MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav české literatury a knihovnictví Kabinet knihovnictví
Informační studia a knihovnictví
Radka Hošáková
Autorský zákon – stanovení hranice etického a právního porušení
Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Michal Lorenz 2011
……………………………………………… Podpis vedoucího práce
Bibliografický záznam
HOŠÁKOVÁ, Radka. Autorský zákon – stanovení hranice etického a právního porušení. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2011. 44s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Michal Lorenz.
Anotace Diplomová bakalářská práce „Autorský zákon – stanovení hranice etického a právního porušení“ objasňuje současné základní etické problémy v oblasti autorského práva a pokouší se najít jejich řešení. Na dvou kauzách, které proběhly médii, popisuje nejčastější sporné otázky v autorskoprávní oblasti a přináší jejich možná řešení.
Klíčová slova autorské právo - etika - morálka – internet – Google books
Annotation The bachelor’s thesis “Copyright law – determine the boundaries of ethical and legal violations” is trying to clarify contemprary ethic issue in copyright law and trying to find some solution. On two illustration, which was presented in media, describe most frequented controversial question in copyright law and try to give possible solution.
Keywords copyright law - ethics - morality - internet – Google books
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
V Brně dne 18. června 2011
Radka Hošáková
Poděkování Zde bych ráda poděkovala vedoucímu práce PhDr. Michalu Lorenzovi především za jeho nezměrnou trpělivost a odbornou pomoc. Také bych ráda poděkovala své rodině a přátelům za podporu, kterou projevili při mém studiu i při psaní bakalářské práce
Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 1 1.
Etika ................................................................................................................................................. 2
2.
Morálka ........................................................................................................................................... 2
3.
Duševní vlastnictví ........................................................................................................................... 3
4.
Autorský zákon ................................................................................................................................ 3 4.1.
Autorské dílo ........................................................................................................................... 4
4.2.
Osobnostní a majetková autorská práva, kolektivní správa.................................................... 5
4.3.
Typy bezúplatných licencí........................................................................................................ 8
4.4.
Ochrana autorského práva .................................................................................................... 10
4.5.
Úplatné licence ...................................................................................................................... 12
4.6.
Práva související s právem autorským................................................................................... 13
4.7.
Podmínky kolektivní správy ................................................................................................... 14
4.8.
Přestupky a delikty v autorském právu ................................................................................. 16
4.9.
Kritika AZ ............................................................................................................................... 17
4.10. 5.
6.
Historie autorského zákona................................................................................................... 18
Autorskoprávní kauzy .................................................................................................................... 21 5.1.
První kauza ............................................................................................................................ 21
5.2.
Druhá kauza ........................................................................................................................... 25
Etické aspekty autorského zákona ................................................................................................ 30
Závěr ...................................................................................................................................................... 35 Použité zdroje ........................................................................................................................................ 36
Úvod Autorské právo a autorský zákon (AZ) jsou stále častěji zmiňovány v médiích a stále častěji také společensky diskutované. Ač je autorský zákon zákonem se stejnou platností a závazností jako zákony ostatní, společnost jej často ignoruje a poměrně velká část s jeho současným zněním otevřeně nesouhlasí a různými formami protestů se snaží dosáhnout změny jeho současného znění. Příkladem v česku mohou být členové České pirátské strany (ČPS). Tato politická strana dokonce kandidovala v komunálních i sněmovních volbách 2010. Na neaktuálnost a sporné body AZ poukazují ovšem nejen uživatelé děl, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale stále častěji se ozývají také samotní autoři a stěžují si na způsob ochrany, kterou jim autorský zákon poskytuje. Ta se zdá být v určitých případech naprosto nedostačující, jindy naopak příliš přehnaná. Milan Kundera ve své stati Nechovejte se tu jako doma, příteli, říká, že pouze autor má právo určit, jak se může s jeho dílem zacházet, a co musí být všem uživatelům zapovězeno.1 Jiní lidé, například už zmiňovaní členové České pirátské strany se prezentují způsobem, že v zájmu lidstva je důležité nesvazovat díla současným typem autorských práv a že právo na informace nesmí být nijak omezováno státem a tedy ani zákonem, ale naopak je žádoucí svobodné šíření děl. 2 Etické aspekty autorského zákona nejsou příliš často zmiňovány a každý jednotlivec jedná podle svého uvážení, sám si každý určí, co je v pořádku a co není. Díky tomu vznikají v chování jednotlivců značné rozdíly. Tato práce si klade za cíl porovnat na několika příkladech oprávněnost jednání zastánců i odpůrců AZ a zároveň se pokusí stanovit hranici především protietického jednání v překročování AZ z hlediska běžného uživatele. Pokusí se ukázat správnou cestu, kterou by se po morální stránce bylo správné vydat na složitém poli autorských práv.
1
KUNDERA, Milan. Nechovejte se tu jako doma, příteli. V Brně : Atlantis, 2006. 78 s. ISBN 8071082791
2
Stanovy České pirátské strany. Česká pirátská strana [online]. 2009 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW:
.
1
1. Etika Etika je nauka, která se zabývá správným chováním v lidském společenství především proto, aby spolu lidé mohli poklidně žít. Původně se vyvíjela jako součást klasické filozofie, později se stala samostatnou disciplínou. Jedním z mnoha nepsaných pravidel etiky je, že by především z ní měly vycházet zákony. Její předpisovou části je morálka. Existují různé druhy etiky, které se zabývají různými aspekty lidského života. „Nikdo by se o etiku nezajímal, kdyby v životě neexistovaly problémy, které vybízejí k vyjadřování a zkoumání mravních rozhodnutí a hodnot.“3 K nejčastěji diskutovaným etickým problémům patři problematika potratů a eutanazie, tedy otázky života a smrti. O etických aspektech autorského zákona se ale moc nemluví, i když na život člověka ve společnosti mají také velký vliv. Stále důležitějším odvětvím etiky se s rozvojem nových technologií stává informační etika. Informační etika je etika, která je uplatňována v práci s informacemi. V jejím nejširším pojetí se tak týká celé společnosti a pomáhá určit, co je a co není při práci s informacemi v pořádku.
2. Morálka „Morálka (z lat. moralitas, správné chování, od mos, moris, mrav) znamená celkovou představu správného jednání ve společnosti. Od pravidel zdvořilosti se liší tím, že se týká věcí závažných a podstatných, na druhé straně od práva se liší tím, že se nedá soudně vymáhat a na její porušení nejsou sankce (tresty).“4 Takto morálku charakterizuje velice přesně Wikipedie. Jedná se tedy o soubor nepsaných pravidel, který může být různý pro různá časová období nebo kultury. V podstatě tak morálka tvoří praktickou část etiky. Tato také ve většině případů nepsaná pravidla usnadňují jednotlivci chování ve společnosti, pokud 3
THOMPSON, Mel. Přehled etiky. Praha : Portál, 2004. s. 13. ISBN 8071788066.
4
Morálka. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 7.4.2004, last modified on 2.2.2011 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW: .
2
se těmito pravidly jednotlivec bude řídit, zpravidla se dá očekávat, že bude ve svém okolí kladně přijímán. Podstatnou informací je, že morální pravidla sama o sobě nejsou vymahatelné, a neexistují všeobecně uznávané nebo dokonce psané tresty za její porušení. Pokud však některý jedinec ve společnosti poruší morální pravidla, může se jistou formou trestu stát například veřejné odsouzení takovéhoto skutku, veřejná ostuda. K nejznámějším morálním pravidlům patří zajisté biblické desatero přikázání, zlaté pravidlo, Kantův kategorický imperativ a spousta dalších.
3. Duševní vlastnictví Duševní vlastnictví je souborem nehmotných majetkových hodnot, které vznikly při procesu lidského myšlení a které splňují kritérium originality. Duševní vlastnictví je tedy něčím nehmotným5 na co má výhradní právo jednotlivec, vlastník myšlenky. V českém právu je duševní vlastnictví chráněno jednak ochranou průmyslových práv, jednak autorským zákonem.
4. Autorský zákon Autorská práva jsou souborem specifických práv udělovaných jednotlivými státy autorům, které upřesňují podmínky užití autorských děl v různých situacích, existuje samozřejmě snaha popsat všechny tyto situace. Zároveň jsou autorská díla chráněna systémem mezinárodních dohod a institucí, zejména Bernskou úmluvou o ochraně literárních a uměleckých děl, kterou podepsala většina vyspělých států a Světovou organizací na ochranu duševního vlastnictví, WIPO. Tyto dohody společně vymezují autorská díla a přiznávají jim určitý stupeň zákonné ochrany děl, který může být pro každý stát jiný, základy ale zůstávají právě díky společným mezinárodním úmluvám stejné. Český autorský zákon vymezuje především určení autorského díla, práva autora k jeho dílu a práva související s právem autorským.
5
O vlastnictví hovoříme přesto, že se jedná o nehmotné statky a s hmotnými věcmi nemusí mít duševní vlastnictví příliš společného.
3
Dále se potom jedná o právo pořizovatele databází, ochranu práv a kolektivní správu. Zákon upravuje také výjimky z autorského zákona, zejména bezúplatné licence. Autorský zákon se často novelizuje a přizpůsobuje současným trendům. Jednou z nejdůležitějších změn v poslední době je především prodloužení doby ochrany díla, jedná se zpravidla o ochranu 70 let po smrti autora. Tato novela se týká také děl vydaných před novelizací, doba trvání práv se tak prodlužuje i u děl, která před novelizací byla už volná. Prodloužení autorské ochrany je vnímáno poměrně velkou skupinou lidí (například zástupci ČPS) velmi negativně jako nepřípustný majetkový zájem bez ohledu na zájem veřejný. Autorský zákon funguje na principu teritoriality. Na českém území jsou chráněna veškerá díla autorů a umělců, kteří jsou občany České republiky, díla jiných státních příslušníků jsou na našem území chráněna pomocí systému mezinárodních smluv a dále jsou chráněna díla zahraničních autorů a umělců, kteří nespadají pod žádnou z mezinárodních smluv, podle systému našeho práva v případě, že své dílo poprvé uveřejní na našem území. To samozřejmě může přinést značné komplikace při posuzování jednotlivých případů možného porušení autorského zákona, protože co je v některém státě postihováno pro případ porušení autorských práv, je jinde naprosto v pořádku běžnou součástí autorskoprávní praxe.6
4.1.
Autorské dílo
Určení autorského díla je v zákoně vymezeno přesným výčtem stejně jako to, co dílem není. Spornějším už je určení, jestli dílo splňuje požadavky na dílo autorské, především originalitu, například u počítačového programu. Velice důležitým bodem AZ je také to, že autorská díla jsou chráněna v „… jakékoliv objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické …“.7 To znamená, že díla digitální, která vznikají v digitální podobě nebo jsou digitalizována později, jsou chráněna stejným stupněm ochrany jako díla, která digitálně nikdy uveřejněna nebyla.
6
Příkladem může být kauza společnosti Google a její iniciativy Google Books, kdy kvůli značně odlišným autorským zákonům kontinentálním a americkým vznikají problémy při vzniku digitálních knihoven, viz dále.
7
Česko : Autorské právo: Průmyslová práva . Ostrava : Sagit, [1996]. (ÚZ : úplné znění
4
„To, že je jakékoli autorské dílo k dispozici na Internetu, v žádném případě neznamená, že je bez dalšího poskytnuto veřejnosti k volnému použití – Internet ani jiná počítačová síť nemá z hlediska autorského zákona jakýkoli vliv ani na vznik, ani na rozsah či na obsah autorskoprávní ochrany autorských děl, neboť je pouze technickým prostředkem sloužícím k využití autorských děl.“ 8Možnosti užití děl na Internetu jsou tedy stejné jako u děl nedigitalizovaných, digitalizovaná díla je možno šířit například pod některou z licencí. Vytvořením a zveřejněním díla, ať už jakýmkoliv způsobem, je tedy dílo oficiálně právně chráněné. To především znamená, že nikdo, s výjimkou samotného autora, nemá možnost dílo užít způsobem, který by přinášel přímý zisk a/nebo způsobem, který by zasahoval do osobnostních práv autora.
4.2.
Osobnostní a majetková autorská práva, kolektivní správa
K osobnostním právům autora patří především zveřejnění díla, osobování autorství a nedotknutelnost díla, tj. zamezení zásahu do díla, jeho změny a užití díla pouze způsobem nesnižujícím jeho hodnotu. Dávno také neplatí, že vlastnictvím věci, jejímž prostřednictvím je dílo vyjádřeno, se nabývá oprávnění k výkonu dílo užít. Právo dílo užít patří k právům majetkovým a je umožněno pouze na základě §12 AZ právo dílo užít, která vznikají na základě smlouvy nebo na základě licencí úplatných nebo bezúplatných. K právu dílo užít patří rozmnožování, rozšiřování, pronájem, půjčování, vystavování a sdělování veřejnosti. Mezi jiná majetková práva patří Právo na odměnu při opětovném prodeji originálu díla uměleckého §24 a Právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu. Eticky velice sporným majetkovým právem se může zdát §25 Právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu. Tento odstavec určuje poplatky spojené s výrobou rozmnoženin pořízených na rozmnožovacích zařízeních nebo nahraných na prázdný nosič, kam je možno autorská díla nahrát. Tento poplatek platí
8
Ochrana autorského práva, Irena Holcová, Veronika Křesťanová, Martin Voborník, s. 22, vyd. 1. Olomouc
2005.
5
výrobce, dovozce, prodávající rozmnožovací techniky nebo poskytovatel reprografických služeb kolektivnímu správci, kterého určil stát. V současné době je určeno 5 kolektivních správců, přičemž každý má na starosti různé pole působnosti. Kolektivní správci, kteří mají oprávnění vybírat poplatky spojené s výrobou rozmnoženin, jsou OSA, DILIA a INTEGRAM. Asi nejznámějším kolektivním správcem je OSA, tedy Ochranný svaz autorský. Ten vybírá poplatky spojené se zvukovými a zvukově obrazovými záznamy. Dále je ustanovena jako kolektivní správce DILIA (Divadelní, literární, audiovizuální agentura), která vybírá poplatky z tiskových rozmnoženin děl, tedy především knih a periodik, a nakonec INTEGRAM, Nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů o. s.), která vybírá poplatky spojené s prací výkonných umělců. Dalšími kolektivními správci jsou OAZA (Ochranná organizace zvukařů – autorů) a OOA-S (Ochranná organizace autorská – sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl). Kolektivní správci jako orgány určené Ministerstvem kultury mohou a musí činit samozřejmě pouze to, co jim zákon přímo dovoluje. Zároveň jim stanovuje i poměr, jakým jsou jimi vybírané poplatky rozděleny mezi autory. Hledí se pouze na to, jestli autorské dílo podléhá možnosti být rozmnoženo a není tedy důležité, jestli rozmnoženo v daném období opravdu bylo. Pomocí těchto metod reaguje §25 na možnosti masového kopírování děl novodobou technikou a tím pádem na možný ušlý autorský zisk. Náhrady jsou reakcí na možné (a pravděpodobné) chování osob a jsou paušalizované. V případě prodeje nového rozmnožovacího zařízení je stanovena autorská náhrada na 20% z ceny bez daně z přidané hodnoty a neplatí se v případě výroby rozmnožovacích zařízení v česku, která jsou později vyvezena do zahraničí, bez ohledu na právní řád zahraniční země. Nejčastější námitkou proti tomuto odstavci je, že předpokládá vinnu u osob, které reprografická zařízení využívají. „Vychází se přitom ze stavu, kdy rozvoj reprodukční techniky umožnil takové (…) rozmnožování uveřejněných děl pro osobní či vlastní vnitřní potřebu, které se děje v masovém měřítku, jehož hospodářským důsledkem je snižování odbytu vyrobených 6
rozmnoženin děl, což je opět ve svém hospodářském důsledku v rozporu s oprávněnými majetkovými zájmy autorů (…), zejména jsou li odměňováni podle počtu prodaných rozmnoženin.“9 Bohužel tak i v případě, že osoba zhotovuje kopii své vlastní originální práce, zaplatí poplatek kolektivnímu správci. Zatím však neexistuje efektivní možnost, jak tomuto paradoxu zabránit a protože autorská díla prokazatelně jsou často reprodukována, musí tyto poplatky i nadále existovat. Zcela opačný názor mají mimo jiných zastánci ČPS, kteří nesouhlasí s výběrem těchto poplatků a především nesouhlasí s kolektivními správci, například „Naším cílem je podpora tvorby místo jejího omezování, což lze nazvat revolucí, ale nikoliv leninskou. Tento přívlastek spíš přiléhá na občanská sdružení, která povinně kolektivizují autory…“.10 Jejich návrhem je kolektivní správu a vybírání poplatků z prodeje reprografických děl úplně zrušit, což ovšem by nutně muselo znamenat i změnu zákona, kterou ČPS nazývá „kopírovacím monopolem“. Dosud se jim tohoto cíle nepodařilo dosáhnout. Druhým typem autorských práv jsou vedle práv osobnostních práva majetková. Majetkových práv se autor nemůže vzdát, nelze je převést a jsou předmětem dědictví. Téměř výlučně je zpravuje autor, pouze v případě, že se jedná o dílo zaměstnanecké, náleží zaměstnavateli. V případě, že neexistuje dědic majetkových práv, dědí práva Státní fond kultury České republiky. Díla, u kterých neexistuje dědic, nebo se neví, kde se dědic nachází, nebo není jasné, kdo je autorem, se nazývají osiřelými díly a další nakládání s těmito díly je velice komplikované. Majetková práva trvají celý život autora a zpravidla 70 let po jeho smrti a to i v případě děl osiřelých, v případě kolektivních děl 70 let od smrti posledního přeživšího autora, v případě audiovizuálních děl rozhoduje úmrtí režiséra, autora scénáře, autora dialogů a skladatele hudby, která byla vytvořena zvlášť pro potřeby filmu. Po uplynutí majetkových práv se dílo stává dílem volným a každý ho může užít podle své potřeby s ohledem na pozůstalost
9
TELEC, Ivo; TŮMA, Pavel. Autorský zákon : Komentář. 1. vydáni. Praha : C.H.Beck, 2007. s. 294-295. ISBN 978-80-7179-608-4. 10
OSA - Nucená kolektivizace autorů. Lenin tleská, pirát si odplivne. Pirátské noviny [online]. 26.10.2010, 2010, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1804-5197.
7
a osobnostní práva autora. Doba trvání majetkových práv byla nedávno výrazně prodloužena tak, aby je mohly využívat dvě následující autorovy generace. V autorském právu samozřejmě existují jako všude jinde také výjimky a různá omezení. Ta se týkají především volného užití děl a užití v rámci zákonných licencí, které částečně omezují autorova majetková práva ve veřejném zájmu. Opět se ozývají hlasy, že takovýchto omezení není dostatek, nebo že je jich naopak příliš mnoho, často v souvislosti s novými technologiemi. Volným užitím díla je podle §30 myšleno jeho užití pro osobní potřebu. Sem patří především kopie díla, analogová nebo digitální, kterou pro svou osobní potřebu mohu zhotovit ve více kusech a kterou je možno použít především v soukromí a pouze v přítomnosti nejbližších osob.11 Rozmnoženina musí být vyhotovena na vlastní náklady zhotovitele. Je naprosto vyloučeno užití způsobem, který by přinášel jakýkoliv zisk12 a dodržování tohoto zákazu je striktně vyžadováno. Ze své podstaty nelze ani pro osobní potřebu kopírovat počítačové programy a elektronické databáze, architektonická díla a díla audiovizuální, u kterých se jedná především o kinoripy a jiné záznamy pořizované v průběhu přenosu. Nejdůležitějším významem této licence je, že umožňuje užití pro osobní potřebu takových děl, která stále spadají do zákonné lhůty ochrany, a umožňuje tak přístup k informacím v nich obsažených. Tyto informace však neumožňuje dále užít za účelem zisku. Licencí tak není myšleno užití díla volného, které je možno užít podle uvážení bez dalších následků i s následným ziskem.
4.3.
Typy bezúplatných licencí
Dalším příkladem volného užití díla jsou bezúplatné licence. Vyňaty z autorskoprávní ochrany jsou citace a citační licence. Citace musí být užity přiměřeně s podmínkou uvedení autora díla, názvu a pramene. Citací se rozumí jeden celek díla, který je užit v díle jiného autora, citace nesmí stát samostatně mimo jiné dílo a nezáleží
11 12
V nejširším okruhu jsou to takové osoby, které všechny známe jménem. samozřejmě opět s výjimkou autora
8
na její povaze. To znamená, že citace může být použita za účelem recenze, s uměleckým záměrem a další, její pole působnosti je tak za dodržení citačních podmínek velice široké. V těchto případech se bavíme o malých citacích. Poněkud omezenější jsou takzvané velké citace, kdy se jedná o celé výňatky z díla a zveřejnění celých drobných děl. Ty lze užít bezúplatně pouze při kritice, recenzi, vědecké nebo odborné tvorbě. V případě, že je výňatek z díla užit bez uvedení citace, jedná se o plagiátorství, které, pokud není právně vymáhané, způsobuje především odsouzení v očích odborné veřejnosti. Další typ bezúplatné licence je licence katalogová, která umožňuje propagaci výstavy uměleckých děl a jejich prodeje dle §32 a možnost užití díla umístěného na veřejném prostranství podle §33. U této licence se vychází především z toho, že autor souhlasil s vystavením svého díla trvale na veřejném prostranství a jeho zpřístupněním veřejnosti. Výjimkou z této licence je užití díla v trojrozměrné podobě. Úřední a zpravodajská licence, opět licence bezúplatná, upravuje užití díla pro účely veřejné bezpečnosti a zpravodajství. Licence pro užití díla v rámci občanských či náboženských obřadů nebo v rámci úředních akcí pořádaných orgány veřejné správy, v rámci školních představení a užití díla školního doplňují bezúplatné licence ustanovené pro veřejný zájem. Soubor těchto licencí umožňuje především užití děl při historicky ustálených obřadech (svatba, pohřeb), školních představeních, kde účinkují výhradně žáci a užití veškerých děl, která vytvoří žáci a studenti v rámci vyučování. Další řešenou problematikou je omezení práva autorského k dílu soubornému. Velice důležitým typem licence je knihovní licence, která z autorského práva vylučuje knihovny, archivy, muzea, galerie, školy, vysoké školy a jiné nevýdělečné školské a vzdělávací zařízení. Umožňuje především zhotovit archivační rozmnoženinu díla, které má ústav ve svém fondu, dále zhotovit náhradní rozmnoženinu jako náhradu za zničenou nebo ztracenou jednotku fondu, která není k dostání na trhu, a tímto způsobem je možno ji nadále půjčovat uživatelům. V žádném případě však takovouto rozmnoženinu vytvořit za účelem rozšíření knihovního fondu. Upravuje také možnosti půjčování vysokoškolských kvalifikačních prací, které mohou být prezenčně půjčovány za účelem výzkumu nebo studia. Dalším důležitým bodem knihovní licence je Veřejná půjčovatelská licence, která stanoví odměnu autorům za veřejné půjčování originálu nebo rozmnoženiny jejich díla. Jedná
9
se tedy o jakýsi druh kompenzace půjčování autorských děl v knihovnách, která přísluší autorům. Odměnu autorovi neplatí uživatel knihovny nebo knihovna samotná, ale stát jednou ročně prostřednictvím Národní knihovny. Vypočítává se podle výpůjček, od kterých se odečítají procenta za výpůjčky volné a ročně vychází na cca 25 milionů Kč. Vyloučeny z této povinnosti platit za půjčování knihovních jednotek jsou speciální knihovny (taxativně vyjmenované, například všechny knihovny školní, Národní knihovna ČR, Moravská zemská knihovna v Brně, Parlamentní knihovna České republiky a další). Licence se vztahuje především na knihy, zvukové nebo zvukově obrazové dokumenty mohou být půjčovány pouze prezenčně nebo na základě smlouvy uzavřené s kolektivními správci. Je však nutné zamezit možnosti kopírování zvukových a zvukově obrazových záznamů, pokud jsou půjčovány v prostorách knihovny. Licence zároveň ukládá knihovnám povinnost evidovat počet výpůjček za účelem stanovení autorských odměn. Licence pro zdravotně postižené umožňuje užití díla osobám s postižením především smyslovým, tedy například namluvení knihy nebo přepis do Braillova písma. Samozřejmě jako ve všech ostatních licencích nesmí být účelem užití zisk z takového přepisu. Dalšími licencemi jsou licence pro dočasné rozmnoženiny, která slouží hlavně pro technické rozmnoženiny a pořizování záznamů vysílateli, licence pro fotografickou podobiznu, která určuje jako vlastníka fotografie vyobrazenou osobu, nepodstatné vedlejší užití díla, tedy užití díla náhodně, kdy je hospodářský význam zanedbatelný, licence k dílům užitého umění a dílům architektonickým, licence pro sociální zařízení, která jsou zřízena ne za účelem zisku, především tedy nemocnice a věznice, a licence Užití originálu nebo rozmnoženiny díla výtvarného, fotografie nebo díla vyjádřeného postupem podobným fotografii jeho vystavením, kdy se jedná především o bezúplatné půjčení majitele díla výstavě.
4.4.
Ochrana autorského práva
Dalším velkým oddílem autorského zákona je ochrana autorského práva, začínající dílem pátým Ochrana práva autorského, který se vztahuje z velké části k pirátství. „Neoprávněné zásahy do práva autorského a dalších práv upravených v autorském zákoně se v praxi často označují jako „pirátství“ (…). Uvádí se, že původ tohoto označení lze hledat v padesátých letech a na počátku let šedesátých, kdy docházelo k provozování rozhlasového 10
vysílání z lodí zakotvených mimo teritoriální vody jednotlivých států. Tím se provozovatel vysílání vyhýbal placení autorských odměn za užití (převážně), hudebních děl jejich vysíláním rozhlasem. V tomto smyslu se používalo souhrnné označení „pirátské vysílačky“. Přestože jejich činnost v polovině sedmdesátých let prakticky ustala, zůstalo po nich zmíněné označení „pirátství“, které se dodnes používá v širším významu neoprávněných zásahů na poli autorského práva a práv souvisejících, zejména v souvislosti s obchodem.“13 Tento díl popisuje především způsoby, jak se mohou autoři bránit neoprávněnému zásahu do jejich díla nebo zneužití díla nebo takovéto reálné hrozbě. Jedná se zejména o určení autorství, nárok na zabránění dalšího porušování v případě, že porušování stále trvá, nárok na informace o porušování práv za účelem jejich ochrany, nárok na odstranění vzniklé škody (například zničením rozmnoženin vždy na náklady porušitele), nárok na zadostiučinění (omluva, peníze), nárok na zakázání poskytovateli služby poskytovat službu, kterou využívají třetí osoby k porušení autorských práv (např. provozovatelé peer to peer služeb, což ovšem bývá technicky velice náročné).14 K zadostiučinění se přistupuje především v případě, že vznikla nebo hrozila újma nemajetkové povahy, nelze se proto na zadostiučinění dovolávat, pokud újma byla výhradně majetkové povahy. V první řadě tak jde o vyrovnání morálních následků způsobených újmou a ne o získání finančních prostředků. Hlavní formou zadostiučinění je proto omluva, která může mít různou podobu, veřejná, neveřejná, před soudem, dopisem autorovi, záleží na rozsahu neoprávněného zásahu. K peněžní satisfakci se většinou přistupuje tehdy, není li omluva dostačující a její výši určuje soud (například pokud byla hodnota díla významným způsobem snížena v očích veřejnosti) nebo může být násobkem ceny licence, kterou by získal porušitel. Autor, jeho zástupce, kolektivní správce nebo nabyvatel výhradní licence mají právo na informace od celních úřadů pro zjištění, nejsou li dovozem nebo vývozem zboží narušena jeho práva. Zjistí li někdo z nich, že zboží na celnici porušuje autorská práva, má celní úřad možnost je na jeden měsíc zadržet, o jejich dalším osudu pak rozhodne soud.
13
TELEC, Ivo; TŮMA, Pavel. Autorský zákon : Komentář. 1. vydáni. Praha : C.H.Beck, 2007. s. 417. ISBN 978-80-7179-608-4. 14
Česko : Autorské právo: Průmyslová práva . Ostrava : Sagit, [1996]. (ÚZ : úplné znění)
11
Dalším způsobem ochrany autorského práva je takzvaná nepřímá ochrana, kam spadají technické prostředky ochrany práv a informace o správě práv k dílu. K technickým prostředkům ochrany práv patří zajištění osob, které poskytují prostředky k obcházení práv třetím osobám, tedy prostředky k pirátství. Do informací ke správě práv k dílu zasahuje ten, kdo odstraní nebo pozmění elektronické informace nebo nakládá s takovýmto dílem. Neoprávněným zásahem je také použití znaků díla způsobem, který by mohl způsobit záměnu dvou různých děl kvůli názvu díla nebo jejich vnější úpravě, nevztahuje se však na jména postav, děj a podobné.
4.5.
Úplatné licence
Typy úplatného užití děl určují podmínky licenční smlouvy. Tu poskytuje autor jiné osobě, která tak může užít dílo způsobem, jaký vyplývá z licenční smlouvy. Dělí se na výhradní, kdy nabyvatel využívá veškeré možnosti užití díla a je pouze jediným nabyvatelem, nebo na licenční smlouvu nevýhradní, která umožňuje užití pouze jak stanoveno ve smlouvě a jejími nabyvateli může být více osob. Autor může dílo nadále užívat pouze v případě, že stanovil pouze nevýhradní licence, podepsáním výhradní licence autor ztrácí možnost dílo užít přesto, že neztrácí osobnostní ani majetková práva. Licenční smlouva stanoví také výši odměny pro autora, omezení licence (například časové, místní nebo podle způsobu užití), omezení nabyvatele licence, který nesmí zasáhnout do osobnostních práv autora a možnosti odstoupení od licenční smlouvy. Ze zákona se jedná o dvě možnosti odstoupení a to pro nečinnost nabyvatele, kdy jsou porušeny podmínky smlouvy nebo dotčeny zájmy autora, anebo odstoupení od smlouvy pro změnu přesvědčení autora v případě, že nabyvatel licence dílo zatím nezveřejnil. Autor je v tomto případě samozřejmě povinen nahradit nabyvateli licence vzniklou škodu, většinou zejména vrátit honorář. Licence zaniká smrtí nabyvatele nebo zánikem právnické osoby, pokud bylo v licenční smlouvě dojednáno, že práva nemohou přejít na nabyvatele. Ke zvláštním ustanovením o některých dílech patří především dílo zaměstnanecké, které je vždy majetkem zaměstnavatele, jenž vykonává majetková práva, osobnostní práva patří autorovi. Sem patří také díla vyhotovená na objednávku. Dále pak kolektivní díla, která 12
vytvoří kolektiv autorů, školní díla, díla vytvořená na objednávku a soutěžní díla, kdy licence patří objednavateli a poskytnout ji dalším osobám je možné pouze v případě, že smlouva nestanoví licenci jako výhradní. Mezi zvláštní díla patří také díla audiovizuální a počítačové programy. Autorem audiovizuálního díla je režisér, výhradní licenci získává výrobce prvotního záznamu, který uzavře smlouvu s autorem, kterému pak náleží odměna v obvyklé výši. Počítačové programy jsou chráněny v případě splnění požadavků na autorské dílo jako literární díla, bez ohledu na jejich formu vyjádřeni a ochrana se vztahuje na veškeré vývojové fáze, chráněny jsou všechny vrstvy programu, tedy aplikační i zobrazovací i případná vrstva databázová. Oprávněný uživatel počítačového programu (tedy vlastník rozmnoženiny počítačového programu) má pak samozřejmě možnost program upravit tak, aby byl schopen provozu na počítači, zhotovit si rozmnoženinu nezbytnou pro užití programu, studovat program a jeho myšlenky, rozmnožit kód programu, je li k tomu oprávněn.
4.6.
Práva související s právem autorským
Práva související s právem autorským jsou především práva výkonných umělců k uměleckému výkonu, právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu, právo výrobce zvukově obrazového záznamu k jeho prvotnímu záznamu, právo rozhlasového a televizního vysílatele k jeho vysílání a právo nakladatele. Tato práva říkají, kdo a jakým způsobem se může domáhat svých práv k dílu. Zvláštní práva pořizovatele databáze definují databázi a určují možnosti jejího užití. Databáze podle §88 je „…soubor nezávislých děl, údajů nebo jiných prvků, systematicky nebo metodicky uspořádaných a individuálně přístupných elektronickými nebo jinými prostředky, bez ohledu na formu jejich vyjádření…“15, může být elektronická i neelektronická. Databázi ze zákona nikdy nevlastní autor, ale v souvislosti s databází mluvíme o takzvaném pořizovateli. Tím se stává osoba, zpravidla právnická, která na své náklady pořídí databázi nebo její pořízení zadá třetí osobě a zaplatí ji. Databáze a práva k ní se prodlužují s každým novým zkvalitněním informací, nebo přidáním informací nových, databáze může být užita vytěžováním nebo zužitkováním celého obsahu. Právo pořizovatele databáze je převoditelné 15
Česko : Autorské právo: Průmyslová práva . Ostrava : Sagit, [1996]. (ÚZ : úplné znění)
13
a trvá 15 let od pořízení databáze, v případě zpřístupnění databáze se prodlužuje ode dne zpřístupnění o 15 let.
4.7.
Podmínky kolektivní správy
Autorský zákon také stanoví podmínky kolektivní správy autorských děl. Její podstatou je sdružovat a chránit autory a jejich díla a zároveň tato díla zpřístupnit veřejnosti. K hlavním cílům patří především usnadnění získání licencí pro šiřitele díla autora a vybírání poplatku spojených s užitím díla. Kolektivní správa není věci ze zákona pro autory povinnou, kromě výjimek, ovšem funguje za účelem odstranění obtíží spojených s výkonem majetkových práv autorů. S tím nesouhlasí zástupci ČPS, kteří tvrdí, že kolektivní správa funguje pouze proto, aby se správci obohatili na úkor autorů. Kolektivní správce může ze zákona spravovat pouze díla, umělecké výkony, zvukové záznamy a obrazově zvukové záznamy, vyjmuty jsou tak databáze, které vlastní pouze pořizovatel a ten s nimi nakládá podle svého uvážení a rozhlasová a televizní vysíláni. Podmínkou pro kolektivní ochranu díla také je, že takto chráněné dílo musí být zveřejněné nebo ke zveřejnění nabídnuté. Nelze tak vykonávat kolektivní správu k nezveřejněným dílům a osobnostním právům. Výjimku tvoří práva povinně kolektivně spravovaná podle §96. Tento paragraf se týká práv, která nemohou být spravována jednotlivcem. Především se jedná o odměny, jež autorům přísluší z prodeje a používání kopírovacích zařízení a prázdných nosičů. Povinně kolektivně spravovaná práva zaručují ochranu také prodejcům a uživatelům takovýchto zařízení, protože platí jeden poplatek kolektivnímu správci a nemusejí hledat každého jednotlivého autora, což by dost dobře ani nebylo možné. Právní užití díla pro osobní potřebu umožňuje zacházení s díly právně stále chráněnými a je tedy ve veřejném kulturním zájmu povinně kolektivní správa i přesto, že na první pohled omezuje autorská práva. S tím souvisí také to, že pokud autor není registrován u kolektivního správce, jsou jeho práva i přesto povinně kolektivně spravována a neexistuje způsob, jak se z tohoto vyvázat. V tomto případě náleží autorovi odměna spojená s povinou kolektivní správou, ale pokud se neregistroval, nemůže ji získat. Poskytnutí výhradní licence k právům
14
povinně kolektivně spravovaným by bylo v rozporu se zákonem a ani kolektivní správce nemá možnost, jak autora od své ochrany osvobodit. Systém kolektivních správců samozřejmě vykonává pravidelné vyplácení odměn příslušejících autorům, které vybral při výkonu své činnosti. Vyplácejí se autoři, kteří jsou smluvně zastoupení a zároveň se přihlásili k evidenci. Musejí také mít zveřejněná díla. K nezveřejněným dílům nejsou z pochopitelných důvodů odměny kolektivním správcem vypláceny. Kolektivním správcem se může stát každý, kdo „získal oprávnění k výkonu kolektivní správy“16 od Ministerstva kultury na vlastní žádost, není tedy možné provozovat kolektivní správu jako soukromé podnikání a kolektivní správa musí být hlavní činností subjektu i přesto, že může kolektivní správce vykonávat také další činnosti vedlejší, například agenturní zastupování autorů. Kolektivní správce však není státní institucí, má povahu soukromoprávní, správu vykonává na své jméno, soustavně. Samozřejmě je možný vznik organizací, které také vykonávají kolektivní správu, bez oprávnění od Ministerstva kultury ale nemají stejně velkou hodnotu, právní oporu a nejsou způsobilé k některým úkonům, především povinně kolektivně spravovaným právům. Povinností kolektivního správce je řádně a hospodárně spravovat, co mu bylo autory svěřeno. Sem patří především řádné zastupování majetkových práv autorů, uzavírání kolektivních a hromadných a dále vybírání a případné vymáhání odměny náležící autorům, které jim budou následně spravedlivě vyplaceny podle principů také popsaných v zákonu podle §104 AZ. Kolektivní správce nezískává zastupováním autorů žádná práva k jejich dílu. Dohled nad kolektivními správci má jednak Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a samozřejmě také Ministerstvo kultury, které má nárok nahlížet do účetnictví kolektivních správců a v případě objevených nesrovnalostí může kolektivnímu správci uložit opakované pokuty. Zároveň má Ministerstvo kultury možnost odebrat kolektivnímu správci jeho povolení pro výkon činnosti v případě, že se dopustil závažného pochybení. Kolektivní správa, jak už bylo napsáno, je často vnímána jako ne příliš kvalitní prostředek na ochranu práv autorů. Příliš důvěryhodnosti nedodává kolektivním správcům ani, to, jakým způsobem jsou a byli zákonem stanovování, kdy Ministerstvo kultury jejich jmenováním 16
Česko : Autorské právo: Průmyslová práva . Ostrava : Sagit, [1996]. (ÚZ : úplné znění)
15
způsobilo značné zmatky, nebo také některé výroky mluvčích kolektivních správců. Přesto, že se jedná o určité omezení práv autorů, kolektivní správce zpravidla ví, co dělá a má možnosti jak autora plnohodnotně zastupovat, aniž by se sám autor musel o něco starat. Navíc se jedná o institut zakotvený v zákoně a jako takový je sledovaný, podporovaný a s jistou garancí spolehlivosti. Nemyslím si proto, že jejich úplné zavrhování je dobrým krokem přesto, že zamyšlení se nad jejich současným fungováním je žádoucí, viz dále.
4.8.
Přestupky a delikty v autorském právu
Autorský zákon definuje také přestupky a delikty, které se mohou objevit. Přestupku se může dopustit pouze fyzická osoba a to tím, že dílo užije neoprávněně anebo do díla neoprávněně zasáhne anebo jako obchodník nesplní oznamovací povinnost prodeje díla. Podobné je to u správního deliktu s výjimkou, že se v případě deliktu jedná o osobu právnickou nebo fyzickou při výkonu podnikání. K zavinění přestupku nebo deliktu stačí nedbalost nebo nevědomost, což je v dnešní době počítačů a internetu velice častým jevem. Pokuty se pohybují v maximálních výších od 50 000 Kč do 150 000 Kč za pouhý přestupek nebo delikt a jejich přesná výše se určuje podle závažnosti a následkům přestupku. Zároveň má správní orgán možnost uložit náhradu vzniklé škody, je li možno ji zjistit. Další způsoby obrany a postihu proti porušení autorského zákona jsou stanoveny v trestním zákoníku. Porušení autorského zákona může mít a také mívá mnohem více podob, v ostatních případech už se ale zpravidla nejedná o přestupek nebo delikt, v případě odhalení takovéhoto jednání bývá zpravidla podána žaloba autorem nebo kolektivním správcem a vše se řeší pomocí soudních sporů.
16
4.9. Kritika AZ
Kritika, která zaznívá na adresu autorského zákona, bývá různého charakteru. Ozývají se skupiny, které tvrdí, že chránění autorských práv je přežitek a špatná koncepce, která hájí zájmy jedině nakladatelů a velkých společností, které mají na autorských dílech zisk, ale vůbec už se nezajímá o to, co chce autor a co je užitečné pro něj, nebo dokonce o uživatele díla, kterým zákon pouze svazuje ruce. K těm patří už zmiňovaní zástupci ČPS. Potom tady existuje celkem pochopitelně další skupina, která není o nic méně extrémní. Jejich názorem je, že autor je výhradním a jediným majitelem díla, pouze on o něm může rozhodovat, určovat komu ho zpřístupní a autorský zákon mu tato jeho přirozená práva upírá a v mnohém má svázané ruce právě autor. Sem patří autoři a kolektivní správci, jejich jednání ale často působí, že se snaží především o zisky. Pravda se hledá těžko a v tomto případě bude pravděpodobně jako vždy někde uprostřed. Autorský zákon ve svém současném znění v česku je poměrně moderní, přesto by některé změny mohly být žádoucí především právě z hlediska etického a s ohledem na nové možnosti, které přinesly nové technologie. Etické užití díla by mělo být v souladu s oběma skupinami přesto, že to často není možné a uživatel se pak ocitá na okraji šedé zóny17 jak práva tak také etiky. Předně je vždy potřeba brát ohled na požadavky autorů a na jejich zájmy Pokud nejsou jejich požadavky stanoveny jiným způsobem, například některým typem mezinárodně uznávaných licencí (například creative commons), je nutné předpokládat, že jsou shodné se zákonem a respektovat je. Dílo jako předmět duševního vždy patří autorovi, ne uživateli, a podle toho se uživatel díla musí chovat a v žádném případě by neměl porušit jakákoliv práva autorů. Nejedná se o stejný případ, kdy si kdokoliv koupí židli, jak popisuje ČPS ve svém článku Kopírovací monopol je omezením autorského práva, 18 ve kterém přirovnává koupi židle ke koupi DVD s filmem značně absurdním způsobem. Nelze srovnat židli, která zůstane vždy pouze židlí, i když třeba pohodlnou a krásnou, s nosičem DVD, který není pouze nosičem, ale také
17
Šedá zóna - Zóna mezi dvěma extrémy, mezi zónou bílou a černou, ani legální, ani ilegální
18
FALKVINGE, Rick. Kopírovací monopol je omezením vlastnického práva. Pirátské noviny [online]. 28. 4. 2011, 2011, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 18045197.
17
prostředníkem díla na něm zapsaným. Na druhou stranu lze srovnat židli jako předmět o sobě s nosičem DVD jako předmětem, pokud na něm není nahráno žádné autorské dílo, ať už chráněné, nebo volné. Dílo o sobě není předmětem, ale myšlenkou a projevem autora, jeho duševním vlastnictvím, se kterým právně ani eticky nelze jako s předmětem denní potřeby zacházet.
4.10.
Historie autorského zákona
Dnešní princip fungování právní ochrany autorského práva je, jak vyplývá z výše uvedeného, poměrně přísný a striktní. Tak to ale nebylo vždycky. Zatím co majetková práva autorů byla v různých stupních chráněna ve většině kultur, práva osobností se začala rozvíjet až na počátku 19. století. Je tedy důležité uvědomit si, že dnešní podoba AZ vychází z mnoha historických souvislostí a prošla historickým vývojem, který se v AZ samozřejmě odráží stejně, jako současná situace na scéně autorského práva. O počátcích AZ a ochraně majetkových práv autorů se můžeme začít bavit s prvními vyspělými kulturami, kde autorská díla jak je dnes chápeme, vznikla. Jednou z prvních takovýchto kultur je kultura antická. Podoba tehdejší ochrany autorů by dnes těžko někomu mohla vyhovovat,19 a přesto fungovala celá staletí. Literární autor byl vlastníkem rukopisu, ničeho víc. Vlastnictví tedy bylo čistě majetkové, prodejem rukopisu autorovi veškerá jeho práva zanikla. Uživatelé a v podstatě majitelé děl tak byli právně chráněni v podstatě stejně. Nutno podotknout, že někteří autoři pravděpodobně podle dostupných záznamů se proti tomuto ozývali. O něco lépe na tom byli autoři hudby a dramat, bylo zakázáno měnit obsah jejich děl. O ochraně duševního vlastnictví vůbec nemůže být řeč, nic taktového ještě dlouho neexistovalo. Podnět ke změně přišel se středověkem, knihtiskem a především cechovními předpisy, které si vymohli tiskaři. O dost dříve než právo autorské se tak vyvinulo právo vydavatelské. Částečně to určitě bylo zapříčiněno tím, že se zprvu tiskla především díla z dnešního pohledu volná – díla antických autorů, kteří své zájmy logicky nemohli nijak bránit, a svou významnou roli samozřejmě sehrály také finanční zájmy tiskařů. Jim udělovaná privilegia a církevní 19
Snad s výjimkou ČPS
18
cenzura samozřejmě znamenaly také omezení vydávání, a protože na díla se stále pohlíželo téměř stejně jako v antice a koncepce duševního vlastnictví stále neexistovala, autoři svá díla prodávali tiskařům za honoráře, většinou nepeněžního charakteru. Typickou odměnou byly exkluzivní výtisky knih, které mohl autor prodat a tím získat nějaké peníze za své dílo. Ani ilegální kopírování není pouze výdobytkem moderní doby. Takzvané patisky zaznamenaly veliký rozmach právě s vynálezem knihtisku a jejich další vývoj byl pozoruhodný. V období renesance byly patisky často bráněny a uznávány jako způsob co největšího rozšíření děl mezi běžné obyvatele a patisky byly jako takové velice žádoucím zbožím. Tento názor leckde přetrval až do poloviny 19. stol. přesto, že byly také často hodnoceny jako krádež, ovšem samozřejmě ne duševní, ale krádež majetková především s ohledem na ušlý zisk tiskařů a prodejců knih. Tiskařská privilegia byla udělována často více či méně nahodile, tiskaři tiskli knihy i bez souhlasu autora a tedy bez jediné odměny, která mu příslušela a pokud autor chtěl mít zaručen nárok na své dílo, jedinou účinnou ochranou se stalo privilegium k tisku si také obstarat a samozřejmě zaplatit nemalé náklady na vydání knihy. To se časem změnilo. V tiskařských privilegiích postupně přibývaly podmínky nebo dodatky, které podmiňovali tisk knihy pouze se souhlasem autora. Dodatky se samozřejmě setkaly s protestem tiskařů, neboť byly omezeny jejich do té doby neomezená práva. Tento vývoj byl nutným, a i když tiskaři celkem logicky protestovali a báli se menších zisků, myšlenka, že má autorovo nadání sloužit všem bez ohledu na autora byla snad už vymícena.20 Dalším významným milníkem v oblasti AZ byl Zákon královny Anny (Statute of Anne21), z roku 1709. Ten obsahoval 11 článků a stal se prvním autorským zákonem na světě. Chránil knihy pouze v angličtině a podmínkou bylo, že své dílo musel autor registrovat u Papírenské společnosti před publikací (nevztahoval se tak na díla vydaná před tímto zákonem). Zákon také určil dobu, po kterou bylo dílo chráněno, na 14 let a dala se jednou prodloužit o dalších 14 let. Zároveň stanovil první postihy za nedodržení tohoto zákona. Jednalo se tak o listinu velice revoluční v ochraně majetkových práv autorů. Ti neměli být dále poškozování tiskem 20
Podobný vývoj nás snad čeká v následující době také s novými možnostmi, které přináší internet.
21
The Avalon Project [online]. c 2008 [cit. 2011-06-18]. The Avalon Project : The Statute of Anne; April 10, 1710. Dostupné z WWW: .
19
jejich děl bez jejich souhlasu a umožnil tiskařům na základě smlouvy odkoupit dílo od autora tentokráte už za peněžitý honorář. Majetková práva potom už nepatřila autorovi, ale samozřejmě tiskaři, myšlenka duševního vlastnictví se objevuje až později ve filozofii Immanuela Kanta. Na počátku 19. století vzniká základ osobnostně právního pojetí AZ a duševního vlastnictví. Velkou zásluhu mají právě Kantovy myšlenky, ve kterých odlišuje hmotné dílo (rukopis), od díla samotného. Dílo samotné je podle Kanta „něco ryze osobního, projev osobnosti a svobody autora, kterým autor hovoří k veřejnosti“.22 Pokládá tak základy k myšlence, že dílo není zboží a tím pádem k němu nemohou existovat vlastnická práva jako k věci, objevuje se pojem užití díla. Jeho žák Johann Gottlieb Fichte rozpracoval Kantovy myšlenky a zpracoval samostatnou koncepci duševního vlastnictví, na kterou dále navazovali další filozofové, jejichž myšlenky posunuly chápání autorského díla a zaručily jeho pochopení tak, jak jej chápeme dnes a které daly podnět také k etickému a morálnímu chápání autorství.
22
TELEC, Ivo. Tvůrčí práva duševního vlastnictví. Brno : Doplněk, 1994. s. 75. ISBN 80-210-0885-7, ISBN 8085765-11-X.
20
5. Autorskoprávní kauzy Dnešní autorské zákony po celém světě spoléhají na dobré mravy a poctivé zvyklosti, aniž by definovali, co je tím zamýšleno. Takováto definice je samozřejmě velice obtížná, bohužel právě dobré mravy a poctivé zvyklosti jsou tím, co často způsobí narušení autorského zákona, aniž by pachatel tušil, že koná něco protiprávního. Porušení autorského zákona se tak děje právě v případech, kdy pachateli osobě nejde o zisk, nebo s vědomím, že drobné porušení nikomu neublíží a spoustě lidí prospěje. Výjimkou ale nejsou ani kauzy motivované finančními zájmy přímými nebo nepřímými.
5.1.
První kauza
Příkladem porušení zákona, kdy nešlo o zisk, může být také kauza, která proběhla v letním semestru roku 2010 na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně (MU). Na začátku tohoto semestru vložil student prvního ročníku Petr Lazar do poskytovny Informačního systému Masarykovy Univerzity v Brně (nadále IS) oskenovanou knihu Evropská unie autorů Pitrová, Fiala, konkrétně v jejím prvním vydání z roku 2003. Na trhu bylo v tu dobu k dispozici pouze vydání z roku 2009. Motivem jeho jednání se stalo zpřístupnění knihy ostatním spolužákům za účelem studia, kniha byla povinným materiálem k četbě předmětu Evropská unie docentky Pitrové. Ve chvíli, kdy tak student učinil, nebyla kniha prakticky k sehnání. V knihovnách byly jednotky rozpůjčovány, často dlouhodobě, a v knihkupectvích bylo toto vydání rozprodáno, k dostání bylo pouze druhé vydání z roku 2009 za cenu okolo 800 Kč. Vložením knihy do úschovny se kniha stala přístupnou všem studentům MU, její stažení na akademické půdě nebylo žádným způsobem omezeno. Tímto svým jednáním porušil student jak vnitřní řád a ustanovení školy, tak pravděpodobně autorský zákon. Na jeho jednání jako první upozornila docentka Pitrová, autorka knihy a vyučující předmětu, kde byla kniha vyžadována jako povinná četba. Se studentem na její podnět započalo disciplinární řízení, jehož důsledkem mohlo být až nepodmíněné vyloučení 21
studenta z univerzity. Ten svou chybu uznal, přiznal, že jednal v nevědomosti a autorům knihy i disciplinární komisi se omluvil. Komise rozhodla, že trestem pro studenta je již samotné disciplinární řízení a od dalšího potrestání proto upustila. Důležitým aspektem celé kauzy je to, co vyvolala v očích veřejnosti a v akademických kruzích. Na sociální síti Facebook vznikla skupina „Protestuji proti disciplinárnímu řízení za vyvěšení naskenované knihy do IS“, do které se zapojilo okolo 2000 osob, nejen studentů, ale také část profesorského sboru celé MU a veřejnost. Další se vyjádřili v informačním systému MU formou diskuzí, celá kauza proběhla médii a vyvolala nevídaný ohlas. Ve většině případů diskutující uznávali chybu studenta, ale disciplinární řízení pro ně bylo nepřijatelným řešením situace, objevoval se názor, že docentka Pitrová pochybila, když studenta postavila před disciplinární komisi a že s ním celý případ měla řešit nejprve v soukromí. Studenti zúčastnění v diskuzích upozorňovali především na fakt, že kniha není k sehnání a není ve finančních možnostech všech studentů ji koupit při už tak finančně náročném studiu vysoké školy. Často se objevoval také názor, že knihu měli zveřejnit pro studijní účely sami autoři, oba profesoři Fakulty sociálních studí, například formou skript za cenu nákladů a tím zajistit její dostupnost. Upozorňováno bylo také na problém systému vydělávání se špatným konceptem a rozdílnými metry, kdy student byl označován jako exemplární případ, zatímco vyučující mohou knihy jako studijní materiály beztrestně zveřejňovat stejným způsobem a jejich počínání je přehlíženo nebo tolerováno. O celou kauzu se právě díky skupině na Facebooku zajímala i média. Informovala o kauze s podobnými názory jako diskutující z Facebooku a ISu, samozřejmě s ohledem na jejich veřejnou povahu. Například Pirátské noviny upozorňovaly na fakt, že se jedná o zaměstnanecké dílo, které by tak studentům univerzity mělo být přístupné. V jejich oficiálním stanovisku je napsáno, že profesoři si tímto způsobem dělají ze studentů „dojné krávy“23 a hodnotí to jako jasně neetické chování. Brněnský deník upozornil na porušení majetkových práv autorů a neexistující výjimku z práva, které by takové jednání
23
Vysokoškolští profesoři nesmějí ze svých žáků dělat dojné krávy. Česká pirátská strana [online]. 3.5.2010 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW: .
22
ospravedlnila.24 Ovšem, prof. RNDr. Jiří Zlatuška, CSc, děkan fakulty informatiky MU Brno ve svém článku „Stát platí za knihy, ale studenti je nesmějí používat“25 poukazuje na skutečnost, že MU vykázala dílo Evropská Unie jako zaměstnanecké v rejstříku RIV. Zároveň ve svých směrnicích nepřímo umožňuje takovéto zaměstnanecké dílo zveřejnit, „pokud nebyla majetková práva k autorskému dílu, tj. oskenované knize, převedena Masarykovou univerzitou na nakladatele…“26 a tím pádem zveřejnění v rámci MU je možné, protože student je členem MU. Student Petr Lazar se od celého humbuku a především skupiny na Facebooku částečně distancoval ve svém oficiálním prohlášení, dostupném také on line.27 Skupina na Facebooku s výsledkem jednání příliš spokojená nebyla a proto je nadále aktivní a snaží se dosáhnout změny přístupu k dokumentům na akademické půdě. Z právního hlediska není prakticky o čem diskutovat, student pochybil, když dílo poskytl veřejnosti, „Jakmile někde vystavím dílo a dám ho tím k dispozici neurčitému okruhu lidí, které neznám jménem, tak už je to z pohledu práva veřejnost. A je jedno, jestli je těch lidí třicet nebo sto třicet tisíc“ vysvětluje právník společnosti Dilia Viktor Košut v článku pro Brněnský deník.28 Také není jasné, jestli majetková práva zůstala v držení MU. Etické aspekty celé kauzy jsou ještě více diskutabilní. Svým počínáním porušil student jak osobnostní, tak pravděpodobně majetková práva autorů, když umožnil užití jejich díla velké skupině lidí, tedy veřejnosti. Eticky se ovšem pohybujeme na okraji „šedé zóny“. Přesto, že je jasné, že vysokoškolští profesoři jsou na slovo vzatí odborníci, je přinejmenším diskutabilní, aby po svých studentech byť nepřímo požadovali nákup jejich děl, ze kterých
24
FORRÓ, Markéta. Student oskenoval knihu, teď ho čeká trest. Brněnský deník.cz [online]. 23.4.2010, 2010, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . 25
ZLATUŠKA, Jiří. Stát platí za knihy, ale studenti je nesmějí používat. Pirátské noviny [online]. 20.8.2010, 2010, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1804-5197. 26
ZLATUŠKA, Jiří. Stát platí za knihy, ale studenti je nesmějí používat. Pirátské noviny [online]. 20.8.2010, 2010, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1804-5197. 27
ČT Brno. ČT24 [online]. 25.5.2010 [cit. 2011-06-18]. Student oskenoval rektorovu knihu. Univerzita od trestu upustila. Dostupné z WWW: .
28
Tamtéž
23
mají minimálně nepřímé zisky. Je s podivem, kolik vysokoškolských pracovníků přestalo s vydáváním skript nebo jejich dotiskem pro nové ročníky, případně jejich zabezpečenou elektronickou verzí. Celkem pochopitelně profesoři požadují po studentech, aby nastudovali jejich pohled na danou problematiku, ale je žádoucí, aby jim to poněkud ulehčili. Lepším řešením by bylo, kdyby studen požádal o elektronické zpřístupnění knihy profesorku a autory knihy nebo jiné nositele majetkových práv. Případně pokud nemohl knihu sehnat, ale měl čas ji kopírovat, mohl si z ní obstarat výpisky a poskytnout spolužákům k dalšímu studiu právě ty nebo si je naopak od spolužáků obstarat.
24
5.2.
Druhá kauza
Podobnou kauzou, avšak v globálním měřítku, je projekt Google books. Americká společnost Google, jeden z největších gigantů a zároveň fenoménu internetu, spustila v roce 2004 službu s názvem Google Books. Ta se měla zařadit po bok tolika jiných úspěšných služeb poskytovaných
společností
Google,
například
globálně
jednoho
z nejúspěšnějších
internetových vyhledávačů Google dále Google maps, Google Earth, Google Android, Gmail, Picasa a spousty dalších. Zároveň měla zaplnit díru na trhu, kdy digitální knihovny zřizované z veřejných prostředků stále nejsou dostačujícím zdrojem informací. Ambicí Google Books se stalo zpřístupnit online naskenované kopie všech knih, které jsou dostupné v největších knihovnách USA, a tak umožnit přístup k dílům nejen volným, ale i vyprodaným a jiným způsobem nedostupným, ve velkém počtu případů také dávno zapomenutým. Nutno zdůraznit, že v policích knihoven samozřejmě nebyly pouze knihy z americké produkce ale z celého světa. To se samozřejmě setkalo s velkým ohlasem, jak kladným, tak hlasitějším záporným ze strany držitelů autorských práv nejen v USA. Těm se samozřejmě nelíbilo, že Google svou digitální knihovnou porušuje autorská práva tím, že digitalizuje a zpřístupňuje díla stále pod ochranou zákona a podali na Google pro tuto jejich aktivitu společnou, tzv. skupinovou žalobu. Ta je dle práva USA společná pro všechny osoby, které by mohly být dotčeny působením obžalovaného, v tomto případě prakticky pro všechny autory na světě. Protože Google Books se měly stát mezinárodně přístupnou digitální knihovnou, která by prakticky neměla žádnou oporu v zákoně, pokusili se právníci společnosti Google dohodnout s právníky podavatelů skupinové žaloby. V tuto chvíli je potřeba zmínit, že americký systém autorského práva vychází z jiných historických souvislostí a prošel si jiným vývojem, než systém autorského práva kontinentálního. Jeho princip je však velice podobný fungování Zákonu královny Anny, který nařizoval autorům, kteří chtěli pro svá majetková práva ochranu registrovat každé své jednotlivé dílo registrační agentuře. Podobným způsobem fungoval systém amerického autorského práva až do roku 1976, kdy se USA připojily k Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl, která takové jednání neschvaluje a ochranu přiznává autorským dílům okamžikem jejich vzniku. Do té doby měl autor v USA povinnost své dílo registrovat, čímž získal ochranu svých majetkových práv. Pokud autor své dílo neregistroval, stalo 25
se součástí tzv. public domain, čímž se stalo volným k použití veřejností, jako se stává volným nyní u nás 70 let po smrti autora. V tuto chvíli má autor sice možnost se v USA vzdát svých majetkových práv k dílu a připojit ho tak k public domain, ale kontinentální právo tento akt neuznává. Majetková práva autorů v USA jsou také plně převoditelná, autor se jich může vzdát ve prospěch jiného subjektu, čímž pozbude veškerých práv ke svému dílu, včetně osobnostních. Ani tento akt kontinentální právo neakceptuje. V USA se ale právě kvůli možnosti vzdát se majetkových práv nemluví o majetkových právech autorů, ale o právech nositelů autorských práv. Doba trvání majetkových práv je v USA stejná jako na sterém kontinentě právě podle Bernské úmluvy 70 let po smrti nositele autorských práv. Společnost Google je kolosem nejen ve světě internetového vyhledávání, ale také jako poskytovatel služeb nejrůznějšího typu. Ve chvíli uzavření dohody mezi Googlem a zástupci nositelů autorských práv měla společnost Google naskenováno přibližně 7 milionů plných textů knih, některé zdroje mluví v tuto chvíli dokonce o 12 milionech plných textů knih a digitalizace má nadále pokračovat.29 Google skenoval knihy ve spolupráci s americkými knihovnami na své vlastní náklady, knihovny Googlu poskytly především zdroje ke skenování a získaly tím digitální kopie svých fondů. V případě soudního sporu se dá předpokládat, že by vyhrály zájmy nositelů autorských práv před zájmy Googlu, navíc je více než pravděpodobné, že takovýto spor by se táhl hodně dlouhou dobu, žaloba byla podána v roce 2005 a stále nedošlo ke konečnému rozsudku. Společnost Google a nositelé autorských práv proto uzavřeli dohodu, která kompenzuje nároky nositelů a právě tato dohoda způsobila největší pozdvižení a medializaci celé kauzy. Vyplývá z ní, že bude zřízena nezisková „Registrační organizace knižních práv“, jejíž prvotní náklady zaplatí společnost Google částkou 34,5 milionů USD. V představenstvu Registrační organizace knižních práv budou sedět jak zástupci autorů, tak zástupci nakladatelů. Agentura bude především vést registr autorů a děl, kteří se přihlásí Googlu o svá majetková práva, spravovat a přerozdělovat 63% zisků ze služby Google Books. Navíc měla dle dohody
29
Pro srovnání, obdobný projekt Evropské unie Europeana, který zpřístupňuje rozmanitá díla evropských autorů, tedy nejen knih, počítá se zpřístupněním okolo 15 milionů položek.
26
Registrační organizace knižních práv zpětně přerozdělit minimálně 45 milionů USD za již naskenovaná díla jako kompenzaci ušlého zisku. Nositelé práv podle dohody získali možnost svá již naskenovaná díla z databáze na žádost vyřadit a zamezit dalšímu skenování jejich děl. Celá databáze knih podle dohody měla být z velké části zpoplatněná pro své uživatele. V databázi Google Books se nachází jednak plné texty volných děl, dále plné texty děl, která sice ještě nejsou volná, ale nejsou už dostupná na trhu. Určení dostupnosti na trhu se bude provádět pomocí dvou typů testů a za nedostupné na trhu (vyprodané), musí dílo prohlásit Registrační organizace knižních práv. V databázi jsou a nadále měly být podle dohody také knihy, které jsou pod právní ochranou a zároveň jsou stále v prodeji na běžném trhu. Dostupné však u takovýchto knih budou primárně pouze titulní listy s bibliografickými údaji, náhledy stránek a úryvky v omezeném rozsahu, nerozhodne li nositel majetkových práv jinak. Celá databáze měla být podle dohody poskytnuta ve třech stupních přístupu. Zaprvé se má jednat o zpoplatněné poskytování databáze institucím pomocí předplatného. Přístup do celé databáze mohou získat také jednotlivci nákupem práv spotřebitelů. Tyto typy předplatného umožní uživatelům díla kopírovat, tisknou, anotovat a další. Bezplatný přístup do databáze knih získají knihovny a univerzity prostřednictvím terminálů k tomuto speciálně vyhrazených. Jim poskytované služby však budou omezené, kopírování a anotování zamezené, tisk pouze s poplatkem za vytištěnou stranu. Poplatky vybírané Registrační organizací knižních práv se určují z celého zisku databáze, tedy z poplatků i reklamy a dle dohody měly činit 63% pro nositele majetkových práv. Společnost Google navíc měla platit Registrační organizaci knižních práv poplatky za zařazení díla do databáze 200 USD za knihu s podmínkou, že po zaplacení tohoto příspěvku nemůže nositel autorských práv knihu z databáze vyjmout, pouze s omezením, že peníze vrátí. Google by touto dohodou získala nevýhradní právo dílo užít, nositelé majetkových práv především zisky z provozu databáze, marketingový nástroj propagace nově vydaných knih a možnost prodeje takových knih, které už nejsou k dispozici v tištěné podobě a jejich další výtisky se neplánují. Uživatelé této digitální knihovny by získali k dispozici digitální knihovnu s pravděpodobně největším potencionálem a fondem s celosvětovou produkcí.
27
Tato dohoda nebyla soudem schválena. Ostře proti ní vystoupilo hned několik subjektů z řad ostatních států a konkurence Googlu (především Microsoft, Yahoo a Amazon, kteří vytvořili alianci Open Book Alliance30) Ti poukazují na monopol, který si podle nich takto Google vytvoří. Microsoft se také pokoušel o komerční databázi knih, MSN book,31 ovšem tato jeho snaha ztroskotala. Zákonodárci evropských států protestují proti takovémuto šíření děl, protože není v souladu s právem kontinentálním a už v roce 2009 se domohli vyloučení děl z Evropské produkce v projektu Google books také proto, aby nebyl poškozen evropský vydavatelský trh.32 V projektu Google Books tak zůstala zpřístupněna pouze díla z produkce USA, Kanady, Austrálie a Británie, což už samo o sobě je poměrně velkým omezením původního plánu. Evropští zákonodárci protestovali především proti zařazení do Google books takzvaných osiřelých děl, které sice ještě spadají pod ochranu majetkových práv autorů (tzn. ještě neuběhlo 70 let od smrti autora nebo autor dosud pravděpodobně žije), ale neví se, komu tato majetková práva patří nebo kde se jejich majitel nachází. „Ví-li se o určitém díle, že autor není znám, neznamená to, že je možno s takovým dílem nakládat jakkoli volně.“33 říká Alena Faldová ve svém článku Autorské právo a digitální knihovny. Zákonodárci v jednotlivých zemích se snaží tento problém intenzivněji řešit od vzniku prvních digitálních knihoven, kde se na něj naráží velice často, ale zatím neúspěšně. Hlavním problémem tohoto projektu jsou, zdá se, především nepřipravené zákonodárství a stejně tak nepřipravené sociální prostředí. Google předběhl s tímto projektem dobu a jako se průkopník dopustil několika závažných jak etických, tak právních pochybení. Skenování dokumentů začalo dříve, než se začaly řešit otázky autorských práv, celý projekt byl spuštěn bez jakékoliv debaty s autory nebo s jejich zástupci, což rozhodně moc eticky v pořádku není. Navíc řešení projektu na globální úrovni značně pokulhává, celý spor se od začátku posuzoval 30
ŠOLTYS, Adam. Microsoft, Yahoo a Amazon jdou společně proti Google Books. PCWorld [online]. 21.08.2009, 2009, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . 31
ŠINDELÁŘ, Jan. Digitalizace knih letí, zkouší to i Microsoft. Živě.cz [online]. 7. 11. 2005, 2005, [cit. 201106-18]. Dostupný z WWW: . 32
Aby Evropa nezůstala v digitalizaci pozadu, vznikl projekt rozšířené digitální knihovny Europeana.
33
FALADOVÁ, Adéla. Autorské právo a digitální knihovny : osiřelá díla . Knihovna plus [online]. 2010, č. 1 [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1801-5948.
28
především ve Spojených státech přesto, že ambicí projektu je digitalizace knih celého světa bez ohledu na rozdíly v právních systémech jednotlivých států a je pochopitelné, že se poněkud opomenuté státy ozvaly. Velkou kritiku však budí projekt také tím, že je komerční, což digitální knihovny zřizované vládami nebo Evropskou unií (např. Europeana), samozřejmě nejsou. Očekává se, že z něj bude mít Google značný zisk. Ten si samozřejmě nárokují nakladatelé, knihkupci a další, kteří se dosud nemuseli o zisky dělit, ovšem sami nemají možnosti nakládat s díly takovýmto způsobem. S novými možnostmi internetu je však stále potřeba vyvíjet nové taktiky, jak zachovat svá stávající podnikání nejen ve sféře knih, ale také dalších a přitom stále prosperovat. Digitalizace a trvalé zpřístupnění, je mimo otázek právních, také otázkou velké sumy peněz, která se musí do takovéhoto projektu investovat. Jak se ukazuje, státy tyto finanční prostředky jednoduše nemají, celé státní projekty se prodlužují a prodražují, ani nedosahují takových ambic jako Google Books. Hodnota společnosti Google se v roce 2010 odhadovala na zhruba 190 miliard dolarů a nadále roste. Navíc je potřeba zdůraznit, že s právníky zastupujícími autory USA se dokázali dohodnout pomocí výše zmíněného vyrovnání. Podobné dohody by mohly v budoucnu snad vzniknout i s dalšími státy, třeba i Evropskými, aby tak byl mohl být zaručen svobodný přístup ke všem informacím. Často je dnes slyšet z různých stran, že jsme se stali Informační společností, tedy společností, která je závislá na informacích a zároveň jsou dnes informace nejhodnotnější komoditou. Z toho jasně vyplývá, že svobodný přístup k informacím je nesmírně důležitý snad pro každého člověka. Ten je zaručen téměř ve všech vyspělých státech pomocí zákonů, u nás je to č.106/1999 Zákon o svobodném přístupu k informacím. Není pochyb o tom, že spousta informací se nachází v knihách a to nejen ty, které byly vydány před masovým rozšířením internetu. Tento zákon se dostává do konfliktu mimo jiné právě se zákonem autorským. Informace chtějí být sdíleny a autoři mají nárok na svá díla. Přístup, se kterým přišel Google je způsob, jak díla zpřístupnit a autorům zaplatit a přitom zpřístupnit veřejnosti.
29
6. Etické aspekty autorského zákona V dnešní době není problém najít si téměř jakoukoliv knihu na internetu a stáhnout ji zcela zdarma, pokud nezapočítáme poplatek za připojení k internetu. Učiním li tak pouze pro svou vlastní potřebu a nikomu dalšímu stažený materiál neposkytnu, není to ani porušení zákona podle §30 AZ. Užití díla pro svou vlastní potřebu. Přesto někdo ji musel sdílet a ten už zákon porušil, stejně jako Petr Lazar v kauze vystavení knihy v Informačním systému MU, i když tento případ je zvláštní prostředím, ve kterém se odehrál a umožnil tak relativně snadné dohledání původní sídlené kopie. To je v prostředí internetu mnohem těžší, neřkuli nemožné. Pokud si jednotlivec stáhne knihu z internetu, i když pouze pro svou vlastní potřebu, poruší tak autorské právo? Nebo jeho etických aspekty? Práva pochopitelně ne, eticky se opět nacházíme v šedé zóně. Není jasné, jestli autor souhlasil se šířením díla přes internet, ale je jasné, že autor za takové užití nedostane řádně zaplaceno, zatímco při užití díla v nedigitální podobě by svou odměnu dostal. Samozřejmě že užití díla pro vlastní potřebu by bylo stále zdarma, ale kopií, které se dají udělat z nedigitálního výtisku knihy, je technicky možné udělat mnohem méně, než z kopií digitální. Tím pádem dostává autor častěji zaplaceno za koupi nebo výpůjčku originálního výtisku. Vytvořením zpoplatněné digitální knihovny by se tento problém mohl alespoň částečně vyřešit také v prostředí internetu. Eticky proto není zcela v pořádku ani stahování autorsky chráněných děl z anonymních serverů, kde jsou většinou sdílena, aniž by někdo zjišťoval oprávněnost takového sdílení nebo byl za nelegální sdílení potrestán. Kolektivní správci děl nebo samotní autoři se snaží proti sdílení bojovat, ale zasáhnout mohou, až jakmile je dílo sdíleno, neexistují tedy zatím prostředky, jak zamezit porušení zákona. Kontrola vkládaných dokumentů by značně zpomalila fungování těchto serverů, pravděpodobně jejich přemístění do zahraničí a v podstatě by omezila základní funkce a myšlenky internetu. Možnost stáhnout si dílo pro svou potřebu mohou, než (pokud) je dílo odstraněno, všichni uživatelé internetu. Navíc možností na sdílení děl je spousta a neustále vznikají nové servery
30
pro sdílení, není tedy v silách organizací ani jednotlivců taková kvanta webů a informací na nich ohlídat. Jedním příkladem za všechny může být v česku například server uloz.to,34 kde se dá bez problémů stáhnout většina děl autora Michala Viewegha (namátkově Lekce tvůrčího psaní, Vybíjená, Účastníci zájezdu, Případ nevěrné Kláry, Povídky o manželství a sexu a další). Michal Viewegh je samozřejmě stále živ a jeho práva k dílům stále trvají, přesto jsou jeho knihy sdíleny a přístupné široké veřejnosti. Projekt Google books by měl jeden pravděpodobně nezamýšlený dopad. Částečné zamezení zcela bezúplatného stahování dokumentů. Zpřístupnění knih na internetu za poplatek je pro nositele autorských práv jistě lepší, než aby jejich díla byla sdílena naprosto volně i přesto, že jsou stále autorsky chráněna. Příkladem budiž vydávání nových hudebních desek primárně na internetu, kde si je může stáhnout zcela volně nebo za symbolický poplatek kdokoliv. Autorům jde především jednak právě o zamezení naprosto volného šíření díla, jednak se jedná o poměrně účinný marketingový nástroj.35 Společnost je autorskoprávně i morálně stále uvědomělejší, napomáhají kurzy správného autorskoprávního chování na všech úrovních školství, reklamy proti sdílení děl mimo jiné v kinech nebo na nosičích filmů i právě autorskoprávní kauzy šířené médii, a další způsoby osvěty. Ovšem většina nakladatelů není v současnou chvíli schopna a ochotna se situaci přizpůsobit. V obou kauzách jde o morální ale samozřejmě i materiální zájmy tvůrců děl. Tvorba díla a jeho zpřístupnění spolu neoddělitelně souvisí, proto jde také o materiální zájmy nakladatelů. Nechci tvrdit, že všichni z nich jsou stejní, ale velká část nakladatelů není schopna nebo ochotna se přizpůsobit novým technologiím, chybí jim motivace k takovému činu. U knih už dávno nejde pouze o práva autora a vlastně pouze o ně nikdy nešlo. Už první patenty vznikly, aby chránily zájmy tiskařů, stejně tak dnešní autorský zákon chrání zájmy nakladatelů společně se zájmy autorů. Aby kniha mohla být čtena, musí být i dnes stále vydána a na tom mají své nesporné podíly právě nakladatelé. Není pochyb o tom, 34
Ulož.to [online]. 2007 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW: .
35
Například se zvětší návštěvnost koncertů, po poslechu internetového alba se uživatel rozhodne zakoupit album také v kamenném obchodě a nekupuje tak „zajíce v pytli“.
31
že naprostá většina produkce vychází stále knižně, elektronické vydávání je mnohem méně častou variantou a i jako takové může být vydáno pod hlavičkou nakladatelství. Než se kniha dostane na pult knihkupectví, uběhne dlouhá doba a přičiní se na ni velká spousta lidí na korekturách, tisku, marketingu a dalších činnostech. Ti všichni musí dostat zaplaceno a zapomínat se nesmí ani na povinnou státní daň. Je tedy jasné, že kdo chce tištěnou knihu, musí zaplatit odpovídající cenu a je jasně nezákonné i neetické jak kopírování, tak skenování knih mimo osobní potřebu, protože k újmě dojde nejen samotný autor. Otázkou je, jestli je etické znemožnit přístup k informacím ve vydaných knihách osobám, které si ji nemůžou koupit, ať už proto, že nemají peníze, nebo že kniha je už v knihkupectvích dávno vyprodaná, nebo prostě proto, že knihy vydané v Jemenu se v česku shání těžko. A nastat může případ, kdy chudý český student shání knihu, která byla vydána v Jemenu před 40 lety a v běžném prodeji není k dostání. Opět se jako vhodné řešení nabízí celosvětová digitální knihovna. Myšlenky zpřístupnění veškeré knižní produkce jsou staré téměř jako lidstvo samo, příkladem může být starověká Alexandrijská knihovna. S novými technologiemi přichází i nové možnosti, jednou z nejmodernějších je právě digitalizace a přístup prostřednictvím webu odkudkoliv. Právní systém na to ale rozhodně ještě není připraven. Jednak kvůli teritorialitě, na které je založený každý jednotlivý autorský zákon a jednak kvůli nepřipravenému sociálnímu prostředí. Jasně se dá sociální i právní nepřipravenost ilustrovat na výrocích Jiřího Srstky, ředitele kolektivního správce Dilia a renomovaného právníka, které pronesl v rozhovoru pro Knihovnu plus v roce 2006. Mimo jiné říká „Největším deliktem mezinárodního rozsahu, na který se dívám s hlubokým údivem, je snaha společnosti Google vystavit veškeré knihovní fondy na internet. Nedávno jsme ji „honili“ za to, že na svých stránkách měla neoprávněně vystaven pirátský překlad Totožnosti od Milana Kundery. Dostali jsme je přes Bernskou konvenci a neoprávněný překlad z internetu odstranili.“36 Zarážející na tomto výroku kolektivního správce je, že ačkoliv se snaží o zamezení šíření díla, což je samozřejmě jak eticky tak právně naprosto v pořádku, tak to, že jakožto správce autorových práv nevidí jinou 36
SRSTKA, Jiří; TICHÝ, ZDENĚK A. Nové technologie můžou podlomit základy autorského práva. Knihovna plus [online]. 2006, č. 1 [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1801-5948.
32
možnost než spor. Přitom to není jeho jedinou možností. Zde pravděpodobně nastává zásadní chyba. Nehledě na to, že po zadání dotazu „Totožnost Kundera“ do vyhledávače Google se jako první výsledek zobrazí plný text tohoto díla přeložený do češtiny. Jedním z autorů, kteří dokážou svá práva k dílům využít na maximum a ještě jim nestačí, může být právě Milan Kundera. Ten je pověstný jak svým striktním pojetím osobnostních práv, viz jeho práce Nechovejte se tu jako doma, příteli37, tak také práv majetkových. Známé jsou jeho zákazy překladů do češtiny. Přesto je možné pirátské překlady získat a jedná se tak o případy právě velkých morálních i majetkových újem. Z toho, co bylo už napsáno, vyplývá především to, že eticky nejspornějšími prvky autorskoprávní ochrany jsou doba trvání a způsob ochrany autorských práv s přihlédnutím k novým technickým možnostem zpřístupňování. Autorský zákon se snaží reagovat vyhláškami na nové možnosti, které dílům i autorům internet přináší, ale rychlost schvalování nového zákonodárství nemůže nikdy dosáhnout rychlosti vývoje technologií a tak dochází k nejasnostem. O čem není pochyb je fakt, že především autor má právo rozhodovat o svých dílech, stát by měl pouze dohlížet, že jeho požadavky jsou naplňovány, a případně stanovovat minimální úroveň ochrany, ne nutně maximální způsob ochrany. Je v zájmu každého jednotlivého autora, aby si svá díla hlídal také sám, staral se o ně a definoval možnosti jejich užití, případně tyto možnosti svěřil do rukou důvěryhodných osob. Dosud takové chování není zvykem, ale do budoucna je to určitě jedna z možných cest, jakými se autoři mohou ubírat. Nejdůležitějším faktorem autorskoprávní ochrany je nalezení rovnováhy mezi zájmy autorskými, nakladatelskými a uživatelskými a to jak jejich zájmů ekonomických, tak také zájmů informačních a případných dalších. Nutným uvědoměním je v tomto případě fakt, že dílo není věc a není proto možno s ním jako s věcí zacházet. Při porušení autorského práva často vznikají obrovské škody jak majetkové, tak morální povahy, které se velice těžce vyčíslují. Na druhou stranu není pravidlem, že porušením zákona vznikne škoda, ať už materiální nebo morální. Hranice etického porušení se tak pohybuje na velice tenkém ledu a je více či méně individuální pro každý jednotlivý případ. 37
KUNDERA, Milan. Nechovejte se tu jako doma, příteli. V Brně : Atlantis, 2006. 78 s. ISBN 8071082791
33
Obecně se dá stanovit tak, že pokud si autor nenadefinoval vlastní pravidla pro zacházení s jeho dílem, je nutné vycházet z českého autorského zákona, pokud možno v současném znění s ohlédnutím na autorovy zájmy.
34
Závěr Cílem mé práce bylo nastínit problémy, které se týkají etických aspektů autorství a autorského zákona a stanovit hranici etického a neetického chování v autorskoprávní oblasti. Tak, jak se vyvíjí pohled na autorské právo, vyvíjí se také etická pravidla s ním související a zcela pevné stanovení hranic proto není zcela možné. Pokusila jsem se tedy na příkladech z praxe uvést, jaké hlavní chyby se nejčastěji objevují a jakým jiným způsobem je možno je řešit. Samozřejmě mnou navrhované způsoby nejsou jediné a je možné, že se v budoucnu objeví ještě lepší řešení. Myslím si, že správným východiskem v tuto chvíli je upravení autorského zákona tak, aby bylo možno s autorskými díly pracovat také prostřednictvím internetu a umožnit těm, kteří je mají prostředky na jejich zpřístupnění tak učinit. Důležitým se jeví také soulad právních norem jednotlivých států. Teritorialita autorského zákona je dána zvykem, ovšem svět se stal globální vesnicí a je nutné na tuto skutečnost reagovat. Každý člověk s přístupem na internet má možnost najít si díla, která potřebuje a je tedy nutné nějakým způsobem toto umožnit tak, aby nebyla narušována práva autorů na odměnu, která jim přísluší. Vhodným východiskem se zdá alespoň částečně placený přístup k digitálním knihovnám.
35
Použité zdroje Autorské právo; Průmyslová práva: podle stavu k 27. 10. 2008. Ostrava: Sagit, 2008. Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), s.7-60. (Úplné znění; č. 697). ISBN 978- 80-7208-712-9 ČT Brno. ČT24 [online]. 25.5.2010 [cit. 2011-06-18]. Student oskenoval rektorovu knihu. Univerzita od trestu upustila. Dostupné z WWW: . FALKVINGE, Rick. Kopírovací monopol je omezením vlastnického práva. Pirátské noviny [online]. 28. 4. 2011, 2011, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1804-5197. FALADOVÁ, Adéla. Autorské právo a digitální knihovny: osiřelá díla. Knihovna plus [online]. 2010, č. 1 [cit. 2010-05-27]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-5948. FORRÓ, Markéta. Student oskenoval knihu, teď ho čeká trest. Brněnský deník.cz [online]. 23.4.2010, 2010, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . KUNDERA, Milan. Nechovejte se tu jako doma, příteli. Vyd. Tohoto souboru 1.. V Brně: Atlantis, 2006. 78s. ISBN 8071082791. MATUŠÍK, Zdeněk. K některým autorskoprávním otázkám činnosti knihoven v současnosti. Knihovna plus [online]. 2010, č. 1 [cit. 2010-05-27]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-5948. Morálka. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 7.4.2004, last modified on 2.2.2011 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW: . OSA - Nucená kolektivizace autorů. Lenin tleská, pirát si odplivne. Pirátské noviny [online]. 26.10.2010, 2010, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1804-5197. Ochrana autorského práva, Irena Holcová, Veronika Křesťanová, Martin Voborník, s. 22, vyd. 1. Olomouc 2005. SRSTKA, Jiří - TICHÝ, ZDENĚK A. Nové technologie můžou podlomit základy autorského práva. Knihovna plus [online]. 2006, č. 1 [cit. 2010-05-27]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-5948. 36
Stanovy České pirátské strany. Česká pirátská strana [online]. 2009 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW: .
ŠINDELÁŘ, Jan. Digitalizace knih letí, zkouší to i Microsoft. Živě.cz [online]. 7. 11. 2005, 2005, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ŠOLTYS, Adam. Microsoft, Yahoo a Amazon jdou společně proti Google Books. PCWorld [online]. 21.08.2009, 2009, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . TELEC, Ivo; TŮMA, Pavel. Autorský zákon : Komentář. 1. vydáni. Praha : C.H.Beck, 2007. 989 s. ISBN 978-80-7179-608-4. TELEC, Ivo. Tvůrčí práva duševního vlastnictví. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1994. 344 s. (Edice učebnic právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně; sv. 82). ISBN 80-85765-11-X The Avalon Project [online]. c 2008 [cit. 2011-06-18]. The Avalon Project : The Statute of Anne; April 10, 1710. Dostupné z WWW: . THOMPSON, Mel. Přehled etiky. Praha : Portál, 2004. s. 13. ISBN 8071788066. Ulož.to [online]. 2007 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW: . Vysokoškolští profesoři nesmějí ze svých žáků dělat dojné krávy. Česká pirátská strana [online]. 3.5.2010 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW: . ZLATUŠKA, Jiří. Stát platí za knihy, ale studenti je nesmějí používat. Pirátské noviny [online]. 20.8.2010, 2010, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1804-5197.
37
