Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra ústavního práva a politologie
Diplomová práce Vývoj právní úpravy státního občanství od vzniku samostatné ČR Tomáš Holý
akademický rok 2005/2006
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Vývoj právní úpravy státního občanství od vzniku samostatné ČR zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny“.
1. Úvod a cíl práce .......................................................................................... 4 2. Obecná problematika státního občanství...................................................... 6 2.1 Občané jako pojmový znak moderního státu.......................................... 6 2.2 Pojem a definice státního občanství ....................................................... 6 2.2.1. Jak definovat státní občanství? ....................................................... 7 2.2.2 Státní občanství jako status civitatis a jako právní vztah.................. 9 2.3 Bipolité a apatridé ................................................................................. 9 2.4 Nabývání státního občanství ................................................................ 12 2.4.1. Narození a principy ius sanguinis a ius soli .................................. 13 2.4.2. Legitimace................................................................................... 14 2.4.3. Určení otcovství........................................................................... 14 2.4.4. Sňatek.......................................................................................... 15 2.4.5. Osvojení ...................................................................................... 15 2.4.6. Nalezení ...................................................................................... 16 2.4.7. Navrácení .................................................................................... 16 2.4.8. Naturalizace................................................................................. 16 2.4.9. Opce (prohlášení) ........................................................................ 17 2.4.10. Změna území státu..................................................................... 18 2.4.11. Ipso facto................................................................................... 18 2.5 Pozbývání státního občanství............................................................... 19 2.5.1. Prohlášení nabytí státního občanství za neplatné .......................... 20 2.5.2. Propuštění ze státního svazku ...................................................... 20 2.5.3. Nabytí státního občanství jiného státu.......................................... 20 2.5.4. Sňatek.......................................................................................... 21 2.5.5. Odnětí.......................................................................................... 21 2.5.6. Ztráta státního občanství ex lege .................................................. 22 2.5.7. Změna území státu....................................................................... 22 2.5.8. Opce ............................................................................................ 22 2.5.9. Přesídlení obyvatelstva ................................................................ 23 3. Historický vývoj státního občanství na našem území ................................. 24 3.1 Státní občanství od roku 1811.............................................................. 24 3.2 Státní občanství v letech 1918 až 1945 ................................................ 25 3.3 Státní občanství v letech 1945 až 1969 ................................................ 29 3.4 Státní občanství v letech 1969 až 1992 ................................................ 31 4. Moderní úprava státního občanství ............................................................ 36 4.1 Zánik ČSFR a jeho důsledky pro státní občanství ................................ 36 4.2 Ústava České republiky a státní občanství ........................................... 37 4.3 Mezinárodní dokumenty ...................................................................... 38 4.3.1 Mnohostranné mezinárodní úmluvy .............................................. 38 4.3.2 dvoustranné mezinárodní smlouvy ................................................ 42 4.4 Základní zákonná úprava státního občanství ........................................ 43 5. Principy současné právní úpravy ............................................................... 45 5.1 Princip individuálního nabývání a pozbývání státního občanství.......... 45 5.2 Princip rovnosti občanů ....................................................................... 45 5.3 Princip vyloučení apatrismu a bipolitismu ........................................... 46 5.4 Princip jednotného státního občanství rodiny ....................................... 46 5.5 Princip „nikdo nesmí být zbaven občanství proti své vůli“................... 47
2
5.6 Princip výlučnosti státního občanství ................................................... 48 6. Zákon č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky....................................................................................................... 49 6.1 Původní znění zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky........................................... 49 6.2 Zákon č. 272/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb..................................................................................... 53 6.3 Nařízení vlády ze dne 15. prosince 1993 č. 337/1993 Sb., kterým se prodlužují lhůty stanovené pro volbu a udělení státního občanství České republiky státním občanům Slovenské republiky ....................................... 55 6.4 Zákon č. 140/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb..................................................................................... 55 6.5 Zákon č. 139/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb..................................................................................... 56 6.6 Zákon č. 194/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů .................................................................................................... 57 6.7 Zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů ....................................................... 61 6.8 Zákon č. 357/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů .................................................................................................... 61 6.9 Zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.................... 63 7. Zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů................................................................. 64 8. Nabývání státního občanství ČR v souvislosti se zánikem ČSFR............... 66 9. Státní občanství ČR a občanství Unie ........................................................ 67 10. Závěr....................................................................................................... 70 Seznam použité a citované literatury ............................................................. 75 Summary ...................................................................................................... 83
3
1. Úvod a cíl práce
Předmětem této diplomové práce je státní občanství podle moderní
právní úpravy a především rozbor jeho vývoje s důrazem na způsoby jeho nabývání a pozbývaní. Státní občanství je významným právním institutem
s výrazným dopadem na život každého jednotlivce. Podobně jako právo samotné je i podoba tohoto institutu vázána na aktuální společensko-politickou
realitu a je stejně tak dokladem uspořádání lidské společnosti a jejích hodnot v dané době. Státní občanství prošlo dlouhým historickým vývojem a je stále
živé – nadále se vyvíjí a neztratilo do dnešní doby nic na svém významu. Můžeme jej charakterizovat jako relativně trvalý a úzký svazek jednotlivce a státu, jehož obsahem jsou určitá vzájemná práva a povinnosti, která mimo
jiné vymezují státního občana státu proti občanu jiného státu nebo proti bezdomovci. Prostřednictvím tohoto institutu, resp. oprávněních s ním
spojených, se naplňuje možnost občana participovat na politickém životě obce
a na správě věcí veřejných. Moderní koncepce státního občanství v našich
podmínkách je pevně spjatá s demokracií a stojí na principu rovnosti občanů. Nejedná se však o pouhý souhrn práv a povinností nebo o příslušnost k politické obci, ale vedle této politické a právní dimenze zahrnuje i dimenzi solidarity a identity.
Státní občanství je institutem vnitrostátního práva. Každý stát určuje
samostatně, kdo je jeho státním občanem.
Cílem mé práce je postihnout vývoj problematiky státního občanství
v období od vzniku samostatné ČR až po současnost. Ve své práci vycházím z textů právních předpisů, odborných publikací a článků, judikatury
a důvodových zpráv k návrhům zákonů, což umožnilo zachytit „život“ tohoto institutu v průběhu doby. Před samotným rozborem soudobého vývoje však
bylo nezbytné podat ucelený přehled o historickém vývoji, a to jak z důvodu ultraaktivity právních předpisů z této oblasti, tak i z důvodu poskytnutí širšího náhledu na vývoj státního občanství. Podrobněji se zabývám situací v době
vzniku Československé republiky a poukazuji na nejvýznamnější rozdíly tehdejší a současné právní úpravy. Institut státního občanství na našem území
4
prošel složitým vývojem od své první úpravy ve Všeobecném zákoníku
občanském z roku 1811 přes úpravu československou, až po jeho moderní podobu.
Formování
zákonů
bylo
a
je
výrazně
ovlivňováno
jak
vnitropolitickými, tak i mezinárodními vlivy. To souvisí s množstvím mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a s právními zásadami v nich upravenými.
Diplomová práce je rozdělena do deseti kapitol. V úvodní kapitole se
zabývám obecnou problematikou státního občanství, která zahrnuje vymezení státního občanství na základě jeho znaků, obecnou problematiku bipolitismu
a bezdomovectví, a také způsoby nabývání a pozbývání státního občanství. Dále pojednávám o historickém vývoji státního občanství na našem území
a o mnohostranných a dvoustranných mezinárodních smlouvách, kterými je
Česká republika vázána, a které se přímo týkají státoobčanských otázek. Na to navazuje i definování základních principů na nichž je současná právní úprava budována a jejich základní charakteristika. Z důvodu významu těchto principů,
které se promítají do úpravy státního občanství se jim věnuji v samostatné kapitole mé práce.
Poznatky z předešlých kapitol jsou významné pro rozbor vývoje
zákonných předpisů s ohledem na způsoby nabývání a pozbývání státního občanství, principy úpravy a problematiku ústavnosti některých jejich ustanovení. Moderní právní úpravou této oblasti prostupují otázky způsobu
řešení státního občanství bývalých státních občanů československé federace a staly se také předmětem kritiky a posléze změn. V rámci rozboru vývoje
zákonné úpravy státního občanství se zabývám především vývojem způsobů nabývání a pozbývání státního občanství jako takového a s ohledem na bývalé
občany ČSFR a na principy zákonné úpravy. Významným tématem je vztah
státního občanství ČR a občanství Unie v souvislosti s evropskou integrací. Co je to občanství Unie a jaké důsledky jsou s ním spojeny je předmětem poslední kapitoly mé práce.
5
2. Obecná problematika státního občanství 2.1 Občané jako pojmový znak moderního státu
Podle obecné státoprávní teorie, která vychází z klasické Jellinekovy
tříprvkové charakteristiky státu, je za základní prvek státu považována existence určitého státního území, státního lidu a za třetí existence organizace sloužící výkonu státní moci.1
Z hlediska této práce je dále významný prvek druhý – státní občané.
Státními občany rozumíme určitou skupinu lidí se specifickým vztahem ke
svému státu. Tento specifický vztah je charakterizován jako „nejsilnější pouto“ k danému státu (můžeme zde také hovořit o tzv. principu faktického vztahu -
principle of effective link)2, který má svůj základ v příbuzenských vazbách,
pracovním poměru a dlouhodobém pobytu na jeho území. Všichni státní
občané jsou podřízeni státní moci, ale narozdíl od cizinců nebo apatridů jsou jejím zdrojem a státní moc také vykonávají.
2.2 Pojem a definice státního občanství
Než přistoupím k bližšímu pojednání o problematice státního občanství
(Staatsangehırigkeit), považuji za nutné se krátce zmínit o pojmu „státní příslušnost“ (Staatszugehırigkeit) a poukázat na rozdíl mezi tímto pojmem
a státním občanstvím. Jejich podobnost je dána společným základem, z něhož pocházejí (úzký vztah ke státu), přičemž pojem státní příslušnosti je pojmem
širším. Na rozdíl od občanství, které zahrnuje pouze fyzické osoby, státní
příslušnost zahrnuje i osoby právnické a další subjekty. Úzký vztah
právnických osob ke státu může být dán místem jejich sídla na území daného státu, nebo například tím, že byly založeny podle jeho práva. Pojem státní
příslušnost také zahrnuje vztah lodí a letadel ke státu podle toho, který stát nad
Viz Weyr, F. Československé právo ústavní. Praha : Melantrich, 1937, s. 6, nebo Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s.141. 2 Weis, P. Nationality and statelessness in international law. 2. vydání. Alphen aan den Rijn : Sijthoff & Noordhoff, 1979, s. 180 1
6
nimi vykonává své pravomoci a kontrolu. Státní občanství tedy přichází v úvahu pouze jako vztah státu a fyzické osoby.
Státní občanství je institutem s dlouhou historií a poměrně složitým
vývojem. Stejně jako společenské vztahy uvnitř lidských společenství a právo, jímž se tato společenství řídí, i institut státního občanství se stále vyvíjí. Pojem
státního občanství úzce souvisí s pojmem demokracie a rovnosti, protože má
svůj základ ve stejných podmínkách ve specifickém kulturním prostředí antických polis. Zatímco ideové základy byly položeny ve starém Řecku, byla
to tzv. Constitutio Antoniniana, výnos římského císaře Caracally, která byla předchůdcem současné koncepce státního občanství.3
Hluboké společenské změny koncem 18. a v průběhu 19. století během
nichž se přeměnil společenský systém feudální v systém občanský, si vyžádal
nové zformování státního občanství do podoby moderní.4 Pojem státního
občanství tak postupně nahradil již nevyhovující pojem poddanství, vyjadřoval novou kvalitu vztahů mezi jedincem a státní mocí a stejně tak princip rovnosti
občanů před zákonem.5 Došlo také k renesanci staré římské zásady ius
sanguinis (blíže kapitola 2.4).
Státní občanství má nejenom dimenzi právní, ale také politickou.
Vyjadřuje přináležitost občana k jeho státu, jeho participaci na veřejném životě.
2.2.1. Jak definovat státní občanství?
Česká právní úprava nám sice odpoví na otázku „Kdo je státním
občanem?“, ale definici samotného pojmu státního občanství nám neposkytuje. Definice, která je pro tuto práci významná, protože je na ní možné
demonstrovat základní principy moderního státního občanství, je obsažena v nálezu Ústavního soudu č. 207/1994 Sb.:
„Z obecného hlediska lze státní občanství definovat jako časově trvalý,
místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické
Prostřednictvím Constitutio Antoniniana z roku 212 n.l. bylo uděleno římské občanství všem svobodným lidem v říši. 4 Např. Code Napoleon 5 Filip, J. K pojmu státního občanství obecně a státního občanství ČR zvláště. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 2, s. 184. 3
7
osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a na právu účasti na jeho správě veřejných záležitostí.“ Uvedená definice stojí na následujících principech: a) vztah občanů ke státu je trvalé povahy,
b) státní občanství je do značné míry nezávislé na pobytu občana na území státu (občan zůstává občanem, i když vycestuje do zahraničí),
c) státní občanství je chápáno jako právní vztah s jehož existencí jsou spojena
určitá práva a povinnosti. Obecně lze říci, že občané mají právo pobytu na území státu, právo na ochranu a právo podílet se na správě veřejných
záležitostí prostřednictvím politických práv. Mezi základní povinnosti státních
občanů můžeme zahrnout povinnost věrnosti státu, povinnost dodržovat právní
předpisy státu a povinnost obrany státu. V souvislosti s principem suverenity (svrchovanosti) potom jednotlivé státy zákony určují nejenom kdo je jejich
občanem, ale i přesně vymezují konkrétní práva a povinnosti (právo státu určovat kdo je občanem jako výraz suverenity je omezeno mezinárodními úmluvami).6
Institut státního občanství tak proniká do celého právního řádu
a zasahuje například do práva trestního (pouze státní občan může spáchat určité trestné činy, například trestný čin vlastizrady), práva správního (například
řízení o udělení státního občanství), práva ústavního (například zastávání
určitých funkcí nezbytných pro chod státu, aktivní a pasivní volební právo do parlamentu
a
podobně)
a
také
práva
mezinárodního
(problematika
mezinárodních smluv, které řeší otázky dvojího státního občanství,
diplomatická ochrana). Jak je vidět, státní občanství má stránku vnitrostátní, působí v rámci vnitrostátního právního řádu. V literatuře bývá označováno
Viz také znění článku 1 Haagské úmluvy o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství z roku 1930: „Je věcí každého státu určit podle svého vlastního práva, kdo jsou jeho občané. Toto právo jiné státy uznají pokud je tato úprava v souladu s mezinárodními úmluvami, mezinárodním obyčejem a zásadami práva všeobecně uznávanými s ohledem na občanství.“ Tato úmluva nevstoupila v platnost, avšak výše uvedenou zásadu lze považovat za mezinárodní obyčejové právo. Viz Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 4., doplněné a rozšířené vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 47. 6
8
státní občanství působící podle vnitrostátního práva pojmem „citizenship“. Má
také stránku mezinárodní, jako politicko-právní termín v pojetí mezinárodního práva („nationality“).7
2.2.2 Státní občanství jako status civitatis a jako právní vztah
Existují dvě koncepce státního občanství, se kterými se můžeme setkat
v teorii a odborné literatuře. Obě řeší vztah občana, státu a jejich vzájemných
povinností. Ta první hovoří o státním občanství jako o právním vztahu (legal
relationship, Rechtsverhaeltnis) a ta druhá pojímá občanství jako právní status (status civitatis, legal status, Rechtliche Eigenschaft). Koncepce právního vztahu má svůj základ v jakési hypotetické smlouvě mezi státem a jedincem
(podle tzv. teorie společenské smlouvy). Tato koncepce akcentuje soubor práv a povinností ze strany státu vůči jeho občanu a naopak.
V porovnání s tím pojetí občanství jako právního statusu vychází již ze
starořímského práva - status civitatis byl jednou ze tří složek právní osobnosti
člověka (caput civis Romani), která označovala příslušnost k římské obci.8
Fyzická osoba nabývá určitých práv a povinností proto, že má tento status, stejně tak tyto povinnosti a práva pozbývá jeho ztrátou. Lze tedy říci, že
vzájemná práva a povinnosti mezi státem a jedincem jsou důsledkem toho, že jedinec má tento status.9
2.3 Bipolité a apatridé
Po vymezení pojmu státního občanství považuji za nutné poukázat na
dva problémy s občanstvím související, z důvodu jejich významu pro další
kapitoly práce. Jde o problém bipolitismu (dual nationality, plural nationality) a bezdomovectví (apatrismus, statelessness). Tyto případy jsou zvláštní v tom,
že fyzická osoba je zároveň státním občanem více než jednoho státu, nebo naopak není státním občanem žádného státu. Oba jevy, které lze z různých důvodů považovat za nežádoucí, jsou způsobeny různorodostí vnitrostátních
právních úprav jednotlivých států. V podstatě lze hovořit o konfliktu Weis, P. Cit. dílo, s. 4-5 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 69 9 Weis, P. Cit. dílo, s. 29 7 8
9
vnitrostátních úprav – konfliktu pozitivním a konfliktu negativním podle toho, zda jde o bipolitismus nebo apatrismus.10 Tak například získá dítě dvojí státní
občanství proto, že se narodilo rodičům, kteří jsou státními občany státu, jehož
právní normy upravující občanství vycházejí z principu ius sanguinis;11 narodí se však na území jiného státu, který svojí právní úpravu staví na principu ius soli. Narozené dítě tak získává státní občanství státu, jehož občany jsou rodiče,
a zároveň občanství státu, na jehož území se narodilo. Bipolitismus přináší určité problémy hlavně v oblasti loajality občana ke státu. S tím jsou spojeny problémy služby ve vojsku a povinnosti obrany státu jako jedné
z nejzásadnějších povinností státního občana. V minulosti byly učiněny pokusy
sjednotit právní předpisy týkající se státního občanství v jednotlivých státech prostřednictvím mezinárodních smluv (pro příklad uvádím Úmluvu o omezení
případů vícerého občanství a vojenských povinností v případě vícerého občanství z roku 1963) tak, aby byl vyloučen vznik dvojího státního občanství. Díky malému počtu států, které své vnitrostátní normy upravily, byly výsledky
těchto pokusů sporné. Státy se tomuto jevu bránily uzavíráním množství dvoustranných smluv, jako například v našich podmínkách Smlouvou mezi
ČSSR a SSSR o zamezení dvojího státního občanství (vyhl. č. 71/1981 Sb.), nebo také Úmluvou mezi ČSSR a Polskou lidovou republikou o úpravě otázek týkajících se dvojího státního občanství (vyhl. č. 71/1966 Sb.). Posledním mezinárodním dokumentem, který upravuje otázky státního občanství, je Evropská úmluva o státním občanství (76/2004 Sb.). Té se budu věnovat blíže pod bodem 4.3.1.
Postupem času spolu s posilováním postavení jedince vůči státu a jeho
upřednostňováním před zájmy státu je dvojí státní občanství stále více tolerováno a princip jediného státního občanství je tak částečně oslabován. Ve
světě je dnes patrná tendence poskytovat výhody dříve vázané na státní občanství (zatím vyjma politických práv) všem osobám pobývajícím na území
10 11
Weis, P. Cit. dílo, s. 197 Dále o tomto principu pod bodem 2.4.
10
státu bez rozdílu.12 Je pravděpodobné, že se i v budoucnosti bude vývoj
v oblasti občanství posouvat tímto směrem.13
Státy se snaží minimalizovat problémy spojené s bipolitismem, proto se
v současné době uplatňují následující zásady mezinárodního práva: „Osoba s několikerým státním občanstvím se podle mezinárodního obyčejového práva nemůže odvolávat na jiné své státní občanství vůči státu, jehož je rovněž
občanem. Stát považuje takovouto osobu za svého státního občana a nezajímá ho, zda ji za svého občana považuje také jiný stát.“14 Výrazem této zásady je v ČR například ustanovení § 33 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu
soukromém a procesním, konkrétně pak odstavec 1: „Je-li někdo v rozhodné
době státním občanem československým a považuje-li ho za svého příslušníka také jiný stát, je rozhodné státní občanství československé.“
Oproti tomu apatridé (nebo také bezdomovci nebo apolité) jsou osoby
bez jakéhokoliv státního občanství. Apatridy se například stávají děti apatridů narozené na území státu, který svojí právní úpravu státního občanství staví výlučně na principu ius sanguinis. Děti tak nezískají občanství podle práva
žádného státu. V úvahu také přichází situace, kdy dítě po narození pozbude státní občanství a nezíská jiné. Bezdomovectví s sebou přináší ještě více
negativních důsledků než bipolitismus, přičemž důsledky pro jedince plynoucí z toho, že není státním občanem žádného státu, jsou poměrně závažné. Někdy
dokonce bývají apatridé srovnáváni s res nullius.15 Nad apatridy není
vykonávána diplomatická ochrana, mohou být vyhoštěni, nebo jim nemusí být povolen vstup na území státu. Státy také mezi sebou často uzavírají
mezinárodní smlouvy vzájemně zajišťující občanům jednoho státu určitou míru
práv a výhod pokud pobývají na území druhého státu. Z tohoto tzv. cizineckého režimu jsou apatridé z pochopitelných důvodů vyloučeni.
Požadavek garance aktivního a pasivního volebního práva na lokální úrovni cizím státním občanům z titulu jejich legálního pobytu vznáší lobby některých nevládních organizací. Toto právo je již cizincům garantováno v několika evropských zemích (např. Dánsko, Finsko, Švédsko). 13 Možný další vývoj předvídá mimo jiné ve svém článku Otázky dvojího státního občanství ve světle československo-americké smlouvy z roku 1928 a amerického práva uveřejněném v časopise Právník č. 7/95 Vratislav Pěchota. 14 Růžička, K. In Madar, Z. a kol. Slovník českého práva. Praha : Linde Praha a.s., 1995, s. 116 15 Weis, P., Cit. dílo, s. 162 12
11
Podobně jako v případě vícerého státního občanství se státy pokoušely
řešit tento problém multilaterálními smlouvami. Kromě zakotvení zásady
„nikdo nesmí být svévolně zbaven svého státního občanství“ ve Všeobecné
deklaraci lidských práv (článek 15) a zajištění minimálního standardu pro apatridy Úmluvou o právním postavení osob bez státního občanství z roku 195416 se tyto pokusy nesetkaly s větším úspěchem pro poměrně omezený
počet států, které dohody přijaly. Významným dokumentem, který se zabývá
tímto problémem, je Úmluva OSN o omezení případů bezdomovectví z roku 1961.17 Další pokrok v řešení otázky apatridů přinesla Evropská úmluva o státním občanství.18
Je zřejmé, že princip ius sanguinis vede ke vzniku bezdomovectví spíše
než princip ius soli.19 Možným řešením pro státy uplatňující princip ius
sanguinis by zde bylo přijetí principu ius soli jako principu podpůrného, tak
jako v české právní úpravě. Zásada vyloučení apatrismu je podobně jako
zásada vyloučení bipolitismu jednou ze zásad, které ovládají naší právní
úpravu státního občanství a jsou považovány za obyčejové pravidlo mezinárodního práva.20
2.4 Nabývání státního občanství
Tato kapitola pojednává o nabývání státního občanství obecně, a dále se
zabývá jednotlivými konkrétními způsoby nabývání, které přicházejí v úvahu, a to bez ohledu na to, jestli jsou v současně platné české právní úpravě
zakotveny nebo ne. Státní občanství se nabývá (a stejně tak i pozbývá) na základě vnitrostátních norem – každý stát určuje sám, kdo a za jakých
podmínek je jeho občanem. Existují však výjimky. V některých případech tak může stanovit mezinárodní smlouva, například v souvislosti se změnou území
státu. Svoboda každého státu upravit vnitrostátními normami oblast státního občanství je do určité míry omezena. Omezení je zde dáno opět mezinárodními Sdělení MZV č. 108/2004 Sb.m.s., blíže k této úmluvě pod bodem 4.3.1. Sdělení MZV č. 43/2002 Sb. m. s., blíže k této úmluvě pod bodem 4.3.1. 18 Sdělení MZV č. 76/2004 Sb. m. s., blíže k této úmluvě pod bodem 4.3.1. 19 Weis, P. Cit. dílo, s. 162 20 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita. Právnická fakulta, 1997, s. 33 16
17
12
smlouvami, kterými je ten který stát vázán. Dále zde vystupují mezinárodní obyčeje a všeobecně uznávané právní zásady a samozřejmě suverenita dalších
států, v souvislosti se zásadou svrchované rovnosti států.21 Neméně důležitá je
obecná zásada obyčejového práva, vyžadující existenci užšího faktického vztahu („genuine and effective link“) mezi jednotlivcem a státem pro přiznání
státního občanství.22
Způsoby nabývání můžeme rozdělit do dvou základních skupin, na
originární (původní) způsoby nabývání a na způsoby derivativní (odvozené). V obou případech je kritériem to, jestli je samotné nabytí vázáno na již existující státní občanství jiného člověka.23 Proto mezi originární způsoby
nabývání státního občanství můžeme počítat například opci (prohlášení),
nalezení na území státu, nebo naturalizaci (tzv. udělení na žádost). Do skupiny
derivativních způsobů nabývání patří v první řadě narození, dále pak například osvojení nebo určení otcovství.
2.4.1. Narození a principy ius sanguinis a ius soli
Podívejme se nyní blíže na konkrétní způsoby nabývání státního
občanství. Prvním z nich, nejrozšířenějším, je narození. Narození je
nejčastějším důvodem nabývání občanství nejen v ČR, ale i v ostatních státech. Jak již bylo uvedeno výše, jedná se o derivativní způsob nabývání státního občanství. Tento způsob nabývání je budován na dvou principech – ius sanguinis a ius soli. Ius sanguinis, neboli právo krve, je principem
charakteristickým pro střední Evropu a na jeho základě stojí i soudobá česká
právní úprava. Podle tohoto principu, resp. podle zákonů, které na něm staví,
dítě narozené dvěma státním občanům jednoho státu získává státní občanství
tohoto státu. Místo narození nepovažují právní úpravy založené na této zásadě za podstatné. Podle některých vnitrostátních úprav postačuje pro to, aby dítě
Černý, J., Valášek, M. České státní občanství: ucelený výklad právních předpisů upravujících státní občanství České republiky v návaznosti na státní občanství ČSR, ČSSR a ČSFR. Praha : Linde Praha, a. s., 1996, s. 17 22 Potočný, M., Ondřej, J. Cit. dílo, s. 45 23 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita. Právnická fakulta, 1997, s. 36 21
13
nabylo státního občanství určitého státu, aby jen jeden z rodičů byl jeho státním občanem. Stejně tak je tomu i v České republice.
Zásada ius soli našla své uplatnění zejména v právních řádech
jihoamerických zemí, v souvislosti s osidlováním jejich území přistěhovalci. Její podstata je narozdíl od ius sanguinis zaměřena na státní území. Je zde
významné kde, tj. na území jakého státu se dítě narodí, ne komu se narodí.
Státní příslušnost rodičů není určující.24 Narodí-li se tedy dítě na území státu,
jehož právní úprava nabývání státního občanství vychází ze zásady ius soli,
nabývá jeho státní občanství.
V různých právních řádech se můžeme setkat s kombinací obou zásad.
Tak je tomu i v České republice, kde se omezeně uplatňuje zásada ius soli, i když hlavním, převažujícím principem ovládajícím naší právní úpravu státního občanství je zásada ius sanguinis. Podobně je tomu ve Spojených
státech amerických, kde v právní úpravě převažuje zásada ius soli, a ta je
modifikována zásadou ius sanguinis. Kombinace ius soli a ius sanguinis má své opodstatnění v tom, že předchází problémům s vícerým státním občanstvím a bezdomovectvím.
2.4.2. Legitimace
Legitimace je dalším derivativním způsobem, kterým se nabývá státní
občanství. Uplatňovala se na našem území až do roku 1949. Podstata spočívá
v rozlišování dětí na děti narozené v manželství a na děti nemanželské. Dítě, které se narodí matce s cizím státním občanstvím, nabude státního občanství svého otce, pokud tento přizná otcovství a ožení se s matkou dítěte. Významem
legitimace je zlepšení postavení mimomanželských dětí a její účinky nastávají dnem, kdy rodiče dítěte uzavřou manželství.
2.4.3. Určení otcovství
Určení otcovství jako způsob nabývání státního občanství vykazuje
určitou podobnost s výše uvedenou legitimací. Staví také na rodinných Považuji za vhodné zmínit se o následující výjimce – podle zásady ius soli nenabývají státní občanství státu děti zástupců cizího státu v úředním poslání. Viz Černý, J., Valášek, M. Cit. dílo, s. 18 24
14
vztazích a na základě zásady jednotnosti státního občanství rodiny. Tento způsob nabývání státního občanství zná i v současnosti platná česká právní
úprava. Dítě narozené cizince nabude státní občanství státu, jehož je jeho otec státním občanem, dnem určení otcovství (ať už aktem státního orgánu – v našich
podmínkách
soudním
rozhodnutím,
nebo
třeba
souhlasným
prohlášením rodičů). Není tedy oproti legitimaci vyžadováno uzavření manželství.
2.4.4. Sňatek
Sňatek je opět způsobem nabývání státního občanství, který se zakládá
na rodinných vazbách a stejně tak na zásadě jednotnosti státního občanství rodiny. V čisté formě tu dochází k nabytí státního občanství uzavřením
manželství cizinky se státním občanem, avšak díky různorodosti vnitrostátních úprav je tento způsob nabývání modifikován vazbou například na splnění dalších podmínek, na žádost manželky, apod. Mnoho států neváže nabytí
státního občanství na uzavření manželství, uzavření manželství nemá přímé
důsledky na státní občanství manželky. Podle některých úprav je však
k uzavření manželství přihlíženo v naturalizačním řízení. Podobně jako legitimace není tento způsob nabývání zakotven v současně platné české právní úpravě státního občanství v návaznosti na závazky vyplývající z Úmluvy
o státním občanství vdaných žen z roku 1957, kterou je Česká republika vázána.
2.4.5. Osvojení
Osvojením vzniká rodičovský vztah mezi osvojitelem a osvojencem a je
také založen příbuzenský vztah mezi osvojencem a příbuznými osvojitele, přičemž tyto vztahy osvojence s původní rodinou zanikají.25 Osvojení vychází
ze stejných principů, jako ostatní výše uvedené způsoby nabývání. Nabytí
státního občanství je zde vázáno na právní moc rozsudku o osvojení. Jako způsob nabývání státního občanství bylo zakotveno do moderních českých zákonů v roce 1993.
25 Radvanová, S. In Madar, Z. a kol. Slovník českého práva. Praha : Linde Praha a.s., 1995, s. 712
15
2.4.6. Nalezení
V tomto originárním způsobu nabývání státního občanství se projevuje
zásada ius soli na území státu, jehož právní úprava je založena na zásadě ius sanguinis. Tímto způsobem nabude státní občanství pouze nalezené dítě. Aby se nalezení jako způsob nabytí státního občanství uplatnilo, nesmějí být známi
rodiče dítěte. Důvodem pro zakotvení tohoto způsobu je zamezení vzniku
bezdomovectví ve státech uplatňujících zásadu ius sanguinis (není možné
zjistit státní občanství dítěte, pokud ho nabylo narozením podle zásady ius sanguinis a nabytí státního občanství na základě zásady ius soli by se
neuplatnilo, protože ho stát, na jehož území bylo dítě nalezeno, nezná). České právní normy umožňují nabytí státního občanství nalezením s tím, že je dítě
považováno za státního občana České republiky dokud se neprokáže, že nabylo narozením státní občanství jiného státu.
2.4.7. Navrácení
Navrácení státního občanství je také známé pod pojmem redintegrace.
Jednotlivec jenž pozbyl státní občanství státu, které získal narozením, ho může znovu nabýt tímto způsobem. Navrácení bývá vázáno na další podmínky,
jejichž splnění je pro nabytí státního občanství nezbytné. V nedávné minulosti
našel tento způsob nabývání státního občanství uplatnění v českých právních
normách. Bylo tak státní občanství navráceno na základě zákona č. 88/1990
Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání čs. státního občanství vymezené skupině jednotlivců (viz níže).
2.4.8. Naturalizace
Naturalizace (neboli udělení na žádost) je originárním způsobem
nabývání státního občanství. Prostřednictvím naturalizace může nabýt cizinec,
popř. bezdomovec státní občanství toho státu, ve kterém o jeho udělení žádá. Stejně jako u některých dalších způsobů nabývání, různé vnitrostátní úpravy
váží naturalizaci cizince nebo bezdomovce na splnění různých podmínek. Často se jedná o podmínku pobytu na území státu po určitou dobu, dále třeba
způsobilost k právním úkonům, složení státoobčanského slibu, uplatňují se také podmínky negativního charakteru, například nesmí být udělením občanství
16
žadateli ohrožena bezpečnost státu, atd. Ani po splnění podmínek však
zpravidla nemá možný budoucí občan zaručeno nabytí státního občanství. Státy mnohdy v souladu se zásadou suverenity ještě po splnění stanovených podmínek ponechávají na úvaze vládě nebo státnímu orgánu zda státní
občanství žadateli udělí nebo ne. Na udělení státního občanství tedy není,
podobně jako v České republice, právní nárok.26 Naturalizací cizinců a apatridů
se také zabývá mezinárodní právo – určité předpoklady naturalizace byly stanoveny ve věci Nottebohm:
„V rozsudku Mezinárodního soudního dvora v případě Nottebohm
(1955) byl za podmínku naturalizace označen požadavek existence užšího vztahu příslušné osoby ke státu (např. trvalé bydliště osoby na území státu po určitou minimální dobu, rodinné vztahy ke státním občanům dotyčného státu apod.).“ 27
2.4.9. Opce (prohlášení)
Státní občanství je možné také nabýt opcí (prohlášením). Podstatou
opce je volba jednotlivce mezi několika možnými státními občanstvími s cílem
zamezit vzniku vícerého státního občanství a s tím spojenými problémy. Opce se využívá při změnách svrchovanosti států nad konkrétním územím, kdy
Kromě samotné formulace ustanovení § 7 zákona č. 40/1993 Sb., podle kterého lze udělit státní občanství ČR za určitých podmínek, je možné toto vysledovat v judikatuře, např. v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1997, sp. zn. 6 A 77/97: „Udělení státního občanství (přijetí do svazku státu) podle § 7 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, na žádost občana cizího státu je výrazem neomezené státní suverenity; děje se ve sféře absolutního volného uvážení ... Přijetí do svazku státu (udělení státního občanství) na žádost občana cizího státu je a také historicky od nejstarších dob vždy bylo výrazem státní suverenity. Je absolutně ve sféře volného uvážení státní výsosti, zda cizímu státnímu příslušníku bude občanství uděleno nebo ne. ... Protože tu není právní nárok na udělení státního občanství, není tu ani subjektivní právo žadatele, aby jeho žádosti bylo vyhověno, ačkoli podmínky zákonem stanovené splňuje, nebo jejich nesplnění mu bylo prominuto.“ Nebo také v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 586/99: „...stát má nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím žádné právo zaručené ústavou, ústavními zákony ani mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy.“ Tímto se řídil již Všeobecný zákoník občanský. Podle něj mohlo být státní občanství uděleno „se zřetelem ke jmění, výdělečné schopnosti a mravnému chování.“ K neexistenci subjektivního práva na udělení státního občanství je možno citovat i prvorepublikovou judikaturu nejv. správního soudu: „Udělení státního občanství cizímu příslušníku podle § 30 o. z. o. je dáno do volné úvahy úřadu, ničím neomezené.“ (Boh. 2459/23) (viz Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 1. § 1 - § 284. Reprint původního vydání. Praha : Codex Bohemia, s.r.o., 1998) 27 Černý, J., Valášek, M. Cit. dílo, s. 19 26
17
obyvatelstvo tohoto území volí mezi státním občanstvím státu, pod jehož
svrchovanost území přešlo, a mezi státním občanstvím státu, který vykonával
nad územím svrchovanost původně. Optovat pro státní občanství určitého státu může jedinec buď sám za sebe, někdy takto mohou nabývat státní občanství i manželka a nezletilé děti. Prostřednictvím mezinárodních smluv se opce
uplatnila po první a po druhé světové válce i na našem území. Opce se také
uplatnila v nedávné době, když bylo umožněno optovat pro české státní občanství slovenským státním občanům.28
2.4.10. Změna území státu
Stejně jako ve výše uvedeném případě opce, i zde je základem změna
svrchovanosti státu nad určitým územím. Obecně se uplatňuje pravidlo, že
státní občané státu, který přišel o území, kde mají bydliště, pozbývají své
původní státní občanství a nabývají státní občanství státu, který je nově svrchovaný na tomto území. Ztráta části státního území je zapříčiněna
například vojenskou porážkou nebo cesí (odstoupením) území. Konkrétně tyto změny státního občanství upravují smlouvy uzavřené mezi zúčastněnými státy.29
2.4.11. Ipso facto
Ipso facto je posledním způsobem nabývání státního občanství. Nabytí
státního občanství se v tomto případě váže na určitý čin. Tím může být zvolení
si trvalého bydliště na území státu, koupě nemovitosti na území státu, nebo může být vázáno na vstup do státní služby. V úvahu přichází i jejich
kombinace – tak například zastávání úřadu ve spojení s trvalým pobytem
v případě Vatikánu. Způsob nabytí státního občanství ipso facto není zakotven v právních předpisech České republiky.
Černý, J., Valášek, M. Cit. dílo, s. 21 Dále problematiku dopadu územních změn na státní občanství rozpracovává P. Weis v cit. díle. 28 29
18
2.5 Pozbývání státního občanství
Jak je vidět, způsoby nabývání státního občanství jsou velmi různorodé.
Podobně je tomu i u způsobů pozbývání státního občanství – tzv. expatriace. Protože je se státním občanstvím spojen celý soubor práv a povinností, může
jeho ztráta vážně zasáhnout do života jedince a zapříčinit bezdomovectví. Z tohoto důvodu byly vypracovány mezinárodní dokumenty s cílem zaručit, že
státní občanství nebude občanu svévolně odebráno. Pro příklad uvádím článek
15 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv: „Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.“
Aby se potlačila možnost vzniku bezdomovectví, upravuje výslovně
Úmluva o omezení případů bezdomovectví z roku 1961 ve svém článku
8 pozbývání státního občanství, a dále stanoví, kdy smluvní stát nezbaví svého občana státního občanství a taktéž uvádí výjimky:
„1. Smluvní stát nezbaví osobu jejího občanství, jestliže by se
v důsledku toho stala osobou bez státní příslušnosti.
2. Nehledě na ustanovení odstavce 1 tohoto článku může být osoba občanství smluvního státu zbavena:
a) za okolností za kterých je podle odstavců 4 a 5 článku 7 dovoleno (oba tyto
odstavce se týkají toho, že občané mají své bydliště mimo území státu, poznámka pod čarou) aby osoba svého občanství pozbyla,
b) bylo-li občanství získáno na základě nepravdivých údajů nebo podvodem
3. Nehledě na ustanovení odstavce 1 tohoto článku si smluvní stát může právo
zbavit osobu jejího občanství podržet, jestliže při podpisu, ratifikaci nebo přístupu výslovně uvede, že z jednoho nebo více z dále uvedených důvodů, které v té době jeho vnitrostátní právo jako důvody zná, si toto právo podržuje: a) že v rozporu s věrností, kterou je smluvnímu státu povinována, osoba
(i) přes výslovný zákaz smluvního státu prokázala nebo prokazovala služby jinému státu nebo od jiného státu přijala nebo přijímala požitky, nebo (ii) chovala se způsobem vážně poškozujícím životní zájmy státu,
b) že osoba přísahala nebo formálně slíbila věrnost jinému státu nebo jasně prokázala své odhodlání zavrhnout svou věrnost smluvnímu státu
19
4. Pravomoci zbavovat občanství, kterou odstavec 2 nebo 3 tohoto článku
umožňuje, bude smluvní stát využívat pouze na základě zákona, který dotyčnou
osobu opravňuje, aby byla řádně slyšena soudem nebo jiným nezávislým orgánem.“
Jak je patrno z výše uvedeného, jsou dána určitá pravidla a omezení,
i když samotná úprava pozbývání státního občanství je věcí každého státu. Pod tímto bodem se budu dále zabývat konkrétními způsoby pozbývání, které
přicházejí v úvahu. Obecně může být státní občanství pozbyto jednáním státu nebo jednáním státního občana.
2.5.1. Prohlášení nabytí státního občanství za neplatné
Prohlášením nabytí státního občanství za neplatné je myšleno pozbytí
státního občanství, které nebylo nabyto v souladu s právními předpisy (státní občanství mohlo být nabyto na základě zatajení skutečností nebo poskytnutí nepravdivých informací významných pro jeho nabytí).
2.5.2. Propuštění ze státního svazku
Tento způsob pozbývání státního občanství se uplatňuje na základě
žádosti občana státu, jehož právní úprava propuštění ze státního svazku zná. Opět zde jednotlivé vnitrostátní právní úpravy mohou klást různé další podmínky, mezi které může patřit např. existence vícerého státního občanství,
podmínka nabytí jiného státního občanství ve stanovené lhůtě (tyto jsou výrazem principu vyloučení bipolitismu), pobyt v cizině, apod. V současné
době je možné, aby státní občan České republiky pozbyl státního občanství tímto způsobem při splnění zákonem stanovených podmínek uvedených v patřičných ustanoveních zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.
2.5.3. Nabytí státního občanství jiného státu
Pozbývání státního občanství nabytím jiného státního občanství je
uplatněním principu vyloučení bipolitismu. Pro pozbytí státního občanství podle tohoto způsobu je vyžadováno, aby jedinec na základě vlastního projevu
20
vůle nabyl státní občanství jiného státu. Naše právní úprava, která taktéž stojí na principu vyloučení bipolitismu, tento způsob pozbývání obsahuje.
2.5.4. Sňatek
Sňatek je jako způsob pozbývání státního občanství obsažen
v některých vnitrostátních úpravách. Vychází se z toho, že žena - státní
občanka - pozbývá své státní občanství uzavřením manželství s cizincem, popř. apatridou. Opět se zde projevuje zásada jednotnosti státního občanství rodiny.
Stejně jako u ostatních způsobů nabývání a pozbývání, tak i v tomto případě je více jednotlivých různých úprav, které váží pozbytí státního občanství na další podmínky, nebo které promítají do zákonných ustanovení určité principy.
Příkladem může být vázanost pozbytí občanství podle tohoto způsobu na
nabytí jiného státního občanství sňatkem – vyloučí se tak víceré státní občanství.
Oproti tomu existuje celá řada právních úprav, které v souladu
s Úmluvou o státním občanství vdaných žen (vyhlášená pod č. 72/1962 Sb.) tento způsob pozbývání státního občanství neakceptuje. Článek 1 Úmluvy
stanoví, že: „Každý smluvní stát souhlasí s tím, že ani uzavření ani rozvedení manželství mezi jeho příslušníkem a cizincem, ani změna státního občanství
manžela během manželství, nemohou mít samy o sobě vliv na státní občanství ženy.“ Vedle toho je v článku druhém zakotven princip zachování státního občanství: „Každý smluvní stát souhlasí s tím, že ani dobrovolné přijetí
státního občanství jiného státu jedním z jeho příslušníků, nebrání manželce tohoto příslušníka v tom, aby si uchovala své státní občanství.“
Do Úmluvy se promítá opět princip jednotnosti státního občanství
rodiny, a to konkrétně v článku třetím Úmluvy, kde se smluvní státy zavazují zvýhodnit cizinky provdané za jejich státní občany oproti jiným žadatelům
o nabytí státního občanství tzv. zvláštním přednostním naturalizační postupem, pokud tyto podají žádost o udělení státního občanství.
2.5.5. Odnětí
Odnětím se pozbývá státní občanství na základě rozhodnutí státního
orgánu. Státní orgán může toto rozhodnutí vydat z různých důvodů, které jsou
21
stanoveny v právních normách toho kterého státu. Jako příklad lze uvést vstup
do cizí civilní nebo vojenské služby, nepřátelská činnost vůči státu, pobyt v zahraničí, nezákonné opuštění území státu, nebo třeba odsouzení pro určité trestné činy.30 Pozbytí státního občanství odnětím upravoval zákon č. 194/1949
Sb., o nabývání a pozbývání čs. státního občanství a zákon č. 39/1969 Sb.,
o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky. V dnešní době naše právní úprava odnětí státního občanství nezná.
2.5.6. Ztráta státního občanství ex lege
Tento způsob pozbývání státního občanství se částečně kryje s výše
uvedeným odnětím. Podobnost obou způsobů pozbývání můžeme vidět v důvodech, které k pozbytí vedou. Jak již bylo řečeno výše, jedná se například
o službu v cizím vojsku, pobyt v zahraničí, atd. Oba způsoby pozbývání jsou však odlišné v tom, zda
je pozbytí závislé na rozhodnutí státního orgánu
(případ odnětí) či nikoliv. K pozbytí státního občanství podle některých právních úprav dochází v uvedených případech přímo ze zákona.
2.5.7. Změna území státu
V případě změny území státu platí to, co bylo uvedeno pod bodem 2.4.
Na základě vojenské porážky nebo cese části státního území mezinárodní smlouvy obvykle řeší otázky státního občanství. Obyvatelstvo tohoto území
často pozbývá své původní státní občanství a nabývá státní občanství státu, jehož součástí se území stalo.
2.5.8. Opce
Opce opět úzce souvisí se změnami území státu. Jestliže obyvatelé
území nově nabyli státní občanství v důsledku změny státního území, mohou za určitých podmínek optovat pro původní státní občanství, a tím pozbýt později nabyté.
30
Viz např. Weis, P. Cit. dílo, s. 118, Černý, J., Valášek, M. Cit. dílo, s 22
22
2.5.9. Přesídlení obyvatelstva
Přesídlení obyvatelstva jako způsobu pozbývání státního občanství se
používá zřídka. Prvně byl tento způsob využit při přesídlení tureckého obyvatelstva z Řecka a řeckého obyvatelstva z Turecka v rámci Lausanské
smlouvy počátkem dvacátých let minulého století. Stejně tak byl využit po konci druhé světové války.
Na základě přesídlení obyvatelstva tedy došlo k hromadnému pozbytí
státního občanství.
23
3. Historický vývoj státního občanství na našem území Obsahem této kapitoly je nástin historického vývoje institutu státního
občanství v období od roku 1811 až po zánik ČSFR. Současná právní úprava
na starší předpisy navazuje v tom smyslu, že v určitých případech počítá
s existencí státního občanství podle starší úpravy k určitému datu (např. ustanovení § 1 nebo ustanovení § 27c zákona č. 40/1993 Sb.). Jedná se o tzv. ultraaktivitu právních předpisů týkajících se státního občanství, která je právě
pro právní úpravu v této oblasti charakteristická.31 Proto kromě zachycení
samotného vývoje je vhodné se historií úpravy státoobčanských otázek zabývat i z tohoto důvodu.
3.1 Státní občanství od roku 1811
Základní ustanovení o státním občanství obsahoval již Všeobecný
občanský zákoník z roku 1811. Tento zákoník doplněný několika dekrety dvorské kanceláře byl základem právní úpravy státního občanství na našem
území.32 V ustanoveních Všeobecného občanského zákoníku týkajících se
státního občanství (§ 28 až § 32) a v ustanoveních dvorských dekretů byly
upraveny způsoby nabývání státního občanství (narození, legitimace, sňatek
cizinky se státním občanem, nastoupení veřejné služby, nastoupení živnosti pro
jejíž provozování je nutný řádný pobyt v zemi, desetiletý pobyt s podmínkou beztrestnosti, udělení na žádost) a pozbývání státního občanství (propuštění ze státního svazku za účelem vystěhování, resp. nabytí cizího státního občanství, sňatkem občanky s cizincem, legitimace nezletilého státního občana cizincem), kde však zákoník výslovně odkazuje na zákony o vystěhování.33
Filip, J. Ústavní právo. I. díl. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 1999, s. 265 32 Filip, J. K problémům mezinárodních smluv se vztahem ke státnímu občanství ČR. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 1 33 Vystěhovalecký patent z roku 1832, státní zákl. zákon z roku 1867 č. 142 ř. z., zákon č. 71/1922 Sb., o vystěhovalectví. 31
24
3.2 Státní občanství v letech 1918 až 1945
Státní občanství ČSR vzniklo spolu se vznikem ČSR dne 28. října 1918.
Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 stanovila, že
československé státní občanství je jediné a jednotné, třebaže předpisy
upravující jeho nabývání a pozbývání byly různé na území dříve rakouském
a na území dříve uherském.34 Dále stanovila, že podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství určuje zákon. Tímto zákonem ze dne 9. dubna byl
ústavní zákon č. 236/1920 Sb. z. a n., kterým se doplňují a mění dosavadní
ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé a ústavní zákon č. 152/1926 Sb. z. a n., o udělení
státního občanství československého některým osobám (tzv. Lex Dérer), který upravoval udělení státního občanství bývalým uherským státním občanům. Zákon č. 236/1920 Sb. z. a n. určil, kdo jsou ode dne 28. října 1918
českoslovenští státní občané, upravil opci a zmocnil vládu k dohodnutí
podrobností k provedení tohoto zákona s vládami států, jichž se týká.
Ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství do té doby platná zůstala na základě ustanovení tohoto zákona nadále v platnosti (pokud je ovšem tento zákon neměnil). Až do doby, kdy nabyl účinnosti zákon
č. 194/1949 Sb. (1. října 1949) tak zůstala v platnosti patřičná ustanovení Všeobecného zákoníku občanského. Československé
státní
občanství
bylo
provázáno
s
institutem
domovského práva, kterým se rozumí určitý vztah jednotlivce k politické obci, podobný vztahu státních občanů ke státu. Obsahem domovského práva bylo
právo na nepřetržitý pobyt v domovské obci a právo na chudinské zaopatření.35
Domovské právo v obci na území ČSR mohl mít pouze státní občan a zároveň
každý státní občan musel mít domovské právo v některé obci. Prostřednictvím tohoto institutu stanovil ústavní zákon č. 236/1920 Sb. z. a n., kterým se mění
dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé, které osoby byly československými
Verner, Vl. Státní občanství a domovské právo republiky Československé. Praha : Právnické vydavatelství JUDr. Václav Tomsa, 1947, s. 23 35 Weyr, F. Cit. dílo, s. 302 an. 34
25
státními občany. Spolu s ústavním zákonem č. 156/1926 Sb. z. a n., o udělení státního
občanství
československého
některým
osobám
a
několika
mezinárodními smlouvami (viz dále) tento ústavní zákon stanovil se zpětnou účinností, kdo se stal ke dni vzniku ČSR československým státním občanem.36
Československými státními občany tak byly ode dne 28. října 1918 osoby, které měly domovské právo v některé z obcí na území ČSR.
Existence tohoto institutu a jeho vztah k československému státnímu
občanství je hlavním rozdílem tehdejší a současné právní úpravy. Ke zrušení domovského práva jako zastaralého institutu došlo na základě zákona č. 174/1948 Sb. k 31. prosinci 1948.37
Řešení otázek státního občanství nového samostatného Československa
vycházelo z politické situace tehdejší doby. Změny ve střední Evropě a rozpad
Rakousko-Uherského mocnářství, způsobený jeho vojenskou porážkou v 1. světové válce, vyvolaly potřebu vypořádat se s problémem státního občanství
nástupnických států a stanovit způsoby, podle nichž měli být přiděleni
dosavadní rakousko-uherští a němečtí státní občané těmto státům. Tyto otázky
byly zachyceny v několika mezinárodních smlouvách. Úpravu státoobčanských otázek obsahovaly ve svých článcích Mírová smlouva mezi mocnostmi
spojenými a sdruženými a Německem, podepsaná ve Versailles dne 28. června 1919 (vyhlášena pod č. 217/1921 Sb.), Mírová smlouva mezi mocnostmi
spojenými a sdruženými a Rakouskem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919 (vyhlášena pod č. 507/1921 Sb.), Smlouva mezi čelnými
mocnostmi spojenými a sdruženými a Československem, podepsaná v Saint-
Germain-en-Laye dne 10. září 1919 (vyhlášena pod č. 508/1921 Sb.) a také Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Maďarskem,
podepsaná v Trianonu dne 4. června 1920 (vyhlášena pod č. 102/1922 Sb.). Filip, J. K problémům mezinárodních smluv se vztahem ke státnímu občanství ČR. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 1 37 Tento institut byl již od počátku dvacátých let minulého století postupně oslabován v důsledku nově přijímaných zákonů zavádějících povinné nemocenské pojištění (zákon č. 268/1919 Sb. z. a n.), pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (zákon č. 221/1924 Sb. z. a n.) a státních starobních podpor (zákon č. 43/1923 Sb. z. a n.) (Viz Malý, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2. upravené vydání. Praha : Linde, 1999, str. 295) 36
26
Těmito smlouvami 38 bylo stanoveno, které osoby nabudou československé
státní občanství, dále pak podmínky opce a závazky států přijmout do svého právního řádu zásady a ustanovení těchto smluv jako normy nejvyšší právní
síly.39 Tyto mezinárodní úmluvy a jejich ustanovení byly promítnuty do
ústavního zákona č. 236/1920 Sb. z. a n., kterým se doplňují a mění dosavadní
ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé. Zákon v první řadě stanovil, podobně jako
současný zákon č. 40/1993 Sb., kdo jsou českoslovenští státní občané, a to v ustanoveních § 1 a § 2. Ustanovení § 1 zákona bylo provedením článků 70, 76 a 77 smlouvy ze Saint-Germain-en-Laye s Rakouskem, článku 3 a 4 smlouvy ze Saint-Germain-en-Laye s Československem, článkem 61 a 62
smlouvy z Trianonu a článku 84 smlouvy z Versailles.40 Ustanovení § 2 pak
bylo
provedením
článku
6
smlouvy
ze
Saint-Germain-en-Laye
s Československem. Jak již bylo řečeno výše, československé státní občanství bylo pevně spojeno s domovským právem. Zákon tak stanovil, že
československými státními občany jsou ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly domovské
právo na území ČSR. Vedle tohoto okruhu osob stanovil ještě další skupiny osob, které jsou ode dne 28. října československými státními občany.41
Např. článek 84 smlouvy z Versailles, článek 70 smlouvy z Saint-Germain-en-Laye. Hlava I., článek 1. Smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem: „Československo se zavazuje, že ustanovení ... této hlavy budou uznána za základní zákony že žádný zákon, žádné nařízení, ani žádný úkon úřední nebude v odporu nebo nesouhlase s těmito ustanoveními a že žádný zákon, žádné nařízení, ani žádný úkon úřední proti nim nebude míti moci.“ 40 Verner, Vl. Cit. dílo, s. 25 an. 41 §1 „Státními občany československými jsou: 1. Ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají domovské právo v území někdejšího mocnářství Rakousko-uherského, jež náleží nyní Československé republice. 2. Bývalí státní občané říše Německé, kteří mají své řádné bydliště na územích, která náležela dříve k říši Německé a která od ní připadnou k republice Československé. 3. Bývalí státní občané němečtí, rakouští a uherští, kteří se narodili na území Československé republiky jako děti státních občanů německých, majících na tomto území řádné bydliště, nebo státních občanů rakouských nebo uherských, majících tam právo domovské, i když osoby, o něž jde, samy nemají v době, kdy tento zákon vejde v platnost, bydliště nebo domovského práva v republice Československé. 4. Ode dne 28. října 1918 ti, kdož před tímto dnem měli právo domovské v některé obci bývalého mocnářství Rakousko-Uherského mimo území republiky Československé a stali se 38
39
27
Na základě ustanovení § 3 tohoto zákona zůstaly nadále v platnosti
dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství, pokud nebyla zákonem změněna. Ta starší ustanovení, která zůstala nadále v platnosti, byla
ustanovení § 28 až § 32 Všeobecného zákoníku občanského z roku 1811 a pro území Slovenska pak zákonný článek L/1879.42 Prakticky se jednalo
o potvrzení zásady vyslovené v zákoně Národního výboru československého č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého,43 podle
níž zůstaly veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení v platnosti.44
Vedle toho zákon upravil nabytí československého státního občanství v souladu se zásadami zachycenými ve výše uvedených smlouvách.45
Zmiňované mírové smlouvy a smlouva ze Saint-Germain-en-Laye
s Československem však nebyly jediné smlouvy upravující státoobčanské otázky ČSR. Prostřednictvím ustanovení § 19 zákona byla zmocněna vláda, aby se k provedení zákona dohodla o podrobnostech s vládami příslušných
států. Na základě toho byla uzavřena tzv. Brněnská smlouva (Smlouva mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o státním občanství
a ochraně menšin, č. 107/1921 Sb. z. a n.), Smlouva o státním občanství mezi
republikou Československou a říší Německou (č. 308/1922 Sb. z. a n.), Smlouva mezi republikou Československou a republikou Polskou o otázkách
právních a finančních (č. 56/1926 Sb. z. a n.) a také rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži o Těšínsku, Oravě a Spiši (č. 20/1925 Sb. z. a n.), vydané na podkladě dohody vlád ČSR a Polské republiky ve Spaa roku 1920.46
Státní občanství ČSR bylo koncipováno jako jediné a jednotné.47
Podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství tak musely být
skutečnými úředníky nebo zřízenci Československého státu, nebo některého československého státního ústavu nebo podniku.“ §2 „O osobách, které se narodily nebo narodí na území Československé republiky, má se za to, že jsou státními občany československými, není-li prokázáno, že narozením nabyly jiného státního občanství.“ 42 Černý, J., Červenka, V. Státní občanství ČSSR. Praha : Orbis, 1963, s. 41 43 Tzv. recepční norma, byla přijata s cílem zamezit zmatkům a vyhnout se stavu právního vakua. 44 Verner, Vl. Cit. dílo, s. 34 45 Ustanovení § 4 až § 12 ústavního zákona č. 236/1920 Sb. z. a n. 46 Verner, Vl. Cit. dílo, s. 47 47 § 4 Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920
28
zákonem upraveny pro celou oblast republiky stejně (jednotnost státního občanství) a zákon mohl stanovit pouze jediné, t.j. československé státní
občanství, vztahující se k celému území Československa (jediné státní občanství).48 Toto platilo přestože právní předpisy o nabývání a pozbývání
státního občanství byly různé.
Jak již bylo řečeno výše, vycházel způsob úpravy státního občanství
z dobové politické situace. Rozdíl mezi tehdejší a současnou právní úpravou
této otázky byl dvojí. Prvním významným rozdílem byla existence institutu domovského práva, spojeného se státním občanstvím a její význam pro určení, kdo byl k 28. říjnu 1918 československým státním občanem. V porovnání
s tehdejší úpravou novodobý zákon č. 40/1993 Sb. využil pro stanovení toho, kdo je českým státním občanem ke dni vzniku samostatné České republiky,
odlišnou metodu, když stanovil, že tímto občanem je fyzická osoba, která ke
dni 31. prosince 1992 byla státním občanem ČR a zároveň ČSFR. Je zde patrná vázanost prvorepublikové právní úpravy na domovské právo, případně
bydliště. Druhý rozdíl spočíval ve způsobu zachycení státoobčanské
problematiky ve smyslu právní síly. Zatímco prvorepubliková právní úprava státního občanství měla podobu ústavních zákonů, v současné době Ústava
České republiky pouze svěřuje úpravu nabývání a pozbývání státního občanství zákonu pouze s tím, že stanoví pravidlo, že nikdo nemůže být proti své vůli
zbaven státního občanství. Vedle dvou zmiňovaných rozdílů se tehdejší
a současná úprava lišily konkrétní úpravou způsobů nabývání a pozbývání státního občanství a také řešením provedení opce.
3.3 Státní občanství v letech 1945 až 1969 týkala
V období po 2. světové válce se úprava problematiky státního občanství odstoupení
Zakarpatské
Ukrajiny
na
základě
smlouvy
mezi
Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik
o Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. června 1945 (vyhlášena pod č. 186/1946 Sb.), a také státního občanství osob německé a maďarské národnosti
v souvislosti s otázkou jejich věrnosti státu. Významný pro státoobčanskou 48
Weyr, F. Cit. Dílo, s. 295
29
problematiku byl ústavní dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské spolu s několika vyhláškami min. vnitra a vládními nařízeními, které se týkaly
podávání žádostí o vrácení československého státního občanství a lhůt k jejich
podávání. Na základě tohoto ústavního dekretu pozbyli českoslovenští státní občané německé a maďarské národnosti toto občanství dnem, kdy nabyli
německé nebo maďarské státní příslušnosti podle předpisů cizí okupační moci. Ostatní českoslovenští státní občané německé nebo maďarské národnosti
pozbyli československé státní občanství dnem 10. srpna 1945, kdy nabyl tento dekret účinnosti. Stejně tak pozbyli tímto dnem československé státní občanství i Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se
v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé či maďarské
státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni zvláštními okolnostmi nebo nátlakem. Československými státními občany však nadále zůstaly osoby německé nebo maďarské národnosti, které se v době zvýšeného ohrožení
republiky přihlásily v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky, nebo které prokázaly, že zůstaly věrné ČSR, nikdy se neprovinily proti českému
a slovenskému národu a buď se zúčastnily boje za osvobození ČSR, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.49 Dalšími významnými
předpisy z této doby byly ústavní zákon č. 74/1946 Sb. z. a n., o udělení
státního občanství krajanům vracejícím se do vlasti, ústavní zákon č. 179/1946 Sb. z. a n., o udělení státního občanství krajanům z Maďarska a dohoda mezi
Československem a Maďarskem o výměně obyvatelstva, vyhlášená pod č. 145/1946 Sb.50
Komplexní úpravu státního občanství přinesl nový zákon č. 194/1949
Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství. Tato nová
úprava státního občanství již na rozdíl od prvorepublikové právní úpravy
nebyla spjata se zastaralým institutem domovského práva. Zákon upravoval Viz ustanovení ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb. Další úpravu v této oblasti přinesl zákon č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákon č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství a zákon č. 72/1958 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství 49
50
30
způsoby nabývání státního občanství – narození, sňatek, udělení a způsoby
pozbývání státního občanství – odnětí a propuštění. Zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, účinný od 24. října 1948, a později
zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, umožňovaly rozsudkem uložit ztrátu státního občanství, což bylo charakteristickým znakem tehdejší právní úpravy.51
3.4 Státní občanství v letech 1969 až 1992
Úprava státního občanství z let 1969 až 1992 vycházela z federálního
uspořádání státu. Významným předpisem byl ústavní zákon ze dne 27. října
1968 č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Čl. 5 z. č. 143/1968 Sb. stanovil, že státní občan každé z obou republik je zároveň státním občanem ČSSR, a dále že občan jedné republiky má na území druhé republiky stejná
práva a stejné povinnosti jako občan této druhé republiky. Existovalo tedy
dvojí státní občanství – československé a republikové (české nebo slovenské, které bylo však z hlediska mezinárodního práva bezvýznamné. Státním občanstvím ve smyslu mezinárodního práva bylo pouze státní občanství
československé. S „republikovým“ občanstvím nebyly spojeny žádné zvláštní
právní účinky.52) Zákon vycházel z prvotnosti občanství republik.53 Podle článku 5 bylo stanoveno, že zásady nabývání a pozbývání státního občanství
republik stanoví zákon Federálního shromáždění. Na zákon č. 143/1968 Sb.
navazoval zákon č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství a následně dva zákony týkající se „republikového“ občanství: zákon České národní rady č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství
České socialistické republiky a zákon Slovenské národní rady č. 206/1968 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Slovenské socialistické republiky.
Na základě § 1 zákona č. 165/1968 Sb. byl státním občanem Československé socialistické republiky každý státní občan České socialistické republiky a státní
občan Slovenské socialistické republiky. Pokud jednotlivec nabyl státní Filip, J. K problémům mezinárodních smluv se vztahem ke státnímu občanství ČR. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 1 52 Černý, J., Valášek, M. Cit. dílo, s. 86 53 Černý, J., Valášek, M. Cit. dílo, s. 82 51
31
občanství České socialistické republiky nebo státní občanství Slovenské socialistické republiky, stal se zároveň Československým státním občanem.
Podobně tomu bylo i u pozbývání státního občanství – pozbytím republikového pozbyl zároveň i občanství československého. Zákon o zásadách nabývání
a pozbývání státního občanství také určil,54 který československý státní občan je k počátku účinnosti tohoto zákona státním občanem které republiky. Obecně platilo, že je občanem té republiky, na jejímž území se narodil. Do 31. prosince
1969 byla umožněna volba státního občanství druhé republiky než té, jejíž státní občanství mu bylo zákonem určeno.
Ke změně čl. 5. později došlo Ústavním zákonem č. 125/1970 Sb.,
kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé
federaci. Článek 5 nově stanovil, že Československé státní občanství je
jednotné. Dále bylo stanoveno, že každý československý státní občan má na celém území ČSSR rovná práva a rovné povinnosti. Podle tohoto nového znění
článku 5 mělo být nabývání a pozbývání státního občanství upraveno novým zákonem Federálního shromáždění. Zákon č. 125/1970 Sb. do té doby, než
zákon Federálního shromáždění, jehož vydání předvídá článek 5, nabude
účinnosti, ponechal v platnosti dosavadní právní úpravu. K přijetí takového zákona však nikdy nedošlo, a tak se nabývání a pozbývání státního občanství řídilo výše uvedenými zákony České národní rady a Slovenské národní rady.55
Obrat v problematice pozbývání státního občanství znamenalo přijetí
nového zákona č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání
a pozbývání československého státního občanství. Tento zákon účinný od 28. března 1990 zrušil všechna rozhodnutí o odnětí státního občanství vydaná
podle zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České
socialistické republiky 56 a nadále osoby, jímž bylo státní občanství takto odňato, považoval za osoby propuštěné ze státního svazku. Pokud taková osoba písemným
sdělením
do
31.
prosince
1993
projevila
vůli
zůstat
československým státním občanem, má se za to, že státním občanem nepřestala V části druhé zákona. Adamus, Vl. K zákonu o státním občanství. Správní právo, 1995, č. 4, s. 240 an. 56 Viz ustanovení § 14a zákona č. 39/1969 Sb., ve znění zákona č. 124/1969 Sb. 54 55
32
být. Zákon nadále umožnil osobám propuštěným ze státního svazku v době od 1. října 1949 do 31. prosince 1989 nabýt státní občanství do 31. prosince 1993. Na tuto novelu o devět let později navázal zákon č. 193/1999 Sb., o státním
občanství některých bývalých československých státních občanů, který
pokračoval v řešení státoobčanských otázek ve vztahu k případům, které zákon č. 88/1990 Sb. nepokryl.57
Další změnu přinesl až ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje
Listina základních práv a svobod, jímž vedle státního občanství ČSFR byl nově
zakotven princip „nikdo nesmí být zbaven občanství proti své vůli.“58 Nové
znění článku 5
59
se tak přiblížilo svému původnímu znění před novelizací
zákonem č. 125/1970 Sb., čímž se dostal do souladu tento článek a faktický stav.
Právní úprava státního občanství znala následující způsoby nabývání
státního občanství: narození (ustanovení § 6 zákona č. 165/1968 Sb. a ustanovení §§ 8 a 17 zákona ČNR č. 39/1968 Sb.), udělení (ustanovení §§ 8 a 10 zákona č. 165/1968 Sb. a článek II bod 3 zákona č. 88/1990 Sb.), uzavření
manželství (ustanovení § 7 zákona č. 165/1968 Sb. a ustanovení § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 39/1969 Sb.), volba (ustanovení §§ 3 až 6 a §§ 11 a 12 zákona č. 165/1968 Sb. a ustanovení §§ 3 až 9, 12 a 18 zákona ČNR č. 39/1969 Sb.) a navrácení.
Pozbytím
„republikového“
občanství
pozbyl
jednotlivec
i československé státní občanství.60 Konkrétních způsobů, kterými bylo možno státní občanství pozbýt, bylo podobně jako způsobů pozbývání několik. Dva
základní způsoby pozbývání státního občanství byly pozbytí na vlastní žádost – propuštění ze státního svazku (ustanovení § 14 zákona ČNR č. 39/1969 Sb.) a odnětí (ustanovení § 14a zákona ČNR č. 39/1969 Sb., až do dne 29. března Podrobněji viz kap. 7 K tomuto principu viz níže. 59 1) Státní občan každé z obou republik je zároveň občanem České a Slovenské Federativní Republiky. 2) Občan jedné republiky má na území druhé republiky stejná práva a stejné povinnosti jako občan této druhé republiky. 3) Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. 4) Zásady nabývání a pozbývání státního občanství stanoví zákon Federálního shromáždění. 60 Výjimkou z tohoto pravidla bylo pozbytí občanství jedné ze dvou republik federace a nabytí občanství druhé republiky. 57 58
33
1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 88/1990 Sb.). Dále bylo možno pozbýt státní občanství na základě množství mezinárodních smluv o úpravě dvojího státního občanství: -
Úmluva č. 169/1929 Sb., o naturalisaci mezi Československem
a Spojenými státy, pozbyla platnost dne 20. 8. 1997 (sdělení MZV č. 229/1997 Sb.),
-
vyhl. č. 47/1958 Sb., o Úmluvě mezi Československou republikou
a Svazem sovětských socialistických republik, ze dne 5. 10. 1957 o úpravě státního občanství osob s dvojím státním občanstvím,
-
vyhl. č. 37/1961 Sb., o Úmluvě mezi Československou socialistickou
republikou a Maďarskou lidovou republikou ze dne 4. 11. 1960
o úpravě některých otázek státního občanství, pozbyla platnost dne 17. 10. 1996 (sdělení MZV č. 54/2000 Sb. m. s.), -
vyhl. č. 71/1966 Sb., o úmluvě mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou ze dne 17. 5. 1965 o úpravě
otázek týkajících se dvojího státního občanství, pozbyla platnost dne 20. 5. 2001 (sdělení MZV č. 123/2001 Sb. m. s.), -
vyhl. č. 37/1974 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou
republikou a Německou demokratickou republikou ze dne 10. 10. 1973
o úpravě dvojího státního občanství, pozbyla platnost dne 3. 10. 1990 (sdělení MZV č. 123/1994 Sb.), -
vyhl. č. 61/1975 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou
republikou a Bulharskou lidovou republikou ze dne 31. 5. 1974
o úpravě dvojího státního občanství, úmluva byla vypovězena bulharskou stranou podle článku 16. Platnost smlouvy byla ukončena
ke dni 4. května 1995. Ukončení platnosti smlouvy nebylo vyhlášeno ve sbírce zákonů. -
vyhl. č. 71/1981 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou
republikou a Svazem sovětských socialistických republik ze dne 6. 6. 1980 o zamezení vzniku dvojího státního občanství, nadále váže Rusko, Bělorusko a Kyrgyzstán,
34
-
vyhl. č. 96/1985 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou ze dne 9. 7. 1984
o úpravě dvojího státního občanství, pozbyla platnost dne 20. 11. 2005 (sdělení MZV č. 77/2005 Sb. m. s.).
35
4. Moderní úprava státního občanství 4.1 Zánik ČSFR a jeho důsledky pro státní občanství
Zánik ČSFR byl upraven ústavním zákonem č. 542/1992 Sb., o zániku
ČSFR,61 ústavním zákonem České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních
souvisejících se zánikem ČSFR a ústavním zákonem České národní rady
č. 29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem
ČSFR.62 Jako vhodné řešení státoobčanské otázky se jevilo přijmout
mezinárodní smlouvou mezi oběma republikami. Návrh takové smlouvy byl
vypracován a předložen českou stranou, slovenská strana jej však nepřijala.63
V souvislosti se zánikem ČSFR (jako subjektu mezinárodního práva)
a vznikem unitární samostatné České republiky (k 1. lednu 1993 se změnil pouze atribut samostatnosti, nikoliv státnosti jako takové)64 zaniklo stávající
československé státní občanství a vzniklo státní občanství České republiky
jako samostatného subjektu mezinárodního práva,65 na základě článku 12 Ústavy České republiky ve spojitosti se zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání
a pozbývání státního občanství České republiky. Zákonem č. 40/1993 Sb. zároveň zrušil zákon č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání
„Čl.1 (1) Uplynutím dne 31. prosince 1992 zaniká Česká a Slovenská Federativní Republika. (2) Nástupnickými státy České a Slovenské Federativní Republiky jsou Česká republika a Slovenská republika.“ 62 Další ustanovení upravující zánik ČSFR můžeme nalézt v hlavě osmé Ústavy (články 106 až 112) a v ústavním zákoně č. 541/1992 Sb., o dělení majetku ČSFR mezi ČR a SR a o jeho přechodu na ČR a SR a dále pak v ústavním zákoně č. 624/1992 Sb., o zániku funkce soudců a o skončení pracovních a služebních poměrů v souvislosti se zánikem ČSFR. Mezi ČR a SR bylo též uzavřeno množství smluv. 63 Smlouva předcházela vzniku bezdomovectví a dvojího státního občanství. Vycházela z následujících zásad: Fyzické osoby, které měly k 31. prosinci 1992 státní občanství jedné republiky, jsou státními občany této republiky i od 1. ledna 1993, přičemž byla dána možnost volby státního občanství ČR dosavadnímu státnímu občanu SR a naopak, vázaná na tříletý trvalý pobyt. Pro vyloučení dvojího státního občanství smlouva stanovila, že nabytím státního občanství jedné republiky se pozbývá státní občanství republiky druhé. U dětí, jejichž jeden z rodičů byl státním občanem ČR a druhý z rodičů státním občanem SR, smlouva umožňovala provést volbu státního občanství pro dítě a dále stanovila způsob určení státního občanství, v případě že by volba nebyla provedena. Viz nález Ústavního soudu vydaný pod č. 207/1994 Sb. 64 Filip, J. Ústavní právo. I. díl. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 1999, s. 164 65 Černý, J., Valášek, M. Cit. dílo, s. 99 61
36
státního občanství a zákon České národní rady č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky. Česká republika jako subjekt mezinárodního práva vznikla zánikem ČSFR.66
Na základě článku 12 Ústavy byl vydán zákon o nabývání a pozbývání
státního občanství (z. č. 40/1993 Sb., viz níže). Na Slovensku pak podobně na
základě článku 5 odst. 1 Ústavy Slovenskej republiky (č. 460/1992 Zb.) byl
vydán zákon Národnej rady Slovenskej republiky č. 40/1993 Z.z., o štátnom občianstve Slovenskej republiky, který řešil stejný okruh problémů jako český
zákon o nabývání a pozbývání státního občanství. Zákon č. 40/1993 Sb. byl do dnešní doby změněn zákonem č. 272/1993 Sb., nařízením vlády č. 337/1993 Sb. byly prodlouženy některé lhůty, další novelizace proběhla zákonem
č. 140/1995 Sb., zákonem č. 139/1996 Sb., zákonem č. 194/1999 Sb., zákonem
č. 320/2002 Sb., zákonem č. 357/2003 Sb. a nejnověji zákonem č. 413/2005 Sb. Dále bylo zákonem č. 193/1999 Sb. upraveno státní občanství některých bývalých československých státních občanů.
4.2 Ústava České republiky a státní občanství
Státní občané jsou základní složkou státu a od jejich vůle vyjádřené
prostřednictvím volených zástupců se odvíjí samotná existence a rozvoj České
republiky, a stejně tak demokratický charakter státu.67 Vedle toho Ústava
výslovně uvádí jeden z důležitých principů další právní úpravy tohoto institutu – princip „nikdo nesmí být zbaven občanství proti své vůli“, a to v článku 12 odst. 2.68 Jde o úplné vyloučení možnosti, aby byla přijata taková právní
úprava, která by zbavení státního občanství obsahovala jako sankci za určité jednání,69 jak například dříve umožňoval zákon č. 39/1969 Sb. o nabývání
a pozbývání státního občanství České socialistické republiky. Konkrétní
Viz např. Filip, J. Ústavní právo. I. díl. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 1999, s. 162 an. 67 Preambule ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku … odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů…“ 68 Podrobně k tomuto principu viz níže. 69 Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95 66
37
úpravu státního občanství však ponechává na zákoně, opět na základě článku 12 Ústavy.70
4.3 Mezinárodní dokumenty
Otázka státního občanství a jeho aspektů se stala předmětem mnoha
mezinárodních dokumentů,71 pro zvláštní význam, který uspořádání vztahů
mezi jedincem a státem má. Prostřednictvím těchto dokumentů státy například čelí negativním důsledkům působení vnitrostátních právních norem na
jednotlivce (Úmluva o omezení případů bezdomovectví) a/nebo se v nich státy zavazují k uplatnění zákonodárných opatření a nutných kroků (v souladu
s ústavními postupy) k tomu, aby byla v jejich vnitrostátních právních řádech
uplatněna určitá zásada, oprávnění, povinnost, nebo zajištěn určitý standard (Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen). Česká republika je
vázána množstvím mezinárodních smluv, ať už dvoustranných nebo vícestranných.
4.3.1 Mnohostranné mezinárodní úmluvy
Mezi mnohostranné mezinárodní úmluvy, které jsou součástí právního
řádu České republiky, patří
a) Úmluva o státním občanství vdaných žen z roku 1957 (vyhláška
č. 72/1962 Sb.), která zachycuje principy individuálního nabývání a pozbývání státního občanství a princip nikdo nesmí být zbaven občanství proti své vůli,
oba ve spojitosti s uzavíráním a zánikem manželství nebo změnou státního občanství jedním z manželů v průběhu trvání manželství.
b) Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku
1966 společně s Mezinárodním paktem o hospodářských sociálních a kulturních právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) chrání ve svých
ustanoveních rodinu jako základní jednotku společnosti, Mezinárodní pakt
Čl. 12. (1) Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon. (2) Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. 71 Viz také Filip, J. K problémům mezinárodních smluv se vztahem ke státnímu občanství ČR. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 1 70
38
o občanských a politických právech dále obsahuje ochranu dítěte a spolu s tím stanoví právo každého dítěte na státní příslušnost.
c) Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové
diskriminace (vyhláška č. 95/1974 Sb.) obsahuje závazek smluvních stran zakázat a odstranit rasovou diskriminaci ve všech jejích formách, mimo jiné při užívání práva na státní občanství.72
d) Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (vyhláška
č. 62/1987 Sb.) výslovně stanoví zákaz diskriminace žen v souvislosti s nabýváním pozbýváním státního občanství a podobně jako Úmluva o státním občanství vdaných žen z roku 1957 stanoví zásadu individuálního nabývání a pozbývání státního občanství.73
e) Úmluva o právech dítěte (sdělení č. 104/1991 Sb.). Smluvní strany
této úmluvy se zavázaly respektovat a zabezpečit práva Úmluvou stanovená (včetně z pohledu této práce významného práva na státní příslušnost) každému dítěti nacházejícímu se pod jejich jurisdikcí.74
f) Úmluva o omezení případů bezdomovectví z roku 1961 (sdělení
MZV č. 43/2002 Sb. m. s.) Úmluva o omezení případů bezdomovectví stanoví
konkrétní způsoby snižování počtu osob bez státní příslušnosti. Na základě
Úmluvy tak smluvní stát zajistí nabytí svého občanství osobě narozené na jeho území, která by jinak byla bez státní příslušnosti. Dalším významným pravidlem, obsaženým v článku 2, je pravidlo, podle kterého bude fyzická
osoba nalezená na území smluvního státu považována za narozenou na tomto území rodičům majícím státní občanství tohoto státu, nebude-li prokázán
opak.75 Úmluva také doplňuje naší právní úpravu o pravidlo, podle kterého se
má za to, „že k narození na lodi nebo v letadle došlo na území státu, jehož
vlajku loď nese, nebo na území státu, ve kterém je letadlo registrováno“ (článek 3 Úmluvy). Dále je bráněno vzniku apatrismu požadavkem
podmíněnosti pozbytí státního občanství existencí jiného státního občanství nebo jeho nabytím.
Viz článek 5 písmeno d) bod iii) Konkrétně článek 9 Úmluvy 74 Článek 7 odst. 1 Úmluvy 75 Srov. ustanovení § 5 zákona č. 40/1993 Sb. 72 73
39
g) Evropská úmluva o státním občanství (European Convention on
Nationality) je zatím poslední mezinárodní úmluvou, která se zabývá
problematikou státního občanství. Byla vypracována Radou Evropy a otevřena k podpisu roku 1997. Pro ČR vstoupila v platnost dne 1. července 2004
(sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 76/2004 Sb. m. s.). Úmluva se
zabývá principy a pravidly týkající se státního občanství a pravidly upravující
brannou povinnost v případech několikerého státního občanství a vychází z ní
i předposlední novela zákona č. 40/1993 Sb., byť nebyla Úmluva v té době ještě ratifikována. Důvodem pro její vypracování byl vývoj celé problematiky
od vypracovaní Dohody o omezení případů několikanásobné státní příslušnosti
a o službě v ozbrojených silách v případě několikanásobné státní příslušnosti
(Convention on the Reduction of Cases of Multiple Nationality and Military Obligations in Cases of Multiple Nationality) z roku 1963. Od té doby byla
postupně oslabována zásada vyloučení bipolitismu v souvislosti s tím, jak se do popředí zájmu dostával lidský jedinec a lidská práva. Postupný vývoj tímto směrem byl dále zesilován migrací pracovníků mezi evropskými zeměmi, což
vedlo ke zvyšování počtu trvale usídlených cizinců na území jednotlivých států a potřebě jejich integrace do společnosti. Dalším důvodem byl zvětšující se
počet smíšených sňatků, kdy mají manželé rozdílné státní občanství76
a politické změny ve střední a východní Evropě od roku 1989.77
Úmluva potvrzuje pravidlo, že každý stát určuje podle svého vlastního
práva, kdo jsou jeho občané, pokud je to v souladu s aplikovatelným mezinárodním právem, obyčejovým
mezinárodním právem a obecně
uznávanými zásadami práva s ohledem na občanství. Toto pravidlo bylo obsaženo v Haagské úmluvě o některých otázkách střetů zákonů o státním
občanství z roku 1930, jež je považováno za obyčejové mezinárodní právo.78
Dále Úmluva ve svém článku 4 stanoví zásady, o něž se opírá právní úprava
každého smluvního státu, tedy i ČR. Zásady v tomto článku uvedené znaly Uzavření manželství již nemělo přímý efekt na státní občanství podle Úmluvy o státním občanství vdaných žen z roku 1957. 77 Web : Explanatory Report to the European Convention on Nationality [citováno 28. února 2006]. Dostupný z http:// conventions.coe.int/Treaty/EN/Reports/Html/166.htm 78 Potočný, M., Ondřej, J. Cit. dílo, s. 47 76
40
předešlé mezinárodní úmluvy (princip „každý má právo na státní občanství“ a princip „nikdo nesmí být svévolně zbaven svého státního občanství“ znala už
Všeobecná deklarace lidských práv a v případě dětí Úmluva o právech dítěte, bránění bezdomovectví bylo vůdčím principem Úmluvy o snížení případů
bezdomovectví a otázky změny státního občanství v návaznosti na uzavření nebo zánik manželství byly předmětem Úmluvy o státním občanství vdaných žen). Můžeme vidět, že Úmluva směřuje k podpoře postupného vytváření právních zásad v oblasti státního občanství.79 Zvláštností Úmluvy je její
neutralita k problému vícerého státního občanství,80 které upravuje ve své
kapitole páté a stanoví, v jakých případech smluvní stát umožní zachovat nebo mít víceré státní občanství (článek 14 Úmluvy). Význam Úmluvy spočívá tedy
v tom, že narozdíl od starších mezinárodních úmluv, které upravovaly pouze určité aspekty státního občanství, komplexně upravuje danou problematiku.
h) Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti (sdělení
MZV č. 108/2004 Sb. m. s.) přijatá v roce 1954 vstoupila v platnost pro Českou republiku dne 17. října 2004. Cílem této úmluvy je zlepšit postavení osob bez státní příslušnosti stanovením minimálního standardu pro tyto osoby v oblastech
výdělečné činnosti, sociálních
výhod, správních opatření
a samotného právního postavení. Úmluva ve svém článku 2 stanoví, že:
„Každá osoba bez státní příslušnosti má povinnosti k zemi, ve které se nachází, které zejména vyžadují, aby se řídila jejími zákony a nařízeními a dodržovala opatření přijatá k udržení veřejného pořádku.“
Významným ustanovením je čl. 7 odst. 1., ve kterém je zakotvena
zásada poskytování stejného zacházení s osobami bez státní příslušnosti jako se
poskytuje cizincům obecně. To však za předpokladu, neobsahuje-li Úmluva
ustanovení příznivější – taková ustanovení, podle kterých smluvní státy budou s osobami bez státní příslušnosti oprávněně se zdržujícími na jejich území
zacházet stejně jako se svými občany, se týkají například přístupu k základnímu vzdělání, pracovních podmínek nebo s určitými omezeními
Viz Preambule Úmluvy Web : Explanatory Report to the European Convention on Nationality [citováno 28. února 2006]. Dostupný z http:// conventions.coe.int/Treaty/EN/Reports/Html/166.htm 79 80
41
sociálního zabezpečení.81 Úmluva poskytuje osobám bez státní příslušnosti
ochranu tím, že stanoví smluvním státům podmínky pro vyhoštění takové osoby. Smluvní státy tak tyto osoby nevyhostí, s výjimkou důvodů národní
bezpečnosti nebo veřejného pořádku, pokud se oprávněně zdržují na jejich
území, a to pouze na základě rozhodnutí učiněného v rámci řádného právního postupu. S tím také souvisí volný přístup k soudům na území všech smluvních států.
4.3.2 dvoustranné mezinárodní smlouvy
Další skupinou smluv o státním občanství jsou smlouvy dvoustranné,
uzavírané s cílem zamezit vzniku dvojího státního občanství a odstranit
existující dvojí státní občanství.82 Česká republika je v současné době v této oblasti vázána následujícími dvoustrannými úmluvami:
a) Smlouvou mezi Československou socialistickou republikou
a Svazem sovětských socialistických republik o zamezení vzniku dvojího
státního občanství ze dne 6. června 1980 (vyhlášená pod č. 71/1981 Sb.),
přičemž smluvními stranami jsou dnes vedle České republiky Rusko, Bělorusko a Kyrgyzstán. Narozdíl od Úmluvy mezi Československou
republikou a Svazem sovětských socialistických republik o úpravě státního
občanství osob s dvojím občanstvím (vyhl. MZV č. 47/1958 Sb.), která se vypořádala s otázkou již existujícího dvojího státního občanství, tato smlouva
se zaměřuje na předcházení jeho vzniku. Dítěti narozenému po dni, kdy tato smlouva vstoupila v platnost, osobě se státním občanstvím jedné smluvní
strany a osobě se státním občanstvím druhé smluvní strany, mohou rodiče
zvolit státní občanství prohlášením. Pokud se tak nestane, po uplynutí lhůty pro podání prohlášení má dítě výlučně státní občanství smluvní strany, na jejímž
území se narodilo. U nezletilého dítěte staršího 14 let je vyžadován souhlas.
Vedle těchto základních pravidel se smlouva zabývá dalšími variantami, např. pokud se dítě narodí na území třetího státu, nebo pokud jeden z jeho rodičů zemřel. Na základě této smlouvy si také smluvní strany každoročně vyměňují 81 82
K tomuto ustanovení však ČR učinila prohlášení. Viz Černý, J., Valášek, M. Cit. dílo, s. 132
42
diplomatickou cestou seznam dětí, pro které rodiče podali v uplynulém kalendářním roce souhlasné prohlášení.
b) Smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou
o úpravě některých otázek na úseku matrik a státního občanství doplněnou nótami ze dne 9. 11. a 28. 12. 1994 (vyhlášená pod č. 235/1995 Sb.).83 Podle
této mezinárodní smlouvy si budou Ministerstvo vnitra České republiky
a Ministerstvo vnitra Slovenské republiky každoročně vyměňovat seznamy
státních občanů jedné smluvní strany, kteří nabyli státní občanství druhé
smluvní strany v předcházejícím kalendářním roce. Výměna seznamů státních občanů smluvních stran, kteří nabyli státní občanství druhé smluvní strany
v roce 1993, se na základě této smlouvy měla uskutečnit do 1. září 1994, lhůta však byla později o rok prodloužena.
4.4 Základní zákonná úprava státního občanství
Současná zákonná úprava státního občanství je komplexně řešena
v zákoně ČNR ze dne 29. 12. 1992 č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání
státního občanství České republiky. Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. ledna
1993. Jeho smyslem je komplexně upravit institut státního občanství vzhledem
ke vzniku samostatné České republiky. Zákon řeší několik okruhů problémů –
stanovení, kdo jsou státní občané, úprava nabývání a pozbývání státního občanství, úprava zvláštního postupu, který umožňuje při splnění stanovených
podmínek nabytí státního občanství ČR občanům Slovenské republiky,84
úpravu dokladů o státním občanství a zjišťování státního občanství.
V první řadě bylo nutné stanovit, kdo jsou občané nově vzniklé České
republiky, což se stalo prostřednictvím obecného ustanovení obsaženého v § 1
zákona. Podle dikce tohoto paragrafu fyzické osoby, které ke dni 31. prosince 1992 byly státními občany České republiky a zároveň státními občany České a Slovenské Federativní republiky, jsou od 1. ledna 1993 státními občany
České republiky. Zákon je tedy založen na právní kontinuitě s předešlým Web : Seznam vyhlášených mezinárodních smluv, k jejichž ratifikaci dal souhlas zákonodárný sbor a jimiž je Česká republika vázána, které jsou v evidenci MZV [citováno 10. března 2006]. Dostupné z http://www.mzv.cz 84 Nález ÚS č. 207/1994 Sb. 83
43
stavem.85 Vedle toho zákon stanovil konkrétní způsoby nabývání státního občanství v ustanoveních § 2 a n.
Ze způsobů nabývání státního občanství zná tento zákon následující
způsoby nabývání státního občanství – narození, osvojení,86 určení otcovství, nalezení na území České republiky, prohlášení a udělení na žádost. Ze způsobů pozbývání státního občanství je to pak propuštění ze státního svazku,87
prohlášení a nabytí cizího státního občanství na základě výslovného projevu vůle. Podrobněji k charakteru jednotlivých způsobů nabývání a pozbývání viz výše kapitola 2.4 a 2.5.
Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky je
tedy zákonem stěžejním a tvoří pilíř současné české právní úpravy v oblasti státního občanství.
Klíma, K. Ústavní právo. 2. rozš. vydání. Plzeň : Vydavatelství Alex Čeněk s.r.o, 2004, s. 211 86 Původní znění zákona tento způsob nabytí neznalo. 87 Později vypuštěno zákonem č. 139/1996 Sb. 85
44
5. Principy současné právní úpravy
Současná právní úprava je v této oblasti ovládána několika důležitými
principy, které vyjadřují základní vůdčí myšlenky, na nichž jsou jednotlivé
právní předpisy stavěny. Působí tak vedle obecných principů ústavního práva, byť jsou s nimi svázány (jako příklad může sloužit princip úcty k lidským právům, uvedený v preambuli Ústavy). Těmito principy konkrétně jsou
1) princip individuálního nabývání a pozbývání státního občanství, 2) princip rovnosti občanů,
3) princip vyloučení apatrismu,
4) princip vyloučení bipolitismu,
5) princip jednotného státního občanství rodiny,
6) princip „nikdo nesmí být zbaven občanství proti své vůli“, 7) princip výlučnosti státního občanství.
5.1 Princip individuálního nabývání a pozbývání státního občanství
Princip individuálního nabývání a pozbývání státního občanství je
vůdčím principem zákona č. 40/1993 Sb., podle něhož se státní občanství
nabývá a pozbývá individuálně konkrétními fyzickými osobami, nikoliv
skupinami osob. Každá fyzická osoba tak státní občanství nabývá popř. pozbývá sama za sebe.88 Zároveň však dochází k jisté kolizi tohoto principu s principem jednotného státního občanství rodiny, a to konkrétně v ustanovení
§ 9, podle kterého je možné do žádosti o udělení státního občanství ČR zahrnout i dítě.
5.2 Princip rovnosti občanů
Princip rovnosti občanů zasahuje zejména část druhou zákona, týkající
se pozbývání státního občanství a je také vyjádřením obecného zákazu diskriminace v souvislosti s pohlavím, rasou, barvou pleti, jazykem, vírou a náboženstvím, politickým či jiným smýšlením, národnostním nebo sociálním
88 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita. Právnická fakulta, 1997, s. 34
45
původem, příslušností k národnostní nebo etnické menšině, majetkem, rodem
nebo jiným postavením, jak je uvedeno v Listině základních práv a svobod, článku 3 odst. 1. To přímo souvisí s koncepcí jednotné kategorie státních občanů, podle níž se nerozlišuje mezi státními občany na základě času, tj. kdy
státní občanství nabyli, nebo způsobu, tj. jakým konkrétním způsobem státní občanství nabyli.89
5.3 Princip vyloučení apatrismu a bipolitismu Podstatou principu
vyloučení
apatrismu
a
principu
vyloučení
bipolitismu se podrobně zabývám výše pod bodem 2.3. Svůj výraz
v zákonných ustanoveních našel princip vyloučení apatrismu konkrétně
v ustanovení § 3 písm. b).90 V tomto ustanovení je patrná další zásada, a to
zásada ius soli.91 Dále § 5 a § 11, odst. 1, písm. h). Působení principu
vyloučení bipolitismu pak můžeme vysledovat v ustanoveních § 5, § 7, odst. 1, písm. b), § 8 odst. 1, písm. b) a § 17.
5.4 Princip jednotného státního občanství rodiny
Princip jednotného státního občanství rodiny je obsažen v ustanoveních
§ 3 odst. 1, § 3a, § 4, § 6, § 9, § 11, odst. písm. d), e), f), § 12 odst. 2, § 16 odst. 3, § 17. Zákonodárce byl veden snahou chránit rodinný život, který by mohlo
rozdílné státní občanství jednotlivých rodinných příslušníků narušit (například s ohledem na základní právo občana pobývat na území státu, které však není garantováno osobám bez státního občanství tohoto státu). Tento princip má
nepochybně svůj význam z humánních důvodů. Za ustanovení, které
nejvýznamněji dokládá působení principu lze považovat ustanovení týkající se nabývání státního občanství - § 3 odst. 1, ve kterém je obsažen princip ius sanguinis, nebo § 9 odst. 1 zákona v souvislosti s nabýváním státního občanství
udělením.
Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita. Právnická fakulta, 1997, s. 35 90 Podle kterého dítě nabývá státní občanství České republiky, jsou-li rodiče apatridé a dítě se narodí na státním území ČR. 91 Viz 2.4. 89
46
5.5 Princip „nikdo nesmí být zbaven občanství proti své vůli“
Princip „nikdo nesmí být zbaven občanství proti své vůli“ stanoví
výslovně ve svém článku 12 odst. 2 Ústava České republiky. Ideovým zdrojem
zde byla Všeobecná deklarace lidských práv, konkrétně její článek 15. Jde také o princip zakotvený v Úmluvě OSN o omezení případů bezdomovectví z roku 1961, která vstoupila v platnost roku 1975 (v našich podmínkách až zákonem
43/2002 Sb.), jejíž článek 8 odst. 1 stanoví, že „Smluvní stát nezbaví osobu
jejího občanství, jestliže by se v důsledku toho stala osobou bez státní příslušnosti.“ Tento princip se zdá být v rozporu s ustanovením § 17 zákona
č. 40/1993 Sb., který upravuje jeden z konkrétních způsobů pozbývání státního občanství – pozbývání státního občanství nabytím státního občanství cizího
státu. Budeme-li se blíže zabývat problémem rozpornosti principu obsaženého v Ústavě s ustanovením zákona, je nutné vyjít z nálezu Ústavního soudu č. 6/1996 Sb., který otázku řeší.
„Navrhovatel - stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku
Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba se žádostí
o přezkoumání rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy (…) Současně stěžovatel
podal návrh na zrušení ustanovení § 17 zákona České národní rady č. 40/1993
Sb. (jehož aplikace vedla k citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze), podle něhož státní občan České republiky pozbývá státní občanství České
republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství získal v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením.“92 Stěžovatel argumentoval rozporem ustanovení § 17 zákona
s článkem 12 odst. 2 Ústavy, z důvodu automatického pozbytí státního
občanství na základě tohoto paragrafu bez zkoumání, zda není dán rozpor s vůlí státního občana. Ústavní soud návrh zamítl. Za podstatné označil, že
„k nabytí cizího státního občanství podle § 17 cit. zákona dochází vlastním projevem vůle občana (žadatele) a že zákonným následkem takového projevu
vůle je ztráta státního občanství České republiky.“ Každý občan má povinnost znát právní řád a s ohledem na znění zákona č. 40/1993 Sb., si musí být vědom 92
Nález Ústavního soudu vydaný pod č. 6/1996 Sb.
47
toho, že v případě nabytí státního občanství cizího státu (ať už na základě
žádosti o udělení státního občanství, nebo na základě volby cizího státního občanství), pozbude občanství České republiky. K nabytí cizího státního občanství tak dochází na základě vlastního projevu vůle občana České
republiky. Nelze tedy konstatovat, že byl občan zbaven svého státního občanství v rozporu se svou vůlí. Dále hovoří ve prospěch souladu zákona
s článkem 12 také užití pojmu „zbavení“ v případě článku 12 a užití odlišného pojmu „pozbytí“ v případě § 17. Používá-li zákonodárce odlišné termíny,
naznačuje tak i rozdílnost jejich obsahu. Napadené ustanovení je tedy v souladu s tímto základním principem.
5.6 Princip výlučnosti státního občanství
Princip výlučnosti státního občanství úzce souvisí s principem
vyloučení
bipolitismu.
„Státní
občanství
je
jednoznačně
institutem
vnitrostátního práva, ostatní státy jsou vedeny zásadou nevměšovat se do
vnitřních věcí státu.“93 Můžeme tedy vidět návaznost na zásadu suverenity, na jejímž základě je samostatná a nezávislá úprava státního občanství věcí
každého státu. Existence tohoto principu je vedle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona o nabývání a pozbývání státního občanství potvrzena i v nálezu Ústavního soudu vydaném pod č. 6/1996 Sb. a dále pak ve sp. zn. Pl. ÚS 9/94.
93
Nález Ústavního soudu vydaný pod č. 207/1994 Sb.
48
6. Zákon č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky 6.1 Původní znění zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky
Text tohoto zákona byl do dnešní doby pozměněn několika novelami
a jeho původní znění se tak od současného znění podstatně liší. Zákon prošel značným vývojem, hlavně co se týká části třetí obsahující zvláštní ustanovení
o státním občanství České republiky v souvislosti se zánikem ČSFR. Otázky týkající se státního občanství v souvislosti se zánikem ČSFR se staly
předmětem několika rozhodnutí Ústavního soudu a zákon samotný předmětem mezinárodní kritiky (UNHCR, Senát Spojených států amerických) a kritiky
občanských sdružení (Český helsinský výbor, Český spolek na Slovensku).94
Stejně tak byla podrobena kritice sporná ustanovení části druhé zákona v původním znění, která byla v rozporu s obecně uznávaným principem
vyloučení apatrismu.95 Novelizace, podnícená mimo jiné touto kritikou, vedla ke zmírnění tvrdosti některých ustanovení (viz dále), které dopadaly na určité
skupiny osob, např. Volyňské Čechy. Tím, jak probíhal vývoj zákona
o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, se budu zabývat v této kapitole.
Před samotným rozborem právního vývoje je nezbytné se ještě
pozastavit a zodpovědět otázku, jak vlastně vypadal tento zákon ve své původní podobě, před tím, než byl novelizován.
Základní ustanovení zákona – ustanovení § 1, které stanoví, kdo je od 1.
ledna 1993 státním občanem České republiky, nebylo, s ohledem na jeho povahu, pozměněno žádnou novelou. Jak již bylo uvedeno výše, jde o fyzické
osoby, které byly k 31. prosinci 1992 státními občany České republiky
a zároveň byly státními občany ČSFR. Ve spojitosti se zánikem společného Uhl, P. Právo a nespravedlnost očima Petra Uhla. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1998, s. 185 an. 95 Odstraněno zákonem č. 139/1996 Sb., viz níže. 94
49
státu Čechů a Slováků také vyvstala potřeba upravit volbu státního občanství
České republiky osobami se státním občanstvím Slovenské republiky. Tato potřeba plynula z humanitárních důvodů; v době rozpadu ČSFR žilo na území
ČR trvale kolem 370 000 osob se slovenským státním občanstvím,96 osob,
které často měly vazby na Českou republiku (pracovní a příbuzenské vazby a jiné vazby). Řešení situace státních občanů SR, kteří chtěli být státními
občany ČR poskytovala část třetí zákona č. 40/1993 Sb., § 18 a § 19. V nich byla upravena volba státního občanství ČR. Možnost volit státní občanství SR
z pochopitelných důvodů české právní předpisy neupravovaly. Osoby, které
byly k 31. prosinci 1992 státními občany ČSFR a neměly státní občanství SR, mohly provést volbu pro slovenské státní občanství na základě ustanovení § 3 zákona Národnej rady Slovenskej republiky č. 40/1993 Z. z.97
Státní občané SR mohli podle původního (nenovelizovaného) znění
zákona nabýt státní občanství ČR udělením podle ustanovení § 7 zákona, a to za zvýhodněných podmínek v porovnání s ostatními cizinci a apatridy (§ 10 odst. 2 – neprokazování znalosti českého jazyka, § 11 odst. 1 písmeno c) –
prominutí podmínky nepřetržitého trvalého pobytu na území ČR a § 22 odst. 2 – neplatí povinnost opatřovat doklady vystavené orgány Slovenské republiky
potřebnými ověřeními a překládat je do českého jazyka), nebo pro ně optovat na základě ustanovení § 18 odst. 1, § 18 odst. 2. Podívejme se blíže za jakých podmínek a jakým způsobem opce pobíhala.
Prvním způsobem volby státního občanství je volba na základě § 18
v původním znění. Možnost postupu podle tohoto ustanovení byla časově
omezena. Slovenský státní občan mohl zvolit státní občanství ČR nejpozději do
31. prosince 199398 a činil tak prohlášením u okresního úřadu příslušného
podle místa svého trvalého pobytu, popřípadě podle místa svého posledního
Uhl, P. Cit. dílo, s. 181 §3 Voľba štátneho občianstva Slovenskej republiky (1) Osoba, ktorá bola k 31. decembru 1992 štátnym občanom Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky a nie je štátnym občanom Slovenskej republiky podľa § 2, môže si zvoliť štátne občianstvo Slovenskej republiky. (2) Voľbu štátneho občianstva podľa odseku 1 možno vykonať do 31. decembra 1993.) 98 Později byla tato lhůta prodloužena nařízením vlády č. 337/1993 Sb. do dne 30. června 1994. 96 97
50
trvalého pobytu na území České republiky, a v cizině pak před zastupitelským úřadem ČR. Vedle časového omezení zákon stanovil další tři podmínky. První
z nich byl nepřetržitý trvalý pobyt na území ČR v délce alespoň po dobu dvou let,99 druhou podmínkou (pokud nedošlo k pozbytí slovenského státního
občanství samotnou volbou) bylo předložení dokladu o propuštění ze státního svazku SR. Pokud státní občan SR požádal o propuštění ze státního svazku
Slovenské republiky, ale jeho žádosti nebylo do tří měsíců vyhověno, stačilo, když tuto skutečnost prokázal. Současně zákon vyžadoval, aby před okresním
úřadem prohlásil, že se vzdává státního občanství SR. Podmínkou třetí byl požadavek nebýt v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin.
Druhý způsob volby státního občanství byl obsažen v ustanovení § 18
odst. 2 zákona. Podobně jako v odstavci 1 i zde bylo možno učinit prohlášení v termínu do 31. prosince 1993 a stejně tak zákon stanovil další podmínky. Toto ustanovení se uplatnilo v případě, že státní občan SR neměl trvalý pobyt na území ČR ani SR a měl-li před odchodem do ciziny poslední trvalý pobyt na území ČR nebo pokud byl alespoň jeden z jeho rodičů státním občanem ČR.
Druhým požadavkem bylo předložení dokladu o propuštění ze státního svazku
SR, o čemž platí to, co již bylo řečeno výše v souvislosti s druhou podmínkou
„prvního způsobu volby“ státního občanství ČR. Ustanovení § 18 odst. 2 neobsahovalo požadavek beztrestnosti v posledních pěti letech. Podmínky
stanovené pro stání občany SR s trvalým pobytem v cizině byly tedy příznivější než podmínky stanovené pro státní občany SR s trvalým
(faktickým) pobytem v ČR.100 Zákon dále stanovil podmínky pro osoby mladší
patnácti let.
K pojmu „trvalý pobyt“ se vyjádřil Ústavní soud v nálezu č. 207/1994 Sb. následovně: „... u pojmu trvalý pobyt se dle názoru Ústavního soudu jedná o faktické vyjádření trvalého pobytu, a tedy o trvalý pobyt nikoliv ve smyslu evidenčním -- přihlášení se k trvalému pobytu na příslušném úřadě -- ale ve smyslu faktickém. Trvalým pobytem je třeba takto rozumět pobyt v místě stálého bydliště člověka, tj. zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání a v němž se také zdržuje s úmyslem zdržovat se zde trvale (v souladu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 76/93)“ 100 Černý, J., Valášek, M. Cit. dílo, s. 117 99
51
Pokud se neuplatnila jedna ze dvou výše uvedených variant, mohl státní
občan SR podat žádost o udělení, na jehož základě mu mohlo ministerstvo vnitra udělit státní občanství ČR (opět byla stanovena lhůta pro podání žádosti
podobně jako u prohlášení, a to do 31. prosince 1993). Ustanovení § 19 se však
vztahovalo pouze na nezletilého státního občana SR staršího patnácti let, jehož
alespoň jeden z rodičů je státním občanem ČR, nebo na slovenského státního
občana, jehož manžel (manželka) je státním občanem ČR. Podmínkou pro udělení byl trvalý pobyt žadatele na území České republiky a předložení
dokladu o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky (s výjimkou
případů, kdy prokázal, že požádal o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky a jeho žádosti nebylo do tří měsíců vyhověno a současně před okresním úřadem prohlásil, že se vzdává státního občanství SR.
Zákon též dále stanovil jednotlivé způsoby nabývání státního občanství,
a to narození (§ 3), s dominantním uplatněním zásady ius sanguinis a vedlejším uplatněním zásady ius soli v souladu s principem vyloučení
apatrismu, dále určení otcovství (§ 4), nalezení na území České republiky (§ 5), které v sobě zahrnuje zamezení
negativním
jevům
apatrismu
a bipolitismu, prohlášení (§ 6), jež mohla učinit osoba, která byla k 31.
prosinci 1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, ale neměla ani státní občanství České republiky ani státní občanství Slovenské
republiky,101 a konečně udělení (§ 7 až § 12) - naturalizace na základě žádosti
fyzické osoby a současně za splnění daných podmínek (§7 odst. 1 písmeno a) až d)).
Co se týče způsobů pozbývání státního občanství ČR, zákon stanovil tři
způsoby pozbývání - propuštění ze státního svazku (na základě ustanovení
§ 14 a § 15) na vlastní žádost a za daných podmínek (neměl-li na území ČR
trvalý pobyt a předložil-li doklad, že nabyl státní občanství cizího státu před 1.
lednem 1993 nebo mu bylo udělení státního občanství cizího státu přislíbeno). Prohlášení podle ustanovení § 16, které mohl činit prohlašovatel - státní občan ČR, který se zdržoval v cizině alespoň 10 let, před zastupitelským úřadem
V případě nabývání státního občanství ČR prohlášením se však jednalo o výjimečné případy, tímto způsobem nabyl státní občanství jen malý počet osob.
101
52
podle místa svého trvalého pobytu. Posledním, třetím způsobem pozbývání
státního občanství, prvně upraveným až tímto zákonem,102 bylo nabytí cizího státního občanství na vlastní žádost, s výjimkou, kdy cizí státní občanství bylo
nabyto v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením (§ 17). Ustanovení § 17 bylo později napadeno pro údajný rozpor s článkem 12 odst. 2
Ústavy („Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.“)103
Ústavní soud však návrh zamítl v nálezu vydaném jako zákon č. 6/1996 Sb.
6.2 Zákon č. 272/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb.
První novelizace zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČR
byla provedena zákonem č. 272/1993 Sb. ze dne 12. října roku 1993. Tato novela byla významná z několika důvodů. Mezi způsoby nabývání státního
občanství zařadila nově osvojení (ustanovení § 3a zákona). Na základě tohoto
ustanovení nabývá dítě státní občanství ČR dnem právní moci rozsudku o osvojení, je-li alespoň jeden osvojitel státním občanem ČR. Osvojení
reflektuje princip ius sanguinis,104 podobně jako určení otcovství. Další úpravu
státního občanství některých osvojených osob přinesla až novela zákona ze dne
29. července 1999; k charakteru osvojení jako způsobu nabývání viz kapitola 2. 4.
Druhým významným krokem bylo vložení nového ustanovení (§ 18a),
které upravovalo podobně jako § 18 odst. 1 a § 18 odst. 2 možnost slovenských
státních občanů optovat pro státní občanství ČR. Možnost zvolit státní občanství ČR prohlášením ve lhůtě do 31. prosince 1993 se měla nově
vztahovat na státní občany SR, kteří se narodili na jejím území do 31. prosince
1939 a jejichž rodiče (nebo alespoň jeden z nich) se narodili na území ČR a na
státní občany SR, kteří dosáhli nejpozději v roce 1993 věku 60 let. Podmínkou pro uplatnění tohoto ustanovení byl nepřetržitý trvalý pobyt na území ČR po
Web : Analýza právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství [citováno 1. března 2006]. Dostupná z http://www.mvcr.cz/dokument 103 Viz 5.5. 104 Web : Analýza právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství [citováno 1. března 2006]. Dostupná z http://www.mvcr.cz/dokument
102
53
dobu alespoň dvou let a bylo také vyžadováno, aby tento slovenský státní občan nebyl v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný
trestný čin. Ustanovení § 18a bylo vloženo do zákona z humanitárních důvodů, kde se zohlednily vazby na Českou republiku a věk slovenských státních
občanů. Předkládání dokladů o propuštění ze státního svazku SR nebo
prokazování, že o propuštění žádali, ale do tří měsíců jim nebylo vyhověno, zákon nevyžadoval, čímž usnadnil pro tyto dvě skupiny slovenských státních občanů volbu státního občanství ČR.
Ustanovení § 18 a stejně tak i nové ustanovení § 18a se stalo
předmětem návrhu skupiny 46 poslanců PSP ČR na zahájení řízení o jejich
zrušení. Podle tohoto návrhu měla uvedená ustanovení diskriminační povahu proto, že stanovila občanům SR, kteří původně byli státními občany ČSFR,
zvláštní podmínky pro získání státního občanství ČR.105 Tím měl být dán podle
návrhu rozpor s ustanovením čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle něhož jsou si všichni před zákonem rovni a mají
právo na stejnou ochranu bez jakékoliv diskriminace. Ústavní soud však rozpor mezi tímto článkem a ustanoveními zákona č. 40/1993 Sb. neshledal.106
Prostřednictvím novely č. 272/1993 Sb. zákonodárce také zmírnil
žadatelům o udělení státního občanství, kteří podali žádost na základě ustanovení § 7 zákona č. 40/1993 Sb. a kteří měli na území ČR trvalý pobyt
a alespoň jeden z jejich rodičů byl v dané době státním občanem ČR,
podmínky pro udělení státního občanství. Konkrétně šlo o možnost ministerstva vnitra prominout podmínku danou v ustanovení § 7 odst. 1 a) zákona č. 40/1993 Sb. – nutnost mít na území České republiky ke dni podání
žádosti nepřetržitý trvalý pobyt alespoň pět let. Jak plyne z výše uvedeného, Nález Ústavního soudu vydaný pod č. 207/1994 Sb. Soudci JUDr. Čermák a JUDr. Varvařovský v odlišném stanovisku poukázali na to, že občané SR, kteří mohli doložit vztah k ČR dlouhodobým trvalým pobytem, měli nejméně výhodné podmínky nabytí státního občanství ČR. Neprominutelná podmínka pětileté beztrestnosti se na ně vztahovala, čímž byli znevýhodněni oproti státním občanům SR, kteří trvale žili v cizině a před odchodem do ciziny měli na území ČR trvalý pobyt. Princip volby státního občanství (podobně jako je upraven v ustanovení § 6 zákona) je podle názoru soudců standardním řešením v demokratickém právním státě a jakákoliv úprava pod tento standard je diskriminující.
105 106
54
důvodem přijetí této novely byla snaha zákonodárce o zmírnění tvrdostí zákona.
V následujících podkapitolách se budu zabývat charakteristikou
a rozborem dalších novel zákona.
6.3 Nařízení vlády ze dne 15. prosince 1993 č. 337/1993 Sb., kterým se prodlužují lhůty stanovené pro volbu a udělení státního občanství České republiky státním občanům Slovenské republiky
Vláda nařízením vydaným na základě ustanovení § 27b, které bylo do
zákona vloženo výše uvedenou novelou, prodloužila lhůty pro volbu státního občanství ČR podle ustanovení § 18 odst. 1, § 18 odst. 2 a § 18a z 31. prosince 1993 do dne 30. června 1994. Stejně tak byla prodloužena lhůta pro podání žádosti o udělení státního občanství ČR podle ustanovení § 19.
6.4 Zákon č. 140/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb.
Tento zákon ze dne 28. června 1995 reagoval na situaci Volyňských
Čechů, kteří imigrovali do České republiky na základě usnesení vlády č. 48 ze
dne 20 února 1991. Tito imigranti však nemohli nabýt státní občanství ČR
udělením za podmínek, které byly stanoveny zákonem č. 40/1993 Sb. Problematickým ustanovením byl § 7 odst. 1 písmeno a), který jako podmínku pro udělení státního občanství předpokládal ke dni podání žádosti o udělení
nepřetržitý trvalý pobyt alespoň pět let na území České republiky. Stanovenou podmínku tedy splnit nemohli a díky tomu nemohli využívat oprávnění spojená
se státním občanstvím. Zákon č. 140/1995 Sb. problém řešil úpravou ustanovení § 11 odst. 1. Ministerstvo vnitra tak mohlo prominout podmínku
stanovenou v § 7 odst. 1 písmenu a), měl-li žadatel na území České republiky
trvalý pobyt a přesídlil-li do České republiky do 31. prosince 1994 na základě pozvání vlády.
55
6.5 Zákon č. 139/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb.
Změny, které přinesla tato novela, se týkaly převážně ustanovení části
druhé zákona, tj. pozbývání státního občanství ČR. Podle do té doby platné
úpravy mohl státní občan ČR pozbýt státní občanství propuštěním ze státního svazku (§ 14, § 15), prohlášením (§ 16) nebo nabytím cizího státního občanství (§ 17). Posledně jmenovaný způsob na rozdíl od prvních dvou žádných změn
nedoznal. Důvod pro úpravu ustanovení § 14 až § 16 byl ten, že dostatečným
způsobem nepředcházely možnosti vzniku nežádoucího negativního jevu bezdomovectví.
V případě prohlášení nebyla dána podmínka, že prohlašovatel (státní
občan ČR) musí mít ještě cizí státní občanství. Prohlašovatel se tak mohl stát apatridou tím, že pozbyl české státní občanství, aniž nabyl státní občanství
jiného státu. Podobný problém vyvolávalo ustanovení § 14 odst. 1 písmeno b), podmiňující pozbytí státního občanství příslibem udělení státního občanství
cizího státu. Občan, který byl propuštěn ze státního svazku na základě tohoto příslibu se mohl stát apatridou tak, že mu posléze nebylo cizí státní občanství
uděleno.107 Pro nápravu tohoto stavu zákonodárce stanovil novou podmínku
pro pozbytí státního občanství prohlášením – prohlašovatel musel být zároveň
cizím státním občanem. V souvislosti s prohlášením též byla odstraněna
podmínka, podle níž se musel prohlašovatel zdržovat v cizině po dobu alespoň 10 let. Pro maximální zjednodušení celé procedury mohl podle nového znění § 16 prohlašovatel učinit prohlášení před kterýmkoliv zastupitelským úřadem
České republiky, nejenom podle místa trvalého pobytu, jak stanovila předešlá úprava. Z důvodu nového znění ustanovení o prohlášení, díky němuž se
propuštění ze státního svazku stalo nadbytečným, a také problémů spojených s ustanovením § 14 odst. 1 písmeno b), byly zákonem č. 139/1996 Sb. vypuštěny § 14 a 15.
Zákon také pokračoval v dalším odstraňování tvrdostí vůči osobám se
státním občanstvím SR a úpravě mírnějších podmínek pro nabytí státního Právní úpravy jednotlivých států většinou vycházejí z toho, že na udělení státního občanství není právní nárok.
107
56
občanství ČR v porovnání s jinými cizinci.108 Na základě nového odstavce
§ 11, bylo upraveno zmocnění pro Ministerstvo vnitra k prominutí podmínky
dané v ustanovení § 7 odst. 1 písmenu c),109 šlo-li o státního občana SR nebo
bývalého státního občana SR, za situace, kdy měl nepřetržitý trvalý pobyt na území ČR nejpozději od 31. prosince 1992 a tento pobyt měl i v době podání
žádosti o udělení státního občanství ČR. Tím se vyrovnalo postavení státních občanů SR, kteří měli na území ČR trvalý pobyt, se slovenskými státními
občany, kteří neměli trvalý pobyt ani na území ČR ani SR (ustanovení § 18 odst. 2 v původním znění) a zákon pro ně nevyžadoval splnění podmínky beztrestnosti v posledních pěti letech.
6.6 Zákon č. 194/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů
Prostřednictvím této novely ze dne 29. července 1999 došlo k několika
změnám ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství. Odrazily se
v ní jednak tendence zmírnit tvrdost ustanovení zákona vůči některým osobám
a také další rozhodnutí Ústavního soudu v této oblasti (jednalo se o senátní rozhodnutí IV. ÚS 34/97). Významně bylo novelizováno ustanovení § 6
(prohlášení), do něhož byly vloženy nové odstavce umožňující rodičům (nebo jednomu z nich za podmínky souhlasu druhého rodiče)110 zahrnout dítě mladší
15 let do prohlášení, případně pro něj učinit samostatné prohlášení. Nově
vložený odstavec 6 byl vyjádřením principu zamezení bipolitismu v souvislosti
s nabýváním státního občanství ČR potomky (starší patnácti let) osob, které byly k 31. prosinci 1992 státními občany ČSFR, ale nebyly zároveň státními občany ČR ani SR. Volba státního občanství ČR na základě ustanovení § 6 jim byla umožněna za předpokladu, že nemají jiné státní občanství.
Web : Důvodová zpráva k návrhu zákona. Dostupná z http://www.psp.cz § 7, písmeno c): „Nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin“ 110 Pokud ovšem nebyl výkon rodičovské zodpovědnosti druhého rodiče pozastaven či omezen, nebo nebyl-li druhý rodič rodičovské zodpovědnosti zbaven. Totéž platilo i o zbavení způsobilosti druhého rodiče k právním úkonům.
108
109
57
Zákon č. 194/1999 Sb. dále pokračoval v úpravách podmínek pro
nabývání státního občanství ČR udělením - podobně jako zákony č. 272/1993 Sb., 140/1995 Sb. a 139/1996 Sb. rozšiřoval možnosti Ministerstva vnitra dané v § 11 k prominutí podmínek nepřetržitého trvalého pobytu a nově i prokázání
o propuštění ze státního svazku cizího státu. Ve spojitosti s udělováním
státního občanství na žádost podle ustanovení § 7 byla Ministerstvu vnitra nově
uložena povinnost posuzovat žádosti i z hlediska bezpečnosti státu. Ministerstvo si také mohlo vyžádat stanovisko Policie České republiky
a zpravodajských služeb. Novela dále přinesla možnost ministerstva prominout podmínku stanovenou v ustanovení § 7 odst. 1 písmeno a), týkající se trvalého
pobytu na území ČR a jeho délky, osobám, které měly na území ČR povolen
trvalý pobyt a bylo jim přiznáno postavení uprchlíka nebo se jednalo o osobu, která nebyla státním občanem žádného státu.
Ustanovení § 7 také vyžadovalo pro nabytí státního občanství udělením
prokázání, že fyzická osoba, která o udělení žádá, „byla propuštěna ze státního svazku cizího státu, nebo která nabytím státního občanství ČR pozbude
dosavadní cizí státní občanství, nejde-li o bezdomovce.“ Ministerstvo vnitra mohlo nově toto prominout pokud se žadatel oprávněně zdržoval na území ČR
po dobu nejméně pěti let a pokud by žadatel podáním takové žádosti
o propuštění mohl vystavit sebe nebo osoby blízké pronásledování z rasových, náboženských, národnostních důvodů nebo z důvodu příslušnosti k určité
sociální skupině. Pro úplnost je nutno zmínit možnost ministerstva prominout výše uvedenou podmínku žadateli, který se oprávněně zdržoval na území ČR po dobu nejméně 20 let, nešlo-li o případ podle § 18 a 18a (viz dále).
Zásadních změn se dočkala ustanovení § 18, § 18a a §19 zákona
č. 40/1993 Sb., upravující opci (v případě § 19 udělení) v souvislosti se
zánikem ČSFR. Znamenala také významný posun v postavení bývalých státních občanů ČSFR a stejně tak v otázce bipolitismu v porovnání s předešlým stavem, kdy byl zákonodárce veden snahou zamezit vzniku
dvojího státního občanství ČR a SR ve vztahu k bývalým státním občanům
58
ČSFR.111 Na základě této novely se tak za státního občana ČR pokládá fyzická
osoba, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem ČSFR a která nabyla
volbou v době od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1993 státní občanství SR,
pokud se neprokáže, že toto občanství podle zákona č. 40/1993 Sb. pozbyla po provedení volby občanství SR. Nové znění § 18 dále stanoví, že státní občan
ČR, který byl k 31. prosinci 1992 státním občanem ČSFR, státní občanství ČR
nepozbude, v případě že nabude státního občanství SR.112 V tomto případě se do novely promítlo senátní rozhodnutí IV. ÚS 34/97, kde Ústavní soud řešil otázku, zda P. Uhl, státní občan ČR, který v roce 1993 zvolil prohlášením
státní občanství SR na základě slovenského zákona č. 40/1993 Z. z., pozbyl tímto české státní občanství na základě ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. Ústavní soud dospěl k závěru, že občanství ČR nepozbyl a v odůvodnění uvedl, že v případě nabytí cizího státního občanství na vlastní žádost se jedná
o dvoustranný akt, který předpokládá konsenzus druhé strany, zatímco provedení volby je jednostranným aktem. Zákon č. 40/1993 Sb. však
neupravuje volbu státního občanství státním občanem ČR a její účinky.
Významné je odlišné stanovisko JUDr. Varvařovského, podle něhož jsou v právních předpisech obsaženy právní zásady uznávané demokratickými právními státy, které je třeba zohlednit při interpretaci a aplikaci a vycházet i ze
smyslu a účelu těchto právních předpisů. Zákon č. 40/1993 Sb. je konstruován tak, aby bránil existenci bipolitismu, což lze dovodit např. z požadavku ustanovení § 18 odst. 1 písmeno b), stanovící povinnost předložit doklad
o propuštění ze státního svazku SR. Ústavní stížnost tedy měla být z tohoto důvodu zamítnuta. V obdobné věci I. ÚS 337/99, kdy ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutím vydaným před tím, než tato novela nabyla
Snahu zákonodárce čelit tomuto jevu můžeme vysledovat v ustanoveních § 8 odst. 1 písmeno b), § 18 odst. 1 písmeno b), § 18 odst. 2 písmeno b), § 19 odst. 1 písmeno b) a také ve sporném ustanovení § 17, podle původního znění zákona č. 40/1993 Sb. 112 Toto ustanovení je ustanovením speciálním vůči obecnému ustanovení § 17 zákona, jak judikoval NSS ve věci Milan S. v B. proti Ministerstvu vnitra o vydání osvědčení o státním občanství. (Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. SJS 97/2004 7 A 37/2001)
111
59
účinnosti, soud argumentaci ze senátního rozhodnutí IV. ÚS 34/97 zopakoval.113
Ustanovení § 18a reaguje na situaci bývalých státních občanů ČSFR,
kteří od 31. prosince 1992 trvale žili na území ČR, ale nebyli státními občany
ČR. Jednalo se o několik tisíc osob, které byly fakticky znevýhodněny, to se týkalo například některých dětí umístěných v dětských domovech, nebo osob ve výkonu trestu odnětí svobody.114 Těmto osobám bylo umožněno učinit
prohlášení o nabytí státního občanství ČR před okresním úřadem příslušným
podle místa jejich trvalého pobytu, popřípadě podle místa, kde trvale žili. Jednalo-li se o osobu mladší 15 let, mohli za něj učinit samostatné prohlášení rodiče nebo soudem ustanovený poručník či opatrovník dítěte.
Ze zákona bylo také odstraněno původní znění § 19, které obsahovalo
způsob nabytí státního občanství ČR udělením ve vztahu k vymezené skupině
slovenských státních občanů, které bylo s ohledem na časové omezení (30. červen 1994) dále nepoužitelné. Žádosti o udělení státního občanství ČR
podané před nabytím účinnosti této novely, o kterých nebylo rozhodnuto do nabytí její účinnosti, se mají nadále považovat za podání podle ustanovení 18a.
V poslední řadě bylo touto novelou také upraveno postavení některých
osvojených osob. Nové ustanovení zákona (§ 27c) se vztahuje na případy
osvojení, ke kterým došlo před tím, než nabyl účinnosti zákon č. 272/1993 Sb. (první novela zákona o nabývání a pozbývání státního občanství) a má tedy
retroaktivní důsledky.115 Osvojené dítě nabylo osvojením státní občanství ČR,
pokud jeho osvojitelé byli ke dni osvojení státními občany ČR nebo by se jimi stali k 1. lednu 1969, a to za předpokladu, že státní občanství nenabylo jinak.
Tato novela byla poměrně přelomová, promítly se do ní nové tendence
při úpravě českého státního občanství, hlavně co se týče dříve zdůrazňovaného principu
jeden
člověk
–
jedno
státní
občanství.
Novou
úpravou
státoobčanských otázek ve vztahu k bývalým státním občanům československé federace se tak podle mého názoru naše právní úprava vzdálila původnímu
Filip, J. Státní občanství v judikatuře Ústavního soudu ČR. Právní zpravodaj, 2002, č. 4 Uhl, P. Cit. dílo, s. 186 115 Web : Analýza právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství [citováno 1. března 2006]. Dostupná z http://www.mvcr.cz/dokument
113
114
60
„duchu“ zákona tak, jak byl v původní podobě přijat a co bylo jeho zamýšleným cílem.
6.7 Zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů
Hlavním účelem zákona č. 320/2002 Sb. ve vztahu k zákonu č. 40/1993
Sb. byla úprava působnosti ve věcech státního občanství stanovená krajskému
úřadu, úřadu městské části hlavního města Prahy, magistrátům měst Brna, Ostravy a Plzně nebo obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností po ukončení činnosti okresních úřadů.116
6.8 Zákon č. 357/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů
Předposlední, avšak nejrozsáhlejší novelou byl zákon č. 357/2003 Sb.
Do zákona byla vložena dvě nová ustanovení upravující možnost určitých osob učinit prohlášení o nabytí státního občanství ČR. Cílem novely bylo mimo jiné
upravit otázky státního občanství ve vztahu k osobám, které byly státními občany ČSFR k 31. prosinci 1992 a v době od 1. 1. 1994 do 1. 9. 1999 jim bylo
uděleno státní občanství SR. Na základě ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. tak pozbyly české státní občanství. Této skupině osob bylo nově vloženým
ustanovením § 18b umožněno učinit prohlášení o nabytí státního občanství
České republiky, pokud ho již v mezidobí nenabyli jinak. Rovněž upravil nabývání státního občanství prohlášením i jejich dětem za daných podmínek.
Nové ustanovení § 18c přineslo možnost prohlášením nabýt státní
občanství ČR i občanům SR, kteří se narodili na území SR rodičům, z nichž jeden měl státní občanství České socialistické republiky nebo České republiky
a druhý státní občanství Slovenské socialistické republiky nebo Slovenské republiky. Prohlašovatel musel být ke dni 31. prosince 1992 státním občanem ČSFR a současně SR mladším 18 let.
Konkrétní ustanovení týkající se zákona č. 40/1990 Sb. jsou obsažena v části padesáté první.
116
61
Další významnou změnou, kterou novela přinesla byla nová úprava
ustanovení § 11 zákona č. 40/1993 Sb. Umožnila ministerstvu vnitra prominout podmínku stanovenou v ustanovení § 7 odst. 1 písmeno b). Původně mohlo
ministerstvo vnitra prominout tuto podmínku za předpokladu, že měl žadatel na
území ČR trvalý pobyt alespoň pět let a zákony státu, jehož byl žadatel občanem, neumožňovaly propuštění ze státního svazku nebo tento stát odmítl
vydat doklad o propuštění. Novelou č. 194/1999 Sb. bylo ministerstvo oprávněno prominout tuto podmínku také v případě, že by žadatel podáním
žádosti o propuštění mohl vystavit sebe nebo osoby blízké pronásledování z důvodů rasových, náboženských, atd. Tři nové okolnosti mohly být
zohledněny na základě zákona č. 357/2003 Sb., pro další zmírnění tvrdosti
ustanovení vůči některým žadatelům. Jedná se o případ, kdy by podání žádosti o propuštění ze státního svazku mělo vážné dopady na majetkové poměry
žadatele (je-li například spojeno s nepřiměřenými správními poplatky či jinými
v demokratickém světě nepřijatelnými podmínkami). Druhý případ se týká mezinárodně uznávaných osobností (vědců, umělců, sportovců), kdy udělení
státního občanství ČR by bylo významným přínosem pro ČR a poslední případ
se týká bývalých československých popř. českých státních občanů, kteří se vracejí do vlasti, a zároveň nejsou státními občany SR.117
Změn doznal také jeden ze způsobů pozbývání státního občanství,
upravený v ustanovení § 17. Podle jeho původního znění pozbývali státní
občané ČR státní občanství okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyli státní
občanství cizího státu. Nové znění tohoto ustanovení v porovnání s předešlým
váže pozbytí státního občanství ČR na nabytí státního občanství cizího státu, pokud je občan nabude dobrovolně a na základě výslovného projevu vůle. Za
takový výslovný projev vůle se pak považuje žádost, prohlášení, souhlas nebo jiný úkon směřující k nabytí cizího státního občanství.
117
Web : Důvodová zpráva k návrhu zákona. Dostupná z http://www.psp.cz
62
6.9 Zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti
Tato novela je do současné doby novelou poslední. Nepřinesla žádné
závažné změny v oblasti nabývání a pozbývání státního občanství a zákonu č. 40/1993 Sb. se věnuje ve své části dvacáté. V souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (zákon č. 412/2005 Sb.) bylo upraveno ustanovení § 10 zákona č. 40/1993 Sb., podle
kterého je při posuzování žádosti o udělení státního občanství ČR ministerstvo povinno posuzovat tuto žádost i z hlediska bezpečnosti státu, přičemž si může
vyžádat stanoviska Policie ČR a zpravodajských služeb ČR. Součástí spisu se
nestávaly skutečnosti podléhající utajení podle zvláštního zákona - zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností. Tato formulace byla nahrazena novou, podle které se součástí spisu nestávají informace podléhající
utajení podle zákona č. 412/2005 Sb. S tím souvisí i změna poznámky pod čarou, která na uvedený zákon odkazuje.
63
7. Zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů
Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství však není jediným
zákonem, který upravuje danou problematiku. Dnem 2. září 1999 nabyl
účinnosti zákon o státním občanství některých bývalých československých
státních občanů, jehož prostřednictvím mohly v prekluzívní pětileté lhůtě (tzn. do 2. září 2004) vymezené skupiny osob nabýt státní občanství ČR
prohlášením. Účelem tohoto zákona je zmírnit následky některých křivd
z období od 25. února 1948 do 28. března 1990, přičemž křivdami je myšleno pozbytí státního občanství
Československé republiky, Československé
socialistické republiky, České socialistické republiky nebo České republiky
propuštěním ze státního svazku nebo v souvislosti s nabytím státního občanství
jiného státu. Zmírnění křivd bylo i cílem zákona č. 88/1990 Sb. Ten však
nepokrýval případy pozbytí státního občanství před dnem, kdy zákon č. 149/1949 Sb. nabyl účinnosti (tj. před 1. říjnem 1949). Stejně tak stanovení lhůty pro postup předvídaný tímto zákonem na 31. prosince 1993 mělo za následek jeho nevyužití mnohými krajany.118
Nabýt státní občanství ČR prohlášením mohly (a v současné době opět
mohou – viz níže) dvě skupiny bývalých občanů, a to na základě ustanovení
§ 1 ve spojitosti s ustanovením § 6. Učinit prohlášení podle ustanovení § 1 může fyzická osoba, která pozbyla státní občanství Československé republiky,
Československé socialistické republiky, České socialistické republiky nebo České republiky v období od 25. února 1948 do 28. března 1990 propuštěním
ze státního svazku či v důsledku nabytí státního občanství cizího státu. Do prohlášení lze zahrnout i dítě bývalého občana. Další skupinu, která mohla
činit prohlášení, tvořili bývalí občané, kteří neměli státní občanství České socialistické republiky nebo ČR a kteří by se stali k 1. lednu 1969 státními
občany Slovenské socialistické republiky, a také bývalí státní občané Slovenské socialistické republiky, kteří pozbyli tohoto státního občanství 118
Web : Důvodová zpráva k senátnímu návrhu zákona. Dostupná z http://www.psp.cz
64
propuštěním ze státního svazku nebo naturalizací ve Spojených státech
amerických v období od 25. února 1948 do 28. března 1990 (ustanovení § 6). Podmínkou danou v tomto ustanovení bylo, aby rodiče těchto bývalých občanů byli (nebo by se stali) k 1. lednu 1969 státními občany České socialistické republiky, případně aby bývalý občan v době odchodu do ciziny měl trvalý
pobyt na území České socialistické republiky nebo ČR, jestliže není ke dni
učinění prohlášení státním občanem SR. K nabytí státního občanství České
republiky došlo dnem vydání osvědčení o nabytí státního občanství České republiky poté, co úřad ověřil, zda jsou splněny tímto zákonem stanovené podmínky pro prohlášení.
Zákon byl dvakrát novelizován. První novelou byl zákon č. 320/2002
Sb. o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti
okresních úřadů, kde se působnosti zanikajících okresních úřadů přesouvají na úřady krajské a na úřad městské části určený Statutem hlavního města Prahy.
Působnosti jim stanovené jsou výkonem přenesené působnosti. Cílem druhé –
do současné doby poslední novely je obnovit možnost učinit prohlášení, která byla původně časově omezena. Zákon č. 46/2006 Sb., kterým se mění zákon
č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých
státních občanů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb., vložil do zákona nové
ustanovení § 5a, podle něhož je možno prohlášení opět činit ode dne 1. června 2005. Odstranilo se tak časové omezení, pro které nebyl racionální důvod.119
119
Web : Důvodová zpráva k senátnímu návrhu zákona. Dostupná z http://www.psp.cz
65
8. Nabývání státního občanství ČR v souvislosti se zánikem ČSFR
Dnem vzniku samostatné ČR se slovenští státní občané na území ČR
dostali do postavení cizince (podobně jako čeští státní občané na Slovensku). V době rozdělení ČSFR – k 1. lednu 1993 tak žilo na území ČR trvale 370 000
bývalých československých občanů, kteří nenabyli státní občanství ČR.120 Jak již bylo uvedeno výše, otázky jejich státního občanství v obou republikách byly
řešeny prostřednictvím zákonů č. 40/1993 Sb. a č. 40/1993 Z. z. Do 31. 12 1992 však mnozí nabyli státní občanství ČR na základě zákona č. 39/1969 Sb.
V následujícím přehledu jsou uvedeny způsoby nabývání státního občanství ČR v souvislosti se zánikem ČSFR.121 • •
dle 39/1969 Sb. do 31. 12 1992, celkem 65 000 osob dle 40/1993 Sb. v původním znění
-volbou dle § 18
-udělením dle § 19 •
dle 40/1993 Sb. ve znění 272/1993 Sb. (tzn. od 11. 11. 1993)
-§ 18a
-dle § 18 a § 18a -dle § 7 a § 19
240 000 osob
14 000 osob
nařízením vlády č. 337/1993 Sb.byla lhůta dle § 18, § 18a a § 19 prodloužena do 30. 6. 1994 • •
dle 40/1993 Sb. ve znění 194/1999 Sb.
-dle § 18a
dle 40/1993 Sb. ve znění 357/2003 Sb.
-dle § 18b -dle § 18c
120 121
Uhl, P. Cit. dílo, s. 181 Údaje o počtech osob viz plenární nález ÚS vydaný pod č. 207/1994 Sb.
66
9. Státní občanství ČR a občanství Unie
V souvislosti se vstupem Smlouvy o přistoupení České republiky
a dalších zemí k Evropské unii (sdělení Ministerstva zahraničních věcí
č. 44/2004 Sb. m. s.) v platnost, přistupuje ke státnímu občanství ČR nový
institut občanství Unie (citizenship of the Union, Unionsbőrgerschaft). Občanství Unie je známkou prohlubující se integrace uvnitř Společenství a bylo zavedeno Maastrichtskou smlouvou z roku 1992, která byla doplněna
Amsterdamskou smlouvou roku 1997.122 Konkrétní úpravu můžeme najít v článcích 17 (bývalý článek 8) až 22 (bývalý článek 8e) Smlouvy o založení
Evropského společenství (dále jen SES).123
Obecně můžeme na občanství Unie pohlížet několika způsoby. Občané,
jak již bylo uvedeno, jsou pojmovým znakem státu. Z tohoto hlediska lze zavedení občanství Unie chápat jako další krok v integraci směřující
k vytvoření pevnějšího svazku členských států, které by mohlo vést až
k evropskému „superstátu“. Toto směřování však bylo podstatně oslabeno
Amsterdamskou smlouvou (občanství Unie nenahrazuje státní příslušnost členského státu). Druhým významem občanství Unie je vytvoření „evropského lidu“ z občanů členských států. To je podstatné hlavně ve světle jejich
volebního práva do Evropského parlamentu a má také nezanedbatelnou symbolickou hodnotu. Dále může být chápáno jako nástroj, který má občanům
členských států sloužit ke zlepšování kvality života prostřednictvím práv, která jsou s občanstvím Unie spojená.124
Specifikem občanství Unie je jeho sekundárnost125 ve vztahu ke
státnímu občanství členského státu,126 každý státní občan členského státu je
zároveň občanem Unie. Občanství Unie je tedy tímto občanstvím podmíněno a je na něj vázáno.
Potočný, M., Ondřej, J. Cit. dílo, s. 47 Později bylo toto ustanovení v téměř shodné podobě vloženo do návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu, článku I -10 124 Šlosarčík. Web : Citizenship of the European Union – Impact of political culture of understanding of the citizenship in the United Kingdom, France, Germany and the Czech Republic [citováno 5. dubna 2006]. Dostupné z: http://aei.pitt.edu/650/ 125 Chlad, L. Státní občanství v kontextu evropské integrace. Právník, 2004, č. 4, s. 372 126 Článek 17 SES: „Občanství Unie doplňuje státní příslušnost členského státu, ale nenahrazuje ji“ 122 123
67
Může se zdát, že každý státní občan ČR, podobně jako každý občan
kteréhokoliv jiného členského státu Evropské unie, je bipolitou. Podstata institutu občanství Unie je však jiná než podstata institutu státního občanství.
K tomu vedou dva důvody: „klasické“ státní občanství není na rozdíl od občanství Unie vázáno na žádné jiné občanství a druhým důvodem je samotná
podstata Společenství a Evropské unie – nevykazují na současném stupni
vývoje znaky suverénního státu.127 V případě občanství Unie tedy nelze hovořit
o občanství v pravém smyslu slova ani o vícerém státním občanství státních
občanů členských států.
S občanstvím Unie jsou spojena práva, stanovená v článcích 18 (dříve
8a) až 21 (dříve 8d) SES. Každý občan Unie tak má právo svobodně se
pohybovat a pobývat na území členských států, má aktivní a pasivní volební právo v obecních volbách ve státu, kde má bydliště, ale jehož není státním
příslušníkem, a to za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu, stejně tak ve volbách do Evropského parlamentu. Dále má právo na konzulární
ochranu kterýmkoliv členským státem Unie na území třetího státu. Do souboru
oprávnění, která jsou obsahem občanství Unie, spadá ještě možnost obracet se na veřejného ochránce práv, petiční právo k Evropskému parlamentu a právo písemně se obracet na orgány a instituce uvedené v článku 7 (Evropský parlament, Rada, Komise, Soudní dvůr, Účetní dvůr). SES však také obsahuje
mechanismus pro rozšíření nebo posílení práv vázaných k občanství Unie. Rada může jednomyslně na návrh Komise a po konzultaci s Evropským
parlamentem přijmout ustanovení k posílení nebo rozšíření těchto práv a doporučit je členským státům k přijetí.
V budoucnu lze v závislosti na dalším politickém vývoji předpokládat
rozšíření práv občanů Unie na základě Charty základních práv EU, přijaté roku 2000 na konferenci v Nice, která je sice právně nezávazným dokumentem, ale
je obsažena v textu návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Evropská Unie tak staví do středu zájmu jednotlivce a vytváří prostor svobody, spravedlnosti
127
Chlad, L. Cit. dílo, s. 356
68
a bezpečnosti.128 Charta dále rozšiřuje základní práva svázaná s občanstvím
Unie o právo na dobrou správu (každá osoba má právo na to, aby její
záležitosti byly vyřízeny v přiměřené lhůtě, spravedlivě a nestranně orgány
Unie) a o právo na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Evropské rady a Evropské komise.129
Občanství Unie je tak zvláštním dvojitým vertikálním vztahem, který
zahrnuje vztah občana a státu a zároveň vztah občana a EU.130 Každý státní občan ČR si zachovává české státní občanství a s ním spojená oprávnění, a zároveň má výše uvedená oprávnění spojená s občanstvím Unie.
Blahož, J., Klíma, K., Skála, J. a kol. Ústavní právo Evropské Unie. 1. vydání. Dobrá Voda : Alex Čeněk, 2003, s. 412 129 Blahož, J., Klíma, K., Skála, J. a kol. Cit. dílo, s. 413 an. 130 Pomahač, R. Evropská unie a její občané. Právní rozhledy, příloha Evropské právo, 1999, č. 1
128
69
10. Závěr
Ve své diplomové práci, která je orientována na problematiku úpravy
státního občanství, jsem se snažil podchytit vývoj tohoto právního institutu. Mým cílem bylo především postihnout proměny zákonné úpravy od vzniku samostatné České republiky a jejich povahu s důrazem na způsoby nabývání
a pozbývání státního občanství a problém řešení postavení bývalých
československých státních občanů. To však nebylo možné bez poskytnutí širšího náhledu na toto téma, proto se nevěnuji pouze úzce vymezenému
problému proměn právní úpravy od roku 1993 až do současnosti, ale také
obecné charakteristice státního občanství. Snažil jsem se o podání výkladu této problematiky i ve světle jejího historického vývoje, který předcházel současnému stavu.
V obecné části mojí diplomové práce jsem podal výklad základních
pojmů. Charakterizoval jsem státní občanství na základě jeho znaků s využitím
nálezu Ústavního soudu č. 207/1994 Sb. jako úzký vztah fyzické osoby a státu, který je časově trvalý, místně neomezený, a který je proti vůli fyzické osoby
zpravidla nezrušitelný. Na základě tohoto právního vztahu vzniká jeho
subjektům soubor vzájemných práv a povinností. Poté, co byl pojem státního občanství vymezen a poté, co byl objasněn jeho vztah ke státu a vnitrostátní právní úpravě, jsem se věnoval dále otázkám pozitivního a negativního
konfliktu vnitrostátních právních úprav státního občanství. Problematikou bezdomovectví (tzv. apatrismu) a dvojího státního občanství (tzv. bipolitismu) jsem se zabýval hlavně z toho důvodu, že zásada vyloučení těchto negativních jevů po dlouhou dobu provázela (a do dnešní doby stále provází) právní úpravu
státního občanství. Poslední část obecné problematiky tvoří základní rozbor způsobů nabývání a pozbývání státního občanství, který je významný pro další
část mé práce, hlavně z důvodu toho, že v rámci analýzy vývoje státního
občanství způsoby jeho nabývání a pozbývání tvoří podstatnou část problematiky.
Historický vývoj státního občanství jsem nastínil v další části
diplomové práce. Poskytuje přehled o vývoji tohoto institutu před rokem 1993,
70
přičemž do práce byla tato část zařazena ze dvou důvodů. Jednak umožňuje
náhled na vývoj státního občanství v průběhu jeho existence s ohledem na jeho celkovou koncepci a způsoby jeho nabývání a pozbývání (což je významné např. ve světle zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů), a dále z důvodu toho, že současně platná
právní úprava předpokládá k určitému datu existenci státního občanství, jenž bylo nabyto na základě právních předpisů, které již nejsou v současné době
v platnosti. Z toho je patrné, že platné právní předpisy mají návaznost na předešlý stav.
Významnou částí úpravy problematiky státního občanství jsou
dvoustranné a mnohostranné mezinárodní smlouvy, jimž se z tohoto důvodu věnuji v samostatné kapitole. Tyto smlouvy se zpravidla zabývají zcela konkrétními okruhy otázek, například omezením bezdomovectví, řešením problému vzniku nebo existence dvojího státního občanství, nebo státním občanstvím, jeho nabýváním a pozbýváním, v souvislosti s uzavřením či
zánikem manželství. V této části mé práce podávám přehled mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a to včetně jejich charakteristiky.
Pro právní úpravu státního občanství jsou typické jisté zásady, jejichž
odraz můžeme najít v jednotlivých ustanoveních státoobčanských předpisů. Principy jsem ve své práci definoval jako základní vůdčí myšlenky, na nichž
jsou jednotlivé právní předpisy stavěny. Dále je podán stručný výklad principu
individuálního nabývání a pozbývání státního občanství, principu rovnosti občanů, principu vyloučení apatrismu, vyloučení bipolitismu, principu jednotného státního občanství rodiny, principu „nikdo nesmí být zbaven
občanství proti své vůli“ a principu výlučnosti státního občanství. Všechny tyto principy jsou pevnou součástí platných předpisů a vyjadřují současně hodnotovou orientaci těchto předpisů.
Poznatky obsažené v těchto částech diplomové práce jsou důležité pro
rozbor vývoje moderních právních předpisů oblasti státního občanství,
konkrétně pak zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství a zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých
71
československých státních občanů. Zákon č. 40/1993 Sb. tvoří pilíř současné
právní úpravy státního občanství a pokrývá tuto problematiku komplexně. Zákon se ve srovnání s jeho původní podobou od té současné podstatně liší. Dynamicky se v průběhu doby proměňoval prostřednictvím jednotlivých novel
a nezanedbatelný vliv na jeho podobu měla také činnost Ústavního soudu. Obecně lze říci, že změny tohoto zákona se týkaly (mimo jiné) třech hlavních
okruhů problémů – nabývání státního občanství udělením, pozbývání státního občanství a asi nejvýznamnější změny se týkaly části třetí zákona, ve které byla
upravena zvláštní ustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti
se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. Zákonem v jeho původní podobě a stejně tak postupně jeho jednotlivými novelami se zabývám v šesté kapitole.
Stanovení toho, kdo je státním občanem, bylo jak v České republice,
tak na Slovensku svěřeno zákonu. Českou stranou vypracovaný návrh
smlouvy, která měla uspořádat otázky státního občanství, nebyl slovenskou stranou přijat. Kromě stanovení toho, kdo je k 1. lednu 1993 státním občanem
které republiky, návrh smlouvy počítal i s možností provedení opce pro státní občanství druhé z republik. Na rozdíl od zákonné úpravy účinné od 1. ledna
1993 nekladl tento návrh žádné podmínky pro opci vyjma požadavku tříletého trvalého pobytu. S ohledem na podobu slovenského zákona č. 40/1993 Z. z., o štátnom občianstve Slovenskej republiky, lze předpokládat, že důvodem nepřijetí návrhu byla konstrukce návrhu budovaná na principu vyloučení dvojího státního občanství. Tolerance slovenského zákonodárce k dvojímu
státnímu občanství je patrná z toho, že cit. zákon nestanoví pro udělení státního občanství SR podmínku pozbytí státního občanství jiného státu, pokud je
žadatel o udělení státním občanem tohoto cizího státu. Dále je to patrné z části
druhé cit. zákona, kde ustanovení § 9 stanoví: „Štátne občianstvo Slovenskej
republiky možno stratiť len prepustením zo štátneho zväzku na vlastnú žiadosť.“ Chybí tedy obdoba našeho § 17, podle kterého státní občan ČR
pozbývá státní občanství ČR nabytím cizího státního občanství (podle zákona
72
č. 40/1993 Sb., v původním znění). Právě tato tolerantnost k bipolitismu je výrazným rozdílem české a slovenské právní úpravy.
Po neúspěchu návrhu smlouvy Česká republika upravila nabývání
a pozbývání státního občanství v zákoně č. 40/1993 Sb., do kterého přenesla principy původně zachycené v návrhu smlouvy. Za 13 let účinnosti zákona
o nabývání a pozbývání státního občanství je možné vysledovat určité vývojové trendy. Prakticky po celou dobu účinnosti cit. zákona bylo jedním
z hlavních problémů řešení postavení bývalých československých státních občanů. Posun v uplatňování principu vyloučení dvojího státního občanství (až
na výjimky) vůči této skupině osob je patrný hlavně ze zákona č. 194/1999 Sb. a zákona č. 357/2003 Sb., kdy zákonodárce reagoval na kritiku ze strany
některých občanských sdružení a dalších subjektů a také na činnost Ústavního soudu (senátní rozhodnutí IV. ÚS 34/97). Zákon č. 40/1993 Sb. se tak značně vzdálil svému původnímu cíli – vyloučení dvojího státního občanství.
Další rys vývoje zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČR
je patrný na úpravě nabývání státního občanství udělením na žádost. Jedná se o odstraňování tvrdostí zákona. V průběhu doby tak postupně docházelo ke
zmírňování podmínek pro udělení státního občanství ČR na žádost rozšiřováním okruhu osob, kterým může ministerstvo prominout zákonem stanovené požadavky obsažené v ustanovení § 7. Problematika pozbývání
státního občanství ČR, obsažená v části druhé zákona se stala také během
minulých let předmětem změn. Ústavním soudem byl řešen spor o ústavnost ustanovení § 17 v souvislosti s provedením volby státního občanství na základě slovenského zákona č. 40/1993 Z. z. některými státními občany ČR, což mělo
výrazný vliv na další směřování právní úpravy. Významným posunem se také stalo vypuštění ustanovení týkající se propuštění ze státního svazku ČR a nová
úprava pozbývání státního občanství nabytím státního občanství cizího státu. Že se však nejedná o podobu na delší dobu konečnou, o tom svědčí i obsah
dokumentu zpracovaného Ministerstvem vnitra „Analýza právní úpravy
nabývání a pozbývání státního občanství“, kde se v rámci koncepce nové
právní úpravy dále s tímto způsobem pozbývání státního občanství nepočítá.
73
Ve snaze zmírnit následky některých křivd (pozbytí státního občanství
Československé republiky, Československé socialistické republiky, České socialistické republiky nebo České republiky propuštěním ze státního svazku
nebo v souvislosti s nabytím státního občanství jiného státu) z období od 25. února 1948 do 28. března 1990 byl vydán zákon č. 193/1999 Sb. o státním
občanství některých bývalých československých státních občanů. Rozbor tohoto zákona jsem podal v sedmé kapitole a poukázal na souvislost se starší právní úpravou.
Dále jsem ve své diplomové práci nastínil problematiku občanství Unie.
Cílem této kapitoly bylo odpovědět na otázku, co je občanství Unie a v jakém je vztahu ke státnímu občanství ČR. Občanství Unie je státním občanstvím
členského státu podmíněno a je na něj vázáno - každý státní občan členského státu je zároveň občanem Unie. S tím jsou spojena určitá práva stanovená
v článcích 18 (dříve 8a) až 21 (dříve 8d) SES, která náležejí z tohoto důvodu státním občanům ČR.
Tato diplomová práce je zaměřena na podání výkladu vývoje státního
občanství v jeho moderní podobě a poskytuje také přehled obecné
problematiky státního občanství. Přínosem práce je vedle samotného rozboru náhled na tuto problematiku v širších souvislostech, hlavně z hlediska předešlé právní úpravy a principů, na nichž úprava stojí. Je však do jisté míry omezena
věcně – ne všechna témata, jež se bezprostředně dotýkají tohoto institutu, mohla být mou prací pokryta. Je však také omezena časově – stále se
proměňující podmínky vyžadují hledání nových cest k řešení společenských
problémů, mezi něž řešení státoobčanských otázek nepochybně patří. Proto vývoj celkové koncepce státního občanství, stejně tak jako jeho právní úpravy, není ukončen.
74
Seznam použité a citované literatury 1) WEYR, F. Československé právo ústavní. Praha : Melantrich, 1937
2) FILIP, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 1999
3) WEIS, P. Nationality and statelessness in international law. 2. vydání. Alphen aan den Rijn : Sijthoff & Noordhoff, 1979
4) POTOČNÝ, M., ONDŘEJ, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 4., doplněné a rozšířené vydání. Praha : C. H. Beck, 2003
5) KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995
6) FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita. Právnická fakulta, 1997
7) ČERNÝ, J., VALÁŠEK, M. České státní občanství: ucelený výklad právních předpisů upravujících státní občanství České republiky v návaznosti na státní občanství ČSR, ČSSR a ČSFR. Praha : Linde Praha, a. s., 1996
8) FILIP, J. Ústavní právo. I. díl. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 1999 9)
VERNER,
VL.
Státní
občanství
a
domovské
právo
republiky
Československé. Praha : Právnické vydavatelství JUDr. Václav Tomsa, 1947
10) MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2. upravené vydání. Praha : Linde, 1999
11) ČERNÝ, J., ČERVENKA, V. Státní občanství ČSSR. Praha : Orbis, 1963 12) MADAR, Z. a kol. Slovník českého práva. Praha : Linde Praha a.s., 1995
13) KLÍMA, K. Ústavní právo. 2. rozš. vydání. Plzeň : Vydavatelství Alex Čeněk s.r.o, 2004
14) UHL, P. Právo a nespravedlnost očima Petra Uhla. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1998
15) BLAHOŽ, J., KLÍMA, K., SKÁLA, J. a kol. Ústavní právo Evropské Unie. 1. vydání. Dobrá Voda : Alex Čeněk, 2003
75
16) ROUČEK, FR., SEDLÁČEK, J. Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 1. § 1 - § 284. Reprint původního vydání. Praha : Codex Bohemia, s.r.o., 1998
17) FILIP, J. K pojmu státního občanství obecně a státního občanství ČR zvláště. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997 18)
PĚCHOTA,
V.
Otázky
dvojího
státního
občanství
ve
světle
československo-americké smlouvy z roku 1928 a amerického práva. Právník 1995, č. 7
19) FILIP, J. K problémům mezinárodních smluv se vztahem ke státnímu občanství ČR. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 1
20) ADAMUS, VL. K zákonu o státním občanství. Správní právo, 1995, č. 4
21) FILIP, J. Státní občanství v judikatuře Ústavního soudu ČR. Právní zpravodaj, 2002, č. 4
22) CHLAD, L. Státní občanství v kontextu evropské integrace. Právník, 2004, č. 4
23) POMAHAČ, R. Evropská unie a její občané. Právní rozhledy, příloha Evropské právo, 1999, č. 1
24) MIKULE, VL. Zrušení Československé federace z hlediska ústavního práva. Právník, 1993, č. 9
25) WAGNER, A. První ústava České republiky z hlediska mezinárodního práva. Právník, 1994, č. 3
26) PIPKOVÁ, H. Nad Analýzou právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství. Právní rozhledy, 2005, č. 13
27) ČERNÝ, P. Soudní přezkum správního uvážení nejen v řízení o udělení státního občanství. Bulletin advokacie, 2005, č. 7-8
28) MOLEK, P., ŠIMÍČEK, V. Udělování státního občanství – na cestě od milosti státu k soudně přezkoumatelnému správnímu uvážení. Právník, 1995, č. 2
29) Web : Explanatory Report to the European Convention on Nationality [citováno 28. února 2006]. Dostupný z
http://conventions.coe.int/Treaty/EN/Reports/Html/166.htm
76
30) Web : Seznam vyhlášených mezinárodních smluv, k jejichž ratifikaci dal
souhlas zákonodárný sbor a jimiž je Česká republika vázána, které jsou v evidenci MZV [citováno 10. března 2006]. Dostupné z http://www.mzv.cz
31) Web : Analýza právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství [citováno 1. března 2006]. Dostupná z http://www.mvcr.cz/dokument
32) Web : Důvodové zprávy k návrhům zákonů. Dostupná z http://www.psp.cz
33) Web : Český helsinský výbor - Zpráva o stavu lidských práv v České republice
1996,
1997
z http://www.helcom.cz
[citováno
12.
prosince
2006].
Dostupné
34) BOSNIAK. Web : Citizenship Denationalized [citováno 20. března 2006]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=232082
35) ŠLOSARČÍK. Web : Citizenship of the European Union – Impact of
political culture of understanding of the citizenship in the United Kingdom,
France, Germany and the Czech Republic [citováno 5. dubna 2006]. Dostupné z: http://aei.pitt.edu/650/
36) SIERRA, PATEL. Web : For a real European Citizenship [citováno 5.dubna 2006]. Dostupné z: http://www.enar-eu.org/en/publication/index.shtml
37) Císařský patent č. 946/1811 sb.z.s., obecný zákoník občanský ze dne 1. června 1811 ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1.1.1925
38) Zákon Národního výboru československého č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého
39) Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky
40) Ústavní zákon č. 236/1920 Sb. z. a n., kterým se doplňují a mění dosavadní
ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé
41) Ústavní zákon č. 152/1926 Sb. z. a n., o udělení státního občanství československého některým osobám
42) Ústavní dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské
77
43) Zákon č. 74/1946 Sb. z. a n., o udělení státního občanství krajanům vracejícím se do vlasti, ve znění pozdějších předpisů
44) Ústavní zákon č. 179/1946 Sb. z. a n., o udělení státního občanství krajanům z Maďarska
45) Zákon č. 174/1948 Sb., o zrušení domovského práva
46) Zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, ve znění pozdějších předpisů
47) Zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, ve znění pozdějších předpisů
48) Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů
49) Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů
50) Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších předpisů
51) Zákon č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství
52) Zákon Slovenské národní rady č. 206/1968 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Slovenské socialistické republiky
53) Zákon č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů
54) Ústavním zákonem č. 125/1970 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci
55) Zákona č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství
56) Zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů
57) Ústava č. 460/1992 Sb., Ústava Slovenskej republiky
58) Ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky
59) Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů
78
60) Ústavní zákon České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky
61) Zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky
62) Zákon č. 40/1993 Z. z., o štátnom občianstve Slovenskej republiky
63) Zákon č. 272/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb.
64) Nařízení vlády ze dne 15. prosince 1993 č. 337/1993 Sb., kterým se
prodlužují lhůty stanovené pro volbu a udělení státního občanství České republiky státním občanům Slovenské republiky
65) Zákon č. 140/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb.
66) Zákon č. 139/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb.
67) Zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů
68) Zákon č. 194/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů
69) Zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů
70) Zákon č. 357/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů
71) Zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti
72) Zákon č. 46/2006 Sb.,kterým se mění zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb.
73) Mírová smlouva č. 217/1921 Sb., mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Německem, podepsaná ve Versailles dne 28. června 1919
79
74) Mírová smlouva č. 507/1921 Sb., mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Rakouskem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919
75) Smlouva č. 508/1921 Sb., mezi čelnými mocnostmi spojenými
a sdruženými a Československem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919
76) Smlouva č. 107/1921 Sb., mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o státním občanství a ochraně menšin
77) Mírová smlouva č. 102/1922 Sb., mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Maďarskem, podepsaná v Trianonu dne 4. června 1920
78) Smlouva č. 308/1922 Sb., o státním občanství mezi republikou Československou a říší Německou
79) Vyhl. č. 20/1925 Sb., o rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži o Těšínsku, Oravě a Spiši
80) Smlouva č. 56/1926 Sb., mezi republikou Československou a republikou Polskou o otázkách právních a finančních
81) Úmluva č. 169/1929 Sb., o naturalisaci mezi Československem a Spojenými státy
82) Dohoda č. 145/1946 Sb., mezi Československem a Maďarskem o výměně obyvatelstva
83) Vyhl. č. 47/1958 Sb., o Úmluvě mezi Československou republikou
a Svazem sovětských socialistických republik o úpravě státního občanství osob s dvojím státním občanstvím
84) Vyhl. č. 37/1961 Sb., o Úmluvě mezi Československou socialistickou
republikou a Maďarskou lidovou republikou o úpravě některých otázek státního občanství
85) Vyhl. č. 72/1962 Sb., o Úmluvě o státním občanství vdaných žen
86) Vyhl. č. 71/1966 Sb., o úmluvě mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o úpravě otázek týkajících se dvojího státního občanství
80
87) Vyhl. č. 37/1974 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou
republikou a Německou demokratickou republikou o úpravě dvojího státního občanství
88) Vyhl. č. 95/1974 Sb., o Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace
89) Vyhl. č. 61/1975 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou
republikou a Bulharskou lidovou republikou o úpravě dvojího státního občanství
90) Vyhl. č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských sociálních a kulturních právech
91) Vyhl. č. 71/1981 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o zamezení vzniku dvojího státního občanství
92) Vyhl. č. 96/1985 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou
republikou a Mongolskou lidovou republikou o úpravě dvojího státního občanství
93) Vyhl, č. 62/1987 Sb., o Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen 94) Sdělení č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte
95) Sdělení č. 235/1995 Sb. o sjednání Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o úpravě některých otázek na úseku matrik a státního občanství
96) Sdělení č. 43/2002 Sb. m. s., o přístupu České republiky k Úmluvě o omezení případů bezdomovectví
97) Sdělení č. 108/2004 Sb. m. s., o sjednání Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti
98) Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 44/2004 Sb.m.s. a související smlouvy
99) Sdělení MZV č. 76/2004 Sb. m. s., o Evropské úmluvě o státním občanství 100) Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1997, sp. zn. 6 A 77/97
81
101) Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. SJS 97/2004 7 A 37/2001
102) Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 34/97 103) Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95
104) Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 337/99 105) Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94 106) Nález Ústavního soudu vydaný pod č. 207/1994 Sb. 107) Nález Ústavního soudu vydaný pod č. 6/1996 Sb.
82
Summary Development of the legal regulation of the Czech citizenship since the rise of the independent Czech Republic
This diploma paper deals with the topic „Development of the legal
regulation of the Czech citizenship since the rise of the independent Czech
Republic.“ Citizenship as an important legal institute has significant impact on
life of every individual. Similary to law itsef, citizenship reflects the current political and social reality. It is also a sign of values of society. This legal
institute has a long history and it came through significant changes since its establishment. Citizenship has its significance for whole system of law. It is
involved in Czech criminal law (for example only a citizen can commit certain crimes), administrative law (citizenship acquisition procedure), constitutional
law and international law (international treaties on dual nationality, the
problem of diplomatic protection). It also has two aspects – domestic and international.
As stated in this diploma paper, citizenship can be characterized as
relatively permanent and close bond of an individual and a state, which
includes certain mutual rights and obligations. The possibility to participate in
politics and public affairs is given through this legal institute. Citizenship is not
only a mere sum of rights and obligations or affiliation with certain state. Beside this political and legal dimension it embodies solidarity and identity.
Determination of citizenship is a matter of domestic jurisdiction of
each state and is regulated by its municipal law. Legal regulation within the framework of municipal law is limited only by customs and international
treaties. The author of this diploma paper aims to cover the development of legal regulation in the Czech Republic since 1993. Before the very analysis of
contemporary development, the author deals with the necessary compact overview of historical development which is important for general
understanding of the given topic. It is also essential because the present-day
83
legal regulation of the Czech citizenship has certain relation to regulations that are no longer in force.
Divided into several chapters, this diploma paper covers with general
problems of citizenship, including definition of the term „citizenship“ on the
basis of its characteristics, general problems of statelessness and dual nationality and the acquisition and loss of citizenship. Further the legal development before the year 1993 is described, with emphasis on legal
situation when independent Czechoslovakia was constituted. Definition of
legal principles that determines the nature of legal regulations concerning
citizenship and their general characteristics, is another important element necessary for the analysis of the contemporary legal regulation. Therefore this question is pursued in one of the chapters of this work.
Information contained in previous chapters is significant for the
analysis of legal regulation, regarding the acquisition and loss of citizenship, legal principles and problems of constitutionality of some of its provisions.
This main part of diploma paper includes the description of each of the amendments and it denotes „the life“ of legal regulation. The problem of former Czechoslovak federation’s citizenship is one of the important topics of this diploma paper and its solution has become subject of changes regulated in amendments and therefore is given an attention to it.
The final chapter of this work deals with the citizenship of the Union.
As a regionally-framed „supranational“ citizenship, the citizenship of the
Union sets up a vertical relation between an individual – citizen of a member state – and the Union. This chapter aims to answer the question what the
citizenship of the Union is, what the relation between this institute and state citizenship is and what are its impacts on the legal position of the citizens of the Czech Republic.
Materials for this diploma paper were drawn on professional literature
and essays, as well as judicature and explanatory reports.
84
