MASARYKOVA UNIVERZITA. Ivona Březinová autorka literatury pro děti a mládež

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra české literatury

Ivona Březinová – autorka literatury pro děti a mládež Diplomová práce

Brno 2009

Vedoucí práce: PhDr. Milena Šubrtová, Ph. D.

Autor práce: Tamara Černá

Bibliografický záznam ČERNÁ, TAMARA. Ivona Březinová – autorka pro děti a mládež: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra české literatury, 2009. 104 s., 5 s. příl. Vedoucí diplomové práce PhDr. Milena Šubrtová, Ph. D.

Anotace Diplomová práce „Ivona Březinová – autorka pro děti a mládež“ pojednává o literární tvorbě jedné z našich současných autorek. Ivona Březinová se narodila v roce 1964. Její literární prvotina Zrcátko pro Markétu vyšla v roce 1996. Od té doby se věnuje svobodnému spisovatelskému povolání a vydává několik knižních titulů ročně. Pomocí široké škály literárních žánrů oslovuje dětského čtenáře. Největší pozornost soustředí na předškolní a mladší školní děti, dále pak píše pro starší čtenáře, kdy nejčastějšími adresáty jsou dospívající dívky. Výjimkou nejsou ani díla, kterými oslovuje dospělé čtenáře. Její knihy mají velmi často skrytý výchovný záměr, popřípadě pojednávají o aktuálních problémech dnešních dětí. Autorka neustále hledá nové možnosti své tvůrčí práce, kterou rozšiřuje o editorskou, adaptační či překladatelskou činnost. Tato diplomová práce uceluje bohatou tvorbu Ivony Březinové a shrnuje analýzy jejích knih, na jejichž základě se potvrdilo, že spisovatelka svým dílem obohacuje a v mnohém i spoluurčuje vývoj literatury pro děti a mládež.

Annotation Diploma thesis „Ivona Březinová – an Author of Literature for Children and Young Adults“ deals with literature work of one of our contemporary writers. Ivona Březinová was born in 1964. Her first novel “The Mirror for Markéta” came out in 1996. Since that she has devoted herself to a freelance writer occupation and several of her literary items are published each year. With a wide scope of genres she addresses a child reader. Biggest emphasis is put on pre-school and younger school children. She also writes for older readers, the most common recipients are teenage girls, and exceptional are not even pieces intended for adults. Her books very often have a hidden educational purpose or else they deal with current problems of today’s children. The author permanently quests for new literary challenges and extends her creative work

2

with editorial, adaptation or translation activities. This diploma thesis summarizes an abundant production of Ivona Březinová and presents interpretation of her books. The analyses show that the writer enhances and in many ways takes share in determining the development in literature for children and young adults.

Klíčová slova Ivona Březinová, literatura pro děti a mládež, autorka pro děti a mládež, literární žánr, pohádka, příběhy s dětským hrdinou, literatura pro dospívající čtenáře, vyprávěcí situace, adresát.

Key Words Ivona Březinová, literature for children and young adults, literature genre, fairy tale, novels with a child character, literature for teenage adults, narrative stories, recipient.

3

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.

V Brně dne 16. dubna 2009

Tamara Černá

4

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu diplomové práce PhDr. Mileně Šubrtové, Ph. D. za její cenné rady a podněty. Zvláště děkuji své rodině, zejména rodičům, bez jejichž všestranné podpory by tato práce nevznikla. 5

Obsah ÚVOD …………………………………………………………………………………..7 1. ŽIVOTOPIS ……………………………………………………………..……..9 2. ANALÝZA DĚL ……………………………………………….......................12 2.1.

POHÁDKY……………………………………………………………..12

2.2.

PŘÍBĚHY S DĚTSKÝM HRDINOU ……………………………….....23

2.3.

PŘÍBĚHY SE ZVÍŘECÍM HRDINOU ………………………………..42

2.4.

LITERATURA PRO DOSPÍVAJÍCÍ ČTENÁŘE ……………………..48

2.5.

ROMÁNY PRO ŽENY ………………………………………………..60

2.6.

ŽIVOTOPISNÁ LITERATURA ………………………………………63

2.7.

FANTASTICKÁ LITERATURA ……………………………………...75

2.8.

NAUČNÁ A CESTOPISNÁ LITERATURA …………………………79

2.9.

LITERÁRNÍ ADAPTACE …………………………………………….82

2.10. EDITORSKÁ PRÁCE………………………………………………….84 2.11. PŘEKLADY……………………………………………………………86 2.11.1. Překlady z cizího jazyka …………………………………………...86 2.11.2. Překlady do cizího jazyka ………………………………………….86 3. ZÍSKANÁ OCENĚNÍ ………………………………………………………...88 ZÁVĚR ………………………………………………………………………………..90 POUŽITÁ LITERATURA …………………………………………………………..94 SEZNAM PŘÍLOH …………………………………………………………………104 PŘÍLOHY ……………………………………………………………………………105

6

Úvod Pro budoucího pedagoga českého jazyka a literatury je velmi důležitá orientace v současné literatuře určené dětem, tedy jeho potencionálním žákům. Z tohoto důvodu jsem si jako téma mé diplomové práce zvolila dílo uznávané spisovatelky pro děti a mládež Ivony Březinové. Rok 1989 s sebou přinesl výrazné změny jak na poli literatury pro dospělé tak i v oblasti literatury pro děti a mládež. Vzniká celá řada nových nakladatelství, z nichž se mnohá předhánějí v počtu vydaných titulů a už v této době se u nich začíná prosazovat vliv komerčních zájmů, jenž se plně rozvinul v následujícím desetiletí. Knižní trh je přehlcen různorodými knihami z per starších či začínajících autorů, kteří se snažili vyjít vstříc poptávce čtenářů a zároveň vyhovět jejich vkusu. Z těchto nových spisovatelských jmen se některá trvale usadila ve čtenářském povědomí, jiná po nevelkých úspěších byla zapomenuta. Všechny tyto nové aspekty ovlivnily tvář literatury v letech devadesátých a trvale zasahují i do podoby literatury současné. Právě za této situace, v druhé polovině devadesátých let, vychází mladé spisovatelce Ivoně Březinové její prvotina. Od té doby má na svém kontě více jak šedesát titulů, z větší části prozaických. Svými knihami se orientuje především na dětského čtenáře různého věku, ale výjimkou není ani její tvorba pro dospělé. Stejně široké je i spektrum žánrů (např. pohádky, sci-fi, román pro dívky, naučná literatura), kterému se Ivona Březinová věnuje. Bezesporu se tak stává jednou z našich nejplodnějších autorek. Právě tato nadměrná produktivita, žánrová pestrost a rychlost, s jakou svá díla vydává, jsou hlavním důvodem jejich nesourodé a kolísavé kvality. V některých případech můžeme hovořit dokonce o zahazování a nerozvíjení literárního talentu. Například i literární kritička Věra Vařejková mluví o „příběhu nahozeném až příliš lehkomyslným perem“1 nebo o tom, že pro autorku má „trivialita mocnou přitažlivost.“2 V kontrastu s tímto tvrzením však autorka náhle vydá dílo, které je ohodnoceno nejvyšším možným oceněním v této literární kategorii, a to Zlatou stuhou. Právě v těchto rozporech je zakotvena kontroverznost Ivony Březinové a možná právě i její zvláštnost a zajímavost, která mě přiměla zvolit si její tvorbu za předmět mé diplomové práce. 1 2

VAŘEJKOVÁ, V. Velmi smutní ztroskotanci. Ladění, 2001, roč. 6, č. 1, s. 22. VAŘEJKOVÁ, V. Mocná přitažlivost triviality. Ladění, 2001, roč. 6, č. 2, s. 19.

7

I přes výše uvedenou autorčinu bohatou činnost o ní doposud nevznikla žádná monografie. Jsem však přesvědčena, že práce Ivony Březinové si zaslouží pozornost nejen pro svoji oblíbenost u čtenářů, ale především pro své literární kvality, které nejednou svými knihami prokázala a na něž bych chtěla upozornit. Mým hlavním cílem je tedy sepsání shrnující a ucelené práce o Ivoně Březinové. Bude obsahovat analýzy všech jejích knih, pro úplnost i těch, které přímo nezapadají mezi literaturu určenou dětem a mládeži. Rozbory by měly upozornit na klady těchto děl, ale zároveň by měly odhalit i jejich četná negativa. Tímto způsobem se budu snažit potvrdit svoji hypotézu, že knihy Ivony Březinové zasáhly zásadním způsobem do světa dětské literatury a že mnohé z nich předávají svým čtenářům trvalé a smysluplné hodnoty. Práce bude uvedena životopisnou kapitolou, která sleduje především profesionální a umělecký růst autorky. Jádrem pak budou interpretace děl Ivony Březinové, při kterých budu vycházet ze Stanzelovy komplexní teorie vyprávěcích situací opírajících se o jeho typologický kruh a související terminologii. V některých rozborech budu hledat také inspirační zdroje témat a posuzovat, zdali je jejich literární a jazykové zpracování kompatibilní se čtenářskými schopnostmi adresátů. Tudíž se v neposlední řadě zaměřím i na stylistickou stránku knih a na způsob autorčiny práce. Tato stěžejní část pak může zároveň posloužit čtenářům také jako vodítko při hledání vlastních interpretačních možností děl Ivony Březinové. Důležitým doplněním diplomové práce bude podrobný bibliografický seznam autorčiny tvorby, soupis cizojazyčných překladů některých titulů a přehled získaných ocenění. V konečném výsledku by tedy moje diplomová práce měla upřesnit obraz o této literátce a stát se tak koncepčním shrnutím, jež by se mohlo stát pomůckou pro lepší orientaci v její rozsáhlé tvorbě.

8

1. Životopis Ivona Březinová (rozená Karásková), se narodila v Ústí nad Labem 12. května 1964. Ve stejném městě vystudovala gymnázium a později i obory český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně. Po absolvování ústecké vysoké školy začíná pracovat na zdejší katedře bohemistiky jako odborná asistentka. O rok později je jí udělen doktorát pedagogických věd v oboru český jazyk a literatura. V průběhu své pedagogické kariéry se věnuje především problematice české literatury 19. a začátku 20. století, později i literatuře pro děti a mládež. 3 Kladný vztah ke knihám a k literatuře si vytvořila již v raném dětství. V této době si prozatím pouze pohrávala s myšlenkou, že by se mohla stát spisovatelkou, i když o tom snila již od mládí. Její talent se pak ostřeji vyhraňuje na gymnáziu, kde pod vedením profesora Jana Houšky, básníka a spisovatele, začíná psát své první literární pokusy jako pohádky, povídky a básničky.4 V některých z těchto prvotních textů se objevuje autorčino zaujetí pro vědeckofantastickou tematiku. Ve větší míře se tento zájem projevuje v období jejích vysokoškolských studií zaměřených na oblast českého jazyka a literatury, kde zkoumala možnosti uplatnění vědeckofantastické tematiky v poezii našich i světových autorů. Kdysi za zpracování tohoto tématu získala druhé místo v celostátní soutěži studentských vědeckých prací. Téma ji natolik zaujalo, že mu věnuje i svoji diplomovou práci Prvky vědecké fantastiky v poezii. V době svého pedagogického působení také publikuje odborné články ve sbornících a časopisech. Později i v časopisech věnovaných literatuře pro děti a mládež.5 V roce 1989 se provdala za ing. Pavla Březinu a stěhuje se do Prahy. Jeden rok zde vyučovala na Soukromém gymnáziu Josefa Škvoreckého hodiny tvůrčího psaní a později vede stejný seminář na Literární akademii Josefa Škvoreckého. V roce 1990 se jí narodila první dcera Tereza a v roce 1993 druhá dcera Veronika. Literární a pedagogické ambice ustoupily do pozadí mateřským povinnostem. Svůj sen si však plní ihned po ukončení mateřské dovolené. Začíná psát knihy a věnuje se spisovatelskému povolání naplno. 3

http://www.ivonabrezinova.cz/start.htm HUTAŘOVÁ, I.; HONZOVÁ, M. Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládež. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání – Taurius, 2003. 5 http://www.czlit.cz/main.php?pageid=34&author_id=291

4

9

Do světa literatury vstoupila Ivona Březinová v roce 1996. Od doby svého literárního debutu vydala Ivona Březinová, jak již bylo uvedeno, nepřeberné množství knižních titulů různých žánrů se zaměřením na rozdílné věkové kategorie dětského čtenáře. Některé z nich byly přeloženy do cizích jazyků a obohacují tak autorčino umělecké konto. I když všechny její knihy nejsou hodnoceny stejně vysoce, některé se dokonce řadí mezi triviální literaturu, jiné naopak obdržely významné ceny. Mimo to v roce 1999 obdržela Ivona Březinová ohodnocení v oblasti české literatury pro děti a mládež nejvyšší, a to Zlatou stuhu za příběh o Kočce Kačce. O tři roky později získala toto ocenění hned několikrát. Uznání se spisovatelka dočkala také za knihy Jmenuji se Ester, Jmenuji se Alice a Začarovaná třída. Nemalého významu je i nominace titulu Začarovaná třída na cenu Magnesia litera v kategorii knih pro děti a mládež za rok 2002 a nejen to, v roce 2004 byla v jihoafrickém Kapském městě zapsána na Čestnou listinu IBBY (Společnosti přátel knihy pro mládež). Umístění na předních příčkách v dětských čtenářských anketách jsou pak dokladem autorčiny oblíbenosti u samotných dětí.6 Nejvíce si však autorka cení toho, že svými dětskými čtenáři byla pasována na rytíře Řádu krásného slova.7 Členkou České sekce IBBY je již od roku 1982 a od roku 1999 patří do Obce českých spisovatelů. Od roku 2008 působí jako vedoucí katedry tvůrčího psaní a umělecké publicistiky na soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého. V této souvislosti se věnuje i editorské činnosti. Ivona Březinová je velmi energická žena, která vedle hlavní spisovatelské a momentálně i pedagogické činnosti stíhá i řadu jiných aktivit. Jednou z nich je publikování v odborných časopisech. Mimo jiné spolupracuje s Českým rozhlasem, kde jsou v pořadech Domino a Tu rádio na stanici Český rozhlas 2 uváděny její publikované texty přepracované jako příběhy na pokračování, výjimkou však nejsou ani původní povídky.8 Podílí se také na přípravě seriálu Já a moje rodina, který je vysílán Českou televizí. Dále se účastní mnoha dalších zajímavých projektů, které jsou většinou věnovány handicapovaným dětem.9 Momentálně je v centru její pozornosti divadlo. 6

Viz. kapitola Získaná ocenění. http://www.knihovnice.cz/clanky/rozhovor-s-osobnosti-ivona-brezinova.html 8 Povídky: Taneční, Sólová jízda, Autogram, Na letišti. 9 Spolupráce na sborníku Kouzelný svět, určený dětem s vadami sluchu, do kterého přispěla pohádkou Vílák Pomněňák a dvě Madlenky. Na nosič CD Pohádky pod polštář pro děti s vadami zraku, byla zařazena pohádka z knížky Jak to bylo dál Kráska a zvíře. Pro nevidomé děti vyšly na CD i Praprázdniny. Podílí se i na projektu Světlo mého života, jenž je zaměřen na podporu mladých fotografů 7

10

Jednak se podílí na projektu Divadélko do Kufříku, jenž má v dětech probudit zájem o loutkové divadlo, a rovněž napsala scénář k divadelní hříčce pro děti 1. stupně ZŠ Piráti.10 Navíc stíhá objíždět i četná místa České republiky a pořádat literární besedy, kde s dětmi diskutuje o knihách a jejichž součástí bývá i veřejné čtení. Následná reakce dětí slouží autorce jako zpětná vazba. Dodejme jen, že velkou péči autorka věnuje také samotné přípravě knih a to tak, že se většinou snaží i o získání osobní zkušenosti.11 Vzhledem k takto široké oblasti zájmů si musí svoji práci plánovat na dlouhou dobu dopředu, což potvrzují v současné době avizované další tři tituly, jež by měly vyjít během první poloviny roku 2009.12 Sama spisovatelka říká: „Nápadů mám tolik, že mezi nimi musím vybírat a určit si, co budu psát nejdřív. Občas se stane, že některá odložená témata vyšumí. Ale nemohu se nechat vláčet momentálními nápady, pak by se totiž mohlo stát, že bych žádný nedovedla do konce. A to nechci.“13

a literárních talentů z řad pacientů Kliniky dětské hematologie a onkologie FN Motol. Pod vedením Ivony Březinové napsala čtrnáctiletá Petra Korytářová text Sen o svobodě. 2007. 10

Hru nastudoval Divadelní soubor Kulich, režie se ujala Lucie Radimerská. http://www.ivonabrezinova.cz/start.htm 12 Prvním z nich bude kniha pro začínající čtenáře Okno do komína, příběh pro dospívající čtenáře Pomeranče v podprsence a jako třetí encyklopedie Zvířata z blízka. 13 http://www.knihovnice.cz/clanky/rozhovor-s-osobnosti-ivona-brezinova.html 11

11

2. ANALÝZA DĚL Při rozdělení knih Ivony Březinové do jednotlivých kapitol této diplomové práce, jsem se rozhodla, že až na výjimky, budu respektovat žánrové členění s přihlédnutím k relevantní věkové kategorii čtenářů stejně tak, jak je tomu uvedeno na veřejných oficiálních internetových stránkách autorky.14 V jednotlivých kategoriích pak budu dodržovat chronologii vzniku děl.

2. 1 Pohádky „Pohádka je žánr mimořádných estetických kvalit. Vstřebala do sebe dědictví mýtů a rituálů, pradávného prolnutí lidské rozumové aktivity, fantazie i magie a ve své žánrové paměti uchovala moudrost, životní zkušenost, étos, vtip a umění slova nejrůznějších etnik a národů světa“. Pohádka „žije – literně upravována – i v dnešním světě, především ve světě dětí, které zůstávají jejími vděčnými posluchači a čtenáři“.15 I to si uvědomuje Ivona Březinová, která nejdříve sbírá zkušenosti se psaním knih pro dospělé a dospívající čtenáře, poté pokračuje v tvorbě pro ty úplně nejmenší. Tentokrát si vybírá ke zpracování zcela nový žánr, pohádku.

Před autorkou se tak otevírá zcela nový problém, musí napsat dětskou knihu tak, aby svým obsahem malého, ale kritického čtenáře zaujala, aby v ní bylo dostatek dramatických zápletek a aby dítě v neposlední řadě něčím obohatila. Jako první takto vzniká útlá knížka Panáček Paneláček (1997). Březinová si však s řešením úkolu poradila na výbornou, i když se ukázalo, že „někdy autorka nenajde dost nosný příběh a kapitolka se jí rozběhne do různých stran.“16 Přesto můžeme říci, že se Ivona Březinová svojí knihou prosadila v dětském literárním žánru a ukázala, že její pravé místo je právě mezi spisovateli pro menší čtenáře. Vyprávění je rozdělené do tuctu kapitol, které popisují příhody drobného panáčka, jenž se jednoho dne probudí ve schránce na dopisy rodiny Květoňových. Hlavními protagonisty jsou sourozenci Tom a Týna, kteří se Paneláčka ujmou. Tráví s ním své volné prázdninové chvíle, ale přesto zůstávají jakoby v pozadí děje. Knihu ozvláštňuje 14 15

16

http://www.ivonabrezinova.cz/start.htm VAŘEJKOVÁ, V. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s. 3. DITMAR, R. Dobrodružství panáčka Paneláčka. Zlatý máj, 1997, roč. 41, č. 3/4, s. 124.

12

zcela netypické prostředí panelového domu. Je až překvapivé, jak přirozeně působí pohádkové postavy a artefakty i v tomto dějišti. Co na tom, že se ze sedmimílových bot vyklubou obyčejné tenisky, ze staré ježibaby opuštěná paní nebo z tajemné komnaty zamčené dveře od bytu. Představivosti se v tomto případě meze nekladou a děti ji při čtení knihy mohou rozvíjet podle své libosti. Po vyčerpání nápadů, které nabízí paneláková chodba či výtah, autorka přesouvá děj do dětského pokoje. Zde ožívá rej promlouvajících hraček či zvířátek a to přináší spisovatelce inspiraci k dalšímu pokračování příběhu. Panáček Paneláček pak například tančí s porcelánovou panenkou nebo se snaží zalíbit panence Barbie. Paneláček je navíc figurka, která i při všech svých neplechách a dovádění na děti působí svým vlídným a přívětivým chováním, což má vliv i na celkovou kladnou atmosféru knihy. Velmi poetickým dojmem například vyznívá kapitola „Jak to bylo, když hledal mezi zvonky kouzelnou rolničku“. Svým stylem však mezi ostatní kapitoly nezapadá a i její děj se po krátké chvíli stává pro začínajícího čtenáře poněkud nepřehledným. Úvodní slova „za sedmero sídlišti, sedmero hřišti a sedmero staveništi“17 asociují ve čtenářích typický začátek pohádkových příběhů. V textu se objevují i jiné odkazy k lidovým pohádkám. Například červená stavebnicová kostička zvolá: „Za hory, za doly, mé kouzelné střevíce, kde se pasou? Červenou kostičku zlé rohy k vlkovi nesou.“18 Panenka Barbie zase chce po Paneláčkovi, aby ji „zavázal střevíček“ a Tom se chce dostat do zavřených dveří pomocí kouzelné formulky „Sezame, otevři se“. Celkovému konceptu pohádky odpovídá i mravní ponaučení, které se nenápadně line celou knihou. Čtenáři se z podtextu naučí komunikovat, mít úctu ke starším lidem, poslouchat rodiče, neničit cizí věci, ale především chovat se správně jeden k druhému. O závěrečném vyústění knihy a především o hlavním edukativním záměru autorky pak není pochyb. Vždyť i panáček Paneláček nakonec pochopí, že si nelze pouze pořád jen hrát, ale že je třeba chodit i do školy. „Protože naučit se dávat pozor na lidi, aby na sebe byli hodní, to přece musí být moc pěkné.“19 Nakladatelství Albatros při výběru ilustrátora vsadilo na osvědčenou umělkyni Olgu Čechovou. Dobře udělalo, protože její veselé obrázky plně korespondují s hravostí textu. 17 18

BŘEZINOVÁ, I. Panáček Paneláček. 1. vyd. Praha: Albatros, 1997, s. 7. Tamtéž, s. 44.

13

Tímto pohádkovým příběhem orientace Ivony Březinové k mladším dětským čtenářům nekončí. Jde však již zcela jiným směrem. Svojí následnou tvorbou se hlásí k dědictví hotových klasických pohádek. Spisovatelka však v sobě nezapře talent a touhu neustále objevovat nové náměty a neotřelé nápady, je tedy jasné, že pouhé přepsání starých textů by jí jistě nestačilo. Proto se snažila najít jiný způsob jejich zpracování do zajímavé podoby. Výsledkem je jakýsi druh autorské pohádky, jejímž základem je nový kabát starých příběhů, přičemž však můžeme říci, že stále ctí jejich tradici.

Při psaní prvních dvou knih, typově zapadajících do tohoto způsobu ztvárnění, volí podobný postup. Jednou z nich je pohádková kniha Jak to bylo dál…(1999), která vzhledem k společným literárním tradicím slavila úspěchy i po svém vydání na Slovensku pod názvem A čo bolo ďalej?(2002). Sama autorka v úvodu knihy přiznává, že „už jako malou holku ji zajímalo, co se stalo s Popelkou, když si ji princ přivedl na zámek, jak vypadalo Růženčino království po probuzení ze stoletého spánku a jestli princezna Lada ještě oblékla svůj kožíšek.“20 Ivona Březinová tak popustila uzdu své představivosti, vybrala sedm motivů nejznámějších pohádek, přirozeně navázala na jejich šťastné konce a využila je jako úvody ke svým novým pohádkám. Vytvořila tak zcela originální texty. Kniha nese podtitul Pokračování sedmi klasických příběhů. Konkrétně se pak jedná o pohádky Popelka, Sněhurka, Šípková Růženka, Kráska a zvíře, Zlatovláska, Princezna se zlatou hvězdou a O dvanácti měsíčkách. Autorka fabuluje zcela volně, pouze se vrací k staronovým motivům tradičních vyprávění a dále je rozvíjí. Touto cestou vznikne postmoderní pohádka odkazující k původním pretextům, jejichž znalost není sice nutná, bez ní by však nové příběhy jistě ztratily své kouzlo a podstatu. První příběh navazuje na tradici pohádky o Popelce. Tato laskavá dívka po svatbě odpustí maceše i svým dvěma sestrám, které zůstaly nadále nepoučitelné. Nakonec Popelku ze závisti shodí z věže, ale ptačí víla ji promění v holubičku. Motiv tři oříšků je zde nahrazen třemi makovicemi, jejichž kouzelný obsah každý den přiláká holubičku k princovu oknu. Když sezobne poslední zrno, promění se opět v Popelku. 19

20

Tamtéž, s. 60. BŘEZINOVÁ, I. Jak to bylo dál…. 1. vyd. Praha: Autor a Viking, 1999, (úvod).

14

V pohádce o Sněhurce se do popředí dostává zcela nová postava jejího syna Heřmánka, který opět musí bojovat se zlou královnou, aby zachránil jednoho ze sedmi trpaslíků. V tomto druhém případě autorka využívá zcela konkrétních původních textů a děje, jenž se zde opakuje. „A jako kdysi jeho maminka Sněhurka, také on teď ochutnal z každé mističky a napil se z každého pohárku. Pak ho přepadla únava a lehl si do nejbližší postýlky.“21 Motiv růže v další pohádce nám napovídá její název. V popředí je tentokrát princezna Jiřinka dcera Šípkové Růženky a prince, kteří se stejně jako kdysi jejich rodiče strachují o osud své dcery. Ta se umíněně zaslíbí tomu, kdo do roka a do dne pro ni vypěstuje růžový keř, neboť jakékoliv růže jsou v království zakázané. Dostane se do spárů zlého prince Florina a zachrání ji až princ Květoslav, který nakonec krásnou růži vypěstuje. Příznačná jsou i „květinová“ jména postav. V pohádce Kráska a zvíře se dočkáme především mravního ponaučení, když se král smíří s ošklivostí svého syna a spokojí se s jeho moudrostí. Krásná Zlatovláska opět vyléčí pomocí živé vody Jiříka, jehož postihla zlá nemoc. Nejdříve však musí splnit tři úkoly, při kterých jí pomáhají zvířátka opět promlouvající lidskou řečí. Princezna se zlatou hvězdou na čele vyžene ze svého království své tři dcery, které si neváží darů své matky. Těmito dary jsou nádherné šaty, nám známé z původního příběhu, symbolizující zde štěstí, zdraví a věčnou naději. Mír do království přinese teprve Ladin syn Ladislav, jenž se díky myšímu kožíšku seznámí se svojí nevěstou. Na jejich svatbě se posléze celá královská rodina smíří. V poslední pohádce se Maruška opět potkává s dvanácti měsíčky. Ti jí ještě celkem třikrát pomohou a ona tak vysvobodí svého milého Matouše ze služeb zlé kněžny. Na tomto krátkém shrnutí obsahů pohádek vidíme, že autorka nerozvíjela příběhy jen tak ledabyle, ale snažila se o dodržování určitého řádu. Za prvé vycházela z původních předloh a také se jí podařilo zachovat poetičnost pohádek, ze kterých čiší laskavost a dobrota. Za druhé neporušila ani pravidlo vítězství dobra nad zlem, jež je vždy ztrestáno. Právě šťastné konce jsou dle mého názoru nejvyšší hodnotou tohoto díla, neboť se mi zdá, že těch je v dnešním světě pohádek žalostně málo. Nejen tímto postupem se Březinová hlásí k tradici, ale také se v ní nezapře literární historička. Vydání totiž obsahuje i Spletité cesty ke kořenům, několik poznámek 21

BŘEZINOVÁ, I. Jak to bylo dál…. 1. vyd. Praha: Autor a Viking, 1999, s. 20 -21.

15

k původním pohádkám, ve kterých autorka sleduje původ, vznik a vývoj tradičních pohádek, včetně jejich různých přepracovaných vydání. Tyto závěrečné poznámky můžeme chápat také tak, že autorka odkazuje ke zdroji své inspirace nebo jako snahu o vzdělání svých čtenářů. Zde nastává otázka, kdo jsou tito čtenáři? Ve svém úvodním slovu se spisovatelka obrací přímo ke čtenáři slovy: „Možná byste tohle všechno rádi věděli i vy“. Kdo se skrývá za zájmenem „vy“ není zcela jasné. Může to být jak někdo, kdo si „může vymyslet své vlastní pokračování, vzít tužku a psát“, ale také někdo, „kdo to ještě neumí a může si svoje pokračování zatím třeba nakreslit.“22 Autorčin talent psát čtivě se opět projevil naplno a v kombinaci s velkou dávkou fantazie vzniká zajímavé i nápadité dílo, které jistě zaujme široké spektrum čtenářů. Především pak svěží dialogy, rychlý spád děje a neočekávané vyvinutí syžetu dodávají knize energii, která přinutí i dospělého čtenáře sednout si a vrátit se tak do dětských let. Naopak dítě je aktivizováno tím, že může odhalovat původní prvky pohádky a tak se zábavnou formou učit hlouběji vnímat literární dílo. V neposlední řadě se pro něj kniha stává prostředkem rozvoje vlastní představivosti dítěte. Jediný nedostatek vidím v použitých ilustracích Zdeňky Bouškové. Není pochyb, že pestré barvotiskové obrázky zlákají především mladší čtenáře, váhat nad kvalitu jejich uměleckého ztvárnění však jistě můžeme.

Jako druhý literární počin nesoucí se v podobném duchu vydává Ivona Březinová soubor textů Teta to plete (2004), na nějž navazuje pokračováním Teta to zase plete (2007). V obou případech Březinová kombinuje literární pretexty, jejichž znalost se všeobecně předpokládá, neboť patří ke zlatému fondu národní literatury, se zcela původními prvky a motivy. Díky nim se pak výsledný text včleňuje do kontextu doby, v níž je stvořen. Právě v nich se odráží především individualita a fantazie samotného autora, kterou obohacuje svět dětských recipientů. Výsledkem této kombinace je autorská pohádka, jíž lze vnímat jako nositelku životnosti pohádkového žánru. Jak autorka využila možnosti, který jí tento způsob tvorby nabízí, si ukážeme na konkrétním rozboru děl. 22

BŘEZINOVÁ, I. Jak to bylo dál…. 1. vyd. Praha: Autor a Viking, 1999, (úvod).

16

Kniha Teta to plete nás na první pohled upoutá barevnými a veselými ilustracemi Evy Sýkorové – Pekárkové, jež vkusně doplňují text. Vyobrazení na přebalu knihy, kde teta plete šálu se vzorem pohádkových postav, odkazuje k dvojímu chápání titulu. Vypravěčka pohádek teta Běta stejně snadno jako plete šálu, splete dohromady různě známé pohádkové prvky. V roli posluchačů jsou fiktivní adresáti představeny v podobě postav neteře Šárky a synovce Vašíka, kteří se současně stávají iniciátory děje. Svými poznámkami a komentářem, vyznačeným i graficky, narušují plynulost děje. Na druhou stranu jsou jakýmsi dynamizujícím článkem, který dodává textům energii. Celkově vznikají dvě knihy po čtyřech textech spletených vždy ze dvou pohádkových námětů. Přitom první z nich považujeme za zdařilejší, možná právě i z důvodů toho, že autorka zde vyčerpala témata nejtradičnějších a nejběžnějších pohádek. Pro pokračování musela volit pohádky stejně krásné, ale pro některé menší čtenáře možná méně známé. Navíc z druhého dílu mám pocit, že se autorka snažila až příliš navázat na úspěch předchozí knihy. Možná by pro celkovou vizi bylo lepší, kdyby knihy vyšly jako jeden soubor. Děti by si jistě zasloužily více než čtyři pohádky najednou, navíc by se jim otevřela další možnost výběru a volby. Nikdo nemůže váhat nad hlavním záměrem Březinové, tím bylo aktivovat čtenáře a naučit je hledat a orientovat se v textu. Podpůrným prostředkem jim mají být doplňující otázky, které napomáhají rozluštit hádanku, v níž se pohádky mění. Kdo by ji náhodou nevyluštil, tak na druhé straně knihy se dočká všech odpovědí na předchozí dotazy. Nápovědou jsou dětem především známé repliky a postavy, kterým autorka dává velký prostor. A i když se chovají poněkud netradičně, předpokládám, že rozplést šifru tvořenou různými variacemi pohádkových segmentů se nakonec podaří. Tato hravá vrstva knihy je jistě v pořádku, kritička Věra Vařejková však poukazuje na nedostatek poetičnosti zbylého textu. Dokonce hovoří o „naprosté rezignaci na pohádkovou poezii“.23 Nelíbí se jí především nesourodé spojení pohádkových příběhů, které opravdu někdy působí až příliš uměle. Zejména takový dojem vyvolává propojení pohádek O sedmi kůzlatech a Šípkové Růžence. Šípkovou Růženku totiž svým olíznutím zachrání koza, matka spících kůzlátek, před tím se však k ní musí prokousat. O nepřiměřenosti a nepřijatelnosti takového konce pro děti svědčí i násilně dodaná postava prince, který se na scéně objevuje až v úplném závěru příběhu. 23

VAŘEJKOVÁ, V. Málo propočtené pletení. Ladění, 2005, roč. 10, č. 1, s. 24.

17

První zařazené vyprávění je plné asociací na pohádky o Červené Karkulce a o Smolíčku Pacholíčkovi. Z celé série se mi tato dvojice zdá nejvydařenější. Autorka zde využívá pouze toho, co jí samotný text nabízí. Jelen se zlatým parožím nejdříve zachrání Karkulku ze zajetí Jezinek a následně je to právě on, kdo rozpárá vlkovi břicho a tím osvobodí babičku. To že z břicha vyskočí i Smolíček Pacholíček, je jak pro Karkulku, tak i pro čtenáře vtipné překvapení. V Pohádce druhé nám známé příběhy evokují některé jejich tradiční symboly. Zde se dostává Popelka do perníkové chaloupky, kde se ji snaží stará čarodějnice upéct. Díky holoubkům a kouzlům ukrytých v hrášku se dostává na ples, na němž se do ní zamiluje princ. Její ztracený střevíček byl však z perníku. Tento fakt přivádí prince do perníkové chaloupky, kde spolu s Popelkou hodí ježibabu do pece. Postavy prince a Popelky zcela nahrazují Jeníčka a Mařenku. Jako poslední se v knize objevuje propojení pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků s Hrnečku vař. Zde je autorka předlohám nejvěrnější, obměna je pouze v tom, že Sněhurka neumí vařit, a proto trpaslíkům vaří kouzelný hrneček. Otrávení jablkem se Sněhurka také nevyhne. Trpaslíci se k ní opět prokoušou, aby ji zachránili, což se stává možná až příliš častým motivem, vzhledem k tomu, že se objevuje ve dvou pohádkách ze čtyř. Každé vyprávění spisovatelka obohacuje o krátkou písničku, kterou si děti mohou zazpívat na známou melodii lidových písní. Tyto texty jsou přebásněny a tematicky zapadají do kontextu děje pohádky. Jako příklad uvedu rýmy, jež vznikly na nápěv Já husarka malá: „Já, Karkulka malá, mezi jahodama, jahůdek je na tisíce a já jenom sama.“24 Tímto Březinová odkazuje k poezii a knize se tím zároveň dostává trochu lyričnosti. Tyto pasáže však slouží především jako zdroj zábavy pro čtenáře a jsou pro ně jistě příjemným bonusem. Stejnou kompozici volí Ivona Březinová i v návazné knize Teta to zase plete (2002). Tento druhý díl nás v mnohém nepřekvapí, pouze teta vymění šálu za svetr. Můžeme se podivovat nad autorčinou odvahou spojit dle mého názoru nespojitelné. Svědčí to především o autorčině fantazii, ale možná i o faktu, že jí již nic jiného nezbylo. Výsledkem je bizarní spojení pohádky O Koblížkovi, který si chce neustále zavázat střevíček, s pohádkou o Pyšné princezně. Troufám si říci, že v tomto konkrétním případě se děti mohou v ději poněkud ztrácet. Dále se v knížce objevuje 24

BŘEZINOVÁ, I. Teta to plete. 1. vyd. Praha: Albatros, 2004, s. 8.

18

Zlatovláska, kohoutek a slepička, Široký a Bystrozraký, Otesánek, čert a Káča a všichni účastníci pohádky O veliké řepě. Spisovatelka jistě neměla tímto literárním počinem špatný úmysl a kniha má zaručeně své nesporné kvality, o čemž svědčí i nominace knihy na Zlatou stuhu 2004 nebo Cena knihovníků 2004, přesto se domnívám, že výsledek nebyl takový, jak si určitě autorka předsevzala.

Když Březinová vydává soubor pohádek Bramborová Bára (2005), má již za sebou téměř třicet knih určených čtenářům různého věku. Nové dílo míří tentokrát opět k těm nejmenším, konkrétně sedmiletým dětem. Březinová využila veškeré své dosavadní zkušenosti s tvorbou tohoto žánru a napsala devět nových zcela neotřelých pohádek. Autorka si při jejich psaní opět osvojuje dětský pohled na skutečnost i dětské myšlení, z čehož dokáže čerpat nové nápady. Úspěch je však podmíněn objevným nápadem, který by měl zajistit čtenářům humor a s ním i pobavení s četby. Proto autorka využívá široké škály prostředků jazykové komiky. Nejdříve nás zaujmou názvy pohádek ze souboru. První z nich „Bramborová Bára“ dává titul celé knize. Je spojením osobního jména s vlastností jeho nositelky. Bára totiž miluje brambory a také je přebornicí v jejich loupání. Naopak jméno hrdinky „Běly“ kontrastuje s její nechutí k vodě, a tím pádem i k čistotě. Výsledkem je slovní hříčka „O špinavé Běle“. V pohádce „Leona a lev“ využívá dvojjazyčnosti jména dívky. Leon znamená v českém překladu lev. Pomocí přesmyček ve jméně vznikají zase pohádky „Proč se Dominik nestal kominíkem“ nebo „O líné Karolíně“. V názvech „Hezká Terezka“ a „Marcela celá z Marcipánu“ nám neunikne snaha o souzvuk, při které autorka využívá přítomnosti stejných hlásek. Hra se jmény se projevuje i ve jménech vedlejších postav, například v rybníce žije vodník Vodomil, z lišky se stane princezna Eliška nebo čaroděj Dobroděj má bratra Zloděje. Kupodivu druhý z těchto kouzelníků nešíří zlo, ale krade. O jazykové zpestření se autorka snaží i aktualizací frazeologismů: „Než bys řekl švec, měla Marcelka ruku volnou. Než bys řekl krejčík, měla volné obě. Než bys řekl švadlena, mohla už hýbat nohama. A než bys řekl kloboučnice, ležela tu na lůžku v obyčejných starých šatech.“25 Komického efektu pak dosahuje i slovním spojením, jež můžeme chápat doslovně. Tak je například Marcela proměněná v krásnou marcipánovou panenku „přímo k nakousnutí“. 25

BŘEZINOVÁ, I. Bramborová Bára. 1. vyd. Praha: Albatros, 2005, s. 43.

19

Autorka se staví do role tradičního vypravěče, který si je vědom, že pohádka je především vypravování, při němž se navazuje kontakt s vnímatelem. Proto se vypravěčka občasnými dotazy mimovolně obrací přímo k dětskému adresátovi: „Myslíte, že to někomu vadilo?“ či využívá výše zmíněných prostředků, které zvyšují poutavost děje. Stejně jako folklorní pohádky, tak i pohádky Ivony Březinové mají fantastický konflikt, nadpřirozenou bytost, kouzelný předmět, zápas dobra a zla, ale i novelistický příběh, v němž chytrost vítězí nad zlovůlí, omezeností a nespravedlností, v němž je vysmívána hloupost nebo oceňováno umění vymýšlet a bavit.26 Tedy všechny ty vlastnosti, které charakterizují pohádku. Březinová také dodržuje tradiční kostru pohádek. I typické úvodní repliky „žila, byla; byla jedna dívka; za patero horami; před dávnými a dávnými časy“ navozují atmosféru pohádkového vypravování. Příběhy se hemží zakletými princeznami, princi, draky, kouzelníky či kouzelnými babičkami. Dějová zápletka je většinou rozuzlena pomocí kouzla a konec přináší šťastné řešení popřípadě jakousi naději. Nechybí ani mravní principy, které by dítě mělo vstřebat (například, že člověk se musí stále něco nového učit, že jíst samé sladkosti není zdravé, že by neměl upřednostňovat krásu před štěstím atd.) Při realizaci těchto ponaučení autorka vychází z nechvályhodných vlastností a zlozvyků dětí (lenost, mlsnost, nelibost k hygieně). Do vyprávění zařazuje i současnou problematiku rodinných vztahů, kdy rodiče nemají čas na své děti. V pohádce „Proč se Dominik nestal kominíkem“ najdeme i odkaz na téma nezaměstnanosti a zánik tradičních řemesel. V příběhu „Jak šel Kuba kácet duby“ zachytíme náznaky ekologické výchovy, v němž vypravěčka apeluje proti kácení stromů. V neposlední řadě v některých příbězích vystopujeme i prvky vlastenectví. Touto zábavnou cestou budou didaktické úmysly spisovatelky jistě úspěšné. Děj pohádek se odehrává ve fiktivních prostředích, které jsou směsicí neuvěřitelných míst s realitou blízkou čtenářům. Do děje aplikuje moderní prvky jako jsou počítače, mobilní telefony, mikrovlnka, myčka na nádobí či fotografický aparát. Komicky působí i to, že rodiče nabízejí za vysvobození své dcery družstevní byt a auto. Dospělý čtenář by mohl mít výhrady, „že se toho takzvaného moderního v knize objevuje příliš mnoho a že knize je na škodu nedostatek stylistické propracovanosti.“27 Každopádně tím Březinová dosahuje inovace příběhů a přiblížení nereálného světa 26 27

VAŘEJKOVÁ, V. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s. 4. (dš). Moderní pohádky Ivony Březinové. Ladění, 2006, roč. 11, č. 1, s. 18.

20

čtenářům, přičemž zůstává věrná hlavním rysům pohádek. Tyto novodobé texty se tak stávají především osobitým zpodobněním zkušenosti a prožívané reality malých čtenářů, s důrazem kladeným na rozvoj principu mezilidských vztahů a jejich mravních hodnot.

Mezi pohádkové příběhy zařadíme i drobnou knížku Sněhuláci z Mrkvonos (2005). Próza se skládá ze čtyř krátkých kapitol, které však nedávají dostatek prostoru k většímu rozvoji celkem nosného nápadu. Jím je spojení lidského světa s pohádkovými postavami, sněhuláky. Ti žijí v harmonické symbióze s dospělými i dětskými obyvateli vesnice Mrkvonosy zcela stejným způsobem jako jejich lidští sousedé. Obsah knihy je potom tvořen jednotlivými tu méně či více zábavnými příhodami, které vyplývají z tohoto netradičního propojení. Zima a sníh se stávají jednotícími motivy, odrážejícími se i ve jménech postav: „Sněhulka, Ledanka, sněhulačka Zimolezová“. Jinak je jazyková stránka poměrně chudá. Vyprávění občas obohacuje autorka o ne příliš invenční přirovnání typu „sněžilo, jako když se protrhne tisíce pytlů cukru“28. Dětem se však v rámci konkrétních epizod dostane poučení. Například v jedné z nich „sněhuláčí“ hrdinka zachrání malou holčičku a pocítí uspokojení z vykonaného dobrého skutku. Nenápadným způsobem jsou dětem předávány i informace o všech stavech vodního skupenství. A to tak, že sněhuláci se sice díky oteplování ovzduší promění v páru, teplé období však v této podobě přečkají u moře a po ochlazení se v podobě sněhu vrátí do vesnice. Tento dobrý konec odpovídá struktuře pohádky a je ohleduplný především k citům dětského čtenáře. Knihu věnovanou „všem sněhulákům, kteří mají nosy oranžové jako tahle knížka“, svými ilustracemi vypravila Vlasta Švejdová. Ke spojení tvorby této umělkyně s prací Ivony Březinové došlo již po několikáté.29

Kouzelný svět (2005) je neprodejný sborník pohádek, který zde uvádím jen pro úplnost. Kniha vyšla na pomoc dětem s vadami sluchu. Na tomto chvályhodném projektu spolupracovalo celkem osm autorů30, z nichž každý přispěl jednou pohádkou. 28

BŘEZINOVÁ, I. Sněhuláci z Mrkvonos. 1. vyd. Praha: SiD a NERo, 2005, s. 4. Viz. kapitola Příběhy s dětským hrdinou a kapitola Příběhy se zvířecím hrdinou. 30 Na sborníku Kouzelný svět vedle I. Březinové spolupracoval J. Balík, M. Drijverová, F. Krejčí, M. Kubátová, A. Pricot, J. Svitáková, I. Zvěřinová. 29

21

Publikace obsahuje i desetistránkový příběh Ivony Březinové Vílák Pomněňák a dvě Magdalenky.

Netradiční zpracování zvolila Březinová i při tvorbě dalšího souboru pohádek O Puclíkovi (2007). Určující pro tuto knihu je počet dní v roce. Každému dni náleží jedna krátká pohádka. Celkem tedy vzniká 366 příběhů, při nichž musela Březinová vynaložit velké úsilí, aby se ji podařilo vytvořit takový rozsáhlý počet textů, které by byly svojí kvalitou srovnatelné. Březinová nezaváhala a popustila uzdu fantazii, které má ostatně na rozdávání, o čemž se můžeme přesvědčit právě v této knize. Sjednocujícím prvkem těchto kouzelných vyprávění je pohádková postava Puclíka, papírového panáčka, který přespává v krabici od dětské skládačky Puzzle. Setkáváme se s ním 1. ledna a přesně za rok, se s ním rozloučíme. Puclík během této doby prožívá neskutečné množství dobrodružství, také se seznamuje s holčičkou Luckou i s papírovou kamarádkou Puclinkou. Příběhy jsou tematicky podřízeny ročnímu období, ve kterém se odehrávají. Puclík tak slaví Velikonoce, Vánoce, pálí čarodějnice, prožívá veselého Apríla. Mimo tyto zážitky zažije i let balonem, zápasí s indiány, jde na maškarní, letí papírovou vlaštovkou nebo bojuje s ozbrojeným komárem. Většina z těchto pohádek v sobě skrývá i informační hodnotu. Děti poznají, jak vzniká puzzle, na jakém principu funguje magnet nebo zrcadlo, jaké se slaví během roku svátky nebo i praktické rady typu jak jezdit vlakem. Z mnoha povedených i nepovedených Puclíkových výprav si mohou čtenáři odnést i mravní ponaučení. Celkové ladění knihy je veselé a hravé, což je podtržené i milými ilustracemi Marie Tiché. Opět se zde projevuje autorčina oblíbená hra se jmény. Vždyť už samotné jméno Puclíka je odvozeninou z české zkomoleniny hry „puzzle“, kterou všichni označují jako „pucle“. Objevují se zde asociace na známé pohádky, které probouzejí dětskou představivost např.: Puclík Budulínkem, Otesánek mezi puclíky nebo Tři zlaté chlupy dědečka křečka. Nejzábavnější jsou však Puclíkovy zážitky, jako když kousavé děrovačce papíru nasadil košík nebo když vlezl hrnku do ucha. Situační komika vzniká právě personifikací neživých věcí, své místo zde má slovní humor, prostor dostávají i říkadla a krátké básničky. Ivoně Březinové se podařilo vytvořit knihu určenou nejmenším čtenářům, pro něž je jedna pohádka denně právě akorát, přesto v nich stihne probudit zvědavost, jakou

22

další příhodu Puclík prožije a tím v nich vyvolat zájem o čtení. Můžeme také doufat, že kniha je signálem návratu k Panáčkům Paneláčkům, a tedy i k tomu, co autorce jde nejlépe.

Jako na pokus o experiment se dívám na šestnáctistránkovou knihu Červená Karkulka (2007). Je koncipovaná jako scénář pro loutkové divadlo ke stejnojmenné pohádce. Čtenáři se naučí, jak postavit scénu, které loutky a rekvizity použít, ale především se seznámí s divadelním žánrem jako takovým. Březinová povzbuzuje adresáty i podnětnými dotazy či písničkami. Výtvarné ztvárnění publikace má na svědomí uznávaná výtvarnice Lenka Procházková.

2. 2 Příběhy s dětským hrdinou „V poslední době naši literární scénu ovládly prózy snažící se reflektovat současný život dospívajících. Z tohoto trendu svými čtyřmi knížkami vybočuje Ivona Březinová. Své téma našla ve světě dětí, které teprve začínají dospívat, a proto své životní hodnoty nacházejí jinde než ve většinovém hledání lásky.“31

Věra, Nika a sedm babiček (1996) je autorčina první příběhová próza pro děti, celkově pak kniha druhá. Nabízí nám v ní téma rodinného handicapu, v tomto konkrétním případě rodinné neúplnosti, tedy situace, kdy schází jeden člen rodiny. Hlavní dvě protagonistky Věra a Nika jsou nejlepší kamarádky a spolužačky. Společně se snaží svojí touhu po kompletní rodině vyřešit vlastní silou. Pomocí nevinných dětských intrik a milého pletichaření dosáhnou toho, že se jejich osamělí rodiče sblíží a následně se vezmou. Námět se nám může zdát poněkud povědomý,32 přesto v kontextu dnešní doby a současných problémů dětí, je toto zpracování podobné fabule neotřelé. Rozdílný výsledný dojem je podpořen především prostředím a českým humorem. Celkově můžeme jazykový projev Březinové označit za velmi kultivovaný a na vysoké úrovni. Své vyprávění Březinová obohatila o humorné dialogy, které dokreslují typické dětské hašteření. Z jazykových prostředků používá nápaditá a barvitá přirovnání. („Tělocvična byla plná holek. Všechny byly nohaté, všechny měly vlasy vyčesané do takových malých pididrdůlků a v gymnastických trikotech hromadně 31 32

SIEGLOVÁ, N. Dětský svět nepotřebuje hranice. Ladění, 1998, roč. 3, č. 1, s. 11. Mám na mysli román Ericha Köstnera Luisa a Lotka.

23

krotily švihadla tygrovaná jako opravdivé krajty.“)33 Časté jsou i vtipné personifikace „školní jídelna hučela jako úl“, „zazvonilo a slova vyjmenovaná i nevyjmenovaná se schovala zpátky do učebnic“ nebo „pididrdůlky se snaživě vrhaly do kotoulů“. Nápaditě vyznívá časté prolínání reality s dětskou fantazií: „pečlivě vystřihovala z papíru růžového motýla s temně fialovými lemy na horních křídlech. Chvějícími se tykadly jí ohmatal dlaň. Pak vzlétl, chvíli kroužil po pokoji a usedl na záclonu.“34 K těmto přechodům dochází náhle a bez předchozího varování, což v žádném případě nehodnotím jako zápor. Naopak vítám to jako prvek dodávající příběhu na zvláštnosti. Vyprávění dokresluje slovní humor plynoucí z jazykových hrátek. („Havran peče pikle s paní Černou. Proč by s paní Černou, která není ani trochu čarodějnicí, ale je maminkou Veroniky, nemohl péct pikle třeba havránek? A třeba zrovna můj táta Petr Havránek.“)35 V neposlední řadě zábavné situace vyplývají i z prababiččiny nedoslýchavosti, a tedy ze záměny významu slov. Nejdůležitějším odkazem příběhu je poznání, jak důležité jsou pro dětství pozitivní rodinné vztahy a harmonická atmosféra, na níž klade Březinová důraz. Zároveň učí úctě ke starší generaci, která je zde zastoupena celkem sedmi babičkami a posléze i jedním dědečkem. Pozitivně působí jak jejich optimistický pohled na život, který si zachovali i přes všechny problémy, jež je v něm potkaly, tak především dobrosrdečné vztahy mezi nimi a vnučkami. Druhou stránkou věci je, že při tak velkém množství postav se nikdo nemůže divit, že se v něm nejen dětský adresát může lehce ztratit. Dvacet sedm kapitol tvoří prózu, která je určena čtenářkám kolem devíti let. Je protknuta harmonickou atmosférou a jistě by si zasloužila výzdobu v podobě nějakých milých obrázků. Toto privilegium jí však dopřáno nebylo. Až v pořadí třetí vydání se dočkalo ilustrací Marie Tiché, které text krásně doplnily a obohatily.

V další knize směřované ke stejnému typu adresátek jako u předešlé novely Ivona Březinová zpracovává téma exotického prostředí. Jakkoliv by laciná fotografická koláž na přebalu knihy Panenka z ebenového dřeva (1997) mohla navozovat dojem, že se jedná o tradiční výzdobu triviálních dívčích románů vydaných v tomto období nakladatelstvím Petra, není tomu tak. O tom, že takovýto typ výtvarného zpracování obálky nekoresponduje s obsahem knihy, se přesvědčili čtenáři a pravděpodobně i sama 33 34

BŘEZINOVÁ, I. Věra, Nika a sedm babiček. 1. vyd. Praha: Petra, 1996, s. 7. Tamtéž, s. 41.

24

autorka. Při jejím druhém vydání z roku 2004 zvolila tentokráte renomovanější nakladatelství Egmont, které upřednostnilo ilustrace Zdeňky Krejčové, a již tím dodalo knížce na vážnosti. Ivona Březinová nám v této knize předkládá příběh odehrávající se v oblasti afrického Konga, jehož ústřední hrdinkou je desetiletá Regina Řezáčová. Její otec zde působí jako lékař, což je hlavním důvodem zdejšího pobytu. Děj je zasazen do časového rámce jednoho roku, tedy doby, kterou celá rodina v této daleké zemi stráví. Plynulost děje reflektují kapitoly, ve kterých je kladen důraz na konkrétní časový údaj, jako je například prvního září, tedy první školní den, Vánoce či Velikonoce. Důležitější než časové upřesnění je však v tomto příběhu místní lokalizace, neboť z reality afrického prostředí vyplývá řada neobvyklých skutečností, od kterých se pak odvíjí celý příběh. Kongo se nám může zdát, stejně jako Regině, velmi vzdálené a nekonkrétní. Brzy však čtenář vnímá africkou krajinu se všemi svými zvláštnostmi, poznává blízké okolí vesnice Brazzaville, vychutnává si atmosféru horkých dní, ale například i barevnost a vůni místních trhů, která je výsledkem autorčina autentického a nápaditého líčení: „Vzduch chvíli páchl rybinou a čerstvě vydělanými kůžemi, v horším případě i hnilobou, a o kus dál zas voněl vanilkou a skořicí a svěží vůní čerstvě utrženého tropického ovoce. Byly tu pyramidy ananasů, koše sladce lepkavých datlí, obrovské trsy banánů i žlutooranžové hromady papájí a mang.“36 Próza je rozdělena do osmnácti kapitol, v nichž sledujeme jednotlivé příhody, dobrodružství a zážitky Reginy. Nejde tedy o ucelený příběh, ale o kratší či delší epizody ozvláštněné neznámými reáliemi, které zajistí dějovou provázanost. Dívka zde kromě toho uzavírá pevná přátelství s domorodými dětmi i kamarády z jiných evropských zemí. Bez zbytečné didaxe tak Březinová poukazuje na potřebu tolerance mezi lidmi různých ras, kterou představují již zmiňovaná přátelství či vztahy s černošskými

pomocníky.

Díky

nim

poznáváme

kulturní

rozdíly

v širším

multikulturním hledisku, často i v konfrontaci s českými zvyklostmi. Ostatně trvalá citová vazba Reginy na rodnou zemi je zřejmá v průběhu celé prózy. Vedle toho pozorujeme etnické odlišnosti týkající se folkloru, stylu života, ale například i gastronomie. Z jazykové bariéry mezi těmito dětmi vyplývá množství komických situací. Dorozumívání sice působí ze začátku Regině značné problémy, díky své dětské 35 36

BŘEZINOVÁ, I. Věra, Nika a sedm babiček. 1. vyd. Praha: Petra, 1996, s. 21. BŘEZINOVÁ, I. Panenka z ebenového dřeva. 1. vyd. Praha: Petra, 1997, s. 47.

25

bezprostřednosti je však brzy lehce překoná. Tyto jazykové nezdary, zkomoleniny a z nich plynoucí nedorozumění jsou nositeli slovního a zároveň i situačního humoru. Autorka vsází opět na dialogy a přímou řeč, ve kterých je její síla. Mají totiž rychlý spád, energii, jsou zábavné a z těchto důvodů velmi čtivé. Oproti původnímu tvrzení v úvodu této kapitoly, že se nejedná o dívčí román s romantickou zápletkou, i zde vypozorujeme náznak citového vzplanutí přerůstající platonickou hranici mezi hlavní hrdinkou a Olivierem, synem jejího francouzského učitele. Panenka z ebenového dřeva je pak jeho vlastnoručně vyrobeným dárkem na rozloučenou. Vyprávěcí situace s vševědoucím vypravěčem je občas narušována přímými vstupy do Regininy mysli. Autorka to řeší jakýmsi druhem samomluvy, která je navíc vsazena do uvozovek („Možná jsme fakt měla zůstat s babičkou a dědou v Praze a chodit normálně do školy. A to mi Jířa záviděla, že budu mít rok prázdnin. Jo, houby, rok nudy to bude.“)37 Často se stáváme svědky i Reginina snění či nočních můr, plynoucích ze stesku po domově a strachu z neznámého prostředí. Tato obava je zde symbolizována vidinami čertů, kteří se dívce zjevují pokaždé, když ji ovládne nejistota. V některých případech však tyto pocity autorce nevěříme. Představa pronásledování čerty je do textu někdy až násilně zakomponovaná, a to i tehdy, když je Regina veselá a v podstatě k žádným chmurným myšlenkám nemá důvod. Raději bychom doopravdy nahlédli do dětské duše, která se musí vyrovnat se zcela novým prostředím a poznali tak její myšlenkové pochody. Těchto psychologických pohledů je zde však žalostně málo. Až v samotném závěru knihy Regina dojde k zjištění, že vše se odehrávalo pouze díky její bujné fantazii. Můžeme si jen domyslet, že tento fakt, vyplynul z jakéhosi vnitřního zklidnění hrdinky. Četné popisy rovníkové přírody, její fauny a flóry dokazují, že autorce však šlo spíše o podrobnější seznámení recipientů s africkým světadílem než o psychologické vykreslení postavy. Svědčí o tom i sporé zmínky o historii a životě původních kmenů. Je otázkou, zda jsou tyto náznaky dostačující, zda Březinová neskresluje někdy až příliš drsnou realitu zdejšího života. U této autorky jsme na idylismus sice zvyklí již z předchozích knih, ale „dětský čtenář pak může podlehnout představě, že Afrika se skládá z výstavných měst s exotickým okolím a milých Afričanů.“38 K narušení této 37 38

BŘEZINOVÁ, I. Panenka z ebenového dřeva. 1. vyd. Praha: Petra, 1997, s. 19. DITMAR, R. 2 x čtení pro desetileté. Nové knihy, 1998, roč. 38, č. 8, s. 11.

26

pohody dojde pouze při líčení horečnaté nemoci nebo situace, kdy otce pokouše opice. Vše je ale popsáno velmi stručně a povrchně. Březinová se nepouští do hlubšího řešení situace a „drama“ se tak odehrává v rámci odstavců. Nikdo také nepochybuje o šťastném konci. Jako protiargument může autorce posloužit nízký věk adresátů a to, zda by tudíž byli schopni vstřebat odvrácenou tvář této krajiny. Její úplné zatajování, však může mít negativní dopad především na jejich výslednou představu. Přes tyto výtky je knížka nositelkou velkého množství zajímavých informací o „černém„ kontinentě, a proto ji můžeme chápat i jako cestopisný román. Mladším čtenářům přinese poučení o zdejším životě a zároveň je naučí toleranci vůči jiným etnikům.

K začínajícím čtenářům se autorka hlásí svojí pohádkovou knížkou Panáček Paneláček a také příběhovou prózou se zvířecí hrdinkou O Kočce Kačce. Stejné vrstvě adresátů je určeno i další dílo Adélka a Zlobidýlko (1998) ilustrované Olgou Franczovou. Sama autorka knihu přímo věnuje „Terezce a Verunce a všem dětem, které se právě učí číst.“ Nakladatelství Albatros pak knihu zařadilo do edice „První čtení“. „Přestože v edici První čtení vycházejí zpravidla příběhy s dětským hrdinou ve školním věku, svou jednoduchostí odpovídají recepčním možnostem pětiletých dětí“39, tak tomu je i v tomto vyprávění. Stejně jako v Panáčku Paneláčkovi je zde propojen příběh malého dítěte s pohádkovou figurkou, která do děje vnáší prvky fantazie. Na rozdíl od prvního příkladu však v této próze je v popředí holčička Adélka a hadrový panáček je pouze rekvizitou, která rozehrává divadlo jednotlivých příhod. Z tohoto důvodu řadíme knihu k žánru příběhů s dětským hrdinou. Postavička hadrové panenky je také nositelem humoru a komických situací, neboť způsobuje, že ten, kdo ji vlastní se promění v neposlušného, vzdorovitého a nepořádného člověka. Odtud plyne pojmenování loutky Zlobidýlko, které postupně změní Adélku, její rodiče, dokonce i školníka či pana ředitele. Tyto a jiné postavy popadne „zlobení“. Na jejich změně chování Březinová ukazuje adresátům rozdíly mezi správnými a špatnými způsoby. Tomuto didaktickému působení odpovídá i vyústění knihy, kdy dojde k přerodu Zlobidýlka, jež se stane hodnou a poslušnou hračkou. 39

URBANOVÁ, S.; ROSOVÁ, M. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004, s. 39.

27

Zároveň tento panáček dává řetězci jednotlivých příhod „jednotící rámec a navíc se pro autorku stává východiskem pro rozvíjení situační, případně i jazykové komiky.“40 Ta vychází například z rýmování slov („Linda je holka, co nosí ve vlasech žlutou mašli, aby ji našli“, „a ty Zlobidýlko, hop na bidýlko“ nebo „jé, to je švanda, pane Řanda“). Vyprávění ve třetí osobě je občas přerušeno vnitřním monologem Adélky: „Páni! Máma nemá čas. Čas na večerní pohádku. Už je to tak. Máma zlobí. A za to může určitě ten hadráček.“41 Kniha slouží jako prostředek k nácviku čtení, ale zároveň se v tomto případě jedná již o náročnější prózu, která klade daleko větší požadavky na vnímání svých čtenářů a navíc je učí správnému jednání.

V próze Mimínek s podtitulem Jak jsem dostal sourozence (1999) se Ivona Březinová rozhodla oslovit adresáty ve věku kolem sedmi let. Vypravěčem netradičního příběhu s nekonvenčním tématem je předškolák Vít, který několik měsíců čeká na příchod sourozence. Obrací se směrem ke čtenáři, kterému se chlubí s novinkou. „Chcete vědět, co bude u nás nového?“ ptá se ihned v úvodu. Následně však sám odpovídá „budu mít bratříčka!“ Nakonec se však místo vytouženého bratra dočká sestřičky. Tu až do okamžiku jejího narození rodina vtipně a mile oslovuje jako „mimínka“. Základní dějová linie se tedy odehrává v době před narozením dítěte a především pak v prvních měsících po porodu. Vít nahlíží na nově vzniklou situaci dětskýma očima a jeho roztomile naivní chápaní některých faktů je až dojemné. („Kdo kope?“ zeptal jsem se udiveně, protože fotbal teď v televizi nebyl, a navíc vím, že máma mu stejně vůbec nerozumí.“)42 Jako další příklad poslouží Vítkova otázka, kdy se ptá maminky, jestli ho nebolí bříško, protože v něm má „mimínka“. S tímto dětským pohledem koresponduje jednoduché vyjadřování, které při svém povídání Vít užívá. Představa, že příběh vykládá opravdu malý chlapec, je pak více než věrná. Tato jednoduchá fabule, nenáročná kompoziční výstavba a humorné ladění textu, charakterizují celou knihu. Čtenář se bez jakéhokoliv poučování dozví, jak to vlastně s tím narozením dětí je. Informace, že „se spojí dvě semínka“ je pro malé adresáty zcela vstřebatelná. Také se 40

(ns). Kterak Zlobidýlko zlobit přestalo. Ladění, 1998, roč. 3, č. 4, s. 13. BŘEZINOVÁ, I. Adélka a zlobidýlko. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998, s. 21. 42 BŘEZINOVÁ, I. Mimínek aneb jak jsem dostal sourozence. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 1999, s. 13. 41

28

učí chápat, co maminka během těhotenství prožívá, co se děje s děťátkem, když je ještě u ní v břichu. Březinová nevynechává ani takovou intimitu, jakou je kojení. Ke škodě čtenářů zde však chybí pasáž o průběhu porodu. Věřím, že pokud by Březinová postupovala stejným způsobem jako doposud, tak i tuto nelehkou situaci by dokázala dětem přiblížit. Knížka je pro velmi čtivá, zajímavá a s dobrými nápady. Vše umocňuje situační i jazyková komika. Autorka vymýšlí neologismy, ať už mám na mysli slovo v samotném názvu, nebo například „modrofialovou strakamakatou“ barvu kočárku. Hojně se zde objevují vtipná spojení typu „Tumáš, Tomáše“, „já jsem Vít, víte?“, „Vítku, kvítku.“ Humorně vyznívá i tatínkova neustálá nadávka „já bych tě nejradši praštil síťkou na motýly“, kterou užívá pokaždé, když se vyjadřuje k chlapcovu zlobení. Malý Vít se totiž pomalu učí zodpovědnosti, často v něm však převáží stránka dítěte, a proto občas provede nějakou rošťárnu. Z toho plynou různé veselé příhody, které však nijak zvlášť neodbočují od tématu. Vítkovo vypravování je rozšířené o dětské dialogy. Březinová ve své knížce popisuje šťastné dětství s důrazem kladeným na všudypřítomnou rodinnou harmonii, v níž nechybí láska a pohoda. Tu cítíme i z bohaté ilustrační výzdoby Evy Průškové, jež věrně ale především vtipně doplňuje text.

Celkově jako tetralogie skončilo vyprávění, které původně vyšlo pouze jako díly dva. Všechny pak svým ilustrovaným doprovodem vybavil Antonín Šplíchal. Jak již avizují konkrétní podtituly, zhruba desetiletí čtenáři by se měli dočkat lákavého dobrodružství. První knihou jsou Trosečníci – Dobrodružství v zamčeném bytě (2000) a ihned za ní následující Trosečníci – Dobrodružství skotského teriéra (2000). Od počátečního dílu sledujeme příhody sedmi dětských hrdinů, kteří jsou zároveň členy jedné rodiny. Zde by se mohlo stát, že dětský čtenář se v přehršli jmen a složitosti rodinných vztahů poněkud nevyzná. Možná právě z tohoto důvodu jsou tyto postavy vyobrazeny i se svými jmény na zadní straně obalu obou knih. Za v mnohém zdařilejší bych označila první jmenovanou část. Děti se v ní dostávají do nepříjemné situace, kdy se ocitají zcela samy, a tudíž se musejí spolehnout pouze na sebe. To je výchozím bodem dějové linie, od kterého se odvíjí další historky. Jedna náhoda vyvolává druhou, na tomto principu je vystavěn celý příběh. Syžet se z velké části skládá z nepřetržitých avšak velmi dobře napsaných dialogů. Díky nim se

29

neustále v příběhu něco děje, jsou také původcem energie, ale zároveň nedávají prostor ničemu jinému. Do třinácti kratších kapitol se toho vlezlo celkem dost. Rodiče odjíždí do ciziny a nechávají děti u babičky, ta je však brzy hospitalizovaná. Její vnoučata se musí o sebe postarat, chodí nakupovat a na návštěvy do nemocnice. Zalomený klíč ve dveřích způsobí, že zůstanou uvězněni v bytě, kde z ničeho nic nefunguje ani telefon a všichni sousedi jsou pryč. Jednotlivé příhody se vrství na sebe až do úplného konce, kdy se do bytu vloupe zloděj, kterému je však již v patách policista. Nedobrovolný pobyt v uzamčeném bytě simuluje situaci na pustém ostrově. Děti zde nemají kontakt s okolním světem, musejí si vystačit pouze s nalezenými zbytky jídla, ale také musí překonávat svůj strach, že zde zůstanou uvězněni napořád. Jsou zde i jiné odkazy ke ztroskotání, které se projevují především při osvobozovacích pokusech. Děti například píší vzkaz v láhvi, snaží se dovolat někoho na pomoc nebo z okna posílají papírové vlaštovky s napsanou zprávou. Příjezd druhé babičky, je předznamenáním dalšího dílu, jež se odehrává v úplně jiných kulisách. Prostředí malé vesnice a všechny její reálie, jež nabízí, dávají knize zcela nový rozměr. Ten však Ivona Březinová nedokázala zcela využít a při líčení konkrétních příhod došlo k celkovému rozdrobení děje. Děti tráví svůj čas péčí o obyvatele zvířecího hotelu, kde se odehrávají jediné humorné scény. Komiku do určité míry nabízí jak jednotlivá jména zvířat, tak situace, do kterých se hrdinové díky živočichům dostávají. Tentokrát však nezaujme ani samotné dobrodružství, jež je násilně zakomponované do děje. Trosečníkem se nyní stává skotský teriér, pes bohaté Angličanky, kterého mají děti za úkol hlídat. Ztratí se však na nedalekém ostrůvku, kde je však brzy objeven. Troufám si říct, že v tomto druhém případě se adresáti ani nestačí začíst a bez jakéhokoliv pocitu napětí či zvědavosti se dočkají rozuzlení.

V roce 2001 vychází autorce kniha Medvídek Knoflík v edici „Učím se číst“ nakladatelství Junior, která byla napsána podle ilustrací k německé literární předloze.43 Tyto obrázky nejen že jsou určující pro volbu námětu, ale inspirovaly Březinovou i zcela jinak. Využila je k didaktickým účelům. Pod každým z nich uvádí návodnou otázku, která se váže přímo k ilustraci, nebo se vztahuje k samotnému textu. Správná 43

K napsání díla Ivoně Březinová sloužila německá literární předloha Barengeschichten vydané nakladatelstvím Favorit - Verlag, Rastatt, Germany.

30

odpověď je podmíněna jeho chápáním, vnímáním či postřehem a pozorností dětského čtenáře. Podnětné jsou i dotazy, které kladou důraz na životní zkušenost dítěte. Vlastně se stávají jakýmsi aktivizujícím prvkem knihy, jež plně koresponduje s věkem předpokládaných recipientů. Vyprávění se skládá ze čtyř na sebe navazujících epizod, které popisují řadu příhod, jež prožívá malá Lenka s plyšovým medvídkem Knoflíkem. Odtud plyne i název knihy, medvídek má totiž místo oka přišitý knoflík. V první kapitole se party vševědoucího vypravěče střídají s pasážemi, kdy tuto úlohu přebírá postava strýce Petra, a Lenka se stává fiktivním adresátem v roli posluchače. Jindy zase čteme vnitřní monology Lenky, jejího psa nebo medvídka: „Kdybych aspoň neměl ten nemožný zelený klobouk, co mi tak padá do očí.“44 Kniha je v i v mnohém poučná. Drobné příhody ukazují dětem, že by si měly vážit rodičů, stáří a v neposlední řadě i svých věcí. Příběh přátelství mezi dítětem a hračkou je celkově velmi milý, ale postrádáme u něj hravost a lehkost, tolik typickou pro dětské prózy Ivony Březinové. I jazyková stránka se nám zdá poměrně chudá. Především se však nemůžeme zbavit pocitu, že předem zvolené ilustrace jí svazují ruce a tím brzdí její nápaditost.

Fantazijní prvky mísící se s realitou objevíme v próze Začarovaná třída (2002). Vlastní dějová linie je započatá příchodem tří nových žáků do školní třídy. Již tato samotná situace je dostačující proto, aby se nově příchozí děti cítily nejistě pod kritickým pohledem ostatních spolužáků. Romská národnost trojice sourozenců tento fakt ještě mnohokrát umocňuje. Autorka však chlapce obdařila kouzelnou mocí, díky které si brzy získají jak celou třídu, tak i paní učitelku. Jejich odlišnost tedy nevyplývá pouze z barvy pleti, způsobu kočovného života, mentality a přístupu ke vzdělávání (což se autorce podařilo vystihnout přinejmenším reálně), ale i z jejich nadpřirozených schopností. Ty využívají především ve chvílích, kdy se musí bránit různým diskriminacím a rasovým útokům ze strany spolužáků, zvláště pak jejich rodičů, kteří své předsudky na ně přenášejí. Chlapci situaci vyřeší pomocí lusknutí prstů, začnou čarovat a svého protivníka většinou nějak zesměšní. Svými činy také ozvláštňují pro ně tolik nudné vyučování. Kouzla se neobejdou bez oživování předmětů, jejich 44

BŘEZINOVÁ, I. Medvídek Knoflík. Říčany u Prahy: Junior, 2001, s. 60.

31

proměňování či přičarování nových skutečností, při čemž autorka využívá v hojné míře personifikace. Tyto nevšední příhody jsou výchozím bodem pro situační humor. Prvky komiky nesou i výstřední jména kouzelnické rodiny: Čáryfuk Lájoš, Máryfuk Maroš, Pišta Pokočárník a jejich rodiče Josef Čajrumbum a Margita Cukrkáva Demeterovi. Nápaditá přirovnání zase doplňují výstižná líčení od prostředí školní třídy až po popis dětí: „Vlasy měli černé opravdu jako tabuli. A to byla nějaká čerň, protože tabule ve 3. C byla nedávno krásně nově natřená.“45 Viditelně je zde rozdělen svět dětí a dospělých, jejichž skupinu zastupuje ve vší své vážnosti paní učitelka a pan ředitel. Když však chlapci začnou čarovat, stává se učitelka spoluhráčem celé třídy. Musí se vyrovnat se situacemi, které nejsou úplně standardní, přesto aniž by ztratila svoji autoritu u žáků, je vždy spontánním způsobem vyřeší. Následky kouzel například vtipně zapojí do výuky. Tím více však vyniká její někdy až příliš zbytečné pedantství, které ji ani v těchto chvílích neopouští. V pozadí zábavného čarování a školních zážitků proniká na povrch odkaz k toleranci a rasové snášenlivosti. Březinová se snaží poukázat na to, že každý člověk má dobré i špatné stránky, a to by okolí mělo respektovat. Konkrétně v tomto díle chlapci neumějí příliš číst ani počítat, ale naopak jsou muzikálně nadaní. Paní učitelka zkonstatuje, že: „jsou stejní jako ostatní, hodní i zlobivý, chytří i hloupí, šikovní i nešikovní.“46 A co je hlavní, každý by si měl vytvořit svůj vlastní názor sám a nedbat na vliv okolí.

Celá řada z malých adresátů bude také moci porovnat svoji reálnou

zkušenost se čtenářským zážitkem. Autorka téma odlišnosti a řekněme i rasové diskriminace zpracovala již v příběhu o Medvídkovi, který je určen ještě mladší věkové kategorii čtenářů. Multikulturní téma v Začarované třídě je podáno osmiletým čtenářům v jakémsi fantazijním obalu, který, doufejme, nezakryje podstatu tohoto díla. Není však sporu, že pouze touto hravou formou je možné oslovit adresáty mladšího školního věku a bez zbytečných didaxí v nich utvořit ponětí o této problematice. Lze však souhlasit také s názorem René Ditmara, který soudí, že měla autorka „ubrat na kouzlení a posílit dějovou linii.“47 45

BŘEZINOVÁ, I. Začarovaná třída. 1. vyd. Praha: Amulet, 2002, s. 9. Tamtéž, s. 90. 47 DITMAR, R. Malí čtenáři uprostřed reality a fantazie. Literární noviny, 2002, roč. 13, č. 46, s. 2. 46

32

Kniha je u literárních kritiků hodnocena kladně, ale jak píše Milena Šubrtová: „důvodem zapsání této knihy na čestnou listinu IBBY není umělecká přesvědčivost, ale spíše vysoká společenská aktuálnost zvoleného tématu.“48 Příběh s národnostní tematikou zapadl i do společenského kontextu jiné země, o čemž svědčí i francouzská verze knihy vydaná v roce 2006, ve které ilustrace Jaromíra F. Palmeho nahradily obrázky Nicolase Roigta.49

Knihou Lucka Luciperka (2002) navazuje Ivona Březinová na celkem úspěšnou spolupráci s ilustrátorkou Vlastou Švejdovou.50 Vševědoucí vypravěč nám v úvodu představí ústřední dětskou hrdinku, jíž je velmi neposlušná a zlobivá žačka první třídy Lucka Malá. V zápětí se vypravěč obrací ke čtenářům a ptá se, proč je tato holčička nejzlobivější? Následný výčet a popis Luciiných neplech přináší do příběhu situační humor a její závěrečné polepšení nakonec i ponaučení pro malé čtenáře. Ti si zapamatují, že jejich „čertoviny“ mohou někdy dopadnout také špatně. Především tato zlobivá povaha Lucky dala vzniknout i přívlastku za jménem v titulu knihy. Důležitým momentem je pak poznatek, že každý se při dobré vůli může změnit a polepšit. Text tvoří dialogy a především jakési volné řetězce představ, kdy jedna myšlenka ihned vyvolává druhou. „Lucka říká, že Andělína je lenoška. Máma říká, že lenoška je křeslo, na kterém se lenoší. Nejvíc v něm lenoší táta. Leží a leží. Jako Andělína. Ta však nečte noviny. Máma taky nečte noviny.“51 Postavy občas mluví k neživým věcem, které se však v dětské fantazii probouzejí. Tak například zvonek cinká „Lu-cinka cinka cinka“ nebo se jí obdobným způsobem posmívá i sníh. Celkový text je nevelkého rozsahu, navíc je proložen velkým počtem ilustrací. Malého adresáta určuje také jednoduchá, v žádném případě však nezajímavá, jazyková stránka knihy. V některých případech některé věty asociují až slabikářové formulace („máma mele mák sama“). Pro oživení Březinová opět v hojné míře užívá citoslovcí, hry se jmény (Čert a Andělína jsou jména domácích zvířat vyjadřující jejich protikladné povahy) a komiky dosahuje i díky doslovnému chápání napsaného. Například, když paní učitelka řekne Lucce, že ve zlobení by strčila všechny kluky do kapsy, tak si pomyslí, že má kapsy malé a že se jí tam jistě nevejdou. 48

ŠUBRTOVÁ, M. Romové v próze s dětským hrdinou. Ladění, 2006, roč. 11, č. 1, s. 11. Viz. kapitola Překlady. 50 Viz. kapitola Pohádky a kapitola Příběhy se zvířecím hrdinou. 51 BŘEZINOVÁ, I. Lucka Luciperka. 1. vyd. Praha: SiD a NERo, 2002, s. 7. 49

33

V další tvorbě se autorka vrátila k dřívějšímu tématu a pokračuje v sérii o Trosečnících. Do kompletu přidala další dva díly. Kniha nazvaná Trosečníci – Dobrodružství řehtajícího koně (2002) sleduje pokračování osudů sedmi dětských hrdinů, jež Březinová často označuje jako „sedmilístek“. Dobrodružství je zprostředkováno již od samého začátku příběhu záhadou volně pobíhajícího koně a ozývajících se tajemných zvuků. Tajemství této zápletky je však záhy rozuzleno a od tohoto momentu veškerý děj postrádá jakýkoliv spád. Děti sice v převlečení imitují život indiánů, což přináší do děje řadu dobrých nápadů, ale ty jakoby vyznívaly naprázdno. Děti obdrží jména, která reflektují buď s jejich povahou, vlastností či vzhledem (Hladový břich, Kýchavice, Kudrnka, Lesklé oko), staví si indiánské týpí, tančí indiánské tance nebo se učí jezdit na koni. Současně se snaží přijít na kloub záhadě, proč kůň každého ze svého hřbetu shodí a hlavně, proč se následně rozřehtá. Nakonec zjistí, že kůň byl k tomu vycvičený, protože pochází z cirkusu. Tento fakt je sice nositelem humoru, ale již zcela nedostatečně vyhovuje požadavkům napínavého příběhu. Nezachrání to ani pátrání po jednom z chlapců, se kterým zmiňovaný grošák utekl. Jednak jeho hledání zaplňuje poměrně malou část prostoru, za druhé k rozřešení situace dojde nakonec samovolně, protože pohřešovaný se vrátí sám. Avizovaného ztroskotání v titulu se tentokrát nedočkáme v žádné podobě. K předchozím dílům Březinová odkazuje nejen tím, že zde vystupují stejné postavy, ale ty se často v dialozích vrací k prožitým zážitkům. Dialogy autorka umí napsat velmi dobře, proto i kniha, která má pro dospělého čtenáře velké množství nedostatků, dokáže na dětského adresáta zapůsobit čtivě. Ve všech částech je dodržována stejná charakteristika hrdinů, která je podpořena i užíváním vět typických pro jednotlivé postavy. „Poslední“ Trosečníci – Dobrodružství sněžného muže (2003) potvrzují zvolenou vyprávěcí situaci ve třetí osobě s vševědoucím vypravěčem. U této knížky orientované k přibližně desetiletým adresátům, na rozdíl od předchozích dílů, dochází k většímu časovému posunu. Rozdíl je také v tom, že více prostoru dostávají rodiče dětí, kteří byli doposud schováni v pozadí. Rodina odjíždí na zimní dovolenou, přičemž tato situace je nositelem celé řady humorných situací, které autorka popisuje s velkou dávkou vtipu a nadhledu, podpořené jsou také svěžími dialogy. Krystalizuje v nich také kontrast mezi přízemním chováním dospělých a hravostí dětí.

34

Jedna katastrofa za druhou, jež postihuje tuto výpravu, je původcem situační komiky, jež zcela převažuje nad jazykovou stránkou vyprávění. V kapitole „Opět trosečníci“ se spisovatelka vrací k základnímu motivu série. Děti i s rodiči uvíznou kvůli sněhové kalamitě na ubytovně, kromě problémů se zásobováním však tento fakt nepřinese nic zajímavého. Jako ztroskotání můžeme chápat i jejich uvěznění na kopci zahaleného náhlou mlhou, ale opět nedojde k detailnějšímu rozvinutí fabule. Daleko nosnější příběh nabízí linie, ve které děti řeší záhadu obřích stop ve sněhu a mizejících potravin. Ve vtipnou pointu pak vyústí závěr, kdy se dozvíme, že tajemným přízrakem je jejich babička Evča. Touto poslední knihou se Březinová přiblížila k úrovni prvního dílu a vymazala rozpačitý dojem, který vyvolávají zbylé části tetralogie.

Knížka Neotesánek (2005) v sobě skýtá pro autorku další dosud nevyužité možnosti. Touha Ivony Březinové vychovávat, která je v její dosavadní tvorbě nepřehlédnutelná, je v této knížce totiž silnější než literární ambice. Sledujeme výrazné pedagogické tendence, které ovšem autorka nezastírá, jak dokazuje přímo podtitul Základy společenského chování pro ty úplně nejmenší. Malý čtenáři, možná ve větší míře spíše posluchači, mají získat povědomí o dobrém chování. Celkem devatenáct drobných kapitolek popisuje příhody chlapce Neotesánka, jehož si ze dřeva vytesal sám tatínek. Aluze na známou pohádku je více než zřejmá. „Jak to všechno začalo“, se dozvíme v úvodní kapitole. Závěrečný part je naopak svěřen psovi Hopíkovi, který konstatuje, že „stát se slušným člověkem je možná větší dřina než stát se slušným psem.“52 Tato věta objasňuje smysl celé knihy. Neotesánek během drobných jednoduchých příhod dostává od rodičů dobře míněné rady. Konkrétně ho učí, jak se slušně chovat k okolí, že má umět poděkovat, poprosit či pozdravit. Vtipně působí někdy až příliš názorná výchova rodičů, popřípadě jejich vysvětlování: „Hopík prostě při čurání zvedá nožičku a ty prkýnko.“53 Pokaždé, když se hoch něco nového naučí, jako důkaz z něj odpadne kousek kůry. Tak se postupně z Neotesánka stává chlapec a slušný člověk. Publikace slouží také jako učební text na hodinách češtiny v Holandsku, čemuž pravděpodobně odpovídá i jednoduchá slovní zásoba.

52 53

BŘEZINOVÁ, I. Neotesánek. 1. vyd. Praha: Albatros, 2005, s. 32. Tamtéž, s. 30.

35

Útlá knížečka Mít tak psa / To have a dog (2005) zaujme svým bilingvním názvem. Kniha je totiž psána dvojjazyčně, tedy česky a anglicky. Je otázkou, do jaké míry je anglický text primárně určen stejným čtenářům jako její česká část. Formální stránka knihy jako je zvolená velikost písma, krátké věty a odstavce, odkazuje spíše k počátečnímu čtení, a tedy k ne moc zkušeným čtenářům. Toto mínění potvrzuje i jednoduchý styl, včetně výběru jazykových prostředků. Vyprávění navíc doplnil i Zaur Deisadze o své barevné a dětsky vyhlížející ilustrace. Vzhledem k nízkému věku adresátů však nemůžeme předpokládat, že budou schopni současně sledovat anglický příběh, aniž by neměli problémy s jeho čtením, výslovností či překladem. Kniha by tedy mohla sloužit spíše jako zpestřující pomůcka k rozvíjení a procvičování jazyka již o trochu zkušenějších angličtinářů „Ahoj já jsem Matěj. Bydlím v dětském domově.“ Tímto prvním oslovením se nám v úvodu představuje sám hlavní hrdina, který zároveň přibližuje svoji životní situaci. V zápětí nám sděluje, že nemá rodiče a odhaluje, jakým způsobem, by tento svůj nelehký osud řešil: „Proto bych chtěl psa. Moc bych si ho přál.“54 Veškerý děj se poté odvíjí právě od tohoto vyjádřeného přání, které se v průběhu vyprávění objevuje hned několikrát. Svoji prázdnotu se chlapec postupně snaží zaplnit různými zvířátky. Nakonec se však dočká nejen psa, ale i nových milujících rodičů. I přes stručnost vyjadřování a dějovou jednoduchost se autorce podařilo do příběhu zakomponovat problematiku neúplných rodinných vztahů a přirozenou potřebu člověka, především pak dítěte, být někým milován. Recipient je dokonce schopen vycítit pocity osamělého dítěte. Kniha byla psána pro International Step by Step Association.55 V roce 2004 vyšla srbská verze knihy Dječak koji je želio psa.56

Pro Step by Step vzniká v roce 2005 i chorvatská mutace knihy Dora i naočale (Dorotka a brýle). Pro potřeby mezinárodního projektu Web Publishing Project byla kniha přeložena i do angličtiny. Březinová zde pojednává o problematice rodinných vztahů, tentokráte očima malé pětileté holčičky. Ta se obává toho, že nepatří do rodiny, protože jako jediná nenosí brýle. 54

BŘEZINOVÁ, I. Mít tak psa / I Have a Dog. 1. vyd. Praha: Svoboda Servis, 2005, s. 5. Mezinárodní Step by Step Association (ISSA) je organizace založená v roce 1999. ISSA prosazuje rovný přístup ke kvalitnímu vzdělání a péči pro všechny děti, zejména v prvních letech svého života. Sídlí v Nizozemsku, ale tvoří ji rozsáhlá síť po celém světě. Více na http://www.issa.nl/. 55

36

Při psaní nové knihy pro malé čtenáře se autorka rozhodla opět zpracovat některé problémové téma. Těm se ostatně Ivona Březinová nevyhýbá. Vždyť tematické zpracování různých typů závislosti se v její tvorbě pro dospívající čtenáře objevuje velmi často a vrcholí triptychem Holky na vodítku. Problematiku národnostních menšin si vybrala jako další závažný námět pro oceňovanou knihu Začarovaná třída a jako další příklad můžeme uvést sešitové leporelo Mít tak psa, jehož děj, jak jsme si řekli, se odehrává v dětském domově. Tyto knihy jsou ceněné především díky problematice, o kterých pojednávají. Přesto se ale nejedná o žádné novinky. Tato témata byla v hojném množství popsána již dříve a jistě ještě mnohokrát zpracována budou. Kniha Lentilka pro dědu Edu (2006) je však v tomto směru zcela výjimečná. Autorka si zvolila neobvyklé téma Alzheimerovy choroby, které se pokusila zakomponovat do příběhu o malém chlapci. V našem prostředí jde o zcela první zpracování takovéto otázky. Jak sama Ivona Březinová přiznala, bylo toto téma určitě nejtěžší.57 Už samotné spojení dětského světa s problémy starých lidí je do značné míry kontroverzní. Můžeme mít i obavy, že dítě bude ze závažných informací o této nemoci stresováno. V tomto případě je na místě, aby měl v sobě autor trochu zodpovědnosti. Tu cítila i Březinová: „Čím více si uvědomuji, co všechno do toho příběhu chci dát, tím větší mám strach, že se to tam nedostane.“58 Spisovatelka však ovládá své řemeslo a především rozumí dětské duši, proto nenechala nic náhodě a pilně se na psaní této knihy připravovala. Navštěvovala různé stacionáře, četla odbornou literaturu a především vše konzultovala s lékaři, z jejichž podnětu příběh vznikl.

Při čtení knihy nás nečeká žádné poučování či bezduché

vysvětlování. Vyprávění je psáno v er- formě, přesto jako bychom se dívali na svět očima pětiletého Honzíka. Chlapec je pravnukem dědečka Edy, kterému lékaři diagnostikují Alzheimerovu chorobu, tedy nemoc, která se objevuje v pozdním stáří. Ta od prvních příznaků doprovázených drobným zapomínáním, až po progresivní formu, kdy dědeček nepoznává sebe ani své bližní, ovlivňuje život rozvětvené rodiny. Přes naivní pohled dětské duše všechny události působí vtipně. Jsou nezatížené smutkem či depresí, kterou cítí dospělí uvědomující si závažnost skutečnosti. 56

Viz. kapitola Překlady. BŘEZINOVÁ, I. Příběh o starých lidech. Ladění, 2003, roč. 8, č. 4, s. 43. 58 Tamtéž, s. 44.

57

37

První apel knihy upozorňuje na nebezpečí zanedbání příznaků nemoci a na její včasnou diagnostiku. Rodina si totiž nejdříve myslí, že se jedná o běžnou sklerózu, když vše dojde daleko tak, že dědeček zapomene malého Honzíka v obchodě, je jasné, že je něco v nepořádku. Dítě vše vnímá jako dobrodružství a zábavu: „vlastně alzheimer, jak se naučil říkat, zase tak strašná nemoc není. Připadalo mu, že s ní bude stejná legrace jako se sklerózou.“59 Toto vše je zakomponováno do řetězce každodenních příhod, které prožívá Honzík se svým zapomnětlivým dědečkem. Atmosféru dokresluje autorka užitými prvky jazykového vyjadřování. Humorně působí zkomoleniny názvů nemocí, které jsou pro pětiletého chlapce těžké na vyslovení i zapamatování (skleróza je „sklalóza“; alzheimer je „acamr“). Sám dědeček si začíná plést slova, například chce „pravítko“ a přitom má na mysli „razítko“. Nebo doslovně chápe některé jazykové spojení. Když je mu řečeno, že se má běžet převléct, tak opravdu běží. Z toho vzniká celá řada komický situací. Vtipnost tak vychází ze samotné podstaty nemoci, aniž by však byla jakýmkoliv způsobem zlehčována. Epizody poukazují na mentální podobnost malého dítěte a staršího nemocného člověka. K propojení jejich světů dochází při společných hrách, které většinou končí nějakou neplechou nebo vzájemným porovnáváním zážitků ze školky a z denního stacionáře pro seniory. To podstatné ale je, že autorce se podařilo ukázat, jak nemoc poznamená celou rodinu, která na jedné straně dědečka miluje, ale na straně druhé se musí s celou situací vyrovnat, i když to není vždy jednoduché. Poukazuje na to, že je třeba hodně trpělivosti a citlivého přístupu jak přímo k dědečkovi, tak i k malému Honzíkovi. Ten se naučí být dle svých věkových schopností zodpovědný, a dokonce vyřeší situaci, kdy dědeček zapomíná na to, že si již vzal své léky a neustále se jich dotazuje. Honzík mu proto začne podávat „léky jenom jako“ ve formě barevných lentilek, což dalo název celé knize. Vysledujeme, že příběhem se prolíná jakási dvojpólovost daná už vztahem dvou hlavních protagonistů, tedy mládí a staří. Jako protiklad působí i zábavnost příhod s nebezpečností, která z nich mnohdy vyplývá. V jedné rovině cítíme snahu rodiny držet při sobě, na straně druhé si uvědomujeme potřebu každého člena rodiny mít svůj vlastní prostor. Se závažností tématu zase kontrastuje hravost a barevnost ilustrací Evy Mastníkové. 59

BŘEZINOVÁ, I. Lentilka pro dědu Edu. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006, s. 33.

38

Vyprávění je protkané velkým množstvím dialogů, jež jsou podány ve formě odpovídající začínajícím čtenářům. Věty jsou jednoduché a stručné, stejně jako veškeré informace o nemoci, které jsou v nich zakódované. Celkové podání je tedy srozumitelné a přístupné. Největší hodnotou tohoto díla je jistě aktuálnost a společenská závažnost tématu, které je přiblíženo svým malým adresátům hravou formou. Jestliže hlavním přáním autorky bylo „aby ti malí pochopili, že pohlazení potřebují nejen oni, ale i babička s dědou“60, tak můžeme konstatovat, že i přes veškeré obavy, se jí to podařilo. Dodejme jen, že v roce 2008 byla kniha přeložena do polského jazyka.61

K napsání knížky Žofinka Ofinka (2006) autorka zvolila již poněkolikáté užitý postup, a to vytvořit příběh na základě již vzniklých ilustrací. Nakladatelství Artur ji nabídlo obrázky Heleny Zmatlíkové.62 Tato próza uvolnila stavidla a autorka chrlí v podobném duchu jednu knížku za druhou. Ve stejném roce následuje ihned Rozpustilá ozvěna (2006) a jako poslední v roce 2008 Dárek pro Sáru.63

První z nich, tedy Žofinka Ofinka, je knížka o malé holčičce, která se svými kamarády odjíždí na školku v přírodě. Máme zde tedy další příběh o dětském přátelství. A jak již z předchozích knížek víme, právě texty určené nejmenším dětem, jsou autorčinou silnou stránkou. O následujících knihách, vzhledem k popsanému stylu práce, však to samé říci nemůžeme. Autorka jakoby neměla při psaní volnou ruku a obrázky limitují její kreativitu. Už samotný popis Žofinky je omezen jejím vyobrazením: „Stála tam v červené skládané sukni a zástěrce s velkými puntíky. Vesele zrzavé vlasy měla učesané do dvou culíků a do čela jí padala malá legrační ofinka.“64 Troufám si říct, že ten, kdo četl knížku spisovatelky Marie Szepesové, se nemůže zbavit pocitu, že holčička na obrázku, i přes veškerou snahu Březinové, zkrátka navždy zůstane „puntíkatou Andulkou“ a pan Sýkora zase „strýčkem Rónaim.“ 60

BŘEZINOVÁ, I. Příběh o starých lidech. Ladění, 2003, roč. 8, č. 4, s. 44. Viz. kapitola Překlady. 62 Kniha Žofinka Ofinka byla napsaná na základě obrázků Heleny Zmatlíkové, které kdysi tvořily ilustrační doprovod překladu knihy maďarské spisovatelky Márii Szepesové, Puntíkatá Andulka. Originál vyšel v roce 1982 v Bratislavě, nakladatelství Madách könyvkiadó. Česky vydal Albatros, 1986. 63 Kniha Dárek pro Sáru vznikla na motivy obrázků Heleny Zmatlíkové, které původně vyšly jako ilustrační doprovod ke knize Václava Čtvrtka, Lenka a dva kluci, kterou vydalo nakladatelství Albatros, 1978. 64 BŘEZINOVÁ, I. Žofinka Ofinka. 1. vyd. Praha: Artur, 2006, s. 7. 61

39

Veškerý děj se tedy odvíjí od daných obrázků, které však již jednou tvořily doprovod k dětské knížce. Zde musíme konstatovat, že autorce se nepodařilo příliš odklonit ani od původní dějové linie. Vždyť není velkého rozdílu, jestli děti prožívají svá dobrodružství na zahradě školky nebo školky v přírodě. Šikovný kutil strýček Rónai je nahrazen zručným zahradníkem, který stejně jako jeho předchůdce postaví dětem vodotrysk. Tak bychom mohli pokračovat dále a odhalit i další shody. Naopak do děje přibývá nová látková figurka, jejíž kresba jednou slouží jako vyobrazení pro klauna Bambuláce, prostřednictvím kterého promlouvají dospělí k dětem, podruhé zase pro skřítka Netříska. Tato postava je pouze výplodem fantazie malé Žofinky, díky které prožívá řadu zajímavých příhod, například hledá tajemné hlinomaze, místo nafukovací matrace se plaví na plachetnici nebo v řece vidí místo ryb zakleté princezny. Jelikož ilustrace jsou však určující při výstavbě textu, tak i sebelepší a originálnější nápady ve výsledném uměle vykonstruovaném celku zapadnou. Jejich spojení působí poněkud překombinovaně, a tím vyznívají víceméně naprázdno. Tímto způsobem vzniká i celá řada nadbytečných epizod, které do celkového konceptu vyprávění nezapadají. Především kapitola, v níž se děti vrátí domů a ve školce objeví „pod oknem rybník“, se mi zdá poněkud zbytečná a pravděpodobně zde byla zařazena jen proto, aby mohl být použit i poslední obrázek s nakresleným akváriem. Na některých místech pronikne na povrch jazyková komika „hlinomaz maže hned do hlíny“ nebo „trávník jde k holiči“. Přesto zde postrádám hravost, která je pro knihy Ivony Březinové tolik typická. Z velkého množství reálných příhod, i těch, které se odehrávají díky představivosti hlavní hrdinky, se vytrácí celkový smysl knížky. Kniha nakonec působí jako nějaká skládačka, která byla sice složená z jednotlivých dílků, ale je jasné, že autorka musela vynaložit hodně síly, aby ji udržela pohromadě.

Pátrání po zmizelé holčičce se stalo ústředním motivem další knihy Rozpustilá ozvěna. Prvotní inspirací jsou autorce opět obrázky Heleny Zmatlíkové. Tato téměř až detektivní zápletka je však daleko nosnějším nápadem, a tak přináší příběhu alespoň částečnou originalitu, která předchozí knížce scházela. Vševědoucí vypravěč se na začátku příběhu táže malého adresáta a zároveň odpovídá: „Jak se to vlastně stalo? A za jakých okolností? To bylo tak.“65 Poté vypráví příběh, kterým od počátku prochází 65

BŘEZINOVÁ, I. Rozpustilá ozvěna. 1. vyd. Praha: Artur, 2006, s. 9.

40

„něco jako mlha, ale mělo to bílé šaty s krajkovým lemem a téměř průhlednou hřívu nádherných, do loken stočených vlasů, z kterých vykukoval neuvěřitelně dlouhý a špičatý noc.66 Tato postava je ozvěna Albína Blanka, a jak se ukáže, i únosce malé Justýnky. Ozvěna je všudypřítomná a přivádí obyvatelům městečka mnoho nepříjemností a nedorozumění, která působí v celku komicky. Na principu ozvěny vystavěla Březinová i jazykovou povahu textu. Mám tím na mysli časté opakování slov, které má ve čtenáři evokovat přítomnost ozvěny. Humor přináší i směšná jména postav (Cyril Plechatý, Hugo Koukolec, Zita Zlámalová, Drbohlav). Je zde celá plejáda postav, která se však znovu podřizuje předem daným ilustracím. Opět se tedy jedná o uměle nastavované příběhy.

Říká se „do třetice všeho dobrého“, v tomto případě tomu tak určitě není, ba naopak. Ivona Březinová opět zvolila jako doprovod své nové knihy Dárek pro Sáru (2008) ilustrace Heleny Zmatlíkové. Na základě kreseb, vymýšlí konkrétní příhody, které jsou však v mnohém podobné původní knížce Václava Čtvrtka. Až příliš nápadná je shoda první kapitoly, kdy přichází hlavní hrdinka, pojmenovaná tentokrát jako Sára, do školy a nese velkou kytici růží. Kromě kosmetických změn (Sára zaspala, kdežto původní hrdinka Lenka přichází do třídy naopak o něco dříve) je vše téměř stejné. Potkává školníka, splete si svojí třídu, do které nastoupí nový žák. Ze Sáry a dvou chlapců se stanou nerozluční kamarádi, kteří spolu tráví volná odpoledne. Stejné je například i sáňkování se psem a následné stavění sněhuláka. Kvůli jednomu obrázku je do příběhu zakomponován zcela zbytečný odstavec o zvěrolékaři, kterému malý chlapec postavil za záchranu psa sněhovou sochu. Zde je vidět, že autorka se úporně drží vyobrazení, proto některé výsledné variace působí nevěrohodně. Jiné scény pouze obměňuje, děti jdou na výlet místo do lesa na vycházku se školou, místo sněženek hledají klíček. Navíc všech třináct kapitol vyznívá, jako nesourodý celek, a to i přesto, že se mu spisovatelka velmi snažila pomocí podivné zápletky vtělit jednotnost. V tom vidím zásadní chybu, protože původní kniha je soubor jednotlivých příhod a zážitků hlavních hrdinů, čemuž odpovídá i literární zpracování. Autorka se je snažila spojit tak, aby vytvořila zcela nový příběh. Výsledek je více než překombinovaný. Vyvrcholením děje je ztráta bílé sovy ze školní tělocvičny. Děti po ní pátrají, nakonec si postaví před školou stan a čekají, až se pták objeví. Jelikož je sova 66

Tamtéž, s. 15.

41

jmenovkyní Sáry, malý čtenář může být navíc zmatený ze shody jmen. Celá tato epizoda působí rozpačitým a nedotaženým koncem. Situace, která dala jméno celé knize, se odehrává na její poslední stránce. Sára v ní dostane od chlapců „dárek“ na rozloučenou, protože odjíždí na rok s rodiči do Austrálie. Velmi sporadicky se objevuje humor, který dětem přináší například jméno školníka Vorla, jež zmateně považují za nespisovné. Zdá se mi, že až příliš často vkládá Březinová drobné vulgarity a nespisovná slova do úst chlapců: „budeme jako prase, blbečku, hernajs, kecáš“. Snaží se i o situační komiku, kterou vidím snad jen v epizodě, kdy chlapec přinese do školy štěně, z čehož vznikne několik vtipných nepříjemností. Autorka dle mého názoru porušuje etický kodex hned několikrát. Ponechejme nyní bokem fakt, že užívá ilustrace již jednou použité, neboť k tomu dostala svolení od vlastníka autorských práv. Všechny knihy vyšly v nakladatelství Artur, jehož majitelem je Ivan Zmatlík, syn ilustrátorky. Sekundárně však vědomě zneužívá nápady jiného spisovatele, neboť je pouze různě variuje. Je jasné, že žádné vydavatelství by již nevydalo knížku, ve které děti oslovují paní učitelku - soudružko, chodí do oddílu jisker nebo ve které jezdí auta značky lada. Přesto si nejsem jistá, zda cesta, po které se Ivona Březinová společně s nakladatelstvím Artur vydala, je správná.

2. 3 Příběhy se zvířecím hrdinou Ve stejné době, kdy vydává Ivona Březinová prózu pro děti Adélka a Zlobidýlko (1998), vychází autorce další drobné vyprávění O kočce Kačce (1998). Zvláště oproti první zmiňované knížce nás druhá příliš nezaujme. O to více překvapí ocenění Zlatá stuha 1999, jímž se tento titul honosí. Hlavní zvířecí hrdinkou je poněkud domýšlivá kočka jménem Kačka, jež je současně vypravěčkou příběhu. Žije v harmonickém rodinném prostředí rodiny Kukačkových. Hned v úvodním partu Kačka představí sebe i členy rodiny. Na okolní svět je tedy nahlíženo kočičím pohledem. Její vyprávění charakterizují četné perifráze. Jak však ve své recenzi upozorňuje Milena Šubrtová „zvolený postup autorka nedodržuje příliš nápaditě ani důsledně: zatímco auto je divná plechová krabice, televize je i z kočičí perspektivy zkrátka

42

televizí.“67 Stejně tak Kačka dobře ví, co je to vysavač, ale dětský bazének je „barevná zmačkaná věc“. Téměř celou plochu textu pak tvoří dialogy mezi Kačkou a kocourem ze sousedství. Ty jsou doplněny o ne příliš velké množství krátkých epizod, kterým nechybí humor, ale spíše jakýsi celkový nosný nápad, jenž by potom příběh sjednocoval. Tím by se mohlo stát například přání kočky stát se herečkou v televizní reklamě, jež zde však není podrobněji rozvedeno. Výsledný smysl knihy nám také není příliš jasný. Tentokrát z příběhu nevyplývá ani žádné jasnější výchovné poselství. Naše pochybnosti nerozptýlí a situaci nezachrání ani sporadické didaktické úmysly autorky směřující k dětskému adresátovi.

O to větší a milejší překvapení autorka připravila čtenářům volným pokračováním předchozí prózy, nyní nazvanou Kočka Kačka herečkou (1999). Březinová rozvíjí původní myšlenku první knihy, tedy touhu kočky účinkovat v reklamách, která jí přináší vtipnou pointu a stává se jejím propojujícím motivem. Kniha nám nabízí také daleko více příhod, které Kačka prožívá s jinými zvířátky i dětmi. Kočka Kačka po velkém úsilí dosáhne naplnění svého snu a stává se herečkou. Děti se tak zároveň dočkají poučení, že žádný úspěch není snadný a že mnohdy stojí hodně sil. Vyprávění opět není sice nijak rozsahově velké, ale tentokrát je zpestřeno o řadu komických situací i výraznější jazykovou složku (především autorka užívá v hojné míře citoslovce). Jazykové vyjadřování přesto zůstává v recepční rovině začínajících čtenářů. I formální stránka knihy plně respektuje požadavky, které na ni klade dětský literární žánr, tedy velká písmena a krátké odstavce. Jak říká sama Kačka v prvním dílu: knížka „bude pro děti, které se právě učí číst.“68 Tomuto faktu odpovídá i grafické ladění obou knih s mnoha pestrými ilustracemi Vlasty Švejdové.69 Ty se mohou číst jak souvisle tak i každá zvlášť, aniž by čtenáři scházely informace z dílu prvního. Autorka se také často uchyluje k postupu, kdy doslovně opakuje určité pasáže z prvního dílu, například samotný úvod. Dle mého názoru toto druhé pokračování mnohem více přesvědčilo o svých kvalitách, než tomu bylo u předešlého případu.

67

ŠUBRTOVÁ, M. Třikrát začínajícím čtenářům. Ladění, 1998, roč. 3, č. 4, s. 14. BŘEZINOVÁ, I. O kočce Kačce. 1. vyd. Praha: SiD a NERo, 1998, s. 31. 69 S ilustrátorkou Vlastou Švejdovou spolupracovala Ivona Březinová hned několikrát. Viz. kapitola Pohádky a kapitola Příběhy s dětským hrdinou. 68

43

V krátkém intervalu po sobě vycházejí knížky Pohádky kocourka Jupíka (2001) a Brumlík a jeho kamarádi (2001). Obě dvě vyprávění byly inspirované ilustracemi převzatými z belgických originálů.70 V první jmenované knize je mnohem více psaného textu, vzhledem k této skutečnosti proto můžeme říci, že je určena pro trochu zkušenější či starší čtenáře než je tomu u druhého titulu. Zde se jedná pouze o krátké odstavce komentující obrázek. Obě dvě díla mají společné především téma. Zvířecí postavičky (kocourek Jupík a medvídek Brumlík) provázejí děti světem zvířat a na základě drobných příhod je seznamují s různými druhy živočichů. Tyto krátké příběhy plně reflektují dění na obrázcích, jež tvoří kombinace ilustrace kocoura Jupíka s fotografií konkrétního zvířete. Autorka se nepouští za hranice těchto vyobrazení a ani se nepouští do volných fabulací. Epizody tvoří vždy nějaká zábavná příhoda, která však nemá žádné zásadnější zakončení, popřípadě ponaučení. Pár výjimek zde ale je, jako zdařilou hodnotím kupříkladu kapitolu, ve které cirkusový lev zcela zapomněl na svůj původní domov a život v Africe. Některým příběhům nechybí humorné prvky, třeba když si Jupík udělá z krku žirafy klouzačku nebo když se před deštěm schová pod psí uši. Do několika z nich jsou zakomponovány rekvizity z moderního světa lidí (televize, walkman, tenisová raketa, sáně). I toto je však dáno předem zvoleným obrázkem, a proto mnohdy výsledný příběh působí vykonstruovaným dojmem. Texty tvoří dialogy mezi Jupíkem a zvířátky. U některých vět si všímáme i rýmů „jupy, jupy, jup, jsem tu coby dup“ nebo jiných fonetických hrátek, například kůň zaržál: „hrrrozné horrrko“ nebo „kdyby ta hřřříva tolik nehřřřála“. Vypravěčský part je pak svěřen přímo do úst kocourku Jupíkovi. Ten svým dětským čtenářům vypráví jednotlivé „pohádky“, spíše se však jedná o popis jeho zážitků, jež prožil se zvířecími kamarády. V úvodu každého příběhu se dětem představí stejnou formulací, kterou pokaždé jen mírně obměňuje. Například je zdraví: „Ahoj! Já jsem Jupík. Kocourek couravý a hravý. A taky povídavý.“71 V poslední kapitole se s dětmi také rozloučí. V druhé zmiňované knize je naopak vypravěč, který začínající čtenáře seznámí s průvodcem publikací. Jím je medvídek, který „krásně brumlá medvědí řečí“, a proto 70

K napsání díla Pohádky kocourka Jupíka Ivoně Březinové posloužila belgická literární předloha Teo, především pak její ilustrace. Kniha byla vydaná nakladatelstvím CARAMEL Belgium. Knihu Brumlík a jeho kamarádi vytvořila na základě belgického originálu Victor, taktéž vydaného nakladatelstvím CARAMEL Belgium. 71 BŘEZINOVÁ, I. Pohádky kocourka Jupíka. Říčany u Prahy: Junior, 2001, s. 2.

44

mu říkají Brumlík. Vypravěč se obrací ke čtenáři, často však i k Brumlíkovi nebo ke zvířátkům. Krátké texty tvořené řádově několika větami, jsou pouze jednoduché popisky koláží fotek a kreseb. Mnohdy odstavce evokují dětské říkanky či hravé verše. Při jejich skladbě Březinová vychází z citoslovcí („Píp, píp, píp. Kdo to umí líp?“ nebo „Či, či, či. Čí jste, čí?“ ptá se jich. „My jsme kočičí holčičky.“) Někdy se rýmují pouze jednotlivá slova nebo věty, jindy se v „báseň“ promění celý odstavec. Nyní ponechejme stranou fakt, že autorka již po několikáté sáhla po cizí předloze, a proto je toho původního v těchto knihách opravdu málo. V pravdě texty jsou originály Březinové, ale jelikož jsou do velké míry podřízené ilustracím, tak se opět vytrácí její veškerá individualita. Spíše se ptejme po důvodech, které autorku vedou k tomuto postupu. Opravdu věří, že svým vypravěčským talentem dokáže povznést tato až časopisecká vzezření knih na hodnotnější úroveň čtení pro děti? Ano, některé texty mají sice nápad a vtip, ale obojí je vzápětí utlumeno přesně vyměřeným rozsahem. O limitu, který textu přinášejí výtvarná ztvárnění, již bylo psáno. Na druhou stranu věřím, že pro malé čtenáře je právě tato forma atraktivní a že barevné fotografie dokážou přilákat více těch, co si tuto publikaci zakoupí. Zvláště proto si však myslím, že autorka mohla svůj prostor využít o trochu lépe. Málokteré příběhy totiž adresáty naučí i něco více, než je pouhé rozpoznání nového zvířecího druhu. Kniha by jistě snesla daleko více informací například o tom, čím se tyto druhy živí, kde se nejčastěji vyskytují nebo jaký vedou způsob života.

Po těchto dvou zcela typově stejných knihách se autorka navrací k originálnější tvorbě pro mladší děti. Medvídek (2002) je dalším tentokrát uceleným příběhem se zvířecím hrdinou. Kniha ilustrovaná Kateřinou Lovis je rozdělena do třinácti kapitol, jejichž sjednocujícím prvkem je touha modrého medvídka nalézt kamaráda. Právě proto tato publikace nese podtitul Kdo si se mnou bude hrát? Osamělost medvídka je dána modrou barvou, která je nositelkou jeho odlišnosti od ostatních medvědů.72 V textu nenalezneme racionální zdůvodnění toho, proč vůbec je jeho srst modrá. Medvídek ji chápe jednoduše jako handicap, s nímž se narodil, stejně jako se například narodí dítě s různou barvou pleti. Dle rad jeho maminky se s ním musí 72

Stejný případ, kdy byla modrá barva nositelkou odlišnosti, byl použit v knížce Modrý kocourek autorky Ivany Peroutkové, která vyšla v roce 2007 v nakladatelství Artur.

45

naučit žít. Také by měl pochopit, že nezáleží na tom, jak kdo vypadá, ale jaký je uvnitř. A jelikož Modrý medvídek je právě ztělesněním dobra a laskavosti, velice trpí svojí samotou a opuštěností. Neustále hledá někoho blízkého. Jeho touha jde tak daleko, že automaticky se upíná ke všemu modrému, neboť doufá, že právě tato barva jim přináší něco společného. Jeho kamarádem se na chvíli stává motýl Modrásek, plyšový modrý medvídek nebo si s dětmi postaví modrého sněhuláka. Dojemně pak působí jeho naivní dotazy: „ Když je nebe úplně modré, tak z něj padá modrý sníh?“73 Motiv modré barvy se odráží i v názvech většiny kapitol (Jak voní modrá, Modré houby, Modrý sněhulák, Modří kamarádi). Závěr vyprávění působí poněkud uspěchaně, medvídek v poslední epizodě konečně potká kamarády, a to strom modřín a ptáčka modřinku. Již však s nimi nestihne prožít žádnou příhodu či dobrodružství. Domnívám se, že v tomto momentě také dochází k největšímu rozporu knihy. Autorka doposud děti nabádala k tomu, aby neposuzovaly ostatní podle vzhledu a uvědomily si, že jakákoliv odlišnost není důvodem k odsouzení. To se také pravděpodobně mělo stát hlavním posláním knihy, jež by mělo oslovit čtenáře. Březinová však tím, že medvídkovi přiřkla tyto sice nové ale opět jen „modré“ přátele, potvrdila pouze to, co chtěla původně vyvrátit, tedy, že „ostatní medvědi ho mezi sebe nevezmou, budou se mu smát.“74 Tento naléhavý apel knihy by vyzněl mnohem důvěryhodněji, kdyby se čtenáři přesvědčili, že i přes jakýkoliv handicap se mohou kamarádit, s kým budou chtít. Přes veškeré medvídkovo trápení příběh působí mile a vesele. Tuto atmosféru podtrhuje Březinová také důrazem kladeným na vykreslení chápajícího a podnětného rodinného prostředí, na jehož harmonii nemá medvídkova rozdílnost žádný vliv. V časové rovině je příběh vyprávěn v průběhu všech čtyř ročních období. Vyprávění končí jarem, tedy dobou, kdy se medvědi probouzejí ze zimního spánku. Děj se odehrává v lese, jehož příroda je na mnohých místech téměř až poeticky vykreslena. Do celkového kontextu proto příliš nezapadá kapitola, v níž medvídek oblečený ve výzbroji hraje s dětmi hokej na zamrzlém rybníce, jakoby díky zapojeným moderním artefaktům mezi ostatní příběhy ani nepatřila. Naopak zajímavé je setkání medvídka s epizodní postavou slepé holčičky, jíž učí rozpoznat modrou barvu pomocí čichu a chuti. 73 74

BŘEZINOVÁ, I. Medvídek: Kdo si se mnou bude hrát?. 1. vyd. Praha: Axióma, 2002, s. 62. Tamtéž, s. 6.

46

Jazyková i grafická stránka svojí jednoduchostí respektuje požadavky kladené na texty určené začínajícím čtenářům. Na ně se tu a tam obrací vypravěč s podnětnou otázkou k zamyšlení: „Copak by se mohl stále přetvařovat a dělat, že je někdo jiný? Myslíte, že by ho to bavilo?“75 Toto dílo se i přes všechny své kladné stránky zařadí mezi ty autorčiny knihy, u nichž byl na počátku dobrý úmysl, jenž se však zvláště díky nepodařenému konci minul účinkem.

Pro kompletnost této kapitoly pouze zmíním tituly z nové edice „Já a moje rodina“ určenou převážně začínajícím čtenářům, jež vychází na přelomu roku 2008 a 2009. Opět se však nejedná o původní námět, ten byl tentokrát přejatý z anglické verze „My Animal Family“. Publikace ilustrovaná Larou Gurin je rozšířená o DVD, který obsahuje krátký naučný program a Ivonou Březinovou otextovaný film, který byl uváděn již jako televizní seriál České televize. Jelikož nosič umožňuje i přístup na webové stránky, kde děti naleznou plno zábavných her a úkolů, můžeme knihu označit za multimediální. V této zajímavé formě se jistě stane pro dnešní „počítačové“ děti mnohem lákavější. Do jaké míry však rozvíjí jejich čtenářské dovednosti je na pováženou. V této edici, kterou vydává Knižní klub, již vyšly tyto díly: Lvíče, Slůně, Lední medvídek, Malý šimpanz. Jedná se o příhody vyprávěné zvířecími mláďaty, jež se postupně učí využívat své pudy a instinkty. Díky nim dokážou zvládnout i obtížné a nebezpečné situace, do kterých se mnohdy díky své neopatrnosti dostanou. Při dobré vůli si děti na konci knihy přečtou poučení, že rodina je jak pro zvířata, tak pro člověka to nejdůležitější. Vedle jednoduché dějové linky, která reflektuje se schopnostmi nejmenšího dětského adresáta, jímž může být i nečtenář, je příliš nezajímavá jazyková stránka, chudá na jakékoliv zpestřující výrazy.

75

BŘEZINOVÁ, I. Medvídek: Kdo si se mnou bude hrát?. 1. vyd. Praha: Axióma, 2002, s. 43.

47

2. 4 Literatura pro dospívající čtenáře Označením této kategorie mám na mysli především tzv. četbu pro dívky. Dívčí román totiž hraje v tvorbě Ivony Březinové důležitou roli. Knihami zpracovanými triviálními způsoby se spisovatelka postavila po boku jmen jako je Jana Smetanová, Jana Tomanová, Věra Řeháčková či Lenka Lanczová. Druhá polovina devadesátých let, tedy období rané tvorby Ivony Březinové, byla zároveň dobou vrcholící nadprodukce knih pro ženy a dívky. Dle literární historičky Věry Vařejkové se na tomto faktu podílelo několik faktorů. Zejména pak hovoří o dlouhodobém žánrovém vývoji a o překonání umělé čtyřicetileté literární bariéry. Tyto důvody vedly k nebývalé produktivitě mnohých autorů, využívající dychtivou poptávku čtenářek.76 Situace vedla k tomu, že autoři pouze obměňují osvědčený okruh témat a námětů. Nenajdeme ani větší diferenciace, co se týče stylového zpracování. V prózách se autoři zabývají milostnými zkušenostmi a usilují o vykreslení citového světa hrdinek. Přesto se najdou i tací tvůrci, kteří se snaží o určitou individualizaci. Mezi ně patří i Ivona Březinová, která se v několika prózách dokázala alespoň částečně vymanit z vlivu módních trendů. V následujících rozborech si ukážeme, do jaké míry se jí to u jednotlivých děl podařilo.

Jako první zařadíme k četbě pro dívky autorčin debut, román Zrcátko pro Markétu (1996). Již druhá věta knihy: „Jmenuji se Medard Koukol.“77, v nás vyvolává pochyby, zda Ivoně Březinové opravdu šlo o napsání dívčího románu. Hlavním hrdinou je totiž třináctiletý chlapec, kterého René Ditmar přirovnává „při dobré vůli“ k Danymu Smiřickému z Prima sezóny.78 Je jasné, že tradičními tématy, jako jsou první milostná vzplanutí či konflikty se sourozenci, chce autorka primárně působit na mladší dívky. Do této míry dílo také odpovídá schematickým a modelovým typům dívčí literatury, avšak volbou chlapecké ústřední postavy se román stává inovačním. Díky svěžímu tónu, hravosti a bezprostřednosti se dostává na pomyslném stupínku o třídu výše a jistě si zaslouží zájem čtenářů i jiných čtenářských kategorií, především pak mladších chlapců. Nepochybuji o tom, že právě oni by se s hrdinou dokázali ztotožnit stejně, ne-li lépe než dívky. Ve své podstatě je stejného názoru i Ditmar, který zároveň upozorňuje na to, že 76

VAŘEJKOVÁ, V. Několik otazníků nad inovací. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradice a inovace. Brno: Edice Ladění, 2003, s. 24. 77 BŘEZINOVÁ, IVONA. Zrcátko pro Markétu. 1. vyd. Praha: Petra, 1996, s. 5. 78 DITMAR, R. Rok (občas nadbytečné) hojnosti. Zlatý máj, 1996, roč. 40, č. 4, s. 171.

48

tomuto vývoji paradoxně zabrání koláž na deskách, kterou nakladateství Petra vybavuje tento typ čtení. 79 Kniha je tak odsouzena k nálepce dívčí román Vypravěčem příběhu je sám Medard, který nás již v úvodu upozorňuje na to, že mu máme říkat Mede, „pokud ho nechceme k smrti naštvat“80. Obrací se tedy přímo k nám, ke čtenářům a informuje nás o komplexu ze svého jména. Medardovo vyprávějící Já nás seznamuje se svojí rodinou i přáteli. Sděluje nám, co si myslí, co má na srdci nebo co se mu přihodilo. Stáváme se bezprostředními účastníky dění, na které nahlížíme z vnitřní perspektivy, k čemuž předurčuje identičnost existenciálních oblastí81, jsme však zcela odkázání na to, co nám je Medard ochoten sdělit. Například bez předchozího upozornění se mění prostředí děje. Na místo školní třídy se v dalším odstavci ocitáme na radnici. Co má Medard v úmyslu, se dozvídáme až z nadcházejícího dialogu. Postava promlouvá běžnou mluvou, vedle typických nespisovných výrazů se objevují četná expresiva (vole, kozy, říďa, pipky). Zvolené komunikační prostředky odpovídají předpokladu, že text budou vnímat především „náctiletí“ recipienti. Jako příklad uvedu pro děti typické vzájemné oslovování pomocí příjmení. Známá a blízká komunikační situace pak usnadní identifikaci čtenářů s hrdinou. Nejdůležitější úlohu při výstavbě textu hrají vzájemné dialogy postav. Projevuje se autorčina záliba ve slovních hrátkách, která se později plně rozvine v knížkách pro děti. Tak má Medard „pletky s Bertou Pubertou“ nebo Andy „práší jako baronka“. Přímo se pak odráží v samotných jménech postav a jejich přezdívkách, Medard je oslovován jako „Med, Medík, Medíček“, sestra Anděla jako „Angelika, Andy“, dále se objevuje „Slonimrška, Rybička, Velbloud“ atd. Základní syžetovou linií příběhu je Medardovo citové vzplanutí ke spolužačce Markétě, do které se zamiluje na hodině tělocviku při pohledu na její ňadra: „Zato Loučková. Zíral jsem na její prsa. Pohybovaly se rytmicky nahoru a dolů jako dva driblující míčky.“82 Poeticky vyznívá i jejich symbolické přirovnávání k pomerančům. Uvědomování si vlastní sexuality a probouzejícího se zájmu o druhé pohlaví podává Březinová s uměřeností a notnou dávkou vkusu. Nepřekračuje hranice milostných psaníček, letmých náznaků vzrušení a pouhého snění nad nahotinkami v časopisech 79

Tamtéž, s. 171. BŘEZINOVÁ, IVONA. Zrcátko pro Markétu. 1. vyd. Praha: Petra, 1996, s. 5. 81 Dle Stanzela mezi existenciální oblasti patří vypravěč a postavy. Mohou být identické, to znamená, že vypravěč žije ve stejném světě jako postavy a dle tradiční terminologie se pak jedná o vypravěče v 1. osobě. Pokud však vypravěč žije mimo svět postav, existenciální oblasti jsou neidentické a hovoříme o vyprávění ve 3. osobě. 80

49

vložených do zeměpisného atlasu: „Těch pahorkatin i osamělých vrchů, těch údolíček a údolí, těch lesů, vod a strání na každé stránce.“83 Scéna, kdy se mladý hrdina pokouší získat svůj první „příliš nevydařený“ polibek, je taktéž podaná reálně a bez zbytečných prvků sentimentu. Sympatická je přirozenost, s jakou nám Ivona Březinová předkládá obraz duševního zrání chlapce. Ta se objevuje i při intimním dialogu, kdy Markéta sděluje Medardovi, že dostala měsíčky: „A najednou jsem si připadal nějak starší a dospělejší, ale zas ne tak moc, protože když mi došlo, co mi Markéta říká, docela nedospěle jsem zčervenal.“84 Medard se stává pozorovatelem a komentátorem nejen fyzických, ale i psychických rozdílů mezi oběma pohlavími. Pohled do dívčího nitra je zajištěn prostřednictvím Medardovy reflexe citových zmatků jeho sestry Anděly. Časem dospívá k zjištění, že všechny holky nejsou stejné, ale že jsou „některé vlastně docela príma praštěný“. „Zrcátko“ z názvu knihy je dárkem pro Markétu, které vytvořil Medard pomocí sloučenin, neboť chemické pokusy patří k jeho největším zálibám. Ono „zrcátko“ však můžeme chápat také jako odraz Medardova měnícího se pohledu na dívky. Samotnou Markétu již nevidí jako dítě ani jako puberťačku, ale vnímá ji jako ženu. Nadále jsme však svědky dětského handrkování a popichování. Jako žák sedmé třídy oplývající chemickým nadáním, prožívá Medard řadu více či méně veselých školních patálií. Tyto humorné situace se střídají se závažnými problémy, jedním z nich je hrozba matčiny nemoci. Dle mého názoru mu autorka mohla věnovat více prostoru než pouhou kapitolu, přesto autorčina snaha poukázat i na negativní stránky života je chvályhodná. Již v této první knížce Březinová upozorňuje také na rozšíření kriminálních jevů mezi mladistvými, zejména pak na hrozbu drog. K této problematice se autorka vrátí ve své pozdější tvorbě.85 Prvotina Ivony Březinové je umělecky zdařilá a autorka zaslouženě zaznamenala úspěch jak u čtenářů86, tak získala i kladné hodnocení literárních kritiků a recenzentů87. 82

BŘEZINOVÁ, IVONA. Zrcátko pro Markétu. 1. vyd. Praha: Petra, 1996, s. 16. Tamtéž, s. 14. 84 Tamtéž, s. 111. 85 Etopedické problémy se odrážejí v trilogii Holky na vodítku. Drogová závislost je pak zobrazena zejména v druhém díle Jmenuji se Alice, ve kterém se hlavní hrdinka snaží z vlivu drog vymanit. 86 Prvotina se objevila v čtenářských anketách, např. v anketě „Můj oblíbený autor, má nejmilejší knížka, časopis, který nejraději čtu“, kterou ve školním roce 1997/98 iniciovaly pracovnice dětského oddělení Okresní knihovny v Olomouci. 83

50

Bohužel, v následující tvorbě pro dívky se autorce nepodařilo vystoupit z vlastního stínu.

Další kniha Praprázdniny (1999) zaujme především svým nekonvenčním pojetím a originálním prostředím, v němž se příběh odehrává. U této knihy bychom mohli polemizovat o jejím zařazení do literárního žánru. Řekněme, že jde o prózu pro pubescentní čtenáře. Někdo by však mohl vznést námitku, že vzhledem k ztvárněnému tématu se jedná o dobrodružný román. Díky citovému sbližování třináctileté Gábiny a patnáctiletého Lukyho můžeme naopak tvrdit, že Březinová napsala další dívčí románek. Všechny výroky jsou pravdivé. Praprázdniny se tak stávají žánrově kontaminovaným dílem. My je budeme považovat za román s dospívajícími hrdiny se směsicí dobrodružných, milostných i výchovných prvků. Je otázkou, zdali stojedenáctistránková knížka rozvržená do sedmnácti kapitol je schopna toto vše vstřebat, aniž by pak nepůsobila polovičatě. V knize jde o prázdninový pobyt sedmi nadšených archeologů, kteří pod záštitou vědeckého experimentu imitují život pralidí v době kamenné. Hlavní náplní děje je nechuť jejich dětí podílet se na tomto výzkumu, mezi nimiž vyniká dvojice Gábina a Luky. V průběhu děje dochází ke vzájemnému sbližování, načež oba pochopí, že prožívají báječné prázdniny. V této rovině je Březinová silná, Ditmar ve své recenzi komentuje autorčin talent vtipně a vesele vylíčit různé příhod, zvláště pak „autorka umí navodit atmosféru a zachytit ono tak rychle pomíjející období prvního dotýkání s přesvědčivou silou.“88 Lehké náznaky erotiky jsou podávány v dávkách přiměřených věku adresátů. Pro dospívajícího chlapce Lukyho jsou pak například idolem krásy pouze dívky s „dlouhýma opálenýma nohama“. Nápad zasadit děj knihy do pravěkého prostředí je sám o sobě velmi zajímavý. Dokazuje, že autorka se snaží svoji tvorbu nějakým způsobem ozvláštňovat. Téma je velmi atraktivní a přináší mnoho možností, jak ho využít. Bohužel, to se Březinové příliš nepodařilo. Příběh se stává z jednotlivých relativně samostatných příhod, které ale postrádají jakoukoliv dynamiku. Snad až v posledních epizodách, kdy se ztratí nejmladší člen „tlupy“ nebo při zranění Gábinina bratra, se dočkáme většího dramatu, a tím i svižnějšího tempa. Spisovatelka se příliš nechává strhnout vůlí předat čtenářům vědomosti o tomto historickém období. To samo o sobě jistě není nic špatného, ale 88

DITMAR, R. Příběhy nejen prázdninové. Nové knihy, 1999, roč. 39, č. 19, s. 7.

51

často tato snaha sklouzne k bezduchému popisování, poučování a mentorování: „Na brdo, tyč uprostřed rámu, přivázaly zadní nitě osnovy. Když se brdo přitáhne k sobě, dostanou se nitě na osnově do takové polohy, aby jimi bylo možné snadno protáhnout vodorovnou nit, útek.“89 Podobnými poučkami je kniha až zahlcena. V žádném případě ovšem nechci snižovat jejich věrohodnost či informativní hodnotu. Jak sama autorka upozorňuje v úvodu, při psaní využívala rad odborníků, navíc sama historii vystudovala. Dozvíme se například návod na to, jak upéct v pravěku chleba, jak si ušít šaty nebo jak vyrobit hliněnou misku. Pokaždé, když se však situace začíná dějově zajímavě rozvíjet a slibuje náznak dobrodružství, Březinová zasáhne prostřednictvím dospělých, kteří dětem většinou jakoukoliv zábavu zatrhnou. V Praprázdninách, více než v kterýchkoliv jiných knihách této autorky, si uvědomujeme ostrou hranici mezi těmito dvěma světy. Dospělí zde působí spíše jako vychovatelé využívající své autority k ukáznění rozverných dětí. Ivona Březinová staví své knihy na přímé řeči. Stejně je tomu i v tomto případě. Častým vysvětlováním však trpí i jindy svěží dialogy. Zcela zde chybí jazyková komika, na kterou jsme u této autorky zvyklí. Jediným jejím odrazem je trefná složenina, kterou užila pro pojmenování knihy, popřípadě pravěké přezdívky (Rychlá ruka, Černovlasá, Šaman, Silný sokol), u nichž nám ale chybí poodhalení původu jejich vzniku. Text v konečném důsledku působí až příliš vážně.

Dívčí četbou v pravém slova smyslu je až knížka Lauro, ty jsi ale číslo (1999). Stejně jako celá řada románů této kategorie je i tento plný osvědčených klišé a neustále se opakujících motivů. Přesto i tento druh literatury má svůj hodnotový řád. Musím konstatovat, že tato kniha se z jeho stereotypů vymyká alespoň částečně, především díky přirozenosti a lehkosti, s jakou autorka píše. Pasáže popisující fyzické i psychické dozrávání třináctileté hrdinky Laury působí svěže a nenásilně. Stejně staré adresátky tak lehce dokážou vstřebat hrdinčiny pocity a porozumět jejím problémům. Schopnost recipientek identifikovat se s Laurou Březinová podporuje i volbou jazykových prostředků blízkých této mládeži. V knize se objevuje série nespisovných výrazů a školního slangu. Stranou opět nezůstávají autorčiny oblíbené přezdívky pro postavy (učitelka dějepisu je Kleopatra, trenér fotbalu Romeo, silnější kamarádka je Veleráďa, dále pak Patuna nebo Elíza). 89

BŘEZINOVÁ, I. Praprázdniny. 1. vyd. Praha: Petra, 1999, s. 50.

52

Příběh je vystavěn na sérii dialogů, jimiž je kniha však až přehlcena. Jelikož má přibližně sto stran (mimochodem standardní počet stránek pro knihy tohoto typu) nezbývá již prostor pro pasáže reflektující vypravěččiny myšlenkové pochody, spíše se jedná pouze o komentující popisy situací. Možná kdyby se Březinová věnovala více psychice mladé hrdinky, kniha by ještě o něco více získala na hodnotě. Vzhledem k zvolené vyprávěcí situaci v 1. osobě bychom takový postup i předpokládali, neboť ta je podmíněna jednak společnými oblastmi, v nichž žijí vypravěč a zároveň i postavy, ale i vnitřním pohledem na zobrazovanou skutečnost. V úvodu se od Laury dozvíme, že otec chtěl kluka, proto prožil veliké zklamání, když se narodila ona. Jak ji tento fakt ovlivnil v průběhu dětství, není jisté, pouze víme, že se na tátu nezlobí a chápe ho. Později se ukáže, že jejich vztah není až tak idylický a že mladou dívku občas otcovo chování k ní trápí, hlubší analýzy těchto pocitů se však opět nedočkáme. Děj sleduje osudy ústřední postavy, která prožívá první citové vzplanutí k novému spolužákovi Daliborovi, jenž je v autorčině podání na svůj věk až příliš vyspělý a života znalý. Po jeho boku se poprvé cítí jako dívka, neboť od mládí žila pod vlivem otcova přání mít syna. Kvůli jeho touze se stříhala nakrátko a hrála fotbal. V hledání sebe sama je nakonec úspěšná, jistě i díky fyziologickému dospění. Vedlejší syžetová linie je tvořena rodinnými problémy způsobenými otcovou vážnou nemocí, sestřinou drogovou závislostí a její následnou počínající mentální anorexií. Problematiku drog Březinová rozvíjí hned na několika místech. Mimo jiné vypráví příběh Lauřiny spoluhráčky, kterou nachytá při braní steroidů. V tuto chvíli se Laura dostává do vážných problémů a řeší dilema, zda kamarádku prozradit nebo ne. Jelikož pomlčí, vše končí dívčiným kolapsem. Laura pochopí, že udělala chybu a v případě sestry ji již neopakuje. Sestra je poslána na léčení a vše se začíná obracet k lepšímu. Již bylo řečeno, že kniha je rozsahově omezená, myslím si, že tolik dramatických situací je na tak krátký román příliš mnoho. Pak totiž působí zkratkovitě, možná i povrchně. „Občas se tak autorce vymyká situace z ruky, příběh působí rozkolísaně a tím je oslabené celkové závěrečné vyznění knihy.“90

Po krátké odbočce k literatuře pro nejmenší čtenáře se autorka opět vrací k touze napsat dívčí román. Znovu však z toho nevyšel klasický román zapadající do tohoto žánru. Autorka sice rozvíjí příběh dvou sester, především pak dospívající dvanáctileté 90

(dit). [bez názvu]. Nové knihy, 8. 3. 2000, s. 27.

53

Matildy, ovšem kniha se rozbíhá i do jiných směrů. Jedním z nich je přátelství rozvíjející se mezi mladší sestrou Apolenou a koněm Juráškem ze zdejší stáje. Další linie sleduje osudy dívčiných rodičů, kteří procházejí vážnou krizí, a v neposlední řadě adaptaci dětí na nové prostředí. Toto vše jistě přebije polohu knihy relevantní k dívčímu žánru, a to citové vzplanutí mezi Matyldou a spolužákem Ondrou. Proto bych tuto knihu osobně zařadila spíše mezi prózu s dětskými hrdiny. V příběhu se objevují i dobrodružné prvky. Z hřebčína například tajuplně mizí kůň a stejně záhadně se vždy vrací. Tuto jistě nezajímavou příhodu však Březinová nedokázala plně rozvinout a její smysl se vytrácí. Stejně neúplně působí konflikt mezi rodiči vyjádřený jejich častými hádkami, který ovlivňuje především děvčata. Otec je nadměrně zaměstnaný a nemá čas na rodinu, naopak matka psycholožka se vzdala své kariéry proto, aby se o ni mohla starat. Dívky navíc pojmou podezření, že matka má milence, ovšem to se rázem vysvětlí jako nepravda. Avšak jak vtah rodičů dopadne, zde není ani naznačeno, jakoby problém najednou neexistoval. „Nikde není zachycen zápas o prioritu hodnot, psychologickému prohloubení se autorka vyhýbá.“91 Stejně jako Vařejková se domnívám, že nedostatek pohledů do dětského nitra ubírá knize na autenticitě. Vše zůstává v rovině rozhovorů. Kdyby se však Březinové podařilo proniknout do citlivé duše dětí, jistě by kniha získala úplně jiný rozměr. Takhle je Ivona Březinová nejsilnější opět v popisu příhod, které dívky prožívají v novém bydlišti a škole. S rodinou se přestěhovali z Prahy na venkov, kde se musí naučit přijmout nový způsob života, i přesto, že toho starého se nechtějí zcela vzdát. Polarita mezi městem a vesnicí je zde podána poněkud triviálně a na základě předsudků. Rodina musí najednou řešit problém dopravy, nedostatek kultury i zájmových kroužků či neomalenosti vesničanů. Nedostatky jsou vyvážený čerstvým vzduchem, možností sportovního vyžití a všude pronikajícím klidem. Titul „Lufťačky“ symbolizuje právě pohled starousedlíků na přistěhovalce. S touto posměšnou nadávkou se poprvé setká Apča. Matka ji vysvětlí, že označení vyplývá z toho, že lidé z města jezdí na venkov za čistým vzduchem, a ten se německy řekne luft. Sestry ze začátku musí čelit útokům ze strany místních dětí. Jejich ataky jsou vyvolané neskrývanou závistí, neboť Michalcovi žijí v luxusní vile „s parketami jako na zámku a třemi koupelnami“. Nakonec však dojde ke vzájemnému sblížení. 91

VAŘEJKOVÁ, V. Mocná přitažlivost triviality. Ladění, 2001, roč. 6, č. 2, s. 18.

54

Nechybí u Březinové typický slovní humor a komika, i když v poněkud menším množství. Vtipně působí zvláště epizodická postava ředitele základní školy, která zde není vizuálně popsána, je pouze slyšet, neboť ředitelovou největší zálibou je mluvení do školního rozhlasu. Milá je i naivita ještě příliš malé „Apči“. Autorka také opět rozehrává divadlo dialogů. Celkově měla Březinová jistě dobrou vůli, která však samotná nestačila. Přesto bych Lufťačky zařadila mezi kvalitnější literaturu pro děti a mládež. K serióznosti knihy nemalou mírou přispívá i nakladatelství Albatros, které vsadilo na obrázky uznávané ilustrátorky Denisy Wagnerové, jež jsou zobrazeny v záhlaví všech kapitol. V knize je jich celkem 23. Díky vševědoucímu vypravěči se v nich dozvíme o stěhování Michalcových, jsme svědky strachu, obav, ale i vzrušení z neznámého. Sledujeme smiřování a pomalé přijmutí nové reality dětmi. Na děj nahlížíme z vnější perspektivy.

Asi nejslabším článkem literárního žánru pro dospívající čtenáře je dívčí román Kde jsi, Pierote? (2002), jehož obálku nakladatelství Petra opět vybavilo nic neříkajícími fotografiemi. Naopak mnohem lépe působí drobné ilustrace kapitol, vytvořené samotnou autorku. Březinová však nenechává nic náhodě a své čtenářky se snaží zaujmout od první stránky. Přesto mi úvodní scéna, kde popisuje obnažená dívčí prsa a klíny, připadá poněkud zbytečná. Navíc nám poodhaluje, jakým směrem se v tomto konkrétním případě rozhodla autorka vydat. Po přečtení knihy se nezbavíme dojmu, že styl podobný spíše Lence Lanczové Ivoně Březinové stejně příliš nesedí. Epizoda, v níž hlavní hrdinka Žorža přijde o panenství s klukem, kterého téměř nezná, jakoby do celkové koncepce děje ani nezapadala. Je zde zasazena jen z toho důvodu, aby splnila očekávání, která recipientky tohoto typu četby předpokládají. Sexuální scény jsou podány nevěrohodně, bez pocitů, jakoby je autorka chtěla mít rychleji za sebou. Nebýt této nepotřebné polohy, možná by se kniha dostala alespoň nad běžný průměr v této kategorii. Neboť autorka opět potvrdila, že své řemeslo ovládá. Takto se z románu zcela vytrácí autorčina snaha o individualitu, na kterou jsme u ní zvyklí. Ditmar poukázal na důležitý fakt, který hodnotím také jako pozitivum tohoto příběhu. „Po zástupech středoškolských studentek, kterými se to v dívčích románech jen hemží, se tu zase jednou setkáváme se sice často naivní, ale poučitelnou a cílevědomou učnicí, která si se svou polodětskou touhu dokáže poradit.“92 Touto mladou dívkou je 92

DITMAR, R. Citové ztráty a nálezy. Nové knihy, 2001, roč. 41, č. 4, s. 27.

55

šestnáctiletá Jiřina, která si říká Žorža. Za každou cenu se snaží prosadit si svůj sen stát se herečkou. Její touha dojde tak daleko, že se dokonce kvůli malé roli svlékne do naha. Toto si přečteme na začátku příběhu, poté se retrospektivně vracíme k počátkům tohoto snu. Vedle četných konkurzů a prvních hereckých zkušeností, autorka sleduje také život na učilišti. Na tomto místě bychom mohli vyzdvihnout například realistické vykreslení filmových konkurzů i následného natáčení, při jejichž popisování autorka vychází ze svých zkušeností.93 Dopisy s tajemným podpisem „Pierot“, jež chodí hlavní hrdince, jsou pouze dokreslením romantické atmosféry, v tomto případě poněkud triviálně podané.

Z této, jak se zdá, zcela zaběhnuté linie dívčích příběhů vybočuje autorka triptychem Holky na vodítku. Do své prózy zařadila problematiku sociálně patologických jevů, se kterými se mladí lidé, v tomto konkrétním případě dospívající dívky, mohou v dnešní době setkat. Série obsahuje podtituly: Jmenuji se Ester (2002), Jmenuji se Alice (2002) a Jmenuji se Martina (2003). Všechny tyto díly byly dopředu projektované, o čemž se přesvědčíme již při čtení prvního z nich. Jsou nám zde totiž představeny všechny hrdinky i se svými problémy ještě dříve, než každá z nich dostane vlastní prostor ve formě knihy nesoucí v titulu její jméno. Ivona Březinová nezobrazuje dívčí osudy chronologicky, ale líčí je jako paralelní příběhy odehrávající se v prostředí léčebny. V centru dění je vždy jedna z hrdinek, zbývající dvě společně s ostatními pacienty tvoří pozadí života v tomto zařízení. Díky tomuto zvolenému postupu, dochází k iteraci, to znamená, že autorka popisuje situace, rozhovory či postavy již jednou zaznamenané. Sjednocujícím prostředím trilogie je tedy psychiatrická léčebna v Bezděkově, kde se dívky setkávají a snaží se zvládnout určitý druh svojí těžké závislosti. Všechny si uvědomují, že nejsou dost silné, aby ji překonaly vlastní vůlí, proto potřebují ono pomyslné „vodítko“, které je má ochránit před svody venkovního světa. Titul „Holky na vodítku“ můžeme chápat jako obrazné pojmenování veškeré snahy lékařů, psychiatrů i vůle a síly samotných pacientů k tomu, aby pacientky ve své léčbě vydržely a především pak, aby v ní uspěly. Kritik Karel Hejč se podivuje nad autorčinou odvahou 93

Autorka se před napsáním knihy Kde jsi, Pierote? účastnila jako komparzistka natáčení televizní inscenace Ideální manžel (rok 2000). Předtím se s tímto prostředím seznámila i při přípravách knihy Kateřina nejen za Zámku (1998), kde vytváří příběh na základě rozhovoru s Kateřinou Hrachovcovou, viz. kapitola Životopisná literatura.

56

upoutat na vodítko lidskou bytost.94 Myslím si však, že právě název, který Ivona Březinová zvolila, přesně vystihuje doživotní boj každého, kdo upadne do kolotoče jakékoliv závislosti. Literární kritička Věra Vařejková zase nesouhlasí s paperbackovým vzezřením obalů edice, dle jejího názoru, dělá z knih konzumní záležitost.95 Zcela jistě je to ale posun kupředu, pokud vezmeme v potaz, že originální ilustrace Jozefa Gertliho Danglára vystřídaly laciné fotokoláže, které doposud zdobily většinu autorčiných knih určených dospívajícím čtenářům. A že jsou to kresby poněkud hrůzostrašné až odpuzující? Předpokládám, že obraz krásné dívky kypící zdravím by čtenářky nedokázal odradit od potřeby ochutnat „zakázané ovoce“ tak dobře jako toto nelíbivé ztvárnění. Kompoziční uspořádání u všech dílů je tvořeno stejným způsobem. Jedná se o postup, kdy se střídají pasáže popisující denní režim na psychiatrické klinice s odstavci, které mají představovat písemnou terapií dívek, tedy vlastní zaznamenávání předchozích osudů a peripetií. Jemné odchylky, které registrujeme, jsou pouze formální. Ester píše o svých gamblerských zážitcích příběh, Alice se se svojí závislostí na drogách vyrovnává pomocí terapeutického deníku a bulimička Martina píše fiktivní dopisy matce. Party zpovědi jsou zvýrazněny graficky, což je dobře, neboť autorce se nepodařilo tyto části odlišit stylisticky. Pouze změna vyprávěcí situace 1. osoby, v níž jsou psány záznamy dívek, se střídá s autorskou vyprávěcí situací, kdy vševědoucí vypravěč popisuje dění v léčebně, tedy přítomný čas děvčat, který momentálně netráví psaním. A ani to není dodržováno důsledně, stane se, že autorská vyprávěcí situace je nabouraná vnitřním monologem hrdinky. Stejně jako Vařejková96 si myslím, že Březinová nevyužila literární možnosti, které ji tento princip kompozice nabízí. Obě dvě roviny jsou přehlcené dialogy, což zvláště u psaní deníku a dopisů působí nevěrohodně a neliší se ani užitými jazykovými prostředky. Přesto zápisy dívek vyznívají v celkovém kontextu přesvědčivěji. Nemalou zásluhu na tom má autorčina znalost jazykového vyjadřování, téměř až slangu určitých společenských skupin, ve kterých se dívky pohybovaly. Gamblerka Ester označuje výherní automat jako „bumbrlíčka“, který někdy „pustí chlup“, nebo ho „krmí kovovým 94

HEJČ, K. Trpkost zakázaného ovoce. Dáma, 2002, č. 5. VAŘEJKOVÁ, V. Vstup do nevyužité tematiky. Ladění, 2002, roč. 7, č. 3, s. 31. 96 VAŘEJKOVÁ, V. Vstup do nevyužité tematiky. Ladění, 2002, roč. 7, č. 3, s. 31. 95

57

žrádlem“. Alice „smaží perník“, drogy si aplikuje pomocí „buchny“ a když má „absťák“ tak si potřebuje rychle „střelit“ nebo „sjet“ další „lajnu“. Díky užitému slovníku je Alicina výpověď více než alarmující. Stylizace druhé vrstvy knih, tedy přímé podání autorky, se nese ve stejném duchu. Velké množství dialogů a rozhovorů mezi pacienty obsahují tytéž nespisovné tvary. Tyto pasáže však trpí především velkou snahou autorky navést čtenáře na správnou cestu. Často dochází k moralizování a bezduchému poučování. Způsob podání textu předurčuje předpokládaný typ adresáta, tedy náctileté dívky. Za prvé proto, že je jim blízký tento styl vyjadřování a za druhé z důvodů, že se některé recipientky mohou snadno identifikovat s problémy hlavních hrdinek. Tomuto trojdílnému projektu je také na škodu, že po přečtení jedné knihy nás zbylé dvě ničím nepřekvapí, ať už mám na mysli již zmíněnou kompozici nebo samotný vývoj děje. Pobyt v léčebně má totiž vždy totožné vyústění. Na počátku se u dívek objevuje agresivita, nejistota a především neochota se léčit. S postupující vnitřní sebereflexí se však tyto pocity mění, včetně pohledu dívek na smysluplnost a nutnost léčby v tomto typu zařízení. Výchovný tón knihy je patrný nejvíce právě v této rovině, autorka ho však často vkládá do úst samotných děvčat, v čemž vidím největší slabinu, neboť naléhavost sdělení pak působí příliš nuceně a nepřirozeně. Ester tak například osvětluje Alici nezbytnost jejich léčebného pobytu: „Proto nás sem zavřeli a držej to za nás, tu vůli, kterou nemáme. Maj nás tu na vodítku. Víš, co by se s náma dělo venku, kdybychom byly volný?“97 Martinu zase přesvědčuje o kvalitách léčebny: „Vsadím se, že líp umístěná než tady bys ani bejt nemohla. Tohle je totiž psychoterapeutická léčebna Bezděkov. Pro smíšenou mládež od patnácti do osmnácti let. Délka pobytu dva až dvanáct měsíců. Vycházky a návštěvy povoleny pouze se svolením vrchního lékaře.“98 Přesvědčivost takových to tvrzení pak není příliš efektní. U všech příběhů také dochází k náhlému zakončení fabule. Dívky dojdou ve své písemné zpovědi na konec cesty, která je dovedla až na samé dno, a přesto, že si uvědomují hrozbu recidivy, cítí se vyléčené a dost silné na to, aby dokázaly žít bez „vodítka“. Na tomto optimistickém závěru není zcela jistě nic špatného, ale rychlost, s jakou autorka popisuje tuto proměnu myšlení, je celému příběhu jen na škodu, zvláště pak jeho autenticitě. 97

BŘEZINOVÁ, I. Holky na vodítku – Jmenuji se Ester. 1. vyd. Praha: Albatros, 2002, s. 97. BŘEZINOVÁ, I. Holky na vodítku – Jmenuji se Martina. 1. vyd. Praha: Albatros, 2003, 23.

98

58

Rozdílnost knih je pak dána typem závislosti, se kterým se potýká hrdinka konkrétního dílu. Jiné je také rodinné prostředí, ze kterého pochází, vždy však nese zásadní podíl viny na jejich problémech. O tom, kam až může dospět špatně zvolený styl výchovy, netečnost nebo naopak přemrštěnost rodičovských požadavků vůči dítěti, se dočítáme v deníkových záznamech dívek. Úspěšnost knihy u dospívajících adresátek způsobuje také fakt, že autorka do příběhu zapojila motiv prvních vážných lásek a nevyhýbá se ani momentům prvních sexuálních zkušeností. Toto vše dokáže Březinová podat nenásilnou a přirozenou formou, i tak se však touto vrstvou knihy blíží spíše k tradičnímu pojetí dívčího románu. Je otázka, do jaké míry se pouze podřizuje přání čtrnáctiletých čtenářek a poptávce komerčního trhu nebo zda se jedná o nutný fakt vyplývající z děje. K této druhé možnosti počítám Metoda, do kterého se zamilovala Alice. Hoch hraje v příběhu důležitou roli, protože právě on je tím hlavním poutem, jež nutí Alici vyhledávat drogu. Naopak je tomu u Ester, která se v první knize zamiluje do slepého chlapce Kristiána. Tento vztah mi však oproti předešlému připadá příliš vypočítaný na efekt. Ze začátku je spojuje právě vášeň ke hře, z níž se však Kristián, na rozdíl od Ester, dokáže bez sebemenších problémů vymanit. Autorka ho popisuje jako hodného, ušlechtilého a zásadového muže, jenž dokáže Ester odpustit, i přes veškerá trápení, která mu svým chováním způsobila. Na konci románu dokonce posílá Kristián Ester do léčebny dopis, v němž píše o možnosti operace dávající mu naději, že bude opět vidět. Tímto patetickým závěrem autorka pouze dodržuje dané schematické šablony poplatné textům triviální literatury. V posledním příběhu nová láska teprve vzniká. Martininy city probudí mladý praktikant, jehož láska se stane jednou z hlavních motivací, proč se vyléčit. Postava tohoto začínajícího psychologa se mi zdá nejvykonstruovanější. Nehledě na to, že milostný vztah mezi lékařem a pacientem se neshoduje s lékařskou etikou. Knihy jsou uvozené vždy stejným začátkem, v němž se dívka představí a přiblíží nám druh své závislosti, například: „Jmenuji se Ester…a jsem gamblerka.“99 Vyprávěcí Já dívek nám poté podává příběh od prvních příznaků, až po umístění v léčebně. Především v případě Ester je děj poněkud přeexponovaný, dozvídáme se o jejím vyhazovu z domova, o vznikajícím milostném vztahu, následně se však dostává mezi bezdomovce, začne vykrádat auta, nakonec je umístěna do „pasťáku“ a pak do léčebny. 99

BŘEZINOVÁ, I. Holky na vodítku – Jmenuji se Ester. 1. vyd. Praha: Albatros, 2002, s. 5.

59

Edice stojí svým literárním ztvárněním na hranici komerční četby a díla, jehož hodnota tkví v aktuálnosti témat, o kterých pojednává. I přes nepřehlédnutelný výchovný záměr a často i poučný ráz, si tyto příběhy našly široké spektrum čtenářů, neboť autorce se podařilo závažné téma podat zajímavou formou, která je přitažlivá pro dnešního mladého člověka. Dle Sieglové emotivní příběh zapříčiní ochotu akceptovat jeho výchovný charakter.100 Také je to cesta, jak přimět mládež zamyslet se i nad vážnějšími tématy, i když jen prostřednictvím čtení „lehčí literatury“. Tento svazek by se mohl stát dobrou pomůckou pro pedagogy, rodiče i jejich děti, jak tyto závislosti rozpoznat či návodem jak je překonat. Možná právě proto jsou knihy v úvodu věnovány nejen „dospívajícím, ale i pro jejich rodiče, kteří již na toto své období zapomněli“.

2. 5 Romány pro ženy Přestože Ivonu Březinovou považujeme za spisovatelku píšící výhradně pro děti a mládež, budeme se v této kapitole věnovat i její tvorbě pro dospělé. Dva romány zapadající do této kategorie však považujme spíše za okrajovou záležitost, i z důvodu toho, že ani jeden z nich se nesetkal s větším ohlasem u literárních kritiků či u samotných čtenářů.

Po úspěších, které Ivona Březinová slavila se svými prvními dvěma knihami pro mladé dívky (Zrcátko pro Markétku a Věra, Nika a sedm babiček – obě 1996), vydává autorka další román Madona v kabátě (1997). Tímto dílem se snaží oslovit i dospělejší vrstvu čtenářek. Přesun ke starší věkové kategorii je dán všeobecnými tendencemi projevujícími se v tvorbě 90. let. V této době se začínají na trhu prosazovat v nebývalém množství oddechové a konzumní romány pro ženy.101 Ani Ivona Březinová tomuto proudu neodolala a plynule navazuje na svoji předchozí tvorbu románů s dívčí hrdinkou. Pokud čtenář zná alespoň základní životopisné údaje Ivony Březinové, tedy že studovala a několik let pracovala na univerzitě v Ústí nad Labem, pak mu jistě neunikne zjevná inspirace knihy jejím vlastním vysokoškolským působením. Do jisté míry se proto jedná o román s autobiografickými prvky. Hlavní postava Lucie Šímová je začínající asistentka na katedře historie ústecké univerzity. Právě díky osobní zkušenosti 100

SIEGLOVÁ, N. Třetí holka na vodítku. Ladění, 2003, roč. 8, č. 3, s. 16.

60

nám autorka podává toto prostředí velmi věrohodně. Na necelých 107 stranách sledujeme Luciiny peripetie v prvním zaměstnání, odrážející se jak v pracovním tak i milostném životě, neboť hlavní hrdinka se cítí být stále více studentkou nežli členkou pedagogického sboru, což ji přináší nemálo problémů. Tak se Lucie například účastní studentského večírku, jehož výsledkem je podmínečné napomenutí kolejní správy. Poté co se zaplete do milostného poměru se svým posluchačem, je z kolejí trvale vyloučena. Pro tento typ příběhu jsou však podstatná především zobrazení milostných problémů literárních hrdinů. I v románu Ivony Březinové je dějovou náplní hrdinčino hledání trvalého a perspektivního vztahu, to však není jednoduché a Lucie propadá pocitům prázdnoty a zoufalství. Svoji samotu si pak Lucie uvědomuje více než kdy jindy po smrti matky. Recenzent René Ditmar upozorňuje na: „do očí bijící odklon od dovádivých a veselých předchozích knížek“.102 Přímým důkazem tohoto tvrzení je vyhrocená situace, kdy Březinová mladou ženu přivádí až k myšlenkám na sebevraždu ve vesnickém rybníku. Pokud jsem v úvodu rozboru hovořila o schopnosti autorky psát věrohodně o vysokoškolském prostředí, v popisu této tragické chvíle je tomu zcela naopak. Celá scéna se odehrává velmi rychle, zkratkovitě, čtenář ani na chvíli neuvěří tomu, že Lucie opravdu myslí na definitivní ukončení svého trápení. „Brr, nějak ten život už přežiju,“103 pomyslela si Lucie, když vyplavala zpátky na břeh. Citace je jediným dokladem toho, že Lucie se rozhodla sebevraždu nespáchat. Co vedlo mladou hrdinku k rozhodnutí zachránit se, se z ní nedozvíme, přestože to je zároveň poslední věta románu. Tato neúplnost nás utvrzuje v rozpačitých pocitech z celkového vyznění knihy. Marná snaha autorky vtisknout knize charakter psychologického románu vyznívá naprázdno také pro to, že příležitostí k nahlédnutí do nitra hlavní hrdinky je žalostně málo.

Kniha Madona bez kabátu (1998) je označována jako volné pokračování Luciiných osudů. O tom, že v životě hrdinky došlo (nebo pravděpodobně dojde) k zásadním změnám, můžeme vyvodit již z odlišné prepozice v názvu knihy. Motiv kabátu se stal v původním dílu velmi důležitým, symbolizoval hrdince tolik chybějící pocit bezpečí: „Zvedla si jen límec a kabát přitáhla k tělu tak nejtěsněji, jak jen to šlo. Objímal ji 101

Známé jsou např. produkce kanadského nakladatelství Harlequin. DITMAR, R. Letem dívčím světem. Zlatý máj, 1997, roč. 41, č. 2, s. 73. 103 BŘEZINOVÁ, I. Madona v kabátě. 1. vyd. Praha: Petra, 1997, s. 117.

102

61

zevnitř svou teplou podšívkou a ve svých kapsách hřál její ztuhlé prsty. Tiskla se k němu roztouženým tělem usilovně se pídící po něčím objetí.“104 V již zmiňované poslední scéně se však Lucie, společně s odhozeným kabátem, zbavuje pokušení ukončit svůj život. Tímto aktem se loučí se všemi problémy a karamboly, kterými si prošla, a vrhá se do nového života, který se nadále rozvíjí v pokračování. Již René Ditmar ve své recenzi upozorňuje na to, že skutečnost pochmurnějšího ladění nové knihy Ivony Březinové bude zeslabena právě dalším pokračováním „mnohem úspěšnějších“ osudů hrdinky Lucie Šímové, jak předznamenával text na obálce prvního dílu.105 Tímto druhým románem ze série Březinová ještě více zabředává do vod červené knihovny. Hrdinka slaví úspěchy v práci, získává sebevědomí, uspořádá si svůj osobní život, ve kterém již nepotřebuje „kabát“, neboť najde lásku v podobě perspektivního lékaře. Kladným zakončením děje autorka dodržuje schéma typické pro tento literární žánr. S pozitivním pojetím nové knihy souvisí i časové zařazení děje. Oproti původní knize, která se odehrávala v době podzimního semestru, tedy v období deště, chladu a depresí, se příběh posunul do druhé poloviny školního roku. Jaro s sebou přináší nové začátky a společně s oteplujícím se počasím, se i Luciin život začíná obracet k lepšímu. Souhlasím s názorem Ditmara, že: „čtenářky by si patrně zasloužily dostat ten příběh celý“106. O důvodech, které vedly autorku rozdělit příběh do dvou částí, můžeme jen spekulovat. Obě dvě knihy jsou totiž nevelkého rozsahu. Každá čítá přibližně sto stran textu, členěného na menší kapitolky. Ty jsou vždy uvedené krátkými opisy veršů ze staročeské lyriky, které jsou uměle aplikovány na v nich odehrávající se děj. Např. čtyřverší: „Anať starého, mladého, / chudého i bohatého, / žáka, mnicha i konvrše, / všecky táhne do své vrše. (Píseň o ženách)“ je v úvodu kapitoly, v níž Lucie navazuje milostný vtah se svým studentem. Snaha Březinové vzbudit ve čtenáři zdání uměleckosti, vzhledem k triviálnosti textu, je zcela neefektivní. O symbolickém významu motivu kabátu v titulech knih bylo již pojednáno. Pro úplnost je třeba vysvětlit i první část názvu, tedy nominativ Madona. Jedná se o Luciinu přezdívku, jež jí přiřknuli studenti po semináři o gotických madonách. Je možné, že autorka chtěla vyvolat pocit podobnosti Lucie s krásnými a esovitě prohnutými madonami. 104

Tamtéž, s. 56. DITMAR, R. Letem dívčím světem. Zlatý máj, 1997, roč. 41, č. 2, s. 73. 106 Tamtéž, s. 73. 105

62

Autorka ve svých knihách sází především na dialogy pronášené postavami, které celý text značně dynamizují. Řeší se v nich vztahy, city, objevují se i náznaky humoru. Promluvy střídá s krátkým shrnutím děje prostřednictvím neosobního vypravěče a se zobrazením myšlenek ve vědomí hlavní postavy, k čemuž využívá hned několika prostředků. Jedním z nich je polopřímá řeč („Tak to ne, hošánku,“ řekla si v duchu.107) Další variantou je vložení myšlenek do závorek: „Opět nový vrátný (střídají se tu jak housky na krámě) zdatně pochrupával…“108 a do třetice užívá nekomentovaného odrážení skutečnosti v mysli postavy. „Taková mrcha zase nebyla. A za co taky? Že odmítl její výzvu? Nebo že přestal chodit plavat ze strachu. Aby ji tam nepotkal? Bylo to směšné, a přece z toho bylo Lucii nanic.“109 V tomto úryvku čtenář může bezprostředně vnímat Luciiny myšlenkové pochody. Jedná se o zachycení vnitřního světa hrdiny z pohledu vnitřní perspektivy, které je mnohem častěji střídáno popisem nějakým vnějším pozorovatelem. Jazyková stránka není příliš složitá. Mísí se poloha spisovného jazyka s prvky nespisovnými, tedy běžnou mluvou (lejstra, bláboly, doteďka, ženská, hele, fajn…). Už volba tohoto jazyka předurčuje adresáta, kterému je kniha určena. Že se jedná o adresáta ženského pohlaví, plyne ze samotného druhu literárního žánru. Březinová se obrací k mladým ženám, kterým je zvolený jazyk velmi blízký a tak se mohou s hrdinkou plně ztotožnit. Jednoduchostí jazyka neklade nároky na vysoké čtenářské zkušenosti ani na schopnosti interpretace textu adresátek. Celkovou charakteristiku dua Madona v kabátě a Madona bez kabátu110 bych zakončila konstatováním, že autorce se přes veškerou snahu nepodařilo překonat neumělecký stín této triviální produkce a se svými romány pro ženy se zařadila mezi šedý průměr.

2. 6 Životopisná literatura Po svých zkušenostech s literaturou pro dospělé, autorka opět hledá pro ni zatím neprozkoumanou oblast. Tentokráte se pokouší o publicisticko-biografický žánr. Středem jejího zájmu se stala tehdy dvaceti čtyřletá herečka Kateřina Hrachovcová známá především díky roli ve sledovaném televizním seriálu. Útlá knížka se pak má 107

BŘEZINOVÁ, I. Madona v kabátě. 1. vyd. Praha: Petra, 1997, s. 117. s. 51. Tamtéž, s. 22. 109 BŘEZINOVÁ, I. Madona v kabátě. 1. vyd. Praha: Petra, 1997, s. 70. 108

63

stát, i přes nízký věk hlavní protagonistky, jakýmsi memoárovým zápisníkem. V úvodu knihy Kateřina nejen ze Zámku (1998) se autorka sama svěřuje, z jakého důvodu se rozhodla napsat tento druh románu: „Chtěla jsem napsat knížku. Pro holky, které se chtějí stát herečkami. A o holce, která se tou herečkou už stala.“ Následně si uvědomila, že všechny biografie jsou určeny dospělému čtenáři a píše: „mám strašnou chuť udělat takovou knížku spíš pro ty méně dospělé.“111 A opravdu, po souhlasu Kateřiny a po několika vzájemných schůzkách vzniká životopisná kniha, která se dle její autorky má stát jakýmsi návodem pro děvčata snící o kariéře herečky, o čemž svědčí i podtitul knihy Aneb jak se stát herečkou. Jak uvádí sám nakladatel, knížka je určena dívkám od devíti let, bez pochyby si ji však mohou přečíst i mnohem starší čtenářky. Je asi těžké určit, především z hlediska časového posunu, zda spisovatelka volila při výběru hlavní hrdinky správně. Kateřina v té době byla jistě velmi úspěšná, neboť za sebou měla již několik divadelních rolí a filmových inscenací. Troufám si však říci, že hlavním motivem pro tuto volbu, byla hereččina účast na seriálu Život na zámku112 (odtud titul knihy), který se stal fenoménem své doby. Představitelka seriálové Simony se stala během krátké chvíle poměrně slavnou a především díky své energii a bezprostřednosti i spoustě divákům sympatickou. Proto je autorčina volba v mnohém ospravedlnitelná a pochopitelná. Byly však Kateřininy dosavadní životní zkušenosti dostačující a nabídly dorůstajícím dívkám všechny odpovědi na jejich otázky? Domnívám se, že bohužel nikoliv. Autorka po krátké chvíli sklouzla k pouhému popisování běžných dětských a pubertálních zážitků, ozvláštněné pouze Káčinou (autorčino familiérní oslovování) touhou stát se herečkou. Tento fakt je čtenáři servírován od prvních stránek téměř nepřetržitě, až mu nezbývá nic jiného, než tomu opravdu věřit. Proto nás ani příliš nepřekvapí urputnost, s jakou si jde malá holčička za svým cílem, ani sebevědomí s jakým u zápisu do školy prohlásí, že „už je zralá“. Když se zeptá maminky „jak se člověk stane herečkou“, odpoví ji, že „trochu se tak narodí a pak se musí hrozně moc učit.“113 V tomto duchu pokračuje veškerý děj patnácti krátkých kapitol. Kateřina od malička navštěvuje hodiny gymnastiky, zpěvu, recitační soutěže a především dramatický kroužek, protože ví, že vše se jí jednou bude hodit. Se zarážející trpělivostí a 110

Oba dva díly vycházely (po knižním vydání) ve zkrácené verzi doplněné o ilustrace Galiny Miklíkové v časopise Vlasta. 111 BŘEZINOVÁ, I. Kateřina nejen ze Zámku: Jak se stát herečkou. 1. vyd. Praha: Petra, 1998, s. 9. 112 Rodinný televizní seriál Život na zámku, režie: Jaroslav Hanuš.

64

svědomitostí denně trénuje pomocí jazykolamů výslovnost a dech, neboť paní učitelka říkala, že „teprve když člověk umí správně dýchat, může správně mluvit.“114 V textu se takovéto a jim podobné poučky objeví ještě mnohokrát. Společně s přibývajícími roky Kateřiny, se i my posouváme v ději. Poté co hrdinka složí úspěšné zkoušky na konzervatoř, poučíme se o tom, jak to na takových školách chodí, čteme o prvních divadelních rolích a dočkáme se dokonce i prvních milostných vzplanutí mladé dívky. Nakonec je vše zakončeno prvním stálým angažmá a nabídkou práce na televizním seriálu. Tento až příliš růžový a optimistický scénář je výsledkem autorčiny snahy předat adresátkám návodnou pomoc při plnění svých snů. Jelikož se však nedozví nic o překážkách, které jistě mnohý člověk jdoucí za svým cílem musí překonat, smysl této knihy se zcela vytrácí. Autorka se vyhýbá i jakémukoliv rozboru pocitů a myšlenek hlavní postavy. Možná však opravdu neměla o čem jiném psát, protože jí zvolená herečka měla opravdu takové štěstí, že svého úspěchu dosáhla bez sebemenšího zaklopýtnutí a zaváhání. Dodejme, že k tomu všemu přispěla navíc velká podpora a pomoc ze strany rodiny. V tom případě však tvrdím, že osoba Kateřiny Hrachovcové pro všeobecný příklad nebyla vhodná a že ztvárnění jejích osudů nepřineslo očekávaný efekt. Daleko zajímavěji by vyznělo, kdyby se hrdinka musela potýkat alespoň s osobními popřípadě profesními problémy, a teprve na základě jejich vyřešení by docílila vysněné budoucnosti. Zapomenutí na představení či výpadky textu uprostřed divadelní hry do životních překážek nepočítám, spíše zde slouží jako humorné oživení děje. Otázkou proto zůstává, zda si tato knížka, i po uplynutí několika let, kdy se seriál již nějakou dobu nevysílá a zvláště poté, co se herečka stáhla z veřejného života, najde svoji čtenářskou obec. Jak jsem již říkala, toto dílo, obohacené o řadu fotografií z rodinného alba herečky a obrázků ze zmiňovaného seriálu, si může přečíst širší spektrum čtenářů. Lze však předpokládat, že ve většině případů se bude jednat o dospívající dívky, neboť právě toto čtení koresponduje s jejich současnými problémy. V závěru knihy nalezneme ukázky divadelního, filmového či dabingového scénáře a v neposlední řadě i slovníček plný odborných či slangových výrazů. To svědčí o jediném, že autorčiným záměrem opravdu bylo rozšířit adresátům vědomosti v oblasti herectví. 113 114

BŘEZINOVÁ, I. Kateřina nejen ze Zámku: Jak se stát herečkou. 1. vyd. Praha: Petra, 1998, s. 17. Tamtéž, s. 51.

65

V tomto konkrétním případě však nepomůže ani to, že Ivona Březinová ovládá své řemeslo velmi dobře, zvláště pak při tvorbě dialogů mezi postavami. Ty působí jako vždy živě a opravdově. Kupodivu spisovatelka nezvolila vyprávěcí situaci v první osobě, ve které by se stala sama Kateřina vypravěčkou, a její příběh by tak jistě získal na autenticitě. Dala přednost vševědoucímu vypravěči, za kterým se skrývá sama autorka. Možná i z toho důvodu se nám nedostává větších průhledů do hrdinčiny duše. Někdy se Březinová neubrání začlenění vlastního mínění do textu: „Je jejich Simonou, Rózou, Sandrou i Lili, jejich Bulíčkem i herečkou z Oděsy. Je prostě jejich Káčou. A věřme, že vždycky bude.“115 Typické pro tento román je stavění stejných či podobných slov vedle sebe, častá je hra s jejich kořeny. V mnoha případech potom získávají slova nové významy: „S vyučovacími hodinami na konzervatoři je potíž v tom, že jsou jak noty na buben. Těmi velkými okny je většinou zabitý celý den. A k čemu jsou okna? Ke koukání. Anebo k zakoukání. Káča je znovu zakoukaná do kluka.“116 Jindy jejich význam zůstává tejný a spíše jde o zdůraznění řečeného. Příběh je ohraničený v úvodu komentářem Březinové, která hodnotí spolupráci s herečkou a do detailu nám ji popisuje. Dokonce se dozvídáme takové podrobnosti, jako že miluje drobné a jemné vzory nebo že ráda jí těstoviny a spí osm hodin denně. Přiblíží nám její výraz tváře, gesta, povahu. Jakoby sama autorka chtěla zachránit situaci a na poslední chvíli vtlačit do pár odstavců to, co se nevešlo do zbývajícího vyprávění. V závěru je uveřejněná reakce samotné herečky, která však autorku ubezpečuje, že „vše vystihla“, a tedy, že v knize je vše, co má být. Lze jen doufat, že po přečtení tohoto dílka budou stejné uspokojení cítit i samotné čtenářky, o čemž však v hloubi duše pochybuji.

Literární kritik Jiří Poláček se ve své recenzi ptá, zda „je na místě pěstovat kult čtyřiadvacetiletých hereček.“117 Je zajímavé, jakým směrem teprve bude orientovat své adresátky další dílo obdobného typu Miss sympatie Petra Faltýnová aneb Jak se stala modelkou (1999).

Tentokráte Březinová reflektuje situaci v prostředí modelingu a

přehlídkových mol. Podává popis další mladé dívky, který je stejně jako u předchozí 115

BŘEZINOVÁ, I. Kateřina nejen ze Zámku: Jak se stát herečkou. 1. vyd. Praha: Petra, 1998, s. 108. BŘEZINOVÁ, I. Kateřina nejen ze Zámku: Jak se stát herečkou. 1. vyd. Praha: Petra, 1998, s. 88. 117 (po). Čau, tady Káča. Ladění, 1998, roč. 3, č. 4, s. 21.

116

66

knihy do značné míry ovlivněn médii, reklamou, jež podporují kult tělesné krásy a popularity. Kniha je opět koncipovaná jako příběhová próza sestavená na základě rozhovoru a vzpomínek úspěšné královny krásy, při které byly uplatněny postupy umělecké literatury stejně jako publicistického žánru. Základ tvoří „ideální“ obraz moderní dívky, jíž se chce stát téměř každá holčička. Březinová se snaží o zachycení její profesní kariéry, která začala už v jejích třinácti letech a po mnoha účastech na různých soutěžích krásy sleví i úspěchy na mezinárodním poli. To však přináší knize zajímavost, částečně i dobrodružnost a hlavně zábavnost, která prvnímu titulu scházela. Petra měla jistě velmi pestrý život, ihned po maturitě odjíždí do Mnichova, Milána i Paříže. Navštíví i jiné zajímavé země a získá různé pracovní zakázky. Na mnoha místech však opět dochází k pouhému komentování plynoucího času. Zdá se, že v něčem se však poučila i sama autorka, a proto do příběhu zakomponovala i řadu problémů, se kterými se mladá dívka musela potýkat. Ať už mám na mysli agentury, které mají tyto děvčata plně v hrsti nebo svět showbyznysu, jehož stinné stránky dokážou život člověka do velké míry ovlivnit. Schází opět vnitřní prožívání hrdinky. Trápení Petřiného milostného života je další stránkou knihy. Ta je však plná banalit a v mnohém splňuje schémata triviální četby pro dívky. Té je poplatný i zvolený styl jazykové stránky. Kniha je uzavřena opět reakcí modelky, která zde hovoří o své práci, ale především se snaží o charakteristiku sebe samotné, což však nevyznívá příliš upřímně. Text doplňují fotografie a také pojmy ze světa modelingu. Dílo se řadí mezi masovou bibliografickou četbu, která si v ničem nezadá se společenskými a ženám orientovanými periodiky. Alarmující však je představa o životních hodnotách, kterou spisovatelka touto svojí tvorbou může vnuknout mladým adresátkám. To znamená, že mohou získat pocit, že úspěchu dosáhnou, jen pokud budou krásné, cílevědomé a „s dlouhýma nohama“. Petra Faltýnová je přes všechnu nelehkou práci ztělesněním právě tohoto konzumního způsobu života a reklamy, což pro čtenářky nemůže být v žádném případě přínosné.

Ke stejnému literárnímu žánru přiřadíme další tetralogii Ivony Březinové. Volně na sebe navazující soubor čtyř knih vznikl pravidelným každoročním příspěvkem. Tituly začínající všechny na druhé písmeno v abecedě, vycházely v následujícím pořadí:

67

Básník v báglu (2005), Blonďatá Kerolajn (2006), Báro, nebreč (2007) a Bojíš se, Margito? (2008). Jednotlivé díly však lze číst i zcela samostatně. Přední obal vazby je směsicí barevných fotografií prázdninové lokality s ilustracemi hrdinek, o které se zasloužila Petra Cífková. Tato zvolená vizuální stránka odkazuje k prvoplánovosti díla. Její vnější vzhled je jistě pro čtenářky velmi lákavý, a proto můžeme očekávat, že i komerčně úspěšný. Anotace knih také slibují zábavné a oddechové čtení vyhovující poptávce pubescentních čtenářek. Těmi jsou třináctileté adresátky, a to i přesto, že hrdinkami jsou o něco starší, přesněji šestnáctileté gymnazistky. Tento fakt je však pro dívčí román typický. Ve své práci na to upozorňuje i Kateřina Homolová: „Mladá dospívající dívka se v zrcadle nikdy nevidí jako dítě, málokdy jako puberťačka, častěji snad adolescentka, ale nejčastěji a nejintenzivněji se vnímá jako žena.“118 Z těchto důvodů bývají čtenářkami podobných knih dívky mladší než jejich hrdinky, s jejichž názory a postoji se však dokážou zcela ztotožnit. Březinová na první dojem předkládá teenagerkám další prázdninový příběh prvních lásek. Kdo se však do knihy začte, jistě ho její obsah velmi překvapí. Autorka nám totiž předkládá vícevrstvé dílo. Za prvé v něm můžeme sledovat linii dívčího románku se vším, co do něj patří. Tedy první zamilování a projevování citů či rozporuplné a rozhárané pocity hrdinek. Čtenářky vyhledávající tento typ čtení si jistě přijdou na své, zklamány však nebudou ani ty recipientky, které touží po hlubším prožitku ze čtení či po poznání. Do příběhu o dnešních mladých dívkách a chlapcích zakomponovala spisovatelka životní osudy třech českých významných literátů a jedné slovenské autorky. Nenáročný děj tvořený především milostnými vzplanutími hrdinek je doplněn touto druhou rovinou hovořící o životních osudech slavných osobností. Další vrstva zachycuje jejich tvorbu, včetně převyprávěných obsahů jejich knih. Autorka užívá vždy stejného postupu. Nejdříve recipientku zaujme líbivým příběhem, který předpovídá zábavu, lásku i dobrodružství. Postupně však čtenářkám začne podávat jednotlivé střípky naučných informací o postavách českého písemnictví, jež vstřebávají již začtené, vcelku bez obtíží či protestů a lehce je přijmou jako součást vyprávění. Hrdinkami všech dílů jsou tři nejlepší kamarádky. V jednotlivých částech na sebe postupně strhává větší díl pozornosti vždy jedna z nich a stává se tak postavou ústřední. 118

HOMOLOVÁ, K. Moderní děvče – hrdinka i čtenářka? In: Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, s. 105.

68

Vizuální odlišnost děvčat, každá má jinou barvu vlasů, pak podtrhuje charakterovou rozdílnost, která vyplývá i z jejich jednání. Kromě toho každá má předem daný koníček, který je určující pro děj. Černovlasá Fany je vášnivou čtenářkou a její největší touhou je být spisovatelkou. Zrzavá Nikol se chce stát režisérkou a blonďatá Simona naopak herečkou. V první knize je v čele našeho zájmu zásadová a zdrženlivá Fany, která kvůli své vášni ke Karlu Hynku Máchovi uspořádá výpravu po stopách tohoto básníka. Na své cestě se dívky seznámí se skupinkou chlapců, která je až na drobné změny provází i v následujících titulech. Společně všichni putují kokořínskými lesy, navštěvují staré zříceniny hradů a svůj výlet končí u Máchova jezera. Popisované prostředí pouze dokresluje romantickou atmosféru Máchovy doby a tím pádem i knihy. Sedmnáct kapitol pojednávajících o týdenních zážitcích těchto mladých lidí je obohaceno o kurzívou zvýrazněné úryvky z Máchova díla a především pak z jeho deníků. Téměř až postmoderní nádech má dalších deset kapitol, které rozšiřují celkový text. Jsou taktéž graficky odlišené a do kompozice nepravidelně řazené. Představují Faniny první pokusy o román psaný na základě Máchovy nejslavnější básně. V těchto pasážích aktualizuje známé motivy Máje a prostřednictvím moderní podoby ho přibližuje dnešním mladým čtenářům. Tímto neotřelým způsobem je i možná přivede, pokud tak ještě neučinili, k přečtení původního díla Máchy, což jim otevře cestu k dalším interpretacím obou textů. Hrdinka svůj příběh vkládá do obálek a po částech je schovává na důležitých místech spjatých s jejich cestou. Zároveň tak dává vzniknout čtvrté rovině tohoto díla, tedy jakémusi příběhu uprostřed románu. Je vystavěn na dialozích mezi jeho postavami či na jejich vnitřních monolozích. Co se týče stylistické stránky tohoto vyprávění, příliš se neliší od zbývající části knihy. Šárka Šímová soudí, že „citlivější čtenář se nemůže zbavit pocitu přílišné vykonstruovanosti syžetu“119. Do knihy se však vedle toho všeho vešel i situační a slovní humor, který celý příběh odlehčuje. Jelikož dívky často přespávají na strašidelně vyhlížejících hradech, nejsme ochuzeni ani o prvky dobrodružství. Tajemno do děje přinášejí zase legendy a pověsti šířící se o historii těchto staveb. V druhém dílu se do popředí dostává zádumčivá a tichá Nikol, která všechny společné cesty pečlivě dokumentuje na videokameru. Tentokrát parta odjíždí na zimní dovolenou do Krušných hor, kde na sebe nechávají působit atmosféru Podještědí, jenž je spjaté s osobností spisovatelky Karoliny Světlé. Ukazuje se, že spojení „blonďatá 119

ŠÍMOVÁ, Š. Knihy z Albatrosu. Český jazyk a literatura, 2006, roč. 56, č. 4, s. 192.

69

Kerolajn“ je jen vtipný a nadsazený překlad jména této významné literátky venezuelským chlapcem Manuelem. Tato nová postava Simonina přítele přináší do děje svěžest a energii. Jeho neobratnost v českém jazyce přináší slovní humor („Z Eslovenska? A kde Eslovenska? To Taky v Evropa?“) 120, vtipné situace způsobí i jeho nemotornost na svazích. Březinová uvádí Nikol do podobné životní situace, jaké musela čelit Světlá. Stejně jako ona symbolicky řeší milostný trojúhelník. „Nikol si uvědomila, že brečí. Bylo jí líto Karoliny, Nerudy i Mužáka. A najednou si uvědomila, že je jí líto i sebe, Roberta a Rosti.“121 Na základě absolvované cesty po místech spjatých s touto ženou, díky čtení jejího díla a především milostné korespondence mezi ní a básníkem Janem Nerudou, dívka přemítá o jejích pocitech a srovnává je se svými. Březinová pro přiblížení života Světlé užívá opět ukázek z její tvorby i dopisů. Nakonec se Nikol rozhodne napsat záznam fiktivního filmu o tom, jak by to vše dopadlo, kdyby Karolina Světlá Nerudu neodmítla. Kompozice knihy je tentokrát tvořena osmnácti kapitolami, do kterých je toto graficky zvýrazněné vyprávění zasazeno. Opět tak vzniká „příběh v příběhu“, a tím i několik rovin. Mezi jednu z nich řadíme i základní epickou linii díla o lásce, tentokrát okořeněnou i o trochu žárlivosti. Autorská vyprávěcí situace ostatně zvolená i u všech zbylých knih, je občas narušována průhledy do Nikoliny mysli. Je to způsobené zvláště tím, že tato mladá dívka řeší své vnitřní a osobní drama, a proto si například pokládá otázky a vede vnitřní dialog sama se sebou. Autorce se daří vystihnout duši literátů a prostřednictvím přemýšlení hrdinek nad jejich životy poukazuje na jejich silné, ale i slabé osobnostní stránky, většinou se však zdráhá jakéhokoliv hodnocení. V případě Karoliny Světlé dělá výjimku, a dokonce se uchyluje k tvrdému soudu. Jak poznamenává Dagmar Mocná „jedině Ivona Březinová citlivě postřehla, že Světlá nebyla ochotná, a možná ani schopná vztah k Nerudovi prožít naplno, se všemi riziky a omezeními, jež by pro ni z toho vyplynula.“122 Vyobrazení její chladné a kamenné sochy pokryté pouze sněhem symbolizuje pocit, který z ní má mladá hrdinka. Obviňuje ji z nedostatku citu a odvahy jít za svým štěstím. 120

BŘEZINOVÁ, I. Blonďatá Kerolajn. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006, s. 14. Tamtéž, s. 75. 122 MOCNÁ, D. Labyrint ženského literárního světa. In: Karolina Světlá a Jan Neruda aneb Jak vzniká příběh, Literární akademie, 2007, s. 45. 121

70

Právě proto se Nikol rozhodla a říká: „Já nechci být jako ona. Nechci udělat stejnou chybu. Chci prožít velkou lásku, a ne celý život litovat, že jsem něco prošvihla.“123 Některých triviálností splňující předpoklady čtení pro dívky se autorka přece jen nevystřídá. Například, když vyhovuje touze recipientek po milostných dotecích a zamilovaných pohledech, které někdy působí poněkud prvoplánově, stejně jako navození předvídatelného vývoje některých situací. Slovní spojení typu „voněl adidaskou for men“ ironicky označuje Naděžda Sieglová ve své recenzi za „stylistické perly.“ 124 Do třetice Březinová zvolila jako inspirační zdroj osobnost prozaičky Boženy Němcové, stejně jako i místo, kde se narodila a vyrůstala. Ztřeštěná, náladová a někdy až afektovaná Simona si plní svůj sen a účastní se natáčení životopisného filmu o této spisovatelce. Celá parta ji samozřejmě doprovází, a proto společně tráví čas prázdnin v okolí Ratibořic a Babiččina údolí. Simona vezme svoji malou roli velmi vážně, a i když nemá ve filmu větší význam, touží se dozvědět co nejvíce o životě Boženy Němcové. Především se snaží vžít do jejich pocitů. Uvažuje nad peripetiemi a osobními problémy, které tuto ženu potkaly. Toto usilovné přemýšlení ji psychicky velmi vyčerpává, ale současně ji dodává sílu k vyrovnání se s vlastní rodinnou tragédií. Simona si své myšlenky srovnává v hlavě pomocí emotivního deníku, do kterého si zaznamenává poznatky o Boženě Němcové. Z pozice této ženy reflektuje její původ, rodinné vztahy, literární práci, její vlastenectví, ale i autorčin milostný život. Mladá hrdinka zaznamenává zpověď Němcové prostřednictvím mluvy dnešních pubescentů, ta pak má například „průšvih“, přátelí se s „Rottovic ségrama“ nebo prožívá „trapas“. Nevyhýbá se ani tomu vložit do jejích úst vulgarismy. Tímto zvoleným způsobem asi nejlépe dokáže přiblížit dnešním čtenářům tuto velikánku české literatury. Poodhaluje všechny stránky její osobnosti, stejně jako se současně ukazuje druhá, a to velmi citlivá stránka Simoniny povahy. Zápisy do deníků jsou psány v první osobě a odlišují se tak od epické linie s vševědoucím vypravěčem. Té autorka tentokráte věnuje mnohem méně prostoru, který je v podstatě vyplněn pouze Simoniným hledáním sebe samotné, stejně tak jako řešením problémů jejího vlastního vztahu či záznamy z natáčení. Vzhledem k tomu, že Březinová už má za sebou pár knih, které se více či méně dotkly filmové tematiky, působí tyto popisy realisticky a přinášejí do děje jakési ozvláštnění. 123 124

BŘEZINOVÁ, I. Blonďatá Kerolajn. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006, s. 95. SIEGLOVÁ, N. Naučná prázdninová cesta podruhé. Ladění, 2006, roč. 11, č. 2, s. 20.

71

Mnohem větší plochu knihy zaplňují krátké ukázky ze spisovatelčiných pohádek, povídek či bohaté korespondence, které jsou většinou reakcí na paralelní příběh. Zbylý text tvoří vnitřní dialogy této mladé hrdinky, ve kterých se snaží poodhalit motivy jednání a chování Boženy Němcové. Familiárně ji oslovuje („Barunko, Barčo, Báro“), komunikuje s ní („Modré svatební šaty nosí smůlu, Barunko! Řekl ti to tehdy někdo?“125) nebo ji dokonce radí („Báro, nebreč!“). V závěru knihy vykládá spisovatelce historii osudů jejich potomků dotažené až do současnosti. Takto poskládaný text z jednotlivých pasáží může působit poněkud rozdrobeně. Možná právě i z tohoto důvodu se mi zdá, že tentokrát vyprávění postrádá lehkost pera, s jakou byly napsány předchozí dva díly. Celkově pak děj zaměřený na vnitřní pocity a rozepsaný do patnácti kapitol působí téměř až vážným dojmem. Ne všechny díly mají stejnou úroveň. Pokud se autorce nepodaří vzdělávací linii díla zakomponovat do děje tak, že vzájemně vytvoří symbiózu, sdělované informace získají spíše poučující ráz. Zvláště poslední kniha působí tímto dojmem. Navíc jakoby k celkovému souboru byla poněkud přidaná. Pravděpodobně je to dáno i tím, že tentokrát se děj rozvíjí směrem k hrdince Marice, která se s děvčaty seznámila až ve druhém pokračování, to znamená, že to není postava původní. Navíc její rodnou krajinou je Slovensko, kam se přesouvá i veškeré dění. Proto i literátka Margita Figuli, kterou nám tentokrát Březinová představuje, pochází také z této sousední země. Březinová tedy již potřetí zvolila ženskou spisovatelskou osobnost a troufám si tvrdit, že pro mnohé české čtenáře také neznámou. Společně se již dospívajícími hrdiny poznáváme slovenský kraj mezi Trenčínem, Banskou Bystricí a Liptovským Mikulášem. Oproti poslední analyzované knize, obsahuje tato mnohem méně citátů z tvorby Margity Figuli. Stejně tak chybí složka, která doposud u předešlých knih vždy byla, a tou je vlastní literární zpracování poznatků některou z hrdinek. Vytrácí se i jistá osudová propojenost mezi Marikou a její oblíbenou autorkou. Nakonec se jakýchsi shodných rysů alespoň s postavami z jedné její knížky přece jen dočkáme: „Napadlo ho, že není Maričin Petr, protože není jako Magdalénin Petr. Že je spíš něco jako Jano Zápotočný, surovec, který mlátí koně. Násilník, který Magdalénu proti její vůli přivedl do jiného stavu.“126 V příběhové linii totiž sledujeme rozporuplné a náladové chování 125 126

BŘEZINOVÁ, I. Báro, nebreč. 1. vyd. Praha: Albatros, 2007, s. 43. BŘEZINOVÁ, I. Bojíš se, Margito? 1. vyd. Praha: Albatros, 2008, s. 130.

72

Mariky, jehož původ se dozvíme v závěru vyprávění. Dívka se celou dobu domnívala, že je v jiném stavu. Naivita křesťansky založené dívky je až zarážející, autorce se ale podařilo poukázat na problematiku toho, co může způsobit nedostatek sexuálněvýchovných informací u dospívajících mladých žen. Vsugerované těhotenství jí přinášelo pocity strachu a nejistoty, proto se často táže Margity, zda se také bojí. Zatímco v prvních dvou knihách jsme se dočítali pouze o milostných touhách a sexuálních náznacích (nepočítaje fiktivní zmodernizovaný příběh o Hynkovi a Jarmile), ve zbylých částech autorka otevřeně popisuje sexuální vztahy, možná ji k tomu vybízí rostoucí věk hrdinů, z nichž se někteří stávají dospělými, možná chce jenom vyhovět vkusu čtenářek typické dívčí literatury. Kladně však vidím právě způsob, jakým tyto intimní situace podává. Vyhýbá se realistickým a někdy až živočišným popisům milostného aktu (jak je tomu například u Lenky Lanczové) a spíše se zaměřuje na vnitřní pocity hrdinů. Autorka užívá hodně termínů současného technického světa (hrdinové jezdí na čtyřkolkách, používají handsfree a zatímco v prvním díle se orientují podle turistických ukazatelů, tak zde se řídí dle navigace GPS), který tvoří jakousi protiváhu ubytování v agroturistickém centru, kde se žije v téměř reálném prostředí historické vesnice. Prostřednictvím těchto reálií se recipienti seznamují i s tradicí, kulturou a způsobem života na slovenském venkově. Vedle všech poznatků, včetně těch souvisejících s životem slovenské autorky, se dočkáme i převyprávění několika pověstí o významných slovenských osobnostech či historických místech, například o čachtické paní nebo Jánošíkovi. Tato přehuštěnost syžetu způsobuje, že příběh nedrží pohromadě a spíše se rozbíhá různými směry. Jelikož hlavní postavou je Slovenka, autorka by musela ve velké míře užívat slovenského jazyka. Tuto situaci však vyřešila velmi průhledným trikem. Nechala Mariku uzavřít sázku, že až do konce dovolené nepromluví slovensky. V dialozích se objevují i vážná témata jako trest smrti, právo člověka na život či náboženské otázky týkající se existence Boha. Literárně-naučná linie textů, ve kterých se nezapře původní profese Ivony Březinové, a prvoplánové oddechové části, v nichž se zase projevuje autorčino spisovatelské umění, spolu vytvářejí sourodý a vyvážený celek. Poznatky, jež čtením získáme, mají velkou historickou hodnotu. Jsou velmi přesné, někdy do značné míry podrobné a popisné. Někdy mohou začleněné do toku řeči dívek působit mentorsky a

73

mnohdy až nepřirozeně. Přesto většina dialogů je stejně jako ve většině knih Březinové velmi dobře napsaná. Užívá slovník mladých lidí okořeněný o ironické někdy až sarkastické popichování, pubescentní „hlášky“, nadávky, dvojsmysly či určité prvky, které působí humorně. Autorka je v pátrání po minulosti těchto velkých osobností velmi pečlivá, zajímá se dokonce i o místa či osoby, které sloužily jako inspirace k napsání několika jejich povídek či románů. Všechny tyto okolnosti se snaží zapojit do příběhu. O důslednosti autorky hovoří i vykreslená mapka krajiny objevující se na počátku každého příběhu, jež koresponduje s cestováním hrdinů. Tato názorná ilustrace dané oblasti umožní čtenáři jednak sledovat kroky postav, ale také se může stát, že nemalé množství čtenářů se nechá zlákat a rozhodne se vydat na cestu po vzoru svých hrdinek. V tomto druhém případě poslouží plánek i jako cenná informace k naplánování cesty. Mimochodem sama autorka tyto trasy absolvovala. Knížky jsou doplněné i slovníčky cizojazyčných výrazů užitých v textu, především pak slovenských slov. Čtveřice knih, jak jsme si ukázali, svým způsobem patří mezi literaturu pro dospívající čtenáře, konkrétně mezi dívčí romány. K životopisnému žánru jsem je však zařadila především proto, že biografická složka doplňující fiktivní příběh je pro tento typ dívčího čtení tak neobvyklá, že při analýze tohoto několikadílného kompletu bych chtěla vyzdvihnout především tuto jeho stránku. Pro zkušenější čtenáře se pravděpodobně tato linie stane podstatnou a zajímavou, načež zakomponovaný prázdninový příběh bude chápat pouze jako její odlehčení, umožňující relaxaci. Tedy, že „první dějové pásmo se stane doprovodem dalších významových složek.“127 Věřím, že knížky mohou velmi dobře sloužit nejen jako doplňující pomůcka v hodinách literární výchovy, ale jistě dokážou zábavnějším způsobem nahradit mnohdy velmi nudné a strohé informace pedagogů o těchto slavných literátech. Ivona Březinová těmito knihami vyhověla také vzrůstajícímu zájmu o faktografii a biografii, zároveň se jí však podařilo také povýšit dívčí román z oddechového čtení na mnohem víc. Troufám si říct, že vzniklo dílo velmi vysoké edukační hodnoty, které je schopné svým recipientům předat nenásilnou a nevnucující se formou velké množství konkrétních informací. Především ve čtenářkách zanechá vědomí, že každý člověk je strůjcem svého životního příběhu, což podporuje i tím, že její hrdinky v sobě vždy 127

SIEGLOVÁ, N. Naučná prázdninová cesta podruhé. Ladění, 2006, roč. 11, č. 2, s. 21.

74

najdou sílu zvrátit osud na základě životních zkušeností svých oblíbených autorů. O tom že ve své snaze byla Ivona Březinová úspěšná, mluví kladné a přívětivé literární kritiky.

2. 7 Fantastická literatura Útlá knížka v paperbackovém obalu Čtení trávy (1998) je první částí původně zamýšleného cyklu Zeď, který však nikdy nebyl dokončen. Jak však říká autorka: „Jednou bych k ní ráda napsala pokračování“.128 Již tajemně vyhlížející vyobrazení na předním obalu knihy předpovídá netradiční příběh. Tato novela, kterou Ivona Březinová napsala na začátku své spisovatelské kariéry, stojí na pomezí sci-fi a fantasy literatury. Ta je autorce ostatně velmi blízká a v podstatě pouze navazuje na svoje dřívější vesměs studentské práce týkající se této oblasti. Po sérii knih pro nejmenší čtenáře, několika románech pro ženy či dospívající dívky, tedy zpracovává žánr určený zcela jinému typu adresáta, který může mimochodem být velkého věkového rozsahu. Dospívající či dospělí čtenáři vyhledávající tento typ literatury nebudou zklamáni, neboť kniha v mnohém splňuje požadavky, jež si tento žánr žádá, tedy iracionalitu, tajemno, záhadu či dobrodružství. Březinová vytváří zcela nový svět, který vykresluje do sebemenších detailů. Stejně tak jsou promyšleny i principy na nichž je založen jeho chod. Příběh se odehrává ve vykonstruovaném prostředí vesnice ležící uprostřed hlubokých trav, ve které všichni žijí v závislosti na životadárné Zdi. „Jakoby tu stála odnepaměti. Narůžověle bílá, teplá a živá. Byla plná členitých výklenků zajišťujících každému soukromí. Při západu slunce rybníky pulzovala a vyzařovala příjemné teplo.“129 Tuto charakteristiku Březinová užije při vyprávění hned několikrát. Zeď dává nejen život, ale naopak přijímá i mrtvá těla, především však chrání před hrozící Mlhou, jež přináší smrt každému, kdo je sám. Zachráněni jsou tedy pouze dvojice, které se v danou chvíli spojí pomocí „geometrikonu“, jakéhosi pohlavního orgánu na zádech. Lidé, kteří si nenajdou partnera, se mohou spojit právě s touto Zdí. Ta však začíná slábnout a její síla se vytrácí. V tomto momentě začíná hlavní dějová zápletka příběhu. Vyvolený hrdina Áíl opouští svoji rodnou vesnici, aby se s pomocí kouzelné Hole pokusil stvořit novou Zeď. Jeho téměř až lyrické a snové putování je nejzajímavější částí knihy, bohužel však příliš rychle uzavřenou. Působí na nás atmosféra beznaděje, nekonečnosti cesty a nemožnosti 128 129

Viz. http://www.knihovnice.cz/clanky/rozhovor-s-osobnosti-ivona-brezinova.html BŘEZINOVÁ, I. Zeď. 1. vyd. Praha: Corona, 1998, s. 7.

75

dosáhnout vysněného cíle. Hoch se během hledání nachází ve stavu mezi vědomím a bezvědomím. Pomocí určitých úkonů se mu podaří vytvořit si fiktivní prostředí, ve kterém důležité místo hraje Áílova přítelkyně Eola. Poeticky vyznívá činnost, obsažená v podtitulu knihy. Eola se často baví tím, že „čte trávu“, v níž je ukryto spousty příběhů, ale píše do ní také své sny a touhy. Tito dva hrdinové žijí vedle sebe, ale jelikož každý je součástí jiného světa, nemůžou se sebe dotknout. Nakonec se chlapec pomocí transu dostává zpátky do rodného města, než si ovšem opět na vše vzpomene, musí tentokráte projít poznáním sebe sama. V pozadí tohoto iracionálního příběhu se odehrává milostný vztah, jemuž Březinová věnuje velkou pozornost. Postupně jsme svědky přerodu chlapce a dívky v muže a ženu, včetně jejich vzájemného sbližování. Sexuální podtext vyplývá například při popisu spojení se Zdí nebo s druhou osobou. „Co však dodává dílu na zajímavosti, je neopakovatelná atmosféra života a živočišnosti, která se prolíná celou knihou – Zeď je živoucí, Mlha svým podivným způsobem snad také, živelné je putování Áílovo.“130 Na zajímavosti kniha získává také díky celé řadě neologismů, jejichž vznik si vyžaduje tento fantazijní příběh (geonti-divoké šelmy, rajkáty-plodina, geometrikonpohlavní orgán), stejně jako na netradičních jménech (Áíl, Eola, Špá, Eím). Kniha je plná symbolů, rituálů a neodhalených tajemství. Je sice vystavěna na nereálných a nelogických základech, přesto si zachovala hlavní znaky lidství, především pak city a schopnost milovat, jež stejně jako v mnohých příbězích před tím, zachránila veškerý život ne Zemi. Dle Otomara Dvořáka to vypadá, že „autorku zajímá spíše pubertální škádlení mezi hrdinou a jeho jedinou velkou láskou.“ Také soudí, že „takto zajímavě popsané prostředí by si zasloužilo opravdu velký příběh.“131 Možná je škoda, že již nedošlo k napsání slibovaného pokračování, třeba bychom se dozvěděli něco více o podstatě Zdi či smrtící Mlhy. Vzhledem k tomu, že to bylo autorčino první větší dílo v žánru fantasy, musíme však konstatovat, že je více než zajímavé. Touto knihou Ivona Březinová zaujala a ve světě fantastické literatury se určitě neztratila.

Ke stejnému žánru, tentokráte určenému spíše mladšímu čtenáři autorka věnuje dvě na sebe volně navazující knihy Strážci světla – Gotické okno (2006) a Strážci světla – Písmeno X (2006). Tyto knihy, kromě pětice hlavních hrdinů, mají společnou i 130 131

(Hibi).http://egi.infima.cz/pareniste/zedcteni.htm DVOŘÁK, O. Čtěte, dokud nezafouká vítr. Ikarie, 1999, č. 4, s. 57.

76

kompozici. Přesně jedenáct kapitol je rozepsáno na 111 stránkách vybavených ilustracemi umělkyně Handy odkazujícím svým vzhledem k časopisu W. I. T. CH., jenž se stal mezi mladými dívkami fenoménem dnešní doby. Z jeho koncepce vychází i Březinová prostřednictvím své knihy, jejíž hlavní představitelky jsou vášnivé čtenářky tohoto magazínu zabývající se tematikou čarodějnictví. Navíc navštěvují i kroužek mladých kouzelníků. Fantastično do tohoto příběhu přinášejí události, jež se staly v den magického data 22. 2. ve 22. hod. všem jeho pěti hrdinům současně. V tento čas jim při psaní referátu o gotice vybouchne monitor. Vzájemně se poznávají a sbližují především díky moderní výpočetní technice. Postupně na základě pátrání, domněnek i celé řady dalších událostí, odhalují podstatu tajemství. Napětí se autorce daří udržet až do závěru, který však poněkud překombinovala. Především promlouvající obraz skateboardisty z billboardu, který je vtělením mnicha, působí poněkud nadbytečně a neefektivně. Sdělí jim, že se stali „strážci světla“, jejichž úkolem je chránit svět před zlem. Veškerý děj plyne do ústředního bodu, v němž se osudy čtyř dívek a jednoho chlapce spojí a završí vložením sklíček do vitráže místního kostela. Tento motiv rozpracovává v dalším pokračování. Vševědoucího vypravěče střídají průhledy do mysli dívky. K tomu se přidává vyprávěcí situace v první osobě, která je využita při počítačových zápisech deníku, jež si píše ústřední postava Rebeka. Někdy se stane, že se mezi těmito částmi vytrácí stylistický rozdíl. Například při deníkových zápiscích používá autorka velmi často přímou řeč, která působí jako právě probíhající dialog. Stejnou kompozici i zvolenou vyprávěcí situaci dodržuje Březinová i v následujícím díle. Autorce se však nepodařilo najít silný příběh, který se v tomto druhém případě rozbíhá do několika stran. Pozornost se přesouvá na jednu z již známých hrdinek Xandru, která je pronásledována vidinami písmena X, což je základem nové záhady. Řetězec událostí vede k odhalení tajemství o existenci utajeného dvojče. V tomto momentě mi připadá, že se Březinová nechala strhnout zápletkami dnešních televizních seriálů a filmů. Výše jmenovanými díly však autorka (více či méně úspěšně) obohatila fantasy a sci-fi žánr, který je poměrně chudý na díla orientovaná k dospívajícím adresátům.

Dosavadní tvorbě Ivony Březinové se především svojí stylizací vymyká povídka Přemci, zařazená do sborníku Imperium Bohemorum (2007). Jedná se o antologii

77

současných českých autorů sci–fi a fantasy132. Jak říká anotace na obalu knihy, „povídky nahlížejí na historii z fantastických úhlů a rozvíjejí klíčové okamžiky českých dějin, od kterých se všechno mohlo odvíjet úplně jinak než ve skutečnosti.“ Jelikož adresátem je dospělý čtenář, věnujme se této krátké povídce spíše okrajově a stručně. Přesto je potřeba si tento text alespoň přiblížit, neboť by pak soubor autorčina díla nebyl úplný, navíc byť se jedná jen o krátký příběh, je svojí odlišnosti velmi zajímavý. Březinová zpracovává povídce alternativní představu dějin, co by se stalo, kdyby v roce 1305 nedošlo k zavraždění Václava III. Díky své fantazii vytváří absurdní obrazy a situace, ve kterých se potomci slavných Přemyslovců stávají malými a směšnými bytostmi, zcela podléhající vlivu současného světa. Hlavní postavou je mladá doktorka filozofické fakulty Guta, na jejíž hodiny tvůrčího psaní se přihlásí rozvětvený rod Přemků, ten je sice stále vládnoucí zároveň však již zcela zdegenerovaný. Smysl toho, proč vůbec na kurzy psaní začali jeho členové docházet, zůstává čtenářům zcela utajen. Autorka nám předkládá panoptikum jejich špatných vlastností, sexuálních úchylek, závislostí, duševních i fyzických nemocí. Tím, že kumuluje a zveličuje všechna negativa dnešní doby, zároveň bezprostředně odsuzuje naší současnost. Především čtenáře a znalce prácí této spisovatelky překvapí užitý výrazový slovník. Objevuje se zde velké množství hrubých výrazů, vulgarismů, expresiv i jiných nespisovných slov. Pro jména Přemyslovců zase užívá familiérního oslovování (Václav je Vašek, Bedřich je Béďa nebo Libuše je Libuška). Tímto postupem dochází k zesměšňování celého rodu, jehož popis poslední etapy vládnutí je přiveden až k absurditě. Končí nevyhnutelným koncem, a to úkladnou vraždou následníka trůnu v Olomouci. Šestnáctistránková povídka je rozdělena celkem do sedmi kapitol, z nichž první a poslední tvoří zároveň jakýsi rámec vyprávění, které nám zprostředkovává vševědoucí vypravěč ve třetí osobě. V úvodu se Guta dozví o novém úkolu, v závěru se k ní nahlásí nový rod, tentokráte Slavníkovců. Tato krátká analýza nám postačí k tomu, abychom pochopili autorčiny tendence v tomto specifickém a svým způsobem i okrajovém žánru. 132

Vilma Klímová: O snovačce a Přemyslovi; Ondřej Neff: Rudolfínské mystérium; Josef Pecinovský: Terra australis; František Novotný: Útok na oceán; Jiří W. Procházka: Válka s goky; Jan Poláček: Cesta hrdiny; IvonaBřezinová:Přemci; Jana Rečková: Země bez křídel; Vladimír Šlechta: Krev anděla; Jan Oščádal: Abbadon-Pierot 47, domov můj...

78

2. 8 Naučná a cestopisná literatura O tom, že se Ivona Březinová snaží o vzdělání a výchovu dětí, není pochyb. Didaktické úmysly vysledujeme v celé řadě žánrově různorodých knih této autorky. Jsou to především díla s etopedickou tematikou určené dospívajícím adresátům, ale ponaučení získá malý čtenář i v mnoha příbězích jemu určených. Na tuto výchovnou linii svých próz navazuje Ivona Březinová, zcela netypicky pro spisovatele beletrie, několika knihami řadící se do naučné literatury. Přestože se jedná o zcela odlišnou formu, než na jakou jsme byli doposud u Březinové zvyklí, její literární styl se zde nezapře. Navíc zůstává věrná dětskému adresátovi, který je jí nejblíže, o čemž se přesvědčila u přecházejících neúspěšných pokusů oslovit jiné vrstvy čtenářů. Můžeme říci, že svojí prací navázala na klasiku tohoto žánru. Mám na mysli tvorbu určenou pro začátečníky (Bohumil Říha a Milena Lukešová – Velká obrázková knížka pro děti; Martin Vopěnka – Poznávám život a svět) nebo i pro ty trochu starší (Jiří Žáček – Žáčkova encyklopedie pro žáčky). Jako první Březinová vytvořila Velkou dětskou encyklopedii (2002), která v roce 2004 vyšla i pod názvem Ilustrovaná encyklopedie pro děti. Mezitím ještě v roce 2003 vyšlo slovenské vydání této knihy Veľká detská encyklopédia133. Publikace je adresovaná čtenářům přibližně ve věku 8 – 12 let, myslím si, že ale ani starší děti by nebyly zklamány. Encyklopedie je totiž koncipována tak, že jednotlivá hesla, řazená dle abecedy, jsou složena ze dvou částí. V první, tučně vytištěné, najdeme stručné a jasné vysvětlení pojmu, vhodné pro čtenáře mladšího věku. Naopak pro ty starší, popřípadě pro ty, co dychtí po hlubším poznání, je určena druhá část. Ta obsahuje další údaje a souvislosti mnohdy podané zábavnou formou dialogu a příhod průvodní dvojice Adama a Žanety. Právě v těchto pasážích se nezapře autorka románů. Živé dialogy a svěží vyprávění mnohdy zapříčiní, že neskončíme u pouhého vyhledání pojmu, ale že se do encyklopedie snadno začteme. Kniha je omezena na necelých dvě stě čtyřicet konkrétních hesel, jež jsou vybraná ze všech základních vědeckých oborů, jako jsou například zeměpis, historie (česká i světová) nebo přírodověda. Komu by to bylo málo, může si nalistovat obsáhlý rejstřík v závěru publikace, kde nalezne mnohem více termínů a hlavně odkazů na ně.

133

Viz. kapitola Překlady. Slovenské dodatky: Pavol Fellegi; dodatky k ilustracím: Vladimír Vanko.

79

Publikace obsahuje mnoho zajímavých informací. Hesla zachycují současný moderní svět blízký dětem, ovšem s ohledem na historický kontext. Výběr termínů byl podřízen jejich aktuálnosti a nadčasovosti, v čemž spatřuji největší smysl této knihy. Pro lepší představu uvádím jako příklad pár hesel (hrad, internet, počítač, skleníkový efekt, terorista, záchranář), opomíjeny nejsou ani abstraktní pojmy, jejichž chápání může dětem dělat potíže (předsudek, radost, sebedůvěra, talent). Právě pro tyto případy je zvolená stylizace do krátkých příhod tou nejlepší cestou. S přístupnou a zábavnou formou knihy rezonují i doprovodné ilustrace Milana Starého, které však již svým ztvárněním odpovídají spíše odrostlejším čtenářům. Každé heslo má svůj obrázek rozšířený o doplňující popisky. Jako rozšiřující prvek slouží také obrázková příloha věnována některým dílčím tématům jako je lidské tělo, hvězdná soustava nebo systém státní správy. Nizozemský překlad této encyklopedie, vytvořený Julianou van Keulen, slouží pro účely výuky bohemistiky v Holandsku. Studenti ji ke svému studiu využívají jako pomůcku zařazenou k jejich učebnicím.

Obrázková encyklopedie pro nejmenší (2003) je tentokrát orientovaná na děti od pěti let. Tito předškoláci nejen že neumějí číst, ale celkově je pro ně tento typ literatury v mnohém nový. Ti nejmenší se jistě neobejdou bez pomoci dospělých, ať už při samotném čtení nebo při vyhledávání jednotlivých hesel, které jsou uvedeny abecedně, což pro ně může být překážkou. Na druhé straně tak knížka vybízí ke společně strávenému času dětí s rodiči. Začínající tedy starší čtenáři si naopak mohou při čtení této knihy trénovat a ověřovat své dovednosti. Vzhledem ke svému potencionálnímu adresátovi je publikace vyvedena v pestrých barvách a celkové grafické zpracování působí velmi poutavě. Při výběru ilustrátora Ivona Březinová vsadila na opětovnou spolupráci s Milanem Starým. Jednotlivá hesla (celkem jich je sto třicet sedm) jsou podána formou drobných vyprávění, při kterých autorka užívá přímou řeč. Výklady jsou spojením různých asociací, jež ve čtenáři může dané konkrétní slovo vyvolat. Například pojem „jabloň“ je vysvětlen takto: Jablůňko blonďatá, hoď nám svá jablíčka. Jenom ne do bláta. Podzim ti obarvil listí ve zlatém prameni a to je znamení, že bude zima. Koukni, natrháme jablka do košíků. Neboj, to nebolí. Vítr už hvízdá po poli. Stromy půjdou brzy spát. A my si budeme přát, abys i v příštím roce měla dost ovoce - na jablečný mošt, na koláče,

80

do kompotu. Také o Vánocích si jablíčka rozkrojíme, a když v nich bude hvězdička, tak je sníme.“134 Díky obrazným příkladům si pak děti mohou konkrétní problém lépe představit. Ke čtenáři se autorka někdy obrací zvídavými dotazy, na které však vzápětí sama odpovídá. Pro oživení volí různé jazykové prostředky, zařazuje citoslovce, zvolací věty vytváří jednoduché rýmy „čarodějnice samá bradavice je tahle chobotnice.“135 Četné slovní hříčky skýtají možnosti dosáhnout komického efektu. Například při slovním spojení „chobotnice žijí v moři, proto se nemusí mořit s obouváním tolika bot“136 je využito homofonie. K aktivizaci dětí slouží jednoduché úkoly a otázky na každé dvoustraně. Učí děti samostatné činnosti, přemýšlení nad problémem či základnímu vyhledávání informací, při plnění těchto úkolů si mohou vyzkoušet také nejrůznější činnosti. Jako přídavek je zde opět rejstřík a obrazová příloha doplňující oblasti jako jsou hudební nástroje nebo dopravní prostředky.

Předškolákům se ve své tvorbě Ivona Březinová věnuje i nadále, tentokráte formou hravých didaktických listů Míša a Šíma: Kdo má pravdu? (2004). Hlavní úlohu zde hrají úkoly, které chlapcům a děvčatům zadává postavička žížaly. Jsou kladené formou otázek a hádanek, jež dítě nabádají k luštění, počítání a hledání pravdy. Tematicky jsou zaměřeny na poznávání okolního světa, jednoduchých a základních pojmů, včetně těch orientačních. Stránky jsou uzpůsobeny i dětskému kreslení a vybarvování, k čemuž vybízí i černobílé kresby Richarda Šmardy. Tato činnost v adresátech vzbuzuje zájem o určitý problém a zároveň snahu ho vyřešit. Hlavním záměrem autorky a této její práce je tedy rozvoj logického myšlení a podpora dětské aktivity. Zároveň by však měla své čtenáře pobavit a probudit v nich kladný vztah ke knize jako takové. I přes to, že psaného textu zde není příliš (jedná se vždy o úvody k jednotlivým kapitolám), tak se dítě pod vedením rodičů seznámí alespoň s prvopočátky čtení. Tím, že sledují dospělé, jak jim z knihy předčítají a zároveň se řídí jejich návody a vysvětlováním, tak začínají chápat podstatu psaného a čteného slova. 134

BŘEZINOVÁ, I. Obrázková encyklopedie pro nejmenší. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2003, s. 42. 135 Tamtéž, s. 41. 136 Tamtéž, s. 41.

81

Kniha má opět své dva průvodce, kamarády Míšu a Šímu, jak už ostatně napovídá sám titul. Druhé jméno je slabikovou přesmyčkou jména prvního. Když děti zadaný úkol zvládnou, zároveň vyřeší hlavní otázku publikace a to, který z chlapců má pravdu. Měli by přijít na to, že ji vlastně mají oba a tím pochopit, že ne vždy existuje pouze jedna pravda či jednoznačná odpověď. Správná řešení jsou uvedena i v závěrečném klíči.

Ivona Březinová k tvorbě na další knize přizvala spoluautorku Ilonu Asenovou. Vznikla naučná encyklopedie Tančící princezna (2006), kterou díky zpracovanému tématu můžeme stejně dobře zařadit mezi cestopisnou literaturu. Knížka nás totiž zavede do světa orientu. Je rozdělena do dvou rovin. Jednou se line prozaické vyprávění dívky, jejíž matka je Češka a otec libanonský lékař. Nadja je obyčejná mladá slečna, která se potýká se všemi starostmi náležící k jejímu věku. V něčem se však od těch ostatních liší. Díky dětství, které trávila v mnohých muslimských zemích, má Nadja zcela výjimečný koníček. Její největší zálibou je orientální tanec. Nadja je nejen hlavní hrdinkou, ale zároveň i vypravěčem příběhu. Ten je graficky oddělen od zbylého textu. Druhá vrstva je tvořena informacemi týkajících se této cizokrajné oblasti. Především se dozvíme, jaké taneční prvky takový břišní tanec obsahuje, jak vypadá oděv, doplňky nebo i líčení. Mimo to si taky můžeme podle návodu uvařit typická orientální jídla či nápoje. Navíc se seznámíme například i s princeznou Šeherezádou z Pohádek tisíce a jedné noci a tím i se základem orientální kultury. Knihu doplňují jednak ilustrace Pavla Beneše, ale také barevné fotografie Víta Řeřábka. Hodnotu tohoto díla spatřují v aktuálnosti tématu, které je v něm ukryté. V době protiarabské nesnášenlivosti a protimuslimských nálad vytvořila Březinová knihu, pomocí které poukázala na pozitivní stránky tohoto světa a přiblížila čtenářkám tuto zajímavou kulturu. Podstatné je, že se nevyhýbá ani vážným problémům jako jsou bombové útoky či rasové diskriminaci.

82

2. 9 Literární adaptace Kouzelná flétna (2006) je titul věnovaný netradičně hudbě. Je cílen k čtenáři patřící k věkové skupině mezi osmi a dvanácti léty. Zvláště z tohoto důvodu shledávám tento literární počin za velmi zajímavý, neboť hudebně zaměřených děl určených dětem není mnoho. Navíc snažit se o osvětu dětí v hudebním žánru, chce velkou dávku odvahy, především ze strany nakladatelství. V tomto případě dochází k harmonickému propojení tří uměleckých oblastí (hudby, literatury, výtvarného umění). Součástí knihy je totiž i hudební CD s německými ukázkami díla. Operní libreto Emanuela Schikanedera, podle kterého složil Wolfgang Amadeus Mozart své pohádkové hudební dílo o Slunečním království a o lásce mezi princeznou Paminou a princem Taminem, převyprávěla právě Ivona Březinová. Ta se bohužel uchýlila k pouhému záznamu a přesnému popisování děje předlohy. Občas se sice projeví autorčin smysl pro hravost, ale převažuje spíše strohost vět a jednoduchost slovních spojení bez jakýchkoliv prvků sloužících k ozvláštnění literárního projevu. Z textu se bohužel vytrácí také snovost a melancholická nálada oplývající příběh. Dle Reissnera v něm chybí především „základní invenční nápad odpovídající výtvarné části knihy.“137 Hlavním důvodem je pravděpodobně snaha vtěsnit do drobné knihy předimenzovaný text opery. Autorka však vše popisuje velmi zkratkovitě, děti jsou tak ochuzeny o pocity napětí, strachu, štěstí. Přísně také dodržuje jednotlivá dějství opery, čímž bez podrobnějšího dokreslení situace může způsobit v dětském chápání určité nejasnosti. Z vyprávění také zcela jasně nevyzní funkce „kouzelné flétny“. V úvodu promlouvá k malým adresátům postava skladatele: „Byl jednou jeden domeček, v tom domečku stoleček, u stolečku židlička a na té seděl menší pán, před sebou měl notový papír a maloval na něj noty. A ten pán jsem byl já, Wolfgang Amadeus Mozart.“138 Prostřednictvím tohoto krátkého úryvku se dětem představí nejen jako významná osobnost hudebního světa, ale také jako obyčejné dítě, později muž, přibližující svým čtenářům podstatu své práce a opery. V tomhle momentě také shledávám edukační snahu knihy. Jednotnost díla zajišťuje výtvarné zpracování, jež má na svědomí Martina Skala. Martin Reissner ve své recenzi tuto část považuje za „nejvýraznější hodnotu nové publikace věnované poslední Mozartově opeře.“ „Ilustrátorka udržuje vznosnou a 137

REISSNER, M. Kouzelná flétna pro děti. Ladění, 2006, roč. 11, č. 2, s. 26. BŘEZINOVÁ, I. Kouzelná flétna. 1. vyd. Praha:Bon Art Production, 2006, (úvod).

138

83

odlehčenou atmosféru přičemž respektuje hájemství opery, kterou dokázala svérázným způsobem interpretovat.“139 Kniha vyšla u příležitosti oslav 250 let od narození tohoto velikána operního světa. Současně byla přeložena i do anglického, německého a v neposlední řadě i francouzského jazyka.140

Mezi příběhy se zvířecím hrdinou se řadí spisovatelčina adaptace cizí láky Kozí příběh (2008). Kniha byla napsána na základě scénáře Jana Tománka a Davida Slámy ke stejnojmennému 3D animovanému filmu. Tento projekt byl nakonec komerčně velmi úspěšný. Troufám si říct, že Ivona Březinová, která námět zpracovala, parazituje právě na tomto faktu. Vyprávění, jež sepsala je orientované na dětského adresáta, který je chápán jako divák filmu, ale současně i jako malý čtenář. Březinová vytvořila jednoduché krátké beletristické texty k předem vybraným obrázkům z tohoto filmu, na jejichž podkladě převyprávěla jeho děj. Z žánrového hlediska Kozí příběh vychází z pověstí. Hlavní hrdina řezbář Matěj přijíždí i se svojí kozou do velkého města, najde si práci, zároveň však musí čelit nejedné strašidelné události. Ty souvisejí s tajemnou atmosférou středověké Prahy zahalené do oparu tajemství, pověstí a jiných legend. Není třeba se více tímto dílem zabývat, protože výsledný text je zcela ovlivněn nejen obrázky, ale i předem daným dějem a původními filmovými dialogy. Prostor vyhrazený textům, je do velké míry také rozsahově omezen, proto ani zde se nemohla autorčina originalita rozvinout. Obě dvě knihy svědčí pouze o tom, že autorka se nebrání dosud nevyzkoušeným možnostem a jakémukoliv druhu tvůrčí práce.

2. 10 Editorská práce Ivona Březinová se vedle své spisovatelské činnosti zabývá i editorskou prací. Tento fakt vyplývá především z jejího působení na Literární akademii Josefa Škvoreckého. V roce 2007 sestavila z povídek svých studentů sborník devatenácti hororových příběhů Zuby nehty141, které jsou i přes hrůzostrašná témata zaměřeny na 139

REISSNER, M. Kouzelná flétna pro děti. Ladění, 2006, roč. 11, č. 2, s. 26. Viz. kapitola Překlady. 141 Hana Rothová - Zavřené dveře, Ivana Musilová - Živý plot, Jiří Holub - Cedulka pro Jakuba; Chi chi chi; Markéta byla rychlejší; Návrat do tmy, Kateřina Hejlová - Poslední metro, Ladislav Konečný Červené oči; Polichinello, Lucie Holcnerová - Pusa na dobrou noc, Martin Strnad - Holka z výtahu; 140

84

dětského čtenáře. Každý z mladých autorů zpracovává strašidelné motivy svým vlastním originálním způsobem a klade důraz na zcela jiné kategorie. Pocity strachu, hrůzy a děsu jsou sem tam vystřídány humorem či ironií. Horory jsou doplněny o ilustrace různých výtvarníků a zcela věrně doplňují atmosféru knihy. Práci na tomto literárním počinu chápe Březinová také jako názornou ukázku vzniku knihy od jejích počátků, kdy je vybíráno téma přes literární zpracování, až po její konečnou úpravu před tiskem. A proč se editorka rozhodla sestavit publikaci zrovna z tohoto pro děti zcela netypického literárního žánru? Jednak si je vědoma, že děti po tomto druhu literatury touží, ale díla tohoto charakteru na knižním trhu zcela chybí. Za druhé, jak tvrdí sama editorka: „K žánru jsme se vnitřně propracovali nejrůznějšími debatami na seminářích v zimním semestru, zdá se mi, že motivy strachu, hrůzostrašnosti a nadpřirozena probleskovaly v textech studentů čím dál víc.“142 Sborník Tisíc jizev (2008)143 je sejně jako předchozí kniha cílena adresátům kolem 12 let. Na nových příbězích pod vedením Ivony Březinové opět spolupracoval téměř stejný tvůrčí tým jako u prvního souboru. Tentokrát si jako ústřední téma zvolili dobrodružství odehrávající se na exotických místech světa. „Nechceme, aby se naši čtenáři jen báli, chceme, aby si uvědomili, že i v dnešním moderním světě je možné zažívat úžasná dobrodružství.“144 S hrdiny povídek se čtenáři podívají do vzdálených koutů naší planety, jako jsou amazonské pralesy, rumunské lesy, podmořské jeskyně či africká Keňa nebo budou cestovat i v čase, konkrétně se ocitnou uprostřed 2. světové války. Jizvy v názvu znázorňují prožitou bolest či útrapy, jež hrdinové na svých cestách prožijí. Tuto knihu ilustrovali studenti Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni pod vedením Barbary Šalamounové. Vzhledem k jiným druhům témat obrázky vypadají v mnohém optimističtěji, než jak tomu bylo v prvním sborníku. Součástí obou je CD s různými hrami a kvízy, druhá kniha obsahuje navíc i videoreportáž o svém vzniku, jejímž autorem je Petr Smělík. Vlasy, vlasy, kolik je vás asi; Za zdí, Tomáš Heřman - Dobrou noc, paní knihovnice; Operátor; Ukradené duše; Večírek pro dva, Zuzana Frantová - Medvídek; Noční bojovka. 142 http://www.ivonabrezinova.cz/start.htm 143 Klára Mayerová - Světla ve tmě, Tomáš Heřman: Bílá jeskyně , Jiří Holub - Dohodnuto, dneska v noci, Hana Rothová - Dvě bedny, Božena Štibingerová – Anakonda, Tomáš Heřman – Čokoláda, Petra Poliaková - Za bráchou do Afriky, Kateřina Hejlová - Trojná bohyně, Ladislav Konečný - Staré časy pirátské, Zuzana Frantová - Zpěv mrtvé královny, Martin Strnad - Kvoj, syn Chánů. 144 http://www.ivonabrezinova.cz/start.htm

85

V současné době pracuje se svými studenty na třetí povídkové sbírce Ruce vzhůru, jež tentokrát bude zaměřena na detektivní příběhy pro mládež.

Společně s Dagmar Augustovou a Václavem Millerem se Ivona Březinová podílela i na výběru textů zaslaných v letech 2000, 2002, 2004 do literární soutěže Psaníčko, kterou pořádá Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem pro děti od 12 – 15 let. Z těchto prací vznikla stejnojmenné zvláštní číslo časopisu Katedry bohemistiky PF UJEP v Ústí nad Labem Psaníčko (2004).

2. 11 Překlady Spisovatele jistě těší, jestliže jeho knihy jsou překládány do cizích jazyků a tím pádem ho znají i zahraniční čtenáři. Tomuto faktu se v žádném případě nebrání ani Ivona Březinová. Řada z jejích knih obsahuje hodnoty, které jsou v mnohém univerzální, a proto se snadno můžou stát vyhledávanými i v jiných zemích. Z logického důvodu to budou nejdříve sousedící země. I knihy Ivony Březinové jsou nejčastěji čteny na Slovensku, kde vzniklo několik jejich překladů, ale tamější čtenáři jsou schopni vnímat i jejich české originály.

2. 11. 1 Překlady z cizího jazyka Vedle své bohaté literární práce se Březinová rozhodla vyzkoušet i roli překladatelky. Vybrala si knihu slovenské autorky Gabriely Futové Naše máma je bosorka145 a přeložila ji do českého jazyka. Příběh o sourozencích, kteří se náhodou dozvědí, že jejich matka je čarodějnice, se řadí mezi prózu s dětským hrdinou. Jeho překlad je pak jen další výzvou a mezníkem v tvorbě Ivony Březinové.

2. 11. 2 Překlady do cizího jazyka Jméno Ivony Březinové není neznámým pojmem ani v zahraničí, o čemž svědčí následující chronologický přehled cizojazyčných překladů.

Veľká detská encyklopédia: Bratislava: Príroda, 2003. Slovenský překlad knihy Velká dětská encyklopedie: Pavol Fellegi. Ilusrace: Milan Starý a Vladimír Vanko. 145

Slovenský originál: FUTOVÁ, GABRIELA. Naša mama je bosorka! Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo - Mladé letá, 2004. Ilustrace: Katarina Slaninkova.

86

Dječak koji je želio psa. Sarajevo: COI Step by Step Sarajevo, 2004. Srbský překlad knihy Mít tak psa. Ilustrace: Zaur Deisadze. Dora i naočale. Zagreb: Pučko otvoreno učilište Korak po Korak, 2005. Chorvatský překlad knihy Dorotka a brýle. Ilustrace: Mentor Llapashtica. To have a dog. Praha: Svoboda Servis. International Step by Step Association, 2005. Anglická část knihy Mít tak psa. Ilustrace: Zaur Deisadze. The Magic Flute. Praha: Born Art Production, 2006. Anglický překlad knihy Kouzelná flétna. Ilustrace: Martina Skala. Die Zauberflöte. Praha: Art Production, 2006. Německý překlad knihy Kouzelná flétna. Ilustrace: Martina Skala. La Flute enchantee. Praha: Art Production, 2006. Francouzský překlad knihy Kouzelná flétna. Ilustrace: Martina Skala. La classe ensorcelée. L´ Harmattan, 2006. Francouzský překlad knihy Začarovaná třída: Marta Lacrampe. Ilustrace: Nicolas Roigt. O Puclíkovi. Na každý deň v ročku (aj prestupnom) jednu rozprávočku. Bratislava: Ikar, 2007. Slovenský překlad knihy O Puclíkovi. 366 pohádek na každý den v roce: Rudolf Čižmárik. Ilustrace: Marie Tichá. A čo bolo ďalej? Mladé letá, 2008. Slovenský překlad knihy Jak to bylo dál: Mária Smoláriková. Ilustrace: Josef Cesnak. Cukienek dla dziadka Tadka. Warsawa: Wydawnictwo Piotra Marciszuka Stentor, 2008. Polský překlad knihy Lentilka pro dědu Edu: Maria Marjańská-Czernik. Ilustrace: Justyna Mahboob. Ľadový medvídek. Bratislava: Ikar, 2009. Slovenský překlad knihy Lední medvídek: Peter Mitter. Ilustrace: Lara Gurin.

87

3. Získaná ocenění Pro přehlednost uvádím literární ocenění prací Ivony Březinové, včetně umístění jejích knih v různých čtenářských anketách, formou jednoduchého soupisu.

Zlatá stuha 1999, O kočce Kačce Suk – Cena knihovníků 2000, Trosečníci – Dobrodružství v zamčeném bytě Suk – Cena knihovníků 2000, Trosečníci – Dobrodružství skotského teriéra Zlatá stuha 2002, Holky na vodítku – Jmenuji se Ester Zlatá stuha 2002, Holky na vodítku – Jmenuji se Alice Zlatá stuha 2002, Začarovaná třída Suk – 20 nejčtenějších knih roku 2002 – anketa dětí, Lucka Luciperka (19. místo) Suk – 20 nejčtenějších knih roku 2002 – anketa dětí, Jmenuji se Ester (9. místo) Suk – 20 nejčtenějších knih roku 2002 – anketa dětí, Jmenuji se Alice (4. místo) Suk – Cena učitelů 2002, Jmenuji se Ester Suk – Cena učitelů 2002, Jmenuji se Alice Suk – Cena knihovníků 2002, Jmenuji se Ester Nominace na cenu Magnesia litera 2002, Začarovaná třída Suk – 20 nejčtenějších knih roku 2003 – anketa dětí, Jmenuji se Martina (5. místo) Suk – Cena učitelů 2003, Holky na vodítku – Jmenuji se Martina Výroční cena nakladatelství Albatros 2004, Holky na vodítku Pasování na rytíře Řádu krásného slova 2004 Suk – 20 nejčtenějších knih roku – anketa dětí 2004, Teta to plete (6. místo) Suk – Cena učitelů 2004, Teta to plete Zápis na Čestnou listinu IBBY 2004, Začarovaná třída Číst je dobré 2005, Mít tak psa (2. místo) Nominace na Zlatou stuhu 2005, Teta to plete Suk – Cena učitelů 2005, Neotesánek Čestné uznání Albatrosu 2006, Lentilka pro dědu Edu Suk – Cena knihovníků 2006, Lentilka pro dědu Edu Suk – 20 nejčtenějších knih roku – anketa dětí 2006, Strážci světla: Gotické okno (8. místo) Suk – 20 nejčtenějších knih roku – anketa dětí 2006, Lentilka pro dědu Edu (4. místo) 88

Nominace na Zlatou stuhu 2006, Lentilka pro dědu Edu Suk – 20 nejčtenějších knih roku – anketa dětí 2007, Zuby nehty (13. místo) Suk – 20 nejčtenějších knih roku – anketa dětí 2007, Báro, nebreč! (8. místo) Suk – Cena knihovníků 2007, Báro, nebreč! (2. místo) Suk – 20 nejčtenějších knih roku 2008 – anketa dětí, Dárek pro Sáru (19. místo) Suk - 20 nejčtenějších knih roku 2008 – anketa dětí, Bojíš se, Margito? (17. místo) Suk – Cena dětí 2008, Kozí příběh (2. místo)

89

Závěr Ivona Březinová patří v současnosti mezi naše nejoblíbenější autorky v kategorii literatury pro děti a mládež, o čemž svědčí například její umístění na předních příčkách v dětských čtenářských anketách, ale i četná literární ocenění, která získala za své knihy.146 Zároveň ji však můžeme označit, vzhledem k počtu již vydaných titulů, za jednu z našich nejproduktivnějších autorek. Neustále se snaží ve své tvorbě hledat nové cesty a možnosti stylu práce. Invence Ivony Březinové se opravdu rozbíhá všemi směry. To znamená, že píše jak pro dospělé, pro dospívající čtenáře, tak pro děti předškolního či školního věku. Stejně různé je i literární zpracování těchto děl. Variabilita se dotýká volby témat, motivů, ale i využívání neobvyklých inspiračních zdrojů. Od knih se silnými tématy a velkými ambicemi autorka občas klesá k tvorbě až na hranici triviality. Vždy však její knihy přinášejí něco nového a zajímavého. Ivona Březinová na sebe upozornila již svojí první knihou Zrcátko pro Markétku, v níž se jí podařilo pozvednout dívčí román na vyšší úroveň a tím na sebe obrátit pozornost odborníků na literaturu pro děti a mládež. Na svoji prvotinu pak úspěšně navázala vyprávěním Věra, Nika a sedm babiček. Již tyto první knížky určily směr, kterým se Březinová bude nejčastěji vydávat. Je jím orientace na mladé čtenáře, kterým věnuje autorské pohádky, příběhy s dětskými, popřípadě zvířecími hrdiny. Tato kategorie adresátů jí vyhovuje nejvíce. Bohužel velmi často čerpá náměty z cizojazyčných předloh nebo jí jako inspirace slouží již předem vybrané ilustrace. Obojí tak velmi limituje její originalitu a nenechává jí příliš prostoru pro vlastní tvůrčí nápady. Autorčina síla totiž spočívá právě v zapojování prvků fantazie do jejích příběhů. Knihy pro nejmenší čtenáře jsou pak postaveny především na základech originality a hravosti. Současně tímto svým působením rozvíjí představivost svých adresátů. Knížky pro začínající čtenáře a děti mladšího školního věku tvoří nejpočetnější skupinu v její rozsáhlé tvorbě. Píše pro ně autorské pohádky, příběhy s dětským nebo zvířecím hrdinou či dobrodružné prózy. Těmto čtenářům je určených i několik naučných encyklopedií, jež autorka vytvořila. Již z tohoto faktu vyplývá skutečnost, že autorka se snaží svým dílem vychovávat a rozšiřovat všeobecný přehled svých čtenářů. To se však děje i prostřednictvím jejích próz, v nichž vedle poutavých příběhů nabízí recipientům i poučení. Nevyhýbá se ani vážné problematice, kterou podává

90

srozumitelně a názorně vzhledem ke schopnosti vnímání dítěte. V knihách pro malé adresáty se tak objevuje téma rodinné neúplnosti, handicap odlišnosti, tolerance k menšinám či nemoci blízkého člověka. Tyto problémy bývají odlehčeny druhou rovinou, v níž autorka klade důraz na harmonii a láskyplné rodinné prostředí, dále vychází vstříc dětské touze po zábavě, humoru, ale i napětí a dobrodružství. Vše navíc bývá podáno ohleduplným způsobem respektující city čtenáře. Upozornila bych především na knížku se zvířecím hrdinou O Kočce Kačce, která získala Zlatou stuhu, dále pak na titul Začarovaná třída, v níž autorka vybízí k toleranci k romské komunitě a v neposlední řadě bych ráda vyzdvihla i Lentilku pro dědu Edu popisující vztah rodiny k nemocnému dědečkovi. Díla adresovaná dospívajícím čtenářům se nesou v duchu tří proudů. Jedním z nich je svérázný žánr sci-fi, do kterého řadíme několik málo knih z pera Ivony Březinové. Uznávaná je zvláště próza Zeď – Čtení trávy. Dospívajícím adresátkám věnuje zase několik beletristických románů s dívčí hrdinkou. Pomocí modelových situací vytváří oddechový příběh, pod jehož povrchem je ukrytý edukační záměr díla. Na jedné straně se tak snaží uspokojit požadavky čtenářek kladené na dívčí čtení, zároveň však na ně chce výchovně působit. Občas však tato tendence je tak zřejmá, že se nezbavíme pocitu z jednostranného poučování. Protože příběhy pro pubescenty jsou zasazeny do současnosti, většinou do nich zakomponovává některé závažné problémy dnešní společnosti. Především to jsou sociálně patologické jevy ohrožující mladé lidi, které se objevují v triptychu Holky na vodítku. V jiném případě se jí zase podařilo z prázdninového čtení vytvořit dílo didaktické úrovně a to tím, že do dívčího románu začlenila linii pojednávající o životě a díle významných literátů. Jako příklad uvedu první titul Básník v báglu, který je součástí volné série skládající se celkově ze čtyř dílů. Některé knihy tohoto žánru jsou však zcela poplatné vkusu čtenářek a neodlišují se od masové produkce triviální literatury. Do třetice to jsou životopisně laděné novely. V tomto případě střídá biografické postupy s publicistickými, výsledkem jsou však pouze knihy korespondující s náplní dnešních časopisů pro dívky. Výjimkou nejsou ani díla, kterými oslovuje dospělé čtenáře. Jsou to především romány pro ženy. Při jejich zpracování užívá také modelová schémata a tradiční témata, jako jsou milostná vzplanutí, rodinné konflikty či hledání cesty životem. Hlavní snahou je umožnit snadnou identifikaci čtenářky s hrdinkou. 146

Viz. kapitola Získaná ocenění.

91

Spisovatelčina tvorba je opravdu široká, což dokazuje i to, že vedle uvedených knih obsahuje i literární adaptace, divadelních scénáře, editorské práce a naposledy i překlad ze slovenského jazyka. Pokud však zhodnotíme celou dosavadní práci Ivony Březinové, dospějeme k názoru, že její odbočky z literatury pro děti a mládež do jiných literárních oblastí jsou spíše hledáním nových výzev, končících v mnoha případech pouze pokusy. Můžeme si klást otázku, zda by pro autorku nebylo lepší věnovat se pouze tomu, co opravdu ovládá. Mám na mysli především příběhy s originálním hravým námětem věnované dětem. Sama Ivona Březinová se k tomu však vyjadřuje takto: „V tvůrčím procesu mě láká vyzkoušet si psaní nejrůznějších žánrů pro děti a mladé čtenáře všech věkových kategorií. Jsou autoři, kteří mají svou parketu, a jsou autoři, kteří přebíhají. Já patřím k těm druhým. Psaní je pro mě hra a neustálé objevování.“147 Navíc Březinová nejednou dokázala, že je autorkou velkých ambicí a zároveň nemalých literárních kvalit a že i v žánrech, které jí nejsou příliš vlastní, dokáže napsat velmi dobré dílo vysoké úrovně. Důležitý je však také fakt, že se spisovatelstvím živí, proto je zcela zřejmé, že v mnohých případech upřednostní komerční úspěch knihy před její kvalitou. Ke škodě je pak především rychlost s jakou knihy vydává. Právě tento spěch někdy způsobí, že příběh nestihne dostatečně propracovat. Například mi v nich často schází detailnější vykreslení postav, především pak jejich vnitřní charakteristika. V některých vyprávěních také postrádám zásadnější konflikty nebo alespoň dramatičtější situace, celkový dojem z příběhu je pak někdy až příliš optimistický. Jiné tituly jsou naopak až předimenzované dějem, který nakonec vzhledem k omezenému rozsahu textu působí ve výsledku neúplně a neuceleně. Její knihy jsou ale velmi čtivé, na čemž nesou největší zásluhu zvláště bravurně zvládnuté dialogy střídající se s popisy děje. Většinou působí velmi energicky, hlavně věrně vystihují mluvu konkrétní skupiny lidí, ať už se jedná o adolescenty, dospělé či malé děti. Čtenáři pak mnohem snadněji uvěří popisované skutečnosti, která se pro ně stane blízkou a známou. V hojné míře užívaný slovní humor doplňuje situační komiku a obohacuje celkový jazykový projev Březinové. Především různé slovní hrátky jako přesmyčky, rýmy, složeniny přinášejí textům svěžest a neotřelost. Svojí diplomovou prací jsem se snažila dokázat, že Ivona Březinová je spisovatelkou ovlivňující svým dílem vývoj české literatury pro děti a mládež a že její tvorba má své pevné místo v této oblasti. Na základě mých rozborů se ukázalo, že ne 147

http://www.ivonabrezinova.cz/start.htm

92

vždy se sice autorce zcela podařilo využít nápad či splnit předem vytyčený cíl, není však pochyb, že veškerou svoji literární činnost dělá s přesvědčením o její správnosti a smyslu. Ve svých dílech předkládá autorka pozitivní hodnoty, například předává myšlenky o vzájemné úctě mezi lidmi a všeobecné toleranci. Jistě také pomáhá dětem vyrovnat se s konkrétními problémy, kterým musí čelit. Pomocí svých knih se pak Ivona Březinová snaží oslovit nejen své čtenáře, ale i jejich rodiče a učitele, neboť výchovná poselství v nich ukrytá, se týkají celé široké veřejnosti.

93

Použitá literatura Primární literatura (řazeno chronologicky) BŘEZINOVÁ, IVONA. Zrcátko pro Markétu. 1. vyd. Praha: Petra, 1996. 112 s. BŘEZINOVÁ, I. Věra, Nika a sedm babiček. 1. vyd. Praha: Petra, 1996. 104 s. BŘEZINOVÁ, I. Madona v kabátě. 1. vyd. Praha: Petra, 1997. 109 s. BŘEZINOVÁ, I. Věra, Nika a sedm babiček. 2. vyd. Praha: Petra, 1997. 104 s. BŘEZINOVÁ, I. Panáček Paneláček. 1. vyd. Praha: Albatros, 1997. 64 s. BŘEZINOVÁ, I. Panenka z ebenového dřeva. 1. vyd. Praha: Petra, 1997. 128 s. BŘEZINOVÁ, I. Madona bez kabátu. 1. vyd. Praha: Petra, 1998. 120 s. BŘEZINOVÁ, I. O kočce Kačce. 1. vyd. Praha: SiD a NERo, 1998. 32 s. BŘEZINOVÁ, I. Kateřina nejen ze Zámku: Jak se stát herečkou. 1. vyd. Praha: Petra, 1998. 128 s. BŘEZINOVÁ, I. Adélka a zlobidýlko. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998. 64 s. BŘEZINOVÁ, I. Zeď – čtení trávy. 1. vyd. Praha: Corona, 1998. 136 s. BŘEZINOVÁ, I. Praprázdniny. 1. vyd. Praha: Petra, 1999. 112 s. BŘEZINOVÁ, I. Kočka Kačka herečkou. 1. vyd. Praha: SiD a NERo, 1999. 32 s. BŘEZINOVÁ, I. Miss sympatie Petra Faltýnová: Jak se stala modelkou. 1. vyd. Praha: Autor a Viking, 1999. 176 s. BŘEZINOVÁ, I. Mimínek aneb jak jsem dostal sourozence. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 1999. 40 s. BŘEZINOVÁ, I. Lauro, ty jsi ale číslo. 1. vyd. Praha: Petra, 1999. 112 s. BŘEZINOVÁ, I. Jak to bylo dál…. 1. vyd. Praha: Autor a Viking, 1999. 95 s. BŘEZINOVÁ, I. Lufťačky. 1. vyd. Praha: Albatros, 2000. 144 s. BŘEZINOVÁ, I. Kde jsi, Pierote. 1. vyd. Praha: Petra, 2000. 123 s. BŘEZINOVÁ, I. Trosečníci – Dobrodružství v zamčeném bytě. 1. vyd. Praha: Axióma, 2000. 80 s. BŘEZINOVÁ, I. Trosečníci – Dobrodružství skotského teriéra. 1. vyd. Praha: Axióma, 2000. 84 s. BŘEZINOVÁ, I. Pohádky kocourka Jupíka. Říčany u Prahy: Junior, 2001. 49 s. BŘEZINOVÁ, I. Medvídek Knoflík. Říčany u Prahy: Junior, 2001. 77 s. BŘEZINOVÁ, I. Brumlík a jeho kamarádi. Říčany u Prahy: Junior, 2001. 61 s. BŘEZINOVÁ, I. Holky na vodítku – Jmenuji se Ester. 1. vyd. Praha: Albatros, 2002. 148 s. 94

BŘEZINOVÁ, I. Medvídek: Kdo si se mnou bude hrát?. 1. vyd. Praha: Axióma, 2002. 72 s. BŘEZINOVÁ, I. Holky na vodítku – Jmenuji se Alice. 1. vyd. Praha: Albatros, 2002. 126 s. BŘEZINOVÁ, I. Začarovaná třída. 1. vyd. Praha: Amulet, 2002. 108 s. BŘEZINOVÁ, I. Lucka Luciperka. 1. vyd. Praha: SiD a NERo, 2002. 32 s. BŘEZINOVÁ, I. Velká dětská encyklopedie. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2002. 256 s. BŘEZINOVÁ, I. Trosečníci – Dobrodružství řehtajícího koně. 1. vyd. Praha: Axióma, 2002. 87 s. BŘEZINOVÁ, I. Holky na vodítku – Jmenuji se Martina. 1. vyd. Praha: Albatros, 2003. 128 s. BŘEZINOVÁ, I. Obrázková encyklopedie pro nejmenší. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2003. 144 s. BŘEZINOVÁ, I. Trosečníci – Dobrodružství sněžného muže. 1. vyd. Praha: Axióma, 2003. 80 s. BŘEZINOVÁ, I. Začarovaná třída. 2. vyd. Praha: Egmont, 2004. 136 s. BŘEZINOVÁ, I. Míša a Šíma: Kdo má pravdu?. 1. vyd. Praha: Albatros, 2004. 76 s. BŘEZINOVÁ, I. Teta to plete. 1. vyd. Praha: Albatros, 2004. 64 s. BŘEZINOVÁ, I. Věra, Nika a sedm babiček. 3. vyd. Praha: Egmont, 2004. 96 s. BŘEZINOVÁ, I. Ilustrovaná encyklopedie pro děti. Havlíčkův Brod: Levné knihy KMa, s. r. o., 2004. 256 s. BŘEZINOVÁ, I. Panenka z ebenového dřeva. 2. vyd. Praha: Emont, 2004. 191 s. BŘEZINOVÁ, I. Neotesánek. 1. vyd. Praha: Albatros, 2005. 34 s. BŘEZINOVÁ, I. Bramborová Bára. 1. vyd. Praha: Albatros, 2005. 80 s. BŘEZINOVÁ, I. Sněhuláci z Mrkvonos. 1. vyd. Praha: SiD a NERo, 2005. 32 s. BŘEZINOVÁ, I. Mít tak psa / I Have a Dog. 1. vyd. Praha: Svoboda Servis, 2005. 32 s. BŘEZINOVÁ, I. Básník v báglu. 1. vyd. Praha: Albatros, 2005. 155 s. BŘEZINOVÁ, I. Vílák Pomněňák a dvě Magdalen. In: Kouzelný svět. Nut´s Production, o. p. s., 2005. 10 s. BŘEZINOVÁ, I. Blonďatá Kerolajn. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006. 131 s. BŘEZINOVÁ, I. Lentilka pro dědu Edu. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006. 82 s. BŘEZINOVÁ, I. Strážci světla – Gotické okno. 1. vyd. Praha: Egmont, 2006. 111 s.

95

BŘEZINOVÁ, I. Začarovaná třída. 3. vyd. Praha: Egmont, 2006. 136 s. BŘEZINOVÁ, I. Kouzelná flétna. 1. vyd. Praha: Bon Art Production, 2006. 50 s. BŘEZINOVÁ, I. Strážci světla – Písmeno X. 1. vyd. Praha: Egmont, 2006. 112 s. BŘEZINOVÁ, I. Žofinka Ofinka. 1. vyd. Praha: Artur, 2006. 70 s. BŘEZINOVÁ, I. Rozpustilá ozvěna. 1. vyd. Praha: Artur, 2006. 69 s. BŘEZINOVÁ, I. Tančící princezna. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006. 132 s. BŘEZINOVÁ, I. Teta to zase plete. 1. vyd. Praha: Albatros, 2007. 68 s. BŘEZINOVÁ, I. Báro, nebreč. 1. vyd. Praha: Albatros, 2007. 144 s. BŘEZINOVÁ, I. Holky na vodítku – Jmenuji se Ester. 2. vyd. Praha: Albatros, 2007. 148 s. BŘEZINOVÁ, I. Holky na vodítku – Jmenuji se Alice. 2. vyd. Praha: Albatros, 2007. 126 s. BŘEZINOVÁ, I. Holky na vodítku – Jmenuji se Martina. 2. vyd. Praha: Albatros, 2007. 128 s. BŘEZINOVÁ, I. Přemci. In: Imperium Bohemorum. 1. vyd. Praha: Albatros, 2007, s. 382-397. BŘEZINOVÁ, I. O Puclíkovi: 366 pohádek na každý den v roce. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2007. 216 s. BŘEZINOVÁ, I. Červená Karkulka. 1. vyd. Praha: Hyperion s. r. o., 2007. 16 s. BŘEZINOVÁ, I. Dárek pro Sáru. 1. vyd. Praha: Artur, 2008. 80 s. BŘEZINOVÁ, I. Bojíš se, Margito? 1. vyd. Praha: Albatros, 2008. 136 s. BŘEZINOVÁ, I. Kozí příběh: Pověsti staré Prahy. Řitka: Daranus, 2008. 72 s. BŘEZINOVÁ, I. Lvíče. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2008. 32 s. BŘEZINOVÁ, I. Slůně. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2008. 32 s. BŘEZINOVÁ, I. Lední medvídek. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2009. 32 s. BŘEZINOVÁ, I. Šimpanz. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2009. 32 s.

Editorská činnost: BŘEZINOVÁ, I. a kol. Psaníčko. Ivona Březinová (ed.) Ústí nad Labem: Katedry bohemistiky PF UJEP, 2004. BŘEZINOVÁ, I. a kol. Zuby nehty: 19 hrůzostrašných povídek. Ivona Březinová (ed.). 1. vyd. Praha: Albatros, 2007.

96

BŘEZINOVÁ, I. a kol. Tisíc jizev: 11 cest za dobrodružstvím. Ivona Březinová (ed.). 1. vyd. Praha: Albatros, 2008.

Překladová činnost: FUTOVÁ, G. Naše máma je bosorka. Ivona Březinová (přel.). 1. vyd. Praha: Albatros, 2008. 128 s.

Publikační činnost: BŘEZINOVÁ, I. Poznámky k začleňování prvků vědecké fantastiky do poezie jako projevu sbližování umění a vědy. In: Sborník Pedagogické fakulty v Ústí n. L. (Řada bohemistická.) Praha: SPN, 1990, s. 113 - 125. BŘEZINOVÁ, I. Vzrušení nad botanickým klíčem aneb Popis pracovního postupu. (Programovatelné dobrodružné knihy pro děti.) In: Zpravodaj katedry bohemistiky. Ústí nad Labem: Pedagogická fakulta UJEP, 1992, roč. 2, č. 4, s. 8 - 12. BŘEZINOVÁ, I. Počítačové hry jako nový fenomén v literatuře pro děti a mládež. In: Český jazyk a literatura. Praha: 1994, roč. 44, č. 7 – 8, s. 169 – 171. BŘEZINOVÁ, I. Problematika cestování ve vědeckofantastické literatuře. In: Cesty a cestování v jazyce a literatuře. (Sborník příspěvků z konference konané 6. - 8. 9. 1994.) Ústí nad Labem: Acta Universitatis Purkynianae, 1995, s. 158 - 162. BŘEZINOVÁ, I. Jak nás vidí světová literatura. Zlatý máj, 1995, roč. 39, č. 4, s. 38 42. BŘEZINOVÁ, I. Některé motivy sportu ve vědecko-fantastické literatuře. Zlatý máj, 1995, roč. 39, č. 2, s. 4 - 6. BŘEZINOVÁ, I. Akrobat výřečnosti. (E. Bass). Zlatý máj, 1996, roč. 40, č. 3, s. 124 125. BŘEZINOVÁ, I. Drsné skvosty z Klondiku. (J. London). Zlatý máj, 1996, roč. 40, č. 3, s. 126 - 127. BŘEZINOVÁ, I. „Mami, a kdy už konečně budeš tou spisovatelkou?“. Zlatý máj, 1996, roč. 40, č. 3, s. 107-108. BŘEZINOVÁ, I. Reportáž z natáčení televizního seriálu aneb Jak se Kateřina stala herečkou. ABC mladých techniků a přírodovědců, 1998, roč. 43, č. 7, s. 34-35. BŘEZINOVÁ, I. Spletité cesty ke kořenům: Několik poznámek k původním pohádkám. In: Jak to bylo dál. 1. vyd. Praha: Viking, 1999, s. 83- 91.

97

BŘEZINOVÁ, I. Strážci světla: Nová fantasy z pera oblíbené české spisovatelky Ivony Březinové. K revue, 2006, č. 4, s. 25. BŘEZINOVÁ, I. Šťastný konec podmínkou. Vlasta, 1998, roč. 52, č. 18, s. 19. BŘEZINOVÁ, I. Kudy, kudy cestička. K revue, 2002, č. 5, s. 43. BŘEZINOVÁ, I. Začarovaná třída Ivony Březinové. K revue, 2003, č. 6, s. 17. BŘEZINOVÁ, I. Příběh o starých lidech. Ladění, 2003, roč. 8, č. 4, s. 43-44. BŘEZINOVÁ, I. Jak spolupracovat s rozhlasem. In: Rádce pro začínající spisovatele, novináře a překladatele 2008. Praha: Mezera, 2007, s. 163 - 165.

Reflexe knih Ivony Březinové v čítankách: BŘEZINOVÁ, I. Začarovaná třída: Pod psa a pro kočku. In: Čítanka pro 4. ročník. Nakladatelství Nová škola 2003, (ukázka z knihy, s. 130 - 131.) BŘEZINOVÁ, I. Začarovaná třída: Mýdlová Madla. In: Čítanka pro 5. ročník ZŠ. Havlíčkův Brod: Fragment, 2004, (ukázka z knihy, s. 107 - 109.) BŘEZINOVÁ, I. Lufťačky: Hlava zamotaná, hříva zacuchaná. In: Čítanka pro 5. ročník ZŠ. Havlíčkův Brod: Fragment, 2004, (ukázka z knihy, s. 120 - 122.) BŘEZINOVÁ, I. Trosečníci - Dobrodružství sněžného muže: Stopy ve sněhu. In: Čítanka pro 2. ročník ZŠ. Všeň: Alter, 2005, (ukázka z knihy, s. 39-40.) BŘEZINOVÁ, I. Začarovaná třída: Mýdlová Madla. In: Čítanka pro 2. ročník ZŠ. Všeň: Alter, 2005, (ukázka z knihy, s. 42-45.) BŘEZINOVÁ, I. Adélka a Zlobidýlko: Hadráček. In: Čítanka pro 2. ročník ZŠ. Všeň: Alter, 2005, (ukázka z knihy, s- 63-66.) BŘEZINOVÁ, I. Věra, Nika a sedm babiček: Stříbrná hvězdička. In: Čítanka pro 2. ročník ZŠ. Všeň: Alter, 2005, (ukázka z knihy s. 105-108.) BŘEZINOVÁ, I. Trosečníci - Dobrodružství řehtajícího koně:

Sny na dosah. In:

Čítanka pro třetí ročník: 2. ediční řada. Všeň: Alter, 2007, (ukázka z knihy, s. 52 – 55.)

Sekundární literatura [bez uvedeného autora]. Gratulujeme…. Dokořán, 2004, roč. 8, č. 31, s. 48. [bez vedeného autora] Vítáme nové kolegy. Dokořán, 1999, roč. 3., č. 10, s. 5-6. BLÁHA, J.; STUDENOVSKÝ, T.: Slovník českých autorů knih pro chlapce. Ostrov, Praha 2000.

98

BŘEŇOVÁ, M. Jmenuji se Ester a jsem gamblerka. Příbramský deník, 2002, č. 127, s. 127. ČEŇKOVÁ, J. a kol. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. (dit). [bez názvu]. Nové knihy, 1998, roč. 38, č. 48, s. 7. (dit). [bez názvu]. Nové knihy, 1999, roč. 39, č. 19, s. 27. (dit). [bez názvu]. Nové knihy, 8. 3. 2000, s. 27. (dš). Hravá knížka pro předškoláky. Ladění, 2004, roč. 9, č. 4, s. 20. (dš). Moderní pohádky Ivony Březinové. Ladění, 2006, roč. 11, č. 1, s. 17-18. DITMAR, R. 2 x čtení pro desetileté. Nové knihy, 1998, roč. 38, č. 8, s. 11. DITMAR, R. Citové ztráty a nálezy. Nové knihy, 2001, roč. 41, č. 4, s. 27. DITMAR, R. Dobrodružství panáčka Paneláčka. Zlatý máj, 1997, roč. 41, č. 3/4, s. 123-124. DITMAR, R. Dvakrát třetí knížky. Nové knihy, 1997, roč. 37, č. 13, s. 11. DITMAR, R. Hlava zamotaná, hříva zcuchaná. Nové knihy, 2000, roč. 40, č. 22, s. 35. DITMAR, R. Hrst původních novinek pro děvčata. Zlatý máj, 1997, roč. 41, č. 1, s. 3031. DITMAR, R. Kateřina o sobě mnoho neřekla. Nové knihy, 1998, roč. 38, č. 49/50, s. 10. DITMAR, R. Letem dívčím světem. Zlatý máj, 1997, roč. 41, č. 2, s. 72-73. DITMAR, R. Malí čtenáři uprostřed reality a fantazie. Literární noviny, 2002, roč. 13, č. 46, s. 2. DITMAR, R. Od školačky k modelce. Nové knihy, 2000, roč. 40, č. 10, s. 27. DITMAR, R. Problémy a lásky ‘‘obyčejných‘‘ holek: Poznámky k vývoji dívčího románu posledních let. Nové knihy, 2000, roč. 40, č. 3, s. 21. DITMAR, R. Příběhy nejen prázdninové. Nové knihy, 1999, roč. 39, č. 19, s. 7. DITMAR, R. Ptáci jsou živočichové, kteří mají peří a zobák. Literární noviny, 2003, roč. 14, č. 3, s. 2. DITMAR, R. Rok (občas nadbytečné) hojnosti. Zlatý máj, 1996, roč. 40, č. 4, s. 169172. DITMAR, R. Sedmilístek ve městě a na venkově. Nové knihy, 2001, roč. 41, č. 9., s. 26. DITMAR, R. V každé vile bydlí víla. Nové knihy, 1997, roč. 37, č. 36, s. 11. DITMAR, R. V titulní roli gamblerka. Literární noviny, roč. 13, č. 30, s. 2.

99

DITMAR, R. Za pohádkou pohádka. Nové knihy, 2000, roč. 40, č. 11, s. 27. DOUPALOVÁ, E. Čtenářská obliba původní české tvorby pro děti a mládež publikované od roku 1990. In: Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Ostrava: PdFOU, 1999, s. 25-26. DOUPALOVÁ, E. Etopedická problematika v současné literatuře pro mládež. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradice a inovace. Brno: Edice Ladění, 2003, s. 35-37. DOUPALOVÁ, E. Odraz sociálně patologických jevů v současné literatuře pro mládež. In: Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Komunikace s dětmi ve společné Evropě. Ostrava: PdFOU, 2004, s. 17-18. DOUPALOVÁ, E. Lufťačky. Naše knihovna, 2000, roč. 5, č. 4, s. 18-19. DVOŘÁK, O. Čtěte, dokud nezafouká vítr. Ikarie, 1999, č. 4, s. 56-57. EB. Ivona Březinová, Panáček Paneláček. Komenský, 1997/1998, roč. 122, č. 3/4, s. 87. FORMÁNKOVÁ, P. Předvánoční čtení nejen pro děti. Katolický týdeník, 2006, roč. 17, č. 49, s. C. GEBHARTOVÁ, V. Knihy pro děti. In: Zpravodaj Asociace předškolní výchovy. Praha, 2004, s. 6-7. GEJGUŠOVÁ, I. – KUBECZKOVÁ, O. Ivona Březinová. In: Nové pohledy na českou literaturu a její vyučování. 1. vyd. Ostrava: PdFOU, 2004, s. 17-23. GEJGUŠOVÁ, I. – KUBECZKOVÁ, O. Tematická a jazyková komika. In: Nové pohledy na českou literaturu a její vyučování. 1. vyd. Ostrava: PdFOU, 2004, s. 53-57. HEJČ, K. Trpkost zakázaného ovoce. Dáma, 2002, č. 5. HOMOLOVÁ, K. Moderní děvče – hrdinka i čtenářka? In: Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, 2000, s. 104 - 105. HOUŠKOVÁ, Z. Kde končí svět <2004> a pasování rytířů Řádu krásného slova. Knižní novinky, 2004, roč. 3, č. 12, s. 28. HRABAL, M. Dluhy na mém čtenářském stole. Psí víno, 2006, roč. 10, č. 37, s. 80- 82. HULPACH, V. Sedm let Zlaté stuhy. Dokořán, 1999, roč. 3, č. 9, s. 20-23. HUTAŘOVÁ, I.; HONZOVÁ, M. Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládež. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání – Taurius, 2003. (ik). Dva dívčí romány nestejné kvality. Haló noviny, 1999, roč. 9, č. 30, s. 9.

100

JANÁČKOVÁ, B. Přehled vývoje literatury pro děti a mládež. Ústí nad Labem: UJEP Ústí nad Labem, 1999. JANÁČKOVÁ, B. Literatura pro děti a mládež v datech. Ústí nad Labem: UJEP v Ústí nad Labem, 2004. (jč). Lentilka nejen pro dědu Edu. Ladění, 2006, roč. 11, č. 4, s. 18-19. JEDLIČKOVÁ, A. Ke komumluví vypravěč?: Adresát v komunikační perspektivě prózy. 1. vyd. Jinočany: Ústav pro českou a světovou literaturu, 1993. (les). Literární encyklopedie salonu. Právo, roč. 17, č. 68, 26. 5. 2007, s. 4. KLOKOČNÍKOVÁ, J. Zn.: Dívčí román. Nové knihy, 1996, roč. 36, č. 44, s. 4. kol. Kdo je kdo v české a slovenské sci-fi. Praha: Nová vlna, 2000. kol. Kdo je kdo v obci spisovatelů. Praha: Obec spisovatelů, 2005. kol. Ústečané nejen v datech (2). Ústí nad Labem: Ústecká kulturní platfotma´98, 2008. KORBEL, L. Hororové příběhy pro děti. Lidové noviny, roč. 20, č. 204, 1. 9. 2007, s. 5. KOTRLÁ, I. U plynárny 500. Akord, 2006, roč. 26, č. 2, s. 108-111. KOVALČÍK, Z. – URBANOVÁ, S. Minimum z literatury pro děti a mládež. Ostrava: Scholarforum, 1996. KUBICOVÁ, M. Horové čtení aneb Strach v sokolovské knihovně. Sokolovský deník, roč. 16, č. 223, 24. 9. 2007, s. 8. MANDYS, P. Literární kapsář. Týden, 2007, roč. 14, č. 15, s. 96. MATOUŠ, K. Příběh mezi rozverností a nebezpečím. Host, 2006, roč. 22, č. 10, s. 112. MOCNÁ, D. Labyrint ženského literárního světa. In: Karolina Světlá a Jan Neruda aneb Jak vzniká příběh, Literární akademie, 2007, s. 45-46. MYSLIVEČKOVÁ, R. Dětská encyklopedie na předvánočním trhu. Lidové noviny, roč. 15, č. 290, 13. 12. 2002, s. 20. MYSLIVEČKOVÁ, R. Pro děti. Lidové noviny, roč. 19, č. 129, 3. 6. 2006, s. 36. NOVÁKOVÁ, L. Literatura pro děti a mládež na přelomu tisíciletí. In: Nové pohledy na českou literaturu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007. (ns). Kterak Zlobidýlko zlobit přestalo. Ladění, 1998, roč. 3, č. 4, s. 13. (ns). Znovu Ivona Březinová. Ladění, 1999, roč. 4, č. 4, s. 15. ONDROUCHOVÁ, P. Ivona Březinová – nové jméno české literatury pro děti. Tvořivá dramatika, 1998, roč. 9, č. 1, s. 31-32. PLATZOVÁ, M. Hranice normálního světa. Literární noviny, 2002, roč. 13, č. 47, s. 2. (po). Čau, tady Káča. Ladění, 1998, roč. 3, č. 4, s. 20-21.

101

POLÁČEK, J. Co nebude v Ladění aneb Slovo a obraz ve službách druhé vicemiss. In: Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Problematika tvorby pro mládež a její recepce na konci 20. stol. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, 2000, s. 40-41. PROVAZNÍK, J. Vrcholy a propady české literatury pro děti posledního desetiletí. Tvar, 2000, roč. 7, s. 12. REISSNER, M. Kouzelná flétna pro děti. Ladění, 2006, roč. 11, č. 2, s. 25 - 26. SATRAPOVÁ, H. Tři sudičky věštily dílu pouze to nejlepší. Listy Pelhřimovska, roč. 9, č. 293, 18. 12. 2000, s. 15. SATRAPOVÁ, H. Týden knihoven 2004, Lipenské listy, roč. 6, č. 9, 1. 9. 2004, s. 13. SIEGLOVÁ, N. Třetí holka na vodítku. Ladění, 2003, roč. 8, č. 3, s 15- 16. SIEGLOVÁ, N. Dětský svět nepotřebuje hranice. Ladění, 1998, roč. 3, č. 1, s. 11. SIEGLOVÁ, N. Hravé pohádkové domýšlení. Ladění, 2000, roč. 5, č. 2, s. 23-24. SIEGLOVÁ, N. Naučná prázdninová cesta podruhé. Ladění, 2006, roč. 11, č. 2, s. 2021. SIEGLOVÁ, N. Od Hynka a Karolíny k Báře. Ladění, 2008, roč. 13, č. 1, s. 11-13. SIEGLOVÁ, N. Po stopách Karla Hynka Máchy. Ladění, 2005, roč. 10, č. 4, s. 11-12. SLABÝ, Z. K. Prázdniny v době kamenné. Ladění, 1999, roč. 4, č. 2, s. 15. STEINHAUSEROVÁ, M. Sudičky pokřtily pět spisovatelčiných knih. Listy Pelhřimovska, roč. 9, č. 285, 8. 12. 2000, s. 15. STEINHAUSEROVÁ, M. Tři besedy. Listy Pelhřimovska, roč. 9, č. 286, 9. 12. 2000, s. 16. STŘELCOVÁ, M. Týden knihoven 2004. Lipenské listy, roč. 6, č. 10, 1. 10. 2004, s. 11. STŘELCOVÁ, M. Včera se nad kolébkou…. Listy Pelhřimovska, roč. 9, č. 285, 8. 12. 2000, s. 15. SULOVSKÁ, J. Dívčí hrdinka dříve a nyní aneb od Robinsonky k současné moderní dívce. In: Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Komunikace s dětmi v zrcadle času. Ostrava: PdFOU, 2006, s. 137- 142. ŠÁBLOVÁ, D. Hravá knížka pro předškoláky. Ladění, 2004, roč. 9, č. 4, s. 20. ŠÁCHA, T. Autorka se otázkám čtenářů nevyhýbala. Deník Směr, 2004, roč. 12, č. 131, s. 18. ŠÍMOVÁ, Š. Knihy z Albatrosu. Český jazyk a literatura, 2006, roč. 56, č. 4, s. 190-193. ŠUBRTOVÁ, M. Třikrát začínajícím čtenářům. Ladění, 1998, roč. 3, č. 4, s. 13- 14.

102

ŠUBRTOVÁ, M. Romové v próze s dětským hrdinou. Ladění, 2006, roč. 11, č. 1, s. 913. TOMAN, J. Česká literatura pro děti a mládež v 90. letech. Brno: CERM, 2000. TOMAN, J. Současná česká literatura pro děti a mládež. Brno: CERM, 1998. TOMAN, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeská univerzita – Pedagogická fakulta, 1992. TOMAN, J. PdF Jihočeské univerzity, České Budějovice. Tvořivá dramatika, 1999, č. 2, s. 31-32. URBANOVÁ, S.; ROSOVÁ, M. Historický vývoj žánrů literatury pro mládežantologie. Žánry, osobnosti, díla. Ostrava: Ostravská univerzita – Pedagogická fakulta, 1998. URBANOVÁ, S.; ROSOVÁ, M. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004. URBANOVÁ, S. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003. URBANOVÁ, S. Metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 1999. URBANOVÁ, S. Literatura pro děti a mládež v posledním desetiletí 20. století v podobách tvorby i recepce. In: Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Problematika tvorby pro děti a mládež a její recepce na konci 20. století. Ostrava: PdFOU, 2000, s. 215. UREŠOVÁ, D. Chtěla psát už od dětství. Sokolovský deník, 2006, roč. 15, č. 232, s. 11. UREŠOVÁ, D. Patronka hororu píše knihy pro děti. Týdeník Sokolovska, 2007, roč. 17, č. 38, s. 4. VAŘEJKOVÁ, V. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998. VAŘEJKOVÁ, V. Málo propočtené pletení. Ladění, 2005, roč. 10, č. 1, s. 24-25. VAŘEJKOVÁ, V. Mocná přitažlivost triviality. Ladění, 2001, roč. 6, č. 2, s. 18-19. VAŘEJKOVÁ, V. Několik otazníků nad inovací. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradice a inovace. Brno: Edice Ladění, 2003, s. 22-25. VAŘEJKOVÁ, V. Příběh narkomanky Alice. Ladění, 2003, roč. 8, č. 1, s. 23. VAŘEJKOVÁ, V. Velmi smutní ztroskotanci. Ladění, 2001, roč. 6, č. 1, s. 21-22. VAŘEJKOVÁ, V. Vstup do nevyužité tematiky. Ladění, 2002, roč. 7, č. 3, s. 31-32. ZÍTKOVÁ, J. Nejnovější česká literatura v čítankách pro primární školu. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež. Brno: Edice Ladění, 2005, s. 103 – 109. ŽEMBEROVÁ, V. Česká rozprávka na Slovensku. In: Ladění, 2002, č. 4, s. 12-13.

103

Internetové zdroje http://www.albatros.cz/phprs/view.php?cisloclanku=2005050203 http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&task http://cs.wikipedia.org/wiki/Ivona_Březinová http://www.czlit.cz/main.php?author_id=291&pageid=34 (Hibi).http://egi.infima.cz/pareniste/zedcteni.htm http://www.ibby.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=36&Itemid=40 http://www.ivonabrezinova.cz/start.htm http://www.knihovnice.cz/clanky/rozhovor-s-osobnosti-ivona-brezinova.html http://www.spisovatele.cz/ivona-brezinova

Seznam příloh Příloha č. 1: Portrét Ivony Březinové (fotografie) Příloha č. 2: Portrét Ivony Březinové (fotografie) Příloha č. 3: Ukázky obálek některých knih (obrázky)

104

Přílohy Příloha č. 1: Portrét Ivony Březinové (Autor fotografie: Josef Adlt, 1998)

Příloha č. 2: Portrét Ivony Březinové (Autor fotografie: Karel Kestner, 2003)

105

Příloha č. 3: Ukázky obálek některých knih (obrázky)

106

107

108

109