Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Právo a právní věda Katedra ústavního práva a politologie. Magisterská diplomová práce

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra ústavního práva a politologie

Magisterská diplomová práce

Vlastnické právo Michala Grycová 2010/2011

Vedoucí práce: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, PhD.

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Vlastnické právo“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Datum: Michala Grycová 2

Obsah 1 ÚVOD.....................................................................................................................................5 2 K VLASTNICKÉMU PRÁVU OBECNĚ..............................................................................7 2.1 Římské právo a vlastnictví...............................................................................................8 2.2 Vlastnictví jako přirozené právo.......................................................................................9 2.3 Vlastnictví jako rovné právo...........................................................................................11 2.4 Vlastnictví jako absolutní právo.....................................................................................12 2.5 Současné pojetí vlastnického práva................................................................................13 2.5.1 Vlastnické právo objektivní a subjektivní................................................................13 2.5.2 Obsah vlastnického práva........................................................................................14 2.5.3 Nabývání vlastnického práva ..................................................................................14 2.5.4 Omezení vlastnického práva....................................................................................15 2.5.5 Ochrana vlastnického práva.....................................................................................15 2.5.6 Zánik vlastnického práva ........................................................................................16 3 PRÁVNÍ ÚPRAVA VLASTNICKÉHO PRÁVA................................................................17 3.1 Vlastnické právo ve světovém měřítku...........................................................................17 3.2 Vlastnické právo v evropském kontextu.........................................................................19 3.2.1 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod............................................20 3.2.2 Listina základních práv Evropské unie....................................................................21 3.3 Deklarace práv člověka a občana ...................................................................................22 3.4 Vlastnictví a ústavní právo..............................................................................................23 3.4.1 Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod......................................................24 3.4.2 Čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod......................................................25 3.4.3 Čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod......................................................26 3.4.4 Čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod......................................................26 3.4.5 Čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod .....................................................27 3.4.6 Vlastnické právo a Ústava České republiky ...........................................................28 3.5 Stručně k zákonné úpravě vlastnického práva ...............................................................29 4 RELEVANTNÍ JUDIKATURA K ČL. 11 LZPS.................................................................31 4.1 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/08 týkající se zdanění..............................32 4.1.1 Argumentace NSS obsažená v návrhu.....................................................................33 3

4.1.2 Stanovisko Ministerstva financí ..............................................................................35 4.1.3 Stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj ............................................................36 4.1.4 Závěry Ústavního soudu .........................................................................................37 4.1.5 Vlastní shrnutí ........................................................................................................40 4.2 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st 27/09 týkající se náhrady za nucené omezení vlastnického práva (regulované nájemné) .............................................................42 4.2.1 Závěry pléna Ústavního soudu.................................................................................43 4.2.2 Odlišná stanoviska některých soudců ....................................................................44 4.2.3 Vlatsní shrnutí .........................................................................................................46 5 ZÁVĚR ................................................................................................................................48 6 RESUMÉ .............................................................................................................................50 7 POUŽITÁ LITERATURA...................................................................................................53

4

1 ÚVOD „Vlastnické

právo

je

problémem,

který

lidi

obzvláště

zajímá

a probouzí jejich vášně (…).“ /William Blackston/ 1 Vlastnické právo prolíná všemi právními odvětvími. Patří mezi jedno ze základních lidských práv. Nejen, že je u nás ve svém základu chráněno na ústavní – tedy nejvyšší úrovni, ale stejná ochrana je mu přisuzována ve většině zemí světa a také v evropském či mezinárodním měřítku. Vlastnit něco, co bude jen moje a nikdo jiný si na to nebude moct dělat nárok, je jednou ze základních lidských potřeb. Různé ideologie, které se snažily soukromé vlastnictví vymýtit, byly zákonitě časem potlačeny a v dnešní době bychom je mohli označit v podstatě za utopické. Diplomová

práce

je

rozdělena

do

sedmi

kapitol.

Zabývá

se

vlastnictvím především z pohledu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (v textu také jen „Listina“ či „LZPS“). Ovšem abychom mohli hovořit o vlastnickém právu, je nutné si jej alespoň stručně a v obecné rovině definovat, proto je druhá kapitola zaměřena na vlastnické právo obecně. Nejdříve poukazuje na úpravu římského práva, ze které současná úprava vlastnického práva vychází, poté dokazuje, že vlastnické právo je právem přirozeným, rovným a absolutním a nakonec vlastnické právo definuje. Třetí kapitola představuje průřez právní úpravou vlastnického práva a to jak ve světovém a evropském kontextu, tak v naší právní úpravě. Nejpodrobněji se zabývá čl. 11 Listiny základních práv a svobod jako stěžejní normy ústavního práva týkající se vlastnického práva. Čtvrtá kapitola je poté věnována výkladu článku 11 Listiny, resp. jeho odst. 4 a odst. 5 pomocí relevantních judikátů ústavního soudu, což spolu s rozborem čl. 11 Listiny z předchozí kapitoly tvoří stěžejní část práce. Rozebírány jsou dva judikáty. První se týká daně z převodu nemovitostí a druhý problematiky regulace nájemného.

1

PIPES, R.: Vlastnictví a svoboda. Praha: Argo, 2008, s. 12

5

Pátou a tedy poslední kapitolou hlavní části je potom závěr, v němž jsou shrnuty poznatky obsažené v práci. Šestou kapitolou je anglické resumé a poslední sedmá kapitola celé práce představuje seznam použité literatury. Cílem této práce tedy není snaha o detailní rozbor vlastnického práva, nýbrž snaha zachytit článek 11 Listiny v jeho – řekněme – „živé“ podobě, kdy je jeho „poselství“ postupně dotvářeno judikaturou ústavního soudu. Hned v úvodu je rovněž na místě poznamenat, že v této práci jsou pojmy „vlastnické právo“ a „vlastnictví“ užívány jako synonyma, neboť širokou veřejností jsou tak chápány. Autorka práce připouští, že existuje odlišení, kdy „vlastnické právo“ představuje právními normami regulovaný vlastnický

vztah,

oproti

tomu

„vlastnictví“

je

pojem

používaný

v ekonomickém smyslu, jakožto souhrn historicky určených majetkových vztahů držby, užívání a dispozic s věcmi. Existuje rovněž jiné rozlišení, kdy pojem „vlastnictví“ označuje předmět „vlastnického práva“, ovšem v této práci, stejně jako v naší právní úpravě, tak na něj nahlíženo nebude. Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své diplomové práce doc. JUDr. Vojtěchu Šimíčkovi, PhD. za cenné rady a doporučení při tvorbě mé práce.

6

2 K VLASTNICKÉMU PRÁVU OBECNĚ Problematika vlastnictví neprolíná pouze všemi právními odvětvími, ale jeho zkoumáním, hodnocením a definováním se zabývají i různé vědecké

disciplíny,

jako

například

ekonomie,

psychologie,

etika

či

sociologie. S ohledem na fakt, kolik vědních disciplín se vlastnictvím zabývá a do jaké míry prostupuje život každého jednotlivce či jaké místo zaujímá v konkrétní společnosti, můžeme zároveň zpětně odhadnout, jak důležitou roli bude hrát úprava vlastnictví v právních řádech těch kterých kultur. Notoricky známé jsou režimy, které se snažili soukromé vlastnictví omezovat či dokonce vymítit. K příkladům takovýchto režimů nemusíme vůbec chodit daleko, neboť i Česká republika si prošla érou komunismu. V opozici takovýmto režimům stojí například míra ochrany vlastnictví ve Spojených státech amerických. Richard Pipes ve své knize Vlastnictví a svoboda zastává názor, že se spory o prospěšnosti či škodlivosti vlastnictví týkají hlavně jeho vztahu k politice,

etice,

hlediscích

jsou

ekonomice zachyceny

a psychologii, nejpodstatnější

přičemž

v těchto

argumenty

pro

čtyřech a

proti

vlastnictví. Pozitivem vlastnictví z politického hlediska je zvyšování stability a omezování

stání

moci,

naopak

negativum

může

být

spatřováno

v nerovnosti občanů, která přináší společenské nepokoje. Co se týká morálního hlediska, pak vlastnictví získané vlastním úsilím přináší potěchu z plodů své práce, na druhou stranu by každý musel mít k získání vlastnictví rovné příležitosti, což ve společnosti, kde mnozí vlastníci nevynaložili

k získání

svého

majetku

žádné

úsilí,

nefunguje.

Podle

ekonomů je vlastnictví nejefektivnějším prostředkem k tvorbě bohatství, ovšem ekonomická

činnost kvůli vlastnímu

zisku vede ke zhoubné

soutěživosti. V psychice člověka může vlastnictví zvýšit sebevědomí a hrdost, ale zároveň také vyvolává chamtivost. 2 Je tedy zřejmé, že každá vědní disciplína nazírá na vlastnictví ze svého vlastního „zázemí“ a je také zřejmé, že v definování pojmu 2

viz PIPES, R.: Vlastnictví a svoboda. Praha: Argo, 2008, s. 21 - 22

7

vlastnictví existují rozpory a nejinak je tomu s definováním pojmu vlastnické právo z hlediska právního. Podle názoru autorky této práce lze velmi zjednodušeně vlastnictví definovat jako vztah vlastníka k vlastněné věci, který neprobíhá pouze podle vůle vlastníka, ale je regulován právními normami. Určitá regulace vlastnického práva nutná je. Kdyby každý užíval svůj majetek tak, jak se mu zlíbí, docházelo by ke střetům zájmů jednotlivých vlastníků mezi sebou či by vlastník mohl nadměrně zatěžovat životní prostředí apod. Z toho logicky vyplývá, že vlastnictví jednoho končí tam, kde začíná vlastnictví druhého či, jak nám říká Listina základních práv a svobod, vlastnictví zavazuje. (Tato zásada „vznikla ve francouzské a posléze německé právní vědě na přelomu 19. a 20. století, kdy

byla

výsledkem

a výrazem

teoretické

koncepce

vlastnictví

jako

„sociální funkce“, která se postavila proti tehdy zcela převládající individualistické koncepci vlastnictví.“ 3 )

2.1 Římské právo a vlastnictví Je všeobecně známo, že náš právní systém vychází ve svých základech z římského práva. Ve starověkém Římě bylo vlastnictví chápáno jako neomezené právní panství nad věcí, bylo to právo všeobecné, přímé a výlučné. Vlastník mohl s věcí nakládat libovolně svým vlastním jednáním (tzn. nepotřeboval k tomu žádného zástupce), přičemž ostatní mu do jeho práva nemohli zasahovat. Již starořímští právníci definovali vlastnictví pomocí tzv. „vlastnické triády“, neboli řadou dílčích oprávnění vlastníka, přičemž tento koncept přetrval dodnes. Jedná se o souhrn vlastníkových oprávnění, kdy má právo věc užívat (lat. ius utendi) a požívat její plody a užitky (lat. ius fruendi), dále právo s věcí disponovat (lat. ius dissponendi) a právo věc držet (lat. ius possidendi).

Vlastník rovněž mohl věc opustit či zničit (lat. ius

dereliquendi a ius abutendi). „Právo věc užívat a požívat její plody a užitky umožňuje vlastníkovi realizaci užitné hodnoty věci, konkrétně využívat užitečných vlastností věci a brát z ní přírůstky - stávat se jejich vlastníkem. 3

PAVLÍČEK, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2. díl Práva a svobody. 2. dopl. a podst. rozš. vyd., aktualiz. dotisk podle stavu k 1.1.2003. Praha : Linde, 2002, s. 123

8

Právo s věcí d isponovat je výrazem realizace hodnoty směnné a poskytuje vlastníkovi možnost rozhodovat o právním i faktickém osudu věci. Právo věc držet představuje možnost vlastníka mít věc ve své faktické moci, která je předpokladem realizace práva věc užívat a požívat a povětšině i předpokladem dispozice s věcí.“ 4 Tehdejší právníci se povětšinou nezabývali vlastnictvím z hlediska teoretických úvah o jeho podstatě, ale jejich pozornost byla upřena především na rozvoj tohoto právního institutu v praxi. Již tehdy si uvědomovali,

že

je

nezbytná

existence

možnosti

omezení

vlastníka

při výkonu jeho práva a to nejen z hlediska vlastnických práv jiných osob, ale

také

z hlediska

oprávnění

věcněprávního

charakteru

jiné

osoby

k určitému majetku vlastníka. „Pro omezení vlastnictví měly zvláštní význam povinnosti, které vlastníkovi ukládaly normy římského právního řádu. V celku lze rozlišovat dvě skupiny takovýchto předpisů: jednak pravidla, která omezovala vlastníka v zájmu veřejném (např. v oblasti stavebního práva), jednak ustanovení, která jej omezovala v zájmu jiných vlastníků, tedy v zájmu soukromém.“ 5 Již v té době byl uznáván institut tzv. elasticity práva, který platí v našem právním řádu dodnes. Vlastnické právo vlastníka mohlo být dočasně omezeno (např. věcná práva k věci cizí), mohlo být dokonce omezeno

i do té míry,

že

vlastník

nemohl

vykonávat

žádné

z výše

popsaných oprávnění a zbylo mu tedy pouze „holé vlastnictví“ (lat. nuda proprieta). Ovšem odpadne-li důvod pro omezení vlastnického práva, automaticky se tím vlastnické právo rozšiřuje do své původní míry. Z čehož také vyplývá, že vlastnického práva se nemůže nikdo trvale vzdát bez toho, že by jej pozbyl.

2.2 Vlastnictví jako přirozené právo Z našeho ústavního pořádku vyplývá, že vlastnické právo je právem přirozeným. Pro co nejpřesnější pochopení pojmu vlastnického práva je 4

Obsah vlastnického práva. Sagit [online]. Last modified 1 May 2004 [cit. 2010-11-11]. Dostupné z: 5 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, s. 155

9

důležité aspoň stručně popsat i jeho přirozenoprávní povahu, ze které pak vyplývá, proč je mu přiznávána značná ochrana. „Přirozené právo (lat. ius naturalis) znamená nepsané právo, které podle svých zastánců - předchází před vyhlášeným pozitivním právem státu a je mu nadřazeno. Pojem přirozené právo označuje právní řád nebo soustavu práv, které platí nezávisle na vůli zákonodárce a plynou buďto z přirozenosti člověka a společnosti (lat. ius naturale), rozumu (lat. ius rationale) nebo z ustanovení božské autority (Boží zákon – lat. lex divina). Naopak zákonodárce se má řídit zásadami přirozeného práva, například spravedlností, které jeho pozitivním zákonům teprve dodávají legitimitu.“ 6 Výkladů a definic toho, co je přirozené právo, existuje celá řada a těmito výklady se zabývali nejrůznější myslitelé od dob starověkého Říma (např. Platón, Cicero, Tomáš Akvinský, Thomas Hobbes, John Locke, Jean

Jacques

Rousseau,

ale

také

třeba

Karel

Marx).

Podle

doc. PhDr. Tatiany Machalové, CSc. 7 můžeme v různých teoriích ohledně přirozeného práva najít i jisté společné znaky: - „právo je přirozený jev, který nezávisí na vůli jednotlivých lidí, z čehož plyne, že je univerzální a má obecnou platnost, platí tak pro všechny lidi - je stabilní a neměnné (věčné), bude existovat do té doby, dokud bude existovat společnost - je to přirozený nárok člověka, který plyne z jeho místa a postavení ve společnosti - je spravedlivé - tvoří morální základ zákonného práva.“ 8 Vlastnické právo dle názoru autorky splňuje výše zmíněné znaky. Člověk již v pravěku považoval za přirozené přisvojit si to, co našel, a svoje věci bránil před uzmutím ostatními. Na druhou stranu pokud se on snažil sebrat někomu „jeho“ věc, setkal se se stejnou obranou vůči své osobě. Svépomoc v bránění byla postupně doplněna o právní instituty 6

Přirozené právo. Wikipedia [online]. Last modified 19 October 2010 [cit. 2010-10-30]. Dostupné z: 7 MACHALOVÁ, T.: Úvod do právní filozofie (Základní pojmy) I. Díl . 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno. 1999., s. 58 8 KRATOCHVÍL, Z.: Obecné pojetí vlastnického práva. 2008. 159 s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Oponenti: Ludvík David. Jiří Handlar. s. 8

10

ochrany práva, které získaly takovou sílu, že se vlastnické právo zařadilo mezi základní l idská práva. Postupnou úpravou vlastnického práva jej sice společnost definuje, nicméně pojem vlastnické právo vyvolává ve většině lidí (neřku-li ve všech) obdobnou představu o tom, co představuje a to ne jen v současnosti, ale již od pravěku. V průběhu trvání lidstva sice existovaly různé režimy, které vlastnické právo nějak omezovaly, ovšem protože nekorespondovaly s lidskou přirozeností, byly nakonec odsouzeny k zániku. Z toho plyne, že považovat určité věci za své je pro člověka přirozené již od pravěku a tedy že vlastnické právo je právem přirozeným.

2.3 Vlastnictví jako rovné právo Jak vyplývá z čl. 1 Listiny základních práv a svobod, “lidé jsou si rovni v právech.“ 9 Vzhledem k tomu, že vlastnické právo je základním lidským právem, který Listina upravuje, lidé jsou si v tomto právu rovni. Z čl. 11 odst. 1 Listiny vyplývá, že „každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.” 1 0 „Ve stručnosti lze toto základní právo přirovnat k zákazu dvojího metru. Veškeré vlastnické vztahy všech vlastníků se řídí stejnou právní úpravu (stejný metr na každého). Obsah těchto vlastnických vztahů, stejně tak i ochrana, je u všech subjektů stejná a naráží tak pouze na stejný obsah a stejnou ochranu jiného vlastnického vztahu.“ 1 1 Rovněž

v občanském

zákoníku

je

upravena

rovnost

subjektů

občanskoprávních vztahů a sice v § 2 odst. 2, který stanoví, že „v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení.” 1 2 Dále u konkrétní úpravy vlastnického práva v § 124, je ustanoveno, že „všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana.” 1 3 Zjednodušeně lze tedy říci, že všechny subjekty vlastnického práva (ať už osoby fyzické, právnické či stát, neboť podle § 21 občanského 9

zákon č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů zákon č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů 11 KRATOCHVÍL, Z.: Obecné pojetí vlastnického práva. 2008. 159 s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Oponenti: Ludvík David. Jiří Handlar. s. 21 12 zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů 13 zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů 10

11

zákoníku platí, že „pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou” 1 4 ) mají stejná práva a povinnosti a také jejich právo požívá

stejné

ochrany,

neboli

ve

vlastnickém

právu

z pohledu

soukromoprávního neexistuje nadřazenost jednoho subjektu nad druhým. Zároveň je zřejmé, že pokud vyvstane u vlastníků spor, mohou ho řešit pouze dohodou a pokud se jim toto nezdaří, musí požadované právní ochrany

domoci

před

příslušným

státu. 1 5

orgánem

Závěrem

k této

podkapitole je vhodné dodat, že byť se zabývá rovností hmotněprávní, existuje také procesněprávní rovnost subjektů, tedy že všechny subjekty mají

nárok

na

stejný

přístup

k ochraně

jejich

vlastnického

práva

před nezávislým soudem.

2.4 Vlastnictví jako absolutní právo Obecně lze absolutní právo definovat tak, že „subjektivnímu věcnému právu určitého subjektu koresponduje povinnost blíže neurčeného počtu jiných subjektů nerušit oprávněného ve výkonu jeho práva.“ 1 6 Jak

vyplývá

z předchozí

podkapitoly,

ve

vztahu

mezi

dvěma

vlastnickými právy existuje rovnost. Ovšem vlastnické právo konkrétního vlastníka působí rovněž na třetí osoby, neboli na všechny osoby s výjimkou vlastníka samotného. V tomto případě už se o rovnosti nedá vůbec hovořit – právě naopak jde o naprosto nerovný vztah. „Zatímco vlastník věci může s věcí nakládat jakkoliv dle vlastní libosti, pokud mu to zákon výslovně nezakazuje, všechny ostatní třetí osoby nemohou s věcí nakládat vůbec, pokud jim to naopak zákon výslovně nepovoluje, a to jen za splnění přísných podmínek.“ 1 7 Vlastník tedy věc ovládá a

působí na ni přímo

bez toho, aniž by k tomu potřeboval dalších osob. Vlastnictví, jako absolutní právo tedy působí proti všem (lat. erga omnes).

14

zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů viz JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol.: Občanský zákoník komentář. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck. 1999. s. 20 16 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol.: Občanské právo hmotné 1. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, s. 272 17 KRATOCHVÍL, Z.: Obecné pojetí vlastnického práva. 2008. 159 s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Oponenti: Ludvík David. Jiří Handlar. s. 39 15

12

2.5 Současné pojetí vlastnického práva „Vlastnictví se odlišuje od pouhého přechodně vlastněného majetku tím, že se jedná o právo, které může být vynuceno společností, popřípadě státem nebo na základě zvyku, konvence či zákona.“/ C. B. Macpherson/ 1 8 Jak již bylo zmíněno výše, ačkoliv vlastnické právo patří k základním lidským právům a jeho obsah je všeobecně intuitivně chápán, neexistuje jeho všeobecně uznávaná jednotná definice. Vzhledem k tomu, že většina moderních právních řádů svými základy vychází z pojetí práva římského, ani úprava vlastnického práva není výjimkou. Všeobecně lze tedy říct a z výše uvedeného vyplývá, že „vlastnictví či vlastnické právo je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby (vlastníka) nad konkrétní věcí. Vlastnickému právu odpovídá povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu

jeho

práva

k věci.

(…)

Vlastnické

právo

je

nejsilnějším

a nejrozsáhlejším věcným právem. Jde o právo absolutní, které působí vůči všem ostatním osobám (lat. erga omnes) (…) Předmětem vlastnického prává může být jakákoliv věc v právním smyslu“ 1 9 (za věc v právním smyslu je považováno například i zvíře).

2.5.1 Vlastnické právo objektivní a subjektivní Vlastnické právo jakožto právní kategorii můžeme dělit na objektivní a subjektivní. Objektivním vlastnickým právem se rozumí souhrn právních norem týkajících se vlastnictví, naopak v subjektivním smyslu představuje vlastnictví „právem zakotvenou možnost vlastníka v mezích stanovených právním řádem držet, užívat a nakládat věcmi podle své úvahy a ve svém zájmu, a to mocí, která není závislá na existenci moci kohokoli jiného k téže věci, v téže době. Současně v sobě zahrnuje i právně zabezpečenou možnost vlastníka domáhat se od všech třetích osob zdržení se užívání věci

18

PIPES, R.: Vlastnictví a svoboda. Praha: Argo, 2008, s. 19 Vlastnictví. Wikipedia [online]. Last modified 10 November 2010 [cit. 2010-11-11]. Dostupné z: 19

13

vlastníka proti jeho vůli a zdržení se chování, které ruší vlastníka v jeho držbě, užívání a dispozicích s věcí.“ 2 0

2.5.2 Obsah vlastnického práva Obsahem

vlastnického

práva

je

soubor

jednotlivých

oprávnění

vlastníka, ovšem výčet takovýchto oprávnění není v žádném právním předpise stanoven taxativně a v podstatě je v celé své šíři nepostihnutelný. Podobně jako v římském právu (viz výše) je obsah vlastnického práva vymezen

i v současném

občanském

zákoníku.

I

zde

se

uplatňuje

tzv. vlastnické triáda (viz § 123 občanského zákoníku), neboli vlastník má právo věc užívat (lat. ius utendi) a požívat její plody a užitky (lat. ius fruendi), právo s věcí disponovat (lat. ius disponenti) a právo věc držet(lat. ius possidendi). Můžeme ovšem dovodit i jiná oprávnění. Z § 126 občanského

zákoníku

vyplývá

právo

vlastníka

na

ochranu

proti

neoprávněným zásahům do jeho vlastnického práva. Dále může vlastník věc zcizit (darovat či prodat), ale také má právo věc změnit, věc neužívat (lat. ius non utendi), opustit (lat. ius dereliquendi) nebo dokonce zničit (lat. ius abutendi). Tento výčet práv je rovněž pouze demonstrativní. Pokud vlastník realizuje svá jednotlivá oprávnění (může realizovat konáním i nekonáním), hovoříme o výkonu vlastnického práva. V souvislosti s výkonem práva bychom také mohli hovořit o zneužití práva. Autorka této práce ovšem zastává názor, že zneužití vlastnického práva není výkonem práva jako takovým, nýbrž je protiprávním úkonem. 2 1

2.5.3 Nabývání vlastnického práva Vlastnické právo může být nabýváno na základě řady právních skutečností.

Rozlišujeme

originární

(vlastnické

právo

se

neodvozuje

od předchozího práva někoho jiného) a derivativní nabytí vlastnického práva

(vlastnické

právo

odvozeno

od

právního

předchůdce).

U derivativního nabývání vlastnického práva je nezbytné zmínit, že nikdo 20

Vlastnické právo. Sagit [online]. Last modified 1 May 2004 [cit. 2010-11-11]. Dostupné z: 21 viz ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol.: Občanské právo hmotné 1. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, s. 286

14

nemůže na druhého převést víc práv, než sám má. Vlastnické právo můžeme nabýt smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu či na základě jiných skutečností stanovených zákonem, jakými je například nabytí vlastnictví k přírůstku již vlastněné věci či zpracování věci.

2.5.4 Omezení vlastnického práva Absolutní volnost vlastníka při nakládání s věcí může být omezena. Podle své povahy může být omezení děleno na vnitřní (vyplývají přímo z pojmu vlastnictví) a vnější (vlastník si je ukládá sám nebo mu jsou uložena soudem či správním úřadem). Omezení vlastnictví se také může lišit svým vznikem, potom je dělíme na omezení daná zákonem, uložená vlastníkovi soudem nebo správním orgánem či založená právním úkonem. 2 2 Vlastnické právo je omezováno za dvou důvodů – jednak kvůli ochraně určitého soukromého subjektu, jednak kvůli ochraně veřejného zájmu (např. životního prostředí). Pokud vlastník může užívat vlastněnou věc dle svého uvážení (za předpokladu tolerance zákonných omezení), může samozřejmě omezit svoje vlastnické právo sám vlastní vůlí (např. při nájmu věci omezím svoje právo tím, že věc fakticky nedržím, nicméně mi z toho plynou určité jiné užitky).

2.5.5 Ochrana vlastnického práva Vlastnictví je obecně chráněno zákony, což ovšem znamená, že je spíše přiznáno, respektive že existuje zákonné právo a nárok na ochranu vlastnictví. Nicméně v praxi se stává, že je vlastnictví jednoho subjektu atakováno jiným subjektem. Zákon zná institut svépomoci § 6 občanského zákoníku), kdy si svoje vlastnictví ochrání každý vlastník sám, nicméně tento institut nelze použít vždy a ve velké šíři, protože by jím mohla být narušena jiná základní lidská práva. Známý je také institut náhrady škody, kdy vlastníkovi bude poškození případně úplné zničení věci nahrazeno např. příslušnou finanční částkou. Ovšem ne vždy si s těmito dvěma instituty vystačíme, proto se lze ochrany vlastnického práva domáhat také u nezávislého soudu reivindikační žalobou (při protiprávním zadržování 22

viz ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol.: Občanské právo hmotné 1. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, s. 287

15

vlastníkovi věci), negatorní žalobou (vlastník se domáhá ustání zásahů do jeho vlastnického práva, odstranění následků a zdržení se zásahů do budoucna) či určovací žalobou (určení, zda vlastnické právo existuje).

2.5.6 Zánik vlastnického práva Vlastnické právo může zaniknout na základě vůle vlastníka (např. zničení věci, smlouvou atd.) či bez jeho vůle (např. zánik či ztráta věci atd.). Rozlišujeme také absolutní zánik vlastnického práva, kdy jej již nikdo další nenabude, a relativní zánik vlastnického práva, kdy sice skončí vlastnictví jednoho subjektu, ovšem vznikne vlastnictví nového subjektu, respektive

zaniknuvší

vlastnictví

jednoho

vlastnictvím jiného.

16

subjektu

je

nahrazeno

3 PRÁVNÍ ÚPRAVA VLASTNICKÉHO PRÁVA 3.1 Vlastnické právo ve světovém měřítku Mezinárodní ochrana základních lidských práv a tedy i práva vlastnického se začala rozvíjet v podstatě až po 1. světové válce a to jednak

v zaručování

minimálního

katalogu

základních

lidských

práv

pro cizince a jednak pro vlastní občany. Výrazněji se tato ochrana začala prosazovat až po 2. světové válce. Je zajímavé, že ochrana má souvislost se světovými válkami, ovšem toto má logické vysvětlení, neboť země potlačující lidská práva interně mají sklony je potlačovat i navenek a tedy ohrožovat mír. Nejdříve se mezinárodní ochrana vztahovala spíše k právům osobním a politickým, ale postupem času se projevila rovněž nezbytnost ochrany práv sociálních, kulturních a hospodářských. V nejobecnější podobě došlo k mezinárodnímu zakotvení základních lidských práv již v Chartě OSN roku 1945. Již v preambuli je konstatováno odhodlání „prohlásit znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých.” 2 3 Dále je v čl. 1 odst. 3 stanoveno, že cílem Organizace spojených národů je (mimo jiné) „uskutečňovat mezinárodní součinnost řešením

mezinárodních

problémů

rázu

hospodářského,

sociálního,

kulturního nebo humanitního a podporováním a posilováním úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství.” 2 4 Byť jde pouze o velmi obecné konstatování, bylo

velmi

významným

krokem

pro

rozvinutí

mezinárodní

ochrany

základních lidských práv a tedy i vlastnického práva. V následující části této podkapitoly již budou zmíněny pouze úmluvy, deklarace apod., které se již o vlastnickém právu zmiňují přímo. Vzhledem k značné obecnosti ustanovení Charty OSN byly následně Valným shromážděním OSN přijaty další dokumenty, které mají ustanovení 23 24

Charta Organizace spojených národů přijatá dne 26. června 1945 Charta Organizace spojených národů přijatá dne 26. června 1945

17

charty rozvíjet a konkretizovat. Jedná se o Všeobecnou deklaraci lidských práv

z roku

1948,

Mezinárodní

pakt

o

hospodářských,

sociálních

a kulturních právech a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (oba z roku 1966). Ve Všeobecné deklaraci lidských práv je vlastnické právo již zmíněno přímo a to v čl. 17, který říká, že „každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.” 2 5 Byť je úprava konkrétnější než v Chartě OSN, je stále velmi obecná a v podstatě se zabývá pouze ochranou vlastnického práva, přičemž vůbec neupravuje jeho případné omezení. Co se týká úpravy vlastnického práva v Paktech dala by se pojmout jako ochrana vlastnictví státu, respektive kolektivního vlastnictví celého národa. Ustanovení čl. 1 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech říká, že „všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a zdroji (…) V žádném případě nesmí být národ zbaven svých vlastních prostředků k životní existenci.” 2 6 Dále je v čl. 47 tohoto paktu a v čl. 25 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech stanoveno: „Nic v tomto Paktu nemůže být vykládáno jako by oslabovalo přirozené právo všech národů užívat plně a svobodně jejich přírodního bohatství a zdrojů.” 2 7 Ochrana vlastnického práva v mezinárodních dokumentech, které přesahují hranice evropského kontinentu, je minimální. Dle názoru autorky této práce je to zapříčiněno tím, že v době vzniku dokumentů bylo v některých zemích, na něž by v na mezinárodní úrovni rozhodně nemělo být zapomínáno, soukromé vlastnictví omezováno a na druhou stranu ve vyspělých státech s dlouhodobou ochranou základních lidských práv byla

ochrana

vlastnického

práva

samozřejmou

přirozeností.

Zároveň

po období dvou světových válek bylo důležité zasadit se především o zachování míru a po zkušenostech s nelidským zacházením a zabíjením 25

Všeobecná deklarace lidských práv schválená valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948 26 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. (spolu s Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech) 27 Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. (spolu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech)

18

lidí v období nacismu byla zase na prvním místě ochrana lidského života a zabránění nelidskému zacházení, mučení a ponižování. Předchozí odstavec ovšem nemůžeme vztáhnout na mezinárodní ochranu práv k duševnímu vlastnictví. Vzhledem k tomu, že v dnešní době díky globalizaci produkty duševního vlastnictví jako takové a s nimi spojené narušování duševního vlastnictví přesahuje nejen hranice států, ale i kontinentů, objevila se nutnost mezinárodní spolupráce v této oblasti. Je to zcela logické, neboť produkty například autorského práva jako jsou filmy či hudba jsou díky síti Internet snáze přístupné k neoprávněnému užívání. V této oblasti neexistují jen významné mezinárodní dohody (např. Světová deklarace o duševním vlastnictví či Dohoda TRIPS neboli Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví atd.), ale také mezinárodní organizace (např. Světová organizace duševního vlastnictví či pouze na evropské úrovni Evropská patentová organizace atd.).

3.2 Vlastnické právo v evropském kontextu Tato

podkapitola

je

věnována

nejvýznamnějším

evropským

dokumentům týkajícím se vlastnického práva jako základního lidského práva. Co se týče předpisů Evropské unie existuje řada nařízení a směrnic týkajících se například daňové politiky, která představuje zákonné omezení vlastnického práva, ovšem podrobnější rozebírání každé jednotlivé oblasti by značně přesáhlo rozsah a také téma této práce. Z hlediska

ochrany

základních

lidských

práv,

tedy

i

práva

vlastnického je nezanedbatelným krokem Evropské unie zřízení Agentury Evropské unie pro základní práva (dále jen „agentura“). Tato Agentura byla zřízena nařízením Rady (ES) č. 168/2007 ze dne 15. února 2007 a sídlí ve Vídni. V čl. 2 předmětného nařízení je upraven cíl této Agentury: „Cílem agentury je poskytovat pomoc a odborné znalosti o otázkách základních práv příslušným orgánům, subjektům, úřadům a agenturám Společenství

a členských

států

při

provádění

právních

předpisů

Společenství a podporovat je tak při přijímání opatření a rozhodování

19

o postupech v oblastech spadajících do jejich působnosti tak, aby plně dodržovaly základní práva.“ 2 8 Jedná se tedy o subjekt spolupracující s členskými státy i orgány společenství na tom, aby svou činností nezasahovaly do základních lidských práv.

3.2.1 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod V evropském kontextu je velmi významným dokumentem Úmluva o ochraně

lidských

práv

a

základních

svobod

(zkráceně

nazývána

Evropskou úmluvou o lidských právech, dále také jen „EÚLP“), která vznikla na půdě Rady Evropy v roce 1950. Česká republika (tehdy Česká a Slovenská federativní republika) EÚLP a na ni navazující další smluvní dokumenty podepsala 21. února 1991 a v platnost vstoupily 18. března 1992 (ve sbírce zákonů pod č. 209/1992). Vlastnickému právu je věnován čl. 1 dodatkového protokolu (Protokolu č. 1) ze dne 20. března 1952, který zní: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.” 2 9 Zde vidíme oproti „celosvětově“ závazným dokumentům významný posun, neboť se již nejedná pouze o ochranu vlastnického práva, ale nově je tu upravena i případná možnost jeho omezení. Vzhledem k tomu, že EÚLP v hlavě druhé také ustanovila Evropský soud pro lidská práva, jedná se o velmi významný dokument, jehož dodržování může být fakticky vymáháno nezávislým soudem.

28

nařízení Rady (ES) č. 168/2007 ze dne 15. února 2007 Dodatkový protokol (Protokol č. 1) k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášený pod č. 209/1992 Sb. 29

20

3.2.2 Listina základních práv Evropské unie Listina základních práv Evropské unie (angl. Charter of Fundamental Rights of European Union) byla přijata na mezivládní konferenci v Nice v prosinci 2000. V té době byla ještě právně nezávazná, ovšem její význam byl nezpochybnitelný, neboť se jednalo o první ucelený katalog lidských práv na úrovni Evropské unie. V roce 2007 bylo znění LZPEU pozměněno v souvislosti s finalizací textu Lisabonské smlouvy. V platnost vstoupila LZPEU spolu s Lisabonskou smlouvou 1. prosince 2009. Podle čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii má Listina vyhlášená v roce 2007 stejnou právní sílu jako Smlouvy (tím je myšlena Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie). Základním ustanovením o vlastnickém právu je v LZPEU čl. 17: “1. Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu. 2. Duševní vlastnictví je chráněno.” 3 0 Jedná

se

zatím

o

nejkonkrétnější

úpravu

vlastnického

práva

v doposud zmíněných mezinárodních dokumentech. Je zde zachycena nejen ochrana

vlastnictví,

ale

je

obohacena

nutností

zákonnosti

takového

vlastnictví. Ze znění čl. 17 je zřejmé, že se inspiroval Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť také vymezuje možnost omezení vlastnického

práva,

ovšem

navíc

poukazuje

na

nutnost

náhrady

v přiměřeném čase. Naopak méně konkrétní je v oblasti omezení na základě zákona, což dle autorky nemusí být nutně na škodu, neboť se na rozdíl od čl. 1 dodatkového protokolu k EÚLP nesnaží vyjmenovávat konkrétní možnosti provedení omezení vlastnického práva, nýbrž jen stanovuje obecné

a

nejnutnější

pravidlo,

respektive

rámec

k jejich

uplatnění.

Vzhledem k různým právním úpravám, kdy každý stát může řešit omezení 30

Listina základních práv Evropské unie (2007/C 303/01)

21

vlastnického práva trošku jiným způsobem, se toto jeví autorce práce jako rozumné a dostačující. V čl. 17 LZPEU je zvlášť zmíněna ochrana duševního vlastnictví. To poukazuje na celkový vývoj společnosti, kdy problematika práva duševního vlastnictví je v současnosti velmi aktuální. Dle autorky této práce je toto zapříčiněno jednak snadným přístupem k výsledkům duševní práce přes síť Internet a jednak tím, že ochrana vlastnického práva jako takového se již stala určitým standardem ve všech zemích Evropské unie a není tedy tak aktuálním problémem jako porušování práv z duševního vlastnictví. Lisabonská

smlouva

implementovala

do

Smlouvy

o

fungování

Evropské unie čl. 97a, který říká, že v rámci vytvoření nebo fungování vnitřního trhu přijmou Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem opatření o vytvoření evropských práv duševního vlastnictví, která zajistí jednotnou ochranu práv duševního vlastnictví v Unii, a o zavedení centralizovaného režimu pro vydávání povolení, koordinaci a kontrolu na úrovni Unie. Rada stanoví zvláštním legislativním postupem formou nařízení

pravidla

pro

používání

jazyků

ve

vztahu

k

evropským

právům duševního vlastnictví. Rada rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem. Toto dle autorky této práce potvrzuje její názor, že ochrana duševního vlastnictví je v dnešní době velmi aktuální.

3.3 Deklarace práv člověka a občana Deklarace práv člověka a občana je zde zmíněna záměrně odděleně od vlastnického o politický

práva

manifest

v kontextu

světovém

francouzské

revoluce

i

evropském. přijatý

Jedná

se

francouzským

ústavodárným shromážděním 26. 8. 1789, ovšem svým vlivem přesáhla francouzské hranice, neboť ovlivnila ústavní vývoj v četných zemích. Vlastnickým právem se zabývá hned několik článků Deklarace. V čl. 2 je konstatováno, že účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku. Ovšem Deklarace pamatuje také na případnou nutnost omezení základních práv. 22

Znění čl. 4 bychom mohli velmi dobře přirovnat ke znění čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, byť Deklarace jej vztahuje na všechna práva: „Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv. Tyto meze mohou být ustanoveny pouze zákonem.“ 3 1 Z tohoto nám vyplývají hned dva podstatné požadavky a sice, že právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého a že omezení přirozených práv může být pouze na základě zákona. V Deklaraci je rovněž myšleno na fungování státu jako takového, respektive veřejné moci, které je ve veřejném zájmu, a proto čl. 13 a čl. 14 umožňuje vybírání daní. Čl. 13 zní: „K vydržování veřejné moci a k úhradě správních výdajů je zapotřebí společných daní; mají být rovnoměrně rozvrženy na všechny občany podle jejich majetkové schopnosti.” 3 2 Čl.

14

zní:

„Všichni

občané

mají

právo

určit

sami

nebo

prostřednictvím svých zástupců potřebnost veřejných daní, svobodně k nim dát souhlas, kontrolovat jejich používání, určit jejich kvótu, základ, způsob jejich vybírání a dobu jejich trvání.” 3 3 Z čl. 13 a čl. 14 vyplývá, že daně jsou určeny na fungování veřejné moci, že mají být vybírány spravedlivě a že občané stanoví sami nebo prostřednictvím svých volených zástupců jejich míru a zároveň budou kontrolovat jejich užívání. Není tedy možné, aby o omezování vlastnictví ve formě daní rozhodl kdokoliv pouze podle svého uvážení.

3.4 Vlastnictví a ústavní právo V současné nezastupitelné

době místo

má a

soukromé

jeho

ochrana

vlastnictví patří

v našem

životě

k důležitým

rysům

demokratického právního státu. Kvalitní ochrana vlastnictví hraje důležitou roli v oblasti ekonomiky nejen konkrétních soukromých subjektů, ale 31

Deklarace práv člověka a občana přijatá francouzským ústavodárným shromážděním dne 26. srpna 1789 Deklarace práv člověka a občana přijatá francouzským ústavodárným shromážděním dne 26. srpna 1789 33 Deklarace práv člověka a občana přijatá francouzským ústavodárným shromážděním dne 26. srpna 1789 32

23

v konečném důsledku také státu (např. zahraniční investoři budou raději investovat v zemi s účinnou ochranou vlastnického práva). Důležitost ochrany vlastnického práva nám ukazuje již její zakotvení v zákonech nejvyšší

právní

síly,

tedy

v ústavních

zákonech.

„Ústavní

ochrana

vlastnického práva tak představuje most od ústavního práva k základním konceptům soukromého práva.“ 3 4 Jako nejzákladnější normu týkající se vlastnictví bychom v našem právním pořádku mohli uvést čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ovšem existují i jiná ustanovení, která jsou v kontextu vlastnického prává při

nejobecnějším

základních

práv

pojetí a svobod

neopomenutelná. nám

říká:

První

„Lidé

jsou

věta

čl.

1

svobodní

Listiny a

rovní

v důstojnosti i v právech. Čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod potom stanovuje, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. “ 3 5 Z tohoto můžeme vyvodit, že všem lidem je zaručen rovný přístup ke všem právům, tedy i k vlastnickému právu. V čl. 1 Listiny je také uvedeno, že „základní práva

a svobody

a nezrušitelné” 3 6 ,

jsou tedy

nezadatelné, toto

ustanovení

nezcizitelné, zajišťuje

nepromlčitelné

základním

právům

univerzálnost a také určitou podporu stabilnosti.

3.4.1 Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod V čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je uvedeno, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Podstatu tohoto ustanovení potom judikoval Ústavní soud tak, že „Tímto ustanovením je pak chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy existující, nebo legitimní očekávání, a nikoliv jen tvrzený majetkový nárok. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového má být 34

HROCH, J.: Právo vlastnické a majetek státu. 2007. 108 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce: Josef Zimek. s. 8 35 zákon č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů 36 zákon č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů

24

teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, ústavněprávní ochranu nepožívá.“ 3 7 Neboli toto ustanovení vlastnické právo nedefinuje, nýbrž konstatuje jeho existenci jako základního lidského práva, které je ve spojitosti s již výše zmíněným čl. 1 Listiny základních práv a svobod nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Úprava vlastnického práva je podrobněji rozvedena a upravena v zákonech a to veřejnoprávní i soukromoprávní povahy.

3.4.2 Čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Již v Listině základních práv a svobod je zakotvena možnost omezení vlastnického práva a sice v čl. 11 odst. 2, který nám říká, že „zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje

národního

hospodářství

a

veřejného

zájmu

smí

být

jen

ve vlastnictví státu, obce, nebo určitých právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.” 3 8 „Ze znění důvodové zprávy k Listině základních práv a svobod vyplývá, že toto ustanovení má vyjádřit meze vlastnického práva stanovené v zájmu společnosti. Zákon má určit okruh majetku, který je nezbytný k zabezpečení potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu, a v důsledku toho smí být jen ve vlastnictví státu, obcí nebo určených právnických osob. Vedle státu a obcí těmito subjekty mohou být mimo jiné vyšší územní samosprávné celky, které mohou mít vlastní majetek, což je přímo stanoveno v čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR. Určené právnické osoby nemusí

ale

být

jen

veřejnoprávními

subjekty

a nemusí

jít

jen

o tzv. vlastnictví veřejné. Listina stanoví taxativní výčet případů, pro které se taková úprava požaduje. Ústavním

principem tedy je, že k splnění

těchto cílů, které stát garantuje, je nezbytné veřejnoprávní omezení vlastnického práva některých subjektů. Ze znění tohoto ustanovení plyne, že nevylučuje možnou ústavní úpravu, postačuje však, aby tak stanovil zákon běžný. Nakládání s majetkem ČR upravuje zákon č. 219/2000 Sb., 37 38

nález Ústavního soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. III. ÚS 27/06 zákon č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů

25

o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. “ 3 9

3.4.3 Čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod Další důležitou zásadu nalezneme zakotvenou v odst. 3 čl. 11 Listiny základních práv a svobod: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.” 4 0 Z tohoto jasně vyplývá, že vlastnictví není v ústavním pořádku zakotveno pouze jako právo, ale také jako povinnost. Listina tedy zachovává pojem zneužití vlastnického práva. „Zneužitím práva se rozumí takový jeho výkon, kterým je úmyslně činěna újma jinému nebo společnosti.“ 4 1 Na tomto místě je vhodné poukázat i na „obyčejný“ zákon, neboť občanský zákoník v § 3 odst. 1 („Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.” 4 2 ) zachycuje zákaz zneužití soukromého práva všeobecně, tedy i vlastnického práva.

3.4.4 Čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod V odst. 4 čl. 11 Listiny nalezneme zakotvenu možnost omezení vlastnického práva: Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Vyvlastněním je chápáno nucené odnětí vlastnictví, kdežto nucené omezení vlastnického práva je méně invazivní, neboť vlastnické právo jako takové nezaniká, ovšem vlastník jej nemůže vykonávat v plném rozsahu (např. nucené zřízení věcného břemene).

39

viz PAVLÍČEK, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2. díl Práva a svobody. 2. dopl. a podst. rozš. vyd., aktualiz. dotisk podle stavu k 1.1.2003. Praha : Linde, 2002, s. 122 40 zákon č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů 41 viz PAVLÍČEK, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2. díl Práva a svobody. 2. dopl. a podst. rozš. vyd., aktualiz. dotisk podle stavu k 1.1.2003. Praha : Linde, 2002, s. 122 42 zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů

26

K vyvlastnění dochází pouze v případě, kdy není možné účelu dosáhnout jinak – je to tedy až ta nejzazší možnost, která smí být uplatněna pouze

ve

veřejném

zájmu.

Pojem

„veřejný

zájem“

se

může

stát

zaměnitelným s pojmem „obecný zájem“, ovšem jak judikoval Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 28. března 1996, sp. zn. I. 198/95 a nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03 )pojem „obecný zájem“ je pojmově širší než pojem „veřejný zájem“. „Veřejný zájem pak nelze v obecné rovině spatřovat pouze v zájmu státu či státních institucí, ale rovněž v potřebě společnosti (spravedlivě) vymezit práva vlastníků při jejich vzájemné kolizi.“ 4 3 Důvody k vyvlastnění obsahuje řada zákonů (stavební zákon, zákon o vodách, zákon o pozemních komunikacích atd.). Vždy je nezbytné zohlednit obsah a rozsah vyvlastnění opravdovým potřebám, tedy způsob a míra vyvlastnění musí být přiměřené účelu, pro který se vyvlastňuje. K vyvlastnění dochází správním aktem. S ohledem na ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny má vyvlastněný právo na soudní ochranu.

3.4.5 Čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod Ustanovení odst. 5 umožňuje státu ukládat jakýmkoliv subjektům (tedy i právnickým a fyzickým osobám) daně a poplatky, ovšem musí jít o povinnost uloženou zákonem („Daně a poplatky lze ukládat jen na základě

zákona.” 4 4 ).

Touto

povinností

dochází

k odčerpávání

peněz

subjektů s ohledem na veřejnou potřebu. Jak je zřejmé z textu ustanovení, rozlišuje zákonodárce mezi pojmy daň a poplatek, nicméně v Listině přímo není ani jeden z pojmů blíže vysvětlen. Vývoj těchto dvou institutů byl souběžný a mnohdy může jejich rozlišení působit problémy. „Současné zákony České republiky rozlišují daně a poplatky; odlišení však někdy může být vnímáno jen na základě formálního přístupu – podle pojmenování zákonodárcem.Může tomu tak být tím spíše, že naše současné právo nezná „místní daně“, a proto označuje některé platební povinnosti osob jako poplatky, ač ve skutečnosti jde 43

KRATOCHVÍL, Z.: Obecné pojetí vlastnického práva. 2008. 159 s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Oponenti: Ludvík David. Jiří Handlar. s. 59 44 zákon č. 2/1993, ve znění pozdějších předpisů

27

o platby daňového charakteru, neboť za zaplacený poplatek se nedostává bezprostřední protihodnoty.“ 4 5 Z výše uvedeného vyplývá, že všeobecně jsou za daně označovány povinné platby fyzických či právnických osob do státního či místního rozpočtu, které mají sloužit k zajištění fungování státu či územních samosprávných celků. Naopak poplatkem se rozumí platba, za kterou je bezprostředně poskytnuta určité protihodnota, tedy je placen orgánu, který vyvíjí určitou činnost z podnětu či v zájmu dané osoby. Poplatky můžeme dělit na správní, soudní a místní. Zajímavé je zamyšlení nad pojmem „na základě zákona“. Je z něj totiž

možné

vyvodit,

že

daně

a

poplatky

by

mohly

být

ukládány

i podzákonnými předpisy, pokud by k tomu existovalo zákonné zmocnění. Je faktem, že by se relevance tohoto tvrzení mohla opřít o znění čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky, podle kterého mohou ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy „na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny” 4 6 , ovšem v případě daní a poplatků je dikce zákona jiná, byť může být matoucí, a ukládání daní a poplatků

na

základě

podzákonných

předpisů

by

bylo

v rozporu

s principem právního státu a s dělbou moci v něm.

3.4.6 Vlastnické právo a Ústava České republiky V preambuli Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a následně i v čl. 1 je Česká republika popsána jako „demokratický stát, založený na úctě k lidským právům” 4 7 . Dále bychom k ochraně vlastnického práva mohli vztáhnout čl. 4 zachycující právo na soudní ochranu: „Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.” 4 8 Dále s vlastnickým právem souvisí ustanovení čl. 101 odst. 3, které přiznává územním samosprávným celkům možnost mít vlastní majetek.

45

viz PAVLÍČEK, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2. díl Práva a svobody. 2. dopl. a podst. rozš. vyd., aktualiz. dotisk podle stavu k 1.1.2003. Praha : Linde, 2002, s. 130 46 zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů 47 zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů 48 zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů

28

3.5 Stručně k zákonné úpravě vlastnického práva S ohledem na fakt, že vlastnické právo prostupuje všechna právní odvětví, je jeho komplexní zachycení v ustanoveních všech relevantních zákonů či dokonce podzákonných norem obsahově velmi náročné, ovšem pro obecnou představu nám postačí zmínit některá typická právní odvětví úzce související s vlastnickým právem. Samozřejmě jsou zákony, které by opomenuty být rozhodně neměly. Nejdůležitějším je občanský zákoník (Pozn.: Vlastnictví k bytům a nebytovým prostorám upravuje zákon o vlastnictví bytů.), ve kterém je specifikována a rozvedena konkrétní úprava

vlastnického

práva,

jejíž

základní

principy

a

směřování

je

zachyceno v Listině základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo je právem věcným, je jeho úprava zachycena v druhé části občanského zákoníku. Vlastnickému právu konkrétně se pak věnuje hlava první a v hlavě druhé je upraveno spoluvlastnictví a společné jmění. V § 123 a § 124 je zachyceno obecné pojetí vlastnického práva. Znění § 123 vyjmenovává oprávnění vlastníka: „Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s nimi.” 4 9 Mohlo by se zdát, že jde o výčet taxativní, ovšem vzhledem k faktu, že toto ustanovení zdaleka nezachycuje všechna v této práci již zmíněná práva vlastníka, jedná se o demonstrativní výčet nejzásadnějších oprávnění. Ustanovení § 124 zdůrazňuje rovnost subjektů vlastnického práva: „Všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana.” 5 0 V § 127 jsou upravena omezení vlastníka z hlediska sousedských práv a § 128 upravuje omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu. Dále už je věnován prostor konkrétní úpravě nabývání vlastnictví apod. Samostatnou právní úpravu má ochrana práv k duševnímu vlastnictví. Lze ji dělit na právo autorské a práva k průmyslovému vlastnictví. Z relevantní právní úpravy bychom mohli jmenovat např. autorský zákon,

49 50

zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů

29

zákon o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, zákon o ochraně průmyslových vzorů, zákon o ochranných známkách, zákon atd. Z hlediska zákonného omezení vlastnického práva jsou pak významné daňové

předpisy

a

předpisy

upravující

poplatky,

které

navazují

na ustanovení čl. 11 odst. 5 LZPS, jako je například zákon o správě daní a poplatků, zákon o daních z příjmu, zákon a spotřebních daních,

zákon

o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí, dále pak např. zákon o soudních poplatcích či zákon o místních poplatcích atd. Další

skupinou

zákonů

omezující

vlastnické

právo,

tentokráte

s ohledem na čl. 11 odst. 3 a zejména odst. 4 Listiny, jsou zákony týkající se práva pozemkového a práva životního prostředí (typicky stavební zákon, zákon o vyvlastnění, dále např. zákon o ochraně přírody a krajiny atd.). Úprava těchto dvou právních odvětví je typická svou roztříštěností do velkého množství právních předpisů. Velmi důležité jsou také trestněprávní předpisy, tedy zejména trestní zákoník a zákon o přestupcích. Zde jsou nejen specifikována konkrétní nerušení vlastnického práva, ale zároveň je zde umožněn zákonný zásah do vlastnického

práva

pachatelů

v případě

uložení

pokut.

V trestním

zákoníku jsou v Hlavě V. upraveny trestné činy proti majetku. Jsou jimi zejména krádež (Loupež je zařazena mezi trestné činy proti svobodě – pozn. autorky.), neoprávněné užívání cizí věci, poškození cizí věci, ale také

zneužívání

vlastnictví

apod.

Trestné

činy

daňové,

poplatkové

a devizové jsou zařazeny k trestným činům hospodářských (Hlava VI.).

30

4 RELEVANTNÍ JUDIKATURA K ČL. 11 LZPS Vzhledem k obecnosti ústavních norem je důležité, aby byly dále vykládány ústavním soudem. Ústavní soud nespadá do obecné soudní hierarchie (okresní soudy, krajské soudy, vrchní soudy, Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud), ale mnohými je považován za nejvyšší soudní instanci na našem území. Proti rozhodnutí ústavního soudu neexistuje žádný

opravný

prostředek,

ovšem

díky

přistoupení

České

republiky

k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je možné dožadovat se ochrany základních práv a svobod také u Evropského soudu pro lidská práva, ovšem až po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků. To, že Ústavní soud nespadá do klasické soudní hierarchie, naznačuje už úprava v Ústavě České republiky, neboť tam jsou pouze jemu věnovány čl. 83 až čl. 89 a až následně jsou upraveny klasické soudy. Čl. 83 Ústavy nám říká, že „Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.” 5 1 Čl. 87 Ústavy nám říká, o čem Ústavní soud rozhoduje a sice: „a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem, c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy, g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy, 51

zákon č. 1/1993, ve znění pozdějších předpisů

31

h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy, i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu, l) o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii nevyhlásí, m) tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení.” 5 2 Ústavní soud rovněž zkoumá soulad mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem před její ratifikací. Podrobnější

fungování

Ústavního

soudu

(soudci,

rozhodování,

ústavní stížnost atd.) upravuje zákon o Ústavním soudu.

4.1 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/08 týkající se zdanění Velmi zajímavá jsou rozhodnutí Ústavního soudu týkající se zdanění. Čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod je velmi obecný, když pouze říká, že daně a poplatky jsou přípustné jen na základě zákona. Ovšem důležité je rovněž zohlednit, jaké daně či poplatky jsou v souladu s ústavním

pořádkem,

jestli

ukládáním

nějakých

daní

již

nedochází

ke zbytečnému a neoprávněnému zatížení daňových subjektů. V této oblasti je zajímavé rozhodnutí Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) sp. zn.

Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. ze dne 21. 4. 2009. Nejvyšší

správní soud se u Ústavního soudu domáhal vyslovení protiústavnosti 52

Zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů

32

ustanovení § 8, § 9, § 10 a § 15 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 420/2003 Sb., nedomáhal se však jejich zrušení, neboť novelou provedenou zákonem č. 420/2003 Sb. byla všechna tato ustanovení změněna, ovšem pro řízení, která u správních soudů dobíhají a pro něž je ještě relevantní právní úprava před zmíněnou novelou, má vyslovení případné protiústavnosti zmíněných ustanovení fatální důsledky – tedy stejné, jakoby ÚS předmětná ustanovení zrušil. Dle názoru Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) zmíněná ustanovení odporují čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod, respektive NSS zastává názor, že samotná daň z převodu nemovitostí je protiústavní.

4.1.1 Argumentace NSS obsažená v návrhu V návrhu NSS nejdříve dovozoval, zda je vůbec v pravomoci ÚS rozhodovat o dané problematice, přičemž dospěl k závěru, že ano, neboť z ustálené judikatury soudu vyplývá, že Ústavní soud „je příslušný meritorně přezkoumat ústavnost napadeného ustanovení, i když bylo již zrušeno (změněno), ale pouze pokud je adresátem tvrzeného důvodu protiústavnosti veřejná moc, a nikoli subjekt soukromého práva“ 5 3 . Ačkoliv ÚS příliš nezasahuje do daňové politiky státu, neboť se domnívá, že jde o otázku politickou, dovodil dále NSS, že k přezkoumání daňové problematiky je oprávněn, neboť s ohledem na základní lidská práva je nutné přezkoumat, zda bezdůvodně neporušuje princip rovnosti, nebo nemá pro subjekty konfiskační dopady. Odůvodněnost přezkoumání daňové povinnosti z hlediska těchto důvodů shledává i ÚS, ovšem NSS k tomu navíc shledává jako důležité hledisko také legitimitu uložené daňové povinnosti, tedy je dle něj nutné, aby měla daň legitimní a racionální důvod. Konkrétně k dani z převodu nemovitostí NSS ve svém návrhu uvádí, že netvoří ani 1% z celkových daňových příjmů státu, přičemž výběr této daně je sice efektivní, ovšem ne tolik jako u jiných skupin daní. NSS uvádí, 53

nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 2

33

že jako celek je význam daně z převodu nemovitostí z celkového hlediska rozpočtových příjmů zcela okrajový. NSS rovněž provedl test ústavnosti daně z převodu nemovitostí, neboť ji celou považuje za protiústavní. Z testu dovodil, že tato daň nemá konfiskační povahu (není nepřiměřeně vysoká), ovšem problém spatřuje v její racionalitě, neboť jde o daň diskriminační (touto daní majetkového typu zatížen pouze jeden z případů převodu majetku). Rovněž také postrádá regulativní funkci, neboť jakkoli je tato daň vysoká, způsobí vzrůst ceny nemovitosti právě o svou výši a tím omezuje trh s prodejem nemovitostí a vede k jejich těžší cenové dostupnosti, což ve svém důsledku bezdůvodně a nepřiměřeně omezuje svobodu obyvatel (omezená mobility pracovní síly, zhoršení

sociální

situace

obyvatelstva

atd.).

Prostřednictvím

daně

z převodu nemovitostí nedochází ani k nastolení sociálního smíru, protože zatěžuje všechny sociální skupiny, tudíž i občany s nízkými příjmy. NSS rovněž podotýká, že za těchto okolností působí státní podpora stavebního spoření poněkud absurdně, neboť stát na jedné straně podporuje uspokojení potřeby bydlení, ovšem daní z převodu nemovitostí toto jej zatěžuje. Stát převod nemovitostí finančně zatěžuje hned dvakrát – jednou při placení poplatku za vklad do katastru nemovitostí, podruhé daní a to bez existence jakéhokoliv zřejmého důvodu. NSS rovněž upozorňuje na celkovou realitu na trhu s byty, kdy krom bytů v osobním vlastnictví existují také družstevní byty, u kterých převod členských práv k bytu žádné dani nepodléhá. Dále poukazuje na možnou existenci dvojího zdanění za podmínek, že nově nabytou nemovitost vlastník do pěti let opět převede, neboť v tomto případě převod podléhá nejen dani z prodeje nemovitostí, ale také dani z přijmu (viz § 4 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů). Nehledě k tomu, že samotné vlastnictví nemovitosti

je rovněž

zdaněno. Dovedeno

do konečného

důsledku daňový subjekt získá určité příjmy zdaněné daní z příjmů, za tyto příjmy koupí nemovitost, na kterou se vztahuje daň z nemovitostí, přičemž případný

následný

prodej

této

nemovitosti

podléhá

dani

z převodu

nemovitostí a pokud je proveden do pěti let od nabytí nemovitosti, pak také 34

dani z přijmu (viz § 4 písm. b) zákona o daních z přijmu). Takovéto daňové zřetězení dosahuje dle NSS protiústavní intenzity. Z uvedených

důvodů

shledává

NSS

daň

z převodu

nemovitostí

za protiústavní, jež postrádá standardní funkce, které daně mají mít, neboť se jedná o daň asociální, demotivační, nerovnou z hlediska vlastnictví k různým druhům majetku, omezující flexibilitu na trhu s nemovitostmi a v důsledku brzdící i flexibilitu trhu práce, a ve svých důsledcích negativně zasahující i do rodinného života.

4.1.2 Stanovisko Ministerstva financí Ústavní

soud

požádal

Ministerstvo

financí

(dále

jen

„MF“)

o stanovisko k dané problematice. MF se neztotožnilo s názorem NSS na protiústavnost daně z převodu nemovitostí. Ke svému názoru uvádí, že se jedná o historickou daň mající povahu jednorázové daně majetkového charakteru, která tvoří doplňující prvek daňové soustavy a podotýká, že „zdanění

úplatného

převodu

nebo

přechodu

vlastnického

práva

k nemovitostem je uplatňováno ve všech zemích Evropské unie, s výjimkou Slovenska.“ 5 4 Rovněž podotýká, že výše této daně je závislá na ceně převáděné nemovitosti. MF uvádí, že dani z převodu podléhají právě nemovitosti, neboť každá nemovitost je dobře uloženým kapitálem a vlastníci domů nebo bytů mají oproti lidem žijícím v nájmu tzv. imputovanou rentu (důchod plynoucí domácnostem z užívání např. vlastního pozemku či bytu). K funkcím daně z převodu nemovitostí MF uvádí, že alokační funkci této daně lze pojmout jako „součást finančních vztahů vznikajících při vytváření

příjmů,

odčerpávání

určité

části

důchodů

právnických

a fyzických osob a jejich následné rozmísťování tam, kde je jejich využití nejefektivnější, k čemuž dochází prostřednictvím státního rozpočtu.“ 5 5 Redistribuční

funkci

spatřuje

v redistribuci

finančních

prostředků

od majetnějších vlastníků nemovitosti k méně majetným nevlastníkům. Tato daň je rovněž pojistkou proti daňovým únikům. „Od hodnoty vlastněné 54 55

nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 4 nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 5

35

a převáděné nemovitosti je odvozena výše daňového zatížení jednotlivých poplatníků, a tak se zmírňují rozdíly v důchodech jednotlivých osob“ 5 6 , čímž dle MF daň z převodu nemovitostí plní také regulativní funkci. Stabilizační funkci daně z nemovitosti může dle MF naplňovat vliv rozhodnutí

politické reprezentace o úpravách

sazby nebo osvobození

s ohledem na cyklické výkyvy v ekonomice. Co se týče navyšování cen nemovitostí daní z příjmu, MF v tom neshledává žádné ovlivnění trhu s nemovitostmi, neboť i přes snížení daně z nemovitosti došlo ke zdražení nemovitostí. Cenu nemovitostí ovlivňuje spíše např. výše nájmu bytů, podpora státu v oblasti bydlení či úvěrová politika bank. Výše cen nemovitostí jistě ovlivňuje mobilitu pracovní síly, ale z výše uvedeného vyplývá, že daň z převodu nemovitosti na to má minimální vliv. K zatížení převodu nemovitosti jak daní, tak poplatkem MF uvádí, že „poplatek je peněžním ekvivalentem za služby poskytované veřejným sektorem, zatímco daň z převodu nemovitostí je jedním ze základních rozpočtových příjmů, (..) který je prostřednictvím státního rozpočtu přerozdělován

a

použit

na

úhradu

výdajů

státního

rozpočtu.“ 5 7

K problematice dvojího zdanění za podmínek, že nově nabytou nemovitost vlastník do pěti let opět převede MF konstatuje, že zatížení prodeje nemovitostí daní z příjmů má v tomto případě jednoznačně protispekulační charakter.

4.1.3 Stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj Ústavní soud požádal o stanovisko k dané problematice rovněž Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen „MpMR“). To ve svém stanovisku považuje vliv daně z převodu nemovitostí na mobilitu pracovní síly a na trh s byty spíše za marginální a málo významný. Ve svém stanovisku odkázalo na Analýzu opatření bytové politiky směřující k podpoře flexibility práce v ČR (výzkumná studie Sociologického ústavu Akademie věd České republiky), z jejíž závěrů vyplývá, že efekt zrušení daně z převodu 56 57

nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 5 nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 5

36

nemovitostí není možno zcela bezpečně odhadnout. Celkově MoMR soudí, že nelze jednoznačně určit, jakým způsobem daň z převodu nemovitostí trh s byty s ohledem na byty družstevní a byty v soukromém vlastnictví ovlivňuje.

4.1.4 Závěry Ústavního soudu Ústavní soud nejprve konstatoval, že protiústavnost bude zkoumána pouze u ustanovení § 8 odst. 1 písm. a), § 9 odst. 1 písm. a), § 10 písm. a) věty první a § 15 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani

z převodu

nemovitostí,

ve

znění

před

novelizací

provedenou

zákonem č. 420/2003 Sb., neboť ve zbytku není NSS aktivně legitimován k vznesení návrhu na vyslovení protiústavnosti (viz čl. 95 odst. 2 Ústavy: „Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.“ 5 8 ). Ve zbytku tedy návrh odmítl. Ve svých závěrech ÚS stejně jako MF konstatuje, že daň z převodu nemovitostí je tradiční historickou daní tvořící doplňující prvek daňové soustavy a vyskytuje se téměř ve všech evropských zemích. Odborná ekonomická literatura vysvětluje funkci daně z převodu nemovitostí tak, že předchází daňovým únikům na darovací dani (pomocí fiktivní smlouvy o prodeji). ÚS shrnuje, že podle NSS se v případě daně z převodu nemovitostí jedná „(a) o daň diskriminační, která (b) neobstojí dle základních funkcí, které daňová

teorie

obvykle

u daní uvádí

(alokační, redistribuční,

stabilizační), (c) je v rozporu s potřebou bydlení a vede k významné deformaci trhu s byty a (d) díky její institucionalizaci dochází k daňovému řetězení, které pro svoji iracionalitu a demotivující účinky dosahuje protiústavní intenzity.(…)Namítá-li NSS v rámci hodnocení provedeného testem legitimity a racionality, že v případě daně z převodu nemovitostí jde o daň diskriminační, jde podle názoru Ústavního soudu o jasný příklad

58

zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů

37

návrhu na posouzení daně z hlediska kautel plynoucích z ústavního principu akcesorické a neakcesorické rovnosti.“ 5 9 K problematice

rovnosti

uvedl

ÚS,

že

„rozlišování

vedoucí

k porušení principu rovnosti je nepřípustné ve dvojím ohledu: může působit jednak jako akcesorický princip, který zakazuje diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv, a jednak jako neakcesorický princip zakotvený v čl. 1 Listiny, který spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů.“ 6 0 K tomuto ÚS uvádí, že zdanění převodu pouze určité majetku nebude nerovné, pokud existují podstatné rozdíly mezi zdaněným a nezdaněným majetkem, neboť nelze upravovat režim nestejných procesů a věcí stejně. Následně poukazuje na rozdíly

mezi

movitými

a nemovitými

věcmi.

Rozdíl

shledává

již

v samotné existenci věcí movitých a nemovitých z právního hlediska, neboť nemovitost

z právního

hlediska

existuje

až

zápisem

do

katastru

nemovitostí, kdežto u věcí movitých žádné takové omezení neexistuje. Dále konstatuje, že „nemovitosti mají také nezastupitelný hospodářský význam a jsou samozřejmě i dobře uloženým kapitálem.“ 6 1 Vlastníkům nemovitosti se dostává rovněž určitého prospěchu ze strany státu (infrastruktura, ochrana majetku) a vzhledem k tomu nelze hovořit o nelegitimnosti jejich zdanění. Navíc dle ÚS „podléhá převod věcí movitých jiným typům zdanění, které se naopak věcí nemovitých nedotýkají.“ 6 2 Z těchto důvodů a podstatných rozdílů nelze tedy podle ÚS „pohledu plátce

daně

chápat

zdanění

převodu

nemovitého

majetku

jako

nespravedlivé, neboť nelze odlišný režim posoudit tak, že nepřiměřeně odnímá dobro jednomu subjektu oproti subjektu druhému, když (…) se oba tyto subjekty nenacházejí ve srovnatelné situaci.“ 6 3 Za rozdílnou považuje ÚS i situaci s byty v osobním vlastnictví a družstevní byty, neboť existuje rozdíl mezi vlastnickým právem k bytu a právy a povinnostmi člena družstva. 59

nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 13 nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 14 61 nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 15 62 nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 15 63 nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 15 60

38

ÚS nesouhlasí s názorem NSS vyjádřeným v návrhu, že by byl příslušný hodnotit daň z převodu nemovitostí z hlediska jejích funkcí (alokační, distribuční a stabilizační), neboť to dle jeho názoru „náleží do kompetence demokraticky zvoleného zástupce“ 6 4 , do jeho kompetencí spadá

přezkoumání

daní

z hlediska

ústavně

garantovanému

principu

rovnosti. Rovněž ÚS nezastává názor, že by měl přezkoumávat souladnost daně z převodu nemovitostí (resp. daňové politiky) a její vliv na bytovou situaci či migraci obyvatel za prací (resp. bytové politiky), „neboť by se ocitl na tenkém ledu ne vždy průkazných ekonomických analýz, jejichž výsledky

přísluší

posoudit,

jakož

i

vyvodit

politické

konsekvence

demokratickému zákonodárci, který musí zvážit, zda je daňová úprava vhodná a nezbytná i z tohoto pohledu“ 6 5 tím spíš, že z analýz, co má momentálně ÚS k dispozici vliv daně z převodu nemovitostí na trh s nemovitostmi nemá téměř žádný či vůbec žádný vliv. Co se týká namítaného dvojího zpoplatnění převodu nemovitostí jak daní, tak poplatkem za zápis do katastru nemovitostí, uvádí ÚS, že poplatek a daň mají v tomto případě odlišné funkce, „neboť nutnost platit poplatek za zápis v katastru nemovitostí je dána potřebou úhrady nákladů spojených se správním řízením vedeným před katastrálním úřadem při rozhodování o vkladu do katastru nemovitostí, zatímco daň z převodu nemovitostí sleduje rovnoměrné daňové zatížení z pohledu hodnoty odpovídající převáděnému vlastněnému nemovitému majetku.“ 6 6 ÚS nesdílí ani názor NSS, že v případě prodeje nemovitosti do pěti let od jejího nabytí dochází ke dvojímu zdanění (viz výše daní z přijmu a daní z převodu nemovitostí), a tedy k protiústavním důsledkům, neboť toto má bránit spekulativnímu prodeji nemovitostí. Protiústavnosti rovněž „brání rozsáhlá řada osvobození obsažená v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a dále fakt, že daní je zatížen jen zisk získaný prodejem nemovitosti, nikoli celý příjem.“ 6 7 ÚS k tomu dále poukazuje, že v tomto případě nedochází k tzv. daňovému zřetězení, neboť články řetězu na sebe 64

nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 15 nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 16 66 nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 16 67 nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 16 65

39

nutně nenavazují, „nýbrž nástup dalšího zdanění je vázán až na realizaci vlastnictví

formou

dispozice

s ním“ 6 8 ,

což

vysvětluje

tím,

že

daň

z nemovitosti je pravidelně se opakující daň, kdežto k dani z převodu nemovitostí dochází nahodile. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal důvody pro vyhovění návrhu Nejvyššího správního soudu na vyslovení protiústavnosti, a proto jej v rozsahu § 8 odst. 1 písm. a), § 9 odst. 1 písm. a), § 10 písm. a) věty první a § 15 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 420/2003 Sb., zamítl.

4.1.5 Vlastní shrnutí Autorka této práce respektuje nález Ústavního soudu a s některými jeho tvrzeními se ztotožňuje, nicméně zastává spíše názor, že Ústavní soud by v případě přezkoumávání případné protiústavnosti daňových povinností mohl být poněkud „odvážnější“. Je pravdou, že ukládání daňových povinností je již v samotné Ústavě díky formulaci „na základě zákona“ přiřčeno a dáno v uvážení zákonodárci, tedy Parlamentu České republiky (či úžeji přímo Poslanecké sněmovně), ovšem na druhou stranu je zároveň Ústavnímu soudu umožněn dohled nad zachováváním ústavnosti a to do té míry, že může zákony odporující ústavnímu pořádku zrušit (viz čl. 87 písm. a) Ústavy České republiky). Autorce se jeví přezkum ústavnosti daňových povinností, jak je v současnosti aplikován Ústavním soudem, jako málo odůvodněné zužování vlastních příslušných oprávnění a ztotožňuje se s názorem Nejvyššího správního soudu, že by přezkum měl být zvýšen o dimenzi legitimity a případné racionality uložené daňové povinnosti. Autorka se ztotožňuje s názorem ÚS v odmítnutí argumentu NSS, že daň z převodu nemovitostí nějak významněji zatěžuje daňové subjekty (pokud se nenachází ve výjimečné životní situaci) a také že by významně ovlivňovala trh s nemovitostmi či migraci lidí za prací. Už jen fakt, kdy po snížení daně z převodu nemovitostí došlo v následujícím roce ke zvýšení

68

nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 16

40

cen nemovitostí 6 9 , je výmluvný. Zároveň se autorce nejeví daň jako sociálně nespravedlivá, neboť vzhledem k jednotné procentuální sazbě je přirozené,

že

dražší

nemovitosti

budou

postiženy

vyšší

daní,

resp.

Za převod dražších nemovitostí bude do státního rozpočtu odvedeno více finančních prostředků než za převod levnějších. Dle názoru autorky ovšem nelze argumentovat tím že vlastníci nemovitostí dostávají díky dani z převodu nemovitostí od státu zpět určité protiplnění. Je pravda, že stát buduje infrastrukturu, nicméně stejnou infrastrukturu využívají například jen nájemníci nemovitostí, kteří pravda nedisponují vlastnickým právem, nicméně toto vede k určitému nerovnému zvýhodnění těch, kteří nevlastní nemovitost oproti těm, kteří ji vlastní, neboť oni za využívání stejných služeb nejsou povinni platit žádnou daň (nemluvíme teď o nájmu, který je protiplněním zcela jiných věcí). Stejný názor pak zastává autorka ohledně ochrany majetku. Pokud totiž dojde k případné krádeži, zloději si neodnesou nemovitost, nýbrž movité věci v ní. Jaký je potom rozdíl mezi tím, když je státem zajištěna ochrana věcem např. v bytě v osobním vlastnictvím a v družstevním bytě? Je pravdou, že při vloupání zpravidla dojde k poškození nemovitosti, ovšem člen družstva se na opravě daného poškození podílí svými příspěvky, které družstvu platí. Pravdou je, že daň z převodu nemovitostí je rozšířená a z hlediska historického nejde o žádný nový institut, dovedeno ad absurdum trest smrti byl také ve své době rozšířen napříč státy Evropy (a nejen jí) a z časového hlediska se jednalo rovněž o poměrně dlouhodobý institut. Nicméně přístup nejen

k lidským

právům,

ale

k právu

obecně

se

v čase

vyvíjí

a dlouhodobost a rozšířenost nějakého institutu ještě nutně neznamená, že jde o institut spravedlivý podle momentálního stavu doby, zákonů atd. Autorka

se

tedy

nemůže

s argumentací

Ústavního

soudu

plně

ztotožnit, neboť se podle ní nevypořádal řádně se všemi tvrzeními zachycenými v návrhu, čímž ji nepřesvědčil o správnosti resp. ústavní konformnosti svého usnesení. 69

viz nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb. s. 5

41

4.2 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st 27/09 týkající se náhrady za nucené omezení vlastnického práva (regulované nájemné) K poměrně četnému tématu v judikatuře Ústavního soudu patři rovněž problematika regulace nájemného. Autorce proto přišlo vhodné přiblížit pomocí rozboru judikátu také tuto problematiku, k čemuž vybrala usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st

27/09; 136/2009 Sb. ze dne

28. dubna 2009. Stěžovatelem je v tomto případě soukromý subjekt, který se u soudů domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, jež mu dle jeho názoru vznikla jako ztráta v důsledku protizákonné a protiústavní regulace nájemného. Věc byla přidělena k projednání I. Senátu Ústavního soudu, ten se ve svých

závěrech

odchyloval

od

právních

názorů

Ústavního

soudu

vyslovených v nálezu ze dne 9. září 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 a nálezu ze dne 4. prosince 2008 sp. zn. III. ÚS 3158/07, a proto věc postoupil plénu k zaujetí stanoviska. I. senát Ústavního soudu dospěl k následujícím právním názorům: - „pronajímatel se může po nájemci domáhat zvýšení nájemného jenom s účinností od podání žaloby; - pronajímatel má ve vztahu k období vymezenému žalobou právo vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jež není subsidiární ve vztahu k uplatnění žaloby na zvýšení nájemného vůči nájemci, neboť takového zvýšení se stěžovatel nemohl domáhat za dobu před podáním této žaloby.“ 7 0 V nálezu ze dne 4. prosince 2008 sp. zn. III. ÚS 3158/07, jehož závěry jsou odlišné od závěrů I. senátu, vyjádřil Ústavní soud právní názor, že „´i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 obč. zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů´ 70

viz nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl.ÚS – st. 27/09; 136/2009 Sb. s. 2

42

nelze redukovat jen na právní vztahy ´budoucí´, resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali ´nájemného´ nad rámec nájemného, sjednaného v nájemní smlouvě, za vymezenou dobu minulou.“ 7 1

4.2.1 Závěry pléna Ústavního soudu Plénum Ústavního soudu posoudilo danou problematiku s pohledu dvou otázek a sice: „a) od jaké doby lze pronajímateli přiznat zvýšené nájemné; b) existence nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva a jeho subsidiarita.“ 7 2 K otázce pod bodem a) ÚS konstatuje, že zvýšení nájemného lez pronajimateli přiznat od doby podání žaloby, kdy je nájemce obeznámen s žalobou a je mu dána možnost uplatňovat svoje argumenty a zároveň již může se zvýšením kalkulovat, až do 31. 12. 2006, neboť od 1. 1. 2007 je již možnost jednostranného zvyšování nájmu připuštěna v § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na téma této práce je zajímavější názor Ústavního soudu na otázku b). Ten se domnívá, že pronajimatel se za období před podáním žaloby může domáhat náhrady příslušející mu podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tedy z titulu práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva. K tomu podotýká, že ustanovení čl. 11 odst. 4 LZPS nepředstavuje právo na náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva

stanovené

zákonem.

Ne

každé

ustanovení

zákona

omezující

vlastnické právo představuje institut nuceného omezení vlastnického práva či vyvlastnění, proto lze náhradu za nucené omezení vlastnického práva „vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení.“ 7 3 Pro definování nuceného omezení vlastnického práva v obecné rovině ÚS dovodil, že se musí jednat o „omezení vlastnického práva jdoucí nad rámec povinností, které zákon obecně stanovuje pro všechny subjekty 71

viz nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl.ÚS – st. 27/09; 136/2009 Sb. s. 3 viz nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl.ÚS – st. 27/09; 136/2009 Sb. s. 3 73 viz nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl.ÚS – st. 27/09; 136/2009 Sb. s. 4 72

43

vlastnického práva za dodržení principu rovnosti“ 7 4 , přičemž je nutné zohlednit intenzitu omezení vlastnického práva (např. míra omezení, délka trvání omezení atd.). Co se týká regulace nájemného v kontextu předchozí věty, pak tímto byla dotčena pouze určitá skupina vlastníků nemovitostí, čímž

došlo

k výraznému

omezení

vlastnického

práva

dané

skupiny

vlastníků nad rámec omezení vlastnického práva stanovených pro všechny. „Takovéto omezení přitom s ohledem na rozsah nákladů, které jednotlivým pronajímatelům vznikly, aniž by tito mohli z těchto nákladů mít jakýkoliv užitek, a dlouhodobost stavu, jež byla zapříčiněna především dlouhodobou protiústavní nečinností Parlamentu, který až víc než čtyři roky po uplynutí lhůty poskytnuté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 přijal zákon umožňující jednostranné zvyšování regulovaného nájemného, je třeba považovat za natolik intenzivní, že musí být podřazeno pod čl. 11 odst. 4 Listiny.“ 7 5 Vzhledem k těmto skutečnostem plénum Ústavního soudu usoudilo, že vlastníci bytů s regulovaným nájemným mají právo žádat stát o náhradu škody za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nárok vůči státu má subsidiární charakter vůči nároku

pronajímatele

bytu

od okamžiku podání žaloby.

proti

nájemci

na

zvýšení

nájemného

až

Nárok na náhradu škody za nucené omezení

vlastnického práva lze vůči státu uplatňovat za dobu do účinnosti zákona 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jenž umožňuje jednostranné zvyšování nájmu.

4.2.2 Odlišná stanoviska některých soudců K dané problematice mělo několik soudců Ústavního soudu odlišné stanovisko. Tato stanoviska jsou součástí předmětného nálezu. Zajímavé

je

např.

stanovisko

místopředsedy

Ústavního

soudu

Prof. JUDr. Pavla Holländera, DrSc., který tvrdí, že „na úrovni ústavních a zákonných úprav, jakož i v oblasti doktrinární nelze v evropském rámci 74 75

viz nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl.ÚS – st. 27/09; 136/2009 Sb. s. 5 viz nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl.ÚS – st. 27/09; 136/2009 Sb. s. 5

44

mluvit o existenci principu odpovědnosti státu za „protiústavní mlčení zákonodárce“, spočívající v povinnosti nahradit škodu. (...) Stanovisko zakládá změnu ústavního pořádku, vytváří ústavní sankci vůči zákonodárci, změnu, jež není založena demokratickým konsenzem předpokládaným čl. 39 odst. 4 Ústavy České republiky.“ 7 6 Soudci JUDr. Vladimír Kůrka, JUDr. Jiří Nykodým a JUDr. Jiří Mucha zase mimo jiné nesouhlasí s formulací nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva, neboť není podmíněn domáháním se svého práva dostupnými prostředky proti nájemci, „jeho uplatnění činí výlučně závislým na vůli žalobce, zda (primární) žalobu z původního obligačního vztahu podá či nikoli; rozhodne-li se ji nepodat, nastupuje bez dalšího v čase neomezený nárok „subsidiární“ proti státu (zatímco – kuriózně – podal-li ji, má proti státu nárok jen za určitou dobu).“ 7 7 Dle jejich názoru není zodpovězena otázka následků v případě, že pronajímatel žalobu proti nájemci

nepodal

(obdobný

názor

zastává

i

soudkyně

JUDr.

Vlasta

Formánková). Dále zmiňují obavu, že „Ústavní soud adekvátně nerozlišuje odpovědnost politickou na straně jedné a právní na straně druhé, jakož i že překračuje ústavní vymezení vztahů mezi jednotlivými mocemi, jmenovitě jeho vlastní vůči moci zákonodárné.“ 7 8 Soudkyně JUDr. Ivana Janů se sice ztotožňuje se závěry pléna, ovšem problematika odpovědnosti státu a právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva neshledává dostatečně odůvodněnými. Zastává názor, že „pokud došlo v důsledku protiprávního jednání k majetkové újmě, musí právní řád umožňovat tuto újmu napravit, a to bez ohledu na to, kdo újmu způsobil; jestliže právní řád takovou nápravu neumožňuje, znamená to, že ochrana vlastnického práva, resp. práva pokojně užívat majetek, není úplná, a je proto v rozporu s čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 ve spojení s čl. 13 Úmluvy.” 7 9 Rovněž zastává názor, že v případě nepřijetí zákona (ke kterému se v podstatě sám zákonodárce vyzval), 76

viz nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl.ÚS – st. 27/09; 136/2009 Sb. s. 8 a 9 viz nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl.ÚS – st. 27/09; 136/2009 Sb. s. 14 78 viz nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl.ÚS – st. 27/09; 136/2009 Sb. s. 15 79 viz nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl.ÚS – st. 27/09; 136/2009 Sb. s. 16 77

45

ačkoliv Ústavní soud označil tuto nečinnost za protiústavní, by mohla být majiteli bytů s regulovaným nájmem po státu přímo požadována náhrada škody a nebylo by tedy nutné úplatňovat právo pronajimatelů na základě náhrady za nucené omezení vlastnického práva. Soudkyně konstatuje, že „pokud

důsledky

nečinnosti

Parlamentu

dlouhodobě

zasahovaly

do základního lidského práva, kterým je ochrana majetku, není v právním státě jiné cesty než, že stát je jako celek povolán k odpovědnosti, a to na základě výslovného rozhodnutí Ústavního soudu.” 8 0 JUDr. Eliška Wagnerová, PhD. v doplňujícím odlišném stanovisku (v tomto

případě

spíše

doplňujícím

–

pozn.

autorky)

souhlasí

se stanoviskem pléna. Dle jejího názoru se Parlament „v daném případě dopustil významného porušení samotného principu právního státu, k jehož respektování je jako orgán České republiky zavázán čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Vyvození odpovědnosti státu za těchto okolností se (...) jeví jako naprosto přiměřené.“ 8 1

4.2.3 Vlatsní shrnutí Autorka práce se s nálezem pléna Ústavního soudu názorově ztotožňuje, byť pravdou zůstává, že některé problematice v něm není věnován dostatečný prostor, což může navodit určitou nejistotu a problémy např. obecných soudů s vyrovnáním se se závěry v něm obsaženými a převedením těchto závěrů do své praxe. Jedním z těchto problémů je beze sporu problematika přiznávání náhrady za nucené omezení vlastnického práva těm vlastníků, kteří se ani nepokusili bránit omezení svého práva žalobou. Samozřejmě známe zásadu „práva patří bdělým“ ovšem tu nelze aplikovat na problematiku základních lidských práv a svobod, neboť již samotná dikce zákona nutí zákonodárce k jejich ochraně.

Ústavní soud nejspíše považoval tuto problematiku

za zcela

nicméně

zřejmou,

určité

pochybnosti

by

vyvolávat

mohla

a samotní soudci Ústavního soudu se k této problematice vyjadřovali vy

80 81

viz nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl.ÚS – st. 27/09; 136/2009 Sb. s. 18 viz nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl.ÚS – st. 27/09; 136/2009 Sb. s. 22

46

svých odlišných stanoviscích k nálezu pléna. Tím spíš toto může vyvolávat pochybnosti mezi soudci obecných soudů, nehledě na laickou veřejnost. Všeobecně lze říci, že stát by měl být odpovědný za škodu, kterou způsobí a tím spíš, když škodu způsobil nezákonným, ba co více protiústavním stavem či postupem. I zákonodárce by měl být pohnán k zodpovědnosti, pokud skutečně dojde z jeho strany k porušení ústavních zákonů. Při absenci odpovědnosti zákonodárce a nemožnosti Ústavního soudu nejen konstatovat protiústavní stav, nýbrž i rozhodnout o náhradě škody způsobené soukromým subjektům (resp. náhradě za nucené omezení vlastnického práva) by jaksi upadal význam jeho role jako orgánu bdějícího nad dodržováním ústavních zákonů.

47

5 ZÁVĚR Vlastnické právo je díky své „všudypřítomnosti“ právním institutem velkého významu. Nejen že je vnímáno jako základní lidské právo, ale současná společnost je na něm v podstatě do jisté míry závislá, neboť dnešní doba je takříkajíc dobou ekonomů a tedy i obchodů. V této práci nešlo až tak o zachycení vlastnického práva či vlastnictví z pohledu občanského práva a již vůbec ne o jeho definování z pohledu ekonomie či jiných vědních disciplín, ale byla zde snaha jej zachytit právě v jeho nejobecnější podobě, ze které potom konkrétní úpravy obsažené v zákonech vychází. Jak

již

bylo

řečeno,

definice

vlastnického

práva

není

vůbec

jednoduchá a díky jeho obsáhlosti a míry ovlivňování společnosti nebude nejspíš nikdy zcela přesně zachycena. Vždyť situace, kdy nejen jednotlivé soudní instance

(a to ne ledasjaké, ale přímo Nejvyšší správní soud

a Ústavní soud), ale dokonce i jednotliví soudci Ústavního soudu nejsou ve výkladu některých otázek ohledně vlastnického práva ve shodě, je více než výmluvná. Obecně je nutné k problematice vlastnického práva přistupovat s přihlédnutím k jeho postavení jako základního lidského práva. Je na něj nutné pohlížet jako na právo přirozené, rovné a absolutní. Ovšem s ohledem na zachycení nejobecnějších principů jeho ochrany a jeho případného omezení je jeho podrobnější úprava živá, tedy přizpůsobující se v intencích

ústavně

a mezinárodně

stanovených

norem

a

principů

konkrétním potřebám společnosti a státu. Toto tvrzení lze opřít o nález Ústavního soudu rozebíraný v této práci (sp. zn. Pl. ÚS – st

27/09;

136/2009 Sb. ze dne 28. dubna 2009), kterým byla překonána dosavadní judikatura Ústavního soudu, tedy došlo k jistému vývoji ve výkladu vlastnického

práva

s ohledem

na

konkrétní

problematiku,

a

sice

problematiku odpovědnosti státu za nucené omezení vlastnického práva. Ústavní zachycení vlastnického práva se autorce práce tedy jeví jako dostačující, neboť čl. 11 Listiny základních práv a svobod zachycuje jak 48

ochranu vlastnického práva, tak případnou možnost jeho omezení v obecné rovině a je na ústavním soudu, aby svými usneseními dotvářel konkrétnější rámec úpravy, čímž dochází k zachování souladu vlastnického práva s momentální vývojem a požadavky společnosti. Díky tomu nemusí tudíž docházet k častému novelizování norem ústavního práva. Touha po vlastnictví je lidem dána, takže nedůvodné omezování vlastnického práva se stejně nakonec setká s odporem, proto je důležité, aby stát zasahoval do tohoto práva co nejméně, aby v prvé řadě dohlížel na jeho ochranu a bezproblémové střetávání více vlastnických práv a k jeho omezování přistupoval v opravdu odůvodněných a nutných důvodech. Úplným závěrem by si autorka dovolila ještě poznamenat ne zcela v kontextu práce, že je dobré, že ve většině zemí světa je již vlastnictví přiznávána ochrana, která je rovněž dodržována, ovšem dosáhnout tohoto stavu nebyl jednoduchý úkol. Ještě v nedávné historii naší země bylo toto základní právo hrubě porušováno. Důležitým úkolem vyspělých států (nejen po stránce ekonomické, ale především po stránce přístupu k lidským právům a svobodám) je snaha o předávání principů, ke kterým v oblasti ochrany vlastnického práva (a nejen těch) dospěly i do zemí, kde ještě dochází k nepřiměřeným a neopodstatněným ataků na toto základní lidské právo, a to nenásilnou a velmi opatrnou formou.

49

6 RESUMÉ This Diploma Paper is concerned with Property Law, mostly from the perspective of Constitutional Law. Property is an elementary human right, which is natural, equal and total. On the constitutional level is Property Law adjusted by Charter of Fundamental Rights and Basic Freedoms, nevertheless this adjustment is very exoterical – it declares the right for everybody to possess property and simultaneously says, that owners are equal in their rights. Charter of Fundamental Rights and Basic Freedoms are also regulate any possible limitations of Property Law, according to Natural law (e.g. rights of one subject ends in the place where the rights of other subject begins) and according to law (because Property law can be restricted only by law). If we speak about Property Law, we have to mention Roman Law, because it is base of contemporary Property Law. From that time, we got definition of possession comprehension as we know it nowdays – by virtue of possession triad („ius utendi“ and „ius fruendi“, „ius possidendi“, „ius disponendi“). This ancient definition isn´t complete at all, but even contemporary Legal Science wasn´t successful in defining Property Law in its whole extensivness. Property Law adjustment is also contained in several significant international agreements focused on the area of human rights. There was established European Court of Human Rights as the instance for disputing the violations against European Convention on Human Rights, which was created

by

Council

of

Europe.

The

recent

international

upcoming

agreements are mostly focused on intangible rights. We meet Property Law in almost all divisions of legal issues. It is institution which goes through our whole life. The most important definition of Property Law is in Civil Law. Intengible rights make their own division of Property Law. From the Property Laws point of view are significant the revenue measures, enviromental prescript and codes. 50

building

The legal adjustment of Property Law is shaped by orders of court, especialy the Constitutional Court of Czech Republic. This diploma paper focuses on the Property Law adjustment contained in the paragrapgh 11 of the Charter of Fundamental Rights and Basic Freedoms and Constitutional Court decisions included in that work are of the same origin. They are preceded here due to deeper understanding of Property Law (mostly due to understanding of its limitations) as it is explained by Constitutional Court of the Czech Republic. First analysed Constitutional Court decisions attends to tax issues, particulary to the estate transmission. We could see inside, that even between two legal institutions – concretely Constitutional Court of the Czech Republic and Supreme Administrative Court of the Czech Republic could come different interpretations of that law. The Supreme Administrative

Court

of

the Czech

Republic

marked

this

tax

as

unconstitutional, the Constitutional Court of the Czech Republic doesn´t recognise it unconstitutional. The Supereme Administrative Court of the Czech Republic demanded the Constitutional Court of the Czech Republic to assess the property tranfer tax from the viewpoint of their function. The Constitutional Court of the Czech Republic said that all taxes are assessed mainly in terms of preserving the constitutionally guaranteed principle of equality. Rating taxes in terms of their functions by the Constitutional Court of the Czech Republic belongs to the responsibility of democratically elected representatives of the people, not the court. The Constitutional Court of the Czech Republic addressed the issue of rent control in several of its decisions. The second decision is picked from this area. There was a particular breakthrough in this decision of the Constitutional Court of the Czech Republic, which gives to the landlords who had been affected by the regulated rent, a claim for the state compensation for the compulsory restriction of property rights under Article 11, paragraph 4 of the Charter of Fundamental Rights and Basic Freedoms (when not to seek an increase in rent).

51

According to the author´s opinion the property law is an important part of life for everyone, so it is necessary to protect it, but also the exact delimitation of property rights of one man to another or to society.

52

7 POUŽITÁ LITERATURA Učebnice, monografie apod.:  PAVLÍČEK, V.: Ústava a ústavní řád České republiky, komentář. 2. dopl. a podst. rozš. vyd., aktualiz. dotisk podle stavu k 1.1.2003. Praha: Linde, 2002. 1164 s.  PIPES, R.: Vlastnictví a svoboda. Praha: Argo, 2008, 364 s.  WINTR, J.: Principy českého ústavního práva, s dodatkem principů práva evropského a mezinárodního. Praha: Eurlex Bohemia, 2006, 248 s.  FILIP, J.: Ústavní právo České republiky, 1 základní pojmy a instituty, Ústavní základy ČR. 4. opravené a doplněné vydání. Brno: DOPLNĚK, 2003, 556 s.  POTOČNÝ, M., ONDŘEJ, J.: Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5., doplněné a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, 533 s.  KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, 386 s.  MACHALOVÁ, T.: Úvod do právní filozofie (Základní pojmy) I. Díl. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno, 1999, 162 s.  JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol.: Občanský zákoník komentář. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 1999, 1237 s.  ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol.: Občanské právo hmotné 1. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 459 s.  KRATOCHVÍL, Z.: Obecné pojetí vlastnického práva. 2008. 159 s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Oponenti: Ludvík David. Jiří Handlar.  HROCH, J.: Právo vlastnické a majetek státu. 2007. 108 s. Magisterská práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce: Josef Zimek

Zákony, mezinárodní smlouvy, předpisy EU:  Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů 53

 Zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 357/1992 Sb., dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 184/2006 Sb., zákon o vyvlastnění, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 114/1992 Sb., zákon o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů  Zákon č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů  Charta Organizace spojených národů přijatá dne 26. června 1945  Všeobecná deklarace lidských práv schválená valným shromážděním Organizace spojených národů přijatá dne 10. prosince 1948  Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. (spolu s Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech)  Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. (spolu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech)  Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. listopadu 1950 54

 Dodatkový protokol (Protokol č. 1) k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášený pod č. 209/1992 Sb.  Lisabonská smlouva (2007/C 306/01)  Smlouva o Evropská unii  Smlouva o fungování Evropské unie  Listina základních práv Evropské unie (2007/C 303/01)  Deklarace

práv

člověka

a

občana

přijata

francouzským

ústavodárným

shromážděním 26. 8. 1789  Nařízení Rady (ES) č. 168/2007 ze dne 15. února 2007 o zřízení Agentury Evropské unie pro základní práva

Judikatura:  nález Ústavního soudu ze dne 28. března 1996, sp. zn. I. 198/95  nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03  nález

Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl.ÚS - st

27/09;

136/2009 Sb.  nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. Pl.ÚS 29/08; 181/2009 Sb.

Internetové zdroje: 

http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=151&typ=r&levelid=oc_252.htm



http://pravniradce.ihned.cz/c4-10078260-36806910-F00000_detail-stalostvlastnickeho-prava-a-jeho-promeny



hhttp://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=151&typ=r&levelid=oc_220.htm



http://cs.wikipedia.org/wiki/Přirozené_právo



http://cs.wikipedia.org/wiki/Vlastnické_právo



http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp? cd=151&typ=r&refresh=yes&levelid=OC_504.HTM

55