Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky Agresivita u dětí Diplomová práce

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky

Agresivita u dětí Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

PhDr. Věra Vojtová, Ph.D.

Bc. Petra Ševčíková

Brno 2006

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, a že jsem použila prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím s tím, aby moje diplomová práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně 6.4. 2006

……………………………..

Děkuji PhDr. Věře Vojtové, Ph.D. za odborné vedení mé diplomové práce a pomoc při řešení problémů.

OBSAH Úvod ……………………………………………………………............... 7 Teoretická část …………………………………………………………. 9 1 Agresivita……………………………………………………............... 9 1.1 Terminologie agresivity a agrese……………………………….. 9 1.2 Historické predispozice člověka k agresi……………………… 10 1.3 Projevy agresivity………………………………………………... 11 1.3.1 Druhy agrese …………………………………………………. 11 1.3.2 Šikana…………………………………………………………. 13 1.3.3 Vandalismus………………………………………………….. 16 1.3.4 Stupně agresivity…………………………………………….. 17 2 Příčiny agresivity……………………………………………………... 18 2.1 Osobnostní faktory……………………………………………….. 18 2.2 Sociální faktory…………………………………………………... 20 2.2.1 Vliv rodinného prostředí……………………………………. 20 2.2.2 Vliv vrstevníků………………………………………………. 26 2.2.3 Vliv školního prostředí……………………………………… 27 2.2.4 Vliv masmédií………………………………………………... 29 3 Prevence a náprava…………………………………………………… 31 3.1 Prevence a náprava v rodině…………………………………….. 32 3.2 Prevence a náprava ve školním prostředí………………………. 33 3.3 Spolupráce rodičů a školy……………………………………….. 34 3.4 Další možnosti prevence a nápravy…………………………….. 35 3.5 Poradenská pomoc……………………………………………….. 38 3.6 Zařízení pro výkon ústavní výchovy…………………………… 41

Praktická část ………………………………………………………….. 44 4 Výzkum………………………………………………………………… 44 4.1 Cíle výzkumu……………………………………………………... 44 4.2 Metodologie šetření……………………………………………… 44 4.3 Interpretace výsledků……………………………………………. 48 4.4 Zhodnocení hypotéz……………………………………………… 60 4.5 Shrnutí šetření……………………………………………………. 61

Závěr ………………………………………………………………………. 63 Shrnutí ……………………………………………………………………. 64 Seznam použité literatury ………………………………………….. 65 Přílohy…………………………………………………………………………...67

MOTTO: „Děti agresivní jsou nešťastné. Jsou chycené ve své vlastní moci. Mohou sice všechno brát, ale nemohou sami nic dávat. A tak jim unikne prožitek lásky, která se skládá z vyváženého vztahu mezi dostáváním a dáváním.“ Jiřina Prekopová

Úvod Ve své práci se zabývám problematikou agresivního chování dětí, jeho příčinami, prevencí a možnými cestami, které vedou k nápravě. Oblast agresivity je nesmírně široká a obsáhlá, proto je velmi obtížné objasnit všechny její příčiny a pochopit rozsáhlou oblast této problematiky. Problémy s agresivitou mladých lidí nejsou ničím novým. Již v dřívějších dobách se lidé s podobnými problémy setkávali. Přesto se v dnešní době často setkáváme s názorem, že bezohlednost a agresivita dětí a mladých lidí stoupá, že dnešní děti a mladiství jsou mnohem více orientováni na sebe a neberou ohledy na ostatní. Často se uvádí souvislost mezi růstem agresivního chování a změnou hodnot v dnešní společnosti, která se zaměřuje na materiální stránku života a pracovní výkon. To může vést až k sobeckému sebeprosazování se na úkor druhých, k neschopnosti umět navazovat pozitivní lidské vztahy a chovat se empaticky. Agresivita je bezpochyby součástí života každého z nás, určitá míra agresivity je pro život dokonce nezbytná. Těžké je však najít přijatelnou hranici, která vede k prospěchu jednoho a zároveň neomezuje životní prostor ostatních. Agresivita vzniká většinou postupně, neobjeví se znenadání. Může být obrannou reakcí, snahou o získání určité hodnoty ve společnosti nebo také prostředkem k uspokojení svých základních potřeb. Pokud je dítěti bráněno v dosažení určitého cíle, může vůči druhým použít agresivní chování. Mnohé děti vůbec nevědí jak mají se svými negativními pocity, jako je vztek a agresivita zacházet. Proto by se měli všichni lidé, nejen rodiče a pedagogové, kteří s problémovými dětmi žijí a pracují zaměřit na jeho konkrétní řešení a ne tento problém obcházet. Právě zvolením tohoto tématu „Agresivita u dětí“, jim chci umožnit nahlédnutí a pochopení problematiky, která se agresivity týká, a tím i usnadnit jejich práci a život s těmito jedinci.

-7-

Tato práce je rozložena do čtyř kapitol. V první kapitole diplomové práce jsou vymezeny základní pojmy a definice, které s agresivitou souvisí. Druhá část je zaměřena na okruh příčin vedoucích k agresivitě, protože pokud chceme agresivnímu dítěti pomoci, musíme sledovat, co agresivním projevům dítěte předchází a snažit se jeho chování pochopit. V kapitole třetí, je snaha nastínit některé možnosti, které by mohly pomoci k nalezení řešení těm, kteří se s agresivními dětmi setkávají. Ve čtvrté části jsem se zabývala výzkumem, jehož cílem je zjistit, zda se děti setkávají ve svém životě s agresivitou, případně v jaké míře, jejich zkušenosti a postoje k ní, formy agrese se kterou se setkávají, souvislosti týkající se rodinného a školního prostředí, ve kterém se děti pohybují a způsob trávení volného času. Dalším cílem je vyvrácení nebo potvrzení našich stanovených hypotéz.

-8-

Teoretická část 1 Agresivita 1.1 Terminologie agresivity a agrese Agresivita může být vysvětlována jako: 1. Tendence projevovat nepřátelství ať už slovně nebo útočným činem. 2. Tendence prosazovat sám sebe, své zájmy a cíle bezohledně, nemilosrdně až brutálně. 3. Tendence ovládnout sociální skupinu, získat takové postavení, které umožňuje vnucovat jí určité názory, rozhodovat o její činnosti a osudu jednotlivých členů. (Pedagogický slovník,1995, s.17) Agrese: „Jedná se o útočné či výbojné jednání, projev nepřátelství vůči určitému objektu, úmyslný útok na překážku, osobu, předmět stojící v cestě k uspokojení potřeby, biologicky jakákoliv fyzická akce nebo hrozba akcí, kterou jednotlivec zmenšuje svobodu nebo genetickou způsobilost jiného jednotlivce. Agrese může být potlačena a projevit se krátkodobě podrážděností

nebo

dlouhodobě

psychosomatickými

důsledky

a

být

přesunuta, ritualizována nebo symbolizována, anebo se může projevit otevřeně. Existují krajní výklady: dle psychoanalytika jde o pud, dle etologů součást instinktivní výbavy umožňující přežití, dle zastánců sociálního učení jde naopak o naučenou odpověď“.(Hartl, P., Hartlová, H., 2004, s. 22) Agresivita tedy představuje sklony člověka dopouštět se agrese, sklony k útočnému nebo nepřátelskému jednání vůči ostatním nebo sobě samému. Agrese zahrnuje velké množství projevů, proto je těžké vytvořit její přesnou definici. Většinou lidskou agresi chápeme jako chování, jehož cílem je ublížit jinému člověku. Důraz je kladen na záměrnost tohoto jednání.

-9-

1.2 Historická predispozice člověka k agresi Kde se bere v člověku tolik zla a agrese? Jedná se o vrozený pud nebo se člověk stává agresivním až v průběhu svého života? Každý člověk je vybaven značnou mírou soupeření a agrese. Agrese je přitom chápána jako součást normálního života, která existuje ve světě odjakživa. Helmut E. Erb (2002) považuje agresivní chování za pozůstatek z doby kamenné, kdy měla agresivita zajistit přežití v nepřátelském prostředí. Člověk se dnes nedokáže přiměřeně přizpůsobovat rychle se měnícím okolnostem a reaguje proto způsobem, který má uložený v paměti - agresivitou z doby kamenné. Je těžké najít hranici, kdy někdo použije energii k hájení sebe a ostatních lidí a kdy se už jedná o zlo, které život omezuje nebo ničí. Agrese není jen lidským projevem. Existuje v přírodě, stejně jako v lidské společnosti. Otázkou je, jak se naučit s agresí zacházet pokud možno lidsky, jak máme v našem životě a vzájemné komunikaci rozšiřovat to dobré a potlačovat násilí a zlo. Už od počátku dějin se lidstvo setkává s otázkou dobra a zla. Důkazem je odvěké úsilí stanovovat pravidla správného chování a zároveň sankce za jejich porušení. Jak již bylo zmíněno, agrese je člověku vlastní. Sklony k agresivitě jsou člověku dány na základě vrozených instinktů, ale intenzitu a formu agresivity si osvojuje až v průběhu života. Nejedná se však o pud, který bychom museli nutně vybít. Člověk může své instinkty usměrňovat, aby nebyly tak nebezpečné. Schopnost usměrňovat své instinkty je důležité zvláště v dnešní době, kdy se technika stále zdokonaluje a člověk má k dispozici řadu nebezpečných vynálezů (zbraní). Problémem je, že člověk často nedokáže předem odhadnout důsledky svého jednání a včas je usměrnit. Proto je potřeba naučit se zvládat konflikty bez zranění a poškození ostatních i sebe sama.

- 10 -

1.3 Projevy agresivity Lidé si často všímají pouze takových způsobů chování, které jsou charakteristické extrémními výbuchy fyzického násilí. Zatímco drobným projevům agrese, jako výsměch, pomluvy, nadávky, ignorování atd., věnují mnohem menší pozornost. 1.3.1 Druhy agrese Mezi nejčastější druhy agrese patří: Instrumentální

(vědomě

kontrolovaná):

agrese

je

prostředkem

k dosažení vnějšího cíle. Jejím úmyslem není zranění druhé osoby. Aktér počítá s rizikem a přemýšlí o možných důsledcích; je předem připravená. Agrese se objevuje v chování, pokud je posílena úspěchem - v tom případě lze počítat s opakováním daného chování. (Čermák, I., 1999) Emocionální

(zlostná,

hněvivé,

afektivní,

hostilní):

agrese

je

vyvolaná silnou negativní emocí (hněvem, frustrací, vnitřním napětím...), po které následuje určitá motorická reakce. Není prostředkem k dosažení něčeho, ale cílem sama o sobě. Nebývá promyšlená dopředu, náhle propuká a jedinec nemá čas promýšlet právní důsledky svého započatého činu, který je z jeho hlediska spíše impulsivní reakcí. (Čermák, I., 1999) Dále můžeme agresi rozdělit na tyto formy: Přímá: je obrácená přímo proti osobě, které je agrese určena, nebo osobě, která agresi vyvolala (kopnutí, cloumání, políček). Nepřímá: objevuje se v případech, kdy se jedinec obává trestu za agresi nebo daná situace přímou agresi znemožňuje (pomluvy, ironie, projevy pohrdání, nebo ničení majetku, který patří objektu agrese). Verbální: je charakteristická hrubým vyjadřováním, nadávkami, které jsou směřované na druhou osobu nebo skupinu osob.

- 11 -

Fyzická: může se projevovat násilným chováním vůči druhé osobě (kopnutím) nebo rozbíjením věcí, destruktivitou. Je běžnější formou u malých dětí, v průběhu socializace ustupuje jiným formám agrese. Pasivní (skrytá forma agrese): jedná se o zraňující a agresivní chování, kdy osoba, která je používá, skrývá svůj pravý záměr - před sebou i ostatními. Např. když matka řekne své dceři: „Klidně jdi do kina, když ti nevadí, že tady zůstanu celý večer sama“ - u druhého vyvolává pocity provinění, tím, že jeho chování zdánlivě akceptuje. Ve skutečnosti se však snaží druhého zmanipulovat, aby jednal tak, jak chce on sám. Čermák (1999) uvedl, že kombinací těchto druhů agrese vznikají další formy agresivity: ¾ fyzická přímá aktivní – např. bití ¾ fyzická nepřímá aktivní – např. ničení věcí, najmutí vraha ¾ fyzická pasivní přímá – fyzické bránění někomu v dosahování cílů (např. bránění demonstrantům sedět na silnici) ¾ fyzická pasivní nepřímá – odmítnutí splnění požadavků (např. při demonstraci odmítnout uvolnit silnici) ¾ verbální přímá aktivní – urážení nebo znevažování někoho ¾ verbální

nepřímá

aktivní

druhému

ubližují,

patří

–

rozšiřování

sem

i

tzv.

pomluv,

symbolická

které agrese

(vyjádřená kresbami, básněmi apod.) ¾ verbální

pasivní

přímá

–

odmítnutí

s

někým

mluvit,

neodpovídání na pozdrav ¾ verbální pasivní nepřímá – nezastání se někoho, je-li nespravedlivě kritizován nebo obviněn

- 12 -

Dále rozlišujeme tyto druhy agrese: Skupinová: příslušnost ke skupině poskytuje jedinci skupinovou identitu, jež na jedné straně podporuje jeho sebevědomí a sebejistotu, a na druhé straně redukuje některé složky individuality (mění jeho uvažování, citové prožívání apod.) ve skupině jedinec získává pocit větší moci a není nucen k individuální zodpovědnosti. Nemusí se spoléhat jen na sebe, a tak se zbaví úzkosti ze samostatného rozhodování. (Vágnerová, M., 2002) Individuální:

prováděná

samotným

jedincem,

většinou

je

neplánovaná, vzniká na základě impulsivních reakcí. Agresivní chování u jedince může být také vývojově podmíněno. Takový rys chování se může objevit v určitém věku dítěte (typické je tzv. období prvního vzdoru - kolem 3. roku dítěte a tzv. období druhého vzdoru - v období puberty). To ale nemůžeme nazvat agresivitou v pravém slova smyslu. Některé druhy agrese mohou mít pozitivní socializovanou formu, např. ve sportu. Můžeme se také setkat s názorem, že nejlepší způsob, jak se zbavit agrese, je vybít ji při sportu. Ve sportovních výkonech se mnohdy chválí a dokonce se očekává více „agresivity“. Jenže každé vyjádření agrese má své meze. Otázkou je, kde najít tu správnou hranici. 1.3.2 Šikana Dalším z projevů agresivity je šikana. Šikanu lze definovat jako násilně ponižující chování jednotlivce nebo skupiny vůči slabšímu jedinci, který nemůže ze situace uniknout a není schopen se účinně bránit. Šikana je závažnou agresivní poruchou chování nejenom dětského věku. Je významné, že bezmocnost a slabost oběti agresivní jednání nejen stimuluje, ale i posiluje. (Vágnerová, M.,2002, s. 283) Za šikanování se tedy považuje takové chování, kde jeden nebo více osob úmyslně, většinou opakovaně ubližuje druhým.

- 13 -

Cílem

šikany

je

získat

různé

výhody,

dominanci,

uspokojení

a zadostiučinění. Nelze vyloučit ani motiv odplaty za křivdy, které se agresorovi přihodili v minulosti nebo za ty, které do oběti promítá a tak či onak ji za ně činí odpovědnou. (Novák, T., Capponi, V., 1996, s.45) Formy šikanujícího chování jsou různé a jejich paleta sahá od pošťuchování přes hrozby až k tělesnému násilí. Lze je rozdělit do následujících skupin: ¾ verbální šikana (urážet, nadávat, vyjadřovat ponižující komentáře apod.) ¾ nonverbální

šikana

(výhružně

gestikulovat,

vysílat

hrozivé

pohledy, ukazovat sprostá a ponižující gesta, apod.) ¾ tělesná šikana (štípat, podrážet nohy, tahat za vlasy, strkat, bít) ¾ vydírání (požadovat pod výhružkou bití či s pomocí zastrašování svačinu, peníze, udělání domácího úkolu, apod.) ¾ pomluvy (šířit negativní hodnocení, polopravdy či lži ohledně osobních kvalit, chování, rodiny, apod.) ¾ šikana vyloučením (zabránit účasti na společných aktivitách) ¾ telefonická šikana (otravovat, rušit, vyhrožovat, apod. přes telefon) (Ondráček, P., 2003, s. 85) Šikanovaná oběť má často nějaký handicap. Bývají to tiché, plaché, úzkostné a nejisté děti s nízkým sebevědomím. Jsou zvyklé se podřizovat. Jsou obvykle fyzicky slabé a neobratné, někdy jsou obézní nebo jinak nápadného zevnějšku. Důvodem k šikaně se stává příslušnost k nižší sociální vrstvě, rasová odlišnost apod. Tyto děti nemívají dobrý sociální status, často jde o samotáře, které ostatní považují za nesympatické a „divné“. Nebývají sociálně zdatné, neumějí navazovat kontakt, bývají málomluvné a pasivní. (Říčan, P., 1993, 1995, in Vágnerová, M.,2002, s. 285)

- 14 -

Šikanující

agresor

je

obyčejně

fyzicky

zdatný

a

silný,

ale

neukázněný, s potřebou se předvádět a dokazovat svou převahu nad ostatními, bývá necitlivý a bezohledný. Nemívá dostatečně vyvinuté svědomí a za své chování se necítí vinen (Vágnerová, M.,2002, s. 284). Pro šikanující děti je typická touha dominovat, ovládat druhé, bezohledně se prosazovat. (Říčan, P., 1995, s. 32) Znaky podle kterých je zřejmé, že se jedná o šikanu Přímé známky šikany 1. Posměch, posměšné poznámky na adresu dítěte, pokořující přezdívka, nadávky, ponižování, hrubé žerty na jeho účet. Rozhodujícím kritériem je, do jaké míry je dané dítě konkrétní přezdívkou nebo „legrací“ apod. zranitelné. 2. Kritika

dítěte,

výtky

na

jeho

adresu,

zejména

pronášené

nepřátelským až nenávistným, případně pohrdavým tónem. 3. Příkazy, které dítě dostává od jiných dětí, zejména pronášené panovačným tónem, a skutečnost, že se jim dítě podřizuje. 4. Honění, strkání, šťouchání, rány, kopání, které třeba nejsou zvlášť silné, ale je nápadné, že obět neoplácí. 5.

Rvačky, v nichž jeden z účastníků je zřetelně slabší a snaží se uniknout (menší dítě někdy s pláčem). (Říčan, P., 1995, s. 49)

Nepřímé známky šikany 1. Dítě je o přestávkách často samo, ostatní o ně nejeví zájem, nemá kamarády. 2.

Při týmových sportech bývá dítě voleno do mužstva mezi posledními.

3. O přestávkách vyhledává blízkost učitelů. 4. Má-li dítě promluvit před třídou, je nejisté a ustrašené.

- 15 -

5. Působí směšně až depresivně, nešťastně, stísněně, mívá blízko k pláči. 6. Zhoršuje se jeho školní prospěch, někdy náhle. 7. Jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené. 8. Zašpiněný nebo poškozený oděv. 9. Odřeniny,

modřiny,

škrábance

nebo

řezné

rány,

které

dítě

nedovede uspokojivě vysvětlit. (Pozor zejména na děti nově zařazené do třídy, přizpůsobovací konflikty nejsou vzácností!) (Říčan, P., 1995, s. 49) Vliv na vznik šikany má typ rodinného prostředí (zvláště citové strádání v dětství, ponižování, násilí...) a tolerance k násilí, kterého se dítě dopouští (ve škole i v rodině), vliv akčních bojových hrdinů. Určitou roli zde

sehrávají

i

temperamentové

dispozice,

zejména

vznětlivost

a impulsivita. Šikana je velkým problémem. I když každý ví, co se děje, je těžké dopátrat se důkazů. Proto je nejdůležitější začít prevencí. Říčan (1995) uvádí „je mnohem snadnější, účinnější a levnější zlu předcházet, než je později – možná už příliš pozdě – odstraňovat nebo proti němu bojovat“. Prevence šikany je na místě jak tam, kde k ní dosud nedochází, resp. kde nebyla zpozorována, tak i tam, kde k ní prokazatelně došlo, kde byla uplatněna opatření k bezprostřední nápravě a kde jde nyní o odstranění hlubších příčin a o to, aby se problémy neopakovaly. 1.3.3 Vandalismus Jde v zásadě o projev skupinového protestu, provokace, upozornění na sebe, spontánní reakce po fotbalovém zápase i jako akt zvůle, msty, rasové nesnášenlivosti (Hartl, P., Hartlová, H., 2004, s. 664). Toto chování je charakteristické např. poškozováním společného majetku nebo majetku, který patří cizí osobě. Většinou nemá charakter cíleně zaměřeného jednání, bývá prováděn i pro pocit potěšení a často nebere ohled na hodnotu poškozovaného majetku a bývá spojen s činností různých part. Motivací - 16 -

může být nuda nebo prázdnota, která nutí mladého jedince k jakékoliv činnosti. 1.3.4 Stupně agresivity Podle míry agresivity, která se u člověka objevuje, rozeznáváme čtyři stupně agresivity: 1. Agrese se navenek neprojeví - probíhá pouze v myšlení a fantazii jedince, projevuje se zčervenáním či zblednutím, zatnutím zubů. 2. Projeví se slovně - hrubými slovy, nadávkami, urážkami. 3. Projevy destrukce - úmyslné poškozování a ničení věcí, bouchání dveřmi. 4. Projevy fyzického násilí, napadnutí druhé osoby. (Defektologický slovník, 1978, s.29) Agresivita se projevuje mnoha různými formami, často je obtížné odlišit od sebe jednotlivé projevy agrese, protože fungují komplexně a jsou navzájem propojeny.

- 17 -

2 Příčiny agresivity Mnozí rodiče (někdy i odborníci) mají tendenci hledat jedinou příčinu pro obsáhlý souhrn projevů agresivity. Agresi je však důležité a nutné chápat jako souhrn celé řady různých příčin. Můžou se zde projevit jak

biologické

předpoklady,

tak

vliv

mnoha

sociálních

faktorů,

tj. nežádoucích zkušeností. Jde o interakci rizikových vlivů. Některá z nich může být dominantní, ale agresi většinou nedokáže vyvolat pouze sama o sobě.

2.1 Osobnostní faktory Pokud se u dítěte objeví problémy s chováním, neměli bychom hned hledat příčinu u ostatních lidí nebo u sebe. Je důležité zaměřit pozornost také na samotné dítě, vzít v úvahu i případné vrozené a zdravotní příčiny. Dědičnost Dědičnost nelze popírat. Dítě si přináší na svět různé biologické rysy, předpoklady pro určité vlohy, predispozice duševního vývoje. Avšak tyto vrozené vlohy neurčují jednoznačně další vývoj dítěte. Jaké vlastnosti se z nich vyvinou, o tom rozhodne jeho život, jeho výchova, jeho aktivní tvůrčí činnost. Vlohy, přirozené dispozice, ukazují jen předpoklady a možnosti vývoje. (Prchal, J., 1976) Vágnerová (2002) uvádí, že díky dědičnosti se u dítěte může projevovat sklon například ke vznětlivosti, impulsivitě, menší citlivosti k důsledkům svého jednání, a to vše může ovlivňovat způsob jeho reakce v určité situaci a zvyšovat možnost využití agresivní reakce. Dědičnost sice nevede k agresivnímu chování přímo, ale zvyšuje pravděpodobnost, že se agresivita u dítěte později projeví.

- 18 -

Oslabení nebo porucha CNS Je rizikový faktor, převážně na bázi prenatálního či perinatálního poškození, který zvyšuje dispozici k nežádoucímu způsobu reagování. Zvýšené riziko těchto projevů vzniká u dětí se syndromem hyperaktivity, po úrazech hlavy, u některých epilepsií apod. (Vágnerová, M., 2002, s. 275) Úroveň inteligence Vliv úrovně inteligence není faktorem, který by významnějším způsobem ovlivňoval riziko vzniku agresivního chování. Děti i dospívající s poruchami chování sice mívají v průměru o něco nižší inteligenci, než je průměr populace, ale vyskytují se i asociální jedinci s nadprůměrnými schopnostmi. (Vágnerová, M., 2002, s. 276) Neměly bychom opomíjet ani to, že pokud chceme, aby se dítě vyvinulo v sociálně zdravou osobnost, musí být dostatečně uspokojovány jeho potřeby. Pokud tyto potřeby uspokojovány nejsou, může se právě agresivita stát prostředkem k jejich uspokojení. Train (2001) uvádí, tyto základní psychologické potřeby dítěte: ¾ Potřeba jasného obrazu světa: dítě potřebuje vědět, že jsou v jeho životě určité osoby, které mu budou vždy nablízku, že existují určitá pravidla, která musí dodržovat. Tím získává srozumitelnou představu světa, ve kterém žije. Pro dítě je důležitý řád, stálost a přehlednost v podnětech (tyto zkušenosti získává i prostřednictvím učení). ¾ Potřeba životního cíle: dítě potřebuje mít určité vyhlídky do budoucna, chce vědět, co se od něj očekává, potřebuje znát konkrétní cíle, kterých má dosáhnout. A to nejen ty, které jsou v jeho vlastním zájmu, ale i ve vztahu k ostatním. ¾

Potřeba stimulace: pro dítě je nezbytné dostatečné množství podnětů. Dostatečně podnětné prostředí posiluje sebekontrolu dítěte. Naopak nedostatek podnětů vede k nudě, která může způsobit vážné problémy. Může se projevit i zraňováním - sebe i ostatních. - 19 -

¾ Potřeba

cítit

se

součástí

dění:

dítě

potřebuje

získat

pocit

sounáležitosti, najít si své místo ve společnosti. Mělo by pocítit, že má pro ostatní cenu, že dokáže být užitečné. Zařazení do sítě společenských vztahů přináší dítěti pocit vlastní identity. ¾ Potřeba cítit rodinné „kořeny“: zdrojem této potřeby je vřelý citový vztah, zpočátku především vztah matky k dítěti. Toto pouto, které se vytváří v raném dětství, má velký význam pro budoucí vývoj. Díky naplnění této potřeby se dítě může stát nezávislou osobností se svobodnou vůlí a schopností sebekontroly. Pokud v raném dětství tento vztah nevznikne, může mít dítě v budoucnu problémy vytvořit si blízký vztah k ostatním lidem, může se projevit zahleděností do sebe či tendencí k ničení. ¾ Potřeba lásky: cit pro lásku, pro bezvýhradné přijetí, vzniká během vytváření pouta s matkou. Podobný vztah však může dítě navázat i k někomu jinému, kdo matku nahrazuje. Láska je také péče a snaha o co nejlepší zajištění všech uvedených potřeb.

2.2 Sociální faktory Děti čerpají podněty pro svůj růst a rozvoj především od rodičů, ale také z širšího okolí. Patří sem ostatní členové rodiny, sousedé, kamarádi a spolužáci, učitelé, lidé, se kterými se náhodně setkávají, ale i televize, filmy, knihy, časopisy atd. Děti jsou ovlivňovány jednotlivými prvky prostředí, ve kterém žijí, které je obklopují. Prostředí formuje názory a přístupy dětí. Chování lidí v okolí dítěte pak zásadně ovlivňuje to, co se děti naučí. 2.2.1 Vliv rodinného prostředí Slovo rodina vyvolává atmosféru tepla, bezpečí. Toto prostředí by mělo být místem, kde její členové nacházejí porozumění, pocit radosti, místo, kde se může každý seberealizovat, společně prožívat úspěchy a každý svým dílem může pomáhat zajišťovat spokojený život rodiny. (Bartoňová, M., 2004, s. 44) - 20 -

Prostředí rodiny je prvním a nejdůležitějším citovým zázemím dítěte. Je primárním zdrojem socializačních podnětů. Svým vlivem a osobním příkladem formuje vztah dítěte ke společnosti, vzdělání a životnímu stylu vůbec. Nevhodné chování dítěte může mít původ nejen v dítěti samém, ale současně platí, že dítě je velice ovlivněno svými nejbližšími. Po nějakém čase

začne

napodobovat

chování

rodičů

a

osvojí

si

jejich

vzorce

vzájemného chování. Děti vycítí, co rodiče cítí, co si myslí a jednají podobným způsobem. Pozorují reakce rodičů na změny a často si je neuvědoměle zabudují do svého vlastního repertoáru vzorců chování. (Train, A., 2001) Formováním se podle obrazu rodičů si děti mohou budovat pozitivní představu o sobě samých i silný pocit vlastní identity. Stane se tak ovšem pouze v případě, že rodiče mají mezi sebou dobrý vztah, že si nejsou lhostejní a prokazují si vzájemnou úctu. Pokud spolu nikdy nepromluví jinak než konfrontačně a agresivně nebo nejsou schopni o problémech hovořit či zvládat životní změny, odrazí se to na převzatém chování u jejich dětí. To se mnohem víc projeví u dítěte, které je citlivější a které se dá snadno ovlivnit lidmi kolem sebe. (Train, A., 2001, s. 48) Je známo, že děti trpící agresivitou nebo nějakou poruchou chování, pocházejí

převážně

z

tzv.

problémových

rodin

(vliv

neurovnaných

rodinných poměrů a špatných vztahů mezi rodiči i jednotlivými členy rodiny). Dalším rizikovým faktorem je pro dítě také neúplná rodina. Velký význam má klima, které ve zbytku rodiny převládá. Dále je třeba si uvědomit, že osobnost dítěte je ovlivňována už v prvních fázích těhotenství. Na formování osobnosti dítěte se podílí postoj matky k ještě nenarozenému dítěti. Důležitým předpokladem pro šťastný život dítěte je tedy už láska k nenarozenému dítěti, dobrý psychický stav matky a po narození navíc pocit bezpečí a jistoty, které dítěti dávají optimismus i naději pro život.

- 21 -

Význam výchovného vedení Na dítě má zásadní vliv způsob rodičovské výchovy, uplatňování autority. Správná autorita by měla být postavena na vzájemném vztahu, ne na nadřazenosti jednoho nad druhým. Jeden, zpravidla ten zralejší a vyspělejší, poskytuje druhému ochranu, oporu, vedení a druhý tuto ochranu nebo oporu přijímá. Tak dítě nabývá pocitu životní jistoty a je mu umožněn zdravý a uspokojivý vývoj. V rodinách, kde se vyskytují agresivní děti, rodiče: ¾ zpravidla nedokáží dát dítěti najevo city a pocit sounáležitosti, ¾ nedokáží poskytnout dítěti dostatečný dohled, ¾ nedokáží stanovit srozumitelně a důsledně pravidla a cíle, ¾ nedokáží projevit nesouhlas s chováním dítěte a řešit s ním důležité otázky, ¾ nedokáží ovládat své emoce v krizových situacích, ¾ nedokáží uplatňovat pravidla výchovy, Když tito rodiče řeší nějaké problémové situace, spíše křičí, než aby problém přímo řešili. Pokud se otázku disciplíny a kázně snaží vyřešit, jednají spíš v důsledku své aktuální nálady než závažnosti dětského činu. Svou reakcí tak odmítají osobu dítěte a ne jeho konkrétní chování. Mají sklon příliš dítě kritizovat, a tak dítě začne časem snahy o dosažení disciplíny ignorovat. (Train, A., 2001) Způsoby výchovného vedení dětí Chceme-li jedince správně vychovávat, musíme znát nejen jeho osobnost, ale zachovávat i určité podmínky výchovy. A samotné podmínky výchovy jsou do jisté míry i výsledkem výchovy. V rodinách se můžeme setkat s různými formami výchovného působení na dítě.

- 22 -

Výchova zavrhující Setkáme se s ní spíše ve skrytých podobách. K takovémuto typu výchovy dochází nejčastěji tehdy, když dítě rodičům již svou pouhou existencí připomíná nezdar, či hluboké zklamání. Dítě bývá často trestáno, omezováno. Při skrytém zavrhování je postižení považováno za hanbu, odpor a negativní přístup je maskován úzkostlivou snahou být dobrý rodič. Odpor se objevuje chladným vztahem, mechanickou péčí o dítě bez účasti citů. Někdy se staví chladně k dítěti jen jeden z rodičů, někdy oba. V nejhorším případě může docházet k psychické deprivaci, při níž nejsou v dostatečné míře a delším časovém období uspokojovány základní psychické potřeby. Rodiče děti neuváženě trestají a nevyhnou se ani ponižování dítěte. (Bartoňová, M., 2004, s. 47) Rozmazlující výchova Je charakterizována přílišným citovým lpěním na dítěti. Souvisí to i s malým počtem dětí v rodině. Rodiče se snaží dítěti vynahradit přemírou své lásky to, o co bylo dle jejich představy ochuzeno. Podřizují se jeho přáním a náladám, posluhují mu, čímž postupně ztrácejí u dítěte autoritu. Vytváří kolem dítěte nepřirozené prostředí zbavené překážek, problémů, s kterými se bude setkávat v běžném životě. Příliš chráněné dítě vstupuje do života nepřipravené, při prvním nezdaru ve škole, kolektivu běží za rodiči a ti často chybují v tom, že vinu vidí v druhých, nikoli v sobě, či ve svých potomcích. Rozmazlená a příliš úzkostná péče vede k malé samostatnosti a malému sebevědomí dětí. (Bartoňová, M., 2004, s. 47) Výchova perfekcionalistická Perfekcionalistická výchova je taková, kdy rodiče kladou na dítě bez ohledu na jeho reálné možnosti příliš vysoké nároky. Snaží se tím popřít např. jeho postižení. Dítě má dosáhnout toho, co se nepodařilo uskutečnit jim samotným. Problémem je, že dítě těmto požadavkům nestačí, což vede k pocitu méněcennosti a neurotickým projevům. (Bartoňová, M., 2004, s. 47)

- 23 -

Výchova úzkostná Projevuje se v chování rodičů tím, že příliš lpí na dítěti, zbavují je vlastní iniciativy, omezují je v jeho aktivitě. Rodiče, ale někdy i prarodiče potomky příliš chrání, varují je, neustále upozorňují na možná nebezpečí. Tato úzkostlivost až starostlivost naplňuje celou rodinnou atmosféru. Děti na to reagují dvojím způsobem, svým protestem až třeba agresivním chováním proti rodičům. Vyhledávají různé party, pochybná místa. Jindy děti reagují opačně, stažením se „do sebe“, pasivním podřízením. Z dítěte vyrůstá buď nepříjemný suverén, který nemá oblibu u vrstevníků, či jedinec se sníženým sebecitem a sebedůvěrou. (Bartoňová, M., 2004, s. 48) Výchova autoritářská Funguje tam, kde je málo podpory, povzbuzení. Výchova v této rodině bývá postavena na strachu. Tvrdá a přísná výchova klade na dítě velké požadavky, staví před ně nesnadné úkoly a představuje neúměrné zatížení vzhledem k jeho psychickým i fyzickým možnostem. Je výchovou zakazující, omezující. Rodiče vyžadují bezpodmínečnou poslušnost, téměř nepřihlíží potřebám a zájmům svého dítěte. Potlačují v dítěti jeho vůli, dítě nemůže projevit své potřeby, zájmy, nenaučí se tak možnostem volby, která je mu dána. V průběhu života dochází k tomu, že dítě se neumí rozhodnout, nemá vlastní iniciativu, je zcela závislé, nesamostatné. Nebezpečí tkví v tom, že její negativní důsledky nejsou napravitelné ani v dospělosti. Nejpostiženější bývá oblast citová a oblast vzájemných mezilidských vztahů. V lehčích případech se důsledky výchovy projeví ve sklonu ke konfliktnímu jednání, které může vyvrcholit a zostřit právě v období dospívání. Následky, které sebou tento výchovný styl přináší, obyčejně zůstávají jako trvalý charakterový rys po celý život. (Bartoňová, M., 2004, s. 48) Tato výchova může dospět až k různým druhům týrání. Tělesné týrání: pokud je dítě týráno, bezpochyby se to projeví na jeho chování. Závisí to na stupni hrubosti, který pocítilo i na jeho tehdejším věku a stupni podpory blízkých lidí. Pokud bylo dítě týráno

- 24 -

v útlém věku, hrozí nebezpečí, že bude v pozdějším věku agresivní a násilné, že vyroste ve společensky nepřizpůsobivého a delikventního jedince. U starších dětí hrozí spíše nebezpečí, že se stáhnou do sebe a budou trpět depresemi. (Train, A., 2001) Citové týrání: má negativní vliv na citový vývoj dítěte. Nejčastěji se vyskytuje v rodinách, kde jsou rodiče přetíženi vlastními zájmy nebo jsou vystaveni dlouhodobému materiálnímu a vztahovému tlaku. Dítě se může stát ohniskem jejich osobních frustrací. Citové týrání se projevuje třeba vyhrožováním odchodem, neustálým kritizováním a odmítáním. Citově týrané dítě, které si nevytvořilo silné citové pouto k dospělým, nebude schopné vytvořit si později kvalitní vztah k ostatním lidem. Dítě může být ve stálém konfliktu s ostatními dětmi, protože neumí své pocity vyjádřit jinak než agresí a nedokáže rozlišovat pocity ostatních. (Train, A., 2001) Demokratická výchova Při utváření optimální rodinné atmosféry, ve které by dítě bylo harmonicky rozvíjeno, se nelze pouze vyhnout nevhodným výchovným přístupům. Ideální pro výchovu zdravého, či dítěte s handicapem je přístup demokratický. Dítě má určitou míru volnosti. Rodiče netíhnou k užívání tělesných trestů, pěstují v dítěti vědomí příslušnosti k rodině s naplněním pocitu lásky, bezpečí a jistoty. Výsledkem je vyrovnaná a sebevědomá osobnost po všech stánkách. Daná přehledná pravidla a opakující se řád jim pomáhá orientovat se ve světě kolem nich. (Bartoňová, M., 2004, s. 48) Fungující, spokojená rodina je krásným ideálem, který se může zdát řadě lidí nedosažitelný. Není vždy snadné udržet se na cestě za svým cílem - za správnou výchovou svých dětí. Nemusí se nám vždycky dařit chovat se podle svých představ, ale nejdůležitějším krokem je právě odhodlání chtít něco změnit a upravit svůj přístup. To ostatní přijde postupně. Rodiče by neměli zapomínat, že vztahy uvnitř rodiny jsou rozhodující pro zdravý vývoj dítěte. V rodině se děti učí soužití s druhými lidmi, ale také získávají vzory pro život, učí se spolupracovat. Rodiče představují v rodině autoritu

- 25 -

- proto postoj dětí k rodičům se stává zároveň postojem k autoritě. V

rodinném

prostředí

se

musí

naučit

určité

míře

sebeovládání

a přizpůsobovat se požadavkům. V každém normálním rodinném prostředí se střídají radosti se starostmi, úspěchy s neúspěchem. Pokud se ale konflikty, které doma nastanou, řeší v klidu a s porozuměním, vzniká tam opravdový domov, který vytváří každému jedinci místo, kam se může vracet po celý život. 2.2.2 Vliv vrstevníků Rodina má nezastupitelné místo v socializaci dítěte, ale dítě se postupně vymaňuje z vlivu rodičů a hledá zdroje citu a podpory u svých spolužáků a kamarádů. (Štípek, J., 1987) Vrstevnický vztah je unikátní a svým způsobem těžko zastupitelný typ vztahu. Umožňuje vzájemné poskytování názorů, pocitů a vzorců chování. Chování vrstevníků ve skupině je také zdrojem standardu chování – ovlivňuje významně procesy rozhodování v běžných každodenních situacích, je příležitostí pro osvojování nových rolí, pro nápodobu, modelování a pro zpětnou vazbu o vlastním chování. (Macek, P., 2003) Nároky na konformitu jsou ve vrstevnické skupině mládeže obvykle vyšší než ve všech jiných skupinách. Zahrnují nejen způsob vyjadřování, ale

i

úpravu

zevnějšku,

druh

preferované

hudby,

způsob

chování

k opačnému pohlaví, postoj ke škole, případně k práci, k rodičům, k penězům, sexualitě, ke kouření, k drogám atd. (Matoušek, O., Kroftová, A., 2003, s.83) Vrstevnická skupina však není pro někoho jen neproblémovým zázemím, tím spíše jim není pro mladé lidi vyrůstající bez rodičovského zájmu, bez jasných pravidel, ohrožované despotickým trestáním rodičů apod. (Matoušek, O., Kroftová, A., 2003, s.83). Například skupina může vyvíjet nátlak, aby se dítě zapojilo do negativních činností (pití alkoholu, kouření, krádeže). S vrstevnickým tlakem se setkává ve škole, na hřišti a všude tam, kde se děti shromažďují. Občas dochází i k tomu, že je dítě izolováno od svých vrstevníků, což může být dáno charakterovými vlastnostmi dítěte, které jsou pro tuto skupinu nepřijatelné (např. přílišná - 26 -

plachost nebo naopak agresivnost, dominantnost a hádavost). Takové dítě může řešit vyloučení z kolektivu různými způsoby. Stává se, že může trpět depresemi, přehnaně agresivní dítě může hledat (anebo založit) partu, kde ho přijmou takového, jaký je, nebo kde budou jeho negativní vlastnosti dokonce předností. Parta mu dodává chybějící sebevědomí. Je jasné, že vlivem party se budou negativní projevy v jeho chování stále zesilovat. Jedinec se tak odváží k chování, ke kterému by sám většinou neměl odvahu. U dětí frustrovaných nízkou podporou rodiny je pravděpodobné, že potřeba kladného přijetí vrstevnickou skupinou bude ještě silnější než u dětí s dobrým rodinným zázemím. Na tyto děti má vůdce party velký vliv a také ho využívá. (Matoušek, O., Kroftová, A., 2003, s.83) Negativnímu působení lze předcházet správnými postoji rodičů. Děti potřebují v rodině pocítit vzájemnou důvěru, jistotu a pevné zázemí. Důležitá je pro ně dostatečná sebedůvěra - musí si věřit a důvěřovat svým schopnostem, správně se rozhodovat. Pokud se dítě už od mládí učí samostatně hledat řešení různých problémů a pociťuje důsledky svých rozhodnutí,

nebude

mít

tolik

problémů

při

rozhodování

o

vlastní

budoucnosti. Za dobré a vhodné jsou pokládány společné aktivity - takové, které dítě radostně přijímá. Chrání ho před nudou i touhou po nežádoucích činnostech (tedy i před partou). 2.2.3 Vliv školního prostředí Škola je po rodině druhým nejvýznamnější socializačním činitelem a institucí, která ovlivňuje osobnost, vztahy a běžnou každodenní zkušenost (Macek, P., 2003, s. 95). Vliv školního prostředí může být v případech, kdy prostředí rodiny působí na dítě negativně, nápravou působící proti těmto negativním silám. Někdy však nelze vyloučit i celkově opačné negativní působení školy, které může být vyvoláno nevhodně se vyvíjejícími vztahy mezi učitelem a žákem, školou a rodinou. To může mít za následek porušený vztah ke vzdělání, pravidelné práci, ke společnosti. Důležitý vliv na děti má osobnost učitele, kolektiv třídy, organizace práce ve škole, soustava trestů a odměn, stupeň ukázněnosti, úroveň výchovné a vyučovací práce školy (Suchý, O., Švancar, Z., 1972). Školní prostředí stejně jako - 27 -

prostředí rodinné by mělo být místem klidu, porozumění, vzájemné úcty a lásky, prostředím skutečné tvůrčí pohody. Z praxe víme, že nejčastější projevy agresivity ve škole se objevují ve formě narušování výuky, všeobecného hrubého chování žáků, drzostí a násilnickým chováním vůči žákům i učitelům, zastrašováním mladších a slabších. Pro snížení těchto negativních projevů je důležitá osobnost učitele a jeho výchovné působení na žáky. Každý učitel má svůj vlastní styl, který se odráží na chování jeho žáků. Pokud je hlučný, dominantní a autoritativní, mají děti sklon odrážet jeho chování ve svých vzájemných vztazích. Citlivější děti začnou být agresivnější, nebo naopak uzavřenější. Pokud se učitel chová laskavě, ale zásadově a jeví se spíše jako vnímavý „trenér“ než jako učitel, budou i jeho žáci chápavější a ochotnější vzájemně si pomáhat.(Train, A., 2001, s. 53) Často se stává, že učitel v osamělém boji o autoritu a vliv s celou třídou, což je několik desítek mladých lidí, zejména při určitém oslabení vychází jakoby vstříc „silným“ žákům nebo prostě většině třídy. Snaží se často neuvědoměle „s nimi vyjít“, aby si udržel pozici autority a moc, tolik potřebnou pro kvalitní výuku. Vždy je to na úkor „slabých“ žáků, které ostatní přehlížejí a posmívají se jim, čímž pedagog nepřímo agresivitu podporuje. (Kolář, M., 2001) Těžkosti a problémy ve výchovném vztahu způsobuje nedostatečné vymezení hranic a špatný způsob zvládání agresivních projevů. Chybou je také, pokud se učitel snaží dětem předávat dokonalý obraz dospělého, kdy své emoce potlačuje do pozadí. Je lepší, když učitelé, kteří se stále ovládají, projeví nějaké city. Především v případě emocí jako je agrese, se s nimi děti potřebují naučit zacházet. Dospělí jim mnohdy dávají jen nedostatečný příklad, jak se s těmito pocity vyrovnat. Pro děti mají význam osoby, které dokáží přijmout agresivní součást vlastní osobnosti, aniž by ji obracely proti někomu nebo něčemu. Děti potřebují vědět, že ani učitel není bezchybný, že dělá a také dokáže přiznat své chyby. Toto poznání jim

- 28 -

pomáhá postupně si uvědomovat vlastní hodnotu. Chyby je povzbuzují k hledání dalších variant řešení - možná správnějších. Jestliže učitel bude dbát o porozumění, empatii, o smysl pedagogické činnosti, pak

je na svém místě a je schopen dát žákovi víc než jen

poznatky. (Kucharská, A., 2000) 2.2.4 Vliv masmédií Mnoho lidí vidí příčinu zvyšující se agresivity právě v televizi, ve sledování programů s obsahem násilí. Je skutečností, že násilí se na televizní obrazovce objevuje stále častěji, ale na jeho souvislost s výskytem agrese však existuje řada názorů, které jsou často protichůdné. Nevřala (1994) uvádí, že je velmi obtížné určit, zda je to povahou samotného

díla

(uměleckou

stránkou),

předešlou

výchovou

nebo

zkušenostmi. Podstatné je také to, s kým se divák ztotožní, zda s obětí násilí či s agresorem. Za závažnou se jeví také situace kdy jedinec přihlíží násilí sám a cítí se opuštěn (kontakt s televizí mu nahrazuje hodnotnější lidské vztahy, popřípadě je jinak frustrován), nebo přihlíží s vrstevníky, se kterými se navzájem „hecují“. Důležitým faktorem je zpětná vazba, tzn. zda je násilí potrestáno, zda odvaha postavit se mu je odměněná, zda ublížení dopadnou dobře. Stal se případ, kdy šest mladíků přinutilo ženu, aby se ponořila do palivové směsi a pak ji zapálili. Dvě hodiny předtím viděli podobnou scénu v televizním pořadu. Ne v každém jedinci vyvolává sledovaná agrese stejné pocity a pohnutky. Časté pozorování násilí upevňuje přesvědčení o přípustnosti agrese, zvláště pokud je násilí prezentováno jako morálně ospravedlnitelné (touha po pomstě, kdy oběť si zaslouží být napadena). (Čermák, I., 1999) Při dlouhodobém působení mediálního násilí může přestat platit schopnost člověka rozlišovat fikci a realitu. Pokud je násilí vnímáno jako reálné a proveditelné v běžném životě, dochází u některých lidí ke zvyšování agresivního napětí. Televize poskytuje konkrétní podobu agrese a také návod k agresi (v chování protagonisty). Má však přímý vliv pouze na ty jedince, kteří jsou motivováni chovat se agresivně. Významným - 29 -

faktorem v podněcování či tlumení agrese televizního diváka je jeho predispozice k agresivnímu chování. V opačném případě může vést k úplnému vyloučení agrese ze svého repertoáru chování. Nadměrná míra násilí v médiích může také vyvolat nadměrný strach, který neodpovídá reálným rizikům života. Je zřejmé, že násilí v televizi může přispívat k růstu agrese jedince. Avšak podmínky, za nichž se tak děje jsou přinejmenším velmi nejasné. Výsledky výzkumů vyvolávají řadu nezodpovězených otázek. A tak celkový dojem je více než rozporuplný. Přímou příčinnou souvislost mezi násilím v televizi a skutečným násilím lze vyloučit. Vždy je třeba pátrat po dalších faktorech, jež se na posilování agrese jedince podílejí. Násilí v televizi je jen jedním z podpůrných vlivů, který se zhodnocuje v konkrétních podmínkách. (Čermák, I., 1999, s. 105)

- 30 -

3 Prevence a náprava Mnoho lidí považuje nepřiměřené chování dítěte za důsledek špatné výchovy. Předpokládají, že rodiče to s dítětem neumějí a učitelé jsou neschopní. Z tohoto jednostranného pohledu vyplývá, že všechny děti by se chovaly dobře, kdyby se jim rodiče a učitelé více věnovali. Takový postoj je založen na domněnce, že všichni máme na počátku života téměř stejné předpoklady. Za stejných podmínek bychom svět kolem sebe chápali a stejně bychom na něj i reagovali. Tato představa popírá teorii rozdílnosti, tj. fakt, že se každý rodíme s jinou výbavou, přesto je však pro mnohé z nás přijatelnější. Máme totiž dojem, že můžeme změnit své okolí, nikoliv však vrozené vlastnosti. Dalším argumentem pro tento názor je skutečnost, že u mnoha dětí s problémovým chováním stačí poměrně malé úsilí doma nebo ve škole, aby se výsledky dostavily. (Train, A.,1997) Rozdíl mezi dětským a dospělým jedincem je v tom, že děti samy se svými problémy vyhledají pomoc jen zřídkakdy. Proto největší význam pro prevenci a nápravu agresivního chování mají rodina a škola. Zde by se o problémy agresivního chování svého dítěte, respektive žáka, měli zajímat nejvíce. U agresivního dítěte je třeba vyhledávat všechny faktory, které mohou nežádoucí projevy podmiňovat. Prvním a základním krokem je sledování celého řetězce reakcí, které se odvíjejí při agresivním chování, i situací, které mu předcházely. Pokud budeme tyto reakce sledovat, bude pro nás příště jednodušší předcházet tomuto chování. Práce s agresivním dítětem je velmi náročná a vyžaduje hodně trpělivosti. Neexistuje žádné jednoduché řešení, které bychom mohli uplatnit u každého dítěte. Protože každé dítě je jiné, musíme vycházet z jeho individuality, respektovat jeho osobnost a brát v úvahu případný vliv rodiny a prostředí na osobnost dítěte.

- 31 -

3.1 Prevence a náprava v rodině Rodina má největší význam jak při nápravě tak v prevenci sociálně patologických jevů, tedy i agresivity. Jako preventivní opatření je vhodné aby se rodiče snažili s dítětem trávit více času, povídat si s ním a naslouchat mu, brát ho vážně, ale také odmítnout jeho chování, pokud ho neschvalují, ale nikdy neodmítnout dítě samotné. Měli by vést své dítě už od raného věku ke správnému chování. Dítě by mělo mít dostatečný prostor pochopit to, co se od něj očekává, stanovit mu předem určitá pravidla chování, podle kterých se má dítě řídit. Tato pravidla by měla být jasně a konkrétně formulovaná a hlavně přiměřená jeho věku. Rodiče nemohou očekávat, že dítě bude dokonalé. Naopak, je velmi dobré a správné považovat za úspěch každý pokrok k lepšímu, který se u dítěte projeví. Při odstraňování nežádoucího chování musí rodiče zaměřit svoji pozornost na správné chování a nepovažovat tyto projevy za samozřejmost. Když budou svou pozornost soustředit na kladné vlastnosti dítěte, dojde k jejich upevňování a postupem času ty špatné vymizí. Povzbuzováním dodáme dítěti potřebnou motivaci, která pomůže zároveň budovat jeho sebedůvěru a sebeúctu. Protože není vůbec jednoduché nahradit nevhodné chování správným, je nezbytné mít dostatek trpělivosti a trvat důsledně na dohodnutém chování. Předpokladem

jakékoliv

spolupráce

je

vytvoření

příjemného

rodinného prostředí. Pokud jsou rodiče vstřícní, přijímají děti snadněji jejich hodnoty a životní cíle. Rodiče by měli přijímat děti takové, jaké jsou, dokázat jim naslouchat a dávat jim najevo, že je mají rádi, i když se nechovají vždy správně. Základem zdravé, fungující rodiny jsou rodiče, kteří dovedou svým osobním příkladem předávat dětem to, co považují za správné a dávají dětem osobní příklad, jak konstruktivně řešit problémy. Pokud se rodiče sami nedovedou ovládat, obracejí svou agresi proti ostatním (nadávají na lidi, vztekají se nebo ničí věci), nevytváří dětem správný příklad, který by byl hodný následování. Při zvládání agresivity je rovněž nebezpečné agresivní projevy tolerovat, snažit se je potlačovat nebo

- 32 -

zlomit. Rodiče by neměli přehlížet, že dítě potřebuje a musí se naučit svou agresivitu ovládat. Protože konflikty patří k životu, musí se dítě naučit je řešit a také se naučit, jak vycházet s ostatními lidmi.

3.2 Prevence a náprava ve školním prostředí Boj proti agresivitě a její předcházení je nejen úkolem rodiny, ale je i jedním z řady úkolů, které má při výchově dětí škola. Autorita učitele a školy jako celku je nezbytnou podmínkou toho, aby škola řádně plnila své poslání, a samozřejmě i toho, aby se vypořádala s agresivitou. Ke zvýšení autority učitele může přispět i vedení školy tím, že se za své učitele (i za ty jen průměrné) bude důsledně stavět a jejich autoritu podporovat téměř za všech okolností. Vhodným preventivním opatřením před agresivním chováním dětí je například chválení, čímž učitelé ocení jejich nezávadné chování; snažení se o zaměstnání dětí činností, která je pro ně atraktivní a ve které mohou být úspěšné, případně i vyniknout; učení sociálních dovedností, jež jim umožní dosahovat uspokojení; povzbuzování empatie, což znamená vcítění se do osoby proti které je agresivita vedena; pomáhání při budování osobní perspektivy, aby děti věděly co mohou čekat od budoucnosti a kvůli čemu jim stojí za to „sekat dobrotu“. Pokud k agresivnímu chování dojde, neměli by učitelé takové chování přehlížet, ale postarat se o to, aby bylo pokud možno okamžitě přerušeno. Důležité je, aby s agresory jednali individuálně, zpravidla nikoli před třídou, protože by je tím mohli „tlačit“ do vzdorného postoje. Vycházet by měli přitom z jejich dosavadního chování a školního prospěchu, v jakém rodinném prostředí žijí, a z toho do jaké míry jsou rodiče schopni a ochotni s učiteli spolupracovat. V méně závažných případech a jde-li o děti aspoň trochu socializované, postačí někdy individuální domluva, během níž agresor pochopí, že učitel jeho čin odsuzuje a na oběti mu osobně záleží. Někdy si agresor při této domluvě uvědomí, že jeho jednání překročilo rámec přípustné legrace, že oběti

- 33 -

způsobil utrpení, a lze u něj povzbudit empatii, schopnost vcítění. Tak tomu může být zejména u mladších dětí. (Říčan, P., 1995) Domluva má zpravidla obsahovat i hrozbu sankcemi, resp. tresty. Klasickou neformální sankcí, někdy velmi účinnou, je vyjádření nesouhlasu nebo hněvu (např. zklamal jsi mě, zlobím se na tebe). Užití této sankce ovšem předpokládá, že žákovi záleží na mínění a náklonnosti daného učitele. Mezi další sankce můžeme zařadit například zdržení žáka ve škole po vyučování, vyžadování náhrady za poškozený nebo zničený předmět, oznámení prohřešku rodičům, důtku případně sníženou známku z chování. V těžších případek agresivního chování dochází například k přeložení na jinou školu, oznámení na policii, vyloučení ze školy, nařízení ochranné výchovy případně umístění do diagnostického ústavu.

3.3 Spolupráce rodičů a školy Škola a rodina jsou nejvýznamnějšími subjekty v životě a výchově dítěte. Proto by cílem obou mělo být vytvoření optimálních podmínek pro rozvoj osobnosti dítěte. Jejich společným úkolem by měla být snaha řešit vznikající problémy co nejdříve po jejich vzniku. Tato spolupráce může probíhat

formou

třídních

schůzek,

individuálních

schůzek

s

rodiči

problémového dítěte, v některých případech i návštěvami učitelů přímo v rodině. Tyto schůzky by rodiče měly přivést ke změně postojů. Aby škola získala rodiče ke spolupráci, musí ale nejdříve získat jejich důvěru. Pak teprve může sdělit svá očekávání. Snahou učitele by mělo být rodičům naslouchat, ukázat, že jejich problémy a obavy chápe a že jedná v zájmu jejich dítěte. Pro učitele je individuální spolupráce s rodinou velmi náročná, musí opatrně hodnotit všechny problémy, protože jejich řešení nemusí být vždycky jednoznačné. Vhodné je seznámit rodiče s případnými následky jejich rozhodnutí, ale konkrétní řešení ponechat na nich. Největším problémem ovšem ale stále zůstává, jak získat rodiče ke spolupráci

se

školou.

Právě

rodiny,

- 34 -

které

mají

největší

problémy

s výchovou dětí a nejvíc by potřebovaly změnit své chování, mají o spolupráci se školou, ale i dalšími institucemi, nejmenší zájem. Jistou vinu na tomto postoji má ale i celkový náhled společnosti na osobnost učitele.

3.4 Další možnosti prevence a nápravy V

následující

kapitole

jsou

uvedeny

další

možnosti

práce

s agresivními jedinci, které můžou využívat jak rodiče, tak i školy a osoby které s těmito dětmi přijdou do styku. Dospělí, kteří se setkávají s problémovými dětmi, by mnohdy rádi našli jednoduchý a především rychlý návod, jak s nimi pracovat, aby mohli daný problém snadno odstranit. Bohužel, žádný jednoduchý návod, který by platil pro všechny, neexistuje. Možnosti, jako jsou příběhy, hry, práce a sport mohou pomoci najít dětem a zejména jejich vychovatelům, tu správnou cestu k nápravě. Chtěly bychom připomenout, že při zvládání agresivity u dětí nejde o to odnaučit je agresi, ale naučit je své agresivní impulsy ovládat, dokázat si vytvořit a udržet pozitivní vztahy k druhým a následně pokojně řešit vzniklé konflikty. Příběhy Vyprávění příběhů je důležitá metoda, zejména při zvládání silných emocí. Děti se mohou ztotožnit s postavami příběhů, jako kdyby se dívaly na film nebo četly román. Je zde naděje, že ztotožněním se s některou postavou budou schopny zvládnout nějakou obtížnou situaci nebo vlastní silné emoce. Vyprávění umožňuje, aby se děti vžily do situace jiné osoby a sdílely její pocity. (Berneová, P., Savary, L., 1998) Poslouchání příběhů může být jedním ze způsobů, jak pomoci dětem najít správné řešení. Vyprávění příběhů může sloužit jako výchovný prostředek - každý příběh ovlivňuje myšlení a jednání posluchačů. Pokud se jedinec v daném příběhu pozná a s hrdinou ztotožní, umožní mu to, vidět svůj problém z jiného pohledu. Příběh může posluchače posílit nebo

- 35 -

znejistit a tím vyvolat potřebu něco na svém jednání změnit. Někdy je způsob řešení problému v příběhu předem dán, jindy se předpokládá, že se dítě po přečtení příběhu zamyslí nad sebou samým, uvědomí si své jednání a bude se snažit najít vhodné řešení samo. Aby příběh správně působil, měl by se předčítat na tichém a útulném místě, dětem by měl být ponechán prostor pro fantazii nezdůrazňováním určitých úseků příběhu. Po přečtení je třeba dát dítěti čas pro přemýšlení a umožnit mu také vyjádřit své pocity a myšlenky k přečtenému příběhu, dát mu právo na vlastní představu o příběhu. Po dovyprávění příběhu má smysl, když necháme dítě příběh nakreslit, namalovat, vyjádřit pantomimicky nebo ve hře. Hry Hra je další z hlavních a účinných činností dítěte, která ovlivňuje jeho výchovu a vzdělání. Při hře se člověk nejen formuje, ale i projevuje. Hra je příležitostí, kdy děti můžeme hlouběji poznat a na tomto základě lépe vychovávat. Hra nás provází po celý život. V jednotlivých etapách vývoje má své specifické rysy a význam; jinak si hrají děti dvouleté nebo pětileté, jinak školáci nebo dospělí. Odlišnosti ve hrách nejsou však vázány jen na věková období, rozdíly nacházíme též u dětí stejného věku. To, čím se jedno dítě liší od druhého se odráží v jeho hře. Dětská hra se vyvíjí v závislosti na tom, jak dítě vyspívá a jak je vychováváno. (Mišurcová, V., Fišer, J., Fixl, V., 1980) Hry pomáhají dětem rozvíjet komunikační schopnosti, projevovat soucit s druhými a harmonizovat prožívání. Díky nim nacházejí cestu k sobě i k ostatním, což je pokládáno za vhodnou prevenci agresivity a neklidu. (Šimanovský, Z., 2002) Hry mají význam také pro samotné rodiče nebo vychovatele, kteří mají možnost uvolnit svou spontánnost a jejím prostřednictvím tak lépe porozumět vidění světa dítěte. Hra by měla přinést potěšení pro všechny zúčastněné, proto je důležitá správná motivace. Dítě se do ní nesmí nutit, je třeba zajistit po dobu jejího konání přátelskou atmosféru, vzájemnou důvěru a pohodu, pozitivní působení hry ale nezdůrazňovat. Pokud hry - 36 -

využíváme hlavně preventivně, můžeme odstranit možné problémy hned v počátku. Cílem her není vyhrát, ale zahrát si, prožít ji společně s dítětem naplno. Tělesná práce a sport Práce a sport jsou dva osvědčené způsoby, jak lze agresivitu odreagovat. Tím, že tělesná práce zaměstnává celý náš organismus a musíme se na ni plně soustředit nám nedává možnost myslet na jiné věci. Pracovní úkol vnímá správně motivovaný člověk jako určitou překážku, kterou musí překonat, porazit a tím je agresivita vedena na přípustnou cestu. Pokud děti pracují společně s rodiči, učí se zároveň spolupracovat, což má pro ně velký význam. U dětí zvýšeně agresivních představuje práce terapeutický prostředek, který brání tomu, aby zaměřily svou agresi proti rodičům nebo jiným osobám a vede ji do užitečné oblasti. Sport je další možností jak naše děti mohou získat radost ze života. Kromě toho, že je zdravý, posiluje a otužuje. Slouží k rozvíjení osobnosti i charakteru, protože se při něm cvičí přátelství, poctivost, ochota se namáhat, disciplína, koncentrace a odvaha. Sport mezi vrstevníky děti podněcuje a vytváří zdravou konkurenci, která je důležitá, aby se člověk naučil

prohrávat

a

nemyslel

si,

že

musí

být

vždycky

nejlepší.

(Haasová, I., 1991) Překonávání překážek a protivníků při sportu má vymezená pevná pravidla, vyjádření agrese jsou tak kladeny určité meze. Úspěch přitom přináší radost a pocit uspokojení, že člověk dokáže překonat sám sebe. Každý sportovní výkon je tak agresivitou vůči vlastní osobě, což má význam pro řadu vážných životních situací, kterým se pak člověk dokáže postavit zpříma. To platí nejen pro sport aktivní, rekreační, ale i pro sport v pasivní formě, kdy doslova prožíváme se sportovci jejich výhry nebo prohry, a tím dochází k odreagování agrese.

- 37 -

Zájmové činnosti Zájmové činnosti by měly zaujímat v oblasti prevence důležitou úlohu. V dnešní době existují organizace, které se snaží volný čas dětí a mládeže zaplnit. Jejich úkolem je mimo jiné sledovat a zajišťovat volnočasové aktivity svých klientů, naučit děti účelně a smysluplně trávit volný čas. Zájmové činnosti mají význam zejména pro děti v předškolním věku, kdy se vytváří osobnost dítěte. Zájmové aktivity vedou k pobavení, poučení a zároveň jsou prostředkem sociálního učení jedince. Jsou důležité pro jeho emocionální vývoj a vytvoření hodnotového systému. Při organizování aktivit ve volném čase je možné sledovat a poznávat chování dětí a zároveň usměrňovat jejich chování a účinně ho ovlivňovat. Nabídka volnočasových aktivit by měla být co nejpestřejší a měla by vycházet z konkrétních potřeb dětí, aby poskytla dostatek možností a prostoru ohroženým dětem, které by jinak trávily svůj volný čas na ulici, protože se nudí a nemají co dělat. Proto je důležité podněcovat zájem o oblast primární prevence (a tak předcházet problémům) u různých zájmových organizací a organizací, které volný čas dětí zajišťují (např. Domy dětí a mládeže, Střediska volného času, Základní umělecké školy apod.). Každé dítě potřebuje poznat, že dokáže být v něčem úspěšné. Pokud tuto šanci nedostane v rodině a následně ani ve škole, měli bychom umět najít oblast, ve které může svého úspěchu dosáhnout. Čím pestřejší je pak nabídka nejrůznějších aktivit, tím větší je pro dítě možnost prožít úspěch. Tím, že nabídneme dítěti prostor, kde může smysluplně trávit každodenně svůj volný čas, můžeme předejít možnosti, že zvolí jinou – negativní alternativu (problémové party apod.).

3.5 Poradenská pomoc Pokud nebyla doma ani ve škole prevence dostatečná a za pomoci jiných opatření nedošlo k nápravě agresivního jedince, mohou se rodiče, učitelé i ostatní vychovatelé obrátit na specializované odborníky, kteří se budou snažit společně s nimi nalézt řešení jejich problémů.

- 38 -

Významným činitelem pro výchovu a vzdělávání dětí a mládeže jsou služby výchovného poradenství. Do těchto služeb spadají výchovní poradci, školní

psychologové,

pedagogicko-psychologické

poradny,

speciální

pedagogická centra a střediska výchovné péče atd. Jejich služeb mohou využít rodiny, žáci i pedagogičtí pracovníci. Výchovný poradce Každá základní, střední a speciální škola by měla mít svého výchovného poradce, který se zaměřuje na informační činnost pro žáky, rodiče, pedagogické pracovníky i pracovníky mimo resort školství, sledování a hodnocení vývoje žáků a vzdělávání žáků ve škole, předkládání vlastních návrhů na opatření v rámci výchovy a vzdělávání žáků ve škole, konzultační služby pro žáky a rodiče, metodickou pomoc třídním učitelům a ostatním pedagogickým pracovníkům v daných oblastech. Školní psycholog Školní psycholog má obvykle ve své působnosti několik škol. Jeho klientelu tvoří jednotlivý žáci, školní třídy, učitelé a rodiče. Činnost školního psychologa je nejen diagnostická a reedukační, ale zahrnuje intervenční zásahy přímo ve škole. Školní psycholog většinou dobře zná prostředí daných škol, tím může zachytit obtíže žáků v počátečních stádiích a včas zasáhnout. Pedagogicko - psychologické poradny Pedagogicko-psychologické poradny jsou poradenská zařízení, která pomáhají řešit výukové a výchovné problémy u dětí předškolních zařízení, žáků základních, středních a speciálních škol a školských výchovných zařízení a pomáhají při profesní orientaci žáků. Poradny dále poskytují pomoc

při

řešení

osobních

a

rodinných

problémů

dětí,

provádějí

psychologická vyšetření a nápravu specifických poruch učení a chování. Hlavní náplní činností pedagogicko-psychologických poraden je např. řešení výchovných a výukových problémů, psychologická intervence,

- 39 -

rodinná terapie, individuální terapie, práce se třídami, zapojení do programů v prevenci sociálně patologických jevů, konzultace a odborné informace pedagogům, metodické vedení výchovných poradců a metodiků prevence, spolupráce se školními psychology a speciálními pedagogy, přednášky pro pedagogy a rodiče, odborné kurzy pro pedagogy apod. Všechny tyto činnosti v pedagogicko-psychologických poradnách zajišťují speciální pedagogové, psychologové a sociální pracovníci. V péči poradny jsou zpravidla děti a mládež od 3 do 19 let, až do ukončení vzdělání na středních školách. Speciální pedagogická centra Zaměřují se na poradenskou činnost pro děti a mládež s určitým postižením od tří let věku dítěte až do doby ukončené školní docházky. Centra poskytují rovněž poradenské služby školám a školským zařízením, kde jsou integrováni žáci se zdravotním postižením. Střediska výchovné péče Tyto střediska poskytují všestrannou preventivně výchovnou péči dětem a mládeži s rizikem či projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji, případně dětem propuštěným z ústavní výchovy při jejich integraci do společnosti. Jejich

hlavním

úkolem

je

poskytnout

preventivní

pomoc

při

negativním chování jedince dokud ještě nejsou důvody pro nařízení ústavní výchovy nebo uložené ústavní výchovy. Je důležité podotknout, že střediska pracují s klienty na bázi jejich dobrovolnosti, ochoty a zájmu spolupracovat. Dalšími úkoly těchto středisek patří poskytování konzultací, odborných

informací

a

pomoci

osobám

odpovědným

za

výchovu,

pedagogickým pracovníkům a školním zařízením. Mezi základní metody práce patří individuální, skupinová a rodinná terapie. Významnou činností středisek je spolupráce s rodinou. Cílem prevence je přispět včasným zásahem do rodiny k podpoře a zachování jejích funkcí. Střediska se snaží změnit přístup k řešení problémů - namísto

- 40 -

dlouhodobého vytržení dítěte z rodinného prostředí se snaží systematicky působit směrem k dítěti a rodině jako celku. Velkým problémem, je neochota rodiny ke spolupráci, jejíž účast je nutná pro efektivní vyřešení problémů a pro dosažení trvalých změn (především u mladších dětí). Další důležitou činností středisek je depistáž - vyhledávání mravně ohrožených či narušených dětí, mapování celkové situace v regionu, zjišťování příčin mravního narušení klientů a zaměření se na rizikové lokality. Na základě výsledků depistáže pak střediska nabízí ohroženým klientům přijatelné alternativy řešení problémů. Depistáž spočívá ve spolupráci s ostatními institucemi (např. se školami) a zároveň v práci v terénu, kdy dochází k jasnému zaměření na konkrétní cíle. Depistáž přispívá k vyšší efektivitě práce středisek. Střediska výchovné péče poskytují ambulantní služby klientům ve věku 6 až 18 let, podle místních podmínek nebo speciálního zaměření to mohou být služby pouze pro určitou věkovou kategorii. Při SVP může být zřízeno také internátní oddělení, které zajišťuje pro klienty maximálně dvouměsíční pobyt. Podmínkou přijetí je předchozí ambulantní péče a vypracovaný individuální výchovný a vzdělávací plán odpovídající potřebám klienta. Pracovníky SVP jsou psychologové, sociální pracovníci a speciální pedagogové – etopedi.

3.6 Zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy V krajních případech se při práci s mravně narušenými dětmi může přistoupit k nařízení ústavní nebo ochranné výchovy. Diagnostické ústavy Diagnostické ústavy jsou zařízení, která poskytují péči nejen dětem s nařízenou ústavní výchovu nebo uloženou ochrannou výchovou, ale rovněž dětem u nichž bylo nařízeno předběžné opatření. Pobyt v tomto středisku může být nařízený soudem, ale i dobrovolný. Dobrovolný pobyt předpokládá trojstrannou dohodu mezi vedoucím ústavu, rodiči (zákonnými

- 41 -

zástupci) svěřence a svěřencem samým. V dnešní době naprostá většina svěřenců přichází do ústavu na nedobrovolný pobyt nařízený soudem. Tyto ústavy plní podle potřeb dítěte úkoly diagnostické (vyšetření úrovně

dítěte

formou

pedagogických

a

psychologických

činností);

vzdělávací (zjišťuje úroveň dosažených znalostí a dovedností a stanovuje specifické vzdělávací potřeby s ohledem na možnosti dítěte); terapeutické (pedagogické

a

psychologické

činnosti

směřující

k

nápravě

poruch

v sociálních vztazích a v chování dítěte); výchovné a sociální (vztahují se k osobnosti dítěte, k jeho rodinné situaci a nezbytné sociálně-právní ochraně); organizační (umisťování dětí do zařízení v územním obvodu diagnostických ústavů, popř. i mimo územní obvod) a koordinační (prohlubuje a sjednocuje odborné postupy ostatních zařízení). V krajních případech se při práci s mravně narušenými dětmi může přistoupit k nařízení ústavní nebo ochranné výchovy. Na základě rozhodnutí Diagnostického ústavu, který provádí komplexní odborné vyšetření dítěte, je dítě umístěno v dětském domově nebo příslušném výchovném ústavu. Jejich úkolem je poskytnout dítěti ochranu před špatným rodinným prostředím a dalšími nežádoucími vlivy, zabránit posilování a prohlubování problémů dítěte. Do těchto zařízení řadíme dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav. Do dětských domovů se umisťují děti (zpravidla od tří do osmnácti let) s nařízenou ústavní výchovou, které nemají závažné poruchy chování. Tyto děti se zde umisťují většinou ze sociálních důvodů, jelikož se jejich rodiče o ně nemohou nebo nedokáží postarat. Rovněž se zde umisťují nezletilé matky spolu s jejich dětmi. Dětský domov pečuje o děti podle jejich individuálních potřeb. Ve vztahu k nim plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Do dětských domovů se školou jsou umisťovány děti, které mají závažné poruchy chování, případně pokud jejich přechodná nebo trvalá

- 42 -

duševní porucha vyžaduje výchovně léčebnou péči. Kromě dětí s nařízenou ústavní výchovou, jsou zde zařazovány také děti s uloženou ochrannou výchovou a nezletilé matky se závažnými poruchami chování nebo poruchami duševními vyžadující výchovně – léčebnou péči a to se svými dětmi. Pokud se dítě po ukončení povinné školní docházky nemůže z důvodu pokračující závažné poruchy vzdělávat na střední škole mimo zařízení

nebo

neuzavře-li

pracovně

právní

vztah,

je

přeřazeno

do

výchovného ústavu. Výchovný ústav pečuje o děti starší 15 let se závažnými poruchami chování, u nichž byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova. Lze sem umístit i děti starší 12 let pokud mají uloženou ochrannou výchovu, nebo děti mladší 12 let s nařízenou ústavní výchovu u kterých se projevují tak závažné poruchy, že nemůže být umístěno v dětském domově se školou. Ve vztahu k dětem plní úkoly zejména výchovné, vzdělávací a sociální. Při výchovném ústavu se zřizuje základní nebo speciální škola, případně střední škola.

- 43 -

Praktická část 4 Výzkum 4.1 Cíle výzkumu V praktické části bylo naším cílem zjistit, zda se děti setkávají ve svém životě s agresivitou případně v jaké míře, jejich zkušenosti a postoje k ní, formy agrese se kterou se setkávají, souvislosti týkající se rodinného a školního prostředí, ve kterém se děti pohybují a způsob trávení volného času. Dalším cílem bylo vyvrácení nebo potvrzení našich stanovených hypotéz. Jednotlivé odpovědi jsme hodnotily jak z pohledu chlapců, tak z pohledu dívek a to z důvodu jejich rozdílného pohledu na jednotlivá témata.

4.2 Metodologie šetření Šetření bylo prováděno formou dotazníku, protože tato metoda umožňuje oslovení většího počtu respondentů, je zároveň objektivnější a přesnější ve zpracování výsledků, je anonymní a dotazovaným tak nehrozí žádné zneužití odpovědí. Šetřený soubor byl určen pro žáky druhého stupně základních škol, byl uveden instruktáží, která dotazované seznámila s tím, jak jej vyplňovat. Výzkum byl prováděn ve dvou základních školách, ZŠ v Brumově–Bylnici (město asi se šesti tisíci obyvateli) a ZŠ Štítná nad Vláří (vesnice). Tento průzkum probíhal mezi žáky osmých a devátých tříd ve věku 13–15 let. Dle počtu žáků ve třídách jednotlivých škol jsme poskytly k vyplnění sto třicet dotazníků z nichž bylo vráceno sto dvacet devět, z toho odpovídalo šedesát sedm chlapců a šedesát dva dívek.

- 44 -

V dotazníku jsme si stanovily šest témat a čtyři hypotézy, na které jsme si touto formou chtěly odpověď. Témata se týkají: 1. Prostředí – tímto tématem jsme chtěly zjistit, v jakém prostředí a rodinných poměrech děti žijí. 2. Trávení volného času – zde jsme zjišťovaly, jakým způsobem si děti v současné době vyplňují svůj volný čas. 3. Rodinné vztahy – užití trestů a odměn – téma zabývající se vztahy v rodině, tím, kdo je v rodině nejpřísnější, motivačními faktory za dobré chování a dobrý prospěch ve škole, zda jsou doma trestáni, případně jak často a jakými způsoby. 4. Vztahy ve škole – zde zjišťujeme jak učitelé reagují na nevhodné chování dětí a jak děti vnímají agresivitu ve školním prostředí. 5. Reakce a řešení nastalých problémů – pomocí otázek jsme chtěly zjistit jaké zkušenosti mají děti s agresivitou a jakým způsobem tyto problémy řeší. 6. Sebekritika – zde měly děti za „úkol“ zamyslet se nad svým chováním a nad tím, co by na něm případně chtěly změnit. Stanovení hypotéz Hypotéza č. 1 „Děti se setkávají s agresivitou ze strany spolužáků především ve formě pomluv.“ Hypotéza č. 2 „Chlapci se setkávají s agresivním chováním ve větší míře než dívky.“ Hypotéza č. 3 „Děti dávají přednost sportování před sledováním televize.“ Hypotéza č. 4 „Chlapci jsou trestáni více než dívky.“ - 45 -

Soubor otázek ke zjištění našich cílů 1. Kde bydlíš? 2. Žiji v rodině: 3. V rodině je nejpřísnější: 4. Co děláš nejraději?* 5. Věnuješ se nějakému sportu? 6. Co čteš? 7. Jaké knihy čteš nejraději?* 8. Na televizi se dívám: 9. Který typ pořadů nejraději sleduješ v televizi?* 10. Když máš problémy, kdo ti pomůže?* 11. Za dobré známky nebo dobré chování tě rodiče: 12. Za nevhodné chování tě učitelé nejčastěji:* 13. Uveď, jak často se setkáváš s těmito způsoby chování vůči tobě: 14. Ve třídě se setkávám s tímto negativním chováním vůči ostatním:** 15. Trestají tě rodiče? 16. Pokud tě trestají, jak často? 17. Co děláš, když ti někdo ublíží nebo ukřivdí?* 18. Jsou ve třídě děti, které někomu ubližují? 19. Jak se zachováš, když vidíš, že někdo ubližuje druhému? 20. Co bys změnil na svém chování? * - na tyto otázky měly děti možnost označit více odpovědí ** - bodování pomocí číselné stupnice 1-nejméně časté až 7-nejčastější

- 46 -

Pro vyhodnocení, zjištění a splnění našich cílů jsme se rozhodly zařadit do jednotlivých témat tyto otázky. Prostředí zahrnuje otázky: ¾ č.1. Kde bydlíš? ¾ č.2. Žiji v rodině: Trávení volného času – obsahuje otázky: ¾ č.4. Co děláš nejraději? ¾ č.5. věnuješ se nějakému sportu? ¾ č.6. Co čteš? ¾ č.7. Jaké knihy nejraději čteš? ¾ č.8. Na televizi se dívám: ¾ č.9. Který typ pořadů nejraději sleduješ v televizi? Rodinné vztahy – zahrnuje otázky: ¾ č.3. V rodině je nejpřísnější: ¾ č.11. Za dobré známky nebo dobré chování tě rodiče: ¾ č.15. Trestají tě rodiče? ¾ č.16. Pokud tě trestají, jak často? Vztahy ve škole – obsahují otázky : ¾ č.12. Za nevhodné chování tě učitelé nejčastěji: ¾ č.18. Jsou ve třídě děti, které někomu ubližují? Reakce a řešení nastalých problémů – sestává z těchto otázek: ¾ č.10. Když máš problémy, kdo ti pomůže? ¾ č.17 Co děláš, když ti někdo ublíží nebo ukřivdí? ¾ č.19.Jak se zachováš, když vidíš, že někdo ubližuje druhému? Sebekritika - vychází z otázky: ¾ č.20. Co by jsi změnil na svém chování?

- 47 -

4.3 Interpretace výsledků Prostředí Tabulka č.1 Kde bydlíš? chlapci dívky celkem

vesnice 34 51% 37 60% 71 55%

město 33 49% 25 40% 58 45%

celkem 67 100% 62 100% 129 100%

Žiji v rodině: chlapci dívky celkem

úplné 57 85% 50 81% 107 83%

neúplné vlast.+nevlast 6 9% 4 6% 7 11% 5 8% 13 10% 9 7%

s prarodiči 0 0% 0 0% 0 0%

s jiným 0 0% 0 0% 0 0%

celkem 67 100% 62 100% 129 100%

Ze 129 dotazovaných žáků žije 55% na vesnici a 45% ve městě. Většina dětí, a to 83% žije v úplné rodině. V rodině neúplné s jedním vlastním rodičem žije 10 % dětí. V rodině úplné s jedním nevlastním rodičem žije 7% dotázaných.

- 48 -

Trávení volného času Tabulka č. 2 Co děláš nejraději? chlapci dívky celkem

četba 5 2,5% 30 17,8% 35 9,5%

sport 49 24,6% 35 20,7% 84 22,8%

kroužek 6 3% 10 5,9% 16 4,3%

ZUŠ 4 2% 8 4,7% 12 3,3%

TV 23 11,6% 18 10,7% 41 11,1%

chlapci dívky celkem

PC hry 41 20,6% 8 4,7% 49 13,3%

PC - net 17 8,5% 19 11,2% 36 9,8%

parta 28 14,1% 26 15,4% 54 14,7%

pomáhám 18 9,1% 8 4,7% 26 7,1%

celkem 199 100% 169 100% 368 100%

společ. 8 4% 7 4,2% 15 4,1%

Věnuješ se nějakému sportu? chlapci dívky celkem

závodně 23 34,3% 13 21% 36 27,9%

rekreačně 35 52,2% 44 71% 79 61,2%

nevěnuji celkem 9 13,5% 67 100% 5 8% 62 100% 14 10,9% 129 100%

Co čteš? chlapci dívky celkem

knihy knihy + čas. 5 7,5% 15 22,4% 14 22,6% 32 51,6% 19 14,7% 47 36,4%

před. čas. 23 34,3% 14 22,6% 37 28,7%

nic celkem 24 35,8% 67 100% 2 3,2% 62 100% 26 20,2% 129 100%

Jaké knihy čteš nejraději? chlapci dívky celkem chlapci dívky celkem

pov. liter. dobr. knihy 3 3,3% 21 23,1% 8 7,7% 23 22,1% 11 5,6% 44 22,6% cestop. dívč. rom. 4 4,4% 0 0% 2 1,9% 38 36,6% 6 3,1% 38 19,5%

pov.+rom. nauč. liter. detektiv. 5 5,5% 10 10,9% 8 8,8% 15 14,4% 6 5,8% 2 1,9% 20 10,3% 16 8,2% 10 5,1% sci-fi nic celkem 9 9,9% 31 34,1% 91 100% 7 6,7% 3 2,9% 104 100% 16 8,2% 34 17,4% 195 100%

Na televizi se dívám: chlapci dívky celkem

5 a víc 1 1,5% 3 4,8% 4 3,1%

3 - 5 hod. 19 28,4% 17 27,4% 36 27,9%

1 - 3 hod. 38 56,7% 35 56,5% 73 56,6%

So+Ne 3 4,5% 1 1,6% 4 3,1%

výjimečně 6 8,9% 6 9,7% 12 9,3%

akční 27 17,9% 13 8,8% 40 13,4%

soutěže 5 3,3% 24 16,3% 29 9,8%

Který typ pořadů nejraději sleduješ v televizi? chlapci dívky celkem

děti + mlád. 4 2,6% 5 3,4% 9 3%

seriály 23 15,2% 37 25,2% 60 20,1%

chlapci dívky celkem

hudební 5 3,3% 12 8,2% 17 5,7%

sportovní 36 23,9% 14 9,5% 50 16,8%

komedie 45 29,8% 35 23,8% 80 26,8% jiné 6 7 13

4% 4,8% 4,4%

- 49 -

celkem 151 100% 147 100% 298 100%

celkem 67 100% 62 100% 129 100%

Na otázku „Co děláš nejraději?“ se většina dětí (22,8%) přiklonila k možnosti sport. 14,7% dětí volilo možnost, že svůj volný čas tráví nejraději s partou. Chlapci se v partě věnují nejvíce sportu, podnikají společné činnosti jako hry, výlety, sledování filmů, spravování motorek, rybaření, ale i kouření. Dívky tráví čas především zábavou a společnými aktivitami, povídáním, sportem, procházkami. Jen (3,3%) dotázaných projevuje zájem o ZUŠ – hru na hudební nástroj. V této otázce se projevil u některých odpovědí velký rozdíl mezi zájmy chlapců a dívek. 20,6 % chlapců tráví svůj volný čas hraním PC her, z dívek dává této zábavě přednost jen 4,7%. Nejčastěji hranými hrami byly strategické, sportovní a bojové. Naopak četbou a odpočinkem se baví 17,8% dotázaných dívek, ale jen 2,5% chlapců. Sportu, a to jak závodně či rekreačně se věnuje 89,1% dětí. Mezi nejčastěji závodně provozovaný sport, kterému se věnuje 34,3% chlapců patřil fotbal, hasič, florbal, motokros, šachy a u 21% dívek volejbal, vybíjená a snowboard. Rekreačně sportuje 52,2% dotázaných chlapců a 71% dívek. I zde u chlapců převažoval fotbal, dále jízda na kole, florbal, hokej, případně tenis,

lyžování

a

motokros,

u

dívek

převažoval

mezi

rekreačně

provozovanými sporty volejbal, lyžování, jízda na kole, aerobic, tenis, kreslení, jízda na kolečkových bruslích, vybíjená, plavání a stolní tenis. Potřebu věnovat se sportu nemá 10,9% dotázaných dětí. 36,4% dětí odpovědělo, že nejvíce čte knihy a časopisy. Knihy spolu s časopisy čtou převážně dívky (51,6%). Chlapci v 35,8% nečtou nic. Dívky v převážné většině (36,6%) čtou dívčí romány, kdežto chlapci (23,1%) dávají přednost dobrodružným knihám. 56,6% dětí věnuje televizi denně 1-3 hodiny. Jen 3,1% dotázaných sleduje televizi v sobotu a v neděli. Nejčastěji preferovanými pořady v televizi, pro dotazované jsou, komedie (26,8%) a seriály (20,1%). Velký rozdíl je viditelný ve sledování sportovních pořadů, které sleduje 23,9% dotázaných chlapců, ale jen 9,5% dívek. Dívky (25,2%) spíše než chlapci (15,2%) raději sledují seriály.

- 50 -

Rodinné vztahy – užití trestů a odměn Tabulka č. 3 V rodině je nejpřísnější: chlapci dívky celkem

matka 17 25,4% 22 35,5% 39 30,2%

otec 16 23,9% 13 21% 29 22,5%

stejně 19 28,3% 19 30,6% 38 29,4%

ne 58,2% 50% 54,3%

celkem 67 100% 62 100% 129 100%

jiný 0% 1,6% 0,8%

nikdo 15 22,4% 7 11,3% 22 17,1%

nikdy 27 40,3% 24 38,7% 51 39,5%

celkem 67 100% 62 100% 129 100%

poch.+dar 2 3% 3 4,8% 5 3,9%

poch.+pen. 4 6% 4 6,5% 8 6,2%

0 1 1

celkem 67 100% 62 100% 129 100%

Trestají tě rodiče? chlapci dívky celkem

28 31 59

ano 41,8% 50% 45,7%

39 31 70

Pokud tě trestají, jak často? chlapci dívky celkem

1 2 3

často 1,5% 3,2% 2,3%

někdy 8 11,9% 8 12,9% 16 12,4%

výjimečně 31 46,3% 28 45,2% 59 45,8%

Za dobré známky nebo dobré chování tě rodiče: chlapci dívky celkem

pochvala 52 77,6% 46 74,2% 98 75,9%

nic 9 13,4% 7 11,3% 16 12,4%

peníze 0 0% 2 3,2% 2 1,6%

celkem 67 100% 62 100% 129 100%

30,2% dotázaných uvedlo, že je na ně nejpřísnější matka. 29,4% dětí se domnívá, že jsou na ně oba rodiče stejně přísní. Otce ohodnotilo za nejpřísnějšího 22,5% dotázaných. Jedna dívka uvedla, že je na ni nejpřísnější nevlastní otec. 54,3% dětí tvrdí, že je rodiče netrestají nikdy. Naopak 45,7% dotázaných dětí je svými rodiči trestáno. Častěji trestány jsou dívky (50%) o něco méně chlapci (41,8%). Pokud jsou děti rodiči trestány tak 45,8% jen výjimečně, 12,4% někdy a často je trestáno 2,3% dotazovaných. U chlapců byl trestem především nějaký zákaz (např. televize či PC her), domácí vězení, méně často se objevovalo fyzické násilí (facka). Dívky nejčastěji uváděly tresty jako je domácí vězení, zákaz televize či oblíbené činnosti, pohlavek, případně musely více doma pomáhat s uklízením či vařením.

- 51 -

Při porovnávání výsledků u otázek „Trestají tě rodiče?“ a „Pokud tě trestají, jak často?“ jsme zjistily, že se odpovědi rozcházejí. Na otázku zda jsou děti svými rodiči trestány odpovědělo 54,3% dětí, že rodiči nejsou trestány, kdežto u otázky „Pokud tě trestají, jak často?“ uvedlo jen 39,5% dětí, že trestány nejsou vůbec. Na otázku „Za dobré známky nebo chování tě rodiče?“ děti (75,9%) nejčastěji uváděly, že jsou ze strany rodičů pochváleny. U 12,4% dotazovaných dětí, dobré známky rodiče považují za samozřejmost. U této otázky se některé varianty kombinací odpovědí opakovaly, z toho důvodu jsem vyhodnotila tyto kombinace zvlášť. Kombinaci, kdy jsou děti rodiči odměňovány pochvalou a nějakým dárkem uvedlo pět dětí, což je 3,9% ze všech dotazovaných. Osm dotazovaných (6,2%) dostává za dobré výsledky ve škole pochvalu společně s penězi. Jedna dívka uvedla, že ji rodiče občas pochválí nebo neřeknou nic, protože to považují za samozřejmost.

- 52 -

Vztahy ve škole Tabulka č. 4 Za nevhodné chování tě učitelé nejčastěji: napomínají chlapci dívky celkem

59 55 114

58,4% 63,2% 60,6%

poznámka 35 21 56

34,6% 24,1% 29,8%

nadávají 0 2 2

0% 2,3% 1,1%

tělesně trest. zesměšňují 4 0 4

4% 0% 2,1%

2 9 11

2% 10,4% 5,9%

jiné 1 0 1

1% 0% 0,5%

celkem 101 87 188

100% 100% 100%

Jsou ve třídě děti, které někomu ubližují? většina chlapci dívky celkem

několik

spíše ne

rozhodně ne je mi to jed.

celkem

1

1,5%

15

22,4%

29

43,3%

13

19,4%

9

13,4%

67

0

0%

14

22,6%

32

51,6%

13

21%

3

4,8%

62

100% 100%

1

0,8%

29

22,5%

61

47,3%

26

20,2%

12

9,3%

129

100%

60,6% dětí je za nevhodné chování nejčastěji od učitelů napomínáno. Mezi častými tresty jsou i poznámky, kterými učitelé trestají 29,8% dětí. Tělesně trestaných učiteli je 2,1% dětí (jen chlapci). Jeden chlapec uvedl jinou možnost, a to, že jej učitelé vyhazují za dveře. S variantou, že je učitelé ignorují se nesetkal žádný chlapec ani dívka. Většina dětí (47,3%) uvedla, že u nich ve třídě spíše nejsou děti, které by někomu ubližovaly. 9,3% dotázaným dětem (13,4% chlapců, 4,8% dívek) je to jedno. Jen jeden z dotázaných chlapců si myslí, že v jejich třídě je ubližujících dětí většina.

- 53 -

Reakce a řešení nastalých problémů Tabulka č. 5 Když máš problémy, kdo ti pomůže? matka chlapci dívky celkem

35

31,6%

31 66

učitel

21,6%

1

32,5%

9

9,5%

32%

33

16%

nikdo chlapci dívky celkem

otec 24

kamarád

0,9%

17

0

0%

1

0,5%

nechci

jiný

sourozenec

15,3%

10

9%

32

33,7%

11

11,6%

49

23,8 %

21

10,2%

celkem

0

0%

22

19,8%

2

1,8%

111

100%

1

1,1%

6

6,3%

5

5,3%

95

100%

1

0,5%

28

13,6%

7

3,4%

206

100%

Co děláš, když ti někdo ublíží nebo ukřivdí? ničím chlapci dívky celkem

uteču

posl. hudbu

prac., sport.

pláču

2,4%

19

15,1%

1

0,8%

11

8,7%

18

14,3%

1

0,8%

4

2,8%

22

15,4%

4

2,8%

19

13,3%

6

4,2%

24

16,8%

7

2,6%

41

15,2%

5

1,9%

30

11,2%

24

8,9%

25

9,3%

mstím chlapci dívky celkem

nadávám

3

oplatím

nedám znát proml. s něk.

jiná

celkem

23

18,3%

25

19,8%

12

9,5%

12

9,5%

1

0,8%

126

100%

17

11,9%

7

4,9%

18

12,6%

22

15,3%

0

0%

143

100%

40

14,9%

32

11,9%

30

11,2%

34

12,5%

1

0,4%

269

100%

Jak se zachováš, když vidíš, že někdo ubližuje druhému? nevšímám si chlapci dívky celkem

přiv. pomoc

nepomůžu

14,9%

42

62,6%

1

1,5%

5

7,5%

1

1,6%

44

71%

3

4,8%

5

8,1%

11

8,5%

86

66,7%

4

3,1%

10

7,8%

jiná chlapci dívky celkem

pomoc

10

5

7,5%

pom+př.pom. 4

6%

celkem 67

100%

1

1,6%

8

12,9%

62

100%

6

4,6%

12

9,3%

129

100%

Z dotazníku vyplynulo, že z celkového počtu respondentů se největší část obrací se svými problémy na svou matku (32%). Na kamaráda se obrací nejčastěji 23,8% dětí, z toho je většina dívek (33,7%). Na otce se obrací 16% dotázaných a to většinou chlapci 21,6%. Dívky se na otce obracejí v 9,5%. 13,6% dětí o svém problému nechce říct nikomu, zde převažují chlapci 19,8%.

- 54 -

Odpovědi na otázku „Co děláš, když ti někdo ublíží nebo ukřivdí?“ se u chlapců a dívek částečně lišily. Chlapci (19,8%) nejčastěji oplácí, nebo se nějakým způsobem mstí (18,3%) případně nadávají (15,1%). Chlapců, kteří řeší ublížení nebo křivdu umírněnějším způsobem, např. prací případně sportováním je 14,3%. Jeden z chlapců uvedl jinou reakci „rozbiju mu hubu“. Dívky řeší situace, kdy jim někdo ubliží nebo ukřivdí, nejčastěji pláčem (16,8%), případně nadáváním (15,4%). 15,3% dívek si o tom nejraději s někým promluví případně poslouchají hudbu (13,3%). 11,2% dětí uvedlo, že to na sobě nedají znát. Na otázku „Jak se zachováš, když vidíš, že někdo ubližuje druhému?“ se 79,1% dětí vyjádřilo, že se dotyčnému snaží pomoci případně mu přivolat pomoc. 8,5% dětí si toho nevšímá. Touto „nevšímací“ reakcí to řeší 14,9% chlapců a jen 1,6% dívek. 7,8% dětí ubližovanému nepomůže. Některé děti (4,6%) zvolily jinou reakci. Chlapci uvedli: „přihlížím, ale pokud je to hodně nepříjemné, tak mu pomůžu“, „přidám se, když je to protivník“, „přidám se“, „začnu se s ním bít“. Jedna dívka uvedla „chci pomoci, ale nechci se do toho plést, abych taky nedostala“.

- 55 -

Sebekritika Na otázku č.20. „Co bys změnil na svém chování?“, některé děti uváděly, že by na sobě nezměnily nic a chtěly by zůstat takové jaké jsou. Část dotázaných to zdůvodňovalo tím, že by to už nebyli oni - např. „vlastně nic, kdybych něco změnil, už bych to nebyl já“. Zajímavá byla odpověď dívky, která napsala „asi nic, každý z nás je originál – takový jaký je, má své kladné i záporné stránky“. Několik dětí uznalo, že by své chování zlepšit měly, ale dál se k tomu nevyjadřovaly. Děti mají zájem se změnit: ¾ po verbální stránce - méně nadávat a hádat se, přestat odmlouvat, neužívat

vulgarismy

k dospělým

osobám,

(být

méně

nelhat,

sprostý),

nepomlouvat

dále druhé

nebýt a

drzý

několik

dotázaných dívek si přeje zmírnit svoji upovídanost („ukecanost“) ¾ po své charakterové stránce – být více ohleduplnější, důslednější, průbojnější, upřímnější a trpělivější, ale naopak chtějí být méně naivní, tvrdohlavé, závistivé, nepřejícné a lakomé, jedna z dívek uvedla, že chce být méně žárlivá ¾ po emoční stránce – méně se rozčilovat, více se ovládat, jedna z dívek uvedla „city, abych je nikomu nedávala najevo, je to prozrazení, trapas“ ¾ v postoji vůči společnosti – lépe se chovat ke slabším, více naslouchat a pomáhat druhým, v jedné odpovědi bylo uvedeno „pomáhat

šikanovaným“

a

v

další

„pomáhat

psychicky

kamarádům“ ¾ v postoji vůči rodičům – více poslouchat, pomáhat a být hodnější ¾ v postoji vůči škole – lépe se učit, být snaživější, méně vyrušovat, jeden z chlapců uvedl „poslouchat hodné učitele“ Dále uváděly tyto odpovědi – být ještě větší optimista než jsem, nebýt středem pozornosti, neutíkat, když mi někdo ubližuje, nemyslet na - 56 -

kluky. Několik dotázaných dětí odpovědělo na tuto otázku, že by se chtěly změnit, ale je to pro ně těžké. Pozitivním zjištěním bylo, že se děti nad touto otázkou dokázaly zamyslet a tím nám poskytly možnost nahlédnout do jejich nitra, seznámit se s jejich myšlenkami a názory na sebe. Potěšením bylo, že dokáží být k sobě kritické, upřímné a uvědomují si své chyby, protože zamyšlení se nad sebou a přiznání si svých horších stránek muselo být pro některé jedince velice těžké. Na stranu druhou, může být ještě těžší uvědomit si své kladné stránky s čímž se určitě setkává spousta z nás.

- 57 -

Tabulka pro vyhodnocení hypotézy č. 1 K vyhodnocení této hypotézy vycházím z konstatování dětí v otázce „Ve třídě se setkávám s tímto negativním chováním vůči ostatním:“, kde měly za úkol, pomocí číselné stupnice (1-nejméně časté až 7-nejčastější) seřadit chování, se kterým se ve škole setkávají, od nejčastějšího po to nejméně časté. Tabulka č.6

Pořadí

Chlapci

Počet bodů

Dívky

Počet bodů

1 2 3 4 5 6 7

pomlouváním

149

pomlouváním

154

nadáváním

198

nadáváním

171

nebavením se

227

posmíváním

199

urážením

259

urážením

223

sváděním viny na druhé

273

nebavením se

234

posmíváním

305

sváděním viny na druhé

331

bitím

465

bitím

424

Po vyhodnocení dotazníků bylo zjištěno, že se děti nejčastěji setkávají s agresí ve formě pomluv. Naopak s fyzickým ubližováním (bitím) ze strany spolužáků se setkávají v nejmenší míře.

- 58 -

Tabulka pro vyhodnocení hypotézy č.2 Tabulka vyhodnocuje odpovědi dotazovaných dětí na otázku č.13. „Uveď, jak často se setkáváš s těmito způsoby chování vůči tobě:“ Tabulka č. 7.

Chlapci nebaví se se mnou pomlouvají mě nadávají mi svádí na mě svou vinu uráží mě posmívají se mi bijí mě celkem

nikdy

výjimečně

někdy

často

19 16 17 33 22 29 59 195

31 25 27 21 30 26 5 165

15 20 18 12 11 8 3 87

2 5 5 1 3 4 0 20

velmi často 0 1 0 0 1 0 0 2

celkem 67 67 67 67 67 67 67 469

Dívky nebaví se se mnou pomlouvají mě nadávají mi svádí na mě svou vinu uráží mě posmívají se mi bijí mě celkem

nikdy

výjimečně

někdy

často

5 2 12 29 25 19 51 143

36 21 31 24 15 26 5 158

20 27 15 6 16 9 5 98

1 8 2 2 4 6 1 24

velmi často 0 4 2 1 2 2 0 11

celkem 62 62 62 62 62 62 62 434

Z dotazníku vyplynulo, že se děti nejčastěji setkávají s agresí vůči nim ve formě pomluv. Nejméně se setkávají s fyzickým ubližováním (bitím). Chlapci se s agresivním chováním vůči sobě setkávají v menší míře než dívky.

- 59 -

4.4 Zhodnocení hypotéz Hypotéza č. 1 „Děti se setkávají s agresivitou ze strany spolužáků především ve formě pomluv.“ Předpokládaná hypotéza se potvrdila. Hypotéza č. 2 „Chlapci se setkávají s agresivním chováním ve větší míře než dívky.“ Předpokládaná hypotéza se nepotvrdila. Hypotéza č. 3 „Děti dávají přednost sportování před sledováním televize.“ Předpokládaná hypotéza se potvrdila. Hypotéza č. 4 „Chlapci jsou trestáni více než dívky.“ Předpokládaná hypotéza se nepotvrdila.

- 60 -

4.5 Shrnutí šetření V praktické části bylo naším cílem zjistit, zda se děti setkávají ve svém životě s agresivitou (případně v jaké míře), jejich zkušenosti a postoje k ní, formy agrese se kterou se setkávají, souvislosti týkající se rodinného a školního prostředí, ve kterém se děti pohybují a způsob trávení volného času. Dalším cílem bylo vyvrácení nebo potvrzení našich stanovených hypotéz. Jednotlivé odpovědi jsme hodnotily jak z pohledu chlapců, tak z pohledu dívek a to z důvodu jejich rozdílného pohledu na jednotlivá témata. Zjistily jsme, že většina dotazovaných dětí žije v úplné rodině, přestože v dnešní době se spousta manželství rozvádí. V případě, kdy se děti dostanou do problémů se většinou obracejí na své

rodiče,

především

na

matky.

Se

svými

problémy

se

svěřují

i kamarádům, a to zejména dívky. V dnešních rodinách se příliš netrestá za prohřešky fyzicky, ale především formou „domácího vězení“ a zakazováním oblíbených činností. Rodiče se dokážou dětem za dobré chování a prospěch odvděčit pochvalou, která jistě pro spoustu dětí hodně znamená a je pro ně i motivací. V dnešní době internetu, počítačů a televize, si děti ještě najdou čas na aktivní sportovní činnost. Negativní stránkou je, že si děti již jen občas krátí dlouhou chvíli čtením knížek, případně časopisů. Na knihu si dnes najdou čas především dívky. Chlapci, alespoň co se čtení týká, za nimi podstatně zaostávají. Pokud se děti setkají s agresivitou vůči druhému, není jim to lhostejné a snaží se tento problém řešit formou přímé pomoci ubližované osobě, nebo ji alespoň pomoc přivolat. Naopak, když někdo ublíží nebo ukřivdí jim, vidí řešení v agresi (oplácení, msta, nadávání, ničení) vůči osobě, která jim ublížila nebo ukřivdila. Nevhodné chování dětí ve škole řeší učitelé převážně jejich napomínáním. Tělesné tresty se na školách stávají spíše výjimkou než pravidlem.

- 61 -

Agresivní chování, se kterým děti nejčastěji přicházejí do styku je ve verbální formě (hlavně pomluv). Zarážejícím zjištěním bylo, že se dívky s agresivním chováním setkávají ve větší míře než chlapci. Pozitivním zjištěním pro nás bylo, že se děti dokážou nad sebou zamyslet a samy si vyhodnotit, co by na sobě rády změnily.

- 62 -

Závěr Tato diplomová práce by měla být určitým pohledem na problematiku agresivity u dětí, na její příčiny, na oblasti prevence a hledání možných cest vedoucích ke zmírnění a nápravě agresivního chování. V teoretické části jsem se zabývala samostatnou problematikou agresivního chování, jejími projevy, tím jak by měli dospělí jednat s agresivními dětmi a co by mohli dělat, aby dokázali správně tyto projevy u dětí zvládat. Problematika agresivity je velmi rozsáhlá a projevuje se různými formami, které je často obtížné od sebe odlišit, protože fungují komplexně a jsou navzájem propojeny. Příčinami můžou být jak osobnostní faktory, tak i vliv sociálních faktorů, které se navzájem doplňují a ovlivňují dispozice jedince k agresivnímu chování. V dnešní době si řada lidí s agresivitou mnohdy neví rady, neví na koho se obrátit. Měli by si uvědomit, že všechny problémové situace člověk nedokáže vyřešit sám bez pomoci druhých. Neměli by se proto bát obrátit na odborníky. Agresivita se totiž může, pokud se včas nezačne s jejím řešením, rozvinout v závažný problém, který se stává problémem pro celou společnost. Proto by mělo její řešení vycházet právě ze společnosti a ze snahy poskytnout veřejnosti více informací o dané problematice. Mnoho lidí se odvolává na to, že by někdo měl tyto problémy začít řešit, ale neuvědomují si, že problémy společnosti se týkají každého jednotlivce a dokonce jich samotných. Také proto se musíme my všichni snažit o zlepšení situace ve společnosti, budovat společnost založenou na „vztahu člověka k člověku.“ Pokud se budeme snažit změnit svůj postoj, hledat k druhým lidem cestu, mít úctu k druhému, můžeme dětem přinést příklad, který je hodný následování. Je potřeba stále pamatovat na to, že pro každou změnu je potřeba velké dávky trpělivosti. Součástí této práce je výzkum s jehož pomocí jsem zjistila, zda se děti setkávají ve svém životě s agresivitou, jejich zkušenosti a postoje k dané problematice, souvislosti týkající se rodinného a školního prostředí a způsob trávení volného času.

- 63 -

Shrnutí Obsahem této diplomové práce je objasnění problematiky agresivity u dětí, analýza příčin, projevů a hledání možných cest vedoucích k její prevenci a nápravě. Součástí diplomové práce je sociologický výzkum zaměřený na doplnění a objasnění informací týkajících se agresivity u dětí. Na základě výzkumných šetření diplomové práce jsem dokázala odpovědět na stanovené hypotézy.

Summary The topic of this final-year thesis is the clarification of children´s aggresivity, the analysis of its causes, demonstrations and searching for possible ways leading to its prevention and remedy. Part of this final-year thesis is a sociological research focusing on completing and clarification of information concerning the children´s aggresivity. On the basis of the research of the final-year thesis I have been able to answer the hypothesis stated.

- 64 -

Seznam použité literatury 1. BARTOŇOVÁ, M. Kapitoly ze specifických poruch učení I. Brno: Masarykova univerzita, 2004. ISBN. 80-210-3613-3. 2. BERNEOVÁ, P.H., SAVARY, L.M. Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti. Praha: Portál, 1998. ISBN. 80-7178-192-4. 3. ČERMÁK, I. Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou: Fakta, 1999. ISBN. 80-902614-1-8. 4. DINKMEYER, D., McKAY, G.D. Step: Efektivní výchova krok za krokem. Praha: Portál, 1996. ISBN. 80-85282-92-5. 5. HAASOVÁ, I. Ostatní děti smějí všechno. Praha: Portál, 1991. ISBN. 80-85282-10-0. 6. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN. 80-7178-303-X. 7. KOLÁŘ, M. Bolest šikanování. Praha: Portál, 2001. ISBN. 80-7178-513-X. 8. KUCHARSKÁ, A. Specifické poruchy učení a chování. Praha: Portál, 2000. ISBN. 80-7178-389-7. 9. MACEK, P. Adolescence. Praha: Portál, 2003. ISBN. 80-7178-747-7. 10. MATĚJČEK, Z. a kol. Náhradní rodinná péče. Praha: Portál, 1999. ISBN. 80-7178-304-8. 11. MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994. ISBN. 80-85282-83-6. 12. MATĚJČEK, Z. Po dobrém nebo pozlém. Praha: Portál, 1993. ISBN. 80-85282-78-X. 13. MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. Praha: Avicenum, 1986. ISBN. 08-011-86. 14. MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 2003. ISBN. 80-7178-771-X. 15. MIŠURCOVÁ, V., FIŠER, J., FIXL, V. Hra a hračka v životě dítěte. Praha: SPN, 1980. ISBN. 14-731-80.

- 65 -

16. NEVŘALA, J. Sociální psychologie pro učitele. Ostrava: Repronis, 1994. ISBN. 80-7042-419-2. 17. NOVÁK, T., CAPPONI, V. Sám proti agresi. Praha: Grada, 1996. ISBN. 80-7169-253-0. 18. ONDRÁČEK, P. Františku přestaň konečně zlobit, nebo …. Praha: ISV, 2003. ISBN. 80-866642-18-6. 19. PREKOPOVÁ, J. Malý tyran. Praha: Portál, 2000. ISBN. 80-7178-485-0. 20. PRCHAL, J. Vychováváme děti. Praha: Práce, 1976. ISBN. 24-007-76. 21. PRŮCHA, J. Walterová, E., Mareš, J., Pedagogický slovník. Praha: Portál, 1995. ISBN. 80-7178-029-4. 22. ŘÍČAN, P. Agresivita a šikana mezi dětmi. Praha: Portál, 1995. ISBN. 80-7178-049-9. 23. SUCHÝ, O., ŠVANCAR, Z. Mládež a kriminalita. Praha: Melantrich, 1972. ISBN. 32-028-72. 24. ŠIMANOVSKÝ, Z. Hry pro zvládání agresivity a neklidu. Praha: Portál, 2002. ISBN. 80-7178-689-6. 25. ŠIMANOVSKÝ, Z., MERTIN, V. Hry pomáhají s problémy. Praha: Portál, 2000. ISBN. 80-7178-408-7. 26. TRAIN, A. Nejčastější poruchy chování dětí. Praha: Portál, 2001. ISBN. 80-7178-503-2. 27. TRAIN, A. Specifické poruchy chování a pozornosti. Praha: Portál, 1997. ISBN. 80-7178-131-2. 28. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2002. ISBN. 80- 7178-678-0. Zákon č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, Sbírka zákonů č. 48/2002 Sb. Vyhláška č. 334 ze dne 22. září 2003, kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních.

- 66 -

Přílohy Příloha č. 1 – Dotazník pro žáky

- 67 -

Milí žáci! Na uvedené otázky odpovězte, prosím, zakroužkováním nebo doplněním vybrané možnosti. V případě, že otázka nabízí více odpovědí, můžete uvést i více možností (dvě nebo tři). Prosím, odpovídejte na otázky pravdivě a upřímně, dotazník je anonymní. Děkuji Bc. Petra Ševčíková Věk : ........ Chlapec

Dívka

1. Kde bydlíš? a) na vesnici

b) ve městě

2. Žiji v rodině: a) úplné s oběma vlastními rodiči b) neúplné s jedním vlastním rodičem c) úplné s jedním vlastním rodičem a jedním nevlastním rodičem d) s prarodiči e) s někým jiným – s kým ………......................................................... 3. V rodině je nejpřísnější: a) matka b) otec d) někdo jiný - ………………….

c) oba stejně e) nikdo

4. Co děláš nejraději? a) četba, odpočinek b) sport c) návštěva kroužku d) ZUŠ, hra na hudební nástroj e) televize f) společné aktivity s rodiči g) počítačové hry: uveď jaký typ: - strategické – bojové – sportovní – závodní – jiné (uveď jaké) ……………… h) počítač, internet – vzdělávání, hledání nových informací i) s partou (uveď co děláte) …………………………………… j) pomáhám rodičům 5. Věnuješ se nějakému sportu? a) ano - závodně b) ano – rekreačně pokud ano, napiš jakému …………………………….. 6. Co čteš? a) především knihy b) knihy i časopisy 7. Jaké knihy čteš nejraději? a) povinnou literaturu b) dobrodružné knihy c) povídky a romány

c) ne

c) především časopisy d) nečtu nic d) naučnou literaturu e) detektivky f) cestopisy

g) dívčí romány h) sci - fi i) nečtu nic

8. Na televizi se dívám: a) 5 a víc hodin denně b) 3 – 5 hodin denně c) 1 – 3 hodiny denně d) v sobotu a neděli e) jen výjimečně 9. Který typ pořadů nejraději sleduješ v televizi? a) programy pro děti a mládež e) soutěže a naučné pořady b) seriály f) hudební pořady c) komedie g) sportovní pořady d) akční programy h) jiné (uveď) …………………… 10. Když máš problémy, kdo ti pomůže? a) matka b) otec c) učitel d) kamarád

e) sourozenec f) nikdo – nemám to komu říct g) nechci to nikomu říct…………. h) někdo jiný (uveď) - ……………

11. Za dobré známky nebo dobré chování tě rodiče: a) pochválí b) neřeknou nic, považují to za samozřejmost c) odmění tě nějakým dárkem d) dají ti peníze e) jiná reakce – jaká ……………………….. 12. Za nevhodné chování tě učitelé nejčastěji: a) napomínají b) hrozí poznámkou c) uráží mě nebo nadávají d) trestají tělesně

e) zesměšňují mě f) jiné – uveď jinou možnost …… …………………………………...

13. Uveď, jak často se setkáváš s těmito způsoby chování vůči tobě: Nikdy a) nebaví se se mnou b) pomlouvají mě c) nadávají mi d) svádí na mě svou vinu e) uráží mě f) posmívají se mi g) bijí mě h) jiné - uveď

Výjimečně

Někdy

Často

Velmi často

14. Ve třídě se setkávám s tímto negativním chováním vůči ostatním: (čísly 1 až 7 seřaďte uvedená chování od nejčastějšího po to nejméně časté) a) nebavením se ….. b) pomlouváním ….. c) nadáváním ….. d) sváděním viny na druhé ….. e) urážením ….. f) posmíváním ….. g) bitím ….. 15. Trestají tě rodiče?

ANO NE

16. Pokud tě trestají, jak často? a) často b) někdy

(pokud ANO, napiš jak) …………………

c) výjimečně

d) nikdy

17. Co děláš, když ti někdo ublíží nebo ukřivdí? a) ničím ve zlosti věci g) chci se pomstít b) nadávám, mluvím sprostě h) oplatím mu to c) uteču i) rozčílím se, ale snažím se nedát nic znát d) poslouchám hudbu j) promluvím si o tom s někým e) pracuji nebo sportuji k) jiná reakce – jaká ………………………. f) pláču 18. Jsou ve třídě děti, které někomu ubližují? a) většina b) našlo by se jich několik c) spíše ne d) u nás takoví rozhodně nejsou e) je mi to jedno, ať se každý chová jak chce 19. Jak se zachováš, když vidíš, že někdo ubližuje druhému? a) nevšímám si toho, je mi to jedno b) snažím se mu pomoci c) snažím se přivolat pomoc d) nepomůžu, i když vím, že bych měl e) jiná reakce – jaká ……………………….. 20. Co bys změnil na svém chování? ……………………………………………………………………………………………. ……………………………………………………………………………………………. ……………………………………………………………………………………………. …………………………………………………………………………………………….

Anotace

Ševčíková, Petra. Agresivita u dětí. Diplomová práce. Brno. MU, 2006, s. 67.

Obsah práce: Diplomová práce pojednává o problematice agresivity u dětí, o jejích příčinách, projevech, prevenci a možnostech nápravy. The

final-year

thesis

deals

with

the

problems

of

children´s

aggresivity, its causes, demonstrations, prevention and possibilities of remedy.

Agresivita, agrese, příčiny agresivity, projevy agresivity, prevence a náprava, poradenská pomoc.