PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY. Ústav experimentální biologie. Oddělení fyziologie živočichů a imunologie BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Ústav experimentální biologie Oddělení fyziologie živočichů a imunologie

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

BRNO 2006

Věra Francálková

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Ústav experimentální biologie Oddělení fyziologie živočichů a imunologie

Homeopatická léčba a její vliv na imunitní systém

Bakalářská práce

BRNO 2006

Věra Francálková 1

Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucímu své práce Mgr. K. Vostalovi za odborné vedení a všestrannou pomoc.

2

OBSAH I. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK………………………………..…….....4

II. ÚVOD…………………………………………………..……………….….……….5 III. SKLADBA LIDSKÉHO IMUNITNÍHO SYSTÉMU…..………...........6

3.1. Funkce a komponenty imunitního systému……………………………….…….….6 3.2. Antigen…. ……………………………………………………………………..…..6 3.3. Primární a sekundární lymfatické orgány…….………………………………….....7 3.4

Buněčná a humorální imunita..………………………………………………....…..8

3.4.1. Buněčné složky imunity..…………………………………………………...…….....8

3.4.2 Humorální složky imunity …………………………………………………….......11

3.5.. Hlavní histokompatibilní komplex …………………………………………....…..15

3.6. Komunikace mezi složkami imunity……………………………………………...15 3.7. Fyziologická imunitní reakce………………………………………………....…...16

IV. ZÁKLADY HOMEOPATICKÉ LÉČBY....………………………......….17

4.1.

Homeopatie v historii a v současnosti………………....………………….....…..17

4.1.1. Christian Fridrich Samuel Hahnemann (1755 – 1843)…………………..……...17 4.1.2. Opozice k rozvoji homeopatie ……………………………………………….....18

4.1.3 4.2.

Znovuoživení homeopatie………………………………………………….........19

Základní homeopatické zákony……………………………………………….....20

4.2.1. Zákon podobnosti …………………………………………………..………...... 20

4.2.2. Zákon o nekonečně malých koncentracích podávaných léků…………………...20

4.2.3. Holistický přístup……………..………..……………………………………......22 4.3.

4.4.

Příprava homeopatik………………………………………………………..........23

Přehled některých základních homeopatických substancí…………………...….25

V. SOUČASNÝ HOMEOPATICKÝ VÝZKUM …………..………..............26

VI. ZÁVĚR………………………………………………………………………........33

VII. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY…………...…………………..…..34

3

I. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

1C……….………………….…….. první centezimální (setinné) ředění (obdobně 2C, 30 C, ..)

AIDS (Acquired Immunodeficiency Syndrome)…………..Syndrom získaného imunodeficitu AMA …………………………………………………………….. Americká lékařská asociace ANA………………………………………………………………….. antinukleární protilátky

APC (antigen presenting cell)…………………………………..….buňka prezentující antigen buňky NK (natural killer cells)……………………… cytotoxické buňky, „přirození zabíječi“

CRP……………………………………….……………………………..… C-reaktivní protein

DNA ……………………………………….……………….……..deoxyribonukleová kyselina

IgE ………………………………..………...imunoglobulin E (obdobně IgM, IgG, IgA, IgD)

IgG1- IgG4 ……..…...…první až čtvrtá podtřída imunoglobulinu G ( obdobně IgA1 a IgA2)

IL-6……………………………..……………………………...…….………….…interleukin 6

MAC (membrane attack complex)…………..…...…….....membranolytický komplex proteinů MALT (mucous associated lymphoid tissue)….…... lymfatická tkáň asociovaná se sliznicemi

MBL …………………………………….…………….…….…..sérový lektin vázající manózu

MHC (Major Histocompatibility Complex) …………….… hlavní histokompatibilní komplex MHC I...............molekuly hlavního histokompatibilního komplexu I. třídy (obdobně MHC II)

mRNA……………………………………………….…….mediátorová ribonukleová kyselina SiO2.......................................................................................................................oxid křemičitý

USA (United States of America)……………………………..….……..Spojené státy americké WHO (World Health Organization)……………………........Světová zdravotnická organizace

4

II. ÚVOD

"Nejvyšším ideálem léčení je rychle, šetrně a natrvalo navrátit pacientovi zdraví, co nejrychlejším, nejspolehlivějším a nejméně škodlivým způsobem podle jasně srozumitelných principů odstranit a zničit nemoc v celé její šíři." Samuel Hahnemann (1755 - 1843) - německý lékař a zakladatel homeopatie

Klasická homeopatie je přibližně 200 let stará, původem evropská léčebná metoda, jejíž

principy, zákony léčby a používané léky se zcela zásadně liší od současné tzv. vědecké medicíny. Klasická homeopatie má oproti současné konvenční medicíně zcela odlišné pojetí

nemoci a jejího druhého pólu - zdraví. Homeopatie je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) druhá nejrozšířenější léčebná metoda na světě. Na prvním místě je čínská medicína, na třetím bylinná léčba a teprve na čtvrtém konvenční medicína.

Klasická homeopatie přistupuje k léčení osobnosti jako celku a je nutné zdůraznit, že je

to především duchovní, energetická léčebná metoda. Nejdříve je nemocné duchovní centrum a

až pak fyzický orgán. Homeopat neléčí nemoc samotnou, ale nemocného člověka, nesnaží se léčit důsledky nemoci, ale pátrá po jejích příčinách. Ví, že nic není náhoda a tedy ani nemoci nevznikají náhodou.

Homeopatie se neustále vyvíjí a dnes již přiřazujeme ke klasické homeopatii více

homeopatických metod. Všechny jsou však založeny výhradně na stimulaci energetické roviny lidského organismu a jejich přístup je ke každému léčenému člověku vysoce individualizovaný.

Svými zásadami vyvolává homeopatie mezi vědci rozsáhlou diskusi a cílem této práce

je tedy snaha seznámit čtenáře se základními principy homeopatie a zkonfrontovat je s poznatky konvenční medicíny a výsledky současného vědeckého výzkumu v této oblasti.

5

III. SKLADBA LIDSKÉHO IMUNITNÍHO SYSTÉMU 3.1. Funkce a komponenty imunitního systému Imunitní systém patří spolu s endokrinním a nervovým systémem k regulačním

mechanizmům organizmu zajišťujícím jeho celistvost a udržování

vnitřního prostředí

(homeostázu). Základní vlastností imunitního systému je schopnost rozpoznat škodlivé od

neškodného, cizí od vlastního. Fylogeneticky ustálená odpověď organismu na působení

„škodliviny“ se nazývá zánět a má místní i celkové projevy. Unikátní vlastností imunity

obdobnou nervové soustavě je schopnost učení a paměti. Funkce imunitního systému zajišťuje vzájemná provázanost mechanizmů imunity přirozené - nespecifické, a adaptivní –

specifické. Do nespecifické imunity patří polymorfonukleární leukocyty, monocyty/makro-

fágy a dendritické buňky a různé součásti plazmy, jako je komplement a proteiny akutní fáze.

Do specifické imunity patří T lymfocyty a B lymfocyty, které se po diferenciaci na

plazmatické buňky stávají producenty protilátek (Bartůňková et al., 2005).

3.2. Antigen Antigen je látka, kterou imunitní systém rozpozná a reaguje na ni. Nejčastějšími

antigeny jsou cizorodé látky z vnějšího prostředí (exoantigeny), většinou jsou to infekční

mikroorganismy a jejich produkty. Antigeny, které pocházejí z organismu samotného (nejsou cizorodé), se nazývají autoantigeny. Jako alergen se označuje exoantigen, který je u

vnímavého jedince schopen vyvolat patologickou (alergickou) imunitní reakci (Bartůňková et al., 2005).

Jako antigeny mohou působit jakékoli chemické struktury, nejvýznamnějšími antigeny

jsou proteiny a různé komplexní polysacharidy, ale také lipidy a lipoproteiny. K tomu, aby na

ně imunitní systém mohl reagovat, je zpravidla potřeba, aby byly rozeznány ve formě makromolekul (rozpustných nebo přítomných na buněčném povrchu). Oblast molekuly antigenu, která je rozeznávána antigenně specifickými receptory, se nazývá epitop. Malé mole-

kuly, které jsou schopny vyvolat imunitní reakci pouze po vazbě na makromolekulární nosič (např. albumin), jsou nazývány hapteny (např. léky). Komplexy antigenu s protilátkami a

s komplementovými fragmenty se nazývají imunokomplexy (Hořejší & Bartůňková, 1998).

6

3.3.

Primární a sekundární lymfatické orgány Buňky imunitního systému spolu s pojivovými buňkami a dalšími strukturami tvoří

anatomické a funkční celky - lymfatické orgány a tkáně. Buňky zajišťující imunitní reakce se nazývají imunokompetentními buňkami (Fučíková, 2002).

Centrálními (primárními) lymfatickými orgány jsou kostní dřeň a brzlík (thymus).

Jsou to místa, kde dochází ke vzniku, diferenciaci a zrání imunokompetentních buněk. V kostní dřeni vznikají všechny imunitní buňky ze společné kmenové buňky. Ta se dále diferencuje na myeloidní a lymfoidní buněčné linie. Z myeloidní linie vznikají červené

krvinky, a krevní destičky, a dva typy bílých krvinek – monocyty a granulocyty (neutrofilní, basofilní, eosinofilní). Z lymfoidní linie vzniká další druh bílých krvinek - lymfocyty. Ty, které se dále vyvíjejí v thymu, se označují jako T lymfocyty. V kostní dřeni se vyvíjí celá linie myeloidní a B lymfocyty, z nichž se posléze stávají buňky plazmatické, které produkují

protilátky. Mezi imunokompetentní buňky se řadí také buňky dendritické, jejichž hlavní funkcí je pohltit a zpracovat antigen, vystavit jej na svém povrchu a přilákat příslušné T a B lymfocyty, které pak rozvinou imunitní reakci (Bartůňková et al., 2005).

OBR. 1: Diferenciace myeloidní a lymfoidní buněčné linie z kmenové buňky (Hořejší & Bartůňková, 1998)

7

Periferní (sekundární) lymfatické orgány a tkáně jsou místem, kde probíhá imunitní

reakce a kde se diferencují T a B lymfocyty do výkonných populací. Patří sem slezina,

lymfatické uzliny a lymfatická tkáň asociovaná se sliznicemi (MALT – mucous associated lymphoid tissue). Anatomická struktura periferních lymfatických orgánů umožňuje optimální

spolupráci T a B lymfocytů s buňkami prezentujícími antigen. Dochází k jejich aktivaci,

růstu, diferenciaci a konečnému vzniku výkonných lymfocytů. Lymfatické orgány a tkáně

jsou propojeny sítí lymfatických krevních cév. Nově vzniklé lymfocyty se dostávají z centrálních do periferních lymfatických orgánů krevním řečištěm. Sekundární lymfatický

orgán opouštějí lymfatickými cévami, jimiž se dostávají cirkulací do tkání (Bartůňková et al., 2005).

Pro imunitní reakce jsou důležité interakce imunokompetentních buněk s dalšími

buňkami, které nepocházejí z hematopoetických (krvetvorných) kmenových buněk. Patří sem např. folikulární dendritické buňky, které hrají důležitou úlohu při stimulaci B lymfocytů, a

endotelie (výstelka cév), buňky nervového systému, epiteliální buňky sliznic a fibroblasty (Hořejší & Bartůňková, 1998).

3.4.

Buněčná a humorální imunita Funkce imunitního systému vykonávají jednak některé součásti krevního séra

nazývané humorální faktory, jednak krevní buňky. Buňky buď kolují v krevním a mízním

oběhu a v případě potřeby vycestují do místa, kde je jich potřeba nebo jsou usazeny v tkáních a necestují. Podle toho, zda se v imunitní reakci víc uplatní humorální faktory nebo buňky, se složky imunity rozdělují na humorální a buněčné. Podle způsobu, jakým imunitní složky

rozpoznávají antigen, dělíme imunitní systém na složky specifické (adaptivní) a nespecifické (přirozené). Všechny složky imunity spolu úzce spolupracují a navzájem se ovlivňují a regulují buď přímým kontaktem zprostředkovaným adhezivními molekulami na buněčném povrchu, nebo rozpustnými mediátory, zejména cytokiny (Bartůňková et al., 2005).

8

3.4.1. Buněčné složky imunity Do buněčné imunity nespecifické patří fagocytující buňky a buňky NK (natural killer

cells – přirození zabíječi). Specifickou složku tvoří T lymfocyty. Po aktivaci produkují tyto buňky rozpustné mediátory zvané cytokiny. Ty aktivují další složky imunity nebo samy sebe a stávají se z nich buňky regulační nebo „zabíječské“ (cytotoxické).

Buněčná imunita se uplatňuje v obraně organizmu proti virovým, plísňovým a

některým bakteriálním infekcím a v obraně proti nádorům. Při transplantacích se buněčné složky podílejí na odvržení transplantované tkáně (Bartůňková et al., 2005). 3.4.1.1. Buněčná imunita nespecifická Fagocytující buňky

jsou

buď monocyty/makrofágy

nebo polymorfonukleární

leukocyty. Jsou nadány schopností fagocytózy, která zahrnuje putování za škodlivinou

(chemotaxe), její rozpoznání, pohlcení, zpracování, usmrcení a sekreci látek, které působí na ostatní systémy imunity a další tkáně organismu. Na membráně fagocytů jsou adhezivní

molekuly, které zajišťují přilnutí k endotelu cévní stěny. Rozpoznání cizorodé částice se děje prostřednictvím receptorů, které se váží přímo na struktury sdílené různými mikroorganismy

(např. lektinové receptory) nebo nepřímo prostřednictvím protilátky nebo komplementu (komplementové receptory). Po pohlcení mikroorganismu nebo po aktivaci jinými podněty se aktivuje systém enzymů, který zpracovává molekulu kyslíku na metabolity s baktericidním

účinkem (singletový kyslík, peroxid vodíku nebo hydroxylový radikál) (Hořejší & Bartůňková, 1998).

Baktericidní účinek mají i některé součásti cytoplazmatických granul s enzymatickou

aktivitou (defensiny). Při rozsáhlém zánětu se mohou kyslíkové radikály a enzymy z granulí

dostat vně buňky a poškozovat okolní tkáně. Při zánětlivé reakci uvolňují fagocyty mediátory zánětu – produkty metabolismu kyseliny arachidonové, tj. prostaglandiny, leukotrieny a tromboxany. Tyto látky spolu s cytokiny stimulují specifické složky imunity a zpětně regulují rozsah zánětlivé reakce (Bartůňková et al., 2005).

Výše zmíněné vlastnosti má jak systém monocyto-makrofágový, tak polymorfo-

nukleární leukocyty. V některých funkcích se však liší. Monocyto-makrofágový systém je tvořen monocyty kolujícími v krevním oběhu, z nichž se diferencují tkáňové makrofágy a dendritické buňky, které mají hlavní význam při zpracování a předkládání antigenů lymfocytům. Neutrofilní granulocyty za fyziologických podmínek neexprimují MHC (Major

9

Histocompatibility Complex - kap.2.5) proteiny II. třídy a nejsou tedy buňkami prezentujícími

antigen. Další rozdíl je v tom, že granulocyty mají význam v antiinfekční obraně zejména

proti extracelulárním bakteriím, zatímco makrofágy fagocytují zejména pozůstatky vlastních buněk zahynulých apoptózou a intracelulární bakterie. Zatímco granulocyty jsou schopny

vykonávat své efektorové funkce ihned, makrofágy se stávají plně funkčními až po aktivaci signály, které jim poskytují T lymfocyty ve formě cytokinů. Neutrofily jsou krátce žijící

buňky (poločas v krvi je 6 – 12 hodin), makrofágy žijí dlouho, mohou se různými způsoby transformovat a přecházet do různých aktivačních stadií (Hořejší & Bartůňková, 1998).

Eosinofily mají na svém povrchu receptory pro molekuly imunoglobulinu E, proto jsou

schopny fagocytovat komplexy parazitárních částic s IgE (Hořejší & Bartůňková, 1998).

NK buňky (natural killers - přirození zabíječi) jsou morfologicky velké granulární

lymfocyty (na rozdíl od T a B lymfocytů nemají antigenně specifické receptory), které jsou schopny rychle (bez předchozí stimulace, proliferace a diferenciace) zabíjet některé nádorové a virově infikované buňky. Takto pozměněné buňky se totiž brání napadení lymfocytů tím, že potlačují povrchovou expresi MHC (hlavní histokompatibilní komplex) molekul. Hlavním

rozpoznávacím znakem „cizích“ buněk je tedy pro NK buňky absence MHC molekul na jejich povrchu (Hořejší & Bartůňková, 1998).

Bazofily a žírné buňky mají na svém povrchu navázané molekuly IgE, na které se

může vázat antigen (alergen). Tím dojde k uvolnění látek z granulí (obsahují histamin,

serotonin, kininy a po aktivaci secernují produkty kyseliny arachidonové, leukotrieny,

prostaglandiny a další látky), které jsou schopny přímo poškodit napadeného parazita a vyvolat další obranné mechanismy – projevy alergických reakcí (Bartůňková et al., 2005).

OBR. 2: Degranulace

žírných buněk a bazofilů po navázání antigenu na IgE

(Hořejší & Bartůňková, 1998)

10

Imunitních reakcí se účastní i buňky, které přímo nepatří do složek imunitního systé-

mu. Příkladem jsou erytrocyty, které se podílejí na vychytávání komplexů antigenu a proti-

látky, a trombocyty, které se účastní zánětlivých a alergických reakcí (Bartůňková et al., 2005).

Také endotelie, epiteliální buňky a fibroblasty se aktivně podílejí na všech typech

imunitních reakcí. Produkují některé cytokiny a exprimují adhezivní molekuly, čímž zajišťují

určité mikroprostředí a umožňují celou řadu funkcí imunocytů od jejich diferenciace

v primárních lymfoidních orgánech, přes migraci do tkání až po výkon efektorových funkcí. Samy tyto buňky produkují některé antimikrobiální látky, a tím se podílejí na přirozených obranných pochodech organismu (Hořejší & Bartůňková, 1998). 3.4.1.2. Buněčná imunita specifická .

Představiteli specifické buněčné imunity jsou T lymfocyty. Vyvíjejí se z lymfoidních

předchůdců z kostní dřeně a dozrávají v thymu (brzlíku). Dělí se podle funkcí na několik

podskupin. Je možné je rozlišit pomocí membránových receptorů označovaných jako CD (Bartůňková et al., 2005).

- TH lymfocyty – helpers („pomahači“) – mají na svém povrchu receptor CD4+ pro

přijetí molekul MHC (hlavní histokompatibilní komplex) II. třídy (viz dále). Molekuly MHC

(s antigenem) jsou T lymfocytům předkládány buňkou prezentující antigen. Po styku s antigenem se T lymfocyty vlivem různých faktorů (nespecifických i specifických složek

imunity a jejich produktů) diferencují do funkčních podtypů, které se liší produkcí různého spektra cytokinů (Bartůňková et al., 2005).

- TC lymfocyty – supresorově cytotoxické buňky – nesou receptor CD8+. Tato sub-

populace vykonává funkci cytotoxickou a supresorovou, tj. ničí infikované nebo nádorové buňky a potlačuje, reguluje imunitní reakci. Lymfocyty CD8+ rozpoznávají antigen spolu s molekulami hlavního histokompatibilního komplexu I. třídy (MHC I). Podobně jako CD4+

lymfocyty se i tyto dělí do funkčních podskupin charakterizovaných produkcí rozličných cytokinů (Bartůňková et al., 2005).

- Paměťové buňky se diferencují z části T i B lymfocytů po setkání s antigenem a jsou

zodpovědné za vznik tzv. imunologické paměti tzn., že po dalším setkání se stejným

antigenem (často i po mnoha letech) jsou aktivovány a zahájí sekundární (anamnestickou) odpověď, která je mnohem rychlejší a efektivnější než odpověď primární (Hořejší & Bartůňková, 1998).

11

3.4.2. Humorální složky imunity Humorální imunita je zajišťována součástmi séra: protilátkami a systémem krevních

bílkovin, které se nazývají komplement. Kromě toho je v séru celá řada dalších bílkovin,

které se účastní v akutní fázi zánětu, proto se nazývají proteiny akutní fáze. Složky

humorální imunity působí jako opsoniny, tj. látky, které vazbou na mikroba usnadňují jeho pohlcení fagocytujícími buňkami (Bartůňková et al., 2005). 3.4.2.1. Humorální imunita nespecifická Komplementový systém (komplement) je tvořen souborem asi 30 sérových a

membránových proteinů produkovaných především jaterními buňkami a z menší části makrofágy. V séru jsou přítomny jako inaktivní prekurzory a po aktivaci působí jako enzymy, které

aktivují další složky v určitém pořadí (podobně jako koagulační systém). Devět základních

proteinů komplemetu označovaných C1-C9 se štěpí vždy na dva nebo i více fragmentů. Větší (hlavní) fragment slouží k vazbě na buněčnou membránu, menší pak pro další enzymatické štěpení. Menší složky aktivovaného komplementu mají význam v tekuté fázi – zejména jako chemoatraktivní látky. Hlavní funkcí komplementu je opsonizace. Tuto funkci plní aktivované a štěpené složky C3b a C5b. Další role komplementu spočívá v urychlení zánětu

(C3a a C5a). C3a složka zvyšuje cévní permeabilitu, C5a přitahuje do místa zánětu neutrofily

a makrofágy, zvyšuje produkci leukocytů v kostní dřeni a zvyšuje expresi receptorů pro kom-

plement za účelem usnadnění fagocytózy. Konečným produktem aktivovaného komplementu je tzv. membranolytický komplex proteinů (C5b, C6, C7, C8, C9) - MAC (membrane

attack complex). Navázán na buněčnou stěnu působí osmotickou lýzu proděravěním

membrány. Uplatňuje se fyziologicky při odbourávání erytrocytů a v obranných reakcích při likvidaci některých bakteríí a virem infikovaných buněk (Fučíková, 2002).

Inaktivní složky komplementu se aktivují třemi různými způsoby. Takzvaná klasická

cesta je spuštěna vazbou složky C1 na komplex protilátky s antigenem. Obdobná je lektinová

cesta, kdy místo protilátky aktivuje složku C1 sérový lektin vázající manózu (MBL). Třetí cesta, tzv. alternativní, spočívá v reakci složky C3 např. s enzymy uvolněnými

z poškozených tkání (Bartůňková et al., 2005).

12

Proteiny akutní fáze jsou důležitou složkou nespecifické imunity. Jde o proteiny

syntetizované jádry v odpověď na aktivaci imunity infekčními i neinfekčními antigeny.

Induktoren syntézy proteinů akutní fáze jaterními buňkami jsou prozánětlivé cytokiny, zejména IL-6. Za normálních okolností je koncentrace těchto proteinů nízká nebo i neměřitelná, při zánětu se zvyšuje různou měrou, některých proteinů i stonásobně. Hlavním

proteinem akutní fáze je C-reaktivní protein, CRP. Jeho fyziologickou funkcí je vazba na

fragmenty DNA, která se při zánětu uvolňuje z poškozených buněk. CRP má z proteinů akutní fáze nejvýraznější dynamiku zvýšení koncentrací při zánětu (stonásobné zvýšení během hodin), proto je důležitou diagnostickou známkou zánětu (Bartůňková et al., 2005). 3.4.2.2. Humorální imunita specifická Protilátky jsou tvořeny plazmatickými buňkami, což je konečné stádium B lymfocytů.

B lymfocyty mají své označení od slova bursa, neboť u ptáků existuje orgán Fabriciova bursa,

ve kterém B lymfocyty dozrávají. U savců tento orgán neexistuje a B lymfocyty zrají ve

fetálních játrech, v kostní dřeni a slezině. B lymfocyty mají na svém povrchu receptor pro antigen, který je tvořen částí imunoglobulinové molekuly. Po setkání s antigenem se lymfocyt B začne dělit, až z něj vznikne skupina klonů - plazmatických buněk, které produkují protilátky proti antigenu, který reakci vyvolal (Bartůňková et al., 2005).

Protilátky jsou chemicky glykoproteiny zvané imunoglobuliny. Mají strukturu

molekuly uspořádané do tvaru Y. Rozvětvená část se nazývá variabilní a na ni se váže

antigen. Variabilní část určuje specifitu protilátky, tj. proti jakému antigenu je namířena. Pro

většinu možných antigenů existuje v organismu předem připravená protilátka navázaná jako vzorek na povrchu lymfocytů B. Tato ohromná různorodost vzniká v průběhu zrání lymfocytů

rekombinací na genové úrovni. Druhá část protilátky se nazývá konstantní (Fc fragment) a podle ní se rozlišuje 5 tříd (izotypů) imunoglobulinů : G, M, A, D a E. Částí Fc se protilátka

váže na buňky, které mají pro ni receptor (granulocyty, buňky NK, makrofágy), a pomáhá tak odstraňovat navázané cizorodé látky. Podélně se protilátka skládá z těžkých (H) a lehkých (L) řetězců (viz OBR. 3) (Bartůňková et al., 2005).

Oblast, ve které jsou těžké řetězce spojeny kovalentně disulfidickými (cystinovými)

můstky, se nazývá pantová (hinge) oblast. Molekuly některých tříd imunoglobulinů (IgM, IgA) se skládají z několika základních jednotek, které jsou spojeny strukturně zcela odlišným řetězcem zvaným J (viz OBR. 3) (Hořejší & Bartůňková, 1998).

13

OBR. 3: Charakteristické rysy jednotlivých izotypů lidských imunoglobulinů (počet cystinových můstků mezi H- řetězci, počet C-domén v H-řetězci, J-řetězec)

(Hořejší & Bartůňková, 1998)

Jako první se v imunitní reakci tvoří fylogeneticky nejstarší izotyp IgM. Je to

pentamer (5 základních jednotek spojených J-řetězcem), který pro svoji velikost špatně

penetruje do tkání. Tvoří široké spektrum autoreaktivních (fyziologických) protilátek. Má význam při neutralizaci intravaskulárních mikroorganismů, zejména virů. Jako imunitní

komplex (protilátka-antigen) spolu se složkou aktivovaného komplementu výrazně usnadňuje fagocytózu prostřednictvím receptorů pro komplement na fagocytech (Fučíková, 2002).

K produkci tohoto izotypu nepotřebují B lymfocyty pomoc od T lymfocytů

(Bartůňková et al., 2005).

V další fázi imunitní reakce se po kontaktu B lymfocytu s příslušným T lymfocytem

tvoří IgG. Protilátky IgG mají vyšší schopnost vázat antigen a přetrvávají v organismu

dlouhou dobu jako produkt paměťové imunitní reakce (Bartůňková et al., 2005).

14

IgG je malou protilátkovou molekulou, která proniká snadno do tkání, u gravidních

žen pak placentou do oběhu plodu, čímž mu zajišťuje ochranu proti infekci. IgG je tvořen

čtyřmi podtřídami (IgG1- IgG4) s různou biologickou funkcí. Aktivuje rovněž komplement, navazuje převážně proteinové antigeny a usnadňuje odstraňování mikroorganismů fagocytózou (Fučíková, 2002).

IgG (hlavně IgG1) je nejhojnějším sérovým izotypem (Hořejší & Bartůňková, 1998).

IgA se vyskytuje ve dvou formách - slizniční a sérové. Molekuly IgA jsou ve velkých

množstvích secernované na povrch sliznic, kde tvoří významnou součást ochrany proti mikroorganismům.IgA neaktivuje komplement, funguje jako opsonin. (Hořejší & Bartůňková, 1998) Slizniční IgA2 se skládá ze dvou monomerů spojených J-řetězcem (viz Obr. 1) a ze sekreční komponenty, která ji chrání proti natrávení střevními nebo bronchiálními enzymy. V

tělních sekretech (mateřské mléko, sliny, sekrety dýchacích cest a dalších sliznic) je také převážně IgA2, který má schopnost neutralizovat antigeny přítomné ve tkáních se slizničním

povrchem. V séru je přítomen IgA1, který je monomer, dimer nebo trimer (oligomery jsou

spojeny J-řetězcem), je citlivý na enzymatické štěpení a jeho role není ještě objasněna.

(Fučíková, 2002). Izotyp IgA1 pochází zejména ze slizničních plazmocytů, IgA2 je produkován více v kostní dřeni. (Hořejší & Bartůňková, 1998)

IgE a IgD jsou v séru přítomny jen v malých koncentracích. Uplatňují se hlavně jako

receptory na buňkách. IgD usnadňuje na povrchu B buněk jejich aktivaci po rozpoznání

antigenu. IgE je vychytáván z oběhu bazofilními a žírnými buňkami jako receptor a je účinný

při obraně organismu proti střevním parazitům. Specifické IgE receptory spouštějí degranulaci žírných buněk, vazodilataci a uvolňují chemotaktické faktory. ( Fučíková, 2002 ) 1998).

IgE je hlavní příčinou alergických (atopických) reakcí. (Hořejší & Bartůňková,

Jako autoprotilátky se označují protilátky, které reagují se součástmi vlastního orga-

nismu. V nízkých koncentracích se vyskytují fyziologicky, jejich výskyt stoupá s věkem. Jsou buď orgánově nespecifické (např. protilátky proti buněčným jádrům, proti mitochondriím,

proti cytoplazmatickým antigenům) nebo orgánově specifické (proti antigenům štítné žlázy, slinivky břišní apod.). Pokud se vyskytují v séru ve zvýšené koncentraci, jsou diagnostickým znakem autoimunitních onemocnění, tj. chorob, kde se imunitní reakce vyvine proti součástem vlastního těla (Bartůňková et al., 2005).

15

3.5.

Hlavní histokompatibilní komplex Hlavní histokompatibilní komplex - MHC (major histocompatibility complex) je

přítomen na povrchu buněk a je reprezentován glykoproteiny ve dvou základních třídách – I. a II. Je pro něj typický značný genetický polymorfismus a v důsledku toho je genetická variabilita mezi jednotlivci velmi vysoká. Molekuly MHC komplexu I. třídy jsou přítomny na všech jaderných buňkách (nejsou na erytrocytech), molekuly MHC komplexu II. třídy

jsou exprimovány pouze na několika typech buněk: B lymfocytech, aktivovaných T

lymfocytech, makrofázích, zánětlivém endotelu a některých epitelových buňkách (Fučíková, 2002).

Základní funkcí MHC je vázat peptidové fragmenty proteinů produkovaných buňkou

(hlavně MHC I.třídy), respektive pohlcených buňkou (hlavně MHC II. třídy) a vystavovat je na buněčném povrchu tak, aby byly potenciálně rozeznatelné T lymfocyty. Vazba jedné peptidové molekuly je zpravidla nezbytná k tomu, aby daná molekula MHC měla stabilní

konformaci a mohla být dlouhodobě exprimována na buněčném povrchu (Hořejší & Bartůňková, 1998).

3.6.

Komunikace mezi složkami imunity Imunokompetentní buňky komunikují mezi sebou a s ostatními součástmi organismu

přímým dotykem adhezivních molekul na svém povrchu nebo na určitou vzdálenost pomocí rozpustných mediátorů, tzv. cytokinů (Fučíková, 2002).

Jako cytokiny se označují malé polypeptidové molekuly, které jsou produkovány na

různé podněty buňkami imunitního systému a dalšími buňkami. Mezi cytokiny patří

interleukiny (IL), interferony, faktor nekrotizující nádory, transformující růstové faktory, chemokiny a další. Cytokiny jsou produkovány přechodně a místně a jsou účinné ve velmi

nízkých koncentracích. Cytokiny působí v síti – jeden cytokin vyvolá tvorbu dalšího, jejich

účinky se sčítají nebo ruší. Každý cytokin má své inhibitory, kterými je jeho účinek

regulován. Cytokiny působí buď autokrinně (působí na buňku, která je produkuje),

parakrinně (působí na buňky v těsné blízkosti) nebo endokrinně (po transportu krevním

řečištěm působí na vzdálené tkáně). Pro funkce buněk je většinou nutná koordinace působení několika různých cytokinů (Bartůňková et al., 2005).

16

Základní skupiny adhezivních molekul se podle struktury dělí na selektiny, integriny

a adhezivní molekuly z imunoglobulinové skupiny. Selektiny se nacházejí na všech leukocy-

tech a váží se na karbohydrátové struktury přítomné zejména na buňkách výstelky cév. Selek-

tiny se účastní fáze přilnutí bílé krvinky na cévní stěnu. Za normálních okolností je tato vazba slabá a krvinka se zase odlepí. Je-li však přítomen nějaký zánětlivý podnět, dojde k silné

vazbě prostřednictvím dalších vazeb zprostředkovaných integriny a zahajuje se vycestování krvinek do místa zánětu. Integriny napomáhají také při výkonných funkcích granulocytů

(fagocytóza) a lymfocytů (cytotoxicita) (Bartůňková et al., 2005). Imunoglobulinovou velkorodinu tvoří adhezní molekuly se strukturou podobnou imunoglobulinům a jsou nezbytnými

molekulami v interakci lymfocyt - antigen prezentující buňka (viz. kapitola 2.7.) (Fučíková, 2002).

3.7.

Fyziologická imunitní reakce Vzájemná souhra mezi výše uvedenými složkami imunitního systému zajišťuje fyzio-

logickou imunitní odpověď. Záleží na antigenu, proti kterému se vyvolá imunitní reakce, zda

se uplatní víc humorální nebo buněčné složky imunity. Viry, plísně a nitrobuněční parazité vyvolávají převážně reakci buněčných složek, zatímco většina extracelulárně se množících bakterií spouští hlavně reakci humorální. Imunitní reakce začíná pohlcením „škodliviny“

buňkami prezentujícími antigen (antigen presenting cell - APC). Nejčastěji jsou to dendritické

buňky. Antigen je v těchto buňkách zpracován na malé části, které jsou vystaveny na povrchu

na molekulách MHC II.třídy. Tím se aktivuje příslušný T lymfocyt, který nese receptor rozpoznávající určitý antigenní štěp. Plná aktivace lymfocytu vyžaduje další signalizační vazby zprostředkované tzv. kostimulačními a adhezivními molekulami. Zároveň se aktivuje i

B lymfocyt a vzájemná spolupráce T a B lymfocytů vede k produkci protilátek. Pokud se vyvíjí spíše buněčná reakce, T lymfocyty sekrecí cytokinů aktivují makrofágy nebo

cytotoxické lymfocyty, které pak vykonávají své funkce. Imunitní reakce probíhá různě v závislosti na tom, zda se již organismus s určitou „škodlivinou“ setkal nebo ne. Podruhé (při sekundární odpovědi) probíhá reakce rychleji a účinněji. Tato imunologická paměť je

významnou vlastností imunitního systému a je zajišťována vznikem a přetrváváním paměťových buněk v organizmu i dlouhodobým přetrváváním antigenu v mízních uzlinách (Bartůňková et al., 2005).

17

IV . ZÁKLADY HOMEOPATICKÉ LÉČBY 4.1. Historie homeopatie 4.1.1. Christian Fridrich Samuel Hahnemann ( 1755 – 1843 ) Za zakladatele novodobé homeopatické léčby je považován Christian Fridrich Samuel

Hahnemann, který se narodil 10.4.1755 v saském Meissenu. Velice brzy se nadchl pro přírodní vědy, zejména pro medicínu, kterou studoval dokonce na několika univerzitách. Tehdejší úroveň osvícené medicíny však Hahnemanna zklamala, vnitřně nesouhlasil s tehdy nejužívanějšími postupy, kterými bylo pouštění žilou a drastické projímavé metody.

V důsledku zklamání z tohoto poznání opustil lékařskou praxi a začal se zajímat o

chemii, toxikologii a farmakologii. Hlavní Hahnemannovy úvahy se soustředily na skutečnost, že u stejného jedince se mohou zvláštním způsobem vzájemně ovlivňovat dvě

různé nemoci tak, že jedna přechodně nebo trvale nahradí druhou. Hahnemann například zjistil, že chronická kožní vyrážka zmizela po nástupu spalniček. Zajímal se o to, co vede k rozdílu mezi přechodným a trvalým nahrazením a byl přesvědčen, že k trvalému nahrazení jedné nemoci druhou dochází v případech, kdy obě nemoci mají podobné příznaky.

Protože byl odborník na chemii, bylo mu známo mnoho příznaků otravy a byl si

vědom skutečnosti, že mnoho přirozeně se vyskytujících chorob má podobné příznaky jako otrava. Například otrava rulíkem (Belladonna) má podobné příznaky jako spála, otrava chininem se podobá malárii a otrava arsenem se podobá choleře. Netrvalo mu dlouho spojit

myšlenku nahrazení podobných nemocí s myšlenkou nahrazení vyvolaného „umělou otravou“ (pokusy léčit spálu podáním rulíku, choleru podáním arsenu).

Intuitivně chápal, že je možné objevit léky proti mnoha konkrétním chorobám a proto

hledal další potenciálně prospěšné léky a testoval jejich "patogenní" schopnosti u zdravých příjemců. Po mnoha pokusech na sobě samém, své rodině a studentech medicíny, kteří přijali

jeho teorie, Hahnemann v roce 1796 dospěl k prvnímu obecnému shrnutí svých myšlenek v teorii Similia similibus curentur („podobné nechť je léčeno podobným“) a v prvních

desetiletích 19. století pak v různých vydáních vyšly jeho spisy "Organon", "Chronické choroby" a "Materia Medica" (přehled příznaků vyvolaných různými látkami v normálním lidském těle) (Bellavite et al., 2005).

18

Hahnemann již na začátku pocítil silný odpor svých kolegů a zejména lékárníků, kteří

cítili, že podkopává základy jejich profese. Protože doporučoval užívání malých dávek a byl

proti „hromadným“ předpisům, byla tato nová medicína chápána jako vážné ohrožení zdroje jejich příjmů. Navíc byl obviňován z toho, že připravuje vlastní léky a podává je svým

pacientům, což bylo v té době nezákonné. Proto byl v roce 1820 v Lipsku uvězněn, odsouzen a přinucen opustit město. Od arcivévody Ferdinanda získal povolení praktikovat homeopatii

ve městě Kothen, kde pokračoval v práci, psaní a vyučování svých následovníků, kterých

rychle přibývalo a kteří uplatňovali svůj vliv v širokém okolí. Když Hahnemann v roce 1843

zemřel, byla homeopatie známá ve všech evropských zemích (kromě Norska a Švédska), stejně tak v USA, Mexiku, na Kubě a v Rusku, a nedlouho po jeho smrti se dostala i do Indie a Jižní Ameriky. (Bellavite et al., 2005) 4.1.2. Opozice k rozvoji homeopatie V 19. století byla homeopatie nesmírně populární v USA, kde pracovali lidé jako

Hering, Kent a Farrington. Homeopatie byla vyučována na Bostonské univerzitě a na univerzitách ve státech Michigan, Minnesota a Iowa. Na přelomu století vycházelo až 29

homeopatických časopisů. Rok 1844 zaznamenal založení Amerického ústavu homeopatie, který se tak stal první Americkou národní lékařskou společností.

Navzdory tomu se brzy objevila silná organizovaná opozice z "ortodoxní" medicíny,

která viděla v růstu homeopatie hlavní hrozbu: homeopatie zpochybňovala filozofické základy, klinickou metodologii a oficiální farmakologii ortodoxní medicíny. Již od samého počátku nový přístup ztělesňoval kritický postoj k užití konvenčních léků, které byly

odmítány jako škodlivé, toxické a neefektivní pro homeopatickou praxi v tom smyslu, že všechny byly založené na potlačování příznaků. Homeopatická praxe navíc vyžadovala delší dobu studia a individualizaci léčby.

Roku 1846 byla založena Americká lékařská asociace (AMA), což byl jeden z cílů, jak

porazit homeopatii. Homeopati nemohli být členy AMA a členům AMA nebylo dovoleno ani se poradit s homeopatem, trestem bylo vyloučení z asociace; bylo popíráno legální uznání

studia absolventům s diplomem z univerzit, kde působili profesoři homeopatie. Z 22

homeopatických škol, fungujících v roce 1900, existovaly v roce 1923 pouze 2. Kolem roku 1950 nebyla v USA ani jedna škola vyučující homeopatii a podle odhadů pracovalo na celém

území USA 100 homeopatů, většinou ve věku nad 50 let. Z podobných důvodů došlo k paralelnímu úpadku v prvních desetiletích 20. století i v Evropě (Bellavite et al., 2005).

19

Krutá rána homeopatické teorii přišla také z oblasti chemie a to zejména zákonem,

který formuloval Amadeo Avogadro. Zákon byl původně publikován jako hypotéza v roce 1811 a experimentálně testován Millikanem v roce 1909. Jak je obecně známo, tento zákon tvrdí, že 1 mol jakékoliv látky obsahuje 6,02254 x 1023 molekulárních nebo atomových

jednotek. Jednoduché výpočty prokázaly, že po ředění jakékoliv látky více než 1023 (~24x nebo 12c v homeopatické terminologii), je velmi malá šance, že roztok obsahuje alespoň

jednu molekulu nebo atom původní látky. Od tohoto zjištění byl jen malý krok k zesměšňování léčby pomocí homeopatik. a homeopati byli svými protivníky postaveni na úroveň

esoterických sekt. Takové názory se prakticky ozývají až do současnosti.

Nicméně, rozhodujícím faktorem, který dovolil konvenční vědecké medicíně zvítězit

nad homeopatií, byl vlastní vývoj vědy, který umožnil identifikaci příčin mnoha chorob a po-

sloužil jako zdroj účinných postupů a technologií jejich léčby. Listerovy objevy v oblasti antisepse a rozvoj anesteziologie výrazně zvýšily úspěch, indikaci a popularitu operací. Zatímco

chemie, fyziologie a patologie učinily obrovské kroky v teoretické oblasti, terapie náhradami

vitamínů a hormonů, a především příchod antibiotik, analgetik a protizánětlivých léků umožnil ortodoxní terapii demonstrovat její praktickou nadřazenost (Bellavite et al., 2005). 4.1.3. Znovuoživení homeopatie Ve skutečnosti si společnost všeobecně a lékařská profese samotná stále více

uvědomují, že současná medicína musí přijít s novými postupy a novými nápady pro řešení

problémů. Ty zahrnují znečištění prostředí toxickými látkami, narůstající počet chorob způsobených samotnými léky, degenerativní choroby, jejichž rozvoji napomáhají chyby ve

stravě nebo životním stylu, alergie, autoimunita a imunodeficience, množství nervových a

psychiatrických onemocnění, psychosomatické poruchy a rakovina. Navzdory jasnému

vývoji, k němuž došlo v uplynulých desetiletích v těchto klíčových oblastech, je nutné připustit, že pokud jde o obecnou praxi a obrovskou většinu pacientů trpících výše zmíněnými chorobami, vlastní praktický užitek takových znalostí není až tak markantní.

Proto jsme svědky obnoveného zájmu části vědců o experimenty v oblasti homeopatie.

Objevují se studie biologických účinků homeopatik, stejně tak studie takzvaného "efektu

vysokého ředění" nebo double-blind (ani subjekty ani experimentátoři neznají složení testu) placebem kontrolované klinické zkoušky. Debata ve vědeckých kruzích je stále vášnivější, a

mnoho vědců si dává za cíl vyvinout spolehlivé metody pro vyřešení těchto problémů (Bellavite et al., 2005).

20

4.2. Základní homeopatické zákony 4.2.1. Zákon podobnosti Zákon podobnosti („Similia similibus curentur“ – Podobné nechť je léčeno

podobným“) je základním pilířem klasické homeopatie. Spočívá v poznatku, že každá látka, která je schopná v měřitelných koncentracích vyvolat určitý symptom u zdravého jedince, je

také schopna, ovšem v dávkách nesrovnatelně menších, léčit tentýž symptom u jedince nemocného (Rýc & Böhm, 1991).

Ranné pokusy o prozkoumání principu podobnosti na základě vědeckých experimentů

se dají vysledovat zpět do let na konci 19. století, kdy H. Schulz publikoval několik prací

zabývajících se účinky různých jedů (jód, brom, chlorid rtuťnatý, kyselina arzenitá, atd.) na kvasnice, a ukázal, že téměř všechny tyto látky měly nepatrně stimulační vliv na

metabolismus kvasnic, když byly podávány v malých dávkách. Později se seznámil s

psychiatrem R. Arndtem a společně vyvinuli princip, později zvaný jako "Arndt-Schulzův

zákon" hlásající, že slabé podněty nepatrně zvyšují biologické reakce, středně silné podněty je významně zesilují, silné a velmi silné je potlačují. Podobná pozorování byla hlášena i

jinými autory ve 20. letech minulého století a z jejich zjištění lze odvodit, že výskyt

opačných, dvoufázových účinků různých dávek stejné látky byl znám již před érou molekulární medicíny (Bellavite et al., 2005).

Tento fenomén je v současnosti dobře pozorovatelný v buněčné biologii s množstvím

vysvětlení na molekulární úrovni (t.j. různé receptory pro stejnou látku mají různou ligandovou afinitu (příbuznost) a spouštějí různé transdukční dráhy) a v imunologii, kde

systémová nebo lokální odpověd závisí v celkovém úhlu pohledu na dávce (t.j. cizí antigeny

obecně mohou zvýšit hostitelovu citlivost, ale malé dávky stejné látky mohou systém potlačit, jestliže jsou například podány ústně) (Bellavite et al., 2005).

4.2.2. Zákon o nekonečně malých koncentracích podávaných léků Za dob Hahnemanna se uplatňoval nejdříve pouze zákon podobnosti tzn., že se léky

podávaly v dávkách nehomeopatických. Hahnemann se však pokusil snižovat obsah účinné látky v léku, aby při zachování účinku zmenšil její případný toxický efekt. Výsledky prokázaly, že hladiny účinných látek lze snížit v podstatě na minimum, aniž by došlo

k omezení účinku výchozího „koncentrovaného“ léku, ovšem za předpokladu dodržení 21

určitého - empiricky stanoveného - postupu ve výrobě. Tento proces se nazývá dynamizací léku a spočívá v důkladném mechanickém protřepání meziproduktu po každém zředění výchozí substance o jeden řád. Význam tohoto úkonu zůstává dodnes nejasný. Jasné je pouze to, že když dynamizaci vypustíme, výsledný lék je neúčinný (Rýc & Böhm, 1991).

Sloučením jednoho dílu výchozí látky s 99 díly rozpouštědla a následnou dynamizací

vzniká ředění, které nese označení 1C, což upozorňuje na to, že jde o první centezimální

(setinné) ředění. Další postup přípravy je stejný. Tento postup je možno opakovat až tisíckrát i více (Rýc & Böhm 1991).

Je obecně známo, že existuje tzv. Avogadrův limit. Je to hranice, za jakou se již

nemůže vyskytovat v ředícím médiu žádná částice původní látky. Tato hranice vzniká při

zředění 10-24, což odpovídá homeopatické potenci C 12. Nicméně homeopatie zcela bezpečně ověřila při zkouškách léků na zdravých lidech (tzv. provingu) i v klinické praxi , že účinky

vysoce zředěných látek jsou mimo veškerou pochybnost. Důkazy jsou obsaženy i ve stati-

stických studiích o účinnosti homeopatické léčby. Právě v efektu vysoce zředěných látek je příčina odmítání homeopatie ze strany některých lékařů a vědců (Čehovský, 2003).

Vznikly ovšem také pokusy přiblížit tento jev materialistické vědě. Např. francouzský

vědec Jacques Benveniste provedl pokus s velmi vysokými ředěními protilátek obsažených v krvi. Vždy došlo k reakci s uvolňováním histaminu, jako by byly protilátky v neředěné formě.

Jeho pokus byl opakován v několika dalších zemích se stejným výsledkem. Jiná část vědců však tyto důkazy odmítla jako neprůkazné (Čehovský, 2003).

Další studie příznivé pro homeopaty provedli Gutmann a Reich, kteří poukazují na

vlastnost krystalických mřížek pevných látek, jež mají jakousi paměťovou schopnost. Pak se nosné médium, do něhož je léčivo intenzivně vpravováno, může stykem s molekulami léčiva

strukturálně natolik pozměnit, že samo o sobě působí jako donátor informace (Rýc & Böhm, 1991).

Nabízí se otázka, proč si vlastně homeopaté tak komplikují situaci a ředí účinné látky

na tak malé koncentrace, když pro vymizení toxických účinků by stačilo ředění několika-

násobně menší. Odpovědí je základní zákon homeopatie o podobnosti. Nemoc je totiž ve většině případů způsobena vlivy tak jemnými, že čím „jemnější“ bude lék, tím více se bude

„původci“ nemoci podobat a bude tím pádem proti této nemoci potentnější. Tento předpoklad potvrzují i výsledky případů, kdy proti některým nemocem zabírají léky až C 23 potence a vyšší (Kent, 1994).

22

4.2.3. Holistický přístup léčby Pro homeopatii je holistický přístup k pacientovi základním pravidlem. Lék by neměl

být nikdy předepisován jen na jeden symptom, což vyvolá potlačení, nýbrž vždy na souhrn symptomů, podle celkové charakteristiky pacienta, zahrnující např. při léčbě ekzému také psychiku, sociální chování, celkový zdravotní stav, pocity. Takto předepsaný lék má pak léčit

všechny poruchy vyskytující se u pacienta (tzv. konstituční lék), včetně chronických chorob, které při potlačující léčbě nebylo možné zvládnout (Čehovský, 2003).

Nejdůležitějším krokem k předepsání léku je správné vyšetření, jehož cílem je získat

informace z úrovně tělesné, emocionální, mentální a celkového životního zaměření člověka.

Jedná se i o takové příznaky a potíže, které klient cítí, ale z hlediska fyziologických či anatomických změn chybí pozitivní nález (Čehovský, 2003).

Je nutné, aby klient projevil vlastní iniciativu (ochotu) v poodhalení vnitřní příčiny

jeho nemoci. Tím, že se bude chovat přirozeně, to může učinit i zcela bezděčně. Zodpovědností klienta je, aby předložil svědectví o svém skutečném stavu fyzickém i

mentálním. Nejvyšší hodnotu má to, co klient sdělí spontánně. V žádném případě nemohou homeopatovi ujít informace o prožitých mentálních nebo emocionálních šocích či stresech. Rovněž by měl vědět o prodělaných závažných nemocech a jakékoliv předchozí léčbě.

Klasický homeopat se většinou spokojí se svědectvím klienta, neprovádí náročná tělesná

vyšetření. Ovšem může, v rámci celostního pohledu, přihlédnout k výsledkům těchto vyšetření, pokud jsou k dispozici. Pokud chybí dostatečně přesvědčivé příznaky, je vhodné stav konzultovat s jeho blízkými příbuznými, kteří by měli vědět o jeho homeopatické léčbě. Údaje ze všech zmíněných oblastí existence člověka spolu logicky souvisejí a dávají ucelený pohled

na celý

případ. Jsou pevnou základnou pro doporučení odpovídajícího

homeopatického léku (URL 1).

Jednou z cest, jak si může homeopat ověřit správnost svého předpisu, je sledování

postupu nemoci. Podle Heringových zákonů směru postupu symptomů při léčení by měly

příznaky nemoci postupovat zevnitř ven (od srdce do kloubů ), shora dolů (z ramen do kolen) a v opačném pořadí, než se objevily (Kent, 1994).

23

4.3. Příprava homeopatik Vstupní suroviny pro výrobu homeopatik můžeme podle původu rozdělit na látky

rostlinné (celé rostliny nebo jejich části), živočišné (celí živočichové – např. včela druhu

Apis mellifica nebo jen určité části živočichů – např. hadí jedy) a chemické (kovy, metaloidy,

hormony, vitamíny, komplexní chemické sloučeniny přírodního původu). Zvláštní skupina

homeopatik, která je připravována z produktů mikrobiálního, chemicky nedefinovaného, z patologických či nepatologických sekretů či exkretů, z živočišných či rostlinných tkání a z alergenů, je nazývána bioterapeutika (např. preparát Tuberculinum získaný z kultivace

Mycobacterium tuberculosis nebo preparát Pertussinum ze sputa pacienta s černým kašlem).

Další skupinou vstupních surovin pro výrobu homeopatik jsou isoterapeutika (isos = stejný),

která jsou připravována farmaceuty z výchozí substance, odebrané od samotného pacienta (krev, hnis, ale i látky, které pacienta zasahují coby alergeny, tedy např. chlupy, prach, pyly) (Rýc & Böhm, 1991).

Proces výroby začíná tím, že se vstupní surovina nechá po dobu 21 dní macerovat v

alkoholu. Touto technikou vzniká tzv. matečná tinktura, která v sobě obsahuje všechny

aktivní látky vstupní substance. Následuje proces homeopatického ředění, které spočívá v tom, že se 1 díl matečné tinktury ve zvláštní nádobě spojí s 99 díly rozpouštědla, kterým je

70% alkohol. Skutečnost, že je tento akt nazván homeopatickým ředěním a ne pouze

"ředěním" spočívá v tom, že po spojení ředěné a ředící směsi v poměru 1:100 musí dojít k tzv. dynamizaci (viz zákon o nekonečně malých koncentracích 2.2.2.) Takto získaný - tedy

zředěný a dynamizovaný roztok nese označení 1C, které upozorňuje na to, že jde o první centezimální (setinné) ředění. Další postup přípravy je stejný. Sloučením jednoho dílu ředění

1C s 99 díly rozpouštědla a následné dynamizaci, vzniká ředění 2C. Dříve se dynamizace dělala ručně, proto byla výroba vysokých potencí z praktických důvodů nemožná. Ale i po

zavedení protřepávání pomocí přístrojů trvá často až tři měsíce, než vznikne vysoká potence

léku. Dnes už se rovněž nepoužívá k výrobě středních potencí čistý alkohol, ale dvakrát destilovaná voda, protože spotřeba alkoholu by byla velmi vysoká a výroba by se velmi

prodražila. Čistota všech zpracovávaných materiálů a prostředí je velmi pečlivě hlídána, aby byl zaručen požadovaný standard homeopatických léků (Rýc & Böhm, 1991).

Zatím jsme hovořili o centezimálním ředění, ale ve světě se užívá i ředění decimální –

1 díl matečné tinktury nebo již potencovaného roztoku na 9 dílů rozpouštěcího roztoku. Takto vzniklé potence se označují písmenem D (někdy také X) například D12 nebo 12X. Vzhledem

24

k tomu, že psaní mnoha nul zabere na štítku léku více místa a při čtení potence se homeopat může snadno o nulu zmýlit, užívá se při označování vysokých potencí od 1000C výše

římských číslic. Takže 1 000C = 1M, 10 000C = 10M, 50 000C = 50M, 100 000C = CM, 1 000 000C = MM atd. (Rýc & Böhm, 1991).

Triturace je postup výroby homeopatických přípravků z pevných látek, které nejsou

rozpustné ani ve vodě, ani v alkoholu. Spočívá v tom, že se 1 díl pevné látky pečlivě rozdrtí s 99 díly laktózy. Tímto postupem se lze dostat k potenci 3C, od této potence již lze přejít na klasickou „mokrou“ cestu (Rýc & Böhm, 1991).

Systém trojité impregnace se používá při výrobě léků v pevné formě (granulí, globulí

– viz dále) za účelem zajistit v lécích obsah stejného množství účinné látky. Indiferentní

základ pevné lékové formy (krystalky laktózy) se třikrát napustí příslušnou látkou. Celý

proces je automatizován tak, že stroj přesným dávkováním za současného neustálého pohybu zásobníku s pilulkami a granulemi třikrát aplikuje určité množství látky do prostoru, ve kterém létají zrníčka laktózy. Účinná látka vázaná na zrníčka laktózy se poté chrání obalem z laktózy a sacharózy (Rýc & Böhm, 1991).

Mezi základní lékové formy homeopatik řadíme granule, globule, kapky a triturované

látky ve formě prášku (Rýc & Böhm, 1991).

- granulemi se plní tuby o hmotnosti 4 g (obsahují 80 granulí), předepisují se ve všech

ředěních a jedna dávka představuje obyčejně 4-5 granulí.

- globule jsou malá zrníčka 10x lehčí než granule, které se podávají ve formě tubičky

(200 globulí), která představuje jednu dávku. Výhodou této jinak nepraktické formy je větší povrch globulí oproti stejnému množství látky v odpovídající granulce. Důvodem je fakt, že se pilulky nejčastěji nechávají rozplynout pod jazykem.

- Ve formě kapek se dodávají zejména homeopatika o nižším ředění, nosičem je 30%

alkohol. Dodávají se v lahvičkách od 15 do 30 ml, používají se neředěná nebo případně

ředěná vodou a jedna dávka činí 20 kapek 1-3x denně.

- triturované látky se dodávají ve formě prášku a aplikují se za pomoci odměrky 2x-3x

denně pod jazyk.

- kompozitním přípravkem je nazývána směs homeopatik obsažených v jedné lékové

formě ( jedná se vždy o léky mající podobné klinické indikace ).

25

4.4. Přehled některých homeopatických léků TABULKA 1. Přehled vybraných homeopatických léků a jejich indikací. Název léku Acnitum napellus

Apis mellifica

Arnica montana Arsenicum album

Belladona Bryonia

Cicaderma Cocculine

Gastrocynesine Neo-Cephyl

Nux vomica

Oscillococcinum Paragrippe Pulsatilla Rhinallergy Sedalia

Sedativ PC

Upraveno podle URL 2 a URL 3 indikace

Akutní stavy : bolesti, horečka, kašel, chřipka, nachlazení, šok, Bodnutí hmyzem, otoky, svědění, spáleniny

Svalová a kloubní poranění a potíže se svaly a klouby způsobené věkem a přetížením, šok

poruchy funkce trávicího ústrojí, nevolnost, zvracení, průjem, silná rýma, astma, bledost, úzkostlivost, chladnost, vyčerpání

Potíže plynoucí ze špatného krevního oběhu – vysoký a nízký krevní tlak, špatné prokrvení

Bolesti, suchý kašel, chřipka, nachlazení, zimnice, horečka

Drobné spáleniny. Solární erytém. Štípnutí hmyzem. Odřeniny. Povrchové ranky. Záděry. Prasklinky. Podráždění kůže. Nevolnost při cestování (kinetózy)

Bolesti, pálení a pocit tíhy v oblasti žaludku. Spavost po jídle. Pálení žáhy. Nadýmání. Říhání. Nevolnost.

Mírné až středně silné bolesti, jako je bolest hlavy, migréna, bolesti zubů, bolest v průběhu nervu, bolesti kloubů a svalů provázející chřipková onemocnění nebo nachlazení a léčba horečnatých stavů.

Zažívací potíže plynoucí z přejídání a špatné životosprávy, nevolnosti Chřipka, prevence chřipky Léčba

počínajících

a

rozvinutých

Zchvácenost. Horečka. Bolesti hlavy.

chřipkových

stavů.

Zimnice.

Rozšířené žilky, otoky, nadváha, potíže s menstruací, bolesti uší, vlhký kašel, rýma

Alergické rýmy lehkého stupně, senná rýma

Lehké poruchy spánku a přechodná nervozita

Úzkostné a emočně vypjaté stavy, stres, poruchy spánku

26

V. SOUČASNÝ HOMEOPATICKÝ VÝZKUM

Současný homeopatický výzkum můžeme rozdělit do dvou hlavních oblastí. Cílem

základního výzkumu je prokázat farmakologickou aktivitu homeopatika i při vysokých

potencích (což v praxi často znamená dokázat alespoň odlišnost účinku homeopatického léku

a kontrolního vzorku), objevit mechanismus tohoto působení a doplnit tak mezery v teoretických základech homeopatie. Klinický výzkum se snaží prokázat patogenetický účinek látky na zdravém člověku a léčivý účinek na člověku nemocném (Rýc & Böhm, 1991).

5.1. Základní homeopatický výzkum Jednou z prvních experimentálních homeopatických studií byla Koliskovo zkoumání

vlivu vysokých potencí nitrátu stříbra (Argentum nitricum) na vývoj a růst pšeničných semen.

Prokázalo se, že vysoké potence (přesahující dokonce i Avogadrův limit) způsobily nárůst klíčení, zatímco nižší potence měli za následek útlum vzrůstu semen (Kolisko, 1923).

Tento experiment byl nedávno opakován s využitím „blind metody“ (experimentátoři

neznají složení vzorků) a výsledkem byly podobné výstupy hodnot (Vickers A., 1999).

Mnoho laboratoří se zaměřuje na tzv. detoxikační výzkum, který je založen na

homeopatickém léčení zvířat a rostlin, kteří byli před léčbou vystaveni toxickému vlivu

neředěné substance. I přes vysoký počet těchto studií (celkem 105) se často nepodařilo

získané výsledky obhájit před vědeckou veřejností, protože většinu z těchto experimentů se nikdy nepodařilo zopakovat dalšími nezávislými laboratořemi nebo byla jejich kvalita shledána nedostačující (Walach et al., 2005).

Jednou z výjimek je práce van Wijka a jeho kolegů, která, přestože pracuje s nižšími

potencemi a v používaných substancích se tedy dá očekávat aktivita přítomných molekul, je zajímavá hlavně z hlediska výzkumu principu podobnosti (van Wijk & Wiegant FAC, 1997).

Po vystavení buněčných kultur slabému toxickému působení substancí byly

analyzovány látky (proteiny tepelného šoku nebo stresové proteiny), které na základě tohoto toxického působení buňky vytvářely na svoji obranu. Tyto látky pak byly dány do souvislosti s toxickou substancí a jejím chemickým složením. Následoval pokus založený na fyzikálním

působení na buňky – tepelném šoku. Buňky byly během expozice léčeny nízkými dávkami

chemických prvků, které vykazovaly na základě prvního pokusu různý stupeň podobnosti s proteiny tepelného šoku, a výsledky prokázaly pozitivní korelaci mezi touto podobností a

27

stimulací schopnosti přežit negativní působení. Když byly například buňky vystavené tepelnému šoku léčeny nízkými dávkami arsenu, který vykazoval v prvním pokusu vysoký

stupeň podobnosti s proteiny tepelného šoku, znatelně se to projevilo snížením počtu usmrcených buněk oproti kontrolnímu vzorku s neléčenými buňkami. Na druhou stranu, při léčbě stresovaných buněk pomocí mědi, která vykazovala v prvním pokusu jen nepatrný stupeň podobnosti s proteiny tepelného šoku, se množství usmrcených buněk oproti kontrolnímu vzorku nelišilo. Znamená to, že stimulace obranných látek (pomocí dalšího vystavení za

jiných okolností škodlivému vlivu) může pomoci zvládnout krizovou situaci v buňce a zvýšit tak počet přeživších buněk (Wiegant et al., 1999).

Na tento pokus navazuje jiná studie, která prokazuje, že určité koncentrace toxinů

dokáží stimulovat specifické obranné proteiny a jejich mRNA prekurzory. Objev spojuje

princip podobnosti s jeho potenciálním biologickým mechanismem, ale neřeší tak otázku ultra-vysokých ředění homeopatických přípravků (Gaddipati et al., 2003).

Jedním z pokusů, který se snažil prokázat účinky vysoce zředěných látek, je snaha o

aktivaci a degranulaci bazofilů izolovaných z krve dobrovolníků pomocí vysoce zředěného antigenu. Další variantou tohoto modelu je zabránění degranulace bazofilů účinkem vysoce

zředěného histaminu. Pokus vyústil v publikaci pozitivních výsledků (Davenas et al., 1988), která vyvolala velkou vlnu kritiky a vedla k dalším nezávislým výzkumům, které jasný efekt neprokázaly (Ovelgönne et al., 1992, Hirst et al., 1993), ačkoli jiné laboratoře hlásily pozitivní výsledky (Schiff et al.,1995).

Tato skutečnost se zdá být hlavním průvodním jevem homeopatického výzkumu.

Některé laboratoře hlásí pozitivní výsledky, jiné mírně negativní a některé nepozorují žádný

efekt. Většinou „zaručená“ data prvního experimentu, která dokonce i vykazují určitou míru

opakovatelnosti, se ukáží být ne dost stabilní, aby byla bez výhrad akceptována širokou vědeckou veřejností (Baumgartner & Guggisberg, 2005).

Někteří vědci se snaží dokázat možnost účinku vysoce zředěných látek jiným

přístupem - snaží se doložit odlišnost homeopatických látek od kontrolního vzorku. Bohužel v metodických postupech většiny těchto prací byly nalezeny nedostatky v mnoha ohledech a

ve vysoce moderních pokusech změřit rozdíl buď nebyly nalezeny důkazy o rozdílu vůbec

nebo jen v tak nepatrné míře, že se rozdílnost substance a placeba nepodařilo laboratorně prokázat. Teprve nedávná studie, která využila pro odhalení znatelného rozdílu termolumi-

niscenci, byla úspěšná, zatím však čekají tyto výsledky na zopakování a potvrzení dalšími laboratořemi (Rey, 2003).

28

Zajímavým pokusem je i Walachův model testování homeopaticky připravených

roztoků. Využívá reakce mezi enzymem a substrátem a měří množství produktu vzniklého reakcí enzymu se substrátem za jednotku času ve vodním prostředí (Walach et al., 2005).

Výsledky dokazují, že homeopaticky připravené roztoky stabilizují tyto reakce ve

vodě, přesto, že za normálních okolností ve vodě enzym denaturuje. Dokonce i roztok o potenci C30 způsobuje, že k denaturaci nedojde. Čistá voda, která prošla stejným procesem výroby jako homeopatický roztok (potenciace a ředění) tuto stabilizaci nevykazuje. Dokonce bylo zjištěno, že počáteční složení dokáže ovlivnit míru stabilizace enzymu ve vodě. Pečlivé

chemické analýzy odhalily, že v roztocích se vyskytuje křemík, a to v různých koncentracích (4-40 mikromolární). Čistá voda také obsahovala oxid křemičitý (SiO2), ale v nižších

koncentracích a pravděpodobně i v jiných molekulárních strukturách. Jestliže se tedy může

SiO2 oddělený při přípravě roztoků ze skleněných stěn použitých nádob nacházet v různých

molekulárních formách, mohlo by to vysvětlovat rozdílnou míru stabilizace enzymu v různých roztocích. Z výsledků je zřejmé, že povaha látky, kterou ředíme, znatelně ovlivňuje koncentraci a formu objeveného SiO2. SiO2 a jeho různé formy jsou navíc známy svou

interakcí s proteiny (Xynos et al., 2000) a ukázalo se, že mohou ovlivňovat i buňky imunitního systému (Pernis, 2005).

Proto je možné, že kontaminace homeopatických roztoků křemíkem ze stěn

skleněných nádob, v nichž jsou připravovány, způsobuje některé z efektů připisovaných homeopatickým lékům. Podle této hypotézy je tedy mechanismus působení homeopatických

léků nespecifický a většina ze specifických výsledků vychází z unikátnosti pacientova imunitního systému. To by vysvětlovalo i rozdílné výsledky, které jsou získávány z laboratorních testů a studií (Walach et al., 2005).

To, že homeopatika neničí přímo původce nemoci, ale pouze stimulují imunitní

systém pacienta, prokazuje také výzkum působení „Canova metody“ (homeopatikum složené z výtažků Aconitum napelus, Arsenicum album, Bryonia alba, Lachesis muta a Thuya occi-

dentalis). „Canova metoda“ se používá při léčbě rakoviny a chorob, při kterých je postižen imunitní systém pacienta (například AIDS). Podporuje funkce imunitního systému aktivací

makrofágů, které následně stimulují T lymfocyty, a tedy i cytotoxickou odpověď na růst nádoru nebo infekce (Seligmann et al., 2003). Regresi rakovinného bujení a ústup infekce hlá-

sí také klinické testy na pacientech a účinnost aktivace imunitního systému „Canova metodou“ potvrzují testy in vivo i in vitro ( De Freitas Buchi & Del Vecchio, 2002).

29

5.2. Klinický výzkum Klinický výzkum, tzn. výzkum účinků homeopatických léků na dobrovolnících,

případně pacientech v praxi, přináší podobně rozporuplné výsledky jako základní výzkum. Existuje několik vysoce kvalitních studií, které se zabývaly odlišností homeopatických léků

od placeba a až na výjimky dosáhly závěru, že homeopatie působí jiným způsobem než

placebo. Na druhou stranu existuje zatím příliš málo pozitivních výsledků v jednotlivých oblastech zkoumání, které by umožnily označit homeopatii za klinicky účinnou. To, jestli je homeopatické působení shodné s placebem, se navíc zdá být závislé i na kritériích analýzy (Walach et al., 2005).

Převážná část klinického výzkumu se však zabývá především léčivými účinky homeo-

patik na pacientech. Jedna ze zajímavých studií s pozitivními výsledky (Belon et al., 2006) byla provedena v Indii, ve vesnicích, o kterých bylo dlouhodobě známo, že jejich spodní voda

je zamořena arsenem a jejichž obyvatelé mají díky tomuto toxickému působení četné příznaky dysfunkcí organismu. Mezi nejčastější symptomy patří zejména dysfunkce jater, ledvin a plic,

projevy toxického vlivu na kůži, bolesti kloubů a svalů, trávicí potíže a celková slabost organismu. Další laboratorní vyšetření považují za hlavní indikátor otravy arsenem, kromě

zvýšeného obsahu arsenu v krvi a moči, především zvýšení hladiny antinukleárních protilátek

(ANA) a zvýšenou aktivitu dalších markerů otravy, jako jsou aspartátaminotransferázy, alaninaminotransferázy, kyselé fosfatázy, peroxidace lipidů, a redukovaný glutation. Cílem studie bylo ověřit, zda potencovaný homeopatický lék Arsenicum album, který byl

s pozitivními výsledky laboratorně zkoumán na schopnost snížení důsledků otravy arsenem

na myších i lidech, (Khuda-Bukhsh et al., 2005) je schopen snížit zvýšenou hladinu ANA zjištěnou u většiny populace vesnic zamořených arsenem. Po tříměsíčním sledování krve a

moči dobrovolníků ze zamořených vesnic, kterým byl předepsán homeopatický lék, studie

dospěla k výsledkům, že homeopatický lék Arsenicum album je schopen snížit stupeň postižení organismu otravou arsenem. Kromě snížení hladiny arsenu v krvi a moči se užívání

léku projevilo i návratem zvýšené hladiny ANA a ostatních markerů otravy asenem na běžné

hodnoty. Další nespornou výhodou tohoto způsobu léčby oproti konvenční medicíně, která léčila pouze projevy otravy, je absence rozsáhlých nežádoucích vedlejších účinků léčby, které

se projevovaly při léčbě klasické. Mechanismy účinku homeopatického léku doposud nejsou známy, předpokládá se však, že funguje zřejmě na bázi ovlivnění exprese specifických genů (Belon et al., 2006).

30

Pozorovací studie výsledků u pacientů, kteří dlouhodobě užívají homeopatické léky,

mají patrně nejvíce vypovídající hodnotu o skutečné homeopatické praxi a odhalují, proč je homeopatická léčba tak oblíbená. Homeopatickou léčbu nejvíce využívají lidé s chronickými

chorobami, proto bylo provedeno několik dlouhodobých průzkumů, které obracejí svou pozornost právě na tyto pacienty (Witt et al., 2005).

Jedna ze studií zahrnovala 3981 chronicky nemocných pacientů celkem 103 homeo-

patických praxí v Německu a Švýcarsku a sledovala jejich zdravotní stav po dobu 24 měsíců.

Do průzkumu byli zahrnuti pacienti starší 1 roku a byli rozděleni do skupin podle věku na děti

(1-6 let), dospívající (7-16 let) a dospělé (nad 16 let). Každá z těchto skupin obdržela

dotazníky (odlišné pro každou věkovou skupinu) na počátku léčby (pro záznam počátečního stavu) a pak ve 3, 12 a 24 měsících trvání léčby a současně zaznamenával zdravotní stav pacienta i ošetřující lékař. Dotazníky pro skupinu dětí byly vyplňovány rodiči dětí. Čtyři nejčastěji uváděné oblasti potíží a jejich rozdělení v rámci pohlaví a věku uvádí GRAF 1.

GRAF 1. Přehled nejčastěji léčených diagnóz (Witt et al., 2005)

kožní potíže

potíže dýchacího ústrojí

potíže pohybového aparátu duševní choroby

Po 24 měsících byly všechny dotazníky vyhodnoceny a statisticky zpracovány a

výsledkem byla zjištění, že během léčby bylo dosaženo zmírnění projevů chorob (u všech skupin) a zlepšení kvality života (nejvíce u skupiny dětí a dospělých). Znatelnější míry

pokroku ve zdravotním stavu i v kvalitě života bylo dosaženo u mladších pacientů a u pacientů s více rozvinutou chorobou (Witt et al., 2005).

31

Další dlouhodobou pozorovací studii, která shromažďovala informace od velkého

počtu pacientů, provedl tým Davida S. Spence. Po 6-ti letech sledování zdravotního stavu 6544 pacientů ve Velké Británii (věkové skupiny jsou znázorněny v Tabulce 1) s chronickými chorobami byly vyhodnoceny dotazníky využívající k hodnocení 7 bodové Likertovy škály (viz Tabulka 2)

TABULKA 1. (Spence et al., 2005) Věková skupina <16 16 – 32 33 – 48 49 – 64 65 – 80 >80

%

19,4 17,1 26,0 27,3 9,1 1,1

TABULKA 2. Likertova škála (Spence et al., 2005) +3

Výrazné zlepšení

+2

Zlepšení

0

Beze změny stavu

+1 -1

Mírné zlepšení

Mírné zhoršení

-2

Zhoršení

99

Pacient nedokáže stav posoudit

-3

X

Výrazné zhoršení

Stav je ovlivněn jinými vlivy (i jiná léčba)

TABULKA 3. Celkové výsledky 6544 pacientů (Spence et al., 2005)

Podle získaných informací (znázorněných v Tabulce 3) 50,7 % pacientů zhodnotilo

svůj zdravotní stav jako lepší či výrazně lepší. U 70,7% pacientů byly nalezeny pozitivní

změny, 23,1% pacientů změny stavu nezaznamenalo a u 3,1% pacientů došlo ke zhoršení choroby. Další zajímavá fakta přineslo rozdělení výsledků podle věkových skupin. V dětské

věkové kategorii (<16 let) uvedlo zlepšení či výrazné zlepšení zdravotního stavu 65,8%, nějaké pozitivní změny 80,5% pacientů. Porovnání úspěšnosti léčby v souvislosti s typem

diagnózy ukázala, že nejvíce pozitivních výsledků bylo dosaženo při léčbě astmatu (75% pacientů hodnotí svůj stav známkou +2 nebo +3) a kožních chorob (známky +2 a +3

nacházíme u 68% pacientů). Obvyklá kritika opozice pozitivních výsledků homeopatické léčby, že pacienti uvádějí zlepšení zdravotního stavu, protože musejí věnovat homeopatické

léčbě více času a nákladů za léky, je v této studii vyloučena skutečnostmi, že pacienti

nemuseli hradit náklady spojené s léky a délka vyšetření a počet schůzek byl srovnatelný s vyšetřeními alopatických odborníků (Spence et al., 2005).

32

Ne všechny studie dosahují tak pozitivních výsledků jako v případě dlouhodobé léčby

chronických chorob. Při léčbě chorob u dětí jako jsou poruchy pozornosti nebo hyperaktivita bylo sice dosaženo určitého zlepšení zdravotního stavu, ale zlepšení se projevilo stejnou měrou i v kontrolní skupině užívající placebo, a proto lze pozitivní vývoj ve zvládnutí choroby připisovat spíše léčbě samotné, nikoli homeopatickým přípravkům (Jacobs et al., 2005).

Homeopatika v mnoha případech nedokáží vyléčit chorobu, jako je tomu například

v případech rakovinného bujení, často jsou však používána pro zmírnění vedlejších účinků

terapie. Statisticky významných rozdílů od kontrolních skupin bylo dosaženo hlavně ve zmírnění bolesti, v oddálení nástupu negativních vedlejších účinků léčby, (Millazzo et al., 2006) a ve zlepšení psychiky pacientů (Molassiotis et al., 2004).

33

VI. ZÁVĚR Hlavním rysem současného základního výzkumu v homeopatii je snaha dokázat

účinnost homeopatických přípravků (i ve vysokých potencích) a najít mechanismus jejich působení. Přestože existuje několik studií, které prokazují ovlivnění imunitního systému

homeopatiky - stimulace makrofágů a lymfocytů (Seligmann et al., 2003) nebo zvýšení

syntézy stresových proteinů (van Wijk & Wiegant, 1997), celkové výsledky vyznívají často nepřesvědčivě a velká část vědecké veřejnosti proto zůstává k otázce homeopatické léčby skeptická a dožaduje se dalších vysoce kvalitně provedených studií, které by pomohly objasnit zatím nevyřešené otázky.

Mezi širokou veřejností, jejíž prioritou je navrácení zdraví pacienta, se homeopatická

léčba i přes dosud zcela nevysvětlený mechanismus působení jeví v jiném světle a patří k

nejrozšířenějším léčebným metodám současnosti. O její oblibě mezi pacienty i lékaři svědčí

fakt, že přibližně 20% všech praktických lékařů a 90% veterinárních ordinací v Německu provozují kromě klasické léčby i homeopatii a 42% praktických lékařů ve Velké Británii

doporučuje svým pacientům návštěvu lékaře-homeopata. Sjednotí-li se výsledky pro celou Evropu, pak přibližně každý čtvrtý obyvatel používá homeopatické přípravky. Co se týče

spokojenosti pacientů s léčbou, norská pozorovací studie nedávno publikovala výsledky, kdy 7 z 10 pacientů, kteří konzultovali svůj zdravotní stav s homeopatem a užívali homeopatické

přípravky, cítili během 6-ti měsíců od konzultace a předepsání znatelné zlepšení svého zdravotního stavu (Ernst, 2005).

Cílem této práce bylo seznámení čtenáře se základy dvou oblastí - imunologie jakožto

zástupce „klasické“ vědecké disciplíny, a homeopatie, která prezentuje jeden z nejrozšířenějších alternativních způsobů léčby. Oba tyto přístupy se totiž setkávají ve svém primárním

subjektu zkoumání, kterým jsou příčiny „zdraví a nemoci“ organismu a pokus o možnost je díky poznání mechanismů zpětně ovlivnit ku prospěchu pacienta.

34

VII. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY:

Bartůňková J, Paulík M, Hölzelová E, Hrušák O, Smetana K, Šedivá A, Špíšek R,

Šprongl L, Vernerová E: Vyšetřovací metody v imunologii, Grada Publishing, a.s., Praha, 2005, 1. vydání, 184 str.

Baumgartner S, Guggisberg AG.: Degranulation of basophils, third scene: Homeopathy and

basophil degranulation - less clear than some would have thought [in German]. Forschende Komplementärmedizin und Klassische Naturheilkunde 2005;12:52–54.

In: Walach H, Jonas WB, Ives J, van Wijk R, Weingartner O.: Research on homeopathy: State of the art. J Altern Complement Med. 2005 Oct;11(5):813-29. Review.

Bellavite P, Conforti A, Piasere V, Ortolani R.: Immunology and homeopaty.1. Historical Background. Evid Based Complement Alternat Med. 2005 Dec;2(4):441-52.

Belon P, Banerjee P, Choudhury SC, Banerjee A, Biswas SJ, Karmakar SR, Pathak S, Guha B, Chatterjee S, Bhattacharjee N, Das JK, Khuda-Bukhsh AR.: Can administration of potentized homeopathic remedy, Arsenicum album, alter antinuclear

antibody (ANA) titer in people living in high-risk arsenic contaminated areas? I. A correlation with certain hematological parameters. Evid Based Complement Alternat Med. 2006 Mar;3(1):99-107.

Čehovský J.: Autopatie, cesta k tělesné a duševní harmonii, Alternativa, Praha, 2003, 1. vydání, 150 str.

Davenas E, Beauvais F, Amara J, Oberbaum M, Robinzon B, Miadonna A, Tedeschi A, Pomeranz B., Frtner P, Belon P, Sainte--Laudy J, Poitevin B, Benveniste J.: Human basophil degranulation triggered by very dilute antiserum against IgE. Nature. 1988 Jun 30;333(6176):816-8.

Ernst E.: Is homeopathy a clinically valuable approach? Trends Pharmacol Sci. 2005 Nov;26(11):547-8.

35

De Freitas Buchi D, Del Vecchio M.: Qualidade de vida úara pacientes com cancer e Aids. Mita'y 1. 2002. 33-38.

In: Seligmann IC, Lima PD, Cardoso PC, Khayat AS, Bahia MO, Buchi Dde F, Cabral IR,

Burbano RR.: The anticancer homeopathic composite "Canova Method" is not genotoxic

for human lymphocytes in vitro. Genet Mol Res. 2003 Jun 30;2(2):223-8. Fučíková T.: Imunologie, Galén, Praha, 2002, 1. vydání, 58 str.

Gaddipati JP, Rajeshkumar NV, Grove JC, Maharaj SVM, Centeno JA, Maheshwari RK, Jonas WB.: Low-dose cadmium exposure reduces human prostate cell

transformation in culture and up-regulates metallothionein and MT-1G mRNA. Nonlinearity Biol Toxicol Med. 2003; 1(2): 199-212.

In: Walach H, Jonas WB, Ives J, van Wijk R, Weingartner O.: Research on homeopathy: State of the art. J Altern Complement Med. 2005 Oct;11(5):813-29. Review.

Hirst SJ, Hayes NA, Burridge J, Pearce FL, Foreman JC.: Human basophil degranulation is not triggered by very dilute antiserum against human IgE. Nature 1993;366:525–527.

Hořejší V, Bartůňková J.: Základy imunologie, Triton, Praha, 1998, 1. vydání, 224 str. Jacobs J, Williams AL, Girard Ch, Njike VY, Katz D.: Homeopathy for attention-

deficit/hyperactivity disorder: a pilot randomized-controlled trial. J Altern Complement Med. 2005 Oct;11(5):799-806.

Kent JK.: Přednášky o homeopatické léčbě, Alternativa, Praha, 1994, 1. vydání, 79 str. Khuda-Bukhsh AR, Pathak S, Guha B, Karmakar SR, Das JK, Banerjee P, Biswas SJ, Mukherjee P, Bhattacharjee N, Choudhury SC, Banerjee A, Bhadra S, Mallick P, Chakrabarti J, Mandal B.: Can homeopathic arsenic remedy combat arsenic poisoning

in human exposed to groundwater arsenic contamination? A preliminary report on first

human trial. Evid Based Complement Alternat Med. 2005 Dec;2(4):537-48.

36

Kolisko L.: Physiological and physical evidence of the efficacy of smallest entities, Verl. Der kommende Tag, 1923.

In: Walach H, Jonas WB, Ives J, van Wijk R, Weingartner O.: Research on homeopathy: State of the art. J Altern Complement Med. 2005 Oct;11(5):813-29. Review.

Milazzo S, Russell N, Ernst E.: Efficacy of homeopathic therapy in cancer treatment. Eur J Cancer. 2006 Feb;42(3):282-9.

Molassiotis A, Fernadez-Ortega P, Pud D, Ozden G, Scott JA, Panteli V, Margulies A, Browall M, Magri M, Selvekerova S, Madsen E, Milovics L, Bruyns I,

Gudmundsdottir G, Hummerston S, Ahmad AM, Platin N, Kearney N, Patiraki E.:

Use of complementary and alternative medicine in cancer patients: A European survey. Ann Oncol. 2005 Apr;16(4):655-63.

Ovelgönne JH, Bol A, Hop WCJ, van Wijk R.: Mechanical agitation of very dilute antiserum against IgE has no effect on basophil staining properties. Experientia 1992;48:504– 508.

Pernis B.: Silica and the immune system. Acta Biomed Ateneo Parmense. 2005;76 Suppl 2:38-44.

Rey L.: Thermoluminescence of ultra-high dilutions of lithium chloride and sodium chloride. Physica A 2003;323:67–74.

In: Walach H, Jonas WB, Ives J, van Wijk R, Weingartner O.: Research on homeopathy: State of the art. J Altern Complement Med. 2005 Oct;11(5):813-29. Review.

Rýc M, Böhm S.: Úvod do homeopatie, Vodnář, Praha, 1991, 1.vydání, 69 str. Schiff M.: The memory of water: Homoeopathy and the battle of ideas in the new science. Thorsons/HarperCollins, 1995.

In: Walach H, Jonas WB, Ives J, van Wijk R, Weingartner O.: Research on homeopathy: State of the art. J Altern Complement Med. 2005 Oct;11(5):813-29. Review.

37

Seligmann IC, Lima PD, Cardoso PC, Khayat AS, Bahia MO, Buchi Dde F, Cabral IR,

Burbano RR.: The anticancer homeopathic composite "Canova Method" is not genotoxic

for human lymphocytes in vitro. Genet Mol Res. 2003 Jun 30;2(2):223-8.

Spence DS, Thompson EA, Barron SJ.: Homeopathic treatment for chronic disease: A 6-

year, university-hospital outpatient observational study. J Altern Complement Med. 2005 Oct;11(5):793-8.

Vickers AJ.: Independent replication of pre-clinical research in homoeopathy: a systematic review. Forsch Komplementarmed. 1999 Dec;6(6):311-20. Review.

van Wijk R., Wiegant FAC.: The similia principle in Surviving stress: Mammalian cells in homoeopathy research, Utrecht University, 1997.

In: Walach H, Jonas WB, Ives J, van Wijk R, Weingartner O.: Research on homeopathy: State of the art. J Altern Complement Med. 2005 Oct;11(5):813-29. Review.

Walach H, Jonas WB, Ives J, van Wijk R, Weingartner O.: Research on homeopathy: State of the art. J Altern Complement Med. 2005 Oct;11(5):813-29. Review.

Wiegant FA, Souren JE, van Wijk R.: Stimulation of survival capacity in heat shocked cells by subsequent exposure to minute amounts of chemical stressors; role of similarity in hsp-inducing effects. Hum Exp Toxicol. 1999 Jul;18(7):460-70.

In: Walach H, Jonas WB, Ives J, van Wijk R, Weingartner O.: Research on homeopathy: State of the art. J Altern Complement Med. 2005 Oct;11(5):813-29. Review.

Witt CM, Ludtke R, Baur R, Willich SN.: Homeopathic medical practice: Long-term results of a cohort study with 3981 patients. BMC Public Health. 2005 Nov 3;5:115.

Xynos ID, Edgar AJ, Buttery LD, Hench LL, Polak JM.: Ionic products of bioactive glass

dissolution increase proliferation of human osteoblasts and induce insulin-like growth factor II mRNA expression and protein synthesis. Biochem Biophys Res Commun. 2000 Sep 24;276(2):461-5.

38

Internetové zdroje: URL 1: www.mujweb.cz/veda/homeopatie URL 2: http://vois.boiron.cz/leky.php URL 3: www.elixirs.com/nux.cfm

39