PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY. Magisterský studijní program Právo a právní věda, obor Právo. Katedra občanského práva DIPLOMOVÁ PRÁCE

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Magisterský studijní program Právo a právní věda, obor Právo Katedra občanského práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE Utvrzení dluhů podle nového občanského zákoníku

Tomáš Šulek

Akademický rok 2014/2015

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma utvrzení dluhů podle nového občanského zákoníku zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

V Brně dne 28.10.2014

...…..................................... Tomáš Šulek

2

Touto cestou si dovoluji poděkovat JUDr. Jiřímu Handlarovi, Ph.D. za jeho vedení, cenné připomínky, ochotu a vstřícnost při zpracování této diplomové práce.

3

Abstrakt Diplomová práce se zabývá tématem utvrzením dluhů podle nového občanského zákoníku. Koncepčně vymezuje pojem utvrzení dluhů. Stěžejním bodem práce je analýza institutů smluvní pokuty a uznání dluhu, a to s ústřední pozorností věnovanou úpravě těchto institutů v občanském zákoníku, obchodním zákoníku a novém občanském zákoníku, samostatná kapitola je věnována porovnání těchto úprav.

Klíčová slova Dluh, smluvní pokuta, utvrzení dluhu, uznání dluhu, zajištění závazku, závazek

4

Abstract The diploma thesis deals with the topic of confirming of debts according to the new civil code. Conceptually defines notion of confirming of debts. A crucial point of this work is the analysis of contractual penalty and acknowledgment of debt with main attention to regulation of these institutes in civil code, commercial code and new civil code, separate chapter is dedicated to comparing of these regulations.

Key words acknowledgment of deb, commitment, confirming of debts, contractual penalty, debt, ensuring of commitment

5

Seznam zkratek

ČR

Česká republika

InsZ

zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

NOZ

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ObchZ zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů OZ

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

6

Obsah

ÚVOD ................................................................................................................................. 9 1.Společně k zajištění a utvrzení závazků a dluhů ............................................................ 10 1.1. Úvod do problematiky ............................................................................................... 10 1.2. Jednotlivé instituty a jejich zařazení v zákoně ........................................................... 11 1.3. Teoretické rozdělení institutů .................................................................................... 13 2. Koncepční vymezení pojmu utvrzení dluhu ................................................................. 13 2.1. Dluh versus závazek .................................................................................................. 14 2.2. Utvrzení versus zajištění ............................................................................................ 17 2.3. Nezodpovězené otázky spojené s užitím pojmu utvrzení .......................................... 21 4. Smluvní pokuta ............................................................................................................. 22 4.1. Pojem a funkce smluvní pokuty................................................................................. 23 4.2. Historický vývoj smluvní pokuty .............................................................................. 26 4.3. Zákonná úprava smluvní pokuty v OZ ...................................................................... 28 4.4. Zákonná úprava smluvní pokuty v ObchZ................................................................. 30 4.5. Zákonný úprava smluvní pokuty v NOZ ................................................................... 31 4.6. Srovnání právní úpravy smluvní pokuty .................................................................... 33 4.6.1. Forma ujednání o smluvní pokutě........................................................................... 34 4.6.2. Moderační pravomoc v občanskoprávních vztazích ............................................... 35 4.6.3. Vztah smluvní pokuty a zavinění ............................................................................ 37 4.6.4. Nemožnost ujednání smluvní pokuty ve vztahu k nájmu bytu a domu .................. 37 4.6.5. Smluvní pokuta spočívající v nepeněžitém plnění.................................................. 38 4.6.6. Vztah smluvní pokuty a náhrady škody .................................................................. 38 4.6.7. Vztah smluvní pokuty a hlavního závazku ............................................................. 39 4.6.8. Penále ...................................................................................................................... 39 4.7. Dosavadní judikatura ve světle NOZ ......................................................................... 39 5. Uznání dluhu ................................................................................................................. 45 5.1. Pojem a funkce uznání dluhu ..................................................................................... 45 5.2. Historický vývoj uznání dluhu ................................................................................... 47 5.3. Zákonná úprava uznání dluhu v OZ........................................................................... 48 5.4. Zákonná úprava uznání závazku v ObchZ ................................................................. 50 5.5. Zákonná úprava uznání závazku v NOZ .................................................................... 51 5.6. Srovnání právní úpravy uznání dluhu ........................................................................ 53 5.6.1. Forma uznání dluhu ................................................................................................ 53 5.6.2. Uznání promlčeného dluhu ..................................................................................... 54 5.6.3. Uznání dluhu a běh promlčecí lhůty ....................................................................... 55 5.6.4. Způsoby uznání dluhu ............................................................................................. 55 5.6.5. Účinky uznání na ručitele ....................................................................................... 56 5.7. Dosavadní judikatura ve světle NOZ ......................................................................... 56 ZÁVĚR ............................................................................................................................. 61

7

SEZNAM ZDROJŮ .......................................................................................................... 66 Použitá literatura a odborné články................................................................................... 66 Použitá soudní rozhodnutí................................................................................................. 70 Použité právní předpisy..................................................................................................... 72

8

ÚVOD Smluvní pokuta a uznání dluhu jsou typickými instituty soukromého práva, které směřují k naplňování vlastního smyslu soukromoprávních vztahů. Jejich význam je nepopíratelný a svědčí o něm nejen rozsáhlá judikatura, která se k těmto institutům váže, ale také jejich časté užití v praxi, přičemž s ohledem na špatnou platební morálku subjektů soukromého práva lze předpokládat, že si svou pozici udrží i nadále. Nový kodex soukromého práva tyto instituty řadí mezi „utvrzovací“, starší úprava v OZ a ObchZ mezi „zajišťovací“. Cílem práce je koncepční vymezení pojmu utvrzení dluhu, jak s ním pracuje právě NOZ, dále také popis a rozbor institutů utvrzení dluhu. Důraz je kladen na právní úpravu předmětných institutů v NOZ, OZ a ObchZ, přičemž tyto předpisy jsou základním zdrojem práce, doplněným o odborné články a odbornou literaturu a v neposlední řadě o závěry soudní praxe. V práci je nastíněn historický vývoj dotčených institutů. Závěrem jsou zhodnoceny dosažené poznatky. Tato diplomová práce však nemá, s ohledem na její předepsaný rozsah, ambice téma komplexně vyčerpat. Úvodní kapitoly se věnují společně pojmům zajištění a utvrzení dluhů, popřípadě závazků. Takovýto úvod do problematiky má poskytnout základní teoretický rámec pro další kapitoly diplomové práce. Ta se následně pokouší definovat rozdíly mezi pojmy zajištění a utvrzení, současně o pojmové vymezení rozdílů mezi dluhem a závazkem, a to především v kontextu dotčených zákonů. Poukázáno je na případné problémy, které mohou vyvstat s použitím nové terminologie. Následné kapitoly již analyzují institut smluvní pokuty a uznání dluhu. Úvodem je vymezen pojem a význam těchto institutů, nastíněn je jejich historický vývoj. Stěžejní pro diplomovou práci je rozbor právní úpravy těchto institutů v NOZ, ObchZ a OZ, kdy jsou zdůrazněny změny, které nová právní úprava zavádí, zohledněna je také příslušná judikatura. Závěrem jsou shrnuty a zhodnoceny dosažené poznatky. Metodami pro zpracování této diplomové práce jsou především analytická metoda s deskriptivním přístupem, dále potom metoda komparativní. Právní úprava

9

v jednotlivých kodexech je podrobena kritice.

1. Společně k zajištění a utvrzení závazků a dluhů

1.1. Úvod do problematiky Současná společnost je dle Šímy J. formována do své podoby zejména díky možnosti svobodné směny statků, díky garanci soukromého vlastnictví a v neposlední řadě díky fungování institucí. 1 Zmíněná svobodná směna statků podléhá regulaci soukromým právem, zejména právem občanským a obchodním. Obě odvětví respektují zásadu smluvní volnosti stran a autonomie vůle. Skutečnost, že si subjekt soukromého práva může zvolit, zda se stane účastníkem právního vztahu a s kým, je pro fungování současné společnosti zásadní. Tato volnost však s sebou nese určitá rizika, která záleží z velké části právě na volbě, s kým do vztahu vstupujete a za jakých okolností. Typickým rizikem je, že protistrana konkrétního vztahu nebude plnit své povinnosti, které jí z tohoto vztahu vyplývají. Takovýto soukromoprávní vztah potom ztrácí svůj význam nebo je tento jeho význam výrazně oslaben. Pro efektivnost věřitelova obchodu mají zásadní význam dva momenty. Zda je dlužník tohoto obchodu solidní a má vůli svému závazku dostát a vedle toho to, zda má i skutečnou schopnost tomuto závazku dostát.2 Zajišťovací a utvrzovací instituty soukromého práva směřují právě k eliminování či snížení kontraktačního rizika. Dá se tak shrnout, že normy soukromého práva upravující zajištění či utvrzení 1

ŠÍMA, Josef. Ekonomie a právo: úvod do logiky společenského jednání. 1. vyd. Praha:j Oeconomica, 2004, 207 s. ISBN 8024507498. S. 98 - 101. 2 BEJČEK, Josef; ELIÁŠ, Karel; RABAN, Přemysl. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0. s. 127.

10

závazku popřípadě dluhu3 slouží jako pojistka proti selhání dlužníka s řádným a včasným plněním povinností, splnění jeho povinností se díky těmto institutům stává pravděpodobnějším. "Jejich funkcí je posílení hmotněprávního, jakož i procesního postavení věřitele, tedy zvýšení jeho právní jistoty ohledně vrácení plnění, které vynaložil ve prospěch dlužníka, či ohledně poskytnutí plnění, která se má věřitelovi od dlužníka primárně teprve dostat."4 Z účelu zajišťovacích a utvrzovacích institutů, které slouží pouze k "posílení" vztahu hlavního, plyne jejich akcesorická povaha. Zajištěním hlavní obligace (tj. zajišťovaného závazkového vztahu), vzniká vztah akcesorický, zajišťovací. Akcesoritu tohoto právního vztahu teorie označuje jako funkční a existenční, což znamená, že tento vedlejší právní vztah je na vztahu hlavním závislý jak svým obsahem, tak svou vlastní existencí.

5

Zajišťovací právní vztah tak sleduje osud hlavního

závazkového vztahu. Výše zmíněné samozřejmě platí také pro utvrzení závazků, odborná literatura však s tímto termínem doposud pracuje jen výjimečně, a tak je tento koncept akcesority zmiňován právě s instituty zajišťovacími.

1.2. Jednotlivé instituty a jejich zařazení v zákoně OZ mezi instituty zajištění závazků řadí smluvní pokutu, ručení, dohodu o srážkách ze mzdy a jiných příjmů, zástavní smlouvu, zajištění závazků převodem práva, zajištění pohledávky, ustanovení o jistotě a uznání dluhu. ObchZ jako lex specialis vůči OZ obsahuje některá ustanovení o smluvní pokutě. Komplexně potom upravuje ručení a uznání závazku, oproti OZ zakotvuje institut bankovní záruky. Zrušena jsou pak ustanovení o finančním zajištění zástavním právem k finančnímu nástroji a o finančním zajištění zástavním právem k peněžním prostředkům, a to novelou zákona účinnou k 1. 1. 3

O pojmovém vymezení termínu dluh a závazek bude pojednáno v samostatné kapitole. TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. 5 OVEČKOVÁ, Oĺga. Zmluvná pokuta. 2. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2011, 356 s. ISBN 978-80-8078386-0. S. 33. 4

11

2011. NOZ se svou úpravou proti předchozím dvěma kodexům obchodního a občanského práva liší tím, že obsahuje obecná ustanovení o zajišťovacích a utvrzovacích institutech, po nich následuje ustanovení o jistotě. Mezi zajišťovací instituty řadí ručení, finanční záruku, zajišťovací převod práva a dohodu o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. Smluvní pokuta a uznání dluhu potom plní funkci utvrzení dluhu.6 K tomuto zákonnému výčtu zajišťovacích a v případě NOZ i utvrzovacích institutů je na místě dodat, že se jedná pouze o ty instituty, které mezi zajišťovací či utvrzovací řadí svou systematikou zmíněné zákony. Pokud bychom se snažili o vymezení zajišťovacích institutů v širším slova smyslu, kdy bychom za zajišťovací či utvrzovací považovali obecně ty instituty, které zlepšují hmotněprávní či procesní postavení věřitele v soukromoprávním vztahu, mohli bychom mezi takové zajišťovací a utvrzovací instituty přiřadit i další, jako například závdavek, vedle zástavního práva také právo podzástavní, právo zadržovací a jiné.7 OZ oddíl o zajištění závazků řadí mezí obecná ustanovení o závazkovém právu (část osmá, hlava první, oddíl pátý), přičemž je zajímavým řešením8, že na prvním místě tohoto oddílu, které by z logiky věci mělo patřit nejtypičtějšímu institutu daného oddílu, zákonodárce uvádí smluvní pokutu, která v úpravě NOZ status zajišťovacího institutu dokonce ztrácí a je řazena mezi instituty "slabší", tedy mezi nástroje utvrzení dluhu. ObchZ zajištění závazku 9 podřadil pod obecná ustanovení obchodních závazkových vztahů (část třetí, hlava I, díl VI, oddíl I – VI), příčemž na prvním místě jsou pod oddílem I opět některá ustanovení o smluvní pokutě. NOZ díl o zajištění a utvrzení dluhu zařadil pod relativní majetková práva, všeobecná ustanovení (část čtvrtá, hlava I, díl 8), přičemž vlastní oddíl je vymezen pro obecná ustanovení o zajištění a utvrzení dluhu, další pro zajištění dluhu, přičemž na prvním místě je uveden institut ručení a poslední oddíl připadl institutům utvrzení dluhu včele s ustanoveními o smluvní pokutě (oddíl 1 – 3). 6

O rozdílném významu zajištění a utvrzení dluhu bude opět pojednáno v samotné kapitole. Počet prvků v tomto výčtu je závislý na tom, jak široce na pojem zajištění či utvrzení závazku pohlížíme, celá závazková část soukromého práva totiž směřuje k zániku závazku jeho splněním a tak může být tento výčet při nejširším pojetí pojmu zajištění či utvrzení velmi obsáhlý. Může tak být doplněn o ustanovení o prodlení dlužníka, o zákonném úroku z prodlení a o mnohé další. 8 A zároveň nekoncepční. 9 Opět za nekoncepční můžeme považovat řešení, kdy zákonodárce v ObchZ užil jednotné číslo v názvu dílu "zajištění závazku", přestože OZ obsahuje oddíl "zajištění závazků", jedná se opět jen o "kosmetickou vadu". 7

12

1.3. Teoretické rozdělení institutů Pro kompletnost náhledu na problematiku si na tomto místě dovolím doplnit, že zajištění a utvrzení závazku či dluhu může být založeno rozlišnými právními skutečnostmi. S ohledem na zmíněnou smluvní volnost stran je typickým důvodem vzniku ujednání stran, přičemž některé prostředky lze založit výlučně takto (smluvní pokuta, finanční záruka, bankovní záruka, zajišťovací převod práva). Jiné mohou vzniknout rozhodnutím státního orgánu či přímo ze zákona. Právní teorie dělí zajištění na osobní a zajištění věcné, na zajištění poskytnuté dlužníkem či třetí osobou. Zajišťovací instituty můžeme dělit na pojmenované a nepojmenované, ale také na ty, které jsou v současnosti upraveny NOZ a na ty, které fakticky plní zajišťovací funkci, jsou však upraveny jiným předpisem.10

2. Koncepční vymezení pojmu utvrzení dluhu

Pro práci má vymezení pojmu utvrzení dluhu zásadní význam, čtenář se s ním bude na následujících stránkách častokrát setkávat. Přestože s pojmem utvrzení NOZ přímo pracuje, není jeho vymezení snadným úkolem. Jedná se o pojem, který není znám OZ ani ObchZ. Není zaužívaný v české právní teorii ani praxi. Legální definice v NOZ schází, důvodová zpráva je vzhledem k tomuto pojmu velmi stručná a nekoncepční. Nápovědou pro vymezení pojmu nejsou ani jiné předpisy soukromého či veřejného práva, v právním řádu České republiky se tento pojem s výjimkou NOZ a ZOK prakticky nevyskytuje.11 V souvislosti s jeho užitím vyvstává několik otázek, jejichž zodpovězení bude pro právní praxi zcela zásadní. 10

TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 198 s. ISBN 9788087576755. S. 26 - 28. 11 § 56 ZOK používá formulaci "zajištění nebo utvrzení dluhu", nijak blíže se těmto termínům nevěnuje.

13

Vedle toho je nutné zmínit v souvislosti se zajišťovacími a utvrzovacími instituty záměnu termínu závazek, jak s ním pracuje úprava v OZ a ObchZ za pojem dluh, který je užit v souvislosti se zajištěním a utvrzením právě NOZ.

2.1. Dluh versus závazek OZ stejně jako ObchZ pojem dluh na několika místech užívá 12 , ve vztahu k zajišťovacím institutům se však oba drží terminologie zajištění závazků. 13 § 488 OZ obsahuje zákonnou definici termínu závazkový právní vztah, takovým vztahem je "právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek." Závazek dle OZ tak má v občanském právu minimálně dva významy. Závazek v širším slova smyslu je vyjádřen uvedenou zákonnou definicí a vyjadřuje vztah věřitele a dlužníka, kdy věřitel je nositelem práva na plnění a dlužník nositelem povinnosti splnit závazek. Druhý význam pojmu závazek je užší a k jeho definici dospěla právní teorie. Závazek v tomto užším slova smyslu je "obligační (závazkovou) povinností, která ze závazkového právního vztahu vychází".14 ObchZ jinou definici závazku neobsahuje a tak na něj můžeme použít výše vymezené pojetí pojmu "závazek" z OZ jako lex generalis. Otázkou tedy je, ke kterému z pojetí pojmu "závazek" oba kodexy směřují v případě fenoménu "zajištění závazků". S. Plíva k zajištění závazků uvádí, že „právní úprava zajištění obchodních závazků sleduje cíl posílit hospodářské, popřípadě i procesní postavení subjektů oprávněných ze závazkového vztahu (věřitelů), jejich jistotu, že povinnosti subjektů povinných (dlužníků) budou splněny a práva věřitelů uspokojena řádně a včas. Vyšší míra jistoty a bezpečnosti v konkrétním závazkovém vztahu je dosahována tím, že k původnímu zajišťovanému závazkovému vztahu (základnímu),

12

Např. § 69 odst. 2 OZ, § 75 odst. 5 OZ ObchZ proti OZ užívá pojem zajištění závazku, kde slovo "závazek" se vyskytuje v jednotném čísle, tato rozlišnost však nemá interpretační význam. 14 TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 198 s. ISBN 9788087576755. S. 15. 13

14

zpravidla přistupuje nový vztah zajišťovací (vedlejší).“

15

S ohledem na takovéto

teoretické vymezení zajištění závazků můžeme konstatovat, že pokud OZ a ObchZ hovoří o zajištění závazků, směřují spíše k užšímu pojetí tohoto pojmu. Podporou pro toto mé tvrzení je konstrukce zániku závazku splněním dluhu, což je soukromým právem preferovaný způsob zániku závazku. Závazek zaniká splněním dluhu, přičemž dluh musí být splněn řádně a včas. 16 Instituty zajištění závazku k tomuto způsobu zániku závazkového vztahu směřují, zajišťují, že dlužník bude plnit svůj dluh. Mohu tedy shrnout, že svou konstrukcí zajištění závazku míří k užšímu pojetí termínu "závazek", jak bylo vymezeno výše. Důvodem k tomuto dvojímu významu termínu závazek je pravděpodobně nedůsledný překlad obecného zákoníku občanského 17 , ze kterého byla slova verbindung (spojení smlouvou, obligace) a verbindlichkeit (zavázanost, povinnost) překládána jediným českým výrazem závazek, který tak dostal svých dvou rozměrů. Podle obecného občanského zákoníku se zajišťovala povinnost plnit závazek, tj. dluh. Nedostatkem OZ v otázce užití pojmu závazku a termínů s ním souvisejících v návaznosti na instituty jeho zajištění je nekoncepčnost a nedůslednost v použití těchto pojmů. Tégl uvádí, že OZ „pod rubrikou zajištění (§ 544 an.) upravuje jednou zajištění pohledávky ručením (§ 546), jindy zajištění uspokojení pohledávky dohodou o srážkách ze mzdy (§ 551). Jinde se převodem práva zajišťuje splnění závazku (§ 553), zatímco postoupením pohledávky se zajišťuje pohledávka (§ 554), ač jde věcně o totéž jako u zajišťovacího převodu. Konečně dle § 558 se uznává dluh. Najít jednotící ideu v tomto terminologickém zmatku je nemožné.“18 Na tento stav zákonodárce úpravou v NOZ reaguje, opouští dvojí pojetí pojmu závazek a snaží se o koncepčnější pojetí celé terminologie vztahující se k závazkům. § 1721 NOZ uvádí, že "ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit". Z této zákonné definice, především pokud ji dáme do kontextu s důvodovou zprávou, můžeme dovodit, že pojem "závazek" je v NOZ užíván výlučně jako pojem označující závazkový 15

PLÍVA, Stanislav. Obchodní závazkové vztahy. 2. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2009. 339 s. ISBN 978807357-444-4. S. 74. 16 § 559 OZ. 17 Císařský patent 946/1811 Sb.z.s., obecný občanský zákoník rakouský. 18 TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278.

15

právní vztah. Tedy závazek dle NOZ je shodný s širším pojetím závazku v OZ, nikoliv však s jeho pojetím užším. Závazková povinnost dlužníka v závazkovém vztahu je totiž v NOZ zásadně označována jako dluh. Důvodová zpráva k ustanovení § 1721 NOZ uvádí následující: "Oproti dosavadnímu zákonnému stavu se osnova přidržuje jasného pojmového obsahu slov dlužník, věřitel, právo, povinnost, pohledávka, dluh, závazek, smlouva a nesměšuje je. Úvodní ustanovení čtvrté části naznačují základní obsah těchto pojmů. Klíčovým pojmem obligačního práva (jako práva majetkového a relativního) je závazek (obligace). Návrh vychází z klasického pojetí, které respektuje i současný § 488 platného občanského zákoníku, podle něhož obligatio est iuris vinculum, quo necessitate adstringimur alicuius solvendae rei, secundum nostrae civitatis iura (závazek je právní pouto, které nás svou nevyhnutelností nutí, abychom v souladu s právem našeho státu poskytli někomu nějaké plnění). Co má být plněno, je dluh, kdo plní, je dlužník. Věřitel je ten, komu má být plněno; jeho právo na plnění je pohledávka."19 Důvodová zpráva dále zdůrazňuje přesné dodržování takto vymezené terminologie, odborná obec však vůči tomuto namítá, že v samotném textu NOZ pojmy natolik důsledně rozlišovány nejsou, přestože s ohledem na celkový rozsah NOZ jde spíše o jednotlivé excesy 20 , které budou řešeny s ohledem na výkladové pravidlo zakotvené § 2 NOZ a neměly by tak v praxi způsobovat reálné komplikace.21 Snahu zákonodárce vyjasnit pojmosloví v otázkách soukromoprávních závazků jistě můžeme hodnotit kladně. Tato snaha vede k větší přehlednosti předpisu, příspívá vyšší právní jistotě. Koncepce striktního oddělení pojmu závazek od pojmu dluh je dle mého názoru přehledná a lépe odpovídá požadavkům na kvalitní kodex soukromého práva. Velkou vadou na kráse je však již zmíněná nedůslednost v dodržování tohoto pojmosloví. Téghl P. novou systematiku i s nedůslednostmi, které obsahuje, hodnotí tak, že „terminologická nedůslednost nepřináší praktické problémy. V každém případě je 19

S. 429 konsolidované znění důvodové zprávy Např. § 1341 zaměňuje pojem zástavní věřitel za pojmem zástavního dlužníka ve větě "má-li se stát zástavou věc, k níž má zástavnímu dlužníku vzniknout zástavní právo teprve v budoucnu,...", § 1880 nehovoří o zajištění dluhu, ale o zajištění pohledávky, když uvádí, že "postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištěn", § 1937 dokonce používá pojmu závazek v jeho užším slova smyslu, jak ho znal OZ, když říká, že "souhlasu dlužníka není třeba, pokud třetí osoba plní věřiteli jeho dluh proto, že za dluh ručí nebo závazek jinak zajišťuje". 21 Např.: TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 198 s. ISBN 9788087576755. S. 15 - 16. 20

16

kodex v užívání terminologie nesrovnatelně důslednější, než je tomu v

účinném 22

zákoníku.“23 Nabízí se otázka, zda legislativa v dohledné době přejde k novelizaci NOZ a svá technická pochybení v otázce terminologie napraví, či zda v duchu zachování právní jistoty, dovolil bych si říct, že s jistým podílem alibismu, bude s opravami těchto nedůsledností vyčkávat. Přímo v otázce zajištění a utvrzení dluhu změna názvosloví nebude hrát, v praktickém užití těchto institutů, významnější roli. Praxe se již s užším pojetím pojmu závazek vyrovnala, stejně jako s nekoncepčním názvoslovím v institutech zajišťujících závazek, můžeme tak hovořit o kosmetické úpravě názvosloví, která však v konečném důsledku vede k větší přehlednosti zákonné úpravy zajišťovacích a utvrzovacích institutů.

2.2. Utvrzení versus zajištění Zásadnější změnu ve vztahu k úpravě v OZ a ObchZ prodělal termín zajištění. OZ a ObchZ kromě výčtu a úpravy jednotlivých způsobů zajištění závazků nedefinují, co se tímto zajištěním vlastně rozumí. Vymezení tohoto pojmu tak zajišťuje právní teorie a soudní praxe. Nabízí se tak úzké pojetí, kdy zajištění závazku zabezpečují pouze instituty, které zákon k zajišťovacím svou systematikou přiřadil. Naopak ve slovenské nauce o soukromém právu můžeme narazit na názor, že zajišťovacími prostředky nejsou jen ty výslovně vymezené v občanském zákoníku, ale patří k nim také poskytnutí zálohy či sjednání odstupného pro případ odstoupení od smlouvy.24 V nejširším pojetí zajištění závazku, tedy ve všeobecné rovině, lze tvrdit, že zajištění závazku poskytuje celé závazkové právo, jelikož to svou podstatou vede k zániku závazku jeho splněním řádně

22

Pozn. autora: nyní již neúčinném OZ. TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012,roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. 24 FEKETE, Imrich. Občianský zákonník: veľký komentář. 1 diel, 2 diel. Bratislava: Eurokódex, 2011, 2589 s. ISBN 978-80-89447-50-3. S. 1546. 23

17

a včas a tedy vede k naplnění ekonomické funkce závazku.25 Z konkrétních institutů by se v tomto kontextu dala zmínit ustanovení o zákonném úroku z prodlení a o prodlení vůbec, o možnosti odstoupit od smlouvy, o právu žádat náhradu vzniklé škody vzniklé v souvislosti s nedodržením smlouvy apod. Jak již bylo zmíněno, vedle právní teorie se k vymezení pojmu zajištění vyjadřovala také soudní praxe. Příkladem konkrétního rozhodnutí je usnesení Krajského soudu v Hradci Králové vztahující se k ustanovení § 372 OZ, konkrétně k druhé větě druhého odstavce, která uvádí, že „..., přestože nájemné není zaplaceno nebo zajištěno,...“, přičemž rozhodnutí soudu stálo právě na vymezení pojmu „zajištěno“. V předmětném sporu byla ujednána smluvní pokuta nastupující v případě neuhrazení nájemného. Přestože byla smluvní pokuta OZ řazena mezi instituty zajištění závazku26, krajský soud zde rozhodl, že ujednání o smluvní pokutě není samo o sobě zajištěním nájemného, které by podle § 372 odst. 2 OZ vylučovalo vznik zadržovacího práva. 27 Můžeme tedy konstatovat, že soudní praxí byla respektována jistá dvoukolejnost zajištění závazku podle toho, zda je konkrétní zajišťovací institut sám o sobě schopný zaručit věřiteli splnění jeho dluhu. K vymezení pojmu zajištění můžeme okrajově zmínit také ustanovení § 2 InsZ, které za zajištěného věřitele považuje takového, „jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy“. Za zajištění dle InsZ nelze považovat smluvní pokutu, což je v souladu s koncepcí užitou NOZ, ani ujednání o ručení. To je však naopak bez problémů považováno za zajišťovací institut jak právní teorií, tak stejně NOZ. 28 Takové vymezení zajišťovacích institutů vzhledem k teoretické koncepci zajištění závazku v OZ, ObchZ či NOZ má pouze doplňující funkci, v plném rozsahu se užije jen v rámci působnosti InsZ.

25

OVEČKOVÁ, Oĺga. Zmluvná pokuta. 2. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2011, 356 s. ISBN 978-80-8078386-0. S. 7. 26 § 544 a násl. OZ 27 Usnesení Krajského soudu v Hradci králové zde dne 20. 8. 2009, sp. zn.: 23 Co 242/2009. 28 Např.: TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 198 s. ISBN 9788087576755. S. 27.

18

NOZ již nemluví pouze o zajištění dluhu, ale uznání dluhu, a smluvní pokutu řadí do kategorie utvrzení dluhu.29 Důvodová zpráva se k této změně vyjadřuje takto: „osnova rozlišuje zajištění dluhů (zástavou, ručením, bankovní zárukou, zajišťovacím převodem a dohodou o srážkách ze mzdy) a jejich utvrzení (uznáním dluhu a sjednáním smluvní pokuty). Uznání dluhu, ani smluvní pokuta totiž hospodářsky nezajišťují pohledávku věřitele, třebaže mu poskytují jiné výhody. Uznáním dluhu je dluh utvrzen v tom smyslu, že uznání dluhu zakládá právní domněnku existence dluhu. Také smluvní pokuta utvrzuje dluh, a to tím způsobem, že dlužník je hrozbou další povinnosti (povinnosti k sankčnímu plnění) více motivován k splnění prvotní povinnosti“.30 Z citované důvodové zprávy tak vyplývá, že zákonodárce vzal za své nejužší pojetí termínu zajištění dluhu, kdy zajištěním rozumí určitou záruku, že dlužník splní svůj dluh vůči věřiteli, v případě nesplnění tohoto může z titulu zajištění dluhu přijít náhradní plnění. Proti tomu staví termín utvrzení dluhu, který vymezuje instituty, které jsou vůči zajišťovacím institutům "slabší", které sice zlepšují postavení věřitele, motivují dlužníka k plnění dluhu, nejsou však zárukou tohoto plnění a nedá se tak mluvit o jeho zajištění. Důvodová zpráva k utvrzení dluhu dále dodává, že funkcí obou utvrzovacích institutů není dluh zajistit, jako je tomu u ručení, zástavy a dalších zajišťovacích institutů, ale pouze posílit postavení věřitele.31 Zákonodárce opírá své rozhodnutí rozlišit zajištění a utvrzení dluhu mimo jiné o soudní praxi a o doktrínu soukromého práva. 32 Celá koncepce se promítla přímo do zákonného znění, a to do odst. 1 § 2010, který uvádí, že "dluh lze zajistit, zaváže-li se třetí osoba věřiteli nebo ve prospěch věřitele za dlužníkovo plnění, anebo dá-li někdo věřiteli nebo ve prospěch věřitele majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní. Utvrdit lze dluh ujednáním smluvní pokuty nebo uznáním dluhu". Názor, že zákonné dělení na zajištění a utvrzení není samoúčelné, zastává i část vědecké obce. Např. Tegl P. k tomuto dělení dodává, že mezi zajištěním a utvrzením 29

Část čtvrtá, hlava I, díl 8 NOZ nese název zajištění a utvrzení dluhů S 467 konsolidované znění důvodové zprávy 31 S 475 tamtéž. 32 Citace s. 475 konsolidovaného znění důvodové zprávy: "Např. Sedláček ve svém systému závazkového práva smluvní pokutu vůbec neřadí mezi zajišťovací instituty a pojednává o ní ve výkladu o vedlejších smluvních ujednáních (Sedláček, J. Obligační právo. Obecné nauky o právních jednáních obligačních a o splnění závazků. 2. vydání. Brno: Právník, 1924, s. 110 an. a s. 158)". 30

19

dluhu je pojmový rozdíl, přičemž svým teoretickým vymezením obou pojmů dává z velké části za pravdu důvodové zprávě. Uvádí, že zajištění vede ke skutečnému zvýšení jistoty věřitele v tom, že dluh bude splněn a v případě, že k jeho splnění nedojde, bude se věřitel moci uspokojit z prostředku zajištění (v takovém případě hovoříme o náhradním uspokojení). Uvádí, že zajištěním se dle zákona rozumí osobní zabezpečení, kdy se třetí osoba zaváže věřiteli za dlužníkovo plnění, a zabezpečení věcné, kdy věřitel má k dispozici majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní. Do této kategorie se dle zákona řadí ručení, finanční záruka, zajišťovací převod práva a dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. Tegl P. k nim dále řadí právo zástavní, podzástavní a zadržovací, ale také výhradu vlastnického práva. Proti tomu nástroje utvrzení dluhu dle Tegla zajišťovací funkci postrádají, nijak nezvyšují jistotu věřitele v tom, že jeho pohledávka bude zapravena. NOZ mezi tyto nástroje řadí smluvní pokutu a uznání dluhu. V širším slova smyslu k nim Tegl doplňuje také závdavek a úrok z prodlení.33 Doplním, že Ondrejová D. závdavek k zajišťovacím či utvrzovacím institutům taktéž řadí.34 Takto striktnímu vymezení zajištění proti utvrzení dluhu bych si dovolil oponovat, jelikož dle mého nelze jednoznačně říci, že utvrzovací instituty nijak nezvyšují jistotu věřitele, že pohledávka bude zapravena. V případě institutu smluvní pokuty je patrný motivační efekt tohoto institutu, kdy je dlužník pod výhružkou ekonomické sankce v případě, že nebude plnit dluh řádně a včas. Již tento fakt vede ke zvýšení pravděpodobnosti, že věřitel bude uspokojen řádně a včas. V případě uznání dluhu dochází k prodloužení promlčecí lhůty, dluh se stává nesporným a věřitelova šance na uspokojení formou řízení soudního nebo řízení před rozhodcem či rozhodčím soudem výrazně narůstá, opět tak je zvýšená míra jistoty, že bude uspokojen. Jsem názoru, že nastíněné velmi striktní rozlišení zajištění a utvrzení je možno akceptovat jen při značně omezeném pohledu na celou problematiku, který dostatečně nerespektuje reálný účinek utvrzovacích institutů na dlužníka a ten pak není promítnut do skutečné míry jistoty věřitele v jeho uspokojení. Z této perspektivy bychom zpochybňovali funkci utvrzovacích institutů například argumentem, že pokud dlužník není ochoten plnit 33

TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. 34 ONDREJOVÁ, Dana. Závdavek jako institut zvyšující jistotu při uzavření smlouvy? Rekodifikace a praxe, 2013, č. 2, s . 8 - 11. ISSN 1805-6822.

20

ani primární dluh, nebude pro něj tím spíše motivací k plnění dluh vznikající z titulu smluvní pokuty. Obdobná situace by mohla nastat v případě, že by dlužník nebyl schopen svému primárnímu dluhu dostát z ekonomických důvodů, z logiky věci by nebyl schopen hradit ani smluvní pokutu. Při takovém úhlu pohledu bychom však mohli zpochybnit zajišťovací funkci také institutu zajišťovacích, např. při zajištění dluhu dohodou o srážkách ze mzdy může nastat situace, kdy dlužník přijde o své vysoké příjmy, které dohoda původně předpokládala, a jistota věřitele v uspokojení bude taktéž výrazně oslabena.

2.3. Nezodpovězené otázky spojené s užitím pojmu utvrzení Kritický pohled na rozlišení zajištění a utvrzení dluhu poskytuje Tégl P. Nastínil několik otázek či problémových bodů, které se zavedením pojmu utvrzení vyvstaly, nebyly však objasněny ani vlastním textem zákona, ani důvodovou zprávou. Prvním nedostatkem užití termínu utvrzení je, že užití tohoto pojmu není českému právnímu řádu vlastni, jak jsem již zmiňoval výše. Zpětně je třeba hledat tento termín až v obecném občanském zákoníku. Z toho plyne, že většina odborné literatury, včetně soudní judikatury, tento pojem neužívá a nerozlišuje. V odborných článcích se patrně začne objevovat až právě v souvislosti s NOZ. Dalším problémem je, "že používání pojmu utvrzení v rakouském občanském zákoníku, na který odkazuje věcný záměr k NOZ, není tak jednoznačné a bezezbytku neodpovídá rozlišování utvrzení a zajištění tak, jak jej pojímá NOZ".35 Dle mého zásadnějším problémem je to, že z dikce NOZ není jasné, zda je výčet utvrzovacích institutů taxativní či demonstrativní. Pokud bychom vzali za své, že se jedná o výčet demonstrativní, vyvstává další otázka, a to jaké jsou další instituty utvrzení dluhu. Mezi utvrzovací instituty bychom potom mohli řadit každý, který věřiteli poskytuje jinou výhodu než je ekonomické zajištění dluhu. § 1343 zmíněného obecného zákona 35

TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 198 s. ISBN 9788087576755. S. 28 - 29.

21

občanského řadí mezi utvrzovací instituty také přistoupení k závazku. Podobně tak činí Bezouška P. ve vztahu k úpravě v NOZ, který přistoupení k závazku mezi instituty utvrzení také řadí, stejně jako sjednání zákazu zcizení a zatížení.36 Tégl P. k tomuto však poukazuje na zásadní nedostatek a to ten, že ručení je institutem zajištění, proti tomu přistoupení k dluhu, které je pro věřitele výhodnějším institutem, je pojímáno pouze jako utvrzení dluhu.37 Posledním z nastíněných problémů souvisí s již zmíněným výkladem pojmu dluh. Za dluh je považována subjektivní povinnost dlužníka poskytnout věřiteli plnění, jak bylo ujednáno ve smlouvě.38 V souvislosti s tímto vymezením se vyskytuje otázka, zda lze utvrzovacími instituty zajistit i povinnosti, které nejsou dluhem dle zmíněného vymezení. Takovou povinností by byla například informační povinnost utvrzená smluvní pokutou. Tintěra T. se domnívá, že takto utvrdit informační povinnost lze.39

4. Smluvní pokuta Smluvní pokuta je tradičním institutem soukromého práva. Její význam je velký pro vysokou frekvenci užití ujednání o smluvní pokutě v soukromoprávních vztazích. Převažuje ve vztazích obchodněprávních před občanskoprávními, a to z důvodu, že předmětem obchodněprávních vztahů častěji bývají hodnotnější plnění a je v zájmu stran takových vztahů zajistit co možná nejvyšší jistotu, že druhá strana bude ze smlouvy 36

BEZOUŠKA, Petr; PIECHOWICZOVÁ, Lucie. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: Anag, 2013, 375 s. ISBN 9788072638192. s. 272. 37 TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 198 s. ISBN 9788087576755. S. 32. 38 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář : úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008, s. 1397 - 2639. ISBN 9788072016877. S. 1403. 39 TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 198 s. ISBN 9788087576755. S. 32.

22

plnit řádně a včas. Druhým důvodem je, že subjekty obchodněprávních vztahů často bývají znalejší práva a lépe využívají nabízených zákonných instrumentů k vylepšení své pozice v takovém vztahu. O důležitosti smluvní pokuty pro soukromoprávní vztahy podle mě vypovídá i to, že OZ stejně jako ObchZ uvádí smluvní pokutu na prvním místě mezi zajišťovacími instituty, a to přestože se nejedná o institut typicky zajišťovacího charakteru, což, jak již bylo zmíněno, reflektoval zákonodárce a v NOZ smluvní pokutu zařadil mezi instituty utvrzení dluhu. O vysoké frekvenci praktického užití smluvní pokuty svědčí také rozsáhlá judikatura, která se k tomuto institutu váže.

4.1. Pojem a funkce smluvní pokuty Pojem smluvní pokuty je složen ze dvou slov, přičemž první odkazuje k soukromému právu, druhé však míří k právu veřejnému. Podle Hurdíka J. pojem "smlouva" patří mezi institucionální pilíře soukromého práva.

40

Tento pojem je

pro smluvní pokutu určující. Napovídá, že celý institut je postaven na principu smluvní volnosti stran, jeho užití předpokládá shodný projev vůle stran konkrétního právního vztahu.41 Naopak termín pokuta je spjat s právem veřejným a vyjadřuje postih subjektu práva, který se dopustil porušení právem stanovené povinnosti. "Smluvní pokuta tak představuje jakousi soukromoprávní obdobu veřejnoprávní pokuty, se kterou se lze setkat v právu správním, případně též i trestním. U smluvní pokuty je však povinnost, jejíž porušení je pokutou sankciováno, povinností smluvně převzatou."42 Pojem smluvní pokuty můžeme chápat ve dvou pojetích. V tom širším se jedná o závazkový vztah mezi věřitelem a dlužníkem, který je vztahem vedlejším (akcesorickým), jehož existence je závislá na existenci vztahu hlavního, který je smluvní 40

HURDÍK, Jan. Institucionální pilíře soukromého práva v dynamice vývoje společnosti. Praha : C. H. Beck, 2007, 119 s. ISBN 9788071793793. S. 30. 41 HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2008, 203 s. ISBN 9788074000621. S. 7. 42 TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha : Leges, 2012. 128 s. ISBN 9788087576274, S. 12.

23

pokutou zajištěn. Výjimkou je odstoupení od smlouvy, kterým zaniká hlavní závazek, nikoliv však nárok věřitele na zaplacení smluvní pokuty. 43 V užším slova smyslu se smluvní pokutou rozumí konkrétní plnění, které je sjednáno jako povinnost pro případ, že dlužník nesplnil své povinnosti převzaté z hlavního vztahu řádně a včas.44 Smluvní pokuta plní funkci utvrzovací (či zajišťovací), které vyplývají z vlastní podstaty pojmů utvrzení a zajištění závazku či dluhu, jak již bylo pojednáno v předchozích

kapitolách.

Smluvní

pokuta

směřuje

k

tomu,

aby

účastník

soukromoprávního vztahu plnil své povinnosti z tohoto vztahu, a to řádně a včas. 45 Smluvní pokuta vytváří na stranu vztahu tlak, že v případě, kdy nesplní své povinnosti, bude vystavena následkům v podobě předem dohodnuté ekonomické zátěže. Takovým tlakem potom smluvní pokuta plní svou preventivní či motivační funkci. 46 Závazek, k němuž strany ujednaly smluvní pokutu, je s větší pravděpodobností převzat odpovědně, v dobré míře a s úmyslem tento závazek splnit. 47 Předchází tedy negativnímu stavu vzniklému nesplněním povinností, které vznikají z hlavního vztahu. Tato funkce smluvní pokuty se může projevovat "skrytě". Účastník vztahu zajištěného (utvrzeného) smluvní pokutou své povinnosti řádně a včas splní, hlavní i akcesorický vztah tak zaniknou a ujednání o smluvní pokutě zůstane nenaplněno v tom smyslu, že žádná ze stran zaniklého vztahu neponese povinnost hradit smluvní pokutu. Přesto smluvní pokuta na strany takového vztahu fakticky působila a motivovala je ke splnění jejich povinností a její účel tak byl naplněn, přestože sama sankce z dohodnuté smluvní pokuty vůbec nenastoupila. Další funkcí smluvní pokuty je funkce uhrazovací či reparační. Ta přichází na řadu až v případě, kdy je povinnost z hlavního závazku porušena. Smluvní pokuta se v tomto pojetí projevuje jako paušalizovaná náhrada škody vzniklé porušením smluvní

43

FALDYNA, František; HUŠEK, Jan; POHL, Tomáš. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI, 2007, xi, 223 s. ISBN 9788073571542. S 40 – 42. 44 TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha : Leges, 2012. 128 s. ISBN 9788087576274. S. 13. 45 Podobně pokuta jako nástroj veřejného práva směřuje k tomu, aby subjekt plnil řádně a včas své veřejnoprávní povinnosti. 46 Kovařík, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2006, 115 s. ISBN 8071795380. S. 17. 47 BEJČEK, Josef. Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. Časopis pro právní vědu a praxi, 1995, č. 1, s. 31. ISSN 1210-9123.

24

povinnosti, přičemž nárok na ni není na vzniku této škody závislý. "S ohledem na smluvní volnost a různé možnosti vazby smluvní pokuty a náhrady škody se tato funkce smluvní pokuty projevuje v různé míře."48 Stejně tak sankční či trestní funkce smluvní pokuty nastupuje až v případě porušení povinnosti z hlavního vztahu. Rozumí se jí určitý nepříznivý stav pro stranu, která svou povinnost porušila, tato strana je tímto nepříznivým stavem potrestána.49 Takto teoreticky vymezený koncept funkcí smluvní pokuty respektuje také soudní praxe. Nejvyšší soud tak například ve svém rozhodnutí konstatoval, že "při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční)".50 Při vymezení pojmu smluvní pokuty je nutno zmínit také penále, které jsou institutem od smluvní pokuty rozdílným, přestože jsou si svou povahou blízké. Rozdíl mezi oběma je právní skutečnost, která zakládá vznik těchto akcesorických právních vztahů. Smluvní pokuta vzniká z titulu ujednání stran, proti tomu penále jsou pro případ porušení smluvní povinnosti stanoveny přímo zákonem. Oba instituty však mají stejný právní režim, což zákonodárce vyjádřil § 544 odst. 3 OZ, který uvádí, že "ustanovení o smluvní pokutě se použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále)." Tuto svou terminologii však OZ nedodržuje, když § 852g odst. 4 uvádí, že "Zruší-li cestovní kancelář zájezd ve lhůtě kratší než 20 dnů před termínem jeho zahájení, je povinna uhradit zákazníkovi pokutu ve výši 10 % z ceny zájezdu". Přestože z předmětného ustanovení jasně plyne, že upravuje penále, jak byly definovány s odkazem na § 544 odst. 3 OZ, pro případy, kdy cestovní kancelář zruší zájezd ve vymezeném termínu, samo ustanovení výslovně užívá pojmu "pokuta". NOZ je v tomto ohledu důslednější. Výslovnou definicí penálí taktéž neobsahuje, do ustanovení § 2052 bylo vtěleno doslovné znění zmíněného § 544 odst. 3 OZ, ke zrušení zájezdu cestovní kanceláří však již terminologicky správně ustanovuje, že "zruší-li pořadatel zájezd ve lhůtě kratší než dvacet dnů před jeho zahájením, uhradí zákazníkovi penále

48

TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha : Leges, 2012. 128 s. ISBN 9788087576274, S. 17. 49 KOVAŘÍK, Zdeněk. Smluvní pokuta. Právní rozhledy. 1999, roč. 7, č. 9, s. 455 – 457. ISSN 1210-6410. 50 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005.

25

ve výši 10 % z ceny zájezdu".51 Rozlišení smluvní pokuty a penálí není právní praxí striktně dodržováno. Úprava v OZ, ObchZ ani v NOZ totiž neobsahuje požadavek, aby byla smluvní pokuta označena přímo termínem "smluvní pokuta" a tak se v praxi běžně stává, především v obchodněprávních vztazích, že smluvní pokuta je ujednána právě pod označením "penále"52. Takovéto označení samozřejmě nemá, s ohledem na smluvní volnost stran a výkladová pravidla OZ, ObchZ a NOZ, na samotné ujednání o smluvní pokutě žádný faktický dopad. Můžeme se setkat také s označením "storno", "pokuta" 53 , "sankce" 54 a dalšími.

4.2. Historický vývoj smluvní pokuty Smluvní pokuta je institutem soukromého práva, který byl v jisté formě znám již v právu římském. Ochranu civilních obligací předně zajišťovaly tzv. actio (žaloby). Postupným vývojem vznikaly další prostředky, které vylepšovaly pozici věřitele v právním vztahu a zvyšovaly jeho šanci na uspokojení z tohoto vztahu, zlepšovaly jeho procesní postavení v případě sporu, ale především eliminovaly nutnost podání civilní žaloby. V rámci takto nastíněného vývoje došlo ke vzniku tzv. osobních záruk, mezi které patřila např. konvenční pokuta, prétorský slib nebo závdavek.55 Smluvní pokuta byla označována jako stipulatio poenae. Byla formálním verbálním kontraktem, kterým vznikl závazek dlužníka k úhradě smluvní pokuty v případě, že nesplnil vymezenou povinnost. Zajišťovala tedy již existující závazek a zlepšovala postavení věřitele z tohoto závazku. Ujednaná smluvní pokuta měla za následek, že věřitel mohl přímo žalovat smluvenou částku bez nutnosti prokazovat

51

§ 2535 odst. 1 NOZ. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Cmo 555/2000. 53 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96. 54 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 370/2004. 55 KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. dopl. a přeprac. vyd. Praha: Beck, 1995, 386 s. ISBN 80-7179-031-1. S. 235 – 240. 52

26

vzniklou škodu nebo její výši. Římské právo umožňovalo ujednat smluvní pokutu ve výši přesahující plnění z hlavního závazku, odpovědnost uhradit smluvní pokutu byla objektivní, nebyla tedy vázána na zavinění dlužníka. Od takto vymezené smluvní pokuty (pravé) římské právo odlišovalo smluvní pokutu nepravou, která byla historicky starší a kterou se vynucovala jednání, která nebyla předmětem právního závazku. Nejčastěji se jednalo o plnění, která nebyla předmětem smlouvy nebo která neměla zřejmou majetkovou hodnotu.56 Stipulatio poenae se jako prostředek k zajištění dluhu prosadila také ve Všeobecném občanském zákoníku z roku 1811

57

, který byl základním

soukromoprávním kodexem Habsburské monarchie, tedy platil také na území současné ČR. Smluvní pokuta zde měla akcesorickou povahu, když uhrazením smluvní pokuty nedošlo k zániku hlavního závazkového vztahu, tedy dlužníku z tohoto vztahu nezanikla povinnost plnit věřiteli svůj dluh. K odpovědnosti k placení smluvní pokuty bylo vyžadováno zavinění, které však bylo presumováno. 58 Smluvní pokuta plnila předně funkci paušalizované náhrady škody, mohla však býti ujednána formou peněžitého i nepeněžitého plnění. Pro institut smluvní pokuty nebyla stanovena obligatorně písemná forma. Zapracováno bylo moderační právo soudu, jenž mohl snížit nepřiměřenou výši smluvní pokuty. Výše smluvní pokuty byla pro zajištění některých občanskoprávních vztahů (např. půjčky) zákonem limitována, pro obchodněprávní vztahy tato limitace neplatila. Na Všeobecný obchodní zákoník navazoval Občanský zákoník z roku 1950 59 , jakožto výsledek socialistické rekodifikace Československého právního řádu. Smluvní pokuta byla opět považována za paušalizovanou náhradu škody, byla však již začleněna mezi instituty zajištění závazků. Byla postavena na subjektivní odpovědnosti, tedy vyžadovala zavinění dlužníka, moderační pravomoc soudu byla taktéž zachována. Rozdílně proti předchozí úpravě však obligatorně vyžadovala písemnou formu a bylo 56

HORÁK, Pavel. Přehled judikatury ve věcech smluvní pokuty: (s přihlédnutím k novému občanskému zákoníku). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 491 s. ISBN 978-80-7478-330-2. S. 15. 57 Císařský patent 946/1811 Sb.z.s., obecný občanský zákoník rakouský. 58 ROUČEK, František a SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 1011 s. ISBN 8085963906. S. 970. 59 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

27

možno sjednat ji výhradně ve formě peněžitého plnění. Institut smluvní pokuty upravoval také Zákoník mezinárodního obchodu

60

, přičemž specifikem této úpravy bylo,

že uplatněním smluvní pokuty věřitel přišel o právo domáhat se náhrady škody.61 OZ úpravu smluvní pokuty po 28 let od svého vzniku neupravoval, a to z důvodu politické, sociální a hospodářské situace. Do podoby, v jaké ji známe dnes, se dostala novelou zákona z roku 1991. 62 Proti tomu Hospodářský zákoník 63 s pojmem smluvní pokuty pracoval, řadil ji mezi instituty majetkových sankcí, které měly spíše zákonný charakter a smluvní pokuta je pouze doplňovala. V současné podobě byla do obchodněprávních vztahů zavedena zákonem č. 513/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992.

4.3. Zákonná úprava smluvní pokuty v OZ Smluvní pokuta je OZ upravena velmi stručně, kdy jsou jí vyhrazeny pouze dva paragrafy a to § 544 a § 545 a jak již bylo řečeno, její úprava byla zařazena na první místo v oddílu zajištění závazků. OZ v první řadě zakotvuje smluvní charakter smluvní pokuty a její akcesorickou povahu formulací "sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu,..." a stanovuje nezávislost povinnosti zaplatit sjednanou smluvní pokutu na tom, zda porušením povinnosti z hlavního závazku vznikla škoda či nikoliv 64 . Následně je zakotven požadavek písemné formy smluvní pokuty. Tento má zajistit vyšší míru právní jistoty při ujednáních o smluvní pokutě. Sankcí za nedodržení písemné formy je relativní neplatnost právního ujednání o smluvní pokutě, přičemž této neplatnosti se nemůže dovolávat, kdo ji sám způsobil. Následkem písemné formy ujednání o smluvní pokutě je

60

Zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), ve znění pozdějších předpisů. 61 KOVAŘÍK, Zdeněk. Smluvní pokuta. Právní rozhledy. 1999, roč. 7, č. 9. ISSN 1210-6410. S. 455. 62 Zákonem č. 509/1991 Sb. s kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. 63 §141 a násl. zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 64 § 544 odst. 1 OZ.

28

také to, že takové ujednání může být změněno nebo zrušeno opět pouze písemně. 65 V písemném ujednání o smluvní pokutě musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Mezi ustanovení o smluvní pokutě je zařazena také zmíněná velmi stručná úprava penálí.66 V § 545 se v jeho prvním odstavci opět projevuje akcesorická povaha smluvní pokuty, jelikož dlužník je dle tohoto ustanovení zavázán plnit povinnost z hlavního závazku i po zaplacení smluvní pokuty. Tedy přestože dlužník splnil svou povinnost vyplývající z ujednání o smluvní pokutě, hlavní závazkový vztah tímto nezanikl a povinnost z tohoto vztahu přetrvává. Z tohoto ustanovení však vyplývá, že strany si mohou v ujednání o smluvní pokutě ujednat i opačné řešení, kdy zaplacení smluvní pokuty vede také k zániku hlavního právního vztahu. Takovýmto ujednáním je akcesorická povaha smluvní pokuty pouze oslabena, protože smluvní pokuta stále bude sdílet osud hlavního závazkového vztahu a pokud ten zanikne, dojde k zániku také smluvní pokuty, bez tohoto hlavního vztahu tedy existovat nemůže. OZ dále uvádí tři různé způsoby řešení střetu smluvní pokuty s náhradou škody způsobené porušením smluvní povinnosti. Prvním a obecným způsobem řešení tohoto střetu je ten, že věřitel není oprávněn domáhat se náhrady škody, a to ani ve výši přesahující smluvní pokutu. Tento způsob reflektuje také právní dogmatika, např. takto formulovanou definicí smluvní pokuty: „Konvenční pokuta je taxovanou škodou majetkovou, která vznikne věřiteli nesplněním anebo nepořádným plněním.".67 Druhým způsobem řešení tohoto střetu je, že si strany dohodnou, že věřitel je oprávněn se domáhat pouze náhrady škody přesahující smluvní pokutu. Posledním způsobem je, že jestliže tak vyplývá z ujednání účastníků, věřitel je oprávněn požadovat náhradu škody vedle smluvní pokuty.68 V posledním odstavci § 545 OZ je uvedeno, že dlužník není povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil. Opět je zde formulace "nevyplývá-li z dohody něco jiného", a tak si i v této věci mohou strany ujednat smluvní 65

§ 40 a 41 OZ. § 544 OZ. 67 SEDLÁČEK, Jaromír; SPÁČIL, Jiří. Obligační právo. I. díl. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010. 323 s. ISBN 9788073575199. S. 103. 68 § 545 odst. 2 OZ. 66

29

pokutu odlišně a mohou dlužníka zavázat k zaplacení smluvní pokuty i v případě nezaviněného porušení povinností z hlavního vztahu. Z ustanovení odstavce 1 a 2 § 545 OZ je zřetelná snaha zákonodárce chránit dlužníka, jehož postavení je vlastním ujednání o smluvní pokutě, na úkor "vylepšení" pozice věřitele, "zhoršeno", před přílišným negativním dopadem ujednané smluvní pokuty. Tato ochrana se může projevit až do té míry, že věřitel bude na ujednání o smluvní pokutě dokonce tratit proti stavu, kdy by ta vedle hlavního vztahu ujednána nebyla. Taková situace nastává při střetu smluvní pokuty s náhradou škody, která přesahuje výši smluvní pokutu, pokud stany nemají ujednáno odklonění se od obecného pravidla střetu těchto institutů. Předmětná ustanovení však mají dispozitivní povahu a v praxi tak bude takováto ochrana dlužníka často smluvně vyloučena.

4.4. Zákonná úprava smluvní pokuty v ObchZ ObchZ obsahuje oddíl "některá ustanovení o smluvní pokutě", přičemž již z názvu tohoto oddílu lze vyvodit, že tento kodex institut smluvní pokuty neupravuje komplexně, ale pouze z titulu lex generalis vůči OZ doplňuje a pozměňuje obecnou úpravu smluvní pokuty z OZ pro účely obchodněprávních vztahů. Také ObchZ je ve věci smluvní pokuty stručný, zabývá se jí v § 300, 301 a 302. První ze zmíněných ustanovení stanoví, že dlužník má povinnost platit smluvní pokutu i v případě, že jsou dány okolnosti vylučující jeho odpovědnost za porušení povinnosti z hlavního vztahu.69

69

Tyto okolnosti upravuje § 374 ObchZ následovně: (1) Za okolnosti vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala. (2) Odpovědnost nevylučuje překážka, která vznikla teprve v době, kdy povinná strana byla v prodlení s plněním své povinnosti, nebo vznikla z jejich hospodářských poměrů. (3) Účinky vylučující odpovědnost jsou omezeny pouze na dobu, dokud trvá překážka, s níž jsou tyto účinky spojeny.

30

Ustanovení § 301 zakotvuje moderační právo soudu, když uvádí, že "nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl70". Soud má dle tohoto ustanovení oprávnění pouze snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu, nikoliv zvýšit smluvní pokutu, která by byla ujednána s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti neúměrně nízkou. Limitem této soudní moderace, tedy změny výše ujednané smluvní pokuty, je výše vzniklé škody. S odkazem na § 263 ObchZ71se jedná o kogentní ustanovení, účastníci tedy nemohou moderační pravomoc soudu smluvně vyloučit. Poslední ustanovení ObchZ směrem ke smluvní pokutě uvádí, že odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty. Jedná se o již zmíněnou výjimku z principu akcesority smluvní pokuty, kdy nárok z této smluvní pokuty trvá, přestože zajišťovaný hlavní právní vztah odstoupením zanikl. V rámci dispozitivity tohoto ustanovení lze toto ustanovení smluvně vyloučit. Ustanovení ObchZ o smluvní pokutě, proti obecným ustanovením v OZ, obsahují úpravu pro osobu dlužníka méně výhodnou, což je projevem větší dispozitivity obchodněprávní úpravy závazkových vztahů a menší tendenci k ochraně "slabší" strany, tedy výraznějším uplatněním principu rovnosti stran.

4.5. Zákonný úprava smluvní pokuty v NOZ NOZ upravuje smluvní pokutu v dílu nazvaném zajištění a utvrzení dluhů. Prvním oddílem jsou pak obecná ustanovení právě o zajišťovacích a utvrzovacích institutech, přičemž ke smluvní pokutě je v těchto ustanoveních pouze zmíněno, že jejím ujednáním lze dluh utvrdit. V tomto oddílu jsou dále zařazena ustanovení o jistotě. 70

Tato ustanovení ObchZ upravují náhradu škody. Ustanovení obsahující výčet kogentních ustanovení pro část třetí ObchZ, tedy pro část upravující obchodní závazkové vztahy. 71

31

Samotné smluvní pokutě je potom vymezen § 2048 – 2052 v oddílu třetím nesoucím pojmenování "utvrzení dluhu". První z těchto ustanovení upravuje nezávislost smluvní pokuty, která je ujednána v určité výši nebo je ujednán způsob, jak se výše pokuty určí, na vzniku škody porušením utvrzené povinnosti. Věta druhá tohoto ustanovení umožňuje ujednat smluvní pokutu i v jiném než peněžitém plnění. Zaplacení smluvní pokuty potom dle § 2049 NOZ nezbavuje dlužníka povinnosti splnit smluvní pokutou tvrzený dluh. § 2050 stanoví, že pokud je povinnost z právního vztahu utvrzená ujednáním smluvní pokuty, nemá věřitel již právo na náhradu škody vzniklé z porušení takové povinnosti. Následující ustanovení zakotvuje moderační právo soudu, který může snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti smluvní pokutu až do výše škody vzniklé porušením utvrzené povinnosti do doby rozhodnutí soudu. Náhradu škody vzniklé později poškozený může žádat do výše smluvní pokuty. § 2052 upravuje penále, a to tak, že "ustanovení o smluvní pokutě se použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále)". Na institut smluvní pokuty se potom odvolávají i další ustanovení NOZ. § 2005 ve svém druhém odstavci uvádí, že "odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení,...". § 2239 jenž k zakázaným ujednáním stran nájmu bytu a nájmu domu uvádí, že se nepřihlíží k ujednání, které nájemci ukládá povinnost zaplatit pronajímateli smluvní pokutu. Dle NOZ tak ke smlouvě o nájmu bytu či domu nelze smluvní pokutu účinně sjednat. Vzhledem ke smluvní pokutě v NOZ je potřebné zmínit, že NOZ je vystavěn na principu dispozitivity v soukromoprávních vztazích. Ta je zakotvena v § 1 odst. 2 NOZ, který uvádí, že "nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti". Důvodová zpráva výslovně uvádí, že naprostá většina ustanovení NOZ týkajících se relativních majetkových práv má povahu dispozitivní. Taktéž komentáře k jednotlivým ustanovením pojednávajících o zajištění a utvrzení dluhu kategoricky

32

směřují k dispozitivnosti těchto ustanovení. 72 Z toho důvodu si dovolím usuzovat, že smluvní pokuta je v NOZ upravena dispozitivně. V kontextu takto předpokládané dispozitivní povahy ustanovení týkajících se smluvní pokuty je tedy možné vyloučit také některá zákonná ustanovení o smluvní pokutě, tedy strany si budou moci ujednat, že vznik práva na uhrazení smluvní pokuty je vázán na zaviněné porušení smluvní povinnosti z hlavního vztahu, budou si moci ujednat zánik hlavního vztahu uhrazením smluvní pokuty, vznik práva na úhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, přestože tato povinnost je utvrzena ujednáním o smluvní pokutě, apod.

4.6. Srovnání právní úpravy smluvní pokuty Jistě nejzásadnější změnou úpravy smluvní pokuty v OZ a ObchZ proti NOZ je odstranění dvoukolejnosti, kdy OZ upravoval institut smluvní pokuty pro občanskoprávní vztahy a ObchZ obsahoval některá ustanovení o smluvní pokutě pro vztahy obchodněprávní, přičemž v NOZ bude tento institut upraven pro vztahy občanskoprávní stejně jako pro obchodněprávní. Důvodová zpráva k NOZ hovoří o tom, že NOZ bude přejímat ustanovení o smluvní pokutě z dosud platné úpravy v OZ a v ObchZ s některými upřesňujícími změnami.73 Skutečnost je taková, že smluvní pokuta v NOZ se výrazněji podobá úpravě v ObchZ. 74 Významný tak bude dopad nové právní úpravy především do vztahů občanskoprávních, některé změny se přesto projeví i v obchodněprávních vztazích. O koncepční změně, a to v systematickém zařazení institutu smluvní pokuty, již bylo pojednáno. Úprava smluvní pokuty v OZ a ObchZ má převážně dispozitivní charakter. Dispozitivitu ustanovení o smluvní pokutě můžeme předpokládat také v NOZ, v této věci 72

ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. 73 Tamtéž. S. 802. 74 Např.: TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha : Leges, 2012. 128 s. ISBN 9788087576274, S. 22.

33

tak úprava nedostála výraznější změny.

4.6.1. Forma ujednání o smluvní pokutě NOZ na rozdíl od OZ již obligatorně nevyžaduje písemnou formu ujednání o smluvní pokutě. Ve spojení s § 554 NOZ75 lze konstatovat, že smluvní pokutu je tak možno ujednat ústně případně i konkludentně. Tato změna je projevem výraznějšího vlivu zásady smluvní volnosti stran a může vést k častějšímu užití tohoto institutu. Podle Melzera je vhodné, aby právní předpis stanovil přísnější formu pro právní jednání, je-li ji potřeba pro ochranu před unáhleným nebo neuváženým jednáním, pro vylepšení důkazní situace, a to zejména pokud je smlouva podkladem pro registrační návrh, také v případě, že je přísnější formou zajištěna ochrana zájmu třetích osob nebo je zde patrný zvýšený veřejný zájem na vytvoření jasného právního vztahu. 76 Smluvní pokuta, dle mého, žádnou z těchto podmínek nenaplňuje, 77 přesto nedodržení písemné formy ujednání o smluvní pokutě má svá úskalí. V případném sporu totiž písemná forma výrazně usnadňuje dokazování a dá se tak předpokládat, že přestože již není zákonem obligatorně vyžadována, ve většině případů bude v praxi stále využívána. Tégl P. Tak uvádí, že "je vhodné – zejména s ohledem na případné pozdější obtíže při dokazování – písemnou formu smlouvy doporučit".78 Tato změna se projeví také v případě změn ujednání o smluvní pokutě. Ustanovení OZ vyžadovala, aby bylo ujednání o smluvní pokutě měněno nebo rušeno opět jen se zachováním písemné formy. NOZ samozřejmě nenařizuje změnu ani zrušení ujednání o smluvní pokutě písemně, když samo toto ujednání písemnou formu nemá. Z dikce ustanovení § 564 NOZ79, které je převzato z ObchZ, vyplývá, že ani pokud si 75

"Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem" 76 MELZER, Filip. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Václav Klem - Vydavatelství a nakladatelství, 2009, 218 s. ISBN 9788090408395. S. 131. 77 Polemizovat by se dalo zejména nad splněním podmínky nutnosti ochrany před unáhleným a neuváženým jednáním, ta je však zásadní předně v případech smluvní pokuty ujednané v neúměrné výši. Ochranu před takovou pokutu však v NOZ zajišťuje moderační pravomoc soudu, jak je pojednáno níže. 78 TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. 79 "Vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v

34

strany ujednali smluvní pokutu písemně, není potřeba dodržet písemnou formu pro změnu (případně zrušení) tohoto ujednání. Užití tohoto ustanovení mohou strany vyloučit společným ujednáním a tak je z důvodu vyšší právní jistoty a jednodušší důkazní situace v případě sporu výhodné do vlastního ujednání o smluvní pokutě zakomponovat také doložku o tom, že toto ujednání může být změněno či zrušeno pouze písemnou formou. Tuto změnu je možno, dle mého názoru, hodnotit kladně, jelikož se nese právě v duchu zachování co největší smluvní svobody stran a právě na smluvní strany je přenášena odpovědnost za ochranu svých vlastních práv. Zvlášť s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, která k písemné formě právního úkonu předpokládala existencí dvou náležitostí, a to písemnosti a vlastnoručního podpisu 80 , se dá považovat obligatorní zákonný požadavek písemné formy za "zkostnatělý" vzhledem k moderním komunikačním prostředkům. Smluvní pokutu nyní bude jednoduché ujednat například prostřednictvím e-mailové komunikace. Negativním dopadem je zvýšení zátěže soudů, které budou v případě sporu muset provádět složitější dokazování ve věci ujednání o smluvní pokutě, jež nebude mít písemnou formu.

4.6.2. Moderační pravomoc v občanskoprávních vztazích NOZ stanovuje obecnou moderační pravomoc ve věci smluvní pokuty v soukromoprávních

vztazích.

ObchZ

tuto

pravomoc

zakotvuje

pro

vztahy

obchodněprávní a NOZ tuto úpravu následuje, OZ však moderační pravomoc nezná, proto se tato změna opět projeví především ve vztazích občanskoprávních. Tato změna vede k posilování významu soudcovského práva, což je dle Telce I. obecná tendence českého práva v posledních několika letech. 81 Oproti ObchZ jsou změněny podmínky moderace smluvní pokuty soudem. ObchZ předpokládal jako podmínku nastoupení soudní

moderace

ujednanou

nepřiměřeně

vysokou

smluvní

pokutu.

NOZ

k nepřiměřenosti smluvní pokuty přidává druhou podmínku, a to návrh dlužníka na jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje." 80 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2266/1999. 81 TELEC, Ivo. Pojmové znaky duševního vlastnictví. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, ix, 153 s. ISBN 9788074004254. S. 123.

35

moderaci smluvní pokuty. K využití moderační pravomoci tak soud dle NOZ již nemůže přistoupit z vlastní iniciativy.82 Výjimkou by byla situace, kdy by nepřiměřenost smluvní pokuty dosahovala takové intenzity, že by se její ujednání příčilo dobrým mravům a soud by tak k neplatnosti ujednání o smluvní pokutě přihlížel ex officio83. Soud splnění těchto dvou podmínek bude zvažovat, dříve než přejde k případné moderaci smluvní pokuty. Přestože však budou obě naplněny, soud k moderaci smluvní pokuty přistoupit nemusí. To vychází jak z dikce zákona, kdy OZ i NOZ používá formulaci "soud může", tak ze soudní praxe 84 , která pravděpodobně s účinnosti NOZ zůstane v této věci konstantní. Proti tomuto názoru však vystupuje velká část veřejné obce, kdy například Ovečková O. zmiňuje, že si lze jen stěží představit situaci, kdy by soud smluvní pokutu uznal za nepřiměřeně vysokou, a přesto by svého moderačního práva nevyužil.85 S tímto postojem souhlasím, protože postup soudu, který by nevyužil moderačního práva za kumulativního splnění obou podmínek jeho užití, by vedl ke zřejmému snížení právní jistoty a takové počínání soudu by se dalo považovat za projev soudní svévole. Je otázkou, z jakého důvodu zákonodárce v NOZ v této věci převzal úpravu obchodního zákoníku doslovně a formulaci "soud může" právě z důvodu zachování vyšší právní jistoty nezměnil. Změny v NOZ ve věci smluvní pokuty a moderačního práva jsou tak dle mého názoru značně nekoncepční. Posílení pozice soudcovského práva a zakotvení moderačního práva v občanskoprávních vztazích, kde se může tento institut uplatnit častěji, než ve vztazích obchodněprávních86, jistě dává smysl, na druhou stranu je pozice soudu oslabena založením podmínky podání návrhu na užití moderačního oprávnění soudu dlužníkem, a to přestože tato změna jde proti současnému vývoji judikatury 82

Tato změna jde proti vývoji současné judikatury, kdy Nejvyšší soud dovodil, že k posouzení podmínek soudní moderace smluvní pokuty ve smyslu § 301 ObchZ soud může přistoupit, a to jak v řízení v prvním stupni, tak v řízení odvolacím, bez ohledu na to, jestli moderaci soudu navrhne některá ze stran sporu. Viz. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007. 83 TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 198 s. ISBN 9788087576755. S. 175. 84 Např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn.: 32 Odo 400/2004. 85 OVEČKOVÁ, Oľga. Zmluvná pokuta. 2., prepracované a doplnené vyd. Bratislava: Iura Edition, 2011, 353 s. ISBN 9788080783860. S. 195. 86 Z důvodu ochrany "slabší" strany v občanskoprávních vztazích, také z toho důvodu, že u subjektů vztahů obchodněprávních se dá očekávat hlubší znalost práva a větší uvážlivost v otázce sjednávání smluvní pokuty a její výše.

36

Nejvyššího soudu. K vyšší právní jistotě by podle mě přispělo také to, kdyby se moderační právo soudu transformovalo v jeho povinnost v těch případech, kdy jsou podmínky moderace naplněny.

4.6.3. Vztah smluvní pokuty a zavinění Smluvní pokuta je v NOZ konstruována na principu absolutní objektivní odpovědnosti, čímž následuje úpravu smluvní pokuty v ObchZ, naopak OZ vyžaduje zavinění. Dojde tak ke změně, která se projeví v občanskoprávních vztazích. Opět je zde tedy oslabena pozice dlužníka oproti úpravě v OZ. Strany si však mohou ujednat, že smluvní pokuta nastoupí jen v případě zaviněného porušení hlavního závazku.

4.6.4. Nemožnost ujednání smluvní pokuty ve vztahu k nájmu bytu a domu NOZ neumožňuje platně sjednat smluvní pokutu pro utvrzení povinnosti platit nájemné za byt či dům. Důvodová zpráva uvádí, že nájem předpokládá užívání obydlí za pevně stanovené nájemné, přičemž sankce za porušení povinnosti platit nájemné stanoví sám zákon. Smluvní pokuta sjednaná k utvrzení této povinnosti by tak mohla sloužit k obcházení zákona a tedy k porušení zákazu ujednání v neprospěch nájemce.87 Tato změna je dle mého názoru opět nekoncepční. NOZ svou povahou vede k širšímu uplatnění zásady smluvní svobody stran, přičemž tato se velmi významně projevuje také v ustanoveních o utvrzovacích institutech. Znemožnění užití smluvní pokuty k utvrzení povinnosti platit nájemné směřuje naopak v neprospěch smluvní svobody. Za dostatečný pro obhajobu této změny nepovažuji argument zvýšené ochrany nájemce. Ten by měl větší váhu, kdyby se tato ochrana nájemce prolínala celou úpravou nájmu bytu a domu. NOZ sice zakazuje ujednání o smluvní pokutě ve vztahu k nájemnému a dále například uvádí, že se nepřihlíží k ujednáním zkracujícím nájemcova práva vyplývající z ustanovení NOZ. 88 Naopak však některými svými ustanoveními zákonnou ochranu nájemce oslabuje a to velmi výrazně. Nově je totiž možno k obývání 87

ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. S. 851 – 852. 88 § 2235 odst. 1 NOZ.

37

pronajmout jiný než obytný prostor89, což může mít, zvlášť ve spojení s nezakotvením možnosti vypovědět nájem sjednaný na dobu určitou90, pro nájemce až fatální následky. 4.6.5. Smluvní pokuta spočívající v nepeněžitém plnění Změnou oproti předchozí úpravě je, že NOZ výslovně předpokládá ujednání smluvní pokuty spočívající i v jiném než peněžitém plněním. Tato změna navazuje na názory některých zástupců odborné veřejnosti, kdy např. Bejček J. uvádí, že ani úprava v OZ a ObchZ nevylučovala, aby si strany ujednali smluvní pokutu v jiném než pěněžitém plnění, přičemž toto platí zejména pro naturální plnění peněžně ocenitelné.91 Toto východisko se však neprojevovalo v soudní praxi, kdy např. Nejvyšší soud ve svém rozsudku konstatoval, že smluvní pokuta představuje peněžitou částku, kterou je dlužník povinen věřiteli uhradit v případě nesplnění své povinnosti ze smluvní pokutou zajištěného vztahu. 92 Tato změna opět přispěje k častějšímu užití institutu smluvní pokuty a k větší smluvní svobodě stran právního vztahu. Problematická však může být ve vztahu k zavedení obecného moderačního práva soudu v soukromoprávních vztazích. "Východiskem z této situace může být přepočtení nepeněžitého plnění na peněžité plnění, nebo uložení povinnosti oprávněnému uhradit povinnému ze smluvní pokuty specifikovanou peněžitou částku oproti nepeněžitému plnění představující smluvní pokutu." 93 Nabízí se tak pro praxi doporučit jako předmět plnění ze smluvní pokuty takové plnění, které bude peněžně ocenitelné.

4.6.6. Vztah smluvní pokuty a náhrady škody V této věci došlo v NOZ proti úpravě v OZ spíše ke kosmetickým úpravám. OZ 89

§ 226 odst. 1 NOZ Nájem na dobu určitou může být nájemcem vypovězen pouze po aplikaci § 2287 NOZ, tedy v případě, změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku nájmu do té míry, že po nájemci nelze rozumně považovat, aby v nájmu pokračoval. 91 BEJČEK, Josef; ELIÁŠ Karel; RABAN, Přemysl. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0. S. 156. 92 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn.: 33 Cdo 2730/2008. 93 HAVLÍK, Martin. Pojetí smluvní pokuty v NOZ s akcentem na (ne)moderaci smluvní pokuty. EPRAVO.cz [online]. Publikováno 5. 8. 2013. [cit. 25. 5. 2014]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/pojeti-smluvni-pokuty-v-noz-s-akcentem-na-nemoderaci-smluvni-pokuty92058.html. 90

38

ve svých ustanoveních přímo předpokládal, že si strany mohou ujednat rozlišné vztahy mezi smluvní pokutou a náhradou škody, jak bylo vymezeno výše. NOZ proti tomu v § 2048 stanoví, že "ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda" a v § 2050 k tomuto vztahu uvádí pouze, že "je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje". S ohledem na dispozitivnost tohoto ustanovení si však strany mohou ujednat vztah mezi smluvní pokutou a vzniklou škodou z porušení hlavního závazku různě a nedá se tak předpokládat praktický dopad těchto formulačních změn v NOZ proti předchozí úpravě. 4.6.7. Vztah smluvní pokuty a hlavního závazku V této věci došlo, s ohledem na dispozitivnost úpravy v NOZ, pouze k formulační změně, která by neměla mít dopad na rozhodování soudu v dané věci, podobně jako tomu bylo ve vztahu smluvní pokuty a náhrady škody.

4.6.8. Penále Úprava penálí je v NOZ doslovně převzata z OZ a nedostála tak žádné změny. NOZ pouze striktněji dodržuje rozlišení mezi smluvní pokutou a penálemi v jiných svých ustanoveních.94

4.7. Dosavadní judikatura ve světle NOZ Přestože NOZ smluvní pokutu řadí mezi utvrzovací instituty, z vlastních ustanoveních věnujících se smluvní pokutě není zřejmá změna povahy tohoto institutu. Platný tak zůstane závěr soudní praxe, že smluvní pokutu nelze považovat

94

Viz. § 852g odst. 4 OZ proti § 2052 NOZ, jak již bylo pojednáno výše.

39

za příslušenství pohledávky, jako je tomu u úroku z prodlení, ale je nutno nahlížet na ni jako na samostatný majetkový nárok.9596 Zachována je také akcesorická povaha smluvní pokuty, bez existence hlavního závazku nemůže závazek z dohody o smluvní pokutě vzniknout a při zániku hlavního závazku se nelze úspěšně domáhat smluvní pokuty. 97 Povaha smluvní pokuty je totiž v § 544 OZ vymezena velmi podobně jako v ustanovení § 2048 NOZ, přičemž právě k ustanovení § 544 OZ tato judikatura směřuje. Dovolím si tedy tvrdit, že platné zůstanou také závěry Nejvyššího soudu ČR., který z povahy smluvní pokuty dovodil, že podmínkou její platnosti je nejen existence hlavního závazku, ale zároveň z ujednání o smluvní pokutě musí vyplývat, splnění jaké povinnosti je tímto institutem zajištěno. Nevznikne-li povinnost plnit, nemůže být ani porušena, zároveň nemůže vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty.

98

Judikatura také uznala,

že smluvní pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění povinnosti z hlavního závazkového vztahu vůbec, tak také pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti a ani tento závěr NOZ svými ustanoveními nevyvrací.99 Stejně tak by měla být judikatura konstantní v tom, že smluvní pokutu lze sjednat pro případ nesplnění právní povinnosti smluvní stejně jako zákonné. Ujednání o smluvní pokutě může mířit k povinnosti z hlavního závazku týkající se peněžitého i nepeněžitého plnění.100 S akcesorickou povahou ujednání o smluvní pokutě souvisí vymezení stran tohoto ujednání. Smluvní pokutu dle dosavadní judikatury mezi sebou sjednávají věřitel a dlužník hlavního závazkového vztahu.101 Akcesorický závazek může potom vzniknout jen mezi stranami, které jsou oprávněny ke sjednání závazku hlavního.102 Při zachování akcesorické povahy smluvní pokuty v NOZ lze předpokládat také zachování judikatorního vymezení stran dohody o smluvní pokutě. Zachován je také účel smluvní pokuty. Judikatura dospěla k závěru, že účelem 95

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007. Tuto skutečnost je nutno mít na mysli např. při postupování pohledávky „s příslušenstvím“, kdy takovýmto úkonem z postupitele na postupníka bez dalšího nepřechází nárok na vyplacení smluvní pokuty související s cedovanou pohledávkou, tedy v případě, že je zájmem stran smlouvy, aby byl nárok ze smluvní pokuty rovněž postoupen, je třeba toto v postupní smlouvě výslovně ujednat. 97 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2632/2010. 98 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011. 99 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009. 100 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 234/2010. 101 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009. 102 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 266/2003. 96

40

smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. 103 Tento účel směřuje k zajišťovací funkci smluvní pokuty, a přestože NOZ jí svým systematickým zařazením přičítá funkci utvrzovací, z vlastních ustanovení o smluvní pokutě nic nenasvědčuje, že by primárně neměla motivovat strany sporu k řádnému splnění závazku. Zachována zůstává funkce paušalizované náhrady škody, jak byla vymezena Nejvyšším soudem ČR, spočívající v tom, že věřitel má usnadněnou situaci tím, že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši, když je dlužník povinen zaplatit výši smluvní pokuty bez ohledu na vznik škody. Dlužník se tedy ani nadále nebude moci bránit tvrzením, že je smluvní pokuta stanovena v nepoměru k výši vzniklé škody, ta by však mohla hrát roli v případě, že soud využije svého moderačního práva stran výše smluvní pokuty.104 Judikatura vymezila sankční účel smluvní pokuty a i tento přetrvává také v ustanoveních NOZ a proto jsou i tyto závěry aplikovatelné na současný právní stav.105 Nepoužitelná naopak bude ustálená judikatura stran k písemné formě ujednání smluvní pokuty, vyžadující písemnost a podpis.106 Smluvní pokuta bude proti současné judikatuře ujednána i v případě jejího začlenění do jednostranného písemného uznání dluhu, kdy věřitel toto uznání přijme ústně nebo konkludentně.107 Soudní praxe se také ustálila vzhledem k vymezení povinnosti zajišťované smluvní pokutou. Pro neurčitost tak je s ohledem na ustanovení § 37 odst. 1 OZ 108 neplatné ujednání smluvní pokuty při formulaci, že smluvní pokuta nastoupí v případě "porušení smluvního vztahu". 109 Jedná se o neplatnost absolutní. 110 Za nedostatečnou, 103

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011. Nic nenapovídá tomu, že soud by měl přiměřenost smluvní pokuty v rámci své moderační pravomoci posuzovat pouze ve vztahu k výši vzniklé škody, přestože předpokládaná vzniklá škoda v případě porušení povinností z hlavního vztahu může být jednou z okolností, která bude ve vztahu k přiměřenosti výše smluvní pokuty určující. 105 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011 uvádí, že "již samotný termín smluvní pokuta ostatně naznačuje, že účelem tohoto institutu je sankcionování porušování smluvně převzatých povinností. Je-li tedy toto ujednání zařazeno do smlouvy, lze z logiky věci usuzovat, že bylo vůlí smluvních stran za pomocí tohoto institutu postihnout pochybení jedné smluvní strany, a zajistit tak splnění smluveného závazku. Umožňuje-li to znění smlouvy, je tedy toto ujednání třeba vztáhnout právě ke skutečnosti spočívající v porušení smluvní povinnosti, k němuž se smluvní pokuta již ze své podstaty váže". 106 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001. 107 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 457/2004. 108 "Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný." 109 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009. 110 V souladu s dikcí § 40a OZ. 104

41

s ohledem na určitost ujednání o smluvní pokutě, soudní praxe shledává také formulaci, že smluvní pokuta nastoupí v případě "porušení smluvního závazku" nebo "hrubého porušení smluvního vztahu".

111

Aplikace těchto závěrů vzhledem k NOZ bude

komplikovaná. Neurčitost ujednání může být posuzovaná s přihlédnutím k výkladovým pravidlům § 556 NOZ.112 Soud by tedy potom zkoumal úmysl jednajících stran a zda jim byl znám, případně o něm museli vědět, dále bude například zkoumat praxi mezi stranami v právním styku.113 Pokud by soud k užití výkladových pravidel nesáhl, případně by ani za jejich užití nedovodil obsah ujednání o smluvní pokutě, tedy nebylo by určitelné k porušení jakých povinností se váže povinnost platit smluvní pokutu, konstatoval by, že o právní jednání pro neurčitost vůbec nejde. Tedy uzavřel by, že se jedná pouze o vzdálené právní jednání. Strany však mohou projev vůle dodatečně vyjasnit, potom se k vadě neurčitosti nepřihlíží a na jednání se hledí, jako by tu bylo od počátku. 114 Situace je komplikovaná také upuštěním od obligatorně písemné formy právního ujednání smluvní pokuty. Strany si například v praxi mohou ujednat nástup smluvní pokuty neurčitě v rámci písemně uzavřené smlouvy, následně však mohou specifikovat ústně nebo formou e-mailové komunikace, v případě porušení jakých povinností vzniká povinnost platit smluvní pokutu, a takto ujednaná smluvní pokuta bude ujednána platně. Pro účastníky právních vztahů je na místě dosavadní judikaturu respektovat a z důvodu vyšší právní jistoty ujednat smluvní pokutu dostatečně určitě, v ideálním případě také v písemné formě. Požadavek určitosti vymezení povinností zajištěných smluvní pokutu bude, zcela v souladu s dosavadní judikaturou, splňovat smluvní

pokuta

sjednaná

pro

případ

porušení

povinností,

tvořících

ucelený

a identifikovatelný soubor, aniž by bylo konkretizováno porušení jednotlivých těchto povinností.115 Neaplikovatelný ve vztahu k NOZ bude rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který 111

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Odon 90/97. "(1) Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. (2) Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají." 113 Podobná výkladová pravidla obsahuje § 266 ObchZ, nikoliv však OZ. 114 § 553 NOZ. 115 Viz. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011. 112

42

k určení smluvní pokuty uvádí, že není-li zřejmé, z jaké ceny má být procentuálně výše pokuty stanovena, bude ujednání o takové smluvní pokutě neplatné pro neurčitost. Neplatnost nelze odstranit ani tím, že se účastníci shodnou na tom, o jakou cenu se jedná, a to z důvodu obligatorní písemné formy smluvní pokuty.116 Využitelná, dle mého názoru, bude judikatura směřující k výši smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích vzhledem ke korektivu dobrých mravů 117 . Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR se v otázce výše smluvní pokuty vzhledem k dobrým mravům již ustálila. Za platně ujednanou je považována smluvní pokuta ve výši zhruba 0.5 % denně, naopak ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon.118 Ujednat smluvní pokutu ve výši 1 % denně tak dle soudní praxe nelze, s ohledem na korektiv dobrých mravů, považovat za přiměřené vzhledem k funkcím, které má smluvní pokuta plnit. Funkce preventivní i sankční funkce smluvní pokuty je totiž splněna i v případě, kdy je smluvní pokuta sjednána v nižší hodnotě. Ujednání o takové smluvní pokutě je tedy pro porušení dobrých mravů sankciováno absolutní neplatností.119 NOZ korektiv dobrých mravů zná a upravuje ho v § 1 odst. 2 a § 2 odst. 3. Situace proti OZ je však odlišná v tom, že NOZ zakotvuje moderační pravomoc soudu pro občanskoprávní vztahy. Dá se tedy předpokládat, že tato moderace bude mít při rozhodování ve vztahu k výši ujednané smluvní pokuty přednost před prohlášením ujednání o smluvní pokutě za neplatné pro rozpor s korektivem dobrých mravů a soudy tak

budou

následovat

dosavadní

rozhodovací

praxi

zavedenou

pro

vztahy

obchodněprávní,120 pro které moderační pravomoc soudu zakotvoval ObchZ. Komplikaci v takto nastoleném konceptu může způsobit v NOZ zakotvená podmínka, že soud své moderační pravomoci smí užít jen v případě, kdy snížení výše smluvní pokuty navrhne účastník sporu. Není totiž zřejmé, zda soud prohlásí smluvní pokutu sjednanou v částce odporující dobrým mravům za neplatnou v režimu ustanovení § 588 NOZ, přestože účastník mohl využít návrhu na snížení výše nepřiměřené smluvní pokuty, ale neučinil tak. Jsem názoru, že soudy by měly spíše rozhodovat ve prospěch zásady autonomie vůle 116

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003. Viz. § 39 OZ. 118 Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000. 119 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. 120 O které je pojednáno v následujícím odstavci. 117

43

stran 121 a především potom se zásadou vigilantibus iura scripta sunt a v případě, že dlužník nenavrhne moderaci výše smluvní pokuty, by měl sáhnout k institutu neplatnosti smluvní pokuty pro nesoulad s dobrými mravy, pokud je tento nesoulad spatřován pouze ve výší ujednané smluvní pokuty, v neprospěch věřitele jen ve zcela výjimečných případech nebo vůbec. Je těžko ospravedlnitelné, aby šlo na újmu věřiteli, že dlužník v soudním řízení neužije zákonem stanovené nástroje, které ho ochraňují před následky smluvní pokuty ujednané v nepřiměřené výši. 122 Uvedená soudní rozhodnutí dle mého mohou ve světle úpravy NOZ sloužit jako určitá vodítka při rozhodování o přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty při užití moderační pravomoci, jelikož korektivy přiměřenosti a dobrých mravů jsou si svou povahou relativně podobné.123 Aplikovatelná by, s ohledem na zakotvení moderační práva soudu pro snížení neúměrně vysoké smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích, mohla být i mnohá rozhodnutí týkající se smluvní pokuty a dobrých mravů v obchodněprávních vztazích. Ta dovozuje, že nelze učinit závěr, že ujednání o smluvní pokutě odporuje dobrým mravům jen na základě toho, v jaké výši je smluvní pokuta sjednána. Přihlédnuto má být ke všem okolnostem, za kterých došlo ke sjednání kontraktu, k charakteru hlavního závazku, stejně tak k následkům porušení smluvní povinnosti z tohoto vztahu. 124 Pro prohlášení ujednání o smluvní pokutě za neplatné pro nesoulad s dobrými mravy je tak potřebné zkoumat její výši vždy s ohledem na okolnosti, za kterých byla ujednána, jen z důvodu její neúměrné výše za neplatnou nemůže být prohlášena. Není přitom rozhodné, zda ujednání o smluvní pokutě zajišťuje povinnosti obou stran závazku či jen jedné z nich.125 Dosavadní praxe soudů v obchodněprávních vztazích může sloužit také jako vodítko k uplatnění moderační pravomoci soudy ve vztazích v režimu NOZ. Podle té je při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty nutno přihlédnout k hodnotě

121

Přestože ta samotná nená za následek nepřezkoumatelnost smluvní pokuty a jejího souladu s dobrými mravy soudem. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1227/2011. 122 A to přesto, že nepřiměřenost dosahuje takové intenizity, že dochází k rozporu s korektivem dobrých mravů. 123 Jednání nesouladné s korektivem dobrých mravů je zároveň jednáním nepřiměřeným, přičemž míra této nepřiměřenosti je při takovém jednání značná. 124 Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. Cmo 555/2000. 125 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2127/2009.

44

zajišťované povinnosti, účelu a pohnutkám, které byly sjednáním smluvní pokuty sledovány. Přiměřenost výše smluvní pokuty naopak nelze usuzovat s ohledem na dobu, za níž je smluvní pokuta věřitelem požadována. 126 Neaplikovatelné bude naopak rozhodnutí Nejvyššího soudu, které předpokládá povinnost soudů aplikovat ustanovení ObchZ stanovující moderační pravomoc v případech, kdy soud zjistí, že výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká.127 NOZ se vydal proti vývoji judikatury a zavazuje užití moderační pravomoci soudu podmínkou návtrhu strany sporu.

5. Uznání dluhu

5.1. Pojem a funkce uznání dluhu

Uznání dluhu je druhým z institutů, které NOZ řadí mezi instituty utvrzující dluh. Jedná se o jednostranné písemné právní jednání dlužníka, adresované věřiteli, kterým uznává svůj dluh vůči tomuto věřiteli, a to co do jeho důvodu i výše. Z jeho adresnosti vyplývá, že pro účinky uznání dluhu není rozhodující okamžik, kdy je vyhotoveno, ale okamžik jeho dojití adresátovi 128 . Z jednostrannosti tohoto jednání potom plyne, že pro jeho účinnost se nevyžaduje přijetí věřitelem, právně irelevantní je tak také odmítnutí uznání věřitelem. Z vlastního pojmenování tohoto institutu je možno dovodit, že předpokládá existující dluh, který může býti uznán. Uznání dluhu neexistujícího nemá žádné právní účinky.129 126

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 62/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008. 128 Tedy věřiteli. 129 TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 198 s. ISBN 9788087576755. S. 183. 127

45

Oproti smluvní pokutě uznáním dluhu nevzniká vedle hlavního závazkového právního vztahu vztah akcesorický. Uznáním dluhu je pouze vylepšená pozice věřitele, ten po uznání dluh nemusí prokazovat, jelikož důkazní břemeno přechází na dlužníka. Odborná literatura se většinově přiklání k názoru, že uznání dluhu touto formou plní zajišťovací funkci.130 Kindl M. k otázce zajištění dluhu uvádí, že „zajišťovací prostředky upravené občanským zákoníkem posilují jak hmotněprávní, tak i procesněprávní postavení věřitele například tím, že v případném civilním procesu přenášejí důkazní břemeno z dlužníka na věřitele (v případě uznání dluhu),...".131 132 Zastávám názor, že uznání dluhu plní funkci zajišťovací, jelikož v případě sporu je pozice věřitele uznaného dluhu výrazně lepší, než v případě, kdy dluh uznán nebyl a jeho jistota, že dluh bude splněn, je tak podstatně vyšší. Následkem uznání dluhu je totiž již zmíněný přechod důkazního břemene od věřitele k dlužníku. K zajišťovací funkci uznání dluhu směřuje také jeho dopad na běh promlčecí lhůty. Ten je uznáním přerušen a dochází zahájení běhu lhůty nové, což fakticky způsobí, že věřitel bude mít pro uplatnění svého práva před soudem podstatně více času. Uznání dluhu také plní funkci motivační, dlužník uznaného dluhu si uvědomuje svou ztíženou procesní situaci v případě sporu, čímž je motivován k dobrovolnému plnění a předejití takovému sporu. Tintěra T. k pojmu uznání dluhu dodává, že je třeba ho odlišit od dohody o narovnání, ale také od termínu uznání práva, se kterým pracuje § 110 OZ, dodává, že "pokud dojde k uznání dluhu dle § 558 občanského zákoníku, zároveň nastanou i účinky uznání práva předvídané § 110 odst. 1. O tom není v této obecné rovině žádného sporu ani v odborné literatuře či judikatuře. Naopak však uvedené vždy již neplatí".133 134

130

Např.: ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 13752471. ISBN 9788074001086. S. 1636., ŠVESTK, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kol. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 550 s. ISBN 9788073574666. 131 FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník. Komentář. II.díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 867-1618 s. ISBN 987-80-7357-395-9. S. 1007. 132 Naopak Tégl řadí uznání dluhu mezi instituty utvrzující závazek, viz. TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. 133 TINTĚRA, Tomáš. Několik poznámek k uznání dluhu jako způsobu zajištění závazku.IHNED.cz [online]. Economia, publikováno 18. 10. 2010. [cit. 3. 6. 2014]. SSN 1213 - 7693. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c1-47244320-nekolik-poznamek-k-uznani-dluhu-jako-zpusobu-zajistenizavazku 134 Tato problematika bude zmíněna v kapitole věnující se judikatuře k uznání dluhu.

46

5.2. Historický vývoj uznání dluhu Podobně jako smluvní pokuta je uznání dluhu institut známý soukromému práva již od práva římského. To po dlouhou dobu uznání dluhu, jakožto způsob utvrzení či zajištění dluhu, výslovně neznalo. Ke zmíněným actio se postupem času mezi osobní záruky, jenž vylepšovaly věřitelovu pozici při vymáhání pohledávek, připojil také prétorský slib constitutum debiti. Jednalo se o „slib dlužníka, že existující peněžitý dluh zaplatí určitého dne.“135 Tento institut měl povahu paktu, ze kterého nevznikala přímo žaloba, ale pouze procesní námitka (exempce), která k obraně věřitele v řízení postačovala. Postupně se tento institut rozšířil z utvrzení zápůjčky na utvrzení závazku dlužníka zaplatit dluh vlastní ve formě constitutum debiti proprii.136 Obecný občanský zákoník institut uznání dluhu či závazku výslovně neupravoval, předpokládal však na několika místech jeho použití (uznání dluhu je zmíněno v souvislosti s postupem pohledávky, při přerušení vydržení, při smíru, v souvislosti s promlčením,...). 137 Tento předpis však pracoval s pojmem utvrzení závazků, když § 1342 upravoval, že „jak osobní práva, tak věcná práva a z nich vyplývající závazky mohou být stejně utvrzeny, změněny a zrušeny“.138 Již tehdejší úprava považovala uznání dluhu za akcesorický právní vztah, kterým docházelo k dispozici s hlavním závazkovým vztahem. Uznání dluhu nezakládalo vyvratitelnou domněnku existence dluhu, bylo však používáno jako významný důkazní prostředek. V Občanském zákoníku z roku 1950 již uznání dluhu, vedle přetržení a založení nové promlčecí lhůty, zakládalo vyvratitelnou domněnku existence dluhu. Pro uznání dluhu byla obligatorně stanovena písemná forma. 139 OZ se navracel ke starší úpravě, když institut uznání dluhu oslaboval do té míry, 135

KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. dopl. a přeprac. vyd. Praha: Beck, 1995, 386 s. ISBN 80-7179-031-1. S. 259. 136 Tamtéž. 137 SEDLÁČEK, Jaromír; SPÁČIL, Jiří. Obligační právo. I. díl. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010. 323 s. ISBN 9788073575199. S. 162. 138 Císařský patent 946/1811 Sb.z.s., obecný občanský zákoník rakouský. 139 § 297 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

47

že s ním nespojoval nástup domněnky existence dluhu, ale upravoval ho pouze v kontextu institutu promlčení. Novelou OZ zákonem č. 509/1991 Sb. se institut uznání dluhu vrátil do právního řádu v prakticky totožné podobě, jak ho upravoval Občanský zákoník z roku 1950. Hospodářský zákoník

140

ve svém původním znění institut uznání dluhu

neupravoval až do novely z roku 1970 141 , který do obchodněprávních vztahů zaváděl účinky co do založení vyvratitelné domněnky existence a trvání dluhu i s účinky do promlčení. Zákoník mezinárodního obchodu účinky uznání závazku taktéž upravoval se zmiňovanými hmotněprávními i procesními účinky.142

5.3. Zákonná úprava uznání dluhu v OZ V OZ je úpravě uznání dluhu věnováno ustanovení § 558, které vymezuje uznání dluhu tak, že "uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení". Uznání dluhu tak dle OZ musí být písemné a musí obsahovat závazek zaplatit dluh, který je určen co do důvodu i výše. Pro takto uznaný dluh zákon stanovuje vyvratitelnou domněnku, že dluh v době uznání trvá.143 Dále je stanoveno, že v případě promlčeného dluhu tato domněnka nastupuje jen v tom případě, že dlužník o skutečnosti promlčení ví v okamžiku uznání. K tomuto je nutno uvědomit si, že důkazní břemeno ve věci toho, zda dlužník věděl o promlčení dluhu v době uznání, nese věřitel, a proto je v praxi pro věřitele důležité, aby písemné vyhotovení uznání dluhu přímo obsahovalo 140

Zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákonem č. 138/1970 Sb. 142 § 94 a § 206 zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku, ve znění pozdějších předpisů. 143 Nejvyšší soud České republiky k takové domněnce ve svém rozsudku ze dne 26. 8. 2004, sp. zn.: 32 Odo 1160/2003 uvádí, že "skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, pouhá, třeba i závažná pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou." 141

48

prohlášení, že dlužník ví o skutečnosti, že je dluh promlčen. Vliv uznání dluhu na promlčecí lhůtu je potom upraven právě v ustanoveních o promlčecí lhůtě.144 § 110 stanoví, že byl-li dluh dlužníkem uznán co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo. Dochází tedy k přerušení běhu původní promlčecí lhůty a začíná běžet lhůta nová, desetiletá. K tomuto následku dochází i v případě, kdy dlužník uznává dluh již promlčený, přičemž o skutečnosti promlčení tohoto dluhu neví, jelikož zmíněné ustanovení mezi dluhem nepromlčeným a promlčeným nerozlišuje.145 Pokud je v uznání uvedena lhůta k plnění, začne desetiletá lhůta běžet později, a to až od okamžiku uplynutí této lhůty k plnění. Stejná, tedy desetiletá promlčecí lhůta platí i pro jednotlivé splátky, na které může být plnění v písemném uznání dluhu rozloženo. Úroky nebo opětující se plnění se promlčují v desetileté promlčecí lhůtě, která začíná běžet v momentě uznání dluhu. Uznání dluhu může mít vliv také na osoby od dlužníka a věřitele odlišné. Je tak tomu v případě uznání dluhu zajištěného ručením. § 548 odst. 3. osobu ručitele chrání, když stanoví, že uznání je vůči němu účinné, jen když s ním vysloví souhlas. V případě, že ručitel souhlas nevysloví, je uznání účinné jen mezi dlužníkem a věřitelem. Pokud by potom věřitel žádal plnění na ručiteli, byl by vázán běžnou promlčecí lhůtou a sám by nesl důkazní břemeno. Pro celistvost je nutno zmínit, že OZ limituje použití institutu uznání dluhu ve vztahu ke spotřebiteli, který je v občanskoprávních vztazích jako "slabší" strana chráněn. 146

144

Část první, hlava osmá OZ. Samozřejmě však nenastupuje domněnka existence dluhu dle 558, přerušení běhu promlčecí lhůty a zahájení běhu nové desetileté je na nástupu této domněnky nezávislé. 146 § 69 OZ: (1) Dokud neuplyne lhůta pro odstoupení od smlouvy, ve které se sjednává dočasné užívání ubytovacího zařízení, dlouhodobý rekreační produkt nebo výměna, nesmí poskytovatel ani jiná osoba po spotřebiteli požadovat ani přijmout na základě této smlouvy platbu zálohy ani jiné plnění nebo jejich zajištění. Uzná-li v této době spotřebitel dluh z této smlouvy, je uznání dluhu neplatné. (2) V případě smlouvy, ve které se sjednává další prodej, nesmí poskytovatel ani jiná osoba po spotřebiteli požadovat ani přijmout jakékoli platby záloh ani jiné plnění nebo jejich zajištění, dokud nedojde k nabytí nebo převodu práva, nebo dokud povinnost poskytovatele z této smlouvy nezanikne z jiného právního důvodu. Uzná-li v této době spotřebitel dluh z této smlouvy, je uznání dluhu neplatné. 145

49

5.4. Zákonná úprava uznání závazku v ObchZ ObchZ nepracuje s institutem uznání dluhu, ale zavádí do obchodněprávních vztahů pojem uznání závazku. Podstata obou těchto institutů je v zásadě stejná, stejné jsou také jejich funkce a účel, v jednotlivostech se však liší. Uznání závazku je zakotveno v § 323, s tím úzce souvisí ustanovení § 407. Pro uznání závazku se obligatorně vyžaduje písemná forma a jeho účinkem je vznik vyvratitelné domněnky existence závazku v době jeho uznání. 147 Předmětem uznání je závazek, který je nutno jednoznačně, určitě a srozumitelně identifikovat, například odkazem na fakturu nebo uzavřenou smlouvu. V praxi se vyskytují i názory, že je vhodné závazek specifikovat do co jeho výše i důvodu vzniku, přestože to ObchZ nevyžaduje. 148 Předmětem uznání naopak nemohou být ostatní náležitosti závazku v podobě rozvazovacích či odkládacích podmínek či splatnost závazku.149 Vyvratitelná domněnka existence závazku nastupuje i v případě, kdy byla pohledávka věřitele v době uznání promlčená. Není přitom zakotven požadavek, aby si této skutečnosti byl věřitel, který závazek uznává, vědom. Odstavec druhý § 323 umožňuje uznání závazku také konkludentní formou. Za uznání závazku se tak považuje placení úroků, přičemž tento závazek je uznán ohledně částky, z níž se úroky platí. Částečné plnění závazku má účinky uznání zbytku dluhu, 150 jestliže lze z tohoto částečného plnění usuzovat, že jím je zbytek závazku dlužníkem uznán. Takto mlčky lze uznat pouze závazek nepromlčený. § 323 odst. 3 stanovuje, že "uznání závazku má účinky i vůči ručiteli", není

147

V souvislosti s tímto ustanovením je termín "závazek" nutno vyložit v užším slova smyslu, jak byl v této práci vymezen. 148 Např. SUM, Tomáš. Uznání dluhu. EPRAVO.cz [online]. Publikováno 30. 1. 2013. [cit. 10. 6. 2014]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/uznani-dluhu-38270.html. 149 ŠIMONÍKOVÁ, Pavla; LASÁK, Jan. Uznání závazku v judikatuře českých soudů. Soudní rozhledy. 2011, roč. 17, č. 8. ISSN 1211-4405. S. 277-283.

150

Zákon ve svém ustanovení § 407 odst. 3 ObchZ nesystematicky mísí užití pojmu "dluh" a "závazek" v jeho užším pojetí, přestože celý isnstitut je pojmenován "uzníní závazku" a ostatní ustanovení směřující k tomuto institutu užívají pouze pojmu "závazek".

50

vyžadováno vyslovení souhlasu ručitele s uznáním závazku. § 407 konečně stanoví dopad písemného uznání závazku na běh promlčecí lhůty. Uznáním se běh promlčecí lhůty přerušuje a začíná běžet lhůta nová čtyřletá. Uznání je možno vůči části závazku, v takovém případě nová promlčecí doba běží ohledně této části. Tyto účinky nastávají také v případě uznání práva promlčeného. Ustanovení týkající se uznání závazku jsou s ohledem na dikci § 263 kogentní povahy.

5.5. Zákonná úprava uznání závazku v NOZ V NOZ jsou pro uznání dluhu vymezeny § 2053 a 2054. Vyžaduje se písemná forma prohlášení, přičemž uznání se provádí co do důvodu i výše. Následkem je nástup vyvratitelné domněnky trvání dluhu v době uznání, a to v rozsahu uznání tohoto dluhu. Tímto způsobem lze uznat také dluh promlčený, bez ohledu na to, zda dlužník o skutečnosti promlčení věděl. NOZ dále stanoví, že za konkludentní uznání se považuje také placení úroků, a to ohledně částky, z níž se tyto úroky platí. Konkludentním uznáním zbytku dluhu je částečné plnění dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.151 Tato pravidla neplatí, je-li již pohledávka věřitele promlčena. § 639 upravuje jiný následek uznání dluhu, a to jeho vliv na promlčení. Právo se promlčuje za deset let ode dne, kdy došlo k uznání dluhu. Dlužník v uznání může určit dobu, do které dluh splní, v tom případě k promlčení dojde za deset let od posledního dne takto určené doby. V uznání dluhu může být plnění rozloženo na jednotlivá dílčí plnění, desetiletá promlčecí lhůta potom začíná běžet dnem dospělosti každého takovéhoto dílčího plnění. § 641 ve své druhé větě uvádí, že "dospěje-li nesplněním některého dílčího plnění celý dluh, počne promlčecí lhůta běžet ode dne dospělosti nesplněného dílčího 151

Důkazní břemeno zde bude tížit toho, kdo se dovolává účinku uznání dluhu.

51

plnění". Desetiletá promlčecí lhůta však neběží pro úroky a ta opětující se plnění, které dospěly až po uznání dluhu. NOZ dále obsahuje výslovná ustanovení o obnovení nároku a běhu nové promlčecí lhůty. Bylo-li právo promlčeno, k běhu nové promlčecí lhůty dojde dnem uznání dluhu. Opět může být v uznání určena doba, do které bude dluh splněn, v takovém případě k promlčení dojde za deset let od posledního dne určené doby.152 Užití institutu uznání dluhu je omezeno v případě některých spotřebitelských smluv. Neplatné je tak uznání dluhu v případě smlouvy dle § 1852 odst. 1 písm. a) nebo b), dokud běží lhůta pro uznání takového dluhu. Uznání je také neplatné, pokud k němu došlo dříve než k úplatnému nabytí nebo úplatnému převodu práva, nebo dokud nezanikla povinnost podnikatele na základě smlouvy dle § 1852 odst. 1 písm. c).153 § 2052 odst. 2 stanoví, že uznání dluhu je účinné vůči ručiteli jen, vysloví-li s ním ručitel souhlas. Prohlášení o uznání dluhu je řazeno mezi dlužní úpisy dle § 1952, při splnění tak musí být dlužníkovi vráceno nebo musí být na tomto prohlášení vyznačeno, že dluh byl částečně splněn. Není-li to možné, dlužník může požadovat vydání potvrzení, že prohlášení pozbylo platnosti v rozsahu splnění dluhu. V případě, že dlužník obdrží prohlášení o uznání dluhu (tedy dlužní úpis) bez kvitance, má se za to, že byl dluh z tohoto prohlášení splněn. Věřitel tímto způsobem tedy dluh promíjí.154

152

§ 653 NOZ § 1852 odst. 1: "Ustanovení tohoto oddílu se použijí na spotřebitelskou smlouvu, kterou spotřebitel nabývá za úplatu a) právo užívat ubytovací zařízení s noclehem na více než jeden časový úsek nebo právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě včetně dopravy nebo jiných služeb, pokud je taková smlouva uzavřena na období delší než jeden rok, b) účastenství ve výměnném systému spojené s právem na plnění podle písmena a) výměnou za poskytnutí možnosti jiné osobě využít svá obdobná práva ze smlouvy uvedené pod písmenem a), nebo c) právo na pomoc podnikatele při úplatném nabytí nebo úplatném převodu práva podle písmena a)." 154 RABAN, Přemysl a kol. Občanské právo hmotné: relativní majetková práva. Brno: Václav Klemm, 2013, 476 s. ISBN 978-80-87713-10-5. S. 101. 153

52

5.6. Srovnání právní úpravy uznání dluhu Nejzásadnější změnou je opět samozřejmě odstranění bipolární úpravy pro občanskoprávní a obchodněprávní vztahy. Důvodová zpráva k NOZ je v otázce uznání dluhu velmi stručná. Hovoří pouze o tom, že úprava uznání dluhu je převzata z ObchZ, OZ a ze starého zákoníku práce. Z ObchZ je dle důvodové zprávy převzata úprava konkludentního uznání dluhu.155 Dle mého názoru je však úprava v NOZ opět značně nakloněna směrem k úpravě v ObchZ, přestože prvky úpravy OZ jsou v institutu uznání dluhu dle NOZ znatelnější než v nové úpravě smluvní pokuty. Velmi zásadní je také změna povahy ustanovení o uznání dluhu v NOZ. V OZ i ObchZ byla ustanovení věnována uznání dluhu a závazku výhradně kogentního charakteru. NOZ však svou povahou míří k větší dispozitivnosti norem soukromého práva a nic nenasvědčuje, že by normy upravující institut uznání dluhu měly mít kogentní povahu.156 Tato skutečnost bude mít významný dopad především na rozhodovací praxi soudů.

5.6.1. Forma uznání dluhu Uznání dluhu má i v NOZ, přestože celý institut jinak prodělal změny směřující k jeho větší liberalizaci, zakotvenou obligatorně písemnou formu. Ta je vyžadována s odkazem na ochranu účastníka právního vztahu před neuváženým jednáním, uznání dluhu totiž s sebou nese velmi významné následky, a to jak v rovině hmotněprávní, tak zejména také v rovině procesního práva. V uznání dluhu dle NOZ musí být dluh vymezen co do jeho důvodu i výše. V této věci se zákonodárce přiklonil k úpravě z OZ, jelikož ObchZ uznání do důvodu i výše nevyžadoval, přestože v praxi se takto uznání často provádělo i v obchodněprávních vztazích, a to z důvodu vyšší právní jistoty. Formulace uznání dluhu je však v NOZ od OZ odlišná a směřuje k menší formálnosti tohoto institutu. OZ uvádí, že: "uzná-li 155

ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. 156 Jak již bylo zmíněno v kapitole věnující se smluvní pokutě.

53

někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše,...". Problémy v praxi činila právě formulace, "uzná, že zaplatí". Ta vedla, dle mého názoru, k přepjatému formalismu, který se projevil v rozhodovací praxi soudů. Nejvyšší soud ČR tak judikoval, že soudní praxe se ustálila na tom, že pro platné uznání dluhu je třeba výslovné vyjádření příslibu dlužníka dluh zaplatit. 157 Příslib zaplacení dluhu však můžeme dovodit již ze samotného uznávacího projevu vůle. Zároveň je třeba si uvědomit, že samotný institut uznání dluhu sice vede ke splnění dluhu z hlavního závazku, zákon s ním však primárně spojuje jiné účinky, a to posílení věřitelova postavení v procesněprávní i hmotněprávní rovině a i s ohledem na tuto skutečnost byla soudní praxe, která lpěla na formulaci "uznávám, že zaplatím" velmi kontroverzní.158 NOZ od této formulace upouští a uznání formuluje tak, že: "uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením...". Dosavadní judikatura k OZ by tak již v této věci neměla být relevantní. Co se týče formálního vymezení uznání dluhu tak NOZ zvolil jakousi zlatou střední cestu mezi úpravou z OZ a ObchZ při zachování písemnosti uznání dluhu. Zpřísněna je úprava oproti ObchZ v tom, že dluh bude uznáván do důvodu i výše, což by s ohledem na současnou běžnou obchodní praxi nemělo činit větší problémy. Naopak volnější je úprava v NOZ oproti OZ, a to změnou formulace ustanovení o uznání dluhu, která nebude vyžadovat výslovné vyjádření příslibu dlužníka zaplatit dluh.159 Tuto změnu tak, dle mého, je možno hodnotit kladně.

5.6.2. Uznání promlčeného dluhu Změna institutu uznání dluhu, jehož předmětem je dluhu promlčený, již bude zřejmá především ve vztazích občanskoprávních. NOZ v této otázce opět směřuje k větší odpovědnosti stran závazku a tedy k zachování větší autonomie vůle těchto stran. Dojdeli k uznání promlčeného dluhu v režimu NOZ, není rozhodné, zda dlužník o promlčení dluhu věděl či nikoliv. Nastupuje tak dvojí účinek takového jednání, a to obrácení důkazního břemene a zároveň začíná vůči tomuto dluhu běžet nová desetiletá promlčecí 157

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008. Srovn. např. TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 198 s. ISBN 9788087576755. S. 183. 159 Jak je pojednáno výše. 158

54

lhůta. V režimu OZ nastupoval pouze první ze zmíněných účinků, k obrácení důkazního břemene došlo jen v případě, že dlužník o promlčení svého dluhu věděl. Obchodněprávních vztahů se tato změna dotkne pouze v délce nově rozběhnuvší promlčecí lhůty. Tato změna je, s ohledem na snahu zákonodárce o rozšíření uplatnění zásady smluvní volnosti, pochopitelná. Rozsáhlou debatu by jistě bylo možno vyvolat k otázce, zda je na druhou stranu takovéto snižování míry ochrany účastníků soukromoprávních vztahů dobrou volbou či nikoliv.

5.6.3. Uznání dluhu a běh promlčecí lhůty V otázce vlivu uznání dluhu na běh promlčecí lhůty NOZ následoval úpravu prospěšnější pro věřitele, která byla překvapivě užita v OZ a ne v ObchZ. Ke změně tak dojde v obchodněprávních vztazích, kde v režimu ObchZ uznáním dluhu došlo k přerušení běhu promlčecí lhůty a začátku běhu nové lhůty čtyřleté. NOZ proti tomu stanovuje pro případ uznání dluhu novou lhůtu desetiletou. Touto změnou opět může dojít k většímu zatížení soudů, které budou rozhodovat ve věcech styku mezi subjekty obchodního práva. Desetiletá lhůta s sebou totiž nese znesnadnění procesu dokazování v případě soudního sporu. Tato skutečnost je však do značné míry vyvážená tím, že platným uznáním dluhu zároveň dochází k obrácení důkazního břemena a věřiteli tak postačuje předložení písemného uznání dluhu dlužníkem. V režimu OZ byla situace komplikovaná, pokud dlužník uznal dluh promlčený, přičemž o tomto promlčení nevěděl160 a věřitel měl nést důkazní břemeno v případě sporu po uplynutí příliš dlouhé doby od vzniku tohoto dluhu.

5.6.4. Způsoby uznání dluhu NOZ v této otázce opět sleduje úpravu ObchZ, od kterého se liší pouze formulačně. Ten ve svých ustanoveních umožňuje konkludentní uznání závazků, které nebyly promlčeny, placením úroků a částečným plněním dlužníka na dluh, pokud z tohoto částečného plnění lze usuzovat, že jím dlužník uznává i zbylou část dluhu. OZ 160

Připadně věřitel neprokázal, že o promlčení dluhu dlužník věděl.

55

proti tomu konkludentní uznání závazku nepředpokládal. Jedná se tedy o výrazné rozšíření možností uplatnění institutu uznání dluhu v rámci občanskoprávních vztahů, které opět klade důraz na odpovědnost stran těchto vztahů, když oslabuje jejich ochranu.

5.6.5. Účinky uznání na ručitele Uznání dluhu dle NOZ nemá bez dalšího vliv na ručitele dlužníka z hlavního závazkového vztahu. Je tak převzata úprava z OZ, a to s cílem chránit práva třetích osob. Změna tak dopadne na vztahy obchodněprávní, jelikož ObchZ tuto problematiku upravoval opačně a uznání dluhu bez dalšího vyvolávalo účinky také vůči ručiteli.

5.6.6. Dlužní úpis Ustanovení o dlužních úpisech nejsou obsažena ani v OZ ani v ObchZ. Svou povahou mají zajistit ochranu dlužníka, který svůj dluh splnil. Tento institut je podle mě zdařilý a povede k větší právní jistotě ve vztahu mezi dlužníkem a věřitelem. Na druhou stranu tento institut proti duchu nové kodifikace, která staví především na zásadě smluvní autonomie stran, zavádí do tohoto vztahu větší míru formalismu a smluvní svobodu stran tím omezuje. Důvodová zpráva k dlužnímu úpisu uvádí jen tolik, že: "Dlužník může ještě před dospělostí věřitelovy pohledávky nebo před splněním dluhu svůj dluh vůči věřiteli uznat nebo jinak potvrdit, že mu dluží. V takovém případě musí mít dlužní právo, aby mu věřitel dlužní úpis vrátil nebo jinak potvrdil, že bylo splněno".161

5.7. Dosavadní judikatura ve světle NOZ K povaze uznání dluhu, případně uznání závazku judikatura v souladu s doktrínou

161

ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. S.

56

konstatovala, že se jedná o právo, nikoliv o povinnost dlužníka závazek či dluh uznat.162 Otázkou však je, zdali si strany mohou povinnost dlužníka závazek či dluh uznat ujednat smluvně. Vzhledem ke kogentnosti úpravy uznání dluhu a závazku se dá předpokládat, že takové ujednání by bylo neplatné. Pokud na ustanovení NOZ o utvrzení dluhu nahlížíme jako na dispozitivní, bude pravděpodobně možné si povinnost uznat závazek smluvně dohodnout inominátní smlouvou. Právní doktrína i ustálená soudní praxe nezpochybňuje povahu uznání dluhu jako jednostranného adresovaného právního úkonu. Judikatura přitom dovodila, že není proti této povaze uznání dluhu, pokud je jednostranný adresovaný úkon uznání součástí právního úkonu vícestranného, pokud vlastní uznání splňuje náležitosti stanovené zákonem. 163 Dikce uznání dluhu NOZ nenapovídá, že by se mělo na těchto závěrech soudní praxe něco měnit. Judikatura je jednoznačná taky ve věci uznání dluhu bez výhrad. 164 Uznání nemůže být podmíněno ani datem splatnosti nebo jinou podmínkou rezolutivní či suspenzivní. Tyto závěry jsou opřeny o kogentnost úpravy institutu uznání dluhu a závazku. Opět bude záležet na tom, zda soudy budou pohlížet na úpravu uznání dluhu v NOZ jako na úpravu dispozitivní, za předpokladu že ano, můžeme konstatovat, že se soudní praxe od této judikatury začne odchylovat. Ustálená soudní praxe ve věci náležitostí uznání dluhu bude v kontextu NOZ aplikovatelná jen částečně. Náležitostmi uznání jsou dle této judikatury obecné náležitosti pro právní úkon, písemná foma, vyjádření příslibu zaplatit dluh 165 a uvedení výše a důvodu dluhu. Již bylo pojednáno o tom, že NOZ již netrvá na výslovném vyjádření příslibu dluh zaplatit. Ostatní náležitosti jsou však zachovány, judikatura k těmto by tak měla mít svou aplikační váhu i za účinnosti NOZ. Nejvyšší soud ČR například dovodil, že má-li mít písemné uznání práva dlužníkem právní důsledky dle § 558 OZ166, je nutné, aby došlo k uznání práva do důvodu i do výše. Důvod v listině obsahující uznání nemusí

162

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3050/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 228/2003. 164 Viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1929/97 nebo ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 16/2010. 165 Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1246/2006. 166 Tedy důsledky v podobě přetržení promlčení. 163

57

být uveden výslovně, musí však být jednoznačně dovoditelný, např. s poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, ve které je důvod dluhu výslovně obsažen. Uznání dluhu co do jeho výše potom musí být vyjádřeno tak, aby byla tato výše objektivně určitelná. 167 Nejvyšší soud ČR konstatoval, že určitost projevu vůle uznat dluh co do jeho důvodu i výše musí být pro obligatornost písemné formy uznání dluhu dána vlastním obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí tedy, když dlužníkovi či věřiteli byl tento důvod uznávaného dluhu a jeho výše jasná, pokud důvod i výše dluhu nejsou poznatelné z textu listiny uznání dluhu.168 Otázkou však je, jak v této věci judikatura obstojí vzhledem k výkladovým pravidlům stanoveným NOZ. Vodítkem může být judikatura vztahující se k uznání závazku dle ObchZ, který obsahuje podobná výkladová ustanovení jako právě NOZ. Nejvyšší soud dovodil, že "ze skutečnosti, že účastníkům právního vztahu mělo být (bylo) zcela zřejmé, jaký konkrétní závazek dlužník uznává, nelze dovozovat určitost úkonu, pro který je předepsána písemná forma". Tento jeho závěr potvrzuje další rozsudek, jenž uvádí, že určitost uznávaného závazku podle ObchZ musí vyplývat přímo z písemného projevu dlužníka. Nelze ji dovozovat z toho, že účastníkům vztahu bylo známo, jaký závazek dlužník uznává. 169 Konstantní je judikatura také stran identifikace závazku uznaného podle § 323 odst. 1 ObchZ. Ta musí být jednoznačná, uznávaný závazek nesmí být zaměnitelný se závazkem jiným. V případě, že jsou pochybnosti o identifikaci konkrétního závazku, jenž dlužník uznává, nelze je odstranit ani za použití výkladových pravidel. 170 Dá se tak předpokládat, že výše uvedená judikatura směrem k určitosti projevu vůle v listině uznání dluhu zůstane uplatnitelná taky ve vztahu k NOZ.171 Judikatura Nejvyššího soudu prošla značným vývojem při definování vztahu mezi § 558 a § 110 OZ. V rozhodovací praxi posledních let převládá názor, že § 558 zakotvuje uznání dluhu, proti tomu § 110 pojednává o institutu rozlišném, a to o institutu uznání

167

VRCHA, Pavel. Civilní judikatura: výběr aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky : judikáty týkající se občanského soudního řádu a občanského zákoníku. 2. vyd. Praha: Linde, 2005, 1295 s. ISBN 8072015427. S. 378. 168 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001. 169 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006. 170 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5321/2008. 171 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004.

58

práva.172 Tintěra k tomuto dělení uvádí, že: "uznání práva je stejně jako uznání dluhu jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1 věta druhá, tedy uznání práva musí být učiněno písemně a musí se týkat jeho důvodu a výše. S uznáním práva splňujícím náležitosti důvodu a výše je potom spojen institut přerušení promlčecí lhůty a založení běhu nové promlčecí lhůty. Ode dne, kdy k uznání práva došlo, či od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena, začne běžet nová desetiletá promlčecí lhůta. Uznání práva nevyžaduje vyjádření slibu zaplacení v uznávacím projevu a také zde není účinkem vznik právní domněnky trvání dluhu v době uznání a s tím spojené přenesení důkazního břemene ohledně této skutečnosti v případném sporu na dlužníka". 173 Podporu tomuto rozdělení obou institutů dává i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ve kterém je poukazováno na odlišné právní důsledky spojené s uznáním promlčeného práva. Podle § 110 totiž takové uznání není závislé na vědomosti dlužníka o promlčení jeho dluhu. Proti tomu § 558 vědomost dlužníka o promlčení dluhu vyžaduje.174 Nejvyšší soud ČR dále dovodil, že uznání práva podle § 110 OZ nevyžaduje ani příslib dluh splnit, což taktéž podporuje názor, že se jedná o dva samostatné instituty. 175 NOZ vylučuje použití těchto závěrů soudní praxe, jelikož v otázkách přerušení běhu promlčecí lhůty a začátku běhu nové lhůty desetileté, striktně dodržuje terminologii a počítá v tomto smyslu pouze s jediným institutem, a to s institutem uznání dluhu podle § 2053 NOZ. Soudní praxe v obchodněprávních vztazích k uznání závazku dospěla k názoru, že za takové uznání se nedá bez dalšího považovat právní úkon započtení, který uznání závazku implicitně neobsahuje. Takový právní úkon totiž není konkludentním uznáním závazku ve smyslu ustanovení ObchZ. 176 Tato judikatura by mohla být, vzhledem k převzetí úpravy konkludentního uznání dluhu z ustanovení ObchZ, i nadále soudní 172

Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Cdo 155/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 84/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005. 173 TINTĚRA, Tomáš. Několik poznámek k uznání dluhu jako způsobu zajištění závazku. IHNED.cz [online]. Economia, publikováno 18. 10. 2010. [cit. 3. 6. 2014]. SSN 1213 - 7693. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c1-47244320-nekolik-poznamek-k-uznani-dluhu-jako-zpusobu-zajistenizavazku. 174 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2007, sp. zn. 33 Cdo 155/2007. 175 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 84/2008. 176 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007.

59

praxí respektována. Není však vyloučeno, že vzhledem k předpokládané dispozitivnosti úpravy uznání dluhu v NOZ budou soudy respektovat i jiné než zákonem předpokládané způsoby konkludentního uznání dluhu, pokud bude takové uznání dluhu zahrnovat projev vůle účastníků právního vztahu.

Soudní praxe se dále ustálila, že za konkludentní

uznání závazku ve smyslu § 407 odst. 3 ObchZ je považováno částečné plnění jen tehdy, je-li plněno za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat, že dlužník poskytnutím této části plnění zbytek závazku uznává. "Z jednání dlužníka, který věřiteli nesdělí, že svým částečným plněním neuznává zbytek požadovaného dluhu, nelze samo o sobě dovodit, že by tímto částečným plněním uznal i zbytek závazku ve smyslu § 407 odst. 3 ObchZ."177 Konkludentním uznáním závazku bez dalšího není ani dílčí plnění. To je tak třeba odlišovat od plnění částečného, jako tomu udělal Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí, kdy konstatoval, že o plnění částečné jde v případě, kdy dlužník poskytne věřiteli jen část předmětu plnění z titulu sjednaného závazku, například uhradí jen část faktury, přestože z dohody stran nebo z rozhodnutí státního orgánu nevyplývalo, že by měl svůj závazek plnit po částech. Takové plnění je potom rozhodné pro řešení otázky, zda byl uznán i zbytek závazku. Naproti tomu dílčí plnění, o něž se jedná v případě, kdy je závazek podle dohody stran nebo rozhodnutí státního orgánu rozdělen na několik samostatných plnění ve vztahu k uznání dluhu význam nemá. Tato judikatura by měla být uplatnitelná ve světle úpravy NOZ.179

177

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1008/2009. 179 Rozlišení mezi dílčím a částečným plněním např. v § 623 nebo 641 NOZ. 178

60

178

ZÁVĚR Cílem práce bylo zkoumat a důkladně popsat právní úpravu institutů utvrzení dluhů, jimiž jsou smluvní pokuta a uznání dluhu, a to zejména v kontextu NOZ, který pojem utvrzení dluhu zavádí do našeho právního řádu, zároveň však s důrazem na úpravu předmětných institutů v OZ a ObchZ tak, aby vynikly změny, které nastaly v těchto institutech s účinností nové právní úpravy. Základní metodou k naplnění tohoto cíle byla analýza právních předpisů, zejména tedy dotčeného NOZ, OZ a ObchZ. Mimo zákonných předpisů autor pracoval s odbornou právní literaturou shrnující názory odborné obce a s mnohými soudními rozhodnutími pro zmapování soudní praxe. Porovnání úpravy předmětných institutů v dotčených právních předpisech bylo provedeno metodou komparace, zároveň byly tyto jednotlivé úpravy ze strany autora podrobovány kritice. Značná část práce byla zaměřena na koncepční vymezení pojmu utvrzení dluhu v NOZ. Sporná zůstala otázka, proč NOZ přistoupil k rozlišování institutů zajišťovacích a utvrzovacích, přestože toto rozdělení nemá oporu v OZ a ObchZ (kde například v obou jsou ustanovení o smluvní pokutě řazena na prvním místě mezi zajišťovacími instituty), ale ani ve zbytku současného právního řádu ČR či v odborné literatuře. Jistá opora pro rozlišení zajištění od utvrzení závazku může být spatřována v soudní praxi, kdy KS rozhodl, že ujednání o smluvní pokutě není samo o sobě zajištěním pohledávky (v konkrétním případě nájemného) a zavedl tak mezi zajišťovací instituty podle tehdejší úpravy jakousi dvoukolejnost. Smluvní pokutu či uznání dluhu mezi zajišťovací instituty neřadí ani InsZ, ten však mezi tyto neřadí ani institut ručení, který naopak NOZ jako zajišťovací respektuje. Uspokojivou odpověď na otázku proč došlo k vymezení samostatné kategorie utvrzovacích institutů neposkytuje ani důvodová zpráva k NOZ. V kontextu výše zmíněného tedy tato změna může vyznívat dosti samoúčelně, když nemá dostatečnou oporu v právní teorii ani praxi a důvodová zpráva ji taktéž nedokázala dostatečně obhájit.

61

V práci bylo oponováno tvrzení důvodové zprávy, že

instituty zajištění dluhu

by zpravidla měly vést k uspokojení věřitele z tohoto dluhu, naproti tomu instituty utvrzení dluhu šanci věřitele na uspokojení toliko nezvyšují. V neprospěch užití nové kategorie utvrzovacích institutů hovoří také řada vyvstalých nezodpovězených otázek. Není například jasné, zda jsou výčty utvrzovacích a zajišťovacích institutů taxativní či nikoliv, odborná obec se spíše staví k názoru, že se jedná o výčty demonstrativní. Bude v praxi velmi složité přiřadit institut, který není zákonem výslovně jmenován jako zajišťovací nebo utvrzovací, k jedné z těchto kategorií, když nejsou nastavena jasná kritéria pro rozlišení zajištění od utvrzení dluhu. Otázkou také je, zda budoucí (ale do jisté míry i současná) soudní rozhodnutí, která budou směřovat (směřují) k zajišťovacím institutům, budou aplikovatelná také stran institutů utvrzovacích, když je mezi těmito velmi tenká a nejasná linie, ale zákon je přesto od sebe striktně svou systematikou rozlišuje. Přestože zastávám názor, že praxe se s takto nastavenými podmínkami bude schopna vyrovnat, dovolím si v této věci vytknout zákonodárci, že neměl větší snahu tuto konkrétní změnu více navázat na současný stav právní teorie či praxe, případně ji alespoň lépe vysvětlit a definovat, aby byla zachována vyšší míra právní jistoty. O poznání srozumitelnější a, dovolím si říci, pozitivní změnou je způsob užití pojmu dluh a jeho odlišení od pojmů závazek a pohledávka. Úprava v OZ a ObchZ užívala pojmu závazek v několika smyslech (v širším jako právní vztah mezi věřitelem a dlužníkem, v užším jako povinnost dlužníka plnit věřiteli), a toto nekoncepční řešení zákonodárce učinil ještě více nepřehledným, když pojem závazek v užším smyslu zaměňoval bez jakéhokoliv odůvodnění s pojmem dluh a podobně. NOZ na tuto situaci, častokrát kritizovanou stran odborné obce, reagoval a pojmy závazek, dluh a pohledávka od sebe striktně rozlišil, stejně jako pojmy dlužník a věřitel. „Vadou na kráse“ této změny je několik jednotlivých technických pochybení zákonodárce, kdy tyto pojmy neúmyslně zaměnil. Jsem názoru, že s ohledem na velmi dlouhou dobu, po kterou byl NOZ, jakožto velmi významná novelizace soukromého práva, připravován, mohl se zákonodárce podobným

pochybením

vyvarovat,

jelikož

tato

svědčí

o

jisté

„neprofesionalitě“ zákonodárce, přestože v praxi pravděpodobně nebudou, s odkazem na výkladová pravidla, vyvolávat větší problémy.

62

Práce se dále zaměřila na podrobný popis a rozbor institutů smluvní pokuty a uznání dluhu, nastíněn byl historický vývoj těchto institutů, jejich úprava v OZ, ObchZ a NOZ byla podrobena analýze a změny, které přináší nová úprava byly zdůrazněny, zohledněna byla také nejdůležitější judikatura týkající se předmětné problematiky. Nejzásadnější změnou u obou samozřejmě bylo odstranění dvojkolejnosti úpravy pro vztahy občanskoprávní a obchodněprávní. Tato změna je velmi kladně hodnocena s ohledem na kritérium přehlednosti úpravy soukromého práva. Druhou stranou mince však zůstává, že samostatná právní úprava v OZ a ObchZ měla své opodstatnění, když umožňovala odrážet specifika vztahů občanskoprávních od obchodněprávních. Oba kodexy tak mohly stavět na jiném poměru zásad, kdy pro OZ byla citelnější snaha chránit účastníky právních vztahů, a to zejména ty, kteří měli v konkrétním právním vztahu postavení slabší strany, kdežto ObchZ umožňoval větší volnost stran při nakládání se svými právy a povinnostmi. NOZ se více přiklonil k úpravě obchodněprávních vztahů, když daleko více než OZ klade důraz na autonomii smluvních stran a s ní související individuální odpovědnost jednotlivce. Tato tendence se projevila také v úpravě institutů utvrzení závazků, která znatelněji následuje úpravu ObchZ. Je otázkou, do jaké míry se rozlišnost

vztahů

obchodněprávních

a

občanskoprávních

nebude

projevovat

v rozhodovací praxi soudů, přestože zákon již mezi nimi nerozlišuje. Smluvní pokuta v NOZ tak navazuje na její úpravu v ObchZ. Přes menší ochranu stran závazkového vztahu zůstává platné obecné pravidlo řešení střetu práva na hrazení smluvní pokuty a práva na náhradu škody vzniklé z porušení závazku, kdy smluvní pokuta je považovaná za paušalizovanou náhradu škody. Toto řešení mi v kontextu zásad NOZ nepřijde jako nejšťastnější, když zvýhodňuje, dle mého v rozporu se zásadou pacta sunt servanda, dlužníka v případě, kdy jeho prodlením vznikla věřiteli škoda, přesahující smluvenou smluvní pokutu. Na toto obecné řešení popsaného střetu tak je třeba pamatovat při uzavírání smluv opatřených ujednáním o smluvní pokutě, přestože věřitel často nemusí vznik škody v této době předpokládat. Za problematický je v práci považován také způsob, kterým je v NOZ stran smluvní pokuty stanovena moderační pravomoc soudu. Předně z právní úpravy moderační pravomoci ani z komentáře není jasné, zda se jedná o ustanovení dispozitivní či kogentní, jak tomu bylo v ObchZ. Toto je považováno za velký nedostatek zmíněné

63

změny, přičemž tento vyvolává v praxi značnou nejistotu. Za nešťastné autor považuje také řešení, kdy z dikce zákona vyplývá, že záleží na vůli soudu, zda k moderaci při naplnění zákonných podmínek přistoupí či nikoliv. Zakotvení moderační pravomoci soudu a s tím posílení soudcovského práva následuje trend kontinentálních právních řádů. Tento krok však směřuje k oslabení principu autonomie vůle stran závazku, do jisté míry také ke snížení právní jistoty. Zásadu smluvní volnosti naopak následuje jiná změna, a to upuštění od požadavku na písemnou formu ujednání o smluvní pokutě. Tato změna dává smluvním stranám např. možnost ujednat ke smlouvě smluvní pokutu prostřednictvím e-mailové komunikace. Nepraktické a nevyhovující současnému stavu bylo řešení, kdy pro naprostou většinu smluv nebyla vyžadována písemná forma a pokud toho účastníci právního vztahu využili a ujednali smlouvu bez písemné formy, nemohli k ní současně ujednat také zajištění (utvrzení) smluvní pokutou. Tato situace byla v obchodněprávních vztazích překlenována uzavíráním rámcových smluv, které obsahovaly ujednání o smluvní pokutě, přesto je v práci upuštění od písemné formy v případě smluvní pokuty hodnoceno veskrze kladně. Z dikce OZ nebylo jasné, zda je možné smluvní pokutu ujednat také v nepeněžitém plnění, když názory odborné obce se rozcházeli a judikatura tuto možnost vyloučila. Zákonodárce se rozhodl výslovně toto v NOZ umožnit, čímž byla opět posílena pozice smluvní pokuty a s tím také zásada smluvní volnosti stran. Zásadním nedostatkem způsobující značnou právní nejistotu v úpravě uznání dluhu podle NOZ je skutečnost, že není jasné, zda je tato úprava dispozitivní či kogentní. Odpověď na tuto otázku neposkytuje ani důvodová zpráva, definitivně tedy bude zodpovězena až soudní praxí. V práci bylo zjištěno, že NOZ opět znatelně následoval úpravu obsaženou v ObchZ. Výjimkou je stanovení běhu desetileté promlčecí doby v případě, že je dluh uznán, která byla zakotvena v OZ. Dle mého názoru tato lhůta není zcela v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, tedy lhůta čtyřletá užitá ObchZ mi pro uznání dluhu přišla jako dostačující. V tomto kontextu je nutno si uvědomit, že se s postupem času zhoršuje důkazní situace stran případného sporu a rozhodnutí soudu se stává více nepředvídatelným. NOZ sleduje snížení formalismu, když z dikce jeho ustanovení zřetelně vyplývá,

64

že upustil od požadavku, aby uznání dluhu obsahovalo výslovný příslib zaplatit dluh. Zákonodárce se tak vydal opačnou cestou než dosavadní soudní praxe, která směřovala až k přepjatému formalismu v této otázce. Naopak je formalismus posílen, s cílem zvýšení právní jistoty, zavedením institutu dlužného úpisu. Zachování písemné formy je, s ohledem na vliv uznání dluhu na hmotněprávní a procesněprávní postavení dlužníka, snadno obhájitelným krokem. Větší důraz kladený na osobní odpovědnost stran závazku je patrný v tom, že dle NOZ lze dluh uznat konkludentně, zároveň dlužník může uznat promlčený dluh, aniž by o skutečnosti promlčení věděl. Závěrem lze zhodnotit, že změny, které NOZ přináší do předmětné problematiky, vyvolávají smíšené pocity. Práce došla k závěru, že zákonodárce při vytváření takto důležitého kodexu mohl a měl podstatně více dbát na současný stav právní teorie i praxe, ze kterého zejména měl při tvorbě NOZ vycházet. Změny mohly být provedeny koncepčněji a, s ohledem na skutečnost, že se NOZ hlásí k idei „zákona pro lidi“, mohly být podstatně lépe vysvětleny a lépe definovány. Takto velká novelizace právního řádu vždy způsobuje zvýšení právní nejistoty účastníků právních vztahů, v případě některých ustanovení NOZ však míru nejistoty považuji za neúměrně vysokou. Bude tedy úkolem soudní praxe, aby poskytla odpovědi na otázky, které v souvislosti s NOZ stran k institutům utvrzení dluhu vyvstaly.

65

SEZNAM ZDROJŮ

Použitá literatura a odborné články

BEJČEK, Josef; ELIÁŠ, Karel; RABAN, Přemysl. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0.

BEJČEK, Josef. Právní úprava a interpretační problémy sluvních pokut a úroků z prodlení. Časopis pro právní vědu a praxi, 1995, č. 1. ISSN 1210-9123.

BEZOUŠKA, Petr; PIECHOWICZOVÁ, Lucie. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: Anag, 2013, 375 s. ISBN 9788072638192.

ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222.

ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář : úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008, s. 1397 - 2639. ISBN 9788072016877. S. 1403.

FALDYNA, František; HUŠEK, Jan; POHL, Tomáš. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI, 2007, xi, 223 s. ISBN 9788073571542.

FEKETE, Imrich. Občianský zákonník: veľký komentář. 1 diel, 2 diel. Bratislava: Eurokódex, 2011, 2589 s. ISBN 978-80-89447-50-3. S. 1546.

FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník. Komentář. II.díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer

66

Česká republika, 2009, 867-1618 s. ISBN 987-80-7357-395-9.

HAVLÍK, Martin. Pojetí smluvní pokuty v NOZ s akcentem na (ne)moderaci smluvní pokuty. EPRAVO.cz [online].

Publikováno

5.

8.

2013.

[cit.

25.

5.

2014].

ISSN

1213-189X.

Dostupné

z:

http://www.epravo.cz/top/clanky/pojeti-smluvni-pokuty-v-noz-s-akcentem-na-nemoderaci-smluvni-pokuty92058.html. HORÁK, Pavel. Přehled judikatury ve věcech smluvní pokuty: (s přihlédnutím k novému občanskému zákoníku). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 491 s. ISBN 978-80-7478-330-2. S. 15. HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2008, 203 s. ISBN 9788074000621.

HURDÍK, Jan. Institucionální pilíře soukromého práva v dynamice vývoje společnosti. Praha : C. H. Beck, 2007, 119 s. ISBN 9788071793793.

KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. dopl. a přeprac. vyd. Praha: Beck, 1995, 386 s. ISBN 80-7179-031-1. S. 235 – 240. KOVAŘÍK, Zdeněk. Smluvní pokuta. Právní rozhledy. 1999, roč. 7, č. 9, s. 455 – 457. ISSN 1210-6410.

MELZER, Filip. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Václav Klem - Vydavatelství a nakladatelství, 2009, 218 s. ISBN 9788090408395.

ONDREJOVÁ, Dana. Závdavek jako institut zvyšující jistotu při uzavření smlouvy? Rekodifikace a praxe, 2013, č. 2, s . 8 - 11. ISSN 1805-6822.

OVEČKOVÁ, Oĺga. Zmluvná pokuta. 2. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2011, 356 s. ISBN 978-80-8078386-0.

PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2006, 115 s. ISBN 8071795380.

67

PLÍVA, Stanislav. Obchodní závazkové vztahy. 2. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2009. 339 s. ISBN 97880-7357444-4.

RABAN, Přemysl a kol. Občanské právo hmotné: relativní majetková práva. Brno: Václav Klemm, 2013, 476 s. ISBN 978-80-87713-10-5. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 1011 s. ISBN 8085963906. S. 970. SEDLÁČEK, Jaromír; SPÁČIL, Jiří. Obligační právo. I. díl. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010. 323 s. ISBN 9788073575199

SUM, Tomáš. Uznání dluhu. EPRAVO.cz [online]. Publikováno 30. 1. 2013. [cit. 10. 6. 2014]. ISSN 1213189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/uznani-dluhu-38270.html.

ŠIMONÍKOVÁ, Pavla; LASÁK, Jan. Uznání závazku v judikatuře českých soudů. Soudní rozhledy. 2011, roč. 17, č. 8. ISSN 1211-4405. S. 277-283.

ŠÍMA, Josef. Ekonomie a právo: úvod do logiky společenského jednání. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2004, 207 s. ISBN 8024507498.

ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1375-2471. ISBN 9788074001086.

ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kol. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 550 s. ISBN 9788073574666.

TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278.

TINTĚRA, Tomáš. Několik poznámek k uznání dluhu jako způsobu zajištění závazku. IHNED.cz [online].

68

Economia, publikováno 18. 10. 2010. [cit. 3. 6. 2014]. SSN 1213 - 7693. Dostupné z:

http://pravniradce.ihned.cz/c1-47244320-nekolik-poznamek-k-uznani-dluhu-jakozpusobu-zajisteni-zavazku.

TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha : Leges, 2012. 128 s. ISBN 9788087576274.

TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 198 s. ISBN 9788087576755.

VRCHA, Pavel. Civilní judikatura: výběr aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky : judikáty týkající se občanského soudního řádu a občanského zákoníku. 2. vyd. Praha: Linde, 2005, 1295 s. ISBN 8072015427.

69

Použitá soudní rozhodnutí Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Odon 90/97. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1929/97. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2266/1999. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 228/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 266/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2004, sp. zn.: 32 Odo 1160/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 62/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 370/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn.: 32 Odo 400/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 457/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1246/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Cdo 155/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 84/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3050/2008.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008.

70

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn.: 33 Cdo 2730/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5321/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2127/2009. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1008/2009. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 16/2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 234/2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2632/2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1227/2011. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Cmo 555/2000. Usnesení Krajského soudu v Hradci králové zde dne 20. 8. 2009, sp. zn.: 23 Co 242/2009..

71

Použité právní předpisy

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Císařský patent 946/1811 Sb.z.s., obecný občanský zákoník rakouský.

72