MASARYKOVA UNIVERZITA. Zahraničně-politická orientace USA po roce 1989 a její odraz v politických teoriích

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Zahraničně-politická orientace USA po roce 1989 a její odraz v politických teoriích

Bakalářská práce

Brno 2012

Autor práce:

Vedoucí práce:

David Řezníček

doc. PhDr. Marta Goňcová, CSc.

Bibliografický záznam ŘEZNÍČEK, David. Zahraničně-politická orientace USA po roce 1989 a její odraz v politických teoriích. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra občanské výchovy, 2012, s. 54, Vedoucí bakalářské práce doc. PhDr. Marta Goňcová,

2

Anotace Bakalářská práce Zahraničně-politická orientace USA po roce 1989 a její odraz v politických teoriích se zabývá následky geopolitických změn, které nastaly s rozpadem Sovětského svazu. Práce je zaměřena na důsledky americké zdánlivé hegemonie po roce 1989 a příčiny změny orientace zahraniční politiky v 90. letech. Práce se opírá se o díla českých i amerických politologů.

Annotation The thesis „Foreign-political oreintation USA after 1989 and reverbation in political theories“ is dealing with consequences of geopolitical changes which came after disruption of Soviet Union. Is it focused on consequences of seeming american hegemony after 1989 and causes of change in foreign policy orientation in the '90s. The thesis is based on writings of czech and american political scientists.

Klíčová slova Zahraniční politika, USA, hegemonie, prezident, unilateralismus, konflikt, Robert Kagan, Zbygniew Brzezinski

Key words Foreign policy, USA, hegemony, unilateralism, president, conflict, Robert Kagan, Zbygniew Brzezinski

3

Čestné prohlášení „Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou vypracoval samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“ V Brně, dne 19. dubna 2012

David Řezníček 4

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí své bakalářské práce doc. PhDr. Martě Goňcové, CSc., za podporu, cenné rady a připomínky, kterými přispěla k dokončení této bakalářské práce. V Brně dne 19. dubna 2012 5

Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 8 2. Americká domácí politika a její aspekty zahraniční politiky .......................................... 9 2.1 Příčiny Bushovy volební porážky roku 1992 .................................................................... 9 2.2 Volby roku 1992 a nástup Clintonovy éry ...................................................................... 11 2.3 Clintonovy pokusy o zahraniční politiku ........................................................................ 14 2.4 Impeachment ................................................................................................................... 16 2.5 Volby roku 2000 a nečekané vítězství George Bushe mladšího ..................................... 17 2.6 Bushovy začátky .............................................................................................................. 18 3. Vývoj zahraniční politiky od nástupu George Bushe st. do 11. září 2001 ..................... 20 3.1 Koncepce americké zahraniční politiky .......................................................................... 20 3.2 Proces vytváření americké zahraniční politiky a praxe v 90. letech .............................. 22 3.3 USA a transformace SSSR .............................................................................................. 24 3. 3. 1 Clinton vs. Jelcin .................................................................................................... 26 3.4 Evropa a její integrace vs. USA...................................................................................... 28 3. 4. 1 Evropa – USA pohledem Zbigniewa Brzezinskeho .............................................. 29 3.5 Arabsko – americké vztahy ............................................................................................. 30 3. 5. 1 Fundamentalismus a islamismus............................................................................ 32 3. 6 Vzestup Číny a americká reflexe ................................................................................... 32 3.6.1 Zadržování Číny podle Zbignieva Brzezinskeho ..................................................... 33 3. 7 Přístup Spojených států k Latinské Americe v 90. letech .............................................. 35 3. 7. 1 Haitská krize .......................................................................................................... 37 3. 7. 2 Vývoj vztahů s Kubou v 90. letech ........................................................................ 38 4. Robert Kagan a zahraniční politika USA ........................................................................ 41 4.1 Život a dílo Roberta Kagana .......................................................................................... 41 4.2 Silné a slabé západní státy – kritika evropských zemí .................................................... 43 4.3. Využití spojenecké vojenské síly v 90. letech ................................................................. 45

6

4.4 Krize „Západu“ a vzestup americké hegemonie ............................................................ 47 5. Závěr .................................................................................................................................... 51 6. Literatura ............................................................................................................................ 53

7

1. Úvod Po teroristických útocích ze dne 11. září 2001 si Evropa citelně připomněla americkou politickou a vojenskou dominanci ve světě, která jako by byla opět probuzena k životu z uklidňujícího spánku 90. let. Mnozí politici v Evropě, ale i jinde na světě, začali přistupovat ke Spojeným státům s větší nedůvěrou a obavami z americké globální dominance. Tento strach byl navíc umocněn absencí amerického protivníka a globálního protihráče, jakým byl po studenou válku Sovětský svaz. Militantní islamismus nenabízel téměř pro nikoho alternativu vůči Spojeným státům. Nový, podle někoho agresivnější způsob jednání USA na mezinárodní úrovni, rozdělil ještě hlouběji politickou světovou mapu na americké přívržence a jejich odpůrce. V Evropě a dokonce i v Rusku, které pomalu bolestně procházelo ekonomickou transformací, se nostalgicky začalo vzpomínat na Billa Clintona, který byl zde chápán jako výrazně proevropský prezident USA, jenž vždy dbal mezinárodního práva, nezneužíval výsadní postavení USA na mezinárodním poli a podporoval demokratizaci a hospodářské oživení v Rusku. Opravdu však byla 90. léta tak idylická, jak se mnozí na evropském břehu Atlantiku stále domnívají? Lišila se a liší zahraniční politika a její orientace George Bushe ml. a Baracka Obamy tak zásadně od té, kterou prosazoval Bill Clinton? Cílem této práce je pokusit se ukázat a vysvětlit americké počínání ve světě, kde se staly vůdčí silou Spojené státy, jež se po pádu Sovětského svazu zdály být světovým hegemonem a měly jedinečnou příležitost modifikovat světové dění dle svých představ a v duchu mezinárodního práva za přispění mezinárodních institucí. Mohly tak naplnit odkaz prezidenta Wilsona, který o totéž usiloval po I. světové válce, kdy Společnost národů pod patronací Spojených států měla být garantem světového míru. Na vysvětlení amerického globálního působení v 90. letech a reakci ve světě na jejich zahraniční politiku jsem si vybral díla předních amerických, ale i českých politologů. Motivem při výběru tohoto tématu byl můj zájem a americkou historii i politiku a také možnost využít obsahu a výsledků mé práce na základní škole v hodinách Občanské výchovy či ve výuce průřezového tématu Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech.

8

2. Americká domácí politika a její aspekty zahraniční politiky 2.1 Příčiny Bushovy volební porážky roku 1992 George Bush starší se k prezidentské moci dostal víceméně šťastnou shodou okolností. Za svou prezidentskou dráhu může být vděčný především Ronaldu Reaganovi, jemuž dělal po celé jeho funkční období viceprezidenta a který pomohl nepříliš výraznému a pragmatickému Bushovi na vrchol americké politiky v 80. letech. Další roli sehrál fakt, že i přes ekonomické problémy USA v 80. letech, které byly dávány za vinu Reaganovi, jeho „friedmanovskému“ ekonomickému pojetí a různým zbrojním programům, nedokázala demokratická strana postavit výrazného kandidáta proti bývalému viceprezidentovi Bushovi.1 Na rozdíl od Reagana postrádal Bush rétorské schopnosti i charisma svého předchůdce. Rovněž postrádal vlastní vizi, která byla potřebná po přelomových letech 1989-1991, kdy USA byly představeny před nové globální výzvy. „Bush byl pragmatický úředník, který se toužil vyhnout „hloupým chybám“ a nalézt způsob, jak vyjít s demokratickou většinou v Kongresu.“2

Svou

politikou

připomínal

tento

„yankee

z Connecticutu“

spíše

západoevropského parlamentního politika. Peter Losche jej označuje za „toryovského“ politického aristokrata.“3 Svým pragmatickým přístupem dokázal však obratně vyjednávat a manipulovat s různými proudy republikánské strany a tato obratnost se projevila především v zahraniční politice, kde byl Bush o poznání úspěšnější, než na domácí scéně. Vládní kabinet z většiny obměnil a na

místo bývalých Reaganových

ministrů

dosadil sobě blízké neideologické

spolupracovníky, kteří tvořili hlavní proud strany. V domácí politice vystupoval Bush o poznání aktivněji než jeho předchůdce a také se výrazněji angažoval v legislativních procesech. Po bývalé vládě zdědil velký státní dluh, rozpočtový deficit a vysokou nezaměstnanost. Přes své sliby ve volební kampani, že nezvýší daňové zatížení obyvatel, byl Bush donucen oznámit jejich navýšení. Po mnoha střetech a nekonečných tahanicích mezi prezidentem a Kongresem došlo k prosazení zvýšení daně,

1

I přes jednotu v demokratické straně nedokázal Michael Dukakis přesvědčit voliče a v pomlouvačné kampani roku 1988 nedokázal Dukakis včas reagovat na útoky a také své rodinné problémy. 2 TINDALL, George Brown, Dějiny Spojených států amerických, 5. vydání, Praha: NLN Nakladatelství lidové noviny, 2008, str. 748 3 HEIDEKING, Jürgen – MAUCH, Christof, Američtí prezidenti: 42 portrétů od George Washingtona po George W. Bushe, 2. vydání, Praha: Prostor, 2008, str. 485

9

ačkoliv se většina republikánů vyslovila proti prezidentovu návrhu. Zvýšení daní bylo umožněno především podporou demokratického Kongresu, což zavinilo rozkol prezidenta s vlastní stranou. To přivedlo značnou část republikánů do „protibushovského“ tábora, kde se přidali ke členům „kulturního konzervatismu“4, jenž kritizoval již dříve Bushův centrismus a opuštění amerických konzervativních hodnot. Navzdory předvolebním slibům o zvýšení prestiže amerického školství a podpoře životního prostředí nedokázal Bush st. přeměnit své vize ve skutečnost. Na vině byl jeho úzký manévrovací prostor v Kongresu a neutěšená ekonomická situace, která pomyslného vrcholu dosáhla roku 1991, kdy státní deficit dosáhl schodku 450 miliard.5 „Ve zmatečné domácí politice se Bush pokoušel nemotorně balancovat, uznávaje na jedné straně, že lidé „trpí“, a na druhé straně Američany přesvědčoval, že je ta nejlepší chvíle na nákup auta“.“6 O poznání lépe si vedly USA v zahraničních tématech, které Bushovi získávaly nazpět upadající popularitu. Koncem roku 1989 došlo ke krátké americké intervenci v Panamě, kdy americká armáda zajala hlavu státu generála Noriegu, který však v minulosti patřil ke spolupracovníkům CIA. Roku 1989 prohlásil, co se stal hlavou státu, že Panama se nachází ve válečném stavu s USA. Po úspěšné americké operaci byl Noriega v USA souzen a odsouzen za pašování a obchod s drogami. Tato úspěšná krátká invaze ve stylu Reaganova vylodění na Grenadě roku 1983 získala Bushovi politické body, i když největší americké válečné střetnutí od vietnamské války mělo teprve přijít.7 Americké zapojení do války proti bývalému chráněnci Saddámovi Husajnovi a jeho Iráku bylo vyvoláno iráckou anexí Kuvajtu. Z pověření OSN8 vznikla široká koalice států, do které se zapojily i arabské země díky obratnému Bushovu přístupu, když přesvědčil arabské představitele u nutnosti vést válku po boku USA proti iráckému despotovi, ačkoliv pro tyto státy byl problematický zejména blízký vztah USA a Izraele. „Operace „Pouštní bouře“ (Desert Storm), při níž bojové síly Bushem utvořené mezinárodní koalice během 42 dnů

4

TINDALL, George Brown, Dějiny Spojených států amerických, 5. vydání, Praha: NLN Nakladatelství lidové noviny, 2008, str. 758 5 tamtéž str. 760 6 tamtéž str. 761 7 tamtéž str. 752 8 Od korejské války v 50. letech teprve druhý konflikt s mandátem Rady bezpečnosti OSN

10

zlomily odpor Iráčanů, vzbudila dočasnou euforii veřejnosti, která měla pocit, že překonává „vietnamské trauma“.“9 Nicméně americká úspěšná angažovanost ve světových konfliktech, podpora znovusjednocení Německa a nárůst americké vlivu ve světě nemohla plně zakrýt Bushovy nedodělky a neúspěchy na domácím kolbišti a i přes zvýšenou prezidentovu popularitu po porážce Saddáma Husajna se Bushovi nepodařilo sjednotit tradiční republikánské voliče, ani vlastní stranu, což mělo fatální důsledky pro více než 12 let trvající republikánskou dominanci na americké politické scéně a v nadcházejících volbách se tyto faktory ukázaly být jako rozhodující při odmítnutí případného druhého Bushova funkčního období.

2.2 Volby roku 1992 a nástup Clintonovy éry Úpadku republikánské moci a rozmělnění mezi různé proudy dokázali demokraté bravurně využít ve volební kampani roku 1992. Do popředí se dostal bývalý arkansaský guvernér Bill Clinton, který během svého působení v rodném Arkansasu dokázal pozvednout tamější školství a ekonomiku a i přes jednu volební porážku v roce 1980, kdy se stal tradiční demokratický Arkansas vítězstvím republikánů, se dokázal o dva roky později vrátit zpět na výsluní. Clintonovi se v demokratických „primárkách“ podařilo zvítězit a utvořil jižanský tandem s Al Gorem ze sousedního Tennesse. Proti unaveně působícímu Bushovi a nevýraznému Danovi Quaylovi ze severních států stáli dva energičtí jižané. Dosavadní snaha o vyrovnanosti regionů na obou kandidátkách tím byla narušena. Svou prací chtěl Clinton navázat na odkaz Harryho Trumana, poslední demokrata, který vládl obě dvě funkční období, i když svým zjevem a především žoviálním vystupováním připomínal spíše J.F.Kennedyho. Na Harryho Trumana se Bill Clinton odvolával již ve volební kampani v Arkansasu, kde bojoval o křeslo guvernéra v 70. a 80. letech a důvodem jeho počínání byla snaha co nejvíce se izolovat od slabé politiky prezidenta Jamese Cartera, která oslabila pozice demokratů téměř ve všech státech, zvláště pak v jižních tradičních demokratických baštách. Tento trend byl patrný především v 80. letech, kdy o podporu Jamese Cartera ve volební kampani téměř žádný demokrat nestál v obavě, aby mu neuškodila v jeho politické kariéře.

9

HEIDEKING, Jürgen – MAUCH, Christof, Američtí prezidenti: 42 portrétů od George Washingtona po George W. Bushe, 2. vydání, Praha: Prostor, 2008, str. 488

11

Svými spolustraníky byl však kritizován za to, že „věnoval příliš velkou pozornost Trumanovu zázračnému vítězství ve volbách v roce 1948 a příliš málo jeho dalším schopnostem: loajalitě k přátelům a spolupracovníkům, skromnosti, pozoruhodné obratnosti při získávání kvalitních lidí, zejména v zásadní oblasti zahraniční politiky.“10 Jeho snaha o napodobení Trumana ve volební kampani tak vyzněla naprázdno. Svojí nedostatečnou průpravu v zahraničních otázkách se Clinton pokoušel nahradit sliby o daňových úlevách pro střední třídy, omezení zbrojení a také svým charismatem. Jeho zahraniční předvolební vize spočívaly v hospodářské pomoci bývalým zemím SSSR a ve volební kampani rovněž uznal Bushovy zásluhy na roli USA ve světě. Ovšem sám nebyl bez poskvrny a jeho reputace utrpěla obviněním ze sexuálního obtěžování z dob, kdy byl guvernérem Arkansasu. George Bush st. však nedokázal tento fakt využít ve svůj prospěch. Ve volbách, které znamenaly drtivé vítězství demokratů, získal Clinton 45 miliónů hlasů a Bush 39 miliónů. Bushovi rovněž uškodil kandidát „třetí strany“ bohatý texaský podnikatel Ross Perot, který získal téměř 20 milionů hlasů, avšak žádného volitele z nich.11 Tyto protestní hlasy pak silné chyběly Bushovi ke znovuzvolení. Clintonova snaha o snížení vládního dluhu byla spojená s jeho sliby zvyšování daní. To vyvolalo ostrou rozepři v Kongresu, kde nakonec demokraté těsně přehlasovali republikány. Daňová změna postihovala bohatší vrstvy obyvatelstva, která většinou Clintona nepodporovala ani ve volbách. Dalším bodem, který se Clintonovi podařilo prosadit, bylo vytvoření Severoamerické smlouvy o volném obchodu (NAFTA), největší bezcelní zóny na světě. Smlouva o vytvoření byla schválena drtivou většinou i v Kongresu, neboť velký díl na vytvoření organizace měla předchozí vláda. Mnohem obtížnější se ukázala reforma amerického zdravotnictví, jež měla uskutečnit Komise pro zdravotnický plán.12 Jejím vedením pověřil prezident roku 1993 svou ženu Hillary, která tak více než jiné bývalé první dámy vstupovala aktivně do politiky. Návrh plánu se však setkal s nesouhlasem zaměstnavatelů, kteří by tak přispívali do systému pojištění, ale také i se silným nesouhlasem farmaceutické lobby. Prosazení bylo stále komplikovanější a volební porážka demokratů roku 1994 reformní zdravotnické záměry přivedla k ledu. Republikánští

10

GRAUBARD, Richards, Prezidenti: proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi, 1. vydání, Praha: BB art, 2007, str. 553 11 tamtéž str. 549 12 TINDALL, George Brown, Dějiny Spojených států amerických, 5. vydání, Praha: NLN Nakladatelství lidové noviny, 2008, str. 764

12

senátoři zahájili obstrukce ve snaze zabránit hlasování o reformě na půdě Kongresu a demokraté nebyli schopni kvůli nedostatku vlastních hlasů obstrukci čelit a vzdali boj za reformu všeobecného zdravotního pojištění.13 Po volební porážce do Kongresu se Clintonovy manévrovací schopnosti výrazně zmenšily a byl donucen vyjednávat s republikány a pokoušet se hledat kompromisy. Proti němu se začal výrazně stavět nový předseda Sněmovny reprezentantů Newton Gingrich14, který měl podporu náboženských a sociálních konzervativců. Gingrich rovněž dokázal v boji proti Clintonovi využít svých řečnických schopností a zdatně tak konkurovat prezidentovi. Skupina kolem Gingriche vyhlásila svůj program v tzv. Smlouvě s Amerikou. Ta v deseti bodech představovala plán na omezení státních výdajů, snížení ochrany životního prostředí, omezení regulací, moci státu a jiné.15 Ginrichův populismus a silná konzervativní vyhraněnost však postupně redukovala počty jeho příznivců. Clinton po zveřejnění oficiálního zamítnutí zdravotní reformy roku 1995 přešel v boji s Gingrichem do protiútoku. Newt Gingrich se v několika mediálních debatách a politických střetech s prezidentem zachoval velice lehkovážně, především když byla jeho odmítavým stanoviskem ke všem vládním návrhům zablokována činnost federální vlády na přelomu let 1995 a 1996 a republikáni následně odmítli schválit i provizorní rozpočet. Tato situace měla poté krátkodobý negativní dopad na americkou ekonomiku.16 Následně se sám Gingrich tímto přístupem politicky oslabil a nedokázal být již vůdčím elementem opozice. Clinton se v této nelichotivé pozici a v konzervativně laděné atmosféře společnosti dokázal dohodnout s Kongresem i za cenu ztráty popularity u liberální části strany. Ve spolupráci s republikány dokázal dokončit reformu sociální péče, díky které ušetřil stát na výdajích přes 50 miliard dolarů. Před svými znepokojenými voliči argumentoval Clinton ve prospěch reformy tak, že se jedná o pozůstatky Rooseveltova „Nového údělu“, který ztratil již na efektivitě. Počáteční silný pokles jeho popularity byl nahrazen opětovnou podporou i ze strany republikánských voličů, kterým šel Clinton na ruku s omezením výdajů státu.

13

TINDALL, George Brown, Dějiny Spojených států amerických, 5. vydání, Praha: NLN Nakladatelství lidové noviny, 2008, str. 764 14 Jeden ze současných kandidátů na amerického prezidenta 15 TINDALL, George Brown, Dějiny Spojených států amerických, 5. vydání, Praha: NLN Nakladatelství lidové noviny, 2008, str. 766 16 GRAUBARD, Richards, Prezidenti: proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi, 1. vydání, Praha: BB art, 2007, str. 559

13

Ve volbách roku 1996 dokázal Clinton zúročit několik svých úspěchů prvního období a podařilo se mu ve volební kampani minimalizovat témata zahraniční politiky, která mu stále nepřidávala tolik politických bodů, jak by si přál. Jeho drtivé vítězství bylo ovlivněno slabým protikandidátem Bobem Doleem, jehož velkou nevýhodou v soubojovém klání byl i vysoký věk. Po jedné z nejnudnějších kampaní, jak ji nazval německý historik Detlef Felken,17 porazil Clinton Dolea rozdílem 8 procent. Většina v Kongresu však nadále zůstala v rukou republikánů, se kterými byl Clinton nucen stále vyjednávat, což zapříčinilo jeho posun k centrismu a neschopnost demokratů prosadit vlastní návrhy po celé druhé Clintonovo volební období.

2.3 Clintonovy pokusy o zahraniční politiku Ve svém druhém období se Clinton pokusil aktivněji vystupovat v zahraniční politice namísto domácí půdy, kde byl nucen se neustále přít s opozicí. Po somálské krizi roku 1992, kde USA na chvíli zabředly do válečného konfliktu, byl pro americkou diplomacii, kterou převzala Madeleine Albrightová jako první žena v americké historii, výzvou především konflikt na Balkáně, který v 90. letech přerostl v občanskou válku. Bosenský problém zdědil však Clinton po předchozí Bushově vládě, která sama nevěděla, jak se k situaci postavit. Známým se stal Bushův výrok: „Řekněte mi znovu, oč tam jde?“18, který jasně ukazoval americkou dezorientaci v balkánské otázce. Americká vláda se obávala vstoupit do válečného konfliktu, jehož výsledek byl nejistý a nepochybně v prezidentově rozhodování hrály významnou roli blížící se volby roku 1996. Americká diplomacie zvolila proto raději možnost vyjednávání, postupného nátlaku a dohody s Miloševičovým režimem. Prezident Clinton se tuto politiku pokusil obhajovat i v show Larryho Kinga společně s Al Gorem, avšak jejich vystoupení potvrdilo nepřílišnou znalost problému. „Gore byl přesvědčen, že jde o tragický střet, který „se vleče dlouhou dobu, možná pět set let“, a prezident se domníval, že nepřátelství je ještě staršího data a trvá „skoro tisíc let“.“19 Po srebrenickém masakru došlo nakonec k bombardování Srbska jednotkami NATO a část republikánských senátorů v čele s Johnem McCainem žádalo o rozmístění americké armády v Bosně. Po třítýdenních náletech Srbové souhlasili s vyjednáváním, které měl vést

17

HEIDEKING, Jürgen – MAUCH, Christof, Američtí prezidenti: 42 portrétů od George Washingtona po George W. Bushe, 2. vydání, Praha: Prostor, 2008, str. 444 18 GRAUBARD, Richards, Prezidenti: proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi, 1. vydání, Praha: BB art, 2007, str. 562 19 tamtéž str. 563

14

prezidentův zmocněnec Richard Holbrook, jeden z mála amerických vysokých úředníků, kteří se vyznali v balkánské otázce. Daytonská dohoda z listopadu 1995 umožnila vznik nezávislé Bosny, jejíž obyvatelstvo se nadále skládalo z velké části z tamějších muslimů, ale i části Srbů a Chorvatů. Nejednalo se však o úplné vítězství americké diplomacie, protože dohoda neřešila setrvání Slobodana Miloševiče u moci a ani nepostihovala velitele bosensko-srbské armády generála Ratka Mladiče. Daytonská dohoda byla přijata republikány s mírnými rozpaky a stála Richarda Holbrooka možnost stát se ministrem zahraničí. Konflikt v Kosovu roku 1999 vedl k dalšímu bombardování Srbska, tentokrát již Bělehradu, jednotkami NATO a přivodil definitivní pád Slobodana Miloševiče. Po Bushovi se i Clintovona administrativa pokusila vyřešit izraelsko-palestinský konflikt. Za velký úspěch lze přičíst americké diplomacii přesvědčení Organizace pro osvobození Palestiny20 o nutnosti začít vyjednávat s izraelskou vládou. Předběžná dohoda z roku 1993 mezi Jásirem Arafatem a Jicchakem Rabinem vytvářela možnost vzniku dvou palestinských samospráv v Gaze a v Jerichu na západním břehu Jordánu. O rok později stály USA za podpisem mírové smlouvy mezi Izraelem a Jordánskem, které uznalo židovský stát. Po zavraždění Jicchaka Rabina roku 1995 se Američanům podařilo vrátit znesvářené strany opět k jednomu stolu a po nástupu Ehuda Baraka se jim dostalo slibu o urychlení mírového procesu. Nicméně s vyhlášením tzv. „druhé intifády“ roku 2000 vzaly mírové snahy na Blízkém východě za své. Své silné mezinárodní pozice Clinton využil i při vytváření míru v letitém konfliktu v Severním Irsku mezi tamními katolíky a protestanty. Jeho iniciativa dopadla poměrně úspěšně, ačkoliv obě strany byly již předtím připravené dohodnout se na podmínkách dohody a mírového soužití. Po iráckém odmítnutí jaderných inspektorů, které vyslalo do země OSN, sáhl Clinton k leteckému bombardování země roku 1999. Akce nijak iráckou otázku nevyřešila, ale Clinton se tím snažil získat pověst prezidenta, který nedovolí teroristům ohrožovat zájmy USA.21 Clintonovy zahraniční pokusy nebyly celkově příliš úspěšné. Dokázal se obklopit lidmi, kteří byli odborníky na svém místě, ale svou vlastní naivitou, strachem z veřejného mínění a častou nerozhodností byly úspěchy americké diplomacie spíše dílem náhody. Jeho sbližování

20

součástí této organizace je dnes vládnoucí FATAH na Západním břehu Jordánu GRAUBARD, Richards, Prezidenti: proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi, 1. vydání, Praha: BB art, 2007, str. 568 21

15

s Jelcinovým Ruskem nepřineslo žádné hmatatelné výsledky, i když se coby americký prezident setkal se svým protějškem nejčastěji v historii, celkem osmnáctkrát.22

2.4 Impeachment Po celé Clintonovo volební období stíhal jeho osobu jeden skandál za druhým, které pocházely z dřívějších dob jeho působení v křesle arkansaského guvernéra. Aféru „Whitewater“23 nedokázal Clinton jasně vysvětlit a objasnit v ní svou pozici, a proto došlo k vytvoření nezávislé vyšetřovací komise v čele s republikánem Kennethem Starrem. Ta řešila dále obvinění Pauly Jonesové ze sexuálního obtěžování. V průběhu vyšetřování vyplul na povrch další prezidentův skandál a to sexuální obtěžování Clintonovy bývalé stážistky Monicy Lewinské, která spojil svůj proces společně s Paulou Jonesovou. V květnu 1997 však Nejvyšší soud rozhodl, že Jonesová nemůže z tohoto důvodu prezidenta žalovat do konce jeho funkčního období. Po verdiktu Bill Clinton otočil své stanovisko a přiznal se k poměru s Jonesovou, neboť se obával procesu po skončení jeho funkčního období. Tento jeho nepromyšlený obrat znamenal nové obvinění, které na něho podala Starrova komise, z křivé přísahy a z bránění spravedlnosti.24 Sněmovna reprezentantů vydala prezidenta americkému Senátu, který jediný může prezidenta soudit. Došlo k tzv. II. „impeachmentu“, tj. soudu s prezidentem Spojených států po více než 130 letech. K prvnímu do té doby jedinému pokusu o svržení hlavy státu došlo roku 1868, kdy radikálové z řad republikánů obvinili prezidenta Johnsona, který se pokoušel zmírnit tragické dopady občanské války na jižanské obyvatelstvo, z vlastizrady. Tehdy návrh neprošel většinou jediného hlasu. Obě obvinění roku 1999 dokázal Clinton ustát, neboť Senát se rozdělil na dva téměř stejné tábory. Prezident se pak v následujícím televizním projevu omluvil občanům za své mravní poklesky a požádal o odpuštění. V průběhu procesu však také vystoupil v Kongresu, kde přednesl každoroční Zprávu o stavu Unie. Během projevu se svými aférami nijak nezabýval, věcně oznámil vzrůstající každoroční přebytek státního rozpočtu a úmysl vlády použít tyto peníze do školství a zdravotnictví. „Prezidentovo chování v soukromí bylo

22

GRAUBARD, Richards, Prezidenti: proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi, 1. vydání, Praha: BB art, 2007, str. 566 23 Neprůhledná machinace s pozemky roku 1978, do které se prezident zapletl i s manželkou Hillary 24 TINDALL, George Brown, Dějiny Spojených států amerických, 5. vydání, Praha: NLN Nakladatelství lidové noviny, 2008, str. 770

16

odsouzeníhodné, ale protože obnovil prosperitu Ameriky, nezavlekl ji do války a uskutečnil mnoho věcí, které zpopularizoval Reagan, nebylo ho možné bez okolků zbavit funkce.“25 Aféra „Lewinská“, jak ji pojmenovali američtí komentátoři, nakonec neměla tak silný dopad na prezidentovu popularitu, jak se mnoho republikánů přálo a většina Američanů byla po čase znechucena útočnou mediální kampaní a soudním procesem, který měl zlikvidovat Clintona.

2.5 Volby roku 2000 a nečekané vítězství George Bushe mladšího Volební klání roku 2000 ukázalo politickou vyrovnanost a rozdělení společnosti na dva stejně velké tábory. Kandidátem demokratů se stal viceprezident Al Gore, který se pokusil odstřihnout od svého předchůdce a jeho skandálů, i když jeho politika byla víceméně shodná s Clintonovou. Rozdílem tak byl jen podstatně větší důraz Al Gora na ekologickou problematiku a jeho podpora Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA). Texaský guvernér George Bush ml. naopak vystupoval jako tradičně konzervativní politik, čímž chtěl dát najevo svůj odpor k sexuálním aférám Billa Clintona a projevit tak svůj smysl pro rodinu. Velký důraz kladl na víru v Boha, čímž oslovoval zejména tradiční republikánské voliče. Střed amerického voličstva tak zůstával nerozhodnutý, neboť mu vadil přísný Bushův křesťanský konzervatismus a Gorova radikálně ekologická vize. Bush se nebránil ekologické otázce, navrhoval však, aby se její řešení přeneslo na úroveň jednotlivých amerických států. Jeho programem bylo tak omezení federální moci vlády a přesun vybraných agend na nižší úroveň. S Gorem se rovněž rozcházel v otázce rozšíření těžby ropy v Mexickém zálivu a změnách ve školství, kde navrhoval zavedení určitých peněžních poukázek pro rodiče, které by posílali děti do soukromých škol.26 Ani jeden z kandidátů neměl takové řečnické vlohy, jako měl Bill Clinton. Kritici vyčítali Bushovi jeho nedostatečné politické zkušenosti a absolutní neznalost zahraniční politiky.27 George Bush si k sobě však vybral velmi zkušené a ostřílené matadory americké politické scény, jako byl bývalý ministr obrany Donald Rumsfeld, Dick Chaney coby viceprezident a Colin Powell, který se stal poté prvním ministrem zahraničí afroamerického původu.

25

GRAUBARD, Richards, Prezidenti: proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi, 1. vydání, Praha: BB art, 2007, str. 570 26 TINDALL, George Brown, Dějiny Spojených států amerických, 5. vydání, Praha: NLN Nakladatelství lidové noviny, 2008, str. 774 27 GRAUBARD, Richards, Prezidenti: proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi, 1. vydání, Praha: BB art, 2007, str. 580

17

Volby nakonec skončily jedním z nejtěsnějších výsledků v americké historii a jejich výsledek musel řešit až Nejvyšší soud. Voleb se účastnilo více než 105 miliónů voličů, u kterých vyhrál Al Gore rozdílem půl miliónu hlasů.28 Přepočteno na jednotlivé volitele však došlo k téměř patové situaci, neboť v Novém Mexiku a na Floridě dopadly volby velmi těsně a Nejvyšší soud musel přikročit k přepočítávání jednotlivých hlasů, ačkoliv první zprávy hovořily o Gorově vítězství i na Floridě. Al Gorovy se podařilo vyhrát v hustě obydlených státech, které mu zaručily značný počet volitelů. Naproti tomu Bush zvítězil ve většině amerických států, ovšem nepodařilo se mu získat silné státy s velkým počtem volitelů jako New York či Kalifornii. Docházelo k vzájemnému napadání obou kandidátů a 12. prosince pak soud další přepočítávání na Floridě zastavil. Výsledkem bylo vítězství George Bushe o 537 hlasů na Floridě, což mu zajistilo 35 floridských volitelů, kteří dopomohli Bushovi ke zvolení většinou dvou volitelských hlasů.29

2.6 Bushovy začátky „Jakmile byl Bush uveden do úřadu, začal si Bílý dům a republikáni v Kongresu, kde měli v obou komorách těsnou většinu, počínat stejně jako dřív: volební rétoriku umírněného stylu nechali umlknout a tvářili se, jako kdyby si vydobyli přesvědčivé vítězství a získali mandát pro konzervativní pravicovou politiku.“30 V dubnu 2001 se nové vládě podařilo prosadit snížení daní těsnou většinou. Neokonzervativní počínání Bushovy vlády přineslo rozpory s umírněným křídlem republikánů a vedlo jejich představitele Jamese Jefforse k příklonu k demokratům v Senátu.31 Jeffors vyčítal prezidentovi především jeho neekologické počínání. V Senátu tím vznikla křehká opozice proti prezidentovi a ten byl nucen s nimi neustále jednat a mnohdy i ustupovat podobně jako předtím Bill Clinton. K ekologické problematice vystupoval prezident Bush tak, jak slíbil v předvolební kampani. Odmítl se podepsat pod Kjótský protokol, což by podle něj ochromilo národní americké hospodářství a do funkcí odpovědných za ekologickou problematiku jmenoval lidi úzce

28

2000 presidential popular vote summary. Fec.gov [online]. [cit. 2012-01-16]. Dostupné z: http://www.fec.gov/pubrec/fe2000/prespop.htm 29 TINDALL, George Brown, Dějiny Spojených států amerických, 5. vydání, Praha: NLN Nakladatelství lidové noviny, 2008, str. 774 30 HEIDEKING, Jürgen – MAUCH, Christof, Američtí prezidenti: 42 portrétů od George Washingtona po George W. Bushe, 2. vydání, Praha: Prostor, 2008, str. 511 31 tamtéž str. 511

18

svázané s průmyslovým odvětvím. Bushovy ekologické aktivity se omezily pouze na odstraňování chemických škod na dně řeky Hudson a v amerických národních parcích.32 V diplomacii používala Bushova administrativa pragmatický unilateralismus i před 11. zářím, který víceméně navazoval na předchozí americkou diplomacii, i když jej americká vláda již nezastírala. V některých otázkách působila Bushova vláda zpočátku dost zmateně a hledala si vhodný postoj ke světovému dění. 11. září a teroristické útoky pak celou USA včetně prezidenta zaskočily, i když se objevily různé konspirační teorie, že útoky byly vedeny ze strany CIA. Nicméně americké zpravodajské služby však hrozbu a riziko podcenily, což mělo katastrofální důsledky. Vládu to utvrdilo v jejím unilateralismu, který se tím prohloubil, a vyhlásila válku terorismu. Bushova vláda se tím přestala ještě více ohlížet na své spojence a v následujících letech vedla války na Blízkém a Středním východě.

32

TINDALL, George Brown, Dějiny Spojených států amerických, 5. vydání, Praha: NLN Nakladatelství lidové noviny, 2008, str. 776

19

3. Vývoj zahraniční politiky od nástupu George Bushe st. do 11. září 2001 3.1 Koncepce americké zahraniční politiky Směr americké zahraniční politiky je zpravidla formován domácím politickým prostředím a vychází z tradičního demokratického liberalismu. V sociální oblasti z toho vyplývá svoboda jedince, omezení vládní moci a nadřazenost právního řádu.33 Tyto faktory mají pak

nezanedbatelný

vliv

na

postoj

americké

diplomacie

vůči

okolnímu

světu,

kde je demokratický liberalismus podporován Spojenými státy. USA jsou přesvědčeny o výjimečnosti tohoto řádu a jejich cílem je rozšiřování demokratického liberalismu, což se povedlo zejména v 90. letech s rozpadem SSSR a následným demokratizačním procesem ve středoevropských a východoevropských zemích. Zásadním sporem v pojetí zahraniční politiky je konflikt idealismu a realismu.34 V podstatě se jedná o rozpor mezi morálními principy a vlastními zájmy a o to, jak by měly USA ve světě působit. „Idealisté“ podporují šíření amerických idejí a hodnot do celého světa a také kladou velký důraz na otázku morálky v přístupu k ostatním zemím, i nespojeneckým. Realisté naopak požadují, aby se zahraniční politika vedla v duchu vlastních národních zájmů, a v jejich směru existuje i možnost použití vojenské síly bez ohledu na mezinárodní mínění. V každé americké vládě a její zahraniční politice existuje pak směs obou proudů, jejichž výsledek spoluvytváří zahraniční politiku. Druhým sporem v americké zahraniční orientaci bývá označován rozpor izolacionismu a internacionalismu. Zde se jedná o míře zapojení do světového dění a mezinárodních institucí, nikoliv již o úloze, jakou by v ní USA měly hrát. Politika izolacionismu se nacházela na vrcholu především ve 20. a 30. letech minulého století, i když její kořeny sahají přes „Monreovu doktrínu“35 do počátku existence nezávislých Spojených států. V meziválečném období se izolacionismus uchytil jako oficiální zahraniční doktrína. Důvodem byla společenská nespokojenost po skončení války v Evropě, která si vyžádala značné americké oběti. Izolacionismus se pak nestal záležitostí výlučně Republikánské strany, neboť na něho

33

KOZÁK, Kryštof a kol., Zahraniční politika USA na začátku 21. století, 1. vydání, Praha: AMO, 2009, str. 22 tamtéž str. 23 35 Pokus prezidenta Monreoa o izolaci od evropských konfliktů roku 1823. Evropské země neměly vojesnky zasahovat na americkém kontinentě výměnou za nevměšování USA do evropských záležitostí. 34

20

navázal i demokratický Franklin Delano Roosvelt a teprve další světová válka vedla Američany k větší míře internacionality. Během studené války převládala internacionalistická orientace, která se promítla do masivní hospodářské podpory válkou zničených zemí i větší hospodářskou a politickou pomocí zemím „třetího světa“ z důvodu zabránění šíření komunismu. K izolacionistům v poslední době spíše patří opět republikáni, i když i tento proud nachází stále menší odezvu mezi jejich členy. Naproti tomu internacionalismus představuje aktivní zapojení USA do světového dění a v 90. letech po konci bipolárního světa vyvstala otázka, zda-li je americká účast ve světě nadále potřebná. V obou nejsilnějších stranách se objevily hlasy volající po větším uzavření se USA do sebe a řešení především domácích problémů. Je zajímavé, že oba proudy mají stejné cíle a to transformaci světa k lepšímu.36 Liší se však v prostředcích jak tohoto stavu dosáhnout, neboť izolacionisté chtějí působit především příkladem na zbytek světa. Internacionalisté tvrdí, že bez aktivní účasti USA není svět lepšího stavu dosáhnout. Internacionalismus je spíše záležitostí Demokratické strany a k jeho obhájcům patřil v 90. letech zvláště Bill Clinton. Posledním třetím rozporem je, jakou cestou jednání se USA mají ubírat. Zde se jedná o unilateralistickou či multilateralistickou cestu vyjednávání. Multilateralisté vyzdvihují spolupráci s ostatními zeměmi a hledání společného řešení, což bylo často využíváno mezi USA a jejími evropskými spojenci během studené války, kdy byly USA často nuceny postupovat společně a brát zřetel na názor spojenců. „Příznivci unilateralismu jsou přesvědčeni, že Amerika by měla především sledovat své národní zájmy a spolupráce s ostatními zeměmi je vítanou, ale zdaleka ne nutnou součástí tohoto úsilí.“37 Posun k unilateralismu můžeme však sledovat již od 90. let z dob Clintonovy éry, ačkoliv je Evropě brán za výrazně umírněného a k dialogu nakloněnému prezidenta. Jednostranné vojenské akce bez mandátu OSN nebo podpory NATO byly prováděny zejména při jeho druhém funkčním období, kdy americkou diplomacii zastupovala Madeleine Albrightová. Český politolog Oskar Krejčí vidí právě v jejím počínání zárodky unilateralismu a to v souvislosti s americkým bombardováním v Súdánu, Afghánistánu a především v Jugoslávii. „Od bombardování Jugoslávie v roce 1999 lze hovořit o tom, že někteří

36 37

KOZÁK, Kryštof a kol., Zahraniční politika USA na začátku 21. století, 1. vydání, Praha: AMO, 2009, str. 24 tamtéž str. 24

21

architekti zahraniční politiky USA se domnívají, že Spojené státy mají potenciál rovnováhu v Evropě nadiktovat podle svých představ.“38

3.2 Proces vytváření americké zahraniční politiky a praxe v 90. letech Formování americké zahraniční politiky je proces, jehož výsledek bývá častokrát kompromisem Bílého domu, ministerstva zahraničí, Kongresu a dalších amerických institucí, mimo jiné také tajných služeb. Americké tajné služby jsou ve srovnání s ostatními tajnými službami nejvíce zaangažované do tvorby zahraniční politiky a jejich vliv je velmi značný. Zpravidla je však vláda limitována ve svých zahraničních počinech americkým Kongresem, kde měla téměř celá 90. léta většinu opoziční strana. To byl případ George Bushe staršího i Billa Clintona, kteří byli nuceni hledat kompromis nejen v zahraničních záležitostech. Charakteristickým znakem při vymezovaní zahraniční politiky jsou spory mezi exekutivou a legislativou, které mohou načas ustat během krizových období. Takovým příkladem je 11. září 2001 a jeho krátkodobé následky, kdy se americký národ semkl kolem prezidenta a opozice více či méně souhlasně přihlížela odvetným vládním opatřením. „Vliv představy, že prezident je centrální osobou americké zahraniční politiky, lze pozorovat i v tendenci pojmenovávat mnohé zahraničně-politické doktríny jmény prezidentů.“39 Přesto však pravomoci amerického prezidenta v historii značně kolísaly, kupříkladu v 19. století byl rozhodujícím tvůrcem zahraniční politiky americký Kongres. V dnešní době má v zahraniční politice Kongres, především však jeho horní komora Senát, jedny z nejvyšších pravomocí ve srovnání s ostatními parlamenty na světě. Oproti 19. století a tehdejší dominanci Kongresu stála 60. a 70. léta minulého století, kdy pravomoci Kongresu byly poněkud zeštíhleny, a Kongres postrádal zákonné prostředky, jak omezovat a kontrolovat vliv prezidenta a jeho exekutivy. Toto období bývá označováno jako „imperiální prezidentství“ a vyznačovalo se především jednostrannými vládními výnosy bez podpory Kongresu.40 V důsledku neúspěchu války ve Vietnamu, který Kongres dával za vinu americké exekutivě, došlo k opětovnému posílení vlivu zákonodárného sboru na tvorbu a kontrolu zahraniční politiky. Zásluhu na tom má především administrativa Jamese Cartera, která si tím sama na sebe upletla bič a nedokázala najít s Kongresem společnou řeč

38

KREJČÍ, Oskar, Zahraniční politika USA, 2. vydání, Praha: Professional Publishing, str. 287 KOZÁK, Kryštof a kol., Zahraniční politika USA na začátku 21. století, 1. vydání, Praha: AMO, 2009, str. 49 40 tamtéž str. 50 39

22

ohledně čínské otázky. To nakonec vedlo ke dvěma americkým oficiálním postojům vůči Číně a Spojené státy nepůsobily za Carterovy éry příliš věrohodně na mezinárodní úrovni. Po celá 90. léta platila spíše rovnováha mezi prezidentem a Kongresem, co se týče rozměru a působnosti zahraniční politiky. K imperiálnímu prezidentství se Spojené státy načas vrátily po 11. září, avšak ne na dlouhou dobu. Dle americké ústavy je prezident pouze koncovým činitelem zahraniční politiky. Působí jako hlavní diplomat a velitel všech ozbrojených složek. Rozpočet a legislativní rámec zahraniční politiky je v rukou Kongresu, který má také jako jediný ústavní právo vyhlásit válku jinému státu. „V době vojenského konfliktu tak Ústava Spojených států při doslovné interpretaci překládá obraz, kdy Kongres dává prostředky na armádu, vyhlašuje válku a na prezidenta zbývá již jen odpovědnost za dosažení stanovených vojenských cílů.“41 Praxe je ovšem poněkud jiná a v průběhu amerického vývoje byly posilovány prezidentské pravomoci například tím, že sám si stanovuje rozpočet na zahraniční politiku, který je pak podstoupen Kongresu ke schválení. Z hlediska vojenských opatření došlo roku 1973 ke změně, kdy Kongres schválil „Rezoluci o válečných pravomocech“. Zákon upravuje vztah a pravomoci prezidenta a Kongresu k vojenským akcím a podle této rezoluce je prezident povinen konzultovat se zákonodárci předem svá vojenská rozhodnutí. Také omezuje prezidenta při rozhodnutí o nasazení amerických vojáků, kdy prezident potřebuje do 60 dnů od začátku nasazení souhlas Kongresu, jinak bude akce zrušena. I přes přijatelný kompromis, který byl takto nastaven mezi prezidentem a Kongresem, musel Americký nejvyšší soud několikrát řešit prezidentské stížnosti na ústavnost této rezoluce. V 90. letech se George Bust st. i Bill Clinton snažili obcházet souhlas Kongresu při nasazování amerických jednotek v zahraničí. Důvodem byla převaha opozice v Kongresu jak za Bushe st., tak i za Billa Clintona. U Clintona však můžeme také sledovat zvláště v jeho druhém období snahu vyniknout na mezinárodním poli, jelikož silně opoziční a nepřátelsky naladěný Kongres a jeho vlastní aféry limitovali rozměry domácí politiky, na kterou Clinton později v podstatě rezignoval. První válku proti Iráku obhajoval prezident Bush jako boj proti iráckému agresorovi na základě Rady bezpečnosti OSN. Přesto nakonec svěřil Kongresu rozhodnutí o působení amerických vojáků v tomhle konfliktu. Důvodem bylo veřejné mínění,

41

KOZÁK, Kryštof a kol., Zahraniční politika USA na začátku 21. století, 1. vydání, Praha: AMO, 2009, str. 51

23

které s válkou většinou souhlasilo a které si chtěl prezident pojistit. George Bush st. se bál nálepky Lyndona Johnsona, který Spojené státy nadlouho a hluboko zatáhl do vietnamské války bez jakékoliv podpory americké veřejnosti. Během války v Bosně a Hercegovině roku 1995 prezident Clinton odmítl hlasování v Kongresu o autorizaci vyslání vojenských sil na Balkán. Zde můžeme sledovat opětovné porušení Rezoluce o válečných pravomocech a Clintonovu snahu o vlastní zahraniční politiku. „Podle Clintonovy nové interpretace by totiž cokoliv nad rámec konzultací s Kongresem neadekvátně svazovalo výkon jeho ústavních povinností vyplívajících z jeho pozice velitele amerických ozbrojených sil.“42 Americké vojenské působení v oblasti posléze vysvětloval rozhodnutím NATO, jehož nařízeními jsou Spojené státy vázány. Před bombardování Bělehradu roku 1999, které bylo rovněž vedeno pod hlavičkou NATO, se prezident obrátil po výtkách vlastní strany ke Kongresu, aby mu schválil novou operaci. Hlasování skončilo nerozhodným výsledkem 213 ku 213 hlasům. Nicméně Clintonova vláda se rozhodla ke vzdušnému útoku na Srbsko i bez pod podpory Kongresu. Kvůli tomu se skupina zákonodárců pokusila postavit Clintona před federální soud, avšak nenašli dostatečnou podporu v Senátu.

3.3 USA a transformace SSSR Unilateralistické tendence se projevily i v nové strategii NATO roku 1999, které se pokoušelo stanovit cíle a způsob řešení úkolů, které se náhle změnily po studené válce. Strategie si kladla za cíl udržet změněné poměry v Evropě, které nyní hrály do karet Spojeným státům a minimalizovat vliv Ruska na evropském kontinentě. Dále nová strategie dovolala i vojenské akce NATO všude ve světě při územních sporech, etnických konfliktech, porušování lidských práv atd. Novinkou, která se zavedla, však byla možnost užití vojenské síly bez mandátu Rady bezpečnosti OSN a užití vojenské moci k preventivnímu úderu. NATO se novou strategií přeměnilo z obranného uskupení k útočné alianci.43 Změny se dotkly téměř ihned vztahu Spojených států a Ruska v souvislosti s nařízením bombardování Jugoslávie téhož roku. Do té doby relativně úspěšně budované vztahy obou zemí, na čemž měli zásluhu oba tehdejší prezidenti, vzali za své s jednostrannou akcí NATO útokem na tradičního ruského spojence na Balkáně.

42 43

KOZÁK, Kryštof a kol., Zahraniční politika USA na začátku 21. století, 1. vydání, Praha: AMO, 2009, str. 64 KREJČÍ, Oskar, Zahraniční politika USA, 2. vydání, Praha: Professional Publishing, str. 288

24

Budování nového rusko-amerického „partnerství“ sahá do 80. let a do Gorbačovovy snahy normalizovat napjaté vztahy s USA a podpořit upadající sovětskou ekonomiku. Prvotnímu sovětskému náznaku o změně v užívání síly a volání po omezení konvenčních zbraní nepřikládali Američané velkou váhu. Postupem času však události nabraly spád a začalo být otázkou času, kdy se SSSR začne hroutit. Tomuto scénáři však nevěřila ani tehdejší administrativa George Bushe staršího kromě snad ministra zahraničí Bakera. Pád režimů v bývalých sovětských satelitech a postupné opouštění sovětské armády těchto zemí znamenal konec bipolárního světa, jenž určoval světové dění po více než 40 let. Po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě vyvstala otázka, jak by USA měly nadále přistupovat k Sovětskému svazu a zda by jej měly hospodářsky podpořit v jeho přestavbě. Klíčovým bezprostředním problémem se stala otázka sjednocení Německa, na které nepanoval jednotný názor ani mezi USA a evropskými zeměmi. „Mnozí západní politici však v té době předpovídali, že přes větší důvěryhodnost Sovětského svazu a přes jeho dosavadní velké ústupky se tato mocnost za žádnou cenu nevzdá své strategické državy.“44 Sověti nadále pohlíželi na německou otázku skrze dva státy fungující vedle sebe. Po zhroucení režimu v Německé demokratické republice a i po následné nedůvěryhodnosti nové vládě reformně orientovaných komunistů vzrůstala rapidně snaha po sjednocení i v NDR. SSSR tuto masovou podporu v NDR reflektoval a zahájil rozhovory s tehdejším kancléřem Kohlem. Sovětskou podmínkou pro sjednocení bylo německé opuštění struktur NATO a vyhlášení německé neutrality. Samotný Kohl vážné přemýšlel o této variantě a až po americkém naléhání na německou spolkovou vládu od sovětského modelu možného sjednocení upustil. Domácí tlak sovětské opozice však oslabil Gorbačovu vyjednávací pozici, a proto nakonec souhlasil se vznikem sjednoceného Německa zakotveného ve vazbách NATO, i když sovětskou podmínkou byl maximální limit 370 tisíc vojáků německé armády, se kterou souhlasily i Spojené státy.45 Nová situace v Evropě vyústila ve „Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě“ podepsanou 19. května 1990, která omezovala vojenské kapacity velmocí na kontinentě, čímž byla oficiálně ukončena vojenská konfrontace a se sjednocením Německa 3. října i studená

44

SUCHÝ, Petr, Zahraniční politika USA v devadesátých letech dvacátého století, 1. vydání, Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2001, str. 11. 45 tamtéž str. 12

25

válka.46 Sovětský svaz na oplátku očekával materiální i finanční pomoc, kterou evropské státy i USA přislíbily dodat. Americká vláda však nedokázala jednoznačné rozhodnout a jejímu jednání chyběla vize, do jaké míry podpořit upadající SSSR. Větší hospodářskou pomoc podmínila demokratickými reformami, i když jejich pomoc byla nejistá, zvláště když sama hospodařila s velkým rozpočtovým deficitem. Velkým úspěchem americké vlády však bylo podepsání bezpečností smlouvy START I roku 1991, zaručující masivní odzbrojení SSSR i USA. Bushova vláda se pak ukázala ve svých postojích nepružná, když vyslovila téměř jednoznačnou podporu v pokračování existence SSSR v jeho hranicích a Michaila Gorbačova v jejím čele. V souvislosti s pučem proti Gorbačovovi a s nástupem Borise Jelcina působila americká diplomacie rozpačitě a nedokázala včas reagovat na změny v SSSR, za což si vysloužila kritiku z řad opozičních demokratů, kteří požadovali vyšší americkou hospodářskou participaci na transformaci SSSR v demokratické Rusko. „Bush dle jejich mínění dal více na varování bankéřů, než aby viděl dlouhodobé americké hospodářské a geopolitické cíle.“47 3. 3. 1 Clinton vs. Jelcin Během „clintonovsko-jelcinovské“ éry vztahů došly vzájemné přátelské vztahy ke svému vrcholu. Americká diplomacie pokládala Rusko za nejklíčovější zemi ve své zahraniční politice, a proto kladla velký význam jeho postupné demokratizaci. Tato přeměna byla viditelná i v ekonomické podpoře a v pronikání amerických firem do Ruska. Samotné Rusko bralo vazby na USA za zásadní princip vlastní zahraniční politiky a bylo podporováno Spojenými státy při jeho touze těsnějšího začlenění do Evropy.48 „V rusko-amerických vztazích se přitom od počátku projevovala silná personifikace v podobě vyjadřované podpory prezidentu Jelcinovi ztělesňujícímu záruku pokračování Ruska v demokratizačních reformách a prozápadní orientaci.“49 První rozpory začaly na povrch vyplouvat zároveň se snahou bývalých satelitních zemí SSSR vstoupit do NATO, což začalo ruské představitele zneklidňovat i přes častá vyjádření americké vlády, že rozšiřování není aktuální. Podobně zdrženlivě reagovala americká strana po ruském vojenském zásahu

46

KREJČÍ, Oskar, Zahraniční politika USA, 2. vydání, Praha: Professional Publishing, str. 275 SUCHÝ, Petr, Zahraniční politika USA v devadesátých letech dvacátého století, 1. vydání, Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2001, str. 16 48 tamtéž str. 37 49 tamtéž str. 37 47

26

v Čečensku roku 1995, kterou označil prezident Jelcin za odzbrojování povstaleckých bojůvek.50 Cílem Američanů bylo uchlácholit si ruské politické elity tím, že do ruských záležitostí nebudou Spojené státy absolutně zasahovat a že Rusko se nemusí cítit být ohroženo vzestupem americké moci. Co se týče zemí střední Evropy, tak zdejší prostor nebraly Spojené státy již za ruskou oblast vlivu, i když to počátkem 90. let nedávaly Rusku tak důrazně najevo. Otázka střední Evropy byla nakonec upozaděna jinými závažnějšími vzájemnými neshodami. Kamenem úrazu v přátelském duchu budovaných vztahu se stal konflikt v Jugoslávii, kde se promítly rozpory v podpoře bojujících stran. Pravoslavnému Srbsku se dostalo ruské pomoci s ohledem na vzájemné sympatie obou zemí a historický kontext srbského vývoje. Naproti tomu muslimské země podporovaly Bosnu a i přes zbrojní embargo OSN dodávaly do Bosny zbraně.51 Podle Henryho Kissingera podporovala Clintonova administrativa tajně dovoz iránských zbraní do Bosny či přinejmenším k zabránění dodávání zbraní nic nepodnikla.52 Zlom ve vzájemných vztazích nastal roku 1999. Přijetí České republiky, Polska a Maďarska do NATO bylo Rusko ochotné akceptovat pouze pod podmínkou omezení amerických konvenčních sil v Evropě. Na konferenci v Helsinkách roku 1997 bylo rozšíření i přes ruský nesouhlas potvrzeno, přesto však došlo k vytvoření „Ustavujícího aktu a vztazích RuskoNATO“, který zaváděl systém vzájemné spolupráce na bilaterální úrovni NATO-Rusko. Dokument byl brán v americkém Kongresu jako ústupek Rusku, americká diplomacie se však tímto pokusem snažila naklonit si ruskou důvěru a přesvědčit o správnosti rozšíření NATO o bývalé sovětské spojence.53 K příčinám zhoršujících se vazeb náležela také republikánská většina v americkém Kongresu, která se pokoušela o důraznější a agresivnější politiku vůči Rusku a jeho nedostatečnému demokratickému vývoji. Určité napětí panovalo také v otázce jaderného arzenálu, jehož umístění dle USA nebylo zabezpečené a jeho prodej do nepřátelsky naladěných zemí vůči USA se zdál být možný. Nejdůležitější zkouškou rusko-amerických relací se však stal balkánský konflikt, který vyvrcholil roku 1999 bombardováním Bělehradu. Rusko

50

SUCHÝ, Petr, Zahraniční politika USA v devadesátých letech dvacátého století, 1. vydání, Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2001, str. 41 51 KREJČÍ, Oskar, Zahraniční politika USA, 2. vydání, Praha: Professional Publishing, str. 283 52 KISSINGER, Henry, Potřebuje Amerika zahraniční politiku?, 1. vydání. Praha: BB art, 2002, str. 218 53 SUCHÝ, Petr, Zahraniční politika USA v devadesátých letech dvacátého století, 1. vydání, Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2001, str. 63-64

27

se do konfliktu samostatně vojensky nijak nezapojilo až na jednotky SFOR operujících v Prištině, i když patřilo ke skalním zastáncům srbského režimu a k obhájcům mezinárodního práva. Letecké nálety byly vedeny bez posvěcení Rady bezpečnosti OSN a rezoluce o mandátu sil KFOR byla navržena až po ukončení leteckých operací.54 „Rok a půl následující po kosovské krizi byl ve vztazích Spojených států a Ruska, které v nové koncepci vojenské doktríny připouštělo i první jaderný úder, poznamenán zvýšenou nedůvěrou, opatrností i rozpory v konkrétních oblastech.“55 Zmírňujícím elementem byla ruská žádost o půjčku, která brzdila ruské představitele ve výraznějších protiamerických projevech a postojích. Nicméně ke kosovskému nedořešenému problému přibyla znovu aktuální čečenská otázka a americký plán vybudování protiraketové obrany na evropském kontinentě, což byla bráno z ruské strany jako činitel ohrožující jejich vlastní zájmy. Změna na ruském prezidentském úřadu přes počáteční naděje k návratu idyly v 90. letech nepomohla vyřešit vzájemné rozpory. Rusko se pod Putinovým vedením vrátilo zpět do Stálé společné rady Rusko – NATO, ze které roku 1999 vystoupilo, ale shodu nenalezly obě strany v protiraketové obraně, do které Rusko chtělo také vstoupit a podílet se na ní. USA si změnu v dobře se vyvíjejících vztazích zavinily z větší části samy. Neochota bližší spolupráce a ignorování ruských, i když v 90. letech již pouze částečných zájmů v Evropě, vedlo ke konci progresivnější cesty ruské demokratizace a oslabení pozice Borise Jelcina, což mělo za následek celkovou změnu ruské do té doby prozápadní orientace.

3.4 Evropa a její integrace vs. USA Nečekaný vývoj a úpadek Sovětského svazu změnil zcela politickou mapu Evropy, která se vydala cestou hlubší integrace a v 90. letech dosáhla značného ekonomického růstu. Spojené státy se na evropskou integraci dívaly jako na možnost zklidnění napětí na kontinentě, což by mohlo vyřešit drobné lokální evropské konflikty bez pomoci USA. Zároveň v integračním procesu spatřovali rostoucí mocenský potenciál svého spojence, který by byl plnohodnotným členem spolu s USA při řešení globálních problémů. NATO však

54

SUCHÝ, Petr, Zahraniční politika USA v devadesátých letech dvacátého století, 1. vydání, Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2001, str. 67 55 tamtéž str. 68

28

zůstávalo pro americkou vládu prioritou a základem v euro-amerických vztazích, neboť pouze zde mohly USA prosazovat svůj vliv.56 V listopadu 1990 došlo k přijetí „Prohlášení o vztazích mezi Evropskými společenstvími a USA“, známého jako Transatlantická deklarace, která měla položit základy nového vývoje vzájemných vztahů. Mezi její cíle patřila podpora míru a bezpečnosti, spolupráce při dosahování udržitelného ekonomického růstu a posílení transatlantických vztahů ve vědě, výzkumu apod.57 Několik kritiků této smlouvy se objevilo v řadách izolacionistických kongresmanů, kteří se začali obávat vzrůstající ekonomické síly Evropy, jejíž síla by se pak projevila i v politické rovině a v mocenské opozici vůči Spojeným státům. Převládal však všeobecný názor o neschopnosti jednotlivých evropských států stát se opět globální mocností. 3. 4. 1 Evropa – USA pohledem Zbigniewa Brzezinskeho Jednotná Evropa nebyla pro USA možným konkurentem i z hlediska silných vazeb z dob studené války a je tomu tak podle amerického politologa Zbigniewa Brzezinského dodnes. Ten také poukazuje na nepoměr americké a evropské síly a na politickou závislost Evropy. „Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob.“58 Ke sporům USA a Evropy docházelo v 90. letech především z ekonomických důvodů. Jedním z nich byl americký protekcionismus v různých částech průmyslové výroby, kdy byl zákonem stanoven minimální limit zdrojů ve výrobě, které musely pocházet z USA. Evropská Unie proto požadovala liberalizaci amerického ekonomického prostoru, aby se evropské firmy mohly více podílet na tamním trhu. Americká vláda naopak kritizovala štědrou dotační politiku v zemědělství a výsledkem těchto sporů bylo časté vzájemné uvalení cel na vybrané produkty.59 Budování samostatných evropských vojenských sil se za Atlantikem setkalo s rozporuplnými reakcemi. Pro kritiky tohoto plánu to znamenalo možnost evropského vojenského zásahu

56

SUCHÝ, Petr, Zahraniční politika USA v devadesátých letech dvacátého století, 1. vydání, Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2001, str. 17 57 CIHELKOVÁ, Eva, Euroatlantický prostor 2000, 1. vydání, Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2003, str. 30 58 BRZEZINSKI, Zbigniew, Velká šachovnice: k čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, 1. vydání, Praha: Mladá fronta, 1999, str. 65 59 CIHELKOVÁ, Eva, Euroatlantický prostor 2000, 1. vydání, Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2003, str. 42– 43

29

bez podpory USA. Většinou se však budování evropské vojenské jednotky setkalo se souhlasem ve Spojených státech, které doufaly ve větší evropskou angažovanost a závislost na nich, avšak balkánský konflikt odhalil evropskou nepřipravenost. „Je ovšem nutné říci, že v průběhu 90. let americká přítomnost v Evropě nebyla nijak oslabena ať již z toho důvodu, že rozvoj evropské armády je teprve v počátcích nebo proto, že sám proces rozšiřování NATO připoutával Spojené státy jako jeho největšího zastánce k evropským záležitostem.“60 Avšak zcela jiný přístup volily Spojené státy k jednotlivým evropským mocnostem. Tradiční spojenectví s Velkou Británií bylo potvrzeno společným postupem na půdě Rady bezpečnosti během irácké či kosovské krize. Německo se po sjednocení vyrovnávalo s hospodářskými důsledky, které z toho vyplývaly a nemělo zpočátku v Evropě tak silnou roli jako předtím. Nejproblematičtější vztah z evropských zemí má USA většinou s Francií a bylo tomu tak i po celá 90. léta. Vzájemné antagonismy byly posíleny francouzskými jadernými zkouškami v Polynésii a také vyhoštěním pěti amerických špionů z Francie.61 Francie také nejvíce naléhala na vybudování vlastní evropské armády a na redukci americké moci v Evropě. Zásadním rozdílem v přístupu v mezinárodních otázkách je pak občasně odlišné řešení vyvstávajících problémů. Přesto se však dle Brzezinského multilaterální Evropa a unilaterální Spojené státy navzájem potřebují. „Kdyby jak Spojené státy, tak Evropská unie jednaly pouze na vlastní pěst, pak by Amerika sice vládla světu, ale nebyla by všemocná, zatímco Evropa by byla bohatá, ale ne všemohoucí.“62 I přes příležitostné konflikty v 90. letech a následovnému prohloubení sporu v důsledku irácké války roku 2003 můžou Evropská unie i USA uspět na mezinárodním poli pouze ve vzájemné shodě a při zachování míry spolupráce, jaká byla běžná mezi Spojenými státy a evropskými zeměmi za studené války.

3.5 Arabsko – americké vztahy 90. léta přinesla do situace na Blízkém východě mnoho nečekaných změn, které zásadně poznamenaly vývoj blízkovýchodních států. V očích muslimů se vinou sílící globalizace

60

SUCHÝ, Petr, Zahraniční politika USA v devadesátých letech dvacátého století, 1. vydání, Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2001, str. 50 61 tamtéž str. 50 62 BRZEZINSKI, Zbigniew, Volba: globální nadvláda nebo globální vedení, 1. vydání, Praha: Mladá fronta, 2004, str. 119

30

a amerického pronikání do regionu obraz USA výrazně zhoršil. Od dob íránské revoluce roku 1979 nedokázaly USA reagovat na nové podněty vycházející z nálad obyvatelstva a pokoušely se vyvažovat fundamentální islamismus podporou diktátorských režimů, jež mnohdy často brutálně potlačovaly jakoukoliv opozici. Irák byl po většinu 80. let americkým spojencem a klientem v oblasti. Americké podpory se mu dostalo především během irácko – íránské války, kde měly Spojené státy eminentní zájem na íránské porážce. I po skončení války a přes zákaz půjček Saddámově Iráku, který nechal zmasakrovat část kurdské menšiny, USA dle Noama Chomskeho nadále podporovaly humanitárně a vojensky Irák a pomohly mu tím ve vývoji biologických zbraní.63 „…více než rok po Sadámově výpravě proti Kurdům, vydává prezident Bush starší direktivu k národní bezpečnosti, ve které píše: „Normální vztahy mezi USA a Irákem jsou prospěšné pro dlouhodobé cíle Spojených států. A jsou také tím, co do oblasti Perského zálivu přinese kýženou stabilitu.“ 64 Po operaci Pouštní bouře již však americká pomoc Iráku vzala za své a do vzájemných vztahů zasahovala především americká nedůvěra z vývoje chemických a biologických zbraní v Iráku. Dalším bodem, který znemožňoval urovnání vztahů, bylo irácké odmítání uznání nezávislého Kuvajtu. Tyto důvody vedly Američany k dalším bombardováním Iráku v průběhu 90. let. Jiný přístup volily Spojené státy k jiným autokratickým režimům, zejména k Saudské Arábii a Spojeným arabským emirátům, které byly však s USA pevněji svázány, neboť Spojené státy byly více závislé na jejich ropě, a americkou prioritou v této oblasti byla stabilita těchto dvou zemí. Snaha o upevňování vlivu ve spojeneckých oblastech Blízkého východu byla americkou prioritou a základem ne příliš kolísající ceny ropy. Nábožensky fundamentální Írán a zaostalý Afghánistán nepředstavovaly v 90. letech pro USA výraznější riziko a to z důvodů afghánské strategické omezenosti a íránského postupného reformního proudu, který se v 90. letech snažil ovlivňovat íránský teokratický režim.65 V některých ohledech podobnou úlohu jako státy Arabského poloostrova sehrává pro Spojené státy Izrael, i když se to přes naprostou odlišnost Izraele od okolních blízkovýchodních zemí

63

CHOMSKY, Noam, Hegemonie nebo přežití:americké tažení za globální nadvládou, 1. vydání, Praha: Mladá fronta, 2006, str. 145 64 tamtéž str. 145 65 SUCHÝ, Petr, Zahraniční politika USA v devadesátých letech dvacátého století, 1. vydání, Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2001, str. 61

31

nemusí zdát. I když je Izrael často ve světě chápán jako destabilizační prvek Blízkého východu, má bezvýhradnou podporu Spojených států, které mu pomáhají především hospodářsky a vojensky. Od roku 1974 tato pomoc přesáhla 80 miliard dolarů.66 Udržení Izraele jako samostatného státu je Spojené státy nezbytné stejně jako udržení klidu v zemích Perského zálivu. V 90. letech se Izraeli krom vojenské a hospodářské pomoci dostalo i podpor politické a díky Clintonově diplomacii se podařilo získat jordánské uznání samostatného židovského státu. Nicméně výrazně nekritická americká podpora těmto zemím ubližuje americkému postavení v muslimském světě, který tak chápe USA jen jako židovského spojence a obhájce tyranských režimů. Tento jev bývalé americké vlády značně podcenily a marně se ho pak pokoušely vysvětlit tvrzením, že jde o průvodní jev islámského terorismu. 3. 5. 1 Fundamentalismus a islamismus Podle Brzezinského bychom měli rozlišovat mezi náboženským fundamentalismem a islamismem, jakožto dvěma hlavními nábožensko-politickými proudy. Spojené státy se dle něj příliš soustředily na potírání náboženského fundamentalismu, který vládne kupříkladu v Íránu, ale nedokázaly již rozlišit mezi ním a islamismem, který je od 80. let na vzestupu a odmítá duchovní nadvládu a požaduje oddělení náboženství od státní moci. USA si svojí neobratností zavinily nepřátelství od obou proudů, i když se může zdát, že islamismus může být ochotněji nakloněn západním demokratickým hodnotám.67 Americká neprozíravá a jednostranná politika na Blízkém východě v 90. letech zapříčinila vyhrocení sporů a následné válečné konflikty v Iráku a Afghánistánu po 11. září. Jak Brzezinski uvádí, nemusí se jednat o počátek dlouhého konfliktu mezi USA a muslimským světem, neboť stále častější volání po demokracii či napodobování západních zvyků mohou vést ke vzniku tamních demokratických režimů, ačkoliv zde neexistují demokratické tradice a kořeny, ze kterých by demokracie měla vyrůst.

3. 6 Vzestup Číny a americká reflexe Od 70. let nastoupila nová éra v americko-čínských vztazích, která byla vyvolána rozkolem SSSR a Číny a této situace vzápětí využily USA, které navázaly s Čínou bližší ekonomické i diplomatické kontakty. Čína se v ekonomickém ohledu postupně transformovala v liberální

66

BRZEZINSKI, Zbigniew, Volba: globální nadvláda nebo globální vedení, 1. vydání, Praha: Mladá fronta, 2004, str. 87 67 tamtéž str. 77

32

tržní systém a přibližovala se tím moderním západním státům. Dynamický ekonomický rozvoj se promítl i v proměně Číny v globální politice, kde začala hrát výraznou úlohu především na půdě Rady bezpečnosti OSN. Ve společensko-politické rovině však Čína nadále setrvávala v komunistické totalitě, což ovšem nebránilo nijak vzájemnému čínskoamerickému obchodu, který se stal tahounem v budování vzájemných vztahů. Tomuto vývoji nezabránilo ani čínské potlačení demonstrací na náměstí Tchien-an-men, které Washington odsoudil, avšak v hospodářských ohledech Čínu nesankcionoval a nadále s ní čile obchodoval. V Bílém domě na začátku 90. let zavládlo přesvědčení, že Čína se sama bude muset jednou demokratizovat a jít západní liberálně-demokratickou cestou. Přelom nastal v polovině 90. let v souvislosti s oteplováním rusko-čínských vztahů a stupňování čínského nátlaku roku 1996 na Tchaj-wan, který je z pohledu Číny stále považován za její součást. 3.6.1 Zadržování Číny podle Zbignieva Brzezinskeho Přesto však podle Brzezinského nepatří Čína ke globálním mocnostem, kde by se ráda viděla. Ovšem její regionální vliv je nezpochybnitelný a v oblasti Dálného východu nenachází sobě rovnou zemi, snad s výjimkou Japonska podporovaného Spojenými státy. Ačkoliv patří k ekonomickým „rychlíkům“ regionu, nemůže se stále ani v současnosti vyrovnat ve vojenských ohledech Spojeným státům, které mají největší na armádu na světě. Čínskou snahu o globální vliv srovnatelný se Spojenými státy brzdí především nedostatečná demokratizace a regionální opozice zemí, jež tradičně patří k soupeřům Číny. „Další vývoj Číny i její vstup na scénu jako vedoucí síly budou do značné míry záležet na dovednosti, s níž čínská vládnoucí elita vyřeší dva spolu související problémy: jednak převzetí moci mladší garnitury, jednak rostoucí napětí mezi ekonomickým a politickým systémem země.“68 Současná situace dává této Brzezinkého předpovědi spíše za pravdu. Čínský vzestup by tedy neměl být brán na lehkou váhu, zároveň by neměl být tolik přeceňován a to z důvodu obecné čínské chudoby, neboť HDP na jednoho obyvatele zůstává v dolní polovině světového žebříčku a čínská vláda dříve, než zahájí opravdovou globální velmocenskou politiku, bude muset řešit domácí hospodářské záležitosti.69

68

BRZEZINSKI, Zbigniew, Velká šachovnice: k čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, 1. vydání, Praha: Mladá fronta, 1999, str. 165 69 tamtéž str. 166

33

Z těchto důvodů je Čína předurčena v blízké době pouze k budování hegemonní role Dálného východu. USA by si měly uvědomit závažnost situace a nahradit dřívější pragmatismus politikou zadržování a podporou svých spojenců v této oblasti. Velkou výhodou pro Spojené státy je poměrně strmý ekonomický růst Indie, což se promítá do nárůstu geopolitického vlivu této země. Ačkoliv je postavení Indie v regionu nestálé z důvodů sociálních a náboženských konfliktů, pomocí zemí jako jsou Japonsko, Jižní Korea a Indie by měly USA vyvažovat čínskou expanzivní politiku i na Dálném východě. Výhodou Číny může v regionální třenici být neimperiální minulost, nesvázanost se Spojenými státy a z toho plynoucí přitažlivost Číny pro státy zejména v Zadní Indii. Čína dále může vsadit na protijaponskou kartu a obavu asijských zemí z bývalého japonského agresora, kde Čína může působit jako hráz proti japonským ambicím. Tento stav však zatím není příliš reálný, neboť za vojenskou obranu Japonska zodpovídají USA a japonská případná militarizace se nejeví jako v současnosti proveditelná. K dosažení pozice regionální velmoci musí napřed Čína vrazit klín mezi Japonsko a Spojené státy, které by tímto ztratily velkou část vlivu v oblasti. Spojené státy by primárně měly hledat partnera na Dálném východě v Japonsku, protože pouze americko-japonské spojenectví může vytvořit budoucí fundament čínského zadržování na Dálném východě. Je celkem nepřestavitelné, že by Čína chtěla hrát důležitější globální úlohu, nebyla-li by hegemonem i na svém Dálném východě. Spojené státy rovněž mohou těžit i z rusko-čínského antagonismu, ačkoliv se v 90. letech zdálo, že obě země budou udržovat těsnější vzájemné vazby.70 Čínské výzvě v globální politice mohou Spojené státy čelit i přes případné budoucí domácí obtíže výše uvedenými metodami zadržování a upozorňovat na nedostatečný stupeň demokracie a stav lidských práv v Číně, pro kterou bude velmi obtížné upravit stávající totalitní společenský systém, aniž by přechodem k liberální demokracii ztratili své geopolitické ambice. Z dnešního pohledu Brzezinského vidění Číny však již tolik neplatí a v ekonomických ohledech se čínské hospodářství může brzy vyrovnat americkému. Současná ekonomická krize pravděpodobně nejvíce pomůže nárůstu čínského geopolitického vlivu ve světě i bez výrazného oslabení pozice Japonska, čínského soupeře na Dálném východě. Spojené státy musí v současnosti najít na čínskou výzvu odpověď a vyrovnat se s blížící

70

BRZEZINSKI, Zbigniew, Velká šachovnice: k čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, 1. vydání, Praha: Mladá fronta, 1999, str. 173

34

se ekonomickou dominancí Číny v příštích letech. Jedním z řešení, které Spojené státy začaly provádět, je prodej amerických dluhopisů do Číny, která je tak více zaangažována do amerických ekonomických záležitostí a je jejím zájmem pomoct udržovat stabilní americký dolar, jehož propadem by Čína přišla o značnou část výnosu z amerických dluhopisů. Spojené státy také budou brát na větší váhu čínský názor na světové dění a ve vzájemných rozhovorech se budou pokoušet vyhnout palčivým tématům, kupříkladu o budoucnosti Tibetu. Čínskou hegemonii na Dálném východě se USA pokusí vyvážit užší spoluprácí s Japonskem, Jižní Koreou a dalšími zeměmi, které se obávají nové čínské nadvlády. Užší vojenská spolupráce, kterou navázaly Spojené státy s Austrálií a proti které Čína již protestovala, je příkladem vytváření proti-čínského bloku států v oblasti západního Pacifiku a Dálného východu, které se mohou stát ohniskem konfliktu v budoucnosti, ačkoliv v současnosti se to jeví jako nereálné a nepravděpodobné.

3. 7 Přístup Spojených států k Latinské Americe v 90. letech Spojené státy vždy považovaly oblast Střední a Jižní Ameriky za klíčovou z hlediska uplatňování regionálního vlivu, jehož absencí by bylo zpochybněno jejich vlastní velmocenské postavení. Za výsostnou oblast svého zájmu považují Spojené státy Latinskou Ameriku od vyhlášení Monreovy doktríny z roku 1823. Na veškeré neamerické zásahy na kontinentě reagovaly vždy Spojené státy velice citlivě, výjimkou byly pouze případné britské zásahy v oblastech Falklandských ostrovů. Americká podrážděnost se projevovala především během studené války, kdy se Sovětský svaz pokoušel zvýšit svůj zdejší vliv a vytvořit zde své loutkové státy, což se mu v mnoha případech podařilo. V 70. a 80. letech minulého století došlo ještě k výraznější podpoře jihoamerických nekomunistických států, případně k podpoře pučů proti legálně zvoleným vůdcům.71 Latinská Amerika znamenala a znamená pro USA zdroj surovin, odbytiště domácích výrobků, ale i potenciální lokality pro americké vojenské základny. „Tradičně se spojují s latinskoamerickou privilegovanou elitou, jakkoli reakční a represivní, a považují lidová povstání a radikální vlády za hrozbu svých ekonomických zájmů a svého dominantního postavení na kontinentu.“72 Za největší potíž při uplatňování vlastní hegemonie v regionu pokládají Spojené státy levicové jihoamerické vlády, ke kterým nechová náklonnost ani jedna

71

Viz svržení Salvadora Allendeho v Chile 1973 LIVINGSTONE, Grace, Zadní dvorek Ameriky: Spojené státy a Latinská Amerika od Monroeovy doktriny po válku s terorem, 1. vydání, Všeň: Grimmus, 2011, str. 11 72

35

z amerických politických stran. Dá se říct, že politika vůči takovým režimům bývá konzistentní a nezávislá na změně americké vlády, i když k jistému pokusu v posunu došlo právě v 90. letech. Za krátkodobým zlepšením obrazu Spojených států v Latinské Americe stojí především Clintonova administrativa a také osobnost prezidenta samotného, který byl zde velmi populární díky své náklonnosti k místní kultuře. Přesto však prezident během svého prvního funkčního období Latinskou Ameriku ani nenavštívil a více politického kapitálu kladl do oblasti Blízkého východu, Evropy a Ruska. Celoamerickou otázku řešil především na ekonomické úrovni a to podporou Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA), která nejvíce vyhovovala Spojeným státům, jež se pokoušely konkurovat levnému čínskému dovozu. Klíč této hospodářské obrany spočíval v amerických investicích v Jižní Americe, kde by se levně vyráběly produkty amerických značek, které by se poté bezcelně dovážely do USA. Na panamerické summitu v Miami roku 1994 slíbil Clinton rozšířit prostor volného obchodu po celém americkém kontinentě. Jeho záměr se však setkal s odmítavou reakcí Kongresu, se kterým již tehdy bojoval a který se obával sílících ekonomik Brazílie a Chile.73 Politiku vůči Latinské Americe vytvářela od druhé poloviny 90. let spíše republikánská část amerického Kongresu ve shodě s vojenským velením a Pentagonem. Americká podpora byla tímto omezena na vojenský druh pomoci, kdy Spojené státy pomáhaly školit důstojníky spřátelených zemí, které čile obchodovaly s USA a to především s vojenským materiálem. Přímá finanční pomoc USA se omezovala na podporu protidrogových bojů Kolumbie. Přesto však Kongres ukončil podporu kolumbijské vládě, neboť kolumbijská armáda porušovala lidská práva a používala zbraně proti povstaleckým gerilám místo proti boji s narkomafií, což se setkalo s tvrdým odporem jihoamerických zemí. Přímá americká vojenská podpora a dodávky zbraní do Kolumbie byly obnoveny po 11. září, kdy byly kolumbijské gerily vládou George Bushe označeny za teroristy. V 90. letech byla brána oblast Latinské Ameriky za místo relativního klidu, kde velice zřetelně zesiloval americký vliv. V Mexiku však došlo 1. ledna 1994 k povstání Zapatistů, chudých jihomexických indiánů, kteří protestovali proti rozšiřující se sociální nerovnosti a americkému expanzivnímu neoliberalismu, který měl dopad na tamější hospodářství. Během

73

LIVINGSTONE, Grace, Zadní dvorek Ameriky: Spojené státy a Latinská Amerika od Monroeovy doktriny po válku s terorem, 1. vydání, Všeň: Grimmus, 2011, str. 148

36

několika následujících let došlo k pádu pravicových vlád v Bolívii, Ekvádoru a Argentině, čímž byl nastartován nový protiamerický kurz Latinské Ameriky.74 3. 7. 1 Haitská krize Během studené války Spojené státy nekriticky a s povděkem přistupovaly k haitskému diktátorovi Papa Docovi75, který v zemi zavedl brutální režim, avšak šel Spojeným státům na ruku díky hlubokému přesvědčení antikomunisty. Ve druhé polovině 80. let se však Docova pozice stála nepřijatelnou i pro USA, které nadále nemohly tolerovat diktátorovu zkorumpovanost a podíl na obchodu s drogami. Po Docově svržení došlo roku 1990 k prvním svobodným volbám, ve kterých drtivě zvítězil levicový kněz Jean-Bertrand Aristide. Aristidův radikalismus a volání po sociální rovnosti se setkal s nesouhlasem haitských elit a armády, která v zemi v září 1991 provedla převrat, a Aristide utekl do Spojených států, kde byl částí liberálních demokratů a černošskou menšinou přijat jako hrdina, Bushovou vládou však s rozpaky, neboť vláda neočekávala, že by tento radikální levicový kněz utekl zrovna do Spojených států. Nicméně mu americká vláda udělila azyl a pokusila se řešit haitský problém na diplomatické úrovni, především zavedením obchodního embarga Haiti. Mnohem větším problém pro Bushovu vládu než formální podpora levicovému prezidentovi však byl příliv haitských migrantů do Spojených států. Vláda zvolila strategii okamžitého vracení těchto uprchlíků zpátky na ostrov, pokud byli objeveni na moři pobřežní stráží. Tento přístup ostře kontrastoval s přístupem ke kubánským emigrantům, kterých se toto jasné odmítnutí začátkem 90. let ještě netýkalo.76 Bushova vláda byla obviněna z rasismu, když povolovala hispánským Kubáncům vstup do země, kdežto černým Haiťanům nikoliv a k tvrdým kritikům tohoto stavu patřil Bill Clinton, který tehdy doufal v zisk politických bodů do následující volební kampaně. Po Clintonově nástupu do funkce prezidenta se na americkém oficiálním postoji k haitské otázce mnoho nezměnilo a Bill Clinton pokračoval víceméně ve šlépějích svého předchůdce, i když před volbami ujišťoval haitské emigranty, černošské organizace i sympatizanty svrženého demokratického prezidenta ve Spojených státech a ve vlastní straně, že v případě

74

LIVINGSTONE, Grace, Zadní dvorek Ameriky: Spojené státy a Latinská Amerika od Monroeovy doktriny po válku s terorem, 1. vydání, Všeň: Grimmus, 2011, str. 149 75 Vlastním jménem Francois Duvalier 76 LIVINGSTONE, Grace, Zadní dvorek Ameriky: Spojené státy a Latinská Amerika od Monroeovy doktriny po válku s terorem, 1. vydání, Všeň: Grimmus, 2011, str. 155.

37

potřeby Spojené státy na Haiti vojensky zasáhnou. Po americkém neúspěšném angažmá v Somálsku se však prezident obával dalších ztrát životů amerických vojáků a jeho zdráhavý postoj posilovala CIA, která pečlivě sledovala Aristidea a prezidentovi tvrdila, že má psychické potíže, jež mu zabraňují ve vykonávání úřadu.77 Clinton se poté pokusil řešit celou záležitost přes OSN, které schválilo politické sankce a obchodní embargo vůči režimu generála Cédrase, který se po násilném převratu roku 1991 dostal k moci. Spojeným státům nakonec iniciativa v řešení haitské otázkyna půdě OSN vyšla a roku 1994 vyhlásila Rada bezpečnosti OSN rezoluci o odstranění vojenského režimu na Haiti, což pro Billa Clintona znamenalo první vítězství na mezinárodním poli. Současně se tímto prezident pokoušel snížit vliv Kongresu na utváření zahraniční politiky. „Na základě této rezoluce prezident Clinton prohlásil, že k invazi na Haiti nepotřebuje žádnou další autorizaci ze strany amerického Kongresu, neboť jedná na základě autorizace mezinárodní organizace, jejímž jsou Spojené státy dobrovolným členem.“78 Pro Billa Clintona bylo příznačné v jeho prvním funkčním období hledání podpory pro vlastní zahraniční politiku na půdě OSN, čímž se zásadně lišil od svých předchůdců. Spojené státy připravily plán operace „Obnova demokracie“, na které se mělo podílet dvacet tisíc amerických vojáků s cílem dosadit zpět prezidenta Aristidea. V hodině dvanácté však díky americké diplomatické aktivitě generál Cédras souhlasil s vlastní rezignací a umožnil americké armádě bez boje obsadit ostrov a návrat svého svrženého předchůdce.79 USA si tímto činem poměrně zvedly vlastní kredit u latinskoamerických zemí, neboť jednaly na základě mezinárodní rezoluce a nakonec i bez boje svrhly vojenskou juntu na ostrově a vrátily do úřadu svého ideového nepřítele a levicového radikála. Tato benevolence americká vlády byla však také zapříčiněna ne příliš velkým významem Haiti, kde místní vláda neohrožovala zájmy Spojených států v karibské oblasti. 3. 7. 2 Vývoj vztahů s Kubou v 90. letech Přístup ke castrovské Kubě byl od 60. let do začátku působení Billa Clintona v úřadě téměř neměnný. Situace vzala rychlý spád po rozpadu Sovětského svazu, kdy Kubu postihla

77

LIVINGSTONE, Grace, Zadní dvorek Ameriky: Spojené státy a Latinská Amerika od Monroeovy doktriny po válku s terorem, 1. vydání, Všeň: Grimmus, 2011, str. 156 78 KOZÁK, Kryštof a kol., Zahraniční politika USA na začátku 21. století, 1. vydání, Praha: AMO, 2009, str. 64 79 LIVINGSTONE, Grace, Zadní dvorek Ameriky: Spojené státy a Latinská Amerika od Monroeovy doktriny po válku s terorem, 1. vydání, Všeň: Grimmus, 2011, str. 156

38

ekonomická krize. Mnoho kubánských uprchlíků se pokoušelo zemi opustit v důsledku neutěšeného kubánského hospodářství, čímž se počet běženců začátkem 90. let více než zdvojnásobil. Roční příliv 30 tisíc „balseros“80 přiměl americkou vládu řešit tuto kubánskou imigrační krizi. V roce 1994 došlo k dohodě mezi kubánskou a americkou vládu o regulaci počtu uprchlíků. Spojené státy se zavázaly přijmout ročně 20 tisíc utečenců a Kuba bedlivější ostrahou vlastních hranic.81 Imigrantům byl umožněn vstup do USA pouze pod podmínkou, že dosáhli amerických břehů. Zde sáhla Clintonova vláda ke stejným prostředkům jako v případě haitských utečenců. Na ekonomické úrovni došlo ke zpřísnění embarga vůči Kubě a k zákazu americkým firmám obchodovat s ostrovem. Na druhou stranu se usnadnilo cestování amerických občanů a komunikace mezi kubánskými exulanty v USA a jejich rodinami na ostrově. Spojené státy se tímto pokoušely podkopat Castrův režim a podpořit společenská hnutí proti němu. Kubánský režim byl donucen po pádu Sovětského svazu se více otevřít okolnímu světu, především pak v mezinárodním obchodě. Proto zde v první polovině 90. let začaly přicházet investice z Evropy a Latinské Ameriky, a zdálo se být jen otázkou času, kdy na kubánský trh vstoupí i americké firmy, které o to projevily značný zájem. Přesto k většímu prohloubení vzájemných vztahů nedošlo a americkým firmám byl odepřen přístup na zdejší trh. Roku 1996 prosadili republikáni, kteří vždy sledovali dění na ostrově s větší skepsí, než jejich demokratičtí kolegové, tzv. Helms – Burtonův zákon, který ještě více zpřísňoval embargo a umožňoval americké jurisdikci sankcionovat i neamerické firmy, které by s Kubou obchodovaly. Evropská unie proto podala stížnost k Mezinárodní obchodní organizaci, která EU dala za pravdu.82 Spojené státy tedy musely přistoupit ke zmírnění zákona a redukovat jeho vliv v mezinárodních obchodních vztazích, ačkoliv americké politické i ekonomické sankce vůči Kubě byly v zákoně ponechány. Americké řešení kubánské otázky bylo v 90. letech zcela pragmatické. Domnívali se, že režim nebude schopen přežít bez svého bývalého sovětského spojence a že se zhroutí podobně jako předtím režimy v Československu a v dalších zemích. Podpora kubánskému disentu se nakonec nestala tak úspěšná, neboť na ostrově se nepodařilo vytvořit hnutí, jež by bylo

80

tzn. lidí na vorech LIVINGSTONE, Grace, Zadní dvorek Ameriky: Spojené státy a Latinská Amerika od Monroeovy doktriny po válku s terorem, 1. vydání, Všeň: Grimmus, 2011, str. 157 82 SUCHÝ, Petr, Zahraniční politika USA v devadesátých letech dvacátého století, 1. vydání, Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2001, str. 71 81

39

alternativou Castrovy vlády pro většinu obyvatel. Následné zhoršení vztahů lze přičíst přísným zákonům z dílny republikánské většiny v Kongresu, ale i prezidentovi Clintonovi, který se podporou těchto zákonů snažil získat na svou stranu nehispánské voliče z Floridy před volbami roku 1996.

40

4. Robert Kagan a zahraniční politika USA 4.1 Život a dílo Roberta Kagana Robet Kagan patří k výrazným americkým politologům a politickým teoretikům. Kromě toho je také politický komentátor a bývalý poradce republikánů v otázkách zahraniční politiky. Narodil se v Athénách 26. září 1958. Vystudoval obor historie na Yale, ale také Školu vládnutí Johna Fitzgeralda Kennedyho (John F. Kennedy School of Government), která funguje při Harvardské univerzitě. Politicky je Robert Kagan orientován výrazně pravicově, v jeho dílech se dá vyčíst silný nacionální tón a oslava americké síly a hrdosti. Robert Kagan proniknul poprvé do politiky roku 1983, kdy pracoval pro tehdejšího newyorského kongresmana a republikánskou kometu Jacka Kempa83, který tehdy uvažoval o kandidatuře na prezidenta po skončení Reaganova funkčního období, a radil mu v zahraničních otázkách, kde Kemp nepatřil k nejjistějším. V letech 1984 – 1986 vstoupil do služeb tehdejšího amerického ministra zahraničí George P. Schultze, který si všiml jeho odborných znalostí a politického rozhledu. Kagan pro něj pracoval jako asistent a vytvářel pro něj projevy. Poté do roku 1988 pracoval pro Reaganovu administrativu na ministerstvu pro vnitřní záležitosti, avšak od té doby není nijak profesně a pracovně svázán s republikánskou stranou, i když jeho myšlenky a názory jsou opěrným bodem mnoha konzervativně laděných amerických politiků a sílu jeho vlivu jsme mohli posoudit při vytváření zahraniční politiky George Bushe ml., který byl silně ovlivněn Kaganem a jeho myšlenkami. Od konce 80. let pracuje pro různé nevládní organizace a přispívá svými články a názory do deníku Washington Post a časopisu Weekly Standard, které náleží myšlenkové baště republikánů. Velmi zajímavým se stal jeho počin z roku 1997, na kterém pracoval společně s Williamem Kristolem, a to byl „Projekt nového amerického století.“84 Jedná se o think-tank neokonzervativců, kteří zde diskutují o současných globálních problémech a nabízejí vize a řešení, kterých by se měly USA řídit.85 Sjednocuje americké neokonzervativní republikány, jejichž členská základna se v 90. letech začala povážlivě rozmělňovat do izolacionistických

83

v roce 1996 utvořil jako potenciální viceprezident tandem s Bobem Doleom a postavili se ve volbách Billovi Clintonovi s Alem Gorem 84 The Project for the New American Century. 85 New American Century. Newamericancentury [online]. [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://www.newamericancentury.org/index.html

41

vizí Patricka Buchana a relativismu Henry Kissingera86, i když rozpad klasické americké pravice (nepočítáme-li izolacionisty, kteří vychází z americké předválečné tradice) můžeme registrovat již od 70. let od Nixonova prezidentského období. Cílem tohoto projektu je udržet a podpořit americkou vůdčí roli ve světě na vojenské, ale i morální úrovni v duchu politiky Ronalda Reagana a také mít převahu ve vesmíru, kam by USA neměly pustit jiné země. Tato teze byla zaměřena především proti Číně, která tímto způsobem ohrožuje zájmy USA a bude dle jejich názoru schopna v budoucnosti vyvinout zbraně minimálně na stejné úrovni. Již roku 1997 vyšel ve Weekly Standard článek o nutnosti preventivního úderu proti Saddámově režimu v Iráku, který byl v jejich očích chápán jako největší americký nepřítel. Vyhoštění mezinárodní mise zbrojních inspektorů roku 1997 zvýšil zájem o tohle hnutí i vliv členů Projektu v americké politice. Mezi signatáře Projektu patří i bývalý prezident Václav Havel a současný ministr a bývalý velvyslanec v USA Alexander Vondra. Z amerických politiků, kteří byli součástí Projektu, je třeba vyjmenovat Donalda Rumsfelda či Dicka Cheneyho, kteří byli důležitou součástí následující Bushovy administrativy, kde měli větší prostor a vliv pro uskutečňování cílů Projektu87. Jejich vize se plně přenesly do praxe s americkou invazí do Iráku roku 2003, jejíž potřebu neustále zdůrazňovali. Ačkoliv Robert Kagan nefiguruje ani již dlouho nefiguroval v americké administrativě či jako poradce, byl jeho vliv zřejmý na vládu George Bushe ml. prostřednictvím Projektu pro nové americké století. Robert Kagan žije v současnosti Bruselu a je nadále politický aktivní formou článků a esejí, ve kterých se v poslední době zabýval především tzv. Arabským jarem a jeho důsledky pro globální i americkou politiku. Je také poradcem bývalého massachussetského guvernéra Mitta Romneyho, který se uchází v nynějších primárkách o funkci amerického prezidenta. V České republice zatím vyšly dvě knihy Roberta Kagana, a to Nebezpečný národ – zahraniční politika USA 1700-1800, kde vysvětluje příčiny vzniku samostatného amerického státu a odtržení kolonií z područí britské říše, a Labyrint síly a ráj slabosti, ve kterém rozebírá postavení USA a Evropy po pádu železné opony a nové výzvy pro Západ od 90. let 20. století. Kniha vzbudila velký ohlas především na půdě Evropské Unie, kde ji Javier Solana, bývalý vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, dával za odstrašující

86

KAGAN, Robert, Labyrint síly a ráj slabosti:Amerika, Evropa a nový řád světa, 1. vydání, Praha: Lidové noviny, 2003, str. 12 87 George Bush se k Projektu nikdy nepřipojil ani jej nepodepsal, i když s hnutím výrazně sympatizoval.

42

přiklad amerického nacionálního pohledu.88 Kniha rovněž dobře popisuje změny evropských a amerických postojů k sobě navzájem, ale i k ostatnímu světu.

4.2 Silné a slabé západní státy – kritika evropských zemí Za zásadní rozdíl mezi Evropany a Američany vidí Kagan jejich vlastní „filosofické“ pojetí světa a jejich roli v něm. Z obou pohledů vyplývá odlišná síla a moc, které jsou pak v politice uplatňovány. Evropa upustila po II. světové válce od násilných prostředků, mocenských ambic a teritoriálních požadavků v rámci Evropy, nepočítáme-li válku na Balkáně v 90. letech a různé odštěpenecké snahy evropských regionů. Evropa ušla veliký kus cesty od silových řešení a vydala se cestou uspořádaného světa zákonů, mezinárodních úmluv a spolupráce. Tím se přiblížila věčnému míru Imaunuela Kanta89. Spojené státy však k této cestě nedospěly, ani se na ní ještě nevydaly. Platí pro ně stále hobbesovský svět bezvládí, který není schopen přežít v rámci mezinárodních dohod a úmluv, a proto USA, jako nejmocnější stát, jsou povinny použít vojenské přesily a politické síly kdekoliv tam, kde je odpíráno právo na svobodu. „Z tohoto důvodu Američané přistupují k hlavním strategickým a mezinárodním otázkám, jako kdyby pocházeli z Marsu, zatímco Evropané z Venuše.“90 Evropský pohled je v tomto případě zatížen ohledem na mezinárodní právo a mezinárodní veřejné mínění. Nejdůležitějším prostředkem pro

Evropu zůstává

diplomacie, i

když

o USA se

nedá

tvrdit,

že by zprostředkovaných jednání nevyužívali. Rozdíl je v nátlaku, který jsou USA i Evropa schopny vyvíjet. Evropa se v jednání nemůže dostatečně opřít o svou sílu či vojenský potenciál, poněvadž téměř žádným nedisponuje v globálním měřítku, ani v podobě množství základen rozesetých po celém světě. Spoléhá na zdravý rozum zúčastněných a svou vlastní hospodářskou sílu, která může slibovat ekonomické zvýhodnění a zlepšení obchodu daných zemí. Pro Evropany bývá důležitější správný postup v řešení konfliktu, nežli konečný cíl jednání, který může dospět k nepříjemnému a nevýhodnému vyústění pro Evropany.91 Takový je obraz Evropanů o sobě samých, i když velmi nepřesný. Je široce zobecňující, neboť přehlíží rozdílnost evropských národů, jejich kultur a historické zkušenosti, která utvářela jejich charakteristické vlastnosti a formovala myšlení evropských národů.

88

KAGAN, Robert, Labyrint síly a ráj slabosti:Amerika, Evropa a nový řád světa, 1. vydání, Praha: Lidové noviny, 2003, str. 11 89 tamtéž str. 19 90 tamtéž str. 19-20 91 tamtéž str. 21

43

Rozdíly převládají především mezi britskou a kontinentální Evropou. Historický vývoj předurčil současné nadstandardní vztahy USA a Velké Británie, pro které jsou USA nejklíčovějším spojencem a britské vlády často čelí domácí kritice občanů volajících po opuštění anglo-amerického kurzu. To však nevyvrací fakt, že veřejné mínění Británie je skoro vždy více nakloněno americkým zájmům, než mínění v Německu či Francii. Francie již od dob II. světové války hraje roli hlavního evropského defenzora před globální dominancí USA, ačkoliv vztahy obou zemí patřily v počátku vzniku USA k téměř harmonickým a Francie se stala první zemí, která uznala nezávislost bývalých britských kolonií. Německo je stále od války postižené nerozhodností a nedostatkem sebevědomí vůči západním institucím a USA.92 Oproti tomu národy ve střední a východní Evropě vidí USA v jiných barvách a to v důsledku existence komunistických režimů ve druhé polovině 20. století. „Historický dané obavy z ruské nadvlády je vedou k tomu, že jejich pohled na hobbesovskou realitu se blíží pohledu americkému“.93 Tyto skutečnosti korespondují se silnou transatlantickou vazbou především České republiky a Polska v 90. letech, kdy se oběma zemím podařilo společně s Maďarskem vstoupit do Severoatlantické aliance. Za povšimnutí také stojí zahájení rozhovorů o umístění protiraketového deštníku v těchto zemí a podpora těchto snah i ze strany místních levicových stran.94 Američané začali středoevropský prostor vnímat jako novou výzvu a dobrý přiklad transformace socialistického totalitního systému na moderní liberální demokracii. V rozšíření NATO dle Kagana viděli USA možnost, jak strategicky upevnit tyhle země v západním společenství, nikoliv ekonomický užitek pro alianci. Jedním z požadavků bylo, aby výdaje na obranu byly minimálně 2% ze státních rozpočtů nových členů. Nicméně západoevropské země v těchto požadavcích sami nešli příkladem a to k velké nelibosti USA. „Přes hovory o budování Evropy jako světové velmoci proto průměr obranných rozpočtů v Evropě klesl

93

KAGAN, Robert, Labyrint síly a ráj slabosti:Amerika, Evropa a nový řád světa, 1. vydání, Praha: Lidové noviny, 2003, str. 22 94 V České republice vydržela podpora České strany sociálně demokratické na rozdíl od polských socialistů pouze do doby masivní mediální diskuze, jež ukončila dosavadní podporu amerického plánu ze strany ČSSD, která chtěla využít nesouhlasu veřejnosti k radaru k navýšení vlastního politického kreditu.

44

pod dvě procenta HDP a po celá devadesátá léta schopnosti evropských ozbrojených sil trvale zaostávaly za Spojenými státy.“95

4.3. Využití spojenecké vojenské síly v 90. letech Konec studené války jasně ukázal vojenské rozdíly mezi USA a Evropou. Předchozí vojenská převaha evropských mocností z doby předválečné byla vystřídána americkou dominancí i na evropském kontinentě. Důvodů k tomuhle stavu bylo několik. Především to byla devastace evropských zemí po válce, která se promítla do více pacifistických rozměrů evropských států na vlastním kontinentě. Následně se vznikem NATO se vytvořily bezpečnostní garance ze strany USA, což rovněž podpořilo evropské země k omezování armádních rozpočtů. Během studené války bylo úkolem evropských armád zadržet postup sovětských vojsk do chvíle, než by přišla americká pomoc.96 Americké jednotky umístěné v Evropě (především v bavorském Ramsteinu) měly plnit pouze podpůrnou funkci evropské obrany a společně vyčkávat příchodu amerických vojsk. Nicméně takový strategický postup přispíval k evropské důležitosti americko-sovětského zápasu a na její vojenské nedostatky nebyl brán až na výjimky tak výrazný zřetel. S dovršením procesu dekolonizace Evropa pozbyla možnosti bojovat po celém světě, i když občasné lokální konflikty, do kterých byly evropské země zataženy či je samy vedly, se vyskytovaly až do 80. let (viz. Falklandská válka). Tato doktrína evropského zadržování případného sovětského postupu se odrážela na americkém protikladu, který spočíval v budování „mobilních“ armád schopných zasáhnout po celém světě. Tím bylo dovršeno rozdělení strategických úkolů mezi USA a Evropou a které, jak USA doufaly, vydrží i po konci studené války v tom smyslu, že Evropa bude alespoň schopna vyvíjet účinnou vojenskou akceschopnost na vlastním kontinentě. Proto bylo pro administrativu George Bushe st. zděšením, když jí v roce 1992 evropské země požádaly o vojenskou akci v Bosně, což tehdejší americká vláda odmítla s tím, že má důležitější strategické závazky a povinnosti.97 I když došlo k pokusu vytvoření evropských bojových jednotek, žádný výsledek to nepřineslo a Evropa nebyla schopna podniknout vlastní vojenskou operaci na vlastním kontinentě.

95

KAGAN, Robert, Labyrint síly a ráj slabosti:Amerika, Evropa a nový řád světa, 1. vydání, Praha: Lidové noviny, 2003, str. 43 96 tamtéž str. 35 97 tamtéž str. 62

45

Válka v Kosovu roku 1999 se stala první společnou válkou NATO, kterého mělo za cíl svrhnout Miloševičův režim a ochránit civilisty v Kosovu bombardováním srbských pozic.98 V této válce se dle Kagana poprvé od pádu železné opony viditelně projevila závislost evropských armád na americké vojenské moci. Ačkoliv Evropané měli zpočátku větší zájem na porážce Miloševičova režimu a USA byly z jejich strany do konfliktu vtaženy, po pár dnech akce dávali přednost diplomatickému jednání a ukončení náletů na Bělehrad. To však bylo ostře v rozporu s názorem amerického vrchního velení, zastoupeného generálem Wesleym Clarkem, které dokonce požadovalo zintenzivnění bombardování Bělehradu, aby přiměli Miloševiče vzdát se.99 Dalším bodem, který vnášel rozpor mezi útočící, byla otázka zamíření spojeneckých útoků. Americkému bombardování srbského hlavního města oponovala evropská strategie útoku na pozice bosensko-srbské armády na jihu země. Ačkoliv se na válce v roce 1999 podílela většina zemí NATO a k politické roztržce mezi těmito zeměmi nedošlo, přinesla Američanům zjištění o evropské bezzubosti a Evropané si teprve nyní uvědomili faktickou vojenskou závislost na USA. Skutečnost, že Evropa nebyla schopna ani z poloviny přispět do vojenského materiálu využitého ve válce, ačkoliv se bojovalo na jejím kontinentě, vedlo k negativním reakcím a rozčarování americké armády a jejího velení.100 První válka v zálivu (1990-1991) byla poněkud odlišná, neboť zde se nejednalo přímo o akci NATO, nýbrž USA, které však mělo mandát OSN a do války se zapojily jiné země, především pak Francie a Spojené Království přispěly nemalým počtem vojáků. Kagan se však válce nevěnuje, nýbrž opět poukazuje na odlišně vztahy západních států k Saddámově Iráku. I když válka skončila vítězstvím koalice, Saddám Husajn se u moci udržel a pro evropské země 90. let přestal být nepřátelským diktátorem. „Naprostá většina Evropanů věřila, že riziko představované Saddámem Husajnem bylo přijatelnější než riziko spojené s jeho odstraněním.“101 Z toho vyplývá podstatně mírnější postup Evropy vůči v Iráku a také postupné opětovné navazování diplomatických kontaktů s ním a vznik obchodních bilaterálních dohod s baasistickým režimem. Sám Saddám Husajn nepokládal Evropu

98

Do války se zapojila i ČR, jako čerstvý člen NATO, a musela obhájit své členství účastí v konfliktu, který jitřil emoce české politiky i společnosti, kde existovalo dílčí pouto k srbskému národu. 99 KAGAN, Robert, Labyrint síly a ráj slabosti:Amerika, Evropa a nový řád světa, 1. vydání, Praha: Lidové noviny, 2003, str. 67 100 tamtéž str. 68 101 tamtéž str. 50

46

za nějak nepřátelskou, hlavním soupeřem pro něho byly USA.102 Tento fakt byl jeden z hlavních, který předznamenal budoucí roztržku mezi spojenci po 11. září, zvláště pak po americké invazi do Iráku. Evropské nevojenské řešení irácké otázky, ale i jiných potenciálních konfliktů, vyplývá podle Kagana z uvědomění vlastní slabosti a vojenských nedostatků. „Relativní slabost Evropy pochopitelně podmiňuje silný zájem Evropanů na vytváření světa, ve kterém vojenské schopnosti a hrubá síla znamenají méně než hospodářská a jiná nepřímá moc, na mezinárodním řádu, ve kterém záleží více na mezinárodním právu a mezinárodních institucí než na síle jednotlivých států, jednostranné akce mocných států jsou zakázány, všechny země bez ohledu na svou sílu mají stejná práva a jsou chráněny společné přijatými pravidly mezinárodního chování.“103 Americké zahraniční konflikty jsou proto v Evropě brány často jako americká rozpínavost, kdežto evropské ctění mezinárodního práva je chápáno v USA jako charakteristická slabost starého kontinentu.

4.4 Krize „Západu“ a vzestup americké hegemonie Kagan se domnívá, že konec studené války vnesl zásadní rozpory o strategické vize světa mezi Evropu a USA. Evropa dle něj těží a především přežívá díky americké moci a vzájemným spojeneckým vazbám. Relativní mír v Evropě, absence vnitřního nepřítele a proces sjednocování EU vrcholící přijetím středoevropských a východoevropských zemí je zajištěn americkou ochotou bránit „evropský ráj“, aniž by se Evropa zvlášť vojensky podílela na globálním udržování míru z pohledu USA. „Oplátkou za střežení hradeb evropského postmoderního řádu Spojené státy přirozeně požadují jistou míru volnosti, aby se mohly zabývat strategickými hrozbami, na které mohou odpovídat, neboť jedině ony samy k tomu mají dostatečné prostředky a často i vůli.“104 V této strategické logice spočívá jádro nesouhlasu části evropských zemí s americkou zahraniční politikou. Konec studené války pozměnil strategické úlohy ve světě starého kontinentu a USA. Evropa přestala být potenciálním bojištěm soupeřících supervelmocí a místem špionážního soupeření USA a Sovětského svazu. Oba celky braly Evropu za nejdůležitější část studenoválečných konfliktů, čímž se význam Evropy rapidně zvýšil i přes masivní dekolonizaci od konce 40. let.

102

KAGAN, Robert, Labyrint síly a ráj slabosti:Amerika, Evropa a nový řád světa, 1. vydání, Praha: Lidové noviny, 2003, str. 53 103 tamtéž str. 56 104 tamtéž str. 98

47

„Právě když se Evropané zbavení obav a omezení studené války začali usazovat ve svém postmoderním ráji a hlásat své učení o mezinárodním právu a mezinárodních institucích, se Američané vydali opačným směrem, pryč od solidarity s Evropou, která byla ústřední myšlenkou studené války, a vrátili se k tradičnější americké politice nezávislosti, k jedinečně americké podobě univerzalistického nacionalismu.“105 Kagan tedy soudí, že americký novodobý politický nacionalismus, v dnešní době tolik kritizovaný, se nevytvořil za Bushovy ml. vlády, jak se někteří evropští kritikové domnívají. Nová etapa vlivu Spojených států byla dána koncem studené války, čímž se opět probudilo „nacionální“ pojetí americké úlohy ve světě. Další změnou podle Kagana v 90. letech byla krize „Západu“, který se musel přizpůsobit novým podmínkám ve světě a výzvám, které čím dál tím obtížněji řešil. Mezi hlavní faktory krize Kagan považuje ztrátu společného nepřítele v Sovětském svazu, s tím spojené americké snížení zájmu o Evropu jako spojence, kterého je třeba vojensky i finančně podporovat, a pak také evropská integrace, která pro mnoho Evropanů znamenala nový smysl fungovaní jejich „ráje“ založeného tentokrát již bez americké účasti. „Evropský „nacionalismus“ byl obrazem amerického nacionalismu, a i když to neměli Evropané v úmyslu, současná roztržka mezi Spojenými státy a Evropou může být zčásti vysvětlena tím, že se Evropa rozhodla ustavit jako samostatná jednotka odlišná od Spojených států.“106 Snížení amerického zájmu o Evropu vedlo k zmenšení štědré americké pomoci, na kterou byla Evropa z dob studené války zvyklá, ať už šlo o politickou či hospodářskou podporu. Spojené státy se snažily svým spojencům poskytovat více, než pak samy mohly zpět od nich očekávat.107 Země zničené válkou dokázali Američané ekonomicky povzbudit a oživit i za cenu poklesu prestiže amerických vlád doma, jak soudí Kagan, neboť pro ně bylo výhodné zajistit si stabilní spojence. S koncem společného nepřítele se Spojené státy mohly více soustředit na domácí záležitosti a upustit od idealismu, který převažoval v americké zahraniční politice po válce, kdy nahradil izolacionismus. „Vzhledem k menší potřebě chránit a dávat najevo existenci soudržného „Západu“ bylo nevyhnutelné, že s koncem studené války ubylo štědrosti typické pro americkou zahraniční politiku po celých 50 let.“108 Kagan se však

105

KAGAN, Robert, Labyrint síly a ráj slabosti:Amerika, Evropa a nový řád světa, 1. vydání, Praha: Lidové noviny, 2003, str. 99 106 tamtéž str. 108 107 tamtéž str. 99 108 tamtéž str. 104

48

domnívá, že Spojené státy nenastupují cestu zpátky k izolacionismu. To podle něj dokládá účast v mezinárodních institucích a fakt, že USA jsou největšími přispěvateli OSN, kde hradí 22% každoročního rozpočtu.109 Dílčí změny nastaly s nástupem republikánského Kongresu v 90. letech, který se snažil pozměnit starší mezinárodní smlouvy a omezit vliv nadnárodních organizací, které mohly omezovat vlastní suverenitu.110 Tyto důvody přispěly USA k poklesu prestiže „Západu“, který byl zde většinou chápán jako NATO, jehož slabost v 90. letech euroamerickým vazbám příliš nepomohla. V Evropě došlo v 90. letech ke změně vnímání „Západu“, i když zde vládly poměrně velké rozdíly k přístupu k USA. Většinový názor v Evropě (především z Francie a Německa) však hovořil o vytvoření silné jednotné Evropy, jako protiváze Spojených států především na ekonomické úrovni, jelikož společná obranná evropská politika i přes několik pokusů nebyla stále vytvořena. Organizace NATO a i vztahy s USA se ocitly na vedlejší koleji evropských zájmů, kterými nyní byla především Evropská unie, její rozvoj a integrace. Avšak ani evropské země nebyly v tomhle postoji jednotné, zejména Velká Británie, která měla tužší vazby s USA, nesdílela tolik myšlenky evropského procesu. Pak zde také byly středoevropské a východoevropské země, z nichž některé již byly v NATO, které stejně jako Velká Británie viděly smysl „Západu“ především v NATO a v transatlantickém kontaktu. I když většina zemí neměla přímo v úmyslu oslabit své vztahy s USA, proces hlubší evropské integrace vyloučil USA z podílu na evropském dění, neboť NATO již nedokázalo vytvářet platformu transatlantické spolupráce.111 Absence úhlavního protivníka a konec bipolárního světa vytvořily z USA světového hegemona. Přes zdánlivou vstřícnost Clintonovy administrativy vůči Evropě, se právě silnější antiamerické teze v evropské politice začaly objevovat v 90. letech. „Právě za Clintonovy vlády začal tehdejší francouzský ministr zahraničí Hubert Védrine razit pro amerického obra výraz hypervelmoc, neboť byl ve své síle příliš hrozivý, aby byl jednoduše nazván supervelmocí.“112

109

SCHAEFER, Brett. U.S. Funding of the United Nations Reaches All-Time High. Heritage [online]. [cit. 2012-01-19]. Dostupné z: http://www.heritage.org/research/reports/2010/08/us-funding-of-the-united-nationsreaches-all-time-high 110 KAGAN, Robert, Labyrint síly a ráj slabosti:Amerika, Evropa a nový řád světa, 1. vydání, Praha: Lidové noviny, 2003, str. 105 111 tamtéž str. 109 112 tamtéž str. 63

49

Kagan se ve své knize domnívá, že se nacházíme na počátku dlouhé americké hegemonie.113 Na podporu svých tvrzení využívá modelů současných trendů, především stárnutí evropské populace, která by výrazně zatížila evropský sociální systém, již dnes tak přebujelý oproti americkému systému. Rozdílný ekonomický růst, stárnutí populace a nedostatek evropského vojenského základu povedou k ještě hlubší propasti mezi nimi. USA jsou tedy podle něj samy povinny odvracet globální nebezpečí. USA proto navyšovaly obranné rozpočty i po skončení studené války, což se v okolním světě příliš nesetkalo s pochopením.114 Novým nebezpečím pro USA se začala jevit Čína, jejíž hospodářská síla začala značně znepokojovat zájmy USA v pacifické oblasti. Ačkoliv se konflikt s Čínou v 90. letech nezdál příliš reálný a to snad ani z problematické existence Tchaj-wanu, který je bezpečnostními smlouvami vázán na USA před čínskou agresí, byl jedním z důvodů americké snahy o vytvoření protiraketového systému.115 Jednalo se o další přelom americko-čínských vztahů, které se kladně vyvíjely zejména od 70. let, kdy se USA navázáním diplomatických styků pokusily oslabit globální moc Sovětského svazu. „Pohled na Čínu jako na příští velkou strategickou hrozbu se rozšířil v Pentagonu za Clintonovy vlády a byl oficiálně potvrzen prezidentem Bushem, který před volbami i po nich neopomněl zdůraznit, že Čína není strategickým partnerem Spojených států, ale jejich soupeřem.“116 Kagan tvrdí, že americká zahraniční politika není přímo závislá na změnách vládnoucích stran. I přes značně kritický názor na Evropu, které se převážně v knize věnoval, vidí naději na normalizaci vztahů především ve sdílení společných hodnot, jako jsou svoboda a demokracie, které jsou vlastní oběma stranám Atlantiku. Nová role Spojených států od 90. let nemusí být nutně na překážku v rozvíjení mezinárodní spolupráce, jež by měla vycházet z vzájemného respektu a uznání, které postrádají občas Američané i evropské národy.

113

kniha vydána roku 2003 V roce 2000 obranný rozpočet dosahoval výše 300 miliard dolarů. 115 KAGAN, Robert, Labyrint síly a ráj slabosti:Amerika, Evropa a nový řád světa, 1. vydání, Praha: Lidové noviny, 2003, str. 117 116 tamtéž str. 117 114

50

5. Závěr Spojené státy americké byli totálním rozkladem Sovětského svazu spíše zaskočeni. Téměř nikdo v USA si nedokázal uvědomit dalekosáhlé důsledky pro Spojené státy a jejich nový zdánlivě obrovský geopolitický vliv ve světě. Gorbačův Sovětský svaz a posléze Jelcinovo Rusko se zmítaly v ekonomicko-politických křečích a doufaly v americkou podporu a záchranu. Spojené státy nicméně zpočátku postupovaly stále v duchu studené války a z toho vyplývala jejich větší zaangažovanost v NATO i OSN, které chápaly jako prostředníky své zahraniční politiky. George Bush st. kladl důraz na mezinárodní mínění a podmiňoval americké vojenské akce souhlasem Rady bezpečnosti OSN, neboť stále viděl značné riziko v rozpadajícím se Sovětském svazu. Jeho vláda naprosto nevyužila novou globální situaci a spíše se u ní projevovaly izolacionistické tendence jako odezva na nové globální postavení. Teprve s příchodem Clintonovy administrativy můžeme sledovat hlubší americké zapojení do globálních problémů a podporu Rusku, které se podle mnohých idealistů mělo stát stabilním a klidným článkem v novém systému mezinárodní bezpečnosti. Bill Clinton a jeho vláda však nesdíleli idealistické vize a jejich „wilsonovský“ svět. Zvláště patrné to bylo s příchodem Madeleine Albright na post ministryně zahraničí. S myšlenkami idealistů měla Clintonova vláda pramálo společného. Shoda panovala pouze v jejich internacionalismu a silné míře zapojení USA do světového dění. Do popředí americké zahraniční politiky se dostal unilateralismus, který vedl k větší izolovanosti Spojených států vůči jejich spojencům, a jednostranné vojenské akce přispěly ke zhoršení obrazu USA ve světě. Přitažlivost USA, která po konci studené války začala stoupat, byla pryč. V Evropě byly výjimkou země střední Evropy, především Česká republika a Polsko, jejichž vztahy se Spojenými státy byly nadále nadstandardní. Robert Kagan rovněž poukazuje na oslabení NATO, které přestalo být americkou pákou ve světovém dění v souvislosti s nárůstem amerického sebevědomí a vlastní moci. Válka v bývalé Jugoslávii a bombardování Iráku byly předzvěstmi amerického počínání na světovém kolbišti na počátku 21. století. Vláda Billa Clintona započala novou éru zahraniční orientace a s následující vládou George Bushe ml. měla v zahraničních otázkách více společného, než se dnes mnozí politologové, ale i veřejnost domnívá. Zahraničněpolitická orientace Spojených států, která se přes náznaky izolacionismu začátkem 90. let dostala k unilateralistickému internacionalismu za Billa Clintona pokračovala i za vlády George Bushe ml. a hluboko rozdělila světové mínění a postoj ke Spojeným státům 51

americkým. Hegemonistické postavení Ameriky ve světě bylo postupně silně otřeseno, což však Česká republika a velká část naší společnosti dodnes příliš nereflektují a za oceánem stále vidí hypervelmoc, bez které se Evropa a svět a neobejdou.

52

6. Literatura BRZEZINSKI, Zbigniew, Velká šachovnice: k čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, 1. vydání, Praha: Mladá fronta, 1999, 228 s., ISBN 80-204-0764-2. BRZEZINSKI, Zbigniew, Volba: globální nadvláda nebo globální vedení, 1. vydání, Praha: Mladá fronta, 2004, 290 s., ISBN 80-204-1179-8. CIHELKOVÁ, Eva, Euroatlantický prostor 2000, 1. vydání, Praha: Nakladatelství Oeconomica, 322 s., ISBN 80-245-0612-2. FERNAU, Joachim, Země pod sochou Svobodou, 1. vydání, Praha: Brána, 2003, 174 s., ISBN 80-7243-178-1. FUKUYAMA, Francis, Konec dějin a poslední člověk, 1. vydání, Praha: Rybka Publishers, 2002, 379 s., ISBN 80-86182-27-4. GRAUBARD, Richards, Prezidenti: proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi, 1. vydání, Praha: BB art, 2007. 809 s., ISBN 978-80-7341973. HEIDEKING, Jürgen – MAUCH, Christof, Američtí prezidenti: 42 portrétů od George Washingtona po George W. Bushe, 2. vydání, Praha: Prostor, 2008, 586 s., ISBN 978-807260-194. CHOMSKY, Noam, Hegemonie nebo přežití:americké tažení za globální nadvládou, 1. vydání, Praha: Mladá fronta, 2006, 344 s., ISBN 80-204-1351-0. KAGAN, Robert, Labyrint síly a ráj slabosti:Amerika, Evropa a nový řád světa, 1. vydání, Praha: Lidové noviny, 2003, 140 s., ISBN 80-7106-655-9. KISSINGER, Henry, Potřebuje Amerika zahraniční politiku?, 1. vydání. Praha: BB art, 2002, 252 s., ISBN 80-7257-736-0. KOZÁK, Kryštof a kol., Zahraniční politika USA na začátku 21. století, 1. vydání, Praha: AMO, 2009, 311s., ISBN 978-80-87092-11-8. KREJČÍ, Oskar, Zahraniční politika USA, 2. vydání, Praha: Professional Publishing, 429 s., ISBN 978-80-7431-003-4. 53

LIVINGSTONE, Grace, Zadní dvorek Ameriky: Spojené státy a Latinská Amerika od Monroeovy doktriny po válku s terorem, 1. vydání, Všeň: Grimmus, 2011, 351 s., ISBN 9788087461020. SUCHÝ, Petr, Reagan a říše zla. Vývoj americké zahraniční politiky a vztahů mezi supervelmocemi v letech 1981-1989, 1. vydání, Brno: CDK, 2004, ISBN 80-7325-046-2. SUCHÝ, Petr, Zahraniční politika USA v devadesátých letech dvacátého století, 1. vydání, Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2001, 121 s, ISBN 80-210-2644-8. TINDALL, George Brown, Dějiny Spojených států amerických, 5. vydání, Praha: NLN Nakladatelství lidové noviny, 2008, 904 s., ISBN 978-80-7106-588. Internetové zdroje: 2000 presidential popular vote summary. Fec.gov [online]. [cit. 2012-01-16]. Dostupné z: http://www.fec.gov/pubrec/fe2000/prespop.htm New American Century. Newamericancentury [online]. [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://www.newamericancentury.org/index.html SCHAEFER,

Brett.

High. Heritage [online].

U.S.

Funding

of

the

[cit.

United

2012-01-19].

Nations

Reaches

All-Time

Dostupné

z:

http://www.heritage.org/research/reports/2010/08/us-funding-of-the-united-nations-reachesall-time-high

54