Srovnání pravomocí Ústavního soudu po roce 1918 a 1989

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Srovnání pravomocí Ústavního soudu po roce 1918 a 1989 Bakalářská práce

Autor:

Ing. Robert Šimarek Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D.

Praha

Duben 2015

1

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 25. 4. 2015

Robert Šimarek

2

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval historiku i právníku JUDr. PhDr. René Petrášovi, Ph.D. z právnické fakulty UK za cenné odborné připomínky, rady i podněty, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce. 3

Anotace

Bakalářská práce se zabývá srovnáním pravomocí Ústavních soudů po roce 1918 a 1989. Tedy Ústavních soudů za první republiky a současného. Dospěl jsem k závěru, že dnešní soud má výrazně větší pravomoci a také výrazně početnější je okruh navrhovatelů než v minulosti. To dnešní Ústavní soud staví do výrazně vyššího postavení v rámci demokratického systému než v minulosti. Je také zahlcen individuálními stížnostmi. Obsah této bakalářské práce vede k zamyšlení, zda okruh navrhovatelů a omezenější pravomoci ústavního soudu v období první republiky, by nemohly být inspirativní i pro dnešní dobu. Jako vedlejší produkt práce jsem se zabýval jmenováním soudců jak ústavního soudu, tak i soudů obecných.

Klíčová slova: Ústavní soud, ústavní soudnictví, Ústava, jmenování soudců

Annotation

The bacholor's thesis deals with a comparison of the powers of constitutional courts after 1918 and 1989. The Constitutional Court of the First Republic and the present. I concluded that today's court has significantly greater power and also significantly larger range of applicants than in the past. That puts today's Constitutional Court had in a leading role in the demokratic political system than in the past. It is also overloaded with individual complaints. The content of this thesis leads to consider whether the circle of proposers and limited powers of the Constitutional Court in the First Republic, could not be inspiring for today. As a byproduct I dealt with the appointment of judges to the Constitutional Court and ordinary courts.

Keywords: The Constitutional Court, constitutional justice, constitution, appointment of judges

4

Obsah Úvod

6

1. Historický rámec vzniku Ústavního soudu (po roce 1918)

7

2. Právní rámec Ústavního soudu (po roce 1918)

11

3. Popis pravomocí Ústavního soudu (po roce 1918)

15

4. Historický rámec vzniku Ústavního soudu (po roce 1989)

24

5. Právní rámec Ústavního soudu (po roce 1989)

27

6. Popis pravomocí Ústavního soudu (po roce 1989)

32

7. Srovnání pravomocí

43

8. Vyhodnocení vyplývající ze srovnání pravomocí

48

Závěr

50

Seznam pramenů a literatury

52

5

Úvod Pro všechny moderní a demokratické státy platí, že ústava je základním zákonem státu, kde jsou stanoveny základní principy na kterých je společnost vystavěna. Ústava obsahuje zejména princip suverenity lidu, principy dělby moci ve státě a práva a svobody jednotlivce. Postupem doby se dospělo k tomu, že ústava jako taková zasluhuje zvláštní orgán, jenž by ji bránil proti zneužívání, obcházení či dokonce nerespektování a to jak ze strany jednotlivců tak zejména ze strany mocenských struktur státu. Proto byly postupně zřizovány orgány, které se v naší zemi nazývaly vždy ústavními soudy. Po demokratizaci naší společnosti po roce 1989 byl též ustanoven ústavní soud, neboť za totalitního komunistického režimu zřízen nebyl, neboť by tomuto režimu i v dodržování vlastní ústavy mohl překážet. Mohlo by se tak zdát, že ústavní soud je věcí až naší doby, ale není tomu tak. Se zrodem demokratické společnosti u nás po roce 1918 byl také zřízen ústavní soud a to dokonce jako jeden z nejstarších na světě. Činnost zahájil již v roce 1921. Srovnáním ústavního soudu za první republiky (po roce 1918) a soudu dnešního (po roce 1989) se bude primárně zabývat tato bakalářská práce, respektive soudy budou srovnávány zejména podle svých pravomocí, které se výrazné lišily. Ze srovnání pak vycházejí jisté závěry, které jsou součástí závěrečných kapitol této práce. Autor práce sice není specialistou na ústavní soudnictví ani právník, přesto je třeba, aby se v práci vyjádřil i k diskutabilním otázkám a uvedl svůj názor, byť nemusí být jediný správný. Vedle tohoto hlavního cíle této práce nebylo možno se nezamýšlet i nad jmenováním ústavních soudců a potažmo i jmenováním soudců obecných soudů. I zde se práce dochází k některým závěrům, které práce bude okrajově také prezentovat. Také je nutno předeslat, že práce se věnuje obsahově dvakrát více popisu ústavnímu soudu po roce 1918 než 1989 a to z toho důvodu, že mezi občany (i právníky) je povědomost o něm mnohem nižší. Je brán téměř výhradně jako historie, ačkoliv nás může v mnohém poučit. Při tvorbě této práce byla použita metoda popisná, zejména však srovnávací, částečně pak i analytická.

6

1. Historický rámec vzniku Ústavního soudu (po roce 1918) Úzce specializovaný orgán ochrany ústavnosti a tedy i v tomto smyslu ústavní soudnictví v rámci Rakouska-Uherska, jehož součástí bylo dnešní Česko, neexistovalo. Specializovaný Ústavní soud v naší zemi vznikl už po rozpadu Rakousko-Uherska, se vznikem demokracie v tehdejším Československu. Abychom pochopili důvody i rozsah pravomocí vzniklého ústavního soudu po roce 1918 je třeba popsat historickou dobu jeho vzniku. „Průkopníkem myšlenky samostatného československého státu se stalo centrum zahraniční politické akce, nazvané Český komitét zahraniční, který 14.11.2015 zveřejnil program českého odboje pro celou dobu války, jímž byl vznik nezávislého československého státu.“1 V létě roku 1918 na frontách první světové války nastával rozklad armád, v zázemí vzrůstal počet stávek a demonstrací. „Tento vskutku lidový odpor k válečnému úsilí monarchie oficiální vládní orgány prohlašovaly za velezrádný.“2 V letních měsících se již otevřeně mluvilo a psalo o konci habsburské monarchie a o vzniku československého státu. Představitelé českého národa sestavili 13. července 1918 ze zástupců politických stran Národní výbor. Jeho úkolem bylo ovládnout a řídit v posledních měsících války národní hnutí a připravit převzetí státní moci. Členové Národního výboru udržovali styk s Československou národní radou v Paříži. „ Jejím předsedou byl Tomáš G. Masaryk, tajemníkem Edvard Beneš a zástupcem slovenských zájmů Milan R. Štefánik.“3 Koncem léta zahájil Národní výbor již konkrétní přípravy k převzetí moci a započal s vytvářením nižších složek okresních a místních národních výborů. Vytvořením Národního výboru představitelé národa doufali, že vytvořením samostatného státu budou uskutečněny i další demokratické a sociální požadavky. Boj proti monarchii a za skončení války zesílil na podzim roku 1918. Ten vyvrcholil generální stávkou dne 14. října 1918. Na mnoha shromáždění žádaly sta tisíce občanů skončení války a svobodu. Hroutící se monarchie již nebyla schopna stávku potlačit. “Proto se

1 MAREČKOVÁ, Marie. České právní a ústavní dějiny: stručný přehled a dokumenty. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 449 s. Učebnice. ISBN 80-244-1502-X. 2 ČECHUROVÁ, Jana a kol. Ústava 1920: vyvrcholení konstituování československého státu. Vyd. 1. Praha: Leges, 2011. 192 s. Teoretik. ISBN 978-80-87212-67-7. 3 MAREČKOVÁ, Marie. České právní a ústavní dějiny: stručný přehled a dokumenty. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 449 s. Učebnice. ISBN 80-244-1502-X. 7

tento den sešla porada čelných představitelů národa a shledala připravované zákonné předlohy pro vyhlášení samostatnosti jako nedostatečné.“4 Po událostech 14. října odjeli (se souhlasem vídeňské vlády) někteří členové Národního výboru do Ženevy projednat s vedením zahraničního odboje postup při provedení politického převratu. Bezpečnostní a vojenské zajištění bylo připraveno za podpory českého sokolstva. Dne 27. října rakousko-uherská vláda přijala mírové podmínky navržené americkým prezidentem Wilsonem. Zpráva o kapitulaci se po Praze rozšířila dne 28. října ráno. Byla přijata většinou národa s povděkem. Pražané vyšli do ulic, aby přivítali porážku Rakousko-Uherska a vznik národní samostatnosti. Prahu následovaly další města. Ve dvou dnech se ujaly moci národní výbory v celé zemi. „Československý stát byl fakticky vyhlášen téhož dne na zasedání pléna národního výboru v Praze. Na návrh Aloise Rašína byl schválen historický zákon o zřízení samostatného státu ( zákon č. 11/1918 Sb. z. a n.).“5 První československou vládou se stal Národní výbor vytvořený po 13. červenci 1918. Jejím předsedou byl jmenován JUDr. Karel Kramář. „Hlavním požadavkem předsednictva národního výboru z 8.11.2018 bylo, aby byla vypracována prozatímní ústava v řádu několika dnů.“6 Už 14.11.2018 byl vydán zákon o prozatímní ústavě ( zákon č. 37/1918 Sb. z. a n.). Na základě ní v listopadu 1918 bylo ustaveno Národní shromáždění, které zvolilo prvním prezidentem Československé republiky prof. T. G. Masaryka. Prozatímní ústava platila do konce února 1920. „Podle nové ústavy publikované 29.2.1920 pod č. 121/1920 Sb. z. a n.“ 7 mělo v novém československém státě zákonodárnou moc Národní shromáždění o dvou komorách, jednou byla poslanecká sněmovna a druhou senát. Moc výkonnou měla vláda, která řídila státní záležitosti prostřednictvím jednotlivých ministerstev. V čele vlády stál ministerský předseda. V čele celého státu byl prezident, volený Národním shromážděním na sedm let. Počet poslanců v parlamentě i obsazování ministerstev ve vládě bylo závislé na výsledku voleb, které se podle ústavy měly konat vždy za pět let. „Touto ústavní listinou byla

4 SCHELLE, Karel. Dějiny ústavního práva. Praha: Linde Praha, 2014. 447 s. ISBN 978-80-7201-937-3. 5 MAREČKOVÁ, Marie. České právní a ústavní dějiny: stručný přehled a dokumenty. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 449 s. Učebnice. ISBN 80-244-1502-X. 6 KUKLÍK, Jan. Příprava a přijetí prozatímní ústavy. In BROKLOVÁ, Eva et al. Československá ústava 1920: devadesát let poté: sborník textů. Vyd. 1. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010. 143 s. Ekonomika, právo, politika, č. 83/2010. ISBN 978-80-86547-89-3. 7 MAREČKOVÁ, Marie. České právní a ústavní dějiny: stručný přehled a dokumenty. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 449 s. Učebnice. ISBN 80-244-1502-X. 8

přerušena staletá tradice kdy si habsburská dynastie pojistila i ústavně a trvale moc v českých zemích.“8 Jak již bylo řečeno 29. února 1920 byla přijata Ústava republiky Československé. Ústava byla uveřejněna ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 121 a to 6. března 1920. „Ústava ve svém uvozovacím zákonu ve dvou jeho článcích pojednávala o Ústavním soudě.“ 9 O něm je známo, že byl prvním ústavním soudem na světě. Skutečně, byla to ústavní listina republiky Československé z 29. února 1920, která poprvé zakotvila ústavní soud jako výlučnou specializovanou soudní instituci pro kontrolu již vyhlášených a tudíž i platných zákonů z hlediska jejich souladu s ústavou. Nutno ještě dodat, že toto prvenství se bere s ohledem na specializaci ústavního soudu. Daleko dříve vznikl Nejvyšší soud USA, který však neměl a nemá jen funkci strážce ústavnosti jednotlivých zákonů či některé soudy v jiných zemích. Za teoretického otce koncepce, aby moc soudní bděla nad souladem zákonů s ústavou, je pokládán jeden z autorů Ústavy Spojených států amerických Alexander Hamilton. „Své základní ústavněprávní představy – nejen pokud jde o ústavní soudnictví – zformuloval v Listech federalistů.“10 „Klasický model všeobecného ústavního soudnictví se v USA vyvinul již na počátku 19. století. Pojem ústavního soudnictví není ovšem v USA používán, americká teorie i praxe vychází z jednotného pojmu Judicial review, jehož přesný, vyčerpávající překlad je značné obtížný. Obvykle bývá tento pojem u nás překládán jako soudní kontrola ústavnosti, což je pojem širší než ústavní soudnictví. V USA pojmově zahrnuje i správní soudnictví.“11 Po roce 1918 český národ disponoval významnými právníky s přesahem do celého středoevropského regionu. Z právníků, podílejících se na ustavení ústavního soudnictví, můžeme jmenoval alespoň tři včetně krátkého životopisu. Jedná se ideového spolutvůrce ústavního soudu Hoetzela, předsedu ústavního výboru Národního shromáždění Meissnera a zpravodaje a místopředsedu tohoto výboru Weyra: 8 ČECHUROVÁ, Jana a kol. Ústava 1920: vyvrcholení konstituování československého státu. Vyd. 1. Praha: Leges, 2011. 192 s. Teoretik. ISBN 978-80-87212-67-7. 9 MAREČKOVÁ, Marie. České právní a ústavní dějiny: stručný přehled a dokumenty. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 449 s. Učebnice. ISBN 80-244-1502-X. 10 MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. 11 BLAHOŽ, Josef, BALAŠ, Vladimír a KLÍMA, Karel. Srovnávací ústavní právo. 4., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. 523 s. ISBN 978-80-7357-629-5. 9

Prof. JUDr. Jiří Hoetzel: Narodil se 10.9.1874 v obci Stanětice u Domažlic a zemřel 21.7.1961 v Praze. Byl právníkem, profesorem, autorem odborných publikací. Byl autorem např. těchto děl: Nauka o správních aktech, Čs. správní právo, Ústava ČSR, Strany v rakouském řízení správním. Na domažlickém gymnáziu maturoval v roce 1896. Byl univerzitním profesorem, sekčním šéfem ministerstva vnitra. Významně přispěl k vytvoření celkové koncepce čs. správního práva a vypracoval návrh Ústavní listiny ČSR z roku 1920. „V roce 1937 se stal čestným občanem Domažlic. Podílel se i na vzniku „Květnové ústavy“ (1945). V roce 2000 byla o jeho jméno doplněna pamětní deska na starém domažlickém gymnáziu (dnešní Střední zdravotní škola).“12

Prof. JUDr. František Weyr: Narodil se 25.4.1879 ve Vídni a zemřel 29.6.1951 v Brně. Byl právníkem, státovědcem a statistikem, profesore a rektorem Masarykovy university v Brně. Byl autorem např. těchto děl: Základy filosofie právní, Soustava československého práva státního, Teorie práva, Československé ústavní právo. Vystudoval práva na české universitě v Praze. Vedl Státní úřad statistický. Zakladatel tzv. normativní právní teorie. Byl místopředsedou ústavního výboru Národního shromáždění, který předkládal Ústavní listinu ČSR z roku 1920. Narodil se jako syn Emila Weyra, profesora matematiky na pražské a vídeňské universitě a jeho manželky Marie Waniekové z Domyslova; strýc Eduard byl také matematikem a rektorem pražské techniky.

JUDr. Alfréd Meissner: Narodil se 10.4.1871 v Mladé Boleslavi a zemřel 29.9.1950 v Praze. Byl advokátem, politikem, ministrem několika československých vlád zejména ministr spravedlnosti. Účastnil se přípravy prozatímní ústavy v roce 1918 a byl předsedou ústavního výboru Národního shromáždění, který předkládal Ústavní listinu ČSR z roku 1920. Od roku 1920 do roku 1935 byl ministrem v různých vládách. V roce 1946 zasedal v parlamentní subkomisi pro přípravu nové československé ústavy. Byl dlouholetým sociálním demokratem a vystupoval proti spolupráci s KSČ.

12 STANĚTICE. Osobnosti. Stanetice.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.stanetice.cz/osobnosti.php 10

2. Právní rámec Ústavního soudu (po roce 1918) Právní rámec Ústavního soudu po roce 1918 tvořila zejména Ústava republiky československé a jednak Zákon o Ústavním soudě č. 162/1920 Sb. Ústava republiky československé měla 3 části: - Předmluvu (preambuli) - Zákon ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky - Vlastní ústavní listinu Předmluva byla krátká, ale velmi působivá a i po téměř 100 letech inspirativní. O ústavním soudnictví se pochopitelně nezmiňovala. Zmiňovala však jako základ prvky národní a používala pojem národa československého, když ho chtěla začlenit do společnosti národů jako člena vzdělaného, mírumilovného, demokratického a pokrokového. „Vznik československé ústavy patří mezi nejdůležitější okamžiky moderních českých a slovenských dějin a v historii naší moderní státnosti má přímo základní význam.“13 V textu vlastní ústavní listiny je v § 20 odst. 6 zakotvena neslučitelnost funkce ústavního soudce a zákonodárce (poslance či senátora): „Členové ústavního soudu, přísedící soudu volebního a ti, kdo jsou členy župních zastupitelstev, nemohou býti zároveň členy Národního shromáždění.“ Druhá zmínka o ústavním soudě ve vlastní ústavní listině je v § 54 odst. 13, podle něhož: „Působnost ústavního soudu vztahuje se na opatření, k nimž by jinak bylo třeba zákona, a buďtež mu vládou předložena zároveň s vyhlášením ve Sbírce zákonů a nařízení. Ústavnímu soudu náleží, aby rozhodl, zdali opatření jemu předložená vyhovují odst. 8., lit. b)“, tj. zdali vyhovují ustanovení o tom, že tzv. stálý výbor Národního shromáždění není oprávněn svým nařízením s prozatímní mocí zákona „měniti zákony ústavní (čl. I. uvoz. zák.) a příslušnost úřadů, leč by šlo o rozšíření působnosti úřadů už zřízených novými úkoly.“ Ústavní soudnictví nejvíce zakládá zákon, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky. A to její článek I. a zejména článek II. a III. Zde je citace těchto krátkých článků: ČLÁNEK I. 1. Zákony odporující ústavní listině, jejím součástkám a zákonům ji měnícím a doplňujícím jsou neplatné. 13 MALÝ, Karel. Rozchod s ústavněprávní kontinuitou a tradicí rakouské ústavnosti. In BROKLOVÁ, Eva et al. Československá ústava 1920: devadesát let poté: sborník textů. Vyd. 1. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010. 143 s. Ekonomika, právo, politika, č. 83/2010. ISBN 978-80-86547-89-3. 11

2. Ústavní listina a její součástky mohou býti měněny nebo doplňovány jen zákony označenými za ústavní (§ 33). ČLÁNEK II. Ústavní soud rozhoduje o tom, vyhovují-li zákony republiky Československé a zákony sněmu Podkarpatské Rusi zásadě článku I. ČLÁNEK III. 1. Ústavní soud skládá se ze sedmi členů. Po dvou členech vysílá do něho nejvyšší soud správní a nejvyšší soud ze sebe. Ostatní dva členy a předsedu jmenuje president republiky. 2. Podrobnosti, zejména o způsobu, jak oba jmenované soudy vysílají členy ústavního soudu, o funkčním jeho období, o řízení před ním a účincích jeho nálezů, stanový zákon. V článku III. odst. 2. se říká, že podrobnosti o ústavním soudu stanoví zákon. Tímto prováděcím zákonem je zmiňovaný Zákon o ústavním soudě ze dne 9. 3. 1920 č. 162/1920 Sb.z. a n. Schválení tohoto zákona Národnímu shromáždění (tak se tehdy nazýval parlament) předkládal JUDr. Meissner coby předseda ústavního výboru a JUDr. Weyr coby zpravodaj tohoto výboru a to společně se zprávou14 ústavního výboru k osnově zákona o ústavním soudu, usneseném ústavním výborem podle jednacího řádu. Zmiňovaná zpráva se i po téměř 100 letech od jejího vzniku jeví jako opravdu kvalitně zpracována. Zpráva byla rozčleněna do dvou kapitol a to s názvem poznámky obecné a poznámky zvláštní. K poznámkám obecným: Zpráva konstatuje nemožnost přezkoumávání platnosti zákonů a to ani soudy. To znamená platnost každého zákona a to „i kdyby snad ani jediný předpoklad, ústavou pro vznik platného zákona stanovený (na př. usnesení zákonodárných sborů podle platných jednacích řádů, sankce hlavy státu atd.) nebyl splněn. „15 Konstatuje přezkoumání nejen co do vniku zákona, ale i obsahu. Dále upozorňuje na hierarchii zákonných norem, zejména na poměr ústavních zákonů k ostatním a to, že není nikoho, kdo by toto mohl přezkoumávat. Zpráva si pak klade otázku, kdo by mohl tyto rozpory přezkoumávat. Konstatuje, že v některých státech instituce k přezkumu již existují a doporučuje je ho i pro republiku Československou. 14 ČESKOSLOVENSKO. Zpráva ústavního výboru k osnově zákona o ústavním soudu, usneseného ústavním výborem podle § 14. a 17. jednacího řádu. Tisk 2426. 1920. Dostupná z: http://psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/T2426_00.htm 15 ČESKOSLOVENSKO. Zpráva ústavního výboru k osnově zákona o ústavním soudu, usneseného ústavním výborem podle § 14. a 17. jednacího řádu. Tisk 2426. 1920. Dostupná z: http://psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/T2426_00.htm 12

„Ústavní výbor předložil si především otázku, jaký činitel má býti k této funkci povolán a jaká má býti jeho působnost. Pokud jde o podstatu jeho, nemohlo býti o tom sporu, že musí jím býti neodvislý soud podle vzorů jiných ústav. Co týče se pak jeho působnosti, bylo rozhodnouti otázku, v jakém stadiu zákonodárného procesu má ustavní soud své zkoumací právo vykonávat. Jsou zde zásadně možny dvě cesty: buď povolán jest zkoumati otázku platnosti (ústavní přípustnosti) budoucího zákona - tedy jaksi de lege terenda - nebo zákona již hotového (platného).“

16

Zpráva se pak přiklání k přezkumu již hotového zákona. Zmiňuje

pak i přezkoumání formálnosti vydání zákona. Zmiňuje se také o okruhu navrhovatelů přezkoumání zákona. K poznámkám zvláštním: V poznámkách zvláštních se zpráva dotýká organizace a složení ústavního soudu. Konstatuje čestné členství soudců v tomto soudu. Zpráva zdůrazňuje, že zákon se stane neplatným až rozhodnutím o jeho neplatnosti a to tak, „že žádný zákon, byť by sebe zjevněji obsahově odporoval ústavní listině, není již proto bez dalšího neplatným, nýbrž stane se jím teprve po případném výroku ústavního soudu (§ 18 osnovy) a to s účinky ex nunc.“ 17 Zpráva dále uvádí, že ústavní soud má být právnicky odbornou a nikoliv politickou institucí. „Má v něm zasedati výkvět právníků československých, na nichž nemůže a nemá býti žádáno, aby rozhodovali o otázkách politického, hospodářského a finančního rázu, jež mohou jim býti zcela vzdálené.“18 Zpráva z toho vyvozuje, že soud musí mít proto úzké a ne široké pravomoci. Také nesmí konkurovat parlamentu. Řízení před ústavním soudem podle zprávy nemá připomínat obvyklé sporné řízení před soudem. „Řízení toto nemá skýtati obraz boje různých zájmů (jmenovitě politických), nýbrž všichni zúčastnění činitelé - navrhovatel, pak sněmovna, o jejíž zákon jde - mají sledovati stejný cíl: aby nevešlo v právní řád ustanovení, jež příčí se ústavě, z níž pryští ostatní právní řád. Proto vymítěno bylo z osnovy vše, co by na zmíněnou obdobu připomínalo.“19 Dále zpráva doporučuje v rámci právní jistoty omezit dobu, kdy je možno zákon navrhnout na přezkum. Zpráva také konstatuje, že „musí platit zásada officiosní, t. j. ústavní soud jest povinen zkoumati každé prozatímní opatření podle § 54. úst. listiny, a to z úřední povinnosti, jakmile o něm nabude úředně vědomosti.“ 20 Zpráva také předpokládá přijetí jednacího řádu ústavního 16 Tamtéž 17 Tamtéž 18 Tamtéž 19 Tamtéž 20 Tamtéž 13

soudu. Tolik ke zmiňované zprávě a jejím poznámkám. Podle § 8 odst. 5 Zákona o ústavním soudě měly být podrobnosti jednání upraveny jednacím řádem. „Jednací řád ústavního soudu byl plénem ústavního soudu usnesen 19. května 1922, president Tomáš G. Masaryk jej 29. května 1922 schválil a publikován byl ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 255/1922 Sb. zákonů a nařízení.“21 Podle těchto výše uvedených předpisů pracoval ústavní soud po celou dobu tzv. první československé republiky až do roku 1938. Ke změnám došlo až za tzv. druhé republiky, po Mnichovské dohodě. Po okupaci českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939 fakticky brzy zanikl. Znovu funkční se stal prakticky opět až po roce 1989. Obdobně to bylo s ústavou z roku 1920, jejíž osudy byly taktéž složité. „Platila sice až do roku 1948, kdy byla nahrazena komunistickou Ústavou 9. května, její účinnost však byla dvojí. Jednak de facto, jednak de jure. De facto platila do mnichovského diktátu, de jure až do roku 1948.“22 „Po konci druhé světové války se Československo sice vrátilo k ústavě první republiky, Ústavní soud však nebyl až do roku 1948 nově obsazen.“ 23

21 SCHELLE, Karel. Dějiny ústavního práva. Praha: Linde Praha, 2014. 447 s. ISBN 978-80-7201-937-3. 22 SCHELLE, Karel. Dějiny ústavního práva. Praha: Linde Praha, 2014. 447 s. ISBN 978-80-7201-937-3. 23 OSTERKAMP, Jana. Ústavní soud v meziválečném Československu 1920-1939: Bezmocní bohové v ústavním nebi. In MALÝ, Karel a SOUKUP, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2010. 1 svazek. ISBN 978-80246-1718-3. 14

3. Popis pravomocí Ústavního soudu (po roce 1918) Ústavnímu soudu byly Ústavou republiky Československé z 29. února 1920 svěřeny pouze dvě kompetence: 1. rozhodování o tom, zda běžné zákony přijímané parlamentem popřípadě sněmem Podkarpatské Rusi neodporují ústavní listině či jejím součástkám a zákonům měnící ústavu s možností vyslovení jejich neplatnosti v případě zjištění rozporu a to podle čl. II zákona, kterým se uvozuje ústavní zákon. 2. rozhodování o tom, zda opatření stálého výboru Národního shromáždění s prozatímní mocí zákona neporušila ust. § 54 odst. 8 písm. b) ústavní listiny, tedy zákaz měnit opatřeními ústavní zákony anebo měnit příslušnost úřadů. O změnu příslušnosti úřadů nešlo, pokud by byla úřadům již zřízeným pouze rozšířena působnost o nové kompetence. Ústavní soud opět i v tomto případě náleželo vyslovit neplatnost těchto opatření a to podle ust. § 54 odst. 13 vlastní ústavní listiny. „Československá ústavní listina z roku 1920 měla několik ideových otců, ve vztahu k instituci ústavního soudu se však k otcovství hlásil zejména prof. JUDr. Jiří Hoetzel, v té době sekční šéf v legislativním odboru ministerstva vnitra.„24 Jak již bylo řečeno dříve, dalšími významnými právníky a politiky s vlivem na tvorbu ústavního soudnictví první republiky byl předseda ústavního výboru JUDr. Alfréd Meissner a druhý místopředseda prof. JUDr. František Weyr, jenž byl zároveň zpravodajem návrhu zákona o ústavním soudě. Kromě poslanců Meissnera a Weyra a vysokého úředníka ministerstva vnitra JUDr. Jiřího Hoetzela, ovlivňovali podobu zákona o ústavním soudě v ústavním výboru i další jeho členové jako například Václav Bouček, Theodor Bartošek či předseda vlády Karel Kramář. „Poslanec Bouček, jenž v plénu Národního shromáždění 27. února 1920 vystoupil jako zpravodaj k ústavní listině a její projednávání otevřel úvodním projevem, představil ústavní soud jako instituci inspirovanou americkým federálním nejvyšším soudem. S poukazem na nevýhody, jež americké řešení nese, bylo československé řešení poněkud jiné: „Nevýhoda amerického federálního soudu je v tom, že může zákon platiti třeba 10 až 20 let a teprve pak vznese americký občan ve sporu námitku neplatnosti a tudíž teprve po 10 až 20 letech rozhoduje se o platnosti zákona. My tento vzor jsme měli, avšak nemohli jsme se přikloniti k systé24 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 15

mu americkému. Rozhodli jsme se proto zříditi zvláštní ústavní soud, který, když k tomu podnět byl dán nejvyšším soudem, nejvyšším správním soudem, volebním soudem, některou komorou, Národním shromážděním nebo sněmem Podkarpatské Rusi nejdéle ve lhůtě tříleté, musí rozhodnouti o ústavnosti toho či onoho zákona. Máme tedy poslaneckou sněmovnu s ohromnou politickou mocí, ohromnou zákonodárnou mocí, ale korektiv její a ochrana proti přenáhlenostem, zejména proti jednostranným a ukvapeným změnám ústavy, dána jest senátem a ústavním soudem.“ 25 Poslanec Bouček pak jako zpravodaj vysvětlil i vztah ústavního soudu k opatřením stálého výboru:„Výbor 24členný bude míti i funkci zákonodárnou. My nechceme, aby u nás vláda směla učiniti něco sebe menšího mimo zákon nebo dokonce proti zákonu, jako vláda rakouská podle § 14 ústavního zákona rakouského. ... Pravím: je to nesmírně šťastné rozřešení a my dáváme příklad i státům ostatním. Ale ovšem je možno i zneužívání. Aby nemohlo býti zneužíváno § 54, který zejména proti obstrukci je účinnou zbraní, dány jsou zase garancie do ústavní listiny samé. Je tu v první řadě ústavní soud, kterému hned, jakmile některé usnesení tohoto 24členného výboru bylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů a nařízení, musí býti doručeno, a který z moci úřední musí vyšetřiti, zdali toto usnesení, k němuž jinak bylo by zapotřebí zákona, je v souhlasu s ústavou.“ 26 V projednávané osnově ústavní listiny bylo navrženo, že prováděcí zákon o ústavním soudě bude obsahovat časovou klauzuli omezující možnost podávat návrhy na ústavní soud s tříletou lhůtou a že pravomoc zahájit řízení o ústavnosti zákona bude poskytnuta pouze nejvyšším soudním tribunálům a zákonodárným sborům. Ohledně procesu přezkumu opatření tzv. stálého výboru byla osnova také zpracována podrobně. V roce 1938 JUDr. Jiří Hoetzl prohlásil: „Instituci ústavního soudu jsem dostal do ústavní listiny já. Podnět nesetkal se s velkým nadšením. Někteří členové ústavněprávního výboru se pozastavovali nad tím, že ústavní soud má býti postaven nad samého zákonodárce. Nakonec hledaly se cesty, jak čeliti některým nežádoucím důsledkům nové instituce. Ústavněprávní výbor měl již při sdělávání ústavní listiny celkový obraz ústavního soudu: některé věci pojal do ústavní listiny samé, jiné odkázal do obyčejného zákona. Tento zákon č. 162/1920 Sb. odpovídá plně intencím ústavodárcovým!“ 27 25 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 26 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 27 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 16

Z toho plyne, že v roce 1920 si někteří členové ústavního výboru byly zároveň vědomi nebezpečnosti přílišných kompetencí ústavního soudu, který by mohl být ustaven nad zákonodárce. Tedy na lid samý. „Některé z pojistek, jež měly bránit nežádoucímu rozsahu pravomocí ústavního soudu, naznačil již poslanec Bouček při prezentaci návrhu ústavní listiny v parlamentu. Bylo to především omezení návrhového oprávnění pouze na zákonodárné sněmy a nejvyšší soudní tribunály jako celek, které tak o předložení návrhu na zahájení řízení musely rozhodnout v plenární schůzi, a zavedení tříleté lhůty od promulgace zákona, v níž bylo možno zákon před ústavním soudem zpochybnit. Dalším omezením byl záměr spojit s případným nálezem o neplatnosti zákona toliko účinky do budoucna (ex nunc), nikoli do minula (ex tunc), a to dokonce i v případě, když návrh podával některý z nejvyšších soudů v souvislosti s rozhodovaným případem.“28 Požadavek téměř tříčtvrtinové většiny soudců pro vyslovení neplatnosti zákona bylo také řešením proti excesům ústavního soudu. Ústavnímu soudu nebyla na rozdíl od jeho rakouského protějšku svěřena agenda individuálních stížností na ochranu politických ústavních práv, neboť tuto kompetenci někdejšího říšského soudu převzal hned po vzniku Československa nejvyšší správní soud. V současnosti je dnešní ústavní soud právě těmito individuálními návrhy zcela zahlcen. Ústavní soud Československé republiky se skládal ze 7 soudců. „A to z předsedy a dvou členů jmenovaných prezidentem republiky a z členů vyslaných po dvou Nejvyšším soudem a nejvyšším správním soudem.“ 29 „Každý z ústavních soudců měl za sebe jednoho náhradníka vysílaného do ústavního soudu stejným způsobem. Celkem tedy ústavní soud tvořilo 14 soudců. Náhradníci byli institucí z dnešního pohledu neznámou.“30 „Funkční období ústavního soudu, nikoli tedy jednotlivých soudců, bylo desetileté“ 31 a počítáno bylo vždy od data konání ustavující schůze. Tento princip byl převzat z poslanecké sněmovny. Tři ústavní soudce ze sedmi a jejich náhradníky jmenoval prezident republiky. Zákon o ústavním soudě však prezidentu stanovil omezení a tedy že nemohl volné vybrat kandidáty, nýbrž musel vycházet z nominací předložených mu poslaneckou sněmovnou, senátem a sněmem Podkarpatské Rusi a to vždy ze tři předložených osob. Další omezení ve jmenování 28 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 29 SCHELLE, Karel. Dějiny ústavního práva. Praha: Linde Praha, 2014. 447 s. ISBN 978-80-7201-937-3. 30 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 31 SCHELLE, Karel. Dějiny ústavního práva. Praha: Linde Praha, 2014. 447 s. ISBN 978-80-7201-937-3. 17

ústavních soudců a jejich náhradníků prezidentem republiky bylo, že jako jiné jeho akty vůči ústavnímu soudu, musely být kromě toho kontrasignovány předsedou vlády. Dá se tedy říci, že jmenování soudců prezidentem bylo velmi omezené až téměř formálního charakteru. „Ze soudců, jež do funkce jmenoval president republiky, určil též předsedu ústavního soudu. I toto jeho rozhodnutí podléhalo kontrasignaci. Místopředsedu si ústavní soud volil sám ze svých členů (nikoli náhradníků) na své ustavující plenární schůzi. Nutno však upřesnit, že již při první volbě místopředsedy ústavního soudu bylo soudci akceptováno pravidlo, že místopředseda bude volen pouze z členů vyslaných nejvyššími soudy. Cílem tohoto pravidla bylo vyvážení jejich nerovného postavení ve vztahu k členům ústavního soudu jmenovaným presidentem republiky, z jejichž řad byl naopak výlučně vybírán předseda ústavního soudu.“ 32 Soudcem ústavního soudu se mohla stát osoba volitelná do senátu. Tehdy to znamenalo nejméně občan nejméně 45letý a předpokládala se u nich znalost práva.. U soudců jmenovaných oběma nejvyššími soudy nutnou podmínku jmenování bylo pochopitelně, že jde o osobu soudce těchto soudů. „Soud byl koncipován jako příležitostný, nikoli permanentně zasedající. Soudci se nestávali soudci ústavního soudu na plný úvazek a zůstávali činní ve svých původních povoláních soudců obecných soudů, advokátů, prokurátorů, státních úředníků, primátorů, členů obecního a zemského zastupitelstva či ministrů, abychom zde vyjmenovali všechny povolání, jež soudci ústavního soudu mezi dvěma světovými válkami skutečně zastávali. Inkompatibilita byla stanovena pouze ve vztahu k výkonu mandátu zákonodárce, jinak mohl být soudcem kdokoliv, dokonce i člen vlády.“33 Zde z dnešního pohledu mohla být profese více omezena, když ideou bylo, že ústavní soud nebude kolbištěm politiků, ale pouze renomovaných právníků. O záležitostech věcných a materiálních ústavního soudu se zákon o ústavním soudě nezmiňoval, pouze v ust. § 6 stanovil, že „potřebný personál pomocný, místnosti a věcné potřeby opatří vláda.“ Ústavní soud v praxi se tak o úřednický a další zaměstnance dělil s úřadem vlády a budovu neměl vlastní, ale vždy jen propůjčené kanceláře v jiné státní instituci. Ústavní soud tak poměrně málo zatěžoval státní rozpočet. Dodejme však, že vyřizoval mnohonásobně méně stížností než dnes.

32 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 33 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 18

Předseda ústavního soudu skládal slib slavnostně do rukou prezidenta a to v přítomnosti členů vlády. Tímto slibem se ujal své funkce. Ze zákona pak byl povinen do 8 dnů svolat ustavující schůzi soudu. Ostatní soudci pak slib skládali do rukou předsedy soudu ve vlastní ustavující schůzi soudu. „Členové a náhradníci ústavního soudu se všichni scházeli na ustavujících a plenárních schůzích k řešení organizačních otázek (k přijetí jednacího řádu, volbě místopředsedy atp.). K projednání a rozhodování jednotlivých věcí, o nichž se vedlo řízení, byli svoláváni pouze členové ústavního soudu do tzv. neveřejných schůzí, případně k veřejným ústním líčením; náhradník se jich účastnil pouze na místě nepřítomného člena. Náhradníci byli „nepřenosní“ – mohli nahradit pouze „svého“ člena, nikoli člena jiného. To plně odpovídalo intenci Karla Kramáře a ústavního výboru při koncipování zákona o ústavním soudě. “34 Ústavní soud rozhodoval po veřejném ústním jednání a to již neveřejně na své schůzi respektive poradě. K vyslovení neplatnosti zákona či prozatímního opatření byla vyžadováno rozhodnutí minimálně pěti soudců. Pokud by byly přítomni všichni soudci (tedy sedm), znamenalo to přijetí zákona téměř tříčtvrtinovou většinou. V diskuzi ústavního výboru někteří (např. Hoetzel) uvažovali i o požadavku jednomyslnosti k vyslovení neplatnosti zákona, což však nakonec přijato zákonem nebylo. Ústava umožňovala pouze dvě pravomoci ústavního soudu a proto soud rozhodoval také jen ve dvou typech řízení: o souladu zákonů s ústavní listinou a o souladu prozatímních opatření stálého výboru souladu s § 54 odst. 8 písm. b) ústavní listiny. jak bylo řečeno výše. Obě řízení mohli být zahájeny na návrh, řízení o přezkumu opatření stálého výboru však bylo řízením obligatorním, to znamená pokud návrh dán nebyl, musel soud zahájit řízení z moci úřední (ex offo). „Ústavní soud jednal na návrh, v němž muselo být přesně označeno, která ustanovení určitého zákona odporují kterému ustanovení určitého ústavního zákona.“ 35 Co je velmi důležité, byl omezen okruh navrhovatelů. Návrh na zahájení řízení mohly podat pouze zákonodárné sněmy (poslanecká sněmovna, senát, případně sněm Podkarpatské Rusi, který však nebyl nikdy reálné ustaven) a nejvyšší soudy soudní soustavy obecných soudů a to nejvyšší soud, nejvyšší správní soud a volební soud. Všechny tyto soudy se na návrhu musely usnést v plenární schůzi a to nadpoloviční většinou soudců. Návrhy tedy nemohli podávat skupiny soudců či další osoby jako dnes. 34 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 35 SCHELLE, Karel. Dějiny ústavního práva. Praha: Linde Praha, 2014. 447 s. ISBN 978-80-7201-937-3. 19

„Vláda při sdělávání prováděcího zákona se vynasnaží o takové řešení problému, aby ústavní soud mohl splniti poslání, které mu uvozovací zákon přiznává. Už na tomto místě se upozorňuje na to, že by se nedoporučovalo, aby strany v řízení soudním nebo správním mohly vytýkáním neústavnosti zákona dožadovati se přerušení řízení soudního, resp. správního.“ 36 Je však pravdou, že nejvyšší soudy nebyly vázány tím, že by musely napadený zákon projednávat v aktuálním řízení a mohly tak napadnout kterýkoli zákon. Omezujícím faktorem však bylo, že návrh mohl být vznesen pouze před uplynutím tří let ode dne, kdy byl napadený zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů a nařízení. Ústavní výbor podle důvodové zprávy zde byl motivován „v zájmu právní jistoty a ekonomie práce ústavního soudu“. 37 Tvůrci zákona o ústavním soudě se domnívali, že tříletá lhůta bude dostatečná k tomu, aby si navrhovatelé ujasnily případný rozpor s zákona s ústavou. „Ústavní výbor se v tomto spolu s Weyrem zmýlil, jak ukázala praxe dalších let. O pouhé čtyři roky později poznamenal zkušený praktik, předseda nejvyššího soudu Popelka, že možnost nejvyššího soudu podávat návrhy na ústavní soud je vzhledem ke krátkosti tříleté lhůty pouze teoretická. Problematické bylo též stanovení počátku běhu lhůty od vyhlášení zákona, nikoli od jeho účinnosti, jež zpravidla nastávala později. Od zákonodárných sněmů a volebního soudu neobdržel ústavní soud za celou dobu návrh žádný, od nejvyššího správního soudu jeden a od nejvyššího soudu dva.“ 38 V důsledku výše uvedeného přísného navrhovacího řízení za celou dobu své existence soud vydal jen asi 30 rozhodnutí, z nichž se pouze několik dostalo do veřejného povědomí. 39 Vlastní řízení před soudem se skládalo z několika částí. „V neveřejné schůzi, pro niž připravil soudce zpravodaj jako podklad svou zpravodajskou zprávu, mohl být návrh ústavním soudem usnesením odmítnut, byl-li podán opožděně, neoprávněnou osobou, anebo pokud nespadal do příslušnosti ústavního soudu. Navrhovatel také mohl být ústavním soudem 36 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 37 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 38 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 39 OSTERKAMP, Jana. Ústavní soud v meziválečném Československu 1920-1939: Bezmocní bohové v ústavním nebi. In MALÝ, Karel a SOUKUP, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2010. 1 svazek. ISBN 978-80-2461718-3. 20

vyzván k odstranění vad.“ 40 Pokud tyto úvodní části řízení proběhly úspěšně počalo samotné řízení. A to v podobě veřejného ústního líčení. K veřejnému ústnímu líčení byli pozváni navrhovatelé, tedy účastníci řízení. Mohla to tedy být vláda a nebo zúčastněné zákonodárné sbory, tedy poslanecká sněmovna, senát a teoreticky též nikdy neustanovený sněm Podkarpatské Rusi. Při přezkumu opatření stálého výboru byl pozván pochopitelné i stálý výbor. Dnešní ústava nezná tzv. stálý výbor a proto si trochu objasněme co tento výbor byl a jaké pravomoci měl: „24členný stálý výbor byl volený parlamentem z řad zákonodárců vždy na jeden rok, jenž měl vykonávat dohled nad exekutivou a činit neodkladná opatření, i když by k nim jinak bylo třeba zákona, po dobu, kdy tyto úkoly nemohl plnit plnohodnotný zákonodárný sbor např. proto, že již uplynulo volební období a nový se ještě po volbách nesešel, nebo že byl rozpuštěn či jeho zasedání bylo odročeno. Stálý výbor měl vykonávat veškerou zákonodárnou a správní pravomoc, jež za normálních okolností přísluší pravidelnému parlamentu, kromě vyjmenovaných záležitostí (nesměl volit prezidenta republiky a jeho náměstka, nesměl měnit ústavní zákony a příslušnost úřadů, leč by šlo o rozšíření působnosti úřadů už zřízených novými úkoly, dále nesměl ukládat nové trvalé finanční povinnosti občanům, rozšiřovat brannou povinnost, trvale zatěžovat státní finance nebo zcizovat státní majetek a konečně mu bylo zakázáno dávat souhlas k vypovězení války).“41 Tento výbor měl jednu nespornou přednost a to daleko větší akceschopnost a pružnost, než parlament sám. Institut je možná inspirativní i pro dnešní dobu, když žádný takový orgán v současnosti neexistuje a někdy je nahrazován neformálními jednáními zástupců politických stran, ovšem bez možnosti vydávat jakákoli závazná zákonná opatření. Také v řízení o přezkumu zákonů mohl ústavní soud přezkoumávat pouze obsahový soulad zákona s ústavní listinou, nikoli způsob jeho přijetí to znamená formální vady při jeho přijetí.. „Tuto možnost si poslanci v ústavním výboru výslovně vyloučili. Podle jejich představ měl mít ústavní soud pouze funkci interpretační. Weyr argumentoval též prakticky – nelze podle něj ústavnímu soudu naložit na bedra, aby rozhodoval o tom, kolik poslanců bylo přítomno, jak hlasovali, protože „pak by musil zkoumat všechno možné, ... pak by byl skutečně nad parlamentem a těch několik lidí by pak o všem ještě jednou rozhodovalo.“ 42 40 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 41 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 42 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 21

Představa, že ústavní soud mohl zkoumat toliko obsahový soulad zákona s ústavní listinou, nikoli způsob jeho přijetí, vycházela z přesvědčení ústavního výboru, že ústavní soudnictví se jako výjimečný institut „vlamuje“ do principu suverenity zákonodárce. 43 Ústavní soud ve věci samé rozhodoval jako dnes nálezem. A pokud tedy ústavní soud při svém veřejném líčení respektive na poradě po něm následující dospěl k tomu, že návrh je odůvodněný, rozhodl nálezem o neplatnosti daného zákona či opatření či jejich částí. Nálezy se uveřejňovaly ve Sbírce zákonů a nařízení bez odůvodnění a v úředních listech v úplném znění včetně odůvodnění. Jednacím jazykem ústavního soudu uvnitř i navenek byl jazyk československý. Jednací řád také stanovil, že předseda ústavního soudu každý rok podával prezidentu výkaz o své činnosti. „Díváme-li se na ústavní soud v zrcadle právní vědy, zdá se, jako by tento soud vydal v průběhu své činnosti pouze jedno jediné rozhodnutí. Pozornost právníků byla takřka výlučně zaměřena na první rozhodnutí soudu ze dne 7. Listopadu 1922, kdy se v obiter dictum vyslovil, že delegace zákonodárné moci parlamentu na vládu je protiústavní. Tímto rozhodnutím se obrátil proti již velmi rozšířeným zmocňovacím zákonům.“44 „Poprvé byl Ústavní soud Československé republiky ustaven 17. listopadu 1921, a to tak, že jeho předsedou se stal Karel Baxa (advokát a primátor Prahy), místopředsedou Antonín Bílý (soudce Nejvyššího soudu v Brně) a soudci Konstantin Petrovič Mačík (místopředseda soudu v Košicích), Josef Bohuslav (soudce Nejvyššího správního soudu v Praze), Václav Vlasák (soudce Nejvyššího správního soudu v Praze), František Vážný (soudce Nejvyššího soudu v Brně) a Bedřich Bobek (vysoký úředník ministerstva vnitra). Každý z nich měl ještě náhradníka pro případ, že by se nemohl jednání ústavního soudu zúčastnit, anebo jeho mandát předčasně zanikl (advokát Mořic Eckstein, soudce Nejvyššího soudu Antonín Latka, advokát Emanuel Löwy, náměstek vrchního státního zástupce v Košicích Nikolaj Mašika, soudci nejvyššího správního soudu v Praze Josef Čapek a Bedřich Říha a soudce Nejvyššího soudu v Brně Ivan Jurecký). Tajemníkem ústavního soudu byl od počátku jeho činnosti Jaroslav Krejčí, vysoký úředník úřadu předsednictva vlády, pozdější významný konstitucionalista, jenž

43 LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-347-6. 44 OSTERKAMP, Jana. Ústavní soud v meziválečném Československu 1920-1939: Bezmocní bohové v ústavním nebi. In MALÝ, Karel a SOUKUP, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2010. 1 svazek. ISBN 978-80-2461718-3. 22

se ve druhém funkčním období v roce 1938 stal též předsedou ústavního soudu a posléze i ministrem spravedlnosti.“45

45 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Ústavní soud ČSR 1920 – 1948. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/ustavni-soud-csr-1920-1948/ 23

4. Historický rámec vzniku ústavního soudu (po roce 1989) Československo se v roce 1948 stalo po puči komunistické strany zemí s totalitním režimem vlády. Veškerou moc ve státě usurpovala KSČ a ústavní soudnictví bylo zcela pominuto. „Události pražského jara 1968 přinesly určité naděje i pokud jde o ústavní soudnictví. V ústavním zákoně č. 143/1968 Sb., o čs. federaci obsahoval hlavu šest upravující Ústavní soud ČSSR. Předpokládaný (a technicky nutný) prováděcí zákon však nebyl nikdy vydán. “46 V srpnu 1968 okupovala zemi armáda Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), neboť by došlo k odstranění totalitního režimu. V zemi trvale setrvával značný počet vojsk této armády, aby případně jakékoli změny zpět k demokracii a tržnímu hospodářství potlačil. To se odrazilo i v ústavním soudnictví a ústavní soud nabyl nikdy ustaven. V SSSR však v roce 1985 do čela komunistické strany a sovětského státu nastoupil M. S. Gorbačev. Z jeho iniciativy byla doba charakterizována pozvolným uvolňováním diktátu SSSR vůči ostatním zemím komunistického bloku, včetně Československa. Toto „uvolnění“ v SSSR a jeho zahraniční politiky vedlo k zhroucení komunistických režimů ve východní Evropě, Československo nevyjímaje. 21. srpna 1988 bylo 20. výročím okupace Československa vojsky SSSR. Demonstrace k 21. srpnu propukly zcela živelně a staly se prvním veřejným projevem odporu proti režimu od roku 1969. Od podzimu 1988 se pak demonstrace a protestní projevy staly téměř trvalou součástí politického a společenského života a totalitní moc si s nimi nevěděla rady. Den 28. října 1988 si veřejnost opět připomínala jako státní svátek. Přesto propukly v Praze živelné demonstrace. U příležitosti výročí přijetí Deklarace lidských práv 10.12.1988 byla v Praze na Žižkově pořádána povolená demonstrace, na které promluvil V. Havel. Posílila pozice nejen Charty 77, ale i dalších opozičních organizací, které se na jejím svolání podílely. Rovněž v následujícím roce 1989 si česká a slovenská společnost připomínala řadu zaokrouhlených výročí. Komunistická moc je hodlala buď přehlížet nebo se snažila jejich připomenutí násilně potlačit. Tak to bylo s prvním výročím v pořadí: v lednu 1989 uplynulo 20 let od sebevraždy Jana Palacha. Ve dnech 15. – 22. ledna 1989 proběhly vzpomínkové 46 MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. 24

demonstrace, při nichž policie zasahovala daleko ostřeji než při podobných akcích před rokem. V srpnu 1989 proběhly opět demonstrace k výročí 21. srpna 1968, na další střet s režimem se opoziční síly chystaly k jubileu 28. října. Rozklad moci mezitím pokračoval. Přelomovou demonstrací se stala studentská demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze. Na povolené demonstraci se sešlo více než 15 tisíc studentů a mladých lidí. Již první projevy dávaly tušit, že tentokrát se historická vzpomínka na Jana Opletala a události 17. listopadu 1939 ponese v silně aktuálním duchu. Proti demonstrantům Veřejná bezpečnost a pohotovostní pluk SNB zasáhl brutálně. Pobouřil nejen zbité účastníky demonstrace, ostatní studenty, ale i převažující část veřejnosti. Pobouření ještě vystupňovala falešná zpráva o úmrtí studenta Martina Šmída po zákroku policie. Dne 10. prosince se ustavila nová vláda – vláda „národního porozumění“ – v čele s dosavadním místopředsedou vlády a členem KSČ Mariánem Čalfou. Početní převahu ve vládě měli již zástupci OF a VPN. Vláda složila slib do rukou G. Husáka, ten se ale úřadu prezidenta vzdal. Rekonstruováno bylo rovněž Federální shromáždění, do jehož cel zvolili poslanci Alexandra Dubčeka. Dne 29. prosince 1989 pak proběhla ve Vladislavském sále Pražského hradu volba nového prezidenta: poslanci jednomyslně zvolili prezidentem Václava Havla. „Pro zavedení demokratického uspořádání byla důležitá i řada dalších zákonných norem, které byly přijaty: šlo o zákon o sdružování občanů, zákon restituční, zákon o soukromém podnikání, zákon o právu shromažďovacím, petičním, o novelu tiskového zákona a novelu občanského zákoníku. Zrušen byl trest smrti. Byl zřízen ústavní soud. Rozsáhlý proces byl započat změnou ústavy Československé socialistické republiky z roku 1960, které z ní odstranily vedoucí úlohu Komunistické strany Československa.“47 V polistopadovém Československu došlo k bouřlivému rozvoji politického stranictví. Velkou příležitostí ke znovuvzkříšení politického života se staly první volby do parlamentu po pádu komunistického režimu, které se uskutečnily ve dnech 8. – 9. června 1990. Po volbách došlo ke jmenování nové federální vlády v čele s Mariánem Čalfou. Předsedou nové české vlády byl jmenován Petr Pithart. Nový parlament v červenci 1990 zvolil znovu prezidentem republiky Václava Havla.

47 MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. 25

„Ústavní soud ČSFR byl ustanoven 31. ledna 1992. Se zánikem ČSFR koncem roku 1992 její Ústavní soud také zanikl. Se vznikem České republiky k 1.1.1993 vznikl Ústavní soud České republiky.“48

48 MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. 26

5. Právní rámec ústavního soudu (po roce 1989) Tato kapitola započne krátkým pojednáním o historii ústavního soudnictví po roce 1948. Komunistické ústavy z roku 1948 a 1960 již ústavním soudnictví neobsahovaly, snad proto aby novému režimu ústavní soud nebyl při rozhodování na obtíž. Po federalizaci republiky v roce 1968 zahrnoval ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, i ustavení ústavního soudu federace Dokonce předpokládal i zřízení ústavních soudů obou národních republik. Žádný z těchto soudů však nikdy zřízen fakticky nebyl a tento stav trval více než dvacet let, tedy až do pádu komunistického režimu. „Reálně fungující Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky byl zřízen až po pádu komunistického režimu na základě federálního ústavního zákona č. 91/1991 Sb. z února 1991. Tento federální soud byl dvanáctičlenný a každá z republik v něm byla zastoupena šesti soudci, jejichž funkční období mělo být sedmileté. Sídlem soudu bylo rovněž město Brno. Předsedou Ústavního soudu ČSFR byl jmenován Ernest Valko, jeho místopředsedou se stal Vlastimil Ševčík, členy I. senátu byli soudci Marián Posluch, Jiří Malenovský, Ivan Trimaj, Antonín Procházka, a Ján Vošček jako zastupující člen, II. senát tvořili soudci Pavel Mates, Peter Kresák, Viera Strážnická, Vojen Güttler a Zdeněk Kessler jako zastupující člen. Přes svoji krátkou existenci posoudil federální ústavní soud více než tisíc věcí a na řadu jeho rozhodnutí ideově navázal ve své činnosti i Ústavní soud ČR. Z hlediska pravomoci a postavení se velmi podobal současnému ústavnímu soudu.“49 Na ústavní soudnictví po roce 1918 nenavázal. Po rozpadu československé federace

i Ústava samostatné České republiky

ze 16. prosince 1992 počítala s existencí Ústavního soudu. První Ústavní soud České republiky zahájil svou činnost 15. července 1993. Toho dne Václav Havel, tehdejší prezident republiky, jmenoval do funkce na dobu deseti let dvanáct z patnácti soudců tohoto soudu, a to, s ohledem na tehdejší neexistenci Senátu, se souhlasem Poslanecké sněmovny Parlamentu. Stalo se tak pouhý měsíc poté, co Poslanecká sněmovna schválila zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, který v návaznosti na č1. 88 Ústavy upravil zejména organizaci tohoto soudu a řízení před ním a za sídlo soudu určil opět město Brno. „50 49 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Ústavní soud ČSR 1920 – 1948. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/ustavni-soud-csr-1920-1948/ 50 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Ústavní soud ČSR 1920 – 1948. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/ustavni-soud-csr-1920-1948/ 27

Důležité je též zdůraznit, že tato práce srovnává ústavní soudnictví po roce 1989, a je tím myšleno až ústavní soudnictví a ústavní soud samostatné České republiky. Ten funguje dodnes. Působnost ústavního soudu České republiky je zakotvena v ústavě České republiky ze dne 16. prosince 1992, která byla dále měněna, naposledy ústavním zákonem 98/2013 Sb. Ústavní soud je zmiňován v hlavě čtvrté ústavy a to v kapitole Moc soudní, v článcích o ústavním soudu č. 83 až č. 89. „V ústavě je v čl. 83 ústavní soud deklarován jako soudní orgán ochrany ústavnosti.“ 51 52

„Ústavní soud zaujímá postavení jediného (státního) orgánu soudního typu, který se zabývá

kontrolou ústavnosti a plní některé další rozhodovací funkce více či méně ústavněprávního typu.“53 „Ústavní soud rušením podústavní normy může zasahovat do legislativní činnosti parlamentu.“54 Ústavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou jmenováni na dobu 10 let. „Platná ústava neomezuje, kolikrát může být soudce do této funkce jmenován.“ 55 Soudce jmenuje prezident republiky se souhlasem senátu. Soudcem ústavního soudu může být bezúhonný občan, který je volitelný do senátu (40 let a více) a má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně 10 let činný v právnickém povolání. „Závazný výklad pojmu „právnické povolání“ však právní řád neobsahuje.“56 „Právní řád neupravuje způsob, jakým prezident republiky kandidáty vybírá; je to tak ponecháno na jeho úvaze. „57 Článek č. 87 ústavy pak určuje jeho pravomoci. Jsou podstatně širší než pravomoci ústavního soudu po roce 1918 a podrobně se jimi budu zabývat v následující kapitole.

51 SCHELLE, Karel. Dějiny ústavního práva. Praha: Linde Praha, 2014. 447 s. ISBN 978-80-7201-937-3. 52 PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 1. díl, Ústavní systém. 2., dopl. a podstatně rozš. vyd. Praha: Linde, 1998. 772 s. Zákony. Komentáře. ISBN 80-7201-110-3. 53 MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. 54 KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 2 sv. (1441 s.). ISBN 978-80-7380-140-3. 55 PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 1. díl, Ústavní systém. 2., dopl. a podstatně rozš. vyd. Praha: Linde, 1998. 772 s. Zákony. Komentáře. ISBN 80-7201-110-3. 56 PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 1. díl, Ústavní systém. 2., dopl. a podstatně rozš. vyd. Praha: Linde, 1998. 772 s. Zákony. Komentáře. ISBN 80-7201-110-3. 57 KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 2 sv. (1441 s.). ISBN 978-80-7380-140-3. 28

Zákon o ústavním soudu stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení. Okruh oprávněných osob je opět značně širší, než tomu bylo po roce 1918 a budu se jimi zabývat též v následující kapitole. Soudci ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem o ústavním soudě. Vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Ustanovení o všech orgánech a osobách vyvolává řadu otázek. 58 Ústava České republice je polylegální. To znamená, že ji netvoří jen jeden dokument, ale vícero dokumentů, ústavních zákonů. Podle čl. 9 odst. 1 Ústavy České republiky ze 16. prosince 1993 může být ústava měněna

nebo doplňována opět pouze ústavními

zákony. „Ústava ČR patří mezi rigidní ústavy.“ 59 Ústavním zákonem ve formálním smyslu je zákon, který byl jednak jako ústavní označen a také vyhlášen. Zejména však takový zákon, který byl schválen oběma komorami parlamentu kvalifikovanou třípětinovou většinou všech poslanců a kvalifikovanou třípětinovou většinou přítomných senátorů ( blíže článek 39 odst. 4 ústavy ). „Tím se dosahuje rigidity ( tuhosti) ústavy.“ 60 „Kromě vlastní Ústavy České republiky, vyhlášené pod č. 1/1993 Sb., tvoří ústavu v širším smyslu zejména Listina základních práv a svobod, v období federace přijatá jako ústavní zákon č. 23/1991 Sb., v České republice pak znovu vyhlášená pod č. 2/1993 Sb., ovšem již bez uvozovacích ustanovení.“ 61 Součástí Ústavy České republiky jsou pak ještě další ústavní zákony a zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, o bezpečnosti České republiky, o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a zákony související s rozpadem Československa i zákony upravující státní hranice České republiky se sousedními státy. Zvláštními a dá se říci ojedinělými zákony jsou pak jednorázové ústavní zákony o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny z roku 1998 a obdobný jednorázový ústavní zákon z roku 2009. Ten byl však Ústavním soudem následně zrušen a ústavní soud se dostal do širokého povědomí veřejnosti (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. září 2009).

58 SLÁDEČEK, Vladimír. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. xiv, 935 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7179-869-9. 59 PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 1. díl, Ústavní systém. 2., dopl. a podstatně rozš. vyd. Praha: Linde, 1998. 772 s. Zákony. Komentáře. ISBN 80-7201-110-3. 60 PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 1. díl, Ústavní systém. 2., dopl. a podstatně rozš. vyd. Praha: Linde, 1998. 772 s. Zákony. Komentáře. ISBN 80-7201-110-3. 61 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Právní úprava. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/pravni-uprava/ 29

Ustanovení čl. 3 a čl. 112 odst. 1 Ústavy České republiky pro souhrn ústavních zákonů, tzn. pro označení ústavy v širším smyslu, zavádí souhrnný pojem ústavní pořádek České republiky. Tyto články také stanoví, co je součástí tohoto pořádku. „Rozumí se tím všechny platné ústavní zákony, které ke dni přijetí Ústavy tvoří ústavní řád ( a je Ústava vyjmenovává buď přímo nebo druhově) a ústavní zákony, které v budoucnosti podle této ústavy budou přijaty. „62 „Ústava České republiky byla od svého přijetí v roce 1993 změněna již několikrát. Povětšinou šlo o změny dílčí nebo technického rázu. Skutečně zásadní změnu ústavních poměrů novodobých českých zemí však přinesla novela Ústavy z 8. února 2012 provedená ústavním zákonem č. 71/2012 Sb., jímž byla zavedena přímá volba prezidenta republiky veškerým lidem, oproti volbě nepřímé zákonodárným sborem, uplatňované od vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918.“63 S touto změnou způsobu volby prezidenta republiky byly změněny i procesní podmínky pro zahájení řízení před Ústavním soudem ve věci podezření o tom, že prezident republiky se mohl dopustit velezrady nebo hrubého porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. „Nově se k podání ústavní žaloby Senátu vyžaduje souhlas Poslanecké sněmovny, nadto obě komory se na podání ústavní žaloby musí usnést kvalifikovanou ústavní, tj. třípětinovou většinou.“64 Tato ústavní novela se již nevztahovala na funkční období prezidenta Klause. Rozhodnutí ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem. „Rozhodnutí ústavního soudu může být ve dvojí formě jako: nález a usnesení.“65 Vykonatelná rozhodnutí ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby – fyzické i právnické. Lze zabránit ratifikaci mezinárodní smlouvy pokud není shledána v souladu s ústavním pořádkem do doby, než bude nesoulad odstraněn. Dále pro ústavní soud platí i některá ustanovení ústavy týkající se soudů. Například to, že funkce soudu není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě. Soudce nelze proti jeho vůli odvolat, výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon. „Pokud soudce obecného soudu 62 PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 1. díl, Ústavní systém. 2., dopl. a podstatně rozš. vyd. Praha: Linde, 1998. 772 s. Zákony. Komentáře. ISBN 80-7201-110-3. 63 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Právní úprava. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/pravni-uprava/ 64 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Právní úprava. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/pravni-uprava/ 65 PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 1. díl, Ústavní systém. 2., dopl. a podstatně rozš. vyd. Praha: Linde, 1998. 772 s. Zákony. Komentáře. ISBN 80-7201-110-3. 30

dojde k závěru, že použitý zákon je v rozporu s ústavním zákonem, je soudce ex constitutione povinen předložit věc ústavnímu soudu.“66 V obdobné kapitole věnované ústavnímu soudu po roce 1918 bylo odkazováno na důvodovou zprávu k zákonu o ústavním soudě (Zpráva ústavního výboru k osnově zákona o ústavním soudě). Jak bylo již řečeno byla velmi kvalitně zpracována, i když trochu archaickou češtinou. Byli také jmenováni i 3 skvělí právníci, jež se na zákonu podíleli a to i s krátkými životopisy. Toto však nelze říci podle mne o důvodové zprávě k současnému zákonu o ústavním soudu. Navíc mnohé věci, které by postačily upravit tímto zákonem jsou obsaženy zbytečně v ústavě samé. To kontrastuje s částí současné ústavy o obecných soudech. Závěrem této kapitoly lze tedy konstatovat, že právní rámec současného ústavního soudu je dán zejména Ústavou České republiky (např. čl. 87 stanoví okruh rozhodování soudu) a Zákonem o ústavním soudu (např. stanoví okruh navrhovatelů).

66 PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 1. díl, Ústavní systém. 2., dopl. a podstatně rozš. vyd. Praha: Linde, 1998. 772 s. Zákony. Komentáře. ISBN 80-7201-110-3. 31

6. Popis pravomocí ústavního soudu (po roce 1989) Ústavní soud je soudním orgánem, jehož postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě České republiky a jeho základní pravomocí je ochrana ústavnosti. „Úkolem ústavního soudu je zejména chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů České republiky a garantovat ústavní charakter výkonu státní moci. Přísluší mu i další kompetence, jako je rozhodování v některých věcech týkajících se volebního práva a posuzování souladu mezinárodních smluv s Ústavou před jejich ratifikací.“67 „Ústavní soud je tvořen soudci, když ústavodárce určil jejich počet na 15.“ 68 Rozhodují ve čtyřech tříčlenných senátech nebo v plénu. Některá procesní rozhodnutí mohou podle zákona rozhodovat i jednotliví soudci, např. odmítnutí návrhu. Soudce Ústavního soudu jmenuje se souhlasem Senátu prezident republiky na dobu deseti let. Opakování mandátu není ústavou zakázáno. „Lhůtu deseti let funkčního období soudce ústavního soudu je třeba považovat za lhůtu určenou pro každého soudce individuálně, nikoliv za desetileté funkční období ústavního soudu jako orgánu.“69 Předsedu a dva místopředsedy Ústavního soudu jmenuje prezident sám z řad již jmenovaných soudců Ústavního soudu. „Soudci Ústavního soudu jsou k zajištění své nezávislosti na moci výkonné vybaveni imunitou: soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu a zadržet jej lze jen v případě, že byl dopaden při spáchání trestného činu, anebo bezprostředně poté. O zadržení soudce Ústavního soudu musí být ihned informován předseda Senátu, a nedá-li předseda Senátu do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudce Ústavního soudu příslušnému soudu, musí být soudce Ústavního soudu propuštěn na svobodu. Odepře-li Senát souhlas s trestním stíháním soudce Ústavního soudu, je jeho trestní stíhání možné až po skončení jeho mandátu.“70

67 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Postavení a pravomoci. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/postaveni-a-pravomoci/ 68 PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 1. díl, Ústavní systém. 2., dopl. a podstatně rozš. vyd. Praha: Linde, 1998. 772 s. Zákony. Komentáře. ISBN 80-7201-110-3. 69 PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 1. díl, Ústavní systém. 2., dopl. a podstatně rozš. vyd. Praha: Linde, 1998. 772 s. Zákony. Komentáře. ISBN 80-7201-110-3. 70 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Postavení a pravomoci. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/postaveni-a-pravomoci/ 32

Soudce ústavního soudu nelze stíhat pro přestupek. „Nestíhatelnost pro přestupek není garantována ústavou, ale jen Zákonem o ústavním soudu. „71 „Soudce Ústavního soudu nemůže nikdo odvolat z jeho funkce; pouze v případě závažného kárného provinění nebo v situaci, kdy soudce vykonává funkci nebo činnost, která není slučitelná s funkcí soudce Ústavního soudu, nebo když poruší zákaz členství v politické straně nebo hnutí anebo se po dobu delší než jeden rok neúčastní jednání Ústavního soudu, může o zániku jeho funkce rozhodnout ve zvláštním kárném řízení plénum Ústavního soudu, a to kvalifikovanou většinou devíti hlasů.“72 „Kárná odpovědnost soudců obecných soudů (podle zákona č. 412/1991 Sb.) se na soudce ústavního soudu nevtahuje.“ 73 Funkce soudci Ústavního soudu zanikne také v případě, že byl pravomocně odsouzen za úmyslně spáchaný trestný čin a to automaticky. Soudce se pochopitelné může své funkce sám vzdát. Může tak učinit dvojím způsobem: prohlášením učiněným osobně do rukou prezidenta nebo formou notářského zápisu s tímto prohlášením doručeného opět k rukám prezidenta. Předseda Ústavního soudu zastupuje Ústavní soud navenek a vykonává správu Ústavního soudu. Zejména pak svolává a řídí jednání pléna Ústavního soudu. K výkonu správy Ústavního soudu předseda soudu ustanovuje generálního sekretáře Ústavního soudu a také ředitele soudní správy. Místopředsedové ústavního soudu zastupují předsedu soudu v případě jeho nepřítomnosti. Trvale také plní úkoly, jimiž je předseda Ústavního soudu se souhlasem pléna pověřil. Podstatné je, že předseda ani jeho místopředsedové nemohou být stálými členy soudního senátu. V současné době jsou jsou mu přiděleni ku pomoci předsedou Ústavního soudu v současnosti tři právníci jako asistenti a to na návrh příslušného soudce. „Funkce asistenta je vázána na funkci soudce, k němuž byl jmenován. Asistent soudce se řídí pokyny soudce a zejména podklady pro rozhodování, včetně konceptů rozhodnutí, a může být svým soudcem pověřen vykonáváním některých procesních úkonů, např. odkládáním podání, která nejsou návrhem na zahájení řízení, či vyzýváním účastníků a vedlejších účastníků řízení, aby se k té či oné 71 MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. 72 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Postavení a pravomoci. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/postaveni-a-pravomoci/ 73 MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. 33

otázce v řízení vyjádřili.“ 74 „ Podle názoru některých soudců ústavního soudu by tyto činnosti měly být rozlišeny funkčně (i platově).“ 75 Zákon o ústavním soudu jinak ovšem neomezuje počet asistentů jednoho soudce. Pravomoci ústavního soudu jsou ukotvena přímo v Ústavě ČR. Ústavní soud podle čl. 87 ústavy rozhoduje o: 1. zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem 2. zrušení jiných právních předpisů (např. nařízení vlády, ministerských vyhlášek, obecně závazných vyhlášek a nařízení obcí a krajů) nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo se zákonem 3. ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, 4. ústavní stížnosti právnických nebo fyzických osob proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do jim ústavně zaručených základních práv a svobod 5. opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora 6. v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy České republiky 7. ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy České republiky 8. návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy České republiky 9. opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak 10. tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony 11. spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu 12. souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a 49 Ústavy České republiky s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací 74 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Postavení a pravomoci. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/postaveni-a-pravomoci/ 75 MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. 34

K bodu 1.: „Závažnou teoretickou i praktickou otázkou je problém, co je soulad a co je rozpor s ústavním pořádkem.“76 „V tomto řízení též soud zkoumá zda napadený právní předpis byl přijat a vydán předepsaným způsobem, tj. posuzuje tzv. formální ústavnost.“77 K bodu 2.: „Pod pojmem „jiné právní předpisy“ je třeba rozumět obecné závazné normativní akty tzv. podzákonného charakteru.“78‘ K bodu 4.: „Tato ústavní stížnost patří mezi významné procesní prostředky incidentní kontroly ústavnosti.“79 „Jedná se o nejfrekventovanější právní proces, který se koná před ústavním soudem.“ 80 K bodu 5.: „Tento typ řízení se vztahuje na situace, které souvisejí se zajištěním ústavněprávní spravedlnosti ve vztahu ke vzniku mandátu poslance nebo senátora.“ 81 K bodu 7.: „Velezradou se pro tento typ řízení rozumí jednání prezidenta směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“ 82 K bodu 10.: „Tato ústavní stížnost nemá odkladný účinek.“83 „Na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky rozhoduje Ústavní soud též o návrhu obecného soudu na vyslovení protiústavnosti již neplatného zákona, který by jinak obecný soud musel použít na jím řešenou věc. „84 Ústavnímu soudu byly uděleny také pravomoci související s referendem o přistoupení ČR k Evropské unii. Ty však vzhledem realizaci referenda byly novelou ústavy odstraněny. 76 KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 2 sv. (1441 s.). ISBN 978-80-7380-140-3. 77 SLÁDEČEK, Vladimír. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. xiv, 935 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7179-869-9. 78 KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 2 sv. (1441 s.). ISBN 978-80-7380-140-3. 79 KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 2 sv. (1441 s.). ISBN 978-80-7380-140-3. 80 SLÁDEČEK, Vladimír. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. xiv, 935 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7179-869-9. 81 KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 2 sv. (1441 s.). ISBN 978-80-7380-140-3. 82 KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 2 sv. (1441 s.). ISBN 978-80-7380-140-3. 83 KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 2 sv. (1441 s.). ISBN 978-80-7380-140-3. 84 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Postavení a pravomoci. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/postaveni-a-pravomoci/ 35

„Stížností napadnout lze jako neústavní pravomocné rozhodnutí, ale i jakýkoli jiný zásah, přičemž může jít i o nějaké faktické jednání (např. donucovací prostředek podle zákona o policii).“ 85 „Každý návrh na zahájení řízení je přidělen podle klíče stanoveného rozvrhem práce jednomu ze soudců, který pak vystupuje jako soudce zpravodaj (shromažďuje podklady pro rozhodnutí a předkládá návrh na rozhodnutí, případně rozhodne ve stanovených případech sám o odmítnutí návrhu na zahájení řízení).“ 86 „O nejdůležitějších věcech, které jsou Ústavnímu soudu svěřeny, rozhoduje podle zákona Ústavní soud v plném složení, tzn. v plénu. Z výše uvedených věcí jsou to řízení o zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení.“ 87 Dále v plénu se rozhodují kompetenční spory, ústavní žaloba Senátu proti prezidentu republiky, návrhy na přijetí stanoviska pléna k překonání právního názoru, který Ústavní soud zaujal ve svém dřívějším nálezu, a jiné věci, které si plénum k rozhodování vyhradilo. „Jinak o převážné většině ústavních stížností rozhodují s konečnou platností tříčlenné senáty.“88 Jsou celkem čtyři. Předsedy senátů jmenuje předseda ústavního soudu na dobu jednoho roku. „Jejich stálými členy nemohou být předseda místopředsedové soudu.“ 89 Plénum Ústavního soudu je usnášeníschopné při přítomnosti alespoň deseti soudců. Rozhoduje pak prostou většinou hlasů, ke zrušení zákona a v některých jiných případech je však třeba k přijetí rozhodnutí dosažení kvalifikované většiny alespoň devíti hlasů. Tříčlenné senáty je usnášeníschopný jen pokud jsou přítomni všichni jeho soudci. Usnáší se většinou hlasů (2 ze tří). V případě odmítnutí ústavní stížnosti je však třeba souhlasu všech tří soudců. Ústavní soud rozhoduje ve věci samé nálezem a v ostatních věcech usnesením. „Odůvodnění nálezů obsahují často vyjádření k významným právním otázkám, a protože podle čl.

85 SLÁDEČEK, Vladimír. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. xiv, 935 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7179-869-9. 86 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Postavení a pravomoci. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/postaveni-a-pravomoci/ 87 KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 2 sv. (1441 s.). ISBN 978-80-7380-140-3. 88 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Postavení a pravomoci. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/postaveni-a-pravomoci/ 89 SLÁDEČEK, Vladimír. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. xiv, 935 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7179-869-9. 36

89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, považují se za jeden z pramenů práva a zachází se s nimi jako s precedenty. „90 „Soudce, který s přijatým rozhodnutím nesouhlasí, má právo k rozhodnutí připojit své odlišné stanovisko (separátní votu) a to i veřejně zpřístupnit.“91 Toto oprávnění je u soudců senátu či pléna Ústavního soudu výjimečné. Soudci obecných soudů je nemají. „Institut odlišného stanoviska je v podmínkách českého soudnictví jako takového institutem novým, nemající pražádnou tradici, a patrné z tohoto důvodu není bezezbytku přijímán ani všemi soudci Ústavního soudu.“92 „Všechny své nálezy a vybraná usnesení včetně odlišných stanovisek Ústavní soud zveřejňuje v tištěné Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Nejvýznamnější nálezy se vyhlašují v oficiální Sbírce zákonů. Kromě toho Ústavní soud všechna svá rozhodnutí zveřejňuje na svých webových stránkách. „93 „Zákon o ústavním soudu zakazuje shromáždění (podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím) v okruhu 100 metrů od budov ústavního soudu nebo od míst, kde jedná. Stejně jako zákonodárný sbor, tj. parlament a to před nepřiměřeným vnějším ovlivňováním.“94 Řízení před Ústavním soudem se zahajuje výhradně na návrh. „Navrhovatel musí být advokátem, komerčním právníkem nebo notářem z důvodu zajistit, aby účastník byl před soudem kvalifikované zastoupen.“95 Jednacím jazykem je jazyk český.

90 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Postavení a pravomoci. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/postaveni-a-pravomoci/ 91 MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. 92 VAGNEROVÁ, Eliška. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2007. x, 624 s. Komentáře nakladatelství ASPI. ISBN 978-80-7357-305-8. 93 ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Postavení a pravomoci. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/postaveni-a-pravomoci/ 94 MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. 95 MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. 37

Při projednávání věcí se ústavní soud nemusí řídit pořadím došlých návrhů, ale i sám může pořadí podle naléhavosti pořadí určit. „Musí se však plénum nebo senát usnést, že věc je naléhavá.“96 Zatímco pravomoci Ústavního soudu ČR jsou ukotveny přímo v ústavě, ten kdo může být navrhovatelem stanoví Zákon o ústavním soudu, taktéž stanoví způsob hlasování ústavního soudu. Pro každý typ řízení (blíže jednotlivé pravomoci zakotvené v ústavě) je stanoven jiný okruh navrhovatelů: Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je oprávněn podat prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, vláda za podmínek uvedených v § 118, nebo ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 odst. 4 tohoto zákona. Návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy jsou oprávněni podat vláda, skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 odst. 4 tohoto zákona, zastupitelstvo kraje, Veřejný ochránce práv, Ministerstvo vnitra, jde-li o návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky obce, kraje nebo hlavního města Prahy za podmínek stanovených v zákonech upravujících územní samosprávu, věcně příslušné ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad, jde-li o návrh na zrušení nařízení kraje nebo hlavního města Prahy za podmínek stanovených v zákonech upravujících územní samosprávu, ředitel krajského úřadu, jde-li o návrh na zrušení nařízení obce za podmínek stanovených v zákonu o obcích, zastupitelstvo obce, jde-li o návrh na zrušení právního předpisu kraje, do jehož územního obvodu obec náleží. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též ústavní soud (plénum) v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Soud pak nepodává návrh, nýbrž sám zahájí a provede řízení o zrušení právního předpisu.97

96 MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. 38

Řízení o zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení může též zahájit plénum, jsou-li dány důvody podle § 78 odst. 2. Řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony Návrh na posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním zákonem podle čl. 87 odst. 2 Ústavy může podat komora Parlamentu od okamžiku, kdy jí byla mezinárodní smlouva předložena k vyslovení souhlasu k ratifikaci, do okamžiku, kdy se na vyslovení souhlasu usnesla, skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů od okamžiku, kdy byl Parlamentem k ratifikaci mezinárodní smlouvy vysloven souhlas, do okamžiku, kdy prezident republiky smlouvu ratifikoval, skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů od okamžiku, kdy byl vyhlášen výsledek referenda, kterým byl dán souhlas k ratifikaci mezinárodní smlouvy, do okamžiku, kdy prezident republiky smlouvu ratifikoval nebo prezident republiky od okamžiku, kdy mu byla mezinárodní smlouva předložena k ratifikaci. Řízení o ústavních stížnostech Ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem nebo zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu. Řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora senátora Opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy je oprávněn podat poslanec, senátor, případně volební strana, za níž poslanec nebo senátor kandidoval, proti rozhodnutí, že nebyl platně zvolen, nebo ten, jehož volební stížnosti podle volebního zákona bylo vyhověno, proti rozhodnutí příslušné komory Parlamentu nebo jejího orgánu o ověření platnosti volby poslance nebo senátora. 97 MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. 39

Řízení v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy V pochybnostech, zda mandát poslance nebo senátora zanikl z důvodů uvedených v čl. 25 písm. d) nebo f) Ústavy, jsou oprávněni podat návrh Ústavnímu soudu, aby zjistil, zda mandát poslance nebo senátora zanikl, poslanec nebo senátor, o jehož mandát jde, předseda Poslanecké sněmovny, jde-li o poslance, nebo předseda Senátu, jde-li o senátora, skupina nejméně 20 poslanců, jde-li o poslance, nebo skupina nejméně deseti senátorů, jde-li o senátora. Řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. g) Ústavy na základě žaloby Senátu rozhoduje, zda se prezident republiky dopustil velezrady nebo hrubého porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Řízení je zahájeno doručením žaloby Ústavnímu soudu. Ústavní žaloba proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy musí obsahovat přesné vylíčení jednání, kterým se měl prezident republiky dopustit velezrady nebo hrubého porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku, spolu s uvedením důkazů. Řízení o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu Mezinárodním soudem se pro účely tohoto zákona rozumí mezinárodní orgán, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná podle mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu. Shledal-li mezinárodní soud, že zásahem orgánu veřejné moci byl porušen závazek, který pro Českou republiku vyplývá z mezinárodní smlouvy, zejména, že tímto zásahem bylo porušeno lidské právo nebo základní svoboda fyzické nebo právnické osoby, a jestliže takové porušení spočívá v platném právním předpisu, podá vláda Ústavnímu soudu návrh na zrušení takového právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení, pokud zrušení nebo změnu nemůže zajistit jiným způsobem. Obnova řízení Rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. Návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem je oprávněn podat ten, kdo byl ve věci uvedené v odstavci 1 účastníkem řízení před Ústavním soudem, a v jehož prospěch mezinárodní soud rozhodl. 40

Řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy Návrh na zahájení řízení v kompetenčním sporu je oprávněn podat státní orgán v kompetenčním sporu mezi státem a územním samosprávným celkem nebo v kompetenčním sporu mezi státními orgány navzájem nebo zastupitelstvo územního samosprávného celku v kompetenčním sporu mezi územním samosprávným celkem a státem nebo v kompetenčním sporu mezi územními samosprávnými celky navzájem. Řízení ve věcech referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii Opravný prostředek proti rozhodnutí prezidenta republiky, že opakované referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii nevyhlásí, může podat vláda či společně nejméně dvě pětiny poslanců nebo společně dvě pětiny senátorů ve lhůtě 20 dnů ode dne rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum nevyhlásí, nebo ode dne uplynutí třicetidenní lhůty podle čl. 4 ústavního zákona o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii, aniž by prezident republiky referendum vyhlásil nebo rozhodl, že referendum nevyhlásí. Návrh na vydání rozhodnutí o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii nebo se zákonem vydaným k jeho provedení, může podat každý občan oprávněný hlasovat v referendu, a to nejpozději do 10 dnů ode dne, v němž skončilo hlasování v referendu. Řízení o návrhu prezidenta na zrušení usnesení podle čl. 66 Ústavy Návrh na zrušení usnesení může podat prezident. Řízení o rozpuštění politické strany nebo o činnosti politické strany „ Návrh je oprávněna podat politická strana a to ve lhůtě 30 dnů. Lze napadnout i jiná rozhodnutí, ne jen rozpuštění, může jít i o pozastavení či jiná rozhodnutí ohrožující činnost činnost politické strany.98 Tolik k okruhu navrhovatelů pro jednotlivá řízení před Ústavním soudem. 98 MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. 41

Pokud soudce ústavního soudu vykonává funkci nebo jinou výdělečnou činnost, která je s funkcí soudce neslučitelná, je členem politické strany nebo se nezúčastňuje jednání soudu po dobu delší jak jeden rok, nebo se dopustil takového jednání, že jeho setrvání ve funkci by bylo v rozporu s posláním ústavního soudu a s postavením jeho soudců včetně jednání, které má znaky přestupku podle zákona o přestupcích, jeho funkce tím automaticky ze zákona zaniká. Zda ovšem nastaly tyto skutečnosti však rozhodnou soudci ústavního soudu sami v tzv. kárném řízení. Kárné řízení a kárnými soudci jsou pak pouze soudci ústavního soudu. Nelze si zde odpustit poznámku, že není příliš šťastné, pokud o svých pochybeních resp. jednotlivých soudců rozhodují jejich kolegové z toho samého orgánu a to s definitivní platností.

42

7. Srovnání pravomocí V minulých kapitolách byl podrobně vylíčen historický rámec vzniku ústavního soudu, jeho právní rámec i jeho pravomoci a to pro ústavní soud po roce 1918, tedy v období tzv. první republiky i pro ústavní soud po roce 1989, tedy po pádu komunistického režimu se zaměřením na ústavní soud současný. Rozdíly mezi ústavním soudnictvím po roce 1918 a v současnosti jsou na první pohled veliké, ačkoliv cíle měly shodné. Jsou však rozdíly, které nejsou zásadní a jsou rozdíly naprosto zásadní. Mezi zásadní rozdíly je nutno řadit pravomoci (rozsah rozhodovací činnosti) soudu, dále pak kdo a za jakých podmínek může dát návrh na přezkum (okruh navrhovatelů) a v menší míře i způsob rozhodování (jakou většinou se soud usnáší). Mezi ne zásadní rozdíly lze počítat například počty soudců ústavních soudů. Po roce 1918 bylo soudců 7 a 7 náhradníků. Nyní funkce náhradníka není ukotvena v zákoně a soudců je 15. Věk soudců po roce 1918 i dnes je shodný s věkem volitelnosti do Senátu, avšak dnes je 40 let, dříve byl 45 let. Dnes jako dříve soudce musel splňovat podmínku znalosti práva, být tedy právníkem. Dříve byl soud koncipován jako příležitostně zasedající k danému návrhu, nyní se jedná o permanentně zasedající soud. Po roce 1918 si tedy soudci zachovávali původní svoje zaměstnání. Místo stálého platu dostávaly jakousi odměnu za „případ“. Jmenování soudcem bylo podobné jako dnes (ne však shodné). Funkční období bylo shodné – 10 let. Zde bude zmíněno blíže z jakého okruhu právníků byli soudci jmenováni, i když toto nelze považovat za rozhodující ohledně funkčnosti ústavního soudnictví. V období po roce 1918 byly 3 soudci jmenováni z různých právnických profesí a 4 z řad nejvyšších soudů, tedy z řad soudců. Totéž platilo o náhradnících. V současnosti jsou jmenováni z různých právnických povolání. Za prezidenta Klause se zde vyskytovali také bývalí politici, pokud můžeme sledovat několik prvních jmenování prezidenta Zemana, pak převažuje předchozí povolání soudce obecných soudů. Ústavní soud je součástí demokratického politického systému. Do tohoto systému spadá i oblast soudnictví, tedy obecné soudy i soud ústavní. Pokud se zamýšlíme nad tím koho jmenovat soudcem ústavního soudu, nelze vynechat i blízkou oblast z koho jmenovat soudce obecných soudů. Je nesporné, že z právníků. Ale jakého povolání? A měl by být jmenován soudem současný profesionální politik, kdysi dávno povoláním právník? V souladu s názorem na ústavní soudnictví po roce 1918 lze říci, že rozhodně ne z řad právníků – 43

politiků. Politikům jest správné ponechat oblast zákonodárnou či výkonnou, ale ne soudní (ústavní soud nevyjímaje). Ohledně soudce ústavního soudu z toho důvodu, že při rozhodování musí být jediným hlediskem náhled právní, nikoliv politický. Pokud totiž bude preferován politický náhled, ústavní soud se přiblíží moci výkonné nebo zákonodárné a smysl kontroly zákonodárců ve smyslu souladu zákonů s ústavou se může vytratit. Tedy z toho je nutno dovodit, že ústavní soudci by měli být jmenováni z řad ryzích právníků, ne bývalých politiků. V současnosti je tomu nakloněna i praxe. A nyní k mé myšlence komplexně. Naskýtá se možnost, že by se měli soudci obecných soudů prvního stupně (dnes okresních soudů, v Praze obvodních) rekrutovat z řad asistentů soudců. Princip by byl takový, že na pozici asistenta soudce obecného soudu prvního stupně by se konalo výběrové řízení. Po absolvování konkurzu by asistent soudce mohl být v průběhu svého zaměstnání propuštěn. Pokud by se osvědčil, mohl by se ucházet o pozici soudního koncipienta (justičního čekatele), ale opět ve výběrovém řízení. Po určitém čase, pokud by nebyl opět propuštěn nebo zpět přeřazen na pozici asistenta soudce, by se mohl zúčastnit (v pořadí třetího) výběrového řízení a tentokrát již na pozici soudce. Soudcem by ovšem nebyl jmenován „doživotně“, jako je tomu dnes. Zde se nabízí podobnost se systémem jmenování současných soudců Ústavního soudu. Mohl by tedy být jmenován zprvu například na 5 let, později na 10 let a to opakovaně, tedy bez omezení počtu jmenování. Tak by mohl teoreticky vykonávat soudce do důchodového věku. Nikoliv však do 70 let, jako je tomu dnes, tato věková hranice se jeví jako příliš vysoká na intenzitu a náročnost práce soudce. Prakticky ani žádný soudce v tomto věku svoje povolání ani dnes již nevykonává. Dále (v rámci celého justičního systému) je třeba se zabývat z jakých právníků by měli být jmenováni soudci obecných soudů vyšších stupňů. Nabízí se myšlenka, že 1/3 těchto soudců by se rekrutovala z vybraných soudců soudů prvního stupně po určité praxi a při vynikajících schopnostech. A to od věku 50 let. 2/3 soudců těchto soudců by bylo jmenováno z řad advokátů, po stejné praxi, schopnostech a též od věku 50 let. Tedy na vrcholu své advokátní praxe. Bylo by patrné nutno pro špičkové bývalé advokáty a soudce obecných soudů zvýšit mzdy soudců na dvojnásobek současného stavu u u těchto soudců vyšších soudů. Dopad na státní rozpočet by se dal kompenzovat snížením celkového počtu soudců. Nutno poznamenat, že Česko má jeden z nejvyšších počtů soudců v Evropě na 100.000 obyvatel. Jak ale každý pochopí, vysoká výkonnost justice není v kvantitě, ale v kvalitě osobnosti soudce. Obsazení místa soudce by proběhla opět ve výběrovém řízení a délka funkčního období by mohla být 10 let.

44

A nyní zpět samotnému k ústavnímu soudu, respektive z jaké právnické profese jmenovat soudce ústavního soudu? Protože se jedná o úkol pro „čistého“ odborníka (srovnat soulad ústavních zákonů se zákony běžnými), bez vlivů politických i jiných, pak by mohlo být nejvhodnější povolání k výkonu ústavního soudce profese pedagoga právnické vysoké školy. Vzhledem k tomu, že i zde v rámci školství probíhá jakési hodnocení schopností a zkušeností formou habilitací, pak bylo záhodno, aby se uchazeči rekrutovali z řad docentů a profesorů. Také by bylo vhodné, že věk soudce ústavního soudu byl zvýšen na alespoň 50 let a mohl by být jmenován jen jednou. Moudrost přichází s věkem a s věkem přicházejí zkušenosti … Dále se vraťme ke srovnání ústavních soudů a k zásadním rozdílům dnes a v období tzv. první republiky. Mez zásadní rozdíly, jak bylo uvedeno na začátku této kapitoly, je nutno řadit rozsah rozhodovací činnosti. Po roce 1918 bylo ústavnímu soudu svěřeno toliko rozhodovat o tom, zda běžné zákony jsou v souladu s ústavními zákony. V případě nesouladu, ústavní soud je prohlásil za neplatné, resp. jejich část. A za druhé zda opatření tzv. stálého výboru s prozatímní mocí zákona nemění ústavní zákony anebo příslušnost úřadů. Ústavnímu soudu nebylo dovoleno přezkoumávat ústavnost vzniku zákonů či opatření (jejich formálnost) a dále byl tento přezkum omezen na dobu 3 let od promulgace (vyhlášení) zákona. Dále bylo jasně vymezeno Ústavní listinou ČSR, že ústavní soud nesmí přezkoumávat samotné ústavní zákony, toliko běžné zákony. V současnosti je ústavní soud pravomocemi přímo zahlcen. Vedle rušení zákonů pro nesoulad s ústavou, může zrušit i jiné právní předpisy (např. nařízení obce), posuzuje soulad mezinárodních smluv před jejich ratifikacemi, může zrušit jakékoli pravomocné rozhodnutí soudů či opatření nebo jiný zásah jakéhokoliv orgánu veřejné moci. Dále rozhoduje v oblasti voleb, volebních práv a politických stran či o ústavní žalobě proti prezidentovi republiky. Dále rozhoduje o opatření nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu a obnově řízení v důsledku rozhodnutí mezinárodního soudu. Dále rozhoduje spory kompetence státu a samospráv. Též mohl rozhodovat o věcech referenda o přistoupení ČR k EU. Druhým zásadním rozdílem mezi ústavními soudy dříve a nyní je okruh navrhovatelů řízení před ústavním soudem. Po roce 1918 byl okruh navrhovatelů následující: Zákonodárné sbory (poslanecká sněmovna, senát a sněm Podkarpatské Rusi) a nejvyšší soudní tribunály (Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Volební soud). Všichni tito navrhovatelé se musely usnést na návrhu v plenární schůzi a to nadpoloviční většinou. V současnosti je skupina navrhovatelů tak široká, že se prakticky jedná o „všechny“. Myšleno jak občany, tak instituce. Nadto není třeba u institucí rozhodovat v plénu a nadpoloviční 45

většinou. Například postačí 25 poslanců (z 200) či jen 10 senátorů (z 81) a navrhovatelem může být i jakýkoli samosoudce či senát jakéhokoli soudu. Nutno dodat, že okruh navrhovatelů je pro každý typ řízení jiný a protože je okruh navrhovatelů opravdu nesmírně rozsáhlý, odkazuje se zde na kapitolu 7. této práce. Široký okruh navrhovatelů mimo jiné vede k neustálému zvyšování počtu podání na zahájení řízení před současným ústavním soudem. Zvyšování od roku 1993, kdy bylo podáno 523 návrhů, roste až na počet téměř 5000 návrhů v roce 2012. Jak napovídají tyto údaje nestojí nic v cestě tomu, že ústavní soud při takovémto nárůstu dospěje do stadia totální zahlcenosti především individuálními ústavními stížnostmi. Tyto individuální ústavní stížnosti nebyly vůbec připuštěny po roce 1918. V současnosti tvoří asi 90 % všech stížností. Ještě je nutno dodat, že současný ústavní soud rozhoduje vždy na návrh, tedy nemůže rozhodovat z úřední povinnosti (ex officio), tedy sám od sebe. Podrobným studiem současných zákonů je však možno dospět k závěru, že teoreticky přes určité úskalí může. A to následovně: Bude-li chtít o své vůli zrušit libovolný zákon či jakýkoli právní předpis, postačí mu jeden stěžovatel, který podá návrh a v něm bude tvrdit v řízení o ústavní stížnosti, že nějakým zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo a to v důsledku daného zákona či právního předpisu. Tím stěžovatelem může být i soudce jako občan. Pak plénum ústavního soudu (tedy ústavní soud sám) může rozhodnout, že jsou dány důvody podle § 78 odst. 2. Zákona o ústavním soudu pro to, aby bylo zahájeno řízení o zrušení zmíněného zákona či předpisu. Současný ústavní soud vyložil, že je oprávněn rušit i zákony ústavní. Prvorepublikový ústavní soud naopak mohl rušit všechny zákony vyjma ústavních, což bylo zakotveno přímo v ústavě. V tom byla tedy zásadní odlišnost pravomocí obou soudů. Ještě závěrem této kapitoly je třeba zabývat se způsobem rozhodování ústavního soudu v minulosti a dnes. Ústavní soud po roce 1918 o veškerých návrzích rozhodoval v plénu. Tedy za přítomnosti všech sedmi jeho soudců. Aby zasedání nebylo mařeno např. nenadálou či i delší nemocí některého soudce, byl zaveden systém jmenování též sedmi náhradníků. Po roce 1918 se uvažovalo vzhledem k závažnosti rozhodnutí o jednomyslnosti u vyslovení neplatnosti zákona či opatření. Nakonec bylo rozhodnuto, že postačí kvalifikována většina nejméně 5 soudců. V současnosti je tomu jinak. O mnohých návrzích nerozhoduje vůbec plénum (např. individuální stížnosti), ale jen 3 členný senát. Zde je nutná účast všech členů a usnáší se většinou hlasů (tedy postačí dva). U důležitých věcí, například při rušení zákona či jeho části, ústavní soud rozhoduje v plénu. Ovšem postačuje přítomnost alespoň 10 z 15 soudců. K přijetí zrušení zákona je třeba alespoň 9 hlasů. V jiných postačí prostá většina 46

přítomných soudců. Tedy lze shrnout, že k rozhodnutí o neplatnosti zákona po roce 1918 bylo potřeba alespoň 5 hlasů ze 7 (téměř 3/4), po roce 1989 postačí 9 z 15 (méně než 2/3). Tedy z toho plyne, že rozhodnutí například o neplatnosti zákona je mnohem pravděpodobnější dnes než v minulosti.

47

8. Vyhodnocení vyplývající ze srovnání pravomocí Jak je uvedeno v samém úvodu této práce, v této závěrečné kapitole budou uvedeny závěry, které ze srovnání ústavních soudů po roce 1918 a 1989 vzešly. Pokud jako vedlejší cíl práce bylo dospěno k závěrům týkajících se i obecných soudů, pak jsou popsány v předchozí kapitole. Jednalo se o způsoby a délku jmenování soudců obecných soudů. Je až pozoruhodné, že se nenašel nikdo z ministrů spravedlnosti či poslanců, aby navrhl komplexní systém jmenování nových soudců. Ponecháván je stav nesystémovosti v jmenování nových soudců, což kritizuje i justice sama. Ne každý právník je nadán k povolání soudce. Je to povolání velmi náročné a aniž by se kdo chtěl dotýkat i jiných právnických povolání, dá se říci že jde o povolání psychicky, odborně, osobními vlastnostmi i organizačně zdaleka nejnáročnější. Dobrý soudce opravdu zasluhuje úctu, pochopitelné včetně soudců ústavního soudu. Vyhodnocením, kterými lze tuto práci uzavřít, bude uvedena zde a dá se krátce shrnout tak, že dnešní ústavní soud je a ještě bude zahlcen ústavními stížnostmi z důvodu širokých pravomocí a velkého počtu navrhovatelů, což při počtu pouhých 15 soudců je zcela logické. Zahlcení také nahrává skutečnost, že Ústavou ČR byly dnes svěřeny ústavnímu soudu kompetence, které vůbec nesouvisí z jeho základním účelem. Je to například rozhodování o žalobě Senátu proti prezidentu republiky, o rozsahu kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, či věci volební. Tyto věci by měly být svěřeny jinému soudu. Po roce 1918 existoval například samostatný volební soud, ale neznamená to, že v současnosti je nutné ho zřizovat, lze kompetence převést na některý ze stávajících vyšších soudů. Za pozornost též stojí zmínit rozdíl v náhledu na možnost posuzování souladu mezinárodní smlouvy s ústavou. V současnosti se jedná o jednu z pravomocí ústavního soudu. Ústavní soud za první republiky tuto pravomoc vůbec neměl. Tehdy převládal všeobecný názor a to i mezi význačnými právníky, že ústavní normy měly právní moc a závaznost výhradně z vůle domácího zákonodárce a pro jejich platnost byla bez významu existence mezinárodněprávních závazků.99 Vysledovat tehdejší zcela odlišný právní náhled lze například na vztahu tehdejší ústavy a významné mezinárodní smlouvy tzv. menšinové smlouvy. Tou je míněna Smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a Československem, 99 PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu: právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodněprávní ochrana. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009. 437 s. ISBN 978-80-246-1639-1. 48

podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. Září 1919. Podle článku 1 smlouvy měla mít její základní ustanovení přednost i před ústavou. Ústava ale neodpovídala smlouvě doslova. Zvlášť odvážné a radikální stanovisko naznačil v jedné ze svých základních prací prof. František Weyr. Podle jeho názoru ustanovení menšinové smlouvy, dle kterého má být její část uznána za základní zákon s absolutní přednostní je „závazek theoreticky nemožný a prakticky bezvýznamný.“ 100 Dále pak jsou ústavnímu soudu dneška svěřovány kompetence sice s ústavou související, ovšem tak rozsáhlé, že by soud musel mít desítky ba stovky soudců, aby kvalitně rozhodl. Jedná se o zejména individuální ústavní stížnosti. Také se stává zvykem, že nedobré zákony navrhují ne příliš schopní politici a poté tyto zákony chtějí přivést k dokonalosti podáním ústavní stížnosti. Dále se stává, že ústavní soud je stále častěji vtahován do politického boje mezi vládní většinou a opozicí v parlamentu. Ani jedna role však nebyla ústavnímu soudu určena a zbytečně ho jen zatěžuje. Přední právníci i zástupci lidu za první republiky koncipovali tehdejší ústavní soud zcela s minimálními pravomocemi včetně nejnutnějšího okruhu navrhovatelů. Doba samozřejmě pokročila a těžko bychom se vraceli zcela k této koncepci. Avšak i po téměř sto letech může být tato koncepce v něčem pro nás alespoň inspirativní.

100 PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu: právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodněprávní ochrana. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009. 437 s. ISBN 978-80-246-1639-1. 49

Závěr Tato práce se zabývala srovnáním pravomocí Ústavních soudů po roce 1918 a 1989. Tedy Ústavních soudů za první republiky a současného. Lze učinit závěr, že dnešní soud má výrazně větší pravomoci a také výrazně početnější je okruh navrhovatelů než v minulosti. To dnešní Ústavní soud staví do výrazně vyššího postavení v rámci demokratického systému než v minulosti. Z těchto důvodů jsou na něho kladeny stále se zvyšující se nároky co do počtu podaných stížností, ponejvíce stížností individuálních. Také některé pravomoci současného soudu nesouvisí ze základním úkolem ústavního soudu jako takového, tedy orgánu ochrany ústavnosti. Oproti tomu soud za první republiky byl ústavním soudem z dnešního pohledu takříkajíc minimalistickým, kdy taktéž nebyl nadbytečné zavlékán do politických bojů parlamentních politických stran. Závěry o pravomocích jsou platné i co se týká okruhu navrhovatelů. V současnosti je tento okruh nesmírně široký a to od různých orgánů státní moci až po jednotlivé občany. Jak obecně platí, ne vše co je rozsáhlé je také dokonalé a někdy jednoduchá koncepce je efektivnější než koncepce široká a detailně propracovaná. Nelze zapomenout, že na minimalistické koncepci ústavního soudnictví za první republiky se podíleli přímo či nepřímo opravdu velikáni politické i právní historie našich moderních dějin. Namátkou jmenujme takové osobnosti, které nikdo jistě nebude zpochybňovat: Masaryk, Kramář, Baxa, Hoetzel, Weyr či Meissner. Závěrem pak tedy lze uvést, že výsledky této práce mohou vést k zamyšlení, zda nižší okruh navrhovatelů a omezenější pravomoci ústavního soudu v období první republiky, by nemohly být inspirativní i pro dnešní dobu. To zajisté neznamená, že by současné ústavní soudnictví mělo minulé otrocky kopírovat. Jak bylo již v úvodu uvedeno autor není specialistou na ústavní soudnictví ani student oboru právo a právní věda, přesto bylo nutné, aby se v práci vyjádřil i diskutabilním otázkám. Je také nutno podotknout a tak na práci nahlížet, že žádná publikace zabývající se podrobně srovnání obou ústavních soudů od renomovaných autorů a patrné ne ani studentů dosud publikována nebyla a pokud nějaké srovnání již publikováno bylo, tak spíše jen jako vedlejší nebo krátký text, který se zabýval jen srovnáním zdaleka ne komplexním. Práci tak nebylo jednoduché zpracovat, avšak je pravdou, že autor si téma práce v podstatě zvolil sám. Jiné téma, které bylo již zpracováno mnohokrát jak studenty, tak renomovanými autory, by jistě bylo zpracovávat snazší. Jako vedlejší produkt se práce zabývala mechanizmem jmenováním soudců jak ústavního soudu, tak i soudů obecných a to s ohledem na skutečnost, že tato otázka dosud 50

není vůbec právně upravena. Práce tak pouze obsahuje skromný názor pouhého studenta a to jen studenta právního oboru toliko bakalářského směru, přesto s jistými pracovními zkušenostmi z oblasti fungování justice. Názory zde uvedené tedy nemusí být jedinou cestou jmenování nových soudců, ale jistě jsou přínosem do tolik potřebné diskuze na toto téma, která se bohužel až na výjimky nekoná, ač by jí bylo třeba. Volá po ní i například sama Soudcovská unie České republiky.

51

Seznam pramenů a literatury Tištěná literatura: [1] BLAHOŽ, Josef, BALAŠ, Vladimír a KLÍMA, Karel. Srovnávací ústavní právo. 4., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. 523 s. ISBN 978-807357-629-5. [2] ČECHUROVÁ, Jana a kol. Ústava 1920: vyvrcholení konstituování československého státu. Vyd. 1. Praha: Leges, 2011. 192 s. Teoretik. ISBN 978-80-87212-67-7. [3] KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 2 sv. (1441 s.). ISBN 978-80-7380-140-3. [4] KUKLÍK, Jan. Příprava a přijetí prozatímní ústavy. In BROKLOVÁ, Eva et al. Československá ústava 1920: devadesát let poté: sborník textů. Vyd. 1. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010. 143 s. Ekonomika, právo, politika, č. 83/2010. ISBN 978-8086547-89-3. [5] LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 19201948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 319 s. Monografie. ISBN 97880-7380-347-6. [6] MALÝ, Karel. Rozchod s ústavněprávní kontinuitou a tradicí rakouské ústavnosti. In BROKLOVÁ, Eva et al. Československá ústava 1920: devadesát let poté: sborník textů. Vydání. 1. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010. 143 s. Ekonomika, právo, politika, č. 83/2010. ISBN 978-80-86547-89-3. [7] MAREČKOVÁ, Marie. České právní a ústavní dějiny: stručný přehled a dokumenty. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 449 s. Učebnice. ISBN 80-2441502-X.

52

[8] MIKULE, Vladimír a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Ústavním soudu: komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 460 s. Komentované zákony. ISBN 80-86432-10-6. [9] OSTERKAMP, Jana. Ústavní soud v meziválečném Československu 1920-1939: Bezmocní bohové v ústavním nebi. In MALÝ, Karel a SOUKUP, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2010. 1 svazek. ISBN 978-80-246-1718-3. [10] PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 1. díl, Ústavní systém. 2., dopl. a podstatně rozš. vyd. Praha: Linde, 1998. 772 s. Zákony. Komentáře. ISBN 80-7201-110-3. [11] PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu: právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodněprávní ochrana. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009. 437 s. ISBN 978-80-246-1639-1. [12] SCHELLE, Karel. Dějiny ústavního práva. Praha: Linde Praha, 2014. 447 s. ISBN 97880-7201-937-3. [13] SLÁDEČEK, Vladimír. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. xiv, 935 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7179-869-9.

[14] VAGNEROVÁ, Eliška. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2007. x, 624 s. Komentáře nakladatelství ASPI. ISBN 978-80-7357-305-8.

Elektronické dokumenty: [1] ČESKOSLOVENSKO. Zpráva ústavního výboru k osnově zákona o ústavním soudu, usneseného ústavním výborem podle § 14. a 17. jednacího řádu. Tisk 2426. 1920. Dostupná z: http://psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/T2426_00.htm [2] STANĚTICE. Osobnosti. Stanetice.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.stanetice.cz/osobnosti.php

53

[3] ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Postavení a pravomoci. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/postaveni-a-pravomoci/

[4] ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Právní úprava. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/pravni-uprava/

[5] ÚSTAVNÍ SOUD ČR. Ústavní soud ČSR 1920 – 1948. Usoud.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/ustavni-soud-csr-1920-1948/

Zákony: [1] ČESKOSLOVENSKO. ÚSTAVA REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ. Praha: Státní nakladatelství v Praze, 1932. [2] ČESKO. Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992 (ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY). In: Sbírka zákonů České republiky. 1993. Dostupný z: http://psp.cz/docs/laws/constitution.html [3] ČESKO. Zákon č. 98/2013 Sb. ze dne 20.3.2013, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb. In: Sbírka zákonů České republiky. 2013. Dostupný z: http://zakonyprolidi.cz/cs/201398/zneni-20130601 [4] ČESKO. Zákon č. 182/1993 Sb. ze dne 16.6.1993 o Ústavním soudu. Tisk 0276. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993. Dostupný z: http://psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t0276_05.htm

54