Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta KATEDRA ČESKÉ LITERATURY. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA ČESKÉ LITERATURY

Židovské hrdinky v prózách Arnošta Lustiga Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou a Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.)

Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

Mgr. David Kroča, Ph.D.

Lenka Hejtmánková

Brno 2007

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. .............................. podpis

2

Ráda bych poděkovala vedoucímu bakalářské práce, panu Mgr. Davidu Kročovi, Ph.D., za jeho pomoc a rady při zpracování závěrečné práce.

3

Obsah 1.0. ÚVODEM

5

2.0. SPISOVATEL ARNOŠT LUSTIG

6

2.1. K životním osudům

6

2.2. Tvůrčí cesta

8

3.0. ŽIDOVSKÁ TEMATIKA

9

4.0. ŽENSKÉ HRDINKY V PRÓZÁCH ARNOŠTA LUSTIGA

11

5.0. KE GENEZI PRÓZY MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU

13

5.1. Ke kompoziční výstavbě prózy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

16

5.2. Prostor prózy jako existencionální kategorie

19

5.3. Vývoj a charakteristika hlavních, vedlejších a epizodních postav

20

6.0. KE GENEZI PRÓZY NEMILOVANÁ

23

(Z DENÍKU SEDMNÁCTILETÉ PERLY SCH.) 6.1. Ke kompoziční výstavbě prózy

25

Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.) 6.2. Prostor v próze Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.)

30

6.3. Postavy v próze Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.)

31

7.0. ZÁVĚREČNÁ KOMPARACE ŽIDOVSKÝCH HRDINEK

35

V ANALYZOVANÝCH PRÓZÁCH 8.0. LITERATURA

40

8.1. Primární literatura

40

8.2. Sekundární literatura

40

9.0. RESUMÉ

42

4

1.0. Úvodem Cílem této práce je nahlédnout do Lustigovy poválečné tvorby prostřednictvím srovnání dvou románových próz z období druhé poloviny dvacátého století a přiblížit na ústředních postavách analyzovaných próz osudy židovských žen v době druhé světové války. Předmětem našeho zájmu se staly prózy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou a Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.). Bude nepochybně zajímavé sledovat, čím se tato dvě díla podobají a naopak liší, protože hlavní židovské hrdinky již zmíněných titulů prošly podobnou zkušeností existence v koncentračním táboře. Více se této problematice budeme věnovat v kapitole Závěrečná komparace židovských hrdinek v analyzovaných prózách. Tragický osud Židů jako parabolu údělu novodobého člověka zobrazoval Lustig již od svých prvních povídkových souborů – Noc a naděje a Démanty noci. Koncentráčnická zkušenost jednou provždy předurčila tvůrčí usilování i směřování tohoto autora opakovaně prohlašujícího, že ve srovnání s holocaustem se mu jeví všechny ostatní náměty jako malicherné. Takže vlastně od konce padesátých let, kdy Lustig vstoupil do literatury, píše stále onu tematicky podobnou knihu. Knihu o tom, jak určitá skupina lidí vynaložila mimořádné úsilí, aby sprovodila ze světa jiné lidské společenství. Na rozdíl od autorů tzv. koncentráčnické literatury vychází autor z vlastní zkušenosti pohledu na fyzické a zejména duševní a mravní utrpení těch, kteří jsou bezbranní: dětí, žen a starců. Tři léta přetrpěná ve vyhlazovacích táborech, se tak stala zdrojem inspirací pro jeho osobitou prozaickou literární tvorbu. V práci se postupně zabýváme kompoziční výstavbou textu. Soustředíme se zvláště na literárně vědné pojetí pojmu postava a na rozbor určitých postav obou próz. Poukazujeme na téma ženského utrpení, kde Lustig dokazuje, že spojení motivu ženské krásy a statečnosti s motivy krutosti a násilí není nemožné. Zaměříme se také na postoj autorových hrdinů ke klíčovým existencionálním otázkám: vnímání života a smrti, přístup k nim a jejich akceptování. K plnému pochopení autorových próz je nutné znát i nejdůležitější okolnosti z Lustigova života a jeho vstupu do literatury, neboť právě v prózách se odráží Lustigovy životní zkušenosti.

5

2.0. Spisovatel Arnošt Lustig 2.1. K životním osudům Český spisovatel židovského původu, prozaik a romanopisec Arnošt Lustig se narodil 21. 12. 1926 v Praze. Navštěvoval měšťanskou školu, ze které musel odejít, jakmile vyšly v platnost norimberské zákony. Po skončení školní docházky ho rodiče dali do učení v krejčovské dílně a později pracoval jako ozdobník v dílně na kožené výrobky. V roce 1942 ještě jako dospívající chlapec zažil koncentrační tábor Terezín, roku 1944 pak Osvětim a Buchenwald. Tato nepříjemná zkušenost se stala doživotní inspirací při psaní jeho próz, a právě proto je nazýván „kronikářem židovského osudu.“ 1 V padesátých letech se stal posluchačem Vysoké školy politických a sociálních věd v Praze. Poté začal uvažovat o novinářské činnosti. Pracoval jako redaktor v Československém rozhlasu a svými články přispíval i do Mladé fronty, Zemědělských novin nebo do Židovského věstníku v Izraeli, kde působil jako válečný zpravodaj. O zkušenostech žurnalisty sám říká: „Novinářství učí úspornosti, kázni, humoru a pokoře. Nemůžete čekat na inspiraci. Musíte začít cokoli, co vám šéf určí. Učí vás vyjadřovat se s ohledem na čtenáře. Užívat nejjednodušších a nejpřesnějších výrazů. Sloužit námětu a čtenáři. Pak přijde moment, kdy se vám to přestane líbit, je to rutina. Je to povrchní, opakuje se to a nedovoluje vám to jít do hloubky.“ 2 Izrael se pro něj stala místem, kde poznal svoji ženu Věru Weislitzovou, s níž se seznámil ještě v koncentračním táboře. Je autorka básní Dcera Olgy a Lea. Na otázku, jaká je básnířka a spisovatelka, odpovídá Lustig takto: „Píše lépe než já. Píše anglicky stejně jako česky. New York Times jí otiskly verše na první stránce, to se mně ještě nestalo. Píše už přes dvacet let a své dívčí jméno si ponechala, aby nebyla závislá na mé pověsti.“ 3 Vychovali spolu dvě děti, dceru Evu a syna Josefa, který v současné době působí jako filmový režisér a asistent na Americké univerzitě ve Washingtonu. Vedle novinářství se věnoval i filmu. V roce 1960 se stal scenáristou Filmového studia Barrandov. Několik Lustigových děl se dočkalo úspěšných filmových adaptací. Jsou jimi televizní inscenace Modrý den a Sousto z roku 1960 a Transport z ráje z roku 1961, které

1

LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 189. HAMAN, ALEŠ. Arnošt Lustig. Jinočany: H&H, 1995, s. 12. 3 LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 65. 2

6

vytvořil režisér Zbyněk Brynych. O rok později natočil Jan Němec film Démanty noci. Světový ohlas zaznamenalo dílo Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Psaní se tak pro něj stalo záležitostí spíše vnitřního myšlení. Považuje to za určitý druh lásky - fascinující a nikdy nekončící. Kdežto film láká autora nejen šancí oslovit více lidí, ale i jinými možnostmi vyjádření než literatura. Roku 1968 emigroval do USA. Byl sám, bez přátel a finančních prostředků. Nevěděl, jakým způsobem se bude ubírat jeho další život. Postupem času se naučil tak dobře anglickému jazyku, že jeho další kroky směřovaly k práci na univerzitě v Iově, až se vypracoval natolik, že od roku 1973 přednášel na Americké univerzitě ve Washingtonu evropskou literaturu, literární imaginaci, tvůrčí psaní a dějiny druhé světové války v literatuře a filmu. Dnes považuje USA za svůj domov, kde získal důležité postavení a zasloužené uznání. K životu v USA se vrací slovy: „Jako spisovatel a scenárista jsem žil dobře. Když jsem chtěl vidět Honolulu, poslali mne tam dvakrát. Když jsem chtěl navštívit San Francisco a shlédnout pobřeží nebo dům a hrob Jacka Londona, mohl jsem.“

4

Jeho cesty však vždy povedou tam, odkud pochází, a kde začal svoji

spisovatelskou dráhu: do Prahy. Arnošt Lustig patří k nevelkému počtu našich autorů, jejichž dílo proniklo do světové literatury, o čemž svědčí i mnohá ocenění prestižními literárními cenami, které obdržel za své publikace. Získal National Jewish Book Award za novely Dita Saxová a Nemilovaná, cenu National Book Award a B´nai B´rith Book Award za dílo Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. V samém závěru loňského roku se náš významný spisovatel dožil osmdesátin. Právě u této příležitosti jeho životního jubilea mu byla udělena cena Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění), kterou převzal z rukou bývalého ministra kultury Martina Štěpánka.

4

HAMAN, ALEŠ. Arnošt Lustig. Jinočany: H&H, 1995, s. 13.

7

2.2. Tvůrčí cesta Lustig knižně debutoval v roce 1958 povídkovými soubory Noc a naděje a Démanty noci, jejichž součástí je autobiografická povídka Tma nemá stín. Další sbírka z roku 1959 nese název Ulice ztracených bratří. V této knize se autor soustředil na bizarní evokaci atmosféry prvních poválečných let a na příběhy mladých lidí, jež prožitek války natrvalo vyšinul z normálu. Dílo je složeno ze tří próz – Velká bílá cesta, Můj známý Vili Feld a Dívka u oleandrového keře. K umělecky nejzdařilejším patřila povídka Můj známý Vili Feld, která vyšla v roce 1961 v přepracované podobě jako novela. Lustig v ní popisuje složitý vztah vypravěče Jindřicha Krause k židovskému obchodníkovi Vilimu Feldovi. Téměř po třiceti letech ji Lustig rozšiřuje v román Král promluvil, neřekl nic. V roce 1962 dosáhla výrazného čtenářského ohlasu novela Dita Saxová, která se kvůli své zkušenosti z nacistického lágru nedokázala vyrovnat s poválečným životem v „míru“. O rok později se na knižním trhu objevila sbírka čtyř povídek Nikoho neponížíš. Z Lustigovy rozsáhlé tvorby ocenila literární kritika nejlépe dílo, které zaznamenalo velký úspěch na světovém literárním trhu – Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964). Sbírku Hořká vůně mandlí z roku 1968 tvoří čtyři novely – Dům vrácené ozvěny, Člověk ve velikosti poštovní známky, Právo bez boha a Chvíle hned po ránu. Autobiografické zážitky z arabsko-izraelské války líčí román Miláček z roku 1969. O deset let později se Lustig ve svém díle Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.) znovu vrátil k motivice příběhu o mladé židovské dívce, nucené vydělávat si na živobytí prostitucí, která se snaží uniknout před transportem do koncentračního tábora. Roku 1988 vyšla sbírka Neslušné sny, jejíž součástí jsou prózy Dívka s jizvou, kde krvavá pomsta dívky na jednom z vrahů jejích rodičů zanechává nevyhladitelnou stopu na její duši; Neslušné sny a Modrý den. Posledně jmenovaná sbírka vypráví o německé prostitutce, která projeví více cti než nacistický důstojník, pro nějž rozkoš ze zabíjení znamená součást běžného života. Přepracovaná verze povídky Tma nemá stín ze souboru Démanty noci vyšla v roce 1991. O rok později se dílo Colette. Dívka z Antverp soustřeďuje k otázce, zda si lze vůbec představit podmínky tak hrůzné a ponižující, aby udolaly v člověku touhu po lásce a štěstí. Následuje dílo Tanga. Dívka z Hamburku, kde se hlavní hrdinkou stává cirkusová krasojezdkyně, jejíž příběh je zprostředkován pohledem chlapce, který se poprvé setkává s tajemstvím lásky a erotiky.

8

3.0. Židovská tematika Arnošt Lustig patří mezi spisovatele, kteří se po dobu své spisovatelské dráhy zabývají jedním tématem. Jediným námětem jeho děl se stal život v nacistických koncentračních táborech a vyvražďování Židů za 2. světové války. Čtenáři, kteří znají Lustigovu tvorbu, snad ani nové téma neočekávají. Tato vlastní zkušenost ho poznamenala natolik, že se od ní nechce odpoutat, a to ani v případě, že měl velké štěstí a dočkal se konce války. Mezi spisovatele, jejichž tvorba se váže k tzv. židovské tematice, patří například Jiří Weil, Norbert Frýd, Ladislav Fuks, Viktor Fischl a mnoho dalších. Židovská tematika pro ně znamenala možnost vnést do literatury nový pohled na hrdinství, než jaký připouštěli marxističtí kritikové. A právě v takové atmosféře se na počátku šedesátých let zrodila Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Lustigova próza vychází ze zásad českého psychologického románu, jehož podtext spočívá v tom, že autora poznamenala krutá zkušenost z koncentračních ghett. Jeho začátky jsou spjaty s tzv. druhou vlnou okupační prózy, která se stala přínosem pro českou literaturu tím, že přinesla možnost uměleckých postupů moderní světové literatury. Je to především snaha vycházet z bezprostředního a hlubokého prožitku, která vede autory ke zvýšené pozornosti k životním faktům.5 Autoři, kteří patřili do této „druhé vlny“, se snažili najít souvislosti mezi prožitky války a současným stavem společnosti. Jejich cílem bylo sblížení literatury se skutečností. Poválečná atmosféra byla silně ovlivněna nárůstem socialistického smýšlení, které konec okupace spojovalo s možností vytvořit novou společnost, budovanou na principu solidarity a kooperace.6 Autoři se více zaměřují na psychologickou introspekci postav. Využívají řadu kompozičních postupů – protikladnost časových rovin minulosti a přítomnosti, zvýraznění detailu nebo oslabení tradiční kauzality děje. Lustig zaujal hned od počátku své tvorby s židovskou tematikou přední místo mezi významnými autory. V rozhovoru s Karlem Hvížďalou uvádí důvody, proč se zabývá právě touto tematikou: „Psaní o židovském osudu je pro mne zároveň psaním o osudu člověka, pokud to nechcete obrátit. Protože jsem prožil takzvané tvárné roky v koncentračních táborech v Terezíně, v Auschwitz-Birkenau a v Buchenwaldu, odkud jsem při transportu smrti do Dachau utekl a dostal se až do Prahy, zdálo se mi, že je to nejpodstatnější námět. Člověk. Svět. Osud. Štěstí. Doba, v níž žiju. Budoucnost člověka. Jeho paměť.“ 7 5

HAMAN, ALEŠ. Východiska a výhledy. Praha: Torst, 2002, s. 344. HAMAN, ALEŠ. Nástin dějin české literární kritiky. Jinočany: H&H, 2000, s. 111-112. 7 HVÍŽĎALA, KAREL. České rozhovory ve světě. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 274. 6

9

Lustig využívá svých zážitků a zkušeností z koncentračních táborů i ve svých hodinách se studenty washingtonské univerzity, kdy se jim snaží objasnit židovskou katastrofu, což dokládá ve své publikaci Odpovědi slovy: „Učím vás to proto, abyste, kdyby k tomu zase došlo, nebyli slabí nebo zoufale důvěřiví, jako tehdejší generace Židů, kteří tomu nevěřili, protože na to nebyli nijak připraveni, protože byli příliš civilizovaní a ztratili pud přežít, nebo ho potlačili, a měli řadu dalších chyb.“ 8 Židovské téma umožňuje Lustigovi nahlédnout na otřesené a zpochybněné lidské svědomí nebo spíše na to, co z něho zbylo. Zásadně odmítá teze o židovském mesianismu: „Nikdo nemůže být mesiášem mezi národy. To jsou předsudky, které jsou škodlivé. Největším vítězstvím Židů je to, že mají svou krajinu a že se zařadili mezi normální národy naší planety.“ 9

8 9

LUSTIG, ARNOŠT. Odpovědi. Jinočany: H&H, 2000, s. 15-16. MIKULÁŠEK, ALEXEJ. Literatura s hvězdou Davidovou. Praha: Votobia, 1998, s. 238.

10

4.0. Ženské hrdinky v prózách Arnošta Lustiga Již v roce 1962, kdy Lustig napsal novelu Dita Saxová, se počíná v jeho tvorbě linie, ve které staví do popředí svých děl ženské hrdinky. Dále následují povídka Dívka s jizvou z povídkové knihy Nikoho neponížíš. Po Kateřině Horovitzové píše Lustig další dílo, tentokrát o mladé dívce, která je nucena živit se prostitucí, aby unikla před koncentračním táborem. Kniha nese název Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.). Ženské postavy byly výrazným fenoménem české poválečné dramatiky. Zájem o ženský osud prostupoval všemi žánry, dominoval však zejména v těch hrách, v nichž postavy žen, jejich trpný úděl a statečnost, s níž ho snášejí, případně dokáží překonávat, utvářejí protipól mužskému světu velkých činů a dějin, tedy především v hrách s aktuální válečnou tematikou. Nejinak tomu bylo i u Arnošta Lustiga, který převážně obsazoval na post hlavních hrdinů ženy. Ženské hrdinky si autor vybral ze zcela prostého důvodu. „Viděl jsem osudy žen za války. Chovaly se lépe než muži. Jejich osudy byly strašné. Tak to cítím. Nemohu čtenáři nic nalhávat. Musí to být pravé. Proto píšu o ženách. Ty jsou pravé.“ 10 Lásku k ženám získal autor díky vřelému vztahu ke své matce, kterou považuje za vzor ženské dokonalosti a lidskosti. Váží si žen, protože byl svědkem jejich nelehkého osudu v lágrech, kdy byly nuceny zabíjet a střílet, aby samy přežily. Věří, že všechno lidské se narodilo z matky a že se žena rodí jako krásná květina a že tím nejhezčím, co v ní je, upoutává muže. Jeho vztah k ženám se projevuje různě. Miluje je a závidím jim. Dokonce se s nimi ztotožňuje natolik, že se sám někdy cítí jako žena: „Byl bych docela rád na chvíli ženou, abych to viděl z první ruky. Ráb bych jednou dokázal popsat, co je to krása ženy. Pořád si myslím, že popsat krásu ženy znamená v mnoha směrech nesmrtelnost člověka.“

11

Své myšlenky o ženách uzavírá tvrzením,

že ženy jsou žádoucnější a užitečnější tvorové než muži. Z předchozích tvrzení tedy jasně vyplývá, proč se autor zabývá popisem toho, co se stalo právě mladým ženským hrdinkám. „Viděl jsem za války hodně zabitých. Zabít mladou ženu znamená zabít krásu, mládí, všechny možnosti, které poskytuje život. Znamená to zabít kouzlo,

10 11

LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 64. LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 64.

11

jako by někdo zničil semínko růže, ještě než vyroste, sotva zasazené. Psát o nich je pro mě iluze, kterou lze možná prodloužit opar jejich života.“ 12 Ženy vyvolávají v Lustigovi touhu být lepší a statečnější. Přinášejí mu jiný pohled na život a obohacují jeho smysl.

12

LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 64.

12

5.0. Ke genezi prózy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je jedna z nejznámějších povídek Arnošta Lustiga, autora, který sám jen o vlas unikl smrti útěkem z transportu do koncentračního tábora. Děj prózy o třech číslovaných kapitolách je zasazen do roku 1943 a je založen na dvou skutečných událostech. Na sklonku války (roku 1943) nacisté zatknou v Itálii bohaté židovské obchodníky s americkými pasy, kteří se vracejí z emigrace zpět do své vlasti. V té době jsou právě zajati vysocí němečtí důstojníci a Židům je přislíbena svoboda, pokud pošlou tučnou finanční částku ze svých kont do říšské banky. Pro německé úřady to byla cenná kořist, která slibovala zajímavé možnosti. Druhá událost vypráví o mladé polské krásce, která se ještě před svou smrtí v plynové komoře odhodlala k činu, jehož nebyl nikdo z přítomných schopen. Poslední zbytky naděje na život pozbyla, když se zmocnila zbraně německého vojáka, jehož usmrtila a další vojáky postřelila. V novele Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou se setkáváme s mladou a krásnou Kateřinou, kterou zachrání ze spárů německých vojáků prominentní Žid Herman Cohen, zajatý společně s dalšími devatenácti bohatými Židy převážně polského a českého původu. Kateřinu zahlédl při selekci na rampě osvětimského koncentračního tábora. Okouzlen její krásou a odhodláním žít, žádá i o záchranu jejího života. Hlavním velitelem celé akce je Bedřich Brenske, který svolí k tomu, aby je Kateřina doprovázela, protože ví, že se mu naskýtají další možnosti vydírání. Kromě prostředí osvětimského koncentračního tábora je dalším důležitým prostorem, v němž se děj odehrává, i vlak, který vozí skupinu zajatců po celém Německu. Brenske je neustále ujišťuje, že návrat zpět do své vlasti je blízko a proto jim předvede i loď, která je má údajně přepravit z Hamburku přes moře. Po celou cestu z nich mámí podpisy na dokumentech potvrzujících finanční převody z jejich kont ve prospěch německé říše. Teprve když je celá skupina zadržených Židů zcela finančně zruinována a naděje na záchranu holého života se pomalu rozplývá, jeden ze zajatců ztrácí nervy, za což je následně potrestán ztrátou života. V tu chvíli je jasné, že Němci svoje sliby nedodrží a že to všechno byla jen hra, ze které chtěl Bedřich Brenske získat co nejvíce. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je dílo plné děje. Výchozím bodem příběhu je Osvětim. Do Osvětimi se vrací vlak se zajatci kvůli Cohenově svatbě s Kateřinou, která se tak stala další z mnoha podmínek jejich odjezdu, kterou Brenske požaduje.

13

Pocity hrůzy, strachu a pochybností židovských rukojmí jsou navíc násobeny řadou osvětimských komínů se stoupajícím dusivým kouřem a přítomností neznámého krejčího a rabína Dajema. Krejčí v úvodní scéně prózy bere na přání Cohena míru na nové šaty pro sebe a Kateřinu a v závěru se objevuje jako příslušník německé armády. Dajem naopak oddává Cohena s Kateřinou. Dajemův zpěv a jeho modlitby při svatebním obřadu, stejně jako krejčího zkušenost a myšlenky, jsou zároveň prostředkem dějové anticipace. Účinek celého příběhu, odehrávající se v prostoru synagogy, železničního vagonu a šatny, spočívá v napětí mezi nadějí na záchranu, podporovanou sliby vyděračského důstojníka Brenskeho, který požaduje od zajatců stále vyšší sumy výkupného, a mezi neúprosným osudem, který oběti čeká po vyčerpání jejich finančních zdrojů. Novela je založena také na tom, jak své postavení vnímají hlavní hrdinové, a tím, jak je vidí čtenář. Dodejme jen, že autor implicitně naznačuje čtenáři i obětem, jaký bude další jejich vývoj v následujících chvílích. Josef Vohryzek v recenzi Lustigovy knihy postřehl důležitý rys díla, jímž ji ironizoval: „Ironická je vybraná korektnost velitele tajného oddělení Brenskeho, ironická je celá ta oklika, kterou Brenske své zajatce dovede až k jejich konci, ironickou příchuť má celá ta jejich odlišnost, privilegovanost a proto i extravagantní nechápavost, a cosi ironického je i v přísné objektivitě, s jakou to Lustig vypravuje, s jakou od začátku ukazuje všechny karty a zápletku staví ne na utajení, mystifikaci, vytváření mylných předpokladů o tom, jak to může skončit, ale jak ji staví výhradně na retardaci.“

13

Slova Vladimíra Novotného potvrzují, že „Lustig vytvořil tragický

hymnus na krásu a skloubil ho s velkou stylistickou suverenitou s dikcí moderního žalmu, aby mohl popsat jednu z bezpočtu brutálních epizod smrti.“ 14 Charakteristickým znakem Lustigovy tvorby je

přepracování již napsaných děl.

Pravidelně se k nim vrací a upravuje je. Výjimkou je dílo Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, která je ve všech svých vydáních textově téměř identická. Kromě drobných vpisků prováděl autor jen menší úpravy v členění odstavců. Autor sám přiznává, že „Kateřinu Horovitzovou napsal za čtyřiadvacet hodin a nezměnil ani řádku, jen přidal dva odstavečky. Cítil, že to je ono. Obsah a forma bohudík splynuly. Jindy cítí, že se to dá ještě zlepšit. Chtějí-li mu to vydat znovu, proč by to neudělal? Nejsou to změny od základu, základ je dán. Žádná povídka, žádná kniha není vyhraná bitva, je to kompromis.

13 14

VOHRYZEK, JOSEF. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Literární noviny, 1964, roč. 13, č. 26, s. 5. NOVOTNÝ, VLADIMÍR. Horror Horovitzová. Mladá fronta Dnes, 1991, roč. 20, č. 52, s. 4.

14

Naštěstí to čtenář neví. Ten dostane to, co dostane. Sloužíte dvěma pánům. Jeden je vaše povídka, druhý je čtenář. Jinak se to nehraje.“ 15 Dle autorova výroku o přepracování jeho vlastních děl vyplývá, že cílem jeho úprav je vylepšení textu tak, aby umožnil čtenáři hlouběji prožít umělecké sdělení, které mu zprostředkuje. Přepracování již vydaných děl není v dějinách literatury ničím výjimečným. Stejně tak jako Lustig, upravovaly svá díla stovky autorů. Jmenujme například Petra Bezruče a jeho Slezské písně. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou vyšla v roce 1964, byla přeložena do angličtiny a vydána v Londýně. Námět k sepsání této prózy získal Lustig od svého kamaráda Ericha Kulky, který mu řekl: „Byla legenda v Birkenau v Osvětimi, že jedna krásná devatenáctiletá Židovka, když jí důstojník SS poručil, aby se svlékala a tančila, protože byla tanečnice, mu vytrhla pistoli, zastřelila ho a poranila jeho adjutanta.“

16

Lustig se této legendy chopil a napsal tak příběh o

mladé Kateřině Horovitzové. Na motivy tohoto díla vznikla úspěšná televizní inscenace v režii Antonína Moskalyka z roku 1965. Režisér Moskalyk vytvořil na obrazovce možnost nevyprávět jen otřesný příběh o osudech skupiny zajatců – amerických občanů židovského původu a o dívce v nacistických táborech, ale ponořil se hluboko do psychologie lidí v krajní situaci. Podařilo se mu zachytit jejich vnitřní boj o život, rozpad všech jistot a iluzí, propastnou hrůzu a nově nalezenou důstojnost. I ve znamenitých hereckých výkonech, zejména Jiřího Adamíry, je zachována jistá autenticita myšlenek a pocitů, u jejichž zrodu je divák přítomen. Ucelené dílo ovšem není mimořádné jen v souvislostech televizních, ale své významné místo má také v kontextu naší kultury

15 16

LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 108. BEDNÁŘOVÁ, JANA. Povídání o Katce a jiných… Květy, 1990, roč. 1, č. 47, s. 10.

15

5.1. Ke kompoziční výstavbě prózy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou Novela je rozdělena do tří částí označených arabskými číslicemi. Příběh je veden z pozice autorského vypravěče, který své komentáře a nadhled potlačuje ve prospěch postav, především jejich promluv, vtiskujících próze ironicko-tragický rozměr. Ten je na jedné straně zdůrazňován „korektností“ promluv gestapáckého velitele, které člení jednotlivé etapy cesty zajatců k pomyslné svobodě a oklikami zpět k smrti, a na straně druhé, důvěřivou noblesností Židů a jejich vírou ve svobodný život. Autor dílo oživuje přímou řečí, a to zvláště v četných monolozích Bedřicha Brenskeho a v dialozích s Hermanem Cohenem, které mají vyvolat zdání obchodního jednání na rovnocenné úrovni obou partnerů. Za velmi podstatné považuji také vnitřní monology hlavních postav novely. „Zase jí vytanula na mysli nejmladší sestra Lea, pro kterou by byla škoda, kdyby musela zůstat vedle. Tak se v ní znovu a znovu obnovovaly nové výčitky, že opustila svou rodinu. […] Utěšovala se, že každý by to na jejím místě udělal zrovna tak.“ 17 Lustig rovněž místy užívá kurzívy, a to například tehdy, když se na nástupní rampě mluví o „plynu“ nebo při naznačení souvislostí soumraku a tábora. Na tábor se snáší jednak soumrak skutečný, v podobě blížící se noci, ale také soumrak v přeneseném významu brzkého konce a smrti. Příznačným prvkem je i snaha o zpomalení děje, v němž se hlavní hrdinové pokoušejí najít cíl cesty, která nikam nevede. Lustigova novela se řadí svou kompoziční výstavbou ke kompozici tektonické. Zakončení díla je uzavřené, neboť příběh končí smrtí Kateřiny a ostatních Židů. Z titulu se dozvídáme jméno hlavní hrdinky. Jedná se o titul protagonistický. Modlitba v titulu díla má symbolický význam, kde můžeme spatřit jistou paralelu k modlitbám rabína Dajema z Lodže, které pronáší nad mrtvým tělem Kateřiny. „Ty má maličká, ty má něžná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno, dříve než jméno boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno.“ (s. 116) Lustig nedodržuje přirozenou časovou posloupnost. Z přítomnosti neustále odbočuje ve vnitřních monolozích Kateřiny do minulosti a také předjímá věci budoucí. Činí tak pouze v narážkách, které se jeví čtenáři jako více než zřejmé. Tato skutečnost však kontrastuje s vnímáním reality jednajících postav. Druhá část díla působí poněkud staticky kvůli neustálému prodlužování a únavnou jízdou vlakem, který vozí skupinu Židů po celém Německu. Teprve třetí část je těžištěm děje, kdy události vrcholí. 17

LUSTIG, ARNOŠT. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 21. Z tohoto vydání pocházejí také další ukázky z knihy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Odkazuji na ně číslem strany přímo v textu.

Na počátku příběhu není Kateřina středem pozornosti, její role však dostává postupem času zcela jiný rozměr. Lustig využívá principu gradace právě od druhé části, kdy vrcholí pointa překvapivým činem Kateřiny. Již od počátku je děj založen na neustálém opakování tematiky smrti, strachu a beznaděje. Tento obraz špinavých a páchnoucích zákoutí je pro Lustigovu tvorbu příznačný a má svou funkci. Nejenže vytváří atmosféru daného místa, ale zároveň naznačuje dusnou a trpkou atmosféru okupačního temna. Přibližnou představu o tom, jak vypadalo prostředí koncentračního tábora, si čtenář může udělat díky motivu továrních komínů, z nichž neustále šlehají plameny a všude je plno kouře: „Z budov, které vypadaly jako továrny anebo jako krematoria, stoupaly stále a stejně hučivě jako prve plameny a oheň, ale nezdálo se, že by mohl být tak blízko vedle sebe takový počet krematorií. Plameny osvětlovaly hlučně a do výše nad sebou ještě dým, černý, jako by ho ani rudá barva plamenů neožehla a nezbarvila“ (s. 56) Motiv plamene se objevuje také v závěru díla, kdy Kateřina zastřelí německého důstojníka: „Téměř v téže chvíli z ústí pistole v ruce Kateřiny Horovitzové vyšlehl nový plamen. Byl to plamínek proti mnoha velkým dýmajícím komínům krematorií všude kolem dokola, a na rozdíl od nich také brzy ustal.“ (s. 108) Intenzita čtenářova prožitku z četby Lustigových děl je jistě ovlivněna vlastní krutou zkušeností z koncentračních táborů. „Měl jsem ohromné štěstí, že jsem to přežil. Vím, že každý z těch, co přežili, žije jen díky tomu, že někdo jiný zahynul.“

18

Lustig a stovky dalších

nevinných lidí se stali součástí války, která pro ně představovala zkoušku odvahy a odolnosti. Je těžké představit si, jaké to muselo být pro dospívajícího chlapce, který vede normální život a najednou je postaven před hotovou věc. Vyhnán z domova od svých přátel a rodiny ztrácí svoji svobodu. Stává se z něj loutka, které jsou odepřena lidská práva a v závěru i život. Když válka začala, Lustig byl ještě dítě plné naděje a očekávání z budoucnosti. Jeho nadšení však překazily těžké boje, které vedly ke ztrátám milionů lidských životů. Když válka skončila, stal se z něj dospělý muž, který měl v hlavě neutichající krveprolití, brutalitu a degradaci obyčejného člověka. Válka mu vzala dětství a mnoho bezstarostných chvil. K této zkušenosti, kterou bude mít v paměti až do konce života, se vrací se slovy: „Všechno důležité v mém životě, vše, co jsem se naučil, v čem jsem zklamal, v čem jsem obstál, jsem se naučil za války. Za války jsem potkal nádherné lidi, kteří už nežijí, a zrůdy, jež mne dodnes i v noci straší. “ 19

18 19

LUSTIG, ARNOŠT. Odpovědi. Jinočany: H&H, 2000, s. 10. LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 44 - 45.

17

I když měl Arnošt Lustig velké štěstí, že se dočkal konce války, moc dobře si uvědomuje, že přežil proto, že místo něho zabili někoho jiného. Válka, prožité hrůzy a utrpení, ztráta otce a nejlepších přátel poznamenaly Lustigův život i tvorbu a prostřednictvím jeho povídek a románů se staly nezapomenutelnými mementy lidského myšlení i jednání jak člověka v míru, tak člověka ve válce, ale především člověka násilím dostrkaného až na nejzazší okraj samotné existence.

18

5.2. Prostor prózy jako existencionální kategorie Pojetí prostoru představuje základní kategorie lidské existence a jejího individuálního prožívání. Lustigovo ztvárnění prostoru vypovídá o tom, jak v nejobecnějším smyslu autor vidí a vykládá skutečnost, takže přináší klíč pro pochopení díla jako celku.20 Převážná část děje prózy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou se odehrává v místech koncentračního tábora v Osvětimi a ve vlaku vezoucím skupinu Židů na vytouženou svobodu. Ve třetí části díla je vylíčen prostor samého koncentračního tábora, svlékárna, místnost se sprchami a sušárna vlasů, které vévodí rabín Dajem z Lodže. Právě osvětimský tábor je těžištěm celého příběhu. Již na počátku jsme svědky scény na rampě, kdy si při selekci všimne Herman Cohen půvabné Kateřiny, kterou zachrání alespoň na chvíli ze spáru smrti tím, že vykoupí její život. Do tábora, jenž Bedřich Brenske trefně nazývá mateřským, se děj vrací. Židé se neustále pohybují v bludném kruhu, jejich osudy jsou spjaty s táborem, z něhož není úniku. Díky lstivosti Brenskeho se do něj třikrát vrací. Poprvé mají ještě všichni naději a bytostná touha člověka žít se projevuje tím, že věří prolhaným slibům cynického Brenskeho a jsou ochotni za své životy draze platit. Jejich zaslepenost je však silnější a činí z nich pouhé loutky v Brenskeho představení. Až s naivní, dětskou důvěrou upínají naděje ke svým bankovním kontům a věří ve všemohoucnost peněz. Lustig zde ukázal, jak i ve vypjatých, mezních situacích člověk lpí na svém bohatství a jeho lakota nezná mezí. I v tak tíživé situaci je Hermanu Cohenovi líto vydaných peněz, neustále počítá své finanční ztráty. Při návratu do tábora, který je dle Brenskeho nezbytný ke svatbě Hermana Cohena a Kateřiny, neboť sňatek Židů není podle říšských zákonů povolen mimo hranice tábora, je již patrná u všech deziluze a strach. „Bylo nám sděleno, že celá věc by byla možná, kdyby to byla vaše žena, předpokládají zřejmě, že víte, koho si vzít, vy jako jediný nejste dosud v takovém svazku, ale naše úřady nemohou z důvodů rasového zhanobení oddávat takové páry, jako je váš. Jsou tu přísná nařízení; a ani nevím, zda byste vůbec touto cestou chtěli.“ (s. 74 -75) Strach a také prohlédnutí falešné hry, kterou Brenske Židům sehrává, se nejmarkantněji projevuje v monolozích Rappaporta-Liebena, který je nakonec za své výroky zastřelen. „Co to tam máte v těch budovách s komíny, křičel Rappaport-Lieben, z čeho to šlehají plameny ve dne v noci, jaké jsou to podivné továrny, nač jsou ty pece, kam šly ráno ty mlčenlivé průvody? Kdo to rve na kusy malé děti? A kdo nás ožebračil, že už nechce naše peníze, ale peníze našich příbuzných, a pak bude chtít peníze našeho souseda a pak peníze lidí z vedlejší ulice a ze všech měst a z celého světa?“ (s. 88)

20

PETRŮ, EDUARD. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000, s. 99.

19

Kvůli lstivosti, úlisnosti a protřelosti ďábelského Brenskeho končí skupina svou pouť opět v táboře. Při třetím a posledním návratu do tábora, z důvodu pohřbu nechtěně zesnulého Rappaporta-Liebena, se ve třetí části novely seznamujeme hlouběji s místy konečné likvidace. Skupina je dotlačena násilím nejprve do svlékárny a pak až do plynových komor.

5.3. Vývoj a charakteristika hlavních, vedlejších a epizodních postav Velmi důležitou postavou v celém příběhu je zdánlivě bezvýznamný krejčí. Jeho prostřednictvím je odhalován charakter Hermana Cohena, kterého vidí krejčí jako zbohatlíka. Pokládám to za velmi cenný pohled, zcela opačný od toho, jak se snaží prezentovat sám Cohen. Jako zachránce, vykupitel Kateřiny a jako nebojácný, charakterní muž. Snaží se vyvolat zdání sebevědomého muže, aby zahnal nejistotu, která ho tíží a vykoupení Kateřiny pro něj znamená především utišení vlastního sebevědomí. Postava krejčího vstupuje do děje ve chvíli, kdy je na rozkaz Bedřicha Brenskeho zavolán, aby ušil Kateřině a Cohenovi nový cestovní oděv. Krejčí je vylíčen veskrze uboze, což má silný účinek. Lépe si tak dokážeme představit poměry, jaké v táboře vládly. „Krejčí byl vychrtlý jako svůj vlastní stín a měl modřinu na čele.“ (s. 9) Právě tyto skutečnosti výrazně kontrastují s až dětskou naivitou všech zúčastněných Židů. Krejčí je oblečen do vězeňského, pruhovaného stejnokroje, oděv na něm visí, protože je vyhublý. Podobá se spíše přízraku než člověku. Na scénu se vrací v závěru díla, kdy je přítomen společně se svým komandem, jemuž velí a je jedním z hlavních aktérů potlačení vzpoury způsobené Kateřinou a následného odklízení mrtvol. Další klíčová postava je rabín Dajem z Lodže, který nebyl popraven kvůli svému zpěvu a který se stal „vyvoleným“ důstojníka Brenskeho k tomu, aby mrtvolám stříhal vlasy. Ve druhé části novely je pověřen oddáním Kateřiny a Cohena, jejichž obřad doprovází jeho zpěv smutečních písní. V závěru díla se s ním setkáváme v sušárně, kde zpívá modlitbu nad mrtvým tělem Kateřiny. V této postavě Lustig vylíčil, jak je člověk za určitých podmínek degradován na nejnižší úroveň. Rabín, tedy židovský duchovní má být věřícím oporou a pomocí. V tomto případě působí rabín v negativním smyslu, protože se stává symbolem, poslem smrti. Lustig zde odkazuje na biblického pastýře -

Hospodina, pasoucího „své

ovečky“, který však v tomto případě symbolizuje ďábelskou moc Brenskeho. „Budu se za tebe modlit, ovečko.“ (s. 84) Hlavní hrdinka Kateřina vstupuje do děje hned v expozici, kdy se pokouší o odpor. Odporuje svému otci, když na rampě koncentračního tábora křikne: „Ale já nechci zemřít.“ (s. 7) Alespoň na chvíli je „zachráněna“ Cohenem, jehož pozornost upoutala neobyčejnou 20

krásou. Autor se zde snaží o ztvárnění člověka, jehož život se snižuje a scvrkává na pouhou existenci, kdy se vyšší vrstva chová k lidským bytostem jako ke zvířeti. Kateřina se však jeví jako naprostá výjimka. Její život je nakrátko vykoupen. Mezi tisíci lidmi jdoucími na smrt, byla vybrána právě ona. Lustig líčí Kateřinu Horovitzovou od počátku jako krasavici, která se stala předmětem debat v táboře a zájmu mnoha mužů. „Její nohy měly ladnost prchající srny a vlasy byly jako nejčernější uhel, dlouhé, pevné a lesklé.“ (s. 16) Je spíše tiché, plaché povahy, kterou Lustig zvýrazňuje prostřednictvím její dětskosti, kterou na ostatní působí. Právě v ní se odehrávají neustálé vnitřní monology týkající se myšlenek na její rodiče a sourozence. Nejčastěji však vzpomíná na svou nejmladší sestru Leu. Dlouho se snažila odhodlat k odvážnému činu – poprosit o záchranu její rodiny. Netuší však, že její rodiče, děd i sestry byli zakrátko po selekci zplynováni. Když tak učinila, Bedřich Brenske ji udržoval v přesvědčení, že její rodina žije. Sama však tuší, že tomu tak není, ale dokud jí zbývá jen jiskra naděje, chce tomu věřit. Dalo by se říci, že Kateřina prošla značným vývojem, než se dostala až na konec své cesty. Na začátku působila jako naivní dítě, které prožívá nejistotu a nedůvěru. V závěru se však mění v dospělou a zraněnou ženu, která

vytrpěla mnoho

osudových ran. Pro všechny postavy židovských obchodníků společně s Kateřinou je příznačná ambivalence osobnosti během celého vývoje příběhu. Hlodají v nich pochybnosti, ale sami se ujišťují o správnosti své domněnky, protože věří, že si mohou koupit vše. Pochybnosti se díky neustálým odkladům Brenskeho stupňují a zlom nastává při cestě vlakem, kdy RappaportLieben začíná protestovat a vrcholí až plným uvědoměním a morálním vývojem samotné Kateřiny. V závěrečné části novely je to právě ona, kdo si nejen přestává dělat klamné iluze, ale odhodlá se i vzchopit k činu, který působí nepřipraveně. Čin Kateřiny není jen aktem pomsty, ale je i reakcí na ponížení, největší pokoření, jakého se člověku dostává. Její rozhodnutí, které se stává aktem pomsty za její rodinu, kontrastuje s pasivitou ostatních. Herman Cohen má ve skupině zajatých Židů význačné postavení, je mu určena úloha sjednávat „obchodní transakce“, které mají vést k propuštění na svobodu. Prezentuje se jako zachránce Kateřiny, což pro něj v těžkých situacích znamená jistou dávku moci. Jeho sebevědomý projev ke krejčímu, když mu bere míru na nové šaty, jeho povýšenost až nadutost jsou jen zástěrkou skutečných pocitů nejistoty. Již od počátku tvoří Herman Cohen a Kateřina symbolickou dvojici, když si ji Cohen na rampě vyžádal. Jejich „ manželský svazek“ je utvrzen formálním obřadem. Vztah Cohena a Kateřiny působí dojmem napjatosti a závislosti. Kateřina je finančně závislá na Cohenovi, vděčí mu za svůj život a zavazuje se mu 21

i nadále za životy své rodiny. Kateřina v podstatě celou situaci komplikuje tím, že nemůže být zapsána do Cohenova pasu, čímž jsou oba nuceni k sňatku. Lustig představil skvěle postavu nacistického důstojníka

Bedřicha Brenskeho jako

muže, který se snaží téměř celou dobu vystupovat jako úctyhodný, kompetentní a důvěryhodný, snažící se pomoci a ne škodit. Vymýšlí si tisíce nelogických důvodů proč se věci mají tak a ne jinak, ospravedlňuje nacistické rasistické zákony, mluví o důležitosti životního prostoru pro Němce. Nic ho nevyvede z míry, je stále drzejší, protože necítí žádný odpor. Skupinu zajatých Židů vede na porážku jako dobytek. Ti nejsou schopni prohlédnout jeho falešné sliby. Jeho vystupování je jen maskou, odpornou cynickou přetvářkou. Tento převlek plně prohlédne v závěru Kateřina. Četař Emerich Vogeltanz vstupuje do děje ve chvíli, kdy přivádí krejčího ke zkoušce šatů Kateřiny a Cohena. Je vylíčen jako nezkušený mladík, který patří ke skupině vojáků, jež jsou v táboře zocelováni, cvičeni k vytrvalosti a necitelnosti. V jeho postoji ke Kateřině se jeví odpor mísící se s uznáním její krásy. „Byla vskutku setsakramentsky pěkná, ta židovská děvka, “ přiznává si Emerich Vogeltanz v duchu. (s. 15) Postavy ostatních židovských obchodníků nejsou příliš významné, jsou vedlejšími postavami příběhu, s výjimkou Rappaporta-Liebena. Někteří ze skupiny místy slabě protestují, ale postava Rappaporta-Liebena je právě v této rovině odlišná. Upozorňuje na sebe svým hysterickým chováním, otevřeně vykřikuje, jak se věci mají, a z pohledu ostatních se chová velmi neseriózně a celou situaci jen zhoršuje. Postava nacisty Schillingera je naznačena již v první části příběhem o německém pěšákovi, kdy byl při incidentu přítomen krejčí. Horst Schillinger byl právě aktérem popravy mladého vojáka a symbolizuje tedy především krutost. Je stejně jako Bedřich Brenske ztělesněním zla. Avšak na rozdíl od Brenskeho se jeho charakter projeví konkrétním činem. V závěru díla je hlavním aktérem při scéně v umývárně a je Kateřinou zastřelen. Jako postavu epizodní pak můžeme označit Seppa Hoyera zvaného „holobrádek“, který je nápomocen Horstu Schillingerovi proti vzpouře Kateřiny a je zraněn. Postavy v dílech Arnošta Lustiga jsou fiktivní i reálné. Autorovi jde především o zachycení toho, čím lidé za druhé světové války procházeli, o jejich pocity, nálady a hledání smyslu života vůbec. Postavy představují pro Lustiga prostředníka mezi autorem a čtenářem, pomocí nichž může čtenáři ukázat nejen charaktery lidí, ale i dobu dávno minulou. A tato skutečnost může být dále poučením i do budoucna.

22

6.0 Ke genezi prózy Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.) Tato psychologická próza komponovaná jako deník vypráví příběhy židovské krásky, která v terezínské pevnosti provozuje nejstarší řemeslo světa. Román pojal autor jako deník sedmnáctileté Perly Schlomovitchové – prostitutky z terezínského ghetta. Spolu s Perlou se tak čtenář dostává do protektorátní Prahy a ze zápisků z jednoho "obyčejného" života si pomalu skládá obraz tehdejší společnosti a morálky. Perla prodává své tělo za různé cetky, ve kterých nachází alespoň trošku radosti. Zároveň jí pomáhají přežívat každý další den, který se podobá tomu druhému svou neměnností a bezvýchodností. Díky známosti s panem L. se mnohokrát vyhne povolání do transportu, jehož konečnou stanicí je koncentrační tábor. Ale po té, co je i pan L. transportován, už nemá Perla žádnou jistotu, že ona nebude "další na řadě". Nakonec i Perla stojí na nádraží a čeká na svůj vlak, který jede do míst, odkud se málokdo vrátí. Píše se rok 1943 a mladičká Perla Sch., která v Terezíně prožila už dva roky, se snaží vyhnout transportu smrti tím, že poskytuje sexuální služby mužskému osazenstvu tábora, v němž jeho obyvatelé žijí zdánlivě „normálním“ životem. O svých sexuálních úkonech si vede pravidelné záznamy v období od 1. srpna do 22. srpna 1943, kdy uvažuje o nepoznaném světě. Perla označuje své zápisky datem, po kterém následují „obchodní údaje“, které se střídají s pasážemi rozhovorů, vzpomínek a jejích snů. Téměř vždy se z jejich záznamů dozvídáme, čím kdo zaplatil. „15. listopadu. Jednou. Červená síťová taška. Třikrát. Otevírač na konzervy. Stříbrná šroubovací tužka. Podkova pro štěstí. Pětkrát. Plnicí pero. Šátek z bílého hedvábí. Pět syrových brambor. Vlašský ořech. Kartáč na vlasy.“

21

Z nezkušené

dívky se tak stává v otázkách těla dospělá žena, ale v duši je to pořád ta malá a křehká dívka. Poznatky denního života jsou doplněny o pravidelné procházky k nedalekému blázinci, kde se setkává s Kabalistou a jeho pomocníkem z pracovní čety Ernou H. V příběhu se postupně zesiluje dívčino ponížení, až dojde ke zvratu v aktu Perliny msty na německém důstojníkovi ztělesňujícím zlo a krutost. Krásná hrdinka této novely žije, či spíše přežívá v podkrovním pokojíku jednoho ze starších domů v lágru L 410. Každý odhání smrt tak, jak umí - sedmnáctiletá Perla Sch. prodává své tělo. Perla svoji nevinnost zcela plně využívala a přivydělávala si tak na truchlivé živobytí, které musela trpět v Terezíně. Měla stálou klientelu, která jí pokaždé přinesla něco k jídlu nebo kus oblečení. Naopak její kamarádka Ludmila, stejně staré děvče, si svoji nevinnost schovávala, i když nevěděla, zda se dočká konce války. 21

LUSTIG, ARNOŠT. Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.). Praha: Odeon, 1991, s. 60. Z tohoto vydání pocházejí také další ukázky z Nemilované. Odkazuji na ně číslem strany v textu.

23

Mezi trvalé návštěvníky Perly patřil pan L., jenž pracoval v Centrální evidenci vězňů. Mezi ním a Perlou vznikl tak vřelý a láskyplný vztah, že pan L. riskoval svůj život vždy, když Němci vybírali náhodně karty z evidence a posílali je na východ. Pan L. nenápadně vyndával Perlinu kartu, aby nedošlo k jejímu odjezdu. „Většinou stačí vytáhnout moji kartičku během rozhodujících dvaceti čtyř nebo třiceti šesti hodin, kdy se sestavuje a povolává transport, a někdy dalších dvanáct nebo dvacet čtyři hodin, než odjede.“ (s. 37) Jednoho dne byla odvezena i její nejlepší přítelkyně Ludmila. Perla ji chtěla zachránit život s pomocí pana L., ale ten den ho nemohla sehnat. A tak jediné, co mohla udělat, bylo doprovodit svoji přítelkyni na nádraží, kdy naposledy rozmlouvaly o jejich oblíbeném tématu, zda je lepší si život užívat do poslední chvíle, dokud jsme ještě živí, nebo zda by si vše měly šetřit až skončí válka. Po té, co Ludmila odjela, Perle zbyli už jen její klienti. „S Ludmilou odjela poslední z děvčat, s kterými jsem tu byla od začátku. A teď, když vím, že už se nevrátí, zdá se mi teprve, jako bych pochopila, kdo a kým byla.“ (s. 88) Kromě toho našla spřízněnou duši v kryse, která jí po celou dobu dělala společnost pod podlahou jejího pokoje. Je sama jako málokdy předtím, a proto se rozhodla napsat kryse dopis: „Milá kryso. Jak se pořád máš? Především přijmi milou vzpomínku a hodně pozdravů. V jednom kuse na Tebe myslím, co pořád děláš a co očekáváš od budoucnosti. Pokud jde o mně, snažím se radši na nic nemyslet. Milá kryso, co budeme dělat, až mi dojdou svíčky? Měj se zatím dobře, zdravím tě srdečně, Tvá Perla.“ (s. 186) S rostoucím počtem lidí odvezených na východ přišla řada i na pana L. Tak Perla přišla i o toho posledního člověka, na kterém jí tolik záleželo. Samozřejmě s ním odjela i jistota, že se Perla nikdy nedostane do transportu. Jednoho večera jí jeden z jejích zákazníků - německý důstojník při své návštěvě oznámil, že druhého dne bude celý blok, kde bydlí ona, připraven k odjezdu na východ. Perla obeznámena s tím, co ji ráno čeká, si tedy sbalí pár svých věcí, a ty, které se jí nevejdou do kufru, schová do útrob podlahy. Ví, že se ráno bude mačkat v přeplněném vlaku, který pojede několik dnů a nocí na východ, kde na ni čeká možná i smrt. Odsouzena k záhubě v plynových komorách, chce smazat svou minulost aktem pomsty, aniž by cítila výčitky svědomí. Krutosti a nelidskosti, kterým je donucena být svědkem, v ní probudily vražednou nenávist. Život za cenu ponížení, ale nezničil její vědomí vlastní hodnoty. Nesmiřuje se s osudem a nechce se smířit ani se světem, kde mít pravdu se rovná mít moc, a kde hodnotu člověka určuje jeho původ.

24

6.1. Ke kompoziční výstavbě prózy Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.) Kniha je rozdělena do tří částí, jejichž jádro má podobnou stavbu. Liší se však časovým výhledem. Perla se neustále vrací do minulosti, vzpomíná na svou rodinu a dětství, objevuje spoustu nevyřešených otázek, na které se snaží nalézt odpovědi. První část - současnost roku 1943 - nás seznamuje s přítelkyněmi Perly (Lída a Milena) a poodhaluje tváře některých zákazníků. Dozvídáme se o významných postavách terezínského ghetta, mezi nimiž se ocitá i starý O., který se živil jako malíř, dokud mu gestapo nezmrzačilo prsty tak, že už nikdy nebude moci držet štětec. K výrazným postavám patří i pan L., člen židovské samosprávy Rady starších, který Perlu chrání před transportem do doby, než je sám odeslán na východ. Pro Perlu se však pan L. nestal jen jedním z mnoha zákazníků, ale i přes značný věkový rozdíl, se do něj zamilovala. Náladu v táboře změní Haryček Geduld, který svou dětskou hrou Monopoly, mění atmosféru v pevnosti na život a na smrt. Důležitým leitmotivem příběhu je zde motiv krysy. Jeho uplatnění narůstá s časem příběhu a v závěru zůstává jedinou památkou na hrdinku odcházející do transportu a zanechávající hlodavci na pospas mrtvé tělo nacistického důstojníka, jehož při vrcholící milostné scéně s chladným rozmyslem zabila. Motiv krysy otevírá paralelu jejího činu s chováním živočicha zahnaného do bezvýchodné situace. Nemilovanou s podtitulem Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. napsal Lustig v americkém exilu v sedmdesátých letech. Poprvé vyšla v roce 1979 v Torontu v nakladatelství 68 Publishers. V roce 1985 vyšla v anglickém překladu v nakladatelství Arbour House, a o rok později za ni Arnošt Lustig obdržel americkou Národní cenu National Award. Lustig se v rozhovoru pro časopis Týden vyjádřil, že knihu začal psát v době, kdy dospívala jeho dcera Eva, která ho motivovala k napsání povídky o Perle, tím, že mu připadala krásná, čistá a zároveň radostná, jako holky v jejím věku. Tehdy si začal klást otázku, jak by asi v době druhé světové války dokázala přežít ona. Poprosil ji tedy, aby se mu svěřovala se vším, co ji napadá o dnešním světě, s tím, že by rád napsal knihu o děvčeti jako je ona. Když knihu dopsal, dal ji přečíst své dceři, které se zdála až příliš „sexuální“. Po čase na knihu zcela zapomněl, až se Eva zeptala, co se s povídkou o Perle stalo. Když se dozvěděla, že ji založil a nechal bez povšimnutí, začala naléhat, aby ji poslal do nakladatelství. Lustig tak učinil a poslal ji do nakladatelství ke Škvoreckým, odkud záhy

25

přišla zpráva, že reakce čtenářů je kladná.22 Tato meditativně laděná próza zaznamenala takový ohlas, že byla v osmdesátých letech oceněna Národní židovskou knižní cenou za nejlepší román roku. I pro samotného autora se stala nejoblíbenější knihou, kterou napsal, protože všechny, které by mohla milovat, zabili. „Je to jako čerstvě narozené dítě. Chtěl byste mu dát největší péči. Ale je to ještě jinak. Knihy vedou tajný život, tajné rozhovory se svým autorem. Vysílá mi přátelské signály. Říká, jak se máme rádi, i když už je po všem a vede si svůj samostatný život, závislá už jen na sobě a na čtenáři. Posílá mi pozdravy, teplo, je mi milá.“ 23 Není bez zajímavosti, že první Lustigova sexuální zkušenost vychází právě ze vztahu s prostitutkou. Určitý podíl na tom má i Lustigův otec, který se ho neustále vyptával, zda už měl nějakou známost s dívkou. Tehdy šestnáctiletý Lustig o tom nerad mluvil, protože samozřejmě žádnou dívku ještě neměl. Společně se svými kamarády vedl o ženách jen teoretické diskuse, které posléze proměnil ve skutečnost. „Jednoho dne jsem se vypravil za jedinou prostitutkou, kterou jsem v Terezíně znal, půl Němkou, napůl Židovkou, a té jsem se svěřil, co chci. […] Řekla, kdy mám přijít, kolikátý přijdu na řadu; pak mě uklidnila a posléze vedla, asi jako starší kamarádka vede dítě do lesa za ruku. Moc jsem nadšen nebyl; těšil jsem se, až se mě tatínek zeptá, mám-li nějakou milostnou zkušenost, jenže tatínek se mě od té doby nikdy nezeptal.“ 24 Na této novele se projevuje Lustigova odvaha dotknout se dříve tabuizovaných témat: sexu a erotiky. „Čím je člověk starší, tím upřímnější se snaží být, ačkoli možná nemám pravdu, protože o to se snaží autor vždycky, ale v pokročilejším věku už (možná) nemusí tolik tajit nebo se může rozevřít beze zbytku a zábran (nevím jistě), a tak jsem taky chtěl říct všechno, co vím o dospívání, o záhadách sexu, kterému nikdy docela neporozumíme, o tom, co znamená pro člověka mravnost, důstojnost, svědomí. Co je přátelství, láska, pohrdání, cynismus.“ 25 Nutno dodat, že je velmi málo českých spisovatelů, kteří se nebojí poodhalit tyto intimní vrstvy člověka. Snaží se také o zobrazení krajních mezí, které ještě oddělují lidskou bytost od zvířete, se kterým se Perla Sch. ztotožní v závěrečné části díla: „ Nejblíž ze všeho je mi krysa. Krysy nemají starosti s tím, co bude zítra. Můžu si představit zítra krysu, až kam dosahuje. Možná že budu i ve vlaku ze všeho nejvíc myslet na krysu. Cítím už teď, jako by její zuby byly moje zuby, její oči i v mém pohledu, kus krysího srdce i v mé hrudi.“ (s. 214) 22

HÁJKOVÁ, JAROSLAVA. Nemilovaná čeká na své sestry. Týden, 1990, roč. 1, č. 30, s. 5. LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 118. 24 LUSTIG, ARNOŠT. Odpovědi. Jinočany: H&H, 2000, s. 69. 25 HÁJKOVÁ, JAROSLAVA. Nemilovaná čeká na své sestry. Týden, 1990, roč. 1, č. 30, s. 5.

23

26

Ale v Perle Sch. je něco víc než tato animalita. Ví o ní, a tohoto vědomí se už nezbaví, zároveň ji něčím přesahuje: „Slyším v sobě ozvěny hlasů, které někdy přicházejí, skoro stejně neslyšně jako světlo těch pohaslých hvězd […] Je to, jako bych byla něčím, jako je anténa, napojená na všechno.“ (s. 215) Pro krásnou dívku je kontakt s muži jediným východiskem, který spojuje její bídnou existenci se svobodným životem. Psaní deníku pro ni představuje určitý vnitřní svět, na jehož stránkách se před zraky čtenáře mění v dospělou ženu se zoufalou potřebou svobodně jednat. Zpočátku jí však trvalo, než dostatečně poznala své tělo, než se s ním seznámila a než si zvykla na jeho proměny. „Dotknout se sebe samé znamenalo dotýkat se něčeho, co snad ani není doslova moje. Pamatuju se na svoje kostnaté ručičky a prsty, co a jak váhavě sledují. V jednom kuse jsem se ptala: Je to moje? Tahle prsa jsou moje? Proč má žena to, co má, a muž, co ho dělá mužem? […] Trvalo to dlouho, než jsme se stali přátelé, moje tělo a moje mysl.“ (s. 96) Lustigova novela tvoří zároveň v řadě próz psaných deníkovou formou protějšek jiného, tentokrát skutečného deníku zaznamenávajícího prožitky a pocity židovské dívky skrývající se před nacisty – je to Deník Anny Frankové

26

, který se line optimismem, i když

my víme, že Annu i její rodinu čeká stejný konec jako Perlu Sch. A to je nejtragičtější věc na celé knize. Anna si plánuje svůj život, ale čtenáři je jasné, že na její plány nedojde. Nemilovaná je kniha plná převyprávěných rozhovorů a úvah. Co se vlastně odehrává v realitě, často pouze vytušíme. Stručnost, ze které až mrazí, se střídá s podrobným líčením příjemnějších chvil. Svět viděný očima Perly Sch. je rozporuplný. Lidé se chovají různě, nikdo neví, co je zlo a co dobro. V podstatě jde o napětí, které vrcholí z očekávání na neodvratný transport, kterým lidé odjíždějí, aby se už nikdy nevrátili. Perla má však i přes svou dětskou naivitu představu o tom, co ji čeká díky mladému důstojníkovi, který patří mezi její zákazníky. I když příběh není naplněn roztodivnými zápletkami a nenadálými zvraty, přesto nás vtáhne svou živostí a vnitřním dialogem. Často se zde setkáváme i s místy, kde autor zapomíná nebo ztrácí smysl věcí. „Není to otázka dobra a zla, správně nebo nesprávně, dodal pan L. Je to otázka světa, do kterého ses narodila a kde se zabíjí, jako se vždycky zabíjelo a možná se bude ještě dlouho zabíjet. Ale tváříme se už dlouho jako slepí, nechceme vidět svět, kde se zabíjí. A proč se pořád zabíjí, na to nás ani nenapadne se zeptat, abychom si náhodou nemuseli odpovědět.” (s. 151)

26

HAMAN, ALEŠ. Prózy Arnošta Lustiga a dnešní čtenář. Tvar,1992, roč. 3, č. 10, s. 5.

27

Lustigova novela se řadí svou kompoziční výstavbou ke kompozici atektonické. Zakončení díla je otevřené, i když příběh končí smrtí leteckého důstojníka, ale odjezd Perly Sch. do koncentračního tábora vyvolává ve čtenáři nejistotu, zda se Perla vrátí a zda vůbec přežije. Z titulu se dozvídáme jméno hlavní hrdinky. Jedná se o titul protagonistický, který se vztahuje k jedinci, má tedy ráz individuální. Název neoznačuje jen dílo, ale podává o něm předběžnou informaci, ale současně tak dává jakýsi klíč k jeho chápání. Autor zredukoval některá jména postav na pouhé zkratky. Označoval je pouhými iniciálami. Například: pan L., starý O. či rabínek B. Dle studie Františka Všetičky Tektonika textu se jedná o jev, který označuje jako nulová nominace. 27 Nedílnou součástí této povídky se stalo i hlášení velitele nacistické bezpečnostní policie o vyhlazení Lidic, které se náhodou dostalo do rukou pana L. „Dne 9. VI. 1942 v 19.45 hod. mi nařídil telefonicky SS gruppenführer

Frank z Berlína, že na základě

rozhodnutí Vůdce má být obec Lidice vypálena. Dospělí muži mají být zastřeleni, ženy přijdou do koncentračního tábora a děti mají dostat vhodnou výchovu.“ (s. 65) Vyjmenovávají se zde počty zavražděných mužů, odvlečených žen a dětí spolu s nejrůznějšími položkami lidických domácností od zvířat přes jízdní kola a rozhlasové přijímače až po polštáře a boty. Tato část textu, jako kdyby odhalovala Lustigovu tvůrčí metodu. Deníkové zápisky totiž umožňují svým juxtapozičním řazením porovnávat nejvyšší a nejnižší sféry lidské existence a zdůrazňují tak zvrácenost světa, kde se smrt a utrpení stává nedílnou součástí každodenní skutečnosti. Rozhodujícím mezníkem ve výstavbě prózy je vztah mladé krásky k německému důstojníkovi. Závěrečný násilný čin Perly působí dost překvapivě, protože zápisky v deníku na něj příliš nepoukazují. Jisté náznaky bychom mohli vyčíst ze snového vyprávění starého O., kdy Perle líčil jednu ze slavností, kde si domorodci vpichují dýky nebo meče z jedné strany hrdla, aby nůž prošel skrz a vylezl na druhém konci. Na druhou stranu to vyznívá logicky, protože to byly právě návštěvy důstojníka, které v Perle evokovaly myšlenky o právu člověka zabít, o tělu jako zbrani nebo o tom, nakolik je člověk svým původem předurčen k utrpení. Lustig zde sáhl po tématu příznačném pro moderní umění. Mám tím na mysli téma, které není podstatou lidskosti, ale spíše označuje její krajní meze. Deníková forma umožnila autorovi, aby se zaměřil na výstavbu a charakterizaci titulní postavy. Základem účinku této prózy je Lustigova oblíbená technika vrstvení časových rovin, tentokrát na ose deníkových záznamů zahrnujících polovinu roku 1943. Tuto osu představují záznamy „profesionální 27

VŠETIČKA, FRANTIŠEK. Tektonika textu. Olomouc: Votobia, 2001, s. 67.

28

povahy“ – počet úkonů a bilanci odměn. Prostor mezi nimi pak vyplňují rozhovory a vzpomínky nebo setkání s druhými osobami obojího pohlaví.

29

6.2. Prostor v próze Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.) Převážná část děje se odehrává v prostoru půdního pokojíku mladé dívky, který úzce sousedí s Hasičským domem. Tuto mansardu s výhledem na hory a Hamburská kasárna, jí nechal zařídit pan L. Perle se tak naskýtá pohled na místo, odkud transporty denně odjíždějí a kam přijíždějí nové. Stačí jen poslouchat, jak úředník z Centrální evidence vyvolává jména lidí a bloků a čekat, kdy zazní její jméno. Má tedy přehled o lidech, kteří už nebudou součástí jejích dnů strávených v terezínském táboře, a kteří už nebudou vyplňovat její pocit samoty. Právě podkrovní pokojík, ve kterém nachází dočasný „azyl“, jí slouží jako místo k milostným hrátkám se zákazníky. Tyto prostory využívá i k rozmluvám o životě s panem L. nebo k poslouchání starého O. o jeho dobrodružných cestách. „Seděl u mě starý O. a zůstal skoro až do rána. Vypráví mi o svých cestách po světě a nikdy se mě ani nedotkne. Stačí mu, že je se mnou, nebo že ho poslouchám.“ (s. 10) Častým místem Perliných návštěv je blázinec v kasárnách Kavalír, kam vedou její cesty při procházkách s Ludmilou. Ludmila chodí na návštěvy za svou známou Melisou F., která do Terezína přijela až z Řecka. Melisa byla zpočátku úplně obyčejná dívka s hezkým obličejem a vzornou výchovou. Vše se ale změnilo, když otce ranila mrtvice po té, co mu ukradli v tamní karanténě kufry a matku přestěhovali do jiných kasáren než Melisu. Melisa byla na matce závislá do té míry, že s ní do poslední chvíle spala v jedné posteli. Od té doby, jako by se v Melise něco zlomilo, úplně se změnila a nakonec se ocitla v ústavu pro choromyslné. Je zajímavé, že právě blázinec se stal místem, které Perla tak často a ráda navštěvovala. Vždyť pro člověka, jemuž osud určil život v očekávání na povolání do transportu, je důležité vyrovnat se s nelehkými podmínkami, s nimiž je pravidelně konfrontován, ale atmosféra blázince a potkávání jejich obyvatelů spíše evokuje dojem bezbrannosti a zoufalosti. Možná si tak Perla uvědomovala, že ve své podstatě je její život v porovnání s životy „bláznů“ docela normální. Když zrovna Perla netráví čas se svými zákazníky nebo s kamarádkou Lídou, snaží se zapomenout na svůj útrpný život díky fotbalovému utkání mezi Elektrikáři a Kleidekammer na velkém dvoře v Drážďanských kasárnách, které jí samozřejmě zprostředkoval pan L. Je zajímavé, že i přes drsné podmínky, které v Terezíně vládly, je možné posedět v kavárně s živou hudbou nebo jít na koncert kapely Fricka Weise. Možná to jsou věci, které Perle v hloubi duši dodávají sílu k tomu, aby věřila, že nakonec vše dobře dopadne.

30

6.3. Postavy v próze Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.) Dějovou funkci postav Lustig omezuje na minimum. Autor je chápe spíše jako symboly životních principů, s nimiž je dívka konfrontována. Z ženských postav je to především vrstevnice Lída, která představuje jakýsi protějšek hlavní hrdinky tím, jak odmítá přiznat si hrůzu a utrpení okolního světa a uzavírá se do představ o hodnotách, které skutečnost terezínského ghetta zbavily životní platnosti. Neustále se zabývá úvahami o lásce a hrozí se toho, že nikdy nepozná vše, co je s ní spojeno. Co Ludmilu opravdu straší, je, že odjede na východ a tajemství sexu nepozná jinak než z vyprávění od Perly. „Je to vždycky tak, že když jdeš s někým do postele, riskuješ v každém případě, že získáš tělo a ztratíš přátelství, které tě k tomu přivedlo?“ (s. 16) „Nikdy se nebojíš, že z toho onemocníš?“ (s. 48) Pro Ludmilu se tak Perla stala zdrojem živých představ a informací o lidské intimitě. Lída, stejně jako Perla, je výrazná svojí krásou: „Někdy měla dny, kdy se lidi zastavovali na ulici a dívali se na ni, a říkala jsem jí sama dost často, jak se mamince a tatínkovi povedla. Ale někdy ji napadlo, jestli černé oči nejsou spíš nedostatek než přednost, zvláště v kombinaci se světlými zlatými vlasy, které si pro jistotu začala stříhat nakrátko jako mikádo.“ (s. 180) Cíl, kterého chtěla dosáhnout ještě před odjezdem do koncentračního tábora, však splnila díky Haryčku Geduldovi. Druhou kamarádkou Perly byla Milena, která s nimi pravidelně chodila na procházky k blázinci, aby navštívily Lídinu známou Melisu F. Třináct let navštěvovala Milena katolickou školu, než objevily úřady jejímu tatínkovi a mamince židovské babičky. Milena vypráví o pobytu ve škole, kdy je kněz neustále odrazuje od milostných hrátek s muži. Její kamarádky to však povzbuzovalo právě k tomu, aby poznaly chuť zakázaného ovoce. O charakteru hlavní hrdinky Perly Sch., o jejím vnitřním světě a vztahu k ostatním lidem se recipient dozvídá pouze z jejích zápisků. Své „řemeslo“ neprovozuje jen z hladu nebo z přežití, ale také proto, že chce rozdávat potěšení těm, kteří to v nelítostných podmínkách ghetta potřebují. Smysl tohoto jednání chápe jako poznání toho, kdo je kdo a kým je ve skutečnosti ona sama. „Myslím, že je to druh lásky, kterým milují matky. Ve vztahu matky a dítěte je z matčiny strany druh všeobecného souhlasu, který se projeví dávno předtím, než se narodíme, a projevuje se v těle matky stejně jako v tělíčku jejího dítěte a jako v mém těle.“ (s. 157-158) Lídina naivita a dychtivost po poznání lásky vedou Perlu k úvahám o vztazích mezi mužem a ženou a ke vzpomínkám na vlastní erotické dospívání: „Napadlo mě, jak je to mezi mužem a ženou. Muži se nudí, když jsou bez žen, a pak se nudí, když jsou s ženami. To, jak se 31

muži a ženy vzájemně přitahují, obsahuje i zdroj rozmrzelosti. Platí to pro muže a ženy stejně, ale neplatí to stejně pro ženy a muže.“ (s. 39) Jiskru naděje v bídném životě, který žila, jí dala existence pana L., na kterého od počátku pohlížela jinak než na ostatní milence. Perla z něj čerpala sílu, kterou se napájela a posilovala. V jeho přítomnosti přijímala své příběhy a osudy, jako s žádnou jinou známostí. S panem L. se nemusela dívat na hodiny, lépe si uvědomovala svůj život a život lidí kolem ní. Příběh pana L. pro ni pokračuje i v jeho nepřítomnosti. Můžeme konstatovat, že Perla je dívka, která je nucena prodávat své tělo, jedinou věc, kterou má. Je to vytrvalý prototyp člověka, který, ač je poslední, může být první. Je to čistá duše, která se snaží existovat i v džungli, tak, aby neměla výčitky svědomí. Mezi epizodní ženské postavy patří matka hrdinky ožívající v jejích snech a vzpomínkách. „Když jsem byla malá, říkala, mi maminka, že lhát je největší ze všech hříchů, ale nezmínila se, zda to zahrnuje i to, když člověk nalhává něco sám sobě nebo když lžu někomu, protože lže stokrát, tisíckrát víc mně.“ (s. 25-26) Perla se ve svých představách dostává zpět do dětství. Téměř živě vidí maminku připoutanou na nemocničním lůžku Vzpomíná na tu ženu, která jí byla tak vzdálená a cizí. Žena v lůžku se ani vzdáleně nepodobala mamince. Pamatuje si, že měla strach přiblížit se k ní, až ji babička násilím odvedla k posteli a řekla, jí, že to je její maminka. Jsou to především mužské postavy, které tvoří pozadí, na němž vyvstává hrdinčina povaha. I zde spolu sousedí typy věkově i fyzicky odlišné – stařec pan O. vypráví Perle o svých cestách po světě a nikdy se jí ani nedotkne. Stačí mu, že je Perla v jeho přítomnosti a že mu naslouchá. „Cítím, že opravdu nic nechce, nebo že nechce to, co je spíš pro mě spojené už skoro se vším.“ (s. 10) Perly se dotýká pouze očima. Možná si jejím prostřednictvím přibližuje všechny ženy, které miloval nebo zradil a které zradily a opustily jeho. Perla často přemýšlí, proč zůstal sám a proč se vůbec nezmiňuje o svém životě. Místo toho jí s nadšením vypráví o tajemných cestách napříč africkým kontinentem. „O. mi líčil, jak vypadá Sahara. Jak se písek vlní jako zlaté moře. Jak člověk dýchá, jako by pil horký vzduch. Na začátku pouště je prý celé podzemní město, kde mají místní pouštní lidé svoje příbytky, koně a studny, takže tam žijí, jako by žili v nějaké hmatatelné noci.“ (s. 10) Rozhodující part má však nacistický letecký důstojník, reprezentant rasisticky zdegenerované představy o nadčlověčenství, který dává Perle najevo neomezenost své moci a vypráví jí o praktikách vyhlazovacích táborů. „Když jsem se ho zeptala, jestli nemá strach se se mnou stýkat, usmál se a řekl, že mě může zabít libovolným způsobem, v kteroukoli denní nebo noční dobu. A že to ostatně nemusí dělat sám, že by se ani nechtěl dívat na mou krev.“ 32

(s. 19) V soukenném kabátu s širokým opaskem a čapkou působil vždy elegantně. Nikdy nezapomínal na nezbytnou součást svého obleku – letecký meč na dvou ozdobných šňůrách. Podle popisu důstojníka, který Perla uvádí ve svém deníku, soudím, že důstojník si dával záležet na svém vzhledu a hlavně na tom, aby nijak neutrpěla jeho vojenská čest. Proti důstojníkovi stojí židovský milenec Perly, pan L., který ji do poslední chvíle chrání před transportem do Osvětimi. Svou rodinu ani sám sebe však zachránit nedovede. Pan L. imponoval Perlu tím, že se odvážil riskovat svůj život a využíval omezených možností pro to, aby pomohl ostatním. Z Perly se tak stává silnější osobnost a nachází v panu L. ideální představu muže. Svůj vztah k němu pojmenovává neobvykle přímo: „Nerada říkám to slovíčko, ale ráda bych ho alespoň dodatečně použila: Perla miluje pana L.“ (s. 146) Byl to právě pan L., který vyvedl Perlu ze stereotypu všedního dne, tím, že ji začal navštěvovat, povídal si s ní a daroval jí sešit, aby si mohla zapisovat své myšlenky. Mladá dívka si uvědomuje, že tím, co píše, chce dosáhnout smyslu toho, co se stalo v jejím životě a co bylo důležité, aniž by objevila skutečný význam. „Od chvíle, kdy jsem si začala psát deník, už mi skoro nestačí, když se něco jen „stane“. Teprve když to napíšu, zdá se mi, jako bych svůj oheň utišila. […] Je to, jako by mně slova a papír říkaly: „Spálíme tě se vším všudy. Se všemi tvými pocity a žádostmi. Ale neboj se, když vytrváš, je možné, že najdeš, co hledáš.“ (s. 122) Pan L. si tak svojí přítomností u Perly možná vynahrazoval ztrátu vlastní rodiny, která byla povolána na východ a on jim nedokázal pomoci s výměnou registračních kartiček tak, jako je vyměňoval Perle vždy, když odjížděly nové transporty. Vedoucí poschodí v Domově dívek - Kabalista seznámil Perlu s rabínem B., který se tak stal dalším z mnoha jejích zákazníků. Rabínek byl drobné postavy, se zrzavými vousy a vlasy. Po odchodu jeho manželky dlouho zůstal sám a přítomnost žen nevyhledával. Perla se tak stala první ženou, kterou navštívil. Je zajímavé, že rabín byl spolu s panem L. možná jediný, kdo nechodil za Perlou jen kvůli její fyzické přitažlivosti a jejímu tělu, ale během času, který strávil s Perlou, vedl filozofické úvahy a neustále se modlil k Bohu. „Bože, odsuzuju tě k tomu, aby ses za to všechno, cos dopustil, stal člověkem. Jako člověk dostaneš číslo a vzdáš se toho, na cos celý život pracoval, necháš si jen padesát kilo a nastoupíš do Veletržního paláce a odjedeš nákladním vlakem do Terezína a ztratíš všechna práva, která oddělují člověka od zvířete, které vynalezlo oheň, písmo a hrdost.“ (s. 139) Osud mu však přinesl další ránu, když se dozvěděl, že se jeho děti ocitly v D lágru, kde jim chtěl německý doktor změnit barvu očí a vlasů. Jeho život končí tragicky - oběšením. Mezi vedlejšími postavami se objevuje Haryček Geduld, jeden z míšenců, který si pobyt v lágru krátí hrou Monopol, kde se hraje podle židovských pravidel, kdy jedna strana 33

nařizuje a druhá poslušně plní všechny rozkazy až k sebezničení a který ji neustále měnil a doplňoval o další políčka, jako například: „Zaplaťte okamžitě dodatečný nájem ze svého bytu, z kterého jste se před dvěma roky museli vystěhovat.“ Nebo: „Přineste okamžitě do úřadovny gestapa majetek, peníze a šperky, které jste si propašoval do ghetta.“ (s. 28) Máloco ho tak baví jako tahle hra. Možná snad ještě psaní veršů o slunci nebo o hvězdách. Nejvíce o něm však věděla Perla Sch. Svěřil se jí dokonce i s tím, jak poprvé poznával své dospívající tělo: „Když se probudil, cítil vlhkost v klíně. Nikdo mu do té doby neřekl, co se může stát a že to přichází samo od sebe. Nakonec se dovtípil, samozřejmě. Bylo to divné, příjemné a trochu to bolelo. Vyhrabal potom v tetině lékařské knize, že když to má chlapec nebo mladý muž poprvé, přináší to malou bolest, protože se „nově otevřel.“ (s. 43-44) Většina Lustigových postav je zbavena dosavadních sociálních i mravních jistot a svůj přítomný svět teprve vytvářejí. Hraniční stavy hladu, bezpráví a neustálá blízkost smrti je vedou k činům, jejichž prostřednictvím se snaží zachovat lidství, naději a lásku. Jejich osud však většinou končí v pasti předurčeného.

34

7.0. Závěrečná komparace židovských hrdinek v analyzovaných prózách Obě titulní hrdinky jsou odlišné, ale přece mají něco společného. Je to právě ta skutečnost, že byly proti své vůli a pro svůj židovský původ vytrženy ze svého prostředí, kde žily a měly své rodiny. V obou případech se jejich dočasným „domovem“ stal koncentrační tábor. Každá z těchto postav se snaží s touto situací vyrovnat po svém. V závěru díla Perla vzbuzuje dojem, že přijímá svůj osud takový, jaký je. Smiřuje se s ním a chvíle před smrtí vyplňuje milostnými scénami s obyvateli tábora. Kateřina Horovitzová je však odhodlána bojovat do poslední chvilky, do té doby než si bude zcela jistá, že svému osudu neunikne. Obě dívky se vyznačují krásou, která omámila smysly mnoha mužům. Perle se stala osudnou natolik, že je nucena prodávat své tělo, aby si zachovala duši. Kateřina je zcela opačný typ. Brání své tělo nepřístupností. Jen pouhá myšlenka na to, že by měla odhalit část těla, ji naplňuje strachem. V závěrečné části díla byla však nucena překonat svůj stud a svléci se. „Nu, dali, dali, dolů s těmi krásnými hadříky, pobídl ji, všechno, co máš na těle, beztak pochází tady odtud, a co máš pod tím, s tím se asi také sejdeš naposled tady, nemusíš s tím dělat tolik cavyků.“ (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, s. 103) „Čeho se bojíš, ty Carmen ze židů?“ ( s. 107) Kromě toho, že poznáváme Kateřinin vzhled, dozvídáme se také o jejím dětství ze vzpomínek na svou minulost. Nejčastěji vzpomíná na rodinu, tedy na rodiče, dědu a šest sester. Jsme informováni o tom, že všichni v rodině Horovitzů byli vedeni k úctě k životu, k soucitu a důstojnosti, což se projevuje i v jejích činech. Stejně tak je to v případě Perly Schlomovitzové. Perlu provázejí vzpomínky a sny po celou dobu pobytu, kdy se jí vrací období jejího dospívání nebo vztah k rodičům. Zvláště důležitý je postoj Perly k otci. „Když jsem byla malá, zdálo se mi, že se můj tatínek změnil. Přestal s námi mluvit, i když s námi mluvil jako dřív. Jako docela malá holka jsem byla šťastná a jeden z důvodů byl jistě v tom, jak jsem se cítila blízko tatínkovi. I když později jsem se skoro takhle cítila s maminkou, nebylo to tak hned ze začátku; dráždilo mě hodně z toho, co maminka říkala nebo dělala. Tatínek se mi zdál veselejší, bezstarostnější, a proto příjemnější.“ (Nemilovaná, s. 128) Obě hrdinky procházejí postupným vývojem, kdy se z naivních děvčat stávají dospělé ženy. Na začátku byla Kateřina dítětem, které prožívá zbabělost, nedůvěru, ale zároveň touhu žít. Připadala si jako „pták, který se choulí blízko svého hnízda, zatopeného prudkou vodou nebo ohroženého ohněm a dýmem.“ (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, s. 62) V závěru díla se Kateřina mění ve zralou ženu, která se strachem a výčitkami, je schopna všeho. Svojí

35

hrdostí a odvahou dává mužům najevo, že v sobě dokáže najít sílu pomstít se i za cenu ztráty vlastního života. Perla dospěla zvláště v rovině fyzické. Z počátečních nepříjemných pocitů ze svého těla, které se zakulacuje a projevuje svou ženskost, nakonec objevuje nejsilnější zbraň k přežití ve světě vystaveném tlaku nesvobody. Její tělo se zároveň stává prostředkem, kterým dokáže potěšit muže, jež rozhodují o jejím osudu a o zařazení do transportu. „Letecký důstojník byl čistý a voněl tabákem, parfémy jiných žen a jídlem. Slyšela jsem vzdechy jeho těla a vzdechy, které vycházely z jeho úst. Stále si držel zakryté oči a věděla jsem, že nemyslí už na nic, tak jako jsem musela myslet neustále na krysu v koutě, protože dělala takový hluk.“ (Nemilovaná, s. 204) Obě krásky se ocitají ve stejné situaci v případě jejich dočasné záchrany, kdy se o oddálení cesty na východ přičiní muži. Perlin zachránce pan L. se snaží o oddálení transportu tím, že jí odebírá kartičku z Centrální evidence. Prodlužuje tím láskyplné okamžiky, které mezi sebou prožívají, i když ví, že se jejich cesty brzy rozdělí. Kateřina je odkázána na pomoc Hermana Cohena a jeho tučné konto. Neustále čeká, kdy ochabne jeho ochota platit za ni velké částky, které požaduje německý velitel Bedřich Brenske. Kateřina je však odhodlána bojovat o svůj život i za cenu toho, že musí podstoupit těžkou zkoušku v podobě sňatku s Hermanem Cohenem. Myslím, že důležitou roli zde hrála hrdinčina krása, protože právě ta byla příčinou Cohenova zájmu o její osobu. Dominantní roli hraje také kontakt hrdinek s ostatními obyvateli a okolím. Perla se má komu svěřit se svými pocity, náladou a problémy. Je obklopena lidmi, kteří s ní sdílejí starosti i radosti v útrpné atmosféře terezínského tábora. Hlavně má svůj deník, ve kterém nachází přítele, který jí nikdy neodporuje. Dalo by se říci, že žije „normálním životem“ uprostřed ponížení a bídy, kdy se snaží zabavit různými koncerty, procházkami do katakomb nebo četbou novin. Smí se volně pohybovat po táboře, nikdo jí neříká, co má dělat, protože nad ní drží ochrannou ruku pan L. Právě v tom lze vidět velký rozdíl mezi oběma dívkami. Kateřina je na své ponuré myšlenky sama. Mezi zajatými rukojmími je jedinou ženou a svěřovat se mužům považuje za nemožné, protože jim jde jen o peníze a postupně se zmenšující částky na jejich kontech. Nemá chuť se svěřovat ani Hermanu Cohenovi, aby snad nevyvolala dojem nevděčnosti. Dost na tom, že našla odvahu požádat ho ještě o záchranu své rodiny. „Chvíli se Kateřina Horovitzová dívala na pana Hermana Cohena a na pana Brenskeho; pak řekla, čeho byla plna, zda by bylo možno, aby pan Cohen vyreklamoval i její rodinu. Je to má jediná žádost. Můj život by bez nich ztratil smysl.“ (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, s. 65) Proto celý její pobyt v osvětimském koncentračním táboře tráví úvahami 36

o tom, zda ještě žijí její blízcí a zda pozná tolik vytouženou svobodu.

Kateřina žije

v neustálém strachu o svůj život, tím, že ji stále hlídají stráže a sebemenší náznak nezvyklého pohybu může být potrestán smrtí. Příběh mladičké Perly Sch. je variací vzdoru. I když na první pohled se může zdát, že Perla zlu podlehla, protože si uprostřed zkázy našla cestu - stala se prostitutkou, která prodává své tělo, aby vzdorovala své smrti. Svůj vztah k prostitutkám objasňuje hned ze tří důvodů: „Rozhodně je s prostitutkami víc legrace než se svícnem, svíčkami, ohněm a dírou ve zdi. Jednak proto, že jsou živé, mluví a odpovídají člověku, když se jich na něco zeptá, za druhé jsou většinou hezčí a za třetí jsou jediné, které dokážou skutečně pohrdat tím vším, co vyjadřují věci nebo peníze, i když znají dobře cenu věcí a peněz.“ (Nemilovaná, s. 116) Působivé jsou i Perliny strohé zápisky o její prostituci:

„5. listopadu. Jednou.

Příruční kufřík na klobouky. Odpoledne dvakrát. Souprava zimního ženského prádla. Večer třikrát. Pánské šněrovací vysoké boty. Podkolenky. Nůžtičky na nehty." (Nemilovaná, s. 24) Stručné vyúčtování obsahuje pouze údaje v položkách dala - dostala. Je zvláštní, s čím vším se tak mladý člověk jako Perla dokáže smířit a kolik zarážejících věcí dokáže přijímat s naprostou samozřejmostí. V závěrečné části novely je to právě Kateřina, kdo si přestává dělat klamné iluze o záchraně jejich života a zároveň také jediná, která završí jejich trápení činem, který všechno ukončí jednou pro vždy. Ve chvíli největšího ponížení, kdy je téměř nahá, před pohledy nejen nacistů, ale i skupiny Židů a vězňů, využívá chvíle nepozornosti poručíka Schillingera, kterému vytrhne zbraň. Tímto činem se nemstila Kateřina jen za sebe, ale za celou její rodinu. „Pálila, aniž ovšem někoho zasáhla, protože ani nesvedla zaměřit ústí zbraně, a opakovala pouze ke každé ráně nějaké jméno, které nikdo z přítomných neznal, anebo nerozeznal. Poslední bylo jméno Lea.“ (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, s. 109) Pokud jde o Perlu Schlomovitzovou, hlavní podnět k vražednému činu získala právě v předvečer odjezdu na východ, kdy ji naposledy navštívil letecký důstojník, který se jí vysmíval v rozhovoru o její budoucnosti. Z jeho slov byla slyšet jen ironie z toho, že by Perla mohla mít snad někdy děti. V té chvíli myslela Perla jen na jediné: „Moje myšlenky se začaly odvíjet tím jediným směrem, kterým se do této chvíle nabíjely. Bylo to jako dynamo, které ze sebe vydává sílu, kterou právě načerpalo. Nebudu mluvit o svých zubech, jak o tom někdy mluvila Ludmila K. A potom ani o krásném mečíku, který stejně jako pistole ležel tak blízko vedle mě. Protože stejně tak blízko, na hromádce, kde jsou moje psací potřeby, ležel zároveň nůž na otevírání dopisů. […] Všechno se propojilo se vším. Jako by se ve mně všechno sbíralo, aby to vytvořilo jediný okamžik.“ (Nemilovaná, s. 206) 37

Obě mladé hrdinky se tedy dokázaly vzbouřit proti svému nesnadnému osudu, leč v závěru přicházejí samy na to, že jim to nebylo nic platné. Kateřinin život skončil na podlaze umývárny v kaluži krve; jaká byla cesta Perly Schlomovitzové si můžeme domyslet třeba z jejího posledního zápisku v deníku. „Cítím se prázdná, jako bych neměla v kostech morek, jako by se obnažila moje existence, stejně, jako by ji pokryla neviditelná tma, a zároveň v sobě cítím přítomnost lidí, kteří už odjeli, jedou a ještě pojedou. Známí a neznámí, jsou se mnou. Odjedu, kam odjeli už téměř všichni.“ (Nemilovaná, s. 215-216)

Závěrem můžeme poukázat na Arnošta Lustiga jako na autora, pro kterého je typické téma přežití mladého člověka v prostředí války a koncentračních táborů. Hlavní postavy jeho románů nejsou klasičtí hrdinové, kteří psali historii, ale můžeme je považovat za hrdiny všedních dnů už jen kvůli tomu, že ve své době našli odvahu žít. Lustigovi nejde o hrdinství jako takové, ale spíše o nezdolatelnost lidské důstojnosti uprostřed zla projevující se činem, kterým prostý člověk překonává beznaděj a absurditu svého žití. V jednání hrdinů již zmíněných děl můžeme nalézt mnoho společných prvků, nepochybně typických pro tvorbu Arnošta Lustiga. Obě díla obsahují nebo alespoň naznačují podstatu svrchované vůle, rovněž zobrazují i stavy mezi životem a smrtí. To vše vyplynulo z autorovy neuvěřitelné a neomezené fantazie a jeho rozporuplné duše, které ústy svých hrdinů promlouvají. Jisté je, že Lustig má svou tvorbou stále co říci dnešnímu čtenáři, především obecně lidským smyslem svých próz. Ve svém díle zachycuje naivitu imanentní každému člověku, který se snaží bojovat o holý život. Snaha zachránit si život zamezila logickému myšlení. Na druhou stranu Lustig nabádá čtenáře, aby bojovali svůj boj, ačkoli vědí, že je již prohraný, neboť odpor a cesta za vysněným cílem je to, co se počítá. Výrazným momentem Lustigovy tvorby, který je nesmírně cenný, je snaha vidět věci nezaujatě. Líčí nám hrůzy holocaustu, avšak ukazuje, že i na straně nepřítele se mohou objevit charakterní lidé. Nesnaží se moralizovat ani vyzdvihovat utrpení židovského etnika. Jeho ústředním tématem je morálka. Klade si otázky, kam až je člověk schopen zajít, aby dokázal důvod svého bytí a co všechno je člověk vůbec schopen přežít nejen fyzicky, ale i psychicky. Následky nacismu a hrůzné genocidy jsou a budou nadlouho přítomny v hlavách i srdcích lidí, krev nevinně zabitých volá po pomstě a je varováním pro příští generace, neboť „ […] tento popel bude nezničitelný a nesmazatelný: neshoří, protože už je sám zbytkem ohně, nezledoví, jen se promísí se sněhem a ledem, a nevyschne žárem slunce, protože už nelze 38

vyschnout na popel, nikdo z živých mu nebude moci nikam utéci.“ (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, s. 41) Prózy Arnošta Lustiga nepostrádají ani nadsázku či svéráznou ironii a četné filozofické sentence. Fantaskní podání jeho díla vyjadřuje autorovu snahu uchopit neuchopitelné, což zůstane aktuální v kterékoliv době bez ohledu na politickou nebo kulturní situaci toho či onoho národa.

39

8.0. Literatura

8.1. Primární literatura LUSTIG, A. Dita Saxová. Praha: Československý spisovatel, 1962, 210 s. LUSTIG, A. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Praha: Československý spisovatel, 1964, 116 s. LUSTIG, A. Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.). Praha: Odeon, 1991, 219 s.

8.2. Sekundární literatura BALDÝNSKÝ, T. Denní práce. Reflex, 2005, roč. 16, č. 3, s. 46. BEDNÁŘOVÁ, J. Povídání o Katce a jiných. Květy, 1990, roč. 1, č. 47, s. 10. BÍLEK, P. Klasik Lustig. Mladý svět, 1992, roč. 34, č. 46, s. 58-59. DOLEŽEL, L. Narativní způsoby v české literatuře. Praha: Československý spisovatel, 1993, 135 s. DOLEŽEL, L. Slohové problémy Arnošta Lustiga. Plamen, 1960, roč. 2, č. 8, s. 92-95. HÁJKOVÁ, J. Cudná Perla Sch. Knihy 91, 1991, roč. 11, č. 10, s. 1. HÁJKOVÁ, J. Nemilovaná čeká na své sestry. Týden, 1990, roč. 1, č .30, s. 5. HAMAN, A. Arnošt Lustig. Jinočany: H&H, 1995, 103 s. HAMAN, A. Nástin dějin české literární kritiky. Jinočany: H&H, 2000, 131 s. HAMAN, A. Prózy Arnošta Lustiga a dnešní čtenář. Tvar, 1992, roč. 3, č. 10, s. 4-5. HAMAN, A. Úvod do studia literatury a interpretace díla. Jinočany: H&H, 1999, 179 s. HAMAN, A. V knihkupectvích. Mosty, 1992, roč. 1, č. 17, s. 12. HOLÝ, J. Možnosti interpretace. Olomouc: Periplum, 2002, 293 s. HUVAR, M. Kdo se umí činit. Noviny, 1992, roč. 1, č. 129, s. 4. HVÍŽĎALA, K. České rozhovory ve světě. Praha: Československý spisovatel, 1992, 332 s. KAFKA, F. Lustigova velká novela. Věstník židovských náboženských obcí, 1964, roč. 36, č. 5, s. 7. KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník české prózy 1945–1994. Ostrava: Sfinga, 1994, 490 s. KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník českých spisovatelů po roce 1945 (1. díl). Praha: Brána, 1998, 791 s. LEDERBUCHOVÁ, L. Průvodce literárním dílem. Jinočany: H&H, 2002, 355 s. LEDERER, J. Chvilka s Arnoštem Lustigem. Svět v obrazech, 1963, roč. 19, č. 11, s. 16. 40

LUSTIG, A. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, 247 s. LUSTIG, A. Esence. Praha: Andrej Šťastný, 2001, 224 s. LUSTIG, A. Interview II. Praha: Devět Bran, 2004, 352 s. LUSTIG, A. Odpovědi. Jinočany: H&H, 2000, 83 s. LUSTIG, A.; CINGER, F. 3 x 18 (portréty a postřehy). Praha: Hak, 2002, 391 s. MIKULÁŠEK, A. a kol. Literatura s hvězdou Davidovou. Praha: Votobia, 1998, 450 s. (mz). Lustigovo memento. Rozhlas, 1992, roč. 2, č. 45, s. 2. NOVOTNÝ, V. Horror Horovitzová. Mladá fronta dnes, 1991, č. 52, s. 4. PETRŮ, E. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000, 187 s. PÍŠA, V. Lustigovy démanty. Severočeský regionální deník, 1992, roč. 2, č. 61, s. 11. POHORSKÝ, M. Modlitba pro odvahu. Večerní Praha, 1964, roč. 10, č. 105, s. 3. (rs). Milovaná Nemilovaná. Telegraf, 1992, roč. 1, č. 55, s. 5. SUCHOMEL, M. Literatura z času krize. Šest pohledů na českou prózu 1958-67. Brno: Atlantis, 1992, s. SUCHOMEL, M. Nový a starý Lustig. Host do domu, 1964, roč. 11, č. 8, s. 59. URBANOVÁ, K. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Kulturní tvorba, 1967, roč. 5, č. 18, s. 7. VOHRYZEK, J. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Literární noviny, 1964, roč. 13, č. 26, s. 5. VŠETIČKA, F. Tektonika textu. Olomouc: Votobia, 2001, 95 s.

41

9.0. Resumé Lustig is one of the authors who describe the Jew´s lot during and after World War II. Jewish women protagonists are also dealt with in this degree work. Books wheel round one experience, coming back again and again, returning to the same topic – the war, the ghetto of Terezín and the difficult life after the war. The protagonists usually stand face to face with death, fighting for their lives, although mostly in vain. The author often chooses powerless characters, for example young Jewish girls, old people and children. These people are fighting for their life to the last moment surviving it thanks to their strong will and courage. And it is these people´s fates, actions, feelings and ideas, as well as characters and looks, that are described in this degree work.

42