnout, v drtivé většině případů jistě nemůže, neboť jedná de lege artis. Situace by se vyřešila zákonným stanovením odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s očkováním. Toto odškodnění by bylo přiznáváno na návrh poškozeného, respektive zákonných zástupců, přičemž aby byla uznána škoda na zdraví, postačilo by prokázání pravděpodobné příčinné souvislosti mezi očkováním a negativním následkem na zdraví. Na základě této povinnosti by poté stát odpovídal za škodu na zdraví způsobenou v souvislosti s povinným očkováním, které bylo provedeno v souladu s platnými právními předpisy. Stát by měl odpovídat za zdravotní i ekonomické následky, které vznikly jako reakce na očkování, a překračovaly by běžné komplikace po očkování, jako například otok, zarudnutí či zvýšená teplota. Stát by tak odškodňoval negativní následky, a to odškodněním nákladů na léčebnou péči a nákladů na tuto navazujících (například léky, rehabilitace, brýle, zubní náhrady). Výše tohoto odškodnění by poté byla poskytnuta přiměřeně podle stupně postižení zdraví osoby, přičemž pokud by došlo k trvalým následkům na zdraví osoby, bylo by odškodnění poměrně zvýšeno. V případě, že by osoba nemohla být v důsledku negativního následku očkování výdělečně činná, či by mohla být tato činnost vyvíjena se značnými obtížemi, měla by být těmto lidem přiznána vyrovnávací renta.

87

Dalším způsobem řešení by bylo zavedení státních odškodňovacích fondů pro kompenzaci případů, kdy není dána odpovědnost lékaře, a to v rámci zjednodušeného řízení bez nutnosti soudního řízení, přičemž zdrojem těchto finančních fondů by mohly být peníze vyčleněné ze státního rozpočtu společně s odvedenými částkami ze zdravotního pojištění jednotlivců. Podmínkami pro splnění nároku na poskytnutí odškodnění z fondu by mohlo být současné nezahájení soudního sporu v dané věci, jak je uvedeno výše, dále nevyčerpání obecné promlčecí doby podle NOZ a prokazatelná aplikace povinného očkování v lékařském zdravotním zařízení bez odpovědnosti tohoto zařízení či lékaře za vzniklé negativní následky po očkování. Opět by se prokazovala pouze pravděpodobná příčinná souvislost. Obdobný systém odpovědnosti státu za negativní následky očkování je podle analýzy LLP zaveden v Německu a Rakousku, přičemž Rakousko taktéž přistoupilo na mimosoudní možnost státních odškodňovacích fondů. 173 Tento postup ČR by byl krokem vpřed, neboť nynější stav je již nevyhovující. Z těchto důvodů by tak měly vzniknout tyto či podobné systémy odškodnění jako náhrady způsobené škody, čímž by se zlepšilo samotné postavení pacientů vůči státu obecně a nastolila by se rovnováha mezi zájmy státu a zájmy občanů a jednotlivec by se tak mohl domoci svých oprávněných nároků.

5.3 Předškolní vzdělávání V současné době je ředitel školy oprávněn rozhodnout o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání, přičemž přihlíží nejen k obecným podmínkám pro přijetí dítěte, ale i k podmínce splnění očkovací povinnosti, která vyplývá ze ZOVZ. 174 Tudíž může být do předškolního vzdělávání přijatou pouze takové dítě, které má doklad od lékaře o podrobení se všem stanoveným očkováním,

173

KOLÁČKOVÁ, J., SNÁŠELOVÁ, K., CANDIGLIOTA, Z. Právní systémy očkování dětí, analýza právní úpravy vybraných evropských států [online]. Brno: Liga lidských práv, 2010, [cit. 1. 2. 2014] 174 § 34 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona

88

či má doklad potvrzující trvalou kontraindikaci či imunitu vůči určitým infekčním onemocněním. 175 Tento přístup je chápan jako diskriminující pro děti, neboť jsou v jeho důsledku obrány o své možnosti vůči ostatním a jsou zcela vyloučeny z dětského kolektivu, který je pro rozvoj dítěte velmi důležitý. Přitom je takový postup vůči rodinám s neočkovanými dětmi ojedinělý v rámci vyspělých demokratických států. Z analýzy několika evropských států zkoumaných LLP vyplývá, že většina z těchto zemí, mezi které patří Rakousko, Německo, Irsko, Velká Británie, Francie a Belgie, neřadí očkování jako podmínku pro přístup do základní školy či mateřské školy. 176 Výjimkami jsou pouze Francie, která vyžaduje tři splněná očkování, a Belgie, která pro vstup do mateřské školy požaduje také splnění jinak nepovinných očkování, dohromady však sedm, což je stále méně než v ČR.177 Ačkoliv tento zákonný postup mateřských škol není prakticky odůvodněn z medicínského hlediska, stále je při přijímání dětí praktikován. Školky tedy v současnosti nepřijímají děti bez potvrzení o očkování, protože jim to zákon zakazuje. Tedy byla zákonodárcem dána přednost ochraně veřejného zdraví před právy jednotlivce na předškolní vzdělání, ačkoliv v situaci povinné školní docházky byla obdobná situace vyřešena zákonodárcem opačně. Pro zlepšení situace by měla pomoci zejména změna ZOVZ, případně i změna školského zákona. Příkladem pro tuto změnu bychom mohli hledat například v legislativě Slovenské republiky, která je nám kulturně nejblíže a otázku očkování jako podmínku přístupu do mateřské školy řeší dle mého názoru lépe. Ve slovenském zákoně č. 355/2007 Zb., o ochraně, podpoře a rozvoji

175

§ 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a změně některých souvisejících zákonů 176 KOLÁČKOVÁ, J., SNÁŠELOVÁ, K., CANDIGLIOTA, Z. Právní systémy očkování dětí, analýza právní úpravy vybraných evropských států [online]. Brno: Liga lidských práv, 2010, [cit. 1. 2. 2014] 177 Tamtéž

89

veřejného zdraví, který ve svém obsahu řeší také zařízení pro děti a mládež. K otázce přijímání dětí do předškolního zařízení zde stanovuje, že do takového zařízení může být přijato takové dítě, které je zdravotně způsobilé na pobyt v kolektivu, neprojevuje příznaky přenosného onemocnění a nemá nařízené karanténní opatření. 178 Potvrzení o zdravotní způsobilosti vydává ošetřující lékař a obsahuje také údaj o povinném očkování. 179 Jak je vidět z této právní úpravy, pro přijetí dítěte do mateřské školy není a priori zapotřebí splnit všechna stanovená očkování, pouze musí být dítě zdravotně způsobilé k docházení do mateřské školy. Odbourala se možnost diskriminace neočkovaných dětí. Jak je vidět, na Slovensku s tímto systémem nemají potíže a není známo, že by se díky tomuto benevolentnějšímu ustanovení v mateřských školkách nekontrolovatelně šířily infekční nemoci. Samozřejmostí je ovšem také zanechání možnosti nedovolit dítěti vstup do mateřské školy v případě, kdy se u něj projevují příznaky infekčního onemocnění. Dle mého názoru by tuzemští zákonodárci měli touto možností změny legislativy výše zmíněným směrem zvážit. Zavedení možnosti neočkovaných dětí docházet do mateřských škol, samozřejmě s výše popsanými podmínkami, by velmi zjednodušilo život rodinám neočkovaných dětí a současně by i podpořilo přirozený rozvoj těchto dětí. Za nedodržení zákonem stanovených povinností by tak na dítě přestaly být částečně přenášeny také sankce rodičů, kdy se dítě z rozhodnutí rodičů nemůže zúčastňovat předškolního vzdělávání, ačkoliv má na toto nárok.

178 179

§ 24 odst. 6 zákona č. 355/2007 Zb., o ochraně, podpoře a rozvoji veřejného zdraví § 24 odst. 7 zákona č. 355/2007 Zb., o ochraně, podpoře a rozvoji veřejného zdraví

90

Závěr Úprava povinného očkování dětí je složitým a citlivým procesem v životě každého jedince, který z povahy věci nemůže vyhovovat všem zainteresovaným subjektům. Hlavním cílem stanoveným již v úvodu práce bylo především přiblížení právních předpisů a judikatury s touto otázkou souvisejících a nabídnout tak ucelený pohled na danou oblast. Nalezením a popsáním konkrétním případů ve spojení s důkladnou analýzou legislativy a judikatury mělo současně dojít k odhalení největších nedostatků právní úpravy, které způsobují problémy jednotlivým subjektům ve spojení s povinným očkováním. Vycházela jsem z představy předkládané veřejnosti prostřednictvím médií, že aktuální stav právní úpravy není z pohledu rodičů dětí vyhovující a přináší tak do praxe značné komplikace v interpretaci, neboť zde dochází k neustálému střetu zájmu státu a jeho orgánu se zájmy jednotlivců. Stát má na jedné straně zájem na ochranu veřejného zdraví, která se projevuje právě stanovením povinných očkování v tak širokém počtu, který je dle zákonodárce nezbytný pro udržení míry proočkovanosti ve státě. Na druhé straně však stojí základní práva jednotlivce na zdraví, nezasahování do rodinného života, svobody myšlení, vědomí a svědomí a mnohých dalších, které, jak vyplynulo v průběhu analýzy judikatury, stojí v opozici k zájmům státu. Již v samotném úvodu práce byla zmíněna základní předpokládaná hypotéza, že na území ČR lze platně zákonem stanovit povinnost k očkování dětí v souladu s právními dokumenty o základních lidských právech a svobodách. Hypotéza byla v průběhu práce ověřena za pravdivou, neboť v současnosti lze platně zákonem stanovit povinnost k očkování dětí, aniž by došlo k porušení základních lidských práv a svobod. Bylo prokázáno, že lze stanovit tuto povinnost zákonem, a to za splnění podmínek stanovených v ÚLPB a Listině, tedy že omezení základních lidských práv a svobod bude v demokratické společnosti

91

nezbytné a bude to v zájmu ochrany veřejného zdraví. Současná právní úprava však této představě neodpovídá, neboť navzdory rozhodnutí NSS a ÚS panují stále dohady, zda je v ZOVZ obecná povinnost k očkování stanovena v dostatečné míře a zda VOPIN opravdu sleduje zákonné meze v rozvíjení konkrétních dalších okolností očkování, tudíž zda nedochází k faktickému porušení ustanovení ÚLPB společně s Listinou. Z provedeného testu proporcionality dále vyplynulo, že současná úprava povinného očkování, která má v rámci ochrany veřejného zdraví vést k ochraně populace před šířením infekčních onemocnění, není coby do rozsahu

nejšetrnější

legislativní

možností

k co

nejmenšímu

zásahu

do základních lidských práv a svobod. Tento nedostatek byl také shledán již v prvotní fázi diplomové práce, tedy v průběhu analýzy právních předpisů, a to především ve vnitrostátní právní úpravě, která je velmi kusá a omezující a její striktní dodržování nebere v úvahu nejen možné jiné ne zákonem vyjmenované situace, které mohou v průběhu očkování nastat, ale také svobodně vyjádřený názor jednotlivých subjektů. Na základě takto zjištěných poznatků z právní úpravy bylo společně s analýzou judikatury dospěno k závěru, že právní úprava je v současnosti vzhledem k potřebám a právům jednotlivce a také ve srovnání s jinými vyspělými evropskými státy neadekvátně restriktivní a neumožňující žádné odchylky, a z toho důvodu by mělo být přistoupeno ke změně. Z toho také vycházela závěrečná část práce, která měla po teoretické analýze legislativy a judikatury ve spojení s konkrétním případem ve spolupráci s LLP, navrhnout možná řešení de lege ferenda. Na základě tohoto jsem dospěla k závěru, že základním problémem, promítajícím se ve všech analyzovaných judikátech, je fakt, že konkrétní povinnosti týkající se očkování jsou stanoveny podzákonným právním předpisem, ačkoliv tento způsob úpravy nevyhovuje ustanovením v Listině. Je nutné zmínit, že soudy na tuto otázku dosud nemají jednotný názor, ovšem ve většině případů

92

se přiklánějí k závěru, že tento způsob právní úpravy je legitimní a je zárukou větší pružnosti v regulaci oblasti. Nicméně vzhledem k neustálému nesouhlasu odpůrců očkování by byl nejvýhodnějším řešením přesun všech ustanovení do zákonné podoby, nejlépe do podoby zcela samostatného právního předpisu. S tím souvisí i samotná úprava očkování na příliš mnoha místech právního řádu, což má za následek složité vyhledávání informací pro běžné občany. Problém by bylo možno vyřešit přenesením všech ustanovení týkajících se očkování do jednoho právního předpisu, který by otázku očkování kompletně řešil. Současně by mělo dojít také k úpravě rozsahu současného stanoveného očkování u dětí, který se svými devíti povinnými očkováními řadí k nejširším v Evropě, a je považován za nevyhovující. Řešením problému by mohlo být zavedení částečně dobrovolného systému očkování, čímž by se sama regulace očkování značně usnadnila a celý systém by dále fungoval mnohem efektivněji, jelikož by vycházel vstříc všem stranám povinného očkování, tedy jak zastáncům ochrany veřejného zdraví, tak i odpůrcům očkování. V průběhu vypracování této práce jsem také dospěla ke zjištění, že právní řád nepřipouští jiné výjimky z povinného očkování, než dvě zákonem stanovené. Ovšem umožnění odchylek by mělo být dle mého názoru možné, čehož by mohlo být dosaženo především zákonným zmocněním správních orgánů na rozhodnutí v konkrétních případech na základě důkladného prošetření tohoto případu ve spojení s vyslechnutím argumentů jedinců neaplikující povinné očkování u dětí o stanovení výjimky z očkovací povinnosti a nepostoupení tak dále k běžným sankcím, jakými jsou pokuty rodičů. V rámci analýzy vnitrostátních pramenů práva jsem narazila na úplnou absenci odpovědnosti státu za negativní následky očkování, ačkoliv se v určitých případech objevují. Současný stav považuji za nevyhovující, neboť nyní mohou poškozené rodiny žalovat pouze lékaře, kde ovšem prokázání zavinění je velmi problematické a tak možnost náhrady škody těmto rodinám je takřka minimální. Správným krokem ke zlepšení postavení rodin a současně i převzetí odpovědnosti

93

státu za jím nařízené povinnosti, by mělo být například zřízení finančních fondů pro odškodnění těchto rodin či zavedením odpovědnosti státu za negativní následky očkování, a to pokud by byla prokázána pravděpodobná příčinná souvislost mezi poškozením zdraví a aplikací očkovací látky. Neopomenutelným problémem, který vyvstal při zpracování diplomové práce, byla poté nevyhovující úprava povinností a práv jednotlivce na poli předškolního vzdělávání, kde dochází k nepřímé diskriminaci neočkovaných dětí a jejich odepírání práva na předškolní vzdělání. Navržená úprava legislativy by mohla tento problém zjednodušit. V diplomové práci byly prostřednictvím analýzy judikatury zachyceny jednotlivé tendence ve vývoji aplikace ustanovení právních předpisů v oblasti povinného očkování, přičemž je zde poznat, že ani nyní není v otázce očkování dětí vše absolutně vyjasněné a lze očekávat, že se budou soudy i nadále zabývat řešením podobným případů, pokud nedojde ke kompletní legislativní změně této oblasti. Obsahem diplomové práce jsem dle mého názoru zcela dostála cílům vytyčeným v úvodu práce, neboť byl poskytnut ucelený pohled tématiky povinného očkování dětí v praxi, a to skrze analýzu právních předpisů a judikatury s následným praktickým zhodnocením a vymezením možných změn k lepšímu fungování dosavadního systému, a to za přispění konkrétního příkladu z praxe.

94

Seznam použitým pramenů Tištěné prameny 1. ALBONICO, Hans Ulrich. Krankheit – Angst – Impfung. Der Merkurstab. 1998, č. 4, s. 230 2. BERAN, Jiří. OČKOVÁNÍ Otázky a odpovědi. 1. vyd. Praha: Galén, 2006. 106 s. ISBN 80-7262-380-X 3. BERAN, Jiří, HAVLÍK, Jiří, VONKA, Vladimír. OČKOVÁNÍ Minulost, přítomnost, budoucnost. 1. vydání. Praha: Galén, 2005. 348 s. ISBN 80-7262361-3 4. BUCHWALD, Gerhardt. Očkování obchod se strachem. 1. vyd. Praha: Alternativa, 2003. 248 s. ISBN 80-85993-76-7 5. GÖPFERTOVÁ, Dana, ŠKOVRÁNKOVÁ, Jitka, DÁŇOVÁ, Jana. Očkování 2007/2008. 1. Vydání. Praha: Trition, 2007. 79 s. ISBN 978-7254-947-4 6. GREGORA, M. Očkování a infekční nemoci dětí. 1. Vydání. Praha: Grada Publishing, 2005. 125 s. ISBN 80-247-1126-5 7. HIRTE, Martin. Očkování – pro a proti. 1. vydání, Brno: Ctirad Oráč Outdooring.cz, 2009. 405 s. ISBN 978-80-904361-2-1 8. CHEMIŠINEC, M., POSPÍŠILOVÁ, S. Povinné očkování nejen z pohledu judikatury Nejvyššího správního soudu. Správní právo, 2011, ročník 44, č. 4, s. 215-236. ISSN 0139-6005 9. JANDA, J., ŠKOVRÁNKOVÁ, J. Co způsobily ve vyspělých zemích kampaně proti očkování dětí. Časopis lékařů českých, 2003, ročník 142, č. 7, s. 437441. ISSN 0008-7335 10. KLÍMA, K. Doc. JUDr. CSc. Ústavní právo. 3. Aleš Čeněk s.r.o. 768s. ISBN 80-7380-000-4

vydání,

Plzeň:

11. MACH, J. Medicína a právo. 1. vydání, Praha : C.H. Beck, 2006. 272 s. ISBN 10: 80-7179-810-X

95

12. NEUSTAEDTER, Randall. Problémy s očkováním. 1. vyd. Praha: 1995. Alternativa, 131 s. 13. NOVOTNÝ, P., IVIČIČOVÁ, J., SYRŮČKOVÁ, I., VONDRÁČKOVÁ, P. Nový občanský zákoník – rodinné právo. 1. Vydání, Praha: GRADA Publishing, a.s., 2014, s. 137. ISBN 978-80-247-5167-2 14. PETRÁŠ, Marek, DOMORÁZKOVÁ, Eva, HOBSTOVÁ, Jiřina. Co by rodiče měli vědět o očkování. 1. vyd. Praha: Tango, 1999. 142 s. ISBN 80238-4533-0 15. VOKURKA, M., HUGO, J. Praktický slovník medicíny. 4. vydání, Praha: MAXDORF, 1995, s. 455. ISBN 80-85800-28-4 16. ZÁLESKÁ D. Jak postupovat, pokud rodiče odmítají povinné očkování svého dítěte. Tempus medicorum, 2012, ročník 21, č. 7-8, s. 26. ISSN 1214-7524

Elektronické prameny 1. CANDIGLIOTA, Z. Nový pohled NSS na tzv. povinné očkování [online]. Jiné právo, publikováno 17. 8. 2010 [cit. 25. 1. 2014 ]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.cz/2010/08/zuzana-candigliota-novy-pohled-nssna.html 2. CANDIGLIOTA, Z. O očkování rozhodují rodiče, ne lékař ani stát. [online]. Blog.respekt.cz, publikováno 1. 8. 2013 [cit. 1. 2. 2014]. Dostupné z: http://candigliota.blog.respekt.ihned.cz/c1-60355910-oockovani-rozhoduji-rodice-ne-lekar-ani-stat 3. Cíle a zaměření. Ministerstvo zdravotnictví České republiky [online]. Ministerstvo zdravotnictví České republiky, © 2010 [cit. 15. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/Verejne/obsah/cile-azamereni_1984_5.html 4. DOLEŽAL, T. Šalamounské rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci povinného očkování [online]. Zdravotnické právo a bioetika, publikováno 21. 4. 2011 [cit. 5. 2 2014]. Dostupné z:

96

5. Dopady pravidelného očkování v ČR [online]. Státní zdravotní ústav, 2014 [cit. 28. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.szu.cz/tema/vakciny/dopadypravidelneho-ockovani-v-cr 6. HENZL, J. Podklady pro strategii očkování proti virové hepatitidě typu B v ČR – závěrečná zpráva [online]. [cit. 29. 5. 2014 ]. Dostupné z: https://www.dropbox.com/s/satbwcb2uklihay/Podklady%20pro%20strateg ii%20ockovani%20proti%20virove%20hepatitide%20typu%20B%20v%2 0CR.pdf 7. CHLÍBEK, R. a kol. Očkování význam a výhody [online]. Česká vakcinologická společnost ČLS JEP [cit. 5. 2 2014]. Dostupné z: http://www.vakcinace.eu/data/files/brozura_ockovani_aifp.pdf 8. KOLÁČKOVÁ, J., SNÁŠELOVÁ, K., CANDIGLIOTA, Z. Právní systémy očkování dětí, analýza právní úpravy vybraných evropských států [online]. Brno: Liga lidských práv, publikováno prosinec 2010, [cit. 1. 2. 2014]. Dostupné z: http://llp.cz/publikace/pravni-systemy-ockovani-deti/ 9. KOPALOVÁ, M., CHOLENSKÝ, R. Manuál – Jak získat informovaný souhlas pacienta v praxi. Liga lidských práv [online]. Liga lidských práv, publikováno 2008 [cit. 18. 4. 2014]. Dostupné z: http://llp.cz/publikace/jak-ziskat-informovany-souhlas-pacienta-v-praxi/ 10. KYSELOVÁ, T. Rodinný závod – další z novinek v novém občanském zákoníku. Epravo.cz [online]. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, publikováno 25. 1. 2013 [cit. 17. 05. 2014]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/rodinny-zavod-dalsi-z-novinek-v-novemobcanskem-zakoniku-88352.html 11. OČKOVÁNÍ, INTERNETOVÉ INFORMAČNÍ CENTRUM. Principy očkování [online]. 2008. [cit. 20. 1. 2014]. Dostupné z: http://www.vakciny.net/principy_ockovani/pr_01.html 12. Očkování proti virové hepatitidě typu B. Vakciny.net [online]. Očkování – internetové očkovací centrum, © 2010 [cit. 25. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.vakciny.net/pravidelne_ockovani/HBV.htm#TOP

97

13. Očkování v ČR. Česká vakcinologická společnost ČLS JEP [online]. Česká vakcinologická společnost, © 2012 [cit. 23. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.vakcinace.eu/ockovani-v-cr 14. Očkování zachrání pět set lidských životů ročně. Ministerstvo zdravotnictví České republiky [online]. Tiskové zprávy ministerstva zdravotnictví České republiky, publikováno 15. 4. 2013 [cit. 05. 04. 2014 ]. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/dokumenty/ockovani-zachrani-pet-setlidskych-zivotu-rocne_7739_2778_1.html 15. OCKOVANIDETI. Co vlastně je očkování, vakcinace, imunizace? [online]. [cit. 28. 1. 2014 ]. Dostupné z: www.ockovanideti.cz 16. PATTISON, S. Dealing with uncertainty. BMJ. Com [online]. British Medical Journal, publikováno 2001 [cit. 18. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.bmj.com/content/323/7317/838 17. PETRÁŠ, M. Moderní očkovací kalendář. Vakciny.net [online]. Očkování – internetové očkovací centrum, publikováno 8. 2. 2010 [cit. 15. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.vakciny.net/AKTUALITY/akt_2010_03.htm 18. Současné problémy očkování a je jich řešení - provakcinační strategie [online]. Ministerstvo zdravotnictví České republiky, 2014 [cit. 30. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.vakcinace.eu/data/files/imuno2014/valenta .pdf 19. Vokatá, Z. Aktuální postoje rodičů k povinnému a dobrovolnému očkování dětí (atestační práce) [online]. Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, Škola veřejného zdravotnictví, publikováno 2010, 37 s. [cit. 5. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.apra.ipvz.cz/default.asp 20. Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2002 [online]. Brno: Veřejný ochránce práv, 2002 [cit. 1. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/zpravy_pro_poslaneckou_s nemovnu/Souhrnna_zprava_VOP_2002.pdf 21. Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2004 [online]. Brno: Veřejný ochránce práv, 2004 [cit. 1. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/zpravy_pro_poslaneckou_s nemovnu/Souhrnna_zprava_VOP_2004.pdf

98

22. Vavrečka, J. Kauza očkování – Humánní medicína, nebo byznys? [online]. Vitalia.cz, 2014 [cit. 2. 6. 2014 ]. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=VgWNAwAAQBAJ&pg=PT83&lpg=PT 83&dq=ve%C5%99ejn%C3%BD+z%C3%A1jem+o%C4%8Dkov%C3% A1n%C3%AD&source=bl&ots=D3CKCGCGoM&sig=HHX5ulNkHwRQ xbK9Mkkfk4GPRtE&hl=cs&sa=X&ei=woLsU8iHIXQ7AatkIDICQ&ved=0CEUQ6AEwBQ#v=onepage&q=ve%C5%99ej n%C3%BD%20z%C3%A1jem%20o%C4%8Dkov%C3%A1n%C3%AD& f=false 23. ZÁHUMENSKÝ, D. Zkusme diskutovat věcně i o očkování dětí [online]. Blog.cz, 2011 [cit. 29. 5. 2014 ] Dostupné z: http://blog.aktualne.cz/blogy/ david-zahumensky.php?itemid=11924&from=300 24. Základní informace o infekcích v rámci očkovacího kalendáře. Státní zdravotní ústav [online]. Státní zdravotní ústav, 2008 [cit. 23. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.szu.cz/tema/vakciny/zakladni-informace-oinfekcich-v-ramci-ockovaciho-kalendare

Právní předpisy 1. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. Atlas Consulting. [cit. 23. 01. 2014] 2. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. Atlas Consulting. [cit. 01. 03. 2014] 3. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 16. 03. 2014]. 4. Zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: Codexis academia [právní informační systém]. Atlas Consulting. [cit. 18. 04. 2014]

99

5. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 05. 02. 2014] 6. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 13. 03. 2014] 7. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 05. 02. 2014] 8. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 12. 02. 2014] 9. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 18. 03. 2014] 10. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 11. 04. 2014]. 11. Vyhláška č. 537/2006 Sb., o o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 19. 03. 2014] 12. Úmluva OSN o právech dítěte (zkráceně Úmluva o právech dítěte). In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck

100

[cit. 23. 02. 2014]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/documentview.seam?documentId=onrf6mjzheyv6mjqgqxgi2brfuya&type=html&co nversationId=464450 13. Úmluvy Rady Evropy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (zkráceně Úmluva o lidských právech a biomedicíně). In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 24. 02. 2014]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/documentview.seam?type=html&documentId=onrg2427giydamk7he3c4zdigewta&g roupIndex=6&rowIndex=1&conversationId=463437 14. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 355/2007 Zb., o ochraně, podpoře a rozvoji veřejného zdraví a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 03. 2014]

Soudní rozhodnutí 1. Nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 105/95 Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 8. 4. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=27584&pos=1&cnt=1& typ=result 2. Plenární nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn .

Pl.ÚS 5/01.

Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 10. 4. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=40741&po s=1&cnt=1&typ=result 3. Nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 18. 4. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-3-02

101

4. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 – 27. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010

[cit.

1.

4.

2014].

Dostupné

z:

http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2002/0126_6A___020002 7A_prevedeno.pdf 5. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 17/2005-66. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 1. 4. 2014].

Dostupné

z:

http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2005/0017_5As__0500066 A_prevedeno.pdf 6. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 42/2010 – 92. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 1. 4. 2014].

Dostupné

z:

http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2010/0042_3Ads_1000_4b 8f69fd_26f9_4764_88bf_96327f971070_prevedeno.pdf 7. Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, č. j. III. ÚS 449/06. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 3. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/ustavni_soud_www/Aktualne _prilohy/2011_02_09.pdf 8. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 5 As 17/2005-120. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010

[cit.

1.

4.

2014].

Dostupné

z:

http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2005/0017_5As__050_201 11024121112_prevedeno.pdf

102

9. Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 – 120. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní

soud,

©

2003-2010

[cit.

2.

4.

2014].

Dostupné

z:

http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2011/0006_8As__110_201 20425085147_prevedeno.pdf. 10. Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013, č. j. III. ÚS 271/12. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 3. 4. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=77655&pos=1&cnt=1& typ=result 11. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014 č. j. 4 As 2/2013-75. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 20032010

[cit.

18.

4.

2014].

Dostupné

z:

http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2013/0002_4As__130_201 40203092254_prevedeno.pdf 12. Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014 č. j. II ÚS 409/14. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 25. 5. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-409-14_1

Ostatní zdroje 1. Důvodová zpráva k návrhu zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zkráceně Zákon o zdravotních službách). In: Beckonline [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2014]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/documentview.seam?type=html&documentId=oz5f6mrqgeyv6mzxgjpwi6rnga&gro upIndex=1&rowIndex=0&conversationId=465193.

103

2. Odlišné stanovisko k nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, č.j. III. ÚS 449/06. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014 [cit. 3. 4. 2014]. Dostupné

z:

http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/ustavni_soud_www/Aktualne _prilohy/2011_02_09.pdf 3. Vysvětlující zpráva k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně (zkráceně Vysvětlující

zpráva)

[online].

[cit.

24.

4.

2014]

Dostupné

z:

http://www.krev.info/Text/Umluva_biomedicina_vysvetleni2.htm 4. WÁGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol., Listina základních práv a svobod: komentář. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 16. 04. 2014]. 5. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách – Poskytování zdravotních služeb nezletilému pacientovi. Ministerstvo zdravotnictví České republiky [online]. Tiskové zprávy ministerstva zdravotnictví České republiky, publikováno

26.

3.

201

[cit.

05.

04.

2014

].

Dostupné

http://www.mzcr.cz/dokumenty/zakon-c372/2011-sb-o-zdravotnichsluzbach-poskytovani-zdravotnich-sluzeb-n_6064_1.html

104

z: