Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra občanského práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE Osobnostní práva a jejich ochrana ve světle aktuální soudní judikatury
Michaela Tejnorová 2010/2011
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Osobnostní práva a jejich ochrana ve světle aktuální soudní judikatury zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
…………………………………………………………………………..
Ráda bych na tomto místě vyjádřila poděkování JUDr. Kateřině Ronovské, Ph.D., za inspirativní vedení mé diplomové práce.
Obsah Úvod
…………………………………………………………………………………………………………………..- 6 -
1.
Ochrana osobnosti ......................................................................................... - 9 -
1.1.
Ústavně-právní aspekt ochrany ...................................................................... - 9 -
1.2.
Doktrinální a judiciální vymezení institutu ochrany osobnosti .................... - 10 -
1.3.
Hmotněprávní úprava................................................................................... - 13 -
1.4.
Subjekty osobnostních práv ......................................................................... - 16 -
1.5.
Kde končí práva jedněch, začínají práva druhých ........................................ - 17 -
1.5.1.
Omezení osobnostních práv z pohledu úpravy občanského zákoníku ........ - 20 -
2.
Právní prostředky ochrany osobnostních práv ........................................... - 22 -
2.1.
Možnosti ochrany osobnostních práv v právním řádu České republiky ...... - 22 -
2.2.
K některým procesněprávním otázkám ve sporech o ochranu osobnosti ... - 23 -
2.3.
Hmotněprávní podmínky pro vznik nároků vyplývajících z ust. § 13 občanského zákoníku ........................................................................................................ - 24 -
2.4.
Aktivní a pasivní legitimace .......................................................................... - 26 -
2.5.
Jednotlivé typy prostředků ochrany dle § 13 občanského zákoníku ........... - 28 -
2.5.1.
Morální satisfakce......................................................................................... - 29 -
2.5.2.
Relutární satisfakce....................................................................................... - 32 -
3.
Judikatura ve věcech ochrany osobnosti .................................................... - 36 -
3.1.
Působení právní úpravy ................................................................................ - 36 -
3.2.
Peněžité zadostiučinění v. relutární restituce a ochrana osobnostních práv…………………………………………………………………………………………….……………- 37 -
3.2.1.
Právní zakotvení a jeho problematika .......................................................... - 40 -
3.2.2.
Paušalizace
výše
újmy
způsobené
usmrcením
dle
ust.
§
444
odst. 3 občanského zákoníku........................................................................ - 46 -
3.2.3.
Ne bis in idem- ano či ne? ............................................................................. - 54 -
3.3.
Působení institutu promlčení dle ust. § 100 a násl. občanského zákoníku ve vztahu k právu na peněžité zadostiučinění dle ust. § 13 odst. 2 občanského zákoníku ........................................................................................................ - 56 -
3.3.1.
Přelomové rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho důsledky v navazující rozhodovací praxi ......................................................................................... - 60 -
Závěr
…………………………………………………………………………………………………………………- 68 -
Resumé …………………………………………………………………………………………………………………- 71 Seznam použitých pramenů....................................................................................... - 73 -
Úvod Každý člověk se podílí na utváření tohoto světa, je jeho nedílnou součástí. Můžeme proto o něm hovořit jako o jakési společenské jednotce, přesto však na něj musíme hledět jako na originální a svébytné individuum. Lidé tedy zásadně určují a ovlivňují vývoj celé společnosti, ať už jde o jejich vědomé či nevědomé chování, které v určité intenzitě působí na jejich okolí. Dochází ke vzniku různých společenských vztahů, které by se bez předem jasně stanovených či dohodnutých pravidel mohly dostat do patové situace, kdy by každá ze stran připisovala danému jednání jiný význam a hodnotu. Ať již jednotlivci vůči sobě navzájem, či skupina lidí vystupující navenek jako jednotná organizace, mohou vedle sebe žít pouze na základě stvrzených regulí, ať již psaných či nepsaných. Každá společnost tvořící stát proto má svůj řád norem, z nichž některé získají statut norem právních. Člověk je ten určující prvek, od něhož právo vychází a vůči němuž právo působí. J. Hurdík mluví o: „člověku, který je alfou a omegou vědy i reality našeho života“1. Již preambule ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava ČR“) vyzývá k respektování a ochraně jedinečnosti lidské bytosti, když hovoří o „odhodlán[í] budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody“, či preambule ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské federativní republiky, (dále jen „Listina“) zřetelně znějící, že „[l]idé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech“. Člověk se nachází v mnoha rolích souvisejících s etapami vývoje právních norem. Na počátku stojí jako tvůrce právních norem, jež v souhrnu vytváří celý právní řád a které zpětně vůči němu působí, neboť jemu jsou normy určeny. Vystupuje poté jako nositel či adresát těchto právních pravidel, které upevňují jeho status a doprovázejí a korigují jeho kroky. Lidská bytost zastává stěžejní roli v celém procesu „životnosti“ právní úpravy, neboť představuje výchozí bod tvorby všech norem, které musí naplňovat požadavek respektu a zachování ústavně zaručených základních práv a svobod. Stav společnosti, ve které právní normy působí, však nelze považovat za
1
HURDÍK, J. Osoba a její soukromoprávní postavení v měnícím se světě. Brno : Masarykova univerzita, 2004. s. 18.
neměnný, společenské podmínky se neustále mění a tyto změny ovlivňují také právo. Reflexe společenských změn se projevuje do samotného textu právní úpravy prostřednictvím zákonodárného procesu, nebo rovněž v rozhodovací činnosti soudů jako orgánů interpretujícího a aplikujícího právo. Úlohou mé diplomové práce je právě vystopovat vývojové „trendy“ judikatury, a to ve zvolených oblastech týkajících se ochrany osobnostních práv. Právo prostřednictvím právních norem zajišťuje ochranu jednotlivých nehmotných statků fyzických osob, které je však nutné vnímat a respektovat v jejich integrálním pojetí, jakožto „prvky“ tvořící osobnost v její morální a fyzické jednotě. Jedná se o významná, každému člověku imanentně daná práva, přičemž výrazný akcent Listiny na ochranu jednotlivých hodnot by jistě zasluhoval podrobné zkoumání podstaty každého. Ve své práci se pokusím zaměřit na specifické otázky institutu ochrany osobnosti v rozhodovací praxi soudů, které na základě vznesených žalob posuzují namítanou neoprávněnost zásahů do právem chráněných stránek osobnosti a v souvislosti s tím také požadované nároky žalobce, vyplývající z těchto neoprávněných zásahů. Svou práci jsem rozčlenila do třech hlavních úseků. V prvních dvou kapitolách představuji teoretické základy osobnostních práv člověka a nutnost zabezpečení jejich ochranného statusu ze strany státu. Tuto teoretickou část jsem pojala spíše v obecné rovině, nicméně u některých, dle mého mínění výrazných aspektů ochrany osobnosti, se pozastavuji a dokládám jejich význam odkazy na soudní rozhodnutí, na vědecké publikace nebo odborné články. V kapitole třetí jsem si vytyčila dva konkrétní okruhy související s institutem ochrany osobnosti, které jsou jak soudní praxí, tak občanskoprávní doktrínou velmi diskutovány. V této části diplomové práce jsem čerpala informace především ze soudních rozhodnutí, abych však mohla přikročit k jejich zkoumání, musela jsem vymezit předmětný vzorek, jehož jádro tvoří rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) a Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), za časové období posledního desetiletí (tj. přibližně od roku 2000- současnost). Zvolené okruhy této kapitoly představuje vztah práva na odškodnění újmy dle ust. § 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „Obč. zák.“) a práva na přiznání nepeněžité satisfakce za nemajetkovou újmu dle ust. § 13 odst. 2 a 3 Obč. zák. V dalším se věnuji otázce promlčitelnosti v. nepromlčitelnosti práva na přiznání peněžité satisfakce dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák.
Poznatky a hodnocení učiněná v této diplomové práci vychází hlavně z metody deskripce, analýzy a syntézy a také komparace především vybraných soudních rozhodnutí, bohatý zdroj informací a možného srovnání představovaly rovněž vědecké publikace a odborné články. Mým cílem bylo zjistit přístup soudní praxe i odborné veřejnosti ke zvoleným problémům, zda lze hovořit o konstantní judikatuře nebo se přístupy v hodnocení těchto otázek rozchází a neexistuje na ně doposud převažující názor.
1.
Ochrana osobnosti
1.1.
Ústavně-právní aspekt ochrany
Výchozí bod ke studiu osobnostních práv představuje Listina, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky (srov. čl. 3 a 112 Ústavy ČR). Listina používá pojmu základní práva a svobody jako souhrnného označení všech práv a svobod uznaných státem. Tyto vymezují vztah státu a jedince navzájem. Vytvoření katalogu základních práv a svobod v podmínkách jakéhokoli společenského řádu předchází a jeho následný vývoj ovlivňuje spousta skutečností, mezi nimiž lze s jistotou jmenovat historické, politické nebo náboženské podmínky daného státu. Jmenovitý seznam těchto práv a svobod uznaných konkrétním státem nelze považovat za jejich absolutní, definitivní výčet, záleží vždy na konkrétním typu společnosti, nakolik obsáhlý a hodnotný katalog akceptuje. Zásadním ustanovením pro vývoj právní kultury v České republice představuje čl. 1 Listiny, z jehož podstaty vychází další ustanovení Listiny, potažmo úprava celého právního řádu. V duchu jeho znění má být právo tvořeno, vykládáno a aplikováno. „Na prvém místě Listina v čl. 1 uvádí fundament, na kterém je celá vystavěna. Jde o pravidlo, podle kterého státní moc musí k lidem přistupovat z hlediska toho, že jsou „svobodní a rovní v důstojnosti a právech". […] Rovnost v důstojnosti je zvýrazněním základní myšlenky celé Listiny. Toto ustanovení obrací pozornost k subjektu základních práv, tj. k lidské bytosti nadané určitými vlastnostmi (nepochybně zejména vůle k jednání, rozum, který je řídí, svědomí, odpovědnost za jednání povaha atd.), které nelze odmítnout, neuznat, zcizit apod. Jde o formu generální klauzule. […] Rovnost v právech je obsahem celé Listiny. Stejně jako rovnost v důstojnosti, i tento aspekt se promítá do řady jejích ustanovení.“2 Jiný zdroj hovoří o těsném sepětí těchto dvou ústavních hodnot, neboť dle něj „bez rovnosti není ani svobody“3. Úvodní články Listiny deklarují existenci základních práv a svobod náležejících každému člověku v jejich komplexním pojetí, jejich ústavní zaručení explicitně vyjadřuje čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ve svých navazujících ustanoveních již 2
FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2001. s. 83 a 85. 3 KNAP, K. et al. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2004. s. 123.
Listina přistupuje k úpravě jednotlivých práv, prostřednictvím nichž stát mj. garantuje ochranu nehmotným statků lidské osobnosti, od ochrany duševní stránky a jejích projevů po fyzickou integritu jedince a její nedotknutelnost. Listina vytváří základní rámec ochrany osobního statusu člověka, reflektuje prohlášení nezadatelných, nezcizitelných, nepromlčitelných a nezrušitelných práv a jejich garanci ze strany státu. Uznání univerzálních hodnot lidství však není vlastní pouze právnímu řádu České republiky nebo vnitrostátním úpravám ostatních států. Respekt k lidské bytosti a zájem na jeho zabezpečení nalezneme v řadě dokumentů mezinárodní povahy, z nichž některé plní „pouze“ deklaratorní funkci4, jiné jsou pro smluvní strany závazné. Závaznost mezinárodních smluv pro Českou republiku vyplývá z čl. 10 Ústavy ČR, který stanoví předpoklady pro vázanost smlouvami. Po naplnění těchto podmínek jsou mezinárodní smlouvy inkorporovány do českého práva, stávají se tak součástí právního řádu České republiky a v aplikační rovině získávají přednost před zákony. Ve vztahu k českému právnímu prostředí a judikatuře je zapotřebí mezi mnoha mezinárodními dokumenty, regionální nebo univerzální působnosti, jmenovat především Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, sdělení č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vyhláška č. 120/1976 Sb., Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, sdělení č. 96/2001 Sb. m. s., a Dodatkový protokol k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny o zákazu klonování lidských bytostí, sdělení č. 97/2001 Sb. m. s., jakož i velmi „čerstvou“ úpravu lidských práv v Listině základních práv Evropské unie (2007/C 303/01).
1.2.
Doktrinální a judiciální vymezení institutu ochrany osobnosti
Institut ochrany osobnosti je jedním ze základů soukromého práva vůbec a tvoří významnou část úpravy občanského zákoníku, jehož ustanovení provádějí a konkretizují ústavněprávní rámec ochrany. Ještě než se zaměřím na význam ochrany osobnosti v českém právním řádu, není od věci zamyslet se nad samotným pojmem
4
Deklaratorní povaha některých dokumentů ovšem nedegraduje jejich význam. Např. Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 má právě tento charakter, její dopad a uplatňování v mezinárodním měřítku nelze opomenout.
osobnost. Objektivní právo nikde nenabízí jeho vymezení, jedná se o neurčitý pojem. O jeho definování se snaží především právní nauka vytyčením účelu a obsahu osobnosti: „Osobnost každého člověka je nezadatelným dobrem přirozeným. Lidskou osobnost lze pojímat jako ke štěstí zacílený trvalý živoucí duchovní, duševní a tělesný celek, jehož jádrem je jedinečné (individuální) sebeuvědomělé já [pozn. odstraněn odkaz na poznámku autora] (duch), integrující duchovní, duševní a tělesná prožití, stavy a činnosti, a to vědomé i nevědomé, včetně nadání, sklonů, dědičných zátěží a nahromaděných zkušeností či jiných vrozených nebo nabytých vloh za účelem vlastního vývinu. Každá lidská osobnost je vybavena svobodnou vůlí, citem a rozumem [pozn. odstraněn odkaz na poznámku autora].“5. Členění osobnosti jedince do tří složek - těla, ducha a duše - je dle autora důležité např. při hodnocení nemajetkové újmy vzniklé při neoprávněném zásahu do osobnosti jedince. Výjimečně se i soudy pokouší o definování pojmu: „Za osobnost lze považovat člověka jako jednotlivce, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání a jednání ve své společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální jednotku i určitou psychofyzickou a sociálně psychickou strukturu. Z hlediska psychologie se osobnost může jevit jako historicky se krystalizující a vyvíjející se celek, systém duševních (ale nepochybně i duchovních) vlastností a tendencí jednotlivce, charakterových rysů, schopností, temperamentu, postojů, potřeb a zájmů, vzdělání, náboženského a kulturního zaměření, přičemž jedním z podstatných rysů osobnosti je vědomí. Osobnost se projevuje jako dynamický systém, jehož rysy se mění podle věkových stupňů přičemž dosahují relativně větší stálosti v dospělosti. Psychologické vlastnosti osobnosti jsou zprostředkovány zvláštnostmi nervového systému, které však samy o sobě neurčují charakter, zájmy a sklony člověka. Ty se vytvářejí v procesu individuálního vývoje vlivem výchovy, výuky a společenského prostředí vůbec, přičemž aktivita subjektu \"sebetvoření člověka\" v průběhu vývoje roste. Podstatou osobnosti jsou její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své 5
TELEC, I. Chráněné statky osobnostní. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 8, s. 271.
svérázné, neopakovatelné rysy. Je tak mimo jiné i produktem své doby a jejích podmínek, zároveň v té či oné míře svým podílem na tom produkuje tuto dobu a její podmínky utvářením a přetvářením svého okolí. Není možno opomenout ani takové složky osobnosti fyzické osoby, jako je úroveň jejího zdraví, zvláštnosti vyplývající z jejího individuálního vzhledu a stavby těla, příslušnosti k mužské nebo ženské populaci, konkrétní lidské rase, apod. Přes mnohost těchto jednotlivých složek osobnosti je však nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti.“6. Takto vyčerpávajícím způsobem pojatá formulace vymezuje osobnost jak ve smyslu obrácení pozornosti vůči jedinci samému, tak i jeho působení ve společnosti. Soud tímto zaznamenává individualitu každého člověka, kterého nelze nevnímat bez vztahu k vnějšímu, okolnímu prostředí. V souvislosti s ochranou osobnosti se používá termínu všeobecné osobnostní právo. Toto jednotně pojaté právo v objektivním smyslu zahrnuje jednotlivá dílčí oprávnění, jejichž předmětem jsou nehmotné stránky osobnosti každé fyzické osoby v její morální a fyzické jednotě. Náleží každému člověku, a to bez rozdílu, v této souvislosti hovoříme o univerzálním charakteru všeobecného osobnostního práva. Přívlastek osobnostní zahrnuje jednotlivé hodnotové statky, které ve vzájemném působení formují svébytnou lidskou bytost. Nezáleží na faktu existence širšího rámce právní úpravy jednotlivých osobnostních práv, poznání všeobecného osobnostního práva spočívá v chápání jeho integrální jednoty. Smyslem tohoto práva je zajistit každé fyzické osobě nikým nerušený a svobodný vývoj své vlastní osobnosti, aniž by tím sám ohrožoval nebo poškozoval cizí soukromý nebo veřejný zájem. Vedle všeobecných osobnostních práv, která jsou zaručena každému, existuje úprava zvláštních osobnostních práv, která náleží jen některým fyzickým osobám, v důsledku projevu jejich tvůrčí duševní činnosti. Označují se také jako práva duševního vlastnictví, jimiž jsou osobnostní právo autorské, osobnostní právo výkonných umělců a osobnostní právo vynálezců nebo původců jiných technických výtvorů. Právní úpravu nalezneme ve zvláštních předpisech, jejichž aplikace ovšem nevylučuje použití občanského zákoníku. Na konkrétní případ se mohou vztahovat úpravy obou předpisů paralelně vedle sebe, jakmile je však dosaženo ochrany osobnostního práva podle 6
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007, podobně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1873/2006.
jedné, odpadá možnost využití druhé. Pokud by došlo ke kolizi všeobecného osobnostního práva a zvláštních osobnostních práv, je třeba upřednostnit všeobecné osobnostní právo jako „právo společensky závažnější, významnější a funkční vyšší“7. Ústavní soud se vyjádřil k účelu právní úpravy všeobecného osobnostního práva takto: „Tato ustanovení [pozn. § 11 a násl. Obč. zák.] totiž zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity jako podmínky pro důstojnou existenci a celkový svobodný rozvoj jednotlivce.“8. Ve stejném duchu je všeobecné osobnostní právo hodnoceno i vědeckou sférou.9
1.3.
Hmotněprávní úprava
V důsledku specifického významu ochrany osobnosti v českém právním řádu, vycházejíc z ústavního základu zabezpečení (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, potažmo čl. 1 Listiny), lze předpokládat široký záběr ochrany na zákonné úrovni. Právní úpravu nepředstavuje pouze již mnohokrát zmiňovaný občanský zákoník, ačkoli tento je považován za základní normu soukromoprávní ochrany. Do okruhu těchto předpisů spadají i jiné normy soukromého práva, např. zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, jakožto provedení čl. 10 odst. 3 Listiny, nebo zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, jehož ustanovení vyplývají především z čl. 32 Listiny. Za zmínku stojí také úprava zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který umožňuje fyzické osobě dožadovat se satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou z činnosti (ať již v podobě aktivního či pasivního chování) státních orgánů, úředních osob nebo územních samosprávných celků, a to vůči státu nebo územnímu samosprávnému celku10. Všeobecné osobnostní právo regulují také normy veřejnoprávních předpisů, jejichž primárním cílem není zajistit ochranu jednotlivce, ale veřejný zájem, tedy ochranu společnosti. Mezi takovou právní úpravu 7
KNAP, K. et al. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2004. s. 142. 8 Nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04. 9 ŠVESTKA, J. et al. Občanský zákoník : komentář. I. § 1-459. 2 vyd. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 133. 10 Územní samosprávný celek lze činit zodpovědným za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci v rámci jeho samostatné působnosti.
lze jistě zařadit např. zákon č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), jehož normy jsou aplikovány na takové jednání, které je společensky škodlivé. Uplatnění soukromoprávní ochrany nevylučuje možnost zahájení trestního stíhání a naopak, některé případy dokonce vyžadují poskytnutí ochrany současnou aplikací několika předpisů, čímž bude zajištěna komplementární ochrana osobnostních práv.11 Nelze však opomínat, že trestněprávní sankce nastupují tzv. ultima ratio, tedy až jako poslední prostředek ochrany, nepostačuje-li, nebo není-li jiné možnosti ochrany osobnosti.12 Pro potřeby této práce je výchozí normou občanský zákoník. Systematika českého civilního kodexu vychází ze základního dělení občanského práva na osobnostní právo a na právo majetkové. Toto členění je explicitně vyjádřeno v ust. § 1 odst. 2 Obč. zák. Předešlý odstavec, a tedy úvodní ustanovení, je projevem práva a současně povinnosti k respektu základních práv a svobod náležejících každému člověku nebo občanu, vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Občanský zákoník dokládá zájem na ochraně osobnosti tím, že ji v daném ustanovení uvádí na prvním místě, a to před dalším významným statkem, tj. nedotknutelností vlastnictví. Postavení osobnosti a zabezpečení její ochrany se stává středem zájmu a výchozím bodem celé právní úpravy, což ostatně vyplývá i z preambule Ústavy ČR nebo preambule Listiny. Všeobecné osobnostní právo a jeho občanskoprávní úprava tak získává „jako důležitý prostředek zabezpečení rozvoje a ochrany osobnosti každé fyzické osoby zvláštní význam.“13. Těžiště úpravy všeobecného osobnostního práva však leží v ust. § 11 až 16 Obč. zák., jehož ust. § 11 je považováno za generální klauzuli zabezpečení ochrany osobnosti. Marginální rubrika předcházející těmto ustanovením nese výstižné označení „Ochrana osobnosti“, což reflektuje stav, že základní práva a svobody náleží každé fyzické osobě nezávisle na aktu státu, státní uznání má pouhý deklaratorní účinek.14 Tato ustanovení demonstrativně vymezují jednotlivá osobnostní práva, možnost jejich 11
Viz. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01. Zásada subsidiarity trestní represe vyplývá z ust. § 12 odst. 2 zákona trestního zákoníku. 13 KNAP, K. et al. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2004. s. 17. 14 Občanský zákoník nepoužívá pojmu člověk, dle I. Telce tato tendence vyplývá z přejímání sovětského práva a sovětského právního myšlení do tvorby českého a slovenského práva v uplynulých desetiletích. Nicméně stávající pozůstatky takového nastavení právní úpravy je nutné interpretovat ústavně konformním způsobem, tedy v duchu lidských práv a základních svobod; více TELEC, I. Chráněné statky osobnostní. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 8, s. 272. 12
omezení a nabízí přehled právních prostředků, kterými je možné se bránit v případě neoprávněných zásahů do osobnosti jednotlivce. „Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.“15 Občanský zákoník v ust. § 11 a násl., provádějící úpravu ústavně garantovaných základních práv a svobod, zajišťují ochranu osobnostním právům, zvláště pak v souvislosti s neoprávněnými zásahy do osobnosti jedince ze strany jiných osob. V režimu občanského zákoníku se jeho jednotlivých ustanovení vždy dovolává fyzická osoba vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, zatímco práv zaručených na ústavní úrovni se lze dovolávat zásadně vůči státu, který na sebe převzal záruku nad dodržováním základních práv a svobod jejich výslovným uznáním.16 V souvislosti s příkladmým výčtem jednotlivých osobnostních práv se hovoří o neuzavřenosti okruhu těchto práv. Neúplný výčet osobnostních práv je důsledkem dynamické povahy všeobecného osobnostního práva. Vlivem vývoje společnosti a jejích prvků se totiž proměňuje i lidská osobnost, a tak i právní úprava osobnostních práv prochází neustálým vývojem, aby vyhovovala společenským podmínkám. Právo ovšem nereaguje tak spontánně, aby udržovalo krok se společenskou změnou, v případě tohoto institutu podrobná úprava není ani žádoucí. Proto zejména v oblasti ochrany osobnosti zastávají klíčovou a nezastupitelnou roli soudy, které náležitou interpretací norem všeobecného osobnostního práva mají zajistit spravedlivé řešení sporné otázky.
15 16
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008. Problematiku tzv. horizontálního působení základních práv do své práce nezahrnuji.
1.4.
Subjekty osobnostních práv
Všeobecné osobnostní právo, resp. jeho dílčí oprávnění, náleží každému člověku, tedy fyzické osobě.17 Způsobilost mít práva a povinnosti, tedy i právo na ochranu své osobnosti, vzniká jedinci okamžikem narození, hoden ochrany je však již lidský plod za podmínky, že se narodí živý, narozením všeobecné osobnostní právo získává účinky ex tunc. Právní teorie mluví o tzv. nascituru, základ ochranného statutu plyne z čl. 6 odst. 1 Listiny. V době od početí do narození je dítě chráněno prostřednictvím osobnostních práv jeho matky. Nabytí těchto práv je spojeno s okamžikem narození, není vyžadován vznik jiné právní skutečnosti, a jejich působení trvá po celou dobu života jedince. Do okruhu nositelů všeobecného osobnostního práva spadají všechny fyzické osoby, tedy také nezletilé osoby nebo osoby zbavené nebo omezené ve způsobilosti k právním úkonům. Takové právo je absolutní povahy, náleží každé fyzické osobě, která je oprávněna jej užívat a disponovat jím dle svého uvážení (za splnění podmínek ust. § 3 odst. 1 nebo § 39 Obč. zák.), zároveň se však každý musí zdržet neoprávněných zásahů do osobnostních práv jiného. Ochrany osobnosti je hodna i osoba zemřelého, jedná se o tzv. postmortální ochranu. Právo uplatnit občanskoprávní ochranu mají zákonem taxativně určené osoby, nejedná se avšak o sukcesi do práv zemřelého, ale o originárně nabyté osobnostní právo. Prostřednictvím uplatnění práv jiné osoby lze ubránit pietu člověka po smrti před neoprávněnými zásahy, které by jeho osobnost znevažovaly. Duchovní hodnoty lidské osobnosti totiž přetrvávají i po skonu člověka, je proto na místě takovým statkům zajistit ochranu. Některá osobnostní práva člověku přináležejí až v průběhu života, jejich vznik se váže k jiné události, než je narození. Tato práva jsou relativní povahy a souvisí s faktem, že osobnost člověka se neustále vyvíjí, působí na něj vnější okolnosti, a tak ani „obsah osobnosti fyzické osoby není dán jednou provždy, tj. že není neměnný (statický)“18. Osobní rozvoj jedince podmiňuje rozsah a obsah jeho dílčích osobnostních práv, ale u některých také míru jejich působení, což souvisí právě s individuální, jedinečnou 17
Osobnostní práva z povahy věci nenáleží právnické osobě, avšak ani na ochranu jejích významných prvků občanský zákoník nezapomíná. Prostřednictvím ust. § 19b Obč. zák. jsou chráněny název a dobrá pověst právnické osoby. 18 KNAP, K. et al. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2004. s. 101.
strukturou osobnosti každého člověka; to však neplatí o lidské důstojnosti, ve které si jsou všichni rovni (čl. 1 Listiny). Předešlou charakteristiku některých dílčích práv lze dobře demonstrovat na sporech o ochranu osobnosti, kde v pozici dotčených osob často vystupují tzv. veřejně činné osoby. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) se v rozsudku Oberschlick proti Rakousku19 vyjádřil ve vztahu k politikům a širší míře jejich kritiky, než je tomu u jiných osob, s tímto postojem se setkáváme také v judikatuře českých soudů, např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03: „Lze obecně konstatovat, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané [pozn. neboť tím se] podporuje veřejná diskuse o veřejných věcech a svobodné utváření názorů.“20. Univerzalitu osobnostního práva totiž nelze zaměňovat s totožnou mírou ochrany poskytované těmto právům. Listina již v úvodním článku přímo zakotvuje zásadu svobody a rovnosti lidí v důstojnosti a právech. Úmysl zakotvený v zásadě rovnosti však nelze vykládat v takovém duchu, že všem se zaručují práva ve stejné kvalitě nebo stejnou měrou jejich působení. Princip rovnosti se v aplikační rovině projevuje právě tak, že soudy poskytují individuální přístup v ochraně právům, tedy že vždy bude záležet na skutkových okolnostech projednávané věci. Požadavek objektivního hodnocení soudem, plynoucího z požadavku nezávislých a nestranných soudů dle čl. 36 odst. 1 Listiny, implikuje nutnost individuálního přístupu k řešení daného předmětu řízení.21
1.5.
Kde končí práva jedněch, začínají práva druhých
Všeobecné osobnostní právo v subjektivním smyslu22 náleží každému člověku jako suverénu, jehož práva musí ostatní rovnocenné subjekty, taktéž nesoucí tato práva, respektovat. Jedná se o projev absolutní povahy, erga omnes všeobecného osobnostního práva. Vedle dílčích osobnostních práv totiž vůči těmto osobám působí
19
Rozsudek ESLP ze dne 23. 5. 1991 ve věci Oberschlick proti Rakousku, stížnost č. 11662/85, odst. 59, srov. také rozsudek ESLP ze dne 17. 7. 2007 ve věci Sanocki proti Polsku, stížnost č. 28949/03, odst. 60. 20 Podobně nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04. 21 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09. 22 KNAP, K. et al. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2004. s. 88 a násl.
také právní povinnosti, a to takové, že nesmí do osobnostních práv jiného neoprávněně zasahovat; občanskoprávní teorie přistupuje k vymezení obsahu subjektivního osobnostního práva, jež tvoří pozitivní a negativní složka.23 Na úrovni ústavního práva lze tuto povahu práva vyjádřit tak, že „ […] nikdo nesmí zneužívat svých základních práv a svobod na úkor ostatních“24, podobně uvedeno i v čl. 17 Úmluvy. Právě Úmluva v tomto článku zahrnuje pod výkon svobody projevu vedle povinností také odpovědnost jejich nositele, což vystihuje možné důsledky spojené se zásahy do osobnostních hodnot člověka, a naznačuje tak význam a obsah působení lidských práv a základních svobod. Jak ale rozeznat hranici působení osobnostního práva více suverénů, jejichž práva a jejich výkon se střetávají? V případě, kdy je požadavek ochrany osobnostním právům předložen prostřednictvím žaloby soudu, předpokládá se proces vyvažování působnosti dvou ústavně zaručených a chráněných práv za účelem zjištění, které v dané situaci „zaslouží“ vyšší míru ochrany, přičemž ochranu druhého nelze zcela degradovat. „Interpret zákona, tedy soudce, je povinen předtím, než určitý konkrétní zákon aplikuje, zvážit, která konkurující si základní práva budou při různých interpretacích konkrétní právní normy dotčena, resp. která základní práva budou určitou interpretací naopak chráněna, a v obou případech zvažovat i míru dotčení, resp. ochrany. Pro soudce, podobně jako pro zákonodárce, by měla platit povinnost zvolit takovou interpretaci aplikované právní normy, která v co nejvyšší míře ponechá zachována obě konkurující si základní práva, resp. skrze ně stanovené hodnoty. Soudce by tak měl brát v úvahu vyzařování konkurujících si základních práv do aplikované právní normy a rozhodnout s ohledem na ně. Tyto povinnosti soudce dovozuji z čl. 4 Ústavy České republiky, který staví základní práva pod ochranu soudní moci.“25 Typicky se jedná o případ střetu dvou osobnostních práv, a to ochrany osobnosti dle čl. 10 Listiny a svobody projevu zakotvenou v čl. 17 Listiny. Svoboda projevu a její výkon jsou přitom považovány za významného činitele pro zachování demokracie a právního státu, rozvíjí diskuse o veřejném dění a podílí se na informování
23
Srov. KNAP, K. et al. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2004. s. 94; nebo TELEC, I. Přirozené právo osobnostní a jeho státní ochrana. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 1. s. 5. 24 FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2001. s. 89. 25 Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové k nálezu pléna ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl ÚS 16/04.
a utváření individuálního názoru. Významnou a snad i nezastupitelnou úlohu v tomto procesu hrají novináři. ESLP jim dokonce při své rozhodovací činnosti přiřkl známé označení hlídacího psa demokracie26. Proto rozhodování o tom, do jaké míry lze chránit svobodu slova a kdy už bude konstatován zásah do sféry adresáta projevu, předpokládá pečlivé řešení každého individuálního případu, aby soud mohl zvážit, jaké právo v konkrétní situaci „zasluhuje“ vyšší ochranu. „Články 10 i 17 Listiny vyjadřují základní ústavní hodnoty právního řádu České republiky jako demokratického právního státu. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory je obsahově omezeno právy jiných, zejména právy uvedenými v čl. 10 Listiny. Kolize obou práv se realizuje v rovině podústavní, např. při aplikaci § 11 a násl. ObčZ, jak tomu bylo i v této věci. Při aplikaci těchto zákonných ustanovení musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv. […] Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy v prvé řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, nález č. 17, str. 113).“27 Takovými okolnostmi pak bude zejména status dotčené osoby ve společnosti: „Práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti; zde je soudy volen benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací soukromé povahy a hodnocení jejího jednání právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna vědět, např. jakého vzdělání předmětná osoba dosáhla, s kým se stýká apod., a to pro posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. 26
Rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 1986 ve věci Lingens proti Rakousku, stížnost č. 9815/82, odst. 44, také rozsudek ESLP ze dne 2. 11. 2006 ve věci Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku, stížnost č. 60899/00, odst. 29. 27 Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03.
Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává.“28. Listina zaručuje základní práva všem lidem bez rozdílu pohlaví, rasy či příslušnosti k etnické menšině.29 V některých situacích sice připouští jejich omezení, přesto tato omezení musí platit stejně pro všechny, kteří splní podmínky omezení dané Listinou. Současně je však nutné dbát podstaty a smyslu práv, jež mají být omezena, a takového omezení nezneužívat pro jiné účely, než pro jaké je určeno. Dle čl. 4 odst. 2 Listiny tedy lze základní práva omezit, a to pouze zákonem a za splnění dalších Listinou stanovených podmínek. Ve zvoleném případě střetu práva na ochranu osobnosti a svobody projevu jsou takové podmínky uvedeny v čl. 17 odst. 4 Listiny, který dává prostor zákonnému omezení svobody projevu, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práva a svobod druhých. Z použitého výrazu nezbytná vyplývá, že je nutné vykládat toto omezující ustanovení restriktivně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03).30 1.5.1. Omezení osobnostních práv z pohledu úpravy občanského zákoníku Obecnou zákonnou úpravu, která předpokládá omezení jednotlivých osobnostních práv, nalezneme v ust. § 12 Obč. zák. Ten umožňuje pořizovat a/nebo používat taxativně stanovené projevy týkající se osobnostních hodnot fyzické osoby zaznamenané na hmotném nosiči, pouze se svolením dotčené osoby. Tento typ omezení, ke kterému dává jedinec souhlas, ať již výslovný či konkludentní, vyplývá ze samotného pojetí všeobecného osobnostního práva. Fyzické osobě totiž není odepřena možnost jí vlastní osobnostní statky užívat a také jimi disponovat, omezení je pak projevem zmíněné dispozice osoby s konkrétním právem.31 Platně udělený souhlas 28
Nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04. Pro ilustraci uvádím pouze některé diskriminační znaky, rozhodně není mým úmyslem vytvářet „silnější“ kategorie. 30 K případům střetu výkonu svobody projevu s jiným garantovaným základním právem či svobodou jednotlivce se velmi často vyjadřuje také ESLP, jehož posouzení nezbytnosti omezení svobody projevu se nese v duchu rozsudku ze dne 17. 7. 2007 ve věci Sanocki proti Polsku, stížnost č. 28949/O3: „Jak upřesňuje článek 10, tato svoboda má určité výjimky, jež však musí být vykládány restriktivně, a nezbytnost jakýchkoli omezení musí být založena přesvědčivým způsobem.“; viz. také rozsudek ESLP ze dne 29. 2. 2000 ve věci Fuentes Bobo proti Španělsku, stížnost č. 39293/98, nebo rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 2001 ve věci Feldek proti Slovensku, stížnost č. 29032/95. 31 Ačkoli ne u všech práv je taková dispozice možná, na ochraně některých osobnostních práv lpí takový veřejný zájem, který „brání“ jedince před sebou samým, srov. KNAP, K. et al. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2004. s. 111-112. Zajímavé je posuzování dispozice 29
vylučuje kvalifikovat zásah jako neoprávněný, který by za jiných okolností vyvolával možnost dotčené osoby bránit se. Platnost svolení vyžaduje splnění určitých zákonných požadavků, kterými jsou způsobilost fyzické osoby k právním úkonům (§ 8 a násl. Obč. zák.) a náležitosti právních úkonů (§ 34 a násl. Obč. zák.). Udělené svolení se většinou vztahuje ke konkrétnému způsobu či době užití, ovšem i přes tyto podmínky se souhlas stane neúčinným, jakmile dojde k podstatným změnám okolností, za nichž byl souhlas poskytnut; nakládání s hodnotami osobnosti by se tak v takovém případě mohlo stát neoprávněným zásahem. Udělený souhlas lze navíc vzít bezdůvodně zpět, nedošlo-li již k zásahu do práv. Někdy je však možné právo omezit, aniž by s tím dotčená osoba souhlasila, k takovému omezení dochází proti její vůli. Občanský zákoník, sledujíc veřejný zájem, definuje obsah, rozsah i způsob omezení jmenovaných práv pro stanovené účely, vyjma záměrů reklamních, na které se právní norma nevztahuje. V souvislosti s omezením práv proti vůli osoby hovoříme o tzv. zákonných licencích, zákon přitom rozeznává licenci úřední (ust. § 12 odst. 2) a vědeckou, uměleckou a zpravodajskou licenci (ust. § 12 odst. 3). Úprava občanského zákoníku však musí být vykládána ve světle výše zmíněných omezujících podmínek daných Listinou, soud tedy bude vždy posuzovat nezbytnost, jakož i přiměřenost omezení, a šetřit podstaty a smyslu omezovaných práv. Bude-li nakládání v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby, nabývá zákonem dovolené omezení všeobecného osobnostního práva charakteru neoprávněného zásahu.
práva na život v. povinnost poskytnutí první pomoci pracovníka ve zdravotnictví dle ust. § 55 odst. 2 písm. c) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (dále jen „zákon o PZL “). Vztah nebo spíše střet tohoto práva a povinnosti nabývá na významu v souvislosti s faktem, že příslušníci náboženské společnosti Svědkové Jehovovi odmítají přijmout cizí krev, tzn. rovněž transfúzi krve, která jim má život zachránit, přitom zdravotní pracovník je povinný tuto pomoc poskytnout.
2.
Právní prostředky ochrany osobnostních práv
2.1.
Možnosti ochrany osobnostních práv v právním řádu České republiky
Jak již bylo výše uvedeno, úprava osobnostních práv není vyhrazena pouze civilnímu kodexu. Ochrana je těmto právům poskytována např. prostřednictvím zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který v ust. § 16 zakazuje jakoukoli formu diskriminace v pracovněprávních vztazích a v ust. § 17 nabízí právní prostředky ochrany před diskriminací. Normy veřejného práva spojené s ochranou osobnostních práv lze nalézt mj. v ust. § 184 trestního zákoníku, který sankcionuje trestný čin pomluvy. Paralelní uplatnění různých právních předpisů není vyloučeno, naopak tím může být dosaženo adekvátní a účinné ochrany. Pro mou práci představuje stěžejní úpravu ochrany všeobecného osobnostního práva občanský zákoník. Ten nabízí několik možností, jak se zásahům do osobnostních práv bránit. Přehledný výčet zpracoval Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003: „Z hlediska rozboru jednotlivých prostředků občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby se odvolací soud přiklání k třídění na prostředky obecné a zvláštní, jak je to běžné při kterémkoliv neoprávněném zásahu do zákonem chráněných subjektivních občanských práv (k obecným prostředkům lze přiřadit ochranu svépomocí - § 6 obč. zák., ochranu poskytovanou třetí osobou - § 416 obč. zák., ochranu orgánů veřejné správy - § 5 obč. zák., ochranu soudní zabezpečenou civilními soudy v režimu občanského soudního řádu, ať již před zahájením řízení, prostřednictvím předběžných opatření nebo určovacími žalobami, a konečně ochranu prostřednictvím žalob na náhradu škody na podkladě ustanovení § 16 a § 420 a násl. obč. zák.). Zvláštní soudní ochranu stanoví ustanovení § 13 obč. zák. a náleží sem právo domáhat se upuštění od neoprávněných zásahů, odstranění následků neoprávněných zásahů, právo na přiměřené zadostiučinění a právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.“. Další rozbor se bude týkat pouze prostředků dle ust. § 13 Obč. zák.
2.2.
K některým procesněprávním otázkám ve sporech o ochranu osobnosti
Soudnictví v České republice je založeno především na povinnosti, aby soudy zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), právo na poskytování této ochrany nezávislými a nestrannými soudy pak vyplývá z čl. 36 Listiny nebo čl. 6 Úmluvy. Spory o ochranu osobnosti patří do skupiny návrhových občanskoprávních řízení, tedy že soudce musí předmětný spor posuzovat pouze na základě vznesené žaloby. Specifické postavení ochrany osobnosti v českém právním řádu se zobrazuje rovněž ve skutečnosti, že případné spory o ochranu osobnosti představují agendu rozhodovací činnosti krajských soudů (ust. § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „OSŘ“). Tak tomu bude ovšem pouze v případě žaloby, jejíž návrh se dotýká některého, či současně více prostředků ochrany dle ust. § 13 Obč. zák. Oproti tomu odpovědnost za škodu a její případnou náhradu, která z neoprávněného zásahu může též vzejít (ust. § 16 Obč. zák.), bude posuzovat okresní soud v občanskoprávním řízení, jakožto důsledek odlišení těchto dvou samostatně existujících práv na straně žalobce, tedy práva domáhat se např. finanční satisfakce dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák., a práva na náhradu škody (ust. § 415 a násl. Obč. zák.). Řízení ve věcech ochrany osobnosti jsou ovládána principem koncentrace řízení ze zákona, zakotveným v ust. § 118b OSŘ, který umožňuje uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání ze strany účastníků řízení pouze do skončení přípravného nebo prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem nebo důkazům soud nepřihlédne, pokud se nejedná o takové, které by mohly zpochybnit věrohodnost provedených důkazů, jež nastaly po přípravném jednání nebo které nemohl účastník bez své viny uvést. Nutno připomenout, že zásada koncentrace řízení bude vůči účastníku účinná jedině tehdy, byl-li o takové povinnosti a následcích jejího nesplnění řádně poučen v předvolání k jednání (ust. § 118b odst. 3 OSŘ).
2.3.
Hmotněprávní podmínky pro vznik nároků vyplývajících z ust. § 13 občanského zákoníku
Osobnost fyzické osoby a jí přináležející práva představují jeden ze stěžejních bodů občanskoprávní ochrany. Význam ochrany osobnostních práv se promítá do kvalifikování neoprávněných zásahů do osobnosti fyzické osoby, v nichž je spatřováno nejen porušení, ale pouhé i ohrožení osobnosti fyzické osoby. Jedná-li se o neoprávněný zásah, který může způsobit vznik nemajetkové újmy (také nazývané imateriální či nehmotné újmy32), není pro jeho případné sankcionování rozhodné zavinění. Subjektivní vztah porušitele ke svému chování a k jeho účinkům se nevyžaduje, ochrana osobnosti dle občanského zákoníku tak stojí na objektivním principu odpovědnosti, tj. odpovědnost za následek. Jak také podotknul Ústavní soud v usnesení ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01, „[v]zniklá nemajetková újma na osobnosti postižené fyzické osoby je pro ni stejně závažná bez ohledu na to, jednal-li původce zásahu zaviněně či nikoliv.“. Nutno poznamenat, že protiprávní zásah může mít svůj původ jak v aktivním chování (konání), tak i pasivním chování (opomenutí).33 Dotčená fyzická osoba však musí prokázat příčinnou souvislost mezi existencí neoprávněného zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu v její osobnostní sféře, a mezi vzniklou nemajetkovou újmou. „Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z.“34 Naplnění těchto podmínek zakládá odpovědnostní vztah mezi dotčenou osobou a původcem zásahu, jehož obsah naplňují jednotlivá práva a povinnosti: „Při určení subjektu, na nějž dopadají sankce podle § 13 o.z., se zákonná
32
Viz. KNAP, K. et al. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2004. s. 145. 33 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006. 34 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008.
konstrukce tohoto ustanovení vymezuje vztahem vzniklým v důsledku neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, mezi touto osobou a osobou, které se zásah přičítá. To odůvodňuje dělení subjektů všeobecného osobnostního práva na subjekty oprávněné (t.j. nositele všeobecného osobnostního práva, kterými mohou být pouze fyzické osoby) a na subjekty povinné z takto vzniklého vztahu (kterými mohou být jak fyzické, tak i právnické osoby).“35. Na straně postiženého půjde hlavně o právo požadovat odpovídající občanskoprávní sankci, na straně původce zásahu povinnost tuto sankci poskytnout.36 Nutno ještě dodat, že neoprávněný zásah do dílčího osobnostního práva však nelze hodnotit izolovaně, soud posuzuje dopady zásahu ve smyslu komplexního pojetí osobnosti fyzické osoby, tedy osobnosti o fyzické a morální jednotě. Zásah je hodnocen jako neoprávněný tehdy, je-li v rozporu s objektivním právem. V některých případech, ačkoli by se rozpornost zásahu s právním řádem mohla zdát zřejmá, o jeho protiprávnost nepůjde, jedná se o tzv. okolnosti vylučující protiprávnost. Těmi jsou již výše uvedené zákonné licence či svolení dotčené osoby, ale také výkon subjektivních práv nebo plnění právních povinností. K tomuto závěru dospěl také Nejvyšší soud ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia, jehož právní věta zní: „Došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud subjekt (osoba fyzická či právnická), jež se zásahu dopustil, nevybočil z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní.“37. Bude však již na původci zásahu, aby prokázal oprávněnost zásahu, neboť samotná existence subjektivního práva a jeho faktický výkon nelze bez dalšího kvalifikovat jako okolnost 35
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005. Srov. rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 1 Co 315/2008. 37 Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem (§ 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007. Blíže také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5352/2008, který za takovou okolnost považuje také přiměřené „hájení chráněných zájmů, ať vlastních či cizích nebo veřejných“. 36
vylučující protiprávnost. „Ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi; petice představuje zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu (který je spjat s povinností orgánu veřejné moci na obsah petice reagovat), může tak dojít ke kolizi s ústavněprávní hodnotou, jíž je právo na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto bez dalšího neplatí, že „vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv“ je dáno již tím, že „zásah“ byl vyjádřen obsahem petice, jakožto výrazu ústavně zaručeného práva.“38 Následkem protiprávního zásahu do osobnosti jedince může vedle nemajetkové újmy být i újma majetková, škoda, jejíž vznik a možnost nápravy předpokládá ust. § 16 Obč. zák. (viz. podkapitola 3.2.).
2.4.
Aktivní a pasivní legitimace
Jak již zaznamenáno výše, všeobecné osobnostní právo požívají pouze fyzické osoby, taktéž tedy právo domáhat se u příslušného soudu ochrany osobnostních práv náleží výlučně fyzické osobě, do jejíchž osobnostních práv bylo zasaženo.39 legitimována
v případě
tvrzeného
neoprávněného
zásahu
do
Aktivně
všeobecného
osobnostního práva je fyzická osoba, na jejíchž bedrech leží povinnost tvrdit a prokázat existenci neoprávněného zásahu, vzniklou nemajetkovou újmu na její straně a příčinnou souvislost mezi těmito skutečnostmi. Jelikož se v případech ochrany osobnosti nezkoumá subjektivní způsobilost přivodit újmu na straně původce zásahu, tedy jakoukoli formu zavinění, může vystupovat v pozici toho, kdo zasáhl do osobnostních práv jiného, také nezletilá fyzická osoba nebo fyzická osoba se zbavenou nebo omezenou právní subjektivitou; v případném soudním sporu však tyto musí být zastoupeny z důvodu zbavené či omezené způsobilosti k právním úkonům. Aktivní legitimací v občanskoprávních sporech o ochranu osobnosti disponuje zásadně na svých právech dotčená fyzická osoba. Toto pravidlo však nelze aplikovat 38
Stanovisko cit. sub. 37. Návrh nového občanského zákoníku rozšiřuje v ust. § 83 aktivně legitimované osoby tak, že by se ochrany osobnosti mohla za života fyzické osoby domáhat jejím jménem a s jejím souhlasem také právnická osoba, souvisí-li neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby s jejím působením v této právnické osobě. Dalším subjektem oprávněným k podání žaloby by měl být za podmínek ust. § 84 orgán veřejné moci. Po smrti fyzické osoby je výčet osob oprávněných domáhat se ochrany osobnosti zemřelého z nynější úpravy § 15 Obč. zák. „navýšen“, totiž že taxativní vymezení těchto osob ustupuje extenzivnímu výkladu znění ust. § 82 návrhu nového občanského zákoníku, který legitimuje osoby blízké. 39
bezvýjimečně, neboť český právní řád aprobuje ochranu osobnostních práv fyzické osoby také po její smrti. Taxativně vymezeným osobám vzniká v případech neoprávněného zásahu do osobnosti zemřelého zákonné oprávnění domáhat se soudní ochrany. Občanský zákoník jmenuje v ust. § 15 tyto kategorie osob: manžel nebo partner a děti, a není-li jich, rodiče zemřelého. Pro vznik tohoto původního subjektivního práva není podstatná okolnost, zda k protiprávnímu zásahu došlo ještě za života osoby či po jejím skonu. Důležité je, že zákonem stanoveným osobám vzniká nové oprávnění, které rozhodně nelze považovat za vstup do práv zemřelého, nejedná se tedy o žádnou sukcesi práv. Na rozdíl od aktivní legitimace, pasivně legitimována nemusí být pouze fyzická osoba, ale i osoba právnická. Půjde tak především o situace, kdy fyzická osoba v pozici zaměstnance plnila činnost, ke které byla pověřena svým zaměstnavatelem právnickou osobou. Subjektem pasivně legitimovaným, který zasáhl do osobnostní sféry jiné fyzické osoby a vůči němuž lze požadovat občanskoprávní nároky, zde bude tato právnická osoba, která činnost svých zaměstnanců dozoruje; případné regresní nároky zaměstnavatele vůči zaměstnanci zůstávají otázkou zkoumání jiného soukromoprávního institutu. K okruhu pasivně legitimovaných osob se vyjádřil Vrchní soud v Olomouci tak, že „[p]ůvodcem zásahu do osobnostní složky fyzické osoby může být jiná fyzická osoba, právnická osoba nebo stát. Z ustanovení § 13 obč. zák. jednoznačně vyplývá, že zásahem postižená osoba se může domáhat přiznání zadostiučinění pouze vůči původci zásahu (původcem zásahu se podle současné judikatury soudů rozumí nejen osoba, která zásah přímo způsobila, ale také subjekt, který za jednání škůdce nese přímou odpovědnost – zaměstnavatel, jehož zaměstnanec zásah způsobil, provozovatel vozidla, jejíž řidič újmu způsobil, a podobně). Bylo by totiž zcela absurdní, aby tato povinnost byla ukládána jiné osobě, která se protiprávního zásahu nedopustila. Povinnost k poskytnutí morální i peněžité satisfakce může být tedy ukládána pouze původci a nikoli jiným subjektům. Z uvedeného plyne, že i povinnost původce zásahu k poskytnutí morální i peněžité satisfakce podle ustanovení § 13 obč. zák. je spjata s osobou původce zásahu, má rovněž osobní charakter a plnění může být poskytnuto pouze původcem a nikým jiným. Povinnost k poskytnutí sankcí proto nelze z původce zásahu převádět na třetí osoby a je-li původcem zásahu fyzická osoba, tak v případě její smrti povinnost zaniká a nepřechází na dědice (§ 460, § 853 a analogie
§ 579 odst. 1 obč. zák., srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30Cdo 1051/2005).“40. Možnost postihovat také právnickou osobu vyplývá z analogického použití ust. § 420 odst. 2 ve spojení s ust. § 853 Obč. zák.41 Citované rozhodnutí Vrchního soudu popisuje další specifický rys institutu ochrany osobnosti, a to pevné spojení pasivní legitimace s původcovstvím zásahu, tedy že povinnost původce poskytnout zadostiučinění má, stejně jako dotčená osoba a její právo na přiznání přiměřené satisfakce, osobní charakter (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3169/2007).
2.5.
Jednotlivé typy prostředků ochrany dle § 13 občanského zákoníku
Občanský zákoník nabízí v ust. § 13 několik možností ochrany v případě tvrzeného neoprávněného zásahu do dílčích osobnostních práv. Uvedený výčet však nutno považovat jako návod k tomu, jakými prostředky se lze bránit, neboť předmětné ustanovení pouze demonstrativně označuje některé typy. Použití konkrétního prostředko determinuje především povaha a intenzita zásahu, spočívající v ohrožení či již v porušení práv na ochranu osobnosti, není však vyloučena kumulace použití prostředků za účelem zajištění co nejúčinnější občanskoprávní ochrany. Na prvním místě je zákonem jmenována povinnost zdržet se protiprávních zásahů, která plní preventivní funkci. Základní podmínkou pro případný úspěch žaloby je doposud trvající neoprávněný zásah do osobnostních práv či hrozba jeho opakování. V pořadí druhý prostředek ochrany představuje odstranění následků neoprávněného zásahu. Předpoklad uplatnění žaloby, mající restituční charakter, je existence následků protiprávního zásahu a faktická možnost odstranění vzniklých následků. Uplatněním posledně uvedeného nároku dle ust. § 13 se dotčená osoba domáhá přiměřené satisfakce ve formě morálního nebo peněžitého zadostiučinění. Pro všechny uvedené typy prostředků ochrany platí, že z žalobních návrhů musí být dostatečně jasně a určitě seznatelný požadovaný typ občanskoprávní ochrany; spory o ochranu osobnosti jsou totiž tzv. návrhovým řízením dle ust. § 79 odst. 1 OSŘ. Pro účely své práce se podrobněji zaměřím na třetí typ sankcí. 40 41
Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 1 Co 315/2008. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 999/2007.
Důležitou podmínku úspěšnosti nároku v případě podání satisfakční žaloby představují, stejně jako u restitučních žalob, důsledky vzniklé z neoprávněného zásahu, tj. nehmotná újma. Smyslem obou typů zadostiučinění je zmírnit a vyvážit psychické a/či fyzické příkoří způsobené neoprávněným chováním jiného, zákon hovoří o přiměřeném zadostiučinění. Tato přiměřenost odpovídá celkovému vlivu zásahu do osobnostních práv, stejně jako jednotlivým okolnostem případu, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož hodnocení se přiklání k názoru občanskoprávní doktríny: „Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180 násl.). Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).“42. Nejeví se však nemožné, aby soud nepřiznal obě formy zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, požaduje-li dotčená osoba oba dva nároky v žalobním petitu. V některých případech totiž teprve kombinace obou dvou forem naplňuje požadavek přiměřenosti, což lze považovat za projev požadavku účinné ochrany poskytované osobnostním právům fyzických osob. 2.5.1. Morální satisfakce Zákonem upřednostňovanou formu morální satisfakce43, naplňuje-li podmínku přiměřenosti, zajišťují např. samotná konstatace výroku soudního rozhodnutí o tom, že neoprávněným zásahem bylo zasaženo do osobnostních práv, uveřejnění výroku v celostátním deníku nebo omluva původce zásahu a rovněž její možné uveřejnění. Dle
42
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007. Z textu návrhu nového občanského zákoníku by se mohlo zdát, že výslovná formulace právní úpravy upřednostňuje poskytování zadostiučinění v peněžní formě, nicméně důvodová zpráva interpretuje toto ustanovení v duchu současné právní úpravy, tedy že peněžité zadostiučinění přichází v úvahu tehdy, nelze-li tuto újmu odčinit jinak. 43
P. Hajna44 ovšem omluva, učiněna po několikaletém projednávání sporu před soudem, může spíše ztrácet na svém účelu přiměřeného dání zadost. Také M. Ryška zastává názor, že pozdě uplatněný nárok na veřejnou omluvu může ztrácet na své účinnosti: „Veřejná omluva nárokovaná žalobou podanou se značným časovým odstupem od tvrzeného zásahu do osobnostních práv nemůže již reálně vést k docílení přiměřené satisfakce ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. a vedla by v případě vyhovění žalobě naopak k tomu, že by se o zásahu dozvěděli adresáti, kteří o tvrzeném zásahu nevěděli nebo kteří na něj již v důsledku mnohaleté doby mezi tvrzeným neoprávněným zásahem a pozdější veřejnou omluvou zapomněli.“45. Objevují se však také názory, které poskytnuté morální zadostiučinění spojují již se situací, kdy se původce zdržel dalších neoprávněných zásahů nebo zejména odstranil jejich následky. Provedení obou typů občanskoprávních sankcí tak může vůči dotčené fyzické osobě absorbovat i morální satisfakci. Důležitou skutečností pro posouzení samotného práva na ochranu osobnosti v podobě morálního zadostiučinění je vznik nemajetkové újmy.46 Uskutečnění omluvy je (možným) důsledkem vyplývajícím z porušení právní povinnosti ze strany původce zásahu, jak podtkl soudce Krajského soudu v Brně v rozsudku ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 24 C 7/2007: „Vyjádřené soucítění a nabídka pomoci jako takové totiž nejsou ještě omluvou, neboť (obecně řečeno) s žalobci musí v nastalé situaci soucítit každý, ne každý je však povinen poskytnout jim omluvu jako morální výraz své právní odpovědnosti za vzniklý zásah do osobnostních práv.“. Omluva může plnit svou úlohu zejména v „mediálně propíraných kauzách“ 47, jejímž prostřednictvím dotčená osoba před čtenářským publikem dosahuje účelu
44
HAJN, P. K přiměřenému zadostiučinění ve sporech o ochranu osobnosti. Bulletin advokacie. 2003, č. 4, s. 8. 45 RYŠKA, M. Není nic staršího než tři roky staré noviny. Jiné právo [online]. [cit. 2011-01-27]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.com/2010/02/michal-ryska-neni-nic-starsiho-nez-tri.html. V diskusi k tomuto článku stojí za zajímavost „argumentační duel“ mezi autorem článku a T. Pecinou. 46 TELEC, I. Test přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 4, s. 145 – 146. 47 Příklad uveřejněné omluvy v Lidových novinách, dostupné z: http://www.lidovky.cz/na-zakladerozhodnuti-vrchniho-soudu-v-praze-zverejnujeme-poj/ln_noviny.asp?c=A101124_000007_ln_noviny_sko&klic=240057&mes=101124_0; nebo omluva učiněná v kauze mediálně známé jako „justiční mafie“, vzešlá z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2010, č. j. 36 C 8/2008-571, dostupné z: http://www.financninoviny.cz/zpravy/benesova-seomluvila-grygarkovi-za-vyrok-o-justicni-mafii/500672&id_seznam=8846.
„veřejné očisty cti a důstojnosti“48. V případech těchto mediálních kauz, kdy v roli dotčené osoby vystupují často tzv. veřejně činné osoby, bude soud při rozhodování o nezbytnosti přiznání přiměřeného zadostiučinění posuzovat mj. právě jeho pozici známé osobnosti, která mu umožňuje snazší přístup k médiím, a tak se vlastními slovy bránit: „Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce, že jde o kritiku ústavně konformní. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace členů občanské společnosti na věcech veřejných. Přitom presumpcí ústavní konformity je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám. “49. Státní ingerence do ústavně zaručené svobody projevu má však subsidiární funkci, tzn. soudy vstupují do sporu mezi autorem projevu a jeho adresátem tehdy, jestliže nedošlo k adekvátní nápravě újmy: „[…] stát akceptuje, že jeho mocenský zásah do svobody projevu za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů by měl přijít subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud nelze napravit škodu jinak. Škodu lze napravit jinak než zásahem státu, například užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji než cestou soudního řízení. Pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím, a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Soudní ochrana dobrého jména takovýchto veřejně činných osob je i proto realizována v míře menší než ochrana dobrého jména kohokoliv jiného, který má mnohem menší spektrum možností vstoupit do veřejné diskuse než
48
RYŠKA, M. Není nic staršího než tři roky staré noviny. Jiné právo [online]. [cit. 2011-01-27]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.com/2010/02/michal-ryska-neni-nic-starsiho-nez-tri.html. 49 Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03.
osoba veřejně činná.“50. Tento argument je podpořen rovněž existencí práva na uveřejnění odpovědi v ust. § 10 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů, nebo práva na uveřejnění dodatečného sdělení dle ust. § 11 uvedeného zákona (také ust. § 35 a násl. zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů). 2.5.2. Relutární satisfakce Nejeví-li se morální satisfakce dostačující, zejména pro značnou měrou sníženou důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti v důsledku tvrzeného zásahu do osobnostních práv, soud přizná dotčené osobě zadostiučinění v peněžité formě (také nazývaného materiální satisfakce51). Občanský zákoník v ust. § 13 odst. 2 však opět předkládá demonstrativní výčet, nejen tedy zásahem snížená důstojnost nebo vážnost osoby, ale jakákoli hodnota lidské osobnosti za podmínky, že jsou značně dotčeny, dovoluje postižené osobě požadovat peněžitou satisfakci: „[…] podle ustálené judikatury toto hledisko nedopadá jen a výlučně na případy snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře, ale vztahuje se rovnocenně např. i na kauzy, kdy je výrazně zasažena jiná ze složek ochrany osobnosti fyzické osoby). Jde o takovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba pociťuje vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku jako závažnou.“52. Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 25. 3. 2008, č.j. 1 Co 391/2007-59, dokonce dospěl k názoru, že v tak citlivé situace, jako je neoprávněný zásah do lidského zdraví, je závažnost zásahu imanentně daná vzhledem k povaze tohoto chráněného statku, aniž by ji tedy dotčená osoba musela prokazovat: „[…] neoprávněnost zásahu do práva žalobkyně na zdraví, jako základní hodnoty lidské osobnosti chráněné čl. 6 a 7 Listiny základních práv 50
Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03, srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05. 51 Viz. KNAP, K. et al. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2004. s. 182. 52 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008. Ačkoli soudkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová přistupuje k restriktivnímu výkladu citovaného ustanovení, neboť dle jejího názoru se lidská důstojnost stává „objektivní ústavní kategorií a působí ve vztahu k ostatním, jinak nehierarchicky uspořádaným základním právům (klasickým a politickým), jako hodnota nadřazená“; z uvedeného pojetí vyplývá, že uplatněním sankce dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák. se v podobě peněžité satisfakce lze domáhat pouze v případech, kdy je dotčena lidská důstojnost, neboť žádné jiné základní právo nedosahuje takové hodnoty jaká je přisuzována lidské důstojnosti. Tento názor soudkyně projevila v odlišném stanovisku k nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04.
a svobod a ustanovením § 11 o.z., již sama o sobě zakládá důvod pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o.z.“53. Soudy tak připouští postup řešení, při kterém ne vždy bude nutné prokazovat a ze strany soudu hodnotit míru dotčení osobnostních práv v důsledku zásahu, neboť tato míra může spočívat již v povaze konkrétního osobnostního statku. Peněžité zadostiučinění však lze přiznat pouze za existence takového zásahu, v jehož důsledku by kdokoli mohl vnímat újmu jím přivozenou jako újmu sobě vlastní. Soud tedy nevyhoví žalobě na přiznání tohoto nároku v případě zásahu, který u fyzické osoby vyvolává pouze subjektivní pocity. V rozhodování soudů o sporech ve věcech ochrany osobnosti se setkáváme s postupem, že vlastní zásah do práv je nutné „hodnotit
vždy
objektivně
s
přihlédnutím
ke
konkrétní
situaci,
za
které
k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.“54. Výši nároku soud určí s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo, čímž je dosaženo požadavku přiměřenosti zadostiučinění. Nepůjde přitom pouze o okolnosti na straně původce zásahu, ale hodnocení soudu ovlivňují také skutečnosti spojené s dotčenou osobou, např. zda samotné postižené osobě lze přiznat podíl na způsobené újmě: „Odpovídající jsou i úvahy tohoto [pozn. odvolacího] soudu o výši přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z., když správně bylo přihlédnuto k okolnostem případu – konkrétně i k podílu žalobce [pozn. dotčené osoby] na průběhu
53
Citováno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, podobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008. 54
dotčeného incidentu (§ 13 odst. 3 o.z.). Nelze přitom přehlédnout, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze nepochybně zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta ovšem podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.“55. Při úvaze nad výší finanční satisfakce je možné přihlížet také k zavinění původce zásahu, ačkoli sama podstata ochrany osobnosti je založena na objektivním principu.56 Předpokladem však je konkrétní vytyčení požadované částky v žalobním petitu, z níž soud při svém uvážení vychází, ačkoli tímto určením není definitivně vázán. Povaha předmětného sporu, tedy vzniklá nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby, vede k vymezení účelu materiální satisfakce jako prostředku zmírnění, kompenzace důsledků neoprávněných zásahů. Přiznání zadostiučinění v penězích vyžaduje velmi pečlivé zkoumání a hodnocení každého případu a často spočívá na volné úvaze soudu (ust. § 136 OSŘ). Z tohoto důvodu může přiměřenou satisfakci představovat i nižší částka, než jakou žalobce vytyčil v žalobním návrhu. Pokud však jde o přiznání více, než kolik žalobce žádal (tzv. ultra petitum), není v teoretické rovině dosaženo jednoznačného názoru. Východisko této polemiky spočívá v ust. § 153 odst. 2 OSŘ, resp. v jeho výkladu. Část právní nauky se přiklání k nemožnosti přisoudit vyšší částku, než jakou žalobce navrhl, neboť „[…] výše peněžitého zadostiučinění požadovaná postiženou fyzickou osobou v žalobní žádosti - návrhu (petitu) tvoří vždy maximální hranici, kterou soud nemůže překročit […]“57. Jiným výkladem ale lze dojít k odlišným závěrům, a to ve smyslu existence právního předpisu a z něj vyplývajícího určitého způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky, jakožto podmínky pro možné překročení návrhu soudem. Tímto předpisem by mohl být občanský zákoník nebo také
55
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, viz. také usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV.ÚS 315/01. 56 V této souvislosti I. Telec uvažuje o tzv. testu přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu, který představuje metodický návod soudu, jak lze přistupovat k hodnocení výše materiální satisfakce, viz. TELEC, I. Test přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 4. 57 KNAP, K. et al. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2004. s. 192.
autorský zákon.58 Řešení tohoto problému tak spočívá v rukou soudců v rámci konkrétního posuzování sporu. Všeobecné osobnostní právo je považováno za subjektivní právo ryze osobní povahy, imateriální újma vzešlá z protiprávního zásahu do osobnosti fyzické osoby totiž nezasahuje do majetkové sféry této osoby, což je patrné již z jejího označení jako nehmotné újmy. Se vznikem nemajetkové újmy „obživnou“ oprávnění na straně dotčené osoby, jímž je mj. právo na přiznání morálního nebo peněžitého zadostiučinění. Tyto vzniklé nároky jsou se všeobecným osobnostním právem úzce spjaty, garance všeobecného osobnostního právo by bez náležité ochrany ztrácela smysl. Účinnou ochranu zabezpečuje nejen sama existence vymahatelných prostředků ochrany, ale také jejich povaha; lze říci, že i sama hrozba přiznání práva na peněžité zadostiučinění může zastávat výraznou preventivní funkci ve společnosti, jak také dovozuje M. Ryška: „Je docela pravděpodobné, že ty částky budou v odůvodněných případech stále narůstat - už i NS totiž (byť jen velmi opatrně) připustil preventivní působení peněz (30 Cdo 4431/2007 ze dne 7.10.2009) […]."59. Nejvyšší soud se v tomto rozsudku vyjádřil tak, že: „Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze vylučovat.". Ovšem právo na přiznání materiální satisfakce se vyznačuje mimo nemajetkové povahy též charakterem majetkovým, jak konstatoval Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 1 Co 315/2008: „Práva zásahem postižené osoby na morální satisfakci a na přiznání zadostiučinění podle ustanovení § 13 obč. zák. jsou stejně jako osobnost sama také úzce spjata s postiženou osobou a jsou právy ryze osobní nemajetkové i majetkové povahy.“. Je tedy nutné mezi těmito jednotlivými právy rozlišovat a uvědomovat si jejich samostatnost, především z důvodu působení účinků promlčení (více viz. podkapitola 3.3.).
58
Srov. TELEC, I. Test přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 4, s. 146. 59 RYŠKA, M. Degradují lidové noviny „cenu života“?. Jiné právo [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.com/2010/04/michal-ryska-degraduji-lidove-noviny.html. Podobně se k preventivní úloze finančního zadostiučinění vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, nebo Ústavní soud v usnesení ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01. Přitom v rámci preventivní funkce prostředků občanskoprávní ochrany lze rozeznat jak prevenci individuální, tak generální.
3.
Judikatura ve věcech ochrany osobnosti
3.1.
Působení právní úpravy
Právo jako součást společenského systému se mění. Jak se přirozeným postupem vyvíjí společnost jako celek, tak je také ovlivněno právo. Úzká vazba mezi rozvojem společenských vztahů a jejich následné právní regulace je dle názoru J. Hurdíka typická spíše pro soukromé právo, než pro právo veřejné: „Je nepochybné, že stav a rozvoj soukromého práva závisí více než tomu je u práva veřejného na determinantách daných reálnou společenskou charakteristikou, realitou hodnot, na nichž staví systém společenských vztahů, trendů, kterými je ovládán její vývoj, stavem vědeckotechnického rozvoje a jeho aplikace, který zasahuje zcela zásadním způsobem do podstaty a fungování společenských vztahů.“60. Ve společnosti se utváří různé stereotypy, kterým zákonodárce může přiznat specifickou podobu ve formě platné, závazné a tedy i vynutitelné právní normy. Touto myšlenkou se zabývá také V. Knapp ve své publikaci Velké právní systémy, kde cituje slova K. Marxe: „Právo nemůže být nikdy na vyšším stupni než ekonomická struktura a jí podmíněný kulturní vývoj společnosti.“61. Nemusí ovšem dojít k výslovné pozitivněprávní změně, tedy k okamžiku, kdy jsou cestou legislativního procesu vydávány nové právní předpisy či ty dosavadní novelizovány. Právo je fakticky přetvářeno novým způsobem interpretace a aplikace. Proto sice můžeme říci, že úroveň právní úpravy závisí na společenské situaci, ale zároveň lze poznamenat, že právo dlouho nezůstává za stupněm vývoje společnosti. V souvislosti s touto charakteristikou V. Knapp hovoří o historické stabilitě a historické dynamice práva.62 Tyto dva procesy jsou imanentní součástí práva, navzájem se ovlivňují a jejich vzájemné propojení je důležité pro to, aby působení práva bylo efektivní. Právo poskytuje možnost či nutnost určitého chování, které je zakotveno
60
HURDÍK, J. Osoba a její soukromoprávní postavení v měnícím se světě. Brno : Masarykova univerzita, 2004. s. 10. 61 KNAPP, V. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy). Praha : C. H. Beck, 1996. s. 17. 62 KNAPP, V. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy). Praha : C. H. Beck, 1996. s. 17. V. Knapp uvádí, že vedle těchto dvou vlastností ještě rozlišujeme neměnnost práva, o které by se dalo mluvit jako o rigiditě práva. Ta je v současné době blízká spíše islámskému právnímu systému, který je založen na náboženské tradici, dle níž právo pochází od boha.
v právní normě. K faktickému působení právní normy ovšem nestačí pouhá jeho kodifikace, musí zároveň dojít k jejímu reálnému naplnění. Důležité je totiž nejen srovnávání různých znění textu právní normy, ať už z pohledu jednotlivých národních právních řádů nebo vývoje právní úpravy jednoho státu, ale také z hlediska jeho faktického vlivu na danou společnost. V zemích kontinentálního práva nejsou za pramen práva považována soudní rozhodnutí, přesto tzv. soudcovské právo, v podobě konstantní judikatury, zastává významné postavení v procesu dotváření psaného práva. Zejména pro oblast občanského práva, konkrétně v případě (záměrného) obecného znění úpravy ochrany osobnosti, plní činnost soudu coby vykladatele právních norem důležitý úkol, tj. naplňování normy konkrétním obsahem. Ústavní soud se o roli soudů vyjádřil v nálezu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09: „Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.“.
3.2.
Peněžité zadostiučinění
v. relutární
restituce a
ochrana
osobnostních práv Není pochyb o účincích neoprávněných zásahů do osobnostní sféry fyzické osoby, tedy o možném vzniku jak nemajetkové, tak majetkové újmy na straně postižené osoby. V důsledku vzniklé újmy lze uvažovat o občanskoprávní ochraně uplatněním některého z prostředků, které občanský zákoník nabízí v ust. § 13 a § 16. Záleží prvotně na vůli dotčené osoby, zda a jaký typ občanskoprávní sankce zvolí, před jejím označením v žalobním petitu by však žalobce měl dostatečně vnímat především povahu a závažnost vzniklé újmy, aby prostředek ochrany plnil svůj účel. K tomuto posouzení je
samozřejmě určen soud, avšak nelze snad pochybovat nad zájmem dotčené osoby o účinné řešení vlastního problému. Vzniklé právo na přiznání finanční satisfakce (§ 13 odst. 2 a 3 Obč. zák.) a právo na náhradu škody (ust. § 415 a násl. Obč. zák.) vedle sebe obstojí, jedná se o dva samostatné nároky, které mohou nastat v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby ze strany jiného subjektu. Svébytné postavení obou nároků je nutno dovozovat z jejich odlišné charakteristiky. Škoda dle ust. § 442 Obč. zák. zahrnuje skutečnou škodu a ušlý zisk, v případě požadované náhrady škody občanský zákoník upřednostňuje její poskytnutí v penězích. Zákon blíže nevysvětluje pojem škoda, o jeho výklad se pokouší soudní praxe, která po dlouhou dobu vycházela ze stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971: „Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. […] Ušlý zisk ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák. je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.“63. Škodu tedy ve světle zmíněné definice nutno chápat jako újmu projevující se v majetkové sféře fyzické osoby (odklonění od tohoto výkladu viz. dále), oproti tomu imateriální újma nezasahuje do majetkových poměrů, nýbrž do osobnostních hodnot jedince, jejichž povaha neumožňuje přesné vyčíslení zadostiučinění v penězích.64 Přisouzená částka neslouží k náhradě této újmy jako vyjádření její ekvivalentní hodnoty, na straně dotčené osoby má vést ke zmírnění následků protiprávního zásahu. Rovněž lze seznat i snahy
63
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, podobně také ŠVESTKA, J. et al. Občanský zákoník : komentář. I. § 1-459. 2 vyd. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1282. 64 Blíže KNAP, K. et al. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2004. s. 96 a 145.
o vymezení pojmu nemajetková újma, z pohledu vědeckého jej nabízí I. Telec: „Nemajetkovou újmu lze právovědně obecně pojmově určit jako druh újmy, vedle újmy majetkové, ekologické či jiné, spočívající v exaktně vědecky neměřitelné, nicméně smysly vnímatelně (objektivně) vyjádřitelné a přímo nebo nepřímo projevitelné (prokazatelné) nepříznivé změně osobnostního nebo jiného stavu dotčeného člověka (postiženého) nebo zhoršení jeho životních funkcí či funkcí v prostředí, např. rodinném, pracovním, uměleckém, politickém nebo soutěžním, aniž se jedná o majetkový úbytek a bez ohledu na to, zda se tato skutečnost přímo nebo nepřímo projevuje též hospodářsky; podobně u osoby právnické.“65. Jelikož oba dva nároky vedle sebe obstojí, je možné žalovat původce zásahu za vzniklou nemajetkovou i majetkovou újmu. Rozdíl obou spočívá v adresování žaloby, tj. ve věcné příslušnosti soudů. Spory o ochranu osobnosti projednávají v prvním stupni krajské soudy (ust. § 9 odst. 2 písm. a) OSŘ), zatímco nárokovat náhradu škody, ačkoli vzniklé z protiprávního zásahu do osobnostních práv, lze u okresního soudu (ust. § 9 odst. 1 OSŘ). Pokud by dotčená strana v žalobě uplatňovala nárok na náhradu škody u krajského soudu, a po výzvě soudu neodstranila vady podání, nezbývalo by krajskému soudu než rozhodnout o své nepříslušnosti ve vztahu k žalobnímu návrhu na náhradu škody a tento postoupit věcně příslušnému soudu (ust. § 11 ve spojení s § 43 a § 104 OSŘ).66 Právní úprava věcné příslušnosti sice reflektuje význam osobnosti v českém právním řádu a apel na její ochraně, když k jejich rozhodování povolává soudce krajského soudu, avšak ve vztahu k rozsahu náhrady „škody“ dle ust. § 444 Obč. zák. (jeho specifičnost viz. dále), se toto právní nastavení nejeví ideálním. Často totiž dochází k situacím, kdy osoby oprávněné domáhat se odškodnění v důsledku usmrcení svého blízkého (§ 444 odst. 3 Obč. zák.) se následně nárokem na peněžitou satisfakci dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák. dožadují ochrany osobnosti, o němž přísluší rozhodnout jinému soudu. Způsobená újma je posuzována ve dvou nalézacích řízeních před rozdílnými soudci, v nichž každý může z odlišného skutkového hodnocení dospět k odlišným závěrům.67 Spojením obou řízení by mohl být rovněž naplněn požadavek procesní ekonomie soudního rozhodování. 65
TELEC, I. Test přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 4, s. 149. 66 Blíže ŠVESTKA, J. et al. Občanský zákoník : komentář. I. § 1-459. 2 vyd. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 130. 67 TELEC, I. Chráněné statky osobnostní. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 8, s. 278.
Další odlišnost spočívá v rozsahu hmotněprávních předpokladů pro možné přiznání materiální satisfakce a náhrady škody v penězích. Dožaduje-li se žalobce ochrany osobnosti prostřednictvím uplatněného nároku na peněžité zadostiučinění, bude „na jeho bedrech“ spočívat povinnost prokázat příčinnou souvislost mezi existencí zásahu, který je objektivně schopen způsobit nemajetkovou újmu na osobnosti fyzické osoby, a vzniklou nemajetkovou újmou, a tvrdit na podporu této souvislosti rozhodné skutečnosti (jedná se o objektivní princip odpovědnosti při uplatnění prostředků ochrany osobnosti dle ust. § 13 Obč. zák.). Ve sporech o náhradu škody k podmínkám, jakými jsou protiprávní úkon, škoda a příčinná souvislost mezi nimi, přistupuje ještě zavinění na straně původce zásahu. Jeho existenci občanský zákoník presumuje (ust. § 420 odst. 3 a contrario), tzn. že žalobce ji, na rozdíl od ostatních podmínek, nemusí dokazovat, ovšem žalovaný se může vyvinit prokázáním o opaku (princip obráceného důkazního břemene).68 Přitom prokázání příčinné souvislosti nemusí být snadnou záležitostí, přesto „[v]ždy musí být prokázáno, že protiprávní úkon byl vyvolávajícím činitelem poškození zdraví, že škoda by bez této příčiny nenastala. Avšak příčinná souvislost není vyloučena v případě, že protiprávní jednání pouze dovršilo již stávající nepříznivý zdravotní stav poškozeného. Zejména u škod na zdraví platí, že tzv. „působení na vadný základ“ (predispozice) nevylučuje příčinnou souvislost.“69. Relevantní skutečnosti při určení výše náhrady za škodu soudním rozhodnutí představují také okolnosti na straně poškozeného, jehož zaviněnou účast na způsobené škodě občanský zákoník výslovně upravuje (na rozdíl od prostředků ochrany osobnosti v ust. § 13) a pojí její existenci s možností snížení požadované náhrady škody uplatněním tzv. moderačního práva soudu (§ 450). 3.2.1. Právní zakotvení a jeho problematika Z textu a členění občanského zákoníku vyplývá, že česká právní úprava činí rozdílu mezi nemajetkovou a majetkovou újmou a prostředky jejich nápravy. Z pohledu imateriální újmy se jedná o výraz jejich především satisfakční funkce, zatímco náhrada škody
68
Presumuje se však pouze nevědomá nedbalost na straně škůdce, úmysl v jednání škůdce musí prokazovat poškozený, srov. ŠVESTKA, J. et al. Občanský zákoník : komentář. I. § 1-459. 2 vyd. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1207. 69 ŠKÁROVÁ, M. Odpovědnost za škodu na zdraví pacienta způsobenou lékařem či zdravotnickým zařízením. Zdravotnictví a právo. 2008, roč. 12, č. 3-4, s. 14.
v penězích má z obecného hlediska výraz především reparativní. Vznik škody v důsledku působení protiprávního zásahu do osobnostních práv předpokládá ust. § 16 Obč. zák. jako tzv. odkazující norma, prostřednictvím jíž se přesuneme na relevantní úpravu ust. § 420, potažmo § 415 a násl. Obč. zák. Doposud zůstává vše relativně v pořádku, otazníky vyvstávají při pohledu na ust. § 444 Obč. zák. V odst. 1 citovaného ustanovení zákon hovoří o škodě na zdraví a o možnosti domáhat se jednorázového odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, odstavec druhý zmocňuje konkrétní orgán k vydání prováděcího předpisu ohledně výše odškodnění a jejího určování v jednotlivých případech. Ve třetím odstavci stejného ustanovení pak zákonodárce dokonce přistoupil k paušálnímu vyčíslení škody při usmrcení člověka, a to ve vztahu ke konkrétním osobám. Posuzovaná právní úprava je v občanském zákoníku začleněna do části šesté, nazvané Odpovědnost za škodu a za bezdůvodné obohacení, za škodu přitom považuje skutečnou škodu a ušlý zisk (viz. výše). Život, zdraví a současně s nimi také tělo, jsou považovány za součást osobnosti a tedy všeobecného osobnostního práva. Jejich ústavněprávní dimenze je vyjádřena ve čl. 6, 7 a 31 Listiny a souhrnně tvoří právo na tělesnou integritu a její nedotknutelnost. Pokud tedy těmto hodnotám přisuzujeme imateriální charakter, jak lze vysvětlit zákonodárcův postup, kdy zásahy do zdraví a života člověka zahrnul pod úpravu odpovědnosti za škodu? V případě úmrtí člověka nelze hovořit o škodě majetkové, ale jedná se o typický příklad vzniku imateriální újmy na osobnostních právech, a to těch fyzických osob, jež zákon označuje. Zprvu nejednoznačný obsah a systematika právní úpravy však nemůže mít za následek nesprávné a nespravedlivé rozhodování ze strany soudců. K účelné interpretaci právních norem obvykle nepostačí pouze gramatický výklad, soud by měl použít také logické, historické nebo teleologické metody výkladu, úkolem orgánu aplikujícího právo by tedy mělo být zjištění pravého smyslu a účelu právního pravidla. „ […] Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, který používá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost
soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.“70 Na podporu výše uvedeného závěru o hodnocení újmy způsobené na zdraví nebo vzniklé na straně pozůstalých v důsledku usmrcení člověka jako imateriální lze uvést, pro vývoj judikatury zásadní, nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, který vybídl k tomu, aby se upustilo od definování pojmu škoda pouze jako hmotné újmy a pod tento termín se zahrnovala rovněž nemajetková újma dle ust. § 444 Obč. zák.71 Z pouhého zařazení této újmy do části nazvané Odpovědnost za škodu nelze upustit od jejího pravého charakteru a významu, svou argumentaci Ústavní soud podpořil také odkazem na Principy evropského deliktního práva: „Ústavní soud v této souvislosti cítí potřebu zdůraznit, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. K takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu. Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativy evropských států, která se postupně tomuto pojetí přizpůsobuje, čehož příkladem je např. připravovaná novela občanského zákoníku v Rakousku.“. Nelze tak v interpretační rovině plně setrvávat na tendenci výše uvedené formulace pojmu škoda, které se omezuje pouze na skutečnou škodu a ušlý zisk.72 Pokud tedy pod legislativní označení škoda zahrneme i újmu nemajetkovou, jak se ve smyslu české právní úpravy odpovědnosti za „škodu“ vyrovnáme s požadavkem zavinění? Vedle prostředků ochrany dle ust. § 13 Obč. zák., které jsou postaveny na objektivním principu, se lze dožadovat peněžité náhrady újmy na zdraví poškozeného či na životě pozůstalým po usmrceném (tj. nemajetkových újem) z titulu odpovědnosti za škodu dle části šesté občanského zákoníku. Ten v ust. § 420 a § 420a upravuje 70
Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09. Z této koncepce škody vychází rovněž úprava návrhu nového občanského zákoníku. 72 Viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, nebo rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010. V komentáři k občanskému zákoníku je již na úvod výkladu k Odpovědnosti za škodu rozlišena odpovědnost za majetkovou a nemajetkovou újmu, přičemž úprava nemajetkové újmy není zahrnuta pouze pod ust. § 13, ale právě také v ust. § 444 Obč. zák. či v jiném předpise; viz. ŠVESTKA, J. et al. Občanský zákoník : komentář. I. § 1-459. 2 vyd. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1198. 71
obecnou odpovědnost, jež zavinění na straně škůdce předpokládá, nebo se může jednat také o případy zvláštní odpovědnosti (§ 421 až 437 Obč. zák.), z nichž některé představují typ objektivní odpovědnosti. Proto bude-li žaloba znít na náhradu nemajetkové újmy z titulu odpovědnosti za škodu dle ust. § 420 a násl. Obč. zák., existence podmínky subjektivního předpokladu odpovědnosti je nutné reflektovat tam, kde ji zákon vyžaduje. Újma na zdraví nebo na životě bývá často spojena s poskytováním zdravotnických služeb. Při jejich vykonávání je kladen požadavek na postup tzv. lege artis, jenž upravuje ust. § 11 odst. 1 zákona o PZL. Promítnutí principu lege artis do lékařských výkonů znamená poskytování těchto služeb v souladu s dosaženým stupněm vědění v oboru. Pokud by v důsledku výkonu zdravotnických služeb v rozporu s tímto pravidlem došlo k újmě na zdraví nebo na životě, zdravotnické zařízení ponese odpovědnost k náhradě škody dle ust. § 420 Obč. zák (případná aktivní legitimace na straně zdravotnického zařízení vyplývá z ust. § 12 odst. 1 ve spojení s ust. § 39 odst. 3 zákona o PZL). Vznik škody však může spočívat také v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito, za těchto okolností se lze domáhat náhrady z titulu odpovědnosti za škodu dle ust. § 421a Obč. zák., tj. škoda způsobená okolnostmi. „Za „okolnosti mající původ v povaze věci“ se považují charakteristické vlastnosti, jež věc má (ostrost nástroje), nebo naopak chybějící vlastnosti (nesterilní injekční jehla), pokud právě tyto okolnosti konkrétní škodu na zdraví pacienta vyvolaly. Za okolnost, jež má původ v povaze věci, uznala soudní praxe například tlak na míchu v důsledku působení drátěné kličky užité při lékařském zákroku (25 Cdo 1129/2005). Jde nejen o odpovědnost za bezvadnost látky, za neselhání přístroje, ale i tehdy, jestliže použitá věc nebyla vadná, ale vznik škody způsobila právě svou povahou, nebo jestliže škoda byla způsobena v důsledku vnějších okolností (např. výpadku v dodávce elektrického proudu). Jsou známy případy například popálenin v důsledku vadné funkce přístroje, infekce v důsledku použití nesterilních injekčních jehel, alergické reakce na aplikovanou látku apod.“73 K uvedenému bych dodala ještě pohled Nejvyššího soudu, učiněný v rozsudku ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007: „Pro závěr, zda má škoda 73
ŠKÁROVÁ, M. Odpovědnost za škodu na zdraví pacienta způsobenou lékařem či zdravotnickým zařízením. Zdravotnictví a právo. 2008, roč. 12, č. 3-4, s. 15.
původ v povaze použitého přístroje či věci, není významné, jde-li o důsledky rizika, které je s použitím takového přístroje či věci obecně či obvykle spojeno. Není rozhodující ani to, zda bezvadný a funkční přístroj způsobil škodu v důsledku vnějších okolností, zda škodlivé účinky jeho použití jsou známy nebo zda ke škodě dochází zcela ojediněle.“. Na straně zdravotnického zařízení v těchto případech spočívá objektivní odpovědnost, které se nelze zprostit (liberovat), takto vystavěno na právní konstrukci odpovědnosti za škodu, která nevyžaduje porušení právní povinnosti „škůdcem“. Podmínkami vzniku této odpovědnosti tak jsou škoda, jejíž vznik spočívá v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito, a příčinná souvislost mezi škodou a povahou přístroje nebo jiné věci. „Jde tedy o přísně konstruovanou objektivní odpovědnost (bez ohledu na porušení právní povinnosti i zavinění) bez tzv. liberačních důvodů, která nastupuje i tam, kde jinak řádně a v souladu se všemi pravidly prováděná léčba vyvolala škodlivý účinek na zdraví v důsledku působení takových okolností, které mají původ v povaze použité věci, jako tomu bylo i v posuzovaném případě.“74 Přitom „[p]osouzení, zda zjištěné okolnosti, jež způsobily poškození zdraví pacienta při lékařském zákroku, mají původ v povaze použitého přístroje ve smyslu § 421a obč. zák. není otázkou znaleckou (tedy skutkovou), nýbrž posouzením právním, jež náleží soudu.“75. Toto ustanovení tak nedopadá na situace, kdy škoda má svůj původ ve vadném postupu lékařského personálu, v těchto případech se jedná o obecnou subjektivní odpovědnost dle ust. § 420 Obč. zák, a škůdce má možnost s vývojem sporu disponovat, neboť v jeho rukou spočívá možnost vyvinit se. Zásadní rozdíl mezi úpravou prostředků ochrany osobnosti dle ust. § 13 Obč. zák. a odpovědnosti za imateriální újmu dle ust. § 420 a násl. ve spojení s ust. § 444 Obč. zák. tedy spočívá na existenci subjektivního předpokladu v chování škůdce (tj. zavinění), z této skutečnosti se pak odvíjí nárok na přiznání odškodnění. Subjekt, jemuž je zavinění přičítáno, se může po předložení relevantních a jemu svědčících důkazů tohoto břímě zbavit, a zprostit se tak odpovědnosti za placení újmy. Žaloba znějící na finanční odškodnění dle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu (uvažujeme-li typ subjektivní odpovědnosti) může být výhodou pro škůdce oproti žalobě, prostřednictvím které by se dotčená fyzická osoba domáhala peněžité 74 75
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007.
satisfakce dle ust. § 13 odst. 2 a 3 Obč. zák. Prokáže-li totiž žalobce jednotlivé podmínky vyžadované pro přiznání tohoto nároku, není „cesty úniku“, a žalovanému je soudním rozhodnutím uložena povinnost odčinit vzniklou újmu. Podobně se vyjádřila také soudkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová v disentním stanovisku k nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl ÚS 16/04: „[…]náhrada škody vázána na soudem zjištěné zaviněné protiprávní (resp. v rozporu s dobrými mravy) jednání či opomenutí škůdce, které musí být v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, je odpovědnost "škůdce" v případě sporu na ochranu osobnosti dána objektivně, tj. bez ohledu na zavinění, […] Ústavněprávně to znamená, že vlastnické právo "škůdce", z jehož majetku má být plněna v penězích stanovená náhrada "imateriální škody", je při přesunu věci do režimu žaloby na ochranu osobnosti chráněno mnohem méně, v mých očích neproporcionálně málo, než v případě řešení téhož, avšak v režimu žaloby na náhradu škody. […] Prakticky může většinou přijatá koncepce mít v některých případech za následek to, že nároky pozůstalých uplatněné v režimu náhrady škody (např. pohřebné) nebudou rozhodnutím soudu uspokojeny, neboť zavinění potenciálního škůdce nebude zjištěno, zatímco nárokům na náhradu škody uplatněným v režimu sporu o ochranu osobnosti bude dán průchod (tuto možnost připouštím proto, že z dosavadní judikatury obecných soudů vyplývá, že soudy nečiní rozdílu mezi lidskou důstojností a ostatními základními právy), neboť zde půjde o odpovědnost za výsledek. Tento důsledek prokazuje problematičnost většinou zvoleného řešení, jakož i nekoncepčnost OZ, který je nepochybně poznamenán dobou svého vzniku.“76. K napadené nekoncepčnosti současné občanskoprávní úpravy snad dodat, že návrh nového občanského zákoníku formuluje náhradu majetkové a nemajetkové újmy uceleně v Části čtvrté Hlavy III nazvané Závazky z deliktů, vycházejíc z pojmu škoda jako újmy majetkové i nemajetkové. Odpovědnost bude obecně založena na subjektivní podmínce zavinění (ust. § 2837 a contrario návrhu). Navrhované ust. § 2836 odst. 2 umožňuje dožadovat se náhrady nemajetkové újmy tehdy, byla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, nebo stanoví-li tak zvlášť zákon. Na tyto případy povinnosti nahradit nemajetkovou újmu prostřednictvím přiměřeného zadostiučinění (ust. § 2893 odst. 2 návrhu) se obdobně použijí ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Z takové koncepce vyplývá, že náhrada majetkové i nemajetkové újmy 76
Naznačené rozlišování autorky disentu mezi lidskou důstojností a jinými základními právy viz. výše.
bude vycházet ze základní koncepce odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněným chováním škůdce, přitom bude presumováno zavinění z nedbalosti.77 V důsledku provázanosti úpravy majetkové i nemajetkové újmy tak lze očekávat, že výkladové problémy vznikající v důsledku nynější oddělené konstrukce obou nároků postupně odpadnou.78 Současné nastavení právní úpravy však má svůj význam. Ust. § 444 odst. 3 Obč. zák. pevně vymezuje okruh aktivně legitimovaných osob, které se mohou domáhat odškodnění za usmrcení blízké osoby. Písm. a) - e) daného ustanovení jsou vyjádřena velmi konkrétně, zato poslední uvedená skupina osob v písm. f) zahrnuje každou další blízkou osobu žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti. Uvedená formulace se nemnoho liší od definice osoby blízké provedené ust. § 116 Obč. zák., přesto použité slovní spojení „žijící ve společné domácnosti“ přináší zásadní důsledky pro možné uplatnění nároku na peněžní náhradu ze strany pozůstalých. Takové možnosti jsou totiž zbaveny osoby, které sice ve společné domácnosti s usmrceným nebývali, avšak tato (často navíc nečekaná) smrt vyvolala imateriální újmu v osobnostní sféře tohoto jedince, z důvodu vzájemné citové blízkosti. Osobám, které nespadají pod uvedené ustanovení, tak zbývá „pouze“ možnost využití prostředků ochrany osobnosti dle ust. § 13 Obč. zák. 3.2.2. Paušalizace výše újmy způsobené usmrcením dle ust. § 444 odst. 3 občanského zákoníku Novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 47/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, byla do rukou vymezených osob blízkých usmrcenému vložena možnost domáhat se peněžní náhrady za újmu, kterou jim ztráta blízké osoby přivodila. Předmětná novela směřovala k harmonizaci
77
Návrh nového občanského zákoníku. [online]. [cit. 2011-02-09]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Navrh%20obcanskeho%20zakoniku_ver_2010.pdf, ve spojení s Důvodovou zprávou k návrhu nového občanského zákoníku. [online]. [cit. 2011-02-09]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova%20zprava%20OZ_ver_2010.pdf. 78 Za takové nejasnosti lze označit otázky typu, zda lze žalovat v režimu odpovědnosti za škodu nebo pouze dle ustanovení o ochraně osobnosti, nebo domáhá-li se pozůstalý náhrady škody za usmrcení osoby blízké dle ust. § 444 odst. 3 Obč. zák., lze se následně domáhat také peněžité satisfakce dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák.?
pojistného práva v souladu s evropským právem, koncepce náhrady nemajetkové újmy v ust. § 444 odst. 3 Obč. zák. byla navržena až po projednání novely rozpočtovým výborem a v této podobě také schválena poslaneckou sněmovnou a senátem.79 Původní záměr byl snad primárně nastaven vůči pozůstalým člověka usmrceného v důsledku dopravní nehody, ovšem širší dopad této úpravy nelze pominout. Paušální nastavení odškodnění zřejmě mělo mít za následek ulehčení důkazního břemene na straně pozůstalých ohledně požadované výše částky, a zároveň snahu o usnadnění jejich nastalé tíživé situace. Krátce před touto novelou přistoupila judikatura k řešení, že lze fyzické osobě za útrapy vzniklé v důsledku usmrcení blízkého člověka přiznat právo na přiměřené zadostiučinění, využitím prostředků ochrany osobnosti dle ust. § 13 Obč. zák, a to z důvodu zásahu do osobnostního práva na soukromí.80 Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01 upozornil na nutnost ochrany tohoto osobnostního statku: „Účelem a smyslem právní úpravy občanského zákoníku, dopadající okruhem své věcné působnosti na problematiku ochrany soukromí jakožto jednoho z dílčích práv na ochranu osobnosti, je potom zcela přirozeně nejen pozitivní složka tohoto práva nechávající na svobodné vůli fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení, zda a popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným. V souladu s úctou k právům člověka jakožto lidské bytosti s jejími jedinečnými a neopakovatelnými projevy a současně úctou k jakémukoliv lidskému společenství, vycházejícího ze vzájemného sepětí jej tvořících jedinců, založeného především na vazbách citových, morálních a kulturních, a ve světle výkladu tohoto nezadatelného lidského práva vyzařujícího i do pozitivní úpravy soukromého práva, je významným a nezanedbatelným komponentem práva na ochranu soukromí i jeho negativní složka nacházející své vyjádření v právně podpořené možnosti bránit se proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob s rovným právním postavením. Orientace pouze na pozitivní složku tohoto práva a odmítání právní relevance její nepochybně zcela rovnocenné složce negativní 79
Viz. sněmovní tisk č. 305 za 4. volebního období (tj. 2002-2006) Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. [online]. [cit. 2011-02-20]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/tisky.sqw?F=H&PT=U&dx=1&o=4&na=&T=305&ZA=&f_N=on&f_I=on&f_U=on& f_S=on&f_Z=on&f_P=on&f_R=on&f_V=on&f_O=on&ra=20. 80 Do doby nástupu této judikatury a do vzniku uvedeného práva na odškodnění dle ust. § 444 odst. 3 Obč. zák. však pro pozůstalé neexistovala možnost, jak se domoci odčinění této újmy před soudy.
vede k neadekvátnímu zúžení této ochrany.“81. Soukromí jako imateriální hodnotu osobnosti je totiž nutno vykládat nejen ve smyslu působnosti vůči této osobě samotné, ale i ve vztahu k jejímu okolí a vůči osobám, s nimiž rozvíjí či navazuje rodinné a příbuzné vztahy, neboť takové soužití se podílí na utváření osobnosti jedince (viz. výše vymezení pojmu osobnost). Za součást práva na soukromí se považuje také rodinný život, k čemuž dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99: „Ústavní soud […] poukazuje na dosavadní rozhodnutí Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva týkající se interpretace a aplikace čl. 8 odst. 1 Úmluvy, z níž (v souvislosti s projednávanou věcí) zdůrazňuje především myšlenku, že respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi (této judikatury se také dovolává stěžovatelka). Součástí soukromého života je též rodinný život zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými, když součástí rodinného života jsou zahrnuje nejen sociální a morální vztahy, ale také zájmy materiální povahy (např. vyživovací povinnost). Respektování takto pojatého rodinného života zahrnuje závazek státu jednat způsobem umožňujícím normální rozvoj těchto vztahů.“82. Smrt blízké osoby tedy může u fyzické osoby vyvolat takovou citelnou újmu na její osobnosti, která bude mít za následek snížení důstojnosti a vážnosti ve společnosti (viz. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04), a z takového důvodu se lze u soudu domáhat prostředku ochrany osobnosti dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák. Občanský zákoník definuje v ust. § 444 odst. 3 okruh oprávněných osob, které se mohou domáhat finanční náhrady za újmu způsobenou usmrcením, zákon současně uvádí konkrétní výši částky, které oprávněným náleží. Jednotně nastavené finanční odškodnění však vzbuzuje spoustu nejasností a otázek. Část výtek naráží na ústavně proklamovanou zásadu rovnosti v důstojnosti a právech, tj. zda lze paušálně 81
Srov. rozsudek ESLP ze dne 15. 1. 2009 ve věci Dimitrios Reklos a Vassiliki Davourlis proti Řecké republice, stížnost č. 1234/05, kde ESLP poukazuje na negativní i pozitivní povinnosti státu ve vztahu k právu na respektování rodinného a soukromého života dle čl. 8 Úmluvy, podobně také rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Chadimová proti České republice, stížnost č. 50073/99. 82 ESLP přitom v rozsudku ze dne 15. 1. 2009 ve věci Dimitrios Reklos a Vassiliki Davourlis proti Řecké republice, stížnost č. 1234/05, odst. 39, upozorňuje na nemožnost úplného definování pojmu soukromý život: „[…] pojem soukromého života je široký a nelze jej vymezit vyčerpávajícím způsobem. Tento pojem zahrnuje i právo na identitu (Wisse proti Francii, § 24) a právo na osobní rozvoj v podobě rozvoje osobnosti (Christine Goodwin proti Spojenému království) a z pohledu autonomie jednotlivce, v níž se odráží jedna z důležitých zásad, která je základem pro výklad záruk podle čl. 8 (Evans proti Spojenému království; Pretty proti Spojenému království).“.
vyjádřenou částku aplikovatelnou na všechny případy usmrcení považovat za projev rovnosti.83 Z takto formulované úvahy mohou vzejít pouze dvě myšlenkové roviny. První z nich zastává pojetí, že úprava ust. § 444 odst. 3 Obč. zák. správně demonstruje princip rovnosti, neboť každý život by měl zasluhovat stejné ohodnocení, resp. zda vůbec může být někdo povolán k tomu, aby rozhodoval o „ceně života“, jaké okolnosti by mohly být považovány pro určení konkrétní částky a především jaké důvody by ospravedlňovaly činit rozdílu v ceně mezi životy. Dle mého mínění, a tím se přikláním k druhé názorové skupině, jsou takové myšlenky naprosto liché. Smyslem debatovaného ustanovení občanského zákoníku totiž není snaha o ohodnocení života, ale odčinit újmu na straně pozůstalých v důsledku usmrcení jim blízké osoby, která může být dle konkrétních osobních vazeb a ostatních okolností rozličná. Proto i výše tohoto „odškodnění“ by měla reflektovat tyto odlišné okolnosti, současné paušální nastavení tak nelze považovat za dostatečnou právní úpravu. K nerovnému pojetí citovaného ustanovení se v odlišném stanovisku k nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, vyjádřili také soudci Miloslav Výborný a Stanislav Balík: „Ustanovení § 444 odst. 3 zavádí paušalizací a stanovením pevné částky - nebyloli by vykládáno extenzivně - nerovnost jak na straně škůdce, tak poškozeného. Na straně poškozeného není vzat v úvahu například rozdíl mezi tím, zda k usmrcení došlo na základě nedbalostního či úmyslného trestného činu, zda usmrcení bylo provedeno zvlášť zavrženíhodným způsobem, u manželky např. i to, zda manželství bylo harmonické, či např. dosud nepravomocně rozvedené. Nerovnost je i na straně škůdcově, neboť stejnou škodu by nahrazoval škůdce odsouzený v trestním řízení k mírnějšímu trestu jako škůdce odsouzený k trestu přísnějšímu. Nelze přehlédnout, že též ustanovení § 450 občanského zákoníku zavádí nerovnost, neboť soud může moderovat výši škody směrem dolů ve vztahu ke škůdci, jeho dosavadní aplikace nevedla k moderaci směrem nahoru ve vztahu k poškozenému.“. Úvaha nad vlivem okolností konkrétního případu na výši odškodnění této újmy posouvá úhel pohledu jiným směrem, a to na samotné určení částky odškodnění zákonem a jejího dostatečného účinku. Jak vyplývá z výše citovaného odlišného
83
Blíže v diskusi ke článku: RYŠKA, M. Má být degradující paušál za smrt skutečně pravidlem?. Jiné právo [online]. [cit. 2011-02-23]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.com/2010/03/michal-ryska-ma-bytdegradujici-pausal.html.
stanoviska, okolnosti každého sporu se mohou výrazně rozcházet, k usmrcení může dojít nedbalostním jednáním, ale rovněž v důsledku úmyslného aktu, tyto odlišnosti zákon vůbec nereflektuje. V mnoha případech se přisouzené odškodnění za vzniklou újmu nejevilo dostatečným, a někteří pozůstalí se tak začali domáhat peněžité satisfakce z titulu ochrany osobnosti dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák. K této praxi se vyjádřil Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 tak, že ji vlastně potvrdil: „Tímto ustanovením [pozn. myšleno ust. § 444 odst. 3 Obč. Zák.] zákonodárce upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh imateriální škody. Tato úprava neumožňuje svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný výklad. Je však natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.“. Nutno však podotknout, že učiněný závěr Ústavního soudu nebyl přijat jednomyslně, k variantnímu řešení dospěla dvojice soudců Balík a Výborný v již zmiňovaném odlišném stanovisku k nálezu pléna, kde uvedla svůj návrh interpretativního výroku. Dle něj lze posuzované ustanovení občanského zákoníku v případech náhrady újmy za usmrcení vykládat tak, že soud může při analogické aplikaci ust. § 13 odst. 2 a 3 přiznat vyšší odškodnění, jestliže bude prokázáno, že způsobená újma na straně pozůstalého přesahuje částku uvedenou v ust. § 444. Na podporu svého názoru se vyjádřili také k povaze citovaných ustanovení: „Dosavadní praxe aplikace § 13 občanského zákoníku na škody v případě usmrcení vedla k přílišnému formalismu; novelizovaný § 444 umožňuje snazší procesní postup (není koncentrace řízení, rozhodoval by soud na základě téže věcné příslušnosti) a uplatnění nároku bez soudního poplatku. Rovněž otázka promlčení je v případě aplikace § 444 odst. 3 občanského zákoníku shodná s celkovou konstrukcí promlčení v případě náhrady škody.“. Zároveň soudkyně Eliška Wagnerová se ve svém disentu odklonila od převažujícího názoru, dle ní je totiž soukromí „hodnotou horizontálně nekomparovatelnou s lidskou důstojností“ (více viz. pozn. č. 52), proto nelze za zásah do osobnostního statku, který představuje soukromí jedince, přiznat peněžitou satisfakci přes aplikaci ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti, jeho ochranu lze zaručit pouze „skrze tvořivou interpretaci“ ust. § 442 odst. 1 Obč. zák.
Nicméně smyslem obou navržených postupů je docílení odpovídajícího řešení nastalé újmy, ať již poskytnutím přiměřené satisfakce nebo zaplacením přiměřené náhrady škody. Při sporech o ochranu osobnosti občanský zákoník výslovně uvádí, že fyzická osoba, do jejíž osobnosti bylo neoprávněně zasaženo, má právo se domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může spočívat i v peněžitém poskytnutí satisfakce. Ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu o přiměřenosti odškodnění sice explicitně nehovoří, tento požadavek však lze dovodit z ust. § 450. Ten do rukou soudu předává oprávnění požadovanou výši náhrady škody z důvodů zvláštního zřetele hodných přiměřeně snížit (tzv. moderační právo soudu), a to platí i pro řízení o odpovědnosti za škodu způsobenou usmrcením, naopak nedává prostor pro uvažované navýšení škody.84 K nutnosti uvažování o přiměřenosti při určování výše náhrady škody lze uvést nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03: „Moderním ústavním nepsaným pravidlem, které podle dnes již konstantní judikatury Ústavní soud rovněž aplikuje, je princip proporcionality, který náleží mezi obecné zásady právní, jež sice nejsou v právních předpisech výslovně obsaženy, avšak v evropské právní kultuře se bezezbytku uplatňují (k tomu srov. např. nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.). Ústavní soud se tak přihlásil k evropské právní kultuře i k jejím ústavním tradicím. Ve světle těchto obecných zásad právních také interpretuje ústavní předpisy, především Listinu základních práv a svobod. Taková interpretace se pak promítá i do výkladu jednotlivých právních předpisů, v tomto případě těch, které upravují výši přiznané náhrady za způsobenou škodu na zdraví (náhrady za ztížení společenského uplatnění). Porušením pravidla proporcionality může dojít k zásahu do ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). (…) vycházet je však nutno z principu proporcionality. Jinými slovy řečeno, obecné soudy při posuzování mimořádných případů mají určitý prostor k úvaze, jakého násobku použijí. Z hlediska ochrany 84
Je zajímavé pohlédnout na řešení, které zákonodárce přijal při výpočtu částek náhrady škody a finanční satisfakce. Ve sporech o odpovědnosti za škodu soud může při posouzení navrhované částky přihlédnout také k majetkovým poměrům jak škůdce, tak poškozeného (§ 450 Obč. zák.). Takový postup nelze dle právní teorie aplikovat ve sporech o ochranu osobnosti, viz. KNAP, K. et al. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2004. s. 195. Z ust. § 13 odst. 3 Obč. zák. plyne, že výši peněžité náhrady soud určí s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Mezi takové okolnosti však nelze zahrnout majetkové možnosti na straně dotčené osoby nebo původce zásahu.
ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) - "zničením" jedné ledviny existoval vztah přiměřenosti. […] Z hlediska ochrany ústavnosti však [pozn. obecné soudy] musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) - "zničením" jedné ledviny existoval vztah přiměřenosti.“. K uvedené myšlence se Ústavní soud vrátil v nálezu pléna ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/05, a přejaly ji rovněž i obecné soudy ve své rozhodovací praxi.85 Ačkoli se obě rozhodnutí věnovala otázce poskytnutí náhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění při náhradě újmy na zdraví (ust. § 444 odst. 1 a 2 Obč. zák.), Ústavní soud pojal princip proporcionality jako nepsanou obecnou právní zásadu, která prostupuje celým právním řádem a v jejímž duchu je nutné vykládat normy ústavního i jednoduchého práva. Proto i při sporech o náhradu újmy za usmrcení blízké osoby je nutné zvažovat naplnění tohoto principu, a tedy nebude-li se přisouzená náhrada paušálně nastavené částky zdát za způsobenou újmu přiměřená, může se dotčená osoba domáhat peněžité satisfakce v řízení o ochranu osobnosti.86 Závěrem k této specifické otázce ochrany osobnostních práv je vhodné upozornit na koncepci nového občanského zákoníku ve vztahu k náhradě za imateriální újmu způsobenou na zdraví nebo usmrcením blízké osoby. Tato úprava již nedefinuje žádné,
konkrétní
sumou
vyjádřené
odškodnění,
ani
nepřenechává
úpravu
podzákonnému předpisu, jako je tomu nyní v případech odškodnění bolestí a ztížení společenského uplatnění skrze tabulkové ohodnocení této újmy, provedené ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška 440/2001“). Lze tedy očekávat postupné vymizení případů nedostatečného odškodnění vycházejícího z paušálního či bodového nastavení. 85
Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006, nebo rozsudek ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, také rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010. 86 Ohledně ustanovení § 444 odst. 3 Obč. zák. budí pochybnosti rovněž skutečnost, že výše odškodnění za usmrcení již narozené osoby je upravena vůči jmenovaným pozůstalým na stejné úrovni, s výjimkou osob pojících pouto sourozenců, jež je ohodnoceno nižší částkou.
I současné nastavení právní úpravy v otázce náhrady újmy na zdraví a újmy vzniklé usmrcením však má své zastánce. Dle M. Mikysky87 náhrada bolestného a ztížení společenského uplatnění bez existence nějaké „právní normativní „základov[é] desk[y]“, např. v podobě nynější vyhlášky 440/2001, bude mít za následek snížení předvídatelnosti a právní jistoty na straně poškozených, což povede ke znesnadnění vymahatelnosti práva. Rovněž v otázce náhrady újmy pozůstalým za usmrcení blízkého „obhajuje“ paušalizaci částky jakožto „právně zajištěný „minimální“ peněžitý satisfakční nárok, který může být poskytnut v případech zjevné a nesporné odpovědnosti za škodu jako forma první a rychlé finanční pomoci pozůstalým“. Pokud by se nastavená výše částky zdála postiženému v konkrétním případě nedostatečná z důvodu mimořádně závažné újmy, judikatura dle autora již vyřešila tento problém, když přistoupila na možnost „doplnění“ této částky o nárok na přiznání peněžitého zadostiučinění plynoucího z práva na ochranu osobnosti. Současný systém náhrady újmy dle ust. § 444 Obč. zák. M. Mikyska hodnotí jako vyhovující, s důrazem na v zásadě ustálenou judikaturu v těchto sporných otázkách a na možnou degradaci vymahatelnosti práva ze strany postižených osob. V souvislosti se zkoumaným tématem mě napadá otázka, zda by Ústavní soud přistoupil k derogaci ust. § 444 odst. 3 Obč. zák., pokud by mu byl takový návrh předložen, když sami soudci Ústavního soudu spatřují v nesprávné interpretaci tohoto ustanovení nerovnost ve vztahu ke škůdci i poškozenému (viz. výše odlišné stanovisko soudců Balíka a Výborného). Ústavní soud již dříve projednával návrh na zrušení ust. § 444 odst. 2 jako ustanovení protiústavní a odporující principům vlastním demokratickému zřízení.88 Ústavní soud však ze znění návrhu dovodil, že tento nesměřuje proti zákonu, nýbrž proti vyhlášce 440/2001, přitom navrhovatel (obecný soud) nebyl dle ust. § 64 odst. 2 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení podzákonného předpisu. Ústavní soud nicméně zdůraznil, že je-li navrhovatel „přesvědčen o protiústavnosti vyhlášky, nemusí ji použít a může rozhodnout pouze na základě a v duchu zákona, který je vyhláškou prováděn.“. Touto myšlenkou Ústavní soud projevil svou tradovanou tendenci, která
87
MIKYSKA, M. Náhrada škody újmy na zdraví podle návrhu nového občanského zákoníku – krok kupředu nebo zpět?. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 22. 88 Nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/05.
spočívá ve snaze nalézt alespoň jeden výklad posuzovaného ustanovení právního předpisu, který by byl ústavněkonformní, a dát mu přednost před derogací, prostřednictvím níž se Ústavní soud pasuje do role tzv. „negativního zákonodárce“. Osobně se proto domnívám, že v tomto hypotetickém soudním přezkumu by Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení ust. § 444 odst. 3 Obč. zák., navíc ve světle výše citovaného nálezu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04. 3.2.3. Ne bis in idem- ano či ne? V souvislosti s citovaným nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 vyvstala na mysl otázka, zda přiznání materiální satisfakce za újmu způsobenou na osobnostních právech dle ust. § 13 odst. 2 a 3 Obč. zák. poté, kdy se fyzická osoba úspěšně domohla poskytnutí odškodnění dle ust. § 444 odst. 3 Obč. zák., nemůže být rozporné s procesní zásadou ne bis in idem.89 V obou případech se totiž identický subjekt na základě stejných skutečností domáhá v podstatě stejného nároku, tj. peněžní náhrady za způsobenou nehmotnou újmu. Žalobce nemusí v podaném návrhu svůj nárok pojmenovat tak, jak to činí občanský zákoník, tím se dle autora článku (uvedeného v pozn. č. 89) hranice rozdílnosti obou nároků stírají. V závěru svého článku pak autor předkládá otázku k zamyšlení, zda ustanovení občanského zákoníku o možnosti domáhat se náhrady škody za nemajetkovou újmu (tj. ust. § 444) nejsou svou povahou speciálními k ustanovením o ochraně osobnosti a o prostředcích této ochrany. I s tímto problémem se však judikatura vyrovnala, když Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 24 C 7/2007 zaujal názor, že nejeví-li se přiznaná náhrada dle ust. § 444 odst. 3 Obč. zák. dostatečná, lze se dále dožadovat peněžitého zadostiučinění skrze prostředky ochrany osobnosti, a to v důsledku mimořádné závažnosti nemajetkové újmy či mimořádných okolností, za nichž újma vznikla. Tato mimořádnost není postižena standardně stanovenou částku § 444 odst. 3 Obč. zák., proto skutečnosti svědčící mimořádné újmě odlišují řízení o ochranu osobnosti od odpovědnosti za škodu dle ust. § 420 a násl. Obč. zák. V podobném 89
Srov. ŽĎÁREK, R. Civilní odpovědnost při poskytování zdravotní péče. Zdravotnictví a právo. 2008, roč. 12, č. 3-4, s. 8. Nutno poznamenat, že úvahy všech disentujících soudců Ústavního soudu učiněné k citovanému nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 16/04 vylučují možnost domnívat se možného porušení této procesněprávní zásady.
duchu se vyjádřil také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007. Přímou konfrontaci s namítaným porušením zásady ne bis in idem podstoupil Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010: „Je pravdou, že posouzení otázky souběhu nároků z titulu ochrany osobnosti a náhrady škody na zdraví, není v soudní praxi jednoznačně řešeno. Odvolací soud se při řešení této problematiky ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Při přijetí tohoto závěru je možné vyjít také z již citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2004, v němž je jednoznačně vyjádřeno, že ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. řeší otázku odškodnění pozůstalých jednorázovým plněním (shodně jako ustanovení § 444 odst. 1 obč. zák. otázku odškodnění škody na zdraví, a to jako bolestné a ztížení společenského uplatnění), avšak tato úprava je natolik paušální, že jí nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Tedy pokud nároky za nemateriální újmu dané ustanovením dle § 444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolestné a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. […] Dvojím hodnocením nemajetkové újmy na zdraví, a to v rámci náhrady škody na zdraví a v rámci řízení o ochranu osobnosti by nepochybně došlo k porušení principu proporcionality a právní zásady „non bis in idem“. Soud prvního stupně zcela správně vyzval žalobkyni k doplnění významných skutkových tvrzení tak, aby nároky uplatněné v tomto řízení nebyly totožné s nároky, které uplatnila již v řízení na náhradu škody na zdraví, avšak žalobkyně, ani po poučení soudu, tato skutková tvrzení, ohledně tzv. „převisu“ nad nároky uplatněné z titulu náhrady škody na zdraví, nedotvrdila. […] Nejvyšší soud dovodil, že záměrem zákonodárce bylo v rámci ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. upravit odškodnění pozůstalých při usmrcení blízké osoby za nemajetkovou újmu v případě intenzity a okolností, které jsou obvyklé, tuto úpravu však nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému, a nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.
Tento vyslovený závěr lze tedy, podle názoru odvolacího soudu, aplikovat i v daném případě. Pokud by na základě rozhodných skutkových tvrzení žalobkyně nebylo odškodnění z titulu náhrady škody na zdraví, a to bolestné a ztížení společenského uplatnění, dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na jejích osobnostních právech, mohla by se žalobkyně domáhat další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Úspěšně tak ovšem nelze činit na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě na náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 444 odst. 1 a 2 obč. zák. nebo podle ustanovení § 372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění (dále jen zákoníku práce) jsou totiž samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení. V žalobě na peněžité zadostiučinění za zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby týkajícího se práva na zdraví podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák. je proto nutno uplatnit rozhodná skutková tvrzení o tom, že odškodnění z titulu náhrady škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění poškozeného není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech poškozené fyzické osoby. Pouze v takovém případě nebudou porušeny ústavní princip proporcionality a zásada „ne bis in idem“.“ Nakročená tendence soudního rozhodování je dle mého názoru založena na logické a správné argumentaci a schopna obstát ve světle úvah Ústavního soudu.
3.3.
Působení institutu promlčení dle ust. § 100 a násl. občanského zákoníku ve vztahu k právu na peněžité zadostiučinění dle ust. § 13 odst. 2 občanského zákoníku Otázka promlčitelnosti či nepromlčitelnosti práva na přiznání materiální
satisfakce dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák. byla po dlouhou dobu nejednotně právně kvalifikována jak občanskoprávní doktrínou (a v některých případech tato nejednotnost stále trvá90), tak rozhodovací praxí českých obecných soudů. Odlišné hodnocení soudní
90
K promlčení práva na peněžité zadostiučinění se přiklání autoři publikace KNAP, K. et al. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2004. s. 198-201. K opačnému názoru např. TELEC, I. Přirozené právo osobnostní a jeho státní ochrana. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 1, s. 1-2., také TELEC, I. Test přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 4, s. 146.
praxe bylo patrné především z rozhodování Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu. Ten po dlouhou dobu vycházel z nepromlčitelnosti práva na peněžitou satisfakci, což demonstroval v rozsudku ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003, kde oponoval učiněnému tvrzení odvolacího soudu (tj. Vrchní soud v Olomouci). Dle poměrně jednoduše provedené argumentace se Nejvyšší soud neztotožnil s názorem odvolacího soudu o promlčení nároku na peněžité zadostiučinění v obecné tříleté promlčecí lhůtě, vzhledem k podobnosti tohoto nároku s reparační funkcí majetkových nároků vůbec, neboť takový postup odvolacího soudu prý neměl žádný podklad v zákoně, navíc z ust. § 16 Obč. zák. je patrná spíše odlišnost obou institutů. Naopak je dle názoru dovolacího soudu nutné nahlížet na smysl právní úpravy peněžní náhrady nemajetkové újmy, jež spočívá v zabezpečení respektování a ochrany osobnosti jedince a nelze ji nahlížet odděleně od institutu ochrany osobnosti: „Smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je pak dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. I tak však jde vždy o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení § 11 násl. o. z., vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků.“. Na tento rozsudek Nejvyššího soudu navazuje jeho rozhodovací činnost v podstatě bezproblémově, v usnesení ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007 dokonce soud uvádí, že působení institutu promlčení ve vztahu k ust. § 13 odst. 2 Obč. zák. „byla jednoznačně řešena“ tímto rozsudkem a soud v posuzované věci, kdy „dovolání tento problém v zásadě zmiňuje pouze v obecné rovině, přičemž v této souvislosti vůči rozhodnutí odvolacího soudu nečiní případné výtky“, nevidí žádné předpoklady pro odklon od tohoto závěru. V ten samý den vydal stejný senát další rozsudek, sp. zn. 30 Cdo 1522/2007, ve kterém se podrobněji vyjádřil k podkladu vyplývajícím z rozdílných názorů občanskoprávní doktríny i části soudní praxe. Tyto shrnul do čtyř bodů- neústrojné vyčleňování práva na peněžité zadostiučinění z okruhu obdobných práv na peněžitou satisfakci, o jejichž promlčitelnosti není pochyb; právo na peněžitou satisfakci plní podobnou reparační funkci jako majetková práva na náhradu škody; návrh nového
občanského zákoníku zahrnuje nemajetkovou újmu pod pojem škoda a právo na náhradu této újmy v peněžité formě nemůže zůstat v rámci úpravy závazků z deliktů nepromlčitelným; rozdílný přístup k nepromlčitelnosti práva na peněžité zadostiučinění a k promlčitelnosti práva na náhradu škody může mít za následek nerovnost ve statusu postižených fyzických osob. Relevantní význam přitom soud přisuzoval pouze prvním dvěma a ty také podrobil přezkumu. Nejvyšší soud přes provedený ustálený výklad o institutu ochrany osobnosti především zdůraznil svébytnost úpravy ochrany osobnosti dle ust. § 11 Obč. zák. ve světle českého právního řádu i ve vztahu k Principům evropského deliktního práva, a ve smyslu nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 16/04 také odlišnost nároku na přiznání peněžitého zadostiučinění od nároku na náhradu škody. Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v peněžité podobě má odpovídajícím způsobem zmírnit a vyvážit způsobenou újmu, peníze zde plní satisfakční funkci, zatímco náhrada majetkové škody představuje reparační funkci peněz. Skrze takto provedené hodnocení dospívá Nejvyšší soud ke stejnému názoru, provedenému ve výše debatovaném rozhodnutí o nemajetkové povaze práva na peněžité zadostiučinění, a tedy současně o jeho nepromlčitelnosti. Nejvyšší soud uvedl, že vyčleněním práva dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák. ze skupiny subjektivních nemajetkových, a tedy nepromlčitelných práv „by došlo k citelnému omezení možnosti uplatnění práva na ochranu osobnosti fyzických osob“. S námitkou opodstatňující promlčení nároku na peněžitou satisfakci, která spočívá v působení plynutí času na ztrátu účinků této satisfakce, se Nejvyšší soud vypořádal tak, že účinky satisfakce soudy hodnotí vždy skrze aplikaci ust. § 13 odst. 1 a 2 Obč. zák.: „Tato okolnost se totiž uplatní již při samotné úvaze o opodstatněnosti požadované satisfakce, a to jak podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z., tak i podle ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona.“.91 Mezitím však Vrchní soud v Olomouci nadále setrvával na svém hodnocení o promlčitelnosti práva na peněžitou satisfakci v případech sporu o ochranu osobnosti. Vrchní soud se rozhodnutím ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003, s poukazem na 91
Proti rozsudku podal žalovaný ústavní stížnost, ve které namítal nesprávnou aplikaci nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04 dovolacím soudem, který měl dle žalovaného vzhledem k existenci těchto odlišných názorů soudů ohledně promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích řízení přerušit a věc předložit k rozhodnutí Ústavnímu soudu (tím bychom zároveň zjistili názor Ústavního soudu na tuto problematickou otázku). Ústavní stížnost však byla usnesením ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2953/07 odmítnuta z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných právním řádem k ochraně práva.
odlišné názory právní teorie i nejednotného přístupu soudní praxe, odklonil od tendence rozhodnutí Nejvyššího soudu v předmětné otázce. O nepromlčitelnosti práv ryze osobních a osobnostních Vrchní soud nepolemizoval, jelikož v případě jednotně pojatého práva na ochranu osobnosti dle ust. § 11 Obč. zák. se jedná o právo nemajetkové povahy, které promlčení nepodléhá.92 Od tohoto práva je však dle Vrchního soudu nutné odlišovat jednotlivé prostředky ochrany osobnosti, které nabízí řada ustanovení právních předpisů, „na které lze pohlížet relativně zcela samostatně“. U těchto samostatných práv lze v jednotlivých případech uvažovat o jejich možném majetkovém charakteru a také promlčitelnosti v souladu s ust. § 100 odst. 2 Obč. zák. Vrchní soud odůvodnil svůj postup mj. odkazem na právní úpravu institutu výživného, u kterého zákon odlišuje právo na výživné od práva na poskytnutí opětujícího se plnění výživného, a na úpravu náhrady škody na zdraví dle ust. § 444 odst. 1 Obč. zák.: „Nepromlčuje se též právo na výživné jako právo s určitými osobními a zároveň i majetkovými prvky (§ 98 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., v platném znění - dále jen „zák. o rod.“), avšak práva na jednotlivá opětující se plnění výživného se promlčují (§ 98 odst. 2 zák. o rod.). Oproti tomu právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění promlčení podléhá.“. Právě možnost vyjádření práva na materiální satisfakci nemajetkové újmy dle ust. § 13 odst. 2 „peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy“, a tudíž podléhá promlčení dle ust. § 100 odst. 2 Obč. zák. V rozhodnutí ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 1 Co 196/2005 Vrchní soud v Olomouci navázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 17. 2. 2004, zároveň přibyly některé jeho argumenty. Své tvrzení o promlčitelnosti práva na peněžité zadostiučinění podpořil ve vztahu k některým právním předpisům, např. ust. § 261 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., (tehdejšího) zákoníku práce nebo na zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, zejména pak ve vztahu k ust. § 444 Obč. zák., které upravuje odpovědnost za škodu pozůstalým způsobenou usmrcením osoby blízké nebo za škodu na zdraví. Oba tyto nároky jsou vnímány jako práva majetkové povahy a jako takové promlčení dle ust. § 100 odst. 2 92
Nepromlčitelnost všeobecného osobnostního práva plyne z výkladu ust. § 100 odst. 2 a contrario Obč. zák., před. však z ust. čl. 1 Listiny, že „[z]ákladní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“, neboť zvláště ust. § 11 a násl. Obč. zák. o ochraně osobnosti představují promítnutí ústavněprávních norem do norem jednoduchého práva.
Obč. zák. podléhají. Práva dle ust. § 13 odst. 2 a ust. § 444 Obč. zák., vzniklá v důsledku způsobené nemajetkové újmy, byť jsou obě rozdílného charakteru, si jsou dle Vrchního soudu přesto ve skutečnosti velmi blízká, konkurují si nebo se spíše vzájemně doplňují v poskytnutí ochrany osobnostním právům jedince. „Pokud peněžitá satisfakce podle § 13 odst. 2 obč. zák. je nyní po zmíněné novele občanského zákoníku [pozn. novela provedená zákonem č. 47/2004 Sb.] doplňkem k tomuto právu (jeho nadstavbou) [pozn. k právu na náhradu újmy způsobené usmrcením osoby blízké v ust. § 444 odst. 3 Obč. zák.], pak nepochybně musí mít rovněž charakter majetkového práva.“ Vrchní soud předně podotkl, že si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003, avšak s ohledem na učiněné srovnání právní úpravy, názorů občanskoprávní teorie i rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se necítí být uvedeným rozhodnutím vázán. Dle hodnocení Vrchního soudu je právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích výrazného majetkového charakteru, a proto podléhá promlčení v souladu s ust. § 100 odst. 2 Obč. zák., a to v obecné tříleté lhůtě dle ust. § 101 Obč. zák. 3.3.1. Přelomové rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho důsledky v navazující rozhodovací praxi Takovým přívlastkem lze označit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008. Tímto rozsudkem dovolací soud již podruhé ve stejné věci rozhodoval o dovolání vůči rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (poprvé tak učinil výše rozebíraným rozsudkem ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1522/2007). Poprvé bylo dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení otázky odvolacím soudem ohledně promlčitelnosti práva na peněžité zadostiučinění dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák., jemuž, jak známo, Nejvyšší soud vyhověl. Avšak i podruhé se Vrchní soud přiklonil ke svému dřívějšímu závěru o působení institutu promlčení ve vztahu k posuzovanému nároku, nyní však se silným „triumfem v rukou“. Ačkoli vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, nemohlo Vrchnímu soudu zůstat bez povšimnutí rozhodnutí občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007 o zařazení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003 do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (uveřejněné pod R 4/2008), s právní větou znějící: „Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení
§ 13 odst. 2 o.z. je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době”. Vrchní soud zhodnotil okolnosti dané situace a dospěl k přesvědčení, že „by bylo
pouze
právním
formalizmem
nepřihlédnout
k
většinovému
názoru
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu“93, a (opět) změnil rozsudek prvoinstančního soudu tak, že zamítl žalobu o zaplacení jednotlivých částek požadovaných žalobci jako náhradu nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 13 odst. 2 Obč. zák. K nynějšímu dovolání Nejvyšší soud přistoupil tak, jak se zřejmě očekávalo – předmětné dovolání postoupil v souladu s ust. § 20 odst. 1 zákona č. 6/2006 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který věc posoudil a rozhodl o ní dle ust. § 19 a 20 odst. 1 uvedeného zákona. Velký senát se přiklonil k názoru Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, že vyjádření práva na přiměřenou satisfakci újmy dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák. „peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy“. Ani odlišnost od práva na náhradu škody nečiní tento nárok nemajetkovým a nepromlčitelným, přitom je v případě namítané promlčitelnosti práva nutné posuzovat jeho obsah a nikoliv předmět ochrany. Velký senát rovněž uvedl: „Je-li obsahem nároku na náhradu nemajetkové újmy požadavek na zaplacení peněžní částky, pak princip právní jistoty vylučuje, aby plynutí času nebyly přiznány žádné právní účinky.“.94 Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se tímto rozhodnutím odklonil od stávajícího výkladu tohoto soudu v otázce promlčitelnosti práva na peněžitou satisfakci dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák. 95 Nejvyšší soud v návaznosti na rozsudek velkého senátu přistoupil k rozhodovací praktice, dle které začal aprobovat vznesenou námitku promlčení nároku na přiznání peněžitého zadostiučinění jako oprávněnou, pokud uplynula promlčecí lhůta. Tak ovšem postupoval také v případech, jejichž projednání před obecnými soudy započalo 93
Citováno z předmětného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008. Ačkoli argumentace principem právní jistoty zní v podání Nejvyššího soudu za daných okolností a bez bližšího zdůvodnění ne zcela přesvědčivě. 95 Z rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci je po tomto zlomovém rozhodnutí patrno, že přerod judikatury Nejvyššího soudu považuje Vrchní soud za samozřejmý a správný posun rozhodovací praxe soudů, když konkrétně v rozhodnutí ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 1 Co 46/2009, a ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 1 Co 315/2008, zcela jednoznačně hovoří o tom, že „[p]ráva zásahem postižené osoby na morální satisfakci a na přiznání zadostiučinění podle ustanovení § 13 obč. zák. jsou stejně jako osobnost sama také úzce spjata s postiženou osobou a jsou právy ryze osobní nemajetkové i majetkové povahy“. 94
v době, kdy Nejvyšší soud zastával zcela opačný názor, jak je patrno např. z rozsudku ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4318/2007, v němž se soud zcela ztotožnil s názorem velkého senátu. Projednávání daného případu vycházelo ze skutečností, že žalovaný byl na základě rozsudku Okresního soudu Plzeň – sever uznán vinným způsobením dopravní nehody, v důsledku níž zemřel manžel a otec žalobců. Krajský soud v Plzni dovodil odpovědnost žalovaného za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců a za předmětných okolností přiznal žalobcům náhradu za nemajetkovou újmu dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák. Vznesenou námitku promlčení neshledal, především s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 1542/2003, za opodstatněnou. K odvolání žalobců i žalovaného se Vrchní soud v Praze vyjádřil ve svém rozsudku tak, že jednáním žalovaného sice došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, nicméně na rozdíl od prvoinstančního soudu dospěl na základě provedeného odůvodnění k závěru, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podléhá promlčení, a v tomto směru rozsudek Krajského soudu změnil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl v návaznosti na názor velkého senátu tak, že nárok je promlčený a dovolání zčásti zamítl a zčásti odmítl. Především prostřednictvím námitky opačného výkladového pojetí Nejvyššího soudu k otázce promlčení, kterou tento učinil v době projednávání předmětného sporu před obecnými soudy, se žalobci, nyní v roli stěžovatelů, domáhali ústavní stížností zrušení tohoto rozsudku Nejvyššího soudu. Dle jejich mínění by jejich nárok na přiznání finanční satisfakce byl rozhodnutím dovolacího soudu uspokojen, kdyby celé řízení nebylo ovlivněno průtahy. Argumentovali také tím, že dokud nebylo skončeno trestní řízení proti vedlejšímu účastníku a rozhodnuto o jeho vině, nebylo možno nijak postupovat v případě nároků vzešlých ze zásahu do jejich osobnostního práva. Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, započal hodnocení ústavní stížnosti uvozením, že Česká republika je právní stát založený na úctě práv a svobod člověka a občana. Mezi základní principy právního státu je dle Ústavního soudu nutné zařadit princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti: „Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního
státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a neníli to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu (viz nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009).“. Ústavní soud sice zdůraznil, že judikatura nemůže zůstat při současném vývoji možných okolních podmínek neměnná, ovšem také poznamenal, že při změnách soudního rozhodování je nutné brát na zřetel princip předvídatelnosti tohoto rozhodování a požadavek spravedlivého rozhodnutí ve smyslu respektu základních práv účastníků řízení, jehož projevem v oblasti jednoduchého práva je ust. § 3 odst. 1 Obč. zák. Ústavní soud ve vztahu námitky promlčení a dobrých mravů odkázal na své dřívější rozhodnutí96, dle kterého rovněž výkon práva na uplatnění námitky promlčení musí být proveden v souladu s dobrými mravy, proto dospěl k přesvědčení, že: „Ústavněprávně je ust. § 3 odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367) uvedl Ústavní soud, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“. Obecné soudy dle Ústavního soudu dospěly k nespravedlivému a neústavnímu řešení daného předmětu sporu, když nezohlednily specifika projednávaného případu, tj. že judikatorním odklonem učiněným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť k zamítnutí žaloby stěžovatelů došlo až v důsledku následné změny právního názoru Nejvyššího soudu. Mezi další specifika daného sporu Ústavní soud podřadil skutečnost, že v trestním řízení proti vedlejšímu účastníku řízení byly řešeny 96
Nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95.
otázky zásadního významu pro hodnocení pasivní legitimace, povahy a rozsahu neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatelů a především sama vina vedlejšího účastníka, který ji po celou dobu řízení popíral, a jež mu byla prokázána až po obsáhlém a odborně náročném znaleckém dokazování. Stěžovatelé dle Ústavního soudu oprávněně vyčkávali konce trestního řízení, a nelze jim přiznat vinu na marném uplynutí promlčecí lhůty. Vznesenou námitku promlčení je proto nutné posuzovat jako jednání contra bonos mores, a jestliže jí obecné soudy přiznaly v občanskoprávním řízení právní relevanci, nebylo takové řízení spravedlivé: „Spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo, jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům (bod 17 a 20). Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje sociálně citlivě reagovat na konkrétní sociální fakta tak, aby právo skutečně mohlo působit v souladu se spravedlnostními představami, které ve společnosti panují, a neuzavíralo se do normativní, životu odcizené věže ze slonoviny. Aplikace principu dobrých mravů dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti (obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 643/04).“. Ústavní soud rovněž přisvědčil další námitce stěžovatelů, že v adhezním řízení se bylo lze domáhat nároku na náhradu škody, ovšem již ne nároku na přiznání peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák. Dle jeho názoru, změnou právního hodnocení promlčitelnosti práva na peněžité zadostiučinění obecnými soudy a současně nemožností uplatnit takový nárok v adhezním řízení došlo k nepřiměřenému zvýhodnění poškozených uplatňujících nárok na náhradu majetkové újmy, přičemž soud ve smyslu ustálené judikatury výkladu principu rovnosti zakotveného v čl. 1 a 3 Listiny neshledal žádný důvod, pro který by bylo možno odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým poškozeným. Ústavní soud z výše uvedených důvodů zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť tímto bylo porušeno základní právo stěžovatelů na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny.
Na velmi podobném skutkovém základě je postaven rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3996/2008, kde se rovněž žalobci domáhali zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jehož vadnost sledovali v nesprávném právním posouzení otázky promlčitelnosti práva na přiznání peněžitého zadostiučinění dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák. V dovolání žalobců se objevil argument, že přijetím námitky promlčení tohoto nároku ze strany odvolacího soudu došlo k ohrožení principu právní jistoty žalobců, vzhledem k tehdejší výkladové judikatuře Nejvyššího soudu k tomuto tématu. Nejvyšší soud i nyní dovolání s odkazem na nejnovější judikaturu soudu, tj. rozsudku ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, zamítl, k námitce ohrožení principu právní jistoty se vyjádřil s ohledem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 3. 2009, III. ÚS 2822/07. Dle něj lze přistoupit ke změně dlouhodobé soudní praxe za nezměněného stavu právních předpisů, avšak pouze „ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně“, dle dovolacího soudu došlo k posunu judikatury Nejvyššího soudu právě na základě těchto podmínek. K otázce aplikace ust. § 3 odst. 1 Obč. zák. dovolací soud odkazem na své dřívější rozhodnutí i rozhodnutí Ústavního soudu dovodil, že uplatnění námitky promlčení by bylo v rozporu s dobrými mravy jen ve výjimečných situacích. Tehdy by se jevilo zneužitím práva na úkor osoby, která nezavinila marné uplynutí promlčecí doby, a vůči níž by uznání námitky promlčení za dané situace znamenalo nepřiměřeně tvrdý postih vzhledem k rozsahu a povaze uplatňovaného
práva.
Dle
Nejvyššího
soudu
opožděné
uplatnění
nároku
prostřednictvím advokáta žalobců nezakládalo výjimečnost takové situace, pro niž by bylo možno námitku promlčení neakceptovat. Žalobci se obrátili s ústavní stížnosti na Ústavní soud, prostřednictvím níž požadovali zrušení rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu, zejména s námitkou ohrožení jejich právní jistoty v důsledku rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a porušení zákazu retroaktivity ze strany Nejvyššího soudu, jakožto součásti práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se v nálezu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10 výslovně ztotožnil s dřívějším názorem soudu v podobné věci, učiněným v nálezu ze dne 5. 8. 2010. Nadto zdůraznil nutnost zohledňovat materiální podmínky pro možnou změnu judikatury, tzv. overruling, k níž by měly soudy přistupovat opatrně, zdrženlivě a s důkladným odůvodněním svého postupu.
„Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti.“ Ústavní stížností napadené rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud pro jeho rozpornost se základními právy plynoucími z principu rovnosti zakotveného v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny zrušil.97 Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, přinesl významné rozhodnutí, ačkoli možná očekávatelné ve vztahu k jeho rozhodovací praxi v otázce judikatorních změn prováděných obecnými soudy a daným okolnostem případu. Změna judikatury je tedy z pohledu Ústavního soudu nevyhnutelná, nicméně prozařování nově nastaveného trendu judikatury musí, dle mého názoru zejména v otázkách, kde soud posune své hodnocení o 180 stupňů, respektovat principy právního státu. Ty je třeba zohlednit nejen v procesu tvorby a přijímání právních předpisů a jejich novelizací, ale především soudy při interpretaci a aplikaci právních norem. V daném případě bylo nutné zohlednit fakt, že řízení o ochranu osobnosti bylo zahájeno podáním žaloby v roce 2005, tedy v době, kdy judikatura v projednávání účinků promlčení na právo dožadovat se peněžitého zadostiučinění nejen že nebyla jednotná, Nejvyšší soud dokonce jakékoli pokusy o odchýlení se od jím nastoleného názoru (tj. o nepromlčitelnosti tohoto práva) zcela neuznával. Dle mého mínění je důležité brát na zřetel také tu skutečnost, že v době, kdy bylo ukončeno trestní řízení proti později žalované osobě, tj. rok 2000, teprve soudy začaly uvažovat o možnosti, že by se osobám postiženým ztrátou blízké osoby v důsledku jejího usmrcení mohla přiznávat peněžitá satisfakce, samozřejmě při respektování úpravy ust. § 13 odst. 2 a 3 Obč. zák., a to z důvodu zásahu do práva na soukromí (viz. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01). Fakt, že žalobci návrhem učiněným „teprve“ v roce 2005 přistoupili k soudnímu řízení o ochranu osobnosti, reflektuje tehdejší
97
Podobně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09.
soudní praxi ohledně přiznávání peněžitého zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na soukromí. Nicméně, je mi velmi sympatický závěr Ústavního soudu, že za daných okolností celého případu, tedy nejen vzhledem k názorovému posunu Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, se vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného považuje za nemravné, v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 3 odst. 1 Obč. zák, jakožto potřebného materiálního korektivu při interpretaci právních norem. Nadto mi rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. jeho odůvodnění zní (nejen oproti vytříbené argumentace Ústavního soudu) často velmi stroze a nepřesvědčivě. Ohledně samotné předmětné otázky se pak přikláním k názoru o promlčitelnosti práva na přiznání peněžitého zadostiučinění, pokud námitku promlčení ve vztahu k nároku na náhradu materiální újmy, avšak i té nemateriální dle ust. § 444 Obč. zák. soudy akceptují. Ve smyslu výše uvedené interpretace pojmu škoda jako újmy majetkové i nemajetkové nevidím relevantní důvod činit rozdílu v uplatnění promlčení ve vztahu k oběma těmto právům, a v konečném důsledku tak zvýhodňovat jednu skupinu postižených před druhou. Myslím, že zmiňované přelomové rozhodnutí znamená nakročení judikatury správným směrem výkladu práva. Bez povšimnutí by neměl zůstat návrh nového občanského zákoníku, který řeší podstatu těchto sporů v ust. § 596, a to zavedením institutu prekluze. Dle tohoto ustanovení „právo na ochranu jména, cti, pověsti nebo obdobného soukromého poměru osoby“ prekluduje při neuplatnění práva do tří let ode dne, co se osoba dozvěděla, nebo měla a mohla se dozvědět o porušení tohoto práva a tom, kdo jej porušil. Ihned vyvstává otázka, co vše lze považovat za obdobný soukromý poměr osoby? Možnou odpověď lze nalézt v důvodové zprávě k návrhu, kde se hovoří o nemajetkových právech, což je velmi široký pojem, pod který lze zařadit mnoho, ne-li všechny osobnostní statky, nicméně rozhodující bude v této otázce hodnocení soudů. Návrh v ust. § 563 odst. 2 však vyčlenil hodnotu zdraví z těchto nemajetkových práv, které podléhají prekluzi, a dokonce právo na náhradu za újmu na zdraví učinil nepromlčitelným; promlčují se pouze práva na jednotlivá plnění. Taková úprava zřejmě vyplynula z povahy tohoto statku, z jeho zásadního významu a nezastupitelnosti, důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku ohledně této věci mlčí.
Závěr Téma této práce vychází z podstaty institutu ochrany osobnosti, jeho zakotvení v českém právním řádu a z důsledků této úpravy promítajících se do jejího interpretačního a aplikačního procesu. Cílem mé diplomové práce bylo, vedle představení teoretických základů institutu ochrany osobnosti, také otázka vývoje judikatury ohledně konkrétně zvolených problematických bodů tohoto institutu. Všeobecné osobnostní právo a právní prostředky poskytované na jeho ochranu, zakotvené v ust. § 11 až 16 Obč. zák., představují významnou část občanskoprávní, dokonce celé soukromoprávní úpravy. Velice úzce je tato problematika napojena na ústavněprávní garanci základních práv a svobod prostřednictvím Ústavy ČR a Listiny, její specifičnost však dokazují také ustanovení procesněprávních předpisů (viz. ust. § 9 odst. 2 písm. a) OSŘ). Obecně pojaté nastavení právní úpravy reflektuje individuální pojetí osobnosti, resp. že osobnost každého jedince může být natolik rozličná a mnohotvárná, že definitivní vyčerpání obsahu všeobecného osobnostního práva by bylo velmi kontraproduktivní ve vztahu k účelu ochrany osobnosti v českém právním řádu. Z mnohotvárnosti lidské osobnosti a jejích dílčích osobnostních hodnot vyplývá také neuzavřený okruh možných prostředků ochrany, zákonodárce tak správně přistoupil k demonstrativnímu vymezení hodnot osobnosti a prostředků ochrany dle ust. § 11 a 13 Obč. zák. Příkladmý výčet jednotlivých osobnostních práv a prostředků ochrany osobnosti je správně nastaven také z důvodu mj. dynamického charakteru společnosti a jejích prvků, neboť i jimi je sama lidská osobnost determinována, a tak i právní úprava osobnostních práv prochází neustálým vývojem, aby vyhovovala současným podmínkám. Právo ovšem nereaguje tak spontánně, aby drželo krok se společenskou změnou, ve vztahu k danému institut ani není podrobnější právní úprava žádoucí. V případě sporů o ochranu osobnosti tak zastávají klíčovou a nezastupitelnou úlohu soudy, významné je především sjednocování judikatury ze strany Nejvyššího soudu a role Ústavního soudu coby garanta ústavnosti právního státu, které náležitou interpretací norem všeobecného osobnostního práva, potažmo základních práv a svobod, zajišťují spravedlivé řešení sporné otázky. V kapitole třetí diplomové práce lze na citovaných rozhodnutích demonstrovat jasný posun judikatury v klíčových otázkách, který nutně vychází jak ze samotné
obecné konstrukce právní úpravy, tak je vyvolán myšlenkovým posunem a potřebami společnosti. Judikatorní odklon je vlivem působení dynamických podmínek společnosti sice nevyhnutelný, avšak tento musí obstát zejména ve světle procesněprávních požadavků kladených na soudní řízení a vyplývajících z principů právního státu, současně soudní rozhodování nesmí rezignovat na spravedlivé řešení sporu ve smyslu respektu základních práv účastníků řízení, jehož projevem v oblasti jednoduchého práva je ust. § 3 odst. 1 Obč. zák. Za důvodných okolností konkrétního případu proto nelze přijmout a přiznat právní relevanci námitce zakládající se na jednání contra bonos mores účastníka řízení, které by bylo možno na první pohled považovat jako chování po právu. Především Ústavní soud apeluje na požadavek, aby obecné soudy přihlížely při svém hodnocení a interpretaci také k materiálním korektivům. Snaha o nastavení jednotného výkladu a judikatury ke konkrétnímu problému je sice velmi důležité pro vědomí a procesní postavení účastníků řízení, ovšem nemůže mít za následek vznik faktické neoprávněné výhody na straně jednoho z nich. Ze zkoumaného vzorku soudních rozhodnutí je patrné, že soudy se často při svém rozhodování obrací také na judikaturu zahraničních soudních orgánů, opírajíc svou argumentaci o rozhodnutí ESLP nebo dokumenty tvořené na regionální či mezinárodní úrovni. Na vývoj judikatury v českém právním prostředí má tedy vliv také evropská právní kultura, což bylo velmi dobře patrné na interpretačním posunu v otázce pojmu škoda nebo na výkladové extenzi práva na soukromí a možnosti domáhat se peněžitého zadostiučinění při neoprávněném zásahu do tohoto práva dle ust. § 13 odst. 2 Obč. zák., přičemž tuto interpretaci obecné soudy přejaly od Ústavního soudu celkem bez námitek. V návaznosti na toto interpretační rozšíření pak Ústavní soud vyřešil rozporuplné debaty ohledně paušálního nastavení výše odškodnění za újmu vzniklou v důsledku usmrcení osoby blízké (ust. § 444 odst. 3 Obč. zák.) v nálezu pléna ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, když těmto oprávněným osobám přiznal rovněž právo domáhat se peněžité satisfakce v režimu žaloby na ochranu osobnosti, neboť taková paušalizace měla za následek vyvolání nerovnosti na straně postižených osob a současně i nerovnosti mezi postiženou osobou a osobou původce újmy. Plénum Ústavního soudu bylo jednotné co do otázky nevhodného nastavení standardizace částky ust. § 444 odst. 3 Obč. zák., názorově se však rozešel při návrhu řešení tohoto problému, což dokazují disenty tří soudců Ústavního soudu,
všechny mající své opodstatnění. Soudní praxe se nicméně vydala cestou většinového hodnocení pléna, což je pochopitelné. Podkapitola věnované problematice promlčení v. nepromlčení nároku na peněžitou satisfakci svědčí o několikaletém nejednotném výkladu (nejen) ze strany obecných soudů, současně také o důsledcích, které může učiněná změna judikatury a její následná absolutně pojatá aplikace, bez rozlišování okolností projednávaných sporů, vyvolat. Iniciátorem změny soudního přístupu k této problematice byl především Vrchní soud v Olomouci, jehož rozhodnutí nakonec Nejvyšší soud přijal jako správné výkladové vodítko, ačkoli do doby akceptace tohoto rozhodnutí byla judikatura Nejvyššího soudu vytrvale a důrazně vystavěna na zcela protichůdné argumentaci. Nastolený odklon judikatury ovšem nesmí mít za následek narušení principů právního státu, především principu právní jistoty a principu předvídatelnosti soudního rozhodování. Hodnocení jednotlivých problematik především ze strany soudů je dokladem toho, že všeobecné osobnostní právo a otázky spojené s jeho působením představují nesmírně živou součást platné právní úpravy, neboť výklad demonstrativních ustanovení za poslední desetiletí musel dostát požadavkům „společenské poptávky“ vzniklých v důsledku vývoje společnosti a jejích hodnot jak na národní, tak evropské úrovni. Současná úprava občanského zákoníku s sebou nese některé pozůstatky vlivu komunistické ideologie, naděje na opuštění známek doby minulého režimu přináší koncepce návrhu nového občanského zákoníku, která by měla docílit ideové neutrálnosti textu právní úpravy.
Resumé Das
Thema
dieser
Diplomarbeit
geht
von
dem
Wesen
des
Instituts
Persönlichkeitsschutz, seine Verankerung in der tschechischen Rechtsordnung und von den Auswirkungen dieser rechtlichen Regelung aus, die sich an ihrer Interpretation und Applikation zeigen. Das Ziel meiner Diplomarbeit war, auβer Vorstellung des Instituts Persönlichkeitsschutz, seiner Verankerung in der Rechtsordnung und des Zugriffs der Gerichte auf den Interpretations- und Applikationsfragen, die mit diesem Institut verbunden sind, auch die Frage der Entwicklung der Rechtsprechung, die konkrete gewählte schwierige Punkte dieses Instituts betrifft. Das allgemeine Persönlichkeitsrecht und die an seinen Schutz gewährte Rechtsmittel, die in § 11 bis 16 des (tschechischen) Bürgerlichen Gesetzbuchs verankert
sind,
privatrechtlichen
stellen
einen
Regelung
vor.
bedeutenden Sehr
eng
Teil ist
der diese
zivilrechtlichen, Problematik
an
bzw. die
verfassungsrechtlichen Garantien der Menschenrechte, in der Verfassung der Tschechischen Republik und in der Konvention der Grundrechte und Grundfreiheiten, angeschlossen, spezifische Stellung dieses Rechts beweisen auch die Bestimmungen der verfahrensrechtlichen Vorschriften. Die gemeine Einstellung der Rechtlichen Regelung dieses Rechts spiegelt eine individuelle Konzeption der Persönlichkeit wider. Persönlichkeit jedes Menschen kann so abwechslungsreich sein, dass eine endgültige Abgrenzung vom Inhalt des allgemeinen Persönlichkeitsrechts den kontraproduktiven Zweck bedeuten würde. Aus der Vielgestaltigkeit der Persönlichkeit und ihrer Teilwerte geht auch der unverschlossene Bereich der möglichen rechtlichen Schutzmittel hervor. Die Gesetzgeber sind richtig auf eine demonstrative Definition in § 11 und 13 des Bürgerlichen Gesetzbuchs eingegangen. Die unverschlossene Aufzählung der einzelnen Persönlichkeitswerte und Schutzmittel der Persönlichkeit wird ebenfalls mit einem dynamischen Charakter des allgemeinen Persönlichkeitsrechts verursacht. Mit einem Einfluss der Entwicklung von der Gesellschaft und ihrer Elemente wird auch die Persönlichkeit der Menschen vorausbestimmt, und deshalb läuft auch die rechtliche Regelung des allgemeinen Persönlichkeitsrechts immer durch um den Umweltbedingungen zu entsprechen. Das Recht reagiert jedoch nicht so spontan, damit es mit einer gesellschaftlichen
Veränderung im Schritt bleibt. Besonders in einem Fall der Streite um Persönlichkeitsschutz spielen so die Gerichte unvertretbare Schlüsselrolle, vor allem die Einigung von Rechtsprechung auf der Seite des Obersten Gerichts der Tschechischen Republik und die Aufgabe des Verfassungsgerichts der Tschechischen Republik als der Garant der Verfassungsmäβigkeit in dem Rechtsstaates. Auf dieser Grundlage werden erste zwei Kapitel meiner Diplomarbeit erbaut, die zum Ziel haben die Grundkonzeption des allgemeinen Persönlichkeitsrechts in bekannt zu machen, unter dem Gesichtspunkt der tatsächlichen Wirkung von rechtlichen Regelung sowohl in der Gerichtspraxis, als auch laut der bürgerrechtlichen Doktrin. In diesen Zeilen der Diplomarbeit werden die starke Anbindung der rechtlichen
Regelung
von
Persönlichkeitsschutz
an
die
verfassungsrechtlich
gewährleistete Grundrechte und Grundfreiheiten, die Subjekte des allgemeinen Persönlichkeitsrechts, die Möglichkeiten einer Einschränkung von diesem Recht und die
Bedingungen
dieser
Restriktion,
und
auch
die
Rechtsmittel
der
Persönlichkeitsschutz in § 13 des Bürgerlichen Gesetzbuchs beschrieben. Das dritte Kapitel der Diplomarbeit wird sich der Beziehung zwischen dem Recht auf geldlichen Schadenersatz der Hinterbliebene für Tötung der nahestehenden Person, nach § 444 des Bürgerlichen Gesetzbuchs, und dem Recht auf materielle Genugtuung
infolge des unberechtigten Eingriffs, nach § 13 Abs. 2 und 3 des
Bürgerlichen Gesetzbuchs, gewidmet. An den zitierten Gerichtsentscheidungen ist eine Verschiebung der Rechtsprechung argumentierbar, die wird sowohl mit der gemeinen Konstruktion der rechtlichen Regelung, als auch mit der Denkweise und den Bedürfnissen von Gesellschaft hervorruft. Die Rechtsprechungsentwicklung ist generell unvermeidlich, aber diese muss besonders im Lichte der verfahrensrechtlichen Erfordernisse für Gerichtsverfahren, die aus den Grundsätzen des Rechtsstaates hervorgehen, bestehen. Zugleich die Gerichtsentscheidungen dürfen nicht auf die gerechte Streitigkeitslösung im Sinne der Achtung der Grundrechte von den Verfahrensbeteiligten verzichten.
Seznam použitých pramenů Literatura: - Benešová se omluvila Grygárkovi za výrok o justiční mafii. Finanční noviny. [online]. [cit. 2011-03-08]. Dostupné z: http://www.financninoviny.cz/zpravy/benesova-seomluvila-grygarkovi-za-vyrok-o-justicni-mafii/500672&id_seznam=8846. - DOLEŽAL, A.; DOLEŽAL, T. Několik poznámek k aktuálním rozhodnutím soudů ve věcech náhrady škody na zdraví a kompenzace imateriální újmy. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 15. - DOLEŽÍLEK, J. Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. 2. vyd. Praha : ASPI, a. s., 2008. - Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku. [online]. [cit. 2011-02-09]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Duvodova%20zprava%20OZ_ver_2010.pdf. - FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2001. - FORMÁNKOVÁ, V. Ústavněprávní aspekty náhrady škody a imateriální újmy na zdraví. Zdravotnictví a právo. 2008, roč. 12, č. 3-4. - HAJN, P. K přiměřenému zadostiučinění ve sporech o ochranu osobnosti. Bulletin advokacie. 2003, č. 4. - HOLUB, M. Jednorázové odškodnění při usmrcení podle novely občanského zákoníku (zák. č. 47/2004 Sb.). Bulletin advokacie. 2004, č. 6. - HURDÍK, J. Osoba a její soukromoprávní postavení v měnícím se světě. Brno : Masarykova univerzita, 2004. - JÄGER, P.; MOLEK, P. Svoboda projevu : Demokracie, rovnost a svoboda slova. Praha : Auditorium s.r.o., 2007. - KNAP, K. et al. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2004.
- KNAPP, V. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy). Praha : C. H. Beck, 1996. - MACH, J.: Vztah odškodnění dle § 444 odstavce 3 občanského zákoníku a satisfakce dle § 13 odstavce 2 občanského zákoníku v případě úmrtí blízké osoby. Zdravotnictví a právo. 2005, roč. 9, č. 8. - MIKYSKA, M. Náhrada škody újmy na zdraví podle návrhu nového občanského zákoníku – krok kupředu nebo zpět?. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 22. - Na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zveřejňujeme:. Lidovky. [online]. [cit. 2011-03-08]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/na-zaklade-rozhodnuti-vrchnihosoudu-v-praze-zverejnujeme-poj/ln_noviny.asp?c=A101124_000007_ln_noviny_sko&klic=240057&mes=101124_0. - Návrh nového občanského zákoníku. [online]. [cit. 2011-02-09]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Navrh%20obcanskeho%20zakoniku_ver_2010.pdf. - PETROVÁ, V. Problematika (ne)promlčitelnosti nemajetkového práva v penězích v souvislosti s ochranou osobnosti. Zdravotnictví a právo. 2009, roč. 13, č. 6. - RYŠKA, M. Degradují lidové noviny „cenu života“?. Jiné právo [online]. [cit. 2011-0215]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.com/2010/04/michal-ryska-degradujilidove-noviny.html. - RYŠKA, M. Má být degradující paušál za smrt skutečně pravidlem?. Jiné právo [online]. [cit. 2011-02-23]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.com/2010/03/michal-ryskama-byt-degradujici-pausal.html. - RYŠKA, M. Náhrada škody na zdraví a ochrana osobnosti. Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 16. - RYŠKA, M. Není nic staršího než tři roky staré noviny. Jiné právo [online]. [cit. 201101-27]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.com/2010/02/michal-ryska-neni-nicstarsiho-nez-tri.html. - RYŠKA, M. Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti. Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 9.
- Sněmovní tisk č. 305 za 4. volebního období (tj. 2002-2006) Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. [online]. [cit. 201102-20]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/tisky.sqw?F=H&PT=U&dx=1&o=4&na=&T=305&ZA=&f_N=on &f_I=on&f_U=on&f_S=on&f_Z=on&f_P=on&f_R=on&f_V=on&f_O=on&ra=20. - ŠKÁROVÁ, M. Odpovědnost za škodu na zdraví pacienta způsobenou lékařem či zdravotnickým zařízením. Zdravotnictví a právo. 2008, roč. 12, č. 3-4. - ŠVESTKA, J. et al. Občanský zákoník : komentář. I. § 1-459. 2 vyd. Praha : C. H. Beck, 2009. - TELEC, I. Chráněné statky osobnostní. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 8. - TELEC, I. Přirozené právo osobnostní a jeho státní ochrana. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 1. - TELEC, I. Test přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 4. - TOMANČÁKOVÁ, B. Kolikrát ještě budeme diskutovat kolik za lidské utrpení?. Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 3. - VARVAŘOVSKÝ, P. Ústavní soud o náhradě škody pozůstalým. Právní fórum. 2005, roč. 2, č. 10. - VOJTEK, P. Odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, včetně nároků pozůstalých. Zdravotnictví a právo. 2008, roč. 12, č. 3-4. - ŽĎÁREK, R. Civilní odpovědnost při poskytování zdravotní péče. Zdravotnictví a právo. 2008, roč. 12, č. 3-4.
Judikatura: 1. Evropský soud pro lidská práva: - Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 7. 1986 ve věci Lingens proti Rakousku, stížnost č. 9815/82
- Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 5. 1991 ve věci Oberschlick proti Rakousku, stížnost č. 11662/85 - Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 2. 2000 ve věci Fuentes Bobo proti Španělsku, stížnost č. 39293/98 - Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 5. 2000 ve věci Bergens Tidende a Další proti Norsku, stížnost č. 26132/95 - Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 2001 ve věci Feldek proti Slovensku, stížnost č. 29032/95 - Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 4. 2006 ve věci Chadimová proti České republice, stížnost č. 50073/99 - Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 11. 2006 ve věci Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku, stížnost č. 60899/00 - Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 7. 2007 ve věci Sanocki proti Polsku, stížnost č. 28949/03 - Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 1. 2009 ve věci Dimitrios Reklos a Vassiliki Davourlis proti Řecké republice, stížnost č. 1234/05
2. Ústavní soud České republiky: - Nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 - Nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99 - Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01 - Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 - Nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04 - Nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 - Nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03 - Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03
- Nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04 - Nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 - Nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/05 - Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2953/07 - Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 - Nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09 - Nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10
3. Nejvyšší soud České republiky: - Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 179/2004 - Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1873/2006 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007 - Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1522/2007 - Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3169/2007 - Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 999/2007 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006
- Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 - Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5352/2008 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4318/2007 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3996/2008 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008 - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008
3. Vrchní soud: - Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003 - Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 1 Co 196/2005 - Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 1 Co 46/2009 - Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 1 Co 315/2008 - Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010
4. Krajský soud: - rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 24 C 7/2007 - rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2010, č. j. 36 C 8/2008-571
