MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie
ANTROPOLOGICKÁ REKONSTRUKCE PODOBY ČLOVĚKA PODLE LEBKY POHŘEBIŠTĚ: ZNOJMO HRADIŠTĚ Diplomová práce
Bc. Eva Vaníčková Vedoucí práce: Doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D.
Brno 2009
Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury. V Brně 2009
............................................ Podpis
2
Tímto prostřednictvím bych ráda vyjádřila hluboké díky vedoucí této diplomové práce doc. RNDr. Evě Drozdové, Ph.D, za její srdečnou pomoc a cenné rady, bez kterých bych jistě nedovedla práci ke zdárnému konci. Obdiv, úctu a nevyslovitelné díky za trpělivost, vstřícnost a srdečný přístup si nepochybně zaslouží Tatiana Balueva a Elizaveta Veselovskaya, bez nichž by jsem práci nemohla nikdy vytvořit. Zároveň dámám a Alexandru Pestryakovi děkuji za příjemné chvíle strávené s nimi v laboratoři. Manželé Nezvedovi si zaslouží obrovské díky za české zázemí, které mi poskytli při mém pobytu v Rusku. Dokázali mi pobyt maximálně zjednodušit a zároveň mi pomohli překonat všechny mé obavy z tak velkého a neznámého města jako je Moskva. Za finanční podporu, bez které by se můj pobyt určitě nemohl uskutečnit, děkuji Centru zahraničních studií Masarykovy univerzity a stejně tak mým rodičům. Kamarádce Adelce Koprdové děkuji za pomoc v boji s cizojazyčnou literaturou a za výraznou pomoc při kompletaci textu. V neposlední řadě patří určitě velké díky nejlepším přátelům, mému příteli a opět mé rodině za bezmeznou podporu při studiu.
3
OBSAH Abstrakt
7
Klíčová slova
7
1. Úvod
8
2. Cíle a rozvrţení práce
9
3. Historie antropologické rekonstrukce
10
4. Lidský obličej
17
4. 1. Anatomie lidského obličeje
17
4. 1. 1. Kostra hlavy – mozková část
17
4. 1. 2. Kostra hlavy – obličejová část
21
4. 1. 3. Svaly hlavy
24
4. 1. 3. 1. Svaly ţvýkací, čelistní
27
4. 1. 3. 2. Svaly mimické, obličejové
28
4. 2. Povrchové struktury obličeje
30
4. 2. 1. Krajina očnicová
30
4. 2. 2. Zevní nos
31
4. 2. 3. Krajina ústní
31
4. 2. 4. Krajina tvářová
32
4. 2. 5. Boltec ušní
33
4. 3. Lebka novorozence
33
4. 4. Pohlavní rozdíly na lebce
35
4. 5. Typy obličejů
36
4. 6. Sexuální dimorfismus obličeje
36
4. 7. Stárnutí obličeje
37
5. Určení pohlaví
39
6. Určení věku
43
7. Popisné morfologické znaky
47 4
8. Antropometrické body na lebce
54
9. Přehled metod rekonstrukce podoby
62
9. 1. Dvojdimenzionální metody
63
9. 2. Metody uţívající počítač
63
9. 3. Trojdimenzionální metody
64
9. 3. 1. Anatomická metoda
64
9. 3. 2. Metoda hloubky měkkých tkání
65
9. 3. 3. Kombinovaná metoda
66
10. Tloušťka měkkých tkání
67
10. 1. Anatomická metoda zjišťování tloušťky měkkých tkání obličeje
67
10. 2. Radiografická metoda zjišťování tloušťky měkkých tkání obličeje
68
10. 3. Metoda zjišťování tloušťky měkkých tkání obličeje pomocí ultrazvukové echolokace
69
10. 4. Metoda zjišťování tloušťky měkkých tkání obličeje pomocí palpačního značení 70 11. Odhad reliability obličejové rekonstrukce
70
12. Materiál a metody
76
12. 1. Materiál
76
12. 1. 1. O historii Hradiště
76
12. 1. 2. O historii výzkumu
77
12. 1. 3. Objev velkomoravského pohřebiště
81
12. 2. Metody
82
12. 2. 1. Metoda grafické rekonstrukce podoby člověka
82
12. 2. 2. Metoda plastické rekonstrukce podoby člověka
89
12. 2. 3. Zkušenosti z Moskvy
93
12. 2. 4. Popis rekonstruovaných lebek a vlastní postup rekonstrukce
98
12. 2. 4. 1. Hrob č. 539 z lokality Znojmo Hradiště
98
12. 2. 4. 2. Hrob č. 480 z lokality Znojmo Hradiště
105
13. Výsledky a diskuze
112
5
14. Závěr
114
15. Výkladový rejstřík dŧleţitých pojmŧ
115
16. Seznam pouţité literatury
119
17. Rejstřík
124
18. Medailon autorky
125
19. Seznam příloh
126
6
ABSTRAKT Antropologická rekonstrukce podoby člověka podle lebky je metoda, pomocí které se pokoušíme člověku znovu navrátit jeho tvář. Její historie sahá aţ do 7. století před naším letopočtem, ale na skutečně vědeckou bázi byla postavena teprve aţ v 70. letech 20. století. V těchto letech byla významně obohacena a zpřesněna vyuţitím ultrazvuku ke zkoumání vztahů mezi tvarem lebky a tvarem obličeje. Antropologická rekonstrukce se vyuţívá především ve třech oblastech: paleoantropologii, historické antropologii a forezní antropologii. Paleoantropologie se uplatňuje při rekonstrukci podoby pravěkých lidí, historická antropologie při určování podoby např. známých osobností historie a forezní antropologie převáţně v kriminologii při pátrání po pohřešovaných osobách. Rekonstrukce podoby člověka podle lebky lze rozdělit na kresebné a plastické rekonstrukce, které se z technického hlediska dále dělí na sochařské a počítačové. Teoretická část předkládané práce podává přehled o vlastnostech lidského obličeje a rekonstrukčních metodách obecně a v praktické části jsou pak některé tyto metody aplikovány na historický i kriminalistický kosterní materiál.
KLÍČOVÁ SLOVA Lidský obličej Určení pohlaví a věku Morfologické znaky Antropometrické body Rekonstrukce podoby Dvojdimenzionální metody Trojdimenzionální metody Tloušťka měkkých tkání Znojmo Hradiště
7
1. ÚVOD Antropologická rekonstrukce podoby člověka podle lebky je dlouhý, pracný proces, vyžadující mravenčí píli a trpělivost, hluboké anatomické, morfologické a antropologické znalosti, všímavost, vnímavost, pozorovatelskou schopnost a dlouholetou zkušenost. (M. M. Gerasimov) Metody rekonstrukce podoby člověka podle lebky dnes proţívají celosvětovou renesanci a nacházejí široké vyuţití v historické, prehistorické a forenzní antropologii. V současné době mají metody rekonstrukce podoby člověka podle lebky principiální význam především v oblasti kriminalistické, kde jsou prostředkem identifikace kostrových nálezů neznámého původu. Rekonstrukce podoby neznámých jedinců na základě lebky jsou mnohdy jediným způsobem úspěšného řešení forenzních případů (Novotný a kol. 2003). Rekonstrukce historická můţe zobrazit známou osobnost nebo typického představitele některé z minulých populací. V této oblasti se stýká a sjednocuje několik různých přístupů: antropologie, archeologie, muzeologie a umění. U mnoha historických osobností se jejich skutečná podoba nezachovala a jejich známé podoby jsou často pouze výrazem umělcova cítění. Tvář rekonstruovaná podle lebky však poskytuje více informací a je oproštěna od subjektivních pocitů umělce. Antropologie v širokém slova smyslu, jako věda o člověku a jeho kultuře reflektuje i základní přirozenou otázku lidstva – „odkud přicházíme, kdo a jací jsme a kam směřujeme.“ Pátráním po minulosti je antropologie i vědou retrospektivní, pokouší se o rekonstrukci jiţ neexistující skutečnosti. K dispozici jsou však jen stopy po zaniklém ţivotě: stopy po morfologii zemřelých bytostí (kosterní pozůstatky) a stopy po jejich ţivotním prostředí, chování, resp. kultuře (archeologické nálezy). Unikátní metodu rekonstrukce obličeje pouze podle lebky umoţnilo vytvořit teprve zjištění, ţe mezi tvarem lebky a jejím pokryvem existují konkrétní a korektní závislosti. O to se zaslouţil především ruský učenec Michail Gerasimov (1908-1970), který se jiţ jako mladík účastnil archeologických a antropologických výzkumů organizovaných Irkutským regionálním muzeem na Sibiři. Mladý Gerasimov byl tímto problémem tak uchvácen, ţe se mu jeho řešení stalo celoţivotním cílem a osudem. V pitevnách a márnicích (ale posléze i na rentgenových snímcích) zkoumal tloušťku pokryvů lebky a měkkých tkání obličeje tak dlouho, a na tak obrovském mnoţství případů, aţ vypracoval metodu, díky níţ kaţdý z nás 8
můţe vidět podoby lidí dávno skryté za oponu věků. Zároveň zaloţil Laboratoř antropologické rekonstrukce Ruské akademie věd v Moskvě, kde dnes rozvíjí tuto metodu jiţ třetí generace badatelů – M. Gerasimov, G. Lebedinskaya, T. Balueva, E. Veselovskaya, (Novotný a kol. 2003). Právě školení, které jsem mohla absolvovat v Laboratoři antropologické rekonstrukce Ústavu etnologie a antropologie Ruské akademie věd v Moskvě pod dohledem Tatiany Baluevy a Elizavety Veselovské, mi umoţnilo nahlédnout do tajů této metody, důkladně se ji naučit a poodkrýt tak alespoň částečně skutečný vzhled představitelů určité historické populace.
2. CÍLE A ROZVRŢENÍ PRÁCE Cíl mé diplomové práce je spojen s moji touhou naučit se podrobně metodu rekonstrukce podoby podle lebky, a následně započít sérii rekonstrukcí nově nalezeného velkomoravského pohřebiště na lokalitě Znojmo Hradiště. V roce 2008 jsem měla tu čest podstoupit školení pod dohledem T. Baluevy a E. Veselovské v Laboratoři antropologické rekonstrukce na Akademii věd v Moskvě. Diplomová práce je rozdělena na dvě části – část teoretickou a část praktickou. Cílem teoretické
části
práce
je
podat
přehled
o
anatomii
lidského
obličeje,
jeho
antropometrických bodech a popisných morfologických znacích. Dále stručně popsat metody pro určování pohlaví i věku. Součástí praktické části je podrobný popis grafické metody rekonstrukce podoby, ze kterého vycházím při tvorbě vlastních rekonstrukcí. Ty jsou prezentovány v závěru samotné práce.
9
3. HISTORIE ANTROPOLOGICKÉ REKONSTRUKCE Po staletí povaţují někteří lidé pozůstatky mrtvých za posvátné relikvie, které mají být respektovány a chráněny, pro další představují objekty obávané, kterým je třeba se vyhnout. Různé společnosti přistupují k tělesným pozůstatkům mrtvých odlišně – na jedné straně je to kremace, přičemţ se zachovají jen malé kousky kostí, na straně druhé pokusy o zachování celého těla na věčnost. Mezi těmito krajními body leţí mnoţství dalších rozmanitých zvyků. Pro fyzického antropologa znamená úplná destrukce těla spálením velký problém, protoţe znemoţňuje zjistit jak asi tito lidé vypadali, jakou měli postavu, stavbu těla, jaký byl jejich zdravotní stav a co bylo příčinou jejich smrti. Naštěstí starověké praktiky toho byly schopné zřídka, takţe s pouţitím moderní techniky lze získat mnoho informací i ze spálených kostí. Proces mumifikace, ať jiţ přirozený nebo umělý, umoţní shromáţdit velké mnoţství relevantních informací, a to zejména z kostry, která s velkou pravděpodobností zůstane dobře zachována. Navzdory velkému úsilí balzamovačů jsou měkké tkáně mumií obvykle křehké a lámavé, a proto pro antropologa a patologa méně uţitečné. Na druhé straně o měkkých tkáních mohou poskytnout mnoho informací těla přirozeně mumifikovaná v rašeliništích. Leţet tisíce let skrytý v ledu arktických či horských ledovců, jako Ledový muţ Ötzi objevený v Alpách, se zdá být ideální formou přirozeného uchování, i kdyţ i toto má své stinné stránky – po odkrytí budou saprofágy, hmyz a bakterie působit na ostatky stejně bez ohledu na to zda jsou staré 24 hodin nebo 4000 let. Neolitičtí obyvatelé Jericha v údolí Jordánu bývali běţně pohřbíváni pod podlahou jejich domu, za čímţ však následoval zvyk oddělení lebky od postkraniálního skeletu, často bez mandibuly, a jejich opětovné oddělené pochování. Je moţné, ţe lebky byly oddělovány od těla a pochovávané s úctou za účelem uchovat moudrost předchozích generací potomkům. Zdá se, ţe to lze povaţovat za důkaz určité formy uctívání kultu předků. Ve starověkém světě lze nalézt mnoho paralel zvláštního vztahu k odděleným hlavám či lebkám. V roce 1953 byly v Jerichu odkryté dva depozity pod podlahou domu z období předkeramického neolitu B (asi 7500-5500 BP) s devíti lebkami, na kterých byly vymodelované sádrové obličeje s lasturami představujícími oči. V roce 1958 byla na opačném konci místa objevena další lebka a podobné lebky byly nalezeny i na jiných místech v oblasti. Dolní čelist se nachází jen na jedné lebce z Jericha, na ostatních je brada 10
vymodelována nad horními zuby, čímţ se hlava celkově zmenší. Přesto péče věnovaná modelaci hlavy je pozoruhodná (obr. 1). Dokonce podle objevitele měla kaţdá hlava individuální charakteristické rysy, coţ působí dojmem pohledu na skutečné jedince. Ačkoli nejde o nejstarší znázornění lidské podoby, ani nejstarší portréty, jsou mnohem realističtější a přirozenější neţ jakékoli dřívější
případy.
Navzdory
jejich
individualitě není správné popisovat hlavy z Jericha jako portréty nebo rekonstrukce konkrétních jedinců. Uţ nezahrnutí tak důleţité části jako je dolní čelist naznačuje, ţe přesnost v znázornění rysů neměla pro
Obr. 1: Lebka z Jericha, 7000 BP
umělce primární význam, a ţe modelace
(Převzato z www.picasaweb.google.co)
obličeje byla spíše symbolická neţ obrazná rekonstrukce (Neave – Prag 1997). Praktiky modelace lebky, i kdyţ se zdá, ţe jde jiţ o následování předchozí kultury z Jericha (předkeramický neolit A), byly mezi lidmi v předkeramickém neolitickém období B v oblibě jen relativně krátkou dobu. Na tento zvyk se třeba dívat v kontextu uměleckých tradic východu v období neolitu. V Jerichu po modelaci lebek následovaly série stylizovaných figur se sníţeným plochým profilem hlavy, ale s vymodelovanými jednoduchými rysy a namalovanými vlasy, přičemţ nejpozoruhodnějším aspektem byly oči, znovu ve formě vloţených lastur. Můţeme tedy hovořit o tradici modelování a kultuře s významným zaměřením na lidskou hlavu. Je snadné být uchvácen kvalitou neolitické lebky, jediné s dolní čelistí, jenţe tato lebka je výjimečným a velmi sofistikovaným kouskem v porovnání s dalšími lebkami z Jericha i některými uměleckými standardy. Faktem však zůstává, ţe při práci přímo na lebce umělci zachovávali správné proporce obličeje (samozřejmě kromě oblasti mandibuly), a ještě nyní si lze vytvořit určitou představu o tom, jak asi lidé z Jericha vypadali v období 7000 BC. Ať uţ byly vytvořeny vědomě nebo nevědomě, kaţdopádně zatím jde o první případy obličejové rekonstrukce na světě. Posmrtné masky se v různých formách vyskytují v mnoha společnostech a moţná zastávají takovou roli jako lebky z Jericha. Nicméně, mohou být i realistické 11
a charakteristické, protoţe jsou vymodelované na povrchu obličeje. Ve stejné tradici pokračují praktiky sádrových odlitků přímo z obličeje, představující podklad pro portrétní sochy. Podle Plínia byl prvním takovým umělcem Lysistratos koncem 4. století před naším letopočtem. Moţná anatomické modely, které vytvořil italský umělec a sochař Ercole Lello (1702-1766), spadají do této kategorie. Vyvinul techniku vybudování všech svalů z vosku na kostech lidské kostry. Jeho modely se zachovaly ve výborném stavu a dnes je lze vidět v anatomickém muzeu v Boloni. Byly vytvořeny jako pomůcka při tehdejší výuce medicíny, ale při jediném pohledu na vybraný detail je jasné, ţe některé z modelů hlavy a krku musí odráţet skutečnou podobu jednotlivců, jejichţ kosti byly pouţity jako výztuţ pro mnohé z těchto obdivuhodných studií. Lello byl jen jeden z několika zkušených umělců pracujících v této oblasti. Gaetano Giulio Zumbo (1656-1701) z Florencie a Joseph Town (1808-1879) z Londýna jsou další dva, jejichţ práce jsou stále tak působivé jako v době jejich vytvoření (Neave – Prag 1997). Vědecké úsilí v této oblasti bylo zaznamenáno aţ v roce 1895. Tehdy anatom His dostal příleţitost stát se první osobou
provozující
vědeckou
rekonstrukci při příleţitosti identifikace ostatků, které byly exhumované z hrobu objeveného v Lipsku, a o kterých se předpokládalo,
ţe
patří
Johannu
Sebastianu Bachovi (1685-1750), (obr. 2). Hisovou první úlohou bylo shromáţdit rozměry tloušťky měkkých tkání v místech anatomických bodů – devíti v Obr. 2: Rekonstrukce podoby J. S. Bacha
mediánní rovině a šesti laterálních, tedy
(Převzato z Neave – Prag 1997)
celkem 21 bodů.
Tato měření byla realizovaná stlačením bodu ostrou jehlou s malým kouskem měkké gumy. Vyčnívající hrot byl umístěn na vybraný bod na obličeji a tlačen přes měkké tkáně dokud nedosáhl na kost, přičemţ guma značila úroveň kůţe. Po vytaţení jehly mohla být změřena vzdálenost mezi hrotem a gumou. Tímto způsobem byly získány data z mrtvol 24 muţů a 4 ţen. His potom modeloval tvář na odlitku lebky, přičemţ tloušťku hmoty kontroloval na získaných rozměrech z měkkých tkání. Této práci předcházel kompletní antropologický výzkum celé kostry, o níţ se předpokládalo, ţe patří Bachovi. Validita experimentu byla 12
později potvrzena porovnáním lebky a portrétů skladatele namalovaných během jeho ţivota. Další potvrzení bylo uskutečněno sloţitým systémem, který vyvinuli v Britské biometrické umělecké škole v Londýně (Neave – Prag 1997). Welcker, současník Hise, se také zajímal o vztahy mezi měkkými tkáněmi hlavy obličeje a podkladovou kostěnou strukturou. Welcker pouţitím dvourozměrných superpozičních technik v kombinaci s údaji o tloušťce měkkých tkání, které shromáţdil a publikoval v roce 1883, dosáhl úspěchu, kdyţ na základě porovnání obrysů lebky a busty správně identifikoval lebku německého básníka a autora divadelních her Schillera (17591805). O rok později, v roce 1884, potvrdil identitu lebky italského renesančního malíře Raphaela (1483-1520). Dalšími následovníky Hise byli Kollman a Büchly, dva Švýcaři, jejichţ práce bývá citována téměř ve všech studiích zabývajících se obličejovou rekonstrukcí. Kollman byl anatom, Büchly sochař, a společně začali stavět na souboru existujících znalostí. Vyuţívali měření tloušťky měkkých tkání od Hise a Welckera v kombinaci s jejich vlastními, dokud nezískali údaje od 46 muţů a 99 ţen. Vycházejíc z těchto měření Kollman doporučil precizní technický postup při rekonstrukci obličeje na lebce. Tato technika byla poprvé pouţita na lebce ţeny z raného neolitu ve věku 20 aţ 30 let, z lokality Auvernier ve Švýcarsku. Kollman vytvořil základní „schéma“ hlavy, kterou potom Büchly dokončil. Jeho úloha spočívala v dokončení morfologických detailů tváře jako ústa, nos a uši, coţ bylo ale mnohem náročnější a problematické. Mnoho dalších rekonstrukcí uskutečnili různí anatomové a antropologové na předcích člověka jako Pithecanthropus, Neandrtálec, raní lidé z doby kamenné. Právě s ohledem na velký zájem o vzhled raného člověka není překvapující, ţe dobře zachovalá neandrtálská lebka nalezená v La Chapelle-aux-Saints ve Francii v roce 1908, která se stala typovým vzorem evropského neandrtálce, se stala i objektem série rekonstrukcí provedených antropology z Ameriky, Ruska, Polska a dalších zemí (obr. 3). Výsledky se od sebe značně lišily, takţe celý koncept faciální rekonstrukce získal špatnou pověst. Eggeling uskutečnil několik testů, provedl rozsáhlou studii vztahu měkkých tkání a kostí a na základě výsledků věřil, ţe rasová příslušnost jednotlivce by mohla být určena rekonstrukcí. Za účelem testování této teorie změřil tloušťku měkkých tkání nedávno zesnulého muţe a vytvořil odlitek jeho hlavy. Následně byla hlava zbavena tělesné hmoty a z lebky byly vytvořeny dva odlitky. Lebky a rozměry měkkých tkání pak byly poskytnuty dvěma nezávisle pracujícím sochařům, kteří měli vymodelovat obličej zesnulého jedince. Profesor Eggeling očekával dvě velmi podobné rekonstrukce, jelikoţ 13
oba sochaři pracovali se stejnými rozměry. V obou případech se však rekonstrukce nepodobali – ani navzájem, ani na originální podobu. Eggeling tedy vyvodil, ţe z lebky jedince nelze zpětně vytvořit jeho podobiznu. Výsledek Eggelingova experimentu ještě více přispěl k tomu, ţe většina anatomů a antropologů začala povaţovat celou metodu rekonstrukce podoby za nespolehlivou. Při zkoumání způsobu, jakým byl test proveden je však zřejmé, ţe ani jeden sochař nevěnoval ve skutečnosti dostatečnou pozornost vztahu lebky a měkkých tkání a ani dodaným rozměrům. Dalším aspektem problému je, ţe pro profesionálního umělce je vzhled finálního produktu nezbytně důleţitý, a v tomto případě se stal důleţitějším neţ dodrţení vědeckého omezení, které tato práce nutně ukládá. Ať uţ byl důvod tohoto nečekaného výsledku Eggelingova experimentu jakýkoli, spolu s nesourodými výsledky experimentů s lebkou z La Chapelle-aux-Saints způsobil, ţe se v Evropě další seriózní výzkum v této oblasti na mnoho let zastavil.
Obr. 3: Gerasimova rekonstrukce Homo neanderthalensis z La Chapelle-aux-Saints Obr. 4: M. Gerasimov s jeho ženou Tamarou Sergeyevnou v roce 1962 (Převzato z www.kunstkamera.ru/en/temporary_exhibitions/virtual/gerasimov/)
Ruský antropolog, plně si vědom původní práce a Eggelingova nezdaru, profesor Michail Gerasimov (1907-1970), (obr. 4) začal vyvíjet vlastní metody a v roce 1924 realizoval svou první seriózní studii. On vytvořil to, co dnes nazýváme „ruskou metodou“.
14
Gerasimov se jiţ jako mladík účastnil archeologických a antropologických výzkumů organizovaných Irkutským regionálním muzeem na Sibiři. Mladý Gerasimov byl tímto problémem natolik uchvácen, ţe se mu jeho řešení stalo celoţivotním cílem a osudem. Na pitevnách a v márnicích (ale posléze i na rentgenových snímcích) zkoumal tloušťku pokryvů lebky, měkkých tkání obličeje, tak dlouho a na tak obrovském mnoţství případů, aţ vypracoval tuto ruskou metodu. Během své kariéry Gerasimov zrekonstruoval přes 200 hlav našich prehistorických předků, včetně Homo rhodensiensis, Homo heidelbergensis a Sinanthropus pekinensis. Také se ujal velkého počtu historických případů jako byli Ivan Hrozný a Friedrich Schiller. V roce 1950 byla pod jeho vedením v Moskvě zaloţena Laboratoř plastické rekonstrukce etnografického ústavu SSSR na Akademii věd v Moskvě. Tato laboratoř stále ještě existuje a hraje důleţitou roli v oboru, přestoţe dnes jiţ pod jiným názvem – Laboratoř antropologické rekonstrukce v Ústavu etnografie a antropologie Ruské akademie věd v Moskvě Někteří další badatelé ve výzkumech pokračovali i na vzdory polemice. V roce 1946 americký anatom Krogman podruhé testoval techniky faciální rekonstrukce, přičemţ pouţil hlavu 40ti ročního jedince negroidního původu a vyuţil schopnosti sochařky, které předal lebku a příslušné rozměry měkkých tkání. Závěr tohoto testu byl zaznamenán takto: „Podoba byla rozpoznatelná bez váhání. Celá technika je uţitečná při identifikaci jedinců v případě, ţe je dostupná pouze lebka“ (Neave – Prag 1997). V roce 1946 Krogman publikoval postup faciální rekonstrukce v FBI Law Enforcement Bulletin. Popsaná technika reprezentuje „americkou školu“, která vyuţívá mříţek spojených pásků jílu odpovídajících rozměrům měkkých tkání. Test Krogmana podpořil Gerasimovy argumenty o nespolehlivosti Eggelingových sochařů a širší veřejnost zasáhl v roce 1962 po prvním publikování příručky The Human Skeleton in Forensic Medicine. Mezi nejznámější a pravděpodobně i nejúspěšnější představitele metody rekonstrukce musí být zařazena B. P. Gatliff, americká lékařka, která začala pracovat na rekonstrukcích podoby ve spolupráci se soudním antropologem Clydeom Snowem v roce 1967. Pouţitím tkáňových rozměrů Kollmana a Büchlyho dosáhli pozoruhodných výsledků. Spolupráce a úsilí Gatliffové a Snowa je ve forenzních kruzích v USA vysoce uznávaná a jejich průměrná úspěšnost identifikace je 72%. Tato technika reprezentuje „americkou školu“ rekonstrukce obličeje.
15
„Britská metoda“ rekonstrukce je spojena se jménem Richard Neave. Jedná se třetí současné významné pracoviště zabývající se touto problematikou (obr. 5).
Obr. 5: Richard Neave (Převzato z www.tinypic.com) Kdyţ se faciální rekonstrukce v posledních 20ti letech ve světě ujala, zároveň se objevila i potřeba většího mnoţství informací o tloušťce měkkých tkání v širším rozsahu, tedy u různých rasových typů, aby se tato metoda nakonec neuplatnila jen na omezeném počtu kavkazských národů. Mnoho nových informací se stalo dostupných díky ruské generaci následující po M. Gerasimovi. Profesorka Galina Lebedinskaya, bývalá Gerasimova ţačka jdoucí v jeho šlépějích, shromáţdila údaje z tváří různých etnických skupin vyuţitím ultrazvukové techniky pouţívané v mnoha medicínských oblastech. Její význam spočívá v moţnosti získávání potřebných údajů ze ţivých osob. Od konce 70. let 20. století profesorka Lebedinskaya prostudovala 1695 jedinců, včetně skupin korejských, kazachstánských, uzbeckých, arménských, ruských, litevských a jiných. V posledních osmi letech byla metoda zkoumána ve stále větší míře a to na celém světě. Vědci a studenti jiţ nepracují v izolaci. Kraniofaciální identifikační skupina zaloţená v roce 1988 a rozšířená v roce 1992 se stala Mezinárodní asociací pro kraniofaciální identifikaci a nyní poskytuje fórum pro šíření znalostí týkajících se mnoha souvisejících témat, z nichţ jednou je rekonstrukce lidské tváře. Velmi vysokou hodnotu má výměna (kterou fórum poskytuje) mezi různými oblastmi, v nichţ se kraniofaciální identifikace uplatňuje.
16
4. LIDSKÝ OBLIČEJ 4. 1. ANATOMIE LIDSKÉHO OBLIČEJE Lidská hlava je anatomicky velice zajímavá část lidského těla a stává se tak dominantní částí člověka. Anatomicky její tvar určuje převážně lebka (obr. 6, 7). Ovšem v obličejové části se významně uplatňují i měkké složky jako podkožní vazivo, s větším či menším obsahem tuku. Na rozdíl od ostatních částí těla se na tvaru hlavy velice málo uplatňují svaly. Hlavním důvodem je, že většina svalů obličejové části je poměrně tenká a v podstatě pohybují pouze kůží. Výjimkou jsou ovšem svaly čelistní. Kromě uvedených částí se na tvaru obličeje velice významně uplatňují oči, nos, rty, brada, tváře a ušní boltce. V této kapitole se seznámíme se základními anatomickými rysy hlavy, které jsou důležité pro rekonstrukci podoby. Kostra hlavy se skládá ze dvou hlavních části: 1. část, která tvoří pouzdro především pro mozek a smyslové orgány (zrakový a čichový) je označována jako mozková část lebky, neurocranium. 2. část, která se k neurocraniu připojuje ventrálně a vytváří se sloţitým způsobem okolo začátku trávicí trubice, nazýváme část obličejová, splanchnocranium. 4. 1. 1. KOSTRA HLAVY – MOZKOVÁ ČÁST Tvar mozkové části je určen převážně skeletem. Skládá se z plochých kostí klenby lebeční (kost týlní – os occipitale, temenní – os parietale a čelní – os frontale) a z kostí spodiny lebeční (kost spánková – os temporale, klínová – os sphenoidale, čichová – os ethmoidale, slzní – os lacrimale, nosní – ossa nasalia, radličná – vomer a dolní skořepa nosní – concha nasalis inferior).
17
1 2
3
4 6
5
7
9
8 10 11
12 13
Obr. 6: 1. Os frontale, 2. Os parietale, 3. Arcus superciliaris, 4. Os temporale, 5. Os sphenoidale, 6. Os nasale, 7. Os zygomaticum, 8. Maxilla, 9. Foramen infraorbitale, 10. Spina nasalis anterior, 11. Ramus mandibulae, 12. Corpus mandibulae, 13. Foramen mentale (Převzato ze Sobotta – Atlas of human anatomy)
18
1
2
4
3
5 6 7
9
8
19
10 11
17 18
20
22
24
12
15
21
13
14 16
23
Obr. 7: 1. Os frontale, 2. Sutura coronalis, 3. Os parietale, 4. Linea temporalis superior, 5. Linea temporalis inferior, 6. Sutura sphenofrontalis, 7. Sutura frontozygomatica, 8. Sutura sphenosquamosa, 9. Sutura squamosa, 10. Os temporale, 11. Sutura lambdoidea, 12. Sutura occipitomastoidea, 13. Os occipitale, 14. Processus mastoideus, 15. Porus acusticus externus, 16. Processus styloideus, 17. Sutura temporozygomatica, 18. Os zygomaticum, 19. Os nasale, 20. Spina nasalis anterior, 21. Maxilla, 22. Ramus mandibulae, 23. Angulus mandibulae, 24. Corpus mandibulae (Převzato ze Sobotta – Atlas of human anatomy)
19
Kost čelní – os frontale Kost čelní (os frontale) je nepárová kost, která však vzniká z dvojitého základu s osifikačními centry v místech čelních hrbolků. Z nich se paprsčitě šíří kostnatění po celé kosti. Ještě u novorozence obě části odděluje ve střední čáře šev čelní (sutura frontalis, označovaný téţ jako sutura metopica), který však vymizí do dvou let. Asi u 5 aţ 8 % dospělých zůstává tento šev zachován (metopismus). Čelní kost je kostěným podkladem čela (šupina čelní) a tvoří stropy očnic (ploténky očnicové). V zevní postranní stěně očnice je vyhloubena v jamku pro slzní ţlázu a za ní se dotýká lícní kosti. Nad horním okrajem očnic jsou vyznačeny nadoboční oblouky (arcus superciliares) patrné zejména u muţů. Na přechodu šupiny čelní v ploténky očnicové je uvnitř velká párová dutina (sinus frontalis), která rovněţ patří mezi vedlejší dutiny nosní. Šupina čelní se spojuje švem věncovým (sutura coronalis) se dvěma kostmi temenními. Kost temenní – os parietale Kost temenní (os parietale) je párová kost miskovitého tvaru v horní části lební klenby. Obě kosti odděluje ve střední rovině šev šípový (sutura sagittalis). Vzadu se obě kosti spojují švem lambdovým (sutura lambdoidea) se šupinou kosti týlní. Švy, jimiţ jsou kosti temenní připojeny k sousedním kostem, v dospělosti postupně zanikají (obliterují), (Machová 1981). Kost spánková – os temporale Kost spánková (os temporale) je párová kost, která uzavírá lební dutinu na spodině a po stranách. Skládá se ze šupiny kosti skalní, kosti bubínkové, výběţku bradavkového a výběţku bodcovitého. Šupina kosti spánkové (squama temporalis) se zdvihá vzhůru na bocích lebky jako plochá kost, jejíţ šikmo seříznutý okraj se klade přes dolní okraj kosti temenní. Ze šupiny vychází směrem dopředu výběţek, který spolu s výběţkem kosti lícní vytváří jařmový oblouk (arcus zygomaticus). Na začátku tohoto výběţku je jamka, která je součástí čelistního kloubu. Kost skalní (os petrosum) je vsazena do spodiny lební před kostí týlní po stranách kosti klínové. Je to nejtvrdší kost v lidském těle, neboť nemá spongiózu. Má tvar
20
pyramidy, jejíţ vrchol směřuje ke střední rovině lebky. Skalní kost obsahuje dutinky pro sluchově rovnováţné ústrojí a kostěné kanálky pro některé cévy a nervy. Kost bubínková (pars tympanica, os tympanicum) je kostěným podkladem zevního zvukovodu. Za ušním boltcem je hmatný výběţek bradavkový (processus mastoideus), který je význačným znakem člověka (Homo sapiens). Upíná se na něj zdvihač hlavy. Uvnitř je vyplněn četnými dutinkami, které souvisejí se středoušní dutinou. Hnisání při zánětu středního ucha se sem proto snadno šíří. Od spodiny kosti spánkové míří tenký výběţek bodcovitý (processus styloideus), na který je tenkým vazem zavěšena jazylka (os hyoideum), a tím i hrtan (Machová 1981). Kost týlní – os occipitale Kost týlní (os occipitale) uzavírá dutinu lební vzadu a dole. Její spodní část má uprostřed velký otvor týlní (foramen magnum), který spojuje lební dutinu s kanálem páteřním. Po stranách otvoru na zevní straně jsou kloubní hrboly (condyli occipitales) pro spojení s prvním krčním obratlem. Část týlní kosti, která se vyklenuje a zdvihá nazad, je šupina kosti týlní (squama occipitalis). Na její zevní straně je ve střední rovině patrný hrbol (zevní hrbol týlní), od něhoţ se do stran rozbíhají tři drsné čáry (hořejší čára šíjová, horní čára šíjová a dolní čára šíjová - linea nuchae suprema, linea nuchae superior a linea nuchae inferior). Slouţí k úponu velkých zádových svalů. Šupina kosti týlní je lambdovým švem spojena s kostmi temenními (Machová 1981). 4. 1. 2. KOSTRA HLAVY – OBLIČEJOVÁ ČÁST Kosti obličejové části (splanchnocranium, viscerocranium) obklopují začátek trávicího a dýchacího ústrojí. Obličejová část se skládá z kostí párových (horní čelist, kost patrová a lícní) a z nepárové dolní čelisti a jazylky. Horní čelist – maxilla Největší kostí je párová horní čelist (maxilla), která je uloţena pod očnicí bočně od dutiny nosní. Skládá se z těla (corpus maxillae) a čtyř výběţků. Výběţek čelní (processus frontalis) a lícní (processus zygomaticus) lemují vnitřní a dolní okraj očnice. Tělo je střední část horní čelisti. Ohraničuje uprostřed obličejové části kostěný nosní otvor, z 21
něhoţ na bázi vyčnívá krátký nosní trn. Vyskytuje se pouze u člověka. Uvnitř těla je prostorná dutina (sinus maxillaris), která jako vedlejší dutina nosní je ve spojení s nosní dutinou. Směrem dolů vybíhá tělo v dásňový výběţek (processus alveolaris), v němţ jsou zubní lůţka (alveoli dentales) horního zubního oblouku. Po vypadání zubů druhé dentice se tento výběţek sniţuje a téměř mizí. Z těla do stran odstupuje výběţek patrový (processus palatinus), který s druhostranným výběţkem vytváří kostěný podklad přední části tvrdého patra. Patrové výběţky se ve střední čáře stýkají švem (sutura palatina mediana). V přední části tohoto švu je otvor mezičelistní (foramen incisivum), který pokračuje jako kanálek (canalis incisivus) do dutiny nosní. Část horní čelisti, která leţí dopředu od mezičelistního otvoru, je dlouho oddělena švem a je vlastně zaloţena jako samostatná kost - mezičelist (os incisivum, praemaxillare). Šev míří ventrolaterálně mezi zevní řezák a špičák. V zadní části tvrdého patra jsou dvě samostatné kosti patrové (ossa palatina), (Machová 1981). Kost lícní – os zygomaticum Kost lícní (os zygomaticum) je párová kost, která zespodu a zevně ohraničuje očnici a spolu s velkými křídly kosti klínové ji odděluje zevně od jámy spánkové. Postavení lícních kostí podmiňuje šířku obličeje. Její výběţek spánkový se spojuje s lícním výběţkem kosti spánkové a vytváří oblouk jařmový. Kŧstka slzní – os lacrimale Kost slzní (os lacrimale) je tenká čtyřhranná lamela ve vnitřní stěně očnice. Kost čichová se rovněţ uplatňuje ve stavbě vnitřní stěny očnice, ale především se podílí na stavbě stěn dutiny nosní. Tato oblast je důleţitá pro správnou lokalizaci vnitřního koutku oka při rekonstrukci. Kŧstky nosní – ossa nasalia Jsou to ploténky stříškovitě k sobě skloněné. Kraniálním okrajem se přikládají ke kosti
čelní.
Okrajem
zevním
se
dotýkají
čelních
výběţků
horních
čelistí.
Dolní nepravidelné okraje jsou podloţeny chrupavkou. Zevní plocha nosních kůstek je napříč konvexní, ve směru podélném skoro rovná nebo lehce konkávní, vzácně konvexní. 22
Velmi často dochází při úrazech ke zlomeninám nosních kostí. Kořen nosní tak vpadává a vzniká tzv. sedlovitý nos. Neporušenost těchto kostí je pro rekonstrukci velmi důleţitá (Dokládal – Páč 2000). Kost radličná – vomer Kost radličná (vomer) je dolní součástí svislé kostěné nosní přepáţky a zároveň tvoří v zadní části dutiny nosní přepáţku mezi zadními otvory nosními (choanami). Dolní čelist – mandibula Dolní čelist (mandibula) se kloubně připojuje ke kosti spánkové. Její tělo (corpus mandibulae) podkovovitého tvaru má dásňový výběţek (pars alveolaris) pro dolní zuby. Ze zadního konce těla vystupují pod tupým úhlem (u novorozence 150°, u dospělého 120°) pravá a levá větev (ramus mandibulae). Místo jejich odstupu z těla se nazývá úhel dolní čelisti (angulus mandibulae). Horní okraj větví vybíhá ve dva výběţky. Přední je výběţek korunový (processus coronoideus) pro připojení svalu spánkového a zadní je výběţek kloubní (processus condylaris). Význačným znakem člověka je bradový výběţek (protuberantia mentalis) uprostřed těla, který způsobuje, ţe bradový okraj mandibuly vyčnívá vpřed (Machová 1981).
23
4. 1. 3. SVALY HLAVY (MUSCULI CAPITIS) Zahrnují dvě skupiny svalů, svaly ţvýkací a svaly mimické (obr. 8, 9, 10). Ţvýkací svaly pohybují dolní čelistí a podílejí se tak na procesu ţvýkání. U člověka jsou čtyři svaly, m. masseter, m. temporalis a dva mm. pterygoidei. Jsou inervovány ze třetí větve trigeminu nervus mandibularis. Mimické svaly umoţňující pohyb očních víček, úst, tváří, obočí a podílející se na příjmu potravy, artikulaci výslovnosti a mimice výrazu obličeje. Jsou inervovány VII. hlavovým nervem n. facialis.
1 2 3 4
5 6
7
8 11
14
15 16 17
9 10
13 18
12
19 20
Obr. 8: 1. Galea aponeurotica, 2. M. occipitofrontalis, 3. M. corrugator supercilii, 4. M. procerus, 5. M. orbicularis oculi, 6. M. levator labii superioris alaeque nasi, 7. M. nasalis, 8. M. levator labii superioris, 9. M. zygomaticus minor, 10. M. zygomaticus major, 11. M. levator anguli oris, 12. M. masseter, 13. M. buccinator, 14. M. depressor septi, 15.M. orbicularis oris, 16. M. risorius, 17. Platysma, 18. M. depressor anguli oris, 19. M. depressor labii inferioris, 20. M. mentalis (Převzato ze Sobotta – Atlas of human anatomy)
24
2 1
5 8
9
10
4
6
11 12 13
3
7 21
14
24
15 22 16
23 25
17 18
19 20
Obr. 9: 1. M. occipitofrontalis - venter frontalis, 2. Galea aponeurotica, 3. M. occipitofrontalis - venter occipitalis, 4. M. auricularis superior, 5. M. temporoparietalis, 6. M. auricularis anterior, 7. M. orbicularis oculi, 8. M. depressor supercilii, 9. M. procerus, 10. M. nasalis, 11. M. levator labii superioris alaeque nasi, 12. M. levator labii superioris, 13. M. zygomaticus minor, 14. M. zygomaticus major, 15. M. orbicularis oris, 16. M. risorius, 17. M. depressor labii inferioris, 18. M. mentalis, 19. M. depressor anguli oris, 20. Platysma, 21. M. auricularis posterior, 22. M. sternocleidomastoideus, 23. M. splenius capitis, 24. M. semispinalis capitis, 25. M. trapezius (Převzato ze Sobotta – Atlas of human anatomy)
25
1 2 5 6 4 7 3
8 9 11 10 18 12
13 14
17
15 16
Obr. 10: 1. M. occipitofrontalis - venter frontalis, 2. Galea aponeurotica, 3. M. occipitofrontalis - venter occipitalis, 4. M. temporalis, 5. M. corrugator supercilii, 6. M. orbicularis oculi, 7. M. nasalis, 8. M. levator labii superioris, 9. M. levator anguli oris, 10. M. buccinator, 11. M. orbicularis oris, 12. M. mentalis, 13. M. depressor labii inferioris 14. M. depressor anguli oris, 15. M. masseter, 16. M. digastricus- venter anterior, 17. M. digastricus venter posterior, 18. M. stylohyoideus (Převzato ze Sobotta – Atlas of human anatomy)
26
4. 1. 3. 1. SVALY ŢVÝKACÍ, ČELISTNÍ (MUSCULI MASTICATORII) Ţvýkací svaly, které pohybují dolní čelistí, přicházejí k ní od oblouku jařmového. Zevní sval ţvýkací (m. masseter) začíná od jařmového oblouku a upíná se na zevní ploše úhlu dolní čelisti. S velikou silou přitahuje dolní čelist, a proto se uplatňuje zejména při rozmělňování potravy stoličkami. Spánkový sval (m. temporalis) sestupuje paprsčitě ze spánkové jámy pod obloukem jařmovým k úponu před čelistním kloubem. Přitahuje dolní čelist a jeho zadní snopce ji posunují dozadu (Machová 1981). Od křídlovitých výběţků klínové kosti sestupuje k čelistnímu kloubu zevní a vnitřní sval křídlový (m. pterygoideus lateralis a m. pterygoideus medialis). Posunují dolní čelist dopředu a do strany a téţ ji přitahují. Zevní sval ţvýkací, sval spánkový a zevní sval křídlový působí při přitahování dolní čelisti jako synergisté (obr. 11).
1 2
Obr. 11: 1. M. pterygoideus lateralis, 2. M. pterygoideus medialis (Převzato ze Sobotta – Atlas of human anatomy)
27
4. 1. 3. 2. SVALY MIMICKÉ, OBLIČEJOVÉ (MUSCULI FACIEI) Svaly klenby lební (musculi epicranii) Kosti lebeční klenby jsou překryty tuţší vazivovou blánou (galea aponeurotica), která pevně srůstá s kůţí vlasaté části hlavy. Z jejího dolního okraje se rozbíhá čelní sval (m. occipitofrontalis, venter frontalis) do kůţe čela a dozadu týlní sval (m. occipitofrontalis, venter occipitalis). Čelní sval svrašťuje čelo a vytahuje obočí nahoru, týlní sval táhne vazivovou blánu dozadu a vyrovnává vrásky (Machová 1981). Svaly štěrbiny oční (musculi oculi) Kolem očnic je párový kruhový sval oční (m. orbicularis oculi). Jeho kruhovitě uspořádané snopce jsou v kůţi víček. Pars orbitalis tohoto svalu zuţuje štěrbinu oční a vyhlazuje příčné vrásky v krajině čelní, pars palpebralis uzavírá štěrbinu oční a pars lacrimalis rozšiřuje slzný vak. Druhý sval v oblasti štěrbiny oční je M. corrugator supercilii, který tvoří vertikální vrásky v krajině glabelly. Svaly štěrbiny ústní (musculi oris) Svaly štěrbiny ústní můţeme rozdělit na dvě skupiny. V první je pouze kruhový sval ústní (m. orbicularis oris), který obkruţuje dutinu ústní. Je svalovým podkladem horního a dolního rtu. Uzavírá ústní štěrbinu a přitlačuje rty k zubům. Druhou skupinu tvoří svaly směřující různým směrem radiálně od ústní štěrbiny. Jejich stahem se ústní štěrbina příslušnými směry rozšiřuje. Patří sem m. zygomaticus major et minor, m. levator labii superioris, m. levator labii superioris alaeque nasi, m. levator anguli oris, m. buccinator, m. risorius, m. depressor anguli oris, m. depressor labii inferioris a m. mentalis(Machová 1981). Svaly zevního nosu (musculi nasi) M. nasalis, zuţuje nosní křídlo a m. depressor septi nasi, táhne dolů přepáţku nosní. K pohybům nosních křídel dále přispívají i některé svaly štěrbiny ústní.
28
Svaly boltce ušního (musculi auris) Jsou u člověka rudimentární. Protoţe pozbyly své funkce, jsou bez praktického významu. Geneticky příslušejí ke svalstvu mimickému a mají inervaci z n. facialis. První skupinu tvoří svaly boltce, které začínají i končí na boltcové chrupavce (M. helicis major, M. helicis minor, M. antitragicus, M. transversus auriculae, M. obliquus auriculae), (obr. 12). K druhé skupině patří svaly, které začínají na boltci a rozbíhají se do okolí. Jsou rudimentem svalstva, které kdysi pohybovalo celým boltcem (M. auricularis anterior, M. auricularis superior, M. auricularis posteriori), (Dokládal – Páč 2000).
5
1 2
6 4
3
Obr. 12: 1. M. helicis major, 2. M. helicis minor, 3. M. tragicus, 4. M. antitragicus, 5. M. obliquus auriculae, 6. Musculus transversus auriculae (Převzato ze Sobotta – Atlas of human anatomy)
Hluboká vrstva mimického svalstva Ve stěnách tváří je nejmohutnější mimický sval – sval tvářový (trubačský), (m. buccinator). Začíná na horní i dolní čelisti nad stoličkami a končí v koutku úst. Prostupuje jím vývod příušní ţlázy. Přitlačuje tváře k zubům, brání skousnutí dásní a pomáhá rozšiřovat ústní štěrbinu. Na povrchu tvářového svalu a v okolních oblastech se nachází tvářové tukové těleso (corpus adiposum buccae). Jeho spodní (bukální) lalok leţí ve fossa infratemporalis a vstupuje dopředu a dolů mezi m. buccinator a m. masseter do tváře, kde
29
se významně podílí na reliéfu obličeje. Horní (temporální) lalok vybíhá vzhůru pod kost lícní a do fossa temporalis (Machová 1981). 4. 2. POVRCHOVÉ STRUKTURY OBLIČEJE 4. 2. 1. KRAJINA OČNICOVÁ Kostěným podkladem krajiny oční je orbita. Má tvar čtyřboké pyramidy, jejíţ bázi tvoří vchod očnicový (aditus orbitae) a jejíţ vrchol je uloţen dorsálně při canalis opticus. Krajina očnicová (regio orbitalis) je ze shora ohraničena nadočnicovým obloukem (arcus superciliaris). Na spodní části arcus superciliaris vidíme individuálně široké obočí (supercilium). Celá krajina má konkávně tvarovaný reliéf s dominantní štěrbinou oční (rima palpebrarum). V ní lze na ţivém člověku vidět část koule oční (bulbus oculi), konkrétně rohovka (cornea) a jí obklopující část bělimy (sclera). Přes průhlednou rohovku je viditelná duhovka (iris), která svým volným mediálním okrajem (margo pupillaris iridis) ohraničuje kruhový otvor, zornici (pupilla). U dospělého zdravého člověka má oční koule průměr asi 24 mm a přibliţně kulovitý tvar. Víčka (palpebrae superior a
kolem které je spojivkový prostor rozšířen
inferior) od sebe odděluje rýha (rima
v slzné jezírko (lacus lacrimalis).
palpebrarum). Jsou – li víčka sevřena, dotýkají
se
svými
okraji
(limbi
palpebrales), jsou – li rozevřena, objeví se ve víčkové štěrbině přední úsek bulbu, k jehoţ ochraně jsou víčka určena. Při okrajích se víčka setkávají v commissura palpebrarum medialis a lateralis a tvoří oční koutky. Vnitřní koutek (angulus oculi medialis) je mírně zaoblený, zevní (angulus oculi
Obr. 13: Krajina očnicová
lateralis) je ostrý. Mezi mediálními
(Převzato ze Sobotta – Atlas of human anatom
okraji obou víček je těsně před jejich spojením utvořena růţová slizniční vyvýšenina
(caruncula
lacrimalis),
30
Zevní plochu víček (facies anterior palpebrarum) kryje velmi jemná, lehce posunlivá, pigmentovaná kůţe, v níţ jsou drobné chloupky. V zaobleném předním okraji víček (limbus palpebralis anterior) jsou zasazeny ve třech aţ čtyřech řadách řasy (ciliae) které chrání oko proti vniknutí drobných částeček (obr. 13), (Dokládal – Páč 2000). 4. 2. 2. ZEVNÍ NOS Vyčnívá uprostřed obličeje ve tvaru trojboké pyramidy. Jeho boční stěny jsou trojúhelníkové a kaudálně obkruţují nosní dírky jako tzv. křídla nosní (alae nasi). Ve střední čáře se spojují ve hřbetu nosním (dorsum nasi), jehoţ kraniální konec končí v kořeni nosním (radix nasi), kaudální konec pak na hrotu nosním (apex nasi). Úzká, kaudálně obrácená base má dvě oválné nosní dírky (nares). V mediánní rovině jsou nozdry odděleny přepáţkou nosní (septum nasi), jehoţ kostěná část (pars ossea septi) pokračuje částí pohyblivou (pars mobilis septi). Ta je z větší části tvořena chrupavkou
a
v nejkaudálnější části pouze koţní přepáţkou, která se spojuje s hrotem nosním, s křídly nosními a s horním rtem (obr. 14). Tento poměrně jednoduchý tvar nosu má však tak četné individuální odchylky, ţe snad neexistují dva nosy úplně
stejné.
Některé
znaky
jsou
ovlivněny konstitucí, pohlavím a stářím. Proporce nosu jsou závislé na typu obličeje a apertura piriformis (Dokládal – Páč 2000).
Obr. 14: Zevní nos (Převzato ze Sobotta – Atlas of human anatomy)
4. 2. 3. KRAJINA ÚSTNÍ Rty jsou duplikatury, které obsahují kruhový sval ústní (m. orbicularis oris). Horní ret (labium superius) se rtem dolním (labium inferius) ohraničují ústní štěrbinu (rima oris), laterálně v sebe přecházející v ústních koutcích, (anguli oris), (Borovanský a kol. 1972).
31
Horní ret sahá kraniálně aţ k nosním dírkám, laterálně k rýze nosortové (sulcus nasolabialis) která ve tvaru písmene S sestupuje od křídla nosního k ústnímu koutku. Její tvar, rozhodující pro mimiku obličeje, je ovlivňován činností mimického svalstva. Na horním rtu se nachází uprostřed plochá rýha (philtrum), která je prohloubena v kaudálně se rozšiřující jamku, končící se na hrbolku horního rtu (tuberculum labiale). Dolní ret sahá kaudálně k rýze bradortové (sulcus mentolabialis). V rozsahu červeně rtů přechází kůţe ve sliznici, která kryje vnitřní plochu rtů. Kůţe rtů je tuhá, značně citlivá, u muţů opatřená vousy. 4. 2. 4. KRAJINA TVÁŘOVÁ Tvář sahá dorsálně od sulcus nasolabialis aţ k zadnímu okraji ramus mandibulae, výškově pak od arcus zygomaticus k dolnímu okraji mandibuly. V zadním oddílu tváře je na m. masseter uloţena přední část ţlázy příušní a nazývá se proto regio parotideomasseterica. Tvář má obdobnou skladbu jako rty. Podkladem tváří je m. buccinator, zevně krytý od fascia buccopharyngea. Laterálně najdeme pak m. masseter. Kůţe tváří je tenká, u muţů porostlá vousy. Je svěţe růţová a za různých stavů mění barvu. Zčervenání je podmíněno četnými cévami, které se snadno rozšiřují. V kůţi je mohutná vrstva hrubých mnohonásobně propletených a zvlněných elastických vláken, díky kterým získává tvář svoji pruţnost. Podkoţní vazivo je řídké a proniká mezi snopci mimických svalů aţ na periost a fascia buccopharyngea. V podkoţním vazivu se nachází tukový polštář (corpus adiposum buccae), který je obalen pevnějším vazivem (Borovanský a kol. 1972). Sliznice tváří je pokračováním sliznice rtů. Ve výši 2. stoličky je vyvýšena v papilla parotidea, kde ústí vývod příušní ţlázy. Podslizniční vazivo je tuhé a nedovoluje posunování sliznice ani vychlípení mezi kousací plochy zubů. V podslizničním vazivu najdeme smíšené slinné ţlázy (glandulae buccales dorsálněji pak glandulae molares).
32
4. 2. 5. BOLTEC UŠNÍ Ušní boltec je připojen k hlavě v úhlu 20-40°, má typický tvar a četné individuální variace v modelaci svých záhybů. Horní okraj boltce je přibliţně v rovině kořene nosu, dolní okraj v rovině spina nasalis anterior. Podkladem boltce je elastická chrupavka (cartilago auriculae), která svým tvarem odpovídá přibliţně tvaru boltce. Chrupavčitý podklad ovšem nenalezneme v oblasti ušního lalůčku (lobulus auriculae). Kůţe boltce je tenká, červená, krytá jemným chmýřím. Na konkávní laterální ploše je pevně spojena s perichondriem, nemá podkoţní tukové vazivo, a proto je neposunlivá. Na ploše konvexní, dorsomediální, se kůţe lehce posouvá a v podkoţním vazivu najdeme i v nepatrném mnoţství tukové buňky. Okraj boltce (helix) je zaoblen a zřetelně zevně přehnut. Začíná svým crus helicis v concha auriculae, v hluboké prohlubni při vstupu do zevního zvukovodu. Zadní okraj helixu je na horní hranici zesílen v individuálně různě vyvinutý, někdy zřetelně zaoblený hrbolek (tuberculum auriculae). Směrem k lalůčku se helix vytrácí. Ţlábek (scapha) odděluje od helixu souběţný val (anthelix) který se vpřed rozbíhá ve dvě raménka (crura anthelicis), mezi nimiţ je mělká fossa triangularis. Anthelix obkruţuje hlubokou concha auriculae a nad lalůčkem se zdvíhá v hrbolek (antitragus), který je zářezem (incisura intertragica) oddělen od většího tragu. Tragus překrývá zpředu vstup do meatus acusticus externus. Při dolním obvodu je k boltci připojen koţní lalůček (lobulus auriculae), který je individuálně různě vyvinut a variabilně připojen do okolí (Dokládal – Páč 2000). 4. 3. LEBKA NOVOROZENCE Lebka novorozence má neurocranium nepoměrně velké proti obličejové části, která je malá, jelikoţ ţvýkací aparát není ještě plně rozvinut. Zejména výška obličeje je velmi malá (obr. 15). Frontookcipitálně měří lebka novorozence 11, 1 cm (na hlavě novorozence je třeba připočíst asi 0, 4 cm na měkké části). Obvod hlavičky je asi 34 cm. Os frontale je u novorozence ještě ve střední čáře rozděleno švem, na kostech klenby lebeční je patrná paprsčitá struktura, rozbíhající se z míst, odkud začala osifikace kostí (tubera frontalia, tubera parietalia). Šupina spánková je nízká, os tympanicum tvoří jenom neuzavřený prstenec. 33
Ve tvrdém patře jsou ještě patrny švy mezi ossa praemaxillaria a horními čelistmi (sutura incisiva). Mezi kostmi kleny lebeční nejsou ještě vytvořeny typické úzké švy, ale jsou tam úzké vazivové prouţky. Proto jsou kosti lebeční klenby proti sobě částečně pohyblivé.
Obr. 15: Lebka novorozence (Převzato ze Sobotta – Atlas of human anatomy) Na některých místech jsou mezi kostmi širší vazivové blány, lupínky neboli fontanely, fonticuly. Hlavní z nich jsou: Lupínek velký, fonticulus major, v místě styku švu čelního, sagitálního a věncového. Je čtyřcípí, s delším cípem mířícím do čela. Vymizí do konce 2. roku. Lupínek malý, fonticulus minor, na styku švu lambdového a sagitálního. Je trojcípí a často jiţ u novorozence sotva naznačen. Tyto dva lupínky mají praktický význam, jelikoţ jsou na hlavě hmatné a tudíţ umoţňují porodníkovi, aby se lépe orientoval o poloze naléhající hlavičky. Fonticulus sphenoidalis je v místě kde se sbliţují velká křídla kosti klínové s kosti čelní, temenní a spánkovou. Má tvar nepravidelně čtyřhranný. Fonticulus mastoideus se nachází mezi pars mastoidea ossis temporalis, zadním dolním cípem kosti temenní a kosti týlní (Borovanský a kol. 1972). Tyto dva lupínky jsou nehmatné kvůli vyšší vrstvě měkkých tkání. V lupíncích se mohou objevit samostatná osifikační místa a mohou z nich vzniknout kůstky. Z velké fontanely můţe vzniknout os bregmaticum a z fonticulus sphenoidalis os epiptericum. Mandibula novorozence má ve střední čáře vazivovou symfysu a v ní maličká ossicula mentalia. 34
4. 4. POHLAVNÍ ROZDÍLY NA LEBCE Lebky muţské a ţenské jeví určité rozdíly, jak ve velikostech, tak ve tvaru. Rozměry ţenských lebek jsou průměrně menší, ale rozdíly nedosahují takového stupně, aby bylo moţno jen podle rozměrů vyjádřit, kterému pohlaví lebka příslušela. Daleko důleţitější jsou rozpoznávací tvarové znaky (Borovanský a kol. 1972). Nejdůleţitější jsou tyto: Nasofrontální přechod. Ossa nasalia při pohledu z profilu přecházejí u ţeny plynule do čela. Zatím co na lebce muţské jsou vsazena úhlovitě pod vyčnívající krajinu glabelární. Tento znak je značně spolehlivý. Nadoboční oblouky bývají u ţen vyznačeny málo nebo chybějí, na lebkách muţských jsou zpravidla velmi zřetelné. Processus mastoideus jsou na lebkách muţských podstatně větší, takţe se lebka (bez mandibuly) poloţena na vodorovnou podloţku často o ně přímo opírá (tzv. Brocova známka). Ossa frontalia jsou z profilu u muţů plynule klenutá, u ţen se strmé čelo ohýbá prudčeji nazad do krajiny temenní. Souvisí to s mohutnějším rozvojem tubera frontalia et parietalia u ţen (tzv. Eckerova známka, málo spolehlivá). Velmi zřetelná protuberantia occipitalis externa je zpravidla jen na lebkách muţských. Bradová krajina mandibuly je zpravidla na ţenských lebkách zaoblená, na muţských lebkách čtyřhranná anebo má zřetelný reliéf. U některých muţských lebek tento znak chybí. Processus alveolares v krajině řezáků bývají u lebek ţenských poněkud ohnuty vpřed (tzv. alveolární prognatie, nespolehlivý rozpoznávací znak). Je samozřejmé, ţe kaţdá muţská lebka nemusí mít všechny charakteristické virilní znaky, právě tak jako ţenská lebka znaky femininní. Při určování pohlaví bereme v úvahu celý soubor znaků a většina jich je rozhodujících pro stanovení pohlaví. Ale ani pak asi v 10% nebývá moţno podle lebky rozhodnout o pohlaví jedince. Lebky s nezřetelně vyznačenými sexuálními znaky se nazývají alofycké. Uvedené zásady pro určování pohlaví na lebce platí pouze pro dospělé jedince. U dětí se určuje pohlaví na lebkách i na ostatních kostech obtíţně, protoţe sekundární sexuální znaky se vyvíjejí plně aţ v pubertě.
35
4. 5. TYPY OBLIČEJŦ Tvar obličeje je velice variabilní i v rámci jedné populace. Z frontálního pohledu lze základní tvar rozlišit na základě obličejového indexu. Existují obličeje euryprosopní (široké), mesoprosopní (střední) a leptoprosopní (úzké), s mnoha přechodovými typy. Šířka a tvar obličeje souvisí i s formou celé hlavy. Jedinci s brachycefalní lebkou mají mnohem častěji široký a plochý obličej, zatímco jedinci s dolichocefalní lebkou mívají obličej uţší a více vystupující vpřed. Dolichocefalní tvar dále předurčuje většinou delší nos horizontálně i vertikálně (často se setkáme i s tzv. římským, orlím nosem, kdy tvar nosního kořene a hřbetu kopíruje tvar profilu čela). Mnohem výraznější je u těchto jedinců i profil glabelly, to je dáno zejména výrazným nosním kořenem a více nazad ubíhajícím čelem. Lícní kosti bývají méně vystupující a oči uloţené hlouběji. Dolichocefálové mají obecně horní čelist více vystupující vpřed. Brachycefalové mají naopak malý oblý nos s hřbetem spíše konkávním. Čelisti jsou širší a nevystupující. Profil čela je rovnější s méně výraznou glabellou. Horní okraj očnice nebývá příliš vystouplý a oči se tak zdají být méně zapadlé (Enlow 1996). 4. 6. SEXUÁLNÍ DIMORFISMUS OBLIČEJE Mnohé znaky pohlavního dimorfismu na lidském obličeji jsou zcela patrné, jiné jsou nápadné méně. Celkový dojem z lidského obličeje nám však zprostředkovávají znaky všechny, tedy i ty, které si vůbec neuvědomujeme. Znaky se velmi často překrývají a tak se setkáváme s ţenami s muţskými rysy a naopak s muţi s dokonalou hladkou pletí a dlouhými řasy. Ţenský obličej bývá obecně jemnější. Méně výrazný nos a čelo v kombinaci s uţšími tvářemi tak například způsobují dojem výrazných a vysokých lícních kostí u ţen. Podobně i ústa jsou menší. Ţenské oko je vnímáno jako větší, coţ je dáno zvýrazňujícím vlivem dlouhých a hustých řas a vysoko poloţeného jemného obočí (Enlow 1996). U muţů je zase z důvodu výraznější nadočnicové oblasti a nízko posazeného obočí vnímána oční štěrbina jako mnohem zapadlejší neţ ve skutečnosti je, alespoň tedy ve vztahu k povrchu laterálně uloţených struktur.
36
4. 7. STÁRNUTÍ OBLIČEJE Stárnutí tváře je dynamický proces, který trvá po celý ţivot. V průběhu ţivota jsou změny vyskytující se na naší tváři ovlivněny různými faktory (genetickými vlivy, ţivotním prostředím a ţivotním stylem). S věkem související změny na obličeji se objevují u kaţdého jedince v různé míře, ale u většiny lidí lze předvídat sled podobných změn. S kaţdodenními pohyby a doprovodnými výrazy obličeje získáváme v průběhu času odpovídající kontury nebo vrásky. Naše tváře navíc reagují na ţivotní prostředí, např. přivíráním očí na slunci. Vrásky se v obličeji obvykle tvoří kolmo na příslušný úsek pod nimi leţících svalových vláken. Jedním z příkladů jsou příčné nebo horizontální vrásky na čele, které jsou kolmé na vertikální tah musculus frontalis. Podobně i kruhové svaly jako musculus orbicularis oculi obkruţující oko a musculus orbicularis oris kolem úst vytvářejí kolmo vyzařující vrásky. 1
1. Horizontální nosní linie
2
13
2. Horizontální čelní linie 3. Horní oční vrásky
3
4. Dolní oční vrásky
12
5. Nasolabiální (nosortová) rýha
4
6. Vrásky ústního koutku
11
7. Jamka v oblasti brady 10
5
8. Mentolabiální (bradortová) rýha 9. Bukomandibulární vrásky
9
6 8
10. Svislé vrásky na horním rtu 11. Vrásky v oblasti filtra
7
12.naBoční linie Obr. 16: Nomenklatura pro linie a žlábky tváři oční (Převzato z Taylor 2001) 13.Svislé glabelární linie Nomenklaturu pro kontury a rýhy na tváři navrhli Robert George a Ron Singer a publikovala ji American Society of Plastic and reconstructive Surgeons (Americká společnost plastické a rekonstrukční chirurgie), (Taylor 2001). Na obrázku 16 je znázorněna kresba tváře s pojmenováním věkových charakteristik. Zdá se, ţe v literatuře se terminologie věkových znaků spojuje se stupněm hloubky těchto kontur. Například pro pojmenování linií vycházejících od nosních křídel směrem dolů k ústům se objevují
37
pojmenování jako nasolabiální linie, nasolabiální rýha, nasolabiální ţlábek a nasolabiální záhyb. Zdá se logické, ţe vrásky začínají jako „linie“, přecházejí v „rýhy“ a později v hluboké „ţlábky“ či „záhyby“ (Taylor 2001). Některé vrásky se objevují v předvídatelném tvaru. Faktory jako stres, dieta nebo nemoc ovlivňují vznik různých vrásek, stejně jako kouření a vystavování se slunci. V horní polovině obličeje se objevují vrásky častěji neţ na spodní polovině obličeje (Taylor 2001). Následující změny po desetiletích nabízejí velmi obecný přehled: 20 let Na čele se mohou objevit jemné příčné vrásky; jemné vertikální vrásky v oblasti glabelly se mohou objevit u lidí, kteří se často mračí; jemné boční vrásky u lidí, kteří se často smějí nebo tráví hodně času na slunci. 30 let Prohlubují se příčné a vertikální glabellární vrásky; zvyšuje se počet laterálních orbitálních vrásek; a mohou se prohloubit příčné nosní vrásky v horní části nosu; nasolabiální linie nebo rýhy se stávají zřetelnými. 40-50 let Dolní orbitální rýha můţe vymezit rozvíjející se váčky pod očima; můţe se zvýraznit přesahování horního víčka, více zakrývajícího horní orbitální rýhu na boční straně a vytváří se více laterálních orbitálních vrásek; nasolabiální rýha je výraznější; prohlubuje se rýha u ústních koutků; rty se ztenčují, zejména u lidí s tenkými rty jiţ v mládí; projeví se zubní změny se zvýrazněním příslušných linií; můţe se objevit bukomandibulární rýha; méně zřetelnou se stává linie čelistí; můţe se vytvořit podbradek a dvojitá brada; vrásky na krku jsou výraznější. 60 let Všechny výše uvedené znaky se zvýrazňují; nad hranicí červeně rtů se mohou objevit cirkumorální vrásky; uši se mohou opticky zvětšovat a v přední části tragu se objevují vrásky; linie čelistí je velmi měkká a tkáně krku klesají. 70 let Všechny výše popsané vrásky se ještě více zvýrazňují, doprovázeny výraznou ztrátou elasticity kůţe a poklesem tkání.
38
5. URČENÍ POHLAVÍ Pohlaví jedince je jedna ze základních charakteristik, kterou musí fyzický antropolog při nálezu neznámých kosterních ostatků určit. Správnost určení pohlaví zkoumaného kosterního materiálu je omezena nejen moţnostmi pouţité metody, ale hlavně moţností určování pohlaví ze skeletu vůbec. Nesmíme zapomenout, ţe určení pohlaví z kosterního materiálu se pohybuje pouze v rovině pravděpodobnosti. Problémem je totiţ to, ţe neurčujeme pohlaví genetické, ale pohlaví somatické, které nemusí být s genetickým totoţné. Během ontogenetického vývoje kostry dochází u původně bisexuálního embrya k vývinu specifických znaků pro určité pohlaví. Tento vývoj pokračuje i po narození, ale teprve v dospělosti dochází k plnému rozvoji těchto pohlavních znaků. Pohlavní znaky však většinou nebývají alternativní, ale přecházejí mezi dokonale vytvořenými krajními polohami. Pouze stupně rozvoje znaku, které se nacházejí mimo zónu překrývání, jsou nositelem maskulinity nebo feminity. V praxi se snaţíme pouţívat především znaky, které se co nejméně překrývají (Dobisíková 1999). Metody
určování
pohlaví
dělíme
na
aspektivní
hodnocení
jednotlivých
morfologických znaků a zjišťování rozměrů kostí. Jak aspektivní, tak metrické metody mají své výhody a omezení, proto se snaţíme obě metody kombinovat. Určení pohlaví podle lebky Lebka je nejsledovanějším a nejprozkoumanějším kostěným objektem ve fyzické antropologii. První pozorování pohlavních rozdílů na lebce pocházejí jiţ z 18. století a je tedy pochopitelné ţe jiţ bylo objeveno velké mnoţství znaků, ve kterých se obě pohlaví liší (obr. 17). Kdyţ přihlédneme k mnoha autory rozšiřovaným poznatkům o pohlavních rozdílech na lebce, můţeme v tabulce 1 uvést přehled těch nejpouţívanějších. Tyto znaky se pouţívají především pro odlišení muţů a ţen bílé populace.
39
Obr. 17: Pohlavní rozdíly na ženské a mužské lebce (Převzato z Číhák 2001) Tab. 1: Přehled morfologických pohlavně dimorfních znaků na lebce (převzato Stloukal et al. 1999)
Znak Robusticita Kapacita mozkovny Velikost Svalové úpony Povrch Glabella Arcus superciliares Tubera frontalia Tubera parietalia
Muţi Robustnější Větší Větší Výrazné, vystupující Drsnější Vystupující Klenba se plynule ohýbá dozadu Silně vyvinuté Chybí Temeno oblé
Kořen nosu
Ostrý, hluboce zaříznutý
Horní okraj očnice Očnice Processus marginalis Sinus frontalis
Tupý, oblý Ostřejší úhel očnic Vytvořen Větší Robustní, vysoký s výběţkem Torus zygomaticus, tuberos. malaris Velká Vyšší, ostřejší okraje, nosní kůstky niţší spojeny v úhlu Alveolární okraje svislé Tvar oblého U, šířka menší neţ délka Více vyklenuté, delší, širší
Profil čela
Jařmový oblouk Facies malaris Spina nasalis anterior Apertura nasi Tvar alveol. výběţků Zubní oblouk Tvrdé patro
40
Ţeny Gracilnější Menší Menší Málo výrazné Hladší Plochá Kolmé čelo s prudkým ohybem v temeno Téměř ploché Silně vyvinuta Silně vyznačena Mělký oblý, plynulý přechod Ostrý Rovnější, okrouhlejší Chybí Menší Nízký, jemný, hladký Hladká Malá Oblejší okraje i spojení nosních kůstek Alveolární prognatie Více parabolický, šířka přibliţně rovna délce Plošší, kratší, uţší
Torus palatinus Protuber. occip. ext.
Méně častý Nerovnoměrné, velké, M1 dole často 5 hrbolků Výrazně vystupuje
Okcipitální krajina
Výrazně modelovaná
Velikost zubů
Proc. Mastoideus Crista supramastoidea Proc. postglenoidalis Fossa tympanica Linea suprameatus Sulcus suprameatus Condylus occipitalis Foramen magnum Otvory obecně Obliterace švů Dolní čelist Trigonum mentale Obrys brady Mandibulární úhel
Velký, apex směřuje vertikálně, nad bází je konkavita Dobře vyvinutá Častý Malá, vytvořena hrana na os tympanicum Výrazná Vytvořen Velký Hranatější, větší Větší Sut. sagitalis začíná v obelionu Markantně prominuje Oboustranná prominence Hranatý Výrazný, vybočený
Častější M1 dole často 4 hrbolky Chybí, nebo téměř plochá Hladká, planum nuchale zaoblené Malý, apex směřuje mediálně, jeho linie lebky hladká Málo vyvinutá nebo chybí Většinou chybí Prostorná, oblý val Nevýrazná Chybí Menší Menší Menší Začíná ve vertexu Hladký profil Okrouhlé, hladké Oblý Hladký, nevybočený
Metoda podle Acsádi a Nemeskériho (1970) Je jednou z nejpouţívanějších metod vyuţívající aspektivní hodnocení znaků. Tato metoda je jednoduchá a poměrně spolehlivá. Při určování pohlaví z lebky je kaţdý znak uváděn v hypermaskulinních nebo hyperfemininních formách, které jsou následně násobeny váhou znaku (tab. 2). Součtem těchto údajů získáme konečný výsledek stanovující pohlaví. Pokud je výsledek záporný, jedná se o pohlaví ţenské, kladný výsledek určuje pohlaví muţské (Dobisíková 1999). Tab.2: Stupeň rozvoje a váha morfologických pohlavních znaků na lebce - Acsádi a Nemeskéri 1970 (podle Ferembach, Schwiedetzky, Stloukal 1980) Znak
Váha Hyperfemin. znaku -2
Proc.mastoideus
3
Velmi malý
Reliéf pl. nuchale
3
Glabella
3
Hladká
Proc. Zygomaticus
3
Velmi tenký, nízký
Chybí
Feminní -1
Indiferent 0
malý
střední
Slabě Střední, patrný hřebínkovitý Lehce Vytvořena vystupuje Tenký, Střední nízký
41
Maskulinní Hypermaskul. +1 +2 velký
Velmi velký
Silně vyvinutý Markantní
Velmi silně vyvinutý Masivně vytvořena Velmi silný a vysoký
Silný, vysoký
Arcus superciliares Tubera frontalia a parietalia Protuberantia occipit. Ext Crista supramastoidea
2 2 2
Velmi slabý Silně vyvinutá Chybí
Lehce vyvinutý Vyvinutá Slabě vyvinutá Slabá
Střední
Vyvinutý
Lehce naznačená Střední
Slabá
Chybějící Hákovitá
Střední
Silně vyvinutá Silná
Střední, nerov. povrch Mírně skloněné Střední, přechodný tvar
Vysoká, nerov. povrch Lehce ubíhající Lehce zaoblené, čtyřboký
Velmi vysoká, nerovný povrch
Velmi silný
2
Velmi slabá
2
Velmi nízká, hladká
Nízká, hladká
Kolmé
Téměř kolmé
1
Velmi ostré, kulatý
Ostré, kulatý
Mandibula
3
Silně gracilní
Gracilní
Stř. gracilní
Robustní
Silně robustní
Mentum
2
Malé, kulaté
Malé
Střední
Silné
Prominující
1
Hladký
Mírný reliéf
Střední reliéf
Patrný reliéf
Silný reliéf
1
Velmi tenké
Tenké
Střední
Silné
Velmi silné
Os zygomaticum Inclinatio frontale Margo supraorbitalis, tvar očnice
Angulus mandibulae Margo inf. Pod M2
1
Velmi silná
Silně ubíhající Silně zaoblené, čtyřboký
Metoda podle Novotného (1990) Další významnou metodou pro určení pohlaví podle lebky je metoda podle Novotného 1990. Tato metoda je zaloţena na kvantifikaci morfologických pohlavních znaků, která dovoluje pracovat s těmito znaky jako s metrickými proměnnými a umoţňuje i provést diskriminační analýzu. Základem této metody jsou pohlavní rovnice, do kterých se dosazuje stupeň rozvoje znaku násobený váhou znaku (Stloukal et al. 1999). Rozvinutost jednotlivých znaků hodnotíme škálou od –2 do +2 (-2 je hyperfeminní, 0 indiferentní a +2 hypermaskulinní). Při pouţití této metody počítáme vţdy rovnice pro obě pohlaví. Výsledky jsou sečteny (od výsledku je nutné odečíst příslušnou konstantu). Tak dostaneme konečný výsledek. Lebce je přiřazeno to pohlaví, jehoţ rovnice dosáhla vyššího numerického výsledku, (Dobisíková 1999) . Existují i další metody pro určení věku podle lebky. Např. Loth a Hennenberg (1996) publikovali metodu k určení pohlavní diagnózy pomocí morfologické analýzy dolní čelisti. Nebo metrická metoda podle Gilese a Elliota (1963), která zjišťuje příslušné rozměry na lebce, které dosazuje do diskriminačních rovnic, jejichţ výsledek pak určuje pohlaví.
42
6. URČENÍ VĚKU Stáří jedince je jeden z dalších problémů, se kterým se antropolog potýká při identifikaci kosterního materiálu. Z hlediska stárnutí rozlišujeme dva pojmy: věk chronologický a věk biologický. Věk chronologický vyjadřuje počet let ţivota uplynulých od narození. Není závislý na ţádných vnějších ani vnitřních faktorech. Narozdíl od chronologického věku je věk biologický ovlivňován ţivotními podmínkami, výţivou, pracovním zatíţením, chorobami, genetickou výbavou a podobně. Není měřen počtem let uplynulých od narození a číselná hodnota těchto dvou věků se nemusí vţdy shodovat. Existuje velký počet metod a mnoho autorů zabývajících se touto problematikou, ale já v této kapitole uvedu pouze několik základních metod, které pouţívám při rekonstrukci podoby. Metody se mohou samozřejmě, v zájmu správného odhadu věku, kombinovat s jinými metodami (např. pro postkraniální skelet). Obliterace lebečních švŧ Charakteristický tvar pilovitých lebečních švů se tvoří teprve během prvního roku ţivota. Okraje lebečních švů novorozence jsou hladké, spojené vazivovými prouţky. Asi v sedmi měsících se začínají objevovat na vnitřní straně lebky první zoubky a teprve později na straně vnější. Typický nepravidelný vzor švu se vyvíjí aţ kolem pátého roku ţivota. Uzavírání lebečních švů je dlouhodobý a individuální proces (Dobisíková 1999). Z velkého počtu lebečních švů se pro stanovování věku pouţívá pouze obliterace některých švů neurokrania (sutura coronalis, sutura sagittalis, sutura lambdoidea, sutura squamosa, sutura sphenoparietalis, sutura occipitomastoidea, sutura sphenofrontalis a synchondrosis sphenooccipitalis). Z hlediska obliterace nepředstavují jednotlivé švy jeden celek, ale kaţdý šev lze rozdělit na několik úseků, které se odlišují obliterační charakteristikou. Obliterace švů neprobíhá na obou lebečních stranách stejně, ale podle názoru většiny autorů postupuje zpravidla z vnitřní strany kompakty (lamina interna) na povrch (lamina externa). Pravděpodobně nejstarší souhrnné údaje o tomto problému uveřejnil Welcker v roce 1866. V české literatuře je patrně nejčastěji uváděno Toddovo schéma z roku 1924-1925, nebo údaje Valloise (1937).
43
Nejširší věkové rozmezí obliterace jednotlivých úseků lebečních švů patrně uvádí Olivier (obr.). Jeho data totiţ překrývají rozdíly mezi většinou autorů. Většina autorů se shoduje, ţe obliterace začíná nejdříve v šípovém švu (S), o něco později ve věncovém švu (C) a naposled ve švu lambdovém (L), (tab. 3). Tab. 3: Obliterace švů (podle Olivier 1960) Šev
Věk
Šev
Věk
Šev
Věk
C1
25 – 55
S1
20 – 60
L1
25 – 70
C2
30 – 70
S2
20 – 60
L2
30 – 70
C3
25 – 70
S3
20 – 45
L3
60 - X
S4
20 – 60
Metoda podle Rösinga odhaduje věk z vnějších lebečních švů, ale jen velmi hrubě. Rösing rozdělil vnější švy na krátké úseky, kterým přiřadil určitou věkovou hodnotu. Pokud je tato část švu úplně uzavřená, pak tato hodnota odpovídá věku jedince v době smrti (obr. 18), (Knussman 1988).
Obr. 18: Obliterace švu podle Oliviera; Obliterace švů podle Rösinga (Převzato z Knussman 1988)
44
Odlišný způsob hodnocení lebečních švů pouţívají Meindl a Lovejoy (1985). Nehodnotí totiţ obliteraci celého švu, ale pouze vţdy jen 1cm kolem 10ti definovaných bodů na lamina externa. Rozeznávají dva systémy lebečních švů, které studují jako samostatné celky (systém lateroanteriorní a systém klenby lební), (Dobisíková 1999). Místa pozorování obliterace lebečních švů (obr. 19, převzato z Dobisíková 1999): 1) střed lambdového švu 2) bod lambda 3) bod obelion 4) bod na rozhraní přední a střední třetiny šípového švu 5) bod bregma 6) střed věncového švu 7) bod pterion Obr. 19: Místa pozorování obliterace
8) střed sphenofrontálního švu
9) bod na sphenotemporálním švu leţící v průsečíku s linií spojující artikulární výběţky temporomandibulárního spojení 10) bod na sphenotemporálním švu leţící 2 cm pod průsečíkem švu s parietální kostí Určení věku na základě stupně zubní abraze K nejpřesnějším metodám odhadu věku v době smrti, jak v dětství, tak v dospělosti, patří analýza pomocí chrupu, protoţe má nejblíţe chronologickému věku. Během ţivota dochází k opotřebení zubů, zmenšení výšky stěny zubních lůţek a ke ztrátě zubů. K opotřebování zubů dochází bezprostředně po jejich prořezání z dásní. Z počátku se obrušují ostré hrany kousacích ploch, po setření skloviny bývá obnaţen dentin a posléze dochází k opotřebování celé zubní korunky. Zubní abraze je způsobována mnoha faktory. Není spojena pouze s věkem, ale je výsledkem ţivotního stylu, způsobem stravování či důsledkem metabolických procesů organismu. Touto problematikou se zabývalo mnoho autorů, Kladsky, Knight, Čechová, Brothwell, Murphy, Bílý. Postupné a podrobné opotřebování kousacích ploch zubů v závislosti na věku publikovali Miles (1963), Lovejoy (1985). Pro určování věku při rekonstrukci podoby pouţíváme metodu podle Lovejoe (1985) Tato metoda je poměrně snadná. Poškození chrupu srovnáme se schématem a tím odhadneme příslušnou věkovou kategorii (obr. 20). 45
Podrobný popis opotřebení zubů horní i dolní čelisti v závislosti na věku je zařazen do příloh.
Obr. 20: Opotřebení zubů horní (vlevo) a dolní čelisti (vpravo), (Převzato z Dobisíková 1999) Lovejoyová ke svému schématu dodává několik poznámek: 1. Opotřebení předních zubů se zrychluje po prořezání všech zubů, abraze korunky je po 30. roce rychlejší 2. Opotřebení zubů v dolní čelisti je vyšší neţ v horní 3. Opotřebení třenových zubů v obou čelistech je nejprve rychlejší na bukální straně, po vytvoření rovné kousací plochy je jiţ rovnoměrné 4. U horních stoliček převaţuje linguální opotřebení, u dolních převaţuje bukální 5. Pokud
nedojde
ke
ztrátě
zubů,
nebo
k onemocnění
parodontu
či
temporomandibulárního spojení, je opotřebení stranově symetrické 6. K opotřebení hrbolků stoliček dolní čelisti dochází v tomto pořadí: protoconid – hypoconid – metaconid – entoconid 7. K opotřebení hrbolků stoliček horní čelisti dochází v tomto pořadí: protoconus – hypoconus – paraconus - metaconus 8. Variabilita opotřebení na zubech horní čelisti je větší neţ variabilita opotřebení na dolní čelisti 9. Opotřebení jasně odráţí zvyšující se věk Autorka je názoru, ţe ţenské zuby vykazují lehce vyšší abrazi neţ muţské ve stejném věku, i kdyţ opotřebení zubů nevykazovalo signifikantní rozdíl mezi pohlavím (Dobisíková 1999).
46
7. POPISNÉ MORFOLOGICKÉ ZNAKY Vedle znaků, jejichţ hodnoty získáváme metricky, existuje řada charakteristik, které měřením vyjádříme velmi sloţitě, nebo vůbec ne. Na kaţdé kosti najdeme alespoň jeden morfologický útvar, který se díky variabilitě vyskytuje v různých fenotypových modifikacích. Kaţdá má dva krajní projevy mezi kterými existuje mnoţství na sebe plynule navazujících stádií. V minulých desetiletích vyvinuli antropologové grafická schémata, která slouţí pro jejich hodnocení. Tato schémata zachycují základní či běţnější formy znaku. Subjektivní pohled badatele hraje při určování velkou roli, proto základními podmínkami pro dobře odvedenou práci jsou správný postřeh, spolehlivost a zkušenosti. Musíme si uvědomit, ţe ve skutečnosti se málokdy sledovaný znak vyskytuje přesně v té formě, kterou zachycuje grafické vyobrazení, většinou jde o formu přechodnou. Často se setkáváme s problémem, kdy u jednoho badatele při dvojím hodnocení stejných charakteristik neexistuje shoda. U více autorů je tedy logicky situace se srovnalostí výsledků ještě horší. Zmiňované znaky informují o tvaru, obrysu či mohutnosti různých partií lebky, proto o nich hovoříme jako o popisných znacích. Řada z nich se podílí na odlišnostech mezi kostrou muţe a ţeny, tzn. hrají důleţitou roli při určování pohlaví na kostře. K výrazným změnám dochází zejména aţ v průběhu dospívání, proto je významnější většinu popisných znaků hodnotit aţ po dosaţení dospělosti. Útvary zřetelně spojené s pohlavním dimorfismem jsou označené zkratkou PD (Velemínský 1999). Následující morfologické znaky a příslušné obrázky převzaty z Velemínský 1999. NORMA FRONTALIS Arcus superciliaris: 1. chybí, 2. naznačený, 3. střední, 4. vyklenutý, 5. prominující (Vlček 1971); PD
Tuber frontale: 1. chybí, 2. naznačený, 3. malý, 4. střední, 5. velký (Acsádi, Nemeskéri 1970); PD Margo supraorbitalis: 1. velmi ostré, 2. ostré, 3. přechodné, 4. slabě zaoblené, 5. oblé (Acsádi, Nemeskéri 1970); PD
47
Aditus orbitae: 1. okrouhlý, 2. vodorovně obdélníkovitý, 3. kosočtverečný, 4. šikmě obdélníkovitý, 5. lichoběţníkový, 6. elipsovitý, 7. obráceně lichoběţníkový (Kurýrová, 1928, Pexiederová 1931)
Podélná osa očnice: 1. téměř horizontální (úhel α ≥ 135°), 2. lehce skloněná (α = 134°), 3. silně skloněná (α ≤ 119°), (Gerasimov 1955)
Sutura frontonasalis: 1. průběh přímý, 2. lehce stupňovitý, 3. silně stupňovitý
Pars nasalis ossis frontalis: 1. nízká, 2. střední, 3. vysoká (Gerasimov 1955) Tvar ossa nasalia: (Borovanský 1936)
Apertura piriformis (tvar nosního otvoru): 1. trojúhelníkovitá, 2. úzce oválná, 3. srdcovitá, 4. kruhová (Strouhal, Jungwirth 1984)
Margo inferior aperturae piriformis: 1. forma infantilis, 2. fossa praenasalis, 3. forma anthropina – je tvořena zřetelná hrana, 4. sulcus praenasalis (Hovorka 1893) Fossa canina: 1. není tvořena, 2. mělká, 3. střední, 4. zřetelná, 5. hluboká (mod. Michalski 1955)
48
Regio subnasalis (juga alveolaria): 1. hladká, 2. lehce zvlněná, 3. silně zvlněná (DeVilliers 1968) NORMA LATERALIS Glabella: 1. plochá, 2. slabě vyznačena, 3. střední, 4. výrazná, 5. – 6. masivní (Broca 1875); PD Arcus superciliaris: 1. chybí, 2. naznačený, 3. střední, 4. vyklenutý, 5. prominující (Eickstedt 1944); PD Typ očnice: 1. uzavřená, 2. otevřená (Gerasimov 1955)
Postavení očnice: 1. šikmá, 2. svislá (Gerasimov 1955) Spina nasalis anterior: 1. nepatrná, 2. malá, 3. střední, 4. zřetelná, 5. velká (Broca 1875) Profil nosních kostí: 1. - 2. konvexní, 3. přímý, 4. – 7. konkávní (Virchow 1889, Borovanský 1936) Nasofrontální přechod: 1. přímý, 2. patrný zářez, 3. hluboký zářez (Gerasimov 1955); PD
Linea temporalis: 1. nezřetelná, 2. slabá, 3. středně vyvinutá, 4. silně vyvinutá (Strouhal, Jungwirth 1984) Inclinatio frontale: 1. svislé, 2. téměř svislé, 3. mírně ustupující, 4. středně ustupující, 5. silně ustupující (mod. Michalski 1955); PD
49
Profil pars parietalis: 1. křivka zřetelně stoupající od bodu bregma, 2. stoupající, 3. téměř horizontální, 4. sestupující 5. zřetelně sestupující (mod. Michalski 1955)
Squama ossis occipitalis: 1. plochá, 2. klenutá, 3. klenutá aţ protaţená, 4. protaţená, 5. zalomená, 6. bathrocephalia (mod. Gerasimov 1955) Protuberantia occipitalis externa: 1. hladká, 2. slabě vyznačená, 3. střední, 4. výrazná, 5. – 6. velmi výrazná (Broca 1875); PD Prominence horní čelisti: 1. výrazně prognátní, 2. prognátní, 3. mesognátní, 4. ortognátní, 5. výrazně ortognátní (mod. Michalski 1955)
Tuberculum marginale: 1. chybí, 2. malé, 3. střední, 4. výrazné, 5. velmi velké (Vlček 1971); PD Postavení os zygomaticum: 1. šikmý (europoidní plemeno), 2. víceméně svislý (mongoloidní plemeno), (Gerasimov 1955) Processus zygomaticus: 1. velmi tenký a nízký, 2. tenký a nízký, 3. střední, 4. silný a vyšší, 5. velmi silný a vysoký (Ascádi a Nemeskéri 1970); PD Crista supramastoidea: 1. velmi slabá, 2. slabá, 3. střední, 4. silná, 5. velmi silná (De Villiers 1968) ; PD Tuberculum postglenoidale: 1. malý, 2. střední, 3. velký (Movsesjan 1975)
50
NORMA VERTICALIS Obrys mozkovny: 1. elipsoidní, 2. ovoidní, 3. pentagonoidní, 4. rhomboidní, 5. sphenoidní, 6. sphaeroidní, 7. birsoidní (Sergi 1918)
Typ lebky: 1. dlouholebá, 2. střednělebá, 3. krátkolebá (Piontek 1985)
Postavení arcus zygomaticus: 1. přilehlé oblouky zakryté mozkovnou (cryptozygia), 2. odstupující, viditelné oblouky (phenozygia), (Martin, Saller 1957) Tuber parietale: 1. velký, 2. střední, 3. malý, 4. naznačený, 5. chybějící (Ascádi a Nemeskéri 1970); PD NORMA OCCIPITALIS Obrys mozkovny: 1. klínovitý (největší šířka mozkovny na tubera parietalia; dětské lebky), 2. bombovitý (největší šířka mezi tubera parietalia a suturae squamosae), 3. domkovitý (největší šířka na processus mastoideus, odpovídá biaurikulární šířce), (mod. Haberer 1902)
51
Obrys mozkovny: 1. klínovitý, 2. bombovitý, 3. přechodná forma mezi bombovitou a domkovitou, 4. domkovitá, 5. přechodná forma mezi domkovitou a stanovitou, 6. stanovitá (Eickstedt, 1944, Strouhal, Jungwirth 1984, Wilschke – Schrotta 1988)
Planum nuchale: 1. ploché, 2. slabě klenuté šíjové linie, 3. zřetelné šíjové linie a týlní „kříţ“ či hřeben, 4. značně vyvinuté nuchální linie a týlní kříţ, 5. drsný povrch linií i kříţe (Ascádi a Nemeskéri 1970); PD Processus mastoideus: 1. velmi malý, 2. malý, 3. střední, 4. velký, 5. velmi velký (Vlček 1971); PD NORMA BASALIS Arcus alveolaris superior et inferior: 1. elipsoidní, 2. parabolický, 3. U – forma, 4. trapezoidní, 5. hyperboloidní, 6. tetragonoidní (Zubov 1968, Zanina – Pokrovská 1972)
Foramen magnum: pro hodnocení tvaru se vyuţívá Sergiho klasifikace tvaru lebky z vertikálního pohledu Sutura palatina transversa: 1. přímý průběh švů, 2. dopředu obloukovitě vystupující, 3. přímý, členitý, 4. dozadu obloukovitě vystupující, 5. obě poloviny švu, jdoucí přímo, nejsou ve střední rovině spojeny, 6. dopředu vyčnívající obdélníkové rozšíření ve střední rovině (Piontek 1985) Hloubka tvrdého patra (palatum osseum): 1. malá, 2. střední, 3. velká (Strouhal, Jungwirth 1984) Dolní čelist Profil bradové partie: 1. ustupující dozadu, 2. svislá, 3. slabě vystupující, 4. středně vystupující, 5. silně vystupující dopředu (Eickstedt 1944)
52
Tuberculum geniale (spina mentalis): 1. jamka ani hrbolek nejsou vytvořeny, 2. jedna jamka, 3. nahoře jamka a dole hrbolek, 4. dva horní a jeden dolní hrbolek, 5. běţný trn ve střední rovině, 6. nahoře a dole jamka, 7. pouze dva horní hrbolky, 8. dva horní a dva dolní hrbolky (De Villiers 1968, Hauser, DeStefano 1989) Protuberantia mentalis (tvar bradové partie): 1. bradová partie je zakulacená, hladká, tubera mentalia nejsou vytvořena, 2. lehce vyznačená tubera mentalia ohraničují nevýraznou trojbokou pyramidu (pyramidový typ), 3. střední prominující vyvýšenina (plošně rozšířený trojúhelník), 5. mohutná brada, výrazná tubera mentalia jsou spojena kostním valem (charakter valu), (Schulz 1933, Acsádi, Nemeskéri 1970, Vlček 1971); PD
Angulus mandibulae: 1. hladký, 2. téměř hladký, 3. slabě vystupující, 4. vystupující, 5. silně vystupující, drsný povrch (Ascádi a Nemeskéri 1970); PD Prŧběh předního okraje dolního čelisti (z vertikálního pohledu): 1. zaoblený, 2. vpředu zploštělý, 3. se dvěma výraznými hrbolky, 4. se dvěma hrbolky blíţe u sebe, 5. s jednoduchým výrazným hrbolkem (Borovanský 1936, Vlček 1971); PD
Zastoupení bradové a alveolární partie (z vertikálního pohledu): 1. patrna široká alveolární plocha, bradová oblast není viditelná, 2. viditelná alveolární plocha je širší neţ bradová partie, 3. alveolární a bradová plocha jsou zhruba stejně zastoupeny, 4. alveolární plocha je uţší neţ bradová partie, 5. viditelná pouze bradová část (Keiter 1929, Borovanský 1936); PD Celková podoba tváře Tvar horní části hlavy popsali Fedosyutkin a Nainys (1993) pouţitím 4 termínů: kulatá, čtvercová, oválná, trojúhelníkový. Tyto tvary jsou určeny příčným obloukem - klenbou krania, která se popisuje jako: polokulovitá, pětiúhelníkovitá, oválná, obdélníková. 53
Tvar spodní části obličeje napodobuje kontury mandibuly a v případě, ţe úhel při gonionu je více neţ 125° a processus coronoideus je vysoký, tak nejniţší část obličeje je pravděpodobně úzká, tedy oválná nebo trojúhelníková. Pokud je tento úhel menší neţ 125° a processus coronoideus je široký a nízký, pak je pravděpodobný typ obličeje široký, tedy kulatý nebo obdélníkový. Fedosyutkin a Nainys také konstatovali, ţe vlasová hranice můţe být mikroskopicky viditelná jako přechod hladkého povrchu čelní kosti do malých drsnějších hrbolků. Podle některých studií (Gerasimov 1971) ploché lícní kosti souvisí s polohou lícních svalů na os zygomaticum více frontale; pokud jsou lícní kosti vytvarované výrazně, svědčí to o umístění lícních svalů hlavně na příčné části os zygomaticum. 8. ANTROPOMETRICKÉ BODY NA LEBCE Při měření na lebce se k přesnému definování rozměrů na lebce pouţívá soustava měrných bodů určených na základě morfologických detailů lebky. Body leţící v mediánní rovině lebky jsou nepárové, body laterální od této roviny jsou vţdy párové se symetrickou polohou vůči této rovině. Kaţdý měrný bod má svůj specifický název, vycházející zpravidla z topografické polohy bodu (obr. 21, 22, 23). Při určení většiny měrných bodů a pak i měr na lebce nezáleţí na tom, v jaké poloze lebku měříme. U některých měr a úhlů je však důleţitá orientace ve frankfurtské horizontále. Body definovány podle Martina a převzaty z Lebedinskaya 1998, Drozdová a kol. 2004. Alare 1 (al 1): Nachází se na průsečíku linií vedených přes pravý a levý laterální bod na nose (nasolaterale, nl) s osovou linií alveolárního vyvýšení špičáku. Odpovídá bodu alare (al) na obličeji, definovanému jako nejvíce do strany vystupující bod křídla nosního. Alveolare (av): Nejspodnější bod alveolárního septa mezi středními řezáky. Jako měrový bod je méně vhodný, protoţe výběţek mezi řezáky je často poškozen nebo resorbován, také má velmi variabilní vývoj. Obvykle leţí 2-3 mm níţe neţ prostion. Bregma (b): Bod, ve kterém se stýkají sutura sagittalis a sutura coronalis. V případech, kdy sagitální šev kousek před tím, neţ dosáhne věncového švu, odbočí k jedné straně, hledáme spojení obou švů projekcí. To znamená, ţe tuţkou prodlouţíme rovný průběh šípového švu aţ do styku se švem věncovým.
54
Conchale (ch): Bod na okraji hruškovitého otvoru na začátku crista conchalis. Shoduje se s bodem supraalare, definovaný jako nejvyšší bod brázdy křídla nosního. Coronale (co): Bod leţící nejvíce laterálně na věncovém švu. Určuje se empiricky při měření největší šířky čela. Dakryon (d): Bod na vnitřním okraji očnice, v němţ se spojuje kost čelní s čelním výběţkem horní čelisti a kosti slzní. Dakryon leţí přesně v tom místě, kde se spojují stoupající sutura lacrimomaxillaris s horizontálně probíhajícími sutura frontomaxillaris a sutura frontolacrimalis. Protoţe průběh sutura lacrimomaxillaris je často nejasný nebo šev je obliterovaný, můţe být určení tohoto bodu nepřesné. I kdyţ je os lacrimale poškozena, lze dakryon lehce nalézt. Leţí ve vrcholu úhlu, který svírá sutura frontolacrimalis se sutura lacrimomaxillaris. Entoorbitale (eno): Nachází se na okraji předního slzného hřebínku na úrovni středu malé plošinky nebo výstupku, umístěného na vnějším povrchu čelního výběţku horní čelisti, v horní třetině jamky slzného váčku. Zde je počátek mediálního spojení víček. Na obličeji zmíněný bod odpovídá bodu entocanthion (en), který leţí v místě semknutí horního a dolního víčka, mediálně od slzného váčku. Exoorbitale (eo): Bod leţící na laterálním okraji orbity u očnicového výstupku (tuberculum orbitale). Očnicový výstupek je buď na samotném laterálním okraji, nebo leţí lehce hlouběji na povrchu očnice tvořeném lícní kostí. Je místem počátku laterálního okraje víček. V případě, kdy není výstupek patrný, je moţné jej nahradit nejvíce vzdáleným bodem na laterálním okraji očnice. Na obličeji je na úrovni exoorbitale (ale odstupuje od něj o 7 – 8 mm mediálním směrem) umístěn laterální koutek oka, tj. místo semknutí horního a dolního víčka oční koule (ectocantion, ex). Frontomalare orbitale (fmo): Bod na laterálním okraji očnice, v němţ jej protíná sutura frontozygomatica. Frontomalare temporale (fmt): Nejlaterálnější bod sutura frontozygomatica. Tento bod leţí v místě, kde boční plocha processus zygomaticus ossis frontalis přechází v zadní plochu. 55
Obr. 21: Antropometrické body na lebce, norma frontalis (Převzato z www.cleber.com.br) Frontotemporale (ft): Bod nacházející se v nejhlubším místě konkávního prohnutí linea temporalis
superior,
přímo
nad
processus
zygomaticus
ossis
frontalis.
Obě
frontotemporalia vytvářejí body pro měření nejmenší šířky čela. Glabella (g): Místo na spodním okraji kosti čelní, které leţí nad kořenem nosu (sutura frontonasalis) mezi arcus superciliares. Je definována jako dopředu nejvíce vystupující bod kosti čelní v mediansagitální rovině (lebka musí být ustanovena ve frankfurtské horizontále). V řadě případů můţe odpovídat bodu supraorbitale. Poloha bodu na lebce odpovídá bodu na hlavě s ohledem na to, ţe tloušťka měkkých tkání v oblasti glabelly je u muţských i ţenských lebek rovna 5, 5 mm. Gnathion (gn): Bod na spodním okraji dolní čelisti, který v mediánní rovině vybíhá nejvíce dolů. Gnathion se na obličeji nachází, v průměru, o 5 mm níţe, neţ na lebce (u muţů i ţen), coţ se přičítá tloušťce měkkých tkání v této oblasti. Gonion (go): Je umístěn na vnějším okraji dolní čelisti v průsečíku tohoto okraje s osou úhlu, tvořeného tečkou ke spodnímu okraji těla a zadním okrajem ramene. Na obličeji gonion odpovídá nejniţšímu, nejvíce dozadu a nejvíce vně vystupujícímu bodu úhlu dolní 56
čelisti. Lokalizace bodu můţe být lehce určena pohmatem. Tloušťka měkkých tkání v této oblasti je, v průměru, rovna 5 mm (u muţů i u ţen). Infradentale (id): Bod mezi středními řezáky dolní čelisti, v něm se kříţí přední hrana alveolárního výběţku s mediánní rovinou. Pozor na záměnu Infradentale podle Martina. Infradentale 1 (id 1): Leţí na průsečíku mediansagitální roviny, spojující nejniţší body na korunkách spodních středních řezáků. V případě, ţe se mediální řezáky nedochovaly, místo infradentale 1 pouţijeme bod infradentale. Infradentale 1 je shodný se spodním labiálním bodem, leţícím na hranici slizniční a koţní části spodního rtu, na průsečíku této hranice s mediansagitální rovinou. Tloušťka měkkých tkání u muţů je 14, 0 mm a u ţen 12, 5 mm.
Obr. 22: Antropometrické body na lebce, norma lateralis (Převzato z www.cleber.com.br) Jugaalveolare (ja): Nachází se na alveolárním vyvýšení špičáku na úrovni subspinale. Tloušťka měkkých tkání je, v průměru, u muţů rovna 11, 0 mm a u ţen 10, 0 mm. Lacrimale (la): Bod na crista lacrimalis posterior, zezadu ohraničené slzním kanálem, leţící v místě, kde se stýká se sutura frontolacrimalis. Protoţe se zadní hrana slzního kanálu příleţitostně otáčí nahoru, můţe lacrimale splývat s dakryem. Na lebce s poškozenou os lacrimale tento bod nelze určit.
57
Laterální bod nosního hřbetu: Leţí na nasomaxillárním švu na úrovni entoorbitale. Tloušťka měkkých tkání je v průměru 3 mm, jak u muţů, tak u ţen. Malare (ml): Bod nejvíce vystupující na lícním hrbolu, při ustanovení lebky ve frankfurtské horizontále. Na obličeji ho určíme palpačně na těle lícní kosti o něco níţe neţ je spodní kraj očnice a o trochu laterálněji neţ je vnější koutek oka. Tloušťka měkkých tkání je u muţů, v průměru, rovna 13, 0 mm, u ţen 11, 0 mm. Maxillofrontale (mf): Bod na vnitřním okraji očnice, kterým prochází sutura frontomaxillaris. Protoţe mediální okraj očnice nebývá ostře ohraničen, je dobré jej obtáhnout tuţkou aţ k sutura frontomaxillaris. Tímto způsobem získáme jasný obrys mediálního okraje očnice, a tím i hledaný bod. Mentale (ml): Nejniţší bod na obvodu foramen mentale. Nasion (n): Průsečík sutura nasofrontalis se sagitální rovinou. Nasion odpovídá nosnímu kořeni. Na obličeji se určuje palpačně. Kraj palce se přiloţí k nosnímu kořenu a lehce se zdvihne kůţe, pak je moţno cítit jemnou drsnatinu nebo prohlubeň, odpovídající frontonasálnímu švu. Tento způsob se ne vţdy povede, doporučujeme se orientovat podle polohy spodního okraje obočí. Na bodě nasion je střední tloušťka měkkých tkání rovna u muţů 5, 5 mm, u ţen 5, 0 mm. Nasolaterale (nl): Nejhlubší bod na vnějším okraji hruškovitého otvoru při orientaci lebky ve frontální rovině. Obvykle se nachází v místě jeho největší šířky. Nasospinale (ns): Nejhlubší bod spodního okraje apertura piriformis promítnutý do mediánní roviny. Na lebkách se slabě nebo středně vyvinutou spina nasalis anterior bod lehce nalezneme tak, ţe spojíme přímkou nejhlubší body spodního okraje apertura piriformis, vpravo a vlevo od nosní přepáţky. Tam, kde tato přímka kříţí mediánní rovinu, leţí nasospinale. Tento bod tedy leţí na bázi nosní přepáţky, nikdy ne pod ní na spodní ploše alveolárních výběţků. Při měření výšky nosu musí být bod přesně fixován. Proto je lepší drţet lebku před sebou tak, aby se spodní kraj nosního otvoru nacházel v úrovni očí. V takovém případě je chyba vyloučena.
58
Ophryon (on): Bod leţící v mediansagitální rovině v místě ohybu glabellární části čelní kosti k cerebrální části. Fakticky je ophryon synonymem pro nadglabellární bod podle Martina. Na hlavě odpovídá bodu leţícímu na průsečíku tečny vedené přes nejvyšší bod nadočnicových oblouků s mediansagitální rovinou. Tloušťka měkkých tkání je, v průměru, u obou pohlaví rovna 5 mm. Opisthocranion (op): Nejvystouplejší bod týlu v dorzálním směru leţícím v mediánní rovině. Opisthocranion spadá skoro vţdy na horní část šupiny týlní kosti, případně na protuberantia occipitalis externa. Polohu tohoto bodu určujeme pomocí dotykového měřidla. Určení tohoto bodu na hlavě se provádí stejným způsobem jako na lebce. Tloušťka měkkých tkání v této oblasti je, v průměru, u muţů 5, 6 mm a u ţen 4, 9 mm.
Obr. 23: Antropometrické body na lebce, norma basilaris (Převzato z www.cleber.com.br) Orbitale (or): Nejniţší bod spodního okraje očnice. Obvykle se nachází v laterální polovině okraje očnice. Jeho polohu na obličeji určujeme palpačně. Leţí o 1 – 2 mm výše neţ na lebce, díky tloušťce měkkých tkání. Slouţí také jako bod k určení frankfurtské horizontály.
59
Pogonion (pg): Nejvíce vystupující bod předního čelistního reliéfu, to znamená nejvystouplejší bod protuberantia mentalis v mediánní rovině. Tloušťka měkkých tkání této oblasti je u obou pohlaví 11, 0 mm. Porion (po): Bod na horním okraji porus acusticus externus, který je poloţen kolmo nad jeho střed. Bod musí leţet na horním ohraničení vnějšího zvukovodu, proto výjimečně spadá níţe a více dovnitř neţ auriculare. Prosthion (pr): Bod na alveolárním okraji horní čelisti, který vystupuje nejvíce dopředu mezi středními řezáky v mediánní rovině (lebka musí být ustavena ve frankfurtské horizontále). Prosthion neleţí na dolním konci alveolárního septa, které vystupuje před řezáky (srov. alveolare). Při defektech nebo silné resorpci alveolárních okrajů je určení tohoto bodu obtíţné, někdy nemoţné. V takovém případě je měření výšky horního obličeje nepřesné. Rhinion (rhi): Bod leţící na spodním konci sutura internasalis. Pokud se dolní konec nosních kostí ohýbá směrem dovnitř, rhinion musíme lokalizovat na úrovni horního okraje hruškovitého otvoru. Tloušťka měkkých tkání je, v průměru, rovna u muţů i u ţen 3, 0 mm. Stomion 1 (st 1): Leţí na mediansagitální linii v úrovni okluzálního okraje korunek horních mediálních řezáků. Na obličeji odpovídá bodu stomion (st), nacházejícího se na mediansagitální linii v místě sevření rtů. Subspinale (ss): V tomto bodě přechází, v mediánní rovině, spodní hrana spina nasalis anterior v přední stěnu processus alveolaris horní čelisti. Bod můţe leţet podle stupně vyvinutí processus alveolaris výše nebo hlouběji, ale lze jej snadno určit při pozorování lebky ze strany. Pokud spina nasalis anterior dosahuje hodně hluboko dolů, můţeme subspinale naznačit i na boční stěně nosní přepáţky tak, ţe tuţkou přímočaře nahoru naznačíme směr alveolární oblasti v mediánní rovině. Tloušťka měkkých tkání je, v průměru, u muţů rovna 11, 5 mm a u ţen 10, 0 mm. Supradentale (sd): Leţí na průsečíku mediansagitální roviny s linií spojující nejvyšší body korunek horních mediálních řezáků. V případě jejich nepřítomnosti bereme v úvahu bod na průsečíku mediansagitální roviny s linií spojující nejvyšší body alveolů řezáků. Na 60
obličeji odpovídá bodu labrale superius (ls), leţícího v průsečíku linií spojujících nejvyšší body horního okraje slizniční části rtu a mediansagitální roviny. Tloušťka měkkých tkání je, v průměru, u muţů rovna 13, 0 mm a u ţen 11, 0 mm. Trichion (tr): Bod leţící v mediánní rovině na vlasové hranici. Ve vyšším věku se vlasová hranice posunuje výše. Původní hranici zjistíme při kontrakci čelního svalu, kvalita kůţe čela a hlavy je odlišná a snadno rozpoznatelná. Vertex (v): Nejvyšší bod na lebce, v mediánní rovině. Lebka musí být umístěna ve frankfurtské horizontále. Tloušťka měkkých tkání je v průměru 5 mm, jak u muţů, tak u ţen. Zygion (zy): Nejlaterálněji poloţený bod na jařmovém oblouku. Polohu tohoto bodu zjistíme jen pomocí dotykového měřidla. Jemu odpovídající bod na obličeji se určuje stejně jako na lebce. Tloušťka měkkých tkání v této oblasti je, v průměru, rovna 5 mm (u muţů i u ţen). Zygomaxillare (zm): Nejníţe poloţený bod sutura zygomaticomaxillaris. Od spodního zygomaxillárního bodu je třeba odlišit bod zygomaxillare anterior, nacházejícího se na průsečíku švu mezi horní čelistí a kosti lícní s hranicí začátku ţvýkacího svalu. Tato hranice bývá většinou dobře rozlišitelná. Zygomaxillare anterior leţí o 3 – 5 mm výše, neţ spodní zygomaxillare. Tloušťka měkkých tkání v této oblasti je rovna u muţů i u ţen 8, 0 mm.
61
9. PŘEHLED METOD REKONSTRUKCE PODOBY Rekonstrukce podoby je důleţitým nástrojem identifikace neznámých lidských ostatků. Hlavním cílem je pomoci při identifikaci neznámých osob. Rekonstrukce můţe být dvojdimenzionální nebo trojdimenzionální, přičemţ obě lze realizovat manuálně nebo počítačově. Je jasné, ţe vztah mezi kaţdým bodem kostěného podkladu obličeje a jemu odpovídajícím bodem na měkkých tkáních nelze určit s naprostou přesností. I přestoţe jsou pro mnohé populace tloušťky měkkých tkání, kostěné variace a rozměry v mnoha částech obličeje známy, je pravděpodobné, ţe rozpoznat drobné detaily obličeje nebude z kostěného podkladu moţné nikdy. Navzdory všem omezením bude i tak tato forma identifikace důleţitá pro vyšetřování zločinu, protoţe umoţňuje identifikaci oběti. V průběhu let byly rekonstruovány obličeje a vytvářeny busty historických, dobře známých osob – kvůli identifikaci historických osobnosti, a také kvůli zájmu znát vzhled starověkých lidí. První pokusy provedli němečtí anatomové na konci 19. století s cílem identifikovat historicky významné jedince (Bach, Schiller). Ruští antropologové vyvinuli metodiku zabývající se trojdimenzionálními technikami a aplikovali ji na starověké etnické lebky, stejně jako ve forenzních případech. Za posledních 25 let získala popularitu také dvojdimenzionální technika. Nechť je výběr techniky jakýkoli, rekonstrukce obličeje vţdy vyţaduje podrobnou analýzu lebky. Analýza by měla minimálně obsahovat osteologické zkoumání a vztah kostěného podkladu a tloušťky měkkých tkání. Morfologie lebky je hodnocena pozorováním osteologických variací z hlediska velikosti a tvaru. Dále probíhají antropometrická měření kvůli rozpoznání proporcionálních vztahů mezi lebkou a rekonstruovanou tváří. Obě zkoumání – morfologické i metrické – poskytují informace o věku, pohlaví, rase a velikosti těla oběti. Cílem je rozpoznat rasu, pohlaví a věk, a také zvláštnosti na lebce a obličeji jako jsou asymetrie, ante mortem traumata, patologie, kulturní modifikace hlavy nebo obličeje a individuální zvyky. To vše pak můţe být zahrnuto do konečné podoby rekonstrukce obličeje. Standardní vysokoškolské osteologické kurzy jsou nejlepším zdrojem pro získání potřebných informací pro pochopení lidských variací tohoto charakteru.
62
9. 1. DVOJDIMENZIONÁLNÍ METODY Dvourozměrnou (2D) rekonstrukci obličeje lze uskutečnit jako kresbu na papíře či na počítači. Oproti plastické metodě je podstatně rychlejší a flexibilnější, jelikoţ nabízí pohotové vypracování rozdílných variant (věk, tělesná konstituce). Nejjednodušším přístupem je vzít fotografii lebky (pohled zepředu nebo z profilu) orientované ve frankfurtské horizontále a zvětšit ji na původní velikost. Obrys lebky můţeme také získat pomocí dioptrografu. Na příslušných antropometrických bodech označíme tloušťku měkkých tkání a tyto body navzájem spojíme a následně vytvoříme celkový obrys obličeje. Poté pracujeme na umístění očí, uší, nosu a úst vůči kostěnému podkladu obličeje. To vyţaduje systematické pojetí všech rysů lidské tváře. Krok za krokem lze na základě těchto charakteristik zrekonstruovat podobu jedince (obr. 24). Podobný pokus lze uskutečnit pomocí laterálních rentgenových snímků, přičemţ průměrné tloušťky měkkých tkání se vyznačí a vzájemně spojí na snímku nebo jeho kopii. Samozřejmě některé aspekty tváře se musí upravit podle pohlaví, rasy a věku. S věkem se mění například nos, a také ostatní charakteristiky jako tvar úst, tloušťka rtů a jejich vztah ke kostěnému podkladu. 2D techniku pouţívají někteří antropologové kvůli úsporám času a sníţení nákladů (Taylor 2001).
Obr. 24:Dvojdimenzionální rekonstrukce obličeje (Převzato z Taylor 2001) 9. 2. METODY UŢÍVAJÍCÍ POČÍTAČ Počítačové metody umoţňují obvykle vytvořit 2D skicu, ale některé programy dokáţí vytvářet i virtuální model. Dvojdimenzionální programy většinou pracují s importovanými fotografiemi nebo s překládáním obrazů.
63
Úspěšnost identifikace by měla zvýšit moţnost pozorovat osobu z různých stran. Tyto údaje lze získat z CT. Velmi často konvenční klinické CT záznamy pouţívají rovinu rovnoběţnou s frankfurtskou horizontálou. Počítačové metody jsou velmi výhodné, protoţe umoţňují podobu zrekonstruovat rychle a také je zde moţnost rychlých úprav a vytvoření několika verzí. Snadno můţeme měnit prvky jako je obezita nebo vyhublost, také barvy a struktury. Obraz lze otáčet ve třech dimenzích. Repliky lze vytvořit při rekonstrukci z jedné lebky a při pouţití stejného počítače se stejnými nastaveními. Z obrazu pak lze udělat animaci a znázornit tak pohybující se obličej. 2D obraz lze snadno zaznamenat na CD, nebo je moţné jej posílat přes internet, či zpřístupnit na webu. U starších osob lze znázornit věkové změny. Tvář lze srovnávat s databázemi digitalizovaných podob pohřešovaných osob. Lebku a virtuální rekonstrukci obličeje lze vzájemně překrývat, takţe rekonstruovanou podobu lze srovnávat s fotografií konkrétní pohřešované osoby. 9. 3. TROJDIMENZIONÁLNÍ METODY Rekonstrukce obličeje v trojrozměrném prostoru (3D) je v současnosti velmi ţádaná. Podoba můţe být zobrazena ze všech stran, nejen zepředu a z profilu. Nejtradičnějším 3D způsobem rekonstrukce je její ruční vymodelovaní na lebce z jílovité hmoty (hlína, kaolin). Manuální způsob je jednou z nejpopulárnějších 3D metod. Materiál se aplikuje přímo na lebku vyuţívajíc vztahu mezi kostmi a měkkými tkáněmi. Forenzní vyuţití spadá do konce 40. let 20. století. V dnešní době prakticky kaţdý forenzní vědec, patolog a zubní lékař experimentoval s touto technikou. Existují dokonce univerzitní kurzy určené pro výuku tohoto předmětu (Taylor 2001). Stejně jako při dvourozměrné metodě i při rekonstrukci 3D metodou je třeba posoudit morfologii lebky a její metrické vlastnosti. 9. 3. 1. Anatomická metoda Lebka poskytuje informace o místech úponů svalů, tedy o místech, kde svaly začínají a kde končí. Tyto parametry, interpretované specialistou se znalostmi lidské a komparativní anatomie a biomechaniky, poskytují informace nezbytné k vytvoření odpovídající rekonstrukce obličeje podle lebky (Taylor 2001).
64
Obr. 25: Anatomická, ruská metoda (Převzato z Taylor 2001) Anatomická metoda je v podstatě metoda „ruské školy“. Jde o znovuvytvoření obličeje, „sval za svalem“, kterou vyvinul ruský antropolog Michail Gerasimov. Právě profesor Gerasimov studoval moţnost obnovení podoby podle lebky důkladněji neţ kdokoliv jiný. Věnoval se historickým rekonstrukcím podoby raného člověka, avšak později v průběhu své kariéry se začal věnovat i forenzním případům (obr. 25). Během svého ţivota zaloţil Gerasimov velmi významnou Laboratoř antropologické rekonstrukce na Ruské akademii věd. Po jeho smrti, v červenci 1970, pokračovala v této práci a rozšířila ji jeho ţačka G. Lebedinskaya. Gerasimov se domníval, ţe simulování obličejových svalů pomocí hlíny je technika s mnohem větší spolehlivostí neţ technika hloubky měkkých tkání, kterou navrhovali švýcarští vědci Kollman a Büchly. V současné době se ale v laboratoři, právě díky rozšířené studii G. Lebedinské, vyuţívá spíše metody hloubky měkkých tkání. Anatomická metoda se nejvíce vyuţívá při rekonstrukcí podoby fosilních jedinců, protoţe neexistuje moţnost získat data o hloubkách měkkých tkání obličeje. Touto metodou vzniklo jiţ mnoho atraktivních a zajímavých exponátů, které je moţno vidět v muzeích. Jay Matternes, John Gurche, Michael Anderson,Lloyd DuBrul a další přinesli vynikající příklady rekonstrukce podoby pomocí anatomické metody. Tato metoda má ovšem velkou nevýhodu, je časově náročná, a tím i tedy mnohem nákladnější. Kaţdý projekt zabírá mnohdy i stovky hodin (Taylor 2001). 9. 3. 2. Metoda hloubky měkkých tkání Tato metoda, jak uţ říká její název, je zaloţena na rozměrech hloubky měkkých tkání. Prazákladní studii hloubky měkkých tkání provedl His (1885), ovšem od té doby 65
byla studie značně rozšířena. Ustoupilo se od původního uţívání ostrých nástrojů nebo jehel a v současné době se vyuţívá ultrazvuku. Moderní verze metody hloubky měkkých tkání, která je nyní známá jako americká metoda, je nejčastěji pouţívanou metodou forenzními odborníky (obr. 26). Americká metoda je spojena se jmény jako je W. M. Krogman, B. P. Gatliff, K. T. Taylor. Tato metoda je mnohem rychlejší, tedy méně nákladná a je zaloţená na publikovaných datech, která v případě nezbytnosti mohou být pouţita při řízení v soudní síni. Zároveň je mnohem srozumitelnější, jelikoţ nejsou potřebné takové anatomické znalosti a zkušenosti jako u ostatních metod (Taylor 2001). Před přistoupením k samotné rekonstrukci musí být stanoveno pohlaví, věk a etnická příslušnost jedince, protoţe tyto vlastnosti rozhodnou o souboru dat, která se budou pouţívat (Taylor 2001).
Obr. 26: Metoda hloubky měkkých tkání, americká metoda (Převzato z Wilkinson 2004) 9. 3. 3. Kombinovaná metoda Jelikoţ se anatomická metoda a metoda hloubky měkkých tkání vzájemně nevylučují a nejsou protikladné, mnoho praktiků rekonstrukčních metod pouţívá kombinaci obou. Při rekonstrukcích tak můţeme vyuţít výhod a nejlepších aspektů obou metod. Autorem této metody je Richard Neave. Popisuje ji ve své knize Making faces (1997) (obr. 27). Neave je vědec znalý v anatomii, ale zároveň při svých rekonstrukcích vyuţívá dostupných informací o tloušťce měkkých tkání. Jeho rekonstrukce jsou prováděny na sádrových odlitcích lebky. Po zhotovení odlitku, zkoumá úponová místa svalů a na základě jejich robustnosti vytváří svaly obličeje. V dalším kroku je svalová vrstva pokryta vrstvou hlíny a tak je simulována vrstva podkoţního tuku a kůţe. Pásy se pouţívají tak, aby 66
zrcadlily pod nimi leţící tvary. Hloubka nanesené vrstvy je ovšem zpětně kontrolována pomocí jehly. To zajišťuje, ţe umělcova ruka neovlivní konečný tvar hlavy a obličeje. Rozměry hrají vţdy vedoucí úlohu.
Obr. 27: Kombinovaná metoda (Převzato z Neave - Prag 1997) 10. TLOUŠŤKA MĚKKÝCH TKÁNÍ Metody rekonstrukce podoby podle lebky a jejich význam v antropologii a soudním lékařství je spojen se dvěma velkými problémy, které zůstávají nevyřešeny. Jsou jimi studie vzájemných vztahů mezi měkkými tkáněmi obličeje a jejich kostěným podkladem; a vytvoření kritérií pro stanovení podobnosti. Přestoţe toto téma přitahuje pozornost jiţ skoro století a v jeho historii hráli významnou roli přední vědci jako Virchow, Kollmann, His, von Eickstedt, Gerasimov, a další, znalosti v této oblasti nejsou stále kompletní (Krogman a Iscan 1986). Ani s anatomickými a rentgenovými metodami se dosud nepodařilo vytvořit vhodná data pro různé populace (Balueva et al. 1988). 10. 1. Anatomická metoda zjišťování tloušťky měkkých tkání obličeje Ačkoli byl vztah lebky a obličeje zkoumán, první kdo se pokusil shromáţdit rozměry tloušťky měkkých tkání pro vědecky kontrolovanou rekonstrukci byl His. Provedl měření devíti bodů v mediánní rovině a šesti laterálních, tedy celkem 21 bodů. Tato měření byla realizovaná stlačením bodu ostrou jehlou s malým kouskem měkké gumy. Vyčnívající hrot byl umístěn na vybraný bod na obličeji a tlačen přes měkké tkáně dokud nedosáhl aţ na kost, přičemţ guma značila úroveň kůţe. Po vytaţení jehly mohla být změřena vzdálenost
67
mezi hrotem a gumou. Tímto způsobem byly získány data z mrtvol 24 muţů a 4 ţen. Tato metoda mohla být prováděna jen na mrtvých, to je ovšem spojeno s problémem, ţe ihned po smrti se začínají na těle projevovat postmortální změny. Zejména tekuté látky odtékají z obličeje do zadní části hlavy, takţe obličej ztrácí svou plnost a následné rekonstrukce mohou být oproti podobě ţivého zkreslené (Balueva et al. 1988). 10. 2. Radiografická metoda zjišťování tloušťky měkkých tkání obličeje Mnohem sloţitější je způsob studia fyziognomie (vzhledu, výrazu) a příslušných morfologických znaků na lebce. Vzájemné souvislosti (korelační závislosti) lze odhalit pouze na velkém mnoţství dat a to nám anatomické metody neposkytují. Radiografická metoda má také váţné nedostatky. Rentgenové snímky jsou vhodné pro měření jen při dodrţení zvláštních podmínek (vzdálenost objektivu: 1,5-2 m, pevná poloha hlavy, atd.). Z toho důvodu archivy klinik nemohou poskytnout spolehlivý materiál pro studium vztahu měkkých tkání a kostěného podkladu. To znemoţňuje získat údaje o různých populačních skupinách. Na začátku 50. let 20. století bylo v ruské laboratoři shromáţděno značné mnoţství rentgenových snímků (415) Rusů, které vyhovovaly standardům potřebným k měření. Kostěné kontury a profil obličeje byly snadno rozeznatelné. Tato sbírka poskytla základ pro studium korelací mezi rozměry vnějšího nosu a rozměry incisura nasalis na lebce. Nejvyšší korelace byly nalezeny mezi výškou kostěného nosu a celkovou délkou nosu (r = 0,8) a výškou apertura piriformis a délkou chrupavčitého nosu (r = 0,7). Závislost mezi vysunutím chrupavčitého nosu a celkovou délkou jeho hřbetu a výškou nosu na lebce byla trochu menší (r = 0,5-0,6). Toto se také týká vztahu mezi incisura nasalis a tvarem hřebenu chrupavčité části nosu (r = 0,6 podle Spearmana). Nízká pozitivní korelace byla objevena pro polohu nosního hrotu a směr spina nasalis anterior a také pro směr spina nasalis anterior a úhel báze nosní. Prakticky ţádný vztah nebyl zjištěn mezi šířkou nosu a šířkou apertura piriformis (Lebedinskaya 1973). Na základě výše zmíněných rentgenových snímků byla vyvinuta metoda rekonstrukce nosního profilu (Lebedinskaya 1976), trochu odlišná od metody Gerasimova (1949). Zhotovení profilu na laterálním kraniogramu je zaloţeno na vertikální linii spojující dva kraniometrické body – nasion a prosthion. Rovnoběţná přímka procházející přes nejvíce vyčnívající místo na ossa nasalia (druhé je stanovené ve vztahu k nasion-
68
rhinion) představuje „osu symetrie“ pro obrysy incisura nasalis na lebce a chrupavčité části vnějšího nosu. Důleţité také bylo zjistit, zda metodu vyvinutou na ruských jedincích lze aplikovat na jiné skupiny. Proto byla pouţita pro srovnání dat získaných během somatologických studií morfologických rysů profilu v populacích, které byly současně rekonstruované z recentních sad lebek pocházejících ze stejných oblastí. 10. 3. Metoda zjišťování tloušťky měkkých tkání obličeje pomocí ultrazvukové echolokace
Obr. 28: Body, na kterých je měřena tloušťka měkkých tkání: 1. Metopion, 2. Superciliary, 3. Glabella, 4. Nasion, 5. Rhinion, 6. Laterální bod nosu, 7. Maxillary, 8. Malare, 9. Zygion, 10. Supracanine, 11. Philtrum, 12. Horní ret, 13. Dolní ret, 14. Horní bod brady, 15. Brada, 16. Gnathion, 17. Střed těla mandibuly, 18. Dolní okraj mandibuly, 19. Rameno mandibuly, 20. Gonion (Převzato z Balueva et al. 2008 ) V posledních letech se ruští autoři zabývali studiem různých etnických skupin z bývalého SSSR s cílem vytvořit databázi. Program zahrnoval výzkum korelací mezi tloušťkou měkkých tkání z různých částí obličeje a ověření spojení mezi morfologickými rysy na obličeji a jejich kostěným podkladem. Tento výzkum přinesl novou metodu měření měkkých tkání prostřednictvím ultrazvukové echo lokalizace (Lebedinskaya et al. 1979). Na rozdíl od předchozích metod (měření na mrtvolách a rentgenová analýza) má ultrazvuková sondáţ mnoho významných předností. Umoţňuje studovat velké populace bez ohroţení zdraví a přináší tak mnoţství informací. Také ultrazvuková aparatura
69
(Echophthalmoscope EOS-21) není náročná na pouţívání a je snadno přenosná. Zkoumala se tloušťka měkkých tkání, přičemţ rozměry se získávaly na sedmnácti aţ dvaceti antropometrických bodech na obličeji v 5ti morfologických zónách (obr. 28). V současnosti je zkoumáno celkem 1695 jedinců z různých etnik. Protoţe věk ovlivňuje tloušťku měkkých tkání na tváři (Veselovskaya 1989) výběr byl omezen na jedince ve věku 20 aţ 50 let. 10. 4. Metoda zjišťování tloušťky měkkých tkání obličeje pomocí palpačního značení Další metoda, palpační značení, se po testování ukázala být mnohem efektivnější. Kvůli pohodlí a přesnosti měření byly palpační body na obličeji nabarvené tenkou tyčinkou makeupu. Od roku 1987 přinesly výzkumy kompletní data pouze ze dvou populací – litevské (europoidní skupina) a populaci Buryatů (mongoloidní skupina). Srovnání příslušných vnitroskupinových korelačních matic odhalilo mnoho komplexů ve vztahu k variabilním znakům. Pouţity byly jen ty, které měly pro rekonstrukci význam a vyskytovaly se bez výjimky ve všech populacích. Tímto způsobem lze vyloučit náhodnou podobnost (Balueva et al. 1988). 11. ODHAD RELIABILITY OBLIČEJOVÉ REKONSTRUKCE Otázka spolehlivosti metody rekonstrukce lebky při identifikaci neznámé osoby úzce souvisí s otázkou. Jak moc se rekonstrukce podobá skutečné podobě jedince. V průběhu let byla tato otázka zkoumána v mnoha ohledech mnohými odborníky, ovšem s různými výsledky. S ohledem na velký zájem o vzhled raného člověka byla provedena série rekonstrukcí neandrtálské lebky nalezené v La Chapelle-aux-Saints ve Francii v roce 1908, která se stala typovým vzorem evropského neandrtálce. Rekonstrukce byly vytvořeny antropology z Ameriky, Ruska, Polska a dalších zemí. Ovšem v této době vyvstala i otázka spolehlivosti této metody, protoţe výsledky se od sebe značně lišily. Celý koncept faciální rekonstrukce tím získal špatnou pověst. Eggeling byl jeden z prvních, kdo se pokusil pomocí experimentu ověřit přesnost metody rekonstrukce. Změřil tloušťku měkkých tkání nedávno zesnulého muţe a vytvořil odlitek jeho hlavy. Následně byla hlava zbavena tělesné hmoty a z lebky byly vytvořeny 70
dva odlitky. Lebky a rozměry měkkých tkání pak byly poskytnuty dvěma nezávisle pracujícím sochařům, kteří měli vymodelovat obličej zesnulého jedince. Profesor Eggeling očekával dvě velmi podobné rekonstrukce, jelikoţ oba sochaři pracovali se stejnými rozměry. V obou případech se však rekonstrukce nepodobali ani navzájem, ani na originální podobu. Eggeling tedy vyvodil, ţe z lebky jedince nelze zpětně vytvořit jeho podobiznu. Výsledek Eggelingova experimentu způsobil, ţe většina anatomů a antropologů začala povaţovat celou metodu rekonstrukce podoby za nespolehlivou (Neave – Prag 1997). Navzdory polemice, někteří ve výzkumech pokračovali. V roce 1946 americký anatom Krogman podruhé testoval techniky obličejové rekonstrukce, přičemţ pouţil hlavu čtyřiceti ročního jedince negroidního původu a vyuţil schopnosti sochařky, které předal lebku a příslušné rozměry měkkých tkání. Krogman konstatoval, ţe podoba byla rozpoznatelná bez váhání a celá technika je tedy uţitečná při identifikaci jedinců. Gerasimov také dosáhl vysoké podobnosti ve všech svých případech. Mezi závěry Eggelinga a Gerasimova se nacházejí další výsledky, např. Gatliffové a Snowa (1979), kteří se vyjadřují opatrně i optimisticky – rekonstrukcí můţe vzniknout model znázorňující základní rysy neznámého jedince. Stupeň podobnosti však můţe kolísat od „relativně malá podobnost“ aţ do „překvapivě přesná podobnost.“ V mnoha případech není jasné, zda úspěšnost identifikace spočívala na kvalitě obličejové rekonstrukce, nebo pouze na zvýšení moţnosti, ţe ostatní jedince poznají. V důsledku toho Helmer uskutečnil v roce 1984 experiment s cílem najít odpovědi na následující otázky: Mohou dva nezávislí výzkumníci vytvořit podobné rekonstrukce z původní lebky, a jak velká je podobnost mezi vytvořenými modely a ţijící osobou? Autoři vytvořili výzkumný tým, přičemţ rekonstrukce měli na 12 identických odlitcích originálních lebek nezávisle na sobě provést Röhricht a Petersen. Předběţný test ukázal, ţe oba spoluautoři měli dostatečné a srovnatelné technické a sochařská dovednosti a ani jeden neměl umělecké vzdělání. Podrobnější informace o metodice jsou následující: 1. Formy na lebku a mandibulu byly připraveny ze silikonu a lebky byly odlité z polyesterové pryskyřice. Odlitky představovaly přesné kopie originálu lebky. 2. Specialista vyrobil podle měření z originálu lebky sadu skleněných očí. 3. Plán rekonstrukce byl vypracován před zahájením zkoušky. Pohlaví, věk a konstituční typ lebky byly dány jako pevně stanovená data pro případ výzkumu. Navíc všechny významné topografické a morfologické detaily byly studovány na originální lebce. Na
71
základě zkušeností vedoucího týmu, tloušťka měkkých tkání byla stanovena na 34 antropometrických bodech. 4. Podle plánu měl kaţdý člen týmu nezávisle vytvořit l2 modelů tváří na příslušných odlitcích. Vzniklé problémy jsou řešeny individuálně s vedoucím týmu, který v této fázi výzkumu neměl přístup k ante mortem fotografiím zkoumaných jedinců. 5. O výsledcích se diskutovalo společně aţ po dokončení příslušných rekonstrukcí. 6. Následně bylo provedeno systematické srovnávání rekonstrukcí vzájemně mezi sebou a s fotografiemi. Nakonec umělecký maskér Mohr vytvořil účes a provedl poslední úpravy v souladu s fotkami jedinců. Pokud jde o body 2 a 3, je třeba uvést, ţe rozměry měkkých tkání byly stanoveny na ţijících osobách u všech věkových skupin pomocí ultrazvuku. Tyto hodnoty byly následně „individualizované“ s ohledem na pohlaví, věk a konstituční typ (Helmer et al. 1993). Pokyny na vytvarování faciální morfologie byly sestaveny na základě těchto studií: Merkel (1885-90), Kollmann (1910), Wilder (1912), Stadtmüller (1922), Gerasimov (1955, 1968) pozdější výsledky prezentoval Ullrich (1959, 1966), Lebedinskaya (1957), a Krogman (1973) tak, aby byly navzájem kompatibilní a zároveň zůstaly zachovány osobní zkušenosti. Oční protézy byly pouţity podle návrhu Gatliffové (1984), protoţe jejich vzhled byl nejpřirozenější (Helmer et al. 2003). Pro stanovení podobnosti mezi rekonstrukcemi byl zvolen hodnotící systém, který umoţnil vyhodnocení významných detailů modelu tímto způsobem: l. výrazná podobnost; 2. nápadná podobnost; 3. přibliţná podobnost; 4. mírná podobnost; 5. ţádná podobnost. Hodnocení bylo zaměřeno na následující body, přičemţ celkový dojem podle dosaţeného stupně podobnosti nevyjadřoval součet individuálních hodnocení: 1. celkový dojem s ohledem na věk; 2. celkový dojem ohledem na pohlaví; 3. celkový dojem vzhledem k tělesnou konstituci; 4. profil; 5. oblast očí; 6. nos; 7 oblast úst; 8. oblast brady; 9. celkový dojem rekonstrukce. Při hodnocení profilu byly rozlišovány tři oblasti: l. oblast nad nosem; 2. střední část obličeje; 3. spodní část obličeje. Zkoumané byly následující rysy a oblasti: Oči: 1. průběh okraje očních víček; 2. délka okraje očních víček; 3. horní víčka; 4. dolní víčka; 5. šířka palpebrální štěrbiny a pozice očních koutků; 6. poloha a průběh obočí. Nos: 1. délka nosu; 2. šířka nosu; 3. tvar kořene; 4. průběh nosního mostu; 5. tvar nosu na stranách. 72
Ústa: l. pozice úst; 2. šířka úst; 3. plnost rtů; 4. zakřivení rtů; 5. tvar rtů; 6. průběh ústní štěrbiny. Brada: l. plnost; 2. tvar (šířka, délka, zahrocenost). Hodnocení rekonstrukcí se skládalo ze dvou kroků: 1. porovnání rekonstrukcí navzájem s ohledem na výše uvedené detaily; 2. porovnání jednotlivých rekonstrukcí s fotografiemi příslušných jedinců. Hodnocení bylo provedeno na sérii fotografií modelů. Posouzení podobnosti rekonstrukce s originálem uskutečnily tři nezávislé osoby, jejichţ rozsudky byly zprůměrovány kvůli vyloučení vlivu subjektivních faktorů. Nakonec byla u 3 z celkového počtu 12 pokusů pouţitá metoda superprojekce, s cílem porovnat rekonstrukce navzájem a také s fotografií jedince (obr. 29). Obecně bylo zjištěno, ţe se správnými pokyny a dodrţováním standardizovaných zásad rekonstrukce, byli různí rekonstruující pracující na stejné lebce schopni vytvořit faciální modely přibliţně nebo nápadně podobné. Větší rozdíly v detailech se objevily v případě, ţe se rekonstruující od standardizovaných zásad odchýlili, přičemţ je nedodrţeli z různých důvodů – například kvůli povrchnímu přístupu nebo zjevné neznalosti specifických norem, nebo kvůli nedostatečným zkušenostem v rekonstrukci. Vyšlo najevo, ţe kaţdý rekonstruující si v průběhu výzkumu vytvořil svůj osobní styl rekonstrukce. Je důleţité poznamenat, ţe i kdyţ se technická zručnost v průběhu vykonání l2 rekonstrukcí výrazně zvýšila, výsledky to neovlivnilo. Nejstálejší shoda v podobnosti se vyskytovala ve spojení s obličejovým profilem. Faktory spojené s tělesnou konstitucí se rovněţ projevily jako efektivně reprodukovatelné charakteristiky. Zjistilo se, ţe lebky s obzvlášť výraznými vlastnostmi týkajícími se věku, konstituce či onemocnění byly nejjednodušeji reprodukovatelné. Horší byly výsledky u ţen a mladších jedinců. Obecně lze říci, ţe mezi 24 rekonstrukcemi a originály byla dosaţena přinejmenším mírná a často dokonce nápadná podobnost. Základní informace o délce, barvě a úpravě vlasů jsou nutné v kaţdém seriózním pokusu o tento druh identifikace. Replika bez vlasů má velmi omezenou podobnost vůči většině jedinců. Z našich zkušeností vyplývá, ţe čistě intuitivní interpretace účesu přidaného k rekonstrukci můţe vést k náhodné podobnosti s jiným jedincem, a je proto nespolehlivá.
73
Obr. 29: Ukázky Helmerova experimentu (Převzato z Wilkinson 2004) Rekonstrukce můţe odhalit jen typ obličeje, který moţná existoval - pozice a všeobecný tvar hlavních rysů můţe být zrekonstruovaný správně, ale jemné detaily jako vrásky a záhyby budou nutně spekulativní, kdyţ neexistuje ţádný důkaz o jejich tvaru či dokonce existenci. Podle Gatliffové se plastická rekonstrukce obličeje pouţívá jako poslední východisko, v případě ţe ostatní identifikační metody jako zveřejnění fyzických vlastností, popis oděvu a vývěsky hledaných pohřešovaných osob atd. byly neúspěšné. Výsledek je v kaţdém případě nejistý, ale pokud je rekonstrukce provedena správně a v rámci limitovaných moţností metody co nejpřesněji, obvykle to stojí za pokus (Helmer et al. 2003). Zkušenosti ukazují, ţe nejen profesionál z medicínského odboru nebo forenzní antropolog, ale také kriminalista hraje důleţitou roli při provedení úspěšné faciální rekonstrukce. Kromě čistě fyzických charakteristik jedince pomáhají při identifikaci jedince i další důleţité faktory jako délka a tvar vlasů, přítomnost faciálního ochlupení, projevy různých onemocnění, informace o ţivotním stylu a sociálním postavení jedince, by měly být při faciální rekonstrukci zohledněny.
74
Neobvyklou rekonstrukci a tím v podstatě i experiment
provedl
Rekonstruované srovnávat
pouze
v roce
obličeje
jsme
s posmrtnými
1996 mohli
Neave. zatím
maskami
či
fotografiemi, ale nová doba a moderní techniky nám umoţňují srovnání rekonstrukce s ţivým člověkem. Na začátku roku 1996 obdrţel Richard Neave pozvání na konferenci od nizozemské národní asociace pro orální a maxillofaciální chirurgii. Krátce poté co pozvání přijal, následoval další dopis od stejné organizace, ve kterém ho ţádali, aby zrekonstruoval podobu ţivého člověka, jejich kolegy a přítele prof. P. Egyediho. Neave obdrţel model lebky, který byl stereolitograficky vymodelován na základě CT – snímků, a dále pouze informace o pohlaví a rase. Neexistovala ţádná příleţitost k ověření výsledků předem. Neave měl poprvé dobrovolníka spatřit aţ na konferenci, na kterou byli oba pozváni. Na rekonstrukci pilně pracoval, tak aby ji dokončil ještě před zahájením konference. Daný den dorazil na uvítací recepci. Nervózní ale zároveň velmi zvědavý se vmísil do davu a sledoval nenápadně tváře účastníků. Najednou ovšem narazil na obličej staršího muţe, který mu byl narozdíl od všech ostatních lidí velmi povědomý. Skutečně to byl muţ, kterého Neave v davu hledal. Rekonstrukce samozřejmě nebyla úplně stejná jako obličej profesora Egyediho, ale byl mu velmi podobný. Podobný dost na to, aby pochopil, co se odehrává v mysli člověka, který rozpozná rekonstruovanou tvář osoby. I kdyţ
Obr. 30: Rekonstrukce podoby
v tomto případě to bylo trošku jiné (Neave – Prag
prof. Egyediho (Převzato z Neave – Prag 1997)
1997).
75
12. MATERIÁL A METODY 12. 1. MATERIÁL Lebky pro moji rekonstrukci podoby pocházejí z nedávno objeveného znojemského pohřebiště, které je součástí jiţ dlouho zkoumaného velkomoravského hradiště sv. Hypolita. Ráda bych zde pohovořila o historii lokality, výzkumu a samotném pohřebišti. 12. 1. 1. O HISTORII HRADIŠTĚ Osada Hradiště, ve starších pramenech označovaná jako Hradiště sv. Hypolita či německy Pöltenberg, leţí na vrcholku strategicky důleţité skalní ostroţny vypínající se do výšky 332 m. n. m. Od jihozápadního okraje města Znojma je oddělena hluboce zaříznutým údolím Gránického potoka. Špatně přístupná je rovněţ od jihu, kde stráně prudce spadají k řece Dyji, a od jihozápadu, odkud jí chrání strţ s Pivovarským potokem. Ostroţna se tak otvírá jen k severozápadu, do mírně zvlněného terénu mezi Hradištěm a vesnicí Mašovice. Leţí na hranících Národního parku Podyjí, do jehoţ přírodního rámce vhodně zapadá. V současné době je ostroţna prakticky celá zastavěná nejen rodinnými domky, ale i historickými budovami proboštství Kříţovníků s červenou hvězdou a kostelem sv. Hypolita, který dal osadě i původní jméno. Ostroţna svou vhodnou polohou lákala člověka k osídlení jiţ od pravěku. Můţeme se zde setkat s artefakty z pozdní doby kamenné, z doby bronzové a starší doby ţelezné. V tomto období zde vyrostlo opevnění a lokalita se poprvé změnila v pevnost. Osídlení pokračovalo ve starší době římské. Byly zde nalezeny nejen sídlištní objekty, ale v prostoru barokní sýpky a současné prodejny rovněţ rozsáhlé ţárové pohřebiště. Největší význam získalo místo v období slovanském – hradištním. Nejstarší nálezy tohoto etnika pochází z osmého století. Důleţitost Hradiště vzrostla na počátku devátého století. Tehdy byla ostroţna mohutně opevněna a vznikl zde hrad s rozlohou dvacet hektarů. Ten patřil, spolu s Mikulčicemi, Starým Městem a Pohanskem, k nejvýznamnějším mocenským centrům Velké Moravy. Nález pozůstatků dvou kamenných kostelů z devátého století význam pevnosti jen podtrhuje. Opevněná plocha se rozprostírala v prostoru celé dnešní obce a byla rozdělena na dvě přibliţně stejně velké části - vnitřní hrad a opevněné předhradí. Vnitřní hrad zaujímal východní polovinu a od předhradí ho odděloval pás opevnění. Ve středověku na stejném místě vyrostla kamenná hradba stojící 76
dodnes (obr. 31). Předhradí na západě chránila z nejvíce zranitelného severozápadního směru impozantní hradba vzbuzující úţas. Táhla se severojiţním směrem v úrovni současného hřbitova a garáţí. Původní výška dosahovala aţ sedmi metrů. Tvořena byla čelní kamennou stěnou zesílenou z týla dvěma řadami srubových komor, z nichţ vnější byly vyplněny zeminou. Co však zaslouţí největší obdiv je tři metry hluboký a osm metrů široký příkop vysekaný před opevněním v tvrdé skále. Zánik pevnosti neznamenal zánik ţivota na Hradišti, osídlení pokračovalo nadále a lokalita si svůj význam podrţela i po zaloţení přemyslovského hradu, v jehoţ podhradí vzniklo později město Znojmo. Politická moc se sice přestěhovala do nově vzniklého královského města, Hradiště však zůstalo centrem kulturním. To bylo podtrţeno, kdyţ zde vzniklo proboštství jediného českého rytířského řádu Kříţovníků s červenou hvězdou. V okolí řádového kostela sv. Hypolita, který stojí na místě velkomoravské rotundy, byli znojemští měšťané pohřbíváni aţ do konce osmnáctého století.
Obr. 31: Model velkomoravského hradiště (Fotografie poskytl doc. PhDr. Bohuslav Klíma, CSc.)
12. 1. 2. O HISTORII VÝZKUMU Hradiště sv. Hypolita je lokalita, která si zaslouţí nejvyšší moţnou pozornost, ale která byla doposud v odborných i laických kruzích poněkud zanedbávána. Místa si sice povšiml jiţ koncem devatenáctého století Jaroslav Palliardi, ten zde také provedl první
77
terénní bádání, jejichţ výsledky publikoval v roce 1891, dlouho se však nenašel nikdo, kdo by na něj adekvátně navázal. Aţ rozvoj archeologie po roce 1945 vedl k otevření rozsáhlého a dlouhodobého výzkumu i na Hradišti. Jeho prováděním byl pověřen František Kalousek, profesor působící nejprve na Pedagogické a později na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V první fázi se zaměřil na samotné opevnění a vymezení plochy hradiska. Přinesly velmi důleţité informace o úrovni fortifikace. Další výzkum v centrální části vnitřního hradu jiţ tolik úspěšný nebyl. Profesoru Kalouskovi se nepodařilo zachytit zděnou sakrální architekturu z devátého století ani velkomoravské pohřebiště. Také informací o politickém, hospodářském či kulturním ţivotě středohradištního obyvatelstva nebyl dostatek. Profesoru Kalouskovi chyběl kus tolik potřebného štěstí, a snad i proto přenesl v roce 1957 svůj zájem na Pohansko u Břeclavi. Po jeho odchodu ztratila odborná veřejnost o Hradiště zájem na třicet let. Během tohoto období vzniklo mnoho rodinných domků, především v ulici Švédská, garáţí nebo zahradních chatek. V jádru hradiska, jiţ tak porušeného středověkou a novověkou zástavbou, se tak prostor vhodný pro archeologický průzkum ještě více zúţil a celá řada neocenitelných artefaktů byla zničena. V polovině osmdesátých let se zájem stavebníků obrátil k zahradám na jiţním okraji ostroţny, kde měla vzniknout řadová výstavba rodinných domků. Tato akce by byla příčinou téměř úplného zničení Hradiště jako archeologické lokality a nenávratně bychom tak přišli o kulturně historické památky nevyčíslitelné ceny. V poslední chvíli bylo přijato zásadní rozhodnutí. Archeologický ústav Československé akademie věd v Brně inicioval jednání Městského úřadu ve Znojmě a ten přijal pro celou oblast stavební uzávěru. Budování nových objektů na volných plochách je nyní znemoţněno, povolena je pouze výstavba na místě starších budov, či jejich přestavba. Tomu však musí předcházet podrobné archeologické šetření, podobně jako veškerým zásahům do země - rýhám pro plynofikaci, vodovody a kanalizaci. Roku 1986 se tedy obnovily výzkumy a začala nová etapa archeologického bádání. Vedením výzkumu byl pověřen doc. PhDr. Bohuslav Klíma CSc (obr. 32). Finance na výzkum plynuly aţ do roku 1992 z rozpočtu AÚ ČSAV. Terénní bádání, omezené pouze na plochy připravované k zástavbě a na volné zahrady naznačila, ţe se jedná o perspektivní lokalitu, která by do budoucna mohla přinést mnoho informací o ţivotě raně středověkého obyvatelstva nejen na Znojemsku. V roce 1988 bylo v malé zahrádce při presbytáři kostela probádáno pohřebiště z hroby z jedenáctého aţ osmnáctého století. Mrtví leţeli v sedmi horizontech nad sebou na ploše pouhých dvaceti metrů čtverečních. Důleţitý byl objev 78
starobylého zdiva pod současným chrámem, patřícího gotickému kostelu z třináctého století. Ještě níţe však zeď vykazovala odlišný charakter. Okrouhlý tvar tohoto základu naznačoval, ţe jde o rotundu, původně datovanou do jedenáctého století. Pozdější výzkumy donutily badatele přehodnotit závěry. Stále se ovšem nepodařilo nalézt velkomoravské pohřebiště ani architekturu, u které by mohl tehdejší stav poznání prokázat středohradištní stáří.
Obr. 32: Doc. PhDr. Bohuslav Klíma CSc a nálezy ze Znojma Hradiště (Fotografie poskytl doc. PhDr. Bohuslav Klíma, CSc.)
AÚ ČSAV v Brně prošel v roce 1992 reorganizací. Původně velký kolektiv odborných pracovníků byl ztenčen a přestal provádět terénní výzkumy. Současně s tím se přesunul výzkum Znojma - Hradiště na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, kam přešel i vedoucí výzkumu. Fakulta se tak zařadila mezi organizace řízené ministerstvem kultury a evidované památkovým úřadem a to podle dekretu MK ČR č. j. 9917/93 ze dne 5. října 1993. Tak se po téměř čtyřiceti letech bádání vrátilo tam, kde profesor Kalousek s výzkumy začal. V roce 1994 vznikl Nadační fond sv. Hypolita. Zaloţily ho dvě organizace - řád Kříţovníků s červenou hvězdou, který do něj vloţil dvě budovy, čímţ zajistil Nadaci základnu a ubytovnu, a PdF MU, která se po dlouhá léta spolupodílela na financování brigádníků, většinou studentů fakulty. V současnosti se však vysoké školy dostávají do finančních potíţí, a tak zůstalo financování zcela na bedrech Nadačního fondu, jenţ
79
získává peníze formou sponzorských darů. Díky těmto penězům je moţné kaţdý rok provádět systematický výzkum. Od roku 1993 byly učiněny natolik významné objevy, ţe se Znojmo konečně zařadilo tam, kam vţdycky patřilo – po bok nejvýznamnějších velkomoravských center. K nejdůleţitějším objevům došlo v sezónách 1996 - 1998. Badatelé během tohoto období objevili vše, o čem snil profesor Kalousek – sakrální architekturu z devátého století, velkomoravské pohřebiště s bohatými velmoţskými hroby se zbraněmi a šperky a také celou řadu sídelních objektů dokumentujících i hospodářský význam Hradiště. Roku 1996 byly v severozápadní části vnitřního hradu nalezeny pozůstatky starobylé architektury. Byly ve velmi špatném stavu, neboť mocnost půdy v místech, kde k objevu došlo, dosahuje jen deseti aţ třiceti centimetrů. Severní část stavby byla navíc překryta a víceméně zničena budovou novověké stodoly z devatenáctého století. I přes tyto skutečnosti archeologové díky pečlivé a maximálně pozorné práci základy odkryli. Výzkum v dalších sezónách pak jednoznačně potvrdil velkomoravský původ stavby, která dostala označení kostel I.. Podle pravoúhlého tvaru presbytáře pochází z první třetiny 9. století a řadí se tak k nejstarším na Moravě. Kostel nezůstal dlouho osamocen. Badatelé byli po sezóně 1997 nuceni přehodnotit své závěry, týkající se rotundy pod základy dnešního kostela sv. Hypolita. V klášteře proběhla stavba kanalizace a tu, podle pravidel stavební uzávěry, musel předejít archeologický průzkum. Znovu, stejně jako v roce 1988, bylo nalezeno sedm hrobových horizontů. Jeden z hrobů, s ostruhami a překrásně zdobenou pochvou noţe, byl prokazatelně velkomoravský. Výsledky byly natolik překvapivé, ţe se archeologové o rok později do prostoru kostela vrátili. Tentokrát se zaměřili na zahrádku jiţně od věţe. Mezi více neţ stovkou hrobů bylo deset pohřbů prokazatelně z 9. a první poloviny 10. století, tedy z období středohradištního. Byly to hroby bojovnické s ostruhami a válečnými sekerami a dětské se stříbrnými náušnicemi a gombíky. Jednalo se tedy o okraj pohřebiště respektujícího rotundu. Bohuţel musíme předpokládat, ţe centrum pohřebiště obsahující nejcennější nálezy bylo při pozdějších přestavbách zničeno. Rotunda byla označena jako kostel II a její stáří bylo posunuto do poslední třetiny 9. století. V sezóně 1998 byly objeveny další dětské hroby se stříbrnými a také zlatými šperky a to, spolu s prezentací výsledků výzkumů na mezinárodní konferenci v Uherském Hradišti, přitáhlo ke Znojmu pozornost sdělovacích prostředků. Lokalita se tak dostala do povědomí široké veřejnosti.
80
12. 1. 3. OBJEV VELKOMORAVSKÉHO POHŘEBIŠTĚ V říjnu 2007 byl docent Bohuslav Klíma povolán k hloubení základů nového rodinného domku na pozemku manţelů Šobových (obr. 33). Tento pozemek leţí západně od opevněného předhradí velkomoravského Hradiště sv. Hypolita. Je tedy uţ mimo stavební uzávěru. Přesto se pozvání archeologa ukázalo být správným krokem. Jen v základových rýhách se objevilo asi sedm kostrových hrobů. Docent Klíma hned povolal svoje spolupracovníky (studenty a absolventy PdF MU, z nichţ někteří také studují archeologii na FF MU) a pustili se do práce. V průběhu asi tří týdnů (spíše víkendů) a přes nepřízeň počasí se jim podařilo odkrýt a vyzvednout 20 kostrových a 8 ţárových hrobů. Hroby obsahovaly bohatý velkomoravský inventář. Bylo objeveno několik neporušených nádob, zbytky dvou věder, sekera bradatice, náušnice, několik noţů a kování.
Obr. 33: Letecký pohled na velkomoravské pohřebiště (Fotografie poskytl doc. PhDr. Bohuslav Klíma, CSc.)
Vše je teď předmětem vyhodnocování, ošetřování a zakonzervovávání. Kosterní materiál je důkladně zpracováván na Ústavu experimentální biologie Přírodovědecké fakulty. Jiţ teď se dá s jistotou říci, ţe jde jen o malou část rozsáhlého pohřebiště, které hledal uţ profesor Kalousek a po něm celých 22 let docent Klíma. Tomu se tak konečně splnil jeho velký sen. Cíl výzkumů pro příští léta je tedy jiţ určen. (Staţeno z http://www.znojmo-hradiste.wz.cz/ dne 24. 4. 2009, autor Mgr. Šašínka)
81
12. 2. METODY V následných odstavcích se budu podrobně věnovat popisu metody kresebné a plastické rekonstrukce podoby podle Lebedinské (1998) podle níţ jsem při rekonstruování postupovala. 12. 2. 1. METODA GRAFICKÉ REKONSTRUKCE PODOBY ČLOVĚKA NORMA LATERALIS, LEBEDINSKAYA (1998) Pro svoji práci pouţívám metodu rekonstrukce podoby podle Lebedinské (1998), kterou jsem si osvojila díky školení na Akademii věd v Moskvě. Tato metoda je pokračováním práce M. M. Gerasimova. Právě on vytvořil to, co se dnes nazýváme Ruskou metodou. Gerasimov se jako mladík účastnil archeologických a antropologických výzkumů organizovaných Irkutským regionálním muzeem na Sibiři. Byl problémem rekonstrukce natolik uchvácen, ţe se mu jeho řešení stalo celoţivotním cílem a osudem. Během své kariéry Gerasimov zrekonstruoval přes 200 hlav našich prehistorických předků. Také se ujal velkého počtu historických případů. V roce 1950 byla pod jeho vedením v Moskvě zaloţena Laboratoř antropologické rekonstrukce v Ústavu etnografie a antropologie Ruské akademie věd v Moskvě. Od té doby metoda prodělala značný vývoj. Ten je patrný zejména na modifikaci způsobu rekonstrukce zevního nosu. Původní metoda navrhovaná Gerasimovem spočívá v lokalizaci hrotu nosu v průsečíku dvou přímek. Jedna je vedena v prodlouţení směru distální třetiny nosních kostí a druhá kopíruje směr spina nasalis anterior. Na základě výzkumu laterálních rentgenových snímků byla metoda rekonstrukce profilu nosu zdokonalena. Zároveň byla provedena důkladná studie hloubky měkkých tkání a zdokonaleny byly i techniky zjišťování těchto dat. Jak anatomické metody, tak i RTG metoda má váţné nedostatky. Ale v posledních letech se ruští autoři zabývali studiem různých etnických skupin z bývalého SSSR s cílem vytvořit banku dat. Tento výzkum přinesl novou metodu měření měkkých tkání prostřednictvím ultrazvukové echo lokalizace. Na rozdíl od předchozích metod (měření na mrtvolách a rentgenová analýza) má ultrazvuková sondáţ mnoho významných předností. Umoţňuje studovat velké populace bez ohroţení zdraví a přináší tak mnoţství informací. Také ultrazvuková aparatura (Echophthalmoscope EOS-21) není náročná na pouţívání a je snadno přenositelná. 82
Podkladem pro kresebnou rekonstrukci prováděnou „ruskou školou“ je konturní obrys získaný pomocí dioptrografu. Na konturu lebky nanášíme tloušťku měkkých tkání v konkrétních bodech (glabella, ophryon, metopion, vertex, opistokranion a protuberantia occipitalis externa). Většinu bodů zakreslujeme na kolmici ke kontuře obrysu lebky, v bodě glabella se tloušťka měkkých tkání nanáší paralelně s frankfurtskou horizontálou. Značky se poté plynule spojí v linií, která kopíruje celý tvar lebky. Rekonstrukce očí V literatuře existují určité neshody o rekonstrukci očí. Metoda Lebedinské (1998) rekonstruuje oko následovně: Na obvodu lebky naznačíme hranici vystouplosti oční koule. Orbita normálně nezasahuje za hranici horního a spodního okraje orbity. Podle toho narýsujeme vertikální linii spojující horní a dolní bod očnice. Nakreslíme obrys oční koule i víček. Oční koule se této linie dotýká (obr. 34). Tloušťka volného okraje víček je rovna v průměru 3 mm.
Obr. 34: Umístění oční koule, norma lateralis (Převzato z Taylor 2001) Rekonstrukce nosu V historii, i dnes je rekonstrukci nosu věnována velká pozornost. Jeho rekonstrukce je jedna z nejsloţitějších částí při rekonstrukci podoby. Tvar obrysu kostní části hřbetu nosního závisí na formě nosních kostí, podobně jako jeho chrupavčitá část většinou kopíruje tvar zářezu nosního otvoru, který se jeví jako zrcadlové zobrazení (obr. 35). Jako osa symetrie slouţí linie paralelní ke spojnici bodu nasion – prostion, procházející nejvíce 83
vyčnívajícím bodem nosních kostí. Kolmo k ose symetrie, od zářezu nosního otvoru, vedeme kaţdé 2 mm přímky, které nám pomohou utvořit obrys chrupavčité části nosu. Tvar a směr podkladu nosu kopíruje tvar a směr kontury spodního kraje předního nosního trnu. Bod pronasale, nebo-li hrot nosu, se nachází na úrovni nejhlubšího místa zářezu nosního otvoru vzhledem k ose symetrie. V řadě případů se shoduje s bodem nasolaterale. Šířka špičky nosu v průměru odpovídá vzdáleností bodů conchale. Tvar a směr volného okraje septa nosu kopíruje tvar a směr kontury spodního okraje předního nosního trnu. V bodech nasion, rhinion a subspinale naneseme tloušťku měkkých tkání a spojíme linií. Horní bod brázdy křídla nosního, supraalare, odpovídá bodu conchale na lebce. Ţlábek nosního křídla
Obr. 35: Rekonstrukce nosu z profilu (Převzato z Wilkinson 2004)
se ohýbá u kraje nosního zářezu, prochází přes bod alare a směřuje k bodu subspinale. Jeho konec však nedosahuje aţ k bodu, nasospinale. Rekonstrukce úst Tloušťku měkkých tkání naznačíme v bodě supradentale. Tento bod na obličeji odpovídá bodu na horním rtu, jeţ leţí ve středu okraje slizniční části rtu. Profil rtu kopíruje konturu alveolární části horní čelisti. Výška slizniční části horního rtu odpovídá vzdálenosti mezi body supradentale a stomion 1 (okluzální okraj mediálních řezáků). V bodě supramentale označíme tloušťku měkkých tkání. Výška slizniční části dolního rtu je rovna vzdálenosti bodů stomion a infradentale 1. Výška koţní části je od infradentale k supramentale. Koutek úst se nachází v prostoru mezi prvním a druhým horním premolárem na linii jejich skusu s dolními premoláry. Tvar philtra závisí na hloubce a šířce prohlubně mezi alveolárními vyvýšeninami prostředních řezáků. Jeho hranice vedou po linii největšího vystoupení alveolů. Sulcus nasolabialis na lebce začíná v bodě supraalare a prochází přes přední okraj alveolu špičáku.
84
Rekonstrukce brady Při rekonstrukci bradové oblasti nanášíme tloušťku měkkých tkání v bodech pogonion a gnathion. Tyto body spojíme linií, která kopíruje tvar profilu brady. Linii prodlouţíme z bodu gnathion k bodu submandibulare a podél zadního okraje větve čelisti s ohledem na tloušťku měkkých tkání v této oblasti. Bradortová rýha leţí v úrovni alveolů spodních řezáků. Rekonstrukce ušního boltce Výška ušního boltce odpovídá průměrně vzdálenosti od bodu mastoidale k vyvýšenině, která se nachází u kraje šupinovitého švu. V případech, kdy není val výrazný, se můţeme orientovat podle průsečíku sutura squamosa se spodní spánkovou linií. Tragus se nachází před porus acusticus externus (obr. 36). Zadní okraj boltce ušního ohraničuje bod mastoidale 1, za který zpravidla nezasahuje. Z detailů lebky lze získat poměrně mnoho informací týkajících se uší a uvádí se, ţe šířka ucha je přibliţně poloviční vůči jeho délce a osa ucha je rovnoběţná s ramus mandibulae. Výška ušního boltce je v průměru rovna výšce
nosu,
resp.
vzdálenosti
bodů
supraorbitale
a
subspinale.
Malý processus mastoideus směřující mediální naznačuje na malé uši přilehlé k hlavě, zatímco masivní a prominující výběţky jsou charakteristické pro velké odstávající uši. Individuální charakteristiky reliéfu ušního boltce není moţné podle lebky určit.
Obr. 36: Rekonstrukce ušního boltce (Převzato z Taylor 2001)
85
NORMA FRONTALIS, LEBEDINSKAYA (1998) Podobně jako při rekonstrukci z profilu zhotovíme na dioptrografu obrys lebky. Poté linií spojíme nejvíce vystupující bod jařmových oblouků na jejich spodním okraji a gonion na pravé i levé straně obvodu lebky. Potom v bodech vertex, zygion, gonion, bod spodní čelisti a gnation naneseme a označíme tloušťku měkkých tkání, které pak spojíme plynulou linkou. Rekonstrukce očí Sklon oční štěrbiny (rima palpebrarum) je určen přímkou spojující body entoorbitale a exoorbitale. Mediální koutek oka se nachází na úrovni entoorbitale. Velikost slzného váčku (caruncula lacrimalis) se rovná vzdálenosti mezi přední a zadní slzní hranou v linii průřezu oční štěrbiny. Vnější koutek oka odstupuje mediálním směrem od bodu exoorbitale (v linii oční štěrbiny) o 7-8 mm. Vzdálenost vnitřního a vnějšího koutku oka je ovšem projektivní, skutečná velikost bude pak tedy záviset na úhlu sklonu očnic vzhledem k frontální rovině obličeje. Tloušťka volného okraje víček je rovna v průměru 3 mm. Tvar záhybu horního víčka závisí na tvaru horního okraje očnice. Rekonstrukce obočí Obočí ovlivňuje výraz obličeje. Je-li upravené a dobře klenuté, vypadají oči otevřeně a ţivě. Naopak kdyţ obočí srůstá nad kořenem nosu a je příliš husté, působí člověk zamračeně. Dnešní doba a módní trendy jako např. trhání obočí zvyšují celkovou variabilitu. Při rekonstrukci se obočí neklade velký význam, právě kvůli jeho velké variabilitě. To ovšem neznamená, ţe správný způsob jeho rekonstrukce není důleţitý. Špatné umístění obočí mění celkový výraz obličeje. Velmi běţnou chybou při rekonstrukci je příliš vysoké umístění obočí. Spodní kraj obočí se nachází na horním okraji očnice a na laterálním okraji se mírně zvedá. Horní okraj nepřesahuje hranici největšího vystoupení nadočnicových oblouků. To umoţňuje s určitou pravděpodobností určit šířku obočí. Tvar obočí odpovídá hornímu okraji očnice, směru i tvaru nadočnicových oblouků (obr. 37). Při rekonstrukci obočí je třeba brát v úvahu častý výskyt asymetrie v jejich poloze i formě.
86
Obr. 37: Rekonstrukce obočí (Převzato z Wilkinson 2004) Rekonstrukce nosu Rekonstrukce tvaru profilu kostěné a chrupavčité části hřbetu nosu zepředu můţe být uskutečněna pouze na základě jejich rekonstrukce z profilu. Šířka a tvar příčného řezu nosního hřbetu závisí nejen na šířce a tvaru nosních kostí, ale zahrnuje i mediální úsek frontálních výběţků horní čelisti, ohraničených mělkým ţlábkem. Šířka nosu na úrovní nosních křídel se řídí podle bodu alare. Výška nosních křídel odpovídá výšce bodu conchale od úrovně subspinale. Spodní bod nozdry se shoduje s bodem nasospinale. Šířka špičky nosu v průměru dopovídá vzdálenosti mezi body conchale. Při rekonstrukci nosu se musíme zaměřit na jeho moţnou asymetrii, charakteristickou pro daný obličej. Rekonstrukce úst Rekonstrukce úst v norma frontalis v podstatě odpovídá krokům rekonstrukce v norma lateralis (viz. výše). Tvar philtra závisí na hloubce a šířce prohlubně mezi alveolárními vyvýšeninami prostředních řezáků. Jeho hranice vedou po linii největšího vystoupení alveolů Štěrbina úst prochází bodem stomion 1, který leţí na okluzálním okraji středních horních řezáků. Koutek úst se nachází mezi prvním a druhým premolárem horní čelisti na linii skusu s dolními premoláry (obr. 38). Podle Gerasimova (1971) začíná nasolabiální rýha od laterálního okraje apertura, nad crista conchalis a přechází přes střed a končí těsně pod druhým molárem ve směru vnitřního úhlu mandibuly, přičemţ vzájemný vztah těchto bodů určuje kontury
87
nasolabiální rýhy. Výraznost rýhy závisí na hloubce fossa canina. Podle Lebedinské je tvar sulcus nasolabialis určen profilovaností a šířkou alveolární části maxilly. Při slabé profilovanosti a velké šířce alveolárního oblouku se častěji vyskytuje obloukovitá forma záhybu.
Obr. 38: Rekonstrukce úst, šířka štěrbiny ústní (Převzato z Wilkinson 2004 a Taylor 2001) Rekonstrukce brady Bradortová rýha leţí v úrovni alveolů spodních řezáků. Šířka brady odpovídá vzdálenosti mezi body mentale leţícími na vnitřní straně foramina mentalia Gerasimov (1971) uvádí, ţe pokud je dolní strana mandibuly zakulacená dovnitř a nemá hranky nebo drsnatiny, tak bude svalovina pokrývat kost jen zlehka a brada bude mít jemné kontury. Pokud však má dolní strana výrazné hrany, kterým odpovídá mohutně vyvinuté svalstvo, pak bude brada masivní a mohutná. Rozštěpená brada (jamka na bradě) vzniká, pokud je ve středu bradového výběţku ţlábek a upínají se zde silné mandibulární svaly.
88
12. 2. 2. METODA PLASTICKÉ REKONSTRUKCE PODOBY ČLOVĚKA, LEBEDINSKAYA (1998) V prvé řadě obnovíme ţvýkací
jařmového oblouku a pokračující kolmo
svaly (m. temporalis a m. masseter), které
dolů.
převáţně formují celkový obrys obličeje. Temporální sval zaujímá celý prostor spánkové jámy lebky, nahoře dosahuje ke spánkové
linii.
Svalové
snopce
se
paprsčitě sbíhají a vytvářejí silné šlachy, které prochází pod jařmovým obloukem a upínají se na processus coronoideus dolní čelisti. Ţvýkací sval (m. masseter) má tvar podélného čtyřúhelníku. Skládá ze dvou vrstev povrchové, která začíná na přední části jařmového oblouku a spouští
Obr. 39: Plastická rekonstrukce
se dolů směrem k úhlu dolní čelisti, a
(Převzato z Lebedinskaya 1998)
hluboké, vycházející na zadní části Sval se upíná na vnějším povrchu větve čelisti v oblasti svalové drsnatiny. Místa počátku a úponu svalů se na lebce označí tuţkou. Svaly se rekonstruují na pravé i levé polovině obličeje. Nanášení jednotlivých mimických svalů nemá smysl, protoţe podle reliéfu lebky nemůţeme usuzovat na stupeň jejich výraznosti. Proto se pouţívá tabulka s hodnotami tloušťky měkkých tkání. V průběhu další práce je doporučeno rekonstruovat měkké pokryvy hlavy nejprve jedné straně hlavy a aţ poté na druhé straně. Začneme s rekonstrukcí mozkového oddílu lebky. Na body: nasion, glabella, vertex, opistokranion a na nejvíce vystupující bod vnějšího týlního hrbolu naneseme pásky plastelíny, jejichţ výška je rovna tloušťce měkkých tkání v daných oblastech. Válečky se spojí pásky o šířce asi 1 cm, které se slévají v jeden sagitální hřeben. Další podélný pás se pokládá podél horní spánkové linie a přechází na bradavkovitý výběţek a zakončuje se u jeho hrotu. Tloušťka pásu je rovna tloušťce mediálně-sagitálního hřebene v kaţdé jeho oblasti. Oba pásy se spojí příčnými pásky, které pokračují aţ po zadní okraj lícního výběţku čelní kosti a po horní okraj jařmových oblouků. Poslední pás se umístí na povrch velkého spánkového svalu. Vzdálenost mezi pásky by neměla přesáhnout 2-3 cm (obr. 39). Prostor mezi podélnými a příčnými pásy se zaplní plastelínou. Případné nerovnosti se 89
zahladí tak, aby nebyla narušena poţadovaná tloušťka měkkých pokryvů hlavy. Zvláště pozorně je třeba přistupovat k rekonstrukci měkkých pokryvů v oblasti obočí, glabelly a horního okraje očnice s tím, aby se zachoval jejich sloţitý individuální reliéf. Nesmíme zapomenout na moţné asymetrie. V praxi se ukázalo, ţe je výhodnější nejdříve dokončit jednu polovinu lebky a poté přejít na druhou. Dále se musí zaplnit nosní dutina měkkým papírem (nepouţívat vatu!), a přitom se nesmí poškodit nosní přepáţka a nosní dutina. Zakryjeme hruškovitý otvor destičkou plastelíny tak, abychom nechali volný jeho okraj. Vloţíme do prohlubně očnice nevelký chomáček měkkého papíru, vymodelujeme oční koule odpovídající velikosti očnice a vloţíme je dovnitř tak, aby nevyčnívaly za hranici kraje orbity. To je lepší udělat najednou na pravé i levé straně, abychom se vyvarovali případné asymetrii v poloze očí. Rekonstruujeme tvar jedné z poloviny chrupavčité části nosu. Princip plastické reprodukce zůstává stejný jako při grafické. Na mediánní linii obličeje přes body nasion, rhinion a vytvořenou chrupavčitou část nosu k subspinale klademe pásek plastelíny široký ne více neţ 0,5 mm. Tvar kostní i chrupavčité části nosu musí být zobrazen přesně. Od bodu subspinale se mediální hřeben dále prodluţuje, prochází přes body supradentale, stomion, infradentale, supramentale, pogonion a gonion. Tvar mediálního hřebene musí kopírovat tvar kostního podkladu. Formuje se boční povrch hřebene kostní části nosu od jiţ poloţeného mediálního pásu, k vnitřnímu (mediálnímu) okraji očnice. Tloušťka měkkých tkání na tomto místě je stejná, jako na bočním bodě nosu. Směrem k přednímu orbitálnímu bodu se tloušťka měkkých tkání zvětšuje a zde je nutné řídit se reliéfem lebky. Vymodelujeme boční stranu chrupavčité části nosu. Šířka nosního hrotu se v průměru rovná šířce hruškovitého otvoru v úrovni conchale. Poloha křídla nosního se řídí rozmístěním bodů conchale, alare a nasospinale, kde se nachází spodní bod nozdry. Spodní část přepáţky nosní je širší o 2 mm v průměru na kaţdé straně neţ přední nosní trn. Při zachování tloušťky měkkých tkání v bodě orbitale anterior, malare, a předním zygomaxillárním bodu, se formuje reliéf lícních kostí. Na jařmovém oblouku a v jeho protaţení se shoduje tloušťka měkkých tkání tloušťce na zygionu. Určíme umístění ţlábku pod nosem (philtrum). Jeho hranice prochází v ose nejvyššího vyzdviţení alveolů mediálních řezáků. Rekonstruujeme boční část koţní části horního rtu od philtra po okraj jamky špičáku. Tloušťku měkkých tkání v této oblasti 90
určuje bod jugaalveolare. Označíme polohu koutku ústního (mezi prvním a druhým premolárem a bod stomion). Vymodelujeme slizniční část horního rtu od mediálního hřebínku (bod supradentale) a dále podél horního okraje korunek zubů. Od bodu stomion k bodu infradentale 1 se rozkládá slizniční část spodního rtu. Tloušťka koţní části spodního rtu je stejná jako v bodě supramentale 1. Dolní okraj rtu ohraničuje rýhu bradortovou, procházející po hranici alveolární části čelisti. Od počátku mediálního hřebínku se formuje boční strana brady. Její boční hranice dosahuje do bodu mentale. Od bodu mentale k bodu gonion po vnějším povrchu spodního okraje čelisti, kopírujíce jeho tvar, se poloţí pás plastelíny. Jeho tloušťka odpovídá tloušťce v bodu gonion. Dříve, neţ přejdeme ke tvarování nosortové rýhy, zaplníme plastelínou prostor mezi crista zygomaticoalveolaris horní čelisti a horním okrajem ţvýkacího svalu. Od jařmového oblouku přes povrch ţvýkacího svalu aţ po hřeben procházející podél vnějšího okraje čelisti se přiloţí široký plátek, jehoţ šířka je jako na jařmovém oblouku. Rekonstruujeme nosortovou rýhu, jejíţ hranicí bývá mediální okraj fossa canina. Tvar bývá obloukovitý nebo klikatý. První forma, podle našich pozorování, se častěji vyskytuje u obličejů, které mají širokou, slabě profilovanou alveolární část horní čelisti. Není náhoda, ţe konečná rekonstrukce oka je na posledním místě. Zkušenost ukázala, ţe pro rekonstrukci oka je lepší vidět polovinu obličeje jiţ vcelku. Naznačí se poloha vnitřního koutku oka (bod entoorbitale odpovídající bodu entokantion na obličeji). Šířka slzného váčku je rovna vzdálenosti mezi předním a zadním slzným hřebínkem. Vnější koutek oka se nachází na úrovni exoorbitale, ale v odstupu o 7 - 8 mm od něj v mediálním směru podél linie štěrbiny oční. Tvar víček se rekonstruuje podle tvaru horního okraje očnice. Obočí se rozkládá mezi horním okrajem očnice a nejvyšším místem nadočnicových oblouků. V této fázi práce můţeme přejít k rekonstrukci druhé poloviny obličeje. Musíme postupovat opatrně, aby se zachovaly veškeré charakteristiky a asymetrie. Rekonstrukci ušních boltců je vhodné dělat nakonec. Vnější zvukovod do té doby nezakrýváme plastelínou. Od bodu gnation, podél celého spodního kraje dolní čelisti a na zadní okraj její větve poloţíme plátek plastelíny, jehoţ tloušťka ve všech místech zůstává stejná jako v bodě gnation. Plynule jej spojíme s hřebínkem, procházejícím po vnějším povrchu okraje čelisti. Nakonec upravíme povrch obličeje, odstraníme případné nerovnosti. Provedeme kontrolu provedené rekonstrukce srovnáním s kresebnou rekonstrukcí profilu. Jestliţe 91
tloušťka měkkých tkání, nanesená na tu nebo onu oblast obličeje vzbuzuje pochybnost, je moţné ji prověřit pomocí tenké jehly. Další detaily se jiţ týkají ustanovení hlavy do stojanu a následného vytvoření krčních partií. Poloha hlavy vůči krku je důleţitá. Její postavení a sklon jsou u kaţdého člověka individuální a často jsou určovány věkem, zaměstnáním, stavem zdraví apod.
92
12. 2. 3. ZKUŠENOSTI Z MOSKVY V roce 2006 jsem se poprvé na Ústavu antropologie Masarykovy univerzity setkala s metodou rekonstrukce podoby podle lebky, se kterou nás přijely seznámit odbornice Tatiana Balueva a Elizaveta Veselovskaya z Laboratoře antropologické rekonstrukce Ústavu etnologie a antropologie Ruské akademie věd. Problematika této metody mě velmi zaujala, ale třídenní kurz ji nastínil pouze lehce a rozhodně nestačil na to, aby jsem se mohla rekonstrukci věnovat odborně i v budoucnosti. Po vyjádření mého nadšení mi Tatiana Balueva a Elizaveta Veselovskaya byly ochotné poskytnout dlouhodobější školení v jejich laboratoři v Moskvě. Získat finanční podporu pro studium v zemi neevropské unie bylo velice obtíţné a právě finanční prostředky mě donutily můj pobyt zkrátit. Přesto mi dvouměsíční návštěva umoţnila naučit se metodu grafické rekonstrukce podoby podle lebky a vyzkoušet si i rekonstrukci plastickou. Po seznámení se s kolektivem laboratoře a vyřízení formalit jsem mohla započít své první rekonstrukce podoby. Během svého pobytu jsem vytvořila sedm grafických rekonstrukcí podoby a jednu rekonstrukci plastickou. Pracovala jsem jak na historickém, tak na kriminalistickém materiálu, který uţ byl alespoň jednou z odbornic zpracován, a mohl tak slouţit pro zpětnou kontrolu mých prací. Rekonstrukce jsem samozřejmě měla moţnost vidět aţ při porovnávání, abych jimi nebyla ovlivněna. Grafické rekonstrukce podoby nyní pro snadnější orientaci rozdělím na rekonstrukce podob ţen a muţů. Pro rekonstrukce podob ţen mi slouţil kriminalistický materiál, na kterém pracovala Tatiana Balueva. Šlo o sérii lebek z Novosibirska, která čítala více jak desítku lebek mladých ţen, ne starších 30ti let, které byly zavraţděny jedním „člověkem“. Vrah po smrti tělo rozřezal a hlavu zakopal na jiném místě neţ trup. Materiál je tak vzorovou ukázkou vysoké kriminality v Rusku. Během svého pobytu jsem zrekonstruovala podoby tří z těchto ţen (obr. 40). Všechny tři rekonstrukce podoby, jak z profilu, tak z frontálního pohledu jsme s Tatianou Baluevou porovnávaly pomocí světelného stolu. Překrytím obrazů jsme kontrolovaly umístění očí, úst, tvar nosu a vůbec celkovou konturu obličeje. Pro přesnější vytvoření rekonstrukcí byly k dispozici soudní zprávy, ve kterých byl většinou popsán mimo jiné i účes zavraţděné. 93
Obr. 40: Rekonstrukce tří zavražděných žen z Novosibirska Naučit se tuto metodu je velice obtíţné, jde o dlouhý, pracný proces, vyţadující mravenčí píli a trpělivost, anatomické, morfologické a antropologické znalosti. Bez absolvování antropologických a osteologických předmětů bych se metodu jistě naučit nemohla. Pro rekonstrukci je totiţ velice důleţité určit správně pohlaví, věk a rasu, také zvláštnosti na lebce jako jsou asymetrie, patologie, individuální zvyky a to vše pak zahrnout do konečné podoby.
94
Pro rekonstrukce podob muţů mi slouţil materiál kriminalistický i historický. Zrekonstruovala jsem dvě lebky historické, z nichţ jedna nesla mongoloidní znaky, a dvě lebky z kriminalistického ústavu (obr. 41, 42). I tento materiál byl velmi zajímavý, např. lebka postaršího muţe, nesla stopy jiţ zahojených fraktur v oblasti nadočnicového oblouku a lícní kosti vlevo. Rekonstrukce byly zpracovány Elizavetou Veselovskou a tak i její práce mohly slouţit pro porovnání s mými kresbami. Srovnání probíhalo stejným způsobem jako u lebek ţenských, tedy pomocí světelného stolu. Při grafických rekonstrukcích jsem postupovala podle predikčních pravidel vytvořených Galinou Lebedinskou (1998)
Obr. 41: Rekonstrukce podoby muže se zhojenými frakturami lebky
95
Obr. 42: Kriminalistická rekonstrukce podoby muže Během mého pobytu v Moskvě se konala na Ruské akademii věd antropologická konference, na kterou se sjeli mnozí odborníci z celého světa. I já jsem mohla po celé tři dny konferenci navštěvovat a seznámit se tak s těmito odborníky (obr. 43). Konference probíhala v samotné budově Ruské akademie věd, která je architektonicky velmi zajímavá a v některých patrech je moţno shlédnout vystavené rekonstrukce podoby vytvořené pracovníky antropologické laboratoře. Samotná Laboratoř antropologické rekonstrukce zde totiţ nesídlí.
Obr. 43: Na Ruské akademii věd (zleva Olga Grigorjeva, já, Tatiana Balueva, Elizaveta Veselovskaya); Tatiana Balueva a Elizaveta Veselovskaya Po skončení konference jsem započala svoji první plastickou rekonstrukci podoby. Náročnost této metody je mnohem větší neţ u rekonstrukce grafické, která jak uţ jsem zmiňovala, je sama o sobě velmi obtíţná. Metoda plastické rekonstrukce vyţaduje především neuvěřitelnou trpělivost. Pro svoji rekonstrukci jsem zvolila historický materiál, lebku ţeny ze 7. století. První etapa metody plastické rekonstrukce podoby spočívá opět ve vytvoření dioptrografického obrysu lebky se všemi potřebnými detaily. Kdybych zde měla podrobně popsat body, podle kterých jsem postupovala, mohla bych opsat veškerá pravidla, která uvádí Galina Lebedinskaya ve své knize z roku 1998. Přesto alespoň zběţně popíši ty, které je moţno vidět na fotografiích (obr. 44). Nejdříve jsem obnovila ţvýkací svaly (m. temporalis a m. masseter), které formují celkový obrys obličeje. Zaplnila jsem nosní dutinu a očnice měkkým papírem a překryla vrstvou plastelíny. V těchto partiích jsou velmi drobné kůstky, a proto je nutné postupovat velmi šetrně. Poté jsem v přesně daných místech nanesla hřebeny plastelíny, jejichţ 96
tloušťka odpovídá tloušťce měkkých tkání. Pásky se nanáší pouze na jedné polovině lebky, druhá polovina slouţí pro zpětnou kontrolu. Prostor mezi nimi jsem zaplnila plastelínou, ovšem se zachováním všech detailů lebky. Po důkladném vytvoření levé poloviny obličeje, jsem mohla přejít k polovině pravé. Postup se opakuje. Důleţitá je i poloha hlavy vůči krku. Její postavení a sklon jsou u kaţdého jedince individuální a často jsou určovány věkem, zaměstnáním, stavem zdraví apod. Další dny jiţ spočívaly v tvoření sloţitých detailů obličeje a doplňků (jako jsou vlasy, oděv a šperky).
Obr. 44: Moje první plastická rekonstrukce podoby podle lebky
97
12. 2. 4. POPIS REKONSTRUOVANÝCH LEBEK A VLASTNÍ POSTUP REKONSTRUKCE 12. 2. 4. 1. HROB Č. 539 Z LOKALITY ZNOJMO HRADIŠTĚ Lebka z hrobu č. 539 se zachovala celkově ve velmi dobrém stavu, tj. včetně všech partií důleţitých pro rekonstrukci podoby. Nosní kůstky i spina nasalis byly v podstatě nepoškozeny, taktéţ alveolární oblast obou čelistí. Poškození se nachází pouze na arcus zygomaticus a caput mandibulae pravé strany. Pohlaví jedince bylo určeno po důkladném prozkoumání morfologických pohlavně dimorfních znaků na lebce jako ţenské. Lebka vykazovala typické ţenské rysy (gracilnost, ossa nasalia při pohledu z profilu přecházejí plynule do čela, zřetelná tubera frontalia, velmi výrazný alveolární prognatismus atd.). Pro určení pohlaví bylo vyuţito aspektivní metody podle Acsádi a Nemeskériho (1970) a metody podle Novotného (1990). Obě metody jsou podrobně popsány v kapitole 5. Stáří jedince bylo určeno na základě kombinace metod pro určování věku z obliterace lebečních švů podle Oliviera (1960) a metod na základě stupně zubní abraze podle Lovejoe (1985). Jak jiţ bylo vzpomenuto výše, metody jsou v antropologických výzkumech běţně uţívány a to z prostých důvodů. Olivier totiţ uvádí patrně nejširší věkové rozmezí obliterace jednotlivých úseků lebečních švů. Jeho data překrývají rozdíly mezi většinou autorů. A metoda podle Lovejoe je poměrně přesná a snadná. Poškození chrupu srovnáme se schématem a tím odhadneme příslušnou věkovou kategorii. Kombinaci různých druhů metod pouţíváme v zájmu co nejpřesnějšího odhadu věku. Obě metody jsou podrobně popsány v kapitole 6. Věk jedince byl maximálně 20 let. Na lebce není patrná ţádná výrazná asymetrie. Levá orbita je nepatrně niţší. Pod spodním okrajem levé očnice je totiţ výraznější drsnatina, která vyklenuje margo infraorbitalis lehce nahoru. Apertura piriformis je souměrná, spodní okraj dna hruškovitého nosního otvoru je na obou stranách vykrojen stejně. Spina nasalis anterior není příliš výrazná, směřuje přímo. Os ethmoidale chybí a vomer se sklání lehce vlevo. Chybí concha nasalis inferior sinister i dexter, ale je zřetelné, ţe se původně nacházely ve stejné výšce. Dentice zkoumaného jedince je velmi zachovalá. Alveolární oblast horní čelisti je výrazně prognátní a přední řezáky značně přesahují před řezáky dolní čelisti. Přítomností maxilárního prognatismu oblast horního rtu vyčnívá více dopředu. Reliéf processus
98
alveolaris horní čelisti je jinak poměrně nevýrazný, pouze juga alveolaria špičáků jsou lehce prominující nad ostatními. Dentice maxilly je kompletní, ovšem M3 obou stran zůstávají neprořezány. Reliéf processus alveolaris dolní čelisti je taktéţ nepříliš výrazný. V době smrti byla i dentice dolní čelisti kompletní, ale postmortem došlo ke ztrátě 3 zubů – I1 levé i pravé strany, I2 levé strany. M3 dolní čelisti nejsou prořezány.
Obr. 45: Hrob rekonstruované ženy (Fotografie doc. PhDr. Bohuslav Klíma, CSc.) Kosterní pozůstatky ţeny nesly pravděpodobně stopy infekční choroby, provázející člověka jiţ od pravěku (obr. 45). Jde o případ tuberkulózy páteře, u které dochází ke zhroucení obvykle 2-4 obratlů. Zánět se do obratlů dostává krevní cestou, čímţ dojde k naplnění obratlových těl hnisem a to způsobí jejich zborcení a vznik typického hrbu zvaného gibbus. Je to nejsnadněji rozpoznatelná chronická forma kostní TBC, která vzniká jako komplikace běţnější TBC plic, trávicího traktu nebo mízních uzlin, jeţ nelze na kostech dokázat.
99
Pro další popis charakteristik lebky č. 539 použiji tabulky, které naleznete v přílohách.
Obr. 46: Lebka muže z hrobu č. 539, norma frontalis
100
Po důkladném prostudování rozměrů a tvarů lebky můţeme přistoupit k vlastní rekonstrukci. Nejdříve na lebce tuţkou vyznačíme důleţité struktury a body, aby byly lépe viditelné (např. zvýrazníme obvod očnic, body entoorbitale a exoorbitale, conchale apod.), (obr. 46). Poté lebku ustanovíme do frankfurtské horizontály a pomocí dioptrografu vytvoříme konturu lebky v norma lateralis (obr. 47, 48, 49). Pro historickou rekonstrukci je pohled z profilu dostačující, jelikoţ sám o sobě dává všechny potřebné informace o morfologii obličeje (tvar nosu, úst, vystouplost – zapadlost očí apod.). Dále pracujeme s vytvořenou konturou lebky. Na příslušné antropometrické body naneseme podle tabulky II tloušťku měkkých tkání. Tím nám vznikne soustava bodů, které spojíme linií a vytvoříme tak konturní rekonstrukci. Konturní rekonstrukci překreslíme na nový list papíru pomocí světelného stolu a kresbu doplníme o schematický nákres oka. Vše preventivně neustále kontrolujeme a porovnáváme se skutečnou lebkou. Konečně můţeme přistoupit k tvoření vlastního portrétu a jeho stínování (obr. 50). Ovšem musíme mít stále v paměti predikční pravidla, kterých je nutno se drţet, a subjektivním projevům se pokusit co nejvíce vyhnout. K provedení rekonstrukce potřebujeme: Dioptrograf a světelný stůl Listy měkkého i tvrdého papíru, formát A3 Kreslící potřeby 2 pravítka a úhloměr
Obr. 47: Lebka ženy z hrobu č. 539, norma lateralis six., norma frontalis, norma lateralis dx. 101
Obr. 48: Lebka ženy z hrobu č. 539, norma lateralis six.
102
Obr. 49: Kontura lebky ženy z hrobu č. 539, norma lateralis six.
103
Obr. 50: Vlastní rekonstrukce ženy z hrobu č. 539
104
12. 2. 4. 2. HROB Č. 480 Z LOKALITY ZNOJMO HRADIŠTĚ I kdyţ jde o křehký historický materiál, můţeme říci, ţe lebka z hrobu č. 480 se zachovala v poměrně dobrém stavu a to včetně partií důleţitých pro rekonstrukci podoby. Nosní kůstky i spina nasalis byly nepoškozeny, taktéţ alveolární oblast obou čelistí. Poškození se nachází v zadní oblasti obou očnic, na processus frontalis maxilly a arcus zygomaticus. Poškození levého processus frontalis částečně komplikovalo rekonstrukci vnitřního koutku oka, ale chybějící část, jak je vidět na fotografiích, bylo moţno poměrně lehce dorekonstruovat. Pohlaví jedince bylo určeno po důkladném prozkoumání morfologických pohlavně dimorfních znaků na lebce jako muţské. Lebka vykazovala typické muţské rysy (robusticita, výrazné arcus superciliares a glabella, prominující mandibula se zřetelným zdrsnatěním v místě svalových úponů, větší processus mastoideus atd.). Pro určení pohlaví bylo vyuţito aspektivní metody podle Acsádi a Nemeskériho (1970) a metody podle Novotného (1990). Obě metody jsou podrobně popsány v kapitole 5. Stáří jedince bylo určeno na základě kombinace metod pro určování věku z obliterace lebečních švů podle Oliviera (1960) a metod na základě stupně zubní abraze podle Lovejoe (1985). Jak jiţ bylo vzpomenuto výše, metody jsou v antropologických výzkumech běţně uţívány a to z prostých důvodů. Olivier totiţ uvádí patrně nejširší věkové rozmezí obliterace jednotlivých úseků lebečních švů. Jeho data překrývají rozdíly mezi většinou autorů. A metoda podle Lovejoe je poměrně přesná a snadná. Poškození chrupu srovnáme se schématem a tím odhadneme příslušnou věkovou kategorii. Kombinaci různých druhů metod pouţíváme v zájmu co nejpřesnějšího odhadu věku. Obě metody jsou podrobně popsány v kapitole 6. Věk jedince byl přibliţně 40 let. Na lebce je zřetelná drobná asymetrie pravé strany. Arcus zygomaticus vystupuje lehce laterálněji. Pravý angulus mandibulae je mnohem výraznější a laterálněji uloţený, neţ levý. Pravá orbita je nepatrně vyšší. Apertura piriformis je souměrná, spodní okraj dna hruškovitého nosního otvoru je na obou stranách vykrojen stejně. Spina nasalis anterior není příliš výrazná, je plochá, široká a na konci rozdvojená. Směřuje přímo. Os ethmoidale směřuje lehce vpravo a vomer lehce vlevo. Chybí concha nasalis inferior sinister, ale je zřetelné, ţe se původně nacházela ve stejné výšce jako concha nasalis inferior dexter. Reliéf processus alveolaris horní čelisti je poměrně nevýrazný. Juga alveolaria špičáků jsou lehce prominují nad ostatními. Dentice pravé strany horní čelisti je kompletní, včetně M3. Na levé straně chybí P1, který vypadl nebo byl vytrţen v průběhu ţivota. Došlo 105
jiţ k regresi alveolárního výběţku i zubního lůţka. Dále chybí M2, který byl vytrţen pravděpodobně těsně před smrtí. V kořenové oblasti tohoto zubu se nachází drobný otvor. Reliéf processus alveolaris dolní čelisti je oproti horní profilován výrazněji, převáţně v oblasti mezi špičáky. V mandibule chybí pravý i levý M1. Zuby byly opět odstraněny v průběhu ţivota, došlo jiţ k regresi alveolárních výběţků i zubních lůţek. Řezné hrany horních předních zubů se při skusu dotýkají řezných hran dolních předních zubů. Alveolární prognatie není. Zachovalost zubů je poměrně velká, tudíţ při rekonstrukci úst nedošlo k ţádným komplikacím. Pro další popis charakteristik lebky č. 480 použiji tabulky, které naleznete v přílohách.
Obr. 51: Hrob rekonstruovaného muže (Fotografie doc. PhDr. Bohuslav Klíma, CSc.)
106
Obr. 52: Lebka muže z hrobu č. 480, norma frontalis
107
Po důkladném prostudování rozměrů a tvarů lebky můţeme přistoupit k vlastní rekonstrukci. Nejdříve na lebce tuţkou vyznačíme důleţité struktury a body, aby byly lépe viditelné (např. zvýrazníme obvod očnic, body entoorbitale a exoorbitale, conchale apod.), (obr. 52). Poté lebku ustanovíme do frankfurtské horizontály a pomocí dioptrografu vytvoříme konturu lebky v norma lateralis. Lebku rekonstruuji z pravé strany, z důvodů poškození arcus zygomaticus na straně levé (obr. 53, 54). Dále pracujeme s vytvořenou konturou lebky (obr. 55). Na příslušné antropometrické body naneseme podle tabulky VI tloušťku měkkých tkání. Tím nám vznikne soustava bodů, které spojíme linií a vytvoříme tak konturní rekonstrukci. Konturní rekonstrukci překreslíme na nový list papíru pomocí světelného stolu a kresbu doplníme o schematický nákres oka. Vše preventivně neustále kontrolujeme a porovnáváme se skutečnou lebkou. Konečně můţeme přistoupit k tvoření vlastního portrétu a jeho stínování (obr. 56). Ovšem musíme mít stále v paměti predikční pravidla, kterých je nutno se drţet, a subjektivním projevům se pokusit co nejvíce vyhnout. K provedení rekonstrukce potřebujeme: Dioptrograf a světelný stůl Listy měkkého i tvrdého papíru, formát A3 Kreslící potřeby 2 pravítka a úhloměr
Obr. 53: Lebka muže z hrobu č. 480, norma lateralis six., norma frontalis, norma lateralis dx. 108
Obr. 54: Lebka muže z hrobu č. 480, norma lateralis dx.
109
Obr. 55: Kontura lebky muže z hrobu č. 480, norma lateralis dx.
110
Obr. 56: Vlastní rekonstrukce muže z hrobu č. 480
111
13. VÝSLEDKY A DISKUZE Výsledkem praktické části jsou dvě grafické rekonstrukce podoby podle predikčních pravidel Galiny Lebedinské (1998). Dále jsou její součástí rekonstrukce vypracované v Laboratoři antropologické rekonstrukce Ústavu etnografie a antropologie na Akademii věd v Moskvě. V kapitole Zkušenosti z Moskvy je zařazeno pět ze sedmi grafických rekonstrukcí podoby a jedna rekonstrukce plastická. Jak u rekonstrukcí vytvořených v Rusku, tak u rekonstrukcí z velkomoravského pohřebiště byla provedena odborná korekce Tatianou Baluevou a Elizavetou Veselovskou.
Obr. 57: Vlastní rekonstrukce jedinců z velkomoravského pohřebiště Přestoţe jsou pro mnohé populace známy tloušťky měkkých tkání, kostěné variace i rozměry v mnoha částech obličeje, je pravděpodobné, ţe rozpoznat drobné detaily obličeje nebude z kostěného podkladu moţné nikdy. Současný stav vývoje metod rekonstrukce podoby neumoţňuje vytvořit rekonstrukci se 100% přesností, přesto je však moţné na základě lebky rekonstruovat hlavní charakteristiky lidského obličeje a to bývá v četných případech dostačující.
112
Jestliţe má být při tvorbě rekonstrukcí omezena subjektivita, musí být metoda rekonstrukce podoby zaloţena na vědeckých pravidlech. Základní zdroje pro získávání těchto informací jsou odborné publikace věnující se danému tématu. Ovšem i zde se setkáváme se zásadním problémem, protoţe většina autorů uvádí pouze minimum principů pro tuto metodu. Všichni autoři ve svých publikacích popisují přesnou techniku rekonstrukce podoby jen na několika málo stranách (nepřesahujících 10% celkového obsahu textu). Osvojení si techniky proto vyţaduje dlouhodobou spolupráci s opravdovými odborníky, kteří člověka seznámí i s nepublikovanými predikčními pravidly. Dalším problém, se kterým se při rekonstrukci podoby setkáváme, je její přesnost a spolehlivost. Celý proces rekonstrukce v sobě zahrnuje mnoho nekontrolovatelných zdrojů chyb, coţ přirozeně vede k protichůdným názorům na hodnotu této metody. Uţívání metod vyţaduje detailní anatomické znalosti, znalosti antropometrických bodů na lebce a odpovídajících bodů obličeje, přehled o tloušťce měkkých tkání atd. To vše je ovšem součástí studia oboru antropologie. Přes všechny úskalí, které metoda obnáší, se stává stále více oblíbenou formou identifikace neznámých kosterních pozůstatků. Význam metody není jen principiálně vědecký, ale je především přínosný a srozumitelný i laické veřejnosti, která má moţnost hlouběji se seznámit s vlastní historií, a to atraktivním způsobem vizuální antropologie. Tyto postupy mohou být také včleněny do vzdělávacích programů a podpořit tak názornost školní výuky.
113
14. ZÁVĚR Historie metody antropologické rekonstrukce podoby podle lebky sahá aţ do 7. století před naším letopočtem, ale na skutečně vědeckou bázi byla postavena teprve aţ v 70. letech 20. století. V těchto letech byla významně obohacena a zpřesněna vyuţitím ultrazvuku ke zkoumání vztahů mezi tvarem lebky a tvarem obličeje. Měření bylo prováděno na přesně definovaných antropometrických bodech u ţivých jedinců, muţů a ţen četných populací, různých etnik, coţ umoţnilo standardizaci empirických dat. Díky tomu nastala renesance metody a její celosvětové rozšíření (Malina a kol. 2007). S moţností vyzkoušet si metodu rekonstrukce podoby podle lebky jsem se poprvé setkala v roce 2006 a v tu chvíli jsem věděla, ţe jde o problematiku, které se chci věnovat. Byla tu konečně příleţitost, jak spojit můj zájem o kresbu s vědeckou stránkou. Po četných komplikacích jsem v roce 2008 vyrazila vstříc neznámému velkému městu Moskvě, místu kde začínají kořeny metody rekonstrukce podoby. Zde, v Laboratoři antropologické rekonstrukce, Ústavu etnologie a antropologie Ruské akademie věd, pod dohledem odborných pracovníků Tatiany Baluevy a Elizavety Veselovské jsem prošla velmi náročným školením. Osvojení této techniky mi následně umoţnilo započít sérii nově nalezeného, velmi významného velkomoravského pohřebiště z lokality Znojmo Hradiště a poodkrýt tak skutečný vzhled jedinců určité historické populace. Kostrový materiál této lokality je velmi bohatý, ale často se u lebek vyskytovalo měnší či větší poškození. Pro vlastní rekonstrukce jsem ovšem vybrala lebky dobře zachovalé. Lebku muţe i ţeny jsem rekonstruovala podle techniky G. Lebedinské (1998) a následné korekce provedly odbornice Tatiana Balueva a Elizaveta Veselovskaya při návštěvě České republiky. Metoda rekonstrukce podoby je ale problematika s mnoha neznámými a je velmi nereálné očekávat jako výsledek zcela přesnou podobu. Na základě lebky je moţné rekonstruovat
hlavní
charakteristiky
lidské
hlavy
s určitým
stupněm
přesnosti.
Rekonstrukce můţe pouze odhalit typ obličeje, který mohl existovat – pozice a všeobecný tvar hlavních rysů mohou být rekonstruovány přesně, ale jemné detaily jako vrásky a záhyby kůţe jsou nevyhnutelně spekulativní, protoţe se na lebce jejich poloha a parametry nezachovávají. Navzdory všem omezením je i tak tato forma identifikace oblíbenou, jak ve forenzní praxi, tak v historické a prehistorické antropologii.
114
15. VÝKLADOVÝ REJSTŘÍK DŦLEŢITÝCH POJMŦ Abraze zubŧ - opotřebení zubů při kousání a ţvýkání během ţivota. Obroušena je nejprve sklovina, pak se začne obrušovat i dentin. V místě obnaţeného dentinu se směrem do dřeňové dutiny začne ukládat tvrdý sekundární dentin. Abradované plošky jsou pak odolnější proti zubnímu kazu. Anatomie - tělověda, jedna z morfologických disciplín, která se zabývá studiem tvaru (struktury) ţivých organismů. Název pochází z řeckého slova anatemnein („rozřezávat“), poněvadţ hlavní anatomickou metodou je pitva mrtvého těla. Anomálie - nepravidelnost, odchylka od normy, která způsobuje poruchu funkce. Antropometrický bod - bod na lidském těle stanovený mezinárodní dohodou a anatomicky přesně určený, který slouţí pro antropometrická měření. Asymetrie - u bilaterálně symetrických organismů rozdíl ve velikosti nebo jiné vlastnosti párového znaku (například ruka) mezi pravou a levou stranou těla. Vyskytuje se ve třech základních formách: direkcionální asymetrie, antisymetrie a fluktuační asymetrie. Direkcionální asymetrie a antisymetrie mají genetický základ a interpretují se jako funkční a adaptivní jevy. Fluktuační asymetrie není pod genetickou kontrolou a způsobuje ji nerovnováha v průběhu morfogeneze. Dioptrograf - přístroj, slouţící k získání obrysu kostí (nejčastěji lebky), skládá se z kovového rámu tvaru krychle se skleněnou deskou na horní straně a dřevěným (nebo umělohmotným) panelem s nastavitelnou výškou na straně spodní – kde je umístěn námi zkoumaný objekt; kreslícím nástrojem je zde kovové rameno, které má na jedné straně hledáček, jímţ posouváme po skleněné tabuli v místě hledané kontury, a drţák s tuhou na konci druhém, kterým je daná linie zakreslována. Elizaveta V. Veselovskaya - vědecká pracovnice specializující se na rekonstrukci podoby podle lebky. Od roku 1982 působí v Laboratoři antropologické rekonstrukce Ústavu etnografie a antropologie na Akademii věd v Moskvě (Kasatkin 2007). Epikanthus - koţní záhyb horního víčka překrývající vnitřní oční koutek. Vyskytuje se u člověka ţlutého plemene, u bílého plemene krátce po porodu a časem mizí. Forenzní antropologie - soudní antropologie, subdisciplína antropologie, zabývající se převáţně aplikací metod humánní osteologie a identifikace na případy kosterních pozůstatků člověka v kontextu policejního vyšetřování, respektive soudního řízení. Cílem forenzní antropologie je ztotoţnit (pozitivně identifikovat) kosterní pozůstatky
115
neznámého původu s konkrétní pohřešovanou osobou, a přispět tak k vyřešení případu trestného činu. Frankfurtská horizontála - horizontála označena podle dohody o této rovině z Frankfurtu nad Mohanem uzavřené v roce 1884. Podle definice probíhá oběma porii a oběma orbitalii (v praxi postupujeme tak, ţe do jedné roviny postavíme horní okraj meatus acusticus externus a dolní okraj očnice). Fyziognomie - 1. vnější vzhled, vyuţitelný pro rozlišování nebo posuzování lidí nebo jiných organismů; 2. teorie a nauka zaloţená na domněnce, ţe tvar hlavy a rysy obličeje odráţejí psychické vlastnosti a schopnosti člověka. Galina V. Lebedinskaya – se narodila v Leningradu, ale vysokou školu vystudovala v Moskvě. Do antropologické laboratoře rekonstrukce podoby přišla v roce 1950 a po Gerasimově smrti ji vedla aţ do roku 1995. Lebedinskaya pracovala na zlepšování metod rekonstrukce, zároveň započala důleţité studium hloubky měkkých tkání pomocí ultrazvuku (Kasatkin 2007). Jericho (Izrael) - město a archeologická lokalita, leţící 8 km západně od Jordánu, patří svými spodními vrstvami z 9. aţ 10. tisíciletí př. n. l. k nejstarším stálým sídlištím Předního východu. Zvláštní význam však mají zejména vrstvy z 8. tisíciletí př. n. l. označované jako prekeramické neolitické vrstvy A. Jsou to pozůstatky rozsáhlého sídliště, jehoţ početné okrouhlé domy byly postaveny z nepálených cihel na kamenných podezdívkách. Ale ještě úţasnější neţ početné domy více neţ dvouhektarového sídliště jsou pozůstatky obranného hradebního pásma z doby kolem roku 7500 př. n. l., jehoţ součástí byla také přes 8 metrů vysoká pevnostní věţ vybudovaná ze sbíraných kamenů kladených nasucho. U paty věţe byl otvor, za ním následovala chodba, z níţ se po schodech vystupovalo na ochoz. To vše ukazuje na vysoce organizovaný, téměř městský charakter sídliště (asi 3 000 obyvatel), jeţ se od neolitu stalo téţ důleţitým obchodním centrem. Kraniometrie - soubor metod k měření jednotlivých částí lebky. Zakladateli kraniometrie jsou francouzský neurochirurg, anatom a antropolog Pierre Paul Broca (1824–1880) a švédský anatom, fyziolog a etnograf Anders Adolf Retzius (1796–1860). La Chapelle-aux-Saints (Francie) - jeskyně Bouffia de Bonneval poskytla první doklad záměrných pohřbů v paleolitu: skelet dospělého muţe (cca 50 let), údajně v jámě ve středu jeskyně. Malokluze - odchylky skusu zubů.
116
Metrické metody, kvantitativní metody - hodnota zkoumané proměnné je získána přímým měřením
nebo
výpočtem,
kdy
je
číselná
hodnota
proměnné
výsledkem
matematického vztahu mezi proměnnou a jinými naměřenými proměnnými. Morfometrické metody - kvantitativní metody umoţňující vyjádření tvaru objektů číselnou hodnotou. Morfoskopické metody, kvalitativní metody - vlastnost zkoumané proměnné je získána pozorováním, komparací nebo škálováním. Vlastnost objektu se hodnotí většinou klasifikačními nebo topologickými pojmy. Lze však získat i údaje číselné. Mutilace - zmrzačení, znetvoření těla nemocí nebo poraněním, popřípadě umělým zásahem. Obliterace - 1. uzavření, ucpání, úplná ztráta průchodnosti; 2. srůst. Okluze - skus (zubní); vzájemný styk horních a dolních zubů při sevřených čelistech. Některé zuby horní čelisti jsou širší neţ jejich antagonisté (stejnojmenné zuby dolní čelisti), proto jsou proti zubům dolní čelisti posunuty distálním směrem. Při pohledu na chrup ze strany je patrné, ţe se zuby horního a dolního oblouku stýkají v kontaktní čáře (Speeova kontaktní křivka), která od řezáků klesá k první stoličce a odtud distálním směrem stoupá ke třetí stoličce. Vzniká tak oblouk mírně konvexní kaudálním směrem. Pohlavní dimorfismus - sexuální dimorfismus, soubor všech biologických a psychologických znaků a jevů, které u kaţdého pohlaví jednoho druhu v jednom čase nabývají odlišných forem a výrazů. Prognatie - stav, kdy je dolní čelist v poměru k horní čelisti v retruzi, coţ se projevuje tak, ţe první dolní stoličky jsou proti horním stoličkám posunuty distálním směrem (distokluze). Horní čelist je zúţena, řezáky jsou vykloněny labiálním směrem a patro je vysoké. Dolní chrup má normální tvar i rozměry, ale infraokluzi stoliček a supraokluzi řezáků. Je vyvinutý hluboký skus. Na profilu přesahuje horní ret glabellární rovinu, bývá zkrácen a nekryje řezáky, zatímco dolní ret a gnathion ustupují dozadu. Regresní analýza - statistická metoda pouţívaná k určení míry závislosti populačního průměru závislé proměnné Y na nezávislé proměnné (nebo více proměnných). Vztah závislé a nezávislé proměnné můţe být lineární, logistický nebo jinak matematicky definovaný.
117
Superpozice - skládání, nadřazení, umístění nad něčím. V geometrické morfometrii označuje proces postupného vrstvení více konfigurací bodů (snímků) na sebe a porovnávání jejich tvaru. Tatiana S. Balueva – ţačka G. Lebedinské a další pokračovatelka v Gerasimově metodě. Do Laboratoře antropologické rekonstrukce Ústavu etnografie a antropologie na Akademii věd v Moskvě přišla v roce 1980 a od roku 1995 zde působí jako vedoucí (Kasatkin 2007). Znojmo - město leţící na jihu Moravy rozkládající se vysoko na levém břehu nad řekou Dyjí, 52 km jihozápadně od města Brna. Od roku 1960 náleţí do Jihomoravského kraje v němţ je městem okresním. (Pojmy převzaty z Malina a kol. 2007)
118
16. SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Aulsebrook, W. A. (2000): Facial Tissue Thickness in Facial Reconstruction. In: Siegel, J. A. – Sauko, P. J. – Knupfer, G. C., ed., Encyklopedia of Forensic Science. Academic press A Harcourt Science and Economic Company, s. 779 - 788. Balueva, T. S. – Lebedinskaya G. V. – Veselovskaya E. V. (1993): Principles of Facial Reconstruction. In: Iscan M. Y. – Helmer R. P., ed., Forensic analysis of the skull. Wiley – Liss, New York, s 183 – 198. Balueva, T. S. – Lebedinskaya G. V. (1991): Antropologičeskaja rekonstrukcija. Moskva: Akademija nauk SSSR. Balueva,,T. S. – Veselovskaya, E. V. – Kobyliansky, E. (2008): Cranio-facial Reconstruction by Applying the Ultrasound Method in Live Human Populations. Moskva: Ruská akademie věd. Borovanský, L. a kol. (1972): Soustavná anatomie člověka I. Praha: Avicenum. Borovanský, L. a kol. (1973): Soustavná anatomie člověka II. Praha: Avicenum. Clement, J. G. – Marks, M. K. (2005): Computer – graphic Facial Reconstruction. USA: Elsevier Academic Press. Čihák, R. (1998): Anatomie II. Praha: Grada Publishing. Čihák, R. (2001): Anatomie 1. Praha: Grada Publishing. Dobisíková, M. (1999): Určování pohlaví. In: Stloukal, M. (1999): Antropologie. Příručka pro studium kostry. Praha: Národní muzeum, s. 235 – 339. Dokládal, M. – Páč, L. (1997): Anatomie člověka I. Pohybový systém. Brno: Masarykova univerzita.
119
Dokládal, M. – Páč, L. (2000): Anatomie člověka III. Brno: Masarykova univerzita. Drozdová, E. (2004): Základy osteometrie. In. Jaroslav Malina ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných oborů“, 18. svazek. Brno: Nadace Universitas Masarykiana – Masarykova univerzita - CERM – NAUMA. Drozdová, E. (2006): Antropologická rekonstrukce podoby člověka podle lebky. Živá archeologie, Hradec Králové: FHS Univerzity Hradec Králové, 6/2006, 6, od s. 17-18, 2 s. ISSN 80-239-6269-5. 2005. Druga, R. – Abrahams, P. (2001): Lidské tělo, atlas anatomie člověka. Praha. Ottovo nakladatelství. Enlow, D. H. – Hans, M. G. (1996): Essentials of Facial Growth. Oxford: W. B. Saunders Company. Fedosyutkin, B. A. – Nainys, J. V. (1993): The Relationship of Skull Morphology to Facial Features. In: Iscan M. Y. – Helmer R. P., ed., Forensic analysis of the skull. Wiley – Liss, New York, s 199 – 213. Fetter, V. a kol. (1967): Antropologie. Praha: Academia. George, R. M. (1993): Anatomical and Artistic Guidelines for Forensic Facial Reconstruction. In: Iscan M. Y. – Helmer R. P., ed., Forensic analysis of the skull. Wiley – Liss, New York, s 215 – 227. Gerasimov, M. M. (1975): Osnovy vosstanovlienia lica po čerepu. Moskva: Gos. Izd – vo Sovietskaya Nauka. Graves, D. R. (2004): Kreslíme portréty. Praha: Svojtka & Co. Grim, M. – Druga, R. ( 2001): Základy anatomie; 1. obecná anatomie a pohybový systém. Praha: Nakladatelství Golem. 120
Helmer, R. P. – Peterson, D. – Röhricht, S. (1993): Assessment of the Reliability of Facial reconstruction. In: Iscan M. Y. – Helmer R. P., ed., Forensic analysis of the skull. Wiley – Liss, New York, s 229 – 246. Iscan, M. Y. – Loth, S. R. (2000): Photo Image Identification. In: Siegel, J. A. – Sauko, P. J. – Knupfer, G. C., ed., Encyklopedia of Forensic Science. Academic press A Harcourt Science and Economic Company, s. 795 - 807. Kasatkin, M. V. (2007): Antropologičeskije skulpturnyje rekonstrukcii. Moskva: Ruská akademie věd. Klementa, J. a kol. (1981): Somatologie a antropologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Knussman, R. (1988): Antropologie; Handbuch der Vergleichenden Biologie des Menschen. Stuttgart - New York: Gustav Fischer Verlag. Krogman, W. M. (1973): Human Skeleton in Forensic Medicine. Springfield: Charles C. Thomas publisher Ltd. Lebedinskaya, G. V. (1998): Rekonstrukcija lica po čerepu. Moskva: Staryj Sad. Levi, M. A. (2000): Lineup, Mugshot Search and Composite. . In: Siegel, J. A. – Sauko, P. J. – Knupfer, G. C., ed., Encyklopedia of Forensic Science. Academic press A Harcourt Science and Economic Company, s. 788 – 795. Machová, J (1981): Přehled orgánových soustav. In: Klementa, J. a kol. (1981): Somatologie a antropologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 33 – 74. Malina, J a kol. (2007): Slovník pro studenty antropologie I. A-M. Brno: Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity.
121
Malina, J a kol. (2007): Slovník pro studenty antropologie II. N-Ţ. Brno: Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity. Neave, R. – Prag, J. (1997): Making faces: Using Forensic and Archeological Evidence. London: British Museum Press. Novotný, V. – Iscan, M. Y. – Loth, S. R. (1993): Morphologic and Osteometric Assessment of Age, Sex, and Race From the Skull. In: Iscan M. Y. – Helmer R. P., ed., Forensic analysis of the skull. Wiley – Liss, New York, s 71 – 88. Novotný, V. – Králík, M. - Malá, P. – Kotrla, J. (2003): Tváří v tvář našim předkům. (Re)konstrukce a experiment v archeologii 4, s. 53 – 69. Pantjulina, N. A. (2008): Five Years from Museum Life, The Timiryazev State Museum of Biology report for 2003- 2007. Moskva. Quatrehomme, G. – Iscan, M. Y. (2000): Computerized Facial Reconstruction. In: Siegel, J. A. – Sauko, P. J. – Knupfer, G. C., ed., Encyklopedia of Forensic Science. Academic press A Harcourt Science and Economic Company, s. 773 – 779. Soukup, V. (2004): Dějiny antropologie. Praha: Nakladatelství Karolinum. Stloukal, M. (1999): Antropologie. Příručka pro studium kostry. Praha: Národní muzeum. Taylor, K. T. (2001): Forensic art and illustration. Boca Raton – London – New York – Washington D. C.: CRC Press. Titlbachová , S. (1967): Rekonstrukce obličeje. In: Fetter, V. a kol. (1967): Antropologie. Praha: Academia, s. 226 – 236. Velemínský, P. (1999): Morfologické znaky na lidské kostře. In: Stloukal, M. (1999): Antropologie. Příručka pro studium kostry. Praha: Národní muzeum, s. 112 – 167. Wilkinson, C. (2004): Forensic Facial Reconstruction. Cambridge: Cambridge University Press. 122
Yoshino, M. – Seta, S. (2000): Skull – photo Superimposition. In: Siegel, J. A. – Sauko, P. J. – Knupfer, G. C., ed., Encyklopedia of Forensic Science. Academic press A Harcourt Science and Economic Company, s. 807 – 815. Webové zdroje: http://old.exrea.net/pdf/eXrea-net_REA4_studie_Novotny&Co.pdf http://www.cleber.com.br http://www.karenttaylor.com/FORENSIChome.html http://www.kunstkamera.ru/en/temporary_exhibitions/virtual/gerasimov/01/ http://www.picasaweb.google.co http://www.tinypic.com http://www.znojmo-hradiste.wz.cz/
123
17. REJSTŘÍK A Abraze 45, 46, 98, 105, 115, 132 Analýza 45, 62, 69, 82, 117 Anatomie 17, 64, 115 Antropologie 8, 9, 15, 82, 93, 112, 113
N Nos 13, 17, 20-23, 28, 31-33, 36, 38, 40, 54-56, 58, 0, 63, 68, 69, 72, 73, 82-93, 96, 98, 101, 105
B Bod antropometrický 7, 9, 12, 45, 50, 54-63, 67-72, 83-91, 96, 101, 108, 113-115 D Dimorfismus 36, 117 G Gerasimov 8, 9, 14-16, 48-50, 54, 65, 67, 68, 71, 72, 82, 87, 88, 116, 118 H His 12, 13, 65, 67 Horizontála frankfurtská 54, 56, 58-64, 83, 101, 108, 116, 137, 138, 151, 152 Hradiště 7, 9, 76-81, 93, 105
O Obličej 28, 30-33, 36-38, 54-93, 96, 97, 101, 112-114, 116 Obliterace 41, 43-45, 98, 105, 117 Okluze 116, 117 Oko 10, 11, 17, 36-38, 72, 83, 86 P Pohlaví 31, 35, 39, 41, 42, 47, 59-63, 66, 71, 72, 75, 94, 98, 105, 117 Prognatie 35, 40, 50, 98, 106, 117 R Rentgen 8, 15, 53, 67-69, 82 Rýha nosortová 32, 38, 87, 88, 91 Bradortová 32, 85, 88, 91 S Superpozice 13, 118 Sutura 19, 20, 34, 43, 51-61
J Jericho 10, 11, 116 L Lebka 10, 11, 13, 15, 17, 33-35, 39, 58, 6067, 70-76, 83-86, 89, 90, 93, 95-116
T Tkáně měkké 7, 8, 10, 12-15, 34, 38, 5672, 82-86, 89, 90, 92, 96, 101, 108, 112, 113, 116
M Metoda Americká 15, 66 Anatomická 64-57 Aspektivní 39, 41, 95, 105 Britská 16 Grafická 9, 82, 86, 90, 93, 95, 96, 112 Kombinovaná 66, 67 Metrická 39, 42, 47 Morfometrická 40-42, 117 Morfoskopická 117 Plastická 53, 74, 82, 89, 90, 93, 96, 97, 112 Počítačová 62-64 Ruská 14, 15, 65, 82, 83 Morfologie 62, 72, 135, 149 Moskva 3, 9, 15, 82, 93, 96, 112-118
U Ucho 17, 21, 29, 33, 85, 91 Ultrazvuk 16, 66, 69, 72, 82, 114, 116 Ústa 13, 24, 28, 29, 31, 32, 36-38, 63, 72, 73, 84, 87, 88, 91, 93, 101, 106 V Věk 7, 9, 37, 42-46, 61-63, 66, 70-73, 92, 94, 98, 105 Z Znojmo 7, 9, 77, 80, 81, 98, 105, 114, 118 Zuby 22, 23, 28, 32, 38, 40, 41, 45, 46, 91, 98, 99, 105, 106, 115-117, 126-133
124
18. O AUTORCE Bc. Eva Vaníčková (20. 6. 1985) Od narození ţije v Moravském Krumlově, malém městečku
Jiţní
Moravy,
kde
také
vystudovala
všeobecné čtyřleté gymnázium. Jiţ na gymnáziu se přikláněla spíše k přírodovědnému zaměření, převáţně k biologii a biologii člověka, aţ ji tento zájem přivedl ke studiu antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, kde v současné době stále studuje.
125
19. SEZNAM PŘÍLOH Tab. I: Schéma opotřebení zubů horní a dolní čelisti v závislosti na věku podle Lovejoye 1985 (Stloukal et al. 1999) Tab. II: Tloušťka měkkých tkání, míry pro ţeny Tab. III: Naměřené míry na lebce z hrobu č. 539 Tab. IV: Slovní popis lebky z hrobu č. 539 Tab. V: Korelační koeficienty a regresní rovnice pro lebku z hrobu 539 Tab. VI: Tloušťka měkkých tkání, míry pro muţe Tab. VII: Naměřené míry na lebce z hrobu č. 480 Tab. VIII: Slovní popis lebky z hrobu č. 480 Tab. IX: Korelační koeficienty a regresní rovnice pro lebku z hrobu č. 480
126
Tab. I: Schéma opotřebení zubů horní a dolní čelisti v závislosti na věku podle Lovejoye 1985 (Stloukal et al. 1999) Opotřebení zubŧ horní čelisti v závislosti na věku (podle Lovejoyové 1985), (obr. 58)
Obr. 58 Fáze A: 12 – 18 let M1:
Ţádný dentin není obnaţen, objevuje se pouze ohlazení hrbolků s eventuálním
vytvořením fasety na parakonu, metakonu a protokonu M2:
Lehké ohlazení hrbolků s řídce se vyskytujícími fasetami u osob v druhé polovině
věkového rozmezí M3:
Nejsou prořezány, lůţko má otevřenu asi polovinu budoucí plochy
P1,2: Prořezány s minimálním ohlazením hrbolků I1,2, C: Lehké čárkovité odhalení dentinu u řezáků, u špičáku ohlazený hrot bez odhalení dentinu Fáze B 1: 16 – 20 let M1:
Dentin dosud není odhalen; opotřebení na povrchu metaconu a protoconu, ostatní
hrbolky mají pouze ohlazené hroty, nebo vytvořeny apikální fasety M2:
Dentin není dosud odhalen; vrcholky hrbolků jsou ohlazeny, na protoconu nebo
metaconu jsou malé fasety M3:
Nejsou prořezány, lůţko otevřeno k vrcholku zubní korunky
P1,2: Na bukálních hrbolcích vytvořeny fasety, eventuálně apikálně odhalen dentin; linguální hrbolky bez opotřebení I1,2, C: Na řezácích odhalen dentin v tenkém aţ dobře znatelném prouţku, na špičácích se můţe s postupujícím věkem odhalit dentin
127
Fáze B 2: 16 – 20 let M1:
Opotřebení faset na metaconu a protoconu, na hypoconu a příleţitostně i na
protoconu jsou patrné fasety M2:
Ohlazení 3 – 4 vrcholků, dentin není obnaţen
M3:
Zub čerstvě prořezán, nebo se právě prořezává; ţádné výrazné opotřebení
P1,2: Opotřebení faset, nebo apikální odhalení bukálních hrbolků, vrcholky na linguální straně ohlazené I1,2, C: Na řezácích obnaţen dentin od tenké linie aţ k vytvoření dentinového pruhu. Špičáky mohou mít u osob v druhé polovině věkového rozmezí příleţitostně odhalený dentin Fáze C: 18 – 22 let M1:
Na protoconu a metaconu je bodově odhalen dentin, obroušené fasety na hypoconu
a protoconu M2:
Na protoconu je vytvořena široká faseta, na hypoconu a paraconu pouze apikální
fasety; typické pro tuto fázi je významné opotřebení metaconu M3:
Prořezané zuby mají ohlazené hroty hrbolků
P1,2: Na bukálních hrbolcích se můţe příleţitostně objevit tečkovité odhalení dentinu, na linguálních hrbolcích jsou široké fasety I1,2, C: Řezáky ukazují tenké, čárkovité odhalení dentinu, na špičácích okrouhlé odhalení dentinu Fáze D: 20 – 24 let M1:
Bodové, nebo malé okrouhlé odhalení dentinu na protoconu, bodové odhalení
dentinu na hypoconu; silně převaţuje linguální opotřebení M2:
Široká faseta na protoconu s příleţitostným odhalením dentinu u osob v druhé
polovině věkového rozmezí; silný vrcholový reliéf na bukální straně zůstává intaktní M3:
Obroušení linguálních vrcholků na malé fasety
P1,2: Bukální opotřebení převaţuje nad linguálním; na bukálním hrbolku oválně odhalený dentin, na linguálním pouze bodově I1,2, C: Řezáky vykazují 10 – 15 % ztrátu korunky, špičáky vykazují 10 – 22 % ztrátu korunky
128
Fáze E: 24 – 30 let M1:
Malé okrouhlé semilunární odhalení dentinu na protoconu, bodové odhalení dentinu
na hypoconu, které příleţitostně můţe být aţ okrouhlé, bodové odhalení dentinu na paraconu, nebo metaconu (ale ne na obou) M2:
Bodové odhalení dentinu na protoconu u osob v druhé polovině věkového rozmezí,
příleţitostně i na hypoconu; metaconus je pouze obroušen do fasety; na zbývajících vrcholcích se neobjevuje ţádný dentin M3:
Jemné oploštění korunky, ale dentin není odhalen
P1,2: Neliší se významně od předchozí fáze D I1,2, C: Ztráta korunky je 20 – 30 % Fáze F: 30 – 35 let M1:
Semilunární odhalení dentinu na protoconu, malé okrouhlé odhalení dentinu na
hypoconu, paraconu a metaconu; příleţitostně můţe splynout odhalený dentin na metaconu a protoconu, nebo méně často na paraconu a protoconu (ne u obou) M2:
Malé okrouhlé odhalení dentinu na protoconu, můţe se objevit odhalený dentin na
dalších dvou nebo i všech hrbolcích, ale odhalení dentinu na metaconu je v této fázi řídké M3:
Příleţitostné odhalení dentinu na paraconu, ostatní hrbolky jsou obroušeny do faset
P1,2: Malé okrouhlé odhalení dentinu u obou vrcholků, více na bukální straně I1,2, C: Ztráta korunky je 20 – 40 % Fáze G: 35 – 40 let M1:
Dentin je obnaţen na všech vrcholcích; semilunární obnaţené plochy dentinu na
hypoconu a paraconu splývají, metaconus je obnaţen méně M2:
Velké okrouhlé obnaţení dentinu na protoconu, malé okrouhlé obnaţení dentinu na
hypoconu a paraconu; obnaţení dentinu na metaconu je vzácné a pokud je, tak pouze bodové, nebo malé okrouhlé M3:
Neliší se významně od fáze F
P1,2: Velká okrouhlá obnaţení dentinu na obou vrcholcích, korunky jsou opotřebené do plochy I1,2, C: Ztráta korunky je 30 – 50 % Fáze H: 40 – 50 let M1:
Splynutí obnaţeného dentinu na protoconu a hypoconu, velké okrouhlé odhalení
dentinu na paraconu, nebo řidčeji na metaconu (ne na obou); u osob v druhé polovině věkového rozmezí můţe dojít ke splynutí obnaţeného dentinu všech vrcholků kromě metaconu 129
M2:
Semilunární obnaţení dentinu na protoconu, velké okrouhlé obnaţení dentinu na
hypoconu a paraconu, ale malé okrouhlé obnaţení na metaconu M3:
Velké obnaţení dentinu na protoconu, malé okrouhlé obnaţení dentinu na některém
dalším hrbolku P1,2: Velké okrouhlé obnaţení dentinu na obou hrbolcích splývá I1,2, C: 40 – 60 % ztráta korunky. Opotřebení zubŧ dolní čelisti v závislosti na věku (podle Lovejoyové 1985), (obr. 59)
Obr. 59 Fáze A: 12 – 18 let M1:
Ohlazení hrotů většiny hrbolků, příleţitostně se objevují fasety na protoconidu;
dentin není obnaţen M2:
Lehce ohlazený, jinak neporušený povrch, u osob v druhé polovině věkového
rozmezí se mohou vzácně objevit fasety M3:
Neprořezané, lůţko má otevřenu asi polovinu budoucí plochy.
P1,2: Prořezané, minimálně ohlazené I1,2, C: Na řezácích je tenká linie obnaţeného dentinu, špičáky neporušeny Fáze B 1: 16 – 20 let M1:
Bodové obnaţení dentinu na protoconidu, nevýrazné fasety na přídatných
vrcholcích M2:
U osob v druhé polovině věkového rozmezí je obvykle faseta na protoconidu,
ostatní hrbolky mají pouze ohlazeny vrcholy, na kterých se příleţitostně mohou objevit malé fasety; dentin není obnaţen M3:
Neprořezané, lůţko má otevřeno asi 75 % plochy
130
P1,2: Bukální hrbolky mají výrazné fasety, na kterých můţe být u osob v druhé polovině věkového rozmezí i bodově odhalen dentin, linguální hrbolky jsou neopotřebované I1,2, C: Tenká aţ středně silná linie obnaţeného dentinu na řezácích, u osob v druhé polovině věkového rozmezí můţe být odhalen i dentin na špičácích Fáze B2: 16 – 20 let M1:
Bodové obnaţení na protoconidu, u osob zařazených do druhé poloviny věkového
rozmezí se můţe obnaţit dentin na hypoconidu a někdy i na metaconidu M2:
Výrazně oploštělá faseta na jednom z hrbolků, dentin není obnaţen
M3:
Prořezány bez výrazného opotřebení
P1,2: Výrazné fasety na bukálních výběţcích, na hrotu se můţe objevit i obnaţený dentin; linguální hrbolky bez poškození I1,2, C: Tenká, aţ středně silná linie obnaţeného dentinu na řezácích, u osob zařazených do druhé poloviny věkového rozmezí můţe být odhalen dentin i na špičácích Fáze C: 18 – 22 let M1:
Bodové obnaţení dentinu typické pouze pro protoconid, vzácně se můţe objevit
dentin i na některém dalším hrbolku; bukální hrbolky mají výrazné fasety, linguální hrbolky pouze ohlazené M2:
Výrazná faseta na protoconidu, na ostatních bukálních hrbolcích jsou apikální
fasety, na linguálních většinou pouze ohlazení; dentin není obnaţen M3:
Prořezány, hrbolky jsou ohlazené, u osob zařazených do druhé poloviny věkového
rozmezí mohou být vytvořeny i apikální fasety P1,2: Široká variabilita v opotřebení, na bukálních hrbolcích v rozsahu od fasety aţ k bodovému obnaţení dentinu; linguální hrbolky mají malé, nebo ţádné opotřebení I1,2, C: Na řezácích středně široký pruh obnaţeného dentinu. Opotřebení špičáků je široce variabilní, od bodového obnaţení dentinu aţ po významnou ztrátu korunky (pod 20 %). Frontální zuby mají oproti stoličkám niţší opotřebení Fáze D: 20 – 24 let M1:
Bodové obnaţení dentinu na protoconidu, hypoconidu a někdy i na metaconidu; se
zvyšujícím se věkem je opotřebení více situováno na linguální hrbolky M2:
Zpočátku fasety na bukálních hrbolcích, s nastupujícím věkem se fasety objevují na
všech hrbolcích, zvláště významné jsou na protoconidu a hypoconidu, kde se můţe objevit i obnaţený dentin; zůstává silný hrbolkový reliéf M3:
Variabilní opotřebení od malého aţ po výrazné fasety na bukálních nebo
linguálních hrbolcích, nikdy ne na obou 131
P1,2: Bodové aţ oválné odhalení dentinu na bukálních hrbolcích P1, výjimečně na i P2 I1,2, C: Ztráta korunky je z 10 – 30 %, špičáky mají opotřebené hroty do okluzní roviny řezáků Fáze E: 24 – 30 let M1:
Bodové odhalení dentinu na protoconidu, hypoconidu a metaconidu nebo
hypoconulidu, které se s postupujícím věkem rozšiřuje aţ na semilunární; linguální hrbolky mají oproti bukálním značně vyšší reliéf, ale s postupujícím věkem na nich také můţe být obnaţen dentin M2:
Obnaţený dentin na protoconidu, s postupujícím věkem se obnaţuje dentin i na
hypoconidu M3:
Oploštění většiny hrbolků, dentin není obnaţen
P1,2: Neliší se významně od předchozí fáze D I1,2, C: Ztráta korunky je ze 20 – 50 %, špičáky mají opotřebené hroty do okluzní roviny řezáků Fáze F: 30 – 35 let M1:
Mnohočetné bodové odhalení dentinu všech hrbolků, výraznější na bukální straně;
u osob zařazených do druhé poloviny věkového rozmezí můţe vzácně dentin bukálních hrbolků i splynout M2:
Odhalení dentinu většinou na třech hrbolcích, tam, kde není dentin odhalen, jsou
výrazné fasety; převaţuje bukální opotřebení M3:
Výrazné fasety, někdy můţe být obnaţen dentin některého z hrbolků
P1,2: Obnaţení dentinu na bukálních hrbolcích, nepravidelně na linguálních, hrbolky dobře patrné I1,2, C: Nejčastější ztráta korunky 30 – 50 %, ale nejsou výjimky v rozmezí 20 – 60 % Fáze G: 35 – 40 let M1:
Velké okrouhlé nebo semilunární odhalení dentinu na bukálních hrbolcích, bodové
a malé okrouhlé na linguálních hrbolcích; dochází ke splynutí obnaţeného dentinu na protoconidu a hypoconidu, nebo hypoconidu a hypoconulidu, eventuálně na obou M2:
Okrouhlé, aţ někdy i semilunární, odhalení dentinu na bukálních hrbolcích; na
linguálních hrbolcích jsou výrazné fasety aţ k bodovému odhalení dentinu M3:
Na jednom hrbolku, obvykle na protoconidu, odhalen dentin; ploché opotřebení
obvykle zahrnuje více neţ tři hrbolky P1,2: Opotřebení na celé okluzní části korunky I1,2, C: 30 – 80 % ztráta korunky 132
Fáze H: 40 – 45 let M1:
Splynutí obnaţeného dentinu na protoconidu, hypoconidu a hypoconulidu, někdy i
entoconidu nebo metaconidu; na linguálních hrbolcích jsou, pokud dentin nesplynul, velké okrouhlé aţ semilunární obnaţené plochy M2:
Na bukálních hrbolcích jsou velké okrouhlé aţ semilunární plochy obnaţeného
dentinu, na linguálních malé, někdy i velké, okrouhlé plochy; dentin na dvou aţ čtyřech hrbolcích splývá M3:
Zub opotřeben do plochy, na protoconidu vţdy obnaţen dentin, často ještě na
dalším místě P1,2: velmi variabilní, často na úrovni předchozích věkových tříd, velké okrouhlé obnaţení dentinu na bukálním hrbolku, dentin obnaţen i na linguálním hrbolku I1,2, C: Ztráta korunky z 50 – 60 %, špičáky opotřebeny do okluzní roviny řezáků Fáze I: 45 – 55 let M1:
Splynutí obnaţeného dentinu všech hrbolků, 50 % ztráta korunky
M2:
Nepravidelné opotřebení, velké okrouhlé a semilunární obnaţení dentinu, typické je
splynutí dentinu bukálních hrbolků M3:
Velmi variabilní, nejsou velké rozdíly od předchozích věkových tříd
P1,2: Opotřebení korunky do plochy, 50 % ztráta korunky, někdy na linguální ploše zbytky skloviny I1,2, C: Převáţně asi 80% ztráta korunky (40 – 90%), zuby stále ještě funkční, vzrůstá počet osob, u kterých abraze zasáhla aţ do dřeňové dutiny zubu
133
Tab. II: Tloušťka měkkých tkání, míry pro ženy Tloušťka měkkých tkání, kavkazoidní rasa, ţeny
mm
Metopion
5, 0
Glabella
5, 5
Nasion
5, 0
Rhinion
3, 0
Zygion
5, 0
Philtrum
10, 0
Horní ret
11, 0
Dolní ret
12, 5
Sulcus mentale
11, 0
Pogonion
11, 0
Gnathion
6, 0
Corpus mandibulae
7, 0
Gonion
5,0
134
Tab. III: Naměřené míry na lebce z hrobu č. 539 MĚŘENÍ LEBKY
mm
Největší šířka mozkovny (glabella – opisthocranion)
166
Největší šířka čela (euryon – euryon)
127
Šířka lícních kostí (zygion – zygion)
113
Morfologická výška obličeje (supraorbitale – gnathion)
108
Fyziognomická výška obličeje (trichion – gnathion) (♀ 86, 357 + 0, 746 (MVO + 6 mm))
165
Výška dolní části obličeje (subspinale – gnathion)
57
Šířka obličeje na úrovni očí (frontomalare orbitale – frontomalare orbitale)
88
Výška čela (trichion – supraorbitale), (FVO – MVO)
57
Největší šířka čela (coronale – coronale)
114
Nejmenší šířka čela (frontotemporale – frontotemporale)
91
Výška orbity vpravo
30
Výška orbity vlevo
29
Šířka orbity vpravo (entoorbitale – exoorbitale)
36
Šířka orbity vlevo (entoorbitale - exoorbitale)
36
Výška nosu (subspinale – supraorbitale)
56
Šířka nosu (alare – alare)
33
Šířka nosního kořene
10
Šířka nosního hřbetu (naso–gnathic – naso–gnathic)
17
Výška polohy concha nasalis inferior dx. (conchale – subspinale)
17
Výška polohy concha nasalis inferior six. (conchale – subspinale)
16
Maxilloalveolární šířka (ektomolare – ektomolare)
51
Bigoniální šířka dolní čelist (gonion – gonion)i
91
Výška horní čelisti (subspinale – supradentale)
11
Výška brady (supramentale – gnathion)
17
Přední šířka dolní čelisti (mentale – mentale)
43
135
Tab. IV: Slovní popis lebky z hrobu č. 539 Morfologie hlavy a Korespondence s lebeční strukturami obličejových rysŧ Celkový tvar hlavy Parietální část je z frontálního pohledu jemně zaoblená; okcipitální Kulatý část při laterálním pohledu zakulacená Parietální část je vysunutá; okcipitální část je z laterálního pohledu Kopulovitý zploštělá Parietální část je z frontálního pohledu jemně zaoblená; okcipitální Vejčitý část je vysunutá Parietální část úzká, laterálně stlačená a "zaostřená" z frontálního Loďkovitý
pohledu; mírně zaoblená nebo vystupující při laterálním pohledu; okcipitální část zakulacená, zploštělá nebo vystupující Parietální část zploštělá z frontálního pohledu, laterálně zploštělá;
Zploštělý okcipitální část zakulacená nebo vystupující při laterálním pohledu Parietální část mírně zaoblená nebo zploštěná, z laterálního pohledu Sedlovitý
sedlovitá; okcipitální část zakulacená, zploštělá nebo vystupující při laterálním pohledu Tvar z frontálního pohledu Jako při kraniální kontuře; lícní kosti prominují; celkový tvar
Kulatý zakulacený Jako při kraniální kontuře; linie obličeje rovné; celkový obrys Oválný eliptický Jako při kraniální kontuře; frontální část široká, mandibula úzká; Trojúhelníkovitý celkový tvar trojúhelníkový
136
Jako při kraniální kontuře; průřezové rozměry velké; celkový tvar Čtvercový hranatý Jako při kraniální kontuře; frontální a mandibulární šířka přibliţně Obdélníkovitý stejná; tvář vysoká, obrys obdélníkový; celkový tvar téměř pravoúhlý Jako při kraniální kontuře; frontální a mandibulární šířka malá, tvář Kosočtvercový široká a vysoká; celkový tvar kosočtvercový Vertikální faciální profil Střední
Všechny části stejně vyvinuté
Frontální
Frontální část vystupuje víc neţ ostatní
Nasální
Nosní kosti vystupují ostřeji vzhledem ke zbytku tváře
Gnathický
Vyšší anebo niţší prognatismus
Frontální a gnathický
Čelo a čelist prominují vzhledem k nosní časti
Gnathický a nasální
Nos a čelist prominují vzhledem k čelu
Frontální a nasální
Frontální a nasální část prominují vzhledem k čelisti Horizontální faciální profil
Ostrý
Nosní hřbet vysoký; lícní kosti neprominují
Zploštělý
Nosní hřbet nízký; lícní kosti prominují Relativní šířka tváře (bizygomatická šířka + 10 mm) / (supraorbitale - gnathion)+ 6 mm) =
Střední
1.10 ± 0.04 (113 + 10) / (108 + 6) = 1, 1 (bizygomatická šířka +10 mm) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) >
Široká 1.14
137
(bizygomatická šířka + 10 mm) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) < Úzká 1.06 Výška čela (trichion - supraorbitale) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) = 0.45 ± Střední 0.03 (trichion - supraorbitale) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) > 0.48 Vysoké 57, 4 / (108 + 6) = 0, 5 Nízké
(trichion - supraorbitale) / (supraorbitale – gnathion + 6 mm) < 0.42 Šířka čela (bicoronální šířka + 10 mm) / (bizygomatická šířka + 10 mm) = 0.90
Střední ± 0.02 (bicoronální šířka + 10 mm) / (bizygomatická šířka + 10 mm) > 0.92 Široké (114 + 10) / (113 + 10) = 1, 0 Úzké
(bicoronální šířka + 10 mm) / (bizygomatická šířka + 10 mm) < 0.88 Zakřivení čela z bočního pohledu
Ploché
Obrys čela skoro rovný
Konvexní
Čelo má tvar konvexního oblouku Glabella a tubera frontalia vyvinuté, vytvářející konkávní vtlačení ve
Konkávní střední části Zvlněné
Glabella vyvinutá, velmi výrazný ohyb mezi ní a horní částí čela Sklon čela z bočního pohledu
Přímý
Kolmý na frankfurtskou horizontálu, tečna s glabellou téměř svislá Kolmý na frankfurtskou horizontálu, tečna s glabellou skloněná
Šikmý, sklon dozadu dozadu
138
Kolmý na frankfurtskou horizontálu, tečna s glabellou skloněná Vysedlý, sklon dopředu dopředu Tubera frontalia Střední
Tubera frontalia výrazně prominují, ale bez prohlubeniny mezi nimi
Velká
Tubera frontalia výrazně prominují a jsou oddělená prohlubeninou
Malá
Tubera frontalia sotva rozpoznatelná Arcus superciliares
Střední
Při bočním pohledu mírně vystupují
Velké
Při bočním pohledu výrazně vystupují
Malé
Při bočním pohledu sotva rozpoznatelné Délka arcus superciliares
Dlouhé
Arcus superciliares přesahují střed margo supraorbitalis
Krátké
Arcus superciliares nedosahují středu margo supraorbitalis. Linie obočí
Rovné
Margo supraorbitalis rovné; arcus superciliaris horizontální Margo supraorbitalis obloukovité; laterální konec arcus superciliaris
Obloukovité je vedený nahoru Margo supraorbitalis vlnité; laterální konec arcus superciliaris je Vlnité vedený nahoru Prominence oka Margo supraorbitalis směřuje dolů („zavřená orbita“); (výška orbity) / Zapadlé
(entocanthion - ektocanthion) ≤ 0.81 29 / 36 = 0, 81; 30 / 36 = 0, 83
139
Margo supraorbitalis nesměřuje dolů; (výška orbity) / (entocanthion Vystouplé ektocanthion) > 0.81 Poloha pravého oka Rovné
Exoorbitale je na úrovni entoorbitale
Šikmé dovnitř
Entoorbitale je níţe neţ exoorbitale
Šikmé vně
Entoorbitale je výše neţ exoorbitale Poloha levého oka
Rovné
Exoorbitale je na úrovni entoorbitale
Šikmé dovnitř
Entoorbitale je níţe neţ exoorbitale
Šikmé vně
Entoorbitale je výše neţ exoorbitale Záhyb horního víčka Margo supraorbitalis rovné nebo jemně zaoblené
Mírný p 0 m 1 d 2; p 0 m 1 d 2 Výrazný
Margo supraorbitalis obloukové a ostré Margo supraorbitalis obloukové, incisura supraorbitalis výrazně
Chybějící posunutá mediálně Nepravidelný
Margo supraorbitalis zvlněné nebo šikmé v distální časti Epikantus Crista klesající od mediální časti margo supraorbitalis směrem ke
Přítomný crista lacrimalis anterior Crista klesající od mediální časti margo supraorbitalis směrem dovnitř Chybějící orbity Délka oční štěrbiny
140
(entoorbitale - exoorbitale –14 mm) / (frontomalaretemporale Střední frontomalaretemporale+10 mm) = 0.25 ± 0.01 (entoorbitale - exoorbitale – 14 mm) / (frontomalaretemporale Široká frontomalaretemporale +10 mm) > 0.26 (entoorbitale - exoorbitale – 14 mm) / (frontomalaretemporale Úzká
frontomalaretemporale +10 mm) < 0.24 (36 – 14) / (91 + 10) = 0, 22 Velikost lícních kostí Lícní kosti středně široké a mírně skloněné dozadu; (bizygomatická
Střední šířka + 10 mm) / (minimální šířka čela + 10 mm) = 1.37 ± 0.03 Lícní kosti široké a umístěné vpředu; (bizygomatická šířka + 10 mm) / Velké (minimální šířka čela + 10 mm) ≥ 1.40 Lícní kosti úzké a skloněné dozadu; (bizygomatická šířka + 10 mm) / Malé
(minimální šířka čela + 10 mm) ≤ 1.34 (113 + 10) / (91 + 10) = 1, 2 Výška nosu (supraorbitale - subspinale) / (trichion - gnathion + 6 mm) = 0.32 ±
Střední
0.015 57 / 171, 4 = 0, 33
Dlouhý
(supraorbitale - subspinale) / (trichion - gnathion + 6 mm) > 0.335
Krátký
(supraorbitale - subspinale) / (trichion - gnathion + 6 mm) < 0.305 Šířka nosu (alare vlevo – alare vpravo)/ (bizygomatická šířka + 10 mm) = 0.25 ±
Střední 0.01
141
(alare vlevo – alare vpravo) / (bizygomatická šířka + 10 mm) > 0.26 Široký 33 / (113 + 10) = 0, 27 Úzký
(alare vlevo – alare vpravo) / (bizygomatická šířka + 10 mm) < 0.24 Hloubka nosního kořene
Střední hloubka
Sellion není hlouběji neţ spojnice glabella - rhinion
Velká hloubka
Sellion je o hodně hlouběji neţ spojnice glabella - rhinion
Malá hloubka
Sellion na spojnici glabella – rhinion Šířka nosního kořene (Minimální šířka nosních kostí na úrovni nosního kořene + 6 mm) /
Střední (naso-gnathic vlevo - naso-gnathic vpravo + 6 mm) = 0.85 ± 0.04 (Minimální šířka nosních kostí na úrovni nosního kořene + 6 mm) / Široký (naso-gnathic vlevo - naso-gnathic vpravo + 6 mm) > 0.89
(Minimální šířka nosních kostí na úrovni nosního kořene + 6 mm) / Úzký
(naso-gnathic vlevo - naso-gnathic vpravo + 6 mm) < 0.81 (10 + 6) / (17 + 6) = 0, 7
Zakřivení nosu z frontálního pohledu Rovný
Rhinion v středu linie spojující metopion a prosthion
Zakřivený doprava
Rhinion vpravo od této linie
Zakřivený doleva
Rhinion vlevo od této linie Zakřivení nosu z bočního pohledu
Přímý
Definované speciální grafickou analýzou
Vypuklý
Stejně
Vyhloubený
»
142
Vlnitý
» Šířka nosního hřbetu (naso-gnathic vlevo - naso-gnathic vpravo + 6 mm) / (alare vlevo -
Střední alare vpravo) = 0.38 ± 0.03 (naso-gnathic) vlevo - naso-gnathic vpravo + 6 mm) / (alare vlevo Široký
alare vpravo) > 0.41 (17 + 6) / 33 = 0, 7 (naso-gnathic vlevo - naso-gnathic vpravo + 6 mm) / (alare vlevo -
Úzký alare vpravo) < 0.35 Základna nosu Vodorovná
Spina nasalis anterior směřuje horizontálně
Dolů skloněná
Spina nasalis anterior směřuje dolů
Vzhůru zdviţená
Spina nasalis anterior směřuje nahoru Výběžek nosu Délka spina nasalis anterior je rovná nebo menší neţ šířka její báze;
Oválný špička spiny tvoří tupý úhel Délka spina nasalis anterior je větší neţ šířka její báze; špička spiny je Špičatý ostrá Rozpůlený
Spina nasalis anterior je zbrázděná nebo rozdvojená Směr špičky nosu
Přímý
Spina nasalis anterior je rovná
Doprava
Spina nasalis anterior směřuje doprava
Doleva
Spina nasalis anterior směřuje doleva. Nosní křídla
143
Střední
(conchale - subspinale) / (supraorbitale - subspinale) = 0.21 ± 0.02 (conchale - subspinale) / (supraorbitale - subspinale) > 0.23
Vysoké 16 / 56 = 0, 29; 17 / 56= 0, 30 Nízké
(conchale - subspinale) / (supraorbitale - subspinale) < 0.19 Poloha nosních křídel Levý a pravý conchale, a levý a pravý dolní bod apertura piriformis je
Na jedné úrovni situovaný na jedné úrovni Pravý conchale nebo pravý dolní bod apertura piriformis je výše neţ Pravé výše levý. Levý conchale nebo levý dolní bod apertura piriformis je výše neţ Levé výše pravý. Šířka úst Šířka úst podle regresní analýzy / (bigoniální šířka + 20 mm) = 0.52 ± Střední 0.02
Široké
Šířka úst podle regresní analýzy / (bigoniální šířka + 20 mm) > 0.54
Šířka úst podle regresní analýzy / (bigoniální šířka + 20 mm) < 0.50 Úzké 54 / (91 + 20) = 0, 49 Horní ret (subspinale - supradentale) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) Střední = 0.12 ± 0.011 Vysoká
(subspinale - supradentale) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) > 0.131 (subspinale - supradentale) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) < 0.109
Nízká 11 / (108 + 6) = 0, 096
144
Celková prominence rtů Střední
Střední skus
Velká
Střechovitý nebo převislý skus
Chybí
Skus hranou na hranu
Vpadnuté
Antemortem ztráta horních a dolních zubů Relativní prominence horního a dolního rtu
Stejné
Skus hranou na hranu
Horní ret vyčnívá
Střechovitý nebo převislý skus
Dolní ret vyčnívá
Postupná okluze Okluze a malokluze
Skus hranou na hranu
Horní a dolní přední zuby na sebe nasedají hranou na hranu
Mírně otevřený skus
Horní přední zuby mírně vyčnívají před dolní
Otevřený skus – Horní zuby výrazně přečnívají oproti dolním. střechovitý Převislý skus
Výrazný maxilární a mandibulární prognatismus. Přední mandibulární zuby přečnívají dopředu vzhledem k
Postupná maxilárním předním zubům Přední mandibulární a maxilární zuby jsou zakřivené a nenasedají na Široko otevřená sebe Šikmá
Některé zuby nasedají na sebe normálně, jiné vykazují malokluzi Výška brady (supramentale - gnathion + 6 mm) / (supraorbitale - gnathion + 6
Střední
mm)= 0.215 ± 0.015 (17 + 6) / (108 + 6) = 0, 2
145
(supramentale - gnathion + 6 mm) / (supraorbitale - gnathion + 6 Velká mm) > 0.23 (supramentale - gnathion + 6 mm) / (supraorbitale - gnathion + 6 Malá mm) < 0.20 Prominence brady Rovná
Nejpřednější bod brady mírně vystupuje před svislou linii
Vystupující
Nejpřednější bod brady výrazně vystupuje před svislou linii
Vzadu poloţená, ustupující
Nejpřednější bod brady je na svislé linii nebo za ni Šířka brady (mentale vlevo - mentale vpravo) / (bigoniální šířka + 20 mm)= 0.35
Střední ± 0.02 (mentale vlevo - mentale vpravo) / (bigoniální šířka + 20 mm) > Široká 0.37 (mentale vlevo - mentale vpravo) / (bigoniální šířka + 20 mm) < Úzká
0.33 43 / (91 + 20) = 0, 43 Tvar brady při frontálním pohledu
Kulatá
Tvar zakulacený, slabě vyvinuté tubercula mentale
Trojúhelníkovitá, špičatá
Tvar zašpičatěný, tubercula mentale blízko při sobě
Čtvercová, hranatá
Tvar hranatý, tubercula mentale široko od sebe
146
Tab. V: Korelační koeficienty a regresní rovnice pro lebku z hrobu 539 Předpovídané obličejové
Vlastnosti lebky
Regresní rovnice pro ţeny
charakteristiky Fyziognomická výška obličeje (FVO) Výška ucha (VU) Šířka nosu (ŠN)
Morfologická výška FVO = 86, 357 + 0, 746 (MVO + 6 mm) obličeje (MVO)
Morfologická výška VU = 45, 650 + 0, 110 (MVO + 6 mm) obličeje (MVO) Šířka nosu (ŠN*)
Šířka mezi nasolabiálními
Šířka nosu (ŠN*)
rýhami (ŠMNR) Šířka philtra (ŠP) Šířka rtu (ŠR)
FVO = 86, 357 + 0, 746 (108 + 6 mm) = 171
Šířka nosu (ŠN*)
VU = 45, 650 + 0, 110 (108 + 6 mm) = 58 ŠN = 17, 390 + 0, 424 x ŠN* ŠN = 17, 390 + 0, 424 x 33 = 31 ŠMNR = 19, 607 + 0, 805 x ŠN* ŠMNR = 19, 607 + 0, 805 x 33 = 46 ŠP = 2, 792 + 0, 202 x ŠN* ŠP = 2, 792 + 0, 202 x 33 = 9, 5
Maxilloalveolární
ŠR = 27, 905 + 0, 512 x ŠN*
šířka (MŠ)
ŠR = 27, 905 + 0, 512 x 51 = 54
147
Tab. VI: Tloušťka měkkých tkání, míry pro muže Tloušťka měkkých tkání, kavkazoidní rasa, muţi
mm
Metopion
5, 0
Glabella
5, 5
Nasion
5, 5
Rhinion
3, 0
Zygion
5, 0
Philtrum
11, 0
Horní ret
13, 0
Dolní ret
14, 0
Sulcus mentale
11, 5
Pogonion
11, 0
Gnathion
6, 0
Corpus mandibulae
6, 0
Gonion
5,0
148
Tab. VII: Naměřené míry na lebce z hrobu č. 480 MĚŘENÍ LEBKY
mm
Největší šířka mozkovny (glabella – opisthocranion)
177
Největší šířka čela (euryon – euryon)
134
Šířka lícních kostí (zygion – zygion)
127
Morfologická výška obličeje (supraorbitale – gnathion)
122
Fyziognomická výška obličeje (trichion – gnathion) (♂ 90, 515 + 0, 748 (MVO + 6 mm))
180
Výška dolní části obličeje (subspinale – gnathion)
61
Šířka obličeje na úrovni očí (frontomalare orbitale – frontomalare orbitale)
101
Výška čela (trichion – supraorbitale), (FVO – MVO)
64
Největší šířka čela (coronale – coronale)
119
Nejmenší šířka čela (frontotemporale – frontotemporale)
97
Výška orbity vpravo
31
Výška orbity vlevo
30
Šířka orbity vpravo (entoorbitale - exoorbitale)
40
Šířka orbity vlevo (entoorbitale - exoorbitale)
41
Výška nosu (subspinale – supraorbitale)
61
Šířka nosu (alare – alare)
40
Šířka nosního kořene
10
Šířka nosního hřbetu (naso–gnathic – naso–gnathic)
19
Výška polohy concha nasalis inferior dx. (conchale – subspinale)
18
Výška polohy concha nasalis inferior six. (conchale – subspinale)
17
Maxilloalveolární šířka (ektomolare – ektomolare)
57
Bigoniální šířka dolní čelist (gonion – gonion)i
103
Výška horní čelisti (subspinale – supradentale)
12
Výška brady (supramentale – gnathion)
22
Přední šířka dolní čelisti (mentale – mentale)
44
149
Tab. VIII: Slovní popis lebky z hrobu č. 480 Morfologie hlavy a Korespondence s lebeční strukturami obličejových rysŧ Celkový tvar hlavy Parietální část je z frontálního pohledu jemně zaoblená; okcipitální Kulatý část při laterálním pohledu zakulacená Parietální část je vysunutá; okcipitální část je z laterálního pohledu Kopulovitý zploštělá Parietální část je z frontálního pohledu jemně zaoblená; okcipitální Vejčitý část je vysunutá Parietální část úzká, laterálně stlačená a "zaostřená" z frontálního Loďkovitý
pohledu; mírně zaoblená nebo vystupující při laterálním pohledu; okcipitální část zakulacená, zploštělá nebo vystupující Parietální část zploštělá z frontálního pohledu, laterálně zploštělá;
Zploštělý okcipitální část zakulacená nebo vystupující při laterálním pohledu Parietální část mírně zaoblená nebo zploštěná, z laterálního pohledu Sedlovitý
sedlovitá; okcipitální část zakulacená, zploštělá nebo vystupující při laterálním pohledu Tvar z frontálního pohledu Jako při kraniální kontuře; lícní kosti prominují; celkový tvar
Kulatý zakulacený Jako při kraniální kontuře; linie obličeje rovné; celkový obrys Oválný eliptický Jako při kraniální kontuře; frontální část široká, mandibula úzká; Trojúhelníkovitý celkový tvar trojúhelníkový
150
Jako při kraniální kontuře; průřezové rozměry velké; celkový tvar Čtvercový hranatý Jako při kraniální kontuře; frontální a mandibulární šířka přibliţně Obdélníkovitý stejná; tvář vysoká, obrys obdélníkový; celkový tvar téměř pravoúhlý Jako při kraniální kontuře; frontální a mandibulární šířka malá, tvář Kosočtvercový široká a vysoká; celkový tvar kosočtvercový Vertikální faciální profil Střední
Všechny části stejně vyvinuté
Frontální
Frontální část vystupuje víc neţ ostatní
Nasální
Nosní kosti vystupují ostřeji vzhledem ke zbytku tváře
Gnathický
Vyšší anebo niţší prognatismus
Frontální a gnathický
Čelo a čelist prominují vzhledem k nosní časti
Gnathický a nasální
Nos a čelist prominují vzhledem k čelu
Frontální a nasální
Frontální a nasální část prominují vzhledem k čelisti Horizontální faciální profil
Ostrý
Nosní hřbet vysoký; lícní kosti neprominují
Zploštělý
Nosní hřbet nízký; lícní kosti prominují Relativní šířka tváře (bizygomatická šířka + 10 mm) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) =
Střední
1.10 ± 0.04 (127 + 10) / (122 + 6) = 1, 1 (bizygomatická šířka +10 mm) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) >
Široká 1.14
151
(bizygomatická šířka + 10 mm) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) < Úzká 1.06 Výška čela (trichion - supraorbitale) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) = 0.45 ± Střední 0.03 (trichion - supraorbitale) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) > 0.48 Vysoké 64 / (122 + 6) = 0, 5 Nízké
(trichion - supraorbitale) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) < 0.42 Šířka čela (bicoronální šířka + 10 mm) / (bizygomatická šířka + 10 mm) = 0.90
Střední ± 0.02 (bicoronální šířka + 10 mm) / (bizygomatická šířka + 10 mm) > 0.92 Široké (119 + 10) / (127 + 10) = 0, 94 Úzké
(bicoronální šířka + 10 mm) / (bizygomatická šířka + 10 mm) < 0.88 Zakřivení čela z bočního pohledu
Ploché
Obrys čela skoro rovný
Konvexní
Čelo má tvar konvexního oblouku Glabella a tubera frontalia vyvinuté, vytvářející konkávní vtlačení ve
Konkávní střední části Zvlněné
Glabella vyvinutá, velmi výrazný ohyb mezi ní a horní částí čela Sklon čela z bočního pohledu
Přímý
Kolmý na frankfurtskou horizontálu, tečna s glabellou téměř svislá Kolmý na frankfurtskou horizontálu, tečna s glabellou skloněná
Šikmý, sklon dozadu dozadu
152
Kolmý na frankfurtskou horizontálu, tečna s glabellou skloněná Vysedlý, sklon dopředu dopředu Tubera frontalia Střední
Tubera frontalia výrazně prominují, ale bez prohlubeniny mezi nimi
Velká
Tubera frontalia výrazně prominují a jsou oddělená prohlubeninou
Malá
Tubera frontalia sotva rozpoznatelná Arcus superciliares
Střední
Při bočním pohledu mírně vystupují
Velké
Při bočním pohledu výrazně vystupují
Malé
Při bočním pohledu sotva rozpoznatelné Délka arcus superciliares
Dlouhé
Arcus superciliares přesahují střed margo supraorbitalis
Krátké
Arcus superciliares nedosahují středu margo supraorbitalis. Linie obočí
Rovné
Margo supraorbitalis rovné; arcus superciliaris horizontální Margo supraorbitalis obloukovité; laterální konec arcus superciliaris
Obloukovité je vedený nahoru Margo supraorbitalis vlnité; laterální konec arcus superciliaris je Vlnité vedený nahoru Prominence oka Margo supraorbitalis směřuje dolů („zavřená orbita“); (výška orbity) / Zapadlé
(entocanthion - ektocanthion) ≤ 0.81 30 / 41 = 0, 73; 31 / 40 = 0, 775
153
Margo supraorbitalis nesměřuje dolů; (výška orbity) / (entocanthion – Vystouplé ektocanthion) > 0.81 Poloha pravého oka Rovné
Exoorbitale je na úrovni entoorbitale
Šikmé dovnitř
Entoorbitale je níţe neţ exoorbitale
Šikmé vně
Entoorbitale je výše neţ exoorbitale Poloha levého oka
Rovné
Exoorbitale je na úrovni entoorbitale
Šikmé dovnitř
Entoorbitale je níţe neţ exoorbitale
Šikmé vně
Entoorbitale je výše neţ exoorbitale Záhyb horního víčka Margo supraorbitalis rovné nebo jemně zaoblené
Mírný p 1 m 2 d 3; p 1 m2 d 3 Výrazný
Margo supraorbitalis obloukové a ostré Margo supraorbitalis obloukové, incisura supraorbitalis výrazně
Chybějící posunutá mediálně Nepravidelný
Margo supraorbitalis zvlněné nebo šikmé v distální časti Epikantus Crista klesající od mediální časti margo supraorbitalis směrem ke
Přítomný crista lacrimalis anterior Crista klesající od mediální časti margo supraorbitalis směrem dovnitř Chybějící orbity Délka oční štěrbiny
154
(entoorbitale - exoorbitale –14 mm) / (frontomalaretemporale Střední
frontomalaretemporale +10 mm) = 0.25 ± 0.01 (41 – 14 ) / (97 + 10) = 0, 25 (entoorbitale - exoorbitale – 14 mm) / (frontomalaretemporale -
Široká frontomalaretemporale +10 mm) > 0.26 (entoorbitale - exoorbitale – 14 mm) / (frontomalaretemporale Úzká frontomalaretemporale +10 mm) < 0.24 Velikost lícních kostí Lícní kosti středně široké a mírně skloněné dozadu; (bizygomatická Střední šířka + 10 mm) / (minimální šířka čela + 10 mm) = 1.37 ± 0.03 Lícní kosti široké a umístěné vpředu; (bizygomatická šířka + 10 mm) / Velké (minimální šířka čela + 10 mm) ≥ 1.40 Lícní kosti úzké a skloněné dozadu; (bizygomatická šířka + 10 mm) / Malé
(minimální šířka čela + 10 mm) ≤ 1.34 (127 + 10) / (97 + 10) = 1, 28 Výška nosu (supraorbitale - subspinale) / (trichion - gnathion + 6 mm) = 0.32 ±
Střední
0.015 61 / 186 = 0, 33
Dlouhý
(supraorbitale - subspinale) / (trichion - gnathion + 6 mm) > 0.335
Krátký
(supraorbitale - subspinale) / (trichion - gnathion + 6 mm) < 0.305 Šířka nosu (alare vlevo – alare vpravo) / (bizygomatická šířka + 10 mm) = 0.25 ±
Střední 0.01
155
(alare vlevo – alare vpravo) / (bizygomatická šířka + 10 mm) > 0.26 Široký 40 / (127 + 10) = 0, 29 Úzký
(alare vlevo – alare vpravo) / (bizygomatická šířka + 10 mm) < 0.24 Hloubka nosního kořene
Střední hloubka
Sellion není hlouběji neţ spojnice glabella - rhinion
Velká hloubka
Sellion je o hodně hlouběji neţ spojnice glabella - rhinion
Malá hloubka
Sellion na spojnici glabella – rhinion Šířka nosního kořene (Minimální šířka nosních kostí na úrovni nosního kořene + 6 mm) /
Střední (naso-gnathic vlevo - naso-gnathic vpravo + 6 mm) = 0.85 ± 0.04 (Minimální šířka nosních kostí na úrovni nosního kořene + 6 mm) / Široký (naso-gnathic vlevo - naso-gnathic vpravo + 6 mm) > 0.89
(Minimální šířka nosních kostí na úrovni nosního kořene + 6 mm) / Úzký
(naso-gnathic vlevo - naso-gnathic vpravo + 6 mm) < 0.81 (10 + 6) / (19 + 6) = 0, 64
Zakřivení nosu z frontálního pohledu Rovný
Rhinion v středu linie spojující metopion a prosthion
Zakřivený doprava
Rhinion vpravo od této linie
Zakřivený doleva
Rhinion vlevo od této linie Zakřivení nosu z bočního pohledu
Přímý
Definované speciální grafickou analýzou
Vypuklý
Stejně
Vyhloubený
»
156
Vlnitý
» Šířka nosního hřbetu (Naso-gnathic vlevo - naso-gnathic vpravo + 6 mm) / (alare vlevo -
Střední alare vpravo) = 0.38 ± 0.03 (Naso-gnathic vlevo - naso-gnathic vpravo + 6 mm) / (alare vlevo Široký
alare vpravo) > 0.41 (19 + 6) / 40 = 0, 625 (Naso-gnathic vlevo - naso-gnathic vpravo + 6 mm) / (alare vlevo -
Úzký alare vpravo) < 0.35 Základna nosu Vodorovná
Spina nasalis anterior směřuje horizontálně
Dolů skloněná
Spina nasalis anterior směřuje dolů
Vzhůru zdviţená
Spina nasalis anterior směřuje nahoru Výběžek nosu Délka spina nasalis anterior je rovná nebo menší neţ šířka její báze;
Oválný špička spiny tvoří tupý úhel Délka spina nasalis anterior je větší neţ šířka její báze; špička spiny je Špičatý ostrá Rozpůlený
Spina nasalis anterior je zbrázděná nebo rozdvojená Směr špičky nosu
Přímý
Spina nasalis anterior je rovná
Doprava
Spina nasalis anterior směřuje doprava
Doleva
Spina nasalis anterior směřuje doleva. Nosní křídla
157
Střední
(conchale - subspinale) / (supraorbitale - subspinale) = 0.21 ± 0.02 (conchale - subspinale) / (supraorbitale - subspinale) > 0.23
Vysoké 17 / 61 = 0, 28; 18 / 61 = 0, 295 Nízké
(conchale - subspinale) / (supraorbitale - subspinale) < 0.19 Poloha nosních křídel Levý a pravý conchale, a levý a pravý dolní bod apertura piriformis je
Na jedné úrovni situovaný na jedné úrovni Pravý conchale nebo pravý dolní bod apertura piriformis je výše neţ Pravé výše levý. Levý conchale nebo levý dolní bod apertura piriformis je výše neţ Levé výše pravý. Šířka úst Šířka úst podle regresní analýzy / (bigoniální šířka + 20 mm) = 0.52 ± Střední
0.02 62 / (103 + 20) = 0, 50
Široké
Šířka úst podle regresní analýzy / (bigoniální šířka + 20 mm) > 0.54
Úzké
Šířka úst podle regresní analýzy / (bigoniální šířka + 20 mm) < 0.50 Horní ret (subspinale - supradentale (cr )) / (supraorbitale - gnathion +
Střední 6 mm) = 0.12 ± 0.011 (subspinale - supradentale (cr )) / (supraorbitale - gnathion + 6 Vysoká mm) > 0.131 (subspinale - supradentale (cr )) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) Nízká < 0.109
158
12 / (122 + 6) = 0, 094 Celková prominence rtů Střední
Střední skus
Velká
Střechovitý nebo převislý skus
Chybí
Skus hranou na hranu
Vpadnuté
Antemortem ztráta horních a dolních zubů Relativní prominence horního a dolního rtu
Stejné
Skus hranou na hranu
Horní ret vyčnívá
Střechovitý nebo převislý skus
Dolní ret vyčnívá
Postupná okluze Okluze a malokluze
Skus hranou na hranu
Horní a dolní přední zuby na sebe nasedají hranou na hranu
Mírně otevřený skus
Horní přední zuby mírně vyčnívají před dolní
Otevřený skus – Horní zuby výrazně přečnívají oproti dolním. střechovitý Převislý skus
Výrazný maxilární a mandibulární prognatismus. Přední mandibulární zuby přečnívají dopředu vzhledem k
Postupná maxilárním předním zubům Přední mandibulární a maxilární zuby jsou zakřivené a nenasedají na Široko otevřená sebe Šikmá
Některé zuby nasedají na sebe normálně, jiné vykazují malokluzi Výška brady (supramentale - gnathion + 6 mm) / (supraorbitale - gnathion + 6
Střední mm)= 0.215 ± 0.015
159
(supramentale - gnathion + 6 mm) / (supraorbitale - gnathion + 6 Velká mm) > 0.23 (supramentale - gnathion + 6 mm) / (supraorbitale - gnathion + 6 mm) Malá < 0.20 Prominence brady Rovná
Nejpřednější bod brady mírně vystupuje před svislou linii
Vystupující
Nejpřednější bod brady výrazně vystupuje před svislou linii
Vzadu poloţená, Nejpřednější bod brady je na svislé linii nebo za ni ustupující Šířka brady (mentale vlevo - mentale vpravo) / (bigoniální šířka + 20 mm)= 0.35 ± Střední 0.02 Široká
(mentale vlevo - mentale vpravo) / (bigoniální šířka + 20 mm) > 0.37
(mentale vlevo - mentale vpravo) / (bigoniální šířka + 20 mm) < 0.33 Úzká 44 / (103 + 20) = 0, 389
Tvar brady při frontálním pohledu Kulatá
Tvar zakulacený, slabě vyvinuté tubercula mentale
Trojúhelníkovitá, Tvar zašpičatěný, tubercula mentale blízko při sobě špičatá Čtvercová, hranatá
Tvar hranatý, tubercula mentale široko od sebe
160
Tab. IX: Korelační koeficienty a regresní rovnice pro lebku z hrobu č. 480 Předpovídané obličejové
Vlastnosti lebky
Regresní rovnice pro muţe
charakteristiky Fyziognomická výška obličeje (FVO) Výška ucha (VU) Šířka nosu (ŠN)
Morfologická výška FVO = 90, 515 + 0, 748 (MVO + 6 mm) obličeje (MVO)
Morfologická výška VU = 55, 488 + 0, 073 (MVO + 6 mm) obličeje (MVO) Šířka nosu (ŠN*)
Šířka mezi nasolabiálními
Šířka nosu (ŠN*)
rýhami (ŠMNR) Šířka philtra (ŠP) Šířka rtu (ŠR)
FVO = 90, 515 + 0, 748 (122 + 6 mm) = 186
Šířka nosu (ŠN*)
VU = 55, 488 + 0, 073 (122 + 6 mm) =65 ŠN = 18, 035 + 0, 444 x ŠN* ŠN = 18, 035 + 0, 444 x 40 = 36 ŠMNR = 21, 744 + 0, 843 x ŠN* ŠMNR = 21, 744 + 0, 843 x 40 = 55, 5 ŠP = 7, 295 + 0, 118 x ŠN* ŠP = 7, 295 + 0, 118 x 40 = 12
Maxilloalveolární
ŠR = 21, 817 + 0, 700 x ŠN*
šířka (MŠ)
ŠR = 21, 817 + 0, 700 x 57 = 62
161
