Masarykova Univerzita Fakulta sportovních studií Katedra pedagogiky sportu
Středověké hry a sport Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracoval:
Mgr. Radim Šíp, Ph.D
Jan Mezník RVS, 3.ročník
Brno 2008
Prohlašuji, že tuto práci jsem vypracoval samostatně. Veškeré zdroje, prameny a literatura jsou v práci řádně vyznačeny.
Jan Mezník
Rád bych poděkoval Mgr. Radimu Šípovi, Ph.D. za jeho pomoc, trpělivost a vedení mé bakalářské práce.
OBSAH
ÚVOD
1. CÍL PRÁCE
2.OBECNÝ ÚVOD DO PROBLEMATIKY 2.1 Sport 2.2 Hra 2.3 Středověká Evropa 2.3.1 Středověk 2.3.2 Feudalismus 2.3.3 Církev
3. SPORT A VOLNÝ ČAS VE STŘEDOVĚKU 3.1 Volný čas ve středověku 3.2 Postavení pohybových aktivit ve středověku 3.3 Volný čas aristokracie 3.3.1 Rytířství 3.3.1.1 Rytířský výcvik 3.3.1.2 Sedm rytířských ctností 3.3.1.3 Turnaje 3.3.2 Volný čas nerytířské šlechty 3.4 Volný čas poddaných 3.4.1 Volný čas měšťanů 3.4.2 Volný čas venkovanů
4. ZÁVĚR
5. POUŽITÁ LITERATURA
RESUMÉ
ÚVOD
Každý bezpochyby někdy přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdyby žil ve středověku. Zda by byl princem nebo princeznou, udatným rekem či chudým zemědělcem pracujícím od rána do večera. Středověk je zároveň pro většinu z nás opředen spoustou tajemství a vždy jimi opředen bude i přes vytrvalou práci historiků, archivářů, pomocných vědců historických i jiných profesí, jejichž náplní práce je mimo jiné pomáhat nám ostatním prohlédnout několik století dělicí nás od této doby a podat nám svědectví o tom jak se ve středověku žilo. S tím velice úzce souvisí i formy zábavy lidí žijících ve středověku, bylo by naivní myslet si, že se lidé ve středověku žádným hrám neoddávali, naopak si zpestřovali svůj volný čas různou směsicí her, které se v některých případech velmi podobají hrám, jež hrajeme i v současnosti.
-5-
1. CÍL PRÁCE
Cílem mé práce je stručně shrnout projevy středověké společnosti, které by v dnešní době mohly být označeny jako sport nebo tělesné cvičení, prostě činnosti, kterými si lidé ve středověku krátili volnou chvíli a zároveň je rozdělit podle toho která část obyvatelstva se jim věnovala. Většina podkladů vychází z pramenů, které jsou datovány nejdříve kolem 8. století n. l. a se zvyšujícím se letopočtem se jejich počty jejich počty vzrůstají. Chronologické pojetí nelze použít, protože chybí prameny z úvodních století raného středověku. Nejčastější jsou podklady z nynější západní Evropy, přesněji z Francie, Anglie a Německa, případně Itálie. Tedy zemí, které stály v popředí při utváření Evropských dějin, a proto jim je věnována největší část. V těchto zemích se zmíněné postupy objevily nejdříve a dá se předpokládat, že se s určitým zpožděním šířily do zbytků Evropy.
-6-
2. OBECNÝ ÚVOD DO PROBLEMATIKY
2.1 Sport
O sportu lze bez nadsázky říct, že je fenoménem dneška ovlivňujícím životy miliónů lidí po celém světě. Sportem rozumí většina z nás pohyb a zábavu s ním spojenou, je prostředkem k setkávání se s dalšími lidmi, ať už spoluhráči, či soupeři. S tím souvisí určitá společenská role sportu. Na hřišti, v ringu, v bazénu se teoreticky můžou utkat sportovci různých národností, náboženských vyznaní bez ohledu na politické klima mezi jejich státy. (Sekot, 2004)
Záznamy o tělesném cvičení, které bychom mohli považovat za prvopočátky sportu lze najít už u starověkých civilizací. Ať už je to starověká Čína nebo Persie, zde většinou bojové hry, nebo starověké Řecko, kde byly dva nejznámější starověké přístupy k péči o lidské tělo. Sparťanský zaměřený především na výkon a obranu státu a Aténský podporující harmonický rozvoj „těla i ducha“ - takzvaná kalokagathia.
Ze starověkého Řecka máme nejvíc
zmínek o sportu vzhledem k tomu, že zde byly v Olympii, už od roku 776 před našim letopočtem do roku 393 našeho letopočtu, pořádány olympijské hry. V průběhu středověku se o sportu nemluví skoro vůbec. Středověk bývá považován za období temna, nejenom ve vztahu ke sportu. Rád bych v dalších kapitolách poukázal na to, že tomu tak nebylo. Další významný rozvoj zaznamenáváme v průběhu 19. století kdy dochází k zakládání mnoha sportovních asociací. Ke konci 19. století je obnovena myšlenka olympijských her.
V průběhu 19. a 20. století prochází novodobý sport asi nejrychlejším vývojem, a proto na něj už nelze nahlížet jen jako na nějakou činnost, které se pravidelně věnujeme, abychom si zlepšili kondici a užili si trošku zábavy. „Sport, jako významná součást soudobého světa, má řadu kulturních, sociálních a ekonomických dimenzí.“ (Sekot, 2004, s.5)
V současnosti jsou preferovány dva přístupy k pojetí sportu:
-7-
„První z nich uvažuje jako základní znaky sportu hru, soutěž a výkon. (…) Orientace na výkon a soutěž byla a doposud je typická pro pojetí severoamerické. Sportovní výkon v tomto pojetí stejně výkon v pracovním procesu koresponduje s prosperitou a ziskem.“ (Slepičková, 2005, s. 27)
Zatímco druhý přístup sleduje sport z mnohem širšího pohledu. Poukazuje spíš na rekreaci, zábavu a cvičení.
„Druhý přístup k pojmu sport respektuje evropskou anglosaskou tradici novodobého sportu. Vysvětlení pojmu lze hledat v latinském původu slova. Latinské desportare ze kterého je slovo sport odvozeno, značí rozptylovat se, bavit se. (…) Toto široké pojetí významu slova sport je stále více akceptováno v celém světě. V uvedeném smyslu se dnes nahlíží na sport v Evropě, která vyvíjí aktivity vedoucí ke sjednocování evropských zemí v nejrůznějších sférách ekonomického a společenského života, tedy i ve sportu.“ (Slepičková, 2005, s. 28)
Pro tyto potřeby vznikla v roce 1992 takzvaná Evropská charta sportu, kterou zástupci evropských zemí přijali a zavázali se ji dodržovat. Charta určuje postavení sportu ve společnosti a vymezuje péči státu o něj.
Pro potřeby Charty je sport definován následovně: „Sportem se rozumí všechny formy tělesné činnosti, které ať již prostřednictvím organizované účasti či nikoli, si kladou za cíl projevení či zdokonalení tělesné i psychické kondice, rozvoj společenských vztahů nebo dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních. (Evropská charta sportu, s. 2)
Jedním z mnoha způsobů dělení sportu, které uvádí Slepičková (2005) je dělení dle motivace. Pracující s tím co účastníci jednotlivých sportů preferují a čeho se snaží dosáhnout.
Elitní sport: U nás nazývaný také sportem profesionálním či vrcholovým. Velký důraz je kladen na maximální výkon, vysoké sociální postavení a dobré finanční ocenění. Elitní sport překračuje hranice volného času a stává se spíše zaměstnáním. -8-
Soutěžní klubový sport: Touha po soutěžení a výkonu je také přítomná, ale sport je vykonáván ve volném čase a lze ho považovat za formu relaxace. Je vázán na sportovní kluby a federace.
Rekreační sport: Hlavní znaky jsou relaxace, upevnění zdraví a společenské kontakty. Jeho účastníci si volí svůj program i bez vazeb na sportovní organizace a věnují se mu spíše individuálně.
Fitness sport: Důraz je kladen hlavně na zvyšování tělesné zdatnosti. Jsou pečlivě sledovány změny zdatnosti a snaží se o její co největší růst.
Rizikový a dobrodružný sport: Ústřední motivy jsou napětí a dobrodružství, je kladen důraz na co nejlepší vybavení, ale i na prostředí v němž jsou uskutečňovány, v tom tkví jeho finanční náročnost. Je zajišťován z velké části komerční sférou.
Požitkářský sport: Tyto sporty usilují o prožití nevšedního a nezapomenutelného zážitku, exkluzivní zábavy a potěšení. Ty to sporty nachází uplatnění v komerční sféře, zejména v cestovním ruchu.
Kosmetický sport: Se zaměřuje na dokonalý vzhled, dobře stavěnou a vypracovanou postavu. Bývá doplněn o různé služby kosmetického charakteru jako masáže nebo solárium.
Ze zdravotního hlediska je možné na sport nahlížet jako na prostředek, kterým lze zvyšovat tělesnou i psychickou odolnost vůči každodenním vlivům vnějšího prostředí. Toto téma je o v současné době velmi aktuální, vzhledem k nepříliš zdravému způsobu života většiny populace.
„Nedostatek tělesné aktivity zvyšuje výskyt nadváhy, obezity a četných chronických onemocnění, jako jsou kardiovaskulární choroby a diabetes, které snižují kvalitu života, ohrožují život jednotlivců a zatěžují rozpočty zdravotnictví a hospodářství.“ (Bílá kniha o sportu, s. 3)
Vhodně zvolenou tělesnou aktivitou lze ve většině případů příznivě ovlivnit změny v organismu vznikající sedavým zaměstnáním, přetěžováním -9-
určitých svalových skupin u manuálně pracujících lidí, pomoci s urychlením rekonvalescence po operacích a v neposlední řadě snížit tělesnou hmotnost . Pomineme-li hlediska zdravotní, je sport skvělým prostředkem k psychickému odpočinku, seberealizování se, zvyšování sebevědomí, ale především činností která nám přináší kromě řady dalších pozitiv přináší zábavu.
2.2 Hra
Hrou označujeme spontánní činnost člověka, ale i chování zvířat, které přináší uspokojení samo o sobě. Je považována za vrozenou tendenci, která je přípravou pro život. Hra je pro dítě zdrojem výcviku senzorických i motorických funkcí, seznamuje jej se sociálními rolemi, učí chápat a dodržovat pravidla sociálních interakcí. Hrou dítě uspokojuje potřebu seberealizace, rozvíjí svoje city a sebevědomí. Lze říci, že je to označení pro každou činnost člověka přinášející dobrý pocit. Je motivována pouze radostí z činnosti samé. Hra je, byla a bude součástí života každého z nás. Jejich velké množství je předurčuje ke zkrácení dlouhé chvíle takřka kdekoli nás napadne. Hra je prostorem mimo náš běžný život, vytváří skutečnost, která je odvolatelná a nepřináší sebou rizika reality a umožňuje tak se v bezpečí připravovat na život. Je dobrovolnou, prvoplánově neužitkovou aktivitou, která jako taková přináší potěšení, ale může mít i řadu dalších kladně vnímaných důsledků, jako třeba uspokojení těžko splnitelných přání. Může tak být užitečnou činností a zpětně ovlivňovat neherní život hráče. (Huizinga, 1971)
Johan Huizinga hru popisuje takto: „Hra je dobrovolná činnost, která je vykonávána uvnitř pevně stanovených časových a prostorových hranic, podle dobrovolně přijatých, ale bezpodmínečně závazných pravidel, která má svůj cíl v sobě samé a je doprovázena pocitem napětí a radosti a vědomím‚ jiného bytí‛ než je ‚všední život‛ .“ (Huizinga, 1971, s. 33)
V současné době jsou hry využívány k různým účelům. Hry jsou je využíváno v mnoha oblastech lidského života. Formou hry lze vychovávat, - 10 -
poznávat a překonávat svoje limity, zlepšovat vztahy v kolektivu, získávat důvěru v ostatní lidi a seznamovat se s novými nebo jen tak příjemně trávit volné chvíle.
Vznikly dokonce profese, které nám určité typy her zprostředkovávají. V komerční sféře jsou to většinou hry závislé na speciálním vybavení nebo nějakém know-how společnosti, která danou hru nabízí. V případě her analyzujících kolektiv a her výchovných, jde hlavně o speciálně školeného pracovníka, který na základě chování členů dané skupiny rozpozná, kde může být problém v komunikaci, snaží se ho odstranit a tím zlepšit atmosféru v dané skupině. Her existuje obrovské množství a není v mých silách je tu všechny vyjmenovávat nebo dělit.
2.3 Středověká Evropa
2.3.1 Středověk
Středověkem bývá zvykem označovat historické období mezi koncem starověku v 5. století n. l. a počátkem novověku na přelomu 15. a 16. století. Středověk je obvykle ohraničen pádem Západořímské říše v roce 476 a objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492.
Pro lepší orientaci středověk dělíme na ranný, vrcholný a pozdní. „Raný středověk - (cca od konce 5. století do 11. století). V raném středověku dochází k šíření křesťanství, rozvíjí se románská kultura. Nastupuje pomalu se začínají prohlubovat majetkové rozdíly mezi lidmi i
kulturní rozdíly mezi
evropskými teritorii. Rodové zřízení se rozpadá, ve Středomoří zaniká antická otrokářská společnost a vznikají samostatné raně feudální státy, ovlivněné románskou kulturou (např. Franská říše). Vrcholný (rozvinutý) středověk - (cca od počátku 12. století do počátku 14. století). Na základě křesťanství je středověká společnost učením o trojím lidu rozdělena mezi duchovenstvo, šlechtu a rolnický lid. Důležitým faktorem se v průběhu vrcholného středověku stává měšťanstvo, dochází k zakládání a rozvoji nových měst, center řemesla a obchodu. Technologický pokrok v zemědělství - 11 -
zapříčinil od 11. století agrární „revoluci“. Základní stavební jednotkou státu ve vztahu k jednotlivci je rodina. Ve feudálním státě probíhají mocenské konflikty mezi panovníkem snažícím se o centralistické řízení a šlechtou snažící se o autonomii. I ve vrcholném středověku je znatelný rozdíl ve vývoji různých částí evropského kontinentu. V těch rozvinutějších se výrazně prosazuje gotická kultura. Pozdní středověk - (14. století - 15. století). Přechodné období pozdního středověku znamenalo krizi středověké společnosti, odstranění vazeb izolující evropskou civilizaci od okolního světa. V jihovýchodní Evropě došlo k obrovské vojenské expanzi osmanské říše, zanikla byzantská říše a slovanské státy na Balkáně, pod stálou tureckou hrozbou byly Uhry i další státy střední Evropy. Ze západní Evropy se uskutečnily první zámořské objevy, které měly později nemalý vliv na další vývoj evropské civilizace.. V severní Itálii se zformovala renesance a humanismus, na přelomu 15. a 16. století se již renesance šířila po celé Evropě.“ (Středověk)
Na druhou stranu můžeme vzít v potaz názor francouzského historika Le Goffa (2005), který ve své knize Středověká imaginace věnuje jednu z kapitol takzvanému „dlouhému středověku“. V této kapitole se dozvídáme, že podle něj neexistuje žádný markantní rozdíl mezi pozdním středověkem a renesancí v 15. a 16. století, ostatně termín středověk sice vznikl už v 15. století. Ale v tom smyslu, v jakém ho používáme my se začal používat až kolem 17. století. Le Goff zmiňuje několik důvodů proč přistupovat ke středověku jako k období od zhruba 5. století do století 19. Zároveň nabízí několik různých pohledů podporujících jeho teorii.
Jistě se shodneme, že celý středověk je provázen feudalismem i zde se nabízí Le Goffova teorie: „Z tohoto úhlu pohledu leží středověk někde mezi starověkem, který bychom mohli charakterizovat otrokářským výrobním způsobem, a novověkem, definovaným kapitalistickým výrobním způsobem. Krátce řečeno – středověk sahá od zániku Římské říše po průmyslovou revoluci.“ (Le Goff, 2005, s. 35) nebo z pohledu kultury: „Pokud jde o kulturu, je dlouhý středověk od zániku starověkých škol po zavedení povinné školní docházky v 19. století stoletím pomalé alfabetizace, obdobím víry v zázraky, epochou dlouhého dialogu - 12 -
doprovázeného spory a plagiáty, dobou vysoké a lidové kultury.“ (Le Goff, 2005, s. 36)
Le Goff pravděpodobně pracuje se zavedením školní docházky napříč celou Evropou. Vývoj však byl v každém státním útvaru odlišný. Například ve střední Evropě, která byla v 18. století pod nadvládou Rakouska-Uherska, byla povinná školní docházka zavedena roku 1775. Co se týče výkladu slova středověk, přikláním se spíše k prvnímu uvedenému pohledu na středověké dělení dějin a v této práci se ho budu držet, z důvodu větší přehlednosti.
2.3.2 Feudalismus
Feudalismus neboli lenní systém je společenské uspořádání, které provází Evropu po celý středověk. Základem bylo léno (latinsky feudum), což bylo různě velké území, které vlastník předal někomu jinému. Leník, tedy ten kdo půdu získal, slíbil svému lennímu pánovi věrnost a službu, především vojenskou, za to získal ochranu svého pána. Zpočátku nebylo léno dědičné, ale postupem času se léno dědičným stalo a tak vznikla rodová šlechta, která mohla svěřenou půdu dále pronajímat lidem na tomto území a vybírat od nich daně. Její postavení se ale v průběhu středověku měnilo. (Feudalismus - lenní systém)
Na vrcholu tedy stál panovník, který si tímto způsobem zajišťoval podporu šlechty a ponechal si postavení opravňující ho k zásahu do všech vrstev společnosti. Pod ním v ranně středověké hierarchii za Karlovců stála šlechta, kterou si k sobě Karlovci připojili pomocí rodinných svazků.
„Navazují rodinné svazky s předními rody a připoutávají je k sobě tím, že jim svěřují oficiální funkce, honores: hodnost hraběte (comes), jejíž nositelé vytvářejí „císařskou šlechtu“, z níž vzejdou vládcové rozsáhlých území ve Francii a později italští capitanei. Výrazně méně prestižní funkce zastávají vassi dominici („pánovi vasalové“), předkové rytířů (milites).“ (Le Goff, Schmidt, 2002, s. 791)
- 13 -
Výše uvedený příklad se váže k formování Francké říše, ale podobné mechanismy můžeme nalézt ve většině středověkých státu tehdejší Evropy.
Od 10. století dochází na území dnešní Francie k rozdrobení moci Karlovců, soupeření a ambice nutí feudály k tomu, aby se stále více obklopovali jízdními bojovníky (milites). „Těmto bojovníkům umožňují, aby si získali nebo upevnili jmění, usazují je v lénech soustředěných kolem opevněného sídla, případně se tito lidé usazují na svém vlastním svobodném statku.“ (Le Goff, Schmidt, 2002, s. 793)
V průběhu
středověku
s rostoucím
významem
jízdních
bojovníků
označovaných jako rytíři a jejich osvobozování od všech obyčejných povinností dochází k pozvolnému stírání rozdílů mezi rytířstvem a šlechtou, postupem času se pasování rovná povýšení do šlechtického stavu.
„Bezprostředně po roce 1000 znamená pasování povýšení do šlechtického stavu; ceremoniálu předchází nebo ho doprovází postavení hradu, získání soudních pravomocí a je pokud možno korunován sňatkem s dámou ze starého šlechtického rodu.“ (Le Goff, Schmidt, 2002, s. 793)
V pozdním středověku se však s úpadkem rytířství začíná především šlechta mající rytířský původ silně vymezovat vůči ostatním skupinám obyvatelstva. Pro obnovu rytířství jsou zakládána takzvaná „turnajová společenstva“, která chtějí oživit ideu rytířského života a účast v nich je podmíněna právě rytířskými předky. Členové si musejí nechat vypracovat rodokmen. Ten má potvrdit jejich rytířský původ. Kvalita těchto genealogických prací však byla velmi pochybná. (Olivová, 1979)
Panovník a šlechta se tedy řadí k vládnoucí třídě, na moci se však ještě nemalou měrou podílí církev. Další skupinou obyvatel byli měšťané a někteří bohatí sedláci, které je možno označit za svobodné, z čehož plynuly výhody. Například volný pohyb nebo politickou a hospodářskou moc, kterou později měšťanstvo získalo. Měšťané se však jako skupina obyvatel začali formovat až
- 14 -
v průběhu 13. století, kdy dochází k největšímu rozmachu v zakládání a budování měst. (Le Goff, Schmidt, 2002)
Poslední a z pohledu životních podmínek na tom byl nejhůře prostý lid, pod tímto termínem si můžeme představit venkovany, řemeslníky bez výrobních prostor a lidi pracovně závislé na druhých a samozřejmě také chudinu. Pro celou skupinu je charakteristická chudoba, i právní, oproti dříve zmíněným a to, že byli svými pány, církví případně zaměstnavateli bezohledně vykořisťováni. V případě venkovanů šlo většinou o zemědělce žijící ve vesnici, ve které se narodili, (bez povolení pána se nemohli stěhovat) obdělávající půdu, která jim byla propůjčena. Pracovali na panských pozemcích a platili předepsané dávky (naturální nebo peněžní) feudálovi, kromě toho byli nuceni odevzdávat desátky církvi. Na pánovi byli existenčně závislí, neboť ten je mohl bez okolků vyhnat ze své půdy. Vyhnanství znamenalo ve středověku jistou smrt.
„Vyhnanec byl zbaven ochrany zákonů a vystaven smrti, neboť jeho zabití se netrestalo(…) Vyhnanec neměl právo na pohřbení. Jeho tělesná schránka se nechávala na pospas ptákům, rybám a lesní zvěři. I svět mrtvých mu zůstával uzavřen.“ (Le Goff, Schmidt, 2002, s. 346)
To je jeden z důvodů, proč podaní mnohdy mlčky přecházeli takřka nelidské zacházení a vykořisťování ze strany feudálů a církve. (Feudalismus – lenní systém)
2.3.3 Církev Křesťanství lze označit za jeden z hlavních pilířů středověké společnosti a církev tedy za jeho pevné základy. Prostřednictvím křesťanství měla církev ve středověku významný vliv takřka na všechno.
Vznik křesťanství je spojován s Ježíšem Kristem, božím synem, a jeho narozením je datován jeho vznik. Po ukřižování Krista, které se stává symbolem celého křesťanství, jsou křesťané pronásledováni, až do 4. století n.l. kdy je na jeho sklonku prohlášeno za státní náboženství křesťanská nauka. Od této chvíle sílí vliv křesťanství na evropskou společnost. Pádem Římské říše se křesťanství - 15 -
rozdělilo na dvě větve, ale v podstatě šlo stále o jednu církev. V roce 1054, následkem častých neshod mezi římskými papeži a konstantinopolskými patriarchy došlo k definitivnímu rozpadu na dvě na sobě nezávislé církevní celky:
Latinská církev (západořímská), v čele stojí papež, postupem času má vliv na většinu západní, střední a severní Evropy
Pravoslavná církev (východořímská), v jejímž čele nejdřív stojí byzantinský císař a později konstantinopolský patriarcha, oblastí vlivu jsou především východní Evropa a balkánský poloostrov
(Církev)
Církev byla ve středověku nositelkou vzdělání a do jisté míry i pokroku, nicméně její dominantní postavení ve společnosti vyústilo k tomu, že církevní hodnostáři shromažďovali majetek a získávali politickou a hospodářskou moc. Bez požehnání papeže si mohl dovolit vládnout málokterý panovník, fakt je ten, že dost vládců bylo buď velmi silně nábožensky založeno a nebo se církvi nechtěli stavět na odpor a projevovali jí velkou náklonnost, čehož církevní hodnostáři mnohdy využívali nejen k zajištění zájmů církve.
V čele církve stál papež, jenž měl sídlo v Římě, přesněji ve Vatikánu. V církevní hierarchii pod ním stáli kardinálové, kteří papeže po uplynutí jeho pontifikátu volili. Další církevní hodností je arcibiskup, jde o vysokou církevní funkci. Například arcibiskupství pro země české sídlilo v Mohuči. Po vytvoření biskupství v Litomyšli se roku 1344 přesouvá do Prahy. Biskup měl významný vliv na fungování státního útvaru ve kterém se nacházel. V českých zemích sídlilo biskupství v Praze a Olomouci, později v Olomouci a Litomyšli. Stál vždy nad několika faráři. Poslední církevní funkcí byl farář, který odpovídal za svou farnost čítající zhruba 10 vesnic. Jeho práce spočívala v interpretaci slova božího středověké společnosti a správě nad farností. (Církev)
Přístup církve ke středověkým zábavám byl ve většině případů odmítavý. To souviselo zejména s tím, že pobyt člověka na tomto světě je pouze předstupněm k životu v ráji, samozřejmě za dodržení podmínek stanovených právě církví. Další důvod vycházel z křesťanského pojetí těla: - 16 -
„Každý člověk se skládá z hmotného, stvořeného a smrtelného těla a z nehmotné, stvořené a nesmrtelné duše. Pouze lidé mají duši, zvířata mají jen tělo. U všech živých bytostí umožňuje pohlavní splynutí dvou těl zplození těla třetího. Duše výsada člověka, je naopak pokaždé jedinečným výtvorem Boha, který ji před každým početím vdechuje do zárodku.“ (Le Goff, Schmidt, 2002, s. 812)
Tělo bylo hříšné a nečisté, zatímco duše byla čistá. Vše co bylo spojeno s tělem bylo hříšné a tudíž z pohledu církve nepřípustné. Církev bojovala proti všemu co bylo hříšnému tělu příjemné. „Proti dobrému jídlu, pití, pěknému oblékání, proti fyzické lásce, ale i proti nejrůznějším fyzickým aktivitám, zábavám a hrám, které člověku přinášely radost a potěšení.“ (Olivová, 1979, s. 166) Přijmeme-li tuto tezi, musíme uznat, že jakákoli aktivita z níž plyne rozvoj těla je také hříšná. Tím, že byly tělesné projevy vyloučeny z křesťanského kultu, nemohly se vlastně legálně rozvíjet a tak se rozvíjely mimo náboženský ceremoniál a proti křesťanské ideologii. Církev však některé aktivity přejímala a pokoušela se je využít pro svůj prospěch. Třeba velmi oblíbený tanec na lidových zábavách byl spíše trpěn.
„ Protože církev tanec zakázat nemohla, pokusila se ho využít. Podařilo se jí to zejména v případě církevních obřadů a folklóru. Církevní procesí se mnohdy podobala tancům.(…) Souvislost mezi středověkými tanci a pohanstvím se projevovala zejména v tom, že ve většině případů byl tanec součástí oslav zimního a letního slunovratu. Církev proti těmto pohanským zvykům s větší či menší úspěšností bojovala.“ (Verdon, 2003, s. 46)
Církev se sice vehementně snažila prosadit své morální normy a uplatnit je na celou společnost, ale to nebylo v jejích silách. Nicméně její snažení alespoň zčásti formovalo morálku tehdejší Evropy a svým způsobem pomohla k vývoji víceméně kulturní společnosti. (Olivová, 1979)
Neměli bychom mít však pocit, že se kněží snažili jen ovlivňovat životy věřících ve svůj prospěch. Církev nám prokázala nezastupitelnou službu - 17 -
především šířením vzdělání a sepisováním, takřka všeho co přišlo tehdejším církevním hodnostářům užitečné a archivováním knih v klášterech. Tím poskytla dnešním badatelům velké množství písemných pramenů, umožnila jim snazší získávání informací z jiných než archeologických nálezů a tím jim usnadnila do jisté míry zrychlila jejich práci. Na rozvoj tělesné kultury ve středověku však měla negativní vliv.
- 18 -
3. SPORT A VOLNÝ ČAS VE STŘEDOVĚKU
3.1 Volný čas ve středověku Určit volný čas je ve středověku obtížné, protože tento pojem v dnešním slova smyslu tehdy neexistoval.
„Volný čas lze v souhrnu definovat jako dobu, časový prostor, v němž jedinec nemá žádné povinnosti vůči sobě ani druhým lidem a v němž se pouze na základě svého vlastního svobodného rozhodnutí věnuje vybraným činnostem. Tyto činnosti ho baví, přinášejí mu radost a uspokojení a nejsou zdrojem trvalých obav či pocitů úzkosti.“ (Slepičková, 2005, s. 14)
Tato definice je formulovaná v současnosti a proto je primárně podřízena současné problematice volného času. Domnívám se ale, že ji můžeme použít i pro středověké pojetí.
Ve středověku bylo vnímání času ovlivňováno zejména ročním obdobím, dále dobou, kdy svítilo slunce. Přesněji dobou od východu slunce do jeho západu. Tato doba se v různých částech Evropy lišila, nejen podle ročního období, ale i podle geografické polohy daného místa. V noci bylo ve většině cechů, které byly společenstvím sdružujícím řemeslníky stejného oboru, zakázáno pracovat. Noc byla rovněž dobou kdy člověk „ztrácel vládu na světem“, dobou nebezpečí, temných sil a čarování. (Zábava, rituály a pověry…)
Stejně jako my se řídíme časem i lidé ve středověku se jím řídili, ale zatímco v dnešní době není těžké zjistit kolik je hodin i v případě, že u sebe nemáme hodinky, protože hodiny nás obklopují na každém kroku, ve středověku to problém byl. Lidé přesto využívali různých postupů, jak odhadovat kolik je zrovna hodin. Jednou z možností bylo odhad času dle slunce. Ale tento postup nebyl použitelný ve všech případech. Pokud bychom chtěli určit přesnou hodinu v dešti, při zatažené obloze, nebo třeba v lese byl by tento postup přinejmenším problematický. Další způsob byl sledovaní zvířat zejména domestikovaných, například kokrhání kohoutů. Měření času však bylo výsadou církve, ve svých - 19 -
kostelech zvonila v konkrétní hodiny, když začínaly mnichům a klerikům modlitby. Podle toho bylo možné poznat kolik je hodin jak na vesnici, tak ve městech.
„Lidé tehdy zachovávali římský zvyk, podle kterého se den dělil na dvacet čtyři hodin, to znamená na dvanáct hodin od východu slunce do jeho západu a na dvanáct hodin v průběhu noci. Hodina ve dne trvala v červnu našich současných devadesát minut, v prosinci jen třicet (…) Slunce řídilo lidem život stejně tak ve městech , jako na vesnici. Pracovní den se měnil podle ročních období. Pro pařížské řemeslníky začínal s východem slunce nebo o hodinu později. Konec pracovního dne korespondoval s okamžikem, kdy se zhasínalo nebo kdy se zvonilo k nešporám.“ (Verdon, 2003, s. 13)
Nešpory byly ukončením pracovního dne, čas obvykle daný večerním zvoněním, vyzývající k večerní modlitbě.
Pracovní doba ve středověku byla na dnešní poměry hodně dlouhá. Ve městech závisela doba strávená v práci na tom ke kterému cechu ten či onen řemeslník příslušel. Tato pracovní doba se velmi lišila. Pokud chtěli řemeslníci pracovat v noci museli požádat o povolení. Délka pracovního dne záležela na dohodě mezi řemeslníkem a zaměstnavatelem, konečné slovo měl ale zaměstnavatel. Nezřídka se tedy stávalo, že: „Mezi pařížskými řemeslníky trvala pracovní doba v létě maximálně šestnáct až sedmnáct hodin, v zimě pak nepřekračovala dvanáct hodin.“ (Verdon, 2003, s. 14) To je ovšem celková doba do které jsou započítány i přestávky a doba vyhrazená na oběd. (Verdon, 2003)
Život venkovanů je mnohem více ovlivněný přírodou, poněvadž k ní měli mnohem blíž než obyvatelé měst, ale i oni se při své práci řídili sluncem na obloze a jeho pohybem. Vzhledem tomu, že většina drobných rolníků na venkově byla nucena kromě práce na svém pracovat ještě na panském pozemku je během dne a obzvlášť v létě čas věnovaný odpočinku zanedbatelný.
Mohlo by se zdát, že ve středověku žádný volný čas nebyl, opak je však pravdou. Verdon (2003) tvrdí, že: Chvíle věnované rozptýlení a odpočinku nebyly - 20 -
neznámé, ale byly o hodně víc provázány s prací, než je tomu dnes. V průběhu roku bylo velké množství slavených církevních svátku, během kterých měli lidé zakázáno pracovat, k těmto svátkům musíme ještě přidat neděle. Dále je potřeba u určitých
profesí
přidat
dny,
kdy
byla
pracovní
doba
zrušena
kvůli
nepředvídatelným událostem.
„Nepočítáme-li mrazy, které v některých řemeslech způsobovaly rovněž přerušení práce, získáme kolem sto devadesáti pracovních dnů a kolem sedmdesáti dalších dnů, kdy byla pracovní doba omezena. (…) Spočítáme-li tedy pracovní dny, bylo jich měsíčně v průměru kolem dvaceti (od sedmnácti do dvaadvaceti podle ročního období), to znamená čtyři až pět dnů v týdnu. “ (Verdon, 2003, s. 16)
Na venkově nebyla tato nařízení tak striktně dodržována, protože byly práce které bylo potřeba dělat každý den bez ohledu na to, je-li svátek nebo ne, třeba krmení dobytka.
Z výše uvedeného textu plyne, že čas byl ve středověku rozvržen jinak než je tomu dnes. To úzce souvisí s volným časem, který je nezbytný k činnostem, jejichž hlavním cílem bylo pobavit nebo rozptýlit, tedy hrám.
3.2 Postavení pohybových aktivit ve středověku
Pohyb měl v životě středověkého člověka nezastupitelné místo. Většina „zaměstnání“ byla po fyzické stránce velmi náročná a bezpochyby i vyčerpávající. Pohybem však v tomto případě není myšlena jenom práce, ale i pohyb pro zábavu. Formy zábavy byly ve středověku podobné jako dnes. Jejich rozdíly spočívají zejména v odlišném vybavení a mentalitě účastníků.
Nabízí se otázka: Dá se něco z tělesných projevů našich předků považovat za sport? Použijeme-li výše uvedené definice sportu, je možné dle původně evropského pojetí sportu jako zábavy a činnosti, která má vést k rozptýlení, - 21 -
označit některé činnosti jako sport. Případně lze s použitím dělení dle motivace, které uvádí Slepičková, tyto činnosti označit za rekreační sport a elitní sport v případě rytířů. Některé ze středověkých pohybových aktivit je možné považovat za sport, ovšem nabízí se i možnost označovat je jako hru. Nepochybně najdeme aktivity, které bychom dnes nazvali sportem, například rytířské turnaje. Stejně tak aktivity, které můžeme sportem nazvat jen velmi obtížně, například dětskou hru na schovávanou. Dále pohybové aktivity, které tyto rozdíly stírají a lze je nazvat, jak sportem, tak hrou bez toho aniž bychom nějak protiřečili předešlým definicím. Mezi takové hry-sporty patří například míčová hra, která byla v oblibě zvláště ve Francii takzvaná soule, hra podobná dnešnímu fotbalu. (Verdon, 2003)
Pro větší přehlednost budu ve většině případů používat termín hra, snad s výjimkou rytířů. Pokusím se tedy shrnout důvody, které mohly středověkou společnost motivovat k pohybu.
únik z drsné reality: prostřednictvím hry se dalo zapomenout na své sociální postavení, člověk „mohl být“ takřka kým chtěl
forma trávení volného času a zábavy: vzhledem k velkému množství svátků během kterých byla zakázána práce, se různé hry přímo nabízely
příprava na život (zvlášť v případě rytířstva)
touha být lepší než ostatní
Další kategorií, kterou nelze opomenout jsou hry, které bychom dnes mohli označit jako společenské nebo hazardní. Ve středověku mezi ně patřily zejména šachy, kostky, karty. Poslední dvě jmenované nacházely oblibu u celé společnosti, bez ohledu na společenské postavení a vyskytovaly se v mnoha verzích, které se navzájem lišily pravidly. Byly známé jako hry hazardní a proto byly církví, která se starala o čistotu křesťanské morálky, pranýřovány. To ovšem vůbec neovlivnilo jejich oblibu. Zabývat se jimi však v této práci nebudu, protože bych rád shrnul spíše aktivně provozované pohybové aktivity.
- 22 -
3.3 Volný čas aristokracie
Aristokracie, tedy panovník, šlechta a později i rytíři měli nejlepší předpoklady pro to, co bychom dnes nazvali aktivní trávení volného času. Aristokracie byla na rozdíl od ostatních skupin obyvatelstva materiálně zabezpečená. Protože se nemuseli podřizovat každodennímu zápasu o obživu mohli si o poznání více užívat života, s tím úzce souvisí nárůst volného času i mimo svátky. Ovšem i mezi šlechtou byli rozdíly a nelze tvrdit, že všichni žili v blahobytu a užívali si volného času dle libosti. Nižší šlechta jako třeba zemané, se museli hodně snažit, aby si žili alespoň tak dobře jako bohatí sedláci. Podle postavení a materiálního zabezpečení se liší i skladba volného času a jeho náplň.
Podstatné je také to, že o aristokracii máme vzhledem k jejímu postavení v tehdejší společnosti nejvíc zmínek v historických materiálech a je proto mnohem jednodušší zjistit jak vypadal její život. A tím pádem i určit, čím se zabývala ve volném čase. Podle druhu aktivit rozdělíme aristokracii na rytíře a nerytířskou šlechtu, i přesto se však některé aktivity budou překrývat.
3.3.1 Rytířství Rytíř je jeden z nejznámějších termínů spojovaných se středověkem v souvislosti s válkou. Rytíři neboli takzvaná těžká jízda tvořili jeden z pilířů středověkých vojsk i přesto, že nebývali nejpočetnější složkou vojska, jejich „výkon“ v bitevním poli velkou měrou rozhodoval o výsledku dané bitvy. Rytíři byli ve středověku jedinou skupinou lidí, která byla podrobena dlouhodobému a systematickému tělesnému výcviku, za který navíc dostávali odměnu. Lze je tedy s trochou nadsázky nazvat jedinými profesionálními sportovci středověku. Toto tvrzení není úplně běžné, ale když se nad ním zamyslíme, přijdeme na to, že se v mnohém shodují.
Rytíři se stejně jako profesionálnímu sportovci dostává intenzivního, dlouhodobého tréninku, který by z něj měl dělat fyzicky i psychicky zdatného jedince.
- 23 -
Oba jsou za své „zaměstnání“ náležitě odměněni. V případě úspěchu (vítězství) na turnaji nebo závodě jsou odměněni navíc za svůj výkon.
Jak sportovec, tak rytíř se snaží být nejlepší v dané disciplíně.
„Pokud budeme rytířstvo chápat v čistě vojenském smyslu, pak půjde v zásadě o profesní skupinu elitních válečníků, kteří s kopím nebo mečem v ruce zaníceně bojují na všech bitevních polích středověké Evropy; je to ona těžká jízda, královna bitev od 11. až do 14. století, kdy ji rozvoj lukostřelby a později dělostřelectva začne sesazovat z trůnu, až ji nakonec odkáže mezi věhlasné vzpomínky na hrdinské a ctihodné časy.“ (Le Goff, Schmitt, 2002, s. 588)
Rytíři byli na tehdejší poměry skvěle vycvičeni a vyzbrojeni a v kombinaci s vycvičeným koněm tvořili „noční můru“ všech pěších bojovníků a ne náhodou se stali páteří křižáckých vojsk.
Po prvních křížových výpravách, ve kterých se velkou měrou angažovala i církev, se začíná formovat jiná skupina rytířů, tedy těch kteří chtějí svůj život zasvětit službě Bohu. Doposud převládali zejména rytíři světští, zpravidla sloužící nějakému pánu. Nyní však vznikají nová rytířská bratrstva, neboli duchovní rytířské řády. Jejich členové sloužili výhradně církvi a byli vždy označeni křížem. Mezi nejznámější rytířská bratrstva patří Templáři, Johanité později označovaní jako maltézští rytíři a Řád německých rytířů.
3.3.1.1 Rytířský výcvik
„Rytíři byli původně synové vazalů, kteří byli na hradech vychováváni spolu s dětmi hradního pána a byli speciálním výcvikem připravováni pro své budoucí povolání profesionálních válečníků. Byli cvičeni v jízdě na koni a učili se zacházet se zbraněmi, v prvé řadě s mečem. Několikaletý společný život, společně prožité mládí spojovalo mladé bojovníky poutem na celý život. Vytvářela se v nich mužská společenstva, která spolu zasedala k jídlu a pití, cvičila se v rytířských hrách a nastupovala bok po boku v boji.“ (Olivová, 1979, s. 168)
- 24 -
Zde se nabízí určitá podobnost se současnými týmovými sporty, ve kterých se většinou utvářejí podobné svazky. To souvisí s tím, že se v týmovém sportu schází určitá skupina lidí. Mají podobné zájmy, cíle a většinou se setkávají poměrně často, tímto způsobem se z nich zpravidla stávají výborní přátelé a jejich svazky jsou taktéž velmi pevné. Rytířský souboj je sice většinou prezentován jako souboj dvou jednotlivců. S tímto se setkáváme zvláště na turnajích, které byly ve skutečnosti spíš okázalým tréninkem. Ale jejich společná výchova měla vliv zvláště při skutečných soubojích a válkách ve kterých šlo o život, tím že se znali věděli, že se můžou jeden na druhého spolehnout a tím vytvářeli ještě hrozivější a sebevědomou vojenskou jednotku.
Šlechta, případně král měli rytíře ve své moci formou vazalství a využívali je k naplnění svých zájmů. Bojem byly totiž řešeny všechny spory a šlechtici v čele rytířských skupin se násilnému řešení problému rozhodně nebránili, hledali totiž jakoukoli příležitost k boji. Lze tedy říci, že středověk byl dobou neustálých vojenských šarvátek v nichž měli rytíři své místo po boku svého pána.
Rytířem se mohl stát výhradně mladý muž. Zpočátku, zvláště v raném středověku a kolem křížových výprav, se od něj nevyžadoval urozený původ, později, ve vrcholném středověku, se však stal základní podmínkou. O tom, kdo se rytířem může či nemůže stát rozhodoval král nebo šlechta. Postupem času rostla pozice rytíře ve společnosti natolik, že už se rytíři stávali jen synové rytířů.
„Výcvik začínal již ve velmi útlém věku, některé zdroje uvádí, že již před sedmým rokem. Chlapci byli vystavováni soustavnému výcviku a otužování, které mělo zajistit, že budou v budoucnu snášet námahu, nepohodlí, nedostatek a rytířská tažení. K fyzické přípravě chlapců patřil i všestranný tělesný výcvik, o jehož náplni máme řadu dobových informací. Chlapci museli běhat, skákat a šplhat. Pro posílení paží házeli velkými kusy kamene. Učili se plavat, a to nejprve na nafouklých hovězích měších, později i bez této pomoci. Museli umět házet kopím, střílet z luku a zápasit druh s druhem.“ (Olivová, 1979, s. 173).
Později po zvládnutí všech průpravných cviků, se chlapci seznamovali s tím, co je pro rytíře základem. To byla za prvé jízda na koni, protože rytíř musel - 25 -
být schopen s koněm manévrovat v bitvě i mimo ni a musel ho mít neustále pod kontrolou. S tím velice úzce souviselo ovládání zbraní při jízdě. Nejdůležitější bylo umění zacházet s mečem, zbraní charakteristickou pro všechny rytíře. V přípravě byly používány buď dřevěné, nebo speciální lehké a tupé meče. (Krátký, 1974; Olivová, 1979)
„Mimo zacházení s mečem se chlapci učili používat štítu a kopí. Chlapci museli bezpečně ovládat koně a řídit ho svými stehny, štítem v levé ruce zadržovat protivníkovi útoky a kopím v pravé ruce současně podnikat útočné výpady, jejichž cílem bylo vyhodit protivníka ze sedla. Při tomto složitém nácviku bylo ve Francii a Anglii používáno zvláštní nářadí – quintaine. Na kůl upevněný v zemi bylo zavěšeno brnění a štít, ale také jen prostý sud. Bylo nutné tohoto fingovaného nepřítele zasáhnout tak, aby celá quintaine a pokud možno i celý kůl byly strženy k zemi.“ (Olivová, 1979, s. 173)
Zároveň k součástem výcviku patřila i účast na lovech, které byly mezi rytířstvem velmi populární. Byly totiž zkouškou celkové připravenosti k boji, testovaly zejména schopnost manévrovat s koněm v nepříznivých terénech, zručnost v používání zbraní a především odvahu.
Celý výše zmíněný výcvik absolvoval chlapec na dvoře svého otce a obvykle býval zakončen kolem 12-14 let. Předpokládalo se, že po absolvování tohoto výcviku už má základní fyzický předpoklad k tomu stát se rytířem. V té době byl chlapec vyslán na dvůr svého lenního pána, knížete či krále. Zde se stával panošem a v kolektivu dalších panošů pokračovala jeho výchova. Každý z mladíků, kteří přišli na dvůr svého pána, pokud nepřišli v doprovodu svého vychovatele, byl svěřen do péče nějakého zkušeného rytíře. Pod jeho vedením se dále zdokonaloval zejména v jízdě na koni a ovládání zbraní. (Olivová, 1979) „Vedle toho byly na knížecích dvorech pořádány rytířské hry, při nichž se stupňovala a vyzrávala fyzická síla, zručnost a obratnost mladíků.“ (Olivová, 1979, s. 173).
Panoši se však na dvoře svého pána nejenom účastnili výcviku ve zbrani, ale učili se i dvorským mravům. K dvorským mravům patřil zejména tanec, zpěv, - 26 -
hra na hudební nástroje a pohybovat se ve společnosti dam. Výměnou za poskytnutý výcvik museli však svému lennímu pánu sloužit. K jejich povinnostem patřilo vyřizování nejrůznějších vzkazů. Nosili poselství k přátelům i nepřátelům. Pokud přijeli hosté bylo jejich povinností se o hosta postarat, při příjezdu mu podržet koně, pomoct mu s odložením zbraní a podobně. Se svým vychovatelem se účastnili rytířských turnajů. (Olivová, 1979)
„Nosili mu rezervní kopí a dřevce, v případě potřeby mu je podávali, vodili mu koně, pomáhali mu oblékat těžké brnění. Nezřídka zasahovali i do průběhu turnaje. Panoši provázeli svého pána i do války a všestranně mu pomáhali. Tím vším se panoši dostávali do nejužšího styku s rytířským prostředím a s rytířským životem ve všech jeho formách.“ (Olivová, 1979, s. 174).
Po absolvování všech povinných součástí výcviku a dosažení potřebného věku, který se lišil podle toho v jaké zemi panoš žil, nadešel den, kdy byli panoši slavnostně přijímáni do rytířského stavu. Obvykle jich bylo přijímáno několik najednou, někdy i několik stovek. Obřad většinou probíhal tak, že byly panošovi připnuty ostruhy a byl opásán mečem – hlavní symboly rytířství. Dále obřad pokračoval pasováním, při němž ho pasující rytíř uhodil dlaněmi do krku nebo do šíje a provázel úder slavnostních formulí. Mladý rytíř dále přísahal, že svého meče použije jen na ochranu církve, boha, svého pána, lidí a na ochranu slabých a utlačených. (Olivová, 1979)
3.3.1.2 Sedm rytířských ctností
Rytířský výcvik, měl na jedné straně za úkol vycvičit neohrožené válečníky, kteří pomůžou velkou měrou k vítězství, ale na straně druhé bylo měl rytíře připravit i na život mezi válkami. Především na dvorský život, proto vznikl ucelený soubor výchovy nazývaný „Sedm rytířských ctností“. Tyto ctnosti byly seřazeny podle důležitosti, ovšem je pravdou, že i přes toto pořadí byly některé z nich opomíjeny a dávalo se přednost jiným.
- 27 -
Tyto ctnosti byly pojmenovány latinsky, tedy „Sedm ctností, septem probitates“ – „7 p“ – z nichž prvních pět je světských a tvoří takzvaný rytířský pětiboj a další dvě mají nádech duchovní.
Jízda na koni (equitare) byla základním předmětem výcviku, schopnost manévrovat na koni velkou měrou ovlivňovala rytířův výkon v boji. Výcvik probíhal nejdříve v jízdárně a po osvojení základních dovedností jízdy na koni přímo v terénu
Plavání (natare) je ta ze ctností která byla nejvíce opomíjena, nemělo totiž žádnou souvislost s bojem a přímo neukazovalo nakolik je rytíř schopný válečník. S největší pravděpodobností lze ovšem tvrdit, že co dočinění s vodou měla většina rytířů. „Seznámit se s vodou a poznat její hlubiny bylo ovšem důležité i pro rytíře. Museli nejednou přeplavat na koni vodní toky, když nepřítel strhl mosty nebo se nemohl najít brod. Předpokladem pro tyto vojenské přechody byla znalost plavání, nemělo-li se hazardovat se životy. Nelze pochybovat o tom, že někteří rytíři plavat uměli, jenže o jejich výcviku se nic nedozvídáme.“ (Krátký, 1974, s. 129)
Střelba z luku (sagittare) měla využití zejména při lovu, případně se pomocí luku daly redukovat počty nepřátel.
Šerm mečem a zápas (caestibus certare) připravoval rytíře na boj zblízka, měl mu pomoci porazit soupeře při turnajích i při skutečném boji na život a na smrt.
Lov (aucupari) byl oblíbenou rytířskou zábavou, která zároveň měla testovat jejich komplexní připravenost k boji. Způsob lovu se měnil, lišil se hlavně podle toho jaká zvěř byla lovena.
Hra v šachy (scacis udere) se hrávala jen ve společnosti urozených nebo bohatých. Šachy lze považovat za jednu z nejrozšířenějších deskových her už od starověku. Během středověku prošla řadou změn, ať už změnou pravidel, nebo přizpůsobení názvů figurek evropskému prostředí (král, dáma, střelec, kůň,….). Při šachu měl rytíř přesvědčit, že dobře vládne nejenom mečem, ale i schopnostmi rozumovými.
- 28 -
Veršování (versificare) byl obvykle přednes textu (písně) za doprovodu hry na loutnu.
(Krátký, 1974)
„Zprvu byl výcvik rytířů zaměřen jednostranně jen k přípravě pro účely válečné, ale brzy k němu přistupovalo alespoň triviální vzdělání. Vedle rytířů negramotných ( jsou doklady, že rytíř musel jezdit od hradu k hradu, než mu někdo dokázal přečíst milostné psaníčko) jsou i rytíři vysoce literárně vzdělaní. Vedle tuctového veršotepectví se dochovala po rytířích mistrná milostná lyrika.“ (Krátký, 1974, s. 130).
3.3.1.3 Turnaje
„Rytířskými turnaji se ve středověku rozuměl soubor zápasů tupými zbraněmi mezi rytíři v plné zbroji. Konaly se ve vyhrazeném prostoru a podle poměrně přesně popsaných pravidel“ (Sommer, 2003, s. 123).
Turnaje byly jednou z mála středověkých aktivit, kterou lze podle dnešních měřítek bez problému označit jako sport. Měly poměrně pevně stanovená pravidla a předepsanou výstroj, jež byly kontrolovány pověřenými osobami takzvanými heroldy, kteří v sobě spojovali osobu komentátora a rozhodčího. Heroldi museli být dokonale obeznámeni s formou daného turnaje, museli se vyznat v heraldice a na základě erbu poznat jeho nositele. Jejich největší práce spočívala v uvedení účastníků turnaje, včetně jejich titulů.
Turnaje, jako projev rytířského umu, vznikly ve Francii a zmínky o jejich prvopočátcích máme už z devátého století, kdy se jimi bavila franská urozená mládež. „Podle Nitharda praktikovali vojáci v období Karlovců hry, které je cvičily pro provozování jejich řemesla. Ukázkou byl turnaj pořádaný v roce 842 ve Wormsu Ludvíkem a Karlem.“ (Verdon, 2003, s. 141) Tyto souboje ještě neměli podobu pozdějších turnajů, ale spíše her na válku. Královské družiny byly
- 29 -
rozděleny na čtyři menší skupiny a těmto skupinám byly přidělené určité „role“, kterých se v nastávajících chvílích museli držet. Souboj vypadal následovně:
„(…) obě skupiny se hnaly proti sobě v bojovém šiku, jakoby na sebe chtěly skutečně zaútočit. Potom se však jedna skupina otočila a chráníc si štíty záda, předstírala, že chce uprchnout. Současně však jakoby se pokoušela pronásledovat ty, před kterými utíkala. Nakonec zasáhli do celé hry s velkým křikem a mávajíce kopím i oba králové se svými družinami.“ (Olivová, 1979, s. 178)
Nithard, který byl tehdejším kronikářem, dále uvádí, že to byly hry pro vznešenou společnost a že při nich v žádném případě nedocházelo ke zraněním. (Verdon, 2003)
Shodou okolností stejnou situaci popisuje i Olivová (1979), která na rozdíl od Verdona poukazuje na nápadnou podobnost s hrami, které provozovala římská mládež a jsou popisovány ve Vergiliově Aeneidě. Jde hlavně o tehdejší název těchto her – Troianus ludus (trojská hra), z něhož mohl vzniknout název turnaj.
Turnaje procházely v průběhu středověku pozvolným vývojem. Zpočátku si jejich pořádání mohl dovolit jen panovník nebo nejbohatší šlechtické rody, většinou při nějakých významných příležitostech jako například korunovace krále, královské svatby, návštěva cizího panovníka a podobně. Turnaj býval tím lepší, čím víc rytířů se ho účastnilo a z čím vzdálenějších krajů přijeli, nezřídka se turnajů účastnili i tisíce rytířů. S postupem času a rozvojem rytířství byly pořádány podstatně častěji. K největšímu rozvoji turnajů, které se začaly šířit z Francie, dochází po prvních křížových výpravách ve 12. století. Francouzští rytíři byli pro ostatní rytíře v tomto období jistým vzorem. Postupně se však rozdíly mezi úrovněmi rytířského umění smazávají. (Olivová, 1979)
Rytířskou průpravou na turnaje je kvintána, zmíněná výše v kapitole 2.1.2, kterou každý rytíř absolvoval už jako panoš. V počátcích převládaly turnaje ve kterých šlo především o čest, která koresponduje s myšlenkou rytířství jako mravního ideálu, případně o přízeň dámy a o rozvoj válečnických schopností. - 30 -
Rytířský turnaj bychom mohli v dnešní době přirovnat k nějakému festivalu. Obvykle začínal průvodem bojujících přes město, v předvečer turnaje se často pořádala hostina, stejně tak po skončení turnaje. Ve středověku šlo o slavnost, přehlídku rytířské zdatnosti, jež měla být zábavou pro všechny zúčastněné, ostatně poddaní většinou měly v dny turnajů volno. K turnajům byli často zváni různí muzikanti a kejklíři, nebo se k nim s vidinou většího výdělku sami připojovali. Obvykle se konaly poblíž města nebo sídla pořadatele daného turnaje. (Verdon, 2003)
Rytířská výzbroj se zvláště v počátcích turnajů nelišila od té, ve které rytíři odjížděli do skutečného boje. Některé výjimky tu však byly, například dřevce bývaly ukončeny tupou korunkou, případně byly ohoblovány a opáleny do tvaru, jenž nebyl příliš nebezpečný. Zbraně měly být tupé, to se však lišilo dle místa turnaje a místních zvyklostí. Zbroj se zpravidla skládala z kroužkové košile, případně nějaká prošívaná vesta, kterou měl rytíř pod plátovou zbrojí. Plátová zbroj kryla rytíře od krku až takřka k patám. Přes zbroj zpravidla ještě rytíř navlékal varkoč – bojovou suknici. Ta měla stejné, nebo podobné barvy jako jeho erb a sloužila mimo jiné k identifikaci. Nezbytnou součástí byla přilba, která mnohdy velmi omezovala výhled. Samozřejmostí je štít, kopí (obvykle řemenem připásané k tělu rytíře), meč nebo jiná poboční zbraň a dýka. V průběhu středověku dochází k vývoji rytířské zbroje a můžeme pozorovat jistou specializaci na turnaje. Dokladem toho můžou být například takzvané kolčí přilby, které poskytovaly výborný výhled avšak při skutečném souboji, kde často docházelo k zásahům hlavy by poskytovala pramalou ochranu. Vzhledem k tomu, že dobře vycvičený rytířský kůň nebyl levnou záležitostí, objevovala se i zbroj pro koně (obrázek č. 1 dole). Většinou chránila hlavu, krk a plece koně. Přes hřbet měl kůň přehozenou pevnou látku ve stejných barvách jako rytířův varkoč.
K nejoblíbenějším typům turnaje patřily bezesporu buhurt a tjost, které byly preferovány na většině turnajů- lišily se hlavně počtem soutěžících rytířů. Buhurt byl skupinový způsob boje, připomínající skutečnou bitvu.
- 31 -
„Tak jako ve skutečném boji, nastupovaly i v buhurtu proti sobě dvě řady protivníků. Najížděli proti sobě v přímém útoku a v co nejvíce sevřené řadě – štít vedle štítu, kolena vedle kolen, kůň vedle koně. Cílem tohoto útoku byla co nejprudší srážka, při níž slabší z řad byla buď prolomena, nebo zatlačena dozadu, popř. zcela vytlačena z místa zápasu.“ (Olivová, 1979, s. 182)
Obrázek č. 1, Rytířská turnajová zbroj včetně zbroje pro koně
Pokud nedošlo napoprvé k nespornému vítězství jedné ze skupin, vrátily se tyto skupiny na původní místa a srazily se v novém útoku. Buhurt nebyl nijak zvlášť náročný na speciální prostory a nepotřeboval zvláštní přípravu. Kromě turnajů k němu docházelo celkem spontánně, takřka kdekoli kde se sešlo více rytířů na jednom místě.
O poznání náročnější na přípravu byl tak tjost česky také kolba. Tjost, obrázek č. 2, byl souboj jednotlivců ve speciálně upravené aréně - kolbišti. Pro turnaje muselo být na velké planině (někdy i na náměstí) vybudováno nákladné kolbiště
- 32 -
obehnané zábradlím (šraňky) s tribunou pro majetnější z diváků. Cílem bylo pokusit se pomocí dřevce, až 4 metry dlouhého, zasáhnout protivníka do štítu, shodit protivníka z koně a zároveň se sám udržet v sedle, případně mu shodit přilbu. Pokud se to nepodařilo a oba rytíři zlámali všechna náhradní kopí následoval pěší boj s meči. Ve skutečném boji by mohl následovat ještě zápas muže proti muži, v tjostu se však konečného vítězství muselo dosáhnout mečem. (Olivová, 1979)
Obrázek č. 2, Tjost
Dalším typem souboje byly ordály – boží soudy, ve kterých šlo výhradně o rytířskou čest – nejvyšší hodnotu. Nezřídka se bojovalo na život a na smrt, tento typ zápolení se nejvíc podobal skutečnému souboji, ale měl stále formální podobu. Tyto souboje se odehrávaly na místě k tomu určeném, rovněž s tribunami, ale tentokráte i s palisádou, aby do souboje nemohl nikdo zasáhnout, popřípadě z něj někdo utéct. Označený prostor měl 125 kroků v průměru. Většinou šlo o souboje jednotlivců, někdy se však účastnili i družiny účastníků sporu. V případě souboje jednotlivců se souboj podobal tjostu. Po souboji mečem, nebylo-li už o vítězi rozhodnuto pokračoval souboj zápasem. Vítěz měl právo poraženého zabít, což se nezřídka stávalo, mnohdy mu dal na vybranou, smrtící ránu nebo prohlášení o nevině vítěze. (Olivová, 1979)
- 33 -
Velmi podobný typ souboje popisuje Sommer (2003), nazývá ho aventiure a jako motivaci uvádí kromě souboje o čest i převažující materiální motivaci souboje. Vítězi připadla zbroj a kůň poraženého, což představovalo celé jmění. Uvádí, že stejně jako ordály často končíval smrtí jednoho ze zúčastněných.
„Vojenský přípravný charakter si turnaje udržely do počátku 14. století, pak se stále více začal projevovat v jejich přípravě a průběhu zábavný, herní cíl. Tehdy se turnaje konaly za účasti velkého počtu diváků, urozených i prostých lidí. Začínalo se bojovat o nevěstu, ale hlavně se bojovalo o ceny: poražený se musel, často velmi draze, vykoupit. Vítěz získal i jeho koně a výzbroj. Tak se turnaje začaly měnit v prostředek obživy řady zchudlých rytířů. Tím se ovšem současně oslabovala jejich herní podoba a zesilovala divácká přitažlivost. Nejvýše se ovšem cenil slavnostní turnaj pro čest. Ve 14. století však byl čím dále více výjimkou.“ (Kössl, Štumbauer, Waic, 2006, s. 30)
To může souviset s úpadkem rytířství, který lze sledovat zhruba od 14. století až do jeho pozvolného konce ve druhé polovině 15. století. Válek pomalu ubývalo a rytíři, kteří nebyli dostatečně zabezpečení, byli těmito událostmi donuceni účastnit se turnajů, aby si zajistili obživu. Tento vývoj je však společensky daleko přijatelnější, než kdyby se ze všech stali zbojníci. Turnaje a využití rytířů v boji nás provází celým středověkem, ke konci 15. století se však nad rytíři začínají „stahovat mraky“. Dochází k tomu zejména se změnou válečných strategií a markantním využitím střelných zbraní proti kterým masivní brnění poskytovalo pramalou ochranu. V některých částech Evropy (Anglie, Francie) se turnaje držely až do 17. století, ale spíše jako sportovní disciplína, než jako soustavný výcvik pro potřeby boje. (Sommer, 2003)
3.3.2 Volný čas nerytířské šlechty
Vzhledem k tomu, že je život rytířů i šlechty navzájem propojen, do jisté míry se stírají i rozdíly mezi zábavou a volným časem těchto dvou skupin. Spousta mladých šlechticů i přesto, že nebyli rytíři, se věnovala činnostem, jež se nápadně podobaly rytířským turnajům Obě skupiny holdovaly lovu, který býval - 34 -
v dřívějších dobách spojován zejména s ekonomickou stránkou. V průběhu středověku se však z lovu stává jedna z nejoblíbenějších činností. Ovšem jen u vyšší šlechty, pro nižší šlechtu je i nadále lov zejména získáváním potravy. S jeho rozvojem se mění i formy lovu, které se stávají kolektivní okázalou zábavou. Aristokracie se věnovala také tancům zejména při společenských příležitostech, jakými byly hostiny, návštěvy významných hostů, případně pasování rytířů.
„Za rozvinutého feudalismu se oblast tance značně rozšiřuje. Od obecného tance, který dnes nazýváme lidovým, se začínají oddělovat tance dvorské a tance cechovní. Tento proces probíhá během 12.-14. století.“ (zábava)
Do hradních síní se však příliš nehodily řetězové tance lidové. V dvorském prostředí se tance proměnily do tanců párových. Taneční pohyby byly volné, tančící napodobovali pár, který předtančoval. Zpravidla se dotýkaly jen konečky prstů nebo přes cíp rukávu nebo šátek. Dáma se zvolna klouzavým krokem procházela po pravém boku tanečníka, který dle hudby předváděl taneční figury. Tento druh tance měl symbolizovat dvoření se dámě. Po tomto druhu tance většinou zábava pokračovala poněkud rychlejším, jemně skočným tancem, jenž měl symbolicky naznačit milostnou hru, případně společnou radost z rytmického pohybu. Zvláště při slavnostních příležitostech se našlo uplatnění pro takzvané procesionální tance neboli „obchůzky v párech“. Dvojice při nich kráčely za sebou v průvodu napříč komnatou nebo kolem jejího obvodu. Muž a žena kráčeli za sebou jemně se přidržujíc, tanečníci předváděli různé úklony bez milostné touhy, tanec měl totiž posilovat důležitost dané ceremonie. (Zábava, rituály a pověry…)
Jak už bylo zmíněno výše patřil lov mezi nejoblíbenější formy zábavy ve středověku. Zpočátku nebyl lov nijak omezen a lovit mohl takřka kdokoli, lesy byly mnohem hustší než je tomu v současnosti. Zatímco dnes je člověk rád, když má poblíž svého bydliště nějaký les, ve středověku tomu bylo právě naopak, lesy pokrývaly většinu území dnešní Evropy. Oblasti, kde les nebyl, byly z velké části vytvořeny právě člověkem, většinou připadaly na vesnice, města, pole a jejich okolí. S tím souvisely i vyšší počty zvěře. S postupem doby, však vlastníci lesů
- 35 -
začali vydávat nařízení, která lov v jejich lesech výrazně omezovala či přímo zakazovala. (Verdon, 2003)
Formy lovu se lišili podle toho jaká zvířata byla lovena. Mezi šlechtou byly oblíbeny dva typy, mimořádné oblibě se těšila štvanice vysoké zvěře, medvědů a divokých prasat. Druhou formou bylo sokolnictví, které vzhledem k velké ceně dravých ptáků mohla sokolnictví holdovat jen vyšší šlechta. (Verdon, 2003)
Pro rytíře a šlechtu byl lov a zejména štvanice přímo vášní, které se oddávali velmi často.
„ (…) hrál tedy spíše společenskou, prestižní a symbolickou roli, při níž nešlo o ekonomický efekt, byť samozřejmě ani ten nebyl zanedbatelný. Lov měl nejen svá specifická pravidla, ale také svoji neopakovatelnou atmosféru. Pro lovce byl les světem lovu a světem dobrodružství.“ (Sommer, 2006, s. 139)
Lov velkých zvířat byl atraktivní také z toho důvodu, že většinou dokázala utíkat opravdu dlouho a v případě konfrontace s lovci kladla odpor, což zvyšovalo vzrušení lovců a zároveň kladlo vyšší nároky na jejich lovecké umění. Výzbroj lovců se takřka nelišila od výzbroje, byla stejná jako ta používaná v boji, snad s výjimkou kopí, které bylo kratší (většinou kolem 2 metrů) a mělo širší hrot. Kromě kopí používali lovci k dobíjení zvěře meče a tesáky. V raném středověku byl lov nepochybně zábavou, která byla nadmíru nebezpečná. Ve století 14. však byly štvanice velmi dobře organizovány, a tím se míra rizika snižovala. K lovu byli často používáni psi, kteří kořist vystopovali a posléze ji štvali, za nimi jeli zpravidla nejrychlejší ze skupiny lovců. V přípravě lovu hrál podstatnou roli dobrý lovčí, což byla ve středověku vážená funkce. Co se pracovních povinností týče, podobá se dnešním myslivcům. Měl na starost pečovat o stavy zvěře, výcvik psů, výcvik ptáků a péče o ně, zásobování svého pána zvěřinou a musel střežit les před pytláky. Tuto práci samozřejmě nevykonával sám, ale měl pod sebou zaměstnance za které zodpovídal. (Verdon, 2003)
- 36 -
Lov na jelena probíhal ve 14. století tak, že lovčí zjistil informace o zvířeti jež se mělo lovit.
„V předvečer lovu se těsně před spaním sešli lovci a podělili se o svá pozorování. Ještě před svítáním všichni vstali a každý se vydal na určené stanoviště, odkud pozoroval pole, mlází nebo zvířecí nory. Mezitím lovčí obklíčil se svými slídiči jelena, izoloval jej pro lov a označil okruh, v němž se zvíře pohybovalo. Potom odjel na shromaždiště lovců, kde jim popsal a vysvětlil všechno co viděl.“ (Verdon, 2003, s. 63 - 64 )
Lov mohl začít. Po vystopování jelena na něj byla vypuštěna smečka psů, která ho hnala tak dlouho, dokud se zvíře nepostavilo na obranu. Těsně za psy se snažila jet jedna ze skupin jezdců na koních, kteří s ostatními skupinami komunikovali prostřednictvím loveckého rohu. Potom co zvíře dohnali mu jeden z nich zasadil ránu oštěpem nebo kuší, ostatní lovci ho pak pomocí mečů a tesáků dobili.( Zábava, rituály a pověry…)
Dalším druhem lovu, který se těšil oblibě šlechty bylo využití dravých ptáků, tedy sokolnictví. Někteří šlechtici vlastnili celé skupiny dravých ptáků, mezi něž patřili sokoli, jestřábi a krahujci. S pomocí dravých ptáků bylo možné lovit po celý rok, s výjimkou krátkého období, kdy ptáci pelichali a takřka kdekoli. Draví ptáci se využívali k lovu jiných ptáků a menších zvířat, třeba zajíců. Lovilo se na takových místech na kterých bylo možné uspořádat zároveň štvanici, v okolí řek, na loukách a v lesích. Lovená zvěř byla buď vyplašena pomocí psů nebo sluhů, nebo byl pták vypuštěn aby ulovil už letící kořist. Tyto „letecké souboje“ byly divácky velmi atraktivní a není důvod se divit, proč se sokolnictví těšilo u šlechty tak mimořádné oblibě. (Verdon, 2003)
Nebyl to ovšem jen lov, tance a souboje, čím si šlechta krátila volnou chvíli. Mezi další aktivity patřila jízda na koni a plavání. Vzhledem k tomu, že středověký člověk trávil mnohem víc času venku než my v současnosti, dá se předpokládat, že existovalo mnohem víc činností, kterým se zejména šlechtici, mající volno podstatnou část dne, věnovali.
- 37 -
3.4 Volný čas poddaných
Jak už bylo zmíněno v předchozích kapitolách, měli poddaní i přes svůj mnohdy těžký život prostřednictvím různých svátků spoustu volného času, ve kterém se věnovali převážně aktivnímu odpočinku. Dalšími možnostmi byly hry, které bychom dnes označili jako společenské popřípadě hazardní. Čtení bylo vzhledem k nízké úrovni vzdělání ve středověku výsadou nízkého procenta vyvolených, většinou církevních hodnostářů, vzdělaných feudálů, případně některých měšťanů a vesničanů. Formy zábavy se lišily podle toho, kde poddaní bydleli, zda na vesnici nebo ve městě. S tím kde poddaní bydleli úzce souvisely činnosti, kterým se mohly ve svém volném čase věnovat. Volný čas poddaných nebyl v očích většiny kronikářů ničím, co by stálo za zaznamenání. Většina dokladů tak pochází především z omilostňujících listin. Omilostňující listiny byly záznamy místních úředníků evidujících zranění, případně smrt některého z poddaných zaviněnou někým jiným, přesněji rozsudek o jeho zproštění viny, nebo případném trestu.
3.4.1 Volný čas měšťanů
Středověká města, jak už bylo zmíněno výše zaznamenávají pozvolna svůj největší rozkvět od 10. století. Evropská středověká města byla z dnešního pohledu jen malá městečka, na tehdejší poměry to ovšem byly významné metropole, ve 14. století měl Londýn 40000 obyvatel, Praha 30000 a Brno 8000. (Krátký, 1974)
Ovšem Olivová (1979) uvádí, že kolem roku 1175 měl Londýn kolem 350000 obyvatel, což není málo i na dnešní poměry. Ať už má pravdu jeden, nebo druhý, skutečnost je taková, že středověká města byla oblastí s obrovskou koncentrací lidí na relativně malém prostoru.
O pohodlném, klidném a relativně bezpečném životě ve středověkém městě lze hovořit pouze v případě, že bychom byli obyvatelé vnitřní části města, - 38 -
tedy uvnitř hradeb. Uvnitř hradeb býval zpravidla palác, sídla všech důležitých institucí včetně řemeslnických cechů, náměstí, které sloužívalo jako tržiště, domy významných a bohatých obyvatel města a městské sýpky. Za městskými hradbami se nacházely úzké a křivolaké uličky mnohdy pokrytých blátem. V těch a přilehlých domech se o místo dělili řemeslníci a městská chudina. Hygiena byla na velmi nízké úrovni, v porovnání s vesnicí poskytovaly tyto části města velmi nízký komfort bydlení. Ve středověku měly velký vliv na život ve městech řemeslnické cechy. Jejich povinností bylo zajištění domobrany. (Krátký, 1974)
„Za městskými hradbami se měšťané velmi pilně věnovali vojenskému výcviku. Všichni uměli vládnout zbraněmi. (…) Cvičili hlavně v obraně města. K osobnímu výcviku patřily především šerm a střelba z různých dobových zbraní.“ (Krátký, 1974, s. 136)
Tento výcvik probíhal spíše příležitostně až nahodile, většinou v dobách válek. Tehdy byla tělesná příprava měšťanů intenzivní a zcela zaměřená k obraně města. V dobách míru měly tělesné aktivity charakter více zábavný a nepravidelný. Vzhledem k tomu, že byli měšťané ve velmi úzkém kontaktu se zbraněmi, utvářely se ve městech častěji než kdekoli jinde šermířské a střelecké spolky. V těchto spolcích se vyučoval šerm mečem, zpočátku takzvaná německá škola, později s příchodem renesance a se snižováním váhy sečných zbraní (hlavně mečů) se vyučuje škola italská a španělská (jde o techniky boje mečem). Střelecké spolky se věnovaly střelbě z luků a kuší, s rozvojem střelného prachu i střelbě z palných zbraní. Ve městech, která měla venkovský ráz, nebylo nic neobvyklého, že se měšťané věnovali i jízdě na koni a soutěžili s rytíři ve společných disciplínách – nabírání kroužku za jízdy na kopí a podobné. Tam kde byla řeka nebo nějaká vodní plocha se lidé věnovali veslování a plavání. (Krátký, 1974)
Verdon (2003) se zmiňuje o Francii, kde se těší oblibě lidí míčové hry. Obzvlášť hra jménem paume patřila ve městech k nejoblíbenějším. „Své jméno získala podle francouzského označení dlaně – paume, z níž se původně míček házel. (Verdon, 2003, s. 135) Na přelomu 15. a 16. století byla dlaň nahrazena pálkou pomocí které se míček odrážel. Vzhledem k tomu, že byly míčově hry - 39 -
oblíbené nacházel se na území Paříže blíže nespecifikovaný počet míčoven, Verdon (2003) se však konkrétně vyjadřuje o pěti z nich a hovoří i o dalších.
V Anglii byla situace podobná, kolem 12. století se ještě městská mládež mohla účastnit rytířských turnajů. V průběhu 13. a 14. století jí to, ale bylo zakázáno. Velké popularitě se tedy těšily hry, které rytířské souboje alespoň trochu připomínaly. Zejména kvintána, která se vyskytovala v několika podobách. Za zmínku stojí takzvaná water quintain, uprostřed vodní plochy byl kůl a na něm byl připevněn štít. Několik chlapců veslovalo na pramici, na jejíž přídi stál jeden z nich třímající kopí. Úkolem bylo zlomit dřevec a nespadnout při tom do vody. (Olivová, 1979)
Stejně jako ve Francii byly velmi oblíbené míčové hry, svůj vlastní míč měl skoro každý. Je to k nevíře, ale už tehdy Angličané hráli fotbal. „Fotbal byl lidovou zábavou při rodinných oslavách a různých svátcích.“ (Olivová, 1979, s. 246) Hra se ale od té dnešní v mnohém lišila. Podobu lze hledat v tom, že se hrála s míčem a většinou se hrála nohama. Pravidla ovšem žádná nebyla. Hru lze popsat jako rvačku o míč, při níž bylo dovoleno vše. Zápas obvykle trval 2-3 hodiny minimálně. Většinou se začínalo na nějakém náměstí, na tržišti, nebo před kostelem. Cílem bylo dopravit míč co nejrychleji na nějaké předem vybrané místo. (Olivová, 1979)
Zábava měšťanů se napříč Evropou příliš nelišila, dá se říct, že všude byly ve velké oblibě míčové hry, dále cokoli, co měšťanům umožňovalo bavit se podobně jako rytíři. S přibývajícími stoletími a přesunem kulturního a společenského života do měst se vyvíjí aktivity, které jsou pro města typické a jinde se vyskytují jen v malé míře nebo vůbec. Jde o aktivity, jež byly původně spojeny s obranou měst a s ubývajícími konflikty se z nich stává spíše zábava než nutnost. Jde zejména o školy a spolky provozující šerm a střelbu.
- 40 -
3.4.2 Volný čas venkovanů
Na venkově i přesto, že život na něm patřil k nejtěžším v celé středověké společnosti se setkáváme s nejrůznorodější směsicí her a činností, jimiž si venkované zpestřovali monotónní práci na poli, v lese nebo péči o hospodářská zvířata. Vzhledem k tomu, že farnost, kterou měl většinou na starost jeden farář čítala kolem deseti vesnic, neovlivňovala církev život na vesnicích do takové míry jako ve městech. Jakékoli zákazy navíc nepadaly na „úrodnou půdu“ a jejich vymáhání bylo problematické.
Asi nejvýrazněji ze všech vrstev středověké společnosti se na venkově projevuje tanec. Tanec patřil k oslavám všech významných svátků, které bývaly zároveň spojovány s hostinami. „Světské tance čerpaly z dědictví předchozích evropských národů a jsou spojeny se svátky životního cyklu zemědělce (slunovrat, májové oslavy, sklizeň obilí, vinobraní, narození, dospělost, svatba a pohřeb). Tyto tance se většinou tančí ve skupinách nebo v řetězech bez přesného počtu mužů a žen. Tančí se jen při zpěvu balad a hrdinských eposů, přičemž tanečníci se pohybují po spirále nebo oblouku v uzavřené místnosti.“ (Zábava, rituály a pověry…, s. 5)
Stejně jako ve městech i na vesnicích byly velmi oblíbené míčové hry. Vesničané však na rozdíl od měst dávali přednost hře jménem soule někdy též choule, která se hrála v mnoha krajích tehdejší Francie. Byla to hra, jež byla velmi surová a podobala se dnešnímu fotbalu. Venkované ji měli rádi. Hrávala se v období různých středověkých svátků, během Vánoc, na Nový rok, na Hromnice, před Velikonocemi a během masopustu. (Verdon, 2003)
„Z mnoha pramenů týkajících se soule je zřejmé, že středověcí hráči rozeznávali dvě varianty této hry. První variantou byla obyčejná soule, jíž se také říkalo „soule pro nohy“, při níž se obyčejný míč nebo vycpaný kožený míč postrkoval nohama jako při dnešním fotbalu. Při druhé variantě se k postrkování míče používala jakási „hokejka“, delší či kratší hůl, na konci ohnutá.“ (Verdon, 2003, s. 137)
- 41 -
Oblíbené byli i jiné hry, například hody těžkými břemeny do dálky, nebo hod na nějaký cíl. Verdon (2003) uvádí, že na smetištích se lidé bavili tím, že po drůbeži házeli kamení a jiné předměty s cílem ji zasáhnout, v barbarštější verzi této hry dokonce zabít.
Na některých slavnostech se konaly závody o různé odměny, například v běhu, hodu, různých skocích hrách. Venkovský lid si také nikdy nenechal vzít právo na vodu, koupání a plavání, které patřilo k běžné hygieně. Ostatně venkované zvláště v teplých měsících při práci či při koupání málo dbali kázání o nemravné nahotě. (Krátký, 1974)
Vesničané se zkrátka nebáli jakéhokoli měření sil a vzhledem k tomu, že jejich zbraně byly jen improvizované, hole, vidle, cepy, sekery, konfrontace se většinou odehrávaly formou soubojů pěstních, případně zápasu. Pravidla však nebyla v tomto prostředí dostatečně přesně formulována a tak se velmi často stávalo, že z přátelského měření sil odcházel poražený (pokud byl schopen sám odejít) často zraněn. (Sommer, 2003)
Z výše uvedených zdrojů plyne, že skladba volného času a jeho využití vesničanů bylo přesto, že byli hierarchicky nejnižší a nejvíc znevýhodněnou skupinou nejpestřejší. Na druhou stranu byla ve většině případů, právě absencí pevně vymezených pravidel, oproti ostatním skupinám do jisté míry barbarská.
- 42 -
4. ZÁVĚR
Cílem mé práce bylo přinést jednoduchou odpověď na to, zda byl středověk v oblasti tělesné kultury skutečně takovou „dobou temna“, za jakou je většinou považován. Stěžejní část textu je věnována rytířství, z toho důvodu, že rytířství jako životní styl, s mravními ideály vycházejícími ze zidealizované podoby rytířského života, v posledních letech zažívá jistou obrodu i přes značný zájem veřejnosti o atraktivní východní filozofie, spojované s asijskými bojovými uměními. Přesto jsem se pokusil doložit, že volný čas a zábava nebyly vyhrazeny jen vládnoucí vrstvě, ale do sytosti si jich užívali i poddaní. Odpověď na výše uvedenou otázku zní: V žádném případě. Život ve středověku byl v mnoha věcech jiný, než je tomu dnes, ale i tak nabízel tehdejším lidem dostatek času i prostoru pro relaxaci, případně odpočinek formou nějaké zábavné hry. Navíc z této práce vyplývá, že se některé hry až nápadně podobají dnešním sportům a přinejmenším mohly mít vliv na jejich současnou podobu, pokud z nich rovnou nevznikly.
- 43 -
5. POUŽITÉ ZDROJE
HODAŇ, B. Tělesná kultura - sociokulturní fenomén: východiska a vztahy. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000. 235s. ISBN 80-244-0201-7
HODAŇ, B.; DOHNAL, T. Rekreologie. 1. vydání. Olomouc: Hanex, 2005. 202s. ISBN 80-85783-48-7
HUIZINGA, J. Homo ludens: o původu kultury ve hře. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1971. 226s.
HUIZINGA, J. Jeseň stredoveku / Homo ludens. 1. vydání. Bratislava: Tatran, 1990. 384s. ISBN 80-222-0211-8
KÖSSL, J.; ŠTUMBAUER, J.; WAIC, M. Vybrané kapitoly z dějin tělesné kultury. 2. vydání. Praha: Karolinum, 2006. 159s. ISBN 80-246-0802-2
KRÁTKÝ, F. Dějiny tělesné výchovy I. 1. vydání. Praha: Olympia, 1974. 258 s.
LE GOFF, J. Středověká imaginace. 1. vydání. Praha: Argo, 1998. 329s. ISBN 80-7203-074-4
LE GOFF, J.; SCHMITT, J-C. Encyklopedie středověku. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, 2002. 936s. ISBN 80-7021-545-3
OLIVOVÁ, V. Lidé a hry. 1. vydání. Praha: Olympia, 1979. 604s.
SEKOT, A.; BLAHUTKOVÁ, M.; DVOŘÁKOVÁ, Š.; SEBERA, M. Kapitoly ze sportu. 1. vydání. Brno: Masarykova Univerzita, 2004. 200s. ISBN 80-210-35315
SLEPIČKOVÁ, I. Sport a volný čas, vybrané kapitoly. 2. vydání. Praha: Karolinium, 2005. 116s. ISBN 80-246-1039-6
- 44 -
SOMMER, J. Malé dějiny sportu aneb o sportech našich předků. 1. vydání. Olomouc: Fontána, 2003. 273s. ISBN 80-7336-116-7
VERDON, J. Volný čas ve středověku. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, 2003. 264s. ISBN 80-7021-543-7
Internetové zdroje:
HŘIBOVÁ, M. Zábava, rituály a pověry v západní a střední Evropě ve 13.-16. století – přehled. Historické kostýmy a střihy [online]. [cit. 2008-04-10]. Dostupné na WWW:
Bílá kniha o sportu. MŠMT ČR. [cit. 2008-04-06]. Dostupné na WWW:
Církev. Středověk - české i světové dějiny období středověkého, hrady, šlechta a mnoho dalších zajímavostí z historie [online]. [cit. 2008-04-09]. Dostupné na WWW:
Evropská charta sportu. MŠMT ČR. [cit. 2008-04-06]. Dostupné na WWW:
Feudalismus – lenní systém. Středověk - české i světové dějiny období středověkého, hrady, šlechta a mnoho dalších zajímavostí z historie [online] [cit. 2008-04-08]. Dostupné na WWW:
Středověk. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2007-10-15]. Dostupné na WWW:
- 45 -
Resumé
Moje Bakalářská práce je koncipována jako souhrn informací o problematice volného času ve středověku. Informace jsou čerpány z publikací uznávaných odborníků zaměřujících se na středověký život. Snažím se o stručný přehled hlavních pohybových aktivit a her, rozdělených podle společenského postavení skupiny lidí, která se jim věnuje.
Abstract
My Bachelor Thesis is composed as a summary of information about topic concerning leisure time in Middle Ages. Thesis is based on information from generally respected academic publications about Middle Ages. I tried to summarize the overview of main physical activities and games divided accordingly to the social class of medieval people.
- 46 -
