MASARYKOVA UNIVERZITA. Ústav antropologie

MASARYKOVA UNIVERZITA

Přírodovědecká fakulta

Ústav antropologie

MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vztah tělesných proporcí a rozložení podkožního tuku u ženy

Vedoucí práce: RNDr. Miroslav Králík, Ph.D.

Brno 2008

Petra Duchečková

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury. 2

Děkuji RNDr. Miroslavu Králíkovi, Ph.D. za pomoc při tvorbě magisterské diplomové práce, za jeho cenné rady a připomínky. Dále bych chtěla poděkovat své rodině a spolužákům za podporu při studiu.

3

Obsah 1. ABSTRAKT ........................................................................................................................... 6 2. KLÍČOVÁ SLOVA ................................................................................................................ 6 3. ÚVOD A CÍLE PRÁCE ......................................................................................................... 7 4. VYMEZENÍ PROBLEMATIKY ......................................................................................... 10 4.1. KOSTĚNÁ PÁNEV ...................................................................................................... 10 4.1.1. Anatomie kostěné pánve......................................................................................... 10 4.1.2. Funkční anatomie pletence dolní končetiny ........................................................... 10 4.1.3. Sexuální dimorfismus lidské pánve ........................................................................ 11 4.1.4. Časový vývoj sexuálního dimorfismu pánve.......................................................... 14 4.1.5. Adaptivní síly působící na utváření sexuálního dimorfismu pánve........................ 15 4.1.6. Pánevní roviny a mechanismus porodu .................................................................. 19 4.2. MNOŽSTVÍ A DISTRIBUCE TUKU .......................................................................... 22 4.2.1. Množství podkožního tuku u našich předků ........................................................... 22 4.2.2. Evoluční základy rozvoje množství a distribuce podkožního tuku u člověka ........ 23 4.2.3. Množství a rozložení tuku u žen z evolučního hlediska ......................................... 25 4.2.4. Typologie žen na základě množství a distribuce tuku ............................................ 29 4.2.5. Změny v množství a distribuci tuku během života člověka.................................... 30 4.3. MNOŽSTVÍ A DISTRIBUCE TUKU VE VZTAHU K NEMOCEM ......................... 33 4.3.1. Obezita .................................................................................................................... 33 4.3.1.1. Obezita a její zdravotní rizika ...................................................................... 34 4.3.2. Poruchy příjmu potravy .......................................................................................... 39 4.3.2.1. Historie poruch příjmu potravy.................................................................... 40 4.3.2.2. Nemoci způsobené MA ............................................................................... 41 4.3.2.3. Zdravotní důsledky mentální bulimie .......................................................... 42 4.4. MNOŽSTVÍ A DISTRIBUCE TUKU VE VZTAHU K ATRAKTIVITĚ ŽENY ....... 43 4.4.1. Pohlavní výběr a výběr partnera ............................................................................. 43 4.4.2. Výběr partnera u člověka ........................................................................................ 46 4.4.3. Důležitost atraktivity žen ve výběru partnera ......................................................... 47 4.4.4. Vztah zdraví jedinců k hodnocení jejich atraktivity ............................................... 47 4.5. WAIST–TO–HIP RATIO (WHR)................................................................................. 48 4.5.1. WHR jako indikátor plodnosti a zdraví .................................................................. 49 4.5.2. WHR a hodnocení atraktivity ................................................................................. 49 4.5.2.1. Vztah WHR a asymetrie prsou při hodnocení atraktivity............................ 51 4.5.2.2. Vztah WHR a obličeje při hodnocení atraktivity......................................... 51 4.5.2.3. Vztah WHR a hmotnosti při hodnocení atraktivity ..................................... 52 4.6. STABILITA ATRIBUTŮ KRÁSY ............................................................................... 58 4.6.1. Přitažlivost WHR v historickém kontextu .............................................................. 59 4.7. SHRNUTÍ PROBLEMATIKY WHR ........................................................................... 60 4.8. GEOMETRICKÁ MORFOMETRIE ............................................................................ 61 4.8.1. Význačné body – landmarky .................................................................................. 62 4.8.2. Tvar a jeho analýza ................................................................................................. 63 4.8.2.1. Superpoziční metody ................................................................................... 65 4.8.2.2. Deformační metody ..................................................................................... 65 4.8.3. Analýza křivek bez landmarků ............................................................................... 66 4.8.4. Analýza hlavních komponet ................................................................................... 66 4

4.8.4.1. Hodnocení atraktivity pomocí PCA............................................................. 67 5. MATERIÁL A METODY.................................................................................................... 70 5.1. TRADIČNÍ MORFOMETRIE ...................................................................................... 70 5.1.1. Antropometrický instrumentář................................................................................ 70 5.1.2. Somatometrické rozměry........................................................................................ 70 5.1.3. Indexy ..................................................................................................................... 73 5.1.4. Složení těla.............................................................................................................. 74 5.1.5. Odhad procentuálního zastoupení tělesného tuku .................................................. 75 5.1.6. Normalizační index................................................................................................. 76 5.1.7. Dotazníkové šetření ................................................................................................ 76 5.1.8. Statistické hodnocení .............................................................................................. 77 5.2. GEOMETRICKÁ MORFOMETRIE ............................................................................ 77 5.2.1. Digitalizace význačných bodů ................................................................................ 78 5.2.2. Výpočet chyby digitalizace..................................................................................... 80 5.2.3. Test využitelnosti geometrické morfometrie .......................................................... 80 5.2.4. Tvarová variabilita těla ........................................................................................... 80 5.2.5. Závislosti tvaru těla a antropometrických hodnot jako nezávislých proměnnýc.... 81 6. VÝSLEDKY ......................................................................................................................... 82 6.1. KLASICKÁ MORFOMETRIE ..................................................................................... 82 6.1.1. Somatometrické rozměry........................................................................................ 83 6.1.2. Antropometrické indexy ......................................................................................... 84 6.1.3. WHR ....................................................................................................................... 85 6.1.4. Odhad tělesného složení ......................................................................................... 86 6.1.5. Porovnání výsledků metod zjišťujících procentuální zastoupení tuku v těle ......... 87 6.1.6. Vnitřní a vnější faktory ovlivňující tělesnou stavbu.............................................. 88 6.1.7. Vztah distribuce tuku a rozměrů kostěné pánve měřené na živém člověku k naměřeným tělesným parametrům................................................................................. 91 6.2. GEOMETRICKÁ MORFOMETRIE ............................................................................ 93 6.2.1. Chyba digitalizace................................................................................................... 93 6.2.2. Test použitelnosti geometrické morfometrie .......................................................... 95 6.2.3. Tvarová variabilita těla ........................................................................................... 96 6.2.4. Korelace hlavních komponent a antropometrických a kategoriálních proměnných ........................................................................................................................................ 102 6.2.5. Korelace hlavních komponent a velikosti centroidu............................................. 105 6.2.6. Závislosti tvaru těla a antropometrických proměnných........................................ 106 7. DISKUSE............................................................................................................................ 120 7.1. TRADIČNÍ MORFOMETRIE .................................................................................... 120 7.2. GEOMETRICKÁ MORFOMETRIE .......................................................................... 126 8. ZÁVĚR ............................................................................................................................... 133 9. O autorce............................................................................................................................. 135 10. Slovník důležitých jmen a pojmů ..................................................................................... 136 11. Seznam použitých zkratek ................................................................................................ 142 12. Rejstřík.............................................................................................................................. 144 13. Použitá literatura ............................................................................................................... 146

5

1. ABSTRAKT V předkládané diplomové práci byl pomocí tradiční a geometrické morfometrie hodnocen tvar těla 54 studentek brněnských vysokých škol ve věkovém rozmezí od 19 do 26 let. Většina srovnávaných antropometrických rozměrů byla na základě indexu normality průměrná v porovnání s kontrolními výzkumy prováděnými na ženách stejného věku. Tvar těla studovaného souboru dívek může být na základě geometrické morfometrie popsán pomocí devíti efektivních hlavních komponent, z kterých sedm popisuje distribuci tuku. Pomocí tradiční morfometrie bylo zjištěno, že z pánevních rozměrů měřených na živém člověku, souvisí s WHR bikristální šířka pánve a to pozitivně. Pomocí geometrické morfometrie bylo zjištěno, že s WHR souvisela pozitivně bikristální šířka pánve, zatímco conjugata externa s WHR souvisela negativně. Pozitivní závislost mezi WHR a bikristální šířkou pánve patrně souvisí se zahrnutím tukové složky do tohoto rozměru. U rozměru conjugata externa je zahrnutí tukové složky nepravděpodobné, zároveň se jedná o jediný předozadní rozměr pánve, který může lépe odrážet rozměry malé pánve, na které hormony během vývoje působí především. Dívky s větším gluteálním obvodem a širšími boky mají větší absolutní pánevní rozměry, než dívky s malým gluteálním obvodem a úzkými boky. Na základě gluteálního obvodu a šířky pánve tedy můžeme usuzovat na pánevní rozměry. Distribuce tuku hodnocená na základě závislostí WHR pozitivně koreluje s bikristální šířkou pánve, obvodem pasu, subskapulární kožní řasou, BMI a indexem šířky pánve. Analýza pomocí geometrické morfometrie prokázala, že s distribucí tuku souvisí všechny výškové rozměry, bikristální šířka pánve, conjugata externa, obvody pasu, stehna a lýtka, kožní řasy na tváři, bradě, desátém žebru, horní končetině, pod lopatkou, na boku, patele a lýtku, BMI, WHR a indexy šířky ramen i pánve.

2. KLÍČOVÁ SLOVA antropometrický rozbor – atraktivita – BMI – distribuce tuku – geometrická morfometrie – obezita – pohlavní dimorfismus – pohlavní výběr – tradiční morfometrie – WHR

6

3. ÚVOD A CÍLE PRÁCE Postava je důležitou charakteristikou člověka. Na základě tvaru postavy a stylu chůze můžeme již z dálky rozpoznat známou osobu. I u neznámého člověka nám však může postava o svém nositeli sdělit velké množství informací. Pokud vezmeme v úvahu jak výšku, tak tvar postavy, můžeme odhadovat věk jedince, jeho pohlaví, aktuální zdravotní stav či možná zranění z minulosti. V poněkud odvážnějších odhadech můžeme spekulovat i o životním stylu daného jedince. Konkrétně můžeme polemizovat o stravovacích návycích, typu zaměstnání či volnočasových aktivitách. Zkušený pozorovatel dokonce dokáže podle tvaru postavy a držení těla jedince rozpoznat i například druh sportu, kterému se daný jedinec věnuje (fotbalisté a jezdci na koních mají často nohy do tvaru písmene O, hokejisté mají zvýrazněnou lordózu bederní páteře, cyklisté a plavci – především „prsaři“ a „motýlkáři“ mají zvýrazněnou kyfózu hrudní páteře a sportovci provozující balet, gymnastiku nebo tanec jsou zase zvyklí chodit i sedět vzpřímeně). Někteří psychologové a psychiatři se pokusili dát tělesnou stavbu jedinců do souvislosti s výskytem některých psychických onemocnění a také jim přiřadili charakterové vlastnosti a temperament. Mezi tvůrce těchto typologií patřili německý psychiatr Ernst Kretschmer a americký psycholog William Sheldon. V současné době hraje postava, především z hlediska tělesné hmotnosti, tvaru a proporcí, důležitou roli ve všech aspektech lidského života. Pod vysokým tlakem jsou v tomto ohledu především ženy. V médiích jsou každodenně prezentovány herečky a modelky, které představují jakýsi „ideál“ ženské krásy. To, že se ženy snaží vypadat přesně jako slavné osobnosti, vede ke zvyšujícímu se počtu poruch příjmu potravy, především u dospívajících dívek. Obrovský „boom“ zažívá také plastická chirurgie. Již neplatí, že se zákrokům plastické chirurgie podrobují pouze celebrity z oblasti filmu, hudby, politiky, nebo pouze zástupci z vysokých společenských tříd. Klientkami plastických chirurgů se již stávají i ženy středních vrstev. Tento fakt souvisí také s neomezeným množstvím potravy v moderních civilizacích. Mezi nejčastější zákroky patří liposukce, mnoho žen podstupuje také zvětšování či zpevňování prsou nebo hýždí. Právě s otázkou atraktivity úzce souvisí téma práce. Jako hlediska atraktivity ženy bývají nejvíce brány charakteristiky, které vypovídají o její plodnosti, zdraví a mládí. Za tělesný parametr, odrážející tyto tři hlavní charakteristiky, je považováno WHR (Waist–to– Hip Ratio), tedy poměr mezi obvodem pasu a boků. WHR můžeme považovat za indikátor

7

schopnosti reprodukce, neboť bylo zjištěno, že ženy s nižším WHR mají méně nepravidelností menstruačního cyklu (Van Hooff et al. 2000, s. 1396), optimální hladinu pohlavních hormonů (Jasienska et al. 2004, s. 1214–1215) a vyšší pH mucus endocervicale, což pomáhá průniku spermií (Jenkins et al. 1995). U žen s nadváhou mají ženy s WHR nižším než 0,85 signifikantně nižší hladiny insulinu a vyšší počet ovulačních cyklů, než ženy s WHR nad 0,85 (Morán et al. 1999). Nízké WHR je také předpokladem úspěšného počátku těhotenství u žen podstupujících umělé oplodnění. Zvýšení WHR o 0,1 snižuje o 30% pravděpodobnost otěhotnění za cyklus nezávisle na věku, hmotnosti, délce a pravidelnosti cyklu, kouření atd. (Zaadstra et al. 1993, s. 484). U žen podstupujících přenos in vitro oplozeného embrya byl negativní výsledek významně spojen s WHR vyšším než 0,8 (Waas et al. 1997, s. 2058). Co se týká zdraví, mají ženy s nízkým WHR nižší risk srdečních chorob, mrtvice, diabetu typu II, nemocí žlučníku a ledvin, nejrůznějších typů rakovin a předčasného úmrtí (Singh – Singh 2006, s. 335). Pomocí WHR je možné také rozpoznat věk ženy. Před dosažením puberty je průměrné WHR žen podobné průměrnému mužskému, tedy v rozmezí 0,75–0,9. V období puberty se s růstem pánve a ukládáním tuku na bocích, hýždích a stehnech ženské WHR rychle snižuje k hodnotám 0,67–0,8. Průměrné WHR žen poté během dospělosti pomalu roste (v souvislosti se snižující se plodností) a v postmenopauzálním období se dostává opět do mužských hodnot (Jones 1996, s. 98–99). Za nejatraktivnější je označováno WHR s hodnotou 0,7. Rozložení podkožní tukové tkáně je řízeno pohlavními hormony. Estrogeny zabraňují ukládání tuku v oblasti břicha a podporují jeho ukládání v gluteofemorální oblasti. Testosteron naopak stimuluje ukládání tuku v oblasti břicha a zabraňuje jeho ukládání v gluteofemorální oblasti (Singh – Singh 2006, s. 333). Diskutovaným tématem je otázka, která z dílčích částí WHR – tedy obvod pasu nebo obvod boků – má při výběru partnera větší váhu. Jednotlivé komponenty tohoto poměru totiž pro potencionálního partnera představují dva zcela odlišné signály. Obvod pasu podává informaci o současném reprodukčním a zdravotním stavu. Investovat do těhotné ženy je totiž z hlediska reprodukčního úspěchu pro muže nevýhodné. Obvod boků zase bývá dáván do souvislosti s šířkou pánve a zásobami tuku v této oblasti. V minulosti při porodu velkého novorozence mohla žena s úzkou pánví i její dítě zahynout. Muži tedy mohli preferovat ženy

8

s širokými boky, protože si mysleli, že mají širokou pánev a zároveň zásoby tuku pro období těhotenství a laktace. Je však otázkou, zda šířka pánve opravdu souvisí s obvodem boků (Rozmus–Wrzesinska – Pawlowski 2005, s. 299). Rozměry pánve měřené na živém člověku však nemusí vypovídat o rozměrech pánve malé, tedy porodnické. Obecně jsou všechny transverzální rozměry zevní i vnitřní pánve větší u ženy (Leong 2006, s. 61). Na velikost a tvar ženské pánve v minulosti působil selekční tlak a jsou tedy výsledkem kompromisu mezi mechanickou výhodou bipedie a výhodou při porodu. U mužů velikost a tvar pánve ovlivňuje pouze mechanická účinnost bipedie. Testosteron podporuje, nebo brzdí růst některých rozměrů pánve vůči přednastavenému typu, který je ženský (Tague 2005, s. 403). S ohledem na působení pohlavních hormonů na vývoj pánve a řízení ukládání tuku, by ženy s užší pánví měli mít vysoké WHR a ženy se širokou pánví WHR nízké. Cílem práce je zjistit vztah mezi tělesnými parametry zjišťovanými na živém člověku a množstvím a distribucí tuku u ženy.

Cíle práce Práce si klade za cíl pomocí dvou různých přístupů, a to konkrétně pomocí tradiční a geometrické morfometrie, zodpovědět na tři základní otázky. 1. Mají dívky s nízkým WHR širší pánev oproti dívkám s vysokým WHR? 2. Je možné na základě obvodu boků usuzovat šířku pánve? 3. Závisí distribuce tuku na tělesných parametrech měřených na živém člověku? Dílčím cílem tradiční morfometrie je antropometricky zhodnotit sledovaný soubor studentek. Na základě normalizačního indexu výsledky porovnat s jinými výzkumy stejně starých žen a zjistit tak reprezentativnost vzorku, protože soubor je malý. Dílčím cílem geometrické morfometrie je také popsat tvarovou variabilitu těla studovaného souboru studentek.

9

4. VYMEZENÍ PROBLEMATIKY

4.1. KOSTĚNÁ PÁNEV 4.1.1. Anatomie kostěné pánve Pánev (pelvis) je tvořena dvěma kostmi pánevními (ossa coxae) vpředu spojenými ve sponě stydké (symphysis pubica), kostí křížovou (os sacrum) a kostrční (os coccygis), které jsou navzájem spojeny klouby a vazy. Na pánvi rozlišujeme dvě části – velkou a malou pánev. Pánev velká (pelvis major) je po stranách ohraničena lopatami kostí kyčelních, vzadu posledními lumbálními obratli a horním okrajem kosti křížové. Dolní hranici tvoří linea terminalis, která probíhá po pecten ossis pubis, linea arcuata ossis ilii a promontoriu. Pánev malá (pelvis minor), je uložena kaudálně od linea terminalis. Její laterální stěny jsou tvořeny kaudálními částmi těl kostí kyčelních (corpora ossium ileórum) a kostmi sedacími (ossa ischium), zadní stěnu tvoří kost křížová (os sacrum) a kostrční (os coccygis), ventrálně leží kosti stydké (ossa pubés) (Sinělnikov 1964, s. 148).

4.1.2. Funkční anatomie pletence dolní končetiny Z hlediska funkčního má pánev význam systému transmisního, protektivního a podpůrného. Dále se uplatňuje jako inzerční plocha, tj. plocha na které začínají, nebo se upínají svaly. a) Pánev jako transmisní systém Pánevní kosti a jejich spoje vytvářejí pevný a pružný prstenec, který je podepřen hlavicemi kostí stehenních. Přes tento systém se přenáší váha trupu na dolní končetiny. Ze statického hlediska nemůže být tento prstenec uložen v horizontální rovině, protože by se křížová kost dostala ve vztahu ke kyčelním kloubům do excentrické polohy a těžnice trupu by se posunula před středy kyčelních kloubů. Udržet trvale vzpřímenou polohu těla za takových okolností by představovalo neekonomické přetížení vzpřimovačů trupu. U člověka je proto pánev skloněná přední částí dolů a dozadu a kost křížová je vysunuta šikmo dopředu. V oblasti promontoria se páteř náhle zalomuje a přechází z kyfózy křížové kosti do lordózy bederní části páteře. Tímto zalomením se těžiště těla posouvá nad kyčelní klouby. Pánevní sklon (inclinatio pelvis), vyjadřuje úhel, který svírá rovina vchodu pánevního s horizontální rovinou. Úhel dosahuje asi 60° a lze jej vyšetřit na rentgenovém snímku (Dylevský – Druga – Mrázková

10

2000, s. 159). b) Pánev jako protektivní a podpůrný systém Protektivní funkce jsou dány tloušťkou a mechanickou odolností pánevních stěn. Od prvního křížového obratle, který přejímá váhu trupu, se táhnou zesílené pásy kostí přibližně rovnoběžně s linea terminalis a končí u okrajů acetabula. Okraj acetabula, především v rozsahu facies lunata, je velmi odolný proti zatížení. Z okrajů kloubní jamky se táhnou další dva zesílené pásy. Dolní pás jde ramenem kosti sedací a zakončuje se v tuber ischiadicum. Horní pás jde od báze horního ramena kosti stydké. Izolovaná zesílení reprezentují crista a tuberositas iliaca (Dylevský – Druga – Mrázková 2000, s. 159–160). c) Pánev jako inzerční plocha Na pánvi začínají, nebo se upínají vazy a svaly, které se podílejí na pohybu dolních končetin a trupu a udržují rovnováhu trupu při sezení, stoji a chůzi (Dylevský – Druga – Mrázková 2000, s. 159–164).

4.1.3. Sexuální dimorfismus lidské pánve Pánev jako celek bývá považována za nejspolehlivější část těla pro určování pohlaví skeletu člověka. Základem pro hodnocení pánve je aspektivní hodnocení rozdílných anatomických detailů mezi muži a ženami (Stloukal et al. 1999, s. 181). Obecně jsou všechny transverzální rozměry zevní i vnitřní pánve větší u ženy. Mužská pánev je těžší a tlustší, neboť kosti mají masivnější a robustnější architekturu. Sexuální dimorfismus však není reprezentován pouze rozdíly ve velikosti, ale také ve tvaru kostěné pánve (Leong 2006, s. 61). Stupeň pohlavního dimorfismu pánevní kosti je dán především interakcí stupně dimorfismu dvou hlavních oblastí pánve, oblastí sakroiliakální a ischiopubickou. Nižší stupeň dimorfismu v jedné oblasti může být kompenzován vyšším stupněm dimorfismu v oblasti druhé (Stloukal et al. 1999, s. 181). Pohlavní dimorfismus oblasti sakroiliakální je dán tím, že u mužů je výraznější dorzální rozšíření a posunutí dolů kosti kyčelní než u žen (Novotný 1983, s. 67). Vzhledem k tomu, že muži jsou těžší a mají vyvinutější svalstvo, je jejich incisura ischiadica major užší, hlubší a více uzavřená s kratším a dozadu ohnutým horním ramenem. U žen je incisura ischiadica major naopak širší a mělčí se stejně dlouhými a rovnoměrně se rozbíhajícími rameny (Obr. 1) (Novotný et al. 1996, s. 254).

11

Ze stejného důvodu je také jiná pozice a tvar facies auricularis. Při prodloužení předního ramene facies auricularis a dolního ramene incisura ischiadica major se tyto kontury u žen nespojí, vytváří části dvou kružnic o jiném poloměru a tak tvoří kompozitní oblouk (arc composé). U mužů se tyto kontury spojí a jsou součástí jedné kružnice, z tohoto důvodu kompozitní oblouk nevytváří (Brůžek 2002, s. 160–161) (Obr. 1).

Obr. 1. Tvar incisura ischiadica major a pozice a tvar facies auricularis u žen (vlevo) a mužů (vpravo). U žen prodloužené okraje předního ramene facies auricularis a dolního ramene incisura ischiadica major vytváří kompozitní oblouk, u mužů ho netvoří (zdroj: Brůžek 2002, s. 161).

Pohlavní dimorfismus ischiopubického segmentu je dán rozdílnými délkami kosti stydké (os pubis) a sedací (os ischii). Ženy mají delší os pubis než muži, kteří mají naopak delší os ischii (Obr. 2). Při určování pohlaví pomocí tohoto segmentu je počítán ischiopubický index (Novotný 1986, s. 200), který je dán vztahem (PU–M) . 100/(IS–M) (Novotný 1983, s. 69).

12

Obr. 2. Pohlavní dimorfismus ischiopubického segmentu. Vzdálenost nejbližšího okraje fossa acetabuli k hornímu okraji facies symphysialis (PU–M), odráží délku kosti stydké a je větší u žen (vpravo). Vzdálenost nevzdálenějšího okraje fossa acetabuli k místu, kde osa ramus superior ossis ischii kříží povrch tuber ischiadicum (IS–M) odráží délku kosti sedací, která je větší u mužů (vlevo) (zdroj: Novotný 1986, s. 200).

Mezi další rozlišovací znaky patří promontorium, které u ženy vyčnívá méně do vchodu pánevního, takže je jeho tvar příčně oválný. U muže promontorium vyčnívá více a tak má vchod malé pánve spíše tvar srdčitý (Obr. 3). Symphysis pubica je u ženy nižší (4,5 cm), než u muže (5 cm). Dolní ramena kostí stydkých se pod symfýzou stýkají u mužů v úhlu ostrém, u žen vytváří úhel tupý (Obr. 4). Dolní rameno kosti stydké je u ženy štíhlé a plynule zakřivené, zatímco u muže se v místě crista phallica náhle mění zakřivení. Kostrč je u ženy kratší a pohyblivější (Čihák 2001, s. 283). Lidská pánev ale není vždy jednoznačně dimorfní. U obou pohlaví bylo zjištěno, že existují různé anatomické variace vybočující z normy. Ženy s „mužskou“ pánví bývají například postiženy hyperandrogenismem, byly v době dospívání vystaveny silné fyzické zátěži, nebo dosáhly vzpřímeného postoje až po průměrné době 14 měsíců. Existují také metrické a morfologické rozdíly v sexuálním dimorfismu pánve mezi jednotlivými populacemi (Leong 2006, s. 62).

13

Obr. 3. Zobrazení vchodu do malé pánve u muže (vlevo) a ženy (vpravo) (zdroj: Čihák 2001, s. 284).

Obr. 4. Úhel vytvořený stykem kostí stydkých u muže (vlevo) a ženy (vpravo) (zdroj: Čihák 2001, s. 284).

4.1.4. Časový vývoj sexuálního dimorfismu pánve Pohlavní dimorfismus pánve vzniká již za časného fetálního vývoje a zvýrazňuje se během dospívání. Dimorfismus v incisura ischiadica major je vrozený a zdá se, že je přímo geneticky řízen, ačkoliv stupeň exprese je dán místními podmínkami (Novotný 1986, s. 200). V osmi letech je jednoznačný rozdíl v šířce oblastí os ischii a acetabula (Leong 2006, s. 62). Většina rozdílů na pánvi se však vyvíjí během růstového spurtu, kdy mužská i ženská pánev prochází růstovou remodelací. Během puberty je vývoj ischiopubického segmentu řízen hormonálně a pohlavní rozdíly vznikají remodelací ženské malé pánve do porodního kanálu 14

(Novotný 1986, s. 200). Během stejného časového úseku mužská pánev podléhá většímu růstu v oblasti acetabula. V 18–ti letech ženám pánevní kost roste v předozadním směru, čímž se zvětšuje dimorfismus v oblasti vchodu do porodního kanálu. Růst transverzálních rozměrů os sacrum, vchodu pánevního, spinae iliacae anteriore inferiore a šířky os ilium a ischium během puberty, může být přiřazen efektům stabilizující selekce probíhající u mužů a žen. Růstové studie předpokládají, že linea terminalis pokračuje v růstu do rané dospělosti u žen, avšak ne u mužů. Selektivní výhodou pozdější maturace os pubis žen je, že perioda růstu je prodloužena a tím dochází ke zvýšení sexuálního dimorfismu délky os pubis, linea terminalis a obvodu vchodu pánevního (Leong 2006, s. 62).

4.1.5. Adaptivní síly působící na utváření sexuálního dimorfismu pánve Většina autorů se shoduje v názoru důvodu vzniku pánevního dimorfismu. Tvrdí, že pohlavní dimorfismus pánve je výsledkem adaptací na odlišné síly působící na jednotlivá pohlaví a že je tedy výsledkem adaptace na bipedalismus a těhotenství. Vyskytují se však i práce, které tento dimorfismus částečně připisují obecné pohlavní sekundární diferenciaci. a) Adaptace na bipedalismus a těhotenství U obou pohlaví pánev slouží k lokomoci, vzpřímenému postoji a podpoře vnitřních orgánů. U žen pánev navíc funguje jako porodní kanál (Correia – Balsiero – De Areia 2005, s. 154). Požadavky pro účinnou bipedální chůzi a pro porod však byly u žen v rozporu. Změny sloužící potřebám porodu byly příčinou pánevního sexuálního dimorfismu (Leong 2006, s. 61). Intersexuální variabilita předků člověka není dostatečně známa. Přispůsobení pánve a dolních končetin hominidů k bipedii a vzpřímenému postoji se uskutečnilo během miocénu. Ve středním pliocénu byli australopitéci účinně bipední a na pánvi jsou již rozpoznatelné pohlavní rozdíly. Značný pánevní pohlavní dimorfismus pozoujeme již u druhu Australopithecus afarensis. Obecné pohlavní rozdíly se během evoluce většinou redukují tak, jak ztrácejí svůj účinek a zachovávají se pouze rozdíly vztažené k reprodukci. Takovým příkladem je lidská pánev (Novotný 1983, s. 65–66). Lidé mají narozdíl od ostatních primátů široké tuber ischiadicum a oproti africkým lidoopům relativně krátkou kost kyčelní (Steudel 1981, s. 404). Kost sedací slouží jako rameno páky pro upínající se extenzory stehna. Jednotlivé druhy primátů se liší v její délce a

15

tento rozdíl je spojen s typem lokomoce. Krátká kost sedací umožňuje končetině větší zrychlení, což je dané větším množstvím svalových kontrakcí. Dlouhá kost sedací poskytuje větší maximální využití ramene zapojenými svaly a proto větší sílu. Krátká kost sedací by měla být výhodná pro skokany (Steudel 1981, s. 406–407) a zároveň pro člověka, neboť bipedalismus je charakterizován úderovou chůzí. Zkrácení pánve odrážející zkrácení kosti kyčelní a sedací je tedy jedním ze znaků přechodu k bipedalismu (Obr. 5).

Obr. 5. Zobrazení rozdílu délky a tvaru pánve mezi člověkem a lidoopem (zdoj: Spencer [on–line]).

Zkrácení hloubky pánve (zkrácení kosti kyčelní a sedací) znamená pro člověka výhodu při porodu a zároveň při lokomoci. Směr selekčních tlaků ovlivňujících hloubku pánve je tedy u člověka stejný pro obě pohlaví. Testosteron sice podporuje růst hloubky pánve oproti představenému typu a tak mají muži větší absolutní hloubku pánve, tento znak však má nízký index relativního dimorfismu (Tague 2005, s. 403). Pohlavně rozdílný proces hominizace ve smyslu adaptace na vertikalizaci těla a bipedii, je patrný především v sakroiliakálním segmentu pánve. Dorzální rozšíření a posunutí dolů kosti kyčelní je výraznější u mužů než u žen, u kterých rozměry malé pánve musí zůstat zachovány. Nejreprezentativnějším znakem tohoto segmentu je incisura ischiadica major (Novotný 1986, s. 200). Zadní prostor vchodu pánevního je prostor mezi transverzálním rozměrem vchodu

16

pánevního a kostí křížovou. Pokud je tento rozměr velký, tak usnadňuje průchod plodu do porodního kanálu a je tedy z porodnického hlediska výhodou. Velikost zadního prostoru je pozitivně korelována se vzdáleností mezi sakroiliakálním a kyčelním kloubem. Tato vzdálenost funguje jako rameno páky v přenášení váhy mezi trupem a dolními končetinami. Krátké rameno páky je mechanickou výhodou u skokanů, kvadrupedních a bipedních druhů. Na zadní prostor vchodu pánevního tedy u žen působí selekční tlak a velikost tohoto prostoru je výsledkem kompromisu mezi mechanickou výhodou bipedie a výhodou při porodu. U mužů velikost tohoto prostoru ovlivňuje pouze mechanická účinnost bipedie. Testosteron zastavuje růst tohoto segmentu oproti přednastavenému typu a výsledek je takový, že ženy mají jednoznačně větší všechny rozměry v této oblasti. Pro zadní prostor vchodu pánevního tedy můžeme sledovat vysoký index relativního dimorfismu pánve (Tague 2005, s. 403). Dalším z rozměrů, který odráží výsledek selekčního tlaku na jednotlivá pohlaví, je vzdálenost mezi spinae ischiadicae. Ta vymezuje střední rovinu pánve a je tak důležitá v hodnocení reprodukce hominidů. U žen, avšak ne u mužů, je výborný prediktor rozměru mezi spinae ishciadicae váha a rozměr hlavice femuru (Leong 2006, s. 62). Reprodukční funkci pánve odráží také ischiopubický segment. Malá pánev žen je adaptována k porodu velkého plodu. Tuto adaptaci můžeme sledovat u všech savců, u kterých je hlava novorozence relativně velká v poměru k rozměrům malé pánve. Během puberty pod vlivem hormonů se ženská malá pánev zvětšuje do rozměrnějšího porodního kanálu, zatímco mužská pánev se tímto směrem nemění (Novotný 1986, s. 200). Pohlavní rozdíly sakroiliakálního segmentu jsou tedy vztažené k pohlavně rozdílnému procesu hominizace, zatímco pohlavní rozdíly ischiopubického segmentu jsou vztažené k evolučním změnám souvisejícím s porodem (Novotný 1983, s. 68). To, že pohlavní dimorfismus pánve je výsledkem různého selekčního tlaku na jednotlivá pohlaví, nacházíme také v článku od Correia, Balseiro, De Areia 2005. Autoři se snažili potvrdit svou hypotézu, že ty rozměry porodního kanálu, kde se s ním stýkají biparietální rozměry hlavičky plodu, vykazují největší sexuální dimorfismus. Tato hypotéza vznikla z přesvědčení, že deformace hlavičky v okcipitofrontální oblasti je méně nebezpečná, než deformace v biparietální oblasti. Výsledky tuto hypotézu potvrdily, neboť ve všech třech rovinách pánevních byl rozměr pánve, který je spojován s biparietálním rozměrem více sexuálně dimorfní, než rozměr odpovídající frontookcipitálnímu rozměru. Rozměry, které

17

vykazují největší sexuální dimorfismus jsou tedy předozadní rozměr vchodu pánevního, transverzální rozměr ve střední rovině a transverzální rozměr východu pánevního. Nejvíce dimorfní parametr pánve byl rozměr mezi spinae ischiadicae. Z toho se dá předpokládat, že tento rozměr je nejnebezpečnější místo kde dochází ke stlačení biparietálního rozměru hlavičky plodu. Výsledky také mohou přispět k poznání mechanismu porodu u našich předků. Nová komparativní analýza dimorfismu pánve hominidů, která použila pelvimetrická data A.L.– 288–1 a žen Homo sapiens zjistila, že rozměry mající vztah k biparietálnímu rozměru pánve mezi A. afarensis a Homo si jsou mnohem více podobná, než jiné parametry pánve. Díky této podobnosti se zdá, že rotace hlavičky plodu probíhala již u časných hominidů. Jiní autoři si však myslí, že rotace hlavičky u australopitéků byla nemožná, ne–li zbytečná, neboť hlava novorozence ještě pravděpodobně nedosahovala rozměrů, jaké mají novorozenci Homo sapiens (Correia – Balsiero – De Areia 2005, s. 155–159). b) Obecná sekundární pohlavní diferenciace Sexuální dimorfismus pánve však nemusí mít pouze jasné porodnické důvody. Relativně větší vchod pánevní než samci, mají také samičky gorily a orangutana, ačkoliv hlavička jejich potomků je velmi malá. Zdá se proto, že některé rozdíly jsou obecným vývojovým přispěním sekundární pohlavní diferenciace a nemusí hrát roli při porodu. Schultz (1949) předpokládal, že pánevní rozměry, které jsou u žen významně větší, jsou vývojovým přispěním k obecné sekundární sexuální diferenciaci v jiných částech těla, kde jsou zase větší muži (Tague 2005, s. 392). Práce Tagueho jeho teorii podporuje. Na rozdíl od druhů se stejnou velikostí femuru, mají druhy, kde jsou samci větší než samice v délce femuru a rozměru jeho hlavice, jednoznačně větší sexuální dimorfismus pánve (Tague 2005, s. 401). Autor dále předpokládá, že selekční tlaky na mechanické a porodnické účely pánve (ultimativní důvod) a role testikulárních androgenů v růstu a vývoji pánve (proximativní důvod), vysvětlují vztah mezi dimorfismem pánve a femuru. Hlavní východisko pro pochopení sexuální diferenciace je, že obě pohlaví sdílejí stejný tělesný plán a že většina struktur by se vyvinula jako ženské, kdyby nezačaly působit testikulární hormony. Přednastavený typ pánve savců je ženský a androgeny přesměrovávají růst pánve z přednastavený typu do typu mužského. Etiologie tohoto přesměrování růstu je zatím neznámá. U myší například 5α– dihydrotestosteron podporuje růst os ischium a naopak brzdí růst os pubis. U druhů, které jsou sexuálně dimorfní ve velikosti

18

femuru, mají muži vyšší hladiny testosteronu. Výsledkem působení testosteronu je podpora nebo brzdění růstu některých rozměrů pánve vůči přednastavený typu (Tague 2005, s. 402– 403).

4.1.6. Pánevní roviny a mechanismus porodu V porodnictví se v malé pánvi rozlišují čtyři roviny (Obr. 6), ve kterých se hlavička plodu během porodu staví vždy svým největším rozměrem do největšího rozměru v dané rovině (Obr. 7). Uložení roviny, její ohraničení, tvar a velikost největšího rozměru jsou uvedeny v následující tabulce (Tab. 1) (Dylevský – Druga – Mrázková 2000, s. 158).

Rovina vchod pánevní – aditus pelvis

Ohraničení

Tvar

Největší vzdálenost

linea terminalis,

příčně oválný

diameter transversa – 13

promonorium, horní okraj

cm,

stydké spony

vzdálenost mezi lineae terminales

šíře pánevní – amplitudo

S2/S3, střed dna acetabula,

pelvis

střed stydké spony

kruhový

diameter obliqua – 13,5 cm, od incisura ischiadica major k sulcus obturatorius strany protilehlé

úžina pánevní – angustia

S5, spinae ischiadicae,

oválný

Diameter recta – 11,5 cm

pelvis

dolní okraj stydké spony

východ pánevní – exitus

vrchol kostrče, tubera

kosočtverečný

Diameter recta – 9–9,5 cm

pelvis

ischiadica, dolní okraj

a po odklonění pánve 11–

stydké spony

11,5 cm

Tab. 1. Rovina vchodu pánevního, její ohraničení, tvar a velikost největšího rozměru (zdroj: Dylevský – Druga – Mrázková 2000, s. 158).

19

Obr. 6. Roviny malé pánve (zdroj: Čihák 2001, s. 286).

Obr. 7. Roviny malé pánve a naznačení rotace hlavičky plodu během porodu (zdroj: Čihák 2001, s. 285–287).

20

Z rozměrů v jednotlivých rovinách vyplývá, že hlavička plodu vstupuje za porodu do pánevního vchodu v příčném rozměru, v pánevní šíři se stáčí do rozměru šikmého a pokračuje do přímého rozměru pánevní úžiny a pánevního východu (Čihák 2001, s. 286). Složitý mechanismus porodu se vyvinul v důsledku cefalopelvického nepoměru. Jeho příčinami jsou přizpůsobení se vzpřímenému postoji a bipedální chůzi a zvětšení kapacity mozkovny u člověka. Krogman označuje obtížný lidský porod jako „evoluční jizvu“ „scar of evolution“ (Krogman 1951, cit. Bigham 2005 [on–line]). Na obrázku 8 jsou znázorněny velikosti hlavičky a pánevního vchodu u lidí a lidoopů.

Obr. 8. Velikosti hlavy plodu a pánevního vchodu u lidí a lidoopů, zleva orangutan, šimpanz, gorila a člověk (zdroj: Králík 2006 [on–line])

Ačkoliv vliv přírodních sil a pohlavního výběru na anatomii člověka je dobře dokumentován, několik studií také zjistilo, že enormní růst lékařských zákroků může hrát obrovskou roli ve zvětšujícím se počtu atypických anatomických forem a přetvarování některých charakteristik, například lidské pánve. Velikost a tvar vchodu pánevního hraje klíčovou roli při průchodu hlavičky plodu do malé pánve. Velikost malé pánve je z porodnického hlediska také důležitá, protože vytváří porodní kanál, kterým prochází plod. V minulosti, kdy ještě nedocházelo k lékařským a vědeckým zásahům během asistence u porodu, byly komplikace vztahující se k velikosti a tvaru malé pánve a hlavičky plodu většinou fatální pro matku i dítě. V dnešní době však mohou ženy s úzkou, nebo nějak tvarově nedostačující pánví porodit i velké dítě a pokud mají dceru i předávat geny pro úzkou pánev (Leong 2006, s. 64).

21

4.2. MNOŽSTVÍ A DISTRIBUCE TUKU 4.2.1. Množství podkožního tuku u našich předků Po pět miliónů let docházelo u hominidů k zvětšování velikosti těla. Takovéto změny velikosti těla však nemusely znamenat změny v jeho složení. Znamená to však, že se musel zvyšovat příjem energie. U rodu Homo mohl být zvýšený příjem energie vyvážen adaptacemi, jako zvýšenou náročností lokomoce či změněnou energetikou reprodukce a růstu. Zásoby tuku jsou proto jen jednou z možností mezi širokou škálou adaptivních strategií v energetice hominidů (Wells 2005, s. 17). Evoluce hominidů je dále charakterizována zvětšováním mozku, což je spojeno s vyššími energetickými nároky, které se tak staly kritickým faktorem v jejich výživě. Současné interpretace fosilních nálezů předpokládají, že velikost mozku australopitéků byla podobná velikosti mozku velkých lidoopů. Zvýšené nároky na výživu jsou připisovány až vývoji rodu Homo. Bylo spočítáno, že vzrůst encefalizace u Homo erectus zvýšil spotřebu energie o 40% oproti Australopitékům. Proto je množství tuku zvláště důležité pro mladé ženy a ženy těhotné, neboť zajišťuje dostatek energie v období těhotenství a laktace (Wells 2005, s. 18–19). Během středního až pozdního miocénu byli hominidé vystaveni sezónním změnám počasí, které vyústily v nahrazení tropických lesů otevřenou krajinou. Předpokládá se, že místa obydlená hominidy byla vystavená většímu počtu suchých měsíců v roce než místa obydlená předchůdci šimpanzů a goril. To mohlo být příčinou následného rozdělení těchto tří druhů během vývoje. Dostupnost živin byla v suchých obdobích menší a to způsobilo velkou ekologickou změnu. Zásoby tuku se staly v tomto období výhodou. Je proto pravděpodobné, že vlastnost ukládat tuk vznikla už během tohoto období a stala se univerzální charakteristikou našich předků (Wells 2005, s. 17–18). Z lebečních a dentálních nálezů časných australopitéků starých 4,4 – 2,3 miliony let je možné pozorovat, jaké měli tito hominidé stravovací návyky. Jejich zuby prozrazují, že byli adaptováni k příjmu měkkého ovoce a oříšků. Během mladého paleolitu strava obsahovala velké množství proteinů, především živočišného původu. Lov byl energeticky velmi účinný, v bohatých oblastech dosahoval energetický zisk až 10000 – 15000 kalorií za hodinu (cal/h) práce, v chudších oblastech 2500 – 6000 cal/h práce. Před 15000 – 10000 lety došlo k vymizení velké zvěře, lovci začali lovit menší zvířata s energetickou účinností jen 1000 –

22

1500 cal/h práce a to mohlo být jedním z důvodů, které vedly k počátku neolitické revoluce. Lov byl nahrazen pastevectvím a zemědělstvím, které nebylo tak energeticky účinné, zisk činil pouze 700 – 1400 kalorií za hodinu práce. Největší problém s výživou vyplýval z faktu, že zemědělství bylo často založeno pouze na pěstování jedné plodiny, což následně vedlo k nedostatku některých mastných kyselin, minerálů a vitamínů ve stravě. Neolitická revoluce tedy směřovala ke zvýšenému množství populace a zároveň ke zhoršení zdravotního stavu a nižšímu příjmu energie, než v paleolitu. Podle archeologických nálezů lidé trpěli zvýšeným množstvím infekcí a nutričním stresům. Následkem toho byli lidé v období neolitu v průměru o 5 – 6 cm nižší, než lidé v období paleolitu a tento rozdíl trval až do 19. století (Arye Lev– Ran 2001, s. 352–353). Wells se domnívá, že vývoj zemědělství měl za následek hladomory, které byly mnohem horší než sezónní energetické nedostatky a jsou tedy recentním a novým faktorem lidské evoluce. Z literatury se dovídáme přibližně o čtyřech stech historicky dokumentovaných hladomorech, které ovšem zahrnují především západní civilizace. Zemědělství je proto považováno za nejsilnější selektivní vliv podporující „šetřivé geny“ (Wells 2005, s. 20).

4.2.2. Evoluční základy rozvoje množství a distribuce podkožního tuku u člověka V poslední době se obezita stala problémem téměř ve všech vyspělých státech světa. Takové rozšíření obezity může být vysvětleno ve světle evoluce. U všech žijících živočichů je hromadění energie v době nedostatku potravy nezbytné pro přežití. Stejně tak pro člověka bylo takovéto genetické naprogramování nezbytné pro přežití (Arye Lev–Ran 2001, s. 347). Každý aspekt našeho metabolismu je geneticky řízen. V lidském genomu byly rozlišeny stovky genů, které mají vztah k obezitě. Lokusy těchto genů byly nalezeny na všech chromozomech vyjma chromozomu Y a skoro na všech chromozomech byl objeven více než jeden lokus. Výsledkem takového množství a rozmístění genů je, že u různých populací, v rozdílných geografických oblastech a pod různými evolučními tlaky, díky kterým byly selektovány různé geny, došlo ke stejnému výsledku – schopnosti šetřit a uchovávat energii z přijaté potravy (Arye Lev–Ran 2001, s. 351). Genetické faktory ovlivňují index tělesné hmotnosti (dále BMI) z 25 – 40%. Mezi dědičné faktory patří například klidový a postprandiální energetický výdej, chuťové preference

23

a regulace chuti k jídlu, spontánní pohybová aktivita, schopnost spalovat tuky a cukry, citlivost k inzulínu atd. (Hainer – Kunešová et al. 1997, s. 35). U člověka najdeme přes dvacet genů podílejících se na rozvoji obezity a distribuci tuků. Pokud jsou oba rodiče obézní, je u potomka 70% pravděpodobnost, že bude obézní také. V případě že je obézní pouze jeden z rodičů, je tato pravděpodobnost 40%. Obezitu způsobují deficit genu leptinového receptoru, mutace leptinového genu, mutace genu beta–3 andrenergního receptoru, mutace serotoninového receptoru a geny kódující UCP (Uncouplink Proteins – odpřahující proteiny). UCP jsou bílkoviny lokalizované na vnitřní straně mitochondriální membrány, které zvyšují její prostupnost pro protony. Tím snižují účinnost energetické přeměny a brzdí syntézu ATP a naopak stimulují uvolňování energie ve formě tepla. Některé formy genů UCP reprezentují „šetřivé geny“, které navozením energetické úspornosti napomáhají rozvoji obezity (Enenklová 2005, s. 13 –14). Vzhledem k velkému množství hladomorů v minulosti, byla schopnost uchovávat přebytečnou energii a zásobit se velmi důležitá pro přežití. Výsledek přírodního výběru je takový, že jsme vcelku „tlustí“ živočichové. Naše tělo obsahuje 15 – 30% tuku, vyšší hodnoty mají ženy (Arye Lev–Ran 2001, s. 353). Evolučně podmíněné genetické předpoklady jsou jen základem, který umožňuje vznik obezity. K její realizaci je také nutný přísun energie. Při hubnutí má omezení přísunu potravy dvakrát vyšší účinnost než zvýšení energetického výdaje. Lidské tělo se však rychle přizpůsobuje i změně stravy (Arye Lev–Ran 2001, s. 355–356). Výzkumný program na dobrovolnících potvrdil, že během tříletého hubnoucího programu byla průměrná ztráta hmotnosti od původní hmotnosti – 4,4 kg po šesti měsících, – 2,0 kg po 18 měsících a pouze – 0,2 kg po 36 měsících (Stevens et al. 2001, s. 4). Během evoluce nebyli lidé vystaveni pouze stresům při změnách globálního klimatu, ale také specifickým selektivním stresům při obsazování jednotlivých ekologických nik. Adaptace k takovýmto místním ekologickým podmínkám měla za následek různé variety „šetřivých genů“. Proto všichni současní lidé mohou mít tyto geny a zároveň se lišit v jejich účinku. Kagawa et al. (2002) přepokládají, že „šetřivé geny“ vznikly nedávno jako výsledek adaptace na místní přírodní podmínky. Vznik spojují s příchodem anatomicky moderního člověka do Evropy, tedy přibližně 40 tis. př. n. l. (Wells 2005, s. 19). U většiny suchozemských savců je podkožní tuk uložen na několika místech, především v oblasti třísel, podpaží a břicha. Při ztloustnutí se tyto zásoby zvětšují a rozšiřují

24

laterálně a vytvářejí jednolitou vrstvu podkožního tuku. Extenzivní tuková tkáň na břiše je jedinečný rys primátů. Hypertrofie a intraabdominální zásoby tuku, zvláště v oblasti omenta, jsou hlavním důvodem vystouplého břicha, které je charakteristické pro lidi staršího věku a velké lidoopy. Lidská podkožní tuková tkáň je na specifických místech stejně jako u pozemských savců. Vyjma specializovaných mořských savců, kteří mají tukovou tkáň rozdělenou na vnitřní a podkožní, tuková tkáň u ostatních savců neodpovídá hypotéze specializace pro tepelnou izolaci. Lidský mozek produkuje takové množství tepla, že někdy dokonce hrozí i přehřátí (Paus – Pond 2007, s. 64). Druhým faktorem, který byl důležitý v evoluci lidské tloušťky, byla reprodukční energetika. Mezi primáty má rod Homo jako jediný unikátní sexuální dimorfismus ve tvaru těla, množství tuku a jeho distribuci (Pawlowsky – Grabarczyk 2003, s. 144).

4.2.3. Množství a rozložení tuku u žen z evolučního hlediska Ačkoliv schopnost shromažďovat energii je vlastní všem živočichům, její vliv na reprodukci má u člověka typický znak, kterým je rozdílné rozložení a množství podkožního tuku mezi muži a ženami. U žen je toto rozložení charakterizováno tzv. lower – body (pear – type) uložením tuku, které je také možné vyjádřit nízkým WHR poměrem (Arye Lev–Ran 2001, s. 354). Během evoluce rodu Homo došlo ke zvětšování mozkovny a prodlužování intrauterinního vývoje, což zvýšilo nároky na energetický přísun. Hlava novorozence se stala tak velká, že při porodu již maturovaného jedince by musela být pánev enormně velká. Proto našla příroda jiné řešení – porod ještě nezralého jedince. Aby ženy pokryly energetické nároky na laktaci, musely mít vytvořené zásoby energie. Řešením bylo uložení tuku v gluteofemorální oblasti. Tukové buňky uložené v této oblasti se liší od ostatních tukových buněk v lidském těle. Jsou hyperplastické, metabolicky stálé s méně aktivní lipolýzou a aktivnějším antilipolytickým programem, který zabraňuje mobilizaci těchto tukových buněk během každodenních potřeb (Arye Lev–Ran 2001, s. 354). Gluteofemorální tuk je také hlavním zdojem dlouhých řetězců polynenasycených mastných kyselin (LCPUFAs – long–chain polyunsaturated fatty acids), zvláště omega–3 dokosahexaenové kyseliny (DHA), které jsou kritické pro vývoj mozku plodu a dětí. Tyto LCPUFAs tvoří přibližně 20% suché hmotnosti lidského mozku. Studie

25

říkají, že s každodenním zvýšením 100 mg DHA během těhotenství se dětské IQ zvyšuje o 0,13 bodu (Lassek – Gaullin 2008, s. 28). Tyto tukové buňky bývají mobilizovány v období pozdního těhotenství a laktace. Uložení tuku v této oblasti je také pozitivně vztaženo k fertilitě a proto bylo vždy považováno za atribut ženské krásy. Dalším evolučním rysem hominidů jsou pernamentní tukové zásoby v oblasti prsou, které jsou jedinečné mezi primáty (Arye Lev–Ran 2001, s. 355). Rozložení podkožní tukové tkáně je řízeno pohlavními hormony. Jednoduše řečeno estrogeny zabraňují ukládání tuku v oblasti břicha a podporují jeho ukládání v gluteofemorální oblasti. Testosteron naopak stimuluje ukládání tuku v oblasti břicha a zabraňuje jeho ukládání v gluteofemorální oblasti (Singh – Singh 2006, s. 333). Vliv hormonů je pouze proximativní vysvětlení tohoto jevu, tj. je součástí mechanismu ukládání tuku, jaké je však jeho ultimativní vysvětlení? Z literatury se dovídáme o třech evolučních důvodech pro typický tvar těla žen. Jedná se o pohlavní výběr, zásobování pro vývoj nervového sytému a přizpůsobení se bipedální chůzi. a) Pohlavní výběr Ženské tělo můžeme charakterizovat relativně úzkými rameny, úzkým pasem, pernametními prsy a gluteofemorálním uložením tuku. Jednou z hypotéz je, že evoluční důvod pro takovýto tvar těla je pohlavní výběr (Pawlowski – Grabarczyk 2005, s. 144). Evoluční psychologové tvrdí, že lidská mysl je ovlivňována přírodním výběrem k řešení problému přežití a reprodukce. Potenciální partner by tak měl mít co nejvyšší reprodukční hodnotu a ta je u žen ovlivněna faktory, jakými jsou hladina pohlavních hormonů, věk, plodnost a odolnost proti nemocem. Předpokládá se, že některé z těchto informací lze rozpoznat z tvaru ženského těla a že přírodní selekce způsobila, že muži dávají těmto rysům přednost (Singh – Singh 2006, s. 332). Bližší pozornost problematice pohlavního výběru bude věnována v následujících kapitolách. b) Zdroje pro vývoj nervové soustavy Tuk v horní části těla má negativní a tuk v gluteofemorální oblasti pozitivní vliv na podporu dlouhých řetězců polynenasycených mastných kyselin (LCPUFAs – long–chain polyunsaturated fatty acids), které jsou nezbytné pro vývoj nervové soustavy u plodů a dětí (Lassek – Gaulin 2008, s. 28). 60–80% LCPUFAs v mateřském mléce pochází ze zásob tuku a ne z příjmu potravy matky. S každým těhotenstvím a laktací se ženám snižují zásoby

26

gluteofemorálního tuku, což odpovídá výsledkům studií které tvrdí, že IQ je negativně korelováno s pořadím narození. Ženy, které jsou těhotné v období kdy se ještě sami vyvíjí, jsou tak vystaveny třem konfliktům zájmů. Potřebují energii pro vývoj vlastního mozku, pro vývoj svého dítěte a také zdroje pro budoucí těhotenství. Výsledkem je, že jejich potomci mívají narušený vývoj kognitivních schopností. WHR poměr by proto mohl předpovídat kognitivní schopnosti žen a jejich potomků. Vliv by měl být mnohem více patrný u mladých matek, které o polynenasycené mastné kyseliny „soupeří“ se svým potomkem a jejich kognitiví schopnosti jsou výsledkem kopromisu tohoto souboje (Lassek – Gaullin 2008, s. 28– 29). Tyto hypotézy byly potvrzeny výzkumem. Ženy s nižším WHR a jejich potomci měly vyšší skóre testu kognitivních schopností. Zdá se také, že ženy s nízkým WHR mají dostatečné množství zásob pro podporu vývoje kognitivních schopností svých dětí dokonce i pokud jsou samy ve vývoji. Výsledek předpokládá funkční spojení mezi velmi velkým lidským mozkem a sexuálně dimorfním uložením tuku (Lassek – Gaullin 2008, s. 32). c) Biomechanické faktory Další možné vysvětlení uložení tuku v gluteofemorální oblasti je přispůsobení se bipedální chůzi, které vytvářelo odlišný selekční tlak na jednotlivá pohlaví. Bipedalismus měl u ranných hominidů specifické požadavky na morfologii, biomechaniku a energetiku. Ve vzpřímené poloze by se největší hmotnost těla (dále CoM – center of body mass) měla nacházet ve frontální rovině nad rotační osou kyčelního kloubu. Z toho vyplývá, že každá hmotnost navíc na přední straně těla, by měla být vyvážena ekvivalentní hmotností uloženou na zadní straně těla. V pokročilém těhotenství, během laktace a při nošení dětí se těla žen musela vyrovnat se zvýšeným zatížením vpředu nad těžištěm. Aby nedošlo k posunu těžiště nahoru a dopředu a tím k znesnadnění chůze během těhotenství a laktace, upřednostnily evoluční mechanismy u žen ranného rodu Homo tukové zásoby v oblasti hýždí a stehen (Pawlowski – Grabarczyk 2005, s. 144–145) (Obr. 9).

27

Obr. 9. Schématické kresby zobrazující tukové zásoby na zadní straně těla a přídatnou hmotnost vpředu a nahoře během těhotenství (vlevo) a laktace (vpravo). Šipky znázorňují vliv přídatné hmotnosti vpředu a vzadu na těžiště (G) (zdroj: Pawlowski 2001, s. 573).

Sexuální dimorfismus ve složení těla je v souladu s biomechanikou bipedalismu. Pokud vezmeme v úvahu velikost těla, mají ženy podobné množství svalové tkáně na nohách a trupu jako muži, ale o 10% méně na rukou. Na trupu mají téměř stejné množství tuku jako muži, ale na rukou ho mají o 10% a na nohou o 30% více než muži. Dále mají podobné množství kostních minerálů na nohách jako muži, ale o 10% více na trupu a o 20% méně na rukou (Nindl et al. 2002, s. 1613). Během těhotenství navíc dochází ke zvyšování obvodu hýždí a stehen, a to přibližně z 98,1 na 103,9 cm na hýždích a z 57,4 na 60,1 cm na stehnech (Titlbachová – Doležal 1977, cit. Pawlowski 2001, s. 573). Toto 5% zvýšení může být částečně hodnoceno jako vyvážení zvýšené hmotnosti vpředu a nad těžištěm během těhotenství, částečně jako přídatné zásoby tuku pro použití během pozdního těhotenství a laktace. Mechanismus vyvážení tedy mohl být velmi důležitým faktorem pro přežití ženy. Bez něho mohla neefektivní a energeticky náročnější lokomoce vést k neúčinnému získávání potravy a nemožnosti úniku před predátorem (Pawlowski 2001, s. 573–574). Kvůli zabránění posunutí těžiště nahoru můžeme očekávat, že by ženy měly mít rozměry a obvody nad těžištěm co nejmenší. Výzkum provedený na polských studentkách ve věku 19 – 25 let potvrdil tuto hypotézu. Nižší položení největší hmotnosti těla (RCoM; RCoM

28

= CoM/výška . 100) po mnohonásobné regresní analýze negativně korelovalo s maximálním obvodem stehna a pozitivně korelovalo s WHR a šířkou ramen. Ženy mají níže položenou největší hmotnost těla (nižší RCoM) než muži a její vztah k výše zmíněným rozměrům nejlépe vystihuje ženský tvar těla (Pawlowski – Grabarczyk 2005, s. 145–147). Je možné, že se některé rysy ženského tvaru těla staly více sexuálně atraktivní. To mohlo být způsobeno vyšším reprodukčním úspěchem mužů, kteří upřednostňovali ženy s nižším RCoM. Tato hypotéza se navzájem nevylučuje s hypotézou energetických zásob v gluteofemorální oblasti (Pawlowski – Grabarczyk 2005, s. 149).

4.2.4. Typologie žen na základě množství a distribuce tuku Pro ženské tělo je rozvoj podkožního tuku charakterističtější než variabilita opěrného systému a pohybového aparátu. Bohužel se problematikou typologie ženského těla na základě množství a rozložení podkožního tuku mnoho autorů nezabývá (Grimm 1961, s. 59). Podle uložení podkožního tuku do jednotlivých krajin těla rozlišuje Škerlj šest typů žen – typus normalis, subtrochantericus, superior, inferior, extremitalis a juvenilis (Škerlj 1950, cit. Martin – Saller 1962, s. 2448) (Obr. 10).

Obr. 10. Typologie žen na základě množství a distribuce tuku; a – typus normalis, b – subtrochantericus, c – superior, d – inferior, e – extremitalis, f – juvenilis (zdroj: Martin – Saller 1962, s. 2448)

Typus femininus normalis – s dostatečným množstvím a pravidelným rozložením tuku na těle. Typus subtrochantericus – s uložením tuku v oblasti trochanterů a zároveň menšími prsy. Typus superior – s bohatým tukovým polštářem v horní polovině těla, obzvláště na prsou. Typus inferior – s bohatým tukovým polštářem v dolní polovině těla

29

Typus exteremitalis – se silnějším tukovým polštářem v dolní části těla. Tuk není uložen v oblasti trochanterů, ale v oblasti stehna a na bérci. Není patrné zúžení ke kotníku a nohy tak vypadají válcovitě. Méně často je tuk uložen také na horní končetině. Typus juvenilis – s malým množstvím tuku obdobně jako v období dospívání.

Na jiném schématu podle Škerlje, Brožka a Hunta jsou dále typ Rubensovský, typus trunci a typus mammalis (Obr. 11).

Obr. 11. Typologie žen na základě množství a distribuce tuku; N – normální typ, R – Rubensovský typ, S – typus superior, I – typus inferior, Tr – typus trunci, Ex – typus extremitalis, M – typus mammalis, T – typus trochantericus (zdroj: Grimm 1961, s. 59).

4.2.5. Změny v množství a distribuci tuku během života člověka Lidé vykazují významné rozdíly ve velikosti a složení těla mezi pohlavími. Z evolučního hlediska mohou být tyto změny připsány rozdílným reprodukčním strategiím. Dimorfismus velikosti těla bývá připisován sekundárním sexuálním charakteristikám (Wells 2007, s. 415–416). Maximální rozdíly v tvaru těla jsou v mladém dospělém věku. Ženy mají tvar těla podobný přesýpacím hodinám, muži tvaru obráceného trojuhelníku se širokými rameny a úzkým pasem. Tuková tkáň a aktivní tělesná hmota se ukládají na specifických místech a proto tvar těla poskytuje spolehlivou informaci o jeho složení. Tak například šířka pasu je primárně určena množstvím tukové tkáně a šířka ramen zase svalovou hmotou. Se zvyšujícím se věkem rozdíly v tvaru těl mizí, což je spojeno především se změnou tvaru ženského těla. V sedmdesáti a osmdesáti letech těla ztrácí své klíčové charakteristiky (Wells 2007, s. 416).

30

U obou pohlaví dochází mezi prvním a šestým rokem ke snížení množství tuku. V dalším období dívky znovu přibírají tukovou tkáň, zatímco chlapci zvyšují množství aktivní tělesné hmoty. Většina z 10–20 kg tuku, které žena uloží během dospívání je tuk gluteofemorální. Ve všech populacích mají ženy tendenci ukládat tuk v periferních částech těla, zatímco muži v centrální části těla. Obvod pasu je také u jednotlivých pohlaví charakterizován rozdílným zastoupením jednotlivých složek tuku. Muži mají jednoznačně větší zastoupení viscerálního tuku, zatímco ženy tuku podkožního (Wells 2007, s. 420–422). Množství tuku se od 15 do 65 let zvyšuje a pak se snižuje. To potvrdil výzkum severoamerické populace provedený na 12446 mužích a 7018 ženách v tomto věkovém rozmezí. Změny s věkem ale nejsou rovnoměrné na všech místech těla. Změřeny byly kožní řasy na bicepsu, tricepsu, subskapulární, suprailiakální a ve středu stehna. Centrální kožní řasy (subskapulární a suprailiakální) se mění s věkem více, zatímco periferní (triceps, střední stehno) podléhají změně méně. Zajímavé je, že biceps má podobný model změny s věkem jako centrální kožní řasy. Křivka zobrazující rozložení tuku podle kožních řas (biceps, triceps, subskapulare, suprailiakale a střed stehna) má u mladých dospělých tvar písmene U, což znamená, že u nich převládá periferní uložení tuku. U jedinců nad 50 let má tato křivka tvar převráceného písmene U, převládá zde tedy spíše centrální uložení tuku (Mueller et al. 1986, s. 956–958). Tři hlavní komponenty, které nejlépe popisují topografii distribuce podkožního tuku u dospělé populace jsou PC1 – centrální/periferní podkožní tuk, PC2 – tuk na bicepsu, PC3 – horní/dolní tělní tuk. Průměry tří základních komponent rozdělené podle pohlaví a věku jsou zobrazeny na grafu 1. Analýza variance zjistila, že všechny tři komponenty se u obou pohlaví zvyšují s věkem, ačkoliv staří Kanaďané mají více centrálního tuku, tuku na horní končetině (biceps) a v horní části těla. Komponenta PC1 může být velmi důležitým faktorem odrážejícím nebezpečí vzniku chronické choroby, zároveň vykazuje ze všech tří komponent největší rozptyl vztažený k věku a pohlaví. U mužů je největší změna této komponenty v rozmezí 15– 35 let, zatímco u žen je změna velmi malá až do 45 let, kdy se náhle zvyšuje. Jedenáct z dvanácti věkových skupin rozdělených podle pohlaví (vyjma skupiny žen ve věku 15–19 let) ukázalo, že celkové množství tuku má k centrálně uloženému podkožnímu tuku přibližně lineární vztah (Mueller et al. 1986, s. 963– 965).

31

Graf. 1. Střední hodnota hlavních komponent distribuce tuku podle věku a pohlaví u Kanaďanů. PC1 – centrální/periferní podkožní tuk, PC2 – tuk na bicepsu, PC3 – horní/dolní t tělní tuk (zdroj: Mueller et al. 1986, s. 964).

Závislost distribuce tuku na věku dobře zachycuje také WHR. Před dosažením puberty je průměrné WHR žen podobné průměrnému mužskému, tedy v rozmezí 0,75–0,9. V období puberty se s růstem pánve a ukládáním tuku na bocích, hýždích a stehnech ženské WHR rychle snižuje k hodnotám 0,67–0,8. Schématické zobrazení tvaru těl dívek a chlapců od 18 měsíců do 18 let můžeme vidět na obrázku 12. Průměrné WHR žen poté během dospělosti pomalu roste (v souvislosti se snižující se plodností) a v postmenopauzálním období se dostává opět do mužských hodnot (Jones 1996, s. 98–99).

32

♀

♂

♀

♂

Obr. 12. Schématické zobrazení tvaru těl dívek a chlapců od 18 měsíců do 18 let (zdroj: Singh – Singh 2006, s. 334).

4.3. MNOŽSTVÍ A DISTRIBUCE TUKU VE VZTAHU K NEMOCEM 4.3.1. Obezita Obezita je považována podle Světové zdravotnické organizace (WHO – World Health Organization) za celosvětovou epidemii a je jedním z nejzávažnějších zdravotních problémů na světě. V západní Evropě má problém s obezitou 10 až 25% dospělých. V některých zemích Ameriky je to 20 až 25%. Horší situace převládá ve východní Evropě, kde se ženská obezita zvýšila až na 40%, dále ve státech Středozemí a u černých žen v USA. Ještě větší prevalence obezity je poslední dobou pozorována mezi americkými Indiány a Američany hispánského

33

původu. Nejvyšších hodnot dosahují lidé v Melanésii, Mikronésii a Polynésii (Roche s.r.o. 2005, [on–line]). Vývoj v České republice je na tom obdobně. Více než polovina dospělých žen a asi tři čtvrtiny mužů se nachází v oblasti nadváhy. Obézních jedinců, kteří mají BMI nad 30, je 16,3% mužů a 20,2% žen (Kohl, [on–line]). Ještě více alarmující je výskyt obezity u dětí. Bylo zjištěno, že ve věkové kategorii od 6 do 12 let se obezita objevuje až u 20% dětí. Ve skupině od 13 do 17 let je nejnižší, tj. 11%. Česká republika patří mezi státy s nejvyšším procentem obézních lidí (Kunešová 2006, [on– line]).

4.3.1.1. Obezita a její zdravotní rizika Již Hippokrates si všiml, že náhlé úmrtí postihuje častěji lidi otylé, než osoby s přiměřenou hmotností. V jeho studiích se také poukazuje na častější výskyt menstruačních poruch a neplodnosti u obézních žen (Hainer 2004, s. 21) Obezita, hypertenze, diabetes mellitus a hyperlipoproteinémie jsou ve svém komplexu nazývány metabolický syndrom X (označován také jako MS, Reavenův syndrom, smrtící kvarteto, syndrom Nového světa, civilizační syndrom). Jejich hlavním důsledkem a příčinou úmrtí je ateroskleróza a nádorová onemocnění. Tato skutečnost mění názor na spojení obezity s cukrovkou. V minulosti se obezita pokládala za typický rizikový faktor cukrovky. Dnes již víme, že obezita je v části případů projevem stejného genetického základu jako diabetes mellitus 2. typu. Je tedy často indikátorem toho, že daný jedinec má v sobě předpoklady pro vznik tohoto onemocnění. Metabolický syndrom X je geneticky podmíněn a geny, které ho vytváří jsou označovány jako tzv. „šetřivé geny“. Řada autorů se však domnívá, že metabolický syndrom X může být indukován zevním prostředím, především stresem (Svačina 2004, s. 49–52). Mezi nejrizikovější projevy obezity patří ateroskleróza, kardiovaskulární onemocnění, hypertenze, cukrovka, nádorová onemocnění, artróza, gynekologické poruchy, žlučové kameny, zvýšená hladina cholesterolu a tuku v krvi, respirační problémy, kožní komplikace, zácpa, zažívací potíže, pálení žáhy a psychosociální komplikace (Hainer – Kunešová et al. 1997, s. 52–63).

34

Světová zdravotnická organizace považuje jako nejdůležitější epidemiologické měřítko obezity Body Mass Index (dále BMI). Je ale důležité si uvědomit, že BMI je pouze hrubá míra, která nepodává informaci o tělesném složení a distribuci tuku. Proto byl pro jednoduchou a praktickou identifikaci nadváhy a obezity doporučen také obvod pasu a waist– to–hip ratio (dále WHR). Australská studie prevalence nebezpečných faktorů (The Australian Risk Faktor Prevalence Study) z roku 1989 umožnila porovnat různá měření obezity ve vztahu k následné mortalitě (Welborn – Dhaliwal – Bennett 2003, s. 580). Všechna měřítka obezity (BMI, obvod pasu, WHR) silně korelovala s nebezpečnými faktory způsobujícími kardiovaskulární onemocnění. Byla nalezena silně pozitivní korelace mezi měřítky obezity a sérovými hladinami triglyceridů a silně negativní korelace se sérovými hladinami HDL cholesterolu. BMI a obvod pasu ukázaly silnější korelaci se systolickým a diastolickým tlakem krve než WHR. Distribuce BMI u mužů a žen byla velmi podobná, ale křivky úmrtnosti u kardiovaskulárních chorob (dále CVD – Cardiovascular Disease) a cévních onemocnění srdce (dále CHD – Coronary Heart Disease) ukázaly vyšší predispozice mužů (male to female preponderance) k těmto onemocněním. Zvýšený stupeň úmrtnosti se vyskytoval u mužů s BMI nad 30 a u žen s BMI vyšším než 25. Měřítko centrální obezity ukázalo rozdílnou distribuci hodnot mezi muži a ženami, ale predispozice k úmrtnosti mezi jednotlivými pohlavími byly odstraněny. Pro WHR byl stupeň úmrtnosti způsobený CHD u mužů a žen velmi podobný. Zvýšená úmrtnost byla spojena s obvodem pasu vyšším než 88–102cm, nebo WHR vyšším než 0,8 u žen a 0,9 u mužů (Graf. 2) (Welborn – Dhaliwal – Bennett 2003, s. 582).

35

Graf. 2. Měřítka obezity (BMI, obvod pasu, WHR) s odpovídajícími hladinami úmrtnosti pro kardiovaskulární onemocnění (CVD) a cévní onemocnění srdce (CHD), 1989–2000 (zdroj: Welborn – Dhaliwal – Bennett 2003, s. 582).

Jednorozměrná analýza jednotlivých měřítek obezity u mužů a žen ukázala, že WHR je lepší prediktor CVD než obvod pasu, který je zase lepší než BMI. Z faktorů způsobujících kardiovaskulární onemocnění byl nejvýznamnější předcházející stav srdečních cév a tlak krve. Mnohorozměrná analýza ukázala, že WHR a CHD jsou silnými a nezávislými prediktory CVD u obou pohlaví. U žen bylo také nebezpečným faktorem kouření. Výsledek jednorozměrné a mnohorozměrné analýzy úmrtnosti při cévním onemocnění srdce byl velmi podobný výsledkům u kardiovaskulárního onemocnění (Graf. 3) (Welborn – Dhaliwal – Bennett 2003, s. 583).

36

Graf. 3. Věkově standardizované stupnice rizikovosti pro tři měřítka obezity (BMI, obvod pasu, WHR) udávající úmrtnost pro kardiovaskulární onemocnění (CVD) a cévní onemocnění srdce (CHD) (zdroj: Welborn – Dhaliwal – Bennett 2003, s. 584).

Tato data zobrazují první systematické porovnání několika měřítek obezity s tradičními rizikovými faktory provedené v longitudinální studii na reprezentativním vzorku (9206 dospělých ve věku 20–69 let, (muži n = 4508, ženy n = 4698). Analýzy potvrdily, že WHR je nejdůležitější faktor při ovlivnění budoucího rizika úmrtí z příčin CVD a CHD. Všechna měřítka obezity ukázala statisticky významnou korelaci k hladinám triglyceridů, HDL cholesterolu a krevním tlakům. Nebezpečí centrálního uložení tuku bylo známo již od padesátých let. Řidiči autobusů, kteří měli zvýšený obvod pasu, měli zvýšený počet srdečních úmrtí (Morris 1959, cit. Welborn – Dhaliwal – Bennett 2003, s. 583–584). Vztah mezi CHD a centrálním uložením tuku zjistili i Blair, Ludwig, Goodyear (1988), ačkoliv to ani nepředpokládali. Mysleli si totiž, že po „korekci“ („adjustment“) podkožního tuku v oblasti trupu k celkovému množství podkožního tuku a věku jedince, bude vztah mezi kožními řasami a nebezpečím vzniku koronárního onemocnění eliminován. Vliv centrálního uložení tuku byl nalezen také k rizikovým faktorům CHD, především ke množství triglyceridů (Blair – Ludwig – Goodyear 1988, s. 119). Androidní uložení tuku, tedy jeho uložení v centrální oblasti těla, je dále vztaženo k cukrovce a ateroskleróze (Vague 1956, s. 31). První longitudinální populační studie ze 37

Švédska z roku 1984 ukázala, že vysoké WHR je spojeno s mrtvicemi a ischemickou chorobou srdeční u mužů (Larsson et al. 1984, s. 1402) a infarktem myokardu u žen (Lapidus et al. 1984, s. 1260). Centralizovaná obezita je charakterizována hypertrofovanými tukovými buňkami. Naopak se zdá, že obezita gynoidní je způsobena zvýšeným počtem tukových buněk, alespoň u žen. Termíny androidní a gynoidní udávají dva extrémní způsoby uložení podkožního tuku, které odráží fakt, že centrálně uložený tuk je běžnější u mužů, zatímco v oblasti stehen, boků a hýždí je běžnější u žen. Jedinci obou pohlaví však mohou mít oba typy uložení tuku (Obr. 13). Androidní uložení tuku u ženy je podnětem pro odhalení možného nebezpečí vzniku cukrovky (Mueller et al. 1986, s. 955–956). a b

b

Obr. 13. Androidní a gynoidní uložení tuku u mužů a žen. a) příklad androidního uložení tuku, b) příklad gynoidního uložení tuku (zdroj: Vague 1956, s. 25–26).

Celkové množství tuku vyjádřené pomocí BMI má zase mnohem vyšší vliv na aerobní zdatnost, než topografie tuku. Pouze v jedné skupině, a to u starších mužů s normální 38

hmotností byl vliv topografie tuku na kardiovaskulární zdatnost významný. Muži s periferním uložením tuku mají sice vyšší hodnoty kardiovaskulární zdatnosti než muži s uložením centrálním, tento rozdíl je však extrémně malý v porovnání s vlivem BMI. U žen je snížení aerobní zdatnosti spojeno částečně s věkem, ale především se zvyšováním množství tuku (Mueller et al. 1986, s. 967–968). K jinému výsledku však dospěl americký tým studiem 2506 žen a 2860 mužů s průměrným věkem 46,6 let u žen a 45,1 let u mužů. Autoři totiž nenalezli statisticky významný vztah mezi fyzickou zdatností a tloušťkou. Dále se zabývali vztahem mezi zvýšenou mortalitou, kardiorespirační zdatností a BMI. Zvýšená mortalita souvisela se sníženou zdatností a se zvýšeným BMI. Podle této studie tedy k vyloučení rizika zvýšené mortality musí být člověk fyzicky zdatný a nesmí mít nadbytečné množství tuku (Stevens et al. 2002, s. 832).

4.3.2. Poruchy příjmu potravy V současné době není problémem pouze obezita, ale také její opačný extrém – podvýživa. Ta může vznikat ze dvou příčin. Jednou z nich je nedostatek potravy odrážející materiální nouzi dané populace nebo jednotlivce. Druhým případem je podvýživa způsobená poruchami příjmu potravy. Vzhledem k tomu, že se praktická část práce zaměřuje na českou populaci, budu se zabývat pouze druhou příčinou. O poruše příjmu potravy se dá hovořit, jestliže člověk používá jídlo k řešení svých emocionálních problémů a pokud příjem potravy začne zasahovat a ovlivňovat ostatní stránky života jedince (Maloney – Kranzová 1997, s. 7). Ke dvěma základním poruchám řadícím se do této skupiny patří mentální anorexie a mentální bulimie. Obě poruchy spojuje strach z tloušťky a nadměrná pozornost věnovaná vlastnímu vzhledu a tělesné hmotnosti. Asi třetina anorektiček se začne časem přejídat a následně toto chování kompenzuje zvracením, popřípadě užíváním léků nebo nadměrnou tělesnou aktivitou stejně jako bulimičky. Více než polovina bulimiček uvádí období anorexie v minulosti (Kulhánek, [on–line]).

39

4.3.2.1. Historie poruch příjmu potravy Historie poruch příjmu potravy (dále PPP) sahá až do daleké minulosti. Ve 2. století Galén poprvé popisuje příznaky mentální anorexie. Její první definici vytváří v roce 1694 britský lékař Richard Morton. Roku 1873 Charles Laségue defininuje symptomatickou triádu anorexie – amenorea – vyhublost. V roce 1874 lékař královny Viktorie William Gull identifikuje, diagnostikuje a poprvé použije termín „anorexia nervosa“. V roce 1917 Lulu Hunt Peters zavedla do oblasti výživy termín kalorie, do té doby známý jen z fyziky. Za zlomový je považován rok 1967, kdy se britská modelka Twiggy objevuje na titulní straně časopisu Vogue (Obr. 14). Roku 1970 S. Theander, švédský psychiatr varuje před hrozivým nárůstem PPP. 70 % Američanů kupuje nízkokalorické potraviny a soutěže Miss Amerika vyhrávají stále štíhlejší dívky. Termín „bulimia nervosa“ poprvé užívá G. Russell v roce 1979. Vznikají také první speciální zařízení pro osoby trpící PPP. V roce 1980 jsou vymezena kritéria mentální anorexie (dále MA) a mentální bulimie (dále MB). Druhým mezníkem je rok 1987, kdy WHO označuje MB jako důležitý problém světové populace. Od roku 1990 pozorujeme rozvoj preventivních a podpůrných programů pro PPP. Veřejnost je nespokojena s nadměrnou idealizací vyhublosti a nepřiměřených dietních opatření (Navrátilová – Češková – Sobotka 2000, s. 152–154)

Obr. 14. Britská modelka Twiggy na titulní straně časopisu Vogue, v té době měří 170 cm a váží 41 kg (zdroj: MaRiSsa 2008, [on–line]).

40

a) Mentální anorexie (MA) – je charakterizována úmyslným ubýváním hmotnosti a jeho následným udržováním. Hlavním rysem je odmítání jídla, obava ze ztloustnutí, neobjektivní vnímání vlastní postavy. Pacientky usilují o co nejnižší tělesnou hmotnost. Vzniká podvýživa, závažné zdravotní i psychické problémy, jsou narušeny tělesné funkce. U MA rozlišujeme bulimický a nebulimický typ (Krch 2002, s. 23). MA v zemích západní Evropy postihuje asi 0,5–0,8 % dospívajících dívek a mladých žen, tzn. asi 1 ze 200 dívek. Jisté příznaky MA se však vyskytují až u 6 % dívek na konci puberty. U mužů je onemocnění MA asi 20krát méně časté než u žen. Rozšíření MA v České republice je se situací v západní Evropě srovnatelné (Krch 2002, s. 52)

4.3.2.2. Nemoci způsobené MA Téměř u 90 % pacientek se v průběhu nemoci objevují kardiální problémy. Nejčastěji to jsou bradykardie s frekvencí méně jak 60 tepů za minutu způsobená poklesem bazálního metabolismu, snížení krevního tlaku pod 90/60 mm Hg, související zejména s chronickým snížením objemu tělních tekutin, srdeční arytmie vyvolané nadužíváním diuretik nebo nerovnováhou iontů. Dále to jsou poruchy metabolismu elektrolytů, postižení plic a ventilace, renální, gastrointestinální, dermatologické, hematologické, neurologické a metabolické komplikace, poruchy termoregulace a psychické a sociální důsledky (Navrátilová – Češková – Sobotka 2000, s. 158–166). Postižení dutiny ústní – zejména v případech, kdy se MA objeví u dospívajících dívek. Vlivem dlouhodobě sníženého příjmu vápníku je možné pozorovat kariézní chrup. Zvýšená kazivost zubů a vznik paradentózy souvisí také s hypovitaminózou a častým zvracením (Navrátilová – Češková – Sobotka 2000, s. 166). Kosterní komplikace – v důsledku nedostatečné výživy může dojít ke vzniku osteoporózy a osteopenie. Nejdůležitějším obdobím pro tvorbu kostní tkáně je pubertální a časně postpubertální období, tedy doba s největším výskytem MA. Anorektičky mají hustotu kostní tkáně průměrně o jednu čtvrtinu nižší než ostatní zdravé ženy. Výrazně tak stoupá výskyt patologických fraktur ve vyšším věku (Navrátilová – Češková – Sobotka 2000, s. 164– 165). Endokrinní komplikace – charakteristickým rysem MA je primární nebo sekundární amenorea vznikající narušením sekrece GRH – hormon uvolňující gonadotropiny

41

v hypotalamu. Následně dochází k poklesu hormonů hypofýzy – FSH a LH, mizí stimulace ovarií a sekundárně klesá hladina estrogenů a progesteronu. V případě, že MA vznikne před nástupem puberty, dochází ke zpožděnému dospívání. Nedochází k vyvinutí sekundárních pohlavních znaků a nemocné mají infantilní vzhled (Navrátilová – Češková – Sobotka 2000, s. 163). b) Mentální bulimie (MB) – se vyskytuje častěji než čistá MA, ale velmi často jsou obě choroby vzájemně propojeny. Charakteristické jsou opakované a nekontrolovatelné záchvaty příjmu velkého množství potravy, která je většinou energeticky velmi bohatá. Následně se dostavují nepříjemné tělesné pocity doprovázené depresí a pocity viny, spojené s obavou z tloušťky a kompenzační chování, kdy se nemocné snaží nadměrného množství požité potravy zbavit. Nejčastěji vynuceným zvracením, užitím různých léků nebo nadměrnou tělesnou aktivitou. Stejně jako u MA je MB doprovázena zdravotními i psychickými problémy a narušením tělesných funkcí. Vyskytuje se asi u 1–3 % mladých žen. U studentek středních a vysokých škol je její výskyt častější. U mužů se bulimie vyskytuje výjimečně, asi desetkrát méně často než u žen (Navrátilová – Češková – Sobotka 2000, s. 173).

4.3.2.3. Zdravotní důsledky mentální bulimie U MB se stejně jako u MA v průběhu nemoci objevují kardiální obtíže jako bradykardie, hypotenze, srdeční arytmie, změny EKG, poruchy funkce mitrální chlopně, levé srdeční komory a zhoršení funkce srdečního svalu, kardiomyopatie a myokarditida. Dále to jsou postižení plic a ventilace, porucha metabolismu iontů, komplikace renální, endokrinní, hematologické, neurologické, metabolické, dermatologické, psychické a společenské (Navrátilová – Češková – Sobotka 2000, s. 174–176). Postižení dutiny ústní – Při opakovaném zvracení se projevují účinky HCl na zubní sklovinu, která je pak velmi náchylná k mechanickému poškození. Bývá měkká, zažloutlé barvy. Pacientky jsou náchylné ke zvýšené kazivosti zubů a mají poškozené zubní krčky. Až 50% bulimiček trpí paradentózou (Navrátilová – Češková – Sobotka 2000, s. 177). Gastrointestinální komplikace – v důsledku opakovaného vyvolávaného zvracení je u pacientek často pozorován vznik žaludečních a duodenálních vředů. Velmi závažnou komplikací způsobenou zvracením bývá také ruptura jícnu. Při opakovaných epizodách

42

přejídání dochází k nadměrné dilataci žaludku až k jeho možné perforaci. Snižuje se také žaludeční tonus, což přispívá k poruše vyprazdňování a dalšímu vzniku nekrózy žaludeční sliznice. S častým přejídáním a zvracením souvisí i výskyt hyperamylazemie a akutních pankreatitid. S nadměrnou konzumací alkoholu, která je u MB stále častější, souvisí také vzestup hladin jaterních transamináz (Navrátilová – Češková – Sobotka 2000, s. 176).

4.4. MNOŽSTVÍ A DISTRIBUCE TUKU VE VZTAHU K ATRAKTIVITĚ ŽENY 4.4.1. Pohlavní výběr a výběr partnera Adaptace je mechanismus vytvářený selekcí během evoluce, který řeší adaptivní problémy a podporuje přežití genů, které ho tvoří. Stálým adaptivním problémem, kterému byli naši předci vystaveni, byl výběr partnera. Potenciální partneři se liší svou reprodukční hodnotou – tedy mírou, v jaké mohou zajistit reprodukční úspěch svého protějšku. Informace o „hodnotě partnera“ je spolehlivě pozorovatelná ve specifických tělesných znacích a proto můžeme očekávat, že selekce vytvořila adaptace – psychologické mechanismy – k zachycení a zpracování této informace. Alternativní význam epigramu: „krása je v očích pozorovatele“ je toho důkazem (Symons 1996, foreword). Krása se nenachází v přírodě, ale existuje v mysli a v adaptacích pozorovatele. Každá genetická změna která způsobuje, že jedinec zachycuje a preferuje spolehlivý podnět vysoké hodnoty partnera opačného pohlaví, by měla mít silnou selektivní výhodu. Kritérium hodnocení fyzické atraktivity by se mělo měnit přímo s pozorovatelnými rysy partnera. Otevřenou otázkou však je, jakou roli ve vývoji standardů krásy hraje stupeň napodobování a jaký je vliv „kulturního posunu“ (Symons 1996, foreword). „Pohlavní výběr je založen na výhodě, kterou má jistý jedinec nad jedinci stejného pohlaví a druhu, výhradně z hlediska reprodukce“ (Darwin [1874] 1922, s. 322). Podle Jonese existují dva hlavní znaky odlišující pohlavní výběr od obecnějšího výběru přírodního. První je, že pouze orgány a chování adaptované k zajištění reprodukce jednoho jedince oproti jinému, jsou produkty pohlavního výběru. Nejde tedy o celkový počet potomků ale o to, že jedinec A produkuje potomky zatímco jedinec B ne. Druhým znakem je, že adaptace vytvořené pohlavním výběrem jsou přímo vztažené k plodnosti a párování, ne tedy k přežití, a zahrnují více úsilí o zisk partnera, než rodičovské úsilí (Jones 1996, s. 19). Rozlišujeme dvě formy pohlavního výběru. První je mezi jedinci stejného pohlaví (obvykle mezi muži) ve smyslu zahnat nebo zabít soupeře a získat ženu. Druhá je okouzlit

43

jedince druhého pohlaví (obvykle ženu), která si následně vybere nejvhodnějšího partnera (Darwin [1874] 1922, s. 939). Darwin píše: „Téměř mezi všemi živočichy existuje boj mezi samci o získání samice. Z tohoto důvodu mají samice možnost vybírat si mezi několika samci, ovšem za předpokladu, že na to jejich mentální kapacita stačí“ (Darwin [1874] 1922, s. 326–327). Obě tato obecná pravidla záleží na operačním pohlavním poměru (OSR – operational sex ratio; poměr mužů, kteří jsou připraveni k páření ku ženám). Výsledek je tedy takový, že muži jsou většinou soutěživější a ženy vybíravější, protože OSR je vyšší pro muže (Jones 1996, s. 20–21). Důsledek pohlavního výběru je takový, že největší množství potomků je vychováváno páry tvořenými nejsilnějším a nejlépe vyzbrojeným samcem, který zvítězil nad ostatními samci, se silnou a nejlépe živenou samicí, která je schopná se na jaře pářit nejdříve. Pokud si totiž taková samice vybere nejatraktivnějšího a nejzdatnějšího samce, bude mít více potomků než samice, které se mohou pářit později a zbývají na ně méně zdatní a méně atraktivní samci. Nejsilnější a nejzdatnější muž by měl být zároveň schopen vybrat si nejatraktivnější ženu (Darwin [1874] 1922, s. 340–908). Výzkum založený na evolučním přístupu by měl brát v úvahu minulost stejně jako současné adaptivní problémy. Z evolučního přístupu k fyzické atraktivitě nevyplývá, že standardy krásy jsou vždy adaptivní, nebo zcela „pevně stanovené“. U lidí, stejně jako u živočichů, zahrnuje vývoj standardů krásy procesy od vrozených instinktů k imprintingu, napodobování a jiným formám sociálního učení. Téměř ve všech populacích je fyzická krása pro muže jednoznačně důležitější ve výběru partnera, než pro ženy. Ženy naopak hodnotí více finanční zabezpečení a ambice mužů. Zdá se tedy, že lidé jsou výjimkou z obecného pravidla, které platí mezi živočichy, že samčí atraktivita je důležitější, než ta samičí. Evoluční teorie předpokládá a studie živočichů potvrzují, že pohlaví s vyšším reprodukčním potenciálem (PRR – potential rate of reproduction) bude pohlavím, na němž se bude pohlavní výběr opačného pohlaví více uplatňovat. Muži mají vyšší PRR než ženy, ačkoliv je tento rozdíl menší než u jiných savců z důvodu biparentální péče o potomky. Podle předpokladu jsou ženy obecně více vybíravé než muži, ale důležitost vztažená k atraktivitě ženy je u lidí výjimečná (Jones 1996, s. 7–17).

44

Pohlavní výběr však nefavorizuje pouze organismy s vysokou hodnotou, ale také organismy nosící „falešné znaky“. „Falešné podněty“ zpětně redukují adaptivní výhody naučeného výběru partnera. Společná evoluce sexuálních znaků a jejich preferencí pravděpodobně vedla k „honest advertising“ („čestnému sdělování“) (Jones 1996, s. 24). Zahavi (1975) argumentuje, že bezvýznamné a extravagantní sexuální znaky jsou toho důkazem – pouze organismy s vysokým fitness a vysokou „partnerskou hodnotou“ jsou schopni nosit handicap takto zvýrazněných rysů, zatímco méně zdatní jedinci mají rysy průměrné. Pokud si ženy vyberou muže s „dobrými geny“, dají svému potomkovi větší šanci na přežití a reprodukci. Je ale nutné zdůraznit, že stále existuje jakýsi rozpor v definici „dobrých genů“. Pokud samice preferují samce s dlouhými ocasy, tak geny pro dlouhý ocas budou dobré jednoduše pro to, že tito samci jsou atraktivnější (Jones 1996, s. 25–26). Předpokládejme, že paraziti jsou biologicky specializovaní pro napadení hostitelů s běžným genotypem a méně dobře adaptováni pro infikování hostitelů s méně běžným genotypem. Za tohoto předpokladu se sníží počet hostitelů s běžným genotypem a naopak zvýší počet hostitelů se zvláštním genotypem. Výsledkem tak nebude rovnováha, ale cykličnost v tom, jak se mění frekvence genů u hostitelů a parazitů. Podle hypotézy Hamiltona a Zukové jsou sexuální znaky více vyvinuté u populací, kde jsou průměrné hladiny parazitické infekce vysoké. Další podmínkou je, že uvnitř populace by jedinci s větším množstvím parazitů měli mít méně výrazné znaky a měli by být méně atraktivní pro jedince druhého pohlaví. Teorie také předpokládá, že ženy které si mohou vybírat partnery budou mít potomky s vyšším fitness než ženy, které možnost výběru nemají (Hamilton, Zuk 1982, s. 384–386). Výběr partnera může ovlivnit úspěch potomka tím, že ovlivní jeho atraktivitu. To nazýváme jako „ubíhající selekce“ („runaway sexual selection“). Pokud jsou dlouhoocasí jedinci atraktivní, tak by si je samice měly vybrat a produkovat dlouhoocasé syny (za předpokladu, že je tento znak dědičný), kteří by měli produkovat více potomků, než jedinci průměrní. To je také nazýváno „sexy syn“ („sexy son“) efekt. Ubíhající sexuální selekce může být také považována za druh efektu „sobeckých genů“ („selfish genes“). Samci s dlouhými ocasy budou pravděpodobněji syny otců s dlouhými ocasy, než průměrní samci. Jejich matky preferovaly samce s dlouhými ocasy a tak můžeme očekávat, že zdědili dlouhé ocasy a také geny pro jejich preferenci (Jones 1996, s. 29).

45

Jedním typem „připraveného učení“, který byl intenzivně studován ve vztahu k výběru partnera je sexuální imprinting. Časná zkušenost během juvenilní „senzitivní periody“ má většinou nezvratný efekt na výběr partnera v dospělosti. Během studia výběru partnera byl také objeven „efekt kopírování“. Studie na sobech ukázala, že samice více přitahují samci, kteří jsou přitahovány jinými samicemi. Vypadá to tedy, že kopírují výběry jiných samic (Jones 1996, s. 35–37). Darwin byl přesvědčen, že pohlavní výběr hrál vedoucí roli v původu lidských druhů a diferenciaci populací. A protože věřil, že pohlavní výběr založený na fyzickém vzhledu byl důležitou příčinou lidské morfologické evoluce, věnoval pozornost záznamům o standardech fyzické krásy u různých lidských populací. Dospěl k názoru, že populace jsou odlišné, protože mají vlastní standardy krásy (Darwin [1874] 1922, s. 892–893). Zdá se však, že u lidí vznikají rozdíly v morfologii spíše v důsledku adaptací k rozdílným ekologickým podmínkám. Navzdory všem morfologickým rozdílům patří lidé do jedné reprodukčně integrované skupiny. Signály k hledání partnera a standardy krásy se mezi populacemi neliší natolik, aby nemohlo docházet k vytváření interpopulačních párů. Standardy fyzické krásy mají druhově typické a populačně specifické komponenty, které mohou být předvídatelné, pokud známe biologii člověka a lokální okolnosti. Jestliže přírodní výběr favorizuje různé fyzické typy v různém prostředí, bude pro jedince adaptivní lišit se podle těchto podmínek ve standardech krásy (Jones 1996, s. 40–43).

4.4.2. Výběr partnera u člověka Jedním ze základních problémů všech živočichů a také člověka je výběr partnera. Důležité je, že jsme vnímaví k fyzickým podnětům, které signalizují vhodnost jedince z hlediska našich šancí na úspěšnou reprodukci. Špatný výběr má na úspěšnost reprodukce negativní vliv a proto můžeme očekávat velký selekční tlak na vývoj mechanismů, které rozeznávají podněty odhalující zdraví a plodnost potenciálního partnera (Tovée et al. 1999, s. 211). Etnografie dokládají rozdíly v preferenci ženských sekundárních pohlavních znaků jako jsou boky, stehna, hýždě a prsa. Je možné, že lidé v sobě mají zabudovanou předlohu ukazující jak má vypadat partner s vysokou hodnotou a imprinting působící během dětství a dospívání ji přizpůsobuje podle místních variací tvaru těla. Mezi nejdůležitější vlastnosti

46

bývají řazeny věk, plodnost a zdraví jedince. Znaky odrážející věk jedince můžeme sledovat v obličeji a na tvaru postavy. Mužské preference během evoluce pravděpodobně vedly k určitým charakteristikám postavy, značícím sexuální zralost a k rysům v obličeji, odrážejícím mládí. Ženy po dosažení puberty mění tvar a velikost svého těla. Pánev se rozšiřuje a připravuje se na porod, prsní tkáň se vyvíjí v prsa a to je doprovázeno akumulací tuku v oblasti boků, hýždí a stehen. Pro ženy může být prezentace dosažení puberty adaptivní výhodou a stejně tak může být výhodné po dosažení puberty další zdůraznění rysů plodnosti (Jones 1996, s. 99–104). Low et al. (1979) tvrdí, že zásoby tuku v oblasti prsou, hýždí a na bocích mohou být klamným sexuálním signálem imitujícím vysokou plodnost zvětšováním vzhledu velikosti pánve a prsou.

4.4.3. Důležitost atraktivity žen ve výběru partnera Bylo již uvedeno, že důležitost, která se vztahuje k atraktivitě ženy je u lidí výjimečná (Jones 1996, s. 17). Předpokládá se, že atraktivita odráží vývojovou stabilitu (schopnost jedinců udržovat stabilní vývoj své morfologie za určitých přírodních podmínek) a fyziologický stav. Stále se však hovoří o tom, jaké fyzické rysy ovlivňují hodnocení ženské krásy a zda jsou tyto rysy skutečně spojeny s aspekty vývojového a fyziologického stavu (Schaefer et al. 2006, s. 187). Fluktuační asymetrie (FA) u běžně bilaterálně symetrických živočichů bývá považována za znak určité vývojové anomálie. Proto by jedinci s minimální FA měli být hodnoceni jako atraktivnější. Hodnocení atraktivity obličeje a tvaru těla žen jsou negativně spojeny s množstvím fluktuační asymetrie a pozitivně s místy lokalizovanými v regionech estrogenové senzitivity (Schaefer et al. 2006, s. 194–195). V množství prací byl studován vztah WHR a jiných proměnných na hodnocení atraktivity za účelem zjištění efektu jednotlivých složek na toto hodnocení. V následující podkapitole budou uvedeny některé příklady.

4.4.4. Vztah zdraví jedinců k hodnocení jejich atraktivity Evoluční psychologové předpokládají, že si lidé vybírají své partnery podle fyzických rysů signalizujících jejich reprodukční kvalitu. Mezi nejdůležitější kvality patří dobré zdraví a vysoký reprodukční potenciál. Z toho můžeme usuzovat, že atraktivní tělo bude také zdravé. K potvrzení této teorie u současné populace bylo měřena kardiovaskulární zdatnost (kapacita

47

kardiovaskulárního a respiračního systému dodávat kyslík pracujícím svalům během fyzické aktivity). Tento parametr byl vybrán z toho důvodu, že nemoci kardiovaskulárního systému patří k jedné z největších příčin úmrtnosti (Smith – Cornelissen – Tovée 2007, s. 48). Pro posouzení atraktivity bylo digitální kamerou natočeno 43 dobrovolnic (průměrný věk 20,7 let), u kterých byl znám jejich kardiovaskulární stav. Oblečení i postoj byly standardizovány, obličej byl zakryt. Výhodou této metody je, že osoby hodnotící ženy viděly jejich postavy 3D, protože se v barevném videoklipu tělo dvakrát otočilo o 360°. Kardiovaskulární zdatnost byla zjišťována ergometrickým testem, který měřil VO2 max. Tento test měří maximální množství kyslíku, které může být absorbováno a použito během cvičení. Tak může kvantifikovat kapacitu aerobní práce jedince. Hodnoty zjištěné u dobrovolnic svým rozpětím odpovídaly ženské populaci a výsledky tak byly reprezentativní. Reprezentativní bylo také rozložení BMI (průměr 22,35), procento tuku (průměr 27,7), WHR (průměr 0,74), WCR (Waist–to–Chest Ratio, průměr 0,8) a TLR (Torso–to–Leg Ratio, průměr 0,88). Všechny dobrovolnice byly bílé pleti, přesto byl zjišťován odstín barvy pokožky vypočítáním indexu tónu pleti. Stimuly byly hodnoceny dvaceti muži průměrného věku 21,45 let a dvaceti ženami ve věku 20,7 let (Smith – Cornelissen – Tovée 2007, s. 49–50). Mezi pohlavími se výsledky v hodnocení významně nelišily. Byla zjištěna negativní korelace mezi procentem tuku a VO2 max., která však nebyla statisticky významná. To mohlo být způsobeno malým počtem dobrovolnic. Vztah nebyl nalezen ani mezi atraktivitou a WHR, zatímco byl nalezen mezi atraktivitou a procentem tuku, WCR a indexem tónu pleti. Nejlépe byla atraktivita vysvětlena procentem tuku, tedy i BMI, neboť obě proměnné spolu korelují. Jako atraktivnější byla shledána více opálená pleť. Vztah WCR k atraktivitě je vysvětlován vysokou hladinou estrogenů (Smith – Cornelissen – Tovée 2007, s. 51–52).

4.5. WAIST–TO–HIP RATIO (WHR) Mezi hodnoty, které se u žen nejčastěji posuzují patří její hladiny pohlavních hormonů, reprodukční věk, plodnost, parita a odolnost vůči nemocem. Předpokládá se, že některé z těchto informací spolehlivě poskytují specifické charakteristiky ženského těla. Distribuci tuku u člověka regulují pohlavní hormony. Estrogeny zabraňují ukládání tuku v oblasti břicha a stimulují ukládání tuků v gluteofemorální oblasti. U testosteronu je tomu právě naopak. Široce používanou antropometrickou technikou pro zjištění stupně „mužského“ a „ženského“

48

rozložení tuku je měření obvodu pasu a boků a vypočítání WHR. Potvrzením toho, že ženská postava tvaru přesýpacích hodin je spolehlivým rysem vysoké „partnerské hodnoty“, může být vytvoření případného spojení této postavy s fyziologickými mechanismy regulujícími reprodukční schopnost a dobré zdraví (Singh – Singh 2006, s. 332–333).

4.5.1. WHR jako indikátor plodnosti a zdraví WHR můžeme považovat za indikátor schopnosti reprodukce, neboť bylo zjištěno, že ženy s nižším WHR mají méně nepravidelností menstruačního cyklu (Van Hooff et al. 2000, s. 1396), mají optimální hladinu pohlavních hormonů (Jasienska et al. 2004, s. 1214–1215) a mají vyšší pH mucus endocervicale, což pomáhá průniku spermií (Jenkins et al. 1995). U žen s nadváhou mají ženy s WHR nižším než 0,85 významně nižší hladiny insulinu a vyšší počet ovulačních cyklů, než ženy s WHR nad 0,85. Zdá se, že obezita v horní části těla ovlivňuje ovulační proces a to může být způsobeno hyperinsulinémií (Morán et al. 1999). Nízké WHR je také předpokladem úspěšného počátku těhotenství u žen podstupujících umělé oplodnění. Zvýšení WHR o 0,1 snižuje o 30% pravděpodobnost otěhotnění za cyklus nezávisle na věku, hmotnosti, délce a pravidelnosti cyklu, kouření atd. (Zaadstra et al. 1993, s. 484). U 220 žen podstupujících přenos in vitro oplozeného embrya byl negativní výsledek významně spojen s WHR vyšším než 0,8 (Waas et al. 1997, s. 2058). Co se týká zdraví mají ženy s nízkým WHR nižší risk srdečních chorob, mrtvice, cukrovky typu II, nemocí žlučníku a ledvin, nejrůznějších typů rakovin a předčasné smrti (Singh – Singh 2006, s. 335). Ženy s nižším WHR také lépe zvládají stres a hlásí méně depresí než ženy s vyšším WHR (Epel et al. 2000, s. 627).

4.5.2. WHR a hodnocení atraktivity Na tomto místě je nutné zdůraznit, že WHR vyjadřuje poměr mezi obvodem pasu a boků. Jednotlivé komponenty tohoto poměru však pro potencionálního partnera představují dva zcela odlišné signály. Obvod pasu podává informaci o současném reprodukčním a zdravotním stavu. Velikost boků zase odráží šířku pánve a množství přídatné tukové tkáně, která může být využita během těhotenství a laktace jako zdroj energie (Rozmus–Wrzesinska – Pawlowski 2005, s. 299).

49

Jedním z důvodů mužských preferencí pro ženy s nízkou hodnotou WHR tedy mohlo být rozlišení netěhotných a nekojících žen od žen těhotných. Ke zvýšení WHR totiž dochází již během časných fází těhotenství (Singh – Singh 2006, s. 335). Výběr netěhotných žen byl otázkou zanechání potomků. Protože jde o preferenci znaku, který zároveň koreluje s hladinami estrogenů, funguje do určité míry i při výběru mezi ženami, které se svými WHR liší mnohem méně. Na druhou stranu ale mohla být dostatečná šířka ženské pánve tak výraznou výhodou, že se mužům vyplatilo rozlišovat co nejjemnější detaily ženské postavy. Při nebezpečném porodu totiž hrozila smrt ženy i dítěte. Ke zjištění, která z těchto komponent má větší vliv na hodnocení atraktivity byly použity série fotografií, na kterých bylo uměle pozměňováno WHR. V prvním případě byl rozšiřován a zužován pas, v případě druhém byla měněna šířka boků. Z černobílých fotografií zobrazujících ženu (WHR=0,65) zepředu a zezadu byly vytvořeny stimuly o WHR 0,6; 0,7; 0,75 a 0,8. Muži (N=170, věk 18–70 let) hodnotili stimuly, u kterých bylo manipulováno šířkou pasu. Dalších 170 mužů ve věkovém rozmezí 17–71 let hodnotilo stimuly, kde byla změněna šířka boků. Kromě toho muži vždy označili ženu, která se jim zdála nejštíhlejší a nejsilnější. U stimulů se změněnou šířkou pasu bylo nejatraktivnější WHR 0,6 a nejméně atraktivní WHR 0,8. U stimulů kde bylo manipulováno šířkou boků bylo nejvíce atraktivní WHR 0,7 a nejméně atraktivní WHR 0,6. U tohoto modelu bylo také zjištěno, že mladí muži (n=30, věk 20–21 let) považují za nejatraktivnější ženy s WHR 0,8. To může být vysvětleno tím, že takto mladí muži sledují znaky poukazující na mládí a štíhlost žen. U těchto stimulů totiž většina mužů hodnotila ženy s WHR 0,6 jako nejsilnější a ženy s WHR 0,8 jako nejštíhlejší. Naopak v případě, kdy byla měněna šířka pasu, byly podle 90% mužů stimuly s WHR 0,6 nejštíhlejší. Při manipulaci šířkou boků nebyly zaznamenány významné rozdíly v hodnocení atraktivity mezi rozdílnými WHR (Rozmus–Wrzesinska – Pawlowski 2005, s. 299–306). Výsledky této studie nasvědčují tomu, že při hodnocení atraktivity hraje důležitější roli šířka pasu. Je však nutné si uvědomit, kde byl výzkum prováděn a že výsledky nemohou být jednoduše aplikovatelné na všechny populace. Výsledek spíše ukazuje na to, že v euroamerických společnostech, kde nehrozí sezónní nedostatek potravy, bude hrát větší roli obvod pasu. To také může souviset s TFR (Total Fertility Rate) a tedy i větším důrazem na výběr netěhotné ženy. U populací, které žijí ve velmi tvrdých podmínkách mohou být zásoby

50

tuku v oblasti boků a stehen důležitější než štíhlost pasu (Rozmus–Wrzesinska – Pawlowski 2005, s. 305).

4.5.2.1. Vztah WHR a asymetrie prsou při hodnocení atraktivity Obrázky žen s nízkým WHR byly hodnoceny jako atraktivnější bez ohledu na stupeň asymetrie prsou. Za nejatraktivnější a nejmladší byly označeny ženy s nízkým WHR a symetrickými prsy. Důležitost symetrie prsou se projevila při zkoumání skupiny s nízkým WHR, kdy obrázek se symetrickými prsy byl hodnocen jednoznačně atraktivněji, než obrázek s prsy asymetrickými. Zdá se tedy, že při hodnocení atraktivity hrají roli obě proměnné, ale každá z nich může signalizovat jiný aspekt ženské kvality jako partnerky (Singh 1995, s. 465– 470). Podobný trend byl zachycen při hodnocení ženskosti vzhledu, zdraví a ochoty k vytvoření vztahu. Ženy s nízkým WHR byly odhadovány jako 22–24leté zatímco s vysokým WHR jako 25–27leté (Singh 1995, s. 471–472).

4.5.2.2. Vztah WHR a obličeje při hodnocení atraktivity Ve studii byly použity počítačově pozměněné fotografie žen s WHR 0,7–1 a dva stupně obličejové atraktivity jako nezávislé proměnné. Atraktivita obličeje byla měněna zmenšováním nosu na straně jedné a jeho zvětšováním a zmenšováním očí a úst na straně druhé. Hodnotila se atraktivita, smyslnost (sexiness), fertilita, zdraví a těhotenství (Furnham et al. 2001, s. 494–495). Ve všech kategoriích byly výsledky statisticky významné jak pro WHR, tak pro obličej, vyjma těhotenství, které bylo významné pouze pro WHR (Furnham et al. 2001, s. 497). Obličejově atraktivní stimuly s WHR 1 byly hodnoceny jako atraktivnější, než neatraktivní obličeje s WHR 0,7. To, že WHR je významné při hodnocení těhotenství vede k možnému shrnutí, že je to znak, který pomáhá ženy rozdělit na těhotné a netěhotné (Furnham et al. 2001, s. 499–500). V tomto ohledu tkví významnost WHR v tom, že silueta postavy může být pozorována již z dálky. V případě zaujetí může dojít k bližšímu kontaktu a následně k hodnocení ostatních rysů, například v obličeji (Singh 1995, s. 478).

51

4.5.2.3. Vztah WHR a hmotnosti při hodnocení atraktivity Při hodnocení efektu WHR na atraktivitu je velmi důležité brát v úvahu také množství tuku nebo BMI, neboť se s tímto znakem setkali i naši předchůdci při hodnocení atraktivity. Díky sezónní dostupnosti potravy se mohla hmotnost často měnit. Velikost WHR se však významně nemění při ztrátě či přírůstku hmotnosti až do 8 kg. Je to tedy spolehlivý znak zdraví a plodnosti ženy i v dobách krátkodobých změn hmotnosti (Singh – Singh 2006, s. 337–338). Pro toto hodnocení vytvořil Singh 12 kreseb ženských těl ve třech kategoriích pro hmotnost (podváha, normální hmotnost a nadváha) a čtyřech kategoriích pro WHR (0,7; 0,8; 0,9; 1,0) (Obr. 15). V prvním výzkumu tyto kresby hodnotily z hlediska atraktivity, zdravotního stavu a mládí muži a ženy různého věku (18–85 let), vzdělání a etnik (afroameričané, mexičtí američané a euroameričané). Ve všech hmotnostních kategoriích byly ženy s nejnižším WHR hodnoceny jako nejatraktivnější. Tyto výsledky s použitím stejných obrázků potvrdily i výzkumy v Austrálii, Indonésii, na Azorech, ve státě Guinea Bissau a u kmene Shiwiar ve východním Ekvádoru. V původní studii vztah mezi WHR a atraktivitou závisel na hmotnosti. Nejatraktivnější byla postava s normální hmotností a nejnižším WHR, následovala postava s podváhou a nejméně atraktivní byla postava s nadváhou (Singh – Singh 2006, s. 335–336). Vliv WHR na atraktivitu je zastíněn tělesnou hmotností v případech vychýlení od normy bez ohledu na to, jestli se jedná o podváhu nebo nadváhu. Singh to shrnul takto: „Ani tělesná hmotnost a ani WHR sami o sobě nemohou vysvětlit atraktivitu. Aby byla žena atraktivní, musí mít nízké WHR a hmotnost lišící se minimálně od normy“ (Singh 1993 b, cit. Singh – Singh 2006, s. 337).

52

Obr. 15. Obrysy ženských postav lišící se WHR a hmotností. U= podváha, N= normální hmotnost, O= nadváha (zdroj: Singh 1993 a, cit. Singh – Singh 2006, s. 336).

Někteří autoři považovali WHR a BMI za nezávislé jednotky a informovali, že při hodnocení atraktivity ženského těla může být BMI důležitější faktor než WHR (Tovée et al. 1998, s. 548). Je známo, že také změny BMI mají silný vliv na zdraví a reprodukční potenciál. Proto by výběr partnera založený na BMI měl také zajistit reprodukční úspěch (Tovée et al. 1999, s. 211). V jejich výzkumu nebyl vztah mezi BMI a atraktivitou lineární. Zvýšení nebo snížení BMI od hodnoty 18–19 na obě strany radikálně snížilo atraktivitu. Mezi WHR a atraktivitou byla nalezena slabě negativní korelace, atraktivita se snižovala se zvyšováním WHR. Analýza mnohonásobného regresního modelu ukázala významnou důležitost WHR a BMI při hodnocení atraktivity, i když jinými velikostmi. BMI odpovídalo za 73,7% variance, zatímco WHR pouze za 2,3% variance. Autoři dále zkoumali, jak šířka těla v jeho jednotlivých segmentech ovlivňuje BMI. Použili k tomu fotografie 134 žen v 5 BMI kategoriích, na kterých 53

byla

těla

rozdělená

do

11

segmentů

(Obr.

16).

První

segment

byl

v místě

akromioklavikulárního spojení a poslední v horní části nohou v rovině s rozkrokem.

Obr. 16. Diagram ilustrující rozmístění 11 segmentů (zdroj: Tovée et al. 1999, s. 215).

Následující graf zobrazuje, že nejspolehlivěji odráží změny v BMI šířka pasu (Graf 4).

Graf 4. Hodnoty Pearsonovy korelace mezi jednotlivými segmenty a BMI (zdroj: Tovée et al. 1999, s. 215).

54

Výsledky experimentu předpokládají, že BMI ovlivňuje silněji hodnocení fyzické atraktivity, než WHR. Proč se tedy tento výsledek neshoduje s jinými studiemi? Autoři dospěli k názoru, že to je způsobeno použitím kreslených modelů obrysů postav. Obrysy se mění ve WHR modifikováním šířky pasu, tím se však nemění jen WHR, ale i domnělé BMI. Změny atraktivity tak mohou být přičteny také změnám BMI. To autoři podporují nalezením korelace mezi oblastí PAR (Perimeter – Area Ratio, obvod postavy rozdělený plochou postavy) a BMI, následným vypočtením PAR z obrázků vytvořených Singhem a vynesením jejich hodnot proti WHR (Tovée et al. 1999, s. 213–215) (Graf 5 a, b).

a

b

Graf 5. a) vynesené hodnoty PAR a BMI u 50 obrázků ze studie, b) vynesené hodnoty WHR proti PAR pro každý z 12 obrázků vytvořených Singhem. Hodnoty pro jednotlivé tři váhové kategorie jsou vyneseny zvlášť (zdroj: Tovée et al. 1999, s. 215–216).

WHR však popisuje přirozenou distribuci podkožního tuku a proto je vliv WHR na atraktivitu bez přihlédnutí k množství tělesného tuku bezvýznamný. Hmotnost ovlivňuje WHR hlavně v případech velmi nízkého či vysokého BMI (Singh – Singh 2006, s. 337). Ačkoliv jsou WHR a BMI ve vzájemném vztahu, musí se určit jejich relativní příspěvek k hodnocení atraktivity. K tomu mohou pomoci současné chirurgické techniky, které dovolují měnit WHR nezávisle na BMI. Mezi takové zásahy patří například liposukce zužující obvod pasu, nebo naopak vpravování uměle vytvořených tukových buněk do hýždí. Tyto zákroky snižují obvod pasu a zvětšují obvod hýždí, čímž mají dvojí efekt na WHR a zároveň nemění BMI. U některých pacientek dokonce dochází po operaci ke zvýšení BMI a

55

přesto jsou fotografie po operaci hodnoceny jako atraktivnější, než ty před operací (Singh – Singh 2006, s. 338–339). Důležitost WHR při hodnocení atraktivity byla prokázána i pomocí jiných metod. Použitím tps deformační mřížky bylo zjištěno, že mřížka sledující transformaci směrem ke snížení atraktivity se rozšiřuje v místech pasu, boků a oblasti suprailiakální. Naopak transformace vedoucí ke zvýšení atraktivity zužují pas a rozšiřují boky (Obr. 17). Tyto změny nereflektují změny v množství tuku, ale spíše v jeho distribuci (Schaefer et al. 2006, s. 197– 199).

Obr. 17. Vizualizace tvarové regrese použitím tps deformační mřížky. Postavy uprostřed ukazují průměrnou konfiguraci landmarků. Vlevo jsou postavy se sníženou atraktivitou, vpravo se zvýšenou (zdroj: Schaefer et al. 2006, s. 198).

Za nejatraktivnější je označováno WHR s hodnotou 0,7. V některých studiích se přepokládá, že ženy s vyšší hladinou volného testosteronu mají větší šanci, že porodí syna. Použití mnohonásobné regresní analýzy ukázalo, že jediným statisticky významným prediktorem pro počet synů v rodině je obvod pasu. Ve vysoce stratifikovaných společnostech muži dědí rodinný majetek a dívky se vdávají ven z rodiny, častěji do bohatší (hypergamie). 56

Můžeme očekávat, že u vysoce postavených vrstev budou preferováni synové, zatímco u nížších vrstev dcery. Ve společnostech, kde jsou favorizováni chlapci tak mohou být ženy s vyšším WHR posuzovány jako atraktivnější (Manning – Anderton – Washington 1996, s. 41– 45). Pokud jsou preference pro nízké WHR výsledkem univerzálních psychologických mechanismů, měli bychom je také nalézt mezi pastevci. Ti žijí v nikách, které jsou podobné těm, v kterých se tyto preference měly vyvinout. Pro tento pokus byla vybrána lovecko– sběračská populace Hadza, která žije ve smíšené savano–lesnaté oblasti Tanzanie (Marlowe – Westman 2001, s. 481–482). Již v minulosti byla tato společnost zkoumána a výsledky byly takové, že se muži zajímali pouze o hmotnost a preferovali ženy s vyšší hmotností (Westman – Marlowe 1999, s. 224). Z tohoto důvodu v nové studii autoři použili jiné obrázky, které se lišily pouze ve WHR v rozmezí 0,4–1,0. Muži (N=31, průměrný věk 37,5 roků) hodnotili obrázky z hlediska atraktivity, zdraví a vhodnosti jako manželky. Jako kontrola byl použit vzorek 16 mužů z USA. Muži z USA potvrdili výsledky jiných studií (preferovali WHR 0,7), zatímco muži ze společnosti Hadza ve všech třech kategoriích preferovali WHR vyšší než 0,7. Autoři věří, že to je důsledek preferencí pro těžší ženy, protože podle Tovée et al. 1999 změny šířky pasu zdánlivě mění BMI. Dále předpokládají, že preference pro WHR se mění mezikulturně spolu s preferencemi pro tloušťku. Ve společnostech, kde ženy prací ztrácí mnoho energie, více mužů shledává atraktivnější ženy s vyšší hmotností. Mezi pastevci štíhlost pravděpodobně značí slabé zdraví (Marlowe – Westman 2001, s. 483–487). Důraz na nízké WHR ve vyvinutých společnostech může být zdůvodněn těhotenstvím. V době těhotenství se WHR zvyšuje a těhotná žena by měla být méně atraktivní, protože je během těhotenství neplodná. Ve Spojených státech amerických jsou běžné 2 děti (TFR – Total Fertility Rate = 2), a tak být přitahován již těhotnou ženou, znamená z hlediska pravděpodobnosti mít s ní jen jednoho vlastního potomka. Mezi ženami v populaci Hadza je však běžný počet 6,2 dítěte na ženu, a tak s eventuálně těhotnou ženou, může muž mít z hlediska pravděpodobnosti dalších 5,2 dětí. Společnost s nižším TFR by tedy měla věnovat větší pozornost znakům, které vyvracejí možnost těhotenství hodnocené ženy (Marlowe – Westman 2001, s. 487). Jiným vysvětlením těchto výsledků může být, že ženy ve společnosti Hadza mají jiný tvar těla. Skutečné WHR je totiž obvodová míra, která není zachytitelná ve 2D zobrazení

57

zepředu. V populaci Hadza mohou mít ženy více vystupující hýždě, zatímco americké ženy širší boky. Tak mohou obě společnosti preferovat WHR 0,7, ale výsledek je zachytitelný pouze v hodnocení amerických mužů, neboť šířka boků se do 2D zobrazení promítne (Marlowe – Westman 2001, s. 487–488). Podobný problém se snažili vysvětlit Tovée a Cornelissen (2002). Předpokládali, že uložení tukových zásob v oblasti hýždí může být lépe patrné z profilu, stejně jako třeba velikost prsou. Čtyřicet mužů a stejný počet žen hodnotily padesát reálných barevných fotografií žen zepředu a z profilu. Hodnocení atraktivity zepředu a z profilu však bylo vysoce korelováno. V obou případech BMI vykázalo přibližně 30x vyšší varianci než WHR. BMI a BMIPAR (ozn. též PAR, poměr obvodu postavy a plochy postavy) bylo velmi dobře korelováno jak zepředu tak z profilu a obě BMIPAR mezi sebou také korelovaly. Naopak korelace mezi skutečným WHR a WHRfront (poměr šířky pasu a šířky boků pozorovaný na fotografii zepředu) a WHR a WHRside (poměr šířky pasu a šířky boků pozorovaný na fotografii z profilu) byla významně nižší. WHRfront a WHRside mezi sebou korelovaly pouze slabě (Tovée – Cornelissen 2002, s. 392–397). Hodnocení mužů a žen nevykazovalo významné rozdíly a výsledky nepotvrdily rozdíly ve vnímání stimulů zepředu a z profilu. Optimální BMI bylo 19–20 a preferováno bylo nízké WHR (Tovée – Cornelissen 2002, s. 397– 399). Hodnocení atraktivity WHR může ovlivňovat i populačně specifické rozložení BMI a WHR. Ve společnostech, kde mají ženy vysoké WHR (Eskymáci na Aljašce), mohou muži hodnotit ženy s vyšším WHR jako atraktivní. Důležitější, než samotné WHR ženy, je totiž rozložení sexuálního dimorfismu tohoto znaku. U ženy by mělo WHR považované za atraktivní být nižší, než WHR jakého dosahují muži v příslušné populaci (Singh – Singh 2006, s. 345).

4.6. STABILITA ATRIBUTŮ KRÁSY Běžně se setkáváme s názorem, že se ideál ženské krásy mění v průběhu času a interpopulačně. Nejvíce citovaným příkladem je tělesná hmotnost. Před padesáti lety byly za krásné považovány baculaté ženy, zatímco teď to jsou ženy štíhlé. Jaký je však tvar těla krásných žen? Studium časopisu Playboy a vítězek Miss Amerika zjistilo jednoznačný trend k zeštíhlení a ke změně tvaru těla na více tubulární. Morris, Cooper a Cooper v roce 1989

58

zjistili stejný trend mezi britskými modelkami z let 1967–1987 (Morris – Cooper – Cooper 1989, cit. Singh – Singh 2006, s. 339). Významné zvýšení WHR v časopise Playboy od roku 1955 do roku 2002 může znamenat, že se ideál ženské krásy stává více „androgynní“ (Voracek, Fischer 2002, s. 1447). Jinou tendenci však nalezl Singh mezi vítězkami Miss Amerika z let 1923–1987 a v časopisu Playboy z let 1955–1990. Zatímco pozoroval jednoznačný trend k redukci hmotnosti, WHR zůstávalo v rozmezí hodnot 0,68–0,72. K podobnému výsledku dospěl také studiem časopisu Playboy a vítězek Miss Hong Kong z let 1987–2004 (Singh – Singh 2006, s. 340–341). Nalezneme však i práci, podle které se WHR a BMI během dvaceti let (1978–1998) významně nezměnilo. Zkoumáno bylo 240 žen z prostředních plakátů časopisu Playboy ve věkovém rozmezí 19–35 let. Průměrné BMI bylo 18,1 a WHR 0,68. Podle současných doporučení pro klasifikaci hmotnosti mělo 70% žen podváhu. Předpoklad, že tyto ženy představují společností uznávaný ideál krásy značně zvyšuje sociální tlak na ženy a pomáhá vysvětlit vysoké hodnoty nespokojenosti žen se svým tělem a jejich poruchy se stravováním (Katzmarzyk – Davis 2001, s. 590–592). Mezi výsledky autorů, týkající se WHR, jsou určité nesrovnalosti. Vysvětlením by mohla být nestandardizovaná metodika. Informace o rozměrech byly získány z časopisů a mohly být tedy měřeny samotnými ženami. Proto je možné, že hmotnosti a rozměry nejsou přesné. Jednak mohly ženy naschvál uvést špatné údaje, stejně jako si mohly špatně změřit rozměry, protože neznají správná místa měření (Katzmarzyk – Davis 2001, s. 591).

4.6.1. Přitažlivost WHR v historickém kontextu Současné moderní populace mají podobnou koncepci vnímání atraktivity ženského těla. To samo o sobě nedokazuje, že tato koncepce byla vytvořena přírodní selekcí. Pokud je nějaký mechanismus vytvářen silami přírodní selekce, tak by jeho funkce měla být evidentní napříč generacemi. Umělci se snaží zachytit přírodu takovou jaká opravdu je a použít při tom svou kreativitu. Z tohoto důvodu by prezentace ženských těl měly být v souladu, nebo být účelově nadsazené k biologickým faktům. Tato domněnka je podporována nálezy pravěkých Venuší, které mají tuk uložen především v gluteofemorální oblasti. Typický ideál ženské krásy, ztělesňovaný Afroditou, bohyní krásy a plodnosti, je nápadně podobný antickým erotickým ženským sochám v Indii a Egyptě. Tyto sochy žen zobrazují zřejmý a univerzální zájem o specifické části těla. Jejich vyobrazení sexuálně dimorfního WHR nemůže být

59

způsobeno vlivem moderní západní společnosti. Měřením WHR u 268 historických soch z Indie, Egypta, Řecka a některých Afrických kmenů bylo zjištěno, že průměrné ženské WHR je 0,7, zatímco průměrné mužské je 0,9. Je tedy velmi zajímavé, že historické ženské sochy mají WHR 0,7, které je v současné době mnoha společnostmi hodnoceno jako nejatraktivnější. Tyto historické informace podporují tvrzení, že preference pro nízké WHR u žen je adaptivní znak (Singh – Singh 2006, s. 341 – 343).

4.7. SHRNUTÍ PROBLEMATIKY WHR Dosavadní poznatky svědčí pro to, že preference pro postavu tvaru přesýpacích hodin jsou „naprogramovány“ v lidské mysli, neboť odrážejí důležité biologické informace. Máme také doklady potvrzující, že WHR je dědičné (Feitosa et al. 2000, s. 299). Potomci žen s nízkým WHR by měli zdědit dobré zdraví a měli by být fyzicky atraktivní pro potenciální partnery. WHR je jediný dosud známý tělesný znak, který sleduje hladiny pohlavních hormonů a tedy fertilitu žen. Ženy s nižším WHR mají vyšší hladiny estrogenů a progesteronu během ovulační fáze menstruačního cyklu, než ženy s vyšším WHR (Jasienska et al. 2004, s. 1214–1215). WHR je důležité pro výběr partnera, což dokazuje změna úspěšnoti v jeho získání v závislosti na WHR. Ženy s nižším WHR mají více sexuálních partnerů, měly první pohlavní styk v časnějším věku a mají více pohlavních styků mimo svého partnera (Hughes – Gallup 2003, s. 174–175). Na fenotypu ženy také závisí její preference pro kvalitu partnera na dlouhodobý vztah. Ukázalo se, že ženy s nízkým WHR upřednotňují spíše materiální prostředky a postavení muže ve společnosti, zatímco ženy s vyšším WHR upřednostňují atraktivitu partnera (Pawlowski – Jasienska 2008, s. 21– 23). Evoluční psychologové interpretují žárlivost jako adaptaci sloužící pro prevenci nevěry. Lidé mají tendenci porovnávat kvality soka, které udávají jeho „partnerskou hodnotu“ se svými. Pro obě pohlaví značí nízké WHR vysokou „hodnotu partnera“, protože může sloužit k odhalení některých nemocí. Více však ovlivňuje hodnotu ženy, neboť zároveň určuje schopnost její reprodukce (Dijkstra – Buunk 2001, s. 335–336). Konkurenti s nízkým WHR vyvolávají více žárlivosti u obou pohlaví. Rozdíl v žárlivosti mezi rivaly s nízkým a vysokým WHR je jednoznačně větší u žen. Mezi ženami je nízké WHR hodnoceno jako více sociálně

60

dominantní a atraktivní. Ženy věnují při hodnocení konkurentky mnohem více pozornosti pasu, bokům a nohám než muži, kteří naopak u konkurentů sledují především ramena, hruď a břicho (Dijkstra – Buunk 2001, s. 338–340). Hlas žen s nízkým WHR je také považován za atraktivnější než u žen s vysokým WHR (Hughes 2004, s. 298). Podstatné je, že ženy vždy ovlivňovaly a ovlivňují svou atraktivitu. Způsob jakým to dělají zvyšuje důležitost WHR. Popularita korzetů během Viktoriánské éry a módní oblékání podtrhující štíhlé pasy a zdůrazňující boky nemohou být vysvětleny tím, že se ženy snaží opticky snížit hmotnost. Navíc pokud ženy chtějí naznačit, že nejsou sexuálně přístupné, tak často potlačují tvar těla (obchodní kostýmy…) (Singh – Singh 2006, s. 344 – 345)

4.8. GEOMETRICKÁ MORFOMETRIE Analýza tvaru hraje důležitou roli v mnoha biologických studiích. Rozdíly v tvaru totiž mohou signalizovat různé funkční přispůsobení místním podmínkám, odlišné odpovědi na stejné selekční tlaky, stejně tak jako odrážet rozdíly v procesu růstu a morfogenezi. Morfometrie vyjadřuje tvar kvantitativně a umožňuje tak jeho hodnocení pomocí matematických a statistických analýz, protože výstupem morfometrické studie bývají tabulky a matice čísel. Tím se liší od morfologických studií, pro které je typické kvalitativní hodnocení a výstupem bývají obrázky nebo detailní popisy struktur. Z tohoto důvodu je však obtížné si pod čísly něco představit a jazyk morfometrie je tak abstraktní a matematický (Zelditch et al. 2004, s. 1). Nástroje analýzy tvaru pomocí geometrické morfometrie nám dovolují ilustrovat a vysvětlit tvarové rozdíly, které byly matematicky analyzovány. Standardní lineární rozměry jsou nahrazeny koordinátami význačných bodů, landmarků. Každý objekt je tak prezentován konfigurací souřadnic těchto bodů. Tvarová analýza pomocí geometrické morfometrie tak má velkou výhodu, neboť vyhovuje jak účelům precizního popisu a statistické analýze, tak i účelům vizualizace a interpretace výsledků (Zelditch et al. 2004, s. 2). V geometrické morfometrii je tvar definován jako „Veškerá geometrická informace, která zůstane po odstranění efektu pozice, velikosti a rotace“ (Kendall 1977, cit. Zelditch et al. 2004, s. 11). Důležitým důsledkem Kendallovi definice je, že odstraněním rozdílů v pozici, velikosti a rotaci mezi konfiguracemi, nám zůstanou pouze rozdíly v tvaru (Obr. 18).

61

Obr. 18. Operace, které neovlivňují tvar. A) přemístění, B) rotace, C) změna velikosti (zdroj: Zelditch et al. 2004, s. 74).

4.8.1. Význačné body – landmarky Landmarky jsou jednotlivá anatomická místa, která můžeme rozeznat u všech jedinců ve studii. Výhodou studií pracujících s landmarky je, že analýza zahrnuje měření mezi všemi proměnnýni změřenými mezi landmarky a tak se nemusíme rozhodovat, které proměnné měřit ještě před analýzou. V ideálním případě jsou landmarky homologní anatomická místa, která nemění svou topologickou pozici relativně k ostatním landmarkům, zajišťují adekvátní pokrytí morfologie, mohou být nalezeny opakovaně a spolehlivě a leží na stejné ploše (Zelditch et al. 2004, s. 24). a) Homologie – dodržení tohoto pravidla hraje v analýze zásadní roli. Homologní jsou struktury, které jsou rozeznatelné u všech jedinců v souboru. Nejčastěji to jsou průsečíky nebo zakončení švů na lebce. Pravidlo homologie tedy nesplňují tradičně užívané rozměry jako největší šířka lebky, nebo nejužší interorbitální oblast. Tyto rozměry totiž mohou být měřeny u různých druhů, nebo jedinců na odlišných místech. Body které nejsou striktně homologní se označují jako tzv. „semilandmarky“ (Zelditch et al. 2004, s. 25–26).

62

b) Relativní konzistence poloh – morfometrické metody nemohou být použity, pokud jsou tvary příliš odlišné. V takovém případě jsou totiž lineární aproximace problematické a tak je problematická i matematika geometrických metod. c) Adekvátní pokrytí – toto pravidlo je velmi důležité, protože bez něj nemůžeme zachytit změny tvaru. K uspokojivému pokrytí potřebujeme dostatečný počet landmarků a proto jsme často nuceni upustit od pravidla homologie. Musí to však být provedeno s vysokou opatrností. d) Opakovatelnost – to znamená, že by měly být landmarky umisťovány pořád na stejné místo. e) Koplanalita landmarků – je vztažena k problému studia trojrozměrných organismů v dvojrozměrném rozměru. Aby se zabránilo deformaci obrazu, je nutné jedince konstantně orientovat před objektivem a sledovaná rovina musí být rovnoběžná s rovinou kolmou na osu objektivu (Zelditch et al. 2004, s. 27–30).

Podle Booksteina můžeme landmarky rozlišit do tří typů. Landmarky prvního typu jsou optimální, protože to jsou přesně definované struktury, například spojení mezi třemi kostmi. Dovolují nám tak rozeznat směry a síly, které na tyto struktury působí. Landmarky druhého typu jsou více problematické, neboť zahrnují body jako špička zubu, nebo konec kostěného výběžku. Jsou tedy charakterizovány jako minima nebo maxima křivky. Analýza těchto landmarků postrádá informaci z okolní tkáně přinejmenším z jednoho směru a tak nemůžeme rozlišit mezi několika možnými směry, kterými mohly síly na strukturu působit. Třetí typ landmarků by dokonce neměl být označován jako landmark. Není totiž definován žádnou konkrétní strukturou a je definován pouze jako místo nejvzdálenější od nějakého bodu (Bookstein 1991, cit. Zelditch et al. 2004, s. 31).

4.8.2. Tvar a jeho analýza Každý landmark je vyjádřen dvěma souřadnicemi, které reprezentují „konfigurační matici“ („configuration matrix“). Ta popisuje počet význačných bodů K, umístěných v řádcích a M souřadnic, které jsou ve sloupcích. Konfigurace bývá často vyjádřena pomocí „řadového vektoru“ („row vector“), ve kterém jsou souřadnice landmarků vyjádřeny v jedné řadě. „Konfigurační prostor“ („configuration space“) je vyjádřen sadou všech možných K x M matic popisujících všechny možné konfigurace landmarků pro dané K a M. Jeho pozice je dána

63

umístěním centroidu této matice (Zelditch et al. 2004, s. 76). Centroid je střed objektu, pomocí kterého můžeme vypočítat jeho geometrickou velikost, jako odmocninu součtu čtverců jednotlivých vzdáleností všech landmarků od centroidu. Tato kvantita je označována jako „velikost centroidu“ („centroid size“). Velikost centroidu je matematicky nezávislá na tvaru. Tak může sledovat vztah mezi velikostí a tvarem (Zelditch et al. 2004, s. 11). Pro zjednodušení matematiky bývá matice centrována tak, aby průměr všech souřadnic byl nula. Pokud navíc převedeme velikosti centroidů jednotlivých objektů tak, že budou stejné, splníme podmínky pro vytvoření prostoru definovaného jako „pre – shape space“. Tento prostor je kruhový se středem v bodech (0, 0) a každý bod na kružnici je od středu ve stejné vzdálenosti. Abychom mohli specifikovat pozici bodu od středu, musíme změnit prostor dvojrozměrný na trojrozměrný s počátkem (0, 0, 0). Tím se bod dostane do prostoru koule a jeho pozice od centra je popsána jedním rozměrem, a to směrem. V tomto prostoru je odstraněn vliv pozice a velikosti, ale ještě ne vliv rotace. K tomu dochází při přeměně „pre– shape space“ na „shape space“. Konfigurace, které se liší rotací jsou v tomto prostoru vizualizovány pomocí „vláken“ („fibers“), které opisují oblouk kružnice obsahující sadu bodů, které mohou být „dosaženy“ rotací pre–shape matice. Snahou je najít nejkratší vzdálenost mezi vlákny, protože tím nalezneme rotaci, která je optimální ve smyslu minimální vzdálenosti mezi tvary. Nejkratší délka oblouku mezi vlákny je označována jako Procrustovská vzdálenost. „Shape space“ vytvoříme orientováním konfigurace tak, aby Procrustovská vzdálenost byla co nejmenší. Tak nám zbudou pouze rozdíly v tvaru (Zelditch et al. 2004, s. 76–83). Tato vzdálenost ale stále není nejkratší. Tou je plná Procrustovská vzdálenost, která je mezi bodem na kolmici z místa, kudy vede poloměr dané kofigurace, k referenční pozici (Obr. 19). Prostor, ve kterém jsou vzdálenosti a orientace co nejblíže k referenčnímu bodu, je označován jako „Kendallův tvarový prostor“ „Kendall´s shape space“. Všechny výše uvedené prostory jsou zakřivené a tedy odlišné od lineárního Euclidova prostoru. To je velmi důležité, protože všechny statistické analýzy předpokládají lineární Euclidovský prostor. Řešením problému je promítnutí těchto prostorů do prostoru tangenciálního. Tangenciální k těmto prostorům je Euclidova plocha (Zelditch et al. 2004, s. 85–96).

64

Obr. 19. Průřez tvarovým prostorem. V bodě A se nachází konfigurace trojuhelníku srovnávaná s konfigurací referenční (0, 1). Tětiva mezi nimi udává Procrustovskou vzdálenost (Dp). V bodě B leží stejná konfigurace jako v bodě A, ale promítnutá do Kendallova tvarového prostoru. Její vzdálenost k referenci udává plná Procrustovská vzdálenost (Df) (zdroj: Zelditch et al. 2004, s. 85).

Srovnání jednotlivých konfigurací je možné provést metodami superpozičními nebo metodami deformačními (Duda 2007, s. 91).

4.8.2.1. Superpoziční metody Při těchto metodách jsou na sebe matematickými operacemi, které neovlivňují tvar, skládány konfigurace landmarků. Nejvíce užívaná je generalizovaná prokrustovská superpozice nejmenších čtverců (GLS). Při této metodě jsou vzata data z digitizéru a přeměněna na data, která se analyzují. Jejich přeměna spočívá v kombinaci posunutí, sjednocení rozměru a otočení, které minimalizují Procrustovskou vzdálenost. Výsledky jsou interpretovány pomocí vektorů vyjadřujících přemístění landmarků (Zelditch et al. 2004, s. 105–124).

4.8.2.2. Deformační metody Pravděpodobně nejznámější deformační metodou je metoda „tenkých kovových plátků“ („thin–plate spline“, tps). Výhodou tps je, že umožňuje dobrou vizualizaci a zároveň se výsledná skóre dílčích varpů dají použít k běžným statistickým testům. Pozice jednotlivých landmarků jsou vizualizovány posunutím bodu v ose z. Tenké kovové plátky se tím různě ohýbají (Zelditch et al. 2004, s. 129–132).

65

4.8.3. Analýza křivek bez landmarků Křivky bez landmarků mohou být analyzovány pomocí digitalizovaných bodů. Digitalizované body vytváří sadu koeficientů reprezentujících tvar křivky, které jsou následně použity jako proměnné pro komparativní analýzu. Je ale důležité si uvědomit, že koeficienty nepopisují tvary definované Kendallem a tudíž nemohou být analyzovány pomocí Procrustovské superpozice společně s landmarky. K tomu bychom museli na křivce identifikovat body, které sice nejsou striktně homologní, ale mohou být považovány za landmarky – semilandmarky. To splňují body rovnoměrně rozložené po křivce. Jejich analýza může probíhat více způsoby. V nejjednodušším případě jsou pro výpočet superpozice semiladmarky brány jako landmarky. Výhodou je, že výstup reprezentuje tvar v Kendallově tvarovém prostoru. Má to ale zároveň nevýhodu, protože semilandmarky nejsou ekvivalentní landmarkům a tak mají větší vliv na výsledek. Abychom zredukovali vliv semilandmarků na superpozici, musíme zmenšit jejich vliv tj. vytvořit váženou Procrustovskou vzdálenost a použít ji jako kritérium pro superpozici. Nevýhodou je, že výsledek není v Kendallově tvarovém prostoru a tak pro statistickou analýzu nemůžeme použít běžné parametrické modely (Zelditch et al. 2004, s. 395–399).

4.8.4. Analýza hlavních komponet K popisu odlišnosti tvarů mezi jedinci slouží analýza hlavních komponet (Principal Component Analysis – dále PCA). Metoda zjednodušuje interpretaci výsledků, protože nahrazuje složité proměnné novými, které jsou lineárními kombinacemi původních a jsou na sobě nezávislé. Prvním krokem PCA je najít směr distribuce, která popisuje největší varianci hodnot. Tento směr tvoří osu a je označován jako první komponenta PC1. Cílem je maximalizovat varianci, kterou popisuje první komponenta. Dalším krokem je popsat zbývající varianci, kterou nevystihuje PC1. Po definování hlavních komponent zjišťujeme pozici jednotlivých bodů k novým osám. Jejich vzdálenosti od os jsou označovány jako skóre hlavních komponent. Pro interpretaci výsledků platí pravidlo, že se interpretují ty komponenty, které reprezentují více než 5% variance. Mnoho komponent totiž reprezentuje tak malou část celkové variance, že to není biologicky důležité (Zelditch et al. 2004, s. 156– 168).

66

4.8.4.1. Hodnocení atraktivity pomocí PCA Je možné, že tvar těla má vliv na hodnocení atraktivity, ale že WHR tento vliv nedokáže zcela zachytit. Z tohoto důvodu byla použita analýzu tvaru křivek ke kvantifikaci tvaru těla a jeho následné korelaci s atraktivitou. Analýza tvaru křivek komplexně odráží tvar celého těla (Tovée et al. 2002, s. 1). Při této analýze byla těla rozdělena horizontálními liniemi, které byly mezi jedinci kompatibilní a změřila se jejich šířka. Dále bylo vybráno pět nejatraktivnějších a pět nejméně atraktivních snímků. Pro zjištění rozdílu v tvaru těla se vynesly průměrné šířky nejvíce a nejméně atraktivních snímků proti pozici těchto linií. Největší rozdíl byl shledán v šířce linií, přičemž ty nejširší byly považovány za nejméně atraktivní. Následně se šířky linií přepočítaly na Z–skóre. Tím měla průměrná šířka každého těla hodnotu nula a došlo tak k odstranění vlivu rozdílných velikostí těl na tvar. Ukázalo se, že po tomto zásahu jsou rozdíly v tvaru těla velmi malé (Tovée et al. 2002, s. 5). Rozdíly tvarů těl byly popsány pomocí PCA (Principal Component Analysis) a ICA (Independent Component Analysis). Autoři nejprve analyzovali první čtyři komponenty PCA (Obr. 20). Hlavní komponenta PC1 představuje změnu v šířce těla. Tato komponenta negativně korelovala s BMI a pozitivně s atraktivitou (Tovée et al. 2002, s. 6–7). Hlavní komponenta PC2 odráží změnu šířky boků od nejužších po nejširší, zároveň se hrudník rozšiřuje v poměru k pasu, který zůstává relativně konstantní. Kumulativním účinkem změny této komponenty je rozšíření hrudníku a zúžení boků (Smith et al. 2007, s. 6). Při pohledu na originální obrázky se však spíše zdá, že tato komponenta popisuje změnu šířky pasu a stehen. U hlavní komponenty PC3 dochází k výrazné změně, kdy se dominující šířka boků mění na dominující šířku hrudníku. Tyto změny však nekorelují atraktivitou. Při pohledu na originální obrázky se však spíše zdá, že tato komponenta popisuje změnu šířky hrudníku a stehen. Při proměnách hlavní komponenty PC4 se zužuje pas a mírně se rozšiřují hrudník a boky. Komponenta je negativně korelována s WHR a WCR, ale nemá statisticky významnou korelaci s atraktivitou. Komponenty představované ICA jsou podobné těm PCA, ale jsou v jiném pořadí. Výsledky analýzy křivek potvrzují, že komponenty popisující tvar těla jsou slabě

67

korelovány s atraktivitou, zatímco komponenty korelující s BMI s atraktivitou korelují významně (Tovée et al. 2002, s. 7).

Obr. 20. Ilustrace rozpětí variancí tvaru těla vyjádřená prvními čtyřmi hlavními komponentami (PCs). Pro každé PC obrázek vlevo koresponduje s nízkou hodnotou komponenty, obrázek uprostřed s vysokou hodnotou a vpravo jsou oba obrázky na sebe superponované. Znázornění je zvýrazněno pro lepší ilustraci (zdroj: Tovée et al. 2002, s. 7).

V jiné práci byly použity fotografie šedesáti skutečných žen a byla zopakována PCA analýza z minulého výzkumu. Pomocí 4 základních komponent autoři vytvořili nový kontrolovaný set stimulů (625 obrázků), založený na přirozeném rozložení variancí tvarů těl (Smith et al. 2007, s. 4–6). Obrázky hodnotilo dvacet mužů a dvacet žen. Atraktivita byla nejvíce ovlivněna komponentou PC1 a nejméně komponentou PC4. Vztahy mezi komponentami a atraktivitou nebyly lineární. Proto bylo nutné zařadit interakce mezi jednotlivými komponentami do

68

mnohonásobné regresní analýzy. Výsledný model vysvětloval 90,3% celkové variance atraktivity (Smith et al. 2007, s. 9–11). Stimuly vytvořené na základě kombinací čtyř hlavních komponent popisujících tvar těla však byly často hodnoceny jako stejně atraktivní. Zde vyvstává otázka, zda pozorovatelé registrovali rozdíly mezi stimuly, nebo jestli jim různé kombinace hlavních komponent připadaly stejně atraktivní. Z tohoto důvodu bylo vybráno 18 obrázků klasifikováných jako stejně atraktivní a hodnotitelé měli zodpovědět doplňující otázky. Z výsledků vyplynulo, že pozorovatelé jsou ke změnám tvaru těla velmi senzitivní. To znamená, že různé kombinace tvarů těl popsaných na základě čtyř hlavních komponent, mohou být hodnoceny jako stejně atraktivní (Smith et al. 2007, s. 14–17). Z uvedených výsledků vyplývá, že různé konfigurace tělesných rysů mohou produkovat shodnou míru atraktivity. Tak například těla s vyšším BMI mohou být kompenzována nízkým WHR a WCR a být hodnocena stejně, jako tělo s nižším BMI, ale méně „zakřivených“ rysů (Smith et al. 2007, s. 24).

69

5. MATERIÁL A METODY Dohromady bylo hodnoceno 54 studentek brněnských vysokých škol ve věkovém rozmezí od 19 do 26 let. Většinu souboru tvořily studentky oboru antropologie Masarykovy univerzity a studentky ubytované na kolejích Tvrdého 5/7, menší část souboru jejich kamarádky. Sběr dat probíhal v časovém období od 25.11. 2006 do 26.1. 2007. Měření bylo prováděno v pokoji na kolejích Tvrdého 5/7. Vzhledem k časovému vytížení dívek nebylo možné provádět měření ve stejných denních dobách, takže některé dívky byly měřeny ráno a některé večer. Během měření byly dívky oblečeny ve spodním prádle nebo dvoudílných plavkách. Záznam měření byl prováděn během samotného měření a to díky spolupráci spolubydlících autorky diplomové práce, jmenovitě Mgr. Kateřiny Konášové, Bc. Markéty Pechníkové a především Bc. Martiny Wagenknechtové, které nahlášená data zapisovaly do předem připraveného formuláře v programu MS Excel. Antropometricky byly zhodnoceny všechny studentky, ne všechny však odpověděly na každou otázku z dotazníku a nechaly se vyfotografovat. Z tohoto důvodu se počty platných jedinců v různých analýzách liší.

5.1. TRADIČNÍ MORFOMETRIE 5.1.1. Antropometrický instrumentář Pro antropometrické hodnocení těla byly použity klasické standardizované metody vycházející z přesně definovaných antropometrických bodů (Martin – Saller 1957). K měření byly použity antropometr značky GPM, pelvimetr, posuvné měřítko značky GPM, pásová míra, osobní nášlapná váha a kaliper značky Somet. Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Olympus FE–130, 5,1 Megapixel.

5.1.2. Somatometrické rozměry Ze základních antropometrických bodů vycházejí somatické rozměry – výškové, šířkové a obvodové. Laterální rozměry byly měřeny na pravé straně těla (Bláha et al. 1982, Fetter et al. 1967, Grimm 1961). (M71)

Hmotnost těla – byla zjišťována na osobní nášlapné váze s přesností na 0,1 kg.

70

Použité výškové rozměry: byly měřeny antropometrem s přesností na 0,5 cm. (M1)

Tělesná výška – vertikální vzdálenost bodu vertex od země. Při měření vycházíme ze základního postavení, kdy je hlava v orientační rovině. Jedinec stojí u stěny, které se dotýká patami, hýžděmi a lopatkami, špičky nohou má u sebe.

(M6)

Výška horního okraje symfýzy – symphysion (sy) od země.

(M12)

Výška horního okraje kosti kyčelní iliocristale (ic) od země.

(M13)

Výška předního kyčelního trnu iliospinale (is) od země.

(M14)

Výška velkého chocholíku trochanterion (tro) od země.

Použité šířkové rozměry: byly měřeny s přesností na 0,1 cm. Rozměry M35 až M43 byly měřeny pelvimetrem, rozměry M52/3 až bimal. zase posuvným měřidlem. (M35)

Šířka ramen (biakromiální) – přímá vzdálenost mezi nadpažky – acromiale (a).

(Nej boky) Největší šířka boků – nejlaterálnější kontura boků. (M40)

Šířka pánve (bikristální) – přímá vzdálenost mezi pravým a levým bodem iliocristale (ic).

(M41)

Šířka pánve (bispinální) – přímá vzdálenost mezi pravým a levým bodem iliospinale (is).

(M42)

Šířka bitrochanterická – přímá vzdálenost mezi pravým a levým bodem trochanterion (tro).

(M43)

Conjugata externa pánve – přímá vzdálenost bodu symphysion (sy) od bodu lumbale (lu).

(M52/3)

Šířka dolní epifýzy humeru (biepikondylární) – přímá vzdálenost bodů nejvíce od sebe vzdálených na epicondylus lateralis et medialis humeri. Předloktí a paže svírá při měření pravý úhel.

(M52/2)

Šířka zápěstí (bistyloidální) – přímá vzdálenost mezi bodem stylion radiale a stylion ulnare.

(biep. Fem) Šířka dolní epifýzy femuru (biepikondylární) – přímá vzdálenost bodů nejvíce od sebe vzdálených na epicondylus medialis a epicondylus lateralis femuru. Dolní končetina je při měření ohnutá do pravého úhlu. (bimal.)

Šířka kotníku (bimaleolární) – přímá vzdálenost mezi malleolus medialis et lateralis.

71

Použité obvodové rozměry: byly měřeny pásovým měřidlem s přesností na 0,5 cm. (M62/2)

Obvod pasu – horizontální obvod břicha v nejužším místě nad kyčlemi.

(M64/1)

Obvod gluteální – měříme v horizontální rovině nejvíce vyvinutého gluteálního svalstva.

(M65)

Obvod paže relaxované – měříme v poloviční vzdálenosti mezi bodem acromiale a hrotem lokte (olecranon ulnae) na paži volně visící podél těla.

(M65/1)

Obvod paže kontrahované – největší obvod paže při maximální kontrakci flexorů a extenzorů.

(M66)

Obvod předloktí maximální – měříme v nejsilnějším místě předloktí.

(O. stehno stř.) Obvod stehna střední – obvod měřený v poloviční vzdálenosti mezi trochanterem a laterálním epikondylem femuru. (M69)

Obvod lýtka maximální – měříme v místě největšího vytvoření lýtkového svalu.

Kožní řasy: byly měřeny kaliperem značky Somet a určovány s přesností na 0,2 mm. (Ř1)

Tvář – řasa probíhá vodorovně ve spojnici tragus – nozdry.

(Ř2)

Na podbradku – řasa probíhá svisle přímo nad jazylkou.

(Ř3)

Hrudník I – řasa probíhá šikmo na předním ohraničení axilární jámy nad okrajem m. pectoralis major.

(Ř4)

Hrudník II – řasa probíhá podél průběhu žeber v přední axilární čáře ve výši 10. žebra.

(Ř5)

Paže (triceps) – řasa probíhá svisle nad m. triceps brachii v polovině vzdálenosti mezi body acromion – olecranon.

(Ř6)

Paže (biceps) – řasa probíhá svisle nad m. biceps brachii.

(Ř7)

Volární strana předloktí – na volární straně v místě největší šířky.

(Ř8)

Záda (subskapulare) – řasa probíhá mírně šikmo pod dolním úhlem lopatky.

(Ř9)

Břicho – řasa probíhá vodorovně v 1/4 vzdálenosti mezi omphalion a iliospinale ant., blíže bodu omphalion.

(Ř10)

Bok (suprailiakale) – nad hřebenem kosti kyčelní v průsečíku s přední axilární čárou.

72

Stehno – nad čtyřhlavým svalem v poloviční vzdálenosti od rozkroku ke

(Ř11)

kolenu. Nad patelou – řasa probíhá svisle, dolní končetina je ohnuta a opřena o špičku

(Ř12)

nohy. Lýtko – pod fossa poplitea, řasa probíhá svisle asi 5 cm pod zákolenní

(Ř13)

jamkou. 5.1.3. Indexy Z absolutních rozměrů lze vypočítat široké spektrum relativních rozměrů a indexů, které vyjadřují vzájemný poměr dvou rozměrů (Fetter et al. 1967, Novotný 2005 [on–line]). Index šířky ramen – (biakromiální šířka / výška) . 100 Index bikristální šířky pánve – (bikristální šířka pánve / výška) . 100

Index tělesné hmotnosti – Body Mass Index (dále BMI) Jedním z nejznámějších a obecně nejužívanějších indexů tělesné hmotnosti je BMI, který vyjadřuje poměr mezi tělesnou hmotností v kilogramech a druhou mocninou výšky v metrech. Dívky byly rozděleny do jednotlivých kategorií podle následující tabulky (Tab. 2).

B O D Y MA S S I N D E X Velká podváha pod 17,4 Podváha 17,5 – 18,4 Normální hmotnost 18,5 – 23,9 Nadváha 24 – 28,9 Obezita I. stupně 29 – 33,9 Obezita II. stupně 34 – 38,9 Obezita III. stupně nad 39 Tab. 2. Jednotlivé stupně BMI pro dospělou populaci (zdroj: Novotný 2005 [on–line]).

Waist–to–Hip Ratio (dále WHR) Vyjadřuje poměr obvodu pasu a boků a je důležitým měřítkem distribuce tuku. Dívky byly rozděleny do jednotlivých kategorií podle následující tabulky (Tab. 3).

73

Kategorie Spíše periferní

Ženy WHR x – 0,74

Vyrovnaná

0,75 – 0,79

Spíše centrální

0,80 – x

Tab. 3. Jednotlivé stupně WHR pro dospělé ženy (zdroj: Novotný 2005 [on–line]).

5.1.4. Složení těla Složení těla bylo určováno Matiegkovou metodou z roku 1921. Pomocí rovnic je určován podíl hmotnosti kostry, svalstva, tuku a zbytku, který se počítá z hmotnosti těla odečtením součtu uvedených komponent (Bláha et al. 1982, s. 33). Pro použití této metody je zapotřebí nejprve převést hodnoty kožních řas naměřených kaliperem typu Somet, který je harpendenského typu, na hodnoty kaliperu typu Best. Protože neexistují rovnice pro převod všech potřebných kožních řas, tak byly hodnoty po předchozí konzultaci s docentem Pavlem Bláhou převedeny pomocí rovnic Pařízkové (1979) a tabulek od Řezníčkové (1979) a Vignerové a Bláhy (2001).

Rovnice: W = O + D + M + R W – tělesná hmotnost, O – podíl kostry v gramech, D – podíl kůže a podkožní tukové složky v gramech, M – podíl kosterního svalstva v gramech, R – podíl zbytku

Hmotnost kostry

O = o 2 ⋅ L ⋅ k1 o=

o1 + o 2 + o 3 + o 4 4

o1 – šířka epikondylu humeru o2 – šířka zápěstí o3 – šířka dolní epifýzy femuru o4 – šířka kotníku (bimaleolární) L – výška těla v cm k1 = 1,2

74

Hmotnost kůže a podkožního tukového vaziva d =

D = d . S . k2

1 d1 + d 2 + d 3 + d 4 + d5 + d 6 ⋅ 2 6

d1 – kožní řasa nad m. biceps brachii d2 – kožní řasa na volární straně předloktí v místě největšího obvodu d3 – kožní řasa nad m. quadriceps v polovině vzdálenosti mezi body trochanterion a tibiale d4 – kožní řasa na zadní ploše lýtka v místě maximálního obvodu d5 – kožní řasa na hrudníku ve výši 10. žebra d6 – kožní řasa na břiše S – povrch těla

(S = 71,84 . hmotnost0,425 . výška0,725 [cm2; kg; cm])

k2 = 0,13 Hmotnost kosterního svalstva

M = r2 . L . k3

r=

r1 =

obvod paze řasa triceps řasa biceps − − π 2 2

r2 =

obvod předloktí − řasa předloktí π

r3 =

střední obvod stehna − řasa quadriceps π

r4 =

obvod lýtka max − řasa lýtko max. π

r1 + r2 + r3 + r4 4

L – výška těla v cm k3 = 6,5 Hmotnostní zbytek

R = W – (O + D + M) (g)

5.1.5. Odhad procentuálního zastoupení tělesného tuku

K tomuto odhadu byly použity metody založené na kaliperaci (Pařízková 1962, cit. Novotný 2005 [on–line], Sloan et al. 1962, cit. Fahey – Insel – Roth 2005 [on–line], Jackson et

75

al. 1980, cit. Krider 2006 [on–line]). Pro metodu Pařížkové byly naměřené hodnoty převedeny na hodnoty odpovídající kaliperu typu Best. Věk byl dosazen přepočtením roků a měsíců na roky (př. 21 let a 3 měsíce = 21,25). % tuku Pařízková % tuku Sloan et al.

% = 35,572 . log (součet 10 kožních řas podle Pařízkové; 1962) – 61,25 D = 1,0764 – (0,0008 . řasa na boku) – (0,00088 . řasa na tricepsu) % = (4,96 / D) – 4,51

% tuku Jackson et al. D = 1,0994921 – (0,0009929 . součet řas na tricepsu, boku a stehně) + (0,0000023 . (součet řas na tricepsu, boku a stehně)2) – (0,0001392 . věk) % = (4,96/D) – 4,51

5.1.6. Normalizační index U vybraných rozměrů byl vypočten normalizační index (n.i.), který je dán vztahem: n.i. = x – xN / sN (x – průměrná hodnota rozměru sledovaného souboru, xN – průměrná hodnota téhož rozměru kontrolního souboru, sN – směrodatná odchylka stejného rozměru kontrolního souboru). Normalizační indexy udávají, o kolik se v jednotkách směrodatné odchylky odlišuje naměřená průměrná hodnota rozměru od průměrné hodnoty téhož rozměru kontrolního souboru. Pokud se hodnota normalizačního indexu pohybuje v rozmezí ± 0,75s, považuje se daný znak za průměrný. Pokud je hodnota normalizačního indexu v rozmezí hodnot ± 0,76s až ± 1,50s, značí jeho nadprůměrnou/podprůměrnou hodnotu a je–li normalizační odchylka vyšší/nižší než ± 1,50s, považuje se sledovaný rozměr u srovnávaného souboru ve vztahu k souboru referenčnímu za vysoce nadprůměrný/podprůměrný (Praxová 2008, s. 61). Při zpracování naměřených dat byly vypočítány hodnoty normalizovaných odchylek ve vztahu k stejně staré české populaci žen (Bláha et al. 1982, Bláha et al. 1986) a hokejistek (Praxová 2008). Odhadnuté tělesné složení podle Matiegkovy metody bylo navíc srovnáno se souborem studentek 1. ročníku tělesné výchovy FTK UP a souborem studentek Pedagogické fakulty UP, zastupujících nesportovní populaci (Riegerová et al. 1994, cit. Praxová 2008).

5.1.7. Dotazníkové šetření Před samotným měřením dívky odpovídaly na následující otázky: 1. Věk nástupu menstruace – odpověď v letech

76

2. Užívání hormonální antikoncepce – odpověď ano X ne 3. Spokojenost se životním stylem – odpověď ano X ne 4. Počet a pohlaví starších sourozenců

5.1.8. Statistické hodnocení Kontinuální a kategoriální proměnné byly hodnoceny programem STATISTICA Cz, verze: 8.0., Stat Soft CR s.r.o. (2007). U kontinuálních proměnných byla vypočítána základní popisná statistika, konkrétně parametry polohy jako průměr a medián a parametry rozložení jako rozptyl, směrodatná odchylka, minimum a maximum. Normalita rozložení byla posuzována pomocí Shapiro– Wilksova W a příslušné hladiny významnosti. Hladinou významnosti pro zamítnutí normality rozložení bylo bráno p<0,05. Vzájemné závislosti mezi spojitými proměnnými a daty kategoriálními a spojitými byly posuzovány pomocí Spearmanova korelačního koeficientu r a jeho statistické významnosti na hladině p<0,05. Pro účel korelace byla kategoriální data z dotazníku převedena do formy 1 a 0, kdy ano=1, ne=0. Počet a přítomnost starších bratrů byla zaznamenána v kladných hodnotách (ano=1, 2, ..., ne=0), počet a přítomnost starších sester v hodnotách záporných (ano= –1, –2, ..., ne=0). Vzájemná závislost mezi kategoriálními daty byla testována pomocí Pearsonova χ2. Do kontingenční tabulky byly odpovědi z dotazníku převedeny do formy 1 a 0, kdy ano=1, ne=0, přítomnost staršího bratra ano=1, ne=0, přítomnost starší sestry ano=1, ne=0. Nezávislost rozložení dat v kategoriálních proměnných byla testována Mann Whitneyovým U–testem. V tabulce byly odpovědi z dotazníku převedeny do formy 1 a 0, kdy ano=1, ne=0, přítomnost staršího bratra ano=1, ne=0, přítomnost starší sestry ano=1, ne=0.

5.2. GEOMETRICKÁ MORFOMETRIE Analýza tvaru těla byla prováděna na základě fotografií dívek, které byly zhotoveny fotoaparátem Olympus FE–130, 5,1 Megapixel. Fotografování probíhalo v jedné místnosti, vždy ze stejného místa a dívky měly stálou určenou pozici a postoj. Fotoaparát byl umístěn na stole a dívky stály u dveří. Vedle dívek bylo umístěno 60 cm měřítko, které bylo upevněno na 1 m dlouhé laťce. Měřítko bylo postaveno po pravé straně těla, ve výšce boků a ve frontální rovině těla. U vysokých dívek byl pod měřítko dán slovník, aby bylo měřítko

77

umístěno ve stejné výšce vzhledem k výšce boků, jako u nižších dívek. Dívky byly oblečeny ve spodním prádle nebo dvoudílných plavkách a byly snímány ve standardizovaném postoji s patami u sebe a pažemi za hlavou. Tato pozice byla optimální pro zachycení obrysu těla v oblasti boků. Před digitalizací byly fotografie upraveny v programu Corel Photo Paint, verze: 12.

5.2.1. Digitalizace význačných bodů Fotografie byly pomocí programu tpsUtil (C) 2006, F. James Rohlf, verze: 1.36 převedeny do tps formátu. V programu tpsDig2 (C) 2006, F. James Rohlf, verze: 2.05 byly poté na každé fotografii digitalizovány x, y souřadnice 56 bodů. Digitalizace byla provedena třikrát, časový odstup mezi jednotlivými digitalizacemi byl přibližně dvoutýdenní. V programu MS Excel byl spočítán průměr těchto tří měření, který byl použit k následným analýzám. Význačné body byly definovány tak, aby odpovídaly požadavkům práce a vyjadřovaly tedy obrys těla. Vzhledem k definici význačných bodů bylo z 54 bodů (2 body na měřítku byly odstraněny) pomocí programu tpsUtil − make sliders file, označeno 12 bodů jako body význačné a zbytek jako body pomocné. Osm landmarků zachycuje na kontuře těla střed podpažní jámy, nejužší místo trupu, nejlaterálnější místo boků a střed kolena. Čtyři landmarky jsou v ose těla a zobrazují výšku těla, pupík a rozkrok. Semilandmarky jsou vždy v polovině vzdálenosti příslušných landmarků a semilandmarků (Obr. 21).

78

Obr. 21. Umístění význačných a pomocných bodů. Červeně zobrazeny význačné body (1 − 12), modře body pomocné (13 − 54).

Význačné body − landmarky 1 − nejužší bod kontury trupu vpravo 2 − nejužší bod kontury trupu vlevo 3 − nejširší bod kontury boků vpravo 4 − nejširší bod kontury boků vlevo 5 − střed pupku 6 − střed rozkroku 7 − bod kontaktu dolního okraje paty se zemí popř. bod těsně pod kotníky ve střední rovině 8 − nejvyšší bod hlavy ve střední rovině 9 − bod na kontuře dolní končetiny ve středu kolena vpravo 10 − bod na kontuře dolní končetiny ve středu kolena vlevo 11− střed kontury podpažní jámy vpravo 12 − střed kontury podpažní jámy vlevo

79

5.2.2. Výpočet chyby digitalizace Digitalizace fotografií byla provedena třikrát a průměr těchto tří měření byl použit k následným analýzám. Chyba digitalizace byla určována tak, že programem MS Excel byl vypočítán rozdíl v souřadnicích X a Y jednotlivých význačných bodů a rozdíl mezi vzdálenostmi jednotlivých význačných bodů mezi první a druhou, první a třetí a druhou a třetí digitalizací. Programem STATISTICA Cz byl z těchto tří rozdílů vypočítán průměr, rozptyl a směrodatná odchylka.

5.2.3. Test využitelnosti geometrické morfometrie Před použitím metod geometrické morfometrie je nutné zjistit, zda není variabilita v datech příliš velká. To bylo provedeno pomocí programu tpsSmall (C) 2003, F. James Rohlf, verze: 1.20. Tento program zjišťuje, zda je variabilita v tvarech souboru tak malá, aby bylo možno použít statistické analýzy v lineárním tangenciálním prostoru, který dosáhneme převedením Kendallova tvarového prostoru, který lineární není. Výsledek testu využitelnosti je důležitý, neboť statistické analýzy založené na metodě tenkých kovových plátků předpokládají, že data se od sebe příliš neliší. Na základě vložených dat program provede GPA, spočítá vzdálenosti bodů v Kendallově a tangenciálním tvarovém prostoru a provede jejich regresní analýzu. Vysoký Pearsonův korelační koeficient, nulový intercept a sklon regresní přímky blížící se hodnotě 1 jsou známky dobré použitelnosti geometrické morfometrie (Duda 2007, s. 109).

5.2.4. Tvarová variabilita těla Tvarová variabilita těl byla analyzována v programu tpsRelw (C) 2005, F. James Rohlf, verze: 1.42. Účelem tohoto programu je usnadnit statistickou analýzu význačných a pomocných bodů. Program nejprve provede izometrickou transformaci na velikost centroidu a vypočítá průměrnou konfiguraci landmarků (konsensus), čehož dosáhne superpozicí užitím generalizované ortogonální Prokrustovské metody nejmenších čtverců (GPA). Konsensus následně slouží jako referenční konfigurace, která představuje tangenciální bod při přechodu mezi tvarovým prostorem do tangenciálního prostoru a při následných výpočtech metodou tenkých kovových plátků. V tangenciálním prostoru program vypočítá hlavní a dílčí varpy, které zobrazují pozici každého jedince vzhledem k x a y souřadnici. Relativní varpy

80

sumarizují rozdíly mezi jedinci (s ohledem k dílčím varpům) do co nejméně dimenzí, pro nastavení alfa=0 je sumarizace ekvivalentní PCA (analýze hlavních komponent). Analýza v tomto programu byla provedena při nastavení: velikost centroidu=1, sliding semilandmarks – klouzavé pomocné body při minimální deformační energii, ortogonální projekce z prostoru tvarového do tangenciálního a alfa=0. Pro lepší vizualizaci tvarové variability byla v programu tpsUtil − make links file, vytvořena kontura, spojující jednotlivé vyznačené body. Tvarové rozdíly byly vizualizovány pomocí programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf, Verze: 1.20. Efektivita hlavních komponent byla určována pomocí vztahu 100/N (RW). Jako efektivní byly označeny hlavní komponenty vysvětlující vyšší procento variance než výsledek výše popsaného vztahu. Konkrétně byla tvarová variabilita těla popsána na základě 50 relativních varpů (RW). Za efektivní tedy byly považovány hlavní komponety vysvětlující více než 2% celkové variance.

5.2.5. Závislosti tvaru těla a antropometrických hodnot jako nezávislých proměnných V programu Poznámkový blok byla naměřená antropometrická a kategoriální data získaná z dotazníku upravena do formátu vyhovující matici, kterou využívá program tpsRegr, (C) 2007, F. James Rohlf, verze: 1.34 a uložena ve formátu nts, který tento program také využívá. Tento program je používán pro nalezení vztahu mezi tvarem a nezávislými proměnnými. Závislost mezi tvarovými proměnnými a somatometrickými proměnnými je hodnocena mnohorozměrnou regresní analýzou. Tento program zároveň provádí statistickou analýzu a to vypočítáním Goodalova F–testu a permutačními testy Wilksovy lambdy a Goodallova F testu. Tento program nerozlišuje mezi landmarky a semilandmarky a proto bylo pro regresní analýzu použito dvanáct bodů význačných. Tvarové změny v závislosti na proměnných byly pro lepší viditelnost při vizualizacích deformačními sítěmi zesíleny. Závislost byla vyjádřena zobrazením minimálního a maximálního rozložení zkoumané proměnné v programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf, Verze: 1.20.

81

6. VÝSLEDKY 6.1. KLASICKÁ MORFOMETRIE Pro každou proměnnou byla vypočítána základní popisná statistika, konkrétně parametry polohy – průměr, medián a parametry rozložení – rozptyl, směrodatná odchylka, minimum a maximum (Tab. 4 a, b). Pomocí Shapiro–Wilksova testu normality bylo zjištěno, že u některých naměřených antropometrických proměnných je na hladině významnosti p<0,05 rozložení normální, u některých zase není (W=0,99305, p<0,99071 – W=0,85832, p<0,0001).

N Věk (v letech) Hmotnost (v kg) (M1) (v cm) (M6) (v cm) (M12) (v cm) (M13) (v cm) (M14) (v cm) (M35) (v cm) (Nej boky) (v cm) (M40) (v cm) (M41) (v cm) (M42) (v cm) (M43) (v cm) (M52/2) (v cm) (M52/3) (v cm) (biep. Fem) (v cm) (bimal.) (v cm) (M62/2) (v cm) (M64/1) (v cm) (M65) (v cm) (M65/1) (v cm) (M66) (v cm) (O. stehno stř.) (v cm) (M69) (v cm) (Ř1) (v mm) (Ř2) (v mm) (Ř3) (v mm) (Ř4) (v mm)

Průměr 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54

21,94 58,6 167,21 86,3 100,65 93,68 84,12 34,92 34,06 26,93 23,29 32,31 19,29 4,95 5,97 8,99 6,63 69,41 96,16 25,19 26,56 23,11 48,85 35,77 8,06 8,78 7,78 12,84

Medián

Minimum Maximum

21,9 58,25 166,75 86,5 101,25 94 84,5 35 34 27 23,5 32,5 19 5 5,95 8,95 6,6 68,5 95,5 25 26 23 49 35,5 8,2 8,55 7,5 12,4

19,4 46,1 155,5 78,5 90 84,5 75,5 31 30,5 24 20 29 16 4,4 5,2 8,3 6 60 87 22 23,5 21 43 32 5,6 4,6 3,6 6,8

Tab. 4a. Základní popisná statistika naměřených antropometrických dat.

82

26,4 81,3 181 96 111 104 94 39,5 41 31,5 26,5 37 22,5 5,9 6,7 9,8 7,4 85,5 115,5 30,5 31,5 28 56,5 40 10,6 21,2 14,8 25

Rozptyl 2,3 39,13 35,02 18,77 18,29 18,59 17,64 2,77 5,13 2,32 2,68 2,73 1,96 0,06 0,1 0,13 0,1 23,33 32,66 4,17 4,03 1,87 10,39 3,75 1,1 8,39 5,65 15,29

Sm. odch. 1,52 6,26 5,92 4,33 4,28 4,31 4,2 1,66 2,26 1,52 1,64 1,65 1,4 0,25 0,32 0,36 0,31 4,83 5,71 2,04 2,01 1,37 3,22 1,94 1,05 2,9 2,38 3,91

N (Ř5) (v mm) (Ř6) (v mm) (Ř7) (v mm) (Ř8) (v mm) (Ř9) (v mm) (Ř10) (v mm) (Ř11) (v mm) (Ř12) (v mm) (Ř13) (v mm) Bikristální index pánve Index šířky ramen kostra (v kg) tuk (v kg) svaly (v kg) reziduum (v kg) % kostry % tuku % svalu % rezidua % tuku Jackson % tuku Pařízková % tuku Sloan Menarché (v letech) BMI WHR

Průměr 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 54 48 54 54

15,58 7,57 7,84 12,59 20,77 19,69 23,51 9,05 14,8 16,11 20,89 8,85 15,11 24,26 10,38 15,18 25,35 39,17 20,3 23 17,2 22,79 13,15 20,98 0,7221

Medián 15,6 6,85 7,55 12,45 20,35 19,4 23 8,55 13,8 16,1 20,83 8,78 14,18 25,5 10,77 15,31 25,06 41,68 19,29 22,98 17,31 22,89 13 20,49 0,7213

Minimum Maximum 8,2 4,3 4,9 7,2 12,8 9,2 15 5,4 7,7 13,95 18,67 7,03 10,26 20,39 8,42 11,76 12,2 30,1 10 14,98 10,45 16,93 11 16,63 0,643

26,8 14,6 13,6 28,2 33,6 31,4 45,2 15,2 23,6 18,64 23,1 10,82 23,89 31,32 16,21 18,03 38 46,72 26,83 36,1 26,69 31,63 18 28,47 0,8128

Rozptyl 18,11 6,4 3,83 16,49 22,99 40,37 36,75 6,23 16,9 0,82 0,77 0,65 18,89 13,03 12,05 1,65 25,75 15,29 16,25 22,72 15,39 12,8 1,89 5,07 0,001

Sm. odch. 4,26 2,53 1,96 4,06 4,79 6,35 6,06 2,5 4,11 0,9 0,88 0,81 4,35 3,74 3,01 1,29 5,45 3,56 4,28 4,77 3,92 3,58 1,38 2,25 0,0333

Tab. 4b. Základní popisná statistika naměřených antropometrických dat, pokračování.

6.1.1. Somatometrické rozměry U naměřených somatometrických rozměrů, které bylo možno porovnat z jinými soubory, byly vypočítány hodnoty normalizačního indexu (Tab. 5). Normalizační index byl vypočítán ve vztahu ke stejně staré české populaci žen (Bláha et al. 1982, Bláha et al. 1986), hokejistek (Praxová 2008), studentek 1. ročníku tělesné výchovy a studentek Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, zastupujících nesportovní populaci (Riegerová et al. 1994, cit. Praxová 2008). Pomocí normalizačního indexu bylo zjištěno, že většina srovnávaných hodnot je vzhledem ke kontrolním souborům průměrná. Sledovaný soubor studentek má v porovnání s hokejistkami podprůměrnou šířku zápěstí, podprůměrné obvody paže relaxované i

83

kontrahované a podprůměrný obvod středu stehna. Podprůměrný obvod středu stehna mají také ve srovnání s výsledky Bláhy et al. (1986, 1982). Ve srovnání s výsledky Bláhy et al. z roku 1982 mají navíc podprůměrnou biepikondylární šířku humeru.

somatometrické rozměry

Hokejistky n.i.

Bláha et al. 1986 n.i.

Bláha et al. 1982 n.i.

Studentky Tv n.i.

Studentky PdF n.i.

Tělesná výška Šířka ramen (a–a) Šířka pánve (ic–ic) Šířka pánve (is–is) Biepi. humeru Biepi. femuru Šířka kotníků Šířka zápěstí Obvod gluteální O. paže relax. O. paže kontr. O. předloktí max. O. stehno střed O. lýtko max. Tělesná hmotnost

0,17 –0,70 0,11 0,73 –0,58 –0,66 0,07 –0,93 –0,50 –0,97 –1,08 –0,61 –1,37 –0,60 –0,66

0,31 –0,57 –0,08 –0,61 –0,33 –0,42 –0,16 –0,48 0,15 –0,42 –0,50 –0,48 –0,78 –0,08 –0,23

0,43 –0,62 0,04 –0,70 –0,80 –0,22 –0,12 –0,57 0,44 –0,33 –0,35 –0,47 –0,90 0,24 0,06

–0,10 – – – – – – – – – – – – – –0,06

–0,34 – – – – – – – – – – – – – –0,19

Tab. 5. Vypočítané hodnoty normalizačního indexu somatometrických rozměrů. Tučně jsou zvýrazněné podprůměrné hodnoty sledovaného souboru ve vztahu k souborům referenčním.

6.1.2. Antropometrické indexy Z celkového počtu 54 dívek mělo 46 (85%) hodnotu BMI v normě, jedna dívka (2%) měla velkou podváhu s BMI pouhých 16,6. Tři dívky (6%) měly podváhu a čtyři dívky (7%) nadváhu (Graf 6). BMI

4

1

Velká podváha 3

Podváha Normální hmotnost

46

Nadváha Obezita I.stupně Obezita II.stupně Obezita III.stupně

Graf 6. Klasifikace indexu tělesné hmotnosti (BMI) sledovaného souboru.

84

Z vypočítaných indexů byly také určeny hodnoty normalizačního indexu (Tab. 6) ve vztahu ke stejně staré české populaci žen (Bláha et al. 1982, Bláha et al. 1986) a hokejistek (Praxová 2008). 85% dívek má BMI v normě. Jeho hodnota je však vzhledem k BMI hokejistek podprůměrná. V porovnání s hokejistkami a výsledky Bláhy et al. z roku 1982 má sledovaný soubor dívek podprůměrný index šířky ramen. Index šířky pánve je vzhledem ke srovnávacím souborům průměrný.

Index BMI

Hokejistky

Bláha et al. 1986

Bláha et al. 1982

n.i.

n.i.

n.i.

–0,84

–0,19

–0,19

I. šířky ramen

–0,85

–0,65

–1,00

I. šířky pánve

0,09

–0,48

–0,15

Tab. 6. Hodnoty normalizačních indexů vypočítané z antropometrických indexů. Tučně jsou zvýrazněné podprůměrné hodnoty sledovaného souboru ve vztahu k souborům referenčním.

6.1.3. WHR Průměrná hodnota WHR sledovaného souboru dívek je 0,72. Z hlediska distribuce tuku hodnocené na základě WHR má 43 dívek (79%) periferní uložení tuku, devět dívek (17%) má vyrovnané a dvě dívky (4%) mají centrální uložení tuku (Graf 7).

distribuce tuku na základě WHR

9

2

periferní 43

vyrovnaná centrální

Graf 7. Klasifikace distribuce tuku na základě WHR.

85

6.1.4. Odhad tělesného složení Z celkové tělesné hmotnosti je procentuální podíl jednotlivých komponent určených podle Matiegky znázorněn v grafu 8. Složení těla podle Matiegky 100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0%

20,6

22,4

20,4

19,4

21,6

20,3

26,8

21,1

19,6

22,3

24,1

25,3 zbytek % tuk %

38,2

41,2

44,2

39,4

36,5

39,2

svalstvo % kostra %

14,3

15,3

15,8

15,3

16,2

15,2

Hokejistky Bláha ´86 Bláha ´82 Studentky Studentky sledovaný TV PdF soubor

Graf 8. Procentuální zasoupení jednotlivých tělesných komponent studovaného souboru a stejně staré populace českých žen (Bláha et al. 1982, Bláha et al. 1986), hokejistek (Praxová 2008), studentek 1. ročníku tělesné výchovy a studentek Pedagogické fakulty (Riegerová et al. 1994, cit. Praxová 2008).

Ve sledovaném souboru studentek dosahuje kostra v průměru 15,2%, svaly 39,2%, tuk 25,3% a zbytek 20,3% podílu na celkové hmotnosti. Jednotlivé komponenty byly opět pomocí hodnoty normalizačního indexu (Tab. 7) porovnány se stejně starou populací českých žen (Bláha et al. 1982, Bláha et al. 1986), hokejistek (Praxová 2008), studentek 1. ročníku tělesné výchovy a studentek Pedagogické fakulty UP, zastupujících nesportovní populaci (Riegerová et al. 1994, cit. Praxová 2008). Zkoumaný soubor měl podprůměrnou hmotnost kostry a zbytku ve srovnání se studentkami Pedagogické fakulty, podprůměrné procentuální zastoupení svalstva v porovnání s výsledky Bláhy et al. z roku 1982 a podprůměrné procentuální zastoupení zbytku v porovnání s výsledky Bláhy et al. z roku 1986. Dále měl soubor vysoce podprůměrnou hmotnost zbytku oproti hokejistkám a výsledkům Bláhy et al. z roku 1986. Nadprůměrná byla hmotnost svalstva oproti studentkám Pedagogické fakulty, hmotnost a procentuální zastoupení tuku v porovnání s výsledky Bláhy et al. z roku 1982. Vysoce nadprůměrné je procentuální zastoupení tuku v porovnání s výsledky Bláhy et al. z roku 1986.

86

Tělesná

Hokejistky Bláha et al. 1986

Bláha et al. 1982

Studentky Studentky PdF

komponenta

n.i.

n.i.

n.i.

Tv n.i.

n.i.

kostra kg kostra %

–0,23 0,54

–0,33 –0,07

–0,27 –0,27

–0,14 –0,07

–0,80 –0,63

svalstvo kg

0,02

–0,17

–0,42

0,23

0,98

svalstvo %

0,29

–0,45

–0,87

–0,06

0,73

tuk kg

–0,41

0,40

0,99

0,53

0,16

tuk %

–0,28

2,06

0,90

0,61

0,21

–0,34

–0,95

0,19

–0,26

zbytek kg

–2,34

–2,50

–0,56

zbytek %

–0,21

–1,04

–0,05

Tab. 7. Hodnoty normalizačního indexu vypočítané pro jednotlivé komponenty tělesného složení. Tučně jsou zvýrazněné nadprůměrné/podprůměrné hodnoty a tučně a kurzívou vysoce nadprůměrné/podprůměrné hodnoty sledovaného souboru ve vztahu k souborům referenčním.

6.1.5. Porovnání výsledků metod zjišťujících procentuální zastoupení tuku v těle Procentuální zastoupení tuku v těle bylo zjišťováno čtyřmi metodami založenými na kaliperaci (Graf 9). Dvě metody užívají ke kaliperaci kaliper typu Harpenden (Jackson, Sloan) a dvě (Pařízková, Matiegka) kaliper typu Best.

Porovnání měření % tuku různými metodami 30,0

% tuku

25,0 20,0 15,0 10,0

23,0

22,8

25,3

17,2

5,0 0,0 Jackson

Pařízková

Sloan

Matiegka

Graf 9. Zobrazení výsledků procentuálního zastoupení tuku v těle čtyřmi různými metodami (Jackson, Pařížková, Sloan, Matiegka).

Z grafu je možné vidět, že nejvyšší průměrná hodnota zastoupení tělesného tuku, která činila 25,3%, byla získána Matiegkovou metodou. Dále následovaly velmi podobné výsledky

87

získané metodami Jacksona (23%) a Sloana (22,8%). Velmi malé průměrné procentuální zastoupení tuku bylo zjištěno metodou podle Pařízkové (17,2%).

6.1.6. Vnitřní a vnější faktory ovlivňující tělesnou stavbu Pomocí dotazníkového šetření byl zjišťován věk první menstruace dívek, dále dívky odpovídaly na otázky, zda jsou spokojené se svým životním stylem, zda berou antikoncepci a na počet a pohlaví starších sourozenců. Průměrný věk první menstruace sledovaného souboru dívek byl 13,14 let, což odpovídá českému průměru. Podle Shapiro–Wilksova testu normality tato distribuce není normální (Graf 10).

Graf 10. Histogram a Shapiro–Wilksův test normality pro věk první menstruace sledovaného souboru dívek.

Vzájemná závislost mezi věkem menarché a naměřenými antropometrickými daty byla zjišťována pomocí Spearmanova korelačního koeficientu r. Na hladině významnosti p<0,05 byla zjištěna negativní závislost mezi věkem menarché a pánevním rozměrem conjugata externa (Spearmanovo r= – 0,303971), závislost s ostatními tělesnými parametry nebyla na této hladině významnosti významná (Spearmanovo r= – 0,248529 – 0,251571). Vzájemná závislost mezi kategoriálními daty byla testována pomocí Pearsonova χ2. Nejprve byla závislost kategoriálních dat posuzována ve dvojicích pomocí 2x2 kontingenční tabulky (Tab. 8). Mezi žádnou dvojicí kategoriálních dat nebyla na hladině významnosti p<0,05 nalezena závislost. Byla také zjišťována závislost mezi všemi kategoriálními daty 88

dohromady. Ze všech kategoriálních proměnných byla vytvořena kontingenční tabulka (Tab. 9). Byly vypočítány očekávané a pozorované četnosti a Pearsonův χ2. Pearsonův χ2=11,1433, sv=11, p=0,431349. Na hladině významnosti p<0,05 jsou tedy na sobě všechny kategoriální proměnné dohromady nezávislé.

bratr

antikoncepce spokojenost

2

sestra

2

χ =2,55799 p=0,109741

antikoncepce

2

χ =0,927273 p=0,335575

χ =0,825911 p=0,363460

χ2=2,40266 p=0,121132

χ2=0,155506 p=0,693329 χ2=0, 463147 p=0,496159

bratr

Tab. 8. Hodnoty Pearsonova χ2 s příslušnou hladinou významnosti popisující vzájemnou závislost mezi kategoriálními daty. sestra

sestra

Řádk.

0

1

součty

0

4

2

6

1

4

0

4

8

2

10

spokojenost

antikoncepce

bratr

0

0

0

0

Celk. 0

1

0

5

1

6

0

1

1

1

0

1

6

1

7

Celk. 1

0

0

7

2

9

1

0

1

2

1

3

9

3

12

Celk. 1

1

0

13

6

19

1

1

1

2

1

3

Celk.

15

7

22

Sloupce celkem

38

13

51

Tab. 9. Kontingenční tabulka vytvořená z počtu jedinců v jednotlivých kategoriálních proměnných.

34 dívek (66,7%) je se svým životným stylem spokojeno, zatímco 17 dívek (33,3%) ne.

Vzájemná

závislost

mezi

spokojeností

89

se

životním

stylem

a

naměřenými

antropometrickými daty byla zjišťována pomocí Spearmanova korelačního koeficientu r. Na hladině významnosti p<0,05 byla zjištěna negativní závislost s šířkou humeru (Spearmanovo r= –0,287336) a indexem šířky ramen (Spearmanovo r= –0,298141). Závislost s ostatními tělesnými parametry nebyla na této hladině významnosti významná (Spearmanovo r= – 0,275591 až 0,244650). Nezávislost rozložení dat v této kategorii byla testována Mann Whitneyovým U– testem. Vzhledem k velikosti souboru byla U statistika doplněna hodnotou z (hodnota normálního rozložení) a hladinou významnosti p. Na hladině významnosti p<0,05 byla uvnitř této kategorie zjištěna negativní závislost s šířkou humeru (U=188,0000, Z= –2,01812) a indexem šířky ramen (U=183,5000, Z= –2,10803). Ostatní tělesné parametry jsou na sobě uvnitř této kategorie na stejné hladině významnosti nezávislé (U=192,5000, Z= –1,92820 až U=214,0000, Z=0,91856).

29 dívek (57%) užívá hormonální antikoncepci a 22 dívek (43%) ji nepoužívá. Vzájemná

závislost

mezi

užíváním

hormonální

antikoncepce

a

naměřenými

antropometrickými daty byla zjišťována pomocí Spearmanova korelačního koeficientu r. Na hladině významnosti p<0,05 nebyla zjištěna žádná závislost (Spearmanovo r= –0,192246 až 0,244650) Nezávislost rozložení dat v této kategorii byla testována Mann Whitneyovým U– testem. Vzhledem k velikosti souboru byla U statistika doplněna hodnotou z (hodnota normálního rozložení) a hodnotou významnosti p. Na hladině významnosti p<0,05 nebyla uvnitř této kategorie zjištěna žádná závislost. Zjištěné statistiky jsou (U=231,5000, Z= – 1,43489 až U=244,0000, Z=1,18919).

Jedenáct dívek mělo jednoho nebo více starších bratrů a třináct dívek mělo jednu nebo více starších sester. Vzájemná závislost mezi počtem starších bratrů a sester a naměřenými antropometrickými daty byla zjišťována pomocí Spearmanova korelačního koeficientu r. Na hladině významnosti p<0,05 byla zjištěna pozitivní závislost mezi množstvím a počtem starších bratrů a bikristální šířkou pánve (Spearmanovo r= 0,295798). Závislost s ostatními tělesnými parametry nebyla na této hladině významnosti významná (Spearmanovo r= – 0,224349 až 0,239358). Na hladině významnosti p<0,05 nebyla zjištěna závislost mezi

90

množstvím a počtem starších sester a naměřenými antropometrickými daty. Spearmanovo r se pohybovalo v rozmezí od –0,262500 do 0,230508. Nezávislost rozložení dat v těchto kategoriích byla testována Mann Whitneyovým U– testem. Vzhledem k velikosti souboru byla U statistika doplněna hodnotou z (hodnota normálního rozložení) a hladinou významnosti p. Na hladině významnosti p<0,05 nebyla uvnitř kategorie starších bratrů ani sester zjištěna žádná závislost. Zjištěné statistiky jsou pro bratry (U=158,0000, Z= –1,95579 až U=175,5000, Z=1,591679) a sestry (U=176,0000, Z= – 1,83102 až U=181,5000, Z=1,71975).

6.1.7. Vztah distribuce tuku a rozměrů kostěné pánve měřené na živém člověku k naměřeným tělesným parametrům Pomocí Shapiro–Wilksova testu normality bylo zjištěno, že u některých naměřených antropometrických proměnných je na hladině významnosti p<0,05 rozložení normální, u některých zase není. Vzhledem k takovému rozložení dat byla použita neparametrická statistika a vzájemné závislosti mezi spojitými daty byly posuzovány pomocí Spearmanova korelačního koeficientu r a jeho statistické významnosti na hladině p<0,05. Světově používaným měřítkem distribuce tuku je WHR, měřítkem centrální obezity je obvod pasu. Tyto proměnné, spolu s rozměry kostěné pánve měřené na živém člověku, byly korelovány s naměřenými antropometrickými rozměry (Tab. 10 a, b).

hmotnost (M1) (M6) (M12) (M13) (M14) (M35) (Nej boky) (M40) (M41) (M42)

WHR 0,21 –0,08 0,13 0 0,03 0,02 0,03 –0,14 0,32 0,07 –0,11

(M62/2) 0,81 0 0,13 0,07 0,06 –0,02 0,25 0,62 0,57 0,36 0,6

(M40) 0,53 0,25 0,26 0,16 0,21 0,12 0,42 0,44 1 0,63 0,5

(M41) 0,32 0,1 0,27 0,18 0,17 0,03 0,4 0,49 0,63 1 0,56

(M43) 0,55 0,24 0,05 0,32 0,25 0,27 0,17 0,59 0,23 0,17 0,54

Tab. 10a. Spearmanův korelační koeficient r popisující závislost distribuce tuku a rozměrů kostěné pánve měřené na živém člověku k naměřeným antropometrickým datům. Tučně jsou zvýrazněné hodnoty významné na hladině p<0,05.

91

WHR (M62/2)

(M40)

(M41)

(M43)

(M43)

–0,05

0,39

0,23

0,17

1

(M52/2) (M52/3) (biep. Fem) (bimal.) (M62/2) (M64/1) (M65) (M65/1) (M66) (O. stehno stř.) (M69) (Ř1) (Ř2) (Ř3) (Ř4) (Ř5) (Ř6) (Ř7) (Ř8) (Ř9) (Ř10) (Ř11) (Ř12) (Ř13) BMI WHR tuk Jackson i.sirky ramen i. šířky pánve

0,16 0,08 0,11 0,22 0,56 –0,15 0,16 0,12 0,22 0,07 0,17 0,12 0,18 0,14 0,25 0,06 0,09 0,07 0,31 0,22 0,13 –0,13 –0,02 –0,13 0,31 1 0,04 0,02 0,42

0,29 0,48 0,5 0,18 1 0,69 0,68 0,62 0,59 0,71 0,55 0,46 0,5 0,51 0,61 0,64 0,54 0,54 0,68 0,5 0,49 0,39 0,48 0,25 0,83 0,56 0,55 0,25 0,62

0,1 0,48 0,3 0,29 0,57 0,41 0,29 0,31 0,32 0,39 0,3 0,17 0,21 0,14 0,23 0,24 0,24 0,2 0,29 0,15 0,24 0,27 0,14 –0,02 0,37 0,32 0,28 0,19 0,81

0,11 0,32 0,14 0,18 0,36 0,39 0,12 0,13 0,14 0,25 0,11 0,16 0,19 –0,04 0,08 0,16 0,12 0,09 0,18 0,04 0,16 0,17 0,06 0 0,2 0,07 0,19 0,37 0,53

0,22 0,37 0,5 –0,02 0,39 0,62 0,36 0,32 0,3 0,43 0,31 0,3 0,27 0,29 0,37 0,33 0,46 0,31 0,4 0,32 0,31 0,4 0,36 0,3 0,38 –0,05 0,39 –0,04 0,15

Tab. 10b. Spearmanův korelační koeficient r popisující závislost distribuce tuku a rozměrů kostěné pánve měřené na živém člověku k naměřeným antropometrickým datům. Tučně jsou zvýrazněné hodnoty významné na hladině p<0,05.

WHR na hladině významnosti p<0,05 pozitivně koreluje s bikristální šířkou pánve, obvodem pasu, subskapulární kožní řasou, BMI a indexem šířky pánve. Obvod pasu na hladině významnosti p<0,05 pozitivně koreluje s tělesnou hmotností, největší šířkou boků, se všemi šířkovými rozměry kostěné pánve měřenými na živém člověku, s šířkou dolní epifýzy humeru, šířkou zápěstí a šířkou dolní epifýzy femuru, se všemi

92

měřenými obvody a kožními řasami kromě řasy na lýtku, s BMI, WHR, procentem tuku podle Jacksonovy metody a indexem šířky pánve. Na hladině významnosti p<0,05 vykázala bikristální šířka více statisticky významných korelací s naměřenými proměnnými než šířka bispinální. Bikristální šířka pozitivně koreluje s tělesnou hmotností, šířkou biakromiální, bispinální, bitrochanterickou, šířkou boků, dolní epifýzy humeru a femuru, šířkou kotníku, se všemi zjišťovanými obvody, s kožní řasou subskapulární a na stehně, s BMI, WHR, množstvím tuku zjišťovaným metodou podle Jacksona a indexem pánve. Oproti tomu šířka bispinální koreluje pouze s hmotností, šířkou biakromiální, bikristální, bitrochanterickou, šířkou boků a dolní epifýzy humeru, s obvodem pasu, gluteálním a s indexy šířky ramen a pánve. Conjugata externa na hladině významnosti p<0,05 pozitivně koreluje s tělesnou hmotností, výškou iliokristální, s šířkou boků, bitrochanterickou, šířkou dolní epifýzy humeru a femuru, se všemi měřenými obvody a kožními řasami, s BMI a množstvím tuku zjišťovaným metodou podle Jacksona.

6.2. GEOMETRICKÁ MORFOMETRIE 6.2.1. Chyba digitalizace Chyba digitalizace byla určována tak, že programem MS Excel byl vypočítán rozdíl v souřadnicích X a Y jednotlivých význačných bodů a rozdíl ve vzdálenosti landmarků mezi první a druhou, první a třetí a druhou a třetí digitalizací. Nakonec byla vypočítána průměrná chyba měření ze všech tří rozdílů digitalizací. Na ose X byla největší průměrná chyba digitalizace v landmarku č. 11 a činila 3,19 mm, největší rozptyl chyby měl však landmark č. 8. Na ose Y byla největší průměrná chyba digitalizace v landmarku č. 3 a činila 5,66 mm, největší rozptyl chyby měl však landmark č. 4 (Obr. 22). Na milimetry převedené průměrné chyby měření ve vzdálenostech landmarků mezi všemi třemi digitalizacemi jsou v tabulce (Tab. 11). Největší průměrná chyba digitalizace byla ve dvanáctém význačném bodu a činila 8,78 mm.

93

průměrná chyba

L1 6,82

L2 7,50

L3 8,27

L4 8,63

L5 1,23

L6 1,77

L7 6,18

L8 5,38

L9 4,57

L10 6,61

L11 7,60

L12 8,78

Tab. 11. Průměrné chyby digitalizace ve vzdálenostech landmarků vypočítané ze všech tří digitalizací. Hodnoty jsou v milimetrech.

Obr. 22. Jednotlivé landmarky a přibližně naznačené rozptyly chyby na ose X aY. K obrázku je přidána i tabulka, kde je prů– měr chyby a její rozptyl v mm.

Průměr Rozptyl 1X 1Y 2X 2Y 3X 3Y 4X 4Y 5X 5Y 6X 6Y 7X 7Y 8X 8Y 9X 9Y 10X 10Y 11X 11Y 12X 12Y

–1,43 –3,22 0,33 –3,16 –0,39 5,66 0,27 3,73 0,16 0,31 –0,18 0,10 0,25 2,85 –0,59 0,28 –0,63 –0,54 –0,34 2,44 3,19 –5,33 –3,14 –5,42

3,50 28,34 3,31 36,54 1,01 40,49 1,91 44,53 0,91 1,08 0,70 4,50 3,42 28,59 24,31 12,57 1,11 22,19 4,16 28,58 18,65 24,64 20,58 32,69

94

6.2.2. Test použitelnosti geometrické morfometrie Do programu tpsSmall byly vloženy soubory obsahující digitalizované snímky s body význačnými (12 landmarků) a body význačnými a pomocnými (12 landmarků a 42 semilandmarků). Vzdálenosti bodů v Kendallově tvarovém prostoru, daném Prokrustovskou vzdáleností, a tangenciálním prostoru se od sebe u obou souborů téměř neliší. Stejně je tomu i u vzdálenosti bodů od referenční konfigurace mezi těmito dvěma prostory (Tab. 12). U obou souborů se Pearsonův korelační koeficient r rovná jedné, intercept je nulový a sklon regresní přímky se blíží hodnotě jedna (Tab. 13). Lineární závislost tangenciální a prokrustovské vzdálenosti je dobře graficky znázorněna v grafu 11. Z výsledků tedy můžeme předpokládat, že oba soubory jsou v geometrické morfometrii použitelné.

Minimum Maximum Průměr vzd. od reference Minimum Maximum Průměr

Prokrustovská vzd.

Tangenciální vzd.

Prokrustovská vzd.

Tangenciální vzd.

0,020697 0,094285 0,050386

0,020697 0,094248 0,050378

0,022775 0,124282 0,057782

0,022773 0,124201 0,057769

0,017893 0,063003 0,035168 význačné body

0,017892 0,062961 0,035159

0,020576 0,020575 0,073743 0,073676 0,040467 0,040453 body význačné i pomocné

Tabulka 12. Prokrustovské a tangenciální vzdálenosti pro soubor s landmarky a soubor s landmarky a semilandmarky.

Y–intercept Sklon Korelační koeficient r vzd. od reference Y–intercept Sklon Korelační koeficient r

body význačné

body význačné i pomocné

0,000000 0,999813 1,00000

0,000000 0,999743 1,000000

0,000000 0,999710 1,000000

0,000000 0,999610 1,000000

Tabulka 13. Regrese vzdálenosti v tangenciálním prostoru (osa y) na prokrustovskou vzdálenost (osa x); v radiánech.

95

Graf 11. Graf lineární regresní závislosti tangenciální vzdálenosti (osa y) na prokrustovské vzdálenosti (osa x); v radiánech, vlevo soubor s body význačnými, vpravo soubor s body význačnými a pomocnými.

6.2.3. Tvarová variabilita těla Tvar těla studovaného souboru dívek může být popsán na základě padesáti hlavních komponent, z kterých je devět efektivních. Efektivní hlavní komponenty (relativní varpy) dohromady vysvětlují 91,9 % celkové variance (Graf 12).

100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0

variance kumulativní variance

PC1 PC2 PC3 PC4 PC5 PC6 PC7 PC8 PC9 PC10 PC11 PC12 PC13 PC14 PC15 PC16 PC17 PC18 PC19 PC20 PC21 PC22 PC23

% podíl variance

Scree plot hlavních komponent

Hlavní komponenty

Graf 12. Scree plot popisující procentuální podíl variance a kumulativní variance jednotlivých hlavních komponent vyjadřujících tvarovou variabilitu těla studovaného souboru dívek.

První dvě efektivní hlavní komponenty dohromady vysvětlují 56,53% variance (Obr. 23).

96

RW1

RW2

Obr. 23. První dvě hlavní komponenty popisující tvar těla. Tvarová variabilita je 2x zvýrazněna pro lepší ilustraci. Vytvořeno v programu tpsRelw, (C) 2005, F. James Rohlf, Verze: 1.42. a programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf, Verze: 1.20.

První hlavní komponenta vysvětluje 35,33% variance. Popisuje změnu v celkové šířce těla, pozici nejširšího a nejužšího místa těla vzhledem k pupku, rozkroku a sobě samým. V záporných hodnotách je postava celkově štíhlejší s dlouhým a štíhlým trupem. Pozice 97

nejužšího místa trupu je těsně nad pupkem a nejširší místo těla, reprezentující uložení tuku, je pod rozkrokem, tedy více periferně. Vzdálenost mezi nejužším a nejširším místem těla se prodlužuje. V kladných hodnotách je postava celkově širší s nejužším místem trupu nad pupkem a širokým a krátkým trupem. Nejširší místo těla, které reprezentuje distribuci tuku je nad rozkrokem, tedy v centrální části těla. Vzdálenost mezi nejužším a nejširším místem těla se zkracuje. Druhá hlavní komponenta vysvětluje 21,20% variance a popisuje především změnu v celkové šířce těla a distribuci tuku, dále také délku stehen. Záporné hodnoty komponenty jsou charakterizované štíhlou postavou s delšími stehny a uložením tuku v oblasti suprailiakální. Vzdálenost mezi nejširším a nejužším místem těla se zkracuje, čímž se prodlužuje vzdálenost od nejužšího místa těla k podpaží a od nejširšího místa těla ke kolenům. Kladné hodnoty komponenty popisují postavu s větším množstvím tuku, který je uložen gluteofemorálně a s kratšímy stehny. Vzdálenost mezi nejširším a nejužším místem těla se prodlužuje a zkracuje se vzdálenost od nejužšího místa těla k podpaží a od nejširšího místa těla ke kolenům. Třetí a čtvrtá efektivní hlavní komponeta dohromady vysvětlují 18,66% celkové variance (Obr. 24). Třetí hlavní komponenta vysvětluje 11,84% celkové variance a popisuje změnu polohy nejužšího místa těla a vzdálenost pupku od rozkroku. V záporných hodnotách jsou nejužší místo těla a pupík uloženy níže, vzdálenost mezi pupkem a rozkrokem se zkracuje, trup je opticky delší a stehna širší. V kladných hodnotách jsou nejužší místo těla a pupík uloženy výše, vzdálenost mezi pupkem a rozkrokem se prodlužuje a trup je opticky kratší. Trup se rozšiřuje a stehna se směrem ke kolenům zužují. Čtvrtá hlavní komponenta vysvětluje 6,82% celkové variance a popisuje změnu distribuce tuku a stranovou asymetrii. U záporné hodnoty komponenty pozorujeme nízké WHR, tedy úzký trup a pas, široké boky a stehna a nejužší a nejširší místa na těle jsou uložena výše na levé straně. Kladná hodnota komponenty popisuje tělo s vysokým WHR, širokým trupem a pasem, úzkými boky a stehny a nejužším a nejširším místem na těle uloženým výše na pravé straně.

98

RW3

RW4

Obr. 24. Třetí a čtvrtá hlavní komponenta popisující tvar těla. Tvarová variabilita je 2x zvýrazněna pro lepší ilustraci. Vytvořeno v programu tpsRelw, (C) 2005, F. James Rohlf, Verze: 1.42. a programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf, Verze: 1.20.

Pátá a šestá efektivní hlavní komponeta dohromady vysvětlují 9,29% celkové variance (Obr. 25).

99

RW5

RW6

Obr. 25. Pátá a šestá komponenta popisující tvar těla. Tvarová variabilita je 2x zvýrazněna pro lepší ilustraci. Vytvořeno v programu tpsRelw, (C) 2005, F. James Rohlf, Verze: 1.42. a programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf Verze: 1.20.

Pátá hlavní komponenta vysvětluje 5,12% variance. Popisuje opačnou asymetrii než komponenta čtvrtá, jinak jsou její trendy podobné, ačkoliv méně výrazné. Kladná hodnota

100

komponenty je navíc charakterizována vyšším tělem. Šestá hlavní komponenta vysvětluje 4,17% variance. Popisuje změnu v celkové šířce těla, představované především šířkou boků a délku trupu. V záporných hodnotách má postava delší trup, široké boky a zužujícími se stehna směrem ke kolenům. V kladných hodnotách je tělo celkově štíhlejší s kratším trupem a málo výraznými boky stejně širokými jako stehny. Sedmá a osmá efektivní hlavní komponeta dohromady vysvětlují 5,2% celkové variance (Obr. 26).

RW 7

RW8

Obr. 26. Sedmá a osmá hlavní komponenta popisující tvar těla. Tvarová variabilita je 2x zvýrazněna

pro

lepší

ilustraci.

Vytvořeno

v programu tpsRelw, (C) 2005, F. James Rohlf, Verze: 1.42. a programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf Verze: 1.20

101

Sedmá hlavní komponenta vysvětluje 2,88% celkové variance. Popisuje tělesnou asymetrii. V záporných hodnotách má postava na pravé straně nejužší místo těla uloženo výše a místo nejširší níže, tyto body se tedy od sebe vzdalují. Na levé straně těla je nejužší místo těla uloženo níže a místo nejširší výše, takže se body k sobě přibližují. V kladných hodnotách je asymetrie je právě opačná než v hodnotách záporných. Osmá hlavní komponenta vysvětluje 2,32% celkové variance. Popisuje změnu v šířce pasu, stehen a horní části hrudníku. V záporné hodnotě je pas široký, nejširší místo těla je posunuto nahoru a stehna jsou štíhlá. Tuk je uložen v centrální oblasti, ale hrudník je úzký. V kladné hodnotě je pas úzký, nejširší místo těla je posunuto dolů a stehna jsou široká. Tuk je uložen na stehnech, zároveň se stehny se rozšiřuje trup ve své horní části. Devátá hlavní komponenta vysvětluje 2,21% celkové variance. Popisuje šířku pasu a vytočení boků. V záporných hodnotách je pas užší a pánev je vytočená na pravou stranu, zatímco v hodnotách kladných je pas širší a pánev je vytočená na stranu levou (Obr. 27).

RW9

Obr. 27. Devátá hlavní komponenta popisující tvar těla. Tvarová variabilita je 2x zvýrazněna pro lepší ilustraci. Vytvořeno v programu tpsRelw, (C) 2005, F. James Rohlf, Verze: 1.42. a programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf Verze: 1.20.

6.2.4. Korelace hlavních komponent a antropometrických a kategoriálních proměnných Vzájemné závislosti mezi efektivními hlavními komponentami popisujícími tvarovou

102

variabilitu těla a spojitými a kategoriálními daty byly posuzovány pomocí Spearmanova korelačního koeficientu r a jeho statistické významnosti na hladině p<0,05 (Tab. 14 a, b, 15). První hlavní komponenta na hladině významnosti p<0,05 pozitivně koreluje s tělesnou hmotností, obvodem pasu, gluteálním, paže relaxované a kontrahované, kožními řasami na tváři, bradě, desátém žebru, bicepsu, tricepsu, volární straně předloktí a subskapulární, s BMI, WHR, procentuálním zastoupením tuku zjišťovaným Jacksonovou metodou a s indexem šířky ramen a pánve. Na stejné hladině významnosti koreluje negativně s výškou těla a výškou iliospinální a trochanterickou. Druhá hlavní komponenta na hladině významnosti p<0,05 pozitivně koreluje s hmotností, šířkou boků a bitrochanterickou, všemi zjišťovanými obvody, s kožní řasou pektorální, na tricepsu, bicepsu, volární straně předloktí, břiše, boku, stehně a patele, s BMI, procentuálním zastoupením tuku zjišťovaným Jacksonovou metodou a indexem šířky pánve. Na stejné hladině významnosti koreluje negativně se všemi zjišťovanými výškovými rozměry kromě celkové tělesné výšky. Třetí hlavní komponenta na hladině významnosti p<0,05 negativně koreluje s šířkou kotníku. Čtvrtá hlavní komponenta na hladině významnosti p<0,05 pozitivně koreluje s WHR. Na stejné hladině významnosti koreluje negativně se zjišťovanými výškovými rozměry, kromě výšky trochanterické, s šířkou boků, bitrochanterickou, rozměrem conjugata externa, s šířkou dolní epifýzy femuru, s gluteálním obvodem a kožní řasou na volární straně předloktí. Pátá hlavní komponenta na hladině významnosti p<0,05 pozitivně koreluje s věkem nástupu menstruace a WHR. Na stejné hladině významnosti koreluje negativně s kožními řasami na stehně a lýtku. Šestá hlavní komponenta na hladině významnosti p<0,05 negativně koreluje s hmotností, výškou symfysiální, iliokristální a iliospinální, šířkovými rozměry kromě šířky bikristální, zápěstí, dolní epifýzy femuru a kotníku, obvodem gluteálním, kožními řasami na tváři, 10. žebru, pod lopatkou, břiše, boku a lýtku a s procentuálním zastoupením tuku zjišťovaným Jacksonovou metodou. Sedmá hlavní komponenta na hladině významnosti p<0,05 negativně koreluje s kožními řasami na bradě, desátém žebru a lýtku. Osmá hlavní komponenta na hladině významnosti p<0,05 pozitivně koreluje s věkem

103

nástupu menstruace. Na stejné hladině významnosti koreluje negativně s bikristální šířkou, obvodem pasu a s WHR. Devátá hlavní komponenta na hladině významnosti p<0,05 pozitivně koreluje s iliospinální výškou.

Věk Hmotnost Výška Zem–Symfýza Zem–Iliokristale Zem–Iliospinale Z–Trochanterion Biakromiale Nej boky Bikristale Bispinale Bitrochanterika Conjugata externa Šířka zápěstí Šířka humeru Šířka femuru Šířka kotníků Obvod pasu O. gluteální O. paže rel. O. paže kontr. O. předloktí max. O. stehna stř. O. lýtka Kožní ř. tvář Kožní ř. brada Kožní ř. pektorale Kožní ř. na 10. žebru Kožní ř. triceps Kožní ř. biceps Kožní ř. předloktí Kožní ř. subskapulare

RW1

RW2

RW3

RW4

RW5

RW6

RW7

RW8

RW9

0,24 0,29 –0,48 –0,18 –0,26 –0,31 –0,36 –0,11 0,23 0,18 0,23 0,13 0,15 0,05 0,15 0,12 –0,04 0,52 0,35 0,43 0,3 0,19 0,22 0,19 0,31 0,38 0,24 0,42 0,42 0,42 0,37 0,47

–0,18 0,29 –0,26 –0,34 –0,36 –0,37 –0,51 –0,07 0,44 0,18 0,07 0,4 0,12 –0,03 0,08 0,22 –0,11 0,34 0,41 0,48 0,53 0,45 0,57 0,57 0,21 0,25 0,33 0,17 0,34 0,28 0,29 0,26

0,17 0,09 0,15 0,05 0,09 0,04 0,09 –0,02 0,02 0,23 0,02 0,08 0,18 –0,07 –0,01 0,08 –0,28 –0,03 0,07 0,22 0,24 0,02 0,06 –0,04 0,03 0,1 –0,03 0,1 0,02 0,12 –0,06 0,16

–0,05 –0,26 –0,38 –0,29 –0,37 –0,31 –0,25 –0,13 –0,46 0,02 –0,05 –0,43 –0,30 –0,22 –0,11 –0,32 –0,20 –0,09 –0,35 –0,13 –0,12 –0,19 –0,22 –0,17 –0,01 –0,06 –0,13 –0,06 –0,20 –0,22 –0,29 0

–0,06 0,06 0,04 0,23 0,11 0,11 0,15 0,1 –0,20 0,07 –0,04 –0,20 –0,24 0,22 –0,15 –0,10 0,2 0,11 –0,11 0,08 0,05 –0,08 –0,01 –0,07 –0,06 –0,18 –0,03 0,03 –0,22 –0,17 –0,11 –0,02

–0,07 –0,41 –0,21 –0,28 –0,32 –0,36 –0,26 –0,35 –0,50 –0,14 –0,32 –0,45 –0,50 –0,21 –0,28 –0,21 0,11 –0,26 –0,43 –0,14 –0,16 –0,10 –0,23 –0,14 –0,31 –0,14 –0,19 –0,39 –0,24 –0,19 –0,07 –0,34

0,09 –0,14 –0,08 –0,09 –0,10 –0,17 –0,12 –0,10 –0,15 –0,01 –0,02 –0,09 –0,19 0,09 –0,06 0 0,12 –0,13 –0,11 –0,04 0 –0,04 –0,05 0,03 –0,20 –0,30 –0,25 –0,33 –0,07 –0,19 –0,12 –0,32

0,06 –0,12 –0,08 –0,01 0,01 0,03 –0,04 –0,08 0,02 –0,33 –0,14 –0,12 –0,08 –0,08 –0,25 –0,16 –0,24 –0,30 0,06 0,02 0,08 –0,09 0,02 0,12 –0,12 –0,08 –0,17 –0,23 0,14 0,08 –0,03 –0,12

–0,12 0,07 0,19 0,2 0,09 0,28 0,25 0,09 –0,04 0,09 –0,13 –0,04 0,01 –0,12 0,1 0,09 0,09 0,09 –0,10 –0,13 –0,17 –0,09 0,01 0,13 0,07 0,18 0,22 0,15 0,04 0,11 0,11 0,13

Tab. 14a. Spearmanův korelační koeficient r popisující závislosti kontinuálních antropometrických proměnných s efektivními hlavními komponentami vyjadřujícími tvarovou variabilitu těla. Tučně jsou zvýrazněné hodnoty významné na hladině p<0,05.

104

Kožní ř. na břiše Kožní ř. na boku Kožní ř. na stehně Kožní ř. patela Kožní ř. lýtko věk menarche BMI WHR %tuku Jackson index šířky ramen index šířky pánve

RW1

RW2

RW3

RW4

RW5

RW6

RW7

RW8

RW9

0,25 0,2 0,2 0,15 0,19 0,04 0,56 0,3 0,29 0,28 0,46

0,28 0,38 0,36 0,41 0,22 –0,13 0,46 –0,04 0,4 0,19 0,33

0,2 0,18 0,12 –0,11 –0,06 0,06 –0,01 0,02 0,13 –0,06 0,19

–0,17 –0,05 –0,14 –0,14 –0,05 0,13 0,01 0,31 –0,12 0,22 0,23

0,12 0,07 –0,31 –0,24 –0,28 0,31 0,13 0,29 –0,14 0,06 0,05

–0,34 –0,34 –0,22 –0,26 –0,30 0,11 –0,25 0 –0,32 –0,21 –0,06

–0,14 –0,24 –0,20 –0,09 –0,41 0,15 –0,09 –0,02 –0,21 –0,10 0,03

–0,01 0,02 0,11 0,15 0,11 0,43 –0,09 –0,32 0,1 0,08 –0,26

0,27 0,18 0,16 0,05 0,09 0,17 –0,06 0,25 0,13 –0,16 –0,01

Tab. 14b. Spearmanův korelační koeficient r popisující závislosti kontinuálních antropometrických proměnných s efektivními hlavními komponentami vyjadřujícími tvarovou variabilitu těla. Tučně jsou zvýrazněné hodnoty významné na hladině p<0,05.

Na hladině významnosti p<0,05 koreluje s kategoriálními daty pouze pátá hlavní komponenta, a to množstvím starších sester.

Spokojenost Antikoncepce Bratr Sestra

RW1 –0,11 –0,16 –0,05 0,19

RW2 –0,04 0,08 0,08 –0,01

RW3 0,02 –0,18 0,24 0,12

RW4 0,07 0,03 0,07 –0,04

RW5 0,08 0,00 –0,19 0,44

RW6 0,14 –0,11 0,12 0,22

RW7 0,08 –0,11 0,10 0,06

RW8 0,22 0,18 –0,03 0,06

RW9 –0,11 0,06 0,08 0,03

Tab. 15. Spearmanův korelační koeficient r popisující závislosti kategoriálních dat s efektivními hlavními komponentami vyjadřujícími tvarovou variabilitu těla. Tučně jsou zvýrazněné hodnoty významné na hladině p<0,05.

6.2.5. Korelace hlavních komponent a velikosti centroidu Vzájemné závislosti mezi efektivními hlavními komponentami popisujícími tvarovou variabilitu těla a velikostí centroidu byly posuzovány pomocí Pearsonova korelačního koeficientu r a jeho statistické významnosti na hladině p<0,05 (Tab. 16). Velikost centroidu ovlivňuje tvarovou variabilitu popsanou první a šestou efektivní hlavní komponentou.

105

velikost centroidu

RW1 –0,28

RW2 0,10

RW3 0,22

RW4 –0,23

RW5 –0,11

RW6 –0,54

RW7 –0,09

RW8 –0,07

RW9 0,05

Tab. 16. Pearsonův korelační koeficient r popisující závislosti efektivních hlavních komponent vyjadřujících tvarovou variabilitu těla s velikostí centroidu. Tučně jsou zvýrazněné hodnoty významné na hladině p<0,05.

6.2.6. Závislosti tvaru těla a antropometrických proměnných Všechna naměřená data byla jako nezávislé proměnné hodnocena ve vztahu ke změnám tvaru těla. Vizualizovány jsou pouze proměnné, které jsou alespoň pomocí jednoho testu (Goodallův F–test, permutační test Goodallovy F statistiky) statisticky významné na hladině P<0,05.

Věk Ve sledovaném souboru jsou dívky ve věku 19 – 26 let. Pomocí Goodallova F–testu (F=1,4212, df=20,980, P=0,1030) ani pomocí permutačního testu Goodallovy F statistiky (P= 0,177) nebyl zjištěn statisticky významný vztah mezi tvarem těla a věkem.

Hmotnost Pomocí Goodallova F–testu (F=3,9507, df=20,980, P=0,0000) i pomocí permutačního testu Goodallovy F statistiky (P=0,002) byl zjištěn statisticky významný vztah mezi hmotností a tvarem těla. Hmotnost odráží celkovou šířku těla, nemění se však distribuce tuku. Vyšší hmotnost se projevuje celkovým rozšířením těla, posunutím pasu nahoru, čímž dochází k optickému zkrácení trupu a ukládáním tuku v oblasti boků (Obr. 28a).

Výškové rozměry Pomocí Goodallova F–testu i pomocí permutačního testu Goodallovy F statistiky byl zjištěn statisticky významný vztah mezi všemi výškovými rozměry a tvarem těla (Tab. 17). Všechny výškové rozměry vykazují stejné tvarové změny. Jako modelový příklad je zobrazena výška těla (Obr. 28b). Vyšší dívky jsou štíhlejší a mají užší trup, než dívky menšího vzrůstu. Tuk mají uložen gluteofemorálně, zatímco nižší dívky suprailiakálně.

106

Goodallův F–test

Permutační test Goodallovy F statistiky

Výška postavy

F=4,8057, df=20,980, P=0,0000

P=0,001

Výška iliokristální

F=5,6203, df=20,980, P=0,0000

P=0,001

Výška iliospinální

F=5,8961, df=20,980, P=0,0000

P=0,001

Výška symfysiální

F=4,6389, df=20,980, P=0,0000

P=0,001

Výška trochanterická

F=6,7442, df=20,980, P=0,0000

P=0,001

Tab. 17. Goodalův F–test a permutační test Goodallovy F statistiky pro výškové rozměry.

a max. → min.

min. → max.

b max. → min.

min. → max.

Obr. 28. a) závislost tvaru těla a tělesné hmotnosti, b) závislost tvaru těla a tělesné výšky. Tvarová změna je 2x zvýrazněna. Vytvořeno v programu tpsRegr, (C) 2005, F. James Rohlf, Verze: 1.31. a programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf, Verze: 1.20.

Šířkové rozměry Hodnoty Goodallova F–testu a permutačního testu Goodallovy F statistiky vyjadřující závislost tvaru těla na šířkových rozměrech jsou uvedeny v tabulce 18.

107

Goodallův F–test

Permutační test Goodallovy F statistiky

Největší šířka

F=4,6886, df=20,980, P=0,0000

P=0,001

Bikristale

F=2,1838, df=20,980, P=0,0020

P=0,045

Bispinale

F=1,3564, df=20,980, P=0,1352

P=0,179

Bitrochanterika

F=3,2751, df=20,980, P=0,0000

P=0,006

Conjugata

F=2,6368, df=20,980, P=0,0001

P=0,019

Biakromiale

F=1,1393, df=20,980, P=0,3022

P=0,352

Š. zápěstí

F=0,7940, df=20,980, P=0,7230

P=0,577

Š. humeru

F=0,7123, df=20,980, P=0,8164

P=0,687

Š. kotníků

F=0,8722, df=20,980, P=0,6237

P=0,488

Š. femuru

F=1,5662, df=20,980, P=0,0537

P=0,158

Tab. 18. Goodalův F–test a permutační test Goodallovy F statistiky pro šířkové rozměry.

Nejsilnější statistickou významnost podle Goodallova i permutačního testu Goodallovy F statistiky má šířka boků. Na schématu je vidět (Obr. 29a), že šířka boků odráží šířku celého těla. Dívky se širokými boky mají pas umístěn mírně výše, než dívky s úzkými boky, čímž se jim opticky zkracuje trup. U dívek z úzkými boky tělu dominuje šířka trupu. Bikristální šířka také ovlivňuje celkovou šířku postavy, ačkoliv méně výrazně (Obr. 29b). Dívky s malou bikristální šířkou mají pas uložen níže a tuk je ukládán spíše na stehnech. Velká bikristální šířka je naopak charakterizována posunutím pasu nahoru a zužujícími se stehny směrem ke kolenům. Tuk je u nich uložen v centrální oblasti a oblasti boků. Bitrochanterická šířka odráží

množství tuku

(Obr. 29c). Dívky s

malou

bitrochanterickou šířkou mají celkově štíhlejší postavu. Tělu dominuje šířka trupu, neboť boky jsou nevýrazné a stejně široké jako stehna. U dívek s velkou bitrochanterickou šířkou pozorujeme větší množství tuku, které je uloženo v gluteofemorální oblasti a proto tělu dominuje šířka boků. Cojugata externa popisuje změnu výšky těla a polohy nejužšího místa těla (Obr. 29d). Dívky s větším rozměrem conjugata externa jsou vyšší, mají pas posunutý nahoru, užší trup a tuk uložený v oblasti boků. Dívky s menším rozměrem conjugata externa jsou nižší, mají pas uložen níže a mají širší trup. Tělu dominuje šířka trupu, boky jsou nevýrazné a stejně široké jako stehna, kde je uložen tuk.

108

a max. → min.

c max. → min.

min. → max.

min. → max.

b max. → min.

min. → max.

d max. → min.

min. → max.

Obr. 29. Vztah šířkových rozměrů a tvaru těla, tvarová změna je 2x zvýrazněna. a) největší šířka boků, b) bikristale, c) bitrochanterika, d) conjugata externa. Vytvořeno v programu tpsRegr program, (C) 2005, F. James Rohlf, Verze: 1.31. a programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf, Verze: 1.20.

U proměnných největší šířka boků, š. bitrochanterická a conjugata externa pozorujeme nápadnou změnu v šířce boků, čímž dochází ke změnám optického WHR, daného šířkou pasu 109

a boků. V maximálních hodnotách pozorujeme WHR nízké, v hodnotách minimálních je WHR vysoké. U bikistální šířky pánve není změna šířky boků tak markantní, nápadná je však změna šířky pasu. Efekt na WHR je právě opačný. U všech proměnných se pupek v minimálních hodnotách posouvá nahoru a v maximálních zase dolů. U všech maximálních šířek se také směrem od boků ke kolenům stehna zužují, zatímco u malých jsou stehna téměř stejně široké jako boky.

Obvodové rozměry Pomocí Goodallova F–testu i pomocí permutačního testu Goodallovy F statistiky byl zjištěn statisticky významný vztah mezi všemi obvodovými rozměry a tvarem těla (Tab. 19).

Obvod pasu

F=6,7162, df=20,980, P=0,0000

Permutační test Goodallovy F statistiky P=0,001

Obvod gluteální

F=5,9254, df=20,980, P=0,0000

P=0,001

Obvod paže relax.

F=7,4310, df=20,980, P=0,0000

P=0,001

Obvod paže kontr.

F=6,8949, df=20,980, P=0,0000

P=0,001

Obvod předloktí

F=3,9108, df=20,980, P=0,0000

P=0,003

Obvod stehna stř.

F=5,0984, df=20,980, P=0,0000

P=0,001

Obvod lýtka

F=4,1375, df=20,980, P=0,0000

P=0,002

Goodallův F–test

Tab. 19. Goodalův F–test a permutační test Goodallovy F statistiky pro obvodové rozměry.

Dívky s malým obvodem pasu jsou celkově štíhlejší. Tuk je u nich uložen gluteofemorálně, proto mají užší trup a silnější stehna, která jsou téměř stejně široká jako oblast pánevní. Dívky s velkým obvodem pasu mají nejširší i nejužší místo těla uloženo výše, takže je trup opticky kratší. Tuk je uložen na bocích a především v centrální oblasti, takže se stehna od boků ke kolenům zužují (Obr. 30a). Stejně tak dívky s malým gluteálním obvodem mají spíše užší a opticky delší trup s nevýraznými boky téměř stejně širokými jako stehna narozdíl od dívek s velkým gluteálním obvodem, které mají sice nejužší místo těla uloženo výše, což je způsobeno celkově větším množstvím tuku, ale tuk je uložen v oblasti gluteální (Obr. 30b).

110

a max. → min.

min. → max.

b max. → min.

min. → max.

c max. → min.

min. → max.

d max. → min.

min. → max.

Obr. 30. Vztah obvodových rozměrů a tvaru těla, tvarová změna je 2x zvýrazněna. a) o. pasu, b) o. gluteal., c) o. paže relax., d) o. stehno střed. Vytvořeno v programu tpsRegr, (C) 2005, F. James Rohlf, Verze: 1.31. a programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf, Verze: 1.20.

111

Obvody paže relaxované (Obr. 30c), kontrahované a obvod předloktí mají přibližně stejný vliv na tvar těla. Dívky s malými obvody na horní končetině jsou celkově štíhlejší, mají užší delší trup, jehož šířka je však vzhledem k malé šířce boků dominantní. Mají také níže položený pas. Dívky s velkými obvody horní končetiny jsou celkově silnější s výše položeným pasem, širším a kratším trupem. Větší množství tuku oproti dívkám s malými obvody je uloženo jak v centrální oblasti, tak v oblasti boků. Obvody středu stehna (Obr. 30d) a lýtka mají také přibližně stejný vliv na tvar těla. Pro malé obvody jsou typické níže položený pas, výše uložené nejširší místo těla a celkově štíhlejší postava. Dívky s velkými obvody na dolní končetině mají výše položený pas a zároveň níže položené nejširší místo těla. Velké obvody dolní končetiny tedy spíše svědčí o gluteofemorálním uložení tuku. U všech obvodových rozměrů také pozorujeme posuny pupku a změny šířky těla. V minimálních hodnotách se pupek posouvá nahoru a tělo je štíhlejší, v maximálních hodnotách se pupek posouvá dolů a tělo je širší.

Kožní řasy Pomocí Goodallova F–testu i pomocí permutačního testu Goodallovy F statistiky byl zjištěn statisticky významný vztah mezi všemi kožními řasami a tvarem těla, kromě řasy na lýtku, kde byl na hladině významnosti p<0,05 významný pouze Goodallův F–test (Tab. 20). Tloušťka kožní řasy na tváři a bradě odráží celkovou šířku postavy a délku trupu. Vysoké hodnoty těchto řas představují širší postavu s uložením tuku především v oblasti pánevní a v horní polovině těla. Nejužší i nejširší místo těla jsou oproti dívkám s malými hodnotami těchto řas posunuty nahoru, čímž se jim opticky zkracuje trup. Mnohem více je trend patrný u kožní řasy na bradě a proto byla tato řasa použita jako příklad pro vizualizaci (Obr. 31a). Pektorální řasa a řasa na břiše odráží spíše délku stehen a množství tuku, než jeho distribuci. Při zvýšení hodnoty těchto kožních řas dochází k celkovému zkrácení stehen a rovnoměrnému rozšíření těla, které je nejpatrnější v oblasti boků. Boky a trup ve své horní části jsou přibližně stejně široké. Dívky s nízkými hodnotami těchto řas mají delší stehna a tělu dominuje šířka trupu v jeho horní části. Zobrazena je řasa pektorální, neboť na ní je trend lépe patrný (Obr. 31b).

112

Kožní řasa na desátém žebru odráží celkové množství i distribuci tuku (Obr. 31c). Malá kožní řasa na žebru je charakteristická patrným zúžením zejména pasu, ale také boků a vzdálením pupku od rozkroku. Tuk je uložen na stehnech, které jsou stejně široké jako boky. Vysoká hodnota této řasy odráží zvýšené množství tuku v centrální oblasti, neboť můžeme sledovat posunutí nejužšího i nejširšího místa směrem nahoru. Řasa na boku ovlivňuje také množství a distribuci tuku (Obr. 31d). Vysoká hodnota této řasy se projevuje jednak posunutím pasu nahoru, jednak dochází k posunutí nejširšího místa těla dolů oproti malé hodnotě této řasy. Velká kožní řasa na boku tedy odráží uložení tuku v gluteofemorální oblasti. Subskapulární řasa odráží množství a distribuci tuku (Obr. 31e). Dívky s větší subskapulární řasou jsou menší, mají rozšiřující se trup směrem k podpaží a nejužší místo těla mají posunuto nahoru, čímž je trup opticky zkrácen. Nejširší místo je také posunuto směrem nahoru, takže můžeme předpokládat zvýšené množství tuku v centrální oblasti, ačkoliv dochází také k nápadnému zvětšení oblasti pánevní. Řasa neodráží tuk uložený na dolních končetinách, neboť směrem od pánve ke kolenům se stehna značně zužují. Vzdálenost pupíku od rozkroku je kratší oproti dívkám s malou subskapulární řasou, které jsou celkově štíhlejší, vyšší a mají užší trup. Všechny kožní řasy na horní končetině popisují délku trupu a stehen, množství tuku a jeho distribuci. Dívky, u kterých je hodnota těchto řas nižší, mají delší trup a stehna a jsou. Tělu dominuje šířka trupu, ačkoliv je užší než u dívek s vysokými hodnotami těchto kožních řas. Je to způsobeno nevýraznými úzkými boky. Větší tloušťka těchto řas představuje pravý opak, tedy silnější postavu s kratším trupem a stehny, výraznými boky a silnějšími stehny. Pas je u nich uložen výše, stejně jako nejširší místo těla, takže řasy popisují tuk centrální. Nejvíce je trend patrný na tricepsu, proto byl triceps vybrán pro vizualizaci této skupiny (Obr. 31f). U všech kožních řas na dolní končetině menší tloušťka řasy představuje štíhlejší postavu s úzkými boky, zatímco tloušťka větší popisuje celkově širší postavu se širokými boky. Řasa na stehně (Obr. 31g)se liší tím, že je navíc v maximálních hodnotách pas posunut nahoru, takže je trup opticky kratší. Řasa tedy sice spíše vypovídá o gluteofemorálním tuku, ale popisuje i tuk centrální. U řasy na patele a lýtku to nesledujeme, takže tyto řasy již odráží pouze gluteofemorální uložení tuku. U řasy na patelle je trend výraznější a proto je uvedena jako příklad (Obr. 31h).

113

Goodallův F–test

Permutační test Goodallovy F statistiky

Tvář

F=2,7281, df=20,980, P=0,0001

P=0,021

Brada

F=3,1136, df=20,980, P=0,0010

P=0,006

Pektorale

F=2,3048, df=20,980, P=0,0000

P=0,033

10. žebro

F=4,6781, df=20,980, P=0,0000

P=0,001

Břicho

F=3,0364, df=20,980, P=0,0000

P=0,011

Suprailiakale

F=2,9845, df=20,980, P=0,0000

P=0,009

Subskapulare

F=7,3196, df=20,980, P=0,0000

P=0,001

Triceps

F=5,9523, df=20,980, P=0,0000

P=0,001

Biceps

F=4,3340, df=20,980, P=0,0000

P=0,002

Volare

F=3,8281, df=20,980, P=0,0000

P=0,002

Quadriceps

F=4,3147, df=20,980, P=0,0000

P=0,002

Patela

F=2,9362, df=20,980, P=0,0000

P=0,009

Lýtko

F=1,7797, df=20,980, P=0,0187

P=0,097

Tab. 20. Hodnoty Goodalova F–testu a permutačního testu Goodallovy F statistiky pro kožní řasy.

a max. → min.

min. → max.

b max. → min.

min. → max.

Obr. 31. Kožní řasy a jejich vztah k tvaru těla, tvarová změna je 2x zvýrazněna. a) brada, b) pektorale. Vytvořeno v programu tpsRegr, (C) 2005, F. James Rohlf, Verze: 1.31. a programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf, Verze: 1.20.

114

c max. → min. min. → max.

d max. → min.

min. → max.

e max. → min.

f max. → min.

min. → max.

min. → max.

Obr. 31. Kožní řasy a jejich vztah k tvaru těla, tvarová změna je 2x zvýrazněna (kožní řasa suprailiakální je zvýrazněna 3x). c) 10. žebro, d) suprailiakale, e) subskapulare, f) triceps. Vytvořeno v programu tpsRegr, (C) 2005, F. James Rohlf, Verze: 1.31. a programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf, Verze: 1.20.

115

g max. → min.

min. → max.

h max. → min.

min. → max.

Obr. 31. Kožní řasy a jejich vztah k tvaru těla, tvarová změna je 2x zvýrazněna g) quadriceps, h) patella. Vytvořeno v programu tpsRegr, (C) 2005, F. James Rohlf, Verze: 1.31. a programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf, Verze: 1.20.

Shrnutím by se dalo říci, že větší množství tuku se vždy projevuje celkovým rozšířením těla, často také zkrácením trupu, posunutím pasu nahoru a rozšířením boků. To jestli je tuk uložen na bocích a více centrálně nebo na bocích a více gluteofemorálně je dáno posunutím nejširšího místa těla směrem nahoru, nebo dolů vzhledem k rozkroku.

Vypočítané proměnné Všechny vybrané vypočítané proměnné vykázaly statistickou významnost alespoň jedním z testů ke tvaru těla (Tab. 21). Větší množství tuku (Obr. 32a) se projevuje celkovým rozšířením postavy, posunutím nejužšího místa těla nahoru a rozšířením boků. Není zde tedy patrná rozdílná distribuce tuku. Dívky s malým množstvím tuku mají nevýrazné boky a proto jejich tělu dominuje šířka trupu v oblasti podpaží. U dívek s větším množstvím tuku tělu dominuje šířka boků. BMI podle očekávání odráží celkovou šířku těla, tedy množství tuku, ale odráží i jeho distribuci (Obr. 32b). U vysokého BMI je pozice pasu posunuta nahoru, čímž je opticky 116

zkrácen trup. Pupek je blíže rozkroku než u dívek s nízkým BMI. Nejširší místo těla se také posunuje nahoru, takže při větším BMI se tuk ukládá na bocích a více centrálně, zatímco dívky s malým BMI mají tuk uložen na bocích a více gluteofemorálně. WHR odráží pouze distribuci tuku (Obr. 32c). Nízké WHR je charakteristické úzkým pasem a širšími boky a stehny, tedy gluteofemorálním uložením tuku. Vysoké WHR zase úzkými stehny, mírně užšími boky a širokým pasem a trupem, tedy centrálním uložením tuku. Z obrázku je patrné, že WHR se mění spíše změnou šířky pasu, tedy ukládáním tuku do centrální oblasti těla. Index šířky ramen odráží nejen šířku trupu, ale i šířku celé postavy (Obr. 32d). Dívky s malým indexem jsou celkově štíhlejší a tuk mají uložen na bocích a spíše gluteofemorálně, zatímco dívky s velkým indexem jsou silnější a tuk je uložen na bocích a centrálně. Index šířky pánve odráží její šířku, celkovou šířku a délku trupu (Obr. 32e). Dívky se širší pánví mají celkově širší postavu s kratším trupem, suprailiakální uložení tuku, vyšší uložení nejužšího místa těla a vzdálenost mezi pupkem a rozkrokem je kratší. Dívky s užší pánví jsou štíhlejší, se štíhlým dlouhým trupem, tukem uloženým gluteofemorálně a větší vzdáleností mezi pupkem a rozkrokem

Goodallův F–test

Permutační test Goodallovy F statistiky

% tuku Jackson

F=4,8253, df=20,980; P=0,0000

P=0,001

BMI

F=8,6799, df=20,980; P=0,0000

P=0,001

WHR

F=2,1251, df=20,980; P=0,0028

P=0,053

Index šířky ramen

F=1,7127, df=20,980; P=0,0263

P=0,105

Index šířky pánve

F=6,4628, df=20,980; P=0,0000

P=0,001

Tab. 21. Hodnoty Goodalova F–testu a permutačního testu Goodallovy F statistiky pro vypočítané proměnné.

117

a max. → min.

min. → max.

b max. → min.

min. → max.

c max. → min.

min. → max.

d max. → min.

min. → max.

Obr. 32. Vliv vypočítaných proměnných na tvar těla, tvarová změna je 2x zvýrazněna (index šířky ramen je zvýrazněn 3x). a) % tuku Jackson, b) BMI, c) WHR, d) i. šířky ramen. Vytvořeno v programu tpsRegr, (C) 2005, F. James Rohlf, Verze: 1.31. a programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf, Verze: 1.20.

118

e max. → min.

min. → max.

Obr. 32e. Závislost tvaru těla a indexu šířky pánve, tvarová změna je 2x zvýrazněna. Vytvořeno v programu tpsRegr, (C) 2005, F. James Rohlf, Verze: 1.31. a programu tpsSplin, (C) 2004, F. James Rohlf, Verze: 1.20.

Proměnné z dotazníku Žádná z proměnných z dotazníku nebyla podle Goodallova F–testu a ani permutačního testu Goodallovy F statistiky významná (Tab. 22).

Goodallův F–test

Permutační test Goodallovy F statistiky

Počet starších bratrů Počet starších sester Užívání antikoncepce Nástup menstruace Spokojenost se životním stylem

F=1,2574, df=20,980, P=0,1992 F=1,4348, df=20,980, P=0,0972 F=0,8146, df=20,980, P=0,6975 F=0,8922, df=20,980, P=0,5975 F=0,3870, df=20,980, P=0,9932

P=0,273 P=0,176 P=0,530 P=0,515 P=0,944

Tab. 22. Hodnoty Goodalova F–testu a permutačního testu Goodallovy F statistiky pro proměnné z dotazníku.

119

7. DISKUSE Cílem práce bylo zjistit vztah mezi tělesnými proporcemi a rozložením podkožního tuku u ženy. Pozornost byla věnována především vztahu rozměrů pánevních a množstvím a distribucí tuku. Základními otázkami byly: 1. Mají dívky s nízkým WHR širší pánev oproti dívkám s vysokým WHR? 2. Je možné na základě obvodu hýždí usuzovat na šířku pánve? 3. Závisí distribuce tuku na tělesných parametrech měřených na živém člověku? Odpovědět na položené otázky jsem se snažila na základě dvou přístupů, a to tradiční a geometrické morfometrie. Somatometrická data si dále kladla za cíl zhodnotit reprezentativnost vzorku. To bylo provedeno na základě normalizačního indexu porovnáním s jinými výzkumy stejně staré populace žen. Analýza pomocí geometrické morfometrie si dále kladla za cíl popsat tvarovou variabilitu těla sledovaného souboru dívek.

7.1. TRADIČNÍ MORFOMETRIE U naměřených dat byla vypočítána základní popisná statistika. Zjišťovány byly parametry polohy jako průměr a medián a parametry rozložení jako rozptyl, směrodatná odchylka, minimum a maximum. Pomocí Shapiro–Wilksova testu normality bylo zjištěno, že u některých naměřených antropometrických proměnných je na hladině významnosti p<0,05 rozložení normální, u některých zase není. Předpoklad normality rozložení všech dat tedy splněn nebyl. To bylo nejspíše způsobeno malým vzorkem a také studiem úzké skupiny populace, konkrétně studentek vysokých škol. Ačkoliv některé parametry skutečně nemusí být rozloženy symetricky. Pomocí normalizačního indexu byly výsledky konfrontovány s jinými výzkumy, aby se zjistilo, zda je sledovaný vzorek reprezentativní v porovnání se stejně starou populací žen. Kontrolními vzorky byly stejně staré české populace žen (Bláha et al. 1982, Bláha et al. 1986), hokejistek (Praxová 2008), studentek 1. ročníku tělesné výchovy a studentek Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, zastupujících nesportovní populaci (Riegerová et al. 1994, cit. Praxová 2008).

120

Většina metrických údajů, které bylo možné porovnat s kontrolními soubory, byla vzhledem ke kontrolním souborům průměrná. Z toho můžeme usuzovat, že je vzorek navzdory své malé velikosti v zásadě reprezentativní. Sledovaný soubor studentek má v porovnání s hokejistkami podprůměrnou šířku zápěstí, podprůměrné obvody paže relaxované i kontrahované a obvod středu stehna. Podprůměrný obvod středu stehna mají také ve srovnání s výsledky Bláhy et al. (1986, 1982). V porovnání s výsledky Bláhy et al. (1982) mají navíc podprůměrnou biepikondylární šířku humeru. Zjištěné podprůměrné šířkové rozměry by mohly odrážet menší robusticitu kostry. Podprůměrné obvody zase menší množství svalové hmoty a podkožního tuku. Ve srovnání s hokejistkami měl studovaný soubor podprůměrnou hodnotu BMI. 85% dívek však má BMI v normě. Hodnota BMI je navíc v porovnání s ostatními srovnávacími soubory průměrná a proto je tato podprůměrnost pravděpodobně způsobena vyšším BMI hokejistek. Index šířky ramen je podprůměrný v porovnání s hokejistkami a výsledky Bláhy et al. (1982), což by také mohlo svědčit o snížené robusticitě kostry. U indexu šířky pánve jsou však rozměry srovnatelné se všemi kontrolními soubory. Odpovědí na hypotézy týkající se robusticity kostry a množstvím svalové hmoty a tuku mohlo být porovnání tělesných komponent vypočítaných Matiegkovou metodou s kontrolními soubory. Hmotnost kostry byla nižší v porovnání se všemi srovnávacími soubory, ačkoliv z hlediska normalizačního indexu byla významně podprůměrná pouze ve srovnání se studentkami Pedagogické fakulty. Procentuální podíl svalstva byl podprůměrný pouze ve srovnání s výsledky Bláhy et al. (1982). V porovnání se studentkami Pedagogické fakulty však byla hmotnost svalstva nadprůměrná. Zjištěna byla také nadprůměrná hmotnost tuku a jeho procentuálního zastoupení vzhledem k výsledkům Bláhy et al. (1986, 1982). Tento výsledek by mohl souviset s tím, že Bláhovy výzkumy byly prováděny na Spartakiádách, tedy na ženách se zvýšenou tělesnou aktivitou. Zvýšený podíl tukové složky oproti výsledkům Bláhy et al. (1986, 1982) mají dokonce i hokejistky a studentky tělesné výchovy. Celkové procento tělesného tuku by se u žen mělo pohybovat v rozmezí 18 % – 27 % (Pařízková 1998, cit. Praxová 2008, s. 83). Množství tuku studovaného souboru dívek tedy odpovídá množství tuku zdravých mladých žen. Z těchto důvodů nepovažuji zvýšené množství tuku zjištěné ve srovnání s výsledky Bláhy et al. (1986, 1982) za podstatné. Z hlediska tělesného složení je studovaný soubor dívek podle hodnoty normalizačního indexu nejvíce

121

podobný studentkám tělesné výchovy. K odchylkám od průměru v tělesném složení, zjištěném pomocí hodnoty normalizačního indexu, mohla také přispět nepřesnost výpočtu tělesných komponet. Ta vzniká z komplikací při převodu hodnot kožních řas měřených kaliperem značky Somet, který je harpendenského typu, na hodnoty kaliperu typu Best. Také samotné měření kožních řas je často spojováno se vznikem chyb. Chyby vznikají ze špatného odečtení hodnoty z měřidla, z nepřesného místa odebrání řasy, z důsledku tuhosti podkožního vaziva, kdy nelze kožní řasu dostatečně vytáhnout, nebo při přílišné poddajnosti podkožního vaziva, kdy jsou naměřené hodnoty oproti skutečným nižší. I přes možné zdroje chyb považují Riegerová a Přidalová (2002) kaliperační metody za poměrně přesné. Z důvodu použití jiného typu kaliperu nebyly pomocí normalizačního indexu porovnávány výsledky naměřených kožních řas s kontrolními soubory. Riegerová a Přidalová říkají: „Přímé srovnání je možné pouze u absolutních hodnot kožních řas měřených stejným typem kaliperu“ (2002, s. 65). Všechny tyto problémy mohly být i příčinou odlišnosti výsledků odhadu procentuálního zastoupení tuku v těle. Navíc zde vystupuje i nový faktor, a to použití různého počtu a jiných kožních řas. Výsledky zjištěné pomocí metod Matiegky a Pařízkové byly získány vypočtením převedených hodnot kožních řas měřených kaliperem harpendenského typu značky Somet na hodnoty kaliperu typu Best. Metody Jacksona et al. a Sloana et al. jsou založeny na měření kaliperem typu Harpenden, tedy stejného typu jaký představuje značka Somet. Výhodou posledních dvou metod je, že naměřené hodnoty nemusely být převáděny a jsou tak přesnější. Navíc je metoda Sloana et al. určena pro výpočet množství tuku u mladých dívek ve věku 17–25 let a metoda Jacksona et al. do výpočtu také zahrnuje věk jedince. Obě metody dospěly k velmi podobným výsledkům (23% tuku podle Jacksona et al. a 22,8% tuku podle Sloana et al.) a proto je považuji jako vhodnější pro můj soubor a jejich výsledky jako správnější. Co se týká distribuce tuku hodnoceném na základě WHR, tak hodnoty WHR sledovaného souboru dívek (průměrná hodnota byla 0,72) odpovídají hodnotám, které jsou považovány za optimální pro mladou a zdravou ženu. V období puberty se s růstem pánve a ukládáním tuku na bocích, hýždích a stehnech ženské WHR snižuje k hodnotám 0,67–0,8, ve kterých zůstává během největší plodnosti ženy (Jones 1996, s. 98).

122

Průměrný věk první menstruace u sledovaného souboru dívek byl 13,14 let, což odpovídá českému průměru. Na hladině významnosti p<0,05 byla zjištěna negativní závislost mezi věkem menarché a pánevním rozměrem conjugata externa. Můžeme tedy usuzovat, že nástup menstruace byl rychlejší u dívek, které mají větší rozměr conjugata externa. Mezi kategoriálními proměnnými (spokojenost se životním stylem, užívání hormonální antikoncepce, přítomnost staršího bratra, přítomnost starší sestry) nebyla nalezena žádná závislost. Dále byly zjišťovány závislosti uvnitř jednotlivých kategoriálních dat. Pomocí Spearmanova korelačního koeficientu r byla na hladině významnosti p<0,05 u kategoriální proměnné spokojenost se životním stylem zjištěna negativní závislost s biepikondylární šířkou humeru a indexem šířky ramen. Dívky spokojené se svým životním stylem mají tedy užší humerus a ramena. Ke stejnému výsledku dospěl i Mann−Whitneyův U test. Dohromady je 66,7% dívek se svým životným stylem spokojeno a 33,3% není. Na základě zjištěných korelací se můžeme domnívat, že spokojenost či nespokojenost dívek se životním stylem není ovlivněna jejich tělesným složením, výškou či hmotností. V rámci sledovaného souboru má většina dívek optimální množství i distribuci podkožního tuku. Na spokojenosti se tedy asi podílí jiné faktory. 58% dívek užívá hormonální antikoncepci a 42% ji nepoužívá. Pomocí Spearmanova korelačního koeficientu r nebyla na hladině významnosti p<0,05 v této kategoriální proměnné zjištěna žádná závislost s naměřenými daty. Mann−Whitneyův U test také nepotvrdil závislost rozložení dat uvnitř této kategorie. Hormonální antikoncepce v současné době tedy nemá vliv na změnu hmotnosti, nebo distribuce tuku, jak se mnoho lidí domnívá. Starší generace hormonální antikoncepce totiž obsahovaly mnohem více hormonů než ty dnešní, a tak docházelo k výkyvům hmotnosti. U moderních preparátů s nízkým obsahem hormonů již k výraznému váhovému přírůstku nedochází (Unzeitig, [on–line]). Vzájemná

závislost

mezi

počtem starších

bratrů

a

sester

a

naměřenými

antropometrickými daty byla zjišťována pomocí Spearmanova korelačního koeficientu r. Na hladině významnosti p<0,05 byla zjištěna pozitivní závislost mezi počtem starších bratrů a bikristální šířkou pánve. Na stejné hladině významnosti p<0,05 nebyla zjištěna závislost mezi počtem starších sester a naměřenými antropometrickými daty. Závislost rozložení dat uvnitř těchto kategoriích byla testována také Mann–Whitneyovým U testem. Na hladině

123

významnosti p<0,05 nebyla uvnitř kategorií přítomnost staršího bratra ani přítomnost starší sestry zjištěna žádná závislost s naměřenými daty. Jedním z hlavních cílů této práce bylo zjistit vztah tělesných parametrů a distribuce tuku. Světově uznávaným měřítkem distribuce tuku je WHR, jako měřítko centrální obezity se také používá obvod pasu. WHR na hladině významnosti p<0,05 pozitivně koreluje s bikristální šířkou pánve, obvodem pasu, subskapulární kožní řasou, BMI a indexem šířky pánve. To, že WHR pozitivně koreluje s obvodem pasu je možné předpokládat. To, že pozitivně koreluje také s bikristální šířkou pánve a indexem šířky pánve je však proti předpokladu. Výsledek lze interpretovat dvojím způsobem. 1. Do bikristální šířky pánve měřené na živém člověku vstupuje i tuková složka, která v tomto místě již vypovídá o centrálně uloženém tuku. 2. Vliv pohlavních hormonů na utváření pánve je patrný v rozměrech malé pánve, která není na živém člověku přímo měřitelná a nemusí odpovídat vnějším rozměrům pánevním. Ostatní rozměry pánve nebyly na hladině významnosti p<0,05 na WHR závislé. Podle některých studií mají ženy s nízkým WHR obvykle nižší celkové zásoby tuku (Yang et al. 2006, cit. Lassek – Gaulin 2008, s. 27). To však z našich výsledků nevyplývá. WHR sice koreluje s BMI, ne však s množstvím tuku. Z výsledků také vyplývá, že ve změně WHR hraje větší roli změna obvodu pasu, než změna gluteálního obvodu. WHR sice koreluje negativně s gluteálním obvodem, tato korelace však není na hladině p<0,05 významná. Obvod pasu na hladině významnosti p<0,05 pozitivně koreluje s tělesnou hmotností, největší šířkou boků, se všemi šířkovými rozměry kostěné pánve měřenými na živém člověku, s šířkou dolní epifýzy humeru, šířkou zápěstí a šířkou dolní epifýzy femuru, se všemi měřenými obvody a kožními řasami kromě řasy na lýtku, s BMI, WHR, procentem tuku podle Jacksonovy metody a indexem šířky pánve. Absolutní hodnoty obvodu pasu tedy odráží celkovou robusticitu těla, množství tuku a jeho distribuci. Na hladině významnosti p<0,05 vykázala bikristální šířka více statisticky významných korelací s naměřenými proměnnými, než šířka bispinální. Bikristální šířka pozitivně koreluje s tělesnou hmotností, šířkou biakromiální, bispinální, bitrochanterickou, šířkou boků, dolní epifýzy humeru a femuru, šířkou kotníku, se všemi zjišťovanými obvody, s kožní řasou

124

subskapulární a na stehně, s BMI, WHR, množstvím tuku zjišťovaným metodou podle Jacksona a indexem pánve. Oproti tomu šířka bispinální koreluje pouze s tělesnou hmotností, šířkou biakromiální, bikristální, bitrochanterickou, šířkou boků a dolní epifýzy humeru, s obvodem pasu, gluteálním a s indexy šířky ramen a pánve. Při hodnocení závislostí těchto dvou rozměrů tedy můžeme pozorovat vliv zahrnutí tukové složky při měření bikristální šířky pánve. Absolutní hodnoty bikristální šířky pánve odráží celkovou robusticitu těla a množství a distribuci tuku, zatímco absolutní hodnoty šířky bispinální odráží celkovou robusticitu těla. Conjugata externa na hladině významnosti p<0,05 pozitivně koreluje s tělesnou hmotností a výškou, výškou iliokristální, se všemi šířkovými rozměry kromě šířky zápěstí a kotníku, se všemi měřenými obvody a kožními řasami, s BMI a množstvím tuku zjišťovaným metodou podle Jacksona. Absolutní hodnoty rozměru conjugata externa odráží celkovou robusticitu těla a množství tuku. Výše uvedené závislosti pánevních rozměrů podporují teorii, že na základě gluteálního obvodu a šířky boků můžeme usuzovat na pánevní rozměry měřené na živém člověku. Rozměry kostěné pánve měřené na živém člověku korelují téměř se všemi šířkovými a obvodovými rozměry, s BMI a množstvím tuku. Odráží tedy celkovou robusticitu kostry a množství tuku, ne však jeho distribuci. Výjimku tvoří šířka bikristální, která pozitivně koreluje s WHR. To již bylo podrobněji popsáno výše v souvislosti s korelacemi WHR.

Odpovědi na vyslovené otázky na základě tradiční morfometrie : 1. Mají dívky s nízkým WHR širší pánev oproti dívkám s vysokým WHR? NE – jediná statisticky významná závislost WHR a pánevního rozměru byla s bikristální šířkou pánve a tato závislost byla pozitivní. Tzn., že dívky s nízkou hodnotou WHR mají užší bikristální šířku pánve, zatímco dívky s vysokou hodnotou WHR mají širší bikristální šířku pánve. Pozitivní, byť statisticky nevýznamná závislost byla také mezi bispinální šířkou pánve a WHR, zatímco mezi rozměrem conjugata externa a WHR byla závislost slabě negativní. 2. Je možné na základě obvodu hýždí usuzovat na šířku pánve? ANO – všechny měřené rozměry pánve vykázaly statisticky významnou pozitivní závislost s gluteálním obvodem i šířkou boků. 3. Závisí distribuce tuku na tělesných parametrech měřených na živém člověku?

125

ANO – WHR jako uznávané měřítko distribuce tuku na hladině významnosti p<0,05 pozitivně koreluje s bikristální šířkou pánve, obvodem pasu, subskapulární kožní řasou, BMI a indexem šířky pánve.

7.2. GEOMETRICKÁ MORFOMETRIE Význačné body by měly splňovat kritérium opakovatelnosti. To lze otestovat provedením opětovné digitalizace a následným vypočítáním chyby digitalizace. V této práci byla digitalizace na všech jedincích provedena třikrát a chyba tedy byla vypočítána odečtením první a druhé, první a třetí a druhé a třetí digitalizace a vypočítáním jejich průměru. Největší průměrná chyba digitalizace ve vzdálenosti landmarků byla v landmarku číslo 12 a nejmenší v landmarku číslo 5. Nejlépe definovaný bod byl tedy význačný bod na pupku, zatímco bod ve středu podpažní jámy byl z hlediska kritéria opakovatelnosti nejméně vhodný. U bodů umístěných na kontuře těla byla vždy menší chyba ve směru kolmém na konturu, zatímco chyba ve směru podél kontury byla vždy větší. To je způsobeno tím, že ve směru podélném s konturou chybí jasné ohraničení. Body, které neleží na kontuře těla a které charakterizují výšku postavy, by měly mít trend opačný. V bodě u paty tomu však tak není a chyba digitalizace byla menší ve stejném směru, jako u bodů na kontuře těla. To bylo způsobeno tím, že paty byly při focení u sebe a tak směr, který je u bodů na kontuře těla kolmý na její konturu, byl v tomto případě také jasně ohraničen, a to jako bod kontaktu pat. Rozptyl chyby byl vždy větší na levé straně těla, a to z důvodu nejasné kontury obrysu těla způsobené nedokonalým osvětlením a vznikem stínu. Tvar těla studovaných dívek může být popsán na základě devíti efektivních komponent. Výhodou geometrické morfometrie je, že výsledky z analýz mohou být vizualizovány pomocí deformačních sítí. Podle deformace sítí bylo sledováno, které komponenty mají vliv na distribuci tuku. Na distribuci tuku mělo vliv sedm hlavních komponent. První hlavní komponenta vysvětluje 35,33% variance. Podle této komponenty mají štíhlejší dívky gluteofemorální uložení tuku, zatímco dívky silnější centrální uložení tuku. Druhá hlavní komponenta vysvětluje 21,20% variance a má opačný efekt na distribuci tuku než komponenta první. Štíhlejší dívky mají centrální a dívky silnější gluteofemorální uložení tuku.

126

První dvě komponenty tedy ukazují, že jak štíhlé, tak silnější dívky mohou mít gluteofemorální uložení tuku, ačkoliv první varianta byla ve studovaném souboru více zastoupena. Stejně jako u výsledků tradiční morfometrie se tedy nepotvrdilo, že ženy s nízkým WHR mají nižší celkové zásoby tuku, jak tvrdí někteří autoři (Yang et al. 2006, cit. Lassek – Gaulin 2008, s. 27). Čtvrtá a pátá hlavní komponenta dohromady vysvětlují 11,94% celkové variance a popisují změnu WHR. V záporných hodnotách pozorujeme nízké WHR, v hodnotách kladných WHR vysoké. Šestá hlavní komponenta vysvětluje 4,17% variance a popisuje změnu v celkové šířce těla a šířce boků. V záporných hodnotách má postava široké boky, zatímco v hodnotách kladných boky úzké. Osmá hlavní komponenta vysvětluje 2,32% celkové variance. V záporné hodnotě je tuk uložen v centrální oblasti těla a v hodnotě kladné je tuk uložen na stehnech. Devátá hlavní komponenta vysvětluje 2,21% celkové variance. V záporných hodnotách je pas úzký, zatímco v hodnotách kladných je pas široký. Distribuce tuku popsaná na základě tvarové variability hlavních komponent by měla odpovídat i korelaci hlavních komponent s naměřenými daty. Vzájemné závislosti mezi efektivními hlavními komponentami popisujícími tvarovou variabilitu těla a spojitými a kategoriálními daty byly posuzovány pomocí Spearmanova korelačního koeficientu r a jeho statistické významnosti na hladině významnosti p<0,05. Korelace téměř všech hlavních komponent s naměřenými daty odpovídala interpretaci provedené na základě vizualizace hlavních komponent v deformační mřížce. Pouze v poslední efektivní komponentě si výsledky neodpovídaly. Při vizualizaci pomocí deformační mřížky měla tato komponenta vliv na šířku pasu, podle korelace však souvisela významně pouze s iliospinální výškou. Na hladině významnosti p<0,05 korelovala s kategoriálními daty pouze pátá hlavní komponenta, a to s množstvím starších sester. Kladné hodnoty této hlavní komponenty představují dívku, která nemá starší sestru a záporné která ji má. Kladné hodnoty komponenty představují postavu s vysokým WHR, zatímco záporné s WHR nízkým. Velkou výhodou geometrické morfometrie je vizualizace tvarových změn v závislosti na konkrétních nezávislých proměnných. Pro účel práce byla jako nezávislé proměnné

127

vybrána naměřená spojitá data a data kategoriální z dotazníku. Na základě vizualizace pomocí deformačních sítí bylo zjištěno, že celkové rozšíření těla je vždy spojeno s posunutím pasu nahoru a ukládáním tuku v oblasti boků. Vyšší dívky jsou štíhlejší a mají užší trup, než dívky menšího vzrůstu. Tuk mají uložen gluteofemorálně, zatímco dívky nižšího vzrůstu, které jsou zároveň silnější, suprailiakálně. Bikristální šířka pánve popisuje změnu šířky těla a polohy nejužšího a nejširšího místa těla. Dívky s malou bikristální šířkou jsou štíhlejší, mají pas uložen níže a tuk je ukládán spíše na stehnech. Velká bikristální šířka je naopak charakterizována silnějším tělem, posunutím pasu nahoru a zužujícími se stehny směrem ke kolenům. Tuk je ukládán v centrální oblasti a oblasti boků. Tento výsledek odpovídá výsledkům získaným na základě závislostí tradiční morfometrie, kdy asolutní hodnoty bikristální šířky pánve odrážely celkovou robusticitu těla a množství a distribuci tuku. Cojugata externa popisuje změnu šířky těla a polohy nejužšího místa těla. Dívky s menším rozměrem conjugata externa jsou štíhlejší, mají široký trup a úzké boky. Dívky s větším rozměrem conjugata externa jsou silnější, mají pas posunutý nahoru, úzký trup a široké boky. Tento výsledek odpovídá výsledkům získaným na základě závislostí tradiční morfometrie. Absolutní hodnoty rozměru conjugata externa odráží celkovou robusticitu těla a množství tuku. Bitrochanterická šířka odráží šířku těla a polohu nejužšího místa těla. Dívky s malou bitrochanterickou šířkou mají celkově štíhlejší postavu a pas mají uložen níže. Tělu dominuje šířka trupu, neboť boky jsou nevýrazné a stejně široké jako stehna. U dívek s velkou bitrochanterickou šířkou pozorujeme širší postavu, pas je posunut nahoru a tělu dominuje šířka boků. U posledně dvou zmíněných šířkových rozměrů pozorujeme nápadnou změnu v šířce boků, čímž dochází ke změnám optického WHR, daného šířkou pasu a boků. Ve výsledcích získaných pomocí tradiční morfometrie byl tento trend zachycen, nebyl však statisticky významný. Vizualizovaná šířka pasu a boků tedy buď neodpovídá skutečným obvodům pasu a boků (měřené přes hýždě), nebo má obvod boků menší vliv na WHR, což bylo také zjištěno pomocí tradiční morfometrie.

128

U bikistální šířky pánve není změna šířky boků tak markantní, nápadná je však změna šířky pasu. Na základě tradiční morfometrie byl vztah mezi WHR a bikristální šířkou statisticky významný. Můžeme se tedy domnívat, že pokud na stimulech dochází ke zřejmým změnám šířky pasu, můžeme usuzovat na změnu WHR. Dívky s malým obvodem pasu jsou celkově štíhlejší a tuk je u nich uložen gluteofemorálně. Trup a pas je úzký, stehna silnější, téměř stejně široká jako oblast pánevní. Dívky s velkým obvodem pasu mají nejširší i nejužší místo těla uloženo výše. Tuk je uložen na bocích a především v centrální oblasti těla, což je prezentováno rozšířením pasu. Podle geometrické morfometrie má tedy obvod pasu vztah k množství a distribuci tuku, čímž se výsledek shoduje s výsledkem získaným na základě morfometrie tradiční. Dívky s malým gluteálním obvodem jsou štíhlejší a mají nevýrazné boky. Dívky s velkým gluteálním obvodem mají celkově širší tělo, nejužší místo těla je uloženo výše a mají široké boky. Zdá se tedy, že obvody pasu a hýždí odráží šířku pasu a boků. Můžeme se proto opravdu domnívat, že na WHR má větší vliv obvod pasu než obvod hýždí. Obvody paže relaxované, kontrahované a obvod předloktí mají přibližně stejný vliv na tvar těla. Dívky s malými obvody na horní končetině jsou celkově štíhlejší, mají užší a delší trup, jehož šířka je však vzhledem k malé šířce boků dominantní. Mají také níže položený pas. Dívky s velkými obvody horní končetiny jsou celkově silnější s výše položeným pasem, širším a kratším trupem. Větší množství tuku oproti dívkám s malými obvody je uloženo jak v centrální oblasti, tak v oblasti boků. Nemají tedy vliv na distribuci tuku. Obvody stehna a lýtka mají stejný vliv na tvar těla. Pro malé obvody jsou typické níže položený pas, výše uložené nejširší místo těla a celkově štíhlejší postava. Dívky s velkými obvody na dolní končetině mají výše položený pas a zároveň níže položené nejširší místo těla. Velké obvody dolní končetiny tedy spíše svědčí o gluteofemorálním uložení tuku. Mají tedy vliv na distribuci tuku, čímž se výsledek liší od výsledku tradiční morfometrie. Změna šířky pasu asi není tak velká, aby se výsledek projevil v závislosti s WHR. Tloušťka všech kožních řas vždy odráží šířku celého těla. Spíše centrální uložení tuku odráží vysoké hodnoty řasy na tváři a bradě, desátém žebru, horní končetině a řasa subskapulární. Spíše gluteofemorální uložení tuku zase vysoké hodnoty řasy na boku, patele a lýtku. Distribuci tuku neovlivňují řasa pektorální, na břiše a na stehně. S výsledkem získaným na základě tradiční morfometrie tedy

129

souhlasí pouze závislost centrálně uloženého tuku se subskapulární kožní řasou. Větší množství tuku se projevuje celkovým rozšířením postavy, posunutím nejužšího místa těla nahoru a rozšířením boků. Není zde tedy patrná rozdílná distribuce tuku, což odpovídá výsledkům tradiční morfometrie. BMI podle předpokladu odráží celkovou šířku těla, tedy množství tuku, zároveň však odráží i jeho distribuci. U vysokého BMI je pozice pasu posunuta nahoru, nejširší místo těla se také posunuje nahoru, tuk je tedy ukládán na bocích a více centrálně. Dívky s malým BMI mají tuk uložen na bocích a více gluteofemorálně, neboť pas i nejužší místo těla jsou uloženy níže. Stejný trend jsme sledovali i u výsledků tradiční morfometrie, kdy WHR pozitivně korelovalo s BMI. Na rozložení tuku tedy nezávisí množství tuku, ale BMI. Vliv tedy musí mít ta složka BMI, která nesouvisí s tukem. Zároveň by tato složka měla mít vliv na obvod pasu, protože ten ovlivňujě WHR více, než obvod hýždí. Touto složkou by mohla být robusticita kostry. WHR odráží pouze distribuci tuku. Nízké WHR je charakteristické úzkým pasem a širšími boky a stehny, tedy gluteofemorálním uložením tuku. Vysoké WHR zase úzkými stehny, mírně užšími boky a širokým pasem a trupem, tedy centrálním uložením tuku. Z obrázku je patrné, že WHR se mění spíše změnou šířky pasu, tedy ukládáním tuku do centrální oblasti těla. Stejný trend jsme sledovali i u tradiční morfometrie, kdy WHR pozitivně korelovalo s obvodem pasu, závislost na obvodu boků však významná nebyla. Index šířky ramen odráží nejen šířku trupu, ale i šířku celé postavy. Dívky s malým indexem jsou celkově štíhlejší a tuk mají uložen na bocích a spíše gluteofemorálně, zatímco dívky s velkým indexem jsou silnější a tuk je uložen na bocích a centrálně. Index šířky pánve odráží celkovou šířku těla, délku trupu a distribuci tuku. Dívky s užší pánví jsou štíhlejší, mají dlouhý trup, tuk uložený gluteofemorálně a větší vzdálenost mezi pupkem a rozkrokem. Dívky se širší pánví mají celkově širší postavu, suprailiakální uložení tuku, vyšší uložení nejužšího místa těla, kratší trup a vzdálenost mezi pupkem a rozkrokem je kratší. Index šířky pánve tedy popisuje distribuci tuku, což odpovídá výsledkům tradiční morfometrie.

Odpovědi na vyslovené otázky na základě geometrické morfometrie: 1. Mají dívky s nízkým WHR širší pánev oproti dívkám s vysokým WHR?

130

NE – bikristální šířka pánve jako jediná z šířkových rozměrů popisovala změnu WHR (danou šířkou pasu a šířkou boků) ve smyslu pozitivní závislosti. ALE – Pánevní rozměr conjugata externa na základě vizualizace pomocí deformační mřížky vykázal negativní závislost k optickému WHR. Conjugata externa by tedy jako jediný předozadní rozměr vnější pánve mohla reprezentovat velikost porodního kanálu. Při měření tohoto rozměru, narozdíl od bikristální šířky pánve, nedochází k tak markantnímu započítání tukové složky. WHR by tedy mohlo kromě hladin pohlavních hormonů, věku, reprodukčním a zdravotním stavu (Jasienska et al. 2004, Singh – Singh 2006, Rozmus–Wrzesinska – Pawlowski 2005, Leong 2006, Welborn – Dhaliwal – Bennett 2003) informovat také o velikosti porodního kanálu. Tak by se WHR stalo ideálním faktorem vyjadřujícím vysokou partnerskou hodnotu. Tento výsledek je však založený na geometrické morfometrii. Nesrovnalost výsledků tradiční a geometrické morfometrie byla pravděpodobně způsobena podstatou WHR. Pomocí výsledků tradiční morfometrie jsem zjistila, že WHR koreluje pozitivně a statisticky významně s obvodem pasu. Závislost mezi obvodem hýždí a WHR sice byla negativní, ale nebyla statisticky významná. Rozměr conjugata externa koreluje pozitivně a statisticky významně s obvodem pasu i boků, ale jinou měrou. Spearmanův korelační koeficient pro obvod pasu je r=0,39, pro obvod hýždí r=0,62. Z tohoto důvodu se tedy korelace rozměru conjugata externa s WHR nemusela projevit. Vysvětlení závislosti zjištěné pomocí geometrické morfometrie by mohlo být takové, že pozorovatel při hodnocení tvarové změny vnímá nápadné rozšíření boků. WHR je v případě hodnocení pomocí geometrické morfometrie vnímáno pouze jako změna šířky pasu a boků. Tovée a Cornelissen však zjistili, že skutečné WHR a WHRfront (dané šířkou pasu a boků) spolu korelují r=0,62 (Tovée - Cornelissen 2002). 2. Je možné na základě obvodu hýždí usuzovat na šířku pánve? ANO – všechny rozměry pánve v maximálních hodnotách vedly k rozšíření boků. Obvod hýždí a šířka pánve tedy skutečně souvisí s pánevními rozměry měřenými na živém člověku. Otázkou však stále zůstává, zda vnější páneví rozměry souvisí s pánví malou, tedy porodnickou. Autoři Rozmus–Wrzesinska – Pawlowski 2005 zkoumali vliv WHR na atraktivitu a jejich výsledky nasvědčují tomu, že při hodnocení atraktivity hraje důležitější roli šířka pasu. Naopak výzkum provedený v lovecko–sběračské populaci Hadza dospěl ke zjištění, že muži preferují ženy s velkou hmotností, které mají větší absolutní šířku těla

131

Marlowe – Westman (2001). Výsledky by mohly vypovídat o tom, že v moderních společnostech, kde je ženám zajišťována kvalitní zdravotní péče, není pro muže šířka boků a pánve v prioritním zájmu. Naopak ve společnostech s nižší úrovní zdravotní péče je šířka boků, z hlediska výběru partnerky, důležitým signálem. Uložení tuku v této oblasti tedy může být pro tyto ženy adaptivní z hlediska zvýšení své partnerské hodnoty. 3. Závisí distribuce tuku na tělesných parametrech měřených na živém člověku? ANO – změnu distribuce tuku hodnocenou na základě pozice nejširšího a nejužšího místa těla jsme mohli pozorovat u všech výškových rozměrů, u bikristální šířky, u rozměru conjugata externa, u obvodů pasu, stehna a lýtka, u kožních řas na tváři, bradě, desátém žebru, horní končetině, subskapulární řase, řase na boku, patele a lýtku, BMI, WHR, u indexu šířky ramen i pánve. Distribuce tuku hodnocená na základě posunů nejužšího a nejširšího místa těla je tedy ovlivněna více biologickými faktory, které nesouvisí s hladinami pohlavních hormonů. Distribuce tuku byla totiž doposud dávána do souvislostí s hladinami pohlavních hormonů a jediný tělesný znak, který popisoval distribuci tuku a hladiny pohlavních hormonů, bylo WHR (Jasienska et al. 2004, s. 1214-1215).

132

8. ZÁVĚR Postava ženy, především z hlediska tělesné hmotnosti, tvaru a proporcí, hraje důležitou roli v hodnocení její atraktivity. Právě s touto otázkou úzce souviselo téma práce. Jako hlediska atraktivity ženy bývají považovány charakteristiky, které vypovídají o její plodnosti, zdraví a mládí. Za tělesný parametr, odrážející tyto tři hlavní charakteristiky, je považováno WHR (Waist–to–Hip Ratio), tedy poměr mezi obvodem pasu a boků (Singh – Singh 2006). S ohledem na působení pohlavních hormonů na řízení ukládání tuku a vývoji pánve během puberty, by ženy s úzkou pánví měly mít vysoké WHR, zatímco ženy se širokou pánví WHR nízké. Pomocí tradiční i geometrické morfometrie bylo zjištěno, že bikristální šířka má k WHR statisticky významnou pozitivní závislost. Výsledek je tedy proti očekávanému předpokládu. Příčinou pravděpodobně bylo zahrnutí tukové složky do tohoto rozměru. WHR totiž souvisí významně s obvodem pasu a tuk v této oblasti vypovídá o jeho centrálním uložení. Analýza pomocí geometrické morfometrie na základě vizualizace s použitím deformační mřížky však ukázala, že pánevní rozměr conjugata externa souvisí s WHR negativně. U tohoto rozměru je jednak nepravděpodobné zahrnutí tukové složky, možná také jako jediný předozadní rozměr pánve lépe odráží rozměry malé pánve, na které hormony během vývoje působí především. Během puberty je hormonálně řízen vývoj ischiopubického segmentu a pohlavní rozdíly vznikají remodelací ženské malé pánve do porodního kanálu (Novotný 1986, s. 200). Růstové studie předpokládají, že linea terminalis pokračuje v růstu do rané dospělosti u žen, avšak ne u mužů. Selektivní výhodou pozdější maturace os pubis žen je, že perioda růstu je prodloužena a tím dochází ke zvýšení sexuálního dimorfismu délky os pubis, linea terminalis a obvodu vchodu pánevního (Leong 2006, s. 62). Pánevní rozměr conjugata externa může být lepším ukazatelem porodního kanálu, než šířka pánve. WHR by tedy mohlo kromě hladin pohlavních hormonů, věku, reprodukčním a zdravotním stavu (Jasienska et al. 2004, Singh – Singh 2006, Rozmus–Wrzesinska – Pawlowski 2005, Leong 2006, Welborn – Dhaliwal – Bennett 2003) informovat také o velikosti porodního kanálu. Za předpokladu správné interpretace na základě geometrické morfometrie, by se WHR stalo ideálním faktorem vyjadřujícím vysokou partnerskou hodnotu. Z hlediska hodnocení atraktivity na základě WHR bývá obvod boků (daný obvodem hýždí) dáván do souvislosti s šířkou pánve a zásobami tuku v této oblasti. V minulosti při

133

porodu velkého novorozence mohla žena s úzkou pánví i její dítě zahynout (Rozmus– Wrzesinska – Pawlowski 2005). Pomocí výsledků tradiční i geometrické morfometrie bylo zjištěno, že obvod hýždí a šířka pánve skutečně souvisí s pánevními rozměry měřenými na živém člověku. Otázkou však zůstává, zda vnější páneví rozměry souvisí s pánví malou, tedy porodnickou. Výsledky některých výzkumů nás informují o tom, že v moderních společnostech má šířka boků menší vliv na hodnocení atraktivity, než ve společnostech žijících lovecko–sběračským způsobem života (Rozmus–Wrzesinska – Pawlowski 2005, Marlowe – Westman 2001). Ve společnostech s nižší úrovní zdravotní péče je tedy šířka boků, představující rozměry pánve, důležitým signálem z hlediska výběru partnerky. Na základě výsledků tradiční a geometrické morfometrie můžeme potvrdit, že tělesné parametry měřené na živém člověku mají vliv na distribuci tuku. V tradiční morfometrii byla distribuce tuku hodnocena na základě závislostí WHR, které jako uznávané měřítko distribuce tuku pozitivně korelovalo s bikristální šířkou pánve, obvodem pasu, subskapulární kožní řasou, BMI a indexem šířky pánve. Analýza pomocí geometrické morfometrie distribuci tuku hodnotila na základě změny pozic nejširšího místa boků a nejužšího místa trupu. Vizualizace s použitím deformační mřížky ukázala, že na distribuci tuku mají vliv všechny výškové rozměry, bikristální šířka, conjugata externa, obvody pasu, stehna a lýtka, kožní řasy na tváři, bradě, desátém žebru, horní končetině, pod lopatkou, na boku, patele a lýtku, BMI, WHR a indexy šířky ramen i pánve. Na stanovené otázky jsem odpověděla pomocí tradiční a geometrické morfometrie. V první otázce se výsledky obou metod shodly s výjimkou rozměru conjugata externa. Ve druhé otázce se obě metody shodovaly a hypotézu potrvdily. V poslední otázce byly výsledky různé, což souviselo s jiným přístupem hodnocení distribuce tuku. Pomocí obou přístupů se podařilo odpovědět na všechny předem kladené otázky.

134

9. O autorce

Petra Duchečková se narodila 27. 4. 1984 v Pardubicích. Po základní škole nastoupila na Sportovní gymnázium v Pardubicích, kde odmaturovala v roce 2003. V témže roce byla přijata na

Přírodovědeckou

fakultu Masarykovy univerzity v Brně – obor antropologie. V roce 2006 ukončila bakalářský studijní program a byla přijata k navazujícímu magisterskému studijnímu programu. Tématem bakalářské práce bylo Hodnocení chrupu a čelistí u lidí pohřbených na Dolním náměstí v Opavě.

135

10. Slovník důležitých jmen a pojmů adaptace – pochází z latinského adaptātiō = přizpůsobení. Označuje schopnost organismu přizpůsobit se prostředí. Termín se primárně používá v biologii, byl však převzat i do psychologie a sociologie. amenorea primární – vzniká během puberty, před menarché (objevení první menstruace), tudíž se menstruace vůbec neobjeví. Pro nástup menarché je nezbytná zásoba alespoň 17 % tělesného tuku. amenorea sekundární – označuje prodlouženou absenci (vynechání) menstruačního cyklu během reprodukčních let ženy z jiných příčin než těhotenství. Nejčastěji nastává u žen s velmi nízkým podílem tělesného tuku. analýza hlavních komponent (anglicky: Principal Component Analysis – PCA) – vícerozměrná (multivarieční) statistická metoda. Snižuje množství původních proměnných na menší počet transformovaných proměnných, tzv. hlavních komponent, které jsou lineárními kombinacemi původních proměnných ajsou na sobě vzájemně nezávislé. bipedie – pochází z latinského bipes = „dvojnožec“. Způsob suchozemské lokomoce, při které se organismy pohybují za použití pánevních končetin. Předpokládá se, že dvojnohá chůze člověka vznikla nejméně před 6 miliony let. Bláha, Pavel, doc. RNDr. CSc. – biologický antropolog, který vypracoval reprezentativní referenční standardy širokého spektra tělesných parametrů české populace. Zabývá se především růstovou a vývojovou antropologií, variabilitou české populace, sleduje prevalence obezity české populace a podílí se na tvorbě speciálních počítačových programů pro zpracování antropologických dat – ANTROPO, STOMA, MINIANTROPO. BMI – pochází z anglického Body Mass Index = index tělesné hmotnosti. V současné době světově nejužívanější měřítko hmotnosti ve zdravotnictví. Pomáhá klasifikovat jedince na základě jejich výšky a hmotnosti. Index se spočítá vydělením hmotnosti daného člověka v kilogramech druhou mocninou jeho výšky v metrech. bod význačný (anglicky: landmark) – v geometrické morfometrii označuje bod ležící na přesně vymezeném místě. Význačné body jsou definovány souřadnicovými hodnotami. Sada všech souřadnicových hodnot tvoří konfiguraci objektu.

136

Bookstein, Fred L. – americký biometrik, matematik a statistik, profesor v oborech statistika, psychiatrie a behaviorální vědy. Je hlavním tvůrcem geometrické morfometrie význačných bodů. cephalopelvický nepoměr – nepoměr velikosti hlavičky plodu a velikosti kostěné pánve. Vzniká v důsledku malé pánve ženy, velké hlavičky plodu, nebo kombinací obou. Často se spojuje s evolucí čověka, kdy docházelo ke zvětšování mozkovny a změně tvaru pánve v souvislosti z bipedií. centroid – geometrický střed objektu využívaný v geometrické morfometrii. Jeho souřadnicové hodnoty jsou průměrem odpovídajících souřadnicových hodnot všech význačných bodů daného objektu. dimorfismus pohlavní – pohlavní dvoutvárnost, rozdíly v anatomii, fyziologii a v chování samců a samic. Obecně je evolučním důsledkem pohlavního rozmnožování a nepoměru rodičovských investic v příslučném ekologickém (u člověka i ekonomickém) a sociálním prostředí. Sexuálně dimorfní znaky jsou takové znaky, které se za stejných podmínek u obou pohlaví průkazně liší. estrogen – ženský pohlavní hormon, který se tvoří především ve vaječnících, ale také v kůře nadledvin a tukové tkáni. Je zodpovědný za růst pohlavních orgánů, vývoj sekundárních pohlavních znaků a má vliv na uzavírání růstových chrupavek. evoluce biologická – pochází z latinského ēvolvūtiō = rozvinutí, vývoj. Spontánní a nevratný proces, který probíhá pouze jedním směrem – od předka k potomkům. V průběhu tohoto procesu vznikají či jednorázově vznikly ze systémů neživých systémy živé, které se dále vyvíjejí a vzájemně diverzifikují. Základním předpokladem evoluce je reprodukce a dědičnost, základním mechanismem pak přirodní výběr. fitness, individuální – zdatnost, též mendelovská či darwinovská fitness. Relativní schopnost genotypu přispět do genového fondu následující generace. Hlavními složkami zdatnosti jsou vitalita (životnost) a fertilita (plodnost). Hominidae (hominidi) – patří do nadčeledi Hominoidea. Zahrnuje podčeledi Ponginae – orangutani, Paninae – šimpanzi a gorily a Homininae – lidé. Homo – z latinského homō = člověk. Rod Homo zahrnuje jediný žijící druh Homo sapiens a několik druhů a poddruhů vymřelých. Všichni příslušníci rodu Homo byli bipední s typicky dlouhou kostí stehenní a moderní morfologií pánve. Mozek měli strukturálně podobný mozku

137

současných lidí, přestože svou kapacitou se u jednotlivých druhů lišil. Zástupci rodu Homo měli materiální kulturu, typický byl rozvoj komunikace a složitého myšlení. Homo sapiens (člověk moudrý) – anatomicky moderní člověk. Nejstarší zástupci tohoto druhu se objevují v Africe před 160–190 tisíci lety a v Palestině před 100 tisíci lety. Většina tělesných znaků byla podobná současným lidem. Anatomicky moderní člověk postupně kolonizoval Asii, Austrálii a americký kontinent včetně tichomořských ostrovů. Před 30– 35 000 lety také definitivně osídlil Evropu. Typický je pro něj rozvoj kultury s výrobou nástrojů a přetvářením svého prostředí. Postupně rozvíjí i abstraktní myšlení, výtvarné umění a duchovní kulturu, včetně pohřebního ritu. hyperamylazemie – vysoká hladina pankreatického enzymu amylázy v krvi. imprinting – vtiskování, z hlediska etologie fáze senzitivního učení v určitém věku, které je rychlé a zdánlivě nemá vliv na následné chování. kaliper – tloušťkoměr s milimetrovou škálou pro měření tloušťky kožních řas. Existuje několik typů, které se liší velikostí koncových plošek měřících branží a vyvíjeným tlakem. V České republice se nejvíce používají kalipery typu Best a Somet, který je českou modifikací kaliperu harpendenského typu. lipolýza – odbourávání tuku shromažďovaného v tukových buňkách. Během tohoto procesu se volné mastné kyseliny uvolňují do krevního řečiště a cirkulují tělem. Matiegka, Jindřich, prof. Dr. – žil v letech 1862–1941, čekský lékař a antropolog; první profesor antropologie na Přírodovědecké fakultě v Praze. V roce 1911 zákložil

Ústav

antropologie Karlovy univerzity a v letech 1923–41 vydával časopis Anthropologie. Zabýval se prehistorickou, historickou a růstovou antropologií. V roce 1921 vytvořil rovnice vypočítávající zastoupení jednotlivých komponet lidského těla na základě zevních tělesných rozměrů, které jsou dodnes považován za jednu z nejspolehlivějších metod. mentální anorexie (latinsky: anorexia nervosa) – pochází z řečtiny: an = zbavení, nedostatek; orexis = chuť). Je to duševní nemoc spočívající v odmítání potravy a zkreslené představě o svém těle. Spolu s bulimií se řadí mezi tzv. poruchy příjmu potravy. mentální bulimie – pochází z řeckého bulimis, což v přesném překladu znamená „býčí hlad“ (bous = býk, limos = hlad). Spočívá v záchvatovitém přejídání s následným úmyslným vyvrhováním potravy, ale také vyvoláváním průjmu, užíváním anorektik či jiných látek k hubnutí. Snahou je aby postižený netloustl.

138

metabolický syndrom X – označován také jako MS, Reavenův syndrom, smrtící kvarteto, syndrom Nového světa, civilizační syndrom. Metabolický syndrom vytváří riziko pro aterosklerózu, kardiovaskulární nemoci a diabetes mellitus 2. typu. Jeho podkladem je inzulínová rezistence tj. snížená citlivost tkání zpracovávat glukózu. Organismus kompenzuje tuto poruchu zvýšením sympatického nervového systému a hyperinzulinémií, které mají za následek rozvoj celé řady rizikových faktorů pro aterosklerózu a její komplikace. miocén – je starší období mladších třetihor, které je datována v rozmezí před 24–5,5 miliony let. Klima bylo teplejší a vlhčí než v současné době a v krajině převládaly pralesy. Ve středním a mladším miocénu došlo k vysoušení a ochlazování klimatu a pralesy ustoupily otevřenějším ekosystémům. morfometrie geometrická (anglicky: geometric morphometrics) – moderní postup studia velikosti a tvaru biologických i jiných objektů pomocí pokročilých geometrických postupů a vícerozměrné statistiky. Podle charakteru vstupních dat

můžeme metody geometrické

morfometrie rozdělit na outline–based methods (analýza tvaru kontur, které popisují tvar objektu jako celek, tedy nezávisle na nutnosti definování význačných bodů) a landmark–based methods (analýza tvaru popsaného význačnými body). Vstupnímy daty jsou x, y a z souřadnice význačných bodů hodnocených objektů. Takto popsané body se superponují a matematicky převedou na nové tvarové proměnné. Na základě těchto proměnných se metodami vícerozměrné statistiky studují tvarové rozdíly a podobnosti mezi objekty a jejich skupinami. Výhodou je jednak možnost studia tvaru odděleně od jeho velikosti a možnost vizualizace tvarových změn. obezita – z latinského obēsus = statný, tučný, vykrmený. Otylost je stav, ve kterém přirozená energetická rezerva savce (např. člověka), která je uložena v tukové tkáni stoupla nad obvyklou úroveň a poškozuje zdraví. Za obezitu je považováno BMI přes 29 kg/m2. osteoporóza – zvýšené odbourávání kostní tkáně při její normální, nebo snížené tvorbě (objem kostní tkáně klesá, poměr minerálů zůstává zachován). Za osteoporózu je považován pokles kostní hustoty 25 % a více. Příčinou může být podvýživa, nedostatek pohybu, věk nebo snížená hladina pohlavních hormonů v klimakteriu. osteopenie – onemocnění kostí, které je označováno jako předstupeň osteoporózy. Jde o úbytek kostní hmoty, který je především signálem vyššího rizika budoucí osteoporózy. Pokles

139

kostní hustoty o 10 až 25 % je podle Světové zdravotnické organizace považován za osteopenii. poruchy příjmu potravy (PPP) – jsou psychickým onemocněním. Ke dvěma základním poruchám řadícím se do této skupiny patří mentální anorexie a mentální bulimie. O poruše příjmu potravy hovoříme, jestliže člověk používá jídlo k řešení emocionálních problémů a pokud jídlo začíná zasahovat a ovlivňovat život jedince. postprandiální – znamená po jídle. Nejčastěji se užívá v kontextu s hladinami cukru v krvi, které se běžně měří dvě hodiny po jídle. preference – upřednostňování určitých znaků a vlastností. V užším smyslu upřednostňování určitých znaků a vlastností jedince opačného pohlaví za účelem získání biologických či materiálních výhod. přístup proximativní (anglicky: proximate; blízký, přímí) – vysvětluje, jak se daná vlastnost uskutečňuje na anatomické, fyziologické, neuronální, hormonální a biochemické úrovni. přístup ultimativní – vysvětluje daný jev z hlediska evolučních důsledků. Rohlf, James F. – americký biolog, morfometrik a biostatistik. Patří mezi čelní představitele geometrické morfometrie a biostatistiky ve světě. Zabývá se vývojem, hodnocením a aplikací nových statistických metod pro využití v geometrické morfometrii. Hledá způsoby, jak lze využít standardní statistické metody (analýza hlavních komponent, kanonická analýza, mnohorozměrná regrese a další) při analýze tvaru. Vytvořil řadu interaktivních počítačových programů, umožňujících základní početní a statistické operace využívané v geometrické morfometrii a následnou vizualizaci výsledků. selekce „run away“ – ubíhavá selekce. Model navržený Donaldem A. Fisherem. Jde o pohlavní výběr epigamních znaků, které se v průběhu evoluce neustále zvýrazňují právě proto, že jsou preferovány odlišným pohlavím při výběru sexuálního partnera. selekce sexuální – pohlavní výběr. Princip evolučního zvýhodňování jevů či znaků vedoucích ke zvýšení exkluzivní biologické zdatnosti jedince na úkor zdatnosti jedinců stejného druhu a pohlaví. superpozice – skládání, nadřazení, umístění nad něčím. V geometrické morfometrii označuje proces postupného vrstvení více konfigurací bodů (snímků) na sebe a porovnávání jejich tvaru.

140

test permutační – statistický test využívající permutací, tedy obměňování získaných hodnot. Nejdříve se vypočítá některý ze statistických testů pro původní data (Goodalův F test), která jsou poté mnohokrát náhodně přeskupena (1000 – 10 000 permutací). Pro každou z nich se znovu vypočítá příslušný statistický test, jehož výsledek je porovnán s výsledkem z testování původních dat. Výsledek celého testu nám říká, kolik z provedených permutací dosáhlo lepších statistických hodnot než data původní. Čím méně jich je, tím více je sledovaný vztah na původních datech významný. testosteron – mužský pohlavní steroidní hormon. Produkují ho Leydigovy buňky ve varlatech. V době vývoje má vliv na vznik mužských pohlavních orgánů. V pubertě se podílí na vývoji sekundárních pohlavních znaků. Je nezbytný také pro spermatogenezi. thin–plate spline – metoda tenkých ohebných plátků, tps. Umožňuje vizualizaci tvarové změny pomocí deformace transformačních sítí. Výsledná funkce je matematicky vyjádřená ohybovou energií, která představuje sílu, potřebnou k ohnutí pomyslného tenkého kovového plátu. WHR – z anglického Waist–to–Hip Ratio = poměr obvodu pasu a boků. Jeden z nejvíce užívaných měřítek distribuce tuku.

Slovník důležitých jmen a pojmů vytvořen za použití: (Malina et al. 2007, Wikipedia [on– line])

141

11. Seznam použitých zkratek atd. – a tak dále ATP – adenosintrifosfát BMI (Body Mass Index) – index tělesné hmotnosti BMIPAR – poměr obvodu postavy a plochy postavy cal/h – kalorií za hodinu CHD (Coronary Heart Disease) – cévní onemocnění srdce CoM (Center of body Mass) – největší hmotnost těla CVD (Cardiovascular Disease) – kardiovaskulární onemocnění č. – číslo DHA – dokosahexaenová kyselina EKG – elektrokardiografie, elektrokardiogram FA – fluktuační asymetrie FSH – folikulostimulační hormon GRH (Gonadotropin Releasing Hormone) – hormon uvolňující gonadotropiny v hypotalamu HDL (High Density Lipoproteins) – lipoproteiny o vysoké hustotě, transportují cholesterol s periferie do jater ICA (Independet Component Analysis) – analýza nezávislých komponent IQ – inteligenční kvocient kg – kilogram LCPUFAs (Long–Chain Polyunsaturated Fatty Acids) – dlouhé řetězce polynenasycených mastných kyselin LH – luteinizační hormon m – metr MA – mentální anorexie MB – mentální bulimie mg – miligram mm – milimetr n.i. – normalizační index OSR (Operational Sex Ratio) – poměr dospělých mužů, kteří jsou připraveni k páření ku ženám

142

PAR (Perimeter Area Ratio) – poměr obvodu postavy a plochy postavy PC (Principal Component) – hlavní komponenta PCA (Principal Component Analysis) – analýza hlavních komponent PPP – poruchy příjmu potravy PRR (Potential Rate of Reproduction) – reprodukční potenciál RCoM – CoM/výška *100% tis. př. n. l. – tisíc před naším letopočtem UCP (Uncouplink Proteins) – odpřahující proteiny VO2 max – maximální objem kyslíku WCR (Waist – Chest – Ratio) – poměr WHO (World Health Organization) – Světová zdravotnická organizace WHR (Waist – to – Hip Ratio) – poměr obvodu pasu a boků WHRfront – poměr šířky pasu a šířky boků zepředu WHRsize – poměr šířky pasu a šířky boků z profilu s. – strana sv. – svazek TFR (Total Fertility Rate) – průměrný počet dětí, který se narodí ženě během jejího života TLR (Torso – Leg – Ratio) – poměr délky těla a dolních končetin tps (thin–plane splin) – metoda ohebých plátků

143

12. Rejstřík A F adaptace....... 15–17, 22, 24, 43–47, 60, fitness...................................................... 45

132 amenorea.......................................... 40, 41

H

anorexie............................................ 39–41

hlavní komponenta..... 31, 67, 81, 96–105, B

126, 127

bipedie.........................9, 15–17, 21, 26–28

I

BMI......... 6, 23, 34–36, 38, 39, 48, 52–55,

imprinting ........................................44, 46

57–59, 67–69, 73, 83–85, 92–93,103, 105,116–118, 121, 124–126, 130, 132, 134

K

bod pomocný........................ 78–80, 85, 96 kaliper.................... 70, 72, 74–76, 87, 122

bod význačný..... 61–63, 78–81, 93, 95, 96, 126, 139

L

Bookstein............................................... 63

landmark.....56, 61–69, 80, 81, 93–95, 126

bulimie.............................................. 39–42 C

M

centroid...................... 64, 80, 81, 105, 106

Matiegka.............. 74, 76, 86, 87, 121, 122

D

O

dimorfismus... 6, 11–18, 25, 27, 28, 30,

obezita.....6, 23, 24, 33–39, 49, 73, 91, 124

58,59, 133 P E PCA............................................ 66–68, estrogen........ 8, 26, 42, 47, 48, 50, 60, 133

81

evoluce........... 15, 17, 21–27, 30, 43–47,

poruchy příjmu potravy............. 7, 39, 40

60

preference............................ 23, 47, 57, 60

144

tuk centrální..... 31, 32, 37, 39, 74, 85, 91,

R

98, 102, 108, 110, 112, 108, 110, 112, 113,

Rohlf...... 78, 80, 81, 97, 99, 100–102, 107,

117, 124, 126–130, 133

109, 111, 114–116, 118, 119

tuk gluteofemorální...8, 25–27, 29, 31, 48, 59, 108, 112, 113, 117, 126, 127, 129, 130,

S

133 superpozice.......................... 65, 66, 68, 80 semilandmarky...............62, 66, 78, 81, 95

W WHR...... 6-9, 25, 27, 29, 32, 35-38, 47-53,

T

55-61, 67, 69, 73, 74, 83, 85, 91-93, 98, tps........ 56, 65, 78, 80, 81, 95, 97, 99, 100,

103-105, 109, 110, 117, 118, 120, 122,

102, 107, 109, 111, 114–116, 118, 119

124-134

145

13. Použitá literatura Arye Lev–Ran (2001): Human obesity: an evolutionary approach to understanding our bulging waistline. Diabetes/metabolism research and reviews, č. 17, s. 347–362.

Blair, Steven N. – Ludwig, David A. – Goodyear, Nancy N. (1988): A Canonical Analysis of Central and Peripheral Subcutaneous Fat Distribution and Coronary Heart Disesase Risk Factors in Men and Women Aged 18–65 Years. Human Biology, č. 60, sv. 1, s. 111–122.

Bláha, Pavel et al. (1982): Antropometrie československé populace od 6 do 35 let (Československá spartakiáda 1980). Praha: Ústřední štáb Československé Spartakiády.

Brůžek, Jaroslav (2002): A method for visual determination of sex, using the human hip bone. American Journal of Physical Anthropology, č. 117, s. 157–168.

Correia, H. – Balsiero, S. – De Areia, M (2005): Sexual dimorphism in the human pelvis: Testing a new hypothesis. Journal of Comparative Human Biology, č. 56, s. 153–160. Čihák, Radomír (2003): Anatomie 1. Praha: Nakladatelství Grada Publishing, a. s.

Darwin, Charles (1874, 1922): The Descent Of Man And Selection In Relation To Sex. London: John Murray, Second edition.

Dijkstra, Pieternel– Buunk, Bram P. (2001): Sex differences in the jelaousy–evoking nature of a rival´s body build. Evolution and Human Behavior, č. 22, s. 335–341.

Duda, Josef (2007): Pohlavní dimorfismus lidského obličeje – morfometrická studie. Magisterská diplomová práce, Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, Brno.

Dylevský, Ivan – Druga, Rastislav – Mrázková, Olga (2000): Funkční anatomie člověka. Praha: Grada Publishing.

146

Enenklová, Jitka (2005): Obezita u diabetu mellitu 2. typu. Srovnání terapie medikací a terapie režimovými opatřeními. Bakalářská práce, obor ošetřovatelství, Lékařská fakulta Masarykovy univerzity, Brno.

Epel, Elisa S. et al. (2000): Stress and body shape: Stress–induced cortisol secretion is consistently greater among women with central fat. Psychosomatic Medicine, č. 62, s. 623– 632.

Feitosa, Mary F. et al. (2000): Inheritance of the waist–to–hip ratio in the national heart, lung, and blood institute family heart study. Obesity Research, č. 8, s. 294–301.

Fetter, Vojtěch et al. (1967): Antropologie. Praha: Academia.

Furnham, Adrian – Lavancy, Meritxell – McClelland, Alastair (2001): Whist to hip ratio and facial attractiveness: a pilot study. Personality and Individual Differences, č. 30, s. 491–502.

Grimm, Hans (1961): Základy konstituční biologie a antropometrie. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství.

Hainer, Vojtěch (2004): Obezita v historii lidstva. In: Hainer et al. (2004): Základy klinické obezitologie. Praha: Grada Publishing, s. 21–29.

Hainer, Vojtěch – Kunešová, Marie et al. (1997): Obezita. Praha: Galén.

Hamilton, William D. – Zuk, Marlene (1982): Heritable true fitness and bright birds: a role for parasites? Science, č. 218, s. 384–387.

Hughes, Susan M. – Dispenza, Franco – Gallup, Gordon G. (2004): Ratings of voice attractiveness predict sexual behavior and body configuration. Evolution and Human Behavior, č. 25, s. 295–304.

147

Hughes, Susan M. – Gallup, Gordon G. (2003): Sex diffeences in morphological predictors of sexual behavior. Shoulder to hip and whaist to hip ratios. Evolution and Human Behavior, č. 24, s. 173–178.

Jasienska, Grazyna et al. (2004): Large breasts and narrow waists indicate high reproductive potential. Proceedings of the Royal Society of London, Series B, Biological Science, č. 271, s. 1213–1217.

Jenkins, J. M. et al. (1995): Endocervical mucus pH is inversely related to serum androgen levels and waist–to–hip ratio. Fertility and Sterility, č. 63, abstrakt.

Jones, Doug (1996): Physical Attractivness and the Theory of Sexual Selection. Ann Arbor.

Katzmarzyk – Davis (2001): Thinness and body shape of Playboy centerfolds from 1978 to 1998. International Journal of Obesity, č. 25, s. 590–592.

Keyes et al. (1950): The Biology of Human Starvation. Minnesota: University of Minnesota Press.

Krch, František D. (2002): Mentální anorexie. Praha: Portál.

Lapidus et al. (1984): Distribution of adipose tissue and risk of cardiovascular disease and death: a 12 year follow up of participants in the population study of women in Gothenburg, Sweden. British Medical Journal, č. 289, s. 1257–1261.

Larsson, B. et al. (1984): Abdominal adipose tissue distribution, obesity, and risk of cardiovascular disease and death: 13 year follow up of participants in the study of men born in 1913. British Medical Journal, č. 288, s. 1401–1404.

148

Lassek, W. D. – Gaulin, S. J. C. (2008): Waist–hip ratio and cognitive ability: is gluteofemoral fat a privileged store of neurodevelopmental resources? Evolution and Human Behavior, č. 29, s. 26–34.

Leong, Aaron (2006): Sexual dimorphism of the pelvic architecture: A struggling response to destructive and parsimonious forces by natural & mate selection. McGill Journal of Medicine 9, s. 61–66.

Low, Bobbi S. – Alexander, R. D. – Noonan, K. M. (1987): Human hips, breasts and buttocks: Is fat deceptive? Ethology and Sociobiology, č. 8, sv. 4, abstrakt. Malina, Jaroslav et al. (2007): Slovník pro studenty antropologie I (A–L). Brno: Akademické nakladatelství CERM.

Malina, Jaroslav et al. (2007): Slovník pro studenty antropologie II (M–Ž). Brno: Akademické nakladatelství CERM.

Maloney, Michael – Kranzová, Rachel (1997): O poruchách příjmu potravy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Manning, J. T. – Anderton, R. – Washington, S. M. (1996): Women´s waists and the sex ratio of thein progeny: evolutionary aspects of the ideal female body shape. Journal of Human Evolution, č. 31, s. 41–47.

Marlowe, Frank – Westman, Adam (2001): Preferred whist–to–hip ratio and ecology. Personality and Individual Differences, č. 30, s. 481–489.

Martin, Rudolf – Saller, Karl (1957): Lehrbuch der Athropologie. Band I. Gustav Fischer Verlag, Stuttgart.

Martin, Rudolf – Saller, Karl (1962): Lehrbuch der Athropologie. Band II. Gustav Fischer Verlag, Stuttgart.

149

Morán, Carlos et al. (1999): Upper Body Obesity and Hyperinsulinemia Are Associated with Anovulation.

Gynecologic

and

Obstetric

Investigation,

č.

47,

abstrakt.

Mueller, William H. et al. (1986): Subcutaneous Fat Topography: Age Changes and Relationship to Cardiovascular Fitness in Canadians. Human Biology, č. 58, sv. 6, s. 955–973. Navrátilová, Miroslava – Češková, Eva – Sobotka, Luboš (2000): Klinická výživa v psychiatrii. Praha: Maxdorf.

Nindl, Bradley C. et al. (2002): Gender differences in regional body composition and somatotrophic influences of IGF–I and leptin. Journal of Applied Physiology, č. 92, sv. 4, s. 1611–1618.

Novotný, Vladimír (1986): Sex determination of the pelvic bone: A systems approach. Anthropologie, č. 24, sv. 2–3, s. 197–206.

Novotný, Vladimír (1983): Sex differences of pelvis and sex determination in paleoanthropology. Anthropologie, č. 21, sv. 1, s. 65–72.

Novotný, Vladimír et al. (1996): Symmetry analysis of incisura ischiadica major in sexing the human pelvis. Anthropologie, č. 34, sv. 3, s. 253–263.

Pařízková, Jana (1979): Measurement of skinfold thickness by various calipers. In: Novotný – Titlbachová (1979): Methods of functional anthropology. Universitas Carolina Pragensis, s. 123–130. Paus, Ralf – Pond, Caroline M. (2007): Viewpoint 6, Experimental Dermatology, č. 16, sv. 1, s. 64–67.

150

Pawlowski, Boguslaw (2001): The Evolution of Gluteal/Femoral Fat Deposits and Balance during Pregnanci in Bipedal Homo. Current Anthropology, č. 42, sv. 4, s. 572–574.

Pawlowski, Boguslaw – Jasienska, Grazyna (2008): Women´s body morphology and preferences for sexual partners´ characteristics. Evolution and Human Behavior, č. 29, s. 19– 25.

Pawlowski, Boguslaw – Grabarczyk, Marzina (2005): Center of Body Mass and the Evolution of Female Body Shape. American journal of human biology, č. 15, s. 144–150.

Praxová, Šárka (2008): Somatometrie českých hráček hokeje. Magisterská diplomová práce, Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, Brno.

Riegerová, Jarmila – Přidalová, Miroslava (2002): Methodological aspects of body constitution evaluation – an analysis of anthropometric methology. Acta Univ. Palacki. Olomouc., Gymn., č. 32, sv. 2, s. 61–65.

Rozmus–Wrzesinska, Malgorzata – Pawlowski, Boguslaw (2005): Men´s ratings of female attractiveness are influenced more by changes in female waist size compared with changes in hip size. Biological Psychology, č. 68, s. 299–308. Řezníčková, Marie (1979): Endomorphous component of the somatotype and the thickeness of subcutaneous fat tissue measured with various calipers (best, somet) in sportsmen. In: Novotný – Titlbachová (1979): Methods of functional anthropology. Universitas Carolina Pragensis, s. 131–133.

Shaefer, Katrin et al. (2006): Female appearance: facial and bodily attractivness as shape. Psychology Science, č. 48, s. 187–204.

Sinělnikov, R. D. (1964): Atlas anatomie člověka, svazek 1., Nauka o kostech, kloubech, vazech a svalech. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství.

151

Singh, Devendra (1995): Female Health, Attractivness, and Desirability for Relationships: Role of Brest Assymetry and Whist–to–Hip Ratio. Ethology and Siociobiology, č. 16, s. 465– 481.

Singh, Devedra – Singh, Dorian (2006): Role of body fat and body shape on judgement of female health and attractiveness: an evolutionary perspective. Psychological Topics, č. 15, sv. 2, s. 331–350.

Smith, Kahrin L. – Cornelissen, Pieta L – Tovée, Martin J. (2007): Color 3D bodies and judgements of human female attractivness. Evolution and Human Behavior, č. 28, s. 48–54.

Smith, Kahrin L. et al. (2007): An Analysis of Body Shape Attractiveness based on Image Statistic: Evidence for a Dissocoation between Expressions of Preference and Shape Discrimination. Visual Cognition, č. 15, sv. 7, s. 1–27.

Steudel, Karen (1981): Functional Aspects of Primate Pelvic Structure: A Multivariate Approach. American Journal of Physical Anthropology, č. 55, s. 399–410.

Stevens, June et al. (2002): Fitness and Fatness as Predictors of Mortality from All Causes and from Cardiovascular Disease in Men and Women in the Lipid Research Clinics Study. American Journal of Epidemiology, č. 156, sv. 9, s. 832–841.

Stevens, Victor J. et al. (2001): Long–Term Weight Loss and Changes in Blood Pressure: Results of the Trials of Hypertension Prevention, Phase II. Annals of Internal Medicine, č. 134, s. 1–11.

Stloukal, Milan et al. (1999): Antropologie – Příručka pro studium kostry. Praha: Národní muzeum.

Svačina, Štěpán (2004): Obezita, metabolický syndrom X a diabetes 2. typu. In: Hainer et al.

152

(2004): Základy klinické obezitologie. Praha: Grada Publishing, s. 49–74.

Symons, Donald (1996): Foreword. In: Jones, Doug (1996): Physical Attractivness and the Theory of Sexual Selection. Ann Arbor.

Tague, Robert G. (2005): Big–Bodied Males Help Us Recognize That Females Have Big Pelves. American Journal of Physical Anthropology, č. 127, s. 392–405.

Tovée, Martin J. et al. (2002): Human female attractiveness: waveform analysis of body shape. Proc. R. Soc. Lond. B, s. 1–9.

Tovée, Martin J. et al. (1999): Visual cues to female physical attractiveness. Proceedings of the Royal Society London B, č. 266, s. 211–218.

Tovée, Martin J. et al. (1998): Optimum body–mass index and maximum sexual attractiveness. The Lancet , č. 352, s. 548.

Tovée, Martin J. – Cornelissen, Piers L. (2002): Female and male perceptions of female physical attractiveness in front–view and profile. British Journal of Psychology, č. 92, s. 391– 402.

Vague, Jean (1956): The Degree of Masculine Differentiation of Obesities: A factor determining predispodition to diabetes, atherosclerosis, gout, and uric calculous disease. American Journal of Clinical Nutrition, č. 4, s. 20–34.

Van Hooff, M. H. et al. (2000): Insulin, androgen, and gonadotropin concentration, body mass index, and waist–to–hip ratio in the first years after menarche in girls with regular menstrual cycle, irregular menstrual cycles, or oligomenorrhea. Journal of Clinical Endocrinology and Metabolism, č. 85, s. 1394–1400.

153

Vignerová, J. – Bláha, Pavel (2001): Sledování růstu českých dětí a dospívajících. Praha: Karlova univerzita.

Voracek, Martin – Fisher, Maryanne L. (2002): Shapely centerfolds? Temporal changes in body measures: Trend analyse. British Medical Journal, č. 325, s. 1447–1448.

Waas et al. (1997): An android body fat distribution in females impairs the pregnancy rate of in–vitro fertilization–embryo transfer. Human Reproduction, č. 12, s. 2057–2060.

Welborn, Timothy A. – Dhaliwal, Satvinder S. – Bennett, Stanley A. (2003): Waist – hip ratio is the dominant risk factor predicting cardiovascular death in Australia. MJA, č. 179, s. 582– 585.

Wells, Jonathan (2007): Sexual dimorphism of body composition. Best Practice & Research Clinical Endocrinology & Metabolism, č. 21, sv. 3, s. 415–430.

Wells, Jonathan (2005): Evolution of the Human Profile of Fatness. Human ecology special issue, č.13, s. 17–22.

Westman, Adam – Marlowe, Frank (1999): How Universal Are Preferences for Female Waist–to–Hip Ratios? Evidence from the Hadza of Tanzania. Evolution and Human Behavior, č. 20, s. 219–228.

Zaadstra, Boukje M. et al. (1993): Fat and female fecundity: Prospective study of body fat distribution in conception rates. British Medical Journal, č. 306, s. 484–487.

Zahavi, Amotz (1975): Mate selection – a selection for a handicap. Journal of Theoretical Biology, č. 53, abstrakt.

Zelditch, Miriam Leah et al. (2004): Geometric Morphometrics for Biologists: A Primer. San Diego – London – New York: Elsevier Academic Press.

154

Pouze citovaná literatura Bookstein, F. L. (1991): Morphometric tools for landmark data: Geometry and biology. Cambrige university press. Citováno podle: Citováno podle: Zelditch, Miriam Leah et al. (2004): Geometric Morphometrics for Biologists: A Primer. San Diego – London – New York: Elsevier Academic Press.

Bláha, Pavel et al. (1986): Antropometrie československé populace od 6 do 55 let, (Československá spartakiáda 1985), díl I., 1. a 2. část. Praha: Ústřední štáb Československé Spartakiády. Citováno podle: Praxová, Šárka (2008): Somatometrie českých hráček hokeje. Magisterská diplomová práce, Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, Brno.

Jackson et al. (1980): Generalized equations for predicting body density of women. Medicine and Science in Sports and Exercise, č. 12, s. 175–182. Citováno podle: Krider, James (2006): Skin fold measurement. Formula medical group [on– line].

Kagawa, Y. et al. (2002): Single nukleotide polymorphisms of thrifty genes for energy metabolism: Evolutionary origins and prospects for intervention to prevent obesity–related diseases. Biochem. Biophys. Res. Comm., č. 295, s. 207–222. Citováno podle: Wells (2005): Evolution of the Human Profile of Fatness, Human ecology special issue, č.13, s. 17–22. Kendall, D. (1977): The diffusion of shape. Advances in Applied Probability, č. 9, s. 428–430. Citováno podle: Zelditch, Miriam Leah et al. (2004): Geometric Morphometrics for Biologists: A Primer. San Diego – London – New York: Elsevier Academic Press. Krogman, Wilton Marion (1951): „The Scars of Human Evolution“. Scientific American, č. 185, sv. 6, s. 54–57.

155

Citováno podle: Bigham, Jeffrey (2005): Human Birthing Process – A Scar of Evolution? [on– line].

Matiegka, Jindřich (1921): The testing of physical efficiency. American Journal of Physical Anthropology, č. 4, s. 223–230. Citováno podle: Bláha, Pavel et al. (1982): Antropometrie československé populace od 6 do 35 let (Československá spartakiáda 1980). Praha: Ústřední štáb Československé Spartakiády. Morris, J. N. (1959): Occupation and coronary heart disease. Arch. Intern. Med., č. 104, s. 903–907. Citováno podle: Welborn, Timothy A. – Dhaliwal, Satvinder S. – Bennett, Stanley A. (2003): Waist – hip ratio is the dominant risk factor predicting cardiovascular death in Australia. MJA, č. 179, s. 582–585.

Morris, A. – Cooper, T – Cooper, P. J. (1989): The changing shape of female fashion models. International Journal of Eating Disorders, č. 8, s. 593–596. Citováno podle: Singh, Devedra – Singh, Dorian (2006): Role of body fat and body shape on judgement of female health and attractiveness: an evolutionary perspective. Psychological Topics, č. 15, sv. 2, s. 331–350.

Pařízková, Jana (1998): Složení těla, metody měření a využití ve výzkumu a lékařské praxi. Med Sport Boh Slov, sv. 7(1), s. 1–6. Citováno podle: Praxová, Šárka (2008): Somatometrie českých hráček hokeje. Magisterská diplomová práce, Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, Brno.

Pařízková, Jana (1962): Rozvoj aktivní hmoty a tuku u dětí a mládeže. Státní zdravotnické nakladatelství, Praha. Citováno podle: Novotný, René (2005): Základy klinické antropometrie a somatotypologie. SVĚT ČLOVĚKA antropologický portál [on–line].

156

Riegerová, Jarmila et al. (1994): Hodnocení tělesné stavby studentů 1. ročníku FTK UP. In: Optimální působení tělesné zátěže. Hradec Králové, Pedagogická fakulta, s. 41–43. Citováno podle: Praxová, Šárka (2008): Somatometrie českých hráček hokeje. Magisterská diplomová práce, Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, Brno.

Schultz A. H. (1949): Sex differences in the pelves of primates. American Journal of Physical Anthropology, č. 7, s. 401–424. Citováno podle: Tague, Robert G. (2005): Big–Bodied Males Help Us Recognize That Females Have Big Pelves. American Journal of Physical Anthropology, č. 127, s. 392–405.

Singh, Devendra (1993a): Adaptive significance of female physical attractiveness: Role of waist–to–hip ratio. Journal of personality and Social Psychology, č. 65, s. 292–307. Citováno podle: Singh, Devedra – Singh, Dorian (2006): Role of body fat and body shape on judgement of female health and attractiveness: an evolutionary perspective. Psychological Topics, č. 15, sv. 2, s. 331–350.

Singh, Devendra (1993b): Body shape and women´s attractiveness. The critical role of waist– to–hip ratio. Human nature, č. 4, s. 297–321. Citováno podle: Singh, Devedra – Singh, Dorian (2006): Role of body fat and body shape on judgement of female health and attractiveness: an evolutionary perspective. Psychological Topics, č. 15, sv. 2, s. 331–350.

Sloan, A. W. – Burt A. J. – Blyth C. S. (1962): Estimating body fat in young women. Journal of Applied Physiology, č. 17, s. 967–970. Citováno podle: Fahey – Insel – Roth (2005): Alternative skinfold measurement formulas for calculate percent body fat, [on–line].

Škejrl, Božo (1950): Antropometrićne rarlike med zdravo in tuberkulozno mladino. Ljubljana. Citováno podle: Martin, Rudolf – Saller, Karl (1962): Lehrbuch der Athropologie. Band II. Gustav Fischer Verlag, Stuttgart.

157

Titlbachová, Svatava – Doležal, A. (1977): Gravity and somatic changes. In: Anthropology of maternity. Universitas Carolina Pragensis, s. 29–37. Citováno podle: Pawlowski, Boguslaw (2001): The Evolution of Gluteal/Femoral Fat Deposits and Balance during Pregnanci in Bipedal Homo. Current Anthropology, č. 42, sv. 4, s. 572– 574.

Internetové zdroje Bigham, Jeffrey (2005): Human Birthing Process – A Scar of Evolution? [on–line], [cit. 10.3. 2008]. Dostupné na www: < http://www.manticmoo.com/articles/jeff/scholarly/human–birthing– process–as–scar–of–evolution.php>

Fahey – Insel – Roth (2005): Alternative skinfold measurement formulas for calculate percent body fat [on–line], [cit. 13.3. 2008]. Dostupné na www: <www.umich.edu/~exphysio/mvs.240/AdditonalLabs/Pred.Bodyfat. Skinfold.6.3.pdf>

Kohl, Ivan: Obezita – příčiny, prevence a léčba. Kardiokohl [on–line], [cit. 11.3. 2008]. Dostupné na www: < http://www.kardiokohl.cz/info–obezita.php>

Králík, Miroslav (2006): Forenzní antropologie – odhad pohlaví. Studijní materiály; Forenz_05.pdf [on–line], [cit. 10.3. 2008]. Dostupné na www:

Krider, James (2006): Skin fold measurement. Formula medical group [on–line], [cit. 13.3. 2008]. Dostupné na www:

158

Kulhánek, J.: Základní informace o poruchách příjmu potravy. Idealni. cz [on–line], [cit. 11.3. 2008]. Dostupné na www: < http://www.pppinfo.cz/info.asp>

Kunešová, Marie (2006): Nadváha a obezita – zdravotní problém nejenom u dospělých. Dáma. cz [on–line], [cit. 11.3. 2008]. Dostupné na www: < http://zdravi.dama.cz/clanek.php?d=6210>

MaRiSsa (2008): Twiggi [on–line], [cit. 11.3. 2008]. Dostupné na www:

Novotný, René (2005): Základy klinické antropometrie a somatotypologie. SVĚT ČLOVĚKA antropologický portál [on–line], [cit. 25.10. 2006]. Dostupné na www: Roche s.r.o. (2005): Obezita v ČR i ve světě. Obezita.cz [on–line], [cit. 11.3. 2008]. Dostupné na www: < http://www.obezita.cz/obezita/v–cr–a–ve–svete/>

Spencer, Lee: Science and faith: the hominid fossil record [on–line], [cit. 15.3. 2008]. Dostupné na www:

Unzeitig, Vít: Hormonální antikoncepce [on–line], [cit. 21.5. 2008]. Dostupné na www: < http://www.hormonalni–antikoncepce.cz/>

159