Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Obor právo a právní věda. Katedra občanského práva

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor právo a právní věda Katedra občanského práva

Diplomová práce Postoupení smlouvy Jan Pernica 2014/2015

„Prohlašuji, že jsem svou diplomovou práci na téma: Postoupení smlouvy zpracoval zcela sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ Brně dne 28.6.2015

……………………………………………. 2

Rád bych na tomto místě poděkoval prof. JUDr. Janu Hurdíkovi DrSc., za čas, který mi věnoval v průběhu zpracovávání této diplomové práce a zejména za vstřícný přístup při psaní této diplomové práce. Dále bych rád poděkoval mým rodičům, kteří mě podporovali po celou dobu mého studia na Právnické fakultě MU v Brně. 3

Abstrakt Cílem této diplomové práce je provedení analýzy institutu postoupení smlouvy v českém právním řádu, zodpovězení některých interpretačních otázek, které se v souvislosti s touto právní úpravou nabízejí, a jeho zařazení do obecných koncepčních řešení tohoto institutu, které jsou známé ze zahraničních právních řádů. Práce se zabývá rovněž srovnáním s instituty postoupení pohledávky a převzetí dluhu a snaží se zodpovědět otázku, zdali je postoupení smlouvy v českém právním řádu pouhou kombinací těchto dvou institutů nebo samostatným a zcela novým institutem. Dále je poskytnuto srovnání tohoto institutu s řešeními přijatými některými zahraničními právními řády a evropskými unifikačními projekty.

Klíčová slova Postoupení smlouvy, převod smlouvy, převod smluvní pozice, změna smlouvy, změny subjektů závazkových právních vztahů,

4

Abstract The aim of this diploma thesis is to analyze the institute of assignment of contract in the Czech law, answer some interpretational questions, which are related to this legislation, and also include it into general conceptual solutions of this institute, which are known from foreign jurisdictions. The diploma thesis also deals with the comparison with institutes assignment of claims and assumption of debt and tries to answer the question whether the assignment of contract in the Czech law is the mere combination of these two independent institutes, or a completely new institute. Further is provided comparison with the solutions adopted by some foreign laws and European unification projects.

Key words Assignment of contract, transfer of contract, transfer of the contractual position change of contracts, changes in contractual subjects of legal relations.

5

Obsah Seznam použitých zkratek .............................................................................................. 8 Úvod ................................................................................................................................ 9 1.

Obecně o postoupení smlouvy ...............................................................................12 1.1.

Materiální prameny úpravy institutu postoupení smlouvy ...........................14

1.2.

Autonomie vůle a smluvní svobody coby východiska postoupení smlouvy .. 15

1.3.

Koncepční přístupy k postoupení smlouvy ....................................................16

1.3.1.

Způsob včlenění postoupení smlouvy do právního řádu ........................16

1.3.2.

Postupní smlouva jako smlouva bilaterální nebo multilaterální............ 17

1.3.3.

Vztah postoupení smlouvy a institutů postoupení pohledávky a převzetí dluhu ....................................................................................................... 18

2.

Postoupení smlouvy v českém právním řádu ....................................................... 20 2.1. Historická geneze institutu postoupení smlouvy v právním chápání na českém území .................................................................................................................. 20 2.1.1.

Všeobecný zákoník občanský (ABGB).....................................................21

2.1.2.

Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. .......................................................... 23

2.1.3.

Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. .......................................................... 25

2.2.

Formální prameny institutu postoupení smlouvy v českém právním řádu . 27

2.2.1. 2.3.

Dispozitivnost a kogentnost právní úpravy ........................................... 27

Smlouva o postoupení smlouvy ..................................................................... 29

2.3.1.

Forma postupní smlouvy........................................................................ 29

2.3.2.

Předmět postupní smlouvy .................................................................... 30

2.3.3.

K povaze smlouvy, jež má být postoupena ............................................. 33

2.3.4.

Kontraktační proces smlouvy o postoupení smlouvy ............................ 36

2.4.

Postoupení smlouvy rubopisem .................................................................... 36

2.5.

Právní účinky postoupení smlouvy ............................................................... 38

2.5.1.

Účinky smlouvy mezi postupitelem a postupníkem .............................. 38

2.5.2.

Účinky smlouvy mezi postupitelem a postoupenou stranou ................. 40

2.5.3.

Účinky smlouvy mezi postupníkem a postoupenou stranou ..................41

2.6.

Ochrana postoupené strany ............................................................................41

2.6.1.

Souhlas postoupené strany s postoupením smlouvy ............................. 42

2.6.2.

Odmítnutí osvobození postupitele ......................................................... 45 6

2.6.3.

Zachování námitek ze smlouvy .............................................................. 46

2.7. Srovnání institutu postoupení smlouvy s některými dalšími instituty, kterými dochází ke změně subjektů závazku .................................................................. 48 2.7.1.

Postoupení pohledávky .......................................................................... 48

2.7.2.

Převzetí dluhu ......................................................................................... 52

2.7.3.

Postoupení smlouvy v českém právním řádu coby komplexní institut . 55

3. Srovnání české úpravy postoupení smlouvy s vybranými evropskými unifikačními projekty smluvního práva ......................................................................................... 59 3.1.

Principy evropského smluvního práva .......................................................... 60

3.1.1. 3.2.

Návrh společného referenčního rámce ......................................................... 63

3.2.1. 3.3.

Úprava postoupení smlouvy v PECL .......................................................61 Úprava postoupení smlouvy v DCFR ..................................................... 64

Evropský smluvní zákoník ............................................................................. 67

4. Srovnání české úpravy institutu postoupení smlouvy s obdobným institutem ve vybraných právních řádech ....................................................................................... 69 4.1.

Italský občanský zákoník ............................................................................... 69

4.2.

Německý občanský zákoník ............................................................................ 71

4.3.

Maďarský občanský zákoník.......................................................................... 72

Závěr ............................................................................................................................. 75

7

Seznam použitých zkratek ABGB – Všeobecný zákoník občanský vyhlášený na základě císařského patentu č. 946/1811 JGS ze dne 1. června 1811. ČR – Česká republika. CEC - European Contract Code (Evropský smluvní zákoník). DCFR – Draft Common Frame of Reference (Návrh společného referenčního rámce). ES – Evropská společenství. EU – Evropská unie. OZ - zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. ObZ - zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů. PECL Principles of European Contract Law (Principy evropského smluvního práva)

8

Úvod V současných právních řádech tvoří těžiště civilního práva relativní majetková práva, která poskytují subjektům práva prostor pro vytváření závazků podle své vlastní vůle. V relativních majetkových právech se promítá střet poměrně flexibilního světa právních norem s dynamickým a proměnlivým světem společenské reality. Z oné zmíněné proměnlivé a dynamické společenské reality abstrahuje svoje kořeny institut postoupení smlouvy, který obecně vzato spočívá ve vstupu třetího subjektu do právního postavení strany dříve uzavřené smlouvy. Protože podstatou postoupení smlouvy je vstup strany do právního postavení, byl by výstižnější název převod či postoupení smluvního postavení, jak ostatně tento institut některé právní řády nazývají. Institut postoupení smlouvy na základě právního jednání stran je s účinností od roku 2014 poprvé explicitně součástí českého právního řádu. Naše veřejnost se s tímto institutem teprve seznamuje, soudy dosud neměly možnost zaujmout ohledně dané problematiky pevné stanovisko, názory teoretiků nejsou zcela jednotné a k tomu přistupují pohledy nadnárodních harmonizačních projektů a zahraničních národních kodexů, které tento institut upravují již delší dobu. Z těchto důvodů považuji předmětný institut za velmi zajímavý. Je důležité říct, že i přes dosavadní nedostatek výslovné právní úpravy postoupení smlouvy v českém právním řádu, nebyl tento neznámým. Nejenom, že se stal předmětem některých odborných článků, ale také byl judikaturní řešen, protože subjekty práva postupovaly smlouvy na základě nepojmenovaných smluv. Nadto ObZ na některých místech s postoupením smlouvy počítal, jako např. v právní úpravě cestovní smlouvy, kterou mohl zákazník postoupit na třetí stranu. Právní řád na několika místech upravoval také sukcesi do práv a povinností na základě zákona, např. v případě přechodu podniku, převodu pronajímané věci atd. V rámci této práce se však z důvodu omezeného rozsahu těmto případům vstupu třetí strany do právního postavení smluvce až na pár zmínek více nevěnuji. 9

Cílem této práce je tedy poskytnutí analýzy postoupení smlouvy na základě právního jednání stran v podobě, v jaké je upravena v ustanovení § 1895 až § 1900 OZ. V rámci této analýzy jsem se zaměřil na některá slabá místa současné úpravy, která mohou v aplikační praxi vzbuzovat interpretační potíže. České legislativní řešení daného institutu potom srovnávám s vybranými zahraničními právními úpravami a nadnárodními unifikačními projekty, které úpravu postoupení smlouvy také obsahují. Provedením uvedené analýzy a komparace mi jde nejenom o zachycení rozdílů mezi českou úpravou a srovnávanými právními řády a projekty, ale také o postihnutí vývoje chápání smluvních závazků a zasazení institutu postoupení smlouvy do tohoto kontextu. V rámci práce se snažím také nasbírat dostatečné podklady a učinit závěr o tom, zda je postoupením smlouvy kombinací dílčích institutů cese pohledávky a intercese, anebo je postoupení smlouvy samostatný institut, který tuto kombinaci přesahuje. V rámci první kapitoly poskytuji obecné informace o postoupení smlouvy, jeho východiska ve smyslu materiálních pramenů, ale rovněž teoretických základů v podobě základních principů, o něž se postoupení smlouvy opírá. Protože kapitola je koncipována coby obecná a neváže se na českou právní úpravu, jsou stručně popsané také koncepční přístupy k institutu postoupení smlouvy, které je možné na poli evropských právních řádů a projektů rozeznat. V druhé kapitole se pak zaměřuji na postoupení smlouvy v českém právním řádu. V rámci této kapitoly je poskytnut náhled na historickou genezi institutu postoupení smlouvy v právním myšlení na českém území, vlastní analýzu předmětné právní úpravy, při níž věnuji pozornost některým slabším bodům a klíčovým otázkám. Nakonec postoupení smlouvy srovnávám s instituty postoupení pohledávky a převzetí dluhu, které někteří autoři chápou jako dílčí instituty, vůči nimž figuruje postoupení smlouvy jako institut složený. Rozbor povahy institutu postoupení smlouvy jakožto institutu samostatného či složeného je v této kapitole rovněž obsažen a v jeho rámci je zmíněna i dosavadní judikatura a možnost jejího využití pro chápání institutu postoupení smlouvy. 10

Ve třetí kapitole se zabývám srovnáním české úpravy postoupení smlouvy s některými evropskými unifikačními projekty. Protože OZ patří mezi nové evropské civilní kodexy, je zajímavé sledovat, do jaké míry se unifikační projekty promítly do v něm obsažené právní úpravy. Poslední, čtvrtá, kapitola se pak týká srovnání české úpravy s chápáním postoupení smlouvy v italském, německém a maďarském právním řádu. Tyto konkrétní právní řády jsem vybral coby představitele určitých koncepcí. Italský občanský zákoník (Codice Civile) zastupuje kodexy obsahující výslovnou právní úpravu postoupení smlouvy. Mimoto se jedná o první evropský kodex, který institut postoupení smlouvy upravoval a také významný inspirační zdroj OZ. Německý právní řád pak patří mezi právní řády, které výslovnou úpravu neobsahují, nicméně myšlenku postoupení smlouvy akceptovaly a dovodily ji na základě doktrinálních a judikaturních závěrů. Nakonec maďarský občanský zákoník (Polgári törvénykönyv), který reprezentuje jeden z nových občanských kodexů, mezi které dobou přijetí spadá i OZ. V práci používám zejména metodu analýzy formálních pramenů práva a dalších relevantních podkladů, ve kterých je institut postoupení smlouvy na odborné úrovni zpracován, za současné analýzy odborné literatury, které k tématu existuje.

11

1. Obecně o postoupení smlouvy Podstatou institutu převodu smluvního postavení neboli postoupení smlouvy (v rámci této práce nebudu mezi používáním možných názvů tohoto instrumentu dělat rozdíly), je skutečnost, že okamžikem účinnosti postoupení smlouvy dochází k právnímu nástupnictví třetí osoby do právního postavení jedné ze smluvních stran1, přičemž v ideálním případě je sukcese do právního postavení smluvce provázena současným osvobozením původní smluvní strany od povinnosti plnit závazky ze smlouvy vzniknuvší na jedné straně a pozbytím práv z této smlouvy na straně druhé2. K právnímu nástupnictví dochází na základně účinnosti právního jednání původního smluvce a třetího subjektu3. Tímto právním jednáním je smlouva o postoupení smlouvy (dále také jen „postupní smlouva“), na jejímž uzavření se v závislosti na přijatém legislativním řešení v různé míře účastní postupitel, coby strana, která své právní postavení postupuje, postupník, který do postupovaného právního postavení má zájem vstoupit, a strana postoupená, tedy smluvní strana stojící na opačné straně postupované smlouvy než postupitel. Postoupením smlouvy tedy smluvní strany zdánlivě dosáhnout stejného výsledku, jakého by dosáhly její novací - založením nového závazku s jinými stranami, který nahrazuje závazek původní. Přes nepatrnou podobnost nelze oba instituty zaměňovat, i když se nepochybně mohou v některých situacích překrývat, pokud strany projeví vůli. K problematice zaměňování postoupení smlouvy a její novace Elischer a Šebesta uvádí, že „při cesi smlouvy, strany sice přistupují k změně v osobě kontrahenta, ale jen a pouze v úmyslu uskutečnit tu prvotní, původní a jedinou obligaci, která je předmětem postoupené smlouvy. U postoupení smlouvy se nesetkáváme s vůlí po zániku ani modifikaci závazku, ba právě na-

1

DVOŘÁK, Bohumil in HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná

část (§ 1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 793. 2

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 806.

3

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 795.

12

opak, pozorujeme vůli stran usilující jednoznačně o zachování původního závazku, který by měl bez dotčení přečkat změnu v subjektu smluvního vztahu“4. Tento závěr sice vychází z podmínek českého právního prostředí, nicméně je možné jej s trochou abstrakce aplikovat i na zahraniční právní řády. V OZ je tento závěr potvrzen ustanovením § 1902 OZ, které obsahuje úpravu novace a které explicitně stanovuje, že při novaci závazku dochází k jeho nahrazení závazkem novým5. Postoupení smlouvy tedy nemůže naplnit skutkovou podstatu novace. Přestože se může na první pohled zdát rozlišování mezi postoupením smlouvy a novací smlouvy jako nadbytečné, má praktické dopady spočívající například v odlišných účincích postoupení smlouvy a novace na běh lhůt (u privativní novace běží promlčecí lhůta ode dne následujícího po dni, kdy bylo možné právo nového závazku uplatnit, u postoupené smlouvy se promlčecí lhůta nestaví ani nepřerušuje). Pravděpodobně nejvýznamnějším problémem, se kterým se v souvislosti s akceptací možnosti postoupit smlouvu dotčené právní řády musely vypořádat, je ochrana postoupené strany a narušení její právní jistoty. K tomu Elischer a Šebesta uvádějí, že „v extrémní rovině řečeno, je postoupené straně vnucována jako smluvní partner osoba, se kterou ona nikdy nejednala, jejíž schopnosti a dispozice pro splnění závazku proto nezná a nemůže je zpravidla ani posoudit. Nikoli neopodstatněně je ohrožena její důvěra v realizaci smluvního závazku“6. Někteří zahraniční zákonodárci včetně autorů některých evropských unifikačních projektů smluvního práva na tento problém reagovali odkazem na přiměřenou aplikaci ustanovení o postoupení pohledávky a převzetí dluhu zmíněných shora, které obsahují vlastní úpravu ochrany jednotlivých stran těchto právních

4

ELISCHER, David; ŠEBESTA, Kamil. Cese smlouvy jako nový institut českého soukromého

práva. Několik úvah k obecné úpravě postoupení smlouvy. Právní fórum. 2007, roč. 2007, č. 5, s. 164. 5

§ 1902 OZ

6

ELISCHER; ŠEBESTA, 2007, op. cit., s. 164.

13

jednání. V ČR pak autoři OZ na tento problém zareagovali tak, že do právní úpravy institutu postoupení smlouvy zakomponovali několik ochranných mechanismů postoupené strany. V první řadě jde o souhlas postoupené strany s postoupením smlouvy, jak je upravený v ustanovení § 1895 a 1897 OZ, dále pak o notifikační povinnost postupitele nebo povinnost postupníka prokázat postoupení v případech, kdy je souhlas s postoupením udělený předběžně dle ustanovení § 1897 OZ, prohlášení postoupené strany, že odmítá osvobození postupitele od jeho práv a povinností dle ustanovení § 1899 OZ, a nakonec explicitní vyjádření skutečnosti, že postoupené straně zůstávají zachovány všechny námitky ze smlouvy i proti postupníkovi dle ustanovení §1899 OZ. Dle mého názoru mohou některé z těch mechanismů narušit samotnou podstatu postoupení smlouvy a jiné jsou formulovány nejasně. Těmto mechanismům se budu věnovat v podkapitole 2.6.

1.1. Materiální prameny úpravy institutu postoupení smlouvy Mezi důvody, které vedly v mnoha státech k akceptaci možnosti převést smluvní postavení jednoho subjektu na subjekt třetí, patří realizace obchodních závazků a hospodářská praxe, která si tuto možnost nepřímo vynutila7. V dynamické společenské realitě totiž může docházet ke vzniku celé řady situací, v jejichž rámci je pro některou či pro obě strany smlouvy výhodnější přenechat práva a povinnosti ze smlouvy třetí osobě. Takových situací a okolností k nim vedoucích je možné si představit velké množství, např. ekonomické, kapacitní či organizační důvody postoupení smlouvy apod.8 Jednoznačnou výhodou postoupení smlouvy pro smluvní strany je fakt, že v ideálním případě dojde k naplnění ekonomické kauzy závazku a uspokojení smluvních stran9. Nesporné výhody představuje mož-

7

GABRIELLI, Enrico, Emanuela NAVARRETTA a Andrea ORESTANO. Dei contratti in gene-

rale. 4 v. Torino: Utet Librería, 2011, s. 739. 8

GRULICH, Tomáš. K otázce přípustnosti tzv. cese smlouvy. Právní rozhledy. 2008, roč. 2008,

č. 6, s. 210. 9

ELISCHER; ŠEBESTA, 2007, op. cit., s. 163.

14

nost postoupení smlouvy zejména z hlediska dlouhodobých smluv10, kontraktů s opakujícím se plněním a také v oblasti finančních projektů11. V rámci ČR se o materiálních pramenech úpravy institutu postoupení smlouvy zmiňuje důvodová zpráva k OZ, v jejímž rámci je uvedeno, že chyběla právní úprava, na základě které by bylo možné smluvní postavení postoupit na jiný subjekt, neboť „postoupením pohledávky nelze totiž převést celý závazek, nýbrž právě jen pohledávku jako právo na plnění. To je z praktického hlediska nevýhodné v případech, kdy smlouva zavazuje obě strany k vzájemnému plnění12“. Důvodová zpráva však nad rámec informace o nedostatku právní úpravy, ze které implicitně vyplývá také informace o vůli smluvních stran v některých případech operaci odpovídající převodu smluvní pozice učinit, nezmiňuje vlastní důvody, které strany k postoupení smlouvy vedou. Ty jsou však zcela slučitelné s důvody uvedenými v předchozím odstavci.

1.2. Autonomie vůle a smluvní svobody coby východiska postoupení smlouvy Princip autonomie vůle je v současnosti považován za jeden z nejdůležitějších a nejvýznamnějších principů v soukromém právu a zejména pak smluvního práva13. Typickým projevem principu autonomie vůle v soukromém právu je smluvní svoboda14, která znamená možnost subjektů práva svobodně uvážit a

10

NAVARRETTA; ORESTANO, 2012, op. cit., s. 738.

11

WITHOFS, Valerie. Transfer of contracts. Úvod do akademického projektu [online]. Leuven:

KU Leuven, Faculty of law 2012, s. 2 [cit. 13.6.2015]. 12

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) In: Texty zákonů – občanský zákoník. [online].

Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2011, s. 457 [cit. 27.6.2015]. 13

TICHÝ, Luboš. Obecná část občanského práva. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2014, s. 132.

14

TICHÝ, 2014, op. cit., s. 134.

15

rozhodnout se, jestli vůbec a případně s kým, smlouvu uzavřou, určit si její obsah, formu a mimo jiné i zvolit smluvní subtyp pro konkrétní situaci15. Zásada smluvní svobody má však také své inertní limity, které vyplývají z komplexního právního myšlení v daném státě a z kogentních ustanovení právního řádu (nebo také z kontraktační povinnosti16),. Princip autonomie vůle a zásada smluvní svobody jsou pro institut postoupení smlouvy velmi významné, neboť jejich obsah a zejména pak jejich limity stanovují východisko pro možnost zákonodárce přijmout či naopak nepřijmout institut postoupení smlouvy coby součást právního řádu17, případně pak pro možnost soudů akceptovat nepojmenované smlouvy s obsahem odpovídajícím postupním smlouvám.

1.3. Koncepční přístupy k postoupení smlouvy V současné době přijímá ideu možnosti postoupit smlouvu celá řada zemí. Je možné zmínit např. Itálii, Německo, Portugalsko, Maďarsko, Rumunsko atd., nemluvě o zemích common law. Koncepční pojetí daného institutu je však i přes shodná východiska a materiální prameny často jiné. Hlavní odlišnosti v přístupu k postoupení smlouvy se pokusím vymezit v následujících oddílech. 1.3.1.

Způsob včlenění postoupení smlouvy do právního řádu

V rámci srovnání států akceptujících myšlenku, že smluvní postavení je možné postoupit, lze eventuálně rozlišit dvě velké skupiny států, a to na základě kritéria, zda obsahují explicitní úpravu institutu postoupení smlouvy v právním řádu18 nebo zda možnost postoupení smlouvy vyvozují judikaturně a doktrinál-

15

Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 387/99.

16

TICHÝ, 2014, op. cit., s. 134.

17

KÉSMARKI-MÉSZÁROS, Gyöngyi. The transfer of contract. Cultural Relations Quartely Re-

view [online]. 2013, vol. 1, issue 3, s. 8 [cit. 28.6.2015]. 18

Např. italský právní řád. Srovnej čl. 1406 CC.

16

ně19. Do první skupiny je možné zařadit zejména italský, portugalský a nizozemský právní řád a dále také právní řády s novějšími civilními kodexy, jako např. rumunský, maďarský a v neposlední řadě také český. Do druhé skupiny pak spadá např. německý či francouzský právní řád. 1.3.2.

Postupní smlouva jako smlouva bilaterální nebo multilaterální

Míra ingerence jednotlivých subjektů zúčastněných na postoupení smlouvy je problematikou, která je v jednotlivých národních kodexech či mezinárodních unifikačních projektech, které budou popsány dále v této práci, upravena různě. Je možné rozlišit dvě základní koncepce, které spočívají v požadavku, aby postupní smlouvy byla uzavřena buď jako smlouva dvoustranná nebo jako smlouva vícestranná20. Obě koncepce sice ve většině případů vychází z toho, že postupní smlouvu je nutné uzavřít mezi postupitelem a postupníkem a s touto smlouvou následně musí vyjádřit postoupená strana souhlas, ale důsledky zvolené koncepce se projevují v účincích souhlasu na postupní smlouvu. Zatímco v případě požadavku třístranné postupní smlouvy vzniká smlouva až okamžikem konsensu všech zúčastněných subjektů21, v případě požadavku dvoustranné postupní smlouvy, je smlouva mezi stranami závazná již okamžikem uzavření a okamžikem udělení souhlasu se pak postoupení stává účinným vůči postoupené straně22. Mezi země přijímací druhou koncepci patří rovněž ČR.

19

ELISCHER; ŠEBESTA, 2007, op. cit., s. 165.

20

WITHOFS, 2012, op. cit., s. 5

21

MIRABELLI, Giuseppe. Commentario del codice civile IV. 2, Delle obbligazioni: dei contratti

in generale: (artt. 1321-1469). Torino: Unione tipografico-editrice torinese, 1980 s. 423. 22

Viz. oddíl 2.6.1. této práce.

17

1.3.3.

Vztah postoupení smlouvy a institutů postoupení pohledávky a převzetí dluhu

Systematicky spadá postoupení smlouvy pod změny subjektů závazkových právních vztahů v subjektech. Postoupení smlouvy velice často figuruje vedle historicky starších institutů postoupení pohledávky a převzetí dluhu. Na základě historické, systematické, logické a obsahové souvislosti probíhala ve velké řadě zemí, které institut postoupení smlouvy znají, diskuse, jestli a případně pak v jakém rozsahu, tvoří obsah postoupení smlouvy právě dva další zmíněné instituty změn závazkových právních vztahů23. Otázkou pak je, do jaké míry jsou tyto dílčí instituty obsaženy v postoupení smlouvy, což do značné míry souvisí s otázkou obsahu smluvního postavení strany24, která se může podle jedněch skládat z komplexních práv a povinností25 a podle druhých výhradně z pohledávek a dluhů26. Je možné zmínit např. diskusi o povaze obsahu závazků v Německu, ve kterém se vyskytly dva názorové proudy27. První z nich razil tzv. teorii rozkladu (Zerlegungstheorie)28 spočívající v možnosti rozložit smluvní postavení na pohledávky a dluhy a druhý pak teorii

23

V českém právním prostředí tuto otázku poprvé položil Nejvyšší soud ČR v rámci rozsudku sp.

zn. 23 Cdo 2243/2007 ze dne 28. 1. 2009. 24Jestliže

by obsahem smluvního postavení byly pouze pohledávky a dluhy, pak by pravděpo-

dobně bylo možné uzavřít, že postoupení smlouvy je pouze institutem, který umožňuje jedním právním jednáním učinit to, co by jinak bylo možné učinit ve dvou právních jednáních či jejich kombinací. 25

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 793.

26

BAUER, Christoph. Parteiwechsel im Vertrag: Vertragsübertragung und Vertragsübergang

[online]. St. Gallen, 2010. Dizertační práce. Der Universität St. Gallen, Hochschule für Wirtschafts-, Rechts- und Sozialwissenschaften, s. 76 [cit. 5.5.2015] 27

K podobné debatě došlo rovněž v Itálii, kde se objevila teorie atomisca a unitaria.

28

BAUER, 2010, op. cit., s. 136.

18

jednoty (Einheitstheorie), která přiznávala smluvní postavení celistvou a komplexní povahu se širším obsahem práv a povinností29. Přestože tyto názorové diskuse nejsou definitivně uzavřeny, převažující názor uvádí, že obsahem smluvní pozice jsou širší práva a povinnosti, než pouze pohledávky a dluhy, a proto není možné smluvní postavení převést prostou kombinací postoupení pohledávek a převzetí dluhů, přestože právní úprava obou institutů se v některých zahraničních právních řádech může na postoupení smlouvy přiměřeně aplikovat30. Většina zemí tedy posléze přistoupila na pojetí postoupení smlouvy coby komplexního institutu, který přesahuje kombinaci prosté cese pohledávky a převzetí dluhu. Zajímavá je z tohoto pohledu situace ve Francii, v níž došlo k judikaturnímu dovození možnosti postoupit smluvní pozici, přestože francouzská doktrína neumožňuje převzetí dluh31. Tato skutečnost ve své podstatě svědčí v rámci francouzské doktríny o pojetí postoupení smlouvy jako institutu výrazně přesahujícího kombinaci postoupení smlouvy a převzetí dluhu, neboť taková kombinace by vzhledem k nepovolenosti jednoho z institutů nebyla myslitelná. Otázka obsahu smluvního postavení a postoupení smlouvy na základě shora uvedené kombinace v českém právním prostředí pak bude obsahem podkapitoly 2.7.

29

BAUER, 2010, op. cit., s. 136.

30

V některých právních řádech je přímo učiněn odkaz na přiměřenou aplikaci ustanovení o po-

stoupení pohledávky a převzetí dluhu. V našem právním řádu ustanovení odkazující na dva dílčí instituty chybí, nicméně jejich použití je možné dovodit na základě výkladového ustanovení § 10 OZ. 31

WITHOFS, 2012, op. cit., s. 4.

19

2. Postoupení smlouvy v českém právním řádu Od 1. 1. 2014 se ČR zařadila mezi státy, v jejichž právním řádu je obsažená explicitní úprava institutu postoupení smlouvy. V této kapitole se tedy zaměřím na vývojové kroky, které vedly k přijetí dané právní úpravy, přijaté právní řešení analyzuji a nakonec srovnám postoupení smlouvy s postoupením pohledávky a převzetím dluhu a pokusím se vymezit, zda český zákonodárce na postoupení smlouvy nahlížel jako na institut složený nebo jako na institut samostatný.

2.1. Historická geneze institutu postoupení smlouvy v právním chápání na českém území Samotné postoupení smlouvy je sice součástí právního řádu až od účinnosti OZ, nicméně pro jeho vývoj bylo důležité celkové chápání smluvních závazků a jeho promítnutí se do oblasti změn závazkových právních vztahů. V následující podkapitole se tedy pokusím stručně popsat proces změny chápání pojmů obligace či smlouva a také proces vedoucí k přijetí institutu postupní smlouvy, k čemuž využiji vybraných kodifikací občanského práva. Samozřejmě jsem si vědom, že by bylo možné zařadit ještě některé další (např. Občanský zákoník z roku 1950), nicméně změny provedené v neuvedených kodifikacích nebyly s ohledem na cíl sledovaný v rámci této kapitoly tak podstatné a z důvodu limitace rozsahem práce jsem je tedy vypustil Než se pustím do samotného rozboru některých významných právních úprav se vztahem k postoupení smlouvy v českém právním prostředí, rád bych učinil krátký exkurz do změn závazkových právních vztahů v římském právu, které položilo právně-teoretické základy kontinentálnímu právnímu systému a řada jím vytvořených konstrukcí je platná i dnes32. Stručná komparace novějších kodexů a současného OZ s římským právem zároveň ilustruje proměnu chápání smluvních závazků.

32

SELTENREICH, Radim a kol.; Dějiny evropského kontinentálního práva: vysokoškolská

právnická učebnice. 3. upr. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 76.

20

Římské právo zásadně neumožňovalo jak postoupení pohledávky, tak ani převzetí dluhu či dokonce postoupení celé smlouvy na základě právního jednání, protože takové jednání by nebylo souladné s římským právním chápáním, podle kterého byl závazek osobním právním vztahem jen mezi původním věřitelem a původním dlužníkem33. Přestože však římské právo upřednostňovalo právě toto pojetí závazku vycházející ze zásady pacta sund servanda, rozšiřující se obchodní styk v římské říši přinesl praktickou potřebu obchodníků umožnit postoupení pohledávky, a proto začali římští právníci tuto potřebu uspokojovat oklikou, prostřednictvím novace závazku a procesního zplnomocnění 34. V konečné fázi vývoje římského práva se pak postoupení pohledávky stalo smlouvou mezi cedentem a cesionářem (toto pojetí nebylo koncepčně nepodobné dnešnímu chápání cese pohledávky)35. Co se týče převzetí dluhu, to římské právo neznalo a nahrazovalo ho změnou osoby dlužníka, přičemž coby institut, kterým bylo změny docíleno, se opět používala novace, případně procesní zastoupení36. Již římské právo tedy v různých fázích svého vývoje uvolňovalo přístup k obligacím coby vztahu mezi původním věřitelem a původním dlužníkem. 2.1.1.

Všeobecný zákoník občanský (ABGB)

ABGB je jeden z významných kodexů, a to nejenom na národní, ale i na mezinárodní úrovni, neboť byl vyhlášen pro všechny rakouské země kromě Uher. Tento zákoník ve své době patřil ke třem stěžejním evropským civilním zákoníkům,

33 REBRO, Karol; BLAHO, Peter. Rímske právo. 4. preprac. a dopl. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2010, s. 348. 34

Jednalo se o zplnomocnění třetí osoby, na kterou se měla převést pohledávka, podat v dané

věci žalobu. Litiskontestací se pak pohledávka stalo výsadním právem procesního zástupce původního věřitele. 35 REBRO; BLAHO, 2010, op. cit., s. 349. 36

REBRO; BLAHO, 2010, op. cit., s. 350.

21

vedle francouzského a německého a s drobnými změnami u nás platil až do roku 1950, přičemž v Rakousku platí v novelizovaném znění dodnes37. ABGB stejně jako římské právo v různých fázích svého vývoje umožňoval změnu subjektů prostřednictvím institutu novace38. V pravém slova smyslu se však nejedná o změnu subjektů závazkového právního vztahu, neboť podstatou změny subjektu závazku je skutečnost, že samotný závazek zůstává nezměněný a mění se pouze subjekt, jak bylo uvedeno výše. Vedle novace umožňoval ABGB zejména cesi pohledávky, a to ve svém ustanovení § 1392 a násl.39 Úprava obsažená v ABGB byla velmi moderní a vzhledem ke své nadčasovosti byla v následujících kodexech pouze upravována. Za zdůraznění stojí zejména ustanovení § 1393 ABGB40, které upravuje předmět cese, a to způsobem velmi podobným tomu dnešnímu. Postoupit lze podle ABGB práva, která lze zcizit a která nejsou s osobou nerozlučně spjata a zanikají s ní. ABGB obsahoval vedle postoupení pohledávky rovněž legální úpravu převzetí dluhu, a to v ust. § 1404 a násl.41 Stejně jako úprava cese, je i úprava převzetí dluhu na velmi kvalitní úrovni a v mnoha bodech je velmi podobná úpravě současné. Otázkou pak je, zda podle ABGB mohla být uzavřena smlouva svými účinky obdobná smlouvě o postoupení smlouvy. Jsem toho názoru, že jejímu uzavření nic nebránilo, a to coby smlouvě inominátní. ABGB sice neobsahoval ustanovení, které by podobně jako dnes explicitně umožňovalo uzavírání nepojmenovaných smluv, nicméně stejně tak neobsahuje ustanovení, z kterého by bylo zřejmé, že

37

SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských

zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 16. 38 §

1376 ABGB.

39

SCHELLE; TAUCHEN, 2012, op. cit., s. 325.

40

tamtéž

41

SCHELLE; TAUCHEN, 2012, op. cit., s. 326.

22

se jedná o úpravu kogentní. Naopak z kombinace ust. § 859 (které říká, že osobní práva – obligace vznikají ze zákona, z právního jednání nebo z utrpěné škody42) a ust. § 879 ABGB (které říká, že smlouva je nicotná v případě, že se příčí zákonnému zákazu nebo dobrým mravům – z čehož v důsledku plyne, že smlouvy, které se nepříčí dobrým mravů nebo zákonným zákazům jsou dovoleny a lze tedy z tohoto ustanovení vyvodit metodu soukromoprávní regulace, která říká, že co není zakázáno je dovoleno43) je možné dovodit, že smlouvy inominátní, a mezi nimi i smlouvu o postoupení pohledávek a převzetí práv, bylo možné uzavřít. Dobový pohled na tuto problematiku mi však není znám, a proto se jedná o pouhou domněnku. ABGB tedy byl moderní kodex, který ve své podstatě přistupoval ke změnám závazkových právních vztahů velmi podobně jako současný občanský zákoník a přestože stejně jako římské právo neumožňoval samotné postoupení smlouvy, přiblížil se tomuto institutu přijetím úpravy převzetí dluhu, svou dispozitivností a zejména opuštěním pojetí obligace jako osobního závazku a opuštění teze o neoddělitelnosti dluhu od osoby dlužníka44. Zejména druhý zmíněný krok je významným pro myšlenkový vývoj vedoucí k přijetí postoupení smlouvy, přestože francouzská doktrína ukazuje, že možnost převzetí dluhu není podmínkou k akceptaci možnosti postoupit smluvní postavení. 2.1.2.

Občanský zákoník č. 40/1964 Sb.

ObZ rovněž obsahoval úpravu změn v subjektech závazkových právních vztahů, nicméně nad jejich rámec již připouštěla v některých případech i postoupení smlouvy. Myšlenku právního nástupnictví do práv a povinností strany závazku prováděl např. § 680 odst. 2 ObZ, podle kterého dojde-li ke změně vlastnictví,

42

§ 859 ABGB

43

§ 879 ABGB

44

WITHOFS, 2012, op. cit., s. 4

23

vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele45. Vstup do právního postavení smluvní strany umožňovala i úprava cestovní smlouvy46, v jejímž rámci bylo možné, aby zákazník prohlásil, že zájezdu se zúčastní jiná osoba47. Přestože tento občanský zákoník institut postoupení smlouvy na základě právního jednání smluvních stran výslovně neupravoval, odborníci i judikatura dovozovali možnost jejího uzavření jako smlouvy inominátní, která se většinou nazývala smlouvou o převodu práv a povinností. Např. B. Dvořák tvrdí, že „k postoupení smluv mohlo docházet i na základě dosavadní úpravy; smlouvu o postoupení smlouvy bylo možno uzavřít jako smlouvu nepojmenovanou (§ 51 ObčZ 1964) s tím, že bylo nutno brát ohled na základní zásadu soukromoprávní regulace, tj. na rovnost smluvních stran. K postoupení smlouvy se proto vyžadoval souhlasný projev vůle všech tří zúčastněných stran48, přičemž coby relevantní projev vůle postoupené strany stačil její souhlas, který mohl být udělený i předběžně49. Opačný názor vyjádřil Grulich, který se domnívá, že v době účinnosti ObZ by smlouvu nemělo být možné postoupit, protože některé z práv vznikajících ze smlouvy mohly být dle kogentního ustanovení § 525 ObZ nepostupitelné z důvodu jejich nepostižitelnosti výkonem rozhodnutí. Grulich se tedy domnívá, že „způsoby smluvní záměny v subjektech smluvního závazkového vztahu jsou v rámci právní úpravy obsažené v občanském zákoníku vymezeny vyčerpávajícím způsobem, a že tedy prostou kombinací cese a intercese zamýšleného efektu, tj. kupř. změny v osobě zhotovitele, vskutku dosáhnout nelze. Proto ani změna v osobě objednatele či zhotovitele na základě nepojmenované, byť třístranné smlouvy,

45

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 793.

46

tamtéž

47

Viz. § 852 písm. f) Obz.

48 DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 49

793.

Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 2243/2007, ze dne 28. 1. 2009.

24

není možná, neboť taková smlouva by odporovala obsahu a účelu zákona (§ 51 ObčZ)“50.

Přestože soudy smlouvy o převodu práv a povinností připouštěly51, nelze považovat názor Grulicha T. za nesprávný, neboť např. dle Švestky se nepojmenovaná smlouva, která se skládá z prvků nepojmenovaných a pojmenovaných, musela řídit „v rozsahu pojmenovaných prvků vedle vlastního smluvního ujednání stran také prvky těch upravených smluv, ze kterých se skládá, a v rozsahu prvků nepojmenovaných by se pak řídila těmi ustanoveními (normami) občanského zákoníku, která upravují občanskoprávní vztahy, jež jsou jim obsahem a účelem nejbližší“52. Soudy se touto konkrétní otázkou nezabývaly, avšak jak bylo řečeno, uzavírání smluv o převodu práv a povinností akceptovaly. ObZ byl pro chápání postoupení smlouvy velice významný, protože jak již bylo řečeno, na jeho základě docházelo k postupování smluvní pozice na základě inominátních smluv a soudy tyto smlouvy ve své aplikační praxi akceptovaly. Myslím, že tímto okamžikem se původní chápání závazku zcela proměnilo a smluvnímu postavení byla přiznána majetková hodnota, která odůvodňuje jeho převody. Zároveň byla v dané oblasti výrazně oslabená zásada pacta sund servanda, a to na úkor autonomie vůle. 2.1.3.

Občanský zákoník č. 89/2012 Sb.

Dnem 1. 1. 2014 nabyl účinnosti OZ. Tento kodex zaujal k soukromému právu a mnoha jeho institutům odlišný přístup, než zastávala dosavadní právní úpra-

50

GRULICH, 2008, op. cit., s. 211.

51

Dvě rozhodnutí NS ČR, ve kterých se takovou smlouvou zabýval, jsou uvedeny v oddíle 2.7.3.

této práce. 52 ŠVESTKA,

Jiří. In: ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář I. (§1-459). 2. vyd. Pra-

ha: C.H. Beck, 2009, s. 447.

25

va53. Tato proměna souvisela s vývojovými tendencemi mezinárodní i české civilistiky a obligačního práva. K tomu jeden z autorů OZ – Eliáš K. uvádí, že občanský zákoník usiluje o postavení tuzemského soukromého práva na nové základy, se kterými se ztotožňuje většina moderních právních řádů, a to i takových, které neprošly údobím socialismu se všemi jeho dopady na právní kulturu54. Těmito novými základy Eliáš myslí zejména právní zásady55, které byly k ovlivnění socialistickým právem velmi náchylné a po dlouhou dobu se tak v našem právním řádu reziduálně vyskytovaly instituty, které připomínaly dobu, ve které ObZ vznikl. Jedním z důsledků rozsáhlé koncepční změny bylo mimo jiné oslabení dosud dominantní zásady rovnosti a naopak posílení principu autonomie vůle56 a s ním související zásady smluvní volnosti, které tvoří klíčové determinátory pojetí závazků a souvisí také se smluvní flexibilitou či smluvní mobilitou57. Na základě těchto změn pak bylo možné do OZ vtělit explicitní úpravu institutu postoupení smlouvy tak, jak byla ustanovena v rámci § 1895 až § 1900 OZ. V době účinnosti OZ již celá řada právních řádů úpravu postoupení smlouvy výslovně obsahovala, případně ji dovozovala judikaturně či doktrinálně58. Přijetí úpravy tedy mohlo být také důsledkem snahy o přiblížení našeho občanského

53

ELIÁŠ, Karel a kol. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců nového občan-

ského zákoníku. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 23. 54

ELIÁŠ, Karel. Reforma soukromého práva aktuálně: Do Evropy!. Právní rozhledy. 2008, roč.

2008, č. 12, s. 424. 55

tamtéž

56

tamtéž

57

ELISCHER; ŠEBESTA, 2007, op. cit., s. 163.

58

ELISCHER; ŠEBESTA, 2007, op. cit., s. 164.

26

zákoníku vyspělým zahraničním kodexům, kterou avizoval spoluautor OZ Eliáš K.59.

2.2. Formální prameny institutu postoupení smlouvy v českém právním řádu Z předchozího textu již vyplynulo, že základním formálním pramenem institutu postoupení

smlouvy

je

OZ,

který

postoupení

smlouvy

upravuje

ve

svých ustanoveních § 1895 až § 1900. Ustanovení § 1897 odst. 2 OZ pak odkazuje s ohledem na možnost indosování smlouvy uzavřené na řad některé ze stran na zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, neboť „o náležitostech indosamentu, o tom, kdo je z indosamentu oprávněný a o prokazování vyplývajících práv se uplatní právní předpisy o směnkách. Podle nich se rovněž posoudí, od koho může požadovat listinu ten, kdo o ni přišel“60. V rozsahu stanoveném tímto ustanovením se tedy použije relevantních ustanovení zákona směnečného a šekového a další předpisy o směnkách. Vedle ustanovení obsahujících explicitní úpravu postoupení smlouvy a některých ustanovení zákona směnečného a šekového a předpisů o směnkách se samozřejmě na zkoumaný institut aplikují i obecná ustanovení občanského zákoníku včetně obecných ustanovení o závazcích. Dále se pak dle mého názoru mohou v některých případech přiměřeně aplikovat ustanovení o postoupení pohledávky a převzetí dluhu, a to na základě ust. § 10 OZ. 2.2.1.

Dispozitivnost a kogentnost právní úpravy

Dle ustanovení § 1 odst. 2 OZ je možné, aby si strany ujednaly práva a povinnosti odchylně od zákona, pokud ujednání neporušuje dobré mravy, veřejný pořádek, osobnostní práva, statusová práva anebo pokud to zákon výslovně nezaka-

59

ELIÁŠ, 2008, op. cit., s. 424.

60

§ 1897 OZ.

27

zuje61. Úprava postoupení smlouvy je tedy zásadně dispozitivní a většinu ustanovení o postoupení smlouvy mohou strany na základě ujednání změnit a vlastní podobu postoupení smlouvy v konkrétním případě tak výrazně ovlivnit. Kogentnost lze snad přiznat jedině těm ustanovením, které v rámci svého textu obsahují slovo „nelze“, protože v takovém případě je možné dovodit, že se jedná o zákonný zákaz62. V této souvislosti se pak nabízí také otázka, jaké jsou limity vyvstávající z dobrých mravů pro ujednání subjektů zúčastněných na postoupení smlouvy, což úzce souvisí např. s tím, zda bude možné smluvně vyloučit uplatnění zákonných ustanovení, jejichž účelem je ochrana postoupené strany. Tyto situace pravděpodobně bude nutné posuzovat ad hoc a určité vodítko poskytnou až rozhodnutí soudů v obdobných věcech. Osobně jsem toho názoru, že v případě jednostranně koncipovaných postoupení smluv, v jejichž rámci by postoupená strana byla zbavena ochrany, by docházelo v tak masivním rozsahu k narušení zásady rovnosti stran a právní jistoty, že by bylo nutné rozpor s dobrými mravy vyvodit. Na postoupení smlouvy v rámci dispozitivních ustanovení bude mít velký vliv i praxe stran upravená v § 545 OZ, která může významně modifikovat práva a povinnosti založené subjektům postoupení smlouvy, a to zejména v případech, kdy dochází k pravidelnému a opakovanému postupování smluv mezi stejnými subjekty. V určitých případech může být praxe stran rozhodujícím pravidlem pro výklad jednání stran, neboť má přednost před dispozitivními právními normami63.

61

62

§ 1 OZ. KINDL, Milan. In: KINDL, Milan; ROZEHNAL, Aleš. Nový občanský zákoník: problémy a

úskalí. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 279. 63TICHÝ,

Luboš. In: ŠVESTKA, Jiří a kol.. Občanský zákoník: komentář, Svazek I (§ 1-654).

Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1314.

28

2.3. Smlouva o postoupení smlouvy Základním předpokladem postoupení smlouvy je uzavření smlouvy o postoupení smlouvy, neboli postupní smlouvy, mezi postupitelem a třetí osobou. Postupní smlouvu je možné uzavřít na základě ustanovení § 1895 OZ a k samotnému převodu práv a povinností ze smlouvy pak dojde na základě nabytí účinnosti postupní smlouvy64. Postoupit smlouvu není možné v případě, že tomu odporuje povaha smlouvy, pokud s postoupením nesouhlasí postoupená strana a pokud již smlouva byla splněna65. 2.3.1.

Forma postupní smlouvy

Postupní smlouva nemá předepsanou formu, ve které má být uzavřena, a je tedy možné ji uzavřít v jakékoliv formě, kterou si smluvní strany zvolí66, pokud to nebude odporovat dřívějšímu ujednání stran. Na formu smlouvy nebude mít vliv ani ustanovení § 560 OZ, protože samotnou postupní smlouvou nedochází ke zřízení, převodu, změně či zrušení věcného práva k nemovité věci. Rovněž nebude mít na formu smlouvy vliv ani ustanovení § 564 OZ, protože postoupením smlouvy nedochází ke změně obsahu právního jednání67. Obsah naopak zásadně zůstává stejný, protože jinak by se pravděpodobně jednalo o novaci smlouvy a ne o postoupení. Není tedy a priori vyloučené, aby postupitel a postupník uzavřeli postupní smlouvu i ústně či dokonce konkludentně68, nicméně s ohledem na případně prokazování postoupení smlouvy postupníkem v souladu s ust. § 1897 OZ, pří-

64

§ 1895 OZ.

65

§ 1895 OZ.

66

§ 559 OZ.

67

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 796.

68

ELISCHER; ŠEBESTA, 2007, op. cit., s. 170.

29

padně s ohledem na vymáhání pohledávek ze smluvního postavení a s tím spojenou důkazní povinností nelze ústní uzavírání postupních smluv doporučit. 2.3.2.

Předmět postupní smlouvy

V okamžiku uzavření postupní smlouvy dochází k založení nového právního vztahu mezi postupitelem a postupníkem, jehož přímým předmětem jsou práva a povinnosti vyplývající z postupní smlouvy69. Ačkoliv by mohl název institutu naznačovat, že nepřímým předmětem tohoto právního vztahu je postupovaná smlouva, není tomu tak. Nepřímým předmětem postupní smlouvy je smluvní postavení postupitele, tedy souhrn práv a povinností, které mu z původní smlouvy vznikly70. Na postupníka tedy přecházejí nejen veškerá práva a povinnosti související s plněním, včetně jejich příslušenství, ale i všechna vedlejší práva a kompetence s právním postavením strany závazku spojené71. Je však potřeba uvést, že ne všechna práva a povinnosti, která tvoří obsah závazků vyplývající ze smluvní pozice, jsou způsobilá k tomu, aby se stala nepřímým předmětem postupní smlouvy. Mohou jimi být pouze taková práva a povinnosti, která nebyla dosud splněna, jak vyplývá z dikce ustanovení § 1895 OZ, které je částečně modifikované ustanovením § 1896 OZ, který říká, že pokud se jedná o plnění trvající nebo pravidelně se opakující, lze smlouvu postoupit s účinky k tomu, co ještě nebylo splněno. Pro postupitelnost smluvní pozice jedné ze stran je tedy podstatné, zda dosud závazky strany zůstávají nesplněny alespoň částečně, přičemž v souladu se zákonem je možné postupní smlouvu uzavřít právě k oné nesplněné části závazků.

69

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 795.

70

tamtéž

71

Někteří odborníci se v této souvislosti domnívají, že na postupníka není převáděno právo od

smlouvy odstoupit nebo smlouvu zrušit. Této problematice se budu věnovat v dalších částech práce.

30

Z dikce ustanovení § 1896 OZ také vyplývá, že nepřímým předmětem postupní smlouvy může být celá smluvní pozice jedné ze stran, případně její část. Způsobů, jak rozdělit smluvní postavení strany a jednotlivé závazky vznikající ze smlouvy může být mnoho. Jako nejpraktičtější se jeví např. rozdělení závazků dle okamžiku jejich vzniku, při kterém by všechny závazky vzniklé k určitému časovému okamžiku zavazovaly postupitele a závazky vzniklé po tomto časovém okamžiku zase postupníka. Praktické také může být postoupení smluvní pozice pouze k určité části věci. Např. k vymezené části pozemku, k vymezené časti bytového prostoru apod., případně k určité části věci hromadné. Rozdělení závazků v rámci postupní smlouvy však nikterak nesouvisí s dělitelností či nedělitelností plnění, protože v některých typech právních vztahů (zvláště s ohledem na možnost jejich úpravy smluvními ujednáními mezi stranami) může i k nedělitelné věci ze smluvní pozice smluvce vyplývat celá řada závazků, které je následně možné na základě postupní smlouvy rozdělit mezi postupitele a postupníka. Rozložení postupované smlouvy na jednotlivé dílčí závazky, které obsahují jak práva, tak i povinnosti, je zcela v pořádku a jsem přesvědčený, že právě takovéto dělení bylo tím, které měl zákonodárce na mysli, když možnost částečného postoupení smlouvy učinil součástí právní úpravy postoupení smlouvy. V úvahu však připadá i rozdělení smlouvy na dílčí pohledávky a dílčí dluhy, z kterých se skládají jednotlivé závazky. B. Dvořák se domnívá, že částečné postoupení smlouvy spočívající výhradně v postoupení pohledávek či v postoupení dluhů není možné, protože by se v takových případech jednalo o postoupení pohledávky dle ustanovení § 1897 a násl. OZ, případně o převzetí dluhu dle ustanovení § 1888 a násl OZ72. Uvedený názor B. Dvořáka dle mého názoru koreluje s úmyslem zákonodárce a s účelem zákona, nicméně při využití gramatického, logického a systematického výkladu lze dospět i k názoru, že rozdělení na pohledávky a dluhy je možné. Zá-

72

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 800.

31

kon takové jednání výslovně nezakazuje a tento zákaz nebo omezení není obsaženo ani implicitně. B. Dvořák má za to, že postoupení té části smlouvy, která obsahuje pouze pohledávky či pouze dluhy by automaticky naplnilo skutkové podstaty jiných institutů, a tudíž by se nejednalo o postoupení smlouvy. Tento závěr ale dle mého není úplně správný, protože se domnívám, že postoupení smlouvy není pouhou kombinací postoupení pohledávky a převzetí dluhu, jak ostatně na mnoha místech komentáře uvádí i B. Dvořák. Na rozdíl od cese pohledávky a převzetí dluhu se totiž postupník stává stranou smlouvy v rozsahu, v kterém na něm byla smlouva postoupena, což znamená, že pokud by byla postoupena smlouva pouze v rozsahu pohledávek, pak by v tomto rozsahu byl postupník smluvní stranou společně s postupitelem, který by byl zase smluvní stranou v rozsahu dluhů, což by mělo vliv na celou řadu vedlejších práv či povinností vyplývajících ze smlouvy. Při prostém postoupení pohledávky by však byl smluvní stranou stále jen a pouze postupitel. Mám tedy za to, že skutkové podstaty postoupení smlouvy, postoupení pohledávky a převzetí dluhu nesplývají natolik, aby bylo možné říci, že pokud by vůle stran směřovala k postoupení smlouvy v rozsahu pohledávek či dluhů, pak by automaticky takové jednání naplnilo skutkovou podstatu postoupení pohledávky či převzetí dluhu a k postoupení smlouvy by tak nedošlo. Takový pohled na danou problematiku by byl rovněž v rozporu s pojetím postoupení smlouvy jako institutu, který přesahuje kombinaci postoupení smlouvy a převzetí dluhu73. Smlouvu je také možné postoupit několika postupníkům, kteří jsou následně smluvní stranou v rozsahu, ve kterém jim byla smlouva postoupena. Takovým jednáním vznikne pluralita subjektů na jedné ze stran závazkového vztahu, přičemž vzájemný vztah mezi subjekty figurujícími na jedné smluvní straně bude určený obsahem postupní smlouvy. Jako nejpraktičtější se jeví sjednání konkrétních práv a povinností případně konkrétní části závazku, které se postoupení tomu konkrétnímu postupníkovi týká, nicméně určitost smlouvy co do rozsahu, v kterém je smluvní pozice postupována na konkrétního postupníka, v tomto

73

Viz. oddíl 2.7.3. této práce.

32

případě není nezbytnou náležitostí postupní smlouvy. Ta bude tedy platně uzavřena i v případě, že se omezí na pouhé sjednání toho, že právní pozice postupitele je postupována na několik postupitelů. V takovém případě pak bude nutné postupovat podle ustanovení § 1869 a 1871 OZ, a to s ohledem na povahu postupovaného závazku a jeho plnění. To také rozhodne o tom, zda vztah postupníků vůči straně postoupené bude solidární či dílčí. Stejně se pak bude postupovat v případě, že by v souladu se shora uvedeným výkladem byla smluvní pozice postoupena na postupníka pouze částečně, přičemž ve zbývajícím rozsahu by smluvní stranou stále zůstával postupitel. 2.3.3.

K povaze smlouvy, jež má být postoupena

Vedle omezení postoupení smlouvy požadavkem toho, aby postupované závazky nebyly dosud splněny, přistoupil zákonodárce k další limitaci smluvní svobody stran, kterou vyjádřil ustanovením, že smlouva smí být postoupena tehdy, jestliže to nevylučuje její povaha74. Zvolený termín „povaha smlouvy“, však může vzbuzovat mnoho otázek spočívajících v tom, co vlastně tento termín vyjadřuje. Důvodová zpráva k OZ uvádí, že povaha smlouvy bude vylučovat její postoupení zejména v případě, že závazek bude spočívat v osobním plnění některé ze smluvních stran, plnění bude záviset na osobních vlastnostech smluvců apod. 75 Podobný, ne-li restriktivnější výklad pojmu „povah smlouvy“ nabízí T. Kindl, který daný termín obecně vymezil tak, že zpravidla půjde o smlouvy, jejichž obsah by se postoupením změnil. Naráží na zákonné omezení postoupení pohledávky, které není možné, pokud pohledávka zaniká smrtí dlužníka nebo věřitele a táží se, zda je toto omezení rozumné aplikovat rovněž na postoupení smlouvy, když na rozdíl od postoupení pohledávky je k postoupení smlouvy nutný souhlas postoupené strany. Výslovně pak uvádí, že smlouvu není možné postoupit, po-

74

§ 1895 OZ.

75

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) In: Texty zákonů – občanský zákoník. [onli-

ne]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2011, s. 458 [cit. 27.6.2015].

33

kud to nepřipouští zákon (jako příklad uvádí např. právo na důchod) a uvádí, že zpravidla bude povaha smlouvy vylučovat postoupení v obdobných situacích, které vylučují postoupení pohledávky76. B. Dvořák zaujal k „povaze smlouvy“ volnější postoj, když tvrdí, že na postoupení smlouvy nelze aplikovat omezení stanovená v rámci § 1881 OZ na postupitelnost pohledávek77 a je toho názoru, že tedy lze postupovat práva a povinnosti např. ze smlouvy příkazní (§ 2430 OZ). Nebude rovněž vyloučeno, aby docházelo k postoupení právního postavení strany oprávněné z osobní služebnosti (§ 1265 OZ), reálného břemene (§ 1303 OZ), důchodu (§ 2704 OZ) či výměnku (§ 2713 OZ)78. Rovněž se domnívá, že nelze vyloučit, aby došlo k postoupení smlouvy, jejímž obsahem jsou práva či povinnosti, jež zanikají smrtí věřitele či dlužníka79. Osobně souhlasím spíše s názorem T. Kindla, že povaha smlouvy vylučuje její postoupení tam, kde by se vlastním postoupením změnil obsah postupovaných závazků80. Co se týče výše uvedeného názoru B. Dvořáka, pak se domnívám, že postoupení výše vyjmenovaných smluvních subtypů může vzbuzovat rozpory. Např. v rámci příkazní smlouvy si příkazce příkazníka vybírá či může vybírat s ohledem na jeho osobnostní vlastnosti a rovněž vůlí příkazníka může být danou věc obstarat pouze pro konkrétního příkazce a postoupením příkazní smlouvy by mohlo dojít ke změně jejího obsahu. V uvedené problematice může hrát svou roli rovněž dispozitivnost či kogentnost ustanovení OZ o povaze smlouvy. Ustanovení § 1895 OZ totiž neobsahuje vý-

76

KINDL, Tomáš. In: ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář, Svazek V (§ 1721 až

2520). Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 348. 77

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 795.

78

tamtéž

79

tamtéž

80

KINDL, Tomáš, 2014, op. cit., s. 348.

34

slovný zákonný zákaz dle ust. § 1 odst. 2 OZ a domnívám se, že předmětné ustanovení má tedy dispozitivní povahu. Strany tedy mohou postoupit i smlouvou, u které by to její povaha vylučovala, jestliže se na tom shodnou a jestliže zákaz postoupení takové smlouvy nevyplývá z kogentních ustanovení zákona. V takovém případě je však problémem postavení postoupené strany, které by se mohlo výrazně změnit v důsledku případné změny obsahu smlouvy. Myslím si, že v této situaci by pro nabytí účinnosti postupní smlouvy nemohl stačit prostý souhlas s postoupením dle ust. § 1895 OZ, neboť ten není relevantním projevem vůle, který by mohl vést ke změně obsahu smlouvy, neboť souhlas s postoupením z povahy věci směřuje pouze k vlastnímu postoupení a ne jakékoliv změně obsahu závazku. K povaze souhlasu v OZ Tichý uvádí, že „souhlas je konstitutivním právním jednáním, které se však nestává součástí právního jednání, k němuž se váže. Osoba poskytující souhlas je ve vztahu k dotčenému právnímu jednání osobou třetí, ale stranou právního jednání, s nímž vyjadřuje souhlas, se nestává. Proto je souhlas považován za svébytný pomocný instrument“81. Domnívám se, že pokud by na základě ujednání stran mělo dojít k postoupení smlouvy, jejíž povaha by to de lege lata vylučovala a došlo by tedy v rámci postoupení smlouvy rovněž ke změně jejího obsahu, pak by byla na základě ust. § 1902 OZ nutná dohoda všech tří stran a nestačil by tedy prostý souhlas postoupené strany. Rovněž by postoupení smlouvy spojené s novací muselo být v souladu s ust. § 1906 OZ uzavřeno v písemné formě. Došlo by tedy ke kombinaci postoupení smlouvy a její novace. Je tedy zjevné, že v každém případě postoupení smluvní pozice bude nutné ad hoc zkoumat, zda povaha této smluvní pozice její postoupení nevylučuje. Na ujasnění předmětného termínu a poskytnutí vodítka, které smlouvy typově budou z postoupení smlouvy kvůli jejich povaze vyloučené, si pak budeme muset počkat do okamžiku, kdy se otázkou budou zabývat soudy a vytvoří ustálenou judikaturu. Zajímavou otázkou do budoucna bude také problematika smluv,

81

TICHÝ, Luboš. Obecná část občanského práva. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2014, s. 172.

35

jejichž povaha postoupení vylučuje a strany si neujednají jinak, a přesto k jejich postoupení dojde. 2.3.4.

Kontraktační proces smlouvy o postoupení smlouvy

Kontraktační proces postupní smlouvy se budu řídit zákonnými ustanoveními § 1724 OZ a násl. a postupní smlouva tedy bude uzavřena, jakmile si strany ujednají její obsah82. Vzhledem k nutnosti poskytnout ochranu postoupené straně je ale k účinnosti postoupení smluvní pozice nezbytný souhlas postoupené strany, který musí být udělený předem nebo následně. Na povahu souhlasu jsem narazil již v předešlé podkapitole a dále je podrobně rozebrán v oddílu 2.6.1, a proto se mu nyní nebudu více věnovat.

2.4. Postoupení smlouvy rubopisem Poměrně kontroverzní je ust. § 1897 odst. 2 OZ, které stanovuje, že „obsahuje-li smlouva uzavřená v písemné formě ujednání, že je uzavřena na řad některé ze stran nebo jiné ujednání stejného významu, pak tato strana postoupí smlouvu rubopisem listiny, přičemž se přiměřeně použijí předpisy o směnkách“83. Ujednání, že smlouva je uzavřena na řad jedné ze stran má tedy povahu speciálního, předem uděleného souhlasu, takže k samotnému postoupení smlouvy rubopisem stačí pouhý podpis postupitele, aniž by postoupená smluvní strana musela souhlas poskytovat opětovně84. Účelem tohoto ustanovení je usnadnění kontraktačního procesu postupní smlouvy a postupu smluvní pozice85. Je otázkou, zdali je možné smlouvu uzavřenou na řad postupovat pouze rubopisem nebo i na základě postupní smlouvy. První názor zastává např. M. Kindl,

82

§ 1725 OZ.

83

§ 1897 OZ.

84

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 804.

85

tamtéž

36

který říká, že smlouvu na řad je možné postoupit pouze rubopisem a nijak jinak86, opačný názor pak zastává B. Dvořák, když tvrdí, že není vyloučené, aby se smlouva uzavřená na řad postoupila postupní smlouvou, a dokonce k takovému postoupení už nebude potřeba zvláštního souhlasu87, neboť ten je již obsažený v ujednání, že smlouva je uzavřena na řad jedné ze stran. Přestože se tato názorová rozpolcenost může na první pohled zdát nevýznamná, v praxi bude mít důsledky např. na možnost postoupit smlouvu částečně či na více postupníků. Zákon č. 191/1950 Sb., totiž v ust. § 14 stanovuje, že indosamentem se převádějí všechna práva ze směnky (v tomto případě smlouvy) a strany si v tomto případě nemohou ujednat jinak. Pokud by tedy nebylo možné smlouvu uzavřenou na řad postoupit postupní smlouvou, pak by smluvní strany samy omezily svou možnost postoupit smluvní pozici pouze částečně. Tuto skutečnost je tedy nutné při formulaci smlouvy brát v potaz. Ve shora nastíněné problematice se osobně přikláním spíše k názoru, že smlouvu uzavřenou na řad lze postoupit pouze rubopisem, neboť to vyplývá z gramatického výkladu ust. § 1897 OZ. Opačný názor dle mého názoru také přináší zbytečné výkladové komplikace, kterým se přijetím uvedeného interpretačního stanoviska lze vyhnout. Další otázkou spojenou s problematikou postoupení smluvní pozice rubopisem je problematika oznámení či prokázání postoupení smlouvy postoupené straně, na které je vázána účinnost postoupení v případě předem uděleného souhlasu (kterým je i ujednání, že smlouva je uzavřena na řad jedné ze stran). Domnívám se, že toto ustanovení platí i v případě smluv uzavřených na řad, neboť taková doložka je svou povahou předem uděleným souhlasem, a postupník – indosatář je tedy povinen postoupení prokázat anebo postupitel – indosant musí postoupení postoupené straně oznámit, jinak postoupení nenabyde účinnosti. V praxi tedy bude nutné smlouvu nejenom indosovat a předat indosatáři, ale doložit

86

KINDL, Milan, 2014, op. cit., s. 284.

87

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 804.

37

také nepřetržitý řetězec oznámení či prokázání postoupené straně, jinak by postupník nemohl mít jistotu, že je skutečně osobou ze smlouvy oprávněnou.

2.5. Právní účinky postoupení smlouvy Jak již bylo zběžně uvedeno v podkapitole 2.3.2. okamžikem účinnosti postupní smlouvy dochází k založení nového právního vztahu mezi postupitelem a postupníkem, ke změně právního vztahu mezi postupitelem a postoupenou stranu a konečně ke vstupu postupníka do právního postavení smluvní strany a tedy do právního vztahu se stranou postoupenou. Předmětem této podkapitoly tedy bude analýza právních účinků postupní smlouvy v souvislosti se vznikem, změnou či zánikem právních vztahů mezi subjekty zúčastněnými na postoupení smlouvy. Je však nutné podotknout, že tato podkapitola nepodává vyčerpávající výklad o všech právních účincích spojených s uzavřením postupní smlouvy, neboť některé další jsou předmětem dalších částí této práce. 2.5.1.

Účinky smlouvy mezi postupitelem a postupníkem

Okamžikem účinnosti postupní smlouvy88 dochází především k založení zcela nového právního vztahu mezi postupitelem a postupníkem. Práva a povinnosti z tohoto právního vztahu vyplývající sice nejsou v zákoně přímo definovány tak, jak je tomu např. v ustanoveních týkajících se právní úpravy kupní smlouvy, nicméně je lze z obsahu OZ vyvodit. V první řadě je zde povinnost postupitele umožnit postupníkovi vstup do svého právního postavení. Vzhledem k absenci zákonné úpravy v ustanoveních o postoupení smlouvy se domnívám, že se v daném případě při současné absenci smluvních ujednání řešících tuto problematiku na základě výkladových ustano-

88

Okamžik účinnosti postupní smlouvy v souvislosti s nutným souhlasem postoupení strany je

předmětem oddílu 2.6.1. a z toho důvodu se mu na tomto místě více nevěnuji, i když se jedná o související problematiku.

38

vení OZ uplatní přiměřeně ustanovení § 1880 OZ, ze kterého vyplývá povinnost postupitele předat doklady spojené se smlouvou a povinnost informační89. Na základě výkladu B. Dvořáka k ustanovení upravujícímu předání dokladů při postoupení pohledávky90 je možné analogicky vyvodit, že postupitel je povinen postupníkovi předat veškeré doklady, které se týkají smlouvy, jejichž vlastníkem se postupitel účinností cese smlouvy stává. Co se týče informační povinnosti, pak lze na základě stejného výkladu dovodit, že postupitel je povinen sdělit veškeré informace, které jsou relevantní pro úspěšně splnění postoupené smlouvy. Dále se domnívám, že v případě, že pokud povinnost postupitele předat doklady a informovat postupníka o relevantních okolnostech spojených s plněním smlouvy nebude naplněna, dojde k založení případného nároku postupníka na náhradu škody dle ust. § 2910 OZ91. V případě, že postoupená strana neudělí k postoupení smlouvy souhlas, není možné a priori vyloučit, aby na základě ujednání stran vtěleném do postupní smlouvy či dohody uzavřené následně po neudělení souhlasu, došlo k účinnosti postupní smlouvy v rozsahu postoupení pohledávek či práv92, jako je tomu např. v právní úpravě převodu smluvní pozice v PECL93, popsané v oddílu 3.1.1. této práce. Je zajímavé, že právní úprava postoupení v OZ mlčí o odpovědnosti postupitele, a to o to víc, že italská právní úprava v CC, která sloužila coby hlavní inspirační východisko naší právní úpravy a došlo k jejímu takřka doslovnému převzetí, odpovědnost postupitele upravuje v článku 1410 CC. Nedostatek této úpravy si vy-

89

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 736.

90

tamtéž

91

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 737.

92

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 806.

93

ELISCHER; ŠEBESTA, 2007, op. cit., s. 172.

39

kládám tak, že zákonodárce považoval právní úpravu odpovědnosti smluvních stran postupní smlouvy za nadbytečnou a uplatní se tedy obecná ustanovení o plnění závazků. Domnívám se tedy, že v první řadě se v případě úplatně uzavřené postupní smlouvy budou aplikovat zejména ustanovení o řádném plnění obsažená v § 1914 OZ a násl., z kterých plyne povinnost postupitele poskytnout plnění bez vad, které bude disponovat vlastnostmi obvyklými nebo vymíněnými94, přičemž je snad až zbytečné doplňovat, že plněním se v případě postoupení smlouvy rozumí postupovaná smluvní pozice. V případě, že postupní smlouva bude uzavřena za úplatu, bude platná a postoupení smluvní pozice bude mít vadu, lze následně uplatňovat práva z vadného plnění95. Těžko si lze představit situaci, kterou by nebylo možné řešit na základě obecných ustanovení o plnění závazků, nicméně kdyby se takový případ objevil, jsem toho názoru, že by bylo možné přiměřeně aplikovat také ustanovení § 1885 OZ o odpovědnosti postupitele v případě úplatného postoupení pohledávky. 2.5.2.

Účinky smlouvy mezi postupitelem a postoupenou stranou

V ideálním případě dojde okamžikem účinnosti postupní smlouvy vůči postoupené straně, tedy okamžikem účinnosti udělení souhlasu postoupení strany, k úplnému osvobození postupitele od povinností vyplývajících z postupovaného smluvního postavení, které původně nesl vůči druhé smluvní straně96. Tomuto důsledku však může zabránit postoupená strana vydáním jednostranného prohlášení dle ustanovení §1899 OZ, že osvobození postupitele odmítá. V případě vydání prohlášení postoupené strany o odmítnutí osvobození postupitele pak dochází ke vzniku ručení postupitele za všechny dluhy postupníka

94

§ 1914 OZ.

95

KINDL,Tomáš, 2014, op. cit., s. 331.

96

KINDL,Tomáš, 2014, op. cit., s. 355.

40

z postoupené smluvní pozice, které existovaly k okamžiku účinnosti postupní smlouvy97. 2.5.3.

Účinky smlouvy mezi postupníkem a postoupenou stranou

Okamžikem účinnosti postupní smlouvy pak konečně dochází rovněž k samotnému nahrazení smluvní strany, kdy postupitele v rozsahu postoupení nahradí postupník a v tomto rozsahu se také stává majitelem práv a povinností ze smluvní pozice vyplývajících. Právní vztah mezi postupníkem a postoupenou stranou pak mimo práva a povinnosti, jejichž cílem je samotné plnění smlouvy spočívá zejména ve vzájemných námitkách a možnosti uplatňovat různá vedlejší práva se smluvní pozicí související. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky ze smlouvy jsou předmětem oddílu 2.6.3. a vedlejší práva vyplývající ze smluvní pozice prostupují celou prací, nebudu se této otázce na tomto místě více věnovat.

2.6. Ochrana postoupené strany Jedním z vůdčích principů evropské civilistiky 20. století je zejména princip autonomie vůle, který je chápaný jako oprávnění subjektů uspořádat své právní záležitosti samostatně a podle vlastní představy98. Jak již bylo uvedeno v podkapitole 1.2., jedním z konkrétních projevů autonomie vůle je smluvní svoboda, čímž se myslí svoboda návrhu smlouvy a svoboda jeho přijetí99. Včlenění institutu postoupení smlouvy do našeho právního řádu jakož i do právních řádů zahraničních sice na jednu stranu autonomii vůle stran významně posiluje, protože smluvní strany mají možnost se svým právním postavením coby s celkem disponovat poměrně volně, nicméně na druhou stranu znamená zároveň i zásah do smluvní svobody (zejména co se týče možnosti vybrat si svého smluvního

97

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 808.

98

TICHÝ, 2014, op. cit., s. 50.

99

TICHÝ, 2014, op. cit., s. 54.

41

partnera) a právní jistoty obou stran. K narušení těchto atributů dochází zejména u postoupené strany, které se postoupením smlouvy změní smluvní partner, a to i přesto, že se tato změna nezakládá na jeho vlastním právním jednání. Zákon z toho důvodu obsahuje jisté vyvažovací mechanismy, jejichž účelem je poskytnout dostatečnou ochranu postoupené straně. Oblast ochrany postoupené strany je pak možné bezesporu označit za ústřední problematiku postoupení smlouvy100, a proto jí jsou věnovány následující podkapitoly. 2.6.1.

Souhlas postoupené strany s postoupením smlouvy

Ochrana je postoupené straně poskytována v první řadě prostřednictvím požadavku, aby postoupená strana vyjádřila s postoupením souhlas, který je upraven v ustanovení § 1897 OZ. Tichý uvádí, že „s trochou nadsázky se dá říci, že postoupená strana je na základě tohoto ustanovení postavena na úroveň jakési kontrolní instance, která může „přezkoumat“ rozhodnutí postupitele a postupníka“101. Jedná se o významný korekční prvek, neboť dle dikce zmíněného ustanovení je postoupení smlouvy vůči postoupené straně účinné od jejího souhlasu102. B. Dvořák ke shora zmíněnému ustanovení dodává, že „postoupní smlouva zásadně nenabude účinnosti, aniž by s tím postoupená strana souhlasila“103. Domnívám se však, že to není zcela přesné, neboť z textu zákona nevyplývá, že postupní smlouva bude neúčinná, ale pouze to, že vůči postoupené straně bude postoupení smlouvy účinné až od jejího souhlasu. Jsem tedy toho názoru, že postupní smlouva bude účinná okamžikem jejího uzavření mezi postupitelem a postupníkem (nebo okamžikem, který si smluvní strany postupní smlouvy sjed-

100

ELISCHER; ŠEBESTA, 2007, op. cit., s. 170.

101

TICHÝ, 2014, op. cit., s. 172.

102

§ 1897 OZ.

103

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 802.

42

nají), nicméně bez souhlasu postoupené strany nenabude účinnosti vůči ní (smluvní strana se tedy uzavřeném postupní smlouvy nezmění a smluvní strany postupované smlouvy jsou stále zavázány plnit původní straně). Tento závěr ostatně vyplývá i z komentáře B. Dvořáka k ustanovení § 1898 OZ, v rámci kterého je uvedené, že postupní smlouva zavazuje smluvní strany od okamžiku jejího uzavření104. V případě, že postupní smlouva je uzavřena platně a účinně, bude v případě neudělení souhlasu postoupenou stranou s postoupením a z toho vyplývající nemožnosti postoupení smlouvy z postupitele na postupníka nutné postupovat dle ustanovení § 2006 a násl. OZ o nemožnosti plnění105, z kterého plyne, že závazky z postupní smlouvy zcela zanikají. Je možné, aby závazky z postupní smlouvy zanikly pouze z části, pokud má plnění zbytku závazku pro věřitele význam (platná a účinná by tedy mohla zůstat například ujednání o mlčenlivosti apod., případně je možné, aby si strany ujednaly, že postupní smlouva zůstane účinná v rozsahu postoupení práv106). Nemožnost plnění je povinen prokázat dlužník, tedy v tomto případě postupitel. Stranám postupní smlouvy lze tedy na základě shora uvedeného doporučit, aby si v textu postupní smlouvy dobře sjednali svá práva a povinnosti pro případ, že souhlas s postoupením smlouvy nebude udělen, a to včetně toho, jak bude dlužník neudělení souhlasu prokazovat (vzhledem k tomu, že souhlas s postoupením smlouvy nemá předepsanou žádnou formu, mohl by i tento bod býti problematický) a následků, které neudělení souhlasu mezi stranami vyvolá. Jako nejpraktičtější se mi jeví ujednání, v jehož rámci si strany sjednají lhůtu pro udělení souhlasu postoupené strany a v případě, že v uvedené lhůtě písemný, ústní či konkludentní souhlas nebude udělen, pak se smlouva bude od počátku rušit.

104

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 806.

105

tamtéž

106

tamtéž

43

Souhlas s postoupením smlouvy může být udělen předběžně, v rámci postupované smlouvy. Ani v takovém případě však postoupení smlouvy nebude vůči postoupení smlouvy účinné hned v okamžiku uzavření postupní smlouvy, neboť na základě ustanovení § 1897 OZ bude vůči postoupené straně účinné až okamžikem, kdy jí postupitel postoupení smlouvy oznámí nebo kdy jí postupník postoupení smlouvy prokáže107 (je zřejmé, že účelem tohoto ustanovení není jenom ochrana postoupené strany, ale také zajištění její informovanosti). Souhlas s postoupením může být udělen také až následně po uzavření postupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že jde o právní jednání adresované, nabude postoupení smlouvy účinnosti až okamžikem dojití souhlasu (první) ze stran postoupní smlouvy108. Obecně je pro souhlas charakteristická jeho odvolatelnost. Může být odvolán až do uskutečnění právního jednání, k němuž se váže109. Jak bylo zmíněno, souhlas s postoupením smlouvy nemá předepsanou žádnou formu a lze si proto představit i souhlas udělený konkludentně, např. tím, že postoupená strana zašle postupníkovi fakturu na další období 110. Nutnými náležitostmi souhlasu s postoupením smlouvy nad rámec nutných náležitostí právního jednání pak je pouze vlastní souhlas a určení, které smlouvy se souhlas týká. Z podstaty věci však může být projev vůle postoupené strany pouze souhlasný či nesouhlasný. Nesmí tedy obsahovat podmínku, na kterou by vázal platnost souhlasu111 (existenci podmínky si však lze představit u předběžného souhlasu).

107

§ 1897 OZ.

108

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 802.

109

TICHÝ, 2014, op. cit., s. 172.

110

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 802.

111

tamtéž

44

2.6.2.

Odmítnutí osvobození postupitele

Podstatou postoupení smlouvy je převod smluvní pozice jedné strany na třetí osobu, včetně všech práv a povinností, které ze smluvní pozice vyplývají. Vedle samotného převedení smluvního postavení na třetí osobu bude ve většině případů směřovat vůle postupitele také k současnému osvobození vlastní osoby od práv a povinností ze smluvního postavení vyplývajících. Zákonodárce však vložil postoupené straně do rukou možná až příliš silný instrument, kterým může tento záměr postupitele zmařit. Je jím možnost postoupené strany prohlásit, že odmítá osvobození postupitele od jeho povinností. Toto prohlášení může postoupená strana učinit kdykoliv od okamžiku, kdy se postoupená strana dozvěděla nebo kdy musela zjistit, že postupník neplnil112. Zákon sice omezuje lhůtu na 15 dnů od uvedeného okamžiku, nicméně lhůta není prekluzivní a jejím marným uplynutím vzniká pouze povinnost postoupené strany uhradit postupiteli škodu, kterou nedodržením lhůty a učiněním prohlášení způsobila. Prohlášení o odmítnutí osvobození je adresným jednostranným právním jednáním, které je třeba doručit postupiteli. Následkem prohlášení je požadavek postoupené strany, aby plnil postupitel, jestliže neplní postupník. Postupitel tedy vstupuje do právního postavení ručitele za všechny dluhy postupníka z postoupeného závazku, jež tu byly v okamžiku účinnosti postupní smlouvy (§ 1898); tím je dán rozsah ručení postupitele113. Prohlášení o odmítnutí osvobození postupníka je možné považovat za až moc velké posílení pozice postoupené strany, protože takovým jednáním může jednostranně, bez vůle postupitele, založit ručení postupitele za dluhy114. Je tedy v rozporu s metodou soukromoprávní regulace, a to zvlášť v případě, kdy po-

112

§ 1899 OZ.

113

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 806.

114

tamtéž

45

stoupená strana již dříve dala s postoupením smlouvy souhlas115. Tento právní úpravy postoupení smlouvy vnímám jako velmi problematický. 2.6.3.

Zachování námitek ze smlouvy

Logickým důsledkem při změně subjektů závazkových právních vztahů je trvalost námitek, které je strana potencionálně dotčená takovou změnou (tedy typicky postoupená strana) oprávněna namítat vůči postupiteli. Takový důsledek vyplývá jak ze samotné podstaty změny subjektů závazků (postavení dalších subjektů se zásadně nesmí změnit), ale i z ochrany, která je postupované straně v případě postoupení smlouvy poskytována. V rámci ustanovení § 1900 OZ je rozlišováno mezi námitkami ze smlouvy a jinými námitkami, přičemž námitky ze smlouvy zůstávají postoupené straně zachovány ze zákona, nicméně zachování jiných námitek, které strana měla vůči postupiteli (k okamžiku účinnosti postupní smlouvy), si musí postoupená strana vyhradit ve smlouvě nebo v souhlasu s postoupením smlouvy116, jinak nemůže tyto námitky vůči postupníkovi uplatnit117. Podstatná je tedy distinkce mezi námitkami ze smlouvy a jinými námitkami. Námitky ze smlouvy budou takové, které vyplývají přímo z postupovaného závazkového právního vztahu. Tzn., že půjde o případný rozpor se zákonem či dobrými mravy, formy, dovolání se omylu, dovolání se neexistence případných

115

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 807.

116

§ 1900 OZ.

117

Vzhledem k dikci zákona se domnívám, že postoupená strana nemůže námitky uplatnit a

v případě, že by tak učinila a jejím námitkám bylo vyhověno, pak by se z její strany jednalo o bezdůvodné obohacení., neboť by získala majetkový prospěch bez právního důvodu dle § 2991 odst. 2 OZ. Tento závěr vyvozuje ze slovního spojení „námitky jí zůstanou zachovány“ jejímž logickým protikladem je „nezůstanou jí zachovány“ a tudíž jimi nedisponuje a nemůže z nich vyvozovat právní důsledky. Domnívám se, že pokud by úmyslem zákonodárce bylo možné zachovat námitky alespoň jako naturální obligaci, pak by zvolil formulaci, z které by vyplývalo, že postupník může případným uplatněným námitkám vyhovět, ale také nemusí.

46

pohledávek, které vůči ní má nebo měl mít postupitel a následně postupník, vady případného plnění, nedostatečnou vzájemnost plnění ve smyslu ustanovení § 1911 OZ a nakonec samozřejmě námitku promlčení118. Nejedná se však o taxativní, ale pouze demonstrativní výčet možných námitek ze smlouvy. Pod pojmem „jiné námitky“ si pak můžeme představit všechny námitky postoupené strany, jejichž původ není přímo ve smluvním vztahu, přesto s ním však souvisejí. Jde například o námitku započtení, kterou by strana postoupená chtěla uplatnit vůči postupiteli a v případě postoupení smlouvy by právo na její uplatnění ztratila. V případě postoupení by totiž nebyla dána nutná podmínka započtení, a sice vzájemnost plnění stejného druhu, protože pohledávku má postoupená strana vůči subjektu, který již nefiguruje coby její smluvní partner. Dále se může jednat např. o námitky vzniklé v důsledku smlouvy postupní, a to např. nesplnění závazků postupníka vůči postupiteli119 a tedy neoprávněnost požadavku na plnění postoupené strany dle ustanovení § 1911 OZ. Zajímavou skutečností je, že postoupená strana si může tyto námitky vyhradit jak na základě postupované smlouvy, tak i v rámci poskytovaného souhlasu, tedy jednostranného právního jednání. Je to opět důsledkem masivní zákonné ochrany postoupené strany, která je však dle mého poněkud diskutabilní. V důsledku si totiž postoupená strana může vyhradit celou řadu možných námitek, které mohou zhoršit pozici postupníka i postupitele, a to bez jakékoliv možné kontroly ze strany subjektů postupní smlouvy případně v rámci užších zákonných mantinelů. Domnívám se, že právě tato ochrana může v budoucnu znamenat méně časté využívání institutu postoupení smlouvy, než jaké by si zasloužil.

118

§ 1900 OZ.

119

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 810.

47

2.7. Srovnání institutu postoupení smlouvy s některými dalšími instituty, kterými dochází ke změně subjektů závazku Institut postoupení smlouvy není jediným institutem, jehož prostřednictvím může dojít ke změně subjektu závazkového právního vztahu. Většina kodexů zemí kontinentálního právního systému obsahuje úpravu změn v osobě věřitele, mezi které řadí zejména postoupení pohledávky coby změnu subjektu na straně věřitelské a převzetí dluhu coby změnu subjektu na straně dlužnické (OZ nad rámec těchto institutů upravuje také postoupení souboru pohledávek, přistoupení k dluhu a nově také převzetí majetku). Právě tyto dva instituty nás budou zajímat nejenom pro svou dlouhou tradici a své velmi časté využívání v praxi, ale zejména z toho důvodu, že základy institutu postoupení smlouvy jsou systematicky, logicky i historicky postaveny právě na kombinaci těchto dvou institutů. V následující podkapitole budou představeny dílčí instituty postoupení pohledávky a převzetí popsány, a to ve stavu, v jakém je v současném okamžiku upravuje OZ. Následně je srovnám s institutem postoupení smlouvy a zaměřím se na skutečnost, zda je postoupení smlouvy prostou kombinací shora uvedených dvou institutů, či zda je svou povahou překračuje. 2.7.1.

Postoupení pohledávky

Na základě ustanovení § 1897 OZ je možné, aby věřitel celou svou pohledávku coby právo na plnění120 nebo její část postoupil jako postupitel smlouvou i bez souhlasu dlužníka osobě jiné121, čímž dojde k záměně na pozici věřitele. Stávající úprava je velmi podobné té, kterou obsahoval předchozí občanský zákoník, což ostatně zákonodárce konstatoval i v důvodové zprávě, kde uvedl, že návrh úpravy postoupení pohledávky vychází z dosavadní úpravy se zohledněním vývoje tohoto institutu v dalších právních řádech a s přihlédnutím k návrhu Evropské-

120

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000.

121

§ 1897 OZ.

48

ho smluvního zákoníku (CEC)122. To znamená mimo jiné i to, že při výkladu ustanovení je možné s přihlédnutím k odlišnostem mezi dosavadní a stávající právní úpravou používat přiměřeně i již vytvořenou judikaturu soudů. V praxi je postoupení pohledávky velice oblíbené, protože umožňuje věřiteli přenést ekonomickou zátěž a nejistotu spojenou s vymáháním pohledávky na jiný subjekt, který je na tyto procesy lépe připravený a vybavený, případně původní věřitel potřeboval finanční prostředky, které mu dlužník dlužil, a nemohl tedy

čekat

na

ukončení

mnohdy

zdlouhavého

vymáhacího

procesu.

K postoupení pohledávky neboli její cesi může docházet i z důvodu daňové výhodnosti (některé české společnosti např. své pohledávky pravidelně postupují na sesterské společnosti mající formálně sídlo v zahraničí), ale samozřejmě je možné si představit i jiné důvody, pro které se věřitel chce pohledávky za dlužníkem zbavit. Důležité je, aby se setkala vůle věřitele coby postupitele s vůlí subjektu, který na jeho místo nastoupí, coby postupníka. V praxi se pak vyvinula celá řada zvláštních případů cese, z kterých nejvýznamnějšími jsou eskont, factoring a fortfaiting. K postoupení pohledávky dochází na základě postupní smlouvy, v jejímž důsledku nastupuje postupník – cesionář do právního postavení dosavadního věřitele – cedenta, a to v rozsahu postupované pohledávky. B. Dvořák uvádí, že souhlasu postoupeného dlužníka (cessus), jeho předchozího vyrozumění, dokonce ani dlužníkovy vědomosti o postoupení pohledávky není k platnosti postupní smlouvy potřeba. Není vyloučené, aby pohledávka byla postoupena dlužníkovi, přičemž v takovém případě závazek dlužníka zaniká splynutím123. Okamžikem účinnosti postupní smlouvy tedy dochází ke vstupu cesionáře do práv a povinností cedenta, nicméně pouze v rozsahu konkretizovaném postupovanou pohledávkou. U složitějších synalagmatických právních vztahů tak dojde k tomu, že

122

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) In: Texty zákonů – občanský zákoník. [onli-

ne]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2011, s. 457 [cit. 27.6.2015]. 123

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 727.

49

sice pohledávka coby právo na plnění z předmětného závazku náleží jinému subjektu, nicméně povinnosti, které z tohoto vztahu také vyplývají, je stále povinen plnit cedent124. Smlouva o postoupení pohledávek nemá ze zákona předepsanou formu a je tedy možné jí uzavřít v libovolné, stranami zvolené formě125, tedy i konkludentně126. Smluvní strany si ale mohou ujednáním zvolit požadavek náležitosti na smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž obsahem bude požadavek konkrétní formy. Postupní smlouva se pak stává závaznou okamžikem podpisu všemi smluvními stranami, nicméně k tomu, aby nastaly účinky postoupení vůči dlužníkovi, je třeba, aby mu postoupení pohledávky bylo notifikováno127. Předmětem postupní smlouvy mohou být pohledávky, které lze zcizit, pokud to ujednání věřitele a dlužníka nevylučuje. Postupovaná pohledávka také nesmí zanikat smrtí nebo mít takovou povahu, že by se postoupením změnila k tíži dlužníka128. Předmětem postoupení pohledávky tedy může být celá řada pohledávek, a to splatných či nesplatných a dokonce i již vzniklých nebo takových, které teprve v budoucnu vzniknou. Postoupeny mohou být rovněž pohledávky sporné nebo pohledávky, které jsou vázané na podmínku, přičemž tyto pohledávky nebudou postoupeny k okamžiku účinnosti postupní smlouvy, ale k okamžiku, k němuž vzniknou129. Postupované pohledávky také musí být dosta-

124

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000.

125

Což je podstatný rozdíl oproti dosavadní právní úpravě postoupení pohledávky obsažené

v zákoně č. 40/1964 Sb., který požadoval písemnou formu. 126

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 728.

127

HANDLAR, Jiří. K postoupení pohledávky a notifikaci postoupení podle nového občanského

zákoníku. Právní rozhledy. 2013, roč. 2013, č. 22, s. 782. 128

§1881 OZ.

129

HANDLAR, Jiří. Postoupení budoucích pohledávek (nejen) podle nového občanského záko-

níku. Právní rozhledy. 2013, roč. 2013, č. 17, s. 598.

50

tečně určité nebo alespoň určitelné. Požadavek určitosti pohledávky se vztahuje k okamžiku, kdy má být pohledávka převedena, tj. k okamžiku uzavření postupní smlouvy nebo alespoň k datu vzniku pohledávky130. Při postoupení pohledávky by ze zásady nemělo docházet k podstatné změně práv a povinností stran smlouvy a rovněž by nemělo z pohledu práva docházet ani ke změně postavení dlužníka k lepšímu či k horšímu131. Dlužníkova ochrana a informovanost je zajištěna zejména informační povinností uložené stranám postupní smlouvy, jejíž nedodržení vede k neúčinnosti postoupení pohledávky vůči dlužníkovi132. K tomu Handlar uvádí, že „tato notifikační povinnost je upravena v ust. § 1882 odst. 1 OZ, které stanovuje, že dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy již není notifikace postoupení stanovena jako právní povinnost, neboť v některých případech k notifikaci nedochází (Jde o tzv. tiché cese, jejichž charakteristikou je právě skutečnost, že dlužník není o postoupení pohledávky informován a nadále plní původnímu věřiteli.)“133.

130 DVOŘÁK,

131

2014, op. cit., s. 728.

Ačkoliv je třeba zmínit, že postoupením pohledávky je dlužník vystavený nutnosti zkoumat

případná postoupení pohledávky za účelem zaplacení svého dluhu správnému subjektu. V některých případech může docházet i k řetězení postoupení, ve kterých sám dlužník může ztrácet přehled, a z toho důvodu může být postoupení pohledávky pro dlužníka novou obtíží. Na základě dispozitivnosti OZ je samozřejmě možné smluvně vyloučit možnost postoupení pohledávky (což se samozřejmě střetne s protichůdným zájmem věřitele, pro kterého může být postoupení pohledávky způsobem, jak zajistit likvidní prostředky, případně způsobem zajištění úvěru apod.), nicméně je také otázkou, jaké účinky porušení takového ujednání vyvolává. K tomu více ZVÁRA, Michael. Účinky smluvního zákazu postoupení pohledávky. Právní rozhledy. 2015, roč. 2015, č. 9, s. 316., případně také rozhodnutí Nejvyššího soudu, 32 Cdo 273/2010 ze dne 24.5.2010. 132

HANDLAR, 2013, op. cit., s. 782.

133

HANDLAR, 2013, op. cit., s. 784.

51

Dlužníkovi v souladu s ust. § 1884 OZ zachovány námitky proti pohledávce, které měl v době postoupení. Své vzájemné pohledávky vůči postupiteli může dlužník namítat i vůči postupníkovi, i když v době postoupení ještě nebyly splatné. Musí však své pohledávky postupníkovi oznámit bez zbytečného odkladu poté, co se o postoupení dozvěděl134. Je zajímavé, že dlužník má možnost uplatnit námitku započtení. Tato skutečnost je dle B. Dvořáka odůvodněna tím, že „pohledávka postupníka předtím věřitelsky náležela postupiteli a změnu v osobě věřitele přitom dlužník nemohl nijak ovlivnit. Je tedy spravedlivé, aby mu oprávnění k započtení pohledávky, kterou měl vůči cedentovi, zůstalo zachováno i proti cesionáři“135. 2.7.2.

Převzetí dluhu

Převzetí dluhu neboli privativní intercese136 je institutem, který umožňuje změnu subjektu na dlužnické straně, přičemž převzetím dluhu zaniká povinnost původního dlužníka plnit věřiteli a tato povinnost v témže okamžiku vzniká přejímateli, přičemž převzetím dluhu se však zásadně nemění obsah závazku. Základním požadavkem kladeným na úspěšné převzetí dluhu je uzavření dohody mezi původním dlužníkem a přejímatelem137. Zákon udržuje jednotnou vnitřní linii, když ani v případě privativní intercese nepředepisuje účastníkům formu, v jaké má být smlouva vyhotovena (stejně jako u postoupení pohledávky či postoupení smlouvy) a je tak tedy jen a pouze na vůli účastníků, jakou formu zvolí. Opětovně zde tedy připadá v úvahu i konkludentní uzavření smlouvy138, která se však nejeví jako vhodná, neboť by strany v případě sporu nemusely

134

§ 1884 OZ.

135

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 750.

136

Vedle ní rozeznáváme také kumulativní intercesi neboli přistoupení k dluhu, která se však

s ohledem na téma této práce nebudu více věnovat 137

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 773.

138

tamtéž

52

unést důkazní břemeno. Nejpraktičtější tedy bude zřejmě prostá písemná dohoda. Obsahem smlouvy pak bude závazek přejímatele převzít dluh dlužníka a projev vůle stran zprostit dlužníka povinnosti plnit, protože právě to je podstatou privativní intercese. Smlouva o převzetí dluhu je ze zákona dvoustranná a věřitel tak nemá postavení smluvce139. Jeho postavení je však přesto zajímavé, neboť k převzetí dluhu musí udělat souhlas doručený jedné ze smluvních stran, kterým je podmíněná účinnost smlouvy ve vztahu k věřiteli, což je vyjádřeno v ust. § 1889 OZ, který říká, že nepřivolí-li věřitel k převzetí dluhu nebo odmítne-li k němu dát souhlas, nevzniká věřiteli vůči přejímateli dluhu přímé právo; přejímatel dluhu má však vůči dlužníku povinnost zařídit, aby dlužník nemusel věřiteli plnit140. Zákonná úprava tedy předpokládá vůli účastníku v právním vztahu setrvat i v případě, že věřitel neudělí souhlas nebo jeho udělení výslovně odepře141. Tento následek ale mohou strany svým ujednáním vyloučit. Přestože udělení souhlasu u převzetí dluhu a postoupení smlouvy má obdobnou povahu, když v obou případech jde o úkon podmiňující účinnost uzavřené smlouvy142, je zajímavé, že v obou případech zákonodárce zvolil odlišnou právní

139

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 774.

140

§ 1889 OZ,

141

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 774.

142

K tomu např. také rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci ze dne 20. 7. 2009, č. j. 23 Cdo

1737/2009-235, v němž bylo konstatováno, že souhlas věřitele s převzetím dluhu je projev vůle věřitele, který způsobuje, že od okamžiku, kdy dojde původnímu dlužníkovi nebo přejímateli dluhu, stává se smlouva o převzetí dluhu účinnou a k plnění dluhu je zavázán nový dlužník, zatímco povinnost původního dlužníka k plnění dluhu zaniká, resp. účinkem souhlasu věřitele s převzetím dluhu se přenáší povinnost zaplatit dluh na nového dlužníka. Toto rozhodnutí se sice váže ke staré právní úpravě, nicméně v dané věci nelze očekávat v rozhodování soudů výraznou změnu.

53

úpravu pro případ jeho neudělení143. Zatímco v případě postoupení smlouvy zůstává postupní smlouva účinná mezi stranami v rozsahu, v němž ji neovlivnilo udělení souhlasu, v případě převzetí dluhu se závazek ze smlouvy o převzetí dluhu ze zákona překlápí do závazku zařídit ze strany přejímatele vše pro to, aby dlužník nemusel věřiteli plnit. Úprava této problematiky u postoupení smlouvy je tedy volnější a ponechává celé řešení situace ve větší míře na ujednání stran, případně pak na výkladu smlouvy a zákona144. Předmět převzetí dluhu pak není ze zákona nikterak omezen, a proto je možné, aby došlo k převzetí dluhů peněžitých i nepeněžitých, naturálních obligací nebo dluhů budoucích145. M. Kindl se pak domnívá, že „může být převzat i dluh, jehož splnění je vázáno na osobu vlastníka, neboť není důvod, proč by tento dluh nemohl převzít někdo jiný, když to věřiteli nevadí, tedy když s tím věřitel souhlasí“146. Tento názor však dle mého naráží podobně jako u postoupení smlouvy na povahu souhlasu. Po převzetí dluhu zůstávají přejímateli zachovány všechny námitky, které mohl uplatnit původní dlužník, tedy zejména námitky o případném započtení, úhradě dluhu, neplatnosti smlouvy apod. Obsah závazku se pak převzetím dluhu nemění. Přejímatel zejména dluží to, co dlužil dlužník. Stejný zůstává rovněž způsob, místo a čas plnění. Případné zvýšené náklady, které se s převzetím dluhu pro věřitele mohou pojit, jdou na vrub věřitele, který svým souhlasem převzetí dluhu akceptoval (což se týká zejména dluhů odnosných)147.

143

V úpravě převzetí dluhu danou skutečnost explicitně vyjádřil textem „přejímatel dluhu má

však vůči dlužníku povinnost zařídit, aby dlužník nemusel věřiteli plnit“ a v případě postoupení smlouvy pak textem „Postoupení smlouvy je vůči postoupené straně účinné od jejího souhlasu“. 144

Který musí proběhnout v souladu s § 10 OZ.

145

KINDL, Milan, 2014, op. cit., s. 281.

146

KINDL, Milan, 2014, op. cit., s. 281.

147

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 776.

54

2.7.3.

Postoupení smlouvy v českém právním řádu coby komplexní institut

Obsahem smluvní pozice stran jsou jejich závazky, které spočívají v subjektivních právech a povinnostech smluvců, přičemž právo věřitele na plnění se nazývá pohledávkou a povinnost dlužníka k uspokojení pohledávky se nazývá dluhem148. Pokud tedy dochází k postoupení smlouvy, neboli k převodu smluvní pozice v jeho celistvosti, jak je vymezená shora, dochází zjevně rovněž k postoupení pohledávek a převzetí dluhů. V souvislosti s touto skutečností se nabízí zajímavá otázka, která bude předmětem následující podkapitoly, zda je postoupení smlouvy pouhou kombinací dílčích institutů postoupení pohledávek a převzetí dluhů, zda se jedná o institut, který svou povahou takovou kombinaci překračuje, případně v jaké míře v sobě postoupení smlouvy obsahuje i ony dva dílčí instituty. Danou otázku již v minulosti řešil Nejvyšší soud ČR, a přestože vycházel z právního stavu daného Obz, kdy docházelo k uzavírání smluv o převodu práv a povinností coby inominátních smluv, domnívám se, že přestože nelze všechny učiněné závěry aplikovat na postupní smlouvy uzavřené podle OZ, lze názory obsažené v rozhodnutích částečně vztáhnout na otázku, která je předmětem této podkapitoly. Prvním významnějším rozhodnutím, kterým Nejvyšší soud ČR načal otázku tzv. smluv o převodu práv a povinností, je rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2243/2007 ze dne 28. 1. 2009, z jehož odůvodnění vyplývá, že soud akceptuje, že povaha takových smluv je jiná, než by byla v případě prosté kombinace cese pohledávky a intercese. Zároveň ve snaze nastínit, zda by smlouva měla být platná či neplatná, argumentuje ustanoveními a náležitostmi postoupení pohledávky a převzetí dluhu, přičemž otázku, zda a v jaké míře jsou obsahem smlouvy o převodu práv a povinností rovněž ujednání o cesi pohledávky a intercesi, ponechává k řešení odvolacímu soudu, kterému věc vrací.

148

RABAN, Přemysl. In: RABAN, Přemysl; DOBEŠOVÁ, Lenka. Občanské právo hmotné: zá-

vazkové právo. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2014, s. 20.

55

Znovu se pak otázkou cese smlouvy zabýval NS ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 969/2013 ze dne 18. 12. 2014, v jehož rámci konstatoval, že v případě uzavření smlouvy o převodu práv a povinností se neuplatní judikaturní závěry o nemožnosti postoupit pohledávku ze smlouvy budoucí (důvod, proč takovou pohledávku není možné postoupit je skutečnost, že smlouva o smlouvě budoucí obsahuje širší rámec práv a povinností, přičemž na základě cese pohledávky může dojít pouze k postoupení práv, jak konstatoval NS ČR v rozsudku sp. z. 33 Cdo 2390/2000 ze dne 30. května 2001). Soud tedy konstatoval, že v případě uzavření inominátní smlouvy o převodu práv a povinností se nejedná o složení dvou dílčích institutů, které by bylo možné posuzovat od sebe odděleně a vztahovat na něj judikatorní či doktrinální závěry, které se těchto dílčích institutů týkají. Je tedy zřejmé, že NS ČR nahlíží na institut postoupení smlouvy jako na institut, který je odlišný od kombinace cese pohledávky a intercese a který svou povahou kombinaci těchto institutů přesahuje. Zároveň však soud neobjasňuje, jestli a v jaké míře jsou oba dílčí instituty v postoupení smlouvy obsaženy Pro názor, že postoupení smlouvy přesahuje kombinaci cese pohledávky a intercese, svědčí rovněž shora zmíněná skutečnost, že na základě smlouvy smluvcům nevznikají pouze pohledávky a dluhy, ale i další práva a povinnosti, které se pod tyto pojmy nedají podřadit a v důsledku tedy nejsou převoditelná na základě ustanovení zabývajících se dílčími instituty. Tento názor zastává rovněž odborná veřejnost. Např. B. Dvořák uvádí, že obligační vztah je více než jen souborem pohledávek a dluhů149. Také Pelikánová I. ve svém článku Aktuální otázky obligačního práva a jeho kodifikace v evropském i českém kontextu uvádí, že postoupením smlouvy dochází ke změně subjektu celého závazkového vztahu, tedy

149

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 795.

56

svazku obsahujícího jak subjektivní práva, tak subjektivní povinnosti150, přičemž taková operace přesahuje rámec cese a intercese151. Ze shora uvedeného vyplývá naprosto zásadní rozdíl mezi postoupením smlouvy a případnou kombinací postoupení pohledávky a převzetí dluhu. Zatímco postoupením smlouvy dochází k převodu smluvního postavení včetně všech práv a povinností, které z daného smluvní postavení vyplývají, v případě uvedené kombinace dochází pouze k převodu dílčích závazků a případně námitek a oprávnění s těmito dílčími závazky související. U postoupení pohledávky ani převzetí dluhu se nestává postupník stranou smluvního vztahu, a tudíž je oprávněný disponovat se závazkem pouze v rozsahu pohledávky nebo dluhu, který byl ve smlouvě o změně subjektu závazku specifikovaný. Tzn., že nabyvatel pohledávky a dluhů je zejména oprávněn požadovat splnění dluhu a sám je povinen dluh splnit, přičemž mu svědčí celá řada námitek, ať již jde o námitky s plněním spojené, tak i o námitky související se smlouvou samotnou, vždy však pouze v rozsahu, týkající se specifikovaných pohledávek a dluhů. Zásadně je ale vyloučena dispozice se smlouvou samotnou. Právě míra dispozice se závazky, které ze smlouvy vznikly či vzniknou, a také míra dispozice se samotnou smlouvou, je zcela zásadním rozdílem mezi postoupením smlouvy a postoupením pohledávky spojeným s převzetím dluhů, protože při postoupení smlouvy dojde ke kompletní záměně smluvního subjektu a ten je tedy shodně oprávněn uplatnit celou řadu námitek152, avšak zároveň mu vzniká právo disponovat v rámci smluvních

150

PELIKÁNOVÁ, Irena: Aktuální otázky obligačního práva a jeho kodifikace v evropském i

českém kontextu. Právní rozhledy. 2007, roč. 2007, č. 18, s. 666. 151

152

tamtéž Zajímavostí, která ilustruje uvedený rozdíl, je např. to, že při postoupení pohledávky může

dlužník uplatnit námitku započtení z titulu vlastní pohledávky za cesionářem i vůči cedentovi, ačkoliv při postoupení smlouvy je taková námitka vůči postupníkovi nepřípustná, jestliže si ji postoupená strana nevymínila. Je to tak právě proto, že při postoupení pohledávky je stranou smluvního vztahu stále cesionář (vůči kterému má dlužník započitatelnou pohledávku), zatímco při postoupení smlouvy už smluvní stranou není, a proto je námitka započtení ve standardní situaci neuplatnitelná.

57

ujednání se smlouvou, tzn., aby ji měnil, zrušil, odstoupil od ní apod. (což při postoupení pohledávky a převzetí dluhu možné není) 153. Navíc je postupník originárním majitelem případných budoucích pohledávek či dluhů, které z postoupené smluvní pozice vznikají154. Institut postoupení smlouvy tedy významně překračuje prostou kombinaci postoupení pohledávky a převzetí dluhu. Není však jasné, do jaké míry postoupení smlouvy implicitně obsahuje oba dílčí instituty, neboť tato otázka nebyla do dnešního dne judikaturně ani teoreticky řešena. Můj názor je ten, že postoupení smlouvy v sobě oba dílčí instituty zahrnuje, a proto je na ně možné na základě výkladového ust. § 10 OZ možné přiměřeně aplikovat rovněž ustanovení OZ o postoupení pohledávky a převzetí dluhu, a to v rozsahu, ve kterém zákon neobsahuje výslovnou úpravu, případně na otázky plynoucí z konkrétního, nad rámec výslovné právní úpravy sjednaného obsahu postupní smlouvy. Vždy je však nutné brát v potaz specifika postoupení smlouvy.

153

Jak bude uvedeno níže, právní úprava obsažená v OZ vychází z italské úpravy v Codice civile,

přičemž italská právní doktrína není jednotná v tom, zda postoupení smlouvy dochází k převodu práv na zneplatnění či zrušení smlouvy, nicméně v současnosti převažuje názor, že i tyto oprávnění jsou v rámci postoupení smlouvy převoditelná. 154

Postoupení pohledávky či převzetí dluhu je sice také možné koncipovat i do budoucna,

nicméně i takové pohledávky a dluhy budou na postupníka převedeny, byť v okamžiku jejich vzniku, a ten tedy nebude jejich originárním majitelem.

58

3. Srovnání české úpravy postoupení smlouvy s vybranými evropskými unifikačními projekty smluvního práva Evropský kontinent prodělal ve 20. století a na počátku stoleté 21. bouřlivý vývoj spojený se vznikem nových sociálních jevů a struktur. Tento vývoj byl definovaný procesy, jako je globalizace a evropeizace. Vývoji a změnám se nemohlo ubránit ani soukromé právo, které jinak představuje jev poměrně samostatný a značně odtržený od ostatních fenoménů. Proměny kontinentálních právních řádů a zejména pak české civilistiky jsou v největší míře ovlivněny procesem evropeizace národních právních řádů, a to pod vlivem legislativy ES/EU a judikatury evropských soudních institucí, ale také vlivem evropských unifikačních projektů realizovaných na evropské úrovni155. Na vliv práva ES/EU a evropských unifikačních projektů na národní právní řády má řada autorů rozporuplné názory. Nelze jen tak bez dalšího konstatovat, že by unifikace byla kladným jevem, nicméně nelze popřít její vliv na formování moderní evropské civilistiky, což lze pozorovat zejména v důvodových zprávách nově vznikajících kodexů, které se často odkazují právě na evropské unifikační projekty jako je DCFR či CEC. Pro zkoumaný institut postoupení smlouvy pak mají význam zejména evropské unifikační projekty na úrovni soukromého práva, jejichž předmětem je obligační právo. Mezi takové unifikační projekty řadíme mj. také Principy evropského smluvního práva (PECL) vzniknuvší pod vedením dánského právníka Ole Landa a Návrh společného referenčního rámce (DCFR) vytvořený v týmu vedeném německém profesorem Christianem von Barem, které budou předmětem dvou následujících podkapitol. Stručně se budu věnovat rovněž Evropskému smluvnímu zákoníku (CEC).

155

HURDÍK, Jan. In: HURDÍK, Jan a kol. Evropské unifikační projekty závazkového práva a

české občanské právo. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 6.

59

Bez zmínky by neměly zůstat ani principy UNIDROIT vytvořené Institutem pro sjednocení soukromého práva156, protože také obsahují úpravu postoupení smlouvy. Jejich specifikem však je aplikace ve vztazích s mezinárodním prvkem157, které nejsou předmětem této práce, a proto se jim v této práci nebudu více věnovat.

3.1. Principy evropského smluvního práva Myšlenka unifikace evropského smluvního práva byla prezentována na několika sympoziích a konferencích, mezi které patřily např. sympozia v Kodani v roce 1974 a ve Florencii v roce 1976158. Výsledkem těchto diskusí bylo ustanovení Komise pro evropské smluvní právo v roce 1980, kterou tvořili právníci ze všech členských států EU, pod vedením profesora Ole Landa159 (z toho důvodu se tato komise někdy nazývá Landovou komisí). Právníci tvořící komisi sice byli vybráni s ohledem na přibližné zastoupení všech členských států, nicméně nereprezentovali zájmy zemí, ze kterých pocházeli. Je však nepochybné, že názory, které jednotliví právníci prezentovali, byly ovlivněny doktrinálním nahlížením na diskutovanou problematiku ve státě, ze kterého odborníci pocházeli 160. Produktem této komise jsou PECL, které byly vydány ve třech částech, a to v rozmezí let 1995 až 2003161.

156

NOVÝ, Zdeněk. Dobrá víra jako princip smluvního práva v mezinárodním obchodu. Vyd. 1.

V Praze: C.H. Beck, 2012, s. 113. 157

158

NOVÝ, 2012, op. cit., s. 113. RABAN, Přemysl. Unifikace soukromého práva v EU a u nás. Právní rozhledy. 2008, roč.

2008, č. 11, s. 398. 159

LANDO, Ole; BEALE G., Hugh. Principles of European contract law. The Hague: Kluwer

Law International, 2000, s. introduction xxi. 160

RABAN, 2008, op. cit., s 398.

161

tamtéž

60

PECL nemají a nikdy neměly jakoukoliv právní závaznost a svou povahou jsou tedy vodítkem pro zákonodárce členských zemí, případně pravidly, jejichž používání si v některých situacích mohou smluvní strany ujednat v rámci volby práva. Jejich cílem bylo zejména usnadnění přeshraničního obchodu a posílení jednotného vnitřního trhu, vytvoření zázemí pro komunitární právo upravující smlouvy, zajištění návodu pro národní soudy a legislativu a vytvoření mostu mezi civilním právem a common law162. Cíle samotného O. Landy však byly mnohem více vizionářské a rozhodně ne neskromné, neboť později sám uvedl, že v době prací na PECL bylo jeho vizí vytvoření celoevropského kodexu, jehož předmětem by bylo závazkové právo (Code of contract)163. Přestože PECL všechny své cíle nenaplnily, byly prvním významným počinem na poli evropské harmonizace obligačního práva. Úprava postoupení smlouvy v rámci PECL navíc byla známá již v době, kdy práce na OZ vrcholily, a proto nás bude mimo samotné komparace obou úprav zajímat také vliv PECL na podobu institutu postoupení smlouvy v ČR. 3.1.1.

Úprava postoupení smlouvy v PECL

PECL byly prvním významným harmonizačním projektem, který obsahoval výslovnou úpravu postoupení smlouvy. Proto a také kvůli nespornému vlivu na vývoj evropského závazkového práva je v rámci této práce nelze opomenout, přestože jsou dnes již víceméně obsoletní a překonané projektem DFCR, který na PECL z velké míry navázal.

Úpravu postoupení smlouvy PECL obsahují

v jejich třetí části, která byla vydána v roce 2003, a to v čl. 12:201 uveřejněném v tomto znění:

162

LANDO, Ole; BEALE G., Hugh. Principles of European contract law. The Hague: Kluwer

Law International, 2000, s 368. 163

LANDO; BEALE, 2000, op. cit. s 368.

61

(1) Strana smlouvy se může dohodnout s třetí osobou, že ji tato osoba nahradí coby smluvní stranu. V případě souhlasu postoupené strany se stane substituce účinnou a postupitel se v rozsahu souhlasu zprošťuje povinností ze smlouvy. (2) V rozsahu, v němž náhrada smluvní strany třetí osobou zahrnuje převod práv k plnění ("pohledávku"), se použijí ustanovení kapitoly 11; v rozsahu v němž dochází k převodu závazků, se použijí ustanovení oddílu 1 této kapitoly164. Pro postoupení smlouvy je tedy nezbytné ujednání mezi smluvní stranou a subjektem, který má nastoupit na jeho místo, a souhlas druhého smluvce. Z textu ustanovení o postoupení smlouvy není možné vyvodit, zda PECL chápou postupní smlouvu coby smlouvu dvoustrannou nebo třístrannou, nicméně většina autorů se přiklání k první variantě165. Postupní smlouva nabyde účinnosti vůči postoupené straně pouze v případě, že postoupená strana vysloví s nahrazením osoby svého smluvního partnera třetí osobou souhlas166. Jestliže tedy postoupená strana souhlas s postoupením smlouvy neudělí, nemůže k samotnému postoupení dojít dojít, nicméně celé právní jednání může na základě dohody postupitele a postupníka nabýt účinnosti coby postoupení práv167, k němuž se souhlas postoupené strany nevyžaduje. Je zajímavé, že přestože se co do okruhu inspiračních zdrojů hlásí OZ k italskému CC a CEC168, odpovídá koncepcí postoupení smlouvy coby dvoustranného právního jednání mnohem více právě úpravě obsažené PECL.

164

165

Čl. 12:201 PECL. BARTELS, Steven. In: BUSCH, Danny a kol. The Principles of European Contract Law (Part

III) and Dutch Law: A Commentary II. Haugue, Kluwer Law International, 2006, s. 143. 166

PELIKÁNOVÁ, 2007, op. cit., s. 666.

167

DVOŘÁK, 2014, op. cit., s. 806.

168

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) In: Texty zákonů – občanský zákoník. [onli-

ne]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2011, s. 458 [cit. 27. 6. 2015].

62

Přestože v odst. 2 čl. 12:201 PECL odkazují autoři na přiměřené použití článků o postoupení pohledávky a převzetí dluhu, což by mohlo naznačovat, že postoupení smlouvy chápou jako sumaci těchto dvou institutů, není tomu tak. Lando naopak výslovně uvádí, že postoupení smlouvy není možné chápat jako pouhou kombinaci postoupení pohledávky a převzetí dluhu.169 Na základě shora uvedené lze konstatovat, že právní úprava postoupení smlouvy přijatá PECL je poměrně stručná, v mnoha ohledech je však podobná úpravě stejného institutu v OZ. Velký rozdíl je dle mého názoru však v tom, že tuzemská právní úprava je z velké míry samostatná a nevyžaduje rozsáhlou aplikaci ustanovení týkajících se jiných institutů, čemuž se v rámci úpravy PECL nevyhneme. Proto si myslím, že česká právní úprava je kvalitativně na mnohem vyšší úrovni.

3.2. Návrh společného referenčního rámce V souladu s prací na PECL se začaly vířit politické diskuse, které se zabývaly otázkou, jak využít výstupy, které Landova komise vytvořila, a pokračovaly rovněž práce na projektu evropského smluvního práva. V roce tedy 1999 byla založena Study Group on European Civil Code170, skupina odborníků v čele s profesorem Christianem von Barem, která částečně navázala na shora uvedené PECL. Jejím cílem bylo provedení analýzy PECL za účelem zjištění, které z klíčových oblastní občanského smluvního práva v jejich rámci nebyly upraveny, a pokusit se tyto oblasti zohlednit ve formě přepracování principů či modelového zákoníku171. Jednotlivé dílčí cíle jsou pak víceméně shodné s cíli PECL (tedy usnadnění přeshraničního obchodu atd., jak bylo uvedeno v podkapitole

169

LANDO, Ole. In. LANDO, Ole a kol. Principles of European Contract Law, part III. Haugue,

Kluwer Law International, 2003, s. 135. 170

RABAN, 2008, op. cit., s. 399.

171

SAGAERT, Vincent; STORME E.Matthias; TERRYN, Evelyne. The draft common frame of

reference: national and comparative perspectives. Cambridge: Intersentia, 2012, s. 3.

63

3.1), což je do určité míry dáno i tím, že skupina, jak již bylo řečeno, na Landovu práci navázala a sama sebe považovala za nástupce Landovy komise172 Produktem této skupiny je Návrh společného referenčního rámce (draft common frame of reference, dále také jen DCFR), který byl vydaný v roce 2009. Protože DCFR významně navazuje na práci Landovy komise, bude nás zajímat, jakým způsobem upravuje postoupení smlouvy a jaký vliv měl na český občanský zákoník. 3.2.1.

Úprava postoupení smlouvy v DCFR

DCFR obsahuje úpravu postoupení smlouvy, která je obsažená v sekci třetí kapitoly páté, a to v čl. 5:301 a násl., a to pod názvem převod smluvní pozice. Na předložené úpravě je zajímavé výslovné ustanovení, že oddíl o postoupení smlouvy se vztahuje pouze na postoupení realizovaná na základě smluvního ujednání. Myslím, že s ohledem na povahu DCFR coby harmonizačního rámce, případně i coby instrumentu opt-in či opt-out173 ve spojení se širokým vymezením působnosti174 se takové ustanovení jeví jako praktické, protože je díky němu úprava postoupení smlouvy mnohem přesnější a případným přijetím DCFR do právního řádu by nedocházelo ke zbytečným komplikacím. Na rozdíl od českého práva, nahlíží DCFR na postoupení smluvní pozice jako na třístranný právní vztah založený na základě ujednání mezi postupitelem a postupníkem. Tento závěr sice není nikde výslovně uveden, ale vyvozuji ho ze skutečnosti, že postupní smlouva, se kterou nebude postoupená strana souhlasit,

172

SAGAERT, Vincent; STORME E.Matthias; TERRYN, Evelyne. The draft common frame of

reference: national and comparative perspectives. Cambridge: Intersentia, 2012, s. 3. 173

RABAN, 2008, op. cit., s. 399.

174

Dle článku 1:101 DCFR se jeho ustanovení vztahují primárně na kontrakty a další právní jed-

nání (judicial act), což je dost obsáhle vymezení, které může zahrnovat celou řadu právních vztahů.

64

nevyvolává žádné účinky175. Samozřejmě je možné, aby došlo k postoupení pohledávek, nicméně k tomu je nezbytně vyžadována nová dohoda176. Bez tohoto vysvětlujícího textu by však ustanovení DCFR působilo velmi nejasně, a proto v tomto bodě hodnotím velice kladně tuzemskou právní úpravu, která jasně vymezila, že postoupená strana uděluje souhlas s postoupením a ne souhlas s postupní smlouvou. Co se týče povahy postoupení smlouvy vzhledem k cesi pohledávky a intercesi, samotný text předmětného ustanovení, nikterak nenasvědčuje tomu, že by DCFR chápal povahu převodu smluvní pozice odlišně, než české právo. Jediným náznakem odlišného vnímání institutu může být odkaz na přiměřené použití ustanovení o cesi pohledávky a intercesi rámci článku 5:302 DCFR, z kterého plyne, že autoři pracovali s tezí o přítomnosti obou institutů v postoupení smlouvy. Ve vysvětlujícím textu k DCFR je pak výslovně uvedeno, že zatímco postoupení pohledávek se týká výhradně práva k plnění a převzetí dluhu pak řeší pouze vstup jiné osoby na pozici dlužníka, při převodu smluvní pozice dochází k převodu souhrnu smluvních práv a povinností na třetí osobu177. Dále pak uvádí, že v této jediné operaci dochází k převodu práv, závazků, právních postavení a povinností, které jsou více, než kombinací aktů převodu práv a povinností178. K tomuto bodu DCFR pak uvádí Dannemann, že při prostě kombinaci cese pohledávky a intercese nemůže být nikdy dosaženo stejného výsledku jako v případě postoupení smlouvy, neboť na základě uvedené kombinace by nedocházelo k postoupení některých práv, jako např. práva na odstoupení od

175

BAR, Christian von a kol. Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law

[online]. 2008, s. 1125 [cit 7.6.2015]. 176

tamtéž

177

BAR, Christian von a kol. Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law

[online]. 2008, s. 1124 [cit 7.6.2015]. 178

tamtéž

65

smlouvy či její zrušení179. I přesto se však objevují názory o povaze postoupení smlouvy v DCFR coby kombinovaného instrumentu180. Ve srovnání s českým právním řádem je pak zajímavě vyřešena ochrana postoupené strany. Zatímco v našem právním řádu jsou ustanovení o ochraně postoupené strany obsažena v rámci samostatné a poměrně svébytné úpravy postoupení smlouvy, DCFR řeší její ochranu odkazem na přiměřené použití ustanovení o cesi pohledávky a převzetí dluhu. Z této konstrukce plyne pravidlo, že postoupená strana se zásadně nesmí ocitnout vůči postupníkovi v horší pozici, než v které byla vůči postupiteli, což souvisí s tím, že jí zůstávají zachovány všechny námitky, které mohla vůči postupiteli uplatnit181. Úprava DCFR neobsahuje ani omezení převodu smluvní pozice vyplývající z povahy smlouvy, která má být postoupena, jako je tomu v případě českého práva. Stejně jako u ochrany postoupené strany se pak tato problematika bude řídit ustanoveními o postoupení pohledávky a převzetí dluhu. Na základě ustanovení čl. III. – 5:105 jsou postupitelné všechny pohledávky, o kterých to nezakazuje zákon. Výslovně je pak zakázáno postoupit pohledávky (a z toho plyne i zákaz převodu smluvní pozice, jejímž obsahem je závazek tvořený takovými pohledávkami), které je osobní vůči věřiteli182, případně pak pohledávku, která by byla tvořena právem odděleným od práva jiného, ke kterému ze zákona tvoří příslušenství183.

179

BEALE, Hugh; RINGE, Wolf-Georg. In: DANNEMANN, Gerhard a kol. The Common Euro-

pean Sales Law in Context: Interactions with English and German Law. 1. edition, Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 559. 180

SAGAERT, Vincent. In: SAGAERT, Vincent; STORME E.Matthias; TERRYN, Evelyne. The

draft common frame of reference: national and comparative perspectives. Cambridge: Intersentia, 2012, s. 143. 181

SAGAERT, 2012, op. cit., s 145.

182

Článek III. – 5:109 DCFR

183

Článek III. – 5:105 DCFR

66

DCFR také neobsahují výslovnou úpravu způsobu, jakým má být splněna informační povinnost vůči postoupené straně, zatímco OZ, ačkoliv přesné způsoby také neurčuje, stanovuje alespoň to, že postoupení smlouvy musí být oznámeno postupitelem nebo prokázáno postupníkem. Stejně jako v předchozích případech, řeší i tuto problematiku DCFR odkazem na jiné instituty. Úprava je však na základě ust. čl. III. – 5:119 DCFR o ochraně dlužníka v případě postoupení pohledávky v podstatě velmi podobná, i když obsáhlejší. Tato úprava je velmi podobná té, která je obsažená v PECL. Autoři českého občanského zákoníku pak ani jeden z harmonizačních projektů (PECL a DCFR) neuvádí jako svůj inspirační zdroj a i z vlastního obsahu úpravy obsažené v OZ je zřetelné, že zákonodárce zvolil jinou koncepční cestu, než kterou se vydala Landova komise a Von Barův tým. S ohledem na skutečnost, že se podařilo v českém kodexu vytvořit ucelenou a kvalitní právní úpravu, hodnotím toto rozhodnutí jako velice dobré. Česká právní úprava totiž na rozdíl od PECL i DCFR zřetelněji reflektuje skutečnou povahu institutu postoupení smluvní pozice coby převodu celého smluvního postavení jedné ze stran smlouvy na třetí osobu.

3.3. Evropský smluvní zákoník Dalším nadnárodním projektem, který obsahuje úpravu relevantní pro postoupení smlouvy je např. Evropský smluvní zákoník (Code européen des Contrats), který je výsledkem práce Akademie evropských soukromých právníků184. Ten byl výrazně inspirován italským CC185 a na rozdíl od již uvedených PECL, které se prezentují jako principy, či od DCFR, který je návrhem, se snaží vystupovat coby kodifikace pravidel186. Úprava postoupení smlouvy v CEC je koncepčně velmi podobná té italské a v důsledku deklarované inspirace českého zákonodárce touto evropskou inicia-

184

HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 181.

185

tamtéž

186

PELIKÁNOVÁ, 2007, op. cit., s. 662.

67

tivou187 je podobný rovněž úpravě přijaté v rámci OZ. CEC chápe postupní smlouvu jako smlouvu uzavřenou mezi postupitelem a postupníkem, přičemž tato smlouva nabývá účinnosti okamžikem udělení souhlasu postoupené strany, případně okamžikem, kdy bylo postoupené straně postoupení oznámeno v případě předběžně poskytnutého souhlasu188. Zajímavé je, že CEC omezuje postupitelnost smlouvy pouze požadavkem, aby postupovaná smlouva byla platná189, což je zároveň nejvýraznější rozdíl oproti české či italské právní úpravě.

187

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) In: Texty zákonů – občanský zákoník. [onli-

ne]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2011, s. 458 [cit. 27. 6. 2015]. 188

PELIKÁNOVÁ, 2007, op. cit., s. 666.

189

Čl. 118 CEC.

68

4. Srovnání české úpravy institutu postoupení smlouvy s obdobným institutem ve vybraných právních řádech Vedle evropských unifikačních projektů měly nepopiratelný vliv na vývoj české civilistiky, na samotný OZ a na institut postoupení smlouvy také některé zahraniční právní řády. K tomu Eliáš uvádí, že „jako poměrné malý stát ve středu Evropy bychom se jen těžko mohli vymknout z kontextu zdejší právní kultury a kategoricky se oddělit od právně-kulturní atmosféry ovlivňované kodifikacemi a juristickým myšlením v německy mluvících zemích“190. Chtě nechtě tedy bylo naše právní myšlení a v důsledku i na OZ a institut postoupení smlouvy vliv vedle evropských unifikačních projektů měly nepopiratelný také některé zahraniční právní řády. Rozhodnul jsem se institut postoupení smlouvy v OZ srovnat s německým právním řádem, kterým jsme byli výrazně ovlivněni, jak je uvedeno shora, s itaským CC, který posloužil co do institutu postoupení smlouvy jako předloha, a s maďarským občanským zákoník, který patří stejně jako OZ mezi nové civilní kodexy.

4.1. Italský občanský zákoník Italský CC z roku 1942 je pro české chápání institutu postoupení smlouvy velmi důležitým, neboť tvůrci OZ deklarovali úzké přilnutí a téměř doslovné převzetí i v důvodové zprávě191. CC byl po dlouhou dobu také jedním z mála zákoníků, které obsahovaly explicitní úpravu tohoto institutu192, a nadto jde také o první civilní kodex, v němž se tato výslovná úprava objevila.

190 ELIÁŠ,

191

2008, op. cit., s. 426.

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) In: Texty zákonů – občanský zákoník. [onli-

ne]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2011, s. 458 [cit. 27. 6. 2015]. 192

PELIKÁNOVÁ, 2007, op. cit., s. 666.

69

CC obsahuje úpravu postoupení smlouvy v čl. 1406 až 1410. Základním je hned první z článků, tedy čl. 1406 CC, který stanovuje, že každá strana může být ve smluvních vztazích se synalagmatickým plněním nahrazena jinou osobou, jestliže závazky nebyly dosud plněny a druhá strana k takové operaci udělí souhlas193. Velice kladně lze hodnotit krok českého zákonodárce, který nepřejal italskou právní úpravu co do požadavku, aby smlouva nebyla plněna, ale stanovil vlastní požadavek, který vyjádřil slovesem „splněna“ a zároveň výslovně uvedl, že částečné postoupení je možné právě k oné nesplněné části smlouvy. V italské praxi totiž v důsledku jejich úpravy vzniká množství interpretačních problémů spočívajících v otázce, zda je možné postoupit plněnou, ale stále ještě nesplněnou smlouvu. Italský nejvyšší soud vyložil článek 1406 CC tak, že postoupení smlouvy je multilaterální dohodou mezi všemi stranami, která se stane účinnou v okamžiku, kdy postupitel obdrží souhlas od druhé smluvní strany194. Stejně jako v česká, tak i italská právní úprava umožňuje, aby souhlas postoupené strany byl následný či předběžný, přičemž v případě předběžného souhlasu stačí k účinnosti postoupení smlouvy jenom oznámení o postoupení směřované od postupitele k postoupené straně195. Další podmínkou omezující předmět postupní smlouvy je povaha smlouvy, která se převádí. Smlouvy, které by měly osobní povahu nebo byly závislé na osobních

193

ALPA, Guido; ZENO-ZENCOVICH, Vincenzo. Italian private law. New York: Routledge-

Cavendish, 2007, s. 227. 194

LOEWINGER P., Andrew; LINDSEY K., Michael. International franchise sales laws [onli-

ne]. Chicago: American Bar Association, 2006, s. Italy 20 [cit. 20. 6. 2015]. 195

tamtéž

70

vlastnostech určitých osob (mandátní smlouva, smlouva o zastoupení) nejsou postupitelné196. V čl. 1410 upravuje CC odpovědnost postupitele za postoupenou smlouvu. Jak již bylo uvedené v předchozí části práce, tuto úpravu český zákonodárce nepřevzal. Domnívám se, že úmyslem zákonodárce tedy bylo v této oblasti aplikovat obecná ustanovení OZ.

4.2. Německý občanský zákoník Německý právní řád, v jehož čele v oblasti civilního práva soukromého stojí německý občanský zákoník (dále také jen BGB), k dnešnímu dni výslovnou úpravu institutu postoupení smlouvy neobsahuje. Některé z velkých novelizací či reforem sice byly ovlivněny zejména Landovými PECL197, které úpravu postoupení smlouvy obsahovaly, nicméně úpravu převodu smluvní pozice z principů nepřevzal. To však neznamená, že by v německém právo bylo postoupení smlouvy nemožné. V rámci BGB jsou změny závazkových právních vztahů co do subjektů upraveny v čl. 398 až 419 a obsahují výslovnou úpravu postoupení pohledávky a převzetí dluhu. Německé právo však doktrinálně a judikaturní dovozuje rovněž možnost postoupení celé smlouvy. Německá doktrína byla v otázce možnosti a přípustnosti postoupení smlouvy rozdělena na dva názorové proudy. První z nich razil tzv. teorii rozkladu (Zerlegungstheorie) a druhý pak teorii jednoty (Einheitstheorie)198. Teorie rozkladu je založená na základní myšlence, že každý závazek založený na smlouvě je pouze souhrnem pohledávek a dluhů. Tento názor prezentoval již

196

ALPA, Guido; ZENO-ZENCOVICH, Vincenzo. Italian private law. New York: Routledge-

Cavendish, 2007, s. 227. 197

HURDÍK, Jan. In: HURDÍK, Jan a kol. Změny soukromého práva v České republice a dal-

ších evropských zemích. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 58. 198

BAUER, 2010, op. cit., s. 136.

71

v roce 1863 Otto Bähr a na základě tohoto názoru tvrdil, že v takovém případě mohou být smluvní vztahy za pomoci kombinace postoupení pohledávek a převzetí dluhů do určité míry převedeny na jiné subjekty199. Stejného názoru byl v pozdější době Heinrich Demelius. Ten v roce 1922 uváděl, že smluvní vztah se skládá výhradně z dluhů a pohledávek200 a na tomto teoretickém základě tedy bylo možné smluvní postavení převádět na základě prosté kombinace postoupení pohledávek a převzetí dluhů. Jak však bylo uvedené shora, každý smluvní vztah se skládá z celé řady práv a povinností a ne jenom z pohledávek a dluhů. Proto také byla teorie rozkladu podrobena značné kritice, která zejména tvrdila, že kombinace postoupení pohledávky a převzetí dluhu je pro postoupení smluvní pozice nevhodná, protože jejím předmětem nemohou být všechna práva ze smluvní pozice vyplývající. Dnes německá právní doktrína respektuje možnost uzavřít postupní smlouvu a převést tak svou smluvní pozici na jiný subjekt. Přelomovým se v dané věci stal rozsudek BGH NJW 85, 2528, Lorenz § 35 III., ze dne 20. června 1985, v jehož rámci soud stanovil, že je možné právní nástupnictví do smluvní pozice, přičemž vyjasnil i náležitosti postupní smlouvy, když konstatoval, že takovou smlouvu je možné uzavřít jako třístrannou smlouvu mezi všemi stranami, či jako dvoustrannou smlouvu mezi postupitelem a postupníkem, kterou musí postoupená strana schválit201.

4.3. Maďarský občanský zákoník Maďarský právní řád po dlouhou dobu nejenže vůbec neupravoval institut postoupení smlouvy, ale dokonce jeho využití jak judikatorně, tak doktrinálně nepřipouštěl202. Situace se však změnila okamžikem účinnosti zákona Act V of

199

tamtéž

200

tamtéž

201

ELISCHER; ŠEBESTA, 2007, op. cit., s. 169.

202

KÉSMARKI-MÉSZÁROS, 2013, op. cit., s. 8.

72

2013 ke dni 15.3.2014. Tento nový občanský zákoník totiž přinesl výslovnou úpravu postoupení smlouvy v ustanoveních článků 6:208 a násl. Tato úprava je pro nás ze srovnávacího pohledu zajímavá především proto, že maďarský občanský zákoník spadá obdobím přijetí a předchozího vývoje do zhruba stejného období coby český občanský zákoník a je tudíž zajímavé sledovat rozdíly v legislativním řešení úpravy institutu. Maďarské právo označuje na základě ust. čl 6:208 občanského zákoníku strany převodu smlouvy coby stranu od kontraktu odstupující, stranu v kontraktu zůstávající a stranu do kontraktu vstupující, přičemž na základě stejného ustanovení je základním požadavkem pro převedení smlouvy uzavření trilaterální dohody mezi stranami203, na základě které dojde k převodu všech práv a povinností vyplývajících ze převáděné smlouvy na třetí stranu. Tato dohoda však může být uzavřena jako bilaterální, pokud strana zůstávající ve svém smluvním postavení předem vydala zásadně odvolatelné prohlášení dle ust. čl. 6:209 občanského zákoníku, že s převedením souhlasí204. Z maďarské právní úpravy daného institutu je zjevná inspirace Landovými PECL a Von Barovým DCFR, které byly analyzovány výše, a to zejména co do konstrukce právní úpravy, která odkazuje na přiměřené (mutatis mutandis) použití článků občanského zákoníku o postoupení pohledávky a převzetí dluhu. Na základě tohoto odkazuje je v maďarském kodexu vyřešeno mnoho otázek, která česká právní úprava výslovně neřeší nebo je upravuje nejednoznačně (např. povaha smlouvy apod.), nicméně zůstává otázkou, co bude znamenat jejich přiměřené použití. Maďarská doktrína vyvozuje, že tento odkaz stanovuje např. formu postupní smlouvy, která bude muset být učiněna ve formě jako smlouva, která je postupována nebo její předmět, neboť je zakázáno postoupit pohledávky, jejichž

203

Čl. 6:206 maďarského občanského zákoníku.

204

KÉSMARKI-MÉSZÁROS, 2013, op. cit., s. 8.

73

předmětem je osobní plnění. Zároveň dovozuje i obsah postupní smlouvy, který bude spočívat stran smlouvy, právního titulu, celkové sumy a výše dluhu205. Na rozdíl od českého práva tedy maďarský zákonodárce zvolil nejenom jinou povahu postupní smlouvy, která musí být za podmínky, že nebyl udělen předběžný souhlas, uzavřena coby trilaterální dohoda, zatímco v české republice je vyžadována dohoda bilaterální se souhlasem postoupené strany, výrazně odlišnou koncepci postoupení smlouvy. Tam, kde český zákonodárce zvolil explicitní a samostatnou úpravu, rozhodnul maďarský zákonodárce o přiměřeném použití ustanovení o postoupení pohledávky a převzetí dluhů. Přestože jsem přesvědčený, že česká právní úprava postoupení smlouvy není vyčerpávající, domnívám se, že je kvalitně a bude z ní vyplývat méně otázek, než z právní úpravy maďarské. Nadto se domnívám, že v rámci výkladových ustanovení právních jednání OZ se na postupní smlouvy budou rovněž aplikovat některá ustanovení z úpravy postoupení pohledávky a převzetí dluhu, neboť se jedná o ustanovení danému institutu povahou nejbližší. Dle mého názoru je česká úprava vzhledem k povaze postoupení smlouvy coby institutu přesahující kombinaci postoupení pohledávky a převzetí dluhu výstižnější, neboť lépe koresponduje s touto její povahou. Zajímavá je rovněž skutečnost, že maďarský zákonodárce vyřešil výslovně otázku započtení či přechodu zástavních práv, avšak nezabýval se námitkami ze smlouvy. Předpokládám, že je tomu tak proto, že na základě ust. čl. 6:208 odst. 2 jsou na osobu vstupující do smluvního postavení převedena všechna práva a povinnosti ze smlouvy a není tedy nutné výslovně specifikovat i práva strany na námitky apod. Ochrana všech subjektů postoupení smlouvy je pak stejně jako v DCFR zajištěna prostřednictvím ochrany stran při postoupení pohledávky a převzetí dluhu.

205

KÉSMARKI-MÉSZÁROS, 2013, op. cit., s. 12.

74

Závěr V rámci této práce jsem se věnoval institutu postoupení smlouvy. Jejím cílem bylo poskytnout analýzu postoupení smlouvy na základě právního jednání stran v podobě, v jaké je upravena v ust. § 1895 až § 1900 OZ. Tento cíl byl dle mého názoru naplněný. Legislativnímu řešení postoupení smlouvy jsem věnoval podstatnou část práce, upozornil jsem na body, které by v budoucnu mohly působit výkladové potíže, a pokusil se naznačit východiska. V rámci analýzy postoupení smlouvy v českém právním řádu jsem se rovněž věnoval historické genezi postoupení smlouvy v českém právním prostředí, a to počínaje přijetím úpravy reflektující společenskou potřebu změny závazkových právních vztahů v subjektech spočívající v přijetí úpravy postoupení pohledávky a rovněž převzetí dluhu, přes připuštění, že smlouvu je možné v některých situacích postoupit, a to jak ze zákona, tak i na základě nepojmenované smlouvy, až po přijetí OZ obsahující explicitní úpravu tohoto institutu. V rámci historického vývoje postoupení smlouvy v českém právním prostředí jsem zohlednil skutečnost, že institut postoupení smlouvy historicky, logicky i systematicky vychází z institutů postoupení pohledávky a převzetí dluhu. Proto jsem se dále zabýval i těmito instituty, jejich srovnáním s postoupením smlouvy, které jsem provedl formou stručné analýzy těchto dvou institutů s důrazem položeným na body, které byly v předchozí části práce řešeny u postoupení smlouvy. Podstatnou otázkou vyplývající v této souvislosti je povaha institutu postoupení smlouvy coby institutu složeného z obou dílčích výše uvedených institutů nebo povaha samostatná, překračující rámec této kombinace. Doufám, že jsem na základě využití literatury tuzemských i zahraničních autorů a rovněž použitelné judikatury dostatečně vymezil postoupení smlouvy jako institut, které takovou kombinaci významně přesahuje. Problematika využití dosavadní judikatury a možnost jejího využití do doby, než bude vytvořena nová judikatura vázaná na OZ, byla rovněž jednou z otázek, na které jsem se v práci soustředil, i když jsem jí nakonec věnoval prostor pouze ve formě pár odkazů a shora zmíněného uvedení judikatury při řešení problému 75

povahy institutu postoupení smlouvy. Je tomu tak proto, že jsem došel k závěru o minimální použitelnosti dosavadní judikatury. Částečně je možné vycházet z judikatury k postoupení pohledávky a převzetí dluhu dle ObZ, a to v rámci přiměřené použitelnosti účinných ustanovení OZ upravujících těchto instituty, avšak se současným přihlédnutím k odlišnosti aktuální a dosavadní právní úpravy. Částečně je pak možné jako zdroj informací o postoupení smlouvy použít ony dvě rozhodnutí, které se zabývají inominátními smlouvami, jejichž účelem bylo postoupení smlouvy. Tyto rozhodnutí však neposkytují řešení důležitých otázek, které jsou v současnosti aktuální. Dalším z cílů bylo provedení komparace mezi postoupením smlouvy v českém právním řádu, vybraných evropských unifikačních projektech a zahraničních právních řádech. Domnívám se, že tento cíl byl také naplněn. Již v první kapitole jsem se pokusil institut postoupení smlouvy vymezit s ohledem na různé přístupy, které jsou mi ze studia pramenů zřejmé, přičemž toto vymezení jsem měl na paměti i při provádění analýzy české právní úpravy, kterou jsem se snažil do zjištěného širšího právního rámce zasadit. Za podstatu v rozdílech chápání postoupení smlouvy je možné uvést pojetí postupní smlouvy jako smlouvy třístranné či dvoustranné, což má vliv na okamžik, kdy se smlouva stává mezi stranami závaznou a dále také na rozdílnou míru, ve které jsou v postoupení smlouvy obsaženy instituty postoupení pohledávky a převzetí dluhu, přičemž většina právních řádů se již přiklání k chápání, že postoupení smlouvy kombinaci těchto institutů přesahuje, ke kterému se hlásím rovněž já. Stále však někteří autoři zastávají opačný názor, jak jsem uváděl např. v podkapitole věnující se návrhu CFR. Myslím si tedy, že cíle práce byly splněny, i když si uvědomuji, že vlastní téma je mnohem širší a spousta témat by si zasloužila mnohem zevrubnější prozkoumání, které by však vyžadovalo výrazně větší rozsah práce. Z témat, kterým jsem se věnoval, by si mnohem větší pozornost zasloužily koncepční přístupy k postoupení smlouvy a historický vývoj postoupení smlouvy v českém právním prostředí, stejně jako jednotlivé srovnávané zahraniční právní řády.

76

Z témat, který jsem se z důvodu limitace rozsahem práce vůbec nevěnoval, bych pak zmínil zejména možnost využití zahraniční judikatury, globální či alespoň evropskou historii institutu postoupení smlouvy s přihlédnutím k evoluci závazkových právních vztahů a dále pak srovnání s dalšími právními systémy, zejména s common law, který postoupení smlouvy také umožňuje.

77

Seznam použitých pramenů Monografie, publikace a odborné články 1. ALPA, Guido; ZENO-ZENCOVICH, Vincenzo. Italian private law. New York: Routledge-Cavendish, 2007, 312 s. ISBN: 0-203-94505-0. 2. BAR, Christian von; CLIVE M., Eric. Principles, definitions and model rules of European private law: draft common frame of reference (DCFR). Munich: Sellier. European Law Publishers, 2009, xix s., s. 53896563. ISBN 978-3-86653-098-0. 3. BAR, Christian von a kol. Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law [online]. 4795 s. [cit 7. 6. 2015].

Dostupné z:

http://ec.europa.eu/justice/contract/files/european-private-law_en.pdf 4. BUSCH, Danny a kol. The Principles of European Contract Law (Part III) and Dutch Law: A Commentary II. Haugue, Kluwer Law International, 2006, 292 s. ISBN 90-411-2495-0. 5. BEALE, Hugh; RINGE, Wolf-Georg. In: DANNEMANN, Gerhard a kol. The Common European Sales Law in Context: Interactions with English and German Law. 1. edition, Oxford: Oxford University Press, 2013, 789 s. ISBN 978-0-19-967890-7. 6. ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. 7. ELIÁŠ, Karel a kol. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 358 s. ISBN 9788074784934. 8. ELIÁŠ, Karel. Reforma soukromého práva aktuálně: Do Evropy!. Právní rozhledy. 2008, roč. 20078, č. 12, 423-427. ISSN 1210-6410

78

9. ELISCHER, David; ŠEBESTA, Kamil. Cese smlouvy jako nový institut českého soukromého práva. Několik úvah k obecné úpravě postoupení smlouvy. Právní fórum. 2007, roč. 2007, č. 5, s. 162-172. ISSN 12147966. 10. GABRIELLI, Enrico, Emanuela NAVARRETTA a Andrea ORESTANO. Dei contratti in generale. 4 v. Torino: Utet Librería, 2011, 768 s. ISBN 978-88-598-0561-8. 11. GRULICH, Tomáš. K otázce přípustnosti tzv. cese smlouvy. Právní rozhledy. 2008, roč. 2008, č. 6, s. 210 – 215. ISSN 1210-6410. 12. HANDLAR, Jiří. K postoupení pohledávky a notifikaci postoupení podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2013, roč. 2013, č. 22, s. 782-790. ISSN 1210-6410. 13. HANDLAR, Jiří. Postoupení budoucích pohledávek (nejen) podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2013, roč. 2013, č. 17, s. 597602. ISSN 1210-6410. 14. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, 1317 s. ISBN 9788074005350. 15. HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2008, 203 s. ISBN 9788074000621HURDÍK, Jan a kol. Evropské unifikační projekty závazkového práva a české občanské právo. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 160 s. ISBN 9788021050426. 16. HURDÍK, Jan a kol. Evropské unifikační projekty závazkového práva a české občanské právo. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 160 s. ISBN 9788021050426. 17. HURDÍK, Jan a kol. Změny soukromého práva v České republice a dalších evropských zemích. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014, 124 s. ISBN 978-80-210-7602-0. 79

18. KÉSMARKI-MÉSZÁROS, Gyöngyi. The transfer of contract. Cultural Relations Quartely Review [online]. 2013, vol. 1, issue 3, s. 7-15 [cit. 28.6.2015]. ISSN 2064 4051. Dostupné z: http://culturalrelations.org/Review/CRQR_01_03/CRQR_01_03_Gyon gyi-Kesmarki-Meszaros_The-transfer-of-contract.pdf 19. KINDL, Milan; ROZEHNAL, Aleš. Nový občanský zákoník: problémy a úskalí. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, 303 s. ISBN 9788073805166. 20.LANDO, Ole. Have the PECL Been a Success or a Failure?. European Review of Private Law [online]. 2009, Issue 3, s. 367–375 [cit. 28.6.2015]. ISSN 0928-9801. Dostupné z: https://www.deepdyve.com/lp/kluwerlaw-international/have-the-pecl-been-a-success-or-a-failurevBoYilKknl? 21. LANDO, Ole; BEALE G., Hugh. Principles of European contract law. The Hague: Kluwer Law International, 2000, xlviii, 561 s. ISBN 9041113053. 22. LANDO, Ole a kol. Principles of European Contract Law, part III. Haugue, Kluwer Law International, 2003, 291 s. ISBN 90-411-1961-2. 23. LAVICKÝ, Petr; POLIŠENSKÁ, Petra. Změny závazků. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 231 stran. ISBN 978-80-7478-756-0. 24. LOEWINGER P., Andrew; LINDSEY K., Michael. International franchise sales laws [online]. Chicago: American Bar Association, 2006 [cit. 20.6.2015]. ISBN

1590317416.

Dostupné

z:

https://books.google.cz/books?id=Du0HjFs-

7MAC&pg=PR1&dq=International+franchise+sales+laws&hl=cs&source=gbs_selec ted_pages&cad=3#v=onepage&q=International%20franchise%20sales%20laws&f= false

25. MIRABELLI, Giuseppe. Commentario del codice civile IV. 2, Delle obbligazioni: dei contratti in generale: (artt. 1321-1469). Torino: Unione tipografico-editrice torinese, 1980 s. 686. ISBN 978-88-02-03541-3.

80

26. NOVÝ, Zdeněk. Dobrá víra jako princip smluvního práva v mezinárodním obchodu. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 207 s. ISBN 9788074003769. 27. PELIKÁNOVÁ, Irena: Aktuální otázky obligačního práva a jeho kodifikace v evropském i českém kontextu. Právní rozhledy. 2007, roč. 2007, č. 18, s. 656-664. ISSN 1210-6410. 28.RABAN, Přemysl; DOBEŠOVÁ, Lenka. Občanské právo hmotné: závazkové právo. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2014, 528 s. ISBN 9788087713112. 29. RABAN, Přemysl. Unifikace soukromého práva v EU a u nás. Právní rozhledy. 2008, roč. 2008, č. 11, s. 397-401. ISSN 1210-6410. 30.REBRO, Karol; BLAHO, Peter. Rímske právo. 4. preprac. a dopl. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2010, 522 s. ISBN 9788080783525. 31. SAGAERT, Vincent; STORME E.Matthias; TERRYN, Evelyne. The draft common frame of reference: national and comparative perspectives. Cambridge: Intersentia, 2012, 506 s. ISBN 9789400002166. 32. SELTENREICH, Radim a kol. Dějiny evropského kontinentálního práva: vysokoškolská právnická učebnice. 3. upr. vyd. Praha: Leges, 2010, 808 s. ISBN 9788087212547. 33. SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2012, 1019 s. ISBN 9788074181467. 34. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 350 s. ISBN 9788073803346. 35. ŠVESTKA, Jiří a kol.. Občanský zákoník: komentář, Svazek I (§ 1 až 654). Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 1667 s. ISBN 9788074783708. 81

36. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář, Svazek V (§ 1721 až 2520).

Vyd.

1.

Praha:

Wolters

Kluwer,

2014,

1667

s.

ISBN

9788074783708. 37. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář I. (§1-459). 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 1373 s. ISBN 9788074001086. 38. TICHÝ, Luboš. Obecná část občanského práva. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2014, 372 s. ISBN 9788074004834. 39. VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012, 615 s. ISBN 9788021060067.

Elektronické prameny 1. BAUER, Christoph. Parteiwechsel im Vertrag: Vertragsübertragung und Vertragsübergang [online]. St. Gallen, 2010 [cit. 5.5.2015]. Dizertační práce. Der Universität St. Gallen, Hochschule für Wirtschafts-, Rechts- und Sozialwissenschaften. Dostupné z: http://www1.unisg.ch/www/edis.nsf/SysLkpByIdentifier/3757/$FILE/d is3757.pdf

Právní předpisy 1. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 6. 4. 2015]. Dostupné z:

https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-

document.seam?documentId=onrf6mrqgezf6obzfuya

2. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck

[cit.

6.

6.

2015].

Dostupné

z:

https://www.beck-

online.cz/bo/chapterviewdocument.seam?documentId=onrf6mjzgy2f6nbqfu2tq 82

3. Itálie, R.D. 16 marzo 1942, n. 262 Approvazione del testo del Codice Civile [online]. The Cardozo Electronic Law Bulletin [cit. 6. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.jus.unitn.it/cardozo/Obiter_Dictum/codciv/Codciv.htm 4. Německo, Bürgerliches Gesetzbuch in der Fassung der Bekanntmachung vom 2. Januar 2002 (BGBl. I S. 42, 2909; 2003 I S. 738), das zuletzt durch Artikel 1 des Gesetzes vom 21. April 2015 [online]. Bundesministerium der Justiz und für Verbraucherschutz [cit. 6. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.gesetze-iminternet.de/bgb/BJNR001950896.html#BJNR001950896BJNG000102377

5. Maďarsko, évi CLXXVII. törvény a Polgári Törvénykönyvről szóló 2013. évi V. törvény hatálybalépésével összefüggő átmeneti és felhatalmazó

rendelkezésekről

[online].

Dostupné

z:

http://www.complex.hu/kzldat/t1300177.htm/t1300177.htm

Soudní rozhodnutí 1. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2001 [cit. 25. 4. 2015]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/C1380AAA9 A72A8F5C1257A4E006ACF7B?openDocument&Highlight=0, 2. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2243/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2009 [cit. 25. 4. 2015]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/64FADCEF3 3ED4756C1257A4E0066BD2A?openDocument&Highlight=0,

83

3. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 969/2013. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2014 [cit. 23. 5. 2015]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/DF4CC74147 CD24E6C1257DCE00063B1F?openDocument&Highlight=0, 4. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99. Ústavní soud [online]. Nejvyšší soud, 2000 [cit. 28. 5. 2015]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=34781&pos=1&cnt= 1&typ=result

Jiné prameny 1. WITHOFS, Valerie. Transfer of contracts. Úvod do akademického projektu [online]. Leuven: KU Leuven, Faculty of law 2012, 8 s., [cit. 13.6.2015]. Dostupné z: https://www.law.kuleuven.be/rechtsmethodiek/en/documents/withofs 2. Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) In: Texty zákonů – občanský zákoník. [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2011 [cit. 27. 6. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zpravaNOZkonsolidovana-verze.pdf

84