Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví
Mgr. Lucie Doleţalová
SONDY DO ČESKÝCH IMAGINATIVNÍCH POHÁDEK 90. LET 20. STOLETÍ DISERTAČNÍ PRÁCE
Vedoucí práce: doc. PhDr. Vlastimil Válek, CSc. Brno 2015
Prohlašuji, ţe jsem disertační práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenŧ a literatury.
.................................................. . V Brně dne 24. srpna 2015
Lucie Doleţalová
Děkuji svému školiteli doc. PhDr. Vlastimilu Válkovi, CSc., za vstřícnost, trpělivé a dŧsledné vedení mé práce, cenné rady a podnětné připomínky. Velký dík patří také mé nejbliţší rodině , bez jejíţ podpory by tato práce nemohla být dokončena.
OBSAH
1
ÚVOD ............................................................................................................................... 5
1.1 KE KLASIFIKACI ČESKÉ AUTORSKÉ POHÁDKY 90. LET 20. STOLETÍ ....................................................................................................... 5 1.2 2
CÍLE A TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE ...................................... 10 ANALYTICKÁ ČÁST ............................................................................................... 15
2.1 VE STOPÁCH LIDOVÉHO VYPRAVĚČSTVÍ ........................................... 15 2.1.1 Od nonsensu k imaginaci (Pohádková tvorba Karla Šiktance) .............. 15 2.2 POHÁDKA JAKO NÁSTROJ DOBOVÉ KRITIKY .................................. 30 2.2.1 Uzel pohádek ......................................................................................................... 30 2.2.2 Lyrizující pohádky Jana Vladislava (K pohádkovému cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi) ............................................... 32 2.2.3 Pohádky Alexandra Klimenta pro malé i velké děti .................................. 40 2.2.4 Mezi pohádkou a povídkou (Nad imaginativními pohádkami Ivana Klímy) ...................................................... 57 2.3 OD EPIKY K LYRICE ......................................................................................... 69 2.3.1 Pohádková balada Tomáše Pěkného ............................................................... 69 2.4 NÁVRAT K PŘÍRODĚ A K ZÁKLADNÍM LIDSKÝM HODNOTÁM V IMAGINATIVNÍ POHÁDKOVÉ TVORBĚ AUTOREK ................................ 81 2.4.1 Ekologické pohádky Ludmily Klukanové ..................................................... 81 2.4.2 Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové ........................................................ 91 2.4.3 Pohádkové prózy Evy Hudečkové ................................................................. 106 3
ZÁVĚR ......................................................................................................................... 117
4
SEZNAM POUŽITÉ LITER ATURY ................................................................ 125
5
SEZNAM POUŽITÝCH ZKR ATEK ................................................................. 136
6
SUMMARY ................................................................................................................. 137
1
1.1
ÚVOD
KE KLASIFIKACI ČESKÉ AUTORSKÉ POHÁDKY 90. LET 20. STOLETÍ
Autorskou pohádku chápeme jako nový typ pohádkového ţánru, jako pŧvodní, samostatný a svébytný autorský výtvor, jehoţ sepětí s lidovou předlohou se značně uvolňuje. 1 Zákonitosti ţánru auto r velmi často vědomě narušuje a inovuje, a tak se z novodobých pohádek postupně vytrácejí prvky, které bylo moţné povaţovat za charakteristické pro tento ţánr. Mizí časová a místní odlehlost a neurčitost děje, schematičnost charakteru postav, ustálené vstupní a závěrečné formule, narušena je i tradiční syţetová výstavba, samozřejmostí není ani vítězství dobra nad zlem. Autorská pohádka reflektuje soudobou realitu, autor do pohádky vnáší své vlastní myšlenky, pocity a názory na společnost, do popředí se dostává osobitý vypravěčský styl jednotlivých autorŧ. Společenské i kulturní změny, které po listopadu 1989 nastaly, měly nemalý vliv také na autorsk ou pohádkovou produkci. Ta v prŧběhu 90. let zaţívá velký rozkvět. Podobně jako v jiných oblastech literatury se však vedle kvalitní pohádkové tvorby objevují i pohádky pokleslé umělecké hodnoty. Velké mnoţství rŧznorodých titulŧ odlišných kvalit vedlo vědecké pracovníky koncem 90. let a na počátku nového tisíciletí k tomu, aby vyzvedli soudobou esteticky hodnotnou pohádkovou tvorbu a pokusili se ji klasifikovat. Autorské pohádce 90. let 20. století věnuje pozornost Věra Vařejková ve své studii Česká autorská pohádka 2. S ohledem na míru uplatnění dětského aspektu si v pŧvodní polistopadové umělecky hodnotné autorské pohádkové produkci všímá dvou základních proudŧ. První skupinu tvoří texty, které se svým srozumitelným obsahem i nenáročnou formou obrací k malému dětskému čt enáři. K pohádkám tohoto
1
Viz TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, s. 69. 2 VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, 16 s. ISBN 80-7204-092-8.
5
typu řadí Vařejková nové příběhy dětmi oblíben ého zvířecího hrdiny Krtka v knize Krtek a orel od Hany Doskočilové (1996), Macourkovy pohádkové příběhy o Ţofce (1992) nebo volná pokračování Macha a Šebestové, dále připomíná pohádky Emila Šalouna ( Vodník Ţblabuňka, 1995) a Jaromíra Kincla (Rákosníček a hvězdy, 1996). Do této kategorie náleţí i pohádky vyprávěné tatínkem – Tatínku, ta se ti povedla (Zdeněk Svěrák, 1991), Povídačky pro Kláru (Jiří Stránský, 1996) nebo Tatínkovy pohádky (Ludvík Středa, 1997). Malým dětem jsou přístupné i veršované pohádky z knih Počítání oveček (1995) a Kdo nevěří, ať tam běţí (1996) Jiřího Ţáčka nebo Pohádky ze stříbrných hor (1995) Jiřiny Salaquardové, která podle Vařejkové „vstupuje na cestu iluzivního folkloru “ 3. Vedle pohádek adresovaných malým čtenářŧm si Vařejková všímá, ţe se zde objevují texty „váţně laděné, přemýšlivé, poetické, prostřednictvím skrytých
významů
promlouvající
lidského
poslání
i
uspořádání.
Jsou
mezilidských
pro
recipienty
k závaţným vztahů
problémům
včetně
náro čnější,
jejich
vybízejí
lidského
nitra,
společenského k interpretačním
4
návratům.“ V domácím prostředí vidí Vařejková návaznost těchto pohádek na vypravěčské umění B oţeny Němcové a Václava Říhy, v mezinárodním kontextu spatřuje odkazy na tvorbu H. Ch. Andersena a O scara Wilda. Do tohoto okruhu pohádek patří ţánrově těţce zařaditelný soubor próz s prvky
pohádky
Z pohádkových
končin
(1993)
od
autorky
Ludmily
Klukanové. Vedle této knihy sem řadí Vařejková pohádkovou tvorbu dříve zakazovaných autorŧ, která se přes svŧj ranější vznik k českým čtená řŧm dostala aţ po roce 1989. Jedná se například o pohádky Jana Vladislava Co vyprávěl vítr bílé růţi , Ivana Klímy Jak hluboké je moře nebo Jana Skácela Uspávanka s Hokusajem z pohádkového souboru Uzel pohádek (Mnichov 1978; Lidové noviny, 1991). S opoţděním vyšla i pohádková kniha Modré pohádky 5 (1994) Alexandra Klimenta a Královské pohádky básníka Karla Šiktance (1991), poutavé příběhy navazující na tradici kouzelných pohádek. 3
VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s. 13. ISBN 80-7204-092-8. Tamtéţ, s. 13. 5 Většina odborné literatury, z níţ v disertační práci vycházíme (studie Česká autorská pohádka Věry Vařejkové, Tomanovy odborné publikace Současná česká literatura pro děti a mládeţ : tvorba devadesátých let 20. století, Cesty současné literatury pro děti a mládeţ – tradičnost a inovace, slovníkové heslo spisovatele Alexandra Klimenta ve Slovníku autorů literatury pro děti a mládeţ II nebo v online verzi Slovníku české literatury po roce 1945 dostupné z: www.slovnikceskeliteratury.cz), pracuje s názvem Modré pohádky pro malé i velké děti 4
6
O postihnutí trendŧ a podání typolog ie české autorské pohádkové tvorby 90. let 20. století se snaţí i současný přední literární vědec Jaroslav Toman. Toman ve své studii Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století 6 klasifikuje polistopadovou autorskou pohádkovou tvorbu na základě uţitých narativních přístupŧ. Podle n ěho se v autorské pohádkové tvorbě 90. let 20. století uplatňují tři narativní přístupy: imitativně-inovační, nonsensově parodický a imaginativní. V případě prvního typu je tradiční poetika lidové pohádky rŧzným zpŧsobem obměňována a aktualizována. Autoři pohádek vesměs dodrţují narativní principy lidové pohádky, avšak do příběhu vnášejí aktuální prvky, které často souvisejí s jejich osobními zkušenostmi a názory. Takto pracuje s lidovou pohádkou například jiţ zmiňovaná Jiřina Salaquardová ve svých Pohádkách ze stříbrných hor (1995), Ivona Březinová v pohádkové knize Jak to bylo dál (1999), jeţ je volným pokračováním známých lidových pohádek. Imitativně-inovační přístup k lidové látce spatřuje Toman i v Dřevorubeckých pohádkách (1999) Iva Stehlíka. V souvislosti s tímto typem autorské pohádky vymezuje Toman skupinu pohádek, v nichţ dochází k demytizování pohádkových postav. V ladovské linii pohádek tvoří autoři jako Ilona Borská ( Mokřejšové, vodníci z Louţe, 1990), Marie Kubátová ( Pohádky vodnického dědečka , 1990) nebo Jiří Kahoun (Ustrašená strašidla, 1999). Nonsensově-parodický typ poetiku lidové pohádky parodu je. Toman si všímá, ţe pro tyto pohádky je charakteristické absurdní a paradoxní vidění světa, prolínání reality a fantazie, častá oscilace mezi poh ádkou a příběhovou prózou ze ţivota dětí. Dŧleţitou roli v nich hraje také fantazie, hra a improvizace, představové asociace a mimo jiné i komika , velmi často zaloţená na slovních hříčkách. Projevy nonsensově-parodického narativního přístupu spatřuje Toman například ve fantaskních groteskách Petra Chudoţilova ( Na velrybě, 1990), v pohádkách Aloise Mikulky ( O jelenovi s kulometem a jiné zkazky a pohádky (zejména pro vydání z roku 1994). V disertační práci uţíváme pouze označení Modré pohádky, dedikaci „pro malé i velké děti“ nepovaţujeme v případě vydání z roku 1994 za součást názvu díla, nakladatel ji neuvádí ani v tiráţi, ani na přebalu knihy. 6 TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 47–53. ISBN 80-903339-0-7.
7
pro trampy, zlatokopy, stopaře, cestovatele a milovníky táboráků, 1996), Miloslava Jágra ( Jak zrzci udělali tmu, 1992), Patrika Ouředníka ( O princi Čekankovi, jak putoval za princeznou, a o všelijakých dobrodruţstvích, která se mu přitom přihodila, 1993), Františka Nepila ( Pohádková lampička , 1993), Ivana
Vyskočila
(Malý
Alenáš,
1997)
nebo
Miloše
Macourka
(Mach
a Šebestová na prázdninách, 1993; Mach a Šebestová za školou, 1998). Podobně jako Vařejková i Toman si všímá sílícího postavení tatínka v roli vypravěče. „Tatínkovské pohádky“ jsou opět zastoupeny poutavým vyprávěním Zdeňka Svěráka Tatínku, ta se ti povedla (1991), Tatínkovými pohádkami (1997) Ludvíka Středy nebo Povídačkami pro Kláru (1996) Jiřího Stránského. Poslední typ autorské pohádky , který Toman ve své studii Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století vymezuje, označuje jako imaginativní. Autorské pohádky imaginativního typu reprezentují významově zvrstvené,
recepčně
metaforikou,
náročné ,
symbolikou
a
poetické
texty
alegoričností,
vyznačující
přinášející
se
bohatou
závaţná
poselství
o vnitřním i vnějším světě moderního člověka a vyjadřující odvěké lidské touhy a přání. Svým obsahem i formou nezřídka odkazují na pohádkovou tvorbu H. Ch. Andersena a Oscara Wilda Imaginativní typ autorské pohádky 90. let odpovídá pohádkám, jeţ Vařejková ve své práci Česká autorská pohádka definovala jako „náročněji koncipované, sémanticky zvrstvené aţ parabolick é texty, orientované k dětem staršího věku i ke čtenářům dospělým.“ 7 Vedle
děl,
k imaginativní
která
Vařejková
pohádkové
tvorbě
ve
své
studii
baladicky
zmiňuje,
laděnou
řadí
Toman
pohádkovou
prózu
Tomáše Pěkného Havrane z kamene... (1990) inspirovanou textem Malá čarodějnice Otfrieda Preusslera, rozsáhlé pohádkové prózy Evy Hudečkové z knihy V moci kouzel (1999) nebo Babiččiny pohádky (1997) Marcelly Dostálové.
Ze
samizdatového
souboru
Uzel
pohádek
k
imaginativním
pohádkám inklinuje i metaforický příběh Ivana Klímy Jak hluboké je moře . V souvislosti postmoderní
7
s imaginativním prózy
Luisy
typem
Novákové
aut orské Sestra
pohádky volavek
připomíná
(1997)
VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s. 12. ISBN 80-7204-092-8.
8
a
také
Kámen
vládců (1997), které inklinují k ţánru fantasy a představují kontaminaci
pohádek,
pověstí
a
rytířského
románu“ 8.
„ţánrovou
Imaginativní
podobenství čerpající z pohádkových i mytických látek př ináší kniha Duhová jiskra (1998) Daniely Fischerové.
8
ŠUBRTOVÁ, Milena. Luisa Nováková. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Poslední změna 5. 12. 2008. [cit. 10. 8. 2015]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1382
9
1.2 CÍLE A TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE Disertační práce vychází z klasifikace Jaroslava Tomana ve studii Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století 9 a zaměřuje se na imaginativní typ české autorské pohádky 90. let 20. století. Vedle imaginativních pohádek vytvořených v posledním desetiletí minulého století věnujeme pozornost imaginativním pohádkám, jejichţ vznik sice spadá do dřívějšího období, ale na českém kniţním trhu se poprvé objevily aţ po roce 1989. K autorské pohádce při stupujeme na základě definice Jaroslava Tomana uvedené v jeho práci Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury (Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 1992). Tomanovo vymezení n ám umoţní zařadit k autorské pohádce i díla s přesahem k jiným literárním ţánrŧm. Na rozdíl od lidové pohádky je pohádka autorská povaţována za tvorbu intencionální, tj. psanou záměrně pro děti (Lederbuchová, 2002). V disertační práci si však budeme všíma t faktu, ţe autoři moderních pohádek se stále častěji obracejí ke čtenářŧm vyspělejším; hran ice mezi literaturou pro děti a dospělé se tak postupně stírá. V
současné
nejrŧznějších
literatuře
literárních
sledujeme
ţánrŧ.
Tato
výraznou
ten dence
se
tendenci intenzivně
k
mísení projevila
i v literatuře pro děti a mládeţ. Pro literární tvorbu po roce 1989 je prolínání základních rysŧ jiných ţánrŧ s ţánrem pohádky velmi charakteristické. Vlivem nápaditého prolínání jednotlivých ţánrŧ vznikají texty, které jsou v některých případech ţánrově velmi těţce zařaditelné. Kontaminace literárních ţánrŧ a rozostření věkových hranic adresáta v souvislosti s ţánrem pohádky není v české literatuře ojedinělým jevem. Stírání ţánrových a věkových hranic v dŧsledku vývoje ţánru pohádky ve 40. letech 20. století si všímá Luisa Nováková ve své monografii Proměny české pohádky (K historii ţánru pohádky ve čtyřicátých letech dvacátého století) 10. K pozoruhodné tvorbě 40. let 20. století, která se pohybuje na 9
TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 47– 53. ISBN 80-903339-0-7. 10 NOVÁKOVÁ, Luisa: Proměny české pohádky (K historii ţánru ve čtyřicátých letech dvacátého století). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 196 s. ISBN 978-80-210-5026-6.
10
hranici mezi pohádkou, pov ěstí nebo povídkou a je schopna oslovit nejen dětského recipienta, ale i dospělého, řadí například Pohádky starého rákosí (1942) od Františka Heřmánka, Kolovrat (1944) Zdeňka Vavříka nebo kníţku U krále Vendelína (1950) Klementa Bochořáka. Nejednotné z hlediska určení adresáta jsou i poetické pohádky Princezna z kapradí (1940) Karla Schulze. Mísení literárních ţánrŧ a tendence oslovit zralejší recipienty v rámci autorské pohádkové tvorby se projevila také v 60. letech, vzpomeňme například na pohádky Jana Wericha z knihy Fimfárum (1960, přeprac. 1963, úplné vydání 1968). Inklinace autorské pohá dky ke zkušenějším recipientŧm a přesahy pohádky do jiných ţánrových oblastí sílí v české literatuře v 90. letech 20. století. Ke
kontaminaci
literárních
ţánrŧ
s ţánrem
pohádky
a
k
nárŧstu
sémanticky náročnějších autorských pohádek, které se obracejí ke zr alejším dětským recipientŧm a oslovují také dospělého čtenáře, analogicky dochází ve slovenské o vzrŧstajícím
literatuře počtu
po tzv.
roce
1989.
„dvojadresných
Zuzana
Stanislavová
rozpráve k“
(pohádky
hovoří Jána
Uličianského, Petra Karpinského, Daniela Heviera, Jána Milčáka, Daniela Pastirčáka atp.) ve studii Slovenská rozprávka a rozprávkari po roku 1989 11. Současnou slovenskou autorskou pohádk ou se zabývá Brigita Šimonová, ve stati Fantastika rozprávky ako významový a estetický fenomén – prienik lyrického fenoménu do autorskej rozprávky 12 se zamýšlí nad charakteristikou ţánru. Za domina ntní a konstantní znak ţánru pohádky povaţuje fantastiku produkt lidské fantazie a intelektu, kter ý odráţí náš vztah k realitě. Šimonová si všímá, ţe současná slovenská autorská pohádková tvorba velmi často staví na kreativnosti jazyka. Tyto pohádky, které mimo jiné vyuţívají „detskú hravosť, ale aj intelektuálnu hru spojenú s hrou fantázie, ktorá vyv oláva osobitý emotívný pohyb, na konci ktorého je metafora“ , označuje jako „imaginatívne rozprávky“ 13. 11
STANISLAVOVÁ, Zuzana. Slovenská rozprávka a rozprávkari po roku 1989. In Visnyk of the Lviv University, Series Philology. Ukraine 2009, 48(4), s. 84–91. 12 ŠIMONOVÁ, Brigita. Autorská pohádka (Fantastika rozprávky ako významový a estetický fenomén – prienik lyrického fenoménu do autorskej rozprávky). In: Současná slovenská literatura pro děti a mládeţ: (antologie). 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2006, s. 75– 83. ISBN 80-7368-206-0. (Vyšlo také jako součást publikace Ţáner v pohybe : Reflexie o rozprávke; 1994) 13 Tamtéţ s. 76. Termín „imaginativní“ je obdobně uţíván také v souvislosti s typologickou klasifikací české
11
Společným
jmenovatelem
jednotlivých
časových
mezníkŧ,
v nichţ
dochází v souvislosti s ţánrem pohádky ke kontaminaci literárních ţánrŧ a ke sbliţování mez i literaturou pro děti a dospělé, je umělecké hledání nových cest pohádky, k němuţ dochází také v dŧsledku politických a kulturních proměn společnosti. Autorskou pohádku 90. let 20. století klasifikujeme podle Tomanovy studie Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století 14.
Autor v ní
navazuje na studii Věry Vařejkové Česká autorská pohádka (CERM, Brno 1998) a na svoji publikaci Současná česká literatura pro děti a mládeţ : (tvorba devadesátých let 20. století) 15. Typologická klasifikace autorsk é pohádky 90. let 20. století J aroslava Tomana však naráţí na mnohá úskalí, hranice
rozlišovaných
typŧ
pohádek
jsou
velmi
vágn í.
Tento
fakt
si
uvědomuje i Toman, propojení narativního přístupu imitativně -inovačního s nonsensovým a imaginativním odhaluje v díle Emila Šalouna Pohádky na celý den (1995). V závěru studie Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století se Toman vyjadřuje k typologii takto: „Typologickou klasifikaci autorské pohádky 90. let povaţujeme za přibliţnou. Jejím kriteriálním východiskem je dominance určitého narativního přístupu a poetiky.“ Primárním
cílem
naší
práce
je
poukázat
na
významné
16
postavení
imaginativních pohádek v literatuře a na prostupnost jednotlivých typŧ autorských pohádek, které Toman v rámci české autorské pohádkové tvorby 90. let 20. století rozlišuje. Cílem práce je mimo jiné ukázat, ţe imaginativní, nonsensově-parodické a imitativně -inovační narativní zpŧsoby se prolínají a ţe zařazení konkrétních pohádkových knih k jednotlivým typŧm není zase tak jednoznačné, jak se mŧţe na první pohled ze studie Jaroslava Tomana zdát. autorské pohádkové tvorby 90. let. 20. století – viz studie Jaroslava Tomana Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. 14 TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 47– 53. ISBN 80-903339-0-7. 15 TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládeţ: (tvorba devadesátých let 20. století). Brno: CERM, 2000, 31 s. ISBN 80-7204-170-3. 16 TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 52. ISBN 80-903339-0-7.
12
Vybraná
imaginativní
pohádková
tvorba
je
v disertační
práci
analyzována zejména z hlediska vztahu k pohádce lidové. Specifikovat vztah imaginativní autorské pohádky a pohádky lidové se poku síme na základě prozkoumání motivŧ, které se v autorských pohádkách imaginativního typu často
opakují.
Pozornost
bude
věno vána
také
postavám,
vypravěči
a adresátovi. Všímat si budeme i vazeb imaginativ ní autorské pohádky 90. let 20. století k předchŧdcŧm imaginativní autorské pohádky, k tvorbě H. Ch. Andersena a Oscara Wilda. Většina autorŧ, jejichţ pohádkové tvorbě se budeme v práci věnovat, má za sebou dlouhodobé literární zkušenosti (zejména v oblasti literatury pro dospělé). K analýze imaginativních poh ádek se proto snaţíme přistupovat komplexně a neopomíjíme další literární tvorbu jednotlivých autorŧ. Prostřednictvím
analýzy
vybraných
pohádkových
děl
se
pokusíme
poukázat také na problémy související s vymezením ţánru pohádky. Členění
kapitol
vychází
ze
základních
charakteristických
rysŧ
analyzovaných pohádek. V dílčích kapitolách přibliţujeme imaginativní pohádkovou
tvorbu
podobných
atributŧ
a
intencí,
přihlíţíme
zejména
k literární funkci pohádek, a to ve vztahu k pŧvodní funkci ţánru pohádky. Na vzájemné souvislosti imaginativní pohádkové tvorby jednotlivých autorŧ se snaţíme upozornit také napříč vymezenými kapitolami. V kapitole Ve stopách lidového vypravěčství jsou analyzovány pohádky Karla Šiktance; vedle Královských pohádek (Albatros, 1994) se zaměřujeme na pohádkovou knihu O dobré a o zlé moci (Albatros, 2000). novější
prozaické
pohádkové
tvorby
připomínáme
dílo
Z autorovy
Hrad
svícen
(Karolinum, 2009). Následující kapitola Pohádka jako nástroj dobové kritiky představuje prozaickou imaginativní pohádkovou tvorbu z antologie Uzel pohádek (Lidové noviny, 1991). Pozornost je věnována cyklu pohádek Co vyprávěl vítr bílé růţi Jana Vladislava, pohádce Strom lidoţrout Alexandra Klimenta a pohádce Jak hluboké je moře Ivana Klímy. V této kapitol e analyzujeme také Klimentovy Modré pohádky (Český spisovatel, 1994) a Klímovo dílo Jak daleko je slunce (Hynek, 1995; Portál, 2011), do nichţ autoři své pohádky z antologie Uzel pohádek zařadili. 13
Pohádková balada Havrane z kamene… (Albatros, 1990) Tomáše Pěkného je přiblíţena v části Od epiky k lyrice. V poslední kapitole s názvem Návrat k přírodě a k základním lidským hodnotám v imaginativní pohádkové tvorbě autorek analyzujeme ekologické pohádky Ludmily Klukanové Z pohádkových končin (Arca JiMfa, 1993), sociálně
zaměřené
Babiččiny
pohádky
(Vade
Mecum,
1997)
M arcelly
Dostálové a rozsáhlé pohádkové prózy z knihy V moci kouzel (Ikar, 1999) Evy Hudečkové. První tři kapitoly se věnují zejména imaginativní pohád kové tvorbě normalizací
proskribovaných
autorŧ :
tvorbě,
která
vznikla
v období
60. a 70. let, avšak oficiálního kniţního vydání s e u nás dočkala aţ po roce 1989.
Poslední
kapitolu
tvoří
imaginativní
pohádková
tvorba
autorek
vytvořená v 90. letech minulého století. Imaginativní pohádky autorek mají svá specifika, pozornost jim proto věnujeme v samostatné kapitole. V analytické části disertační práce vycházíme z prvního kniţního vydání vybraných děl a snaţíme se je konfrontovat s případným dalším edičním zpracováním.
Knihu
Havrane
z kamene…
Tomáše
Pěkného
srovnáváme
s dílem Malá čarodějnice Otfrieda Preusslera (1. české vydání: SNDK, 1964) , jímţ
se
Pěkný
nechal
Havrane z kamene… divadelní,
literární,
inspirovat,
(Praha
a
2007),
se
kterou
audiovizuální
stejnojmennou poskytla
agentura.
divadelní
společnost
V souvislosti
se
hrou
DILIA, starší
imaginativní pohádkovou tvorbou přihlíţíme také k samizdatovým vydáním obsaţeným v knihovním fondu knihovny Libri Prohibiti; činíme tak v případě Modrých pohádek Alexandra Klimenta.
14
2
ANALYTICKÁ ČÁST
2.1 VE STOPÁCH LIDOVÉHO VYPRAVĚČSTVÍ Pro imaginativní pohádkovou tvorbu je charakteristický blízký vztah k lidové pohádce, zejména k pohádce kouzelné. Výběrem postav, prostředí i zvoleným typem vypravěče mají k tradičním pohádkám k ouzelným velmi blízko pohádky Karla Šiktance. Kapitola Ve stopách lidového vypravěčství představuje s ohledem na další autorovu tvorbu pro děti a mládeţ Šiktancovu prozaickou imaginativní pohádkovou tvorbu . V rámci této kapitoly jsou analyzovány Královské pohádky (Albatros, 1994) a pohádkový soubor O dobré a o zlé moci (Albatros, 2000). Přihlíţíme také k autorově novější pohádkové knize Hrad svícen (Karolinum, 2009) .
2.1.1 Od nonsensu k imaginaci (Pohádková tvorba Karla Šiktance ) Karel Šiktanc ( 1928) se do české literatury zapsal jako básník, překladatel a v neposlední řadě jako autor pohádek. I maginativní pohádku 90. let 20. století reprezentují Šiktancovy
Královské pohádky
(Albatros, 1994)
i pohádkový soubor O dobré a o zlé moci (Albatros, 2000). Obě knihy patří k tomu nejhodnotnějšímu, co pohádková tvorba po roce 1989 nabízí. Právem si získaly obdiv čtenářŧ, mnohá ocenění 17 a uznání ze strany odborníkŧ. „Je nepopiratelné, ţe Královskými pohádkami a následujícím svazkem O dobré a o zlé moci nejenom vstoupil do kon textu posledního dvacetiletí české literatury pro děti a mládeţ jeden z našich významných básníků, ale ţe jeho vstup patří k těm nejvýraznějším a nejkvalitn ějším. Dá se předpokládat, ţe i větší časový odstup potvrdí zařazení Šiktancových pohádek mezi to ne jlepší, co na půdě našeho moderního pohádkářství vyrostlo.“ 18
17
V roce 1994 obdrţely Královské pohádky Zlatou stuhu v kategorii za literární text, ilustrace Františka Skály ml. i kniţní typografii Vladimíra Vimra. Za textovou i výtvarnou část byl v roce 2000 oceněn Zlatou stuhou i pohádkový soubor O dobré a o zlé moci. 18 NOVÁKOVÁ, Luisa. Básnické pohádky Karla Šiktance. Dvojí zastavení. In: Literatura pro děti a mládeţ na začátku tisíciletí (Kontexty, problémy, trendy). Praha: Obec spisovatelŧ, 2009, s. 118. ISBN 978-80-904218-3-7.
15
Vznik většiny pohádek z obou souborŧ se však datuje do dřívějšího období. Královské pohádky byly napsány jiţ v ro ce 1968, přišly ovšem na svět v nevhodnou dobu. Ivanem Skálou, komunistickým kritikem a teoretikem kultury,
byly
Šiktancovy
pohádky
odmítnuty,
neboť
podle
jeho
slov
nedosahovaly „potřebné umělecké hodnoty“ . Některé další pohádky utvářel „nepohodlný“ autor pro rozhlasové a televizní zpracování a uváděl je pod jmény Milena Medová (zaměstnankyně archivu Čes ké televize) a Eva Králová (redaktorka nakladatelství MONA). V 70. a 80. letech 20. století se Karel Šiktanc obracel k pohádkám poměrn ě často. Jeho rukou bylo napsáno velké mnoţství scénářŧ a námětŧ k pohádkám, řada z nich se však kniţního zpracování nedočkala. Pohádkovou tvorbu Šiktanc neopouští ani v posledních letech, od roku 1990 vznikají nové pohádkové příběhy, které jiţ publikuje pod svým jménem. Z nedávné autorovy pohádkové činnosti lze připomenout knihu Hrad svícen (2009). Vedle rozsáhlých prozaických pohádek je Karel Šiktanc autorem také několika veršovaných knih pro děti - Pohádky chudé na řádky (1962), Kapela pana Anděla (1965), Haló, tady je jaro ! (leporelo pro děti, 1985, pod jm. Vladimír Pistorius), Spadl buben do kedluben (výbor, 2005).
Ilustrace Aloise Mikulky k výboru Spadl buben do kedluben (Karolinum, 2005)
16
Na rozdíl od imaginativních prozaických pohádek, které svým rozsahem i obsahem kladou na čtenáře značné poţadavky, se veselé a hravé veršovánky zaloţené na nonsensu obrací k těm nejmenším dětským čtenářŧm. „Karel Šiktanc vstupoval do dětské literatury cel kem přirozeně verši – a to verši příkladně hravými, v nichţ radost z ry tmu a jiskřivého rýmování dokonale ladila s dětským smyslem pro radost ze slova i z veselí. Královské pohádky míří v tomto smyslu někam jinam: to nejsou příběhy pro pobavení, to nejsou rozprávky okořeně né vtipem a lehkými nápady[…] V Královských pohádkách je Šiktanc stejným básníkem českého osudu 19. A to právě tím, ţe neopakuje stará známá témata a motivy, ţe pro ně nalézá nový výraz a nový patos. Královské pohádky jsou pohádkově patetické, a právě jako pohádky také tak mohou docela samozřejmě vyznívat.“ 20 Ačkoliv ţánr pohádky v literatuře zakotvil primárně u dětských čtenářŧ předškolního a mladšího školního věku, nelze říci, ţe prozaické pohádky Karla Šiktance jsou pro tyto věkové skupiny čtenářŧ vhodné. Přestoţe nakladatelství Albatros dedikuje Královské pohádky čtenářŧm od 8 let a knihu O dobré a o zlé moci dokonce čtenářŧm od 7 let, pro svŧj rozsah i závaţná sdělení, která jsou skrytá za bohatou metaforikou, jsou některé pohádky určeny
spíše
Šiktance,
recipientŧm
reţisérka
starším.
audiozáznamŧ
Jaroslava pohádek
Šiktancová, z cyklu
snacha
Královské
Karla
pohádky
a O dobré a o zlé moci, se k adresátovi vyjadřuje takto: „Já si myslím, ţe určitě to nejsou pohádky pro úplně malé děti. Můj tip by byl rodiče a děti kolem deseti let. Rodiče všeho věku a děti tak kolem deseti, mezi desátým a patnáctým rokem. V podstatě bych řekla, ţe kdyţ děti začnou psát veršíky nebo samy psát poezii, a úplně ještě neodrostly pohádkám a dětským kníţkám. Tak tam by tahleta četba mohla být zajímavá." 21 Ke zralejším recipientŧm se obrací i ilustrační doprovod prozaických pohádek. Veselé a nejmenší m dětem srozumitelné obrázky Mil oslava Jágra (Pohádky chudé na řádky 1962, Kapela pana Anděla 1965) a Aloise Mikulky (Spadl buben do kedluben 2005), které doprovázely vtipné Šiktancovy 19
Zdeněk Heřman srovnává pohádky Karla Šiktance s autorovou sbírkou Český orloj. HEŘMAN, Zdeněk. Básník a pohádka. Tvar, 1994, 5(8), s. 23. ISSN 0862-657X. Dostupné také z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Tvar/5.1994/8. 21 FALTÝNEK, Vilém. Pohádky Karla Šiktance. In: Rádio Praha [online]. 30. 5. 2010. [cit. 20. 9. 2011]. Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/knihy/pohadky-karla-siktance 20
17
veršovánky, vystřídaly snové imaginativní ilustrace Františka Skály ml. Výtvarná stránka Královských pohádek i knih O dobré a o zlé moci a následného pohádkového cyklu Hrad svícen zcela odpovídá atmosféře textové sloţky jednotlivých pohádkových s ouborŧ. Obrázky Františka Skály ml. rozvíjí lidskou fantazii a nemusí podobně jako ilustrace Jiřího Trnky vţdy vyhovovat všem dětským vnímatelŧm, naopak mnohdy osloví spíše recipienty z řad dospělých.
Vlevo nahoře: obálka výboru Spadl buben do kedluben (Karolinum, 2005) s ilustracemi Aloise Mikulky; ostatní: obálky prozaických pohádek Karla Šiktance s ilustracemi Františka Skály ml.
18
Originální prozaické pohádkové příběhy přicházejí v momentu, kdy jejich tvŧrce je jiţ zkušeným spisovatelem – básníkem. Autor ovo směřování k pohádkám vysvětluje básník a literární historik Petr Hruška takto: „Jako by u Šiktance k těm pohádkám nějak logicky dojít muselo… Jeho tvorba vţdy v sobě nesla určité mýtotvorné gesto, vţdy byla zaujata hledáním základu a původu[…] […] Šiktanc velmi často ve svém zpracování tenduje přímo k symbolu a
mytologické názornosti, k podobenství a alegorii, které jsou
ovšem vlastní také pohádkám. […] “ 22 Šiktancova poezie pro dospělé a prozaická pohádková tvorba je velmi úzce provázána a vykazuje v mnohém společné rysy. Poetika obou literárních forem nabízí básníkovi podobné moţnosti pro vyjádření vlastních myšlenek a pocitŧ. Na spjatost pohádky a poezie nás upozorňuje sám autor: „Myslím, ţe pohádka je sesterská oblast poezie, mají mnoho blízkého. Oba ţánry vycházejí z touhy pojmenovat věci v základních podobách [...] “ 23 Dále Šiktanc o své tvorbě říká: „Pohádky patří k poezii, a ten můj básnický svět, který je plný bájí, mýtů a pověr, má k pohádce dost blízko.“ 24 Autorŧv smysl pro magické a snové výjevy, úctu k tajemnosti, k záhadám a všemu neznámému vidí Petr Hruška jako dal ší dŧvod Šiktancovy inklinace k pohádkové tvorbě. Také on hledá souvislosti mezi Šiktancovou tvorbou básnickou a pohádkovou, v obou případech si všímá vyuţití autorova stěţejního tématu, tématu paměti. Téma dějinn ých tradic a kulturní paměti, k němuţ se samizdatoví a exiloví autoři obracejí zejména v období „vlády zapomnění“ 25, je pro Šiktancovu básnickou tvorbu vlastní jiţ od 60. let a doprovází jeho poezii i v letech následujících. Básník toto téma neopustil ani v tvorbě pohádkové: „Nejen v básních, ale i v pohádkách je zachycen přírodní, historický i mýtický čas. Tak jako např. básně ze sbírky Adam a Eva (1968) mají podobu modliteb či zaříkání, i v pohádkách se objevu jí náznaky modlitby, zvolání k Bohu, tradice a řád tradiční vesnic e, křesťanské
22
HRUŠKA, Petr a František KNOPP. Někde tady: český básník Karel Šiktanc. 1. vyd. Brno: Host, 2010, s. 273. Tváře české literatury; sv. 2. ISBN 978-80-7294-377-7. 23 ŠIKTANC, Karel. Kdo píše verše, trápí se. Práce, 1995, 51(123). Péčko [příloha], s. 5. ISSN 0231-6374. 24 ŠIKTANC, Karel. Pohádky patří k poezii: Rozhovor nad novou sbírkou veršŧ Karla Šiktance. Dobrý večerník, 1994, 2(188), s. 9. ISSN 1210-7794. 25 Označení normalizace podle Milana Kundery.
19
i předkřesťanské archetypy. Stejně jako v li dové pohádce jsou tyto motivy a symboly i v Šiktancových pohádkách zřejmé.“ 26 Téma paměti sdruţuje Šiktancovy autorsk é pohádky s pohá dkou lidovou. V obou případech je zřetelná úcta a respekt ke všemu dávnému a letitému. Starý řád, zvyky a tradice, staří lidé i staré věci představují pro Šiktance posvátné hodnoty a v jeho tvorbě se stávají dŧleţitým hybatelem děje. Obhajobou stáří je poh ádka Království krasavic (KP 27). Odsouzena je v ní královna, která odmítá přijmout stáří, a proto je krutá na své okolí. Autor v pohádce nenásilným zpŧsobem poukazuje na pomíjivost lidského mládí a krásy; stává se zastáncem stáří a prostřednictvím postavy starého malíře čtenářŧm v pohádce sděluje, ţe stáří není ţádná pohana, ale přirozená součást lidského ţivota. Téma paměti se často vyskytuje ruku v ruce s vlasteneckou tematikou. Tak je tomu například v pohádce O králi Jasnozřivém a slepci převozníku (KP), kde starý, moudrý slepec, který miluje svoji rodnou zem, odmítá vzdát hold vítěznému panovníkovi těmito slovy : „,K čemu je nám boj? ʻ“ A rychle dodal – jako by se bál, ţe ho král zbaví troufalého slova: „,Máme uţ zemi velkou. Snad větší neţ nám třeba... Však nezbytno je pečovati o ni! Orat. A sít. A zvelebit ji celou, aby jen nerostla do dálky, do šířky – ale i do krásy, jak učili nás otci. Neb země, která doposud nám matkou, stane se brzy – zanedbaná – nevlídnou macechou, nenajdem -li si pro trvalý boj dost času na ni, jak jí právem patří! ʻ“ (KP, s. 77) Láska a úcta k obyčejným věcem a k lidem s čistým a dobrým srdcem, oslava všedních událostí kaţdodenního ţivota a další hodnoty charakteristické pro díla autorŧ tvořících kolem časopisu Květen se do a utorovy pohádkové tvorby také výrazně promítají. V duchu poetiky „ poezie všedního dne“ nahlíţí Šiktanc na svět ze zdola, všímá si detailŧ a maličkostí kolem sebe, dokáţe ve
26
NÁVRATOVÁ, Ester. Sondy do pohádek Karla Šiktance: (dílčí analýza). Brno, 2006. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, s. 46. 27 ŠIKTANC, Karel. Královské pohádky. 1. vyd. Praha: Albatros, 1994. ISBN 80-00-00262-0. (Dále jen KP)
20
svém díle poukázat na jejich význam, a tak tyto zdánlivě bezvýznamné maličkosti z prašného prostředí všednosti vyzdvihne opět na výslunní. „JSOU MÍSTA NA SVĚTĚ, kde jak by den co den byla jen neděle... kde všecko v krajině čistotně prostřeno a v tiché rovnováze nebíčko i zem... kde šeptem chodí voda a šeptem ptačí křik … takţe kdo o nich, o těch místech, ví, jako by našel poklad: má kam se utéci, kdyţ chce být chvíli sám – ať s radostí či s ţalem. A nemyslete: místa jsou to obyčejná. Praţádný přepych. Ani div... třeba jen dlouhatánská louka – od kraje do kraje huňatý trávníček – a za ní modrý les, vzpřímený, v pozoru, jak bys ho vystříhal z bledého obzoru… a ještě v poli stoh... a ještě uprostřed v té husté zeleni tři statné javory, košaté, vysoké, skoro aţ do nebe, v nichţ vrţe povětří a starodávné dřevo. “ (ODZM 28, s. 33) Inklinací ke všednostem a nepatrnostem se Šiktancova tvorba blíţí tvorbě Karla Čapka. T aké Čapek si ve své literární tvorbě pro dospělé i děti všímá obyčejných lidí a zdánlivě malých věcí a odkrývá jejich hodnotu. Následující slova Václava Černého, kterými komentuje Čapkovu tvorbu, lze aplikovat i na Šiktancovy prozaické pohádky: „Je to jako v té pohádce: pokorná, odstrk ovaná věcička Popelka, které je upírán podíl na slávě ţivota, je povznesena se smetiště a usazena na trůn.“ 29 Přes tyto podobnosti jsou autorské pohádky obou spisovatelŧ velmi vzdálené, kaţdý z autorŧ totiţ k odhalení hlubokých ţivotních pravd uţívá jiné prostředky. Zatímco Čapek ve
svém
Devateru
pohádek
(1931)
poukazuje
na
význam
všedního
prostřednictvím odlehčeného humorného stylu vyprávění, Šiktancovy pohádky zŧstávají přes občasný výskyt jemného humoru spíš e v rovině váţné a přes autorskou originalitu více tíhnou k pohádkám lidovým. Dŧleţitou inspirací se pro Šiktancovu básnickou i pohádkovou tvorbu stává okouzlení jeho vlastním dětstvím. Středočeský venkov, kde Šiktanc 28
ŠIKTANC, Karel. O dobré a o zlé moci. 1. vyd. Praha: Albatros, 2000. ISBN 80-00-00868-8. (Dále jen ODZM) 29 ČERNÝ, Václav. Karel Čapek. Praha: Fr. Borový, 1936, s. 25. Postavy a dílo; sv. 6.
21
vyrŧstal, výrazně ovlivnil celou auto rovu tvorbu. Také v pohádkách je zřejmá autorova
láska
k
venkovskému
prostředí
a
k
přírodě.
Šiktanc
svými
pohádkami vybízí čtenáře k harmonickému s ouţití s přírodou. Příroda je v pohádkách Karla Šiktance velmi často personifikována, Šiktanc jí přisuzuje vyšší moc a dává jí rŧzné podoby. Tak například v pohádce O králi, který nikdy neplakal (KP) se setkáváme s mocným Pánem skal a jeho dcerou Hromničkou, v pohádce Královna s vlčí tváří (KP) vystupuje Vládce hor a lesŧ,
pohádka
O
Králi
Jasnozřivém
a
slepci
pře vozníku
(KP)
zase
představuje čtenáři Královnu dešťŧ, Matku řek. Velké zastoupení mají „vládci přírody“ (pán Dešťŧ, vládce Lesŧ, paní Duha, Pán nebes, paní Bouře a její synové Hrom a Blesk atp.) také v pohádkových knihách O dobré a o zlé moci a Hrad svícen. Všechny tyto postavy autor staví nad postavy lidské, připisuje jim nadlidskou moc a sílu a zobrazuje je jako giganty, před nimiţ se lidský tvor jeví malým a nicotným. Přírodu a její zákonitosti musí
člověk
respektovat, v momentě, kdy člověk tyto zákonitosti naruší nebo přírodu přestane ctít, následuje potrestání. Li dem s dobrými úmysly a čistým a laskavým srdcem napomáhají tyto bytosti překonat překáţky a stávají se tak jejich pomocníky na jejich ţivotní pouti za láskou a štěstím. Z hlediska vztahu k lidovým pohádkám řadíme pohádkové soubory Karla Šiktance k pohádkám imaginativního typu. Šiktanc hledá inspiraci v lidových pohádkách, vyuţívá postupŧ a principŧ pŧvodních folklorních pohádek, zejména lidových pohádek kouzelných. Stejně jako v pohádkách kouzelných i v pohádkách
Karla
Šiktance
dochází
k prolínání
světa
reálného
a fantazijního s vyuţitím kouzelných motivŧ a nadpřirozených bytostí. Eva Návratová
si
ve
své
diplomové
práci
všímá,
ţe
motivy
kouzel
a nadpřirozených jevŧ v některých pohádkách Karla Šiktance chybí, nebo jsou minimalizovány. Tak tomu je například v pohádkách Král, kejklíř a hvězdář nebo Král ozvěny z cyklu Královské pohádky. V těchto pohádkách lze pak spatřovat znaky pohádek novelistických. Pohádky Karel Šiktanc staví na klasic kém principu boje dobra se zlem. Pojetí dobra a zla v Šiktancových pohád kách však nabývá jiných podob a rozměrŧ, neţ jsme zvyklí z adaptací lidových pohádek. Výrazná polarita
22
dobra a zla, která je charakteristická pro ţánr pohádky, v pohádkách Karla Šiktance mizí. Ústředním motivem pohádkových příběhŧ je putování hlavního hrdiny za smyslem lidského ţivota, většinou láskou. Cestou za štěstím však musí hrdina zdolat nejrŧznější překáţky, teprve pak je hoden své odměny. Putováním, zdoláváním překáţek a p lněním úkolŧ splňují hrdinové Šiktancových pohádek představu hrdiny lidových vyprávění. Navzdory těmto podobnostem lze v jejich ztvárnění spatřovat jisté rozdíly. V Královských pohádkách , kde dominují postavy králŧ, královen, princŧ a princezen, nezŧstáva jí charaktery postav od začátku do konce příběhu neměnné, naopak vyvíjí se, a to většinou od negat ivního k pozitivnímu. Ve srovnání s postavami lidových pohádek utváří Šiktanc ve svých pohádkách psychologicky
komplikované
postavy,
které
jsou
nositeli
kladných
i záporných vlastností. Romana Ličková ve studii Vypravěčské strategie Královských pohádek správně upozorňuje na to, ţe: „[…] postavy ztrácejí svou plochost a jednorozměrnost a získávají jistou dávku individuálnosti a psychologické
hloub ky,
v jejich
jednání
se
projevuje
určitá
míra
spontaneity, emocionality a řekněme bezděčnosti.“ 30 V pohádkách z knihy O dobré a o zlé moci vystupují především hrdinové z řad lidu a k napravení charakteru negativních postav dochází spíše zřídka. Nestálost a komplikovanost charakteru posta v je však v textu naznačována a jejich chladnost a zatvrzelost bývá mnohdy omluvena trpkým, avšak zaslouţeným osudem: „,Můj otec není zas tak zlý. Ubliţuje jen proto, ţe mu smutno.ʻ“ (ODZM, s. 60) Negativní lidské vlastnosti jsou spojovány zejména s postavami z vyšší společnosti (s postavami králŧ a královen, kníţat, starostŧ,…). Jejich pýcha a moc je zaslepuje a je příčinnou nesprávného, často krutého jednání, po němţ vţdy následuje trest (unesení dcer, zakletí dcer, smrt nejbliţšíc h apod.). Trest pocházející z vyšší instance je o to závaţnější, ţe nebývá spáchán na viníkovi přímo, ale velmi často na jeho blízkých. Prolomit kletbu a odčinit tak svoji chybu se viníkovi samotnému podaří málokdy (např. v pohádkách O králi, 30
LIČKOVÁ, Romana. Vypravěčská strategie Královských pohádek. In: URBANOVÁ, Svatava a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce). Olomouc: Votobia, 2004, s. 101. ISBN 80-7220-185-9.
23
který nikdy neplakal , O králi Jasnozřivém z KP), většinou je záchrana ponechána na hrdinovi z řad lidu. Zatímco zlo přisuzuje autor převáţně postavám bohatým a mocným, postavám z řad šlechty nebo z vyšší společenské vrstvy, hrdinství je schopen většinou pouze chudý a obyčejný člověk z lidu. Ve srovnání s královskými a kníţecími postavami bývají lidoví hrdinové v Šiktancových pohádkách aţ příliš idealizovaní. Schematické rozčleňování dobra a zla podle sociální příslušnosti postav se výrazněji projevilo v pohádkovém souboru O dobré a o zlé moci. Nováková o Šiktancových postavách mocnářŧ tvrdí: „I kdyţ Šiktanc v některých z Královských pohádek zachytil i opravdu plastické postavy panovníků, daleko častěji, a v druhé knize je to prakticky pravidlem, se jeho mocnáři stávají spíše karikaturou člověka, symbolem nadutosti, mnohdy spojené s hloupostí, a bezdůvodné kru tosti. Tato typologie přitom nejednou směřuje aţ ke kli šé – a podle mého soudu patří k tomu málu, co se dá pohádkám Karla Šiktance vytknout.“ 31 Vedle postav lidských se v prozaických pohádkách Karla Šiktance setkáváme
s postavami
nadpřirozenými.
Klasické
pohádkové
bytosti
z kouzelných lidových pohádek, jako jsou čerti, víly, skřítkové, jezinky, čarodějnice atp., však u Šiktance nenacházíme. Pohádkovým příběhŧm Karla Šiktance vévodí především tajemné mocnosti mezi nebem a zemí, které se podílí na běhu světa a mají moţnost zasáhnout do lidského ţivota a ovlivnit tak lidský osud. I kdyţ se zpočátku jeví, ţe jsou tyto bytosti k lidskému osudu lhostejné a kruté, vyjde nak onec najevo, ţe jsou většinou na jejich straně. Jak jiţ bylo naznačeno, inspiraci pro ztvárnění těchto postav nachází Šiktanc zejména v přírodě. Jejich realizace není vţdy přímá, lidský hrdina má mnohdy moţnost s těmito mocnými přírodními vládci pouze prom louvat, aniţ by je kdy spatřil. Tajemná postava tak zŧstává čte nářŧm neodhalena, na velikost a sílu záhadné bytosti autor upozorňuje pouze prostřednictvím jejího mocného hlasu. V prozaických
pohádkách
Karla
Šiktance
poměrně
často
vystupují
kouzelné stařenky a kouzelní stařečkové symbolizující lidskou moudrost. 31
NOVÁKOVÁ, Luisa. Básnické pohádky Karla Šiktance. Dvojí zastavení. In: Literatura pro děti a mládeţ na začátku tisíciletí (Kontexty, problémy, trendy). Praha: Obec spisovatelŧ, 2009, s. 119. ISBN 978-80-904218-3-7.
24
V této podobě se mnohdy hrdinŧm představují i mocní vládci přírody (např. v pohádkách
Nejčernější
les /ODZM
a
Svatojánský
oheň/ODZM ).
Své
zastoupení zde mají také alegorické postavy jako např. Smrt ( O králi, který nikdy neplakal/KP), Dobrá moc a Zlá moc ( O dobré a o zlé moci/ODZM ) nebo personifikovaná zvířata, popř. rostliny a stromy, v nichţ dřímá duše zakleté postavy (Stříbrný a Ryšavec/ODZM, Nejčernější les/ODZM ). Svázanost s lidovou pohádkou se v pohádkách Karla Šiktance projevuje také uţitím ustálených úvodních a závěrečných pohádkových formulí. Jak Romana Ličková ve své studii Vypravěčská strategie Královských pohádek 32 uvádí, Šiktanc uţívá tři základní typy začátkŧ ke svým pohádkám. Vedle vstupních formulí, které čtenáře seznamují s časem a prostorem fiktivního světa pohádek, příp. stručně představují hrdinu příběhu, začínají Šiktancovy pohádky komunikací vypravěče se č tenářem nebo úvod čtenáře vtahuje přímo do příběhu a informace o postavách a místě děje se dovídáme později. K pŧvodnímu lidovému vypravěčství klasických pohádek odkazují zejména první dva typy začátkŧ, třetí typ začátku je pro ţánr pohádky spíše netypický . Vypravěč Šiktancových prozaických pohádek mŧţe připomínat lidového vypravěče, jehoţ cílem je být prŧvodcem a zprostředkovatelem příběhu včetně jeho morálního poslání. Podoba vypravěče v Šiktancových pohádkách je však velmi
zvláštní.
Zatímco
v lidových
pohádkách
je
dominujícím
typem
vševědoucí vypravěč, v pohádkách Karla Šiktance dochází poměrně často k jeho personalizaci. Přes tuto tendenci se na první pohled stále jeví jako vypravěč autorský. Šiktancŧv vypravěč neaktivizuje pozornost čtenářŧ pouze oslovením, ale i občasnou mystifikací, uţitím mnohovýznamových sdělení, popř. zamlčením nebo nedořečením některých faktŧ a informací, které čtenáře nutí situaci domýšlet. Šiktancŧv výběr vypravěče tedy opět zvyšuje nároky na adresáta. Projevy vypravěče v Šiktancových prozaických pohádkách nejsou příliš nápadné a jeho pozice odpovídá postavení lyrického subjektu v autorově poezii pro dospělé. 32
LIČKOVÁ, Romana. Vypravěčská strategie Královských pohádek. In: URBANOVÁ, Svatava a kol.: Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce). Olomouc: Votobia, 2004, s. 102. ISBN 80-7220-185-9.
25
Oproti vypravěčská
zpŧsobu
vyprávění
strategie
(a
tak
uţitého i
v Královských
postavení
vypravěče)
pohádkách v
se
následu jících
pohádkových souborech mírně pozměňuje. Je to dáno tím, ţe se v knize O dobré a o zlé moci i Hrad svícen do popředí dostávají vlastní dialogy postav, coţ je pro klasické pohádky spíše nezvyklé. Tendenci k dialogičnosti přičítá Martin Reissner tomu, ţ e pohádky byly pŧvodně utvářeny jako televizní, popř. rozhlasový scénář 33. Petr Hruška se však spíše kloní k variantě, ţe sklon k dialogičnosti je „Šiktancovu pojetí tvorby vlastní jiţ dlouho, daleko před vznikem většiny pohádkových textů.“ 34 Jak Hruška upozorňuje,
dialog
umoţňuje
autorovi
blíţe
nahlédnout
pod
roušku
jednotlivým postavám, vysvětlit jejich jednání a činy, a tak podat hlubší psychologické prokreslení postav. Královské pohádky i pohádkové soubory O dobré a o zlé moci a Hrad svícen představují osobité propojení prózy a poezie. Autor zŧstává básníkem i zde, kaţdé slovo i interpunkční znaménko má v textu své místo, kaţdá věta je propracovaná tak, aby vyhovovala celkovému rytmu a nenarušila plynulost toku básníkova vyprávění. Jazyková i grafická str ánka má v pohádkách Karla Šiktance
stejně
dŧleţité
postavení
jako
sloţka
dějová.
Podobně
jako
Werichovo Fimfárum nebo Čapkovo Devatero pohádek jsou Šiktancovy prozaické pohádkové příběhy oslavou českého jazyka, poukazují na krásu slova a současně dokáţou v yzdvihnout jeho význam. „A všichni hnali se a všichni dupali, aţ ve skalách to hřímalo jak bouře. Jen král byl váţný, bledší neţ kdy dřív… Obraz té dívčiny jak by ho uhranul, jak by mu navzdory a naschvál unikal… a přesladce ho vábil. Bloudili dlouho. Uţ uţ zmatení. Uţ znavení. Uţ smíření, ţe ztratili svou divukrásnou kořist. Tu se však úzká síň ve skalách sevřela! A šero šeroucí jak by se srazilo!
33
Viz REISSNER, Martin. Souznění literáta a ilustrátora. Ladění, 2001, 6(11)(1), s. 13. ISSN 1211-3484. HRUŠKA, Petr a František KNOPP. Někde tady: český básník Karel Šiktanc. 1. vyd. Brno: Host, 2010, s. 292. Tváře české literatury; sv. 2. ISBN 978-80-7294-377-7. 34
26
Stěţí se provlíkli nizounkým průsmykem… a v přítmí před nimi se náhle prostřel širý skalní dvůr, hrozivý, tem ný, jak by na krok pekla. Kolem se tyčilo tesané sloupoví. A ze stěn ukápla tu a tam slzička, jak by se kamení potilo tichou hrůzou. V králi se ztajil dech!“
(KP, s. 8.)
K pohádkové tvorbě vedla Šiktance nejen pokora před vyšší silou a jeho touha po hřejivé lidskosti, ale také smysl pro krásu slova a řeči a autorova přirozená
hravost,
kterou
uplatňuje
v
rovině
jazykové
i
významové.
V pohádkách se odráţí autorova mnohaletá zkušenost s tvorbou básnickou, ta se projevila i v souvislosti s formální úpravo u pohádek. Grafické uspořádání textu Šiktancovýc h pohádek je velmi originální a propracované, jeho prostřednictvím autor naznačuje moţnost přednesu , a tak se hlásí k ústní lidové tradici pohádek . Pohádky dokáţou zapŧsobit na recipienta nejen svým obsahem, ale i svou formou a následnou zvukovou realizací. Šiktancovy rytmizované pohádkové prózy přímo vybízejí k tomu, aby byly předčítány. Není proto divu, ţe se pohádkové knihy Karla Šiktance dočkaly audio-zpracování. Dev ět praţských hercŧ, a dokonce i sám autor věrně a v plném znění interpretují v audioknize Pohádky z roku 2006 (Karolinum) pohádkové příběhy z knih Královské pohádky i O dobré a o zlé moci. Aby reţisérka Jaroslava Šiktancová vyzdvihla t ext i básníkŧv jazyk, záměrně audiopohádky natočila b ez hudebního doprovodu a jakýchkoliv zvukŧ. Členění textu Šiktancových prozaických pohádek mŧţe připomínat verše básně, v některých pasáţích autor dokonce vyuţívá rýmu. Rým je vloţen jak do promluv post av, tak i do řeči vypravěče. Funkci rýmu v prozaických pohádkách Karla Šiktance dobře vystihla ve své diplomové práci Eva Návratová: „Vypravěčovo rýmování zpomaluje děj a zároveň do něj vnáší poetické ladění. Veršované popěvky nebo písně pohádkových postav pak ve čtenáři vzbuzují iluzi přirozeného prostředí skutečné vesnice.“ 35 Srovnáním prvního a druhého souboru prozaických pohádek Karla Šiktance 35
lze
sledovat
přibývání
lidovosti,
kouzelných
motivŧ
NÁVRATOVÁ, Ester. Sondy do pohádek Karla Šiktance: (dílčí analýza). Brno, 2006. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, s. 11.
27
a nadpřirozených postav, gradaci v uţívání osobitých autors kých prostředkŧ, ale i zesílení lyrického akcentu. Lyrizaci v pohádkách ze souboru O dobré a o zlé moci podporuje mimo jiné autorova práce s barvami i zvuky, ta je mnohem propracovanější neţ v předchozím pohádkovém cyklu. Podle slov Luisy Novákové „akcenty barevné i zvukové dotvářejí lyrickou atmosféru – a jsou rovněţ prostředkem vytváření gradace a napětí.“ 36 Dynamičnosti dosahuje autor tak, ţe uţívá rŧzné stupně barevných a zvukových odstínŧ nebo barevné a zvukové efekty záměrně staví do kontrastŧ: „TAKOVÉ TUPÉ TICHO… Taková dlouhá, neústupná tma… otevřít oči dařilo se hůř neţ pootočit hlavou. A kdyţ to Ondra přece jenom dokázal, honem je zase ulekaně zavřel: kdeco se kolem zničehonic rozţalo oslňujícím světlem! Zahlédl bílé stěny. Bílý stůl… A kd yţ si potom namáhavě zvykal – viděl i bílý kámen pod sebou, tesaný v koutě do podoby loţe. Bál se i hnout. Z křehounké plavé křídy vyrůstal kdesi nad ním zvláštní, převeliký dům… plný cest a volných prostor, plný děr a prázdných oken – plný ticha, plný svě tla od nebe aţ po zem. ,Co tady dělám?ʻ říkal si pro sebe. ,Kde jsem se tu vzal?ʻ A zaslechl zblízka vodu, jak se převrátila v jezeře, a zaslechl z dálky ptačí křik, jak by se kymácel na osikovém stromě. Pomyslel na Dešťovou panenku. Jak prve zoufanlivě v olala. Jak chudák přišla zachránit mu ţivot. A honem vstával. Honem se zvedal z loţe…“ (ODZM, s. 21-22.) Zvukové i barevné efekty nabývají v pohádkách z cyklu O dobré a o zlé moci většího významu, autor se tak snaţí svým vyprávěním zapŧsobit na všechny smysly recepienta. O propracovaném vyuţití barev svědčí i volba titulŧ většiny pohádek ( Stříbrný a Ryšavec, Nejčernější les, Duhová hora, Svatební šaty či Svatojánský oheň ), v nichţ se hra s barvami přímo či nepřímo také projevuje. Prozaická pohádková tvorba Karla Šiktance tedy nezŧstává bez proměny, v rámci
jednotlivých
„[…] stejně jako v
pohádkových
souborŧ
lze
sledovat
její
vývoj:
kontextu českého pohádkářství platí, ţe Šiktancovy
36
NOVÁKOVÁ, Luisa. Básnické pohádky Karla Šiktance. Dvojí zastavení. In: Literatura pro děti a mládeţ na začátku tisíciletí (Kontexty, problémy, trendy). Praha: Obec spisovatelŧ, 2009, s. 124. ISBN 978-80-904218-3-7.
28
pohádky nejsou pouhým zmnoţováním jiţ známého, platí v rámci pohádkářství Šiktancova, ţe texty O dobré a o zlé moci nejsou pouhým zmnoţováním toho, co uţ přinesly Královské pohádky. Naopak poukazují na nové moţnosti básnické prózy.“ 37 Rozsáhlé pohádkové příběhy vyzdvihující sílu čisté lásky a dobrého lidského srdce staví autor na principech klasické pohádky. Autor zachovává tradiční hodnoty lidové předlohy, přesto dokáţe vytvořit příběhy, které jsou svým celkovým vyzněním originální a přinášejí čtenářŧm vţdy něco nového. Pohádka poskytuje Šiktancovi tvŧrčí rozlet, na druhou stanu i tento ţánr má svá pravidla, která autor, chce -li vytvořit zdárné dílo, musí respektovat a řídit se jimi. Šiktanc tíhne ke klasickému pohádkovému příběhu, který mu nabízí: „[…] výrazovou šířku a volnost, ale zároveň tiše přikazuje i světit daný zákon. Zákon toku. A napětí. A přirozené i nadpřirozené pravdy. A ještě se mi chce říct: zákon vlastní řeči. Natolik svrchované autorské řeči, aby se stala jedním z předních komponentů příběhu.“ 38 Dodrţování sloţitých řádŧ a zákonitostí a současně přesah k něčemu novému, dosud nepoznanému je vlastní i pro Šiktancovu překladatelskou práci.
Slovy
Petra
Hrušky
podstatou
celé
Šiktancovy
literární
tvorby
a povahou jeho hledačství je: „objevit novou zemi na starém kontinentě...“ 39.
37
NOVÁKOVÁ, Luisa. Básnické pohádky Karla Šiktance. Dvojí zastavení. In: Literatura pro děti a mládeţ na začátku tisíciletí (Kontexty, problémy, trendy). Praha: Obec spisovatelŧ, 2009, s. 125. ISBN 978-80-904218-3-7. 38 ŠIKTANC, Karel. O pohádce. In: Paralipomena. 1. vyd. Ed. Jiří Brabec. Praha: Karolinum, 2006, s. 210. Dílo Karla Šiktance, sv. 7. ISBN 8024611848. 39 HRUŠKA, Petr a František KNOPP. Někde tady: český básník Karel Šiktanc. 1. vyd. Brno: Host, 2010, s. 275. Tváře české literatury; sv. 2. ISBN 978-80-7294-377-7.
29
2.2 POHÁDKA JAKO NÁSTROJ DOBOVÉ KRITIKY Kapitola Pohádka jako nástroj dobové kritiky seznamuje s prozaickou imaginativní pohádkovou tvorb ou z antologie Uzel pohádek (Lidové noviny, 1991). Po úvodním představení sborníku věnujeme pozornost pohádkovému cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi Jana Vladislava, pohádce Strom lidoţrout Alexandra Klimenta
a
pohádce
Jak
hluboké
je
moře
Ivana
Klímy.
V souvislosti s imaginativní pohádkovou tvorbou A lexandra Klimenta se zaměřujeme také na knihu Modré pohádky (Český spisovatel, 1994), v níţ se pohádka Strom lidoţrout znovu objevila. Pohádka Ivana Klímy Jak hluboké je moře se stala součástí autorovy knihy Jak daleko je slunce , pozornost soustředíme na obě vydání knihy (Hynek, 1995; Portál, 2011).
2.2.1 Uzel pohádek (Lidové noviny,
Praha
s tit. Die Zauberwurzel.
1991; Blanvalet
německy Verlag,
Mnichov 1978)
K imaginativnímu typu
pohádek
řadí
Toman 40 i pohádkový cyklus Co vyprávěl vítr Obálka českého vydání antologie Uzel pohádek (Lidové noviny, 1991)
bílé růţi Jana
Vladislava, pohádku Strom
lidoţrout
Alexandra Klimenta, pohádku Jak hluboké je moře Ivana Klímy nebo veršovanou pohádku Uspávanka s Hokusajem
Jana
Skácela
ze
sborníku
pohádek.
Uzel Obálka německého vydání antologie Uzel pohádek (Die Zauberwurzel. Blanvalet Verlag, Mnichov 1978)
40
Viz TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 51–52. ISBN 80-903339-0-7.
30
Pohádková antologie Uzel pohádek vznikala v 70. letech minulého století a sdruţovala pohádky jedenácti významných českých autorŧ 41, kteří v době normalizace měli zakázáno v českém prostředí pŧsobit. Svým charakterem připomíná antologie Uzel pohádek třídílný pohádkový soubor Nůše pohádek z 20. let minulého století . Antologie Uzel pohádek byla poprvé vydána v Mnichově v roce 1978, českého vydání se dočkala aţ v roce 1991 v nakladatelství Lidové noviny. Pohádky soudobých českých autorŧ vybral a sestavil Ivan Klíma, ten sborník opatřil také úvodním slovem. České vydání z roku 1991 obsahuje d vě předmluvy, první předmluva z roku 1978 se obrací k mladým německým čtenářŧm a velmi odlehčenou formou, s humorem a s trochou nadsázky představuje nelehkou společenskou situaci u nás a významné české autory, kteří do sborníku přispěli. „Milí mladí čtenáři, napadlo mě, ţe bych vyprávěl takovou pohádku: Byla země a tam se rozhodli, ţe ministr bude dělat hostinského a hostinský, ţe půjde dělat soudce a soudce půjde měřit vodu ve studních, studnař půjde dělat filozofa a filozof ţe bude počítat hřebíky v e skladu, a ten, co počítal hřebíky ve skladu, ţe půjde dělat spisovatele, a spisovatel bude hlídat poklad a ten stráţný, co hlídal poklad, půjde dělat policajta a policajt zas bude ministrem. Jenţe, kdyţ se podívám kolem sebe, vidím, ţe nezačínám pohádku, ale docela obyčejné povídání, jak to u nás v ţivotě chodí. Z toho vidíte, ţe pohádku dneska není snadné napsat. […]“ (pŧvodní předmluva I vana Klímy; UP 42, s. 5) Předmluva k českému vydání z roku 1991 se jiţ obrací k českým dětem (k chlapcŧm a k děvčatŧm u nás doma) a ve stejném duchu jako pŧvodní předmluva mapuje proměnu české společenské situace i změny v ţivotech zde publikujících autorŧ po 15 letech. Nejen úvod sborníku Uzel pohádek, ale i mnohé pohádky se stávají svědectvím doby a reflektuj í dobové problémy ve společnosti. V následující 41
Antologie Uzel pohádek obsahuje pohádku Václava Havla (Piţďuchové), Jana Trefulky (Stíţnost ke králi duchů), Karla Sidona (O princezně, která byla příliš ţivá), Alexandra Klimenta (Strom Lidoţrout), Zdeňka Pochopa (Dobrodruţný výlet veverky Všetičky), Ludvíka Vaculíka (O třech pachatelích), Jana Vladislava (Co vyprávěl vítr bílé růţi), Jana Wericha (Chytrá Marjána, Lev a notes), Jana Skácela (Uspávanka s Hokusajem) a Ivana Klímy (Jak hluboké je moře). 42 KLÍMA, Ivan aj. Uzel pohádek. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991. ISBN 80-7106-041-0. (Dále jen UP)
31
části práce budeme mimo jiné sledovat, jak se tento fenomén projevil v prozaických pohádkách imaginativního typu.
2.2.2 Lyrizující pohádky Jana Vladislava (K pohádkovému cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi) Jan Vladislav (1923 – 2009) se v oblasti literatury zapsal jako básník, překladatel, esejista i autor literatury pro děti a mládeţ. Rozsáhlá a ţánrově velmi rozmanitá autorova tvorba, která u nás podléhala mnohým zákazŧm vlivem dobové politické situace a k terá z politických dŧvodŧ nebyla u nás před listopadem 1989 doceněna, získala uznání ve světě a konečně po roce 1989 se dočkala docenění i na poli české literatury 43. Literární tvorba pro děti a mládeţ představuje v rámci celé autorovy tvorby velmi dŧleţit é postavení. Autorova tvorba pro děti a mládeţ čítá přes čtyřicet
knih,
zahrnuje
divadelní
a
l outkové
hry,
autorské
pohádky
a především adaptace pohádek z celého světa 44. Počátky Vladislavovy literární tvorby pro děti a mládeţ spadají do roku 1957. V době, kdy autor nesměl publikovat svou vlastní poezii ani eseje a soustředil se na překlady ruské, ukrajinské nebo rumunské ústní lidové slovesnosti, vydal soubor tří veršovaných ruských pohádek s názvem Jak si Ivan Pecivál dceru svého cara vzal a dvě další pohá dky. 43
Vladislav je nositelem Řádu T. G. Masaryka za rok 1991 a francouzského Řádu umění a literatury za rok 1993, v roce 1998 získal Cenu PEN klubu za celoţivotní dílo a v roce 2001 mu byla udělena Státní cena za dílo překladatelské. Mnohých poct si získala také autorova tvorba pro děti. Za soubor adaptovaných pohádek Strom pohádek z celého světa (1958), na němţ pracoval spolu s Vladislavem Stanovským, získal v roce 1965 čestné uznání na Mezinárodním kniţním veletrhu v Lipsku. Poslední Vladislavova kniha pro děti - Pohádky paní Meluzíny (1999) získala ocenění české sekce IBBY, Obce spisovatelŧ i Klubu ilustrátorŧ dětské knihy. V roce 2009 byla autorovi in memoriam udělena Zlatá stuha za celoţivotní tvŧrčí přínos. 44 Vedle pohádkových souborŧ Strom pohádek z celého světa (1958) a Druhý strom pohádek z celého světa (1959) připomeňme knihu Pohádky ze země draka (1960), která sdruţuje čínské pohádky, knihu anglických pohádek Princezna s lískovými oříšky (1963), soubor italských pohádek Král sedmi závojů (1968), perské pohádky z knihy O krásce z pomeranče (1969), soubor francouzských pohádek Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux (1971), z polistopadového období Keltské pohádky (1992). Setkáváme se i s výbory pohádek Jana Vladislava uspořádanými podle tématu (např.: Třiatřicet stříbrných střech, 1968 - výběr z autorových kouzelných pohádek; Proč je slunce na obloze samo, 1969 - etiologické pohádky a bajky; O pasáčkovi a zámku na zlatých řetězech, 1971 - pohádky s muţským hrdinou; O bílé Karolíně a černé Karolíně, 1971 - pohádky s dívčí protagonistkou). Tematického uspořádání se drţí také nakladatelství Albatros, které v rámci edice Nejkrásnější pohádky vydávané od 90. let 20. století, zařazuje mimo jiné i pohádky Jana Vladislava. Autorská pohádka tvoří rámec adaptovaných pohádek také v souborech Deset večerů s pohádkou (1992) a Pohádky paní Meluzíny (1999).
32
Do prvního období Vladislavovy tvorby pro děti a mládeţ spadají rovněţ jedny z autorových nejznámějších pohádkových souborŧ
Strom pohádek
z celého světa (1958) a Druhý strom pohádek z celého světa (1959). Spolu s Vladislavem Stanovským shromáţdil a p řevyprávěl velké mnoţství pohádek z nejrŧznějších zemí a jazykových oblastí. Oba unikátní soubory byly překládány do mnoha cizích jazykŧ a prvnímu z nich se v roce 1965 dostalo mezinárodního ocenění. V době normalizace byl autor vyřazen z oficiálního proud u české literatury, jeho pŧsobení v literatuře pro děti a mládeţ bylo v této době dosti problematické. Autor byl nucen publikovat knihy pod pseudonymem nebo anonymně, některá díla pro děti a mládeţ nesměla v češtině vyjít a dočkala se pouze cizojazyčné mut ace, české vydání se uskutečnilo aţ později (většinou aţ po roce 1989) nebo dokonce vŧbec. V dŧsledku nepříznivé politické situace vychází mnohá Vladislavova díla v autorem zaloţené samizdatové edici Kvart, po nuceném exilu roku 1981 dochází ve Vladislavov ě literární tvorbě pro děti a mládeţ spíše k útlumu. 45 K volnějšímu zpracování pohádek a k autorské pohádce se Jan Vladislav vrací v 90. letech minulého století. M agdalena Klímová správně upozorňuje na to, ţe „Vladislavovy autorské pohádky se v tomto období nestávají cílem, ale prostředkem, jak přivést dětského čtenáře k pohádkám literárním, adaptovaným.“
46
Do antologie Uzel pohádek přispěl Jan Vladislav pohádkovým cyklem Co vyprávěl vítr bílé růţi (Lidové noviny Praha 1991; něm. Was der Wind einer weissen Rose erzählte. In: Die Zauberwurzel . Blanvalet Verlag, Mnichov 1978). Jedná se o cyklus pohádek s velmi uzavřenou kompozicí. Dvanáct krátkých pohádek, které svou formou i obsahem mají blízko k lidové pohádce kouzelné, uvozuje i uzavírá rámcový příběh o jarním větru a bílé rŧţi. Jarní 45
V době exilu Jan Vladislav pŧsobil v Paříţi na Vysoké škole sociálních věd, spolupracoval s rozhlasovými stanicemi (Rádio Svobodná Evropa a Deutschlandfunk), v Německu spoluzaloţil Československé dokumentační středisko nezávislé literatury, jehoţ předsedou se záhy stal. Spolu s Jiřím Grušou a Vilémem Prečanem zde vydávali čtvrtletník Acta. 46 KLÍMOVÁ, Magdalena. Čtyři doby v tvorbě Jana Vladislava pro děti a mládeţ. In: ČSDS [online]. [cit. 8. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.csds.cz/cs/g6/2946-DS.html
33
vítr se zamiluje do bílé rŧţe a po dvanáct večerŧ vypráví rŧţi vţdy jeden krátký příběh. Za kaţdé vyprávění daruje rŧţe větru jeden bílý okvětní plátek, aţ celá odpadne, vítr se s ní loučí a slibuje, ţe se příští rok opět vrátí. Spojujícím motivem pohádek, které fiktivní vypravěč (jarní vítr) po dvanáct večerŧ vypráví fiktivnímu adresátu (bílé rŧţi), je především motiv přírody. Příběhy pohádkovou formou nejčastěji objasňují pŧvod
rostlin
(O princezně Slunečnici, O modré kytce z ledového zámku, O pasáčkovi a jeho slzách, O dívce s modrýma očima, O dceři lilie a pelyňku 47, O vrbě a kočičkách) nebo ţivočichŧ ( O hvězdách a světluškách ), jiné vysvětlují chování či vzhled zvířat ( O hrdličce a slavíkovi, O dudkovi a kukačce ) nebo vysvětlují, proč jsou věci na světě tak, jak je známe ( O sněţence a sněhu ). K psaní těchto pohádek přistupuje Vladislav s jiţ bohatými zkušenostmi s pohádkovou látkou, zejména s adaptacemi pohádek nejrŧznějších ná rodŧ. Podobně jako v předešlé pohádkové tvorbě i zde se Jan Vladislav projevil jako vynikající vypravěč. Pro jeho vyprávění je charakteristická přímost, stručnost a zkratkovitost. Děj je pro Vladislavovy pohádky stěţejní, avšak není nijak rozvláčný. Autor eliminuje vedlejší dějové zápletky. Klímová si ve své diplomové práci všímá, ţe poetické nedějové momenty Vladislav odsouvá mimo
samotné
příběhy,
naopak
často
je
vkládá
do
rámcového
nebo
spojovacího příběhu 48, aby navodil potřebnou atmosféru. Sviţnost vyprávění podtrhuje
velké
mnoţství
přímé
řeči
postav
a
zdánlivá
komunikace
s adresátem. Komunikace se čtenářem není vedena přímo, ale skrze oslovení bílé rŧţe, tedy fiktivního adresáta. Děje se tak zejména v úvodu a v závěru mnohých pohádek: „A jestlipak víš, vyprávěl vítr růţi desátý večer, ţe kdysi byla ze všech ptáků nejkrásnější kukačka […] “ (úvod pohádky O dudkovi a kukačce – UP, s. 104) „[…] Jen dávej dobrý pozor, aţ zakuká v lese, a uslyšíš sama, ţe nevolá ,kuku, kukuʻ, ale ,dudku, dudkuʻ. Proč by se jinak dudek pořád schovával ve vykotlaných stromech?“ (závěr pohádky O dudkovi a kukačce – UP, s. 105).
47
Pohádka O dceři lilie a pelyňku vyšla samostatně v Druţstevních novinách 31. 3. 1992. Viz KLÍMOVÁ, Magdalena. Padesát let s pohádkami: Pohádkové adaptace Jana Vladislava. Brno, 2008. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, s. 75. 48
34
Vladislavovo vyprávění pŧsobí na smyslové vjemy čtenáře. Maximální pozornost věnuje autor vizuálním podnětŧm. Bare v a barevných impulsŧ vyuţívá Vladislav ve své pohádkové tvorbě pro popis postav či prostředí, barvy často zastupují funkci jmen a slouţí k pojmenování panovníkŧ nebo k označení jejich království (v pohádce O princezně Slunečnici vystupuje Zelený císař ze Zeleného království, v pohádce O dceři lilie a pelyňku ţije v Červeném císařství Červený císař, u dvora Modrého císaře slouţil pasáček z pohádky O pasáčkovi a jeho slzách , Červeného nebo Modrého císaře zase čeká dívka z pohádky O dívce s modrýma očima). Barvy se v pohádkách Jana Vladislava dostávají také do názvu jednotlivých pohádek ( O modré kytce z ledového zámku, O dívce s modrýma očima apod.). Ústředním tématem se hledání barvy stává pro pohádku O sněţence a sněhu . Pohádka kumulativního charakteru připomíná známou pohádku O kohoutkovi a slepičce. Barev a barevných impulsŧ autoři imaginativní pohádkové tvorby často vyuţívají také pro jejich symbolickou hodnotu. V analyzovaném pohádkovém cyklu Jana Vladislava barvy spíše dokreslu jí celkovou atmosféru příběhu a jsou dokladem autorovy fantazie a hravosti. Klímová
uvádí,
ţe
pro
Vladislavovy
adaptované
pohádky
je
charakteristické vítězství „dobra nad zlem, lásky nad nenávistí, moudrosti nad hloupostí.“ 49 Toto tvrzení ovšem neplatí pro všechny pohádky z cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi. Konce pohádek nejsou vţdy v souladu s happyendem lidových pohádek. Tak je tomu například v pohádce O princezně Slunečnici. Pohádka vypráví o princezně ze Zeleného království, která se odmítá vdát, protoţe se zamiluje do Slunce. Princezna je vyhnána svým otcem z království a vydává se hledat Slunce. V jeho paláci však nalézá pouze jeho matku, protoţe se jí princezna líbí, dá stařenka princezně Slunce za muţe, svému
choti
však
nikdy
nesmí
pohledět
do
tváře.
Kdyţ
princezna
neuposlechne radu stařenky a dlouze se dí vá na obraz svého muţe ve sklence vody, je Sluncem potrestána a vyhnána pryč. V závěru pohádky se Slunce nad
49
KLÍMOVÁ, Magdalena. Padesát let s pohádkami: Pohádkové adaptace Jana Vladislava. Brno, 2008. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, s. 76.
35
vyhnanou princeznou ustrne a promění ji v ţlutý květ, který se „bez ustání točí za Sluncem, a proto mu říkají Slunečnice.“ (UP, s. 90) Melancholické závěry lze pozorovat i v dalších pohádkách. Na smutné a bolestné ladění příběhu čtenáře připravuje titul pohádky O pasáčkovi a jeho slzách. V závěru této pohádky je osiřelý pasáček, který nemá nic jiného neţ svoji píšťaličku, závistivou princeznou o píšť alku připraven, a tak mu zŧstanou jen oči pro pláč a kam vkročí, zŧstanou po něm krŧpěje slz. „Co mohl pasáček dělat? Zůstal stát, jako by mu vzali duši, a jen se mu lily slzy. Viděl, ţe si uţ nikdy nezahraje na svou píšťalu, věděl, ţe uţ se nikdy na světě nepotěší. Zůstaly mu jen oči pro pláč, a tak vykročil a šel, kam ho kroky vedly. A kam vkročil, tam po něm v trávě zůstávaly krůpěje slz. Rozsévá je po lesích dodnes. Můţeš ho zahlédnout, aţ si jednou přivstaneš a půjdeš si natrhat kytku konvalinek.“ (UP, s. 98) Také zakončení pohádky svatbou nemusí vyznívat v pohádkách Jana Vladislava vţdy šťastně. Sňatek prince a princezny v závěru lidové pohádky reprezentuje většinou šťastný konec a začátek nového ţivota, pohádka s názvem O dceři lilie a pelyňku nekončí slovy „A ţili spolu šťastně aţ do smrti…“; naopak svatba je zde spojená s bolestnou ztrátou – nevěsta se promění v polní kvítek heřmánek a ţenich si odváţí domŧ jen „ţal a bílý, vonící kvítek.“ (UP, s. 104). V lidových pohádkách (zejména v pohádkách kouzelných) se sice často objevuje v souvislosti se svatbou proměna a ztráta blízké postavy, nikoliv však v závěru příběhu, tato zápletka je v lidových pohádkách dále rozvíjena a pro hlavního hrdinu se stává motivací k nalezení postavy. Podle Morfologie pohádky V. J. Proppa bychom tuto situaci (neštěstí) v kouzelných lidových pohádkách mohli očekávat spíše v expozici a následoval by vstup hlavního hrdiny (hledače), který se vydá ztracenou postavu vysvobodit. Jestliţe je pro Vladislavovy adaptace charakteristi cký radostný styl vyprávění a „časté a osobité vyuţívání humoru, který je vţdy na vysoké úrovni a nikdy nezlehčuje morální vyznění díla“ 50, v pohádkovém cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi převaţují spíše váţně laděné příběhy. Z mnohých pohádek je 50
KLÍMOVÁ, Magdalena. Padesát let s pohádkami: Pohádkové adaptace Jana Vladislava. Brno, 2008. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, s. 76.
36
cítit smutek, opakují se motivy bolesti, nenaplněné lásky. Vezmeme -li v úvahu dobu vzniku pohádkového cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi i jeho zařazení do antologie Uzel pohádek, smutné naladění a bolestný tón pohádek lze vysvětlit jako reakci na dobové společenské problémy. Pohádkový cyklus Co vyprávěl vítr bílé růţi zjevnou kritiku totalitní společnosti nevykazuje, přesto se v něm odráţí autorova bolest a zklamání. Pro
andersenovsky
pojaté
konce
pohádek,
váţné
ladění
příběhŧ
a poetický styl vyprávění lze pohádkový cyklus Co vyprávěl vítr bílé růţi řadit k imaginativnímu typu pohádek. Texty reprezentující imagina tivní pohádkovou tvorbu 90. let 20. století velmi často balancují n a hranici ţánru pohád ky a jiných literárních ţánrŧ a jejich
zařazení
k ţánru
pohádky
je
v elmi
nejednoznačné.
Příběhy
Jana Vladislava z cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi lze k ţánru pohádky začlenit zcela bez větších problémŧ. Aut or dodrţuje základní princip y a postupy tohoto ţánru a nemísí jej s prvky jiných ţánrŧ. Pohádková tvorba Jana Vladislava vychází z lidové slovesnosti . Přes zmiňované odlišnosti vykazuje pohádkový cyklus Co vyprávěl vítr bílé růţi s lidovou pohádkou také mnoho společných rysŧ. Sepětí s pohádkou lidovou, zejména
s pohádkou
kouzelnou,
sbliţuje
pohádky
Jana
Vladislava
s imaginativními pohádkami Karla Šiktance a Alexandra Klimeta. Jmenovaní autoři ve svých pohádkových knihách pokračují ve šlépějích tradičního lidového vyprávění charakteri stického pro ţánr pohádky, s ţánrem pohádky autoři experimentují, aniţ by narušili poetiku ţánru. Určit hranici mezi pŧvodní autorskou pohádkovou tvorbou a autorskou adaptací pohádek v případě pohádkové tvorby Jana Vladislava je mnohdy velmi obtíţné. Tak je tomu i v pohádkovém cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi , kde se vedle pŧvodních pohádek autora objevily adaptace cizích látek. Součástí cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi se stala adaptace rumunské pohádky O princezně Slunečnici , kterou autor uvedl také v rámci monumentálního pohádkového
souboru
Druhý
strom
pohádek
z celého
světa
(Státní
nakladatelství dětské knihy, Praha 1959) . Pohádky O dudkovi a kukačce a O hrdličce a slavíkovi , které vypráví vítr bílé rŧţi, se staly součástí knihy
37
Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu 51 (Albatros, Praha 1971). První z pohádek se v souboru objevila pod stejným titulem, druhá zde byla otištěna pod názvem O slavíkovi, proč zná tucet písniček . Zatímco
velká
část
imaginativní
pohádkové
tvorby
vyţaduje
zkušenějšího recipienta také pro svŧj rozsah, Vladislav dává v cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi před rozvláčným vyprávěním přednost zkratce. Svým rozsahem a většinou i obsahem se pohádky z cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi obracejí
k dětskému
vnímateli.
Na
rozdí l
od
většiny
analyzovaných
imaginativních pohádek jsou tyto pohádky přístupné i dětem před školního a mladšího školního věku, a to také díky srozumitelnému jazyku, kterým jsou pohádky
psány.
Velké
mnoţství
metaforických
obrazŧ
nijak
nebrání
srozumitelnosti díla, naopak bohatost jazyka a četné básnické obrazy jsou přizpŧsobeny dětskému vnímateli a podporují tak rozvoj jeho slovní zásoby. Pohádky Jana Vladislava mají co nabídnout dětem i dospělým a lze je bezesporu zařadit k zlatému fondu české literatury pro děti a mládeţ.
51
Polyţánrová kniha, na jejímţ vzniku spolupracoval Jan Vladislav s Vladislavem Stanovským, se obrací zejména k těm nejmenším čtenářŧm, kniha je dedikována čtenářŧm od 5 let. Společným jmenovatelem většiny adaptovaných pohádek, básní, písní, říkadel nebo hádanek ze souboru Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu se stala ţertovná atmosféra, pro texty utvářející tento soubor je charakteristická „stylová a vypravěčská hravost“.
38
Ilustrace Hany Klímové-Pavlátové k pohádkovému cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi (In: Uzel pohádek, Lidové noviny 1991)
39
2.2.3 Pohádky Alexandra Klimenta pro malé i velké děti Alexandr Kliment (1929) patří k výrazným českým prozaikŧm 52, kteří před rozsáhlými literárními útvary dali přednost drobným literárním formám. Črty, novely, povídky a další formy mu umoţňují věcný a konkrétní pohled na okolní svět. Věcnost a konkrétnost je charakteristická pro Klimentovu kniţní prvotinu Marie (1960). Lyrická novela, která je zpovědí ţeny nešťastné v manţelství, vyvolala u literární kritiky velké pobouření. Jiţ v tomto debutu se Kliment projevil jako mistr psychologického ztvárnění postav v běţných všedních i v neočekávaných situacích. Společným jmenovatelem Klimentova díla je „zájem o niterný ţivot člověka, o jeho citové a mravní problémy, o partnerské a rodinné vztahy, jakoţ i hořký pocit osamělosti a vykořeněnosti jedince, jen ţ v mezní situaci proţívá fatální konflikt mezi svým psychickým ustrojením a zmechanizovaným světem.“ 53 Do české literatury pro děti a mládeţ vstoupil Kliment v 60. letech minulého
století,
kdy
podobně
jako
další
v literatuře
pro
dospělé
nevyhovující autoř i přispíval do dětských časopisŧ Sluníčko a Mateřídouška. Koncem
60. let
vytvořil
pro
děti
prózu
Dobrodruţství
s větrníkem
(Československý spisovatel, 1969). Pohádkový příběh s prvky dobrodruţné prózy vypráví o gumovém panáčku Pepíkovi, panence Panence a m edvídku Bumbáskovi. Tito hrdinové se vydávají na dobroduţnou cestu ve vznášedle vytvořeném z krabice od bot a ţlutého větrníku a hledají svého malého majitele, který je ve zmatku rodinné cestovní horečky při odjezdu na prázdniny zapomněl doma. Veselé i váţ né příběhy hraček ilustracemi doprovodila autorova manţelka Jiřina Klimentová. Hravé povídání zaloţené na dětské fantazii je adresováno dětem přibliţně od 6 let.
52
Za celoţivotní dílo udělila v roce 2006 Akademie literatury české (ALČ) Alexandru Klimentovi Cenu Ladislava Fukse. 53 SVADBOVÁ, Blanka a Klára KUDLOVÁ. Alexandr Kliment. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Poslední změna 30. 11. 2007. [vid. 8. 1. 2015]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/show Content.jsp?docId=1255
40
V dŧsledku normalizace je další autorova tvorba pro děti a mládeţ publikována mimo oficiální proud české literatury . 54 Pohádkový soubor Modré pohádky se na našem kniţním trhu poprvé objevil v roce 1994
(Český
pohádek
spisovatel).
Vznik
Modrých
však nespadá do období 90. let
20. století, většinu pohádek autor vytvořil jiţ kolem roku 1970. V této době, kdy u nás autorova
díla
publikována, v podobě Petlice. 55
nesměla
se
opisŧ,
Modré a
V 80.
to
být
oficiálně
pohádky
šířily
v samizdatové
letech
vyšly
edici kniţně
v německém jazyce pod titulem Der arme Obálka knihy Modré pohádky (Český spisovatel, 1994)
Maler (Aarau ; Frankfurt am Main; Salzburg : Sauerländer, 1980).
Pohádkový soubor Modré pohádky (Český spisovatel, 1994) obsahuje jedenáct
rozsáhlých 56
autorských
pohádek.
Stylem
vyprávění,
vztahem
k lidovým pohádkám, zejména charakterem po stav i výběrem prostředí jsou Modré pohádky Alexandra Klimenta velmi blízké prozaickým pohádkám Karla Šiktance. Jazyk lidového vypravěče, kterým se autor snaţí probudit všechny smyslové vjemy čtenáře, je podobně jako u Šiktance ozvláštněn řadou kontrastŧ, symbolŧ, hyperbol a metafor nebo hrou s jazykem (s lidovými rčeními, ustálenými slovními spojeními apod.), nechybí ani barvité líčení postav a prostředí s dŧrazem na modrou barvu. Detailní a rozvláčné popisy prostředí a postav zejména v úvodních částech pohádek mnohdy brzdí dějovou linii a podtrhují lyrický ráz příběhŧ. Pomalý nedějový vstup však náhle střídají dramaticky vyhrocené situace, ty jsou často zobrazovány v rychlém sledu a oproti rozvláčnému úvodu pŧsobí spíše zkratkovitě. Lyričnost 54
Část autorovy tvorby byla publikována v zahraničí, také povídka Moni und ihre Freunde (Luzern, 1977). V knihovním fondu Libri Prohibiti je k dispozici 5 samizdatových opisŧ Modrých pohádek – čtyři opisy formátu A5 a jeden opis ve formátu A4 s volnou obrazovou přílohou Míši Sukdolákové. Dostupné samizdatové verze obsahují 10 pohádek. V porovnání s Modrými pohádkami z roku 1994 se v nich neobjevuje pohádka Horo, obrať se, která byla pravděpodobně dotvořena dodatečně k novému vydání pohádek. V novém vydání došlo také k záměně pořadí pohádek Černá nit a Cukříček. 56 Rozsah pohádek 7– 14 stran textu, formát knihy A4. 55
41
Klimentových pohádek je ve srovnán í s lyrickou stránkou pohádek Tomáše Pěkného nebo Ludmily Klukanové méně výrazná . 57 Autor klade dŧraz spíše na zobrazení děje, a to v duchu lidových pohádek podobně jako Karel Šiktanc, ten však poetičnost podtrhuje i grafickou stránkou textu. Stylem vyprávění mají Klimentovy pohádky velmi blízko k pohádkám lidovým. Téměř všechny Klimentovy pohádky jsou uvedeny obměnami typické pohádkové formule Byl jednou jeden..., č asové a místní zasazení zdánlivě 58 odpovídá lidovým pohádkám. V duchu poetiky lidové pohádky pracuje Klimet s magickými čísly – třiatřicet rokŧ se lovec perel potápěl, aby získal třiatřicet tisíc perel, sedm dní a sedm nocí musí vydrţet Antoš na širém moři bez jídla a pití, aby splnil další ze sta úkolŧ, a tak získal všech s to perel a krásnou Viléminu ( Sto perel). V pohádce Horo, obrať se potkává košíkář Matýsek Krista nesoucího kříţ na symbolickém
třiatřicátém
poschodí.
Bohaté
zastoupení
má
v Modrých
pohádkách také číslo jedenáct: titulní postava pohádky Šilhavec a sivý kůň je poslední z jedenácti synŧ, jedenáct je tajných rádcŧ v pohádce Pečetní prsten apod. Za autorský záměr lze povaţovat také fakt, ţe počet příběhŧ, které utváří pohádkový soubor Modré pohádky z roku 1994, je jedenáct. Popisem zla navazuje Kliment opět na tradice pŧvodního lidového vypravěčství.
V rámci
imaginativní
autors ké pohádkové tvorby 90. let
20. století lze hledat s ouvislost především s tvorbou Marcelly Dostálové. Právě Babiččiny pohádky vynikají přítomností velkého mnoţství krutý ch a drastických
obrazŧ. 59
V porovnání
s pohádkovou
tvorbou
Marcelly
Dostálové si Kliment v Modrých pohádkách při zobrazování těchto scén počíná mnohem citlivěji a obratněji: „Malovaný palác v modrém světle nad horami. Střechy ze zlata. Kolem věţí krouţí havrani a v divokém víru trhají své omámené oběti. Rudá krev stéká po zlatých střechách. Jen lidské srdce zůstává, obnaţené a zasaţeno horským dějem z červeného se barví do modra. Stříbrná šipka letí do světa, kde někdo někoho začal postrádat, a za svítání řekne: 57
Více viz kapitoly Pohádková balada Tomáše Pěkného a Ekologické pohádky Ludmily Klukanové. Přesto, ţe Klimentovy pohádky se odehrávají na první pohled kdesi daleko a kdysi dávno, lze některé příběhy interpretovat jako autorovu reakci na ţivot v totalitní společnosti. V těchto případech nelze hovořit o časové a místní neurčitosti pohádek, prostor i čas nabývají při interpretaci konkrétních podob. 59 Více viz kapitola Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové. 58
42
,Ach!´“ (MP, s. 46) Pohádky psané v duchu tradic lidového vyprávění jsou ozvláštněny neobvyklým a často překvapivým závěrem. Nečekaný závěrečný zvrat mění celkové
vyznění
příběhŧ.
V úvodní
pohádce
Sto
perel
se
po
splnění
posledního úkolu unavený hrdina vzdá vytou ţené dívky, o kterou bojoval, a odmítne i nabízený náhrdelník ze sta nejkrásnějších perel. Pochopí, ţe jeho odvaha a námaha byla zbytečná, krásná a pyšná dívka nedokáţe jeho úsilí ocenit a opětovat mu svoji lásku. Štěstí a lásku nakonec nachází po boku obyčejné pihovaté Mařeny. Ozvláštněním známých motivŧ klasických pohádek vznikla také pohádka Chudák
malíř,
v níţ
autor
podobně
jako
v dalších
svých
pohádkách
vyzdvihuje obyčejný ţivot nad přepychem a krásou. Kouzla a čáry staví Kliment do zcela jiných a neo bvyklých pozic. Malíř, který nemaluje, protoţe má hlad, a má hlad, protoţe nemaluje, pochopí, ţe úspěch naplní člověka radostí a blaţeným pocitem pouze tehdy, zaslouţí -li se o něj. Bohatství, sláva i zdánlivé štěstí získané prostřednictvím kouzel proto ztr ácí veškerou hodnotu a smysl. Ve srovnání s lidovými pohádkami je odlišný také Klimentŧv postoj k poráţce zla. Jak ukazuje pohádka Horoděj, Kliment odmítá oplácet zlo zlem. Vítězství dosaţené zabitím netvora hrdinovi radost nepřináší, neboť má v ruce
tajemství
noci,
čehokoliv
se
dotkne,
zčerná :
„Matouš
postál
u Horodějova hrobu. Dneska ne proto, aby se poklonil přemoţenému nepříteli, ale aby se zamyslel. Kdyţ se rukou dotkl bílé lilie, květy ihned zčernaly. Tajemství s Horodějem neumřelo. Dokonáno jest. A kdyţ je také odpuštěno, proč není zapomenuto? Svoje myšlenky luštil jako hádanky, a neţ je rozluštil, uviděl převozníkův dům. Z komína stoupal k nebi kouř jako dobré znamení.“ (MP, s. 51) Pohádka plná kontrastŧ a symbolických momentŧ s sebou nese závaţné poselství, jehoţ vyznění je umocněno melancholickým závěrem příběhu. Hrdina je nakonec zlého kouzla zbaven, čerň z jeho rukou smyje milovaná dívka, sama se však promění v tryskající sloupek vody. Právě taková je daň za odhalené tajemství. Melancholické, mn ohdy aţ bolestné ladění pohádek lze vysvětlit jako autorovu
reakci na
společenskou
situaci
dobové se
společenské
projevila
také 43
problémy. v dalších
Aluze
na
pohádkách
tehdejší Alexandra
Klimenta. Autor v pohádkách opakovaně podává obraz nešťastné země, v níţ vládne špatný král. S tímto motivem se mŧţeme setkat například v pohádce Pavouci. V útěku hrdiny ze země, kde v ládne lenost a zlo, na ostrov u dalekého moře, ve stesku po domově i ve vybízení k boji proti četníkŧm, kteří nedopřejí pracujícím lidem chvilku oddechu, lze spatřovat odraz dobové krize společnosti. Touha po lepším a spravedlivějším světě je vyjádřena také v poslední pohádce Horo, obrať se. Pohádka přestavuje zemi, kde je lepší mlčet, neţ vyslovovat svá přání, zemi, kde nevděčná a pokřivená společnost nespravedlivě obviní a ztrestá člověka, který je donucen slíbit, co nemŧţe splnit. Na vládnoucí společnost je kriticky nahlíţeno také v pohádce Strom lidoţrout. Modré pohádky Alexandra Klimenta často představují odváţné, statečné i moudré lidové hrdiny, kteří aktivně bojují za lásku, spravedlnost a lepší svět. Svým pozitivním charakterem vynikají nad těmi, co zastupují hloupou, zbabělou a pokřivenou společnost. Podobně jako v dílech pro dospělé i zde se autor soustředí na prokreslení psychologie postav. Ve zkouškách, které hrdinové podstupují, se postupně odhaluje charakter, ale i emoce jednotlivých postav. Na charakter a emoce postav je pouk ázáno prostřednictvím vypravěče, ale také skrze jejich jednání a myšlení, mnohé charakterové rysy vyplývají z dialogŧ či monologŧ jednajících postav. Přímé řeči postav proto věnoval ve svých
pohádkách
Kliment
velkou
pozornost.
Klimentovy
postavy
jsou
hloubavé, často se zamýšlí nad svým jednáním a zpětně hodnotí své činy : „Matouš s kotvou po boku stál nad nehybným tělem Horoděje a zamyslel se. Pokaţdé se podobně zamyslel nad rybou, kterou ulovil. Před chvílí byla ţívá, teď je mrtvá. Kdyţ zabiješ rybu, rybáři , co uděláš? Rybě poděkuješ za ţivot, rybu upečeš a sníš. Co uděláš s nepřítelem, kterého jsi zabil a který není k snědku? Nepříteli se pokloníš.“ (MP, s. 50). Velmi častý je v Modrých pohádkách motiv zrcadla, ten stejně jako v Klimentově próze (např. v no vele Marie) pro dospělé funguje jako brána k sebepoznání. „Zrcadla nelţou. Zrcadla věrně ukazují lidskou tvář.“ (MP, s. 67). Zrcadlo dokáţe odhalit nejen skutečnou lidskou podobu, skrze obraz v zrcadle lze v Klimentových pohádkách dokonce pohlédnout i do l idského svědomí: „V zrcadle se zjevoval sám sobě a jeho tvář mu říkala: ,Máš v ruce tajemství noci.´ ,Zrc adlo, nemluv, kdyţ já mlčím, ´ řekl Matouš a zakryl si na 44
zrcadle tvář dlaní. Sotva se zrcadla dotkl, zrcadlo zčernalo a setmělo se i ve všech ostatních zrcadlech, ačkoliv byl den.“ (MP, s. 51) V pohádce Černá nit zrcadlo ukazuje smrt a ţivot jako dvě neoddělitelné sloţky lidské existence: „Smrt stála před zrcadlem ve skvělém obleku a podobala se krejčímu. Krejčí v bílém rubáši si zas připadal jako smrt.“ (MP, s. 105) Dále: „Před zrcadlem stály dvě vysoké postavy v černých šatech, krejčí a jeho smrt, kostlivec a jeho krejčí.“ (MP, s. 107) S motivem zrcadla si autor pohrává také v pohádce Horo, obrať se. Prostřednictvím zrcadla, které neukazuje podobu toho, kdo se do něj podívá, autor graduje zoufalství hlavního hrdiny a současně tak zpochybňuje jeho existenci. „,Haló! Jsem tu aspoň já sám? ʻ zavolal Matýsek a podíval se do zrcátka. Jenţe zrcátko v domě, kde uţ neby dlí ţádná ţena, nic neukazuje a Matýsek se díval do prázdna. Zničehonic se mu zatočila hlava. Vzpomněl si na notýsek. Tam přece něco zůstává zapsáno tuţkou, a co se jednou stalo, nemůţe se vypařit jako lidská věrnost.“ (MP, s. 125) Motivu kouzelného zrcátka je vyuţito v pohádce Šilhavec a sivý kůň – zrcátko, které je darem od „vševědoucího“ Boha, mŧţe zbavit hrdinu šilhání. Hrdina kouzelné zrcátko odmítne, netouţí být krásným. Jeho nemoc dokáţe vyléčit odpuštění; úsměv a zašilhání koně je pro nemocné srdce nejúčinnějším lékem. V některých pohádkách Alexandra Klimenta se prostředkem sebereflexe stává namalovaný obraz. Podobnou funkci jako zrcadlo má podobizna malíře v pohádce Chudák malíř. V souvislosti s tímto motivem lze hledat an alogii s Wildovým Obrazem Doriana Graye, podobně jako Dorian Gray spatřuje malíř Dobrotisko ve své podobizně svoji pravou tvář, která věrně vystihuje jeho zpŧsob ţivota. „Všechno bylo hned tak krásné a skutečné. Ale kdyţ si poručil svoji vlastní podobiznu, a ta se hned sama od sebe vymalovala, a kdy ţ ještě té podobizně poručil: , Obraze, obraze, vystup!´ - z obrazu nikdy sám doopravdicky
nevystoupil:
z plátna
vypadla
vţdycky
jen
jeho
vlastní
podobizna. Věšel si je po stěnách. Příliš ho n etěšily. Věrně ho zob razovaly a on viděl, ţe je stále tlustší, ţe mu oči zarůstají sádlem, ţe vypadá jako líné prase, které se nedovede usmívat.“ (MP, s. 27) Autor záměrně nenechal oţivit vlastní podobiznu malíře, aby tím zdŧraznil individualitu kaţdého jedince.
45
Motiv pohádkách
zrcadla se
nalézáme
objevuje
spíše
v pohádkách v souvislosti
poměrně
často,
v lidových
s negativními
postavami.
Připomeňme například pohádku o Sněhurce. Jako symbol marnivosti a pýchy se obraz zrcadla objevil také v autorské pohádce M arcelly Dostálové Rozbité zrcadlo. Pro četné vyuţití symbolŧ jsou si Modré pohádky a Babiččiny pohádky velmi blízké. 60 Vedle
motivu
zrcadla
nachází
v Klimentových
pohádkách
bohaté
uplatnění i motiv snu. Prolínání reality a snu, které je vlastní autorově tvorbě pro dospělé, vyuţívá autor i v Modrých pohádkách . Sen předurčuje osud postav a napovídá čtená ři, jak bude příběh pokračovat: „,Čím jsi předurčen k tomu, abys nosil císařskou korunu ?ʻ zeptal se otec. ,Svým snem,ʻ řekl Lukáš a pilně skládal svůj poklad.“ (MP, s. 80) Symbolika v pohádkách Alexandra Klimenta sehrává dŧleţitou roli. Výrazným zpŧsobem se v Modrých pohádkách projevila symbolika barev. Autor i ilustrátorka pečlivě nakládají s barvami. Jak jiţ samotný název knihy naznačuje, dominantní postavení v textu i v ilustracích nabývá barva modrá. Ta se v jednotlivých pohádkách objevuje v rŧzných souvislostech. Modrá se v pohádkách objevuje nejen v e spojitosti něčeho pěkného a dobrého, ale stává se také symbolem zla. Autor záměrně uţívá modré barvy a jejích odstínŧ. Výklad symbolu modré barvy je totiţ poměrně široký. Obecně se symbol modré barvy váţe k vodě či obloze a lze jej vyloţit jako svobodu či volnost. Modrá je barvou studenou. Podobně jako černá barva je i modrá barvou, která utváří stín. Jako barva chladu a s tínu dokáţe modrá barva symbolizovat zlo a odkazovat na stinné stránky ţivota. Ve Starém Egyptě byla modrá barva symbolem boţstva a moci. V Klimentových pohádkách se modrá barva objevuje také ve spojitosti svazující, často kruté a nespravedlivé moci. Modrá barva symbolizuje nesnadnou společenskou situaci v době normalizace u nás, v modré barvě se odráţí autorova touha po svobodě a volnosti. Alegorické příběhy vyzývají k boji proti hrŧzostrašné vládě a současně vyjadřují naději v lepší budoucnost. Pomocí mod ré barvy dokázal autor vyjádřit dvojpólovost lidského ţivota, poukazuje nejen na pozitivní okamţiky, ale i na stinné 60
Více viz kapitola Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové.
46
stránky lidské existence. Na dvojstrannost lidského bytí upozorňují také barevné kontrasty – černá a bílá barva se proti sobě objevují témě ř v kaţdé pohádce. Bohaté
zastoupení
mají
v pohádkách
také
symbolické
předměty.
V pohádce Sto perel se objevuje motiv perly jako symbol ţeny a ţenské krásy. Pohádka Chudák malíř pracuje s motivem černého holuba jako symbolem malířova černého svědomí. Funk ci kouzelného předmětu má v pohádce Horoděj darovaná kotva, ta se stává symbolem naděje ve šťastný návrat hrdiny do rodného domu a současně naděje v poraţení zla a konečného vítězství dobra. Podobně jako v pohádce O slepé dívce Marcelly Dostálové 61 je i zde vyuţito motivu černého havrana jako symbolu krutého a nelidského zla. Voda, která se v Modrých pohádkách velmi často objevuje ve spojitosti s modrou barvou, nabývá v jednotlivých příbězích rŧzných podob. Jako symbol ţivota je voda zobrazena v pohádce Ţába na prameni, zde se pramen stává zdrojem pitné a uţitkové vody pro celé město, ohroţení pramene představuje ohroţení pro všechny obyvatele města. Zdroj obţivy představuje voda i pro hrdiny z příběhu Sto perel, daleké moře však s sebou přináší i řadu nebezpečí. Vlídné oči země – modrá jezera jso u protipólem modrých očí lidí a stávají se útěchou pro šikanovaného Šilhavce ( Šilhavec a sivý kůň). Stejně jako mŧţe být voda v pohádkách Alexandra Klimenta symbolem ţivota, mŧţe také znamenat nebezpečí a smrt. Dvojz načnosti symbolu vody je uţito v pohádce Horoděj. Pramen Modré řeky se zde stává zdrojem zla a strachu, je označován jako pramen smrti. Proměna Vodičky v tryskající sloupek vody je znamením obětavé lásky. Přes ztrátu milované osoby lze obraz vody v závěru pohádky chápat jako symbol nového, šťastnějšího ţivota. Symbolika se projevila také při vol bě jmen některých postav, například v pohádce Chudák malíř autor pojmenovává malířovu ţenu jako Kláru a současně toto symbolické jméno vykládá: „Vzal svoji novou pří telkyni za ruku a dal jí jméno Klára, coţ znamená – jasná, nebo světlá, a uţ mu nebylo smutno. Uţ nebyl sám.“ (MP, s. 25). Mluvící jména (nomen omen) uţívá Kliment v pohádkách také pro pojmenování dalších postav, připomeňme
61
Více viz kapitola Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové.
47
alespoň tajemnou dívku Vodičku z pohádky Horoděj, kterou přinesla voda a která se v závěru pohádky promění v sloupek tryskající vody , rybáře Síta ze stejné pohádky nebo ošklivého šilhajícího hrdinu Šilhavce z pohádky Šilhavec a sivý kůň. Zřetelně se uţití symbolŧ projevilo v ilustracích Jiřiny Klimentové (Modré pohádky, 1994). Titulní ilustrace knihy zobrazuje symbol lodi, srdce probodnuté Amorovým šípem a kotvu. Podle křesťanské symboliky lze obraz lodi vyloţit jako symbol cesty. Symbol kotvy označuje naději . Bolest a štěstí se pak snoubí v symbolu probodnutého modrého srdce. Motiv šípu se projevil také v ilustraci na zadní straně obálky, k de je zobrazen zámek, jehoţ střecha je probodnuta šípem. Symboly obrazové části vystihu jí podstatu a celkové vyznění Klimentových příběhŧ a nepřímo odkazují na problematickou dobu vzniku této knihy. Podobně jako text i ilustrace vybízejí k aktivnímu boji proti stávajícímu systému a vyjadřují naději v lepší budoucnost.
Symbolika v ilustracích Jiřiny Klimentové - zadní část obálky knihy Modré pohádky (Český spisovatel, 1994)
Pohádka Strom lidoţrout z knihy Modré pohádky byla zařazena do antologie Uzel pohádek. Pohádka, která je oslavou odvahy a aktivního jednání, vypráví o království, v němţ je kaţdým rokem v den letního slunovratu
obětována
nejkrásnější
z dívek
hrŧzostrašnému
stromu.
Nelítostným kořenŧm stromu se dokáţou postavit odváţní bratři Jan a Dan. Ze spárŧ krutého stromu vysvobodí krásnou Josef inu. S pádem stromu padne i celé království. Následuje spor bratrŧ o zachráněnou J osefinu. Na radu 48
tajemného hlasu poraţeného stromu rozřeţou bratři kočár se spící Josefinou, z kočáru vystoupí dvě navlas stejné dívky. Konflikt Jana a Dana je vyřešen, kaţdý z bratrŧ získává nevěstu. Pro své ţeny a děti staví bratři nový zámek a zakládají město, v němţ uţ se nikdy nikdo nebude bát a všichni budou šťastní a spokojení . Ačkoliv je obsah pohádky Strom lidoţrout z knihy Modré pohádky (Český spisovatel, 1994) téměř totoţný s její variantou z antologie Uzel pohádek (Lidové noviny, 1991), liší se
příběhy v několika dŧleţitých
momentech. Král i jeho lid jsou v pohádce, která je součástí antologie Uzel pohádek, zobrazeni více negativně. Vlivem toho vyznívá řada situací v pŧvodním příběhu mnohem dramatičtěji – král zde rozkáţe protivníky popravit, n ikoliv uvěznit jako tomu bylo v novější verzi. Na šibenici jsou Jan a Dan odváděni dvěma katy, ty musejí bratři porazit, aby se dostali k pahorku a vysvobodili ze spárŧ lidoţrouta krásnou Josefinu.
Král se svou druţinou Jana a Dana
pronásleduje a vybízí k jejich smrti: „,Vzhůru!ʻ zavelel král vojákům. ,Jan a Dan musejí padnout dřív, neţ padne strom. ʻ“ (UP, s. 51) Zatímco v novější verzi z roku 1994 lze nesprávné jednání krále i jeho lidu vysvětlit jako dŧsledek jejich zbabělosti a jejich strachu o svŧj ţivot, ve starší variantě se král i lid krutého nelidského stromu přímo zastávají: „,[…] Náš dobrý a věčný strom l idoţrout ať vidí, ţe mu nikdo nikdy nebude odporovat. Vţdyť si jen jednou za rok na den letního slunovratu ţádá jedino u krásku. […]ʻ“ (UP, s. 50) V dŧsledku těchto změn je smrt krále a jeho druţiny v pŧvodní verzi konkrétněji rozvedena. Vyhroceněji pŧsobí ve starší pohádce rov něţ spor bratrŧ o krásnou Josefinu. Hádky zde přerostou ve výhruţky o zabití: „,Mám tě tedy zabít? ʻ řekl Jan a chopil se sekery. ,Spíš zabiju já tebe, ʻ řekl Dan a popadl pilu. “ (UP, s. 53) Rozhodování o Josefinu je v pŧvodní verzi roz šířeno o jeden motiv, a to o motiv házení mince – bratři hodí zlatou mincí, aby se rozhodlo, komu bude krásná Josefina patřit, zlatý peníz však hr anou padne do pilin mrtvého stromu. Narativní výstavba srovnávaných textŧ se místy liší a má vliv na celkové vyznění
příběhŧ.
Pro
srovnání
uvádíme
z obou
následující část příběhu zobrazující tutéţ situaci. 49
srovnávaných
pohádek
„Bíle oděná panna pak vystoupila z kočáru. Prázdný kočár zas pomalu sjíţděl zpátky. Temní koně ještě temněji rţáli. I sochy podle cesty zaslzely, kdyţ bílá panna klekla k patě stromu. Větve stromu pannu objaly, něţně spoutaly a vynesly do koruny. V koruně stromu nevěsta v bílém zářila aţ do večera jako stříbrný pták, který si přiletěl na pahorek jen odpočinout. Při západu slunce bíl é šaty vzplanuly a zdálo se, ţe strom lidoţrout na vrcholu hoří. Smuteční diváci na hradbách města však věděli, ţe to nejsou jen rudé paprsky slunce, ale ţe je to rudá krev, která smáčí bílé závoje.“ (UP, s. 46) „Bíle oděná panna vystoupila z kočáru. Prázdný kočár pomalu sjíţděl zpátky po cestě kolem soch. Temní koně ještě temněji rţáli. Bílá panna klekla k patě stromu, větve ji spoutaly a vynesly do modré koruny. Při rudém západu slunce se zdálo, ţe strom lidoţrout hoří v červáncích. Smuteční diváci na hradbách města však věděli, ţe jejich obětovaná krasavice krvácí.“ (MP, s. 70) Pohádka Strom lidoţrout z roku 1994 je oproti starší verzi mnohem stručnější a zkratovitější, naopak pro pohádku z roku 1991 je charakteristický smysl pro detail, objevuje se větší míra metafor a enumerací. Pomocí těchto prostředkŧ autor zesiluje dramatičnost situace a naléhavos t celého příběhu. Podrobnější verze více vysvětluje a leckdy čtenáři přináší i zcela nové informace, více vyniknou i kontrasty. Varianta pohádky Strom lidoţrout z roku 1991 se téměř shoduje se samizdatovými verzemi pohádky. Zaznamenány byly pouze drobné úp ravy v oblasti tvaroslovné, a to zejména v dŧsledku pravopisné/jazykové reformy, a
ojedinělé
odlišnosti
v oblasti
lexikální.
Tyto
nepatrné
změny
nijak
významně nezasáhly do sémantické stránky pohádky. Výrazněji autor zasáhl do porevolučního vydání Modrých pohádek. Srovnání samizdatového opisu Modrých pohádek 62 s variantou z roku 1994 ukázalo, ţe autor pŧvodní znění jednotlivých pohádek přepracovává. Zjištěné modifikace odpovídají úpravám, jichţ jsme si všímali při konfrontaci pohádky Strom lidoţrout z roku 1991 s její variantou z roku 1994. Ve srovnání s nejnovější
podobou
Modrých pohádek
je samizdatová verze mnohem
podrobnější, pŧsobí rozvláčněji a dramatičtěji. Pro ilustraci uvádíme dvě
62
Autorem nesignovaný opis s uvedenou datací 1970 na titulním listě, 261 s. Dále jen OPIS 1.
50
verze ukázky z pohádky Chudák malíř; pŧvodní úryvek se v nové verzi krátí do několika řádkŧ, nepracuje s některými vedlejšími dějovými zápletkami a v souvislosti s nimi neuvádí některé informace o hrdinových myšlenká ch a pocitech. „,Kdybych chtěl, dobyl bych světa! ʻ říkal si malíř. ,Ale moc a sláva mi můţe být ukradená! Jsem malíř, nejsem dobyvatel! ʻ V tu chvíli malíř zesmutněl. Přemýšlel o tom, ţe vlastně není ani malíř, ţe je leda čaroděj a coţe je mu platné čarování, kdyţ se nudí a kdyţ tloustne jako prase na poráţku. Vojsko, které nemělo velitele, se vrac elo zpátky. Valilo se k zámku a malíři se zdálo, ţe se muţstvo pobouřilo a ţe zámek vezme útokem. ,Aťsi!ʻ zavzdychal Dobrotisko ,Aťsi nás postřílejí, zámek zahra bou a rozkradou! Nemám tu uţ na světě vlastně proč ţít! Zázračné plátno ať probodají oštěpem a bílou tubu s černým pírkem za kloboučkem ať rozšlápne sivý kůň!ʻ Dobrotisko
si
sedl
na
schody
před
zámkem.
Jak
zvadlé,
tlusté
budiţkničemu čekal, aţ se to na něho dov alí. Přiběhl k němu bílý chrt a poloţil mu čumák do dlaní. To malíři připomnělo, ţe je tu ještě několi k ţivých bytostí, které má rád, a honem zavolal na důstojníky […] “ (OPIS 1, s. 46) „Kdybych chtěl, dobyl bych světa, myslel si malíř, ale moc a sláva mi můţe být ukradená. Nejsem dobyvatel. A rozkřikl se na důstojníky […]“ (MP, s. 28) Pro starší verze Modrých pohádek je charakteristický dŧraz na detail, popisné pasáţe jsou četnější a podrobnější. Autor v nich sděluje nové informace,
představuje
další
vedlejší
postavy,
věnuje
více
prostoru
psychologickému prokreslení postav. Větší apel klade zejména na z obrazení emotivních proţitkŧ a myšlenkových pocho dŧ hlavních hrdinŧ. Drastické a děsivé obrazy jsou v Modrých pohádkách z roku 1994 zjemněny (např.: v pohádce Pavouci četníci skřivánka nezastřelí, ale v nové verzi ho vyplaší), nebo zcela vypouštěny, váţné situace jsou odlehčeny častější přítomn ostí komiky: „,Rád bych se před spaním pomodlil, ʻ řekl Štěpánek.
51
,Není
dovoleno,ʻ
řekl
sluha.
,Ústa otvíráme
jen kvůli
obloţeným
chlebíčkům.ʻ ,Můţe se mi něco aspoň zdát? ʻ zeptal se Štěpánek. ,My nesníme, my lenošíme,ʻ řekl sluha. ,Kdyby se nám v noci něco zdálo, ráno bychom o tom museli přemýšlet. ʻ“ (MP, s. 115; srovnávaný samizdatový opis s uvedenou ukázkou nepracuje) Větná stavba Modrých pohádek z roku 1994 je na rozdíl od syntaktické stránky starších variant knihy jednodušší. Kliment vypouští a upravuje zejména pasáţe s vedlejšími a opakujícími se informacemi. Úpravy se projevily rovněţ v oblasti lexikální. Autor v Modrých pohádkách z roku 1994 aktualizuje slovní zásobu, v dŧsledku časového odstupu (jazykové reformy i nového pohledu autora na realitu) vyuţívá jiné p řívlastky a přirovnání a pozměňuje členy enumerace. V novější verzi výčty často zkracuje. „Malířský stojan stál rozkročeně na třech nohách jako zoufalec, plátno na stojanu bylo nedotčené, v iselo smutně jak plachta na lodi, pod jejímiţ boky vyschlo moře. Jen tu a tam si na prázdné plátno sedla moucha." (OPIS 1, s. 32) „Malířský stojan stál opodál jako opuštěný člověk. Bílé plátno na stojanu bylo nedotčené, jen tu a tam si na ně sedla černá moucha.“ (MP, s. 21) Přepracováním Modré pohádky neztrácí svŧj pŧvab, naopak novým zásahem autora pohádky vyzrávají. Jejich nová podoba pŧsobí promyšleně a propracovaně, s časovým odstupem přistupuje autor k příběhŧm s nadhledem a váţně laděné příběhy doká ţe okořenit vtipnou pasáţí. Vlivem těchto zásahŧ se Modré pohádky stávají přístupné současným čtenářŧm. Jak titulní strana prvního českého kniţního vydání Modrých pohádek sděluje, autor napsal pohádky pro „malé i velké děti“ 63. Svým obsahem i rozsahem se up ravená verze Modrých pohádek stále obrací spíše ke čtenářŧm zkušenějším. Právě dospělí a zkušení čtenáři dokáţou odhalit skryté naráţky na společenskou situaci 70. let u nás a ocenit autorovu jazykovou vytříbenost a kultivovanost jednotlivých pohádek.
63
KLIMENT, Alexandr. Modré pohádky. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 3.
52
Ilustrace k pohádce Strom lidoţrout z nesignovaného samizdatového opisu formátu A5 (1970 na titulním listě), autor výtvarného doprovodu není znám
53
Ilustrace Míši Sukdolákové k pohádce Strom lidoţrout - volná obrazová příloha k samizdatovému opisu formátu A4 (titulní list: 1970, rub titulního listu: 1976)
54
Ilustrace Hany Klímové-Pavlátové k pohádce Strom lidoţrout (In: Uzel pohádek, Lidové noviny 1991)
55
Ilustrace Jiřiny Klimentové k pohádce Strom lidoţrout (In: Modré pohádky. Český spisovatel, Praha 1994)
56
2.2.4 Mezi pohádkou a povídkou (Nad imaginativními pohádkami Ivana Klímy) Literární tvorba spisovatele a dramatika Ivana Klímy (1931) je velmi rozsáhlá a ţánrově pestrá; zahrnuje prózu, dramata, reportáţe, fejetony a v neposlední řadě také kníţky pro děti. Autorova tvorba pro děti vznikala př edevším na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. K prvním Klímovým knihám adresovaným dětem patří pohádkový soubor Kokrhací hodiny a jiné příběhy z Vlašských Klobúk a podobných Tramtárií (SNDK 1965, upravená verze z roku 2012 v nakladatelství Portál). Svým obrazným i jazykovým e xperimentováním se tyto pohádkové cestopisné reportáţe řadí k linii moderní nonsensové pohádky 60. let reprezentované např. A loisem Mikulkou, Milošem Macourkem nebo Ludvíkem Aškenazym. K mládeţi se obrací poetická novela Markétin zvěřinec, jejíţ vznik se datuje
do
roku
1971
(německy
1978,
česky
1990).
Poetický
příběh
jedenáctileté dívky, která sní o svém otci a odmítá matčiny nápadníky, byl v roce 1998 zfilmován reţisérem Milanem Cieslarem. Do četby mládeţe proniká také rozsáhlá po vídková tvorba Ivana Klímy ze souborŧ Má veselá jitra (Toronto 1979, 1990), Moje první lásky (Toronto 1985, 1990), Moje zlatá řemesla (1990) apod. Podle obrázkŧ terezínského umělce Bedřicha Fritty (vl. jm. Fritze Taussiga) z roku 1944 napsal prózu pro děti O chlapci, který se nes tal číslem (1998). Dílo hlubokého humanistického vyznění přibliţuje ţivot chlapce v terezínském ghettu a vzpomínky jeho rodičŧ na svobodný ţivot. K ţánru pohádky se autor navrací v díle Uprchlíci z cirkusu Gloria (2010, Karmášek). Pohádkový příběh vypráví o cestě tří zvířecích přátel z cirkusu za svobodou. Součástí knihy je CD obsahující vybrané pasáţe z knihy, které pro děti autor načetl. Ivan Klíma je také autorem divadelních her pro děti, námětŧ a scénářŧ k filmŧm pro děti. K významným pracím patří nám ět a scénář k loutkovému filmu Jiřího Trnky Kybernetická babička (1962), který v roce 1963 získal hlavní cenu na filmovém festivalu v Karlových Varech, cenu Zlaté pečeti na filmovém festivalu v Terstu a 2. cenu v mezinárodní sekci v Bilbau. 57
Sérii námětŧ vytvořil také pro kreslené filmy O krtkovi Zdeňka Milera, které byly realizovány i v 70. letech. Pod jmén em Jaroslava Dietla uvedl v 70. letech televizní hru pro mládeţ Padavka. Přestoţe Klímova tvorba pro děti představuje pouze zlomek autorovy tvorby, přistupuje k ní velmi svědomitě a zodpovědně, při psaní klade dŧraz na obsahovou i formální stránku textŧ, a to vţdy s respektem k malému čtenáři. Uvědomuje si, ţe literární tvorba pro děti má oproti tvorbě pro dospělé jistá specifika, která je nutno dodrţovat: „Pro děti se píše maličko jinak, řekl bych, ţe příběh musí být konkrétnější, pokud ukrývá morální poselství,
musí
být
řečeno
nevtíravě,
neučitelsky.
A
jazyk
musí
být
srozumitelný, ale to neznamená ochuzený, spíše naopak. Čtením se má dítě seznamovat s krásou a bohatostí jazyka. Autoři, kteří to nevnímají, by toho měli radši nechat.“ 64 Za významný počin Ivana Klímy v oblasti literatury pro děti a mládeţ lze povaţovat
práci
na
antologii
Uzel
pohádek (Mnichov 1978, Praha 1991), kterou autor sestavil a opatřil úvodem. Pro pohádek
pohádkový napsal
soubor
Klíma
Uzel
pohádku
Jak
hluboké je moře . Pohádka Jak hluboké je moře v sobě ukrývá dva příběhy. První vypráví o mořské vodě, která se přes varování mořských ryb vydá za krásami mořského dna. Schová se proto do stínu Černého útesu, „aby vychladla, ví, ţe teplá voda nemůţe klesat, ta Ilustrace Hany Klímové-Pavlátové k pohádce Jak hluboké je moře z antologie Uzel pohádek (Lidové noviny, 1991)
nemůţe
vstoupit
do
hlubiny.“
(UP,
s. 125)
64
KLÍMA, Ivan. Ivan Klíma o psaní pro děti a o ţivotě. In: Nakladatelství Portál [online]. 22. 8. 2011. [vid. 25. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.portal.cz/aktuality/ivan-klima-o-psani-pro-deti-a-ozivote/45249/
58
Detailní popis prostředí, k teré voda při postupném chladnutí a klesání poznává, i opakované varování ostatních postav umocňuje dramatičnost příběhu. Intenzitu napětí zesiluje také dŧraz na zobrazení emocí hlavní hrdinky. Personifikovaná voda pocítí, ţe je velmi těţké uniknout spárŧm Studeného proudu a dostat se z hlubin moře zpět na hladinu za sluncem. V novém, neznámém prostředí zaţívá úzkost, strach, smutek, má obavy, ţe se jiţ nikdy nevrátí zpět na hladinu moře. Negativní pocity střídá radost z nového poznání. Dŧraz na popisné pas áţe i zobrazení pocitŧ hlavní postavy tlumí epickou rovinu příběhu a podporují poetičnost textu. Krátce po výpravě za mořským dnem se voda od Černého útesu vydává na další pouť. Cestu za poznáním ze mě přibliţuje jiţ druhý příběh: „Voda se však přesto touţí vydat na cestu, i kdyţ neví jak. Ale od jedné vlny se dozví, ţe kdyţ se voda nechrání před sluncem, kdyţ se dlouho převaluje na hladině, stane se div a voda můţe cestovat.“ (UP, s. 129) Spolu s dalšími vlnkami se vznáší nad hladinou moře a stoupá výš a výš, a protoţe je vlnkám úzko a smutno, přimknou se k sobě a vytvoří mrak, a ten se ţene ve větru dál a dál. Putování vody, která v plynné podobě poznává svět, končí daleko od moře, nad malou vesničkou, kterou trápí velké horko a sucho. Zatímco se hladoví a ţízniví vesničané modlí k Bohu, voda od Černého útesu „cítí lítost nad vyprahlou zemí a nad lidmi, kteří k ní vzpínají ruce, a cítí podivnou malátnost a tíhu, cítí náhle, ţe uţ se neudrţí v té výšce. Sestřičky, volá, mám závrať, spadnu, a drţí se vší silou mraku, ale nemůţe přitom odtrhnout pohled od lidí tam dole, jak křičí, jak zvedají ruce. A v tom voda ucítí, ţe se uţ neudrţí, ţe uţ padá, rozbitá do tisíců kapek, padá k zemi. Sbohem, sestřičky, volá a vtom, si všimne, ţe i ony spolu s ní se snášejí k zemi.“ (UP, s. 131) Pohádkové
vyprávění
nenásiln ě
poučuje
dětského
recipienta
o fyzikálních zákonech – první příběh podává výklad o mísení studeného a teplého proudu, druhý vysvětluje princip koloběhu vody a současně ukazuje na dŧleţitost vody pro ţivo t člověka. Poetické příběhy o putování mořské vody jsou uvedeny fiktivním dialogem mezi postavou dítěte a vypravěčem. V dialogu, v němţ se malé zvědavé dítě ptá dospělého na věci kolem nás, autor dokonale vykreslil dětskou imaginaci a projevil výbornou zn alost dětské psychiky. Pohádkové 59
příběhy, které následují, jsou vlastně reakcí na zvídavé, leckdy úsměvné dětské otázky. „Mohl bys vypít moře? Mořská voda se nedá pít, je slaná. Kdyby mořská voda nebyla slaná, za jak dlouho bys vypil moře? V moři je příliš mnoho vody, neţ abych ji dokázal vypít. Mohl by moře vypít slon? V moři je příliš vody i pro slona. Ale kdyby slon měl velkou ţízeň, kdyby slon před tím celý den nepil? Ne, v moři je příliš mnoho vody. A dva sloni, mohli by vypít moře? Ne! A tisíc slonů? V moři je příliš mnoho vody i pro tisíc slonů. A pro milión slonů? I pro milión slonů. A kdyby země byla plná slonů. Kdyby sloni stáli jeden vedle druhého. Ve všech ulicích. A v pokojích. A ve skříních. A v koupelně. A v parku. A na poli. A v lese. Mohli by vypít moře? Ani ti by nevypili moře. Protoţe v moři je příliš mnoho vody. Co dělá moře s vodou, kdyţ jí má tolik? [...] “ (UP, s. 124) Pohádka Jak hluboké je moře se stala součástí autorovy pohádkové knihy Jak daleko je slunce (Hynek 1995; rozšířené vydání: Portál 2011). Druhá část pohádky objasňující princip koloběhu vody se zde objevuje samostatně pod názvem Jak putuje voda.
60
Pohádková kniha Jak daleko je slunce vyšla poprvé v roce 1995 v nakladatelství Hynek. V roce 2011 vydalo nakladatelství Portál
k autorovým
80.
narozeninám
rozšířenou verzi této knihy. Obě knihy doprovází ilustrace autorovy dcery Hany Klímové-Pavlátové 65.
Nové
vydání
obsahuje navíc tři příběhy: Jak velká je velryba, Jak se rodí ptáci a K čemu jsou dobré kníţky. Vzhledem k tomu, ţe do pŧvodních nezasahoval, Obálka knihy Jak daleko je slunce (Portál, 2011)
textŧ
autor
vycházíme
prakticky v následující
analýze z novějšího rozšířeného vydání. Obdobně jako v pohádce Jak hluboké
je moře předchází rozhovor fiktivního vypravěče s postavou dítěte téměř kaţdému příběhu z knihy Jak daleko je slunce (Portál, 2011). V některých případech je dialogem příběh rovněţ uzavřen. Vypravěč v rámci 14 krátkých poetických příběhŧ odpovídá na otázky zvědavého dítěte . Pohádkovou formou dětskému recipientovi podává výklad světa, objasňuje mu dŧleţitost vody, vzduchu, ohně pro lidský ţivot, učí ho lás ce k přírodě kolem nás a úctě k ostatním lidem. První příběh Jak daleko je slunce dal název celé knize. Symbolický název vyjadřuje touhu po něčem vzdáleném a nedosaţitelném, zvolený název dokonale vystihuje atmosféru celé knihy a zároveň odráţí rozporuplné pocity prohibičního autora. Leckdy úsměvné otázky malého tazatel e se v pohádkový ch příbězích Ivana Klímy stávají dŧleţitým zdrojem komiky. Jemné tóny komiky se svým obsahem obracejí spíše k dospělým recipientŧm. Komika v imaginativních pohádkách tak nabývá zce la jiných podob a rozměrŧ neţ v pohádkách nonsensově-parodických. Nonsensově -parodické pohádky se snaţí primárně dětského čtenáře pobavit (ve smyslu rozesmát), tedy prvek komiky je mnohem výraznější a přizpŧsoben dětskému recipientovi. Imaginativní pohádky se
65
Hana Pavlátová ilustrovala téţ soubor Uzel pohádek (1991). V roce 1992 získala Hana Klímová-Pavlátová za ilustrace ke knize Uzel pohádek čestné uznání v soutěţi o nejkrásnější knihu roku 1992. Cenu udělovalo Ministerstvo kultury ČR a SR, Památník písemnictví a Matice Slovenská.
61
obracejí k jinému typu čtenáře, jejich primárním cílem není pobavit děts kého vnímatele,
imaginativní
pohádka
se
především
snaţí
prostřednictvím
metaforických obrazŧ přinést závaţná poselství o lidském ţivotě. Funkce komiky v imaginativních pohádkách je proto odlišná, komické momenty mohou odlehčovat dramatické okamţiky příběhu nebo se v proudu závaţných myšlenek stávají jakýmsi „odpočívadlem“ pro čtenáře. Smutné a bolestné mo tivy jsou v imaginativních pohádkách zobrazeny výrazněji neţ komika, autoři jimi podtrhují závaţnost sdělení textu. Autoři imaginativních pohádek se často snaţí vylíčit rozporuplné emoce hlavních hrdinŧ. Pocit strachu, úzkosti a bolesti, kte rý se střídá s pocitem štěstí a radosti, zaţívá v cizím, neznámém prostředí také voda od Černého útesu v pohádce Jak hluboké je moře . Totéţ je vlastní i dalším hrdinŧm p říběhŧ z knihy Jak daleko je slunce . V imaginativních pohádkách má své dŧleţité zastoupení motiv smrti. Smrt se stává vedlejším i hlavním motivem také v pohádkách Ivana Klímy. Některé příběhy nekončí klasickým pohádkovým happy -endem, ale jsou zakončeny velmi melancholicky. Smrtí hlavního hrdiny je zakončen dojemný příběh Jak věrní jsou čápi. Čáp, který se odmítá odloučit od své zraněné druţky, neodlétne včas do jiţních krajŧ a v závěru příběhu nad zmrzlým tělem čápice sám umírá. „Zatím se slunce rychle sune mrazivým vzduchem k mlhavému obzoru, na nebi vycházejí hvězdy, které se zdají ještě chladnější. Čápice uţ ani oči neotevře, je mrtvá. Čáp by chtěl zaklapat zobákem, rozloučit se s ní, ale nepodaří se mu to, zvolna tuhne mrazem, uţ ani křídly nepohne. I on zavře oči, ještě naposledy cítí, jako by na něho někdo teple dýchl, jako by letěl v čele hejna, jakoby se první mezi všemi vznášel nad vlahými vlnami teplého moře, pak se zvolna sesune vedle své druţky, kterou nedokázal, kterou nechtěl opustit.“
(JDJS 66 2011, s. 60)
Kniha Jak daleko je slunce přináší ţánrově velmi těţce zařaditelné příběhy. Krátké epické útvary s jistou mírou lyriky uvedené fiktivním
66
KLÍMA, Ivan. Jak daleko je slunce. 1. vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-985-9. (Dále jen JDJS 2011)
62
rozhovorem vypravěče s dítětem bývají řazeny k povídce. 67 Toto ţánrové vymezení ovšem není zcela tak jedno značné, jak by se na první pohled mohlo zdát, zvláště, pomineme -li dialogické rámce jednotlivých příběhŧ. Samostatné příběhy v sobě nesou větší či menší stopy dalších literárních ţánrŧ. Jednotlivé příběhy mají velmi úzký vztah s pohádkou. Ne náhodou se Vařejková 68 a Toman 69 zmiňují o příběhu Jak hluboké je moře ze sborníku Uzel pohádek (1991), který tvoří také součást knihy Jak daleko je slunce (1995,
2011),
v souvislosti
s autorskou
pohádkou.
Základní
rysy
charakteristické pro ţánr pohádky se projevují i v dalších příbězích z knihy Jak daleko je slunce . S pohádkou je pojí časová i místní neurčitost, personifikovaní hrdinové 70, nenásilné morální poučení, a především dŧraz na samotný akt vyprávění. Klímovy příběhy odpovídají Čapkovu vymezení pohádky, ţe pohá dka je vlastně
povídáním,
které
„se
rodí
z potřeby
vypravovat
a
rozkoše
naslouchat.“ 71 Tradiční narativní formu lidových pohádek ovšem Klíma inovuje. Minulý čas lidových vyprávění , který podtrhuje časovou odlehlost příběhu, je v Klímových příbězích nahrazován časem přítomným. Pouţití m historického prézentu v řeči vypravěče dokázal autor v táhnout čtenáře přímo do děje a zdŧraznil tak dramatičnost některých situací. Imaginativní pohádkové texty Ivana Klímy spojuje s lidovou pohádkou i opakující se motiv putování. Většinou ovšem nejde o klasické putování hrdiny za získáním nějakého předmětu či osoby . Přestoţe hrdina podstupuje obtíţnou pouť plnou překáţek, cíle cesty mnohdy ani není dosaţeno. J ejím smyslem se stává především získání nového poznání a zkušeností. Motiv cesty se často objevuje v souvislosti s poznáním něčeho zdánlivě lepšího a krásného (Jak daleko je slunce, Jak hluboké je moře, K čemu jsou dobré kníţky), s odchodem z rodného kraje do nového neznámého světa (ať uţ dobrovolným 67
Toto zařazení uvádí také katalogizace NK ČR; záznam z katalogu NK ČR uveden v úvodní části knihy Jak daleko je slunce (Portál 2011) – zde součástí impresa. 68 VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s. 14. ISBN 80- 7204-092-8. 69 TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 51. ISBN 80-903339-0-7. 70 Personifikováním přírody a vesmíru mají pohádkové příběhy Ivana Klímy z knihy Jak daleko je slunce velmi blízko k pohádkám Ludmily Klukanové – viz kapitola Ekologické pohádky Ludmily Klukanové. 71 Viz ČAPEK, Karel. Marsyas čili Na okraj literatury: (1919-1931). 3. vyd. Praha: Borový, 1948, s. 140– 141.
63
nebo
nuceným)
a
s
opětovným
návratem
domŧ.
V pocitech
hrdinŧ
navracejících se do rodného kraje se odráţí emoce člověka, který přes dobové problémy nedokázal opustit svoji vlast: „Lidi se často podivují, proč se vlaštovky vracejí ze země, kde jim nic nechybí a je krásné teplo. Zapomínají, ţe i oni sami, pokud ţijí v cizině, se vracejí do země, kde se narodili, ani nevědí, co je tam vlastně táhne, jestli vzpomínky anebo stesk po dávném domově.“ (JDJS 2011, s. 90) Tradiční pojetí boje dobra se zlem Klíma v knize Jak daleko je slunce obměňuje. Klímovi personifikovaní hrdinové často čelí nástrahám moderní lidské společnosti. Zlo je tedy v knize zastoupeno především člověkem, který ničí přírodu a ubliţuje všemu ţivému. Lidským zásahŧm podléhá hora od jezera (Jak stará je Země) i čtyři sta let staré lípy ( Jak rostou stromy), lidmi jsou pronásledovány velryby (Jak velká je velryba), stříbrná liška ( Jak vzácná je svoboda) a nepřímo i myš v příběhu K čemu jsou dobré kníţky. Přesto, ţe je na moderního člověka a jeho činy nahlíţeno v knize negativně , je zde upozorněno na to, ţe všichni lidé nejsou stejní; vedle těch, co přírodě škodí, jsou tu i ti, kteří jí pomáhají. „[…] Tohle byli úplně jiní lidé, neţ o kterých jsem slýchala, ţe se jich musíme bát.“ (JDJS 2011, s. 87) Ne vţdy je boj pro hrdiny vítězný. Ačkoliv hrdinové nepřátelŧm podlehnou, smířlivý závěr naznačuje naději v lepší budoucnost (viz příběh Jak rostou stromy). Hrdinové Klímových příběhŧ bojují nejen s člověkem, ale také sami se sebou. Podstupují vnitřní boj. Ve svém nitru bojují se svými pocity , velmi často se strachem. Ţánr pohádky se v knize Jak daleko je slunce dostává do spojitosti s ţánrem mýtu. Inovací starého antického mýtu o titánovi, který dal lidem oheň,
vznikl
příběh
Jak
vzácný
je
oheň .
Oheň
zde
lidem
nepřináší
Prometheus, ale odváţný mladíček Rychlý jelen. On jediný se slituje nad nářkem ţen a pláčem dětí, které suţuje ukrutná zima, a přes varování starších a obavy, ţe rozhněvá mocné b ohy, dokáţe z doutnající sopky přinést ostatním členŧm svého kmene hořící větev. Mýtus o stvoření světa je rozvíjen v příběhu Jak stará je Země. Originální a poutav é vyprávění podává výklad o vzniku ţivota na Zemi a vývinu Země do současné podoby . Změny, kterými Země v prŧběhu vývoje 64
prochází, lze sledovat na dvou horách okolo jezera. Kameny se po svém dlouhém spánku seznamují s rostlinami, ţivočichy i lidmi. Právě ti skalám nejvíce škodí, a tak hora touţí po čase, kdy „na světě nebude nic neţ kameny a skály a ony dvě sestry hory na březích tichého a pustého jezera.“ (JDJS 2011, s. 21) Minulost představuje pro mnohé hrdiny spokojenější ţivot, naopak přítomnost se pro ně stává nepříznivou etapou ţivota, zejména zasahuje-li do něho člověk a jeho moderní vynálezy a prostředky. Touha po návratu do lepších dob minulých se objevuje v příbězích opakovaně. Mnohdy lze tento motiv vysvětlit jako vliv konkrétní dobové situace, s níţ se autor nesnadno vyrovnával. Zřetelně se tento jev projevil v symbolickém příběhu Jak rostou stromy. Čtyři sta let staré lípy, národní stromy, jsou během svého ţivota vystavovány mnohému nebezpečí, odolají všem přirozeným nepřátelŧm , přeţijí války, avšak nesmyslný zásah moderní civilizace stromy zahubí. Na rozkaz muţe, který do vesnice přijíţdí se svými lidmi ve velkém černém autě, je jedna z lip pokácena, druhou záhy porazí vichřic e. „,Neslýchané, lípy uprostřed pole. Kdo to kdy viděl? Stromy uprostřed pole přece překáţejí strojům! ʻ ,Kdyţ dovolíš, soudruhu, ʻ řekne jeden z muţů zdvořile, ,ty lípy uţ tu stojí čtyři sta let.ʻ ,Právě, právě,ʻ řekne první, ,co bylo dřív, není uţ teď. ʻ A ještě neţ sedne do auta, přikáţe: ,Skácet!ʻ
(JDJS 2011, s. 51)
Příběh zřetelně kritizuje soudobou realit u, vyzdvihuje národní hodnoty a zdŧrazňuje potřebu sounáleţitosti. Naléhavost a závaţnost situace podporuje dramatické vylíčení smrti personifikovaný ch lip. Přesto autor uzavírá příběh optimisticky, na místě poraţených lip nechá vzklíčit lipový oříšek, a tím symbolicky dává naději na lepší budoucnost národa. Naráţky na dobu normalizace lze spatřovat také v příběhu, který vysvětluje, jak vzácná je svobo da. Příběh Jak drahá je svoboda vypráví o stříbrné lišce, která je člověkem ulovena a umístěna do zoologické zahrady. Přestoţe je ţivot v kleci pro ni snazší (nemusí se starat o potravu, bát se kruté zimy ani nástrah lidí, neboť mříţ ji chrání přede vším a přede všemi), teskní po bývalém domově a všechny své síly zmobilizuje k tomu, aby se opět dostala na svobodu. 65
„Napadne ji, ţe kdyby zůstala v kleci, nikdo by ji neštval, nemusela by prchat před zuřivými psy. Ale liška ví, ţe kaţdá chvíle, kdy byla opět na svobodě, znamenala víc neţ všechny dny anebo dokonce roky, které by strávila v kleci. A napadne ji, ţe pokud by ji psi přece jen dostihli, bude se rvát, dá se raději od nich roztrhat anebo od lovců zastřelit, neţ by se dala znovu zavřít do klece, protoţe ţivot bez svobody vlastně není ţivot.“ (JDJS 2011, s. 70) V motivu klece, v níţ liška mŧţe udělat pouze několik krokŧ vpřed a do stran, v motivu útěku i v touze po svobodě lze vidět jisté aluze na nelehké období 70. a 80. let minulého století. Emoce zajaté lišky pak zrcadlí pocity lidí ţijících v problematické době normalizace. Pohádkové příběhy z knihy Jak daleko je slunce , které prostřednictvím personifikovaných zvířat či neţivých objektŧ nenásilnou formou přinášejí morální ponaučení, inklinují k ţánru bajky. Rysy bajky se výrazně projevily také v posledním příběhu K čemu jsou dobré kníţky. Příběh o moudré knize, která je odloţena na pŧdu a zde po letech znovu objevena, vypráví o jejím setkání s hloupou a línou myší. Ta se do lid ského obydlí nastěhuje proto, aby měla snazší přístup k potravě, vŧbec si však neuvědomuje nebezpečí, které jí od lidí hrozí. Kniha, kterou chce myš nejprve sníst, jí vypráví příběh o tom, jak jiná hloupá a líná myš podlehla lidským nástrahám a chytla se do pasti . Vyprávěním kniha zachrání ţivot sobě a moţná i myši. Příběh zŧstává částečně otevřený . Příběh o knize autor dopověděl v rámcovém dialogu, příběh o myši však nechává záměrně nedokončený. „A jak to dopadlo s tou myší? To nevím, tohle byl příběh o kníţce, ne o myši, co ji chtěla seţrat.“ (JDJS 2011, s. 101) Nedopověděním informací autor nepřímo vybízí k aktivnímu zapojení dětského čtenáře a dává prostor jeho fantazii. Příběhem se autor dětskému recipientovi snaţí odhalit kouzlo kvalitní literatury. Příběh K čemu jsou dobré kníţky se od ostatních textŧ tvořící ch knihu Jak daleko je slunce liší stylem vyprávění. Zatímco ve většině příběhŧ má vševědoucí vypravěč dominantní postavení a řeč postav je minimalizována, v posledním příběhu je promluvám jednajících postav dán mnohem větší 66
prostor. Emoce i charakter hrdinŧ tak máme moţnost sledovat n ejen zprostředkovaně
–
skrze
vypravěče,
ale
také
přímo
z dialogu
personifikovaných hrdinŧ. Na rozdíl od ostatních příběhŧ, které se pro zvolený vypravěčský styl př ibliţují spíše k ţánru povídky, pŧsobí tento pohádkověji. K příběhové próze s dětským hrdinou inklinuje příběh Jak voní vzduch. Zde nevystupují ţádní personifikovaní hrdinové, hlavními aktéry jsou tu tři zvědaví kluci, kteří přes varování cedule vstoupí do staré dŧlní šachty, aby zde našli poklad. O tom, ţe nebezpečná výprava nakonec končí šťastn ě a kluci jsou ze zavalené šachty vysvobozeni, se dovídáme aţ z rámcového dialogu. Otázka fiktivního posluchače, jemuţ je příběh vyprávěn, př iměje vypravěče k dopovědění příběhu. V samotném příběhu se autor soustředí na emotivní proţitky chlapcŧ zavalených v dŧlní věţi. Tak tomu je i v dalších příbězích; zobrazení pocitŧ pod trhuje dramatičnost příběhu a pro samotný příběh se stává dŧleţitější, neţ jeho rozuzlení. Kniha Jak daleko je slunce je uzavřena mottem: „Kníţka pro dospělé, aby ji mohli číst dětem. “ Klímovy imaginativní pohádky nejsou pro malé čtenáře náročné svým rozsahem, příběhy jsou poměrně krátké. Dětskému recipientovi jsou přístupné i doprovodné ilustrace, které vytvořila autorova dcera Hana Pavlátová. Autor se prostřednictvím vypravěče obrací k dětskému vnímateli, odpovídá na jeho zvídavé otázky. Didaktická a poznávací funkce je v knize Jak daleko je slunce namířena k dětskému recipientovi, v rámcovém dialogu i ve vyprávěném příběhu se autor snaţí nenásilnou formou dětského čtenáře vychovávat a předat mu nové informace a poznatky. Podobně jako většina pohádek ze sborníku Uzel pohádek v sobě pohádka Jak hluboké je moře a další příběhy z knihy Jak daleko je slunce skrývají naráţky na soudobé problémy ve společnosti a odráţí pocity prohibičního autora a právě zde je zapotřebí zkušenějšíh o čtenáře. Víceúrovňové texty Ivana Klímy se řadí mezi kvalitní literaturu, která je schopna oslovit široké spektrum publika . Kniha Jak daleko je slunce má co nabídnout dětem i dospě lým. Jak obálka knihy sděluje: „Předškolákům je moţné z knihy předčítat nebo společně s nimi prohlíţet krásné obrázky a povídat si o nich. Pro školáky můţe být vhodnou 67
četbou pro první seznámení se s tvorbou Ivana Klímy. “ 72
Klíma při
pohádkové tvorbě zohledňuje dětský aspekt, respektuje specifika dětského recipienta a současně se hloubkou svých příběhŧ obrací i k čtenáři dospělému, a tak naplňuje čtenářské potřeby dětského i dospělého recipienta – právě v tom lze spatřovat největší přínos imaginati vní pohádkové tvorby Ivana Klímy.
72
JDJS 2011, zadní strana obálky.
68
2.3
OD EPIKY K LYRICE
Epická rovina se v některých pohádkových próz ách 90. let 20. století dostává do pozadí, sílí postavení lyrické sloţky, zdŧrazněny jsou zejména motivy reflexivní a meditativní, autoři se velmi často soustředí na vykreslení emotivní stránky postav. Emotivní proţitky hrdinky jsou s těţejní pro pohádkovou baladu Tomáše Pěkného Havrane z kamene…, která symbolicky znázorňuje cestu dospívání. V kapitole Od epiky k lyrice, v níţ představujeme dílo Havrane z kamene…, věnujeme bliţší pozornost srovnán í analyzovaného díla
s knihou
Malá
čarodějnice
Otfrieda
Preusslera
(SNDK,
1964).
Prozaickou podobu díla Havrane z kamene… dále konfrontujeme s jejím dramatickým zpracováním ( DILIA, 2007).
2.3.1 Pohádková balada Tomáše Pěkného Tomáš Pěkný (1943 – 2013), jeden z prvních signatářŧ Charty 77, kulturní historik, editor 73, redaktor 74, autor dramat, prozaických děl, pohádek, rozhlasových a televizních her pro děti, vstoupil do literatury jako autor drobných próz, veršŧ a publicistických článkŧ v 60. letech minulého století. Po roce 1971 nemohl veřejně publikovat, vys třídal spoustu příleţitostných zaměstnání, publikoval pod rŧznými pseudonymy 75. V této době se začíná věnovat
literatuře
pro
děti,
píše
krátké
prŧvodní
texty
k leporelŧm,
omalovánkám, pohádkovým sešitŧm i tzv. prostorovým pohádkám. Současně začíná jeho spol upráce s Československým rozhlasem a Československou televizí. V samizdatu vydává prozaické dílo pro děti Colletka a pes (1979). Na základě této prózy vytvořil pro Československý rozhlas seriál pohádek pro pořad Hajaja. Do rozhlasové podoby zpracovává pohá dky světově známých autorŧ (mj. Charlese Perraulta). Podle předlohy Otfrieda Preusslera vytváří 73
Edičně a překladatelsky se podílí zejména na dílech s tematikou holocaustu, ve svých studiích interpretuje díla ţidovských autorŧ (např. Karla Poláčka a Jiřího Langera). Ţidovské problematice se věnuje také v pojednání Přehled ţidovské česky psané literatury (1989– 1990), historiografický úvod k zamýšlené literárněhistorické práci. Ucelený pohled na ţidovskou problematiku se snaţí podat v rozsáhlém prozaickém populárněvědném kompendiu Historie Ţidů v Čechách a na Moravě (1993, rozšířené vydání 2001). 74 V 90. letech pracoval jako redaktor a editor týdeníku Respekt a měsíčníku Roš Chodeš, zde v letech 2005 aţ 2012 pŧsobil jako šéfredaktor. Od roku 1991 pak pŧsobil jako redaktor nakladatelství Sefer. 75 Své jméno mu několikrát propŧjčil Pavel Šrut, Jiří Tichý nebo Kristina Vlachová aj.
69
v roce 1975 hru Malá čarodějnice. Volné zpracování německého originálu Die kleine Hexe získalo téhoţ roku cenu Prix Bohemia. Autorova díla literárněvědná i ţánrově a situačně rŧznorodá próza pro děti a mládeţ se vyznačuje vytříbenou jazykovou stránkou textu. Slovesná kultivovanost a formulační výstiţnost je příznačná i pro baladicky laděnou pohádkovou prózu Havrane z kamene… (Albatros, 1990; ilustrace a grafická úprava Jindřich Kovařík 76). Pohádková
balada
vypráví
př íběh
o mladé čarodějnici, která nechce být jiţ sama, hledá někoho, s kým by se mohla přátelit, někoho, ke komu by patřila. Za branami
města
rozmlouvá
Chlumu
se svým
v samotě
kamenem,
který
připomíná „obličej napŧl ptačí a taky trochu lidský“. Za
filipojakubské noci
odchází na vrchol Býčí hory, kde se shromaţďují ostatní čarodějnice, a touţí se
stát
jednou
z nich.
Nesloţí
ovšem
zkoušku, a tak se nemŧ ţe stát členkou čarodějnického spolku. Spolu s ní usiluje
Obálka knihy Havrane z kamene… (Albatros, 1990)
o
čarodějnickou
moc
venkovská
dívka
Juliána, která chce pomocí čar získat svého milého Janka. Čarodějnice chtějí dívku utancovat k smrti, avšak Mladá kouzlem zaţene noc a přivolá nový den, a tím ostatní čarodějnice odeţene z Býčí hory. Nešťastná Juliána svěří své trápení Mladé, ta jí slíbí pomoc, za ni však ţádá Juliánino přátelství. Třikrát musí Mladá čarovat, aby Juliána získala Janka. Mladá čarodějnice pro přátelství s Juliánou obětuje všechnu svo u sílu a čarovnou moc. Hledanou lásku
a
porozumění
u
dívky
ovšem
nenalezne,
naopak
setká
se
s krutým nevděkem. „Přítelkyni“ v Juliáně ztrácí hned poté, co Juliána získá ţenicha. Mladá je opět sama, pro lidskou dívku obětovala svou čarovnou moc, a tak nemŧţe uţ nikdy mezi ostatní čarodějnice. Jsou dvě cesty, kterými se
76
Kniha Havrane z kamene… byla oceněna v mezinárodním kontextu, v roce 1992 získala cenu Premio Grafico di Bologna za ilustrace Jindřicha Kovaříka.
70
mŧţe dát – stát se kamenem a ţít v pomalém čase kamení, nebo jít mezi ţivé lidi. Přes zpŧsobené křivdy se po dlouhém a těţkém rozhodování Mladá nakonec rozhodne hledat štěstí ve světě lidí. Pohádkovou baladu vydalo nakladatelství Albatros v roce 1990, rámcový příběh se zrodil ovšem dříve. V roce 1975 vytvořil autor na zakázku Československého rozhlasu, který pro seriál Sto světových pohádek zamýšlel dramatizaci knihy Malá čarodějnice Otfrieda Preusslera, stejnojmennou divadelní hru. V této době měl autor zakázáno oficiálně publikovat, hra proto vyšla pod jménem scenáristky a reţisérky K ristiny Vlachové. Pro zvolený název byla Malá čarodějnice Pěkného mnohdy mylně připisována samotnému Preusslerovi. Pěkného divadelní hra Malá čarodějnice i autorem vytvořená prozaická podoba příběhu Havrane z kamene… jsou ovšem pouze volným zpracováním jejich předlohy.
Vlevo: obálka prvního českého vydání Malé čarodějnice Otfrieda Preusslera (Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1964) s ilustracemi Miloslava Jágra; vpravo: obálka Preusslerovy knihy Malá čarodějnice (Albatros, Praha 2000) s ilustracemi Zdeňka Smetany77
77
Výtvarník Zdeněk Smetana se podílel také na vzniku animovaného televizního seriálu Malá čarodějnice (1984; podle O. Preusslera) vysílaného Československou televizí v rámci večerního pořadu pro děti Večerníček.
71
Jak se v poznámkách k dramatizaci uvádí: „Preusslerův příběh, jeho motivy a vyznění autora dramatizace nijak nenadchly; převzal proto jen postavu mladé čarodějnice a čarodějnické zkoušky a vystavěl zcela jiný příběh.“ 78 Zatímco Preussler do své knihy zvolil malou hrdinku blízkou svým jednáním a myšlením dětské mu recipientovi, Pěkný postavil do čela svého baladického příběhu čarodějnici nikoliv mal ou, ale mladou, jejíţ chování a proţívání je typické pro dospívající dívky. Oba autoři pojmenovávají hrdinky svých děl v souladu s celkovou charakteristikou těchto postav. Sémantická náplň zvolených antroponym signalizuje zařazení hrdinek k určité vývojové etapě lidského ţivota. Preussler nazývá hrdinku svého příběhu Malou čarodějnicí, Pěkný dává své čarodějnici jméno Mladá. Stejně jako Malá čarodějnice i Mladá touţí po společnosti ostatních čarodějnic. Motivace jejich jednání je ovšem odlišná. Mladá chce mezi čarodějnice pr oto, aby uţ konečně nebyla sama: „Schovala tvář do dlaní. Začíná se stmívat a skrze p rsty uţ sotva dohlédne na zem. ,Takových let jsem sama. Ale uţ nechci. Nemůţu! ʻ“ (HZK, s. 7) Pocit samoty a smutku ji vede k tomu, aby se učila kouzlŧm, dostavila se na horu Stolec a tam se stala jednou z mnoha čarodějnic. Za přátelství je ochotna obětovat i vlastní ţivot. Malá čarodějnice samotou netrpí, má svého d obrého přítele a rádce havrana Abraxase. Do kolektivu čarodějnic se snaţí začlenit spíše proto, aby byla jako jiné velké čarodějnice. J ejí chování lze přirovnat k touze malého dítěte, které se chce vyrovnat dospělým a smět dělat vše, co dělají oni. Jak se v příběhu ukáţe, ne vše, co dělají velké čarodějnice a dospělí lidé, je vţdy správné. Malá čarodějnice v závěru pomstí zlo a nakonec zŧstává sama sebou. Preusslerovo ukončení pohádky, kde dobro vítězí nad zlem, je tedy mnohem bliţší závěrŧm lidových poháde k. Obě čarodějnice jsou v knihách Pěkného a Preusslera pozitivními literárními postavami. Obě hrdinky čarují ve prospěch druhých. Vedle veselého a hravého čarování malé čarodějnice pŧsobí čarování Mladé mnohem 78
PĚKNÝ, Tomáš. Havrane z kamene… (Patnáct obrazů a čtyři zpěvy o samotě a přátelství). Praha: DILIA, 2007, s. 51.
72
váţněji a naléhavěji. Mladá do něj musí vloţi t kus sebe sama, její čarování pro druhé je obětí . 79 Během procesu zaţívá ohromnou bolest, zjevují se jí hrŧzostrašné obrazy, při nichţ ztrácí většinu své síly. Čaruje, aby získala spřízněnou duši, přesto ji nenachází. Čarováním pro lidi postaví proti sobě celý svět. V obou srovnávaných knihách vystupuje jiţ zmiňovaná postava havrana. Preusslerŧv havran Abraxas je typická zvířecí personifikovaná postava blízká dětskému
čtenáři,
v pohádkové
knize
Malá
čarodějnice
zastupuje
roli
moudrého pomocníka a rádce, který usměrň uje leckdy rozpustilé chování a jednání hrdinky. S pomocí postavy havrana autor odhaluje a napravuje negativní vzory dětského chování, a tak dětského čtenáře nenásilnou formou vychovává. Právě funkce didaktická jde v Preusslerově kniz e ruku v ruce s funkcí zábavnou. Přestoţe postava havrana se objevuje v titulu knihy Tomáše Pěkného, je jeho postavení v díle Havrane z kamene… spíše v pozadí. Havran, kámen s tváří napŧl ptačí a napŧl taky lidskou, vystupuje v textu okrajově (zejm. v kapitolách 1, 6, 18; v závěrečné kapitole pak zřetelněji), a to opět v roli rádce a pomocníka. Havran zde ovšem není prŧvodcem hlavní postavy, ale je to
postava,
jíţ
se
hlavní
hrdinka
svěřuje
se
svým
trápe ním
a s úzkostnými pocity samoty, oslovuje ho pouze v naléhavých momentech a obrací se na něho s prosbou, aby jí poradil, jakou cestou se má dát. Je to postava, která je hrdince nejbliţší. Autor záměrně volí oţivlý kámen, aby zdŧraznil samotu hlavní hrdinky. O existenci této postavy mŧţe čtenář pochybovat. Oţi vlá tvář kamene se zjevuje pouze Mladé, hrdinka k oţivlému kameni sice promlouvá, ale jeho hlas s největší pravděpodobností slyší pouze ona. „Tvář v kameni je nehybná. Jen hlas se pomalu otáčí. (Slyší ho opravdu? A jen ona, nebo i všichni kolem?) […] “ (HZK, s. 9) „Hlas v kameni se pohnul a slova skřípla jako křemen v mlýnici. Slyší ho opravdu? A jenom ona, nebo i všichni kolem? A co to říká? ,Kámen patří ke kameni, dřevo ke dřevu, ţelezo k ţelezu.ʻ ,Kdyţ nechci, tak se vzbudíš, ʻ 79
K motivu obětavosti se autoři imaginativní pohádkové tvorby obracejí poměrně často, tím se imaginativní pohádky přibliţují k pohádkám Oscara Wilda (Šťastný princ, Slavík a růţe, Oddaný přítel apod.).
73
zamračila se Mladá. ,A říkáš, co vím a co vůbec nechci slyšet. Konečně si někoho najdu a ty…ʻ Jako by tvář zakryla rouška. Jen kámen je tu nehybný a mlčenlivý. Nezdálo se jí to všechno?“ (HZK, s. 28) Těmito a podobnými úseky v textu autor probouzí čtenářovu nejistotu v existenci postavy oţivlého kamene. Jako by hlavní hrdinka promlouvala pouze sama k sobě, vytvořila si v tísnivých situacích svého Mona (viz román Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock , 1963) a hledala u něj pomoc a útěchu. Zacházení s postavou kamene-havrana lze chápat jako autorŧv záměr hyperbolizovat bolestné a úzkostné pocity samoty a prázdnoty hlavní hrdinky. Zoufalé zvolání osamělé hrdinky „ Havrane z kamene…“ vsadil autor do titulu celé knihy, a tím opět zdŧraznil váţnost a naléhavost celého příběhu . Přestoţe hrdinka v závěru knihy spřízněnou duši nenachází, jsou jí nabídnuty
cesty,
kterými
se
mŧţe
dát.
Obraz
cesty,
který
naznačuje
východisko ze samoty, je v díle Havrane z kamene… velmi dŧleţitý, opa kuje se v knize hned několikrát. O bjevuje se v mottu celého příběhu, v písních, v názvu úvodní i závěrečné kapitoly. Podle interpretace J any Turkové lze cestu
v díle
Havrane
z kamene…
chápat
šířeji,
a
to
jako
směřování
dospívajících do světa dospělých. A lidské cesty. Kresby prstem v kůře, odněkud někam. Nikam odnikud. A cesta úvozem a cesty mezi poli. A cesty z oblázků přes drkotavou vodu. A cesty podle zdí a cesty mezi stromy. A cesty ke kříţku a cesty kříţem kráţem!
74
(HZK, s. 6)
Pěkný v pohádkové próze zdařile zobrazil poci ty dospívajících dívek, které hledají své místo ve společnosti, touţí po lásce a přátelství. Téma dospívání, téma odlišnosti a zvláštnosti dospělého a dospívajícího patří ke stěţejním tématŧm, které autor v próze Havrane z kamene… zpracovává. 80 Na rozdíl od Preusslerovy Malé čarodějnice, která je dedikovaná primárně dětskému čtenáři (nakladatelství Albatros knihu dedikuje čtenářŧm od 6 let), se pohádková balada Havrane z kamene… obrací pro svŧj náročnější obsah i formu spíše k jedinci dospívající mu (zejména k dospívajícím dívkám) nebo dospělému. Právě tento čtenář dokáţe odhalit hluboké myšlenky a ocenit poslání poutavého příběhu s výrazným lyrickým zabarvením. Kompozice díla Havrane z kamene… pŧsobí velmi uceleně, příběh je rozdělen do osmnácti kapitol, symbolicky jej otevírá a uzavírá kapitola s názvem „Cesta“. Dŧleţitou součástí knihy se stávají písňové texty, které zobrazují emotivní proţitky postavy mladé čarodějnice. Autor podtrhuje jejich význam tím, ţe je vkládá do samostatných kapitol , přičemţ písně v kapitolách 5, 8 a 11 vyjadřují touhu hrdinky někoho mít a kapitola 16 vypovídá o zklamání a stesku Mladé po Juliáně. Pohádková próza Havrane z kamene… s filozofickým podtextem se pro svŧj rozsah i formu hlásí k imaginativní pohádkové tvorbě. Pro osobité propojení znakŧ poezie a prózy má dílo Havrane z kamene… blízko k pohádkovým prózám Karla Šiktance. Podobně jako Šiktancovy pohádky i pohádková balada Pěkného vyniká silnou poetizací jazyk a. Oba autoři obratně a nápaditě zacházejí se slovem a jeho významem, pomocí jazyka dokáţou vyjádřit lehkost okamţiku, ale i napětí a naléhavost situace. Řešením emotivních proţitkŧ dívčí hrdinky má dílo Havrane z kamene… blízko k dílu V moci kouzel 81. Ve srovnání s postavami z pohádkové knihy V moci kouzel pŧsobí protagonistka prózy Havrane z kamene… mnohem tragičtěji.
80
Viz TURKOVÁ, Jana. Autorská pohádka v současné české literatuře pro děti. České Budějovice, 2011. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, s. 74. 81 Viz kapitola Pohádkové prózy Evy Hudečkové.
75
Přítomnost komiky je v díle Pěkného minimalizována. Jana Turková ve své diplomové práci Autorská pohádka v současné české literatuře pro dě ti (České Budějovice 2011, s. 75) upozorňuje na velmi jemnou a nenápadnou situační komiku v momentu, kdy nezkušená čarodějnice Mladá nevydařeným kouzlem přesune Juliánu na špici borovice místo domŧ k rodičŧm. Vedle komiky situační se především v první části knihy ojediněle vyskytne i komika charakterová a s ní ruku v ruce komika jazyková: „,[…] Já chci Janka a všechno se proti mně spiklo! ʻ [Juliána] ,Co je to – janka?ʻ“ [Mladá] (HZK, s. 25) Komika zaloţená na doslovném porozumění ustáleného slovního spoje ní se vyskytuje před dramatickým ztvárněním čarování Mladé: „Juliána sáhla po kapesníku. ,Víš, jak na nich (na penězích) táta sedí?ʻ ,Pořád?ʻ Mladá si vzdychla. ,Chudáček.ʻ ,To se jen tak říká. Prý chudáček. On chodí s klíčema od truhlice i spát.ʻ ,To se taky jen tak říká?ʻ zeptala se raději Mladá. ,Ne. To je doopravdy.ʻ […] “ (HZK, s. 41) Autor si s jazykem pohrává i ve chvíli, kdy Mladá podstupuje zkoušku čarování - nápovědě Berty Braunové (hlavní čarodějnice) Mladá neporozumí, a tak zamění síru, která se pálí při vykuřování luny, se sýrem. Úsměvně mohou pŧsobit i hašteřivé dialogy čarodějnic. Komika se tedy v díle Havrane z kamene… vyskytuje spíše sporadicky, autor s ní kvŧli celkovému vyznění díla zachází velmi opatrně, naopak tragično je gradováno a je m u skrze líčení pocitŧ hlavní postavy věnováno více prostoru. Totéţ platí také pro dramatické ztvárnění pohádkové balady Havrane z kamene… (DILIA, 2007). Autor vyuţívá komediální prvky pouze v úvodních scénách, aby diváky co nejrychleji vtáhl do děje, dále v příběhu není pro komiku místo. Jak v poznámkách vydavatelé divadelního zpracování uvádí, váţně vyznívat musí zejména scény čarování , „na nich je postavena zápletka, divák jim musí věřit, musí věřit, ţe čarodějnice pro lidi riskuje.“ 82
82
PĚKNÝ, Tomáš. Havrane z kamene… (Patnáct obrazů a čtyři zpěvy o samotě a přátelství). Praha: DILIA, 2007, s. 1.
76
Lyrizovaná próza Havrane z kamene… představuje velmi vrstevnaté dílo, a to jak po stránce sémantické a výrazové, tak i po stránce ţánrové . 83 Ţánrové zařazení díla Havrane z kamene… je velmi nejednoznačné. Pro svou váţnou, mnohdy aţ melancholickou rovinu textu, dramatický spád děje bývá pohádkový příběh Havrane z kamene… často označován za pohádkovou baladu. Baladický spád děje přechází mnohdy aţ do hororových scén. Ty se nejvýrazněji projevily při líčení halucinací hlavní hrdinky, jeţ jsou následkem zakázaného
čarování,
i v mnohých Hororové
při
básnických
pojetí
zobrazení obrazech
podtrhují
rovněţ
Juliánina
vyhroţování
(beránek,
kterému
ponuré
temné
a
sebevraţdou
prořízli ilustrace
hrdlo). 84 Jindřicha
Kovaříka. V druhé kapitole, v níţ autor podává výklad názvu hory Stolec ty čící se nad vesničkou Chlum, spatřuje Turková mírnou provázanost s ţánrem pověsti. Pro formální stránku textu, dŧraz na lyrickou sloţku, bohaté vyuţití básnických figur a tropŧ má dílo Havrane z kamene… blízko k poezii, zejména k básním v próze. Vztah k lidovým pohádkám, zejména k pohádkám kouzelným, se v textu projevuje mimo jiné přítomností kouzelných a magických prvkŧ. Ty odkazují na lidové tradice spojené s filipojakubskou nocí. Místo konání děje je sice zkonkretizováno, avšak „poetičnost jazyka jej odsouvala do pozadí.“ 85 Magičnost i pohádkovost textu podtrhuje autorovo zobrazení přírody. Přírodní motivy jsou přítomny v celém příběhu a stávají se jeho nedílnou součástí. Podobně jako v pohádkách Karla Šiktance i v próze Havrane z kamene… vystupuje příroda spíše v nadřazené roli. Člověk i nadpřirozené bytosti ji musí respektovat – za nedovolené čarování stihne Mladou trest. Současně v přírodě nachází hlavní hrdinka jedinou spřízněnou duši, a tou je havran, kámen s tváří „napŧl ptačí a napŧ l taky lidskou“. Oţivlý kámen 83
Viz URBANOVÁ, Svatava. O skřítcích, vodnících, vílách a čarodějnicích. In: URBANOVÁ, Svatava a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce). Olomouc: Votobia, 2004, s. 88. ISBN 80-7220-185-9. 84 Viz TURKOVÁ, Jana. Autorská pohádka v současné české literatuře pro děti. České Budějovice, 2011. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, s. 74. 85 TURKOVÁ, Jana. Autorská pohádka v současné české literatuře pro děti. České Budějovice, 2011. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, s. 75.
77
promlouvající k hlavní hrdince zde supluje moudrého stařečka lidových pohádek. K ţánru pohádky má pohádková balada Tomáše Pěkného blízko také pro časté vyuţití symbolŧ. Symboly jsou součástí nejen textové sloţky díla, ale dostávají se i do výtvarného doprovodu knihy. Úvod knihy Havrane z kamene… mŧţe ve srovnání s lidovou pohádkou pŧsobit poněkud netradičně. Podobně jako v některých pohádkách Karla Šiktance je čtenář ihned v úvodu příběhu vsazen do jeho děje. Za mottem příběhu následuje první kapitola knihy uvozená zvoláním „Havrane!“. Mezi jednotlivými zoufalými a naléhavými promluvami Mladé ke kameni je vypravěčem osloven i samotný čtenář, jemuţ prostřednictvím kladených zjišťovacích otázek a následujících apelŧ je p říběh postupně přibliţován a současně jsou postupně probouzeny všechny jeho smyslové vjemy. „Slyšíte ten hlas? Nakřáplý jako porcelánový hrníček? Vidíte tu cestu? Otáčí se do kopce, po obou stranách ji lemuje nízká kamenná zídka, porostlá bílými kořínky. […] Zkuste se zastavit a uslyšíte ticho, kte ré v sobě takové místo skrývá a které vyplouvá na povrch jako z hluboké vody. Zkuste pohladit trávu proti srsti a ucítíte vůni staré venkovské skříně, kterou někdo znenadání otevřel. Zkuste nahlédnout do té skříně a můţ e se stát, ţe nahlédnete do časů, v kterých spolu ještě všichni rozmlouvali: lidé, kameny, skřítkové, stromy." (HZK, s. 7) Atypicky vyznívá také závěr pohádky. Klasický happy -end lidových pohádek chybí. Konec příběhu ponechal autor poněkud otevřený. V závěru knihy pouze nastínil cestu, pro kterou se hlavní postava rozhodla, zda na ní ovšem nalezne vytouţené přátelství, zde sděleno jiţ není. Autorská vyprávěcí situace, která je charakteristická pro ţánr pohádky, je v díle Havrane z kamene… také inovována. P odobně jako v prozaických pohádkách
Karla
Šiktance
i
zde
dochází
k personalizaci
vševědoucího
vypravěče. Na tento fakt nás upozorňuje bohaté zastoupení polopřímé řeči v textu. Baladicky
laděný
pohádkový
příběh
Havrane
z kamene…
se
stal
předlohou pro řadu dramatických zpracování, na scénu jej uvedly jak 78
amatérské divadelní soubory, tak i řada profesionálních divadel. Přes lyrickou notu vyniká prozaické dílo Havrane z kamene… detailním popisem prostředí a postav a poměrně velkým m noţstvím dialogŧ. Některá místa prozaické podoby dokonce vyznívají jako samotný divadelní text. Scénář Havrane z kamene… (Patnáct obrazŧ a čtyři zpěvy o samotě a přátelství), který v roce 2007 vydala DILIA, je mnohdy pouze přepisem výchozího prozaického zpracování bez jakéhokoliv většího zásahu, a to jak po stránce obsahové, tak i po
stránce
formální.
Srovnání
scénáře
a
prózy
ukázalo,
ţe
ú pravy
v divadelním textu jsou skutečně minimální. Doplňovány a konkretizovány jsou většinou pouze údaje, které mají usna dnit divákŧm orientaci v ději (v úvodu upřesněn věk hrdinky, jména čarodějnic Polednice, Klekánice apod.). Nedialogové pasáţe, v nichţ lyrický prvek dominuje, autor vesměs vkládá do scénických poznámek a jednotlivé repliky jsou utvořeny z dialogu promlouvajících postav. Vyznění příběhu, vylíčení pocitŧ hlavní hrdinky, zobrazení lyrické atmosféry dramatického zpracování je ovšem závislé na dalších
faktorech
(hereckém
provedení,
zvolených
kulisách,
hudebním
doprovodu apod.). S ohledem na své moţnosti divadeln í forma nedává a ani nemŧţe dát vyniknout jedinečnému jazykovému zpracování prozaického textu a lze očekávat, ţe dějová sloţka, která je v prozaické podobě lyrizací potlačována, se zde dostane do popředí.
79
Ilustrace Jindřicha Kovaříka ke knize Havrane z kamene… (Albatros, 1990)
80
2.4 NÁVRAT K PŘÍRODĚ A K ZÁKLADNÍM LIDSKÝM HODNOTÁM V IMAGINATIVNÍ POHÁDKOVÉ TVORBĚ AUTOREK V závěrečné kapitol e analytické části práce představujeme imaginativní pohádkovou tvorbu 90. let 20. století vzešlou z per autorek. Zaměřujeme se na ekologické pohádky L udmily Klukanové z knihy Z pohádkových končin (Arca JiMfa, 1993), dále na sociálně orientované Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové Hudečkové
(Vade Mecum, 1997) utvářející
knihu
a na
V moci
rozsáhlé pohádkové prózy E vy kouzel
(Ikar,
1999).
V případě
Babiččiných pohádek bereme na zřetel také novější vydání knihy z roku 2005 (Votobia, 2005) .
2.4.1 Ekologické pohádky Ludmily Klukanové Jihlavská autorka Ludmila Klukanová (1936) vynikla v oblasti literatury především jako autorka osobitých lyrických próz. Dětem autorka věnovala cyklus pohádek Z pohádkových končin (1991) a v roce 2001 přispěla do souboru
pohádek
Ţiváčkové 86
(Vyšehrad). Kniha Z pohádkových končin vyšla v roce 1993 v třebíčském nakladatelství Arca JiMfa. Stejně jako v dílech pro dospělé i zde autorka hledá inspiraci ve svém rodném kraji, v kraji Vysočiny. Soubor dvaceti pohádek, v nichţ dominují motivy přírody, mŧţe vést čtenáře k zamyšlení nad jeho vztahem
k přírodě
postavením ve vesmíru. Obálka knihy Z pohádkových končin (Arca JiMfa, 1993) 86
Sborník pohádek o zvířátkách pro malé čtenáře současných českých básníkŧ a spisovatelŧ.
81
i
jeho
V duchu
poetiky
lidové
pohádky
se
příběhy
L udmily
Klukanové
odehrávají kdesi daleko a kdysi dávno: „Tak se to stalo tenkrát, daleko a dávno, a moţná ještě dál. Aţ za naším časem, za Temným Lesem, v království Paní Vysočiny. Kdeţe je to království a kdeţe je ten kraj? Tam, kde září jeřabiny.“ (ZPK 87, s. 48) Dějištěm pohádek se stává z velké části příroda. Prostředí pŧsobí mnohdy velmi tajemně a vzdáleně. Vzdáleně a tajemně nepŧsobí nereálná, fiktivní prostředí, ale paradoxně známá a skutečná místa, která se mohou nacházet všude kolem nás. Ozvláštněním těchto míst se autorka snaţí otevřít čtenářŧm jejich oči a poukázat na kouzlo našeho světa, zejména přírody. V pohádkách Oblačné starosti, Beránek Měsíc nebo Vesmírná se centrum dění přesouvá do nebeských výšin a vesmíru. Z hlediska pojetí času a prostoru jsou velmi zajímavé pohádky Vesmírná a Kdyţ byl ještě Čas . Pohádky zachycují vývojové proměny prostoru a času. V uvedených pohádkách nejsou prostor a č as pouze kulisami, na jejichţ pozadí se příběhy odehrávají, naopak autorka v těchto příbězích prostor a čas personifikovala a postavila do role hrdinŧ. V pohádce Vesmírná brouzdá po svém
nekonečnu
Vesmír,
druhá
jmenovaná
přibliţuje
Čas
pomocí
ontogenetického vývoje lidského jedince: „Kdyţ byl Čas ještě děcko, nikdo si ho nevšímal, nikdo ho neznal. Čas se brouzdal v mělkých pobřeţních vodách, hrál si ve vyhřátém písku, propouštěl ho m ezi prsty, dělal v něm tunely a plácal z něho hory, kterým utínal špičky. [ …]“ (ZPK, s. 82) Autorčino pojetí prostoru a času je velmi originální. Centrem dění se mŧţe stát hluboká voda spánku ( Růţový sen), ale i svět proţitkŧ ( Duhové moře). Pohádka Duhové moře je obrazným vyjádřením cesty za proţitkem z hudby. Cílem cesty se stá vá Duhové moře hudby, resp. kouzlo hudby. Kouzelné místo mŧţe spatřit a vstoupit do něj pouze ten, kdo hudbě zcela podlehne a celý se jí otevře. Pohádky Ludmily Klukanové popírají antropocentrismus a snaţí se čtenáře
vést
k ekologickému
uvědomění.
87
Tomuto
poslání
knihy
KLUKANOVÁ, Ludmila. Z pohádkových končin. 1. vyd. Třebíč: Arca JiMfa, 1993. ISBN 80-85766-20-5. (Dále jen ZPK)
82
je
přizpŧsobena podoba boje dobra se zlem. V pohádkách je většinou veden boj za záchranu přírody, hrdinové hájí zájmy přírody před jejími škŧdci. Jít proti přírodě a přírodním zákonŧm se nevyplácí. Poraţeni a potrestáni musí být všichni, kteří narušují odvěké zákonitosti přírody a zaţité přírodní dění. Na
boji
dobra
se
zlem
je
zaloţena
většina
pohádek
z
knihy
Z pohádkových končin . Klasický boj dobra a zla, kdy pozitivní hrdina (popř. hrdinové) čelí nástrahám negativní postavy – škŧdce, je charakteristický zejména pro pohádky z první poloviny knihy. Odváţná čtveřice, motýl Bělánek, čmelák Babánek, včela Bětka, kovová vosička Terka, bojují proti pyšné louce v zahradu
Pohádce z louky. V
zahradník
Matěj
před
Pohádce z trní zachraňuje krásnou
jeţatým
trním
zlé
čarodějnice.
Stará
Pecháčková bojuje s Mořským dědkem v Pohádce ze skal, aby zachránila lesní studánku. Pohádka z lesa zobrazuje konflikt lidí a zlých loupeţivých lapkŧ, kteří škodí nejen lidem, ale i lesu. V Pohádce z vody odmítá princ zničit studánku, a tak s její pomocí porazí zlého čaroděje. Moc zlého kouzelníka Nečasiska z Pustého vrchu, který se snaţí zničit krásnou letní zahradu, je poraţena v pohádce Kamenavá ryba. Konflikt člověka s přírodou zobrazují i pohádky Jeřabina a Bukový les. Pohádky Jeřabina a Bukový les poukazují mino jiné na souţití dobra a zla v lidském nitru. Hrdina bojuje sám se sebou, musí překonat zlo uvnitř sebe sama. Tradiční pojetí dobra a zla nenalézáme v pohádkách mytologického raţení. Příběhy Půlnoční slunce, Beránek měsíc, Zimní pohádka, Vesmírná, Kdyţ byl ještě Čas pohádkovou formou podávají výklad některých přírodních jevŧ, vysvětlují, proč se věci dějí na světě tak, jak je známe, a otvírají filozofické úvahy o světě. První tři jmenované zpracovávají téma lásky. Láska personifikovaných přírodních entit však mnohdy narušuje zaběhlé zákony přírody, a tak nemŧţe být vţdy naplněna. Zákony přírody jsou silnější a mocnější neţ síla lásky: „Ale coţ tak podivného můţe trvat v ěčnost? Nebo i jen na věky? Jak můţe veliké zářící slunce milovat jen malou obyčejnou pláňku? Jak se můţe protivit zákonům přírody a vycházet si v noci, kdy má spát?“ (ZPK, s. 58)
83
Bolestný tón nenaplněné lásky a melancholické závěry některých příběhŧ sbliţují pohádky Ludmily Klukanové s pohádkami H. Ch. Andersena nebo Oscara Wilda. Téma lásky je rozvíjeno také v Zimní pohádce. Metaforický příběh o konci
zimy
a
příchodu
jara
však
končí
optimističtěji.
V pohádce
se shakespearovským názvem je boj dobra se zl em pojat jako konflikt jarní přírody s ničivým mrazem. V tomto pojetí boje dobra se zlem mŧţeme spatřovat souvislost pohádek Ludmily Klukanové s pohádkami K. J. Erbena. Podobně jako K. J. Erben, který byl přesvědčen o mytologickém jádru pohádek a adaptace lidových předloh stavěl na solárním mýtu, utváří Klukanová pohádky v duchu solární mytologické teorie. 88 Příroda v pohádkách Klukanové oţívá, objevuje se v rŧzných, často neobvyklých, podobách a situacích. Čtenářŧm je zobrazována jako tajemný prostor plný ţivota a kouzel. Autorka ve svých příbězích zdŧrazňu je harmonické souţití člověka a přírody: „Princ zesmutněl. Tak je to tedy. Čaroděj věděl, ţe princeznu uţ nikdy neuvidí. Leda by zničil všechno kolem sebe. A kdyby i zničil a princeznu dostal, jak by ţili na té pusté vyprahlé, šedé zemi…“ (ZPK, s. 22) Postavám, které přírodě naslouchají, pečují o ni a pomáh ají jí, se příroda odvděčí. Příkladem mŧţe být Pohádka z vody, kde princ z Jezerního království odmítá vzít vodě to, co jí je nejcennější – její stín. Voda se mu za jeho dobré srdce odplatí: „,Nezničils mne, proto ti kaţdá voda pomůţe,ʻ zašeptala tiše u je ho nohou malá voda.“ (ZPK, s. 23) V Pohádce ze skal zase bojuje stará Pecháčková za záchranu místní studánky před obludným Mořským Dědkem. Studánka vyprosí pomoc od země, a tak zachrání sebe i ţivot stařenky: „,Země, země, o jednu skálu víc, co ti to udělá , bude to skála pro mne. Země, země, o druhou skálu víc, co ti to udělá, bude to skála pro babičku. Aby se zachránila, neţ se Mořský dědek vyzuří.ʻ“ (ZPK, s. 17)
88
Zobrazení věčného boje zimy a jara je zřetelný také v Pohádce o čejce – zelenopírce z pohádkového souboru Ţiváčkové. Pohádka vypráví o odváţné čejce, které se podaří čelit nástrahám zlého Ledáka a zachránit tak krále a princeznu Jarněnku ze slunečního zámku.
84
Pohádky
Ludmily
Klukanové
nabízejí
širokou
paletu
rŧznorodých
pohádkových postav. Bohaté zastoupení mají v pohádkách Ludmily Klukanové nadpřirozené bytosti inspirované přírodou (např.: Bouřný pán mrakŧ, Mořský dědek, Paní Vysočina, Matka Příroda aj). Přísní, autoritativní a mocní vládcové přírody mohou svým charakterem připomínat postavy z pohádek Karla Šiktance. Stejně jako lidské a klasické pohádkové postavy i tajemné bytosti inspirované přírodou vystupují v knize Z pohádkových končin v roli kladných hrdinŧ i negativních postav. Autorka do popředí svých příběhŧ volí postavy z nejrŧznějších oblas tí, hrdiny jejích příběhŧ se stávají i personifikované přírodní a kosmické jevy. Personifikace se stává základní pros tředkem pohádkové tvorby Ludmily Klukanové. Hrdinou se mŧţe stát skutečně kdokoliv a naprosto cokoliv – člověk,
personifikovaná
zvířata
či
rostliny,
nadpřirozené
bytosti,
ale
i zosobněný vítr, slunce, meluzína, pŧlnoční slunce, krása zimy jako Zimní pohádka apod. Vesmírem
a
vesmírným
děním
se
autorka
nechala
inspirovat
v kratších mytologických pohádkách Beránek Měsíc a Vesmírná. První z nich přibliţuje rŧzné podoby Měsíce, a to na pozadí příběhu, který vypráví o vzplanutí Měsíce ke krásné kometě. V příběhu Vesmírná je pohádkovou formou představen nekonečný v esmír, černá díra, supernova i souhvězdí. Závěr
pohádkového
souboru
tvoří
pohádky
s méně
konkrétními,
neuchopitelnými postavami. V pohádce Růţový sen, v níţ si autorka pohrává s doslovným významem titulního slovního spojení, je čtenáři představen personifikovaný sen, nebo abstraktní postavy jako p aní Touha a zlé noční mŧry. Abstrakce sílí v poslední pohádce Kdyţ byl ještě Čas. Personifikovaný Čas zde nejprve vystupuje jako malý chlapec, kterého nikdo nezná, postupně však stárne, prochází jednotlivými historickými epochami, všichni ho hledají a chtějí ho blíţe poznat. Filozofická pohádka o plynutí času na Zemi, upozorňuje na pomíjivost času a je současně kritikou moderní uspěchané doby. Originální příběh, jehoţ sdělení je adresováno zejména dospělému recipientovi, dokazuje opět vliv autorčiny neotřel é fantazie. Pohádky Ludmily Klukanové nepředstavují pouze černé a bílé typy postav, ale naopak poukazují na souţití dobra a zla v lidském nitru 85
a zdŧrazňují proměnlivost charakteru hrdinŧ. Stejně jako dochází k nápravě negativních postav (zlý Lţirad se v pohádce Jeřabina promění v hodného Radomila), mŧţe být vlivem událostí cha rakter kladného hrdiny zkaţen a někdy zpět napraven. Z dobrého Kuby se vlivem získaného bohatství a moci stává špatný člověk a vladař v pohádce Bukový les. Za špatné vladaření (nevhodné zacházení s přírodou) stihne hrdinu opět trest a po něm následuje náprava. Pohádky, které zdŧrazňují ambivalentnost charakteru postav, vyznívají svým obsahem mnohem váţněji a kladou na čtenáře mnohem vyšší nároky. Svou hlubokou pointou a celkovým mela ncholickým vyzněním připomínají pohádky Oscara Wilda nebo H. CH. Andersena. Z hlediska poţadavkŧ na recipienta mŧţe soubor pohádek Z pohádkových končin pŧsobit nesourodě, jednotlivé pohádky se obrací k rŧzným čtenářŧm. Pohádky jsou v souboru uspořádány podle náročnosti na čtenáře. Úvodní část knihy zastupují pohádky motivicky spjaté s krajem rodné Vysočiny. Tyto pohádky dodrţují základní principy a post upy lidových pohádek – dobro vítězí nad zlem, chytrost a moudrost nad hloupostí, nositelé negativních vlastností jsou potrestáni. Pohádky pŧsobí příměji a jednodušeji, pro svou zkratkovitost, rychlý dějový spád, jednoduchou dějovou zápletku a pohádkový happy-end jsou vhodné pro čtenáře mladšího školního věku. V porovnání s úvodními pohádkami jsou pohádky z druhé části knihy (především závěrečné pohádky) pro dětského recipienta hŧře srozumitelné, a to zejména pro svŧj filozofický rozměr a potlačenou dějovost. Tyto pohádkové texty mají více významových rovin, pointa v nich není nabízena přímo, ale skrývá se za symbolickou rovinou příběhu. Samozřejmostí není ani tradiční pohádkový happy -end. Lyrický prvek je zde výraznější a děj je oslaben na úkor celkového vyznění textu. A utorka se snaţí zapŧsobit na emoce čtenáře i jeho smyslové vjemy. Lyričnost textu je posílena také výběrem postav – zejména v závěru knihy se objevují pohádky s větší mírou abstrakce. Také zkušeného
snové
fotomontáţe
recipienta.
Lyrická
autorčina atmosféra
syna
Petra
výtvarného
Klukana doprovodu
vyţadují pŧsobí
zejména v úvodních pohádkách mnohem intenzivněji neţ v samotném textu. 86
Klukanová
vytváří vesměs kratší pohádkové texty. Výjimku tvoří
pohádky Jeřabina a Bukový les. Tyto pohádky jsou na rozdíl od ostatních pohádek utvářejících soubor Z pohádkových končin mnohem rozsáhlejší 89 a jsou rozčleněny na dílčí kapitoly . Pohádka Jeřabina obsahuje 7 segme ntŧ, pohádka Bukový les je rozdělena na 11 částí. Kompozice rozsáhlejších pohádek má pravděpodobně usnadnit čtenáři orientaci v textu. Vezmeme-li však v úvahu obtíţnost následujících poháde k, postrádá zvolená kompozice v rámci celého pohádkového souboru smysl. Autorka pro své příběhy volí stylizovaného subjektivního vypravěče charakteristického pro folklorní pohádky . 90 Vypravěč udrţuje kontakt se čtenářem, zamýšlí se nad rŧznými problémy , hodnotí je a komentuje. Z vyprávění je cítit autorčina tvŧrčí fanta zie a hravost. Autorčina práce s jazykem je velmi tvořiv á. Kaţdé slovo má v pohádkách Ludmily Klukanové své místo, větná stavba je velmi promyšlená. Záměrné opakování slov, slovních spojení či vět, osamostatnění vět, časté řečnické otázky a zvolání, četné enumerace zpomalují děj a současně podtrhují poetickou atmosféru celého příběhu. Pro její „básnický“ styl vyprávění je charakteristická také tendence k pravidelnému rytmu a mnohdy i sklon k rýmování. „Kdyţ z vody, tak z vody. Ale k vodě patří rybáři a ryby . K vodě patří vodníci a jejich hrnečky, rusalky a jejich tance. K vodě patří rákosí i vrby, leknín i vrbice a labutě i lysky a bludice. A to všeho jenom tolik, abychom viděli na její druhý břeh a byli přitom v tišině, kam aţ dodneška celá léta nikdo nezabloudil. Aţ z toho voda v téhle té tůni zapomínala svou řeč. Aţ se zdálo, ţe byla odjakţiva němá. Ale to byste se mýlili stejně jako rybář, který sem začal chodit.“ (úvod k Pohádce z vody; In: ZPK, s. 21) Názvy jednotlivých pohádek (stejně jako název celého pohádkového souboru) většinou implikují místní zasazení pohádky a ve své podstatě se téměř vţdy obracejí k přírodě nebo k vesmíru (Pohádka z louky, Pohádka z lesa, Pohádka z vody, Jeřabina, Bukový les, Vesmírná apod.) . Autorčina 89
Pohádka Jeřabina představuje 10 stran textu, pohádka Bukový les 8 stran textu, rozsah ostatních pohádek z knihy Z pohádkových končin je 2–4 strany textu formátu A4. 90 Viz POLÁČEK, Jiří. Pohádky Ludmily Klukanové. In: Současnost literatury pro děti a mládeţ. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 1996, s. 80.
87
tvořivá hravost se p rojevila také při volbě názvŧ některých pohádek. Autorka pro své pohádky mnohdy volí neobvyklé významově otevřené tituly. Takový je
například
název
pohádky
Taková
maková,
kde
si
autorka
pohrává
s doslovným významem lidového rčení. Zvlášť zajímavý je název Kamenavá ryba. Nonsensově pojatý název pohádky vzniklý zkomolením výrazu kamenná ryba otevírá cestu k dětské fantazii a ukazuje na její sílu. Autorce se v pohádce podařilo ukázat, ţe děti vnímají svět jinak neţ dospělí, jejich hravost a fantazie dokáţe pře konat mnohé problémy, které se pro dospělého zdají nepřekonatelné. Tímto má kniha Z pohádkových končin velmi blízko k Modrým pohádkám Alexandra Klimenta, konkrétně k pohádce Ţába na prameni. V obou případech se na vítězství dobra nad zlem podílí dětští hrdinové. Kniha Z pohádkových končin představuje z ţánrového hlediska velmi svébytné literární dílo , reflektuje syntézu znakŧ několika ţánrŧ. V základních principech a postupech navazuje Klukanová na tradiční pohádkovou tvorbu. Příběhy mají blízko zejména k lidové pohádce kouzelné, současně vykazují společné rysy s autorskou pohádkou H. Ch. Andersena a Oscara Wilda. K etiologické pověsti má blízko Pohádka ze skal, která objasňuje vznik dvou skal v blízkosti studánky v Černém boru. Tragický spád děje a mela ncholické závěry některých příběhŧ ( Půlnoční slunce, Jeřabina ) připomínají spíše ţánr balady. K tomuto ţánru se pohádky Klukanové mnohdy přibliţují také pro zpŧsob řešení otázky viny a trestu. Podobně jako v Erbenových baladách i zde (např. v pohádce Půlnoční slunce, Jeřabina či Meluzína) nabývá forma trestu nadlidských podob, mnohdy krutých a nezvratných. K pohádkové tvorbě K. J. Erbena mají pohádky Ludmily Klukanové blízko zejména pro svŧj mytologický základ. Mýtus se stává podloţím pro většinu příběhŧ z knihy Z pohádkových končin
(např.: Zimní
pohádka,
Vesmírná, Půlnoční slunce nebo Kdyţ byl ještě Čas). Osobité
propojení
znakŧ
jednotlivých
ţánrŧ
v pohádkové
knize
Z pohádkových končin ocenila v syntetické studii Česká autorská pohádka Věra Vařejková.
Ta
vidí
hodnotu
pohádek 88
Ludmily
Klukanové
právě
„v syntéze
znaků
pohádek
a
bájí,
memorátů
a
pověstí,
personifikací
přírodních a kosmických jevů, prolnutí epického podání s lyrikou. 91 Vlivem neotřelé fantazie vytváří autorka osobité a originální poetické pohádky, které svým charakterem zastupuj í kvalitní imaginativní auto rskou pohádkovou tvorbu 90. let 20. století. Přes zařazení knihy Z pohádkových končin k imaginativním pohádkám lze v pohádkách Ludmily Klukanové spatřovat rysy nonsensové pohádkové tvorby. A utorka v knize Z pohádkových končin dokázala uplatnit komiku velmi často ve spojitosti s nonsensem. Vyuţití nonsensu je mnohem zřetelnější neţ v imaginativních pohádkách jiných autorŧ. Výrazně se práce s nonsensem projevila zejména v pohádce Kdyţ byl ješt ě Čas nebo v pohádce Vesmírná. V pohádkách se setkáváme s nonsensem jazykovým i situačním: „Čas se na ně díval ze svého blízka i daleka a pohrozil jim: ,Ţe si budu muset pohrát tady s tím ţelvím vejcem a udělat z něho nové pravajíčko, všech mo udřejších – pradědobabičkou!´ Nejdřív nechápali, potom ale sklopili oči. Čas jen tak malounko pokývl hlavou a z ačal se brouzdat v mělké vodě u pobřeţí, kde se brouzdával, kdyţ ještě na to čas skutečně byl…“ (závěr pohádky Kdyţ byl ještě Čas; In: ZPK, s. 83) Ve srovnání s nonsensově-parodickými pohádkami 90. let 20. století zde nonsens neslouţí primárně k pobavení dětského recipienta, ale obrací se k vyzrálému recipientovi a otevírá filozofické meditace nad světem a smyslem lidského ţivota. Nonsens zaloţený na principu hry, který mimo jiné slouţí jako prostředek k otevření filozofických otázek a který se obrací spíše k dospělému čtenáři, má své pokračovatele také v současné pohádkové tvorbě. Jedním z nich je i Petr Nikl. V této souvislosti lze upozornit na vazby knihy Z pohádkových končin s mladší experimentální pohádkovou tvorbou P etra Nikla. Niklovy „jazykové kotrmelce“ jsou jazykovým hrátkám L udmily Klukanové velmi blízké.
91
VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s. 14. ISBN 80-7204-092-8.
89
Snové fotomontáţe Petra Klukana k Pohádce z trní (Z pohádkových končin, Arca JiMfa 1993)
90
2.4.2 Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové Spisovatelka
Marcella
Dostálová 92 (1934)
zasáhla
svým
dílem
jak
do
literatury pro dospělé, tak i do oblasti literatury pro děti a mládeţ. K dospělým čtenářŧm se Dostálová obrací především svými básnickými sbírkami, dětským recipientŧm autorka věnovala několik pohádkových knih. Velký úspěch autorce přinesly Babiččiny pohádky (Vade Mecum, Opava 1997). Vedle Babiččiných pohádek vydala Dostálová v roce 2001 knihu Malá víla aneb Cesta za pohádkou (Votobia, Olomouc) a dva roky nato pohádkový příběh Mahulena (Šimon Ryšavý, Brno 2 003). Spolupracuj e s prostějovskými studenty Střední školy, základní školy a mateřské školy JISTOTA o.p.s. Výsledkem této spolupráce je kniha Tony a jeho kouzelná bota (nakl. Jola pro Střední školu, základní školu a mateřskou školu JISTOTA, Kostelec na Hané 2006), kterou d oprovází ilustrace handicapovaných studentŧ této školy. Poslední autorčinu knihu pohádek představují Kouzelné a moderní pohádky pro zvědavé děti (Šimon Ryšavý, Brno 2012). Kniha Babiččiny pohádky obsahuje dvaadvacet pohádkových příběhŧ. Úvod, který tvoří rámec celé knihy, předznamenává charakter následujících pohádek: „,[…] Poslouchej mušli, slyšíš, jak v ní zpívají ptáci a šumí koruny stromů? Zaznívají v ní i písně lidí. Zpívají o štěstí, o lásce, radosti i o smutku. O tom, jak se dobro potkává se zlem a jak na konci té cesty zvítězí vţdy pravda a láska.ʻ“ (BP 1997 93, s. 5) Pohádková tvorba Marcelly Dostálové zachovává základní principy a postupy lidové pohádky. Přítomností vy braných nadpřirozených postav a jevŧ i kouzelných předmětŧ mají autorské pohádk y Marcelly Dostálové blízko zejména k lidovým pohádkám kouzelným. Základní motiv lidové pohádky, boj dobra se zlem, je v Babiččiných pohádkách přítomen téměř v kaţdé pohádce. Dobro a zlo Dostálová v pohádkách záměrně hyperboliz uje a klade do kontrastŧ. Autorka
se
v Babiččiných
pohádkách
nevyhýbá
detailním
popisŧm
drastických scén: „Kdyţ přilétl pták potřetí, to uţ byla Janinka vzhůru. Její 92
Autorka publikuje téţ pod jmény Marie Marcella, Marie Dostálová, Marcela Dostálová. DOSTÁLOVÁ, Marcela. Babiččiny pohádky. Opava: Vade mecum, 1997. ISBN 80-86041-24-7. (Dále jen BP 1997) 93
91
pomněnkové oči spatřily velikánský zobák, který se k ní přibliţoval. Ucítila horký dech z toho zobanu. Dítě se polekalo a prstíky sevřelo svoji panenku. Havran byl však rychlejší a zobákem vytrhl holčičce hračku z ruky. Janinka začala plakat. Havran zlostně bleskl svýma pronikavýma očima, upustil panenku na zem a z jeho křídel začaly pojednou vyrůstat dlouhé prsty s ostrými drápy, podobny nějaké zrůdě. Těmi dlouhými prsty pak vyloupl Janince její krásné modré oči, schoval si je pod křídla a zmizel .“ (BP 1997, s. 28) Přítomnost s pŧvodní lidovou
krutých
motivŧ
pohádkovou
sbliţuje tvorbou.
pohádky Kruté
M arcelly
moti vy
se
Dostálové v lidových
pohádkách objevují poměrně často, a to zejména ve spojitosti se záměry a s jednáním negativních postav (škŧdcŧ), s p otrestáním negativních postav a současně s vysvobozením kladného hrdiny. V těchto souvislostech se kruté motivy projevily i v pohádkách Boţeny Němcové. Pro srovnání uvádíme několik ukázek z Národních báchorek a pověstí : „Jak se dítě narodilo, zacpala mu ústa, zaobalila do plenky a pustila oknem. Na místo jeho podstrčila kotě. […] Švagrová ale toho okamţení list bratrovi napsala, a nejenţe nešťastný porod manţelčin vylíčila, ale i hroznou leţ si vymyslila, ţe totiţ jakýsi divný muţ u postele se octl, a kdyţ Bohdanku objal, ţe se téţ v ošklivou ţenu proměnila a s ním v neznámé řeči rozprávěla a se smála. Konečně mu připomínala divé ţenky na mysl, dokládala, ţe Bohdanka takovou je, a nechce -li být nešťasten, aby ji dal upálit. Téţ napsala lístek ku příteli bratrovu, aby ho u sebe zdrţoval a k ţeně ho nepouštěl, ţe je divá.“ 94 V lidových pohádkách ča sto platí rčení: „Čím kdo zachází, tím také schází.“ Čím se záporná postava proviní na hrdinovi a nevinných, tím je většinou také potrestána. Krutý čin tedy vyţaduje krutou odplatu. Forma trestu často odpovídá negativnímu jednání záporné postavy i v pohádkách Boţeny Němcové. Jestliţe se pánova zlá nevlastní sestra pokouší Bohdanku upálit, skončí sama na hranici: „Kdyţ viděli, ţe ona všeho jest příčinou a nyní
94
NĚMCOVÁ, Boţena. Sedmero krkavcŧ. In: Národní báchorky a pověsti. 1. vydání. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954, s. 181-182.
92
skrz lid se prodírá, aby prchnout mohla, vzali ji za vlasy a bez milosrdenství na hranici hodili a podpálili.“ 95 Podobně je krutých momentŧ vyuţito i v známých lidových pohádkách pro nejmenší: vlk spolkne Karkulku a babičku a následně je potrestán, myslivec mu rozpárá břicho, a tak zachrání babičku i Karkulku; jeţibaba z perníkové chaloupky chce děti upé ci a sníst, nakonec se děti zachrání tím, ţe ji vhodí do pece…). Přítomnost kru tých motivŧ v pohádkách vedla v minulosti mnohé odborníky k zamyšlení nad tím, zda jsou pohádky vhodné pro děti. Dnes se přikláníme k názoru, ţe pohádky děti potřebují a kruté motivy mají v pohádkách své místo, neboť dětskému vnímateli napomáhají rozlišovat
špatné
modely
chování
od
dobrého.
Současní
psychologové
potvrzují, ţe četba pohádek je pro rozvoj osobnosti dítěte velmi dŧleţitá. Psycholoţka Eva Labusová v článku Potřebují děti pohádky? napsala: „Hlavy padají k zemi, šavle se blyští, krev teče proudem. Řeţe se noţka, aby se vešla do střevíčku. Vypichují se oči. Nalévá jed do poháru. Kdyby měly být klasické pohádky věrně zfilmovány, zřejmě by musely být mládeţi zakázány. V čtené podobě však zůstávají přístupné i malým čtenářům, a pro děti je důleţité, ţe se pasáţe o zlu nevynechají. Jen tak můţe vyniknout dobro.“ 96 Jak Labusová potvrzuje, úzkostné pocity, které citlivější děti při četbě pohádek nabývají, jsou
zpŧsobeny
spíše
st rachem
o
hrdinu,
s nímţ
se
dětský
vnímatel
ztotoţňuje, neţ přítomností krutých motivŧ samotných. Kruté motivy nejsou ani v Babiččiných pohádkách bezúčelné, také zde se stávají prostředkem pro rozlišení dobra od zla. Vzhledem k sociálnímu vyznění Babiččiných pohádek věnuje Dostálová pozornost krutostem, které jsou páchány na sociálně slabších jedincích, dětech a starých lidech. Kruté činy, kterých se negativní hrdinové dopouštějí na bezbranných a nevinných , jsou záměrně rozváděny a často necitlivě popisovány. Přestoţe kruté motivy mají v pohádkách své opodstatnění, domníváme se, ţe jsou v Babiččiných pohádkách kruté motivy zobrazeny mnohdy velmi neobratně a nešetrně a pro dětského recipienta předškolního a mladšího školního věku, jemuţ bý vají
95
NĚMCOVÁ, Boţena. Sedmero krkavcŧ. In: Národní báchorky a pověsti. 1. vydání. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954, s. 183. 96 LABUSOVÁ, Eva. Potřebují děti pohádky? In: EvaLabusová.cz [online]. [vid. 9. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.evalabusova.cz/clanky/pohadky.php
93
pohádky tradičně adresovány, nejsou přijatelné. 97 Problémy mohou pŧsobit zvláště u citlivých dětí. Babiččiny pohádky volají po spravedlnosti a bojují za dobro a lásku podobně
jako
pohádky
lidové.
Vítězství
dobra
je
v závěru
některých
Babiččiných pohádkách pouze naznačeno a ne vţdy je spojeno s konkrétním hrdinou příběhu. Ten v mnohých případech zlu podléhá , svŧj ţivot obětuje pro všeobecné vítězství dobra a lásky nad zlem a nenávistí. Připomeňme například alegorickou pohádku Pták Ţal, kdy hrdina nepřija tý rodnou zemí odlétá zpět do ciziny a zde bolestí a smutkem umírá. Teprve píseň umírajícího ptáka dokáţe obměkčit lidská srdce a probudit v nich lásku. V Babiččiných pohádkách umírají nejen záporné postavy, ale i pozitivní hrdinové.
Autorka
motivu
smrti
v ěnuje
velkou
pozornost .
Detailním
zobrazením smrti nevinných a bezbranných hrdinŧ dokáţe zapŧsobit na emoce čtenářŧ. Tak je tomu například v pohádce Děda a jeho vnuk, kde kvŧli lidské krutosti a lhostejnosti umrzne ve sněhu malý chlapec i stařeček, k terý má vnoučka v opatrovnictví: „Objímá svého dědečka, který má otevřené oči a hledí vzhůru, jako by z oblohy očekával světlo. Z úst stéká mu prouţek krve. Bělostný koberec sněhu pod ním je rozjeţděn obrovskými chodidly a potřísněn krvavou skvrnou . Obraz, který se Frantíkovi naskýtá, svědčí o předešlém zápasu starce s opilci na ţivot a na smrt. Dědova ruka svírá poslední dřevěnou figurku. “ (BP 1997, s. 86) Pojetí zla mívá v Babiččiných pohádkách také obecný charakter. Zlo nebývá vţdy vázáno na jednu konkrétní p ostavu, dopouští se jej lidé obecně (viz pohádka Děda a jeho vnuk , Pták Ţal, Majdalenka Důstojník ). Pohádky se tak stávají odsouzením systému jako celku a volají po nastolení nového spravedlivého řádu. Přesto, ţe zlo je ve většině Babiččiných pohádek zničeno, potrestáno a v některých případech i napraveno, některé pohádky nepatří k pohádkám se šťastným koncem. Marcella Dostálová volí pro své pohádky mnohdy smířlivý, avšak velmi melancholický závěr, který zdŧrazňuje hluboké poselství celého příběhu.
97
Podrobnému líčení krutých scén se autorka nevyhýbá ani v další pohádkové tvorbě. Hyperbolizace dobra a zla se výrazně projevila i v pohádkovém příběhu Mahulena (Šimon Ryšavý, Brno 2003). Hrubost a krutost je zde spojována s jednáním a myšlením negativních hrdinŧ, pozitivní hrdinové jsou naopak příliš idealizovaní, mnohdy pŧsobí spíše naivně.
94
Zatímco
závěry
Babiččiných
pohádek
utváří
Dostálová
v duchu
andersenovsko-wildovských tradic, úvodní pasáţe inklinují k narativnímu stylu lidových pohádek častěji. Většina Babiččiných pohádek začíná zasazením do nějakého vzdáleného prostředí. Úvod y pohádek čtenáře seznamují s místem, v němţ se příběh odehrává, nebo s místem, z něhoţ příběh vychází. Tak je tomu například v pohádkách: Prstýnek, Pyšná tanečnice, Majdalenka důstojník, Sirotek nebo Král moře. Pohádky Rozbité zrcadlo, Neviditelná komnata nebo Nůše jsou uvedeny popisem postavy. Své zastoupení mají i ustálené pohádkové formule „Bylo, nebylo…“ (Červená růţičko, Chudobka). Velká část Babiččiných pohádek zavádí čtenáře přímo do děje. Vypravěč na začátku příběhu čtenáři přibliţuje problém, s nímţ se postavy potýkají (např.: Náhrdelník, Ponocný Janek ), nebo je vyprávění započato přímo monologem postavy (např.: Ţabí ples, Hladolet ). Zajímavé postavení zaujímají úvody, které jsou obrazným vyjádřením celého příběhu (např. v pohádkách Bratři a Mrtvá lávka). Tyto úvody fungují jako prolog celého příběhu a naznačují, jakým směrem se bude následující příběh ubírat i jak bude vypadat jeho závěr : „Daleko, daleko běţela cesta mezi poli. Aţ u lesa se rozdělila na dvě malé stezky. Kaţdá z nich dala se jiným směrem, a le obě vedly ke stejnému místu. Ta jedna stezka vedla přímo aţ nahoru k lesnímu palouku, ta druhá šla k němu oklikou. Stejně tam nahoře obě se potkaly, aby se opět spojily v jedinou cestu. Tak bylo to i se dvěma bratry, o kterých bude tato pohádka.“ (BP 1997, s. 6) Časové přiblíţení se stává dŧleţité pro pohádku Děda a jeho vnuk. Krutý a smutný příběh autorka úmyslně zasazuje do období Vánoc. Pokojná atmosféra Štědrého dne, která je v úvodu příběhu popsána, je zde v kontrastu s lidskou krutostí a lhostejnos tí. Autorka tímto apeluje na morální vědomí čtenářŧ. Jiţ na začátku příběhu je zřejmé, ţe poklid nepotrvá dlouho a nastane zvrat. Tohoto postupu uţívá Dostálová v Babiččiných pohádkách poměrně často. Úvodní poklidnou atmosféru příběhŧ autorka záhy zpochybn í a naznačí, ţe osudy hrdinŧ se budou ubírat zcela opačným směrem. „ Nevěřte ale pokojnému klidu, který si přejete mít v duši právě v tento den. Snadno vás
95
můţe oklamat tato vánoční selanka ve chvíli, kdyţ se uţ zdá, ţe za dveřmi stojí láska.“ (BP 1997, s. 85) Pro své příběhy volí autorka nejčastěji hrdiny z lidu. V popředí příběhu stojí opakovaně „nehrdinský typ postavy“ – bezbranní starci a nevinné děti (Děda a jeho vnuk, Sirotek, Chlapec a housle, Starý obraz, Strom ), ale i slabomyslní jedinci ( Ponocný Janek) nebo prostí lidé ( Hladolet, Nůše, Neviditelná
komnata ).
Výběr
postav
je
podřízen
celkovému
poselství
jednotlivých příběhŧ, autorka se svými příběhy snaţí upozornit na problémy ve společnosti, a tak se do popředí příběhŧ mnohdy dostávají zástupci utlačované skupiny lidí. Zlo, které je na nich pácháno, budí u čtenáře odpor a soucit s obětí. V pohádkách Pták Ţal, Ţabí ples nebo Majdalenka důstojník autorka poukazuje
na
nepravosti
v lidské
společnosti
prostřednictvím
personifikovaných hrdinŧ . Ti se podílejí na vybudování lepšího světa. Své zastoupení mají v Babiččiných pohádkách také představitelé vyšší společnosti. Ti se objevují buď v roli pozitivního hrdiny (hrdina z pohádky Král moře, princ z pohádky Náhrdelník, ale i ţabí princ ze sousedního království v pohádce Ţabí ples), nebo jsou ztělesněním zla a vystupují v roli škŧdce (královna Zoho v pohádce Král moře, krutý panovník z pohádky Pták Ţal, mocichtiví generálové v pohádce Majdalenka důstojník nebo ţabí král z pohádky Ţabí ples). Také
nadpřirozené
bytosti
jsou
v pohádkách
Marcelly
Dostálové
zobrazeny jako pomocníci (víly rákosníčky nebo vodník z pohádky Mrtvá lávka, kouzelná babička z pohádky Neviditelná komnata ), nebo škŧdci (vodník v pohádce Nůše, jeskyňky z pohádky Ponocný Janek, divousové v pohádce Chudobka). V pohádkách
Karla
Šiktance
i
v Babiččiných
pohádkách
nalézáme
tajemné bytosti hájící zájmy přírody. Jana Turková hovoří o „tajemných postavách symbolizujících ducha přírody“ 98. Moudří a spravedliví ochránci přírody na sebe berou r ŧznou podobu a pomáhají těm, kteří přírodě neubliţují a respektují její zákony. 98
TURKOVÁ, Jana. Autorská pohádka v současné české literatuře pro děti. České Budějovice, 2011. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, s. 85.
96
Podobně jako Boţena Němcová se i Marcella Dostálová v Babiččiných pohádkách snaţí co nejvěrněji podat vnější cha rakteristiku postav. Hrdinové a hrdinky příběhŧ Boţeny Němcové vynikají nejen duševní krásou, ale i krásou fyzickou. Ideály ţenské a muţské krásy obléká Němcová do nádherných,
bohatě
zdobených
šatŧ,
princezny
zdo bí
drahými
šperky
a kameny, statečné prince odívá do honosné zbroje. Zatímco se Němcová ve svých pohádkách soustředí na zobrazení krásy, Dostálová věnuje pozornost spíše detailnímu popisu negativních postav. Ošklivým a hrŧzostrašným vzezřením se autorka snaţí gradovat zápornou roli těchto postav. Autorka
charakterizuje
postavy
také
výběrem
slovní
zásoby
z jednotlivých vrstev jazyka. V případě přímé řeči negativních hrdinŧ mnohdy neváhá pouţít vulgárně zabarvené výrazy nebo hanlivá oslovení. 99 Řeč postav bývá často přizpŧsobena hovorové podobě jazyka, vyskytují se i projevy obecné češtiny nebo zastaralé tvary slo v: „,Jen mi z toho tady moc nepodkuřujou, dou na vzduch, eště mi tady z toho dortu udělaj uzený […] ʻ“ (baculatá kuchařka z pohádky Neviditelná komnata; In: BP 1997, s. 33). Nebo: „,Jó, výsosti, to nepude. Tam do těch svatejch míst musí jít kaţdej po svých. Tam pečení holubi padaj člověku přímo do huby a kdo chce mít, sám po svejch tam musí jít.ʻ“ (kníţecí kočí Blaţej z pohádky Neviditelná komnata; In: BP 1997, s. 34) Prostřednictvím obecné češtiny i archaismŧ v řeči postav se autorka pravděpodobně snaţila p odtrhnout sociální zařazení jednotlivých postav, vyuţití těchto prostředkŧ je ovšem velmi nedŧsledné. V pohádkách Marcelly Dostálové dochází u některých postav k proměně jejich charakteru. Záporná postava se v prŧběhu děje mění a stává se kladným hrdinou. Lakomý kníţe se polepší a začne pomáhat lidem kolem sebe v pohádce Neviditelná komnata , pyšná Bětuše v pohádce Pyšná tanečnice pochopí, ţe pýcha předchází pád. Napravena je i marnivá Madlena z pohádky Rozbité zrcadlo nebo negativní hrdina úvodní pohádky Bratři. Přes plastické ztvárnění některých postav z knihy Babiččiny pohádky , lze říci, ţe Dostálová dává přednost psychologicky nekomplikovaným a jednoznačným postavám, aby v duchu tradiční poetiky lidové pohádky zdŧraznila polaritu dobra a zla.
99
Vyuţití vulgarismŧ, hanlivých oslovení i nespisovné češtiny v řeči negativních hrdinŧ se zřetelně projevilo také v pohádkovém příběhu Mahulena.
97
Dostálová vyuţívá v Babiččiných pohádkách konkrétních pohádkových motivŧ. Zlaté vlasy Chudobky připomínají Zlatovlásku, ve vzhlíţení marnivé Madleny v zrcadle lze spatřit vazbu na zlou královnu z pohádky Sněhurka, skromně oděná ţabka na královském ţabím pl ese je obdobou Popelky, motiv Plaváčka z pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda je vyuţit v pohádce Mrtvá lávka, v dŧvtipném pokoření lakomého a hamiţného panovníka v pohádce Neviditelná
komnata
K. J. Erbena 100 nebo
lze
spatřit
s autorskou
vazbu
s pohádkou
pohádkou Císařovy
Kouzelné
nové
šaty
H.
dary Ch.
Andersena. Intertextuální vazby na autorské pohádky H. Ch. Andersena spatřujeme
také
v pohádkách
Náhrdelník,
Král
moře,
Pták
Ţal
nebo
Majdalenka důstojník . První dvě zmíněné odkazují na pohádku Mořská ţenka, následující se inspirují pohádkami Slavík a Cínový vojáček . Ze známých pohádek vybírá Dostálová konkrétní motivy a utváří z nich nové originální příběhy . Tak je tomu i v případě pohádek Náhrdelník a Král moře, kde autorka vyuţila motivu proměny krásné panny v bílou mořskou pěnu z pohádky Mořská ţenka H. Ch. Andersena. V pohádce Mořská ţenka je mořská panna ústřední postavou, jsou sledovány její emoce a pro pointu příběhu je závěrečná a nevratná proměna v bílou mořskou pěnu velmi dŧleţitá, neboť se stává cest ou k dosaţení nesmrtelnosti duše, po níţ hrdinka touţila. V Babiččiných pohádkách není tento motiv proměny definitivní a stává se spíše vedlejším motivem. V pohádce Král a moře je ho vyuţito ke gradaci zla, poraţením zla je zlomena i proměna dívky v mořskou pěnu. V pohádce Náhrdelník tento motiv nabývá zase status zkoušky, v níţ muţský hrdina prokazuje svoji statečnost. Vzhledem k tomu, ţe hrdina ve zkoušce obstojí, je kletba zl omena a proměna mořské víly v pěnu není dokonce realizována. Motiv oţivlých a putujících hraček nalézáme v pohádkách Cínový vojáček (H. Ch. Andersen) a Majdalenka důstojník (M. Dostálová). Zatímco statečná Majdalenka bojuje se svou druţinou za mír na zemi, v pohádce H. Ch. Andersena mŧţeme sledovat paradoxní osud cínového vojáčka s jednou nohou.
100
Známou téţ z filmového zpracování jako Obušku, z pytle ven; 1955, reţie: J. Pleskot.
98
Postava
ptačího
hrdiny,
která
svým
zpěvem
okouzlí
dychtivého
panovníka, je společná pohádkám Slavík (H. Ch. Andersen) a Pták Ţal (M. Dostálová). Váţně laděný příbě h Dostálové je obecným odsouzením lidské krutosti a nespravedlnosti. A utorka se soustředí na vylíčení emotivních proţitkŧ hlavního hrdiny, a tak přibliţuje pocity emigrantŧ nepřijatých po návratu do rodné země. Také pohádka Slavík H. Ch. Andersena je kriti kou lidských
nedostatkŧ,
na
lidskou
hloupost
a
povrchnost
je
však
zde
poukázáno zesměšněním jejich nositelŧ, tedy mnohem odlehčenější formou. Dŧleţitou součástí Babiččiných pohádek se stává symbolika. Darované předměty v pohádkách Marcelly Dostálové velmi často nabývají kouzelné moci a stávají se symbolem ţivota, lásky a štěstí, jejich ztráta ovšem mnohdy znamená pro obdarovanou postavu nebezpečí. Znovunalezený prstýnek vrátí zdraví k smrti nemocné dívce v pohádce Prstýnek, nalezením bílého perlového náhrdelníku zachrání princ z pohádky Náhrdelník ţivot mořské víle, bílý lipový kvítek v příběhu Strom uzdraví nemocnou babičku, scelením rozbitého zrcadla
vrátí
obětavá
Bohunka
krásu
své
sestře
v pohádce
Zrcadlo.
Výjimečnost symbolických předmět ŧ autorka zdŧrazňuje i tím, ţe ony předměty velmi často klade do názvŧ jednotlivých příběhŧ. Autorka pracuje také se symbolikou barev , nejčastěji se v pohádkách objevuje bílá jako symbol čistoty a nevinnosti. Bílá laň je v pohádce Bratři symbolem přerodu zla v dobro, bílé kvítky sedmikrásek představují v pohádce Chudobka mír a poklidný ţivot bez boje, království bílých leknínŧ se v pohádce Ţabí ples stává protipólem pyšného a marnivého království. Autorka barev vyuţívá k nepřímé charakteristice postav. Bílá symbolizuje dobro, černá se objevuje v souvislosti s negativními postavami. Tajemné černé oči symbolizují zlo královny Zoho v pohádce Král moře, v pohádce O slepé
dívce
je
zlo
zastoupeno
černým
havranem,
černá
je
barva
bojechtivých nepřátel Majdalenky dŧs tojníka. Kontrasty jsou v pohádkách Marcelly Dostálové velmi zřetelné a pro celkové vyznění příběhu jsou velmi dŧleţité. Autorka na nich staví celé své příběhy a jejich prostřednictvím se snaţí čtenáře vyprovokovat k tomu, aby přemýšlel nad krutostí a nes pravedlností lidského světa a současně uvaţoval o pravém smyslu lidského ţivota. 99
Z hlediska ţánrového vymezení pŧsobí Babiččiny pohádky nejednotně. Přes zmiňované vazby s ţánrem pohádky jsou pro zvolený vypravěčský styl některé příběhy pohádce spíše vzdále né. Příběhy mají často charakter sociální povídky
(Děda
a
jeho
vnuk,
Hladolet
1997).
Smysl
pro
symboliku
a metaforické obrazy přibliţuje příběhy Pták Ţal nebo Majdalenka důstojník k alegorii.
Baladický
spád
děje
zase
vykazuje
pohádka
Mrtvá
lávka.
Nešťastný příběh o opuštěné a pomatené Marii , která hodí do vody své dítě a následně se sama utopí, v mnohém připomíná osud Viktorky z Babičky od Boţeny Němcové. S pohádkou tento příběh pojí přítomnost nadpřirozených postav
(vodníka
a
baby
čarodějky),
jejichţ
prost řednictvím
se
čtenář
baladicky laděný příběh dozvídá, ale také jiţ zmíněný motiv Plaváčka z pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Pro autorčinu zálibu v detailním popisování hrŧzostrašných jevŧ a morbidních událostí mají některé Babiččiny pohádky (např. O slepé dívce) blízko také k hororu. Styl autorčina vyprávění vypovídá o tom, ţe se autorka snaţí vyuţít své zkušenosti s vlastní básnickou tvorbou. Básnické figury a tropy autorka zřetelně vyuţívá ve vstupních pasáţích některých pohádek: „Běţela řeka, běţela, daleko za obzor nesla svou smutnou píseň. Na břehu dívá se za ní lávka a všude kolem je tady plno lučních kvítí. Jak nastláno v zahradě leţí tu štěstí. Co je to štěstí? Prostá je na to odpověď. Démanty rosy na stéblech trávy, sluníčko v rozmoklé hlíně blátivé cesty a ticho všude jako v kostele. To přece stačí ke štěstí, nemám pravdu? Kdo chce, ať zastaví se jen na chvíli zde na břehu řeky, kde odpočívá lávka v pokoji, neboť jí lidé říkají mrtvá. Zaposlouchejte se do šumění vln, co vypráví řeka. Věřte, ţe nikoliv bez uţitku.“ (úvod k pohádce Mrtvá lávka; In: BP 1997, s. 71) Pohádkové příběhy autorka oţivuje také vkládáním písňových textŧ. Lyrické písně ptáka Ţala (Pták Ţal) nebo prince Alkiada ( Král moře) vyjadřují smutek a bolest hlavních hrdinŧ, pro dě tského čtenáře jsou ovšem poměrně náročné, a to svým obsahem i formou: „Kde jsi, má louko, travičko zelená, / má matko, proč naděje má / v tobě umírá? / Přesladká vidina v tobě, / kde končí můj les? / Ať moje písně dozpívá teď sám na skále útes, / co na srdci bych neunes…“ (BP 1997, s. 14) V pohádce Ponocný Janek nebo Nůše se setkáváme s jednodušší formou veršŧ. Vábivá píseň jeskyněk, které chtějí utancovat ponocného Janka, nebo 100
posměšné na nonsensu postavené verše, jimiţ děti častují hlavní hrdinku, jsou jiţ dětskému čtenáři přístupnější: „Otýlie blechy bije, / ve městě je kupuje, / komu jednu dá, / ten se dobře má!“ Dostálová
čtenářŧm
(BP 1997, s. 26)
předkládá
příběhy
rŧzného
charakteru.
Vedle
percepčně náročných alegorických příběhŧ s váţnou tematikou (např.: Pták Ţal, Majdalenka důstojník ) se setkáváme s humorně zabarvenými příběhy lidového vypravěčství (např.: Ponocný Janek, Nůše, Hladolet ). Kniha Babiččiny pohádky vyšla poprvé v Opavě v nakladatelství Vade Mecum v roce 1997. 101 Druhé, upravené vydání knihy vydala Votobia Olomouc v roce 2005. 102
Vlevo: obálka prvního vydání knihy Babiččiny pohádky (Vade Mecum, 1997); vpravo: obálka druhého vydání (Votobia, 2005)
Úpravy druhého vydání zahrnují především nové grafické provedení – ilustrace Miloše Kačírka, který svými obrázky doprovázel první vydání
101
Korektorská úprava prvního vydání bohuţel není příliš zdařilá, v textu se objevují pravopisné nedostatky. Např.: Děda a jeho vnuk: vánoce (str. 86); Majdalenka důstojník: zastaralé vazby – slézt s koně (str. 54), seskočit s koně (str. 55, str. 36), vytřít s těla pot (str. 58), skočit s balvanŧ (str. 36). Nejednotné je také uvedení autorčina jména na přebalu knihy (Marie Dostálová) a v tiráţi (Marcela Dostálová). 102 V roce 2005 vyšly Babiččiny pohádky pod jménem autorky Marcella Dostálová.
101
pohádek, nahradily ilustrace Jaroslava Vacla, grafickou úpravu i obálku navrhla Jiřina Vaclová. Miloš Kačírek i Jarosla v Vacl svými obrázky dokonale navazují na atmosféru
Babiččiných
pohádek
Marcelly
Dostálové.
Z obrázkŧ
obou
ilustrátorŧ je zřejmá váţná rovina příběhu, postavy jsou v tváři vesměs váţné, neusmívají se, jejich pohled pŧsobí zasněně. Ponurá, chmurná atmosféra některých příběhŧ je dŧrazněji vyjádřena v pŧvodním vydání, podtrhují ji zejména černobílé ilustrace a temné barvy ostatních obrázkŧ M iloše Kačírka. Oba ilustrátoři se soustředí na vykreslení symbolické roviny textu . Zřetelněji jsou
symboly
vyjádřeny
spíš e
v druhém
vydání,
Vacl
totiţ
symbol
osamostatňuje v závěru jednotlivých pohádek nebo jej v obrázku opticky zvětšuje. Vaclovy barevné ilustrace pŧs obí ve srovnání s ilustracemi Miloše Kačírka pohádkověji a pro dětského vnímatele se stávají dostupnějšími. Při srovnání textu obou vydání se ukázalo, ţe Dostálová výrazněji zasahuje pouze do poslední pohádky, a to rozšířením jejího pŧvodního závěru. Novější
verze
pohádky
Hladolet
podává
další
informace
o
postavách
a vysvětluje, jak hrdina pomocí kouzla dokázal v pytli unést všech svých deset dětí. Právě tato informace posouvá novelistickou pohádku o muţi, který přišel o střechu nad hlavou a musel se sám starat o deset dětí, k pohádce kouzelné. „Hambáskové to ale nedalo: ,Jak mohl Hladolet unést v pytli deset dět í?ʻ To neuhádl nikdo. Jen zlátnoucí pole šumělo cestou k Větrné hůrce líbezným hlasem: ,Protoţe měl Hladolet šlechetné srdce, čarovná moc přírody odměnila jej kouzlem.ʻ To kdyţ Hladolet vytahoval z pytle ven svoje malé děti, v tu chvíli bylo kaţdé děcko hned o stupínek větší. A bylo to. Vţdyť v pohádce je moţné ledaco. Je to tak, děti? A Hambásková? Jen ať zpytuje svoje svědomí, ţenská lakomá. Hladolet si práci skutečně našel a o svoje děti se dobře postaral. “ (BP 2005 103, s. 107) Přestoţe se Babiččiny pohádky odehrávají kdesi daleko a kdysi dávno jsou
ve své podstatě
stále aktuální.
103
Filozofující
meditace
wildovsko -
DOSTÁLOVÁ, Marcella. Babiččiny pohádky. 2. upr. vyd. Olomouc: Votobia, 2005. ISBN 80-7220-187-5. (Dále jen BP 2005)
102
andersenovské tradice přináší obecně platné pravdy a závaţná sdělení týkající se
současného
člověka
a
mimo
jiné
poukazují
na
problémy
moderní
společnosti. Emocionálně laděné pohádky Marcelly Dostálové učí základním lidským morálním hodnotám, harmonickému souţití s přírodou a jsou varováním před lidskou lhostejností a necitlivostí. Babiččiny pohádky jsou recepčně náročné a podobně jako ostatní imaginativní pohádky vyţadují spíše „vnímavého, přemýšlivého a kultivovaného čtenáře univerzálního věku “ 104. Určení adresáta mŧţe ovšem zkompliko vat úvodní příběh o Lukáškovi a jeho babičce, který předchází jednotlivým pohádkám. 105 Úvodní příběh funguje jako předmluva celé knihy, je zaloţen na dialogu malého vnoučka s babičkou a otevírá vstup do jednotlivých pohádek. Babiččiny pohádky, které následují, se tedy na první pohled jeví jako vyprávění adresované malému dítěti. Přestoţe se autorka v knize často obrací k dětskému recipientovi, některé její pohádky mohou být pro detailní popisy drastických scén i alegorický
podtext
dětskému
čtenáři
( zejména
čtenáři
předškolního
a mladšího školního věku ) vzdálené. O tom, ţe tato kniha primárně neoslovuje dětského čtenáře, naopak má co nabídnout čtenáři vyspělejšímu, svědčí i fakt, ţe tato kniha získala ocenění Pohádkový oříšek, první cenu v literární soutěţi 6. ročníku festivalu Jičín – město pohádky, a t o v kategorii dospělých.
104
TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 51. ISBN 80-903339-0-7. 105 Postava Lukáška a vyprávějící babičky se objevuje také v třinácté pohádce zvané Strom. Zde se tato dvojice ocitá jiţ v roli jednajících postav pohádky. Hrdinou příběhu se stává malý Lukášek, který pro nemocnou babičku vyprosí od krásné paní vystupující z mohutného lipového stromu, pod nímţ vţdy babička vyprávěla pohádky, lipové květy, a tak uzdraví nemocnou stařenku. Dojemný a láskyplný příběh se symbolicky odehrává pod korunou staré lípy, a to na pozadí střídání ročního období.
103
Ilustrace Miloše Kačírka k pohádce Strom (Babiččiny pohádky, Vade Mecum 1997)
104
Ilustrace Jaroslava Vacla k pohádce Strom (Babiččiny pohádky, Votobia 2005)
105
2.4.3 Pohádkové prózy Evy Hudečkové Herečka a scénáristka Eva Hudečková (1949) se spisovatelské činnosti věnuje od 80. let minulého století. Do literatury vstoupila svým románem Bezhlavá kobyla (Kvarta, 1992). Ve vzpomínkách na vlastní dětství přibliţuje autorka na osudech jihočeské venkovské rodiny nelehké obdob í 50. let 20. století. Díky své schopnosti vcítit se do psychiky dětí dokázala autorka poukázat prostřednictvím
dětských
protagonistŧ
na
absurditu
totalitního
reţimu.
Bezhlavá kobyla zde symbolizuje pocity úzkosti a strachu lidí, zejména pak dětí, v této bezútěšné době. Prvky imagina ce, svébytná jazyková stránka i naléhavost mravního sdělení lze spatřit jiţ v autorčině prvotině. Smysl pro tajemno a pohádkovost se více projevil v následující autorčině knize Bratříček Golem (Astrál, 1993). Poutavým vyprávěním odehrávajícím se v polovině 19. století v ulicích praţského ghetta navázala Eva Hudečková na staropraţské pověsti o známém Golemovi. Postava Golema se tu objevuje v poněkud neobvyklé podobě, a to jako malý zázračný tvor, který podobně jako ostatní pomocní ci v pohádkách napomáhá dobrým lidem k lásce a štěstí. Kniha, v níţ autorka pomocí pohádkových postupŧ a principŧ otevírá závaţnou
ţidovskou
tematiku,
se
stala
předlohou
pro
stejnojmennou
rozhlasovou inscenaci uvedenou v Českém rozhlase poprvé roku 1996. Pohádkovým prózám z knihy V moci kouzel (Ikar, 1999) předcházel román s pohádkovými prvky O ztracené lásce (Ikar, 1995). Rozsáhlý pohádkový příběh, který vypráví o hledání ztracené lásky, přinesl autorce popularitu především pro jeho pozdější televizní zpracování 106, na jehoţ scénáři se Hudečková sama podílela. V duchu
předchozí
tvorby
pokračuje
Eva
Hudečková
i
nadále.
K imaginativní pohádkové tvorbě se hlásí také autorčina pátá kniha – Sedmihlásek (Ikar, 2002). Ústředním tématem symbolického příběhu se stává opět oslava čisté a bezelstné lásky a odsouzení pokřivené společnosti. Mezi poslední autorčiny vydané kn ihy patří sugestivní mystický román Tajemství praţského šotka (Ikar, 2006). Alegorický příběh plný fantazie otevírá faustovský motiv – šotka symbolizujícího zlo oţivují sobecká přání rozmazlené dívky, která zlé moci postupně po dléhá. Román je zasazený do 106
O ztracené lásce – devítidílný seriál, reţie V. Polesný, Česká televize 2002.
106
2. poloviny 19. století, přesto je svým posláním velmi aktuální, podává obraz pokřivené lidské společnosti, kde vládne honba za materiálními hodnotami. Podobně
jako
v předchozích
prózách
autorka
volá
po
nápravě
světa,
zdŧrazňuje, ţe štěstí člověka není samo zřejmostí, ale naopak je nutné si je zaslouţit a mnohé mu obětovat. Závaţná poselství a hluboké myšlenky autorka opět podává prostřednictvím poetického jazyka. K imaginativní 90.
let
autorčinu
20.
pohádkové
století
řadí
pohádkovou
knihu
tvorbě
Toman 107 V moci
kouzel (Ikar, 1999). Kniha obsahuje tři rozsáhlé 108 pojmenované
pohádkové podle
prózy
hlavních
aktérŧ
jednotlivých příběhŧ. První pohádka s názvem O Betulce a Ohnivcovi čtenáře zavádí do Jezerní říše, v níţ kraluje víla Betulka. Klidný a harmonický řád říše je narušen vpádem neznámého Obálka ke knize V moci kouzel (Ikar, 1999)
kralevice.
Přes
varování
svého rádce Baziliška podlehne krásná a dobrá
královna
pomstě
odmítnutého
nápadníka, krále Rapla. Ten se s pomocí čarodějnice promění v šarmantního Ohnivce, okouzlí královnu čarovným nápojem, získá nad ní moc, a tak zničí téměř celé království. Nakonec však Betulka nástrahy zlého krále prohlédne, šalebné kouzlo pomíjí, dobro však nad zlem stále ještě nevítězí. Rapl ji i Bazliška uvrhne do bezedné propast i, nastává dlouhé hledání věrného a milovaného přítele Baziliška. Putování v podsvětí však není zdárné, vrací se proto zpět na zemi, kde napravuje vše, čeho se na svém lidu pod vlivem zlých kouzel dopustila, zvelebuje zemi, znovu získává ztracený trŧn i vě rného Baziliška. Zlo je konečně potrestáno (král Rapl se propadne do pekel), dobro
107
TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládeţ: (tvorba devadesátých let 20. století). Brno: CERM, 2000, 31 s. ISBN 80-7204-170-3. 108 Tři téměř padesátistránkové pohádkové příběhy, formát knihy: 163 x 207 mm.
107
a láska vítězí (ošklivý Bazilišek se promění v krásného prince a stane po boku Betulky). Druhý pohádkový příběh O Malusce a Safírovi se odehrává v bohatém městě Adulár a vyp ráví o synech klenotní ka Franty Filigrána, Safírovi a Morionovi. Oba pokračují v otcově povolání, zbohatnou a oţení se. Safír si vezme krásnou a dobrou Malusku, dceru radního Rubinštajna, Morionovou manţelkou se naopak stává zlá a nepřející Onyxéna (v pohádce přezdívaná jako Zbrklina). Ta se s pomocí temných sil snaţí zničit štěstí svého švag ra a švagrové a stát se nejmocnější v celém městě. Láska Safíra a Malusky prochází tvrdou zkouškou, je však natolik silná, ţe se kouzlŧm zlé Onyxény dokáţe ubránit. Pomocí bratra Moriona nachází Safír k Malusce opět cestu, zlá Onyxéna je za své provinění potrestána. „Najednou zavládlo ticho. Na skal ním převisu se uvolnil
balvan
a naklonil se nad údolí. Podobal se ţeně schoulené zimou a měl barvu červánku. Na stráních se rozezněly zvony vysokých hořců a připomínaly klinkání umíráčku. ,Hyacianta letí! To zas někomu odzvonilo,ʻ významně na sebe pohlíţeli měšťané. Balvan se snášel nad městem jako dravec, který si právě vyhlídl svou oběť a chystal se k střemhlavému útoku. Závi stnice uţ nestačila uskočit, ve chvíli, kdy chystala zkázu druhým, našla pod ním sama svůj hrob.“ (VMK 109, s. 96) Polarita dobra a zla je rozvíjena i v posledním pohádkovém příběhu O Borkovi, pánu skal. Král Chmur se chystá předat trŧn svým synŧm. Díky intrikám získává prvorozený Blahomil celé království, mladší Borek je odkázán k vládě v nehostinné Skalní říši. Svou pílí a pozitivním vztahem k přírodě dokáţe zvelebit nevábnou krajinu. V zemi orlŧ, hadŧ, pidimuţíkŧ a vlkodlakŧ nalézá lásku ke královně Serpe ntýně, s jejíţ pomocí odolá nástrahám svého ďáblem posedlého bratra. Pohádkové prózy Evy Hudečkové vyzdvihují čistotu lidského srdce a sílu lásky. Zlo je ve všech příbězích z knihy V moci kouzel poraţeno, boj dobra
109
HUDEČKOVÁ, Eva. V moci kouzel. 1. vyd. Praha: Ikar, 1999. ISBN 80-7202-504-x. (Dále jen VMK)
108
a zla končí vţdy ve prospěch dobra. Šťastným závěrem pohádek, v němţ zlo je potrestáno a dobro vítězí, ale i úvodními formulemi, které nás zavádí do vzdálených fiktivních míst a blíţe neurčené doby, se všechny tři příběhy hlásí k lidovým pohádkám. Kniha V moci kouzel navazuje zejména na lidové pohádky kouzelné. S těmi pohádkové prózy Evy Hudečkové pojí také bohaté vyuţití kouzel a kouzelných předmětŧ. V duchu poetiky lidové pohádky zachází Hudečková s magickými čísly (vyuţívá čísel 3, 7; trojího opakování motivŧ ). Velkou pozornost věnuje autorka symbolŧm . Své místo zde má symbolika ba rev (např. černá a bílá lilie v pohádce O Betulce a Safírovi ). V pohádce O Malusce a Safírovi a O Borkovi, pánu skal pracuje autorka i se symbolikou drahých kamenŧ, kaţdému drahokamu přisuzuje jiné vlastnosti a podle nich pak volí jména hrdinŧ svých příběhŧ (Safír, Morion, Onyxéna Gagátová, Hyacinta, radní Rubinštajn, Obsidián apod.), případně názvy jejich rodŧ (rod Rubinštajnŧ) a bydlišť (Rŧţenínová hora). Návod k rozluštění symboliky podává autorka v pohádce O Malusce a Safírovi : „Safír často vzpomínal na Citornelu, která s nadšením velebila vzácný zlatistý kámen. Citrín byl nejen symbolem moudrosti a vnitřního klidu, byl mostem mezi nízkým a vyšším myšlením, cestou k dobré vůli a porozumění. Oţivoval v lidech nevyuţitou energii, rozjasňoval jejich mysl, probouzel v nich zapomenuté vlohy.“ (VMK, s. 92) Lidové tradice a zvyky zaujímají v pohádkách Evy Hudečkové podstatn é místo. Pohanský rituál spojený s vítáním jara, nového ţivota, dokázala autorka v pohádce O Betulce a Safírovi vyuţít v souvislosti se symbolickou rovinou příběhu, odchod zimy (zla) a příchod jara (dobra) naznačuje šťastný konec pohádky. Naději v lepší budoucnost předpovídá i symbol sněhobílého květu objevujícího se na hladině řeky: „Z blízkého háje přiběhly víly se zapálenými pochodněmi a hodily do vody slaměnou bohyni, symbol zimy a smrti. Pak se daly do tance a rozvernými písněmi vítaly jarní slunovrat. Betulka hodila hrst hlíny do uhánějícího proudu, aby země měla po celý rok dost vláhy, a najednou uviděla na hladině sněhobílý květ.“ (VMK, s. 47)
109
Hlavními i nadpřirozených
aktéry
jednotlivých
bytostí.
Vedle
příběhŧ
j sou
nadpřirozených
postavy
postav
z řad
lidí
typických
pro
klasickou pohádku se v pohádkových prózách z knihy V moci kouzel vyskytují postavy, které jsou výplodem autorčiny fantazie, často hrdinové vzešlí splynutím člověka a nadpřirozeného tvora. Pohádky Evy Hudečkové nezapřou ţenský rukopis . Autorka se zastává ţenského pohlaví, v pohádkách na mnohých místech upozorňuje na sociální problémy spojené s utlačováním ţen muţi. Snad právě proto dává autorka ţenským postavám v pohádkách více moţností se projevit: „,Přineste mi hlásnou troubu a svole jte všechny skřítky!ʻ poručil král. Netrvalo dlouho a skály byly široko daleko obsypané pidimuţíky. Mávali, tleskali a křičeli pozdravná hesla, ale Obsidián se mračil. ,Řekl jsem všechny! I ty, co nosí sukně! Nebo se snad za ně stydíte, vy náfukové? Mají stejnou cenu jako vy. A podle toho s nimi budete jednat,ʻ pokáral je.“ (VMK, s. 125) Ţenské postavy mají v pohádkových prózách z knihy V moci kouzel mnohem více prostoru neţ v pohádkách lidových. Kladné hrdinky vynikají svou činorodostí a obětavostí pro druhé a jsou schopny nasadit svŧj ţivot pro lásku. Také jejich zásluhou dochází k vítězství dobra nad zlem. Charakter postav naznačuje jiţ autorčin výběr jmen či přezdíve k. Pro ryze záporné postavy volí autorka neobvyklá, ba často komická jména jako Rapl, Nepovím, dědek Zmetek, skřítek Zmar, Zbrklina nebo Blahomil. Znát pravé jméno postavy znamená znát jeho slabiny. V pohádce o Betluce a Ohnivcovi se pod jménem Ohnivec skr ývá zlý král Rapl, teprve odhalení totoţnosti postavy a jejího pravého jména zbaví jeho nositele moci, teprve potom mŧţe zvítězit dobro nad zlem. Ta ková je síla jmen v pohádkách Evy Hudečkové: „,Ale dej si pozor!ʻ varovala ho. ,Betule nesmí zjistit, kdo jsi. Jakmile tě prokoukne, kouzlo zmizí…ʻ“ (VMK, s. 24) Podstatou pro rozlišení charakter u postav není jejich pŧvod, jak jsme si všímali například v pohádkách Karla Šiktance, rozhodující jsou jejich činy, chování a úmysly. Na rozdíl od Šiktancových hrdinŧ vyznívají charaktery postav Evy Hudečkové schematičtěji. Autorka v knize V moci kouzel vyuţívá principu lidových pohádek a rozlišuje mezi postavami absolutně kladnými a absolutně zápornými. Málokterý charakter postavy je proměnný. Zápor ná 110
postava nekončí nápravou, ale „pouhým“ (byť leckdy krutým) potrestáním, které je úměrné zlu, jeţ napáchala. Jednoznačná polarita dobra a zla podporuje výchovný zřetel autorčiných pohádek. Tím mají pohádkové prózy Evy Hudečkové velmi blízko k pohádkám Marcelly Dostálové. Podobně jako Dostálová v Babiččiných pohádkách i Hudečková v knize V moci kouzel věnuje pozornost detailním popisŧm drastických scén. Činy záporných postav jsou velmi závaţné a připomínají krutosti a drastické motivy objevující se v pŧvodních lidových pohádkách: „Kdyţ Blahomil přišel k sobě, objevil otce v rohu komnaty. Leţel na podlaze
v kaluţi
krve,
schoulený
do
k lubíčka.
Měl
roztříštěnou
lebku
a nedýchal. Rukama si v hrůze zakrýval tvář, oči měl zavřené, jako by se chystal ke spánku nebo se bránil spatřit svého vraha. Blahomil se vyděsil. Uvědomil si, co spáchal, a rozčileně přemýšlel, jak se zachovat, aby ani v nejmenším nevzbudil podezření. Noc odcházela, musel být rychlejší neţ svítání. Zabalil otcovo tělo do aksamitov ého pláště, vzal ho do náruče a nikým nepozorován se vytratil ven.“ (VMK, s. 148) Na
druhé
straně
autorka
na
negativní
jednání
některých
postav
upozorňuje prostřednictvím komiky, postav y a jejich chování zesměšňuje a závaţnost situace tím odlehčuje. „,Nepovíš nám své jméno?ʻ zeptala se po chvíli vyčkávání, kdyţ ho ani nenapadlo se představit. ,Nepovím!ʻ odsekl. V sále to zašumělo. ,Slyšeli jste dob ře. Řekl jsem Nepovím!ʻ naparoval se. Betulka si ho s údivem prohlíţela, neboť někoho tak nevychovaného v ţivotě neviděla. ,Moţná, ţe k tomu máš důvod,ʻ poznamenala a bylo jí proti mysli se s ním dohadovat. ,Nepovím!ʻ vysmíval se jí Rapl. Bazilišek zavlnil hřebínkem, zlověstně zablýskl očima a rozepjal křídla. Osopil se na něj: ,Jak se to chováš ke královně, nezdvořá ku?ʻ Rapl se dal na ústup a natřásal se, aţ mu chrastilo brnění. ,Nepřibliţuj se ke mně! Já se jmenuju Nepovím. To vás nikoho nenapadlo, co?ʻ Překotně vykládal a všichni na něj zaraţeně zírali. Královna velkoryse přijala jeho vysvětlení a pokynula Baziliškovi, aby 111
nechal toho podivína na pokoji. Tvářila se přívětivě, jako by se vůbec nic nestalo. Vida, je ze mne celá vedle. Vdáva la by se hnedle, namlouval si Rapl v domnění, ţe mu líbezným úsměvem projevila náklonnost. Začal se před jejími zraky producírovat, naparoval se a vystrkoval bradu, chochol na helmici mu komicky poskakoval.“ (VMK, s. 18–19) Váţná rovina imaginativních příb ěhŧ je místy odlehčena komickými pasáţemi charakteristickými spíše pro tvorbu nonsensovou – to platí zejména pro pohádkové příběhy O Betulce a Ohnivcovi a O Malusce a Safírovi , kde je zastoupena komika charakterová, situační i slovní zaloţená často na nadsázce a nonsensu. Skrze komiku autorka velmi často upozorňuje na negativní chování některých postav, a tak se snaţí čtenáře nejen pobavit, ale především mravně vychovávat. Návaznost na kouzelnou lidovou pohádku se v knize V moci kouzel projevila hned v několika rovinách. Na některých místech v textu lze rozeznat autorčin odkaz na konkrétní pohádkové motivy známé z literárních záznamŧ lidových pohádek. Ty se v podání Evy Hudečkové nevyskytují v pŧvodní podobě – naopak, autorka s nimi dále pracuje, aktualizuje je a obměňuje. Tento zpŧsob práce s lidovou pohádkou typický pro imitativně -inovační tvorbu je moţné sledovat hned v prvním příběhu analyzované knihy, kde je zřetelná vazba na Erbenovu pohádku Tři zlaté vlasy děda Vševěda: „Na zdupané zemi doutnalo ohniště, plamínky ozařovaly lůţko, na kterém leţel dědek Zmetek.[…] ,Čuchám, čuchám člověčinu! Koho tu načapám, toho roztrhám! Ukaţ se, ty lidskej červe!ʻ vyhroţoval a chlupy na hlavě se mu vztekem zakroutily. Pak najednou padl na záda, jako by ho podťal, a chrápal s pusou otevřenou dokořán.[…] Rapl neztrácel čas. Vytrhl dědkovi Zmetkovi na šešuli tři stříbrné chlupy a uschoval je do koţené mošny. Pak se kvapem vytratil z jeskyně, naskočil na koně a uháněl zpátky na Mlčoun. Babice uţ na něj čekala.“
(VMK, s. 23)
Přes značné vazby k lidové kouzelné pohádce je mnohdy velmi obtíţné prózy Evy Hudečkové z cyklu V moci kouzel ţánrově vymezit. Příběhy 112
vykazují mnohé znaky pohádky, přest o se zde objevují jisté zvláštnosti (zejména po stránce formální), pro které je zařazení k tomuto ţánru poměrně komplikované. Všechny tři příběhy vynikají svým rozsahem. Autorčina osobitá jazyková stránka plná metafor, rčení a jiných obrazných vyjádření a velké mnoţství popisných pasáţí zpomalují a zdrţují děj jednotlivých příběhŧ. Dějová sloţka knihy V moci kouzel je tedy vlivem rozvláčných popisŧ komplikována, tím se pohádková tvorba E vy Hudečkové od lidové kouzelné pohádky poměrně vzdaluje. Hudečková v tomto směru „nectí ustálené kompoziční principy“ 110 pohádkového ţánru, dramatickou dějovou linii svých příběhŧ nerozvíjí přímočaře, ale „rozbíhá se do epické šíře“ 111. Marně bychom v knize V moci kouzel hledali zkratkovitost, která je pro lidovou pohádkovou t vorbu typická. Autorka věnuje velký prostor detailnímu zobrazení prostředí i jednotlivých postav. Prostřednictvím vševědoucího vypravěče přibliţuje nejen vzhled jednotlivých postav, ale zejména jejich charakter, vysvětluje jednání postav a rozvádí jejich ú mysly, pocity a nálady. Psychologie hlavních hrdinŧ je velmi propracovaná. Rozsáhlé detailní popisy lze vysvětlit jako vliv autorčiny herecké zkušenosti a především její zběhlosti v psaní scénářŧ. Jazyková stránka pohádkových próz E vy
Hudečkové pŧsobí spí še
rozkolísaně. Vedle básnického jazyka plného metafor, vyuţívá autorka hovorových a nespisovných výrazŧ, kterých je pouţito zejména pro mluvu záporných postav. Výběrem stylově příznakových jazykových prostředkŧ se autorka snaţí podtrhnout charakter jednot livých postav. Všechny autorčiny knihy mají stejný cíl, autorka se prostřednictvím svých příběhŧ snaţí čtenáře vychovávat, a tak vybudovat lepší svět. Prózy Evy Hudečkové jsou vlastně podobenstvím o hledání duševních a mravních hodnot ve zkaţeném materiálním světě.
110
(mš) [Milena ŠUBRTOVÁ]. Eva Hudečková. In: Portál české literatury [online]. Medailon je aktuální k 1. 1. 2010. [vid. 15. 10. 2014]. Dostupné z: http://www.czechlit.cz/autori/hudeckova-eva/ 111 Tamtéţ.
113
„Není krásnější vzpomínky neţ na sladké časy dětství. Přesto si pamatuji, ţe se z hlubin mé duše vynořoval stesk po něčem dávno ztraceném, po vůni ráje, po milosrdenství a lásce bez hranic… Maminka mi slíbila, ţe aţ vyrostu, svět bude le pší, kdyţ se o to přičiním. Snaţila jsem se a pouštěla se do nerovných zápasů se zlem, které mě potkávalo, bloudila jsem a ztrácela sílu, zmocňovala se mě beznaděj. Trápení a strach mě zaváděl do zapovězených končin. Nejtěţší zápasy jsem musela vybojovat sama se sebou. Poznala jsem, ţe s nedostatečným vědomím vlastní hodnoty, bez spřízněného vztahu s druhými lidmi a bez blízkého vztahu s Bohem, se lepší svět vybudovat nedá . Vydala jsem se cestou lásky a odpuštění a potkávala světelné bytosti, které mi podaly pomocnou ruku…“ 112 Potřeba pŧsobit na lidské nitro byl také jedním z hlavních dŧvodŧ, proč Eva Hudečková zaměnila svoji pŧvodní profesi herečky za spisovatelskou dráhu: „Vţdycky jsem povaţovala herectví za příleţitost k určité duchovní výpovědi. Fasc inovala mě moc a síla slova. Jako herečka jsem neměla potřebu předvádět se, ale spíše působit na lidi. Bohuţel, mě ale přestaly časem těšit role, které mně byly nabízeny, tedy i to, co jsem hrála.“ 113 Didaktický akcent je charakteristický také pro pohádkové prózy z knihy V moci kouzel, hrdinové (zejména hrdinky) mají být pro čtenáře vzorem, jsou velmi emotivně naladěni, vesměs jsou nosit eli pouze kladných vlastností a bojují za lepší svět. Závěrečným sdělením svých pohádkových příběhŧ, v nichţ dobro vítězí na d zlem, dává autorka čtenářŧm naději v lepší budoucnost. „Celá kniha je projevem autorčiny nemalé tvůrčí invence a hravosti (zejména z hlediska různých kouzel a čar). Čtenáře zaujme dramatickou dějovostí, fantastičností a básnivostí, osobitými modifikacem i tradičních pohádkových prvků, ale i významovými přesahy, jeţ se týkají například vztahu člověka k přírodě. […] “ 114 Autorka svými příběhy čtenáře vybízí k ţivotu v souladu
s přírodou.
dosáhnout
pouze
Harmonického
tehdy,
respek tuje-li
112
souţití její
s přírodou zákonitosti.
mŧţe Podobně
člověk jako
HUDEČKOVÁ, Eva. Sedmihlásek. 1. vyd. Praha: Ikar, 2002, přebal knihy. ISBN 80-249-0088-2. PROŠKOVÁ, Marcela. Kobyla, Golem a ztracená láska. Svobodné slovo, 1995, 87(96), s. 13. ISSN 0231732X. 114 POLÁČEK, Jiří. Kouzla Evy Hudečkové. Ladění, 2000, 5(10), s. 23. ISSN 1211-3484. 113
114
v pohádkách Karla Šiktance vystupuje i zde příroda jako mocná čarodějka (zdroj moci, síly, moudrosti). V pohádkových prózách Evy Hudečkové však nedochází k její personifikaci, nepromlouvají k nám hlasy vládcŧ přírody, ale v duchu
folklorních
tradic
autorka
čtenářŧm
odhaluje
magická
kouzla
vycházející z přírody. Drahé kameny, bylinky i další dary přírody zde figurují jako kouzelné předměty, které mají schopnost uzdravit, zhojit bolestivé rány na těle a duši a napomáhat realizovat dobré úmysly kladných hrdinŧ. Ostatní kouzla (např. kouzelný lektvar, kniha čar a kouzel), tedy kouzla typická pro klasické pohádky, jsou vesměs výplodem zlé moci a hlavním hrdinŧm spíše škodí, tím autorka graduje pozitivní kouzelnou moc přírodn ích sil, a tak zdŧrazňuje potřebu ţít v harmonii s přírodou. Eva Hudečková se do literatury pro děti a mládeţ zapsala především jako autorka rozsáhlých pohádkových próz. Podobně jako další představitelé imaginativní pohádkové tvory dokázala ţánr pohádky inovovat a posunout ho za hranice literatury pro děti a mládeţ. Duchaplné prózy s pohádkovými rysy se obrací ke čtenářŧm rŧzných věkových kategorií, sama autorka čtenáře svých knih blíţe nespecifikuje. Přesto lze říci, ţe pro svŧj rozsah, zdlouhavý a mnohdy komplikovaný děj vyţadují pohádkové prózy z knihy V moci kouzel jistou čtenářskou zdatnost. Ke zkušenějším recipientŧm se obrací také výtvarný doprovod knihy .
115
Snové ilustrace manţelŧ Tylečkových (pseud. Tylek & Tyleček) ke knize V moci kouzel (Ikar, 1999)
116
3
ZÁVĚR
Primárním cílem disertační práce bylo blíţe představit česk ou imaginativní pohádkovou tvorbu 90. let 20. století. Pozornost jsme věnovali pŧvodní imaginativní pohádkové tvor bě z 90. let minulého století i dříve vzniklým imaginativním pohádkám, s nimiţ proskribovaní autoři 70. a 80. let oficiálně vstupují na český kniţní trh aţ po listopadu 1989. V analytické části jsme vycházeli z jedné z moţných teorií klasifikace autorské pohádky 90. l et 20. století, z klasifikace Jaroslava Tomana ve studii Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století 115. Vybraná díla, která podle Tomana reprezentují imaginativní typ české autorské pohádky 90. let 20. století, jsme analyzovali a zjistili jsme, ţe materiál, s nímţ Toman pracuje, je velmi nesourodý. Toman vedle sebe řadí ţánrově heterogenní díla odlišných estetických kvalit oslovující čtenáře rŧzných věkových skupin. Konečně i doba vzniku jednotlivých děl nen í jednotná. Přestoţe hovoříme o autorské pohádce 90. let 20. století, velká část z astoupeného materiálu vznikla před listopadem 1989.
Není proto divu, ţe se charakteristické rysy,
které Toman vymezuje pro pohádkovou tvorbu imaginativního typu, projevily v analyzovaném materiálu rŧzným zpŧsobem. Disertační práci jsme koncipovali tak, abychom mimo jiné upozornili na shody i rozdíly rozebíraných děl. Pohádky Karla Šiktance jsme analyzovali v kapitole Ve stopách lidového vypravěčství.
Šiktancovy
pohádky,
je jichţ
narativ
odpovídá
ţivému
a bezprostřednímu vyprávění lidového vypravěče, pŧsobí na recipienty svým obsahem i formou. Autor se při tvorbě pohádek soustředí na vykreslení dějové linie a současně klade dŧraz na krásu slova. Dominantní dějová sloţka je tak ozvláštněna krásným poetickým jazykem. Pohádky si ponechávají svoji pŧvodní funkci, funkce estetická jde ruku v ruce s funkcí didaktickou, popř. informativní. Didaktický akcent pohádek nijak nezastiňuje jejich estetickou hodnotu. Zatímco na mnohých autorských pohádkách (i imaginativní ho typu) 90. let 20. století lze sledovat mísení nejrŧznějšíc h literárních ţánrŧ, pohádky 115
TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 47–53. ISBN 80-903339-0-7.
117
Karla Šiktance k nim rozhodně nepatří. K ontaminaci literárních ţánrŧ jsme nezaznamenali ani v pohádkách Alexandra Klimenta a Jana Vladislava, jeţ jsme analyzovali v kapitole Pohádka jako nástroj dobové kritiky . Pro zvolený vypravěčský styl mají Klimentovy i Vladislavovy pohádky k pohádkám lidovým také velmi blízko. Jestliţe se vliv nepříznivé dobové politické a společenské situace projevil v některých pohádkách J ana Vladislava z cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi pouze ojediněle a v náznacích 116, analyzované pohádky
Alexandra
Klimenta i Ivana Klímy reagují na dobovou problematiku mnohem častěji a výrazněji, tím však neztrácejí na aktuálnosti a všeobecné platnosti. Naráţk y na dobu skryté za alegorickými příběh y mohou odhalit pouze vnímaví a zkušení čtenáři. V porovnání s imaginativní pohádkovou tvorbou Alexandra Klimenta a Jana Vladislava se analyzovaná pohádková tvorba Ivana Klímy vyznačuje výrazným ţánrovým kolísáním a většinou se pohybuje na hranici mezi pohádkou a povídkou. Ţánrovou kontaminaci sledujeme také v dalších analyzovaných knihách. K ţánru balady inklinuje emotivně laděná pohádková próza T omáše Pěkného Havrane z kamene… Vzhledem k autorovu zaměření n a emotivní proţitky hlavní hrdinky sílí v textu sloţka lyrická. Dŧraz na emoce je vlastní tak é rozsáhlým pohádkovým prózám Evy Hudečkové z knihy V moci kouzel, ekologickým pohádkám Z pohádkových končin Ludmily Klukanové nebo sociálně zaměřeným Babiččiným pohádkám Marcelly
Dostálové.
Imaginativní
pohádky
jmenovaných
autorek
jsme
analyzovali v samostatné kapitol e, neboť k pohádkové látce přistupuj í ţenyautorky poněkud odlišně. Zatímco vznik předešlých analyzovaných pohádek spadá do staršího období (60. a 70. let), imaginativní pohádková tvorba Klukanové, Dostálové a Hudečkové byla utvářena později (většinou po roce 1989), a tak mnohdy reaguje na jiné společenské problémy. Imaginativní pohádkovou tvorbu 90. let 20. století tvoří převáţně texty vysoké
umělecké
hodnoty ,
z nichţ
116
mnohé
(pohádky
Karla
Šiktance,
Smutný tón i závěr některých pohádkových příběhŧ lze mimo jiné interpretovat jako nepřímou reakci autora na nepříznivou dobovou politickou a společenskou situaci u nás. Melancholický podtext lze spatřovat například v příběhu O dceři lilie a pelyňku, propojení krásy s pocitem bolesti a hořkosti naznačuje jiţ samotný název pohádky.
118
Jana Vladislava)
patří
k tomu
nejhodnotnějšímu
z moderní
autorské
pohádkové tvorby vŧbec. Autoři imaginativní ch autorských pohádek mají za sebou jiţ dlouholeté literární zkušenosti (a to jak v oblasti literatury pro dospělé, tak i v literatuře pro děti a mládeţ), k tvorbě pro děti a mládeţ přistupují velmi citlivě a zodpovědně a vytváří díla, která dokáţou oslovit široké spektrum recipientŧ. Estetická funkce analyzovaných imaginativních pohádkových
děl
autorŧ
(muţŧ)
jde
ruku
v ruce
s funkcí
etickou
a didaktickou. Zkoumaná imaginativní pohádková tvorba autorek vykazuje výrazný didaktický
akcent,
recipienta
se
autorky
snaţí
vést
k mravnímu
sebeuvědomění, prostřednictvím svých děl upevňují základní lidské hodnoty a učí lásce k přírodě. Dŧraz na výchovný zřetel ovšem mnohdy zastiňuje estetické pŧsobení pohádek. V dŧsledku zdŧraznění etického a didaktického poslání
pohádkového
příběhu
sledujeme kolísání
estetického
pŧsobení
v analyzovaných dílech Marcelly Dostálové nebo Evy Hudečkové. Sociálně zaměřené Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové se ne příliš zdařile snaţí zdŧraznit polaritu dobra a zla maximalizováním krutých motivŧ. Uměle vystavěné vedlejší dějové zápletky zbytečně komplikují děj rozsáhlých pohádkových próz E vy Hudečkové kvŧli autorčinu didaktickému záměru. Principy,
témata
i
konkrétní
motivy,
které
autoři
uplatňují
ve
své literární tvorbě pro dospělé , nacházíme také v jejich „tvorbě pro děti a mládeţ“. Většina autorŧ přináší do pohádkové tvorby své zkušenosti z vlastní básnické tvorby. Tendence k poezii se v analyzovaných pohádkách projevila především silnou lyrizací prozaického textu s dŧrazem na krásu jazykového projevu . Texty (zejména pohádková balada Havrane z kamene…; pohádky Karla Šiktance) mohou svým grafickým uspořádáním i dŧrazem na básnický
zpŧsob
vyjadřování
připomínat
básně
v próze.
Součástí
analyzovaných imaginativních prozaických pohádek se stávají veršované části textu, poetický jazyk bývá ozvláštněn rýmem, dŧleţitá je rovněţ práce autora s rytmem (rytmizace prozaického textu se výrazně projevila v pohádkách Karla Šiktance). Imaginativní pohádková tvorba j ednotlivých autorŧ se liší také osobitým přístupem k jazyku a schopností autorŧ vyuţít bohatý jazykový materiál. 119
Analyzovaná díla kladou na čtenáře r ozdílné nároky a vyţadují po nich rŧznou míru připravenosti, a to jak pro svŧj obsah, tak i pro svŧj rozsah. Vedle recepčně náročných textŧ nalézáme v analyzovaném materiálu texty, které jsou bez problému srozumitelné i v rané fázi dětského čtenářství. Charakterem fiktivního vypravěče a adresáta se k malému dětskému recipientovi zdánlivě hlásí Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové. Pro jiţ zmiňovanou autorčinu zálibu v líčení drastických scén jsou však mnohé pohádky pro nejmenší čtenáře nevhodné. Dětem mladšího školního věku jsou př ístupné imaginativní pohádky J ana Vladislava (Co vyprávěl vítr bílé růţi ) a krátké pohádky s nepotlačenou epickou
rovinou
příběhu
z
knihy
Z pohádkových
končin
od
Ludmily
Klukanové. S dvojím adresátem počít á kniha Ivana Klímy Jak daleko je slunce, která je uvedena slovy: „Kníţka pro dospělé, aby ji mohli číst dětem.“ Dětem i dospělým jsou adresovány také Modré pohádky Alexandra Klimenta. Pro svŧj rozsah však vyţadují Klimentovy Modré pohádky podobně jako pohádky Karla Šiktance a Evy Hudečkové zkušenějšího recipienta. Próza Havrane z kamene… Tomáše Pěkného oslovuje pro své tematické zaměření především dospívající recipienty, zejména dospívající dívky. Autoři imaginativních pohádek vytváří sémanticky zvrstvené texty, které dokáţou oslovit široké spektrum publika. Také tímto jevem se imaginativní pohádky přibliţují k pohádkám lidovým. Pro českou imaginativní pohádk u 90. let 20. století platí totéţ, co pro slovenské
pohádky filozofického
obsahu
a
vysoké
stylizované
formy
vytvořené po roce 1989 (téţ mnohdy označované jako imaginativní pohádky – B. Šimonová, Z. Stanislavová). Pohádky tohoto typu jsou „dvojadresné“. Zuzana Stanislavová ve své studii Slovenská rozprávka a rozprávkari po roku 1989 tvrdí, ţe tyto pohádky neosloví bezvýhradně kaţdého dětského čtenáře, obrací se spíše k intelektuálně a emocionálně vyspělým dětským jedincŧm . Imaginativní pohádky kladou na čtenáře větší nároky neţ pohádky imitativně inovační
a
jednotlivých
pohádky pohádek,
nonsensově-parodické. pro
hluboké
Pro
filozofický
myšlenky
skryté
rozměr za
sloţitými metaforickými obrazy se imaginativní pohádky obrací spíše ke čtenářŧm dospívajícím a dospělým. K vyspělejšímu recipientovi se hlásí nejen 120
svým obsahem, ale velmi často i formou. Některé pohádkové příběhy jsou příliš rozsáhlé na to, aby je dokázalo vnímat a pochopit dítě předškolního nebo mladšího školního věku, tedy adresát, jemuţ autorská pohádka byla pŧvodně určena. Lze tedy říci, ţe imaginati vní pohádková tvorba rozvrací mýtus o tom, ţe autorská pohádka je literární ţánr adresovaný výhradně dětskému recipientovi. Stanislavová správně upozorňuje na fakt, ţe stejně jako je rozmanitá dnešní autorská pohádka, je rozmanitá i současná dětská čtenářská obec. Na vzrŧstající počet dospělých čtenářŧ d ětských knih má podle Luisy Novákové vliv zvyšující se počet „intencionálně dětských knih, které jsou funkční na více vnímatelských rovinách – a tedy jsou schopny oslovit svébytně dětského i dospělého vnímat ele“ 117, ale i osobní potřeby dospělého čtenáře, které současná literatura pro dospělé nedokáţe zcela uspokojit. V současné dětské literatuře hledá podle Novákové dospě lý kvalitní zábavu, imaginaci a fantazii, ale i ideál a řád ţivota i světa. Tyto čtenářské potřeby dokáţe naplnit i pohádka. Současná autorská pohádková tvorba nabízí dospělým čtenářŧm v jistém slova smyslu relaxaci, současně mu poskytuje útočiště před racionální a přetechnizovaným světem, v němţ ţije, a připomíná mu podstatu lidského bytí. Prá vě pro tyto vlastnosti je pohádka v současné společnosti dospělými jedinci často vyhledávána. Imaginativní pohádkové příběhy přináš ejí závaţná poselství o lidském ţivotě, hledají podstatu a smysl lidského bytí a vyzdvihují potřebu základních morálních hodnot stejně jako pohádky lidové. Primárním cílem těchto pohádek
není
čtenáře
za
kaţdou
cenu
poučovat ,
ani
bavit;
autor
se
prostřednictví m svých imaginací spíše snaţí předat ţivotní moudra získaná dlouholetými ţivotními zkušenostmi. V porovnání s nonsensově -parodickými pohádkami vyznívají imaginativní pohádky velmi váţně, přesto i ony dokáţou čtenáře jemným a citlivým humorem pobavit. Komika jazyková, situační i charakterová nachází v rŧzné míře uplatnění i v pohádkách imaginativního typu. Postavení i funkce komiky v pohádkách imaginativního typu je ovšem podřízena jejich poslání. Komické momenty mohou představovat pro čtenáře 117
NOVÁKOVÁ, Luisa. Fantazie, uvolnění a hledání řádu (Dětská literatura a dospělý čtenář). Současnost literatury pro děti a mládeţ. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 43.
121
místo odpočinku při četbě dramatického příběhu s naléhavým posláním (výrazně v pohádkové baladě Havrane z kamene…), stávají se prostředkem výchovy
(zesměšnění
negativních
hrdinŧ
v pohádkách
Dostál ové
a Hudečkové) nebo nástrojem dobové kritiky (např.: Kdyţ byl ještě Čas Ludmily Klukanové, Modré pohádky Alexandra Klimenta – zejména nové vydání). Na rozdíl od pohádek imitativně -inovačních a nonsensově -parodických, které pracují s aktuální podobou reálného světa , pohádky imaginativní zŧstávají na první pohled soudobou rea litou většinou téměř netknuty. Pohádkový svět sice ve své podstatě odkazuje na obecné lidské zákonitosti, avšak
existuje
nezávisle
na
proměnách
reálného
světa.
Imaginativní
pohádkový svět hledá inspiraci nikoliv v současnosti nebo budoucnosti, ale stejně jako mýtus se vrací k minulosti, ke kořenŧm lidského bytí, kde hledá smysl lidské existence. Pro svŧj mytick ý podtext, filozofický rozměr a obecnou platnost mají imaginativní pohádky blízký vztah k pohádkám lidovým. Přestoţe se imaginativní pohádky jakoby o dehrály kdysi dávno, neztrácí na aktuálnosti. Ve své podstatě se dotýkají stále aktuálních témat, která vţdy stála, stojí a budou stát v centru zájmu fungujícího lidského společenství. Autoři pohádek mohou k lidové předloze přistupovat rŧznými zpŧsoby. Podle toho, zda je lidová pohádka napodobována a současně aktualizována, parodována nebo se s ní zachází volněji, rozlišuje Toman v české autorské pohádkové tvorbě 90. let 20. století tři narativní přístupy: imitativněinovační, nonsensově -parodické nebo imaginativní. Zatímco imitativně-inovační a nonsensově -parodický přístup umoţňuje autorŧm pracovat s konkrétní lidovou pohádkou, v případě imaginativního přístupu
autor
většinou
vyuţívá
obecné
pohádkové
postu py,
principy
a jednotlivé motivy z lidové pohádky. Imaginativní pohádková tvorba je tedy z hlediska vztahu k lidové předloze nejoriginálnější, přesto má k pŧvodní lidové pohádce velmi blízko. Tři jmenované přístupy se v rámci jednoho konkrétního díla větši nou neobjevují samostatně. Naopak autoři ve své pohádkové tvorbě velmi často vyuţívají všechny tři přístupy a rŧzným zpŧsobem je propojují. Přiřazení díla 122
k danému typu autorské pohádky se děje na základě nejčastěji uţívaného principu. U některých pohádko vých děl 90. let 20. století je ovšem velmi obtíţné určit dominantní narativní přístup a zařazení díla k určitému typu autorské pohádky je mnohdy velmi subjektivní a nepřesné. Vymezené hranice mezi jednotlivými typy pohádek se mnohdy stírají a jsou vágní, z tohoto pohledu je potřeba ke klasifikaci J aroslava Tomana přistupovat velmi obezřetně. Problém zařazení nastává zejména u pohádkových knih , které obsahují větší mnoţství pohádek rŧzného charakteru a kde se jednotlivé pohádky svým obsahem
i
formou
obracejí
ke
čtenářŧm
rŧzných
věkových
kategorií.
Z analyzovaných děl jsme tuto nesou rodost zaznamenali zejména v pohádkách Ludmily Klukanové. Úvodní krátké a významově jednoznačné texty blízké imitativně-inovačním pohádkám (např.: Pohádka z louky) střídají pohádky se sílící lyrickou notou , které osloví spíše zralejší recipienty. Vedle váţně laděných textŧ imaginativního charakteru (např. rozsáhlé pohádkové příběhy Jeřabina a Bukový les) nalézáme v knize Z pohádkových končin recepčně náročné příběhy zaloţené na principu hry a nonsensu (např.: Kdyţ byl ještě Čas). Pro polytematičnost a nejednotnost adresáta nastává problém také se zařazením Babiččiných pohádek Marcelly Dostálové. Autorka si však při kontaminaci narativních postupŧ nepočíná vţdy obratně, výsledk em jsou pohádky rozdílné estetické kvality. Za problematické lze povaţovat i zvolená pojmenování pro uplatňované narativní přístupy v autorské pohádkové tvorbě . Zatímco názvy imitativně inovační a nonsensově -parodický v jistém smyslu odráţí vztah k lidovému pretextu, pojem imaginativní je velmi otevřený a nekonkrétní a vztah k lidové předloze zcela nevyjadřuje, přestoţe tyto pohádky mají k lidové pohádce velmi blízko. Tomanem zvolené názvy tří narativních přístupŧ jsou spíše zavádějící, kritériem pro rozlišení jednotlivých typŧ pohádek není pouze vazba textu k lidové předloze a autorŧv zpŧsob práce s lidovou pohádkou. Toman přihlíţí také k
funkci
a sdělné hodnotě příběhu, k jazykové
výstavbě textu a k rozsahu pohádek a určuje čtenáře, jemuţ jsou poh ádky věnovány.
123
Toman se snaţí o přehledn é zmapování autorské pohádkové tvorby 90. let 20. století . Autorská pohádka však na rozdíl od lidové pohádky, která má pevně stanovená pravidla, představuje velmi otevřený ţánr poskytující autorŧm nevyčerpatelné moţnosti. Osobitým a jedinečným přístupem kaţdého autora
k autorské
pohádce
vzniká
originální
dílo,
v němţ
se
odráţí
individuální postoje a ţivotní zkušenosti konkrétního autora. Vzhledem k mnoţství a variabilitě zkoumaného materiálu je velmi obtíţné podat přesnou a komplexní klasifikaci autorské pohádky 90. let 20. století.
Klasifikace
Jaroslava
Tomana
nevymezuje
přesné
hranice
jednotlivých typŧ pohádek, ale spíše naznačuje vývojové tendence v autorské pohádkové tvorbě 90. let. 20. století, a právě v tom lze spatřovat největší přínos Tomanovy studie Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století.
124
4
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Prameny: ANDERSEN, Hans Christian. Pohádky. 3. upr. vyd. Přeloţil G. PALLAS. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967. 142 s. DOSTÁLOVÁ, Marcela. Babiččiny pohádky. Opava: Vade mecum, 1997. 93 s. ISBN 80-86041-24-7. DOSTÁLOVÁ, Marcella. Babiččiny pohádky . 2. upr. vyd. Olomouc: Votobia, 2005. 107 s. ISBN 80 -7220-187-5. DOSTÁLOVÁ,
Marcella. Mahulena:
(pohádkový
příběh) .
Brno:
Šimon
Ryšavý, 2003. 127 s. ISBN 80 -86137-95-3. HUDEČKOVÁ, Eva a Zdeněk JANDA. Bratříček Golem. 2. vyd. Praha: Ikar, 1998. 99 s. ISBN 80-7202-340-3. HUDEČKOVÁ, Eva. O ztracené lásce . Praha: Ikar, 1995. 163 s. ISBN 80 85944-00-6. HUDEČKOVÁ, Eva. Sedmihlásek. 1. vyd. Praha: Ikar, 2002. 110 s. ISBN 80 249-0088-2. HUDEČKOVÁ, Eva. V moci kouzel . 1. vyd. Praha: Ikar, 1999. 159 s. ISBN 80-7202-504-x. KLÍMA, Ivan aj. Uzel pohádek. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991. 132 s. ISBN 80-7106-041-0. KLÍMA, Ivan. Jak daleko je slunce . 1. vyd. Praha: Hynek, 1995. 94 s. ISBN 80-85906-15-5. KLÍMA, Ivan. Jak daleko je slunce . 1. vyd. Praha: Portál, 2011. 101 s. ISBN 978-80-7367-985-9. KLIMENT, Alexandr. Modré pohádky. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1994. 127 s. ISBN 80-202-0534-9. KLIMENT, Alexandr. Modré pohádky. S.l., titulní list: 1970, 261 s. A5. Petlice. Samizdatový opis, dostupné v Libri Prohibiti. KLIMENT, Alexandr. Modré pohádky. S.l., titulní list: 1970, rub titulního listu: 1975, 380 s. A5. Petlice. Samizdatov ý opis, dostupné v Libri Prohibiti ve dvou výtiscích. KLIMENT, Alexandr. Modré pohádky. [Brno: Jiří Müller], titulní list: 1970, 125
rub titulního listu: 1975, [katalogizační záznam Libri Prohibiti: po roce 1978], 401 s. A5. Petlice. Samizdatový opis, dostupné v Libri Prohibiti. KLIMENT, Alexandr. Modré pohádky. S.l., titulní list: 1970, rub titulního listu: 1976, 216 s. A4. Petlice. Samizdatový opis včetně volné obrazové přílohy Míši Sukdolákové (8 listŧ), dostupné v Libri Prohibiti. KLIMENT, Alexandr. Strom lidoţrout. In: KLÍMA, Ivan aj. Uzel pohádek. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 43 –55. ISBN 80-7106-041-0. KLUKANOVÁ,
Ludmila. Pohádka o čejce – zelenopírce. In: BAJAJA,
Antonín aj. Ţiváčkové: pohádky o zvířátkách pro malé čtenáře . 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2001, s. 21 –27. ISBN 80-7021-486-4. KLUKANOVÁ, Ludmila. Z pohádkových končin . 1. vyd. Třebíč: Arca JiMfa, 1993. 83 s. ISBN 80-85766-20-5. NĚMCOVÁ, Boţena. Národní báchorky a pověsti . 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954. 316 s. PĚKNÝ, Tomáš. Havrane z kamene... 1. vyd. Praha: Albatros, 1990. 76 s. PREUSSLER, Otfried. Malá čarodějnice. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 102 s. PREUSSLER, Otfried. Malá čarodějnice. 4. vyd. Praha: Albatros, 2000. 73 s. ISBN 80-00-00840-8. ŠIKTANC, Karel. Hrad Svícen. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 172 s. ISBN 978-80-246-1754-1. ŠIKTANC, Karel. Královské pohádky. 1. vyd. Praha: Albatros, 1994. 181 s. ISBN 80-00-00262-0. ŠIKTANC, Karel. O dobré a o zlé moci . 1. vyd. Praha: Al batros, 2000. 183 s. ISBN 80-00-00868-8. ŠIKTANC, Karel. Spadl buben do kedluben . 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 69 s. ISBN 80-246-1076-0. VLADISLAV, Jan. Co vyprávěl vítr bílé rŧţi. In: KLÍMA, Ivan aj. Uzel pohádek. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 89–109. ISBN 80-7106041-0. VLADISLAV, Jan. O dceři lilie a pelyňku. Druţstevní noviny . 1992, 47 (14), s. 4. ISSN 0323-2476. WILDE, Oscar. Pohádky. 1. vyd. Přeloţil J. Z. NOVÁK. Praha: Odeon, 1981. 262 s.
126
Sekundární literatura: BESEDOVÁ, Petra a Lenk a MARYŠKOVÁ. Lexikon německy píšících autorů literatury pro děti a mládeţ . V Tribunu EU vyd. 1. Brno: Tribun EU, 2010. 388 s. ISBN 978 -80-7399-244-6. ČAPEK, Karel. Marsyas čili Na okraj literatury: (1919 -1931). 3. vyd. Praha: Borový, 1948. 264 s. ČEŇKOVÁ, Jana a kol. Vývoj literatury pro děti a mládeţ a její ţánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládeţ. 1.vyd. Praha: Portál, 2006, 171 s. ISBN 80-7367-095-x. ČERNOUŠEK, Michal. Děti a svět pohádek. 1. vyd. Praha: Albatros, 1990, 187 s. ISBN 80-00-00060-1. ČERNÝ, Václav. Karel Čapek. Praha: Fr. Borový, 1936. 36 s. Postavy a dílo; sv. 6. ČERVENKA, Jan, ed. O pohádkách: sborník statí a článků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960. 308 s. (červ) [ČERVENKOVÁ, Jana]. Rodičŧm a dětem. Nové knihy. 1996, 36(3), s. 11. ISSN 0322-922X. (červ) [ČERVENKOVÁ, Jana]. Tomáš Pěkný: Havrane z kamene. Lidové noviny, 1991, 4(52). Literární noviny [příloha] , s. 5. ISSN 0862-5921. DOKOUPIL,
Blahoslav.
Ludmila
Klukanová.
In:
JANOUŠEK,
Pavel,
ed. Slovník českých spisovatelů od roku 1945 – I. díl (A-L). 1. vyd. Praha: Brána, 1995. s. 383 –384. ISBN 80-85946-16-5. GRIMMOVÁ, Michaela. Bezhlavá kobyla. Práce. 1993, 49(29), s. 7. ISSN 0231- 6374. HAMANOVÁ,
Rŧţena.
Babiččina
literární
bezradnost. Nové
knihy.
1998, 38(14), s. 11. ISSN 0322-922X. HEŘMAN, Zdeněk. Básník a pohádka. Tvar, 1994, 5(8), s. 23. ISSN 0862657X. Dostupné také z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Tvar/5.1994/8 HEŘMAN, Zdeněk. B ásnivé pohádky. Nové knihy, 1994, 29, s. 9. ISSN 0322922X. HRUŠKA, Petr a František KNOPP. Někde tady: český básník Karel Šiktanc. 127
1. vyd. Brno: Host, 2010. 407 s. Tváře české literatury; sv. 2. ISBN 978-80-7294-377-7. HUTAŘOVÁ, Ivana a Marie HANZOVÁ. Současní čeští spisovatelé knih pro děti
a mládeţ. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání - Divize
nakladatelství Tauris, 2003. 154 s. ISBN 80 -211-0461-9. CHOCHOLATÝ,
Miroslav.
Šiktan c
Karel.
In:
ŠUBRTOVÁ,
Milena
a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládeţ II. 1. vyd. Praha: Libri, 2012, s. 394–397. ISBN 978-80-7277-506-4. JIRSOVÁ, Zuzana. Havrane z kamene… Tvořivá dramatika. 1992, 3(7–8), s. 38. ISSN 1211-8001. JOSKOVÁ, Zdena. Uzel pohádek. Tvořivá dramatika . 1992, 3(7–8), s. 37. ISSN 1211-8001. KABÁT, Marcel. Pohádka spíše pro dospělé. Lidové noviny, 2002, 15(47), s. 29. ISSN 0862-5921. KAUTMAN, František, Vilém PREČAN a Milan DRÁPAL. Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý. Praha: Nadace ČSDS, 1998, 185 s. ISBN 80-238-1803-1. KLÍMOVÁ, Magdalena. Padesát let s pohádkami: Pohádkové adaptace Jana Vladislava. Brno, 2008. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství H & H, 2002, 355 s. ISBN 80-7319-020-6. LEHÁR, Jan, Alexandr STICH, Jaroslava JANÁČKOVÁ a Jiří HOLÝ. Česká literatura od počátkŧ k dnešku. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, 1078 s. Česká histor ie, sv. 4. ISBN 80-7106-3088. LIČKOVÁ, Romana. Novela Marie Alexandra Klimenta. In: FEDROVÁ, Stanislava, Jan HEJK a Alice JEDLIČKOVÁ, ed. Mezi deklamovánkou a románem (Proměny ţánrů v české a slovenské literatuře) . Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006, s. 78–92. LIČKOVÁ,
Romana.
Vypravěčská
strategie
Královských
pohádek.
In:
URBANOVÁ, Svatava a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce) . Olomouc: 128
Votobia, 2004, s. 99–111. ISBN 80-7220-185-9. LUKEŠ, Emil. Kliment Alexandr. In: MENCLOVÁ, Věra, Bohumil SVOZIL, Václav VANĚK a kol. Slovník českých spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2000, s. 333–334. ISBN 80-7277-007-1. MATOUŠEK, Petr. Lyrika jako názor na ţivot. Lidové noviny, 1994, 7(175), s. 10. ISSN 0862-5921. MIKUŠŤÁKOVÁ, Anna. Uzel pohádek . Zlatý Máj, 1992, 36(1), s. 52–53. ISSN 0044-4871. NÁVRATOVÁ, Ester. Sondy do pohádek Karla Šiktance: (dílčí analýza) . Brno, 2006. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. NĚMEC, Ivan. Hlasy národŧ v pohádkách Jana Vladislava (K některým Vladislavovým adaptacím cizojazyčných předloh). In: ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládeţ 1990-2010. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 67–88. ISBN 978-80210-5692-3. NĚMEC, Ivan. Vladislav Jan. In: Š UBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládeţ II. 1. vyd. Praha: Libri, 2012, s. 435 –437. ISBN 9788072775064. NOVÁKOVÁ, Luisa. Básnické pohádky Karla Šiktance. Dvojí zastavení. In: Literatura pro děti a mládeţ na začátku tisíciletí (Kontexty, problémy, trendy). Praha: Obec spisovatelŧ, 2009, s. 118–126. ISBN 978-80904218-3-7. NOVÁKOVÁ, Luisa, ed. Literatura pro děti a mládeţ na začátku tisíciletí: kontexty, problémy, trendy. Praha: Obec spisovatelŧ, 2009, 271 s. ISBN 978-80-904218-3-7. NOVÁKOVÁ, Luisa. Fantazie, uvolnění a hl edání řádu (Dětská literatura a dospělý čtenář). Současnost literatury pro děti a mládeţ. Liberec: Technická
univerzita v Liberci, 2006, s. 41 –49. ISBN 80-7372-139-2.
NOVÁKOVÁ, Luisa: Proměny české pohádky (K historii ţánru ve čtyřicátých letech dvacátého století) . 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 196 s. ISBN 978-80-210-5026-6. PETŘÍČEK, Miroslav. S pohádkou proti moci. Tvar, 1992, 3(3), s. 15. ISSN 0862- 657X. 129
POLÁČEK, Jiří. Golem stále inspiruje. Ladění, 1999, 4(9)(1), s. 13. ISSN 1211- 3484. POLÁČEK, Jiří. Kouzla Evy Hudečkové. Ladění, 2000, 5(10), s. 22–23. ISSN 1211-3484. POLÁČEK, Jiří. Pohádky Ludmily Klukanové a Jiřiny Salaquardové. In: ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládeţ 1990-2010. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 237– 248. ISBN 978-80-210-5692-3. POLÁČEK, Jiří. Pohádky Ludmily Klukanové. In: S oučasnost literatury pro děti a mládeţ. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 1996, s. 79 –81. ISBN 80-7083-164-2. PRIMUSOVÁ,
Hana.
Havrane
z
kamene... Zlatý
Máj,
1991, 35(4),
s. 239. ISSN 0044-4871. PROŠKOVÁ, Marcela. Kobyla, Golem a ztracená láska. Svobodné slovo, 1995, 87(96), s. 13. ISSN 0231-732X. PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. Přeloţili Miroslav
ČERVENKA,
Marcela
PITTERMANNOVÁ
a
Hana
ŠMAHELOVÁ. 2. vyd. Jinočany: H & H, 2008, 343 s. ISBN 978 -807319-085-9. REISSNER, Martin. Souznění literáta a ilustrátora. Ladění, 2001, 6(11)(1), s. 12–13. ISSN 1211-3484. ŘEŘICHOVÁ, Vlasta. Klíma Ivan. In: Š UBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládeţ II. 1. vyd. Praha: Libri, 2012, s. 203–204.ISBN 978-80-7277-506-4. SVADBOVÁ, Blanka: Kliment Alexandr. In: JANOUŠEK, Pavel, ed. Slovník českých spisovatelů od roku 1945 – I. díl (A-L). 1. vyd. Praha: Brána, 1995. s. 381–382. ISBN 80-85946-16-5. STANISLAVOVÁ, Zuzana a kol. Dejiny slovenskej literatúry pre deti a mládeţ po roku 1960. 1. vyd. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2010, 318 s. ISBN 978 -80-8119-026-1. STANISLAVOVÁ, Zuzana. Na krídlach fantázie (Slovenská literatúra pre deti a mládeţ v 21. storočí). Současnost literatury pro děti a mládeţ. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 35 –40. ISBN 80-7372139-2. 130
STANISLAVOVÁ, Zuzana. Slovenská rozprávka a rozprávkari po roku 1989. In Visnyk of the Lviv University, Series Philology. Ukraine 2009, 48(4), s. 84–91. Dostupné také z: http://www.lnu.edu.ua/faculty/Philol/www/visnyk/48_2009/48_2009_01 3_Stanislavova.pdf STREIT,
Jakob. Proč
děti
potřebují
pohádky.
1.
vyd.
Přeloţila
M. LUŇÁČKOVÁ. Praha: Baltazar, 1992, 79 s. ISBN 80-900307-4-2. ŠIKTANC, Karel. Kdo píše verše, trápí se. Práce, 1995, 51(123). Péčko [příloha], s. 5. ISSN 0231-6374. ŠIKTANC, Karel. O pohádce. In: Paralipomena. 1. vyd. Ed. Jiří Brabec. Praha: Karolinum, 2006, s. 210–211. Dílo Karla Šiktance, sv. 7. ISBN 8024611848. ŠIKTANC, Karel. Pohádky patří k poezii: Rozhovor nad novou sbírkou veršŧ Karla Šiktance. Dobrý večerník, 1994, 2(188), s. 9. ISSN 1210-7794. ŠIMONOVÁ, Brigita. Autorská pohádka. In: Současná slovenská liter atura pro děti a mládeţ: (antologie). 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2006, s. 75 –83. ISBN 80-7368-206-0. ŠIMŦNEK, Jaroslav. Nepoznamenány časem. Svobodné slovo, 1994, 50(293), s. 7. ISSN 0231-732X. ŠIMŦNEK,
Jaroslav.
Poetické
pohádky. Svobodné
slovo,
1994, 50(176),
s. 7. ISSN 0231-732X. ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládeţ 1990-2010. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 327 s. ISBN 978-80-210-5692-3. ŠUBRTOVÁ, Milena. Hudečková E va. In: ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládeţ II. 1. vyd. Praha: Libri, 2012, s. 179–180. ISBN 978-80-7277-506-4. ŠUBRTOVÁ, Milena. Pěkný Tomáš. In: ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládeţ II. 1. vyd. Praha: Libri, 2012, s. 309–310. ISBN 978-80-7277-506-4. TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 47 –53. ISBN 80-903339-07. 131
TOMAN, Jaroslav. Normalizace v dětské literatuře sedmdesátých let a její specifika. In: Normy normalizace: sborník referátů z literárněvědné konference 38. Bezručovy Opavy (11. -13. 9. 1995). Vyd. 1. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 19 96, s. 75–82. ISBN 80-85778-17-3. TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládeţ: (tvorba devadesátých let 20. století) . Brno: CERM, 2000, 31 s. ISBN 80 -7204170-3. TOMAN,
Jaroslav. Vybrané
kapitoly
z
teorie
dětské
literatury.
České
Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, 98 s. ISBN 80-7040-055-2. TURKOVÁ, Jana. Autorská pohádka v současné české literatuře pro děti . České
Budějovice,
2011.
Diplomová
práce.
Jihočeská
univerzita
v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta. URBANOVÁ, Svatava a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce) . Olomouc: Votobia, 2004, 457 s. ISBN 80 -7220-185-9. URBANOVÁ, Svatava. Dluhy v literatuře pro děti posledních desetiletí. Tvořivá dramatika. 1992, 3(7–8), s. 38. ISSN 1211-8001. URBANOVÁ, Svatava. O skřítcích, vodnících, vílách a čarodějnicích. In: URBANOVÁ, Svatava a kol. Sedm klíčů k otevření l iteratury pro děti a mládeţ 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce) . Olomouc: Votobia, 2004, s. 69–90. ISBN 80-7220-185-9. VAŇKOVÁ, Irena. Ludmila Klukanová. In: MENCLOVÁ, Věra, Bohumil SVOZIL, Václav VANĚK a kol. Slovník českých spisovatelů . 1. vyd. Praha: Libri, 2000, s. 335. ISBN 80 -7277-007-1. VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka . Brno: CERM, 1998, 16 s. ISBN 80-7204-092-8. VAŘEJKOVÁ, Věra. Literatura pro děti a mládeţ v samizdatu a exilu . 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993, 44 s. ISBN 80 -210-0808-3. VLAŠÍN,
Štěpán.
Pohádky
tradiční
i
moderní. Haló
noviny,
1998, 8(137). Čtení pro volné chvíle [příloha], 23, s. V. ISSN 12101494. VLAŠÍN,
Štěpán,
ed.
Slovník
literární
teorie .
2.
rozš.
vyd.
Praha:
Československý spisovatel, 1984, 465 s. VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra: Pohádky Marcely Dostálové. Ladění. Brno 1998, 132
3(3), s. 11–12. ISSN 1211-3484. VOJÍKOVÁ, Silvie. Hledání svého já: Dvě novinky z českobudějovické loutkohry
Havrane
z
kamene...
a
Cesta
kolem
světa. Loutkář,
2008, 58(4), s. 165. ISSN 1211-4065. WOHLHÖFNER,
Vladimír.
Mezi
pohádkou
a
alegorií. Večerník
Praha,
2002, 12(101). Praţské slovo [příloha], s. 19. ISSN 1210-1117. ZDRAŢILOVÁ, Zuzana. Prozaické dílo Ludmily Klukanové . Ústí nad Labem, 2008. Diplomová práce. Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Pedagogická fakulta. ZÍTKOVÁ, Irena. Dobro, zlo, nenávist, láska. Nové knihy, 2000, 40(7), s. 26. ISSN 0322-922X. ZÍTKOVÁ, Jitka. Kliment Alexandr. In: ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládeţ II. 1. vyd. Praha: Libri, 2012, s. 204–205. ISBN 978-80-7277-506-4.
Elektronické zdroje: ČEŇKOVÁ, Jana. Ivan Klí ma a jeho knihy pro děti i studenty . In: Citarny.cz [online]. 14. 9. 2014. [vid. 22. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.citarny.cz/index.php/autori/osobnosti -profily/482-ivanklima-a-jeho-knihy-pro-dti-i-studenty DOKOUPIL, Blahoslav. Ludmila Kluka nová. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Poslední změna 31. 10. 2008. [vid. 25. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId =1256 FALTÝNEK, Vilém. Pohádky Karla Šiktance. In: Rádio Praha [online]. 30. 5. 2010. [cit. 20. 9. 2011]. Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/knihy/pohadky -karla-siktance HRUŠKA, Petr. Karel Šiktanc. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Poslední změna 19. 4. 2009 [vid. 25. 9. 2014]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1135 KLÍMA, Ivan. Ivan Klíma o psaní pro děti a o ţivotě. In: Nakladatelství Portál [online]. 22. 8. 2011. [vid. 25. 2. 2015]. Dostupné z: 133
http://www.portal.cz/aktuality/ivan -klima-o-psani-pro-deti-a-ozivote/45249/ KLÍMOVÁ,
Magdalena. Čtyři
doby
v tvorbě
Jana
Vladislava
pro
děti
a mládeţ. In: ČSDS [online]. [cit. 8. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.csds.cz/cs/g6/2946 -DS.html KOPEČKOVÁ,
Andrea.
Generace21
Odhalte
tajemství,
[online]. 6. 7. 2013.
[cit.
jak
daleko
je
27. 2. 2015].
slunce.
In:
Dostupné
z:
http://generace21.cz/29743 -odhalte-tajemstvi-jak-daleko-je-slunce/ LABUSOVÁ, Eva. Potřebují děti pohádky? In: EvaLabusová.cz [online]. [vid. 9. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.evalabusova.cz/clanky/pohadky.php (mš) [Milena
ŠUBRTOVÁ]. Eva
Hudečková.
In:
Portál
české
literatury
[online]. Medailon je aktuální k 1. 1. 2010. [vid. 15. 10. 2014]. Dostupné z: http://www.czechlit.cz/autori/hudeckova -eva/ PĚKNÝ, Tomáš. Havrane z kamene… (Patnáct obrazů a čtyři zpěvy o samotě a přátelství) [pdf]. Praha: DILIA, 2007. 52 s. Dostupné na vyţádání z: http://www.dilia.cz/index.php/component/k2/item/6587 -havrane-zkamene POKORNÝ, Jakub. Jak daleko je slunce. Ivan Klíma prozradí, kterak voní vzduch. In: Topzine.cz [online]. 30. 4. 2012. [vid. 26. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.topzine.cz/recenze -jak-daleko-je-slunce-ivanklima-prozradi-kterak-voni-vzduch Redakce Portál. Jak daleko je slunce, pohádkové vyprávěnky Ivana Klímy. In: Citarny.cz [online]. 14. 9. 2014. [vid. 27. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.citarny.cz/index.php/nove -knihy/knihy-deti/pohadky-prodeti/3267-jak-daleko-je-slunce-pohadkove-vypravnky-ivana-klimy (rk) [Radim KOPÁČ]. Alexandr Kliment. In: Portál české literatury [online]. Medailon je aktuální k 1. 3. 2011. [vid. 7. 1. 2015]. Dostupné z: http://www.czechlit.cz/autori/kliment -alexandr/ SVADBOVÁ, Blanka a Klára KUDLOVÁ. Alexandr Kliment. In: Slovník české literatury
po
roce
1945
[online].
Poslední
změna
30. 11. 2007.
[vid. 8. 1. 2015]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/sho wContent.jsp?docId=1255 SVOZIL, Bohumil a Věra BROŢOVÁ. Tomáš Pěkný. In: Slovník české 134
literatury
po
roce
1945
[online].
Poslední
změna
25. 11. 2013.
[vid. 19. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/sh owContent.jsp?docId=618 ŠUBRTOVÁ, Milena. Luisa Nováková. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Poslední změna 5. 12. 2008. [cit. 10. 8. 2015]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1382 UHLÍŘOVÁ, Marie a Klára KUDLOVÁ. Ivan Klíma. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Poslední změna 28. 11. 2007. [vid. 10. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showCo ntent.jsp?docId=1253 VLAŠÍN, Štěpán. Napínavý pohádkový příběh. In: OBRYS-KMEN : týdeník pro literaturu a kulturu [online]. 7. 5. 2014. [vid. 1. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.obrys-kmen.cz/archivok/?rok =2004&cis=19&cl=03 WIENDL, Jan. Jan Vladislav. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Poslední změna 6. 8. 2008. [vid. 4. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.slovnikces keliteratury.cz/showContent.jsp?docId=590 Otfried
Preussler
[online]. © 2006.
[vid. 26. 11. 2014].
http://www.preussler.de/ Eva Hudečková [online]. © 2003. [vid. 22. 10. 2014]. Dostupné z: www.eva-hudeckova.cz
135
Dostupné z:
5
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK
V disertační práci byly při citování ukázek z analyzovaných děl pouţity následující zkratky. Zkratky názvŧ děl odkazují k bibliografickým údajŧm uvedeným v závorce.
ODZM – O dobré a o zlé moci (ŠIKTANC, Karel. O dobré a o zlé moci . 1. vyd. Praha: Albatros, 2000. ISBN 80 -00-00868-8.) KP – Královské pohádky (ŠIKTANC, Karel. Královské pohádky. 1. vyd. Praha: Albatros, 1994. ISBN 80 -00-00262-0.) UP – Uzel pohádek (KLÍMA, Ivan aj. Uzel pohádek. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991. ISBN 80-7106-041-0) MP – Modré pohádky (KLIMENT, Alexandr. Modré pohádky. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1994. ISBN 80-202-0534-9.) JDJS 2011 – Jak daleko je slunce (KLÍMA, Ivan. Jak daleko je slunce . 1. vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 978 -80-7367-985-9.) HZK – Havrane z kamene (PĚKNÝ, Tomáš. Havrane z kamene... 1. vyd. Praha: Albatros, 1990.) ZPK – Z pohádkových končin (KLUKANOVÁ, Ludmila. Z pohádkových končin. 1. vyd. Třebíč: Arca JiMfa, 1993. ISBN 80-85766-20-5.) BP 1997 – Babiččiny pohádky – 1. vydání (DOSTÁLOVÁ, Marcela. Babiččiny pohádky. Opava: Vade mecum, 1997. ISBN 80 -86041-24-7.) BP 2005
–
Babiččiny
pohádky
–
2.
vydání
(DOSTÁLOVÁ,
Marcella. Babiččiny pohádky . 2. upr. vyd. Olomouc: Votobia, 20 05. ISBN 80-7220-187-5.) VMK
– V moci kouzel (HUDEČKOVÁ, Eva. V moci kouzel . 1. vyd. Praha: Ikar, 1999. ISBN 80-7202-504-x.)
136
6
SUMMARY
The primary aim of the dissertation entitled Insights into Czech Imaginative Fairy Tales of 1990's is an introduction to one type of Czech author’s fairy tale of 1990's. The thesis describes original imaginative fairy -tale books created in the last decade of the 20th century and also older imaginative fairy tales issued in our country after 1989 for the f irst time. The first chapter of analytical part focuses on fairy tales written by Karel Šiktanc and analyzes following books: Královské pohádky (Albatros, 1994), O dobré a o zlé moci (Albatros, 2000) and Hrad svícen (Karolinum, 2009). The second chapter introduces prosaic imaginative fairy tales from the anthology Uzel pohadek (Lidové noviny, 1991). It contains the fairy tale Co vyprávěl vítr bílé růţi by Jan Vladislav, the fairy tale Strom lidoţrout by Alexandr Kliment and the fairy tale Jak hluboké je moře by Ivan Klíma. Our attention is drawn to the book Modré pohádky (Český spisovatel, 1994) written by Kliment and the work Jak daleko je slunce (Hynek, 1995; Portal, 2001) written by Klíma too. The authors included their fairy tales from the anthology Uzel pohádek in these books. The third chapter analyzes the fairy-tale ballad Havrane z kamene... (Albatros, 1990) by Tomáš Pěkný. The last chapter of analytical part characterizes imaginative fairy tales written by women. Ecological fairy tales Z pohádkových končin (Arca JiMfa, 1993) by Ludmila Klukanová, socially oriented stories called Babiččiny pohádky (Vade Mecum, 1997) by Marcella Dostálová and extensive fairy -tale proses contained in the work V moci kouzel (Ikar, 1999) by Eva Hudečková are described ther e. Imaginative fairy tales are analyzed according to their relation to folk fairy tales. Frequent basic motives in imaginative fairy tales, characters, the narrator and the recipient are researched in the analytical part. The study takes into account relat ions between imaginative fairy tales and fairy tales written by Oscar Wilde or H. Ch. Andersen. Other literary works by individual authors and other book issues of analyzed works are regarded.
137
The thesis stems from the tale classification by Jaroslav Toma n 118 and takes a critical attitude to this classification. The analytical part points out the similarities and differences of works that belong to imaginative fairy tales according to Toman’s classification. The results of the study show that imaginative, no nsense-parodical and imitative -innovative narrative methods are intertwined with each other and that the inclusion of specific fairy tales for individual types is not as clear -cut as it might seem from Toman’s study Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století at first glance. The thesis also refers to problems concerning the definition of the fairy -tale genre.
118
TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, p. 47– 53. ISBN 80-903339-0-7.
138
