MASARYKOVA UNIVERZITA. Pedagogická fakulta. Katedra pedagogiky. Problematika levorukosti a leváci na 2. stupni základní školy

MASARYKOVA UNIVERZITA

Pedagogická fakulta Katedra pedagogiky

Problematika levorukosti a leváci na 2. stupni základní školy

Bakalářská práce

Brno 2008

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Mgr. Veronika Najvarová

Veronika Dostálová

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.

........................ podpis

Poděkování: Děkuji Mgr. Veronice Najvarové za vstřícnost, metodické vedení a užitečné rady při zpracování této bakalářské práce. Dále děkuji Mgr. Petru Dočekalovi, Mgr. Janě Slané a Mgr. Janě MackovéProcházkové, za ochotu a pomoc při uskutečnění výzkumu na základních školách a všem učitelům a žákům, kteří se výzkumu zúčastnili.

Obsah: Úvod ....................................................................................................................

5

1. Lateralita ........................................................................................................

6

1.1 Fyziologické základy ......................................................................................

8

1.2 Vývoj laterality ...............................................................................................

9

1.3 Stupně a typy ................................................................................................

11

1.4 Působení na vývoj osobnosti ................................................................................13 2. Pravoruká společnost ...................................................................................

15

3. Leváctví ........................................................................................................

17

3.1 Jak leváka poznáme? ....................................................................................

18

3.2 Výskyt leváků ..............................................................................................

21

3.3 Výchova leváka .................................................................................................. 22 3.3.1 Rozvoj obratnosti ........................................................................................... 24 3.3.2 Výuka čtení a psaní ....................................................................................... 25 3.4 Vztah levorukosti a řeči ..................................................................................... 27 4. Přecvičování a potlačování levorukosti ............................................................. 29 5. Pomůcky pro leváky ............................................................................................ 32 6. Levorukost na základní škole ............................................................................ 34 6.1 Výzkum mezi žáky 2. stupně základních škol .................................................... 34 6.1.1 Otázky pro praváky ........................................................................................ 38 6.1.2 Otázky pro leváky .......................................................................................... 38 6.1.3 Otázky pro přeučené leváky .......................................................................... 40 6.2 Výzkum mezi učiteli 2. stupně základních škol .................................................. 40 Závěr .....................................................................................................................

43

Resumé ................................................................................................................

45

Summary ...........................................................................................................

45

Seznam použité literatury ........................................................................................46

Úvod Za ideální je považován naprosto souměrný jev, ale téměř všechny přírodní objekty jsou nesouměrné. V přírodě se objevuje směrovost a to již u pohybů kosmických těles, které mají tendenci pravotočivou. Popínavé rostliny jsou některé pravotočivé, například chmel či zimolez, jiné levotočivé, například svlačec, kokotice či pohanka. Směr růstu je u rostlin vždy typický pro celou čeleď a opačné ovíjení se u jednotlivých čeledí prakticky nevyskytuje. V živé přírodě jsou také rozšířeny zrcadlové formy, například výhonky rostlin se objevují jak pravé tak levé, šišky jehličnatých stromů se objevují na jediném stromě jak levotočivé tak pravotočivé (Synek 1991, s. 24). V živočišné říši pak u nižších živočichů převládá ve stavbě těla a výkonu párových orgánů souměrnost. Postupně pak přibývá nesouměrnosti, která je největší u savců. U hmyzu se objevuje nesouměrnost ve složení křídel v klidu. Cvrček mívá nahoře pravé křídlo, kobylka zase levé. Toto je vždy stejné pro celý druh. U savců je významná nesouměrnost tvarová, například u paroží jelenů, rohů skotu, délce a síle končetin u šelem. Objevují se odchylky od souměrnosti v činnosti párových orgánů, například bočná chůze u vlků a psů, nesouměrný pohyb zadních končetin u běžícího zajíce či předních končetin cválajícího koně. Směrovost se projevuje také v útoku. Divoký býk a jelen obvykle útočí z levé strany. Nižší druhy opic mají končetiny přibližně stejně dlouhé, zatímco u primátů byly naměřeny odchylky. Gibboni a orangutani mají delší pravou horní končetinu, zatímco gorily a šimpanzi levou. Domestikovaná zvířata, jako kočky a psi, užívají k určitým naučeným výkonům přednostně jedné z předních končetin (Sovák 1960, s. 10, 11). Stejně tomu je u opic chovaných v zajetí ať už v cirkusech či zoologických zahradách. U opic bylo navíc pozorováno vrozené přednostní užívání jedné z končetin (Synek 1991, s. 34). Bernard Gzimek, který podrobně sledoval koně, zjistil, že 80 % koní při žvýkání ovsa pohybuje dolní čelistí doprava a jen 20 % doleva. Z klidného postoje pak většina koní vykračuje pravou přední a levou zadní nohou. Při netrpělivosti hrabalo 77 % koní soustavně jednou nohou a ve většině případů se jednalo o nohu pravou, ostatní koně pak střídali levou i pravou nohu (dle Synek 1991, s. 32). Vývoj jde tedy od symetrických forem zrcadlových k asymetrii těla i funkce. Tedy čím vyšší tvor, tím více nesouměrnosti. Nejvíce nesouměrnosti tedy postihuje

5

nejvyššího tvora ve vývojové řadě, tedy člověka.

Člověk jako nejvyšší organismus

má tedy nejvíce úchylek v symetrii a to jak ve tvaru, tak ve funkcích. Odchylky ve tvaru jsou patrné ve velikosti či délce párových orgánů, kde je například jedna ruka delší či mohutnější než druhá. Tvarová nesouměrnost je patrná i u orgánů nepárových, například nesouměrnost nosu či trupu podle střední roviny. Funkční úchylky se týkají párových orgánů, tedy především rukou, nohou, očí a uší. Jeden z těchto párových orgánů používá člověk častěji než druhý. Důvodem je hlavně rychlost, pohodlí a snazší použití vedoucího orgánu. Jeden z párových orgánů má tedy funkci vedoucí a druhý pomocnou. Protože jsou lidské výkony řízeny centrální nervovou soustavou, jejíž největší částí je mozek, který má dvě polokoule, je i jedna polokoule vedoucí a druhá pomocná. Dominance, neboli vedoucí postavení jedné hemisféry mozku je specificky lidským a tedy vývojově nejvyšším znakem. Souhrn těchto odchylek je pak nazýván lateralitou. Nejčastěji se zkoumá nejnápadnější znak laterality tedy přednostní užívání jedné z rukou. Častější je pravorukost, ale pořád je mezi lidmi spousta leváků, kteří byli dlouho zavrhováni, a i dnes, kdy by se mohlo zdát, že problematika levorukosti již není aktuálním problémem, se setkávají s mnoha potížemi. Proto jsem se rozhodla svoji bakalářskou práci zaměřit právě na téma levorukosti, na čemž má podíl i to, že jsem sama levákem. Práce bude pojednávat o tom, co to levorukost je, co je její příčinou a jak lze levákovi pomoci v jeho vývoji. Zároveň bude doplněna výzkumem mezi žáky a učiteli druhého stupně základní školy týkajícího se přístupů k levákům.

1. Lateralita Lateralita je souhrnem odchylek v souměrnosti organismu podle jeho střední roviny. Slovo lateralita vychází z latiny, ze slova latus, lateris, n., které znamená bok nebo strana. Objevují se dva druhy úchylek v souměrnosti. Prvním druhem jsou odchylky týkající se tvarů polovin těla, tedy lateralita tvarová či morfologická. Druhým jsou pak odchylky týkající se činnosti párových orgánů, tedy lateralita funkční. Jde o rozdíl ve výkonu párových orgánů, jako jsou končetiny a smyslové orgány. Tvar i funkce jsou spolu těsně spjaty. Lepší a zdatnější orgán tvarově je podmínkou vydatnější funkce a naopak také zvýšené nároky na funkci podporují rozvoj celého orgánu. Projevy laterality je tedy třeba posuzovat celostně, ne pouze podle tvarových

6

změn, ale i podle funkce a to se zřetelem na celý organismus, na jeho vývoj a vztahy k prostředí (Sovák 1960, s. 12). Projevy laterality jsou tedy nejnápadnější u člověka a postihují především vysoce diferencované tvary a funkce. Lateralita tvarová se projevuje hlavně na končetinách, trupu a na hlavě. Na končetinách jsou nesouměrnosti tak časté, že se pokládají za zcela obvyklé, jsou naznačeny už u lidského zárodku a s věkem jich postupně přibývá. Například Ludwig zjistil, že praváci mají pravou paži objemnější v 75 % a levou v 15 %, v 10 % jsou přibližně stejné. Leváci pak mají levou paži mohutnější pouze v 50 až 60 %, kdežto pravou až ve 40 %, to ovšem souvisí spíše s nuceným než přednostním užíváním (dle Sovák 1960, s. 12). Tvarová nesouměrnost dolních končetin byla zjištěna v náznaku také již u zárodku. Hasse a Dehner vyšetřením 5 000 vojáků zjistili, že pravá dolní končetina je silnější v 16 %, levá v 52 % a obě stejně silné v 32 % (Sovák 1960, s. 12). Pravá noha je sice obvykle kratší, ale zato silnější než levá. Za obvyklý jev se u praváka pokládá delší levá noha, protože stáním zatížená pravá noha, vyrovnávající těžiště celého těla, roste do délky méně než nezatížená noha levá. Odchylky v souměrnosti trupu jsou závislé na páteři. Páteř bývá u praváka v hrudní části mírně vybočena doprava a v bederní doleva, čímž vyrovnává sníženou polohu pánve vpravo, při stání na pravé noze. U leváka je to pak přesně naopak. Nejvýraznější tvarové odchylky se objevují na hlavě a to jak na lebce, tak na obličeji. Lební švy na lebce nebývají vždy ve střední čáře, čelní kosti a především šupina spánkové kosti bývají na jedné straně klenutější. Velké rozdíly jsou mezi oběma polovinami horní a dolní čelisti. Nosní přepážka je taktéž nerovná, rovná je spíše výjimkou. Očnice se od sebe liší tvarem i velikostí, levá bývá hranatější a plošší, levé oko pak bývá více vepředu než pravé. Nesouměrnost obou polovin obličeje je téměř pravidelným jevem. Tvarová asymetrie se objevuje i u mozkových hemisfér a to hlavně v části nejmladší, tedy v kůře mozkové. Zde bývají závity a rýhy někdy na jedné straně více a jemněji rozčleněny a to hlavně v oblasti čelního a temenního laloku (Sovák 1960, s. 13). Funkční lateralita neznamená, že by jedinec využíval výhradně jednoho z párových orgánů, ale pouze, že jeden využívá přednostně. Tedy, že tímto orgánem vykoná jisté, hlavně složitější úkony, snáze, rychleji a lépe nebo alespoň raději než orgánem druhým. Jde tedy o lepší koordinaci motorického či smyslového výkonu jedné strany těla. Pohybová nesouměrnost se nejvýrazněji projevuje v činnosti končetin

7

a to hlavně horních, protože ruka dospěla u člověka v procesu práce k nejvyšší obratnosti. Funkční asymetrie smyslových orgánů je nejvíce sledována u zraku. Při vidění oběma očima převládá v zobrazování výkon jednoho z očí. Vedoucího oka se pak přednostně užívá při míření, měření, pozorování v mikroskopu, užívání lupy a v případech, kdy záleží na rozpoznávání a hodnocení podrobností. Vedoucím okem bývá většinou to s lepší zrakovou ostrostí a smyslovou výkonností. Přednostní užívání jednoho ucha se projevuje hlavně při pozorném naslouchání, kdy jedinec nastavuje pravidelně jedno ucho. Jsou také rozdíly ve vnímání pocitů chladu, dotyku a vibrace, vyvolaných na souhlasných částech těla. Zdatnější straně odpovídá mírnější citlivost a na straně nevedoucí je pak mírná přecitlivělost. U člověka je tvarová a funkční asymetrie spíše pravidlem než neobyčejným jevem. Lateralita je jev fyziologický, jde o vyšší vývojový znak, známku vyšší specifikace a diferenciace ve tvaru i funkci (Sovák 1960, s. 15).

1.1 Fyziologické základy Fyziologickým základem funkční laterality je dominance jedné z mozkových polokoulí. Dominance je založena na hodnotnějším tkáňovém základu dané polokoule a tím i její větší výkonnosti vzhledem k výkonnosti polokoule druhé. Dominantní polokoule má tedy pro jisté výkony řídící úlohu a druhá polokoule se pak podílí na koordinaci těchto výkonů. Obě polokoule spolu tedy vzájemně spolupracují. Výzkum problematiky dominance patří do oblasti neurologie a fyziologie nervstva. Nebudeme se jimi tedy blíže zabývat, protože podstata dominance není pro tuto práci určující. Důležité je, že existují tři typy dominance. Prvním typem je non-dominance. U tohoto typu není podstatný rozdíl ve výkonnosti obou polokoulí, což se projevuje jako přibližně stejná obratnost obou rukou, tzv. ambidextrie, nebo jako přibližně stejná neobratnost obou rukou, tedy tzv. ambisinistrie. Druhým typem je dominance levé polokoule, která je vyjádřena praváctvím, tedy pravorukostí a převahou výkonnosti smyslových orgánů umístěných na pravé straně těla. Posledním typem dominance je dominance pravé mozkové polokoule, které je pak vyjádřena leváctvím a převahou smyslových orgánů na levé straně těla (Sovák 1960, s. 21). Typy vyjádřené laterality, tedy dominance levé či pravé polokoule mozku, se pokládají za vyšší vývojový stupeň než oboustrannost způsobená

8

tím, že ani jedna z polokoulí není dominantní nad druhou. Lateralita se tedy vytváří na vrozeném základu dominance, je až druhotným jevem, ale je ve svém vývoji potlačována či rozvíjena a to společenskými vlivy jako jsou výchova, vzdělání či práce. Kvůli tomuto těsnému vztahu k společenským podmínkám řadíme lateralitu k jevům společenským. Častou otázkou je, zda je lateralita dědičná. Je celkem známou zkušeností, že existují celé rody s celými generacemi leváků. A tedy, že se levorukost, stejně jako pravorukost dědí z generace na generaci. Byly sestavovány celé rodokmeny se zřetelem na levorukost a na jejich základě lze předpokládat dědičnost levorukosti za statisticky prokázanou (Sovák 1960, s. 25). Podle výzkumu D. C. Rifa ze 40. let se v rodinách, kde byli oba rodiče leváci, objevovali levoruké děti v 50 % případů, kde byl jeden z rodičů levák v 17 % a kde byli oba rodiče praváci jen v 6 % případů (dle Šupšáková 1998, s. 78). Podle Bragdona je pravděpodobnost narození leváka v rodině, kde ani jeden z rodičů není levákem jen jedna ku deseti. V případě, že jeden z rodičů je levoruký je to dva ku deseti a v případě, že jsou oba rodiče leváci je to tři až čtyři ku deseti (Bragdon 2006, s. 65).

1.2 Vývoj laterality Každá hemisféra mozku, levá i pravá, má tendenci specializovat se a řídit odlišné funkce, zpracovávat rozdílné druhy informací a řešit rozdílné problémy. Levá polokoule je více logická a verbální, zabývá se slovy, částmi a specifiky, provádí analýzu, tedy rozklad na části, ovládá postupné myšlení a je vázána na čas. Pravá hemisféra je naopak intuitivní a tvořivá, zabývá se obrazy, celky a vztahy mezi částmi, provádí syntézu, tedy skládá části dohromady, ovládá souběžné a celkové myšlení a je nezávislá na čase (Šupšáková 1998, s. 68,69). Hlavními znaky, kterými se člověk odlišuje od ostatních živých tvorů, jsou obratnost ruky a tím i schopnost práce a také řeč. Podle výše uvedeného pravidla o přibývání nesouměrnosti s postupujícím vývojem lze tedy předpokládat, že v těchto vývojově

nejvyšších

znacích

bude

nesouměrnosti

nejvíce.

Lateralita,

tedy

nesouměrnost, je nejlépe pozorovatelná na činnosti horních končetin. Lidská ruka je nejdokonalejším nástrojem, který příroda vytvořila, je schopna provádět velmi jemné úkony s obdivuhodnou obratností, což je umožněno souhrou celých skupin svalových

9

vláken i svalů. Svalové pohyby jsou řízeny příslušnými motorickými nervovými vlákny. Motorické nervy vychází z nervových buněk, které jsou uloženy v míše v nervových ústředích. Hybnost tedy není funkčně umožněna samotným svalem, ale tím, že určitý sval je spojen nervovými vlákny s nervovým ústředím, které umožňuje hybnost. Nervová ústředí jsou nižší, ty řídí jednoduché úkony, a vyšší, které řídí složitější pohyby a hlavně pohyby volní, tyto pohyby jsou v některých případech řízeny i centry uloženými až v mozkové kůře. Tyto funkční oblasti mozkové kůry řídící hybnost se označují jako korová část motorického analyzátoru (Sovák 1960, s. 18). Tato ústředí hybnosti jsou umístěna na příslušných mozkových polokoulích, z nich pak vycházejí nervové dráhy k nižším centrům. Tyto dráhy vedoucí z vyšších do nižších center jsou v převážné většině překříženy a důsledkem toho je svalstvo pravé poloviny těla řízeno levou mozkovou polokoulí a svalstvo levé poloviny pravou polokoulí. Pravá ruka je tedy ovládána příslušným ústředím v levé mozkové polokouli a levá ústředím v pravé polokouli. V případě, že ruka vykonává nějakou činnosti je zároveň činné i příslušné ústředí v mozku. Dalo by se tedy říci, že prací si člověk procvičuje i mozek. Nacvičovaná obratnost ruky při práci tedy pomáhala člověku zdokonalovat se i po stránce duševní, protože orgánem práce není jen ruka, ale hlavně mozek (Sovák 1960, s. 18). Obratnost ruky se začala nejvíce rozvíjet, když lidé začali používat nástroje. S postupným zjemňováním pracovních úkonů již nebylo možné užívat obě ruce rovnoměrně a tak se začalo diferencovat užívání rukou. Jedna z rukou, obvykle ta, která byla přirozeně obratnější, převzala v pracovních úkonech vedení a stala se rukou vedoucí a druhá ruka již jen spolupracovala. Vznikla tak funkční lateralita rukou. Objevuje se zde jakási zpětná vazba mezi rukou a mozkem. Tím, že je zdokonalována ruka při práci, se tedy zdokonaluje i mozek a následně dokonalejší mozek vede k dalšímu zdokonalování ruky. Přednostní užívání jedné ruky je tedy výrazem zdatnější a výkonnější korové oblasti jedné z mozkových polokoulí (Sovák 1960, s. 19). Rozený levák podá tedy lepší výkon levou rukou, protože její činnost je řízena zdatnější pravou polokoulí mozku. Stejně tak rozený pravák podá lepší výkon rukou pravou, která je řízena jeho zdatnější, v tomto případě levou, polovinou mozku. Méně zřejmá je asymetrie u řeči. K mluvení totiž užíváme nepárové orgány a na těch se funkční asymetrie nijak neprojevuje. Když ale zhodnotíme výkon mluvidel jako odraz činnosti příslušných mozkových ústředí, která řeč řídí, zjistíme, že centra

10

řeči jsou lateralizována. Tato centra se vyskytují jen na jedné mozkové polokouli a to na té, která je řídící pro vývoj ruky, u praváka tedy na levé a u leváka na pravé polokouli. Mozková polokoule, která řídí výkon řeči a vedoucí ruky se nazývá vedoucí neboli dominantní. Druhá polokoule se pak nazývá pomocná neboli auxiliární (Sovák 1960, s. 20). Obratnost ruky a řeč jsou na sebe vývojově velmi těsně vázány. Výroba nástrojů probíhala odedávna ve společenských podmínkách a lidé, kteří společně vytvářeli nástroje, si určitě měli co říci. S postupným rozvojem přednostního užívání jedné ruky se vytvářeli i základní spoje pro řeč a to na polokouli mozku, která ovládala činnost vedoucí ruky. V procesu práce se tedy kromě obratnosti ruky vyvíjela i řeč a s ní i myšlení. Tento názor, že člověk zdokonaloval výrobou nástrojů nejen svou zručnost, ale ovlivňoval i vývoj svého mozku, vyslovil již v polovině sedmdesátých let 19. století Bedřich Engels, když ve své knize Dialektika přírody napsal: „Součinností ruky, mluvících orgánů a mozku nejen u každého jednotlivce, nýbrž i u společnosti, stali se lidé schopnými vykonávat stále složitější úkony, vytýkat si stále vyšší cíle a dosahovat jich.“ (dle Drnková, Syllabová 1983, s. 26).

1.3 Stupně a typy Lateralita není jen jednoho stupně. Nelze tedy striktně dělit lidi na leváky a praváky. Stupně levorukosti či pravorukosti jsou ovlivněny několika činiteli. Jde o činitele vnitřní, které jsou prvotní. Hlavním vnitřním činitelem ovlivňujícím přednostní užívání jednoho z párových orgánů jsou vrozené rozdíly v souměrnosti obou polokoulí velkého mozku, popřípadě rozdíly v souměrnosti některých jeho částí. Čím větší jsou tyto rozdíly v souměrnosti, tím větší jsou i stupně laterality (Sovák 1960, s. 26). Další činitelé jsou činitelé zevní. Jde hlavně o působení pravoruké společnosti, výchovné vlivy a to hlavně ty zaměřené na potlačení levorukosti a rozvoj pravorukosti. Stupně levorukosti i pravorukosti jsou různé a to od naprosté převahy jedné strany až po zdánlivou oboustrannost. V případě dítěte vrozeně obourukého, u kterého jsou obě poloviny mozku přibližně stejně hodnotné, záleží v obratnosti na tom, jak je hodnotný jeho mozkový základ. Jde zde o nevyjádřenou lateralitu, tedy o nondominanci. Tento typ se pokládá za vývojově nižší než převaha pravé či levé hemisféry mozku. Není zde žádný fyziologický základ pro užívání jedné ruky a tak střídavě

11

převládá někdy levá a jindy pravá ruka a tedy i pravá a levá hemisféra. Pravoruké prostředí si pak u takovéhoto dítěte vynucuje užívání pravé ruky. Nácvikem pak dítě často dosáhne pracovní převahy pravé ruky, ale jde pouze o praváctví zdánlivé (Sovák 1960, s. 32). Lateralita má různé typy. Vzhledem k tomu, že tato práce pojednává o leváctví, budeme se zabývat hlavně typy laterality, které souvisí s leváctvím. Kromě rozených leváků, jejichž leváctví je určeno přirozenou vedoucí úlohou pravé mozkové polokoule se objevují i další typy leváctví a to leváctví z nutnosti a leváctví patologické. Stejná situace může samozřejmě nastat i u praváctví, i když to není tak časté. Leváctví z nutnosti je stav, kdy jedinec je levoruký proto, že jeho přirozeně vedoucí pravá ruka byla vyřazena z činnosti například amputací nebo obrnou. Nezbývá mu tedy nic jiného než se naučit používat levou ruku a tedy se jakoby přeučit na leváka. V tomto

případě

většinou

nedochází

k chorobným

následkům

způsobeným

nacvičováním levé ruky, protože se zde neobjevují činnostní podněty z druhé ruky, která je vyřazena a neobjevují se tedy ani rušivé podněty z druhé polokoule. Leváctví patologické je případ, kdy je jedinec levákem proto, že jeho přirozeně vedoucí část mozkové kůry byla v době těsně před nebo po narození poškozena či zničena. Jeho pravá ruka pak kvůli tomuto poškození nemůže vykonávat svou vedoucí roli a jedinec se přirozeně vyvíjí jako levák, protože úkoly původně vedoucí, ale poškozené polokole, přebírá polokoule druhá, v tomto případě pravá. Takové poškození mozku bývá často také příčinou snížených rozumových schopností, různých povahových poruch a neurotických jevů (Sovák 1960, s. 31). Lateralita může být také souhlasná nebo překřížená. Souhlasná lateralita je stav, kdy vedoucí ruka, noha, oko i ucho jsou na téže straně těla. V případě překřížené laterality nejde o zřetelně jednostrannou převahu, ale o převahu některých funkcí na jedné straně a jiných na straně druhé. Jedinec je například pravákem na ruku, levákem na nohu, levákem na ucho a pravákem na oko nebo jiné kombinace. Po výchovné stránce jsou zajímavé situace, kde je vedoucí ruka na opačné straně než vedoucí oko či ucho a tedy je oddělena hybnost od smyslového vnímání. Podle výzkumu na dětech v Číně bylo z žáků, kteří měli problémy v řeči, čtení, psaní, kreslení nebo chování a obratnosti 70 % s překříženou lateralitou. Z dětí s překříženou lateralitou

12

se pak jen 15 % dovede přizpůsobit podmínkám prostředí a ostatní děti tedy víceméně selhávají (dle Sovák 1971, s. 28).

1.4 Působení na vývoj osobnosti Lateralita je nejen projevem poměrů dominance jedné poloviny mozku, ale také výrazem psychiky člověka a tedy zároveň i odrazem vlivů společenského prostředí (Sovák 1960, s. 27). Lateralita nejen, že ovlivňuje užívání jednoho z párových orgánů, ale projevuje se také v souvislosti s nejvyššími, specificky lidskými znaky, což jsou práce a řeč. Vztah jedince k práci je vázán na rozvoj motoriky vedoucí ruky, na který se váže i vývoj řeči a s ním pak i vývoj schopnosti abstraktního myšlení a formování morálky člověka. Vývoj řeči souvisí i ve vývoji jedince s rozvojem motoriky, stejně jako tomu bylo při vzniku řeči ve společnosti. Jedinec to má ve svém vývoji ale snazší než lidstvo samo, protože se již rodí do prostředí využívajícího řeč a vyrůstá v něm. Typ, který je nejvýhodnější vzhledem k pravorukému prostředí, je typ rozeného praváka. V tomto případě je již od malička vrozeně vedoucí ruka rozvíjena, jsou mu do ní vkládány hračky, začíná s ní kreslit a psát a s tím se rozvíjí i řeč. Korová ústředí pro řeč se vytváří na stejné polokouli jako ústředí pro hybnost, což je v tomto případě vedoucí levá polokoule. U rozeného praváka se tedy řeč vyvíjí za těch nejvýhodnějších podmínek, jaké jsou vůbec možné v pravoruké společnosti. Jde tedy o nejvýhodnější typ, co se týče rozvoje motoriky, řeči a následně i dalších, nejvyšších hodnot člověka. Rozený levák je z hlediska vývojového sice typem stejně hodnotným jako rozený pravák a v případě levoruké civilizace by se vyvíjel stejně kvalitně a bezproblémově, jako rozený pravák v civilizaci pravoruké. Ovšem vzhledem k tomu, že žijeme v civilizaci pravoruké, se levák vyvíjí za nevýhodných podmínek. Záleží zde na tom, jak pravoruká civilizace na leváka působí. Působení může být nenásilné, levákovi se může dostat pochopení ze strany rodičů a vychovatelů, ale i tak se často dostává do konfliktů s pravorukým prostředím a to hlavně při společenských úkonech, jako je podání ruky. Takovýmto nátlakům se musí levoruké dítě podřídit nebo se s nimi vyrovnat. Činnost pravé ruky se v tomto případě vynucuje bezděčně a nenásilně, ale přesto je příčinou srážek ve spolupráci obou mozkových polokoulí a tak ani vývoj 13

řeči neprobíhá zcela bez obtíží. Základní spoje řeči se vyvíjejí ve spojitosti s motorickými projevy na přirozeně vedoucí polokouli, což je způsobeno vedoucí rolí vedoucí ruky levé, ale zároveň se s vynucovanou činností pravé ruky některé řečové spoje přesouvají na polokouli nevedoucí a ústředí pro řeč je tedy nejednotné. Vedlejší řečové ústrojí vytvořené na pomocné polokouli pak může na výkon řeči působit rušivě či tlumivě. Toto negativní působení se samozřejmě nemusí vždy projevit zjevnou poruchou řeči, ale může zde být oslabena řečová zdatnost, které by bylo dosaženo za lepších podmínek pro vývoj. Působení může být ale také násilné, na jedince může být činěn nátlak k užívání pravé ruky a potlačení činnosti levé ruky. U leváka, který byl takto přecvičován, nastávají vážné negativní změny v rozvoji motoriky a řeči. Obratnost se potlačením levé ruky a vynucenou činností ruky pravé rozvíjí na nevedoucí ruce a tedy i nevedoucí polokouli mozku. Základní spoje pro řeč se tedy rozvíjí také na nevedoucí polokouli, která ovládá motoriku užívané ruky. Jako řídící orgán pro řeč a tedy i pro nejvyšší hodnoty člověka se v tomto případě vyvíjí nevedoucí, méně hodnotná polokoule mozku, tedy polokoule levá. Ani výkony ruky ani řeči nemohou být u přecvičovaného leváka tak dobré jako by byli v případě ponechání jejich vedení vedoucí polokouli. Vývoj řeči je v tomto případě nejen nepodporován, ale dokonce omezován až poškozován a tím je tedy poškozován i vývoj nejvyšších lidských hodnot (Sovák 1960, s. 30). Ve chvílích, kdy není dítě pod dozorem, si pak samovolně rozvíjí činnost vedoucí ruky a to bývá spojeno s mluvními projevy. Díky tomu se některá řečová centra utváří na dominantní polokouli. Budují se tedy dvě ústředí řeči, hlavní ústředí na polokouli nevedoucí a vedlejší na polokouli vedoucí, což může být příčinou mnoha poruch řeči. Tyto poruchy jsou také buď tlumivé, nebo dráždivé. U tlumivého jde hlavně o opožděný vývoj řeči, u dráždivého hlavně o koktavost. Dalším případem může být levák přecvičovaný až po ukončení vývoje řeči, tedy asi po osmém roce života. Ten již tolik netrpí následky porušované laterality, protože řečová ústředí jsou již vytvořena na vedoucí polokouli, v případě, že do té doby se vyvíjel jako levák nepřecvičovaný. Základ pro rozvoj osobnosti je tedy také již vcelku upevněn. Vyžadovaná aktivita pravé ruky je pak závislá jen na vzájemné souhře obou polokoulí v řízení motorického výkonu ruky a není tedy již přímým zásahem do struktury osobnosti.

14

V případě obourukého jedince, tedy jedince s nevyhraněnou lateralitou, dochází k tomu, že střídavě převládají obě ruce a tedy i obě polokoule. Řečové spoje v mozku se tedy také vytváří jednou na levé a podruhé na pravé polokouli, z nichž žádná není dominantní. Vzhledem k tomu, že pravoruké prostředí si vynucuje pravoruké činnosti, je o něco více center uloženo na levé mozkové polokouli. Mluvní popudy, které vznikají na obou polokoulích, se pak mohou vzájemně srážet nebo tlumit.

2. Pravoruká společnost Jak již bylo řečeno v předchozí kapitole, žijeme v pravoruké společnosti. Otázkou je, co je toho příčinou. V dávné minulosti bylo podle archeologických nálezů přibližně stejně leváků jako praváků. To dokazují hlavně nálezy nástrojů z doby kamenné uzpůsobených pro levou a pravou ruku a to v přibližně stejném množství. Je zcela zřejmé a jisté, že s počátkem užívání nástrojů již člověk nemohl dále používat obě ruce stejnoměrně a jedna tedy musela ve své zdatnosti převládnout, tato ruka se pak stala rukou vedoucí a druhá ruka pouze pomáhala vedoucí ruce v práci. V době bronzové pak nastal přesun k pravé ruce. Od té doby se udržovalo a rozvíjelo užívání pravé ruky, následkem čehož vnikla pravoruká civilizace, která se rozšířila do téměř všech kulturních oblastí lidstva s výjimkou některých tichomořských oblastí jako Celebes, kde se dává přednost levé ruce. Otázkou je, proč ve většině oblastí převládla zrovna pravorukost, proč to nebylo naopak, a nepřevládají leváci nad praváky. Existují různé teorie, proč je tomu tak. První teorií je tzv. sluneční teorie. Tvrdí se, že naši předkové, když se klaněli bohu Slunci a sledovali jeho dráhu po obloze od západu k východu, tak sledovali a zároveň i uctívali stranu pravou (Sovák 1960, s. 17). Tato teorie by ovšem platila jen na severní polokouli, protože obyvatelé polokoule jižní by to v tomto případě museli dělat přesně naopak a tedy by zde převládala levorukost. Další teorií je tzv. teorie bojová. Podle této teorie člověk, když začal užívat zbraně a tedy vést různé boje a války, potřeboval si chránit srdce a tedy levou stranu. Z toho plyne, že v levé ruce držel štít a v pravé zbraň. Používáním pravé ruky při manipulaci se zbraní se tato ruka zdokonalovala a tím se vytvořil sklon k pravorukosti. Tato teorie by vysvětlila pravorukost u mužů, ale již ne u žen, které nebojovali. Přitom rozdíl mezi poměrem levorukých a pravorukých u žen a mužů není nijak výrazný. Později se objevila snaha vysvětlit sklon

15

k pravorukosti pomocí cévních poměrů, které se zdáli být výhodnější u pravé ruky. Přínosem se stal hlavně názor, že pravorukost je podmíněna lepším prokrvením levé poloviny mozku (Sovák 1960, s. 17). Při společenských úkonech, kdy bylo potřeba činnosti pouze jedné ruky, se vytvářel nátlakem či napodobením sklon k užívání jedné z rukou, v našem případě k užívání ruky pravé. K převládání pravorukosti v dávné minulosti přispívali zcela jistě i různé mýty, pověry, náboženské úkony a možná i pozorování přírodních, převážně kosmických jevů. Ve společenských podmínkách tedy pravorukost převládla. Později byla převaha pravé strany podpořena i rozvojem techniky, kde byla dávána přednost pravé straně a pravé ruce u nástrojů i výrobků. Některé stroje a nástroje vyžadují k obsluze použití hlavně pravé ruky. Pravoruká

společnost

dává

pravé

ruce

přednost

v různých

úkonech.

Již od dětství je vyžadováno používání pravé ruky při hygienických a společenských návycích, pak také při kreslení, čtení, psaní a zároveň je vnucován i směr zleva doprava. Nejrůznější zařízení a nástroje potřebné v běžném životě jsou uzpůsobena pro ovládání pravou rukou a některé jsou vyrobeny dokonce tak, že není možné ovládat je jinak než rukou pravou. Zároveň se v dopravě jezdí vpravo, v případě křižovatky bez dopravního značení platí pravidlo pravé ruky. Obecné převládání pravorukosti a směru doprava nejen, že nepodporuje, ale dokonce potlačuje různé levostranné sklony. Pravoruká civilizace dodává na vážnosti a důležitosti pravé straně a to například ve zmiňovaných společenských úkonech, kdy podáváme pravou ruku, čestné místo je vpravo, zdravíme pravou rukou a podobně. V náboženských úkonech a primitivních pověrách byla pravá strana symbolem pocty, správnosti a zbožných přání. Levá zde značila opak. Podle středověkých bajek se přísahy konaly pravou rukou a jen ďábel přísahal podvodně levou rukou (Sovák 1960, s. 53). Healey uvádí, že „ďábel je nejčastěji popisován jako levoruký“ (Healey 1998, s. 14), ale na druhou stranu říká, že „Inkové své leváky uctívali a příslušníci kmene Zuni věřili, že levorukost přináší štěstí“ (Healey 1998, s. 15). Dokonce i slovo pravý znamená něco dobrého a levý opak. „Již ve staré řečtině se užívalo pojmu dexios – pravý také v přeneseném významu jako příznivý, zdárný, schopný, chytrý. Dexia – pravice značilo též smlouva, slib; dexiotes – zručnost, obratnost; dexióma – stisk rukou, přátelství“ (Drnková, Syllabová 1983, s. 8). V latině je pravý dexter, což také znamená správný, šťastný, příznivý, zručný, obratný, vhodný, dextera pak znamená pravice, ale také slib, věrnost, síla,

16

obratnost, chrabrost (Drnková, Syllabová 1983, s. 8). Řecké laios a hlavně latinské sinister, znamená kromě levý i neobratný, nepříznivý, špatný, škodlivý (Drnková, Syllabová 1983, s. 8). „Podobně je tomu v moderních evropských jazycích. Anglické right, francouzské droit, německé recht, ruské pravyj nebo prav, znamená nejen pravý, ale také řádný, správný, poctivý, pravdivý, spravedlivý“ (Drnková, Syllabová 1983, s. 8). „Lefthanded je anglicky levoruký i neobratný“ (Drnková, Syllabová 1983, s. 8). Ve francouzštině znamená slovo levý (gauche) také neohrabaný či nemotorný, v němčině znamená levý (link) i nešikovný, v italštině levý (manciny) značí i křivý či deformovaný, v portugalštině levý (canhoto) znamená i slabý, mdlý (Healey 1998, s. 16). V češtině vychází ze stejného kmene slova pravý a právo a levý zase neznamená jenom stranu, ale také nešikovnost. V rozdílných významech, které přikládá řeč pojmům levý a pravý, je zachycena spíše neobratnost levé ruky praváka, než levé ruky vůbec (Drnková, Syllabová 1983, s. 11). Pravoruké zvyklosti jsou výhodné pro rozené praváky, ale znamenají jisté nevýhody, které musejí překonávat rození leváci. Již od doby kamenné se musí tedy asi polovina lidstva, kterou tvoří rození leváci, přizpůsobovat podmínkám, které jim vytváří pravoruká civilizace.

3. Leváctví Co je to vlastně leváctví? Je to opak praváctví, tedy přednostní užívání, ne pravé ruky, jak je v pravoruké společnosti obvyklé, ale ruky levé. Stejně tak je tomu u ostatních párových orgánů, nohou, očí a uší, ale zde není tak nápadný a viditelný rozdíl jako v užívání levé ruky. Levák má hodnotnější, neboli dominantní, pravou polovinu mozku, která řídí činnost levé poloviny těla a tato levá strana je pak taky vedoucí. Levá ruka je tedy u leváka přirozeně obratnější než ruka pravá a to ze stejného fyziologického důvodu jako je pravá ruka u praváka obratnější než levá. Dříve bylo leváctví považováno za znak méněcennosti. Různé náboženské úkony a lidové pověry přisuzovali pravé ruce větší důležitost než levé. Někteří vědci se dokonce snažili dokázat, že leváctví je degenerativní znak, který je příčinnou méněcennosti individua (Sovák 1971, s. 66). Dnes je vrozené leváctví pokládáno za stejně hodnotné jako praváctví. Pokud není levák přecvičován, vyrůstá v plně hodnotného jedince, povahově nepokřiveného, zdatného v práci i v myšlení. Styk

17

s pravorukým prostředím si u leváka nenásilně vynucuje i užívání pravé ruky a ta se přirozeně vycvičí k jisté dokonalosti, což přináší výhodu v přirozené obratnosti levé ruky a přicvičené obratnosti ruky pravé. Výhoda levé ruky se uplatňuje i ve sportu a to hlavně v tenisu, šermu či boxu. K názoru, že leváctví je znakem degenerativním, mohla vést existence již dříve zmíněného leváctví z nutnosti a leváctví patologického. Patologické leváctví vzniká působením různých chorobných změn. Jde, jak jsme již řekli, o poškození mozku dítěte v perinatálním období, což je doba před narozením nebo těsně po něm. Při nesymetrickém poškození mozku trpí, podle vyšetření velkého počtu takto postižených dětí, více polovina levá (Sovák 1971, s. 26). Je tedy narušena obratnost pravé ruky a k projevům obratnosti tedy zbývá ruka levá. V tomto případě, i když šlo původně o vrozenou pravorukost, se dítě projevuje jako levák. Je nutné si uvědomit, že leváctví zde není přirozeným výrazem vedoucí polokoule, ale následkem poškození vedoucí polokoule. Dítě je tedy vlastně pravákem „přecvičeným“ na leváka. Takovéto poškození mozku bývá často i příčinou snížených rozumových schopností a různých poruch. Ve skupině takto postižených dětí je velké množství dětí levorukých. Nejde však o to, že by leváctví způsobovalo tyto poruchy, ale o to, že leváctví je jedním z příznaků takovéhoto poškození mozku. Leváctví z nutnosti je pak stav, kdy člověku zbývá jen jedna ruka, v tomto případě levá. Pravá ruka zde byla vyřazena z činnosti amputací, zmrzačením nebo obrnou. Jde-li o vrozeného praváka, který přijde o svoji pravou ruku, nezbývá mu nic jiného, než přicvičit zbývající levou ruku. Jak již bylo řečeno výše, může stejná situace nastat i v opačné verzi a to jako patologické praváctví či praváctví z nutnosti u rozeného leváka, tyto situace ale nejsou tak časté a nevěnuje se jim tolik pozornosti, hlavně z důvodu, že žijeme v pravorukém prostředí.

3.1 Jak leváka poznáme? Převaha jedné strany se projevuje až s rozvojem obratnosti dítěte. To souvisí s dozráváním ústředního nervstva a projevuje se u každého jedince jinak. Zřetelně se převaha jedné strany projevuje většinou kolem druhého roku věku, kdy není možné ji přehlédnout. U školáků a dospělých lidí se levorukost poznává dost obtížně, protože někdy bývá překryta navozenou pravorukostí. Musíme tedy konat různé zkoušky, abychom objevili, která ruka je obratnější či které oko nebo ucho je výkonnější. Některé

18

zkoušky ale mohou podléhat napodobování a některé mohou být zkresleny záměrným či nevědomím přecvičováním. Vyšetřování leváctví je tedy třeba doplnit informacemi o tom, jak se dítě projevovalo ve věku předškolním. Při zkoumání laterality spoléháme u dětí předškolního věku na jejich přirozené projevy při hře. Sledujeme hlavně, kterou rukou provádí dítě jemné úkony. Jde například o test založený na stavění kostek. Přeučované levoruké dítě staví kostky pravou rukou, ale když má přidat kostky, které jsou nejvýše, použije levou ruku, která je přirozeně obratnější. Jednoduchým orientačním testem je test sepnutí rukou, kdy levák má obvykle nahoře levý palec a pravák pravý. Často užívaným a vysoce hodnoceným testem je test navlékání na nit a to jehly nebo korálku. Při tomto testu není důležité, co v které ruce zkoumaná osoba drží, ale kterou rukou pohybuje. Tedy v případě, že drží nit levou a jehlu pravou a pohybuje levou rukou s nití a snaží se jí trefit do jehly, ukazuje to na levorukost. Dalšími možnými zkouškami jsou například vkládání korálků do lahvičky, zasunování kolíků do otvorů, zamykání a odemykání zámku, házení míčku do krabice a další. Stier tvrdí, že děti ve věku do 4 let prozradí svou vedoucí ruku, když musí uchopit či ukázat nějaký předmět, hodit míč, jíst lžící polévku nebo při pokusech o kresbu. Děti ve věku 4 až 8 let jsou leváky, když levou rukou pohánějí kolo, hází kroužky, hrají si se stavebnicí a píší. Větší dívky a ženy pak prozradí svoji vedoucí ruku při házení míčem, utírání prachu, klepání koberců, čištění bot, navlékání jehel či krájení nožem. U hochů a mužů prozradí vedoucí ruku vytahování zátky z lahve, rozdávání karet, házení kamenem, práskání bičem, hraní tenisu, zatloukání hřebíků a užívání ostrých předmětů. Ovšem až 15 % leváků může tyto úkony provádět rukou pravou (dle Sovák 1960, s. 38, 39). Přesné závěry o leváctví či praváctví nelze určit na základě jednoho testu. Tyto úkony by tedy měli být doplněny dalšími zkouškami, například úkolem ořezat tužku, tleskat, mnout si ruce a podobně. Doporučuje se použít větší počet zkoušek, zkoušet jednotlivé úkony opakovaně a postupovat od úkolů jednodušších k složitějším. Při určování vedoucí nohy je problém v tom určit, která noha je ta vedoucí, zda ta, která vykonává nějakou činnost, například kope do míče, nebo ta, která při této činnosti stojí a vyrovnává změny těžiště těla a nese celou jeho váhu. Stier říká, že pro určení vedoucí nohy se nehodí úkony, které lze konat obounož nebo jen s malou převahou jedné strany. Nedoporučuje tedy bruslení, odraz při skoku, skákání na jedné

19

noze či vylezení na stoličku. Vhodnější je podle něj sledovat, kterou nohou jedinec nasedá na kolo, odráží se ke skoku do dálky, kope do míče nebo šlape kolovrat (dle Sovák 1960, s. 39). Relativně průkazná je metoda posunování malého předmětu nohou po podlaze přesně podle čáry nakreslené na podlaze, což bude jedinec provádět svou vedoucí nohou (Sovák 1960, s. 49). Pro určení vedoucího oka existuje několik jednoduchých zkoušek a to například dívání se do kaleidoskopu, kde nastává problém v případě, že dítě si samo drží kaleidoskop a není tedy jasné, zda určujeme vedoucí oko nebo ruku. Je tedy vhodné umístit kaleidoskop na stojánek. Poměrně nejjednodušší a relativně spolehlivou metodou je Parsonův manuskop. Jde o čtyřboký jehlan, který má obdélníkovou základnu v šířce obličeje, vysoký je asi 20 cm a má malý otvor o velikosti asi 3 na 4 cm na vrcholu. Osoba, u které je vyšetřováno vedoucí oko, se dívá tímto kuželem na malý předmět držený vyšetřující osobou u jejího oka a stojící ve vzdálenosti asi 3 až 4 metry. Vyšetřující by tak měl poznat, kterým okem byl předmět zafixován. Popřípadě může vyšetřovaná osoba zavřít jedno oko, a když předmět zmizí, šlo o oko vedoucí (Sovák 1960, s. 39, 40, 50). Pro určení vedoucího ucha nejsou zkoušky příliš propracovány. Pearce například dává hledat sluchem skrytý, jemně bručící předmět, například hodinky, a všímá si, kterého ucha zkoumaná osoba používá (dle Sovák 1960, s. 40). Hlavními pravidly pro vyšetřování laterality jsou tedy konat zkoušky tak, aby vyšetřovaná osoba nevěděla, co se zkoumá, protože pak by se mohly vědomě snažit používat pravé ruky tak, jak je k tomu vede škola či rodiče, vyšetřovat se má opakovaně a to za různých okolností, motivovat zkoumanou osobu k činnosti například hrou nebo závodem, aby se soustředila na výsledek činnosti a ne na způsob provedení. Při zjišťování, která ruka je vedoucí je také důležité sdělení rodičů o tom, kterou ruku dítě přednostně užívalo v raném věku. Zde se ovšem můžeme setkat s tím, že rodič podá nepřesné informace, protože si levorukosti dítěte nevšiml, poněvadž byla slabého stupně a tedy brzy potlačena vlivy pravorukého prostředí. Někdy se dokonce může stát, že se rodič za levorukost svého dítěte stydí a schválně ji tedy zatají. Při vyhodnocování musíme být taktéž opatrní. Může se stát, že všechny zkoušky budou ukazovat na pravorukost, ale podle údajů od rodičů zjistíme, že se dítě projevovalo v útlém věku jako levák a v tomto případě jde o úplně přeučeného leváka.

20

V případě, že některé zkoušky ukazují částečně na levorukost a částečně na pravorukost, nemusí nutně jít o dítě obouruké, ale spíš o neúplně přecvičeného leváka. Jsou-li některé zkoušky jasně pro levorukost a jiné pro pravorukost, jde pravděpodobně o neúplně přecvičeného dosti odolného leváka (Sovák 1960, s. 52).

3.2 Výskyt leváků Práce různých badatelů se věnují otázce, kolik je leváků. Pozornost při zjišťování počtu leváků byla zaměřena na nejnápadnější znak leváctví, kterým je levorukost. Někteří výzkumníci tvrdí, že leváků je velmi málo, kolem 1 % populace. Jiní zase tvrdí, že leváků je na světě přes 30 %. Většina odborníků se shoduje na tom, že je to průměr, tedy asi 15 %. Zbytek populace jsou praváci a několik obourukých jedinců, což jsou většinou leváci s přicvičenou pravou rukou. Potíž s hledáním leváků vyplývá z toho, že mnoho jich bylo již v dětství přecvičeno a vrozená levorukost byla překryta získanými pravorukými návyky. Pravoruká civilizace si vynucuje používání pravé ruky při některých činnostech i u leváků a tak mohou osoby s nepříliš výraznou levorukostí relativně snadno podlehnout vlivu pravoruké civilizace. Podle jedné statistiky je u dětí předškolního věku asi 40 % praváků, stejný počet leváků a zbytek, tj. 20 % jsou děti s nevyjádřenou vedoucí rukou (dle Sovák 1971, s. 16). Vrozená levorukost a pravorukost jsou pak tedy v poměru 1 : 1, což je stejné, jako tomu bylo v době kamenné. Objevují se ale různé výsledky. Například Siemens tvrdí, že v dospělé populaci je 4,6 % levorukých. Stier tvrdí, že je to jen 4,1 %. Von Bardeleben našel formou dotazů 12 % levorukých, vyšetřením pak 20 % levorukých a 10 % obourukých jedinců, které pokládá za přecvičené leváky a z toho pak usuzuje, že levorukých lidí je v populaci až 30 %. Hasse a Dehner zjistili formou dotazníku mezi vojáky jen 1 % levorukých (dle Sovák 1960, s. 22). Badatel Ludwig uzavírá svoje rozsáhlé studie o výskytu levorukosti tím, že do 7 měsíců věku jsou děti obouruké a teprve potom se začíná projevovat převaha jedné ruky. V době před vstupem do školy je až 20 % dětí levorukých, za školní docházky pak levorukosti ubývá a po pubertě se objevuje nepatrný nárůst počtu levorukých (Sovák 1960, s. 22). Zajímavá je statistika, kterou sestavil Bethe na základě vyšetření 42 dětí ve věku 1¾ až 4 roky a 53 dětí ve věku 4 až 6 let. Svoje zjištění uspořádal do následující tabulky.

21

Věk 1¾ - 4 4-6

levorukost 40,5 % 18,9 %

oboustrannost 21,4 % 5,7 %

Pravorukost 38,1 % 75,4 %

Tab. 1: Bethovy výsledky zkoumání přednostního užívání jedné ruky u dětí. (Sovák 1960, s. 23)

Z Bethova výzkumu tedy plyne, že do 4 let věku je mezi dětmi přibližně stejně levourukých jako pravourukých a po 4. roce pak přibývá praváků na úkor leváků i obourukých. Po šestém roce života pak praváků ještě více přibývá a to vlivem školní docházky. Vědci se zabývali také zkoumáním převahy vedoucí nohy. Bylo zjištěno, že skoro všechny pravoruké osoby užívají přednostně i pravou nohu, zatímco jen ¾ levorukých osob užívají přednostně levou nohu. U přednostního užívání jednoho oka došli k závěru, že většina pravorukých je současně pravozraká a zároveň je většina levorukých levozraká (Sovák 1960, s. 22).

3.3 Výchova leváka Rodiče a vychovatelé leváka mohou zaujmout k výchově leváka 3 postoje. Rodiče mohou záměrně a cílevědomě rozvíjet levorukost svého dítěte, mohou nechat levorukost bez povšimnutí, nepotlačovat ji, ale ani nerozvíjet anebo se mohou snažit levorukost potlačit a udělat z dítěte praváka. Levák výchovou správně vedený se přinejmenším vyrovná rozenému pravákovi, pokud ho dokonce nepředčí svou vrozenou výkonností a zdatností, kterou získá právě cílevědomou výchovou, tedy podporováním a rozvíjením činností levé ruky. Levák nepřecvičovaný, který se u vychovatelů setkává s pochopením, přichází při různých činnostech do konfliktů s pravorukým prostředím. Nejčastěji k tomu dochází při společenských úkonech jako je podání ruky, kdy se vynucuje podání ruky pravé, dále při požívání příboru, hraček a různých zařízení uzpůsobených na pravou ruku. V úkonech, které musí levoruké dítě konat pravou rukou, nikdy nedosáhne té obratnosti, jaké by bylo schopno dosáhnout rukou levou, tedy svojí vedoucí rukou. Dítě se díky tomu může cítit stísněně, jako neobratné a tyto pocity mohou přetrvat až do dospělosti. Levák je na tom v systému výchovy hůř než pravák, i když je jeho levorukost tolerována. Není tomu tak proto, že by byl levákem, ale proto,

22

že vyrůstá v pravorukém prostředí, které jeho levorukost sice trpí, ale nijak nepodporuje. V případě, že se rodiče nebo vychovatelé rozhodnou pro přeučení dítěte na praváka, jsou takovému dítěti podávány předměty do méně obratné pravé ruky a je mu zabraňováno v použití obratnější ruky levé. Přecvičování se děje obvykle právě v době, kdy dítě navazuje sociální vztahy a učí se mluvit. Přecvičovaný levák musí užívat ruku, která je méně obratná, což způsobuje nezdary v činnostech, které dítě těžce nese a raději se činnostem, které se mu nedaří, začne vyhýbat. S vývojem řeči je to o to horší, že se její základy vyvíjí na nevedoucí polokouli, což ovlivňuje i vývoj nejvyšších hodnot člověka, které s řečí souvisí. Levák, jestliže je důsledně přecvičován, je vlastně násilně a nepřirozeně srážen na nižší stupeň možností, kterých by mohl jinak dosáhnout, a to hlavně v nejvyšších lidských hodnotách (Sovák 1971, s. 23). Výchova dítěte začíná obvykle v rodině, u levorukého dítěte musí tedy především rodiče vědět, jak takovéto dítě vychovávat. Rodičům i dítěti musí být v první řadě jasné, že levorukost je jevem přirozeným, který není potřeba skrývat ani potlačovat. V případě, že dítě začíná brát předměty do levé ruky, necháme ho. Zpočátku ponecháme dítě psát levou rukou zrcadlově, dokud nezvládne tvar a poté zkoušíme naučit dítě vykreslit písmena ve správném směru, a to samozřejmě levou rukou. Procvičujeme s dítětem orientační smysl, kde je nahoře, dole, vlevo a vpravo, v různých hrách, což slouží pro zvládnutí správného směru písma. Při psaní pak hlídáme, aby dítě správně drželo psací náčiní. Když má dítě snahu používat při prvních pokusech o psaní a kreslení levou ruku, nenápadně ho v tom podporujeme, ale nijak ho na to neupozorňujeme. Levorukému dítěti budeme nápomocni hlavně tehdy, kdy se jako levák sráží s pravorukou kulturou. Nebudeme ho okřikovat, když někomu místo pravé ruky podá levou, nebudeme ho nutit jíst pravou rukou, když se lépe nají levou a podobně. Platí zásada, že dítě má přirozeně a nenásilně vyrůstat jako levák, a tuto zásadu je třeba bezpodmínečně dodržovat po celou dobu vývoje dítěte. Za vývoje se totiž na vedoucí polokouli mozku upevňují ústředí pro řeč. V době, kdy je ve vývoji toto ústředí pro řeč, je i řeč velmi lehce zranitelná. Vývoj řeči je pak vázán na vývoj obratnosti vedoucí ruky, a proto je třeba vedoucí ruku podporovat. Teprve až jsou pevně ukotveny základy pro řeč, rozumový vývoj a další rozvoj osobnosti, si levák začíná zcela přirozeně, postupně přidávat i pravou ruku pro vykonání různých náročnějších

23

výkonů. Jde o proces přirozený a podpořený pravorukým prostředím. Do tohoto procesu není třeba uměle zasahovat, protože zásahy, i když míněné dobře, by mohly mít negativní důsledky. Miloš Sovák, jeden z předních českých odborníků zabývající se levorukostí, říká: „Levák má zůstat, jak to odpovídá jeho přirozenosti, levákem na celý život, neboť pozdějším přicvičováním obratnosti pravé ruky nabude všech výhod, které člověku vrozená levorukost poskytuje.“ (Sovák 1971, s. 74).

3.3.1 Rozvoj obratnosti Lze říci, že díky působení pravorukého prostředí má levák lepší předpoklady pro motorickou zručnost než pravák. Nejlépe toto popsal Miloš Sovák v díle „Výchova leváků v rodině“. Uvádí, že pravák v pravorukém prostředí si procvičuje a zdokonaluje pouze svou přirozeně obratnější pravou ruku, zatímco ruka levá se účastní procesů spíše jako druhotná a tím se zdokonaluje velmi málo. Na ilustracích je symbolicky zvednutím paže naznačena obratnost levé a pravé ruky u rozeného praváka, přecvičovaného či potlačovaného leváka a leváka správně výchovně vedeného.

1

2

3

Obr. 1: Grafické znázornění vývoje obratnosti u praváka - 1, přecvičovaného či potlačovaného leváka - 2 a leváka správně výchovně vedeného - 3 (a – přirozená obratnost, b – vliv pravorukého prostředí, výchovy a přecvičování). (Sovák 1971, s. 76-78)

Z obrázku 1-1 je patrné, že přirozeně obratná pravá ruka praváka se dostává ve svém vývoji do upažení a následně vlivem pravorukého prostředí až do vzpažení, zatímco levá ruka se pouze mírně zdvíhá. Levák potlačený či přecvičený je na tom hůře. Jeho levá ruka by svou vrozenou dispozicí dosáhla stejné obratnosti jako pravá ruka u rozeného praváka, na obrázku 1-2 tedy do upažení, ale vlivem výchovy je srážena

24

níže. Pravá ruka, jejíž užívání si vynucuje pravoruké prostředí, se dostane výcvikem nejvýše do upažení. Levák výchovně správně vedený je na tom, co se týče obratnosti nejlépe, jak ukazuje obrázek 1-3. Jeho levá ruka se přirozeně dostává v obratnosti na úroveň upažení. Vlivem správného výchovného vlivu a rozvoje levorukosti se pak dostává dále a to až do vzpažení. Pravá ruka se díky vlivu pravorukého prostředí, které si vynucuje její používání, dostává o něco výše než do upažení.

3.3.2 Výuka čtení a psaní Při psaní levou rukou je důležitý přístup učitele, který má přijímat levoruké psaní jako samozřejmé, nic neobvyklého a při klasifikaci nečinit žádné výjimky, tedy klasifikovat kvalitu výkonu stejně jako u pravorukého psaní. Při procvičování nových písmen by měl učitel ukázat levákovi psací pohyb i levou rukou a umožnit mu užívat písanky s předlohou na pravé straně, aby mohl po celou dobu psaní sledovat vzor. I v sešitech je dobré předepisovat levákovi vzor na pravou stranu. Zároveň by učitel měl upravit zasedací pořádek dětí tak, aby leváci seděli po levé straně vedle praváka, aby si navzájem nepřekáželi při psaní. Pokud je ve třídě více leváků, je vhodné posadit je do řady za sebe. Proti psaní levou rukou se objevovali jisté námitky. Bylo tvrzeno, že levoruké písmo nikdy nemůže dosáhnout takové kvality a rychlosti jako písmo pravou rukou. Následně ale bylo prokázáno, že pokud jedinec píše stabilně jednou a tou stejnou rukou, tak nejsou žádné výrazné rozdíly ani v kvalitě ani v rychlosti písma. Další výtkou levorukému psaní bylo tvrzení, že žák, který píše levou rukou, sedí při psaní zkřiveně, jeho písmo má špatný sklon a bývá rozmazané. Žák píšící levou rukou je nápadný a podle některých učitelů se stává zdrojem neklidu ve třídě. Tyto poznámky proti levorukému psaní se ukázaly jako bezpředmětné, pokud byl dodržován správný metodický postup. Ten spočívá v tom, že dítě sedí se symetricky opřenými lokty o desku stolu, střední rovina je dána páteří a od této roviny se neodchyluje ani tělo ani hlava dítěte. Při psaní levou rukou je třeba připravit nejprve píšící ruku různými uvolňovacími cviky. Toto je dobré provádět i u praváků, ale u leváků se to více doporučuje. Pero či tužku má levák držet levou rukou a to tzv. spodním držením, tedy stejným způsobem jako pravák. Prsty píšící levé ruky zůstávají položené

25

pod linkou. Psací náčiní má držet přirozeně a lehce, tak aby vrchní strana směřovala k levému rameni pisatele. Dítě tak může sledovat to, co píše shora. Nedoporučuje se tzv. horní držení, kdy má žák ohnuté zápěstí, ani tzv. drápovité držení, při kterých se zvyšuje zátěž kladená na zápěstní kloub a tím se zvyšuje riziko vzniku písařské křeče. S horním držením se v praxi setkáváme velmi často a tak v případě, že se nám nedaří naučit žáka dolnímu držení a psaní mu nečiní potíže, necháme ho psát horním držením a naučíme ho procvičovat a uvolňovat levou ruku (Křivánek, Wildová 1998, s. 69). V opačném případě, tedy když při psaní dochází k potížím, využijeme různé pomůcky pro správné uchopení psacího náčiní, například držátka navléknutá na tužku, praporky umístěné na konci tužky, které umožňují snadnější kontrolu držení tužky jak hmatem, tak pohledem a další pomůcky. Pro psaní levou rukou se doporučuje užívat pera, která se nerozmazávají, například čínská pera, kuličková pera nebo pera plněná rychleschnoucím inkoustem.

Obr. 2: Správné (vlevo) a nesprávné (vpravo) držení pera levou rukou. (Sovák 1971, s. 36)

Papír či sešit má být při psaní levou rukou položen vlevo od střední čáry. Při psaní levou rukou je třeba trochu pootočit psací plochu levým horním rohem vzhůru, tedy naopak než je tomu u praváka. Psací plocha by měla být ponechána na levé straně stolu, tak aby dítě psalo od levé strany směrem k sobě. V případě, že dítě píše zrcadlově, skloníme trochu více směr písma a donutíme polohou psací plochy psát dítě od levého okraje směrem doprava. Určení správného sklonu papíru se provede tak, že čára, kterou opíše levá ruka, opřená o loket, je shodná s linkami sešitu.

26

Obr. 3: Poloha psací plochy při psaní levou rukou. (Sovák 1971, s. 41)

U leváků se velmi často objevuje jiný sklon písma, než je předepsaný. Leváci s oblibou píší stojatě, někdy až převráceně. Užívání předepsaného ležatého sklonu písma není určeno podmínkami fyziologickými, ale spíše konvencí, proto u leváka netrváme za každou cenu na ležatém písmu předepsaného sklonu, pokud by takovéto písmo činilo žákovi potíže. V případě, že levák píše převráceně, snažíme se jeho písmo alespoň napřímit do kolmého sklonu, který umožňuje rytmičtější a čitelnější psaní, ale pokud je písmo čitelné a rytmické i ve sklonu převráceném a nedaří se nám sklon napřímit, ponecháme žákovi možnost psát převráceně.

3.4 Levorukost a řeč Výkon řeči je ovlivňován příslušnými mozkovými ústředími. Ústředí řeči jsou uložena v kůře jedné z mozkových polokoulí a to, jak již bylo řečeno dříve, v té, která ovládá vedoucí ruku. U praváka je tedy řeč řízena levou mozkovou polokoulí a u leváka pravou polokoulí. Objevuje se zde vztah mezi vedoucí polokoulí, vedoucí rukou a řečí. Leváci, pokud se jim nedostává správné výchovy, jsou pak v nevýhodě i po stránce vývoje řeči. V dávné minulosti tedy začal člověk vyrábět nástroje a poté se teprve začala rozvíjet řeč, kterou potřeboval pro komunikaci s ostatními lidmi, se kterými nástroje vyráběl. Podobně probíhá i vývoj dítěte, kdy rozvíjející se obratnost ruky podporuje vývoj řeči. Řeč je tedy vázána na rozvoj obratnosti vedoucí ruky. Řeč je dále také

27

základem pro myšlení, myšlení abstraktní, pro chápání a užívání symbolů vědeckých i uměleckých a zároveň dává základy pro vytváření mravních hodnot člověka. U leváka je řeč, vlivem srážek s pravorukým prostředím, křehčí a tedy snadno zranitelná. Mezi leváky se tedy objevuje více jedinců s poruchami řeči, a to asi 22 %, než mezi praváky, kde je to pouze 7 % (Sovák 1971, s. 29). Základní spoje řeči se vytváří v hodnotnější polokouli, ale v případě leváka, sice nepřecvičovaného, ale potýkajícího se s vlivy pravorukého prostředí, tyto spoje zčásti přechází s užíváním nevedoucí pravé ruky na nevedoucí levou polokouli a odtud pak mohou působit rušivě nebo tlumivě, což může způsobit oslabení řečových funkcí. U přecvičovaného leváka se spoje vytváří na polokouli levé, která ovládá vynuceně používanou pravou ruku. Mozkové ústředí pro řeč se tedy vytváří na levé polokouli, která je v tomto případě jen pomocná a je tedy méně hodnotná než polokoule pravá. Jako řídící orgán se u přecvičovaného leváka tedy vyvíjí méně vhodná levá polokoule a výkony rukou ani řeči pak nemohou být tak dobré, jako by byly v případě, že by byla řídící oblast utvořena na vedoucí polokouli. U přecvičovaného leváka se stává, že když není pod dohledem, používá ruky levé a v tomto případě se vytváří spoje řeči na jeho vedoucí polokouli, což pak působí rušivě nebo tlumivě na řeč, která je již tak oslabena tím, že hlavní řečová centra jsou utvořena na polokouli nevedoucí. Tlumivé působení na řeč znamená, že řeč se vyvíjí pomalu a s velkými obtížemi. Děti začínají mluvit až kolem třetího roku života i později, řeč bývá dlouho patlavá až nesrozumitelná. Mezi dětmi, které dlouhodobě špatně vyslovují, bývá více než polovina leváků a mezi dětmi, jejich řeč je ve svém vývoji opožděna, bývá více než polovina přecvičovaných leváků. Dráždivé nebo také rušivé působení znamená, že pokusy o náročnější mluvní projev se srážejí s popudy z polokoule nevedoucí, popřípadě vedoucí u přecvičovaného leváka, který občasně používá levé ruky, a tyto srážky se pak projevují jako koktavost. Mezi koktavými dětmi je podle některých badatelů až 60 % zjevných leváků. V populaci se vyskytuje více leváků trpících poruchami řeči, než praváků se stejnými obtížemi. Naopak také velká část leváků poruchami řeči netrpí a řeč dokonale ovládá. Příčinou poruch řeči zde není samo leváctví, ale skutečnost, že levorukost byla potlačována. Poruchy řeči mají spoustu příčin a přecvičování levorukosti může být jednou z nich. Poruchy řeči se ovšem nevyskytují u každého

28

přeučovaného leváka. Existují samozřejmě i děti, které přes násilné přecvičování začaly mluvit včas a bez zjevných poruch. Většinou ale šlo o děti se slabým stupněm levorukosti nebo s velmi dobrým mozkovým základem, které byly tedy schopné vydržet i násilné přecvičování bez zjevných následků.

4. Přecvičování a potlačování levorukosti Badatelé zjistili, že u leváků se vyskytuje více poruch než u praváků. Jde především o poruchy jako povahové a mravní úchylky, poruchy řeči, čtení a psaní a také poruchy chování. Bylo také zjištěno, že příčinou těchto poruch není samo leváctví, ale přecvičování leváků na praváky a potlačování levorukosti. Děti se podle svých možností brání násilnému a nešetrnému potlačování své vrozené levorukosti a tedy i své osobnosti. Děti, které jsou silné, se stávají vzdorovité až útočné, jsou zarputilé a nenávistné vůči osobě, které zasahuje do jejich přirozenosti. Děti slabé pak podléhají nátlaku a vyrůstají potom v slabochy, jsou ovládány pocitem křivdy a připadají si méněcenné. První dětské pokusy o kreslení a psaní ovlivňují, jak již bylo řečeno, rozvoj řeči a tím i nejvyšších hodnot člověka, rozumových schopností a povahy. Je tedy žádoucí, aby počáteční motorické pokusy o psaní a kreslení byly prováděny vedoucí rukou, což je úkol pro rodinu a mateřské školy. V případě, že dítě je přecvičováno, dochází nejen ke snížení výkonu písma, ale zároveň se potlačuje i řeč a vývoj rozumový. Přecvičování má také vliv na povahu. Potlačovaná činnost levé ruky se tak může projevit i nežádoucími povahovými rysy. Když dítě musí užívat méně obratné ruky, jsou tedy i výkony této ruky méně hodnotné než ty, na které by stačila vedoucí levá ruka. V případě, že se dítěti výkony nedaří, ztrácí dítě chuť k dané činnosti. Přecvičování a potlačování levorukosti je velmi často doprovázeno napomínáním, okřikováním a různými tresty. Za takového stavu je každá činnost doprovázena ze strany dítěte odporem a nelibostí. Vytváří se pak negativní vztah k činnostem rukou, k práci a dokonce i k lidem a to hlavně těm, kteří napomínáním a omezováním zabraňují dítěti v užívání jeho přirozeně obratnější ruky, čímž mu znepříjemňují život. Levoruké dítě, které je nuceno užívat pravé ruky, tak činí, především pokud je pod dozorem. V přirozených, nehlídaných situacích pak používá svou obratnější levou ruku. Tím se učí rozlišovat, kdy je pod tlakem a kdy ne. Učí se sklonu

29

k tajnůstkářství ba i k záludnosti (Sovák 1971, s. 53). Přecvičovaný levák musí užívat pravou ruku, ale z přirozeného sklonu chce užívat ruky levé. Srážejí se zde tedy přirozené sklony s výchovnými požadavky. Za jistých okolností dítě nemusí vědět, pro kterou ruku se má rozhodnout, zda pro vnucovanou pravou nebo pro ruku přirozeně obratnou, tedy levou. V těchto situacích se v něm pěstuje nerozhodnost, která se postupně stává až povahovým znakem. Typickými následky přecvičování leváka jsou motorický neklid, změny v chování jako

plačtivost, bázlivost

nebo

agresivita,

mstivost, neposlušnost,

tvrdohlavost či sklon ke lhaní a podvádění. Mohou se objevit i neurózy a to úzkost, negativismus, koktavost či pomočování. Často se objevuje odpor k učení, škole, zhoršování prospěchu, výkyvy v prospěchu nápadné především v diktátech a lepší výsledky v projevech mluvních než písemných. Objevuje se také nestálá pozornost, neobratnost až pohybová zmatenost, kdy dítě neví co dělat s pravou a co s levou rukou, plete si strany a podobně. Děti se silným stupněm levorukosti značně odolávají přecvičování, ale důsledky přecvičování jsou pak u nich velmi těžké. Při trvání na přecvičení spíše zlomíme charakter dítěte, než potlačíme levorukost (Sovák 1960, s. 103). U vrozených leváků se středním stupněm levorukosti je lepší záměrně nepřecvičovat, protože část činností již byla přesunuta vlivem pravorukého prostředí na pravou ruku, čímž vzniká rozkolísanost center řeči. Tyto vlivy pravorukého prostředí jsou samy o sobě dost velkým problémem a nemá smysl přidávat dítěti problémy další. Leváci slabého stupně pak často sami podlehnou vlivu okolního pravorukého prostředí a začnou užívat přednostně pravou ruku. Rodiče obvykle děti přeučují ve víře, že jim pomáhají anebo z vlastní bezradnosti nad výchovou leváka. Pokud jde o nenásilné a přirozené přecvičování ve věku, kdy jsou upevněny základy pro řeč a tím i základy nejvyšších hodnot člověka, nemusí takovéto přecvičování vyvolat žádné poškození. Pokud jde ale o násilné a důsledné potlačování levorukosti v době, kdy se dítě vyvíjí a tvoří se základy pro řeč a charakter může mít takovéto přecvičování velmi závažné následky. Následky přecvičování leváka jsou především tyto. Potlačení vedoucí levé ruky, čímž se vyřazuje ruka přirozeně obratná a dává se přednost méně obratné ruce pravé. Tímto se potlačuje obratnost dítěte a tím i chuť k práci. S rozvíjením činnosti vedoucí

30

ruky souvisí také vývoj řeči, s rozvojem řeči pak rozvoj myšlení a s tím i rozvoj nejvyšších hodnot člověka. Při potlačování činnosti vedoucí ruky se tedy potlačuje i řeč, myšlení a nejvyšší hodnoty člověka. Přecvičování vrozené levorukosti je potlačováním přirozených sklonů dítěte, kterému se dítě brání. Vytvářejí se tak nežádoucí povahové rysy a negativní postoj k vychovatelům a ke společnosti vůbec. Přeměna vedoucí ruky má tedy nepříznivý vliv na vývoj řeči, čtení í psaní. Změna vedoucí ruky ovlivňuje i sluch, strhává totiž vedoucí ucho na svoji stranu a tak se může objevit při přesunu vedoucího ucha sluchová nepozornost a nesoustředěnost. Vedoucí ruka strhuje na svoji stranu i zrak, který se ovšem brání a mohou se objevit potíže ve vidění. Tyto změny pak vyvolávají prostorový a směrový chaos, který může způsobit vývojové problémy. (Šupšáková 1998, s. 84) Z toho, co již bylo prozkoumáno je zřejmé, že výchova by měla být vedena tak, aby nebylo dítě poškozeno v rozvíjení svých schopností a dovedností, ani v budoucím životě. V případě leváků je tedy třeba vyřešit poměr dvou činitelů a to vlivů pravorukého prostředí a vrozené dispozice k přednostnímu užívání jedné ruky. Lze říci, že pravoruká společnost je rozšířena na celém světě a vrozené dispozice se objevují v přibližně stejné míře pro levostrannost i pravostrannost. Pravoruké děti tak mají díky pravorukému prostředí vše připraveno ke svému rozvoji. Levoruké děti jsou na tom hůře, protože od malička nastávají konflikty mezi jejich přirozenou dispozicí k užívání levé ruky a pravorukým prostředím. Těchto konfliktů přibývá především při vstupu do školy. Leváci se tedy musí přizpůsobit pravoruké civilizaci. Někteří lékaři a pedagogové zastávají názor, že levák má být od malička veden k přednostnímu užívání ruky pravé. Má být tedy důsledně, ale po dobrém, přecvičován. Dnes je již známo jaké škody mohou vznikat v důsledku přecvičování levorukosti, na což zastánci přecvičování reagují tím, že chyba není v přecvičování samotném, ale v tom, že děti jsou přecvičovány špatně. Pro přecvičování mluví požadavky pravoruké civilizace. Proti jsou pak poruchy, které vznikají jako následky přecvičování. Jakékoli přecvičování leváka vždy znamená zjevné nebo skryté poškození individua. Proti přecvičování hovoří také to, že jakékoli potlačování přirozené laterality, jakožto vývojově vyššího znaku je vlastně srážením daného individua na nižší úroveň vývoje než jaké by bylo schopno dosáhnout při ponechání své přirozenosti. Z již uvedených důvodů plyne, že levák by neměl být přecvičován. Toho by se měli být vědomi především rodiče, učitelé

31

v mateřských školách a učitelé prvních tříd základních škol. Nejčastěji jsou to rodiče, kdo tvrdě a neúprosně přecvičují své levoruké děti, často z mylného důvodu, že je tím ve škole uchrání před nepříjemnostmi. Podpora vrozené levorukosti či pravorukosti je podporou i řeči dítěte a tedy i jeho myšlení a tím ovlivňuje i poměr dítěte k vědě a umění a nakonec také utváření jeho mravních hodnot. V zájmu levorukých dětí a celé společnosti je tedy, aby byla levorukost přirozených leváků výchovně podpořena a byla tak využita při cestě k nejvyšším lidským hodnotám. Protože „leváctví je zcela přirozený fyziologický jev, je vývojovým stupněm stejně hodnotným jako praváctví a jen se zřetelem na pravoruké prostředí, v němž žijeme, vyžaduje jisté ohledy“ (Sovák 1971, s. 84). I pro výchovu leváků platí zásada Komenského: „Všechno plyň od sebe samo, buď násilí vzdáleno věcí!“ (dle Sovák 1971, s. 85).

5. Pomůcky pro leváky Existuje Sdružení levorukých neboli The lefthanders Association, které hájí zájmy leváků. Jeho zakladatel, britský spisovatel Michael Barsley, vyjádřil poslání tohoto sdružení slovy: „Na světě žije podle odhadu asi 200 milionů leváků a přitom pro ně neexistuje ani kosa, nůžky či škrabka na brambory“ (dle Šupšáková 1998, s. 80). Vyhlášen byl rovněž mezinárodní den leváků, který připadl na 13. srpen. S tím, že leváci začali být zařazováni mezi normální lidi, kteří mají také právo dělat běžné činnosti, například oškrábat brambory nebo otevřít si konzervu, začali postupně některé firmy vyrábět pomůcky pro leváky a v dnešní době se objevují i první obchody specializované přímo na zboží pro levoruké. Z vlastní zkušenosti vím, že ještě okolo roku 1995 nebylo téměř možné sehnat cokoli uzpůsobené pro leváka. Leváci jsou přizpůsobiví a většina používá pouze několik pomůcek vyrobených speciálně pro ně. Mezi tyto pomůcky patří především škrabka na brambory a otvírák konzerv, které spoustě leváků značně zpříjemnily život. Škrabky na brambory pro leváky jsou již poměrně běžným zbožím v klasických obchodech a otvíráky už je to horší. Proto je dobré podívat se na internetové obchody pro leváky, které jsou na WWW: ,

dále

na



a

další

na . V těchto obchodech je nabízeno převážně zboží pro levoruké, výběr je značný, a pokud něco nemají na skladě, není většinou problém dané zboží

32

sehnat. V České republice dnes existují pouze dva kamenné obchody určené pro leváky, jeden je v Praze a druhý v Brně. Tyto obchody vznikly díky internetovému obchodu uvedenému v předcházejícím výčtu na prvním místě. V těchto obchodech si určitě každý levák vybere něco, co mu usnadní život. Ať už je to speciální pero pro leváky, které má držátko vytvarované tak, aby malého leváka naučil správnému úchopu pracího náčiní, nebo návleky se stejnou funkcí. Dobrým nápadem jsou také pravítka a úhloměry s číselnou stupnicí v opačném směru, protože levák na stupnici nevidí přes svou levou ruku a rýsování se může změnit v nepříjemný boj s pravítkem. Malý leváci zajisté ocení i speciální ořezávátka. Stejně tak může malému levákovi usnadnit život penál uspořádaný tak, aby co nejlépe vyhovoval levorukému dítěti, tedy se zrcadlovým uspořádáním. Dnes jsou již v prodeji i omalovánky a písanky pro levoruké děti, které mají vzor na pravé straně stránky, aby na něj dítě po celou dobu práce vidělo a nemuselo přerušovat práci a uhýbat s levou rukou, aby se na vzor mohlo podívat. Zajisté se dá školní docházka zvládnout bez těchto pomůcek, většina leváků je nikdy neměla a spousta vůbec neví o tom, že existují, ale určitě jejich zakoupení usnadní malému levákovi prvotní učení se psaní a kreslení a školní docházku vůbec. Mezi další pomůcky pro leváky, které jsou často žádány, patří nůžky pro leváky. Ty se vyrábí jako obyčejné univerzální nůžky i jako specializované pro různé profese, tedy krejčovské, kadeřnické a podobně. Z kuchyňských potřeb jsou jistě oblíbené již zmiňované škrabky na brambory, otvíráky konzerv, ale také nože, příbory, vývrtky a různé konvičky a nálevky se zobáčkem na druhé straně než je běžné. Pro levoruké děti se vyrábí i hrnky, na kterých je obrázek vidět když ho dítě drží v levé ruce. Mezi další nabízené výrobky pro leváky patří například levoruké srpy, kytary, zahradnické nůžky či počítačové myši. Je tedy patrné, že i leváci si mohou život již značně usnadnit a cítit se stejně šikovní jako praváci. Úsilí vynakládané při každém pokusu o použití ryze praváckého přístroje, způsobuje v levácích pocit neobratnosti a neschopnosti, i když není jejich vinou, že je pro ně daná činnost nesnadná. Obzvláště děti se mohou cítit nešikovné, když musí ve škole přerušovat psaní či rýsování aby se podívaly na předlohu či zkontrolovaly na pravítku, jak dlouhou úsečku již narýsovaly a pak nemohou plynule navázat. Stejně tak se mohou hlavně malé děti cítit diskriminované, když jim rodiče koupí hrneček s obrázkem a oni ho nikdy při pití neuvidí. Dospělým a hlavně pravákům

33

se tyto věci většinou jeví jako nedůležité detaily, malichernosti, které není vůbec třeba řešit, ale pro malé dítě, které dělá jen to, co je pro něj přirozené a přitom je znevýhodněno, to může znamenat zbytečnou křivdu.

6. Levorukost na základní škole V rámci výzkumu, který byl pojat spíše jako předvýzkum pro diplomovou práci, byl zadán dotazník týkající se leváctví žákům a učitelům druhého stupně tří základních škol a to základní školy v Branišovicích s kapacitou asi 280 žáků, tedy jedné třídy v 1. až 9. ročníku, základní školy ve Velkém Beranově se stejnou kapacitou a základní školy v Uherském Brodě s kapacitou 500 žáků a třemi třídami v každém ročníku druhého stupně. Dotazník určený žákům byl zaměřen na zjištění počtu levorukých, pravorukých a přeučených dětí. Dále na postoj pravorukých žáků k levorukým, na postoj učitelů k levorukým žákům a na obtíže levorukých žáků ve vzdělávacím procesu. Dotazník určený učitelům byl zaměřen především na jejich postoj k levorukým žákům a na jejich názor na přecvičování leváků.

6.1 Výzkum mezi žáky 2. stupně základní školy Výzkumný vzorek tvořilo 251 dětí, z toho 114 dívek a 137 chlapců. Přesné složení je patrno z následující tabulky. Třída Žáci 6.

Celkem 7.

8.

9.

dívky

18 29 36 31 114

chlapci

25 36 47 29 137

celkem

43 65 83 60 251

Tab. 2: Žáci 2. stupně základní školy

Následující graf ukazuje procentuální zastoupení leváků, praváků a přeučených leváků ve výzkumném vzorku podle pohlaví a jednotlivých tříd.

34

Graf 1: Procentuální zastoupení praváků, leváků a přeučených leváků ve výzkumném vzorku

Z grafu je patrné, že mezi žáky druhého stupně převažují praváci, stejně jako v celé populaci. Pravorukých bylo 215 žáků z celkového počtu 251, tedy 86 %. Levorukých žáků bylo pouze 30, tedy 12 % a přeučených leváků byla pouze 2 % z celkového vzorku tedy 6 žáků. Pravorukých žáků bylo nejméně v šestých třídách, pouze 65 %, zatímco ve vyšších ročnících jich bylo okolo 90 %. Leváků bylo tedy v sedmých, osmých a devátých třídách přibližně 10 %, zatímco v šestých třídách jejich podíl vzrostl na více než 20 %. V šestých třídách byli jako v jediných zaznamenáni přeučení leváci, kteří činili 12 % z celkového počtu žáků šestých tříd. Zajímavé je, že pět ze šesti přeučených leváků jsou žáky téže školy. Mezi chlapci pak bylo dvakrát více leváků než mezi dívkami. Poměr pravorukých a přeučených dívek a chlapců se nijak výrazně nelišil. Další otázka byla zaměřena na zjištění, na které straně lavice si žáci myslí, že by měl sedět levák, sedí-li vedle praváka. Následující graf shrnuje výsledky v celkové skupině 248 odpovídajících osob.

35

Graf 2: Umístění leváka v lavici vedle praváka podle odpovědí žáků

73 % dětí, tedy téměř ¾ v celkového počtu dotázaných věděli, že levák má sedět v lavici nalevo od praváka. Téměř 15 % procent si bylo jisto, že je to napravo, ale zde není jisté, zda si žáci pouze nepředstavili situaci z opačného pohledu. Tři procenta se pak domnívala, že je jedno zda sedí levák vpravo nebo vlevo vedle praváka a desetina dotazovaných žáků přiznala, že neví. Nebyly zjištěny významné rozdíly v odpovědích na tuto otázku ani podle pohlaví, ani podle příslušnosti k ročníku a dokonce ani mezi levorukými a pravorukými žáky. Další otázky pokládané všem žákům směřovaly k zjištění, kolik učitelů si podle žáků všímá leváků v jejich třídě a na zjištění, zda jejich třídní učitel upravil zasedací pořádek tak, aby leváci seděli na správné straně v lavici, tedy po levé straně praváka. Nebyly zjištěny odchylky v odpovědích chlapců a dívek, ani leváků a praváků a i v jednotlivých ročnících byl poměr jednotlivých odpovědí vyrovnaný. Na otázku zda si učitelé všímají leváků, měli žáci možnost zvolit z pěti odpovědí a to že si všímají leváků všichni, většina, asi polovina, málokterý nebo nikdo z učitelů. Následující graf ukazuje podíl jednotlivých odpovědí mezi 236 žáky, kteří na otázku odpověděli.

36

Graf 3: Názor žáků na to, zda si učitelé všímají leváků ve třídě

Z grafu je jasně patrné, že téměř polovina žáků si myslí, že několik málo učitelů si leváků ve třídě všímá. Téměř 30 % žáků má pocit, že si leváků nevšímá nikdo z učitelů. Jen necelých 15 % žáků zaregistrovalo zájem o leváky u většiny učitelů. Pocit žáků, že si učitelé nevšímají leváků, může být způsoben i tím, že na druhém stupni jsou již levorucí žáci naučeni zvládat většinu úkolů bez speciálního předvedení levou rukou a tedy již učitelé nepředvádí levoruké činnosti tak často a tedy neupozorňují na leváky ve třídě a na to, že o nich ví. Další otázka pak byla položena v návaznosti na otázku, kde v lavici má sedět levák. Děti byly tázány, zda jejich třídní učitel nebo učitelka upravili zasedací pořádek žáků s ohledem na leváky. Výsledky jsou patrny z grafu 4. Více než polovina z 246 odpovídajících žáků je přesvědčena, že jejich třídní učitel zasedací pořádek neupravil a jen méně než 20 % si myslí opak.

Graf 4: Provedení upravení zasedacího pořádku třídním učitelem podle názoru žáků

37

V dalších částech byl dotazník rozdělen na otázky určené pouze pro praváky, pouze pro leváky a pouze pro přeučené leváky.

6.1.1 Otázky pro praváky Tyto otázky byly zaměřeny především na vztah praváků k levákům. Žákům byla položena otázka, zda jsou ochotni levákovi pomoci a pokud ano tak jakým způsobem. Z 208 odpovídajících žáků uvedlo celých 90 %, že jsou ochotni levákovi pomoci alespoň občas. Pouhých 10 % pak projevilo neochotu pomoci. Více ochoty se projevilo u dívek, u chlapců se víckrát objevila odpověď ne, ale rozdíl není nijak výrazný. Nejčastěji žáci uváděli, že jsou ochotni umožnit levákovi sedět na správné straně lavice a to v 65 % případů. Další bylo provedení činnosti místo leváka, v případě, že je k ní třeba speciální pomůcky pro leváka, která není k dispozici a to u 22 % žáků. Deset procent žáků pak bylo ochotno pomoci levákovi s převedením činnosti z pravé ruky na levou. Další otázka byla zaměřena na to, zda žáci znají nějakého leváka. Většina, tedy 76 % žáků uvedlo, že mají spolužáka leváka. 50 % pak nalezlo leváka mezi svými kamarády. 10 % má leváka mezi svými učiteli, 8 % mezi sourozenci a 8 % mezi rodiči. Pouze 3 %, tedy 7 žáků uvedlo, že žádného leváka neznají, což bude spíše způsobeno tím, že je levorukost neupoutává a nevšímají si jí.

6.1.2 Otázky pro leváky Rozložení leváků ve výzkumném vzorku popisuje následující graf.

Graf 5: Poměr leváků v jednotlivých ročnících

38

Z celkového počtu 30 leváků se jedna třetina nachází mezi žáky 6. třídy, téměř jedna třetina pak mezi žáky 8. třídy. Zbylá jedna třetina je rozložena mezi žáky 7. a 9. třídy. Nejméně leváků je v sedmých třídách, pouze 17 %.

Graf 6: Rozložení leváků ve vzorku podle pohlaví

Při rozložení leváků podle pohlaví je patrné, že levorukých chlapců je dvakrát více než levorukých dívek. V jednotlivých třídách se pak poměr mění, ale kromě žáků osmé třídy převažují levorucí chlapci. V osmé třídě je pak o málo více levorukých dívek než chlapců. Levákům byla položena otázka, zda jim nějaká činnost ve škole činí potíže, kvůli jejich levorukosti. Téměř polovina, přesněji 43 % leváků uvedlo, že žádné potíže nemají, což může být důsledkem toho, že žáci druhého stupně již dříve museli většinu potíží překonat a nyní si již zvykli a našli způsob jak školní činnosti vykonávat. 30 % levorukých žáků pociťuje potíže v matematice při rýsování, téměř stejný počet při výuce informačních technologií, kde způsobuje potíže poloha myši u počítače, popřípadě umístění numerické části klávesnice vpravo. Čtvrtina žáků pak cítí potíže při psaní a kreslení a 7 % při tělesné výchově, zvláště při hodu míčem, vrhu koulí a podobných

činnostech

předváděných

vyučujícím

pro

pravostranný

výkon,

který je nutné převést na levou stranu. Dále byla levákům položena otázka, zda vlastní nějaké pomůcky speciálně upravené pro leváky. Více než polovina žáků uvedla, že vlastní nůžky pro leváky, desetina pero, 13 % škrabku na brambory, 7 % pravítko a stejné množství otvírák na konzervy a 3 % levorukých dětí vlastní speciální nůž pro leváky. 30 % leváků

39

uvedlo, že žádnou speciální pomůcku nevlastní. Na tuto otázku navazovala otázka, zda jim nějaké pomůcky chybí v nabídce běžných obchodů. Pouze jeden levák uvedl, že mu v nabídce chybí možnost zakoupení velkých nůžek upravených pro leváky, ostatní nepocítili, že by jim nějaké pomůcky chyběly. Poslední otázkou pro leváky bylo, zda se je někdo snažil přeučit a pokud ano, kdo to byl. 80 % levorukých žáků si je jisto, že se je nikdo přeučit nesnažil, 13 % si nevzpomíná a pouze 7 %, tedy 2 leváci si pamatují, že se je někdo přeučit snažil, ale nepovedlo se mu to. V jednom případě byl přeučujícím učitel na 1. stupni základní školy a v druhém matka leváka.

6.1.3 Otázky pro přeučené leváky Přeučení leváci, jak již bylo uvedeno, se objevili pouze v šestých třídách. Přeučených leváků bylo nalezeno šest, z toho 3 chlapci a 3 dívky. Pět z těchto šesti přeučených leváků jsou žáky téže školy. Zde bylo zjišťováno především, kdo leváka přeučoval, kterou ruku dnes převážně používá pro jiné činnosti než je psaní, jako držení lžíce, hod míčem a podobně, a zda mu přeučování způsobilo nějaké potíže. Žáci uváděli, že je přeučovaly matky, babičky a učitelé v mateřské škole. Většina uváděla, že se u nich žádné poruchy, které mohly být způsobeny přeučováním, neobjevily, pouze jeden přeučený levák si vzpomíná na dočasné poruchy zraku. V případě užívání jedné z rukou pro vykonávání jiných činností než je psaní se polovina vyjádřila, že užívá pravou ruku a polovina, že umí tyto činnosti provést oběma rukama.

6.2 Výzkum mezi učiteli 2. stupně základních škol Následující tabulka ukazuje rozložení výzkumného vzorku učitelů druhého stupně základních škol podle pohlaví a věku. Tab. 3: Učitelé 2. stupně ZŠ podle pohlaví a věku

věk pohlaví

celkem do 35 let

35 až 45 let

46 až 55 let

více než 55 let

muž

5

0

0

0

5

žena

10

3

1

1

15

celkem

15

3

1

1

20

40

Celkem bylo dotazováno 20 učitelů vyučujících na 2. stupni základních škol. Z toho bylo 5 mužů a 15 žen. Tři čtvrtiny učitelů pak byly ve věku do 35 let, a to všichni muži a dvě třetiny žen. Dále byla zkoumána délka působení ve školství, což názorně ukazuje následující graf. Muži se vyskytovali díky nízkému věku jen v kategoriích méně než 5 let a 6 až 10 let. Ženy pak spadaly taktéž převážně do těchto kategorií, které společně tvoří 70 % dotázaných. Z dotázaných bylo 70 % učitelů třídních.

Graf 7: Rozdělení učitelů 2. stupně ZŠ podle délky práce ve školství

Co se týče preference jedné z rukou, bylo mezi učiteli 18 praváků, 1 levoruká učitelka a jeden přeučený levák mezi mužskou částí dotazovaných učitelů. 85 % učitelů pak uvedlo, že si ve výuce všímá svých levorukých žáků. 40% učitelů sleduje svoje levoruké žáky, jak provádí některé činnosti levou rukou, 40 % také hlídá, zda sedí leváci na správné straně v lavici. Jedna čtvrtina učitelů sleduje, zda nemá levoruký žák potíže při výuce, aby se problémovou činnost mohl pokusit pro příště vyřadit nebo uzpůsobit pro leváky. Jedna pětina učitelů se také snaží přizpůsobovat levákům některé činnosti. Dále byli otázky zaměřené na pomoc levorukým žákům. Téměř všichni učitelé jsou ochotni levákovi pomoci, když má problém způsobený levorukostí. 85 % učitelů je schopno předvést alespoň některé činnosti i levou rukou, mezi nejčastěji předváděné činnosti patří řezání, pilování, hoblování a další práce v praktickém vyučování, hod 41

míčem, práce s myší u počítače či kružítkem při rýsování, ale také psaní či držení tužky jsou schopni někteří vyučující na druhém stupni základní školy předvést levou rukou. Další otázky směřovaly k zjištění postoje učitelů k přeučování a jejich zkušeností s přeučováním. Pouze 30 % z dotázaných učitelů uvedlo, že se setkalo s přeučováním leváků. Jeden z nich byl sám přeučován a ostatní pak učili přeučeného žáka. Názor na to, co mohlo přeučování levákům přinést, se velice různí. Bylo nabídnuto 5 možných odpovědí a to, že přeučování přinášelo jen výhody, více výhod než problémů, žádné výhody ani problémy, méně výhod než problémů nebo jen problémy. Jak učitelé odpovídali, nejlépe ukazuje následující graf.

Graf 8: Názor učitelů na to, co mohlo přeučování levákům přinést

42

Závěr Leváků je na světě mnoho, i když jsou považováni za menšinu. Četní umělci a vědci byli leváci. Například vědec, malíř a vynálezce Leonardo da Vinci byl vyhraněným levákem, který žil v 15. století a nikdy nebyl přeučován. Psal a kreslil levou rukou, jím navrhované stroje byly uzpůsobeny pro obsluhu z levé strany. Leonardo dokonce psal zrcadlově. Jeho kresby mají v tazích specifické znaky příznačné pro levou ruku a právě díky tomu je možno bezpečně odlišit originály od padělků (Sovák 1960, s. 107). Dalším slavným levákem je například Michelangelo Buonaroti. Slavným českým levákem je malíř Jan Trnka, který kreslí levou a poznámky připisuje přicvičenou pravou rukou. Mezi vědci byl levákem například I. P. Pavlov, který byl úplným levákem. Jeho levorukost se projevovala v činnostech, které vyžadovaly značné soustředění a intelektové vypětí a tak bral při nejnáročnějších částech operací skalpel do levé ruky a při vzrušených debatách gestikuloval taktéž levou rukou (Sovák 1960, s. 108). Mezi leváky patří i astronaut Edwin Aldrin, zakladatel skautského hnutí Lord Baden-Powell či bývalý kubánský prezident Fidel Castro, významný fyzik Albert Einstein nebo také animované postavy známého seriálu Simpsonovi Bart Simpson, Ned Flanders, pan Burns a Vočko stejně jako jejich autor Matt Groening. Hodně leváků lze najít i mezi americkými prezidenty, například 20. americký prezident James A. Garfield, poté 31. prezident Herbert Hoover, 33. Harry S. Truman, 38. Gerald Ford, 40. Ronal Reagan, 41. George H. W. Bush a 42. Bill Clinton (Healey 1998, s. 34). Mezi světovými panovníky jsou za leváky označováni Alexandr Veliký, Karel I. Veliký, Julius Cesar, Napoleon Bonaparte, Ludvík XVI., královna Viktorie, královna Alžběta, Alžběta II., princ Charles a princ William (Healey 1998, s. 101). Mezi známými herci je mnoho leváků, například Kim Basinger, Robert de Niro, Jim Carrey, Greta Garbo, Marilyn Monroe, Charlie Chaplin, Bruce Willis nebo Tom Cruise (Healey 1998, s. 45). Mezi hudebníky pak Phil Collins, Celine Dion, Jimi Hendrix, Annie Lennox, Sergej Rachmaninov, Sting a hned dva ze čtyř členů slavné skupiny Beatles, Ringo Starr a Paul McCartney (Healey 1998, s. 68). Je tedy patrné, že leváci nejsou nijak rozumově ani talentově omezeni, jak se dříve předpokládalo, naopak mezi slavnými a významnými lidmi je jich až nápadně mnoho. Dalo by se tedy říci, že levorukost ne, že škodí vývoji člověka a měla by tedy být potlačena, ale při jejím správném rozvoji může být vlastností výhodnou.

43

Levorukost je tedy naprosto přirozeným jevem vznikajícím na základě dominance pravé mozkové polokoule, tedy opačné než u praváka. Fyziologický základ pro správný vývoj je tedy u obou typů stejný. Leváci jsou ale znevýhodněni vlivem pravorukého prostředí, které jim staví do cesty větší či menší překážky. Mezi menší překážky patří společenské úkony vykonávané pravou rukou a použití některých pravorukých nástrojů. Větší překážkou je pak přesvědčení některých lidí, že leváci jsou něčím podivným a je tedy třeba přeučovat levoruké děti na praváky. Zdálo by se, že dnes, více než 40 let po vydání metodického pokynu nepřeučovat leváky, se již u dětí školního věku s přeučením nesetkáme. Opak je však pravdou. I přesto, že je mezi dětmi spousta leváků, objevuje se neustále množství, sice menší než v minulosti, ale pořád ještě poměrně alarmující, leváků přeučených a přeučovaných. Při průzkumu jsem se zaměřila i na to, zda lidé, převážně učitelé, ví, jaké škody mohlo přeučování přinést a mnoho lidí si bohužel neuvědomuje ještě dnes, jak nebezpečným zásahem do přirozenosti dítěte přeučování je. Naopak by se dalo říci, že se objevuje pořád více lidí, kteří chtějí levákům usnadnit život a zakládají obchody se zbožím pro leváky a kluby, které se zaměřují na předávání zkušeností mezi leváky a hlavně mezi rodiči leváků, kteří si s výchovou neví rady, ale zároveň si uvědomují, že pro dítě bude mnohem výhodnější vyrůstat jako levák a to i za cenu potíží při učení některým činnostem, které jsou pro praváka běžné, ale pro leváka nepřirozené a je tedy třeba je upravit a za cenu zvýšených nákladů rodiny na zakoupení alespoň některých speciálních pomůcek. Tyhle potíže jsou rozhodně menší a příjemnější než potíže, které by mohlo přinést případné přeučování. Protože jsem sama levačka, bylo by mým velkým přáním přispět k tomu, aby učitelé a rodiče upustili od jakýchkoli pokusů o přeučování levorukých dětí, které je minimálně naprosto zbytečné, i kdyby dětem neublížilo. I levák může žít kvalitní život, a pokud je mu poskytnuta možnost, může se po stránce zručnosti dostat i dále než pravák, protože je nucen používat i pravou ruku k mnoha náročnějším činnostem než je nucen pravák používat levou.

44

Resumé Tato bakalářská práce pojednává o Problematice levorukosti a levácích na druhém stupni základních škol. Nosným textem je teoretické vysvětlení laterality jako příčiny přednostního užívání jednoho z párových orgánů a dále je práce zaměřena hlavně na nejvýraznější projev laterality, tedy přednostní užívání jedné z rukou, v tomto případě ruky levé. Zabývá se tím, jak lze levorukost poznat, jak postupovat při výchově leváka a to především při výuce psaní. Zmíněna je zde i problematika přeučování leváků, především s důrazem na nevhodnost přeučování a jeho možné negativní následky. Práce je doplněna o výzkum týkající se levorukosti na druhém stupni základní školy a to mezi žáky i mezi učiteli. Zjišťován byl hlavně poměr žáků levorukých, pravorukých a přeučených, jejich přístup k levákům, potíže leváků a původci přeučování. Mezi učiteli byl zjišťován hlavně přístup k levorukým žákům a názory na přeučování leváků.

Summary This bachelor’s treatise discusses about issues of left-handedness and lefthanders from 6th to 9th degree of primary school. Basic article is theoretical explication of laterality as a reason for prior usage of pair organs. Thereinafter is this treatise aimed at strongest manifestation of laterality – priority usage of one hand, left hand in this meaning. It is engaged in recognizing left-handedness, progress in left-handers education, especially in writing. Mentioned is issue of re-exercising of left-handers, with emphasis on incorrectness of re-exercising with possible negative after-effects. Treatise includes research of left-handedness made in classes from 6th to 9th degree of primary school between pupils and teachers. Mainly ratio between left-handers, righthanders and re-exercised left-handers was finding, as well as approach to left-handers, problems of left-handers and re-exercisers. Between teachers was ascertaining especially approach to left-handers and opinions about re-exercising of left-handers.

45

Seznam použité literatury: BRAGDON, A. D. Když mozek pracuje jinak. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 113 s. ISBN 80-7367-066-6 DOLEŽALOVÁ, J. Současné pohledy na výuku elementárního čtení a psaní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2001. 76 s. ISBN 80-7041-100-7

DRNKOVÁ, Z., SYLLABOVÁ, R. Záhada leváctví a praváctví. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1983. 113 s.

HEALEY, J. M. Leváci a jejich výchova. 1. vyd. Praha: Portál, 2002. 111 s. ISBN 807178-701-9

KŘIŠŤÁNOVÁ, L. Diagnostika laterality a metodika psaní levou rukou. 4. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 1998. 45 s. ISBN 80-7041-914-8 KŘIVÁNEK, Z., WILDOVÁ, R. a kol. Didaktika prvopočátečního čtení a psaní. Praha: Pedagogická fakulta UK, 1998. 141 s. ISBN 80-86039-55-2

SOVÁK, M. Výchova leváků v rodině. 4. vyd. Praha: SPN, 1971. 87 s.

SOVÁK, M. Výchovné problémy leváctví. 1. vyd. Praha: SPN, 1960. 112 s.

SYNEK, F. Záhady levorukosti. 1. vyd. Praha: Horizont, 1991. 175 s. ISBN 80-7012054-1

ŠUPŠÁKOVÁ, B. Písmo a písanie. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského, 1998. 219 s. ISBN 80-223-1293-2 TYMICHOVÁ, H. Nauč mě číst a psát. 3. vyd. Praha: SPN, 1992. 139 s. ISBN 80-0426186-8

46

ZOCHE, H. J. Vidím svět i z druhé strany. 1. vyd. Praha: Ikar, 2006. 159 s. ISBN 80249-0647-3

Obchod pro leváky [online]. c2007-2008 [cit. 2008-04-03]. Dostupný z WWW: .

Obchod pro levoruké [online]. c2007 [cit. 2008-04-03]. Dostupný z WWW: .

Prolevaky.cz

[online].

c2008

[cit.

2008-04-03].

.

47

Dostupný

z

WWW: