Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Katedra ústavního práva a politologie DIPLOMOVÁ PRÁCE. Práva pacientů. Kateřina Hvězdová

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra ústavního práva a politologie

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Práva pacientů Kateřina Hvězdová 2006

Čestné prohlášení „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Práva pacientů zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“ ………………………….

Poděkování Ráda bych tímto poděkovala vedoucí své diplomové práce, JUDr. Šimáčkové za vstřícný přístup, odborné vedení a cenné rady při konzultacích. Také děkuji Prof. MUDr. Munzarové, CSc. a Mgr. Ing. Prudilovi, Ph.D. za jejich ochotu při rozbírání daného tématu. Mé velké poděkování patří mému tátovi za to, jaký byl, a jehož negativní zkušenosti mě přivedly k myšlence zabývat se právy pacientů, a mé mámě, která mi byla nesmírnou oporou při psaní této práce.

2

Obsah diplomové práce: 1. Téma a cíl diplomové práce..........................................................................................4 2. Metaprávní exkurz........................................................................................................7

2.1. Etika a právo ve zdravotnictví ...................................................................................7 2.2. Postup lege artis a jeho právní zakotvení.........................................................10

2.2.1. Limity poskytování zdravotní péče ......................................................12

3. Prameny zdravotnického práva ...................................................................................14 4. Právní vztah pacienta a lékaře.....................................................................................18 4.1. Právo na svobodnou volbu lékaře....................................................................19

5. Právo na přiměřené informace o zdravotním stavu......................................................21

5.1. Právo na informace o zdravotním stavu ve světle mezinárodních dohod..........21 5.2. Právo na informace o zdravotním stavu ve vnitrostátní úpravě ........................23 5.3. Právo pacienta nahlížet do své zdravotnické dokumentace ..............................28

6. Právo na dodržování mlčenlivosti ze strany zdravotních pracovníků ...........................30 6.1. Právo na dodržování mlčenlivosti zdravotních pracovníků v mezinárodní

úpravě............................................................................................................31

6.2. Právo na zdravotnickou mlčenlivost ve vnitrostátní úpravě .............................33 6.2.1. Kdo je vázán povinnou mlčenlivostí....................................................34 6.2.2. Rozsah povinné mlčenlivosti ...............................................................36

6.2.3. Výjimky z povinné mlčenlivosti ..........................................................37

6.2.4. Sdělování informací se souhlasem pacienta .........................................38

6.2.5. Sdělování informací příbuzným bez souhlasu nemocného ...................40 6.2.6. Práva příbuzných na informace po smrti pacienta ................................41 6.2.7. Porušení povinné mlčenlivosti a následná sankce ................................43

7. Právo na udělení nebo odepření informovaného souhlasu s lékařským zákrokem........45 7.1. Informovaný souhlas v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně..................46 7.2. Právní úprava v České republice .....................................................................50

7.2.1. Poučení o lékařském zákroku ..............................................................50

7.2.2. Udělení souhlasu s lékařským zákrokem .............................................53

7.2.3. Lékařské zákroky bez souhlasu pacienta..............................................56

8. Závěr..........................................................................................................................60

9. Resumé ......................................................................................................................64

10. Literatura..................................................................................................................67 3

1. Téma a cíl diplomové práce Na otázku, proč vlastně usilovat v dnešní době o zakotvení práv pacientů, je

jednoduchá odpověď. Pokud pacient přichází za lékařem s nějakým zdravotním

problémem, je jasné, že se cítí oslaben, neboť má obavu o jednu z nejdůležitějších

hodnot ve svém životě, kterou zdraví nepochybně je. Chce mít tedy jistotu, že pokud lékaři svoje zdraví svěří, bude mít v průběhu léčby postavení partnera, který má právo na respekt, soukromí, autonomii, sebeurčení a individuální přístup. Právní zakotvení jednotlivých oprávnění pacientů poskytuje nemocnému záruku, že v případě jejich

nerespektování, se může dovolávat jejich naplnění, neboť teprve zákonem definovaná a zaručená práva je možné účinně vymáhat. Na druhé straně je třeba připustit, že často je

zárukou naznačeného přístupu k pacientovi spíše osobnost lékaře, než sebelépe propracované zachycení těchto oprávnění v právních předpisech.

Problémem také je, že zažité přístupy se v praxi mění jen velmi těžko. I přes právní

zakotvení určitých oprávnění pacientů stále existuje část občanů, kteří raději preferují

paternalistický přístup lékaře, bez účasti na spolurozhodování o jejich vlastní léčbě v přesvědčení, že lékař je přece odborník, který ví nejlépe a za všech okolností, co je

pro ně v pozici nemocného nejlepší. Tento přístup je pochopitelný u starších pacientů, u mladších se nabízí otázka, zda se nejedná o projev pasivity a neochoty převzít odpovědnost.

První výraznější snahy o rozšíření lidských práv do oblasti medicíny se objevují

v sedmdesátých letech minulého století. V následujícím desetiletí je pohled na pacienta,

jako na nositele určitých základních lidských práv při poskytování zdravotní péče, pokládán za samozřejmost ve všech vyspělých zemích světa. Tento vývoj jasně

naznačuje i odklon od paternalistického přístupu lékaře k nemocnému v těchto státech. Pacient začíná být naopak respektován při léčebném procesu jako partner, který má právo na své autonomní rozhodnutí, respektování soukromí či nedotknutelnost své osoby.

Historie práv pacientů v České republice je kratší. V sedmdesátých letech, kdy lze

ve vyspělém západním světě sledovat první náznaky snah po zakotvení práv pacientů a

ústup od paternalistického přístupu směrem k partnerství, zůstává náš stát vůči takovým změnám imunní, v důsledku jeho uzavření se západním myšlenkám, z důvodu tehdejší

politické situace. K určité změně pohledu na pacienta při poskytování zdravotní péče, 4

mohlo tedy dojít až na počátku devadesátých let, kdy došlo ke změně společenského systému. V uvolněné atmosféře se práva pacientů staly široce diskutovaným tématem, o čemž svědčí nejen množství veřejných debat k této problematice, ale i založení četných sdružení pacientů. Dle mého názoru je to dáno i tím, že každý z nás již v roli pacienta

byl, nebo se v ní, s největší pravděpodobností v budoucnu, alespoň několikrát ocitne. Jde tedy o téma, které je velice blízké každému z nás.

Cílem této práce je rozebrat tři základní oprávnění pacienta, které lze dle mého

názoru považovat za stěžejní z pohledu pacienta při poskytování zdravotní péče. Jedná

se o právo na přiměřené informace o zdravotním stavu, právo na dodržování

mlčenlivosti ze strany zdravotních pracovníků a právo na udělení nebo odepření informovaného souhlasu s lékařským zákrokem. V následujícím textu si však nekladu za cíl rozebrat vybrané oprávnění vyčerpávajícím způsobem, ze všech možných úhlů

pohledu, neboť to považuji, vzhledem k rozsahu textu a množství otázek, které s nimi

souvisejí, za nemožné. Zaměřuji se pouze na právní zakotvení těchto práv jako takových a na klíčové problémy, které s nimi souvisejí, a to z pohledu mezinárodních dokumentů a vnitrostátní právní úpravy.

Než se však budu věnovat zmíněným právům pacienta, považuji za důležité provést

malý metaprávní exkurz, ve kterém se zabývám rolí etiky v normách medicínského práva a osvětlím stěžejní požadavek při poskytování zdravotní péče, a to, aby lékař

postupoval při výkonu své profese lege artis, tedy podle „pravidel lékařského umění“.

Dle mého názoru totiž tyto dvě rozebrané oblasti, mohou pomoci čtenáři lépe pochopit vztah lékaře a pacienta v mimoprávním světle, které se však v právních normách nepochybně odráží.

Následující kapitola je věnována pramenům medicínského práva, které jsou

rozděleny do čtyř výchozích rovin. První úroveň tvoří mezinárodní úmluvy, druhou některé ustanovení Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, ve třetí je zachycena

zákonná úprava zdravotnického práva a v neposlední řadě jde o celý soubor tzv. etických pravidel.

Čtvrtá kapitola je zaměřena na vývoj právního vztahu pacienta a lékaře na našem

území, jednak z pohledu faktického, jednak z pohledu právního. Vzhledem k důležitosti

zakotvení práva pacienta na svobodnou volbu lékaře na počátku devadesátých let a jeho dopadu na vztah nemocného a lékaře, považuji na tomto místě za relevantní, věnovat tomuto oprávnění krátkou podkapitolu.

5

Následující kapitola již rozebírá problematiku práva na přiměřené informace o

zdravotním stavu. Jde o téma, zvlášť po ratifikaci Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biomedicíny velmi diskutované, jak

odborníky, tak širokou veřejností. Část kapitoly je také věnována možnosti nemocného nahlížet do své zdravotnické dokumentace, neboť toto oprávnění přímo souvisí s právem pacienta na informace o jeho zdravotním stavu.

Náplní kapitoly šesté je právo na dodržování mlčenlivosti ze strany zdravotních

pracovníků. V první části kapitoly se zabývám odpovědí na otázku, kdo a v jakém

rozsahu je vázán povinnou mlčenlivostí. Následuje rozbor problematiky sdělování

informací se souhlasem pacienta, bez jeho souhlasu a v neposlední řadě, poskytnutí informací ze strany zdravotních pracovníků příbuzným po smrti pacienta. V poslední

podkapitole této části uvádím možnosti porušení mlčenlivosti zdravotních pracovníků a následné sankce, které přichází v důsledku nerespektování stanovené povinnosti.

Sedmá kapitola je věnována rozboru práva pacienta na udělení nebo odepření

informovaného souhlasu s lékařským zákrokem. Dá se říci, že udělení či neudělení

souhlasu s lékařským zákrokem má dvě základní fáze, které jsou v této části textu rozebrány. Jednak jde o poučení o lékařském zákroku, ve kterém nezastupitelnou roli hraje komunikace mezi lékařem a pacientem a dále jde o fázi samotného udělení

souhlasu, které je chápáno jako právní úkon pacienta, který musí splnit určité formální

náležitosti. V poslední části uvádím čtyři základní situace zachycené v zákonné úpravě, kdy je možné provést lékařský zákrok bez souhlasu pacienta.

V závěru shrnu problematické momenty současné právní úpravy v oblasti, která se

týká zakotvení práv pacientů.

6

2. Metaprávní exkurz Medicínskou problematiku lze diskutovat jak v morálním, tak v legálním kontextu.

Přesto, že tato práce je zaměřena na legální kontext vybraných problémů z medicínské

oblasti, považuji za vhodné zmínit se v úvodu o etice, resp. lékařské etice, která se zabývá etickými stálými hodnotami a mravními normami a jejich realizací v konkrétní

lékařské praxi. Dle mého názoru je totiž schopen zajistit kvalitní zdravotní péči pouze lékař, který při výkonu svého povolání dbá základních principů lékařské etiky, jako je

princip dobročinnosti, požadavek neškodit druhému, respektovat autonomii nemocného či princip spravedlnosti v poskytování indikované péče.1 Tyto základní principy totiž přispívají k řešení dilematických situací v lékařské praxi.

Další část exkurzu je věnována požadavku poskytování zdravotní péče lege artis,

tedy podle „pravidel lékařského umění“. Tato pravidla, která stanovují, co je v lékařské

praxi považováno za správný postup, nelze pokládat za normy právní, hrají však při poskytování zdravotní péče nezastupitelnou roli. Moderní medicína se vyvíjí nesmírně

rychle a zabezpečení takové metody léčení či diagnostiky chorob, která odpovídá dosaženému stupni vědeckého poznání je nanejvýš žádoucí. V části textu se také věnuji

určitým limitujícím faktorům poskytování péče lege artis, které nelze ponechat bez povšimnutí.

2.1. Etika a právo ve zdravotnictví Je zřejmé, že lékař se musí při výkonu své profesní činnosti řídit platnými právními

předpisy. Na výkon lékařského povolání jsou však kladeny navíc vysoké etické požadavky, které jsou dány značnou odpovědností, jež je na lékaře kladena a hodnotami, které jsou mu svěřeny, tedy tělesné a duševní zdraví člověka.

Etika je filosofická disciplína zkoumající morálku, lze ji označit za teorii morálky.

Každý obor lidské činnosti má svou morálku, a má ji také lékařství.2 Morálka určuje, co

je v dané pospolitosti žádoucí a co naopak nežádoucí jednání, a tím usměrňuje chování člověka. Za případný považuji pohled A. Smitha na tvorbu morálních pravidel ve společnosti. Dle jeho názoru nejde o to, že bychom nějaké jednání označili za žádoucí či

nežádoucí, protože se po prozkoumání ukáže, že nesouhlasí či souhlasí s nějakým obecným pravidlem. Obecná mravní pravidla jsou založena na tom, co naše mravní 1 2

Kořenek, J. Lékařská etika. Praha : Nakladatelství Triton, 2002, s. 53. Tamtéž, s. 13.

7

schopnosti, náš přirozený smysl pro záslužnost a patřičnost, v konkrétních případech schvalují či odmítají. Obecné pravidlo se poté vytváří tak, že ze zkušenosti zjistíme, jaké jednání je schvalováno či odmítáno, právě z mravního hlediska.3

I na základě předchozí myšlenky, tedy není možné na morálku či etiku pohlížet bez

společenských aspektů. Významnou roli zde hraje oblast nazývaná společenskou atmosférou, která je též označována jako veřejné mínění.4 Zvlášť v oblasti

zdravotnictví, která se v podstatě dotýká každého z nás, jsou některé témata schopná vyvolat vášnivou diskuzi široké veřejnosti.

Předmět etiky můžeme rozdělit na dvě části, a to normativní etiku a metaetiku.

Normativní etika, klade otázky mající přímý vztah ke kritériím a standardům správného a špatného konání, otázky, co je dobré a co zlé, a otázky, týkající se mravného chování

obecně. Metaetika je zkoumáním druhého stupně o podstatě etického pojednání samotného.5 Lékařská etika je druh specializované etiky, jejímž zájmem jsou morálně-

etické problémy lékařské praxe, jako například postoj lékaře k pacientovi, osobnost lékaře, dilematické situace v teoretické i klinické medicíně, problematika umírajících, paliativní medicíny či euhtanazie.6 H. Haškovcová dále uvádí problematiku ošetřujících týmů,

problematiku

heroické

medicíny,

práva

duševně

nemocných,

práva

handicapovaných osob či problematiku ideální a dostupné medicíny. Lékařská etika se 7

tedy zabývá situacemi, ve kterých se musí lékař rozhodovat a jednat, s tím, že se snaží

vypracovat a zdůvodnit pravidla objektivně správného jednání. Dá se říci, že lékařská

etika je mnohdy širší než právo, protože řeší rovněž dilematické situace, které mohou

nastat. Je totiž třeba připustit, že právní normy nemůžou formulovat pravidla pro všechny situace, a právě v takovém případě, kdy právní normy nepokrývají všechny

aspekty určité situace, je třeba vyslovit požadavek, aby se lékař opřel o zásady lékařské etiky.

Otázkou zůstává, jaká je role etiky v právu a naopak. Kategorií etiky, morálky a

práva se zabývala celá řada významných filosofů. Pokud jde o vztah mezi mravním a

zákonným statutem určitého nařízení můžeme vysledovat dvě různé tradice, samozřejmě s nesčetnými nuancemi jednotlivých myslitelů. V evropské kultuře bylo

Smith, A. Teorie mravních citů. Přeložili Hana a Vladimír Rogalewiczovi. Praha : Nakladatelství Liberální institut, 2005, s. 161. 4 Kořenek, J. Lékařská etika. Praha : Nakladatelství Triton, 2002, s. 15. 5 Munzarová, M. Zdravotnická etika od A do Z. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, 2005, s. 15. 6 Kořenek, J. Lékařská etika. Praha : Nakladatelství Triton, 2002, s. 46 - 47. 7 Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha : Nakladatelství Galén, 2002, s. 49.

3

8

právnické myšlení ovlivňováno tzv. přirozeným zákonem. Základem je zde víra, že existuje přirozený řád, jež je společný pro všechny lidi, žijící ve všech časech. Žádná

společnost nemůže vydávat zákony, které by byly v konfliktu s tímto řádem. Statut zákonů je zde tedy podložen statutem mravním.8 Počátek této tradice lze vysledovat již

u Aristotela, dále tuto tradici propracovává například T. Akvinský, H. Grotius, J. Locke,

B. Spinoza či I. Kant. Druhá tradice jiných myslitelů, tvrdí, že jediné platné zákony jsou

ty, které jsou přijaty danou společností, a nemusí zde existovat vazba mezi jejich

legálním a mravním statutem. Zastánci tohoto legálního pozitivismu zastávají názor, že i nemorální zákony zůstávají v platnosti tak dlouho, dokud nejsou zrušeny patřičným

společenským mechanismem.9 Za nejvýznamnější představitele tohoto myšlenkového

proudu lze považovat J. Bodina, T. Hobbese, J. Benthama, J. Austina.

Na základě předpokladu existence přirozených práv se začaly koncem 18. století

objevovat první deklarace, vyhlašující rovnost a osobní svobodu. Ještě na počátku 19. století převládalo přesvědčení, že stát má především zabezpečovat individuální sféru

vrozených práv. Od 40. let 19. století se však situace začíná měnit. Je zpochybňována myšlenka univerzálních a individuálních lidských práv. Veškerým tendencím o

vzkříšení souladu mezi morálkou a právem zasazuje na dlouhou dobu ránu věhlas K. Marxe a F. Nitscheho.

Tito myslitelé

prosazovali tezi, že morálka je vždy jen

pragmaticky zdůvodnitelným zobecněním partikulárních představ o morálce.10 Obrat nastává až po druhé světové válce, kdy zvláště pro oblast medicíny, která byla za války

vlivem fašistické ideologie zneužita, dochází k požadavkům po formulaci etických a právních standardů.

Pokud se podíváme na vztah etiky a práva ve světle historických zkušeností, je třeba

požadovat, aby zvlášť pro oblast zdravotnictví byla právní pravidla v souladu

s mravními principy. Zároveň je třeba důrazně odmítnout možnost, že právo ani akceptovaná morálka společnosti by nemusely svou minimální ochranu a výhody

vztahovat na všechny, kdo žijí v jejím poli působnosti.11 Tím by došlo k nežádoucímu dělení společnosti a narušení stability systému. Pokud bude zákon v souladu s etickými

pravidly, bude vnímán jako spravedlivý a bude schopen plnit své funkce ve společnosti. Brody, B.A. Law and morality. In: Reich, Wt. (Ed.) Encyclopedia of Bioethics. New York : Simon a Schuster Macmillan, 1995, s. 1335 – 1339. 9 Tamtéž. 10 Matochová, S., Lajkep, T. Etika a právo v kontextu lékařské etiky. Zdravotnické právo v praxi, 2005, č. 2, s. 24 - 26. 11 Hart, H.L.A. Pojem práva. Přeložil Petr Fantys. Praha : Prostor, 2004, s. 199.

8

9

Bude mít také vliv na směřování k žádoucímu chování lékaře, které bude vnímáno a hodnoceno jako profesní a etické.

2.2. Postup lege artis a jeho právní zakotvení Stěžejním pilířem při výkonu lékařského povolání je požadavek, aby lékař jednal

při poskytování zdravotní péče lege artis.12 Tímto postupem se v medicínské

terminologii rozumí způsob či metoda léčení, prevence a diagnostiky chorob

odpovídající zásadám léčebně-preventivní péče na dosaženém nejvyšším stupni vědeckého poznání.13 Z pohledu práva je problematické, že se jedná o termín medicínský a ne právní, což se projevuje zejména tím, že v právní literatuře není dostatečně teoreticky vymezen.

Samotný pojem „lege artis“ vznikl v dobách, kdy se medicína považovala spíše za

umění než vědu. V tomto období bylo nepředstavitelné, že by výkon lékaře mohl být

přezkoumáván soudně, proto určitým způsobem formoval jednání lékaře právě závazek postupovat dle pravidel, kterými lékařský cech kontroloval své jednotlivé členy.

Obsahem jednání lege artis tak byla pravidla, která často pocházela z hippokratovské tradice, jež se vyvíjela v rámci lékařské komunity, bez jakýchkoliv zásahů laické veřejnosti.

V posledních desetiletích došlo k výrazným změnám. Výkon lékařství již

nepodléhá pouze seberegulaci v rámci uzavřeného profesního kolektivu, ale také soudnímu přezkumu, jako každé jiné povolání.

Lege artis, tedy „pravidla lékařského umění“, která stanovují, co je v lékařské praxi

považováno za správný postup, nelze pokládat za normy právní.14 Mezi důležité

instituce, které jsou oprávněné konkretizovat požadavky na medicínské postupy nebo vyjadřovat se k jejich správnosti či nesprávnosti, můžeme zařadit Českou lékařskou komoru, která je na základě zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České

stomatologické komoře a České lékárnické komoře oprávněna vydávat pro členy komor závazná stanoviska k odborným problémům poskytování zdravotní péče a ve

Je třeba si uvědomit, že postupovat lege arits však neznamená výběr jediné správné varianty, kdy všechny ostatní jsou non lege artis. V konkrétním případě se může nabízet naopak více postupů, metod či prostředků, které budou naprosto v souladu s jednáním lege artis. 13 Brůha, D. Odpovědnost za škodu na zdraví při poskytování zdravotní péče z pohledu občanského práva, Bulletin Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR, 2003, č. 01. 14 Císařová, D., Sovová, O. Trestní právo a zdravotnictví. Praha : Nakladatelství Orac, 2004, s. 19. 12

10

zdravotnickém výzkumu. Dále přichází v úvahu vědecké a pedagogické instituce15, které i přesto, že nejsou oprávněny určovat striktně, co je a co není jednáním lege artis,

se mohou stát důležitým subjektem při posuzování konkrétního případu. Podstatnou roli mají také stanoviska České lékařské společnosti J. E. Purkyně, která sice nemá kompetenci cokoliv autoritativně řešit, názorům této odborné společnosti je však

přikládána značná váha. Pokud jde o ministerstvo zdravotnictví, jsou v této oblasti jeho

kompetence omezené, v úvahu přichází různá doporučení, formou metodických návodů, které ministerstvo publikuje ve Věstníku MZ. Tyto návody nejsou sice závaznou právní

normou, ale jednání podle nich lze přiznat charakter postupu lege artis. Co se týče

konkrétních pracovních vztahů ve zdravotnickém zařízení, je zaměstnavatel oprávněn určit, kterého z uznávaných postupů lékařské vědy se mají lékaři při výkonu svého

povolání přidržet. Vzhledem k tomu, že zvláště v poslední době lze sledovat rostoucí střet zájmu ekonomických a medicínských požadavků, je třeba na tomto místě důrazně

odmítnout možnost, že by o tom, který postup lékaře je lege artis, rozhodovala zdravotní pojišťovna.

Z výše uvedeného vyplývá, že hodnocení toho, co můžeme považovat za postup

lege artis a co již nikoliv, bude příslušet spíše oblasti medicíny, nikoliv právu. Nelze

však zapomínat, jak podotýká D. Císařová, že konkrétní postup lékaře bude před soudem hodnocen podle právních kritérií, která nejsou odvozena od kritérií

medicínských, ale existují nezávisle na nich. V konečném důsledku potom to, zda lékař postupoval lege artis či non lege artis, je rozhodujícím faktorem pro uplatnění právní odpovědnosti.

Za právní základ povinnosti poskytovat péči lege arits lze považovat § 11 zákona o

péči o zdraví lidu č. 20/1966 Sb. Zde je stanoveno, že zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se

současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Tento paragraf je nutné interpretovat tak, že je třeba využívat všech poznatků lékařské vědy, které jsou zdravotnickému zařízení dostupné, a které jsou při dané diagnóze považovány za obvyklé, a jejichž

použití představuje odborně správný postup, avšak s přihlédnutím ke konkrétním možnostem.16

Velice blízce souvisí s poskytováním zdravotní péče lege artis i čl. 4 Úmluvy o

biomedicíně. Zde se uvádí, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je nutno provádět 15 16

Například lékařské fakulty, ústavy resortu zdravotnictví, Akademie věd atd.. Mach, J. Zdravotnictví a právo komentované předpisy. Praha : Nakladatelství Orac, 2003, s. 55.

11

v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy, kdy postup lege artis lze chápat jako součást profesních povinností.

Konečně s požadavkem poskytovat péči lege artis se setkáváme i v Etickém kodexu

České lékařské komory, kde je v § 2 stanoveno, že lékař v rámci své odborné způsobilosti a kompetence volí a provádí ty preventivní, diagnostické a léčebné úkony,

které odpovídají současnému stavu lékařské vědy, a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější.

Lze tedy říci, že mezi základní povinnosti lékaře je možné zařadit závazek

postupovat při poskytování zdravotní péče v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Jak již bylo naznačeno, je však nutné připustit si určité limity

při poskytování zdravotní péče. Právě těmito omezeními se bude zabývat následující podkapitola.

2.2.1. Limity poskytování zdravotní péče I když by se mohl zdát požadavek, aby každému pacientovi byla poskytována

zdravotní péče na nejvyšší možné úrovni poznatků světové lékařské vědy jako zcela oprávněný, není tento stav v současnosti dosažitelný v důsledku určitých limitujících

faktorů. H. Haškovcová například rozlišuje mezi tzv. ideální a dostupnou medicínou.17

Termínem ideální medicína označuje právě takové lékařské postupy diagnostiky a

léčby, které jsou v souladu s nejnovějšími poznatky vědy a techniky. Dostupnou medicínou rozumí stav praktické lékařské praxe, který se k ideální medicíně pouze více či méně přibližuje. Musíme připustit, že každý stát se potýká ve větší či menší míře s

reálnými omezeními při poskytování zdravotní péče svým občanům.

Mezi faktory ovlivňující úroveň dosažitelné zdravotní péče lze zařadit tři základní a

to ekonomický, personální a geografický. Při omezení prvním činitelem dochází ke

střetu ekonomických a odborných lékařských požadavků.18 Pokud existuje omezené

množství finančních prostředků, může se lékař dostat do velmi obtížné situace, kdy se

Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha : Nakladatelství Galén, 2002, s. 68. Srov. Zlámal, J. Etické aspekty v ekonomice zdravotní péče a zdravotnictví ČR. Zdravotnictví a právo, 2004, č. 6, s. 2-6. 17

18

12

musí rozhodovat, koho například na potřebné nákladné vyšetření poslat a koho nikoliv.19 Zde se pak také nabízí úvaha, zda by lékař měl informovat pacienta i o

existujícím „nejlepším řešení“, které je však například právě z ekonomického hlediska pro konkrétního pacienta prakticky nedosažitelné. Na jedné straně sice může dojít

k prohloubení pacientova pocitu bezmocnosti, ale dle mého názoru by lékařova informace měla být úplná, neboť nemocný pak může sám začít jednat, a například

pomocí solidarity veřejnosti zdánlivě nedostupného řešení dosáhnout. Personální faktor se může projevit zejména nedostatkem kvalifikovaných pracovníků, schopných zajistit nejlepší možnou péči pro pacienta. Sem spadá i další vzdělávání lékařů a jejich seznamování se s novými léčebnými postupy. Lékař může mít sebelepší úmysl, ale

pokud předepisuje pacientovi lék se spoustou škodlivých vedlejších účinků jen proto, že v době jeho studia to byl jediný možný dostupný preparát, pacientovi tím příliš

neprospěje. Takové jednání by se dalo v krajním případě označit jako non lege artis,

bohužel v praxi se vyskytuje poměrně často. Posledním uváděným omezením je faktor geografický, který je velmi často opomíjen. Síť zdravotnických zařízení je sice

koncipována tak, aby pokryla celé území, avšak v akutním případě má samozřejmě

pacient, který se nachází poblíž specializovaného pracoviště mnohem větší šanci na přežití a následné uzdravení, než pacient v zapadlé vesnici, kde doprava ke specialistovi je mnohem komplikovanější.

O tom, že se problematikou limitů zdravotní péče zabývá i Světová zdravotnická

organizace, svědčí přijetí dvou základních koncepčních metodických programů „Zdraví

pro všechny do roku 2000“ (Health for all) a „Zdraví 21“ (Health 21). Tyto programy mají být využity při tvorbě národních zdravotnických politik. První z dokumentů se v České republice stal podkladem pro přijetí „Střednědobé strategie Národního

programu zdraví“ a „Dlouhodobé strategie Národního programu zdraví“, předložené

vládě v roce 1995. Druhý dokument „Zdraví 21“ se stal výchozím pro vytvoření

„Dlouhodobého programu zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR – Zdraví pro všechny v 21. století“.

Zde může být určitým řešením vytvoření standardů zdravotní péče, které by pomohly sladit požadavky pojišťoven s požadavky lékařů, kterým by zároveň pomohly při volbě možných postupů. Základním cílem medicínských standardů je zajistit vysokou kvalitu a efektivnost zdravotní péče a zároveň omezit neúčelné vynakládání finančních prostředků ve zdravotnictví. Jak však uvádí například Stolínová a Mach jde však pouze o doporučení, tedy nikoliv závazné určení dalšího postupu a nelze tedy jejich význam přeceňovat. Spíše se dá hovořit o nepřekročitelném minimu, které musí být pacientovy poskytnuto. 19

13

3. Prameny zdravotnického práva Za prameny medicínského práva v České republice lze považovat celý komplex

obecně závazných právních předpisů, který lze rozdělit do čtyř výchozích rovin.

(1.) První rovinu tvoří mezinárodní úmluvy. Z hlediska mezinárodních úmluv jde o

takové pakty, které se dotýkají lidských práv, a které byly ratifikovány Českou

republikou. Celosvětový standard lidských práv týkající se problematiky zdravotnictví a

ochrany práv občanů v souvislosti s poskytováním zdravotní péče není jednotně kodifikován, ale naopak je rozptýlen v řadě obecných úmluv a paktů o lidských právech. V poválečném období byly formulovány a přijímány tyto mezinárodní úmluvy

v rámci Organizace spojených národů. Za výchozí dokument lze považovat Všeobecnou deklaraci lidských práv, která byla schválena Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948 (DE01/48), důležitou roli hrají i Pakty o lidských právech, schválené Valným

shromážděním OSN 16. prosince 1966 (v ČR publikovány pod č. 120/1976 Sb.). Za propracovanější a podrobnější lze považovat úmluvy evropské, přičemž hlavním fórem pro jejich přijímání je Rada Evropy.20 Za zmínku stojí určitě Úmluva o ochraně lidských

práv a základních svobod z roku 195121 (ETS005, v ČR publikována pod č. 209/1992

Sb) či Evropská sociální charta z roku 1961 (ETS035, v ČR publikována pod č. 14/2000 Sb.m.s.).22 Největší dopad na uplatňování lidských práv v oblasti zdravotnictví má

v současnosti Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (ETS164, v ČR publikována pod č. 96/2001 Sb.m.s., dále

jen Úmluva o biomedicíně), která je považována za jeden z nejvýznamnějších smluvních textů evropského právního prostoru v oblasti zdravotnictví.23 Základním

cílem této úmluvy je stanovení určitých minimálních standardů v upravované problematice.24 Co se týká její vnitrostátní právní pozice, má na základě čl. 10 Ústavy ČR aplikační přednost před běžnými zákony. Její ustanovení označujeme jako selfexecuting, což vyjadřuje její bezprostřední použitelnost.

Při níž působí jako jeden z důležitých nástrojů kontroly dodržování sjednaných závazků v oblasti lidských práv Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku. Dále působí v jejím rámci různé poradní a dozorové výbory pro zvláštní otázky. 21 Zdravotnictví se však týká jen nepřímo, a působí na něj prostřednictvím typových základních osobních práv, např. práva na život, osobní svobodu a soukromí. 22 Tato úmluva má hlavně rámcový charakter, a proto práva z ní vyplývající nejsou zpravidla přímo uplatnitelná. 23 Malenovský, J. Lidská práva v medicíně. Respekt, 1997, č. 3. 24 Stranám Úmluvy o biomedicíně samozřejmě nic nebrání zajistit v této oblasti širší ochranu lidských práv. 20

14

(2.) Druhou úroveň tvoří některé ustanovení Ústavy České republiky a Listiny

základních práv a svobod. Ústavou stát přiznává práva občanovi, které se sám zavazuje respektovat a chránit vůči státním orgánům či komukoliv jinému. V Listině základních

práv a svobod je část věnována zdravotnické problematice a okruhu s ní související,

zvláště ustanovení zachycující právo na život, právo na ochranu zdraví a na zdravotní

péči, právo na soukromí, právo na zachování lidské důstojnosti, právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

(3.) Třetí rovinu tvoří zákonná úprava. Zde patří k pramenům zdravotnického práva

především normy jednotlivých odvětví veřejného práva. Normy soukromého práva se dotýkají zdravotnického práva do té míry, pokud řídí právní vztahy, které vznikají nebo

souvisí přímo s poskytováním zdravotní péče. Z hlediska tématu této práce je namístě považovat za stěžejní právní předpis v zákonné rovině zákon č. 20/1966 Sb., o péči o

zdraví lidu. Zakotvuje například hlavní zásady poskytování zdravotní péče a léčebné

péče, základy vztahu pacienta a lékaře či vymezuje zdravotnickou soustavu. V poslední době se stále častěji hovoří o nutnosti přijetí novely tohoto předpisu, který lze na mnoha místech, považovat za zastaralý a poplatný své době.

Vzhledem ke značné roztříštěnosti a rozsáhlosti právní úpravy na tomto místě

uvedu pouze zlomek nejdůležitějších předpisů, které se týkají oblasti zdravotnictví. Zmínit lze zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, zákon o pojistném na

všeobecném zdravotním pojištění č. 592/1992 Sb., zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů , zákon č. 160/1992

Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech, zákon č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi,

zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství či zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů či trestní zákon č. 140/1961Sb. Rozhodně také nelze opomenout občanský či pracovní zákoník.

Považuji za vhodné, zmínit i nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. US 639/2000,

který se týká otázky hospitalizace pacienta bez jeho souhlasu.

V textu pracuji také s vládním návrhem zákona o zdravotní péči, který je veden v

Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR pod číslem sněmovního tisku 1151. Tento návrh prošel prvním čtením dne 18. 10. 2005. V současnosti je jeho projednávání na základě

usnesení Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví, ze dne 20. 1. 2006 pozastaveno. Základním cílem tohoto návrhu je zpřesnit stávající právní úpravu a přizpůsobit ji

15

požadavkům dnešní doby. Dále zmiňuji vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č.

20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, vedený pod číslem tisku 1045 (dále jen návrh novely zákona o péči o zdraví lidu). Tento návrh byl ve třetím

čtení dne 15. 3. 2006 schválen Poslaneckou sněmovnou a postoupen Senátu. Týká se převážně otázek přístupu pacienta k jeho zdravotnické dokumentaci.

(4.) Kromě řady výše uvedených obecně závazných právních předpisů ovlivňuje

zdravotnictví i celý soubor tzv. etických pravidel. Sama o sobě sice právně závazná nejsou, ale právní závaznost mohou získat prostřednictvím zákonného ustanovení, které je vtáhne do právního řádu. I v případě, že k takovému vtažení nedojde, lze

tyto

dokumenty využít jako cenné interpretační vodítko právně závazných předpisů nebo se mohou stát zdrojem inspirace při tvorbě textů právně závazných.

Mezi nejvýznamnější texty zachycující etická pravidla lze zařadit etické kodexy,

které zavazují k určitému chování především lékaře, ale i zdravotní sestry či zachycují

určitá oprávnění pacientů. V roce 1991 byla v Československu obnovena činnost komory lékařské, stomatologické a lékárnické. Česká lékařská komora přijala svůj

etický kodex poměrně brzy po svém vzniku a v současné době je v platnosti Novela stavovského dokumentu č. 10 z roku 1995. Česká stomatologická komora a Česká

lékárnická komora přijaly své kodexy v roce 1992. Přijetí etického kodexu zdravotních

sester se stalo podmínkou přijetí tehdejší Československé společnosti sester do největší mezinárodní organizace zdravotních sester a ošetřovatelek International Council of

Nurses. Určitou novinkou na našem území se stal v únoru 1992 přijatý Etický kodex Práv pacientů, který formulovala a vyhlásila Centrální etická komise MZ České

republiky. Základem se stala Vzorová práva nemocných, která byla v roce 1985 zveřejněna v USA Americkým svazem občanských svobod.

Na mezinárodním poli hraje důležitou roli Světová lékařská asociace25 (World

medical Association). Z dokumentů připravených touto asociací lze uvést například Ženevskou deklaraci 26, která byla přijatá v roce 1948, Lisabonskou deklaraci o právech pacientů z roku 1981.

V roce 1999 byl v Praze založen regionální úřad WMA pro postkomunistické země střední Evropy, jehož úkolem je mimo jiné seznamovat lékařskou veřejnost s deklaracemi WMA. Česká lékařská společnost JEP byla přijata jako řádný člen do WMA v roce 1990. 26 Tato deklarace představuje slib lékařů, že budou stát vždy na straně humanitních cílů medicíny. 25

16

Svůj význam nepochybně má i Deklarace o prosazování práv pacientů v Evropě,

vydaná Regionální úřadovnou pro Evropu Světové zdravotnické organizace v roce 1994.

Ráda bych také zmínila ještě dva důležité dokumenty, které se zabývají otázkami

medicínského experimentování a výzkumu na člověku, jde o Norimberský kodex, který

byl přijat na základě nálezů Norimberského soudu v letech 1946 až 1947, a Helsinskou deklaraci, která byla přijata na 18. zasedání Světové lékařské asociace v roce 1964.27

Za významnou lze považovat, vzhledem k oblasti kterou upravuje, i Deklaraci práv

onkologických pacientů, která byla přijatá v Oslu v roce 2002 zástupci členských organizací na valném shromáždění Asociací evropských lig proti rakovině.28

Od té doby byla již mnohokrát novelizována, viz. Tokio 1975, Benátky 1983, Hong Kong 1989, Somerset West 1996, Edingurg 2000. 28 Řádným členem Asociace evropských lig je i Liga proti rakovině Praha. 27

17

4. Právní vztah pacienta a lékaře Na vztah mezi pacientem a lékařem lze pohlížet ve dvou základních rovinách, a to

jako na vztah faktický nebo na vztah právní. Faktický vztah pacienta a lékaře prošel za

století své existence poměrně rozsáhlým vývojem, kdy se postavení subjektů tohoto

vztahu měnilo. V odborné literatuře je tento vývoj často označován jako přechod od paternalismu k partnerství.29 Označení „paternalistický“ vyjadřuje, že lékař je chápán

jako aktivní činitel, stylizovaný do podoby milujícího, odpovědného a autoritativního otce rodiny. Rodící se partnerství mezi pacientem a lékařem vyjadřuje současnou tendenci chápání pacienta jako partnera. Tento trend je zachycen i v Etickém kodexu

České lékařské komory, kde je v ustanovení 3 odst. 3 stanoveno, že lékař se má vzdát paternalistických pozic v postojích vůči nemocnému a respektovat ho jako

rovnocenného partnera se všemi občanskými právy a povinnostmi, včetně zodpovědnosti za své zdraví.30 V USA se dokonce v osmdesátých letech objevuje

označení pacienta jako konzumenta či klienta.31 Takovéto označení je však dle mého

názoru značně zavádějící. Navozuje představu, že pacientovi musí být poskytována

zdravotní péče bez jakéhokoliv přispění z jeho strany, jednoduše lze tuto představu vyjádřit slovy: „Já jsem váš klient, tak se mnou pane doktore něco udělejte“. Základem

jakéhokoliv léčebného procesu však vždy musí být spolupráce mezi lékařem a

pacientem, neboť lékař sám se může sebevíc snažit, ale pokud pacient není ochoten změnit své špatné zdravotní návyky či nezdravý životní styl, jakákoliv léčba či lékařský zákrok se s největší pravděpodobností mine účinkem.

Nyní se pokusím zachytit vývoj vztahu pacienta a lékaře v právní rovině na našem

území. Jestliže se na vztah pacienta a lékaře podíváme očima konce devatenáctého století, řídí se předpisy občanského práva32, a tudíž lze zařadit do oblasti

soukromoprávní. Občanskoprávní režim tohoto vztahu trvá i po osvobození. Obrat v politické rovině se však musel projevit i v přístupu státu ke zdravotnictví. K podstatným

změnám došlo v Československu schválením zákona č. 103/1951 Sb., o sjednocení

preventivní a léčebné péče a zákona č. 4/1952 Sb., o hygienické a protiepidemické péči. Např. Haškovcová, H. Práva pacientů, Štěpán, J. Právo a moderní lékařství, Stolínová, J. Občan lékař a právo, a další. 30 Etický kodex České lékařské komory, Dostupný z: www.clkbrno.cz. 31 Např. Annas, G. J. The right of patiens. The basic ACLU guide to patient rights. Totowa, New Jersey : Humana Press, 1992. 32 Mimo úhrady nemocenského pojištění, k jehož zavedení došlo v roce 1888 a jehož úhrada se řídila předpisy o nemocenském pojištění. 29

18

V důsledku přijetí těchto zákonů začalo docházet k poklesu počtu soukromých

lékařských ordinací a bezplatná péče se přesunula do zařízení státní zdravotní správy.33

Ze střetu dvou odlišných koncepcí, kdy první pojímá právní vztah pacienta a lékaře jako

vztah soukromoprávní a druhá jako veřejný, respektive administrativněsprávní, tak vychází druhá koncepce jako vítězná.34 Základem tohoto pojetí se stává vztah mezi

občanem a zdravotnickou institucí, tedy prakticky státem. Šedesátá léta pak již

znamenají posílení nastoupeného trendu.35 Dva výše zmíněné právní předpisy, které znamenaly změnu v pojetí vztahu lékaře a pacienta, byly zrušeny a nahrazeny zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, který nabyl účinnosti 1. července 1966.

Proces demokratizace v devadesátých letech se odrazil i v zákoně o péči o zdraví

lidu, který byl od té doby již 39x novelizován a je stále součástí platného právního řádu

České republiky.36. Ve světle současné reality je třeba považovat administrativněsprávní

pojetí vztahu lékaře a pacienta za překonané. Ve zmiňované rovině zůstal systém organizace zdravotní péče, hygienická služba a s určitými výjimkami organizace systému všeobecného zdravotního pojištění.37 Za občanskoprávní

je naopak

v současnosti třeba považovat systém vztahů mezi subjekty při poskytování zdravotní

péče, tj. mezi zdravotnickými zařízeními a lékaři na straně jedné a pacienty, kteří jsou chápáni jako partneři na straně druhé.

4.1. Právo na svobodnou volbu lékaře Systém zdravotnictví před rokem 1989 neumožňoval pacientovi prakticky žádnou

možnost zvolit si svého lékaře, resp. zdravotnické zařízení, ve kterém by chtěl být léčen. Naopak byl striktně přidělen do péče lékaře podle místa bydliště.

Nový systém zdravotní péče opustil toto striktní stanovení příslušnosti pacienta do

konkrétního zdravotnického zařízení38 a zdůraznil význam svobodné volby lékaře. Tato možnost volby v rukou pacienta znamená nepochybně především lepší předpoklad pro

možnost vytvoření tolik potřebné důvěry mezi lékařem a pacientem.

Stolínová, J. Občan, lékař a právo. Praha : Nakladatelství Aviceum, 1990, s. 12. Štěpán, J. Právo a moderní lékařství. Praha : Nakladatelství Panorama, 1989, s. 12. 35 Toto dokládá i přijetí občanského zákoníku v tzv. „užší koncepci“, který se zaměřuje na regulaci právních vztahů, jejichž předmětem jsou vztahy majetkové. 36 Pro Slovenskou republiku byl zrušen zákonem č. 277/1994 Z.z.. 37 Janovská, M. Právní vztah pacienta a lékaře. Zdravotnictví a právo, 1997, č. 3, s. 6-9. 38 Tzv. rajonizace prakticky v dnešní době zanikla, nadále v platnosti zůstává pouze požadavek na stanovení spádových území pro zdravotnické zařízení státu a obcí. 33

34

19

Právo na svobodnou volbu lékaře, klinického psychologa a zdravotnického zařízení

jako takového, bylo zapracováno do § 9 z. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu novelou č. 548/1991 Sb. Stejně tak se o právu na svobodnou volbu lékaře hovoří v z. č. 48/1997

Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících

zákonů. Tento zákon v § 11 odst. 1 písm. b.) stanovuje, že pojištěnec má právo na výběr

lékaře či jiného pracovníka ve zdravotnictví a zdravotnického zařízení, s výjimkou závodní zdravotní služby. Dále uvádí, že toto právo lze uplatnit jednou za tři měsíce.

Je třeba si však uvědomit i meze možnosti svobodné volby lékaře. Jedním ze

základních omezení při volbě lékaře je nutnost čerpat hrazenou péči z veřejného zdravotního pojištění, pouze u lékaře, který má smlouvu s tou pojišťovnou, jejímž

pojištěncem je potencionální pacient. Dále je nutné respektovat odbornou erudici lékaře

a jeho oprávnění k poskytování péče určitého druhu. Zákon také definuje situace, na

které se svobodná volba nevztahuje vůbec, nebo jenom omezeně. Jde o osoby ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody, o vojáky v činné službě a žáky vojenských škol. Nelze také opomínat, že volbě pacienta musí odpovídat akceptace zvoleným lékařem.

Zákon 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění stanoví, že lékař může odmítnout převzít pojištěnce do péče, pokud by tím bylo překročeno jeho únosné pracovní zatíženími či z jiných vážných příčin. Míru zatížení i závažnost příčiny pro nepřijetí

posuzuje zvolený lékař, nemůže však odmítnout pojištěnce ze stanoveného spádového území.

Lze tedy říci, že pacient má plné právo na svobodnou volbu lékaře.39 Otázkou je,

zda má stejné právo i při poskytování ústavní péče. Volba jednotlivých lékařů podle

citovaných zákonů se vztahuje především na péči praktických lékařů, stomatologů, gynekologů a ambulantních specialistů poskytujících samostatně zdravotní péči.40

Zakotvena je však i možnost volby zdravotnického zařízení. Při poskytování ústavní

péče ale již pacient podléhá režimu tohoto vybraného zařízení a není možné, aby zde

kategoricky prosazoval svá individuální přání, co se týče ošetřujícího lékaře. Je však

právem pacienta znát jméno svého ošetřujícího lékaře a dalších zdravotních pracovníků, kteří ho ošetřují.41

Samozřejmě při akceptaci uvedených hranic svobodné volby lékaře. Stolínová, J., Mach, J. Právní odpovědnost v medicíně. Praha : Nakladatelství Galén, 1998, s. 159. 41 Etický kodex Práv pacientů, čl. 2. Dostupný z: www.medicon.cz/www?docid=1002387&print=1 39

40

20

5. Právo na přiměřené informace o zdravotním stavu Právo na přiměřené informace o zdravotním stavu je dle mého názoru jedno

z nejdůležitějších oprávnění pacientů. Úzce souvisí s problematikou vzájemné komunikace lékaře a pacienta, která je základním předpokladem pro kvalitní výkon zdravotní péče a získání důvěry pacienta, jež se posléze projeví v jeho následné spolupráci.

Informování pacienta o jeho zdravotním stavu je často velice citlivou záležitostí,

kde významnou roli hraje psychologický aspekt. V takovém okamžiku se stává

zásadním právě způsob komunikace mezi lékařem a pacientem, potažmo jeho rodinou. Necitlivý přistup se může odrazit na rozhodování pacienta o jeho další možné léčbě a může tak mít nenapravitelné následky. Často se setkáváme v České republice, ale i

v řadě zemí západní Evropy s konstatováním, že více nepříznivých následků, a to často i

právních, vzniká lékařům nikoliv pro odborná pochybení, ale pro nedostatečnou komunikaci s pacienty.42 Každý pacient by si měl být vědom toho, že lékař, který s ním

náležitě nekomunikuje, porušuje jeho práva. Přičemž za náležitou komunikaci považuji

dialog mezi lékařem a pacientem vedený tak, aby mu pacient porozuměl, a zároveň je nemocnému ponechán prostor pro jeho případné dotazy.

Pod pojmem „informace o zdravotním stavu pacienta“ lze podřadit tři základní

typy sdělení.43 Jednak jsou to informace o povaze a perspektivách onemocnění 44, informace o léčebném režimu a v neposlední řadě informace, které jsou předpokladem toho, aby mohl pacient udělit či odepřít souhlas s navrhovaným výkonem.45

5.1. Právo na informace o zdravotním stavu ve světle mezinárodních dohod Úpravou problematiky informování pacienta o jeho zdravotním stavu lékařem se

zabývá na mezinárodní úrovni pro Českou republiku závazná Úmluva o biomedicíně

v kapitole III., čl. 10 odst. 2. Tento odstavec stanoví, že každý je oprávněn znát veškeré Mach, J. Některé právní aspekty vztahu lékaře a pacienta. Zdravotnictví a právo, 1999, č. 4, s. 2-3. Stolínová, J. Občan, lékař a právo. Praha : Nakladatelství Aviceum, 1990, s. 67. 44 Je však nutné si uvědomit, že sdělení lékaře o povaze onemocnění nemusí doprovázet sdělení prognózy, a to hlavně v případech, kdy si pacient takovouto informaci nepřeje vědět. Například pacient se může dovědět, že trpí závažným onemocněním plic, ale nemusí mu být sděleno, že se jedná o rakovinové onemocnění či v jaké fázi se nachází. Viz. text dále. 45 Vzhledem k tomu, že každý medicínský zákrok či výkon je významným zásahem do tělesné integrity pacienta, považuji za vhodné problematice práva pacienta na udělení či odepření souhlasu s lékařským zákrokem věnovat větší prostor, samostatně se jí zabývám v kapitole č. 7. 42

43

21

informace shromažďované o jeho zdravotním stavu.46 Mezi zmiňované údaje patří všechny informace o zdraví pacienta, ať již jde o diagnózu, prognózu nebo jakoukoliv

jinou závažnou skutečnost.47

Na druhé straně je však nutné respektovat právo pacienta „nepřát si vědět“, ať má

pro své rozhodnutí jakékoliv osobní důvody. Pacient tak vyjadřuje přání nebýt obeznámen s určitými aspekty svého zdravotního stavu.48 Na základě čl. 26 uvedené

Úmluvy však může být toto přání za určitých okolností, které stanoví zákon, omezeno, a

to z důvodů aby byla chráněna práva dalších osob nebo společnosti. Jde například o

případy přenosných chorob, kdy nesdělení přesné diagnózy by mohlo znamenat ohrožení nejen zdraví pacienta, ale i jeho okolí.

Odst. 3 čl. 10 pak dává jistou možnost dispozice s odst. 2 rozebíraného ustanovení

zákonné vnitrostátní úpravě, neboť uvádí, že pokud je to v zájmu pacienta může být ve

výjimečných případech uvedené právo na veškeré informace o zdravotním stavu omezeno. Úmluva tak dává zákonné úpravě možnost, aby zohlednila sociální a kulturní

tradice své země. Je však třeba pamatovat na to, že základními podmínkami možného využití tohoto ustanovení je, že se jedná o výjimečný případ, výjimka musí být stanovena zákonem a musí být v zájmu pacienta.49 Jde tedy zejména o situace, kdy

sdělení prognózy brzké smrti by mohlo znamenat vážné zhoršení stavu pacienta či apatii vedoucí k odmítání jakékoliv spolupráce s lékařem.

Dalším mezinárodním dokumentem zabývajícím se problematikou informování

pacientů o jejich zdravotním stavu je Deklarace o prosazování práv pacientů v Evropě50, vydaná Regionální úřadovnou pro Evropu Světové zdravotnické organizace. Tento text byl vyhlášen v Kodani v roce 1994. Jde o právně nezávazný programový dokument, který by měl sloužit jako inspirace pro zákonodárce, kteří pracují na vnitrostátních normách. Nelze se tedy dovolávat prosazování práv z této deklarace bez dalšího

právního zachycení, ale dle mého názoru lze na tento dokument při případném sporu o interpretaci vágního normativního ustanovení odkázat. Deklarace stanovuje, že pacienti

Toto právo má samozřejmě zásadní důležitost samo o sobě, ale zároveň také podmiňuje uplatňování jiných práv, např. právo na souhlas v čl. 5 Úmluvy, o kterém bude pojednáváno v kapitole páté. 47 Důvodová zpráva k „Úmluvě o lidských právech a biomedicíně“, Dostupná z: www.zdravopravo.cz/clanek.php?id_clanek=44. 48 Uplatnění tohoto práva však pochopitelně neznamená vytvoření překážky platnosti souhlasu pacienta se zdravotním výkonem. 49 Tímto zájmem není míněn pouze jeho zdravotní prospěch, což lze dovodit ze srovnání s čl. 8, kde se hovoří přímo o zájmu zdraví pacienta. 50 A Declaration of the Promotion of Pacient rights, Dostupná z www.who.int/genomics/public. 46

22

mají právo na úplné informace o svém zdravotním stavu, včetně medicínských poznatků o svém zdravotním stavu, jakož i o navrhované léčbě, možných rizicích a výhodách každého postupu, o alternativách k navrhovaným postupům, včetně důsledků neléčení, a

dále o diagnóze, prognóze a pokroku v léčení. Informace mohou být výjimečně utajeny,

pokud je závažný důvod se domnívat, že by mohly pacientovi způsobit vážnou škodu. Pacienti mají také právo nebýt informováni, pokud o to výslovně požádají. Co se týká

sdělování takovýchto informací lékařem, uvádí deklarace, že musí být pacientovi

sděleny způsobem odpovídajícím jeho schopnostem takovým informacím porozumět, při minimálním použití neznámé, odborné terminologie.

5.2. Právo na informace o zdravotním stavu ve vnitrostátní úpravě Základní vymezení požadavku na informování pacienta o jeho zdravotním stavu

nalezneme v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Zde je v § 23 v odst. 1 stanoveno, že lékař je povinen poučit vhodným způsobem nemocného, popřípadě členy

rodiny, o povaze onemocnění a o potřebných výkonech tak, aby se mohli stát aktivními spolupracovníky při poskytování léčebně preventivní péče.

Výchozí povinnost poskytnout informace o zdravotním stavu pacienta, je zde

stanovena výslovně lékařům. Je tedy naprosto neakceptovatelné, aby lékař pověřil

sdělením důležitých informací pacientovi například zdravotní sestru či jiný zdravotnický personál.51 Podle výkladu J. Bohdana směřuje tato povinnost přímo vůči

ošetřujícímu lékaři,52 přičemž uvádí, že právě ošetřující lékař je ten, který pacienta zná

nejlépe, a proto je nejvhodnější osobou k provedení tohoto právního úkonu.53 S tímto

názorem se ztotožňuji, neboť právě k ošetřujícímu lékaři si pacient obvykle vybuduje mnohem větší důvěru než k lékaři, s kterým přichází do kontaktu pouze při speciálním vyšetření či zákroku.

Při poučení by měl lékař přistupovat ke každému pacientovi individuálně a měl by

dokázat odhadnout jaký způsob sdělení informace o jeho zdravotním stavu pro něj bude Ti se na komunikaci s pacientem také samozřejmě závažnou měrou podílí, ale nelze je stavět do role, kdy by měli seznamovat pacienta s důležitými odbornými skutečnostmi či dokonce závěry o jeho zdravotním stavu. Zdravotničtí pracovníci by však podle vládního návrhu zákona o péči o zdraví lidu mohli poskytovat informace nezbytné pro zajištění návaznosti léčby, a to v přiměřené míře v souladu se svou způsobilostí a pokyny lékařů. 52 Ve vládním návrhu zákona o péči o zdraví lidu se již označení ošetřující lékař v § 99 a násl. objevuje. 53 Více viz. Bohdan, J. Informace o zdravotním stavu, poučení a souhlas pacienta. Zdravotnictví a právo, 2003, č. 9, s. 8-16. 51

23

nepřijatelnější a nejméně zatěžující, a to nejen co do obsahu, ale také co do formy

daného sdělení. Zde by se lékař měl zaměřit na osobnost nemocného, jeho zdravotní stav, úroveň intelektu, v jakém psychickém rozpoložení se nachází , ale také například

na věk pacienta. Ve vládním návrhu zákona o zdravotní péči je v § 99 stanoveno, že ošetřující lékař je povinen podat informaci pacientovi o jeho zdravotním stavu tak, aby

ji pacient porozuměl a mohl svobodně a bez nátlaku zvážit nutnost a účelnost zamýšlené léčby a rizika s tím spojená.

Lékař by si měl také uvědomit, že pacient je zpravidla při informování o své

zdravotní situaci ve stavu vysokého emotivního napětí, které částečně paralyzuje jeho

vnímací schopnosti. Často se uvádí, že první informativní rozhovor by měl být obsažný,

ale stručný, neboť pacient si bez ohledu na své intelektuální schopnosti či úroveň dosaženého vzdělání nepamatuje více než 3-4 důležité údaje.54

Vzhledem k tomu, že § 23 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu je koncipován značně

obecně, nenalezneme v něm odpověď na otázku, do jaké míry má být pacientovi sdělena

přesná diagnóza. Z ustanovení pouze vyplývá, že lékař má poučit vhodným způsobem

nemocného, aby ho získal ke spolupráci v boji s onemocněním. Dříve bylo toto ustanovení vykládáno ve smyslu šetrného přístupu k pacientovi, a lékař tedy měl

možnost určité nepříznivé informace zadržet.55 V současné době se však spíše požaduje, aby informace o diagnóze a prognóze byla vždy v zásadě pravdivá, přesto lze i nyní

v určité konkrétní situaci připustit výjimku.56 Vzhledem k výkladu zákonného ustanovení se totiž lze domnívat, že toto ustanovení splňuje podmínku zákonné výjimky podle z čl. 10 odst. 3 Úmluvy o biomedicíně.57 Nelze však zapomínat, že v konkrétním

případě je nutné zkoumat zda jsou splněné i ostatní podmínky pro Úmluvy, tedy zda jde o výjimečný případ a zda je zde dán soulad s celkovými zájmy pacienta.

O tom, zda nemocný s beznadějnou prognózou má právo na ryze pravdivou a

vyčerpávající informaci, se u nás vedou jak mezi lékaři, tak mezi právníky rozsáhlé

spory.58 Obecně se dá říci, že každý lékař bez problémů sdělí pacientovi plnou pravdu o

jeho zdravotním stavu, pokud se jedná o běžné onemocnění či chorobu, u které je

vysoce pravděpodobné úplné uzdravení. V případě nepříznivé diagnózy a prognózy Haškovcová, H. Práva pacientů: komentované vydání. Havířov : Nakladatelství Aleny Krtinové, 1996, s. 69. 55 Stolínová, J. Občan, lékař a právo. Praha : Nakladatelství Aviceum, 1990, s. 69. 56 Mach, J. Zdravotnictví a právo komentované předpisy. Praha: Nakladatelství Orac, 2003, s. 62. 57 Srov. Císařová, D., Sovová, O. Trestní právo a zdravotnictví. Praha : Nakladatelství Orac, 2004, s. 80. 58 Mach, J. Některé právní aspekty vztahu lékaře a pacienta. Zdravotnictví a právo, 1999, č. 4, s. 2-3. 54

24

proti sobě však stojí však dva naprosto odlišné názory. Zastánci plného sdělení pravdy

se opírají především o argument, že lékař, který sám rozhodne o neoznámení závažné

skutečnosti, může nenapravitelně poškodit pacientova práva. Pokud by byl pacient obeznámen se svou nepříznivou prognózou, mělo by to samozřejmě vliv i na jeho rozhodnutí. Základní myšlenkou tohoto názoru je, že každý by měl mít možnost utřídit si svoje osobní, majetkové a jiné věci s plným vědomím blížícího se konce. Na druhé

straně stojí zastánci možnosti zamlčení určitých informací o zdravotním stavu nemocného, kteří argumentují nešetrností vůči nemocnému, kterého sdělení nepříznivé

a beznadějné informace může vážně psychicky poškodit či dokonce uvrhnout do těžké deprese končící sebevraždou, kdy pacient v tomto řešení vidí jedinou cestu, jak se vyhnout nadcházejícímu utrpení.

V závěrečném prohlášení „Europe Conference on palliative care“59, se uvádí, že

pacientům s pokročilou progresivní diagnózou má být poskytována co nejadekvátnější psychologická, sociální a duchovní podpora, jejímž cílem má být zkvalitnění poslední fáze života.60 Tento text tedy může být podpůrným argumentem pro zastánce zamlčení

skličujících informací.

Výše uvedenou zažitou interpretaci, že lékař může rozhodnout, i když ve

výjimečných případech, sám o tom, v jakém rozsahu informuje pacienta o nepříznivé diagnóze či prognóze, do jisté míry narušila novela zákona o péči o zdraví lidu č.

260/2001 Sb. Jedná se o vložený odstavec 12 § 67b. Jde o ustanovení, které se týká zdravotnické dokumentace, ale ve svém důsledku zaručuje pacientovi právo na úplnou informaci o jeho zdravotním stavu. V §67b odst. 12 je totiž stanoveno, že pacient má

právo na poskytnutí veškerých informací shromažďovaných ve zdravotnické

dokumentaci vedené o jeho osobě a v jiných zápisech, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu. Pokud se tedy lékař rozhodl určitou informaci zadržet, nemůže tím

zabránit pacientovi, aby nevyužil svého práva na poskytnutí všech informací ze zdravotnické dokumentace, přičemž lze předpokládat, že jejím obsahem budou i informace, které se lékař rozhodl zamlčet. Na to, jakým způsobem má být splněno

zákonné právo na poskytnutí všech informací z pacientovy zdravotnické dokumentace,

Konference byla pořádána srbským ministerstvem zdravotnictví ve spolupráci s Radou Evropy a konala se 20. – 21. 10. 2005. Zúčastnilo se jí na 300 zástupců z 30 evropských zemí. 60 Závěrečné prohlášení konference v Bělehradě. Dostupné z www.pallcare.belgrade2005.org. 59

25

bylo publikováno několik právních úvah.61 Podle mého názoru bylo úmyslem

zákonodárce zajistit tak pacientovi právo na to, aby se dověděl srozumitelným

způsobem všechny podstatné fakta o svém zdravotním stavu. Toto nelze zajistit

„pouhým“ striktním sdělením všech informací ze zdravotnické dokumentace, neboť pro pacienta bez medicínského vzdělání je vypovídací hodnota tohoto sdělení prakticky nulová. Lze tedy uvést, že je-li lékař pacientem požádán o sdělení pravdivé diagnózy, je

povinen žádosti vyhovět, neboť tato povinnost koresponduje s pacientovým právem na

poskytnutí veškerých informací shromažďovaných v jeho zdravotnické dokumentaci podle § 67b odst. 12 zákona č. 20/1966 Sb.

Za zajímavou považuji úvahu J. Buriánka, že lékař je oprávněn před pacientem

některé skutečnosti zatajit pouze tehdy, pokud jej o to pacient požádal.62 Vychází

z argumentu, že Úmluva o biomedicíně sice dává prostor pro existenci zákonné

výjimky, ale popírá, že by touto zákonnou výjimkou mohlo být ustanovení § 23 odst. 1, neboť jde dle jeho názoru o ustanovení rovnocenné ke konkrétnější „povinnosti sdělit

veškeré informace shromažďované ve zdravotnické dokumentaci“, která je zakotvena v

§ 67b odst. 12 z. č. 20/1966 Sb. Souhlasím s tím, že se jedná o konkrétnější zákonné oprávnění, ale dle mého názoru je důležité, že zmiňované ustanovení hovoří o právu pacienta na poskytnutí veškerých informací ze zdravotnické dokumentace, nikoliv o povinnosti lékaře tyto informace poskytovat. Tím, že se jedná o právo, lze za určující

subjekt označit pacienta, a je tedy jeho autonomním rozhodnutím, zda tohoto práva využije či zda se spokojí s informací, kterou mu lékař poskytne v rozsahu, v jakém

v konkrétním případě uzná za vhodné a již další skutečnosti nebude zjišťovat.63

Povinnost lékaře sdělit veškeré informace se tak ve výjimečných případech aktivizuje až

v momentu, kdy se pacient vyjádří, že tyto informace chce znát. Z tohoto důvodu se neztotožňuji s tím, že by i ve výjimečných případech byla výchozím stavem situace, že

lékař musí poskytovat všechny informace o zdravotním stavu, které jsou zachyceny ve

zdravotnické dokumentaci, a jedinou možností jak by lékař mohl určité pro pacienta nepřiměřeně zatěžující skutečnosti zatajit by bylo pouze na žádost pacienta. Naopak

Např. Vašíček, M. Polemika: Informace ze zdravotnické dokumentace. Zdravotnictví a právo, 2003, č. 2: „Lékař může pacientovi zdravotní dokumentaci kompletně přečíst, zkopírovat ji či z ní pořídit výpis nebo mu ji k přečtení zapůjčí.“ 62 Buriánek, J. Lékařské tajemství, zdravotnická dokumentace. Praha : Nakladatelství Linde, 2005, s. 139. 63 I zde je však třeba mít na paměti, že lékař může určité informace zamlčet pouze ve výjimečných případech, kdy by poskytnutí takovéto informace bylo proti zájmům pacienta. V jiných případech musí poskytnout informace vždy. 61

26

zastávám názor, že pokud se pacient k tomu do jaké míry mu má být sdělena diagnóza a

prognóza nevyjádří, může lékař za určitých výjimečných situacích některé informace zadržet, jak je také vykládáno ustanovení § 23 odst. 1 z. č. 20/1966 Sb. V tomto případě lze totiž považovat tento paragraf jako zákonnou výjimku z čl. 10 odst. 2 Úmluvy o

biomedicíně. Pokud však využije pacient svého práva a sdělí lékaři, že si přeje vědět o svém zdravotním stavu všechny informace, které jsou shromažďovány v jeho zdravotnické dokumentaci je lékař povinen mu tyto informace sdělit, a to na základě §

67b odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu, neboť dojde k aplikaci zákonného ustanovení konkrétnějšího, které nedává žádný prostor pro zažitou interpretaci ustanovení § 23

odst. 1 téhož zákona, která říká, že by bylo možné ve výjimečných případech určitou informaci lékařem zadržet.

Ve vládním návrhu zákona o péči o zdraví lidu je již situace řešena přehledněji. V §

99 odst. 1 je zachycena povinnost ošetřujícího lékaře vhodným a srozumitelným

způsobem podat pacientovi informaci o jeho zdravotním stavu a o potřebných zdravotních výkonech. Přičemž v písmenu a.) téhož odstavce je uvedeno, že informace

obsahuje zejména vhodně, pravdivě a srozumitelně formulované údaje o diagnóze a

charakteru nemoci a jejím předpokládaném vývoji, tedy prognóze. Zde se tedy na rozdíl

od současné právní úpravy hovoří jasně o povinnosti poskytnout lékařem pravdivou informaci. Jistá možnost, kdy lékař nemusí poskytnout informaci je zachycena v § 100 odst. 1, kde je stanoveno, že pacient se může vzdát práva na informace o svém

zdravotním stavu, popřípadě její části a toto prohlášení se stává součástí zdravotní

dokumentace vedené o pacientovi. Určitou korekcí je odstavec 2, který uvádí možnost nerespektovat přání pacienta, pokud je potřeba, aby pacient s poskytováním další zdravotní péče vyslovil souhlas. Lékař však i tehdy podává pacientovi pouze informace

v rozsahu, který je nezbytně nutný, pro vyslovení souhlasu s poskytnutím potřebné zdravotní péče. Za normálních okolností má tedy pacient právo na všechny informace o svém zdravotním stavu, pokud nevyjádří přání nebýt informován.

Na rozdíl od stávající úpravy je samostatně řešena otázka, do jaké míry má být

pacient informován o nepříznivé diagnóze a prognóze, pokud se nevzdal práva na informace o svém zdravotním stavu. Podle § 100 odst. 3 může ošetřující lékař ve

výjimečných případech dočasně zadržet informaci o nepříznivé diagnóze nebo prognóze, lze-li důvodně předpokládat, že by podaná informace mohla pacientovi způsobit závažnou újmu na jeho zdraví. Dle mého názoru je na tomto ustanovení problematický příliš obecný termín „dočasně“ a znovu se objevující požadavek, aby

27

sám lékař hodnotil oprávněnost využití tohoto ustanovení. Na druhé straně, pokud sám pacient necítí potřebu vlastního rozhodnutí o tom, s jakými informacemi chce být seznámen a s jakými již nikoliv a raději svěří tuto těžkou úlohu lékaři, dovolí to lékaři

přistupovat ke každému pacientovi dostatečně individuálně. Zákonnou výjimku tak lze

dovodit ne pouze na základě interpretace vágního ustanovení, jako v současné zákonné úpravě, ale na základě konkrétního ustanovení v rozebíraném návrhu zákona. Zde tedy

lze připustit, že se jedná o konkrétnější ustanovení ve vztahu k § 96 odst. 1 písm. e.), kde je vyjádřeno právo pacienta na veškeré informace shromažďované o jeho

zdravotním stavu a jedná se tedy o zákonnou výjimku, kterou umožňuje čl. 10 odst. 3 Úmluvy o biomedicíně. Lékař tak může dočasně zadržet určité informace i přes přání pacienta znát veškeré informace o svém zdravotním stavu.

5.3. Právo pacienta nahlížet do své zdravotnické dokumentace O právu pacienta znát veškeré informace z jeho zdravotní dokumentace nelze

pochybovat. Zákonná úprava v § 67b odst. 12 přímo hovoří o právu pacienta na

poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě a v jiných zápisech, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu. Dosavadní

právní úprava ponechává na lékaři, výběr formy jakou sdělí pacientovi všechny informace o jeho zdravotním stavu. V praxi přichází v úvahu několik základních

možností, jak toto právo pacienta na veškeré informace z jeho zdravotní dokumentace zajistit. Jak již bylo naznačeno výše při striktním výkladu zákonného ustanovení je možné zajistit pacientovo právo několika způsoby. V úvahu přichází, že lékař

pacientovi dokumentaci kompletně přečte, kompletně zkopíruje nebo mu ji k přečtení

zapůjčí.64 Jak již bylo v práci uvedeno, tento striktní výklad podle mého názoru není správný. Pokud si totiž představíme průměrně vzdělaného pacienta, bylo by scestné

domnívat se, že pokud mu bude jeho zdravotní dokumentace kompletně přečtena, zkopírována nebo k přečtení zapůjčena porozumí obsahu bez medicínského vzdělání.

Bude pro něj tak pouze listy s nesrozumitelnými laboratorními výsledky, rentgeny či jinými záznamy. Lze se tedy domnívat, že zákonodárce měl na mysli, že pacient má na

základě tohoto ustanovení právo na srozumitelné sdělení všech relevantních informací o jeho zdravotním stavu.

Vašíček, M. Polemika: Informace ze zdravotnické dokumentace. Zdravotnictví a právo, 2003, č. 2., s. 15 - 18. 64

28

Jestliže by pacient za současného standardního výkladu zákona o péči o zdraví lidu,

trval na právním nároku na nahlédnutí do zdravotnické dokumentace, nezbývalo by než

tento nárok popřít. Uvažovat o přiznání tohoto nároku by však bylo možné z pohledu

mezinárodního a ústavního. Zákonný výklad podporuje ustanovení § 67b odst. 10 a 11 zákona o péči o zdraví lidu, kde nalezneme taxativní výčet osob, které mají právo

nahlížet do zdravotnické dokumentace.. I přes snahu některých občanských sdružení na

ochranu pacienta65, aby i pacient byl začleněn mezi subjekty oprávněné nahlížet do své zdravotnické dokumentace, v tomto ustanovení uveden není. Nelze však bránit lékaři,

aby pacientovi jeho zdravotní dokumentaci na základě svého rozhodnutí zpřístupnil.

Takovéto rozhodnutí lékaře podporuje například i L. Vondráček, který argumentuje, že neumožnění pacientovi nahlédnout do jeho zdravotnické dokumentace, je často pacienty

i veřejností vnímáno negativně, jako snaha ošetřujícího lékaře zatajovat některé skutečnosti.66

Navrhovaná novela zákona 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu se snaží stávající

odlišně vykládané právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve

zdravotnické dokumentaci vyjasnit. Podle jejího znění by v § 67b odst. 12 bylo

zachyceno právo pacienta jak na poskytnutí veškerých informací shromažďovaných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě nebo v jejích částech nebo v jiných

zápisech vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu, tak i právo pacienta nahlížet

v přítomnosti zdravotnického pracovníka do zdravotnické dokumentace vedené o jeho osobě nebo jejích částí nebo jiných zápisů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu. Z právní úpravy by však stále vyplývala výjimka, že pacient se nesmí dozvědět

informace o osobních údajích třetích osob, a dále se nesmí dovědět v průběhu léčby o autorizovaných psychologických metodách a popisech léčby psychologickými

prostředky.67 Tato nová právní úprava také v § 67b obsahuje další obecné principy pro

poskytování informací, např. lhůty pro poskytnutí výpisů, opisů či kopií či otázku

zaznamenání každého nahlédnutí do zdravotnické dokumentace. Lze tedy konstatovat, že v případě přijetí této novely by se právo pacienta nahlížet do své zdravotnické dokumentace stalo nesporným právním nárokem.

Buriánek, J. Lékařské tajemství, zdravotnická dokumentace. Praha : Nakladatelství Linde, 2005, s. 140. Vondráček, L. Oprávnění pacienta nahlédnout do zdravotnické dokumentace. Dostupné z: www.medicina.cz/odborne/clanek.dss?s_id=5028. 67 Jejich zpřístupnění by mohlo znamenat úplné znehodnocení dalších léčebných možností.

65

66

29

6. Právo na dodržování mlčenlivosti ze strany zdravotních pracovníků Není pochyb o tom, že zdravotní stav je pro každého člověka velice intimní

záležitostí, a podle toho by také mělo být s informacemi zjištěnými v průběhu

poskytování zdravotní péče zacházeno. Pacient, který přichází do ordinace za lékařem,

je často v důsledku svých zdravotních potíží nucen hovořit o značně choulostivých

záležitostech a činí tak s důvěrou, že lékař zachová naprostou diskrétnost. Požadavek

důvěry pacienta k lékaři je pokládán za jeden z důležitých faktorů úspěšného poskytování zdravotní péče. Troufám si říci, že sebelepší lékař nebude schopen zajistit nemocnému náležitou léčbu, pokud před ním bude pacient zamlčovat některé projevy svých zdravotních potíží.

Nutnost budování takto důvěrného vztahu mezi lékařem a pacientem si

uvědomovali lidé již od nepaměti, a tak není divu, že požadavek mlčenlivosti lékaře

nalezneme zachycen již v tradiční Hippokratově přísaze, kde je napsáno: „Cokoliv uvidím nebo uslyším v průběhu léčení nebo dokonce mimo léčení v pohledu na život lidí, to, co se v žádném případě nesmí šířit mimo dům, vše si nechám pro sebe, vždyť bych se musel stydět o tom mluvit.“68

Povinnost zachovávat lékařské tajemství byla dlouhá staletí garantována výhradně

morálně, a to formou stavovské přísahy. Teprve mnohem později se obsah pojmu lékařského tajemství, jak je stále ještě někdy poněkud nepřesně povinnost mlčenlivosti nazývána69, začal stávat i předmětem zákonných úprav.

Náš právní řád respektoval povinnost mlčenlivosti lékaře už na základě starších

norem rakousko-uherských. Na ně navázalo poválečné zákonodárství, konkrétně vládní

nařízení č. 120/1950 Sb., o právech a povinnostech státních zaměstnanců70 a zákon 170/1950 Sb., o zdravotnických povoláních.71 Další etapou bylo schválení zákona č.

20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. K určitému doplnění této legislativní oblasti došlo po roce 2000. Byl přijat zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ratifikována

Munzarová, M. Vybrané kapitoly z lékařské etiky III. Brno : Nakladatelství Brno MU, 2000, s. 7. Tento pojem náš právní řád již od roku 1951 nezná. V tehdy nové právní úpravě zákona č. 20/1966 Sb. se již hovoří o poměrně široce koncipované mlčenlivosti, která zahrnuje nejenom lékaře, ale i další zdravotní pracovníky. 70 Slib zachování mlčenlivosti v úředních věcech zakotvoval § 1 odst.1, samotnou povinnost mlčenlivosti pak stanovoval § 5. 71 Radimský, M. Příspěvek k povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků. Medicína a právo, 2003, s. 5-6. 68

69

30

Úmluva o biomedícíně a také se pětinásobně zvýšila trestní sazba pro neoprávněné nakládání s osobními údaji. V žádném

z těchto právních předpisů však definování rozsahu závazku

mlčenlivosti nenalezneme. Obecně lze říci, že se jedná o právní institut, jehož podstatou je povinnost fyzické osoby zachovávat při soukromém i úředním styku taková pravidla jednání, která zaručí ochranu konkrétních informací a údajů o občanech, jimiž taková fyzická osoba disponuje z titulu svých úředních kompetencí.72

6.1. Právo na dodržování mlčenlivosti zdravotních pracovníků v mezinárodní úpravě

Právo každého pacienta na ochranu jeho soukromí ze strany zdravotnických

pracovníků je v Evropě všeobecně uznáváno jak mezi odborníky, tak širokou laickou veřejností. I proto byla otázka právního zakotvení diskutována na půdě Rady Evropy a našla své vyjádření v Úmluvě o biomedicíně.

V tomto dokumentu je stanovena v článku 10 odst. 1 nutnost respektovat právo

každého na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o jeho zdraví. Podle důvodové

zprávy Úmluvy o biomedicíně tímto článkem dochází v podstatě k potvrzení zásad

uváděných v Evropské úmluvě o lidských právech z roku 1950, která v čl. 8 zakotvuje právo na respektování soukromého a rodinného života a Úmluvě na ochranu osobnosti

v souvislosti s automatickým zpracováním osobních dat č. 108 z ledna 1981.73 Tato

úmluva ve svém čl. 6 uvádí, že data prozrazující rasový původ, politické názory,

náboženské nebo jiné přesvědčení, jakož i osobní údaje týkající se zdraví nebo sexuálního života lze automaticky zpracovávat jen tehdy, stanoví-li vnitrostátní právo odpovídající záruky.74 Na základě této úmluvy tvoří osobní data týkající se zdraví zvláštní kategorii, pro něž platí zvláštní pravidla.

Dalším mezinárodním dokumentem, který se dotýká této problematiky je právně

nezávazná Ženevská deklarace75, která byla přijata na 2. všeobecném zasedání Světové

lékařské asociace v roce 1948. Deklarace není koncipována z pohledu pacienta, ale

Brejcha, A. Institut mlčenlivosti. Zdravotnictví a právo, 2002, č. 2, s. 7-8. Účelem této úmluvy je zabezpečit na území každého členského státu Rady Evropy bez ohledu na národnost a místo pobytu respektování jeho základních práv a svobod, zejména právo na soukromí se zvláštním důrazem na zpracování osobních dat vztahujících se k němu. 74 Šmíd, V. Komentář k zákonu č. 101/2000 Sb.. Dostupný z www.fi.muni.cz/schmid/ochdn7.html. 75 Munzarová, M. Kodexy lékařské etiky a jiná etická doporučení. Brno : Nakladatelství MU Brno, 2000, s. 15. 72

73

31

z pohledu lékařů, kteří se prostřednictvím tohoto dokumentu zavazují mimo jiné ctít tajemství, která jim budou svěřena, a to dokonce i po smrti pacienta.76

Dále je třeba zmínit Lisabonskou deklaraci o právech pacientů z roku 198177, ve

které je stanoveno, že pacient má právo očekávat, že jeho lékař bude respektovat důvěrný charakter všech jeho lékařských a osobních podrobných údajů.

V Deklaraci o prosazování práv pacienta v Evropě z roku 1994 je oblasti týkající se

důvěrnosti a soukromí pacienta věnována celá čtvrtá část. V jejím prvním odstavci jsou informace o zdravotním stavu charakterizovány jako důvěrné. Další sdělování třetím

osobám je možné jen s výslovným souhlasem pacienta nebo pokud tak výslovně stanový zákon. Za daný je možné souhlas považovat tehdy, jde-li o sdělení informací jiným poskytovatelům zdravotní péče o téhož pacienta. V odstavci třetím je vyjádřen

požadavek, aby veškeré identifikovatelné údaje o pacientovi byly chráněny, čemuž má

odpovídat i způsob jejich uložení. Veškeré součásti lidského těla z nichž je možno odvodit identifikovatelné údaje, musejí být chráněny. Zde lze jako příklad uvést případ,

kdy pacient trpí onemocněním, které může být po odborné stránce zajímavé a poučné či jehož fotodokumentace by mohla posloužit třeba při výuce na lékařské fakultě či jako

ilustrace v odborném tisku. V takovém případě je však nanejvýš důležité, aby byly

odstraněny možné identifikační znaky pacienta a nikdo tak nemohl nemocného jak

z popisování případu, tak z fotodokumentace poznat. Odstavec sedmý se zabývá lékařskými zákroky ve vztahu k právu na soukromí. Podle deklarace mohou být lékařské zákroky prováděny pouze při respektování soukromí každého jednotlivce. K zásahu do soukromého a rodinného života pacienta tedy nesmí dojít, ledaže by zásah s pacientovým souhlasem byl shledán jako nutný kvůli pacientově diagnóze, léčbě a ošetřování. Co se dále týká lékařských zákroků, mohou být prováděny pouze

v přítomnosti osob, které jsou pro zákrok potřebné, a to pokud pacient nesvolí nebo nepožaduje jinak. Poslední odstavec zachycuje právo pacientů očekávat ve zdravotnických zařízeních takovou vybavenost, která jim jejich soukromí zajistí. Na

závěr bych však ráda znovu zdůraznila, že i přes poměrně rozsáhlou část věnovanou

právu pacienta na dodržování důvěrnosti mezi ním a jeho lékařem a zajištění jeho

soukromí, jde o právně nezávaznou deklaraci, která může sloužit „pouze“ jako určité interpretační vodítko norem právně závazných.

Dovětek „ dokonce i po smrti pacienta“ byl doplněn při revizi textu v Sydney v roce 1968. Munzarová, M. Kodexy lékařské etiky a jiná etická doporučení. Brno : Nakladatelství MU Brno, 2000, s. 17. 76

77

32

6.2. Právo na zdravotnickou mlčenlivost ve vnitrostátní úpravě Pokud se na povinnost zachování mlčenlivosti zdravotních pracovníků podíváme

ze širšího kontextu, je třeba nejprve vzít v úvahu Listinu základních práv a svobod, která ve svém čl. 7 odst. 1 zakotvuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Dále o právu na soukromí hovoří občanský zákoník, v tzv. generální klauzuli § 11.

To, že právo na soukromí úzce souvisí s právem požadovat zachování mlčenlivosti

ze strany zdravotních pracovníků, vyjadřuje definice práva na soukromí, která jej chápe jako právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popřípadě v jakém

rozsahu, mají být skutečnosti z jejího soukromí zpřístupněny jiným a zároveň se bránit proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob.78 Uvedená ustanovení

o právu na ochranu soukromí tedy můžeme chápat jako jakýsi zastřešující rámec pro institut povinné zdravotnické mlčenlivosti.

Konkrétněji se již rozebírané problematice věnuje zákon č. 20/1966 Sb., o péči o

zdraví lidu, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, jehož ustanovení se

použijí, pokud způsob zacházení s osobními údaji pacienta neupravuje výše uvedený zákon o péči o zdraví lidu či jiný speciální zákon.79 V neposlední řadě lze uvést trestní

zákon, který stanovuje poměrně citelnou trestní sankci pro případ porušení povinné mlčenlivosti.

Závazek povinné mlčenlivosti je samozřejmě zachycen i v etických kodexech.

Kodex České lékařské komory v § 2 odst. 9 stanovuje, že lékař je v zájmu pacienta

povinen důsledně zachovávat lékařské tajemství, s výjimkou případů, kdy je této povinnosti souhlasem pacienta zbaven nebo když je to stanoveno zákonem. Jak již však

bylo naznačeno výše, je třeba si uvědomit, že povinná mlčenlivost platí i pro ostatní zdravotní pracovníky, ne pouze pro lékaře, proto je třeba zmínit i Etický kodex

zdravotních sester či Etický kodex lékárníka, které se úpravou povinné mlčenlivosti také zabývají. Důležitou roli zde hraje i Etický kodex Práva pacientů, kde v bodě šestém nacházíme právo pacienta očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby jsou považovány za důvěrné.

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha : Nakladatelství Linde, 2004, s. 335. 79 Z tohoto zákona především vyplývá jaké povinnosti musí plnit správce osobních údajů při jejich ochraně. Přičemž za správce osobních údajů je třeba považovat každé zdravotnické zařízení, které vede zdravotnickou dokumentaci. Při uplatňování ustanovení o povinné mlčenlivosti je třeba vycházet z tohoto zákona zejména při stanovování zda lze určitý údaj o zdravotním stavu člověka považovat za citlivý a podle toho s ním nakládat. 78

33

6.2.1. Kdo je vázán povinnou mlčenlivostí Pokud uvažujeme o právu na dodržování mlčenlivosti ze strany zdravotních

pracovníků z pohledu pacienta, je naprosto logické, že první, co bude chtít vědět, je, kdo

se konkrétně pod označením zdravotní pracovník skrývá, popřípadě zda tuto povinnost mají i nezdravotničtí zaměstnanci.

Dle zákona 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu § 55 odst. 2 písm. d) je každý

zdravotnický pracovník povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se

dověděl v souvislosti s výkonem svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sděluje se souhlasem ošetřované osoby nebo kdy byl této povinnosti zproštěn nadřízeným orgánem v důležitém státním zájmu, povinnost oznamovat určité skutečnosti, uložená zdravotnický pracovníkům zvláštními předpisy tím není dotčena.

Zákon o péči o zdraví lidu ukládá tedy povinnost všem zdravotnickým

pracovníkům. Toto ustanovení je třeba vykládat v souvislosti s § 53 odst. 1 téhož

zákona, kde jsou jako zdravotničtí pracovníci uvedeny osoby, které získaly způsobilost k výkonu zdravotnického povolání80 a dále jsou zmiňováni dentisté, kteří získali

způsobilost k výkonu svého povolání před účinností tohoto zákona. Z výše uvedeného tedy nevyplývá povinnost dodržovat striktní mlčenlivost všem pracovníkům ve

zdravotnictví. Problémem je, že s informacemi o zdravotních skutečnostech konkrétního pacienta mohou přijít do kontaktu i pracovníci jiných profesí v daném zdravotnickém

zařízení. Jako příklad lze uvést sekretářky, řidiče sanitních vozů, technický a

ekonomický aparát, ale i studenty lékařských a farmaceutických fakult či žákyně

zdravotnických škol. Zde je tedy namístě zajistit režim dodržování mlčenlivosti těchto nezdravotnických pracovníků jiným způsobem. Například J. Stolínová a J. Mach uvádějí možnost zahrnout závazek zachování povinné mlčenlivosti u pracovníků jiných

profesí do pracovní smlouvy, přičemž porušení tohoto závazku by znamenalo hrubé

porušení pracovní smlouvy.81 U studentů je situace poněkud odlišná a je nutné apelovat na pedagogické pracovníky, aby studenty vedli k tomu, že dodržování závazku

mlčenlivosti je významný etický i právní imperativ zdravotnického povolání. H. Haškovcová uvádí, že v praxi se situace často řeší tak, že noví nezdravotničtí pracovníci

Tuto způsobilost získávají lékaři na lékařské fakultě, kliničtí psychologové a kliničtí logopedové a farmaceuti na farmaceutické fakultě, ostatní pracovníci na zdravotnické škole nebo odborným školením. 81 Stolínová, J., Mach, J. Právní odpovědnost v medicíně. Praha : Nakladatelství Galén 1998, s. 228. 80

34

při nástupu do zaměstnání stvrzují svým podpisem, že budou dodržovat tzv. pracovní řád zdravotnického zařízení, kde bývá mlčenlivost rovněž výslovně uvedena.82

V úvahu ještě přichází možnost využít zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních

údajů, neboť je zde zakotvena povinnost všech fyzických osob, které přicházejí do styku

s příslušnými informacemi zachovávat o nich mlčenlivost.83 Avšak ani využití tohoto

ustanovení není definitivním řešením.

Určité východisko z nastíněného problému, který je dán tím, že povinnost

zachovávat mlčenlivost vztahuje zákon pouze na zdravotnické pracovníky, poskytuje

novela zákona o péči o zdraví lidu. V té sice zůstává podobně formulovaný § 113 odst. 1 písm. g), kde je zakotvena povinnost zdravotních pracovníků zachovávat při soukromém i úředním styku mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděli

v souvislosti s výkonem svého povolání. Podstatou novely je však odst. 3, který povinnost zakotvenou ve výše uvedeném ustanovení vztahuje i na zdravotnické pracovníky, kteří nevykonávají zdravotnické povolání, a na žáky, studenty nebo jiné

osoby připravující se na výkon zdravotnického povolání, jakož i na další pracovníky ve zdravotnictví a dále na osoby, které mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace.

Je třeba si uvědomit, že do styku s údaji o zdravotním stavu pacienta se mohou

dostat i osoby, které zpracovávají statistické údaje, týkající se zdravotní péče. Tento problém byl vyřešen již v roce 1995 zákonem č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě,

kde najdeme zakotvení povinné mlčenlivosti těchto osob v § 16. Za další specifickou skupinu je možné považovat pracovníky zdravotních pojišťoven, kterým však povinnost

zachovávat mlčenlivost stanovuje zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky či zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách.

Jak z výše uvedeného textu vyplývá, nezbývá než konstatovat, že současná

podoba zákona o péči o zdraví lidu, která stanovuje pouze povinnost zachovávat mlčenlivost zdravotních pracovníků, je po praktické stránce notně nepřesná a nepostihuje značnou část možných problémových situací.

Haškovcová, H. Práva pacientů. Praha : Nakladatelství Galén 2002, s. 107. Viz. § 15 zákona č. 101/2000 Sb., který ukládá povinnost mlčenlivosti zaměstnancům správce nebo provozovatele, jiné fyzické osoby, které zpracovávají osobní údaje na základě smlouvy se správcem nebo provozovatelem, a dalším osobám, které v rámci plnění zákonem stanovených oprávnění a povinností přicházejí do styku s osobními údaji. 82

83

35

6.2.2. Rozsah povinné mlčenlivosti Považuji za velice důležité odpovědět také na otázku, jaký je rozsah skutečností

krytých povinnou mlčenlivostí. Podle zákona o péči o zdraví lidu se povinnost mlčenlivosti vztahuje na všechny skutečnosti, o nichž se zdravotník dozví v souvislosti s výkonem svého povolání. Jak uvádí J. Stolínová, nejde jen o údaje medicínské, ale i údaje sociální.84 Pokud dojde k pochybnostem, zda určitý údaj je krytý mlčenlivostí či

nikoliv, je třeba vycházet z účelu povinné mlčenlivosti, kterým je především ochrana

důvěry občana ke zdravotnickým zařízením. Často se vedou diskuze, zda povinná

mlčenlivost zahrnuje i takové informace, jako je například sdělení, že pacient navštívil

příslušnou ordinaci. Dle mého názoru je situace naprosto odlišná, pokud pacient

navštíví praktického lékaře či stomatologa nebo pokud se svěří do péče psychiatra, sexuologa či absolvuje protialkoholní program. Pokud vycházíme z toho, že zachování

důvěry občana je prioritní, pak je třeba konstatovat, že povinnost mlčenlivosti dopadá i

na tyto informace, neboť zveřejnění těchto citlivých údajů může značně narušit

požadavek důvěry ve zdravotnické pracovníky. Z tohoto pohledu je naprosto neakceptovatelná dříve rozšířená praxe, kdy pacienti byli zváni na kontrolní prohlídky pomocí otevřených korespondenčních lístků s uvedením příslušného pracoviště.

Lze si však představit i situaci, kdy například přítelkyně shání po hromadné havárii

svého přítele, a pokud by na tomto místě bylo odmítnuto sdělení, zda dotyčný je v péči příslušného lékaře, dalo by se toto jednání považovat za krajně neetické.

Z uvedeného jasně vyplývá nutnost vždy zvážit všechny okolnosti konkrétního

případu. Rozsah skutečností krytých povinnou mlčenlivostí by měl v první řadě chránit

zájmy pacienta, nikoliv aby byly za každou cenu zamlčovány všechny dostupné informace.

Povinná mlčenlivost platí i vůči zdravotním pracovníkům navzájem.85 Lze

považovat za etické, aby i lékaři mezi sebou respektovali důvěru pacienta, který předpokládá, že lékař příslušného oddělení nebude informace o jeho zdravotním stavu předávat v neodůvodněných případech kolegům z jiných oddělení. Na druhé straně je samozřejmě nutné přiznat, že komunikace mezi lékaři navzájem je nesmírně důležitá, neboť si tak mohou vyměňovat zajímavé poznatky o případech, s nimiž se setkali. Při

tom by však měli udržovat anonymitu svých pacientů. Výjimkou z povinnosti 84 85

Stolínová, J. Občan, lékař a právo. Praha : Nakladatelství Aviceum, 1990, s. 95. Mach, J. Zdravotnictví a právo komentované předpisy. Praha : Nakladatelství Orac, 2003, s. 85.

36

mlčenlivosti vůči ostatním zdravotnickým pracovníkům je poskytování údajů potřebných pro návaznost další zdravotní péče. Podle ustanovení § 67b odst. 13 zákona

o péči o zdraví lidu je v případě změny lékaře dosavadní lékař povinen předat nově

zvolenému lékaři všechny informace potřebné pro zajištění návaznosti poskytované zdravotní péče. Tento závazek je zachycen i v Etickém kodexu České lékařské komory,

kde je v § 4 odst. 3 stanoveno, že předává-li lékař z důvodných příčin nemocného jinému lékaři, musí mu odevzdat zjištěné nálezy a informovat ho o dosavadním průběhu léčby.

6.2.3. Výjimky z povinné mlčenlivosti Zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se zdravotní pracovník dozví

v souvislosti s výkonem svého povolání, není možné považovat za absolutní. Pokud by

to tak totiž bylo, mohlo by lehce docházet k absurdním situacím, kdy například pacient, kterého je třeba považovat za subjekt zdravotní péče s autonomní vůlí, by nemohl sám rozhodnout o tom, kdo se má dovědět informace týkající se jeho zdravotního stavu.

Výjimky z povinné mlčenlivosti lze na základě ustanovení § 55 odst. 2 písm. d)

zákona o péči o zdraví lidu rozdělit do tří základních skupin. První skupina se týká

oznámení skutečnosti o zdravotním stavu se souhlasem pacienta. Této oblasti bude

věnována celá následující podkapitola, proto ji nebudu na tomto místě příliš rozvádět. Dále zákon uvádí možnost zproštění mlčenlivosti nadřízeným orgánem v důležitém státním zájmu. Zde se jedná o víceméně mrtvé, nepoužitelné ustanovení.86 Základním

problémem je, že není nikde určeno, kdo má hodnotit, co je důležitým státním zájmem 87, a který příslušný orgán je zmocněn ke zproštění mlčenlivosti.88 Poslední

skupina výjimek se týká oznamovací povinnosti na základě zvláštních předpisů. Tato povinnost však může být uložena jen obecně závaznými předpisy 89, neboť se jedná o zájem občana a o výjimku z jeho zákonného práva požadovat zachování mlčenlivosti. Je

Stolínová, J., Mach, J. Právní odpovědnost v medicíně. Praha Nakladatelství Galén, 1998, s. 236. Ve Výkladovém stanovisku Nejvyššího státního zástupce č. 4/1999: Povinnost mlčenlivosti zdravotnických pracovníků nejvyšší státní zástupce konstatovat, že důležitý státní zájem je pojmem neurčitým, jehož vymezení přenechává zákon příslušným orgánům, které právní normu aplikují. 88 Více viz. Buriánek, J. Lékařské tajemství, zdravotnická dokumentace. Praha : Nakladatelství Linde, 2005, s. 19. 89 Nejdůležitější roli zde hraje zákon, odkazuje-li však výslovně na zvláštní předpisy, mohou oznamovací povinnost založit i předpisy nižší právní síly, například vyhláškou, vládním nařízením, směrnicí registrovanou ve sbírce zákonů, není však možné stanovit výjimku z povinné mlčenlivosti například interní instrukcí, metodickým opatřením či provozním řádem apod.. 86

87

37

nutné si především uvědomit, že oznamovací povinnost vyplývá většinou z jiných než

zdravotnických předpisů. Těchto předpisů je značné množství, a tak vzhledem k charakteru

této

práce,

je

zde

podán

pouze

demonstrativní

výčet

těch

nejfrekventovanějších ve vztahu k rodině. Nelze však samozřejmě opomíjet ani výjimky

ve vztahu k policii, státním zástupcům a soudu pro účely trestního řízení, ve vztahu k zdravotním pojišťovnám, matričním orgánům, orgánům sociálního zabezpečení či další

průlomy. Ve vztahu k rodině je zakotvena oznamovací povinnost v zákoně č. 20/1966 Sb. v § 23, a to jako podmíněná povinnost lékaře poučit členy rodiny o povaze onemocnění a potřebných výkonech, v ustanovení § 6 zákona č. 66/1986 Sb., o umělém

přerušení těhotenství je stanovena povinnost vyrozumět zákonného zástupce 16-18ti leté ženy o provedení interrupce a za neméně důležitou lze považovat vyhlášku č. 19/1988

Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví, kde je v § 1 uvedeno, že úmrtí ve zdravotnickém zařízení se bezodkladně oznamuje osobám blízkým zemřelému. 6.2.4. Sdělování informací se souhlasem pacienta Jak již bylo uvedeno výše, je možné prolomit povinnost zachování mlčenlivosti

přímo pacientem na základě jeho souhlasu s poskytováním předmětných informací.

Možnost, aby pacient zprostil zdravotního pracovníka jeho povinnosti zachovávat mlčenlivost, je dle mého názoru logické vyústění pohledu na pacienta jako na autonomní subjekt, který je schopný rozhodovat o uspořádání svých soukromých záležitostí. Pacient tak například může projevit přání, aby informace o jeho zdravotním

stavu lékař sdělil rodině či jiné blízké osobě, a to buďto v omezeném nebo v plném

rozsahu. Zde je namístě zdůraznit, že zdravotní pracovník smí poskytnou pouze ty

informace, na které dopadá zproštění povinné mlčenlivosti, a je naprosto nepřípustné, aby se oprávněný dověděl v rozhovoru s lékařem více než informace, které zpřístupnil sám pacient.

V zákonné úpravě nenalezneme nikde požadavek, aby souhlas byl udělován

písemnou formou.90 Vzhledem k tomu, že jde o právní úkon, je nutné aby splňoval

podmínky stanovené v § 37 občanského zákoníku, tj. aby byl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Předpokladem platnosti souhlasu je také, že pacient má potřebnou způsobilost k právním úkonům, pokud ji nemá, je možné, aby souhlas poskytl jeho

Obecně je však přijímání písemného souhlasu doporučováno, neboť tak lze zabránit jeho následnému zpochybnění.. Ztotožňuji se s názorem J. Buriánka, že nejjednodušším a nejčistějším řešením je zaznamenání a podepsání souhlasu přímo ve zdravotnické dokumentaci vedené konkrétním lékařem. 90

38

zákonný zástupce či opatrovník. Ze souhlasu musí hlavně vyplývat rozsah informací, které mají být poskytnuty, a také konkrétní oprávněný subjekt. Souhlas je nejčastěji

udělován přímo ošetřujícímu lékaři nebo jinému zdravotnímu pracovníkovi, který má

dostatečné informace o zdravotním stavu pacienta a vůči němuž pacient chová značnou

důvěru. Je třeba akceptovat i souhlas, kdy nelze určit konkrétní zdravotnické zařízení vůči kterému je adresováno, neboť i neadresované právní úkony jsou platné.

V nemocniční praxi je často již při vyplňování formulářů při příjmu pacient

požádán, aby uvedl seznam osob, které mohou být informovány o jeho zdravotním

stavu. Tímto jednoduchým úkonem je dle mého názoru možné předejít mnoha

nepříjemným situacím. Souhlas je platný, dokud ho pacient sám neodvolá, pokud není

již předem časově omezen. Obdobný postup si dovedu představit i v případě konkrétního ošetřujícího lékaře.

Lze tedy shrnout, že výslovný souhlas pacienta91 je základní podmínkou

předcházející poskytnutí jakékoliv informace o jeho zdravotním stavu. Pro zajímavost

lze uvést, že po dlouhou dobu se u nás prosazoval výklad ustanovení § 23 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu, kde je uvedeno, že lékař je povinen poučit vhodným

způsobem nemocného, popřípadě členy rodiny, tak, že je dáno zákonné oprávnění členů rodiny na informace o zdravotním stavu pacienta. Ten mohl toto oprávnění vyloučit

pouze svým výslovným projevem. Pokud však stále přetrvává tento naznačený postup v praxi, je nutné ho v souladu s výkladem ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) odmítnout jako nesprávný.

V návrhu novely zákona 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu je v ustanovení § 67b

odst. 12 písm. d) uvedeno, že pacient má právo určit osobu, která může být informována o jeho zdravotním stavu, nebo vyslovit zákaz podávání těchto informací jakékoliv

osobě, a to při přijetí k poskytování zdravotní péče nebo kdykoliv po přijetí. Tento souhlas se však liší od souhlasu zakotveném v § 55 odst. 2 písmeno d) tím, že se

vztahuje na situace, kdy pacient výslovně určí, která osoba má nárok na všechny informace obsažené v jeho zdravotní dokumentaci. Naproti tomu současné ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) umožňuje pacientovi vyslovit souhlas v konkrétní situaci, a povolit

tak zdravotnickým pracovníkům prolomit mlčenlivost vůči osobám, které na informace o zdravotním stavu pacienta nárok ze zákona nemají. V kontextu návrhu novely je tedy

souhlas udělovaný dle § 55 odst. 2 písm. d) jakýmsi souhlasem ad hoc, naproti tomu 91

Pokud je pacient při vědomí a schopný projevit svou vůli.

39

osobě oprávněné podle § 67b odst. 12 písm. d) pacient toto oprávnění stanovuje ex ante,

při přijetí k poskytování zdravotní péče nebo následně, kdykoliv během léčby.92 Tato

osoba je tedy oprávněná k poskytnutí informací ze strany zdravotních pracovníků

kdykoliv o to požádá. Oproti současné úpravě je zde také zakotveno právo pacienta vyslovit zákaz podávání informací o jeho zdravotním stavu. Je však třeba si uvědomit, že tento zákaz nemůže být v rozporu s jinými právními předpisy. V návrhu novely je

uvedeno, že pacient rovněž na základě tohoto ustanovení nemůže omezit či zcela popřít právo rodinných příslušníků vyplývající z § 23 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu, což

je dle mého názoru do určité míry v rozporu se současným výkladem tohoto ustanovení, který říká, že by vždy mělo být respektováno přání pacienta, aby jeho příbuzní nebyli informování.

6.2.5. Sdělování informací příbuzným bez souhlasu nemocného Možnost poskytnutí souhlasu pacienta se sdělováním informací o jeho zdravotním

stavu předpokládá, aby pacient byl schopný jednoznačně projevit svou vůli. Mohou však nastat i situace, kdy pacient není dočasně schopný se vyjádřit. V úvahu přichází situace, kdy je pacient přijímán do zdravotního zařízení v bezvědomí či pokud je již po smrti.

Ne každé prudké zhoršení zdravotního stavu musí předcházet období, kdy si

pacient je vědom blížící se hospitalizace a může se podle toho zařídit. Například v případě úrazů či autonehod by bylo dle mého názoru nemorální, pokud by příbuzným

se silným citovým poutem k nemocnému nebyly sděleny jakékoliv informace o tom, v jakém zdravotním stavu se hospitalizovaný nachází. Právní řád sice žádnou výjimku pro tyto případy nestanovuje, je však možné tuto situaci kvalifikovat jako specifický

druh krajní nouze, který jako jediný může ospravedlnit porušení základního pravidla.93

Základem je domněnka, že blízcí příbuzní jsou pro pacienta zároveň osoby nejbližší, a

je třeba je v přiměřeném rozsahu informovat, aby měli čas zabezpečit jeho osobní neodkladné záležitosti. Souhlas pacienta je zde tedy presumován. Do budoucna za

velice dobrý nápad považuji uvedení osob, které jsou oprávněné k informacím o

Buriánek, J. Lékařské tajemství a právo příbuzných na informace o zdravotním stavu pacienta. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 1, s. 11-15. 93 Buriánek, J. Lékařské tajemství a právo příbuzných na informace o zdravotním stavu pacienta. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 1, s. 11-15. 92

40

zdravotním stavu pacienta například na jeho kartičce zdravotní pojišťovny, čímž by se předešlo mnoha sporným situacím.

Návrh novely zákona 20/1966 Sb. se již situací zabývá, kdy v ustanovení § 67b

odst. 12 písm. d) uvádí, že pokud jde o pacienta, který nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav určit osoby, které mohou být o jeho zdravotním stavu informovány, mají právo na tyto informace osoby blízké.

6.2.6. Práva příbuzných na informace po smrti pacienta V současné době jsou nedostatečně řešena také práva příbuzných v situaci, kdy je

pacient po smrti, a to i přesto, že jde o jeden z nejzávažnějších problémů současné praxe. Základem diskuze jsou dva odlišné právní názory. První předpokládá, že hlavním

účelem mlčenlivosti zdravotních pracovníků je zajištění vzájemné důvěry mezi

pacientem a lékařem, a z tohoto důvodu v momentu smrti pacienta pozbývá povinnost mlčenlivosti na významu, a je tedy možné informace o zdravotním stavu zemřelého pacienta zpřístupnit.94 Druhý vychází z toho, že nikde není v zákoně stanoven odlišný

režim pro dobu po smrti pacienta, a proto musí být zachována mlčenlivost i po jeho

smrti. Podobně se vyjádřilo například i Ministerstvo zdravotnictví, ve svém stanovisku, kde uvedlo, že neprojeví-li pacient za svého života souhlas s poskytnutím údajů, nelze do jeho zdravotnické dokumentace po jeho smrti nahlížet.95

Stále tedy zůstává otázka, do jaké míry mají za současné právní úpravy příbuzní

právo na informace o zdravotním stavu svého příbuzného v situaci, kdy je již po smrti.

Pokud vezmeme v úvahu, že i po smrti zůstává zachováno právo na ochranu soukromí, dobrého jména, osobní cti a lidské důstojnosti je možné s tímto předpokladem dále

pracovat. Za součást práva na ochranu osobnosti můžeme považovat i právo na ochranu zdraví. V důsledku osobnostního práva na ochranu zdraví by tak vyplýval v případě pochybností pacientovi osobnostní nárok na prošetření těchto pochybností.

Po smrti se mohou domáhat ochrany těchto osobnostních práv podle § 15

občanského zákoníku manžel a děti, není-li jich, tak pacientovi rodiče. V úvahu přichází

Například Štěpán, J. Právní odpovědnost ve zdravotnictví. Praha : Nakladatelství Aviceum, 1970. Uherek, P. Sdělování údajů o zdravotním stavu a nahlížení do zdravotnické dokumentace na základě souhlasu pacienta dle připravované novely zákona o péči o zdraví lidu. Právo a Zdravotnictví, 2006, č. 1, s. 3-14. 94

95

41

uplatnění morálních a peněžních nároků.96 Pokud vycházíme z účelu ustanovení zákona,

lze konstatovat, že pokud měl pacient za života právo na sdělení veškerých informací o

svém zdravotním stavu podle § 67b odst. 12, mělo by toto právo v rozsahu potřebném 97

pro uplatnění osobnostních práv pacienta přejít na jeho příbuzné.98 Stejný názor zastává

například i Veřejný ochránce práv, který ve své tiskové zprávě ze dne 7. 8. 2002 uvedl,

že ministerstvo svým výkladem zákona o péči o zdraví lidu brání pozůstalým vykonávat posmrtnou ochranu osobnosti zemřelého, neboť jim neumožňuje, aby se seznámili

s okolnostmi a příčinou smrti jejich blízkého příbuzného a s jeho zdravotnickou dokumentací.99 Lze si představit situaci, kdy by si příbuzní mohli zvolit lékaře, kterého

by pověřili prozkoumáním předmětné zdravotnické dokumentace, a který by jim

následně sdělil svoje závěry. Jako právní podklad k takovémuto postupu by jim sloužilo

ustanovení § 67b odst. 10 písm. a), tedy právo lékaře nahlížet do zdravotnické dokumentace.

Vládní návrh novely zákona o péči o zdraví lidu se problematikou práv příbuzných

v situaci, kdy je pacient po smrti zabývá v nově vypracovaném ustanovení § 67ba odst. 3 a 4. Rozlišují se zde dvě základní situace. První upravuje stav, kdy se pacient za svého

života nijak nevyjádřil k tomu, zda lze nahlížet do jeho zdravotnické dokumentace. V tomto případě mají právo na informace o zdravotním stavu zemřelého pacienta, příčinách úmrtí a výsledku pitvy, dále právo v přítomnosti zdravotnického pracovníka nahlížet do zdravotnické dokumentace nebo jejích částí nebo jiných zápisů vztahujících

se ke zdravotnímu stavu pacienta, na pořízení výpisů, opisů nebo kopií této zdravotnické dokumentace nebo jejích částí nebo jiných zápisů osoby blízké zemřelému

pacientovi, popřípadě další osoby určené pacientem podle § 67b odst. 12 písm. d) této novely. Druhá situace předpokládá, že pacient za svého života vyslovil zákaz sdělování

informací o svém zdravotním stavu. V takovém případě mají osoby blízké zemřelému

ze zákona nárok nahlížet do zdravotnické dokumentace za přítomnosti zdravotnického pracovníka, popřípadě si z ní pořizovat výpisy, opisy či kopie pouze za podmínky, že je

to v zájmu ochrany jejich zdraví nebo ochrany dalších osob, a to pouze v rozsahu Kromě nároků, kterých by se mohl dovolávat pouze sám pacient, což je např. výplatu bolestného či ztížení společenského uplatnění. 97 Stále by měly zůstat utajeny informace, které se zdravotní péčí a úmrtím bezprostředně nesouvisí a mohly by posmrtně poškodit pacientovu dobrou pověst. 98 Buriánek, J. Lékařské tajemství a právo příbuzných na informace o zdravotním stavu pacienta. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 1, s. 11-15. 99 Dostupné z: www.blisty.cz/2002/8/8art11224.html 96

42

nezbytném pro ochranu zdraví. V úvahu tedy přichází například informace o dědičných

chorobách. I zde zůstávají nedotčeny nároky osob, které mají právo nahlížet do zdravotnické dokumentace ze zákona.

Lze tedy shrnout, že příbuzní pacienta nemají podle dle současného výkladu

jednoduchého práva možnost nahlížet do zdravotnické dokumentace zemřelého

pacienta, ale lze jim přiznat právo zvolit si lékaře, kterému důvěřují aby tuto dokumentaci prozkoumal a učinil příslušné závěry. Pokud by vstoupila v platnost navrhovaná novela zákona o péči o zdraví lidu, došlo by ke značnému zpřesnění a vyjasnění současné právní úpravy.

6.2.7. Porušení povinné mlčenlivosti a následná sankce Na závěr této kapitoly považuji za vhodné zmínit se o možnostech porušení

závazku mlčenlivosti zdravotních pracovníků a následných sankcích, které přichází v důsledku nerespektování stanovené povinnosti.

Porušit povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se zdravotní

pracovník doví v souvislosti s výkonem svého povolání je možné třemi způsoby. V první řadě přichází do úvahy situace, kdy zdravotní pracovník takovéto údaje neoprávněně sděluje třetí osobě. K porušení mlčenlivosti však může dojít i písemnou

formou. Zde lze jako příklad uvést situaci, kdy lékař bez souhlasu pacienta předá soudu

písemnou zprávu pro občanské soudní řízení.100 Třetím způsobem porušení povinné mlčenlivosti je neoprávněné nakládání se zdravotnickou dokumentací.

Odpovědnostní důsledky za výše uvedené způsoby porušení zdravotnické

mlčenlivosti mohou být různé. V první řadě je třeba si uvědomit, že povinnost

mlčenlivosti je zákonem uložena výslovně zdravotním pracovníkům, proto i právní odpovědnost směřuje primárně proti konkrétnímu zdravotníkovi jako fyzické osobě, ne proti zdravotnickému zařízení.101

Pokud zdravotní pracovník poruší povinnost povinné mlčenlivosti, v úvahu

přichází postih podle zákoníku práce, a to za porušování pracovní kázně, kde je sankcí

výpověď či potrestáním v oblasti odměňování. Pokud se proviní přímo lékař, je možné

Podle ustanovení § 124 občanského soudního řádu je třeba dokazování provádět tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných skutečnostech chráněných zvláštním zákonem a jiná zákonem stanovená nebo státem uznaná povinnost mlčenlivosti. 101 Prudil, L. Základy právní odpovědnosti v medicíně. Brno : Nakladatelství Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotních oborů, 2004, s. 56.

100

43

uvažovat o zahájení disciplinárního řízení na půdě České lékařské komory. Na základě

ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České

stomatologické komoře a České lékárnické komoře mu může být uložena pokuta od 3000 do 30 000 Kč a teoreticky by bylo možné uvažovat i o podmínečném či úplném vyloučení z komory. V určitých případech by také bylo možné porušení povinné mlčenlivosti kvalifikovat jako přestupek, kdy by provinivší se zdravotnický pracovník mohl dostat pokutu do 10 000 Kč v přestupkovém řízení za spáchání přestupku podle §

29 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, kde je postihováno zneužití lékařské dokumentace. Postih by také přicházel v úvahu ze strany Úřadu pro ochranu

osobních údajů, a to až do výše 100 000 Kč za přestupek podle § 44 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, kde je stanoveno, že přestupku se dopustí ten, kdo poruší povinnost mlčenlivosti uloženou správci či zpracovateli osobních údajů.

V krajním případě by se pak mohlo jednat o trestně právní odpovědnost dle § 178

odst. 2, který stanovuje, že trestem odnětí svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti

nebo peněžitým trestem bude potrestán ten, kdo osobní údaje o jiném získané v souvislosti s výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce, byť i z nedbalosti,

sdělí nebo zpřístupní, a tím poruší právním předpisem stanovenou povinnou mlčenlivost. Dále je možné na základě odst. 3 téhož ustanovení uvažovat o trestu odnětí svobody na jeden až pět let nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem, způsobí-li

pachatel svým činem vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se údaj týká, spáchá-li uvedený čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným

obdobně účinným způsobem, nebo spáchá-li uvedený trestný čin porušením povinností vyplývajících z jeho povolání, zaměstnání nebo funkce. Tento trestný čin byl zaveden

novelou trestního zákona účinnou k 1. lednu 1994. Právě kvůli možnosti trestní sankce je naprosto oprávněný požadavek ze strany zdravotních pracovníků, aby byla pravidla pro povinnost zachování mlčenlivosti stanovena co možná nejjednoznačněji.

44

7. Právo na udělení nebo odepření informovaného souhlasu s lékařským zákrokem

Dalším velmi významným právem pacienta je právo na udělení nebo odepření

souhlasu s jakýmkoliv medicínským zákrokem. Toto oprávnění určitým způsobem navazuje na výše zmiňované právo na informace o zdravotním stavu. Je však dle mého

názoru konkrétnější, neboť se vztahuje ke konkrétnímu lékařskému zásahu do tělesné integrity pacienta.102

Sám výraz „informovaný souhlas“ lze vyložit jako zkratku pro situaci, ve které se

pacient rozhodne navrhovaný zákrok podstoupit či nikoliv.103 Udělení takovéhoto souhlasu má dvě základní fáze. První etapa zahrnuje poučení pacienta o zákroku, kdy je

naprosto nezastupitelná komunikace pacienta a lékaře, který mu objasňuje účel, povahu a rizika zamýšleného zákroku, jakož i jeho alternativy a následky v případě neléčení.

Druhá fáze je již o udělení či neudělení souhlasu s lékařským zákrokem. Souhlas se zákrokem je třeba chápat jako právní úkon. Musí jít tedy o projev vůle učiněný

svobodně, bez nátlaku, s dostatkem času na rozmyšlenou a možností položit doplňující otázky.

Do jisté míry za nepatřičnou považuji debatu, zda zákonné zachycení práva na

informovaný souhlas nenarušuje vztah důvěry mezi lékařem a pacientem. Dle mého

názoru nemůže být o jakémkoliv narušení řeč, neboť vzájemná komunikace a následné autonomní rozhodnutí pacienta, vztah důvěry mezi lékařem a nemocným může jen

prohloubit. Vzhledem k naznačenému odklonu od paternalistické pozice lékaře

k rovnoprávnému vztahu dvou partnerů, by spíše budilo rozhodování lékaře za pacienta, bez přihlédnutí k jeho názorům pocit nedůvěry ze strany nemocného. Navíc lékař nezná a ani nemůže znát žebříček pacientových priorit, a tak posoudit, které řešení je pro něho nejvhodnější.

Patrně prvním soudním rozhodnutím, které pojednává o institutu informovaném

souhlasu s lékařským zákrokem, je rozsudek Říšského soudu z roku 1894.104 Soud zde

rozhodl, že každý zásah do tělesné integrity je protiprávním ublížením na zdraví, pokud

Za zásah do tělesné integrity lze považovat jakékoliv narušení či ovlivnění tělesné stránky člověka, k čemuž lze řadit též ovlivnění dušení stránky zdraví. 103 Holčapek, T., Šustek, P. Lesk a bída informovaného souhlasu. Zdravotnictví a právo, 2004, č. 12, s. 5-7. 104 Rozsudek Říšského soudu RGSt 25, 375, cit. Císařová, D., Sovová, O. Trestní právo a zdravotnictví, Praha : Nakladatelství Orac, s. 66.

102

45

není pokryt předem uděleným souhlasem poškozeného nebo jeho zákonného zástupce. Podobné rozsudky lze na začátku 19. století nalézt i v systému common law.

V České republice je tento institut zakotven v § 23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o

péči o zdraví lidu. Zároveň je však třeba brát v úvahu Úmluvu o biomedicíně, které by se dalo díky její přímé aplikovatelnosti v případě soudního sporu dovolávat. Také lze

zmínit Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobodách, kde sice v textu Úmluvy není žádný odkaz na souhlas pacienta, který takto zmocňuje lékaře k provedení

specifických úkonů, pokud se však vezmou v úvahu poznámky k Úmluvě a jejich postupný výklad, je možné vztáhnout je i na tuto oblast. V úvahu by tak přicházel

například čl. 3 a čl. 5, které stanovují, že nikdo nesmí být mučen ani podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení a trestu, a dále, že každý má právo na svobodu a

osobní bezpečnost.105 Tyto formulace lze poté chápat jako určité východisko i pro zdravotní právo.

Právo informovaného souhlasu také zachycuje Deklarace o prosazování práv

pacientů v Evropě, kde je této problematice věnována část třetí či Deklarace práv

onkologických pacientů. Nelze opomenout ani Etický kodex České lékařské komory či Etický kodex Práva pacienta, který v čl. 3 stanovuje právo pacienta získat od svého

lékaře údaje potřebné k tomu, aby se mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického či terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. 7.1. Informovaný souhlas v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně Za nejvýznamnější pramen práva, který v České republice upravuje problematiku

informovaného souhlasu, lze pokládat Úmluvu o biomedicíně. Pravidlo souhlasu s lékařským zákrokem zde zaujímá velmi významné místo. Úmluva stanovuje pravidlo

informovaného souhlasu v jedné obecné a dvou zvláštních podobách.106 Obecná podoba tohoto souhlasu je zachycena v kapitole II. čl. 5. Tato obecná podoba se týká jakéhokoliv zákroku v oblasti péče o zdraví. Zvláštní podobu informovaného souhlasu nalezneme v kapitole V. čl. 16 odst. v), který se vztahuje na zákroky zasahující do sféry

lidského zdraví při vědeckém výzkumu a v kapitole VI. čl. 19 odst. 2, který upravuje souhlas při odběru orgánů nebo tkání z žijících dárců pro účely transplantace. Na

Více viz. Garay, A. Souhlas s lékařským zákrokem ve světle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přeložila Johana Čížková. Zdravotnictví a právo, 1998, č. 1, s. 10-13. 106 Svoboda, P. Informovaný souhlas pacienta při lékařských zákrocích (teoretická východiska, Úmluva o biomedicíně). Zdravotnictví a právo, 2005, č. 7, s. 9 - 19.

105

46

všechny tyto tři úpravy informovaného souhlasu navazují specifické výjimky, které se týkají určitých kategorií osob nebo případů. Tyto výjimky nalezneme v čl. 6, který se

dotýká skupiny osob neschopných dát souhlas, v čl. 7, který se týká osob s duševní poruchou, stavy nouze vyžadující neodkladná řešení jsou zachycena v čl. 8 a nelze

opomenout výjimky z důvodů dříve vyslovených přání pacienta v čl. 9. I zde nelze zapomínat na obecnou klauzuli, uvedenou v č. 26, která umožňuje, aby zákon stanovil

nezbytná omezení na ochranu taxativně vyjmenovaných veřejných zájmů nebo práv a svobod jiných osob.

Lze tedy říci, že problematice informovaného souhlasu pacienta je v Úmluvě o

biomedicíně věnovaná značná pozornost, kterou si dle mého názoru tento institut bezpochyby zaslouží. V další podkapitole se budu zabývat již pouze obecnou úpravou informovaného souhlasu, neboť jde o obecné pravidlo, které dopadá na všechny případy, pokud se nejedná o vědecký výzkum či transplantace.

Jak již bylo uvedeno výše, obecná úprava informovaného souhlasu je obsažena v

čl. 5 kapitoly II, který stanovuje, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možné provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a

informovaný souhlas. Dále uvádí, že tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. A v neposlední řadě dává možnost dotčené osobě kdykoliv svobodně svůj souhlas odvolat.

Toto pravidlo má podle vysvětlující zprávy jasně vymezovat svébytnost pacienta ve

vztahu k profesionálním zdravotním pracovníkům a vést k odklonu od paternalistických

přístupů, které by přehlížely přání pacienta.107 Zákrok na svéprávné osobě schopné vyjádřit své přání prováděný bez jejího souhlasu je tak třeba považovat za protiprávní.

Klíčovým pojmem je zákrok v oblasti péče, který lze vymezit jako jakýkoliv

zákrok, kterým profesionální zdravotní pracovník zasahuje do oblasti zdraví fyzické

osoby za určitým, právem dovoleným účelem.108 Mezi tyto zásahy spadají všechny

výkony prováděné na osobě pacienta ze zdravotních důvodů, včetně preventivní péče, stanovení diagnózy, léčby, rehabilitace a výzkumu.

V prvé řadě je důležité zaměřit se na to, kdo, kým a o čem má být informován.

Úmluva ve svém čl. 5 jasně hovoří o tom, že informována musí být dotčená osoba. Vysvětlující zpráva k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, odst. 34., Dostupná z: www.zdravopravo.cz/clanek.php?id_clanek=44. 108 Například P. Svoboda uvádí, že tento český výraz „zákrok v oblasti péče o zdraví“ je nesprávným překladem originálního anglického pojmu „an intervention in the health field“, jehož správný překlad by měl znít „zákrok do oblasti zdraví“.

107

47

Určitou výjimku stanovuje čl. 6, který se týká nezletilých nebo osob, které nejsou podle zákona schopné dát souhlas. V těchto případech je místo nich informován jejich

zákonný zástupce, který za ně uděluje souhlas. To, kým má být pacient informován Úmluva neurčuje, z Vysvětlující zprávy lze pouze dovodit, že půjde o profesionálního

zdravotního pracovníka, který je odborně dostatečně způsobilý a je náležitě obeznámen se zdravotním stavem pacienta.

Nejsložitější odpověď je na otázku, o čem má být informován pacient, který se

rozhoduje zda poskytne svůj souhlas s lékařským zákrokem. Ve Vysvětlující zprávě se

uvádí, že čl. 5 stanovuje jen nejdůležitější aspekty informace, která má předcházet zákroku. Výčet tohoto článku je tedy nutné chápat jako demonstrativní s tím, že informovaný souhlas může v konkrétním případě vyžadovat i další prvky. Aby byl

souhlas platný, musí být dotyčný pacient informován o relevantních skutečnostech týkajících se zákroku. Z podstaty informovaného souhlasu plyne, že pacient musí být

informován především o skutečnostech, na kterých závisí poskytnutí jeho souhlasu. Je však na místě, aby lékař informoval i o takových skutečnostech, na němž může záviset

uspořádání života pacienta po zákroku. Vzhledem k tomu je právě zde tolik důležitý

dialog lékaře a pacienta, při němž pacient může vyjádřit své osobní preference. Je však nutné si uvědomit, že lékař nemá povinnosti tyto preference aktivně zjišťovat. To, že má

být nemocný informován řádně znamená, že musí být informován pravdivě a úplně, tedy bez jakéhokoliv zamlčení skutečného stavu.

Považuji za vhodné připomenout, že Úmluva upravuje problematiku informování

pacienta ještě na jednom místě. V kapitole o právu pacienta na informace o svém

zdravotním stavu byl již zmiňován čl. 10 odst. 2 Úmluvy, který stanovuje oprávnění pacienta znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu. Nyní bych pro lepší orientaci uvedla dva základní rozdíly mezi ustanovením čl. 10 odst. 2 a čl. 5 Úmluvy. V ustanovení čl. 10 odst. 2 je upraveno informování pacienta bez jakékoli

zvláštní souvislosti, v rámci práva na informace, které jsou shromažďované o jeho

zdravotním stavu. Naproti tomu ustanovení čl. 5 není formulováno jako právo dotčené osoby, ale jako povinnost neosobně adresovaná blíže neurčitému okruhu zdravotních pracovníků. Čl. 10 odst. 2 je tedy subjektivním právem, každého pacienta, které může, ale také nemusí využít, naproti tomu čl. 5 je kogentním příkazem, od kterého se žádný

subjekt, ani pacient nemůže jakýmkoliv projevem své vůle odchýlit. Zatímco právo pacienta podle čl. 10 odst.2 lze omezit na základě dvou zvláštních ustanovení, jednak na

základě čl. 10 odst. 2 věta druhá, a to v případě, že pacient projeví přání nebýt takto 48

informován, a dále na základě čl. 10 odst. 3, který uvádí, že ve výjimečných případech a

je-li to v zájmu pacienta, lze omezit na základě zákona uplatnění práva na veškeré informace o jeho zdravotním stavu. Naproti tomu ustanovení čl. 5 však nelze omezit na základě žádného zvláštního ustanovení Úmluvy.109

Co se týká samotného souhlasu Úmluva o biomedicíně nestanovuje, zda musí být

udělení souhlasu ústní či písemné, nebo zda postačuje souhlas konkludentní. Proto dle

mého názoru postačí i konkludentní souhlas, který však nevzbuzuje pochybnosti o tom, co jím chtěl pacient vyjádřit. To však nelze chápat tak, že by bylo vyloučeno, aby

zákonná úprava požadovala pro některé konkrétní zákroky výslovný či dokonce písemný souhlas. Samotný souhlas se sice nemusí vztahovat ke konkrétnímu jednomu

zákroku110, ale i k zákrokům určitého vymezeného druhu. Na druhé straně nelze však udělit generální souhlas, který totiž již z logiky věci nemůže být informovaný.

Vzhledem k tomu, že Úmluva stanovuje, že souhlas je podmínkou zákroku,

vyplývá z toho, že dotyčná osoba musí souhlas projevit před provedením zákroku. Je třeba zachovávat časovou a věcnou návaznost mezi informováním a zamýšleným

zákrokem, neboť v jiném případě by mohlo dojít k tomu, že by pacient poskytl souhlas i k zákroku, který by již nebyl nutný.

V závěru čl. 5 se uvádí, že dotčená osoba může kdykoliv svobodně svůj souhlas

odvolat. Možnost svůj souhlas odvolat je důsledkem svobody udělení souhlasu jako takového. Odvolání souhlasu je projevem svobodné vůle pacienta, který k tomu může

mít jakékoliv důvody a ruší účinky souhlasu již uděleného. Stejně jako v případě udělování souhlasu ani u odvolání souhlasu Úmluva nestanovuje, zda má být výslovný

či zda postačí konkludentní. Existují však výjimečné situace, kdy není nutné respektovat odvolání souhlasu pacientem. Jde například o situaci, kdy se pacient rozhodne o odvolání svého souhlasu v průběhu operace. Postup podle profesních standardů a

povinností podle čl. 4 Úmluvy o biomedicíně, může v takových případech lékaře

zavazovat, aby v operaci pokračoval a předešel tak závažnému ohrožení pacientova zdraví.111

Více viz. Svoboda, P. Informovaný souhlas pacienta při lékařských zákrocích (teoretická východiska, Úmluva o biomedicíně). Zdravotnictví a právo, 2005, č. 6, č. 7, č. 8 a č. 9. 110 K tomu se naopak musí vztahovat informovaný souhlas, který vyžadují zvláštní úpravy souhlasu v případě výzkumu či transplantace. 111 Vysvětlující zpráva k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, odst. 38, Dostupná z: www.zdravopravo.cz/clanek.php?id_clanek=44.

109

49

7.2. Právní úprava v České republice V naší vnitrostátní úpravě je problematika informovaného souhlasu upravena v §

23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. V tomto ustanovení je uvedeno, že vyšetřovací a léčebné výkony se provádějí se souhlasem nemocného, nebo lze-li

tento souhlas předpokládat. Odmítá-li nemocný přes náležité vysvětlení potřebnou péči, vyžádá si ošetřující lékař o tom písemné prohlášení (revers). Je nutné mít na paměti, že toto ustanovení je

třeba vykládat v souladu s Úmluvou o biomedicíně, hlavně již

rozebíraným čl. 5 a v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména čl. 7, který upravuje nedotknutelnost osoby a čl. 8 zaručujícím osobní svobodu. 7.2.1. Poučení o lékařském zákroku Pokud má pacient vyjádřit souhlas s vyšetřovacím nebo léčebným zákrokem, musí

o něm mít dostatek informací, aby mohl zvážit všechny pro a proti.

V našem právním řádu dochází nyní ke střetu tradičního a moderního přístupu. Tím

tradičním je myšlena zákonná úprava § 23 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu, kde je uvedeno, že lékař je povinen poučit nemocného vhodným způsobem o potřebných výkonech. Toto ustanovení lze interpretovat podobně jako v případě poskytování

obecných informací o zdravotním stavu pacienta tedy, že lékař by mohl v určitém

konkrétním případě poskytnout takové poučení, o kterém se bude domnívat, že je

vhodné pro pacienta. Lze si tak představit situaci, kdy je lékař přesvědčen o nutnosti zákroku, a proto pacientovi nesdělí informace, které by ho mohly od udělení souhlasu

odradit, může jít například o vážné pooperační následky. Zde uváděný postup by mohl

ve svém důsledku znamenat, že lékař rozhodne za pacienta, což je naprosto v rozporu s Úmluvou o biomedicíně, kde je v čl. 5 uvedeno, že pacient musí být předem řádně informován, aby se sám mohl rozhodnout zda zákrok podstoupí či nikoliv. Zde je tedy jasně preferováno právo pacienta na všechny pravdivé informace o lékařském zákroku.

Za zajímavý považuji nastíněný názorový střet v publikaci D. Císařové.112

Základem je otázka, co je třeba považovat za prioritní hodnotu při poskytování informací pacientovi před lékařským zákrokem. Jsou zde uvedeny dva odlišné názory.

V případě prvního je považován za nejdůležitější zájem na co nejlepším zdraví pacienta, který se dle mého názoru dá interpretovat tak, že lékař v zájmu pacienta nemusí o 112

Císařová, D., Sovová, O. Trestní právo a zdravotnictví. Praha : Nakladatelství Orac, 2004, s. 70.

50

předpokládaném zákroku nemocnému poskytnout vyčerpávající informace, protože o tom, zda pacient zákrok podstoupí či nikoliv rozhodne sám. V druhém případě je za

určující považována přednost pacientova práva rozhodnout si, co se stane s jeho osobou. V této souvislosti stojí za zmínku uvést rozsudek německého Nejvyššího spolkového soudu.113 Zde se uvádí: „že zdraví pacienta je pro lékaře hlavní hodnotou, obnovit a

udržovat zdraví je úkolem plynoucím z jeho povolání. Je tedy pochopitelné, že pečlivý

lékař se cítí být oprávněn, dokonce povinen léčit, pokud je ohroženo pacientovo zdraví.

Hranice tohoto oprávnění však lékař překračuje v případech, kdy se jeho činnost dostává do střetu s právem pacienta o sobě rozhodovat, například v případě, že lékař zahájí léčebný postup, aniž by pacienta dostatečně informoval o povaze léčby a jejích

následcích“. S tímto výrokem soudu se naprosto ztotožňuji, neboť pokud by za nejdůležitější byl považován zájem na co nejlepším zdraví pacienta s tím, že lékař by již

nepovažoval za nutné své budoucí kroky s pacientem rozebírat, došlo by dle mého názoru k popření práva nemocného na udělení souhlasu či nesouhlasu. Je sice

všeobecně uznávané, že lékař jako odborník je schopen učinit kvalifikované rozhodnutí o tom, co je prospěšné pro zdraví pacienta, nicméně jak již bylo uvedené výše, jen sám nemocný zná své životní preference. Nepřiznat pacientovi právo, aby na jejich základě rozhodl, zda zákrok podstoupí či nikoliv by naprosto popřelo jeho osobnost.

Na základě zde uvedeného je třeba odmítnout dřívější názor, že nejde o souhlas

v přísném pojetí právních zásad, předpokládající přesnou a vyčerpávající informaci, ale

o svolení, které pacient uděluje především na základě důvěry ve zdravotnictví a

ošetřujícího lékaře.114 Požadavek řádného poučení, totiž vylučuje možnost, aby lékař

poskytl pouze částečné informace o plánovaném zákroku.

Závažným problémem

zůstává, že lékaři jsou v současné praxi zvyklí na režim zákona 20/1966 Sb., o péči o

zdraví lidu, a tak podle něj stále postupují, i když Úmluva má aplikační přednost před zákonnou úpravou.

Za složitou otázku lze považovat i to, kdo má poučení poskytovat. Obecně se dá

říci, že každý specialista by měl být povinen poučit pacienta o zákroku, který bude sám provádět. Za podstatné však považuji, aby pacient chápal smysl celkové léčby, která se může skládat z množství konkrétních zákroků. Takovým spojovacím článkem by se měl

Bundesgerichtshof, 9.12.1958, BGHZ 29, cit. in Giesen, D. International Medical Malpractice Law: a Comparative Law Study of Civil Lability Arishing from Medical Care, Tubingen : Mohr Siebeck, 1988, s. 46-48. 114 Štěpán, J. Právní odpovědnost ve zdravotnictví. Praha : Nakladatelství Aviceum, 1970, s. 123.

113

51

stát ošetřující lékař, který by pacienta obecně poučil o celkové léčbě a hlavně o účelu

vyžádaných zákroků a podání konkrétních odborných informací by poté již ponechal na lékaři, který bude zákrok provádět.

Pokud chceme zjistit v jakém rozsahu má být poučení provedeno, je třeba znovu

nahlédnout do Úmluvy o biomedicíně, kde je stanoveno, že pacient má být informován

o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Zde jenom pro doplnění

uvedu, že je namístě požadovat, aby pacient získal informaci o naléhavosti lékařského zákroku. Rozhodnutí pacienta o poskytnutí souhlasu s rizikovým zákrokem bude asi

odlišné v případě, pokud se doví, že nepodstoupení lékařského výkonu by znamenalo přímo ohrožení jeho života nebo zda by mu v případě nepodstoupení zákroku nemoc

způsobovala pouze bolestivý pohyb. Zmínit je třeba také důsledky byť úspěšného zákroku. Každý nemocný chce samozřejmě znát možná rizika předpokládaného zákroku. Je třeba aby lékař sdělující informace o zákroku měl podklady o pacientovi a

mohl tak popsat rizika spojená přímo s jeho osobou, protože zde důležitou roli budou

hrát takové faktory jako je věk, předchozí zdravotní komplikace, souběžné choroby atd.. Vzhledem k tomu, že při každém zákroku přichází v úvahu obrovské množství rizik, je

otázkou, které rizika lze považovat za relevantní a bude nutné o nich informovat pacienta. Jako řešení bylo například navrženo poučovat pouze o rizicích, jejichž pravděpodobnost je vyšší než jednoprocentní.115 Toto je však třeba brát s určitým

nadhledem, neboť pro konkrétního pacienta může být půlprocentní riziko smrti důležitější než víceprocentní riziko snížení pohyblivosti. V praxi si dovedu představit, že při poučování se lékař zeptá na hlavní priority pacienta, a těmto se poté bude v rámci rozhovoru o možných rizicích lékařského zákroku věnovat více, i kdyby možnost jejich

výskytu byla zanedbatelná. Povinnost lékaře poučit pacienta o alternativách zákroku sice z Úmluvy přímo nevyplývá, vzhledem k účelu je však třeba ji považovat za

nespornou. Vždy by měla zaznít alespoň alternativa ponechání pacienta bez podstoupení příslušného zákroku a její důsledky.

Na závěr bych ještě uvedla, že je třeba odmítnout informovaný souhlas, který by

byl provedený pouze ve formalizované podobě, tedy bez jakékoliv poučení samotným

lékařem. Šlo by například o situaci, kdy by pacient dostal pouze do rukou připravený formulář bez možnosti položení doplňujících otázek. Zde by se nejednalo o

115

Císařová, D., Sovová, O. Trestní právo a zdravotnictví. Praha : Nakladatelství Orac, 2004, s. 78.

52

informovaný souhlas v pravém slova smyslu a takto udělený souhlas by byl velice snadno zpochybnitelný.116

7.2.2. Udělení souhlasu s lékařským zákrokem Jak již bylo řečeno výše, souhlas pacienta s lékařským zákrokem je základní

podmínkou pro to, aby mohl být jakýkoliv lékařský výkon proveden.

Při posuzování platnosti souhlasu pacienta s lékařským zákrokem je třeba vycházet

z ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech.117 Souhlas s konkrétním

lékařským výkonem musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, osobou, která má plnou způsobilost k právním úkonům.118 Velice citlivé hodnocení bude

vyžadovat situace, pokud pacient má sice plnou způsobilost k právním úkonům, ale

vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, například vlivem horečky, medikamentů, bolestí či

jiných aspektů ovlivňujících racionální rozhodování pacienta, lze mít vážné pochybnosti

o právní relevanci takovéhoto projevu vůle. V takovémto případě, kdy existuje pochybnost o vůli pacienta je dle mého názoru třeba, aby za něj rozhodnutí učinil jiný

subjekt, a to na základě čl. 6 odst. 3 Úmluvy o biomedicíně, kde je stanoveno, že pokud pacient není schopen pro nemoc sám o sobě rozhodnout, rozhoduje za něj subjekt stanovený zákonem.

Pokud jde o formu souhlasu je možné připustit i konkludentní projev, neboť v § 23

odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu se hovoří o tom, že léčebné zákroky

se provádějí se souhlasem nemocného, nebo lze li tento souhlas předpokládat. Lékař tak nemá povinnost vyžadovat od pacienta výslovný souhlas, ale za souhlas je možné považovat například spolupráci pacienta s lékařem, dostavení se na vyšetření, či jiná

okolnost, na jejímž základě může lékař předpokládat, že pacient se zákrokem souhlasí.119 Lékaři však samozřejmě nic nebrání v tom, aby po pacientovi žádal písemné

prohlášení, jako doklad o tom, že pacient byl řádně poučen a s příslušným zdravotním

výkonem souhlasil.120 Čím závažnější zákrok má být prováděn, tím více lze tento postup doporučit.

Kennedy, I., Grubb, A. Principles of Medical Law. New York : Oxford University Press, 1998, s. 124 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 34-38. 118 Pokud ji nemá, souhlas uděluje zákonný zástupce nebo opatrovník. 119 Stolínová, J. Občan, lékař a právo. Praha : Nakladatelství Aviceum, 1990, s. 78. 120 Mach, J. Zdravotnictví a právo komentované předpisy. Praha : Nakladatelství Orac, 2003, s. 63.

116

117

53

V určitých konkrétních případech je však lékař povinen vyžádat si tzv. pozitivní

revers, neboli písemné prohlášení dané před provedením určitého zdravotnického zákroku, jímž pacient potvrzuje, že si je vědom všech důsledků a rizik, která v daném

případě mohou nastat, a přesto s provedením zákroku souhlasí. Pozitivní revers zákon povinně vyžaduje v případě sterilizace (§ 27 zákona 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu), kastrace a stereotaktické operace u transsexuálů (§ 27a zákona o péči o zdraví lidu),

dárcovství krve (§ 26 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu), ověřování nových medicínských poznatků a metod dosud nezavedených v klinické praxi na živém člověku

(§ 27b zákona o péči o zdraví lidu), interrupce (§5 z. č. 66/1986 Sb., o umělém

přerušení těhotenství) či při dárcovství tkání a orgánů (§ 7 z. č. 285/2002 Sb., tzv. transplantační zákon). Základním důvodem požadavku písemného souhlasu pacienta v těchto případech je značná závažnost zásahů do tělesné integrity pacienta.

Opakem reversu pozitivního, který vyjadřuje souhlas se zákrokem, je revers

negativní, který je namístě vždy, když pacient odmítá přes náležité vysvětlení potřebnou lékařskou péči a doporučenému zákroku se nechce podrobit. Toto rozhodnutí je

samozřejmě právem pacienta a je nutné ho respektovat. V § 23 odst. 2 z. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu je stanovena povinnost lékaře, vyžádat si od pacienta písemné potvrzení o tom, že odmítá absolvovat určitý lékařský zákrok. Mezi základní údaje,

které by měl negativní revers obsahovat lze zařadit například který lékař, kdy, kterého pacienta poučil, jakého náležitého vysvětlení se pacientovi dostalo o případných

následcích neprovedení potřebné péče pro jeho zdraví, stanovisko o tom, že vzal toto

náležité poučení na vědomí, porozuměl mu, nemá žádné další dotazy a přes toto výslovné poučení konkrétní zákrok odmítá, datum a podpis pacienta a podpis lékaře, který pacienta poučil.121 Pokud se pacient odmítá podrobit určitému zákroku a zároveň

odmítá podepsat písemné prohlášení o tomto odmítnutí, je třeba vždy o tom sepsat zápis a vložit jej do zdravotní dokumentace příslušného pacienta. Tento zápis by měl

obsahovat podobné náležitosti, jako byly uvedeny v případě negativního reversu a měl by být podepsán jak samotným lékařem, který poučení provedl, tak hodnověrnými svědky, že k tomuto poučení opravdu došlo. Pro lékaře má samotný negativní revers velký význam, neboť slouží jako důkazní prostředek, pokud by došlo k napadení

ze zanedbání péče. Lékař tak může lehce prokázat, že ke škodě na zdraví nedošlo

v důsledku jakéhokoliv zanedbání péče o pacienta, ale v důsledku odmítavého 121

Mach, J. Zdravotnictví a právo komentované předpisy. Praha : Nakladatelství Orac, 2003, s. 63.

54

stanoviska nemocného. Je však třeba si uvědomit, že pokud pacient odmítá určitý zákrok neznamená to, že by odmítal léčbu jako celek.

Za velmi citlivou oblast lze považovat i otázku, kde je hranice, kdy se přijetí

negativního reversu stává již v podstatě napomáháním k dobrovolnému ukončení života, tzv. pasivní euthanásií.122 Jde o případy, kdy pacient odmítá lékařský zákrok, který by

s největší pravděpodobností znamenal záchranu jeho života. Plně se ztotožňuji s J.

Stolínovou, která zastává názor, že pokud je občan v momentální situaci plně způsobilý k právním úkonům, je třeba respektovat jeho právo na odmítnutí i úkonu zachraňující

život, a že lékař, který prokáže zejména formou negativního reversu marné úsilí o

přesvědčení a získání pacienta ke spolupráci, nemůže být volán k odpovědnosti.123 Toto

stanovisko jasně vyplývá z Úmluvy čl. 5, kde je uvedeno, že jakýkoliv zákrok je možný

pouze v případě svobodného a informovaného souhlasu pacienta. Z tohoto ustanovení je tedy zřejmé, že jakýkoliv zákrok, který by nebyl krytý souhlasem pacienta by byl

protiprávní. Je však třeba připustit, že tento přístup sebou nese závažné etické problémy.124

Vládní návrh zákona o zdravotní péči se problematikou udělování souhlasu či

nesouhlasu pacienta s lékařským zákrokem zabývá již v obecném ustanovení o právech pacienta v § 96 odst. 1 písmeno a), kde se uvádí, že pacient má právo na poskytování

zdravotní péče jen se svým souhlasem, pokud tento zákon nebo zvláštní předpis

nestanoví jinak. Konkrétněji se pak tomuto institutu věnuje díl druhý části druhé § 133, který řeší otázky poskytování péče se souhlasem, a § 104, který se zabývá poskytováním zdravotní péče bez souhlasu. Zde se již na rozdíl od stávající zákonné

úpravy hovoří o tom, že souhlas musí být svobodný, informovaný a kvalifikovaný. Přičemž za kvalifikovaný se považuje takový souhlas se zákrokem, je-li z pacientova

chování zřejmé, že podané informaci porozuměl a je schopen ji vyhodnotit. Tato úprava

tedy rozhodně více než stávající zákon o péči o zdraví lidu doplňuje a zpřesňuje Úmluvu o biomedicíně.

Euthanasie je v České republice protizákonná a účast lékaře či kohokoliv jiného na sebevraždě je trestným činem podle § 230 trestního zákona. 123 Stolínová, J.: Přetrvávající otazníky nad právem pacienta souhlasit či nesouhlasit s poskytovanou zdravotní péčí, Zdravotnictví a právo, 1999, č. 3/1999, str. 2-7. 124 K této problematice více viz. Munzarová, M.: Eutanazie, nebo paliativní péče?, Praha, Grada Publishing 2005.

122

55

7.2.3. Lékařské zákroky bez souhlasu pacienta Revers, ať již pozitivní nebo negativní je právem pacienta disponovat se svojí

tělesnou integritou. Existují však výjimky ze zásady poskytování péče výlučně na

základě souhlasu pacienta. Tyto výjimky jsou zachyceny v § 23 odst. 4 z. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Zde jsou stanoveny čtyři základní situace, kdy je možné bez

souhlasu nemocného provádět vyšetřovací a léčebné výkony, popřípadě ho převzít do ústavní péče.

První výjimka se týká situace, kdy pacient trpí nemocí, která je uvedená ve

zvláštním předpisu, a u níž lze uložit povinné léčení. Jako příklad lze uvést zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, který v § 64 stanovuje osobám podezřelým z nákazy určitým druhem infekční choroby povinnost podrobit se izolaci a léčbě.

Další výjimka je dána tehdy, jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo

intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí. Vzhledem k tomu, že jde o závažný zásah do práva občana, je nutné požadovat, aby stupeň ohrožení byl vysoký a bezprostředně hrozící a ne pouze potencionální. Lékař by měl vždy zvážit všechny okolnosti konkrétního případu a postupovat maximálně obezřetně. Zde lze zmínit nález Ústavního

soudu ČR, který se týká stížnosti pacientky, kterou lékařka nechala hospitalizovat z psychiatrických důvodů za pomoci Policie ČR bez toho, aniž by zmíněnou ženu sama vyšetřila. Jednala pouze na základě telefonátu manžela pacientky, přičemž nevěděla, že

manželé jsou v rozvodovém řízení a manžel pouze chtěl dočasné hospitalizace své ženy

využít. Podezření psychiatrické poruchy se po hospitalizaci neprokázalo a stěžovatelka

byla bezprostředně po vyšetření propuštěna. Ústavní soud konstatoval, že postup lékařky byl nezákonný a došlo jím k porušení práv pacientky.125

Třetí výjimkou, kdy je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony či provést

hospitalizaci bez souhlasu pacienta, je v případě, že není možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho souhlas a jde-li o neodkladné výkony

nutné k záchraně života či zdraví. Toto ustanovení pokrývá zejména výkony akutní lékařské péče, pacientům v bezvědomí či s jinak ztíženou možností se vyjádřit.

Specifickým případem aplikace tohoto ustanovení je situace, kdy pacient dal

k určitému lékařskému zákroku souhlas, avšak v průběhu samotného medicínského výkonu lékař zjistí, že je nutné zákrok ještě rozšířit. V praxi se situace často řeší tak, že

Nález ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 639/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 22, nález č. 77, s. 157.

125

56

pacient před zákrokem podepíše formulář, který obsahuje formulaci „souhlasím s provedením výkonu a bude-li to v mém zájmu nutné i s jeho rozšířením v rozsahu,

který uzná lékař za nezbytný….“ Takováto formulace však pro značnou neurčitost nemá

přílišnou hodnotu a v soudním řízení by nejspíš neobstála.126 Jestliže nastanou

komplikace, v úvahu přicházejí dvě odlišné situace. Pokud v průběhu zákroku zjistí

lékař neočekávaný nález, který by mohl znamenat smrt pacienta, nebo vážnou poruchu

jeho zdraví v případě, že by nedošlo k okamžitému zákroku, lze provést takovýto výkon

okamžitě bez souhlasu pacienta. Právě zde se lze opřít o § 23 odst. 4 písmeno c) zákona č. 20/1966 Sb. Pokud však půjde o zjištění nálezu, který umožňuje odklad zákroku bez následků na zdraví pacienta, není možné připustit provedení takového výkonu bez řádného poučení a souhlasu nemocného.

Za určitou limitaci práva lékaře postupovat v situacích nouze bez souhlasu pacienta

lze považovat předem vyslovená přání. Tato problematika sice zatím není upravena

v zákoně péče o zdraví lidu, ale zabývá se jí čl. 9 Úmluvy o biomedicíně. Podle tohoto ustanovení má být brán zřetel na dříve vyslovená přání pacienta ohledně lékařského

zákroku, pokud pacient v době zákroku není ve stavu, kdy by mohl vyjádřit své přání. Pacient zde tedy předvídá určitou situaci, ve které nebude způsobilý projevit svou vůli a

pro tento případ vyslovuje své preference ohledně provádění případných zákroků. Rozhodnutí nemocného se může týkat schválení či zákazu určitého zákroku, druhu

zákroků, ale také poskytování jakékoliv péče. Je třeba si však uvědomit, že pokud pacient již předem odmítne život zachraňující zákrok, a tato situace nastane, může dojít ke kolizi právního požadavku na záchranu života a zdraví a požadavku na respektování

vůle občana. Zde existují dvě různé argumentace. Podle staršího názoru je možné, aby

lékař po zvážení všech okolností zasáhl i proti přání pacienta, neboť tak odstraňuje bezprostředně hrozící závažnější hrozbu, a to hrozbu smrti. Zde je zřetelný důraz na

ochranu života a zdraví vyjádřenou v ústavních předpisech. Taková situace pak spadá

pod případ krajní nouze, která je popsána v § 14 trestního zákona a § 417 občanského zákoníku. Argumentace se zde zakládá na tom, že krajní nouze je okolnost vylučující

protiprávnost a lékař tedy nemůže být volán k odpovědnosti, kterou by bylo možné vyvodit pouze z nesprávného odborného postupu nebo chyby, nikoliv pouze

Holčapek, T., Šustek, P. Lesk a bída informovaného souhlasu. Zdravotnictví a právo, 2004, č. 12, s. 5 - 7.

126

57

z nerespektování projevu vůle občana.127 Současný výklad uvádí nutnost vzít v úvahu, že Úmluva o biomedicíně jako celek má aplikační přednost před zákonnými předpisy, a z toho lze dovodit, že režim dříve vyslovených přání v Úmluvě o biomedicíně má tedy

patrně přednost před krajní nouzí uváděnou v trestním zákonu a občanském zákoníku.128

I přes nejednoznačnost slovního spojení, že na předem vyslovená přání „bude brán

zřetel“, se lze domnívat, že takového předběžné přání pacienta musí být považováno zásadně za závazné. Je však namístě posuzovat u každého konkrétního případu, zda

v době mezi vyslovením přání a zákrokem nedošlo k podstatné změně situace, kterou

pacient v době vyslovení přání nemohl předvídat. Často se uvádí například pokrok v medicíně, díky němuž přichází v úvahu i takový způsob léčby, který je pro pacienta již přijatelný.

V této souvislosti je diskutována problematika náboženské společnosti Svědků

Jehovových, kdy její členové jsou absolutními zastánci odmítání krevních transfuzí, neboť její přijetí by znamenalo vyloučení ze společenství a často i ztrátu rodinného zázemí.129 Dle mého názoru je zde třeba naprosto respektovat dřívější rozhodnutí

pacienta a krevní transfúzi nepodat.130 Jedinou možností, kdy by lékař mohl aplikovat krevní transfúzi, by bylo za situace, kdy by se před operací, u které není zřejmé, zda

bude transfúze nezbytná, dohodl s pacientem, že se pokusí učinit vše, aby jeho přání respektoval, ale nebude-li to možné, pak je třeba, aby pacient ponechal zvolení dalšího

postup na lékaři. Takováto dohoda je prý v praxi zpravidla reálná, neboť lékař jasně vyjadřuje úctu k pacientovým názorům a hodnotám.131

Poslední zákonnou možností, kdy lze provádět vyšetřovací a léčebné výkony, či

převzít nemocného i do ústavní péče bez jeho souhlasu jsou případy, jde-li o nosiče. Zde se jedná o osoby, s určitou nákazou uvedenou v § 53 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně

veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů. Tento předpis uvádí mimo

konkrétních nakažlivých chorob i povinnosti, které jsou tzv. nosiči nuceni akceptovat.

Např. Stolínová, J. Přetrvávající otazníky nad právem pacienta souhlasit či nesouhlasit s poskytovanou zdravotní péčí. Zdravotnictví a právo, 1999, č. 3, s. 2-7. 128 Císařová D., Sovová, O. Trestní právo a zdravotnictví. Praha : Nakladatelství Orac, 2004, s. 85. 129 V posledních letech však sílí i mezi spojenectvím svědků Jehovových vnitřní opozice, jejímž cílem je dosáhnout změny postoje společenství svědků Jehovových ke krevním transfuzím. Více dostupné z: www.krev.info./Text/NATAtisk.htm. 130 Členové této náboženské společnosti u sebe obvykle nosí kartičku, kde je jasně vyjádřeno jejich přání, aby jim ani v akutním případě nebyla podána krevní transfúze. 131 Stolínová, J., Mach, J. Právní odpovědnost v medicíně. Praha : Nakladatelství Galén, 1998, s. 219.

127

58

Mezi ně patří například v odst. 1 písm. a) povinnost podrobit se lékařskému dohledu, potřebnému laboratornímu vyšetření, léčbě a dalším epidemiologickým opatřením.

Pokud dojde k situaci, kdy je možné provést lékařský zákrok bez souhlasu pacienta,

je však stále nutné mít na paměti, že i při aplikaci těchto zákonných výjimek se rozsah informační povinnosti o lékařském zákroku či výkonu vůči pacientovi se nijak nemění.

59

8. Závěr V oblasti zajištění práv pacientů v právní rovině, se dá na základě předchozího textu

konstatovat, že Česká republika je teprve na začátku dlouhé cesty. Za stěžejní právní předpis, který u nás upravuje práva pacientů lze v současnosti pokládat Úmluvu na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biomedicíny,

kterou Česká republika ratifikovala v roce 2001. Vzhledem k tomu, že jde o

mezinárodní smlouvu podle článku 10 Ústavy ČR, má aplikační přednost před zákonnými předpisy. Přistoupení k této Úmluvě lze nepochybně považovat za krok správným směrem. Díky ní se alespoň částečně přiblížila úprava základních práv

pacientů v ČR na evropskou úroveň. Na druhé straně nelze její význam přeceňovat. Úmluva zakotvuje pouze určité minimální standardy při poskytování zdravotní péče a je tedy předpokladem, že jednotlivé státy si konkretizují tyto základní zásady a další

v úvahu přicházející oprávnění nemocných ve své vnitrostátní úpravě. Úmluvu nelze

rozhodně pokládat za vše vyčerpávající úpravu práv pacientů, ale je nutné požadovat jejich zakotvení v zákonných předpisech.

A právě na tomto místě je třeba konstatovat, že zákonnou úroveň úpravy práv

pacientů, lze v současné době považovat za zastaralou, bez výraznější reflexe současné

reality. Existuje řada oprávnění nemocných, o jejichž morální existenci nikdo nepochybuje, ale jejichž legislativní zakotvení se zdá být v nedohlednu. Stěžejním

zákonem, který se zabývá problematikou práv pacientů je předpis č. 20/1966 Sb., o péči

o zdraví lidu, který byl sice již od počátku devadesátých let 39x novelizován, stále však zůstává poplatný své době s řadou značně vágních ustanovení.

Za obrovský problém považuji také to, že řada lékařů stále postupuje podle zažité

zákonné úpravy, která na mnohých místech však již nekoresponduje s Úmluvou o biomedicíně, a dochází tedy k porušování práv pacientů již zakotvených.

V textu také pracuji s vládním návrhem zákona o zdravotní péči, neboť jde o návrh

komplexně upravující oblast poskytování zdravotní péče, který by nahradil stávající zákon o péči o zdraví lidu. Uvedený návrh je v Poslanecké sněmovně veden pod číslem

sněmovního tisku 1151. Jeho projednávání však v současnosti bylo na základě usnesení Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví, ze dne 20. 1. 2006 pozastaveno. Vzhledem

k blížícím se volbám pak nelze předpokládat, že by k obnovení jeho projednávání ještě došlo. Naproti tomu vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 20/1966 Sb., o péči o

zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, vedený pod číslem tisku 1045 byl ve třetím 60

čtení dne 15. 3. 2006 schválen Poslaneckou sněmovnou a postoupen Senátu. Tato novela se týká převážně otázek přístupu pacienta k jeho zdravotnické dokumentaci. Nechci nijak snižovat její význam, neboť řeší důležitou oblast práv pacientů, a její schválení by bylo jistě správným krokem, ale je třeba upozornit, že přijetí tolik

potřebného nového zákona komplexně řešící oblast poskytování zdravotní péče v současných podmínkách, bylo znovu odsunuto na neurčito.

Pokud se zaměřím konkrétně na legální úpravu práva na informace o zdravotním

stavu pacienta, výchozím ustanovením, které je třeba vzít v úvahu je čl. 10 odst. 2 v kapitole III. Úmluvy o biomedicíně, který stanoví oprávnění každého znát veškeré informace o jeho zdravotním stavu, s tím, že právo nepřát si být informován je nutné

respektovat. Úmluva také dává zákonné úpravě možnost stanovit výjimku z tohoto oprávnění, kdy lékař bude moci určitou informaci zadržet. Na základě argumentů uvedených v příslušné kapitole jsem došla k závěru, že statut takovéto výjimky lze

přiznat ustanovení § 23 odst. 1 zákona 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. To však pouze za předpokladu, že pacient nevyužije svého zákonem stanoveného oprávnění podle § 67b odst. 12 téhož zákona. V tom případě je namístě požadovat, aby lékař sdělil

pacientovi všechny informace z jeho zdravotní dokumentace. V současné právní úpravě práva pacienta na informace o jeho zdravotním stavu spatřuji dva základní problémy.

Jednak jde o vágnost ustanovení § 23 odst. 1, které by bylo potřeba konkretizovat, co do rozsahu a doby možnosti lékaře zadržet informaci, neboť jde o problém velice citlivý a

jeho právní úprava by neměla ponechávat místo pro jakékoliv dohady ohledně možné interpretace. Druhým problémem je v současné době v praxi často rozdílný výklad

ustanovení § 67b odst. 12, kde je sice stanoveno, že pacient má právo na poskytnutí veškerých informací z jeho zdravotnické dokumentace, přičemž ale v úvahu přichází

několik možných variant, jak toto právo zajistit. Je tedy třeba tento výklad sjednotit, nejlépe výslovným zákonným způsobem. Zde vidím velkou naději v možném schválení

již zmiňovaného návrhu zákona, kterým by se měnil zákon č. 20/ 1966 Sb., o péči o zdraví lidu.

Pokud jde o právo na dodržování mlčenlivosti ze strany zdravotních pracovníků je

řešeno toto oprávnění v Úmluvě o biomedicíně velmi stroze, kdy je v čl. 10 odst. 1 stanovena nutnost respektovat právo každého na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o jeho zdraví. V rámci vnitrostátního práva je nejprve třeba vzít v úvahu

ustanovení Listiny základních práv a svobod, které zakotvuje nedotknutelnost osoby a

jejího soukromí, a dále ustanovení občanského zákoníku, které také hovoří o právu 61

fyzické osoby na soukromí. Konkrétněji se rozebírané problematice věnují zákon

20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu a zákon 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, jehož ustanovení se použijí v případě, že problematickou otázku neupravuje zákon o péči o

zdraví lidu či jiný speciální zákon. Základem zákonné úpravy je ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, kde je stanoveno, že každý zdravotní pracovník je

povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dověděl v souvislosti s výkonem svého povolání. Toto ustanovení zachycuje také tři výjimky, kdy je možné

informace poskytnout. Problém úpravy tohoto oprávnění spatřuji v tom, že ustanovení

zákona o péči o zdraví lidu dopadá pouze na zdravotnické pracovníky, přičemž však

existuje poměrně široký okruh dalších osob, které také mohou přijít do kontaktu s informacemi o zdravotních skutečnostech konkrétního pacienta. Možné řešení spatřuji v přijetí právní úpravy tohoto problému ve funkcionálním smyslu, to znamená, že by

základem byla ochrana informace o zdravotním stavu pacienta jako takové, ne zaměření

se na osoby, které by měli být povinností mlčenlivosti o daných skutečnostech vázány. V současné době také nejsou dostatečně řešena práva příbuzných na informace o zdravotním pacienta, který je již po smrti. Vzhledem k tomu, že lze předpokládat tendenci zdravotnického zařízení, ve kterém došlo k pochybení lékaře, k zamlčování

informací o průběhu jeho léčby příbuzným, z důvodů vyhnutí se případným žalobám z jejich strany, lze jenom doporučit, aby práva příbuzných v takovéto situaci byla upravena co nejpřesněji.

Posledním rozebíraným oprávněním nemocného, na které jsem se v práci zaměřila,

bylo právo pacienta na udělení nebo odepření informovaného souhlasu s lékařským zákrokem. Obecnou úpravu tohoto práva lze najít v Úmluvě o biomedicíně, kde je v čl.

5 stanoveno, že jakýkoliv lékařský zákrok je možný provést pouze za podmínky, že

k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Před tímto právním

úkonem je třeba, aby pacient byl řádně informován o účelu a povaze zákroku. Na základě tohoto ustanovení nelze připustit možnost, že by pacientovi nebyly poskytnuty veškeré informace o jeho zdravotním stavu, neboť by v takovém případě nemohlo dojít

k udělení svobodného a informovaného souhlasu. Základním problémem je, že při

aplikaci tohoto ustanovení ve fázi poučení pacienta před poskytnutím či odepřením souhlasu se tento moderní přistup zachycený v Úmluvě dostává do střetu s tradičním

výkladem ustanovení § 23 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu, který stanovuje povinnost lékaře poučit pacienta vhodným způsobem o lékařském zákroku. Na základě zažité interpretace, by mohlo dojít k situaci, kdy se ve výjimečném případě lékař rozhodně

62

zadržet například takové informace, které by mohly pacienta od udělení souhlasu odradit, neboť provedení zákroku bude považovat z pohledu nemocného za nutné.

Takovýto přístup je však třeba jasně odmítnout, neboť je porušením čl. 5 Úmluvy o

biomedicíně, a zásadním způsobem zasahuje do možnosti pacienta rozhodovat o své tělesné integritě a neguje pocit důvěry v lékaře.

Na základě výše uvedeného je třeba současný stav právní úpravy práv pacientů

považovat za neuspokojivý. Je nanejvýš žádoucí usilovat o to, aby v co nejkratší době byl přijat nový zákon komplexně upravující oblast poskytování zdravotní péče, a tedy i práva pacientů, a který by vycházel z minimálního standardu zachyceného v Úmluvě o

biomedicíně. Vzhledem k tomu, že úprava poskytování zdravotní péče má spoustu oblastí, na kterých se zákonodárci shodují jen velmi těžko a lze předpokládat značné komplikace při schvalování její právní úpravy, považuji za zajímavou myšlenku, zda by nebylo vhodné zakotvit práva pacientů v samostatném právním předpisu.

63

9. Resumé There is a simple answer to the question, why struggle for a change in legal system

to support the rights of patients. If a patient comes to see a doctor with a medical

problem, it is clear that he or she feels weakened and is worried about one of the most important values of his or her life. Which health undoubtedly is. The patient wants to be

sure that if he puts his health into the doctor’s hands that he will be treated as a partner with right to respect, privacy, autonomy, self-determination and individual treatment.

Legal regulations of the rights of patients give sick person a guarantee that in case of mistreatment, he or she can call for fulfilling them, because only by law defined and

enforced rights are subject to claim. On the other hand one must agree with the fact that often the only guarantee of such an attitude is the doctor’s personality rather then complex legal regulations of these rights in enactments.

Another problem is that common practices are very hard to change in a daily life.

Despite of legal regulations of some rights of patients there still exist a group of people

that prefers rather paternalistic doctor’s attitude. Without being part of the decision

about their own treatment and believing that the physician is a professional thus he knows what to do under all circumstances, they think he knows what is best for them. This attitude is obvious for the elderly but with young people there is question rising, if it is not a display of passivity and reluctance to be responsible.

The first noticeable efforts to spread human rights into medicine area can be found

in the seventies of last century. In the next decade view of a patient as a bearer of certain basic human rights in healthcare is thought of as axiomatic in the most of

advanced countries. This evolution also shows a diversion from paternalistic doctor’s attitude to sick people in these countries. Patient starts to be respected as a partner in treatment process, with right to autonomous decision, respect of privacy or integrity.

History of rights of patients in the Czech Republic is shorter. In seventies, when we

can see the first signs of efforts for legal adjustments of rights of patients and regression from paternalistic attitude towards partnership in western world, our state stays immune

to such changes. That’s all due to separation from western ideas and due to political

situation at that time. A shift in the way of looking at the patient when providing

healthcare could take place in the beginning of nineties, when there was a switch of social system. In loose atmosphere the rights of patients became widely discussed issue,

which can be seen not only in the vast amount of public discussions but also we can see 64

a lot of patient organizations being established. According to my opinion it is due to the

fact that every one of us was in the role of a patient or very likely will be in the future. It is thus an issue very close to each of us.

The aim of this paper is to analyze three basic rights of patients, which I think of as

crucial, from patients point of view when providing healthcare. It is right to adequate information about patient’s state of health, right to keeping secrecy of medical staff and

right to permit or decline informed consent with a medical procedure. In the text I do not intend to analyze selected rights in deep, from all possible points of view, because I

find it impossible according to length of the text and vast amount of connected questions. I focus only on legal regulations of these rights as such and on the crucial

problems connected to them, from international documents and intrastate legal adjustments point of view.

Before addressing the mentioned rights of patients, I find it important to make a

little metalegal excursion, where I look at the role of ethics in medicine law norms and

put light on pivotal requirement when providing healthcare – that is that the doctor should proceed lege artis in his profession according to “rules of medicine art”. I think

that these two analyzed areas can help dear reader better understand the relationship between doctor and patient outside of lights of law, which undoubtedly reflect in legal norms.

Following chapter is designated to sources of medical law which are differentiated

into four basic levels.

The fourth chapter focuses on the evolution of legal relationship between patient

and doctor at local ground from a fact and legal point of view. One of sub-chapters is about right of patient to freely choose a doctor.

Next chapter analyzes the right to adequate information about state of health. It is

an issue, particularly after ratification of Convention for the Protection of the Human Rights and Dignity of the Human Being with Regard To the Application of Biology and Medicine, very discussed by professionals as well as by public. A part of the chapter is

on sick person’s possibility to look inside his medical documentation, because this right directly relates to the patient’s right to information about his state of health.

The sixth chapter talks about keeping secrecy of medical staff. In the first part of

the chapter I point out the answer to question – who and how far is bound by secrecy. Next comes analysis of questions about sharing information with patient’s permission

and without it and least but not last about sharing information by medical staff with 65

family members after patient’s death. In the last chapter of this part I present possible

violations of secrecy by medical staff and following sanctions implied by not respecting given duties.

The seventh chapter analyses the right of patient to permit or decline an informed

consent with a medical procedure. One can say that there are two phases of it, which are both analyzed in the text. First of all it’s advice about medical procedure, in which

communication between doctor and patient plays an important role and second of all it’s

the phase of permitting the consent, which is thought of as legal act of the patient and

must fulfill certain formal requirements. In the last part I present four basic situations

enforced by law, when it is possible to carry out a medical procedure without patient’s permission.

In the conclusion I summarize problematic moments of current legal regulation in

the area of rights of patience.

66

10. Literatura Monografie: Annas, G. J.: The right of patiens. The basic ACLU guide to patient rights, Totowa, New

Jersey, Humana Press 1992

Brody, B. A. Law and morality. In: Reich, Wt. (Ed.) Encyclopedia of Bioethics. New York: Simon a Schuster Macmillan, 1995

Buriánek, J.: Lékařské tajemství, zdravotnická dokumentace, Praha, Linde Praha 2005 Císařová, D. – Sovová, O.: Trestní právo a zdravotnictví, Praha, Orac 2004

Černý, M. – Schelle, K.: Zdravotnictví v mezinárodních dokumentech, Praha, Eurolex Bohemia 2004

Drgonec, J.: Ústavné práva a zdravotnictvo, Bratislava, Archa 1996

Giesen, D.: International Medical Malpractice Law: a Comparative Law Study of Civil Lability Arishing from Medical Care, Mohr Siebeck, Tubingen 1988

Hart, H.L.A. Pojem práva. Přeložil Petr Fantys. Praha : Prostor, 2004 Haškovcová, H.: Lékařská etika, Praha, Galén 2002

Haškovcová, H.: Práva pacientů: komentované vydání, Havířov, Nakladatelství Aleny Krtilové 1996

Kennedy, I. – Grubb, A.: Principles of Medical Law, New York, Oxford University Press 1998

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Praha, Linde Praha 2004

Kořenek, J.: Lékařská etika, Praha, Triton 2002

Křepelka, F.: Evropské zdravotnické právo, Praha, LexisNexis CZ 2004

Mach, J.: Zdravotnictví a právo komentované předpisy, Praha, Orac 2003

Munzarová, M.: Vybrané kapitoly z lékařské etiky III., Brno, Brno MU 2000

Munzarová, M.: Eutanazie, nebo paliativní péče, Praha, Grada Publishing 2005

Prudil, L.: Základy právní odpovědnosti v medicíně, Brno, Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotních oborů 2004

Smith, A. Teorie mravních citů. Přeložili Hana a Vladimír Rogalewiczovi. Praha: Nakladatelství Liberální institut, 2005

Stolínová J.: Občan, lékař a právo, Praha, Aviceum 1990 67

Stolínová, J. – Mach, J.: Právní odpovědnost v medicíně, Praha, Galén 1998 Štěpán, J.: Právní odpovědnost ve zdravotnictví, Praha, Aviceum 1970 Štěpán, J.: Právo a moderní lékařství, Praha, Panorama Praha 1989 Odborné články: Bohdan, J.: Informace o zdravotním stavu, poučení a souhlas pacienta, Zdravotnictví a

právo, 2003, č. 9, str. 8-16.

Brejcha, A.: Institut mlčenlivosti, Zdravotnictví a právo, 2002, č. 2, str. 7-8.

Brůha, D.: Odpovědnost za škodu na zdraví při poskytování zdravotní péče z pohledu občanského práva, Bulletin Odborového 2003, č. 01.

svazu

zdravotnictví a sociální péče ČR,

Buriánek, J.: Lékařské tajemství a právo příbuzných na informace o zdravotním stavu pacienta, Zdravotnictví a právo, 2005, č. 1, str. 11-15.

Garay, A.: Souhlas s lékařským zákrokem ve světle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Přeložila Johana 1, str. 10-13.

Čížková, Zdravotnictví a právo, 1998, č.

Holčapek, T.– Šustek, P.: Lesk a bída informovaného souhlasu, Zdravotnictví a právo, 2004, č. 12, str. 5-7.

Janovská, M.: Právní vztah pacienta a lékaře, Zdravotnictví a právo, 1997, č. 3, str. 6-9. Mach, J.: Některé

1999, č. 4, str. 2-3.

právní

aspekty vztahu lékaře a pacienta, Zdravotnictví a právo,

Malenovský, J.: Lidská práva v medicíně, Respekt 1997, č. 3.

Matochová, S., Lejkep, T. Etika a právo v kontextu lékařské etiky. Zdravotnické právo v praxi, 2005, č. 2, s. 24 - 26.

Radimský, M.: Příspěvek k povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků, Medicína a právo, s. 5-6.

Svoboda, P.: Informovaný souhlas pacienta při lékařských zákrocích (teoretická východiska, Úmluva o biomedicíně), Zdravotnictví a právo, 2005, č. 6, 7, 8 a č. 9.

J. Stolínová.: Přetrvávající otazníky nad právem pacienta souhlasit či nesouhlasit s poskytovanou zdravotní péčí, Zdravotnictví a právo, 1999, č. 3, str. 2-7.

Uherek, P.: Sdělování údajů o zdravotním stavu a nahlížení do zdravotnické

dokumentace na základě souhlasu pacienta dle připravované novely zákona o péči o zdraví lidu, Právo a Zdravotnictví, 2006, č. 1, str. 3-14.

68

Vašíček, M.: Polemika: Informace ze zdravotnické dokumentace, Zdravotnictví a právo, 2003, č. 2.

Zlámal, J.: Etické aspekty v ekonomice zdravotní péče a zdravotnictví ČR, Zdravotnictví a právo, 2004, č. 6, str. 2-6. Použité právní předpisy a etické kodexy: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod

Zákon č. 96/2001 Sb.m.s., Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu

Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně některých souvisejících zákonů

Zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře

Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon

Etický kodex České lékařské komory Etický kodex Práv pacientů Nálezy ústavního soudu: Nález ústavního soudu, sp. zn. 639/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 22, nález č. 77, str. 157 Internetové zdroje: A

Declaration

of

the

www.who.int/genomics/public.

Promotion

of

Pacient

rights,

Dostupné

z:

Důvodová zpráva k „Úmluvě o lidských právech a biomedicíně“, Dostupná z:

www.zdravopravo.cz/clanek.php?id_clanek=44.

69

Etický

kodex

Práv

www.medicon.cz/www?docid=1002387&print

pacientů,

Dostupný

Etický kodex České lékařské komory, Dostupný z: www.clkbrno.cz Závěrečné

prohlášení

www.pallcare.belgrade2005.org.

konference

v Bělehradě.

Dostupné

z:

z:

Vondráček, L.: Oprávnění pacienta nahlédnout do zdravotnické dokumentace. Dostupné z: www.medicina.cz/odborne/clanek.dss?s_id=5028 Šmíd,

V.:

Komentář

k zákonu

www.fi.muni.cz/schmid/ochdn7.html

č.

101/2000

Sb.,

Dostupné

z

70