MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra Hudební výchovy
Hudební osobnosti Kroměřížska Bakalářská práce
Brno 2008
Autor práce: Eva Sovová
Vedoucí práce: doc. Mgr. Petr Hala, Ph.D.
Bibliografický záznam SOVOVÁ, Eva: Hudební osobnosti Kroměřížska: bakalářská práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra hudební výchovy, 2008. 44 s., vedoucí bakalářské práce doc.Mgr.Petr Hala, Ph.D
Anotace Bakalářská práce „Hudební osobnosti Kroměřížska“ pojednává o hudebním životě na Kroměřížsku. Jsou zde vybráni 4 hudební umělci, kteří komponovali nebo působili v Kroměříži. Každý z těchto autorů pochází z jiného slohového období. Pro každého hudebního umělce je typické, že každý z nich se věnoval jinému odvětví v hudbě. Postupujeme-li chronologicky, pak první zmíněný je Pavel Josef Vejvanovský, pro kterého je charakteristická homofonní a chrámová hudba a řadíme ho do středního období baroka. Dalším umělcem je Emil Axman, který žil v letech 1887 – 1949. Emil Axman se proslavil zejména skladbami, v nichž je podobně jako Vítězslav Novák inspirován moravským folklorem. Období komunismu patří známému českému písničkáři a zakladateli protikomunistického protestsongu Karlu Krylovi, který se zabýval jak poesií tak i hudbou. Písně si sám psal i zpíval za doprovodu kytary. Jeho osudem byla emigrace do sousedního Německa. Jako poslední hudební osobnost je zmíněn Tomáš Netopil, dosud žijící a poměrně mladý dirigent.
Klíčová slova Polní trubač P.J.Vejvanovský, tvorba hudebních umělců Kroměřížska, Emil Axman, dílo a tvorba Karla Kryla,
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen prameny uvedené v seznamu literatury.
v Brně dne 20.dubna 2008
Eva Sovová
Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat svému vedoucímu bakalářské práce, doc. Mgr. Petrovi Halovi, Ph.D za vynaložené úsilí, odborné vedení, ochotně poskytnuté rady a veškerý čas, který mi věnovali při vypracování mé bakalářské práce.
Obsah ÚVOD.................................................................................................................................... 6 1.
HISTORIE KROMĚŘÍŽE ......................................................................................... 8 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5
2.
PAVEL JOSEF VEJVANOVSKÝ ........................................................................... 14 2.1 2.2 2.3
3.
HUSITSKÉ VÁLKY A OBDOBÍ RENESANCE ................................................................ 9 TŘICETILETÁ VÁLKA ............................................................................................... 9 BAROKO ............................................................................................................... 11 DEVATENÁCTÉ STOLETÍ ........................................................................................ 11 DVACÁTÉ STOLETÍ ................................................................................................ 12 PAVEL JOSEF VEJVANOVSKÝ JAKO POLNÍ TRUBAČ ............................................... 15 TVORBA PAVLA JOSEFA VEJVANOVSKÉHO ........................................................... 16 PŘÍNOS VEJVANOVSKÉHO ..................................................................................... 17
EMIL AXMAN .......................................................................................................... 18 3.1 DĚTSTVÍ EMILA AXMANA..................................................................................... 18 3.2 STUDENTSKÁ LÉTA ............................................................................................... 18 3.2.1 Studium v Praze ........................................................................................... 19 3.3 VLIV VÝZNAMNÝCH OSOBNOSTÍ NA AXMANA ...................................................... 21 3.4 VLIV PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY NA AXMANOVU TVORBU ........................................ 22 3.5 DÍLO EMILA AXMANA .......................................................................................... 23
4.
KAREL KRYL........................................................................................................... 23 4.1 4.2
5.
TVORBA KARLA KRYLA ....................................................................................... 25 DÍLO KARLA KRYLA............................................................................................. 25
TOMÁŠ NETOPIL .................................................................................................... 26 5.1 5.2 5.3 5.4
ÚSPĚCHY TOMÁŠE NETOPILA ............................................................................... 27 PRÁCE DIRIGENTA ................................................................................................. 28 HUDEBNÍ SKLADATELÉ JAKO VZOR PRO TOMÁŠE NETOPILA ................................. 29 PLÁNY TOMÁŠE NETOPILA ................................................................................... 30
6.
ZÁVĚR ....................................................................................................................... 31
7.
POUŽITÁ LITERATURA ....................................................................................... 33
8.
SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................... 34
9.
PŘÍLOHY ................................................................................................................... 35
Úvod
O Kroměříži je známo, že pro svůj enormní kulturní význam je přezdívána Hanácké Athény. Již od 17. století byla kulturním centrem Hané a celé střední Moravy. Narodilo se zde mnoho významných skladatelů a komponistů. Tato bakalářská práce je zaměřena především na čtyři hudební osobnosti. Každý tento umělec se zabývá jiným odvětvím hudby. Jde tedy o odvětví sborové a vokální hudby inspirované moravským folklorem, dále o orchestrální činnost či dirigentství. Budeme-li postupovat chronologicky, první u koho se zastavíme je Pavel Josef Vejvanovský, který se proslavil především chrámovou hudbou. Vejvanovský je skladatel období baroka a je významný český orchestrální skladatel. Zastával funkci vedoucího v kroměřížské kapele. Tato funkce mu byla nabídnuta po odchodu H. I. F. Bibera. Biber byl první kapelník kroměřížské kapely. V roce 1664 odešel do Salzburgu a Vejvanovský zastal jeho funkci. Ve svých dílech Vejvanovský projevuje dobrou znalost latiny. Napsal asi 130 skladeb, což se od žádného českého barokního skladatele nedochovalo. Veškeré dílo je uloženo v kroměřížském archivu. Druhým skladatelem, který se zabýval právě komponováním vokálních skladeb je Emil Axman. Tyto vokální skladby jsou inspirovány především moravským folklorem. V jeho díle však nechybí ani skladby instrumentální, které se nehrají tak často jako skladby vokální. Jeho tvorba byla ovlivněna jak první světovou válkou, tak i jinými hudebními osobnostmi. Je také znám svými referáty a glosy do hudebních listů Dalibor, Smetana aj. Axman byl členem pěvecko-hudebního spolku Moravan. I Emil Axman se seznámil s Ferdinandem Vachem, který byl jeho učitelem zpěvu a po něm nastoupil Fibichův žák Julius Rauscher. Tito dva pánové také působili v Kroměříži jako profesoři na gymnáziu. Úplný protipól tvoří český textař, písničkář a zakladatel protestsongu, Karel Kryl. Svými písněmi a básněmi se vyjadřoval k tehdejším situacím. V roce 1969 byl nucen emigrovat do Německa. Svou činnost však neukonči. I v zahraničí se věnoval koncertování, působil v rozhlase Svobodná Evropa a psal komentáře či poznámky do exilových časopisů. Po návratu měl velký ohlas. Po smrti získal řadu ocenění a byl přijat do Síně slávy. Posledním zmiňovaným umělcem je Tomáš Netopil. Netopil je současný, mladý, uznávaný dirigent. Již od třetího ročníku na kroměřížské konzervatoři věděl, že dirigování je právě to, co chce dělat. Hraje na housle a relaxuje sportem a poslechem dobré hudby. 6
Mezi jeho vzory patří slavný kroměřížský rodák Václav Talich, který byl jedním z nejvýznamnější českých dirigentů 20. století. Talich spolupracoval s orchestrem Národního divadla a Českou filharmonií. Působil ve Švédsku, Skotsku a na Slovensku. Byl učitelem řady vynikajících českých i zahraničních dirigentů a v roce 1957 byl jmenován Národním umělcem. Netopil si tohoto pána váží pro jeho celoživotní píli a nádherným vztahem k hudbě.
7
1. Historie Kroměříže Při vzniku osad a obchodních křižovatek hrála ve východní části dnešní České republiky významnou roli řeka Morava. Tak začala vznikat města jako například Mikulčice, Staré Město u Uherského Hradiště nebo Hradisko u Olomouce. Nejinak to bylo s Kroměříží. Kroměřížský brod byl stejně důležitý jako třeba olomoucký brod u Hradiska. Důležitým bodem byl kopec Barbořina, který je součástí Kroměříže. Později se stala Kroměříž součástí obranného a signalizačního systému. I když nejsou podrobněji prozkoumány archeologické nálezy slovanských kmenů střední Moravy, měla Kroměříž všechny znaky významných staroslovanských hradišť. Jedním ze znaků bylo to, že se nacházela na obchodní křižovatce a nacházely se zde i církevní instituce. Některá jiná města jako Hradisko u Olomouce, Staré Město u Uherského Hradiště byla doplněna královskými hrady. V Kroměříži takový hrad nevznikl. Název města Kroměříž vznikl spojením dvou slov „kromě“ (vně, venku) a „žir“ (s významem úrodný, bohatý). Ve vývoji názvu města došlo ke dvěma změnám. Jedna ze změn je rod města, který se změnil z rodu mužského na rod ženský. Druhá změna se týká přeměny -žir na -říž. První zmínka o Kroměříži pochází z roku 1107. Mezi lety 1107 – 1125 prodal olomoucký přemyslovský kníže Ota II., zvaný Černý, Kroměříž moravskému biskupovi Janovi II. Břichatému. Roku 1207 král Přemysl Otakar I. potvrdil držení Kroměříže biskupstvím a zároveň městu povolil právo trhu. Ve 13. století nastupuje na biskupský stolec Bruno ze Šaumburku. Funkce biskupa byla spojena s řadou církevních povinností. Bylo také nutno zajistit obranu moravské země proti nájezdům ze sousedního Polska a Uher. Vybudoval první fortifikační systém neboli opevněnou hradbu. Bruno zakládal hrady, přiváděl do země kolonisty pro pracovní sílu a obranu. Využíval své zkušenosti z cest a tažení Evropou. Díky tomu byla vybudována politická, hospodářská a vojenská organizace. Sídlem této organizace se stal gotický hrad, který nechal Bruno postavit. Z Kroměříže vytvořil letní sídlo olomouckých biskupů. Po Brunovi nastupuje biskup Konrád I., původem z Bavor. Ve 14. století se do Kroměříže stěhoval větší počet Židů, tím vznikla samostatná poddanská židovská obec, v té době jedna z nejpočetnějších na Moravě. Dalším biskupem se stal Jan VIII. ze Středy. Biskup Jan žil v Kroměříži až v posledních deseti letech svého života. Byl kancléř, zcestovalý celou Evropou. Z jeho doby jsou první zmínky o věhlasné kroměřížské škole, kterou vedl Jan Řehoř, absolvent pražské univerzity. Biskup Jan založil ve městě řadu cechů, které zvyšovaly nejen úroveň řemeslné výroby, ale i příjmy města. Z Kroměříže 8
pochází i Jan Milíč, kazatel a řečník, předchůdce Jana Husa, který přišel do Prahy jako absolvent kroměřížské školy. Jeho osobnost ovlivnila nástup husitského hnutí. Méně známou osobností byl pak Mikuláš z Kroměříže. Proslavilo ho opisování a tvorba vzácných rukopisů té doby.
1.1 Husitské války a období renesance První krušné okamžiky zažilo město v době husitských válek. V 15. století vládl Kroměříži biskup Jan Železný, který vytvořil a vybavil biskupské vojsko a postavil se proti husitům. V roce 1423 bylo obsazeno husity, biskup Jan Železný však město záhy dobyl zpět. Poté se vláda nad městem ještě několikrát vyměnila. Roku 1425 Kroměříž definitivně vykoupil biskup Jan od Albrechta Habsburského. Z roku 1435 pochází první písemná zmínka o kroměřížském zámku, který vznikl z původního biskupského domu. Bez větších změn vydržel ve stejné podobě až do 17. století. Kroměříž se pozvolna vzpamatovávala z bouřlivého 15. století. Rozvoj města znovu započal až za biskupa Stanislava Thurza (1496-1540), který se snažil vytvořit z Kroměříže středisko renesanční kultury podobné polskému Krakovu. Thurzo nechal opravit hrad a obohatil jej o renesanční prvky. Významným činem bylo obohacení uměleckých sbírek obrazy Lucase Cranacha st. v roce 1515. V polovině 16. století byl hrad přestavěn na goticko-renesanční zámek. Roku 1554 došlo v Kroměříži k velkému požáru, který zničil několik domů. Na podzim 1562 přišel do města mor. Denně umíralo pět až šest lidí, což znamenalo pro tak malé a nelidnaté město vysoký počet. V roce 1572 byl do kroměřížského chrámu sv. Mořice povolán varhaník Wolfgang Pecl z Olomouce, aby zlepšil chrámovou hudbu.
1.2 Třicetiletá válka Koncem 16.století došlo ke stavbě radnice, která byla postupně dostavěna v 17. století. Na zámku byla i dvorská kapela s kapelníkem Jakubem Handlem (Gallus), který působil v Kroměříži víc jak pět let. Jedná se o mistra kontrapunktu staroklasického slohu v českých zemích. V klášterech se sám hudebně vzdělával (autodidakt), prostudoval díla 9
znamenitých mistrů všech národů. Později odcestoval do Prahy kde bylo vytištěno jeho velkolepé dílo Opus musicum, hramoniarum 4, 5, 6, 8 et plurium vocum, quae ex s. catholicae ecclesiae usu ita sunt dispositae, ut omni tempore inservite queant. Jedná se o čtyřsvazkové dílo obsahující 475 motetů na celý církevní rok. V roce 1619 byly císařskými vojsky vypáleny některé části Kroměříže: Oskol, Bělidla a Štěchovice. V roce 1626 se za městskými branami odehrála bitva mezi Albrechtem z Valdštejna a českými stavy, které vedl generál Mansfeld. Nejhorší událostí pro Kroměříž bylo obléhání a následné dobytí města Švédskými vojsky. Brzy po dobytí města vznikl v židovské čtvrti požár, který se rozšířil do celého města. Celé město i se zámkem hořelo. Přežila třetina obyvatelstva. Navíc roku 1647 postihly zbylé obyvatele morové epidemie. Ani uzavření vestfálského míru neznamenalo odchod vojsk. Město bylo prakticky zničeno. V roce 1664 usedl na biskupský stolec Karel Lichtenštejn z Kastelkornu (16641695), který okamžitě započal obnovu města. Nechal opravit zámek a vtiskl mu současnou renesančně-barokní podobu. Nechal renesančně přestavět všechny domy na náměstí, vybudoval Květnou zahradu jako pozdě renesanční zahradu italského typu za hradbami města. Dalším činem byla úprava Podzámecké zahrady, která byla na konci 19. století dotvořena v klasicistním stylu. Velký význam pro město bylo vybudování vodárny a vodního systému, který zajišťoval přívod vody i do městských kašen. Nechal postavit i biskupskou mincovnu. Ražby z kroměřížské mincovny se staly vrcholem medailérské tvorby na Moravě právě díky odpovědné přípravě. Karel Lichtenštejn nechal založit centrum piaristického školství. Zpěvácký seminář přispěl ke zvýšení kostelního zpěvu v chrámu sv. Mořice a umožnil i studium nadaným majetným studentům. Hudba byla součástí života v Kroměříži díky zámecké dvorní kapele, která působila na zámku již od dob, kdy byl kapelníkem již zmiňovaný Jakub Handl-Gall. Teprve za vlády biskupa Karla dosáhla proslulosti kvalitou i počtem hudebníků. Hudebníci měli své povinnosti u dvora. Biskupovým komorníkem byl přední houslista dvorní kapely Heinrich Ignaz Franz Biber, působící v Kroměříži v letech 1666-1670. Jméno kapely a Kroměříže je spojeno se jménem skladatele a kapelníka Pavla Josefa Vejvanovského. Repertoár kapely je cenným zdrojem pro hudební historiky i pro umělce studující interpretaci hudby baroka. V této době se mohlo hrát divadlo jen v královských městech, aby hejtmani a magistrát mohli konat policejní dohled. Piaristé dostali výjimku a již v roce 1691 se hrálo první divadlo, skupina živých obrazů k oslavě biskupa Františka Antonína „Ludos Saturnales.“ Jednalo se o římskou mytologii. Druhou hrou byla „Neophoebus exoriens“ (Nevycházející nové Slunce) k poctě biskupa Karla v roce 1694. Karel tedy 10
vybudoval opravdové sídelní město a ze zámku rezidenci, kterou mu záviděli i hosté z královských dvorů.
1.3 Baroko V Praze byla korunována česká královna Marie Terezie. Pro Kroměříž byly pohromou pruské války (1742-1745). V roce 1742 bylo město obsazeno na několik týdnu Prušáky. Další vpád pruských jednotek se konal roku 1758 po velkém požáru v Kroměříži, kde bylo zcela zničeno druhé poschodí zámku, a tak se musel opět renovovat. Významné datum v dějinách olomouckého biskupství je 5. prosince 1777, kdy bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. Prvním arcibiskupem se stal Antonín Theodor Colloredo-Waldsee. Pro rozkvět města měl význam dekret Josefa II. z roku 1786, který zařazoval Kroměříž do IV.třídy měst. Kroměříž přestala být poddanským městem olomouckých biskupů a stala se městem ochranným.
1.4 Devatenácté století Na začátku nového století se Kroměříže dotkly napoleonské války. Roku 1805 obsadili město kyrysníci a později husarský regiment. Po jejich odchodu byly ve městě zřízeny epidemické špitály pro rakouské vojsko. První arcibiskup Colloredo byl iniciátorem založení první textilní manufaktury ve městě, která byla známa i vývozem do zahraničí. Za jeho působení byly postaveny dva nové mosty přes řeku Moravu. Oba mosty vydrželi jen sto let. Klidný život města změnily události revolučních let 1848 – 1849. Do Kroměříže byl na návrh F. Palackého přesunut Říšský sněm, který zasedal v zámku. Pro potřeby sněmu byla upravena tzv. Velká jídelna (dnes Sněmovní sál). Z českých osobností se ho účastnil např. F. Palacký, F. Rieger, K. H. Borovký, J. K. Tyl a jiní. Říšský sněm je bezesporu nejvýznamnější událostí v dějinách Kroměříže. Po rozehnání sněmu se začal v dříve poněmčeném městě rozmáhat český kulturní život. Byly zakládány české spolky jako Občanská beseda a čtenářský spolek (1862), pěvecko-hudební spolek Moravan (1863), Sokol (1865) aj. Velký rozmach národního 11
uvědomění se projevil v zakládání českých středních škol. V roce 1888 byla zahájena stavba českého gymnázia, později roku 1898 byl založen učitelský ústav a česká reálka. Kroměříž se tak stala jedním z nejbohatších moravských měst. Muzejní a knihovní jednota, která vznikla roku 1897, se stala pokračovatelem Občanské besedy a čtenářského spolku. Na činnost spolku později navázala dnešní Okresní knihovna a Muzeum Kroměřížska. Kultura ve městě se nezastavovala. Střediskem kultury se v roce 1868 stalo městské Nadsklepí (restaurace vystavěná nad sklepy). Velký sál restaurace byl přes sto let místem hudebního a divadelního života, koncertní činnosti aj. Vystupovali zde význační herci (Ed. Vojan, H, Kvapilová), básníci (J. Vrchlický, Ad. Heyduk), spisovatelé, hudební a divadelní soubory. Konaly se zde pravidelné koncerty Moravana. První koncert zde mělo Pěvecké sdružení moravských učitelů, založené Ferdinandem Vachem v roce 1903. V letech 1889, 1891 a 1892 zde dirigoval své skladby Antonín Dvořák, později zde řídil kroměřížský rodák Václav Talich Smetanovu Mou vlast. Většina hudebních akcí proběhla díky iniciativě JUDr. Emila Kozánka, syna předního kroměřížského národního buditele dr. Jana Kozánka, který ve svém domě hostil význačné hudební představitele české kultury (A. Dvořák, Ema Destinová, Vítězslav Novák, H. Kvapilovou aj.).1
1.5 Dvacáté století Začátek dvacátého století byl ve znamení dokončování integrace předměstských obcí (Bělidla, Oskol, Novosady, Štěchovice atd.). V roce 1905 byl postaven komplex budov Psychiatrické léčebny a v roce 1908 byla na protější straně postavena nemocnice. V roce 1910 byla postavena Židovská synagoga, která však byla za 2. světové války (1942) zničena nacisty. Dnes na jejím místě stojí Dům kultury. Vedle sportovních hnutích jako byl např. Klub českých turistů, Český bruslařský spolek, SK Hanácká Slavia, má velký vliv na české národní hnutí pěvecko-hudební spolek Moravan. Tento spolek vznikl roku 1863 a navázal na tradice hudby, která se ve městě pěstovala již od 17.století. Vznik Moravanu byl ovlivněn zpěváckým seminářem, kostelním sborem, zámeckou kapelou. Toto sdružení vzniklo díky dvěma osobám a to dr. Janu Kozánkovi a Josefu M. Šperlínu. Vedle Moravanu vzniká nový německý spolek Concordia, který přes 50 let soutěžil ale i 1
KROMĚŘÍŽ na fotografiích Františka Zahradníčka, fot. František Zahradníček; text Antonín Lukáš. Kroměříž: AGGRA 1997, 45 s.
12
spolupracoval s Moravanem. Na počátku rozvoje hudební výchovy a koncertní činnosti bylo obvyklé, že titíž hudebníci působili jak v Moravanu tak v Concordiu. Základním heslem Moravanu bylo: „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti.“2 Spolek Moravan se ke konci století dostal na úroveň brněnské Filharmonické besedy. V této době dobýval Antonín Dvořák svět svou hudbou. V Kroměříži se o uvádění Dvořákových skladeb zasloužil Ferdinand Vach. Ferdinand Vach byl nejen dirigentem, ale i ředitelem hudební školy Moravana, která byla založena roku 1882, učitelem zpěvu na českém gymnáziu a profesorem na učitelském ústavu. Mezi jeho žáky patří i Emil Axman, M. Doležil a jiní. Dalšími význačnými osobami na učitelském ústavu byli Rudolf Reissig, který založil v Kroměříži kvarteto, Jan Talich nebo varhaník M. Ludwig. Repertoár tvořily skladby od Dvořáka, Smetany, Janáčka, Nováka, Fibicha a dalších. Byl zřízen ještě další spolek Verein zur Förderung der Musik, který se staral o hudební školu a městskou kapelu, kterou zřídil Moritz Ludwig. V roce 1873 se spolky Concordia a Verein zur Förderung der Musik spojily v jeden. Inspirací a základním zdrojem pro hudební tradici města byla církevní hudba. V roce 1983 – 1988 byly rekonstruovány domy, ve kterých se nachází dnešní ZUŠ Kroměříž. Jedná se o pět vzájemně propojených barokních památkových chráněných domů, které jsou majetkem města Kroměříže. Čtyři domy byly původně kanovnické, v pátém byl 200 let lichtenštejnský pěvecký chlapecký seminář. Škola má 4 obory – hudební, výtvarný, taneční a literárně-dramatický. ZUŠ navazuje na bohaté tradice hudební školy, založené při pěveckém spolku Moravan jako první české hudební školy na Moravě. Vývoj města byl přerušen roku 1914 první světovou válkou. Kroměříž měla sloužit pro péči raněných a nemocných vojáků, pro výcviky nových posil a zásobování potravinami. V období první republiky pokračoval veřejný kulturní život. Vznikaly zde školy a Kroměříž i nadále byla centrem vzdělanosti a kultury na střední Moravě. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 byly zakázány místní české organizace (Sokol, Junák aj.). Na počátku 60. let byl historický střed Kroměříže vyhlášen městskou památkovou rezervací. Po revoluci v roce 1989 byla Kroměříži udělena ještě další ocenění. Roku 1995 byl zámek s přilehlými zahradami vyhlášen národní kulturní památkou a v roce 1998 byli dokonce zapsány na listinu památek UNESCO.
2
KROMĚŘÍŽ na fotografiích Františka Zahradníčka, fot. František Zahradníček; text Antonín Lukáš. Kroměříž: AGGRA 1997, 47 s.
13
2. Pavel Josef Vejvanovský Otcem Pavla Vejvanovského byl Václav Vejvanovský. Před rokem 1644 byl mušketýrem u hejtmana opavského knížectví v Hlučíně. Později se stal velitelem hradní stráže na Hukvaldech, pak následovalo přestěhování do Ostravy. Je zřejmé, že patřil k sociálně vyšší vrstvě, protože dal syna, Pavla, studovat. Přesné datum a místo skladatelova narození není známo. Uvádí se, že Pavel Josef Vejvanovský se narodil roku 1640 v Hukvaldech nebo Hlučíně a zemřel 24. července 1693 v Kroměříži. V letech 1656 – 1660 studoval Pavel Josef Vejvanovský na jezuitském gymnáziu v Opavě, kde se seznámil se skladateli Heinrichem Ignácem Biberem a Philippem Rittlerem, kteří měli vliv na jeho hudební vývoj. Hudebně nadaní studenti zde měli možnost získat dobré hudební vzdělání a pravidelně účinkovali v řádovém kostele jako zpěváci nebo instrumentalisté. Vejvanovský si již v Opavě opisoval pro svou potřebu některé skladby a dokonce se pokoušel o kompozici. Měl příležitost důvěrně se seznámit s moderní chrámovou hudbou své doby. Jeho zájem upoutala zvláště duchovní moteta, žalmy a litanie. Měl také možnost poznat samostatnou nástrojovou hudbu, jako byly sonáty, canzony a trubačské skladby, určené pravděpodobně také pro kostel. Seznámil se zde s technikou hry na skordované housle. Po ukončení školní docházky vstoupil Pavel Vejvanovský do služeb olomouckého biskupství Karla Lichtenštejna jako člen orchestru, působícího v Kroměříži. V kapele účinkoval pod vedením prvního kapelníka H. I. F. Bibera a komponoval pro potřeby kapely. Prostředí kapely bylo velmi inspirativní. Biber byl sám významným tvůrcem a pečoval o to, aby kroměřížská kapela měla bohaté obsazení i repertoár na evropské úrovni. Při blízkých stycích olomouckého biskupského dvora s Vídní získal pro kapelu řadu skladeb významných tamních autorů (A. Bertali, A. Paglietti, J.H.Schmelzer a jiní). V kroměřížské kapele se hrály skladby současných českých skladatelů včetně Michny. Vejvanovský si přinesl již z Opavy dobré základy a byl poslán do Vídně, aby se zdokonalil ve hře na trumpetu. Po odchodu skladatele Bibera do Salzburgu byl v roce 1664 Vejvanovský jmenován jeho nástupcem jako dvorní trumpetista kroměřížského zámku a dómský kapelník chrámu sv. Mořice v Olomouci. Funkci vedoucího biskupské kapely vykonával až do své smrti. V době, kdy se stal vedoucím kapely, začíná jeho skladatelská dráha – první dochovaná kompozice pochází právě z tohoto roku (1664). V roce 1666 se Pavel Vejvanovský oženil s Annou Terezií Minikátorovou (dcera bývalého kroměřížského primátora Filipa Minikátora), která mu nepochybně přinesla velké věno. Vejvanovským se narodilo osm dětí. Po sňatku se stal Vejvanovský váženou 14
osobností. Po smrti Anny Terezie se Vejvanovský již nikdy neoženil a zůstal jako vdovec. Roku 1670 převzal Vejvanovský též roli představeného biskupské kapely a stal se jedním z nejlépe placených dvorních zaměstnanců. Vlastnil řadu nemovitostí a byl váženým městským občanem i umělcem. Po roce 1690 spolupracoval též na hudebním programu olomoucké katedrály sv. Václava.
2.1 Pavel Josef Vejvanovský jako polní trubač Aby se stal mladý muž polním trubačem, musel být svobodný, manželského původu, ve stáří nejméně 16 let a musel se vyučit po dobu dvou let u řádně kvalifikovaného polního trubače a podrobit se veřejné zkoušce. Po splnění těchto podmínek dostal učeň výuční list a byl oprávněn používat čestný titul polní trubač (tubicen campestris). Vejvanovský se naučil hrát na trumpetu již v Opavě a pak se zdokonaloval ve Vídni. Na svých skladbách se podepisoval německy nebo latinsky s titulem polní trubač. U dvora byl Vejvanovský trubačům služebně nadřazen, ale není známo, že by sám někdy měl učně. Kromě zprávy z roku 1661 nemáme nejmenší zmínku o trubačském umění Vejvanovského. Vejvanovský si na něm nepochybně velmi zakládal a i zahraniční autoři jako například D. Altenburg a Don L. Smithers ho řadí mezi nejlepší trubače 17. století. I když Vejvanovského party pro trumpetu běžně dosahovaly až tónu c3, nelze říci, že by patřily k nejobtížnějším. Svými technickými a uměleckými nároky však odpovídají maximálním požadavkům, kladeným na hru v klarinovém rejstříku. Nejdůležitější povinností biskupských trubačů bylo doprovázet biskupa na jeho cestách. Současně měli povinnost troubit fanfáry. Trubači se v 17. století dělili u dvorů na polní a hudební. Hodnost polního trubače měly obě kategorie. Zatím co polní trubači museli umět troubit jen fanfáry, tuše a signály v principálovém rejstříku, hudební trubači museli ovládat hru v klarinovém rejstříku a museli být schopni účinkovat i v umělecké hudbě.
15
2.2 Tvorba Pavla Josefa Vejvanovského Nejméně jednu třetinu skladeb v Liechtenštejnově sbírce opsal vlastnoručně Pavel Josef Vejvanovský. U rukopisů bez autorova jména, psaných rukou Vejvanovského, není vždy jasné, zda je autorem on nebo jiný skladatel. Pouhé písmo Vejvanovského je pouze jedním z vodítek k určení jeho autorství, ne však jednoznačným důkazem o něm. Úhlednost notopisu Vejvanovského ztěžuje jeho rozeznání od notopisu jeho kroměřížských opisovačů, kteří navíc používali stejných papírů jako Vejvanovský. Je tedy obtížné stanovit přesný počet dochovaných skladeb Vejvanovského. Uvádí se, že se dochovalo kolem 130 skladeb, včetně skladeb nedokončených a náčrtů. Tak velký počet děl se nedochoval od žádného jiného z českých skladatelů 17. století. Rok 1666 byl pro Vejvanovského jako skladatele výjimečný, protože v něm vytvořil 20 děl, převážně chrámových sonát. Vejvanovský skládal z vnější nutnosti a jedinou vnitřní pohnutkou byla jeho ctižádost ukázat, co dovede.3 Během jeho tvůrčího období se jeho styl skladeb podstatně neměnil. Vejvanovský zůstal celý život věrný tomu, čemu se naučil přibližně do svých třiceti let. Změny jsou patrné jen ve vyšší úrovni jeho skladatelské techniky. Vejvanovský komponoval vždy hudbu, které bylo právě zapotřebí. Těžiště jeho hudby spočívalo v hudbě chrámové Pavel Josef Vejvanovský žil v době, kdy barokní sloh dozrával ve všech oblastech umění k svému vrcholu. Svými hudebními počátky tkvěl Vejvanovský ještě ve stylových představách předešlé generace, kterou reprezentovali například Giovanni Valentini, Antonio Bertali a u nás částečně Adam Michna. Jejich sloh lze obecně charakterizovat jako převážně homofonní, statický, s nástrojovou složkou sice již osamostatněnou od složky vokální, ale po stránce nástrojové techniky dosud málo rozvinutou. Vejvanovského instrumentální složka je samostatnější a rozvinutější. V roce 1666 byl Vejvanovský teprve začátečník. Rozdíl mezi jeho skladbami z doby kolem roku 1666 a z doby po roce 1670 je skutečně nápadný, jakoby se Vejvanovský začal teprve v roce 1666 vážně zabývat kompozicí. Zabýval se studiem děl dvorních kapelníků a tím si lépe osvojil skladatelskou techniku i modernější způsob hudebního vyjadřování. Vejvanovský vyrůstal od dětství v prostředí chrámové hudby a patrně sám prošel dobrou hlasovou výchovou. Proto neměl problémy se stylizací vokálních partů. Navíc projevil ve svých vokálních skladbách dokonalou znalost latinské výslovnosti. 3
SEHNEL, Jiří, Pavel Vejvanovský a biskupská kapela v Kroměříži, Městský úřad 1993, 84 s., ISBN 80 – 900031-2-5
16
Své mše zpracovával Vejvanovský stručně. Mše obsahují kratší textové části. Slova textu neměl Vejvanovský ve zvyku mnohokrát opakovat. Nepoužíval ani příliš dlouhé melodické ozdoby v sólových hlasech. Své vokální skladby uváděl krátkými instrumentálními předehrami. V polovině jeho skladeb převládá tónina C dur, jako tónina hlavní. Tóniny s více jak dvěma b a čtyřmi křížky u Vejvanovského nenajdeme. I přes skutečnost, že byl Vejvanovský trubač, není od něj napsaná ani jedna sonáta nebo fanfára pro trubačský sbor. Používal trumpetu vždy jen v kombinaci s dalšími nástroji a vokálními hlasy. Je zřejmé, že se Vejvanovský nechal inspirovat skladbami, které právě opisoval.4
2.3 Přínos Vejvanovského Pavel Josef Vejvanovský je první významný český orchestrální skladatel. Má obrovské dílo pro velké nástrojové obsazení nejčastěji s vévodící dvojicí trubek a s dalšími dechovými nástroji, zejména s flétnami, hoboji, fagoty, ale i nástroji dnes zaniklými, jako byly piffary. Mezi jeho několik desítek dnes známých orchestrálních skladeb patří skladby jednověté a vícevěté. Jednověté sestávají obyčejně z několika (tří či více) tempově a pohybově navzájem kontrastujících dílů a jsou značeny nejčastěji jako sonata nebo ingressus, offertur a podobně. Vícevěté skladby mívají nejčastěji charakter suit a bývají označovány jako serenata nebo jako balletti, což je soubor tanečních skladeb. S oblibou tituloval své písně podle příležitostí, ke kterým je komponoval, nebo podle souvislostí, které se k nim vztahovaly (např. Sonata natalis – k narození Páně). Většina jeho hudby je homofonní. Ovládal imitační polyfonii, ale nikdy u ní nezůstal dlouho, tzn. po několika taktech imitační polyfonie nechal hlasy sejít se k homofonnímu pokračování. Vejvanovský se stal postupně symbolem barokní Kroměříže. Jeho prostá hudba vyniká osobitým zvukovým kouzlem, který je tvořen především zvukem žesťových nástrojů a jeho melodika nezapře moravský lidový původ, což je patrné zejména ve 4 jeho skladbách. Používá zde nápěvku české lidové ukolébavky Hajej, můj andílku. Celé jeho dílo je uchováno v kroměřížském hudebním archivu. Po Vejvanovském je pojmenována i
4
SEHNEL, Jiří, Pavel Vejvanovský a biskupská kapela v Kroměříži, Městský úřad 1993, 95 s., ISBN 80 – 900031-2-5
17
konzervatoř v Kroměříži, která byla založena roku 1949 a nese název „Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského.“ Tato konzervatoř poskytuje střední a vyšší hudební vzdělání.
3. Emil Axman 3.1 Dětství Emila Axmana Emil Axman byl český hudební skladatel a folklorista, který se narodil 3.června 1887 v Ratajích na Kroměřížsku, kde prožil šest let. Jeho otec, Vilém Axman, byl učitelem v Hroznové Lhotě na Stážnicku. Později se stal učitelem v Ratajích, kde se oženil s Marií Mackovou a kde se mu narodili dva synové, Jaroslav a Emil. Oba synové zdědili po svém otci hudební vlohy. Otec však dlouho cenil pouze hudební nadání staršího syna Jaroslava. V Ratajích i Chropyni zastával varhanickou funkci. Osobně se znal s Ferdinandem Vachem, Josefem Drahovským a sledoval jejich vzestup. V roce 1893 se Axmanovi přestěhovali do Chropyně. V útlém věku se Emil obracel pouze k hudbě. Emil byl povolný, ve všem se ochotně podřizoval autoritě a otcově vůli. Učitelem houslí mu byl otec. První hodiny houslí ho bavily. Očekával, že se díky houslím dostane k pohádkové kráse, o které mu často vyprávěl otec. Housle se ale staly jakýmsi mučícím nástrojem. Při hodinách houslí používal Emilův otec drastické metody. Emil zprvu reagoval lítostivě, pak s nechutí a nakonec zatvrzelým odporem. Emil tedy housle odložil a přešel ke hře na klavír. Hře na klavír se naučil až v Kroměříži, kam na podzim odešel studovat gymnázium za svým bratrem Jaroslavem.
3.2 Studentská léta V Kroměříži studoval Emil Axman na gymnáziu. Blízkost Chropyně usnadňovala kontakt s rodiči. Kroměříž se tedy stala druhým domovem Emila. V Kroměříži byl založen roku 1863 pěvecko-hudební spolek Moravan, ve kterém zpíval i Emil Axman. Emil byl pilný, ale nijak vynikající student. Vlastním předmětem jeho horlivosti a ctižádosti byla však od raných let hudba. Při vzpomínkách na Kroměříž se Axmanovi vybavuje Ferdinand Vach, učitel nepovinného zpěvu na Kroměřížském gymnáziu. Vach postřehl hudebnost 18
Emila Axmana a svým způsobem ji také probouzel a rozvíjel. V chrámovém sboru sv. Mořice se seznamuje s církevní hudbou, poznává renesanční, barokní, klasické i soudobé typy církevních skladeb. Emil začal ztrácet zájem o školu. Ferdinand Vach viděl ve svém žáku Emilu nadaného pěvce, avšak jeho skladatelské vlohy si nepovšiml. Axmanova touha se týkala především zpěvu. Učil se hře na klavír, protože ho tento nástroj doprovázel při zpěvu a pomáhal mu při hudební tvorbě. Díky svému zchromlému čtvrtému prstu pravé ruky následkem vážného zranění šlachy, nemohl dosáhnout plnou klavírní virtuozitu. I přesto byl pohotovým pianistou. Teprve Vachův kroměřížský nástupce prof. Julius Rauscher (Fibichův žák) postřehl skladatelské nadání svého žáka, také ho povzbuzoval a přátelsky sledoval v jeho kompozičních pokusech. Samouka Axmana uvedl do základů hudební teorie, zejména harmonie a připravil jej pro studium u Vítězslava Nováka, který se později stal novým učitelem kompozice Axmana. Životní inspirační vztah skladatele Axmana k lidové písni moravské, jeho záliba v lidových textech a melodičnost jeho sborového slohu se datuje již od kroměřížského setkání se skladbami Pavla Křížkovského. Také s osobností a dílem Leoše Janáčka se Axman seznámil již v Kroměříži. Janáčkův vliv na Axmana je patrný i v některých jeho skladbách. Vítězslav Novák budil na Moravě překvapující ohlas, v Kroměříži byl obdivovaným umělcem. Také Axman byl uchvácen Novákovou výbojnou tvorbou, fascinován moderností její melodické, harmonické i rytmické náplně a okouzlován křehkostí jejího lyrického ladění i bohatýrského vzletu.5 Novákovy skladby motivovaly studenta Axmana, aby si více všímal moravské lidové tvorby. Po Křížkovském a Janáčkovi byl Vítězslav Novák nejpodnětnější osobností Axmanova mládí. Na pražských studiích se Axman stal Novákovým žákem. Touha Axmana směřuje až ke sklonu, studovat po maturitě zpěv. Na podzim 1906 Axman odchází do Prahy. Podněty, jichž se Axmanovi v Kroměříži dostalo, se staly významným činitelem jeho vývoje.
3.2.1 Studium v Praze
Emil Axman odešel do Prahy studovat zpočátku právnickou fakultu, po prvním semestru přestoupil na filosofickou fakultu Karlovy university a později na muzikologii. Po příchodu do Prahy využil svého doporučení od Juliuse Rauschera a počal studovat zpěv u profesora pražské konzervatoře, dirigenta České filharmonie Františka Spilky. Axman 5
PALA, František, Emil Axman – život a dílo, Praha : Československý spisovatel 1966, str. 30
19
plně věřil, že dokáže kombinovat studium hudby s ostatním studiem. Po semestru na právnické fakultě odešel a zvolil si filozofickou fakultu a obor, který mu byl od mládí blízký, historii. Studium dějepisu a zeměpisu dokončil státními učitelskými zkouškami. V průběhu studia začal Emil studovat dějiny hudby a estetiky u prof. Zdeňka Nejedlého. Až do roku 1910 nepomýšlel na to, stát se muzikologem. U prof. Nejedlého napsal disertační práci z dějin hudby a roku 1912 ukončil studium doktorátem z filozofie na Karlově univerzitě. V Axmanovi postupně převládá snaha uplatnit se zejména v hudební oblasti. Snaží se o absolvování kurzu sólového zpěvu u prof. Františka Spilky, o absolvování skladby u Vítězslava Nováka, o získání publicity ať už vydáním skladeb, nebo přijetí do repertoáru sborových těles a o absolvování vojenské služby, v níž spatřoval nesmyslnou a postupně hrozivou překážku ve vývoji své práce. Za studijní období napsal Axman řadu prostých, ale úspěšných sborových písňových a klavírních skladeb. Lyrická zpěvnost jeho sborů pramenila ze zdravého a nesmírně něžného citu, což je přímo zásada veškeré jeho tvorby. Vedle lyrického, vážného, zpravidla široce zpěvného, adagiového typu na slova lidové poesie, se vyskytuje již ve studentském období typ hravé, rozmarné, allegrové, taneční sborové tvorby. Jsou to dva póly jeho tvůrčí oblasti.6 Axmanova láska k moravské lidové písni se za univerzitních let prohloubila, zmohutněla i zvroucněla. Axman se ponořil do studia teorie i sbírek, zpíval lidové písně, upravoval je pro Mužské hlasy, o prázdninách pak cestoval po slováckých krajích Moravy, naslouchal příležitostnému zpěvu lidu a zapisoval neznámé nápěvy. Axman se vyznačoval hrdostí a sebevědomím Moravana. Láska k lidové písní přivedla Axmana mezi pražské Moravany, kteří se v duchu rodáckých kroužků pravidelně scházeli, aby si mohli zazpívat a pobesedovat. Po doktorské promoci měl Emil Axman velký ohlas zejména na Moravě. Začal pracovat v knihovně Zemského musea. V této době hodně publikoval a komponoval. V roce 1910 byl založen hudební list Smetana, do kterého Axman přispíval svými referáty a glosy. Téhož roku v hudebních listech Dalibor, uveřejnil své první studie o Dvořákových písních a Fibichově koncertním melodramu (Dvořákovy Biblické písně, Fibichův koncertní melodram). Čerpal zejména z muzejních pramenů. Stal se tak hudebním publicistou. Jeho odborná spisovatelská činnost, která se týkala hudebních dějin moravských (Morava v české hudbě XIX. Století), moravské lidové písně, kritiky současné tvorby (K moderní hudbě), zejména však otázek poválečné hudební krize (Dopis z Přemyšlu – fejeton o hudebním životě v pevnosti za frontou), trvala přes 10 let. Nakonec však ustala. Začíná 6
PALA, František, Emil Axman – život a dílo, Praha : Československý spisovatel 1966, str. 37
20
zpívat taneční, lidové i jiné písně na gramofonové desky. Za 1. světové války měl Axman možnost zazpívat si i na nejednom koncertě pro vojáky ruské a italské fronty. Poněvadž hudebně vědecké ambice byly vyvolány dočasnými, hlavně studijními a existenčními zájmy, rozplývaly se při prvním válečném úderu. Skladatelská touha však v krizích války zmohutněla.
3.3 Vliv významných osobností na Axmana Za nejpodnětnějšího učitele Emila Axmana je považován prof. Zdeněk Nejedlý. Nejedlý vystudoval historii a estetiku na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Od roku 1905 zde působil jako profesor hudebních věd. Zde se Nejedlý setkává s Axmanem. Axmana nazývá „mladým konzervativcem,“ viděl v něm typ pokrokového moderního umělce. Knihy Nejedlého Axmana nadchly již v Kroměříži. Axman se ztotožnil s názory Nejedlého. Tyto knihy vyvolávaly však u Axmana nejrůznější otázky. Nejsložitější a také nejvýznamnější z nich byla otázka vztahu k tradici. Na jejím vyjasnění závisel Axmanův umělecký vývoj. V semináři u prof. Nejedlého se mu v kroužku umělecky nadaných a osvědčených hudebníků naskytla příležitost k navázání významných přátelství a kulturních styků. Axmanovi se podařilo získat hodiny u Vítězslava Nováka. Pomalu se prodíral vývojovými překážkami. Chyběly mu schopnosti některých Novákových žáků, kteří dokázali napodobit svého učitele. Sám však vědomě dával přednost vlastnímu přístupu k tvorbě před napodobováním Nováka. Vždy hledal vlastní způsob vyjádření. U Nováka tak zcela neodhalil svůj talent a nepatřil tak do skupiny oblíbených žáků Nováka. I přes to ho stále obdivoval a po skončení studia chodil k Novákovi s novými skladbami. Vydání klavírní sonáty Památce velkého člověka, přesvědčila Nováka o osobnosti Axmana. Tak vzniklo mezi Novákem a Axmanem přátelství.
21
3.4 Vliv první světové války na Axmanovu tvorbu Do vojenské služby nastoupil roku 1914. Válku nesl velmi těžce. V některých dílech vydaných během války a po válce vystihuje Axman důsledky válečného dramatu. V jeho tvorbě již nemohl chybět zpěv solidarity s utlačenými a trpícími. Tímto změnil umělec Axman od základů svou skladatelskou úroveň. Dovedl zmáhat náročný problém výstavby, nejprve v oblasti vokální, mnohem později i v oblastech nástrojové a symfonické hudby. Již neusiluje pouze o řešení určitého skladebného problému, ale zpravidla mu jde o určité životní postoje, vyplývající z idejí. V létě roku 1918 se Axman zhroutil. Byl dopraven do Prahy a ve Vinohradské nemocnici se brzy zotavil. Byl však odhodlán, že se na frontu již nevrátí. Axman vytvořil během několika dnů cyklus pěti písní Vzpomínání. Je to skutečný a taky první Axmanův cyklus. Po skončení první světové války 28. října 1918 byla obnovena státní samostatnost, kterou Axman přivítal s pocitem hlubokého vlastenectví. Nemohl však zapomenout na čtyři nekonečné roky krvavého válečného útlaku. Hned po válce zahájil na několika stranách horlivou činnost, kterou chtěl dohonit ztracená léta. Nastoupil do Národního muzea do hudebního oddělení. Jeho zájem o historické památky české hudby se však nevyčerpávaly jen archivářskými úkony. Axman byl odborným znalcem veškerého hudebního materiálu. I když po válce odložil všechny hudebně vědecké ambice, rozvinul v prvních letech po válce nápadně bohatou literární činnost. Psal zejména studie (Smetanovy klavírní skladby, Ve znamení zvukovosti), kritiky (K moderní hudbě, Píseň mládí), úvahy (Co je klavírní, Úkoly místních pracovníků). Základním kritériem postoje k nové hudbě mu byla česká tradice. Již za války snil o tom, že čeští moderní skladatelé budou cestovat po Evropě, pozorovat její kulturní vývoj a srovnávat s našimi poměry. Cestování po cizině se neuskutečnilo, ale místo toho vznikl Spolek pro moderní hudbu, který dával především zásluhou Axmana domácím umělcům příležitost srovnávat hudební novinky evropských národů s novinkami naší hudby a tak poznávat směr i úroveň evropského i českého vývojového proudu. Spolek pro moderní hudbu byl školou umělců i obecenstva. Moderně orientovaný umělec Otakar Ostrčil, kterého považoval Axman za mistra i učitele české moderní hudby, se stal Emilův poválečný učitel kontrapunktu. Emil pečlivě sledoval Ostrčilova díla a vysoce hodnotil Ostrčila jako dirigenta a šéfa Národního divadla. Na dovolené v Chropyni se Axman seznámil s tamní mladou učitelkou Marií Dedkovou, se kterou se oženil. Axmanům se narodily dvě děti. Syn Jiří se vyučil
22
nototiskařem a měl divadelní sklony. Dcera Hana absolvovala keramickou školu a projevilo se u ní výtvarné nadání.
3.5 Dílo Emila Axmana Axman je autorem mnoha desítek vokálních i instrumentálních skladeb, které se staly pevnou součástí odkazu tradičního proudu v české hudbě první poloviny 20. století. Dále je také autorem literárních prací jako jsou např. fejetony, referáty, zprávy, glosy, předmluvy k některým skladbám a jiné. Emil Axman se prosadil zejména skladbami, v nichž se podobně jako jeho učitel V. Novák inspiroval moravským folklorem. Vzhledem k autorově činnosti, lze rozdělit Axmanovo dílo na díla hudební a díla muzikologická. Již od roku 1905 se Emil Axman věnoval převážně tvorbě lidových písní, úprav písní pro sbory – smíšené, ženské nebo mužské. Psal i skladby pro sólový zpěv. Je třeba také uvést, že napsal několik symfonií, koncertů, smyčcových kvartetů a jiné, které se dnes hrají poměrně málo. Svými referáty a glosy přispíval Axman do tehdy nově vzniklého hudebního listu Smetana (1910). Jako vedoucí hudebního archivu Národního muzea se zasloužil o uchovávání a veřejné zpřístupnění důležitých památek české hudby. Díky těmto pramenům se inspiroval pro vlastní tvorbu. Většina publikační činnosti je reprezentována odbornými články v tisku. Veškeré hudební dílo je uvedeno v příloze.
4. Karel Kryl Karel Kryl byl známý český písničkář, básník, potulný zpěvák a grafik. Je považován za jednoho z hlavních představitelů českého protestsongu v letech 1968 – 1989. Narodil se 12. 4. 1944 v Kroměříži v rodině knihtiskařů. Tiskárnu založil Krylův dědeček. Vytiskla celou řadu bibliofilií. V roce 1948 byla tiskárna zlikvidována. Rodina se musela přestěhovat do neudržovaného přízemního domku v Pavlovské ulici (později kapitána Jaroše). V letech 1950 – 1958 navštěvoval základní školu v Kroměříži. V letech 1958 – 1962 studoval Karel na střední průmyslové škole keramické v Bechyni. Chtěl být 23
zpočátku jako jeho pradědeček hrnčířem. V letech 1973 – 1979 studoval dějiny umění a žurnalistiky na univerzitě v Mnichově. Vystřídal několik zaměstnání. Pracoval v keramickém závodě Spojker v Teplicích, jako kvalitář a palič u tunelové pece. V Olomouci a krátce i v Ostravě působil jako výtvarník. Pracoval i v pražské televizi v dokumentárním oddělení. Později se zcela oddává hudbě a poesii. Recitoval Baudelaira a Villona a miloval jazz. Psal hlavně poesii a texty písní, které si sám zpíval. Tyto písně si sám doprovázel na kytaru. Ve svých pětadvaceti letech byl na podzim roku 1969 nucen emigrovat do sousedního Německa, kde později působil jako redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Spolupracoval s redakcí Svobodná Evropa, nejprve externě a od roku 1983 jako interní zaměstnanec. Dále spolupracoval s časopisy Západ, Reportér, Text, Zpravodaj a dalšími exilovými publikacemi. Psal jako nepravidelný dopisovatel komentáře, poznámky, fejetony, povídky a jiné. Do Československa se Kryl vrátil 30.listopadu 1989, aby se zúčastnil pohřbu své matky, která zemřela čtyři dny před tím. Karel Kryl měl stále československé státní občanství na rozdíl od většiny ostatních emigrantů. Nevěděl, jaká bude reakce na hranicích, až se bude vracet, a proto požádal o pomoc svého přítele, opata Anastáze Opaska, který mu sehnal přes bavorskou vládu tzv. humanitární vízum. I přes cíl své cesty (pohřeb matky) mluvil o týdnu stráveném doma jako o nejhezčím týdnu svého života. Karel Kryl dostal i řadu ocenění in memoriam. V říjnu 1994 se stal držitelem stříbrné pamětní medaile Univerzity Karlovy za přínos pro duchovní rozvoj a morální podporu národa. V roce 1995 byl oceněn od Nadace Charty 77 Cenou Františka Kriegla a v březnu téhož roku byl Kryl jako zpěvák při udílení cen České Gramy oficiálně uveden do Síně slávy. V říjnu 1995 získal od prezidenta Václava Havla Medaili za zásluhy II. stupně (společně s Werichem, Voskovcem či Kubišovou). V současné době jsou po něm pojmenovány 4 ulice (v Praze, Varnsdorfu, Novém Jičíně a Zelnči). Po revoluci nejedou vystupoval v ČR. Koncert v Lucerně 21.1.1990 byl Krylovým triumfálním návratem na domácí scénu, lístky byly vyprodány během několika hodin. Před napjatým a značně netrpělivým publikem hovořil Miroslav Kovářík (zakladatel a organizátor hradišťského sympozia) nejprve o Krylových začátcích a když se pak na pódiu objevil Kryl, nastal křik, který od té doby Lucerna nejspíš nezažila. 6.7. 1991 Kryl převzal v plzeňském Lichotině Zlatou Portu. Na festivalu účinkoval poprvé, cena mu byla spolu s jinými udělena za přínos folkovému žánru. Kryl se však k folku sám nehlásil. Co se týče jeho zařazení, patřil hned do několika škatulek a současně do žádné. Kryl na Portě
24
vystoupil v rámci večerní přehlídky a zazpíval několik písní včetně tehdy několik týdnů staré novinky Smečka. Karel Kryl zemřel 3.března 1994 na infarkt v Mnichově. Na koncert pár týdnů před jeho smrtí přišlo několik desítek fanoušků, v den pohřbu 11.března 1994 se před kostelem sv. Markéty v Praze tísnil mnohatisícový dav.
4.1 Tvorba Karla Kryla Veřejně začal Kryl vystupovat na počátku 60. let. Svou tvorbou bezprostředně reagoval na skutečnost srpnové okupace. Díky srpnové emigraci koncertoval v zahraničí (Skandinávie, Kanada, USA). Písně Karla Kryla si lidé potají nahrávali z magnetofonu na magnetofon. I přes špatnou kvalitu tisíců kopií je lidé poslouchali s lehkým mrazením v zádech. Jeho písně dokázaly přesně vyjádřit pocity zrady, zklamání a bolesti vyvolané vpádem takzvaných spojeneckých armád do Československa. Zpíval o lásce a něze, ale především o své době poznamenané vpádem armád okupací, o bolesti a ponížení. Písně byly doprovázeny jednoduchým kytarovým doprovodem. Kryl je považován za jednoho z nejuznávanějších zástupců protikomunistického protestsongu. Měl velký rozsah tvorby a schopnost tvořit odlišné skladby. V některých dílech se objevuje primitivní hanopis a v jiných zase zhudebňuje básně, které pracují s hlubokými alegoriemi a složitými jazykovými a významovými konstrukcemi. Významnou roli hraje i tvorba inspirovaná biblickými texty, která se obrací i do moderní doby.
4.2 Dílo Karla Kryla Jeho tvorbu lze rozdělit na bibliografii a diskografii. V roce 1969 vydal v Pantonu svou první dlouhohrající desku Bratříčku, zavírej vrátka. Titulní písnička o bratříčkovi v polobotkách vznikla naprosto spontánně 22.srpna 1968. Jeho polistopadová tvorba zůstala posluchačům utajena. Když se vrátil domů, svým hlasem podporoval sametovou revoluci a tak zpíval: 25
„ …Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce – a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce…“ Nebo po pádu socialismu vyjádřil svůj názor písní Demokracie: „…Demokracie dozrává do žaludečních vředů, bez poctivosti, bez práva. A hlavně bez ohledů…“
5. Tomáš Netopil Tomáš Netopil, rodák z Kroměříže, se narodil 18.července 1975. Je považován za mezinárodně uznávaného dirigenta současné doby. Dalo by se říct, že pochází z hudební rodiny, i když rodiče jsou spíše amatérští hudebníci. Otec hrál na housle a na základě jeho rozhodnutí začal Tomáš Netopil s nástupem na základní školu navštěvovat lidovou školu umění a to hru na housle u pana učitele Jana Sukupa. Jak sám Tomáš Netopil tvrdí, zájem o housle občas polevil vlivem jiných zájmů. Díky přesvědčení svého otce začal v 6.třídě navštěvovat přípravku na konzervatoř u pana profesora Jana Schulmeistera, u kterého studoval ještě rok na konzervatoři. Ve druhém ročníku přešel k prof. Jaroslavu Krátkému. U prof. Krátkého zůstal po zbytek studia. Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži, kde studoval hru na housle, úspěšně absolvoval. Již ve třetím ročníku na konzervatoři ho lákalo dirigování orchestru, avšak možnost tohoto studia se na konzervatoři nenacházela. První vystoupení v roli dirigenta absolvoval ve svých šestnácti letech. Jednalo se o dirigování smyčcového kvartetu před spolužáky kroměřížské konzervatoře. Chtěl se stát členem nějakého hudebního seskupení nebo založit kvarteto. Lákala ho práce a komunikace s lidmi. Tomáš Netopil neváhal a již ve třetím ročníku oslovil tehdejšího dirigenta Filharmonie B. Martinů ve Zlíně Miloše Alexandra Machka, zda by se mu nevěnoval. Začal tedy u M. A. Machka soukromě studovat obor dirigování. Učil se všemu úplně od základů. Zjišťoval, že chce být dirigentem stále víc a víc. Zúčastnil se přijímacího řízení na Akademii múzických umění v Praze na obor dirigování a obor housle. Obě zkoušky se konaly ve stejný den. Zkouška na dirigování se konala dřív. Byla však velmi náročná a protáhla se až do večera. Na zkoušku z houslí se 26
tedy nedostavil. Později sám pochopil, že studovat dva obory souběžně ani nejde, protože dirigování je velmi vyčerpávající a časově náročné a hra na housle vyžaduje denně minimálně 5 – 6 hodin cvičení. Na AMU byl tedy přijat na obor dirigování. Na housle však nezanevřel a soukromě se zdokonaloval. Dirigování na AMU studoval pod vedením Jiřího Bělohlávka, Radmila Elišky a Františka Vajnara. Operní dirigování studoval u Josefa Kuchynky a Pavla Pokorného. Dalším předmětem bylo sbormistrovství pod vedením Jiřího Chvály a Lubomíra Mátla. Ve studiích pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu pod vedením Jormy Panuly. Ve Stockholmu se mimo jiné věnoval studiu angličtiny. Mluví i italsky a zdokonaluje se v němčině.
5.1 Úspěchy Tomáše Netopila Jako sedmadvacetiletý mladý dirigent se zúčastnil soutěže, která nesla jméno slavného dirigenta Georga Soltino a pořádal ji frankfurtský Museum Orchestr v roce 2002. Do této soutěže, vyhlášené pro dirigenty do 35 let, se přihlásilo 173 mladých umělců z 39 zemí. Tomáš Netopil byl z finalistů nejen nejlepší, ale také nejmladší. Celá soutěž trvala 9 týdnů. Dirigovaly se jak operní árie, tak symfonická díla. O rok později mu byla udělena další cena a to hlavní cena americké dirigentské Akademie na letní hudební škole a festivalu v americkém Aspenu. Jedná se o prestižní školu v USA. Díky tomuto zdaru mohl Tomáš Netopil v příštím roce zahájit studia na této škole. Jednalo se o náročnou práci se symfonickým orchestrem pod dohledem vynikajících odborníků. V roce 2005 byl na témže festivalu v Aspenu jmenován asistentem Davida Zinmana. Zinman je mezinárodně uznávaný americký dirigent Tonhalle Orchester in Zürich. Zinman je známý především svou rozmanitou diskografií a koncertním repertoárem. Jako operní dirigent se představil ve vídeňské Volksoper nastudováním Flotowovy Marty a v sevillském Teatro de la Maestranza s Janáčkovými Příhodami lišky Bystroušky. V sezoně 2004/2005 nastudoval v janovském Teatro Carlo Felice spolu s německým režisérem Michaelem Hampem inscenaci Mozartovy opery Cosi fan tutte. V turínském Teatro Regio dirigoval Mozartův Únos ze serailu a v benátském Teatro La Fenice další Mozartovu operu Lucio Silla v režii Jürgena Flimma, s níž hostoval v roce 2006 na salcburském festivalu. Mezi jeho další produkce patřila Beethovenova opera Fidelio v Teatro San Carlo v Neapoli a Mozartova Figarova svatba v Janově. V salcburském 27
Grosses Festspielhaus provedl v roce 2004 se Slovenskou filharmonií také Dvořákovu kantátu Stabat Mater. V České republice účinkoval např. na festivalech Pražské jaro a Smetanova Litomyšl. V zahraničí hostuje u orchestrů Tonhalle Orchester Zürich, London Philharmonic Orchestra, Staatsorchester Stuttgart, Oslo Philharmonic Orchestra, Staatskapelle Dresden, Staatskapelle Weimar, Royal Stockholm Philharmonic, Orchestre National de Lille, Orchestre National de Montpellier, NHK Symphony Orchestra Tokyo, Accademia Santa Cecilia Roma,Orchestra Della Scala a dalších. Na domácí půdě spolupracuje s Pražskou komorní filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a Státní filharmonií Brno.7 Mezi své největší úspěchy Netopil nepočítá žádnou z jeho oddirigovaných skladeb. Existují skladby těžší i lehčí, ale pak do kompozice pronikne a tím roste i jistota při práci s orchestrem. Za největší úspěch Netopil považuje, když pracuje v nějakém divadle a vidí, že jeho práce měla kladnou odezvu a divadlo ho pozve k další spolupráci.
5.2 Práce dirigenta Dirigentovi dá nejvíce práce samotné nastudování partitury. Je prospěšné, aby dirigent ovládal nějaký hudební nástroj, i když třeba ne na virtuózní úrovni. Rozhodně by se měl blíže seznámit s možnostmi jednotlivých nástrojů orchestru. Snad nic nedokáže narušit spolupráci s orchestrem tak spolehlivě, jako nereálné požadavky dirigenta. Pokud studovanou skladbu nezná, používá při studiu partitury i nahrávky. Tyto nahrávky pomáhají spíše k utvoření určitého obrazu, ale samotná realizace záleží na autorovi. Další důležitou roli hraje i orchestr. Pokud dirigent orchestr zná, ví, co od něj může čekat. Nejintenzivnější příprava trvá 14 dnů až měsíc. Práce se samotným orchestrem trvá 3 – 4 dny. Většinou se cvičí 3 až 4 hodiny denně. Nastudování partitury je ovlivněno náročností a rozsahem partitury. Zřetelný rozdíl v náročnosti přípravy je např. při studovaní Mozartovy a Brucknerovy symfonie. Jde o dva zcela odlišné světy. Každý dirigent si do své partitury zapisuje veškeré poznámky. Když určitou skladbu diriguje s jiným orchestrem, tyto poznámky mu pomáhají. Vidí-li, že se na určitém místě vyskytly problémy, na tuto část se více zaměří. Občas se stává, že instrumentalisté nesdílí stejný názor s dirigentem. Je tedy úlohou dirigenta přesvědčit hráče o svém záměru. 7
www.tomasnetopil.cz
28
Nejlépe se Netopilovi spolupracuje s italskými a německými orchestry. Velmi dobře se mu spolupracuje zejména se Staatskapelle Dresden, kde dirigoval Figarovu svatbu od W. A. Mozarta. Spolupráce s tímto orchestrem byla pro Netopila příjemná po stránce hudební, ale zejména z hlediska mezilidské komunikace. Tomáš Netopil nejraději diriguje českou romantickou hudbu autorů, jako je Dvořák, Janáček a nechybí ani Martinů, který sice k romantikům nepatří, ale přesto patří k jeho oblíbencům. Rád také diriguje klasickou německou hudbu, jako jsou skladby Mozartovy nebo Brahmsovy. V současné době se věnuje operní i symfonické tvorbě. Práce je to podobná, i když rozdílná v některých aspektech přístupu. Při opeře musí dirigent spolupracovat jak s orchestrem tak se zpěváky. Díky hře na housle poznal moravský folklór, který se mu dodnes libí. Rád si poslechne i dobrý jazz, rock nebo funky soul styl. Poslech hudby a sport je pro Tomáše Netopila jakousi relaxací. Díky sportu se udržuje v dobré fyzické kondici. Při návštěvě koncertu se neubrání často své profesionální deformaci a většinou vnímá dirigenta a jeho výkon víc, jak samotnou hudbu. Někdy tak získává i nové poznatky, které by mohl použít při své profesionální práci. Jindy si povšimne odlišného pojetí dirigentova vyjádření.
5.3 Hudební skladatelé jako vzor pro Tomáše Netopila Mezi vzory Tomáše Netopila patří Leonard Bernstein, který byl vzorem asi pro všechny studenty dirigování na AMU v době Netopilových studií. Po stránce citové, jak sám tvrdí Netopil, ho ovlivnil kroměřížský rodák Václav Talich, snad už díky tomu, že se narodil v Kroměříži, ale především jeho celoživotní pílí a nádherným vztahem k hudbě. Mezi Netopolovi oblíbené skladatele patří už od dětství W. A. Mozart. Dalšími oblíbenými skladateli jsou Johannes Brahms, Dimitrij Šostakovič a Claudio Monteverdi. A samozřejmě že nechybí ani čeští skladatelé jako je Leoš Janáček, Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů nebo Josef Suk. Díla těchto skladatelů jsou pro Netopila jakýmsi základem jeho dramaturgických plánů pro koncertování v zahraničí, kde rád propaguje českou hudbu. Při rozhovoru pro regionální časopis na otázku, zda-li existuje i pro zkušeného dirigenta skladba, která je pro něj tvrdým oříškem, odpověděl: „Samozřejmě. Například Rachmaninův klavírní koncert, kde dirigent tvoří určitý most mezi jasnou osobní 29
představou sólisty a svou vlastní a v konečné fázi spojení s celým orchestrem. Stravinského Svěcení jara pro bohatou rytmickou a pulsující charakteristiku celého díla a vysokou náročností obou aspektů a nakonec Mozartovy či Mahlerovy skladby, kde by dirigent měl dosáhnout čistoty hudebních stylů i charakteru skladatele.“ 8
5.4 Plány Tomáše Netopila Tomáš Netopil patří k dirigentům, kteří díky svým nesporným kvalitám a renomé, které si vydobyli, mohou působit na „volné noze.“ Agentura, která ho zastupuje, mu zprostředkovává práci. V současné době vydal s Pražským symfonickým orchestrem novou desku. Stěžejní skladbou alba je Symfonie E dur od Josefa Suka. Symfonii E dur si vybral proto, že ji považuje za vynikající a přitom často opomíjené dílo vrcholného českého romantismu. Toto album je doplněno dvěma koncertními předehrami Antonína Dvořáka a to V přírodě a Karneval. Dramaturgie nahrávky je zřejmě inspirovaná skutečností, že mezi Sukem a Dvořákem existovalo obrovské pouto díky vztahu učitel a žák a později i pouto rodinné. CD vydalo nakladatelství Supraphon. Tomáš Netopil uvažuje o tom, že příští rok vydá další CD, ale tyto plány nejsou dosud smluvně ošetřeny. V květnu letošního roku ho čeká uvedení Mozartovy Figarovy svatby v Drážďanské Semperoper ve spolupráci s orchestrem Staatskapelle Dresden. 28. června 2008 bude dirigovat v Bayerische Staatsoper ve spolupráci s Bayerische Staatsorchester Doktora Fausta. V současné době připravuje repertoár pro rok 2010 – 2011.
8
Kroměřížský zpravodaj : kulturně-společenský měsíčník ; [3. ročník]. Kroměříž : Město Kroměříž, 2006, str. 21
30
6. Závěr Kroměříž má bohatou a pestrou historii. Velký význam pro Kroměříž měl olomoucký biskup Karel II. Lichtenštejn. Za působení Karla II. dosáhla biskupská zámecká kapela v Kroměříži proslulosti kvalitou hudebníků. Mezi první hudebníky působící v této kapele patří Jakub Hadl (Gallus). Dalšími významnými představiteli jsou například Heinrich Ignaz Franz Biber nebo samotný Pavel Josef Vejvanovský. Pavel Josef Vejvanovský je čelní představitel středního období baroka. Jedná se o prvního významného českého orchestrálního skladatele. Po odchodu Bibera do Salzburgu se Vejvanovský stal vedoucím kroměřížské kapely a tuto funkci zastával až do své smrti. Vejvanovský se řadí i mezi vynikající trumpetisty. Dostal titul polní trubač a sám se tak podepisoval i na svých dílech. Napsal přes 130 skladeb, ale i přes odborné studie se někdy polemizuje nad autorstvím. Vejvanovský vlastnil rozsáhlou sbírku hudební literatury, kterou si pro svou potřebu opisoval. V současné době je celé dílo Pavla Josefa Vejvanovského uchováno v kroměřížském archivu. Protože se jedná o velmi významnou hudební osobnost Kroměříže, byla po něm pojmenovaná i kroměřížská konzervatoř. Významnou roli měl i pěvecko-hudební spolek Moravan, který byl založen roku 1863. Navazoval na tradice hudby, která se v Kroměříži pěstovala již od 17. století. Mezi jeho členy patří i Emil Axman. Emil Axman byl hudebním skladatelem žijícím v Kroměříži a později v Praze. Tento skladatel byl inspirován, stejně jako Vítězslav Novák, moravským folklorem. Axman je skladatel první poloviny 20. století. Psal především skladby vokální, ale i instrumentální. Studoval hru na housle, ale později se mu hra na housle znechutila a housle odložil. Přešel tedy ke hře na klavír, kterou se učil v Kroměříži. Jeho tvorba je ovlivněna první světovou válkou, kde v písních už nesměl chybět stesk, zrada, strach atd. Axmanova tvorba nebyla ovlivněna pouze první světovou válkou ale i významnými hudebními osobnostmi jako byl například Zdeněk Nejedlý, Otakar Ostčil a zejména Vítězslav Novák. Období komunismu patří Karlu Krylovi. Karel Kryl je významným představitelem českého protestsongu. Kryl je skladatel písní a básní. Písně si sám psal, zpíval a doprovázel na kytaru. V roce 1969 byl nucen emigrovat do Německa. Jedná se o člověka, který po své smrti získal řadu cen a ocenění. Byl přijat do Síně slávy. V jeho písních se objevuje jak radost, láska a něha, tak i hořkost, nesouhlas, zrada. Je autorem více jak 100 písní a napsal i zpěvníky. Poslední zmíněnou hudební osobností je žijící, mladý, nadaný a uznávaný dirigent Tomáš Netopil. Své první vystoupení v roli dirigenta absolvoval ve svých šestnácti letech. 31
Ve třetím ročníku na kroměřížské konzervatoři oslovil M. A. Machka, tehdejšího dirigenta Filharmonie B. Martinů ve Zlíně, zda by se mu nevěnoval. Netopil byl přijat na pražskou AMU, kde studoval dirigování pod vedením těch nejlepších dirigentů, jako je Bělohlávek nebo Vajnar. Svůj první úspěch zaznamenal v Aspenu roku 2002, kde bylo přihlášeno 173 mladých dirigentů. V Aspenu trávil ještě tři další sezóny. Nedávno vydal CD s Pražským symfonickým orchestrem. Na CD se nachází Symfonie E dur od Josefa Suka a dvě předehry Antonína Dvořáka V přírodě a Karneval. V současné době se věnuje přípravám na sezónu 2010 – 2011. Hudební život v Kroměříži měl vždy dobrou pověst. Střediskem kultury bylo městské Nadsklepí, kde se konaly různé koncerty a vystoupení. Vystupovali zde zahraniční herci, spisovatelé, hudebníci nebo divadelní sbory. V současné době slouží Nadsklepí jako kino. Hudební koncerty se pořádají ve Sněmovním sále kroměřížského zámku. Doufejme, že se situace do budoucna změní a že kroměřížskou konzervatoř absolvují další významné hudební osobnosti jako byl například Talich nebo je dnešní Netopil.
32
7. Použitá literatura PALA, František, Emil Axman – život a dílo, Praha : Československý spisovatel 1966, 390 s. SEHNEL, Jiří, Pavel Vejvanovský a biskupská kapela v Kroměříži, Městský úřad 1993, 112 s., ISBN 80 – 900031-2-5 SMOLKA, Jaroslav a kol., Dějiny hudby, Brno: TOGGA 2001, 657 s., ISBN 80 – 902912 –0–1 ČERNUŠÁK Gracian, Dějiny evropské hudby, Praha: PANTON 1974, 527 s. MATZNER, POLEDŇÁK, WASSERBERGER a kol., Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby. Část jemnná – světová scéna, Praha: SUPRAPHON 1986, 558 s., ISBN 80 – 7058 – 210 – 3 KRYL, Karel, Karel Kryl, Praha: PANTON 1990, 28 s., ISBN 80 – 7089 – 109 KROMĚŘÍŽ na fotografiích Františka Zahradníčka, fot. František Zahradníček; text Antonín Lukáš. Kroměříž: AGGRA 1997, 55 s. Kroměřížský zpravodaj : kulturně-společenský měsíčník ; [3. ročník]. Kroměříž : Město Kroměříž 2006, ČERMÁK, Miloš, Půlkacíř, Praha: ACADEMIA 1994, 165 s., ISBN 80 – 200 – 0187 - 5 Miroslav Kovařík [online]. [citace 2008-04-15]. Dostupné z: http://medaile-uh.blog.cz/0709/miroslav-kovarik-realizacni-tym-1988-2007 Tomáš Netopil – Životopis [online]. [citace 2008-03-15]. Dostupné z: http://www.tomasnetopil.com/zivotopis.html Pavel Josef Vejvanovský – Život a dílo [online]. [citace 2008-02-24]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Josef_Vejvanovsk%C3%BD Historie Kroměříže [online]. [citace 2008-12-02] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Krom%C4%9B%C5%99%C3%AD%C5%BE Emil Axman – databáze skladeb [online]. [citace 2008-10-14] Dostupné z: http://www.musicbase.cz/index.php?page=zpracuj_vyhledavani_skladeb Karel Kryl – Diskografie [online]. [citace 2008-12-02]. Dostupné z: http://www.karelkryl.cz/kryl/kryl-cz/index_czech.html Jakub Handl Gallus – dílo [online]. [citace 2008-03-11]. Dostupné z: http://cyril.psalterium.cz/?a=3&o=2345
33
8. Seznam příloh Příloha č. 1: Významné skladby P. J. Vejvanovského Příloha č. 2: Nahrávky děl P. J. Vejvanovského Příloha č. 3: Rukopis P. J. Vejvanovského Příloha č. 4: Skladby Emila Axmana podle hudebních kategorií Příloha č. 5: Abecední seznam písní Karla Kryla Příloha č.6: CD Karla Kryla Příloha č. 7: Zpěvníky Karla Kryla Příloha č. 8: Fotografie Karla Kryla Příloha č. 9: Píseň Karla Kryla – Bratříčku, zavírej vrátka Příloha č.10: Fotografie Tomáše Netopila Příloha č.11: CD Pražského symfonického orchestru pod vedením dirigenta Tomáše Netopila
34
9. Přílohy Příloha č. 1: Významné skladby P. J. Vejvanovského Missa brevis, 1664 Sonata a 4 Be mollis, 1665 Sonata Vespertina pro 2 trubky, 2 housle, altovou violu, violoncello, kontrabas a varhany Sonata à 10, 1665. Sonata laetitiae pro 2 housle a 3 violy; 1666 Sonata Sancti Mauritii: pro 2 trubky, 2 housle, 3 violy, 3 trombony, varhany, 1666 Sonata a 7; 1666 Sonata sancti Petri et Pauli, 1667 Sonata Ittalica à 12, 1668 Balletti pro tabula pro trubku, hoboj a varhany; 1670 Missa fidelitatis; 1670 Litaniae lauretanae, 1674 Salve Regina, 1678 Missa martialis, 1682 Congregati sunt inimici nostri, 1684 Missa misericordiae, 1689 Dixit dominus - žalm 110; 1692 Confitebor - žalm 111; 1692 Beatus vir - žalm 112; 1692 Laudate pueri - žalm 113; 1692 Sonata a 5 Do maggiore pro trombon, smyčce a basso continuo Laudate dominum - žalm 117; 1692 Magnificat (Canticum BVM); 1692 Sonata Tribus Quadrantibus' Sonata Venatoria in D Composizioni per orchestra I Composizioni per orchestra II Composizioni per orchestra III 9
Příloha č. 2: Nahrávky děl P. J. Vejvanovského -
-
-
9
Complete set of orchestral pieces 1. Serenate e sonate per orchestra 2. Compositions for Orchestra I 3. Compositions for Orchestra II 4. Compositions for Orchestra III Czech Music For Trumpet – Sonata a 8 Sancti Petri et Pauli Do maggiore per tromba, tre trombone, archi e basso continuo, Sonata a 4 for trumpet, strings and continuo, Sonata a 5 Do maggiore per tromba, archi e basso continuo (1992) Christmas Brass Music (1998) Harmonia Romana, 1. Sonata (Adagio, Allegro, Presto) Serenada Baletti a 5 (Alla Breve, Allemanda, Courante, Sarabanda, Gigue) Czech Baroque Music (1998)
www. Wikipedia. cz
35
-
-
Serenada Sonata vespertina Regina coeli I/II Vesperae Sancti Venceslai (Svatováclavské nešpory) 2002 Vejvanovský / Ritter./.Biber - Serenada, Regina coeli, Congregati sunt imici nostri, Sonata tribus quadrantibus, Sonata vespertina, Offertur, Sonata sancti Petri et Pauli, Salve regina, Balletti per il carnuale (1996) Pavel Josef Vejvanovský: Sonáty a serenády, Pražský komorní orchestr, řídí Libor Pešek (1986) Pavel Josef Vejvanovský: Trumpet a Organ, Suite in C major (1993)10
Příloha č. 3: Rukopis P. J. Vejvanovského
11
Příloha č. 4: Skladby Emila Axmana podle hudebních kategorií Skladby sborové Kantáty s doprovodem velkého orchestru: Moje matka, Balada o očích topičových, Ilonka Beniačova, Sobotecký hřbitov, Stabat Mater 1) Církevní skladby pro smíšený sbor s doprovodem: Ecce sacerdos magnus, Dvě Gradualia in festo ascensionis Domini, Gradualia a Offertoria na neděle a svátky po velikonocích 2) Smíšené sbory bez doprovodu: Nenarozenému, Vánoce chudých, Slováckým žánrem, Otče náš 3) Úprava lidových písní pro smíšený sbor bez doprovodu: Červená růžičko…(4 slezské lidové písně)
10 11
www.wikipedia.cz www.konzkm.cz
36
4) Ženské sbory bez doprovodu: Oblačný pták, Osamělá, Opuštěná, Píseň, Pochod, Ach, kdo zapomíná, Kozácká ukolébavka 5) Skladby pro dva ženské hlasy s doprovodem: Moravské dvojzpěvy (7 skladeb pro 2 hlasy s klavírem) 6) Úpravy pro dva ženské hlasy s doprovodem: Moravské koledy (3 úpravy pro soprán a alt s doprovodem varhan) 7) Mužské sbory bez doprovodu: Dva mužské sbory na slova lidové poesie moravské, Oči černé, Tři mužské sbory, Rodnou mluvou, Z vojny, Měsíčné noci, Hlas Země, Nokturno, Pozdrav vlasti, Májová noc, Na paměť padlým, Mamince na hrob, Noc, Nešťastný Jano, Otci, Kdybych byl pastevcem koní, Věčný voják, Prosinec, Tři baladické zpěvy, Ondráš, Sedm vojenských pochodových písní, Zem pod horami, 8) Úpravy lidových písní pro mužský sbor bez doprovodu: Keď já smutný půjdem. Bohatá, Tři slovácké písně, Šest lidových písní Skladby pro sólový zpěv 1) Sólové písně s doprovodem: Písně pro střední hlas s doprovodem klavíru, Písně v lidovém tónu, Dvě písně pro střední hlas a klavír, Vzpomínání (cyklus písní s orchestrem), Duha (pět písní s orchestrem), Žalmy (čtyři zpěvy pro střední hlas a klavír), Noc (cyklus čtyř písní pro tenor a smyčcový kvartet), Noc (čtyři milostné písně), Jarní, U plamene (pět písní), Vánoční zpěv, Podzimní koupel, Píseň o domovu, Kytička z Moravy 2) Úpravy lidových písní pro sólový hlas s doprovodem: Slovácká píseň, Dvě slovácké písně, Ja, keď sa Janoško na vojnu bral, Deset slovenských písní, Tatíčků starý náš, Doina, Dvě lidové písně z východního Slovenska, Věnec písní z moravského Slovácka, Kytice písní českých, Ruské národní písně, Jedenáct písní jihomoravských, Věnec písní z Moravského Slovácka 3) Církevní skladby pro jeden hlas s doprovodem varhan: Tři motteta Skladby melodramatické 1) Melodram s klavírem: Jen jedenkrát Skladby orchestrální 1) Pro velký orchestr: Smutky a naděje (symfonická báseň), Jasno (symfonická báseň), Symfonieta, Suita, Variační suita, Symfonická ouvertura, Šest symfonií, Koncert pro housle, Koncert pro klavír, Koncert pro violoncello, Dvojkoncert pro housle a violoncello 2) Pro malý orchestr: Suita z Beskyd, V létě (suita), Serenáda, Dvě skladby pro menši orchestr, Fantazie (na lidovou píseň moravskou Co to máš, děvečko), Moravské tance I, II (skladby taneční), Hanka – Polka, Jiří – Pochod, Tři koncertní valčíky, Morava zpívá (devět drobných skladeb) Skladby komorní 1) Pro dva nástroje: Sonáta pro housle a klavír, Dvě skladby pro housle a klavír, Ukolébavka pro housle a klavír, Tři veselé skladby pro housle a klavír, Padlým hrdinům, Serenáda pro housle a klavír, Sonáta pro violoncello a klavír, Scherzo pro violoncello a klavír, Variace na lidovou píseň Na tichém Dunaju, Duma lesa pro violoncello a klavír, Balada pro violoncello a klavír
37
2) Pro tři nástroje: Trio pro housle, violoncello a klavír, Tři skladby pro dvoje housle a klavír 3) Pro čtyři nástroje: 4 smyčcové koncerty, Suita pro smyčcový kvartet, Variační fantazie 4) Pro pět nástrojů: Kvintet pro dechové nástroje 5) Pro šest nástrojů: Vzpomínání (sextet lesních rohů) 6) Pro devět nástrojů: Divertimento pro devět nástrojů, Tři moravské tance pro flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh, fagot, housle, violu, violoncello, kontrabas Skladby pro sólový klavír Nálady (4 skladby pro klavír), Skizzy, Dvě klavírní skladby na dvě ruce op. 6., Nálada melancholická, I. Sonáta pro klavír – Appassionata, Sonatina charakteristická pro klavír, II. Sonáta pro klavír – Památce velikého člověka, III. sonáta pro klavír, Morava zpívá (drobné klavírní skladby), Koleda, Sedm klavírních skladeb, Pět klavírních skladeb Smuteční hudba, znělky Smuteční hudba pro Palackého universitu v Olomouci, Znělka Benešova státního reálného gymnázia v Kroměříži Úpravy starých skladeb Jora a Manda, hanácká opereta z roku 1783
Příloha č. 5: Abecední seznam písní Karla Kryla
Anděl (1965) Atlantis (1992) Azbuk (1972) Babylon (1991) Bakterie (1976) Balada Manoně (1967) Bílá hora (1969) Bivoj (1978)
Blanche (1965) Blátivá stráň (1965) Bludný Holanďan (1970) Braniboři v Čechách (Géro) (1989) Bratříčku, zavírej vrátka (1968) Bridge (1975)
Buffalo Bill (1963/1964) Co řeknou? (1969) (Co řeknou ti pani) Číslo na zápěstí (1975) Dachau blues (1970) Darwin? (1976) Das Zwiegespräch (1980) (Stummheit) Dědicům Palachovým (1970) Děkuji (1974) Der Schimmel (Šiml) (1977) Deštivý den (1962) Die Innerdeutsche Frage (1980) 38
Dívčí válka (1978) Dívka havířka (1972) Divný kníže (1969) Dneska už se smí (1967) Dopisy (1985) Důchodce (1968) Dvacet (1988)
Elegie (1978) Ellena (1965) Fešák (1988) Geny (1976) Gloria (1973) Gulášová polífka (1969) Habet (1969) Hanina (1965)
Hannibal (1962) Hlas (1971) Hle, jak se perou (1969) Holáryjó (1992) Idyla (1991) Ignác (1985) Irena (1986) Jaro desáté (1978) Jedůfka (1978) Jeřabiny (1967) Jidáš (1974) Jupí, jupí (1970) Kain IX. (1970) Karavana mraků (1973) Kateřina (1962) Kostelní věž (1962) Král a klaun (1967) Kyselý sníh (1984) Lásko! (1970) Ledvinové kamínky (1982) Lektorská (1978) Lilie (1974) Limericky (1989) Romeo a Julie (1968) Ruka je most (1969) Salome (1965) Sametové jaro (1990) Smečka (1991) Spásonosný song (1965) Srdce a kříž (1966) Stín topolů (1962) Strejček Strach a teta Obava (1981) Střepy (1961) Svíčky (1967) Synonymická (1977) Tak jenom pojistit (1969) Tak vás tu máme (Bratři) (1968)
Marat ve vaně (1968) Martina (1985) Maškary (1970) Monika (1967) Monology (1990)
Morituri (1967)
te
salutant
Na jednu notečku (1986) Nechej ho spát (1963/1964) Nehažte kamení (1965) Nevidomá dívka (1965) Noviny (1987) Novoroční (1971) (Poloprázdná flaška) Ocelárna (1982) Od Čadce k Dunaju (1991) Omezená suverenita (1978) (Morytát) Ostrov pokladů (1992) Tekuté písky (1987) Tisící rok míru (1972) Tragédie s agentem (1966) Tráva (1963/1964) Vánoční (1970) Varhany v Olivě (1971) (Ve jménu humanity!) Vasil (1978) Veličenstvo Kat (1967) Vůně (Kde domov je náš?) (1983) Z ohlasů písní ruských (1975) Za vozem (1991) Září (1988) Zapření Petrovo (1974)
39
Pasážová revolta (1968) Pieta (1965) Píseň Neznámého vojína (1967) Píseň o žrádle (1975) Píseň pro Blbouna Nejapnýho (1968) Píseň pro Zuzanu (1967) Písničkářský bacil (Bacil) (1989) Pitomý chanson (1965) Platýs (1984) Plaváček (1977) Pochod Gustapa (1969) Pochyby (1974) Podběly (Běla), (1974) Podivná ruleta (1968) Potkal jsem svou tchyni (1960) Přeludium (1965) Provizorní balada (1968) Prsten s kamejí (1962) Pták Noh (1970) Pušky a děla (1967) Rakovina (1969) Ukolébavka (1989) Zítra snad z oblaků (1970) Zkouška dospělosti (1985) Znamení doby (1968) Zpívání pro Miss Žalm 120. (1984) Žalm 71. (1971) 31. Kolej (1971
Příloha č.6: CD Karla Kryla
Bratříčku, zavírej vrátka (1969) Rakovina (1969) Maškary (1970) Bratříčku, zavírej vrátka (exil) 1971 Carmina resurrectionis (1974) Dívka havířka / Azbuk (1978) Karavana mraků (1979) Plaváček (1983) Ocelárna (1984) Omezená suverenita / Jedůfka (1986) Karel Kryl in Boston´88 (1988) Tekuté písky (1990) Dopisy (1988) Dvě půle lunety / aneb Rebelant o lásce (1992) Monology (1992) To nejlepší (1993) Děkuji (1995) Jedůfky (1996) To nejlepší 2 (1998) Šuplíky / Mé nejmilejší písně Karel Kryl – LIVE! (2006) Karel Kryl – Miláčku (2007)
40
Příloha č. 7: Zpěvníky Karla Kryla
Hraje a zpívá Karel Kryl Piosenki Karla Kryla Piosenki Karel Kryl Rakovina Tekuté písky a carmina resurrectionis Bratříčku, zavírej vrátka, Rakovina, 7 básniček na zrcadlo Monology Písně Karla Kryla od A do Ž
Příloha č. 8: Fotografie Karla Kryla
41
Příloha č. 9: Píseň Karla Kryla – Bratříčku, zavírej vrátka
42
Příloha č.10: Fotografie Tomáše Netopila
43
Příloha č.11: CD Pražského symfonického orchestru pod vedením dirigenta Tomáše Netopila
44
