PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY OBOR PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA
DIPLOMOVÁ PRÁCE INSTITUT PROMLČENÍ – SROVNÁNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU 1964, OBČANSKÉM ZÁKONÍKU A ABGB IVETA KOZELKOVÁ
2015/2016
Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Institut promlčení – srovnání právní úpravy v občanském zákoníku 1964, občanském zákoníku a ABGB vypracovala sama. Zdroje informací a prameny, které jsem vyuţila k sepsání této práce, jsou citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.
…………………………………………………… Iveta Kozelková
2
Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat především doc. JUDr. Markétě Selucké, Ph.D. za její náměty, trpělivost a rady při zpracování práce a JUDr. Evě Dobrovolné, LL.M. za pomoc při hledání vhodné rakouské literatury. Zároveň bych ráda poděkovala také své rodině a příteli Zdeňkovi, kteří mě během studia i při psaní diplomové práce podporovali a vycházeli mi ve všem vstříc.
3
Anotace Tato diplomová práce se věnuje institutu promlčení podle zákona č. 89/2012 Sb. a hodnotí ji ve vztahu k původní úpravě v zákoně 40/1964 Sb. a k rakouskému Obecnému zákoníku občanskému č. 946/1811 Sb. Práce je rozdělena do pěti částí, kde první část pojednává o historickém vývoji promlčení v českém a rakouském právu, další se zaměřuje na odlišení promlčení od jiných forem uplynutí času v občanském právu, třetí a čtvrtá kapitola se týká vlastní komparace. V závěrečné části práce navrhuje vhodnější úpravu u problematických oblastí. Cílem práce je vyhledat rozdíly mezi právními úpravami a poukázat na problémy, které i přes novou úpravu mohou v praxi přetrvávat a analyzovat současnou rakouskou právní úpravu, která v minulosti po dlouhou dobu určovala právní stav v Českých zemích.
Klíčová slova Promlčení, prekluze, promlčecí lhůta, námitka promlčení, stavení a nový běh promlčecí lhůty, nepromlčitelná práva, ABGB
Abstract The thesis focuses on the Institute of Lapse under the Act no. 89/2012 Coll. and evaluates it in relation to the original regulation in Act no. 40/1964 Coll. and to the Austrian Civil Code no. 946/1811 Coll. Thesis is divided into five sections whereas the first section deals with the historical development of the Institute of Lapse in the Czech and Austrian law, the next focuses on the differentiation the Lapse from the other forms of expiration of time in the Civil law, the third and fourth chapter relate comparison itself. Thesis in the final section suggests preferable regulation for the problematic areas. The aim of the Thesis is to search out differences between the legislations; to highlight the issues which may persist in practice despite of the new regulation and to analyse the current Austrian legislation which in the past for a long time determined the legal situation in the Czech lands.
4
Key words Lapse, preclusion, limitation period, objection of lapse, interruption of lapse and new limitation period, unlimitable rights, ABGB
5
Seznam použitých zkratek: ABGB
rakouský občanský zákoník (JGS Nr. 946/1811)
NS
Nejvyšší soud ČR
ObchZ
obchodní zákoník (513/1991 Sb.)
OSŘ
občanský soudní řád (99/1963 Sb.)
OZ 1964
občanský zákoník (40/1964 Sb.)
OZ
občanský zákoník (89/2012 Sb.)
ÚS
Ústavní soud České republiky
6
Obsah Úvod ......................................................................................................................................... 9 1 Historie institutu promlčení .............................................................................................. 12 1.1 Společná česká a rakouská minulost ............................................................................ 12 1.2 Československo ........................................................................................................... 16 1.2.1
Střední občanský zákoník .............................................................................. 18
1.2.2
Občanský zákoník z roku 1964 ...................................................................... 21
1.3 Rakousko ..................................................................................................................... 23 2 Promlčení a jeho odlišení od jiných forem uplynutí času v občanském právu ................. 26 2.1 Obecně o promlčení ..................................................................................................... 26 2.2 Prekluze ....................................................................................................................... 28 2.3 Vydrţení ...................................................................................................................... 29 2.4 Smlčení (Verschweigung)............................................................................................ 30 2.5 Časové omezení práv ................................................................................................... 30 3 Srovnání občanského zákoníku č. 40/1964 a č. 89/2012 Sb. ............................................ 32 3.1 (Ne-)promlčitelná práva ............................................................................................... 37 3.2 Počátek běhu a délka promlčecí lhůty ......................................................................... 45 3.3 Stavení a přerušení promlčecí doby, resp. nový běh promlčecí lhůty ......................... 54 3.3.1
Stavení promlčecí doby/lhůty ........................................................................ 54
3.3.2
Přerušení promlčecí doby, nový běh promlčecí lhůty .................................... 56
3.4 Námitka promlčení ...................................................................................................... 58 3.4.1
Vzdání se námitky promlčení ......................................................................... 59
3.4.2
Hmotněprávní nebo procesní institut?............................................................ 60
3.4.3
Námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy ............................................ 61
4 Srovnání občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a rakouského občanského zákoníku č. 946/1811 Sb. ..................................................................................................................... 63 4.1 (Ne-)promlčitelná práva – (un-)verjährbare Rechte .................................................... 64 4.2 Počátek běhu a délka promlčecí doby – Ablauf der Verjährungsfristen...................... 67 4.3 Stavení a přerušení promlčecí doby – Hemmung und Unterbrechung von Verjährungsfrist ........................................................................................................... 72 4.3.1
Stavení promlčecí doby – Hemmung von Verjährungsfrist ........................... 72
4.3.2
Přerušení promlčecí doby – Unterbrechung von Verjährungsfrist ................. 73
4.4 Námitka promlčení - Verjährungseinrede .................................................................... 74
7
5 Vyhodnocení komparovaných institutů a úvahy de lege ferenda ..................................... 76 5.1 Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. a jeho ideový základ (nejen) v rakouském právu .. 76 5.2 Návrhy de lege ferenda ................................................................................................ 78 Závěr ...................................................................................................................................... 79 Seznam literatury ................................................................................................................... 81
8
Úvod Institut promlčení má svůj původ jiţ v římském právu. Zpočátku sice časově omezené ţaloby neznalo, ale roku 424 došlo ke změně a promlčení se stalo součástí římského práva. Justiniánská éra pak obecnou třicetiletou lhůtu prodlouţila u některých privilegovaných osob. Jiţ v této době byly poloţeny základy, které se uplatňují dodnes. Pozůstatky ve formě pojmově uţívaného „promlčení ţalob”, třicetileté obecné promlčecí doby či příbuzenského vztahu promlčení a vydrţení přetrvávají dodnes například v rakouském Všeobecném občanském zákoníku (dále jen „ABGB”). Původ vlastní evropské úpravě zde našly i obecné principy – promlčením nezanikalo subjektivní právo, k uplatnění před soudcem bylo zapotřebí námitky promlčení a další. V současné právní úpravě má promlčení své místo v české i rakouské úpravě. Český občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 částečně mění a rozšiřuje institut promlčení. Proto se ani této oblasti nevyhnuly diskuze, a to jednak v souvislosti se zavedením nových ustanovení, ale také v rámci změn oproti původní úpravě v občanském zákoníku z roku 1964. V práci bych se chtěla proto z větší části zaměřit na práva podléhající promlčení a okolnosti běhu promlčecí lhůty, které v souvislosti s rekodifikací soukromého práva doznaly změn, a to především v oblastech, které byly právní praxí kritizovány. Uvedené změny chci dále analyzovat a uzavřít je konstatováním, zda zákonodárce zvolil vhodnější řešení či nikoli. V některých otázkách se budu věnovat i původní úpravě v obchodním zákoníku, avšak pro důraz kladený na občanský zákoník tak učiním spíše okrajově. Protoţe se účinný občanský zákoník inspiruje velkými kodexy německým, rakouským či švýcarským, zvolila jsem pro komparaci pro českou historii velmi blízkou úpravu v rakouském občanském právu. Podle mého názoru je téma promlčení důleţitým tématem, kterému se v české právní vědě a praxi nevěnuje tak velká pozornost, jakou bychom mohli očekávat.
9
Přesto je jedním z institutů, který s sebou přináší poměrně rozsáhlé důsledky pro smluvní strany. Cílem mé práce je kritická analýza a komparace promlčení v českém právním prostředí do konce roku 2013 a v rakouském právu se současnou právní úpravou v občanském zákoníku. K tomuto účelu vyuţívám metod analýzy a syntézy, přičemţ analýza mi pomůţe jednotlivé jevy oddělit a podrobit je kritice, syntézou následně vyhodnotím souvislosti mezi jednotlivými prvky. U dílčích poznatků metodou komparace uvedu jejich rozdílné znaky. Vyuţitím uvedených metod se budu snaţit nalézt vhodná řešení problematických oblastí, a to včetně úvah de lege ferenda. Diplomová práce je členěna do pěti kapitol. První kapitola tvoří historický exkurs do českého a rakouského právního prostředí zaměřený na období po roce 1811. Mezníky tvoří vydání ABGB, a pro české právo navíc vznik samostatného Československa a účinnost občanských zákoníků v letech 1951 a 1964. Druhá kapitola se věnuje rozlišení institutu promlčení od jiných forem uplynutí času v rakouském a českém občanském právu, a to prekluze, na níţ je kladen větší důraz, dále vydrţení, smlčení a časové omezení práv. Následující kapitola jiţ srovnává promlčení podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a č. 89/2012 Sb., kde se věnuje dílčím aspektům promlčení, jako například počátek běhu, délka promlčecí lhůty či námitka promlčení a má za cíl stanovit rozdíly v úpravách a poukázat na jejich (ne)vhodnost. Čtvrtá kapitola umoţňuje nahlédnout do úpravy promlčení podle rakouského občanského kodexu a opět vytyčit rozdíly mezi českou a rakouskou civilistikou ve stejných bodech jako v kapitole předchozí. Poslední část diplomové práce v sobě odráţí ustanovení ABGB, která mají obdobu v českém občanském zákoníku a pokusí odpovědět na otázku, zda zákonodárce byl schopen inspirační zdroj v ABGB vhodně zakotvit do českého práva. Práci uzavírá úvahami o vhodnější právní úpravě v českém kodexu. OZ 1964 i ABGB uţívají pojmu promlčecí doba, OZ ale striktně trvá na promlčecí lhůtě. V textu, především u výkladu o OZ, oba pojmy pro sviţnost textu zaměňuji.
10
11
1 Historie institutu promlčení 1.1
Společná česká a rakouská minulost Bývalé relativně samostatné České království a Rakouské arcivévodství sdílela
svůj osud jiţ od roku 1804, kdy se František II. prohlásil za rakouského císaře.1 Toto období, konkrétněji rozpětí let 1789 aţ 1848, se označuje pojmem policejní absolutismus. Tak bylo se vznikem Rakouského císařství patrné, ţe právní předpisy účinné na území České koruny nezůstanou v původní podobě, panovník se stal de facto jediným tvůrcem práva. To se však nijak nepodepsalo na kodexu občanského práva, na němţ práce započaly jiţ za vlády Marie Terezie a velmi úspěšně pokračovaly i za císaře Josefa II. Celý proces vyvrcholil vyhlášením tohoto kodexu pojmenovaného
Všeobecný
občanský
zákoník
(Allgemeines
bürgerliches
Gesetzbuch, ABGB) dne 1. června 1811 císařským patentem č. 946/1811 Sb. zák. soud.2 Součástí této moderní úpravy byl i institut promlčení, obsaţený v díle třetím, konkrétně v §§ 1451 – 1502. Netypicky pro dnešní právní úpravu v sobě tyto paragrafy obsahovaly jak institut promlčení, tak vydrţení, přičemţ zákon je nijak neodděloval. Avšak společná úprava svůj důvod měla. Zákonodárce chápal promlčení šířeji (promlčení v širším smyslu) a zahrnoval do něj jak promlčení (v uţším smyslu), tak vydrţení. Ztotoţnil se tedy s tehdejší doktrínou, která pro toto širší pojetí zavedla pojem praescriptio.3 Toto vnímání se přímo odrazilo v § 1478.4 Oba instituty mnohdy vyvstávaly na totoţných podmínkách. Příkladem lze uvést jedno z obecných ustanovení - první větu § 1454: „Die Verjährung und Ersitzung kann gegen alle Privat-Personen, welche ihre Rechte selbst auszuüben fähig sind, 1
MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Nakladatelství Leges, 2010, s. 178. ISBN 978-80-87212-39-4. 2 Tamtéţ, s. 196. 3 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl VI. Praha: Právnické knihkupectví a Nakladatelství V. Linhart, 1937, s. 429-433. 4 §1478: „In so fern jede Ersitzung eine Verjährung in sich begreift, werden beide mit den vorgeschriebenen Erfordernissen in Einem Zeitraume vollendet.”
12
statt finden.”5 Pokud se však zaměříme pouze na institut promlčení, i zde lze najít několik zajímavých, pro svou dobu však typických ustanovení či oblastí: 1. Definice promlčení, obsaţená v §1451 mluvila nepřesně o zániku práva (dnes spíše hovoříme o oslabení práva), ačkoli doktrína jiţ promlčení od prekluze odlišovala. Samotný zákon prekluzi upravoval, nikoli však výslovně obecným ustanovením nebo alespoň odkazem. Proto chybějící výčet a nedůsledné rozlišování pojmů zákonodárcem zapříčinily stav, kdy nebylo jasné, zda šlo o lhůtu promlčecí nebo prekluzivní. Např. § 933 ABGB upravoval právo na správu, kde stanovil tři různě dlouhé lhůty, po jejichţ uplynutí právo na ţalobu ze správy zaniklo. S povahou lhůt se musela vypořádat aţ judikatura, která je určila jako prekluzivní (P. 1915, s. 891)6. Druhým příkladem je ustanovení § 1489, který hovořil o zániku ţaloby o náhradu škody, nicméně u objektivní 30-tileté doby zvolil spojení „promlčuje se ţalobní právo”. Změnu přinesla III. dílčí novela, která oba pojmy pouze zaměnila. Ţaloba se tak promlčovala a ţalobní právo zanikalo, přičemţ obě lhůty se povaţovaly za promlčecí7. 2. Specifické postavení určitých fyzických a právnických osob (dále jen „FO a PO”) se projevilo i v této části zákoníku. První skupinou byli manţelé, děti a rodiče či poručníci navzájem – zde se promlčecí stavěla, tedy běţet nezačala, avšak pokud jiţ k počátku běhu došlo, pokračovala by aţ po odpadnutí překáţky (např. rozvodem). Tuto úpravu § 1495 ABGB můţeme dnes v takřka nezměněné podobě nalézt v účinném občanském zákoníku (dále jen „OZ”), konkrétně v §§ 646 a 652 se stanovením podmínky, ţe taková promlčecí doba neskončí dříve, neţ za 6 měsíců od zániku takového vztahu. Druhou skupinu tvořily osoby, u kterých bylo zapotřebí zákonného zastoupení. Jednalo se, psáno dobovou terminologií, o nezletilé, šílené 5
„Promlčení a vydržení let má průchod proti každé osobě soukromé, která může práv svých sama užívati.” RAKOUSKÁ MONARCHIE. Justizgesetzsammlung Österreichs Nr. 946/1811, Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Oesterreichischen Monarchie. I. Theil. Wien: Aus der k.k. Hof- und Staatsdruckerey, 1811, S. 110. 6 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl IV. Praha: Právnické knihkupectví a Nakladatelství V. Linhart, 1936, s. 388. 7 ROUČEK, 1937, op. cit.,. s. 511-512.
13
nebo blbé – promlčecí doba se stavěla, nicméně nemohla skončit dříve, neţ dva roky po odpadnutí překáţky. Kdy ale nastal onen okamţik odpadnutí překáţky? Jiţ ustanovením zástupce nebo aţ zletilostí či vyléčením? Zákon v tomto mlčel a tehdejší praxe povaţovala za odpadnutí překáţky jiţ okamţik ustanovení zástupce.8 Tuto úpravu opět nalezneme i v OZ, která, jiţ přesněji, váţe okamţik počátku nové minimální promlčecí lhůty v § 645 na okamţik ustanovení zákonného zástupce či opatrovníka. Oproti ABGB je však doba přísnější, činí pouze jeden rok (ABGB zakotvilo dvouletou dobu). Další skupina obsahuje stát, církve, obce a jiné právnické osoby či správce veřejného jmění – u těchto privilegovaných osob se promlčecí doba prodluţovala na 40 let. To neplatilo pro veškerá práva náleţející daným osobám, ABGB zde větou první §1485 zachoval zvláštní promlčecí doby tříleté a jednoleté. Poslední čtvrtou skupinu tvořili nepřítomní bez své viny, konkrétně vlastníci. Podmínky pro překáţku promlčení (a vydrţení) byly následující: vlastník se musel nacházet nezaviněně a nepřetrţitě mimo zemi, v níţ se věc nacházela, alespoň rok a promlčecí doba činila maximálně 30 let. Takové okolnosti ovšem nevedly k stavení promlčecí doby, nýbrţ k jejímu polovičnímu počítání. To znamená, ţe pokud vlastník odcestoval pracovně do zahraničí na pět let, promlčecí doba činila dva a půl roku. Po návratu vlastníka si tak nemohl drţitel movité věci, která patří vlastníkovi, osobovat vlastnické právo k věci z titulu vydrţení uplynutím tříleté vydrţecí doby (§ 1466 ABGB), nicméně například po desetiletém odcestování drţiteli v nabytí věci v souladu se zákonem nic nebránilo. Navíc zaviněná nepřítomnost na běh promlčecí doby neměla ţádný vliv. Pod zaviněnou nepřítomností si lze představit útěk před trestním stíháním či zběhnutí. Z výše uvedeného by mohlo vyplývat, ţe zákonodárce formuloval promlčecí dobu s předem nejasnou délkou, praxe se však stavěla do dvou názorově opačných táborů ohledně jiného problému. Někteří se řídili ustanovením doslovně a promlčecí dobu takto prodluţovali, jiní to odmítali s poukazem na obecnou 30-tiletou dobu, kterou by bylo zřejmě zbytečné ještě prodluţovat, a došli 8
ROUČEK, 1937, op. cit., s. 526.
14
tak k závěru, ţe v §1475 nebyla míněna promlčecí doba.9 V této situaci bych se přiklonila k prvé skupině, zákon hovoří o překáţce řádného vydrţení a promlčení, zákonodárce tak měl v úmyslu oba instituty pro stav nepřítomnosti vlastníka vyuţít. I s ohledem na výše uvedené širší chápání pojmu promlčení, pokud by se zákonodárce hypoteticky rozhodl pouţít pouze slovo promlčení, mohly by nastat dva scénáře. Jedni by mohli pojem chápat šířeji a prostor pro debatu, zda sem zařadit krom vydrţení i promlčení v uţším smyslu, by se tím rozšířil a snad se i částečně odůvodnil. Druzí by nahlíţeli na ustanovení, jako by se týkalo pouze promlčení v uţším smyslu, takovému přístupu ale odporuje zařazení §1475 mezi mimořádnou vydrţecí dobu. První varianta by takové systematice alespoň zčásti odpovídala, trváme-li na striktním oddělení promlčení a vydrţení. Ani jedna z posledních dvou uvedených skupin nemá v současném českém občanském právu obdoby. 3. Obecná promlčecí doba činila 30 let. Zákon počítal i se zvláštní dobou, která trvala pouhé tři roky. Platila například pro pohledávky z nájemného či pachtovného, za dodání nebo provedení prací v rámci obchodního provozování10, pro ţalobu napadající poslední pořízení11, ţalobu na náhradu škody atd. Roční promlčecí době podléhala pouze ţaloba pro uráţky na cti. Čtyřicetiletá doba platila proti osobám privilegovaným (viz předcházející bod). S ohledem na dispozitivnost občanského práva se nabízí otázka moţného prodlouţení či zkrácení promlčecí doby. Kogentní § 1502 výslovně zakázal sjednat si lhůtu delší a téţ se promlčecí předem vzdát. Zkrácení promlčecí doby zákon neupravoval, a contrario k § 1502 lze vyvodit závěr, ţe ujednat si kratší promlčecí dobu bylo moţné12, coţ potvrdila i judikatura: „§ 1502 ob. z. obč. nepřekáží, aby nebyla smluvena kratší propadná lhůta”13.
9
ROUČEK, 1937, op. cit., s. 469. Tyto dva příklady pochází z § 1486 ABGB, který úpravu zvláštní promlčecí doby obsahoval aţ ve znění po 3. dílčí novele r. 1916. 11 Tzv. posledním pořízením neměl zákonodárce na mysli pouze závěť, ale i např. dědickou smlouvu, tehdy platnou sepsáním pouze mezi manţely (§§533, 602 ABGB). 12 WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 18. ISBN 978-80-7400-576-3. 13 Gl. U. 12.638. ROUČEK, 1937, op. cit., s. 548. 10
15
4. Promlčecí doba byla zachována v případě sukcese. Úprava v § 1493 v sobě kombinovala vydrţení a promlčení a dovolila tak započítat si i promlčecí dobu předchůdce. Avšak na rozdíl od vydrţení, u nějţ byla krom jiného nutná poctivost původní drţby k započtení její délky, zde tato podmínka neplatila. Stejné platí i v OZ a v současném znění ABGB, proto se této otázce v práci nebudu dále zabývat. Stejně jako současná úprava, i ABGB vyloučil v obecné rovině promlčení osobních práv a závazků zakládajících se na rodinném či osobním právu. U ţaloby na náhradu škody byl počátek promlčecí doby vázán na subjektivní vědomost poškozeného o škodě a osobě škůdce14. Obecně pak platila doba objektivně určená, s počátkem běhu dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.15 Rakouský Všeobecný občanský zákoník tak jakoţto jeden z nejmodernějších právních kodexů své doby definoval určitou konturu (nejen) právní úpravy promlčení, která se s malými změnami uplatňuje dodnes. Svým přístupem vyhovoval i poměrům revoluce roku 1848 a k úpravám došlo aţ v rozpětí let 1914-1916 třemi dílčími novelami, které krom zahrnutí taxativním výčtem uvedených pohledávek pod tříletou promlčecí dobu neměly na institut promlčení výrazný vliv.
1.2
Československo
Ač by se na první pohled zdálo, ţe první světová válka a vznik Československa výrazně změnily právní úpravu občanského práva, opak je pravdou. Snahy o odpoutání
od
bývalého
Rakouska-Uherska
v právním
směru
nebyly
tak
revolucionářské. To bylo způsobeno jednak pozitivními ohlasy veřejnosti na ABGB, jednak nepřipraveností na moţnost odtrţení i přes zaloţení tzv. Českého komitétu zahraničního
T.
G.
Masarykem
roku
14
1915
deklarujícího
samostatnost
Původní znění ABGB z roku 1811 hovořilo pouze o vědomosti poškozeného o škodě, v textu uvedené znění je výsledkem třetí dílčí novely – RAKOUSKÁ MONARCHIE. 69. kaiserliche Verordnung vom 19. März 1916 über die dritte Teilnovelle zum allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. In: ALEX - Historische Rechts- und Gesetzestexte Online. Österreichische Nationalbibliothek [cit. 18. 11. 2015]. 15 §1478 AGBG in fine.
16
Československa. Článek 2 Recepční normy16 ponechal v platnosti říšské zákony a místo vytvoření nového zákoníku se stal cílem pouhý překlad ABGB. Takový směr si ale mnoho ovací ze stran akademiků nezískal a nakonec měl být ABGB revitalizován tak, aby v něm nezůstala obsoletní úprava a odpovídal poměrům v Československu. Toto oţivení probíhalo aţ do počátku druhé světové války.17 Situaci neulehčoval ani právní dualismus zapříčiněný odlišnou právní úpravou na Slovensku a Podkarpatské Rusi spolu s nejasnými státními hranicemi. ABGB neplatil pro Uhry a slovenské občanské právo bylo ovládáno právem obyčejovým pocházejícím z díla Opus Tripartitum z roku 1514.18 Částečně tento problém vyřešil zákon č. 139/1919 Sb. z. a n. zakládající v § 1 sbírku zákonů a nařízení, platící pro celé Československo, a to v jazyce českém, slovenském a německém. Ke zrušení předpisů platných před vznikem Československa ale nedošlo. Taková situace neulehčila pronikání psaného občanského práva na Slovensko a fakticky jej sem vtlačovala jen soudní praxe; vodítkem pro rozhodování se staly dílčí výsledky kodifikačních snah.19 Text nového občanského zákoníku jiţ byl připraven a scházelo pouze přijetí Národním shromáţděním. Rozmáhající se moc Adolfa Hitlera se sílícím odporem Sudetských Němců ale vyústila v podepsání Mnichovské dohody v září roku 1938. Československo ztratilo pohraniční území a navíc Slovensko zesílilo svůj tlak a poţadovalo osamostatnění. Tzv. druhá či Česko-Slovenská republika o Slovensko přišla jiţ v listopadu a sama neměla dlouhého trvání. Prioritou se místo přijímání nového občanskoprávního kodexu stala obrana země. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava dne 16. března 1939 uţ o zákonodárné iniciativě nemohla být řeč. 16
Zákon Národního výboru československého č. 11/1918 Sb. z. a n. ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. Atlas consulting [vid. 18.11.2015]. 17 DVOŘÁK, Jan, FALADA, David. Snahy o unifikaci soukromého práva a právní civilistika v meziválečném období. In: MALÝ, Karel, SOUKUP, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Svazek 2. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2010, s. 719-723. ISBN 978-80-246-1718-3. 18 MOSNÝ, Peter, HUBENÁK, Ladislav. Dejiny štátu a práva na Slovensku. Košice: Aprilla s.r.o., 2008. s. 239-242. ISBN 978-80-89346-02-8. 19 DVOŘÁK, FALADA, 2010, op. cit., s. 426.
17
S platným právem bylo naloţeno tak, ţe zůstalo v platnosti, neodporovalo-li smyslu převzetí ochrany Německou říší20 s pravomocí Říše vydávat pro území Protektorátu vlastní předpisy. Obyvatelstvo bylo rozděleno do tří skupin. První tvořili němečtí občané, kterým se dostalo mnohých výhod, spadali do jurisdikce německých soudů a platily pro ně německé zákony. Pro druhou skupinu, obyvatele Protektorátu, platilo jak právo platné před vznikem Protektorátu, tak německé. Poslední skupinu tvořili ti, na něţ dopadaly rasové zákony navazující na zákon na ochranu krve a německé cti. Tato skupina bez dalšího pozbyla občanských práv, otázka institutu promlčení tak v porovnání s ostatními zákazy – např. zákaz sňatku s osobou ţidovského původu21, zákaz vykonávat určitá povolání či být členem spolku kulturního ţivota22 - byla irelevantní. Proto se stal mezníkem pro rozvoj občanského práva aţ konec druhé světové války. Obnovení kontinuity právního pořádku lze spatřit jiţ činností exilové vlády v roce 1944. Ústavní dekret vydaný 3. srpna téhoţ roku o obnovení právního pořádku23 prohlásil za součást právního řádu československého ty předpisy, které byly vydány do 29. září 1938, včetně. Pro právo občanské to znamenalo i nadále platnost ABGB. Slovenská národní rada, představitel odboje na Slovensku, ţádala obnovení československého státu, fakticky k němu došlo aţ po skončení války, v květnu roku 1945. Na síle přibývá komunistická strana, která pučem roku 1948 otvírá dveře dalšímu totalitnímu reţimu. A tomu je třeba přizpůsobit i právo. 1.2.1
Střední občanský zákoník
S novým reţimem započaly práce na novém občanském zákoníku v rámci právnické dvouletky probíhající v letech 1949 a 1950. Tyto práce s sebou nesly
20
Čl. 12 Výnosu č. 75/1939 Sb., o Protektorátu Čechy a Morava. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. Atlas consulting [vid. 18. 11. 2015]. 21 Vládní nařízení č. 85/1942 Sb., kterým se vydávají další předpisy o ţidech a ţidovských míšencích. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. Atlas consulting [vid. 18. 11. 2015]. 22 Vládní nařízení č. 136/1939 Sb., o právním postavení ţidů ve veřejném ţivotě. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. Atlas consulting [vid. 18. 11. 2015]. 23 Vyhláška ministra vnitra č. 30/1945 Sb. ze dne 27. července 1945 o platnosti ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. Atlas consulting [vid. 18. 11. 2015].
18
typické rysy: občanský zákoník jiţ nebude tím „velkým kodexemʺ, vydělí se z něj právo rodinné, pracovní a vztahy zemědělsko-druţstevní, zařadí se sem některé vztahy obchodní, prosadí se socialistické vlastnictví jakoţto forma vlastnického práva typická pro tehdejší ideologii. Snaha vybudovat naprosto nový zákon se setkala
s
nedostatkem
času
a
místo
ruských
pramenů
se
vycházelo
z „předmnichovského” návrhu zákoníku. Občanský zákoník24, nazývaný „střední občanský zákoník”, účinnosti nabyl 1. ledna 1951. Stal se tak prvním občanskoprávním předpisem dopadajícím na území celého Československa od dob vzniku Rakouského císařství. Samotný institut promlčení obsahovala část druhá hlava šestá čítající celkem čtrnáct paragrafů25. Oproti ABGB se promlčení oddělilo od vydrţení, o nabytí vlastnictví vydrţením se zmiňují krátce ustanovení § 115 aţ § 118, nicméně odtrţení obou institutů nebylo tak důsledné, jak uvedu níţe. Zúţíme-li náš zájem pouze k promlčení, i zde je úprava oproti původnímu zákoníku zkrácena. Obecná promlčecí doba činila 3 roky, zvláštní doby trvající 10 let či 6 měsíců vstupovaly jen do úzce vymezeného okruhu vztahů. Obecně začala doba běţet okamţikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, avšak na rozdíl od ABGB se častěji objevují kombinace doby objektivní a subjektivní. Ty platily pro nároky vůči prokuristovi a pro nároky dle ustanovení o nekalé soutěţi – subjektivní lhůta s délkou 6 měsíců byla doplněna objektivní tříletou. Nezvykle se přistoupilo k vlastnickému právu – dle § 88: „Právo vlastnické se nepromlčí, dokud ho někdo jiný nenabude vydržením.ʺ Právo vlastnické nebylo chápáno absolutně, zákon nevylučoval jeho promlčení, a pokračoval tak stav, kdy oba instituty na sobě závisely. Okamţik relativního pozbytí práva jednoho subjektu se shodoval s nabytím práva druhého. Ačkoli tedy zákonodárce osamostatnil promlčení a vydrţení zařadil pod způsob nabytí vlastnictví, nestalo se tak důsledně a tento pozůstatek z dob Rakouska-Uherska byl zachován.
24
Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění k 1. 1. 1951. In: SCHELLE Karel, TAUCHEN Jaromír. Občanské zákoníky. 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing, 2012, s. 444-537. ISBN 978-80-7418146-7. 25 §§ 86 aţ 99 zákona č. 141/1950 Sb.
19
Také střední občanský zákoník favorizoval jisté skupiny osob, sem se promítá postavení socialistických právnických osob – např. národních či komunálních podniků. Dle zákona poţívaly zvláštní ochrany, jejich nezcizitelná práva se nepromlčovala26. Daleko větší pozornost se ale upínala na obecnější institut socialistického vlastnictví27. Soukromé vlastnictví se s tehdejší ideologií neslučovalo a bylo maximálně potlačováno s tím, ţe jeho vyuţívání by bylo jen zástěrkou pro bohatnutí vyšších společenských vrstev. Těţko si lze představit pouze jednu velkou skupinu socialistického vlastnictví spolu se zobecněným principem, ţe všechno je všech. Vydělilo se tak na druţstevní a státní, přičemţ stát národní majetek přenechal právě socialistickým právnickým osobám. Tyto skutečnosti pak svůj konkrétní projev našly v ustanovení § 115 o nabytí vlastnictví vydrţením – dle něj nelze vydrţet nezcizitelné věci v socialistickém vlastnictví. S ohledem na jedinou vazbu vydrţení a promlčení v jiţ zmíněném § 88 se takové vlastnictví ani nepromlčelo. Naopak promlčení proti osobám vyţadujícím zákonné zastoupení své podmínky zpřísnilo. Promlčecí doba se sice stavěla, lhůta po odpadnutí překáţky se ale zkrátila na jeden rok a dokonce tam, kde zákon stanovil kratší dobu, uţilo se této kratší28. S takovým řešením však nelze souhlasit. Zkrácení obecné doby promlčecí z přemrštěných 30 let na 3 roky je opodstatněné jako projev zásady vigilantibus iura scripta sunt. Nicméně další krácení promlčecí doby pro osoby, které jsou v dispozici se svými právy omezeni a musí být zastoupeni, a tím pádem znevýhodněni oproti ostatním, je dle mého názoru zbytečným uplatněním tvrdosti zákona na místě, které jí nepřísluší. Z oblastí, které nedostály změn, lze jmenovat obecné východisko typické pro promlčení v občanském právu – nepromlčitelnost osobních práv; dále zákaz prodluţovat promlčecí dobu, nebo nepřihlíţení soudů k promlčení ex offo. Střední občanský zákoník naopak výslovně nezakázal promlčecí dobu smluvně zkracovat,
26
§ 87 zákona č. 141/1950 Sb. §§ 100 aţ 106 zákona č. 141/1950 Sb. 28 § 95 zákona č. 141/1950 Sb. 27
20
a stejně jako v ABGB, i zde si lze teoreticky představit smlouvu mezi dluţníkem a věřitelem o zkrácení promlčecí doby. Stejný závěr potvrzuje i literatura29. Lze tedy ukončit, ţe právní úprava tohoto způsobu uplynutí času se oproti ABGB výrazně zkrátila, vydělila se z chápání promlčení v širším slova smyslu a výrazně zkrátila délku trvání promlčecí doby. Naopak názvosloví a samotné základy institutu byly zachovány. Zákon se však na našem území neuplatňoval příliš dlouho. Brzy byl povaţován za překonaný, přesto ani jednou nedošlo k novelizaci a namísto toho se začalo pracovat na novém občanském zákoníku. Základem se stalo přijetí nové Ústavy č. 100/1960 Sb., která měla československý socialistický stát připravit na další „pokrok”- přechod ke komunismu. 1.2.2
Občanský zákoník z roku 1964
Ovlivnila-li ideologie střední občanský zákoník, pak občanský zákoník ze dne 26. února 196430 (dále jen „OZ 1964”) naprosto pohltila a degradovala. Změny si vyţádaly tehdejší „rozvinuté” socialistické společenské vztahy, kterým se muselo lépe přizpůsobit právo. OZ 1964 si tak stanovil v Preambuli za cíl mj. důsledné dodrţování socialistické zákonnosti, upevňování socialistických společenských vztahů a konečně také přeměnu vztahů socialistických v komunistické31. Promlčení nepatřilo k institutům, ve kterých by se tehdejší propaganda mohla příliš projevit. Na rozdíl od středního občanského zákoníku se úprava přece jen rozšířila a místo tristně vyjádřených ustanovení často jedinou krátkou větou, výslovně zakotvila promlčecí dobu pro náhradu škody, nárok oprávněného dědice, práva na plnění z pojištění a další situace. Jedinou zmínkou typickou pro dobu, ve které OZ 1964 vznikl, bylo ustanovení o počátku běhu promlčecí doby při uplatňování práva u organizace32
29
KRATOCHVÍL, Zdeněk a kol. Nové občianske právo. 1. vyd. Bratislava: Nakladatelství Obzor, 1967, s. 155-156. 30 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění k 1. 4. 1964. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. Atlas consulting [vid. 26.1.2016]. 31 Preambule zákona č. 40/1964 Sb. 32 Tou je chápána tzv. socialistická organizace, upravená v §§ 18-21 OZ 1964. Tvořily ji státní, druţstevní, společenské i jiné organizace.
21
podle § 102. U nesocialistických organizací a osob, vůči nimţ se rovněţ musela některá práva uplatňovat, nemohlo být zmíněného ustanovení pouţito. Nicméně i tato skupina práv pod reţim § 102 nakonec spadala.33 Z významnějších změn stojí za zmínku téţ explicitní vyloučení vlastnictví z promlčení. OZ prošel mnoha novelizacemi, z nichţ promlčení upravily pouze tyto: 1. Zákon č. 131/1982 Sb., s účinností od 1. 4. 1982, k nepromlčitelným právům přiřadil i právo na uzavření dohody o osobním uţívání pozemku, počátek běhu promlčecí doby práva oprávněného dědice na vydání dědictví vázal nikoli k úmrtí zůstavitele34, ale k nabytí právní moci rozhodnutí potvrzující nabytí dědictví či schvalující dohodu mezi dědici o vypořádání dědictví. Novela dále prodlouţila subjektivní promlčecí lhůtu u práva na náhradu škody a na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu z jednoho na dva roky. U subjektů zaniklé smlouvy, které si měli svá plnění vrátit, pak měl dle nového § 107 odst. 3 OZ 1964 soud k námitce promlčení přihlédnout, jen pokud takovou námitku mohl vznést i druhý subjekt. Zacelila i nedostatek v porovnání se středním občanským zákoníkem a výslovně stanovila desetiletou promlčecí dobu pro právo odpovídající věcnému břemeni. 2. Zákon č. 509/1991 Sb., s účinností od 1. ledna 1992, zrušil právo na dohodu o osobním uţívání pozemku (tím i jeho nepromlčitelnost), nešťastně zvolený pojem „organizace” nahradil pojmy „fyzická a právnická osoba”, u práva oprávněného dědice na vydání dědictví vázal počátek běhu promlčecí doby na obecnější termín „právní moc rozhodnutí, kterým dědické řízení skončilo” a dále formuli „neoprávněně získaný majetkový prospěch” zaměnil za vhodnější „bezdůvodné obohacení”. Zrušeno bylo také promlčení práv zajištěných omezením převodu nemovitostí35. 33
ŠVESTKA, Jiří a kol. Promlčení a prekluze v čs. právním řádu. 1. vyd. Praha: Orbis, 1967, s. 138139. 34 Včetně nabytí právní moci rozhodnutí o prohlášení zůstavitele za mrtvého. 35 Jednalo se o smluvní závazek dluţníka, ţe svou nemovitost nepřevede bez souhlasu věřitele, dokud neuspokojí věřitelovu pohledávku dle §§ 58-61 OZ 1964 účinného do 31. 12. 1991.
22
3. Zákon č. 136/2002 Sb., s účinností od 1. 1. 2003, doplnil ustanovení o promlčení náhrady škody o případ, kdy ke vzniku škodě došlo v souvislosti s porušením povinnosti korupčním jednáním ze strany osoby odlišné od poškozeného a zvolil kombinaci subjektivní tříleté a objektivní desetileté promlčecí doby. 4. K 1. 1. 2005 převzal ustanovení o promlčení z pojistných smluv zákon o pojistné smlouvě36 a zrušil tak § 104. 5. Do občanského zákoníku se od 1. 9. 2012 promítl zákon o mediaci, kdy k stavení promlčecí doby došlo i během mediace podle upraveného § 112. Samotné novelizace jádro úpravy nijak nezasáhly a OZ 1964 se stal po ABGB druhým nejdéle účinným zákoníkem upravujícím soukromé vztahy u nás.
1.3 Rakousko Po zániku rakousko-uherské monarchie, kdy se císař Karel jako poslední Habsburk vzdal trůnu, nastoupila v Rakousku éra demokracie. Odolala sice nátlaku levicové politiky, která byla po první světové válce v Evropě na vzestupu, ale neměla dlouhého trvání. I demokratické období let 1918 aţ 1933 spíše přinášelo nejistotu a napětí, vysokou nezaměstnanost zapříčinila hospodářská krize. Další léta se nesla v autoritářském duchu a rok 1938 znamenal připojení k Německu. Po druhé světové válce se stalo Rakousko předmětem okupace vítězných mocností Ruska, Francie, Británie a USA. Avšak roku 1955 se tyto mocnosti stáhly ze země a Rakousko bylo nezávislým a neutrálním státem. Svůj statut demokratického státu si udrţelo dodnes.37 ABGB si přesto po celou historii, pomineme-li bezpráví na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století, vyslouţil postavení jediného občanskoprávního předpisu platného a účinného na území Rakouska. Do současného stavu se předmětem novelizací stal téměř stokrát, nicméně promlčení se změny nijak 36
§ 8 zákona č. 37/2004 Sb., ve znění k 1. 1. 2005. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 29. 1. 2016]. 37 VEBER, Václav a kol. Dějiny Rakouska. 1. doplněné a aktualizované vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, s. 477-567. ISBN: 978-80-7106-239-4.
23
významně nedotkly. V době psaní této diplomové práce šlo o ABGB ve znění zákona č. 35/201538. Společná právní úprava promlčení a vydrţení v ustanoveních §§ 1451 aţ 1502 zůstala zachována. Rakouské občanské právo stále vychází z původní doktríny, která uţívá pojmu promlčení v širším slova smyslu. Takové pojetí, jak je rozvedeno v kapitole 1.1, povaţuje promlčení (v uţším smyslu) a vydrţení za dvě strany téhoţ právního vztahu. Co se týče dílčích změn, pozoruhodně jde jen o minimální zásahy do celého institutu za celá dvě staletí existence kodexu. Třetí dílčí novela rozšířila výčet případů, na které se vztahuje tříletá promlčecí doba; zpřesnila subjektivní promlčecí dobu pro ţalobu na náhradu škody, která začala běţet nejen pod podmínkou znalosti poškozeného o škodě, ale výslovně i o osobě škůdce. Do pravidla týkající se promlčecí doby u náhrady škody zahrnula i náhradu škody pro ohroţení úvěru, výdělku a dalších rozšiřováním nepravdivých informací. Další vývoj přinesla aţ novela účinná od 1. ledna 201039, co do obsahu zohlednila spoluúčast manţela na výdělku druhého a stanovila šestiletou dobu pro promlčení jeho nároků z toho vyplývajících a některými výrazy se přizpůsobila právnímu a společenskému vývoji (např. zakotvení pojmu registrovaný partner). ABGB účinný od 1. ledna 201740 pak pouze osamostatní úpravu promlčení týkající se dědických nároků novým ustanovením § 1487a. Z hlediska společenského vývoje a politických událostí, které měly velký vliv na utváření práva v Československu, je srovnání nemoţné. Zvláště přihlédneme-li ke
38
RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Bundesgesetz Nr. 35/2015, mit dem das Fortpflanzungsmedizingesetz, das Allgemeine bürgerliche Gesetzbuch, das Gentechnikgesetz und das IVF-Fonds-Gesetz geändert werden. In: Bundeskanzleramt Rechtsinformationssystem. Bundeskanzleramt Österreich [cit 3. 2. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=BgblAuth&Dokumen tnummer=BGBLA_2015_I_35. 39 RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Bundesgesetz Nr. 135/2009, mit dem das Allgemeine Bürgerliche Gesetzbuch uw. geändert wird. In: Bundeskanzleramt Rechtsinformationssystem. Bundeskanzleramt Österreich [cit. 5. 2. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=BgblAuth &Dokumentnummer=BGBLA_2009_I_135. 40 RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Bundesgesetz Nr. 87/2015, mit dem das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch uw. geändert werden. In: Bundeskanzleramt Rechtsinformationssystem. Bundeskanzleramt Österreich [cit. 5. 2. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/BgblAuth/BGBLA_2015_I_87/BGBLA_2015_I_87.pdf.
24
komunistickému reţimu popírajícímu principy práva předcházejícího, které mělo za cíl deformaci práva ve prospěch ideologie. Neustálá „potřeba” měnit nevhodné zákony za nové a rychlost, s jakou nepromyšleně zákony vznikaly, se odrazily na kvalitě úpravy. I přes znovuobrození demokracie počátkem 90. let minulého století nový kodex nevznikl a přeţíval aţ do konce roku 2013. Tyto skutečnosti pak praxí a judikaturou prohlubovaly rozdíly mezi českým a rakouským právem. Nový občanský zákoník se měl stát novým kodexem inspirovaným velkými občanskými zákoníky, mezi které má své místo i ABGB. Otázku, na kterou se budu snaţit dále v práci najít odpověď, je, jakou mírou se v oblasti promlčení inspiroval OZ právě v Rakousku a zda taková inspirace bude v praxi vůbec uţitečná a přínosná.
25
2 Promlčení a jeho odlišení od jiných forem uplynutí času v občanském právu Promlčení není jediným právním následkem uplynutí času v hmotném právu civilním. Nejčastěji se poměřuje s prekluzí či vydrţením. Abychom dokázali korektně tyto instituty navzájem odlišit, je nutné nejprve promlčení charakterizovat.
2.1 Obecně o promlčení Promlčením práva se rozumí kombinace dvou skutečností. Prvou je uplynutí ex lege stanovené doby – obecně je okolností nezávislou na vůli stran, nicméně pokud to zákon dovolí, strany si promlčecí dobu mohou samy sjednat. Druhou skutečností je nečinnost té smluvní strany, která má vůči druhé např. pohledávku. Výsledkem nastoupení obou okolností je pro dluţníka právo neplnit – věřiteli se oslabuje jeho subjektivní právo a sniţuje se šance úspěšně poţadovat dluh, ale nic nebrání dluţníkovi, aby plnil. Pokud dluţník splní promlčený dluh, nemůţe se dovolávat bezdůvodného obohacení a poţadovat své plnění zpět, protoţe právo druhé strany zcela nezaniklo a tudíţ se nejedná o plnění bez právního důvodu. Nahlédneme-li do roviny procesněprávní, k tomu, aby soud mohl za promlčené takové právo povaţovat, je na straně dluţníka, aby vznesl námitku promlčení. Takovou podmínku můţeme chápat jako třetí, fakultativní, předpoklad pro úspěšné vyuţití tohoto institutu. Přesto i po řízení, ve kterém byla námitka promlčení vznesena, a soud na jejím základě zamítl nárok věřitele, můţe dluţník plnit se stejnými důsledky, jaké byly uvedeny výše. Před soudním řízením je právo věřitele vymahatelné podmíněně, ale po vznesení námitky dluţníkem nárok zaniká. Pro to, aby mohla např. smluvní strana uvaţovat o promlčení, musí vymezit své právo a zjistit, zda se promlčuje. Tato skutečnost má svůj odraz v doktríně a následně v právním předpise. Obecně se promlčují práva majetková s výjimkou vlastnického, z tradičně vyjmutých práv z promlčení lze jmenovat osobnostní práva.
26
Nejen pro obě smluvní strany hraje roli délka promlčecí doby. Ve starších předpisech se často setkáváme aţ s několik desetiletí trvajícími lhůtami, s postupem času je viditelná tendence ke zkracování, k nejčastějším v současnosti patří doby v jednotkách let. Dle její délky se rozlišuje obecná promlčecí doba zakotvená v těch případech, kdy právní předpis explicitně nestanoví dobu zvláštní s kratším či delším trváním. S tím se neodmyslitelně spojuje počátek běhu lhůt. Česká i rakouská doktrína rozlišují promlčecí dobu objektivní, která počíná běţet okamţikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, a subjektivní, která váţe svůj počátek na vědomí (často poškozeného) o konkrétní skutečnosti (škodě) a osobě, která ji zapříčinila (osobě škůdce). V ustanoveních se pak vyskytují buď čistě objektivní lhůty, nebo kombinace lhůty objektivní a subjektivní. Proti samostatně stanovené subjektivní lhůtě stojí skutečnost, ţe v opačném případě by k promlčení mohlo dojít v době velmi vzdálené od vzniku rozhodné skutečnosti a takový časový odstup by nevedl k jednoznačnému rozřešení sporu. Druhým argumentem je pak velmi snadné nahrávání na obcházení zákona posouváním tvrzené vědomosti subjektu (o škodě a škůdcovi) s cílem poţadovat jiţ promlčené právo. Délka promlčecí doby tak nejlépe konkretizuje jiţ zmíněnou zásadu vigilantibus iura script sunt. Naopak ke zmírnění tvrdosti slouţí instituty přerušení a stavení promlčecí lhůty. U obou je podmínkou nastoupení právem aprobované překáţky. Při přerušení začíná běţet doba nová bez ohledu na původní promlčecí lhůtu. V českém i rakouském právu tento jev nalezneme pouze v případech uznání dluhu a přiznání promlčeného práva rozhodnutím orgánu veřejné moci. U stavení je v české doktríně situace poněkud sloţitější. Zjednodušeně lze uvést, ţe se lhůta nastoupením překáţky staví a po odpadnutí dále běţí a uplynulý čas před a po trvání překáţky tvoří promlčecí dobu. Takové stavení můţeme označit za pravé. Kdeţto u nepravého stavení k předchozí uvedené situaci přibývají další dvě. První z nich je stav, kdy překáţka nastoupila ihned a z tohoto důvodu ani promlčení nemůţe začít běţet. Pak počátek nastupuje aţ v okamţik jejího odpadnutí. U druhé nemá nastoupení překáţky vliv na trvání promlčecí lhůty, nicméně ta neskončí dříve, neţ zákon stanoví, a tím se
27
prodluţuje.41 Zvláštností je v OZ ustanovení § 652, které dopadá na řadu ustanovení, u nichţ se vlivem překáţky lhůta staví a stavení se tak jeví jako pravé, ale zmiňovaná norma jim přidává další moţné řešení. Buď po odpadnutí překáţky zbývá k uplynutí lhůty 6 měsíců a více, a k promlčení dojde dle zákonné lhůty, nebo je zbylá lhůta kratší – pak se aplikuje § 652 a promlčení prodlouţí. Abychom tyto časové úseky chápali v širším kontextu, při jejich počítání musíme vycházet i z další obecné úpravy, a to počítání času. OZ je systematicky staví před úpravu promlčení. Konečně z výše uvedeného lze uzavřít, ţe se jedná o lhůtu hmotněprávní kvůli zakotvení v hmotněprávním kodexu s ohledem na fakt, ţe procesní právo nepodmiňuje nastoupení promlčení u právních vztahů.
2.2 Prekluze S prekluzí se mnohem častěji setkáváme v právu veřejném, pro svoji charakteristiku jsou nanejvýš vhodné právě do vztahů s prvkem nadřazenosti orgánu státní moci, kdy pevně stanoví zánik práva. Tím se obecně liší od promlčení, neboť prekluzí se neoslabuje, nýbrţ zaniká subjektivní právo. Dluţník je zbaven povinnosti plnit jednou navţdy, v řízení není povinen vznášet námitky, protoţe soud k této skutečnosti přihlíţí ex offo. Pokud by prekludovaný dluh přesto dluţník splnil, pak je takové plnění bezdůvodným obohacením na straně věřitele a dluţník jej můţe poţadovat zpět. V občanském právu se prekluze vyskytuje zřídka, v OZ 1964 a OZ představuje pouze jedno ustanovení, které odkazuje na ty právní normy v předpise, které výslovně prekluzi stanoví. V rakouském ABGB nenalezneme ani jediné obecné pravidlo, proto je nutné u konkrétní zákonem stanovené lhůty určit, zda vyjadřuje promlčení nebo prekluzi. Samotná ustanovení o promlčení pak situaci neulehčují, neboť § 1491 ABGB opět neurčitě odkazuje na promlčecí lhůty na jiných místech zákona. Velmi často také zákonodárce vyuţívá pojmu „zánik práva”, ačkoli se o prekluzi nejedná. 41
MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vyd. Praha: Leges, 2014, s. 647-648.
28
Základem prekluze je rovněţ uplynutí lhůty, (v rámci ní) nevykonání práva věřitele a skutečnost, ţe právo prekludovat lze. Pro stanovení, jak dlouhá je lhůta a zda právo spadá právě pod tento institut, neexistuje v českém kodexu jednotné pravidlo, ale vţdy speciální obsaţené v konkrétním ustanovení. Příkladem můţe být ustanovení § 259 OZ o zániku práva člena spolku dovolat se neplatnosti rozhodnutí takové korporace. Prekluzivní lhůta zde vyuţívá subjektivně i objektivně určeného počátku, typického spíše pro promlčení. V současnosti tak není prekluze zcela oddělena od promlčení, jak tomu bývalo před rokem 2014, OZ vyuţívá běhu promlčecích lhůt42 a obdobně je aplikuje pro prekluzi, čímţ dovoluje stavení prekluzivních lhůt. Otázku vyvolává obecné pravidlo u promlčení43, které svým zněním připomíná spíše kvaziprekluzi. Současně jsou i pro prekluzi důleţitá ustanovení o významu a počítání času.
2.3 Vydržení Ačkoli se na první pohled můţe zdát, ţe vydrţení má pramálo společného s promlčením a systematikou je stavěno na zcela jiné místo v českých zákonících, z historického hlediska je opak pravdou. Oba instituty tvořily (a v Rakousku stále tvoří) v ABGB jeden celek jako východisko doktríny, ţe se jedná o stejné jevy, se kterými ale právo spojuje odlišné účinky. Samotný předpoklad vydrţení se však liší, sestává z podmínek způsobilého předmětu vydrţení, z dobré víry drţitele, drţby a uplynutí zákonem vymezeného času. Pouze první a poslední podmínka je společným jmenovatelem komparovaných výsečí občanského práva. Obecně dopadá promlčení na širokou škálu práv zejména majetkových, oproti tomu se jeví vydrţení jen jako jeden z moţných prostředků, jak nabýt práva jediného – vlastnického. Rozpětí práv odpovídá i řada zvláštních promlčecích lhůt, kdeţto vydrţení rozezná pouze věc (ne-)movitou a podle toho určí jednu ze dvou vydrţecích dob. Následkem promlčení je pak oslabení práva s tím, ţe 42 43
§§ 645-652 OZ. § 609 OZ.
29
nemusí být nikdy uspokojeno, kdeţto následkem vydrţení je primárně vznik práva věc vlastnit jako stav právní (nejen faktický), sekundárně zánik vlastnického práva vlastníka původního.
2.4 Smlčení (Verschweigung) Smlčení patří mezi další z důsledků plynutí času aprobovaných právem. Jeho původ nalezneme v ABGB, kde se dodnes vyuţívá. Svou povahou kombinuje promlčení a vydrţení. Předpokladem je uplynutí času spojené s nevykonáváním práva původního vlastníka, jeho tzv. mlčením44. Jako následek nastupuje vznik práva osoby jedné zároveň se zánikem práva osoby jiné. Na rozdíl od promlčení tak není středem zájmu úpravy pouhá ztráta práva. Ve srovnání s vydrţením vyjadřuje obrácený princip, ţe zánik práva se stává základem pro vznik práva jiného, kdeţto primární skutečností u vydrţení je vznik vlastnického práva a jeho důsledkem zánik práva původního vlastníka. V zákoníku však smlčení mnoho místa nemá. Příkladem můţe být § 412 ABGB, kdy řekou odplavený kus země se po ročním nevykonávání vlastnického práva původním vlastníkem stává součástí břehu a tím i vlastnictvím majitele pozemku, na němţ se břeh nachází.
2.5 Časové omezení práv V občanském právu existují mnohá práva a právní vztahy, které zanikají pouhým uplynutím stanovené doby. Taková práva se mohou zakládat smluvně, ex lege, ale i soudním rozhodnutím a z povahy věci je moţné jejich trvání časově ohraničit. Z takové mnoţiny se tedy vylučují například práva vlastnická či osobnostní. Od promlčení se odlišuje jednak zánikem práva (nejen oslabením) a nezávislostí na tom, zda právo vykonáváno bylo či nikoli. Druhá uvedená vlastnost odlišuje časové omezení práva od prekluze. V právní úpravě svůj odraz nalézá 44
ROUČEK, 1937, op. cit., s. 431.
30
explicitně v § 603 OZ o zániku práv a povinností, z typických příkladů lze jmenovat nájem či pacht.
31
3 Srovnání občanského zákoníku č. 40/1964 a č. 89/2012 Sb. Stejně jako ostatní ustanovení a instituty doznaly změn v novém občanském zákoníku, také promlčení nezůstalo bez povšimnutí rekodifikace. Z obecné části týkající se terminologie a východisek literatury, která staví základní pilíře pro systém promlčení, prvně uvedu zásadní změnu v pojmosloví. OZ 1964 ve svých ustanoveních primárně hovořil o promlčecí době. I přes období, ve kterém zákoník vznikl (coţ platí i pro střední občanský zákoník), se tedy udrţel termín uţívaný rakouským ABGB. Toto sousloví nebylo korektně vyuţíváno, jasným příkladem je počítání času v § 122, kde se hovoří pouze o lhůtách, nikoli dobách, přesto se promlčecí doba tímto ustanovením řídila45. V rámci hlavy osmé zákonodárce termínu uţil jednotně, ale např. v závěrečných ustanoveních se pojmy zaměňovaly46. Proti tomu se staví OZ, který striktně vymezuje pojmy lhůta a doba právě v pravidlech o počítání času. Protoţe kodex označuje tento časový úsek za promlčecí lhůtu, je nutné se v pravidlech pohybovat obezřetně. Sice je tato skutečnost irelevantní z hlediska začátku lhůty, protoţe dle § 605 odst. 1 OZ se lhůta i doba počítají ode dne následujícího po rozhodné události, nicméně jen na lhůty se uţije pravidlo o odsunutí jejich konce na nejbliţší pracovní den, vychází-li na víkend či svátek. Při takové aplikaci na původní úpravu bychom došli k závěru, ţe promlčecí doba končící v sobotu by se neprodluţovala. Obsahově se mění i obecné pravidlo. OZ 1964 poměrně prostě definoval promlčení práva potud, pokud nebylo v době stanovené zákoníkem vykonáno. § 100 OZ 1964 se v odstavci prvém zabýval ještě námitkou promlčení, ale té se budu věnovat v samostatné kapitole, navíc podle mého názoru mezi obecné pravidlo nepatří. Naproti tomu OZ v § 609 vyjmenovává nejen, kdy se právo promlčí, ale i jaké to s sebou nese následky. To, ţe dluţník plnící z titulu promlčeného práva 45
Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 424/2008 či Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997. sp. zn. Pl. ÚS 33/97. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 16. 2. 2016]. 46 Příkladem § 861 stanovující novou promlčecí dobu, která má svůj počátek ve stejný okamţik jako lhůta původní.
32
nemůţe poţadovat své plnění zpět, zde ale není novinkou. Promlčením právo nezaniká, oslabuje se nebo zaniká pouze jeho část – nárok, a právo věřitele dále trvá jako naturální obligace, proto plnění nezakládá bezdůvodné obohacení. Na tom se shodla za účinnosti OZ 1964 odborná veřejnost i judikatura. OZ tento následek pouze deklaruje. Samotné uţití pojmů dluţník a věřitel nemá vliv na okruh vztahů, na které promlčení dopadá, ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, ţe se uplatní jen ve vztazích mezi těmito subjekty. K samotné revitalizaci pravidla vede fakt, ţe je pryč doba, kdy pouze zákon stanovil promlčecí lhůtu. Rozpaky přináší věta první § 609, podle jeho znění se právo nevykonáváním po určitý čas promlčí a dluţník nemá povinnost plnit. Respektive plnit můţe, ale nemusí. Oproti předchozímu zákoníku, kde se oslabením práva věřitele na jedné straně oslabila povinnost dluţníka plnit na druhé straně, nový kodex konstruuje s okamţikem promlčení zánik povinnosti plnit. Ve svém důsledku se při porovnání s prekluzí oba tyto instituty stírají, přičemţ část právnické obce47 zaujímá názor, ţe výše uvedené ustanovení hovoří spíše o zániku práva. U prekluze dluţník po uplynutí lhůty také ztrácí povinnost plnit. Je na místě rovněţ připomenout, ţe důsledek plnění dluţníka z promlčeného či prekludovaného práva je sice odlišný, tedy plnění prekludovaného dluhu zakládá bezdůvodné obohacení, ale pokud promlčením zaniká povinnost dluţníka plnit, z jakého titulu by po uplynutí promlčecí lhůty plnil, aniţ by nedošlo k obohacení věřitele bez právního důvodu? Podle konstrukce § 609 by jediným subjektivním právem nebo povinností dluţníka po promlčení práva muselo být oprávnění plnit, jiným oprávněním krom práva vznést námitku promlčení dluţník nadále nedisponuje. Taková volba obecného ustanovení o promlčení komplikuje do roku 2014 poměrně ustálené chápání promlčení v občanském zákoníku. Za rozšířením úpravy stojí nejen určitá snaha o vyvarování se chyb původního zákona, ale i zrušení jiných předpisů a jejich začlenění do OZ. Významným krokem
47
LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2168. ISBN 978-80-7400-529-9.
33
zákonodárce je zrušení obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ”)48 a zákona o rodině49, čímţ se i promlčení sjednotilo a posílilo pomyslný stupeň obecnosti úpravy v OZ vůči ostatním předpisům. Kupříkladu nejproblematičtějším byl právě vztah OZ 1964 a ObchZ, kde se uţ samotné rozlišení vztahu (ne-)spadajícího pod ObchZ nejevilo jako šťastné kvůli nedefinovanému pojmu obchodních závazkových vztahů v § 1. Pravidla vyplývající z §§ 261 a 262 situaci příliš nezpřehlednily. Obchodní zákoník byl také jedním z mála speciálních zákonů, který díky povaze vztahů podléhajících jeho aplikaci upravoval promlčení daleko komplexněji neţ ostatní předpisy. Stanovil obecnou i zvláštní promlčecí dobu, předmět promlčení, počátek běhu, stavení atd., dokonce podle § 402 strana, vůči níţ se právo promlčovalo, mohla jednostranným prohlášením prodlouţit promlčecí dobu aţ na deset let. S chybějícím ustanovením o bezdůvodném obohacení se vypořádala judikatura tak, ţe jej zařadila do ObchZ ve vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a mezi samosprávnou jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti při zajišťování veřejných potřeb; Nejvyšší soud (dále jen „NS”) zde dle mého správně, ačkoli v nepříliš vhodném kontextu, upozornil i na chybnou aplikaci, která u absentujícího ustanovení týkajícího se předmětu promlčení nevyuţije obecných ustanovení v zákoně speciálním (v tomto případě obecných promlčecích lhůt v ObchZ), ale úpravy obecné.50 Zákon o rodině pouze pro konkrétní situace vymezil délku promlčecí doby nebo obecně vyjádřil, zda se právo promlčí či nikoli51. V úvahu ale musíme brát i předpisy, které vznikly jako následek rekodifikace soukromého práva. Z nich lze jmenovat zákon o obchodních korporacích, který se částečné úpravy promlčení nevyvaruje. Stanovuje v konkrétních případech počátek běhu promlčecí lhůty, běh nové lhůty či stavení. Ve vztahu k OZ je zákon o obchodních korporacích lex specialis. Proto např. u práva na vrácení podílu lhůta 48
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 179/2013 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 16. 2. 2016]. 49 Zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění zákona č. 401/2012 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 16. 2. 2016]. 50 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 16. 2. 2016]. 51 Např. §§ 95 odst. 3, 98 nebo 101 zákona č. 94/1963 Sb.
34
začíná běţet dnem vyplacení podle ustanovení § 35 odst. 2 ZOK, ostatní sloţky promlčení (délka lhůty, běh či námitka promlčení, atd.) se budou řídit OZ. Právní reţim promlčení řeší zákon o mezinárodním právu soukromém, zvláštní promlčecí lhůty pak určuje zákon směnečný a šekový, ačkoli v této oblasti rekodifikací dotčen nebyl. Znění OZ 1964 a literatura52 vedly k jedinému závěru, který promlčení v zákoníku charakterizoval jako kogentní. Jedinými moţnostmi, jak manipulovat s promlčecí dobou v čistě občanskoprávních vztazích, bylo ze strany dluţníka dluh uznat, a tím dobu o deset let prodlouţit, případně se jednou provţdy vzdát námitky promlčení, nebo z pozice věřitele alespoň zahájit soudní řízení. Taková jednání však nelze povaţovat za dispozici v pravém slova smyslu. OZ umoţňuje stranám si promlčecí lhůtu ujednat, to ale neplatí absolutně. Doba můţe znít minimálně na rok, maximálně na 15 let. Ač takové rozvolnění mohou někteří kritizovat jako dispozici v kogentní „bublině”, pro občanskoprávní vztahy jsou podle mého názoru tyto meze nepostradatelné, protoţe vnáší do vztahů přiměřenost i jistý odraz zásady dobrých mravů a přesto si neztrácí dispozitivnost. Na druhou stranu se ale takové ujednání můţe lehce stát doloţkou často vyuţívanou věřiteli vůči neobezřetným dluţníkům (jedná se samozřejmě o menší mnoţinu subjektů, protoţe z takového okruhu musíme vyloučit slabší smluvní stranu, u níţ platí taková doloţka za nenapsanou53). Vycházíme-li z premisy, ţe promlčení v OZ 1964 je charakteru kogentního, musíme dospět i k dalšímu závěru, ţe si nelze sjednat smlouvou pro právo podléhající promlčení reţim, který by takovému právu přiznal účinky prekluze. Toto vyjádření vůle by bezpochyby bylo právním úkonem obcházejícím zákon a tedy absolutně neplatným dle § 39, nicméně dle mého názoru by byla neplatnou jen klauzule stanovující prekluzivní účinky, neboť ji od zbytku právního úkonu oddělit lze (§ 41 OZ 1964). Jak se ale staví k takovému řešení OZ? K prozkoumání lze opět vyuţít ustanovení o právních jednáních, která na otázku moţné změny právních účinků 52
ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: Velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. Praha: Linde, 2008, s. 411. ISBN 978-80-7201-687-7. 53 § 530 odst. 2 věta první OZ.
35
odpovídají podobně. Právní jednání vyvolává krom jiného i právní následky plynoucí ze zákona54. V situaci, kdy konkrétní práva jsou podřízena promlčení, dává zákonodárce jasně najevo, ţe s uplynutím lhůty s nimi spojuje následek promlčení a ţádný jiný. Spolu s tím právní jednání musí obsahem odpovídat zákonu, jemu odporující by bylo neplatné55. V § 609 a násl. OZ nenajdeme ani zmínku o tom, ţe by takové jednání bylo aprobované. Oproti OZ 1964 ale rozšiřuje zákonodárce mnoţinu jednání, která podléhají neplatnosti relativní, a zde se o ni z velké části jedná. Výše uvedená část smlouvy odporuje jedné z podmínek v §588, která absolutně neplatné právní jednání kvalifikuje mj. jako odporující zákonu a zároveň zjevně narušující veřejný pořádek, a contrario tak mohu dojít k závěru o relativní neplatnosti. S ohledem na § 57656 mohu uzavřít, ţe obecné řešení je u obou předpisů stejné – klauzule o prekluzi práva je neplatná, nicméně podle OZ se bude muset dluţník neplatnosti dovolat. Stejné negativní výsledky lze spatřovat i u sjednání jiného počátku běhu lhůty, OZ 1964 připouštěl pouze dobu s objektivně a subjektivně daným počátkem, tertium non datur. Nejinak je tomu i u OZ, zákonodárce explicitně nedovoluje si počátek lhůty svým projevem vůle posunout, navíc je nutné brát v potaz i počítání času v § 605, které bezpochyby kogentní povahu má. Výsledek se opakuje i u smluvního vyloučení práva z promlčení (a které je ex lege promlčitelné) a naopak. Tomuto názoru svědčí znění § 611, které opravňuje pouze zákon k výjimce z promlčení (a opačně), nikoli smluvní strany. Konečně ale musíme brát v úvahu při smluvních odchylkách i skupinu práv podléhajících prekluzi.
54
§ 545 OZ. §§ 547 a 580 odst. 1 OZ. 56 § 576 zní: „Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.” 55
36
3.1 (Ne-)promlčitelná práva OZ konstruoval v § 100 odst. 2 obecné pravidlo, podle kterého se promlčovala všechna majetková práva krom vlastnického. Této linie se drţí i OZ s tím rozdílem, ţe jiţ na první pohled přiznává zákonu stanovovat výjimky57, tudíţ nestaví vlastnické právo na první místo jako protipól práv promlčitelných. U ostatních práv kodex stanoví jejich promlčitelnost. Ukončí se tak stav právní nejistoty za účinnosti OZ, kdy pro nevyjasněnou majetkovou povahu určitého práva aţ soudy dovozovaly jejich nepromlčitelnost? Na tuto otázku je třeba odpovědět záporně, protoţe zákoník pojímá natolik velké mnoţství práv, ţe není moţné kaţdé z nich obsáhnout a prohlásit
za
(ne-)promlčitelné. To ale neznamená, ţe práva mající společného jmenovatele (například právo učinit jednostranný úkon) by měl zákonodárce opomenout. Prostor proto dostává soudní praxe a tu je zapotřebí i přes určité obraty v právních názorech NS vzít v úvahu. Zástavnímu právu zakotvenému rovněţ v § 100 odst. 2 se budu věnovat dále v textu, v OZ 1964 je do obecného ustanovení nesystematicky zařazen. První výjimku z promlčení tvoří vlastnické právo. Tradici zachovává i OZ jako odraz základního lidského práva ústavně zakotveného v Listině základních práv a svobod58 v článku 11. Spolu s článkem 1 hovořícím mj. o nepromlčitelnosti základních práv a svobod pak zákonodárce z takového standardu ani vybočit nemůţe (resp. můţe, ale s následkem protiústavnosti a zrušení části či celého zákona). Ne všechna práva související s vlastnickým právem se nemohou promlčet. Například náhrada za omezení vlastnického práva má podle Ústavního soudu (dále jen „ÚS”) majetkovou povahu, a promlčuje se v obecné promlčecí lhůtě59. S výše zmíněným se úzce pojí i spoluvlastnictví. Literatura sice dovozovala právo na vypořádání spoluvlastnictví jako nepodléhající promlčení, nicméně tento závěr nebyl nijak 57
§ 611 OZ. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 22. 2. 2016]. 59 Usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 131/2000. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 22. 2. 2016]. 58
37
zdůvodněn60 a nenašel v zákoníku výslovnou oporu. Pomocné vodítko k takovému tvrzení přinesla judikatura. V některých rozhodnutích zvolila cestu nejmenšího odporu a vyslovila se bez bliţšího rozboru k nepromlčitelnosti61. Ke stejnému závěru, ale jinou cestou, vedla rozhodnutí, která odůvodnila svůj názor povahou rozsudku.
Spoluvlastník
uplatňující
před
soudem
právo
na
vypořádání
spoluvlastnictví a úspěšný ve své ţalobě totiţ dosáhne konstitutivního rozsudku. K tomu NS uvedl, ţe právo ţádat soud o vydání konstitutivního rozhodnutí se nepromlčuje, opačný závěr by musel explicitně stanovit zákon62. Uvedené rozhodnutí je pouţitelné pro tuto situaci z hlediska svého obecného vyjádření i přesto, ţe se týkalo nepromlčitelnosti práva vlastníka pozemku poţadovat vydání rozhodnutí o vypořádání neoprávněné stavby. OZ v § 614 právo na vypořádání uvádí jako nepromlčitelné, nicméně vhodně volí obecnějšího termínu rozdělení společné věci. Do takové skupiny pak můţeme zařadit např. i právo na vypořádání společného jmění manţelů. Vrátíme-li se k posledně uvedenému rozhodnutí, argument a contrario NS je s ohledem na problematiku dalších oblastí příliš povrchní. To dokazuje např. zařazení práv do majetkových a vyvozování jejich promlčení, jak uvedu v následujícím odstavci. Jako naprostý opak práv majetkových vystupují osobní práva. Jiţ za účinnosti OZ 1964 se dovozovala nepromlčitelnost osobnostních práv, nicméně konkrétní vyjádření v zákoně chybělo. OZ se osobním právům věnuje důrazněji, coţ má za následek i zařazení § 612, které přiznává promlčení pouze právům na odčinění újmy vzniklé na právech osobních. Výčet těchto práv ponechává otevřený, pohlédneme-li totiţ na jejich úpravu v § 77 a násl., jedná se o velkou mnoţinu práv, kterou nelze vhodně taxativně vymezit. Racionálním zdůvodněním je vývoj v osobních právech,
60
Srov. ELIÁŠ a kol., 2008, op. cit., s. 419. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 630/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 22. 2. 2016]. 62 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002. In: KRÁLÍK, Michal. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 302-303. ISBN: 978-80-7400-400-1. 61
38
který zákonodárce v úpravě nemůţe nereflektovat a zamezit judikatuře reagovat na měnící se společenské vztahy. S promlčením osobních práv se však vynořují dva problémy. Jedním z nich je pojmové vymezení osobních práv. OZ 1964 pracoval s termínem osobnostní práva. Základem pro ochranu těchto práv se staly § 11 a násl., které opět demonstrativně vyjmenovaly některé sloţky osobnostních práv. OZ ale hovoří o nepromlčitelnosti osobních práv. Jedná se tak o stejný obsah jen s jiným názvem? Někteří autoři63 staví osobní práva jako obecný pojem a osobní práva statusová, osobnostní a rodinná podřazují pod osobní práva. Takové dělení pak vhodně staví osobní práva do protikladu k právům majetkovým. Práva náleţející do tří sloţek osobních práv jsou obecně nepromlčitelná (vylučujeme-li práva kombinující v sobě osobní a majetkovou povahu a práva čistě majetkové povahy), coţ nezměnila nová úprava ani tím, ţe by mnoţinu práv rozšiřovala, pouze zpřesňuje terminologii a tím i skutečný obsah nepromlčitelných práv. Problémem druhým a závaţnějším je samotné rozlišení práv osobních
(osobnostních)
a majetkových,
jelikoţ
má
významný
vliv
na
(ne-)promlčitelnost práva. Typickým příkladem se stalo promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Vývoj judikatury byl za účinnosti OZ 1964 nejednotný. Do roku 2008 soudy celkem shodně zaujímaly postoj, ţe toto právo je nepromlčitelné64. NS argumentoval tím, ţe ač je náhradou finanční prostředek, typický majetkový nástroj, stále se jedná o právo spjaté s nemajetkovou újmou a má tedy svůj imateriální základ. Vycházelo se tak z kauzy, která zakládala právo na náhradu. Přelom nastal aţ s rozsudkem NS ze dne 12. 11. 200865, který se odchýlil od dosavadní praxe a tomuto právu přiznal majetkovou povahu. Zde ale vycházel ze samé podstaty náhrady újmy bez vazby na to, zda se jednalo o újmu majetkovou či nikoli. Otázkou však je, zda názor odůvodněný jediným argumentem - podstatě
63
LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 397 nebo MELZER, TÉGL, 2014, op. cit., s. 912. Srov. Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003; ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3592/2006 či ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1522/2007. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 25. 2. 2016]. 65 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 25. 2. 2016]. 64
39
kompenzace - postačuje. Pro neexistenci speciální promlčecí doby (kde by právě výslovné pravidlo zabránilo nejasnostem) přiznal právu na náhradu nemajetkové újmy dobu tříletou. Ohlas na změnu judikatury na sebe nenechal dlouho čekat. Ústavní soud v nálezech nabádal k opatrnosti při změnách právního názoru zejména u soudů, které mají za cíl sjednocování judikatury s důrazem na spravedlivost rozhodnutí66. Reakcí NS se pak stala určitá opatrnost v případech námitky promlčení pro vztahy, které trvaly v době před i po změně judikaturního obratu. Především šlo o opatrnost při posuzování námitek promlčení z hlediska jejich rozporu s dobrými mravy67. Nový kodex na tuto situaci reaguje promlčitelností práv na odčinění újmy na osobních právech68. Přiklání se k východisku obhajovanému judikaturou po roce 2008. Důvodová zpráva zvolené řešení neopodstatnila, jen nepochopitelně zopakovala znění § 612 OZ69. V oblasti náhrady nemajetkové újmy musíme vzít v úvahu i souvislost s § 2956 ad., týkající se náhrady újmy na právech člověka, u níţ se v důvodové zprávě uvádí, ţe OZ přejímá koncept předchozí úpravy. To ovšem v širších souvislostech není tak úplně pravda. Pro rozdělení práv majetkových a nemajetkových by se proto měla vyuţít výše uvedená metoda.70 V analyzovaném příkladu bude jistě stávající judikatura zachována. Do budoucna se ale obávám toho, ţe soudy toto pravidlo vyuţijí pouze pro práva na zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích, nikoli ale na ostatní případy s nejasnými hranicemi práv osobních a majetkových. V době psaní diplomové práce nevyvstalo ţádné rozhodnutí soudů krajských či Nejvyššího, které by moje domněnky potvrdily nebo vyvrátily. 66
Nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, č. j. II. ÚS 3168/09-1 a ze dne 31. 8. 2010, č. j. II. ÚS 635/09-1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 25. 2. 2016]. 67 Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1975/2009 a ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2108/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 25. 2. 2016]. 68 § 612 OZ. 69 Důvodová zpráva k OZ (konsolidovaná verze). Texty zákonů. Nový občanský zákoník [online]. Ministerstvo spravedlnosti, © 2013-2015, s. 146 [cit. 25. 2. 2016]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/index.php/home/zakony-a-stanoviska/texty-zakonu 70 SVOBODA, Karel. K promlčení osobnostních práv a práva uskutečnit jednostranný úkon. Právní rádce. 2012, roč. 20, č. 21, s. 761. ISBN 9771210481002.
40
Práva z vkladů na vkladních kníţkách nebo na jiných formách vkladů a běţných účtech při existenci vkladového vztahu OZ 1964 téţ vylučoval z promlčení. Toto ustanovení bylo právem kritizováno za obsoletní. Smlouvy o běţném i vkladovém účtu totiţ obchodní zákoník zařadil pod svoji úpravu bez jakékoli vazby na povahu subjektů, které smlouvu uzavřely71. A jedním z důsledků se stala i samostatná úprava promlčení vázající počátek běhu na zánik smlouvy dle § 396 ObchZ. Nový kodex smlouvy o účtu upravuje, ale u obecných ustanovení o promlčení zmínku o tomto institutu uţ téměř nenajdeme. Počátek běhu lhůty potvrzuje § 624 jako den zániku smlouvy, délku lhůty speciálně OZ neupravuje, je tedy tříletá v kombinaci s 10-tiletou. Částečné výjimky z promlčení za účinnosti OZ 1964 poţívala i práva zástavní. Z definice promlčitelných práv vyplývá, ţe z majetkových se nepromlčuje právo vlastnické, tedy se promlčuje zástavní právo jako právo typicky majetkové absolutní. Zástavní práva se nepromlčovala dříve neţ zajištěná pohledávka a nezanikala promlčením zajištěné pohledávky72. Z dikce těchto ustanovení bychom měli zástavní právo a zajištěnou pohledávku od sebe rozlišovat, protoţe promlčecí doba u nich neběţí současně, zároveň s tím ale musíme brát v potaz akcesoritu zástavního práva (jako převaţující princip ve vztahu obou práv) spolu s výše uvedeným pravidlem o nepromlčitelnosti zástavního práva před pohledávkou. Zástavní právo speciální promlčecí dobu nemělo, proto se uţilo obecné tříleté lhůty. Naproti tomu pohledávky mohou být různého charakteru a jejich promlčecí doba tak můţe být i speciální. Za účinnosti OZ 1964 se objevily výtky k tomu, zda se vůbec zástavní právo promlčuje, a ani účinností OZ nejsou navţdy umlčeny. Např. Vymazal poukazuje na absentující výkon práva jako předpoklad pro promlčení, protoţe u zástavního práva není zapotřebí nějakého výkonu73. Jenţe musí se nutně dojít k závěru, ţe je takové právo nepromlčitelné pro nenaplnění jedné z podmínek promlčení? Budeme-li ctít § 100 OZ, pak je kumulativní splnění předpokladů 71
§ 261 odst. 3 písm. d) ObchZ. § 100 odst. 2 věta třetí a § 170 odst. 2 OZ 1964. 73 VYMAZAL, Lukáš. Několik úvah k promlčení zástavního práva. Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 3, s. 94. ISSN 1210-6410. 72
41
nezbytné. Ve výše uvedené kritice autor poukazuje i na zajišťovací funkci zástavního práva. Oponujícím názorem se můţe na první pohled zdát skutečnost, ţe věřitel své právo vykonává v kaţdém okamţiku, vněmţ zástavní právo trvá, protoţe si tím zajišťuje pohledávku. Bez ohledu na to, zda je jeho jednání omisivní. Pak bychom ale ve výsledku museli přisvědčit nepromlčitelnosti zástavního práva. V praxi diskutovaná problematika, soudy se nicméně drţely zákonných ustanovení, a jak bylo uvedeno výše, promlčení zástavnímu právu přiznaly74. Nový kodex úpravu přejímá podobně75, nicméně nově stanoví pravidlo, dle nějţ se věřitel můţe ze zástavy uspokojit i přes promlčení pohledávky. S promlčením zástavního práva bylo upozorněno na několik nevyhovujících právních stavů. Prvně Lasák a Vyhnánek76 svou pozornost věnovali situaci, kdy je promlčena zajištěná pohledávka i zástavní právo na nemovitost a věřitel jiţ své právo nevymáhá (kvůli vysoké pravděpodobnosti vznesení námitky promlčení), nicméně zástavní právo je dále zaznačeno v katastru nemovitostí. S takovou nemovitostí její vlastník disponovat příliš nemůţe z hlediska neprodejnosti nemovitosti, na níţ zástavní právo vázne. OZ přináší řešení právě do oblasti veřejných rejstříků, katastr nemovitostí nevyjímaje, podle § 618 totiţ takové promlčené právo můţe být vymazáno na návrh osoby mající na tom právní zájem – zde tedy zástavního dluţníka nebo nového vlastníka, který byl ochoten zatíţenou nemovitost koupit. Jako vkladovou listinu lze vyuţít např. rozhodnutí soudu na základě ţaloby o určení promlčeného zástavního práva nebo prohlášení (uznání) věřitele o promlčení zástavního práva notářským zápisem. Můţeme tak dojít k zajímavému závěru, podle nějţ promlčením zástavní právo de facto zaniká.
74
Srov. Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007 nebo ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 78/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 26. 2. 2016]. 75 § 615 odst. 1 věta první OZ zní: „Je-li splnění dluhu zajištěno zástavním právem, nepromlčí se zástavní právo dříve než pohledávka.” 76 LASÁK, Jan; VYHNÁNEK, Ladislav. Nesnesitelná těţkost existence promlčených zástavních práv aneb první pokus o výkřik. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 1, s. 22. ISSN 1210-6410.
42
Baudyš77 v souvislosti s předchozím problémem reagoval mj. na actio nata zástavního práva. Podle něj mohlo být toto právo vykonáno poprvé aţ ve vykonávacím řízení, kterému muselo předcházet nalézací, avšak s velkou pravděpodobností doprovázené vznesením námitky promlčení a neúspěchem věřitele, tudíţ by nikdy nezačala běţet promlčecí doba zástavního práva. Tato domněnka je ale podle mého názoru mylná a naprosto ignoruje charakter jednoho z řešení pro věřitele, a to dvoufázovost řízení o soudním prodeji zástavy podle § 200y a násl. občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ”), účinných do 31. 12. 2013. První část řízení nemohu vyhodnotit jinak neţ jako řízení nalézací, kde usnesením soud rozhodne o nařízení prodeje zástavy a toto usnesení je pak titulem pro výkon rozhodnutí prodejem zástavy78. Souvislosti zůstávají i po roce 2014 stejné, byť se obě fáze od sebe úpravou oddělují. Nalézací část má své místo v zákoně o zvláštních řízeních soudních (§ 353a a násl.), vykonávací část upravuje OSŘ. Na rozdíl od původní úpravy v OZ 196479 se nepromlčuje právo oprávněného dědice na vydání dědictví od nepravého. Takové pravidlo bylo přeţitkem z předchozího reţimu, neboť popírá jeden z aspektů vlastnického práva, které samotný OZ 1964 deklaroval jako nepromlčitelné. Vlastník má právo na vydání věci a v tomto právu nemůţe být časově omezen. Původní zákoník stál na koncepci nabytí dědictví smrtí zůstavitele a § 105 zamezil promlčení takového práva ještě před skončením dědického řízení, podle mého názoru ale takové právo vůbec nespadá pod úpravu promlčení. Nepravého dědice nelze na úkor poměrně krátké promlčecí doby zvýhodňovat oproti pravému dědici. Takové ustanovení nemá racionální základ a místo v moderním právním řádu, proto musím souhlasit s jeho vypuštěním v novém zákoníku. Nejasnosti otevírá i další skupina práv, a to práva uskutečnit jednostranný právní úkon (terminologií OZ 1964). Mezi ně můţeme zařadit například právo na 77
BAUDYŠ, Petr. K promlčení zástavního práva. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 7, s. 260. ISSN 1210-6410. 78 § 200za zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění k 1. 1. 2008. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 1. 3. 2016]. 79 §§ 105 a 485 OZ 1964.
43
výpověď nájmu, právo namítnout relativní neplatnost právního úkonu nebo právo odstoupit od smlouvy. OZ 1964 mlčel a na dotčený okruh práv neexistovala judikatura jednotná, která by takovým právům přiznávala stejného jmenovatele, z něhoţ by vycházela. Právo pronajímatele vypovědět nájem bytu je podle NS80 výrazem výkonu vlastnického práva, nevyplývá z něj ţádné oprávnění s majetkovou hodnotou, a tedy se nepromlčuje. Na podrobnější odůvodnění bychom ale čekali marně. Naopak právo odstoupit od smlouvy podle § 48 odst. 1 OZ 1964 vyhodnotil jako právo majetkové, podléhající promlčení v tříleté lhůtě.81 Odkazuje na svá předchozí rozhodnutí, která pouze konstatují svůj závěr, ale neposkytují nám bliţší rozbor. V tomto případě si ale lze lépe představit majetkový charakter takového práva a s rozhodnutím se i přes námitky ztotoţnit. Také právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu NS judikoval za promlčitelné82. V konkrétních rozhodnutích však lze k určitému vzorci dospět, a to shodně jako u náhrady nemajetkové újmy. Můţeme zohlednit při promlčení kauzu. U nájmu by jí podle NS bylo vlastnické právo i přesto, ţe nájemní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem je zaloţen nájemní smlouvou, která tento vztah modifikuje více neţ skutečnost vlastnictví bytu. Nebo budeme kauzu ignorovat a soustředit se pouze na povahu jednostranného právního úkonu, který podle OZ 1964 nebyl majetkovým právem, a dojdeme k závěru, ţe taková práva jsou nepromlčitelná. OZ ani zde nenabízí ţádné řešení a k promlčení jednostranných právních jednání se nevyjadřuje ani v jiných částech zákona. Tím ponechává široké pole působnosti nevyjasněné judikatuře, coţ podle mého názoru není vhodný přístup zákonodárce, který měl dosavadní stav sjednotit.
80
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 78/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 2. 3. 2016]. 81 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2047/2006. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 2. 3. 2016]. 82 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 546/2008-I. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 2. 3. 2016].
44
3.2 Počátek běhu a délka promlčecí lhůty Délka promlčecí lhůty je jednou ze skutečností, které ve vztahu mezi věřitelem a dluţníkem hrají důleţitou roli. Beze zbytku totiţ naplňuje princip právní jistoty, kdy jsou si obě strany jiţ při uzavření závazku vědomy omezení či zániku práv po určité době. Z pohledu věřitele je promlčecí doba impulsem k tomu, aby si svá práva vůči dluţníkovi dobře střeţil. Oba zákoníky vychází jednak z dělení promlčecí lhůty na obecnou a zvláštní, také rozlišují lhůty s objektivně a subjektivně určeným počátkem. Obě kategorie lhůt se pak v jednotlivých ustanoveních prolínají, například pojem zvláštní promlčecí lhůty je třeba pro úplnou znalost doplnit přídavkem subjektivní či objektivní. Protoţe obě skutečnosti spolu úzce souvisí, nebylo by rozumné je v této práci rozčlenit do dvou samostatných kapitol. Proto u délky lhůty budu uvádět i počátek jejího běhu. OZ 1964 od sebe počátek běhu a délku promlčecí doby příliš neodlišoval, coţ bylo dáno obecným pravidlem, tedy objektivním počátkem běhu doby. OZ stojící na principu subjektivně určeného počátku promlčecí lhůty můţe daleko lépe obě skutečnosti oddělit (ačkoli to podle mého názoru v důsledku není příliš šťastné řešení) a nemusí tak v konkrétních případech komplikovat znění norem o těţkopádné vyjadřování se k subjektivně určenému počátku běhu lhůty83. Zbývá ještě upozornit, ţe v mnohých situacích OZ vyuţívá kombinace objektivní a subjektivní lhůty, přičemţ k samotnému promlčení dochází v okamţiku, kdy jedna z lhůt uplyne dříve. Například u náhrady škody můţe dojít k promlčení po pěti a půl letech od vzniku škody, protoţe poškozený se o škůdci a škodě dozvěděl aţ dva a půl roku po vzniku škody. Subjektivní lhůta končí dříve a k promlčení dochází právě v tento okamţik. V některých případech ale nemusí k běhu subjektivní lhůty dojít vůbec a právo se promlčí aţ po deseti letech. OZ 1964 i OZ zachovávají stejnou délku promlčecí lhůty, a to tříletou. Toto obecné pravidlo se jednak vztahuje jako lex generalis pro zvláštní promlčecí lhůty 83
Přesto i v některých ustanoveních o zvláštní promlčecí lhůtě OZ neurčuje jen její délku, ale zároveň i počátek jejího běhu, příkladem mohou být práva zapsaná do veřejných seznamů dle § 631 OZ.
45
v části zákona, která se výslovně zabývá promlčením, ale také v celém předpise, kde se práva podléhající promlčení téţ objevují. Uvedené samozřejmě platí i pro zvláštní zákony, které pravidla o promlčecích lhůtách neobsahují a občanský zákoník můţeme v jejich vzájemném vztahu kvalifikovat jako předpis obecný. OZ 1964 vycházel u obecné promlčecí doby z počátku stanoveného objektivně, a to okamţikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (actio nata). Ve vztahu dluţník – věřitel k actio nata docházelo splatností dluhu a v takovém okamţiku mohl věřitel své právo uplatnit ţalobou u soudu84. OZ tříletou lhůtu váţe na počátek subjektivně určený, tedy sice zaloţený na prvním moţném uplatnění práva (nejen) u soudu85, ale vázaném na vědomost věřitele o skutečnostech rozhodných pro počátek lhůty. K těmto skutečnostem bude patřit zejména identifikace dluţníka a existence vlastního práva. Naroveň tomuto pravidlu staví i prvek objektivní, trestající nedbalost věřitele tím, ţe actio nata váţe na okamţik, kdy se věřitel měl a mohl dozvědět o daných skutečnostech. Zmíněná lhůta ale není jedinou obecnou, kterou OZ upravuje. V § 629 odst. 2 určuje lhůtu objektivní, desetiletou, pro majetková práva. Kvůli jiţ naznačené problematice rozlišování práv majetkových a osobních můţe v krajních situacích vyvolat nejistotu. Buď se mohu domnívat, ţe mé právo je právem majetkovým a pak bude plynout lhůta subjektivní, avšak nadobro se promlčí po deseti letech, nebo ţe mezi majetková nepatří (ale přesto se promlčí např. důsledkem převaţujícího názoru soudní praxe), pak bude plynout pouze tříletá lhůta a není těţké si představit, ţe by se takové právo promlčelo třeba aţ za dvacet let. Pravidlo o počátku běhu u práv, která musí být nejdříve uplatněna u osoby86, zůstalo stejné. Důvodová zpráva se nevyjadřuje k otázce převzetí délky lhůty z OZ 1964 a subjektivně zvolený počátek promlčecí lhůty odvozuje ze vzoru německého občanského zákoníku. Délka lhůty je podle mého názoru zvolena střízlivě a je rozšířena a zaţita bez komplikací, proto ponechání obecné lhůty na 3 roky je 84
ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 597. ISBN 978-80-7400-108-6. 85 Viz § 3017 OZ. 86 V OZ je to např. právo vytknout vady podle § 1921 nebo právo na náhradu škody u vnesené věci podle § 2949.
46
nanejvýš vhodné. Naopak upřednostnění subjektivně určeného počátku můţe často zkomplikovat v řízeních stranám sporu a soudu nalézt okamţik, od kterého se lhůta počítá. Další změnu, kterou OZ přináší, je dispozitivnost na straně účastníků právního vztahu. Těm dovoluje si promlčecí lhůtu sjednat v rozmezí jednoho aţ patnácti let. Pak hovoříme o tzv. časovém limitu. Strany si odlišnou délku lhůty nemusí stanovit v okamţiku sjednávání nebo podpisu smlouvy, mohou si rovněţ zvolit například pětiletou lhůtu a následně ji prodluţovat do horní meze dovolené zákoníkem. Smluvní modifikace ale neplatí pro oba případy obecných promlčecích lhůt. § 630 hovoří o lhůtě s počátkem běhu od okamţiku, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, coţ spolu s předchozími závěry vede k myšlence, ţe je moţné takto modifikovat pouze lhůty se subjektivně stanoveným počátkem. To ostatně důvodová zpráva potvrzuje s odkazem na zásady spravedlnosti87. V názoru na zkrácení nebo prodlouţení promlčecí lhůty jednostranným právním jednáním se ale právnická obec neshoduje. Jeden názorový proud zaujímá stanovisko, podle kterého s ohledem na § 1 odst. 2 OZ nic nebrání tomu, aby dluţník takto prodlouţil lhůtu nebo ji věřitel zkrátil.88 Jiný naopak zatrhuje úpravu lhůty jednostranným právním jednáním úplně a přiznává mu nicotné následky.89 U této problematiky se kloním spíše k postoji prvně uvedenému právě u uvedených dvou situací, smluvní straně, která takový úkon učinila, není jednání ku prospěchu a nezkracuje práva druhého, nelze zde tak namítat rozpor s dobrými mravy. Tento argument by dle mého mohl obstát i v porovnání se zněním § 630 odst. 1, který výslovně zakotvuje moţnost stran si lhůtu ujednat (nikoli jednostranně prohlásit). Moţnost prodlouţit promlčení prohlášením umoţňoval i ObchZ90, proto by takový přístup mohl být v praxi bez větších komplikací vyuţíván. Volnost účastníků ale není neomezená, krom časového limitu zákon neumoţňuje ujednat si kratší/delší lhůtu u vztahů se slabší smluvní stranou91, a to v její 87
Důvodová zpráva k OZ, op. cit., s. 152. LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2223. 89 MELZER, TÉGL, 2014, op. cit., s. 987. 90 § 401 ObchZ. 91 Kupř. spotřebitel, nájemce či osoba částečně svéprávná. 88
47
neprospěch, s následkem nicotnosti takové klauzule. Samozřejmě nic nebrání podnikateli – věřiteli zkrátit promlčecí lhůtu ve prospěch spotřebitele – dluţníka. Takové omezení definuje důvodová zpráva jako osobní limit. Nicotné je téţ ujednání zkracující promlčecí lhůtu v případech újmy na zdraví, ţivotě, svobodě a práv vyplývajících z úmyslného porušení povinnosti. V českých občanských zákonících jde tak o naprosté novum, které má však racionální základ: újmy na hodnotách chráněných jiţ na ústavní rovině, nelze omezovat zkracováním doby k jejich vymoţení; úmyslným jednáním jednoho nelze zkracovat práva druhého. Zde hovoříme o věcném limitu. V následujícím textu bude pozornost upínána ke zvláštním promlčecím lhůtám, se kterými vyvstává problematika jejich vztahu ke lhůtám obecným. OZ volí zvláštní promlčecí lhůtu buď samostatně, nebo s formulí, ţe se právo promlčí nejpozději po x letech. První vyjádření lhůty svědčí o tom, ţe jedinou moţnou bude právě uvedená promlčecí lhůta a obecná se nepouţije, naopak u druhé dojde ke kombinaci zvláštní lhůty jakoţto objektivní a obecné subjektivní tříleté. V případech náhrady škody92 nový kodex prodluţuje lhůtu obecnou subjektivní ze dvou na tři roky, s objektivně stanoveným počátkem ze tří na deset let a u škody způsobené úmyslně či porušením povinnosti úplatkářstvím93 z deseti na patnáct let, coţ je maximální délka promlčecí lhůty vůbec. OZ se nezmiňuje ale jen o náhradě škody, výslovně předpokládá i jinou újmu, zpravidla půjde o újmu nemajetkovou. U újmy na zdraví, ţivotě a svobodě zachovává koncepci vyloučení objektivních promlčecích lhůt. Do skupiny práv na náhradu škody nově začleňuje i promlčení práv na náhradu škody vadou výrobku s lhůtou subjektivní tříletou (zde krom vědomosti o výrobci a škodě přistupuje i samotná vada výrobku) a objektivní desetiletou s počátkem stanoveným od okamţiku uvedení vadného výrobku na trh. Právní úpravu odpovědnosti za škodu vadným výrobkem jiţ obsahoval před rokem
92
§§ 620, 622, 636 a 637 OZ. § 636 odst. 2 OZ: „[…] spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného.” 93
48
2014 jiný zákon94, který kombinoval promlčení a prekluzi. Subjektivní promlčecí lhůta činila tři roky. Prekluzivní objektivní trvala deset let s počátkem běhu v okamţik uvedení na trh, ale při uplatnění nároku u soudu v této lhůtě de facto i de iure zanikala.95 Zde se tak jedná o jeden z případů, kdy OZ transformuje prekluzivní lhůtu na promlčecí. Pro úplnost stanoví OZ odchylně počátek promlčecí lhůty pro újmu na zdraví nezletilého, a to okamţikem nabytí svéprávnosti nebo jmenováním opatrovníka. Spolu s výše uvedeným se takto posouvá jen subjektivní promlčecí lhůta. Jednoroční promlčecí lhůtu, kterou OZ 1964 stanovil pro práva z přepravy, OZ ruší, pouze stanovuje pro případ ztráty, zničení, poškození nebo opoţděném doručení věci počátek jejího běhu96. Důleţitými momenty pro další rozbor jsou: povinnost právo uplatnit nejdříve u dopravce, náhrada škody jako podstatná část práv z přepravy a rozdělení na přepravu osob a věcí. Následující text budu dělit podle posledně zmíněného kritéria. V případě přepravy věci můţe dojít ke škodě na zásilce od okamţiku převzetí zásilky dopravcem do vydání příjemci, pak platí speciální promlčecí lhůta 6ti-měsíční pro uplatnění práva u dopravce97. OZ na rozdíl od předchozí úpravy98 znovu mění prekluzivní lhůtu za promlčecí, coţ s sebou nese určité důsledky. Podle OZ 1964 pokud nedošlo k reklamaci do 6 měsíců, právo na náhradu škody zaniklo bez dalšího99, nicméně pokud příjemce lhůtu splnil, od uplatnění začala běţet promlčecí doba v trvání 1 roku. Podle OZ můţe dojít k situaci, kdy „hloupý” dopravce před soudem nemusí vznést námitku promlčení, přičemţ promlčecí lhůta s počátkem v okamţiku uplatnění práva u dopravce přirozeně běţet nezačala, a příjemce se můţe i po třech letech domáhat náhrady škody. Takové řešení ale neodporuje smyslu původní úpravy promlčení práv z přepravy, a to odstranění
94
Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění zákona č. 209/2000 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 7. 3. 2016]. 95 §§ 9 a 9a zákona č. 59/1998 Sb. 96 § 625 OZ. 97 § 2569 OZ. 98 § 771 OZ 1964. 99 Pozn.: Soud k prekluzi ex offo přihlíţí.
49
zátěţe a neúměrnosti chtít po dopravci skladovat potřebné dokumenty pro spor po delší časový úsek, spíše se pojí s posílenou zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Pokud příjemce včas právo uplatní, pak od tohoto okamţiku počne běţet lhůta tříletá, která je v tomto případě zaloţena objektivně a vyloučí tím nesmyslný souběţný běh s desetiletou (téţ) objektivní lhůtou. V ostatních případech by bylo nutné aplikovat výše zmíněná ustanovení o promlčení práv na náhradu škody a u ostatních práv plynoucích z přepravy věcí se vyuţije lhůta obecná podle § 609 OZ. U přepravy osob je situace komplikovanější. První je situace, kdy přeprava není provedena včas. U předchozí i nové úpravy platí opět 6ti-měsíční speciální lhůta k uplatnění práv s tím rozdílem, ţe OZ 1964 ji stanovil jako prekluzivní, kdeţto OZ jako promlčecí. V účinném občanském zákoníku lze opět dospět k závěru o promlčení po třech letech od uplatnění práva. Dalším skupinou je vznik škody na zdraví, zavazadlech přepravovaných společně s cestujícím nebo na věcech, které měl cestující u sebe. Ani jeden ze zákoníků neobsahuje speciální promlčecí lhůtu, za účinnosti OZ 1964 se odkazovalo na promlčení podle § 106100. Za současné úpravy tak neshledávám důvod, proč nezařadit promlčení takových práv pod § 636 OZ. Poslední situací je škoda na zavazadle přepravovaném odděleně od cestujícího, přičemţ s řešením odkazuji na výklad o přepravě věcí. Rozšíření doznala i úprava počátku a běhu promlčecí lhůty u věcných břemen101. OZ 1964 velmi krátce stanovil pro promlčení deset let nevykonávání práva odpovídajícího věcnému břemeni. Pokud v krajním případě oprávněný své právo vykonal po devíti letech od vzniku věcného břemene, od toho momentu počala běţet nová promlčecí doba. OZ v důsledku dělení věcných břemen na sluţebnosti a břemena reálná stanovil odlišné reţimy pramenící z četnosti jejich uţívání, ale týkající se pouze zapsaných ve veřejném seznamu (především katastru nemovitostí). Reálná břemena, která splňují poţadavek zákona pro nepřetrţitost či opakovatelnost jejich výkonu, se promlčí desetiletým nevykonáváním práva, potud je důsledek u obou kodexů stejný. Počátek lhůty nemusí nutně splývat se zápisem do veřejného 100 101
Eliáš a kol., 2008, op. cit., s. 436. §§ 631 aţ 633 OZ.
50
seznamu, k moţnosti vykonat takové právo můţe dojít i později, ačkoli v mnohých případech k oběma skutečnostem dojde ve stejný okamţik. V literatuře102 se v souvislosti s deklaratorními a konstitutivními účinky zápisu věcných břemen do veřejného seznamu rozlišuje běh promlčecí lhůty. U deklaratorního zápisu věcných břemen autor zaujímá stanovisko, ţe vznikem věcného břemene a současnou či následnou moţností výkonu práva začne běţet promlčecí lhůta, avšak po zápisu se k původní lhůtě nepřihlíţí a počíná běţet nová. S takovým názorem se nemohu ztotoţnit, neboť není důvodu, aby pouhé potvrzení stávajícího právního vztahu do veřejného seznamu mělo natolik rozsáhlé důsledky, aby promlčecí lhůtu de facto přerušilo. Ani znění §§ 631 nebo 632 nenasvědčuje tomu, ţe by zápis (deklaratorní) měl vliv na běh promlčecí lhůty. OZ dále přiznává jednotlivým plněním z reálného břemene povahu pohledávek promlčujících se dle obecných lhůt. Takové pravidlo je podle mého názoru zbytečné, protoţe neuvádí nic, co by se odchylovalo a co bychom mohli za skutečnost hodnou zvláštní úpravy povaţovat. Co se týče sluţebností, ty spíše splňují podmínku věty druhé § 632 a pro oslabení nároku oprávněného postačuje moţnost právo třikrát vykonat v průběhu deseti let a nevyuţít ani jednu z nich. V souladu s obecným ustanovením o promlčení práv zapsaných v seznamu pak počne běţet lhůta od první moţnosti vykonání práva a můţe skončit například po třiceti letech. Pro úplnost dodávám, ţe ne všechna věcná břemena budou zatěţovat věc zapsanou ve veřejném seznamu103, pak promlčecí lhůta bude trvat tři roky. Stejně tak skupina práv takto evidovaných neobsahuje jen věcná břemena, ale i zástavní práva a další. OZ ještě zakotvuje bránění ve výkonu věcného břemena, v takovém případě se právo promlčí za tři roky od počátku bránění, pokud oprávněný nebude vymáhat své právo u soudu. Negativum u takto nastavené lhůty tkví v porovnání s lhůtou desetiletou, ve které povinný ve výkonu práva nebrání, mít k dispozici za ztíţených podmínek kratší dobu k uplatnění práva není příliš vhodné. Částečně vyváţit je ale můţe skutečnost, ţe pokud oprávněný skutečně svého práva vyuţívá,
102 103
TÉGL, WEINHOLD, 2014, op. cit. s. 993. Pozn.: Pak by i věcná břemena podléhala obligatornímu zápisu do veřejného seznamu.
51
pak se co nejrychleji bude snaţit o obnovu předešlého stavu, a na to mu takový časový úsek bude postačovat. Promlčení práva poţadovat, aby soud určil obsah budoucí smlouvy, není ve srovnání s OZ 1964 ani ObchZ104 novinkou. OZ 1964 stanovil roční lhůtu pro uplatnění práva u soudu, nicméně výslovně nezakotvil, jaké důsledky jsou s promeškáním spojeny. Judikatura určovala lhůtu za promlčecí105. OZ stejné pravidlo pouze přenáší do ustanovení o promlčecí lhůtě. Zdánlivě jednoduché pravidlo ale neznamená, ţe se vţdy uplatní promlčení. Oprávněná strana ze smlouvy podle OZ106 nesmí zmeškat vyzvání k uzavření smlouvy, jakoţto podmínku pro to, aby k promlčení vůbec došlo. Pokud povinného nevyzve, jeho právo na uzavření smlouvy zaniká (!) po roce od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a nemůţe poţadovat po soudu, aby stanovil obsah smlouvy. V opačném případě by i přes neochotu povinného disponoval roční lhůtou pro uplatnění svého nároku a nedošlo by ke zmaření celé smlouvy. Pojistné smlouvy převzal OZ z původní úpravy v zákoně o pojistné smlouvě107. To se odrazilo i u promlčení, kde se zákonodárce krom pevně stanovené jediné lhůty u ţivotního pojištění (původně se pojistné plnění promlčovalo nejpozději za 10 let) nijak neodchýlil. Nově zakotvil u plnění z pojištění odpovědnosti nejzazší termín pro uplynutí promlčecí lhůty, a to okamţikem promlčení náhrady škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahovalo. Zbývá dodat, ţe u pojistné smlouvy je vyloučeno ujednat si kratší či delší promlčecí lhůtu108. V případech zavedené praxe nebo zvyklosti mezi účastníky právního vztahu nově OZ váţe počátek promlčecí lhůty nikoli na splatnost pohledávky, ale na následující den po skončení období, kdy měla strana vyúčtování předloţit109. 104
§ 292 odst. 2 ObchZ. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008 nebo Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 843/2009. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 8. 3. 2016]. 106 §§ 1785 aţ 1788 OZ. 107 Zákon č. 37/2004 Sb. 108 § 2771 OZ. 109 § 627 OZ. 105
52
Z odkazu na zavedenou praxi je patrné, ţe nejčastěji se bude tohoto pravidla vyuţívat ve vztazích mezi podnikajícími osobami. Nové ustanovení je tak praktické pro podnikatele, kteří v důsledku své činnosti vystavují nesčetné mnoţství faktur, přičemţ určité mnoţství pohledávek se počne promlčovat od stejného okamţiku a ulehčí jim situaci. Konstrukce promlčení práv na vydání bezdůvodného obohacení krom prodlouţení lhůt nedoznala jiných změn, naprosto stejná úprava zůstala u uznání dluhu, práv přiznaných rozhodnutím soudu či počátku běhu lhůty u práv s povinností je nejprve uplatnit u protistrany a u splátek, resp. dílčích plnění. Otázky vyvolává i přechodné ustanovení § 3037 týkající se promlčení práv na jméno, čest, pověst nebo práv z obdobného poměru. U práv, která z nich vyplývají, nově počala běţet lhůta k jejich uplatnění účinností OZ, pokud se poškozený mohl a měl dozvědět o škodě a škůdci. Tím se vytvořilo speciální pravidlo ohledně počátku lhůty zaloţené objektivní skutečností. Jak vyplývá ze znění obou odstavců, jde o lhůtu prekluzivní. Pro taková práva platí ale lhůty promlčecí dle § 609 a násl. OZ, zákonodárce tak naprosto ignoruje spojitosti s jinými částmi zákona. Vzhledem k úpravě vztahu k OZ 1964 není pravidlo vhodně zvoleno ani konstruováno, neboť nerespektuje časový úsek, který by uplynul poškozenému k tomu, aby se svého práva mohl domáhat, a lhůtu mu prodluţuje, ale dle odstavce druhého vědomost poškozeného je irelevantní a místo něj je začátek lhůty posunut k okamţiku účinnosti OZ, vytváří tak nerovnost mezi poškozenými. Rovněţ zákonodárce nereflektuje změnu soudní v praxe v nahlíţení na promlčení náhrady nemajetkové újmy vzniklé z porušení těchto práv. Nedokáţu si proto představit, jak by dotyčné ustanovení mohlo být v praxi pouţitelné a obhajitelné.
53
3.3 Stavení a přerušení promlčecí doby, resp. nový běh promlčecí lhůty 3.3.1
Stavení promlčecí doby/lhůty OZ 1964 byl v otázce stavení promlčecí doby vcelku strohý. Upravoval pouze
tři případy, a to stavení při uplatnění práva věřitelem, který v řízení řádně pokračoval, po dobu řízení; u osob vyţadujících zákonné zastoupení, dokud jim nebude zástupce ustanoven a u vztahů mezi manţely, zákonnými zástupci a zastoupenými po dobu jejich trvání, vyjímaje úroky a opětující se plnění110. OZ je přebírá a doplňuje o další skutkové podstaty. Prvně uvedenou situaci OZ kopíruje beze zbytku, dodává ale nové pravidlo, ţe po skončení řízení nemůţe uplynout lhůta dříve neţ za 6 měsíců. Do ustanovení o zákonném zastoupení výslovně zařazuje i opatrovníka, i přesto se ale nejedná o novinku, protoţe stavení promlčení soudy přiznávaly i v době do ustanovení opatrovníka111. Třetí případ je novým kodexem do jisté míry modifikován. Pro stavení promlčecí lhůty rozšiřuje o osoby ve společné domácnosti, coţ mohou být registrovaní partneři nebo druh s druţkou, kde původní soudní praxe stavení promlčení formalisticky vylučovala aţ do okamţiku uzavření manţelství112, i přes zjevné posílení rodinných vazeb ale mohu do této výseče zařadit i spolubydlící bez zjevné (předchozí či následné) příbuzenské vazby. Druhým rozdílem je zrušení výjimky pro úroky a opětující se plnění, které za účinnosti OZ 1964 podléhaly standardnímu běhu promlčecí doby. Analyzovat, které pojetí se jeví vhodnější, není příliš snadné. Nechat plynout promlčecí dobu např. při trvání dlouholetého manţelství je vzhledem k opakujícímu se charakteru (mnohdy v kaţdém měsíci) zbytečně nekomplikuje situaci tím, ţe neprodluţuje dobu na
110
§§ 112 aţ 114 OZ 1964. Srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2008 nebo Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 10. 3. 2016]. 112 Srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008 nebo Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2061/2010. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 10. 3. 2016]. 111
54
neúměrně dlouhou dobu. Naopak druhý manţel můţe takové vazby vyuţít ve svůj prospěch a pro zdrţenlivost druhé strany promlčení následně namítat. Pokud nedochází ke stavení během zmíněného manţelství, rodinné a jim podobné vazby pak mohou doznat újmy v kombinaci s kaţdoměsíčním vyţadováním plnění. V této situaci se přikláním k variantě řešené původním zákoníkem, stěţejním je pro mě argument moţné neúměrně dlouhé promlčecí lhůty. Ačkoli OZ zařazuje ustanovení §§ 643 a 644 pod zvláštní délku promlčecí lhůty, systematicky je nekorektní, protoţe ve skutečnosti upravuje právě stavení promlčecí lhůty. Jedná se o nově zakotvené případy ochrany věřitelů při smrti dluţníka – FO nebo obnovení dluţníka - PO a u splnění dluhu zástavním dluţníkem, kdy promlčení neskončí dříve neţ za 6 měsíců od rozhodné skutečnosti stanovené zákoníkem. Mohu zcela souhlasit s názorem, ţe nelze pokračovat ve stavu, kdy se věřitel po smrti dluţníka nemůţe i přes veškeré úsilí své pohledávky domoci pro nejistotu v tom, kdo je dědicem, protoţe nezřídka uplyne promlčecí lhůta během dědického řízení. Podle mého názoru by však bylo nejvhodnějším řešením, aby zákonodárce místo pravidla v § 643 odst. 1 zvolil cestu komfortnější pro právní jistotu věřitele a zakotvil stavení promlčecí lhůty od smrti zůstavitele – dluţníka do potvrzení nabytí dědictví. To beze zbytku neplatí pro obnovu právnické osoby. Pokud se podle § 209 in fine obnovením hledí na PO jako by nikdy nezanikla, při obnovení zjištěním dosud neznámého majetku PO se neuspokojené pohledávky obnoví. Pak by logickým důsledkem mělo být i stavení lhůty od zrušení do obnovy jejího zápisu do veřejného seznamu. Obnova PO je ale skutečností, u které je nejisté, zda v budoucnu vůbec nastane, zde nabízené řešení, ale i současný právní stav naráţí na neúměrné prodluţování promlčecí lhůty, protoţe nezřídka se můţe stát, ţe se například neznámý majetek PO objeví aţ po deseti nebo dvaceti letech. Spíše kladně ale mohu hodnotit posunutí konce běhu promlčecí lhůty u regresu zástavního dluţníka plnícího dluh za dluţníka obligačního. Pokud totiţ dluţník nehodlá v delším časovém horizontu plnit svůj dluh a zástavní dluţník raději zaplatí, nemůţe být znevýhodněn ve svém postavení tím, ţe v krajním případě za několik dnů či týdnů
55
uběhne promlčecí lhůta a on své právo stěţí uplatní u dluţníka (pak se samozřejmě otevírá praktická otázka, jaký smysl má stát se zástavním dluţníkem u dluţníků s absentující vůlí plnit svůj závazek). OZ rozšiřuje stavení promlčecí lhůty pro průběh mimosoudního jednání, nespecifikuje v něm sice konkrétní druhy řízení, nicméně nepochybně volí pro věřitele i jiné varianty, neţ z obavy promlčení pohledávky vyhledat soudní nebo rozhodčí řízení pro dosaţení stavení lhůty. Pro dluţníka a věřitele poskytuje taková moţnost vyřešit svůj spor méně formalistickým způsobem a pro soudy odlehčení agendy. Systematicky vhodnější se mi však jeví spojit toto pravidlo s § 648. Stavení promlčecí lhůty uplatněním vzájemného práva odráţí původní úpravu v ObchZ, kdy protinárokem se chápal vzájemný návrh a obrana ţalovaného proti ţalobě dle §§ 97 a 98 OSŘ113, v OZ 1964 podobná úprava absentovala. Poslední dva případy cílí na situaci, kdy věřitel nemohl své právo uplatnit vlivem jiných příčin neţ svým volním jednáním. Promlčecí lhůta neběţí, pokud mu bylo ve výkonu práva bráněno hrozbou. Protoţe OZ neoznačuje osobu, která by věřiteli mohla takto bránit, nebude se jednat jen o dluţníka, ale také o jiné osoby, které vzhledem k okolnostem mohou mít zájem na promlčení práva ve prospěch dluţníka. Dále je běh stavěn, byl-li věřitel lstivě uveden v omyl dluţníkem nebo osobou blízkou dluţníka114. Krom ustanovení o zákonném zástupci a opatrovníkovi platí pro všechny uvedené případy, ţe lhůta nemůţe skončit dříve, neţ 6 měsíců po odpadnutí překáţky115. 3.3.2
Přerušení promlčecí doby, nový běh promlčecí lhůty OZ 1964 upravoval dvě situace, kdy od pevně stanoveného okamţiku počala
běţet nová, desetiletá promlčecí doba bez ohledu na běh lhůty předcházející. Jednalo se o právo přiznané rozhodnutím soudu a uznané dluţníkem co do důvodu a výše.
113
Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 1591/2005. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 10. 3. 2016]. 114 §§ 650 OZ, přičemţ 22 odst. 1 OZ definuje osobu blízkou, v této souvislosti nevylučuji i rozšíření na jiné osoby, které by definici vyhovovaly. 115 §§ 643. 644 a 652 OZ.
56
Nová promlčecí doba počala běţet od okamţiku splnění předpokládaného rozhodnutím soudu nebo uznáním (stanovil-li dluţník v uznání lhůtu pro plnění, jinak běh započal učiněním tohoto právního úkonu), přičemţ pro oba případy lhůta činila deset let. OZ nerozšiřuje výčet práv, u kterých se podle nové terminologie obnovuje nárok a počíná nový běh promlčecí lhůty, ale svou formulací vyvolává sporné otázky především v souvislosti s uznáním dluhu. Oba zákoníky vychází z domněnky, podle které se v okamţik uznání presumuje existence závazku. Znění OZ 1964 nijak nerozporovalo tomu, ţe dluţník mohl uznat dluh jednak promlčený, jednak dluh, u nějţ promlčecí doba dosud běţela. Vědomost dluţníka o promlčení vliv na účinky uznání neměla116, nicméně byla předpokladem pro uplatnění domněnky trvajícího závazku117. OZ sice v § 653 hovoří o uznaném promlčeném právu, nesystematicky zařazená další ustanovení118 jej ale doplňují a stále umoţňují dluţníkovi uznat i nepromlčený dluh. Chybějící obdoba § 558 věty druhé OZ 1964 inklinuje k tomu, ţe vědomost dluţníka o promlčeném právu nebude mít vliv na existenci výše uvedené domněnky. Nová lhůta i její počátek zůstávají stejné, avšak o obnovení nároku nelze zcela hovořit, protoţe nárok zaniká pouze uplatněním námitky promlčení, prostým promlčením se jen oslabuje. Je na místě připomenout, ţe samotný úkon uznání doznal změn oproti původní úpravě. Formální náleţitosti či neplatnost v některých spotřebitelských vztazích zůstávají stejné, nicméně částečné plnění spolu s okolnostmi vedoucími k závěru o uznání a placení úroků u nepromlčeného dluhu přináší novou formu uznání - konkludentní (neučiní-li dluţník zároveň s plněním zbytek dluhu rozporným)119. Před 1. 1. 2014 obdobnou úpravu obsahoval pouze ObchZ120. Rozhodnout, co lze povaţovat za konkludentní uznání, a co uţ nikoli, je opět na soudní praxi.
116
Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 11. 3. 2016]. 117 § 558 věta druhá OZ 1964. 118 §§ 639 a 640 OZ. 119 § 2054 OZ. 120 § 407 ObchZ.
57
3.4 Námitka promlčení Promlčení samo o sobě nestačí k tomu, aby věřitel neuspěl se svým nárokem u soudu. Jeho účinky se v řízení musí odrazit prostřednictvím uplatnění námitky promlčení dluţníkem. Oba zákoníky tuto moţnost aprobují velmi podobným způsobem, i pro synallagmatické závazky platí stejná pravidla121, kde OZ pamatuje i na případy plnění ze smluv zdánlivých. V následujícím textu se budu zabývat otázkami, které praxi názorově rozdělují, a to v kontextu s úpravou v účinném občanském zákoníku. Námitku promlčení lze vznést pouze v soudním řízení. Otázkou je, kam aţ v případě řízení před odvolacím nebo dovolacím soudem můţe dluţník zajít a přitom uspět. U soudu 1. stupně se vznesení námitky předpokládá, podle zásady koncentrace řízení je moţné tak učinit nejpozději do uplynutí lhůty pro doplnění tvrzení, později, jen pokud má námitka původ ve skutečnostech, které vyšly najevo před koncentrací řízení. V odvolacím řízení je situace zčásti odlišná, námitku lze vznést aţ do pravomocného rozhodnutí, coţ v sobě zahrnuje i odvolací řízení, nesmí však být spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (a být tak v rozporu s §§ 205a a 211a OSŘ)122. V opačném případě k této námitce soud nepřihlédne. V dovolacím řízení je vznesení námitky promlčení (pokud tak nebylo učiněno v předchozích řízeních) zapovězeno, protoţe přezkum se vztahuje pouze na skutečnosti projednávané před odvolacím soudem123. S ohledem na procesněprávní aspekt této problematiky se změnou hmotněprávní úpravy situace nemění. V krajním řešení můţeme uvaţovat i o promlčení práva vznést námitku promlčení. Pro určení bude opět rozhodující povaha práva. Majetkový prospěch dluţníka s takovým právem souvisí, nicméně vazba mezi oběma skutečnostmi není natolik silná, abychom bez dalšího mohli uzavřít, ţe se právo promlčuje. Ani 121
Srov. § 107 odst. 3 OZ 1964 a § 610 odst. 2 OZ. Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006 a ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 13. 3. 2016]. 123 Srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 764/2005 nebo ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 492/2014. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 13. 3. 2016]. 122
58
samotný institut by neplnil svůj účel, pokud by bylo moţné celý proces, v němţ věřitel nedbal svých práv, zakončit konstatováním, ţe po uplynutí lhůty dluţník nemůţe námitku vznést, a v řízení přitakat věřiteli. NS uzavřel, ţe takové právo je nepromlčitelné124, ve svém rozhodnutí ale volí pro svoje odůvodnění nedostatečnou argumentaci spočívající v konstatování, ţe právo vznést námitku promlčení není majetkovým právem. 3.4.1
Vzdání se námitky promlčení Neboť soud nepřihlíţí (na rozdíl od prekluze) k promlčení z úřední povinnosti,
je na vůli dluţníka, zda v řízení před soudem promlčené právo namítne či nikoli. Jedná se o jednostranné právní jednání, které lze ovlivnit ve prospěch věřitele pouze tím, ţe se dluţník zaváţe vzdát se jej. Z pohledu hmotného i procesního práva je irelevantní, zda námitku promlčení vznese dluţník nebo věřitel, ačkoli je jistě proti zájmu věřitele takové právo uplatnit. Námitka je předpokladem pro to, aby soud věřiteli po jejím vznesení nárok nepřiznal a ţalobu zamítl. V OZ 1964 se uplatňovala konstrukce, podle které nebylo moţné se předem vzdát svých práv, která mohou v budoucnu vzniknout125. Sankcí takového úkonu byla absolutní neplatnost, protoţe zákon zde neumoţňoval odchylnou úpravu126. Vzdát se námitky promlčení mohl účastník právního vztahu aţ den následující po uplynutí promlčecí doby, neboť v tomto okamţiku jeho právo jiţ existovalo. OZ princip zákazu vzdání se práv budoucích opouští127, nicméně zříci se námitky promlčení před uplynutím promlčecí lhůty je stiţeno nicotností128. Pro vztah mezi dluţníkem a věřitelem se tak v praxi nic nemění, okamţik, kdy je moţné se zříci námitky promlčení a vyvolat svým jednáním zamýšlené účinky, se od původní úpravy neliší. Na místě je doporučit oběma smluvním stranám, aby toto právní jednání řádně datovali a nevyvolali tak zbytečné pochybnosti. Také je nutné mít na paměti, zda bude muset být dodrţena písemná 124
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2860/2000. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 13. 3. 2016]. 125 §§ 39 a 574 odst. 2 OZ 1964. 126 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 645/2001. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 13. 3. 2016]. 127 Důvodová zpráva k OZ, op. cit., s. 145. 128 § 610 odst. 2 věta druhá OZ.
59
forma (strany si mohou ujednat případné změny a jednostranná jednání týkající se smlouvy s obligatorní písemnou formou nebo taková povinnost můţe vyplynout přímo ze zákona). Se vzdáním se práva vznést námitku promlčení souvisí i otázka promlčení zřeknutí se námitky promlčení. Jedním ze spolehlivých vodítek k nalezení řešení, je definovat, zda má právo majetkový základ. V tomto ohledu se lze ztotoţnit se Zvárou129, který hodnotí právo uplatnit vzdání se námitky jako majetkové. Velmi silným autorovým argumentem je nemoţnost učinit právo jednou provţdy nepromlčitelným tím, ţe se dluţník zřekne námitky promlčení. S tím se spojuje i poţadavek neúměrného časového období, po které by se věřitel mohl domáhat své pohledávky, coţ by odporovalo smyslu promlčení. Tím, ţe se dluţník vzdá namítat promlčení, věřiteli bude právo uznáno, na straně věřitele je tak patrný majetkový prospěch. Proto takový úkon podle mého názoru podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí lhůtě, avšak nic nebrání odchylné úpravě délky lhůty. Pak mají strany dvě moţnosti. Buď si sjednají delší promlčecí lhůtu v maximální délce patnácti let130, nebo v souladu s názorem týkajícím se počátku promlčecí lhůty můţe tímto jednostranným právním jednáním dluţník zkrátit promlčecí lhůtu na méně neţ tři roky. 3.4.2
Hmotněprávní nebo procesní institut? V souvislosti s mnohdy povrchní snahou rozdělit jednotlivé instituty do oblasti
hmotného nebo procesního práva, ani námitka promlčení takové pozornosti nezůstala skryta. Obhájci původu námitky v procesním právu131 argumentují nutností ji vnést do řízení, včetně obrany proti takové námitce. Opačný názorový proud132 poukazuje na hmotněprávní důsledky, tedy zda svůj závazek dluţník nakonec splní či nikoli,
129
ZVÁRA, Michael. Vzdání se námitky promlčení v novém občanském zákoníku s přihlédnutím k zahraničním právním úpravám. Právní rozhledy. 2014, roč. 22, č. 23-24, s. 801. ISSN 1210-6410. 130 pozn. Pozornost by pak měli věnovat objektivní desetileté lhůtě, která bude doplňovat lhůtu sjednanou. 131 WEINHOLD, 2015, op. cit., s. 57 nebo střízlivěji SVOBODA, Karel. Námitky promlčení jako procesní institut. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 8, s. 284. ISSN 1210-6410. 132 LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2173-2174. nebo ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit., s. 584.
60
a vyvozuje z nich nemoţnost soudu poučit účastníka o moţnosti promlčení jakoţto poučení o hmotném právu. Avšak námitce promlčení je nutné přiznat aspekty z obou relativně samostatných odvětví. Úpravu nalezneme v hmotněprávním předpise, před i po roce 2014. Rovněţ by nebylo moţné tento úkon provést bez vazby na právo, které se vlivem času oslabilo, ale ani bez soudního řízení, v němţ námitka musí být vznesena pro neuznání nároku věřitele. Stejně jako hmotné právo nemůţe existovat bez procesního a naopak, ani zde není moţné favorizovat a jeden z faktorů promítajících se v námitce promlčení přiznávat větší míru. „Škatulkování” do rozličných odvětví zde není ku prospěchu věci a ubírá pozornost tam, kde je jí třeba daleko více. 3.4.3
Námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy V souvislosti s uplatňováním námitky promlčení, zesíleným změnou názoru
NS u promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích, se praxe začala více zabývat rozporem s dobrými mravy. V současnosti se dá uzavřít, ţe se odborná veřejnost a soudy shodují na moţném rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Příkladem první skupiny je názor Hanuše133, s jehoţ závěrem se nanejvýš ztotoţňuji, kdy k takovému rozporu můţe dojít v extrémním případě a s ohledem na tři zásady – princip ekvity jako nejobecnější východisko pro posuzování případu, pečlivé zkoumání okolností, proč nepřisvědčit výkonu práva v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt a konkrétní obsah principu dobrých mravů pro daný případ. Autor se dané problematice věnoval zejména s ohledem na nález Ústavního soudu z roku 2005134, nicméně soudní praxe jiţ daleko dříve řešila vztah námitky promlčení a dobrých mravů. Prvně i výkon práva vznést námitku promlčení byl zařazen mezi výkon práv, která nesmí být contra bonos mores135. Stále častěji soudní rozhodnutí stavěla moţnost rozporu na situaci, kdy by prvotním účelem námitky 133
HANUŠ, Libor. Ještě jednou k rozsahu způsobilosti námitky promlčení zaloţit výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 8, s. 296. ISSN 1210-6410. 134 Nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 14. 3. 2016]. Dostupné z: www.beckonline.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgzpxa4s7gfpxg5dsl4zti. 135 Nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 2016].
61
bylo poškodit druhého účastníka a dosaţení účelu předpokládaného právní normou šlo stranou136. Ani výše uvedený obrat v názoru NS neměl za následek sníţení poţadavků kladených na námitky promlčení tak, aby je bylo moţné bez dalšího povaţovat za odporující dobrým mravům137. Tento specifický problém neutichá ani za účinnosti současného občanského zákoníku, kde dobré mravy zaujímají široký prostor a stejně tak se zakazuje vykonávat práva a povinnosti s nimi v rozporu. Stále je však nutné mít na zřeteli, ţe námitka promlčení odporující dobrým mravům by měla být konstatována soudem jen v krajním případě.
136
Srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003 nebo Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 2016]. 137 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2108/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 2016].
62
4 Srovnání občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a rakouského občanského zákoníku č. 946/1811 Sb. Od rozdělení společenského, včetně právního vývoje mezi naší zemí a Rakouskem se diametrálně odlišila i úprava promlčení, v níţ se český, resp. československý, zákonodárce stavěl k rakouskému vzoru negativně. Určité rozdíly přetrvávají aţ dodnes, ale účinný český občanský zákoník má za cíl stát se moderním kodexem, s čímţ souvisí inspirace ve velkých kodexech západní Evropy – Francie, Rakouska, Švýcarska či Německa. Pro v současnosti účinný ABGB platí mj. to, co jsem uvedla v podkapitole 2.3. Pro účely této diplomové práce se budu věnovat pouze promlčení, ačkoli některým souvislostem s vydrţením nebude moţné se vyhnout. Obecně se v českém občanském právu setkáváme pouze s promlčením práva. Ať uţ se jedná o právo na náhradu škody či právo osobní. Rakouská úprava se výslovně zmiňuje i o promlčení ţalob138, tedy promlčuje se například ţaloba na náhradu škody; obecně vyuţívá pojmu ztráta práva. Pro nepřesnost posledně uvedeného výrazu se proto spíše hovoří o ztrátě ţalovatelnosti („Klarbarkeit”)139. České promlčecí lhůtě pak v rakouském právu odpovídá promlčecí doba140. ABGB se příliš neodlišuje v nazírání na lhůty obecné a zvláštní, přetrţení nebo stavení promlčecí doby či uplatňování námitky promlčení. Srovnáme-li obecná ustanovení o promlčení, ABGB spojuje s promlčením nikoli zánik povinnosti plnit, ale ztrátu práva, případně uvádí, ţe právo promlčením zanikne141. Neznamená to však, ţe by rakouská civilistika spojovala s promlčením zánik práva (prekluzi). Promlčené nároky nemohou být vymoţeny ţalobou, po promlčení stále přetrvává naturální obligace, z jejího titulu dluţník můţe plnit a své
138
§§ 1489 a 1490 ABGB. KOZIOL, Helmut; WELSER, Rudolf. Grundriss des bürgerlichen Rechts. 14. Aufl. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2014, s. 247. ISBN 978-3-214-14710-5. 140 die Verjährungszeit 141 §§ 1451 nebo 1483 ABGB. 139
63
plnění nemůţe poţadovat zpět142. Pro naši právní úpravu platí, ţe do obecných ustanovení zákonodárce zakotvil právní osobnost a svéprávnost, které se uplatní pro další instituty v zákoně uvedené. V tomto ohledu je ABGB výjimečný, protoţe § 1454 určuje okruh osob, proti nimţ je moţné promlčení v plné nebo omezené míře. První skupinu tvoří subjekty svéprávné, druhou mnoţinu například poručenci, církve, obce, nepřítomné subjekty (bez svého zavinění) a další. Tato omezení spočívají ve stavení, prodlouţení promlčecí lhůty na čtyřicet let, případně na dvojnásobek svojí délky s maximální hranicí třiceti let. Přestoţe vydrţení a promlčení spojuje zákonná úprava, podle v současnosti převaţujícího názoru by se měly od sebe oba instituty rozlišovat, zásada „každé vydržení zahrnuje v sobě promlčení” je překonána a neodpovídá skutečnému stavu, neboť ne všechna práva podléhající promlčení mohou být vydrţena a naopak143. Pro úplnost, stejně jako v OZ, i v rakouském civilním právu podmínky pro promlčení tvoří existence promlčitelného práva, uplynutí určité lhůty a nevykonání práva či nároku během této lhůty.
4.1 (Ne-)promlčitelná práva – (un-)verjährbare Rechte Stejně jako český kodex, i rakouský ABGB čítá jistá práva, která nepodléhají promlčení. Základním východiskem je nepromlčitelnost závazků se základem v rodinných a osobních právech, přičemţ rakouský občanský zákoník se nepokouší o obsáhlý výčet práv náleţejících do vybrané mnoţiny. Uvádí příkladem pouze právo dítěte na nezbytnou výţivu, ale chrání právo na výţivné obecně, například i právo rozvedené manţelky na výţivné nepodléhá promlčení právě díky původu v osobním
142
BARTA, Heinz. Zivilrecht. Grundriss und Einführung in das Rechtsdenken [online]. Wien: Facultas Verlags- und Buchhandels AG WUV Universitätsverlag, 2004, s. 851. ISBN 3-85114-715-4. Dostupné z: https://www.uibk.ac.at/zivilrecht/buch/pdf/zivilrecht2004_kapitel13.pdf. 143 RIEDLER, Andreas. Zivilrecht. 5. Aufl. Wien: LexisNexis, 2010, s. 403. ISBN 978-3-7007-47673.
64
a rodinném právu144. Nicméně konkrétní pohledávky z výţivného stejně jako v českém právu podléhají promlčení v tříleté lhůtě145. Výslovně ABGB zakotvuje nepromlčitelnost práva člověka týkající se jeho osobní svobody, jako například právo na tělesnou integritu nebo náboţenské vyznání, ABGB rovněţ zmiňuje práva týkající se jednání člověka a jeho vlastnictví jako například uţívat svoji vodu. Výjimku tvoří práva, se kterými zákon po jistý čas nevykonávání výslovně spojuje následek jejich ztráty146. Z uvedeného ustanovení se pak dovozuje, ţe nevyuţití dispozičních oprávnění dluţníka samo o sobě nevede k promlčení jeho vlastnického práva, jinak řečeno, ţe se vlastnické právo bez dalšího nepromlčuje147. Uvedené platí i pro právo spoluvlastníka účastnit se správy společné věci148. Následná rekapitulace v § 1481 s uvedením nepromlčitelnosti práva vytyčit hranice či práva na rozdělení společné věci uţ je jen zbytečným opakováním téhoţ. Stejné nadbytečnosti se dopouští i český kodex, kdyţ výslovně vlastnictví zařazuje mezi nepromlčitelná práva, přesto sem řadí explicitně téţ právo na rozdělení společné věci, které z vlastnického práva nepochybně vyplývá. V případě zástavního práva se stejným způsobem nahlíţí na rozdílný osud promlčení zástavního práva a pohledávky jím zajištěné. Omezení v promlčení ale dle ABGB poţívají jen zástavní práva k movitým věcem. Ta se nepromlčí, dokud má věřitel v rukou zástavu149. V této situaci je úprava rakouská a česká totoţná. Oproti OZ ale vylučuje z promlčení téţ právo dluţníka svoji zástavu vyplatit a připouští
144
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 2. 11. 1976, č. j. 5 Ob 695/76. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 16. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJT_19761102_OGH0 002_0050OB00695_7600000_000. 145 SCHWIMANN, Michael. Praxiskommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch samt Nebengesetzen. Wien: Orac, 1987, S. 504. ISBN 3-7015-4166-3. 146 § 1459 ABGB. 147 SCHWIMANN, 1987, op. cit. s. 478. 148 Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 11. 1. 1952, č. j. 3 Ob 747/51. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 16. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJR_19520111_OGH0002_0030OB00747_5100000_001 /JJR_19520111_OGH0002_0030OB00747_5100000_001.pdf. 149 § 1483 věta první.
65
promlčení, pokud pohledávka převyšuje svou hodnotou zástavu, jakoţto výjimku z pravidla o nepromlčitelnosti zástavních práv k movitostem. Zvláštností je i nepromlčitelnost práva, které bylo vykonáváno jen částečně, tedy buď na části pozemku, nebo jen určitým způsobem. Prakticky dopadá na věcná břemena, a to na reálná břemena a sluţebnosti. Od toho je nutné odlišovat stav, kdy povinný z věcného břemene oprávněnému v jeho výkonu z velké části bránil, pak se taková věcná břemena promlčují. K částečnému výkonu se česká úprava nevyjadřuje, nicméně bylo by moţné ke stejnému výsledku dojít srovnáním s částečným plněním. Pokud dluţník plní zčásti, pro zbytek jeho dluhu běţí promlčecí lhůta beze změn, případně od tohoto okamţiku běţí nová desetiletá lhůta jako následek uznání dluhu150. Výše uvedený výkon práva ale nelze tímto způsobem rozdělit tak, ţe by se právo promlčelo jen ke zbývající části pozemku apod. Podle mého názoru se tedy podle českého práva nemůţe promlčet právo, ač bylo vykonáváno jen takto omezeným způsobem. Pro bránění ve výkonu práva povinným obsahuje český kodex shodnou úpravu. Konečně ABGB vylučuje z promlčení, jakoţto pozůstatek z dob svého vzniku, povinnosti vyplývající z práva panovníka ukládat cla či daně nebo z regálií. Takové ustanovení je v současnosti jiţ překonané a zvláštními předpisy omezené. Pokud bychom se v českém právu pokoušeli najít alternativu, rozhodně bychom museli hledat v předpisech veřejného práva se základem v Ústavě a Listině základních práv a svobod, nicméně takové obecné pravidlo nemá u nás obdoby. Obecným občanským zákoníkem se výčet nepromlčitelných práv neuzavírá. Své místo mají i ve zvláštních zákonech, například nárok na poskytnutí nezbytné cesty nepodléhá promlčení podle § 8 zákona o nezbytné cestě151.
150
§ 2054 odst. 2 OZ. RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Reichgesetzblatt Nr. 140/1896, Notwegegesetz, in der Fassung zum 16. 3. 2016. In: JUSLINE [online]. Dostupné z: https://www.jusline.at/Notwegegesetz_(NotwegeG).html. 151
66
Nejen zákonnou oporu mají nepromlčitelná práva. Podle převládajícího názoru se nepromlčuje dědické právo, s výjimkou ţaloby na dědictví, a určovací nároky, přestoţe u nich chybí právní zájem na určení promlčeného práva152.
4.2 Počátek běhu a délka promlčecí doby – Ablauf der Verjährungsfristen Pro počátek běhu promlčecí doby v ABGB je v drtivé většině případů rozhodný okamţik, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tedy objektivní moţností ţalovat. Svou konstrukcí se tak spíše podobá OZ 1964. Ve většině případů má promlčení počátek v okamţiku splatnosti pohledávky, ale ABGB obsahuje i zvláštní ustanovení. Pro nároky ze záruky počíná běţet promlčení okamţikem dodání zboţí, v případě právních vad výrobku od okamţiku, kdy byla vada známa příjemci153. U smluv uzavřených omylem, lstí nebo laesio enormis počíná běţet lhůta uzavřením smlouvy, u pohrůţky se váţe počátek k odpadnutí překáţky tísně. U nároku manţela na vyrovnání spoluúčasti na podnikání je tímto okamţikem konec měsíce, v němţ bylo provedeno plnění. Konečně u povinnosti vzešlé ze soudního rozhodnutí („Judikatsschuld”) počíná promlčecí doba běţet právní mocí rozhodnutí.154 Učebnicovým případem subjektivně určeného počátku promlčecí doby je promlčení ţaloby na náhradu škody a k němu ve vztahu speciality promlčení ţaloby týkající se uráţky na cti155. U obou ţalob se počátek lhůty váţe, rovněţ jako v OZ, na znalost škůdce a škody, přičemţ poškozený nemusí znát přesnou výši škody. Subjektivní lhůta je doplněna objektivní třicetiletou vztahující se i na případ způsobení škody protiprávním činem, za nějţ škůdci, resp. pachateli, hrozí trest odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku.. Z výjimečného uţití subjektivní lhůty lze jednoduše dospět k závěru, ţe se v rakouském občanském právu nejčastěji 152
RIEDLER, op. cit., s. 405. § 933 ABGB. 154 RIEDLER, op. cit., s. 407. 155 §§ 1489 a 1490 ABGB. 153
67
uplatní pouze objektivní promlčecí lhůty, na rozdíl od OZ, kde v mnoha případech naráţíme na kombinaci objektivní a subjektivní promlčecí lhůty. Tomu nasvědčuje i nevyuţívání termínů „objektive und subjektive Frist”, ale „kurze und lange Verjährungsfrist”. Opět je třeba mít na paměti leges specialis, které mohou počátek běhu lhůty stanovovat odlišně. Délka promlčecí doby v rakouské civilistice nedoznala za dobu existence ABGB hlubších změn, obecná promlčecí doba („lange Verjährungsfrist”) tak činí třicet let. Uplatní se tam, kde zákon nestanoví lhůtu odlišnou. Pro délku lhůty je irelevantní, zda jde o právo zapsané do veřejných knih či nikoli (na rozdíl od OZ). Obecná lhůta se uplatní v krajních případech i u pobytu vlastníka mimo zemi, v níţ se věc nachází. Ustanovení však hovoří o vlastníkovi a o věci, proto nelze mít za to, ţe se daná úprava bude vztahovat na promlčení jako takové (v uţším slova smyslu), ale na vydrţení, s nímţ je promlčení spojeno. Jedná se tak o jednu ze situací, kdy jsou oba instituty neodmyslitelně spjaty. Doba pobytu musí činit nejméně jeden rok a takový pobyt nesmí být zaviněn ze strany vlastníka. Promlčecí lhůta se počítá za polovic a v souhrnu můţe činit jen třicet let, dalším omezením je aplikace ustanovení pouze na řádné vydrţecí doby156. Pro doplnění odkazuji na jiné místo této práce věnující se danému tématu157. Rovněţ právo na splatné opakující se plnění podle § 1480 podléhá obecné promlčecí době. Podstatným pro aplikaci tohoto ustanovení je tak plnění opakující se vlivem času, ne jiné skutečnosti158. Plnění můţe mít periodu měsíční či roční, pro delší neţ ročně se opakující se ale dané pravidlo neaplikuje. Kritizován je počátek promlčecí doby, který se váţe k okamţiku posledního placení a nikoli aţ ode dne, kdy mělo být plněno a nestalo se tak159. Pro promlčení zřídka vykonávaných práv (tedy sluţebností a reálných břemen) podmínku uplynutí
156
§ 1475: „[…], steht der ordentliche Ersitzung und Verjährung in so weit entgegen, […]” viz s. 10. 158 Usnesení Nejvyššího soudního dvora ze dne 26. 2. 1998, č. j. 2 Ob 49/98i. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJT_19980226_OGH0 002_0020OB00049_98I0000_000. 159 SCHWIMANN, 1987, op. cit. s. 503. 157
68
třicetileté doby doplňuje poţadavek tří nevyuţitých moţností výkonu práva, shodné ustanovení, avšak s desetiletou lhůtou, obsahuje i OZ. U věcných práv k věcem cizím ještě stojí za zmínku zástavní právo k nemovité věci (tzv. „Hypotheke”), které se promlčuje opět v obecné lhůtě, nicméně tato ovlivňuje i délku lhůty jím zajištěné pohledávky. Nejvyšší soudní dvůr přiznal pohledávkám podle § 1486 zajištěným tímto typem zástavního práva rovněţ třicetiletou promlčecí dobu160. Ve srovnání s OZ činí promlčecí doba aţ trojnásobek, vezmeme-li v potaz delší desetiletou obecnou lhůtu podle českého kodexu. Podle mého názoru není s ohledem na současný právní vývoj tak dlouhý časový úsek vhodný. ABGB výslovně přiznává i jiné délky lhůt v závislosti na konkrétních právech, věcech a osobách161. V tomto ohledu je rakouský občanský zákoník oproti OZ poměrně
rozsáhlý.
Kratšími
lhůtami
jsou
nejčastěji
tříleté
(tzv.
„kurze
Verjährungsfristen”), které rakouská civilistika staví do protikladu k třicetiletým. Uplatní se u promlčení opakujících se pohledávek – úroků, rent, anuity k umoření jistiny a dalších dle § 1480; pohledávek nejčastěji se objevujících při obchodním styku, například za dodání věci, zhotovení prací, nájemného, pachtovného, pohledávek zaměstnanců z platu, či osob vykonávajících tzv. svobodná povolání162. Stejné platí i pro právo napadnout projev poslední vůle, nárok na povinný díl nebo jeho doplnění, odvolat dar pro nevděk obdarovaného apod.163. Většinu těchto pohledávek bychom dle OZ klasifikovali jako majetková práva bez speciální úpravy, tedy podléhající tříleté promlčecí lhůtě; odvolání daru pro nevděk se rovněţ dle § 2075 OZ promlčuje v tříleté lhůtě, pouze je zařazeno mezi ustanovení o darování, nikoli do § 609 a násl. OZ. V souvislosti s napadením poslední vůle se v českém právu hovoří spíše o námitce (relativní) neplatnosti poslední vůle jakoţto právního 160
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 19. 2. 1964, č. j. 6 Ob 48/64. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJT_19640219_OGH0 002_0060OB00048_6400000_000. 161 § 1465 ABGB. 162 §§ 1480 a 1486 ABGB. Pozn. §1486 uţívá záměrně spojení pohledávka za dodání zboží, coţ se striktně odděluje od pohledávek na dodání zboţí, které podléhají obecné třicetileté promlčecí době. 163 § 1487 ABGB.
69
jednání, které podléhalo za účinnosti OZ 1964 promlčení164, oblast zůstala bez povšimnutí zákonodárce a lze proto s nezměněnou situací v praxi počítat i do budoucna. Oproti českému právu upravuje ABGB i promlčení ţaloby na uráţku na cti, uráţka spočívající v násilí poţívá tříleté ochrany, neţ se ţaloba promlčí. Téměř shodná jsou ustanovení českého a rakouského občanského zákoníku o promlčení práva sluţebnosti, brání-li povinný v jeho výkonu. Rakouská úprava dopadá však jen na sluţebnosti, OZ aplikuje ustanovení i na reálná břemena, v takovém případě pak bránění povinného, který musí z titulu reálného břemene něco vykonat, lze chápat jedině jako úmyslné soustavné opomenutí, nikoli jako aktivní jednání. Totoţná je subjektivní lhůta u nároku, resp. ţaloby na náhradu škody v obecné rovině, tedy bez úmyslu na straně škůdce v českém právu nebo vznikem škody trestním jednáním dle ABGB. Původně prekluzivní lhůta pro nároky ze záruky (ve znění do 31. 12. 2001), ABGB výslovně označuje za promlčecí s tím, ţe během tří let se musí právo, týká-li se nemovité věci, uplatnit u soudu. Jde-li o movitou věc, lhůta činí dva roky. Promlčení zde upravené je výjimkou z obecného zákazu sjednat si delší promlčecí dobu. Mezi zvláštní lhůty patří doba přiznaná některým subjektům, proti nimţ by běţela standardní třicetiletá lhůta165. Oprávněnými subjekty jsou zde PO ať jiţ soukromého nebo veřejného práva, vůči nimţ je promlčení přípustné, pak činí promlčecí doba 40 let. Takovou úpravu OZ nezná. ABGB určuje i šestiletou promlčecí dobu pro nárok manţela na finanční náhradu za spoluúčast na podnikání druhého s počátkem na konci měsíce, v němţ došlo k výnosu166. Musí se však jednat o nárok ze zákona, smluvní nároky podléhají obecným pravidlům o promlčení167. Taková úprava není té české vlastní, neboť zisk obou manţelů spadá do společného jmění manţelů, oproti tomu v ABGB se primárně uplatňuje oddělený majetek
164
Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2559/2008. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 17. 3. 2016]. 165 §§ 1472 a 1485 ABGB. 166 §§ 98 a 1486a ABGB. 167 SCHWIMANN, 1987, op. cit. s. 515.
70
manţelů168. Dvouletá lhůta platí pro nároky ze záruky týkající se movité věci (viz výše). Jednoletou promlčecí dobu stanovuje rakouský občanský zákoník pouze pro ţalobu pro uráţku na cti a připouští i promlčecí lhůty v různé délce i v jiných částech zákona, coţ dříve nemělo valného významu, neboť pro nepříliš vhodně zvolenou a dodrţovanou terminologii musela teorie a soudní praxe dobu označit za promlčecí nebo prekluzivní. Pro rozlišení stále platí pravidlo, ţe kratší lhůty jsou spíše prekluzivními, avšak podle současné teorie by se mělo hledět na lhůty obsaţené v ABGB jako na promlčecí.169 Mezi další typ promlčecí doby náleţí i povinnost uloţená soudem Judikatsschuld. Pro takový závazek platí třicetiletá lhůta, ovšem pro v budoucnu splatná opakující se plnění je ponechána tříletá promlčecí doba dle § 1480. V OZ podobná konstrukce existuje v ustanoveních o běhu nové promlčecí lhůty, kdy právu přiznanému soudním rozhodnutím stanovuje desetiletou promlčecí dobu počínající vykonatelností. Nová lhůta rovněţ neplatí pro plnění, která dospějí po přiznání práva170. Kromě zákonem určené promlčecí doby si ji i v rakouském občanském právu mohou strany sjednat. Zatímco podle OZ se subjekty mohou pohybovat v rozmezí jednoho aţ patnácti let, ABGB zakazuje ujednat si delší promlčecí dobu, neţ kterou stanoví zákon. Proto nic nebrání stranám stanovit kratší lhůty, nicméně ani všechny kratší lhůty nemohou poţívat ochrany. Přirozeným korektivem je zákaz zneuţití práv, proto vţdy bude záviset na konkrétní situaci, v níţ bude nutné v případě sporu posoudit soulad takové dohody s uvedenou zásadou. Zákaz prodlouţení promlčecí doby v ABGB je jednou ze skutečností, které odlišují promlčení a prekluzi. Smluvní ujednání prodluţující prekluzivní lhůtu je rakouském právu dovoleno171. V OZ nelze 168
§ 1237 ABGB. RIEDLER, op. cit., s. 419-420. 170 § 642 OZ. 171 Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 8. 4. 1975, č. j. 4 Ob 2/75. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJT_19750408_OGH0002_0040OB00002_7500000_000 /JJT_19750408_OGH0002_0040OB00002_7500000_000.pdf. 169
71
uzavřít, ţe úprava prekluze je kogentní, zákoník výslovně nezakazuje prodlouţení, nicméně obdobné uţití ustanovení o promlčení se vztahuje jen na běh, nikoli na délku lhůty. Z konkrétních lhůt roztroušených po OZ ale nevyplývá, ţe by taková modifikace byla moţná.
4.3 Stavení a přerušení promlčecí doby – Hemmung und Unterbrechung von Verjährungsfrist 4.3.1
Stavení promlčecí doby – Hemmung von Verjährungsfrist Pro stavení promlčecí doby podle ABGB platí stejné účinky jako v OZ. Lhůta
můţe mít vlivem překáţky posunutý počátek, případně jiţ započatá pokračuje aţ po jejím odpadnutí („Fortlaufshemmung”) nebo překáţka brání v ukončení lhůty („Ablaufshemmung”). Stavení promlčecí doby se dle ABGB vztahuje na méně případů oproti OZ. Stejně jako dle českého práva i v tom rakouském se promlčecí doba staví důsledkem nesvéprávnosti osob, proti nimţ by promlčecí lhůta běţela, jen s tím rozdílem, ţe po odpadnutí překáţky lhůta neskončí dříve neţ za dva roky; uvedené omezení můţe vyvolat stavení na počátku, v průběhu i na konci lhůty. Také v důsledku rodinných vazeb – mezi manţeli, registrovanými partnery, opatrovníky a opatrovanci nemůţe počít ani pokračovat promlčení. Výjimku tvoří právo na vyrovnání spoluúčasti manţela nebo registrovaného partnera na podnikání ze zákona, které jsem uvedla výše. Vyrovnání spoluúčasti smluvně zaloţené pak promlčení staví. Případy nemající v českém právu svoji přímou obdobu jsou nepřítomnost osoby, vůči níţ promlčecí doba běţí, v civilní nebo válečné sluţbě, a nemoţnost vykonat právo v dobách nečinnosti justice, jako například za války nebo moru, ani zde lhůta nepočne nebo nepokračuje172. Praktické uplatnění posledně uvedené situace judikoval Nejvyšší soudní dvůr173 při nemoţnosti uplatnit své nároky během období 172
§ 1497 ABGB. Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 7. 9. 1946, č. j. 1 Ob 158/46. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: 173
72
nacistického reţimu. Částečně připodobnit toto ustanovení bychom mohli k § 651 OZ, který hovoří obecněji o vis maior174. Dle judikatury se promlčecí doba staví rovněţ posečkáním, zde je ale ovšem třeba mít se na pozoru, protoţe posečkání můţe vyvolat i účinky uznání dluhu, které by lhůtu přerušilo (typicky například ţádost o posečkání)175. Pouze tzv. holé posečkání má bezpochyby za následek stavení promlčecí doby176. Stejné účinky má i probíhající smírčí řízení177 a mediace dle § 22 zákona o mediaci v občanskoprávních věcech178. 4.3.2
Přerušení promlčecí doby – Unterbrechung von Verjährungsfrist Přetrţení promlčecí doby přiznává rakouské právo případům, ve kterých došlo
k uznání dluhu povinným nebo podáním ţaloby oprávněným s podmínkou řádného pokračování v řízení. Úpravou se tak ABGB shoduje se způsoby nového běhu promlčecí lhůty dle OZ. Co se týče prvého uvedeného, dluţník rovněţ můţe uznat promlčený dluh, důraz se klade na důsledné odlišení od vzdání se námitky promlčení. Projev vůle můţe být konkludentní, dokonce i mlčení můţe podle rakouské civilistiky znamenat uznání, ale jen v případě, ţe se dluţník zavázal vůči věřiteli učinit právní úkon, kterým dluh neuznává179. Uznání dluhu postačuje pouze https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJR_19460907_OGH0002_0010OB00158_4600000_001 /JJR_19460907_OGH0002_0010OB00158_4600000_001.pdf. 174 pozn. S podmínkou, ţe tato překáţka musela setrvat po posledních šest měsíců promlčecí lhůty. 175 SCHWIMANN, 1987, op. cit. s. 495. 176 Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 2. 3. 2005, č. j. 7 Ob 292/04y. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJT_20050302_OGH0002_0070OB00292_04Y0000_000 /JJT_20050302_OGH0002_0070OB00292_04Y0000_000.pdf. 177 Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 21. 10. 2014, č. j. 4 Ob 124/2014k. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJT_20141021_OGH0002_0040OB00124_14K0000_000 /JJT_20141021_OGH0002_0040OB00124_14K0000_000.pdf. 178 RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Bundesgesetzblatt I Nr. 29/2003, Bundesgesetz über Mediation in Zivilrechtssachen, in der Fassung zum 17. 3. 2016. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage=Bundesnormen&Gesetzesnummer=200027 53. 179 SCHWIMANN, 1987, op. cit. s. 539.
73
co do důvodu, výše pohledávky nemusí být dluţníku známa a i částečné placení můţe znamenat, ţe dluţník zbytek dluhu uznává, musí být ale dána vědomost dluţníka o tom, ţe plní část dluhu180. Nová promlčecí doba pak na rozdíl od českého občanského práva nezávisí na zákonodárcem stanovené konkrétní lhůtě, nýbrţ se řídí původní (přerušenou) dobou. Podání ţaloby spolu s řádným pokračováním v řízení vedoucím k rozhodnutí rovněţ přerušuje promlčecí dobu. Úprava je v podrobnostech obdobná OZ, nicméně literatura181 vylučuje přerušení u určovacích ţalob, ABGB je připouští. Avšak pouze k přetrţení promlčecí doby u vzneseného právního vztahu nebo od něj odvozených nároků. Tak judikatura zapověděla například přerušení lhůty u nároků vyplývajících z ukončení pracovního poměru v situaci, kdy zaměstnanec poţadoval určení, zda pracovněprávní vztah trvá182. Pokud bude ţalobě vyhověno, pak se jako důsledek přetrţení nebere předchozí lhůta v potaz a nová promlčecí doba u práva přiznaného rozhodnutím soudu bude činit třicet let dle obecného ustanovení183 díky jiţ zmíněnému institutu změny promlčecí doby – Judikatsschuld.
4.4 Námitka promlčení - Verjährungseinrede Promlčení dle občanského práva platného v Rakousku je v případě soudního řízení podmíněno vznesením námitky promlčení, soudy k promlčení ex offo nepřihlíţí. Oproti českému soudnímu řízení, se vznesení námitky omezuje pouze na řízení před soudy 1. instance, u odvolání je připuštěna jen v pracovněprávních
180
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 21. 10. 1970, č. j. 5 Ob 167/70. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJT_19701021_OGH0002_0050OB00167_7000000_0 00/JJT_19701021_OGH0002_0050OB00167_7000000_000.pdf. 181 WEINHOLD, 2015, op. cit., s. 167. 182 Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 15. 4. 2004, č. j. 8 ObA 105/03d. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJT_20040415_OGH0 002_008OBA00105_03D0000_000. 183 § 1478 ABGB s výjimkou opětujících se plnění, pro které platí tříletá lhůta podle § 1486
74
otázkách. Nevyţaduje se přesné vyjádření namítajícího v tom, ţe vznáší námitku promlčení, musí však být jasné, ţe namítá ztrátu nároku uplynutím času184. Při vznesení námitky promlčení je však namítající zatíţen důkazním břemenem ohledně okolností nasvědčujících promlčení, především počátku a uplynutí promlčecí doby185. V ABGB se námitka promlčení můţe dostat do rozporu se zásadou zneuţití práva, resp. s korektivem Treu und Glauben majícím původ v německém právu. V kaţdém případě záleţí vţdy na konkrétních okolnostech případu.186 Na ABGB v současnosti navazuje i OZ v případě vzdání se námitky promlčení, kdy zaujímá stejnou koncepci, dle níţ se nepřihlíţí k tomuto úkonu před uplynutím promlčecí lhůty.
184
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 29. 3. 2011, č. j. 5 Ob 192/10m. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJT_20110329_OGH0002_0050OB00192_10M0000_00 0/JJT_20110329_OGH0002_0050OB00192_10M0000_000.pdf. 185 Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 27. 3. 2008, č. j. 2 Ob 31/07h nebo ze dne 30. 6. 2015, č. j. 10 Ob 13/15g. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 18. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJR_19791214_OGH0 002_0010OB00036_7900000_002. 186 Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 26. 11. 2013, č. j. 9 Ob 62/13b. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 18. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJT_20131126_OGH0002_0090OB00062_13B0000_000 /JJT_20131126_OGH0002_0090OB00062_13B0000_000.pdf.
75
5 Vyhodnocení komparovaných institutů a úvahy de lege ferenda Závěrečnou kapitolu této práce bude tvořit hodnocení nově zakotvených pravidel v OZ s původem v ABGB a nastínění řešení některých problematických témat, která OZ vyvolává buď chybějící, nebo nedůslednou úpravou.
5.1 Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. a jeho ideový základ (nejen) v rakouském právu Ideovým základem pro kodifikaci soukromého práva u nás představoval především návrh Občanského zákoníku z roku 1937, který vycházel ve velké míře právě z ABGB, ale přizpůsobil jej tehdejšímu právnímu vývoji a jiným zahraničním úpravám, především německé a švýcarské187. Přijetím nového civilního kodexu se tak v některých otázkách úprava přiblíţila rakouskému ABGB. Jako pozitivní krok vpřed související s favorizací dispozitivnosti je sjednání si délky promlčecí lhůty, kdy se na první pohled zdá, ţe český kodex je liberálnější připuštěním prodlouţení lhůty, které ABGB zatrhuje. V případě práv podléhající kratší promlčecí lhůtě (například tříleté) tomu lze jistě přisvědčit, nicméně musíme brát v potaz dvě rozhodující okolnosti. Jednak obecnou promlčecí dobu, která činí dle rakouského občanského práva třicet let, její prodlouţení by ještě více znemoţňovalo důkazní situaci v řízení před soudem. Dále OZ připouští prodluţení lhůty na patnáct let, avšak tímto se upravuje lhůta subjektivní, která je u majetkových práv doplněna plynutím objektivní desetileté lhůty, ujednáním stran tak nemusí vţdy dojít ke kýţenému výsledku. Následek vzdání se námitky promlčení před uplynutím promlčecí lhůty v podobě nicotnosti takového právního jednání bezpochyby svůj vzor v rakouském právu má. Nicméně oproti původně uplatňované absolutní neplatnosti se ve výsledku pro strany nic nemění.
187
Důvodová zpráva k OZ, op. cit., s. 17.
76
Zařazením speciálního ustanovení o promlčení zástavního práva k movité věci se OZ opět přiblíţil ABGB. Nicméně ani jeden z kodexů není příliš důsledný. Oba připouští zánik zástavního práva, pokud zástavu věřitel dluţníku vrátí nebo pokud se věřitel vzdá svého práva188. Pokud tímto způsobem zástavní právo zanikne, nemůţe ve stejném okamţiku počít promlčení. Celkově ale mohu pravidlo hodnotit kladně, neboť primárně zakotvuje racionální předpoklad, ţe věřitel, ačkoli během drţení movité věci u sebe nemusí nic aktivně vykonávat, přesto o výkon jeho práva jde, opačná konstrukce by smluvní strany od ujednání si zástavního práva odrazovala. Nový kodex zakotvil jiný náhled na věcná břemena. Z ABGB vychází u práv, která lze vykonat jen zřídka, kde jako podmínku promlčení rovněţ uvádí tři příleţitosti výkonu práva v konkrétním časovém rozpětí. V případě bránění povinného ve výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu se od ABGB odchyluje ve věcném rozsahu, neboť ten se vztahuje jen na sluţebnosti; tříletou promlčecí lhůtou se však shodují. Za zmínku stojí podmínka zápisu práva do veřejného seznamu podle OZ k tomu, aby byla aplikace těchto ustanovení moţná, coţ je naopak dle ABGB irelevantní. Jako v ABGB, i v OZ zákonodárce výslovně vylučuje z promlčení právo rozdělení společné věci. Protoţe oba zákoníky vychází ze stejné zásady, podle které je vlastnictví bez dalšího nepromlčitelné, uvedené pravidlo povaţuji za nadbytečné. Česká úprava promlčení se dle mého názoru mohla daleko více odrazit od rakouského práva, alespoň co se týče zvláštní promlčecí doby. Jiţ aplikovaná inspirace v ABGB mohla být více důslednější. Například nelze s jistotou říci, zda zákonodárce při bránění výkonu práva ze strany povinného, dopadající dle ABGB jen na sluţebnosti, úmyslně nebo nepozorností rozšířil aplikaci na veškerá věcná břemena. Stejně tak nadbytečně stanovuje promlčení rozdělení společné věci.
188
§ 467 ABGB a § 1377 odst. 1 OZ.
77
5.2 Návrhy de lege ferenda Ani v novém kodexu se zákonodárce nevyvaroval určitých nejasností. Pro úvodní ustanovení § 609 OZ doporučuji odstranit zavádějící pravidlo o ztrátě povinnosti dluţníka plnit po promlčení. Ustanovení by mohlo znít například: „Nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se. Dlužník, který plní z titulu promlčeného práva, nemůže své plnění požadovat zpět.” Do ustanovení bych se nepokoušela vkládat deklarace znějící „dlužník není povinen plnit” nebo „nárok věřitele se oslabuje”, neboť v teorii není sporu o tom, kdy se nárok oslabí nebo zanikne, vyjma Eliášova mylného názoru, podle kterého samotným promlčením práva nárok zaniká. § 614 by mohl být nadále ochuzen o výslovné vyloučení práva domáhat se společné věci z promlčení, které je nadbytečné. Promlčení zástavních práv k movitým věcem by si zaslouţilo propracovanější úpravu, proto by § 615 odst. 2 mohl být nahrazen samostatným ustanovením zařazeným například jako § 628a, který by byl rozdělen na dva odstavce: „(1) Jde-li o zástavní právo k movité věci, počne promlčecí lhůta běžet okamžikem, kdy zástavní věřitel movitou věc již nedrží v rukou, s výjimkou § 1377. (2) Ustanovení předchozího odstavce platí i pro třetí osobu opatrující movitou zástavu pro zástavního věřitele. Rovněţ právo učinit jednostranná právní jednání by mohla mít svůj odraz v úpravě promlčení pro zvýšení právní jistoty, a to buď záporným vymezením, nebo v lepším případě demonstrativním výčtem práv podléhajících promlčení, který by případně mohla judikatura doplnit. V kaţdém případě jsou obě navrhovaná řešení vhodnější neţ současný stav. Vzorem nechť je § 1487 ABGB. Nepřehlednými se jeví ustanovení rozdělená na počátek a délku promlčecí doby. Systematicky by mohla být rozdělena jako „Pododdíl 1 – Všeobecná ustanovení” a „Pododdíl 2 – Počátek a běh promlčecí lhůty”, přičemţ první paragrafovaná znění by stanovila obecná pravidla, další se vztahovala na případy zvláštního počátku (ale v obecné promlčecí lhůtě), dále by zde byla obsaţena práva se speciálně určeným počátkem a délkou lhůty (například spojení současných §§ 621 a 638), nakonec by zákon vyjmenoval práva zvláštní pouze svou promlčecí lhůtou.
78
Závěr Cílem diplomové práce bylo komparovat zákonnou úpravu promlčení v OZ 1964 s OZ a OZ s ABGB a vytyčit podstatné rozdíly a s tím související praktické potíţe. S ohledem na prvně uvedené srovnávané předpisy se mi podařilo stanovit jednak na první pohled znatelné rozdílnosti v úpravě a uzavřít, zda ve skutečnosti nastolují změnu právního stavu, nicméně poukázala jsem i na hlubší nejasnosti v jednotlivých subinstitutech promlčení panující v právní praxi, které nová úprava z větší části ignorovala nebo se je snaţila cíleně řešit. Na závěr jsem navrhla několik změn v ustanoveních OZ, které podle mého názoru nebyly zákonodárcem vhodně zvoleny. Ke srovnání OZ a ABGB bylo nutné přistoupit jinak, a to s ohledem na rozdílný vývoj právní kultury. Proto jsem v této části práce uvedla podstatné odlišnosti od české úpravy a neopomenula zahrnout i rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora, které právní úpravu neodmyslitelně doplňují a formují. Na závěr jsem zhodnotila inspiraci českého OZ právě v rakouském kodexu. Podstatnou roli při psaní této práce sehrála metoda komparace, která v kombinaci
s metodou
syntézy
velikým
dílem
napomohla
k pochopení
komplexnosti celého institutu a moţného srovnání nejen ve vztahu mezi jednotlivými ustanoveními, ale i jejich vzájemným vazbami s jinými částmi právního předpisu. V práci jsem rovněţ chtěla upozornit na problematiku promlčení, neboť je mnohdy opomíjena a neexistuje příliš prací, které by se věnovaly výhradně promlčení v komplexním měřítku. Pro praxi je přínosné dosavadní závěry týkající se promlčení shrnout, srovnat je kriticky s úpravou současnou a pro obohacení nahlédnout i do jiného právního řádu, v němţ by se zákonodárce měl mnohdy (a správně) inspirovat. Jako problematické oblasti i přes kodifikaci soukromého práva stále spatřuji rozlišení osobních a majetkových práv a s tím spojené jednotné měřítko pro jejich klasifikaci, rovněţ promlčení zástavních práv, kde by právní úprava měla být jinak
79
pojata, především co se týče počátku, trvání a konce promlčecí lhůty u zástavního práva samotného. Rovněţ by bylo vhodné zakotvit promlčení alespoň některých jednostranných právních jednání, jako to činí ABGB, neboť chybějící právní úprava právní jistotě příliš nepřispívá. Konečně i systematika ustanovení §§ 609 aţ 653 by mohla být striktnější, neboť některá ustanovení jsou nevhodně zařazena (viz §§ 643 a 644), oproti OZ 1964 ale kladně hodnotím střízlivější úpravu obecného pravidla bez nadbytečných součástí právní normy (námitka promlčení, zástavní práva a další v § 100 OZ 1964).
80
Seznam literatury Monografie, sborníky, komentáře BARTA, Heinz. Zivilrecht. Grundriss und Einführung in das Rechtsdenken [online]. Wien: Facultas Verlags- und Buchhandels AG WUV Universitätsverlag, 2004, s. 851. ISBN 3-85114-715-4. Dostupné z: https://www.uibk.ac.at/zivilrecht/buch/pdf/zivilrecht2004_kapitel13.pdf. DVOŘÁK, Jan, FALADA, David. Snahy o unifikaci soukromého práva a právní civilistika v meziválečném období. In: MALÝ, Karel, SOUKUP, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Svazek 2. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2010, s. 719723. ISBN 978-80-246-1718-3. ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: Velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. Praha: Linde, 2008, s. 411. ISBN 978-80-7201-687-7. KOZIOL, Helmut; WELSER, Rudolf. Grundriss des bürgerlichen Rechts. 14. Aufl. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2014, s. 247. ISBN 978-3214-14710-5. KRATOCHVÍL, Zdeněk a kol. Nové občianske právo. 1. vyd. Bratislava: Nakladatelství Obzor, 1967, s. 155-156. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2168. ISBN 978-80-7400-529-9 MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Nakladatelství Leges, 2010, s. 178. ISBN 978-80-87212-39-4. MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vyd. Praha: Leges, 2014, s. 647-648. MOSNÝ, Peter, HUBENÁK, Ladislav. Dejiny štátu a práva na Slovensku. Košice: Aprilla s.r.o., 2008. s. 239-242. ISBN 978-80-89346-02-8.
81
RIEDLER, Andreas. Zivilrecht. 5. Aufl. Wien: LexisNexis, 2010, s. 403. ISBN 9783-7007-4767-3. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl IV. Praha: Právnické knihkupectví a Nakladatelství V. Linhart, 1936, s. 388. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl VI. Praha: Právnické knihkupectví a Nakladatelství V. Linhart, 1937, s. 429-433. SCHWIMANN, Michael. Praxiskommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch samt Nebengesetzen. Wien: Orac, 1987, S. 504. ISBN 3-7015-4166-3. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 597. ISBN 978-80-7400-108-6. ŠVESTKA, Jiří a kol. Promlčení a prekluze v čs. právním řádu. 1. vyd. Praha: Orbis, 1967, s. 138-139. VEBER, Václav a kol. Dějiny Rakouska. 1. doplněné a aktualizované vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, s. 477-567. ISBN: 978-80-7106-239-4. WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 18. ISBN 978-80-7400-576-3. Odborné články: BAUDYŠ, Petr. K promlčení zástavního práva. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 7, s. 260. ISSN 1210-6410. HANUŠ, Libor. Ještě jednou k rozsahu způsobilosti námitky promlčení zaloţit výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 8, s. 296. ISSN 1210-6410. LASÁK, Jan; VYHNÁNEK, Ladislav. Nesnesitelná těţkost existence promlčených zástavních práv aneb první pokus o výkřik. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 1, s. 22. ISSN 1210-6410.
82
SVOBODA, Karel. K promlčení osobnostních práv a práva uskutečnit jednostranný úkon. Právní rádce. 2012, roč. 20, č. 21, s. 761. ISBN 9771210481002. SVOBODA, Karel. Námitky promlčení jako procesní institut. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 8, s. 284. ISSN 1210-6410. VYMAZAL, Lukáš. Několik úvah k promlčení zástavního práva. Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 3, s. 94. ISSN 1210-6410. ZVÁRA, Michael. Vzdání se námitky promlčení v novém občanském zákoníku s přihlédnutím k zahraničním právním úpravám. Právní rozhledy. 2014, roč. 22, č. 23-24, s. 801. ISSN 1210-6410. Judikatura 1. Ústavní soud Nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 2016]. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997. sp. zn. Pl. ÚS 33/97. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 16. 2. 2016]. Nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 14. 3. 2016]. Dostupné z: www.beck-online.cz/bo/documentview.seam?documentId=njptembqgzpxa4s7gfpxg5dsl4zti. Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, č. j. II. ÚS 3168/09-1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 25. 2. 2016]. Nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, č. j. II. ÚS 635/09-1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 25. 2. 2016]. Usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 131/2000. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 22. 2. 2016]. 2. Nejvyšší soud
83
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002. In: KRÁLÍK, Michal. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 302-303. ISBN: 978-80-7400-400-1 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2860/2000. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 13. 3. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 645/2001. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 13. 3. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 16. 2. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 25. 2. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 13. 3. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 630/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 22. 2. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 13. 3. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2559/2008. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 17. 3. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2108/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2047/2006. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 2. 3. 2016].
84
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 1591/2005. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 10. 3. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3592/2006. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 25. 2. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1522/2007. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 25. 2. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 11. 3. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 26. 2. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 25. 2. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 424/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 16. 2. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 10. 3. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 78/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 2. 3. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2061/2010. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 10. 3. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 8. 3. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1975/2009. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 25. 2. 2016].
85
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 78/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 26. 2. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2108/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 25. 2. 2016]. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2008. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 10. 3. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 764/2005. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 13. 3. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 546/2008-I. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 2. 3. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 10. 3. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 843/2009. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 8. 3. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 492/2014. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 13. 3. 2016]. 3. Rakouský Nejvyšší soudní dvůr
86
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 7. 9. 1946, č. j. 1 Ob 158/46. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJR_19460907_OGH0002_0010OB001 58_4600000_001/JJR_19460907_OGH0002_0010OB00158_4600000_001.pdf. Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 11. 1. 1952, č. j. 3 Ob 747/51. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 16. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJR_19520111_OGH0002_0030OB007 47_5100000_001/JJR_19520111_OGH0002_0030OB00747_5100000_001.pdf. Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 19. 2. 1964, č. j. 6 Ob 48/64. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJT_ 19640219_OGH0002_0060OB00048_6400000_000. Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 21. 10. 1970, č. j. 5 Ob 167/70. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJT_19701021_OGH0002_0050OB001 67_7000000_000/JJT_19701021_OGH0002_0050OB00167_7000000_000.pdf. Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 8. 4. 1975, č. j. 4 Ob 2/75. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJT_19750408_OGH0002_0040OB000 02_7500000_000/JJT_19750408_OGH0002_0040OB00002_7500000_000.pdf. Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 2. 11. 1976, č. j. 5 Ob 695/76. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 16. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJT_ 19761102_OGH0002_0050OB00695_7600000_000. Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 15. 4. 2004, č. j. 8 ObA 105/03d. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z:
87
https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJT_ 20040415_OGH0002_008OBA00105_03D0000_000. Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 2. 3. 2005, č. j. 7 Ob 292/04y. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJT_20050302_OGH0002_0070OB002 92_04Y0000_000/JJT_20050302_OGH0002_0070OB00292_04Y0000_000.pdf. Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 27. 3. 2008, č. j. 2 Ob 31/07h. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 18. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJR_ 19791214_OGH0002_0010OB00036_7900000_002. Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 29. 3. 2011, č. j. 5 Ob 192/10m. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJT_20110329_OGH0002_0050OB001 92_10M0000_000/JJT_20110329_OGH0002_0050OB00192_10M0000_000.pdf. Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 26. 11. 2013, č. j. 9 Ob 62/13b. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 18. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJT_20131126_OGH0002_0090OB000 62_13B0000_000/JJT_20131126_OGH0002_0090OB00062_13B0000_000.pdf. Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 21. 10. 2014, č. j. 4 Ob 124/2014k. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Justiz/JJT_20141021_OGH0002_0040OB001 24_14K0000_000/JJT_20141021_OGH0002_0040OB00124_14K0000_000.pdf. Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 30. 6. 2015, č. j. 10 Ob 13/15g. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 18. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJR_ 19791214_OGH0002_0010OB00036_7900000_002 Usnesení Nejvyššího soudního dvora ze dne 26. 2. 1998, č. j. 2 Ob 49/98i. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z:
88
https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJT_ 19980226_OGH0002_0020OB00049_98I0000_000. Právní předpisy RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Bundesgesetz Nr. 29/2003, über Mediation in Zivilrechtssachen, in der Fassung zum 17. 3. 2016. In: Bundeskanzleramt: Rechtsinformationssystem [online]. Bundeskanzleramt Österreich, © 2016 [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage=Bundesnormen&Gesetzes nummer=20002753. RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Bundesgesetz Nr. 135/2009, mit dem das Allgemeine Bürgerliche Gesetzbuch uw. geändert wird. In: Bundeskanzleramt Rechtsinformationssystem. Bundeskanzleramt Österreich [cit. 5. 2. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=BgblAuth&Dokumentnummer =BGBLA_2009_I_135. RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Bundesgesetz Nr. 35/2015, mit dem das Fortpflanzungsmedizingesetz, das Allgemeine bürgerliche Gesetzbuch, das Gentechnikgesetz und das IVF-Fonds-Gesetz geändert werden. In: Bundeskanzleramt Rechtsinformationssystem. Bundeskanzleramt Österreich [cit. 3. 2. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=BgblAuth&Dokumentnummer= BGBLA_2015_I_35. RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Bundesgesetz Nr. 87/2015, mit dem das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch uw. geändert werden. In: Bundeskanzleramt Rechtsinformationssystem. Bundeskanzleramt Österreich [cit. 5. 2. 2016]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/BgblAuth/BGBLA_2015_I_87/BGBLA_20 15_I_87.pdf. RAKOUSKO-UHERSKO. Justizgesetzsammlung Österreichs Nr. 946/1811, Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Oesterreichischen Monarchie. I. Theil. Wien: Aus der k.k. Hof- und Staatsdruckerey, 1811. S. 110. RAKOUSKO-UHERSKO. Reichgesetz Nr. 140/1896, Notwegegesetz, in der Fassung zum 16. 3. 2016. In: JUSLINE [online]. Dostupné z: https://www.jusline.at/ Notwegegesetz_(NotwegeG).html.
89
RAKOUSKO-UHERSKO. 69. kaiserliche Verordnung vom 19. März 1916 über die dritte Teilnovelle zum allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. In: ALEX - Historische Rechtsund Gesetzestexte Online. Österreichische Nationalbibliothek [cit. 5. 2. 2016]. Dostupné z: http://alex.onb.ac.at/cgicontent/alex?aid=rgb&datum=19160004&seite=00000135. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 22. 2. 2016]. Vládní nařízení č. 136/1939 Sb., o právním postavení ţidů ve veřejném ţivotě. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. Atlas consulting [vid. 18. 11. 2015]. Vládní nařízení č. 85/1942 Sb., kterým se vydávají další předpisy o ţidech a ţidovských míšencích. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. Atlas consulting [vid. 18. 11. 2015]. Vyhláška ministra vnitra č. 30/1945 Sb. ze dne 27. července 1945 o platnosti ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. Atlas consulting [vid. 18. 11. 2015]. Výnos č. 75/1939 Sb., o Protektorátu Čechy a Morava. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. Atlas consulting [vid. 18. 11. 2015]. Zákon Národního výboru československého č. 11/1918 Sb. z. a n. ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. Atlas consulting [vid. 18. 11. 2015]. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění k 1. 1. 1951. In: SCHELLE Karel, TAUCHEN Jaromír. Občanské zákoníky. 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing, 2012, s. 444-537. ISBN 978-80-7418-146-7. Zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění zákona č. 401/2012 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 16. 2. 2016]. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění k 1. 1. 2008. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 1. 3. 2016].
90
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění k 1. 4. 1964. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. Atlas consulting [vid. 26. 1. 2016]. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 179/2013 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 16. 2. 2016]. Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění zákona č. 209/2000 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 7. 3. 2016]. Zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve znění k 1. 1. 2005. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 29. 1. 2016]. Elektronické prameny: Důvodová zpráva k OZ (konsolidovaná verze). Texty zákonů. Nový občanský zákoník [online]. Ministerstvo spravedlnosti, © 2013-2015, s. 146 [cit. 25. 2. 2016]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/index.php/home/zakony-astanoviska/texty-zakonu.
91