Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra finančního práva a národního hospodářství
Analýza vývoje české bankovní soustavy od r. 1918. Bakalářská práce
Vedoucí práce:
Vypracoval:
doc. Ing. Jiří Blaţek, CSc.
Roman Vašek Brno 2011
PROHLÁŠENÍ „Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Analýza vývoje české bankovní soustavy od r. 1918, zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
dne………………………………. podpis…………………………… 2
Anotace Předmětem bakalářské práce „ Analýza vývoje české bankovní soustavy od r. 1918“ je rozbor bankovního sektoru. První kapitola pojednává o vývoji bankovního sektoru, měnové reformě od roku 1918 do roku 1938. Druhá kapitola se věnuje vývoji v období během druhé světové války, měnové politice a Protektorátu Čechy a Morava od roku 1939 do roku 1945. Třetí kapitola pojednává o vývoji bankovnictví po druhé světové válce, měnové a bankovní reformě a to od roku 1945 aţ do roku 1989 a poslední kapitola je zaměřena na bankovnictví po roce 1989 aţ po současnost. Klíčová slova: Centrální banka, měnová reforma, bankovní krize. Annotation The subject of thesis „Analysis for the Czech banking system since 1918“ is an analysis of bank sector. The first chapter discusses the development of banking sector, monetary reform from 1918 to 1938. The second chapter is devoted to developments in the period during the World War two, the monetary policy and the Protectorate of Bohemia and Moravia from 1939 to 1945. The third chapter discusses the development of Banking after World War two, the monetary and banking and reform from 1945 to 1989 and the last chapter focuses on banking in 1989 after present. Keyword: Central bank, currency reform, banking crisis.
3
4
PODĚKOVÁNÍ Rád bych touto cestou poděkoval svému vedoucímu bakalářské práce doc. Ing. Jiří Blaţek, CSc. za podnětné rady a odborné vedení. 5
OSNOVA 1. ÚVOD…………………………………………………………………………………...7 2. VÝVOJ PO ROCE 1918……………………………………………………………….8 2.1. Vznik a vývoj první československé měny…………………………………………………….. 9 2.2. Měnová reforma 1919………………………………………………………………………….12 2.3. Bankovní úřad při ministerstvu financí ………………………………………………………. 13 2.3.1 Zákonné zakotvení BÚ ……………………………………………………………. 13 2.4. Krize československé bankovní soustavy ……………………………………………………. 15 2.5. Deflační krize roku 1922 ……………………………………………………………………... 16 2.6. Proces koncentrace bankovnictví …………………………………………………… ………. 17 2.7. Národní banka Československá ………………………………………………………………. 17 2.7.1. Určení měnové jednotky ………………………………………………… ……….. 19 2.8. Změny bankovního systému v letech 1923 – 1938 …………………………………. ……….. 19
3. BANKOVNICTVÍ V OBDOBÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY …………………….21 3.1. Centrální banka v období tzv. druhé Československé republiky a Protektorátu Čechy a Morava ………………………………………………………………..21 3.2. Měnová politika okupační moci ……………………………………………………………….22
4. BANKOVNICTVÍ V OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE ……………….. 23 4.1. Státní banka Československá ………………………………………………………………….23 4.2. Měnová reforma roku 1953 …………………………………………………………………... 23 4.3. Státní banka Československá jako samostatný socialistický orgán ………………………….. 25 4.4. Bankovní reforma ve druhé pol. 60. let a nový zákon SBČS z roku 1970 …………………… 26
5. BANKOVNICTVÍ PO ROCE 1989 ………………………………………………… 28 5.1. Proces koncentrace bankovnictví …………………………………………………………….. 29 5.2. Komerční banka ve světle transformace české ekonomiky 1990 – 2001 ……………………. 30 5.3. Vývoj bank v České republice ………………………………………………………………... 31 5.4. Fůze v Čr ……………………………………………………………………………………... 32 5.5. Kupónová privatizace ………………………………………………………………………… 33 5.6. ČNB …………………………………………………………………………………………... 34 5.7. Centrální bankovnictví ……………………………………………………………………….. 35 5.8. Privatizace bank ………………………………………………………………………………. 38 5.9. Centrální a komerční bankovnictví do roku 1993 ……………………………………………. 40 5.9.1. Centrální bankovnictví ……………………………………………………………. 40 5.9.2. Komerční bankovnictví …………………………………………………………… 41 5.10. Nebankovní spořitelní instituce ……………………………………………………………... 41 5.11. Instituce drobného bankovního sektoru …………………………………………………….. 42 5.11.1. Druţstevní záloţny ………………………………………………………………. 39 5.12. Bankovní krize v Čr. v druhé polovině 90.let 20. století ……………………………………. 43 5.13. Pojištění bank ……………………………………………………………………………….. 44 5.14. Krize bankovního sektoru na začátku 21. století ……………………………………………. 47 5.14.1. Krize v USA ……………………………………………………………………... 47 5.14.2. Krize v Čr ………………………………………………………………………... 48
6. ZÁVĚR ……………………………………………………………………………….. 50 POUŢITÉ ZDROJE………………………………………………………………………..51
6
1.ÚVOD Téma bakalářské práce je zaměřeno na vývoj bankovnictví na našem území od roku 1918. Cílem této práce je přiblíţit
události a změny proběhlé během utváření
bankovnictví od vzniku ČSR aţ po současnost. Za pomoci odborné literatury, popřípadě jiných zdrojů se budu snaţit popsat vývoj bankovnictví na našem území od roku 1918. Bankovnictví má historii trvající tisíce let. Ta od svého vzniku korelovala s dějinami peněz a potřebou směny výrobků a sluţeb, postupně získala svou nynější formu, legislativu, která jej upravuje; a v posledních několika stoletích plejádu bankovních produktů, které mohou jednotlivci i korporace vyuţívat. Nejstarší instituce vykazující funkce banky byly pravděpodobně chrámy různých starověkých kultur, které sahají aţ do 3. tisíciletí před n. l. Vklady tvořilo obilí, domácí zvířata a později drahé kovy ve formě mincí. Je moţné, ţe proces půjčky časově předcházel vzniku peněz. Tato práce je rozdělena do čtyř kapitol.V první kapitole se zaměřím měnovou reformu, krizi bankovní soustavy a změny bankovního systému, které proběhly od roku 1918 do roku 1938.V druhé kapitole popisuji bankovnictví v období druhé světové války , za protektorátu Čechy a morava. Ve třetí kapitole se věnuji bankovnictví v období po druhé světové válce, měnové reformě roku 1953 a bankovnictví v komunistickém reţimu.Ve čtvrté a poslední kapitole se věnuji vývoji bankovnictví po roce 1989 aţ po současnost.
7
2.VÝVOJ PO ROCE 1918 Vznik samostatné republiky v roce 1918 přinesl významné změny v hospodářském vývoji v českých zemích. Habsburská monarchie s poměrně rozsáhlým celně chráněným trhem rozpadla. Nový československý stát získal 21 % plochy a 26 % obyvatel, ale na jeho území se nacházelo 60 – 70 % kapacity průmyslu bývalé monarchie.1 V letech 1918 – 1919
převzala nově vniklá Československý republika soustavu
obchodních bank z Rakouska – Uherska. U bank, které byly z větší části v rukou zahraničních vlastníků docházelo k jejich repatriaci, tzn. nucenému odkupu a převzetí většiny kapitálu českými firmami, osobami a institucemi. Hlavní roli hrála v ČSR od počátku Ţivnostenská banka, která byla napojena na velký český průmysl a expandovala i do zahraničí, především na Balkán.2 Vznik Československa byl revolučním aktem a takový charakter měla i všechna opatření Národního výboru, jenţ 28. října 1918 převzal zákonodárnou i výkonnou moc na území nového státu. Vytvořit demokratickou ústavu a vybudovat v souladu s ní nový systém státního a hospodářského řízení bylo základním koncepčním úkolem blízké budoucnosti, přičemţ prioritou se stala náprava rozvrácených peněţních poměrů a řízení měny. Radikální řešení této situace bylo dílem prvního ministra financí Aloise Rašína. Provedl odluku peněţního oběhu na území Československa od ostatních nástupnických států zaniklé monarchie a zároveň restrikci jeho objemu v souladu se záměrem výrazně zvyšovat kupní sílu koruny. Šlo o váţné zásahy do ekonomiky nového státu, které museli být zajištěny i adekvátním přizpůsobením systému řízení měnové politiky. K tomuto účelu byl zřízen zvláštní orgán – Bankovní úřad při ministerstvu financí, který byl pověřen prováděním peněţní politiky do doby, neţ bude působit standardní emisní banka. Rozhodujícím krokem byla proslulá měnová reforma, provedená ve dnech 3. aţ 9. března 1919. Její koncepce, příprava i organizace byly osobním dílem Aloise Rašína. Podstata reformy spočívala v tom, ţe z předloţených hotovostí se měla okolkovat a do oběhu vrátit polovina, zbytek zadrţet a krýt vydáním 1% nezcizitelných státních dluhopisů. Plně byly 1
VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999. s.
211 2
BARTOŠEK, Karel; FELSBERGOVÁ, Dana; JAROŠ, Pavel. Bankovnictví v české republice. Praha :
Bankovní institut, a. s., 1998. s. 12
8
okolkovány hotovosti státních pokladen a částky potřebné k výplatám mezd. Celkem bylo předloţeno za 7,2 miliard korun, z toho soukromými osobami 5,2 miliard korun. Okolkováno a vráceno do oběhu bylo 4,7 miliard korun. Tak byl peněţní oběh na území Československa osamostatněn a podřízen vlastní peněţní politice. Alois Rašín včlenil kolkovací do své celkové nápravy měny, jejíţ podstatou mělo být postupné zvyšování kupní síly koruny, třeba aţ na předválečnou úroveň. To bylo smyslem restrikce oběţiva. Druhou cestou k zajištění této restrikce a k postupnému zhodnocování měny byla dávka z majetku, jiţ Alois Rašín povaţoval za „korunu reformní politiky“. Byla sice uzákoněna teprve v roce 1920, avšak jiţ zároveň s kolkováním peněz byl proveden soupis movitého i nemovitého majetku, cenných papírů a vkladů. Stal se podkladem pro dávku t majetku a z přírůstku majetku, jejíţ výnos byl odhadován na 20 aţ 25 miliard korun. Tento předpoklad se však nesplnil; objevily se váţné nedostatky ve vyměřování daně i v jejím inkasu, takţe do konce roku 1937 bylo na ni zaplaceno pouze 6,2 miliard korun. Krátce po měnové reformě se ukázalo, ţe restrikce oběţiva nepřinesla ţádoucí efekt pro sniţování cenové hladiny. Hospodářské a sociální problémy nového státu se projevily v počátcích rozpočtových deficitech a v tlaku na uvolnění měnové politiky, coţ začalo působit inflačně. Teprve v roce 1921 nastaly příznivější podmínky pro realizaci měnové koncepce zvyšování kupní síly československé koruny. Vláda však zvolila jiný postup – politiku zvyšování kurzu koruny v zahraničí. Předpokládala, ţe vysoký měnový kurs bude působit přes vývozní ceny deflačně na domácí cenovou hladinu. To se dařilo. Cenová hladina poklesla, a to z indexu 1674 na index 1014 v roce 1924 ( proti základu 100 z června 1914). V tehdejší inflačně rozvrácené Evropě to byl ojedinělý vývoj, avšak doprovázený prudkým poklesem výroby, exportu, zaměstnanosti a sociálním napětím, vykoupený devizovými intervencemi, jejichţ zdrojem byly i drahé zahraniční úvěry. Kurs koruny na burze v Curychu probíhal ve velkých výkyvech ( od 5 centimů počátkem roku 1920 a pak znovu koncem roku 1921 aţ na 19 centimů v roce 1922, poté znovu prudce klesal a od roku 1923 se pohyboval kolem 15 a 16 centimů).3 2.1. Vznik a první vývoj československé měny V Rakousko-Uhersku kolovalo v r. 1914 oběţivo ve výši 2,3 mld. K; znehodnocené oběţivo dosahovalo při zániku Rakouska-Uherska 31 mld. K a v únoru 1919 jiţ 38 mld. K. 3
VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999.
s. 219
9
Nástupnické státy, které z rozpadlého původního území vznikly nebo které část tohoto území převzaly, musely se vyrovnat s tím, ţe na jejich novém území obíhají inflací znehodnocené bankovky Rakousko-Uherské banky, které bude nutno nahradit platidly vlastní měny, tak jak to odpovídá zásadě státní suverenity. Nejdůleţitějším nástupnickým státem bylo Československo. Mnoţství rakouskouherských bankovek, které na jeho území obíhalo, se stále zvětšovalo, poněvadţ RakouskoUherská banka neustále tiskla další bankovky a snaţila se je umístit především na území naší republiky. Bylo proto nutno provést co nejdříve měnovou odluku, coţ se stalo ve dnech 3.9.3. 1919 (na Slovensku do 19.3. 1919). V této lhůtě mohly být veškeré bankovky na území ČSR se nalézající (hranice byly v této době uzavřeny) opatřeny krokem ve výši 1% nominální hodnoty, čímţ se staly výlučným zákonným platidlem, tj. korunou československou (Kč). Bankovky 1 K a 2 K nebyly podrobeny kolkováním a na drobných mincích se rovněţ nic nezměnilo. Ostatní nekolkované bankovky se staly u nás bezcennými. Polovina z bankovek k okolkování předloţených byla zatím zadrţena a úrokována 1%, aby se zmenšením oběţiva zvýšila hodnota měnové jednotky, jak to vyhovovalo názorům kvantitativní teorie. To platilo i při výběru vkladů na ţirových účtech. Zároveň byl nařízen soupis válečných půjček, peněţních hodnot, zlata, stříbra a cizozemských platidel jako příprava pro uloţení dávky z majetku. K soupisu nemovitého majetku došlo aţ později. Okolkované bankovky a 1 K a 2 K bankovky byly brzy vyměněny za naše státovky v poměru 1 : 1. Státovky byly také vydávány do polovice hodnoty ţirových účtů a pokladních poukázek Rakousko-Uherské banky,
převzatých naší republikou. Svou úhradou byly
odkázány jen na závazek Rakousko-Uherské banky, který jsme museli převzít, a který byl odhadnut na 10,2 mld. Kč. Při její likvidaci jsme dostali část jejích aktiv, která se však rovnala jen asi 4% hodnoty námi okolkovaných bankovek. Nové státovky měly být nadále vydávány do oběhu pravidelně jen při eskontu a lombardu obchodních směnek. Snaha o zmenšení oběţiva se nesetkala s úspěchem. Oběh peněz stoupal následkem konjunktury
většinou
spekulační,
následkem
velkých
výdajů
státní
pokladny
a
nezadrţitelného vzrůstu cen. Některé funkce cedulové banky plnil zatím Bankovní úřad ministerstva financí, který převzal i všechny filiálky Rakousko-Uherské banky na území ČSR jako své filiálky a plnil dočasně i úkoly devizové ústředny. Těsně před okolkováním začala být čs. Koruna znamenána jako nová měna na burze v Curychu, avšak její kurs kolísal a na počátku roku 1920 klesl na 5 šv. Franků za 100 Kč. Podle plánu prvního ministra financí Rašína a finanční skupiny Ţivnostenské banky se vláda 10
snaţila o zvýšení kursu koruny tak, aby se přiřadila k měnám států vítězných a nikoliv ke značně znehodnoceným měnám států poraţených. K posílení měny byla ještě v r. 1919 vypsána 4 % valutová půjčka ve zlatě, stříbře, zlatých penězích a devízách. Z nedostatku zkušeností a odborných vědomostí souhlasila z počátku většina národa s touto politikou jako prestiţní. Ve skutečnosti deflační politika vyhovovala nejvíce kapitalistickým vrstvám, které si přály zhodnocení peněţního majetku, zvláště toho, který pocházel z válečných zisků. Z počátku nemohla být deflační politika sledována záměrně, poněvadţ nebyl vyrovnán státní rozpočet a nebyly prostředky k vytvoření dostatečné devizové rezervy. Jakmile se však kolísavý zahraniční kurs koruny ustálil v r. 1922, jakmile se dosáhlo příznivé platební bilance, vyrovnaného státního rozpočtu a miliardoví zásoby devíz a drahých kovů, vyuţila toho finanční skupina Ţivnostenské banky a přiměla vládu k nastoupení důsledné deflační politiky. Škodlivé následky deflace byly však brzy poznány. Deflační politika dosáhla sice formálního zhodnocení koruny na více neţ dvojnásobek dotud stabilizované výše, ale mimo ulehčení v zahraničních dluzích způsobila národnímu hospodářství značné škody. Prospěla skupině Ţivnostenské banky tím, ţe podřídila jejímu vlivu mnoho dalších podniků, zvýhodnila dovoz surovin pro těţký průmysl, ale naopak postihla vývozní, zejména lehký průmysl. Velká řada dluţníků ztratila způsobilost platit zhodnocené dluhy, docházelo k vyčerpání rezerv, ke konkursům, k úbytku vývozu a stoupala tudíţ nezaměstnanost, která v r. 1923 postihla téměř 450 000 lidí. Ale i u ostatních podniků působilo sniţování hospodářských čísel tlak na sníţení mezd; mzdy klesly asi o 30%, ačkoliv maloobchodní ceny takový pokles nezaznamenaly. Ztráty vývozních podniků pracujících s bankovním úvěrem měly za následek úpadek 3 bank a nedobrovolnou koncentraci v bankovnictví. Bezprostřední zlepšení hospodářské situace nenastalo ani po opuštění deflační politiky, kdy dochází k dlouhodobé stabilizaci koruny asi na úrovni 15,30 – 15,39 šv. frs. za 100 Kč. Stabilizaci čs. Měny umoţnila však opatření, které dále přizpůsobilo zdejší instituce institucím západním, aby podle představy vládnoucí burţoazie byla upevněna důvěra v československé hospodářství. Byl totiţ r. 1926 zrušen Bankovní úřad ministerstva financí a zřízen nový cedulový ústav, který byl nazván Národní bankou čs. Vedle udělení výhradního práva k emisi bankovek bylo mu zákonem uloţeno, aby udrţoval kurs čs. koruny v takovém poměru k plnohodnotným měnám cizím, jaký existoval poslední dva roky. Na základě toho byla hodnota Kč určena na 2,90 – 3,03 dolaru za 100 Kč. Krytí vydaných bankovek zlatem,
11
valutami a devízami činilo asi 25%. Šlo o zvláštní případ měny zlaté devízy. Poskytovat úvěr státu Národní banka nesměla.4 2.2. Měnová reforma 1919 Nastávající záplava bankovek, kterou chrlila Rakousko-uherská banka, vedla Rašína k rozhodnutí tvrdě zakročit proti hrozící hospodářské katastrofě - tentokrát však jiţ jen na území Československé republiky. Nejprve výnosem z 8. ledna 1919 zakázal československým filiálkám a praţskému hlavnímu ústavu lombardovat válečné půjčky a následně, na konci ledna, jakékoliv vyuţívání prostředků soustředěných na jejich ţirových účtech. Se svým nejvýznamnějším krokem, měnovou reformou, však ještě vyčkával, neboť k jejímu úspěšnému provedení bylo nutné zajistit neprostupnost československých hranic. Jiţ v průběhu konce prosince 1918 přišel ministr financí do vlády s návrhem na odluku československé měny kolkováním a byla zřízena zvláštní komise pro její provedení. Po podrobném naplánování akce, kdy byl s návrhem reformy seznámen pouze úzký okruh úředníků ministerstva financí, byl o připravované reformě informován nejprve jen finanční výbor parlamentu, a teprve poté, 25.února 1919, byl zákon O okolkování bankovek a soupisu jmění předloţen ke schválení Revolučnímu národnímu shromáţdění. Po schválení zákona byla provedena blesková akce, kdy byly uzavřeny hranice československého státu a zastaven veškerý pohyb zboţí a lidí. Jednotlivým sběrnám bankovek, které byly zřízeny státními komisariáty, byly následně distribuovány kolky a ve dnech 3. – 9. března 1919 (na Slovensku do 12. března) byla provedena samotná reforma. Při ní bylo zadrţeno 50% soukromé drţby oběţiva a za ni byla vydána nucená 1% státní půjčka. Zároveň byl pořízen soupis válečných půjček, vkladů, depozit a cenných papírů. Výsledkem celé akce bylo okolkování bankovek za více neţ 7 157 mld.K, z nichţ bylo do oběhu vráceno téměř 4,5 miliardy korun (Kč). Proti reformě se výrazně ohradila Rakousko-uherská banka, ale její protest narazil na nekompromisní postoj ministra financí, pro něhoţ osamocení měny bylo základní podmínkou politické a hospodářské nezávislosti státu.5
4
SIBLÍK, Josef. Dějiny finančních institucí. Praha : Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1975. s. 185 - 188
5
KUBŮ, Eduard ; PÁTEK, Jaroslav . Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými
válkami. Praha : Karolinium, 2000. s. 62
12
2.3. Bankovní úřad při Ministerstvu financí Ačkoli měnovou reformu zvládlo Ministerstvo financí dobře, po formální stránce bylo přesto nutné zřídit orgán, který by odpovídal za správu, vydávání a organizaci peněţní jednotky. Zpočátku se objevili návrhy, např. J. Preisse, ustavit vlastní cedulovou banku. Rašín a jeho další spolupracovníci (C. Horáček, V. Pospíšil) se ale nakonec přiklonili ke zřízení Bankovního úřadu podléhajícího ministru financí. Neznamená to, ţe by odmítli koncepci samostatné centrální banky. Mělo to být dočasné řešení z důvodů časové tísně. Dalším důvodem pro odloţení vzniku plnohodnotné centrální banky byla obava z nízké důvěryhodnosti k nové měně, která alespoň zpočátku musela mít nucený charakter. 2.3.1 Zákonné zakotvení Bankovní úřad byl nejprve zřízen pouhým nařízením vlády Československé republiky č. 119/1919 Sb. z. a n., o úpravě poměrů k Rakousko-Uherské bance, ze dne 6. března 1919, a to ustanovením §3 („ Ministerstvo financí bude aţ do další zákonné úpravy obstarávat funkce státní cedulové banky“). A § 4 („ K odbornému obstarávání této funkce zřizuje ministr financí Bankovní úřad ministerstva financí, o jehoţ správu budou se dělit jednak Bankovní výbor při ministerstvu financí za předsednictví ministra financí nebo jeho zástupce a odborné úřednické vedení“). Legislativně však pouhé nařízení vlády nebylo právě nejčistčí, přesto aţ 10. dubna 1919 byl vydán výše zmiňovaný zákon č 187/1919 Sb. z. a n., tzv. měnový zákon kde byl nejprve v parag 1 formulován státní emisní monopol slovy „ právo vydávati v oblasti Československého státu platidla a raziti mince přísluší
aţ na další zákonné ustanovení
výhradně státu.“ Dále zde v § 8 ministr financí ex post obdrţel zákonné zmocnění k ustavení Bankovního úřadu : „ Ministr financí se zmocňuje, … aby pečoval o běh a opatření platidel ve státě Československém a za tím účelem zařídil, čeho zapotřebí, v poměru k RakouskoUherské bance buď cestou smluvní nebo nařizovací a aby vůbec aţ do jinaké zákonné úpravy obstarával funkce státní cedulové banky, zřídil k tomu účelu Bankovní úřad a pro tuto činnost pomocné orgány přibral neb ustanovil na smlouvu nebo na základě občanské pracovní povinnosti, zejména aby také pro usnadnění správy Bankovního úřadu zřídil bankovní výbor a vymezil jeho působnost v rámci svých oprávnění.“ To bylo celé, stručně zákonné ustanovení Bankovního úřadu. Organizace a funkce Bankovního úřadu včetně jeho statutu byla konkretizována aţ vládním nařízením č. 246/1919 Sb. z. a n., ze dne 12. května 1919. Toto druhé (květnové) vládní nařízení (č.246) legislativně správně vycházející ze zákona nebylo úplně shodné s prvním (březnovým) vládním nařízením 13
upravujícím postavení Bankovního úřadu (č.119), takţe i kdyţ nařízení č.246 neobsahovalo derogační ustanovení, vzhledem k časové posloupnosti problémy v zakotvení Bankovního úřadu nenastaly.6 Bankovní úřad při Ministerstvu financí byl orgán ministra financí, jehoţ úkolem byla správa peněţního oběhu včetně emise peněz a státního dluhu. Vedl dále pokladní sluţbu a spravoval státní účty. U emisních úvěrů pro peněţní ústavy stanovoval výši úrokové míry a clearingové sluţby. Od 24. dubna 1920 měl navíc za úkol spravovat zlaté a devizové rezervy a řídit devizové hospodářství včetně stanovovaní měnového kurzu. Úřad vznikl 11. března 1919 (jako prozatímní cedulový ústav, který převzal funkci emisního ústavu Československa), a to podle vládního nařízení č. 119/1919 Sb. ze dne 6. března 1919 o úpravě poměrů k Rakousko-uherské bance, a fungoval aţ do 31. března 1926. Úřad měl své ústředí v Praze, ale ve třiceti větších městech celého Československa měl své filiálky. Roku 1920 měl navíc zřízenou ještě filiálku i na Podkarpatské Rusi. V menších československých městech měl zřízen pobočky. Řídícím orgánem celého úřadu byl tzv. „Bankovní výbor“. Ten se skládal z deseti členů, kteří byli jmenováni ministrem financí, a z jeho předsedy, jímţ byl buď přímo ministr financí nebo alespoň jeho náměstek. Členové výboru byli odborníci působící v průmyslu, zemědělství, obchodu nebo v peněţnictví, čímţ bylo zajištěno tzv. odvětvové sloţení tohoto výboru. Členství bylo čestné a bez nároku na jakýkoliv honorář. Na schůzích Bankovního výboru byl přítomen zástupce parlamentní Kontrolní komise a tím byla zajištěna kontrola tohoto úřadu. Operativní vedení úřadu (mezi poradami Bankovní rady) mělo na starosti úřednické vedení, tzv. „Obchodní správa“. Jeho vrchní ředitel (nebo jeho zástupce) byli zváni na jednotlivá zasedání Bankovního výboru, ovšem měli tam pouze hlas poradní. Zaslouţil se o emisi státovek a mincí. Prvními penězi nového státu byly stokorunové státovky s datem 15. dubna 1919 a prvními mincemi byly dvacetihaléře a padesátihaléře (obr.2) vydané roku 1922.
6
BAŢANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský ústav
Josefa Hlávky, 2005. s. 46
14
Obr.2. Padesátihaléř z roku 1922. Zdroj : www.cnb.cz 2.4. Krize československé bankovní soustavy Na přelomu let 1922 aţ 1923 otřásla československou bankovní soustavou krize, jejíţ řešení a důsledky se protáhly aţ do konce 20. let 20. století. Nejprve došlo k zániku Moravsko-slezké banky, Pozemkové banky a Banky „Bohemia“ a nedůvěra způsobená úpadkem těchto ústavů se šířila dál. Ještě v tomtéţ roce zahájila likvidaci i Kupecká banka v Brně. Zákrokem ministerstva financí se za součinnosti s jinými bankami podařilo eliminovat negativná důsledky zcela zřejmě se blíţícího úpadku některých bank. Praţská úvěrní banka tak sanovala svými prostředky Severočeskou a následně i Řeznickouzenářskou banku, která však navenek působila dále. V roce 1925 došlo ke krachu Pivovarské banky, jíţ v rámci její likvidace ujala Agrární banka československá. V témţe roce započala i sanace Československé lesnicko-dřevařské banky, která byla v následujícím roce po odpisu akciového kapitálu a regulérních fondů transformována do Československé obchodní banky. Finanční obtíţe postihly také Banku stavebních ţivností a průmyslu. V roce 1926 byla pohlcena Českou bankou, jeţ se však také vzpamatovávala z nárazu deflační krize v bankovnictví. Příčiny bankovní krize spočívaly, kromě krizových projevů celé československé ekonomiky v letech 1921 – 1923, v málo odborně způsobilém vedení postiţených
ústavů. Řada manaţerů poškodila své instituce riskantními spekulačními
operacemi a malverzacemi. Další potíţe vyplynuly z přehnané zakladatelské horečky v oborech, jejichţ konjuktura se zdála nespochybnitelná a trvalá. Bankovní krize z let 1922 – 1924 se neprojevila tak silně u bank s česko-německou správou jako u bank nacionálně českých. Důvod tohoto jevu spočíval v tom, ţe odolnost českých bank jako celku byla oslabena mnoţstvím malých kapitálově slabých bank. Mezi postiţenými ústavy s německou nebo česko-německou správou se nacházely jen dvě malobanky. Nespornou výhodou
15
německého a československého bankovního sektoru bylo, ţe se skládal spíše z velkobank a bank střední velikosti, které i po převratu kontrolovaly kapitálově silný tuzemský průmysl.7 2.5. Deflační krize roku 1922 Poskytnuté úvěry se změnily v částečné, někdy úplně ztráty nebo na delší dobu zamrzly. V rozmezí října 1922 aţ března 1923 padly tři významné ústavy ( Moravsko-slezká banka v Brně, banka Bohemia a Pozemková banka). Panika a masové vybírání vkladů přinesly bankám ztrátu dvou miliard Kč spravovaných prostředků. Banky proto jen neochotně poskytovaly nové úvěry, naopak částečně vypovídaly úvěry staré. Většina z nich totiţ sama potřebovala pomoc. Stát také nakonec dal k dispozici ve formě zvláštních dluhopisů i hotových peněz částku 1,25 miliardy Kč. Vrchní ředitel Bankovního úřadu A. Novák nabádal v prosinci 1922 banky, aby přes zhoršující se situaci nezvyšovaly úvěrové sazby průmyslu, přestoţe cedulový ústav v zájmu měnové musel sáhnout k dramatickému zvýšení úrokové míry ( 2 % u eskortní sazby), jeţ je velmi vzácné. SČB mu tehdy vyhověl. Na druhé straně dokázaly banky z deflační krize i tvrdě těţit a její důsledky byly jiţ trvalé. Tehdy „banky hluboko vnikly do průmyslu a zmocnily se nebývalého podílu na něm“ a „zástupci bank se usadili ve správních radách podniků, aby je uţ neopustili“. Jiţ beztoho aţ příliš těsné sepětí bank a průmyslu se prohloubilo. Oslabené podniky se staly kořistí peněţních ústavů rozšiřujících své průlomové koncerny. V lednu 1923 se banky při jednání o debetních sazbách shodly v názoru, ţe „z lacinějších sazeb kreditních jsme jiţ natrvalo venku“ , a odmítly následovat přechodné sníţení oficiální úrokové míry bankovním úřadem. Argumentovaly tím, ţe jestliţe si samy půjčí od Bankovního úřadu za 7,5 %, nemohou půjčovat za 7,25 %. O tři měsíce později Bankovní úřad pod tlakem mezinárodní valutové spekulace proti Kč úrokovou míru opět zvýšil a problém bankovních sazeb a jejich zvýšení odloţil. Banky jiţ připouštěly, ţe toto opatření zhorší situaci průmyslu a dokonce můţe vést k omezování, někdy i k zastavení výroby v továrnách. Nicméně pod dojmem vyjádření Bankovního úřadu a ministra financí Engliše, ţe v zájmu ozdravění národního hospodářství „průmysl musí si zvyknouti na omezení úvěru“, byl debetní i kreditní úrok zvýšen. Jestliţe úvěr byl v této době omezován, neznamenalo to
7
KUNERT, Jakub; NOVOTNÝ, Jiří . Centrální bankovnictví v českých zemích. Praha : ČNB, 2008. s. 30 - 31
16
vţdy nedostatek mobilních prostředků, nýbrţ obavu z jejich imobilizace, z toho, ţe oslabený průmysl je době krize nebude schopen splácet.8 2.6. Proces koncentrace bankovnictví Jedním z prostředků, který mohl po deflační krizi bankovní systém ustálit, byla jeho koncentrace prováděná např. formou fúzí, jeţ mnohdy znamenala pohlcení slabších institucí silnějšíma. Šlo o proces, který zejména v období mezi dvěma světovými válkami nabyl celoevropského rozměru. Jeho průběh i formy byly v různých teritoriích odlišné. Například ve Francii a Velké Británii se fúze realizovali z iniciativy velkobank nebo silných finančních skupin; v Německu a Rakousku – podobně jako v ČSR – probíhaly pod přímým dohledem státních orgánů či jejich ústředních bank, v Rakousku a v Maďarsku dokonce pod kontrolou finanční komise Společnosti národů.V Československu se fúze nostrifikovaných bank s česko-německou správou uskutečňovaly pod patronací ministerstva financí, zemských i hypotečních bank a předních českých obchodních bank.9 2.7. Národní banka Československá Hospodářské předpoklady pro vznik samostatné centrální banky a emisi bankovek nastaly v roce 1925. Tehdy nastal čas „měnovým zákonem“, na nějţ se několikrát pro budoucí aktivaci banky odvolával zákon o akciové bance cedulové, určit název nové centrální banky, měnové jednotky a jejího krytí a vůbec kriticky přehlédnout zákon z roku 1920. To se stalo zákonem ze dne 23. dubna 1925, č. 102/1925 Sb. z. a n., kterým se měnil a doplňoval zákon, ze dne 14. dubna 1920, č. 347/1920 Sb. z. a n., o akciové bance cedulové. Samostatný nový „měnový zákon“ přijat nebyl, skoro vše se vyřešilo bankovní novelou. Národní banka československá byla zřízena byla zřízena podle zákona o akciové bance cedulové ze dne 14. dubna 1920, zákon č. 347/1920 Sb. z. a n., o akciové bance cedulové. Akciová jistina Kč 405.000.000,- byla rozdělena na 120.000 nedělitelných, rubopisem převoditelných akcií po Kč 3375,-, znějících na jméno a zapsaných v knize akcionářů. Jednu třetinu akcií vlastnil stát. Akcie měla hodnotu 100 zlatých dolarů Spojených států amerických, přepočtených na Kč podle kursu.
8
KUBŮ, Eduard ; PÁTEK, Jaroslav . Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami. Praha : Karolinium, 2000. s. 170 9 VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999. s. 241
17
Svoji činnost, jako cedulová banka Československé republiky, zahájila dne 1. dubna 1926. Do této doby vykonávaly vykonával úkoly spojené se správou měny zvláštní Bankovní úřad ministerstva financí. Bankovní úřad ministerstva financí byl zřízen vládním nařízením ze dne 6. března 1919 č. 119 Sb.z.a. n. a měl především provést dokonalou měnovou odluku. Jeho úkolem a poté i Národní banky Československé bylo především: spravovat zúročitelné státní zápůjčky zaloţené staţením bankovek z oběhu při kolkovací akci - spravovat ţirové účty a pokladniční poukázky Rakousko-Uherské banky, které byly uvedeny, resp. vydány u hlavního ústavu v Praze a u filiálek jmenované banky v oblasti Československé republiky - působit jako odborný poradní sbor v záleţitostech úvěrování státu pro ministerstvo financí.
Obr. 1. Akcie Národní banky Československé z roku 1926. Zdroj: www.cnb.cz Národní banka čs. byla akciovou společností s povahou veřejného ústavu. Třetina akciového kapitálu, který činil 12 mil. USD, byla vyhrazena státu. Dozor nad bankou vykonával vládní komisař. Guvernér, náměstek guvernéra a tři z 9 členů bankovní rady byli jmenováni presidentem republiky na návrh vlády. Představitelem akcionářů byla valná hromada; kaţdý z účastník měl pouze 1 hlas, ale musel vlastnit alespoň 10 akcií. Valná hromada volila 6 členů bankovní rady. Bankovní radě byla podřízena obchodní správa (vrchní ředitel, ředitelé a jejich náměstkové). V té době měla Národní banka 34 filiálek. Národní banka čs. Vyměnila veškeré obíhající bankovky za své bankovky, čímţ byla určena částka státovkového dluhu vůči cedulové bance (klesla od převratu na 5,7 mld. Kč). Měl být umořen zničením bankovek, které byly na jeho účet bance odvedeny
18
z výnosu majetkových dávek10. Ve skutečnosti byly později na umoření státovkového dluhu započítány i jiné poloţky, tak vyúčtování přírůstku na ceně zlata v bance při devalvaci v r. 1934 (422 mil. Kč), převáděná bankovek po 10, 20 a 50 Kč z oběhu bankovek do oběhu drobných peněz a prohlášení 100 Kč bankovek za státovky.11 2.7.1 Určení měnové jednotky Bance byl novelou bankovního zákona (č. 102/1925 Sb. z. a n.) potvrzen název „Národní banka Československá“, základem pro emisi bankovek byla určena stávající měnová jednotka „koruna československá“ (Kč) a bankovky Národní banky Československé byly prohlášeny tuzemským národním platidlem. Emisní výsada byla novelou omezena z původních 20 na 15 let.12 2.8. Změny bankovního systému v letech 1923 – 1938 Akciové obchodní banky v Československé republice lze členit podle různých kritérií, např. podle aspektů hospodářských, národnostních nebo zájmu politických. Podle výše akciového kapitálu, rezervních fondů, vkladů a celkových bankovních obchodních obratů můţeme hovořit o velkobankách, středních bankách a malobankách. Z hlediska národnostního sloţení a čerpání zdrojů kapitálu rozeznáváme v meziválečném období pět druhů československých bank : 1) národně hospodářské banky 2) banky s česko-německou správou (a se zahraniční kapitálovou účastí) 3) národně německé banky 4) národně slovenské banky 5) banky maďarsko-německo-ţidovské na Slovenku Z hlediska společných zájmů a politického zázemí se zformovala v podstatě tři aţ čtyři významná bankovní seskupení. První z nich vzniklo kolem Ţivnostenské banky a České průmyslové banky; názorově a politicky bylo blízké národně demokratické straně, podnikatelsky se orientovalo spíše na domácí trh. Druhá skupina, z okruhu Anglo10
Toto nařízení vlády sice formálně odkazovalo na zákon č. 84/1919 Sb. z. a n., ze dne 25. února 1919 – ten však zákonné zmocnění k ustavení Bankovního úřadu neobsahoval. 11
SIBLÍK, Josef. Dějiny finančních institucí. Praha : Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1975. s. 194 - 195 BAŢANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2005. s. 65 12
19
československé a Praţské úvěrní banky, se ve větší míře přimykala ke státu;
ovládala
většinou exportní firmy spotřebního průmyslu. Třetí uskupení volně korespondovalo s německým prostředím a směřovalo svůj zájem na střední aţ drobné podnikání. Skupina čtvrtá zahrnovala slovenské ústavy v bankovní sféře, roztříštěné převáţně do mnoţství firem nepatrné kapitálové síly. Z právního hlediska nebyl ve dvacátých letech pojem banka zákonem definován. Za banku právo povaţovalo instituci, která : 1) zprostředkovávala úvěr a obstarávala platby 2) v níţ vlivem státu byla zajištěna stabilita kapitálu. Tato kritéria splňovala akciové banky ( podle zák. č. 239/1924) a zemské hypoteční úvěrní soustavy. Úvěrní společenstva, bankovní závody ve formě veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, společnosti s ručením omezeným a jednotlivci neměli často zajištěnou stabilitu kapitálu a názvu banka ( ve formě substantiva) jako firemního přídomku ve vnějším označení podniku oficiálně pouţívat nemohli. Velkobanky, neboli ústavy, jejichţ akciový kapitál stabilně přesahoval 100 mil. Kč a obrat jednu miliardu Kč byly: 1) Ţivnostenská banka 2) Česká eskomptní banka a úvěrní ústav 3) Česká průmyslová banka 4) Česká banka Union 5) Praţská úvěrní banka ( posléze transformována v Anglo-československou a Praţkou úvěrní banku) 6) Banka pro průmysl a obchod ( dříve „Länderbanka“) 7) Moravská banka V Evropském kontextu však šlo o banky střední.13
13
VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999. s. 238
20
3. BANKOVNICTVÍ V OBDOBÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY 3.1. Centrální banka v období tzv. druhé Československé republiky a Protektorátu Čechy a Morava Období tzv. druhé republiky bylo zahájeno zabráním třetiny československého území Německem, Polskem a Maďarskem jako důsledkem vnucené Mnichovské „dohody“ a návazných tzv. arbitráţních jednání ve Vídni. Ústavními zákony (č. 299 a 328/1939 Sb. z a n.) z listopadu 1938 vznikla Československá republika s prosazenou autonomií Slovenska a později i Podkarpatské Rusi. Na základě čl. II. Ústavního zákona č. 330/1938 Sb. z. a n., ze dne 15. prosince 1938, bylo vydáno vládní nařízení č. 16/1939 Sb. z. a n., ze dne 27. ledna 1939, kterým se s okamţitou účinností přejmenovala Národní banka Československá na Národní banku Česko-Slovenskou, koruna česko-slovenská a ve zkratce se přejmenovala na „K“ . Národní banka Česko-Slovenská byla od 20. února 1939 bez svého guvernéra. Dosavadnímu guvernérovi K. Englišovi k tomuto datu skončil mandát. Banku vedl první víceguvernér Ladislav F. Dvořák (1888 – 1953). Odstoupení části československého území po Mnichovské „dohodě“ se odrazilo i na oběhu peněz a pouţívání měny: obsazených územích jako nové součásti Německa byla orgány staţena československá koruna a nahrazena říšskou markou v nadhodnoceném poměru 1 K = 12 říšských feniků, resp. 8, 33 K = 1 RM. Podhodnocení protektorátní koruny tak znamenalo, ţe Němci z Říše mohli v protektorátu nakupovat zboţí o jednu třetinu levněji. Německo si navíc za tento měnový akt vynutilo náhradu ve zlatě a devizách za staţené československé oběţivo, aniţ by zohlednilo, ţe na obsazených území zůstal rozsáhlý nemovitý a movitý majetek československých občanů, kteří odešli do vnitrozemí.V souvislosti s protiţidovským opatřením byli na základě výnosu Úřadu říšského protektora z 21. července 1939 protektorátní občané ţidovského původu nuceni soustředit u Národní banky pro Čechy a Moravu veškeré cennosti, zejména zlaté předměty, s nimiţ mohla disponovat pouze Německá říše.14 Jiţ v březnových dnech roku 1939 dosadila Říšská banka do emisního ústavu zvláštního zmocněnce Friedricha Müllera a následně se kontrolní funkce v Národní bance ujal z pověření Úřadu říšského protektora zmocněnec říšského ministerstva hospodářství dr. Herbert Winkler. Vedle říšských kontrolních orgánů získal na správu banky významný vliv i 14
BAŢANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2005. s. 76
21
Úřad říšského protektora, v němţ významné pozice zastávali bývalí čeští Němci v čele s K. H. Frankem. Ti byli ve správě banky zastupováni především Erichem Strumem, který získal vliv na veškeré personální záleţitosti banky. Díky němu tak byla důleţitá vedoucí místa v ústředí a vedení některých filiálek obsazena exponenty nacistické strany. Zatímco říšské kontrolní orgány měli především pozorovací a usměrňovací funkci, vyplívající z politicky slabé pozice Říšské banky v protektorátu, úředníci Úřadu říšského protektora, opírajícího se o samotného Franka, tvrdě zasahovali proti českému charakteru ústavu a snaţili se tak o jeho ovlivňování přímo.15 3.2. Měnová politika okupační moci Od 16. března 1939 byly vyhlášeny říšská marka a protektorátní koruna jako dvě zákonné měny, koruna si udrţovala svůj kurz k ostatním měnám. Ne však na dlouho. K 1. říjnu 1940 se nařízení o clech, spotřebních daních a monopolech „Protektorat Böhmen und Mahren“ stal součástí celního říšského území: nové devizové předpisy zrušily samostatný platební styk Protektorátu se zahraničím a Národní banka, resp. protektorátní správa ztratila moţnost disponovat s devizami. Ustanovení § 1 vládního nařízení č. 321/1940 Sb. z. a n., o nové úpravě měny (ze dne 28. září 1940, s účinností k 1. říjnu 1940) určilo korunu jako nominální zlomek marky.16 V souvislosti se vznikem celní unie se zároveň změnilo i postavení protektorátní měny. Ta na základě vládního nařízení č. 321/1940 Sb. fakticky přestala být samostatnou měnou, neboť se její hodnota začala nově odvozovat od říšské marky. Jedině přes říšskou marku, jejíţ jednou desetinou byly protektorátní koruny, bylo moţno stanovovat hodnoty cizozemských valut. Paradoxem bylo, ţe i stanovený zlatý obsah koruny byl odvozován od zlatého obsahu říšské marky. Proto také od 1. října 1940 zlaté krytí koruny, nyní však jiţ pouze teoretické, výšilo z 31,21 mg na 35,84 mg. Směnitelnost koruny za hodnotné devizy také nebyla proveditelná, neboť protektorátní koruna nebyla znamenána na světových finančních trzích.17
15
KUNERT, Jakub; NOVOTNÝ, Jiří . Centrální bankovnictví v českých zemích. Praha : ČNB, 2008. s. 82
16
BAŢANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský
ústav Josefa Hlávky, 2005. s. 195 17
KUNERT, Jakub; NOVOTNÝ, Jiří . Centrální bankovnictví v českých zemích. Praha : ČNB, 2008. s. 183
22
4. BANKOVNICTVÍ V OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 4.1. Státní banka československá Státní banka československá byla zřízena po vydání zákona z 9. března 1950 č. 31/1950 Sb., o státní bance československé, jako instituce, která podle tehdejších direktiv centrálního řízení československé ekonomiky byla přímo podřízena ministerstvu financí. Nový ústav převzal veškerá práva a závazky nejenom Národní banky Československé jako cedulového ústavu, ale i Ţivnostenské banky, Slovenské Tatrabanky a Poštovní spořitelny. Celý proces však byl uskutečněn tzv. singulírní sukcesí, coţ znamenalo postupné včleňování jednotlivých bankovních agend do nově vzniklé monobanky. Proto také ani jeden z těchto bankovních ústavů nebyl zrušen ke dni zahájení činnosti Státní banky československé. Svoji činnost zahájila 1. července 1950 jako ústřední emisní banka poskytující provozní úvěry jednotlivým výrobním organizacím. Zároveň také působila jako centrála veškerého platebního a zúčtovacího styku v Československu i v zahraničí. Převzala i úvěrování druţstev a drobných komunálních podniků. Ve své podstatě se tak stala institucí celospolečenské evidence a kontroly měnových, finančních i hospodářských aktivit ve státě.18 Relativně stručný zákon o 26 paragrafech o Státní bance československé byl formálně a věcně, a to i s přihlédnutím ke specifikům československého socialistického zákonodárství, ze všech zkoumaných předpisů vůbec nejméně povedený zákon upravující postavení centrální banky.19 4.2. Měnová reforma roku 1953 Novou organizaci socialistického peněţně-úvěrového systému završovala měnová reforma, provedená na základě zákona ze dne 30. května 1953 č. 41/1953 Sb., o peněţní reformě,účinného k 1. červnu 1953. Ačkoli zákonodárce pouţil v názvu zákona pojem “peněţní reforma” , v odborných kruzích I v literatuře se vţil pojem “měnová reforma” , protoţe zákon nezakotvoval jen “výměnu” bankovek v určitém kurzu, ale současně měl atributy měnového zákona.
18
BARTOŠEK, Karel; FELSBERGOVÁ, Dana; JAROŠ, Pavel. Bankovnictví v české republice. Praha :
Bankovní institut, a. s., 1998. s. 93 19
BAŢANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský
ústav Josefa Hlávky, 2005. s. 99
23
Měnová reforma byla v logice nového direktivního plánovaného hospodářství oproštěného od funkcí peněz, odmítajícího trţní bankovní systém i „předsocialistické” úspory. Začala být připravována v naprosté tajnosti na pokyn ÚV KSČ v říjnu a listopadu 1952 skupinou ekonomů v čele s ekonomem a v 60. a 70. letech vysokým československým politikem Václavem Hůlou (1925 - 1983). Šoková a razantní měnová reforma měla oficiální soudobá hospodářská i ideologická zdůvodnění ( podle § 1 zákona se prováděla měnová reforma “s cílem zvýšení kupní síly československé koruny a upevnění jejího kursu” , dalším oficiálním zdůvodněním byla snaha napravit nevhodně a nedůsledně provedenou reformu měnovou z roku 1945, zlikvidovat přebytek oběţiva nesystematicky uvolňovaného z vázaných vkladů, napravit špatnou emisní politiku, potlačit ekonomické síly, „reakčních tříd” (atd.), ale nevyřčeným důvodem bylo ekonomické donucení veškerého československého obyvatelstva přijmout socialistický systém. Obyvatelstvo, jiţ předtím znárodňujícími peněz, úspor, ţivotních a důchodových pojistek a cenných papírů, to jest všech zbylých hmotných jistot (byť iluzorních, neboť většinou byly na vázaných vkladech) a muselo být hmotně i psychicky vydáno na milost či nemilost státnímu socialistickému zabezpečení. Zákonem č. 41/1953 Sb. Se zrušily nejen vázané vklady z roku 1945, ale anulovaly se i cenné papíry včetně státních dluhopisů emitovaných v r. 1946 a další hodnoty, které vznikly a spadly pod vázaný reţim i po roce 1945 aţ do dne provedení reformy (§ 7). Také úspory na vkladních kníţkách a podobných instrumentech, na které se průběţně aţ do dne reformy spořilo, nemohly být volně vybrány, ale byly progresivně přepočteny. Mzdové nároky a státem uznané důchodové a sociální nároky vyplacené státem se přepočetly v poměru 1:5 (§4). Ostatní přepočet stanovila vláda svým usnesením: vyjma 300 Kčs na osobu, které se vyměňovaly v poměru 1:5 za nové Kčs občanům, kteří nikoho nezaměstnávali a nebyli vyloučení z přídělového hospodářství, byl pro všechny stanoven kurz výměny 1:50; vklady na spořitelních kníţkách se přepočítávaly progresivně podle celkové sumy 1:5 do 1:30, resp. 1:50. Současné zrušení přídělového „lístkového“ systému, který u nás po druhé světové válce nebyl zrušen, a zavedení jednotných „volných cen“ (ve skutečnosti usměrňovaných) zvýšilo cenovou hladinu zhruba dvojnásobně. Z čistého
legislativního
hlediska
se
měnová
reforma
Státní
banky
československé dotkla jen zakotvením kurzu československé koruny a zrušením Likvidačního fondu měnového, takţe generální ředitel banky přestal být předsedou Likvidačního fondu měnového. Novou měnou (právem upravenou peněţní jednotkou) byla vyhlášena nová koruna československá (Kčs), která se rovnala 0,123456 g ryzího zlata a její kurz v poměru 24
k rublu byl stanoven na 1,80 Kč za 1 rubl a „na tomto podkladě určuje Státní banka československá poměr československé koruny k cizím měnám“ (§ 2 zákona). Zlatý obsah československé koruny v ţádném případě neznamenal, ţe jsme měli „zlatou měnu“ nebo měnu zlaté devizy20. Spíše se jednalo o nátlak Sovětského svazu, kdy zlatý obsah koruny měl „potvrdit“ její zlatý rubl; také šlo o psychologické opatření mající dokázat úspěch socialismu. Zákonem stanovený zlatý obsah koruny byl nerealistický, by přímo fiktivní: bankovky socialistické SBČS byly svým charakterem státovky a nebyly přímo za zlato směnitelné, ani směnitelné omezeně přes další měnu (ani rubl) za zlato tak , jako jiné měny např. brettonwodském systému a chyběli i další znaky „zlaté měny“ . Koruna byla vědomě ve vztahu ke všem zahraničním měnám vysoce uměle revalvována, vůči směnitelným měnám ve výši 28 % aţ 31 %. Nerealisticky stanovený kurz koruny způsoboval po celé socialistické období problémy a vytvářel cenové rozdíly mezi exportními a importními cenami.21 4.3. Státní banka československá jako samostatný socialistický orgán Snaha o vymanění se centrální banky z podřízenosti ministru financí byla úspěšná v polovině 60. let. Zákonem ze dne 10. listopadu 1965 č. 117/1965 Sb., o Státní bance československé, s účinností k témuţ dni, se SBČS stala orgánem státní správy zodpovědným za peněţní a úvěrovou oblast s podřízeností vládě a ve vztahu ke státnímu rozpočtu jiţ měla banka samostatnou kapitolu. Zákon z roku 1965 nahrazoval původní legislativní zakotvení banky z roku 1950. V základním ustanovení § 1 bylo výslovně řečeno, ţe Státní banka československá, zřízená v roce 1950, je ústřední bankou Československé socialistické republiky se sídlem v Praze a můţe svým jménem nabývat práv a zavazovat se. Statutární fond banky (tj. základní kapitál) se nově stanovil na 1 miliardu korun a na stejnou výši byl stanoven i všeobecný rezervní fond.22 20
Zlatá deviza – jedna z forem omezeného zlatého standardu, při níţ se národní měna mohla směnovat za zlato jen nepřímo, a to směnou za jinou měnu tzv. standardu zlaté mince nebo standardu zlatého slitku. Vývoz zlata podléhal kontrole a emisní banka příslušného státu byla povinna směnit své bankovky za devizy, které pak bylo moţné v cizině směnit za zlato. 21
BAŢANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský
ústav Josefa Hlávky, 2005. s. 103 22
BAŢANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský
ústav Josefa Hlávky, 2005. s. 105
25
4.4. Bankovní reforma ve druhé polovině 60.let a nový zákon o SBČS z roku 1970 Evidentní neefektivnost socialistické ekonomiky, která se projevovala od poloviny 50. let a nefunkčnost pětiletých hospodářských plánů se pokusila neúspěšně vyřešit reforma z roku 1959-1960 spočívající v jiném způsobu plánovitého řízení. Od poloviny 6o. let se opět začalo na nejvyšších
místech uvaţovat o
„zdokonalení soustavy plánovitého řízení“ s vyhodnocování hodnotových vztahů a zpětných reakcí socialistického trhu. Ekonomická reforma v roce 1968 přerostla do koncepce nového společenského systému označovaného jako „trţní socialismus“, kde se všeobecně uznávala nutnost zavést dvoustupňové bankovnictví, to je oţivit systém komerčních bank a změnit postavení centrální banky na měnovou (a nikoli jen peněţně-úvěrovou) relativně nezávislou instituci, zabezpečující stabilitu peněţních toků ve státě. Systém centrálního plánovitého řízení měl zůstat zachován, ovšem v jiné kvalitě – centrální banka se měla aktivně účastnit sestavování komplexního měnového plánu a poté podle tohoto plánu usměrňovat svou politiku. Současně se v rámci politických jednání o novém federalistickém uspořádání státu a tlaku slovenských politiků a ekonomů (Imricha Karvaše, Dalibora Hanese, Jána Spišiaka a dalších) uzákonila vize federalistického systému centrálních bank – dvou vzájemně nezávislých republikových centrálních bank a jedné federální centrální banky. Po dubnu 1969 a nástupu socialistické normalizace společnosti (to ještě navrácení se k socialistickému normálu se socialisticky spolehlivými lidmi, kteří nepodlehli svodům trţní reformy) bylo vládním usnesením z června 1969 uloţeno monobance zajistit systém centrálního řízení banky s paritním doplnění bankovní správy o slovenské členy. Výměnou generálního ředitele banky (místo O. Pohla se stal generálním ředitelem banky Svatopluk Potáč) byla jiţ v říjnu 1969 nastoupena cesta k upevnění jednotného řízení SBČS. Usnesením ÚV KSČ z ledna 1970 byl dán směr dalšího vývoje československé bankovní soustavy, který konkretizoval v přípravě a přijetí ústavního zákona č. 125/1970 Sb., nového zákona č. 144/1970 Sb., o Státní bance československé a dalších návazných zákonech, především zákona č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství a zák. č. 145/ 1970 Sb., o národním plánování.23
23
BAŢANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský
ústav Josefa Hlávky, 2005. s. 107
26
Strukturu československého následující tabulka:
bankovního systému z období 1970–1989 ukazuje
STÁTNÍ BANKA ČESKOSLOVENSKÁ Československá obchodní banka Banka specializovaná na úvěrové, platební a zúčtovací operace se zahraničím pro podnikovou sféru. Dispozice s prostředky v zahraničních měnách dána rozpisem devizového plánu SBČS. Česká státní spořitelna Banka specializovaná na depozitní a úvěrové operace pro obyvatelstvo na území České socialistické republiky. Dispozice a účely pouţití vkladů obyvatelstva dány rozpisem úvěrového plánu SBČS. Slovenská štátna sporitelňa Banka specializovaná na depozitní a úvěrové operace pro obyvatelstvo na území Slovenské socialistické republiky. Dispozice a účely pouţití vkladů obyvatelstva dány rozpisem úvěrového plánu SBČS. Ţivnostenská banka Banka specializovaná na bankovní a zúčtovací operace se zahraničím pro drobnou soukromou klientelu. Do určité míry prováděla podnikatelskou činnost prostřednictvím pobočky v Londýně. Investiční banka Banka specializovaná do roku 1958 na dlouhodobé investiční úvěry. Od roku 1958 pověřená depotními operacemi. Po vypořádání závazků z cenných papírů měla být likvidována. Zdroj: Vencovský, F., Jindra, Z., Novotný, J., Půlpán, K., Dvořák, P. a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích. Bankovní institut, Praha 1999
27
5. BANKOVNICTVÍ PO ROCE 1989 V letech 1988-1989 začaly přípravné práce na reformě tehdejšího československého bankovnictví. Události roku 1989 tedy našly bankovní sféru relativně připravenou na novou situaci. Proto jiţ od 1. 1. 1990 vzniká postupně řada bank, které měly ve svém souhrnu přispět k rozvoji trţní ekonomiky. Vznikají jednak banky v důsledku rozdělení Státní banky československé na centrální – emisní banku, dále na Komerční banku, Investiční banku a Všeobecnou úvěrovou banku (coţ byly v době vzniku banky s rozhodující účastí státu), na akciovém principu je přebudována bývalá Česká státní spořitelna v Českou spořitelnu a.s. Vzniká nová banka se státní účastí se specifickým posláním – Konsolidační banka /od roku 2001 byla transformována v konsolidační agenturu) a svou specifickou úlohu přebírá Českomoravská záruční a rozvojová banka. Od 1.7. 1995 zahájila svou činnost Česká exportní banka. Je to banka s devizovou licencí se 100% kapitálovou účastí státu, jejím posláním je především podpora zahraničního obchodu. Kromě toho vzniká řada soukromých akciových bank, z nichţ některé jsou obchodně velmi průbojné. Koncem roku 1993 existovalo v České republice 53 bank. Jak ukázal další vývoj, prudký rozvoj bankovnictví přinesl s sebou i některé problémy. Ty, které vzbudily největší zájem veřejnosti, se týkaly bankrotů některých bank (Banka Bohemia, AB Banka) a nucené správy v dalších bankách. Tyto problémy byly řešeny vypracováním, přijetím a posléze realizací stabilizačního programu Českou národní bankou, v jehoţ rámci byla ustavena Česká finanční s.r.o., jejímţ posláním bylo vykoupit od malých a středních bank úvěry klasifikované jako nedobytné, a tím přispět k řešení jejich situace. V druhé polovině devadesátých let se při hodnocení dosavadního vývoje bank ukázala nutnost zpřísnit podmínky vstupu do bankovní sféry a také vyřešit důslednost bankovního dohledu. V této době se rovněţ zvýšilo úsilí o přiblíţení naší bankovní legislativy k legislativě EU. Všechny tyto momenty vedly k přijetí tzv. „malé novely“. Zákon č. 21/1992 ze dne 20. prosince 1991 byl od roku 1992 do července 2002 novelizován čtrnáctkrát. Zejména v letech 1997-1999 byly pro vývoj českého bankovnictví charakteristické tři základní procesy. První z nich znamenal zánik řady menších, kapitálově slabších bank, a to nejen těch, které byly zařazeny do druhého konsolidačního programu ČNB, ale i těch, které nebyly sto plnit průběţné podmínky vyplívající z účasti v tomto programu. Určité problémy se však nevyhnuly ani jiţ částečně privatizovaným velkým bankám. Dalším charakteristickým rysem 90. let byla fúze bank. V posledním roce minulého století se zvýraznily tendence ke vstupu zahraničních subjektů do našich největších bank v důsledku jejich „doprivatizace“.
V první polovině roku 2002 byl ukončen proces 28
privatizace bankovního sektoru a všechny české banky jsou jiţ ovlivněny vstupem strategického, zpravidla zahraničního partnera. V roce 1998 se dostala do potíţí Investiční a poštovní banka, v níţ rozhodující vlastnický podíl patřil mezinárodní společnosti „Nomura“. Řešení situace bylo po dvouletém období nucené správy, zavedené v roce 2000, nakonec nalezeno v převzetí této banky Československou obchodní bankou, která se tak stala bankou s největší bilanční sumou v České republice. V polovině prvního desetiletí 21. století byl jiţ bankovní sektor České republiky stabilizován. Banky v České republice si svou stabilitu udrţely i během světové finanční krize, která propukla v roce 2007.24 Legislativní a institucionální změny Od 1. 1. 1990začali v Československu platit dva nové zákony: Zákon o bankách a spořitelnách, který upravoval postavení, působnost a bankovní obchody v oblasti obchodního bankovnictví. Zákon o Státní bance československé, který upravoval centrální emisní bankovnictví státu. 5.1. Proces koncentrace bankovnictví Jedním z prostředků, který mohl po deflační krizi bankovní systém ustálit, byla jeho koncentrace prováděná např. formou fúzí, jeţ mnohdy znamenala pohlcení slabších institucí silnějšíma. Šlo o proces, který zejména v období mezi dvěma světovými válkami nabyl celoevropského rozměru. Jeho průběh i formy byly v různých teritoriích odlišné. Například ve Francii a Velké Británii se fúze realizovali z iniciativy velkobank nebo silných finančních skupin; v Německu a Rakousku – podobně jako v ČSR – probíhaly pod přímým dohledem státních orgánů či jejich ústředních bank, v Rakousku a v Maďarsku dokonce pod kontrolou finanční komise Společnosti národů. V Československu se fúze nostrifikovaných bank s česko-německou správou uskutečňovaly pod patronací ministerstva financí, zemských i hypotečních bank a předních českých obchodních bank.25 24
ŠENKÝŘÍKOVÁ, Bohuslava a kolektiv. Bankovnictví. Praha : Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2010.
s. 43 25
VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999.
s. 241
29
5.2 Komerční banka ve světle transformace české ekonomiky 1990 – 2001 Komerční banka byla zaloţena ke dni 1.1.1990 na základě zákona 158/1989 Sb., který rozdělil monobanku – Státní banku Československou – na centrální banku (SBČs) a dvě komerční banky – Komerční banku s působností v ČR, a Všeobecnou úverovou banku s působností na Slovensku. V Československu tak vznikl standardní, dvoustupňový bankovní systém. Zároveň univerzální bankovní licenci získaly jiţ existující specializované bankovní ústavy: 1)ČSOB 2) Investiční banka 3) Ţivnostenská banka 4) Česká spořitelna 5) Slovenská spořitelna. Komerční banka začala svoji činnost s 84 pobočkami na území České republiky s 7 900 zaměstnanci a 10 osobními počítači. Zároveň „podědila po SBČs 325 mld. Úvěrů poskytnutým státním a druţstevním podnikům, samozřejmě bez jakéhokoliv zajištění. Podle dnešních standardních kritériích 85 % těchto úvěrů bylo pochybných či ztrátových. KB se snaţila čelit explozivně rostoucí poptávce po bankovních sluţbách ze strany podniků i soukromé klientely extenzívním rozvojem své sítě (z 84 poboček v roce 1990 na více neţ 400 v roce 1992) a nahrazovat nedostatek IT techniky počtem zaměstnanců (ze 7,9 tisíc v roce 1990 na 14,6 tisíc v roce 1992). Nedostatek základního kapitálu byl řešen jeho navýšením o 0,8 mld. Kč v roce 1991. V roce 1992 byla Komerční banka transformována v akciovou společnost a připravena k účasti prvé vlně kuponové privatizace. Výsledkem bylo, ţe stát reprezentovaný Fondem národního majetku a RIF ( Restituční investiční fond ČR) vlastnil ze začátku roku 1993 52 % akcií Komerční banky, zbytek byl v rukou soukromých institucionálních a individuálních investorů.26
26
20 let finančních a bankovních reforem v české republice. In 20 let finančních a bankovních reforem v české
republice. Praha : Oeconomica, 2009. s. 63
30
5.3 Vývoj bank v České republice Bankovní reformou byla v roce 1950 zřízena Státní banka československá. Její ústředí vykonávalo činnost centrální banky a její pobočky slouţily jako úvěrová a platební územní pracoviště pro podnikovou klientelu. Kromě SBČs působila na trhu Investiční banka pro financování investiční výstavby, Ţivnostenská banka pro platební styk se zahraničím a devizové sluţby, Československý státní spořitelna, která sloučila všechny drobné záloţny a ústavy peněţnictví. Financování zahraničního obchodu a devizovou sluţbu státu vykonávala Československá obchodní banka. Od ledna 1989 vešly v platnost: Zákon o bankách a spořitelnách, upravující činnosti a postavení bank, provádějících obchody s klienty Zákon o Státní bance Československé, který definoval činnost centrální banky státu Z poboček SBČs se vyčlenily bankovní soustavy: Komerční banka v České republice Všeobecná úvěrová banka na Slovensku Investiční banka s působností na celém území státu Po roce se banky a spořitelny transformovaly do skutečně obchodních bank. Vlivem „měkce“ nastavených podmínek byl umoţněn vznik velkého počtu malých bank, které v průběhu 90. let většinou neuspěly v konkurenčním boji s velkými bankami a pobočkami zahraničních bank, přicházejícími na český trh a některé byly i záměrně zneuţíván a tunelovány. Zákon o bankách, jeho novely a zákon o bankovnictví a ČR z hlediska dohledu a regulace. V ČR dochází k významným změnám v oblasti bankovní regulace a dohledu v postavení ČNB v roce 1994. Změny odráţejí především dopracování a aktualizaci legislativy novelou zákona o bankách z července 1994 byly posíleny pravomoci bankovního dohledu ČNB. Bankovní dohled má právo uplatňovat vůči bankám v případě zjištění nedostatků v jejich činnosti řadu nápravných opatřeních včetně výměny managementu bank, moţnosti poţadovat sníţení základního jmění, vytvoření rezervních fondů, pokut aţ do výše 50 mil Kč. Novela zákona o bankách ponechala ČNB také moţnost zúţit a v krajním případě odejmout bance bankovní licenci. V souvislosti s dalším posílením pravomocí bankovního dohledu
31
dvěma novelami zákona o bankách z roku 1998 se rozvinula v České republice velice ţivá diskuze o rozsahu pravomocí ČNB. Novela zákona o bankách v České republice z roku 1998 se pokouší alespoň zprůhlednit kapitálovou provázanost a vyţaduje zveřejnění akcionářských propojení majetkových či personálních a hospodářských výsledků akcionářů - právnických osob. Souhlas ČNB je potom vyţadován k uzavření smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části. Ukazuje
se,
ţe
zákon
21/1992
Sb.,
i
bankách,
ani
po
řadě
novelizací
nevyhovuje dynamicky se rozvíjejícímu se sektoru bank a bankovnictví obecně. 5.4. Fúze v České republice Stejně jako ve světě dochází i v České republice v posledních letech k velice výrazné redukci počtu bank a také k postupnému sniţování počtu zaměstnanců v nich. (viz tab). To se týká především velkých domácích bank, zatímco v zahraničí bankách vykazují počty zaměstnanců růst. Sniţování počtu bank má celou řadu příčin a k tomuto vývoji dochází jak krachy bank, tak jejich fúzemi. První fúzí bank v ČR byla fúze Investiční banky a Poštovní banky, resp. převzetí Poštovní banky Investiční bankou. Investiční a poštovní banka (IPB) také převzala koncem roku 1994 Regionbanku Hradec Králové a vytvořila z ní Českomoravskou hypotéční banku (ČMHB). Po vstupu Nomury do IPB se IPB opět objevuje mezi bankami, které posilují svoji pozici na domácím trhu fúzemi. Ještě do konce roku 1998 byla uskutečněna fúze IPB s vysoce ztrátovou Bankou Haná (BH). BH přitom IPB získala po přetahování s belgickou Kredietbank, která vlastnila v této bance 20 % a netajila se záměrem získat v BH majoritu. Připravovala se také fúze IPB a ČMHB, nakonec však ČMHB zůstala samostatným subjektem v rámci IPB Group. Původně se měly stát divizemi IPB oba subjekty, BH jako divize Moravská spořitelna a ČMHB jako divize hypotečního bankovnictví. Díky relativně rychlému procesu restrukturalizace BH vstoupila tato banka do roku 1999 skutečně jako samostatná divize IPB pod názvem Moravská spořitelna. Dochází také k zásadní změně v orientaci původní BH, která se nyní zaměřuje na drobné bankovnictví, malé a střední podnikatele a na sluţby pro města a obce. IPB uvaţuje i o fúzi s Českou spořitelnou. Jednou z posledních fúzí banky v ČR je postupná integrace Foresbanky do Union banky. Společným vlastníkem obou bank je finanční skupina Union Group, která se ujala vlastnických práv v srpnu 1997(30 ...pod čarou ... Hospodaření Foresbanky skončilo v roce 1997 ztrátou 62.mil Kč v listopadu 1997 Foresbank stoupila do stabilizačního programu ČNB. V únoru 1998 schválila valná hromada sníţení jejího základního jmění o 983 mil. Kč určených na úhradu ztráty vzniklé z roku 1997). Union 32
Goup také převzala Podnikatelský penzijní fond a Vojenský veřejný penzijní fond, ve kterých Foresbanka vlastnila 70 %. Union banka jiţ v minulosti pohltila Bankovní dům Skala a byla také u dalších dvou převzetí v českém bankovním sektoru - v červnu 1996 odkoupila 62 % akcií v Evrobance a koncem roku 1996 byla také vybrána ze tří zájemců ve výběrovém řízení na koupi 99,7 % podílu v Ekoagrobance.27 5.5 Kupónová privatizace. Jako nestandardní metodu zákon upravuje privatizaci prostřednictvím investičních kupónů, tzv. kupónovou metodu. Jejich vydávání a pouţití je podrobněji upraveno v nařízení vlády ČSFR č. 383/1991 Sb. ze dne 5.září 1991. Podstata kupónové metody privatizace záleţí v tom, ţe akciové společnosti, jejichţ majitelem je fond národního majetku, jsou prodávány nikoliv za peníze, ale za investiční kupóny. Přitom na tyto investiční kupóny mají ve stanovené, rozsahu občané nárok. Občanům jsou investiční kupóny poskytovány nikoliv za cenu odpovídající ceně akcií, které za ně lze získat, ale pouze za stanovený, podstatně niţší poplatek. Poskytuje se tak moţnost zúčastnit se procesu privatizace i těm občanům, kteří nemají potřebné volné prostředky, aby tak mohli učinit způsoby standardními. Investiční kupóny přestavují zvláštní cenné papíry. Jejich vydavatelem je Federální ministerstvo financí. Jde o cenné papíry, které musí znít na jméno. Jsou nepřevoditelné, nelze je umořit a práva s nimi spojená přecházejí pouze na dědice. Doba platnosti investičních kupónů příslušné emise je stanovena na deset měsíců od data jejich vydání.Federální ministerstvo financí můţe tuto lhůtu prodlouţit. Investiční kupóny jsou vydávány ve formě tzv. kupónové kníţky. Součástí kupónové kníţky jsou jedna k registrační karty a jednak vlastní kupóny. Registrační karty jsou dvě a jsou označeny I. a II. Kaţdá investiční karta obsahuje celkem 14 kupónů s různou nominální hodnotou. Vlastní kupóny mají podobu oddělitelných listů kupónové kníţky. Jsou v ní obsaţeny ve čtyřech bodových hodnotách, a to dva kupóny, kaţdý na jednorázovou objednávku ve výši 1000 investičních bodů, dva kupóny, kaţdý pro objednávku za dvakrát 500 investičních bodů. čtyři kupóny, kaţdý pro objednávku za pětkrát 200 investičních bodů a šest kupónů, kaţdý za objednávku za pětkrát 100 investičních bodů. Z těchto investičních kupónů však můţe majitel pouţít nejvýš 1000 investičních bodů. Sama kupónová kníţka ještě nemá povahu investičního
27
POLOUČEK, Stanislav. České bankovnictví na přelomu tisíciletí. Ostrava : Ethic, 1999. s. 46
33
kupónu ve smyslu zákona č 92/1991 Sb., který by občana opravňoval zúčastnit se prodeje akcií za investiční kupóny.28 5.6. ČNB Existence ČNB je zakotvena v článku 98 Ústavy České republiky jako centrální banka státu. Její postavení upravuje zákon č. 6/93 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů Nejvyšším orgánem ČNB je bankovní rada ČNB. Bankovní rada určuje měnovou politiku a nástroje pro její uskutečňování a rozhoduje o zásadních měnově politických opatření ČNB. Členy bankovní rady jsou guvernér ČNB, dva víceguvernéři ČNB a čtyři vedoucí pracovníci ČNB. Členové jsou jmenováni na dobu 6 let presidentem republiky. Bankovní rada zejména : stanoví zásady činnosti a obchodů ČNB schvaluje rozpočet ČNB stanoví organizační uspořádání a působnost jednotek ČNB stanoví druhy fondů ČNB, jejich výši a pouţití stanoví rozsah úvěrů ČR stanoví mzdové, popř. jiné poţitky guvernéra sděluje souhlas k podnikatelské činnosti zaměstnanců ČNB Podle zákona má ČNB tyto základní úkoly: určuje měnovou politiku vydává bankovky a mince řídí peněţní oběh, platební styk a zúčtování bank a pečuje o jejich plynulost a hospodárnost vykonává dohled nad prováděním bankovních činností a pečuje o bezpečné fungování a účelný rozvoj bankovního systému v ČR
28
PLÍHA, Stanislav. Privatizace majetku státu. Praha : Prospektrum, 1991. s.140
34
provádí další investiční a obchodní činnosti a jiné činnosti (nákup a prodej cenných papírů, emise krátkodobých cenných papírů, vedení účtu a poskytování sluţeb zaměstnancům ČNB je při zabezpečování svého hlavního cíle zajistit stabilitu měny nezávislá na pokynech vlády. Jednání bankovní rady se můţe zúčastnit s hlasem poradním pověřený člen vlády. Guvernér ČNB je oprávněn se zúčastnit s hlasem poradním schůzí vlády. ČNB zaujímá stanovisko k návrhům předkládaným k projednání vládě, které se dotýká působnosti ČNB a plní poradní funkci vůči vládě v záleţitostech měnově politické povahy a bankovnictví.29
Obr.2. ČNB, Zdroj : www.cnb.cz 5.7 Centrální bankovnictví Centrální banka je bankou bank, ale významně jak svojí funkcí vrcholného subjektu měnové politiky, tak i řadou dalších činností ovlivňuje vývoj národní ekonomiky, v jejíţ rámci ostatní (komerční) banky působí. Rovněţ makroekonomické, mezinárodně ekonomické a měnové analýzy prováděné buď přímo centrální banko nebo jí řízenými institucemi, stejně jako vydávaná doporučení centrální banky mají pro činnost a vývoj ostatních subjektů bankovní sféry mimořádný význam. Centrální banka je reprezentantem země (národní ekonomiky) v mezinárodních institucích a organizacích, a participuje tak na utváření rámce pro mezinárodní finanční vztahy.30 29
SEKERA, Bohuslav. Banky a bankovní produkty. Praha : Profess, 1997. s. 32
35
Centrální banka vystupuje vůči ostatním bankám v zemi jako jejich bankéř : přijímá od bank vklady poskytuje bankám úvěry vede bankám účty a provádí zúčtování mezi nimi Funkce centrální banky : Emise hotových peněz: Tato činnost je základní definiční vlastností centrální banky. Je spojena s emisním monopolem a vztahuje se na bankovky a řadě zemí i na mince. Měnová politika: Měnová politika představuje regulaci mnoţství peněz v ekonomice za určitými cíly, mezi něţ patří především podpora stability cenové hladiny. Význam této politiky od minulosti do současnosti roste. Dříve, kdy hlavní formou peněz byly hotovostní peníze, se měnová politika centrální banky zaměřovala na regulaci emise těchto peněz. S rozvojem bezhotovostní formy peněz získává měnová politika stále větší význam, mimo jiné také proto. Ţe centrální banka není jejich jediným emitentem. Emise bezhotovostních peněz centrální bankou se tak stává součástí měnové politiky. Devizová činnost: Do devizové činnosti centrální banky můţeme zařadit především shromaţďování devizových rezerv státu a operace s nimi na devizovém trhu a devizovou regulaci, tj. stanovování a prověřování základních rámcových pravidel dispozice se zahraničními měnami jak pro bankovní, tak pro nebankovní subjekty. Dále sem patří operace s devizovými prostředky ve vztahu k dalším subjektům. Operace centrální banky s devizovými rezervami (včetně rezerv zlata) mají 3 základní motivy: udrţování hodnoty rezerv zabezpečování devizové likvidity země 30
ŠENKÝŘÍKOVÁ, Bohuslava a kolektiv. Bankovnictví II.. Praha : Grada Publishing, 1998. s.213
36
ovlivňování úrovně a pohybů měnového kursu domácí měny Regulace a dohled bankovního systému: Dvoustupňový bankovní systém je mimo jiné charakteristický tím, ţe činnost druhého stupně je regulovaná prvním stupněm – nejčastěji tedy centrální bankou. Regulace spočívá především v koncipování a prosazování pravidel činnosti bankovních institucí. Banka státu (vlády) Centrální banka vede účty a provádí některé operace pro vládu, centrální orgány, orgány místní moci a správy a některé podniky veřejného sektoru. Patří sem:31 správa státního dluhu poskytování úvěrů státnímu rozpočtu pokladní plnění státního rozpočtu Činnost centrálních bank (zásady): Neměla by konkurovat jiným bankám v obchodní činnosti a investičních aktivitách. Neměla by úročit vklady přijímané od obchodních a dalších bank. Měla by být nezávislou institucí, ale také by měla provádět operace pro vládu. Měla by být bankou pro ostatní domácí banky, měla by jim pomáhat tozvíjet činnost. Měla by působit jako zúčtovací centrum pro domácí banky. Měla by sbírat potřebné informace o domácích bankách a monitorovat vývoj v bankovním systému jako celku. Měla by mít oprávnění rozhodovat o úvěrové pomoci bankám. Měla by sledovat cíl zdravé měny. Měla by podporovat zdraví, bezpečnost a spolehlivost a efektivnost bankovního systému v zemi. Měla by podporovat efektivnost, inovativnost a důvěryhodnost finančních trhů.
31
REVENDA, Zbyněk. Bankovnictví II.. Praha : Management Press, 2001. s. 41
37
5.8. Privatizace bank Snaha udrţet „národní“ charakter 6 velkých bank (Komerční, Investiční, Všeobecnej úverovej, Československé obchodní a obou spořitelen) vedla v roce 1992 k rozhodnutí, podle kterého by si v nich stát měl dlouhodobě ponechat 40-50 % kapitálu. Uvedený poţadavek byl postupně modifikován na podíl státu, odpovídající „blokačnímu“ minimu 33-34 % (a zahraniční kapitál neměl mít moţnost získat víc jak 25 %, přičemţ jedna zahraniční banka neměla vlastnit více neţ 10 % kapitálu). Přednost byla dávána diverzifikovanému vlastnictví domácích a částečně zahraničních investorů a také to byl jeden z důvodů, proč byly velké banky (s výjimkou ČSOB) zahrnuty do první vlny kupónové privatizace. Ta byla ukončena v prosinci 1992. Kriterii posuzovanými např. podle managementu ČSOB při její privatizaci zahraničními strategickými investory jsou ziskovost, lokální obchodní jméno, schopnosti pracovníků, výsledky managementu, synergické efekty, schopnost přidat nové produkty, znalost prostředí regionu, přístup ke klientům a růstový potenciál. Na druhé straně mají investoři zájem na maximální omezení rizika, vyplívajícího z kvality aktiv (především úvěrů) banka a na dosaţení očekávaného výnosu investice. Pro jejich rozhodování bude také důleţité, jaké budou mít moţnosti ovlivňovat řízení banky. Argumenty pro kapitálovou účast v bankách a argumenty proti Pro: Restrukturalizací se často nemá na mysli jen očištění bank od klasifikovaných úvěrů, ale i přetrhání vazeb mezi bankami a podniky tak, aby s bankami nebyly prodávány i investiční společnosti a fondy, leasingové spol. apod. Úspěšná privatizace vyţaduje odpovídající legislativní prostředí a jeho nestabilita, nestandardnost a nekompatibilita se zahraničím omezuje zájem o kapitálový vstup pouze na spekulativní kapitál. Strategickým partnerům je třeba podle těchto názorů nabídnout standardní a průhledné legislativní prostředí – v souvislosti s Českou republikou je vzpomínáno např. řešení dluţnicko-věřitelských vztahů. Banky částečně vlastněné zájmem mají větší mezinárodní kredibilitu. V určitých fázích vývoje ekonomiky (krize, transformace) jsou státem vlastnění banky garantem stability a při transformaci ekonomiky je nutné financovat prostřednictvím bank restruktualizaci podnikové sféry.
38
Nezralost trţních nástrojů regulace, pouţívaných centrální bankou, kterými má moţnost ovlivňovat bankovní sektor. Nebezpečí „spobočkovatění“, tj. utlumení samostatných operací banky a její začlenění do pobočkové sítě investora bez jakékoliv vlastní obchodní identity. Nebezpečí přivlastnění si nejcennějších aktiv banky (především atraktivních dceřiných společností a kapitálových účastí ve firmách) a hotovosti banky investorem (looting) a následný krach banky. Omezení stabilizující funkce státu, která není nahrazena ani v případě vstupu silného zahraničního subjektu.
Proti: Vlastnictví není v případě kapitálové účasti státu jasně definované a je navíc obtíţně uplatňovatelné. Největší výhody přináší vlastnictví bank státem bankovnímu managementu. Stát je obecně nejen nejasným, ale také nenáročným akcionářem. Management má příliš silný vliv a dostává se „de facto“ do pozice vlastníka. Takový vlastník se státem „za zády“ má velice různorodé zájmy, v kaţdém případě podvědomě kalkuluje s tím, ţe má za sebou stát a ţe v případě potíţí banky bude muset stát jako významný vlastník fungovat jako věřitel poslední instance více, neţ v případě jiných bank. Přístup managementu bank, a to nejen v případě státem vlastněných bank, byl v řadě případů také jednou z příčin bankovních krizí. Státní vlastnictví bank omezuje trţní charakter ekonomik, brání trţnímu chování nejen bank, ale také podnikatelského sektoru. V trţních ekonomikách musí mít při kontrole bank a usměrňování jejich aktivit významnou roli bankovní dohled a legislativa, stejně jako nástroje měnové politiky, nikoliv přímé zásahy státu. V transformujících se ekonomikách je zachování státní účasti finančně velice náročné, přitom slabá kapitálová síla bank vyţaduje další investice. Přínosy privatizace bank Kapitálové
posílení
bank,
které
je
nezbytným
předpokladem
jejich
konkurenceschopnosti a vytvoření prostoru pro získání dalšího dodatečného kapitálu.
39
Získání majoritního, resp. rozhodujícího vlastníka, který bude uplatňovat svá práva pro řízení bank. Zvýšení konkurenčnosti prostředí v bankovním sektoru a sníţení úrokové marţe. Posílení
konkurenceschopnosti
bank
v mezinárodním
měřítku
a
dosaţení
konkurenceschopnosti v evropském hospodářském prostoru. Rozšíření poskytovaných sluţeb a rychlejší zavádění nových bankovních produktů, včetně zahraničních standardu při poskytování sluţeb, umoţnění přístupu na zahraniční trhy, získání obchodního a technologického know-how. Udrţení kvalitních a motivovaných bankovních profesionálů. Sníţení rizika destabilizace jednotlivých bank i bankovního sektoru jako celku. Sníţení rizika pokusů o divoké převzetí bank.32 5.9. Centrální a Komerční bankovnictví do roku 1993 5.9.1. Centrální bankovnictví Za počátek přerodu Státní banky československé do podoby klasické centrální banky lze povaţovat datum 1. ledna 1990, kdy vstoupil v platnost nový zákon č.130/1989 Sb., o Státní bance československé. Tento zákon byl přijat 15. listopadu 1989 , tedy v době ještě před listopadovou revolucí. Z tohoto důvodu byl v mnohých směrech poplatný době svého vzniku a vycházel z tzv. přestavbových principů. Nicméně důleţité bylo, ţe formoval dvoustupňový bankovní systém se Státní bankou československou jako centrální bankou. Státní banka československá byla k 1. lednu 1990 rozdělena na centrální banku a dvě obchodní banky (Komerční banka Praha, Všeobecná úverová banka Bratislava), část aktiv a pasiv přešlo i na znovu oţivenou Investiční banku. Výše zmíněný zákon o SBČS ještě chápal centrální banku jako „socialistickou“ instituci, proto i její postavení a funkce nebyly zdaleka v souladu se standardním pojetím centrální banky. Státní banka československá se měla podílet na tvorbě komplexních státních plánů hospodářského a sociálního rozvoje, rozpočtových výhledů a státních rozpočtů. Vypracovávala pětiletý plán a roční měnový plán a návrh bankovní měnové politiky, které byly schvalovány federální vládou. Státní banka československá odpovídala
32
POLOUČEK, Stanislav. České bankovnictví na přelomu tisíciletí. Ostrava : Ethic, 1999. s. 100,109
40
„za provádění pokladního pnění státního rozpočtu federace s státních rozpočtů republik“, tzn. i za vyrovnání případného nesouladu mezi příjmy a výdaji během roku..33 5.9.2. Komerční bankovnictví Novodobá historie komerčního bankovnictví v Československu se začíná psát od 1. ledna 1990. K tomu datu vstoupil v platnost nový zákon č.159/1989 Sb., o bankách a spořitelnách, který spolu se zákonem o SBČS vytvářel podmínky pro existenci dvoustupňového bankovnictví. Přestoţe tento zákon byl schválen v polovině prosince 1989, tedy jiţ po listopadové revoluci, připravován byl v průběhu roku a jeho podstatná část tak odráţela (stejně jako tomu bylo u zákonu o SBČS) filozofii přestavby hospodářského mechanismu. Bankám a spořitelnám tak bylo např. uloţeno, ţe „v souladu s cíli státní hospodářské politiky podporují rozvoj socialistického podnikání a spořivost obyvatelstva a řídí se určenými výstupy pětiletého státního plánu hospodářského a sociálního rozvoje a dále měnového plánu“ , ţe „vykonávají svou činnost na základě samofinancování, úplného chozrazčotu a svého plánu hospodářského a sociálního rozvoje“. Tento zákon umoţňoval vznik dvoustupňového bankovního systému.34 5.10. Nebankovní spořitelní instituce Na finančních trzích ekonomicky rozvinutých zemí působí vedle obchodních bank i celá řada různých, tzv., „nebankovních spořitelních institucí“, jeţ svou činností obchodním bankám mnohdy velmi úspěšně konkurují. Tyto „nebankovní (tzv. vzájemné) spořitelní instituce,“ označované někdy jako „near banks“, bývají téţ často zakládány se záměrem vyhnout se přísným regulačním pravidlům pro banky. Nicméně, vzhledem k tomu. Ţe jde o finanční instituce, jeţ mají povoleno přijímat vklady, kterých mohou následně, stejně jako obchodní banky, vyuţívat k poskytování úvěrů, bývají i ony licencovány a poměrně přísně regulovány. Tato regulace však zpravidla ve většině zemí nebývá tak přísná, jako u
33
VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999.
s. 102 34
VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovní institut, a. s., 1999.
s. 496
41
obchodních bank. V České republice existuje regulace nebankovních spořitelních institucí prostřednictvím ČNB, přičemţ jejich regulace je podobná regulaci obchodních bank.35 5.11. Instituce drobného bankovního sektoru 5.11.1. Druţstevní záloţny (kampeličky) Podle zákona č.87/1995 Sb., o spořitelnách a úvěrních druţstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů je kampelička druţstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozu převáţně finanční činnosti. Druţstevní záloţna je oprávněna vykonávat tyto činnosti: přijímat vklady od svých členů, poskytovat úvěry svým členům, poskytovat svým členům další peněţní sluţby jako vedení účtu a provádění plateb z pověření člena, ručení za úvěry poskytnuté jinými osobami. Dále oprávněna poskytovat svým členům následující sluţby : zprostředkování a obstarávání právních a poradenských sluţeb, obstarávání nákupu zboţí, včetně hospodářských potřeb, a sluţeb, poskytování příspěvků na sociální, zdravotní a vzdělávací účely, organizování činností ve společném zájmu členů v oblasti sociální, zdravotní a vzdělávací.Druţstevní záloţna není bankou podle zákona č.21/1992 Sb., o bankách. Obchodní jméno druţstevní záloţny musí obsahovat označení „spořitelní a úvěrní druţstvo“ nebo „druţstevní záloţna“ nebo „ spořitelní druţstvo“ nebo „úvěrní druţstvo“. Druţstevní záloţna musí mít nejméně 30 členů a k zaloţení je potřeba zapisované základní jmění ve výši 500 000 kč. Dále je potřeba povolení od Úřadu pro dohled nad druţstevními záloţnami. Začátkem roku 1996 vznikly první druţstevní záloţny, činnost valné většiny z nich však neměla dlouhého trvání. Kampeličky přijímaly vklady, které úročily vysokými částkami (aţ dvacet procent). Na druhé straně poskytovaly nedostatečně kryté a hlavně velmi rizikové úvěry. Nové vklady přestaly převyšovat ţádosti o vrácení předešlých. Po třech letech neměly kampeličky na splácení vkladů natoţ úroků a „krachová epidemie“ byla tu. Důvodem krachů ovšem nebyla naivita aţ hloupost střadatelů, ale především neprofesionální jednání vedení druţstevních záloţen. Namísto toho, aby druţstevní záloţny byly jen jakousi doplňkovou institucí tam, kde je podnikání pro banky jiţ neefektivní, vtrhly se do velkého světa financí. Závaţným důvodem krachů byla také rozsáhlá trestná činnost vedení kampeliček. Nemalou vinu na tomto konci špatném konci měl i stát, a to především
35
REJNUŠ, Oldřich. Finanční trhy. Ostrava : KEY Publishing s. r. o., 2010. s. 102
42
nedostatečnou legislativou. Kampeličky tak měli „stejná práva“ jako banky, ale v podstatě ţádné povinnosti, např. v podobě regulačních prvků (povinné minimální rezervy, kapitálová přiměřenost, aj.) Kapitálovým základem tohoto typu úvěrové instituce se staly prostředky
shromáţděné
v kontribučenských
fondech.
Tyto
fondy
byly
postupně
rozprodávány a zpeněţovány a získané prostředky slouţily k vytváření tzv. záloţen. Záloţny nejprve nepřijímaly vklady a poskytovaly pouze půjčky. Tato omezení byla později postupně rušena v zájmu získání zdrojů pro rozšíření úvěrových moţností. 5.12. Bankovní krize v České republice v druhé pol. 90 let 20.stol. V České republice došlo při transformaci ekonomiky, deregulaci a s ní souvisejících reformách v první polovině 90.let k bankovní krizi, která se navenek krachem několika menších bank. Trh ale opustilo i několik bank na české poměry relativně velkých (AB Banka, Agrobanka). Zkušenost z bankovní krize v České republice potvrzuje, ţe příčiny bankovních krizí jsou komplexního charakteru a zahrnují především nekvalitní úvěry, ztráty investic do cenných papírů, nutnost přecenění aktiv při poklesu cen nemovitostí a nedostatečnou zkušenost managementu. Podle časopisu The Banker byly rozhodující příčinou ekonomické a finanční krize v České republice na přelomu let 1997/1998 pomalá restruktualizace podniků, růst bankovních dluhů a laxní reţim regulace. Přes konzervativní úvěrovou politiku většiny českých bank dochází v letech 1997 – 1998 k výraznému zvýšení objemu klasifikovaných úvěrů. Vysoký objem klasifikovaných úvěrů v portfoliích bank má celou řadu příčin, včetně neschopnosti bank uspokojovat pohledávky realizací přijatých zástav a drţbou klasifikovaných úvěrů v bilanci. Ke sníţení podílu klasifikovaných úvěrů na celkovém objemu úvěrů přispěla jednak recese ekonomiky a nízká úvěrová aktivita bank, jednak realizace konsolidačního programu ČNB pro malé banky v roce 1997. K dalšímu růstu objemu klasifikovaných úvěrů i jejich podílu na celkovém objemu úvěrů dochází od počátku roku 1998(tab. č. 2) Do určité míry je tomu tak díky niţší úvěrové aktivitě bank, ale také díky přísnějšímu dohledu centrální banky na kvalitu nemovitostí jako záruk za úvěry. Opatřením ČNB z července 1998, kterým stanoví zásady klasifikace pohledávek z úvěrů a tvorby opravných poloţek k těmto pohledávkám, musí banky do tří let vytvořit dodatečné opravné poloţky k úvěrům, které jsou klasifikované jako ztrátové, jsou po lhůtě
43
splatnosti déle neţ jeden rok a zároveň zajištěny nemovitostmi. Pro řadu finančních ústavů to znamenalo v roce 1998 zvýšení účetní ztráty.36
1994
1995
1996
1997
1998
Úvěry celkem*
785,7 761,960 844,030 1160,3 1121,9
Objem klasifikovaných úvěrů (mld. Kč)**
320,0
252,2
257,8
268,2
Objem klasifikovaných úvěrů (mld. Kč)***
282
308
333,7
383
Podíl klasifikovaných úvěrů* na celkovém
40,7
33,0
29,3
26,9
35,9
34,3
32,9
33,0
270,0 27,1
objemu úvěrů (%) Podíl klasifikovaných úvěrů** na celkovém objemu úvěrů (%) * úvěry poskytnuté v České republice, do roku 1996 pouze v Kč, od roku 1997 vč cizích měn ** bez Konsolidační banky a bank v nucené správě *** banky s platnou licencí
Tab.č.2. Vývoj klasifikovaných úvěrů českého bankovního sektoru (1994-1998, mld. Kč). 5.13. Pojištění bank Pojištění vkladů upravuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách. Povinné pojištění vkladů v současné době ve vyspělých trţních ekonomikách je povaţováno za jeden ze základních pilířů bankovní regulace. Primárním cílem jeho existence je snaha o zvýšení důvěryhodnosti bankovního systému ze strany vkladatelů (zejména drobných), aby se nemuseli obávat, ţe přijdou o své vklady v případě úpadku banky. Jde tedy současně o ochranu vkladů drobných střadatelů a zároveň o obranu proti runu na banky v případě náznaků problémů. Většinou se povinné pojištění vkladů vztahuje na vklady fyzických osob a je nějkaým způsobem garantované státem.37 Český bankovní systém je stabilní a bankroty peněţních domů v nejbliţších letech nehrozí. Ukázala to i finanční krize, která především ve Spojených státech (a mírněji i v západní Evropě) vystavila stopku desítkám bank. B Česku se projevila tím, ţe banky mají nadbytek likvidity (poskytují méně úvěrů). Tento problém by však mělo vyřešit opětné nastartování ekonomiky, kdyţ se najde dostatek nových úvěrových příleţitostí. 36
POLOUČEK, Stanislav. České bankovnictví na přelomu tisíciletí. Ostrava : Ethic, 1999. s. 179 - 182
37
ULRICH, Milan ; PFEIFEROVÁ, Daniela. Bankovnictví. Praha : Česká zemědělská univerzita, 2004. s. 126
44
Nikdo však nevidí do budoucna, a proto je dobré vědět, ţe i v případě bankrotu banky, druţstevní záloţny či stavební spořitelny o své peníze nepřijdete. V rámci Evropské unie totiţ platí jednotná směrnice č.94/19/ES, o systémech ručení vkladů, která peněţním domům ukládá povinnost pojištění vkladů. V České republice vznikl jiţ v roce 1994 na základě zákona o bankách Fond pojištění vkladů (FPV). FPV vybírá pojištění, spravuje ho a v případě krachu má na starosti vyplácení peněz vkladatelům. Pojištěny jsou veškeré vklady fyzických i právnických osob (včetně úroků) a limity maximálně vyplácených vkladů stouply v roce 2008 z 25 000 EUR na 50 000 EUR (cca 1,3 milionu Kč) a dále byla zrušena spoluúčast vkladatelů ve výši 10 %. Znamená to teda, ţe v případě krachu instituce, které jste svěřili své úspory, obdrţíte 100 % vašich peněz aţ do výše limitu. Pojištění se nevztahuje na vklady bank, finančních institucí, zdravotních pojišťoven a státních fondů. Pojištěny nejsou také vklady, které je pojištěná instituce oprávněna zčásti zahrnout do svého kapitálu (podřízený dluh). Pojištění se dále nevztahuje na směnky a jiné cenné papíry (tj. např. akcie a dluhopisy. [zdroj web FPV ] Kdyţ dojde k bankrotu, musí FPV podle zákona č.21/1992 Sb., o bankách, začít s výplatou náhrad vkladů do 3 měsíců od data oznámení o neschopnosti pojištěné instituce dostát svým závazkům (oznamuje ČNB). Ze zákona můţe vyplácení vkladů trvat aţ 5 let od začátku vyplácení. 11. března 2009 Přijaly Evropský parlament a Evropská rada směrnici, která upravuje pravidla pro vyplácení vkladů. Podle ní budou zdvojnásobeny minimální limity vyplácených vkladů (na 100 000 EUR) a také se zkrátí lhůta pro zahájení vyplácení náhrad pojištěných vkladů ze současných 3 měsíců na 20 pracovních dní. I nadále ale bude platit, ţe všechny vklady musí být vypořádány nejpozději do 5 let od zahájení jejich výplaty fondem. Současně dochází ke zkrácení lhůty (z 21 dní na 5 pracovních dní), ve které musí ČNB oznámit platební neschopnost instituce.
45
Banka
Výše pojištění (v EUR)
Instituce zajišťující pojištění
AXA bank
100 000
Fonds de Protection des Dépôts et des
Europe
Instruments Financiers (Belgie)
Banco Popolare
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
Citibank Europe
100 000
Irish Deposit Protection Scheme (Irsko)
Commerzbank
90 %, max. 20 000 + 30 % vlastního jmění
Entschädigungseinrichtung
banky (tj. nyní cca 212 813 700 EUR)
Einlagensicherungsfond des Bundes verbandes Öffentlicher
Deutcher
Banken
+
Banken e.V. (Německo) Česká exportní banka
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
Česká spořitelna
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
Českomoravská záruční a
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
Evropsko-ruská banka
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
GE money bank
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
HSBC Bank
50 000 Eur, pokud by limit nestačil, poté je
Fond pojištění vkladů (ČR), pokud nepokryje, zbytek dorovná
stropem 50 000 GBP, u společných účtů
Financial Services Compensation Scheme (Spojené království)
rozvojová banka ČSOB
(+
Poštovní
spořitelna)
100 000 GBP Hypoteční banka
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
ING Bank
100 000
Collective quarantee scheme of credit institutions for repayable funds and portfolio investments (Nizozemí)
J&T Bank
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
Komerční banka
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
LBBW Bank
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
mBank
50 000
Bankowy Fundusz Gwarancyjny (Polsko)
Oberbank
100 000
Einlagensicherung der Banken & Bankiers (Rakousko)
Poštovná banka
Neomezeně
Fond ochrany vkladov (Slovensko)
PPF banka
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
Neomezeně
Fond ochrany vkladov (Slovensko)
Neomezeně
Bundesverband
Privatbanka Raiffeisenbank
im
Stiftland
der
Deutchen
Volksbanken
und
Volksbanken
und
Raiffeisenbanken (Německo)
UniCredit Bank
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
Volksbank
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
Volksbank Löbau-Zittau
Neomezeně
Bundesverband
der
Deutchen
Raiffeisenbanken (Německo) Všeobecná
úvěrová
Neomezeně
Fond ochrany vkladov (Slovensko)
Sparkasse
100 000
Sparkassen-Haftungs Aktiengesellsch (Rakousko)
hypoteční
50 000
Fond pojištění vkladů (ČR)
banka Waldviertler von 1842 Wüstenrot banka
Obr. Tab. č. 2 Přehled limitů u bank působících v ČR (stav ke dni 21.1.2010).
46
5.14. Krize bankovního sektoru na začátku 21. století 5.14.1. Krize v USA Pro USA byl začátek nového tisíciletí nepříznivý. Americká ekonomika se v roce 2001 dopadla do recese. Americký Fed38 reagoval sníţením úrokových sazeb aţ na 1%, kde byly naposledy v roce 1958 a kde se navíc ustálily na celých dvanáct měsíců. Právě nízké úrokové sazby dokázaly více neţ kdy jindy oţivit aktivitu Freddie a Fannie39. Následoval boom na americkém trhu s bydlením a hospodářské výsledky obou hypotečních agentur byly v následujících letech velmi příznivé. Hypotéky dostávali i méně bonitní klienti. Poté však přišlo prudké oslabení tempa růstu cen nemovitostí a posléze i jejich propad. Spolu se zvýšením úrokových sazeb a jiných nákladů začal výrazně narůstat počet opoţděných plateb. Kromě počtu opoţděných plateb z hypotečních úvěrů začal dramaticky narůstat také počet propadlých zástav. Přibývalo tedy zadluţených nemovitostí, které si majitel nemohl dovolit splácet. V souvislosti s výrazným poklesem cen nemovitostí začal Freddie a Fannie realizovat ztráty, které se vyhouply aţ na 11 miliard dolarů. Obě hypoteční agentury se tak dostaly do váţných potíţí. Obě instituce buď vlastní , nebo spravují hypotéky v objemu 5,5 bilionu dolarů, coţ je necelá polovina celého hypotečního trhu ve Spojených státech a téměř 40 procent amerického HDP. Obrovské jmění, které spravují , je řadí mezi společnosti, jejichţ kolaps, ač třeba jedné sz nich by způsobil velký chaos na finančních trzích doma i po celém světě. Americká vláda se proto rozhodla v září 2008 převzít kontrolu nad oběma hypotečními agenturami. Bankrotem hypotečního trhu tedy propukla krize, která dále pokračovala pádem renomovaných investičních bank na Wall Street. Z pětice největších investičních bank tak přeţily se značnými problémy pouhé dvě: Morgan Stanley a Goldman Sachs. Dne 16.3.2008 se dostal do váţných potíţí první z pětice velkých investičních bank. Banka Bear Stearns byla prvním finančním ústavem, který zničila krize na úvěrových trzích, měla potíţe od poloviny roku 2007 kvůli propadu hypotečního a úvěrového trhu. Koupila ji JPMorgan Chase& CO. Přesně na půli září tj. 15.9.2008, připadá pád Lehman Brother a Merčilo Lunch. Zatímco Merčilo Lunch byla převzata druhou největší americkou bankou Bank of America, úpadek investiční banky Lehman Brother znamenal konec této instituce. Krach investiční banky s téměř stošedesátiletou historií způsobil pád akciových trhů po celém světě a silně otřásl důvěrou ve stabilitu dalších finančních institucí. 38 39
Fed – americká centrální banka Freddie Mac a Fannie Mae – americké hypoteční agentury
47
Nekrachovaly ovšem jen investiční banky. V červnu 2008 zkrachovala IndyMac, jednalo se o třetí největší bankovní úpadek v poválečné historii USA. Největší americká spořitelna Washington Mutual se zaslouţila o vůbec největší krach v historii bankovního sektoru v USA. Ke konci září 2008 se dostala do potíţí šestá největší americká banka Wachovia. Pře pádem ji zachránilo převzetí největší americkou finanční skupinou Citigroup. Do potíţí se v souvislosti s krachem hypotečního a úvěrového trhu dostala také jiţ zmíněná Citigroup. Není sice přímo ohroţená krachem, ale za to se potýká s výraznou ztrátou ve svém hospodaření. Jiţ delší dobu byla v potíţích také AIG (Američan Insurance Group), protoţe vykazovala tři čtvrtletí po sobě ztrátu. Tuto ztrátu způsobovala především krize hypotečního a úvěrového trhu, kde AIG hraje klíčovou úlohu v pojišťování rizikových operací finančních institucí na celém světě. Tato instituce je označována za „too to fail“ – tedy instituci, jejíţ krach by způsobil váţné ekonomické problémy Proto AIG nakonec pomohla americká centrální banka Fed. Krátkodobě jí půjčila pětaosmdesát miliard dolarů, přičemţ výměnou za tuto půjčku si americká vláda převzala 79,9 procent akcií AIG. Největší pojišťovna světa AIG je tak de facto zestátněna.40 5.14.2. Krize v ČR Českou republiku stejně jako okolní země postihla ekonomická recese. Její dopady se liší v závislosti faktorů, jako jsou struktura národního hospodářství (podíl sluţeb versus průmyslová produkce,lehký versus těţký průmysl, energetická náročnost, import versus export), likvidita a zdraví bankovního sektoru, měnová politika, úspory a chování domácností, státní dluh a jeho struktura. Krize se projevuje poklesem průmyslové produkce (v ČR od listopadu 2008 do února 2009 v rozmezí sedmnácti aţ 25 procent), sníţením likvidity bankovního trhu spolu s vysokou cenou peněz (výnos státních dluhopisů se vyšplhal aţ k šesti procentům) a neochotou bank financovat jakýkoliv projekt (a to i přes významný pokles diskontních sazeb vyhlašovaných ČNB aţ na úroveň 2,5 procentního bodu). Mezi další průvodní jevy patří pokles inflace (na úroveň dvou procent), která můţe přerůst aţ k deflaci. Přichází zvýšení nezaměstnanosti (ke konci roku 2009 se očekávalo aţ deset procent), ale také růst státního dluhu ( deficit 190 mil. korun,
přičemţ ministerstvo financí počítalo se
schodkem 150 mld. korun) a pokles HDP o dvě a více procent.
40
Kapitálová krize : Krize a její dopad. Euro. 2008, 4, s. 66-67.
48
Většina předních bank v Česku v roce 2008 zlepšila výsledky hospodaření, výjimkou byla ČSOB, které zisk v důsledku krize (přecenění investičního portfolia na nulu, pád Lehman Brother a bank na Islandu) propadl o 90 procent. Důsledky krize se negativně projevily v hospodaření. Banky předpokládaly zpomalení růstu všech segmentů. Například objem hypoték prodaných občanům v lednu 2009 meziročně spadl o 44 procent. Česká koruna během krize výrazně oslabila, 17. února 2009 klesla na nejniţší hodnotu k euru od října 2005, a to aţ na 29,68 Kč/EUR (dolar v té době byl za 23,44 Kč). V prvních třech čtvrtletích roku 2008 přitom koruna takřka neustále posilovala vůči euro i dolaru lámala rekordy. V červenci 2008 česká měna vůbec poprvé prolomila hranici 15 korun za dolar a 23 korun za euro.41 Základní faktory ovlivňující vývoj české ekonomiky jsou podobné jako v celé Evropské unii. Nicméně přesto je zapotřebí brát v úvahu některá specifika, která odlišují podnikatelské prostředí v České republice od podnikatelských podmínek v jiných především velkých a ekonomicky vyspělejších zemích. V první řadě se jedná o faktory, které managementy českých podniků ovlivnit příliš nemohou. Mnohé firmy jsou totiţ buď úplně , anebo alespoň významnou měrou ve vlastnictví zahraničních subjektů, přičemţ se poměrně často jedná o dceřiné společnosti nadnárodních korporací. Z toho plyne nebezpečí, ţe v době krize můţe být záměrně omezována jejich produkce, která můţe být cíleně přesouvána z České republiky do jiných zemí. Vedle toho pak existuje celá řada dalších, především „cenových faktorů“, jejichţ důsledky částečně ovlivnitelné jsou, i kdyţ při vynakládání dodatečných nákladů. Jedná se především o faktory nepříznivého vývoje trţních cen výrobních vstupů a výstupů, o nečekané změny ve výši úrokových sazeb a v neposlední řadě i o moţnost nepříznivých změn měnových kurzů. Význam těchto faktorů stoupá s jejich volatilitou (kolísavostí), která bývá při krizovém vývoji světové ekonomiky podstatně vyšší neţ v dobách obecné prosperity. A poněvadţ je většina podniků působících v České republice exportního zaměření, a jelikoţ Česká republika doposud nevstoupila do Eurozóny (a ani se to v nejbliţších letech neočekává), je zapotřebí, aby čeští podnikatelé přistupovali k těmto rizikovým faktorům velice obezřetně.42 41
Www.komora.cz [online]. 2009 [cit. 2011-06-25]. Dopady celosvětové ekonomické krize na hospodářství ČR. Dostupné z WWW:
. 42 REJNUŠ, Oldřich . Soudobá finanční krize a její dopady na světovou a českou ekonomiku. In SOUDOBÁ FINANČNÍ KRIZE A JEJÍ DOPADY NA SVĚTOVOU A ČESKOU EKONOMIKU. [s.l.] : Regionální hospodářská komora, 2010. s. 41
49
6.ZÁVĚR Cílem této bakalářské práce bylo co nejpřehledněji popsat vývoj bankovnictví na našem území od roku 1918. Změnami si během své existence prošla i centrální banka, jeden z nejdůleţitějších článků bankovnictví. Ústřední banka začala na našem území působit teprve aţ v roce 1926 a do té doby vykonával funkce této instituce Bankovní úřad při ministerstvu finance. V průběhu i po skončení druhé světové války si prošla několika změnami. Kaţdé období si vyţádalo i nový název ústřední banky. Důleţité je zmínit bankovní zákony a jiné právní normy, jejichţ vznik, novelizace či zánik provázely celou historii našeho bankovnictví. Toto téměř stoleté období došlo k reformám, které ne vţdy měly kladný výsledek pro bankovnictví, ale v konečném výsledku určitě přispěly k dalšímu rozvoji. Od počátku 90.let bylo, a do dnešního dne stále je, bankovnictví oblast velmi dynamického vývoje. Především zpočátku tohoto období jsme byli svědky extenzivního vývoje provázeného zejména nárůstem počtu bank, počtu jejich poboček i počtu pracovníků a v neposlední řadě i rozšiřováním nabídky bankovních produktů a sluţeb. Uţ od poloviny 90. let však začíná být postupně kladen důraz na kvalitu bankovních sluţeb, především kvalitu úvěrového portfolia, a s tím související i hospodářské výsledky bank, coţ jsou aktuální trendy platné i v současnosti. Závěrem lze konstatovat skutečnost, ţe přes veškerá negativa soudobého krizového vývoje světové ekonomiky lze z dlouhodobého pohledu stávající „globální finanční krizi“ povaţovat za velice pozitivní a přínosnou. Čím později by totiţ nastala, tím by byla v důsledku déle trvajícího negativního vývoje silnější a její ekonomické následky by byly katastrofálnější. Ani dnes nelze mít za to, ţe tato krize skončila, zatím to vypadá spíše tak, ţe byla pouze odsunuta a v budoucnu se vrátí v ještě větší síle.
50
POUŢITÉ ZDROJE 1) BARTOŠEK, Karel; FELSBERGOVÁ, Dana; JAROŠ, Pavel. Bankovnictví v české republice. Praha : Bankovncí institut, a. s., 1998. 353 s. 2) BAŢANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha : Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2005. 195 s. ISBN 80-86729-19-2. 3) KUBŮ, Eduard ; PÁTEK, Jaroslav . Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami. Praha : Karolinium, 2000. 440 s. ISBN 80-7184716-X. 4) KUNERT, Jakub; NOVOTNÝ, Jiří . Centrální bankovnictví v českých zemích. Praha : ČNB, 2008. 183 s. ISBN 978-80-87225-06-6. 5) PLÍHA, Stanislav. Privatizace majetku státu. Praha : Prospektrum, 1991. 275 s. ISBN 8085431-18-1. 6) POLOUČEK, Stanislav. České bankovnictví na přelomu tisíciletí. Ostrava : Ethic, 1999. 208 s. ISBN 80-238-3982-9.
7) REJNUŠ, Oldřich. Finanční trhy. Ostrava : KEY Publishing s. r. o., 2010. 559 s. ISBN 978-807418-080-4. 8) REVENDA, Zbyněk. Bankovnictví II.. Praha : Management Press, 2001. 560 s. ISBN 807261-051-1. 9) SEKERA, Bohuslav. Banky a bankovní produkty. Praha : Profess, 1997. 536 s. ISBN 8085235-51-X. 10) ŠENKÝŘÍKOVÁ, Bohuslava a kolektiv. Bankovnictví. Praha : Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2010. 275 s. ISBN 978-80-7408-029-6.
51
11) ŠENKÝŘÍKOVÁ, Bohuslava a kolektiv. Bankovnictví II.. Praha : Grada publishing, 1998. 300 s. ISBN 80-7169-663-3. 12) SIBLÍK, Josef. Dějiny finančních institucí. Praha : Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1975. 249 s. 1301-9242. 13) ULRICH, Milan ; PFEIFEROVÁ, Daniela. Bankovnictví. Praha : Česká zemědělská univerzita, 2004. 263 s. ISBN 80-213-0815-X. 14) VENCOVSKÝ, František , et al. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha : Bankovncí institut, a. s., 1999. 594 s. ISBN 80-7265-030-0. 15) REJNUŠ, Oldřich . Soudobá finanční krize a její dopady na světovou a českou ekonomiku. In SOUDOBÁ FINANČNÍ KRIZE A JEJÍ DOPADY NA SVĚTOVOU A ČESKOU EKONOMIKU. [s.l.] : Regionální hospodářská komora, 2010. s. 125. 16) 20 let finančních a bankovních reforem v české republice. In 20 let finančních a bankovních reforem v české republice. Praha : Oeconomica, 2009. s. 104. ISBN 978-80-2451584-7. ELEKTRONICKÉ ZDROJE Dostupné z: Dostupné z: Dostupné z: Dostupné z:
52