Masarykova univerzita. Hudební život ve Zlíně po roce 1918

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Hudební věda

Petra Soldatová

Hudební život ve Zlíně po roce 1918 Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Petr Macek, Ph.D. Brno 2014

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………

2

Chtěla bych poděkovat všem, kteří mi při psaní této práce pomohli. Velké poděkování patří vedoucímu mé bakalářské diplomové práce PhDr. Petru Mackovi, Ph.D. za jeho odborné vedení, vstřícné jednání a konzultace, které mi průběžně poskytoval. Dále bych chtěla poděkovat předsedkyni sboru Dvořák PhDr. Anně Štroblíkové a místopředsedovi Stanislavu Míčovi za poskytnutí rozhovoru.

3

OBSAH 1.

ÚVOD ................................................................................................................................. 5

2.

HISTORIE MĚSTA ZLÍNA ............................................................................................ 7

3.

KULTURNÍ ŽIVOT MĚSTA ZLÍNA V MINULOSTI .............................................. 11

4.

HUDEBNÍ ŽIVOT VE ZLÍNĚ PO ROCE 1918 .......................................................... 14 4.1

SMÍŠENÝ PĚVECKÝ SBOR DVOŘÁK, ZLÍN...................................................... 16

4.2

VELKÝ DECHOVÝ ORCHESTR MĚSTA ZLÍNA ................................................ 24

4.3

ZÁKLADNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLA ZLÍN ............................................................... 30

4.3.1

Vznik a vývoj Městské hudební školy Dvořák .................................................. 30

4.3.2

Základní hudební škola Gottwaldov .................................................................. 33

4.3.3

Lidová škola umění v Gottwaldově ................................................................... 34

4.3.4

Základní umělecká škola Zlín ............................................................................ 37

4.4

FILHARMONIE BOHUSLAVA MARTINŮ .......................................................... 41

4.4.1

Symfonický orchestr národního podniku Baťa .................................................. 41

4.4.2

Filharmonie pracujících...................................................................................... 42

4.4.3

Symfonický orchestr kraje Gottwaldovského .................................................... 43

4.4.4

Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského........................................... 44

4.4.5

Filharmonie pracujících – Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského 45

4.4.6

Státní symfonický orchestr Gottwaldov (FP) ..................................................... 47

4.4.7

Filharmonie Bohuslava Martinů......................................................................... 50

4.5

KULTURNÍ ŽIVOT MĚSTA ZLÍNA V SOUČASNOSTI ...................................... 55

5.

ZÁVĚR............................................................................................................................. 58

6.

RESUMÉ ......................................................................................................................... 61

7.

SUMMARY ..................................................................................................................... 61

8.

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY .................................................................... 62

9.

PŘÍLOHY ........................................................................................................................ 66

4

1. ÚVOD Město Zlín si většina lidí spojí se jménem Tomáše Bati a obuvnickým průmyslem. Baťa díky svému podnikatelskému talentu dokázal svou továrnu a následně i samotné město přebudovat do nečekané velikosti. Přestože má Zlín roli průmyslového a podnikatelského centra jihovýchodní Moravy, působí zde i několik kulturních institucí. Ve své bakalářské práci jsem chtěla ukázat právě kulturní tvář tohoto města zmapováním jeho nejvýznamnějších hudebních těles a institucí. Má pozornost se zaměřila na Filharmonii Bohuslava Martinů, Velký dechový orchestr města Zlína, Smíšený pěvecký sbor Dvořák, Zlín a Základní uměleckou školu Zlín. Pro svou práci jsem zvolila časové období od vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 po současnost. Záměrem bylo přiblížit hudební dění ve městě se zaměřením na ta hudební tělesa, která ve své činnosti působí dodnes. Město Zlín má velmi bohatou historii sahající až do 13. století. V úvodních kapitolách své práce jsem se proto rozhodla shrnout dějiny města a přiblížit kulturní život v minulosti. O historii města pojednává práce Zdeňka Pokludy Sedm století zlínských dějin. Kniha podává ucelený přehled od vzniku města až po současnost, respektive do roku 2006, kdy byla vydaná. Pro doplnění informací jsem použila sborník Duchovní kultura zlínské oblasti od Richarda Kazdy, knihu 550 let města Zlína od Karla Stloukala a knihu Zlínsko od Vladimíra Nekudy, kde jsou uvedeny významné zlínské osobnosti. V kapitole o kulturním životě města Zlína v minulosti jsem se nejvíce opírala o knihu Oty Frice Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě. Přestože je styl této knihy poznamenán dobou jejího vzniku, je zdrojem důležitých informací. Mapuje vývoj hudebního života od doby předbělohorské do roku 1963. Autor zde mimo jiné popisuje vznik jednotlivých hudebních institucí ve Zlíně. Vznik a vývoj jednotlivých hudebních těles jsem zpracovala s použitím primárních pramenů – kroniky a dobových kulturních zpravodajů. Tyto materiály jsou uloženy ve Státním okresním archivu Zlín nebo v archivech jednotlivých institucí. K doplnění chybějících informací mi pomohly almanachy a výroční ročenky. Také ve Slovníku české hudební kultury najdeme pod heslem Zlín základní informace o těchto institucích. Činnost pěveckého sboru Dvořák byla zaznamenaná v několika kronikách. Bohužel se dochovala jen jediná, ostatní byly při stěhování sboru do nových prostor ztraceny. Proto mi poskytla rozhovor předsedkyně sboru Anna Štroblíková a místopředseda Stanislav Míča. Jejich informace jsem rozšířila díky dvěma pracím, které se podrobně činností sboru zabývají. 5

První z nich, bakalářská práce Radima Bačuvčíka Pěvecký sbor Dvořák ve Zlíně z roku 2000, podrobně popisuje historii tohoto sboru, nechybí ani seznam všech veřejných vystoupení. Druhá, zpracovaná ve stejném duchu, je absolventská práce od Denisy Míčové Historie a současnost Smíšeného pěveckého sboru Dvořák z roku 2005. Velký dechový orchestr je druhým nejstarším tělesem ve Zlíně. Kromě jedné kroniky nebyla o tomto orchestru napsána žádná práce. Počátky tohoto tělesa jsou popsány v již zmíněné knize Oty Frice a v článku od Zdeňka Pokludy v Magazínu Zlín. Pár základních informací se můžeme dočíst také v publikaci, kterou sepsali členové orchestru. V dnešní době ve Zlíně působí celkem 5 základních uměleckých škol. Ve své práci jsem zmínila jen jednu, Základní uměleckou školu Zlín, která z nich má nejdelší tradici. Pramenná základna k dějinám této školy je na velmi dobré úrovni od dob jejího vzniku až po současnost. Ve své práci jsem nemohla opomenout nejvýznamnější hudební těleso ve Zlíně, kterým bezesporu je Filharmonie Bohuslava Martinů. V Československém slovníku osob a institucí nalezneme pod heslem Filharmonie pracujících základní informace o vzniku a vývoji tohoto tělesa během jeho prvních patnáct let. Primárních materiálů k tomuto orchestru je mnoho, jeho historie je zaznamenaná ve více než třiceti kronikách a několika ročenkách. Kroniky z prvních téměř třiceti let vedl Jan Mikšík, který v nich pečlivě zaznamenal vývoj orchestru. Poté už se kronikáři obměňují častěji. Poslední kroniky jsou již sestaveny jen z novinových výstřižků. Mým cílem je přehledné zpracování hudebního vývoje zmíněných institucí s poukázáním na jejich vzájemnou souvislost a propojenost.

6

2. HISTORIE MĚSTA ZLÍNA Východomoravské město Zlín se rozprostírá v údolí řeky Dřevnice na rozhraní Hostýnských a Vizovických vrchů. Je centrem Zlínského kraje a má téměř 76 tisíc obyvatel. Podle poznatků o nejstarším osídlení podřevnického údolí lze usuzovat, že Zlín mohl existovat už před polovinou 13. století. Spolu s přilehlým územím byl roku 1261 majetkem Viléma z Hustopečí,1 který ho dostal za věrné služby od Přemysla Otakara II. První psaná zpráva uvádí, že roku 1322 vnuci Viléma z Hustopečí, bratři Fricek a Vilém z Egerberka prodali královně vdově Elišce Rejčce2 městečko Zlín. V roce 1349 se stal novým majitelem šlechtic Herbort.3 Jeho synové roku 1358 prodali Zlín za výplatu dluhů v ceně 850 kop grošů bratrům Albrechtovi4 a Zdeňkovi ze Šternberka. Tím se stal Zlín majetkem předního moravského panského rodu Šternberků, v jejichž rukou zůstal asi osmdesát let.5 Doba Šternberků přinesla Zlínu ekonomický vzestup a hospodářský rozvoj. 1. listopadu 1397 byl Zlín povýšen na město. V dějinách Zlína znamenalo nabytí městských práv novou epochu. Vedle pánů, kteří do té doby téměř výhradně určovali vývoj v kraji, vstoupil nyní do popředí nový činitel, měšťanstvo. Tehdy patrně došlo k vybudování nového náměstí i kostela, nastal zvýšený ruch živnostenský i obchodní a tehdy dostal Zlín také svůj městský znak.6 Než se však tyto výhody městských práv mohly plně rozvinout, zasáhla do vývoje Zlína husitská válka. Kolem roku 1427 byl Zlín husity vypálen.7 Po skončení husitské války se Šternberkové dostali do finančního úpadku, a proto roku 1437 prodali Zlín svému válečnému spolubojovníkovi Petrovi Romanovi z Vítovic.8 Jeho vláda na zlínském panství trvala bezmála čtyřicet let. Po jeho smrti roku 1472 se Zlín stal majetkem uherského krále Matyáše Korvína, jenž byl tehdy pánem Moravy. Král Matyáš zaútočil proti českému králi Jiřímu z Poděbrad a kruté boje zasáhly i jihovýchodní Moravu. Zřejmě jako odměnu za válečné služby daroval král Matyáš okolo roku 1478 zlínské panství jednomu ze 1

Vilém z Hustopečí byl prvním šlechticem na území zlínského panství. Pocházel ze severozápadních Čech z rodu vladyků z Chýš. Zemřel někdy po roce 1271. 2 Eliška Rejčka – polská princezna narozená roku 1288. Manželka českého krále Václava II. a poté Rudolfa Habsburského. 3 POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: ESPRINT Zlín s. r. o. a Nadace Tomáše Bati, 2006, s. 5–9. 4 Albrecht ze Šternberka byl biskupem ve Zvěříně a Litomyšli a arcibiskupem v Magdeburku. 5 STLOUKAL, Karel. 550 let města Zlína. Zlín: Místní osvětová rada ve Zlíně, 1947, s. 21. 6 Městský znak – na modrém štítě stojí na zeleném trávníku zlatá roubená věž s otevřenými vraty, se dvěma okny v dolním a čtyřmi v horním patře a s valbovou, šikmo mřížovanou střechou s prolomeným hřebenem, takže vrcholí dvěma hroty s křížky. Nad střechou je rovněž osmicípá hvězda šternberská. 7 KAZDA, Richard. Duchovní kultura zlínské oblasti. [ Sborník ]. Zlín: Krajské ústředí osvětových sborů, 1940, s. 20–21. 8 Petr Roman z Vítovic (rytíř), v době husitských válek byl hejtmanem v Uherském Hradišti.

7

svých předních polních hejtmanů Vilému Tetourovi z Tetova.9 Vilém se stal zakladatelem zlínské větve tetourského rodu. Ti rozšířili své zlínské panství o Malenovice, Březolupy, Nový Světlov i Bánov. Ve Zlíně se Tetourové udrželi téměř celé století (1478–1571). Vnukové Viléma Tetoura začali rozsáhlé statky zadlužovat, a proto Zlín prodali Janu Kropáčovi z Nedvědomí. V následujících osmnácti letech se zde vystřídalo rychle za sebou několik dědiců z rodu Kropáčů. Roku 1589 od nich koupil zlínské panství Jan Cedlar z Hofu, jehož rod se tu udržel až do doby bělohorské.10 Na konci 16. století měl Zlín okolo 200–215 usedlostí, v nichž žilo 1400–1500 obyvatel. Z nich asi třetina patřila k majetné vrstvě a zabývala se převážně řemeslnou výrobou. V tomto období Zlín také prožíval dobu růstu. Viditelné dominanty města – zámek, radnice, kostel dostaly renesanční podobu. Mezi veřejná zařízení patřila například škola a špitál.11 V roce 1605 zasáhly Zlín zničující vpády uherských povstalců, bočkajovců. Útočníci pustošili hlavně bohaté měšťanské domy.12 Daleko větší zkázu a útrapy však přinesla městu třicetiletá válka a valašská povstání. Za opakovaných válek vedených se Španěly, Turky, Tatary a polskými vojsky se Zlín propadal stále hlouběji do zkázy. Po odchodu útočníků zůstaly vypálené a vyloupené domy, zámek i kostel. Mezi léty 1622–1630 byl Zlín bez vlastního pána a zatížen dluhy. Roku 1630 převzal do svých rukou zlínské panství jeden ze členů věřitelské komise Kryštof Karel Podstatský z Prusinovic. Na konci třicetileté války zbylo jen 82 usedlostí, ostatní byly vypáleny a zpustošeny. Roku 1655 Zlín koupil hrabě Gabriel Serényi, který měl o něj zájem proto, že vlastnil sousední panství luhačovické a světlovské. Hrabata Serényiové vládla ve Zlíně po tři generace. Život lidí jim byl lhostejný, jedním z důvodů byl i fakt, že patřili k poněmčené šlechtě. Zajímali se pouze o výnos z panství, rozvoj města tak stagnoval.13 Ve stísněných materiálních poměrech zbývaly jen skromné prostředky pro zachování kulturních a sociálních institucí, avšak ani v nejhorších dobách se nepřestalo učit v městské škole. Také špitál zůstal díky dobročinné pomoci měšťanů zachován.14

9

POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: ESPRINT Zlín s. r. o. a Nadace Tomáše Bati, 2006, s. 17. 10 KAZDA, Richard. Duchovní kultura zlínské oblasti. [ Sborník ]. Zlín: Krajské ústředí osvětových sborů, 1940, s. 22–23. 11 POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: ESPRINT Zlín s. r. o. a Nadace Tomáše Bati, 2006, s. 26–28. 12 Tamtéž, s. 30. 13 Tamtéž, s. 31–34. 14 Tamtéž, s. 38.

8

Roku 1712 se stal novým majitelem Zlína baron Jan Leopold Rottal. Po Rottalech zdědila Zlín 1763 rodina Khevenhüllerů. Za jejich vlády se zámek dočkal důkladné přestavby. I městská rada se starala o opravu některých objektů a výstavbu nových. Na náklady města nechala opravit kostel, radnici a postavila nový špitál. Postupně také začalo docházet k obchodnímu a hospodářskému rozvoji Zlína, rostl i počet obyvatel. Podle církevního sčítání kolem roku 1790 žilo ve městě asi 1900 obyvatel, jež obývali 300 obydlí.15 Roku 1804 koupil zlínské panství za 370 000 zlatých baron Claudius Bretton. Mezi poddanými nebyl sice oblíbený, avšak doba, kdy byl majitelem panství, přinesla určitý pokrok a rozvoj kraje. Bretton patřil k nejpokrokovějším zemědělcům na Moravě. Snažil se zvýšit výnos velkostatku zaváděním nových plodin. Ve městě samém ovšem převládala řemesla a obchod. Dominovali stále ještě soukeníci, následovali ševci, tkalci a hrnčíři. Vyhraněnou specializací vynikl rod zlínských varhanářů Hanačíků, jehož členové ve dvou generacích stavěli varhany v mnoha kostelích.16 Revolučním rokem 1848 se Zlín definitivně zbavil postavení poddanského města. Majitelé zlínského velkostatku sice ztratili svá feudální privilegia, zůstávali však i nadále významnými činiteli ve městě. Tím byl i brněnský továrník Leopold Haupt, který koupil velkostatek za 445 000 zlatých. V nové soustavě státních úřadů patřil Zlín v letech 1850–1855 do obvodu okresního hejtmanství v Holešově a do působnosti okresního soudu v Napajedlích. Roku 1868 bylo město přiděleno k okresnímu hejtmanství v Uherském Hradišti.17 V 2. polovině 19. století se ve Zlíně vybudovala nová škola, pošta a továrna, kterou založil Robert Florimont. Tento podnikatel byl první, kdo ve městě začal s velkovýrobou bot. Florimont zanedlouho odešel z města a podnik zanikl. Druhý pokus o zavedení tovární obuvnické výroby byl už úspěšnější. Roku 1894 zde Antonín Baťa za pomocí svých sourozenců Tomáše a Anny založil obuvnickou dílnu. Ve vedení závodu se uplatňoval především Tomáš, a tak se o pár let později firma změnila ve veřejnou společnost T. & A. Baťa. Po smrti bratra Antonína roku 1908 se Tomáš Baťa stal jediným majitelem firmy.18 Prudký rozvoj Baťovy firmy přilákal do Zlína ve 20. století nové obyvatele. V roce 1900 tu žilo 2622 obyvatel. Na konci století počet stoupl na 56 907. Další impuls pro růst průmyslu nastal, když zahájila provoz nově zbudovaná železnice Otrokovice – Zlín – Vizovice. Po roce 1918 se s novým státem zrodila i nová pojmenování. 15

POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: ESPRINT Zlín s. r. o. a Nadace Tomáše Bati, 2006, s. 40–41. 16 Tamtéž, s. 48. 17 Tamtéž, s. 51–53. 18 Tamtéž, s. 57–64.

9

Měšťanská škola přestala nést jméno po císaři Františku Josefu I. a zlínské náměstí bylo nazváno po T. G. Masarykovi. Vítězstvím v obecních volbách se roku 1923 Tomáš Baťa stal starostou Zlína. Baťova éra se stala ucelenou etapou ve vývoji města. V historicky krátkém úseku patnácti let se Zlín proměnil v silné průmyslové středisko, pěkné zahradní město a také v centrum světové obuvnické říše. Současně s růstem Baťových závodů se měnil i dosavadní venkovský ráz. Přední architekti navrhli urbanistickou koncepci města a vedle reprezentačního centra s výškovou správní budovou firmy Baťa, společenským domem, kinem, školami, nemocnicí, lázněmi a internáty vznikly celé čtvrtě typických vilek z neomítnutých červených cihel obklopené zelení. K zakladatelům zlínské urbanistické a architektonické tradice patří František Lydie Gahura, Vladimír Karfík, Miroslav Drofa a Jiří Voženílek.19 Rozmach Zlína nepřerušila ani tragická smrt Tomáše Bati 12. července 1932. Jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa, který vedení závodů následně převzal, výrobu obuvi ještě rozšířil, obohatil zlínskou kulturu o produkci filmových ateliérů, které vznikly roku 1936 a dovedl firmu i město až na počátek válečných let. Nedlouho před koncem války zažil Zlín těžkou pohromu. Několik bomb svržených na město americkým letectvem roku 1944 připravilo o život několik lidí a zničilo mnoho domů. 1. ledna 1949 došlo oficiálně k přejmenování Zlína na Gottwaldov. Název Gottwaldov město neslo dalších čtyřicet let. Současně bylo i zlínským závodům odňato Baťovo jméno a stanoven nový název – národní podnik Svit. Ke stejnému datu se Gottwaldov stal také krajským městem. To vedlo ke vzniku řady nových institucí a podpořilo rozvoj zdejšího školství. Síť kulturních zařízení se rozšířila o zoopark Lešná, archiv v Klečůvce, krajskou galerii, krajské muzeum i krajské nakladatelství. V Gottwaldově se každoročně od roku 1948 pořádal Filmový festival pracujících a od roku 1961 Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež.20 V desetiletí po roce 1989 se život města v mnohé změnil. Od 1. ledna 1990 se městu oficiálně vrátil název Zlín. Také se od Zlína oddělily městské části Tečovice, Lípa, Karlovice, Březnice a Ostrata a staly se samostatnými obcemi. Od počátku 90. let lavinově přibývalo nových firem. 1. ledna 2001 byla zřízena Univerzita Tomáše Bati, která Zlínu dodala i charakter univerzitního města.

19

NEKUDA, Vladimír. Zlínsko. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 1995, s. 666. 20 POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: ESPRINT Zlín s. r. o. a Nadace Tomáše Bati, 2006, s. 119, 124.

10

3. KULTURNÍ ŽIVOT MĚSTA ZLÍNA V MINULOSTI Doklady o hudebním a kulturním životě ve Zlíně je možné nalézt v historických pramenech již v předbělohorské době. Touha po tvořivé kulturní aktivitě přivedla zlínské měšťany k založení literátského bratrstva roku 1593. Zlínští „literáti“ pěstovali sborový zpěv, kterým pravidelně o nedělích, svátcích a slavnostech obohacovali obřady v kostele. Jejich činnost měla ale i širší význam pro kulturní život zlínské měšťanské pospolitosti.21 Svým složením a skladbami, které zpívali, vytvářeli literáti účinné spojení s lidovou hudbou vokální i nástrojovou. Někde také pečovali o vyučování, dohlíželi na školy a starali se o žákovský zpěv.22 Díky finančním darům jednotlivců se literátské bratrstvo ve Zlíně udrželo velmi dlouho. Působili v kostele, ovšem už jako součást stále okázalejších katolických bohoslužeb.23 Posledním literátem byl Josef Cekota, zpěvák starých koled.24 Dalším ohniskem kulturní aktivity byl zámek. Zmínka o tom, že roku 1618 ve městě získal usedlost Jan Mikulovský, „trubač Jeho Milosti“ pana Cedlara, napovídá, že na zámeckém sídle se možná pěstovaly i náročnější hudební formy.25 Informace o hudebním dění z počátku 19. století se nám dostávají také ze vzpomínek dvou zlínských rodáků Hynka Vojáčka26 a Františka Bartoše.27 Hynek Vojáček líčí ve svých rukopisných pamětech Zlín jako město veselé, zámožné, společensky a hudebně čilé. Hrával v něm za řízení jeho otce Kašpara Vojáčka28 hudební orchestr. Někteří místní hudebníci se díky svému talentu uplatnili v Brně a jiní dokonce až v Miláně.29 Také František Bartoš zaznamenal kulturní aktivitu města, soustředěnou především na zámku, v kostele a škole.

21

POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: ESPRINT Zlín s. r. o. a Nadace Tomáše Bati, 2006, s. 30. 22 FRIC, Ota. Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě. Brno: Krajské nakladatelství, 1963, s. 15. 23 POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: ESPRINT Zlín s. r. o. a Nadace Tomáše Bati, 2006, s. 38. 24 FRIC, Ota. Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě. Brno: Krajské nakladatelství, 1963, s. 116. 25 POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: ESPRINT Zlín s. r. o. a Nadace Tomáše Bati, 2006, s. 30. 26 Hynek Vojáček – narozen 4. 12. 1825 ve Zlíně, zemřel 9. 2. 1916 v Petrohradě (tehdy Leningrad). 27 František Bartoš – pedagog, jazykovědec, etnograf. Narozen 16. 3. 1837 na Mladcové u Zlína, zemřel 11. 6. 1906 ve Zlíně. Studoval gymnázium v Olomouci. Poté univerzitu ve Vídni obor filologie (latina, řečtina) a češtinu. Působil jako učitel na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, německém gymnáziu v Olomouci a německém katolickém gymnáziu v Těšíně. Poté odešel do Brna, kde působil nejprve jako profesor na slovanském gymnáziu a potom jako ředitel na nižším českém gymnáziu. Byl zakládajícím členem Ústřední Matice školské, ředitelem a protektorem ústavu Vesny. V roce 1895 byl jmenován členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. 28 Kašpar Ignác Vojáček – narozen 1790 v Malenovicích, zemřel 1876 v Nivnici u Púchova. Působil ve Zlíně jako učitel. 29 FRIC, Ota. Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě. Brno: Krajské nakladatelství, 1963, s. 116.

11

Majitel zlínského zámku Bretton dbal na pořádání koncertů tak, aby se konaly téměř každý týden, protože měl hudebníky mezi svými úředníky a služebnictvem.30 Potrpěl si i na hudební slavnosti při dožínkách a rybolovu, na které zval šlechtu ze sousedních měst. Proto požadoval od sloužících praktické hudební znalosti. Dovedl také ocenit zlínské učitele, kteří uměli ze svých žáků vychovat dobré muzikanty a pozvednout hudební kulturu mezi měšťany. Z těchto důvodů vyžadoval od učitelů a farářů vést hudebně fundované mše v kostele.31 O Vánocích zde byla provedena například valašská mše s koledami a zaznělo tu i Haydnovo oratorium Sedm posledních slov Ježíše Krista na kříži. O rozšíření hudebních znalostí ve škole se hlavně zasloužili dva učitelé Josef Vojtěch a jeho mladší bratr František Vojtěch. Učili zpěv a hru na housle. Josef hrál i v hudebním sextetu barona Brettona.32 Pevnou základnu kulturním aktivitám poskytly zlínské spolky. V roce 1869 bylo ve Zlíně zřízeno stálé ochotnické divadlo. První představení, které se zde odehrálo, byl Klicperův Divotvorný klobouk.33 V roce 1883 vznikla Zlínská muzika, která později vystupovala jako hudební odbor Čtenářského spolku a pod vedením Josefa Limanovského34 hrála též pod názvem Podřevnická.35 U zrodu Čtenářského spolku stál lékař František Vrla, strýc Františka Bartoše. Spolek vznikl v roce 1885. Právě tento spolek se stal jedním z hlavních organizátorů hudebního života. Mimo půjčování knih se také podílel na pořádání přednášek, výletů a hudebních vystoupení. Pro tehdejší měšťany organizoval i zábavy a plesy, vždy s bohatým kulturním programem.36 Existoval až do roku 1923. Dalším, kdo přispěl k rozvoji kultury ve Zlíně, byl již zmíněný Josef Limanovský. Za svého pobytu ve městě se zasloužil nejen o výstavbu měšťanské školy, ale i o pronikavý vzestup úrovně hudebního života. Limanovský se přátelil se Zdeňkem Fibichem a s oblibou pořádal večery zaměřené na jeho skladby. Tuto „fibichovskou tradici“ přenesl i do Čtenářského spolku. Zárodek měšťanského pěveckého sboru vznikl v roce 1896 kolem zlínského muzikanta Josefa Viktorina.37 Soubor byl složen povětšinou z mladých řemeslníků. Nejprve 30

POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: ESPRINT Zlín s. r. o. a Nadace Tomáše Bati, 2006, s. 48. 31 FRIC, Ota. Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě. Brno: Krajské nakladatelství, 1963, s. 117–118. 32 Tamtéž, s. 42. 33 POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: ESPRINT Zlín s. r. o. a Nadace Tomáše Bati, 2006, s. 55. 34 Josef Limanovský – právník a tajemník Zlína. Narozen 9. 4. 1858 v Bánově, zemřel 17. 4. 1911 ve Zlíně. 35 BAČUVČÍK, Radim. Filharmonie Bohuslava Martinů, 1946–2006. Almanach k 60. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 2006. 36 POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: ESPRINT Zlín s. r. o. a Nadace Tomáše Bati, 2006, s. 55. 37 Josef Viktorin – narozen 25. 11. 1877, zemřel 5. 9. 1931 ve Zlíně.

12

vystupoval na silvestrovských zábavách, které se staly tradičním závěrem společenského života, poté se spojil se členy Čtenářského spolku. Vrcholem jejich vzájemné spolupráce se stalo provedení Fibichovy kantáty Jarní romance v roce 1902, při kterém účinkovalo 82 zpěváků a 50 instrumentalistů. S takto posíleným smíšeným sborem nastudoval Limanovský i Dvořákovo Stabat mater a Svatební košile, Bendlova Švandu dudáka, Smetanovu Českou píseň a spoustu dalších děl.38 Činorodou atmosféru kulturního a veřejného života ještě prohloubil spolek Sokol, založený roku 1898, k jehož zakladatelům patřil, mimo jiné, i Tomáš Baťa.39 Mezi další významné osobnosti zlínského hudebního života patřili Jan Papoušek40 a Leopold Král.41 První z nich zde působil v letech 1890–1905. Během této doby vedl orchestr, školil dechovou hudbu a pomáhal cvičit kostelní sbor.42 Leopold Král byl znamenitý sólový a komorní hráč. Založil ve Zlíně vlastní komorní soubor, který hrával na hudebních akademiích a samostatných koncertech.43 Až do první světové války byla vlastní koncertní aktivita zlínských muzikantů nevýznamná. Kulturní život té doby byl obohacen o vystoupení řady známých umělců, mezi nimi například houslisty Jana Kubelíka či Váši Příhody, kteří byli z iniciativy různých místních muzikantů zváni do Zlína. První světová válka zdejší kulturní život úplně ochromila.44

38

FRIC, Ota. Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě. Brno: Krajské nakladatelství, 1963, s. 119. POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: ESPRINT Zlín s. r. o. a Nadace Tomáše Bati, 2006, s. 55. 40 Jan Papoušek – učitel ve zlínské obecné škole, poté ředitel dívčí obecné a měšťanské školy. Narozen 18. 6. 1859 v Blatnici u Jaroměřic nad Rokytnou, zemřel 1. 12. 1925 ve Velkém Dešově. 41 Leopold Král – zlínský lékař. Narozen 1875 v Uhersku u Vysokého Mýta, zemřel 3. 4. 1951 ve Zlíně. 42 FRIC, Ota. Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě. Brno: Krajské nakladatelství, 1963, s. 119–120. 43 Tamtéž, s. 124. 44 BAČUVČÍK, Radim. Filharmonie Bohuslava Martinů, 1946–2006. Almanach k 60. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 2006. 39

13

4. HUDEBNÍ ŽIVOT VE ZLÍNĚ PO ROCE 1918 Obec zvaná Zlín nabyla sice městského charakteru již dávno ve středověku a zdejší historii hudby můžeme sledovat přinejmenším od 16. století, nicméně do epochy rozvoje průmyslu vstoupila jako izolovaná lokalita, kde bychom ještě v roce 1900 nenapočítali ani celé tři tisíce obyvatel. V té době ještě dohasínala tradice zámeckých kapel, avšak město zaklesnuté do hudebně zajímavého folklórního okolí nemohlo ani zdaleka stačit kulturnímu rozmachu jiných českých a moravských lokalit. Pak se vývoj prudce obrátil a tvář města se během několika desítek let změnila k nepoznání. Rychlý rozvoj světoznámého obuvnického průmyslu firmy Baťa přetvořil ještě mezi válkami Zlín v urbanisticky moderně pojatou městskou průmyslovou aglomeraci, k níž by se tehdy u nás těžko hledala paralela. Populace několikanásobně vzrostla. V tomto období začala vznikat rozmanitá amatérská hudební sdružení, také řada nových institucí a pěveckých spolků. Roku 1919 byl založen pěvecký sbor Dvořák a o dva roky později vznikla dechová hudba Baťa.45 Ale v době bouřlivého rozvoje Zlína v režii Tomáše Bati nepatřila hudba k jeho prioritám. Baťa podporoval architekturu, sport, film, ale hudební rozvoj města byl na okraji jeho zájmu. Přesto ale pokládal za důležité mít přehled o všem, co se ve městě děje. Proto vyžadoval mít ve všech kulturních institucích své zaměstnance. Baťova firma podnikla v polovině dvacátých let tvrdý nápor na zlínské spolky, aby získala rozhodující vliv v jejich vedení. Zaměstnanci firmy Baťa byli členy výboru, ale ve spolcích nepracovali a s členy se nestýkali. Tím vzniklo několikaleté období stagnace, které se podařilo zvrátit až novým odborným vedením. Tomáš Baťa byl dokonce jmenován čestným členem některých spolků a institucí, jako tomu bylo například ve sboru Dvořák. Baťovi šlo ve všem především o reklamu, a to i v kultuře a hudbě. K tomuto účelu mu sloužila i dechová hudba Baťa, kterou využíval při různých firemních oslavách a významných příležitostech.46 Od třicátých let začala ve Zlíně působit první hudební škola, o jejíž založení se zasloužil mimo jiné i sbor Dvořák. Z řad pedagogů této školy vzniklo Zlínské trio, které svou koncertní činností také přispělo na hudebním rozvoji města. I přesto Zlín kulturně zůstával daleko za mnohem menšími městy s tradiční strukturou uměleckých aktivit. Hudební vývoj Zlína po druhé světové válce je ve znamení kvantitativního rozmachu amatérských hudebních aktivit i postupné profesionalizace hudebního dění. Ze souborů na 45

VEČERKA, Jan – FUKAČ, Jiří – BÁRTOVÁ, Jindra. Čtyřicet let Státního symfonického orchestru (FP) v Gottwaldově. Almanach k 40. výročí SSOG. Zlín: Vydal Státní symfonický orchestr (FP) ve spolupráci s Českým hudebním fondem Praha, 1986, s. 6. 46 FRIC, Ota. Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě. Brno: Krajské nakladatelství, 1963, s. 122.

14

sebe upozornily pěvecký soubor Rudý svit, dále pěvecké a folklórní ansámbly Elán, Svitavan, Máj, Lúčka, Slovácký krúžek a Bartošův valašský soubor písní a tanců. Roku 1946 vznikl symfonický orchestr, který se pod řadou názvů a s řadou dirigentů vypracoval v profesionální orchestr Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlínská filharmonie svoje koncertní působení rozšířila i do Luhačovic, kde pravidelně po několik let hrála pro lázeňské hosty. Časem vzniklo i několik komorních souborů filharmonie například Moravští instrumentalisté, Komorní orchestr, Dechová harmonie, Smyčcové kvarteto a Dechové kvinteto. Roku 1949 byl Zlín sloučen s řadou okolních obcí a přejmenován na Gottwaldov, ale hudební rozvoj města pokračoval dál zavedenými formami. Po vzoru jiných měst se v padesátých letech začalo ve Zlíně konat Gottwaldovské hudební jaro. Tento cyklus několika koncertů se konal pravidelně v lichých letech. V téže době se město stalo i dějištěm pěveckých festivalů studentů středních škol. V šedesátých letech se tu pořádaly různé pěvecké slavnosti. V roce 1972 přibyla ještě mezinárodní přehlídka mladých koncertních umělců Talentinum. Význam pro rozvoj hudební kultury mělo i Divadlo pracujících a divadlo hudby.47 V osmdesátých letech se ve městě rozrostlo hudební školství o další dvě hudební školy, které vznikly osamostatněním poboček Základní umělecké školy Zlín. O deset let později přibyly ještě dvě soukromé hudební školy. Díky všem těmto spolkům a institucím se Zlín začal řadit k městům s bohatým kulturním zázemím. Avšak největší zásluhy na tom má právě Filharmonie Bohuslava Martinů, která se svou činností zasloužila o rozšíření slávy města i za hranice kraje a republiky.

47

SETTARI, Olga. Zlín. In: Fukač, Jiří – Vysloužil, Jiří – Macek, Petr (edd.): Slovník české hudební kultury. Praha 1997, s. 1022.

15

4.1 SMÍŠENÝ PĚVECKÝ SBOR DVOŘÁK, ZLÍN

Historie tohoto pěveckého sboru sahá až do roku 1919. Avšak jisté snahy můžeme najít už před válkou, kdy mladí hudební nadšenci utvořili pěvecký soubor, který vystupoval i na různých oslavách. Po válce se skupina těchto mladých mužů snažila tyto tradice opět obnovit. Na jaře roku 1919 se tenorista Leopold Kraus rozhodl založit nové pěvecké sdružení. Společně s mužským, ženským a smíšeným kroužkem nacvičili Moravěnku Josefa Nešvery a skladbu Utonulá Pavla Křížkovského. První vystoupení spolku pod názvem Sdružení se uskutečnilo na akademii spolku Sokol, kde sbor zazpíval Marseillaisu a píseň Já jsem Slovan od Jana Křtitele Knahla. Po tomto zdařilém vystoupení následoval již samostatný koncert, který se konal 20. dubna 1919. Na koncertě vystoupili sopranistka Anna Šikolová, tenorista Leopold Kraus a mužský sbor za doprovodu klavíristy Jaroslava Kvapila. Jejich vystoupení sklidilo velký úspěch, a proto se členové rozhodli, že se dále začnou pravidelně scházet. První vystoupení sboru na veřejnosti, a to pod novým názvem Dvořák, se uskutečnilo již 7. prosince 1919, na kterém zazněla díla Josefa Bohuslava Foerstera a Josefa Suka.48 Poté sbor ještě vystoupil na Silvestra téhož roku, kde provedl zpěvohru Josefa Illnera Kvas krále Vondry XXVI. a poprvé se zde ve smíšeném sboru představila také ženská část spolku.49 Teprve 4. ledna 1920 byl sbor formálně ustaven pod jménem Pěvecko-hudební spolek Dvořák. Jeho první výbor tvořili: sbormistr Leopold Kraus, zástupce sbormistra Rudolf Šoupal, dirigent ženského sboru Rudolf Lang, jednatel Josef Fimbinger a zapisovatel Břetislav Červinka. Prvním předsedou se stal Eduard Trantírek, ředitel zlínské obuvnické firmy F. Štěpánka, což mělo brzy vliv na osud spolku. V prvních letech měl pěvecký sbor okolo 46 členů, ale nadále jejich počet značně kolísal.50 Než došlo k sestavení vlastního orchestru, musel sbor spolupracovat s orchestrem Dalibor zejména při četných divadelních představeních oper a operet, jež do roku 1925 tvořily podstatnou část repertoáru.51 Roku 1923 po vítězných volbách se starostou města stal Tomáš Baťa. Chtěl se podílet na vedení všech spolků, což mělo dopad i na spolek Dvořák.52 O dva roky později se Baťa stal

48

Kronika. Sbor Dvořák. 1919–1974. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 25/85. MÍČOVÁ, Denisa. Historie a současnost Smíšeného pěveckého sboru Dvořák, Zlín. Absolventská práce, Církevní konzervatoř v Kroměříži, Kroměříž, 2005, s. 9. 50 BAČUVČÍK, Radim. Pěvecký sbor Dvořák ve Zlíně. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra muzikologie, Olomouc, 2000, s. 16. 51 Kronika. Sbor Dvořák. 1919–1974. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 25/85. 52 Rozhovor s předsedkyní sboru Dvořák PhDr. Annou Štroblíkovou a místopředsedou Stanislavem Míčou ze dne 3. března 2014. 49

16

čestným členem spolku za to, že uhradil deficit zájezdu brněnské opery částkou 10 000 Kč.53 Roku 1925 nastal ve spolku vlivem vnějších poměrů určitý rozpor. Zaměstnanci firmy Baťa si začali stěžovat, že jejich zastoupení ve výboru spolku je malé a žádali jeho zvýšení. Rudolf Lang požadoval konání nových voleb, ve kterých by byli zvoleni i zástupci Tomáše Bati, a proto se v květnu konala mimořádná valná hromada, kde se zvolilo nové předsednictvo.54 Do čela se dostal Baťův příbuzný Evžen Šaller. Tehdy odešla ze spolku řada významných členů a ti si vytvořili za vedení Jaroslava Bakaly nový kroužek. Tyto události narušily na několik let počáteční úspěšný vývoj spolku. K tomu přispěla i krize sbormistrovská. Leopold Kraus odešel přechodně do Prahy a po něm se ve funkci sbormistra vystřídalo několik osobností, mezi kterými byl na krátkou dobu i Zdeněk Chalabala,55 dále pak Jan Stelibský, Vilibald Rubínek, Vilém Blažek a Jan Budík. Nejdéle v pěveckém sboru působil František Šmíd, který byl od jara 1925 jeho druhým dirigentem. Ke konci dvacátých let se ve funkci sbormistra objevil dřívější dirigent Leopold Kraus.56 Teprve když se na počátku roku 1930 ujal sbormistrovství František Šmíd a roku 1932 byl do čela spolku zvolen okresní soudce Bohumil Loučka, tak se činnost pěveckého sboru začala znovu rozvíjet. Druhým dirigentem se stal František Zavadil a sólistou Dvořáku se stal tenorista Pavel Blažek.57 František Šmíd pozvedl uměleckou úroveň pěveckého sboru a dodal tělesu také patřičný profesionální přístup k prováděným skladbám. V repertoáru postupně nahradil skladby lehčích žánrů díly klasiků české hudby. Dvořák během třicátých let uvedl mimo jiné skladbu Svatební košile Antonína Dvořáka a jeho další díla Requiem a Stabat mater. Dále sbor předvedl skladbu Ilonka Beniačová od Emila Axmana, Moravské kantáty od Jaroslava Křičky a Vomáčkova Strážce majáku.58 Mezi operety, které uvedl, patřily například Gejša, Netopýr, Taneček paní Márinky nebo Dům u tří děvčátek. Pozornost věnoval i operám, ze kterých provedl Smetanovu Prodanou nevěstu a komickou operu Viléma Blodka V studni.59 Spolek Dvořák byl v té době také pořadatelem koncertů České filharmonie, která ve Zlíně na pozvání spolku několikrát účinkovala. Třicátá léta patřila v životě spolku po 53

Kronika. Sbor Dvořák. 1919–1974. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 25/85. BAČUVČÍK, Radim. Pěvecký sbor Dvořák ve Zlíně. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra muzikologie, Olomouc, 2000, s. 18. 55 Zdeněk Chalabala – český dirigent. Narozen 18. 4. 1899 v Uherském Hradišti, zemřel 4. 3. 1962 v Praze. Studoval konzervatoř v Brně obor skladba. Byl zakladatelem a sbormistrem Hudebního svazu vysokoškolského studenstva a také zakladatel a dirigent Slovácké filharmonie. Vyučoval na brněnské konzervatoři a působil jako kapelník a dramaturg Národního divadla v Brně. Působil i jako šéf opery v Ostravě, Praze, Brně a Bratislavě. 56 Kronika. Sbor Dvořák. 1919–1974. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 25/85. 57 Tamtéž. 58 MYNÁŘ, Ivan. Smíšený pěvecký sbor Dvořák při Státním symfonickém orchestru Gottwaldov. Almanach k 40. výročí SSOG. Zlín: Vydal Státní symfonický orchestr (FP) ve spolupráci s Českým hudebním fondem Praha, 1986, s. 52. 59 Kronika. Sbor Dvořák. 1919–1974. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 25/85. 54

17

stránce umělecké i organizační k nejúspěšnějším.60 Spolek tak dosáhl postavení vedoucího kulturního tělesa ve městě i širokém okolí. Pořádáním vystoupení v Malenovicích a ve Slušovicích tak podnítil vznik místních pěveckých sdružení.61 Díky iniciativě Leopolda Krále a předsedy spolku Bohumila Loučky byla roku 1933 zřízena hudební škola, která dostala název Městská hudební škola Dvořák.62 Od roku 1935 se do pozice sbormistra opět vrátil František Šmíd. Ani v době německé okupace nebyla činnost spolku přerušena. Pěvecký sbor vystupoval několikrát ve městě i okolí. Také se spolu s hudební školou podílel na obohacení kulturního života ve Zlíně zorganizováním festivalu Český hudební máj, Zlínských hudebních nedělí a Večerů české hudby.63 V té době také začal se sborem spolupracovat Jan Šoupal, dirigent Pěveckého sdružení moravských učitelů, který působil jako umělecký rádce sboru. Z jeho podnětu začali sboristé zpívat bez partů, což zvýšilo úroveň vystoupení a získalo pro spolek prvenství v krajské soutěži.64 Čtvrt století své existence oslavil spolek Dvořák jubilejním koncertem. Na koncertě se představil mužský i ženský pěvecký sbor. Za vedení Františka Šmída provedl mužský sbor 10 děl různých českých skladatelů zejména Josefa Bohuslava Foerstera, jenž sboru věnoval skladbu Potok, která zde měla svou premiéru. Ženský sbor vystoupil pod taktovkou sbormistra Františka Zavadila a zazpíval také 10 písní, většinou Dvořákovy Moravské dvojzpěvy. Na závěr se představil smíšený sbor, který za doprovodu orchestru přednesl Smetanovu Českou píseň.65 Po válce nastal nový rozmach v činnosti sboru. V roce 1946 uskutečnil Dvořák 42 vystoupení, z toho 9 samostatných koncertů. Na konci čtyřicátých let měl mužský sbor 68 členů a ženský 54 členek. Spolek Dvořák účinkoval nejen v koncertních sálech, ale i při četných brigádách v závodech i na vesnicích. Také se zúčastňoval soutěží lidové umělecké tvořivosti. Repertoár sboru se rozšířil o kantáty: Píseň o lesích Dmitrije Šostakoviče, Otvírání studánek Bohuslava Martinů nebo Amarus Leoše Janáčka. Jaroslav Křička sboru věnoval své

60

MYNÁŘ, Ivan. Smíšený pěvecký sbor Dvořák při Státním symfonickém orchestru Gottwaldov. Almanach k 40. výročí SSOG. Zlín: Vydal Státní symfonický orchestr (FP) ve spolupráci s Českým hudebním fondem Praha, 1986, s. 52. 61 Kronika. Sbor Dvořák. 1919–1974. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 25/85. 62 Tamtéž. 63 MYNÁŘ, Ivan. Smíšený pěvecký sbor Dvořák při Státním symfonickém orchestru Gottwaldov. Almanach k 40. výročí SSOG. Zlín: Vydal Státní symfonický orchestr (FP) ve spolupráci s Českým hudebním fondem Praha, 1986, s. 52. 64 Kronika. Sbor Dvořák. 1919–1974. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 25/85. 65 Tamtéž.

18

dílo Partyzán Michal.66 V roce 1946 se stal novým předsedou spolku Pavel Blažek. O dva roky později se v této funkci objevil Antonín Kvasnička a poté Václav Zmitko.67 Na počátku padesátých let pod vlivem nastalých politických změn musel být změněn název spolku na Pěvecký sbor Dvořák. Od listopadu 1951 sbor fungoval pod patronací Závodního klubu revolučního odborového hnutí (ZK ROH) při n. p. Svit. Od ledna 1953 se stal nakrátko součástí Státního symfonického orchestru kraje Gottwaldovského. Toto spojení mu však vydrželo jen do března roku 1955, kdy byl sbor převeden pod Městský dům osvěty v Gottwaldově. S tímto novým vedením ale sbor nebyl spokojen. Neměl zde vhodné prostory ke zkoušení, a proto se zkoušky konaly nejprve v místní Sokolovně a poté převážně v prostorách hudební školy. Roku 1956 se do funkce předsedy postavil Jaroslav Skácilík, který byl brzy vystřídán Otakarem Čejkou. Začátkem roku 1959 se sbor stal opět součástí Filharmonie pracujících a také uzavřel smlouvu se Závodním výborem revolučního odborového hnutí (ZV ROH) Závodů přesného strojírenství Gottwaldov o jejich patronátu nad sborem.68 Šedesátá léta znamenají pro sbor Dvořák období generační krize a úbytek členů. Na počátku roku 1960 začal sbor zkoušet v prostorách Pedagogického institutu. 69 Ve stejné době získala ženská část sboru nového dirigenta Vladimíra Horáka, který byl současně jmenován zástupcem sbormistra Františka Šmída. Novým korepetitorem sboru se stal Ferdinand Váňa. Téhož roku byl sbor posílen o nové členy, kterými byli převážně studenti Pedagogického institutu v Gottwaldově.70 Počet zpěváků se zvýšil až na 80. Bohužel výdrž studentů u sboru byla slabá a už v lednu následujícího roku jich pokračovalo pouze třináct. V průběhu sezony 1963–1964 Otakar Čejka odešel z funkce předsedy a na jeho místo nastoupila dosavadní místopředsedkyně Růžena Strážnická, která zde setrvala dva roky. Poté ji nahradil František Vašut. Na začátku sezony 1965–1966 odešel Vladimír Horák na jiné pracoviště a zástupcem dirigenta se stal Ferdinand Váňa.71 Bohužel i přes veškeré snahy vedení sboru se nepodařilo získat nové zpěváky. Vzhledem k tomu, že se počet členů neustále snižoval, bylo stále 66

MYNÁŘ, Ivan. Smíšený pěvecký sbor Dvořák při Státním symfonickém orchestru Gottwaldov. Almanach k 40. výročí SSOG. Zlín: Vydal Státní symfonický orchestr (FP) ve spolupráci s Českým hudebním fondem Praha, 1986, s. 53. 67 BAČUVČÍK, Radim. Pěvecký sbor Dvořák ve Zlíně. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra muzikologie, Olomouc, 2000, s. 27. 68 Tamtéž, s. 28–29. 69 Rozhovor s předsedkyní sboru Dvořák PhDr. Annou Štroblíkovou a místopředsedou Stanislavem Míčou ze dne 3. března 2014. 70 MYNÁŘ, Ivan. Smíšený pěvecký sbor Dvořák při Státním symfonickém orchestru Gottwaldov. Almanach k 40. výročí SSOG. Zlín: Vydal Státní symfonický orchestr (FP) ve spolupráci s Českým hudebním fondem Praha, 1986, s. 53. 71 BAČUVČÍK, Radim. Pěvecký sbor Dvořák ve Zlíně. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra muzikologie, Olomouc, 2000, s. 30, 32.

19

obtížnější obsazovat dělené sbory, a proto docházelo i ke zrušení plánovaných koncertů.72 Největší krize přišla v letech 1966–1967, tehdy sbor uspořádal jen dvě vystoupení.73 Situace se radikálně změnila roku 1968. Tehdy se sbor stal součástí symfonického orchestru a od 1. září zahájil svoji činnost jako Smíšený pěvecký sbor Dvořák při Státním symfonickém orchestru Gottwaldov.74 Novým sbormistrem se stal Ferdinand Váňa. František Šmíd byl pověřen jeho zástupcem, ve sboru zůstal do roku 1974. Díky iniciativě ředitele filharmonie Františka Tichého a neúnavné organizační i umělecké práci Ferdinanda Váni byla v krátkém čase překonaná členská krize, sbor byl doplněn a částečně i omlazen.75 Počet jeho členů vzrostl na 60 zpěváků a věkový průměr klesl z šedesáti na 35–40 let.76 Ke změnám došlo i ve výboru Dvořáka. Po dlouholetém působení Františka Vašuta se stal předsedou sboru Ivan Mynář a později Vladimír Polášek, kteří se ve spolupráci s vedením orchestru snažili dát sboru i pevný organizační a pracovní řád. Nový sbor se poprvé představil veřejnosti v závěru roku 1968 v Křičkově Valašské jitřní mši, kterou dirigoval Rostislav Hališka. Od té doby byla činnost sboru Dvořák úzce spjata s orchestrem, se kterým provedli jeho pěvci řadu kantátových děl, například Smetanovu Českou píseň, Brixiho Missu pastoralis, Beethovenovu Fantasii c moll pro klavír, sbor a orchestr, Dvořákovy Svatební košile, Te Deum, Mši D dur, Prokofjevova Alexandra Něvského a mnoho dalších skladeb.77 Přičleněním k filharmonii se sbor částečně profesionalizoval a od sezony 1969–1970 jeho členové již nemuseli platit příspěvky.78 Od roku 1970 se Dvořák stal členem Unie českých pěveckých sborů. Díky tomu se pravidelně účastnil krajských pěveckých slavností.79 Kvůli opravám budovy musel sbor téměř po deseti letech odejít ze své zkušební místnosti

72

MÍČOVÁ, Denisa. Historie a současnost Smíšeného pěveckého sboru Dvořák, Zlín. Absolventská práce, Církevní konzervatoř v Kroměříži, Kroměříž, 2005, s. 22, 24. 73 BAČUVČÍK, Radim. Pěvecký sbor Dvořák ve Zlíně. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra muzikologie, Olomouc, 2000, s. 31. 74 Rozhovor s předsedkyní sboru Dvořák PhDr. Annou Štroblíkovou a místopředsedou Stanislavem Míčou ze dne 3. března 2014. 75 MYNÁŘ, Ivan. Smíšený pěvecký sbor Dvořák při Státním symfonickém orchestru Gottwaldov. Almanach k 40. výročí SSOG. Zlín: Vydal Státní symfonický orchestr (FP) ve spolupráci s Českým hudebním fondem Praha, 1986, s. 53–54. 76 MÍČOVÁ, Denisa. Historie a současnost Smíšeného pěveckého sboru Dvořák, Zlín. Absolventská práce, Církevní konzervatoř v Kroměříži, Kroměříž, 2005, s. 28. 77 MYNÁŘ, Ivan. Smíšený pěvecký sbor Dvořák při Státním symfonickém orchestru Gottwaldov. Almanach k 40. výročí SSOG. Zlín: Vydal Státní symfonický orchestr (FP) ve spolupráci s Českým hudebním fondem Praha, 1986, s. 54. 78 BAČUVČÍK, Radim. Pěvecký sbor Dvořák ve Zlíně. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra muzikologie, Olomouc, 2000, s. 35. 79 MYNÁŘ, Ivan. Smíšený pěvecký sbor Dvořák při Státním symfonickém orchestru Gottwaldov. Almanach k 40. výročí SSOG. Zlín: Vydal Státní symfonický orchestr (FP) ve spolupráci s Českým hudebním fondem Praha, 1986, s. 54.

20

v prostorách bývalého Pedagogického institutu. Na pár let se přemístil do ZDŠ Letná, avšak v roce 1972 se opět vrátil do prostor Pedagogického institutu.80 V lednu 1981 odešel dosavadní sbormistr Ferdinand Váňa, který byl vzápětí nahrazen Vlastimilem Válkem. Jeho syn Roman Válek se stal jeho zástupcem a společně vytvořili z mladých členů sboru komorní seskupení, které se věnovalo výhradně renesanční a barokní hudbě. Toto sdružení se později osamostatnilo a začalo vystupovat pod názvem Canticum camerale. Jeho sbormistrem se stal Roman Válek.81 Kromě přípravy na koncerty se zlínskou filharmonií se Vlastimil Válek snažil rozšiřovat repertoár sboru a organizovat jeho samostatná vystoupení.82 Měl velkou zásluhu na tom, že se pod jeho náročným vedením zkvalitnila hlasová stránka sboru. Bohužel působení ve sboru bylo brzy ukončeno jeho nenadálým úmrtím. Na místo sbormistra nastoupil v roce 1983 František Macek, který ve sboru již tehdy působil jako korepetitor.83 Díky jeho iniciativě sbor podnikl na konci července 1985 svůj první zahraniční zájezd, a to do Bulharska.84 Do sezony 1986–1987 vstoupil Dvořák s novým sbormistrem. Stal se jím Radek Dočkal, tehdy student Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Nový sbormistr provedl se sborem mimo jiné Mši Es dur a Otčenáš Leoše Janáčka, Legendu z dýmu bramborové natě Bohuslava Martinů, Pucciniho Messu di Gloria nebo skladby od Giovanniho Pierluigi da Palestriny.85 V té době měl sbor Dvořák 130 členů, což byl nejvyšší počet za celou jeho historii.86 Devadesátá léta byla ve znamení změn. Roku 1990 musel Radek Dočkal ze studijních důvodů svou činnost ve sboru ukončit.87 Na jeho místo nastoupil Stanislav Červenka. Novou předsedkyní se stala Anna Štroblíková, která v této funkci setrvává dodnes. Zlom nastal roku 1993, kdy se sbor Dvořák osamostatnil od filharmonie a začal vystupovat pod současným názvem Smíšený pěvecký sbor Dvořák, Zlín. I když byl již finančně i organizačně na filharmonii nezávislý, jejich spolupráce pokračovala nadále. Také repertoár sboru byl

80

BAČUVČÍK, Radim. Pěvecký sbor Dvořák ve Zlíně. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra muzikologie, Olomouc, 2000, s. 35. 81 Tamtéž, s. 36. 82 Tamtéž, s. 37. 83 MYNÁŘ, Ivan. Smíšený pěvecký sbor Dvořák při Státním symfonickém orchestru Gottwaldov. Almanach k 40. výročí SSOG. Zlín: Vydal Státní symfonický orchestr (FP) ve spolupráci s Českým hudebním fondem Praha, 1986, s. 54. 84 Rozhovor s předsedkyní sboru Dvořák PhDr. Annou Štroblíkovou a místopředsedou Stanislavem Míčou ze dne 3. března 2014. 85 MÍČOVÁ, Denisa. Historie a současnost Smíšeného pěveckého sboru Dvořák, Zlín. Absolventská práce, Církevní konzervatoř v Kroměříži, Kroměříž, 2005, s. 33. 86 Rozhovor s předsedkyní sboru Dvořák PhDr. Annou Štroblíkovou a místopředsedou Stanislavem Míčou ze dne 3. března 2014. 87 BAČUVČÍK, Radim. Pěvecký sbor Dvořák ve Zlíně. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra muzikologie, Olomouc, 2000, s. 37.

21

obměněn a začal se více zaměřovat na duchovní hudbu. V tomto období provedl například Bachovy Matoušovy pašije a kantátu č. 159, Händelova Mesiáše, Mozartovo Requiem, Haydnovu Paukenmesse, Verdiho Requiem, Schubertovu Mši G dur a od Antonína Dvořáka Žalm 149.88 Ke stále hojně reprízované Rybově České mši vánoční přidal sbor i Vánoční koledy Luboše Fišera, Vianočnú omšu Edmunda Paschy a Michnovu Vánoční muziku.89 V červnu 1993 se sbor zúčastnil mezinárodního provedení Beethovenovy 9. symfonie v Budapešti na náměstí Tisíciletí před více než 50 000 posluchači. Závěrečnou větu zpívalo 800 zpěváků z různých evropských zemí.90 Koncert byl vysílán v přímém přenosu Eurovizí. Dvořák byl jediným přizvaným sborem z České republiky.91 Díky novým možnostem začal Dvořák hostovat na četných zahraničních turné. V letech 1992 a 1994 sbor vystupoval v městě Romans-sur-Isére ve Francii. Roku 1997 sbor uskutečnil zájezd do družebního města Chorzów v Polsku. Od roku 1998–2010 účinkoval každoročně na hudebním festivalu Fetes musicales de Savoie v Savojských Alpách ve Francii a roku 2003 vystoupil v Belgii, společně s místním sborem Gregorius Choir Izegem.92 Plodná spolupráce Stanislava Červenky se sborem byla ukončena v roce 1997. Novým sbormistrem se stal Miloš Alexandr Machek, který byl zároveň dirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů. Také pod jeho vedením měla úroveň sboru vzestupnou tendenci a počet veřejných vystoupení se nadále zvyšoval.93 Od 1. ledna 2000 do současnosti vede sbor Dvořák dirigent Josef Surovík. Ten přináší do sboru nový způsob práce. Vyžaduje přezkoušení zpěváků, detailní preciznost a klade větší důraz na práci s jednotlivci. Tyto snahy se však, zvláště u nejstarších zpěváků, někdy nesetkávaly s kladnou odezvou, což vedlo k odchodu některých členů. Nedostatek zpěváků zejména v mužské části doplňuje spolek sjednávanými výpomocemi z jiných sborů, převážně ze vsetínského Sonetu. Vzhledem k malému počtu členů a neustálé závislosti na pomoci jiných sborů nastaly rozepře s vedením zlínské filharmonie. Krize vyvrcholila, když se na generální zkoušky vánočního koncertu nedostavil sbormistr. To byly příčiny, které vedly

88

Rozhovor s předsedkyní sboru Dvořák PhDr. Annou Štroblíkovou a místopředsedou Stanislavem Míčou ze dne 3. března 2014. 89 MÍČOVÁ, Denisa. Historie a současnost Smíšeného pěveckého sboru Dvořák, Zlín. Absolventská práce, Církevní konzervatoř v Kroměříži, Kroměříž, 2005, s. 35. 90 BAČUVČÍK, Radim. Pěvecký sbor Dvořák ve Zlíně. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra muzikologie, Olomouc, 2000, s. 38. 91 MÍČOVÁ, Denisa. Historie a současnost Smíšeného pěveckého sboru Dvořák, Zlín. Absolventská práce, Církevní konzervatoř v Kroměříži, Kroměříž, 2005, s. 36. 92 Rozhovor s předsedkyní sboru Dvořák PhDr. Annou Štroblíkovou a místopředsedou Stanislavem Míčou ze dne 3. března 2014. 93 BAČUVČÍK, Radim. Pěvecký sbor Dvořák ve Zlíně. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra muzikologie, Olomouc, 2000, s. 39.

22

k ukončení spolupráce ze strany filharmonie.94 Stalo se tak roku 2004, kdy bylo zástupcům sboru řečeno, že nová smlouva již nebude uzavřena. Ukončení dlouhodobé spolupráce s filharmonií okamžitě znamenalo odchod několika členů sboru. Ani to ale nevedlo k úplnému rozpadu sboru. Dnes má sbor Dvořák podobu tělesa komornějšího rázu s 35 členy. Koncerty pořádá v kostele pravidelně třikrát za rok, vždy u příležitosti Památky zesnulých, o Vánocích a Velikonocích.95

94

MÍČOVÁ, Denisa. Historie a současnost Smíšeného pěveckého sboru Dvořák, Zlín. Absolventská práce, Církevní konzervatoř v Kroměříži, Kroměříž, 2005, s. 38–39. 95 Rozhovor s předsedkyní sboru Dvořák PhDr. Annou Štroblíkovou a místopředsedou Stanislavem Míčou ze dne 3. března 2014.

23

4.2 VELKÝ DECHOVÝ ORCHESTR MĚSTA ZLÍNA

Velký dechový orchestr města Zlína vznikl v roce 1921 jako závodní hudba firmy Baťa. Impuls k založení orchestru dal průmyslník Tomáš Baťa, který na počátku dvacátých let odkoupil nástroje a noty po zaniklé seilernské kapele z Lukova a pověřil svého osobního řidiče Josefa Hlaďáčka, aby založil tovární orchestr.96 Hlaďáček byl amatérský trumpetista a své hudební zkušenosti získal u vojenských hudeb v Jugoslávii. První zmínka o továrním orchestru firmy Baťa se objevila 16. července 1921 v baťovských továrních novinách: „Hudebníci! Máme v úmyslu utvořiti tovární hudbu, žádáme tedy všechny, kteří dovedou hráti na dechových nástrojích, aby se přihlásili v přijímací kanceláři. – Hlaďáček.“97 První nadšenci se zřejmě už brzy přihlásili, a tak mohla po dvou týdnech následovat už jen dodatečná výzva: „Hudebníci! Do úplného počtu hudebníků schází nám ještě několik členů. Jelikož bychom již rádi započali se zkouškami, upozorňujeme veškeré hudebníky, aby se co nejdříve přihlásili ... Hlaďáček.“ Uprostřed srpna pak kapelník sháněl už jen heligonistu. Jak bylo za Bati obvyklé, věci se řešily bez průtahů, a tak i nová kapela se brzy secvičila a 17. září 1921 už noviny mohly popsat její účinkování při hasičském výletě: „Již v 6 hodin ráno vítala tovární hudba počátek krásného dne budíčkem. O půl dvanácté uspořádán na náměstí koncert za velké účasti posluchačů, mezi nimiž se vyskytli i kritikové, kteří však byli nuceni doznati, že pan Hlaďáček se svojí kapelou koncertoval znamenitě. Po koncertě odebrali se hudebníci ku společnému obědu do tovární jídelny.“ Šlo zřejmě o první vystoupení orchestru po jeho zhruba dvouměsíční existenci. Počátkem nového roku orchestr vystoupil na plese Odboru úřednické jednoty. Jeho vystoupení bylo kladně hodnoceno. „Výborná kapela pana Hlaďáčka získala si obliby všech přítomných jak svými dlouhými valčíky, tak jejich sehráním. Tu se opravdu mohl každý vytančiti.“ Kapela si brzy získala ve Zlíně své místo a kapelník se snažil těleso ještě vylepšit a rozšířit. „Tovární kapela hledá 1 křídlovkáře do turecké hudby a zároveň trubkaře do smyčcové, dále 1 klarinetistu.“98 Z roku 1922 již existuje první fotografie orchestru s nápisem „Zlín, Baťova kapela 1922“ na velkém bubnu. Muzikanti byli převážně zaměstnanci firmy a měli mnohé úlevy. Kapela hrála při významných firemních akcích, později i v rádiu, ale také na náměstí, plesech a výletech. Často vyjížděla i mimo Zlín. Baťové si svoji závodní hudbu velmi považovali. 96

FRIC, Ota. Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě. Brno: Krajské nakladatelství, 1963, s. 123. TALAŠ, Václav – HUDEC, Radomír – ŠOUKAL, Ivan. Velký dechový orchestr města Zlína. Zlín, 2013. 98 POKLUDA, Zdeněk. Baťova tovární kapela. Magazín Zlín, 2008, roč. 14, č. 1, s. 8. 97

24

Roku 1926 se už objevovaly fotografie téměř padesátičlenného jednotně oblečeného továrního orchestru s dirigentem Hlaďáčkem v čele.99 Josef Hlaďáček byl kapelníkem pravděpodobně až do roku 1926, kdy odešel od firmy. Poté se ve funkci dirigentů vystřídalo několik zajímavých osobností. Po Josefu Hlaďáčkovi se v ní nakrátko objevil Zdeněk Chalabala z Uherského Hradiště. Poté ji na tři roky vedl Ota Pejša.100 V letech 1929–1933 ji na poměrně vysokou úroveň pozdvihl Adolf Hub,101 který si v závodě vytvořil i smyčcový orchestr a jazzovou kapelu. Za jeho působení se konaly i koncerty pro zaměstnance továrny, obvykle to bylo o polední přestávce. „Pro muzikanty bylo hodně obtížné odhodit montérky, obléknout se do společenského oděvu a pak se znovu převléknout do pracovního úboru k mašině.“102 Po odchodu Adolfa Huba vedl kapelu dočasně její člen František Hala,103 pozdější šéf tanečního orchestru Závodního klubu Svit Gottwaldov. Roku 1933 se ujal řízení dechové hudby dosavadní kapelník sokolské hudby ve Znojmě a skladatel Gustav Hálek-Hauptvogel.104 Vedl ji až do roku 1946.105 Pod jeho vedením se Baťova kapela rozrostla až na šedesátičlenný orchestr a dosáhla velkého veřejného ohlasu zejména díky organizaci „monstrekoncertů“ pod širým nebem za účasti přizvaných hudeb. Takový velký koncert byl pořádán například roku 1934, kdy se pod Hálkovým vedením spojily se zlínskou hudbou kapely Rundova a Žerotín z Přerova a hudba z Olomouce. Významný byl také spojený koncert Zlín – Přerov roku 1941, věnovaný památce Antonína Dvořáka.106 Všechny zlínské orchestry té doby byly do určité míry personálně propojeny. Řada hudebníků z Baťovy kapely hrála také v Orchestrálním sdružení spolku Dvořák ve Zlíně.107 Některé Hálkovy skladby vyšly i tiskem. Za okupace činnost kapely stagnovala. Jen někteří členové hráli pod krycím názvem Hudba hasičská. Po válce kapela vystupovala pod novým jménem Dechový orchestr národního podniku Baťa. Roku 1946 se

99

TALAŠ, Václav – HUDEC, Radomír – ŠOUKAL, Ivan. Velký dechový orchestr města Zlína. Zlín, 2013. Tamtéž. 101 Adolf Hub – narozen 6. 8. 1891 v Halenkově na Vsacku, zemřel 31. 7. 1954 v Rožnově. Působil jako kapelník v Jugoslávii, zabýval se také kompozicí. 102 Kronika. Velký dechový orchestr Gottwaldov. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. 1973–1979, evid. č. č. př. 25/2013. 103 František Hala – narozen 28. 3. 1907 v Nivnici, zemřel 24. 6. 1979 v Gottwaldově. Působil ve vojenských hudbách v Praze i jinde a u 6. hanáckého pluku v Olomouci. 104 Gustav Hálek-Hauptvogel – harfista a skladatel. Narozen 13. 11. 1886 v Praze, zemřel 8. 12. 1958 ve Zlíně. 105 Kronika. Velký dechový orchestr Gottwaldov. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. 1973–1979, evid. č. č. př. 25/2013. 106 FRIC, Ota. Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě. Brno: Krajské nakladatelství, 1963, s. 124. 107 BAČUVČÍK, Radim. Filharmonie Bohuslava Martinů, 1946–2006. Almanach k 60. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 2006. 100

25

začal utvářet symfonický orchestr. Někteří hudebníci z dechového orchestru přešli do právě vznikajícího symfonického orchestru.108 Od roku 1946 se do čela dechové hudby postavil opět František Hala. Roku 1950 se zařadila do Závodního klubu a dostala nový název Velký dechový orchestr Sdruženého závodního klubu n. p. Svit, ZPS, Rudý Říjen. Po začlenění do Závodního klubu nastalo pro orchestr plodné a bohaté období. Závodní klub dechovce poskytl dobré materiální podmínky a postupně i vhodný prostor pro zkoušky, které se konaly i přes značnou rozptýlenost hráčů pravidelně dvakrát týdně. Účinná a užitečná byla spolupráce s řadou profesionálních hudebníků a dirigentů, jako byli zejména Rudolf Urbanec, Jindřich Praveček, Karel Pádivý, Robert Šálek a Karel Vacek. Od roku 1955 se rozvinula i úzká a prospěšná spolupráce s Ústřední hudbou ministerstva vnitra.109 V padesátých a šedesátých létech patřil dechový orchestr k hlavním organizátorům hudebního života ve městě. Účinkoval buď celý, nebo v menších seskupeních. Hrál při všech veřejných příležitostech a oslavách i na veselkách k tanci, při volbách, brigádách a v létě pořádal promenádní koncerty na náměstí vždy za velké účasti posluchačů. Sestavoval i ucelené programy pro koncerty ve Velkém kině a poté v Družbě pod souhrnnými názvy: A proto hrajte, Až začnou trumpety, Dostaveníčko s muzikou, Česká muzika a podobně. Dechový orchestr se úspěšně účastnil i mnoho soutěží. Byl zván i na spartakiády a festivaly. Největšího úspěchu dosáhl v celostátní soutěži, která se konala při příležitosti první celostátní spartakiády v Praze roku 1955. Orchestr zde obdržel druhé místo. Totéž umístění získal i na celostátní rozhlasové soutěži v Brně.110 Od roku 1959 začal orchestr jezdit na zahraniční zájezdy. První zájezd se uskutečnil do Bulharska, druhý v témže roce do Rakouska. Poslední zahraniční zájezd pod Halovým vedením podnikla dechovka do Karl-Marx-Stadtu ve východním Německu v červnu roku 1972. Zde mimo jiných skladeb provedl i Smetanovu Slavnostní předehru C dur v úpravě Jindřicha Pravečka a pochod Zůstaň tu s námi muziko česká od Karla Vacka měl takový úspěch, že jeho refrén byl přeložen i do němčiny. V šedesátých letech provedl orchestr až 137 vystoupení za rok a celková návštěvnost činila okolo 170 000 posluchačů. Orchestr vystoupil i na tradiční odborářské akci v Luhačovicích, kde se Halovi podařilo dát dohromady všechny větší dechovky z kraje a sestavit těleso o 150 členech.111 108

Kronika. Velký dechový orchestr Gottwaldov. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. 1973–1979, evid. č. č. př. 25/2013. 109 Tamtéž. 110 Tamtéž. 111 Tamtéž.

26

V sedmdesátých letech se zejména díky televizním pořadům stala dechovka velmi populární. To přineslo příležitosti pro mladou skladatelskou generaci, kterou na toto pole lákaly jak tvůrčí možnosti, tak nově vypisované soutěže. Františku Halovi bylo v roce 1972 už šedesát pět let. Dechový orchestr, skládající se převážně ze starších muzikantů, začal pomalu stagnovat a nemohl se na nejpřednějších místech udržet. Formulovaly se a zájem přitahovaly nové amatérské orchestry s vyššími nároky, například z Domu kultury v Mladé Boleslavi a jiné. Orchestr se začal setkávat i s kritikou v tisku. Na základě těchto faktů začal Závodní klub spolu s ostatními rozhodujícími činiteli a příznivci orchestru hledat nového uměleckého vedoucího.112 Tím se stal Stanislav Plichta.113 Do funkce byl oficiálně přijat 1. března 1973. Zároveň odešlo i pár členů, kteří již byli v důchodovém věku, a místo nich nastoupili mladí hudebníci. S tímto novým osazením se dechový orchestr dostal do formy a nastalo opět úspěšné období. V roce 1974 se orchestr zúčastnil Mezinárodního festivalu dechových orchestrů v Německu. Z celkového počtu 204 soutěžících hudeb z patnácti států získal absolutní prvenství. Ještě téhož roku získal orchestr další první místo v Ostravě, kde soutěžil mimo jiné se Slavnostní předehrou od Dmitrije Šostakoviče. Roku 1976 dostal orchestr čestné uznání od Ministerstva kultury za vynikající kulturně politickou činnost. Téhož roku Plichta dostal pracovní nabídku dirigenta v Brně, tudíž orchestr musel opět hledat nového dirigenta.114 Jeho nástupcem se stal Jaroslav Bílý,115 který se bezesporu zasloužil o největší úspěchy zlínského dechového orchestru. Ve funkci dirigenta byl od roku 1977. Za dirigentského působení Jaroslava Bílého uskutečnil Velký dechový orchestr 144 úspěšných zájezdů do zahraničí, kde byl jeho výkon vždy vysoce hodnocen. K nejvýznamnějším 112

Kronika. Velký dechový orchestr Gottwaldov. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. 1973–1979, evid. č. č. př. 25/2013. 113 Stanislav Plichta – narozen 30. 9. 1933 v Nové Pace. Absolvent Vojenské hudební školy v Praze, hudebník v Ústřední hudbě československé lidové armády, dirigent posádkové hudby v Litoměřicích. 114 Kronika. Velký dechový orchestr Gottwaldov. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. 1973–1979, evid. č. č. př. 25/2013. 115 Jaroslav Bílý – dirigent a skladatel. Narozen 15. 5. 1935 v Libkovicích pod Řípem, zemřel 16. 7. 2010 ve Zlíně. V letech 1950–1953 navštěvoval Vojenskou hudební školu. Poté studoval harmonii u Antonína Modra, hudební formy a skladbu u Karla Janečka a hru na violoncello u Bohumila Herana. Po studiu působil nejprve jako hráč na violoncello v Praze a Mariánských Lázních, poté jako barytonista a trombonista, později i jako dirigent v Mariánských Lázních, Prachaticích, Čáslavi a Kolíně. V roce 1960 se stal dirigentem dechového orchestru ve Štětí, kde také založil festival Štětský kulturní podzim. Roku 1982 založil Mezinárodní festival dechových orchestrů a folklórních souborů FEDO Zlín, který se pravidelně koná každý sudý rok. Za svou bohatou uměleckou a organizátorskou činnost byl Jaroslav Bílý ověnčen řadou ocenění. V roce 1990 Radou města Izegem (Belgie) za kulturní rozvoj mezi městy Izegem a Zlín. V roce 2001 Cenou města Zlína. V roce 2002 oceněním předsedy vlády u příležitosti 40. výročí Kmochova Kolína za celoživotní práci. Plaketou za rozvoj spolupráce mezi městy Chorzow (Polsko) a Zlín. Pamětní medaili při příležitosti 10. výročí spolupráce měst Trenčín a Zlín.

27

úspěchům zlínského orchestru patří 1. místo v soutěži CISM ve francouzském Vichy, kde též byla Jaroslavu Bílému udělena cena za nejlepší dirigentský výkon. Mimo dirigentské úspěchy byl Bílý i velmi úspěšným skladatelem. Zkomponoval více než 100 skladeb. Zařazení jeho skladeb do repertoáru orchestru má na jeho úspěších velký podíl. Nedílnou částí skladatelské činnosti Jaroslava Bílého byla i jeho práce aranžerská. Více než 350 jeho úprav pro dechové orchestry umožnilo značně obohatit repertoár orchestru symfonickou, operní, muzikálovou a populární hudbou. Od té doby se orchestr začal více zaměřovat i na soudobou koncertní hudbu. Jaroslav Bílý měl rovněž významný podíl na získání Ceny ministra kultury, který Velký dechový orchestr obdržel v roce 2006. Bílý vedl orchestr do roku 2008.116 Krátce s orchestrem také spolupracoval dirigent posádkové hudby Olomouc Radomil Cíleček a houslista Filharmonie Bohuslava Martinů Matěj Koupa. Od roku 2001 působí v orchestru jako druhý dirigent klarinetista a hudební pedagog Svetoslav Točev,117 který roku 2008 přebírá po Jaroslavu Bílém vedení orchestru.118 V dnešní době tvoří Velký dechový orchestr 60 hudebníků, 15 mažoretek, 6 tanečních párů, 2 zpěvačky a 2 zpěváci. Mezi členy orchestru jsou i hudební pedagogové. Jimi vedení mladí hudebníci nejdříve účinkují v Dechovém orchestru mladých a postupem času přecházejí do Velkého orchestru. S orchestrem spolupracuje mažoretková skupina založená Annemarií Mědílkovou a Taneční škola Aleše a Dany Mědílkových, kteří také vytvářejí nová choreografická vystoupení.119 Orchestr je propagátorem nových skladeb současných skladatelů. Jeho repertoár je tvořen širokým spektrem od lidových skladeb, přes operetní, operní a muzikálovou tvorbu až po vysoce náročné koncertní kompozice symfonického charakteru. Byl iniciátorem vzniku družební spolupráce města Zlína s řadou evropských měst: belgickým Izegemem, francouzským Romans, polským Chorzowem a řeckou Lárisou. V celostátních soutěžích získával a získává i nadále vždy jedno z nejvyšších ocenění, umisťuje se dlouhodobě mezi nejlépe hodnocenými orchestry. Roku 2009 účinkoval orchestr na Mezinárodní soutěži velkých dechových orchestrů. Zde soutěžil v kategorii „nejvyšší třída“ a umístil se ve Zlatém pásmu. Dle počtu bodů byl dokonce na 3. místě mezi nejlepšími orchestry České republiky. Velmi význačná ocenění pravidelně přiváží i ze zahraničí. Zvláště mimořádného úspěchu dosáhl ve francouzském Vichy (obdržel Zlatou lyru), dále na Světové soutěži v holandském 116

TALAŠ, Václav – HUDEC, Radomír – ŠOUKAL, Ivan. Velký dechový orchestr města Zlína. Zlín, 2013. Svetoslav Točev – absolvent Konzervatoře Pavla Josefa Vejvanovského v Kroměříži a Fakulty umění Ostravské univerzity. V současné době vyučuje i hru na klarinet ve Zlíně. 118 TALAŠ, Václav – HUDEC, Radomír – ŠOUKAL, Ivan. Velký dechový orchestr města Zlína. Zlín, 2013. 119 Tamtéž. 117

28

Kerkrade, kde získal dvakrát 1. cenu – zlatou medaili v koncertní a pochodové soutěži, všechny hlavní ceny v Paříži (Epinay sur Seine), belgickém Izegemu, maďarském Koszegu, italském Cisterninu atp. Pravidelně se také účastní tuzemských hudebních festivalů i zahraničních přehlídek.120 V domovském městě Zlíně každoročně pořádá tradiční Podzimní koncert, je pravidelným účastníkem prvomájových oslav a dalších slavnostních akcí ve městě i jeho širokém okolí. Kromě těchto tradičních aktivit byl orchestr také iniciátorem koncertů na pomoc postiženým oblastem povodněmi v Indonésii a v Čechách. V mediálním světě nejvíce zaujal televizním pořadem „… a tuhle znáte?“, natočeným v ostravském studiu České televize.121

120 121

TALAŠ, Václav – HUDEC, Radomír – ŠOUKAL, Ivan. Velký dechový orchestr města Zlína. Zlín, 2013. Tamtéž.

29

4.3 ZÁKLADNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLA ZLÍN 4.3.1 Vznik a vývoj Městské hudební školy Dvořák

Pěvecký hudební spolek Dvořák zamýšlel již v roce 1922 zřídit ve Zlíně stálou hudební školu.122 V té době mnoho pěveckých spolků, zvláště na Moravě, zakládaly „své“ hudební školy. Vedla je k tomu potřeba vychovat další školené pěvecké hlasy a nové instrumentalisty. Cílem samozřejmě byla i snaha o propagaci hudební kultury mezi nejširší vrstvy obyvatelstva a úsilí zajistit stálý okruh návštěvníků koncertů.123 Poměry však nebyly v té době ještě tak dobré, aby se mohlo s jistotou počítat s udržením školy. O jedenáct let později se už Zlíňané dočkali. 28. března 1933 zlínský pěvecký spolek Dvořák, především díky iniciativě doktora Leopolda Krále, rozhodl na své poslední valné schůzi „zříditi ve zdejším městě hudební školu. Kuratorium, k tomu účelu zvolené, provedlo všechny přípravné práce, takže v nejbližší době se škola otevře. Zápis do hudební školy se provede již příštího měsíce. Ve škole se vyučuje hře na housle a klavír, dále zpěvu sborovému i sólovému, jakož i rytmice. Také jiným nástrojům po dostatečném počtu žáků.“124 18. dubna 1933 byl slavnostně otevřen ústav s názvem Městská hudební škola Dvořák. Začátky nebyly vůbec jednoduché. Vyskytly se potíže nejen se zajišťováním hmotných, ale i pedagogicko-organizačních podmínek výuky. Chyběly řádné učební osnovy, neexistoval pevný organizační ani platový řád. Výuka ve škole se spíše podobala soukromým hodinám hudby. O žáky však škola neměla nouzi. V prvním roce se jich zapsalo 85.125 Vyučovala se pouze hra na klavír a zpěv. Školné za jeden měsíc se pohybovalo od 20,- do 72,- Kčs podle počtu dětí ve skupině.126 Školu spravovalo kuratorium v čele s dlouholetým předsedou doktorem Leopoldem Králem. Prvním místopředsedou se stal Pavel Blažek (advokát), druhým místopředsedou byl Bohumil Loučka (okresní soudce). Funkci jednatele zastával Antonín Kvasnička (městský tajemník). K členům výboru patřili František Šmíd (učitel a dirigent Pěveckého hudebního

122

Kolektiv autorů. Čtyřicet let Lidové školy umění v Gottwaldově. Vydala Lidová škola umění v Gottwaldově ve spolupráci se SRPŠ, uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 24723, sign. A 1070/1973, s. 1. 123 BAŘINKA, Antonín – ČANČÍK, Jan. 50 let Lidové školy umění v Gottwaldově. Vydala Lidová škola umění v Gottwaldově, 1983, s. 10. 124 Kolektiv autorů. Čtyřicet let Lidové školy umění v Gottwaldově. Vydala Lidová škola umění v Gottwaldově ve spolupráci se SRPŠ, uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 24723, sign. A 1070/1973, s. 1. 125 FILIPOVÁ, Silvie – HNILIČKOVÁ, Martina – PŘIBYLOVÁ, Jarmila. ZUŠ Zlín, Štefánikova 91, 1933– 2003. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 28544, sign. A 1070/2003. 126 Kolektiv autorů. Čtyřicet let Lidové školy umění v Gottwaldově. Vydala Lidová škola umění v Gottwaldově ve spolupráci se SRPŠ, uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 24723, sign. A 1070/1973, s. 1.

30

spolku Dvořák) a Jan Mohapl (učitel a dirigent ženského sboru Dvořák). Náhradníci byli Josef Jelínek (pokladník a poštovní revident) a Eliška Seinerová (praktická lékařka).127 Prvním ředitelem školy se stal František Bartoš z Prahy.128 Ve funkci však setrval pouhých čtrnáct dnů. Již 2. května byl vystřídán Josefem Solnařem.129 Ten vedl školu do roku 1935. Kromě zlínské Městské rady školu výrazně hmotně podporovala firma Baťa (zakoupila pro ni například hudební nástroje a notový materiál). Městská hudební škola Dvořák nejprve sídlila v budově zlínského zámku, kde zabírala deset místností. Později se přestěhovala do budovy bývalé Komenského školy v Zahradní ulici (donedávna Knihovna Františka Bartoše Zlín na třídě T. Bati), která jí byla bezplatně přenechána městem.130 Po dvou letech, koncem srpna 1935, se stal v pořadí třetím ředitelem Josef Jírů, dosud působící na hudební škole Žerotín v Olomouci, jež zastával funkci ředitele až do roku 1949. Pod jeho vedením se ve škole realizovalo hodně nových myšlenek. Rozšířil hudební oddělení o hru na housle, violoncello, kontrabas, dechové nástroje, harfu, varhany, dětský zpěv a obor skladba. Na jeho popud také vznikly pravidelné abonentní koncerty, což dalo podnět ke vzniku Zlínského tria z řad kantorů složené ze tří mladých hudebníků: houslista – Antonín Mück, violoncellista – Jan Růžička a klavíristka – Olga Filková. Trio bylo natolik úspěšné, že koncertovalo nejen ve Zlíně a okolí, ale i ve vzdálených městech, jakými byla například Praha. Koncerty měly vždy specifické názvy odpovídající hranému programu (například Večer sonát, Večer české hudby, Večer komorní hudby, Orchestrální večer nebo Pestrý večer). Těmito vystoupeními škola značně obohacovala kulturní dění ve městě a nabírala tak umělecké i pedagogické váhy. 1. října 1935 byla otevřena první pobočka školy, a to v Palackého škole na Letné, která ale z technických důvodů po třech letech zanikla. Celkový počet žáků vzrostl na 240.131 Pedagogický sbor se skládal z 9 učitelů: Babilonová Edita (klavír), Filková Olga (klavír), Hauptvogel Gustav (housle, harfa, dechové nástroje), Jírů Josef (housle), Mück Antonín (housle), Palkovský Oldřich (klavír a teoretické předměty), Růžička Jan (violoncello

127

Kolektiv autorů. Čtyřicet let Lidové školy umění v Gottwaldově. Vydala Lidová škola umění v Gottwaldově ve spolupráci se SRPŠ, uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 24723, sign. A 1070/1973, s. 2. 128 František Bartoš – hudební kritik, absolvent pražské konzervatoře. 129 Josef Solnař – do té doby ředitel hudební školy v Mariánských Lázních. 130 FILIPOVÁ, Silvie – HNILIČKOVÁ, Martina – PŘIBYLOVÁ, Jarmila. ZUŠ Zlín, Štefánikova 91, 1933– 2003. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 28544, sign. A 1070/2003. 131 Kronika. Městská hudební škola Dvořák ve Zlíně, 1935–1938. I. výroční zpráva, 1935–1936, uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 3118, sign. B 2011, s. 5–16.

31

a klavír), Janečková Eliška (vyučovala externě sólovému a dětskému zpěvu) a Klimša Elemír (klavír, varhany, intonace a přiřazené předměty).132 Velmi podstatné změny nastaly v organizaci školní výuky. Škola zavedla nový předmět s názvem Přípravná hudební výchova. Sem byly přijímány děti ve věku sedmi let, které se během jednoho roku přístupnou formou seznamovaly se základními intonačními a rytmickými dovednostmi i elementárními teoretickými znalostmi. Městská hudební škola Dvořák se tak stala průkopníkem přípravné hudební výchovy. Na tento předmět navazovala tzv. Přiřazená hudební výchova jako povinný předmět pro sedm ročníků hudebního oddělení (předchůdce dnešní hudební nauky). Náplní tohoto předmětu byl poslech, rozbor hudebních děl a osvojení teoretických základů. Pro úplnost hudebního vzdělání ještě škola zavedla obor Přiřazený klavír za nepatrný poplatek 20,- Kčs měsíčně pro žáky jiných nástrojů, zejména pro houslisty. Celý systém výuky byl rozdělen do dvou cyklů (jako je tomu i dnes). První cyklus nazvaný Elementární škola obsahoval osm ročníků, ale schopní žáci ho mohli zvládnout i dřív. Po absolvování někteří studenti pokračovali ve Vyšším oddělení, jehož délka čítala čtyři roky.133 Díky podpoře města Zlína a firmě Baťa získala škola další prostory pro svou výuku. Nyní disponovala s 15 třídami. Školu také podporovaly firmy Petrof a August Förster, které jí zapůjčily klavíry.134 Z let 1935 až 1938 se dochovaly pečlivě vedené kroniky, jejímž autorem byl sám ředitel Josef Jírů. Bohužel tomu ale nebylo tak i v následujících šestnácti letech. Z těchto let kroniky chybí. Naštěstí pár informací o osudu školy z let 1939–1954 je uvedeno ve výročních ročenkách. Roku 1939 zasáhla do zdárně se rozvíjející hudební školy druhá světová válka. Přes všechna omezující okupační nařízení pokračovala škola dál svým tempem práce. Navzdory nátlaku na české školy bylo roku 1941 založeno při Hudební škole Dvořák Hudebně pedagogické oddělení pro vzdělávání učitelů hudebních škol. Byl to ústav s úplným hudebním i všeobecným vzděláním v rozsahu dnešní konzervatoře. Jeho absolventi získali po pětiletém studiu diplom učitelské způsobilosti. Během okupace došlo i k dvojímu stěhování. Škola posléze zakotvila na Štefánikově ulici č. 2987 (kde sídlí dodnes).135 132

Kronika. Městská hudební škola Dvořák ve Zlíně, 1935–1938. I. výroční zpráva, 1935–1936, uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 3118, sign. B 2011, s. 7. 133 Kronika. Městská hudební škola Dvořák ve Zlíně, 1935–1938. III. výroční zpráva, 1937–1938, uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 3118, sign. B 2011, s. 9–14. 134 Tamtéž, s. 25. 135 BAŘINKA, Antonín – ČANČÍK, Jan. 50 let Lidové školy umění v Gottwaldově. Vydala Lidová škola umění v Gottwaldově, 1983, s. 11–12.

32

4.3.2 Základní hudební škola Gottwaldov

V roce 1949 město Zlín dostalo nové jméno – Gottwaldov. Také název školy se změnil na Základní hudební školu Gottwaldov. Hudebně pedagogické oddělení pro vzdělávání učitelů hudebních škol bylo v dubnu 1949 přejmenováno na Vyšší hudební školu v Gottwaldově. Bohužel přílišný nedostatek vyučovacích i ubytovacích prostor pro žáky však způsobil, že 1. září 1949 se škola přestěhovala do Kroměříže, kde z ní později vznikla konzervatoř. Odborné umělecké školství sice ve Zlíně kořeny nezapustilo, ale s kroměřížskou konzervatoří nastala vzájemná dlouholetá spolupráce trvající dodnes.136 Od roku 1950–1955 školu řídil Jaroslav Konečný. Vzhledem k tomu, že poválečná léta dávala větší možnosti i po hudební stránce, měla škola mimořádný příliv žáků, avšak zdaleka nestačila vyhovět všem žádostem o přijetí ke studiu. V těchto letech se počet přihlášených zvýšil až na číslo 500, ale škola mohla přijmout jen 80 žáků. Při přijímacích zkouškách bylo nutno dělat přísný výběr, čímž se samozřejmě zlepšila kvalita přijatých žáků. Ovšem co s ostatními žáky, kteří měli rovněž předpoklady pro dobrý rozvoj hudebnosti? Ředitel Jaroslav Konečný řešil tuto situaci tím, že navrhl zavést kurz při Osvětové besedě. Posluchači kurzu byli žáky školy, ale výuku hmotně zabezpečoval závodní klub. Také vznikla tradice výměnných koncertů mezi hudebními školami. Ředitel byl v tomto ohledu velmi náročný. Vybral si hudební školu v Praze 3 – Na Poříčí, jež pozvání přijala.137 V roce 1952 byl hudební obor rozšířen o hru na kytaru. Hned na začátku školního roku vznikl ožehavý problém, jak se vypořádat s nedostatkem notového materiálu. Pro kytaru neexistovala vyhovující škola, proto učitel, který tento nástroj ve škole učil dlouho, napsal na základě svých předchozích zkušeností kytarovou školu pro elementární stupeň.138 Roku 1955 se Jaroslav Konečný dobrovolně vzdal ředitelské funkce z důvodu, aby se mohl více věnovat umělecké a pedagogické činnosti na této škole. Na jeho místo nastoupil František Tichý, který zde působil již od roku 1949 jako učitel hry na housle. Jeho funkční období trvalo od roku 1955 do roku 1965 a je poznamenáno několika významnými reformami. Jedna z nich vzešla z nového školního řádu, podle něhož žáci přípravné hudební výchovy (PHV) a speciálního oddělení neplatili školné.139 136

BAŘINKA, Antonín – ČANČÍK, Jan. 50 let Lidové školy umění v Gottwaldově. Vydala Lidová škola umění v Gottwaldově, 1983, s. 12. 137 Kolektiv autorů. Čtyřicet let Lidové školy umění v Gottwaldově. Vydala Lidová škola umění v Gottwaldově ve spolupráci se SRPŠ, uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 24723, sign. A 1070/1973, s. 7. 138 Tamtéž, s. 7. 139 Kronika. Základní hudební škola Gottwaldov. 1954–1961.Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. čpř36/2010, evid. č. 1954–1961.

33

V roce 1955 vznikla i tradice soutěží pod názvem Soutěž tvořivosti mládeže (STM). Od samého začátku se škola řadila co do počtu cen k předním školám v Jihomoravském kraji. V prosinci roku 1959 škola zahájila koncertem v Morýsově domě dlouholetou spolupráci s mateřskými školami. O něco později se začalo i s výchovnými koncerty pro žáky základních škol. U jejich kolébky stál pedagog František Blaha, známý popularizátor a propagátor hudby, jenž uvedl do života tento typ koncertů s orchestrem Filharmonie pracujících.140

4.3.3 Lidová škola umění v Gottwaldově

V roce 1961 se udála další z významných reforem uměleckého školství. Základní umělecké školy byly přejmenovány na Lidové školy umění (LŠU) s ucelenou strukturou výuky. V nově přejmenované škole vznikl vedle hudebního oboru literárně-dramatický, taneční a výtvarný obor. Bohužel se toto neobešlo bez potíží. Všechny obory se tísnily v jediné budově na Štefánikově ulici. Ve třídách se až do večerních hodin střídali i tři učitelé po sobě.141 V květnu roku 1964 vychází první číslo zpravodaje Rozhledy LŠU. Jeho obsah byl určen hlavně rodičům a přátelům školy. Prostřednictvím Rozhledů LŠU poskytovala škola nejdůležitější informace o tom, co připravuje a co zajímavého se ve škole událo. Autorem publikací byl pedagog Jan Pášma a administrativní pracovnice Milena Balusková.142 Z důvodu jmenování Františka Tichého do funkce ředitele Filharmonie pracujících na post ředitele školy nastoupila k 15. listopadu 1965 dosavadní učitelka klavíru Jaroslava Fuksová, která ve funkci setrvala čtyři roky. Škola měla v té době 26 interních učitelů a 4 externisty. Stav žáků se v tomto roce vyšplhal až k číslu 800.143 Bohužel k dispozici bylo pouhých 20 učeben. Stoprocentně se využíval i koncertní sál. „Sotva v něm malí výtvarníci dolepili své koláže z papíru, bylo třeba třídu zamést a vytřít a už začínala hodina tance. Tu pak vystřídal některý ze školních souborů, nebo se zde konal koncertní podvečer“.144 Proto se

140

Kronika. Základní hudební škola Gottwaldov. 1954–1961.Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. čpř36/2010, evid. č. 1954–1961. 141 FILIPOVÁ, Silvie – HNILIČKOVÁ, Martina – PŘIBYLOVÁ, Jarmila. ZUŠ Zlín, Štefánikova 91, 1933– 2003. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 28544, sign. A 1070/2003. 142 Kolektiv autorů. Čtyřicet let Lidové školy umění v Gottwaldově. Vydala Lidová škola umění v Gottwaldově ve spolupráci se SRPŠ, uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 24723, sign. A 1070/1973, s. 12. 143 Kronika. Lidová škola umění Gottwaldov. 1961–1971. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. čpř35/2010, evid. č. 1961–1971. 144 FILIPOVÁ, Silvie – HNILIČKOVÁ, Martina – PŘIBYLOVÁ, Jarmila. ZUŠ Zlín, Štefánikova 91, 1933– 2003. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 28544, sign. A 1070/2003.

34

práce ředitelky mimo pedagogickou činnost školy zaměřila na získání nových učeben. Za jejího působení byly provedeny úpravy sálu a šatny pro taneční obor. Také se započala přestavba šaten bývalého Divadla pracujících na ateliér pro výtvarný obor. Tyto práce byly dokončeny v roce 1968.145 Zřízením dvou nových poboček roku 1965 ve Vizovicích a Luhačovicích se škole podařilo rozšířit své pole působnosti. Luhačovické pracoviště však zůstalo pod školou jen do roku 1986, poté se osamostatnilo.146 Roku 1967 se uskutečnila první spolupráce se zahraniční školou. Školu navštívili němečtí kolegové Volksmusikschule z Sondershausenu. Poté odjela ředitelka Fuksová a dva učitelé do Sondershausenu, kde se domluvily výměnné koncerty žáků obou škol.147 Odchodem Jaroslavy Fuksové – Matouškové na nové pracoviště v roce 1969 funkci přebrala dlouholetá učitelka klavíru Anna Večeřová. Jeden z prvořadých úkolů, které si ředitelka vytyčila, patřilo rozšíření výuky v literárně-dramatickém oboru. Další nový předmět, který se ve škole objevil, byla výuka dětského sborového zpěvu. Protože nebylo možné, aby všichni žáci navštěvovali tento předmět, navrhlo se, aby se dostavili k výběru jen žáci klavírního a kytarového oddělení, poněvadž žáci ostatních oddělení se již uplatňovali v jiných souborech a orchestru školy. Sbor začínal pod vedením Karla Košárka.148 Výsledky byly překvapující. Po několika letech náročné práce měl dětský pěvecký sbor již široký repertoár sestavený ze starých i současných autorů a velmi dobře reprezentoval školu na všech veřejných vystoupeních.149 V roce 1971 proběhly již několik let plánované rekonstrukční úpravy nové elektroinstalace. Tyto přestavby se prováděly za plného provozu školy, proto všechny akce, které měla škola v plánu, se konaly za velmi ztížených podmínek. Škola neměla po dobu tří měsíců (září až listopad) řádné elektrické osvětlení a nebyla vytápěna.150 Ve školním roce 1972–1973 škola oslavila 40. výročí od svého založení. Na tuto počest byly během roku uspořádány čtyři slavnostní koncerty za účasti Československé televize. V následujícím školním roce bylo škole přiděleno nové detašované pracoviště 145

Kronika. Lidová škola umění Gottwaldov. 1961–1971. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. čpř35/2010, evid. č. 1961–1971. 146 Tamtéž. 147 Tamtéž. 148 Karel Košárek – narozen 3. 9. 1937 ve Zlíně. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Brně obor hudební výchova. V roce 1974 založil Holešovský dětský sbor Moravské děti, kde působil až do roku 1997 jako sbormistr a umělecký vedoucí. 149 Kronika. Lidová škola umění Gottwaldov. 1961–1971. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. čpř35/2010, evid. č. 1961–1971. 150 Tamtéž.

35

v Malenovicích pod vedením Jaroslavy Kupské. 1. září 1980 došlo k osamostatnění a vznikla LŠU Malenovice.151 V září 1978 odešla ředitelka Anna Večeřová do důchodu a na její místo nastoupil na dlouhých patnáct let Antonín Bařinka, který ve škole vyučoval housle a komorní hru. Škola v té době měla 1446 žáků, 38 interních učitelů, 6 pracujících důchodců a 3 externí učitele.152 V lednu roku 1980 podepsáním smlouvy o vzájemné spolupráci se ZK Svit – Dechová hudba mladých a LŠU Gottwaldov bylo členům Dechové hudby umožněno úplné hudební vzdělání pod vedením učitelů školy. Asistentem hlavního dirigenta Dechové hudby se stal učitel František Gargulák. Závodní klub zajistil žákům i členům Dechové hudby potřebné hudební nástroje a jednotné oblečení.153 Ve školním roce 1980–1981 vznikly dvě nové pobočky – ve Slušovicích a Fryštáku. LŠU Gottwaldov navázala spolupráci s Valašským souborem písní a tanců Kašava. Lze bez nadsázky říct, že tato spolupráce podstatnou měrou přispěla ke vstupu Kašavy mezi přední československé folklórní soubory. Na druhé straně je možné konstatovat, že pod inspirujícím vlivem a odbornou patronací Kašavy vznikla na škole dětská cimbálová muzika, která pod vedením učitele Jiřího Sládka zvítězila v ústředním kole soutěže LŠU.154 V roce 1983 škola oslavila 50. výročí od svého založení. Oslavy trvaly půl roku. Celý programový blok obsahoval osm velkých akcí, na kterých se podílely všechny obory školy. K tomuto výročí filmové studio Kudlov natočilo záběry z koncertů pro okresní filmovou kroniku. Od září roku 1983 dostal kroniku školy na starost František Kohoutek, který ji vede dodnes.155 Ve školním roce 1986–1987 nově vznikla pobočka na Jižních Svazích, která se o rok později osamostatnila. Jejím ředitelem se stal Vladimír Sulovský.156 Školní rok 1989–1990 byl ovlivněný listopadovými událostmi. 1. ledna 1990 město dostalo svůj původní název Zlín. Pod tlakem Občanského fóra (OF) byli vyměněni takřka všichni pracovníci okresu kromě inspektorky. Vystřídali se také ředitelé a zástupci na základních školách ve Zlíně. Konkurs byl vyhlášen i pro LŠU Zlín. Stávající ředitel Antonín Bařinka však dostal většinu hlasů učitelského sboru, získal tím důvěru a zůstal ve své funkci. Okamžitě bylo zrušeno Ideově politické vzdělávání učitelů (IPVU) a proběhla výměna 151

Kronika. Lidová škola umění Gottwaldov. 1971–1988. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. čpř35/2010, evid. č. 1971–1988. 152 Tamtéž. 153 Tamtéž. 154 Tamtéž. 155 Tamtéž. 156 Tamtéž.

36

předsedy Závodního výboru Českomoravského odborového svazu (ZV ČMOS). Mnozí z učitelů se aktivně (i když pochopitelně dočasně) věnovali práci pro OF. Uvedené události však neměly negativní dopad na práci školy.157 Práce orgánů školy jako umělecké rady, předmětových komisí, Sdružení rodičů a přátel školy (SRPŠ) byla naprosto neformální a na rozdíl od jiných let byla zbavena politického podtextu, ať už stanovením programu koncertů k různým výročím, tak i dobrovolným využitím volného času učitelů při mimoškolních aktivitách školy.158

4.3.4 Základní umělecká škola Zlín

Rok 1991 přinesl škole nový název, kdy se z „lidušky“ stala základní umělecká škola. V kronice z roku 1990–1991 se píše:…V nové politické situaci pro ZUŠ (základní umělecké školy) vznikají nové problémy existenční, ekonomické i právní. Až po celostátní protestní akci byly školy našeho typu zařazeny do systému základního školství. Problémů však je podstatně více kvůli nevyjasněným legislativním normám, a tak škola stále intenzivněji uvažuje o právní subjektivitě.159 Změna politické a ekonomické situace způsobila též, že plánovaná přestavba a generální oprava budovy byla opět odložena. Zvýšení cen energií, nákladů na opravy a ostatních položek přineslo s sebou řadu úsporných opatření. Z těchto důvodů bylo také nutné zvýšit školné o 100%. Významnou událostí tohoto školního roku bylo bezesporu získání právní subjektivity školy a zařazení mezi příspěvkové organizace, a to již s účinností od 1. září 1991. Od tohoto dne škola také začala samostatně hospodařit s přidělenými prostředky. Dostala navíc bezplatný pronájem budov s možností pronajímat obchodní prostory. Veřejné činnosti pomohla i spolupráce školy s Městským úřadem Zlín a získání sálu radnice ke koncertům. Důležitým krokem byla spolupráce s firmou Emurfilm, která se stala stěžejním bodem orientace školy ve sponzorství.160 Školní rok 1992–1993 začal pro většinu učitelů překvapením. Stávající ředitel Antonín Bařinka oznámil učitelům, že svoji dosavadní funkci již vykonávat nebude, neboť se mu

157

Kronika. Základní umělecká škola Zlín. 1988–1999. Uloženo v archivu Základní umělecké školy Zlín. Tamtéž. 159 Tamtéž. 160 Tamtéž. 158

37

podařilo udělat konkurz na místo školského inspektora. Novým ředitelem školy se stal Jiří Severin, který do Zlína přešel od pololetí z otrokovické základní umělecké školy.161 V tomto roce se konečně uskutečnily opravy budovy školy. Byla provedena oprava balkonu, oken, elektroinstalace, renovace sálu a vestavba provozovací části. Celková cena za tyto opravy činila 1.740.000,- Kč. Ve vestibulu se vybudovala cukrárna pro rodiče s dětmi a stávající sklad obuvi se zrekonstruoval na divadelní kavárnu. Tyto rekonstrukce však nebyly zdaleka konečné. I v nadcházejících letech budova školy procházela značnou revitalizací.162 V tomto roce se také tradičně konaly soutěže ZUŠ. Hana Roušarová pod vedením učitelky Radany Váňové obdržela v ústředním kole 1. místo a cenu absolutního vítěze ve hře na housle. Dále obdržela 2. místo v Kociánově soutěži v Ústí nad Orlicí. Velkého úspěchu také dosáhlo kvarteto klarinetistů (Jan Kolář, Daniel Grygera, Ondřej Pavlištík, Vladislav Pavlík) pod vedením Jana Hořejšího. Kluci odjeli koncem května do Velké Británie na proslulý North London Festival. Soubor získal nejvyšší možné ocenění. O tři dny později ještě přidali ve věkově otevřené a tím i náročnější kategorii ještě druhé nejvyšší umístění, z pěti možných ocenění Very good. Vedle těchto dvou soutěží zlínské kvarteto absolvovalo ještě řadu vystoupení v Londýně a dalších městech. Největším zážitkem ale pro ně bylo setkání s britskou královnou Alžbětou.163 Škola se také zapojila do projektu ZŠ Vizovice Stejná šance všem. Náplní projektu bylo dát stejnou šanci v zájmové činnosti i dětem v menších městech. V rámci tohoto projektu bylo postupně rozšířeno vyučování na pobočce ve Vizovicích.164 V roce 1998 vydala škola CD Smyčcový komorní orchestr a cimbálové muziky Strunka a Strunečka a kazetu Hrají žáci ZUŠ.165 1. září 2001 vystřídal Jiřího Severina ve funkci ředitele Miroslav Kašný, který působil na škole již čtrnáct let jako učitel violy a posléze jako zástupce ředitele. Zástupcem školy se stal Jan Hořejší. Škola disponovala šedesáti učebnami včetně poboček, které se dále rozšířily o působiště v Kašavě, Velkém Ořechově, Zlíně – Hluboká ulice a Zlíně – 4. ZŠ.166 V rámci oslav 70. výročí založení školy proběhlo mnoho akcí, mezi něž patřila výstava Z historie školy instalovaná ve foyeru Městského divadla ve Zlíně, Hudební matiné ve foyer Domu umění, vernisáž Jana Čančíka a premiéra hry O krásné Vasilise a třech kouzelnících. V roce 2004 se také konaly oslavy k 35. výročí Malé scény. V rámci oslav byl 161

Kronika. Základní umělecká škola Zlín. 1988–1999. Uloženo v archivu Základní umělecké školy Zlín. Tamtéž. 163 Tamtéž. 164 Tamtéž. 165 Tamtéž. 166 Kronika. ZUŠ Zlín, Štefánikova 91. 2001–2006. Uloženo v archivu Základní umělecké školy Zlín. 162

38

uspořádán integrační workshop s názvem Pojďme sčítat hrušky s jablkama!. Tento dramaterapeutický seminář pro pedagogické pracovníky byl zaměřený na práci s dětmi s mentální retardací a poruchami chování. Tuto akci připravili ZUŠ, Malá scéna a pedagogové z Univerzity Palackého v Olomouci. Pod vedením profesionálních psychologů a terapeutů tak všichni získali nové zkušenosti při práci s postiženými lidmi a učili se řešit nejrůznější situace a problémy, které se mohou ve škole vyskytnout.167 Ve školním roce 2004–2005 se započalo s kompletní rekonstrukcí budovy školy, která pochází z baťovské éry. Zlínští radní uvolnili na opravy 40 milionů korun. Celá rekonstrukce školy trvala dva roky. Na budově proběhlo restaurování všech oken a vybudovala se přístavba k sálu Malá scéna, v níž byly umístěny kabinet pro vyučující literárně-dramatického oboru, šatny, sklady a sociální zařízení.168 Na počest nově otevřeného sálu školy se konal v listopadu roku 2006 komponovaný pořad Zpět do 30. let aneb pan Baťa by se divil. V září téhož roku nastala malá změna v adrese školy. Přečíslováním Štefánikovy ulice bylo budově školy přiděleno číslo 2987. Od 1. července 2007 převzala místo ředitele dosavadní zástupkyně Martina Hniličková, která ve funkci setrvává dodnes.169 Od nového školního roku 2009–2010 škola začala intenzivně pracovat na vlastním školním vzdělávacím programu (ŠVP). Motto ŠVP je: Čtyř barevná škola, což symbolizuje propojenost všech čtyř oborů.170 V současnosti má škola 57 pedagogů, z toho 45 vyučuje v hudebním oboru, 6 učitelů působí ve výtvarném oboru, taneční obor zaměstnává 3 pedagogy a o literárně-dramatický obor se dělí 3 učitelé. Školu navštěvuje 1340 žáků, kteří jsou vyučování v 50 učebnách. Po rekonstrukci budovy školy, která jí vrátila vzhled 30. let minulého století, má škola tři sály – taneční sál, komorní sál a divadelní sál Malá scéna. Zájemci si mohou vybrat ze čtyř oborů (hudební, taneční, výtvarný a literárně-dramatický).171 V hudebním oboru se vyučují tyto nástroje: klavír, keyboard, varhany, housle, viola, violoncello, kontrabas, kytara, basová a elektrická kytara, akordeon, klarinet, saxofon, zobcové flétny, příčná flétna, trubka tenor, baryton, lesní roh, pozoun, tuba, cimbál, zpěv, sborový zpěv a bicí nástroje.172 Na škole působí i několik souborů jako například: smyčcový komorní orchestr, komorní žesťový soubor, kytarový orchestr, soubor zobcových fléten, cimbálové muziky 167

Kronika. ZUŠ Zlín, Štefánikova 91. 2001–2006. Uloženo v archivu Základní umělecké školy Zlín. Tamtéž. 169 Školní kronika. ZUŠ Zlín, Štefánikova 2987. 2006 – 2007. Uloženo v archivu Základní umělecké školy Zlín. 170 Školní kronika. ZUŠ Zlín. 2008–2011. Uloženo v archivu Základní umělecké školy Zlín. 171 Školní kronika. ZUŠ Zlín. 2013–2014. Uloženo v archivu Základní umělecké školy Zlín. 172 Tamtéž. 168

39

Strunka a Strunečka, pěvecké sbory, akordeonový soubor, folkový soubor Muzikanti, několik komorních souborů, divadelní soubory, ZUŠBAND – soubor učitelů, pěvecký sbor učitelů, Blue Tone Band a rocková žákovská kapela.173 ZUŠ Zlín spolupracuje se všemi ZUŠ v rámci regionu (soutěže ZUŠ, odborné semináře,

divadelní

přehlídky,

společné

koncerty

apod.).

Spolupracuje

zároveň

i s organizacemi jako je Charita Zlín, Otrokovice, Samari, Valašský soubor Kašava, Krajská knihovna Františka Bartoše, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Filharmonie Bohuslava Martinů, ZOO Lešná, Malá scéna Zlín, Zlínský kraj a Magistrát města Zlína. Dále škola pořádá vystoupení v Dětském domově Lazy a Domově pro občany se zdravotním postižením Javorník. Pro základní a mateřské školy jsou pořádány výchovné koncerty.174 Škola poskytuje žákům vzdělávání celkem na osmi místech a to ve Zlíně (Štefánikova ulice, Hluboká a ZŠ Komenského I) a pobočkách (Slušovice, Vizovice, Štípa, Trnava a Všemina).175 V roce 2013 škola oslavila 80 let své existence. Během celé doby svého působení se zařadila mezi přední nositele kulturního dění ve Zlíně.

173

Školní kronika. ZUŠ Zlín. 2013–2014. Uloženo v archivu Základní umělecké školy Zlín. Tamtéž. 175 Tamtéž. 174

40

4.4 FILHARMONIE BOHUSLAVA MARTINŮ 4.4.1 Symfonický orchestr národního podniku Baťa

Přípravy vzniku symfonického orchestru ve Zlíně začaly ihned po skončení druhé světové války. Podnět k založení symfonického orchestru vzešel od členů Baťovy dechové hudby. Mnozí její hudebníci ovládali hru na více nástrojů a již od roku 1945 začala Baťova hudba své produkce obohacovat o skladby se smyčcovými i jinými nástrojovými party. Po válce v bývalé Baťově továrně vznikl kulturní referát Národního podniku Baťa, jenž se stal rozhodujícím činitelem v kulturní oblasti. O jeho založení se nejvíce zasloužil pianista a hudební pedagog Václav Laňka, který značným dílem přispěl k vytvoření symfonického orchestru. Nejzkušenější hudebníci z dechového orchestru přešli do právě vznikajícího symfonického orchestru. Aby mohl orchestr vzniknout, bylo ho nutné doplnit o další hráče, jichž byl v poválečném Zlíně nedostatek. A hlavně získat dirigenta, který by měl zkušenost s prací se symfonickým orchestrem. Díky kontaktům Václava Laňky se na post dirigenta podařilo získat Rudolfa Kvasnicu,176 do té doby dirigenta orchestru Národního divadla v Brně.177 Nový dirigent byl hudebníkům představen 2. dubna 1946. Jelikož orchestr ještě nebyl dostatečně zkušený, dirigent se rozhodl ho dočasně doplnit třiceti hudebníky z brněnského rozhlasového orchestru a s jejich pomocí uspořádat první koncert. Po měsíci zkoušení se poprvé orchestr představil veřejnosti, a to dne 30. dubna 1946 pod názvem Symfonický orchestr národního podniku Baťa. Program koncertu tvořily skladby českých skladatelů: výběr ze Slovanských tanců od Antonína Dvořáka, předehra k opeře Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany a od Zdeňka Fibicha orchestrální selanka V podvečer. Premiéra sklidila u obecenstva velký ohlas, proto se v květnu koncert znovu opakoval. Pro nadcházející sezonu orchestr připravil cyklus osmi abonentních koncertů. Mezi nejhranějšími skladateli byli: Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Josef Suk, Zdeněk Fibich, Leoš Janáček, Vítězslav Novák, Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven a Petr Iljič Čajkovskij. Orchestr pořádal také populární koncerty, které se skládaly převážně z úryvků nejznámějších oper, také vystupoval na podnikových oslavách. Od podzimu 1946 začal jezdit i do okolních měst. Podle ohlasů v tisku lze usoudit, že se počet návštěvníků koncertů neustále zvyšoval a sál Velkého kina byl zcela zaplněn. Kritici hodnotili výkon orchestru velmi pozitivně. Od prosince 1946 176

Rudolf Kvasnica – narozen 9. 11. 1897 v Rojetíně u Tišnova, zemřel 18. 12. 1986 v Brně. Studoval konzervatoř v Brně obor dirigování u Františka Neumanna, varhany a kompozici u Leoše Janáčka. 177 Kronika. Filharmonie pracujících. Kniha první 1946–1950. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů.

41

mohl orchestr ke zkoušení využívat nové prostory. Z baťovského internátu přesídlil do sálu Společenského domu (dnešní Hotel Moskva). Po roce existence měl orchestr stále jen 36 vlastních hráčů. V létě roku 1947 byl do orchestru přijat jako druhý dirigent Vladimír Matěj,178 pedagog Městské hudební školy Dvořák.179

4.4.2 Filharmonie pracujících

Do koncertní sezony 1948–1949 vstoupil orchestr s novým názvem Zlínská filharmonie. Ten však orchestru vydržel jen pár měsíců, ještě v prosinci téhož roku byl přejmenován na Filharmonii pracujících.180 Toho roku ještě musela filharmonie změnit i svoje zkušební prostory a přestěhovala se do sálu kavárny Morava. S tímto prostorem však nebyli členové orchestru příliš spokojeni, neboť byl špatně osvětlený a často nevytopený. Od května 1949 se filharmonie vrátila zpět do Společenského domu, nyní již Závodního klubu národního podniku Svit, kde se však hudebníci kromě ostatních problémů potýkali také s hlukem, který nejvíce vadil při občasných koncertech v těchto prostorách.181 Současně s rozvojem orchestru začaly také vznikat samostatné komorní soubory (například harfové trio a dechové kvinteto). Činnost orchestru se dělila na koncerty abonentní, kde se hrála závažnější díla, mimořádné, zaměřené na známé skladby českých i světových skladatelů a zájezdy, které se uskutečnily v okresních městech.182 K tomu začal orchestr v březnu 1949 pořádat výchovné koncerty pro pracující, většinou s populárním programem. Sezona 1949– 1950 se zapsala do historie orchestru hned z několika důvodů. V listopadu 1949 vystoupil poprvé v Praze v Domě umělců na Dnech gottwaldovské kultury.183 V květnu roku 1950 zahájila filharmonie svou první lázeňskou sezonu v Luhačovicích. Po dobu čtyř měsíců působila jako lázeňský orchestr a koncerty pro tamní hosty se staly tradicí. V době lázeňské 178

Vladimír Matěj – narozen 4. 7. 1920 v Brušperku, zemřel 30. 11. 2005 v Uppsalu (Švédsko). Studoval na varhanické škole v Ostravě, poté na pražské konzervatoři obor dirigování. Po odchodu ze Zlína působil jako šéfdirigent a umělecký ředitel Karlovarského symfonického orchestru. V roce 1968 odešel do Švédska, kde působil jako lektor na vysoké hudební škole ve městě Pitea. 179 Kronika. Filharmonie pracujících. Kniha první 1946–1950. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. 180 BAČUVČÍK, Radim. Filharmonie Bohuslava Martinů, 1946–2006. Almanach k 60. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 2006. 181 Kronika. Filharmonie pracujících. Kniha první 1946–1950. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. 182 Kronika. Symfonický orchestr kraje Gottwaldovského. Kniha druhá 1951–1953. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 82. 183 Kronika. Filharmonie pracujících. Kniha první 1946–1950. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů.

42

sezóny filharmonie vystupovala dvakrát denně a provedla až 200 kolonádních koncertů.184 V prosinci 1950 opět změnila filharmonie zkušební prostory. Ze Společenského domu se přestěhovala do Tylova divadla v Malenovicích. Ani toto sídlo však nebylo pro činnost orchestru vyhovující pro špatné osvětlení a akustiku.185

4.4.3 Symfonický orchestr kraje Gottwaldovského

Po celou dobu dosavadního trvání spadal orchestr pod národní podnik Svit, který orchestr finančně podporoval, ale do jeho vnitřních záležitostí nijak nezasahoval. Změna nastala 1. ledna 1951, kdy byl orchestr přeřazen pod tehdejší Krajský národní výbor, čímž začal podléhat Ministerstvu školství, věd a umění. Do vedení orchestru se dostala nově zvolená rada v čele s předsedou Miroslavem Šlapalem. S touto změnou úzce souvisela i změna názvu orchestru. Nyní jako Symfonický orchestr kraje Gottwaldovského (SOKG) s funkcí ředitele, kterou vykonával Čeněk Tenk.186 Počet členů filharmonie se postupně zvýšil až na šedesát hudebníků a orchestr se stal samostatným, již se nemusel spoléhat na výpomoc brněnských hudebníků.187 Od roku 1951 začala filharmonie spolupracovat s Františkem Blahou,188 který se ujal vedení výchovných koncertů. Díky němu dostaly výchovné koncerty zcela novou koncepci. Koncerty byly rozděleny na tři věkové kategorie. Vycházely z požadavků školních osnov hudební výchovy pro příslušný ročník. Zpravidla pět týdnů před samotným koncertem začali učitelé na jednotlivých školách seznamovat děti s hlavními hudebními myšlenkami a tématy koncertu. Žáci se v hodinách hudební výchovy dopředu seznámili se skladateli, skladbami a učili se zpívat jejich melodie. Koncert musel být pečlivě připraven, protože se dopoledne konaly až tři představení po sobě. Na každé vystoupení mohlo přijít až 1300 dětí. Každý koncert měl tři hlavní části. Blaha nejprve představil skladatele, jemuž byl koncert věnován. Snažil se co nejvíce děti zaujmout různými historkami a detaily. Vše bylo obohaceno videoprojekcí. Cílem druhé části bylo postupně seznámit posluchače s orchestrem

184

BAČUVČÍK, Radim. Filharmonie Bohuslava Martinů, 1946–2006. Almanach k 60. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 2006. 185 Kronika. Symfonický orchestr kraje Gottwaldovského. Kniha druhá 1951–1953. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 83. 186 Tamtéž, s. 33–34. 187 Tamtéž, s. 70. 188 František Blaha – pedagog. Narozen 1. 6. 1912 v Horním Újezdě za Bystřicí pod Hostýnem, zemřel 5. 6. 1984 ve Zlíně.

43

a s jednotlivými nástroji. Hráč dětem představil nástroj, ukázal jeho rozsah, funkci a možnosti. Poté orchestr zahrál několik úryvků a děti měly napsat, z jakých skladeb pocházejí. Koncerty se konaly pravidelně dvakrát do roka. Během studia na základní škole žák navštívil 18 až 20 představení. Zlínské výchovné koncerty podle Blahovy metodiky se staly fenoménem. Jezdili se na ně dívat učitelé z celé republiky i pracovníci Ministerstva školství, věd a umění. Některé koncerty byly i nahrány a vysílány Československým rozhlasem. Filharmonie s nimi zajížděla také do okolních měst a obcí. Nečekaně pozitivní ohlas zaznamenaly i u samotných dětí. Ministerstvo kultury ocenilo tuto výchovnou činnost filharmonie čestným titulem a odznakem „Vzorný pracovník ministerstva kultury“. Orchestr jmenoval Františka Blahu čestným členem.189 V červenci roku 1954 Rudolf Kvasnica vystoupil naposledy jako šéfdirigent filharmonie a poté odešel do Prahy.190 Novým šéfdirigentem orchestru se koncem září 1954 stal Richard Týnský,191 do té doby dirigent Československého rozhlasu v Bratislavě.192 Cílem Richarda Týnského bylo pozvednout uměleckou úroveň orchestru. Do jeho repertoáru zařadil více klasických děl. Nastolil jiný pohled na práci a vyžadoval preciznost při provádění díla. Do repertoáru zařadil i dosud opomíjené skladatele jako například Césara Francka a Richarda Wagnera a častěji uváděl i díla soudobých českých a slovenských skladatelů.193

4.4.4 Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského

Počátkem roku 1955 se také změnil název orchestru na Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského (SSOKG). V té době zajížděl též hrát do Holešova, Kroměříže, Valašského Meziříčí, Hodonína, Brna, Uherského Brodu, Bystřice pod Hostýnem, Vizovic a Luhačovic. Těchto zájezdových koncertů orchestr v některých letech odehrál až padesát za rok a dalších sto v luhačovických lázních.194 Původní plán zahájit sezonu 1955–1956 již v novém působišti Domě umění se z důvodu jeho rekonstrukce a zpoždění stavebních prací 189

FRIC, Ota. Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě. Brno: Krajské nakladatelství, 1963, s. 177–178. Kronika. Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského. Kniha třetí 1954–1955. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 28. 191 Richard Týnský – vlastním jménem Richard Thierjung. Narozen 29. 9. 1909 ve Lvově (Ukrajina), zemřel 30. 10. 1974 v Brně. 192 Kronika. Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského. Kniha třetí 1954–1955. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 40–42. 193 Tamtéž, s. 72. 194 Kronika. Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského. Kniha třetí 1954–1955. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 48–49. 190

44

nepodařilo dodržet.195 Dům umění byl otevřen 19. listopadu 1955.196 Také byly do sálu nainstalovány nové koncertní varhany, ve své době největší v republice, které byly veřejnosti představeny počátkem února 1956 při zahajovacím varhanním koncertě.197 Přestěhováním do Domu umění se začala filharmonie potýkat s poklesem návštěvnosti koncertů. Přestože měl sál kapacitu asi 600 posluchačů, býval při koncertech zaplněn jen zčásti. Bylo to jednak z důvodu stále vzrůstající obliby jiných hudebních žánrů a také kvůli špatné dopravní dostupnosti Domu umění.198 Intenzivní snahy šéfdirigenta Richarda Týnského pozvednout kvalitu orchestru se ovšem nesetkávaly vždy s pochopením, což bylo zřejmě také příčinou předčasného konce jeho působení. Již v létě roku 1955 docházelo mezi členy orchestru a šéfdirigentem k neshodám. Richard Týnský vyčítal některým hudebníkům špatnou pracovní morálku. Také požadoval, aby byl odvolán z funkce ředitel Čeněk Tenk a druhý dirigent Vladislav Matěj. V květnu roku 1956 odchází z vedení orchestru Čeněk Tenk a na jeho místo nastupuje Václav Návrat.199 Ani tyto změny však nevedly ke zlepšení situace. Po třech letech, v září roku 1957, na vlastní žádost od orchestru odešel.200

4.4.5 Filharmonie pracujících – Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského Novým šéfdirigentem filharmonie se stal sedmadvacetiletý Eduard Fischer,201 který byl do funkce jmenován 1. listopadu 1957.202 Od února 1958 se opět změnil název orchestru na dřívější Filharmonie pracujících s podtitulem Státní symfonický orchestr kraje gottwaldovského.203 Větší význam mělo zvýšení počtu členů orchestru a také personální

195

Kronika. Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského. Kniha třetí 1954–1955. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 78. 196 Tamtéž, s. 94. 197 Kronika. Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského. Kniha čtvrtá 1956–1957. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 6. 198 BAČUVČÍK, Radim. Filharmonie Bohuslava Martinů, 1946–2006. Almanach k 60. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 2006. 199 Kronika. Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského. Kniha čtvrtá 1956–1957. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 22, 48. 200 Tamtéž, s. 74. 201 Eduard Fischer – narozen 24. 11. 1930 v Praze, zemřel 22. 2. 1993 v Praze. Vystudoval Akademii múzických umění v Praze obor dirigování. Působil v Uměleckém souboru ministerstva vnitra v Praze. Získal 3. cenu v Mezinárodní soutěži mladých dirigentů v Besançonu ve Francii. 202 Kronika. Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského. Kniha čtvrtá 1956–1957. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 92. 203 Kronika. Filharmonie pracujících. Kniha pátá 1958–1959. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 4.

45

změny. 1. srpna 1958 odešel ředitel Václav Návrat a na jeho místo nastoupil Václav Laňka.204 Další změnou, byl odchod druhého dirigenta Vladimíra Matěje, který ve filharmonii působil jedenáct let.205 1. listopadu byl orchestru představen druhý dirigent Jaroslav Opěla,206 se kterým mnozí členové již spolupracovali na vystoupení v lázních Luhačovicích.207 Jaroslav Opěla se také stal sbormistrem nově vzniklého dětského Pionýrského sboru, který spadal pod filharmonii. Bohužel, i přes veškeré snahy se filharmonie potýkala s malou návštěvností koncertů, a proto se nové vedení rozhodlo od sezony 1958–1959 zavést specializované abonentní cykly. Cyklus A byl určený spíše náročnějším posluchačům. Jeho program tvořila převážně díla skladatelů české moderny, kterými byli Leoš Janáček, Josef Suk, Vítězslav Novák a další. Cyklus B uváděl nejznámější díla českých i světových skladatelů a měl za úkol získat pro filharmonii nové posluchače. Tyto dva cykly doplňovaly ještě i koncerty mimořádné.208 Kromě nich vznikl ještě speciální cyklus nazvaný Filharmonie pracujících mládeži. Šlo o výběr nejzajímavějších koncertů, které byly pořádány především pro studenty středních škol. Tak vznikl klub Hudební mládež, do něhož se hned v prvním roce přihlásilo více než 700 mladých lidí. Výhodou pro členy klubu byla poloviční cena na všechny ostatní koncerty filharmonie. Po některých koncertech se pořádaly i besedy s dirigenty a sólisty. Filharmonie dále ještě vytvořila specializovaný cyklus pro mládež z učňovských oborů. Jeho program tvořily populárnější skladby s podrobnějším výkladem.209 V květnu 1959 filharmonie vystoupila na svém prvním zájezdě v Maďarsku. Uvedla zde program složený z děl českých skladatelů. Některé skladby nahrála i pro maďarský rozhlas.210 V sezoně 1960–1961 vznikl další abonentní cyklus C, určený pro pracující zlínských podniků, zvaný Za tajemstvím hudební řeči. Tento cyklus byl zaměřený na populární hudbu s průvodním slovem.211 Vysoká náročnost koncertů zaměřených na soudobou vážnou hudbu získala Filharmonii pracujících vysoké hodnocení odborné kritiky. Na druhé straně však měla 204

Kronika. Filharmonie pracujících. Kniha pátá 1958–1959. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 48. 205 Tamtéž, s. 51. 206 Jaroslav Opěla – narozen 22. 5. 1935 v Hrabové u Ostravy. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně obor dirigování u Břetislava Bakaly. 207 Kronika. Filharmonie pracujících. Kniha pátá 1958–1959. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 59. 208 Tamtéž, s. 53–54. 209 BAČUVČÍK, Radim. Filharmonie Bohuslava Martinů, 1946–2006. Almanach k 60. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 2006. 210 Kronika. Filharmonie pracujících. Kniha pátá 1958–1959. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 107–110. 211 Kronika. Filharmonie pracujících. Kniha šestá 1959–1960. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 94.

46

negativní vliv na návštěvnost jejích koncertů, na rozdíl od koncertů populárněji či tradičněji zaměřených cyklů, které bývaly vyprodány. Dokonce se i zmenšoval zájem mladých lidí o koncerty klubu Hudební mládeže, ze kterých se postupně vytrácela určitá originalita, takže bylo stále těžší získávat nové abonenty.212 V roce 1965 byl cyklus úplně zrušen a členové klubu získali pouze slevu na všechny ostatní koncerty filharmonie.213 V průběhu roku 1965 se také postupně začalo obměňovat dosavadní vedení orchestru. V květnu probíhal konkurz na místo druhého dirigenta, který vyhrál devětadvacetiletý Rostislav Hališka,214 v té době dirigent Vojenského uměleckého souboru v Bratislavě. Do orchestru nastoupil od podzimu 1965. V červenci z orchestru odešel ředitel Václav Laňka a v listopadu téhož roku se novým ředitelem Filharmonie pracujících stal František Tichý, bývalý ředitel Lidové školy umění v Gottwaldově.215

4.4.6 Státní symfonický orchestr Gottwaldov (FP)

Od sezony 1966–1967 byl opět pozměněn název filharmonie. Podtitul - Státní symfonický orchestr v Gottwaldově se stal jejím hlavním názvem.216 Odchod Eduarda Fischera do Armádního uměleckého souboru v Praze, byla předzvěst jeho následujícího odchodu z postu šéfdirigenta orchestru k 1. září roku 1968.217 Eduard Fischer byl jednou z nejvýraznějších osobností orchestru. Rozšířil repertoár filharmonie o dosud málo uváděné skladatele 20. století Bélu Bartóka, Arnolda Schönberga, Arthura Honeggera, Clauda Debussyho nebo Maurice Ravela. K vůbec největším zásluhám Fischera patří uvedení díla Bohuslava Martinů, jehož skladbám byl věnován celý jeden koncertní cyklus.218

212

Kronika. Filharmonie pracujících. Kniha devátá 1964–1967. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 17. 213 Tamtéž, s. 56. 214 Rostislav Hališka – narozen 1937 v Ostravě. Studoval na brněnské konzervatoři housle a dirigování. Poté pokračoval ve studiu dirigování na Janáčkově akademii múzických umění. Roku 1962–1965 působil jako dirigent symfonického orchestru Vojenského uměleckého souboru v Bratislavě. Po odchodu ze Zlína se stal dirigentem opery v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci. Poté působil jako šéfdirigent opery v Divadle Františka Xavera Šaldy v Liberci. Roku 1995 se stal šéfdirigentem západočeského symfonického orchestru a od roku 1998 působí jako pedagog na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. 215 Kronika. Státní symfonický orchestr v Gottwaldově. Kniha devátá 1964–1967. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, 84–85. 216 Tamtéž, s. 121. 217 Kronika. Státní symfonický orchestr v Gottwaldově. Kniha desátá 1968–1973. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 19. 218 BAČUVČÍK, Radim. Filharmonie Bohuslava Martinů, 1946–2006. Almanach k 60. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 2006.

47

2. ledna 1969 dostal orchestr nového šéfdirigenta. Stal se jím Zdeněk Bílek,219 který ve funkci setrval do roku 1975. Pro hudebníky nebyl Zdeněk Bílek zcela neznámý. S orchestrem spolupracoval již v dřívější době a podnikl s ním také zájezd do Rumunska.220 Zdeněk Bílek vnesl do orchestru několik změn. Zatímco doposud se orchestr převážně zaměřoval na skladatele 20. století, nyní se zaměřil na skladby Mozartovy, Haydnovy a Beethovenovy. Hlavním přínosem Zdeňka Bílka bylo obohacení koncertů o velká symfonická a vokálně instrumentální díla. Hned na začátku nové sezony Bílek ve Zlíně provedl Verdiho Requiem, později následovala Enšpíglova šibalství a Don Quijot od Richarda Strausse, Stravinského Svěcení jara, Asrael od Josefa Suka, Taras Bulba Leoše Janáčka, předehra Egmont a Missa solemnis Ludwiga van Beethovena a další náročné skladby. Také se rozšířil koncertní plán na čtyři abonentní cykly. Ke třem stávajícím přibyl ještě cyklus D zaměřený na komorní hudbu.221 V průběhu dalších desetiletí pak počet abonentních cyklů kolísal mezi dvěma a čtyřmi. Novou podobu získala i letní lázeňská sezona v Luhačovicích. Omezila se pouze na dva prázdninové měsíce a celkově jí ubylo i koncertů. Příležitost zde dostaly i další orchestry, později dokonce vznikl i Lázeňský kolonádní orchestr. Gottwaldovský orchestr začal v sedmdesátých letech jezdit také na festivaly do lázní ve slovenských Piešťanech a Trenčianských Teplicích.222 Díky dirigentu Zdeňku Bílku se orchestr v dubnu roku 1970 poprvé vydal na čtrnáctidenní zájezd do Itálie. Zde vystoupil v několika městech s programem sestaveným převážně z děl Ludwiga van Beethovena, Johannese Brahmse, Roberta Schumanna, Antonína Dvořáka a Giuseppe Verdiho.223 V roce 1970 byla na vánočním koncertě poprvé uvedena Rybova Česká mše vánoční, která se později stala pravidelnou 219

Zdeněk Bílek – narozen 26. 10. 1923 v Lipníku nad Bečvou, zemřel 24. 11. 2006 v Bratislavě. V letech 1942– 1950 studoval na konzervatoři v Brně dirigování, skladbu, varhany a klavír. V roce 1952 absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě obor dirigování u Václava Talicha a skladbu u Jána Cikkera. Poté studoval na Filozofické fakultě v Brně obor hudební věda. V roce 1954 nastoupil jako dirigent Slovenské filharmonie. V roce 1956 dostal významné mezinárodní ocenění v Paříži za svoji dirigentskou činnost. Od roku 1957–1959 byl posluchačem Hudební akademie ve Vídni. Byl také spoluzakladatelem a dirigentem komorního orchestru Slovenské filharmonie. Od roku 1961 byl komunisty pronásledován a vězněn v rámci procesu s katolickými kněžími (jeho bratr byl katolický kněz). V roce 1966 se stal asistentem šéfdirigenta Petrohradské filharmonie. V roce 1975 odešel do Košic, kde působil jako šéfdirigent opery košického divadla. Od roku 1981 přijal zahraniční angažmá jako šéfdirigent Cairo Symphony a Iraqui National Philharmonic Orchestra v Bagdádu, později pracoval v opeře v Istanbulu. Od roku 1989 se věnoval výchově mladých dirigentů na Konzervatoři a Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V roce 1999 mu Slovenská filharmonie udělila titul „Čestný dirigent Slovenské filharmonie”. V roce 2003 mu městské zastupitelstvo v Bratislavě udělilo za celoživotní uměleckou a pedagogickou činnost medaili „Bulla Aurea Bratislavensis”. V roce 2004 získal cenu Fra Angelica, kterou mu udělila Rada Konference biskupů Slovenska pro vědu, vzdělání a kulturu. 220 Kronika. Státní symfonický orchestr v Gottwaldově. Kniha desátá 1968–1973. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 25. 221 Tamtéž, s. 39–42. 222 BAČUVČÍK, Radim. Filharmonie Bohuslava Martinů, 1946–2006. Almanach k 60. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 2006. 223 Kronika. Státní symfonický orchestr v Gottwaldově. Kniha desátá 1968–1973. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 60–63.

48

součástí vánočního repertoáru filharmonie až do dnešních dnů. Od sezony 1971–1972 byla zásluhou druhého dirigenta Rostislava Hališky obnovena činnost klubu Hudební mládež, jehož náplní bylo pořádání hudebních besed a poslechových večerů a tak se opět podařilo zvýšit počet návštěvníků koncertů. K obohacení hudebního života ve Zlíně bezesporu přispěl i festival Talentinum. Vznikl roku 1972 díky iniciativě ředitele filharmonie Františka Tichého a koná se pravidelně každý sudý rok. Na tomto mezinárodním festivalu mladých koncertních umělců vystoupilo již mnoho významných umělců.224 Kroniky z let 1973–1977 chybí. Informace o tomto období lze čerpat z almanachů. Od sezony 1975–1976 se hlavním dirigentem filharmonie stal Rostislav Hališka, který ve funkci setrval čtrnáct let. Rostislav Hališka převzal orchestr ve chvíli, kdy stále ještě neměl ve všech nástrojových skupinách dostatečný počet členů. Za Bílkovy éry z orchestru odešli poslední ze zakládajících členů. Tito muzikanti byli spíše nadšenými amatéry. Doplnění orchestru kvalitními hráči se tudíž stalo jednou z hlavních Hališkových priorit. Mladí hudebníci, kteří do orchestru přišli v prvních letech Hališkovy éry, tvoří dodnes jeho umělecké jádro. Současně s jeho nástupem na post šéfdirigenta přijala filharmonie na volné místo druhého dirigenta devětadvacetiletého Stanislava Macuru,225 který však u orchestru vydržel pouze do konce sezony 1978–1979.226 V červenci 1979 na jeho místo nastoupil Petr Altrichter.227 V říjnu 1978 orchestr nahrával svou první gramofonovou desku s Freskami Piera della Francesca a Rytinami Bohuslava Martinů a skladbou Oldřicha Flosmana Sen o houslích se sólistou Bohumilem Kotmelem.228 Deska vyšla na jaře roku 1980 a od kritiky sklidila dobré hodnocení. Významnou událostí pro orchestr se roku 1980 stalo založení pobočky Společnosti Bohuslava Martinů v rámci České hudební společnosti. V roce 1981 vystoupila část orchestru na festivalu v Kerkyře na řeckém ostrově Korfu a v Aténách.229 Na konci sezony 1981–1982

224

Kronika. Státní symfonický orchestr v Gottwaldově. Kniha desátá 1968–1973. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 100–122. 225 Stanislav Macura – narodil se 6. 3. 1946 v Karviné. Studoval na konzervatoři hru na klavír, flétnu, kompozici a dirigování. Ve studiu dirigování pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění, kterou ukončil v roce 1971. Poté byl asistentem ve Státní filharmonii Brno. Roku 1973 se stal laureátem Mezinárodní soutěže dirigentů v Besançonu a roku 1975 získal 3. cenu v Mezinárodní dirigentské soutěži v Berlíně. 226 Kronika. Státní symfonický orchestr Gottwaldov. 1978–1979. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 27. 227 Petr Altrichter – narozen 24. 5. 1951 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Studoval konzervatoř v Ostravě obor hra na lesní roh a dirigování, poté na Janáčkově akademii múzických umění řízení orchestru a sboru. 228 Kronika. Státní symfonický orchestr Gottwaldov. 1978–1979. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 11. 229 BAČUVČÍK, Radim. Filharmonie Bohuslava Martinů, 1946–2006. Almanach k 60. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 2006.

49

odešel od orchestru druhý dirigent Petr Altrichter.230 Se začátkem následující sezony odešel do důchodu ředitel František Tichý a v říjnu 1982 na jeho místo nastoupil Zdeněk Divoký. V téže době se filharmonie poprvé vydala na umělecké turné po západním Německu. Mezi městy, kde orchestr vystoupil, nechyběl ani Bayreuth a Donaueschingen. Filharmonie zde sklidila velký úspěch.231 Po návratu z tohoto turné probíhal konkurz na druhého dirigenta. Až 1. května 1983 nastoupil na tento post Miloš Alexander Machek.232 V červenci roku 1984 vystoupil komorní orchestr filharmonie spolu s dirigentem Eduardem Fischerem na zámku v Schönbrunnu na koncertě Vídeňského hudebního léta. V říjnu následujícího roku celý orchestr zopakoval turné po západním Německu. V srpnu 1987 orchestr odjel do Španělska a následující rok ještě do Německa a Polska.233

4.4.7 Filharmonie Bohuslava Martinů

Na podzim roku 1988 se udála nejvýznamnější změna orchestru. Tehdejší zřizovatel – Krajský národní výbor Jihomoravského kraje schválil nový název filharmonie. Od počátku ledna 1989 vystupoval už orchestr pod novým názvem Filharmonie Bohuslava Martinů.234 Novým názvem se orchestr přihlásil k odkazu českého hudebního skladatele. Cykly věnované dílu Bohuslava Martinů zařazoval v 60. letech už dirigent Eduard Fischer. Filharmonie do roku 1989 uvedla na 44 skladeb tohoto skladatele a některé z nich i nahrála. Změna názvu měla i důvody zcela praktické. Původní název, Státní symfonický orchestr Gottwaldov (Filharmonie pracujících), byl příliš dlouhý a zejména pro zahraniční koncertní agentury i posluchače zcela nicneříkající.235 Na sklonku osmdesátých let měla filharmonie opět čtyři cykly abonentních koncertů, z nichž jeden byl vyhrazen komorní a varhanní hudbě.236

230

Kronika. Státní symfonický orchestr Gottwaldov. 1981–1982. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 55. 231 Kronika. Státní symfonický orchestr Gottwaldov. 1982–1983. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 4–25. 232 Miloš Alexander Machek – studoval na brněnské konzervatoři hru na flétnu, bicí a dirigování. Poté dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. 233 BAČUVČÍK, Radim. Filharmonie Bohuslava Martinů, 1946–2006. Almanach k 60. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 2006. 234 Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1988–1989. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 43. 235 DVORSKÝ, Karel. Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, 1946–1996. Almanach k 50. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 1996. 236 BAČUVČÍK, Radim. Filharmonie Bohuslava Martinů, 1946–2006. Almanach k 60. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 2006.

50

Po listopadových událostech roku 1989 se kromě nového názvu filharmonie udály i další změny. Jednou z nich byla volba nového ředitele orchestru. Na tento post vybrali hudebníci dosavadního hráče skupiny prvních houslí Marka Obdržálka, který do své nové funkce nastoupil hned 2. ledna roku 1990.237 Od téhož roku byla filharmonie převedena pod nového zřizovatele, kterým se stalo její domovské město Zlín. V únoru 1990 vystoupil orchestr ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Zde zahrál pod taktovkou českoamerického skladatele a dirigenta Karla Husy jeho skladbu Hudba pro Prahu 1968. Koncert byl vysílán v přímém přenosu Českou televizí. Zmíněnou skladbu filharmonie o tři roky později také nahrála na hudební nosič.238 Další změnou, jež se v orchestru udála, byl odchod dirigenta Rostislava Hališky. Od sezony 1990–1991 byla podepsána smlouva s novým šéfdirigentem Peterem Lückerem,239 který spolupracoval s orchestrem již v minulosti a to hlavně při zájezdech do západního Německa.240 Peter Lücker byl ve filharmonii zaměstnán jen na poloviční úvazek. Spolu s ním vedl orchestr jeho bývalý šéfdirigent Zdeněk Bílek. Pětileté působení Petera Lückera ve Zlíně přineslo filharmonii především nové možnosti a kontakty, jež orchestru dosud chyběly. Během Lückerovy éry se radikálně zvýšil počet zahraničních zájezdů, kterých orchestr v některých letech podnikl i více než deset za sezonu. Pravidelně jezdil na turné do Německa, mnohokrát koncertoval ve Vídni, tradicí se staly i zájezdy do Španělska a jeho komorní orchestr absolvoval několik sezon po sobě prázdninové turné po Švédsku. Mimo to celá filharmonie nebo její komorní seskupení podnikly zájezdy do Rakouska, Švýcarska, Dánska, Nizozemí, Francie, Portugalska, Polska a Slovenska. Díky kontaktům Petera Lückera uzavřela filharmonie v roce 1990 kontrakt s německým vydavatelstvím Bayer Records, pro niž nahrála kompletní dílo Sergeje Rachmaninova. V dalších letech se spolupráce se zahraničními vydavateli rozšířila. Pro rakouskou značku Vienna Modern Masters orchestr mimo jiné nahrál skladby Karla Husy nebo Bohuslava Martinů. Za tyto nahrávky sklidila filharmonie velmi kladné hodnocení, což jí přineslo spoustu dalších nabídek od skladatelů i sólistů, kteří chtěli s orchestrem nahrávat.241 237

Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1989–1990. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 35. 238 DVORSKÝ, Karel. Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, 1946–1996. Almanach k 50. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 1996. 239 Peter Lücker – v roce 1954 začal studovat hru na kontrabas. Po poranění prstu začal studovat dirigování u Georga Hursta v Londýně a u Kerryho Talliaferra v New Yorku. Působil jako šéfdirigent komorního orchestru v Darmstadtu. V roce 1989 byl povolán jako šéfdirigent Koncertního sdružení v Salcburku. Působil na Yavier University Cincinnati v Ohiu, USA, kde vyučoval dirigování. 240 Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1990–1991. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 4. 241 BAČUVČÍK, Radim. Filharmonie Bohuslava Martinů, 1946–2006. Almanach k 60. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 2006.

51

Peter Lücker přinesl filharmonii spolupráci s kanadským dirigentem Harry Hurwitzem, který do Zlína přinesl novou myšlenku Mezinárodních dirigentských kurzů. Jejich první ročník se konal v srpnu 1991 ve spolupráci s kanadskou agenturou Symphony Work Shop a zúčastnilo se ho celkem 58 dirigentů z 12 zemí celého světa.242 Zájemců o tyto letní kurzy neustále přibývalo, a tak se rozšířily i do Kroměříže. V Kroměříži si mladí dirigenti

ověřovali

své

schopnosti

řízením

orchestru

Konzervatoře

Pavla

Josefa

Vejvanovského a druhá skupina, již pokročilejších adeptů, si předávala taktovku ve zlínské filharmonii. Postupně se centrum kurzů přesunulo ze Zlína do Kroměříže.243 V květnu 1995 filharmonie uskutečnila mimořádný zájezd, a to do zámoří. Díky spolupráci s americkým dirigentem Peterem Tiborisem a americkou agenturou Midamerica Productions vystoupila v New Yorku na osmi koncertech, z nichž šest se konalo v proslulé Carnegie Hall, kde uvedl skladby Antonína Dvořáka, Ludwiga van Beethovena, Bohuslava Martinů, Giuseppe Verdiho, Wolfganga Amadea Mozarta a dalších skladatelů.244 Působení dirigenta Petera Lückera ve filharmonii skončilo v červnu 1995. Proto bylo nutné obsadit uvolněné místo šéfdirigenta. Z více než 120 uchazečů se bohužel nenašel nikdo, který by vyhovoval představám vedení filharmonie. Proto došlo k dohodě s Angličanem působícím u Knoxville Symphony Orchestra ve Spojených státech Kirkem Trevorem, který již několik let jezdil do Zlína jako ředitel a lektor Mezinárodních dirigentských kurzů. Ten se ujal místa prvního dirigenta v září roku 1995.245 Další změny na postech dirigentů přišly v roce 1999. Na počátku roku odešel dirigent Miloš Alexander Machek, který však s orchestrem až do dnešních dnů poměrně úzce spolupracuje zejména při přípravě koncertů pro děti. Na konci téže sezony ukončil své angažmá šéfdirigent Kirk Trevor. Od začátku sezony 1999–2000 se do čela zlínské filharmonie postavil Tomáš Koutník,246 který ve funkci setrval do roku 2004. Další novinkou bylo zavedení operního cyklu D, kde filharmonie provedla ve spolupráci s předními operními 242

Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1991–1992. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 6–7. 243 Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1997–1998. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 4. 244 Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1994–1995. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 128–147. 245 Tamtéž, s. 25. 246 Tomáš Koutník – narozen 4. 10. 1950 v Olomouci. Sudoval na pražské konzervatoři hru na violoncello a dirigování. Dva roky byl asistentem v Komorním orchestru pražské konzervatoře. Roku 1976 absolvoval violoncello na Akademii múzických umění v Praze a o rok později ukončil svá studia dirigování absolventským koncertem se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. V roce 1977 získal Zlatou lyru a 1. cenu v Mezinárodní dirigentské soutěži v Besançonu. Působil jako šéfdirigent Janáčkovy filharmonie Ostrava, dirigent pražského rozhlasového orchestru, šéfdirigent Severočeské filharmonie Teplice a od roku 1997 Státní filharmonie Košice. Od roku 1993 se věnuje pedagogické činnosti na Akademii múzických umění v Praze, kde působí i jako její docent.

52

pěvci našich scén árie z oper Giuseppe Verdiho, Bedřicha Smetany, Wolfganga Amadea Mozarta a dalších skladatelů.247 Na přelomu tisíciletí se stal novým fenoménem v hudebním životě Zlína podzimní festival duchovní hudby Harmonia Moraviae. Zajímavá situace nastala v sezoně 2004–2005, kdy se orchestr ocitl po celou dobu bez šéfdirigenta. Tento post zaujal od září roku 2005 čtyřiadvacetiletý dirigent Jakub Hrůša.248 Ve stejné době se hlavním hostujícím dirigentem zlínské filharmonie stal Tomáš Hanus.249 Téhož roku se stal novým ředitelem filharmonie Jozef Tkáčik, který dříve působil jako generální ředitel Slovenské filharmonie v Bratislavě. Na tomto postu pracoval až do počátku roku 2008, kdy dostala filharmonie nového ředitele, dosavadního provozně-ekonomického náměstka filharmonie, Josefa Němého. Jedním z hlavních cílů nového ředitele bylo získat na koncerty mladé posluchače, jelikož převážná část publika byla doposud tvořena posluchači nad padesát let. Proto filharmonie začala pořádat netradiční projekty věnované spirituálu, jazzu, blues, soulu, rocku i popu. Tyto koncerty byly zařazeny do populárně laděného abonentního cyklu C.250 V témže roce filharmonie uvedla světovou premiéru skladby Boží děti od skladatele a zlínského rodáka Jiřího Kadeřábka, kterou poté orchestr zopakoval v pražském Rudolfinu na festivalu Pražské premiéry. Také v uměleckém vedení filharmonie nastaly změny. Pracovní vytížení šéfdirigenta Jakuba Hrůši vedlo k tomu, že požádal o ukončení své činnosti.251 Proto od září roku 2008 nastoupil do pozice šéfdirigenta Stanislav Vavřínek,252 který ve funkci setrvává dodnes. Hlavním hostujícím dirigentem je Walter Attanasi. Jubilejní 65. sezona zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů byla ve znamení velkých změn. Nejzásadnější změnou bylo pro filharmoniky stěhování do Kongresového centra Zlín, nově postaveného podle návrhu architektky Evy Jiřičné. Orchestr v něm slavnostně vystoupil

247

Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1998–1999. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 180. 248 Jakub Hrůša – narozen 23. 7. 1981 v Brně. Studoval gymnázium, poté dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Studia ukončil v roce 2004 absolventským koncertem se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Roku 2003 se stal laureátem Mezinárodní soutěže dirigentů Lovro von Matačić v chorvatském Záhřebu. Od počátku sezony 2005–2006 působil jako šéfdirigent Filharmonie Bohuslava Martinů a také jako stálý dirigent Pražské komorní filharmonie. Zároveň se stal asistentem šéfdirigenta Orchestre Philharmonique de Radio France Myung-Whun Chunga. Od sezony 2008–2009 je šéfdirigentem Pražské komorní filharmonie. 249 Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 2005–2006. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 7. 250 Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 2007–2008. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 49–50. 251 Tamtéž, s. 73–74. 252 Stanislav Vavřínek – narozen roku 1972. Vystudoval na brněnské konzervatoři flétnu a dirigování. Ve studiu dirigování pak pokračoval na pražské Akademii múzických umění. V letech 1994–1998 byl hlavním dirigentem Pražského studentského orchestru. V letech 1999–2008 působil jako šéfdirigent Jihočeské komorní filharmonie České Budějovice. Od roku 2006 působí jako pedagog oboru dirigování na pražské Akademii múzických umění.

53

1. října 2010 s muzikálem Johanka z Arku od skladatele Ondřeje Soukupa. S Domem umění, kde filharmonie působila padesát šest let, se rozloučila v prosinci předvánočními koncerty.253 V současné době se filharmonie těší velkému zájmu, který je zřejmý mnoha vyprodanými koncerty. Bezesporu má na tom podíl nové působiště, které leží v centru města Zlína, tudíž je mnohem lépe dostupnější, než tomu bylo u Domu umění. Dalším přínosem o tuto pozitivní změnu jsou netradiční koncerty, které filharmonie začala zařazovat do svého repertoáru. V rámci těchto koncertů filharmonie prezentuje například filmovou, rockovou nebo popovou hudbu. Diváci slyší známé skladby v neobvyklém provedení. O tyto nestandardní koncerty je stále větší zájem nejspíše proto, že v dnešní hektické a tím i stresující době si zde chtějí posluchači odpočinout a při hudbě relaxovat.

253

Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 2010–2011. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů, s. 12–47.

54

4.5 KULTURNÍ ŽIVOT MĚSTA ZLÍNA V SOUČASNOSTI Kulturní život města Zlína je nesmírně bohatý. Kromě již zmíněných těles zde působí další pěvecké sbory, cimbálové muziky, dechové orchestry, big bandy, a několik kapel provozujících jazzovou, rockovou nebo popovou hudbu. Každý si zde může podle svého vkusu vybrat. Z pěveckých sborů stojí za zmínku komorní sbor Cantica laetitia, jenž vznikl v roce 2004 jako výběrové těleso Dětského pěveckého sboru Cantica Zlín. Sbor od svého vzniku působil jako dívčí komorní sbor, ale od roku 2012 funguje jako smíšený komorní sbor. Těleso řídí od založení Josef Surovík, který současně působí i jako sbormistr pěveckého sboru Dvořák. Repertoár sboru zahrnuje převážně hudbu českých autorů 20. a 21. století. Sbor spolupracuje i s Filharmonií Bohuslava Martinů a je také pořadatelem festivalu Zazpívaj slavíčku, který se každoročně koná ve Zlíně. I přes tak krátkou dobu svého působení získal četná ocenění na mezinárodních soutěžích.254 Co se týče folkloru, největšího ohlasu dosahuje Valašský soubor Kašava. Na Zlínsku působí více než čtyřicet let. Specifickým rysem práce Kašavy je obnovování zaniklých zvykoslovných vánočních a masopustních her. Kašava pořádá tematické besedy u cimbálu, valašské bály, výroční koledové obchůzky, pravidelně se zúčastňuje jak domácích, tak zahraničních folklorních festivalů. Repertoár souboru tvoří vedle jednotlivých tanců scénická hudebně-tanečně-dramatická pásma vycházející jednak z lidových obřadů a zvyků a také z folklorního materiálu, který vypovídá o závažných momentech v životě minulých generací. Soubor Kašava intenzivně spolupracuje i se Základní uměleckou školou Zlín.255 Mezi další dechové orchestry, které působí ve Zlíně, můžeme jmenovat Dechovou hudbu mladých. Orchestr vznikl v roce 1946 v tělovýchovné jednotě Sokol. Jeho zakladatelem se stal dlouholetý dirigent a umělecký vedoucí Karel Trávníček. I přes velmi obtížné začátky dosáhl orchestr vysoké úrovně a po řadu let obsazoval první místa v celostátních soutěžích. Na Dechovou hudbu mladých přirozeně navazuje a pokračuje Sdružení dechového orchestru mladých Zlín (SDOM Zlín), které bylo ustaveno v roce 1997. Základ orchestru tvoří mladí hudebníci ve věku od devíti let ze Zlína a okolí, které si orchestr vychovává. Současným dirigentem a uměleckým vedoucím orchestru je Libor Mikl se svými

254

Cantica laetitia. In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.canticalaetitia.cz/index.php?stranka=historie 255 Valašský soubor Kašava. In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.soubor-kasava.cz/

55

spolupracovníky Petrem a Tomášem Černochovými. Nedílnou částí orchestru jsou 3 skupiny mažoretek a twirlerů a také taneční skupina pod vedením sester Aleny a Anny Krčmářových. Repertoár orchestru je velmi bohatý. Vedle skladeb klasické české dechovky a českých lidových písní do něho patří například skladby klasické, muzikálové a filmové světové hudby, skladby pro velký dechový orchestr, orchestrální i rockové skladby.256 Hudební život ve městě obohacují i zlínské big bandy. Jedním z nich je Avion big band. Toto dechové těleso je přímým pokračovatelem slavné kapely Avion Swing Band, která vznikla již v roce 1980 v kavárně a restauraci Avion na náměstí ve Zlíně. Kapela si prošla několika obměnami a na přelomu roku 2012–2013 došlo k rozdělení na dvě samostatná tělesa. Avion Swing Band se vrací ke kořenům swingu a skladbám let třicátých pod vedením Václava Tomáška. A Avion big band se oproti tomu rozhodl pokračovat ve stylu hudby posledních let a ubírá se modernějším směrem. Posluchače provází popovými, rockovými i funky skladbami, ale nezapomíná ani na hudbu taneční či swingovou. V současné době hraje kapela v obsazení 20 muzikantů a 4 zpěváků, vedoucím souboru je Martin Červinka a uměleckým vedoucím Jan Divoký. V posledních letech je i spolupořadatelem oslav 1. Máje ve Zlíně, jejichž součástí je již tradičně Prvomájový průvod Zlínem dle baťovských tradic.257 Z několika kapel, které zde působí, se do podvědomí veřejnosti dostala například F-dur Jazz Band. Toto těleso je složené ze třinácti výborných hudebníků ze Zlína. Vystupuje pravidelně od roku 1994 nejen v hudebních klubech po celé republice, ale i na festivalech s mezinárodní účastí. Žánrová pestrost repertoáru zahrnuje jazzrock a funky ve vlastním aranžmá a úpravy jazzových standardů i soulových hitů.258 Další jazzovou kapelou je Blue Tone Band. Tato kapela působí při Základní umělecké škole Zlín. Kapelu tvoří deset žáků a jejich věkový průměr je 18 let. Uměleckým vedoucím je Viktor Kozánek. Kapela vystupuje zejména na veřejných koncertech, vernisážích a jiných společenských akcích. Žánrově se orientuje na jazzovou a jazzrockovou hudbu.259 Mezi populární kapely patří i Showband. Tuto skupinu založil v roce 2002 hráč na klávesové nástroje a umělecký vedoucí Pavel Březina. Kapela je zaměřená na popovou hudbu a vystupuje na různých oslavách, večírcích, plesech a dalších akcích.260

256

Sdružení dechového orchestru mladých Zlín (SDOM Zlín). In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.sdom.cz/o-nas/muzikanti-orchestr/ 257 Avion big band. In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.avionbigband.cz/ 258 SLAVÍK, Jan. F-dur Jazz Band. In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.fdur.cz/ 259 Blue Tone Band. In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.zus.zlin.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=123&Itemid=154 260 Showband. In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.showband.cz/

56

K obohacení kulturního života ve městě bezesporu přispívají mnohé festivaly. Z těch hudebních můžeme navštívit již zmíněné festivaly Talentinum a Harmonia Moraviae, které pořádá Filharmonie Bohuslava Martinů. Každý sudý rok se koná ve Zlíně Mezinárodní festival dechových a folklorních souborů FEDO Zlín, jehož spolupořadatelem je Velký dechový orchestr. V roce 2014 proběhne již jeho 17. ročník. Nově pořádaným festivalem je Jazz Zlin Fest, jehož první ročník se konal v roce 2013. Kromě těchto hudebních festivalů se ve Zlíně každoročně koná proslulý Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež – Zlín Film Festival. Tento festival je tradičně pořádán na přelomu května a června. V roce 2014 se uskuteční jeho 54. ročník. Tato významná událost má již mezinárodní renomé a jeho návštěvnost přesahuje 100 000 diváků. K úplnému kulturnímu obrazu města je ještě nutné zmínit Městské divadlo Zlín. Vzniklo ve stejném roce jako zlínská filharmonie (1946). Svoji činnost zahájilo pod názvem Divadlo pracujících. Roku 1967 se zlínské divadlo přestěhovalo do nové budovy, kde vznikla jeho menší scéna, nazvaná Divadélko v klubu. Ve vedení divadla stáli umělecký šéf Karel Pokorný, dramaturg Otakar Roubínek a ředitel Alois Lhotský. Během sedmdesátých let přišla do Zlína celá řada umělců, kteří pozvedli zdejší scénu na nebývalou úroveň. V roce 1990 došlo k přejmenování na Městské divadlo Zlín. Řada ocenění a množství českých i zahraničních festivalů jasně vypovídají o kvalitě hereckého souboru, prozíravé dramaturgii, profesionálním vedení divadla a také o skvělé spolupráci všech zaměstnanců. O hodnotě odvedené práce svědčí nejenom uznání odborné veřejnosti, ale také vzrůstající návštěvnost a spokojenost diváků. Divadlo plní ve Zlíně roli multifunkčního stánku kultury. Jeho činnost je doplněna o pořádání festivalu Setkání – Stretnutie, který je přehlídkou původní dramatické a inscenační tvorby zejména českých a slovenských divadel.261

261

Městské divadlo Zlín. In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.divadlozlin.cz/cs/divadlo/historie/

57

5. ZÁVĚR Cílem této bakalářské práce je přiblížit hudební život ve Zlíně po roce 1918 až do současnosti. Má pozornost se hlavně zaměřila na hudební spolky, tělesa a instituce, které působí ve městě dodnes a jsou hlavními nositeli hudebního dění. V jednotlivých kapitolách se dočteme o okolnostech jejich vzniku, o průběhu jejich činnosti a o významných osobnostech. V úvodní kapitole Historie města Zlína shrnuji vývoj města od 2. poloviny 13. století do současnosti. Ve stručnosti popisuji obecnou podobu města a mapuji počet jeho obyvatel. Uvádím zde i jednotlivé panovníky, kteří měli město ve svém držení. Také se zmiňuji o některých válečných taženích, která měla vliv na rozvoj města. Významným mezníkem v dějinách Zlína se stal rok 1894, kdy zde sourozenci Baťovi založili obuvnickou firmu. Od tohoto roku nastala nová etapa ve vývoji města. Během několika málo let se Zlín proměnil v silné průmyslové středisko. V další kapitole je nastíněn kulturní život Zlína v minulosti od konce 16. století do konce 1. světové války. Od konce 16. století začalo ve městě působit literátské bratrstvo. Vystupovali při obřadech v kostele a také vyučovali zpěv. Od 19. století se kulturní aktivita soustředila především na zámku, kostele a škole. Za barona Brettona se na zlínském zámku konaly hudební slavnosti a pravidelné koncerty. Pevnou základnu pro rozvoj budoucí kultury poskytly různé spolky. V roce 1885 vznikl Čtenářský spolek, jenž se stal jedním z hlavních organizátorů hudebního života. Mezi významné osobnosti, které se podíleli na rozvoji kultury ve městě té doby, patřili František Vrla, Josef Limanovský, Jan Papoušek a Leopold Král. Hlavní část předkládané práce je zaměřená na vznik a vývoj jednotlivých hudebních institucí. V roce 1919 vznikl Smíšený pěvecký sbor Dvořák. Jeho osudy nebyly vždy jednoduché. Prvním sbormistrem se stal Leopold Kraus. Počáteční léta sboru byla obdobím hledání a častých změn v uměleckém i organizačním životě spolku. Rozmach nastal s příchodem sbormistra Františka Šmída, který působil ve sboru celých padesát let. Nejúspěšnějším období v historii sboru byla třicátá léta. V té době se stal vůdčím činitelem zlínského hudebního života. V 60. letech se musel sbor vypořádat s velkým úbytkem členů a malou návštěvností jeho vystoupení. Tuto krizi pomohlo zvrátit až spojení s Filharmonií Bohuslava Martinů (tehdy Státní symfonický orchestr Gottwaldov) roku 1968. Od tohoto roku sbor téměř zanechal pořádání svých vlastních koncertů a vystupoval takřka výhradně společně s orchestrem. Novým sbormistrem se stal po dalších třináct let Ferdinand Váňa. V roce 1993 sbor získal právní subjektivitu a také současný název Smíšený pěvecký sbor Dvořák, Zlín. 58

Zlomovým okamžikem v historii sboru se stal rok 2004, kdy byla ukončena spolupráce s Filharmonií Bohuslava Martinů. Dnes má sbor Dvořák charakter komorního tělesa a jeho sbormistrem je Josef Surovík. Velký dechový orchestr města Zlína vznikl roku 1921 jako závodní orchestr firmy Baťa. Jeho prvním dirigentem se stal osobní řidič Tomáše Bati, Josef Hlaďáček. Za celou jeho historii se v něm vystřídalo mnoho dirigentů. Od třicátých let řídil orchestr Gustav HálekHauptvogel. Pod jeho vedením se dechový orchestr rozrostl až na šedesátičlenné těleso. V padesátých a šedesátých letech patřil k hlavním organizátorům hudebního života ve městě. Hrál při všech veřejných příležitostech. Na post dirigenta nastoupil na téměř třicet let František Hala. Za jeho působení začal orchestr jezdit i na zahraniční zájezdy a také se účastnil mnohých soutěží. O největší úspěchy tohoto tělesa se však zasloužil Jaroslav Bílý, který nastoupil na post dirigenta roku 1977. Za jeho působení orchestr dosáhl řady mimořádných úspěchů na domácích i zahraničních pódiích. Od té doby se také začal více zaměřovat i na soudobou koncertní hudbu. V současné době orchestr řídí Svetoslav Točev. Důležitým centrem hudebního života ve městě jsou bezesporu i základní umělecké školy. Proto se ve své práci zabývám i Základní uměleckou školou Zlín. Vznikla z podnětu sboru Dvořák, po kterém dostala i svůj první název Městská hudební škola Dvořák. Za celou dosavadní existenci školy se zde vystřídalo jedenáct ředitelů. V této práci je možno se blíže seznámit s její historií i současnou podobou. Kapitola o Filharmonii Bohuslava Martinů ukazuje, jak se z počáteční poloamatérské závodní hudby postupně začal vyvíjet profesionální symfonický orchestr. Začínal jako Symfonický orchestr národního podniku Baťa, poté se jeho název několikrát obměňoval. Od roku 1989 vystupuje pod dnešním jménem Filharmonie Bohuslava Martinů. Zde jsem se snažila ukázat, jak velký vliv na charakter tohoto tělesa měli jeho šéfdirigenti, kterými byli Rudolf Kvasnica, Richard Týnský, Eduard Fischer, Zdeněk Bílek, Rostislav Hališka, Peter Lücker, Kirk Trevor, Tomáš Koutník, Jakub Hrůša a nynější Stanislav Vavřínek. S nástupem jednotlivých šéfdirigentů můžeme zároveň i sledovat měnící se dramaturgický plán filharmonie. Její abonentní cykly se mnohdy setkávaly s kritikou obecenstva, proto filharmonie stále hledala cestu jak přilákat nové posluchače. Také zde popisuji, jak se filharmonie neustále potýkala s nevhodnými prostory ke zkoušení. Zmiňuji i její přínos pro školy v podobě výchovných koncertů, které začala pořádat společně s učitelem Františkem Blahou. Neopomíjím ani její činnost v luhačovických lázních, kde v době letní sezony působila jako lázeňský kolonádní orchestr.

59

Všechny zmiňované instituce spolu spolupracují. Docházelo a dodnes tak dochází k vzájemnému propojení jejich osudů. Mnozí pedagogové základní umělecké školy jsou zároveň i hráči ve filharmonii a dechovém orchestru nebo hrají se sborem Dvořák na jeho vystoupeních. Vzhledem k rozsahu práce jsem se podrobně zaměřila jen na tato nejvýznamnější hudební tělesa ve Zlíně. K úplnému obrazu hudebního života tohoto města jsem v závěru stručně shrnula současné kulturní dění ve Zlíně.

60

6. RESUMÉ Cílem této bakalářské práce je přiblížit hudební život ve Zlíně po roce 1918 do současnosti. Zaměřuje se na hudební tělesa a spolky, které se významně podílely na kulturním dění města a jsou činné i dnes. Úvodní kapitoly seznamují s historií města a stručně popisují hudební kulturu v minulosti. Hlavní část práce se zabývá vznikem a vývojem Smíšeného pěveckého sboru Dvořák, Zlín, Velkého dechového orchestru města Zlína, Základní umělecké školy Zlín a Filharmonie Bohuslava Martinů. V závěrečné části je stručný popis kulturního dění města v současnosti.

7. SUMMARY The aim of this bachelor thesis is bring near to musical life in Zlín after 1918 to the present. It is focused on music ensembles and associations that contributed significantly to the cultural life of the city and are active today. The introductory chapters acquainted about history of the city and briefly describe the music culture in the past. The main part of the thesis deals with the origin and evolution of the Mixed choir Dvořák, Zlín, Big brass orchestra of the city of Zlín, Elementary Art School of Zlín and the Bohuslav Martinu Philharmonic Orchestra. In the final chapter is brief description of culture life in the city in the present day.

61

8. SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY PRAMENY Kronika. Sbor Dvořák. 1919–1974. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 25/85. Kronika. Velký dechový orchestr Gottwaldov. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. 1973–1979, evid. č. č. př. 25/2013. Kronika. Městská hudební škola Dvořák ve Zlíně, 1935–1938. I. výroční zpráva, 1935–1936, uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 3118, sign. B 2011. Kronika. Městská hudební škola Dvořák ve Zlíně, 1935–1938. III. výroční zpráva, 1937–1938, uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 3118, sign. B 2011. Kronika. Základní hudební škola Gottwaldov. 1954–1961.Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. čpř36/2010, evid. č. 1954–1961. Kronika. Lidová škola umění Gottwaldov. 1961–1971. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. čpř35/2010, evid. č. 1961–1971. Kronika. Lidová škola umění Gottwaldov. 1971–1988. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, inv. č. čpř35/2010, evid. č. 1971–1988. Kronika. Základní umělecká škola Zlín. 1988–1999. Uloženo v archivu Základní umělecké školy Zlín. Kronika. ZUŠ Zlín, Štefánikova 91. 2001–2006. Uloženo v archivu Základní umělecké školy Zlín. Školní kronika. ZUŠ Zlín, Štefánikova 2987. 2006–2007. Uloženo v archivu Základní umělecké školy Zlín. Školní kronika. ZUŠ Zlín. 2008–2011. Uloženo v archivu Základní umělecké školy Zlín. Školní kronika. ZUŠ Zlín. 2013–2014. Uloženo v archivu Základní umělecké školy Zlín. Kronika. Filharmonie pracujících. Kniha první 1946–1950. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Symfonický orchestr kraje Gottwaldovského. Kniha druhá 1951–1953. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského. Kniha třetí 1954–1955. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského. Kniha čtvrtá 1956–1957. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů.

62

Kronika. Filharmonie pracujících. Kniha pátá 1958–1959. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Filharmonie pracujících. Kniha šestá 1959–1960. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Státní symfonický orchestr v Gottwaldově. Kniha devátá 1964–1967. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Státní symfonický orchestr v Gottwaldově. Kniha desátá 1968–1973. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Státní symfonický orchestr Gottwaldov. 1978–1979. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Státní symfonický orchestr Gottwaldov. 1981–1982. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Státní symfonický orchestr Gottwaldov. 1982–1983. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1988–1989. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1989–1990. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1990–1991. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1991–1992. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1997–1998. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1994–1995. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1994–1995. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 1998–1999. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 2005–2006. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 2007–2008. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů. 63

Kronika. Filharmonie Bohuslava Martinů. 2010–2011. Uloženo v archivu Filharmonie Bohuslava Martinů.

Rozhovor s předsedkyní sboru Dvořák PhDr. Annou Štroblíkovou a místopředsedou Stanislavem Míčou ze dne 3. března 2014.

LITERATURA BAČUVČÍK, Radim. Filharmonie Bohuslava Martinů, 1946–2006. Almanach k 60. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 2006. BAČUVČÍK, Radim. Pěvecký sbor Dvořák ve Zlíně. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra muzikologie, Olomouc, 2000. BAŘINKA, Antonín – ČANČÍK, Jan. 50 let Lidové školy umění v Gottwaldově. Vydala Lidová škola umění v Gottwaldově, 1983. ČERNUŠÁK, Gracian. Filharmonie pracujících. In: Černušák, Gracian – Štědroň, Bohumír – Nováček, Zdenko (edd.): Československý slovník osob a institucí, 1. svazek. Praha 1963, s. 321. DVORSKÝ, Karel. Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, 1946–1996. Almanach k 50. výročí Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlín: Filharmonie Bohuslava Martinů, 1996. FILIPOVÁ, Silvie – HNILIČKOVÁ, Martina – PŘIBYLOVÁ, Jarmila. ZUŠ Zlín, Štefánikova 91, 1933–2003. Uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 28544, sign. A 1070/2003. FRIC, Ota. Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě. Brno: Krajské nakladatelství, 1963. KAZDA, Richard. Duchovní kultura zlínské oblasti. [ Sborník ]. Zlín: Krajské ústředí osvětových sborů, 1940. Kolektiv autorů. Čtyřicet let Lidové školy umění v Gottwaldově. Vydala Lidová škola umění v Gottwaldově ve spolupráci se SRPŠ, uloženo ve Státním okresním archivu Zlín, č. př. 24723, sign. A 1070/1973. MÍČOVÁ, Denisa. Historie a současnost Smíšeného pěveckého sboru Dvořák, Zlín. Absolventská práce, Církevní konzervatoř v Kroměříži, Kroměříž, 2005.

64

MYNÁŘ, Ivan. Smíšený pěvecký sbor Dvořák při Státním symfonickém orchestru Gottwaldov. Almanach k 40. výročí SSOG. Zlín: Vydal Státní symfonický orchestr (FP) ve spolupráci s Českým hudebním fondem Praha, 1986. NEKUDA, Vladimír. Zlínsko. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 1995. POKLUDA, Zdeněk. Baťova tovární kapela. Magazín Zlín, 2008, roč. 14, č. 1, s. 8. POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: ESPRINT Zlín s. r. o. a Nadace Tomáše Bati, 2006. SETTARI, Olga. Zlín. In: Fukač, Jiří – Vysloužil, Jiří – Macek, Petr (edd.): Slovník české hudební kultury. Praha 1997, s. 1022. STLOUKAL, Karel. 550 let města Zlína. Zlín: Místní osvětová rada ve Zlíně, 1947. TALAŠ, Václav – HUDEC, Radomír – ŠOUKAL, Ivan. Velký dechový orchestr města Zlína. Zlín, 2013. VEČERKA, Jan – FUKAČ, Jiří – BÁRTOVÁ, Jindra. Čtyřicet let Státního symfonického orchestru (FP) v Gottwaldově. Almanach k 40. výročí SSOG. Zlín: Vydal Státní symfonický orchestr (FP) ve spolupráci s Českým hudebním fondem Praha, 1986, s. 6.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE Avion big band. In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.avionbigband.cz/ Blue Tone Band. In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.zus.zlin.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=123&Itemid=154 Cantica laetitia. In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.canticalaetitia.cz/index.php?stranka=historie SLAVÍK, Jan. F-dur Jazz Band. In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.fdur.cz/ Městské divadlo Zlín. In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.divadlozlin.cz/cs/divadlo/historie/ Sdružení dechového orchestru mladých Zlín (SDOM Zlín). In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.sdom.cz/o-nas/muzikanti-orchestr/ Showband. In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.showband.cz/ Valašský soubor Kašava. In: [online] 2014 [cit. 6. 5. 2014]. Dostupné z http://www.soubor-kasava.cz/

65

9. PŘÍLOHY Obr. 1: Smíšený pěvecký sbor Dvořák, Zlín Obr. 2: Zlín, Baťova kapela 1922 Obr. 3: Velký dechový orchestr města Zlína Obr. 4: Základní umělecká škola Zlín Obr. 5–6: Filharmonie Bohuslava Martinů Obr. 7–16: Šéfdirigenti Filharmonie Bohuslava Martinů

66

Obr. 1: Smíšený pěvecký sbor Dvořák, Zlín

67

Obr. 2: Zlín, Baťova kapela 1922

Obr. 3: Velký dechový orchestr města Zlína

68

Obr. 4: Základní umělecká škola Zlín

69

Obr. 5: Filharmonie Bohuslava Martinů

Obr. 6: Filharmonie Bohuslava Martinů 70

Obr. 7: Rudolf Kvasnica

Obr. 8: Richard Týnský

Obr. 9: Eduard Fischer

Obr. 10: Zdeněk Bílek

Obr. 11: Rostislav Hališka

Obr. 12: Peter Lücker

Obr. 13: Kirk Trevor

Obr. 14: Tomáš Koutník

Obr. 15: Jakub Hrůša

Obr. 16: Stanislav Vavřínek

71