MASARYKOVA UNIVERZITA ÚSTAV ANTROPOLOGIE

MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV ANTROPOLOGIE

SVATEBNÍ TRADICE A RITUÁLY V 16. AŽ 18. STOLETÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH A ANGLII Bakalářská práce

Eva Skalická

Vedoucí: Mgr. Tomáš Mořkovský

Brno 2010

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury.

V Brně………………………………..

………………………………………

2

Ráda bych poděkovala vedoucímu své bakalářské práce Mgr. Tomáši Mořkovskému za jeho cenné rady a připomínky. Zároveň děkuji všem respondentům, kteří odpovídali na dotazník.

3

Obsah 1.

Abstrakt ...................................................................................................................................... 6

2.

Klíčová slova ............................................................................................................................... 6

3.

Úvod ........................................................................................................................................... 7

4.

Cíle a metody ............................................................................................................................. 8

5.

Svatební tradice a rituály ........................................................................................................... 9 5.1.

Předsvatební tradice .......................................................................................................... 9

5.1.1.

Hledání budoucího partnera ...................................................................................... 9

5.1.2.

Námluvy a zásnuby (vejprosy).................................................................................. 12

5.1.3.

Věk vstupu do manželství ........................................................................................ 14

5.1.4.

Společný život před svatbou .................................................................................... 17

5.2.

Svatební přípravy ............................................................................................................. 18

5.2.1.

Ohlášky ..................................................................................................................... 19

5.2.2.

Svatební smlouva ..................................................................................................... 20

5.2.3.

Termín sňatku .......................................................................................................... 21

5.2.4.

Pozvání na svatbu..................................................................................................... 22

5.2.5.

Výbava ...................................................................................................................... 23

5.2.6.

Svatební oděv ........................................................................................................... 23

5.3.

Obřad ............................................................................................................................... 24

5.3.1.

Svátost manželství.................................................................................................... 25

5.3.2.

Svatební ráno ........................................................................................................... 26

5.3.3.

Cesta do kostela ....................................................................................................... 27

5.3.4.

Oddavky ................................................................................................................... 27

5.3.5.

Snubní prsten ........................................................................................................... 30

5.3.6.

Kázání ....................................................................................................................... 31

5.4.

Po obřadu ......................................................................................................................... 32

5.4.1.

Cesta z kostela .......................................................................................................... 32

5.4.2.

Svatební hostina ....................................................................................................... 33

5.4.3.

Svatební dary............................................................................................................ 36

5.4.4.

Hudba ....................................................................................................................... 36

5.4.5.

Svatební noc ............................................................................................................. 39

5.4.6.

Čepení nevěsty ......................................................................................................... 40

5.4.7.

Přivedení nevěsty do manželova domu ................................................................... 40

5.4.8.

Šarivari...................................................................................................................... 41 4

6.

Praktická část ........................................................................................................................... 43 6.1.

Materiál ............................................................................................................................ 43

6.2.

Metody ............................................................................................................................. 44

6.3.

Výsledky ........................................................................................................................... 45

7.

Diskuze ..................................................................................................................................... 53

8.

Závěr......................................................................................................................................... 54

9.

O autorovi ................................................................................................................................ 57

10.

Slovník pojmů ....................................................................................................................... 58

11.

Rejstřík ................................................................................................................................. 60

12.

Použitá literatura.................................................................................................................. 63

13.

Elektronické zdroje............................................................................................................... 68

14.

Seznam obrázků ................................................................................................................... 69

15.

Přílohy .................................................................................................................................. 70

5

1. Abstrakt Uzavření manželství představuje ve většině kultur významnou událost v životě člověka i společnosti. V souvislosti s tímto významným životním předělem vznikla v průběhu historie celá řada rituálů a tradic, které se geograficky i časově mnohdy významně liší. Tato práce se zaměřuje na popis a srovnání svatebních obřadů a tradic v Českých zemích a v Anglii v období 16. až 18. století. Cílem práce je popsat svatební rituály a tradice v těchto dvou oblastech, vyhledat podobnosti a rozdíly, a pokusit se vysvětlit jejich příčiny. Praktická část se zaměřuje na přetrvávání svatebních zvyků v současné české společnosti. Pokouší se zjistit, zda je znalost a praktikování tradičních svatebních zvyků a rituálů podmíněná pohlavím, věkem nebo místem bydliště.

2. Klíčová slova Svatební obřad, Raný novověk, Svatební tradice a rituály, Manželství, Anglie v 16. – 18. století, Čechy v 16. – 18. století

6

3. Úvod Nejběžnější formou soužití muže a ženy v období raného novověku bylo v Anglii a Českých zemích manželství. Základem společnosti byla rodina, jejíž jádro tvořil manželský pár. Proto nebyl sňatek záležitostí pouze dvou lidí, nýbrž i jejich okolí. Uzavření manželství bylo důležitým mezníkem v životě člověka. Teprve po jeho uzavření byl považován za plnohodnotného člena společnosti s právem mít děti a případně založit samostatnou domácnost. Vlastním okamžikem uzavření manželství byl vzájemný slib lásky věrnosti a pomoci. Tento jednoduchý akt byl však doprovázen řadou tradic. Tradice často vycházely ze snahy zaručit, aby sňatek proběhl podle platných ustanovení a předešlo se případným sporům týkajících se jeho legitimnosti. Také se přihlíželo ke skutečnostem, které by mohly mít negativní vliv na chod celé společnosti. Každá kultura si vytvořila své specifické úkony typické pro své kulturně historické prostředí. Srovnávací studie se snaží nalézt a popsat rozdíly v takovýchto tradicích. Lze při ní vycházet z historických zápisů a zpráv dobových autorů, které byly zpracovány v odborné literatuře. Tato práce se zaměřuje na odhalení odlišností zvyků anglické a české společnosti v 16. až 18. století. V praktické části se pokouší zjistit, zda se svatební tradice udržují v Čechách i v 21. století a jaké je o nich ve společnosti povědomí.

7

4. Cíle a metody Cílem této bakalářské práce je v teoretické části popsat svatební tradice a rituály praktikované v Anglii a Českých zemích v období 16. až 18. století. V obou sledovaných oblastech následně nalézt shody a rozdíly v těchto zvyklostech a pokusit se vysvětlit jejich příčiny. Praktická část práce se zaměřuje na zjištění, zda se některé zvyklosti nedochovaly do 21. století, a jaké je v současné české populaci celkové povědomí o svatebních tradicích. Metodou pro zpracování teoretické části je literární rešerše, která využívá odborné literatury zaměřené na téma svatebních zvyků a tradic ve sledovaných oblastech. V praktické části jsem ke zjištění znalostí o svatebních tradicích použila metodu otevřeného dotazníku na vzorku 51 osob. Výsledky dotazníkového šetření byly následně statisticky vyhodnoceny binomickým testem a t-testem.

8

5. Svatební tradice a rituály V souvislosti s uzavíráním manželství existuje v každé společnosti rozmanitá škála rozmanitých zvyků a rituálů. Tyto zvyklosti se liší jak časově, tak regionálně a vycházejí z odlišných kulturních tradic. V následujících kapitolách jsem se snažila popsat zvyklosti praktikované při uzavírání manželství v 16. až 18. století v Anglii a Českých zemích.

5.1.Předsvatební tradice 5.1.1. Hledání budoucího partnera Nalezení

budoucího

partnera pro

manželství

bylo

a je dodnes

jedním

z nejdůležitějších mezníků v lidském životě, protože ovlivňuje jeho značnou část. Hledání partnera se proto věnuje velké úsilí a mnoho času. Sňatek spojí poutem manželství sice jen dvě osoby, ale vytvoří síť vztahů, která je mnohem širší. Tuto skutečnost si velmi dobře uvědomovali naši předkové. Pro ně byl sňatek možností jak spojit rodiny, majetky, moc. Sňatková politika byla jednou z nejdůležitějších zbraní na politické scéně nejen raného novověku. Novým manželstvím se rozšiřoval rodinný kruh, ve kterém bylo možné žádat pomoc a tvořit aliance proti ostatním. Příbuzenské pouto, nejen pokrevní, znamenalo velký závazek (Dülmen 1999, s. 137). Volbu prvního životního partnera prováděli v mnoha případech rodiče nebo na ni alespoň dohlíželi a poskytovali souhlas. U neplnoletých byl totiž jejich souhlas podmínkou pro platné uzavření manželství. Možnost samostatného výběru partnera existovala jen u plnoletých osob (Bossy 2008, s. 41). Také úcta k rodičům, podporovaná čtvrtým přikázáním (cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi), stála u poslušného souhlasu s rodičovským přáním ohledně budoucího partnera i u dospělých. Tato poslušnost byla i vynucována například možností vydědění při sňatku, který nebyl rodiči schválen. Samostatně si partnera hledali většinou dospělí zajištění muži nebo vdovy (Holý 2003, s. 9). Kdo tedy byl vhodným partnerem pro toto spojení? V raném novověku existovala řada předpokladů pro to, co by měl splňovat budoucí manžel, či manželka. Pro obě pohlaví však byla kritéria rozdílná. Ve společnosti rozdělené na stavy se stalo jedním z nejdůležitějších kritérií právě postavení, ve kterém se člověk narodil. Společnost si velmi tvrdě hlídala, aby stavovský princip nebyl porušován a kriticky hleděla na mesalianční manželství (Bologne 1997, s. 182-183). I v tomto případě, ale neplatila stejná pravidla pro muže a ženy. Bylo starým pořekadlem, že žena po muži se šlechtí (Vorel 2000, s. 192). Muž si tedy mohl vzít níže postavenou ženu, ale žena si níže postaveného muže brát 9

neměla. Pokud dívka ztratila panenství ještě před svatbou, býval jedinou možností, jak se vdát, sňatek s níže postaveným mužem. Dalšími kritérii, podle nichž se vybíraly nevěsty, byla zbožnost a pracovitost (hlavně ochota vést domácnost a zručnost v domácích pracích). Také finanční záležitosti se na výběru podílely velkou měrou. Dívky s malým věnem se vdávaly obtížněji než bohaté. Velké stavovské rozdíly však nemusela překonat ani dobrá finanční situace méně urozeného partnera. Bylo sice docela běžnou praxí, že si bohatší rytířská dcera vzala člena panského stavu, ale měšťanské dcery si vyšší šlechtici většinou nebrali (Holý 2003, s. 8). Vybrat si manželku kvůli její kráse pokládali někteří mravokárci za velmi nerozumné ba dokonce pošetilé, protože krása je hodnotou pomíjivou. Zvláště horlivě se o tomto tématu rozepisuje Jan Kocín ve svém traktátu „Abeceda pobožné manželky a rozšafné hospodyně“. „Ženskou krásu odsuzoval jako svod k hříšnému životu.“ (Janáček 1996, s. 7). Pravdou je, že asi mnoho mužů si raději vybralo ženu bohatou a krásnou než sice bohatou, ale „krásy mnohé nepobírající“. Zdeněk Brtnický z Valdštejna se nejprve zajímal o Kateřinu Smiřickou, která krásou neoplývala. Když spatřil Magdalenu z Thunu byla to láska na první pohled (Francek 2000, s. 21-22). Zalíbení se v sobě se ocitlo až na samém konci důvodů pro výběr nastávajícího partnera. V manželství spatřovali lidé především zajištění ekonomického a společenského statusu a také „možnost získat legitimní potomky z manželského lože“(Dülmen 1999, s. 163), nebyla láska tak důležitá. Romantickou lásku hledali spíše mimo manželství, o kterém se někteří vyjádřili jako o ubíječi lásky (Bologne 1997, s. 87). Manželství domlouvaná v dětství nepočítala se společným zalíbením. Přesto z předem domluvené svatby mohlo sejít právě z důvodu nepřitažlivosti mezi snoubenci. Dokladem je zrušení dohody o budoucím sňatku mezi Kateřinou z Pernštejna a Vilémem z Lipé. Zrušení mohlo proběhnout díky několika šťastným okolnostem. Rodiče, kteří sňatek domlouvali, již nebyli mezi živými a v čele obou rodů stáli sotva dospělí mladíci, kteří se dali snáze přesvědčit o nevhodnosti společného soužití této dvojice. Nechuť ke společnému manželství byla tedy oboustranná. Další dobrou zprávou byla formule ve smlouvě o budoucím sňatku, která ho za jistých podmínek umožňovala zrušit. Podmínkou byla sankce zaplacení 5000 kop grošů pro stranu, která by od smlouvy ustoupila. Tato značná částka se sice nechtěla platit ani jedné straně, ale když Jaroslav z Pernštejna našel pro sestru jiného ženicha, který mu dokonce mohl pomoci v jeho začínající kariéře u Vídeňského dvora, byl domluvený sňatek opravdu zrušen (Vorel 1999, s. 221- 222).

10

V raném novověku docházelo také ke sňatkům z lásky. Přeci jen už byla pryč doba, kdy křesťanští myslitelé doby sv. Jeronýma (4. století po Kr.) uváděli, že kdo příliš miluje svou manželku, dopouští se vůči ní nevěry (Bologne 1997, s. 87). Láska však neměla být důvodem vstupu do manželství. Někdy byla označována jako nemoc zatemňující mysl a nemocný člověk nemohl být schopen zodpovědně se rozhodnout (Bologne 1997, s. 47). Známým případem sňatku z lásky bylo manželství Filipíny Welserové s arciknížetem Ferdinandem Tyrolským, který se kvůli ní vzdal císařského trůnu (Janáček 1996, s. 22). K nalezení a udržení lásky, či jejího zdárného dovršení, manželství, se užívalo mnoho prostředků. Pokud nevystupovaly příliš z rámce tradic, neměla proti nim katolická církev mnoho námitek (Nachtmannová 2007, s. 49). Ovšem ve chvíli, kdy byl rámec tradic překročen, mohl být dotyčný obviněn i z čarodějnictví. Zejména Angličtí puritáni a čeští bratři se k pověrám stavěli velmi kriticky a snažili se jejich praktikování zabránit (Gillis 1985, s. 56; Halama 2003, s. 87). Ke vzbuzení lásky se často využívala košile, jako předmět nošený na těle a nasáklým potem. Pot měl přenášet vlastnosti majitele na druhou osobu (Nachtmanová 2007, s. 49). Dalším ze způsobů, jak k sobě připoutat jiného člověka, byla příprava různých nápojů lásky (Schulz 1899, s. 175-176). Tyto praktiky však byly považovány za aktivní magii, jejímž účelem bylo ovládnout vůli jiného člověka. Kantor Jan Kašnovský z Nové Říše uvedl roku 1603, když jej vyslýchali při obvinění z krádeže, že poté co si oblékl košili, kterou mu poslala dívka, se kterou se rozešel, šel za ní a brzy se s ní oženil (Francek 2000, s. 158-159). Pokud se na takovou činnost přišlo, mohlo hrozit obvinění z čarodějnictví (Nachtmannová 2007, s. 49). Při hledání partnera bylo nutné brát ohled i na příbuzenský poměr mezi dvojicí. Církev zakazovala podle kanonického práva vstup do manželství osobám do čtvrtého stupně příbuznosti. U bližších příbuzenství bylo třeba žádat dispenz. Ten se ale nevydával na první stupeň příbuzenské blízkosti. Problémy byly nejen s pokrevním a přišvagřeným příbuzenstvím, ale také s příbuzenstvím duchovním. Křestní a biřmovací kmotr se nemohli nikdy stát manželem nebo manželkou svého kmotřence (Kašný 2006, s. 57-58). Možnosti, jak se seznámit s budoucím partnerem, se lišily podle postavení ve společnosti. Urození využívali nejprve možnost pozeptat se na vhodnou partii ve svém okolí a až poté ji někde ve společnosti poprvé uvidět. Někdy se také oba setkali až při zásnubách. V městském prostředí se seznámení odbývalo za dozoru rodičů. Na vesnici bylo k seznámení mnohem více možností. Mládež se potkávala při práci na poli, při zábavách, návštěvách příbuzných, v kostele, či o poutích (Dülmen 1999, s. 140). V 18. století vznikl nový způsob seznamování. Poprvé se objevily svatební inzeráty v novinách 11

(Dülmen 1999 s. 140). Příklad takového inzerátu, který byl zveřejněn v britském tisku, uvádím níže. „Whereas four young gentleman, bachelors, in a pretty way of business, capable of rendering any four agreeable young ladies happy, lately disappointed in their amours, are resolved upon matrimonial state by New Year’s Day. If any ladies (Milliner excepted) have a mind to enter into the said state, let them enquires the hours of four and five for H.J., B.O., P.J., or C.J.” (Čtyři mladí muži, svobodní,dobře podnikající,schopní udělat čtyři příjemné ženy šťastné, zklamaní láskou,odhodlaní vstoupit na Nový rok do stavu manželského. Dámy (s výjimkou modistek), které mají úmysl vstoupit do uvedeného stavu, ať zeptají mezi čtvrtou a pátou na H.J., B.O., P.J., nebo C.J. )( překlad autor) (Rubistein 1992, s. 46) 5.1.2. Námluvy a zásnuby (vejprosy) Po vyhlédnutí si možného budoucího partnera následovalo společné poznávání se. Oba partneři se mohli rozhodnout, jestli chtějí opravdu uzavřít manželství. Vzájemné sympatie a snaha uzavřít manželství se vyjadřovaly dáváním darů. Tento zvyk byl rozšířen jak v Čechách, tak v Anglii. Darováním a přijetím předmětu se poukazovalo na city zúčastněných. Dar mohl být ale také příslibem manželství (zasnoubení), nebo úplným svatebním aktem, který nebyl jednoduše zrušitelný. Řada nedorozumění nebo změn názoru na zasnoubení pak končila u církevních soudů, které se těmito případy zabývaly a rozhodovaly, zda zasnoubení proběhlo a jestli bylo platné (Dülmen 1999, s. 147). Obvykle se dávaly šátky, prsteny, stužky nebo pramen vlasů (Nachtmannová 2007, s. 48; Singman 1995, s. 50; Gillis 1985, s. 43). Oblíbeným darem symbolizujícím náklonnost zvláště ve vyšší společnosti byl favor, ozdoba ze stužek někdy i se šperkem. Tuto ozdobu dávaly dívky mužům na znamení své náklonnosti k nim. Za třicetileté války favor tvořila stužka nebo několik vyšívaných stužek pošitých perlami a nosil se zapletený ve vlasech. Ve druhé polovině 16. století se jeho tvar změnil na stužkovou rozetu a muži si jej připínali na prané rameno (Nachtmannová 2007, s. 48). Tato ozdoba se nosila jak u nás tak v Anglii. Dokladem je zpráva Jindřicha Hýzrla z Chodů, který dostal favor od hraběnky z Gauru za „dobré služby“ (Hýzrle z Chodů 1979, s. 155). Se zmínkou o favoru darovaného z lásky se setkáváme v dopise Magdaleny Veleslavínské svému bratrovi. Favor byl také nalezen v pozůstalosti po Janu Skácelovi ze Zhoře (Nachtmannová 2007, s. 48).

12

Rozhodnutí o budoucím sňatku však nezáleželo jen na dvou lidech, ale bylo záležitostí celé rodiny. Zjišťovaly se společenské a finanční poměry nápadníka a výhodnost případného sňatku. Fungovala také přímluva přátel a příbuzných, kteří se mohli zaručit, za jeho dobré úmysly a bezúhonnou pověst (Holý 2003, s. 17). V některých případech, zvláště šlechtických, bylo rozhodnutí o budoucím partnerovi čistě záležitostí rodičů, a mladí lidé nemohli do volby svého partnera příliš zasahovat. Stávalo se, že se budoucí manželé poprvé viděli až při zásnubách. Mělo se za to, že čas na vzájemné poznání se bude po svatbě (Bůžek, Hrdlička, Pánek 1997, s. 77, 81). Zásnuby byly oficiálním aktem přislíbení budoucího manželství, při kterém měl zaznít souhlas obou snoubenců se svatbou a muž předal zásnubní dar budoucí nevěstě. Dar mohl sloužit jako důkaz uskutečnění slibu manželství. Nejčastějším darem býval prsten (Schulz 1899, s. 173), ale v Anglii se stejné oblibě těšily i rukavice (Gillis 1985, s. 43). Ty se v Čechách dávaly jen málo, protože byly znakem urozenosti (Nachtmanová 2002, s. 183). Šlechta si dávala nejčastěji šperky (Bůžek, Hrdlička, Pánek 1997, s. 84), u měšťanstva byly v oblibě opasky jako symbol hospodyně domu. Na opasku ženy nosily klíče od domu a nůžky (Nachtmanová 2002, s. 183). U chudšího obyvatelstva se dávaly jen drobné předměty jako šátek nebo stužka. Ze zápisu soudu existuje v Anglii seznam zásnubních darů, které dal William Divers Elizabeth Williamsové. Když později ze svatby sešlo, dožadoval se jich nazpátek. Objevují se v něm obvyklé dary jako rukavice, stužky, opasek a nůžky, ale i předměty poněkud netypické jako například nočník (O’Hara 2000, s. 59). V Birminghamské galerii (viz obr. 1) mají ve sbírkách hřebeny, lžičky nebo pouzdra na jehlice, které byly dány jako výraz lásky (Gillis 1985, s. 32). Ideální průběh zásnub vylíčil Jan Hertvicius ve svém kázání: „ A tak ten, kdož manželství vyhledávati a v ně řádně vstoupiti chce, vůli svou o tom rodičům a přátelům vyjeviti povinen jest, mluvíce: K této jest vůle má manželská, snubte mi tuto. A ti předouce k druhým, mají o to s nimi řádně jednati, pravíce: Přítel neb syn náš má vůli k manželství dcerku vaší pojíti a sobě za tovaryšku života svého vzíti. Tu panny povolujíce, mají se rodičové neb přátelé zeptati, jest-li, panno, vůle tvá? Dí-li jest, aneb dí-li, jakž přátelé učiní, již mají toho maželství nerozlučovati, ale je spojiti a sejdouce se ve jménu Páně potvrditi a přitom býti.“ (Sládek 1994, s. 218) Otázka, zda druhá strana souhlasí s uzavřením sňatku, se neměla pokládat přímo, pokud nebyla jistota kladné odpovědi. V případě nejistoty se postupně zjišťoval názor druhé strany, aby se předešlo přímému odmítnutí. Dělalo se to formou narážek a slovních dvojsmyslů. I v případě negativního názoru na společné manželství se nepoužívalo přímé 13

odmítnutí, ale pouze náznaky, aby si druhá strana mohla zachovat tvář (Fojtík, 1965, s. 335; Bologne 1997, s. 223).

Obr. 1: Předměty dávané z lásky v 17. a 18. století: lžičky, sony do vlasů, pouzdra na pletací jehlice, výztuha korzetu, vše ručně vyřezávané a s milostnými vzkazy. Kolekce Birminghamské galerie umění (Gillis 1985, s. 32).

5.1.3. Věk vstupu do manželství Věk vstupu do manželství byl v jednotlivých případech velmi odlišný. Průměrný věk se počítá pro první manželství (Horský, Selingová 1997, s. 60). Při jeho výpočtech se vychází z matričních zápisů, které jsou zaváděny od poloviny 16. století (Horská a kol. 1990, s. 248). Výrazný vliv na věk vstupu do prvního manželství měla i hospodářská situace obyvatelstva. Oženit se mohl ten, kdo byl finančně zajištěn tak, že si mohl založit a živit vlastní domácnost. Měšťané se brali později než lidé na venkově. Sňatkový věk šlechty byl nižší než průměr celé společnosti. Pro anglickou šlechtu byl v letech 1600 až 1625 pro muže 24,28 roků a pro ženy 19,39 roků, pro léta 1625 až 1650 25,99 let pro muže a 20,67 let pro ženy. Průměrný věk pro diecézi Canterbury v období mezi roky 1619 až 1660 pro ženy 23,58 a pro muže 26,65 let (Horský, Seligová 1997, s. 61 - 62). V Českých zemích je situace složitější, protože průměrný věk pro šlechtu nebyl vypočítán. Spočítán je pouze pro rakouskou aristokracii, ten byl pro muže 27 let a pro ženy 22 let (Holý 2003, s. 15). Mladí šlechtici přebírali rodový majetek často poté, co získali patřičné vzdělání a 14

zkušenosti a následně se brzy ženili. Dcery aristokratů se měly vdávat co nejdříve. Běžné byly termíny svateb po 15 narozeninách nevěsty. V mnoha případech byl sňatek dohodnut již v dětství obou budoucích partnerů. Ve svatebních smlouvách pak bylo uvedeno, že se svatba bude konat, až oba snoubenci dosáhnou dospělosti (Holý 2003, s. 15). Venkované zpravidla čekali s uzavřením manželství do chvíle, kdy starý hospodář zemřel nebo předal grunt synovi a odešel na výměnek (Petráň 1995, s. 165). Městští synové přebírali řemeslo svých otců nebo se vyučili jinému a až potom mohli uvažovat o ženitbě. U dobře situované šlechty tomu bylo naopak, ta se snažila zajistit si co nejdříve pokračovatele rodu (Horský, Seligová 1997, s. 62). Věk první svatby se také měnil v čase. V 16. století se ženy v Anglii vdávaly průměrně ve věku 24 let a muži ve 27 letech. Do poloviny 17. století se průměrný věk vstupu do manželství u mužů i žen zvyšoval. Dosáhl hranice 26 let u žen a 28 let u mužů. V první čtvrtině 18. století začal sňatkový věk zase klesat (viz obr. 1) (Gillis 1985, s. 110). Průměrný věk vstupu do manželství v Českých zemích byl v období raného novověku pro ženy okolo 23 let a pro muže asi 27 let. V 18. století se dále zvyšoval a nejvyšší hodnoty dosáhl až v polovině 19. století (Fialová 2007, s. 57).

Obr. 2 Věk vstupu do prvního manželství, před manželská těhotenství, nemanželské děti a občanské sňatky v Británii v letech 1550-1900 (Gillis 1985, s. 111).

Pro uzavření sňatku byl stanoven i nejnižší možný věk. Kanonické právo jej stanovilo pro dívky na 12 let a pro chlapce na 14 let. Zároveň však uvádělo, že právo na manželství má přednost před věkovou hranicí. Uzavření manželství se umožňovalo i 15

mladším osobám, pokud před stanoveným věkem dosáhly puberty. Mělo se za to, že člověk, který nedosáhl puberty, nemůže uzavřít manželství (Kašný 2006, s. 45). V Čechách byl stanoven minimální věk vstupu do manželství pro dívky na 15 roků (Vorel 2000, s. 198). Věk uzavření prvního sňatku korespondoval se schopností založit novou domácnost. Tato schopnost je závislá na způsobu hospodaření a ekonomické situaci. Záleží také na stupni zalidnění území a podle některých autorů i na církevním vlivu, který brojil proti příliš brzkým sňatkům. S věkem vstupu do manželství souvisí i procento těch, kteří do manželství nikdy nevstoupili. Postavení dívek, které se nikdy nevdaly a zůstávaly doma, nebylo nikterak záviděníhodné. Nejčastěji zůstávaly svobodné ženy s malým věnem nebo zcela bez něj. Ty měly jen malé naděje na sňatek. V průběhu raného novověku se počet osob, které nikdy nevstoupili do manželství, zvýšil z 5% na 20% (obr. 2) (Stone 1979, s. 38). O důvodech tohoto trendu se vedou diskuze. Nejčastěji se uvádí zvýšení počtu obyvatel a tím obtížnější založení nové domácnosti nebo změna dědického práva, kde byl preferován jeden dědic namísto dřívějšího rovného dědictví mezi bratry. (Horský, Seligová 1997, s. 77-78). Zůstat svobodnou byl problém hlavně pro ženy, které neměly možnost vlastní obživy a zůstávaly závislé na své rodině. Zvláště v Anglii bylo postavení nevdaných žen obtížné, protože neexistovala alternativa kláštera. Ty zrušil král Jindřich VIII. roku 1536 (Morgan 1999, s. 225). Život v klášteře nebyl sice snadný, ale zároveň měla dívka postavení ctihodné sestry, které bylo prestižní (Dülmen 1999, s. 164). Naopak v Čechách se od druhé poloviny 17. století začal zasvěcený život opět rozvíjet. Do klášterů tak vstupovaly nejen ženy, které neměly vyhlídky na manželství, ale i ty, které do nich vstupovaly dobrovolně (Petráň 1997, s. 617). Svobodné dívky v Anglii se od 18. století stávaly domácími vychovatelkami (Stone 1977, s. 38). Muži měli možnost vstoupit nejen do klášterního společenství nebo do kléru, ale i do armády. Pokud převzal usedlost svobodný hospodář, předpokládalo se, že se brzy ožení, protože vrchnost chtěla rozmnožit své poddané. Příkladem této snahy je případ z Točnického panství, kde se kvůli různým přestupkům ocitlo dvacet šest poddaných ve vězení. Aby se dostali ven, museli slíbit, že se o nejbližším masopustě ožení (Francek 2000, s. 51). Věkový rozdíl mezi manželi býval obvykle kolem 4 let, ale ani vyšší rozdíl nebýval výjimkou, i když se proti takovýmto sňatkům někdy stavěla církev i část společnosti. (Horský, Selingová 1990, s. 76-77). Mladí lidé někdy při takovéto svatbě uspořádali tzv. šarivari, tedy hlučení a zpívání obhroublých písní novomanželům pod okny (Dülmen 1999, s. 149). 16

Obr. 3: Sňatečnost vesnické šlechty a panstva staršího 21 let. (Stone 1979, s. 39)

5.1.4. Společný život před svatbou Společný život muže a ženy v některých případech nezačínal až po svatbě, jak to hlásala církev, ale často už po zásnubách. Takovéto praktiky se vyskytovali hlavně na venkově v 16. století, postupně se však od nich upouštělo (Horský, Slengová 1997, s. 7475). V některých případech mohlo dojít ke společnému soužití i před zásnubami. To však schvalováno nebylo, protože když dívka neměla veřejně přislíbeno manželství, nemohla se pak domáhat manželství v případě, že otěhotněla a milenec si ji nechtěl vzít. Někdy ani dobrý úmysl milenců vzít se nemusel skončit svatbou, jako v případě vesničanů Veruny Hlučné a Hálka. Po jejím otěhotnění se chtěli vzít, ale z důvodu Hálkovy chudoby nedostali od vrchnosti povolení ke svatbě (Dibelka 2007, s. 38). V 16. století byla společnost k předmanželskému styku shovívavější, ale postupně vlivem církve přestala předmanželský sex tolerovat. V 18. století se už dívce, která otěhotněla před svatbou, dostávalo i při svatebním obřadu nejrůznějších příkoří. Někdy nosily tyto dívky na hlavě místo myrtového věnečku, věneček ze slámy, který symbolizoval plodnost (Horský, Seligová 1997, s. 75). Na skutečnost, že je nevěsta těhotná se usuzovalo i z pověr. Například když se kůň vezoucí nevěstu na obřad zapotil, měla být už těhotná (Vine 1894, s. 108). Také děti 17

narozené dříve než devět měsíců po svatbě byly považovány za nemanželské a v budoucím životě mohly mít kvůli tomu problémy obzvláště v cechovních společenstvech řemeslníků (Dülmen 1999, s. 195). Ještě v 16. století bylo zejména ve venkovském prostředí běžné, že po zásnubách nebylo zabraňováno intimnímu soužití mladých snoubenců. V Anglii rodiče klidně nechávali mládence na návštěvě u své milé i dlouho do noci (Gillis 1985, s. 30). U nás o tom máme informaci z kázání, kde se proti takovémuto jevu ohradil Bohumír Hynek Josef Bílovský: „Totižto: když vím a častěji vidím, že matky do půl noci před domem dceru samou se samým frajířem státi, do lesu, na pole, mezi obilí s tím, oným choditi, po hospodách se toulati a po celých nocech tancovati nechávají; ano ještě mohé matky, aby přece dcery brzy vdaly (to jest, odpusťte slovu, aby se časně zkurvily), do hospody neninné děvčátka posílají. Bohumír Hynek Josef Bílovský, Coelum vivum et firmamentum dogmatum Christi id est Doctrinales de gloriosa… Virginie Panegyrici…, 1724“. (Sládek 1995, s. 32)

5.2.Svatební přípravy Svatba byla významnou událostí pro snoubence a jejich rodiny. Při jejím pořádání se na peníze nehledělo. Mnoho rodin se kvůli ní i zadlužilo (Gillis 1985, s. 40; Vorel 2000, s. 201). Datum svatby bylo třeba stanovit dostatečně dopředu, protože její příprava trvala podle její velikosti několik týdnů nebo i mnoho měsíců. Zvláště dlouho a důkladně se připravovaly šlechtické sňatky. Na velké svatby mohlo být pozváno až několik set hostů, kteří byli často i ze vzdálenějších oblastí. Museli být tedy pozváni s dostatečným předstihem, aby byli schopni na místo konání svatby dorazit včas (Vorel 1999, s. 230). Pro hosty a jejich doprovod bylo nutné zajistit ubytování, což bylo také časově a organizačně náročné. Mnoho času zabíralo ušití šatů, příprava výzdoby a sjednání dostatečného počtu kuchařů, které si rodiny mezi sebou často na tuto příležitost půjčovaly. Půjčovaly se i příbory, hosté je však často kradli a po hostině je museli hostitelé často vykupovat ze zástavy (Holý 2003, s. 30-31). Jídlo na hostinu se také objednávalo s předstihem, aby mohly být dodány i delikatesy ze vzdálených zemí. Karel starší ze Žerotína objednal na svou svatbu s Kateřinou Annou z Valdštejna na rakouských a severoitalských trzích ovoce, italské cukrovinky a salámy, jeseteří maso, parmazán, rýnské a muškátové víno, olivy, piškoty a solené jazyky (Holý 2003, s. 30). V 16. a 17. století se někdy konával u 18

příležitosti šlechtických sňatků i turnaj, na který bylo třeba zajistit účastníky a zbudovat kolbiště (Forgeng 2007, s. 58; Vorel 1999, s. 230-231). Ani při svatbách měšťanů či vesničanů se nešetřilo a přípravy byly důkladné. Zajišťovalo se jídlo a zvali hosté. Nevěsta si musela přichystat také výbavu. Dívka dostávala oblečení, nádobí, obřadní plachty. Bohatší nevěsty dostávaly i peřiny. Výbava šlechtických dívek bývala nákladnější, ale v základu se nelišila (Procházka 1962, s. 58). Zařizovaly se také právní náležitosti pro vznik nového manželství. K nimž patřila svatební smlouva. Poddaní museli v Čechách žádat o povolení vrchnosti. (viz příloha) První omezení v uzavírání svateb poddaných platilo od roku 1497, kdy bylo zakázáno vdovám vdát se na jiné panství bez souhlasu své vrchnosti. V pobělohorském období už byla žádost nutná pro všechny poddané. Adam ze Schwarzenberka si vyhradil právo osobně rozhodovat o sňatcích neusedlých podruhů. Povolení i samotná žádost byly placené a proto se stávaly pro některé chudší obyvatele nedostupná (Francek 2000, s. 52). Po zavedení církevního obřadu v 17. století začaly katolická i protestantské církve požadovat složení zkoušky z katechismu (Dülmen 1999, s. 151-152). Katolická církev proto zavedla předmanželskou přípravu, kterou vedl kněz a seznamoval při ní snoubence se závažností jejich rozhodnutí uzavřít společné manželství (Dülmen 1999, s. 151). Svatbu nemuseli pořádat jen rodiče nebo příbuzní nevěsty. Pokud dívka patřila k fraucimoru, svatbu pro ni často uspořádala paní domu. Dívky dostávaly i výbavu. Totéž se mohlo stát i muži za dobré služby svému pánu. Petr Vok z Rožmberka vystrojil svatební veselí hejtmanu Jiřímu Homutovi z Harasova a Alžbětě z Cimburku (Francek 2000, s. 26). 5.2.1. Ohlášky Katolická církev na čtvrtém Lateránském koncilu, konaném v Římě roku 1215, vyhlásila, že svatební obřad má být třikrát ohlášen v kostele (Jedin 1990, s. 37). Pokud tak však snoubenci neučinili, nebyli nijak postižitelní, a proto se tato praxe příliš nerozšířila (Kašný 2006, s. 23). Až Tridentský koncil roku 1563 předepsal, že bez tří ohlášek uskutečněných ve farním kostele snoubenců není uzavřené manželství platné. Ohlášení svatby, jako nutnost ke konání právoplatného obřadu, stanovovala v Anglikánské církvi Kniha modliteb (MacCulloch 1999, s. 199; Singman 1995, s. 50). Ohlášky se měly konat tři po sobě následující neděle nebo svátky (MacCulloch 1999, s. 195; Albergio, Wohlmuth 2002, s. 754). Všichni farníci tak měli možnost vyjádřit se k případným překážkám, které by bránily uzavření manželství. Těmi mohly být například blízké příbuzenství snoubenců 19

nebo již dříve uzavřené manželství, které dosud trvalo (Dülmen 1999, s. 151). V Anglii si mohli snoubenci zaplatit za možnost nevyhlašovat sňatek veřejně, čehož využívali více šlechtické rodiny (Greaves 1981, s. 181). Proti ohláškám se stavěli Čeští bratři, kterým připadalo, že je jim tento zvyk nucen (Halama 2003, s. 187). Nutnost ohlášení svatby se ustanovila i kvůli praktikování tzv. tajných sňatků konaných bez souhlasu rodičů. Tuto praxi sice zakazovaly církevní předpisy, nestanovovaly však žádný postih pro snoubence ani pro kněze. Tajné svatby byly sice zakázány, ale pokud k takto uzavřenému sňatku došlo, byl platný a tudíž nezrušitelný. Toto se samozřejmě nelíbilo rodičům, kteří požadovali jejich zneplatnění. Katolická církev se však v době reformace snažila distancovat od veškerého protestantského učení, které umožňovalo zneplatnění sňatků uzavřených bez souhlasu rodičů. Proto po dlouhých debatách ustanovila na Tridentském koncilu nutnost ohlásit svatbu veřejně a uskutečnit obřad ve své farnosti. To mělo zabránit utajení sňatku. Zároveň ale uvedla, že je možné, aby dospělí lidé uzavřeli sňatek bez souhlasu rodičů. Věk dospělosti byl stanoven pro muže na 20 let a pro ženy na 18 let (Bossy 2008, s. 41). V Anglii byla stanovena věková hranice, při které už lidé nemusí mít svolení rodičů, na 21 let pro obě pohlaví (Forgeng 2010, s. 65). Tento příkaz se snažily mnohé páry obcházet. Z Anglie jsou známy případy přecházení hranic kvůli mírnějším pravidlům platícím ve Skotsku (Olsen 1999, s. 43). Na Chrudimsku se k ohláškám vázala pověra, že přítomnost snoubenců na nich nosí smůlu jejich manželství (Vine 1894, s. 104). 5.2.2. Svatební smlouva Svatební smlouva dojednávala ekonomické záležitosti manželství. Souvisela s chápáním manželství jako sociálně-finanční záležitosti, nikoli záležitosti citové. Dojednávala se v ní výše věna, kterou měla nevěsta dostat jako finanční vybytí, tedy vyplacení podílu z rodného domu, po kterém už neměla žádné právo na další rodinný majetek (Holý 2003, s. 22). Ženy měly právo na pozemkový dědický podíl jen v případě, že byly neprovdané (tedy nevybyté) a jejich rod vymřel po meči. Takovéto nevěsty byly velmi žádané pro své bohatství a možnost rozšíření panství. Dívka mohla o věno přijít v případě, že do manželství nevstupovala jako panna nebo při sňatku bez souhlasu rodičů (Francek 2000, s. 38). Výše věna měla být podle zemského zákoníku pro všechny sestry v rodině stejná (Holý 2003, s. 24). To se však stávalo jen zřídka. Největší částku dostávala většinou nejstarší dcera, ale v některých případech ta, která by se pro svůj vzhled vdávala špatně (Bůžek, Král 2007, s. 175). Věno nemusely tvořit pouze peníze, na venkově šlo 20

často o zvířata nebo pozemek (Fojtík 1965, s. 337). Ve svatebních smlouvách, kromě věna bývalo uvedeno obvěnění ženy. Tedy částka, která připadne ženě z manželova majetku, pokud se stane vdovou. V některých smlouvách se nemluví o obvěnění, ale o jitřním daru. Tento termín byl používán spíše v německých zemích a v Čechách se objevuje v oblastech s početným německým obyvatelstvem. V Koldínově zákoníku byla výše obvěnění stanovena nejméně jako dva a půl násobek věna. U panny, která si brala vdovce, měla být částka alespoň o třetinu vyšší než ženin vklad do manželství. V případě vdovy se obvěnění naopak snížilo jen na dvojnásobek věna. Povinnost vyplacení této částky byla v některých smlouvách podmínečně odkládána na rok. Tedy žena měla na celou částku nárok po rok trvajícím manželství (Siglová 2007, s. 37). Výše věna se mohla někdy odvíjet od možnosti vyplatit případné vdově přislíbenou částku, jak to vidíme v případě svatby Kateřiny z Hradce a Ladislava Berky z Dubé. Strýc Kateřiny, Adam II. z Hradce, jí chtěl dát 45 000 kop míšeňských grošů, ale ženich se ohradil, že „obyčej v tomto království není, tak velké sumy obvěňovati“. Nakonec se dohodli na výši věna 5000 kop míšených grošů a obvěnění 12 500 kop grošů (Holý 2003, s. 23). V Anglii měla případná vdova nárok na jednu třetinu majetku svého manžela (Stretton 1998, s. 243) Jiná výše podílu nebo další finanční částka mimo podíl mohly být dohodnuty v rámci svatební smlouvy. Dohadování výše věna a obvěnění nevěsty mohlo svatbu posunout i několik měsíců jak se to stalo Elizabeth Hawleyové a Leonardu Wheatcroftovi roku 1657, jejichž svatba byla z tohoto důvodu odložena o půl roku (Forgeng 2007, s. 58). Další částí smlouvy bývala výbava nevěsty a někdy i ženicha. V konfesně smíšených manželstvích aristokratů mohla svatební smlouva obsahovat i zavázání se ženicha, že nebude svou ženu nutit přestoupit na svou víru, ale že jí naopak poskytne možnost svou víru praktikovat. Na tuto podmínku přistoupil například Vilém z Rožmberka, když si bral Kateřinu Brunšvickou i Žofii Braniborskou (Bůžek, Hrdlička, Pánek 1997, s. 81, 84). Svatební smlouva měla být zapsána do šesti týdnů do městských knih (Francek 2000, s. 40), ale byly i případy kdy se smlouva zapsala až několik let po svatbě (Siglová 2007, s. 30). 5.2.3. Termín sňatku Termín svatby se volil tak, aby zasahoval co nejméně do období velké pracovní zátěže. Na venkově se jen málo svateb konalo v době žní. Letní měsíce byly neoblíbené

21

také kvůli vysoké teplotě, při které se rychle kazilo jídlo. Naopak masopust patřil k nejoblíbenější době pro uzavření manželství (Dülmen 1999, s. 153). Pověra, že květnová svatba nosí neštěstí, je známá jak v Anglii „ Marry in May, rue for aye“ (Ožeň se v květnu a navždy budeš litovat) tak v Čechách „svatba v máji volá máry“ (Lacinová 1996, s. 23). V raném novověku se na ni překvapivě bral menší zřetel než dnes, přestože důvody pro neuzavírání manželství v květnu byly tehdy pádnější (Fialová, 2007 b, s. 21). Děti počaté v květnu se totiž rodily v únoru, tedy v období největší zimy a hladu. Dětem narozeným v tomto období se také říkalo oslí (Bologne 1997, s. 223). Šťastné a nešťastné dny pro svatbu se někdy určovaly pomocí magie a astrologie. V Anglii dokonce existovaly příručky pro určení šťastného data. Ty se církev pokoušela zakázat (Gillis 1985, s. 71). Přesto se v tradici udrželo, že svatba se nemá konat na zelený čtvrtek, na Mláďátka (povraždění betlémských dětí Herodem Velikým) a na svátek sv. Swithuna (britský biskup žijící v 9. století), který se slaví 15. července. Rozporuplným dnem pro uzavírání sňatku je svátek sv. Tomáše (21. prosince). V Yorkshiru měl tento termín uzavření svatby způsobovat krátké manželství, ale v Lancashiru byl naopak dobrý, protože je to nejkratší den v roce a tak je málo času na pokání (Porterová 1992, s. 56). Katolická církev zakázala konání svatebních obřadů v době adventu a velikonočního postu. Anglikáni tento zákaz neměli, přesto se svatby v období půstu před Velikonocemi konaly málo, protože lidé věřili, že svatba v tento čas nosí smůlu (Olsen 1999, s. 39). Nejčastějším dnem v týdnu, kdy se uzavíraly sňatky, bylo úterý, protože ani třídenní oslavy tak nezasahovaly do pátečního postu (Siglová 2007, s. 33). Čeští bratři měli zakázáno pořádat svatby v neděli, protože je to den zasvěcený Bohu a nemá se při něm myslet na světské záležitosti (Halama 2003, s. 142). 5.2.4. Pozvání na svatbu Na svatbu bylo nutné pozvat hosty s dostatečným předstihem. Šlechta zvala hosty většinou písemně z důvodů vzdálenosti mezi nimi a pozvanými. Proto nepřekvapí, že první tištěné pozvánky se objevují v 18. století právě ve šlechtickém prostředí (Lenderová 2007, s. 106). Pozvánky byly podepisovány otcem nevěsty nebo jejími bratry, někdy ale i ženichem a nevěstou pokud byla vdovou (Holý, 2003, s. 26). Ve venkovském a městském prostředí bylo zvykem zvát na svatbu najatou osobou (Gillis 1985, s. 71). Na Chrudimsku se na větší svatby zvalo dvakrát. V Čechách tuto povinnost častěji přejímal družba. V některých oblastech zvala hosty na svatbu nevěsta (Vine 1899, s. 104). V Anglii se mělo

22

za to, že to nosí smůlu. Ve Walesu museli být na svatbu osobně pozváni všichni obyvatelé vesnice, protože nepozvaný soused by se mohl mstít (Gillis 1985, s. 71). 5.2.5. Výbava Výbavu tvořily předměty určené pro osobní potřebu nevěsty, nepřecházely pod majetkové vlastnictví muže. Některé trvanlivější věci, jako truhly, se takto dědily v ženské linii. Koldínův zákoník vyjmenovává nejrůznější věci, které mohly tvořit výbavu nevěsty: „ Šaty, plátna, všelijaké zlato neb stříbro k okrasám, věci od hedvábí, opony, čechlíky, prostěradla, jedno lože, peřiny, polštáře, podušky, ubrusové, ručníkové, stolové mísy, kotel na praní, len, příze, nítě, knihy, kterýchž užívají, husy, kuřata, ovce…“(Hrubá 2007, s. 22). Výbavu nemusely dostávat jen dívky, ale někdy ji dostávali i muži. Předměty, které snoubenci do nové domácnosti přinesou, se domlouvaly již ve svatební smlouvě. U ženicha se objevovaly spíše zvířata a věci na hospodaření. U řemeslníků mohlo být výbavou jejich náčiní pro řemeslo, to ovšem mohla přinést i žena pokud to byla vdova po řemeslníkovi (Procházka 1962, s. 58). O výbavu mohli přijít v 18. století kladrubští poddaní, oženili-li se na jiné panství (Procházka 1962, s. 57). Dívkám z fraucimoru dávala výbavu paní domu. Anna Juliána z Amštatu a Košetic dostala od Polyxeny z Lobkovic: „ Zlaté řetězy a prsteny v hodnotě 1054 zlatých, konvice, stříbrný příbor v pozlaceném pouzdře, pozlacené koflíky, aksamitové šaty, damaškové a karmazinové oblečení, lůžkoviny, peřiny, ručníky, servítky a jiné věci“ (Francek 2000, s. 26). 5.2.6. Svatební oděv Ve svatební den si lidé oblékali na sebe nejlepší oblečení, které měli. Většinou to byl úplně nový oděv ušitý na tuto událost. Pro novomanžele představovalo symbol jejich nového společného života, ale hlavně sloužilo jako forma reprezentace sebe a své rodiny. Karel starší ze Žerotína poslal pro krejčího až do Vídně, aby ušil svatební šaty pro jeho dceru (Holý 2003, s. 27). Barva šatů hrála jinou roli než dnes. Na některých šlechtických svatbách byla barva oblečení pro hosty předepsaná a uváděla se přímo v pozvánce na svatbu. Pokud chtěli mít hostitelé takto rozlišené hosty, musela být pozvánka doručena brzy, aby si hosté stačili nechat ušít oblečení v požadované barvě. Jinak se mohlo stát, jako na svatbě Kateřiny z Pernštejna, že se hosté omlouvali, že nemohou přijet, protože si už nestačí nechat ušít šaty. Proto Pernštejnové tuto podmínku zrušili (Vorel 1999, s. 230). Zprávy z Čech o barvě a střihu šatů snoubenců jsou spíše ojedinělé. V alžbětinské Anglii měla být barvou štěstí zelená a to zvláště u mužského oblečení (Forgeng 2010, s. 66). 23

Naopak ve Skotsku se zelená na svatbě objevit neměla, protože byla barvou víl (Morgan 1866, s. 21). Nosily se však nejrůznější barvy a to jak v Anglii, tak v Čechách. V 16. století se objevovaly šaty černé, šedé nebo zelené (Nachtmannová 2007, s. 55-56). V 18. století v Anglii byla oblíbenou barvou modrá, růžová a lila pro nevěstu. Ženich nosíval bílou, stříbrnou, modrou nebo hnědou. V módním listu z roku 1794 je vyobrazena nevěsta v modrých šatech s šedým živůtkem a ženich v kabátě tříčtvrtečního střihu s přiléhavými kalhotami (Olsen 1999, s. 108). Bílé šaty se rozšířily až v 19. století. Velkou módou se staly, když si je při své svatbě oblékla královna Viktorie a později i její dcery. V 17. století se šaty podle dobové módy nákladně pošívaly drahými kameny. Ludmilu Evu Hýzrlovou z Chodů zdobilo při její svatbě 6580 briliantů (Holý 2003, s. 27). Šaty ušité pro příležitost svatby se pak zpravidla nosily i při jiných významných událostech. Staly se běžnou součástí šatníku, což svědčí o faktu, že svatební šat se od ostatního slavnostního šatu výrazně nelišil. Nejspíše proto máme tak málo zpráv o svatebním oděvu a ani v pozůstalostních soupisech se svatební šaty neuvádějí. Svatební oblečení na venkově odpovídalo místním zvyklostem. Proto se mohlo regionálně značně lišit. Například welšská nevěsta měla být oblečena stejně jako její družičky, ženich měl být oblečen stejně jako družba. Měli tím být zmateni ti, kteří by chtěli ublížit snoubencům (Gillis 1985, s. 74). Na hlavách nosila, nevěsta věnec symbolizující její panenství. Věnec mohl mít i ženich. (Greaves 1981, s. 189). Nejobvyklejší byl myrtový věneček, ale mohl být i látkový. Bohatší nevěsty jej mohly mít zdobený perlami a některé si jej i schovávali (Nachmanová 2002, s. 183).

5.3.Obřad V období raného novověku proběhly výrazné změny v průběhu a vnímání svatebního obřadu. Zatímco v dřívějších obdobích byl svatební obřad převážně světskou záležitostí, ocitl se v průběhu 16. století v Anglii a v 17. století v Čechách zcela pod patronací církve. Hlavní změny byly kodifikovány v knize Book of common prayer (v Anglii vyhlášená 1549 a užívaná s malými přestávkami a změnami celý raný novověk) a po vyhlášení tridentského dekretu Tametsi v Čechách. Dekret Tametsi byl vyhlášen v pražské arcidiecézi roku 1605. Platil jen v místech, kde byl vyhlášen a jen v těchto místech bylo jeho plnění právně vymahatelné a sňatky uzavřené jinak než v kostele neplatné. Do té doby byl sňatek uzavřený jen za účasti rodiny zcela běžnou záležitostí (Dülmen, 1999, s. 137).

24

Proto nepřekvapí, že i po zavedení povinného církevního obřadu se tato praxe ujímala pozvolna. Výše zmíněné výnosy stanovovaly také další podmínky, za jakých smí být sňatek uzavřen. Těmi byly veřejné oznámení úmyslu uzavřít manželství na třech mších ve farnosti snoubenců a přítomnost alespoň dvou nebo tří svědků na obřadu (Albergio, Wohlmuth 2002, s. 756; MacCulloch 1999, s. 199). 5.3.1. Svátost manželství Manželství je v katolické církvi i v části anglikánské církve řazeno mezi svátosti. Svátost je definována jako viditelné znamení neviditelné boží milosti (Katechismus katolické církve 2001, s. 298). Tridentský koncil hovoří o novozákonní svátosti takto: „ Jedná se o smyslově vnímatelné znamení, které na základě Božího ustanovení účinně působí posvěcující milost.“ (Catechismus Romanus II 1566, 1, 8, citováno podle: Wolf 2009 s. 17) Rodericus Arriaga , pražský jezuitský teolog 17. století, vyjádřil svátost takto: „Svátost je smyslově vnímatelný, významově ustálený posvátný obřad, ustanovený k tomu, aby byl zárukou milosti.“ ( Arriaga 1655, s. 15, citováno podle: Wolf 2009, s 16). Mezi svátosti se manželství zařadilo až ve 12. století. Poprvé je mezi nimi uvádí papež Lucián III. v dekretu proti kacířům roku 1184 (Bologne 1997, s. 104). Odvolává se v něm na slova sv. Pavla, který v listě Efezským přirovnává spojení církve s Kristem k velkému tajemství manželství (Ef 5, 21 - 33). Řecký text používá slova mysterium, tedy tajemství. V latinském překladu je ale použito slovo sacramentum a na tomto základě mohlo být manželství zařazeno mezi svátosti (Bologne 1997, s. 103). Reformátoři se podle hesla „sola skriptura“ (jen písmo) vraceli k písmu svatému v původním jazyce. Proto odmítali katolickou tradici, která stavěla na latinském překladu Bible (Vlková 2004, s. 85). Za svátosti nakonec uznali jen ty, které ustanovil sám Ježíš, tedy křest a eucharistii. To však neznamenalo, že by si protestanti manželství méně vážili. Bylo tomu spíše naopak. Katolíci sice uznávali manželství jako svátost, ale celibátu přiznávali větší váhu na cestě ke svatosti (Francek 2000, s. 15). Církev se však o manželský život lidí zajímala od svého počátku, hlavně pro mravní požadavky na ně kladené. Sv. Ignác z Antiochie napsal již na začátku druhého století toto: „Ženich a nevěsta ať uzavírají manželství se svolením biskupa, aby sňatek byl tak podle přání Boha a ne na přání žádostivosti. Vše nechť se děje ke cti Boží.“(Novák 1985a, s. 121). Sv. Augustin uvádí tři důvody pro manželství: plození dětí, ochrana od hříchu a vzájemná pomoc manželů (Bologne 1997, s. 65). Od doby franckých Merovejců 25

spolurozhodovala o příbuzenských stupních, od nichž může být uzavřen sňatek. Roku 1169 vydala kanonický soubor Summa elegiatius in iure diunio, ve kterém vyhlásila toto: „Manželství je spravováno církevními zákony a církevní soudci tedy po právu řeší obtíže, které v něm mohou nastat.“ Toto tvrzení musela církev podložit a ustanovení manželství jako svátosti k tomu bylo dobrým prostředkem (Bologne 1997, s. 107). Tím, že se manželství stalo svátostí, přehodnotila postupně církev i postoj k vlastnímu aktu uzavření manželství, ve kterém z počátku viděla záležitost plně světskou (Pokorný 1977, s. 240-241). V dopise Diogenetovi z 3. století je o křesťanských sňatcích napsáno: „Žení se jako ostatní.“ (Novák 1985b, s. 28) Manželství jako jedinou svátost neuděluje kněz či biskup, ale udělují si jej snoubenci navzájem. Vzniká jejich souhlasem, který je až do tridentského koncilu jedinou nutnou podmínkou k uzavření sňatku. I přesto, že se stalo svátostí, nepotřebovalo manželství církevní obřad, aby se uskutečnilo a bylo naplněno milostí. Po dlouhou dobu bývalo obvyklou církevní praxí jen novomanželské požehnání, které následovalo další den po oddavkách nebo při nejbližší příležitosti. Ještě v 16. století je běžné uzavírat sňatek v soukromí (Dülmen 1999, s. 136). 5.3.2. Svatební ráno Ráno v den obřadu družba obcházela pozvané hosty. Ti se pak sešli podle toho, zda je pozval ženich nebo nevěsta, v domě jejich rodičů. Tam je uctili snídaní, pivem a kořalkou (Štika 1980, s. 121). Ve Walesu se přátelé ženicha scházeli na „Bread and cheese“, ke kterému se podávalo pivo. Při této příležitosti platil ženich svým družbům tzv. Pwython v hodnotě 8, 10 nebo 20 pencí podle svých možností (Gillis 1985, s. 58). V některých oblastech chodili snoubenci ještě před snídaní ke svaté zpovědi. Po pohoštění hostů se ženich se svou družinou vydal pro nevěstu (Štika 1980, s. 122; Gillis 1985, s. 58). Mezi tím se nevěsta doma oblékala a její rodina pořádala snídani pro své hosty. Když ženich přijel k jejímu domu, byla vrata domu zavřená. Na Chrudimsku se měla nevěsta dívat klíčovou dírkou, aby viděla svého nastávajícího dříve než on ji. Zároveň si měla dupnout, aby měla v manželství převahu (Vine 1894, s. 107). Ženich si musel vstup do domu vykoupit. Ve Walesu si ho vysloužil recitováním básní, někde se dokonce pořádaly několika hodinové básnické soutěže. Někteří ženichové si museli svou vyvolenou vybojovat. Na dvoře se stavěly barikády nebo tyč s otáčivým mechanismem, na kterém byl upevněn pytel s pískem, proti kterému musel ženich bojovat. Na tzv. koňských svatbách byla nevěsta unesena ještě před obřadem. Když si pro ni přijel ženich, odmítli ji vydat a 26

v nastalé předstírané bitce naskočila nevěsta na koně za jednoho z členů své družiny a ujížděla s ním pryč. Na to se za ní pustila družina ženicha a nakonec byla nevěsta svým nastávajícím dopadena a odvedena k oltáři (Gillis 1985, s. 60). V Čechách si ženich otevření domu většinou vysloužil písněmi. Když mu byl dům otevřen, musel si svou nevěstu ještě vybírat mezi ženami skrytými v plachtě koutnici. Dobrým znamením mohlo být i to, že vybral těhotnou ženu (Václavík 1958, s. 497). Potom snoubenci předstoupili před rodiče, děkovali jim za dobré vychování a prosili je o požehání (Vine 1894, s. 107). Když nevěsta v Yorkshiru vykročila z domu, měl být za ní umyt práh horkou vodou, aby se i další dívky z domácnosti mohly vdát. Poté hodila nevěsta botou na znamení vzdání se otcovské autority (Gillis 1985, s. 60). 5.3.3. Cesta do kostela Od domu nevěsty vycházel svatební průvod ke kostelu, kde se konaly vlastní oddavky. Podle majetnosti snoubenců se šlo pěšky, nebo jelo na vozech. Šlechtici jezdili v kočárech. Pro nevěstu a ženicha mohl být kočár svatebním darem vyrobeným právě pro tuto příležitost, jako v případě svatby dcery Karla staršího ze Žerotína (Knoz 1999, s. 415). V Anglii průvod doprovázeli hráči na housle a dudy. Na mnoha místech se i bubnovalo a střílelo. Při cestě se hodně dbalo na znamení, ze kterých se určovalo, zda bude manželství šťastné a dlouhé. Nebezpečí představovaly nejrůznější věci. Potkat vůz se šimly nebo s hnojem přinášelo smůlu stejně jako vyvlečené kolo. Na krátké manželství se usuzovalo tehdy, když byl při průvodu slyšet umíráček nebo dokonce potkali pohřeb (Vine 1894, s. 107; Mráz 1968, s. 567). V Británii se mezi průvod neměl přidat žádný cizí člověk, pes nebo kočka, aby snoubence nerozdělil (Porterová 1992, s. 66). Nevěsta měla na cestě do kostela plakat a nesměla si zpívat (Mráz 1968, s. 567). Ve Walesu také podívat se za sebe přineslo dívce smůlu (Gillis 1985, s. 60). Na Moravě a na Slovensku se věřilo, že ohlédneli se jeden ze snoubenců za sebe, druhý brzy zemře, protože už teď se ohlíží po jiném partnerovi (Mráz 1968, s. 567). 5.3.4. Oddavky Manželství bylo uzavřeno v okamžiku, kdy nevěsta a ženich vyslovili svůj vzájemný souhlas, že spolu chtějí společně žít. V této chvíli přecházela žena z otcova područí do manželova. Souhlas bylo lépe uzavřít za přítomnosti svědků, aby se předešlo jeho případnému zpochybnění. Až do 16. století se oddavky většinou odehrávaly v soukromí, 27

kde se podepsala svatební smlouva a otec předal ruku své dcery ženichovi. Tuto funkci mohl mít také obřadník starosvat (Fojtík 1965, s. 338). Vdovy a sirotci mívali obřad na radnici (Francek 2000, s. 40). Postupně však obřad dostal pevnou církevní podobu. V Anglii se tak stalo uzákoněním Book of common prayer a v Čechách vydáním dekretu Tametsi (Kašný 2006, s. 23-24). V Anglii bylo zakázáno konat oddavky jindy než mezi osmou a dvanáctou hodinou ranní (Olsen 1999, s. 39). Ve středověku pokud se církevní obřad konal, uzavíralo se manželství před kostelem na schodišti nebo v předsíni. Některé chrámy měly pro tuto příležitost boční vchod, kterému se říkalo svatební (Bossy 2008, s. 37). K oltáři se složení manželského slibu přesunulo právě Knihou modliteb a Římským rituálem z roku 1614 (Adam 2001, s. 288, book). Ten také sjednotil a zjednodušil katolický svatební obřad, který do této doby byl rozdílný u většiny arcidiecézí (Adam 2001, s. 288). Obřad probíhal tak že snoubenci předstoupili před kněze, ten krátce pohovořil o pohledu církve na manželství a o povinnostech manželů z něj vyplývajících. V Anglii se poté zeptal, kdo dává tuto ženu tomuto muži. Otec nebo poručník nevěsty řekl, že on. Následovala otázka, zda si chtějí vzít toho druhého za manžela nebo manželku. Pokud snoubenci odpověděli souhlasně, vzal kněz jejich ruce a spojil je. U katolíků byly ruce překrývány štólou (Petráňová 2007, s. 136-137). Poté následoval jejich vzájemný slib, při němž si slibovali lásku, úctu a věrnost v dobrém i zlém dokud je smrt nerozdělí. Kněz následně vyhlásil pár za manžele ve jménu otce i syna i ducha svatého. V Rituale Romanum z roku 1614 byla použita věta: „zavazuji vás v manželství,“ která je však teologicky nesprávná a proto byla následně nahrazena (Adam 2001, s. 288). Následně si oba předali prsteny u katolíků požehnané a pokropené svěcenou vodou. Pak mohl kněz vyzvat ke svatebnímu polibku (Petráňová 2007, s. 136). Na severu Anglie políbil jako první nevěstu kněz, aby se na novomanžele přeneslo jeho požehnání (Morgan 1866, s. 24). Je to nejspíše pozůstatek starší středověké praxe, kdy kněz dal políbení pokoje ženichovi (Adam 2001, s. 287). Nakonec vyzval shromáždění, aby se za novomanžele modlilo. Kněz se ještě sám modlil dvě modlitby za novomanžele. A v anglikánském obřadu se zpívaly žalmy 128 a 67 (MacCulloch 1999, s. 199). U katolíků následovala bohoslužba s biblickými texty vztahujícími se k manželství a také se zpíval žalm 128 (Daněk 2000, s. 209). A o manželských povinnostech se zmínil kněz v kázání (Sládek 1994, s. 220). Českobratrská svatba není v bratrských dokumentech dobře popsána, je pouze uváděno, že se při ní má společenství modlit za manžele (Bidlo 1915, s. 61). Podle popisu k obrazu z díla Orbis sensualium pictus od Jana Ámose Komenského (viz obr. 3) víme, že 28

oddávání měl provádět kněz, manželé si při něm podali ruce a vyměnili prstýnky (Francek 2000, s. 17).

Obr. 4: Jan Ámos Komenský: Svatba (Francek 2000, s. 17).

Na Moravě po obřadu následovala svatební „vádzka“, tady průvod nevěsty a ženicha kolem oltáře se starosvatkou, která nevěstě přehodila přes hlavu úvodní plachtu, na znamení že se stala vdanou ženou. Novomanželka se měla bránit a úvodnici z hlavy shodit. Vádzka se mohla konat i před obřadem. Úvodnice měla na nevěstu přenést svou sílu (Václavík 1958, s. 512). V Notrhumbrii po obřadu odešli z kostela nejprve hosté, kteří zavřeli dveře kostela a novomanželé se museli vyplatit, aby je pustili ven. Někdy jim kladli do cesty lavici nebo kameny, tzv. petting stone. Ty bývaly tři a novomanželé je museli překonat, aniž by se jich dotkli. Dívka se přitom měla zdráhat a nakonec si nechala pomoci od dvou mladíků. Muž skákal sám. Pomocníkům se muselo za tuto službu zaplatit, minci mívala dívka už připravenou v dlani (Gillis 1985, s. 65-66). Při obřadu se také sledovala znamení, podle kterých se usuzovalo na délku manželství. Na Chrudimsku měli manželé pokleknout před kněze zároveň, protože ten, který by poklekl jako první, by první zemřel. Pečlivě se také sledoval plamen svíček na oltáři. Na straně kterého ze snoubenců se zatřepal plamen, ten měl zemřít jako první (Vine 1894, s. 109). V Čechách i v Anglii se dával dobrý pozor, aby během obřadu nikde nebyl

29

uvázaný uzel nebo aby jej nějaký záškodník neuvázal. Věřilo se, že to přináší nemohoucnost v manželství (Porterová 1992, s. 69).

Obr. 5: The Wedding. (Ackerman 1799, dostupné z: http://www.britishmuseum.org/research/search_the_collection_database/search_object_details.aspx?objecti d=1479010&partid=1&searchText=wedding&fromADBC=ad&toADBC=ad&numpages=10&orig=%2fres earch%2fsearch_the_collection_database.aspx¤tPage=8>)

5.3.5. Snubní prsten Předávání prstenu jako symbolu manželství je jedním z nejstarších zvyků, který se používal už ve starověkém Římě a dochoval se dodnes. Prsten se používal jako znak manželství a důkaz při sporech o uzavření manželství, pokud by chtěl některý z partnerů popřít sňatek. Žena jej dostávala při zásnubách nebo jako ranní dar. Jeho využití přímo při svatebním obřadu se však datuje až do 9. století, kdy byl použit při svatbě francké princezny Judity s Wessexským králem Ethelwolfem zřejmě v souladu s anglosaskými zvyky. Podle Bȃleského rituálu ještě ani roku 1448 nebyl prsten nutný při samotném obřadu. „Navléci snubní prsten pokud ženich nějaký donesl…“ (Bologne 1997, s. 43) Při obřadu dostávala prsten zpočátku většinou jen nevěsta. Poprvé se prsten pro ženicha objevuje v Bordeauxském rituálu roku 1596 (Bologne 1997, s. 50). U nás se dochoval prsten pro ženicha v pozůstalosti staroměstského radního Vojtěcha Augustina z Proseče z roku 1665 (Nachtmannová 2007, s. 55). Prsten se navlékal po vzájemném slibu. Předtím jej však žehnal kněz a teprve potom předával ženichovi. V Anglii byl prsten při předávání položen na Bibli (MacCulloch 1999, s. 198). Pokud nebyl obřad vykonáván

30

v kostele, mohlo žehnání manželů a prstenů probíhat „in thalamo“(v ložnici) nebo si pro něj manželé přišli do kostela (Bologne 1997, s. 69-70). Tradice v Čechách a v Anglii byla stejná do doby, než se nově vzniklá Anglikánská církev přiklonila k protestantismu a 27. ledna 1548 zakázala žehnání prstenů, pokrmů, domů a jiných neživých předmětů. Reformátoři totiž považovali žehnání za pověrečný úkon, který má dodat předmětům magicko-ochranitelskou funkci (Holeton 2006, s. 24-25; Gillis 1985, s. 62). Katolická církev se na problematiku žehnání dívá jinak. „Teologové říkají, že ve svátostech působí slovo Krista samotného, ve „svátostinách“ působí modlitba církve. Kněz, který světí vodu, prosí, aby bylo její užívání k duchovnímu prospěchu. Ten, kdo se pak svěcenou vodou kropí, se symbolicky dožaduje, aby se modlitba vztahovala i na něho. Požehnané svěcené předměty tedy nejsou talismany pro štěstí, nejsou k tomu, aby se s nimi prováděla pověrčivá magie. Jde tu spíš o symbolické vyjádření společenství v modlitbě. Bez ducha modlitby nepomůže voda v kropence, ani svěcená soška v taštičce.“ (Špidlík 2009, s. 137) Puritáni se na přelomu16. a 17. století pokusili zakázat i samotné nošení snubního prstenu, ale král Jakub I. rozhodl o udržení tohoto zvyku, aby se dali odlišit svobodní od zadaných (Holeton 2006, s. 25). Prsten se nosil v raném novověku na prsteníčku levé ruky. Dlouhou dobu se věřilo, že čtvrtý prst je spojen se srdcem tenkou žilkou, jak to uvedl Isidor ze Sevilly ve své encyklopedii. Ten také poprvé dává tomuto prstu název prsteníček. Levá ruka byla vybrána z důvodů více praktických, protože se méně používá při práci a také prsten na pravé ruce by mohl být u muže zaměněn s biskupským prstenem (Bologne 1997, s. 49). K prstenu, jako symbolu manželství se vázalo i několik pověr. V Čechách bylo zvykem prolévat prstenem před obřadem vodu (Černínová 1886, s. 285-286). V Anglii byla prstenu přisuzována velká síla při udržování manželství, když se prsten poškodil nebo dokonce zlomil, ženy věřily, že jejich manžel brzy zemře (Morgan 1866, s. 27). Prstenem se také dalo zjistit, kdo se stane dalším ženatým. Snubní prsten se dal do konvice, kdo ho pak našel v poháru, oženil se jako první (Choice notes from “Notes and querie” Folklore 1859, s. 255). 5.3.6. Kázání Svatebních kázání z raného novověku se u nás ani v Anglii mnoho nezachovalo. Na rozdíl od pohřebních kázání bývala totiž svatební vydávána tiskem jen málo (Hedahl 1999, s. 25). Většinou se vztahují k místům v Bibli, která se dotýkají manželství. Příkladem ze starého zákona je boží stvoření člověka jako muže a ženy v knize Genesis. Z evangelijních 31

textů se používá proměnění vody ve víno v Káně Galilejské. Obsah kázání se časem postupně proměňoval. V Čechách v předbělohorské době měla za cíl poučit novomanžele o jejich povinnostech, o příčinách ustanovení manželství jako svátosti. Kázání bývala dlouhá, trvala půl hodiny až hodinu (Sládek 1994, s 218). Kazatelé hovořili o vztazích mezi manželi a jejich prospěšnosti: „ A právěť jest Pán Bůh to dvé spojil a učinil jedno, dlé slova svého: A budou dva v jedno tělo. Z nichž jedna strana silnější, totiž muž, druhá strana mdlejší totiž žena. Aby silnější pohlaví pomáhalo mdlejšímu, avšak i bez ní pomocí mdlejšího býti nemůže. An v příkladu majíc u každé ruky pět prstů, avšak i bez toho malíku slušně býti nemůžeme.“ (Jiřík Zabilanský 1611, in Sládek, 1994, s. 218) Ve druhé polovině 17. a v 18. století se tón kázání mění spíše v žertovný. Popisují těžkosti manželů, jejich nectnosti a hloupost. Důstojnost dodávala jen krátká úvodní část. Kde se podle dobového obrazného myšlení přirovnávalo k majáku (světlé hoře) ukazující lodi pravou cestu v rozbouřeném moři (Sládek 1994, s. 219). 1. I v Anglii se kázání měnila. V době, kdy se v Anglikánské církvi šířila reformace, poukazovala kázání na nový pohled protestantů na manželství. Postupně s uklidněním situace se orientovala více na vzájemné vztahy mezi manželi (Hedahl 1999, s. 30).

5.4.Po obřadu 5.4.1. Cesta z kostela Po odchodu z kostela následovaly tradiční zvyky, které měly novomanželům přinést bohatství, prosperitu a děti. Proto se na ně v Anglii sypalo zrní (Gillis 1985, s. 40, 80) a v Čechách kladl pod nohy len (Vine 1894, s. 108). Po obřadu se také děkovalo knězi. V okolí Sunderlandu mu předávali tzv. hot pots, tedy hrnce s uvařeným jídlem (Henderson 1866, s. 25). V Anglii se také konal závod o podvazek. Ten muž, který doběhl jako první do domu nevěsty, od ní pak obdržel její podvazek a měl se tak brzy oženit. Podvazek původně brali mladíci nevěstě přímo z nohy již v kostele, ale reformace se proti tomuto zvyku tvrdě ohradila a tak byl z kostela vytlačen (Gillis 1985, s. 65). Oblíbenou zábavou v Čechách i v Anglii bylo zahrazovat cestu ozdobeným provazem nebo řetězem, aby průvod nemohl projít. Manžel musel za uvolnění průchodu zaplatit. Toto zahrazování se mohlo opakovat i několikrát. V Anglii se původně tento zvyk odehrával na prostranství před kostelem, ale odsud byl vytlačen. Lano mohlo být také nahrazeno kamenem (Vine 1894, s. 110; Gillis 1985, s. 65-66). V Anglii byl nebezpečným místem most, pokud přes něj museli novomanželé jít. První měl jít muž, aby ochránil svou ženu před případným nebezpečím. 32

Pak oba novomanželé hodili do vody drobné předměty, aby neměli v životě smůlu (Gillis 1985, s. 71). V Londýně v osmnáctém století udržovaly některé cechy speciální svatební tradice. Kominíci pořádali barevné průvody přitahující značnou pozornost veřejnosti. Místo zrní nebo květin bývali novomanželé posypáváni symboly povolání ženicha hřebíky pro tesaře, kousky kůže pro obuvníky, vlna pro pastýře (Gillis 1985, s. 70). 5.4.2. Svatební hostina Po obřadu se konávala hostina, která se odehrávala nejčastěji v domácnosti nevěsty (Greaves 1981, s. 183; Bůžek, Král, 2007, s. 176). Výjimečně se mohlo slavit u ženicha. Tento případ nastal při svatbě Jáchyma z Hradce a Anny z Rožmberka roku 1546, protože budoucího manžela postihla oční choroba (Francek 2000, s. 24). O náklady se však většinou dělily obě rodiny. Na vesnici se někdy chodívalo slavit do hostince, ale i tehdy měli jít novomanželé nejprve domů, aby si tam donesli svatební požehnání. Na Valašsku se hosté nejprve odebrali do hospody zapít svatbu a mezi tím se nachystal doma slavnostní oběd. Poté se hosté přesunuli na hostinu k nevěstě (Štika 1980, s. 123). Na konci 16. století byla v Londýně oblíbeným místem pro pořádání svatebního veselí radnice. Ta své prostory pronajímala za poplatek (Greaves 1981, s. 188). Přípravy na hostinu byly důkladné a trvaly dlouho. Uspořádání hostiny mohlo být sjednáno už ve svatební smlouvě. Ve svatební smlouvě z Anglie z roku 1547 se otec nevěsty zavázal k poskytnutí „poctivého a příhodného pokrmu“, který dodá v den obřadu spolu s „ubytováním, masem a nápoji pro spojence, přátelé a příbuzné“ ženicha a jeho otce (Bossy 2008, s. 37). Příprava hostiny byla velmi náročná nejen časově, ale i finančně a mnoho rodin se kvůli ní velmi zadlužilo. Tomu se snažily zabránit nejrůznější regulace. V Anglických městech existovalo nařízení pro omezení počtu hostů při svatbě na 20 osob. Za každého hosta navíc se musel platit poplatek. Nařízení mělo zabránit vzniku výtržností a zadlužování rodin (Gillis 1985, s. 87). Šlechtické svatební veselí bývalo velmi nákladné. Na hostinu se zvalo i několik set hostů. Nejvíce se však dbalo na to, aby přijeli vysoce urození páni a šlechtici, kteří této akci dodávali dostatečný lesk. Bylo opravdu velkou poctou, když na svatbu zavítal i panovník a to i pro nejpřednější rody království. Množství jídla na svatbách bylo opravdu velkolepé. Na hostině pořádané k sňatku Polyxeny z Pernštejna a Viléma z Rožmberka bylo snědeno 36 jelenů, 49 srnců, 1290 zajíců, 5800 kaprů, 11560 kvíčal a vypilo se 150 sudů světlého piva a 70 věder rýnského vína (Holý 2003, s. 29). V Anglii při svatbě 33

Elizateth Hawleyové a Leonarda Wheatcrofta bylo naplněno 14 stolů celkem třikrát (Forgeng 2007, s. 58). Šlechtici se kromě jídla bavili také hudbou a tancem. Pořádaly se turnaje nebo průvody v maskách. V Anglii na svatbě Elizabeth Nicollsové vystoupily o půlnoci tři, které svým vystoupením bavily hosty. První ve zlatých šatech, druhá převlečená za mnicha a třetí za jeptišku (Greaves 1981, s. 188). „Mumraj v larvách“ se konal při druhém sňatku Viléma z Rožmberka. Velký průvod masek znázorňujících roční doby, živly a božstva uspořádal také Ferdinand II. Tyrolský Janu Krakovskému z Kolovrat a Kateřině Boymontové z Payersbergu. Na této svatbě se také konal turnaj národů. Účastníci byli oblečeni do alegorických kostýmů zobrazujících jednotlivé národy a jejich zbraně měly archaickou podobu (Daněk 2000, s. 222). Oslavy bývaly zakončeny velmi oblíbeným ohňostrojem, konaným například při svatbě Žofie Braniborské a Viléma z Rožmberka (Bůžek, Hrdlička, Pánek 1999, s. 87). Zprávy o pořádání turnajů máme například ze svatby Kateřiny z Pernštejna (Vorel 1999, s.) nebo Anny Hradecké a Oldřicha Felixe z Lobkovic a na Kosti (Francek 2000, s. 22). Součástí byla pěší bitva a klání s dřevci. Císař Rudolf II. nechal uspořádat turnaj k svatbě Kryštofu Popelu z Lobkovic a Marii z Mollartu (Holý 2003, s. 31). V Anglii se soutěžilo při tzv. quintain o věneček nevěsty (Gillis 1985, s.). I měšťané své svatební veselí oslavovali bujarými hostinami. S dodáním jídla a pití na hostinu pomáhali i pozvaní hosté. Radní ve Slaném požádal Jiří Závěta ze Závětic a Anna Šumanová ve svém svatebním pozvání tele jako dar na hostinu. Rakovnické žádal o zvěřinu, ale oni s omluvou poslali půl věrtele piva. Od Mladoboleslavských dostal ryby (Večeřová 2002, s. 140). Při hostině se odbývalo i mnoho tradičních zvyků, které měly přinést štěstí, prosperitu a plodnost novomanželům. V Čechách se na novomanžele házel hrách, aby měli brzy děti. Nevěsta pokud chtěla děti, měla sedět na zámku s mákem, když potomky nechtěla, měla zámek uzamknout. Všechny zvyky se netýkaly jen nového páru. Snažily se také zjistit, kdo bude mít svatbu jako další. V Anglii se k tomuto účelu používal nůž zabodnutý držadlem do sýru, který se snažili chlapci vytáhnout, aniž by se pořezali. Komu se to podařilo, měl se oženit jako první (Henderson 1866, s. 22). Z 18. století máme doklady, že obvyklou činností při hostině, kromě pronášení řečí, bylo i vybírání příspěvků. Podle účelu a způsobu výběru se nazývaly různě např. na kolébku, na kuchařku, na vyrovnání útraty v hostinci. Proslovy pronášené na veselce byly nejrůznějšího druhu. Byly dokonce sepsány knihy pro starosvaty a družbu, které dávaly možnosti o čem a jak se má při svatbě mluvit (Fojtík 1965, s. 339).

34

Obr. 6: The Sailor's Fleet wedding entertainment. (Cooper, Mary 1747, dostupné na Internetu: ).

: Obr. 7: The Winchester Wedding. (Robinson, Robert 1683-1695, dostupné na Internetu: ).

35

5.4.3. Svatební dary Bylo dobrým zvykem obdarovat novomanžele nějakým předmětem do nové domácnosti. V Čechách se předávaly na svatební hostině. Ve Walesu se dárky dávaly už večer před svatbou. V Anglii se pak vystavily, aby si je všichni mohli prohlédnout. Šlechta si dávala často nádobí, picí soupravy, pozlacené knoflíky, šperky, umělecké předměty. K svatbě Hynka Bočka z Kunštátu a Kunhuty z Pernštejna dostali na památku kamenné znamení. (viz obr 8.) Dárky nepřinášeli jen svatební hosté, ale i rodiče snoubenců. Karel starší ze Žerotína daroval své dceři nový kočár, a přehoz na postel (Knoz 1999, s. 415). Na vesnici a ve městech bylo zvykem dostat jako dar ke svatbě od sousedů potraviny, ze kterých se připravovala hostina (Štika 1980, s. 120; Gillis 1985, s. 75). Kromě jídla dostávala dívka jako dar úvodní plachtu od matky nebo kmotry (Václavík 1958, s. 506).

Obr. 8: Kamenné (foto: Věra Bártová)

znamení

na

památku

sňatku

Bočka

z Kunštátu

a

Kunhuty

z Pernštejna

5.4.4. Hudba Hudba byla podstatnou součástí každé svatby. Nehrála jen k tanci, ale zněla při většině částí svatebního veselí. Sloužila jako ochrana proti zlu, oslavovala novomanžele a byla i součástí liturgie (Gillis 1985, s. 68, 80; Daněk 2000, s. 207). V Anglii hudba plnila ochrannou funkci na cestě na obřad a z něj, kdy měla odhánět síly, které by mohly uškodit snoubencům. K tomuto účelu se zvonilo na zvony, střílelo 36

z pistolí a hrála lomozná hudba. Puritáni se snažili pověry zbavit, a proto zakázali zvonění zvonů při svatbě. Hlučení a střílení nezabránili, je jen přesunuli dále od kostela (Gillis 1985, s. 70-71). Průvod doprovázeli hudebníci hrající na bubny, dudy či flétny (Gillis 1985, s. 60). Ti pak většinou hráli i na svatební hostině (Greaves 1981, s. 190). V kostele se zpívaly náboženské písně a žalmy, které se hodily ke svatbě svým obsahem. Text žalmu 128 byl zhudebněn mnohokrát (MacCulloch 1999, s. 199; Daněk, 2000, s. 209). Žalm 128 „Blahoslavený každý, kdo se bojí Hopodina a chodí po cestách jeho. Nebo z práce rukou svých živnost míti budeš, blahoslavený budeš, a šťastnět se povede. Manželka tvá jako vinný kmen plodný po bocích domu tvého, dítky tvé jako mladistvé olivoví vůkol stolu tvého. Aj, takovéŤ bude míti požehnání muž bojící se Hospodina. Požehnání tobě uděliž Hospodina z Siona, a ty spatřuj dobré věci Jeruzaléma po všecky dny života svého a viz syny synů svých a pokoj nad Izraelem.“ (Bible 2004, s. 502) Svatební pochody skládali i významní hudebníci jako Georg Friedrich Händel (Kerr 1965, s. 53). Při hostině se pak hrála taneční hudba. V 16. století, kdy ještě v Čechách nebyly rozšířené zámecké kapely, využívali někteří šlechtici služeb císařské kapely. Ta účinkovala na svatbě Viléma z Rožmberka s Polyxenou z Pernštejna. Častým hudebním doprovodem byli také městští trubači a pozounéři, kteří si doprovodem na svatbách přivydělávali ke svému platu. Oblíbenou muziku v předbělohorské aristokratické společnosti hrály židovské kapely. Jedna se účastnila například svatby Petra Voka z Rožmberka a Kateřiny z Ludanic, kde jak napsal Václav Břežan „velmi libě k tanci hrála“. V kostele i při hostině zpívali žákovští zpěváci. Hudba byla důležitou součástí i při svatbách českých bratří. Nezapomněl na ni ani Karel starší ze Žerotína, který jinak hudbě ani jinému veselí příliš neholdoval (Knoz 1999, s. 430). Hudbu v cudné a umírněné podobě schvalovali při svatebním veselí i angličtí puritáni (Greaves 1981, s. 187). Zobrazení hudebních nástrojů se dochovalo ze svatby Jana Krakovského z Kolovrat a Kateřiny Boymontové z Payersbergu, kterou uspořádal Tyrolský arcikníže Ferdinand II. Na vyobrazeních z maškarního svatebního průvodu se objevují dudy, flétny, bubny, šalmaje (předchůdce hoboje - obrázek), dulciany (předchůdce fagotu- obrázek), pozouny nebo harfy (Daněk, 2000, s. 223).

37

Obr. 9: Různé velikosti dulcianů (Praetorius 1620 dostupné na Internetu: ).

Obr. 10: Žena hrající na šalmaj (Stimmer Tobias cca 1500, dostupné na Internetu: ).

Tato svatba se sice odehrávala v Insbruku, ale Ferdinand žil nějakou dobu v Čechách a i tady uspořádal podobné svatby svým oblíbencům. Z nich se však podobné obrazy nezachovaly. Je však pravděpodobné, že podobné nástroje se užívaly i u nás (Daněk, 2000, s. 220). Hudbu mívali i chudí podruzi. Místo běžných nástrojů však používali duté kosti, sekery, kleště, lopaty, pokličky, hrnce a kotle (Gleaves 1981, s. 189). Na oslavu novomanželů z aristokratických rodin byly také skládány oslavné verše. Recitovaly nebo zpívaly se na většině aristokratických svateb v Čechách i Anglii v době renesance (Blevis 2004, s. 64, Daněk, 2000, s. 214). Verše s hudebním záznamem se dochovaly od Blažeje Jičínského, které složil k svatbě Tobiáše Mouřenína a jeho nevěsty Alžběty (Daněk 2000, s. 225). Básně k oslavě svatby skládali i kněží. Příkladem jsou verše složené neznámým knězem k sňatku Reginy z Lichtenštejna a Pavla Frydrycha Briccia připojené ke svatebnímu kázání: Pokoj vám, manželé noví, co vám svatý Pavel poví? Velká svátost manželstvo jest, z toho vám bohda pojde čest Frydrych ten pokoj znamená, nebude bohdá proměna; v ctném, pokojném obcování buď jen svornost mezi vámi, 38

neb ta statek rozmnožuje, jejž nesvornost rozptyluje … Vinšujíc syna neb dceru, já jím toho přeji věru, vy pak, muzikanti, hrejte k veselosti podnět dejte: děj se tehdy vůle Boží, ať se ctné křesťanstvo množí, neb dobře nabyté zboží způsobuje milost Boží. Pokoj Pánle praWé láskI opatrVj Wás nInI a kažDého časV, až VzřIte Boha na SIoV. Amen. (Wolfová 1994, s. 226-227) (celá báseň viz příloha 2) 5.4.5. Svatební noc První společně strávená manželská noc stvrdila navždy manželské pouto, až po ní bylo nerozlučitelné (Kašný 2006, s. 19-20). Tento zvyk nejspíše pramení z germánského pojetí svatby na etapy, jejíž poslední částí bylo spojení manželů (Bologne 1997, s. 30). Manželství sice vzniká vzájemným slibem snoubenců, ale dokud není konzumováno, je možné jej ze závažných důvodů zrušit. Pokud by se jeden z partnerů rozhodl pro život v klášteře, mělo mu to být umožněno (Kašný 2006, s. 19). Proto mělo uvedení novomanželů na lože obřadnou formu všeobecně udržovanou ještě v 19. století a v některých oblastech i ve století dvacátém. Snoubence ukládali na lože družičky a družbové, družičky nevěstu a družbové ženicha (Gillis 1985, s 69; Morgan 1866, s. 27; Mráz 1968, s. 569). Svatební noc symbolizovala budoucí život v manželství a také ochotu mít společně děti, což se považovalo za hlavní účel manželství. Proto prvním existujícím požehnáním pro manžele, bylo žehnání jejich svatebnímu loži tzv. požehnání in thalamo. Používalo se po celý středověk, ale v novověku se od něj postupně ustupovalo (Bossy 2008, s. 39). Objevilo se však i v potridentském misálu: Adiutorium nostrum in nomine Domini. Quifecit caelum et terram. Dominus vobiscum. Et cum spiritum tuo. Oremus. Bene+dic, Domine, thalamum hunc: et omnes habitantes in eo, in tua pace consistant, et in tua voluntate permanent, et senecant, et multiplicentur in longitudine dine dierum. Per Christum Dominu nostrum. Amen. Následuje pokropení svěcenou vodou (Missale romanum 1576, s. cv). V Anglii toto žehnání nebylo tolik obvyklé jako jinde v Evropě. Požehnání in thalamo se však konalo při svatbě Marie Tudorovny (Leitner 2002, s. 183). Zavedením

39

Book of common prayer Anglikánská církev zakázala žehnání neživých věcí, tím bylo zrušeno i Benedicto in thalamo (Holeton 2006, s. 24-25). Svatební noc se nemusela konat hned ten stejný den, kdy byly oddavky. Církev se dokonce snažila zavést třídenní odklad tzv. Tobiášovy noci. Podle biblického příběhu o Tobiášovi, který si život se svou ženou musel vysloužit čekáním na jejich společnou noc (Bologne 1997, s. 72-73 ). Čeští bratři tuto praxi velmi doporučovali (Halama 2003, s. 86 87). 5.4.6. Čepení nevěsty Ráno po svatební noci přišli k nevěstě domů ženy, sundaly jí z hlavy věnec a nasadily čepec. Čepec byl symbolem vdané ženy, která bez pokrývky hlavy ven nechodila. Při tomto obřadu nesměli být přítomni muži a většinou se jej neúčastnily ani svobodné dívky. Byla to záležitost vdaných žen, které tak mezi sebe přijímaly novou členku. Na Moravě bývala dívka při tomto obřadu ukrytá pod koutní plachtu (Václavík 1958, s. 497). Podle pověry měla nosit žena první den jen jeden čepec, aby měla jen jednoho manžela. Snímání věnečku nevěstě mohl provádět i kněz. Zprávu o tom máme ze svatby Viléma z Rožmberka s Žofií Braniborskou, kdy nevěstě snímal věneček berlínský probošt (Bůžek, Hrdlička, Pánek 1997, s. 86). Čepce mohly být jednoduché, ale šlechtičny mívaly čepce nákladně zdobené. Dívka jej často dostávala jako dar ke svatbě od matky nebo kmotry. Čepec se mohl dávat i jeho symbol u zásnub. Dostala jej Marie, dcera Jindčicha VIII., když byla jako čtyřletá zasnoubena (Leitner 2002, s. 154). V Anglii se neprovádělo jen uvedení nevěsty mezi vdané ženy, ale rituál uvádění podstupovali i muži. Novomanžel musel přeskočit tyč, kterou drželi ti, o kterých se předpokládalo, že se budou také brzy ženit. Na jedné straně stáli svobodní muži a na druhé ženatí. Tímto skokem se pomyslně dostával ze skupiny svobodných mezi ženaté ( Gillis 1985, s. 69-70). V Yorkshiru seděla novomanželka na posteli, když přišli hosté, měla žena hodit svou punčochu přes levé rameno, koho zasáhla, ten se měl oženit nebo vdát nejdříve. V některých oblastech házeli punčochami oba novomanželé (Gillis 1985, s. 69). V Anglii také byli uváděni novomanžele na nová místa v kostele, která jim od této chvíle náležela jako symbol vyššího postavení ve společnosti (Gillis 1985, s. 75). 5.4.7. Přivedení nevěsty do manželova domu Přivedení novomanželky do jejího nového domova ukončovalo celé svatební veselí. Z dívky se tímto okamžikem stala nová paní domu (Dülmen 1999, s. 162). 40

Nevěsta přicházela do nového domova většinou druhý nebo třetí den po obřadu v závislosti délce oslav. Aristokratické dívky mohly na tento okamžik čekat podstatně déle. Obzvláště pokud se vdávaly do jiné země nebo do větší vzdálenosti. Při první svatbě Viléma z Rožmberka přijela jeho žena Kateřina Brunšvická na Krumlov až osm měsíců po svatbě. Obřad se konal 28. února a novomanželka dorazila do nového domova až 25. října. Oslava jejího příjezdu však byla více než velkolepá. Novomanželka přijela s velkým doprovodem příbuzných a přátel. Na uvítání pro ni její manžel připravil velký banket se čtyřiceti tabulemi a jezdecký turnaj. Předčítaly se i verše oslavující novomanžele, jak bylo v Čechách v té době zvykem. Celá slavnost trvala asi týden, ale Kateřinini příbuzní odjeli až 3. listopadu. (Bůžek, Hrdlička, Pánek 1997, s. 83). I na vesnici byl tento okamžik vekou událostí. Dívka byla do nového domova převážena i se svou výbavou. Dívčiny věci byly naloženy na vůz a utvořil se průvod, který dívku doprovázel. Dívka se měla hodně bránit a plakat. Během cesty mohla na průvod čekat různá překvapení. Když anglická nevěsta přijela do nového domova, byl jí podán koláč, který snědla, a talířek hodila za sebe, pokud se rozbil, znamenalo to pro novomanžele štěstí (Gillis 1985, s. 75). Nebezpečným místem pro nevěstu byl práh nového domova, který jako přechodový symbol pro ni představoval nebezpečí. I když z Českých zemí ani z Anglie nejsou zaznamenány tak vyhraněné situace, jako z Německa, kde pokud v domě, do kterého přicházela nová žena, předtím někdo umřel a rakev vynesli dveřmi, nesměla dívka těmito dveřmi vstoupit, ale musela vlézt oknem stoupnout na postel tam pojíst sýr a zbytek hodit za sebe (Bologne 1997, s. 57). V Čechách i v Anglii byla přes něj přenášena svým manželem, aby se jej nedotkla (Gillis 1985, s. 64). Skotská dívka byla odvedena ke krbu a od tchýně dostala kleště, pohrabáč nebo koště jako symbol nové paní domu (Gillis 1985, s. 75). Potom tchýně rozbila o hlavu nevěsty koláč nebo chleba. Kousky si poté rozebraly svobodné dívky, a daly si je pod polštář. Ve snu se jim potom mělo zdát o muži, který se stane jejich manželem (Morgan 1866, s. 22).

5.4.8. Šarivari Šarivari, tedy dělání rámusu a nejrůznějších nepříjemných žertů, bylo provozováno jako vyjádření nesouhlasu mladých lidí k zlořádu ve společnosti. Tato praxe byla rozšířená po celé Evropě. Mohli si jej vysloužit i novomanželé. Bylo tomu tak v případech, kdy byl

41

mezi nimi velký věkový rozdíl, nebo když se dívka vdala do jiné vesnice (Muir 1997, s. 98). Šarivari mohli uspořádat i pro zrušené zasnoubení (Dülmen 1999, s. 149). Nejčastější formou šarivari bylo hlučení pod okny a zpívání obhroublých serenád, které mohlo trvat i dlouhé hodiny. Manžel se musel z tohoto vykoupit (Gillis 1985, s. 68) Kromě zpěvu si mohli novomanželé projít i potupnými zkouškami. Časté bylo, pokud se dívka vdávala do jiné vesnice, aby ona nebo její příbuzný zatančil potupný tanec v zelených punčochách nebo bez bot (Gillis 1985, s. 72). Při podezření, že byl některý ze snoubenců druhému nevěrný, se dávaly druhému jako dar parohy. Nebo se na bránu kostela přivazovala větev omotaná kopřivami (Gillis 1985, s. 55). Novomanželům mohli do postele strčit větev nebo punčochy naplněné pískem (Gillis 1985, s. 69).

42

6. Praktická část Cílem praktické části bakalářské práce bylo zjistit jaké svatební zvyky a rituály se praktikují v současné české populaci a jaké tradiční zvyklosti přetrvaly z období raného novověku do současnosti. Proto byl proveden orientační výzkum, který měl zmapovat současné povědomí o svatebních tradicích. Předmětem výzkumu bylo zjišťování, zda pohlaví, věk, dosažené vzdělání a místo odkud lidé pocházejí a ve kterém bydlí, ovlivňuje jejich znalost svatebních pověr a tradičních zvyklostí. Pro vyhodnocení jsem vycházela z těchto hypotéz: Ženy jsou více zapojeny do příprav a pořádání svatby a zároveň se více pověr týká dívek než mužů. Ženy by tedy měly mít větší povědomí o svatebních pověrách a zvycích. Na venkově je větší propojenost minulosti a současnosti. Míra dodržování tradic je zde větší než ve městech. Lidé z vesnic by tedy měli mít větší povědomí o svatebních pověrách a zvycích. Tradice jsou udržovány spíše staršími lidmi. Povědomí o tradičních pověrách a zvycích by mělo být mezi staršími lidmi vyšší než u mladé generace.

6.1.Materiál Základní data pro výzkum byla získána z dotazníkového šetření, kterého se zúčastnilo 51 osob. Všechny osoby měly trvalé bydliště v České republice. Kromě jednoho dotázaného, jehož rodiče pocházejí z Vietnamu, byli všichni české národnosti. Mezi osobami, které odpověděly na dotazník, bylo 32 žen a 19 mužů. Z hlediska sledovaného věkového rozložení bylo 24 osob mladších 40 let a 27 starších 40 let. Mezi dotazovanými bylo 29 osob, které se narodily a žijí ve větších městech a 22 osob narozených a žijících na vesnici. Z hlediska dosaženého vzdělání byl soubor rozložen následovně: tři osoby se základním vzděláním, 6 osob vyučených, 27 osob se středoškolským vzděláním s maturitou a 15 osob s vysokoškolským vzděláním. Všichni odpovídající souhlasili s využitím údajů, získaných z dotazníků, pro účely zpracování bakalářské práce. Svůj souhlas stvrdili podpisem informovaného souhlasu.

43

6.2.Metody Při výběru vzorku populace pro dotazníkové šetření byla v první fázi použita metoda sněhové koule (Hendl 2007, s. 152). Získávání dalších probandů pro vyplnění dotazníku při ní vychází z doporučení osob, které již na dotazník odpověděly. První osoby pocházely z okolí autorky výzkumu a postupně byly doporučovány další osoby mimo okruh autorčiných známých. Spolu s nárůstem počtu odpovídajících byla metoda sněhové koule kombinována se stratifikovaným účelovým vzorkováním tak, aby byly stanovené kategorie odpovídajících rovnoměrně rozloženy a daly se srovnávat (Hendl 2008, s. 152). V rámci výzkumu byli probandi rozděleni do účelových kategorií podle pohlaví (žena/muž), věku (do 40 let/nad 40 let), prostředí ve kterém žijí (město/vesnice) a dosaženého vzdělání (základní/středoškolské/vysokoškolské). Pro účely výzkumu byl sestaven jednoduchý otevřený dotazník (Řezanková 2007, s. 186). Dotazník obsahoval jednoduché otázky, které souvisely se svatebními zvyklostmi a rituály.

Seznam otázek položených v dotazníku: 1. Znáte nějaké svatební tradice? 2. Dodržují se tyto tradice ve vašem okolí? 3. Znáte svatební pověry? 4. Znáte zvyky, které mají zjistit, zda bude mít dívka/chlapec brzy svatbu? Nebo kdo se stane jejich nastávajícím? 5. Koná se před svatbou rozloučení se svobodou? 6. Účastnil/a jste se někdy krojované svatby? 7. Znáte úsloví o nešťastných májových svatbách? 8. Jakou roli při uzavírání sňatku v dnešní společnosti hraje podle vašeho názoru majetek nevěsty/ženicha?

Výsledky dotazníkových šetření byly statisticky vyhodnoceny. Byly vyhodnoceny ukazatele základní popisné statistiky. Pro vyhodnocení byl použit binomický test a t-test. Vzhledem k nízkému počtu probandů je nutné pohlížet na tento výzkum jako na orientační, který by mohl sloužit jako základ dalšímu výzkumu.

44

6.3.Výsledky Vyhodnocení dotazníkového šetření: 1. otázka: Znáte nějaké svatební tradice? Pokud ano jaké? Na první otázku odpověděli všichni dotázaní kladně a nejčastěji uváděli tyto zvyky (znalost v procentech viz graf): • Rozbíjí se talíř, protože střepy nosí štěstí, střepy potom novomanželé společné smetají. • Jedení polévky z jednoho talíře. • Nabídnutí sklenice vody nebo alkoholu, kdo si vybere alkohol, bude vládnout domácnosti. • Přenesení nevěsty přes práh. • Ženich dostane kouli a chomout, nevěsta bič, někde je nevěsta vysazena na žebřiňáček a novomanžel zapřažen a musí táhnout, nevěsta ho popohání bičíkem. • Házení rýže na novomanžele před kostelem (někdy čočka nebo pohanka). • Předsvatební rozloučení se svobodou tzv. svíce. • Únos nevěsty ze svatební hostiny. • Vyměňují se snubní prstýnky. 100,00% 90,00% 80,00% 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% 0,00%

Graf 1: Znalost svatebních zvyků.

45

100,00 90,00 80,00 70,00 60,00 50,00 40,00 30,00 20,00 10,00 0,00

muži ženy

Graf 2: Znalosti svatebních zvyků mezi muži a ženami. 100,00 90,00 80,00 70,00 60,00 50,00 40,00 30,00 20,00 10,00 0,00

0-39 > 40

Graf 3: Znalost svatebních zvyků osob mladších 40 let a osob starších 40 let 90,00 80,00 70,00 60,00 50,00 40,00 30,00 20,00 10,00 0,00

město venice

Graf 4: Znalost svatebních zvyků obyvatel měst a vesnic.

46

Další popsané zvyky byly uvedeny jen v 1 až 3 případech: • Požádání o ruku budoucí nevěsty. • Ohlášky v kostele. • Požehnání od rodičů, děkování rodičům. • Chození na hrob, když jsou rodiče mrtví. • Do klopy si svatebčané dávají myrtu. • Zdobení aut. • Na svatbu se jezdí samostatně. • Řeknou si společné ano. • Ženich políbí nevěstu. • Přinášení obětních darů nevěstou a ženichem v kostele. • Modlitby před jídlem. • Pronáší se novomanželský přípitek- ženich dostane vodu a manželka černý alkohol. Nebo dostanou ocet. • Společné krájení dortu. • Staví se svatební brána nebo mája před domem nevěsty. • Vybírání do lodičky věno pro nevěstu. • Koná se divadelní představení. • Pečou se koláče a rozdávají před kostelem. • První společný tanec. • Odčepení nevěsty a ženicha- vysvlečení ze svatebních šatů. • Mince položená při hostině na stole. • Zkoušení nevěsty a ženicha - ženich musí rozseknout špalek a nevěsta ušlehat vajíčka. • Zatahování - při odchodu z kostela se novomanželům zatarasí cesta a žádá se po nich výkupné. • Zavřený dům a nevěsta je schovaná- podstrčí se jiná osoba převlečená za nevěstu. • Ženichovi se zavážou oči a dovede se k 6 dívkám, podle osahávání kotníků má ženich určit, která je jeho nevěsta. • Nevěstu k oltáři doprovázejí družičky. • Rozdávání panenek- přání hodně dětí. • Otec vede nevěstu matka ženicha.

47

• Vybírání peněz do koláče. • Rozdávání svatebních koláčů sousedům a známým. • Svatební noc. • Popravky- dojídání jídla druhý den. Více zvyků uvedly ženy průměrně 5,84 zvyku, muži uvedli v průměru 4,89 svatebních zvyků. Výraznější rozdíl byl mezi obyvateli z města a z vesnice. Lidé z venkova uvedli v průměru 6,48 zvyků a lidé bydlící ve městě jen 4, 68 zvyku. Tento rozdíl však může být způsoben i větším počtem žen ve venkovské skupině z 22 dotázaných osob jich bylo 16 ženského pohlaví. Rozdíl mezi znalostí svatebních zvyků lidí mladších nebo starších 40 let nebyl statisticky významný. Dotazovaní mladší 40 let uvedli 5, 71 zvyku osoby starší 40 let uvedli 5, 3 zvyku. Nejčastěji uváděli dotazovaní rozbíjení střepů a to v 84 %. 2. otázka.: Dodržují se tyto tradice ve vašem okolí? Dodržování alespoň některých svatebních tradic ve svém okolí potvrdili všichni dotázaní mimo jednoho, který uvedl, že se ještě žádné svatby neúčastnil. Respondenti uvedli, že všechny zvyky, které popsali v první otázce, se v jejich okolí dodržují. 3. otázka.: Znáte svatební pověry? Pokud ano jaké? Na třetí otázku odpovědělo ano 88% dotázaných. Nejznámější svatební pověrou byla pověra o nešťastných májových svatbách, která bude ale vyhodnocena v otázce č. 7. Druhou nejuváděnější pověrou byla ta, podle které ženich nemá vidět nevěstu před svatbou v šatech, kterou uvedlo 35% dotázaných. Že má mít nevěsta na sobě něco nového, starého, modrého a půjčeného, uvedly v dotazníku pouze ženy a to v 21,6% (graficky vyhodnoceno v grafu 2). Další uvedené pověry: • Nevěsta nemá péct svatební koláče. (uvedeno 1 krát) • Nevěstiny šaty nemají být modré, protože by ji pak manžel bil. (2 krát) • Nevěsta také nemá mít na sobě nic z perel, protože by manželství hodně plakala. (6 krát) • Déšť nosí novomanželům štěstí. (4 krát) • Štěstí nosí i slunečné počasí ve svatební den. (1 krát) 48

• Snoubenci nemají trávit společně noc před svatbou, nejlépe nebýt ani ve stejném domě. (4 krát) • Pokud se zdá svobodnému o vlastní svatbě nikdy ji nebude mít. (1 krát) • Ztráta snubního prstenu značí neštěstí. (1 krát) 4. otázka.: Znáte zvyky, které mají zjistit, zda bude mít dívka/chlapec brzy svatbu? Nebo kdo se stave jeho nastávajícím? Pokud ano jaké? Na tuto otázku odpovědělo kladně v 66,7% respondentů. Ženy odpověděly kladně v 87,1%, muži jen ve 36,8%, mladší 40 let v 79,2%, starší 40 let v 55,6 % a v 58,6% lidé žijící ve městech, v 77,3% žijících na vesnici. Více tedy znají zvyky spojené se zjišťováním budoucí svatby ženy, lidé mladší 40 let a žijící na venkově. Nejznámějším zvykem je házení střevícem o vánocích. Dívky hází botou, a pokud padne špičkou ke dveřím, dívka se do roka vdá. Tuto tradici zná 45 % dotázaných. Ženy uvedly tento zvyk v 56,3 %, muži jen ve 23,3 %, 34,5% z města, 59,1% z venkova, 62,5% mladších 40 let, 29,6% starších 40 let (graf 6, 7, 8) Házení svatební kytice (která dívka ji chytí, ta se vdá jako první) uvedlo 37% dotázaných, muži v 31,6 % a ženy ve 40,6 %, dotázaní žijící ve městě v 50,0% na venkově v 21,7%, lidé mladší 40 let v 50,0%, starší 40 let ve 29,9 % (graf 1, 2, 3, 4). Třetím nejznámějším zvykem je barborka. Na svátek sv. Barbory 4. prosince se uřízne třešňová větvička, a pokud vykvete na Štědrý den, dívka se do roka vdá. Tento zvyk uvedlo 27 % dotázaných. Znalo jej 10,5% mužů a 37,5% žen, 24,1% z města, 31,8% z vesnice, 41,7% mladších 40 let, 14,8% starších 40 let (graf 5, 6, 7, 8). 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0%

Graf 5: Znalost zvyků zjišťujících budoucího partnera.

49

60,0 50,0 40,0 30,0

muži

20,0

ženy

10,0 0,0 házení botou o Vánocích

barborka

Graf 6: Znalost zvyku házení botou o Vánocích, rozkvetlé barborky mezi muži a ženami 70 60 50 40 0-39

30

> 40 20 10 0 házení botou o Vánocích

barborka

Graf 7: Znalost zvyku házení botou o Vánocích, rozkvetlé barborky osob mladších a starších 40 let. 70 60 50 40 město 30 vesnice 20 10 0 házení botou o Vánocích

barborka

Graf 8: Znalost zvyku házení botou o Vánocích, rozkvetlé barborky obyvatel měst a vesnic.

50

Další zvyky, které uvedli dotázaní: • Podívat se o Vánocích do vody (uvedeno 4 krát). • Házení věnečku na sv. Jana (2 krát). • Rohový koláč (2 krát). • Stoupnout si pod černý bez na Štědrý den a zatřást s ním, aby se příští rok objevil nápadník (2 krát). • Trhání okvětních lístků kopretiny (uvedeno 1 krát, ale nejspíše jen u ostatních nevzpomenuto). • Společné skákání přes svatojánský oheň (1 krát). • Nevěsta hází botu, kdo ji chytne, čeká ho svatba (1krát). • Házení nevěstina podvazku, který chytají muži, kterému se to podaří, první se ožení (1 krát). • Kousnutí do jablka a vyslovení při tom jména milého nebo milé (1 krát). 5. otázka: Koná se před svatbou rozloučení se svobodou? Pokud ano jak vypadá? Na tuto otázku odpověděli kladně všichni dotázaní kromě jednoho, který odpověděl, že neví. Většina dotázaných popsala rozloučení jako setkání s přáteli spojeným s konzumací alkoholu. Oddělenou rozlučku pro muže a ženy uvedlo 49,0 % dotázaných. Ženy ji uvedly v 62,5%, muži jen 36,8%. Věk ani místo bydliště na tuto praxi vliv nemělo. 13,7% dotázaných uvedlo, že rozloučení mají jen muži. Společnou rozlučku uvedl jen jeden dotázaný. Ostatní se ke společné nebo oddělené rozlučce nevyjádřili.

6. otázka.: Účastnil/a jste se někdy krojované svatby? Na šestou otázku odpovědělo kladně pouze 9,8% dotázaných. Z toho 3 ženy a 2 muži, 2 z vesnice a 3 z města, 2 mladší 40 let a 3 starší 40 let. Vyvozovat závěry z tak nízkého počtu osob není možné. 7. otázka.: Znáte úsloví o nešťastných májových svatbách? Znalost této pověry potvrdilo 70, 6% dotazovaných. Pověru znají více ženy, na otázku z nich odpovědělo kladně 78,1% . Muži odpověděli kladně jen v 57,9 % případů. Lidé mladší 40 let odpověděli kladně v 66,7% případů, lidé starší 40 let v 74,1% případů. Dotázaní žijící na vesnici v 63,6%, obyvatelé města v 75,8% případů. Celkově je tato pověra nejznámější ze všech v dotazníku uvedených. 51

8. otázka: Jakou roli při uzavírání sňatku v dnešní době hraje podle vašeho názoru majetek nevěsty/ ženicha? 3 dotázaní na tuto otázku neodpověděli a 3 uvedli, že neví. Dost značnou, nebo větší než v minulosti uvedlo 6 dotázaných. Více si to myslí ženy (15,6%) než muži (5, 3%), lidé pocházející z města (17,3%) než z vesnice (4,5%), mladší 40 let (20,8%) než starší 40 let (3,7%). 8 dotázaných si myslí, že žádnou roli nehraje. Více si to myslí muži v 21,1%, ženy jen v 12,5%. Na věku odpovídajících nezáleželo, mladší 40 let si to myslí v 16,7% a starší (14,8%). Všichni, kteří uvedli tuto odpověď, pocházejí z města. 2 dotázaní uvedli, že finance hrají roli při hledání partnera. Oba jsou mladší 40 let. Jeden pochází z vesnice, druhý z města. Aby mohli lidé uzavřít manželství, musí být finančně zajištěni, si myslí 5 dotázaných 3 muži a 2 ženy. 3 pocházejí z venkova a 2 z města. Pokud je jeden z partnerů výrazně bohatší je dobré uzavřít předmanželskou smlouvu. Tímto způsobem odpovědělo 10 dotázaných z toho 8 žen (25,0%) a pouze 2 muži (10,5%). 4 osoby (16,7%) byly mladší 40 let a 6 osob (22,2%) starších bylo 40 let. Taktéž 4 dotazovaní jsou obyvateli města (13,8%) a 6 jich žije na vesnici (27,3%). 12 dotázaných si myslí, že záleží na každém, pro někoho nehraje žádnou roli, ale pro jiné velmi výraznou. Z toho 7 žen (21, 9%) a 5 mužů (26,3%), 7 z vesnice (31,8%) a 5 z města (17, 2%), 7 starších 40 let (25, 9%) a 5 mladších (20, 8%). Jeden dotázaný si myslí, že majetek hraje roli, ale s postupnou finanční nezávislostí žen je jeho role menší.

52

7. Diskuze Z popisu a srovnání svatebních zvyků a rituálů sledovaných v oblastech Anglie a Českých zemí v období 16. až 18. století vyplývá, že svatební tradice jsou velmi ovlivněny společným evropským kulturním prostředím a křesťanskou vírou, která se od svých počátků k manželství vyjadřovala a vytvořila jeho normy. Proto i tradice české a anglické společnosti vykazují výrazné společné shody, přestože obě zemně prošly rozdílným historickým i náboženským vývojem. Anglie, která byla ještě na počátku 16. století plně katolickou zemí se v průběhu tohoto století od katolické církve odloučila a prošla postupnou protestantizací. Opačný průběh můžeme sledovat v českém prostředí, kde proběhla v 17. stolení rekatolizace. Tyto rozdíly ve víře však měly na uzavírání sňatků podle mých zjištění menší význam, než by se dalo očekávat. V obou státech proběhlo zavedení povinných církevních obřadů, které se vzájemně velmi podobají. Anglikánští reformátoři se sice snažili zabránit praktikování lidových zvyků, protože v nich viděli pohanské tradice, ale podařilo se jim vytlačit tyto zvyky jen do větší vzdálenosti od kostela. Katolická církev v nich neviděla velký problém. V praktické části tato práce jsem vycházela ze stanoveného předpokladu, že je rozdíl v povědomí o svatebních tradicích mezi pohlavími, různými věkovými skupinami a místem odkud pochází. Výsledky dotazníkového šetření potvrdily větší znalost tradic u žen. Mezi dotazovanými se však našla řada mužů, kteří byli se svatebními zvyklostmi velmi dobře obeznámeni. Výzkum také potvrdil předpoklad, že lidé z vesnického prostředí znají více svatebních tradic než lidé z města. Rozdíl ve znalostech u těchto dvou skupin však nebyl tak významný jako v případě rozlišení podle pohlaví. Zajímavý je poznatek, že zvyk házení svatební kyticí uvedlo více dotázaných pocházejících z města. Je tomu tak pravděpodobně proto, že se tento zvyk objevuje při svatbách teprve ve 20. století. A v případě svateb lidí z městského prostředí, při nichž se dodržuje méně tradičních zvyků, byl přijat rychleji. Nepotvrdil se předpoklad, že by se mladší lidé o tradice méně zajímali a neznali je. Povědomí o nich měli srovnatelné, jako starší lidé. Podařilo se prokázat, že se do současnosti udržely i některé zvyky z raného novověku. V dotazníku čtyři lidé uvedli, že se v jejich okolí dodnes udržuje zahrazování cesty novomanželům. Většina ostatních popsaných zvyklostí je známa až z 19. století nebo jsou ještě mladší. I v dnešní době vznikají nové tradice, které mohou mít i čistě lokální charakter. Příkladem takové nové tradice je pořádání divadelního představení pro nevěstu a

53

ženicha v jedné brněnské farnosti. Velkou stálost prokázaly církevní tradice, které jsou předepisovány církevním právem a liturgickými předpisy.

8. Závěr Svatební tradice Anglického a Českého obyvatelstva v 16. až 18. století vykazují značnou podobnost v základní struktuře celého obřadu, typickou pro střední a západní Evropu. Pro období raného novověku v Evropě je typický přechod od soukromého uzavírání manželství k církevnímu obřadu. V Anglii proběhl tento přechod o půl století dříve, přestože vydání knihy Book of common prayer a dekretu Tametsi dělilo jen 14 let. Toto zpoždění vzniklo nejspíše nepřehlednou náboženskou situací v Českých zemích, kde vstoupil dekret Tametsi v platnost až roku 1605. Církevní obřady jsou si v obou církvích velmi podobné, protože vychází ze společného základu, který se formoval od starověku. Jejich základem je společný souhlas snoubenců s uzavíraným manželstvím. Vidění manželství jako smlouvy stvrzené souhlasem vychází z římského práva, které bylo základem středověkému kanonickému právu. To pak stanovovalo, za jakých podmínek je uzavřené manželství platné. Církevní soudy dohlížely na manželské spory a rozhodovaly je. Proto si církev začala nárokovat i právo dohlížet na uzavírání manželství. Církevní obřad vychází z Řeckých a Germánských tradic, které následně přejímala a transformovala i Katolická církev. Z katolické tradice vycházela i Anglikánská církev při tvoření svého vlastního obřadu a díky tomu jsou si oba velmi podobné. Liší se jen v předávání nevěsty ženichovi jejím otcem, které se provádí v Anglii a vychází ze starší praxe. V katolickém obřadu má být stejné postavení obou snoubenců vyjádřením jejich svobodné vůle ke vzájemnému odevzdání se. To však bylo často jen prázdným gestem nevypovídajícím o skutečnosti, že svatba byla dohodnuta rodiči nebo příbuznými s větším či menším souhlasem snoubenců. Druhou odlišností anglikánského a katolického rituálu bylo žehnání snubního prstenu. Katolická církev toto žehnání běžně prováděla a dodnes provádí. Anglikánská církev od něj upustila vlivem protestantismu, který se v ní šířil během 16. století a označoval žehnání předmětů za pověrečný úkon. V oblasti světských zvyků se svatební tradice odlišovaly více. Někdy se však lišily více v jednotlivých oblastech jedné zemně než mezi nimi navzájem. Příkladem může být uzavírání či neuzavírání manželství na svátek svatého Tomáše. V Yorkshiru měly být manželství uzavřená v tento den nešťastná, ale v Lancashiru naopak tento den preferovali. Českým bratřím by toto datum nevadilo, pokud by nepřišlo na neděli, protože neměli zákaz uzavírat sňatky v konkrétním období. U katolického obyvatelstva tomu bylo naopak, 54

protože svátek sv. Tomáše (21. prosince) připadal do adventu, ve kterém se svatby nesměly konat. Jiné zvyky se však vyskytly jen v jedné ze sledovaných zemí. V Anglii museli novomanželé po obřadu přeskakovat kameny, tzv. petting stones, na znamení změny svého stavu ze svobodného na manželský. Také rozbíjení koláče o hlavu nevěsty byl zvyk praktikovaný pouze v Anglii. V Anglii se nepoužívala koutní ani úvodní plachta. V Čechách se naopak používaly často a při svatebním obřadu a symbolizovaly plodnost nevěsty. Při svatbách se používaly dokonce několikrát, a to při příchodu ženicha pro nevěstu do jejího domu, při svatební vázdce nebo při čepení nevěsty. Některé zvyky se prováděly jak v Anglii, tak v Čechách, ale měly různou intenzitu. Dům nevěsty, který se před příchodem ženicha uzavřel, se v Čechách otvíral písněmi. V Anglii a Walesu se konaly dlouhé básnické turnaje nebo se dům mohl i opevnit a ženichova družina jej musela dobývat. Rozdíly byly také v zásnubních darech. V případech, kdy se nedával prsten, byly v Anglii běžným zásnubním darem přepůlená mince nebo rukavice. Rukavice symbolizovala v Anglii nevinnost, a proto byla pro tuto příležitost velmi vhodným darem. Naopak v Čechách se rukavice jako zásnubní dar nedávala, protože byla symbolem urozenosti. Z praktické části, ve které bylo sledováno praktikování svatebních tradic v současné české společnosti, vyplynulo, že všichni dotázaní znají alespoň nějaké svatební zvyky, které se dodržují při svatbách v jejich okolí. Nejznámější tradicí, kterou při svatbách praktikují novomanželé, je rozbíjení talíře pro štěstí a jedení polévky ze stejného talíře. Více tradičních zvyků znají ženy a lidé žijící na venkově, věk nebyl pro počet uvedených zvyků rozhodující. Pověry znají dotázaní mnohem méně než tradice. Ženy je uváděli častěji a více než muži, na věku ani na místu bydliště nezáleželo. Pověru, že má mít nevěsta při svatbě něco nového, starého, modrého a půjčeného, uvedly pouze ženy. Nejznámější je pověra o svatbách uzavřených v máji, kterou zná 70,6% dotázaných. Tradice týkající se zjišťování nastávajícího partnera zná 66,7% dotázaných. Častěji jej uvedly ženy, lidé mladší 40 let a bydlící na vesnici. Nějakou formu rozloučení se svobodou uvedli, kromě jednoho, všichni dotazovaní. Rozlučka bývá oddělená pro muže a ženy. Ve 13,7% případů dotazovaní uvedli, že je jen záležitostí mužů. Krojované svatby se zúčastnilo jen 9,8% dotazovaných. Kromě kroje se podle zúčastněných výrazně nelišila od ostatních. 55

Na otázku zda v dnešní době záleží na majetku při uzavírání manželství, odpovídající nejčastěji uváděli, že některým lidem na majetku záleží a jiným ne. Nejvíce lidí, kteří si myslí, že na majetku záleží, náleží do věkové kategorie do 40 let. Majetek považuje za důležitý faktor při uzavírání manželství více lidí pocházejících z vesnického prostředí, méně důležitý je pro obyvatele měst. Ze zvyků praktikovaných v 18. století se dochoval jen zvyk zahrazování cesty novomanželům. Přes změny ustanovené na druhém Vatikánském koncilu se uzavírání církevních sňatků příliš nezměnilo. Zůstala povinnost trojích ohlášek. A na některých místech nosí snoubenci stále obětní dary knězi. V oblasti světských zvyklostí dochází k neustálému vývoji, při kterém jsou starší zvyky s různou mírou rychlosti nahrazovány zvyky novými.

56

9. O autorovi Eva Skalická se narodila v Brně 23. 4. 1988. Studium na Biskupském gymnáziu v Brně úspěšně ukončila složením maturitní zkoušky roku 2007. Ve stejném roce byla přijata na obor Antropologie na Přírodovědecké Fakultě Masarykovy univerzity. Od roku 2009 studuje zároveň na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého obor Teologické nauky.

57

10.

Slovník pojmů

Arcidiecéze – je společenství křesťanů pod vedením arcibiskupa. Arcibiskup nemá větší pravomoci než biskup, je pouze hodnostním označením Benedicto in thalamo – žehnání manželskému loži při uzavírání sňatku. Je doloženo od 6. století. Čeští bratři – správný název Jednota bratrská. Byla založena roku 1457 Bratrem Řehořem v Kunvaldě po neúspěch husitského hnutí. Z husitství sice vycházela, ale odmítla násilí jako prostředku k obraně víry. Na katolické církvi byla plně nezávislá a udržovala kontakt s dalšími protestantskými církvemi, ale ne ve všem s nimi souhlasila. Velmi kriticky se zpočátku stavěli čeští brati k manželství a to zvláště u kněží. Po bitvě na Bílé Hoře byla znemožněna její existence, stejně jako všech ostatních protestantských církví. Dulcian – hudební nástroj, předchůdce fagotu. Favor – dárek dávaný z lásky. Většinou ve formě stužky nebo šperku se stužkou. Fraucimor - skupina svobodných dívek, žen dvořanů a kojných sdružených kolem zámecké paní. Hot pots – hrnce s jídlem dávané jako poděkování knězi, za svatební obřad. Jitřní dar – finanční odnos, který dostane novomanželka po svatební noci jako náhradu za pannenství. V případě ovdovění jí zajišťují existenci. Kanonické právo – je částí církevního práva a zabývá se církevními předpisy usnesenými na církevních koncilech. Katechismus – je souhrnem křesťanské nauky. Shrnuje a vykládá hlavní části křesťanského učení. Kmotr – osoba přejímající u křtu záruku za křtěné dítě. Kmotřenec – pro kmotra je kmotřencem dítě, za které se zaručil při křtu. Koldínův zákoník – jeho autorem je Pavel Kristián Koldín, který ho vydal pod názvem Práva městská království českého. Návrh zákoníku byl hotov roku 1569, ale schválen a sankcionován byl až roku 1579 Rudolfem II. Mesalianční manželství – manželství mezi dvěma stavovsky nestejně postavenými lidmi Milost – je přízeň, nezasloužená pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom se mohli stát účastníky na věčném životě. Námluvy – období získávání si přízně osoby opačného pohlaví a souhlasu s manželstvím. Obvěnění – částka, která připadne ženě v případě ovdovění z majetku jejího manžela. Koldínovým zákoníkem stanovená na dva a půl násobek věna. Panenství – status svobodné dívky, která ještě neměla pohlavní styk. 58

Petting stone – kameny dávané do cesty novomanželům. Ti pak mají povinnost je přeskočit. Podruh – námezný zemědělský pracovník bez vlastního hospodářství. Poručník – opatrovník nezletilých dětí nesoucí za ně odpovědnost. Přišvagření – vznik příbuzenství přes sňatek sourozence Puritánská církev – protestantská církev založená v 16. století v Anglii. Vycházeli z kalvinismu a kladli důraz na mravní čistotu. Šalmaj – hudební nástroj předchůdce hoboje. Reformace – snaha o nápravu poměrů v římskokatolické církvi, která vyústila v rozkol a vznik církví protestantských. Probíhala hlavně v 16. století. Štóla – součást liturgického oděvu v příslušné liturgické barvě. Dlouhý pruh látky nošený knězem přes ramena. Tobiášovy noci – jedna až tři noci po sňatku, kdy se měla zachovávat sexuální zdrženlivost. Název podle příběhu o Tobiášovi, který si vzal za ženu Sáru, která už byla předtím sedm krát vdaná, ale žádný manžel nepřežil svatební noc. Povedlo se to až Tobiášovi s pomocí anděla Rafaela. Věno – peníze nebo jiný majetek, který přinášela do manželství žena. Věnem byla vyplacena z případného nároku na dědický podíl z majetku svého otce Zásnubní dar – předmět, který se dával při zásnubách, jako důkaz slibu manželství. Žena se jím mohla prokázat při případném zpochybnění slib. Zásnuby – jsou slibem budoucího manželství. Měli při nich být přítomni důvěryhodní svědci nejlépe příbuzní obou snoubenců. Dával se při nich zásnubní dar.

59

11.

Rejstřík

Adam II. z Hradce, 21

hot pots, 32

Adam ze Schwarzenberka, 19

Hynek Boček z Kunštátu, 36

Alžběta z Cimburku, 19

Chrudimsko, 20, 22, 26, 29

Anglikánská církev, 31, 32, 40

Insbruk, 38

Anna Hradecká, 34

Isidor ze Sevilly, 31

Anna Juliána z Amštatu a Košetic, 23

Jáchym z Hradce, 33

Anna z Rožmberka, 33

Jan Hertvicius, 13

Bȃleský rituál, 30

Jan Kocín, 10

Bible, 25, 30, 31

Jan Krakovský z Kolovrat, 34, 37

Bohumír Hynek Josef Bílovský, 18

Jaroslav z Pernštejna, 10

Book of common prayer, 24, 28

Jindčich VIII., 40

Bordeauxský rituál, 30

Jindřich Hýzrle z Chodů, 12

bubny, 37

Jindřich VIII., 16

církevní soud, 12

Jiří Homut z Harasova, 19

čepec, 40

Jiří Závěta ze Závětic, 34

Čeští bratři, 20, 22, 40

jitřní dar, 21

dědictví, 16

kanonické právo, 15

dekret Tametsi, 24

Karel starší ze Žerotína, 18, 23, 27, 36,

dekretu Tametsi, 28

37

dopis Diogenetovi, 26

katechismus, 19

družba, 26, 39

Kateřina Anna z Valdštejna, 18

družičky, 39

Kateřina Boymontová z Payersbergu, 34,

dudy, 37

37

Elizabeth Hawleyová, 21

Kateřina Brunšvická, 21, 41

Elizabeth Nicollsová, 34

Kateřina z Hradce, 21

Elizabeth Williamsová, 13

Kateřina z Ludanic, 37

Elizateth Hawleyová, 34

Kateřina z Pernštejna, 10, 23, 34

favor, 12

Katolická církev, 19, 20, 22, 31

Ferdinand II Tyrolský, 37

kázání, 32

Ferdinand II. Tyrolský, 11, 34, 38

klášter, 16, 39

Filipína Welserová, 11

kněz, 28, 30

flétny, 37

Kniha modliteb, 19, 28

fraucimor, 19

Koldínův zákoník, 21, 23 60

kostel, 11, 19, 31, 42

požehnání in thalamo, 31, 39, 40

král Ethelwolf, 30

princezna Judita, 30

královna Viktorie, 24

prsten, 30, 31

Krumlov, 41

přišvagření, 11

Kryštof Popel z Lobkovic, 34

Puritáni, 11, 31, 37

Kunhuta z Pernštejna, 36

Pwython, 26

Ladislav Berka z Dubé, 21

quintain, 34

Lancashir, 22

Regina z Lichtenštejna, 38

Lateránský koncil, 19

Rituale Romanum, 28

Leonard Wheatcroft, 21, 34

Rodericus Arriaga, 25

Londýn, 33

Rudolf II. Habsburský, 34

Lucián III., 25

rukavice, 13

Ludmila Eva Hýzrlová z Chodů, 24

Řím, 19, 30

Magdalena Veleslavínská, 12

Římským rituálem, 28

Magdalena z Thunu, 10

Skotsko, 41

manželství, 9, 31, 39

souhlas, 9

Marie Tudorovna, 39, 40

starosvatka, 29

Marie z Mollartu, 34

Sunderland, 32

měšťané, 14

sv. Augustin, 25

nápoj lásky, 11

sv. Ignác z Antiochie, 25

Německo, 41

sv. Jeroným, 11

Notrhumbrie, 29

sv. Pavel, 25

novomanželské požehnání, 26

sv. Swithun, 22

obvěnění, 21

sv. Tomáš, 22

ohlášky, 19

svatební hostina, 37

Oldřich Felix z Lobkovic a na Kosti, 34

svatební inzeráty, 11

oltář, 27

svatební obřad, 28

panenství, 10

svatební oděv, 23

Petr Vok z Rožmberka, 19, 37

svatební povolení, 19

petting stone, 29

svatební smlouva, 20, 21, 33

Polyxena z Pernštejna, 23, 33, 37

svatebních kázání, 31

Polyxeny z Lobkovic. viz Polyxena z

šarivari, 16, 41, 42

Pernštejna

štóla, 28 tajné sňatky, 20

požehnání, 27, 28 61

Tobiáš Mouřenín, 38

Vilémem z Lipé, 10

Tobiášovy noci, 40

Vojtěch Augustin z Proseče, 30

Točnicko, 16

výbava, 19

Tridentský koncil, 19

Wales, 23, 26, 27, 36

turnaj, 34

William Divers, 13

úvodní plachta, 29, 36

Yorkshir, 22, 27, 40

úvodnice. viz úvodní plachta

zasnoubení, 40

Václav Břežan, 37

zásnubní dar, 13

vádzka, 29

zásnuby, 13

věno, 16, 20

Zdeněk Brtnický z Valdštejna, 10

Veruna Hlučná, 17

žehnání, 30, 31, 40

Vilém z Rožmberka, 21, 33, 34, 37, 40,

Žofie Braniborská, 21, 34, 40

41

62

12.

Použitá literatura

Adam, Adolf (2001): Litirgika: Křesťanská bohoslužba a její vývoj. Praha: Vyšehrad. Albergio, G. - Wohlmuth, J. edd. (2002): Conciliorum Oekumenicorum Decreta. Padeborn: Ferdinand Schȍningh. Bible svatá: Podle posledního vydání Kralického z roku 1613. (2004), Praha: Levné knihy. Bidlo, Jaroslav ed. (1915): Akty jednoty bratrské. Brno: Historická komise Matice Moravské. Blevis, J. (2004): Catullan constciousness and the early modern lyrie England. Aldershot: Ashgate Publishing Limited Bologne, Jean-Claude (1997): Svatby: dějiny svatebních obřadů na západě. Praha: Volvox globator. Bossy, John (2008): Křesťanství na západě 1400-1700. Praha: Karolinum. Bůžek, Václav - Hrdlička, Josef - Pánek, Jaroslav (1997): Dvory velmožů s erbem růže: všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce. Praha: Mladá fronta. Bůžek, Václav - Král, Pavel (2007): Člověk českého raného novověku. Praha: Argo. Černínová z Harasova, Zuzana (1886): Dopisy české šlechtičny z polovice 17. Století. Dvorský, František Ivan ed., Praha: Valečka. Daněk, Petr (2000): Svatby, hudba a hudebníci v období vrcholné renesance. Bůžek, Václav - Král, Pavel Slavnosti a zábavy na dvorech a rezidenčních městech raného novověku. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, s. 207- 225. Dibelka, Jaroslav (2007): Tajemství rodiny Hlučných: Obranné strategie žen obviněných z infanticidia. Dějiny a současnost: kulturně historická revue roč. 29, č. 9. Praha: Lidové noviny. Dülmen, Richard van (1999): Kultura každodenního života. Praha: Argo. Fialová, Ludmila (2007): Některé aspekty vývoje sňatečnosti v České republice v nové době z pohledu demografie. In Halířová, Martina Oznamuje se láskám našim. Pardubice: Východočeské muzeum, s. 57-60. Fojtík, Karel (1965): Svatba na střední a západní Moravě v 16. a 17. století. Zíbrt, Antonín ed. Český lid. Praha: Šimáček, s. 332- 342. Forgeng, Jefferey L. (2007): Daily life in Stuart England. Westport: Greenwood. Forgeng, Jefferey L. (2010): Daily life in Elizabethan England. Santa Barbara: Greenwood.

63

Francek Jindřich (2000): Zločin a sex v českých dějinách. Manželské spory v sexuální kriminalita v raném novověku. Praha: Rybka Publishers. Gillis, John R. (1985) For Better, for Worse: British Marriages, 1600 to the Present. New York: Oxford University Press. Greaves, Richard L. (1981): Society and religion in Elizabethan England. Minneapilis: University of Minnesota Press. Halama, J. (2003): Sociální učení českých bratří 1464-1618. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Hedahl, S. K. (1999):Preaching the Wedding sermon. St. Luice: Chalice Press. Henderson, W. (1866): Notes on the folk-lore of the northern countries of England and the borders. London: Longmans, Green and co. Hendl, Jan (2008): Kvalitativní výzkum. 2. vyd. Praha: Portál. Holeton, David R. (2006): Žehnání neživých předmětů a nečlověčích bytostí v anglikánské liturgické tradici. In Bugel, Walerian. Obřady žehnání v různých tradicích. Olomouc: Univerzita Palackého. Holý, Martin (2003): Šlechtické sňatky v českých zemích v letech 1500 až 1650. Historická demografie roč. 27, s. 5- 35. Horská, P., et al. (1990): Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha: Panorama. Horský, J. – Seligová, M. (1997): Rodina našich předků. Praha: Lidové noviny. Hrubá, M. (2007): Sňatek a zabezpečení nevěsty ve světle pramenů předbělohorských měst. In:Oznamuje se láskám našim. Pardubice: Východočeské muzeum, s. 19-26. Hýzrle z Chodů, Jindřich (1979): Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů. Praha: Odeon. Janáček, Jaroslav (1996): Ženy české renesance. 3. vyd. Praha: Brána. Jedin, Hubert (1990): Malé dějiny koncilů. Praha: Ústřední církevní nakladatelství. Kašný, Jiří (2006): Manželství v západní tradici. České Budějovice: Jihočeská Univerzita. Katechismus katolické církve. (2001) Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Knoz, Tomáš (1999): Rezidence a dvůr Karla staršího ze Žerotína. Bůžek, V. - Král, P. Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, s. 409 – 439. Lacinová, Eva (1996): Anglická přísloví. Havlíčkův Brod: Fragment. Leitner, Thea (2002): Zlaté nevěsty Habsburků: věnem k moci. Praha: Ikar. Lenderová, Milena (2007): Řeč svatebních oznámení. In:Oznamuje se láskám našim. Pardubice: Východočeské muzeum, s. 105-112. MacCulloch, David (1999) The Book of Common Prayer. London: Everyman`s library,. 64

Morgan, K. O. (1999) Dějiny Británie. Přel. S. Šmolkad, M. Korbelík, M. Kalina, J. Spurná Praha: Lidové noviny. Přel. z: The Oxford Illustrated of Britain. Mráz, Bohumír (1968): Československá vlastivěda díl třetí: lidová kultura. Praha: Orbis. Muir, Eduard (1997) Ritual in early modern Europe. Cambrige: Cambrige University Press. Nachtmannová, Alena (2002): Móda a luxus v odívání staroměstských měšťanů v 17. století Fejtová, O. - Ledvinka, V. - Pešek, J. Pražské městské elity středověku a raného novověku. Praha: Archiv hlavního města Prahy, s. 175 – 192. Nachtmannová, Alena (2007): Oděv a oděvní doplňky při namlouvání, zásnubách a svatbě ve 2. polovině 16. a 17. století. In: Oznamuje se láskám našim. Pardubice: Východočeské muzeum, s. 47-56. Novák, J. (1985a): Ignatios Polykarpovi. In Druhá patristická čítanka (Teol. studie), Novák, J. ed. Praha: Česká katolická charita. Novák, J. (1985b): "List Diognetovi". In Třetí patristická čítanka (Teol. studie), Novák, J. ed., Praha: Česká katolická charita, (str. 27-36) O'Hara, D. (2002): Courtship and Constaint: Rethinking the Making of Marriage in Tudor England. Manchaster: Manchester Univerzity Press. Olsen, K. (1999): Daily life in 18th-century England. Westport: Greenwood. Petráň, Josef (1995): Dějiny hmotné kultury. Díl 2, sv. 1. Praha: Karolinum. Petráň, Josef (1997): Dějiny hmotné kultury. Díl 2, sv. 2. Praha: Karolinum. Petráňová, Lydia (2007): Počátky etnografického zájmu o svatební obyčeje. In:Oznamuje se láskám našim. Pardubice: Východočeské muzeum, s. 135-140. Podlaha, Atonín (1899): Prstýnek jako znamení snubní. In Český lid. Praha: Šimáček, s. 177-178. Pokorný, Ladislav (1977): Liturgika/ II. Dějiny liturgiky v přehledu. Praha: Ústřední církevní nakladatelství. Porterová, V. (1992): Giunesova kniha o námluvách, svatbách, manželství. Přel. A. Maxová Praha: Mladá Fronta. Přel. z: The Guinness Book of Marriage. Procházka, Vladimír (1962): Výbava a výměnek na české vesnici v 16. a 17. století. Český lid 49. Praha: Šimáček, s. 55-63. Rubistein, H. ed. (1992):Oxford Book of Marriage. Oxford/ New York: Oxford University Press. Řezanková, Hana (2007): Analýza dat z dotazníkových šetření. Praha: Professional publishing. 65

Schulz, Václav (1899):Nápoj lásky z počátku 16. století. In: Český lid VIII. Praha: Šimáček, s. 174-176. Singman, J.L. (1995): Daily life in Elizabethan England. Westport: Greenwood. Sládek, Miloš (1994): Poznámka k problematice svatebních kázání v 17. století. Literární archiv: sborník Památníku národního písemnictví 27. Praha: Památník národního písemnictví Sládek, Miloš (1995): Malý svět jest člověk aneb Výbor z české barokní prózy. Jinočany: H&H. Stone, Lawrence (1979): The family, sex and marriage in England 1500-1800. London: Penguin Books. Stretton, Tim (1998): Woman waging law in Elizabethan England. Cambrige: Cambrige university press. Špidlík, Tomáš (2009): Prameny světla. 4. vydání. Olomouc: Refugium. Štika, J., Lidová strava na Valašsku. 1. vyd. Ostrava: Profil, 1980. Václavík, Antonín (1958):Genese obřadních plachet koutnice a úvodnice. In: F. Wollmanovi k sedmdesátinám. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 482- 529. Večeřová, Pavla (2002): Jiří Závěta ze Závětic 1575 – 1637. Fejtová, O. - Ledvinka, V. Pešek, J. Pražské městské elity středověku a raného novověku. Praha: Archiv hlavního města Prahy, s. 131- 158. Vine, Paulus (1894): Svatba v okolí Chrasti (na Chrudimsku). In Český lid III. Praha: Šimáček, s. 103-112. Vlková, Gabriela (2004): Slovo Boží a slovo lidské:Všeobecný úvod do Písma svatého. Olomouc: Univerzita Palackého. Vorel, Petr (1999): Páni z Pernštejna: vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy. Praha: Rybka Publishers. Vorel, Petr (2000): Aristokratické svatby. Bůžek, Václav - Král, P. Slavnosti a zábavy na dvorech a rezidenčních městech raného novověku. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, s. 195 – 206. Wolf,

Václav

(2009):

Svátosti

v pohledu

cyrilometodějská.

66

českého

baroka.

Olomouc:

Matice

Wolfová, Eva ed. (1994): Pharos mundi miniris Lichten berh, aneb Světlá hora v svátosti stavu manželského vyobdařená při veselém svadebním sňátku urozeného pána Pavla Frydrycha Briccia, na ten čas zřízeného hejtmana panenského statkův kláštera dolanského. Literární archiv: sborník Památníku národního písemnictví 27. Praha: Památník národního písemnictví, s. 223-227.

67

13.

Elektronické zdroje

Ackerman

(1799):

The

Wedding

[online].

Dostupné

na

Internetu:

. Cooper, Mary (1747): The Sailor's Fleet wedding entertainment [online]. (Dostupné na Internetu: . Choice notes from “Notes and querie” Folklore. (1859). London: Bell and Daldy. Dostupné na Internetu z: < http://books.google.cz/books?id=43IQAAAAYAAJ&printsec =frontcover&dq=Notes+on+the+Folk-lore+of+the+northern+countries&cd=1>. Kerr, Jessica M.: English Wedding Music. Musical Times. Musical [online]. January 1965, vol. 106, No. 1463, [cit. 26. února 2010] s. 53-55. Dostupné z Internetu: < http://www.jstor.org/stable/948617>. Missale romanum [online]. 1587, Antverpy: Ex opicina Christophori Plantiny. [cit. 20. dubna 2010] dostupné na Internetu: . Praetorius,

Michael

(1620):

Různé

velikosti

dulcianů

[online].

In:

Theatrum

Instrumentorum. Dostupné na Internetu: . editace 5. 12. 2009 Robinson, Robert (1683-1695): The Winchester Wedding [online]. [cit. 19. května 2010] dostupné na Internetu:


_database/search_object_details.aspx?objectid=1522732&partid=1&searchText=wedding &fromADBC=ad&toADBC=ad&numpages=10&orig=%2fresearch%2fsearch_the_collecti on_database.aspx¤tPage=12>. Stimmer, Tobias (cca 1500): Žena hrající na šalmaj [online]. [cit. 19. května 2010] dostupné na Internetu: . Editace 27. 12. 2009.

68

14.

Seznam obrázků

Obr 1: Předměty dávané z lásky v 17. a 18. století: lžičky, sony do vlasů, pouzdra na pletací jehlice, výztuž korzetu, vše ručně vyřezávané a s milostnými vzkazy. Kolekce Birminghamské galerie umění (Gillis 1985, s. 32). Obr. 2: Věk vstupu do prvního manželství, před manželská těhotenství, nemanželské děti a občanské sňatky v Británii v letech 1550-1900 (Gillis 1985, s. 111). Obr. 3: Sňatečnost vesnické šlechty a panstva staršího 21 let (Stone 1979, s. 39). Obr. 4: Jan Ámos Komenský, Svatba (Francek 2000, s. 17). Obr. 5: The Wedding. (Ackerman 1799, dostupné na Internetu: ). Obr. 6: The Sailor's Fleet wedding entertainment. (Cooper, Mary 1747, Dostupné na Internetu: ). Obr. 7: The Winchester Wedding (Robinson1683-1695, dostupné na Internetu: ). Obr. 8: Kamenné znamení na památku sňatku Bočka z Kunštátu a Kunhuty z Pernštejna (foto: Věra Bártová). Obr. 9: Různé velikosti dulcianů (Praetorius 1620, dostupné na Internetu: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Dulcian.png). Obr. 10: Žena hrající na šalmaj (Tobias Stimmer, cca 1500, dostupn0 na Internetu: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:BassShawm.gif.)

69

15.

Přílohy

Příloha 1: Žádost poddaného vrchnosti o povolení ke svatbě (Podlaha 1899, s. 243-244). „Žádost poddaného za dovolení k ženitbě r. 1700. „ J. V. H. Excell. vysoceurozenému panu pánu Václavovi, Vojtěchovi, svaté římské říše hraběti z Šternberka, zlatého rouna rytíři, pánu na Zelené Hoře, Horažďovicích, Sedlci, Zalužanech, Klecanech, Bubenči a Dürnholtezi. J. M. Cís. skutečnému komorníku, tejnej raddě, král. místodržícímu, nejvyššímu sudímu na Hradě Pražském v království českém pánu pánu mému milostivému. J. V. H. Excell. a Milosti ponížená žádost od Jana Šejdy Bechynského a Doroty Šaršovy z Domažlic. – J. V. H. Excell., vysoce urozený sv. římské říše hrabě, pane pane milostiý. K Vaší V. H. Ex. a Milosti tuto poníženě se ucházím a ve vší pokoře poddaně v pravdě přednášejíc, jsouce já Vaší V. H. Ex. v poddanosti zavázaný a z města Bechyně rodilý, nemohouc tam mého obživení míti, nyní v Praze se zdržuji tehdy z vnuknutí Pána Boha všemoh. umínil jsem sobě stav svůj vdovecký proměniti a v stav sv. manželstva vstoupiti, ku kterémužto stavu manželskému oblíbil jsem sobě poctivou pannu Dorotu Šršovou z města Domažlic rodilou, však sobě svobodnou, kteráž naproti tomu není, aby neměla V. V. H. Ex a Msti do poddanosti se mnou přijíti. Pročež V. V. H. Ex. a Msti poníženě poddaně prosím, že se tak k nám potřebným lidem milostivě nakloniti a své dovolení poručiti dáti ráčíte, abychme mohli skrze správce církevního dle křesťanského spůsobu zde v Praze v tomto stavu sv. manželstva potvrzeni býti, čekávajíce milostivé resolucí a zůstávajíce za Vaši V. H. Ex. a Milost na našich nehodných modlitbách dnem nocí trvající Jan Šejda, rodič Bechynský, Dorota Šaršova z Domažlic.“ Vyřízení prosby této jest napsáno na rubu téže listiny a zní takto: „ Supplicantu na jeho poddaně poníženou žádost dovoluji, by on vnitř jmenovanou osobu Dorotu Šaršovou sobě za manželku vzíti mohl, kterážto skrze něj do poddanosti panství Bechynského dobrovolně se dává, a mohou se zde v Praze dle křesťanského spůsobu ohlásiti a oddati dáti. Resolvírováno v Praze dne 16. Novembris Ao. 1700. V. V. hr. Šternbergk Tutorio nomine.““

70

Příloha 2: Báseň k svatbě Reginy Lichtensteinové a Pavla Frydrycha Bocciana (Wolfová 1994, s. 226-227) Pokoj vám, manželé noví, co vám svatý Pavel poví? Velká svátost manželstvo jest, z toho vám bohda pojde čest. Frydrych ten pokoj znamená, nebude bohdá proměna; v ctném, pokojném obcování buď jen svornost mezi vámi, neb ta statek rozmnožuje, jejž nesvornost rozptyluje. V vinném kraji zůstáváte, co víno jest dobré, znáte jest dáno k obveselení co manželka k potěšení. Víno to znamená lásku, v té sobě vyvolte částku, chtíce požehnání míti, byšte ho mohli užiti, nebude líto měřice, přibude vám statků více. Vína manželé nemají, kteří se nesrovnávají, ale kde milost panuje, vším se dobrým obdařuje, Pán Sionu žehnat ráčí, když po cestách Božích kráčí, muž za hlavu manželce jest, však i ona má též svou čest. Nebo od srdce pochází, kde se žebry spolu schází Kdo manželky nemiluje, své vlastní srdce zlehčuje. Pavel ať jest správce domu, kačenka dohlídne tomu. Frydrych bude pán pokoje. Regina mine rozbroje, z Lichtenburku jest zrozená, správa bude osvícená, když ten vrch manžel osvítí, čeleď nebude blouditi. Vzácní páni a přátelé, to se mnou vinšujte cele, zatím co se poskytuje a co kdo sobě libuje. S bází Boží požívejte, své obveselení mějte. Vinšujíc syna neb dceru, já jím toho přeji věru, vy pak, muzikanti, hrejte k veselosti podnět dejte: děj se tehdy vůle Boží, ať se ctné křesťanstvo množí, neb dobře nabyté zboží způsobuje milost Boží. Té byšte mohli užiti, sám, Bože, rač působiti, jen pokojné obcování ať trvá vždy mezi vámi, olej rozšafnosti znejte, společně se dobře mějte. Pokoj Pánle praWé láskI opatrVj Wás nInI a kažDého časV, až VzřIte Boha na SIoV. Amen.

71