Ústí nad Labem po roce 1918

Ústí nad Labem po roce 1918

V roce 2012 sepsal Jaroslav Rydval.

1

2

OBSAH. Úvod. . . . . . . Z historie. . . . . . Poloha, rozloha a vzhled města. . . Bydlení. . . . . . Ulice, náměstí a parky. . . . Dláždění, kanalizace a veřejné osvětlení. . Veřejné osvětlení. . . . . Plynárna, elektrárna, jatky. . . . Vodovod a dálkové vytápění. . . . Zdravotnictví. . . . . . Chudinství a nadace. . . . . Dobročinné spolky a zařízení. . . . Kostely a hřbitovy. . . . . Výchovná zařízení. . . . . Veřejné budovy. . . . . Městské divadlo. . . . . Knihovna, čítárna a umělecká galerie. . Městské muzeum a lázně. . . . Střelnice, zotavovna a tělocvična. . . Ferdinandova výšina. . . . Sály lidového domu a kina. . . . Pomníky, pamětní desky, sochy a kříže. . Městské úřady a služby. . . . Autonomní samosprávní a duchovní úřady. . Továrny. . . . . . Důležité ústecké organizace a zařízení. . Geologické poměry a jejich vliv na rozvoj města. Spodní voda a povětrnostní poměry. . . Ústecké vrchy a řeky. . . . . Zdejší svět zvířat a rostlin. . . . Dodatek. . . . . . Závěr. . . . . . .

4 4 10 16 20 51 57 60 64 82 93 104 112 133 137 139 145 149 154 162 165 168 177 181 185 194 204 211 218 249 265 269

3

Ústí v roce 1908.

ÚVOD. Život, práci a výsledky činnosti našich předků je třeba znát a vážit si jich. Vzhledem k tomu, že nedávná historie našeho města není bez tendenčního zkreslování v češtině prakticky k dispozici, pokusil jsem se tímto laickým spiskem tento nedostatek vyplnit. Využil jsem k tomu především vlastivědnou knihu pana ředitele Eduarda Wagnera „Aussig 1922“. Můj laický překlad oné knížky je případně k dispozici v archivu města Ústí nad Labem a u společnosti Collegium Bohemicum.

Z HISTORIE. Území našeho města bylo osídleno již za dávných časů. Nejdříve lidmi, jejichž kmenová příslušnost ani řeč nejsou známy, potom keltským národem Bójů (odtud Böhmen – Bohemia) a germánskými kmeny Markomanů (od asi 500 let před naším letopočtem). Jako poslední, při tak zvaném „stěhování národů“ kolem

4

let 600 – 700 našeho letopočtu, v poklidu přicházeli do Bohemie kmeny Slovanů. Území stávajícího města Ústí nad Labem mělo již v tehdejších dobách zvláštní význam. Zde se setkávaly důležité dopravní cesty, především řeka Labe (Elbe), přírodní cesta z Bohemie do severních regionů, dále na sever přes Krušné hory (Ergebirge – Rudné hory) Lužická stezka (Sorbensteig) a cesta údolím říčky Bíliny (Biela), spojující prastará kulturní města teplického regionu s Labem. Jádro zdejšího nejstaršího osídlení se zřejmě nazývalo Usti, Usk, Ausk, Ausik, Aussig – Ústí (jako vtok řeky). Existence královského hradu se dosvědčuje již před rokem 1283. Stál na místě dnešního „Hradiště“ (Burgstadtl), ovšem městské tržiště (Marktplatz) je prokazatelně uváděno již roku 1228. Hrad měl zejména chránit vstup do centra království u ústí řeky Bíliny (Biela). Kolem hradu vznikla nejstarší osada (suburbium) s kostelem sv. Adalberta. Název zdejší osady byl uveden již v prastaré listině z roku 993, přičemž byla zmíněna zdejší celnice. Město „Aussig“ bylo povýšeno na královské město s úplnou autonomií v roce 1272, za vlády bezpochyby Němcům (Deutsche) přátelského Přemysla (Przemysel) Otakara II., kdy také započala výstavba městských hradeb. Avšak zakládací listiny byly při požáru v roce 1325 ztraceny. Ve dnech 16. a 17. června roku 1426 toto vzkvétající německé město zcela zničili husité. Bylo vypáleno a zbouráno a všichni obyvatelé, kteří byli chyceni, byli pobiti. Tři roky bylo město pusté a teprve v následujících letech se z trosek zvedlo město nové, avšak nemohlo dosáhnout svých práv. Dne 12. února roku 1476 král český a markrabě moravský, vévoda z Luxemburku a Sleska, markrabě lužický atd., toho jména Wladislaus I., potvrdil městu Aussig an der Elbe (Ústí nad Labem) udělení následujícího erbu: „Štít v rudé barvě, v jehož středu je bílý lev se zkříženými ocasy a se zlatými spáry, hlavu má pokrytou helmou a hruď krunýřem, na helmě jsou dvě roztažená křídla ve zlaté barvě.“

5

Od roku 1474 v městské kronice přibývalo zápisů v češtině, ale němčina zde nikdy nezanikla a po jazykovém výnosu krále Wladislava II. opět silně převládla. Město Ústí zůstalo královským městem až do roku 1850.

Ústecké hradby v roce 1903.

Po staletí bylo Ústí nad Labem (dále jen Ústí) provinčním městečkem, sužovaným pohromami, nemocemi a nesnadnou obranou. Až do roku 1840 mělo město středověký vzhled. Městským tržním náměstím protékal potok, vanul zde nepříjemný zápach a dojem byl ponurý. Lodní doprava po Labi byla vzhledem k mnoha překážkám nepatrná. Proti proudu byly lodě taženy zvířaty i lidmi. Pěstovalo se zde obilí, víno, ovoce a chmel, chovala se domácí zvířata, život byl jednotvárný. Vývoj města byl přerušován velkými požáry, zvláště tím ze dne 9. května roku 1538. V 16. a 17. století, město prožívalo dobu rozkvětu, avšak za vpádu Švédů, v letech 1634 a 1639 - 48 a ve třicetileté válce, bylo mnoho domů zničeno. Ještě v roce 1654 byla více než polovina domů pustých. Město se z válečných škod vzpamatovalo až okolo roku 1680, ale až do začátku 19. století nevykazovalo žádný větší rozvoj.

6

Pokus o obnovení plánu města Aussig z roku 1426.

V letech 1846 až 1857 byla pro využití obrovských zásob hnědého uhlí na úpatí Krušných hor vybudována trať státní železnice Praha – Ústí – Drážďany a trať Ústí – Teplice (Aussig-Teplitzer Eisenbahn - A.-T. E.). Díky Česko-saské paroplavební společnosti (Böhm.-Säschischen Dampfschiffahrtgesellschaft) se po Labi pro vývoz uhlí rozvinul silný lodní provoz. Všude, a zvláště na západě města, vznikaly nové továrny. Například v roce 1856 Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu (Österreischen Vereines für chemische und metallurgische Produkcion). V údolí Klíšského potoka (Kleischbachtal) vznikla nová městská část. Rozvíjela se městská pouliční doprava, soukromá výstavba a obecně prospěšné investice. Novou výstavbou se změnila i jižní a východní část města a Krásné Březno (Schönpreisen). V roce 1873 byl postaven velký železniční most přes Labe, dále sklárna (1872) a rafinerie cukru (1882). V roce 1882 byla v Kramolech – Novosedlicích (Kram-

7

mel - Obersedlitz) založena Schichtova továrna (Schicht-Werke). V letech 1889-90 bylo zřízeno velké labské překladiště Krásné Březno - Neštěmice. Vývoz uhlí byl provozován hlavně velkoobchodními firmami Ed. J. Weinmann a J. Petschek.

Ústí před 300 lety.

Vedle společenského života se rozvíjel i život duchovní. Zakládaly se nové základní, měšťanské, průmyslové, odborné a střední školy, vzdělávací, vědecké a sportovní spolky, pěvecká a hudební sdružení, městské divadlo, knihovna, muzeum, tělocvičná zařízení atd. Byl pěstován smysl pro vědu a umění, pro sport, vzdělání a mravnost. V roce 1893 byla ústeckým tělocvičným spolkem (Aussiger Tutnverein) vybudována tělocvična v Rybniční ulici (Teichgasse, nyní ul. Vaníčkova) a v letech 1848/49 byl Horským spolkem (Gebirgsverein) postaven horský hostinec na Ferdinandově výšině (Ferdinandshöhe, nyní Větruše). Pro vývoj města na začátku 20. století měl největší význam nákup Klíšského šafářského dvora s jeho rozlehlými pozemky. S městem byla spojena v roce 1898 obec Klíše (Kleische) a roku

8

1899 obec Krásné Březno (Schönpriesen). Vznikaly velké stavby, například na Nádražním náměstí budova Vídeňského bankovního spolku (Wiener Bankverein – 1905), dále Česká spořitelna (Böhmische Sparkasse – 1906), evangelický kostel sv. Pavla (1905), na Špitálském náměstí městské lázně (1908), městské divadlo (1909), státní průmyslová škola (1910), městská knihovna (1911), elektrárna (1900), plynárna (1912), slepecká škola (1913), mnohá zdravotní a pečovatelská zařízení atd. Za I. světové války stavební činnost téměř utichla.

Ústí v roce 1908.

Proti utěšenému rozmachu města stála ovšem i obrácená stránka. Část občanů se vyhýbala práci, duševně ochabovala a morálně zakrněla. Vycházel ostře najevo kontrast mezi chudobou a bohatstvím, mezi šetrností a marnivostí, mezi pracovitostí a leností, mezi snažením a povalečstvím. To vedlo k vnitřním svárům a k otravování sociálního a politického života. Důsledkem toho bylo hospodářské, kulturní a morální zhroucení. Obyvatelstvo bylo politickými stranami demoralizováno, bylo tlačeno do ostrých

9

protikladů a některé politické názory přivedly k nárokům podivné mocné síly.

Větruše (Ferdinandshöhe) v roce 1911.

Dne 28. října roku 1918 vypukl politický převrat, bylo rozvráceno císařství Rakousko-Uhersko a byla založena Č e s k o – s l o v e n s k á r e p u b l i k a . Ještě před skončením mírových jednání bylo Ústí, tak jako všechna větší německá města v Bohemii, obsazena československým vojskem. Bohužel i v Ústí byly zaznamenány výtržnosti a plundrování. V důsledku změny politických poměrů byli brzy po převratu vtaženi ke spolupráci v obci nejen zástupci dělnictva, ale práva požadovali i obyvatelé mluvící česky. Vznikly české školy, jedna národní a měšťanská škola, reálné gymnázium, pokračovací škola živnostenského vzdělávání a rodinná škola.

POLOHA, ROZLOHA A VZHLED MĚSTA. Ústí leží na 31° 42´ východní délky a 50°40´ severní šířky, 147 metrů nad mořem na linii břehu Labe při ústí řeky Bíliny. Ně-

10

které trigonometrické body: Dolní Tržní náměstí (Marktplatz - od r. 1945 nám. pres. Beneše, nyní Mírové náměstí) 146,29 m, Nádražní náměstí 140,66 m, podlaha věže městského kostela 145,06 m, vodárna v Krásném Březně 205,79 m, Ferdinandova výšina (Větruše) 207,92 m, Mariánský vrch (Marienberg – nivelační bod před bývalou kapličkou) 262,92 m, vrch Holoměř (Holomirsche) 291,59 m, vrch Brand (nyní Erbenova vyhlídka) 421,15 m.

Ústí z Větruše v roce 1900.

V roce 1922 se město rozkládalo na území 1524 ha 15 arů 51 m2 a dělilo se na Ústí (Aussig) s 1041 ha 30 arů 35 m2, Klíše (Kleische) s 262 ha 7 ary 48 m2 a Krásné Březno (Schönpriesen) s 220 ha 77 ary 68 m2. Při sčítání z února 1921 mělo 2340 domů (Ústí 1753, Klíše 252, Krásné Březno 335) a 39 815 obyvatel. Území města hraničilo s obcemi Zálezly (Salesel), Vaňov (Wannow), Podlešín (Padloschin), Hostovice (Hottowies), Trmice (Türmitz), Střížovice (Strisowitz), Bukov (Pokau), Stříbrníky (Ziebernik), Dobětice (Dopitz), Žežice (Seesitz), Neštěmice (Nestomitz), Olšinky (Wolfschlinge) a Střekov (Schreckenstein I, II, III).

11

(Při překladu z německého originálu byly převzaty české názvy obcí z později vydaných turistických map. Přehled německých a českých názvů obcí v okolí Ústí je zařazen jako dodatek tohoto spisku na str. 265.)

Ústí z jihu (1913).

Obvod města zahrnoval stavební pozemky, vinohrady, zahrady, pole, louky, pastviny, ulice, náměstí, vodstvo a lada (úhor). Městská obec měla pozemky ve Varvařově (Arbesau), v Hostovicích (Hottovies), v Mírkově (Mörkau), v Novosedlicích (Obersedlitz), v Podlešíně (Padloschin), na Bukově (Pokau), v Božtěšicích (Postitz), v Chuderově (Kaudern), v Předlicích (Prödlitz), ve Chvalově (Qualen), v Žandově (Schande), na Střekově (Schreckenstein), v Sebuzínu (Sebusein), v Tlučni (Tlutzen), v Telnici (Tellnitz), v Nedvězí (Tillisch), ve Vaňově (Wannow) a na Stříbrníkách (Ziebernik). Kdo přijel do Ústí po železnici nebo parníkem, neměl na město hezký pohled. Černě zakouřená Mariánská skála (Marienberg), zadní strany domů ústeckých ulic, dlouhé tovární sklady, ani železniční násep, nebyla žádná krása. Cestující, který měl málo

12

času a využil na obchůzku k poznání Ústí pouze čas mezi dvěma vlaky, vedl procházku obvykle jen nedaleko Tržního náměstí (Marktplatz - nyní Mírové nám.) a sousedních ulic.

Pohled z Větruše v roce 1912.

Kdo chtěl mít o Ústí lepší obraz a neměl příležitost projít jednotlivé části města, musel pozorovat město a okolí z nějakého vyvýšeného místa. Do široka se rozkládající území, od Předlic (Prödlitz) po Neštěmice (Nestomitz), od Bukova (Pokau) do Vaňova (Wannow), se dalo úplně přehlédnout jen z málo míst. Nejlépe dosažitelná byla věž na Ferdinandově výšině. Odtamtud se nejlépe přehlédly všechny části města, údolí Labe a Bíliny, planina proti Teplicím i do široka se rozkládající okolní horský svět. Druhé místo k výhledu byl Mariánský vrch (Marienberg), z něhož pohled na západ zahrnoval staré a nové město, chemické továrny a nádražní zařízení a dále pláně až ke Krušným horám (Erzgebirge). Na východě byl přístav v Krásném Březně (Schönpriesen) a jeho okolí.

13

Kromě toho bylo vidět do údolí Labe od obce Vaňova (Wannow) až do Valtířova (Waltirsch). Dále bylo možno vydat se na Stříbrnickou silnici (Zieberniker Strasse), na Schaffnerův vrch (Schaffner Berg), na vrch Brand-Oheň (Erbenova vyhlídka), na výšinu na Skřivánčím poli (Lerchenfelder Höhe) a na nádhernou holoměřickou vyhlídku (Holomirsche). Zcela zvláštní pohled se v Ústí nabízel z druhé zatáčky horské cesty, vedoucí z Klíše (Kleische) do Střížovic (Strisovitz). Z nížiny Staré Klíše (Altkleische) plynulo velké množství domů, které se stísněně draly kolem Mariánského vrchu a Ferdinandovy výšiny a potom se široce rozvíjely po stráních na horských loukách a valech. Labe spojovalo místní části Střekova (Schreckenstein) se skvostným pozadím vrchu Ostrý (Wostrey), Labské hory (Elbeberge) a Velkobřezenské vrchy (Grosspriesner Berge), jako zelenou obrubu s Ústím do jednoho městského celku. Také tovární čtvrť byla z toho místa dobře přehledná.

Ústecký přístav a Mariánská skála.

Jihovýchodní pohled byl nabízen ze silnice ze Střekova–Novosedlic do obce Nové Vsi (Neudörfel). Nejlepší stanoviště bylo v blízkosti pískovny nad posledním domem oné vesnice. Tento pohled na město (podobný byl také ze Sedlové hory - Sattelberg) byl proto tak pozoruhodný, protože na severozápadě ostře vystu-

14

pující horské hřebeny Krušných hor (Erzgebirge) vypadaly na horizontu jako mocná zeď před kterou se v podlouhlém tvaru táhly Střížovické vrchy (Strisowitzer Berge). Na Ovčáckém vrchu (Schäferberg) byla vidět vilová čtvrť, táhnoucí se z údolí Klíšského potoka (Kleischbachtal) a pozvolna stupající až k Všebořické výšině (Schöbritz Höhe). Vlevo se svažovaly Labské vrchy (Elbeberge), vpravo Sedlový vrch (Sattelberg) a hluboko dole mezi těmi dvěma místy ležely obce Novosedlice (Obersedlitz) a Kramoly (Krammel), labský most a město Ústí s novým sídlištěm v údolí Klíšského potoka.

Pohled z Větruše v roce 1901.

Mariánský vrch (Marienberg) nebyl jen západní a jižní příkrý a nepřístupný svah, ale i stráň k dobrému přehlédnutí Krásného Března (Schönpriesen). Pěkné pohledy na okolí města poskytovala také Jubilejní cesta (Jubiläumsweg), Klíšský vrch (Kleischer Berg), jižní místnost v druhém poschodí městské průmyslové školy, věž městského kostela, Anenský vrch (Annahöhe) v Krásném Březně, Wolfrumova ulice (Wolfrumstrasse), výhled od Mariánského pramene (Marianquelle) v Lumpeho parku (Lumpepark ptačí rezervace) a mnohá jiná stanovišťě.

15

Labe v Ústí v roce 1915.

BYDLENÍ. O počtu domů v Ústí před zničením města v roce 1426, tak i po jeho znovupostavení chybí jakékoliv zprávy. Teprve od „Taxatio domorum“ z roku 1471 se domy sčítaly a od roku 1479 i domy mimo město. Následující dvě století nezanechaly o rozšiřování a zastavění města (kromě odhadu úhrnu vybraných daní z roku 1576) žádné hodnověrné údaje. Teprve rok 1680, při hodnocení válečných poplatků z 9. února, přinesl skutečný seznam všech domů podléhajících zdanění. Z něj vycházely válečné poplatky (kontribuce) v letech 1755 a 1761 a umožnil přechod k zavedení nového číslování na podkladě topografických údajů. Dne 1. září 1783 byl uvedením dekretu o domovní dani zaveden základní popis všech zdaňovaných domů, v Ústí byl dokončen roku 1789. Následovalo další číslování, které bylo nařízeno konskripčním dekretem z roku 1804, v tomto městě vešel v platnost roku 1806 a zůstavil počet čísel popisných tehdejších trvalých domů. Mezera byla od r. 1806 až do soupisu pozemků a budov (katastralizace) v roce 1843. Letní polohopis v Bohemii za rok 1830 byl přetištěn v pamětní knize města Ústí v roce 1839, s uvedením velkého počtu domů. Zřejmý pokles od

16

r. 1789 oproti r. 1770 se vysvětluje tím, že byly při výběru částek za pozemky v r. 1789 některé budovy od daní osvobozeny a tedy nebyly zmíněny. Ve skutečnosti mohl být počet domů v roce 1789 větší, než v roce 1770.

Bukov – vilová čtvrť.

Jaké důvody způsobily tak značný rozvoj mezi roky 1806 až 1839, nejsou známy. Avšak podle toho, že v těchto letech byly zahájeny stavby v blízkosti Labe a na předměstí Skřivánčí pole (Lerchenfeld), se dá vyvozovat, že čilý lodní provoz a snad také těžba uhlí na Lerchenfeld rozdmýchaly stavební ruch. (Zařízení na těžbu uhlí na Skřivánčím poli bylo budováno od r. 1760, kdy se zde uhlí těžit začalo). Počet domů rychle stoupl se zahájením železnice a s otevíráním továren. V roce 1876 byla dostavěna budova chlapecké školy na Novém tržišti (Neumarkt, později Školní náměstí - Schulplatz) a obdržela již číslo popisné 1000. V následujících desetiletích se stavební činnost rozvíjela především v průmyslových částech. Nejdůležitější tovární investice, chemička a Schichtova továrna („Schichtwerke“), se budovaly léta a také cukrovar vyžadoval dlouhodobou rozšiřovací výstavbu. Dále se nové závody stavěly v městské čtvrti Krásné Březno a v západní části města to byla tovární čtvrť v okolí ukončení kolejí na rozřazovacím nádraží Ústecko-teplické dráhy (Aussig-Teplitzer Eisenbahn – A.-T.E.).

17

Z důvodu průmyslového rozvoje byla velmi silná poptávka po bydlení, nabídka ale byla malá. Důvodem toho byly malé výnosy z nájemních domů, vysoké daně a vysoké pořizovací náklady. Ve vnitřním městě se prováděla nová výstavba a přestavby jen v omezeném množství. Nové obytné domy byly pořizovány hlavně pro městské úředníky v okolí ulice Velká hradební (Grossen Wallstrasse), v městské čtvrti Staré Skřivánčí pole (Alt-Lerchenfeld), ve vilové čtvrti a ve všech ulicích, ve kterých byla zavedena elektrická pouliční doprava.

V době světové války výstavba úplně utichla a bytová nouze stoupala den ze dne. Byla zrušena svoboda stěhování. Usídlování v Ústí bylo nepovolováním ze strany městské rady svazováno. Státní bytový úřad byty konfiskoval a propůjčoval je. Majitelé bytů ztratili svá práva, zejména právo výpovědi. Tyto nepříznivé poměry zůstaly v platnosti i v poválečném čase. Bytová nouze se trochu zmenšila, když městská obec a Obecně prospěšné bytové družstvo (Gemeinnützige Wohnungsgenossenschaft) zahájily velkorysý podnik, kterému lze vděčit za 27 nových bytových staveb do konce roku 1922 a mělo následo-

18

vat dalších 41. Nové stavby byly možné jen se státní pomocí. Město pořídilo z vlastních prostředků sedm velkých domů, za dalších 15 domů převzal garance stát, takže z nájemného nepožadoval daňový výnos a za půjčky na tyto domy ručil. Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo postavilo sedm třípodlažních bytových domů a plánovalo tři sídliště se 48 novostavbami, 31 v Ústí a 17 na Bukově (Pokau).

Park na Ferdinandově výšině (Ferdinandshöhe) v roce 1907.

Sídliště 1, pod Lesním sanatoriem na Westfálské ulici (Westphalenstrasse), s deseti dvojdomky, bylo dokončeno v roce 1923. K sídlišti 2, na té samé ulici, dále proti ulici Horská (Bergstrasse), příslušelo 21 objektů a také již bylo ve výstavbě. Město přenechalo pro všechna tato nová stavení stavební pozemky za velmi příznivých podmínek a stát zákonem pevně ustanovil účastnit s 80 % na stavebních nákladech. Město a družstvo se postaraly o 331 bytů a dalších 118 mělo být dokončeno v následujícím roce. Pro Ústí tím ale bytový problém ještě nebyl vyřešen. Definitivně

19

mohla být tato otázka řešena jen oživením soukromé stavební činnosti, které ale stálo v cestě příliš mnoho překážek. Přehled počtu domů v městě Ústí: V roce 1471: 200 domů v roce 1839: 402 domů „ 1479: 238 „ „ 1850: 472 „ „ 1618: 225 „ „ 1857: 642 „ „ 1680: 214 „ „ 1869: 886 „ „ 1755: 244 „ „ 1880: 1135 „ „ 1761: 236 „ „ 1886: 1266 „ „ 1770: 278 „ „ 1890: 1360 „ „ 1789: 275 „ „ 1900: 2009 „ „ 1806: 301 „ „ 1910: 2209 „ „ 1830: 321 „ „ 1921: 2340 „ Přehled o počtu obyvatel: roce 1800: 1 400 obyvatel „ 1830: 1 759 „ „ 1846: 2 663 „ „ 1857: 6 958 „ „ 1860: 7 951 „ „ 1865: 9 606 „ „ 1870: 11 300 „ „ 1875: 13 685 „ „ 1880: 16 524 „ „ 1885: 19 500 „ „ 1890: 23 646 „ „ 1900: 37 265 „ „ 1910: 39 254 „ „ 1921: 39 815 „

ULICE, NÁMĚSTÍ A PARKY. Názvy v závorkách jsou ze seznamu „Nové názvosloví Velkého Ústí nad Labem z 27. 9. 1945“.

20

Ulice v Ú s t í : A d a l b e r t i g a s s e - podle kostela sv. Adalberta (ulice Vojtěšská), A l t l e n c h e r f e l d e r H a u p t s t r a s s e - hlavní ulice, která vedla do městské části Staré Skřivánčí pole (ul. Stará), A n t o n i g a s s e - podle starosty Antona Röslera, †1880 (ulice U České besedy), A p f e l s t r a s s e - podle městského radního Emila Apfla, †1903 (ul. U jeslí), A r l t s t r a s s e - podle proslulého profesora očního lékařství Ferdinanda rytíře von Arlta, †1887 (ul. U nemocnice), A s y l g a s s e - podle nadačního domu pro staré, práce neschopné dělníky z chemičky, zřízeného von Max Schaffnerem (ul. U asylu), A u s t r a s s e - byla pojmenovaná podle tamních niv (ul. Na nivách), A u e r s p e r g g a s s e - podle ministerského předsedy hraběte Carlose Auersperga, †1890 (ul. Horova), A u s s i g – T e p l i t z e r B a h n h o f - podle ústeckého Teplického nádraží,

Ulice Winstona Churchila (Bismarkstrasse) v roce 1906.

21

B a c h g a s s e - vedla podél odbočky městského potoka (Potoční ulice), B a h n h o f s t r a s s e - vedla z Hrnčířské ulice - Töpfergasse k nádraží (Nádražní ul.), B a n d g a s s e - podle bývalé továrny na hedvábné stužky (ulice Stužková), B a u m g a r t e n s t r a s s e – nazvaná podle tamní nivy (Rooseweltova třída), B e r g m a n n s t r a s s e - podle tam podniknutého pokusu, dolovat uhlí (Hornická ul.), B e u t e l s t r a s s e - podle městského radního Dr. Emanuela Beutela, †1903 (ul. Berní), B i e l a g a s s e - ulice vedoucí k říčce Bílina (Bílinská ul.), B i e l z i p f e l – ulice, která vedla z východu podél dráhy k Bílině (Bílinský cíp), B i l l r o t h s t r a s s e - podle věhlasného profesora ústního lékařství Dr. Theodora Billrotha, †1884 (Pasteurova ul.), B r ä u h a u s g a s s e - podle starého pivovaru založeného roku 1766 a zrušeného v roce 1894 (ul. K pivovaru),

Roh Bismarkovy a Bukovské v roce 1915.

22

B r e i t e G a s s e - vedla šířkou města k ulici Dlouhé (ul. Úzká), B u r g s t a d t l - podle bývalého hradu (Hradiště), C h o t e k g a s s e - podle hraběte Otto Chotka, †1889, dřívějšího presidenta Spolku pro chemickou a hutní výrobu (ul. U chemičky), C o u d e n h o v e s t r a s s e - podle místodržícího, hraběte Karl Coudenhove (Junácká cesta), D a m m s t r a s s e - vedla po náspu státní železnice (ulice Na náspu), D o r a n t h s t r a s s e - podle městského lékaře Dr. Josefa Dorantha, †1886 (ul. K Národnímu domu), D r e s d n e r s t r a s s e - dříve Bukovská ul. - Pokauerstrasse, bývalá Říšská silnice do Dresden (Drážďanská ul.), D u l z e - název pochází ze starých nákresů města a může se odvozovat z „dolice=Tal“ – údolí (Důlce), I n d e n E l b e b e r g e n - ulice V Labských horách (ulice Mařákova),

Masarykova ulice (Pokauer Strasse) v roce 1899.

23

E l b e s t r a s s e - vedla podél Labe, nad Labským mostem Pražská třída), F a b r i c k s t r a s s e - vedla tovární čtvrtí (Tovární ul.), F e l d g a s s e - Polní ulice, F e r d i n a n d s h ö h e - Ferdinandova výšina (Na Větruš), F l u r e n s t r a s s e - část ulice vedla v městské čtvrti Klíše (ulice Na nivách), F ü n f h a u s - podle domů dílen Ústecko-teplické dráhy (Pětidomí), G a b e l s b e r g e r s t r a s s e - podle vynálezce stenografie, Franze X. Gabelsbergera, †1849 (Šaldova ul.), G a r t e n g a s s e - byla pojmenována v roce 1785, když patřila k Dominikánskému klášteru (ul. Pavla Stránského), G e r b e r g a s s e - podle tam provozované koželužny (ulice V jirchářích), G e r i c h t s s t e i g - byla to cesta na popraviště, k šibenici, která stála od roku 1574 na kopci za střelnicí (Popravní cesta),

Teplická ulice (Teplitzerstrasse) v roce 1900.

24

G i n t l s t r a s s e – podle pražského profesora chemie Dr. Wilhelma rytíře von Gintla, †1908 (Kekulova ul.), G o e t h e s t r a s s e - (Rembrandtova), podle německého knížete básníků W. von Goethe, †1832 (Rembrandtova ul.), G r ü n e G a s s e - dříve se jmenovala Robotnická – Fronengasse, vedla k věznici (ul. Zelená), G ü t e r b a h n h o f f s t r a s s e - Ulice u nákladového nádraží, G u t e n b e r g s t r a s s e - podle vynálezce knihtisku Johanese Gutenberga, †1468 (ul. U kolejí), H a f e n s t r a s s e - Přístavní ulice. H a m b u r g e r s t r a s s e - podle obchodního města Hamburg (ul. U cukrovaru), H a s n e r s t r a s s e - podle ministra školství Leopolda rytíře von Hasnera, †1891 (ul. Bratislavská), H e l m h o l z s t r a s s e - podle přírodozpytce Hermanna von Helmholze, †1894 (Mendělejevova ul.), H e r r e n g a s s e - připomínka bývalého Panského rybníka (ulice Panská),

Teplická ulice (Teplitzer Strasse) v roce 1925.

25

H ö h n e l s t r a s s e - podle městského radního Franze Höhnela, †1889 (ul. V mokřinách), H u m b o l d t s h ö h e - Humboldtova výšina (Solní stezka), H u m b o l d s s t r a s s e - podle přírodozpytce Alexandra von Humboldta, †1859 (Čajkovského ul.), J ä g e r g a s s e – Myslivecká ulice, J o h a n n e s g a s s e - podle továrníka Johanna Maresche, †1914 (ul. U trati), J o s e f g a s s e - Josefská ulice, K ö r n e r s t r a s s e - podle básníka Theodora Körnera, †1813. K a n n e b e r g e r s t r a s s e - podle starosty Josefa Kannebergera, †1888 (ul. Prostřední), K a p e l l e n s t r a s s e - podle tam se nacházející kaple (ulice Ke kapličce), K a r l s g a s s e - podle továrníka a poslance Karla Wolfruma, †1888 (ul. Brněnská),

Děčínská ulice na Střekově.

26

K e l l e r m a n n s t r a s s e - podle starosty Raymunda Kellermanna, †1859, který tam měl pozemek (ulice Emy Destinové), K i p p e l t s t r a s s e - k připomenutí na tam stávající chudobinec, zvaný Kippeltova nadace. Primátor Adam Kippelt von Brunnenstein věnoval roku 1644 špitálu na horní Klíšské cestě pozemek (Koněvova třída), K i r c h e n g a s s e - vedla z Tržního náměstí k městskému kostelu (ul. Fabiána Pulíře), K l e i n e G a s s e – ulice Malá, K l e i s c h e r s t r a s s e - Klíšská ulice (Leninova třída), K l o s t e r g a s s e - Klášterní ulice, K r o i t s c h s t r a s s e - podle okresního předsedy Hermanna Kroitsche, †1889 (ul. Arnošta Dvořáka), K u d l i c h s t r a s s e - podle poslance Dr. Hanse Kudlicha, †1917 (Stroupežnického ul.), K u n s t s t r a s s e - Umělecká ulice, dříve Poštovní ul. – Poststrasse do Boštěšic, Strážek atd. (Bělehradská ul.),

Labská ulice s Větruší.

27

A m L a d e n – ulice Na Ladech, L a g e r h a u s s t r a s s e - podle budovy zemědělského skladu (ul. U skladu), L a n d u n g s w e g - Přístavní cesta, L a n g e G a s s e - průtah starým městem nadél (ul. Dlouhá), L a u r e n z i w e g - vedla do Vavřineckého kostela na úpatí Klíšských vrchů (Březinova stezka), L i e b i g s t r a s s e - podle chemika Julia svobodného pána von Liebik, †1873 (ul. U vlečky), L i n d e n s t r a s s e - podle bývalé lipové aleje (ul. Lipová), L ö s c h n e r s t r a s s e - podle profesora Dr. med. Josefa barona von Löschner, †1888 (Thomayerova ul.), M a r g a r e t h e n s t r a s s e - podle Anny Margarety Dörfel, dobroditelky, která roku 1786 darovala svůj majetek nemocnici „St. Materni“ (ul. Prokopa Diviše), M a g d e b u r g e r S t r a s s e - před rokem 1920 Elisabetina ul. - Elisabethstrasse (ul. Křižíkova), M a r i e n g a s s e - vedla na Mariánskou skálu (Dobětická silnice),

Trmice – Jahnova ulice.

28

M a r k t g a s s e - dříve se jmenovala Barvířská ulice – Färbergasse, podle v blízkosti usazených barvíren (ul. Trhová), M a t e r n i g a s s e - podle bývalého kostela „St. Materni“ (Maternova ul.), M e n g s g a s s e - podle v Ústí v roce 1728 narozeného malíře Antona Rafaela Mengse (ul. Vítězslava Nováka), M ü n z e r s t r a s s e - podle Münzerovy údolní nivy (Fibichova ulice), N e u g a s s e - byla znovu založena roku 1851, pro umožnění spojení ulice Dlouhé s ulicí Velkou hradební (Ul. K radnici), N e u l e r c h e n f e l d e r H a u p t s t r a s s e - Hlavní ulice na Nové Skřivánčí pole (Červený vrch), N o n n e n g a s s e - dříve se jmenovala Nünne- a Nungasse, prý podle jednoho domu, který patřil představené Teplického ženského kláštera (ul. U jeptišky),

Teplická ulice a c.k. pošta.

29

N o r d w e s t b a h n s t r a s s e - vedla k zastávce severozápadní dráhy, založené v roce 1874 (ul. U zastávky), O h n s o r g s t r a s s e - podle starosty Dr. Franze Ohnsorga (Churchilova třída), O s t e r s t r a s s e - podle bývalého předměstí Oster, roku 1350 Osterau (ul. Na ostrově), P a r k s t r a s s e - podle Městského parku (ul. Sadová), M ü h l g a s s e - podle pronajatého mlýna, který vyhořel v roce 1891 (ul. U splavu), P e t e r k a i - podle zakladatele vývozu uhlí po Labi, majitele dolů Juliuse Petera, †1909 (ul. Na zatáčce), Q u e r g a s s e - Příčná ulice (ul. Dostojevského), R a t h a u s g a s s e - Radniční ulice, R e s s e l s t r a s s e - Resselova ulice, také v městské části Klíše, R ö s l e r s t r a s s e - podle starosty Antona Röslera, †1880 (ulice Zolova), S a l z g a s s e - podle skladiště soli, později celní úřad (ulice Na solnici),

Bismarkova ulice a Červený kostel.

30

S a n d g a s s e - vedla k Pískovému vrchu - Sandhöhe (ulice U pískovny), S a n d h ö h e – H a u p t s t r a s s e - hlavní ulice na Pískový vrch (Králova výšina),

Klíše (Kleische).

S c h m e y k a l s t r a s s e - podle vůdce Němců v Bohemii Dr. Franze Schmeykala, †1894 (ul. Pařížská), S c h ö n p r i e s e n e r S t r a s s e - Krásnobřezenská ulice (Montgomeryho třída), S c h ü t z e n s t r a s s e - Střelecká ulice vedla ke střelnici, založené v roce 1800,

31

S o l v a y s t r a s s e - Solvayova ulice, podle vynálezce amoniako-sodného procesu Ernsta Solvaye, S t a a t s b a h n h o f - Nádraží státní dráhy, S t e i l g a s s e - Příkrá ulice, S t r o h s c h n e i d e r g a s s e - podle starosty Antona Strohschneidera, †1883 (ul. Zelinářská), T a l g a s s e - Údolní ulice, T e i c h g a s s e - Rybniční ulice, připomínka na Panský rybník (ulice Vaníčkova), T e p l i t z e r S t r a s s e - Teplická ulice (Revoluční třída), T i l l e m a n n - podle jména nivy majitele Tilmana Schirse (ulice Vojanova),

Rodinný dům na Klíši.

T ö p f e r g a s s e - Hrnčířská ulice, připomíná zde původně usazené hrnčíře, T ü r m i t z e r S t r a s s e - Trmická ulice (ul. Poděbradova), S c h ä f e r b e g s t r a s s e - ulice na Ovčácký vrch, podle stejnojmenného vrchu (ul. Okružní), S c h a f f n e r s t r a s s e - podle generálního ředitele chemičky Dr. Maxe Schaffnera, †1905 (ul. Průmyslová),

32

S c h e u e r s t r a s s e - Stodolní ulice, podle tam dříve stojících stodol, S c h l u c h t g a s s e - Roklová ulice, S c h l ü s s e l g a s s e - dříve se jmenovala Glitschgassel – Klouzavá ulice, prý byla kvůli často vystouplé vodě z blízkého městského potoka „klouzavá“, název se změnil na Klitschgasse a potom přeskočil na slovanské Klíčová (ulice Zámečnická), G r o s s e W a l l s t r a s s e – ulice Velká hradební, podle bývalých městských hradeb, K l e i n e W a l l s t r a s s e – ulice Malá hradební, dříve se jmenovala Tuchrahmen, podle soukeníků, kteří na zdejším náměstí vypínali sukno do rámů, W e i s s t r a s s e - podle městského lékaře Dr. W. Weise, †1917 (ul. Londýnská),

Chlumecká ulice na Bukově.

W ö l f e l s t r a s s e - podle ředitele chemičky Alexandra v. Wölfela, †1899 (ul. Teslova), W o l f r u m s t r a s s e - podle továrníka a poslance Carl Wolfruma, †1888 (ul. Na schodech), Z i e b e r n i k e r S t r a s s e - Stříbrnická ulice (ul. Elišky Krásnohorské), Z i e g e l s t r a s s e - podle blízké cihelny (ul. V cihelně).

33

Ulice v městské části K l í š e : A l t k l e i s c h e - Stará Klíše, A n z e n g r u b e r s t r a s s e - podle básníka Ludwiga Anzengrubera, †1889 (ul. Brožíkova), B e e t h o v e n s t r a s s e – podle hudebního skladatele L. van Beethovena, †1827, F l u r e n s t r a s s e – ulice Na nivách, A m F r i e d h o f – ulice Ke hřbitovu, G r i l l p a r z e r s t r a s s e - podle básníka Franze Grillparzera, †1872 (ul. Blahoslavova), A m J u b i l ä u m s w e g - Na jubilejní cestě,

Pohled na Větruši od říčky Bíliny.

K l e i s c h b a c h t a l - Údolí Klíšského potoka, K ö g l e r s t r a s s e - podle starosty Adolfa Köglera, †1895 (Ulice práce), K u l m e r s t r a s s e - Chlumecká ulice vedla přes Chlumec (Kulm) a bojiště z roku 1813, M o z a r t s t r a s s e - Mozartova ulice, podle hudebního skladatele Wolfganga A. Mozarta,

34

N i b e l u n g e n s t r a s s e - podle rodu Nibelungů z germánské pověsti (ul. K. F. Svobody), P a y e r s t r a s s e - podle cestovatele na severní pól Jul. von Payera, †1915 (ul. Textilní), R e s s e l s t r a s s e - podle vynálezce lodního šroubu Josefa Ressela, †1857, S c h i l l e r s t r a s s e - podle knížete básníků Friedricha von Schillera, †1805 (ul. České mládeže), S c h w e n k e n s t r a s s e - podle jména nivy „Am Schwenken“ (ul. Jateční), S t i f t e r s t r a s s e - podle básníka Adalberta Stiftera, †1868 (ulice Bozděchova), T o n g r u b e n s t r a s s e - Ulice k Hliništi, podle názvu nivy, U h l a n d s t r a s s e - podle básníka Ludwiga Uhlanda, †1862 (ulice Balbínova), W a g n e r s t r a s s e - podle městského radního F. A. Wagnera, †1891 (ul. U lanovky), W e s t p h a l e n s t r a s s e - podle bývalého nájemce Klíšského šafářského statku hraběte Friedr. von Westphalen (ulice Kalininova).

Pohled na Větruši z Ostrova.

35

Kellerstrasse v Krásném Březně.

Ulice v městské části K r á s n é B ř e z n o : A n n a s t r a s s e - podle manželky nájemníka panství paní Anny Russové (ul. Karolíny Světlé), A u s s i g e r S t r a s s e - Ústecká ulice (Titova třída), B ä c k e r s t r a s s e - Pekařská ulice, před rokem 1920 Rudolfova ulice - Rudolffstrasse, B a h n s t r a s s e - Drážní ulice, B e r g g a s s e - Horská ulice (ul. K Mlýništi), E c k e l m a n n s t r a s s e - podle továrníka Gebrüdera Eckelmanna (ul. Družstevní), F r i e d h o f s t r a s s e - Hřbitovní ulice, A m G r a b e n - Na Příkopech (Příkopy), H a n s a s t r a s s e - podle „Hansa“, staré německé slovo, původně Schar (houf), znamenalo sdružení několika osob ke společnému účelu, ve 14. a 15. století spolek obchodníků z velkých německých obchodních měst, H ö l z e l s t r a s s e - podle zakladatele Krásnobřezenské národní školy Johana Wenzela Hölzela, ředitele Březenského panství, †1825 (ul. Krátká), K e l l e r s t r a s s e - Sklepní ulice, podle bývalých vinných sklepů,

36

Škola v Krásném Březně.

L u d w i g s t r a s s e - podle bývalého držitele panství Ludwiga Cavriani, †1751 (ul. Janáčkova), N e s t o m i t z e r S t r a s s e - Neštěmická ulice, před rokem 1920 Albrechtstrasse - Albrechtova ulice (ul. Nový svět), P l e n e r s t r a s s e - podle říšského poslance barona Ernsta von Plenera (ul. Bezejmenná), R o s e n g a s s e - ulice Růžová, R u s s s t r a s s e - podle bývalého nájemce Krásnobřezenského panství Dr. J. A. Russe (ul. U pivovarské zahrady), S c h i f f e r s t r a s s e - Plavecká ulice, před rokem 1920 Ferdinandova ulice - Ferdinandstrasse, S c h l e s i n g e r s t r a s s e - podle dějězpytce Ludwiga Schlesingera, †1899 (ul. Blodkova), S c h l o s s s t r a s e - Zámecká ulice (ul. Husova), S c h u l s t r a s s e - Školní ulice (ul. Čelakovského), S c h w a d e n e r S t r a s s e - Svádovská ulice, před rokem 1920 Giselastrasse, T e t s c h n e r S t r a s s e - Děčínská ulice (ul. Podmokelská), Ü b e r f u h r s t r a s s e - Přívoznická ulice, před rokem 1920 Habs-burgerstrasse - Habsburská ulice (ul. Matiční), U f e r s t r a s s e - Pobřežní ulice (ul. Na břehu),

37

Krásnobřezenský zámek v roce 1906.

U m s c h l a g s t r a s s e - Překladištní ulice, před rokem 1920 Maria-Theresiastrasse - Ulice Marie Terezie (ul. Postranní), W a s s e r g a s s e - Vodní cesta (ul. U studánky), W e i n g a r t e n s t r a s s e - Vinohradní ulice (ul. Vinařská). W i l h e l m W o l f r u m s t r a s s e - podle továrníka Wilhelma Wolfruma, †1895 (ul. Hasičská). Náměstí a parky. T r ž n í n á m ě s t í (Marktplatz - od r. 1945 Nám. pres. Bene-še, dnes Mírové nám.) mělo v roce 1922 tvar nepravidelného obdélníku o délce 200 m a šířce 50 m. Plocha činila 1 ha 25 arů a 41 m2. Vedlo z něj deset ulic do všech světových stran. V jeho spodní části nechal vztyčit v roce 1708 občan Anton Kuhn sloup sv. Antonína (Antonius-Säule). Na Tržním náměstí se konaly týdenní a výroční trhy. V podvečer a v neděli dopoledne bylo hojně využíváno k procházkám. Domy na Tržním náměstí mají zajímavou minulost, kterou popsal Dr. A. Marian v roce 1903 v knize „Alt-Aussig“ („Staré Ústí“) a v roce 1939 Dr. F. J. Umlauft v knížce „Platz der SA“ („Náměstí SA“).

38

V dobách zakládání města za Přemyslovců (Ottokar I. 11971230, Wenzel I. 1230-53, Przemysl Ottokar II. 1253-78), bylo místo konání trhů již v roce 1218 obehnáno zdí a vzniklo náměstí, jehož západní stranu tvořila cesta, vedoucí z Drážďan ve směru dnešní Bělehradské ulice (dříve Kunststrasse). Breite Gasse (Široká ulice) a Bielagasse (Bílinská ulice) vedla směrem přes řeku Bílinu na Oster (Ostrov), odkud začínala cesta přes Otovice (Hottowies) do Prahy. V roce 1803 byla vybudována silnice přes Velemín (Wellemin), Teplice (Teplitz) a Petrovice (Peterswald), spojující Bohemii (Böhmen) se Saskem (Sachsen). Na křižovatce těchto tří cest bylo založeno Tržní náměstí (Marktplatz).

Tržní náměstí (Marktplatz) v roce 1915.

N á m ě s t í m U n á d r a ž í (Bahnhofsplatz), před přijímací budovou městského nádraží, procházela linka elektrické dráhy Ústí – Neštěmice. Nápadná zde byla budova Bankovního spolku, postavená v roce 1906 na místě kamenného mlýna, nazývaného Schlögelmühle (Schlögelův mlýn). Býval to nejstarší ústecký mlýn uvnitř hradeb a byl poháněn vodní silou městského poto-

39

ka. Potok protékal městskými hradbami a ústil do Labe pod domem bývalé Paroplavební společnosti, před níž se rozkládalo přístaviště, kde přistávaly parníky do Litoměřic a do Drážďan.

Západní strana Tržního náměstí okolo roku 1830.

K o s t e l n í n á m ě s t í (Kirchenplatz) se nachází jižně od Tržního náměstí. Stojí na něm městský kostel Nanebevzetí Panny Marie (Maria Himmelfahrt). V dřívějších stoletích byl pohřebním místem ústeckých měšťanů. Na jeho jižní straně stála stará škola a modlitebna či útulek „intra moenia“. Ve stejné linii budovy děkanství stál rektorát a zvonice, která byla v roce 1829 kvůli stavební sešlosti stržena. Vedle se nacházela veřejná studna, užívaná ještě v roce 1890. Za děkanstvím a rektorstvím byla zahrada dominikánského kláštera. Stará škola a modlitebna byly odstraněny v roce 1898. Byl zde také chudobinec nadace Anny Margarete Dörfel. Z po-zději zbouraného starého špitálu byly přeneseny sochy, znaky a nápisy do nového chudobince v Margaretině ulici (Margaretenstrasse). První úprava Kostelního náměstí spadá do roku 1875.

40

Osázení stromy a keři bylo později opět odstraněno a náměstí kolem kostela bylo vydlážděno.

Plán Tržního náměstí (Marktplatz) nakreslil malíř Lehmann.

N á m ě s t í s v . M a t e r n a (Materniplatz - od r. 1945 Lidické nám.), 35 arů 61 m2, se kdysi nalézala církevní místa, špitál a hřbitov „Sankt Materni“. Později uvnitř tohoto náměstí, plného vkusných zahradních instalací, stála socha myslivce a vodotrysky pojmenované Krásný, Městský a Labský. Náměstí rámovaly krásné stavby Městského divadla, České spořitelny, Městské knihovny a zotavovny (Ressource).

41

Divadelní náměstí (Theaterplatz).

Na Š k o l n í m n á m ě s t í (Schulplatz), 82 arů, kdysi stály stodoly. Při zakládání Nového města (Neustadt) se nazývalo Nový trh (Neumarkt) a později, po postavení Josefského pomníku v roce 1885, bylo pojmenováno Náměstí císaře Josefa (Kaiser Josef Platz). Po převratu v roce 1918 a násilném odstranění pomníku dostalo jméno Školní náměstí (Schulplatz). Bylo opatřeno jednoduchou úpravou, dokola bylo osázeno lípami. Na jeho jižní straně byla v roce 1876 vybudována velká školní budova s číslem popisným 1000, která byla později značně rozšířena a přestavěna na uzavřený čtyřúhelník. Tímto náměstím procházela Říšská silnice z Lovosic přes Varvařov do Saska. Dříve jmenovala Varvařovská (Arbesauer Strasse), potom Bukovská (Pokauer Strasse), potom ulice císaře Wilhelma (Kaiser Wilhelm Strasse) a později Drážďanská (Dresdner Strasse). Na Š p i t á l s k é m n á m ě s t í (Spitalplatz), na kterém byly pozemky využity až po zalidnění údolí Klíšského potoka a které bylo pojmenováno po starém, v roce 1856 postaveném a roku 1894 opuštěném špitále, se nacházely kanceláře elektrárny. Na západní straně náměstí získaly místo městské lázně, před nimiž

42

byla malá zahrada s termálním pramenem. Náměstí uzavírala chemická továrna.

Mírové náměstí (Marktplatz).

J a h n o v ý m n á m ě s t í m (Jahnplatz) se nazývalo území nad zaklenutým Klíšským potokem od Weisovy ulice k ulici Sadové. R o s e g g e r ů v p a r k (Rosegger Park), 1 ha 90 arů 60 m2, byl zřízen na místě bývalého, v roce 1893 zrušeného hřbitova a nesl jméno k poctě básníka a spisovatele Petera Roseggera (1843–1918). Uvnitř parku se nacházel starý hřbitovní kříž a hrobka malíře Ernsta Gustava Doerella. M ě s t s k ý p a r k (Stadtpark - od r. 1945 Stalinovy sady) byl nejkrásnější z městských parků. Kdysi se jmenoval „Schleifrich“. Tenkrát ještě šlo volně projít údolím Klíšského potoka mezi Křížovým mostem (Kreuzbrücke) a Špitálským náměstím. Břehy potoka byly zarostlé osamocenými stromy a roštím. Levý břeh pozvolna stoupal k Bukovské ulici, ale pravý se poměrně strmě zvedal 10-12 metrů vysokou stěnou k planině s poli „šafářského“ statku. V šedesátých letech 19. stol. zde přátelé přírody zřídili k potoku přístup, ujali se pramene vystupujícího na povrch a na-

43

zvali ho Gregoriquele – Gregorův pramen. Ale časem toto malé zařízení opět zapadlo. Jak se městské společnosti dařilo, starala se o rozšíření města cestou velkorysé pozemkové politiky a získala nákupem také pozemky, ležící mezi Bukovskou ulicí a šafářskými poli. Nechala část údolí Klíšského potoka překlenout a neupravený terén zasypat, což umožnilo velkou stavební činnost. Místo bylo přejmenováno na „Planie Platz“.

Špitálské náměstí (Spitalplatz) v roce 1917.

V roce 1903 pokročila úprava tohoto území tak daleko, že zde našla místo velká výstava. Po zboření výstavní budovy se přikročilo k úpravě severní části plochy (2 ha 76 arů 90 m2), pojmenované S c h i l l e r ů v p a r k (Schillerpark). V následujících letech vedení města přerušilo práce na překlenování a zasypávání Klíšského potoka a odsunulo dokončení spojení Městského parku s parkem Schilerovým. Teprve po válce začala úprava této plochy, nejdříve rozšířením vodovodního vedení pro městskou parkovou zeleň a poté osázením. Při stavbě nových obecních domů na Ohnsorgově ulici bylo vytěženo velké množství zemního materiálu, který byl uložen mezi Městským a Schillerovým parkem a tyto

44

hromady byly později využity při úpravách na příjemné přerušení jednotvárnosti terénu.

Městský patk (Stadtpark).

Město a Okrašlovací spolek (Verschönerungsverein) uvolnily velké částky, obyvatelé věnovali dary výběry z bank, a tak mohl být tento park v červnu 1921 otevřen. Od té doby obyvatelé v Městském parku pobývali nejraději. Na západě ho ohraničovala uzavřená řada domů Ohnsorgovy ulice, na jihu se pohled stáčel přes město až ke skupině hor Ostrý (Wostrey), severně byla vidět část Krušnohorského valu a na východě se rozkládaly stráně vysoké planiny Skřivánčího pile (Lerchenfeld). Slunce a vzduch sem měly volný přístup, květiny a keře byly vkusně upravené. Vytvořením Jahnnova parku, dalším překlenutím údolí Klíšského potoka, zřízením Křížového mostu a tím získáním ploch pro parky a osázením skládky za hospodou „Zur Hühnersteige“ (Na hřadle), se Ústí stalo jednou rozsáhlou, nádhernou parkovou oblastí. Tímto postupem byla napravena mýlka, že městská správa při rychlém rozvoji a rozšiřování města zapomněla vzít na zřetel potřebnost zdravotního vlivu parků a stinných míst v ústeckém

45

městském obvodu. V dřívějších stoletích bylo Ústí až k hradbám obklopeno půvabnými polními nivami, vinicemi, loukami, stinnými lesními plochami (Dulze - Důlce) a alejemi (Lindenstrasse Lípová ulice). To vše padlo za oběť rozšiřování města, částečně také průmyslovému rozvoji a částečně i živlům. Velkou zásluhu na pokroku po cestě ke zlepšení těchto poměrů měl Vysazovací a okrašlovací spolek (Anpflanzungs- und Verschönerungsverein), založený v roce 1870.

Park na Větruši (Ferdinandshöhe).

P a r k n a F e r d i n a n d o v ě v ý š i n ě (Anlagen auf Ferdinandshöhe - nyní Na Větruši) zahrnoval velký prostor pro konání slavností a plesů. V horní části byl zřízen Schichterův památník (Schichter-Gedenkstein). Z těchto míst se otevíraly nádherné pohledy na město a okolí. R u d o l f o v y s a d y (Rudolfsanlagen), ležící mezi Labskou ulicí (Pražská ul.) a překladištěm, ve kterých stál prostý a důstojný pomník padlým bojovníkům „Kriegerdenkmal“, nabízely

46

krásný pohled na Labe, na život a ruch na překladišti, na hrad Střekov a na Labské hory.

Příchod na Větruši v roce 1920.

Na m í s t n í m n á m ě s t í n a K l í š i (Ortsplatz im Stadtteile Kleische), do kterého se seskupily domy staré vsi, byl rybník a kaple, před kterou stála socha Jana z Nepomuku - „Johannes von Nepomuk“, která měla původně místo na začátku vyvýšeniny na Drážďanské ulici. H a n s o v n í n á m ě s t í (Hansaplatz - od r. 1945 Jungmannovo nám.) v městské čtvrti Krásné Březno dostalo svůj název v roce 1904 a připomínalo ve 13. století založený spolek obchodníků z Hamburku a z Brém. N á m ě s t í N a r y b n í č k u (Teichplatz) leželo ve stejné městské čtvrti. L u m p e h o p a r k (Lumpe–park), ptačí rezervace.

47

V celém širém kraji již bylo známo, že ochrana ptáků je velmi nutná, že všechny obce se mají starat, aby zde usídlení pěvci mohli nerušeně hnízdit, zabezpečeni před jejich nepřáteli a aby byli i v chladném ročním období chráněni a živeni.

Lumpe–park.

Heinrich Lumpe se zasadil o zřízení vzorového území ptačí ochrany na jihovýchodním svahu Mariánského vrchu. Budování tohoto parku vyžadovalo překonání velkých terénních těžkostí a potřebu z daleka přiváženého stavebního materiálu. Příroda i umění se zde spojily do harmonické podoby. Bylo hodné uznání a ocenění, že se na tomto místě upravila zpustošená cihelna, plevelem zarostlý neúrodný horský svah a divoké rokle. Dřívější divočina se proměnila na skutečný ráj a tato rozmanitá krása by se musela vidět, aby jí bylo možno plně docenit. Upravené cesty, střídané kamennými schodišti, vedoucími na kopec, vpravo i vlevo se očím nabízely skvostně barevné skupiny domácí i cizozemské květeny, listnaté i jehličnaté stromy často

48

neznámých druhů. Další hodnotou byl výstup vinutou pěšinou s nádherným výhledem až k vodnímu zámečku „Marienquelle“ (Mariánský pramen), který 29 hydranty zásoboval vodou park i fontány. Vyvrcholeními parku byla jeskyně a Heinrichův hrad „Heinrichsburg“. Podzemní jeskyně byla obložena tufem z Duryňska a vedla návštěvníky do malé čarovné říše. Hrad byla na skalisku z tufu vystavěná umělá zřícenina, která fontánou, rostlinnou a květinovou výzdobou těšila oči, ale kromě toho ptákům, kteří v jeskyních sedávali na vejcích, nabízela stovky hnízdišť. V bohatém stromovém a keřovém porostu bylo rozmístěno na 300 hnízdišť všech druhů.

Heinrichův hrad v Lumpe – parku.

Ptačí druhy, které se v parku zdržovaly trvale nebo přechodně: Pěnkavy, konipásci, pěnice, sýkory, kosi, slavíci, datli, drozdi, strnadi, červenky, modřenky, lejsci, jiřice, hýlové, čížci,

49

střízlíci, žluvy a rozliční prolétající ptáci. Početný stav ptáků způsoboval, že v okolí parku, v sadech a zahradách nebyly žádné housenky. Zimním krmivem byla různá semena smíchaná s rostlinným tukem.

Lumpe – park.

V roce 1922 dostal park zvláštní pamětihodnost výtvorem „Ydylle aus dem versteinertem Walde von Radowenz“ – „Idylka ze zkamenělého lesa“. Před miliony let rostly na úpatí Krkonoš (Riesengebirge) rozsáhlé lesy Araukarií, spanilé šupinaté stromy, kterým se ještě dnes daří jižně od rovníku. Zavalením půdou byly zastlány v lůně Země a tam působením kyzových kyselin zkameněly. V blízkosti vesnic Radowenz a Kottritz u Trautenau byly takové zaniklé lesy odkryty a byly nalezeny malé i velké úlomky zkamenělých kmenů. Měly průměr od 50 – 80 cm, některé dosahovaly i 160 cm a délku 3 – 6 metrů. Pan L u m p e získal velké množství těchto kusů a nechal na příhodném místě vztyčit podivuhodný přírodní pomník „zkamenělým lesům“. Nedaleko byly umístěny čedičové balvany nalezené v Labi, které byly oblázky této řeky neobyčejně vymlety a kusy kmenů prehistorických stro-

50

mů. Zvláštní zřetel byl věnován místním rostlinám a také vědeckým pokusům na rostlinách, především zušlechťování různých ovocných druhů Labského údolí. Lumpeho park, který byl znám i v dalekých krajích a byl velmi hojně navštěvován, nebyl sám o sobě jen pozoruhodnost, ale byl to také krásný, napodobení hodný příklad, jak je možno uskutečňovat snahu o ochranu ptáků.

Lumpe park.

DLÁŽDĚNÍ, KANALIZACE A VEŘEJNÉ OSVĚTLENÍ. Obecní pozemky zahrnující dopravní plochy, jízdní dráhy a cesty pro pěší, zaujímaly plochu asi 340 000 m2. Z toho připadalo na ulice 220 000 m2 a na chodníky 120 000 m2. Ulice byly částečně štěrkové, částečně dlážděné. Ke štěrkování se používal čedičo-

51

vý štěrk, ulice se dláždily čedičovou nebo žulovou dlažbou a na některé ulice byl použit asfalt nebo dřevěné špalky. Chodníky byly zhotovovány různými způsoby. Staré byly z pískovcové, kameninové nebo cementové dlažby, bez obrubníků, nové byly z těch samých materiálů, ale s obrubníky a byly na podkladu z betonu. Kromě toho existovaly také oblázkové cesty s kamennou obrubou a na některých malých plochách byl pokusně použit litý beton s kamennými obrubníky. Používala se také dlažba z umělého kamene a asfalt. Přechody, které umožňovaly spojení chodníku s jízdní dráhou, byly všechny provedeny z jemně zrnitých žulových kostek.

Bertino údolí (Bertagrund).

V roce 1915 byla Drážďanská ulice vydlážděna v rozsahu 8987 m2. Na 1 m2 přišlo 100 malých kamenných kostek, na každou se i se spárou počítalo 8 – 10 cm šířky, 10 cm délky a 10 cm výšky. Tato dlažba ležela na deseticentimetrové vrstvě betonu. Velkých kostek přišlo na 1 m2 30. Každý takový kámen byl široký 16 – 18 cm, dlouhý 18 – 20 cm a 18 cm vysoký. V Lipové ulici bylo vydlážděno 1528 m2 malými kostkami, což znamenalo náklad asi

52

16 351 K. 1 m2 tedy stál 10,60 K. Na postřikování ulic sloužily čtyři kropicí vozy, které byly plněny vodou z hydrantů vodovodního vedení. Na čištění ulic byl k dispozici jeden silniční válec, jeden zametací vůz a jedna sněhová radlice. Ve službě bylo denně 82 lidí. K odvádění odpadní vody z továren, prádelen, odpadů i ze žump umožňovala síť vedení hlavních a vedlejších kanálů, ústících do Labe, do Bíliny a do Klíšského potoka. Kromě písku a kalu, které při dešti spolu s odpadovou vodou do kanálu přicházely, se nedostaly dovnitř žádné pevné odpadní látky. Ty byly zadržovány v senkrovnách a v jámách na popel.

Ústí – Ostrov (povodeň).

Kanály byly, podle doby kdy byly vybudovány, různě vybaveny. Zpočátku byly stavěny se dnem pouze ze znělce s vápennou maltou v pravoúhlém profilu a obloženy byly plochým lomovým kamenem nebo kameny zaklenuty. Z důvodu malé těsnosti tyto kanály neodpovídaly zcela jejich účelům. Pokrok ukázal, že lepší, nežli vyzdívat kanály lomovým kamenem, bylo vyzdívání pálenými cihlami do cementu. Od roku 1885 byly kanály stavěny z cemen-

53

tového betonu a to částečně vejcovitého profilu se zakrytím deskami z lomového kamene nebo s úplně kruhovým profilem. Potom se začaly užívat trubky kameninové a cementové. V roce 1886 dosahovala délka kanálů 8226 m, v roce 1910 (včetně Klíše a Krásného Března) 36 484 m a roku 1922 již cca 39 000 m. Výstavba, údržba a čištění kanalizace, pořizování poklopů, mříží, protizápachových a proplachovacích klapek vyžadovala velkých nákladů. Nešvar, který nebylo možno zcela odstranit, byl v tom, že z některých senkroven přicházely do kanálů nejenom tekuté ale i pevné látky a docházelo ke vzniku svízelných trubkových škraloupů a naplavenin, které vytékáním kanálovými poklopy zaplavovaly cesty a zamořovaly vzduch na ulicích.

Labe v Ústí dne 20. srpna 1904.

Až do roku 1887 se fekálie a výkaly vyvážely způsobem, který málo odpovídal sanitárním požadavkům. Potřebnou úpravu této důležité záležitosti rozhodla městská rada a pro vyvážení fekálií zřídila vlastní podnik. Po prohlídce stejným způsobem uspořádaného čištění výmětných látek v Drážďanech a v Lipsku, byla za-

54

koupena potřebná zařízení, vzduchová pumpa, cisternový vůz, sací hadice a vůz na hadice, které byly dodány firmou „Jaucka“ v Lipsku. Podnik započal fungovat 15. března 1887 a zařízení se ukázalo jako provozuschopné. Zpočátku pro ruční provoz určená vzduchová pumpa byla později poháněna také motorem. Vzduchovou pumpou mohla být vybírána jen taková senkrovna, do které přicházel pouze záchodový odpad. Obsahovala-li žumpa zároveň také popel a hnůj, pak nebylo vybírání uvedeným způsobem proveditelné. Senkrovní látky byly na příhodném místě smíchány s hlínou a popelem a používány jako plnohodnotné hnojivo. Vyvážením výkalů pomocí vzduchové pumpy a neprodyšně uzavřeným transportním vozem, byl učiněn významný krok ve zdravotních vztazích.

Labe v Neštěmicích dne 26. června 1934.

Středověké Ústí mělo osvětlení jen tehdy, když Měsíc plnil svou úlohu, osvětlovat Svět. Jinak náměstí a ulice ležely ve tmě, a občané, kteří svou cestu konali v noci, si museli svítit svým vlastním světlem, aby se na hrbolaté cestě vyvarovali nehodě. Také nočním hlídačům byla lucerna důležitější než kopí. Teprve začátkem 19. století, když bylo ve velkoměstech zavedeno osvětlení,

55

vyvstalo i v Ústí přání na pouliční osvětlení. Městská správa mu však nemohla vyhovět, takže došlo k tomu, že první lucerny byly pořízeny od soukromníků.

Domy u dráhy pod Mariánskou skálou.

V Ústí v tom čase existovala Divadelní společnost (Theaterspielgesellschaft), která výtěžek ze svých představení věnovala na obecně užitečné účely. V zimě 1833/34 to bylo na úhradu pouličních svítilen a na pokrytí provozních nákladů osvětlení. V roce 1838 bylo pořízeno osm luceren. K osvětlení se užívalo olejových lamp s kruhovým hořákem a dvojitým průduchem. Čtyři byly na Tržním náměstí, jedna v Hrnčířské ulici, jedna v Bílinské ulici, jedna v Teplické ulici a jedna v Dlouhé ulici. Počet lamp potom rok od roku stoupal. V roce 1843 jich stálo 20, v roce 1850 28 a v roce 1854 40. Některé lucerny byly pořízeny také občany, obec potom převzala provoz a údržbu, což zpočátku činilo 8 florinů (zlatek) a 24 krejcarů. Svícení začalo obvykle 1. října a trvalo do konce března. Lampy hořely od 5 nebo 6 hodin večer do 2 hodin ráno.

56

Podjezd u Mariánské skály.

V zimním období 1855/56 byla prováděna zkouška, při níž se porovnávalo použití plynu, a byly pořízeny čtyři plynové lucerny. Ty byly rozděleny do průjezdních ulic Teplická ulice - Tržní náměstí - Hrnčířská ulice. Vydání za pouliční světla činilo v roce 1842 na 50 florinů a v dalších letech se zvyšovalo. Město samo muselo hradit veškeré náklady, v roce 1856 až 829 florinů. V roce 1857 padlo rozhodnutí o zřízení velké továrny Spolku pro chemickou a hutní výrobu. Díky tomu bylo možno v Ústí, přednostně přede všemi ostatními zemskými městy Bohemie umožnit, aby při stavbě továrny byla pořízena plynárna pro její zásobování a propojit jí s městem. Dne 1. října 1857 došlo k uzavření smlouvy na 25 let, která byla později několikrát, nakonec až do roku 1912, prodlužována. Koncem března 1858 byl ze strany chemické továrny proveden první pokus s plynovým osvětlením zažehnutím lampy v Teplické ulici. Dne 1. října 1858 bylo zprovozněno plynové osvětlení se 43 lucernami a 10 kandelábry. Karel Wolfrum vedl s chemičkou jed-

57

nání a také prosadil, že osvětlení nebude jako dosud pouze od října do dubna, nýbrž bude v provozu celoročně. Počet světel se zvýšil z 53 (1858) až na 625 (1913). Zpočátku se používal stříhací hořák, od roku 1901 hořák volný. Roku 1900 bylo plynové vedení prodlouženo do nově připojených městských částí Klíše a Krásné Březno. Kromě plynového osvětlení zůstalo v některých odlehlých částech města osvětlení petrolejové. V roce 1886 to bylo 18 petrolejových lamp, jejich počet vzrostl do roku 1900 až na 91 a pak začal klesat, v roce 1908 jich zbylo pouhých 10. V roce 1907 byly městské části Staré a Nové Skřivánčí pole osvětleny 39 plynovými lampami.

Obec Bukov v roce 1916.

Chemička dodávala potřebný plyn podle smlouvy do roku 1912. Továrna město zásobovala plynem 56 let a obec z toho neměla žádný jiný prospěch, než že pro účel veřejného osvětlení odebírala množství plynu za základní cenu, jakou platili soukromníci. Při jednání s chemičkou upoutala myšlenka zřízení vlastní městské plynárny tolik přívrženců, že vzniklý výbor dne 4. října 1911 zasedající komisi navrhnul výstavbu městské plynárny. V ro-

58

ce 1913 byla výstavba, při které se zužitkovaly praktické zkušenosti z jiných zařízení, ukončena. Dne 1. října byla nová plynárna připojena na potrubní síť a město bylo zásobováno plynem z vlastního zdroje. V té době byly také zavedeny důležité změny vztahující se k pouličnímu osvětlení, zvláště je potřeba zmínit zavedení tlakoplynového osvětlení a automatické zapínání a vypínání plamene.

Labe nad Ústím.

Velmi brzy si vydobylo místo ve veřejném osvětlení i světlo elektrické. Dne 15. října roku 1900 začala nově vybudovaná městská elektrárna vyrábět světelný i silový proud a brzy nato již byly žárovky pro pouliční osvětlení používány v různých čtvrtích. Například v roce 1907 dostala Klíše osmnáct žárovek. Po válce byl tento druh osvětlení dále rozšiřován a v roce 1922 bylo již mnoho obloukových lamp, kvůli jasnějšímu světlu, instalováno na důležitých dopravních místech ve městě. Když přehlédneme vývoj veřejného osvětlení v Ústí a připomeneme-li, že roku 1620, při cestě vévody Heinricha Julia von Braunschweig z Krušných hor do Ústí a

59

dále do Prahy, si svítili smolnými loučemi, můžeme říci, že zde proběhly všechny fáze, od loučí až k obloukovým lampám. Noční obraz města s mnoha sty zdroji světla nabízel zvláštní půvab. To se nejlépe přehlédlo z Ferdinandovy výšiny, neboť zde se k pohledům přidávala nádražní zařízení Nového města, světla ze Střekova, z Krásného Března a z lodí i zrcadlení v Labi. V roce 1922 mělo plynové osvětlení 238 plynových a 37 tlakových lamp a elektrické osvětlení mělo 133 vakuových a 16 půlwatových lamp.

PLYNÁRNA, ELEKTRÁRNA, JATKY. Městská p l y n á r n a byla postavena v roce 1912 na pozemku o rozloze 244 arů v průmyslové čtvrti mezi Liebigovou a Kögllerovou ulicí. Vchod byl ze Skladové ulice a se železnicí byla propojena vlečkou. Rozdělení pozemku a uspořádání budov vyplývalo z toho, aby bylo kdykoli možno závod zvětšit a zvýšit jeho výkonnost až na pětinásobek, bez nutnosti bouracích prací a předělávek. V roce 1922 byla v plynárně kotelna se zabudovanou skladovou věží, uhelný dopravník, strojovna s reservoárovou věží, čistírna s dvoustupňovou regenerací, přístrojový a regulátorový dům, zásobník plynu, parní kotelna, čpavkolihová výrobna, správní budova, dílny, vodíkové oddělení, elektrická vedení, zařízení na separaci koksu s drtičkou a třídírnou a sociální zařízení pro dělníky. Dehtová a vodíková jáma byla zbudována pod horním dvorem. Plynárnu postavila forma „Berlin-Anhaltschen Maschinenbau A.-G.“, ve spolupráci se „Stettiner Schamottefabrik (Werk Bodenbach)“ a s domácími firmami pro výkon 2,5 milionů kubických metrů kamenouhelného plynu. První plyn z nového zařízení byl do města dodán 1. října 1913. Pro nedostatek uhlí v době války bylo v roce 1918 přistavěno zařízení na výrobu vodíku s výkonem 500 kubických metrů, které bylo v podniku v provozu již v prosinci 1918. Zásobník plynu měl obsah 10 000 kubických metrů. Surová amoniaková voda byla zpracovávána na čpavkovou

60

tresť, koks byl upraven ve vodním zařízení a dodáván do průmyslu a dehet byl odesílán do továren na střešní lepenku. Hlavní věcí bylo plzeňské černé uhlí. Největší roční dodávky bylo dosaženo v roce 1918 s 1 783 000 kubických metrů.

Obec Brná (Birnai).

Plyn byl potřeba na vaření a topení, osvětlení a pro průmysl. Plynové pouliční osvětlení sestávalo z 550 luceren (část luceren bylo zařízeno na případnou úpravu pro elektrické osvětlení) s automatickými zapalovacími hodinami a 37 lamp se stlačeným plynem ve vnitřním městě. Plynárna byla spravována výborem, zvoleným obecní radou. E l e k t r á r n a byla vybudována v roce 1899 firmou „Wiener Union-Elektrizitäts-Gesellschaft“ na místě bývalé nemocnice na Špitálském náměstí. Podnik nejdříve obstarával (od 1. července 1899) pouliční dopravu a městu začal dodávat světelný a motorový elektrický proud od 15. října 1900. Firma Union vedla v nájmu tento podnik deset let a po uplynutí této doby ho převzala městská rada do vlastní správy.

61

Ústecká elektrárna měla v roce 1922 šest parních kotlů s otopnou plochou 1000 čtverečních metrů, tři parní dynama s 1275 KW, dva usměrňovače dohromady s 1000 KW a jednu akumulátorovou baterii 864 ampér. Vyráběla stejnosměrný proud s napětím 2X200 voltů pro světelný a motorový odběr, 550 voltů pro podnik pouliční dopravy a střídavý proud 5000 voltů, 50 period. Dne 1. listopadu 1912 byla elektrárna rozšířena nákupem Trmického závodu. Tam se vyráběl stejnosměrný proud o napětí 220 voltů a třífázový proud 380/220 voltů. K oblastem, zásobovaným oběma závody patřily obce Ústí, Bukov, Boštěšice, Všebořice, Skorotice, Stříbrníky, Trmice, Otovice, Telnice a Nedvězí, s hodnotou připojení 2651 KW světelného proudu a 2775 KW motorového proudu. Koncem roku 1920 bylo instalováno 300 lamp s uhlíkovým vláknem po 50 W, 51 700 lamp s metalickým vláknem po 50 w a motory s 3800 PS. Vyrobeno bylo 4 831 000 kWh elektřiny, z toho 1 354 000 přišlo na drážní provoz. Pro tento podnik byla ustanovena dvanáctičlenná správní rada, kterou zvolil obecní výbor.

Ústecká pouliční dráha.

62

Labe a kamenolom v Kramolech.

J a t k y v přístavišti, byly postaveny v letech 1880 – 1881, nákladem 80 000 K. Otevřeny byly v roce 1882, byly vícekrát přestavovány a upravovány a kvůli přístavbám, jako nucený výsek, chladírna a vykládací rampa, se dle požadavků zvětšovaly. V roce 1910 podnik zřídil zmíněnou chladírnu, která stála 210 000 K. a obsahovala strojovnu s elektrickým pohonem, předchladírnu, 54 jednotlivě pronajímatelných komor na maso s chladicí plochou 200 čtverečních metrů, chladírnu pro divočinu a ostatní potraviny, výrobnu ledu a velkou porážkovou halu. Chladilo se pomocí čpavku. Za užívání jatek a chladicích zřízení se vybíraly zvláštní poplatky. Podnik byl v městské správě a provoz vedl městský zvěrolékař. V roce 1910 bylo poraženo 3600 hovězího, 8000 vepřů, 5000 telat, 1200 ovcí a 350 koní, mimo to bylo dovezeno 131 000 kg masa a špeku. V roce 1920 bylo poraženo a dovezeno 881 hovězího, 78 kusů mladého dobytka, 152 telat, 12 438 vepřů, 2494 ovcí a 106 koní, 60 604 kg hovězího masa, 22 914 vepřového masa, 85 225 kg uzeného masa, 203 256 kg špeku a 5470 kg koňského masa.

63

Labské údolí z Mariánské skály.

VODOVOD A DÁLKOVÉ VYPÁPĚNÍ. Ve starých časech byla spotřeba vody pokryta čerpáním z Labe a z Bíliny. Jako zdroje pitné vody byly v městských částech zřízeny „základní studny“. Zpočátku dodávaly dobrou vodu, ale časem se zamořily. Důvodem toho zhoršení bylo jednak zřízení studní vedle chlévů a hnojišť a na druhé straně špatná kvalita štěrkového podkladu nalezené spodní vody. Ta pocházela z tak zvaného městského louhu, který se během mnohasetletého trvání osídlení nanesl do propustného podkladu a svými tlejícími produkty způsobil zhoršení půdy a spodní vody. Tak došlo k tomu, že z 800 základních studní, které obec Ústí zřídilo, jich 277 obsahovalo nepoživatelnou vodu. Užitkovou vodou bylo město zaopatřeno lépe. Věcně důležitou činností nebylo čerpání z vodou bohatého Labe, nýbrž jak co nejdříve znovu zavést využívání starého vedení vody z údolí Krušných hor do oblasti města. To bylo založeno koncem 15. století a vedlo polovinu vody potoka z Horního Libouchce (Oberkönigswald) přes obce Žďár, Strážky, Božtěšice a Bukov otevře-

64

ným tokem potoků – Grund-, Vraden- a Kleischbach do Ústí. Z oddělené „mlýnské odbočky“ vycházelo vedení do starých i nových městských částí a zásobovalo vodou hydrantové studny a hasicí hydranty. Špatné zdravotní podmínky, které se koncem 19. století projevovaly stále výrazněji, podnítily v roce 1878 městskou správu k zahájení přípravných prací na zaopatření pramenité vody.

Labské údolí z Velkého Března.

Mimořádná četnost šetření a opakované měření vydatnosti a teploty nalezených pramenů a spodní vody v různých ročních obdo-bích, spojené s chemickým zkoumáním jednotlivých vlastností vody, ukazovalo na to, že jedině spojením dvou oblastí Telnice-Libeňov a Božtěšice-Strážky se do města bezpečně a účelně přivede bezvadné zásobení vodou. Na základě dobrozdání dvou odborných autorit, profesorů A. R. Harlachera a G. Laubeho, byl městským zastupitelstvem 3. prosince roku 1884 dán souhlas k zahájení detailních přípravných prací v Telnicích. Mohutnost vrstev vedoucích vodu a hloubka propustných vrstev dokazovaly, tak jako i chemické analýzy, příznivý výsledek. Od 22. června 1885 byla na konci telnického údolí hloubena 4 m

65

čtvercová, 6 m hluboká zkušební studna, kam se zdárně hrnula spodní voda. Zároveň se na dvou místech provedly příčné 100 m dlouhé výkopy. Tento pokus uspokojil, jak se zřetelem k chemickému stavu, tak co do vydatnosti. Předběžné práce byly ukončeny 26. února 1886, kdy vrchní okresní komise schválila předložený projekt.

Labské údolí před Ústím.

Výzkumy v Božtěšicích-Strážkách začaly po skončení předběžných prací v Telnicích-Libeňově a po jejich ukončení 15. června 1886 se došlo k příznivým závěrům. Potom byly zpracované detailní projekty a 26. října 1888 byly schváleny vrchní okresní komisí. Detailní plány na shromažďování vody i pro její rozvádění, vysoká nádrž a městská rozvodná síť, byly dokončeny na jaře 1887. Stavební práce na vodovodním vedení se konaly v letech 1889 a 1890 a podnik byl otevřen 22. října 1890. V Telnické oblasti se nacházely sběrné pramenné šachty, hlídková studna, královský pramen a Knínické prameny. Přiváděcí vedení až k hlavní sběrné nádrži měřilo 4830 m. Potrubí pokračovalo pod Říšskou ulicí (6110 m stavební délky) do směsné nádrže na Bukově, kde se spojilo s Božtěšickým pramenem a po dalších

66

380 m dosáhlo do vodojemu na hranici Bukov–Klíše. Ten měl původní obsah 1300 m3, ale brzy byl zvětšen na 2580 m3. Výška vodní hladiny dosahovala 206 m nad mořem, nejvyšší stav vody byl 3,5 m a výtok měl průměr 350 mm. Tlakové vedení se odtud, z „nízké zóny“, rozdělovalo uvnitř města do městských částí Předlice a do Krásného Března a jeho stavební délka činila 39 233 m. Přítok vody z pramenů byl uvnitř směsné nádrže měřen vodoměrem. Telnické vedení bylo během let kvůli připojování dalších pramenů zvětšováno. Z důvodu většího množství vody (ale také kvůli tvoření krusty) muselo být v roce 1922 staré 80 mm vedení od Telnice až k rezervoáru ve Varvařově nahrazeno novým 125 mm přívodem. Vodojem na Bukově byl kvůli přivedení 550 m dlouhého vedení vody z hloubkové studny u Hřadiště (Hühnersteige), zvýšen.

Překladiště pod Mariánskou skálou.

Božtěšické vedení svedlo potrubím o délce 3755 m vodu z pramenů Schlossberg-, Jäger-, Martinovitz-, Wenzel-, Hinko-, Strupp-, Saubach- a Schusterquelle do hlavního sběrače u Božtě-

67

šic, odtud ji vedlo potrubím dlouhým 1810 m (bez využití nějaké ulice), ke směsnému rezervoáru na Bukově, kde se spojilo s vodou telnickou a potom do vodojemu na Bukově.

Krásné Březno z Mariánské skály.

Pro zásobení domů v Nové Klíši byla na Chlumecké ulici, aby nebylo nutno do hlavního vedení navrtávat trvalou odbočku, položena paralelní větev. Ta byla později hlavním vedením pro „vyšší zónu“. Nutnost tohoto nového vedení vyplynulo z okolností, že hlavní vedení nemohlo zásobovat jak domy postavené v roce 1902 ve vilové čtvrti, tak i na Starém Skřivánčím poli. Proto byl nad Bukovem zbudován mezirezervoár s obsahem 100 m3, jehož nadmořská výška byla 244,6 m, tedy o 38 m výš než vodojem pod Bukovem. Výše uvedené paralelní vedení bylo od hlavního reservoáru odděleno a bylo prodlouženo až k novému reservoáru. Později bylo využito také pro městskou část Klíše. Náklady na toto zařízení, vybudované v roce 1906, včetně částky na zakoupení pozemku pro mezireservoár, činily 36 700 K.

68

Obec Dobětice (Dopitz).

Připojené sousední obce Klíše a Krásné Březno musely být také plně zásobeny vodou. Protože vydatnost horních pramenů v časech sucha na to nestačila, muselo být pro Krásné Březno pořízeno nové zařízení. Za tím účelem byla na východě od Krásného Března vyhloubena 3 m široká a 17 m hluboká studna. Kóta dna byla 126 m nad mořem. Zde byla nalezena voda, která podle mnohonásobných, i na Pražské univerzitě prováděných výzkumů, plně odpovídala jak bakteriologickým, tak i chemickým požadavkům. V roce 1903 zde byla instalována dvojčinná ponorná pumpa s hodinovým výkonem 40 m3, která byla poháněna 30-PS motorem. Voda byla dopravována jen do 200 m vzdáleného, dvoukomorového vodojemu na Krabí výšině (Krebshöhe), s hladinovou výškou 206,5 m. Kvůli rozvodné síti byla tato nádrž spojena s vodojemem na Bukově. V dobách bohatých na vodu byla Krásnobřezenská síť od telnického vedení odpojena. Čerpáno bylo jen v době, když nedostačovaly horní prameny nebo při přerušení přítoku. Ve studni bylo pro odlehčení šachtové pumpy zabudováno ještě jedno odstředivé čerpadlo s hodinovým výkonem 108 m3. Krásnobřezenský reservoár obsahoval 800 m3 a stav vody byl hlášen dálkovým hlásičem. Náklady na výstavbu tohoto vodovod-

69

ního zařízení dosáhly 161 083 K., za pozemek a nákup budovy bylo zaplaceno 122 643 K. V roce 1903 bylo od 23. července až do 17. října dodáno 35 000 m3, tedy denně 402,3 m3 a v roce 1904 od 6. července do 11. listopadu 58 000 m3, denně 449,6 m3.

Labský most a provoz na Labi.

Zvýšená spotřeba vody ve městě našla na deset let pokrytí využitím pramenné oblasti Kundraticko-Tlučeňského údolí. Přípravné práce vedla firma „Nordböhmische Wasserbau A. G.“. Tato společnost předložila prováděcí projekt, který zcela vyřešil čerpání ze Srnčího a pískového pramene (Rickel und Sandquelle), přičemž plně využil hodnotu pramenné oblasti. Následovalo udělení rozhodnutí městské rady (15. 4. 1913) a v srpnu 1913 vyřízení vodoprávních jednání k provedení stavby. Čerpání velkého pramene „Eisbergquelle“ umožnilo prohánění podzemní štolou a pramenů „Feld- und Brückenquelle“ použití hloubkového trojčinného zařízení. Vodní zámek byl zřízen ve výšce 260 m nad mořem, poblíž okresní silnice na úpatí Havraních kamenů (Rabensteine). Pět výše

70

jmenovaných pramenů plnilo pět komor, jejichž obsah se potom odváděl do společné hromadné nádrže.

Obec Kojetice (Kojeditz).

Nové vedení, s minimálním průtokem 9 litrů za sekundu, samo dodávalo v horkém létě roku 1914 trvale 12 litrů za sekundu a dodávalo tedy výkon, kterým obyvatelům města zajišťovalo dodávání vynikající pitné vody na léta dopředu i v případě značného nárůstu obyvatel. Třeba ještě zdůraznit, že prameništím odnímání užitkové vody neškodilo. Tlučeňským potokem teklo i v době sucha tolik vody, že dostačovalo na zavodňování luk i pro zemědělské účely. Voda se z vodního zámku do Ústí přiváděla mannesman-novými trubkami, které byly vně i uvnitř vyasfaltovány a byly oba-leny jutou. Na začátku měly průměr 175 mm, později 200 mm a byly položeny v silničním tělese okresní silnice Litoměřice – Sebu-zín – Brná – Střekov. S Labským mostem mezi Ústím a Střekovem dosahovaly délky 10 km. U ústí Ritina údolí (Ritinatal), také tento zdroj měl být později zužitkován, byla zřízena přerušovací šachta. Zpočátku bylo plánováno překročit trubkami Labe u Sebuzína a vést vedení po levém břehu. Z technických důvodů bylo od tohoto záměru upuštěno a jako místo pro překročení Labe byl využit labský most. Od úpatí pilíře na pravé straně mostu potrubí vystoupalo ze zbudované tlakové regulační šachty až na úroveň vozovky

71

a vedlo, uložené na konsolách, k druhé regulační šachtě, vybudované na levém břehu. Tam se u křižovatky ulic Střelecké a Petrklíčové připojilo k již dříve instalovanému vodovodnímu vedení. Pod silniční rampou u Ferdinandovy výšiny byla zbudována tlaková regulace s tlakovzdušným kotlem, vodoměrem a registračním manometrem. Tím bylo zabezpečeno, že rázy ve vedení budou neškodné. Potrubí vedené přes most bylo chráněno proti vnějším teplotním vlivům dvojitou korkovou izolací, asfaltovou lepenkou a obalem z pozinkovaného plechu. Spočívalo na silném železném nosníku na válečkových ložiscích, bylo vybaveno devíti krabicovými zátkami, jimiž bylo vyrovnáváno kolísání, způsobované nerovnoměrným zatěžováním mostu. Kromě toho bylo pro nerušený provoz vedení vybaveno proplachovacím a vzduchovým ventilem.

Obec Nová Ves (Neudörfel).

Místní část Skřivánčí pole se mohla až do roku 1916 k městskému vedení pitné vody (vyšší zóna Všebořice) připojit jen částečně. Obsluhy výše položených domů kvůli tlakovým poměrům nešlo dosáhnout. K zajištění i této části Skřivánčího pole dobrou pitnou vodou, bylo nutno otevřít Chuderovskou pramennou oblast. Část tohoto území již byla zajištěna a byla zásobena Božtěšickým vodovodním vedením z hlavního vodojemu na Bukově. To-

72

to vedení bylo nyní připojeno k nové větvi s nově získanou vodou, se zřetelem na příští obsluhu zásobovací oblasti Skřivánčí pole. Čerpání pramenné vody pod Chuderovem se provádělo hlubokou drenáží (kameninové roury do drážek, kamením zarovnané a betonem zakryté). Zde získaná voda se vedla do hlavní sběrné šachty a odtud 600 m dlouhým vedením o průměru 125 mm do velkonádrže pod vrchem Ovčárnou (Schäferei). Šachta sestávala ze dvou komor o obsahu 150 m3 a vodní hladina byla na kótě 304,85 m nad mořem. Přítok činil průměrně 3 litry za sekundu. Z této druhé „vyšší zóny“ bylo obsluhováno Nové Skřivánčí pole od hostince „Zum Laden“, včetně bočních ulic Údolní, Polní, Myslivecká a Bergmannova, až k jejímu rozestavěnému konci a oba léčebné ústavy spolu s polepšovnou na Zrcadlovém vrchu (Spiegelsberg od r. 1945 Na Kabátě). V této oblasti bylo takto zásobeno vodou asi 1200 obyvatel, denní spotřeba činila v průměru 80 – 100 m3.

Trmice (Türmitz).

Díky v předcházejícím výkladu popsaných vodovodních vedení, ze kterých ještě vedly odbočky na centrální hřbitov (délka

73

416 m), do Schillerových sadů (665 m), do Městského parku (933 m) a do údolí Klíšského potoka (85 m), byla celá tehdejší městská oblast zásobována dobrou pitnou vodou. Z těch asi 40 000 obyvatel obhospodařované oblasti využívalo vodovod 93 %, 7 % mělo vodu ze studní. V roce 1922 bylo připojeno 2100 domů, mimo to existovalo ještě 5 výtokových studní a hydrantů bylo 405, z toho 40 jich bylo mimo zástavbu. Ve vedení obsažená pramenitá a spodní voda byla do města přiváděna samospádem, 10 % umělým způsobem.

Labský most.

Roční výkon vodárenského podniku dosáhl 1 010 182 m3 (1922), z toho bylo dodáno do připojených domů 784 791 m3, na pouliční postřik, parková zařízení a pro hasičské účely bylo spotřebováno 207 129 m3. Největší celkový čtyřiadvacetihodinový odběr byl 3300 m3, nejmenší 2500 m3, průměrně 2800 m3. Na hlavu připadalo denně 58 litrů vody. Potrubní síť byla dlouhá 80 000 m, tlak v „nižší zóně“ dosahoval 5,5 atm., ve „vyšší zóně“ Všebořice 6 atm., v Chuderovské 6,5 atm. Vodojem na Bukově měl obsah

74

2500 m3, ve Všebořicích 100 m3, v Krásném Březně 800 m3 a v Chuderově 150 m3. Telnická voda měla 6–10, Božtěšická 6–10, Tlučeňská 12 a Krásno-březenská 15 německých stupňů tvrdosti.

Obec Stříbrníky (Ziebernik).

Očekávání, že se zdravotní podmínky dodáváním pramenité vody v budoucnu změní, se vyplnila. Ověřování v roce 1922 ukázalo zlepšení zdravotních podmínek a potvrdilo se snižování dříve tak vysoké úmrtnosti. Již od roku 1891 vykazované počty zemřelých ukázaly pravidelná snižování oproti dřívějším létům. V roce 1890 byl vykázaný počet ještě 32,4 zemřelých na tisíc obyvatel, v roce 1891 se již snížil na 22, v roce 1900 na 19 a roku 1909 na 16. Na tomto poklesu se podílela jak úmrtnost dětí do jednoho roku po narození, tak také úmrtnost způsobená infekčními onemocněními a tuberkulosou. Zejména tyfus, který v minulosti občas prudce vkročil do města, vykázal mimořádný ústup. Onemocnění tyfem bylo v roce 1922 velmi vzácné a pak bývalo většinou zjištěno jako zavlečené. Užitkovou vodu město odebíralo od 15. století z Klíšského potoka. Rozdvojený Městský potok (Stadtbach) napájel vedení pro Staré i Nové město. Jedna odbočka vedla od mlýna Winkelmühle, Pivovarskou a Dlouhou ulicí, k trubkové studni na Tržním náměstí a k výtokovým studním v Hrnčířské a Bílinské ulici. Druhá

75

odbočka začínala pod Královskou výšinou a zásobovala vodou výtoková místa Nového města. Soukromé vedení z Městského potoka vedlo ještě v roce 1922 přes dvory horní řady domů Dlouhé ulice. Voda z tohoto vedení byla znečištěná. Vybudováním filtračního zařízení v roce 1902 zkusili tento zlořád odstranit, ale vedení užitkové vody se využívalo jen málo.

Všeobecná německá výstava v roce 1903.

Elektrárna města Ústí ležela od různých městských budov, jako městské lázně, školy, městské divadlo, čítárna, obchodní akademie atd. tak blízko, že mohly být obsluhovány parou z této elektrárny. Na jaře 1921 zastupitelstvo schválilo, že bude nejlépe školu na Školním náměstí vytápět nízkotlakým parním topením. Pro toto nové centrální vytápění byl přirozeně nutný nový parní kotel. Další možností bylo výše zmíněné městské budovy obstarávat párou z městské elektrárny, jako odpověď související s otázkou pořízení nového kotle ve škole na Školním náměstí. Ne nevý-

76

znamné náklady na nový parní kotel mohly být vynaloženy na výstavbu zařízení dálkového topení. Elektrárna plánovala instalaci nové turbíny a rozhodnutí, zda bude zvolena kondenzační nebo protitlaková turbína, souviselo rovněž s otázkou dálkového vytápění. Po podrobném prozkoumání této otázky po stránce technické a vědecké, za spolupráce firem centrálního vytápění „Brönner und Co.“ a „Ostrak“ a po prohlídce již existujícího zařízení dálkového vytápění v Německu, byl předložen plán dálkového vytápění, jehož provedení městská rada a zastupitelstvo schválily. Po veřejném vypsání byla pro stavbu vybrána firma „Brönner und Co.“. Sousední školní budova na Divadelním náměstí, dále městské divadlo a později městské lázně, byly dokončovány postupně.

Ústecké panorama.

Zdrojem páry pro dálkové vytápění byl kotel městské elektrárny. Pára byla z kotle včas odebírána do čerpací turbíny, z níž byla odváděna do topné sítě. Pára byla odebírána v množství, jak s ohledem na stávající objem dálkového vytápění, tak také s výhledem na jeho pozdější výstavbu (čítárna, obchodní škola, státní

77

gymnázium a eventuelně vybavení radnice na Tržním náměstí), při dosahování dostačující teploty. Všechny tyto budovy, včetně budov již obstarávaných, potřebovaly při nejnižší venkovní teplotě hodinově 4 400 000 tepelných jednotek nebo kolem 8 tun páry. Z kotle se pára při tlaku 4 atmosféry a 3200 přehřátí vedla do parorozdělovače, který obstarával obě větve vedení, městské lázně a vnitřní město. Celková délka vedení, položeného ve vnitřním městě po úplné výstavbě, činila asi 350 m.

Bazén v Schichtově plovárně.

Do roku 1922 byly připojeny a elektrárnou obhospodařovány městské lázně, dvě školní budovy a městské divadlo. V místě, kde se potrubí v chodníku Školního náměstí rozdvojovalo do budovy školy, byla připravena odbočka pro vedení do obchodní akademie, do gymnázia a do radnice a další připojovací nástrčka byla v divadle, pro připojení lidové knihovny. Zde bylo také ještě zřízeno odbočení k výparníku pro užitkové účely, k výkonům, pro které byla pára potřebná. Silniční válce jí už pro výkon práce nepotřebovaly.

78

Pohled na Ústí z Mariánské skály.

Vedení bylo dimenzováno tak, aby na nejvzdálenějších odběrných místech byla ještě jedna atmosféra přetlaku. Potrubí bylo zhotoveno z autogenem svařovaných mannesmannových trubek a začínalo ve vnitřním městě s průměrem 165 mm, zatím co k městským lázním mělo průměr 108 mm. Potrubní vedení leželo v betonovém kanálu asi jeden metr pod terénem, kanál byl 65 cm široký a 38 cm vysoký. Betonové kanály byly pečlivě izolovány asfaltem a lepenkou proti vnikání vlhkosti. Byly konstruovány tak, aby tam, kde leží v silnici, samy vydržely zatížení parními válci. Tím, že kanály byly zakryty 0,5 m dlouhými betonovými překlady, bylo možno dostat se v případě poruchy k vadnému místu odkrytím překladů, bez poškození kanálu. Při pokládání potrubí byl vzat v úvahu také dostatečný zřetel na roztahování vlivem teplotních rozdílů a na vhodných místech byly zařazeny roztažitelné oblouky. Potrubí bylo mezi roztažitelnými oblouky podpíráno ve fixních bodech, které pojížděly na kuličkových ložiscích. Co se týká pevných zatáček, byly někdy tak předvídavě vedeny, že kompenzátory byly úplně vynechány. Prodloužení trasy na Školní náměstí činilo 45 m.

79

Mírové náměstí (Marktplatz).

Podstatným faktorem pro taková zařízení byla dobrá izolace, zaručující zavedené firmě 90 % úspěchu. Parovod byl utěsněn přiměřeně silnou tepelněizolační vrstvou. Pokud ležel v kanálu, byl ovinutý střešní lepenkou, mimo kanál byl opatřen bandáží. Kondenzační vedení, ve kterém není tak vysoká teplota jako ve vedení parním, bylo utěsněno korkovým obalem a v budovách bylo rovněž obaleno střešní lepenkou jako v kanálu. Potrubí bylo vlastně z jednoho kusu a přístup k trubkám byl nutný jen při skutečné poruše. Tento způsob stavby, eventuálně zařízení, byl s úspěchem zaváděn také v Německu. V plánech bylo počítáno s tím, že kondenzovaná voda z jednotlivých domů bude vypouštěna do odtokového kanálu. Ale když se jak chladná pára, tak i později z turbíny vycházející nečistá asi 750 C teplá voda vrátila do elektrárny, tak zůstalo zachováno velké množství tepla a byly ušetřeny odtokové kanály. Tato novinka měla mimoto tu výhodu, že byla levnější a elektrárna mohla dodávat tunu páry o 2,- K. levněji. Výpočet množství páry u každého

80

objektu zvlášť umožňoval vlastní samostatný měřič, který zajišťoval přesné měření +/- jedno procento. K ochraně kondenzačního potrubí před zničením byla voda nahromaděna tak, že potrubí, pokud leželo v kanálu, bylo úplně zaplněno. Samozřejmě byla na vhodných místech nainstalována zařízení pro vypouštění potrubí. Kondenzační voda tekla samostatně zvláštním potrubím, shromažďovala se v jedné hluboce uložené cisterně v elektrárně a odtud se automatickým čerpadlem zvedala do elektrárenské nádrže napájecí vody.

Panoramatický pohled v Větruše.

K vedení dálkového vytápění měla být připojena ještě také čítárna, obchodní akademie státní gymnázium a eventuálně vybudovaná radnice. Ale existoval ještě také projekt na vytápění parou nemocnici, v její blízkosti stojící školy, státní reálku, státní odbornou školu a školu na ulici Theodora Körnera. Provedení tohoto projektu bylo vyhrazeno na pozdější čas a k úplné výstavbě tohoto zařízení mohlo být přistoupeno teprve po instalaci druhé parní turbíny v elektrárně. Na poradě s elektrárnou bylo pevně

81

stanoveno, že obzvláště naléhavé připojení nemocnice by bylo možné již při stávajícím uspořádání elektrárny.

Panoramatický pohled ze Střekova.

ZDRAVOTNICTVÍ. V malých, přímo nuzných poměrech odstrčeného venkovského městečka, žili obyvatelé v těsných, nízkých světnicích, většinou ze dřeva a hlíny postavených domů, strádali při jednoduché stravě často pochybné kvality a byli přitom nezřídka ohrožováni epidemiemi, hladem, vpády nepřátel a plundrováním. Díky přízni času a poměrům vzkvétající obce bylo možno využít vymožeností nové doby v technické oblasti a také v oblasti zdravotní péče bylo možno dosáhnout co nejdříve běžně existujícího stavu. Byly to právě zdravotní poměry, které se uprostřed 19. století více či méně příznivě vyvíjely, a které, se začátkem železnice, s rozvojem labské lodní dopravy a se zakládáním mnohých průmyslových podniků, odstranily infekční nemoci, kterým byly kvůli nepříznivým a nedostatečným ubytovacím podmínkám mnohých přistěhovaných dělníků otevřeny dveře. K tomu příznačný byl projev okresního hejtmana ze 4. května 1853 na městské radě:

82

„Je to truchlivá zkušenost, co zde c. k. okresní hejtman ještě stále musí udělat, když pořádková policie v městě Aussig nechce procitnout z věčného smrtelného spánku. Ulice města, ani jednu nevyjímaje, jsou skladištěm bláta, smetí a břečky, všechny jsou stejně více či méně špinavými stokami. Daleko široko říká každý, kdo jednou vkročil do ulic tohoto města, že se nedá se žádným jiným městem srovnat, jaké kalamity Aussig překonal. C. k. okresní hejtman již před více než třemi lety trval na zjednání pořádku, nechyběly výstrahy a rozhodnutí v tomto směru. Od městské rady ale obdržel nejvýše obstojnou útěchu, bez splnění, aby poslanci něco dělali, nebo aby se nevymluvili na prázdnou státní kasu. Neuznávám cestu s velkými peněžními prostředky, jaké vyžadují náklady na dláždění a úklid města. Státní peníze nemohou uhradit výdaje na celkové vyčištění ulic, tyto požadavky se musí pokrýt buď z obecních dávek z přímých daní, nebo se musíte obrátit na občany se starou zásadou: Každý ať zametá před svými dveřmi a přitom ať zodpovídá za přísné zachovávání domovního vlastnictví, takže ať každá takto vyčištěná ulice hodnotí její domy.“

Nová nemocnice.

Potom se nelze divit, že v letech 1848 a 1849, jmenovitě mezi železničními dělníky morový tyfus a skvrnitý tyfus, v letech

83

1849, 1850 a 1855 cholera, dále také neštovice, které se v předcházejících desetiletích skoro vůbec nevyskytovaly, vykazovaly mnohé případy onemocnění a úmrtí. Také v dalších třech desetiletích od 1860 – 1890 nebyly zdravotní podmínky ve městě nijak zvlášť příznivé, Překotný vývoj města jako takového, s dříve převážně zemědělským obyvatelstvem na město průmyslové, skoro úplně vynechal na počátku svého rozšiřování náklady na domovní zahrady nebo velké dvory. Zamoření staré městské půdy nevhodným skladováním a odstraňováním odpadních látek ukázalo zhoršení vody v domácích studnách až do neupotřebitelnosti. Stav čistoty ulic a cest, dvorů a obydlí měl daleko k žádoucímu a dětská úmrtnost byla kvůli nevhodné stravě a nedostatečné péči o děti mimořádně vysoká. Žádný div, že epidemie, které město postihovaly, jako cholera v letech 1866 a 1873 nebo neštovice v letech 1873 a 1884, zde našly živnou půdu a morový tyfus si rok co rok vyžádal mnoho obětí. Tak dosáhla čísla úmrtnosti 34-36 promile přes obecný průměr mortality v zemi. Úmrtnost na infekční nemoci byla značná, v průměru zde připadalo 37 úmrtí na 10 000 obyvatel.

Nemocnice.

84

Ohromnému pokroku v oblasti veřejného zdravotnictví, tomu velkému proudu zlepšování zdravotních poměrů, se již nedalo trvale vyhýbat. Všude, i v provinčních městech Bohemie, následně založili stálé zdravotní sekce. Lékaři a technici se na společných poradách věnovali, rozličným škodlivostem, které ohrožovaly zdraví a životy jednotlivců i společnost. Za stálého kulturního a průmyslového pokroku a za stálého přírůstku obyvatelstva obraceli pozornost a prostředky k jejich odstranění.

Okresní nemocnice, chirurgické odd.

Také v našem městě bylo 28. června 1881 zastupitelstvem schváleno vytvoření zdravotní sekce, nebo jak se jí později říkalo zdravotní komise, která na svém prvním zasedání 15. dubna 1882 jednohlasně přijala navržený status. Druhé zasedání uskutečněné v červenci 1882 stanovilo, o jakých přetrvávajících zdravotních problémech se bude jednat a ze strany autorů skici bylo upozorněno na naléhavou nutnost zavedení pitné vody pro celé město. Dříve než k tomu dojde, především zavést užitkovou vodu do Nového města, což zde bylo neodkladnou potřebou. Díky živému zájmu městské zdravotní komise bylo v následujícím roce započato

85

se schválenou asanací městských částí. V průběhu dalších 25 let všechny tyto záležitosti zdravotní komise podněcovala a na poradách se podílela na jejich řešení. V té době bylo pořízeno mnoho nového. Účelná spojení a rozšíření silničních tahů a městských částí, odkanalizování, zbudování vysokopramenného vodovodního vedení a jeho doplnění Krásnobřezenskou vodárnou, povznesení chudobince a nemocnice na pavilónový systém, vybudování více velkých školních budov, nové založení hřbitova, zřízení veřejných sadů, vydláždění ulic a náměstí, zvětšení městského území připojením dvou sousedních obcí, výstavba městských lázní a mnoho dalšího. Dr. Alexander M a r i a n (1910).

Tržní náměstí (Marktplatz) 1898.

V roce 1914 propuknuvší světová válka zpočátku neměla na zdravotní poměry ve městě velký vliv. Počty zemřelých se o něco zvýšily z důvodu smrtelných případů mezi raněnými vojáky v nemocnici a v záložním špitále. Nakažlivé nemoci zůstaly na průměrném stavu i přes mnohonásobně zvýšené nebezpečí ze zavlečení vojáky přicházejícími na dovolenou a stále se zvětšujícího počtu haličských zběhů. Očkování a přeočkování proti neštovicím bylo přísně prováděno od začátku války.

86

V roce 1915 se poprvé ukázala převaha místních zemřelých nad živě narozenými. V následujících letech se s potravou šetřilo a byla méněhodnotná. To mělo zejména na starší ročníky škodlivý vliv a vyžádalo si v tomto kraji více obětí než jindy. Přicházející infekční nemoci všeho druhu se v městské oblasti díky již dříve zavedené asanaci přespříliš nerozšířily. Teprve v roce 1917 bylo pozorováno závažnější zhoršení zdravotní situace. Kvůli zhoršeným možnostem nákupu stále dražších a přitom kvalitativně se zhoršujících potravin a náhražek, pomalu docházelo k podvýživě obyvatel, projevující se snižováním tělesné váhy, úbytkem tukové a svalové hmoty, předčasným stárnutím, přibýváním nervozity a značným snížením pracovní schopnosti. Město zasáhly neštovice, úplavice a nemoc z podvýživy.

Ústí v roce 1898.

Poslední rok války přinesl, jako všude, také do Ústí nepříznivé podmínky. Nekonečné strádání a duševní útrapy všelikého druhu značně zmenšily odolnost lidí. V září 1918 přišla velmi silná španělská chřipka (influenza) a vyžádala si do konce roku 137 obětí. Zrychlil se úbytek porodů. V roce 1915 to bylo minus 4, r. 1916 minus 114, r. 1917 o 292 a r. 1918 o 560. Podle Dr. A. M a r i a n a „Zprávy o zdravotních podmínkách“.

87

Větruše (Ferdinandshöhe) 1899.

Poválečný čas přinesl městské obci velké úkoly v oblasti zdravotnictví. Již před válkou plánovala zavedení nedávných novot, jako např. zřízení zdravotního úřadu, ale vedle toho ještě i během války bojovala proti nebezpečí ohrožující zdraví obyvatel a plánovitou činností organizovala zdravotnickou péči. Díky rozšíření zdravotního pojištění na pozůstalé, stát přijal nutnou podmínku pro úspěšnou zdravotní péči. Stále tu platilo poskytování péče i v tom případě, kdy vedle sociálních důvodů, stála v cestě lékařské pomoci také neznalost a neporozumění a kde práce lékaře musela být nabídnuta k pomoci při záchranném zasahování. Tento program zavedla moderní pečovatelská zařízení. Bylo samozřejmé, že právě dosud většinou zanedbávaná péče o nemocné nebo nemocí ohrožené školáky musí být chápána jako velmi důležitý úkol pro obecní správu. V roce 1920 byli tři školní lékaři (Dr. M. Ungar, Dr. Wohryzek a Dr. Österreich) určeni pro ústecké národní a měšťanské školy. Jejich úkolem bylo vyšetření všech dětí, určení diagnózy a vhodné působení na rodiče k provedení nutných opatření k vyléčení zjištěných nemocí. Dále spolupracovali při všech zdravotně-

88

pečovatelských opatřeních pro školní mládež, jako je stravování, prázdninová péče atd. a ve shodě s učitelským personálem se vyjadřovali ke školním dětem, které kvůli sníženým schopnostem nebo špatné výchově způsobovaly škole potíže. Mimoto školní lékaři převzali vyučování o zdravotní péči v měšťanských školách a spolupůsobili na rodičovských večerech a při konání všeobecně vysvětlovacích přednáškách. V roce 1922 byla ustanovena první školní sestra (zkoušená nemocniční ošetřovatelka Paula Štechová). Díky její součinnosti dále pokročila činnost školních lékařů v rodinách dětí a měla především vliv na rodiče dětí, aby lékařská doporučení byla také skutečně prováděna. Velké množství školními lékaři zjištěných tělesných vad a chorob dalo podnět městské radě k zavedení zvláštních ortopedických tělocvičných kursů, k podporování vyživovacích akcí a k městem organizované prázdninové péči.

Větruše (Ferdinandshöhe) 1911.

Také i v jiných oblastech péče o zdraví bylo pozorovat pokroky. V roce 1917 panem a paní Dr. Schwabacherovými věnovaný kojenecký dům byl v roce 1921 převzat městem do správy,

89

zároveň s okresní komisí pro péči a mládež založenou mateřskou poradnou. Obecní zastupitelství stanovilo pro vedení těchto zařízení k volnému použití potřebné peněžní prostředky. Vedení obstarával Obecní výbor pro dětské jesle a mateřskou poradnu (Gemeinsame Ausschus der Stillkrippe und der Mutterberatung). Lékařem zařízení byl Dr. Otto Trinks. Velmi požehnaným pečovatelským zařízením, byl v roce 1920 paní Louisou Weinmann věnovaný dům pro šestinedělky. Správu zajišťovalo kuratorium, provozní deficit kryla městská obec. Lékařem zařízení byl Dr. Otto Trinks.

Větruše v roce 1926.

Německou společností pro potírání pohlavních nemocí (Deutschen Gesellschaft zur Bekämpfung der Geschlechtskrankheiten) byla zřízena poradna. Porady vedli střídavě pánové Dr. Emil Seger, Dr. Emil Robitscher, Dr. Paul Rass a Dr. Robert Deutsch a byly zdarma. Význam poradny objasňovalo několika slovy heslo společnosti pro potírání pohlavních nemocí: „Kdo má pohlavní chorobu a chce se uzdravit, kdo je zdráv a chce jím zůstat, kdo chce mít svatbu a přeje si zdravé děti, obrátí se na poradnu.“

90

Pod vedením pana šéflékaře Dr. Gottlieba Picka již léta fungující ordinace péče o nemocné s plicními onemocněními obdržela v roce 1922 od městské obce nové prostory Roseggerově parku (Mánesovy sady) a městská obec vynaložila na jejich úpravu částku 80 000 Kr.

Bytový dům na Klíši.

Důležitou novinkou bylo zřízení městského fyzikálního nebo zdravotního úřadu. V tomto úřadu byly zpracovávány všechny údaje z veřejných zdravotnických míst. Městským fyzikem byl referent pro sanitární záležitosti při městské radě, ve výboru pro zdravotnictví a obecné blaho a zároveň odborný poradce městských úřadů (stavební úřad, úřad pro obecné blaho, sekretariát, bytový úřad a místní školní rada) ve všech záležitostech, které se týkaly zájmů zdravotní péče. Vedle této čistě úřednické činnosti se městský fyzikus věnoval vedení městské fyzikálně-zdravotní laboratoře. Tato laboratoř byla účelně zřízena v adaptované kotelně staré Kroitzschovy továrny. Náklady pořízení tohoto zařízení obnášely (zednické práce, vodovodní instalace, plyn, elektřina) 153 500 Kr., zařízení (nábytek, zvířecí sýry) 23 264,49 Kr., přístroje, plynové lahve, chemikálie, zvířata 36 282,20 Kr., knihy, časopi-

91

sy 5 278,39 Kr. Laboratoř byla autorizována ministerstvem zdravotnictví pro účely bakteriologického a serologického výzkumu. Již v prvním roce své činnosti měla velmi mnoho práce. Dobrý obraz o její činnosti ukazují údaje z výroční zprávy: Počet vyšetření na syfilis - 1 487, z toho positivních - 511, na úplavici - 78, „ „ 9, na tyfus - 785, „ „ 281, na tuberkulózu - 96, „ „ 20. Důležitou novinkou byla městskou radou započatá výstavba infekčního pavilonu, pro náklady se počítalo s částkou 1 mil. Kr., dále pořízení jednoho sanitního automobilu a zřízení městské služby pro dopravu nemocných. Městský fyzikus Dr. G r u s c h k a .

Náměstí „Na Hvězdě“.

Ústecké lékárny v roce 1922: „Löwen-Apotheke“, Tržní náměstí č. 19, „Zur goldenen Krone“, Teplická ulice č. 32, „Engel-Apotheke“, Krásné Březno, Drážní ulice č. 279, „Zum roten Adler“, Drážďanská ulice č. 55.

92

Ústecké obchody.

CHUDINSTVÍ A NADACE. Pokud se týká starosti obce o chudé, existovala k tomu v Ústí dvě zvláštní zařízení. První byl Ú t u l e k s v. M a t e r n a (Hospital Skt. Materni) na Maternově náměstí (Lidické nám.). Existoval již buď z časů založení města, nebo krátce poté a byl pravděpodobně spravován nějakým zbožným bratrstvem. Král Johann von Luxemburg v roce 1327 tento špitál předal řádu Křížovníků s červenou hvězdou (Kreuzhernn mit dem roten Stern). Události z roku 1426 toto zařízení odvály. Když byl špitál na konci 15. století znovu zmíněn, byl veden dvěma špitálskými otci jmenovanými měšťanstvem, které tento dům, vybavený nutným zařízením a v němž svěřenci bydleli, spravovalo. Zbožné založení občanů ke zlepšení situace chudáků, se projevilo nadacemi a odkazy. Ke špitálu Sv. Materna patřil také dům č. p. 420, který stál na hlavní ulici Starého Skřivánčího pole. Obyvatelé ho nazývali „Kippeltova nadace“.

93

Druhou institucí pro chudé byl B e t h a u s (modlitebna) na Kostelním náměstí č. p. 114. Byl postaven díky věnu kapitulního vikáře Rasch von Aschenfelda, který svůj odkaz vázal na povinnost, že chudí ze špitálu se mají pro svůj duševní stav modlit. Protože se tehdy u Sv. Materna konaly bohoslužby jen zřídka a cesta ze špitálu k městskému kostelu byla pro chudinu namáhavá, přikročilo se ke zřízení druhého špitálu v bezprostřední blízkosti kostela. Dostal jméno „Spital intra moenia“ (Špitál uvnitř hradeb) a kmenový dům u Sv. Materna se nazýval „Spital extra moemia“ (Špitál vně hradeb).

Ústecké obchody.

Také nový chudobinec byl hrazen z rozličných nadací a darů. Obě instituce byly určeny k internátní péči o chudé, k poskytování obročníkům bydlení, oblečení a stravu. Protože prostor v Bethause nebyl dostačující, byla později připojena stará škola č. p. 113, která se v roce 1853 přestala užívat a byla určena k ubytovávání pro armádu. Zaopatření vojáků ve vyšším služebním poměru ale nebylo ani díky oběma institutům dostačující. Tuto potřebu splnila obec teprve v roce 1888, při jubilejním výročí vlády císaře Franze Josefa, pořízením a roku 1889 nastěhováním do

94

městského chudobince v č. p. 1317 na Margaretině ulici. Bylo v něm, kromě hospodářských prostor, bydlení pro 50-70 obročníků, kaple, měl domácí zahradu a chudákům nabízel v každém směru dobrou péči. Byl postaven a udržován z obecních prostředků. O deset let později bylo z fondu „Spital extra moenia“ do jeho majetku převzato 113 080 K. Když ústecké okresní zastupitelství zřídilo v roce 1909 velký pečovatelský dům na Zrcadlovém vrchu (Spiegelsberg – později Na kabátě) a předalo péči o chudé do tohoto nového zařízení, dostal chudobinec jiné využití. V roce 1922 bylo na náklady města v okresním pečovatelském domě ubytováno 72 chudých.

Trafika na Teplické ulici.

Mimo této internátní péče o chudé se v našem městě současně rozvíjela také již soukromá, veřejná a mimo špitál pro potřebné provozovaná, tak zvaná zjevná péče o chudé. Počátky byly v rozdělování almužny při zádušních mších. Ke konci 18. stol. byl institut chudinství zaveden podle příkazu císaře Josefa II., aby byla regulována veřejné péče o chudé, aby nemohly být přidělovány žádné další zvláštní špitální dávky a aby stravování chudých ve

95

špitálech bylo obstaráváno podle výnosů a nákladů špitálních fondů. Například v roce 1886 byla 106-ti chudým s týdenními chudinskými příděly rozdělena celková částka 6272 guldenů a 70-ti s jednorázovou podporou částka 662 florinů. Institut chudinství měl pozdější název Sekce chudinství a od roku 1922 Rada pro chudinství.

Dům Zlatý anděl („Goldener Engel“).

V roce 1882 byl založen Spolek proti chudobě a žebrotě (Verein gegen Armennot und Bettelei). Stanovil si úlohu, zdanit podomní žebrání a potulku, zjistit skutečné chudáky a podporovat je a průchozí tovaryše zaopatřit jídlem, noclehem a také prací. Tento spolek ustanovil již v roce 1882 vlastní pečovatele pro jednotlivé městské části a roku 1895 byla celá péče o chudé zavedena jako „Elberfelder System“. Ten kladl hlavní váhu na to, aby každý případ chudinské péče byl podle své zvláštnosti vyšetřen a zpracován. Město bylo rozděleno na chudinské okrsky a každý okrsek vedl úřední „opatrovatel“, který pečoval jen o malý počet svěřenců.

96

V roce 1922 mělo Ústí 17 chudinských okrsků. 349 chudých dostávalo týdenní, 15 chudých měsíční podporu, 24 dostávalo příspěvky na nájem, 40 příspěvky na výchovu. 72 ústeckých chudých bylo v okrskovém pečovatelském domě, 23 dětí v sirotčinci, 15 chlapců v polepšovně na Zrcadlovém vrchu (Na kabátě) a o 8 dětí bylo pečováno jinak. Celková vydání za péči o chudé činila v roce 1922, včetně nákladů na boty, léky atd., 392 957 K. Příjmy pocházely z úroků z kmenového majetku, z nadací a fondů, z darů a věnování, z domovních a měšťanských poplatků, z poplatků z prodeje, z hudebních licencí, z poplatků ze psů a z obecních prostředků. Příspěvky na chudé a nemocné spravoval městský důchodkový úřad.

Pomocná škola na margaretině ulici (Margaretenstrasse).

Již za starých časů majetní obyvatelé Ústí vkládali nebo věnovali velké sumy peněz, jejichž výtěžky měly být vynaloženy na dobročinné účely. Tento zvyk pokračoval i na počátku I. čsl. republiky, takže v roce 1922 mělo Ústí v majetku velký počet na-

97

dací, které z části spravovaly církevní úřady, z části spolky a zařízení pro obecné blaho a z části městská obec. N a d a c e velmi mnoho přispívaly ke zmírnění bídy chudých, nemocných, sirotků a jiných pomoci potřebných lidí a nabízely možnosti vpřed směřujícím osobnostem, k lehčímu dosažení jejich cílů. Obzvláště významné byly nadace, které sloužily všeobecně a které byly skoro všechny spravovány městskou radou, radou péče o chudé a městským důchodkovým úřadem. Z toho budiž zdůrazněny: Suknová nadace Paula Bäckera (Paul Becksche Tuchstiftung) byla založena zámožným, ale bezdětným Paulem Bäckerem v roce 1549. Ten určil ve svém testamentu, prodat vinohrad, peníze vydat za varhany, zbytek uložit a z úroků rozdělit ročně pro chudé dva kusy sukna. Přání bylo uposlechnuto, ale výše toho zbytku není známá. K 1. prosinci 1761 činil kapitál 2093 florinů, 24 krejcarů a 4,5 feniků. V letech 1779 – 1826 byl spravován ve špitále Sv. Materna, potom byl ale ze špitálního účetnictví vyloučen a dále byl veden samostatně. Dříve byly v kostele Sv. Materna slouženy mše a po nich byly rozděleny dva kusy sukna. Ještě v roce 1922 byly opatřovány dvoje oblečení a boty a o Vánocích byly darovány chudým. Nadace činila 2580 K. Studentská nadace Rasch von Aschenfelda (Rasch von Aschenfeldsche Studentenstiftung) byla založena 8. ledna 1666 pražským kapitulním proboštem Dr. Johanem Franzem Rasch von Aschenfeldem. Donátor odkázal tenkrát existujícímu bratrstvu „Corpus-Christi“ kapitál 2000 florinů. Dvěma zdejším, magistrátem a děkanstvím zvoleným chlapcům byly tak dlouho hrazeny náklady a ošacení, jak dlouho se dobře chovali a pilně studovali. Bratrstvo kapitál spravovalo až do své likvidace v roce 1783. Potom tuto nadaci převzaly státní úřady a presenční právo vykonávala obec a děkanství. Nadace Křížové cesty (Kreuzwegstiftung) někdejšího majitele mlýnu na říčce Bílina, Ignaze Honolky, pocházela z roku 1759 a začínala s 200 floriny. Z úroků byla udržována Křížová cesta u kostela Skt. Materni. Při změně hřbitova u tohoto kostela na

98

veřejný park byla Křížová cesta odstraněna, přitom byly pořízeny nové obrazy zastavení Křížové cesty u městského kostela a nadační úřad Honolkovy nadace souhlasil, že se o ní bude starat. Nadační pobožnost, která se dříve konala u Jeruzalémské Křížové cesty, se potom v čase Nanebevzetí Panny Marie sloužila v děkanském kostele.

Evangelická škola.

Chudinská nadace Anny Mardarety Dörfel (Anna-Margarete-Dörfel-Armenstiftung) vznikla v roce 1786 a v roce 1922 činila 17 228 K. Plattlichova katechetská nadace (Plattlichsche Katechetenstiftung) byla zřízena 16. října 1792 sourozenci Josefem Plattlichem Annou Marií Pfaff s kapitálem 7350 florinů, za účelem placení poplatků za katechetu, který zároveň vykonával pomoc při duchovní péči. Jmění v roce 1922 čítalo 22 900 K. a udělování prováděla obec a děkan. Purkertova podučitelská nadace (Purkertsche Unterlehrer– Stiftung). Dne 1. dubna 1852 odkázal ústecký měšťan Vinzenz

99

Purkert, se zřetelem k žalostnému stavu tehdejších školních pomocníků, 400 florinů s ustanovením, že úroky budou poskytovány v ústecké městské škole najatým, minimálně placeným školním pomocníkům. Přeměna školství přinesla, že užívání nadace bylo propůjčováno starým podučitelům a v tomto smyslu tomu tak bylo i v roce 1922 ústeckým učitelům. Kapitál činil 1411 K.

Ústecká restaurace.

Püschelova prémiová nadace (Püschelsche Prämienstiftung) byla zřízena 21. prosince 1857 měšťanem Ignazem Püschelem s kapitálovou částkou 300 florinů, pro povzbuzení píle školních dětí. Jednomu pilnému a mravnému hochovi z vyšší chlapecké třídy a jedné také takové dívce z vyšší třídy dívčí měly být udělovány dukáty s ouškem a stuhou. Každoročně byly dva dukáty pověšené na hedvábných stužkách starostou předány nejlepšímu žákovi a žačce páté třídy národní školy. Ještě v roce 1922 byly žákům a žákyním zdejší měšťanské školy udělovány prémie. Kapitál činil 2200 K. Nadace reálky (Realschulstiftung, dříve Giselastiftung – Giselina nadace) byla zřízena 16. dubna 1873 v upomínku na sňa-

100

tek arcivévodkyně Gisely. V roce 1922 činila 3624 K. a měla jen jedno nadační místo, byla předávána jednomu žákovi reálky.

Ústecká restaurace.

Středoškolská nadace (Mittelschulstiftung, dříve KaiserFranz-Josef-Stiftung - nadace císaře Franze Josefa) byla zřízena 9. září 1874 při slavnosti jubilea 25 let vlády císaře Franze Josefa darem částkou 1535 florinů. Úroky z tohoto kapitálu v roce 1922 činily 5931 K. Byla udělována ústeckým studentům. Nadace pro chudé s nemocemi zraku (Stiftung für arme Augenkranke). Od roku 1883, s kapitálem v roce 1922 - 36 676 K. Slepecká nadace ústeckého zpěváckého spolku (Blindenstiftung des Aussiger Gesangvereines) – od r. 1886, s kapitálem v r. 1922 473 K. Chudinská nadace F. A. Wagnera (F. A. Wagner – Armenstiftung) - od r. 1893, s kapitálem v roce 1922 - 2000 K. Chudinská nadace Camilly Doranthové (Camilla–Doranth–Armenstiftung) – od roku 1895, s kapitálem v roce 1922 - 4000 K. Nadace Adolfa Köglera pro nemocné (Adolf–Kögler–Krankenstiftung) – od r. 1897, s kapitálem v roce 1922 - 14 500 K. Chudin-

101

ská nadace Eleonory Jakel (Eleonore–Jakel–Armenstiftung) - od r. 1898, s kapitálem v roce 1922 - 600 K. Nadace pro šestinedělky Rudolfa Neustadtla (Rudolf–Neustadtl–Wöcnerinnenstiftung) – od roku 1899, s kapitálem v roce 1922 - 27 450 K. Chudinská nadace Agnes Ahne (Agnes-Ahne-Amenstiftung) - od r. 1904, s kapi-

Sanatorium.

tálem v roce 1922 - 300 K. Chudinská nadace Theresie Jarchel (Theresia–Jarchel–Armenstiftung) - od 1812, s kapitálem v roce 1922 - 1200 K. Chudinská nadace Friederika Püschela (Friederike– Püschel–Armenstiftung) - od r. 1848, s kapitálem v roce 1922 300 K. Nemocenská nadace Eriedricha Umlaufta (Friedrich– Umlauft–Krankenstiftung) - od roku 1855, s kapitálem v roce 1922 - 9314 K. Chudinská nadace Marie Kellermannové (Maria– Kellermann–Armenstiftung) – od r. 1862, s kapitálem v roce 1922 - 200 K. Chudinská nadace Dorothey Schreiber (Dorothea– Schreiber–Armenstiftung) – od roku 1869, s kapitálem v roce 1922 - 4000 K. Chudinská nadace Ferdinanda Ripke (Ferdinand– Ripke–Armenstiftung) – od r. 1873, s kapitálem v roce 1922 - 500 K. Chudinská nadace Adalberta Wenzela Thama (Adalbert–

102

Wenzel–Tham–Armenstiftung) – od r. 1878, s kapitálem v roce 1922 - 3548 K. Studentská nadace F. A. Wagnera (F. A. Wagnersche Studentenstiftung) byla založena v roce 1889 a v té době měla jmění 12 170 K. Studijní nadace Ludwiga Wolfruma (Ludwig-Wolfrumsche–Studienstiftung) s 67 227 K. Studentská nadace Julia Petera (Julius–Petersche–Studentenstiftung) s 6421 K. Studijní nadace Franze Reinische (Reinisch– Studienstiftung)

Škola na Skřivánčím poli (Lerchenfeld).

s 5742 K. Sirotčí nadace Josefa Fleische (Josef–Feilsche–Waisenkinde-rstiftung) s 1600 K. Slepecká nadace Karla a Hermíny Wolfumových (Karl und Hermine–Wolfrum-Blindenstiftung) se 105 700 K. Nadace Vinzenze Wagnera (Vinzenz–Wagner– Stiftung) s 1100 K. Schmidtova a Edelmannova nadace pro školáky (Schmidt und Edelmannsche Schulkinder–Stiftung) s 861 K. Schmidtova a Edelmannova učitelská nadace (Schmidt und Edelmannsche Lehrer–Stiftung) s 1163 K. Wenzelova a Budaschova školní nadace (Wenzel–Budasche Schulstiftung) s 225 K. Chlapecká nadace Ed. J. Weinmanna (Ed. J. Weinmannsche Knabenhort–Stiftung) se 104 054 K. Köhlerova školní nadace

103

(Köhlersche Schulstiftung) s 4300 K. Hans Fähnrichova a Willy Pollatschekova nadace (Fähnrich–Hans und Willy–PollatschekStiftung) s 82 328 K. Řemeslnická nadace Herberta Maresche (Herbert–Maresch–Handwerker–Stiftung) s 19 775 K. Podpůrný fond Hedwigy Osthos (Hedwig–Osthossche Unter-stützungsfond) s 16 000 K. Učednická nadace Louise a Ernestiny Hesselových (Louis und Ernestine–Hesselsche Lehringsstiftung) s 3000 K. Nadace „Špitálu vně hradeb“ (Spital extra moenia) měla v roce 1922 stav 142 500 K. a „Špitálu uvnitř hradeb“ (Spital intra moenia) měla stav 32 700 K.

Ústecká škola.

DOBROČINNÉ SPOLKY A ZAŘÍZENÍ. V š e o b e c n á v e ř e j n á n e m o c n i c e na Billrothově ulici (od r. 1945 Pasteurova ul.) byla otevřena v říjnu 1894. Zpočátku sestávala ze šesti nemocničních pavilónů, správní, hospodářské a vedlejších budov uprostřed velké zahrady, později byla rozšířena o dětské a plicní oddělení. V roce 1922 bylo ošetřeno na 3000 lidí.

104

O zdravovna pro plicní o nemocnění – Petschekova nadace (Petschek-Stiftung) se nacházela na Zrcadlovém vrchu (Na kabátě). Byla otevřena v listopadu 1908, skládala se z jedné velké, vším novodobým zařízením plně vybavené budovy, obklopené lesy a zahradami, na volném, slunném místě, kde byla velká lehátková hala. Bylo zde ročně pečováno o 400 nemocných. Měla kapacitu 84 míst.

Restaurace u Labe.

L é č e b n ý ú s t a v p l i c n í c h o n e m o c n ě n í na Zrcadlovém vrchu (Na kabátě). Toto zařízení bylo vybudováno z na-dace pana Ed. J. Weinmanna v letech 1916 – 1920 nákladem 1 600 000 K. Byl zařízen podle nejnovějších poznatků hygieny, měl velkou jídelnu, denní místnost, koupelové místnosti, sprchovou koupel, centrální vytápění, vedení teplé vody, znamenitou pitnou vodu z městského vodovodu z Chuderova. Byl vybaven rentgenovým přístrojem a umělým horským sluncem. V nádherné ústavní budově byla lehátková hala pro 120 lidí. Zařízení bylo umístěno v zahradním a lesním prostředí, bylo otevřeno 12. července 1920.

105

Z a ř í z e n í p r o n e m o c n é s p l i c n í m o n em o c n ě n í m v Roseggerově parku (Mánesovy sady), bylo pořízeno ústeckou pobočkou Německého pomocného spolku pro nemocné postižené plicními chorobami v Bohemii (Deutschen Landeshilfsvereins für Lungenkrankte in Böhmen). Bylo zde podporováno a pozorováno 300 nemocných rodin ročně.

Plicní sanatorium.

D ě l n i c k á o z d r a v o v n a v obci Ryjice (Reindlitz), v krásném, zdravém prostředí, byla založena v roce 1898 s počtem 26 lůžek. Roku 1902 započala výstavba dvou budov s 24 postelemi (donátorkou byla paní Fr. Helen Petschek). Roku 1906 byla centrální bratrskou pokladnou v Mostě (Brüx) dokončena třetí část, takže byl umožněn pobyt pro 120 pacientů. Léčebný ústav pro nervové choroby lesní sanatorium na úpatí Střížovického vrchu v blízkosti slepecké školy, byl soukromým majetkem (Dr. Woltär a Dr. Freund), sestával ze tří ústavních budov, vybavených nejlepšími léčebnými prostředky, byl umístěn u zahrad a lesa.

106

O k r e s n í z a o p a t ř o v a c í ú s t a v , nazývaný také chorobinec, ležel na okraji dubového lesa na Zrcadlovém vrchu (Na Kabátě) a byl majetkem okresu Ústí. Byl otevřen v únoru 1910 a mohl pečovat o 100 chudých, nemocných lidí. Byl spojením vybraného zevnějšku a důkladného vnitřního zařízení.

Schichtovy lázně.

Ú t u l e k a s i r o t č i n e c byl majetkem Azylového a sirotčího spolku (Asyl- und Waisenhausverein). Sestával ze sirotčince na Margaretině ulici (ul. Prokopa Diviše), který byl otevřen v dubnu 1889 a měl místo pro 40 sirotků. A dále z dětského útulku Weinmannovy nadace (Weinmannstiftung), ve kterém přes den pečovali až o 100 dětí pod šest let. Obě zařízení byla jednoduchá, ale účelně a dobře zařízená. C h l a p e c k ý v ý c h o v n ý ú s t a v (polepšovna) na Zrcadlovém vrchu (Na Kabátě) byl okresem postaven a otevřen roku 1912, hlavně z daru pana J. Petscheka, velkoobchodníka z Ústí. Ústav, vedený Německou zemskou komisí péče o mládež (Deutschen Landeskommission für Jungendfürsorge), byl určen pro těžko vychovatelné nebo v chování polevující chlapce ve věku 6 – 14 let. Měl místa pro 60 chovanců, dvoutřídní národní školu,

107

zahradu a polní hospodářství, dílnu pro průmyslovou činnost a byl velmi dobře zařízen.

Německá slepecká škola.

N ě m e c k á s l e p e c k á š k o l a byla otevřena v roce 1913 jako součást slepeckého ústavu na Klárově v Praze a sloužila k výchově a vzdělávání německých slabozrakých a slepých dětí ve školou povinném věku. Postaven byl díky bývalému řediteli slepeckého ústavu na Klárově, panu Emilu Wagnerovi, který se o prostředky usilovně snažil prostřednictvím jím založeného spolku „Německá péče o slepce v Bohemii“ (Deutsche Blindenfürsorge in Böhmen). Nalezl významné přispěvatele v pánech Dr. Marian, J. Petschek, Ed. J. Weinmann z Ústí, Karl Dittrich z Krásné Lípy (Schönlinde) a dalších. Městská obec věnovala 3 ha 60 arů velký, velmi pěkný stavební pozemek na Westfálské ulici (Kalininova ul.). Stála na zalesněném svahu Střížovického vrchu a uvnitř byla důkladně a účelně zařízena. Ještě v roce 1922 byla slepecká škola ve výstavbě. Z předního traktu byla dokončena střední část (pro 26 dětí). V zadní budově byla kuchyň, jídelna a tělocvična. Děti se učily předměty národní školy, k tomu modelování, ruční práce, ruční gymnastiku, ruční hmat, slepecké písmo, hudební teorii, klavír, varhany a citeru. Škola byla po převratu v roce 1918

108

oddělena od pražského ústavu a převzala jí městská obec Ústí. Díky podpoře německých měst a okresů, spolku Deutsche Blindenfürsorge in Böhmen a z velké části dary (zejména od ústeckých obyvatel) byla zachována.

Sanatorium.

M a t e ř s k á p o r a d n a na Margaretině ulici č. 12 byla založená roku 1917. V zařízení, které v roce 1921 převzala do správy městská obec, odborní lékaři bezplatně radili matkám s dětmi. Ú t u l n a k o j e n c ů na Margaretině ulici č. 12, byla založena Dr. Fritzem Schwabacherem a paní Edith Schwabacherovou. Otevřena roku 1921 a městskou obcí byla převzata do správy v roce 1921. Měla za úkol zajišťovat bezplatnou péči a pomoc potřebným dětem do čtyř let věku. Ú t u l e k p r o š e s t i n e d ě l k y na Westfálské ulici č. 240, byl otevřen v roce 1920. Postaven byl z nadace paní Louisy Weinmannové nákladem 262 500 K. Spravován byl městskou obcí prostřednictvím kuratoria. Měl 17 lůžek, moderně zařízený kruho-

109

vý pokoj, plně zařízený operační sál, koupelny, denní místnost atd. S t a n i c e n a t u r á l n í p é č e na Mariině silnici č. 9 (ul. Dobětická), byla zřízena roku 1895. Nezaměstnaným, bez prostředků, práceschopným pocestným nabízela vhodné přístřeší a stravu, ale byli v této stanici povinni přiměřeně pracovat. Po ukončení tohoto podniku v roce 1903, bylo zřízeno centrální zařízení pro všeobecné bezplatné zprostředkování práce a služeb.

Restaurace „An Laden“.

C h l a p e c k á ú t u l n a měla za úkol, školou povinným chlapcům, kterým není umožněn rodičovský dohled v odpoledním mimoškolním čase, nabídnout dozor a odpovídající zaměstnání. Byla to nadace Ed. J. Weinmanna a skládala se ze tří oddělení. Jedno bylo ve vnitřním městě, jedno v městské části Krásné Březno a jedno v městské části Klíše. Každé oddělení mělo přes 50 chovanců. M ě s t s k á p é č e o c h u d é . Pro zajišťování péče o chudé bylo město rozděleno na chudinské okrsky. Každý okrsek měl jednoho pečovatele, který dohlížel a pečoval o přidělené chudé. Náklady na tuto podporu šly z chudinských fondů a k nim při-

110

spívala městská pokladna. Roční příspěvek dosahoval přes 50 000 K. Péče o chudé se účastnil také Spolek proti žebráctví a potulce (Verein gegen Armennot und Bettelei).

Vlevo Děkanský, vpravo Dominikánský kostel.

L i d o v á k u c h y n ě byla otevřena v roce 1888 Společností pro lidovou kuchyni (Gesellschaft für Volksküchen) v ulici Velká hradební a nasytila za nízké ceny 200 – 350 lidí denně. S t u d e n t s k á u b y t o v n a byla zřízena Horským spolkem (Gebirgsverein Aussig) na Ferdinandově výšině (Větruše) a poskytovala cestujícím studentům vhodné přístřeší a stravu. P r á z d n i n o v é k o l o n i e byly založeny měšťany a učiteli v roce 1885. Umožňovaly školákům o prázdninách potřebné zotavení na venkově po dobu 4 – 6 týdnů. Nacházely se v Telnici, v Zubrnicích, ve Velkém Březně a v Levíně. Vedení a správu zajišťoval ústecký spolek „Německá zotavovna pro školní děti“ (Deutsches Erholungsheim für Schulkinder). S o u k r o m á z d r a v o t n í p é č e Sester od svatého kříže (Schwestern vom hl. Kreuz) na Margaretině ulici č. 10 a S o u k r o m á z d r a v o t n í p é č e Evangelické diakonie

111

(Evangel. Diakonieverein) na Margaretině ulici č. 9, poskytovaly nemocným péči školenými nemocničními ošetřovatelkami. O k r e s n í k o m i s e p r o p é č i o m l á d e ž v ulici Velká hradební č. 31, zajišťovala a zprostředkovávala, ochranu a pomoc chudým, osiřelým, opuštěným a zanedbaným, ale i tělesně a duševně méněcenným dětem a podporovala kojeneckou péči a ochranu matek. Spolek válečných poškozenců, vdov a s i r o t č í p o m o c i (Verein Kriegsbeschädigten, Witwen und Waisenhilfe) a S p o l e k r a n ě n ý c h v e v á l c e (Bund der Kriegsverletzten) hájily zájmy válečných invalidů a pozůstalých po padlých ve válce.

Ústecké kostely z pohledu od Labe.

KOSTELY A HŘBITOVY. Popisy jsou z roku 1922.

M ě s t s k ý k o s t e l (Stadtkirche) se nachází na volném prostranství na Kostelním náměstí. Byl nazýván také Děkanský

112

nebo kostel Nanebevzetí Panny Marie (Maria-Himmelfahrtskirche). Je postaven v gotickém stylu ve směru východzápad a v současné podobě a úpravě je od roku 1901, kdy byly ukončeny renovační a obnovovací práce.

Děkanský kostel s věží do roku 1885.

Presbyterium, také kruchta nebo oltářní hala je velmi rozlehlá, má délku 20 m a šířku 9 m. Vysoká místnost je zjasňována devíti okny, pět v oltářní hale je dvoudílných, ostatní jsou třídílná. Všechna okna byla opatřena velmi pěknými malbami na skle, zhotovenými císařským uměleckým dvorem Mayer v Mnichově. V hlavních oknech bylo znázorněno: Zrození Panny Marie (donátorem byl děkan P. Franz Weis), Obětování Panny Marie (Eleonore Jackl), Zvěstování Panny Marie (F. a A. Illing), Navštívení Panny Marie (Theresia Bec-ker), květinový vzor (K. Krauspenhaar), Zrození Ježíše (rodina L. Herzum), útěk do Egypta (F. A.

113

Wagner), Svatá rodina (sestra Hönigová) a Nanebevzetí Panny Marie (Joh. Maresch). Hlavní oltář je proveden v gotickém slohu. Oltářní skříň pochází z Pirny v Sasku, do Ústí byla zakoupena v roce 1659 pro kostel Sv. Materna a od roku 1872 je v městském kostele. Střed oltáře zdobí tři velké dřevěné sochy: Panna Marie s Jezulátkem v náručí jako nebeská královna, od ní vpravo je apoštol Petr a vlevo Jan Křtitel. Na užších křídelních polích stojí Máří Magdaléna s nádobou oleje a Jan Evangelista s kalichem. Přes oltářní skříň se z podpěrného pilíře rozvíjí gotickým obloukem štíhlá, jemně členěná nástavba, uprostřed s žehnajícím Kristem a pod odděleným růžovým křížem je ukřižovaný Kristus. Obě oltářní křídla jsou ukončena malými soškami. Na zavřené oltářní skříni je znázorněno Zvěstování anděla Gabriela a Panna Marie. Skvostný oltář, byl podle všeho prací ctěné norimberské školy a připouští se vliv tehdy známého mistra Wohlgemuta.

Městský kostel.

114

Kromě tohoto uměleckého díla je naproti sakristii umístěn vedlejší oltář. Je na něm socha sv. Anny, vlevo od něj se nachází krásná Svatoannenská skupina, která kdysi stávala v pohřební kapli rodiny Albrechtů. Na jižní straně hlavního oltáře je deska s následujícím nápisem: „Tento hlavní oltář byl zhotoven roku 1872 v Praze pro ústecký děkanský kostel podle plánů malíře Friedricha Wachsmanna, truhlářské práce jsou od Johanna Schmidta, řezbářské práce od Josefa Brillmayera, výzdoba od Josefa Nejteka, nové postavy a restaurování, z roku 1498 pocházejících, starých skříňových křídel jsou od sochaře Ed. Wessely.“ Městský kostel měl skutečně drahocenný klenot, který uchvátil svou nádherou již mnoho tisíc prohlížejících.

Česká zemská škola.

O b r a z M a d o n y . Je na něm zobrazena hlava Panny Marie, vyjadřující její pokoru a modlitbu a opravdové laskavé chování. Podstatu Madony lze chápat jako vyjádření dokonalosti. Barevnost zůstala zachována i přes dvě století – tak může být oltářní obraz starý. Podle ohledání a výzkumu pánů Dr. Mariana z Ústí, Prof. Müllera z Liberce a Dir. Woermanna z Drážďan je ústecká

115

Madona kopií „Madona del dito“ od Carlo Dolce a byla zhotovena díky Ismaelu Mengsovi, otci R. Mengse. Ústecká Madona byla zhotovena znamenitou, výtečnou technikou. Byla namalována na měděné desce a byla uložena v nehořlavé skříni na jižní stěně presbyteria. Na přání kostelní sluha mohl skříň otevřít a umožnit přenést obraz na podstavci do správného světla. Na svátek Panny Marie byl veřejně vystavován. Madona byla původně v majetku paní Anny Margarety Fischer, vdovy po císařském soudci a ta jí měla, podle ústního podání, dostat od Ismaela Mengse jako důkaz díků za poskytnutí pohostinnosti. Podle testamentního ustanovení z 2. března 1737 byl obraz předán jako poslední vůle paní Fischer do majetku městského kostela. Kopii má městské muzeum. Ta je vyhotovena pastelem na pergamenu. Obraz Madony byl potajmu hojně kopírován.

Kostel v Krásném Březně.

Chrámová loď má čtvercovou základnu s délkou strany 21 metrů. Šesti sloupy je rozdělena na devět stejných polí, zakončených hvězdicovým klenutím. Sloupy nebo pilíře jsou osmihranné, mají průměr 95 cm a jsou vysoké 14 m. Krásná a působivá prostora chrámové lodi je přístupná třemi branami a světlo přichází osmi mohutnými, čtyřdílnými okny. Hlavní vchod prochází věží na západě, vedlejší brány jsou jednoduché a důstojné. Okna jsou až

116

na dvě zdobena malbami na skle a pocházejí z umělecké dílny R. Schleyn v Grottau. Zobrazují kázání na hoře (donátory byli J. a F. Coufalové, Fr. Mattauch, A. Worm), Kristus na kříži (Franz Lange), Zmrtvýchvstání Krista (městský pivovar), dvanáctiletý Ježíš v chrámu (ústecká spořitelna), Ježíšův křest (rodina Röslerových) a svatba Kana (Josefina Arnoldová). Umělecké návrhy všech maleb na skle pocházejí od architekta A. Webera z Vídně. V předním rohu lodi se samostatně nachází postava v životní velikosti. Znázorňuje vousatého muže s korunou na hlavě, v rukou držící štít a žezlo. Předpokládá se, že tato postava je podobizna krále Wladislawa II., za jehož vlády byl kostel postaven. Na něj poukazuje také erb na stejném místě v severní lodi, který má v poli W. V dlouhé hale se nacházejí také dva postranní oltáře, kazatelna, křtitelnice, zastavení Křížové cesty a varhanní kruchta. Postranní oltáře jsou zpracováním přizpůsobeny hlavnímu oltáři, gotickým stylem i malbami. Ten v severní lodi má uprostřed Ježíše na kříži, Pannu Marii a sv. Jana. Na svatostánku byla později postavena socha Srdce Ježíšovo. Oltář v jižní lodi má uprostřed Pannu Marii, po stranách je sv. Barbora a sv. Kateřina, nahoře je sv. Jan a sv. Antonín a ukončen je vyobrazením svaté Trojice.

Obec Bohosudov (Mariaschein).

117

Křtitelnice vedle křížového oltáře je vybavena velmi jednoduše. Kazatelna stojí na předním jižním pilíři a je pozoruhodná tím, že všechny stupně jsou vytesány z jednoho pískovcového bloku. Bohatě zdobená stříška kazatelny nese letopočet 1578 a sochu „Ježíš, dobrý pastýř“. Křížová cesta je provedena se vznešeností a je upravená podle charakteru Božího domu.

Interier kostela v Bohosudově.

Varhany, které byly předány 19. ledna 1902 na velkém koncertu při příležitosti jejich zprovoznění, jsou dílem firmy bratrů Riegerů z Jägerndorfu ve Slezku. Jsou vysoké 11,5 m, široké 6,3 m, hluboké 2,7 m a váží 16 000 kg. Jsou složeny z 3154 píšťal, největší jsou 5,8 m dlouhé a 27 – 35 cm silné, nejmenší jsou 18 cm dlouhé a 5 mm tenké. Hrací stůl má tři manuály, 212 registrů a tlačných knoflíků. Jejich uspořádání je přehledné, pohodlné, jejich vzájemné spouštění je plně promyšlené, přechody, hlasitost a barva tónů jsou prováděny bezchybně. Zvuk tohoto díla je velmi krásný a čistý. Měchy jsou dvoukomorové s objemem 9 kubických metrů a jsou plněny elektrickým dmychadlem. Hlavní vzduchový kanál má průměr 6,4 čtverečních metrů. Prostor kostela je osvět-

118

lován třemi velkými, krásnými bronzovými lustry, vybavenými elektrickými lampami. Věž, která je západní štíhlou stranou kostela, měla až do roku 1885 jen nízkou nouzovou střechu. V uvedeném roce začala přístavba, kdy střecha dostala podobu štíhlé špice, která ve výšce 65 m nese kříž s kohoutem. V přízemí je hlavní vchod, z jižní strany se vchází na varhanní kruchtu a do věže, v jejíž dalších poschodích jsou instalovány zvony. Kostel byl do roku 1917 osazen osmi zvony různých velikostí: 1. Zvon chudé duše, s nápisem: „Johanes Hertwig, svaté říše římské hrabě von Nostitz.“ Zvon byl dodaný roku 1662 Nikolausem Löwim z Prahy. 2. Zvon smrti, dodaný roku 1714 Johannem Balthasarem Crommelem z Ústí, s nápisem (lat.): „Po čase moru bude za zemřelé nařízena obnova. 1714.“ 3. Školní zvon, dodaný roku 1707 Johannem Balthazarem Crommelem z Ústí. 4. Velký mešní zvon, dodaný roku 1544 Mathäusem Spitzem z Roudnice, s nápisem (česky): „Ke cti a chvále Boha, pána celé svaté říše“ a s vyobrazením Jana Husa (váha 400 kg). 5. Malý mešní zvon, dodaný roku 1541 tím samým mistrem, s nápisem (česky): „Zvon byl vyroben ke cti a chvále Boha, pána celé svaté říše v roce 1541“ a s vyobrazením tří mužských postav. 6. Zvon dodaný r. 1519 Petrem Waghevensem, s nápisem: „Mé jméno je Willebort, můj hlahol je libý Bohu, proto, když mne bude slyšet, Bůh nás bude všude ochraňovat.“ (váha 1500 kg). 7. Zvon Susanne, dodaný roku 1596 od Hilligera, s nápisem: „Susanna Pfalm 150. Chval Boha s přispěním slzí, za zvuku zvonu. V roce 1596 jste mne, naši páni, nechali znovu vyrobit ze zachráněného kovu, ctihodný senáte z Aussig, ty Herrmanne, bývalý Primasi, i vy, kteří tě ochotně vyslyšeli, Mollerusi, Bibersteine, Tichtenbaume, Kippelte, Harlichu, Kochu a Topinzku, a písaři Tattiku, Stubnere druhý notáři, a správci kostela Windischi a Sibere, ne-

119

chali jste mne zhotovit otcem Hiligerem a vytáhnout do vzduchu.“ (váha 2800 kg). 8. Svatý zvon, bez nápisu. Zvony pod čísly 1, 2, 3, 5 byly za světové války v létě roku 1917 sejmuty a předány vojenskému správnímu aparátu pro výrobu munice. Z věže je nádherný výhled na město a jeho blízké okolí. Na východní straně kostela byl velký kamenný kříž, který stál až do roku 1874 na mostku přes říčku Bílina, věnován byl tehdejším ústeckým magistrátem (1721). Hroby a náhrobky. V dřívějších dobách bylo běžné pohřbívat mrtvé také v kostele. Tak se v chrámové lodi městského kostela zachovala místa posledního odpočinku mnoha příslušníků ústeckých patricijských rodin. Často si v závěti určili místo, většinou v blízkosti oltáře, povětšinou si ho sami zajistili nadací a v matrice zemřelých byla tato místa zaznamenána. Výnosem císaře Josefa II. bylo pohřbívání do kostelů zakázáno. Při přestavbě kostela roku 1899 byly hroby naposledy odkryty. Nacházely se dva metry pod dlažbou, byly vyzděny a zakryty cihlami. Hrobů, jež byly za starých časů opatřeny náhrobními kameny a kterým bylo dříve právem umožněno být v kostele, se zde nachází mnoho. Náhrobní kameny byly většinou zabudovány do země jako podlahové desky a nesly nápisy a vyobrazení. Při častých stavebních úpravách v kostele byly postupně odstraněny. V roce 1922 se uvnitř kostela nacházela ještě dvě pamětní znamení. První deska byla na pravé stěně oltářní místnosti a bylo na ní vyobrazení kněžky, klečící s věncem z růží v ruce a modlící se před křížem. Latinský nápis se odvolával na Heinricha Ignaze Kunze, toho času děkana v Ústí, a jenž zemřel v roce 1708. Druhý náhrobek byl vedle dveří do sakristie a patřil Adamovi Glatz von Altenhof z Klíše, který skonal roku 1588 jako poslední svého rodu. Na vnější straně kostela byly přizděny tři staré náhrobní desky. Na severozápadní straně věže byla kdysi umístěna kaple sv. Anny, kterou nechal postavit jako hrobku pro svou rodinu v roce 1668 zesnulý císařský soudce Mathäus Franz Albrecht. Při přestavbě věže v roce 1885 byla kaple snesena a jako připomínka byla na

120

věž připevněna mramorová deska s latinským nápisem. Družina sv. Anny, která stála v kapli, mistrovské to dílo středověkého sochařství, byla postavena v kostele naproti sakristii. Také v presbytáři bylo dříve pochováno mnoho duchovních i světských osobností. V roce 1763 bylo toto místo přestavěno na kryptu, která se používala ale jen krátký čas. V roce 1899 byla odkryta. Našlo se zde deset zachovalých dřevěných rakví, jejich obsah, kosterní a textilní pozůstatky byly přeneseny na hřbitov, zachovalé desky s nápisy našly místo v městském muzeu. Krypta, která byla z chrámové lodi dostupná jedním kamenným schodem, byla zase uzavřena.

Dominikánský kostel sv. Adalberta.

K o s t e l s v . A d a l b e r t a nebo klášterní kostel pochází ze začátku 18. století. Byl postaven ve stylu italské renesance, na vstupní straně jsou dvě nedostavěné věže. Věžní hodiny jsou obrácené do Klášterní ulice, zatímco chrámová loď se protahuje podél Adalbertovy ulice (ul. Vojtěšská). V západní věži visí dva zvony: Větší mešní zvon s českým nápisem je z roku 1501 a menší mešní zvon s nápisem latinským je bez letopočtu. Hodiny pocházejí z roku 1840.

121

Uvnitř chrámu Božího se nachází jednolodní hala s vysokým přepjatým kulatým obloukem, který vytváří vznešený dojem. Dvojitá řada oken na levé straně a několik oken na straně pravé dávají tomu velkému prostoru potřebné osvětlení, které díky světlým barvám okenního skla má příjemnou jemnost. Dvě okna jsou malovaná, na prvním od vchodu je znázorněn Skon sv. Josefa a na druhém je Ježíš žehnající z kazatelny.

Zámek v Krásném Březně.

Hlavní oltář má velký nástěnný obraz „Triumf sv. Adalberta“, který může pocházet z roku 1755 od děčínského malíře. Na levé straně kostela se nacházejí dva vedlejší oltáře, z nichž jeden je věnován sv. Josefovi a druhý sv. Janu z Nepomuku. Na pravé straně jsou umístěny oltáře tři. Nejblíže vchodu je oltář Navštívení Panny Marie s kopií obrazu Navštívení Panny Marie a s alegorií „S pláčem a smutkem Tebe voláme.“ Vedle je oltář Růžového věnce pocházející z Tirol, s již předělanou Družinou růžového věnce: Panna Maria odevzdává sv. Dominikovi věnec z růží, stranou klečí sv. Kateřina ze Sieny a sochy stojící po obou stranách představují sv. Františka z Assissi a sv. Angeluse z řádu Karmelitá-

122

nů. Třetí oltář, Vinzenzův, znázorňuje obraz Vinzenze Feraeriuse z Domikánského řádu jako kazatele posledního soudu. Kostel je spojen s dominikánským klášterem.

Kaple na Mariánském vrchu.

K a p l e n a M a r i á n s k é m v r c h u vděčila za svůj vznik „Chvále Bohu“ („Gelübde“), kterou po běsnění moru v roce 1680 jeden ústecký měšťan. Dne 30. srpna 1680 byl na stavbě položen základní kámen a brzy hezký kostelík, který své jméno Mariánský převzal podle názvu Marienberg, shlížel z vrcholu skály daleko dolů do údolí. Na cestě, která vede k vrcholu, se nacházely tři sochy: Kristus pod křížem, sv. Antonius a sv. Panna Maria. Tato sochařská díla stála za starých časů na zdi vinohradu na Hrnčířském předměstí (Töpfervorstadt). Kaple stála daleko od lidí ve východní části hory, byla vystavěna z kamene, byla ozdobena věžičkou a měla oltář a varhany. V roce 1740 byla v její blízkosti zřízena poustevna, ale ta byla již roku 1771 snesena. Roku 1787 byla kaple jako taková zrušena, zvon přišel do obce Ebersdorf bei Vensen, kaple byla prodána a přešla do majetku měšťana Platticha. Ten se opakovaně zasazoval o znovuotevření Mariánské kaple. Povolení k tomu dostal teprve v roce 1815,

123

kdy požádal měšťanstvo v Ústí, aby se zde každoročně slavilo výročí vítězství u Chlumce v roce 1813. Z Mariánské skály se totiž dohlédne na část Chlumeckého bitevního pole. Kostel byl opět upraven a od té doby byla ke kapli každoročně pořádána dvě procesí a sloužily se tam slavnostní bohoslužby. Procesí se konala na svátek Navštívení Panny Marie, jako připomínka moru v roce 1680 a 30. srpna, v den bitvy a vítězství v roce 1813. Kaple nenabízela stavebně nic významného. Nad vchodem byl nápis: „Poděkování čestných obyvatel města Ústí za Chválení Boha jejich předky“ a vedle byly letopočty 1680 a 1813. Staré doklady o této kapli, mezi kterými se nacházel také velmi pěkně sepsaný Chvalný dopis uvedeného ústečana ze 4. srpna 1680, se nacházely v knize pamětihodných zápisů III. v městském archivu.

Kaple v Klíši.

K a p l e v K l í š i , na místním náměstí, byla věnována sv. Floriánovi. Předpokládá se, že byla postavena v roce 1788. Pro udržování kaple byla složena nadace paní Rosalie Schindler z Klíše. Socha sv. Jana před kostelíkem pocházela z Ústí.

124

K o s t e l v K r á s n é m B ř e z n ě je středně velká, prostá stavba, stojící v bezprostřední blízkosti zámku, s nímž byla spojená zastřešeným chodníkem (popis vnitřku kostela je z roku 1922). Poloha kostela, s kruchtou na východ, odpovídá starým předpisům. Na západní úzké straně je dvoupatrová věž, má čtvercovou spodní stavbu přecházející do osmiúhelného horního patra. Okna jsou dvojdílná a ukazují na pozdní gotiku, je to jednoduchá, masově budovaná stavba. Vstupní brána ze strany ulice má vkusně zhotovenou kamennou úpravu. Je nápadné, že sedm schodů leží níž než ulice a že potom ještě tři schody vedou dolů až k podlaze kostela, takže leží na dva metry pod výškou ulice. Tato okolnost byla způsobena za strašného počasí v roce 1770, kdy se sesunulo úbočí za kostelem a tím vzniklo nynější zvýšení ulice. Hluboké položení Božího stánku se projevuje ztuchlým vzduchem v domě a všude patrnými vlhkými místy spodních zdí.

Krásné Březno (Schönpriesen).

Chrámová loď kostela, působí nudným dojmem s přehnaně bohatou sítí kleneb s gotickým žebrováním. Hala se kvůli pozdějšímu přistavování galerií a zvelebování zúžila a nese charakter renesance. Na západní galerii se nachází neozdobený varhanní plášť. Dřívější bohatě zdobená varhanní skříň se nacházela v městském muzeu.

125

Rozlehlé oltářní místo je o dva stupně výše než podlaha, je trochu zúžené, je zakončeno sítí gotických kleneb a je osvětleno třemi zašpičatělými okny. Zde je skvostné dílo tohoto kostela, pět metrů vysoký oltář, zdvíhající se ve třech bohatě vypravených poschodích. Střed svatostánkového poschodí ukazuje umělecký, v alabastru provedený vysoký reliéf „Kristův rodokmen“. Pod ním je „Poslední hostina“ a na nich příslušné výroky. Po obou stranách jsou vyobrazení ohraničena vyčnívajícími, krásně zdobenými dvojitými mramorovými sloupy a za nimi jsou ve dvou řadách erby rodiny Bünau. Postranní podstavce jsou rovněž vyzdobeny vysokými alabastrovými reliéfy s vyobrazením „Zvěstování o narození Krista“ a sochami apoštolů Petra a Pavla.

Oltář.

Široké trámoví, zdobené značně vyčnívajícími hlavami mladíků, ukončují první poschodí. Na něm je postaveno poschodí dru-

126

hé s dalšími dvojitými sloupy, které rámují reliéf „Zmrtvýchvstání Krista“. Vnější kameny jsou oživeny zdobením a malými sochami sv. Marka a sv. Matyáše. Třetí poschodí znázorňuje „Nanebevstoupení Páně“ a je ukončeno třídílným římsovím, na kterém je posazen duhově vybarvený Kristus jako soudce a po stranách je klečící Panna Marie a sv. Jan. Na donátora oltáře a stavitele kostela ukazují na oltáři uvedená písmena R. B. B., která se mohou číst Rudolph von Bünau. Na dobu výstavby kostela poukazují nalezené letopočty, na vchodové bráně 1604, na staré varhanní skříni 1606 a na věžním zvonu 1601. Oltářní práce připomíná rovněž nádherně zhotovený oltář v kostele v Lauensteinu v Sasku a svým uspořádáním a provedením ukazuje na italského stavebního mistra a sochaře G. M. Rossiniho, jenž byl v roce 1575 ve službě u kurfiřta Augusta von Sachsen. Zdá se, že práci provedl mistr Lorenz Hörnung z Pirny. Původní dřevěná kazatelna byla v průběhu času napadena houbou, roku 1887 byla odstraněna a nahrazena kazatelnou kamennou, jejímiž donátory byli, jak praví nápis, Heinrich a Malwina von Kolowrat Krakowsky-Nowohradsky.Na západní straně kostela se nacházel malý, již nepoužívaný hřbitov. Evangelický farní K o s t e l s v . P a v l a se nachází na krásném místě na křižovatce ulic Hasnerova, Auerspergova, Kudlichova a Bumgartnerova (ulice Bratislavská, Horova, Stroupežnického a Rooseweltova) a ohromí svou ušlechtilou formou, se světle červenou, vysoko čnící věží, jako nádherný charakteristický znak městské části, která se rozvinula na svazích Skřivánčího pole. Tento chrám Páně je postaven v romantickém stylu a je pojednán s příjemnou půvabností, takže celkový dojem není jen efektní, ale působí i malebně. K tomu pomáhá i zjasňující materiál fasády, která se svou hezkou červení dobře odráží od šedi sousedních staveb. Věž, která dosahuje výšky čtyřiceti metrů, má čtvercový základní tvar, otevřené galerie v poschodí a kopule věže je zhotovena osmiúhelně, špice nese pozlacený kříž. K pěknému dojmu vyjádřenému ke stavbě se připojuje důstojný vnitřek kostela, pocházející z roku 1922. Ozdobným členě-

127

ním vystrojeným hlavním vchodem na severozápadní straně se vchází rozlehlým vestibulem do chrámové lodě, přičemž základním rysem kostelní dvorany je povznesení. Modernost formy prostoru je od jednoduchého provedení překlenutí stropu, k nenápadnému řešení elektrického osvětlení.

Evangelický kostel

Úžasný vliv má oltářní prostor. Zvedá se zde mohutný, jednoduchou linií vedený oltář, na němž trůní v nadživotní velikosti socha „Žehnající Kristus“, která je velmi pěkně vypracovaná z karrárského mramoru. Pozadí tvoří tři okna z malovaného skla, prostřední má bohatou ornamentální výzdobu, zatím co na obou ostatních jsou vyobrazení apoštolů Petra a Pavla. Syté barvy nástěnných maleb dávají ukončení chóru, přes jehož klenutý oblouk jsou slova „Blažení jsou, kdož Boží slovo slyší a zachovávají“, zvýšený dojem. Křtitelnice z umělého pískovce má na svém měděném víku vyobrazení Jana Křtitele. Ústředním představenstvem Společnosti Gustava-Adolfa (Gustav-Adolf-Verein) v Lip-

128

sku věnovaná kazatelna je ze dřeva a do tohoto kostela svým slohem dobře zapadá. V polích galerií jsou uvedeny výroky blahořečených. Okna chrámové lodi mají pěkné malby na skle, které uvádějí scény ze života Ježíšova: Křest Ježíšův (Toto je můj milý syn), Gethsemane (Buď vůle tvá!), Maria a Martha (Jedno je bída), Samaritánka (Když poznáš Boží dar), Ježíš přítel dětí (Nech děťátko ke mně přijíti), Ztracený syn (Otče, zhřešil jsem), Ježíš a Tomáš (Můj Pán a můj Bůh), Emmauzský učedník (Pane, zůstaň při nás). Okna zhotovila firma R. Schleyn z Grottau a věnovaly je rodiny P. Siegfried, E. Wolfrum, L. Wolfrum, O. Wolfrum, W. Bornemann, A. Merkle, M. Klepsch, A. Krause a A. Köhler. Na zvýšeném středu galerie stojí zvučné varhany, dar Ženské společnosti Gustava-Adolfa (Gustav-Adolf-Frauenvereins) v Ústí a jsou dílem firmy Eule z Budyšína.

Tovární čtvrť a rozřazovací nádraží.

Kostel je vybaven vytápěním, je dlouhý 30 m, široký 14 m a je v něm 590 míst k sezení. Plány byly od architekta J. Zeissiga z Lipska a stavbu provedla firma A. Köhler z Ústí. Základní kámen byl položen 28. září 1904, vysvěcen byl 30. ledna 1906 a stavební náklady 150 000 K. byly hrazeny z darů, mezi nimiž bylo také krás-

129

né věno od městské obce. Při získávání zařizovacích předmětů se skvělým způsobem ukázala obětavost členů evangelické obce. Stavební pozemek věnoval Max. Schaffner a nádherný oltář je dar od Ludw. Wolfruma. Přízemím věže vede vchod s nápisem: „Náš Bůh je pevný hrad“. Kostel měl tři zvony, které byly laděny do Es-dur. V roce 1917 byly dva z nich odvezeny pro válečnou výrobu. S y n a g o g a v ulici Malá hradební, na místě domu č. p. 154, byla dokončena a otevřena na jaře 1880. Byla postavena, jak to bylo u staveb svatyní zvykem, orientálním slohem. Okna byla opatřena malbami na skle.

Krásné Březno (Schönpriesen).

První místo pohřbívání obyvatel Ústí a blízkých obcí Vaňova, Novosedlic, Kramel a Střekova byl h ř b i t o v u k o s t e l a s v . A d a l b e r t a . Při kopání kanálů a základů Adalbertově ulici (Vojtěšská ulička) byly nalezeny kosterní pozůstatky. Při stavbě m ě s t s k é h o k o s t e l a byl také brán zřetel na zřízení hřbitova a místo kolem kostela tomu odpovídá. Tento hřbitov byl užíván dlouhou dobu. Přitom je třeba podotknout, že podle dřívějšího zvyku bylo mnoho lidí pohřbíváno přímo v koste-

130

le. To se dělo až do časů Josefa II., který tento druh pohřbívání zakázal. Dávné užívání místa v kostele připomínala pamětní deska, která se po zboření kaple hrobky rodiny Albrechtů na severní straně kostelní věže nezrušila. Při úpravách v roce 1875 bylo toto místo osázeno, ale osázení bylo brzy opět odstraněno a později bylo náměstí vydlážděno.

Doerellův hrob v roce 1911.

Třetí hřbitov se rozprostíral vedle k o s t e l í k a s v. M at e r n a . V jeho středu stála svérázná Svatá hrobová kaple (heilige Grabeskapelle), která byla díky svému tvaru zobrazována na mnoha obrazech. Po rozšíření města za staré hradby byl tento hřbitov nepostačující, ze zdravotních důvodů již dále nemohl být používán a v roce 1859 byl zrušen. V roce 1876 bylo plánováno přebudování tohoto území. Zahájení bylo podmíněno zasypáním celého pozemku, protože ležel přes jeden metr hlouběji než okolní ulice. Zasypávání si vyžádalo několik let a bylo úplně skončeno

131

teprve v roce 1880. Potom se z toho území stala vydlážděná cesta, která se později změnila na pěkný, vodotrysky a pomníkem vyzdobený park. V roce 1859 bylo otevřeno první oddělení h ř b i t o v a n a K l í š s k é u l i c i . Byl majetkem děkanského kostela a část byla vyhrazena pro pohřbívání protestantů. V roce 1871 byl tento hřbitov rozšířen o druhé a v roce 1877 o třetí oddělení. Zahrnoval tři jitra a 90 sáhů půdy. Přesto se ale brzy ukázal malý. V roce 1892 byl zrušen a později s ponecháním starých stromů, plamenného kříže a Dorellova hrobu byl přetvořen na Roseggerův park (od roku 1945 Mánesovy sady).

Městský hřbitov v roce 1911.

Obecní hřbitov na Ovčáckém vrchu byl užíván od roku 1892. Měl umrlčí komoru, pitevnu, márnici, čekárnu a byt pro hrobníka. Zařízení se vyznačovalo širokými cestami, lehce přístupnými odděleními a bohatým osázením. Vysoký stav vody si vynutil rozsáhlé odvodnění. Vedle márnice bylo místo stanovené pro zřízení krematoria. Kromě několika starých kamenných náhrobků z Maternova hřbitova sem byly přeneseny také dva umělecky hodnotné náhrobní kameny, Margarety Dörfel a starosty Johana

132

Franze Steydlera a byly postaveny vedle cesty. Hřbitov se musel dále rozšiřovat. V jeho poslední části byl zřízen hřbitov hrdinů s čestnými hroby Ústečanů, padlých ve světové válce. Krásné Březno mělo svůj první hřbitov vedle kostela a v roce 1922 byl ještě částečně udržovaný. Druhý ležel na horském svahu stranou od Žežické ulice a byl rovněž vybaven márnicí apod. Vaňov své zemřelé dříve pohřbíval v Ústí, ale později měl léta svůj vlastní hřbitov.

Tovární ulice.

VÝCHOVNÁ ZAŘÍZENÍ. M a t e ř s k é š k o l k y m ě s t s k é o b c e: 1. Mateřská školka, toho času zrušená, 2. „ ul. Velká hradební č. 57, založ. r. 1894, 3. „ Krásnobřezenská ulice č. 31, „ 1894, 4. „ Laurenzova cesta č. 14, „ 1894, 5. „ Cesta na Skřivánčí pole č. 58, „ 1894, 6. „ Krásné Březno, Škoní ul. č. 315, „ 1894, 7. „ Trmická ulice č. 159, „ 1895, 8. „ Ulice na břehu č. 181, „ 1904. Dětský útulek Spolku pro sirotčince - Körnerova ul. č. 15, založen roku 1889.

133

N á r o d n í š k o l y: 1. Chlapecká nár. šk., Školní náměstí č. 1, nově zal. r. 1885, 2. „ „ Körnerova ulice č. 50, zal. r.1884, 3. „ „ Schmeykalova ul. č. 19, „ 1892, 4. „ „ Körnerova ulice č. 50, „ 1896, 5. „ „ Krásné Březno, školní ul. 315, „ 1826, oddělena od dívek roku 1896. 6. Chl. a dívčí nár. šk.,Hl. ul. Skřivánčího pole č. 1523, „ 1896, 7. „ „ Jateční ulice, „ 1915. 1. Dívčí nár. škola Goetheova ulice č. 2, nově zal. r. 1864, 2. „ Goetheova ulice č. 2, „ 1894, (cvičná škola ženského učit. ústavu) 3. „ Sadová ulice č. 18, „ 1892, 4. „ Körnerova ulice č. 48, „ 1896, 5. „ Kr. Březno, Školní ul. č. 250, „ 1826, znovu založená roku 1896. Česká národní škola, Solná ulice č. 3, zal. r. 1919. Česká zemská nár. šk., Kr. Březno, Neštěmická ul. č. 244, 1919. Soukromá evangelická – národní škola, veřejnoprávní, Margaretina ulice č. 9, založená roku 1863. Pomocná šk. pro slabě nadané, Margaretina ul. č. 12, „ 1919.

Palác německého a budova českého gymnázia.

134

Ústecké školy.

Měšťanské školy: 1. Chlapecká měšťanská škola, Školní nám. č. 1, založená r. 1871, 2. „ „ Körnerova ul. č. 50, „ 1896, 3. Chl. a dívčí měšť. škola, Kr. Březno, Školní ul. 315 a 250, 1901, 4. Chlapecká měšťanská škola, Školní náměstí č. 1, založ. r. 1920, 5. „ „ Jateční ulice „ 1920. 1. Dívčí měšťanská škola, Goetheova ulice č. 2, „ 1870, 2. „ „ Körnerova ulice č. 48, „ 1896, 4. „ „ Goetheova ulice č. 2, „ 1920, 5. „ „ Jateční ulice „ 1920. Česká měšťanská škola, Solná ulice 3 „ 1920. Česká zemská měšťanská šk., Krásné Březno, Školní ulice, r. 1919. Speciální učitelský kurs, 4. třída na 1. Chlapecké měšťanské škole. Vyučování dělnické zručnosti, pro chlapce a dívky a vyučování kuchařství na 2. Dívčí měšťanské škole.

135

Střední školy: Obchodní akademie, Schmeykalova ulice č. 19, byla založena roku 1886 jako dvouletý „Vyšší učitelský ústav“, v roce 1889 byla rozšířena na tříletou školu s přípravkou, v roce 1900 na čtyřletý ústav s titulem Aussiger Handels-Akademie, s připojenou tříletou obchodní pokračovací školou, s dvouletou obchodní školou pro dívky a abiturientským kursem. Státní reálné gymnázium, ul. Velká hradební č. 9, zal. r. 1893. Státní reálka, Schillerova ulice č. 270, „ 1909. Státní prům. škola, roh Schillerovy a Resselovy ul., „ 1910. Česká reálka, roh Schillerovy a Resselovy ul., „ 1920. Městské dívčí reálné gymnázium, Hasnerova ul. č. 9, „ 1920. Městský vzdělávací ústav pro učitelky, Školní náměstí č. 1, 1903. Městský vyšší vzdělávací ústav pro ženská povolání, Goetheova ul. č. 2, 1921. Pokračovací školy: Průmyslová pokračovací škola, Školní nám. č. 1, zal. r. 1873. Česká pokračovací průmyslová škola, Solná ul. č. 3, „ 1921. Školy ženských výdělečných spolků: Škola pro švadleny, Körnerova ulice č. 50, zal. r. 1890. Škola šití šatů, „ „ „ 1890.

136

VEŘEJNÉ BUDOVY.

Radnice na Tržním náměstí.

R a d n i c e, také úřední budova politického okresního zastupitelství a daňového úřadu, stála na severní straně Tržního náměstí a byla nápadná sloupy u vchodu a věžičkou s hodinami. Stará radnice byla v letech 1685 a 1784 přestavována a roku 1846 byla úplně zrušena. Bohužel o té staré budově nejsou k dispozici ani obrázky ani plány. Jako většina domů na Tržním náměstí byla opatřena podloubím, byla jednoposchoďová, a okrášlená věží, na níž umělecky vypracované hodiny odbíjely každou čtvrthodinu, pod nimi umístěné figury pohybovaly rukama a rty a další zařízení ukazovalo pohyby planet a měsíce. U vchodu byla kamenná postava s kyjem a výstražným nápisem: „Kdo dá dětem chléb a snáší ve svém stáří bídu, toho tím kyjem zabiju.“ Také tento kamenný obraz se při bourání v roce 1846 ztratil, právě tak jako obrazy regentů, primátorů a ostatních hodnostářů, které jsou zmíněny v radničních protokolech a v jiných spisech. Zachoval se jenom v horním štítu radnice umístěný požární zvonec, později se nacházející v městském muzeu. Byl na něm městský znak, letopočet 1579 a jméno pražského zvonaře Brykciuse. Zasedací sál měl pěk-

137

ně vyvedený dřevěný strop z roku 1574, s malbami - „Zelená světnice“ („grüne Stube“) z roku 1589. V roce 1750 koupila městská obec dva západně stojící sousední domy a zařídila vedlejší dům jako kasárna. Druhý dům prodala majiteli „Zlatého anděla“ („Goldenen Engels“), který tam potom zřídil svou restauraci, přičemž odstranil podloubí. Roku 1847 začala výstavba nové radnice. Přitom bylo na východní straně, naproti restauraci „U zlaté koruny“ („Zur goldenen Krone“), ponecháno místo pro novou ulici - Radniční ulice (Rathausgasse). Se zavedením okresních úřadů byla radnice převedena na stát. Od té doby sloužila jako úřední budova pro státní správu.

Městské divadlo.

N o v ý m ě s t s k ý d ů m v ulici Velká hradební č. 21/25 (dříve Kroitzova továrna) obsahoval kanceláře starosty, sekretariátu, stavebního úřadu, školského úřadu, ekonomického úřadu a zdravotního úřadu. S t a r ý m ě s t s k ý d ů m na Tržním náměstí (dříve restaurace „U zlaté koruny“) poskytoval přístřeší přihlašovacímu a důchodkovému úřadu, úřadu pro veřejné blaho, městské účtárně, poplatkovému oddělení a skladu plynárny.

138

P o l i c e j n í ú ř a d na Tržním náměstí č. 4 (dříve Ústecký oznamovatel - Aussiger Anzeiger).

MĚSTSKÉ DIVADLO. Začátkem 19. století v Ústí existoval Spolek přátel umění (Verein der Kunstfreunde), který usiloval, pomocí pořádání hudebně-přednesových zábav a divadelních představení, získání prostředků na podporu obecně prospěšných účelů. Tímto způsobem se spolku již koncem dvacátých let podařilo pořídit pro obec hadicovou hasičskou stříkačku, dále osm pouličních luceren a také ještě poskytnout mnoho značných milodarů Chudinskému fondu.

Divadlo s kašnou v roce 1913.

Ve vedení Spolku, který se později jmenoval Divadelní ochotnický spolek (Theaterdilettantenverein), byl koncem třicátých let právník a pozdější starosta Josef Hoyer. Členy spolku byli pánové Seiche, Pieschel, Klepsch, von Holbein, Strohschneider, Windrich, Metzinger, Honolka, Nowak, Thomas, Watzke, Haus-

139

child, Müller a Mennert, dámy Hoyer, von Holbein, Honolka, Hanke, Brunhöfer, Klepsch, Seiche, Arnold, Schubert, Schlögel, Mally, Strohschneider, Müller a Nowak. Divadelní podnik se utvářel poměrně jednoduše. Hrálo se v sále restaurace „U zlatého anděla“ („Zum goldenen Engel“ - později kavárna Vídeň), dekorace a rekvizity byly z vedlejší budovy kasáren, přípravu jeviště opatřil jeden tesař za 1 florin a 12 K., vstupenky byly napsány a k osvětlení sloužily svíčky a několik šlapacích lamp.

Divadlo s kašnou.

Hrály se hry: Strýček – Trilby – Cesta na společné náklady – Malý omyl – Výměna nevěsty – Knížecí nevěsta – Mysli Cäfare! – Cesta na zotavenou – Ukradené dítě – Rolník – Pletací dráty – Snubní prsten – Chudoba a šlechetnost a další. Autory byli: Angeli, Bauernfels, Clauren, Deinhardstein, Holtei, Issland, Kotzebue, Lebrun, Schröder a jiní. Za několik let Spolek svou činnost zastavil, několik členů se odstěhovalo nebo onemocnělo. V roce 1848 bylo dokonce jevištní zařízení prodáno nově založenému družebnímu spolku „Kasino“. Na počátku padesátých let Spolek svou činnost obnovil. Potom delší čas věnoval výtěžky z dobře navštěvovaných představení na výstavbu první nemocnice na Špitálském náměstí č. 609.

140

Mezitím se Ústí rozrostlo za hranice malého zemědělského městečka a zvětšilo se po všech stránkách díky továrnám a dopravním zařízením. Do města přišli noví obyvatelé a s nimi se změnil společenský život. Zvláště umění herecké bylo mocně povzbuzeno, k čemuž přispěly zvláště vynikající výkony sousedních divadel (Teplice, Praha, Drážďany). Stále silněji se projevovalo přání, mít v samotném Ústí stálé divadlo. Tehdy nejlepší kočující společnosti každoročně přicházely do města a nacházely zde velkou návštěvnost.

Městské divadlo v roce 1920.

Začátkem devadesátých let se uměnímilovní pánové pod vedením pana Friedricha von Wölfel v divadelním výboru shodli, že pořádaná ochotnická představení mají být prováděna skvěleji, a tak byla v roce 1893 pro divadlo poskytnuta upravená velká tělocvična. Když se tato záležitost jevila v poměrně krátkém čase uspokojivě vyřešená, vystoupil ve výboru umělec z Německého zemského divadla v Praze s požadavkem, aby zde byly pořádány divadelní večery Drážďanského a Berlínského dvorního divadla.

141

Mezitím se výbor změnil na Divadelní spolek (Theaterverein), kterému předsedal městský radní a továrník pan Ferd. Maresch. S velkým nadšením dal nový spolek do svého hesla úkol: „Zřízení divadla“. Nejdříve byly podniknuty kroky k získání peněz pro stavbu a k zajištění vhodného stavebního pozemku. Vrchní stavební rada Helmer z Vídně prohlížel pozemky přicházející v úvahu a vyslovil se pro místo mezi hlavní poštou a školou. Obecní zastupitelstvo návrh schválilo a zmíněný stavební pozemek pro stavbu divadla věnovalo. Ústecká spořitelna darovala na výstavbu 20 000 K. a zastupitelstvo ústeckého okresu 100 000 K. Spolek poté přiměl předsednictvo městského zastupitelstva stavbu divadla provést. Byl zvolen Výbor pro výstavbu divadla (Theaterbauausschuss) v jehož čele stanul městský rada a civilní inženýr pan Karl Rehatschek. Jeho úkolem bylo v první řadě pečlivě a s rozmyslem vést stavbu. Jeho zástupce, pan městský rada Ferd. Maresch na sebe vzal péči o finance.

Maternovo náměstí (Materniplatz).

Vypsání tohoto záměru mělo velmi příznivý výsledek. Porota, ke které patřily kromě místních odborníků také vynikající osobnosti ze zahraničí (z rakouského spolku inženýrů a architektů

142

pan vrchní stavební rada Deininger a ze spolku německých inženýrů pan stavební rada Marsch), se rozhodla pro plán vídeňského architekta Alexandra Grafa, který již postavil divadla ve Znojmu, v Moravské Ostravě a císařské jubilejní divadlo ve Vídni. Jemu byla také výborem obecního zastupitelstva stavba 13. listopadu 1907 předána. Stavba byla provedena firmou Alwin Köhler z Ústí a mnoha dalšími, vesměs místními řemeslníky. Položení základního kamene se uskutečnilo 30. března 1908 a po 1,5 letech výstavby byl ten nádherný dům úplně dokončen. Dne 21. září 1909 dostal velkolepým provedením díla „Sappho“ umělecké zasvěcení. Vedení převzala slavná dramatická umělkyně paní Maria Pospischil a mladé divadlo velmi brzy získalo pověst vznešeného uměleckého místa. V září 1913 jí ve vedení následoval pan Max Steiner-Kaiser, v září 1916 Karl Richter a v září 1917 Dr. Viktor Eckert. V září 1920 přešel podnik do správy města a vedení bylo svěřeno pražskému umělci Alfredu Huttigovi.

Divadelní náměstí (Theaterplatz).

Městské divadlo tvořilo západní část tehdy krásným parkem opatřeného Maternova náměstí a patřilo k nejhezčím budo-

143

vám města. Kvůli vedle stojící střízlivé budově ztrácelo něco ze své krásy jemné formy novodobého barokního stylu, jde o hlavní pohled – přední stranu se vchodem, příjezd se schody nesoucími balkon a postranní část s letícími koňmi. Náměstí těžilo z polohy ústředního bodu městské dopravy. Zastavěná plocha má rozlohu 1700 m2 a náklady na stavbu dosáhly milionu korun. Za pozornost stojí, že pro výstavbu byly věnovány nejen pouze slušné částky peněz, ale byla darována také zařízení a umělecké předměty velké ceny. Ústeckými dámami byla darováva bohatě vyšívaná opona, panem A. Weiglem osvětlení, panem Ed. J. Weinmannem bronzové skulptury na bočních stranách (Musa a Pegas – model byl od Kossiga z Vídně), panem J. Petschekem mramorová kašna na čelní straně a Ústecký městský pivovar a. s. převzal náklady stropních maleb.

Drážďanská ulice v roce 1904.

Hlediště je 26,35 m dlouhé a 16 m široké, v přízemí je 10 lóží, 18 řad sedadel a místa k stání. V prvním podlaží je 10 lóží a 5 řad sedadel, ve druhém je 10 lóží a 11 řad sedadel. Je zde místo celkem pro 1000 osob. Nebylo zde použito nosných sloupů, takže je ze všech míst dobře vidět na jeviště. Zvláštní pozornost byla

144

věnována podmínkám pěšího provozu v domě. Všechna místa jsou dosažitelná pohodlně a bez tlačenic. Všechny chodby a schodiště byly provedeny ve velkých objemech. Velká péče byla věnována osvětlení. Vodovod byl rozveden po celém domě. Jeviště, 12 m široké a 17 m hluboké, bylo vybaveno novodobým zařízením. Jeho hlavní vchod byl z Rybniční ulice (Vaníčkova ul.) a naproti byl rozlehlý divadelní sklad s malířským sálem a dílnami. Tím bylo Divadelnímu podniku v jevištním domě velmi ulehčeno.

KNIHOVNA, ČÍTÁRNA A UMĚLECKÁ GALERIE.

Městská knihovna v roce 1916.

První knihovna byla zřízena v roce 1790 učitelem Franzem Josefem Pietschem. Po něm byl v městském archivu k dispozici Karlem Laubem z Litoměřic vytištěný katalog. Pietsch dostával knihy z Köthen v Německu. Kvůli proti němu podanému udání nebyl nespočet knih propuštěn cenzurou a celá knihovna zabavena. V 19. století byla knihkupci Hüblem, Krügnerem a Groh-

145

mannem založena půjčovna knih a čtenářský kroužek a mimo to vznikaly různé spolkové a odborné knihovny, jako okresní učitelská knihovna a.j.

Monumentální kašna „Labe“.

V roce 1876 byl založen Spolek knihovny německé severní Bohemie (Bund der Deutschen Nordböhmens eine Bücherei). Knihovna obsahovala 300 svazků a byla zřízena v restauraci Neptun. Roku 1897 tuto knihovnu převzalo město a vyklidilo jí dvě místnosti v přízemí školy na Kostelním náměstí. V roce 1898 se knihovna značně zvětšila a rozšířila se o čítárnu. Věno velkoobchodníka Ed. J. Weinmanna umožnilo městu postavit pro knihovnu vlastní dům. Byl stavěn v roce 1911 na jižní straně Maternova náměstí podle plánů tehdejšího vedoucího knihovny, profesora Josefa Martina a stavebního rady Zasche. V roce 1912 byla knihovna dána do užívání.

146

Budova měla ve východním křídle v přízemí velkou k n ih o v n u s prostorem obsahujícím 80 000 svazků a knižních vydání. V severním křídle byla č í t á r n a se šatnou, velkou čtenářskou halou, místností pro časopisy, místností pro čtení knih a studijní místností. Všechny prostory byly světlé a pojaly zároveň přes 150 osob. Knihovna a čítárna byly přístupné každému bezplatně. Pro půjčování knih byla potřebná přihláška. V prvním poschodí byl velký a malý přednáškový sál (500 a 180 osob) a další místnost pro obchodní společnost. V dalším poschodí byly výstavní prostory. Stavební náklady dosáhly půl milionu korun.

Lidová knihovna a čítárna.

Knihovna měla v roce 1920 14 984 zaznamenaných děl, 4379 zaznamenaných čtenářů a 124 953 výpůjček. Počet návštěvníků čítárny dosáhl 50 000 osob. Lidová knihovna byla od roku 1920 zřízena jako obecní nebo městská knihovna. Výdejna byla otevřená celodenně, zrovna tak jako čítárna. Knihovna byla pojata jako trvalé zařízení a spojením s již existujícími odbornými a spolkovými knihovnami byla brzy hlavní knihovnou městské oblasti.

147

Sály v prvním patře byly v posledních letech ústředním místem Ústecké přednáškové činnosti. Ú s t e c k á u m ě l e c k á g a l e r i e byla dílem Spolku pro péči o umění (Vereines für Kunspflege), založeného v roce 1907. Byla otevřena v roce 1914. Díky městu darovaným obrazům pány F. Mareschem, J. Petschekem, Dr. Liebitzkym a ziskům z uměleckých výstav v letech 1903, 1912, 1913, 1919, 1920, 1921 byl dán základ galerie. Díky zápůjčkám od Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Bohemii (Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen) vyrostla do znamenité sbírky olejomaleb, temperových a vodobarevných obrazů, barevných dřevořezeb, leptů a plastických uměleckých děl. Sbírka byla vystavena ve druhém patře městské knihovny. Uměleckou galerii vedl zdejší malíř R. Pohl. Návštěvník se zde mohl seznámit jak s různě zaměřenými styly a druhy provedení výtvarného umění, tak také s okrajovými zájmy německo-českého umění.

Česká spořitelna na Maternově náměstí.

148

MĚSTSKÉ MUZEUM A LÁZNĚ. Počátky této tak významné sbírky sahají zpátky až do roku 1876, kdy Ústecký živnostenský spolek (Aussiger Gewerbeverein) založil Řemeslnické muzeum (Gewerbe-Museum). V něm měli jeho členové nacházet vzory pro svou práci. Muzeum bylo založeno 1. července 1889 v domě pana Falka, na Tržním náměstí a dohlížel na něj knihařský mistr Melzer. Zpočátku uchovával dokumenty z čistě živnostenského podnikání, ukázky účtů, spisů, a důležité starožitnosti historického dopadu.

Dům „Zlatý anděl“.

Roku 1894 bylo muzeum zřízeno v prostoru sálu restaurace „U Neptuna“, v Osterské ulici (ul. Na ostrově) a od té doby jej jako kustod spravoval Adolf Kirschner. Díky jeho sběratelskému zanícení značně vzrostl počet předmětů. Spolek, který silně ovlivnil existenci muzea, předal v roce 1901 všechny starožitnosti „Muzejní společnosti“ („Museumgesellschaft“), která 8. prosince 1902 již důležitou sbírku otevřela jako městské muzeum. To bylo zřízeno v budově staré nemocnice na Špitálském náměstí. Když tyto pros-

149

tory potřebovala elektrárna, přešlo přírodo-historické oddělení (1908) do druhého poschodí městských lázní a odd. starožitností (1911) do městského domu „Na trhu“. Záměr zřídit vlastní muzejní budovu na Ohsorgově ulici nemohl být proveden a tak dostalo muzeum v roce 1919 znamenité umístění v novém zámku v Trmicích. V nových prostorech mohlo konečně velmi srozumitelně splnit svou úlohu, znázornit přírodohistorický, historický a kulturně-historický vývoj naší malé vlasti. Sbírky byly rozděleny do dvou oddělení. Přírodo-historické odd. zahrnovalo mineralogicko-geologické a živočišné sbírky. Zde se nacházely minerálie a horniny středohoří, v roce 1914 Dr. G. E. Hibschem vydané mapy středohoří Bohemie, významné sbírky zvířat, fotografií a map, dále velká sbírka brouků a motýlů, biologických preparátů a ptáků ústeckého okolí. Historické a kulturněhistorické odd. obsahovalo prehistorické nálezy, středověké hradní nálezy, středověké cechovní starožitnosti, písemné památky a rytiny, staré spotřební předměty, obrazy Ústí a ústeckých osobností, kostelní oltářní předměty, vázy, mince, nábytek, upomínky na války, mapy, plány, reliéfní mapy, památky na Ulriku von Lewetzow (Nadace barona Raucha) a další exponáty.

Knihovna na Maternově náměstí.

150

Poněkud stranou od dopravních linek města dostaly své místo o b e c n í v e ř e j n é l á z n ě . Tam, kde západní strana Pánské ulice dosahuje Špitálské náměstí, se zvedá dvoupodlažní budova, postavená z hrubých cihel, se silnou, 26 m vysokou věží. V roce 1898 věnovala Ústecká spořitelna 80 000 K. na výstavbu městských lázní. Také Böhmische Sparkasse a ředitelství chemičky tento dar doplnily velkou částkou. V roce 1906 bylo se stavbou, ke které dodal plány vídeňský architekt Peter Paul Brang, započato a 15. června 1908 byly lázně předány do užívání. Plocha celého zařízení činí 3700 m2, z toho je 1500 m2 zastavěno, 1000 m2 přišlo na zahrady a 1200 m2 je dvůr.

Bazén v městských lázních.

Vnitřní úprava lázní obsahovala vedle správních místností a strojního zařízení: Pánské lázně, 25 místností s dlaždičkovými vanami a sprchami, sprchové lázně, 12 buněk se sprchami, korýtka pro nohy a sedací válce, dětská lázeň s 12 m2 volnou lázní, rašelinná lázeň, ve které se používala Františkolázeňská rašelina, parní lázeň s nožní, vanovou a sedací lázní s teplou a horkou párou, s teplo a horkovzdušnou komorou, s volnou lázní s proudící a jem-

151

nou sprchou a s oddechovou a klidovou místností, plovárna s umývárnou, s 12 vanami pro nohy a velkým bazénem. Ten byl osm metrů široký a 20 m dlouhý, 85 cm až 2 m 70 cm hluboký a obsahoval 30 m3 vody, která stále obíhala a trvalé ohřívání jí udržovalo průměrně 22o teplou. Elektrický fukar zajišťoval obnovu vzduchu. Najednou se mohlo koupat 150 osob. Ve druhém poschodí byly byty. Rohová věž ukrývala dvě velké vodní nádrže. Městské lázně byly otevřeny denně a byly obyvateli velmi pilně využívány. Stavební náklady na toto vynikající blahodárné zařízení dosáhly 570 000 K.

Maternovo náměstí.

M ě s t s k é k o u p e l n é p r a m e n y. Městské lázně používaly od svého otevření pro koupele, s výjimkou plaveckého bazénu, vodu z městského vodovodu s pitnou vodou. Velká sucha v létě a na podzim v roce 1911 ukázala nutnost lázně od vodovodního vedení oddělit a zásobovat je vodou z 13 m hluboké městské studny. Ta ale měla nevhodné chemické složení, brzy se pro návštěvníky lázní ukázala nepříjemnou a poškozovala lázeňská zařízení. Na základě průzkumů pánů Dr. Fritz Seemanna a Dr. Bruno Müllera vznikla naděje, že se v hloubce přibližně 360 m nachází

152

hojná a teplá voda a městské zastupitelství se rozhodlo prorazit vrtanou díru až do hloubky 380 m. Dne 17. listopadu 1911 byly firmou J. Thiele z Oseka započaty práce a 21. února 1912 se na artéskou vodu narazilo. Objevila se s velkým tlakem a teplotou 31,7o C. Bylo naměřeno 8640 hl vody denně. Hloubka vrtané díry dosáhla 357 m.

Termální pramen na Střekově.

Po předběžném výzkumu byl Ústecký pramen (Aussiger Quelle) prohlášen za čistě alkalicko-termální, to znamená teplý pramen, obsahující hlavně sloučeninu prvků sodíku a kalcia. Voda se svými vlastnostmi ukázala velmi dobrá pro lázeňství, ale mohla být také, nasycená kysličníkem uhličitým, předkládána jako stolní voda a užívána jako léčivá voda k pitným kurám.

153

Druhý podobný pramen byl vyvrtán 13. října 1911 na území továrny E. Wolfruma. Ten byl hluboký 360 m, vydával 17 l vody za sekundu s teplotou 30,5o C a byl využíván pro potřeby továrny.

Zotavovna (Ressourse) v roce 1919.

STŘELNICE, ZOTAVOVNA A TĚLOCVIČNA. Střelnice ve Střelecké ulici měla restauraci s tanečním sálem s nevšední sbírkou malovaných terčů, mezi nimiž byla i umělecká díla. Dům byl v majetku Spolku ústeckého střeliště (Aussiger Schiesstandverein), na který se pohlíží jako na nejstarší spolek ve městě. Jako čas jeho založení se předpokládá rok 1490. Prvotně to byla Samostřílová střelecká společnost (Armbrust-SchützenGesellschaft), která zvykala měšťany na střídmé společenské soužití a podporovala náboženské slavnosti. V době primátora Schössera von Embleben byla tato společnost spojena s Bratrstvem Božího těla (Fronleichnamsbruderschaft), kde každý musel patřit ke střelcům. Každý člen si měl hledět čestného způsobu života a odříkat se klení a nadávání. V 17. století byla ona Společnost ve velkém rozkvětu, disponovala značnými peněžními prostředky a

154

věnovala mnoho darů na dobročinné a vlastenecké účely. O sto let později (1765) byl založen nový spolek, v němž se střílelo na terče kulovnicemi. Po čase plném půtek a svárů se oba spojily do Spojené samostřílové a terčové společnosti (Vereinigten Armbrust- und Scheiben-Schütsen-Gesellschaft), která existovala až do roku 1854, kdy byla změněna na Střelniční spolek (Schiesstandverein), existující ještě i v roce 1922. V něm se při královské střelbě užívali střídavě ptáci i terče.

Panorana s Větruší, Mariánskou skálou a Kramoly.

První místo pro střelby ze samostřílů bylo pod Mariánským vrchem. Stará střelnice byla v Hrnčířském předměstí č. p. 12 a patřila k ní vinice o rozloze 146 čtverečních sáhů. V létě byl výcvik jednou až dvakrát týdně. Každoročně se pořádaly střelecké závody královské střelby, ke kterým byl pořádán slavnostní odchod z radniční Zelené světnice (Grünen Stube). Později, v roce 1765, byly pro nově založenou Střeleckou rotu výcvikovým místem tak zvané Střelecké zákopy na Anenském vrchu, kde hradby zatáčely k hornímu mlýnu, až k pevnostní baště, v délce 225 loktů. V roce 1799 byla povolena stavba nové

155

střelnice na úbočí Soudních vrchů a roku 1801 byla dokončena. V pozdějších letech budova prošla mnohými rozšířeními a změnami.

Hospodářská a kulturní výstava v Ústí v roce 1924.

V roce 1856, vznikla ve Společností místa oddechu (Gesellschaft Ressource) s továrníkem panem E. G. Wolfrumem myšlenka vlastního zařízení. Spolek si zpočátku musel vypomoci společenskou místností ve „Zlatém andělu“, potom v „Koruně“, v „Anglickém dvoře“ a nakonec v „Turnvinz“ (č. 15). Uvnitř té poslední restaurace byla místnost bez okna, která byla žertem nazývána Omnibus (dostavník). Dne 22. října roku 1885 bylo při konání hlavního shromáždění Společnosti usneseno založit vlastní dům a k tomu získat zahradní pozemek pana B. H. Waltera v Maternově ulici. Potřebná částka k provedení přijatého rozhodnutí byla opatřena vydáváním akcií. K dodání plánů byl schválen pan H. Miksch, architekt z Vídně, s tím, aby využití podlahové plochy bylo co nejvýhodnější a stavba nebyla příliš nákladná. Provedení převzal stavební mistr pan Albin Köhler, který v dubnu 1886 začal a již 23. října 1887 mohl být dům slavnostně předán. Náklady na stavbu včetně zařízení se odhadovaly na 175 000 K. O tři roky později byl zakoupen sousední dům č. 476 na Maternově ulici,

156

aby bylo možno dobudovat potřebná sklepení. Na ukončení Drážďanské ulice se postavila zdobná, v čistě italské renesanci dodržená stavba zotavovny. Uprostřed domu byla hlavní brána, opatřená dvěma sloupy a znamenitou, Baierleinem z Vídně provedenou kovářskou prací. Na vstupním domě byly dvě pamětní desky, vztahující se k založení Spolku a ke stavbě domu.

Ústecké tělocvičné zařízení.

Přijímací hala ve zvýšeném přízemí měla krásné sloupy a vedla na jedné straně do pohodlně a vkusně zařízených společenských prostor a na druhé straně k velkému sálu. Ten byl 17 m dlouhý a 12 m široký, z východní strany byl osvětlen třemi ohromnými okny, jejichž úprava byla elegantní a stylová, stěny byly červené a mřížoví vzduchového topení bylo pozlacené. Čtyři malby na delších stranách představovaly hudbu, zpěv, divadlo a tanec. Střed stropu krášlil městský znak. Na jižní straně byl mušlovitě tvarovaný výklenek, sloužící jako přednesové jeviště. Velmi dobrá byla akustika, a proto byl sál užíván pro drobné koncerty. Naproti výklenku umožňoval o pět metrů širší oblouk pomocí těžkého závěsu spojení s malým nebo jídelním sálem, který byl rovněž vkusně upraven. Z tohoto sálu se po pohodlných schodech scházelo na sousední zahradu, která měla pěknou verandu a byla veřejně pří-

157

stupná. Pod verandu byla přistavěna kulečníková dráha. V přízemí byla veřejná restaurace „U spolkového šenku“, přístupná vlastními dveřmi. V prvním patře byly vedle hospodářských místností tři místnosti pro hosty, ve kterých zasedaly spolkové schůze.

Tělocvična. Kvůli stále se zvyšujícímu počtu členů Ústeckého tělocvičného spolku (Aussiger Turnvereins) se ukázala v roce 1863 postavená malá hala pro provozování tělocviku jako nedostačující. Také proto dostala, v průběhu osmdesátých let vyjádřená myšlenka na zřízení nové tělocvičny, pevné obrysy a valná hromada v roce 1890 přijala rozhodnutí postavit novou halu a pořídit s ní také velký sál. Město tomuto dlouho znějícímu přání vyhovělo. Souhlasilo s provedením výtečného plánu firmy Rehatschek a Focke, 3. prosince 1891 byl položen základní kámen a 1. ledna 1893 mohl být dokončený dům tehdejším náčelníkem, panem A. Rastym předán

158

k veřejnému provozu. Město, spořitelna a obyvatelé projevili stavbě velké sympatie a její provedení umožnili subvencemi, dary a přebíráním podílových listů.

Ústecké kluziště.

Nová tělocvična, se svou délkou 23 m, symetrickým členěním a monumentální renesanční fasádou čnějící do výšky 18 m, byla vřazena do západní řady domů v Rybniční ulici (Vaníčkova ul.). Její koruna nesoucí název Turnhalle (tělocvična), byla uprostřed podpíraná čtyřmi mocnými sloupy s tělocvičnými hesly a oba vchody byly zdobeny tělocvičnými skupinami. Výrazný sloh propracované výzdoby dodával domu vznešený ráz. Dveře na pravé straně, které byly hlavním vchodem, vedly širokým pohodlným volným schodištěm do vysoké křížově klenuté přijímací haly, která byla oboustranně lemována malými galeriemi. V tomto vestibulu byla připevněna upomínková deska (založení Spolku 9. května 1862, položení základního kamene a otevření haly) a postavena busta zasloužilého náčelníka, pana A. Rastyho. Na tuto předsíň navazoval sál, který překvapoval svou velikostí a jednoduchým, ale vkusným provedení. Při délce 24 m a

159

šířce 16 m obsahoval podlahovou plochu 384 m2 a svým kasetovým stopem dosahoval výšku 11,5 m. Na západě byl uzavřen 8 m vysokým a 56 m2 velkým jevištěm s oboustranně připojenými šatnami s vlastními východy. Velký sklad pod jevištěm sloužil k úschově cvičebního nářadí. Naproti jevišti, byl malý sál s 93 m2 podlahové plochy, který mohl být díky velkým proskleným dveřím připojen k velkému sálu. Naproti byl bufet spojený výtahem s restauračními prostory. Odtud vedly schody do druhého poschodí.

Tělocvičná akce.

Pět metrů nad parketovou podlahou sálu se zdvíhala elegantní, ze tří stran ohraničená galerie s vkusným čalouněným zábradlím. Byla upevněna na železných mřížových nosnících a měla podlahovou plochu 154 m2. Pod ní mohla být rychle a bezpečně postavena hrazda a jiná nářadí. U obou stran jeviště byly zabudovány žebřiny. Silný železný pružný nosník, napnutý přes šířku sálu, sloužil k upevnění létajících hrazd, kruhů a šplhadel. Čtyřiadvacet postranních oken dodávalo sálu denní světlo. Dva nouzové východy, jeden do hospodářského dvora, druhý na letní hřiště, zajišťovaly nutnou bezpečnost. Sály, galerie a jeviště nabízely využitelnou plochu 690 m2 a byly elektricky osvětlovány.

160

V prvním poschodí byla prakticky zařízená hlavní šatna a dvě prostorné spolkové místnosti a ve druhém poschodí byly obytné prostory. Půda byla zcela ohnivzdorná, střecha byla konstruována ze železa. Spodní přízemí, vstup levými hlavními dveřmi, obsahovalo kromě hospodářských prostor a vytápěcího zařízení, 64 m2 velkou místnost pro hosty a 120 m2 velký výčep. K vytápění domu sloužilo parní nízkotlaké zařízení. Mimoto bylo pro velký sál k dispozici ještě teplovzdušné vytápění a ventilační zřízení.

Ústecký stadion.

Ode dne otevření byla tělocvična důležitým místem společenského života ve městě. Nebyla pouze jen místem péče o německé tělocvičné záležitosti, nýbrž nabízela své poměrně rozlehlé prostory při příležitostech pořádání velkých slavností. Zde zasedali němečtí rolníci, živnostníci, Německo-rakouský učitelský spolek (Deutsch-österreichische Lehrerbund), Spolek pro šíření veřejně prospěšných znalostí (Verein zur Verbreitung gemeinnützigen Kenntnisse) a Spolek pro dějiny Němců v Bohemii (Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen), který zde vznesl německé lidové protesty proti nepřátelským úmyslům. Zde hovořili znamenití poslanci k volbám a byla zde uváděna velká hudební díla ne-

161

smrtelných autorů. Významné bály a jiné slavnosti zde v radostných hodinách spojovaly obyvatele města a mělo zde místo dramatické umění, zde účinkovali světoznámí umělci, šíříc osvětu a budíc nadšení.

Ústecký stadion v roce 1927.

FERDINANDOVA VÝŠINA. V roce 1839 nechal ústecký občan Johan Thomas na jemu patřící výšině Soudních vrchů založit různé cesty, aby umožnil pohodlný požitek z krásné údolní a horské krajiny. V následujících letech vznikly na tom místě různé stavby, jako taneční sál, kulečník, restaurace a vyhlídkový pavilon. Výstavba probíhala tak pomalu, že byly dokončeny až v letech 1848/49. Přes malý rozsah a místo, které bylo tenkrát k využití, konaly se tam již tenkrát velké slavnosti, např. pěvecká slavnost v roce 1860, kterou za účasti sousedních bratrských spolků pořádal Ústecký pěvecký spolek (Aussiger Gesangverein). V roce 1863 to celé přešlo do majetku akciové společnosti Ferdinandova výšina (Ferdinandshöhe-Aktiengesellschaft) a již po čtyřech letech na Paula Thomase, který tam zbudoval zahradní dům nebo vilu. V následujících letech přišla výšina pomalu do úpadku.

162

Až když uprostřed devadesátých let se roznesla obava, že kvůli prodeji může být výšina pro veřejnost ztracena, se Horský spolek (Gebirgsverein) zabýval myšlenkou majetek získat, a to nejen z turistických důvodů, ale také proto, že bylo důležité toto místo městu udržet, aby zůstalo zajištěno pro obyvatele jako park, místo pro hry a slavnosti. Předseda spolku pan Dir. Eichler přiměl dědice Ferdinandovy výšiny, aby přislíbil prodat tento majetek jen Horskému spolku. Ústecká spořitelna a nespočet obětavých příznivců poskytly potřebný kapitál, aby mohla být dne 28. listopadu 1895 uzavřena kupní smlouva s panem Charlesem Turnerem a složena kupní cena 50 000 K.

Ferdinandova výšina v roce 1911.

Jakmile nový majitel provedl různé nutné úpravy a pořídil nové investice (nábytek, plynové, vodovodní, telefonické vedení, zařízení), tak uvažoval jak splnit svou hlavní úlohu, přání všech obyvatel, zařídit a vést na výšině novou vkusnou výstavbu. Obyvatelé své přání účinně podporovali pomocí upisování podílových listů. Byl vypsán konkurs na vypracování plánů a v dubnu 1896 byl k provedení vybrán projekt pana Albina Köhlera. Dne 15. října

163

1896 byl položen základní kámen a 17. října 1897 byl za účasti úřadů a obyvatelstva vsunut uzavírací kámen do severní stěny velké haly. V překvapivě krátkém čase bylo dílo „německé lásky k otčině“ („das deutscher Heimatliebe“), v dokonalé součinnosti a díky vlastní tvůrčí činnosti při stavbě, dokončeno.

Ferdinandova výšina (Větruše) v roce 1915.

Ferdinandova výšina svou formou vyjadřovala německý stavební sloh. Spodní podlaží obsahovalo uprostřed stavby otevřenou, prostornou halu, jejíž klenbu nesly vypouklé sloupy. Po obou stranách byly přívětivé hostinské prostory, ze kterých zvláště „staroněmecká světnice“ („Altdeutsche Stube“) mohla být ukazována jako Schmuckkästchen (šperkovnička). V 1. poschodí byl sál s vedlejšími prostorami. Pěkně působilo dřevěné zařízení, elegantně malovaný strop a velkými posunovacími okny byl nádherný výhled. Obě strany průčelí sálu uzavíraly osmiúhlé arkýře, spojené s půvabnými, vzhůru čnějícími věžičkami. Obě dřevěné lomenice přední strany byly provedeny podle v labské krajině obvyklého selského stavebního slohu, v němž byl obsažen kus zdejšího kumštu. V zadní části byly hostinské pokoje a ve druhém poschodí

164

byly ložnice studentské noclehárny. K městu obrácená severní strana byla opatřena vystupující čtyřhrannou vyhlídkovou věží. Také jižní strana měla přes schodišťovou halu ozdobnou věžičku. Západní strana celé budovy byla jednoduše uzavřena, protože zde bylo plánováno připojení velkého sálu.

Větruše z Labského mostu.

Návštěvnická oblíbenost byla velká. K Labi obrácené terasy byly z jedné strany ohraničeny tmavou místností, druhou stranu uzavírala prosklená veranda a ze zadní strany byly velké slavnostní louky. Zde s oblibou pořádaly své velké letní slavnosti pěvecké, tělocvičné, veteránské a národní spolky.

SÁLY LIDOVÉHO DOMU A KINA. V roce 1905 koupilo organizované, v okresním svazu spojené dělnictvo Lehmanův pozemek na Bukovské ulici. Roku 1908 se začalo se stavbou velkého okresního spolkového domu, který své bezvadné prostory nabídl okresní nemocenské pokladně, konzumu, stranickému tisku, sekretariátům a také hostinci. V roce 1921

165

byl tento majetek rozšířen nákupem rozsáhlých domů a zahrad a v následujícím roce byla ve dvoře hlavní budovy zahájena výstavba sálu. Stavba byla předána k veřejnému užívání 1. května 1923.

Terasa na Větruši.

Plány k tomuto rozsáhlému dílu pocházely od stavební kanceláře pana Roberta Beutela, který také stavbu vedl. Sál lidového domu svým průčelím stoupal Margaretinou ulicí (ul. Prokopa Diviše). Tři brány umožňovaly vstup do rozlehlého vestibulu, kde byla pokladna a po obou stranách šatny. Připojeny na vestibul následovaly za sebou účelně zařízené přízemní sály, určené ke spolkovým shromážděním. Za druhým sálem bylo chodbou přístupných několik hostinských pokojů. Z vestibulu v přízemí, vedly široké a pohodlné kamenné schody do 1. poschodí. Ústily do velkého vestibulu, kde byla přípravna nápojů a výdejna jídel. Podél průčelí byl balkón. V hloubce pod ním byl hlavní sál s podlahovou plochou 376 m2. Byl to světlý, svými liniemi a s úpravou stropu velmi příjemně působící prostor, který měl na své čelní straně jevištní přednesové podium. Ostatní tři strany byly využity pro široké galerie. Sál s parketami, vybavený elektrickým osvětlením a větrá-

166

ním bylo možno mnohostranně využívat. Na galerii byl malý sál, který mohl být díky krásnému předsálí používán sámostatně. V domě bylo k sezení možno použít 1043 m2 plochy. Dva zastřešené přechody vedly na druhou stranu do hlavní budovy. Sál lidového domu byla účelná a pro návštěvníky velmi pohodlná, se všemi moderními technickými pomůckami vybavená stavba.

Nakléřovská rozhledna „Kaiserwarte“.

Ústecká kina: „E l y f i u m - K i n o“ – Kino Horského spolku v Osterské ulici č. 2 (ul. Na ostrově). Každou středu byl nový hrací plán. „W e l t - T h e a t e r“ – Obecní kino na Tržním náměstí č. 31. Každou sobotu byl nový hrací plán. „A p o l l o – K i n o“ – Kino zraněných ve válce, na Hlavní ulici Nového Skřivánčího pole. „W e l t – P a n o r a m a“ v Maternově ulici.

167

POMNÍKY, PAMĚTNÍ DESKY, SOCHY A KŘÍŽE.

Pomník bitvy u Chlumce.

P o m n í k c í s a ř e J o s e f a (Das Kaiser-Josef-Denkmal) byl krásným centrem parku, dříve nazývaného Park císaře Josefa (Kaiser-Josef-Platz), později Školní náměstí. Na čtyřhranném pískovcovém základu se stupni a sloupy se zdvíhal mramorový podstavec, nesoucí postavu lidumila císaře Josefa II. Císařem zavedená práva hrála závažnou roli. Jejich vyhlašováním usiloval o zlepšení osudu lidí pomocí moudrých zákonů. Pomník (6,72 m vysoký) byl odhalen v roce 1885 při velkých slavnostech a za účasti obyvatel celého okresu. Byl na něm nápis: „Josef II.“ Dne 23. října 1919 byl československými legionáři stržen a poté byl pracovníky města přenesen do městského muzea v Trmicích. K r á s n á f o n t á n a (Der Schöne Brunnen), nazývaná také velkolepá nebo Labská, byla umístěna v Maternově parku před divadlem. Byla dílem drážďanského profesora Selmara Wernera. Nechal ji zhotovit v roce 1911 Ludwig Wolfrum a

168

daroval ji městu. Bylo to zobrazení města Ústí a jeho počátku. Na vysokém sloupu stála ženská postava, rozdávající z mísy vodu, jakožto symbol Labe, u jejích nohou sedělo dítě, Bílina. Ze sloupu tryskající vodní paprsky padaly do velké mísy, zpracované z Antersbergského mramoru. Na okraji vodní mísy seděly, opírajíc se o čtvercové sloupy, čtyři bronzové postavy, představující plavbu lodí, obchod, hornictví a průmysl. Pod postavami byla vyryta následující slova:

Labská fontána na Maternově náměstí.

Obchod: „Tvořit a snažit se je Boží přikázání, práce je život, zahálka je smrt.“ Hornictví: „Horníku, v hluboké šachtě, dej pozor! Bůh tě vidí, buď silný v nouzi!“ Plavba lodí: „Voda dává květům šťávu, voda dává zvěři sílu, voda čistí duši, proto musí být z ráje.“

169

Průmysl: „Oheň železo zocelí, stejně ducha, jenž nám poroučí a dohromady spojí vše, co na zemi je a žije.“ Voda z horní mísy přetékala do další mísy, která byla vsazena do schodu. 6 m vysoká fontána, obklopená růžovými záhony a zelenými plochami, poskytovala krásný pohled.

Pomník císaře Josefa.

P o m n í k b o j o v n í k ů (Das Krieger–Denkmal) stál v Rudolfově parku. Tento jednoduchý důstojný památník, zhotovený z pískovce měl věnování: „Ke vzpomínce na za císaře a vlast padlé udatné vojáky z ústeckého okresu v letech 1848, 1849, 1859 a 1866. Postaveno z darů díky Spolku vojenských veteránů v Ústí - Militär-Veteranenverein in Aussig v roce 1882. Za obranu a čest. - Für Wehr und Ehrt.“ Na stranách základního kamene byla napsána jména padlých.

170

J a h n ů v k á m e n (Der Jahn Stein) stál na vyvýšeném místě v Městském (Schillerově) parku. Byl zobrazením otce tělocviku Jahna a byl na něm nápis: „Friedrich Ludwig Jahn. Postaveno Ústeckým tělocvičným spolkem (Aussiger Turnverein) při jeho návštěvě na slavnosti 50. let založení spolku. 1862 – 1912.“

Pruský monument u Varvařova.

E i c h l e r ů v k á m e n (Der Eichler–Stein) se nalézá na krásném vyvýšeném místě v parku na Ferdinandově výšině. Byl pořízen Ústeckým horským spolkem (Aussiger Gebirgsverein) dne 11. června 1911, k uctění památky ředitele měšťanské školy Karl Eichlera (zemřel 12. listopadu 1909), který tento spolek v roce 1883 založil a jako předseda ho vedl až do své smrti. Eichler byl neúnavný a ve své činnosti velmi úspěšný, odhaloval krásy labského údolí a středohoří a seznamoval s nimi slovem i obrazem. Také přiměl Spolek, aby Ferdinandovu výšinu získal a dostavěl. Pomník

171

byl zhotoven z kusů lomového kamene a balvanů (věnováno oddíly Horského spolku), nad nimiž se zvedá hlavní kámen s bronzovým obrazem Eichlera. Na desce byl nápis: „Svému zakladateli – Horský spolek“.

Hláska Karla Weise (Carl-Weis-Warte).

D o e r e l l o v a d e s k a (Die Doerell-Tafel) na domu 777/44 v Labské ulici (Pražská třída). Nápis: „V tomto domě žil a zemřel Ernst Gustav Doerell, malíř krajinář, narozen 22. srpna 1832 ve Freibergu, zemřel 18. března 1877 v Ústí.“ Doerellova busta zdobila halu na Ferdinandově výšině. P o m n í k j e d n o t k y m y s l i v c ů (Das EinserjägerDenkmal) byl zřízen na místě, kde kdysi stála kaplička sv. Materna. Sestával z na jednom schodu stojícího syenitového sloupu, na jehož vrcholu byl dvojitý orel. Nápis na čelní straně: „Na počest roku 1878 v Bosně padlému c. k. bat. polních myslivců č. 1 věnují,

172

při příležitosti dvacetileté vzpomínkové slavnosti dne 18. září 1898, věrní kamarádi.“ Na postranních plochách byla uvedena jména padlých myslivců. Dvojitý orel musel být v roce 1923 odstraněn.

Pomník jednotky myslivců.

Strážní věž Carla Weise na Nakléřově (Die Carl-Weis-Warte in Nollendorf) sice neležela na území města, ale jako zvláštnost a majetek ústeckého Horského spolku, může být připočteno městu. Myšlenka na pořízení této vyhlídkové věže vyvstala v roce 1908. Dne 2. prosince toho roku byl položen základní kámen a 31. srpna 1913 mohla být věž, při příležitosti 100. výročí Chlumecké bitvy otevřena. Byla postavena na 701 m vysokém Nakléřovském vrchu, podle plánů ústeckého stavebního mistra Emila Hankeho, v německém stavebním slohu minulých století. Byla postavena na sedmimetrovém betonovém čtyřhranném základu do výšky 25 m. Spodní stavba se vzhůru zmenšovala

173

do libě působícího tvaru. Vnitřek byl rozčleněn umělecky provedenými schodišti, vedoucími po pohodlných betonových stupních na pět oddělených plošin, nabízejících nádherný výhled. V přízemí byla hala, ve které bylo malé muzeum s nalezenými předměty z roku 1813. Na stěnách byly vzpomínkové desky, na kterých byla uvedena jména všech osobností, které se na výstavbě věže obzvláště podílely.

Monumenty bitvy u Chlumce v roce 1813.

L i p k o v a d e s k a (Die Lipka-Tafel) na domu č. 321 ve Sklepní ulici, v městské části Krásné Březno: „Na památku mnohaletého a zasloužilého vedoucího obchodu, bojovníka za školu a národ, pana poslance říšské a zemské rady, ředitele národní školy Erharda Lipkeho věnoval Ovocnářsko-zahradnický spolek v německém Labském údolí (Obst- und Gartenbauverein für das deutsche Elbtal).“ (odhalena byla 15. dubna 1919). M e n g s o v a d e s k a (Die Mengs-Tafel) na domu č. 210 na Tržním náměstí, s nápisem: „Místo narození Raphaela Mengse“.

174

J o r d a n o v a d e s k a (Die Jordan-Tafel) na domu č. 219 v Dlouhé ulice s poněkud přepjatým nápisem: „Před tímto domem dne 30. srpna 1813 padlému rakouskému dragounskému hrdinovi Friedrichu Jordanovi, který osvobodil město od nepřátelského nebezpečí. Spolek vojenských veteránů v Ústí (Der Militärveteranenverein in Aussig), 1868.“ S o c h a K r i s t a byla na cestě na Mariánskou skálu, nesla letopočet 1816 a dříve stála bývalém hrnčířském předměstí. S o c h a K r i s t a u Krásnobřezenského kostela byla zhotovena v roce 1769 a dříve stála u domu č. 17. Nápis byl již nečitelný. S o c h a P a n n y M a r i e na zdi šafářské zahrady na rohu Umělecké ulice (Bělehradské ul.) a ulice Velká hradební. Tato velmi pěkně vypracovaná socha měla dříve stát u horního mlýna. Nápis zněl: „Viz poutníku! Tak, jak zachránila ušlechtilé otroky z tureckých rukou a řetězů, ochrání Panna Maria také tebe, budeš-li jí důvěřovat. Plný lásky k Panně Marii nechal tuto sochu zhotovit Franz Sedlak.“ Byl uveden rok 1760. S o c h a P a n n y M a r i e na vyvýšenině Mariánského vrchu, na cestě vedoucí ke kapličce. Dříve stála na zdi jednoho vinohradu před Hrnčířským předměstím. Byl na ní nápis: „Panno Marie, matko milostivá, oroduj za nás. 1833.“ S o c h a s v. A n t o n í n a ve spodní části Tržního náměstí byla pořízena roku 1708 ústeckým měšťanem Tobiasem Franzem Kühnem. Latinský nápis znamená: „Svatý Antoníne z Padua, oroduj za nás!“ S o c h a s v. A n t o n í n a stála na Mariánském vrchu, na odbočce cesty ke kapličce. Nápis v němčině zněl: „Podle příslibu. Svatý Antoníne ochraňuj nás chráněnce ode všech nebezpečenství duše a milosti! 16. listopadu 1722 Johann Wandte, měšťan a zedník.“ S o c h a a n d ě l a s t r á ž n é h o , vedle štítové strany děkanství, dříve stála před Teplickou bránou, kde jí nechali postavit roku 1622 Michael Hessler a Maria Kuhnová.

175

S o c h a s v. J a n a v Labské ulici, v zahradě domu 302, stála od roku 1721 do roku 1874 na starém mostě přes říčku Bílinu. Latinský nápis zní: „K uctění vašeho ochránce, božského Jana z Nepomuku věnovala spojená srdce ústečanů.“ S o c h a s v. J a n a před kaplí v Klíši, stála dříve na Bukovské ulici, kde se oddělovala Hlavní ulice Pískového vrchu (Králova výšina). Kvůli dopravě byla odtud odstraněna. Nápisy byly již nečitelné. S o c h a s v. J a n a v Krásném Březně u zámeckého kostela. Tam kde železnice překračuje svými pěti kamennými oblouky Lněný potok (Leinischbach) byl dříve silniční most, který byl ozdoben sochou sv. Jana a křížem. Při stavbě dráhy byl most odstraněn. Socha sv. Jana přešla k zámeckému kostelu, zatím co kamenný kříž dostal své místo u silnice na Neštěmice, vedle železničního náspu. K a m e n n ý k ř í ž na východní straně městského kostela, stál od roku 1722 do roku 1874 na starém mostě přes říčku Bílinu. Latinský nápis zní: „Magistrát královského města Aussig přenechal toto místo Kristu vykupiteli světa“. K a m e n n ý k ř í ž u silnice do Klíše, na úbočí Ovčáckého vrchu byl pořízen roku 1806 Wenzelem Petschenkem z Klíše. K ř í ž v l á d c e na Hlavní ulici Nového skřivánčího pole. K a m e n n ý s l o u p s železným křížem, před školou na Skřivánčím poli. Byla na něm písmena I G H. K a m e n n ý k ř í ž na vrchu na Skřivánčím poli, na cestě od vodní nádrže k ovčínu, s nápisem: „Pořízeno Wenzelem a Veronikou Weigend z Chuderova 1819.“ Vysoká podezdívka měla čtyři zvětralé malby: Panna Marie, sv. Anna, sv. Václav, sv. Florián. Svérázná skupina, s vavřínovým věncem na kříži byla již bohužel poškozená. K a m e n n ý k ř í ž – L ö b e l ů v k ř í ž (Löbelkreuz) na silnici do Vaňova, připomínal to, jak zde sedlák jménem Löbel nešťastným omylem zastřelil svého vlastního syna. V podobě z roku 1922 byl od roku 1831.

176

MĚSTSKÉ ÚŘADY A SLUŽBY.

Městský úřad.

P o l i t i c k á o k r e s n í s p r á v a - Tržní nám č. 1, dříve okresní hejtmanství, zahrnovala oblast okresů Ústí a Chabařovic s 94 obcemi. O k r e s n í š k o l n í v ý b o r , dříve okresní školní rada, pro národní a měšťanské školy a mateřské školky. Dva inspekční okrsky. B e r n í s p r á v a pro oba okresy, Dlouhá ulice č. 26. D a ň o v ý ú ř a d - vybírání přímých daní včetně poplatků pro všechny obce ústeckého okresu. Soudní deposita a sirotčí úřad, okresní školní pokladna pro ústecký okres, ověřování podpisů. Dlouhá ulice č. 26. E v i d e n c e d a n í z p o z e m k ů (katastr) pro oba okresy. Malá hradební č. 2. C e j c h o v n í ú ř a d pro oba okresy. Pánská ulice č. 5. P o v o d í L a b e – o b v o d n í v e d e n í Roudnice – zemské hranice. Stavební správa a technicko-administrativní správa plavební dráhy, včetně překladišť a přístavů, příprava, vedení a

177

dozor upravovacích a udržovacích prací, vedení dozorčí služby plavební dráhy, břehů a přístavů, prohlídky a cejchování lodí, provádění správních lodních předpisů. Schwadnerova ulice (ul. Svádovská) č. 166.

Tržní náměstí (Marktplatz).

Okresní soud pro ústecký soudní okres - Tržní náměstí č. 1. Ž i v n o s t e n s k ý s o u d . Místní příslušnost se vztahovala na soudní okres a věcná na všechna živnostenská podnikání s vyloučením železniční dopravy a podnikání v parolodní dopravě. Dlouhá ulice č. 26. P o š t o v n í a t e l e g r a f n í ú ř a d I . Teplická ulice (od r. 1945 Revoluční třída) č. 46. Hlavní pošta byla v užívání od roku 1900. Za účelem dodávání došlých dopisů bylo město rozděleno do 27 okrsků, platební poukázky a peněžní dopisy do pěti okrsků, doručování balíků do čtyř okrsků. V budově hlavní pošty se v přízemí nacházel příjem a výdej dopisů, prodej cenin, příjem telegramů, příjem a výdej povozné pošty, telefonní buňky, uzavírací mříž, dopisní schránka, balíková přípravna. V 1. poschodí byla

178

poštovní pokladna, oddělení poštovních poukázek a poštovní spořitelny, reklamační úřad a úřad přednosty. Ve 2. poschodí byl telegrafní úřad, místní a dálková telefonní centrála a telegrafní stavební úřad. – Poštovní úřad I. obstarával zemský doručovací okres s obcemi Stříbrníky, Dobětice, Mlýniště, Žežice, Sovolusky, Libov, Radešín, Chuderov a Chuderovec a také poštovní pobočka Vaňov. Veškeré pokladní hospodaření obnášelo (1920) částku 452 milionů korun. Telefonní centrála měla 1623 stanic.

Hlavní pošta.

P o š t o v n í a t e l e g r a f n í ú ř a d I I. v ulici sv. Adalberta (Vojtěšská ulička) č. 3. P o š t o v n í a t e l e g r a f n í ú ř a d I I I. v městské části Krásné Březno, Nádražní ulice č. 307. P o š t o v n í s t a n i c e v Dlouhé ulici č. 4. C e l n í ú ř a d v Solné ulici č. 2, měl šest oddělení: Celní úřad s oddělením pro odbavení zahraniční pošty a další oddělení byla na státním nádraží, na severozápadním nádraží, na teplickém

179

nádraží, na labském překladišti v Ústí a na překladišti v Krásném Březně. P o p l a t k o v ý k o n t r o l n í ú ř a d v Solné ulici č. 2 dohlížel na veškeré poplatky: Herní, kolkové a celní poplatky, dále na monopoly: Tabák, sůl a výroba střelného prachu z ledku, na potravní daně z piva, vína, lihu, masa a cukru, na spotřební poplatky z minerálních olejů, puncování zlatých a stříbrných výroků a na uhelnou daň. Tomuto úřadu byly pořízeny také dohlížecí oddělení u cukrovarů v Ústí, Krásném Březně a v Neštěmicích. N o t á ř s t v í byla v ulici Velká hradební č. 32 a v Hradišti č. 6.

Obchody na Tržním náměstí.

O k r e s n í č e t n i c k é v e l i t e l s t v í bylo v ulici Velká hradební č. 31. Stanoviště byla v Ústí a v Krásném Březně. Okresní úřad péče o válečné poškozence pro okrsky Ústí, Chabařovice, Děčín a Benešov nad Ploučnicí vyřizoval dávky, lékařské prohlídky, léčení, základní živobytí, porady. Tržní náměstí, radnice. K o n t r o l a p a r n í c h k o t l ů , Russova ulice (U pivovarské zahrady) č. 336.

180

Pověřování v zákonodárných sborech. Při volbách do Národního shromáždění Ústí spadalo do volebního kraje Česká Lípa a při volbách do Senátu k volebnímu kraji Česká Lípa-Mladá Boleslav.

Ústecká radnice.

AUTONOMNÍ SAMOSPRÁVNÍ A DUCHOVNÍ ÚŘADY. O k r e s n í s p r á v n í k o m i s e , na místě roku 1919 rozpuštěného okresního zastupitelství v roce 1922 zastupovala okres s 84 521 obyvateli, zahrnující právní okres Ústí s 58 katastrálními obcemi o rozloze 192,74 km2. Délka okresních silnic dosahovala 205 km. Ve zdravotnictví se okres dělil na pět zdravotnických obvodů. Okresu patřil okresní pečovatelský dům a budova výchovného ústavu na Zrcadlovém vrchu (Na Kabátě). O b e c n í z a s t u p i t e l s t v í sestávalo ze 42 členů. Po volbách dne 15. června 1919 připadlo sociálnědemokratické straně práce 20 zastupitelů, spojeným německým stranám 8, českým

181

stranám 7, německé nacionálně-socialistické straně práce 4, hospodářskému spolku soukromých zaměstnanců 2 a německé křesťanské straně 1 zastupitel. Městská rada měla 14 členů a starosta měl dva zástupce. V roce 1922 se okresní zastupitelství skládalo z následujících oddělení: Chudinský, stavební, knihovnický, disciplinární, obecně-prospěšný, finanční, hřbitovní, cenově-regulační, zemědělský, mzdový, obecně-vzdělávací a bytový výbor, výbory spravující elektrárnu, lidovou knihovnu, slosovatelné hry, městské lázně, spořitelnu, jatka a plynárnu, obecně-hospodářský úřad, trvale vzdělávací školu pro živnostníky, správní výbory obchodní akademie, vzdělávacího ústavu pro učitelky a vyššího učitelského ústavu pro ženská hospodářská povolání, místní školní radu, zastavárnu, dozorčí radu divadla, správce divadla, zdravotní komisi, policejní úsek, právní úsek, lesní a zahradní úsek.

Údolí Klíšského potoka (Kleischbachtal).

Město mělo kanceláře v nové městské budově na Tržním náměstí č. 2 a 4: Sekretariát, místní školní radu, městský stavební úřad, bytový úřad, ekonomický úřad a zdravotní úřad. Důchodový úřad a účtárna, úřad pro životní úroveň, ohlašovací úřad a policejní úřad byl ve staré městské budově na Tržním náměstí 2 a 4.

182

Městský archiv byl v ulici Velká hradební č. 9. Úřad pro řízení el. proudu byl na Krásnobřezenské ulici č. 837. Městská myslivna byla ve Vaňově, městské zahradnictví na Klíši a hřbitovní správa v Nové ulici č. 8.

Obchody na Tržním náměstí.

Policejní úřad měl čtyři oddělení: Policejní komisařství, velitelství bezpečnostní stráže, kriminální oddělení a policejní pobočky. Dále měl strážnice v Tovární ulici č. 13, na Klíši č. 100, ve Schlesingerově ulici (Blodkova ul.) č. 79, ve Schwadnerově ulici (Svádovská ul.) č. 198, v Trmické ulici č. 21, v Labské ulici (ul. Pařížská) č. 24, v Krásnobřezenské ulici č. 17 a v Hlavní ulici na Staré skřivánčí pole (ul. Stará ulice) č. 39. Město mělo ve vlastní správě městské divadlo, městskou knihovnu, městské lázně, plynárnu, elektrárnu a pouliční dráhu, veřejné váhy, jatky, statek na Klíši a pohřební ústav. Dne 16. září 1923 se konaly nové volby do městského zastupitelství a bylo odevzdáno 22 921 platných hlasů. Připadlo: Německé nacionálně-socialistické straně 6 mandátů, zaměstnancům a pracujícím v německé národní straně 2 mandáty, živnostníkům, obchodníkům a majitelům domů v německé národní stra-

183

ně 5, německé křesťansko-sociální straně 4, německé svobodné straně práce 1, svobodné demokratické straně 5, sociálním demokratům 10, komunistům 5, české státně udržované straně 3 a české živnostenské straně 1 mandát.

Obchody na Tržním náměstí.

Ú s t e c k ý b i s k u p s k ý v i k á ř s k ý ú ř a d . Toho času sídlil v Litoměřicích. K a t o l i c k ý d ě k a n á t , byl na Kostelním náměstí č. 8. K a t o l i c k ý f a r n í ú ř a d v Krásném Březně byl ve Sklepní ulici č. 287. D o m i n i k á n s k ý c í r k e v n í s b o r , byl od roku 1617 vedle kostela sv. Adalberta, Hradiště č. 4. N ě m e c k á e v a n g e l i c k á o b e c . Samostatný farní úřad založený roku 1879 sídlil na Margaretině ulici (ul. Prokopa Diviše) č. 9. Toleranční patent Josefa II. nepřinesl do osudu smutného evangelíků v Ústí žádnou významnou změnu, obrat přišel teprve po roce 1850. Otevření mnoha uhelných dolů a stavba železnice přiměly evangelické rodiny, pocházející většinou ze sousedního Saska, k přistěhování do našeho města. Počet protestan-

184

tů se zvětšoval, takže již roku 1861 mohla být založena evangelická obec. Obětavost zámožných členů obce umožnila nijak početné obci již v roce 1863 založit školu a brzy nato přikročit ke stavbě kostela. Bohoslužby na rohu Karlovy a Pánské ulice sloužil teplický farář, k jehož farnosti ústecká obec patřila. V roce 1880 se od teplického patronátu odloučila a 2. února 1880 dostala prvního faráře. Od té doby se obec rok co rok zvětšovala.

Pohled do Teplické ulice.

TOVÁRNY. A g r a , Maternova ulice - hovězí potraviny. A k c i o v á s p o l e č n o s t m ě s t s k é h o p i v o v a r u Ústí, založená před rokem 1642 jako Měšťanstvo oprávněné vařit pivo, od roku 1893 akciová společnost. A k c i o v á s p o l e č n o s t r a f i n e r i e c u k r u Krásné Březno.

185

Akciová společnost pro chemický průmysl, Střekov - kostní klíh, kostní tuk, kostní moučka, umělé hnojivo. Akciová společnost ústecká rafinerie ckru, Labská ulice. A k c i o v á s p o l e č n o s t p r o r ý ž i , Střekov - loupání rýže a ovsa. A k c i o v á s p o l e č n o s t C a l o f r i g , Přístaviště - korkové a křemičité isolace.

Ústecký cukrovar.

S t a v b a s t r o j ů - a k c i o v á s p o l e č n o s t , Ulice severozápadní dráhy (ul. U zastávky) - stroje, slévárna železa, kotlová chemie. Akcio vá spo le čno st – So lvay o va t o várna, Neštěmice - čpavková soda, sodné výrobky. A k c i o v á s p o l e č n o s t r a f i n e r i e c u k r u Neštěmice. A k c i o v á s p o l e č n o s t G e o r g S c h i c h t , Střekov – mýdlo, svíčky, rostlinné jedlé tuky, olej z palmových jader,

186

kokosový olej, lněný olej, stearin, glycerin, vodní sklo, pokrutiny, melasové krmivo, chemické výrobky, ovocné šťávy. A k c i o v á s p o l e č n o s t U n i o n , Liebigova ulice (ulice U vlečky) - kyselina octová, octová esence, ledový ocet. U n i o n – a k c i o v á s p o l e č n o s t , Tovární ulice - láhve, bílé sklo. Akciová společnost, spolek pro chemickou a h u t n í v ý r o b u , Tovární ulice - chemické produkty pro průmysl, zemědělství a hornictví, dále soda, síra, ledek, kapalné kyseliny, svítiplyn a. j. S p o j e n é b a r v í r n y a k c i o v á s p o l e č n o s t , Tovární ulice - zpracování (barvení a konečná úprava) vlny a hedvábí, kusové zboží.

Schichtova továrna.

E. A. A l b e r t a C o., Klíše - klavíry, pianina. A l b i a , Drážďanská ulice - lepidla. A r g i l l a , Trmická ulice - ohnivzdorné kuchyňské náčiní. A s t r a , Přístavní ulice - cukrovinky. A u l a s t o f f e , Koželužská ul. (V Jirchářích) - aula-nakládací lák, masové a uzeninové koření.

187

A d l e r w e r k e , Ulice u severozápadního nádraží (U zastávky) sušenky, suchary, oplatky, perníky. D ě l n i c k é p e k a ř s t v í , Pekařská ulice - chléb. Ú st e c ká t i ská r n a a n o vi n o vá sp o l e č n o st Kraus a Co. Pivovarská ulice. K n i h t i s k á r n a R u d o l f B e c k e r , Hradiště. Tiskárna knih a kamenotisk Alois Holub, Dlouhá ulice. K n i h t i s k á r n a H e i n r i c h J a r c h e l , Dlouhá ulice. K n i h t i s k á r n a „ G u t e n b e r g “, Děčínská ulice (Podmokelská ul.). Grafické umělecké zařízení, knihtiskárna K e s s l e r a T ö p p e r , Labská ulice. K n i h t i s k á r n a O s k a r L ö w y a C o. , Ulice u nákladového nádraží. K n i h t i s k á r n a S t e p h a n T i e t z e , Bílinská ulice. K a m e n o t i s k a ř s t v í F r a n z U l b r i c h t , Mlýnská ulice (ul. U splavu). K n i h t i s k á r n a C a r l W e i s , ulice Malá hradební. B o r a x o v á d í l n a , Liebigova ulice - borax, kafr. Rafinerie pryskyřicového a terpentinového oleje, Přístavní ulice. V ý r o b a l o d í a m o t o r o v ý c h č l u n ů , Olšinky. B o h e m i a – v ý s t a v b a p o t r u b í , ul. Na luhách - stavba vysokotlakového potrubního vedení. C o l o r , Střekov - barvy, laky, fermeže. B r a t ř í C o m m i c h a u – strojní továrna, Neštěmice – dopravní zařízení. D i b o , Krásnobřezenská ulice - obuvnický usňový tuk, leštidla na parkety. C h e m i c k á t o v á r n a , Krásnobřezenská ulice - vodní sklo. C a r l D ü r s c h m i d t , Trmická ulice - laky, fermeže, barvy a chem.-techn. malířské zboží. Ž e l e z o , o c e l a k o v o v ý r o b a , Střekov - šedá a ocelolitina, řemenové převody. E l e k t r o n , ulice U zastávky - chemické výrobky.

188

T o v á r n a n a h o ř č i c i , Teplická ulice. M e l a s a – t o v á r n a n a v ý ž i v n é k r m i v o , ulice Na náspu. J o h a n n F i s c h e r , údolí Klíšského potoka - laky, barvy, tmely.

Mrakodrap chemičky.

G e h e a C o., ulice Na náspu – chemické a farmaceutické přípravky, léčivé prostředky. G l o r i a – o b u v n i c k á t o v á r n a , ulice Velká hradební. T o v á r n a n a g r a m o f o n y , Střekov. A n t o n G r o s s m a n n , Přístavní ulice - umělý kámen, střešní lepenka, asfaltové zboží. G ü n t h e r a K l e p s c h , Střekov - vstřikovaná litina, nářadí. H e i n r i c h H a e n s e l , Köglerova ulice (od r. 1945 Ulice práce) - éterické oleje a esence. J o s e f H a m m e r , Trmice - laky, fermeže, olejové barvy. L o u i s H e s s e l a C o., Krásnobřezenská ulice - hlinkové a chemické barvy.

189

E. H e u e r, ulice Na skládce - chemická továrna: chloroform, kolodium, éter. J o s e f H ö n i g, ulice Panny Marie (Dobětické ul.) - kůže, hnací řemeny. H y d r o g e n, Skladištní ulice - kyslík, dusík, vodík, tekutý vzduch. B r a t ř i K i n d o v é , Střekov - hnací řemeny, potisk látek. K i n d a H e r g l o t z , Střekov - mazadla, izolační hmoty na kabely, čistidla na boty.

Kramoly a Schichtova továrna.

K l e p s c h a s y n o v é , Hrnčířská ulice - ovocné konzervy. A l w i n K ö h l e r , Střekov - parní pily, školní nábytek, sádrové obklady. K o r n d ö r f e r a W a l l e n f e l s , Krásné Březno - chemické výrobky pro textilní a kožedělný průmysl. M l y n á ř s t v í K r a u s , ulice U zastávky. C a r l K r a u s e a C o., Tovární ulice - kakao, čokoláda, cukrovinky. J o s e f K ü c h l e r , ulice Na luhách - těsnicí konopí, provazy, vázací příze, povřísla.

190

A. L a c k m a n n , Tovární ulice - chemické výrobky. L a n g s t e i n a K l e i n , Schaffnerova ulice (Průmyslová ul.) – akumulátory. F e l i x L e c h n e r , Humboldtova ulice (Čajkovského ul.) – dřevo, nábytek, pily. S l a d o v n a , Drážďanská ulice.

Ústecká tovární čtvrť.

F e r d i n a n d M a r e s c h , Teplická ulice – syderolitové a majolikové zboží, umělý terakot, zahradní sochy. G u s t a v M a y e r , Důlce - boty. M o n o p o l – l e p i d l a , údolí Klíšského potoka. K o v o h u ť , Trmická ulice - železné a kovové výrobky. T o v á r n a n a ž á r o v k y P l e c h a t i , Jateční ulice. S e v e r o č e s k á t o v á r n a n a ž á r o v k y Zimmer a Zschocke, ulice Na luhách. R o r g i n e , Jateční ulice - apretační a vyhlazovací prostředky, jód, barvící látky, soli na drahé kovy a. j. T o v á r n a n a t ě l o c v i č n é n á ř a d í , Přístavní ulice – nářadí pro cvičení, hry, sport, školní nábytek.

191

M a x O s t e r h o l z , Krásnobřezenská ulice - desinfekční prostředky, Creolin, Pacolin. P r a g o c h e m i a , Tovární ulice - chemikálie na sklo, porcelán a výrobu laků. S c h a f f e r a B u d e n b e r g , Wölfelova ulice (Teslova ul.) – armatury pro stroje a parní kotle všech druhů.

Tovární čtvrť a rozřazovací nádraží.

F r i t z S c h u l z , Jateční ulice - čisticí prostředky na kov a obuv, lazulkový škrob. A n t o n S e i c h e , Gross Wallstrasse-Velká hradební ulice, laky, fermeže, barvy, rostlinný klíh, tmely. T o v á r n a n a a l k o h o l , l i s o v a n é k v a s n i c e a l ik é r y , Krásné Březno. A n t o n S y k o r a , Trmická ulice - parní cihelna, hliněné a šamotové zboží. U b a , Pískový vrch (Králova výšina) - parfémy. U l r i c h a R a s t y , ulice Na nivách - pletené zboží. U l t o , Trmice - lepidla, oleje, fotochemikálie. W a g n e r a C o., Hrnčířská ulice - cukrovinky.

192

T o v á r n a n a v á l c e , ulice Jateční ulice - litinové válce pro všechny druhy výroby ze železa, oceli a kovů, zařízení pro chemické továrny a hutě. C. W o l f r u m , Payerova ulice (ul. Textilní), mechanická tkalcovna, barvírna a úpravna čistě vlněných a hedvábných látek na dámské šaty. C i h e l n y : Vermeister, Böhm, Glässner, Illing, Rädler, městská obec.

Ústí s chemičkou.

Živnostenský stav byl Ústí velmi silně zastoupen: natěrač, lakýrník, malíři dekorací, písma a pokojů, pekař, vazač, holič, sládek, sochař, kameník, štukatér, bednář, studnař, vazač knih, tiskaři knih a litografie, kartáčník, pokrývač, soustružník, barvíř, pilníkář, řezník, zahradník, hostinský, slevač mosazi, koželuh, zlatník, rukavičkář, kolomazník, kloboučník, kominík, hřebenář, klempíř, košíkář, kožešník, mlynář, zedník, kamnář, dlaždič, fotograf, pumpař, deštníkář, řemenář a sedlář, lodník, zámečník, kovář, krejčí, obuvník, provazník, sítař, vyšívačka, kolář, punčochář, tapetář, truhlář, hodinář, pozlacovač, tkadlec, tesařský mistr.

193

DŮLEŽITÉ ÚSTECKÉ ORGANIZACE A ZAŘÍZENÍ. Zařízení peněžního styku. Ú s t e c k á s p o ř i t e l n a (Aussiger Sparkasse) ve Schmeykalově ulici byla založena v roce 1867 pod ručením města. S p o ř i t e l n í a z á l o ž n í j e d n o t a v Hradišti byla založena roku 1874. S p o ř i t e l n í a z á l o ž n í p o k l a d n a okresního spolku zemědělského a lesnického hospodářství Ústí–Chabařovice, Klíčová ulice (Zámečnická ul.), založena r. 1886. S p o ř i t e l n í a z á l o ž n í p o k l a d n a všeobecného úřednického spolku v Dlouhé ulici, založena v roce od 1874. S p o ř i t e l n í a z á l o ž n í p o k l a d n a pro členy živnostenského spolku, Krásné Březno, Nádražní ulice. S p o ř i t e l n í a ú v ě r o v á s p o l e č n o s t , Auerspergova ulice (Horova ul.), založená v roce 1908. Z a s t a v á r e n s k ý ú s t a v v ulici Velká hradební byl založen městem v roce 1883, pro okamžité zmírnění nouzového stavu poskytováním půjček za mírné poplatky. Ústav půjčoval na předměty až 2/3 určené ceny a vybíral úroky a poplatky teprve při výkupu dotčených zástav. B ö h m i s c h e S p a r k a s s e , založená v r. 1825 v Praze. Platební místo v Ústí od roku 1906, Goetheova ulice (Rembrandtova ul.). N ě m e c k á ž i v n o s t e n s k á p o k l a d n a , od roku 1913 na Školním náměstí. N ě m e c k ý ú v ě r o v ý ú s t a v , pobočka v Ústí na Tržním náměstí. B a n k a a s m ě n á r n a L. W o l f r u m a C o., Nádražní náměstí. S m ě n á r n a A . B r ä u e r , Hrnčířská ulice. B a n k o v n í ú ř a d m i n i s t e r s t v a f i n a n c í , pobočka v Auerspergově ulici.

194

Živnostenská banka.

P o b o č k a c e n t r á l n í b a n k y N ě m e c k é s p oř i t e l n y , Teplická ulice. Pobočka Anglo–československé banky, Hrnčířská ulice. P o b o č k a Č e s k é e s k o n t n í b a n k y a úvěrový ústav, Nádražní ulice. Pobočka Vídeňské bankovní společnosti, Nádražní náměstí. P o b o č k a N ě m e c k é n á r o d n í b a n k y p r o B oh e m i i , Tržní náměstí. Pobočka Zemědělské úvěrové banky pro B o h e m i i , Teplická ul. Pobočka Německé agrární a průmyslové b a n k y , Vaníčkova ulice. P o b o č k a P r a ž s k é ú v ě r o v é b a n k y , Maternova ulice. P o b o č k a Ž i v n o s t e n s k é b a n k y , Teplická ulice.

195

Hlavní nádraží v roce 1910.

Železniční a lodní doprava. Státní dráha se dotýkala Ústí svojí hlavní linií Podmokly – Praha - Vídeň. Spojovala se s A.-T. E. (Ústecko-Teplická dráha) a z vlečky od stanice Krásné Březno jezdila k Labskému překladišti. Roční provoz stanice Ústí byl průměrně přes 7000 osobních a 8000 nákladních vlaků. Ústecko – teplická železniční dráha (Aussig-Teplitzer Eisenbahn – A. T. E.). Hlavní linie začínala v Ústí a směřovala do Chomutova. Byla dlouhá 64,5 km a průměrný provoz byl 30 osobních a rychlovlaků denně. Druhá linie vedla z Ústí přes Trmice do Bíliny, nazývala se Bílinská dráha, byla dlouhá 26 km a provoz byl osm smíšených vlaků. Na obou tratích jezdilo denně až 100 nákladních vlaků. Vlečka z Ústí k překladištím a přístavům byla dlouhá 5,5 km a dopravovala denně 15 nákladních vlaků. Linie Teplice–Liberec byla dlouhá 145 km a provozovala průměrně 17 rychlovlaků, osobních a smíšených vlaků.

196

Mimo uvedených tratí provozovala ještě velké množství spojovacích linek a přes 100 vleček k dolům a továrnám. K těm patřila také ústecká průmyslová dráha, která spojovala chemičku, sklárnu a nové továrny západně od Ovčáckého vrchu, jak s hlavní linií, tak také s labskou vlečkou a se severozápadní dráhou.

Překládání ze železnice na lodě.

Severozápadní dráha. Hlavní linie Děčín-Vídeň měla na pravém břehu Labe stanici Střekov, ze které vedla po 310 m dlouhém Labském mostu vedlejší trať k Teplickému nádraží a umožňovala spojení vlaků směrem Chomutov – Cheb. Pro ústeckou dopravu byla tato prostorově velmi ohraničená stanice konečným bodem severozápadní dráhy. Uvedené dráhy byly ve státní správě. Ústecká pouliční dráha. V roce 1899 město obdrželo státní svolení ke stavbě pouliční dráhy. Ta byla ještě v tom samém roce Berlínskou elektrickou společností Union Elektrizitäts-Gesellschaft Berlin provedena a byla dána do provozu dvěma linkami: Místní náměstí Krásné Břez-

197

no – Předlické pomezí (5,83 km) a hlavní pošta – Křížový most (1,35 km). Dílčí trať Křížový most – Bukov byla otevřena roku 1903, linka státní nádraží – hlavní pošta r. 1909, linka Bukov – Telnice r. 1912, Krásné Březno – Neštěmice r. 1915 a Předlice – Trmice r. 1915.

Železnice v Olšinkách.

Linky v roce 1922: Neštěmice – hlavní pošta – Trmice, délka 10,181 km, čas jízdy 50 minut a linka státní nádraží – hlavní pošta – Telnice, 10,79 km, čas jízdy 50 minut. Přes den jezdil vůz každých sedm minut, v ranních a nočních hodinách byly větší pauzy. Do Telnice jezdil vůz každou hodinu. Vozy byly pohodlně zařízeny a měly 16 míst k sezení a 15 míst k stání. Jezdil motorový vůz a přípojný vagón. Poháněny byly elektřinou z městské elektrárny na Špitálském náměstí. Kromě uvedených linek bylo zavedeno pět odboček k průmyslovým firmám. Tři k uhelným šachtám v Nedvězí a ve Varvařově a dvě k překladišti uhlí v Neštěmicích. Délka těchto kolejí byla 2,149 km. Nejvyšší nadmořskou výšku dosahovala dráha v Telnici - 352 m. V roce 1920 bylo v provozu 32 motorových, 6 uzavřených, 5 otevřených, 2 skříňové, 4 nákladní přípojné vagóny a 7

198

výklopných vagónů na uhlí. Výkon v osobní dopravě byl 1 488 245 vagónových kilometrů, v přepravní váze 95 281 tun. S a s k o – Č e s k á p a r o p l a v b a (Sächsisch–Böhmische Dampffschiffahrt). Přes 30 dobře zařízených parníků zprostředkovávalo osobní dopravu mezi Litoměřicemi a Drážďany. Zajišťovaly ale také kusovou nákladní dopravu, rychleji bylo dopravováno obzvláště ovoce, zelenina a květiny. Ročně bylo provedeno průměrně 3300 jízd, s přepravením přes půl milionu osob a 90 000 metrických centů nákladu. Do Ústí bylo dopraveno v průměru 150 000 osob a také tolik jich vycestovalo. Zastávky byly v Ústí a v Krásném Březně.

Parník na Labi.

S e v e r o z á p a d n í p a r o p l a v b a (NordwestDampffschiffahrt) prováděla nákladní dopravu a přepravu uhlí čluny, řetězovými a vlečnými parníky. Obchodní místa byla v Labské ulici a v Krásnobřezenské ulici. N ě m e c k o – č e s k á d o p r a v a L a b s k á (Deutschböhmische-Elbeschiffahrt) převzala nákladní a uhelnou přepravu, tak jako i vlečnou službu. Obchodní místo bylo v Hrnčířské ulici. P ř e v o z n í c i poskytovali přepravu osob mezi labskými břehy. Ústí – Kramoly, z Krásnobřezenské ulice, Ústí - Střekov, z Labské ulice a Krásné Březno - Olšinky, z ulice Na břehu.

199

P o d n i k y v l e č n ý c h p a r n í k ů zajišťovaly řetězovou dopravu z místa nakládky do plavební dráhy. Parníky „Aussig“ a „Möve“ (Dettl, Schubert) a parník „Europa“ (Pecher). Ú s t e c k á b u r s a v Adalbertově ulici (Vojtěšská ul.), vyjednávala dopravu mezi lodníky a obchody s uhlím. P o d n i k y s l u ž e b poskytovaly pochůzky a přepravu zavazadel, nábytku a zboží. Podniky se rozlišovaly barvou odznaků.

Přístav v roce 1909.

N á d r a ž í a p ř e k l a d i š t ě. S t á t n í n á d r a ž í na Nádražním náměstí. Příchody k němu byly z Lipové ulice, od Hradiště, z Koželužské ulice (ulice V Jirchářích) a z Nádražní ulice. Odjížděly z něj vlaky na Podmokly (Drážďany, Varnsdorf, Liberec), na Lovosice (Praha, Vídeň) a do Chomutova (Cheb). Na nádraží byl hostinec. T e p l i c k é n á d r a ž í na Teplické ulici. Vlaky odjížděly na Chomutov, do Trmic - Bíliny, na Střekov (Děčín – Vídeň), na labskou vlečku a na ústeckou průmyslovou dráhu k továrnám na západě Ústí. Na tomto nádraží se nacházelo také seřaďovací nádraží (A.-T. E.), na kterém byly sestavovány vlaky. Mělo 53 kolejí

200

vedle sebe s délkou 68 km. Denně zde projelo 233 vlaků s 5690 vagóny. Bylo to jedno z největších nádraží toho druhu. Z a s t á v k a s e v e r o z á p a d n í d r á h y na Střekově, ulice u severozápadní dráhy (U zastávky). N á d r a ž í K r á s n é B ř e z n o , průjezdní místo vlaků na Podmokly nebo na Vídeň. Vyjížděly odtud vlečky k Labi. S t ř e d i s k o p o u l i č n í d r á h y : Hlavní pošta, Goetheova - Teplická ulice. Vlaky odjížděly do Telnice, do Neštěmic, do Trmic a k státnímu nádraží (přestupní stanice). P ř í s t a v i š t ě na Labi, příchod od Lipové ulice, odjezdy parníků do Litoměřic a do Drážďan.

Přístav v roce 1923.

Překladiště a přístavy. Celá linie Labského břehu od ústeckého cukrovaru až k obci Neštěmice byla v délce asi 5 km přizpůsobena k překládání. Zde byl v roce 1863 postaven starý a r. 1892 nový přístav, takže v celé délce asi 8 km břehu stály k užívání jeřáby. Podél břehu ležely vesměs dvě, někde tři i víc kolejí a mířily sem také silnice. Spojení s dráhou umožňovaly dvě vlečky. Jedna vedla od velkého seřaďo-

201

vacího nádraží A. T. E. podle Bíliny k Labi a druhá vycházela ze stanice Krásné Březno.

Výstavba Benešova mostu.

Ústecké překladiště bylo nejvýznamnější na Labi. Množství přeloženého zboží překračovalo například i předválečný provoz mořského přístavu v Terstu. Připlutí zboží bylo sice menší než do Děčína, zato odesílání bylo významnější než provoz všech ostatních překladišť na Labi. Hlavní podíl mělo hnědé uhlí, které sem přicházelo z Ústecké-Teplické dráhy, a velmi se zvýšil vývoz cukru z ústecké rafinérie. Na překladišti v městské části Krásné Březno rovněž převažovalo odesílání nákladů. Vedle cukru se zde úspěšně překládal petrolej z vagónových tanků a cisteren do zvláštních tankových lodí. Od založení Neštěmické továrny na sodu se také toto zboží překládalo ve velkém množství. Pro vodní nákladní dopravu měl velkou důležitost stav vody, na něm závisela plavební hloubka. Nízký stav vody měl za následek, snížení počtu lodí s uhlím a nakládaná množství. Vodní stav se ukazoval na vodočtech na mostech. Většina zboží byla překládána otočnými jeřáby, uhlí bylo nabíráno pomocí uhelných naběráků do zasunovacích zásobníků

202

na lodích. Z důlních tras byly čluny vytahovány tažnými a řetězovými parníky a přetahovaly se do proudu. Při příznivém větru se používaly také plachty. Čluny a náklad byly proti nešťastným případům pojištěny. Čluny a jejich zařízení byly pojištěny obvykle po celý rok, náklad musel být pojišťován případ od případu. Pro vyvarování se nešťastných případů byl provoz na Labi usměrňován pravidly, ve kterých byly stanoveny určité signály nebo znamení pomocí praporků, balónů, tabulí, zvuků, světel v noci apod.

Přístav v roce 1900.

Oba přístavy sloužily převážně k přepravě uhlí. Pojaly až 200 lodí. Během přestávky lodního provozu se používaly jako „zimní přístavy“. Provoz v ústeckých překladištích dosahoval průměrně 7000 lodí za rok. Lodě přepravily náklad 23 miliónů metrických centů. Z toho příjezd činil 2,5 miliónů a vývoz 20,5 miliónů. Pro regulaci provozu a pro udržování plavební dráhy v dobrém stavu sloužila státní správa. Pro stavbu nových a opravy poškozených člunů byly na pravém břehu Labe loděnice.

203

Přístav v Krásném Březně z Mariánské skály.

GEOLOGICKÉ POMĚRY A JEJICH VLIV NA ROZVOJ MĚSTA. Podle Bruno Müllera (1922).

Pod Krušnými horami se nacházejí různé ruly s žulovými a pyritovými žílami. U Teplic jsou pyritové kupy, u Bíliny se zase řeka Bílina zařezává do ruly na dně údolí, z něhož vyvěrá kyselka, jako i u Vratislavi a Milešova. U Žernosek v údolí „Porta bohemica“ se nacházejí ruly, pyrity, fylity, amfilolity, slídovce atp. a tyto horniny se dají vysledovat ještě dále v Opárenském údolí. Všude, kde jsou mladší nánosy, se nacházejí stejné horniny, které jsou také pod Ústím. Sice zde ještě nikdo do hloubky nevrtal, ale úlomky z rozpukaných mladších vulkanických zlomů se občas vytlačí vzhůru (např. u vrchu Brand). Můžeme se domnívat, že tomu tak vždy nebylo, některé kontrasty jsou již mezi Teplickými kupami a hřebeny Krušných hor. Je jisté, že Krušné hory byly ve stále stoupajícím moři ostrovem, a že staré vrstvy tedy můžeme hledat pod nimi. Jen na některých místech zůstaly zachovány také nahoře (např. u Petrovic-

204

Peterswald). Všechny ty lokality tedy asi kdysi ležely ve stejné úrovni a rozdíly mohly vzniknout, až když část vnitřní Bohemie poklesla podél zlomové linie Krušných hor. Ale bylo potřeba ještě mnoho času a ještě mnoho vrstev naneslo křídové moře, než se hlínoslínová vrstva (Priesnerská vrstva) stala nejbližším podkladem nynějšího města Ústí.

Vrkočská skála.

Křídový slín je skutečný podklad města, i když je také obvykle pokryt tenkou vrstvou štěrku nebo jílu. Krásně je to vidět zejména mezi železniční stanicí Střekov a mostem, kde je při deštivém počasí vše tak rozměklé, že do té zatáčky musela být dána umělá opora, aby nedošlo ke zřícení. Dalším příkladem bylo sesutí půdy na Ferdinandově výšině (napsáno v roce 1922). Za tímto slínem následují oligozénské sladkovodní pískovce. Moře se v tom čase vzdálilo daleko od severu a zanechalo velká sladkovodní jezera pokrývající střední Evropu. Zde bylo také jedno takové jeze-

205

ro, do kterého se volně ukládaly světle zbarvené tónované písky, které byly později jen velmi pomalu zpevněny na řádné pískovce.

Výstava kultury a hospodářství v roce 1924.

Nad koncem Labské ulice (Pražská třída) byly tyto oligozénské pískovce, díky velkému kamenolomu, již odhalené. Spodní část svahu v labském údolí je z hliněného slínu, střední část je z oligozénského pískovce, ale vrchní část je z vrstvy vulkanické horniny. Hranice mezi pískovcem a vulkanickou vrstvou je většinou ostře výrazná, tak to bylo i ve výše zmíněném kamenolomu. Ale na druhé straně, u Novosedlic, leží ta hranice mnohem výš. Při vzniku tato hornina nutně ležela nad tehdejší mořskou hladinou. Linie se na labském břehu snižuje podél jednotlivých ker zlomové linie, jdoucí Labským údolím a údolím Bertina potoka (Bertagrund). Na konci Labské ulice je pískovec ještě na povrchu svahu, ale u železničního přejezdu ve středu Labské ulice je ona vulkanická vrstva již u tehdejší mořské hladiny, takže to znamená, že pokles tam byl mnohem hlubší. Před tímto poklesem ale došlo k ohromné vulkanické erupci, která veškerou tu vulkanickou vrstvu vytvořila.

206

Pohled na Větruši z překladiště.

Vulkanické horniny naší krajiny (popsal je Prof. Dr. Hibsch ve své geologické mapě středohoří Bohemie) nacházející se v blízkém ústeckém okolí: „Natrolith-Phonolith, Feldspatbasalt, Nephelinbasalt, Magmabasalt, Nephelinbasanit, Leucitbasanit, Basalt- a Tephrit-Tuffe, Sobalithsyenit, Sobalit-Hauyn, Leucit a Nephelin-Tephrit“. Tato velká hojnost druhů hornin odpovídá také velkému množství forem naplavenin. Většinou vulkanická vrstva vznikla vyvržením řídké lávy do rozlehlých jezer. Tato vrstva při zvětrávání kolmo stojících sloupů propadala a později se v jednotlivých částech rozpadla. Magma, z něhož byla utvořena, přirozeně muselo pískovcem proniknout ve formě sloupů a komínů a nakonec také v těchto kanálech ztuhlo. Věhlasným příkladem jsou krásné sloupy rozpadlého živcového čediče (Feldspatbasalt) na Vrkoči (Workotsch), kde magma v měkkém stavu vyplnilo u Labského údolí stojící skupinu zvětralých pískovcových kamenů. Magmatické monolity byly hodně vazké, když pronikaly vrchní horninovou vrstvou, ale nahoře vypoukly a potom ztuhly. Jedním takovým lakolitem je Mariánská skála, která vyklenula nahoru s na dně údolí ležícím hlínoslínem a vším, co tam bylo usazeno. Ovšem to vše později opět zvětralo a jen na severovýchodní

207

straně lze ve vodních jámách pozorovat pomíchané plochy silně změněného hlínoslínu.

Park na Větruši.

Když skončily velké sesuvy vrchních vrstev, doprovázející Krušnohorský zlom od Chebu až k Labi, a ústecko-teplická vrstva byla dokončená, přišla právě vyplněným mořem miozénní hornina a byly uloženy hnědouhelné sloje. Miozénní hornina (zcela rozdílná od předchozího hlínoslínu) je jílovitá, šedá nebo hnědavá, místy díky hořlavým uhelným slojím (zemní požáry) tvrdá a cihlově červená. Začíná pod chemičkou a táhne se Střížovickými vrchy k Teplicím. V ní jsou uloženy ař 18 metrů silné uhelné sloje, ktré vznikly díky neobyčejně bujným listnatým lesům jižního rázu, které zaplavil materiál ze břehů moře, a zde pomalu zuhelnatěly. Po dlouhý čas docházelo jen k nánosům a ukládání nových vrstev, ale potom přišlo období odnášení. Velká část nahromaděného materiálu byla opět odvedena, souvislé vrstvy hornin byly odnášením z údolí rozloženy a Labe je pohřbívalo do hloubi údolí. Ovšem to bylo tehdy, když se putující ledovec z doby ledové roztápěl mnohem víc než dnes. Ještě odteklo přes Mariánský vrch

208

mnoho času, než se na některých místech Země objevili lidé. Tenkrát ještě Kamenný vrch a Mariánský vrch nestály odděleně.

Říčka Bílina v Trmicích.

Dešťová voda a především vítr přinesly stepní časy, z nichž nacházíme v Trmické ulici a na mnoha jiných místech velké jílové jámy, v nichž leží pohřbena rozličná stepní zvířata, jejichž zpuchřelé kosti nám o oněch vzdálených časech podávají zprávy. Když se v ústeckém muzeu pozorovaly ty vzácné starobylé pozůstatky mamutů, nosorožců, lvů, divokých oslů a koní, pižmoňů, obrovských jelenů a mnoha malých zvířat, pak vznikal jasný obraz té dávné doby. Ústí leží na místě, spojujícím hnědouhelnou pánev s jedinou splavnou řekou země. V tom je jeho význam. Geologické poměry tedy určily polohu města tím, že zde sjednotily na jedné straně hnědouhelnou pánev, na druhé straně údolí řeky. Okolnost, že původně bylo Labe pohodlně splavné kvůli prudkému proudu pod Střekovem jen do Ústí způsobila, že se město stalo přirozeným vývozním přístavem vlastně pro celou Bohemii.

209

Samotný vznik uhelné pánve je druhou geologickou příčinou počátku ústeckého významu a jeho průmyslové jistoty. Velkolepá mocnost uhelných slojí a jejich blízkost k povrchu byly rozhodující. Sloje se zakusují až skoro do městského území. Varvařov a Zálezly byly nejstaršími hnědouhelnými doly ve střední Evropě. Poslední důlní dílo leželo v oligozénním pískovci Velkobřezenského údolí a obsahovalo tedy mnohem starší uhlí. Třetí geologickou příčinou, která určila Ústí význam průmyslového města, byly vzhůru se zdvihající drsné a nehostinné Krušné hory, ale také velká část Střední vrchoviny (Mittelgebirge), které nedopřály obyvatelům výnosné zemědělství a nutily je obracet se k průmyslu. Skoro všude, kde se vyskytují dobré přirozené dopravní cesty pohořím, nacházíme rozvinutý průmysl. Tedy také tento místní nedostatek úrodné půdy byl Ústí ku prospěchu. Za čtvrté to byly ostatní minerály a horniny, které docházely praktického využití a tak přispívaly Ústí k rozvoji. Není jich ale mnoho. Hornictví stříbra bylo provozováno, kromě mnoha míst v Krušných horách, také na Stříbrníkách (od toho také pochází název obce), v přímé blízkosti Ústí. Toto hornictví nebylo pro ústeckou městskou pokladnu nijak nevýznamné. Ještě dnes ukazuje štola v Bertině údolí (Bertagrund) na zaniklé časy. Hrnčířství bylo pro Ústí tak důležité, že se ne nadarmo jedna část starého Aussig jmenovala Töpferstadt (Hrnčířské město). Dodnes se udržela jako připomínka řada lokálních pojmenování. Byl to výhradně hliněný slín, který se kdysi užíval, zatím co později hrnčířské dílny chemických továren používaly miozénní jíl. Kromě nečistého jílu se zde nacházel také kaolín. Hlínovité pojidlo oligozénního pískovce se místy vyvinulo jako čistý kaolín a bylo ve velkém množství pohotově k dispozici. Tak byl u Zálezel pomocí usazování oddělován písek od kaolínu a tyto suroviny byly prakticky využívány, písek ve sklářských hutích a kaolín v porcelánce. V okolí vůbec nemáme štípaný stavební kámen, ale některé monolity (Mariánská skála) poskytují pravý lomový kámen, který je upotřebitelný také k vodním stavbám. Zato jsme bohatě zásobeni hlínou a jílem, surovinami vhodnými pro cihlářskou

210

výrobu. Z těchto dobrých materiálů se vyráběly vynikající pálené cihly. Při nedostatku štípaného stavebního kamene je to i značná úspora.

Teplická ulice.

Štěrk poskytují zdejší vulkanické horniny, jmenovitě čediče a tefrity, v libovolném množství. K tomu sloužil i velký kamenolom na Krabím vrchu. Také zemní pálená hornina a labský štěrk jsou vhodné k vylepšení silnic. Jako písek se používal křehký oligozénní pískovec a vybagrovaný labský písek. Potvrzuje se, že geologické poměry měly značný vliv na vznik a vývoj města Ústí a jeho průmysl.

SPODNÍ VODA A POVĚTRNOSTNÍ POMĚRY. Pod zemí není jen zemina a horniny, ale i voda. Tato voda – nazývaná spodní voda – není stejnoměrně rozdělená, od půdních vrstev na vodu chudých až na vodou bohatých. Poloha hladiny spodní vody se mění podle místních poměrů a podle počasí.

211

Hladina spodní vody stoupá po dlouho trvajících deštích a klesá v čase sucha. (Uvedená pozorování jsou do roku 1922.)

Práce na překladišti.

Nejnižší množství srážek za rok činí v Ústí 543 mm, to je 543 litrů vody na jeden čtvereční metr. Nejvíc prší od května do srpna, doba od listopadu do února je na srážky chudá. Část dešťové vody odtéká po povrchu, část se vsakuje. V zimních měsících to je mnohem víc než v létě, protože v létě většinu vody spotřebují rostliny a vypařování je větší než v zimě. Spodní vody je smšrem dolů stále víc, až k nepropustné půdě (jíl, hlína a slín). Dvě posledně uvedené horniny v suchém stavu dychtivě přijímají vodu, zcela se jí nasáknou a potom jsou nepropustné a tak kluzké, že občas nad nimi ležící zemní vrstvy po tomto nepevném podkladu sklouznou do údolí. Takové sesuvy byly v oblasti města, např. na Patsch-Louži, pozorovány opakovaně. Část spodní vody se stáhne podzemními cestami a trhlinami do Labe a Bíliny, ostatní vyjde ven jako prameny. Ty se ukazují tam, kde nepropustné vrstvy vycházejí na svazích ven, což je možno v okolí Ústí často pozorovat. Spojitost mezi spodní vodou a Labem se ukazuje nápadná právě u těch pramenů, které jsou blízko řeky, u Labské ulice a v Krásném Březně. Mění se i stupeň tvrdosti

212

vody. Voda v Krásnobřezenských pramenech se udržuje na skoro stejné výšce, a protože je na křído-slínovém podkladu, má vysoký obsah vápníku a je tvrdá. Voda v Labi je na vápník chudá. Prameny na úpatí hor mají vodu tvrdší a ty blízko řeky vedou vodu smísenou s proceděnou měkkou vodou z Labe s malým obsahem vápníku.

Povozy na překladišti.

Všeobecně mají prameny stejnou teplotu jako půda, ze které vyvěrají. U mělčeji položených teplota kolísá podle ročního období, hlubší prameny zůstávají rovnoměrné. Městský pramen, který byl vyvrtán uměle, měl stejnou teplotu 31,7o C, která daleko přesahovala obvyklou teplotu půdy a proto byl označen jako pramen teplý nebo termální. Prameny, které byly v majetku města delší čas, měly malou hloubku. Jejich voda se kalila například při silném dešti a byla mnoha způsoby znečištěna. Proto nebyla uznána vhodnou k užívání, její použití bylo příčinou rozličných onemocnění. Díky zavedení vodovodu byl tento špatný stav odstraněn. P o v ě t r n o s t n í p o m ě r y , které mají pro lidi a jejich práci velkou důležitost, závisejí na geografické poloze, nadmořské

213

výšce, na slunečním svitu, na teplotě, na vlhkosti, oblačnosti, srážkách, tlaku vzduchu, větru, na bouřkách, na blízkosti vysokého stavu vody, na lesech a horách atd.

Obec Brná (Birnai).

Ústí leží na 50. rovnoběžce severní polokoule. Průměrná roční teplota tohoto kraje je 5,7o C, v lednu -7o C, v červenci 18,1o C. Teploty v Ústí, jsou podle mnohaletého pozorování stálé. Rozdíl mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem, roční kolísání, je 21o. – Místo východu slunce v čase denní a noční rovnosti leží, pozorováno ze středu Tržního náměstí, ve směru linie rohových domů Hrnčířské ulice. Výška poledního slunce probíhá na 39o 20´ v čase rovnodennosti, na 62o´50´ 21. června a na 15o 15´ 21. prosince. Slunce svítí v Ústí poměrně málo, za rok je zaznamenáno 1047 hodin slunečního svitu, to je 24 % času. 113 dní je zcela bez slunečního svitu, 252 dní slunce svítí jen částečně, z toho jen 6 dní svítí plně. - Střední hodnoty teploty vzduchu v jednotlivých měsících jsou následující: I -2,7, II -0,5, III +3,1, IV +8,9, V +14,1, VI +17,3, VII +18,3, VIII +17,9, IX +14,1, X +8,7, XI +3,1, XII -0,7. Střední hodnoty teploty vody v Labi: I 0,4, II 1,5, III 4,6, IV 10, V 15, VI 19,5, VII 21,1, VIII 19,3, IX 14,8, X 10,6, XI 5,1, XII 2,5.

214

Čas sklizně v labském údolí připadal na 19. červenec. – Nadmořská výška Ústí je 148 m. Střední barometrický tlak je 748,7 mm, střední vysoký tlak je 766,2 mm, střední nízký tlak je 726,1 mm, kolísání je 40,1 mm. Přepočteno na hladinu moře, je střední tlak vzduchu 762,2 mm.

Obec Nová Ves (Neudöfel).

Vzduch stále obsahuje jisté množství vodní páry. Toto množství se udává jako absolutní vlhkost. Ta se mění od hodiny k hodině a závisí hlavně na vypařování a odpařování vody, na roztávání ledu a sněhu, vylučování vody rostlinstvem a na větru. Hodnota vlhkosti vzduchu v Ústí je veliká a dosahuje ročního průměru 77 %. Z údolí Labe a z většinou zalesněných bočních údolí stoupá vzhůru skoro nepřetržitě vodní párou bohatý vzduch a mezitím z blízkých Krušných hor, především ráno, klesá studený proud vzduchu. Jakmile se tyto dva proudy srazí, vodní pára zhoustne a způsobí denní mlžný a oblačný útvar i časté deště. Počet deštivých dní je v Ústí velmi velký a dosahuje průměrně přes 100 dnů za rok. Obzvláště hodně je jich v prosinci (13) a v lednu (15). S tím souvisí jak nízký počet hodin slunečního svitu a velký počet dnů se

215

srážkami (164), tak i celkem napršené množství vody (543 mm). V Ústí je průměrně 65 % oblohy zatažené mraky. Bouřek je 20–22 za rok, většinou přicházejí ze směru od Mostu (Brüx) a táhnou se odtud podél Krušných hor. Zimní bouře jsou málokdy. Bouřky jsou většinou v dubnu a v srpnu. Po bouřkách přichází pravidelně ochlazení s vydatným deštěm v následujících dnech. Krupobití přichází čtyřikrát až pětkrát do roka. V zimních dnech k tomu přicházejí místní mlhy, takže teploty v tomto ročním období jsou vyšší, než by bylo přirozené, protože pokrývka z mlhy a mraků zabraňuje unikání tepla ze zemského povrchu.

Ústečtí plavci.

Velký vliv na povětrnostní podmínky má vítr. V teplejší krajině probíhá větrná růžice všemi směry. V průměru na severní směr připadá 24 %, na jižní 24 %, na východní 15 % a na západní 37 %. V úzké souvislosti s mnoha dny se srážkami je velký počet západních větrů. Kromě těchto obvyklých větrů je v Ústí ještě zvláštní, místní proudění vzduchu. Když se ráno se stoupajícím

216

sluncem vzduch v údolí Labe a na úbočích labských hor ohřeje, tak se vzduchové sloupce roztáhnou a začnou se pohybovat proti horským svahům, vzniká stoupavý vítr. Večer a v noci se ty vzdušné sloupce stahují dolů po svazích hor a vzniká klesavý vítr. Z Bertina údolí, z údolí Tillemann a jiných údolních roklí, které jsou uzavřeny strmými a vysokými svahy a dostává se jim jen málo slunce, přicházejí v létě studené větry do mnohem teplejšího hlavního údolí. Zrovna tak proudí ve večerních a nočních hodinách dolů na planinu jarní studený vzduch z Krušných hor. Vířivé větry přicházejí zřídka. Jeden takový panoval 30. dubna 1893 a vedl přes město písková zrnka a čedičový prach. Horská okolí obklopující Ústí ho poměrně chrání před vlivem větrů, jen ze západu sem proudí úplně volně a přinášejí do ulic kouř od na západ od města postavených továren (rok 1922).

Obec Vyklice (Wiklitz).

Na klima má také vliv půda a její složení. Hliněné a jílovité podloží dává chladnější půdu, protože tyto druhy hornin špatně vodí teplo. Obě horniny v Ústí jsou a jejich ochlazovací vliv zmírňuje blízkost čedičové vrstvy, která podporuje oteplování. Všech-

217

ny výše uvedené údaje spolu dokládají, že Ústí má umírněné vlhkoteplé klima.

Mariánská skála (Marienberg) z Větruše.

ÚSTECKÉ VRCHY A ŘEKY. M a r i á n s k ý v r c h (Marienberg) strmí se svou mocnou skalní hmotou uprostřed městského území do výšky 264 m a odděluje staré město od městské části Krásné Březno. Z labské strany ukazuje příkré strže podél Důlců (Dulze), zatímco s vrchem Brand (Oheň – známý jako Erbenova vyhlídka) jej spojuje široký hřbet. Kdysi tvořil s Kamenným vrchem (Steinberg), stojícím na druhém břehu řeky jednu skálu, ve které voda postupně vyhlodala hlubokou rokli, takže nyní jsou obě části odděleny obrovskou bránou. Mariánská skála je vytvořena z horniny znělec, je to šedožlutá a zelenošedá nepropustná skála, která zvětráváním trochu bledne, může být štípána v tenkých deskách, ktaré mají při úderu jasný zvuk. Znělec byl na mnoha místech vylámán a použit jako stavební kámen. Když znělec, jako rozžhavená masa stoupal vzhůru z nitra Země, nevytvořil v tomto stavu velké plochy, nýbrž se

218

pouze hlíno-slínovou vrstvou protlačil nahoru a pod její ochranou ztuhl. Na Krásnobřezenské straně je zřetelně vidět vzhůru vytlačený slín a je možno se rukou dotknout styčných míst, ve kterých rozžhavený znělec hlínoslín roztavil a zeskelnil. Jak plyny nemohly z hloubky ztuhlým znělcem unikat, vytvořily v něm plno bublin, které se vyplnily červenými zeliotickými krystaly. Tyto, jako vejce až jako hlava veliké duté prostory s nádhernými krystaly, uchvátí každého přítele přírody. V kruzích přírodozpytců jsou kameny z Mariánského vrchu proslulé a vyhledávané. V městském muzeu v Trmickém zámek byly vystaveny nádherné kusy. Dříve se předpokládalo, že prosakující voda minerální látky rozpustila, v dutých prostorech se zahustila a zde se přinesené minerálie opět usadily. Podle zpráv pana Dr. Bruno Müllera se novými výzkumy došlo k výsledku, že zeolity v plynových bublinách nevznikly později, nýbrž že samy hned zkrystalizovaly ze zkapalněných plynů. Jako hrášek veliké, průhledné albíny, vyskytující se jen v menších shlucích, jsou jen zvětralé Apofylity.

Mariánský vrch a Kramoly.

Zvláštností Mariánského vrchu je, že povrch hory byl vytvořen ze starého štěrku, který zde uložilo Labe v době, kdy ještě vycházelo z údolí Bíliny. Ve šterku byl nalezen zub předchůdce ma-

219

mutů. Na zadní straně Mariánského vrchu byly také ještě vidět stopy po hliněných jámách, z nichž staré hrnčířské město Ústí (Töpfervorstadt - Hrnčířské předměstí, Töpfergasse - Hrnčířská ulice) bralo surovinu. Historicky teprve v poslední době se Mariánský vrch vymanil ze svého slínového pláště. Mariánský vrch byl přístupný z města, ze Stříbrníků a z Krásného Března. Poutavá byla chůze západním svahem po Mariánské cestě (Dobětická ulice), značným stoupáním, až na hřbet vrchu. U sochy sv. Antonína vedla cesta ke kapli. Z tohoto místa se otevírala dalekosáhlá nádherná vyhlídka na domovský kraj. U nohou leželo snadno přehledné moře ústeckých domů, od Labské ulice až na Bukov, z Krásného Března do Předlic, s Tržním náměstím a pouliční dráhou, se zeleným mořem parků, s vyčnívajícími věžemi městského kostela a kostela sv. Pavla, s do daleka se táhnoucími továrnami a s velkým nádražím Ústecko-teplické dráhy (A.- T. E). Všude dýmaly komíny, neustále pískaly lokomotivy, zvonila a duněla dopadající kladiva a všude byla vidět činnost a práce, odtud až do Trmic k zelenému vrchu Rabenov. Potom následovaly planiny a zámecký vrch u Teplic, až k mocným hradbám Krušných hor, které obraz rámovaly. Na jihu a východě upoutávalo svou krásou a pestrým životem labské údolí, na východě ležel Vaňovský hájek, přes řeku bylo Velké Březno, jednu stranu ohraničoval vrch Střekov (Schreckenstein) a druhou stranu Kozí vrch (Ziegenberg). A mezi těmi dvěma pilíři se nylézaly nádherné věnce hor, odzdobené zelenými lesy a milými osadami, oddělené údolími a roklemi. Široký proud řeky, překlenutý železným mostem, byl pokryt stovkami člunů a mezi nimi ve snaživém spěchu nahoru i dolu hřmotily parníky. Po březích se vinuly železniční koleje, na překladištích pracovaly jeřáby, přístavy, přístaviště, všechno bylo zaplněno životem. Výhled z Mariánské skály nabízel v každém čase radost pro přátele přírody, hojnost podnětů pro zamyšlení a jasný přehled o stavu a významu domovského města. V minulosti se na svazích Mariánského vrchu zelenala vinná réva a staří ústečané se těšili ze silné chutě zdejšího vína. Když byl

220

potřeba prostor pro dopravní cestu a musela se vyhodit do povětří velká část skály, přicházely nazmar zbytky dřívějších jistot. K Mariánské skále se také váží některé báje (ságy): T r p a s l i č í c e s t a. V šedém dávnověku bydleli v Mariánské skále trpaslíci. Nashromáždili velké poklady a také lidem prokazovali mnoho dobrého. Jak jejich nevděk, tak také zvuk kostelních zvonů je vypuzoval z domovského města. Rozhodli se tedy uchýlit do vysoko položených hor. Pod Ústím chtěli přeplout Labe a tak tři trpaslíci přišli za převozníkem a prosili o převezení. Lodník prosbě vyhověl. Při plavbě se divil, že jeho člun je ve vodě tak hluboko a že se proudem pohybuje tak těžce, přesto, že se v lodi choulí pouze tři mužíci. Když přepluli na protější břeh, trpaslíci se zeptali, co za svou námahu žádá, zda chce mít svojí čepici plnou zlata nebo zlatý kříž nebo Weissfischlein (malá stříbrná mince). Ten chudý muž chtěl jen Weissfischlein. Trpaslíci naříkali a vřeštěli, že by jim bylo milejší dát mu zlato nebo nenáviděný kříž, než stříbro, které s velkou námahou získali z domácích šachet. Když lodník dostal svou mzdu a opět přirazil k přístavišti, tak viděl, jak se celé údolí hemží trpaslíky, kteří s těžkými náklady supí nahoru na kopec. Nyní věděl, proč byl jeho člun tak hluboko a tak těžce plaval ve vodě. Pověst o T r p a s l i č í c e s t ě byla vyprávěna také s následujícím koncem: Když převozník ty malé lidičky přepravil přes Labe a byl dotázán co požaduje, dobromyslně odmítl jakékoliv zaplacení. Tu mínili trpaslíci, že má jít do jeskyně na Mariánském vrchu, tam je ve velkém hrnci zlato a může si vzít, kolik chce. Převozník šel, doprovázen dalšími lidmi do jeskyně a tam skutečně našli hrnec, až po okraj naplněný zlatem, na vrchu ležel velký kříž a vedle hrnce byl hrozný černý pes. Převozník nejdříve uchopil ten velký kříž, ale sotva ho zvednul, pes vyrazil a na hrnec si lehl. Lidé již neměli nad zlatem žádnou moc a museli odejít s prázdnýma rukama. Trpasličí vrch. V Mariánské skále byla jeskyně, která vedla z labského břehu celou horou až do údolí Důlce (Dulzetal) a vycházela až u vesnice Stříbrníky, kde se dříve těžilo stříbro. Ta jeskyně byla od nepaměti obydlena trpaslíky, kteří zde nahromadili obrovské poklady. Po odchodu trpaslíků

221

zůstalo v jeskyni ještě velké bohatství. Jednou v roce, v hodině ranního rozbřesku na květnovou neděli se ta jeskyně otevírala. Jednou šla v tom čase chudá žena s dítětem na ruce okolo Mariánské skály, uviděla otevřenou jeskyni, vešla dovnitř a spatřila poklad. Rychle posadila dítě na zem, sebrala zlato a stříbro a odnesla to domů. Když se vrátila zpátky, šla pro dítě, byla jeskyně zavřená a ona již nemohla vchod najít. Když si na květnovou neděli příštího roku opět přišla pro svoje dítě, kupodivu ještě žilo.

Cesta na Vysoký Ostrý.

F e r d i n a n d o v a v ý š i n a (Ferdinadshöhe). Po pohodlné cestě bylo lze vystoupat vzhůru na Ferdinandovu výšinu, která nabízela nejen příjemný pobyt na svých terasách, v otevřených halách, stylových pokojích, v elegantním sálu a v obklopujícím velkém parku, ale která umožňovala i nádherný výhled na naprosto nejkrásnější místo Bohemie. Horská pásma i

222

jednotlivé skály, strmá úbočí a široké planiny, vodní zrcadlo i vinohrady, šumící lesy i místa tvůrčí práce, zkrátka vše, co přítele přírody přitahuje, se zde nacházelo v harmonickém, vysoce uspokojujícím obraze. Láska k vlasti na tomto místě vyvolala k životu stavbu, která čněla do výše jako pohádkový zámek, který byl opravdovým domovským hradem, důvěrným místem setkávání, tisícům lidí byl váženým místem, ze kterého byly vidět všechny krásy vlasti.

Meteoroligická stanice na Milešovce (Donnersberg).

Již během výstupu byly příležitosti k pozorování obrazu města. Před očima ležela celá spousta domů, komíny dýmaly, kladiva v dílnách zvonila, řetězy parníků rachotily, píšťaly mašin se mísily se signály elektrické pouliční dráhy a se znameními zvonců lodí, všude vládl pestrý shon, živoucí činnost a neúnavná snaha. Naproti se zdvíhal znělcový skalní masiv Mariánského vrchu, korunovaný zdobnou kapličkou. Nad ním v dálce zdravila zřícenina hradu Blanska (Blankenstein), stranou se otevíralo údolí Bukova a nechávalo dohlédnout na část bojiště u Chlumce, na horizontu se

223

objevil kostelík na Nakléřově (Nollendorf) a nahoře na Krušných horách hláska Carl Weise (Carl-Weis-Warte). Také pohledy na jih a východ byly svérázně kouzelné.

Ferdinandova výšina v roce 1898.

Zároveň zářily pruhy v dálavách se vznášejících vzdálených vrchů. Před ně se jako kulisy vsouvaly zelené nebo skalnaté hory, jako Ziegenberg, Zinkenstein, Sattel- a Schanzenberg, Wostrey, Varhost, Staudenspitz a Grafenhöhe. V údolí se krásně vinulo Labe, od půvabně položené obce Vaňov, vesničky ukryté v ovocných stromech, až dolů k průmyslovému, s Ústím propojenému Krásnému Březnu, ke Svádovu, Neštěmicím a ke starému kostelíku ve Valtířově (Waltirsche). Celá řeka byla pokryta stovkami plavidel všeho druhu. U břehů ustavičně pracovaly silné jeřáby, nakládající a vykládající zboží a činilo se tisíce pilných rukou. Z vln řeky v klidné kráse stoupal pověstmi opředený hrad Střekov (Schreckenstein), zahalený do zelených vrchů. Na západě se rozvíjely pláně, osázené vesnicemi a městy, nalevo se rozkládaly jednotlivé vrchy Středohoří (Mittelgebirge) a vpravo ze zelené hradby Krušných hor hleděl kostelík u Nakléřova. S nadšením spočívaly oči na té nádherné zemi. Ústeckému Horskému spolku (Gebirgsverein) náleželo poděkování a pochvala za jejich činnost a horlivost ve snaze, toto

224

místo stále zkrášlovat a uspokojovat dalekosáhlé požadavky. Nádherný byl pobyt na Ferdinandově vrchu v létě večer, když na zem svítil úplněk a barevným třpytem zhasínal den, světlo měsíce ovíjelo hory a stromy svými kouzelnými vlákny a stavělo zlaté mosty přes vody Labe. Když z oblohy svítily tisíce hvězd a z údolí vzhůru svítily stovky a stovky světel a ohňů.

Ferdinandova výšina v roce 1900. Pověst o hradu W i t r u s c h , kdysi stojícím na Ferdinandově vrchu. Za císaře Rudolfa žil na hradě Witrusch krutý, zpupný hradní pán. Jeden ústecký řemeslnický mistr zhotovil umělý válečný stroj, který na velkou vzdálenost metal velké kusy kamenů. Onen ústečan dal ten stroj darem císaři, který ho nechal uschovat na hradě Witrusch. Hradní pán ale ten prak svévolně využil a příležitostně vrhal zdechliny z hradu do města. Ústečané přemýšleli o pomstě. Jednou hradní pán odcestoval do Prahy. Tu jeho manželka přivedla na svět dítě a pozvala měštky z města na slavnostní křtiny. Místo žen ale vzhůru hradní cestou vystoupali muži, zahalení v ženských šatech, s dobře ukrytými zbraněmi. Přišli k hradní bráně, byli vpuštěni, ale náhle vytáhli své meče a pozabíjeli všechno, co jim přišlo do cesty. Nebyla ušetřena ani sama hradní paní a její novorozené dítě. Hrad byl vy-

225

pálen a upadl do popela a trosek. Hradního pána ústečané již nikdy neviděli.

Skála Vrkoč (Workotsch).

Geologické složení Labských hor, které se na některých místech nechá dobře rozpoznat, ukazuje, že pod vrchním čedičovým tufem a pod hnědouhelným pískovcem se nachází slín z období křídy. Velmi zajímavým místem horské cesty je horský masiv V r k o č nebo K o z í h ř b e t (Workotsch oder Ziegenrücken). Tento obzvlášť pozoruhodný vrch najdeme u obce Vaňov, asi hodinu cesty od Ústí, jako strmý, prolamovaný, přes 300 m dlouhý skalnatý hřeben. Je odpoután od Labských vrchů a stoupá z říčního údolí vzhůru a jako závora se protahuje nad labské údolí. Skalní masiv ležící pod vodní hladinou byl dlouhou dobu hlavní překážkou lodní dopravy na horním Labi a až rozsáhlými, nákladnými trhacími pracemi byl z velké části odstraněn. Skalní hřeben, smě-

226

řující od západu na jih, končí prudkou strží a je to ten nejnádhernější a nejvzácnější pohled co příroda vytvořila a vykonala.

Labe pod Vrkočem.

Z hrany strže probíhá dolů poměrně přímá, rozštěpená linie. Od ní se na obě strany rozprostírá paprskovité uspořádání trochu šikmo dolů uložených pěti a šestihranných čedičových sloupů různé velikosti a síly. Pod středem se obě části spojují do jednoho mocného, vějířovitě vybíhajícího svazku sloupů, vyznačujícího se zřídkavou krásou a nevídaností. Moře tmavých vzpínajících se sloupců pokračuje také z jiných stran skály a obdivuhodně umocňuje ukončení. O vzniku této zvláštní hory vydali přírodovědci následující výklad: V době, kdy roztavené masy hornin se draly vzhůru z nitra Země, vznikalo v zemské kůře mnoho trhlin a puklin. Také ve zdejším hnědouhelném pískovci vznikla jedna velká, vzpřímená propast. Čedičová hmota nalezla cestu a trhlinu úplně vyplnila. Přitom sousedící hlinitý slín shořel. Během času se pískovec, který čedič zprvu obklopoval, vlivem vzduchu a vody pomalu rozpadl a

227

byl roznesen. Přitom bylo skupinové těleso, vytvořené z tvrdé horniny a které odolalo zvětrávání, skoro úplně obnaženo a nyní se ukazuje jako rozeklané, stupňovité, s velkolepou čelní stranou. Těsně u paty tohoto přírodního úkazu vede železnice a všichni cestující pohledem vzhůru žasnou, když se tento nádherný neobyčejný útvar znenadání objeví před jejich očima. Kozí hřbet měl v geologických kruzích dalekosáhle rozšířenou pověst a zaznamenával návštěvy znamenitých vědců. V roce 1891 byl ohledán členy Německého geografického sněmu (Deutschen Geographentag). Mezi účastníky nebylo málo těch, kteří prozkoumávali půl světa a právě ti se sjednotili v úsudku, že Vrkoč je jediný takového tvaru a krásné formy. Když se přírodně-historické muzeum ve Vídni zdobilo pohledy proslulých krajin a hor, bylo znamenité místo vyhrazeno také Kozímu hřbetu - Vrkoči. Návštěva tohoto místa se mohla z Ústí nebo z Vaňova uskutečnit pohodlnou cestou parníkem nebo železnicí.

Hrad Střekov (Schreckenstein).

Monolitická vypuklina, vzdálená 2 km jižně od Ústí, je 114 m vysoká skála se strmým spádem do řeky, která na svém hrdém vrcholu nese trosky hradu Střekov a propůjčuje obrazu krajiny labského údolí jedinečnou, působivou, kouzelnou moc.

228

V r c h S t ř e k o v (Schreckenstein). Labe je jedinečná vodní cesta, která vede zevnitř pohořími uzavřené země Bohemie (Böhmen). Je jisté, že obraně této důležité dopravní cesty byla již brzy dopřávána pozornost, zejména krajina mezi Ústím a Litoměřicemi, Labská brána („Elbepforte“). Stály zde dva hrady: Jeden v Ústí a druhý na velmi výhodně položeném vrchu Hrádek u Žernosek (Hradek bei Czernosek).

Střekov (Schreckenstein).

Když vzniklo Ústí jako obranyschopné královské město a starý, jednoduchý hrad již neodpovídal požadavkům válečného umění, byl nakonec opuštěn. Místo vzniku nového pevného hradu, jako strážce labského údolí, bylo stanoveno na protějším břehu, na vysoké, strmě spadající skále. Stalo se to na počátku 14. století. Tehdy patřily pozemky pozdějšího panství Schreckenstein statku Svádov (Schwaden), který byl v roce 1316 majetkem pána

229

jménem Petrus nebo Peschek. Ten si uvědomoval důležitost opevněného místa a zbudoval na oné holé skále, v každém případě se svolením krále, hrad, dal mu jméno a sám se pojmenoval Pešek ze Šreknštejnu (Peschek von Schreckenstein). O vzniku jména Schreckenstein podal vlastivědec Emil Neder následující názor: Hradní skála netvoří celek, nýbrž je díky úzké, hluboké štěrbině rozdělena na dvě části. Dříve se běžně takovým štěrbinám říkalo „Schrec“, starohornoněmecky „screchen“, středohornoněmecky „schrecken“. Znamená to otevírat se nebo rozpukávat se, ustupovat. Máme zde tedy rozpuklou skálu nebo kámen Schreck = Schreckenstein. (V lidové řeči se tento termín nachází ještě v souvislosti: Hrnec, zeď, terč má puklinu „einen Schreck“, věc je „zerschreckt“). Podle listiny ze dne 16. ledna 1319 (Ermler Reg. III. 199.) byl hrad Střekov, jako léno českého království, předán rytíři Peškovi ze Šreknštejnu: „On hrad postavil a do v království českého uvedl“. Rytíř Peschek naproti tomu svým jménem a ve jménu své pověsti za propůjčení hradu Střekov a dalších statků, přislíbil králi Johannovi věrně sloužit“. Peschek poté patřil jako řádný ochránce královského života k feudální šlechtě a měl ve svém znaku jednorožce. Výstavba hradu tak mohla spadat do doby 1310 – 1318. Písemnosti o „Střekovu“ jsou až z roku 1454. Peschek nezůstal dlouho majitelem hradu. Podle listiny z 10. září 1319 předal hrad Střekov se Svádovem jako královské manství synovi Johana von Wartenberg a v majetku této rodiny zůstal do roku 1410. V tom roce vlastnil hrad královský purkrabí Wlaschek z Kladna. Roku 1422 se objevuje jako zástava u Friedricha von Meissen. Během husitských válek zůstává Střekov baštou katolíků. Po vymření rodiny z Kladna měnil majetek častokrát svého pána, až v roce 1564 přešel jako zástava na Wenzela von Lobkowitz z Duxu a 1615 byl přenechán jako dědictví Polyxeně von Lobkowitz. Od té doby panství Schreckenstein-Střekov zůstalo nepřerušeně majetkem Roudnické linie knížecí rodiny Lobkowitz. Střekov viděl řadu skvělých dnů, ale časy třicetileté války mu přichystaly konec a způso-

230

bily hradu značné škody. Později byl jen částečně obydlen a pomalu upadal.

Labe v Ústí v roce 1912.

Za sedmileté války se o toto jeviště opakovaně prudce bojovalo, čímž byli postiženi i poslední obyvatelé. Zhoubný účinek počasí a ničení chtiví lidé potom dokonali rychlý úpadek horní části hradu. V roce 1830 se usadil u staré zdi jeden hostinský, dostal souhlas majitela, takže během doby mohl hostinec stále dostavovat. Hostinec na hradě Střekov byl plně zařízen a široko daleko byl znám jako nejlepší hradní restaurace. Za krásného léta si mnoho hostů prohlíželo, jak ještě po šesti stech letech onen starý hrad vyhlíží. Střekov je významnou ruinou labského údolí, zároveň také krásnou, díky její nepřirovnatelné poloze, díky mohutnosti trosek a díky zajímavě utvářené a využité skále. Přísně a tiše, jako pozů-

231

statky někdejší moci a velikosti, shlížejí silné zdi na přítomnost z výšky 114 m vysoké strmé znělcové skály do údolí, naplněného dnem i nocí chvatem a hlukem (rok 1922). Vzpurně a směle vystupují ohromné masy kamene z vody, stojí, zbavené obklopujících horských hřebenů díky hlubokému údolí, jakoby přírodou určené k hlídání a ovládání labského proudu.

Obec Nakléřov s rozhlednou.

Co musel být Střekov za nádherné a impozantní rytířské sídlo, když získávají tak veliký zájem jeho ruiny, které jsou nyní již přes tři sta let vydány zkáze! Jak moudře stavitel využil každý útvar skály a celý mohutný monolitický podklad nechal sloužit svým záměrům, ale také pochopil, že všechno, co takto vytvoří, musí být sloučeno do malebného celku. Protože šikmé svažování skály dává stavbě postupně navyšované uspořádání, tak mnoho-krát základ výše položeného domu tvoří s vrchem podlaží nižšího stejnou linii. Rozvírající se spára dělí kamenný kolos na dvě poloviny, z nichž severní je vyšší a na ní stojí bývalá pevnost, ze které zůstaly bohužel jen nízké trosky. Oproti tomu se na jižní části nacházejí rozsáhlé a plně zachovalé zbytky hlavního hradu. Na nejvyšším místě ještě stojí vysoká, pevná a silná okrouhlá hlídací věž,

232

která opatřená dřevěnou střechou zdatně odolává vlivu času a jako v minulých stoletích ještě stále vzdorovitě přehlíží říční údolí. Jejím vnitřkem vedlo dřevěné spirálovité schodiště až do místnosti pod střechou, odkud čtyři okna poskytovala dráždivé výhledy na všechny strany. Poblíž věže bylo rovněž zachované obydlí hradního pána, z jehož oken byl pěkný pohled na strašný skalní sráz na jižní straně. Na východě byly zbytky bývalé hradní kaple, již bez střechy, se zašpičatělými okny. Jimi se dalo jen s obtížemi projít na plošinu, nabízející úchvatnou vyhlídku.

Rozhledna na vrchu Nakléřov (Nollendorf).

Věnce vysokých hor, zvedající se na všech stranách, nedovolovaly výhled do dálky, ale byl odtud stejně kouzelný pohled na bližší půvabně zdobné okolí. Na jih se před očima rozvíjela idylická krajina, poměrně široké dno údolí, z něhož se vzhůru táhly bujné ovocné sady a vinice a údolí, z jedné strany ohraničené zalesněný-

233

mi svahy hory Ostrý a Skřivánčím vrchem. Ústřední bod tohoto obrazu byl ovládán krásně formovaným zalesněným kuželem vrchu Varhoště. Napravo se jako hranice údolí postavil, jedlemi korunovaný vrchol Pískového vrchu a skupina skal Macesových kamenů (Matzensteine). Ze zeleně niv nás zdravily vesnice Střekov a Vaňov. V blízkosti té druhé, se nachází věhlasný východní sráz Kozích hřbetů. Z obrazu, dýchajícího klidem a sladkým mírem, vystupoval na severní straně protiklad, odevšad se hrnula činnost a provoz. V popředí velké nádraží stanice Střekov a za ním prosvítající obce Kramoly a Novosedlice se svými mnoha továrnami (1922). Na Labi vládl pestrý zmatek osobních a řetězových parníků, prámů, člunů a lodí a po železničních kolejích na obou březích spěchaly sem a tam vlaky. V prohlubni mezi Ferdinandovou výšinou a Mariánskou skálou se rozprostíralo nejvýznamnější město labského údolí Bohemie, průmyslem a dopravou obdařené Ústí. Vzadu se ukazovaly osídlené vrchy Středohoří a daleko v pozadí zelená hradba Krušných hor s historicky významným Nakléřovským průsmykem („Passe von Nollendorf“), který byl lehce poznat podle probleskujícího kostelíku. Pod výše popsanou plošinou byla zahradní restaurace, nabízející příjemnou zábavu pro stovky zákazníků a vedle byl velký rytířský sál, ze kterého se místo jásání rytířů ozývaly radostné projevy tancechtivých lidí. Vedle sálu vedla úzká pěšina k balkónku, postavenému na strmém výstupku, odkud se daly přehlédnout příkré, k labskému proudu spadající skalní partie. Hluboko dole šuměla řeka, která zde, u někdejšího brodu, nápadně rychle spěchala. Zvláštní pozornost zasluhovala také velmi zachovalá vstupní brána a k rozpoznání byly také základy padacího mostu. Malíři a básníci věnovali tomuto starému hradu přízeň a kvůli již zmiňovaným přednostem jej srovnávali s proslulými ruinami na Rýnu. Obraz hradu Střekova ze severu nebo z jihu, od Labe nebo ze sousedních vrchů byl pozoruhodný a dělal úchvatný dojem. Pobyt na Střekově byl velmi příjemný. Zvláště k večeru, když denní ruch utichl a vše zalilo měkké měsíční světlo, když lípy

234

na hradním nádvoří vydávaly svou sladkou vůni a okna hradu zářila, tak před očima v duchu vystupovaly pověsti z dávných časů. Potom se teprve dalo užívat to pravé kouzlo, které vycházelo z hrdé „ P e r l y l a b s k é h o ú d o l í “ („Perle des Elbetales“).

Labe pod Ústím. Z pověstí, které se ke Střekovu vztahují, jsou nejznámější: Rytířský skok ze Šreknštejnu. Ve vzdorovitém skalním hradu Střekově žil kdysi rytíř. Přes řeku napnul řetěz, uzavřel Labe a tvrdě utiskoval proplouvající lodě. Tu lidé z okolí povstali a dotírali na rytíře na jeho hradě. Ten se nemohl tomu množství svých nepřátel ubránit a neměl žádný jiný východ, tak pobídl svého koně ostruhami a skočil s ním dolu do Labe a unikl. Kůň měl ale zlaté podkovy. S těmi zakopl o kamenný blok hradu a dodnes jsou tam vidět stopy. Tato pověst se vyprávěla v následující změněné úpravě: Rytíř z hradu Střekova měl kromě kvetoucí dcery také vzácného arabského koně, kterého sám na dálném východě ukořistil. Oba opatroval jako oko v hlavě. Posléze slíbil dát svou dceru za ženu tomu, komu se podaří, ukrást mu jeho koně. Jeden odvážný nápadník se k tomu nebezpečnému činu osmělil a šťastně přistál s uloupeným, zlatem okovaným

235

koněm v rokli mezi kolmou skalní stěnou k Labi a proudem. Ten šťastný odvážlivec tu dceru dostal za ženu.

Městská část Krásné Březno (Schönpriesen). Útěk ze Šreknštejnu. Kdysi žil na hradě rytíř, který vedl bláznivý a hýřivý život. Co mu přišlo do cesty, to uloupil a se zámožnými rytíři začínal hádky a spory. Jednou přišel do kláštera na výzvědy. Tu spatřil nádhernou pannu. Její nebesky čistá nevinnost a zbožnost nic nezmohla proti surovému chtíči rytíře. Rozhodl se jí zmocnit. Svolal svou družinu, a když panna odcházela z kostela, ta divoká tlupa ji uchvátila a unesla na hrad Střekov. Rytíř se pokusil nevinnost panny přemoci lstí, krásnými řečmi i násilím. Sama se mu silně bránila a ve dne v noci se modlila za své vysvobození. Jednoho dne uviděla, že jeden zbrojnoš nechal otevřenou postranní branku hradu. Této příležitosti využila, ale kam se podívala, nic než hrozná propast. Víra v Boha jí podržela, hledala a hledala, až konečně spatřila sotva viditelnou pěšinku, která vedla dolů do hloubky. Opatrně sestoupila dolů a šťastně dosáhla rovné země a lesa. Spěchala skrze něj, jak nejrychleji mohla. Již věřila, že je zachráněná, když zaslechla z hradu hlasité volání a křik. Její útěk byl objeven. Rytíř vsadil všechno na to, dostat pannu opět do své moci. Zbrojnoši pádili na všechny strany, on sám se obrátil do lesa, ve kterém ta uprchlice byla. Ona sa-

236

ma již ztrácela víru. Hlas pronásledovatele byl stále blíž. Tu opět padla dívka na kolena a prosila vroucně o pomoc. I stalo se, že rytíř z Tolenštejnu (Tollenstein) zrovna přicházel cestou okolo Střekova na svůj hrad. Uviděl pannu a ze křoví supajícího rytíře a hned tušil lotrovství. S taseným mečem skočil před toho zločince a požadoval, aby upustil od pronásledování té panny. Slova byla marná, musely rozhodnout zbraně. Došlo k prudkému boji a střekovák padl pod seknutím svého soka mrtev k zemi. Jak zbrojnoši z hradu viděli smrt svého pána, zanechali dalšího pronásledování a odnesli mrtvolu zpět do hradu. Šlechtic (Junker) z Tolenštejnu přispěchal k modlící se panně a oznámil jí její osvobození z moci hradu Střekova. Doprovodil ji do hostince a poté jí bezpečně vrátil jejím děkujícím a plačícím rodičům, pánovi z Lípy (Leipa). Šlechtic z Tolenštejnu založil díky tomuto ušlechtilému činu své štěstí. Zachráněná byla zakrátko jeho chotí a dostal s ní hojné věno se statky a pozemky.

Překladiště v Krásném Březně („levné uhlí“). Zloděj dívek ze Šreknštejnu. Pověst vypráví o rytíři, který odcházel v noci na venkov, plundrovat a loupit děvčata. Nepomáhaly žádné prosby, žádné nářky, bandita byl k tomu hluchý. Rytíř nebyl žádný chudák. Poháněný hrabivostí a smyslností násilím vytrhával děti z rukou rodičů. Když je ochotně tomu raubíři nevydali a nevycházeli mu vstříc, tak byli uvrženi do hradního

237

vězení a krutě mučeni. Na hrad bylo za krátkou dobu dovlečeno celkem šest půvabných bytostí. Tu noc měla být uloupena ještě jedna. Tentokrát byly cílem loupežného tahu Chabařovice (Karbitz). Tam byla jedna krásná dívka, kterou chtěl ten rytíř mít ve svém majetku a doufal, že za každou cenu, na svém hradu, opilý chtíčem, dojde v jejich rukách uspokojení a po vyprchání opojení přidá nešťastnici k ostatním obětem. Anna, tak se ta dívka jmenovala, se zdála být polichocena rytířovým přáním ke spojení, ale tajně přivázala za rytíře kouzelný proutek, jež ho měl srazit k zemi. Její něžnosti se mu líbily a získaly jí právo pohybovat se volně po hradu. Brzy objevila ukrytou branku, která vedla ven a nabízela jí příležitost k útěku. Sotva nadešel večer, utajeným místem uprchla a uchýlila se do Ústí, kde vyhledala ochranu u starosty a prozradila mu rytířovy činy. „Ó, má dcero“, řekl onen, „osuš své slzy, rozhodl jsem k jeho zatčení!“ Okamžitě byli svoláni městští žoldnéři a četa nastoupila k útoku na rytířův vykřičený zámek. Údery kopyt zněly pustou, tichou půlnocí a pod skálou se houf zastavil. Velitel hleděl na hrad a řekl: „Vzhůru k ďáblově stavbě, setněte jeho mláděti lebku!“ Začal boj a drnčely pružné šípy a dřevce na čele těch statečných. Ale Anna dovedla bojovníky tajnou cestou, kterou se protlačili dovnitř, vrhli se na posádku a porubali ji. Rytíř poznal, že je kvůli ženské zrazen, jako tygr se vrhl na ozbrojence, zuřil a pěnil vztekem, ale přece byl brzy přesilou přemožen a musel spoutaný přihlížet, jak se ze všech míst vytahuje zlato a zlaté předměty a z temných hradních sklepení se osvobozují zajatci. Jeho vsadili do vězení, ze kterého už nikdy nemohl být vysvobozen a kde musel zemřít hladem. Bohatě obtěžkáni poklady, vrátili se bojovníci zpět do Ústí. Když byla událost oznámena, zazněla píseň: „Sláva tobě, mocné město! Tys´ zahubilo ďábla svou silnou mstící rukou.“ Rytířovi zatčení lidé byli předáni katovi a získaný majetek, ve kterém byly většinou kostelní předměty, byl vrácen vlastníkům. Anna byla dvakrát poctěna, nejen že dostala mnoho šperků, ale také mužem, jenž s ní byl šťasten.

L a b e (E l b e), pro město Ústí a jeho provoz vždy tak důležitá řeka je průměrně 160 m široká a 4 m hluboká. Šířka mezi Ústím a Kramoly činila při obvyklém stavu vody 300 m. Rychlost vody dosahovala 3 – 6 km za hodinu, tedy za sekundu to bylo asi 1 m. Ze břehu se rychlost vody zdá trochu vyšší. Voda v Labi s sebou vždy unášela horninu, od hrubého písku, až po kameny veli-

238

kost vejce. Při velké vodě přicházely kameny velikosti hlavy a ještě větší. Bylo vypočteno, že Labem kolem Ústí prošlo ročně 15 miliónů metrických centů pevných látek. Na mnoha místech se ty zaoblené horniny, oblázky, ukládaly. Na pravém břehu pod Střekovem se ukládal hrubý písek a štěrk, pocházející z různých hornin, které přinášejí přítoky Labe ze všech částí Bohemie. Na levém břehu se usazovalo bahno a písek u vtoku říčky Bíliny, kde se voda zpomalovala. U břehů plynula voda pomaleji než uprostřed. Hlavní proud se zde obrací k levému břehu, který byl chráněn silnými hrázemi. Plavební dráha byla dříve široká 30 m a hluboká 1,5 m při nulové vodní hladině. Později byla rozšířena na 40 m a prohloubena na 1,8 m, přitom rýha zůstala zachována. Čas od času musely být bagrem odstraněny usazené oblázky. Šířka Labe byla díky mocné kamenné hrázi na levém břehu a svažující se hrázi na pravém břehu ohraničena. Zkoušelo se plavební dráhu prohloubit na 2 m a v budoucnu měl být proud řeky zregulován pomocí zdymadla pod Střekovem, kde již byla obávaná rychlost proudu zmírněna. Skály ve vodě byly vyhozeny do povětří a měkké zakřivené břehy byly ohraničeny hrázemi. Voda sice tekla rychle, ale pro tento úsek přece jen rovnoměrněji.

Labe v roce 1900.

Labe bylo v Ústí překlenuto pevným mostem, který sloužil pouliční a železniční dopravě. Je dlouhý 310 m, z toho nad tokem

239

je 228 m a 82 m je překlad nad břehem. Most stojí na dvou kamenných pilířích v toku řeky. Jejich základ je 11 m dlouhý a 4,5 m široký a vzdálenost mezi nimi činí 71,2 m a zrovna tak jsou vzdáleny od pilířů na březích. Železniční koleje byly 17,5 m nad normálním stavem vody, 6,5 m pod kolejemi byla silnice s chodníkem pro pěší. Most se začal stavět v prosinci roku 1872 a dokončen byl v únoru 1874. Je zhotoven z ocele. Bylo spotřebováno 11 350 metrických centů ocele, náklady dosáhly 1,25 milionů korun. Dříve bylo za používání mostu vybíráno mýto.

Labe v roce 1902.

Na dně Labe spočíval těžký železný řetěz, který byl položen z Hamburku až do Litoměřic v délce 684 km. Oba konce byly pevně zakotveny. Jednotlivé články řetězu o velikosti talíře byly silné 2,5 cm a vážily asi 1 kg. Celý řetěz vážil přes 1 milion kg. Po řetězu se pohybovaly silné vlečné řetězové parníky s plochou palubou. Při provozu byl řetěz zvednut z vody a šel přes vodící kolo uprostřed lodní paluby ke dvěma silným rýhovaným bubnům. Třikrát se navinul od prvního bubnu ke druhému a po třetím ovinutí běžel z druhého bubnu přes odváděcí kolo na záď lodě, kde opět pa-

240

dal do vody. Oba bubny, vratidlové zařízení řetězové lodě, převáděly otáčivý pohyb parního stroje. Navíjely a odvíjely si řetěz, tedy se jaksi rolovaly pod řetězem a pohybovaly lodí, ta se vlastně táhla po řetězu a přivážela čluny proti proudu. Po proudu zplouvaly parníky sami, ale samozřejmě také pod řetězem, ze kterého se mohly uvolnit jen na určených vyměňovacích místech. Díky řetězovým parníkům byla mimořádně ulehčena doprava velkých těžařských plavidel a tím lodní doprava udělala velký pokrok. Dříve musely být lodě proti proudu taženy lidmi nebo zvířaty. Doprava byla nepohodlná, dlouhá a pomalá. Řetězový parník byl schopen táhnout proti proudu pět i šest nákladních plavidel.

Obec Malé Březno (Kleinpriesen).

Pro dovoz labskou cestou (předválečná doba) přicházela v úvahu ruda, surové železo a jiné kovy, stroje, zemina, sůl, břidlice, písek, vápno, petrolej, různé využitelné minerálie, tvrdé a barevné dřevo, barvy, kožešiny, korek, bavlna, juta, asfalt, kokosové vlákno, chaluhy a mořská tráva, obilí, mouka a ostatní mlynářské produkty, semena, lepidla, dehet, pryskyřice a smůla, dřevěná mouka, maso, sádlo, kůže, srst, kožišnické zboží, usně, vlna, zvířata, slonovina, ryby, rohy, sklo, hadry, papír, chemikálie, cement, káva, kamenné uhlí, hnojivo.

241

Pro vývoz prostřednictvím lodí bylo výhodné hnědé uhlí, cukr, kovy, sirup, olej, barvy, petrolej, kámen, štěrk, hrubý písek, jíl, kameninové, keramické a dřevěné výrobky, nábytek, dřevo, kuchyňský olej, hnojiva, kůže, vrbové proutí, třísloviny, zelenina, ovoce, minerální voda, chemikálie, skleněné výrobky, sudy, slad, pivo.

Pohled na přístav z Mariánské skály.

Vorařství sloužilo hlavně vývozu. Za rok to bylo 1620 prámů, 1537 vývoz a jen 83 bylo dovezeno. Splavovalo se skoro výlučně dřevo smrkové, jedlové a borové, zřídka modřínové. Kmeny byly v lese přeměřeny podle délky a střední tloušťky a dopraveny na úvaziště. Tam se vyvrtaly vorové otvory a několik kmenů se pomocí houžví vázalo do „tabulí“, širokých 4 -5 m. Několik tabulí bylo spojeno do asi 120 m dlouhých „pruhů“, dva takové, vedle sebe položené pruhy, tvořily dohromady „prám“. Často býval na palubu prámů nakupen další náklad. Jeden prám mohl obsahovat

242

až 1000 plnometrů dřeva. Prámy se řídily pomocí vesel na dlouhých tyčích.

Obec Žežice (Seesitz).

Kdysi bylo Labe vyhlášené hojností ryb, ale řeka se kamennými hrázemi zúžila, zálivy, klidné vody a mělká vedlejší ramena zanikla, voda se kvůli továrnám a kanálům znečistila a hojnost ryb se povážlivě snížila. Silný lodní provoz rušil rybám klid, mnoho mladých ryb bylo zabíjeno údery lodních kol parníků a vlnami, které parníky proti břehům vytvářely, byl potěr vyhazován na břeh, kde usychal. Kapr, losos a sumec byli velmi vzácní a okoun, parma, cejn, lín, bělice, karas, grundle, padoustev, štika, úhoř, ježdík ještě přicházeli. Savci se u Labe nevyskytovali, naproti tomu byla řeka oživena racky. V loužích oddělených od proudu, u olšových křovin naproti Střekovu, nerušeně žilo mnoho hmyzu. Zvláště rozšířené byly jepice, které se v teplých letních nocích vyskytovaly v nesmírném množství a potom jsou hromadně chytány. V čase lítání tohoto hmyzu, byly na plochém břehu u Kramol na malých, z kamenů přichystaných ohništích zapáleny ohně a okolo nich byla rozprostřena sukna a pokrývky. Jepice byly tím bledým světlem přivábeny, prolétly ohněm, ožehly si křídla a padaly po tisících na pokrývky. Byly sbírány, usušeny, rolováním mezi rukama byly zba-

243

veny křídel a poté prodávány pod názvem „Weisswurm“ - bílý červ, jako dobře placené krmivo pro ptáky. Od té doby, kdy bylo Labe na území města ohrazeno kamennými zdmi, rostlinstvo, které se jinak na březích řek rostlo, skoro úplně vymizelo. Jen u obce Vaňov, kde byl kus staré řeky, zůstalo zachováno olší. Tam byly vedle různého křoví vrby, topoly, černé olše a dařilo se tam ještě všelijakým vodním rostlinám, mezi nimi Froschlössel, Wasserlisch, Pfeilkraut, rybí zelí, ježčí vlasy a jiné, nádherně a nerušeně se rozvíjející v jedinečné barevné hojnosti. V krutých zimách se řeka pokrývala ledem. Ten nevytvářel vždy jen hladké plochy, ale sestával většinou z množství nakupených ledových ker, z nichž vytvářel malý „horský svět“. Nad cukrovarem se bylo lze po řece procházet. Když přišlo tání, stoupající voda za hromového rachotu rozlámala silnou pokrývku a velké kry se daly s třeskem a skřípěním do pohybu. Navzájem se postrkovaly, kupily se do celých hor, sesouvaly se, znovu se stavěly, narážely s velkou silou na mostové pilíře a pobřežní zdi, hrnuly se ven na pevninu a neodvratně lámaly vše, co jim stálo v cestě. Rozvíjelo se velkolepé představení nespoutané přírodní síly. Když ledové masy náhle ožily a jejich přehrady se pohnuly, tak sem k hrozivě krásné přírodní události přicházely z daleka tisíce diváků. Jak poutavý byl pohled na tah ledu, tak také pro pobřežní krajinu přinášel svými následky zkázu a pustošil jí. Městským částem přineslo zpevnění břehů účinnou ochranu, jen na křoví a stromech v olšinách byly ještě dlouho vidět stopy po odchodu ledu. Díky včasným zprávám o shora se tlačícím ledu, o stavu vody a o napětí nakupených ledových ker se možnost ohrožení pohybem ledu zmenšila. I při hladkém průběhu to trvalo také mnoho dní, než led z Labe a jeho přítoků kolem Ústí odtáhl. Právě taková, jako dny tahu ledu byla pro obyvatele Ústí vysoká voda. Nejen při tání sněhu, ale také když uvnitř Bohemie dlouho vládlo deštivé počasí, stoupala řeka v neobvyklé míře a zaplavovala překladiště a někdy také silnice a ulice ve městě. Když byla nahlášena vysoká voda, nastala horečná činnost, odstranit ze

244

břehů všechno, co by mohlo způsobit škodu. Lodě vyhledávaly ochranný přístav nebo byly jinak zajišťovány, jeřáby, vagóny a lokomotivy odjížděly, byly odstraněny kůlny, níže položená obydlí a sklepy v pobřežních ulicích byly vyklizovány, Bílinský most dostával nouzovou lávku, čluny vodní stráže byly drženy v pohotovosti a lidé pomáhali, jak mohli. Častokrát pronikla voda až daleko do Bílinské ulice. U železničního podjezdu této silnice byla zabudovaná tabule, na níž byl ukazován zlý stav vysoké vody.

Labe v roce 1904.

Při dlouhém suchu bývala vodní hladina tak nízko, že široká dráha řečiště byla vyschlá. Potom se tu a tam objevovaly velké kameny z hlubších míst, které jinak nebyly vidět. Ukazoval se také ten, jemuž se říkalo „Hungerstein“ - hladový kámen. Když byly pryč špatné časy tahu ledů, vysoké vody a sucha a řeka měla opět vody jako obvykle, tak se na Labi v poutavé podobě rozvíjel dobře pozorovatelný život a shon. U mostu, který se pnul nad proudem, z Labské ulice, z Ferdinandovy výšiny a z Mariánské skály bylo možno pozorovat stále se měnící obraz ustavičné činnosti, tak, jak se odehrál v roce 1916: Začal časně z rána, když stoupající slunce ještě bojovalo s údolní mlhou, která se pomalu rozpouštěla. Její poslední cáry se

245

rozplývaly ve větru a hladké světlé vlny se lehce pohybovaly v mladém světle. Krátce se ozval zvuk zvonku. To se první parník uvolnil od přístaviště a vezl lidi a náklad nahoru a dolů proudem. Poblíž kvapil řetězový parník, ktrý přivezl řadu naložených a prázdných člunů. Jeden po druhém byly odvázány a našly místo u mola. Za chvíli začal pracovat parní jeřáb a zvedal náklad z lodního prostoru. Dlouhou paží s drnčícími řetězy a s různými pomůckami zvedal z lodí sůl, železo, pryskyřici, smůlu, lůj, olej, bavlnu, kokosové ořechy, obilí, dřevo, síru, hlínovitou zem aj. a nakládal je do připravených vagónů. Prázdné lodě dostávaly nový náklad. Cukrovar naložil obrovskou železnou loď krystalovým cukrem, určeným pro Indii a vedle byly na loď nakládány bedny s minerální vodou. Na podzim stálo u mostu množství žebřiňáků a železničních vagónů, které sem přivezly ovocné požehnání ze Středohoří. Až do nového cíle se s hruškami a jablky opatrně zacházelo a shora bylo vidět, jak se velké barevné krabice vybíraly.

Říčka Bílina v Trmicích.

Dolů od ústí říčky Bíliny sjíždělo „černé zlato“. Sotva se vlak, který sem dotlačila vlečka zastavil, již byly vagóny od sebe rozpojeny a posouvány na místa, kde čekaly na svůj náklad otevřené lodě. Pár silných úderů otevřelo postranní vrata vagónů, uhlí se

246

koulelo do velkých trakařů a silní muži je vozili po šikmé ploše do lodě. Šedesát i více vagónů uhlí zmizelo v útrobách labské lodě. Když nakládání skončilo, připlul malý funící tlačný parník, přebral toho velkého kamaráda na vlečné lano a odtáhl ho do otevřené plavební dráhy. Na uvolněném místě brzy opět plaval prázdný člun, který na to již dlouho čekal u druhého břehu. Velký vlečný parník, který svými lopatkovými koly mocně zabíral do vody a vrhal na břeh vysoké vlny, přivážel vzhůru proudem znovu prázdné lodě. Uprostřed Labe stál bagr, jehož ocelový koš se pomalu nořil do hloubky a ze dna nahoru vynášel mokvavé kamení a štěrk, který sypal na plochou loď. Nepřetržitě spěchal malý, hezoučký převoznický parník, který sem a tam převážel lidi přes Labe. Potom sem opatrně připlul dlouhý prám, vezoucí do dálky obrovské stromy z lesů Bohemie. Úzký lehký člun, vybavený silnými vesly, proletěl jako šipka a šikovně si našel cestu mezi čluny, na jejichž horních ráhnech se třepetaly pestré trojcípé praporky.

Mostek přes Bílinu v obci Koštov (Kosten).

Na obou březích řeky hučely sem a tam jezdící vlaky, duníc na mostě a vlečky supěly od rána do večera. Jestli byl někdo, kdo nedbal na shon, tak to byl rybář, který stál a čekal s velkou potápěcí sítí, že z vody získá nějaké dobré sousto. Dlouhé hodiny se

247

dal život na Labi pozorovat, když před očima probíhaly stále nové obrazy.

Most přes říčku Bílinu v roce 1909.

Ř í č k a B í l i n a (Biela) přichází z Krušných hor, u obce Brozánky vstupuje do ústeckého okresu a pod Trmicemi na území města. Při rozšiřování Teplického nádraží jí bylo vytvořeno nové koryto. Krátce před vyústěním se rozdvojovala, čímž vytvářela Bílinský ostrov (Bielainsel), kdysi osázený krásnými starými stromy. Oblast vyústění byla v roce 1922 stavebně upravována. Řeka již měla kamenný žlab a silné boční zdi. Bílina přiváděla odpadní vodu z továren a ukládala mnoho kalu, takže dřívější bohatství ryb bylo úplně pryč. Přes řeku vedly malé mostky na převoz sena, kamenný most v trase podjezdu ulice pod seřaďovacím nádražím Ústecko-teplické dráhy, železný most severozápadní dráhy a ka-

248

menný most v pokračování Bílinské ulice. Ve Střelecké ulici se utvořil malý splav. Do říčky Bíliny vtéká Ždírnický a Klíšský potok.

Dubický kostelík.

ZDEJŠÍ SVĚT ZVÍŘAT A ROSTLIN . V dávné minulosti byl život zvířat na území města a v jeho okolí mnohem bohatší, druhy a počty zvířat se silně snížily. Nálezy ve štěrkových hliněných a jílových naplaveninách vypověděly, že na našem území během a po době ledové žili mohutní tlustokožci, jako ohromní mamuti, dlouhosrstí sloni, osrstění nosorožci, ale i stepní skot a bizoni, stepní antilopy, divocí koně, stepní svišti a sysli, v lesích byli obrovští jeleni, sobi, kozorožci, srnci, horští lvi, medvědi a další. Velké výkyvy počasí doby ledové vyvolaly změny v rostlinné říši, což zase mělo vliv na svět zvířat. Když potom přišlo teplejší období, chladnomilná zvířata z naší oblasti vymizela, odtáhla na sever a do vysokých hor. Ta co zůstala, vytvořila základní stupeň dnešní zvířecí říše. V následující době vystoupil člověk jako lovec, který hodně přispěl ke snížení stavu zvěře, ale zato zavedl zvířata domácí. Jak se zvyšoval počet obyvatel, zmenšoval se počet divoké zvěře, zvláště dravců, až nakonec přišla doba, kdy již

249

nebyli medvědi, vlci, rysi, divocí vepři a zmenšily se i stavy lovné zvěře, srnců a zajíců.

Buková hora (Zinkenstein).

Z divokých zvířat se na území obce nacházeli netopýři, rejsci, krtci, lišky, jezevci, kuny, tchoři, lasičky, veverky, plchové, myši domácí, polní, lesní a hraboši, křečci, sysli, potkani a vodní krysy, divocí králíci, hladké krysy, užovky, zmije, slepýši, ještěrky, žáby vodní, skokani, rosničky, ropuchy, salamandři, vodní mloci, raci, ryby (viz. kapitola - Labe), včely, čmeláci, vosy, mravenci, brouci a motýli různých druhů, mouchy, komáři, vážky, blechy, jepice, švábi, kobylky, škvoři, štěnice, cikády, vši, šneci, mušle, stonožky, pavouci, roztoči, červi, berušky a prvoci. Z domácích zvířat se zde

250

chovali koně, osli, skot, kozy, vepři, morčata, králíci, psi, kočky, husy, slepice, kachny, holubi, pávi, krůty a včely. P o z o r o v á n í p t á k ů (od Antona Hauptvogela) bylo v Ústí těžší, když se město rozšířilo na velké území. První vlaštovky a strnady bylo možno vidět u řeky Bíliny, na bílinských loukách, čermáčci byli pozorováni u cihelen, rackové chechtaví a rorýsi na Ferdinandově výšině, bílí konipásci na Labské ulici u Vaňova, polní skřivani na polích a loukách u Trmic, u Předlic a na planině Skřivánčího vrchu, kukačky a drozdy bylo možno slyšet na Střížovickém vrchu. Na území Ústí hnízdili domácí a polní vrabci, jiřice zelené, chocholouši, zelené, modré a bahenní sýkory, žlutí konipásci, zahradní drozdi a pěnice, pěnkavy, kosi, čermáčci polní, vlaštovky břehové, krutihlavi, kavky, lejsci šedí, červenky, zlatí a zahradní strnadi, stehlíci, ťuhýci, sýčci skalní a drsnonozí, sovy pálené, koroptve. Jako hnízdící vymizel drozd skalní (původní vrabec), výr (poslední sameček byl v 60. letech 19. století zastřelen mysliveckým dozorcem Hr. Schneiderem na Mariánském vrchu), dudek obecný, zmizel v 70. letech, tak jako straky, strnad rákosní (kvůli železničnímu náspu, kde bylo zničeno křoví a vodní rostliny), pískal říční (kvůli stavbám na řece a vyrušování parníky), bramborníček skalní, luční, hnědokrký a černokrký, sýkora datlovitá, sýček lesní, konopka červená, křepelka, chřástal polní, sýkora ocasatá a střízlík. Jako prolétající ptáci byly pozorovány divoké husy a kachny, čápi bílí, lysky rákosové zelenonohé, černé lysky vodní nebo bledé, bukači, kolihy velké, drozdi vinní, skřivani stepní, křepelky, konopky červené, dudkové obecní, lejsci kropenatí, špačci, vlaštovky, konipásci bílí, vrány krkavcovité a popelavé, havrani polní, skřivani polní, pěnkavy a v každém případě ještě mnoho jiných ptáků. Naše Mariánská skála, která byla po celém Německu mezi ornitology známá jako „Ptačí hora“, byla vždy hnízdištěm mnoha ptáků. Příroda ji určila k ptačím stanovištím a nabízela vše, co si ptáci mohou přát. Klid, velká rozlehlá planina, na jihu strmějící

251

skály se štěrbinami a malými plošinkami s převisy k ochraně před deštěm, dále nízké křoviny a vinohrady. Na západ, dolů do Důlců, jsou horské svahy se stromy, hustě zarostlé křovinami všech druhů, zvláště keřovými višněmi, křovím z divokých růží (nazývaných trnové a šípkové keře), keřovými trnkami a mnohými jinými. V údolí Důlce rostly topoly, na severovýchod, v tak zvané Mlynářské strouze směřující k Dobětické silnici byl vysoký les se smrky a duby, zarostlý lískovým ořeším, jalovčím a jiným křovím. V tom lese hnízdily veverky. Na hřbetu hory byly pole, lesy, křoviny a louky, právě tak jako na východní straně. Horské planiny nabízely ptákům dostatečnou potravu, jahody, maliny, ostružiny, višně, vinné bobule, divoký angrešt a rybíz, žaludy atd. Hmyzožraví ptáci měli potravu u močálů, zarostlých rákosím a vodními rostlinami a poskytujících množství hmyzu, brouků apod. a vodu k pití měli v Labi. Tak mohli ptáci na Mariánském vrchu vždy vést život nerušeně, klidně, bezstarostně i se svými mláďaty.

Obec Neznabohy (Niesenbahn).

Západní část, ležící na jižní straně hory, směrem k městu, se nazývala Vlaštovčí skála (Schwalbenstein). Byly na ní přilepeny stovky hnízd vlaštovek městských, stopy po nich jsou ještě patrné. V 60. letech (19. stol.) byly k vlaštovčí skále přivezeny z nádraží

252

státní dráhy dva hořící vagóny s petrolejem. Žár a kouř zabily skoro všechny vlaštovky. Po mnohaletém zotavování utrpěly v květnu 1879 druhou ránu. Po tři dny trvajícím velkém chladnu jich většina zmrzla nebo uhynula hladem. K tomu ještě přilétli vrabci, usídlili se v hnízdech, předělávali je nebo je zničili a vlaštovky zahnali. Kromě vlaštovek na Mariánském vrchu hnízdili také drozdi skalní, výři, kavky, které zde seděly na vejcích, poštolky, krahujci, bramborníčci, straky a jiřice červené. Bylo možno ještě pozorovat bílé konipásky, červenky, skřivany polní, strnady zlaté a zahradní, sýkory, pěnkavy, drozdy, pěnice, čermáčky, koroptve a vrabce domácí. Kromě nich na Mariánském vrchu sedávali na vejcích ještě domácí holubi, kteří tam přilétali z města. Roku 1855 z Mariánského vrchu zmizely veverky.

Obec Všebořice.

Z e m ě d ě l s t v í bylo odjakživa hlavní obživou obyvatel Ústí, ale s postupujícím rozšiřováním města a s jeho vývojem na průmyslové město došlo k jeho podstatnému úbytku a provozovalo se hlavně v Krásnobřezenské pánvi, na Skřivánčím poli, v údolí Bíliny a na Klíši. Hlavními plodinami byly žito, pšenice, ječmen, brambory, řepa a pícniny, ke kterým se tu a tam přidával oves a luštěniny. Výnosy z polí byly za příznivého počasí velmi uspokojivé. Žito a pšenice byly pěstovány jako letní nebo ozimní

253

plodina. Letní žito a pšenice se sely koncem března a začátkem dubna a sklízely se začátkem srpna. Ozimé žito se selo začátkem září a ve druhé polovině července byly jeho žně. Ozimá pšenice přicházela na pole koncem září a počátkem srpna byla zralá. Orání polí se obvykle provádělo na podzim, aby se půda mohla přes zimu lépe rozložit. Vedle ručního setí se k setbě používaly stroje, při kosení se užívaly kosy, při výmlatu cepy. Na velkých zemědělských hospodářstvích, jako byly statky na Klíši a v Krásném Březně se používaly parní pluhy, secí stroje, sekačky a mlátičky.

Obec Olšinky (Wolfschlinge).

Výnosy z polí se díky užívání chlévské mrvy a umělých hnojiv podstatně zvyšovaly. Ze škodlivých plevelných rostlin se zde vyskytoval devětsil, svlačec, pýr, šťovík (hořčice polní), vlčí mák, koukol, chrpa, heřmánek psí, bodlák polní a jetel. Škodu způsoboval také námel a obilní sněť. V některých letech byly přímo pohromou polní myši. Na hlídání polí před zlomyslnými a povalečskými lidmi zřizovala obec zvláštní polní hlídače. Pole hodně trpěla pošetilými obyvateli, kteří při svých výletech za květinami ušlapávali obilí a chovateli drobných zvířat, kteří „neseli, ale sklízeli“. Na loukách začínaly senoseče v červnu a otavy v srpnu a září. Je-

254

telové pícniny se pěstovaly po dvou až třech letech a žaly se dvakrát v roce, jako louky. V zemědělství se provozovalo střídavé hospodářství, při kterém se na jednom pozemku každý rok vystřídala jiná plodina. Nájemce nebo majitel statku práci sám nevykonával, jen jí řídil. Majitelé menších pozemků a jejich rodiny vykonávali všechny zemědělské činnosti sami. Mnozí řemeslníci a dělníci v průmyslu měli malé kousky půdy, které sami obdělávali a tak mohli sami chovat kozu a drůbež i vykrmit prase. Takové malorolnictví mělo svůj hospodářský význam, tak jako střední a velké zemědělské podniky.

Obec Vyklice (Wiklitz).

Z a h r a d n i c t v í značně vzrůstalo, a to nejen jako domácí, ale bylo také silně provozováno jako zahradnictví obchodní. Město samo založilo na Klíši velké zahradnictví, které se v první řadě zabývalo produkcí zeleniny, ale pěstovaly se tam také stromky a květiny. Na Labské ulici, v Krásném Březně a v údolí Klíšského potoka byla rovněž rozsáhlá zahradnictví. Některá zelenina, jako špenát, petržel, mrkev, cibule, ředkvičky, fazole aj. se sázely hned do volné půdy, zatím co kapusta, salát, celer, rajská jablíčka a okurky se vysazovaly nejdříve do lísek, kde v hnojivu vyklíčily a potom, již jako větší rostliny, byly přesazeny ven.

255

Obec Svádov (Schwaden).

Velký byl také počet domácích zahrádek, ve kterých rostly květiny, zelenina, jahody a ovoce. Ve vnitřním městě se kvůli výstavbě velmi zmenšily, v mnohých ulicích úplně zmizely, ale v nově zřizovaných ulicích se opět na domácí zahrádky bral zřetel. Velké a velmi pěkné zahrady byly v Baumgatrnerově ulici, v Ohnsorgově ulici, Labské ulici, ve Wolfrumově ulici, v Kroitzschově ulici a v mnoha dalších. I u továren, u domků drážních hlídačů byla volná místa přeměněná na zahrádky, které byly pilně obdělávány. V domácích zahradách nerostla pouze zelenina pro domácí potřebu, ale také ozdobné rostliny, jako růže, karafiáty, fialky, tulipány, narcisky, žluté fialy, pelargonie, jiřiny, astry, rezedy, lilie, letní růže; léčivé byliny, jako ibišek, šalvěj, pepř, máta kadeřavá a ozdobné keře, jako šeřík, hloh, zlatý déšť, bobulové keře, jako angrešt, rybíz aj. Na plotech a domovních zdech rostlo šlechtěné a divoké víno, popínavé růže, zimolez, tabákové keře, břečťan, aj. Bohatou květinovou výzdobu nesla také okna a balkóny většiny domů, kde vládly pelargonie, fuchsie, zvonce, petunie a řeřichy a svými světlými, zářivými květy dodávaly ulicím přátelský vzhled. Se škodlivým hmyzem, se bojovalo ochranou užitečných ptáků, a všelijaký

256

plevel se odstraňoval pilným pletím. Plodiny z domácího zahradnictví se většinou spotřebovaly ve vlastní domácnosti. Přebytky výpěstků ze zahrad se prodávaly každé úterý a pátek na týdenním trhu. Poptávka po zahradnických produktech na ústeckém tržišti byla však tak veliká, že se muselo ještě ohromné množství přivážet z venku. O v o c n á ř s t v í mělo pro náš kraj vždy velký význam. V celé oblasti, na okrajích silnic a polí a v zahradách byly ovocné stromy, třešně, jabloně, hrušně, švestky, ořechy a dokonce i na zimu choulostivé meruňky a broskvoně, které rostly většinou jen u domovních zdí. Spolek pro zřizování sadů a zahrad v německém Labském údolí (Obst- und Gartenbauverein für das deutsche Elbtal) měl ve svých stanovách vytyčenu požehnanou činnost, přispívat svými znalostmi o výběru druhů, o péči o stromy, o používání šlechtitelství, ke zlepšování ovocnářství. K tomu byla zvlášť určená zařízení šlechtitelských sadů. Množství ovocných stromů dodávalo okolí města svérázně přátelský vzhled a bylo příčinou, že v době květu stromů, přicházely do údolí Labe tisíce a tisíce lidí, potěšit se tou čarovnou nádherou květů. Podzim přinášel, při alespoň trochu příznivém počasí, obrovský výnos ve všech druzích ovoce. Bylo spotřebováno buď čerstvé nebo sušené nebo zpracované na zavařeniny a bylo důležitou potravinou. Velké množství ovoce bylo také vyváženo do zahraničí. Zvýšená pozornost byla věnována také pěstování bobulového ovoce. Jahody, rybíz a angrešt se z části využily v čerstvém stavu a část se zpracovala v továrnách (Klepsch a synové) na marmelády, ovocné šťávy a kompoty. Nepřáteli ovocných sadů byly jarní mrazy, larvy mnoha druhů hmyzu, různé mšice a pošetilí lidé, kteří trhali kvetoucí větve. Přáteli ovocných sadů byli mnozí ptáci, kteří škůdce hubili. Ovšem jsou v této zvířecí třídě tací, jako např. špačci, kosi a vrabci, kteří svým klofáním plody poškozují. V roce 1905 Spolek pro zřizování sadů a zahrad pro německé Labské údolí v Bohemii prokázal při sčítání stromů v Ústí i s územními částmi Klíše, Skřivánčí pole a Krásné Březno na 18 066

257

kusů ovocných stromů a 6065 ovocných keřů, z toho bylo v otevřených nivách 1596 kusů jabloní, 2645 hrušní, 9031 švestek, 84 kusů meruněk a 227 kusů ořešáků. V domovních zahradách bylo 801 kusů jabloní, 1059 kusů hrušní, 1242 kusů švestek, 186 kusů třešní, 175 kusů broskvoní, 149 kusů meruněk, 58 kusů ořešáků a 6065 kusů keřů bobulovitého ovoce.

Děti z české školy v Předlicích.

V i n a ř s t v í bylo v dřívějších dobách v Ústí a okolí velmi provozováno. Staré doklady majitelů pozemků obsahovaly mnoho údajů o vinohradech, které byly v majetku obce, měšťanů, církve a různých spolků. V knize o království Bohemii (Königreich Böhmen), vydané místodržitelstvím roku 1712, byla napsána také dlouhá rozmarná báseň v latinské řeči, ve které se zdůrazňovaly zvláštnosti každého jednotlivého města. Zde bylo na 18. řádku uvedeno: „Aussig baut Trauben.“ - v Ústí se pěstují hrozny. Na dalším místě se oznamovalo: „Ústí je krásné a veselé město, kde všude všichni skáčou do Labe. Je v něm krásný farní kostel, tržiště,

258

radnice a Dominikánský klášter. Má vynikající vína. To nejlepší víno je pojmenované Potzgaller Stein Wein.“

Předlice (Prödlitz).

Podle listiny krále Jana z 28. července 1335, mělo samotné město čtyři vinice. Řád Johanitů se o vlastnictví vinohradu v Ústí zmiňuje také v roce 1400. Podle odhadu z roku 1479 se vinohradnictvím zabývalo 35 majitelů vinohradů a vydražená cena posledního byla 580 kop grošů. Mezi dary ústeckých měšťanů pro kostelní nadaci byly opakovaně domy s vinohrady. Vinohradnictví se dlouhou dobu udržovalo na významné výši. Vinohrady na Mariánském vrchu zanikaly teprve s výstavbou železnice a v Krásném Březně se zachovaly až do časů I. čsl. republiky. Byla tam také ještě zachována Vinohradnická ulice (Weingartenstrasse), připomínající někdejší úspěšné vinohradnictví. Příznačné je také „znění zákona“ z okolí Teplic: „Kdo je v Teplicích a nekoupe se, kdo je osvícen Lannou Marií a nemodlí se, kdo je v Ústí a nepije víno, to musí být pravý blázen!“

259

O názvu vína „Podskaler“ (Podskalák) provedl výzkum Karl Jahnel. Dokázal, že víno nedostalo jméno podle Kamenného vrchu (Steinberg), na kterém vinná réva rostla, ale bylo pojmenováno podle ústecké rodiny Podskalsky. Andreas Podskalsky hrál na rozhraní 14. a 15. Století v Ústí velkou roli. Byl obchodníkem a měl mnoho pozemků. Ústecké víno mělo dobrou pověst a bylo známé i v zahraničí.

Staré Předlice (Altprödlitz).

Ale i v okolí Ústí se vinařství poskytovala zvláštní pozornost. Skoro všechna k osázení příznivě položená návrší u Trmic, Chabařovic a Chlumce zářila révou. Celá kraj mezi Chlumcem a Ústí nechal Peter Kölbel von Geysing z Chlumce (†1619) osázet vinohrady a jeho bratr Otto nechal víno pěstovat v Hrbovicích a později ve Střížovicích. Velice brzy byly vinice všude a zvláště u Českého Újezdu, protože se o jejich zřizování zajímali i okolní šlechtici. Na Střížovickém vrchu byly obzvláště výnosné vinice. Ze všech těch rozsáhlých vinic se do roku 1922 zachovalo pouze málo pozůstatků. Na Bukově ještě připomínají dřívější vinici terasy a ulice Vinařská (Weingartenstrasse).

260

L e s y . Úbočí, jak Podlešínského návrší, tak i Střížovických vrchů, byla pokryta lesy, ozdobou naší otčiny, které zvyšovaly krásu zdejší krajiny a dávaly obyvatelům města žádoucí příležitost oddechu a osvěžení na čistém vzduchu. Pro prudká úbočí Labských vrchů mají lesy ještě zvláštní důležitost, kořeny stromů a keřů, mechový a bylinný koberec lesní půdy chrání svahy před odplavením bez toho již tak tenké vrstvy prsti. Les má velký význam pro přírodní prostředí, má vliv na obsah vlhkosti ve vzduchu, na vytváření oblaků, zmírňuje moc bouřek a tříští sílu větrů a různým zvířatům, zvláště mnohým užitečným ptákům zajišťuje přebývání a ochranu.

Obec Mojžíř (Mosern).

Hlavním užitkem z lesů bylo dřevo a jako vedlejší užitek přicházela v úvahu lovná zvěř a lesní tráva. Dříve bylo provozováno uhlířství a získávání pryskyřice a ne nevýznamný byl také užitek z jahod a hub. Velmi důležité pro vývoj lesa je klima, škodlivé vlivy jako sněhové a větrné polomy, žravost hmyzu a požáry se nijak zvlášť neodrážejí, zato kouř z továren působí nepříznivě, hlavně na jehličnaté lesy. Kouři, který se v těchto místech objevuje, čelí

261

lépe listnaté lesy, které zde byly založeny například na Ferdinandově výšině a v Klíšském lese. Hlavní porost v ústeckém lese tvoří smrky, buky, duby, borovice, akáty, mezi nimi modříny, javory, jilmy, olše, břízy, vrby, topoly a jedle. Z divoce rostoucích křovin to jsou trnky, šípky, lísky, bezinky, ostružiny, maliny a jalovce. V lesích dále rostly kapradiny, jahody, borůvky, plavuně, plicník lékařský, množství lesních květin a travin, mechů a lišejníků. Na houby byly zdejší lesy chudé, z těch jedlých se zde nacházely žampióny, ryzce, kozí pysk, bedly, klouzky a václavky, jedovaté jsou muchomůrky hlíznaté a holubinky.

Obec Neštědice (Nestersitz).

Jehličnaté stromy byly poráženy asi po 80 až 100 letech. Listnaté stromy potřebovaly pro svůj vývoj ještě delší čas. Dub se využíval již po 20 letech k získávání kůry, také bříza se již jako mladá dobře využívala. Zalesňování odtěžených ploch se provádělo vysazováním malých stromků, které vrostly ze semen ve zvláštních lesních školkách. Některé listnaté stromy se obnovovaly také znovu vyrážením stále vstávajících oddenků. Kromě toho semena

262

stromů, roznášená větrem, nacházela úrodnou půdu a tímto způsobem omlazovala les. Z nepřátel lesa jmenujme srnčí zvěř, která okusuje mladé výhonky, a zajíce, kteří ohlodávají mladé pně a i pasoucí se domácí zvířata, obzvláště kozy, mohou způsobit také velké škody. Z hmyzu to jsou pilatky a další různí brouci a motýli, kteří jsou lesním stromům nejen na obtíž, ale mohou dokonce i způsobit jejich zničení. Pohromy byly způsobovány zlými, nepřátelskými a pošetilými lidmi, kteří procházeli mladým mlázím, odtrhávali větve a ratolesti a nezodpovědně odhazovali hořící cigarety nebo sirky. Je povinností jednoho každého člověka, lesy chránit.

Obec Povrly (Pömmerle).

Velká část lesa, ohraničujícího město byl v obecním majetku. V roce 1880 byl obecní majetek lesů minimální, ale v následujících letech, nabylo město, hlavně z podnětu tehdejšího starosty Ohnsorga, rozsáhlé porosty v Labských horách a při výstavbě vodovodů se získaly některé lesní plochy v okolí pramenů. Časem obsadilo město lesy o rozloze blížící se 280 ha. Větší část ležela mimo městskou oblast a patřila k Vaňovu, Podlešínu, Chvalovu,

263

Otovicím, Bukovu, Božťěšicím, Ryjicím, Telnici, Žandovu, Varvařovu a k Tlučni. Pro péči a dozor v lesích byla zřízena městská myslivna, dozírající hlavně na zalesňování a na procházková zařízení, ale i na ochranu pořádku u pramenů. Výtěžek z lesních produktů byl poměrně malý. V tomto směru se lesní majetek Ústí nemohl srovnávat s městy jako Most nebo Litoměřice. Význam zdejšího lesa byl v první řadě v utváření přírody, kterou naše průmyslové město nutně potřebovalo. Větší část lesa již byla volně přístupná. Lesní sekce ve 40. letech založeného, úspěšně činného Horského spolku (Gebirgsverein), zřídila cesty, které vedly krásnými lesy a umožňují divukrásné výhledy, a které nebyly k vidění daleko a široko. Část lesů ještě byla uzavřená kvůli nové výsadbě.

Obec Leština (Leschtine).

Péče o veřejné plochy, jako Městský park, Školní náměstí, Maternův, Roseggerův, Schillerův a Rudolfův park, park na Ferdinandově vrchu nebo o předzahrady veřejných budov byla svěřená městskému zahradnictví, které má svou stromovou školku a skleníky na Klíši. Jejich zahrady na svazích Klíšských vrchů byly obklopeny ovocnými sady.

264

Obec Košťany (Hohenstein).

DODATEK. Přehled německých a českých názvů obcí v okolí Ústí nad Labem. Adolfov – Adolfsgrün, Stará Telnice – Alt Tellnitz, Varvařov - Arbesau, Újezd - Augiessel, Babiny – Babhang, Brná - Birnai, Velké Chvojno - Böhmisch Kahn, Český Újezd - Böhm. Neudörfel, Podhoří – Borngrund, Bukovina – Buchbusch, Luční Chvojno - Deutsch Kahn, Podhoří - Deutsch Neudörfel, Habartice – Ebersdorf, Jílové – Eulau, Kočkov – Gatschken, Soudný vrch – Gerichtsberg, Chuderov – Grosskaudern, Velké Březno – Grosspriesen, Řehlovice – Grosstschochau,

Stará Homole - Alt Hummel, Antonínov – Antonstal, Arnultovice - Arnsdorf, Úžín - Auschin, Byňov – Binowe, Blansko - Blankenstein, Český Bukov - Böhm. Pokau, Bánov – Bohna, Lučiny – Brache, Budov – Budowe, Dobětice– Doppitz, Dubice – Dubitz Milbohov – Elbogen, Větruš – Ferdinandshöhe, Skorotice – Gartitz, Radešín – Gratschen, Habrovany - Habrovan, Haslice – Haslitz, Habří – Haberschie,

265

Hrbovice – Herbitz, Hliňany – Hlinai,

Rtýně – Hertine, Unčín – Hohenstein,

Obec Sovolusky (Soblitz).

Horka – Horka, Otovice – Hottowitz, Habrovice – Johsdorf, Kamenice – Kamnitz, Malé Chvojno – Kleinkahn, Chuderovec – Kleinkaudern, Malé Březno – Kleinpriesen, Kojetice – Kojeditz, Koštov – Kosten, Mlýniště – Leinisch, Lelov – Lellowa, Leština – Leschtine, Libov – Lieben, Liškov – Lischken, Mariánský vrch – Marienberg,

Hostovice – Hottowies, Hladov – Hungertuch, Panenská – Jungferndorf, Chabařovice – Karbitz, Klíše – Kleische, Knínice – Kninitz, Šajcov – Kleintschochau, Libouchec – Königswald, Chlumec – Kulm, , Lysá – Leissen, Skřivánek – Lerchenfeld, Čermná – Leukersdorf, Libeňov – Liesdorf, Lochočice – Lochtschitz, Lužec – Luschwitz,

266

Malečov – Malschen, Maršov – Marschen, Mašovice – Meischlowitz, Moravany – Morawan, Komáří vížka – Mückenberg, Mnichov – München, Neštědice – Nestersitz, N. V. u Pláně – Neud. b. Plan, Nové Modlany – Neumodlan, Nový Les – Neuwald,

Bohosudov – Mariaschein, Maškovice – Maschkowitz, Modlany – Modlan, Mírkov – Mörkau, Mojžíř – Mosern, Němčí – Nemschen, Neštěmice – Nestomitz, Nová Ves – Neudörfel, Nový Dvůr – Neuhof, Neznabohy – Niesenbahn,

Obec Habří (Haberschei).

Nakléř. průsmyk – Noll. Pass, Nakléřov – Nollendorf Horní Libouchec – Oberkönigswald, Podlešín – Padloschin, Poustka – Pauska, Petrovice – Peterswald, Bílka – Pilkau, Blahov – Plahof, Pláň – Plan, Pohoří – Pohorz, Bukov – Pokau, Povrly - Pömmerle, Božtěšice – Postitz, Březí – Presei, Přestanov – Priesten, Předlice – Prödlitz, Brozánky – Prosanken, Přerov – Pschüra, Chvalov – Qualen, Rabenov – Rabenei,

267

Havraní – Rabenhaus, Roudná – Raudney, Ryjice – Reindlitz, Roztoky – Rongstock, Zálezly – Salesel, Ovčárna – Schäferei, Všebořice – Schobritz, Krásné Březno – Schönpriesen,

Radejčín – Radzein, Roudníky – Raudnig, Rájec – Reitza, Žďár – Saara, Zubrnice – Saubernitz, Žandov – Schanda, Tuchomyšl – Schönfeld, Hájek – Schönstein,

Obec Habartice (Ebersdorf).

Krásný les – Schönwald, Svádov – Schwaden, Sedlo – Sedl (Sedel), Zalužany – Senseln, Slavošov – Slabisch, Soběchleby – Sobochleben, Sv. Vavřinec – St. Laurenz, Kamenec – Steindorf, Strádov – Straden, Střížovice – Strisowitz, Suletice – Sulloditz, Telnice – Tellnitz, Tisá – Tyssa,

Střekov – Schreckenstein, Sebuzín – Sebuzein, Žežice – Seesitz, Žim – Schima, Sovolusky – Soblitz, Lípová – Spansdorf, Stadice – Staditz, Stebno – Stöben, Větrov – Streckenwald, Suchá – Suchei, Tašov – Taschow, Nedvězí – Tillisch, Dolní Mírkov – Tittelsbach,

268

Obec Hliná (Hlinay).

Strážky – Troschig, Týniště – Tünscht, Přední Telnice – Vorder Tellnitz, Valtířov – Waltirsche, Varta – Warta, Veselí – Wesseln, Černičky – Wittal, Olšínky – Wolfschlinge, Záhoří – Zahorsch, Žďárek – Zuckmantel.

Šajcov – Tschochau, Trmice – Türmitz, Olešnice – Waldschnitz, Vaňov – Wannow, Velichiv – Welchen, Vyklice – Wicklitz, Vitín – Wittine, Církvice – Zirkewitz, Stříbrníky – Ziebernik,

ZÁVĚR. Uplynulo skoro 1000 let od doby, kdy byla v listinách zaznamenána zmínka o celním místě na soutoku řek Bíliny a Labe. Uběhlo skoro 700 let od udělení městských práv obci Ústí (Aussig) a téměř 600 let spalo Ústí spánkem Šípkové Růženky jako malé, světem zapomenuté venkovské městečko. Teprve věk průmyslu

269

zde probudil čile pulzující život a udělal z Ústí město práce a všeobecné tvůrčí činnosti (rozuměj za první republiky). V této knížce, vycházející především z původního vlastivědného popisu našeho města „Aussig 1922“, jsem se snažil ukázat, co vše bylo v Ústí ještě před založením I. čsl. republiky vybudováno a zřízeno a jak chvályhodné bylo úsilí a důkladnost skoro všech zdejších obyvatel, našich předků. Z knížky je snad ale také vidět, že popisovaná doba byla vlastně zlatým věkem tohoto města.

Ústecká dělnická demonstrace.

S technickou pomocí paní Anny Braunové, emer. řed. paní Jindry Rydvalové a pana Petra Volína, majitele baru Bamboo v Ústí nad Labem na Severní terase, v roce 2012 sepsal Jaroslav Rydval - tel. 721 865 692.

270

271

272