MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky
Matka a nedonošené dítě Bakalářská práce
Brno 2009
Vedoucí práce:
Autor práce:
PhDr. Mgr. Dagmar Opatřilová, Ph.D.
Jana Řihánková
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně s použitím pramenů uvedených v seznamu literatury.
Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně, dne 1. dubna 2009
Jana Řihánková
Poděkování Děkuji PhDr. Mgr. Dagmar Opatřilové, Ph.D. za odborné vedení mé bakalářské práce, za cenné rady a poskytnuté připomínky při zpracování. Také děkuji předsedkyni občanského sdružení Nedoklubko Lence Novotné za ochotu, čas a průběžnou pomoc s hledáním podnětů a materiálů k práci, Ing. Evě Kopasové za laskavost, přínosné konzultace a předání osobních zkušeností a Mgr. Haně Jahnové za vstřícnost, odborné psychologické rady a poskytnutí materiálů.
Obsah ÚVOD ............................................................................................................................... 5 1
PŘEDČASNĚ NAROZENÉ DÍTĚ ........................................................................ 6
1.1
Předčasný porod (Partus praematurus) ......................................................................................... 6
1.2
Klasifikace nezralého novorozence ................................................................................................. 8
1.3
Komplikace nedonošenosti ............................................................................................................... 9
1.4
Prognóza nezralého dítěte .............................................................................................................. 11
1.5
Možnosti včasné intervence ........................................................................................................... 13
2
MATKA (RODIČE) PŘEDČASNĚ NAROZENÉHO DÍTĚTE ...................... 16
2.1
Psychický stav matky (rodičů) po předčasném porodu ............................................................... 16
2.2
Poporodní deprese .......................................................................................................................... 17
2.3
Fáze zpracování zátěže ................................................................................................................... 19
2.4
Bonding ............................................................................................................................................ 21
2.5
Podpora rodičů předčasně narozeného dítěte .............................................................................. 23
3 METODY A TECHNIKY PODPORUJÍCÍ ROZVOJ VZTAHU MEZI MATKOU A NEDONOŠENÝM DÍTĚTEM ............................................................. 24 3.1
Cíl bakalářské práce, metodologie ................................................................................................ 24
3.2
Klokánkování (Kangaroo Care) ................................................................................................... 24
3.3
Motýlí masáže ................................................................................................................................. 28
3.4
Konejšivý dotek (Containment holding) ....................................................................................... 31
3.5
Metoda pevného objetí ................................................................................................................... 34
3.6
Bazální stimulace ............................................................................................................................ 36
ZÁVĚR ........................................................................................................................... 40 RESUMÉ........................................................................................................................ 42 SUMMARY ................................................................................................................... 42 POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE ........................................................ 43
Úvod Díky současnému stylu života a pokroku v medicíně se rodí stále více dětí předčasně a obyčejně zůstávají v nemocničním zařízení, velmi často izolovány bez účasti matky. Odtržením dítěte od matky dochází k přerušení psychosomatických vazeb mezi nimi. Ve své práci rozebírám nejen následky narušených vazeb, ale také jejich obnovení. Tato problematika mě zaujala na základě mé praktické zkušenosti. Měla jsem možnost se příležitostně po dobu několik let starat o nedonošená dvojčata. V tomto období jsem byla v kontaktu se členy občanského sdružení Nedoklubko, kde se sdružují především rodiče nedonošených dětí. Postnatální vývoj nedonošených dětí bývá často velmi problematický, proto se rodiče snaží získat co nejvíce informací. Pokud jsou děti nějakou dobu odloučeny od matky, dochází k hlubokému narušení citových vazeb na obou stranách a v mnoha případech se tyto vazby velmi těžce obnovují. Pro matku je toto velmi náročné období, kdy se musí na psychické a emoční rovině vyrovnávat s obtížnou životní situací. Prožívá pocity bezmoci, viny, selhání, úzkosti a může mít problém s navázáním citového pouta k dítěti. Z praxe vyplývá, že ženě předčasně narozeného dítěte není v nemocnici poskytována psychická podpora ze strany odborného zdravotního personálu. Největší oporou je jí manžel/partner. Cílem práce bylo shromáždit, definovat a popsat techniky, které mohou napomoci k navázání a prohloubení vztahu mezi matkou (rodiči obecně) a nedonošeným dítětem. Snahou bylo poukázat na nutnost prohloubení zájmu a psychické podpory matky ze strany odborného personálu a emoční podpory ze strany matky ke svému dítěti pomocí doteků. Práce byla rozdělena do 3 kapitol. V první se nahlíží na problematiku předčasného porodu, na jeho příčiny a následky, komplikace ve vývoji nezralého novorozence, jeho prognózu a možnosti včasné intervence. Druhá kapitola se zaměřuje na matku (rodiče) předčasně narozeného dítěte, její psychický stav, význam mateřského pouta a vztahu k dítěti a důsledky při jeho narušení. Ve třetí kapitole jsou předloženy shromážděné techniky a metody, které obnovují a zlepšují vztah mezi matkou a dítětem, upevňují mateřské city a pomáhají tak i zdravému vývoji dítěte. Bakalářská práce byla zpracována jako monografická procedura za použití technik obsahové analýzy, analýzy informačních zdrojů, analýzy a překladu zahraniční literatury, zúčastněného pozorování a nestandardizovaného rozhovoru. 5
1 Předčasně narozené dítě 1.1 Předčasný porod (Partus praematurus) Vymezení pojmu Za předčasný porod se podle Roztočila (2001) považuje ukončení těhotenství mezi 24.-37. týdnem gestačního stáří. Hmotnost novorozence je nižší než 2500 g. Pokud je hmotnost plodu nižší než 1000 g a jeví známky života (srdeční akce, dýchací pohyby, reakce na podráždění apod.), je ukončené těhotenství klasifikováno jako porod, když však známky života nejeví, je ukončené těhotenství klasifikováno jako potrat. Pokud plod jeví známky života déle než 24 hodin, klasifikujeme ukončené těhotenství jako porod i u plodu menšího než 500 g.
Epidemiologie V rozvinutých zemích je frekvence výskytu prematurity mezi 5-10 % porodů, ve Spojených státech mezi 7-11 % porodů. V České republice dlouhodobě osciluje jeho výskyt kolem 6 %. V rozvíjejících se zemích se předčasný porod vyskytuje více než v 10 %. Předčasný porod je příčinou cca 85 % neonatálních úmrtí u novorozenců bez vrozených vývojových vad (Roztočil, 2008). Většinou váží tyto děti pod 2 500 gramů. Jejich naděje na přežití závisí více na stáří těhotenství než na porodní hmotnosti. Čím dříve se narodí, tím nezralejší jsou jejich organické funkce (Nees-Delaval, 1995).
Predisponující rizikové faktory Mikulandová (2004) uvádí jako rizikové faktory předčasného porodu: •
vrozené a získané vady dělohy
•
chronické onemocnění ledvin
•
vícečetné těhotenství
•
fyzická zátěž, psychický stres
•
špatná socioekonomická situace, svobodná nebo nezaměstnaná těhotná
•
podvýživa 6
•
kouření, alkohol, drogy
•
věk matky nižší než 18 nebo vyšší než 35 let
•
předčasný porod v anamnéze
•
nedostatečná nebo chybějící prenatální péče
Komplikace v těhotenství vedoucí k předčasnému porodu Podle Roztočila (2008) patří mezi komplikace v těhotenství: •
infekce (močová infekce, infekce porodních cest, intrauterinní infekce, infekce streptokoky skupiny B)
•
stavy vedoucí k nadměrné distenzi stěny děložní (vícečetné těhotenství, vrozené vývojové vady plodu, pokročilé stavy Rh inzoimunizace atd.)
•
krvácení v prvním nebo ve druhém trimestru
•
nitrobřišní chirurgický výkon
•
intrauterinní úmrtí plodu
•
onemocnění matky (preeklampsie, eklampsie, HELLP syndrom, hypertenze, kardiopatie, anémie aj.)
•
chromozomální, metabolické a strukturální vrozené vývojové vady plodu
Hájek (2004) uvádí čtyři nejčastější příčiny vedoucí k předčasnému porodu: •
předčasný nástup děložní činnosti
•
předčasný odtok plodové vody = PROM
•
iatrogenní příčiny – porod se předčasně vyvolá z důvodu onemocnění matky nebo plodu
•
fetální stres
U předčasného porodu se zkracují jednotlivá fyziologická stadia, která normálně probíhají od koncepce až do porodního termínu: stadium relaxace, aktivace a manifestace (Hájek, 2004).
7
Příznaky předčasného porodu Kobilková (2005) píše, že mezi první příznaky předčasného porodu patří bolesti v podbřišku a v kříži, které jsou zpočátku zcela nepravidelné. Často je provází silnější výtok z rodidel. Nepravidelné stahy se mohou změnit na zcela pravidelnou děložní činnost (kontrakce). U některých žen začíná předčasný porod odtokem plodové vody.
Hájek (2006) dělí předčasné porody podle pokročilosti na čtyři klinická stadia: 1.
předčasný porod hrozící
2.
předčasný porod počínající
3.
předčasný porod v běhu
4.
předčasný odtok plodové vody
Prevence předčasného porodu Prevence předčasného porodu je jedním ze základních cílů porodnické péče. Cílem programů prevence je včasné rozpoznání a intervence, ještě než se objeví první symptomy. Řadu příčin však nemůže lékař ovlivnit (např. věk matky, sociální podmínky, mnohočetné těhotenství apod.). Včasné zjištění co nejvíce rizikových faktorů a věnování větší pozornosti rizikové pacientce je předpokladem správného postupu. Je třeba zavést časté kontroly s důrazem na monitorování děložní činnosti, stav porodních cest a zavedení včasné léčby hrozícího předčasného porodu (Hájek, 2004).
1.2 Klasifikace nezralého novorozence Předčasně narození novorozenci se liší podle hmotnosti a jsou zatíženi různým stupněm poporodních rizik a komplikací. Děti narozené předčasně tvoří 2/3 novorozenců s nízkou porodní hmotností. Nezralý novorozenec je novorozenec narozený od hranice životaschopnosti, to znamená asi od 24. - 25. gestačního týdne, do konce 37. gestačního týdne. Životu ve vnějším prostředí se přizpůsobuje s většími či menšími obtížemi (Borek, 2001).
8
Roztočil (2008) rozděluje nedonošené novorozence v závislosti na hmotnosti do 4 skupin: •
2499 – 1500 gramů: novorozenci nízké porodní hmotnosti
•
1499 – 1000 gramů: novorozenci velmi nízké porodní hmotnosti.
•
999 – 500 gramů: novorozenci extrémně nízké porodní hmotnosti
•
499 a méně gramů: novorozenci neuvěřitelně nízké porodní hmotnosti
Nedonošené děti z nízkých váhových skupin jsou propouštěny domů z neonatologického pracoviště s hmotností, která se blíží porodní váze zralejších dětí (většina nedonošených má při propuštění obvykle nejméně kolem 2000 gramů). Přesto zkrácení nitroděložního vývoje, případně prodělání komplikace raně postnatální adaptace, mohou zanechávat dlouhodobější zvýšenou zranitelnost vůči některým patologickým stavům (Peychl, 2009).
1.3 Komplikace nedonošenosti Za nedonošené jsou považovány děti, které se narodí před dokončeným 37. týdnem těhotenství. U takových dětí je díky nezralosti imunitního systému snížena schopnost bránit se infekcím a některé jejich orgány nemusejí ještě fungovat správným způsobem.
Charakteristické znaky nezralosti Nejvýznamnější jsou následující charakteristické znaky (srov. Borek, 2001; Sarti, Sparnacci, 2007):
Kůže Těžce nezralí novorozenci mají kůži živě červenou, průsvitnou, gelatinozní, chybí jim mázky a lanugo mívají řídké. Méně nezralí novorozenci mají kůži tmavě růžovou, prosvítají jim jen velké žilky a je bohatě pokryta mázkem. V různém rozsahu mají kůži pokrytou jemnými chloupky (lanugem), hlavně na krku, ramenou a zádech. 9
Kůže nedonošených je velmi citlivá a snadno může dojít k potrhání vnější vrstvičky pokožky nebo k popáleninám způsobeným desinfekcí. Bývá prosáklá a zvláště na končetinách se tvoří otoky.
Prsní bradavky U těžce nedonošených dětí mohou zcela chybět nebo jsou jen naznačeny. U lehce nezralých dětí je vytvořena bradavka a někdy i část dvorce.
Ušní boltce U nedonošených dětí bývají boltce měkké, u některých nemusí být ani úplně vyvinuté.
Genitál Chlapci mají často nesestouplá varlata a u dívek jsou typické velké stydké pysky nepřekrývající malé.
Plíce Jedním z hlavních problémů je dosud neukončený vývoj plic vedoucí k nedostatečné výměně plynů. Kromě toho není vytvářeno dostatečné množství tenzoaktivních látek, které slouží k tomu, aby plicní sklípky nesplaskávaly a byly neustále otevřené. Nezralý novorozenec tak musí při každém nádechu vyvinout stejné úsilí jako při prvním vdechu po narození.
Termoregulace Nedonošené děti mají také velmi křehkou termoregulaci a snadno prochladnou. Novorozenec reaguje na chlad zvýšenou produkcí tepla, při níž se však několikanásobně zvyšuje spotřeba kyslíku. Proto jsou umísťovány do inkubátoru, kde je možné udržovat ideální prostředí - jak množství vzdušného kyslíku, tak i teplotu vzduchu. Příčinou ztráty tepla je u těchto dětí příliš tenká vrstva podkožního tuku a velký povrch těla vzhledem k hmotnosti.
10
Nervová soustava Ani nervová soustava není u nedonošených dětí zcela dotvořena. Pokud je však dítě dostatečně stimulováno a nervová soustava není fyzicky poškozena, vyvíjí se naprosto normálně.
Játra U nedonošených novorozenců jsou játra nezralá a nestačí vyloučit nadměrné množství bilirubinu, které vzniká v prvních dnech života a dochází tak u nich k perbilirubinemii projevující se jako žloutenka. U nedonošených dětí nastupuje žloutenka později než u donošených, ale trvá déle.
Reflexy V mnoha případech chybí těmto dětem sací a polykací reflex, takže se musí vyživovat prostřednictvím žaludeční sondy nebo nitrožilně.
Imunitní systém Každý novorozenec má nezralý imunitní systém a malou obranyschopnost, což platí o to víc u nedonošených novorozenců. Proto je u těchto dětí mnohem vyšší riziko infekce. Tomu je nutno přizpůsobit celý systém péče.
1.4 Prognóza nezralého dítěte Předčasně narozené děti jsou nezralé, mají nízkou porodní hmotnost a nedokonale vyvinuté adaptační mechanismy (regulace tělesné teploty, dechové centrum, reflex atd). Čím dříve se narodí, tím menší je jejich životaschopnost a odolnost. Pokud přežívají, jsou určitou dobu ohroženi zvýšenou nemocností (Macků, Čech, 2002). Tyto děti vyžadují co možná nejintenzivnější péči, aby se zvýšila jejich šance na přežití a snížilo riziko budoucího postižení. Jsou ošetřovány v perinatologických centrech, která mají kvalitní technické a materiální vybavení a pracují zde lékaři a sestřičky, které mají s péčí o nedonošená miminka velké zkušenosti. Součástí jejich práce je i sledování dalšího vývoje těchto dětí po propuštění domů (Ruffer, 2009). Výsledky předčasně narozených dětí v České republice jsou zcela srovnatelné s medicínsky nejvyspělejšími státy světa. 11
Následující tabulka je přejata od MUDr. Josefa Ruffera. Jsou zde uvedeny výsledky dětí narozených na Gynekologicko-porodnické klinice VFN v Praze v letech 1999-2002.
Tab. č. 1: Úmrtnost předčasně narozených novorozenců celkem
porodní hmotnost
narozeno
dětí
zemřelo
% přežilých
pod 500 g
15
5
67 %
500 g - 749 g
74
17
73 %
750 g - 999 g
106
9
92 %
1000 g - 1500g
232
4
98 %
Z tabulky lze vyčíst, že extrémně nezralé děti mají šanci na přežití okolo 70%, děti s porodní hmotností přes 1kg už výrazně přes 90%. Důležité samozřejmě je i to, jak kvalitní bude jejich život, jestli budou mít díky svému předčasnému narození nějaké postižení či zdravotní problémy. Následující tabulka je opět od MUDr. Josefa Ruffera. Jsou zde zaznamenány děti narozené na Gynekologicko-porodnické klinice VFN v Praze, v letech 1999-2000, které byly hodnoceny ve 2 letech věku.
Tab. č. 2: Stupeň postižení předčasně narozených dětí ve 2 letech života středně
těžce
postižení
postižení
52 %
13 %
2,5 %
28 %
4,5 %
59
71 %
3,5 %
5%
12 %
8,5 %
122
79 %
1,5 %
0,8 %
2%
16,5 %
Porodní hmotnost celkem
zdraví
pod 750 g
45
750 g - 999 g 1000 g - 1500 g
12
zemřelí
uniklí
ze
sledování
Z tabulky vyplývá, že děti s porodní hmotností pod 750g byly hodnoceny jako zdravé ve více než 50%, děti s porodní hmotností do 1000g asi v 70% a děti mezi 10001500g v 80%.
Vývoj předčasně narozených dětí z psychologického hlediska Jak uvádějí ve své knize Langmeier a Krejčířová (2006, s. 27), v chování nedonošených dětí se objevují významné rozdíly oproti chování dětí donošených. „Nedonošené děti se jeví jako labilnější, dráždivé, ale současně méně reaktivní na smyslové i sociální podněty.“ Tyto děti nedokážou dobře kontrolovat své nahodilé tělesné pohyby a změny stavů, jejich signály jsou nesrozumitelné a jejich chování je tak často dezorganizované. V pozdějším věku se i u zdravých nedonošených dětí častěji vyskytují poruchy soustředění, zvýšená úzkostnost, poruchy pozornosti, vizuomotorické obtíže, lehčí poruchy řeči a specifické poruchy učení.
1.5 Možnosti včasné intervence Inkubátor Inkubátor je zařízení, které po určitou dobu nahrazuje vlastnosti matčiny dělohy. Je v něm automaticky udržováno vhodné prostředí - stálá teplota, přívod kyslíku, vlhkost a čistota ovzduší. Je to skříňka s průhlednými stěnami určena pro všechny novorozence, kteří se nejsou schopni samostatně přizpůsobit životu mimo dělohu, ať už díky předčasnému narození, nízké porodní váze, nebo případnému onemocnění. Cílem je omezit tepelné ztráty dítěte a redukovat tak metabolickou produkci tepla na minimum. Inkubátor ohřívá vzduch, ve kterém dítě leží a zajišťuje vlhkost, která by měla být u nedonošených dětí 60 - 80% (Sarti, Sparnacci, 2007). Inkubátory bývají umístěny na jednotkách intenzivní péče o novorozence, neonatologických odděleních, ale mohou být i podle potřeby vedle lůžka matky na oddělení „rooming in“, kde matka a dítě zůstanou po porodu spolu. Pokud je dítě v inkubátoru, má velkou potřebu kontaktu s maminkou. Proto je důležité, aby byly novorozenecké jednotky uspořádány tak, aby inkubátor nepředstavoval nepropustnou bariéru mezi dítětem a matkou. Kontakt umožňují 13
kruhové otvory ve stěnách inkubátoru, jimiž je možno za dodržení přísných hygienických pravidel prostrčit ruce a tímto způsobem o dítě pečovat, dotýkat se ho a hladit. V matčině děloze bylo dítě v teple, v tmavém prostředí, plavalo v plodové vodě a jeho prostor byl ohraničen. Tyto faktory mu záhy po narození velice chybí, a tak je snaha toto prostředí co nejvíce napodobit. Novorozenec leží v inkubátoru na měkké kožešince nebo má u sebe válcovitý polštář, díky nimž má pocit kontaktu s okolím, cítí objetí a snáz zaujme správnou polohu těla (Sarti, Sparnacci, 2007). Rodiče nedonošených dětí zažívají velký stres. Obávají se o život a budoucnost svého děťátka a neví, co bude dál. ,,Je třeba mít na paměti, že čas, po který je novorozenec v inkubátoru, vnímají rodiče, především matka, jako velmi dlouhý a bolestný. Když žena vidí miminko v tomto zvláštním přístroji, může mít někdy potíže s emocionálním přijetím faktu, že jde o její dítě. Pokud to podmínky dovolují, tuto potíž je možno překonat tím, že maminka tráví s dítětem co nejvíce času. Jestliže je miminko ve stejné nemocnici jako matka, může ho žena vidět velmi často, a pokud to okolnosti dovolí, může si ho na několik minut pochovat a polaskat ho. Pro vztah matka-dítě, z něhož se na nějaký čas vytratil fyzický kontakt, jsou takové okamžiky nesmírně důležité“ (Sarti, Sparnacci, 2007, s 110).
Rooming-in Termín „rooming-in“ se dá volně přeložit jako ,,stále v místnosti“, což znamená, že dítě a matka zůstávají po porodu spolu a nedochází tak k násilnému přerušení jejich spojení. Pokud se takto podaří navázat úzký kontakt hned po porodu, podpoří se vztah mezi matkou a dítětem a lépe se potom rozvíjí schopnost kojit a matka získává první praktické zkušenosti s novorozencem (Nees-Delaval, 1995). Na těchto odděleních je tedy matkám umožněn co možná nejtěsnější kontakt s dítětem hned po porodu a mohou se o něj starat během celého pobytu v porodnici, pokud to není z nějakého důvodu kontraindikováno. Matky tak dříve dokážou porozumět potřebám svého dítěte a jsou schopny se o něj při odchodu domů postarat ve všech směrech (Borek, 2001).
14
Raná péče Podle zákona č. 108/2006 Sb., §54 je raná péče definována jako: ,,terénní, popřípadě ambulantní služba poskytovaná dítěti a rodičům dítěte ve věku do 7 let, které je zdravotně postižené, nebo jehož vývoj je ohrožen v důsledku nepříznivé sociální situace. Služba je zaměřena na podporu rodiny a podporu vývoje dítěte s ohledem na jeho specifické potřeby.“
Raná péče tedy obsahuje tyto základní činnosti: a) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti b) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím c) sociálně terapeutické činnosti d) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí
Speciálně pedagogické centrum (SPC) Podle vyhlášky č. 72/2005 Sb., je speciálně pedagogické centrum školským poradenským zařízením, které poskytuje poradenské služby žákům se zdravotním postižením a žákům se zdravotním znevýhodněním. Mimo jiné vykonává podle §6 „speciálně pedagogickou a psychologickou diagnostiku a poskytuje poradenské služby se zaměřením na pomoc pře řešení problémů ve vzdělávání, v psychickém a sociálním vývoji žáků se zdravotním postižením a žáků se zdravotním znevýhodněním, na zjištění individuálních předpokladů a vytváření podmínek pro uplatňování a rozvíjení schopností, nadání a začleňování do společnosti.“
15
2 Matka (rodiče) předčasně narozeného dítěte 2.1 Psychický stav matky (rodičů) po předčasném porodu Období spojené s narozením dítěte je velmi citlivým obdobím, které ovlivňuje rodinu zejména v emoční oblasti. Během těhotenství se rodiče připravují na péči o dítě a novou rodičovskou roli a dochází u nich k mnoha psychologickým změnám (Sobotková, Janíková, Lucká a kol., 1999). Předčasný porod je náročnou životní situací nejen pro dítě, ale i pro jeho rodiče, kteří příchod dítěte očekávali později, a tak na něj ještě nejsou plně připraveni. Zpravidla prožívají strach o dítě a pocit bezmoci, protože nemohou dítěti pomoci. Mívají deprese, pocity neúspěchu a matky si často kladou za vinu, že dítě nedonosily. Všechny tyto negativní emoce rodičů se ještě umocňují tím, že jsou od dítěte odloučeni, nemohou ho chránit před bolestí a ohrožením, ani se o něj starat. Při delší separaci mívají dokonce někdy matky pocit nereálnosti dítěte, jakoby ve skutečnosti neexistovalo nebo to nebylo jejich vlastní dítě. Tyto pocity mizí až v momentě, kdy si mohou své dítě poprvé pochovat v náručí. Pokud je však separace od dítěte a hospitalizace v nemocnici dlouhodobá, mohou být narušeny i jinak přirozené schopnosti intuitivního rodičovství (Langmeier, Krejčířová, 2006).
Sobotková, Jungwirthová a Gabrielová (2002) popisují tyto specifické problémy rodičů předčasně narozeného dítěte: •
Fyziologický proces změn probíhající v těhotenství není u ženy přirozeně ukončen a žena je doslova katapultována do role, na kterou ještě není připravena.
•
Pro rodiče je často velmi těžké konfrontovat své představy, které měli o zdravém dítěti s dítětem umístěném v inkubátoru.
•
Matka často trpí pocity viny a nese odpovědnost za to, že nebyla schopná dítě donosit. Může mít obavy z reakce partnera, příbuzných a známých a z toho, že nebude dobrou matkou.
16
•
Matka se na několik měsíců přesouvá do nemocnice za svým dítětem, kde prožívá pocity izolace, bezmoci a úzkosti.
•
I role otců je náročná. Očekává se od nich podpora, a přitom sami nemají často možnost vyjádřit své starosti a obavy. Zpravidla pracují, někdy i pečují o další děti a své nedonošené dítě vidí jen občas na krátkou dobu.
Maminka chlapečka narozeného ve 27. týdnu těhotenství popisuje, jaké měla pocity bezprostředně po porodu: „Myslím, že jsem v tu dobu jednala jako v transu, necítila jsem vůbec nic, jen ohromnou ztrátu toho dítěte v sobě. Nevěřila jsem, že přežije. Okamžitě jsem cítila vinu za to, co jsem způsobila, sobě, manželovi, našim rodičům. Když za mnou druhý den všichni přišli, cítila jsem úlevu, že se mnou ještě mluví“ (Sobotková, Dittrichová, 2003, s. 19).
Maminka holčičky narozené ve 25. týdnu těhotenství vzpomíná na první návštěvu svého miminka: „Kdo neviděl nedonošené dítě, nemá představu, co uvidí. A to naše Janička vypadala dobře, měla krásnou barvu, kulatou hlavičku, jen byla malinká, drobná a připomínala staženého králíčka. K tomu spousta hadiček a inkubátor. Sestřička, která se o Janu starala, mi řekla, že si ji smím pohladit. Hladila jsem ji a honilo se mi hlavou: „Tady leží moje dítě a já k němu nic necítím, jak je to možné?“ (Sobotková, Dittrichová, 2003, s. 38).
2.2 Poporodní deprese Stále menší množství populace nachází dostatek odvahy k tomu, aby označilo příchod dítěte na svět za radostnou událost. Jak píše v úvodu své knihy Geisel (2004, s.11): „Zdá se, jako by kolem nás obcházel nějaký zlý duch a vrhal mladé matky do neštěstí. Odkud přichází, co přesně způsobuje a proč, jak je možné, že v období po porodu „neposedne“ všechny matky?“
V období po porodu se může u ženy přechodně vyskytnout perioda lehké, krátkodobé a benigní deprese – tzv. postpartální deprese (PDP). Nezávisí na průběhu porodu a postihuje ženy všech kultur. Objevuje se většinou mezi třetím až pátým 17
poporodním dnem, tedy v době, kdy je žena v porodnici. Typická je plačtivost, nespavost, úzkost, bolesti hlavy, únava, špatná koncentrace a zmatenost. Žena je snadno zranitelná a mimořádně citlivá vůči vlastní osobě, pociťuje velké psychické výkyvy a změny nálad od radostné rozechvělosti až po zlost. Strach, že nedostojí všem očekáváním a úkolům, v nich vyvolává paniku (srov. Jahnová, 1997; Geisel 2004). V případě, že příznaky deprese ženu omezují a tento stav přetrvává dva týdny a více, označujeme ho jako poporodní neurotická deprese. V klinickém obrazu je narušení spánkové aktivity, plačtivost, anorexie, pocity viny či emoční labilita. U ženy se projevují obavy z nevytvoření citové vazby k dítěti, nezájem o příjem potravy spojený s nechutí ke spánku a obavami ze žárlivosti ze strany starších sourozenců dítěte. Ženy jsou přecitlivělé se sklonem k explozivním projevům svého chování, mají sníženou koncentraci, paměť, cítí se unavené a můžou trpět hypochondrií. Těmito neurotickými depresemi trpí hlavně ty ženy, které necítí dostatečnou podporu lásky partnera a rodiny a které celkově mají vedle péče o novorozence další problémy (Jahnová, 1997). Z osvědčených rad se jeví jako nejefektivnější udržování zájmových činností, snížení spánkového deficitu, částečné snížení přehnané péče o vzhled, ale hlavně, v případě, kdy se cítí bezradné, umět si požádat o pomoc. Prevencí při těchto stavech může být především empatický přístup manžela, rodiny a zdravotního personálu (Jahnová, 1997).
Geisel (2004, s. 192) uvádí ve své knize výpoveď ženy, která trpěla poporodní depresí. „Měla jsem strach z emocionální exploze, pocity ve mně byly stlačené jak v papiňáku. Nevěděla jsem, co to je, jak se to jmenuje, a tak mi nikdo nepomohl. Když jsem se dozvěděla, že je to nemoc, zorientovala jsem se a našla směr, kterým jsem chtěla jít.“
Předčasný porod, porod postiženého dítěte, potrat nebo smrt novorozence vyvolávají u rodičů obrovský smutek. Smutek v těchto případech není to stejné co deprese, ale je tu mnohonásobně vyšší pravděpodobnost, že se v depresi vyvine (Geisel, 2004).
18
Geisel (2004), popisuje tyto opatření pomáhající z deprese: •
žena by si měla najít někoho, s kým si může popovídat, svěřit se se svými problémy a vyměnit zkušenosti
•
měla by si udělat čas sama na sebe a své záliby
•
chodit do společnosti, mezi lidi
•
vyhledat odbornou pomoc, poradnu
2.3 Fáze zpracování zátěže Úmrtí dítěte, narození postiženého dítěte, nebo dítěte s nejistou či závažnou prognózou, to všechno jsou pro rodiče stresové události, které neočekávali. Jsou to traumata, která ovlivní jejich vnímání sebe sama, rodiny a okolí. Nastává u nich proces přijímání této skutečnosti (Sobotková, Janíková, Lucká a kol., 1999). Zpracování této zátěže probíhá ve fázích, které jsou u každého jedince individuální a mají různý průběh a délku trvání. Obranné reakce se projevují zejména v oblasti prožívání, vnímání skutečnosti a mají vliv i na způsob uvažování či chování (Vágnerová, 2002).
Zjištění rodičů, že má dítě zdravotní problémy, v nich vyvolává pocit ohrožení, bojí se o jeho život a další vývoj. Úzkost jim nedovoluje posoudit stav dítěte objektivně, a jak uvádí Vágnerová (2002), za této situace reagují kombinací různých emocí: •
úzkostí a strachem – obávají se ohrožení života dítěte, komplikací a následného vývoje
•
vztekem – mají pocit nespravedlnosti
•
smutkem, případně až depresí – bezmoc, pocit selhání, nemohou víc pomoci svému dítěti
Předčasné narození dítěte znamená pro rodiče neočekávanou zátěž. Mají pocit vlastního selhání v rodičovské roli, pocit méněcennosti a ztrácejí sebedůvěru ve své schopnosti. Neví, jestli jejich dítě přežije, a pokud ano, tak jestli bude zdravé nebo bude mít nějaké postižení. Období, kdy se rodiče musí vyrovnávat s touto skutečností, se dá 19
označit jako fáze krize rodičovské identity. Je to fáze reakce na nepříznivou odlišnost jejich dítěte a jeho perspektiv, které jsou nejasné a hůře akceptovatelné, bojí se citově přilnout k dítěti, aby pak pro ně nebyla jeho případná ztráta ještě těžší (Vágnerová, 2002).
Otec holčičky narozené v 25. týdnu těhotenství popisuje své pocity po jejím narození: „Když se Janička narodila a já jsem se mohl na to malé „nic“ se spoustou hadiček a s čepičkou na hlavě konečně podívat, vzpomněl jsem si znovu na myšlenku, která mne napadla již dříve: Jestli to malé má umřít, tak ať umře hned.“ (Sobotková, Dittrichová, 2003, s. 42)
Vágnerová (2002) píše, že reakce rodičů se v průběhu času mění a procházejí těmito typickými fázemi:
a) Fáze šoku a popření Rodiče zažívají šok z nečekaného předčasného porodu, který je pro ně subjektivně nepřijatelnou skutečností. Musí vyslechnout závažnou diagnózu, ohrožení jejich dítěte, které nedokážou přijmout. Odmítají akceptovat fakt, že se jedná právě o jejich dítě a že právě jejich rodinu toto potkalo. Cítí pocity bezmoci, úzkosti a mohou mít problém s navázáním citového pouta k dítěti. V průběhu času však dochází k postupnému přijetí této situace.
b) Fáze postupné akceptace a vyrovnávání s problémem V tomto období už rodiče přijali skutečnost, že se jim narodilo dítě v dřívějším termínu, než očekávali. Chtějí být poučeni o příčinách problému, hledají viníka, řešení zdravotního stavu dítěte a snaží se zjistit další informace, které by mohly dítěti pomoci. Jejich emoční stav však zatím zkresluje hodnocení těchto informací. Pocity rodičů by se daly charakterizovat jako kombinace viny, bezmoci a hanby.
20
c) Fáze smíření se skutečností Rodiče se postupem času vyrovnávají se situací, že jejich dítě má nečekané zdravotní problémy a potřebuje pomoc odborníků. Jejich psychický stav se zlepšuje, hledají možnosti, jak svému dítěti pomoci, co oni sami pro něj můžou udělat, navracejí se zpět do života a zaběhnutého životního stylu. Vytvářejí si k dítěti potřebné citové vazby a upevňují si své rodičovské role a sebevědomí.
2.4 Bonding Vymezení pojmu Pojem bonding se dá přeložit jako připoutání, propojení nebo také jako „opatrovatelská připravenost". Je to intenzivní citová vazba, která se vyvíjí mezi rodiči a jejich dítětem. Umožňuje rodičům starat se o své dítě s láskou a citem, chránit ho a věnovat veškerou pozornost jeho projevům a potřebám. Silné citové vazby mezi rodiči a jejich dětmi poskytují dětem první model pro intimní vztahy a posilují jejich pocit jistoty a pozitivní sebeúcty. Reakce rodičů na signály novorozence mohou mít vliv na jeho sociální a kognitivní vývoj (www.kidshealth.org).
Historie Odborníci stále zkoumají vztah mezi matkou a dítětem a nutnost jejich kontaktu ihned po narození. Už v sedmdesátých letech minulého století popsali dva američtí pediatři Marschal Klaus a John Kennel teorii objasňující význam prvního kontaktu matky s dítětem. Tento kontakt pojmenovali „bonding“ čili v češtině „opatrovatelská připravenost“. Vycházeli z domněnky, že u ženy začíná ihned po porodu biologicky naprogramované období „opatrovatelské připravenosti“, které trvá přibližně dalších 12 hodin. V této době vytvářejí matky a novorozenci základy svých emočních vazeb (www.rodina.cz).
21
Mateřské pouto Mateřské pouto je vztah mezi matkou a jejím dítětem a začíná se obvykle rozvíjet v průběhu těhotenství. Matka může cítit pohyby plodu v sobě a to posiluje její citové vazby k němu. Rozvíjející se plod slyší tlukot matčina srdce, její hlas a může reagovat na dotek či pohyb (www.en.wikipedia.org ). Proces narození dítěte za ideálních podmínek výrazně přidává na síle tohoto pouta, avšak není tomu tak vždy, protože každý porod a každá matka jsou jedineční. Závisí to na mnoha faktorech, které působí na matku a dítě, jako je trauma při porodu, stres, zdravotnická podpora, porodní komplikace, předčasný porod nebo vliv partnera. Většina novorozenců vyžaduje okamžitě po porodu pocítit mateřské pouto, avšak rodiče mohou mít smíšené pocity. Někteří cítí intenzivní přilnutí k dítěti během minut nebo dnů po narození dítěte, jiní mohou mít se svými emocemi problém, zejména v případě předčasného porodu, kdy je dítě umístěno na jednotce intenzivní péče. Bonding je dlouhodobější proces, ne něco, co se odehraje běhěm několika minut nebo něco, co je omezeno na dění v určitém období po porodu. Pro mnoho rodičů je připoutání k dítěti jen vedlejším účinkem každodenní péče o něj. Rodič ani nemusí vědět, že se něco takového děje, dokud nezažije první úsměv svého dítěte a najednou si uvědomí, že je naplněn láskou a radostí (www.kidshealth.org).
Význam bondingu Matka si po dobu těhotenství vytváří imaginární obraz svého dítěte a je pro ni velmi důležité si ho ihned po porodu sjednotit se skutečným obrazem novorozence. Studie prokázaly, že se matka chová po porodu k dítěti velmi otevřeně a citlivě, pokud je jí umožněno zůstat s ním o samotě. Tyto hodiny po narození jsou pro matku i pro dítě životně důležité a jsou nejintimnějším zážitkem mateřství (www.rodina.cz). Nikdo by neměl matku, otce ani jejich děti připravit o příležitost navázat bonding. Správně probíhající bonding je velmi důležitý pro fyziologii matky i dítěte a výrazně ovlivňuje další období života, kdy se mohou u maminek a dětí objevit psychologické důsledky jakými jsou separační úzkost, neurotické poruchy, poruchy osobnosti, poporodní deprese, posttraumatická stresová porucha nebo porucha výchovné kompetence, kdy je vazba k dítěti patologicky pevná nebo naopak rozvolněná (www.rodina.cz). 22
2.5 Podpora rodičů předčasně narozeného dítěte Zjištění, že narozené dítě má zdravotní problémy, nebo že jeho vývoj pravděpodobně nebude normální, znamená pro rodiče ztrátu ideálu, která je spojena s duševní bolestí a smutkem. Chybí radostné a oslavné rituály, které se odehrávají po narození zdravého dítěte. Za takovýchto okolností se pak u rodičů mohou mísit odmítavé postoje s vyjádřením pozitivní citové vazby k dítěti. Velmi důležitý je pak přístup a podpora zdravotnického personálu, který by měl být rodičům oporou a ujistit je, že takovéto protichůdné emoce jsou přirozené. Zároveň by měl rodičům umožnit kontakt s dítětem, vysvětlit jim srozumitelně jeho zdravotní stav, aby se mohli lépe účastnit péče o dítě (Sobotková, Janíková, Lucká a kol., 1999).
Během dnů strávených v nemocnici je důležité umožnit rodičům, aby navázali k dítěti co možná nejpřirozenější vztah. Aby rozvinuli své intuitivní rodičovské chování a nevnímali jenom zdravotní problémy svého dítěte, ale i jeho pozitivní stránky. Proto je podle Jungwirthové a Hradilkové (2002) důležité: •
pochválit rodiče před sdělením diagnózy
•
s rodiči o dítěti a jeho zdravotních problémech hovořit a vše jim vysvětlit
•
dát jim prostor vyjádřit své pocity a emoce
•
umožnit jim co nejdelší kontakt s dítětem
•
maximálně podporovat kojení
Maminka nedonošené holčičky s poškozením CNS popisuje její narození: „Chtěla jsem to vědět hned. Je to moje dítě a mám právo vědět o všem jako první. Proč se oni baví beze mne o mém dítěti?“ (Sobotková, Jungwirthová, Gabrielová, 2002, s. 5)
23
3 Metody a techniky podporující rozvoj vztahu mezi matkou a nedonošeným dítětem
3.1 Cíl bakalářské práce, metodologie Cílem bakalářské práce bylo shromáždit, definovat a popsat techniky a metody, které mohou pomoci vytvořit, zlepšit nebo prohloubit vztah mezi matkou (rodiči) a předčasně narozeným dítětem a poukázat na nutnost zvýšení zájmu odborníků a široké veřejnosti o tuto problematiku. Cílem také bylo upozornit na potřebu psychické podpory matky ze strany odborného personálu a vytvoření emoční a citové vazby k dítěti pomocí doteků, čímž se zmírní jeho citová deprivace a zlepší zdravotní stav. Bakalářská práce byla zpracována jako monografická procedura. Ke splnění cíle bylo využito kvalitativního a teoretického výzkumu za použití technik obsahové analýzy, analýzy informačních zdrojů, analýzy a překladu zahraniční literatury, zúčastněného pozorování a nestandardizovaného rozhovoru.
3.2 Klokánkování (Kangaroo Care) Vymezení pojmu Klokánkování (z anglického Kangaroo Care) znamená kontakt „tělo na tělo“, ,,pokožka na pokožku“, kdy je dítě umístěno rodičům na hrudník. Tato metoda péče může být využita u novorozenců se zvýšenou potřebou zdravotnické podpory. Vyžaduje však pečlivé plánování a spolupráci rodičů se zdravotnickým personálem na neonatologickém oddělení (www.bliss.org.uk). Klokánkování je dobré jak pro děti, tak pro jejich rodiče. Pomáhá předčasně narozeným dětem rychleji se zotavit, zároveň podporuje psychický stav rodičů a upevňuje jejich vztah k dítěti. Není to tedy jen zrychlení a zvýšení kvality zotavení předčasně narozených dětí, ale může pomoci i rodičům snížit jejich úzkost a posílit emocionální a duchovní pouto mezi rodiči a jejich dětmi (Ludington-Hoe, Golant, 1993).
24
Historie klokánkování Péče o nedonošené děti pomocí klokánkování původně vznikla v Kolumbii, kde z finančních důvodů nebylo možné tyto děti ošetřovat v inkubátorech po celou dobu, kdy to potřebovaly, jak tomu bylo ve vyspělých zemích. Předčasně narozené děti byly už v době pobytu v nemocnici ukládány na stále delší a delší dobu na prsa svých matek. Cílem bylo, aby zahřívání dítěte převzala na místo inkubátoru jeho matka a aby se dítě naučilo co nejdříve sát z prsu. Děti byly propouštěné domů s hmotností cca 1750 g, výlučně kojené. Byly pravidelně sledované ambulantně, přičemž frekvence návštěv se postupně snižovala, když dobře prospívaly (Kaiserová, 2006). Práce o úspěších této strategie „živého inkubátoru“ bylo poprvé publikována v roce 1979. Neonatologové z vyspělých zemí zpočátku nedůvěřovali publikovaným výsledkům, ale zajímali se o vliv takového ošetřování na fyziologické a psychologické funkce jak dětí, tak i matek. Výzkumy realizovali ve Švédsku, Dánsku, Anglii, Německu, Itálii a USA s velmi zajímavými a podnětnými výsledky (Kaiserová, 2006). V současné době se tato metoda využívá běžně na novorozeneckých odděleních na celém světě včetně České republiky.
Cíl klokánkování Cílem klokáknování je dle Kaiserové (2006) urychlení duševního a tělesného vývoje novorozence, zkvalitnění laktace, podpora citové vazby a prohloubení vztahu mezi matkou a dítětem. Je prokázáno, že tato poloha dítěte na matce zvyšuje produkci oxytocinu, dítě se pokouší o sání a to vše vede k posilňování vypuzovacího či spouštěcího reflexu (let-down reflex) a zvětšuje se množství odstříkaného mléka.
Výhody klokánkování Podle Ludington-Hoe a Golant (1993) přináší klokánkování u předčasně narozených dětí mnoho psychických a duševních výhod, jakými jsou: •
stabilizování srdeční frekvence
•
pravidelnější dýchání 25
•
lepší proudění kyslíku do celého těla
•
prevence stresu
•
delší periody spánku
•
rychlejší zvyšování hmotnosti
•
snížení bezúčelných aktivit, které jednoduše spalují kalorie na úkor růstu a zdraví
•
delší období bdělosti
•
snížení plačtivosti
Všechna tato zlepšení stavu dítěte se samozřejmě pozitivně odrážejí i na psychickém rozpoložení rodičů. Pozitivně si uvědomují častější a delší kontakt s dítětem a možnost přivinout si ho k sobě do náruče. Tím se jim zvyšuje sebevědomí a ustupují obavy z přístrojů, které dítě obklopují.
Matka, která předčasně porodila, často trpí výčitkami, že nedokázala svoje dítě donosit. Když cítí tlukot srdce, dýchací pohyby a spontánní pohyblivost dítěte při klokánkování, získává pocit, že stav dítěte je lepší než si předtím představovala.
Výběr vhodného dítěte Podle posledních poznatků není hmotnost dítěte pro započetí klokánkování určující, významným faktorem je však stav daného dítěte. Jestliže dítě vyžaduje ventilační podpůrné prostředky, není to kontraindikací, ovšem přiložení dítěte přímo na hruď matky je pro zdravotnický personál obtížnější realizovat. Zahájení klokánkování závisí samozřejmě na rozhodnutí matky (Kaiserová, 2006).
Příprava na klokánkování Jak uvádí Kaiserová (2006), vhodným oblečením je halenka nebo košile, která má knoflíky na přední straně. Zip se nedoporučuje, protože může dítě zranit nebo ho chladit. Materiál musí být dostatečně jemný k citlivé a nezralé dětské pokožce – bavlna, flanel, směs s převahou bavlny s uzpůsobeným povrchem, chlupatá vnitřní strana není žádoucí. Pro volnější pohyb matky s dítětem je vhodný opasek, který brání vysmeknutí. 26
Poloha dítěte Optimální je svislá poloha a její modifikace. Zpočátku se upřednostňuje uložení dítěte tváří k levému prsu matky, aby lépe vnímalo tlukot jejího srdce. Uvádí se, že svislá poloha umožňuje lepší dýchací proces - pravidelné a hlubší prodýchávání plic, a také dítěti usnadňuje uchopení bradavky a snadnější přisátí. Tato poloha se preferuje i v případě, kdy dítě má v náruči otec. Tělíčko dítěte může být mezi oběma prsy nebo podle potřeby na jednom z nich. Je třeba dbát na to, aby dítěti bylo teplo. Dítě je nahé, v plence, po uložení se přikryje oblečením rodiče, přikrývkou nebo kožešinkou. U nejmenších dětí (pod 1200 g) se doporučuje čepička bez šňůrek (Kaiserová, 2006).
Poloha matky Matka při klokánkování sedí a musí se cítit pohodlně a uvolněně, doporučuje se podložit si záda polštářem. Pokud se matka chce volně pohybovat, je to možné, ale v takovém případě je dobré pomoci si při fixaci polohy dítěte šátkem. S dítětem matka mluví, může mu zpívat, oslovovat ho jménem atp. Příjemný tělesný kontakt a hlazení dítěte se zvukovou kulisou je základem klokánkování Kaiserová, 2006).
Doba trvání Začíná se klokánkováním trvajícím přibližně 5 minut, následně se doba prodlužuje podle přání a potřeb matky. Nejvhodnější doba je zhruba 30-60 minut před krmením, kdy je dítě schopno se úspěšně přisát k bradavce. U mladších dětí je optimální čas po jídle, přičemž se tato doba může později prodloužit (do 2 hodin). Záleží na tom, jak to matce a dítěti vyhovuje. Klokánkuje se většinou 2-3 krát denně (Kaiserová, 2006).
27
3.3 Motýlí masáže Vymezení pojmu Motýlí masáže jsou velice něžné a lehké doteky, které napomáhají uvolňovat hlubší napětí ve svalech a tím pozitivně ovlivňují i nervovou soustavu. Tyto masáže jsou vhodné jak pro novorozence, kde podporují jejich zdravý vývoj, tak i pro předčasně narozené děti. Masáž jim neublíží, ale naopak má léčivé účinky a uklidňující doteky je postupně uvolní (Kopasová in kol., 2009).
Historie Průkopnicí motýlích masáží se stala rakouská lékařka Eva Reichová, jež se zaměřila především na kontakt s předčasně narozenými dětmi pomocí jemných "motýlích" doteků, díky kterým tyto děti přežily. V současné době jsou motýlí masáže používané na různých rakouských klinikách (Chvátalová, 2008).
Cíl motýlích masáží Nepřímo má motýlí masáž vliv i na duševní stav matky, která může pro své dítě pomocí motýlích masáží udělat něco pozitivního, a tak líp zvládá svoji úlohu, líp reaguje na potřeby dítěte a zvyšuje si sebevědomí. Miminko tak dostane velký vklad do života. Otcům, kteří byli u porodu, pomáhá masáž udržet citové pouto, které se mezi nimi utvořilo. Masáží vzniká pocit sounáležitosti, ruší se začarovaný kruh úzkosti a bolesti a vytváří se základ pro hluboké citové vazby k dítěti (Chvátalová, 2008).
Účinky Kopasová (in kol. 2009) vidí hlavní účinky v tom, že jemná masáž uvolňuje „brnění“, které vzniká po prožitém traumatu. Motýlí masáže jsou přírodním procesem léčení a hledání cesty matky a otce ke svému dítěti. Pomocí těchto masáží se vytváří intenzivní citová vazba mezi matkou/otcem a dítětem, která se odvíjí už od komunikace v době těhotenství. Po narození je u dětí velice vysoká hladina stresového hormonu a matka/otec ho může pomocí masáží uvolnit. Dítě je pak kontaktem přes pokožku zahrnováno láskyplnými doteky a pro oba 28
je to velmi obohacující a podstatné. Vazba mezi nimi je následně mnohem intenzivnější a je důležitá i v pozdějším období (Kopasová in kol., 2009). Nejen samotná masáž, ale i vědomí faktu, že matka nebo otec jsou u dítěte, mu výrazně pomáhá, a právě prostřednictvím doteků se mohou „vypovídat“ z těžkého příchodu na svět. Těmto dětem chybí podstatná první zlatá hodina a zázrak prvního týdne života, díky čemuž nevzniká vazba mezi matkou a dítětem ihned po porodu. Proto je nezbytné navázat co nejdříve kontakt (Kopasová in kol., 2009).
Pozitivní vliv na dítě Podle Chvátalové (2008) má masáž pro dítě výhody jako:
•
prodloužení a zkvalitnění spánku
•
zlepšuje trávení
•
uvolňuje napětí a stres
•
podporuje dýchání a stimuluje tlukot srdce
•
navozuje pocit jistoty a bezpečí
•
stimuluje proudění lymfy – zlepšení imunity
•
emočně dosycuje strádání
•
snižuje pocity úzkosti a strachu
•
podporuje produkci růstových hormonů
Kdo může dítě masírovat Nejlepším řešením je samozřejmě masáž dítěte matkou, díky čemuž se jejich vzájemný vztah upevňuje. Tento fakt by měl být na oddělení předčasně narozených dětí na prvním místě. Je také žádoucí, aby rodiče svému dítěti věnovali maximální péči a tím svému potomku dali nejlepší předpoklady pro zdravý vývoj. Jestliže z jakékoli příčiny není možná matčina masáž dítěte v inkubátoru, může ji zastoupit „cizí“ teta, protože i tato možnost podstatně snižuje následky způsobené vlivem odloučení. Novorozenec je velmi rozrušen ze samotného porodu, trpí ztrátou pocitu bezpečí a šokem z náhlého osamění (Chvátalová, 2008). 29
Doba trvání První masáž by měla trvat přibližně 5 minut. Postupně je možné masáž prodlužovat podle kondice dítěte až na 20 minut. Ne všechny děti však reagují na masáž a dotek příznivě. Některé děti, jejichž matky jsou závislé na návykových látkách, bývají velmi neklidné a zpočátku jim může být nepříjemný tělesný konktakt. Po odloučení od matky mohou některé děti odmítat jakýkoli kontakt. Toto odloučení pak může mít u předčasně narozených dětí za příčinu poruchy spánku, úbytky na váze, zvýšení náchylnosti k infekcím apod. Po nějaké době odloučení může být tento stav ireversibilní a označuje se jako syndrom psychického hospitalismu v důsledku emoční podvýživy (Hašto, 2005). U takovýchto dětí se začíná s polohováním a „pelíškováním“, kdy miminko neleží v inkubátoru ve volném prostoru, ale v tzv. pelíšku, který mu ukazuje hranice jeho těla tak, jako to bylo předtím v děloze. Pak se začíná provádět energetická „masáž“ jemným přikládáním dlaní nad tělíčko v jeho energetickém poli. Takhle se hladí od hlavičky k patám jen několik centimetrů nad povrchem kůže v obrysech jeho těla. Není potřeba s dítětem pohybovat. Poté se dá postupně přejít ke konejšivým dotekům a dotekům pomocí jemných motýlích masáží (Kopasová in kol., 2009).
Příprava miminka na masáž Podle Kopasové (in kol. 2009) je před samotnou masáží důležitý „iniciální dotek“. Je dobré zvolit ho na střed hrudníku, který je centrem osobnosti a pro dítě znamená pocit, že není ve světě samo. Případně se dá zvolit dotek na ručičky nebo nožičky. Tento stejný dotek se udělá i na konci masáže.
Základní doteky Používají se tři druhy pohybů: hlazení, třepání a kroužení, případně kombinace třepání a kroužení. Hlazení probíhá zpravidla seshora dolů, čímž se stahuje tok energie od hlavy k nohám a dítě tím cítí hranici svého těla. Hlazením od středu do boků se „centruje“. Jemným třepáním je pak uvolňováno napětí ve svalech. Hlazením od ramen a stehen dolů přes dlaně nebo chodidla ven se stahuje napětí z těla (Chvátalová, 2008). 30
Každý pohyb se dělá vždy symetricky a udržuje se přitom stálý kontakt s dítětem – drží se vždy alespoň jednou rukou, což vytváří důležitý pocit jistoty a bezpečí. Masáž není jen mechanická technika, ale co je důležitější, je také komunikací mezi matkou/otcem a dítětem. Vzájemné spojení probíhá přes teplé dlaně a prsty a to pak umožňuje proces poznávání se. Pro matky oddělené od svých dětí je vřelý kontakt nejpodstatnější (Chvátalová, 2008).
Kdy se může s masáží začít V některých nemocnicích se začíná s masážemi předčasně narozených dětí, až když nejsou závislé na přístrojích, přičemž se jedná o interval přibližně měsíc po porodu. Masáž by měla být zahájena ihned po narození dítěte, i když se ze začátku může jednat jen o jemné přikládání dlaní na tělo dítěte. Předání láskyplné energie mezi matkou a dítětem bývá velmi silné, a proto je dobré, když matka může patřit k týmu lidí pečujících o své novorozeně. Pozitivní doteky jsou protiváhou negativních zkušeností, které dítě zažívá v prostředí intenzivní resuscitační péče (Kopasová in kol., 2009). Jestliže nebyla dítěti poskytnuta masáž už v nemocnici, měla by matka zahájit masírování okamžitě po příchodu domů. Pozvolna mu ukázat, že dotek může být i příjemný, neboť doteky lidských rukou pro něj doposud znamenaly především bolest a nepříjemnost. Také zaneprázdnění otcové by měli dítě masírovat, vždy jakmile je to možné. Je to pro oba velmi užitečné (Chvátalová, 2008).
3.4 Konejšivý dotek (Containment holding) Vymezení pojmu Existuje mnoho způsobů, jak mohou rodiče pomoci svému dítěti, aby se cítilo bezpečně, klidně a šťastně, zatímco je v neonatologické péči (na neonatologickém oddělení). Jednou z možností, jak poskytnou dítěti energii a pocit bezpečí, je tzv.konejšivý dotek. Konejšivý dotek je volný překlad anglického výrazu „containment holding“ a znamená „stále v doteku“. Tento druh pozitivního doteku, kdy rodič přikládá dlaň na
31
tělíčko dítěte, může spolu s hlasem a vůní matky/otce pomoci dítěti snížit hladinu stresu a podpořit pocit klidu jak pro rodiče, tak pro dítě (www.bliss.org.uk).
Účinky Podle neurologa prof. Andrease Zieglera se při láskyplném hlazení nebo podnětu blízkého člověka vyplavuje do těla dopamin a v mozku se mohou budovat nové spoje i v poškozeném centrálním nervovém systému (Kopasová, 2008). Přínos pro dítě: •
pocit jistoty, bezpečí
•
snížení stresu
•
pocit hranic vlastního těla
•
zklidnění
•
vzájemné naladění se dítěte a matky
Přínos pro rodiče: •
zlepšení psychického stavu
•
snížení stresu
•
přímý kontakt s dítětem
•
pomocí doteků se vytváří vztah mezi rodičem a dítětem
•
zvýšení sebevědomí rodičů – mohou pro dítě něco udělat
Užití Pro děti v inkubátoru jsou důležité jemné doteky pomocí: konejšivého doteku, klokánkování, masáží stimulujících dýchání, bazální stimulace, motýlích masáží a protikolikových masáží bříška (lze jemně aplikovat i u dítěte, které má 1000g, pokud má bolesti) (Kopasová, 2008).
Konejšivý dotek je zvláště užitečný (www.bliss.org.uk): •
při bolestivých lékařských vyšetřeních
•
pokud dítě udělá náhlý trhavý pohyb
•
pokud rodiče nemohou klokánkovat, kvůli zdravotnímu stavu svého dítěte 32
Postup Bezprostředně po porodu se může rodič dotýkat dítěte pomocí konejšivých doteků, kdy postupně přikládá dlaně na hlavičku, hrudník, záda a chodidla, a to následujícím způsobem (srov. www.bliss.org.uk; Kopasová in kol., 2009):
1. Před započetím konejšivého doteku by měli rodiče mluvit s pracovníky jednotky. Budou poučeni o tom, jak rozpoznat určité signály u svého dítěte, které je budou provázet během této formy kontaktu.
2. Aby se snížila šance na zavedení infekce do inkubátoru, měli by si rodiče sundat hodinky a šperky z rukou a poté si ruce a předloktí umýt a osušit. Musí je mít teplé, jinak nebude miminku dotek příjemný.
3. Velmi důležitý je „iniciální dotek“! Vždy na začátku, když rodič přijde ke svému miminku, vloží prst do jeho ručičky a tímto dotekem naváže kontakt. Totéž udělá, když se s ním bude loučit. Stane se to malým rituálem, který bude miminko vnímat a bude mu rozumět. Tento dotek je dobré ještě doprovázet ztišeným jemným hlasem matky/otce.
4. Pokud je dítě spokojené, matka/otec položí jednu ruku na jeho hlavu a druhou na hrudník a břicho a jemně rukou potřepe. Tento pohyb vyvolává v miminku po traumatickém porodu příjemné pocity.
5. Poté nechá dlaň na hlavičce dítěte a druhou přesune z břicha na chodidla, což dává dítěti pocit bezpečí.
6. Při poloze dítěte na břiše přiloží rodič opět jednu ruku na hlavu dítěte a druhou na kříž a zadeček. Pokud dítě po porodu hodně pláče, mělo by se tímto dotekem uklidnit.
7. Posléze nechá jednu ruku na hlavičce a druhou přesune opět na nohy a chodidla. Dítěti tak ukáže hranice jeho těla a dodá mu pocit bezpečí.
33
3.5 Metoda pevného objetí Vymezení pojmu Pevné objetí je „šance pro dva osudově úzce spjaté lidi vyjádřit bolestivý, slovně nezvládnutelný vztahový konflikt, urovnat ho a usmířit se, přičemž se oba dva pevně drží“,
znamená
také
„nemůžeme
od
sebe
odejít,
dokud
se
neusmíříme“
(www.prekopova-pevneobjeti.cz). Přesný název terapie je Terapie pevným objetím podle Prekopové (Festhaltetherapie nach Prekop). Představuje cestu k obnově lásky v rodině a je možností jak řešit konflikty. Je vhodná pro manželská usmíření, pro rehabilitaci narušené vazby mezi matkou a předčasně narozeným dítětem, nebo také pro nápravu nepříjemných a traumatických zkušeností z porodu (www.prekopova-pevneobjeti.cz). Terapie pevným objetím je podle Šturmy (2009) za mimořádných okolností psychoterapeutickou metodou, ale za běžných okolností života by měla být součástí našeho životního stylu.
Historie Autorkou terapie pevným objetím je psycholožka PhDr. Jiřina Prekopová. Vycházela ze zkušeností z dřívější psychologické práce s dětmi s autismem, kde se setkala s myšlenkou pevného objetí vypracovanou americkou psycholožkou Marthou Welch – tzv. Holding therapy. Inspirovala se také vědeckými poznatky etologa Niko Tinbergena, nositele Nobelovy ceny, a prací Berta Hellingera v oblasti rodinných systémů a konstelací. Metodu pevného objetí rozvinula vlastní cestou a napsala o ní řadu odborných článků a knih, jimiž tuto metodu rozšiřuje po celém světě (www.prekopova-pevneobjeti.cz).
Podstata terapie Terapie pevným objetím spočívá v tom, že si matka a dítě v citové a osobnostní konfrontaci projeví slovy a zejména emočně všechny své city, včetně negativních, a dojde k jejich emoci. Slabší člen – dítě – zakusí, že je tu někdo (maminka, náhradní maminka, adoptivní maminka, nebo ta maminka, která může dítě po dlouhé době obejmout po návratu z nemocnice), kdo mu dává jasný a pevný signál – odteďka 34
navždycky tě přijímám a beru takového, jaký jsi a spolu všechno zvládneme (Šturma, 2009). Dítě je vystaveno své první krizi hned při narození. Bylo vtlačeno do světa, kde je všechno jinak, než dosud znalo. Bylo ve tmě – je na světle, plavalo ve vodě – je na suchu, bylo v teple – je v zimě. Uklidní se, až když si ho matka přiloží na břicho, kde slyší známý tlukot jejího srdce a cítí její teplo a dech. Proto kdykoli opět pocítí strach, mělo by ho prožívat v bezpečí matčina objetí. Ideální je embryonální poloha, kdy matka přitiskne své tělo na tělo dítěte, hlavu na jeho hlavu a hladí ho, kolébá a utěšuje (www.zena-in.cz). Neznamená to však odstraňování překážek a odvádění pozornosti od problému, naopak jde o konfrontaci dítěte s problémy, avšak v matčině objetí. Díky tomu si navykne, že vše lze překonat. Zkušenost bolestného porodu je v dítěti, i když si to třeba nepamatuje, je v jeho nervech, v jeho svalech, proto se terapie pevným objetím někdy doplňuje rehabilitací – pozitivním znovuprožitím porodu, tak, jak to správně mělo být (Šturma, 2009).
Užití Pevné objetí by dle Horké (2009) nemělo sloužit jako výchovná metoda, nesmí to být vydírání dítěte silou. Musí to být nabídka – „na mě se můžeš spolehnout, i když teď zrovna křičíš“. Pevné objetí je velmi kultivovaná metoda tam, kde už končí slova, kde to dítěti nelze vysvětlit – pokud je dítě mentálně postižené či autistické nebo je to dítě nějakým jiným způsobem handicapované. Pokud dítě ucítí bití matčina srdce, její napětí a poté, jak se postupně uvolňuje, tak i ono se uvolní. Musí se prvně vyzuřit a vyplakat. Terapie je ukončena až když mezi účastníky začne proudit láska. A to nastane vždy. Lidé se rozzáří radostí a láskou a změní se výraz jejich tváře. Účinek terapie se projeví okamžitě po skončení procesu, ale je dobré dopřát závažnějším změnám čas (www.prekopova-pevneobjeti.cz).
35
Indikace terapie pevným objetím Terapie pevným objetím má několik možných variant (www.prekopovapevneobjeti.cz): •
pevné objetí mezi rodičem a dítětem
•
pevné objetí mezi dospělým jedincem a jeho rodičem, tzv. usmíření
•
manželské (partnerské) usmíření
•
mateřské dosycení – pro nápravu narušené vazby mezi matkou a dítětem
•
rehabilitace porodu – pro nápravu nepříjemných a traumatických zkušeností z porodu a z doby těsně po něm
Kontraindikace Kontraindikací jsou rodiče, kteří využívají metodu pevného objetí jako prostředek pro vynucení poslušnosti dítěte, chronicky ambivalentní rodiče, potom tací, kteří nejsou ochotni respektovat systém a řád rodiny a lidé s psychotickým onemocněním (www.prekopova-pevneobjeti.cz).
3.6 Bazální stimulace Vymezení pojmu Bazální stimulace je podle Friedlové (2007, s. 19) „komunikační, interakční a vývoj podporující stimulační koncept, který se orientuje na všechny oblasti lidských potřeb“. Je jednou z ošetřovatelských a léčebných metod používaných v praxi už více než třicet let. Koncept podporuje lidské vnímání v nejzákladnější (bazální) rovině, přizpůsobuje se věku a stavu člověka a respektuje jeho individuální vývojové stupně. Elementy konceptu integrované do péče umožňují podporu předčasně narozených dětí v jejich psychomotorickém vývoji. Bazální stimulace hraje významnou roli jak v neonatologické intenzivní péči u dětí předčasně narozených, tak také v péči o děti i dospělé s vrozeným intelektovým a somatickým postižením, u lidí s různými akutními a chronickými onemocněními či po úrazech mozku (Friedlová, 2007). 36
Historie konceptu Koncept bazální stimulace vyvinul začátkem 70. let 20. století německý profesor Andreas Fröhlich, speciální pedagog, který pracoval s dětmi s těžkým kombinovaným somatickým a intelektovým postižením. Vycházel z toho, že každé dítě je vzdělavatelné a i děti s těžkými kombinovanými vadami, u kterých se objevují velké změny v oblasti vnímání, a není možné s nimi navázat verbální komunikaci, vnímají své tělo a uvědomují si jeho hranice. S těmito dětmi je možné navázat komunikaci prostřednictvím doteku, protože vrozené schopnosti každého lidského organismu v oblasti percepce jsou dostatečné pro podporu a stimulaci somatického, vestibulárního a vibračního vnímání a následnou komunikaci. Zároveň se pomocí doteků snižuje svalové napětí, mění se kvalita dechu a tlak (Kopasová 2008). Do ošetřovatelské péče zavedla bazální stimulaci prof. Christel Bienstein, původně zdravotní sestra. Od poloviny 80. let 20. století úzce spolupracuje s prof. A. Fröhlichem v oblasti ošetřovatelské péče o lidi, kteří mají omezenou nebo změněnou schopnost vnímání, komunikace a pohybu (Friedlová, 2007). Dosažené výsledky a rozvoj schopností u dětí, u kterých byl koncept aplikován, vyvolaly rozsáhlý vědecký výzkum v oblasti medicíny a bazální stimulace se stala uznávaným pedagogicko-ošetřovatelským konceptem. Bazální
stimulace
patří
v dnešní
době
v zemích
Evropské
unie
k nejpopulárnějším ošetřovatelským konceptům, má registrovanou ochrannou známku a je vytvořena struktura vzdělávání lektorů, kteří zajišťují relevantní vyškolení ošetřovatelů (Friedlová, 2007).
Cíl bazální stimulace Všechny aktivity člověka se dějí na základě vnímání, pohybu, komunikace a jejich vzájemného propojení. Cílem konceptu je tedy taková podpora jedince, aby u něj docházelo ke stimulaci vnímání vlastního těla, k podpoře rozvoje vlastní identity, k umožnění vnímání okolního světa a k navázání komunikace, ke zlepšení funkcí organismu a ke zvládnutí orientace v prostoru a čase (Friedlová, 2007).
37
Pojetí bazální stimulace Základní myšlenkou konceptu bazální stimulace je potřeba vnímat člověka jako celek, ne jen jednotlivě jeho části a problémy. Vychází z myšlenky, že „život je možný jen ve vztahu“ a umožňuje uvědomovat si sebe sama, své tělo, okolí a navázat s ním na určité komunikační úrovni vztah (Kopasová, 2008). Dlouhodobá ztráta schopnosti pohybu a nedostatek podnětů z okolí vede k senzomotorické deprivaci a k nedostatečné vlastní organizaci neuronální sítě. Bazální stimulace pomocí kontinuální stimulace smyslových orgánů umožňuje vznik nových dendritických spojení v mozku a obnovuje tak jeho funkci. Základem péče jsou zkušenosti těla z období prenatálního vývoje. Již v 9. týdnu prenatálního vývoje je plně vyvinuto somatické, vestibulární a vibrační vnímání, následně dozrává vnímání optické, auditivní, taktilně-haptické, olfaktorické a orální. Vychází se z biografické anamnézy daného jedince, na jejímž základě se vytvoří individuální strukturovaná péče, do které se integruje pacientova nejbližší osoba. (Friedlová, 2007).
Techniky konceptu Techniky konceptu vyžadují nepřetržitý trénink a musí být především správně provedeny, aby se dosáhlo terapeutického cíle. Základními prvky jsou pohyb, komunikace a vnímání. Důležité je dodržovat při provádění ošetřovatelských úkonů pravidelnost v určitých časových intervalech, veškeré úkony doprovázet slovně, a tím stimulovat smysly daného člověka. Doteky by měly být zřetelné a přiměřené situaci, protože chaotické nejasné doteky vyvolávají pocity nejistoty, strachu a nedůvěry. Podstatné je uvědomit si význam doteku a soustředit se na jeho kvalitu, protože je formou výměny informací a může být vnímán příjemně i nepříjemně. Velmi důležitý je tzv. iniciální dotek, kterým dá terapeut najevo, kdy začíná a končí jeho činnost a přítomnost. Může se dotknout ruky, hlavy nebo oblasti srdce, záleží na individuálních potřebách jedince. Nepostradatelný je také kontinuální dotek po celou dobu terapie nebo vyšetření, dodává pocit jistoty a bezpečí (Kopasová, 2008).
38
Friedlová (2007) popisuje tyto techniky konceptu bazální stimulace: Prvky základní stimulace: • Somatická stimulace – je zprostředkována kůží a zahrnuje polohování, dotek, koupel či kontaktní dýchání. • Vestibulární stimulace – pomáhá určit polohu v prostoru, zorientovat se a uvědomit si pohyb. Stimuluje se například drobnými pohyby hlavy. • Vibrační stimulace – pomáhá člověku vnímat celým tělem přicházející chvění, zvuky či hlasy. Používají se vibrační hračky, holící strojek, elektrický zubní kartáček nebo vibrující sedátko. Nástavbová stimulace: • Optická • Auditivní • Taktilně-haptická • Olfaktorická • Orální Na neonatologických odděleních je podle Kopasové (2008) prospěšné kombinovat bazální stimulaci s dalšími metodami, jakými jsou klokánkování, konejšivý dotek, motýlí masáže nebo jemná protikoliková masáž bříška. Významnou technikou je i masáž stimulující dýchání (MSD), jejíž pomocí se dá dosáhnout pravidelného, klidného a hlubokého dýchání. MSD lze provádět buď samostatně v inkubátoru nebo i v průběhu klokánkování.
39
Závěr Předčasným porodem je intenzivní vazba matka-dítě náhle a nečekaně přerušena. Dítě se dostává z teplé a konejšivé dělohy do opuštěné postýlky a nachází se samo v otevřeném prostoru (nemá hranice těla). Zůstává osamělé bez toho, že by cítilo tlukot srdce své matky a jemné doteky dlaní přes břicho jsou nahrazeny doteky personálu při vyšetření, silným osvětlením, hadičkami, stříkačkami atd. Toto období je velmi obtížné i pro rodiče. Zažívají stavy beznaděje, úzkosti a mohou mít problém s navázáním citového pouta k dítěti. Matka často trpí pocity viny a nese odpovědnost za to, že nebyla schopná dítě donosit. Trápí ji obavy z reakce partnera, příbuzných a z toho, že nebude dobrou matkou. Zpravidla prožívá strach o dítě a pocit bezmoci, protože nemůže dítěti pomoci. Všechny tyto emocionální prožitky rodičů se ještě stupňují tím, že jsou od dítěte odloučeni. V současné době se emočnímu rozpoložení matky po předčasném porodu věnuje minimum zařízení, přítomnost psychologa u matky v počátku je spíše výjimkou a literatura pro rodiče téměř žádná neexistuje. Z toho důvodu dochází k tomu, že některé matky z různých důvodů přestanou rozvíjet vztah se svým předčasně narozeným dítětem se všemi pozdějšími důsledky jak pro matku, tak pro dítě. Práce byla systematicky rozčleněna do tří kapitol. Postupně se věnovala v první kapitole „Předčasně narozené dítě“ problémům nedonošeného dítěte, příčinám a důsledkům předčasného porodu a možným komplikacím v jeho fyzickém a psychickém vývoji. Druhá kapitola „Matka (rodiče) předčasně narozeného dítě“ byla zaměřena na poporodní stav matky, její psychiku a emoce po předčasném porodu, na důsledky jejího odloučení od dítěte, význam bondingu a rozvoj mateřského pouta. V poslední kapitole „Metody a techniky podporující rozvoj vztahu mezi matkou a nedonošeným dítětem“ byly popsány shromážděné techniky a metody, které pomáhají k vytvoření nebo znovuobnovení vztahu mezi matkou a dítětem, ke zlepšení psychického a emočního stavu rodičů a podporují zdravý vývoj předčasně narozeného dítěte, tlumí jeho citovou deprivaci a tím zlepšují jeho zdravotní stav. Cílem bakalářské práce bylo shromáždit, definovat a popsat techniky a metody, které mohou napomoci k vytvoření, zlepšení nebo prohloubení vztahu mezi matkou (rodiči obecně) a nedonošeným dítětem. Snahou bylo poukázat na nutnost zvýšení zájmu odborníků a široké veřejnosti o tuto problematiku. 40
Cíl práce se podařilo splnit díky spolupráci se současnými odborníky v jednotlivých technikách, pomáhajících rozvíjet vztah mezi matkou (rodiči) a předčasně narozeným dítětem. Bylo zjištěno, že u nás ještě nejsou tyto techniky a metody rozšířeny a praktikovány v dostatečné míře a nejsou známy široké veřejnosti. Bohužel často není dostatečně v tomto směru informován ani zdravotnický personál, protože se věnuje v první řadě záchraně života dítěte, někdy i matky. Rodiče nedonošeného dítěte se tak musí s danou situací vypořádat sami, vyhledat si potřebné informace a materiály, které popisují a řeší to, co právě zažívají. V mnoha případech se k potřebné pomoci nedostanou, protože o možnosti využití technik jako klokánkování, motýlí masáže, konejšivý dotek atd. nemají tušení. Případně se o těchto metodách dozvídají později, kdy už jsou city a vazby k dítěti natolik narušeny, že na obou stranách zanechají následky i do budoucna.
41
Resumé Bakalářská práce pojednává o problematice vztahu mezi matkou a nedonošeným dítětem. Citová vazba mezi matkou a dítětem je díky předčasnému porodu narušena, což má negativní vliv jak na psychiku matky, tak na zdravý vývoj dítěte. Cílem práce bylo shromáždit a popsat techniky a metody, které mohou pomoci vytvořit, zlepšit nebo prohloubit emocionální vztah mezi matkou (rodiči obecně) a předčasně narozeným dítětem. Práce byla rozčleněna do tří kapitol. První nahlíží na problematiku předčasného porodu, komplikace, příčiny a důsledky nedonošenosti dítěte. Druhá se věnuje stavu matky po předčasném porodu, přerušení pouta mezi matkou a dítětem, významu bondingu a psychickému stavu rodičů. Třetí kapitola popisuje metody, kterými se pomocí doteku navazuje a zlepšuje citový vztah mezi rodiči a dítětem.
Summary This thesis describes problems of relationship between a mother and a premature child. The emotional fixation between a mother and her child is disturbed by premature labour. Premature labour affects a mother's psyche which influences her child's growth. The aim of this work was to collect and describe techniques and methods helpful for creation and improvement of the relationship between mother – the parent and the premature child. This work was divided into 3 parts. The first part talks about premature birth, it's complications, causes and consequences of prematureness. The other part describes mental condition of the mother after childbirth, interruption of the bond between the mother and the child, the meaning of a word “bonding” and psyche of parents. In the last part there are described methods used for renovation and improvement of emotional fixation between a parent and the child.
42
Použitá literatura a další zdroje BOREK, I. a kol. Vybrané kapitoly z neonatologie a ošetřovatelské péče. 2. vyd. Brno : Mikada, 2001. 327 s. ISBN 80-7013-338-4
ČECH, E., HÁJEK, Z., MARŠÁL, K. a kol. Porodnictví. 2. vyd. Praha : Grada Publishing, 2006. 544 s. ISBN 80-247-1313-9
FRIEDLOVÁ, K. Bazální stimulace v základní ošetřovatelské péči. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2007. 168 s. ISBN 978-80-247-1314-4
GEISEL, E. Slzy po porodu. Jak překonat depresivní nálady. 1.vyd. Praha : One Women Press, 2004. 253 s. ISBN 80-86356-32-9
HÁJEK, Z. a kol. Rizikové a patologické těhotenství. 1.vyd. Praha : Grada Publishing, 2004. 444 s. ISBN 80-247-0418-8
HAŠTO, J. Vzťahová väzba. Ku koreňom lásky a úzkosti. 1. vyd. Trenčín : F, 2005. 300 s. ISBN 80-88952-28-X
CHVÁTALOVÁ, H. Masáže jako dotek motýla. Porozumění. Příloha časopisu Florence. 2008, roč. 1, č. 3, s. 11-13.
JAHNOVÁ, H. Psychologické aspekty předporodní přípravy a její vliv na přístup ke kojení u žen v šestinedělí. Diplomová práce. Brno : MU, 1997. 122 s
JUNGWIRTHOVÁ, I., HRADILKOVÁ, T. Sdělení nepříznivé diagnózy. "Když není všechno tak, jak si přáli…". 1.vyd. Praha : Státní zdravotní ústav, 2002. 12 s. (brožura)
KAISEROVÁ, L. Špecifiká ošetrovateľskej
starostlivosti o nedonosené dieťa.
Bakalářská práce. Bratislava : Slovenská zdravotná univerzita, 2006. 56 s.
43
KOBILKOVÁ, J. et al. Základy gynekologie a porodnictví. 1.vyd. Praha : Galén, 2005. 368 s. ISBN 80-7262-315-X
Kolektiv autorů. Narodilo se předčasně. Průvodce péče o nedonošené děti. 1.vyd. Praha : Portál, 2009. 240 s. ISBN 978-80-7367-552-3 (v tisku)
KOPASOVÁ, E. Bazální stimulace aneb Život je možný jen ve vztahu. Porozumění. Příloha časopisu Florence. 2008, roč. 1, č. 3, s. 4-5.
LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ D. Vývojová psychologie. 4. vyd. Praha : Grada Publishing, 2006. 368 s. ISBN 80-247-1284-9
LUDINGTON-HOE, S. M., GOLANT, S. K. Kangaroo Care. The best you can do to help your preterm infant. New York : Bantam Books, 1993. 220 s. ISBN 0-553-37245-9
MACKŮ, F., ČECH, E. Porodnictví pro střední zdravotnické školy. 1. vyd. Praha : Informatorium, 2002. 143 s. ISBN 80-86073-92-0
MIKULANDOVÁ, M. Těhotenství a porod. Průvodce české ženy od početí do šestinedělí. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2004. 162 s. ISBN 80-251-0205-X
NEES-DELAVAL, B. Čekám děťátko. Průvodce těhotenstvím a porodem. 1.vyd. Praha : Ikar, 1995. 142 s. ISBN 80-85830-59-0
ROZTOČIL, A. a kol. Porodnictví. 1. vyd. Brno : IDVZP, 2001. 333 s. ISBN 80-7013-339-2
ROZTOČIL, A. a kol. Moderní porodnictví. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2008. 408 s. ISBN 978-80-247-1941-2
SARTI, P., SPARNACCI, G. Těhotenství a péče o dítě. Kompletní průvodce od početí do věku šesti let. 1.vyd. Praha : SUN, 2007. 287 s. ISBN 978-80-7371-143-6
44
SOBOTKOVÁ, D., DITTRICHOVÁ, J. Narodilo se s problémy a co bude dál. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2003. 108 s. ISBN 80-247-0398-X SOBOTKOVÁ, D., JANÍKOVÁ, M., LUCKÁ, Y., a kol. Pomoc rodičům při narození rizikového dítěte nebo při perinatálním úmrtí. Neonatologické listy. 1999, č. 4, s. 173-176. SOBOTKOVÁ, E., JUNGWIRTHOVÁ, I., GABRIELOVÁ, V. Nedonošené dítě a rodiče. "Když není všechno tak, jak si přáli…". 1.vyd. Praha : Státní zdravotní ústav, 2002. 12 s. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Variabilita a patologie lidské psychiky. 3. vyd. Praha : Portál, 2002. 444 s. ISBN 80-7178-678-0 Vyhláška č.72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních Zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách Bonding neboli připoutání [online]. Rodina, [cit. 5.3.2009]. Dostupné na World Wide Web: http://www.rodina.cz/clanek6840.htm Bonding with your baby [online]. KidsHealth, [cit. 21.2.2009]. Dostupné na World Wide Web: http://kidshealth.org/parent/pregnancy_newborn/communicating/bonding.html Co je bazální stimulace [online]. Bazální stimulace, [cit. 20.1.2009]. Dostupné na World Wide Web: http://www.bazalni-stimulace.cz/bazalni_stimulace.php Containment holding [online]. BLISS – the premature baby charity, [cit. 18.12.2008]. Dostupné na World Wide Web: http://www.bliss.org.uk/search.asp?search=containment+holding&x=0&y=0&groupInV iew=000100010001 45
Kangaroo Care [online]. BLISS – the premature baby charity, [cit. 8.1.2009]. Dostupné na World Wide Web: http://www.bliss.org.uk/publications.asp?itemid=18&itemTitle=Kangaroo+care+poster §ion=578§ionTitle=Download+or+order+Bliss+publications
Maternal bond [online]. Wikipedia, [cit. 20.2.2009]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Maternal_bond
Pevné objetí [online]. Pevné objetí podle Jiřiny Prekopové, [cit. 10.3.2009]. Dostupné na World Wide Web: http://www.prekopova-pevneobjeti.cz/%C3%9Avod/tabid/70/Default.aspx
PEYCHL, I. Příčiny rehospitalizací dětí s velmi nízkou porodní hmotností v prvních letech život [online]. Pediatrie pro praxi, [cit. 17.2.2009]. Dostupné na World Wide Web: http://www.pediatriepropraxi.cz/artkey/ped-200501-0006.php
RUFFER, J. Jednotka intenzivní a resuscitační péče novorozenců [online]. Nedoklubko, [cit. 22.1.2009]. Dostupné na World Wide Web: http://www.nedoklubko.cz/nejcastejsi_diagnozy.asp
Terapie pevným objetím [online]. Žena-in, [cit. 8.3.2009]. Dostupné na World Wide Web: http://www.zena-in.cz/rubrika.asp?idc=17871&id=11
ŠTURMA, J., HORKÁ, T. Klíč – Magazín nejen pro zdravotně postižené [online]. Česká televize, [cit. 15.3.2009]. Dostupné na World Wide Web: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/208562221700013-klic/
46
