Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav
Situace české šlechty po roce 1918 na příkladu rodu Kinských (do roku 1939) (bakalářská diplomová práce) Veronika Kinclová
Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.
Brno 2007
1
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny.
3. května 2007
……………………………………….
2
OBSAH:
1. Úvod ....................................................................................................... 4 2. Dějiny rodu Kinských ................................................................................ 7 3. Šlechta a první republika .........................................................................11 4. Pozemková reforma ................................................................................13 5. Svaz československých velkostatkářů ........................................................16 6. Kinský ve 20. století ................................................................................18 6.1. Chlumecká větev ........................................................................18 6.2. Kostelecká větev ........................................................................22 6.3. Knížecí větev ..............................................................................23 7. Spolková a veřejná činnost ......................................................................24 8. Runcimanova mise v Československu ........................................................26 9. Zástupci české šlechty u prezidenta Beneše (září 1938) a dopis prezidentu Háchovi (září 1939) ...........................................................................29 10. Závěr ...................................................................................................36 11. Seznam literatury a pramenů .................................................................38 12. Přílohy ..................................................................................................40
3
1. ÚVOD
V říjnu 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika a v českém prostředí došlo k výrazným politickým i sociálním změnám. Cílem této práce je přiblížit rozsáhlé změny, které se týkaly šlechty, jež před vyhlášením samostatnosti zaujímala významné posty v oblastech politických, diplomatický i vojenských a která byla s nástupem demokracie zatlačována do pozadí a ztrácela svůj vliv i své pozice. Jako konkrétní příklad jsem si zvolila rod Kinských, který se s novou politickou situací ztotožnil a až na malé výjimky mladou republiku respektoval a v klíčových momentech ji i podporoval. Nejvýznamnější představitelé tohoto rodu ve 20. a 30. letech minulého století pocházejí z Chlumecké (Zdenko, Zdenko Radslav) a z Kostelecké větve (František). Černou ovcí rodiny byl v tomto období kníže Oldřich (Ulrich) Kinský z knížecí větve, i o něm bude ještě zmínka. Ve své práci bych chtěla ve stručnosti popsat nejstarší dějiny rodu až do 19. století a podrobněji se věnovat výše zmíněným Kinským. Z obecných témat bych se chtěla zaměřit na změnu postavení šlechty po roce 1918, pozemkovou reformu a reakcí šlechty na Runcimanovu misi a na situaci po Mnichovské dohodě. Písemnosti rodu Kinských jsou uloženy v několika archivech. Prameny hlavní Chlumecké1 a Kostelecké2 linie jsou součástí Státního oblastního archivu v Zámrsku. Materiály vztahující se k panství Česká Kamenice nalezneme ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích stejně jako rodinný archiv Kinských a Preysingů ze Sloupu. Dílčí informace je možné získat i z ostatních archivů, např. Národní archiv, kde jsou uloženy písemnosti Kanceláře právních zástupců československých velkostatkářů (1850-1933)3, která Kinské trvale zastupovala v letech 1867-1929. A dále je zde uložen fond Svazu československých velkostatkářů4. V Archivu kanceláře prezidenta republiky jsou uchovány informace
1
SOA Zámrsk, Rodinný archiv Kinských, Chlumec nad Cidlinou. SOA Zámrsk, RA Kinských, Kostelec nad Orlicí. 3 NA, Kancelář právních zástupců, karton č. 268. 4 NA, Svaz československých velkostatkářů, karton č. 132-134. 2
4
o návštěvě z roku 1938 a dopisu z roku 1939 od představitelů nejvýznamnější české šlechty5. Dějinami rodu se velmi podrobně zabýval Aleš Valenta a poměrně nedávno byla jeho kniha publikována6. V minulosti byly dějiny Kinských sepsány Karlem Richterem na přání jednoho z členů rodiny. Tato publikace však nebyla veřejně vydána a sloužila pouze pro potřebu Kinských. Další, kdo se o rod zajímal, byl Ivan Brož7. Jeho publikace si vybírá jen některé postavy, a jelikož zde chybí poznámky a odkazy na literaturu a seznam pramenů, nepůsobí příliš věrohodně. Problematika šlechty v 19. a 20. století a bádání v této oblasti je doménou posledních dvou desetiletí. Několik málo publikací se objevuje po roce 1918, ale jedná se spíše o literaturu, která se snaží šlechtu očerňovat a v souvislosti s pozemkovou reformou se objevují teze, kdy se nyní po 300 letech odčiňuje Bílá hora a situace po ní8. Jakožto obhájce šlechty se proti těmto tvrzením staví Josef Pekař, a to především ve své knize Omyly a nebezpečí pozemkové reformy9. Publikace z poslední doby jsou zaměřeny na jednotlivce případně jednotlivé rody z vyšší šlechty10. Souhrnné práce, které by se zabývaly šlechtou jako celkem, mají charakter spíše heraldický či genealogický11. Mezi významné práce patří rodopisný „Almanach šlechtických rodů“12. O soupis české šlechty se pokusily i dva představitelé z rodu Kinských. První soupis13 pochází z pera Zdenka Radslava Kinského a jedná se o seznam šlechtických rodů, které byly před rokem 1848 v panském stavu. Druhý soupis14 je od Radslava (syna předchozího) a přináší seznam šlechtických rodů usídlených v Čechách před rokem 1948. Výzkumu české šlechty se v poslední době věnuje nejvíce Zdeněk Bezecný a to na příkladu jihočeských Schwarzenberků15.
5
AKPR D 3038/40. Valenta, A.: Dějiny rodu Kinských, České Budějovice 2004. 7 Brož, I.: Velké postavy rodu Kinských, Praha 1997. 8 Holeček, J.:Česká šlechta. Výklady časové i historické, Praha 1918. 9 Pekař, J.: Omyly a nebezpečí pozemkové reformy, Praha 1923. 10 Bezecný, Z.: Příliš uzavřená společnost, České Budějovice 2005. 11 Mašek, P.: Modrá krev, Praha 1999. Halada, J.: Lexikon české šlechty: erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti, Praha 1999. 12 Pouzar Vl.: Almanach šlechtických rodů, Praha 2002. 13 Kinský, Z. R.: U nás, Žďár nad Sázavou 1934. 14 Kinský, R.: U nás, Jihlava 1995. 15 Příliš uzavřená společnost, České Budějovice 2005. Schwarzenberkové a jejich Orlík, Jihočeský sborník historický 68, 1992, str. 129-146. Karel V. ze Schwarzenberku, životní styl šlechtice na přelomu 19. a 20. 6
5
Mám-li shrnout dostupnost k publikacím a článkům vztahujících se k problematice šlechty, pak musím konstatovat, že rozsah pro otázky šlechty v 19. století je mnohem širší než práce, které se zabývají obdobím po roce 1918. V jednom ze svých článků se tímto tématem zabývá Milan M. Buben16, téma je dovedeno až do současnosti, ale práce je velmi stručná. O zrušení šlechtictví pojednává článek Ladislava Soukupa v Právněhistorické studii17. Nejzpracovanějším úsekem české šlechty ve dvacátém století je období po roce 1948, založené více na pamětech účastníků či jejich dědiců než na základě historického bádání. Práce jsou zaměřeny na jednotlivé představitele různých šlechtických
rodů,
především
těch,
které
byly
postiženy
komunistickým
režimem18.
století, Opera Historica 4, 1995, str. 281-295. Šlechtici v občanském století, Studie k sociálním dějinám 19. století 7, 1997, str. 123-129… 16 Buben, M. M.: Peripetie české šlechty po zániku Rakousko-uherské monarchie, Prostor 6, 1992, str. 3137. 17 Soukup, L.: Zrušení šlechtictví v Československé republice, Právněhistorické studie 17, 1973, str. 101112. 18 Dočekal, B.: Osudy českých šlechticů, Jihlava 2002. Votýpka V.: Příběhy české šlechty, Praha 2002. Týž: Návraty české šlechty, Praha 2002. Týž: Paradoxy české šlechty, Praha 2005.
6
2. DĚJINY RODU KINSKÝCH
Kořeny rodu Kinských leží v severní Čechách v okolí Litoměřic. Nejstarším doloženým příslušníkem rodu je rytíř Bohuslav ze Žernosek a ze Vchynic, který je zmiňován v listině doksanského kláštera z roku 1282.19 Bohuslavův potomek Smil připojil Vchynice k hradu Oparnu, který se stal na příštích 200 let sídlem rodu. Po celou dobu sdíleli Vychynští osud mnoha dalších rytířských a vladyckých rodů. Teprve v druhé polovině 15. století se dostávají do popředí. K roku 1470 je doložen Jan Dlask z Vchynic jako hejtman litoměřického kraje.20 A po roce 1550 jeho potomci pronikají do zemských úřadů. Jeden z nejdůležitějších zemských titulů přidělovaných rytířům byla funkce karlštejnského purkrabího. Ten měl na starosti královskou korunu a korunovační klenoty a zároveň měl pečovat o hrad Karlštejn. Titul obdržel v roce 1576 Jan Vchynský (†1590), tento rytíř úzce spolupracoval s Rožmberky a pravděpodobně právě na přímluvu Viléma z Rožmberka mu byla hodnost udělena. V roce 1586 byl z funkce odvolán. Do popředí se tento rod dostává na počátku 17. století. Postavení císaře Rudolfa II. bylo velmi nejisté a za značné ústupky se česká šlechta v boji s bratrem Matyášem stavěla na jeho stranu. Jedním prominutím byl obdařen i Radslav Vchynský (†1619). Radslav v 60. a 70. letech 16. století několikrát působil jako hejtman na Rakovnicku (za rytířský stav). V roce 1572 byl členem deputace českých pánů a rytířů do Polska vedené nejvyšším kancléřem Vratislavem z Pernštejna a nejvyšším purkrabím Vilémem z Rožmberka. Po celou dobu usiloval o povýšení svého rodu do panského stavu a v roce 1596 nechal vyhotovit falešné listiny, které měly dokázat příbuznost Vchynských s panským rodem Tetaurů z Tetova, s nimiž měli téměř shodné erby.21 Na základě doporučení české kanceláře udělil 19
Valenta, A.: Dějiny rodu Kinských, České Budějovice 2004, str. 9. Tamtéž, str. 10. 21 Erbem Kinským jsou tři stříbrné tesáky v rudém štítě. 20
7
21. března 1596 Rudolf II. Vchynský status panského rodu.22 Od tohoto dne se Radslav i jeho potomci začali psát „z Vchynic a Tetova“. O pár let později se opět prozkoumávaly ony falešné listiny, v kterých byly nalezeny značné nedostatky. Pod tlakem zemského sněmu sestavil císař komisi, které měla zmíněné listiny prověřit. Ve snaze udržet si tento rod na své straně v boji s Matyášem potvrdil Rudolf Vchynským jejich panský stav znovu 11. března 1611.23 Zemský sněm vzal císařovo stanovisko na vědomí o pár dní později a tento rod přijal bezvýhradně do svého stavu. V letech 1611/1618 zastával Radslav úřad královského hofmistra. Druhou pražskou defenestrací se strhla lavina událostí, která postihla Vchynské stejně jako ostatní české pány. V této době žilo v Čechách několik příslušníků tohoto rodu a kromě jednoho přeběhlíka se všichni hlásili k nekatolíkům. Několik hodin před staroměstskou událostí se v paláci Smiřických sešli nekatoličtí stavové, jedním z účastníků byl i Oldřich Vchynský (1583-1620), který se společně s dalšími aktivně podílel na vyhození místodržících z oken. Po této události bojoval na straně českého povstání, avšak jeho porážky se nedočkal, neboť zemřel počátkem dubna 1620 v nedožitých čtyřiceti letech. V den defenestrace byl na Pražském hradě přítomen i Oldřichův bratr Radslav ml. (1582-1660). Po nezdařené likvidaci místodržících zvolili nekatoličtí stavové třicetičlenné direktorium, jehož členem se stal i tento Vchynský. Radslav ml. se účastnil bitvy na Bílé hoře, ale ihned po ní uprchl ze země. V dubnu 1621 byl v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla, cti i statků a jeho jméno bylo přibito na šibenici. Život dožil v exilu v Nizozemí, kde v roce 1660 zemřel. Jedním ze synů karlštejnského purkrabího byl i Vilém Vchynský (15741634). Vyznamenal se při vpádu pasovských, za což byl odměněn císařem funkcí nejvyššího lovčího. Za ženu si vzal Alžbětu Trčkovou, sestru pozdějšího Valdštejnova švagra Adama
Erdmanna Trčky z Lípy. Díky pasivitě během
povstání mu majetek nebyl zkonfiskován. Jelikož se odmítl vzdát luteránství, uchýlil se za hranice země. Během dlouhého pobytu v německém prostředí začal jako rodové jméno používat „Kinský“, pravděpodobně to bylo způsobeno potížemi
22 23
SOA Zámrsk, RA Kinských Chlumec nad Cidlinou, in.č. 2003. Tamtéž.
8
s výslovností původního jména „Vchynský“. Nejstarší doklad byl nalezen na listu pro českého kancléře Karla z Liechtensteina z 2. června 1623.24 V několika posledních letech svého života se často pohyboval na politické šachovnici třicetileté války. Významnou roli sehrál v protihabsburském spiknutí Albrechta z Valdštejna a společné s ním a s Adamem Trčkou byl v únoru roku 1634 v Chebu na příkaz císaře zavražděn. Chlumecké panství, které si Kinští podrželi až do 20. století, získal Vilémův bratr Václav (1572-1626). Jeho jediný syn Jan Oktavián (1601-1669) musel v pobělohorských Čechách tvrdě bojovat o zděděný majetek. V právoplatnosti držení chlumeckého panství musel rozhodnout až císař a po splacení všech dluhů si jej mohl Jan Oktavián nechat zpětně zapsat do zemských desek (1626). Chlumec nad Cidlinou se stal hlavní rezidencí rodu. Přízeň císaře Ferdinanda II. vůči Kinskému se znovu projevila roku 1635, když mu daroval panství Česká Kamenice, které bylo zkonfiskováno jeho strýci Vilémovi. Roku 1645 se Jan Oktavián stal prvním komořím Ferdinanda III. a byl jmenován tajným radou. Na jeho dvorskou kariéru navázali oba jeho synové, kteří dosáhli hodnosti nejvyššího českého dvorského kanceláře. František Oldřich Kinský (1634-1699)
byl patrně politicky nejmocnějším
představitelem rodu ve službách Habsburků. V roce 1683 byl jmenován nejvyšším kancléřem a po něm tuto funkci získali ještě další tři Kinští.25 V důsledku této funkce pobýval většinou ve Vídni (kam byl úřad přestěhován ve 20. letech 17. st.). Ke konci 70. let se účastnil jako hlavní rakouský diplomat mírových jednání s Francouzi. Po roce 1683 se jeho pozornost obrátila na východ, kde bylo potřeba zpacifikovat uherskou šlechtu, která se spojila s Turky proti Vídni. Roku 1688 obdržel Řád zlatého rouna. V 90. letech se dostal na vrchol politické moci, neboť dokonale ovládal a řídil zahraniční politiku. Po otci zdědil František Oldřich chlumecké panství a České Kamenice se ujal jeho mladší bratr Václav Norbert (1642-1719). A právě na něm a jeho synech závisela další existence rodu (jediný syn Františka Oldřicha zemřel v nízkém 24
Valenta, A.: str. 48. František Oldřich Kinský (1683-1699) Václav Norbert Oktavián Kinský (1705-1711) František Ferdinand Kinský (1723-1736) Filip Josef Kinský (1738-1745)
25
9
věku). Tohoto úkolu se ujal poctivě a se svými dvěma manželkami zplodil během 40 let 16 dětí, z toho 7 synů. Z jeho potomků se vydělily dvě rodové linie Kinských – knížecí a chlumecká větev. Jelikož musel zabezpečit své potomky, nashromáždil za svůj život velký movitý i nemovitý majetek. Po otci zdědil Chlumec, po bratru Českou Kamenici a další panství a statky nakoupil (Sloup, Choceň, Rosice, Rychmburk, Rataje nad Sázavou, Prčice, Nadějkov, Dražičky, Koloděje nad Lužnicí, Drahobuz). Celková hodnota majetku činila k roku 1719 2 692 576 zlatých.26 V této době se stal třetím největším feudálním vlastníkem v Čechách. Ještě za svého života vytvořil nedělitelný fideikomis tvořený Chlumcem, dvěma domy v Praze a domem ve Vídni, který po jeho smrti zdědil třetí syn František Ferdinand (1678-1741), zakladatel chlumecké větve rodu. Zbytek majetku byl rozdělen mezi ostatní syny. Panství Česká Kamenice zdědil další syn Václava Norberta Filip Josef (1700-1749). Krátce poté přikoupil středočeské panství Zlonice a zdejší zámek se v 50. letech 18. století stal hlavním sídlem knížecí – českokamenické větve Kinských, jejímž zakladatelem byl právě Filip Josef. Filip Josef zemřel v necelých 50ti letech. Krátce po něm zemřel i jeho o dvacet let starší bratr Štěpán Vilém (1679-1749).
Štěpánovým
největším
snem
bylo
získat
knížecí
titul.
Po
dlouholetých službách státu (vyslanec v Rusku, ve Francii, funkce nejvyššího maršálka, nejvyššího zemského komorníka, nejvyššího hofmistra) vydala Marie Terezie 22. 12. 1746 listinu, kterou byl Štěpánovi udělen knížecí titul.27 Štěpán uzavřel s bratrem Filipem Josefem dohodu, že pokud vymřou jeho synové, přejde titul na potomky Filipa Josefa. Po Štěpánově smrti roku 1749 přešel titul na jeho syna Františka Josefa (1726-1752), ten však roku 1752 zemřel a podle dohody titul přešel na Františka Oldřicha (1726-1792), syna Filipa Josefa. Po celou druhou polovinu 18. století byli Kinští nejen typickou českorakouskou vojenskou aristokracií, ale také přední dvorskou šlechtou. V této době se vždy mezi vysokými rakouskými důstojníky nalézá alespoň jeden Kinský. Dva
26 27
Valenta, str. 74. SOA Zámrsk, RA Kinský Chlumec, in. č. 2003.
10
z nich (František Oldřich a Josef Jan) získali hodnost polního maršála. To vše potvrzují dva rytíři řádu Marie Terezie a čtyři nositelé rytířského kříže řádu Marie Terezie.28 Šestým knížetem v pořadí byl Rudolf Kinský (1802-1836), který ve 30. letech 19. století rozmnožil své panství o Horažďovice a Heřmanův Městec. Na jižním svahu Petřína (na Smíchově) založil zahradu, v které nechal vystavět letohrádek. Ve dvacátých letech se seznámil s Františkem Palackým a v roce 1831 poté, co nechal přivézt rodinný archiv z Vídně, jej požádal o jeho uspořádání.29 Rudolfův mladší bratr Josef (1806-1862) zdědil panství Kostelec nad Orlicí a stal se zakladatelem nové kostelecké větve rodu.
3. ŠLECHTA A PRVNÍ REPUBLIKA
28. října 1918 byla vyhlášena Československá republika. Zánik Rakouskouherské monarchie sebou přinesl velké změny. A má-li být řeč o postavení šlechty před a po roce 1918, tak to se otřáslo v základech. Po 300 let byla šlechta spojována s „nenáviděnými“ Habsburky a především pak se situací v českých zemích po bitvě na Bílé hoře. Po změněn politické situace v Čechách se averze vůči šlechtě vystupňovala natolik, že zákon o zrušení šlechtictví30 byl přijat zároveň s demokratickým zákonem zavádějícím osmihodinovou pracovní dobou. Snahy o omezení stavovských privilegií a o reformu šlechtictví obsahoval politický program opozice již v předbřeznovém období. V revolučním roce 1848 se otázky zavedení formální rovnosti mezi občany dostaly na program jednání zákonodárného orgánu. Reformy šlechtictví se projednávaly v plénu říšského sněmu v srpnu 1848 a ústavní výbor v Kroměříži navrhoval zrušení všech výsad stavů, jmenovitě výsad šlechty. Nejvýrazněji proti šlechtě vystupovala skupina
28
Valenta, str. 149. František Palacký archiv uspořádal a pořídil soupis všech listin vydaných tomuto rodu. Soupis je uložen ve Státním oblastním archivu v Zámrsku. SOA Zámrsk RA Kinských Chlumec, in.č. 2003, kart. 95. 30 61/1918 Sb. Zákon ze dne 10. 12. 1918 rušící šlechtictví, řády a tituly. 29
11
členů ústavního výboru, v které byl i František Palacký. Ti prosazovali zrušení šlechty i jako stavu. 7. března 1849 byl sněm rozpuštěn a to znamenalo konec snahám o šlechtickou reformu v této době. Zánikem monarchie ztratila šlechta pevnou státní oporu a demokratické principy nově vzniklé republiky jí prakticky znemožňovaly jakýkoliv podíl na politické moci. V předcházejícím období byla aristokracie podporou monarchie v rozhodujících sférách. Důležité postavení si získala nejen ve vládních funkcí, ale prosazovala se v celé struktuře správy země, kde jí bylo v podstatě vyhrazeno řídící postavení. Další oblastí byla armáda, neboť její vrchní velení se nacházelo v rukou vojensky zaměřené aristokracie. Třetí sférou, která byla doménou aristokracie, byla diplomatická služba. A to od ministrů zahraničí až po vyslance. Ze všech oblastí, kde měla šlechta svůj vliv a kde mohla uplatňovat své umění a zkušenosti, byla novou republikou vytlačena. V oboru diplomacie šlo pouze o nahodilá poslání. Z armády byl propuštěn celý velitelský sbor důstojníků bývalé rakouské armády. Ve vládě ani na vysokých politických postech se šlechtic neobjevil ani jeden. Za první republiky se část šlechty držela v popředí společenského života Prahy. Zaujímala přední postavení ve všech sportovních spolcích, které vyjadřovaly luxus a reprezentaci. Představitelé šlechty byli vítanými návštěvníky řady zahraničních ambasád v Praze a svým hodnocením politické situace ovlivňovali i některé názory diplomatů. Ještě před vytvořením státních orgánů zamýšlel Národní výbor schválení zákonu, který by zakazoval užívání šlechtických titulů, řádů a vyznamenání. Návrh tohoto zákona byl zařazen na program jednání na 13. 11. 1918, na den kdy měla být činnost Národního výboru ukončena. Přes vzniklé komplikace bylo schváleno přesunutí projednávání zákona na příští den. 14. 11. 1918 poprvé zasedalo Národní shromáždění, které schválilo zákon v podobě, v jaké mu ji předal Národní výbor. Zákon byl rozdělen do 4 paragrafů. V úvodu prvního paragrafu je odstraněním šlechtického stavu zakotvena rovnost všech občanů. V závěru se nachází verbální zákaz užívání titulů, který však neuvádí sankce za porušení. Nedořešena zůstala část zákona, která rušila tituly. Mimo šlechtictví byly zrušeny veškeré tituly nabyté jako vyznamenání, výjimku
12
tvořily vysokoškolské tituly a v platnosti zůstaly ty, které označovaly skutečně vykonanou úřední hodnost. Druhý paragraf zakazuje nabývání zrušených titulů v cizině. Zcela opomenuta zůstala otázka vojenských vyznamenání za účast v zahraniční odboji.
31
Až zákon z roku 1920 stanovil sankce za porušení zákona, jednak vězení od 24 hodin do 14 dnů a pak peněžité pokuty od 50 do 15 000 korun. V otázce přijetí nové republiky byla šlechta velmi rozporuplná. Ještě během 1. světové války stála aristokracie v převážné většině na straně rakousko-uherské monarchie a do českého odboje se téměř nezapojovala. Ne snad, že se stavěla proti samostatnosti, ale protože slíbila věrnost císaři. Jedním z příkladů může být situace Zdenka Radslava Kinského, který v červnu 1916 padl do ruského zajetí. Zde ho navštívil pověřenec československého komitétu, aby jej získal pro vstup do legií (s rychlým hodnostním postupem). Kinský jej však odmítl a v zajetí zůstal až do konce války. Se vznikem republiky se každý jednotlivec vyrovnával jinak. Dřívější rozdělení na šlechtu, která se hlásila k německé národnosti, a na tu, která inklinovala spíše k českému prostředí, zůstalo i nadále. Německá šlechta podporující podunajskou monarchii ztratila s jejím pádem oporu pro svoji státoprávní vizi a ostře se postavila proti novému uspořádání. Vše vyvrcholilo po roce 1933, kdy se otevřeně hlásila k Hitlerovým názorům a později někteří jedinci vstoupili do Henleinovy Sudetoněmecké strany. Část této aristokracie ihned po roce 1918 opustila zemi. Další skupinu tvořila šlechta, která sice vznik republiky nepřijala, ale ani se nepostavila proti. Poslední skupinou byla šlechta vůči státu loajální, která stát aktivně podporovala. Mám-li se opět zmínit o Kinském, tak ten se v této době již řadil do poslední skupiny. Po návratu do Čech přijal funkci ve společenském
výboru
Československého zahraničního úřadu, který byl přímo podřízen předsedovi vlády Karlu Kramářovi. A později se státem spolupracoval ještě několikrát.
31
Citováno ze stránek Ministerstva vnitra, www.mvcr.cz.
13
4. POZEMKOVÁ REFORMA
Nejtvrdším opatřením první republiky namířeném proti aristokracii byla pozemková reforma. Šlechtický velkostatek v Českých zemích byl absolutním monopolem a díky takovým zákonným opatřením, jako byl fideikomis, uváděl majetkoprávní stav v zemědělství do naprosté strnulosti. Aristokracii zajišťoval držení téměř celé 1/3 země, ale především bezpracnou rentu. A právě díky tomu se proti šlechtě stavělo především venkovské obyvatelstvo, které usilovalo o konfiskaci šlechtických velkostatků ve svůj prospěch. Myšlenky zabývající se pozemkovou reformou se v českém prostředí objevily již na počátku roku 1918, kdy 1. ledna ve svém programu František Udržal poprvé vytyčil ideu velké reformy (její obsah byl dojednán se zástupci šlechty).32 16. října 1918 byla vydána Washingtonská deklarace. Mezi hlavními zásadami, které deklarace přinášela, bylo: „velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci“ a „výsady šlechtické budou zrušeny“. Již 9. listopadu 1918 byl vydán zákon (č. 32) o obstavení velkostatku33, který zakazoval zcizení statků zapsaných v zemských deskách. A to ze strachu, aby se aristokracie nesnažila rozprodávat pozemky příbuzenstvu, a tím se snažila vyhnout pozemkové reformě. Problém nastal v otázce náhrad za obstavené velkostatky. Jednota panovala pouze v otázce velkostatků náležejících příslušníkům panovnického rodu, kdy byl majetek zkonfiskován bez náhrady a posloužil jako základna státních statků a státních lesů. A bylo to bráno jako kompenzace za to, že republika musela převzít odpovídající část dluhů monarchie. Proti tomuto zákroku ostře vystoupil Josef Pekař.34 Zabraný majetek patřil dědicům Františka Ferdinanda d´Este, který byl pro svůj morganatický sňatek přinucen podepsat listinu, kterou vyloučil své děti z nástupnictví, ale i z požitků zabezpečovacího
32
Kárník, A.: České země v éře první republiky I., str. 454. Voženílek, J.: Pozemková reforma v Československé republice, Praha 1924, str. 23. 34 Pekař, J.: Omyly a nebezpečí pozemkové reformy. Praha 1925. 33
14
fondu. Konfiskace tedy neproběhla na majetku Habsburků a na majetku Hohenbergů. Odklady dalšího postupu v pozemkové reformě a další okolnosti vedly k vládní krizi na jaře roku 1919. Pravice trvala na vyvlastnění velkostatků od 100 či dokonce od 50 ha výměry, dále na znárodnění půdy a její poskytnutí družstvům. Na základě dohod byl přijat návrh Rudolfa Bechyně, který stanovil hranici na 150 ha zemědělské a 250 ha veškeré půdy. 16. 4. 1919 byl přijat záborový zákon (č. 215)35. V boji mezi agrárníky a sociálními demokraty o vliv na provádění pozemkové reformy zvítězila agrární strana v čele se Švehlou.36 Dalším přijatým zákonem byl zákon o výkupu dlouhodobých pachtů (č.318) z 27.
května
191937.
právo
na
výkup
měli
pachtýři,
kteří
měli
půdu
v dlouhodobém pronájmu. Pachtýř mohl zažádat, aby mu byla půda ponechána v pachtu, nebo ji mohl vykoupit od zabraných velkostatků a církevních institucí, pokud výměra půdy nepřesahovala 8 ha. 11. června 1919 byl zákonem č. 330/1919 Sb.38 ustanoven Státní pozemkový úřad a byl podřízen ministerské radě. Prezident úřadu a dva náměstkové byli jmenováni prezidentem republiky. Úřad byl zřízen pro praktické provádění pozemkové reformy na zabrané půdě. Z pravomoci tohoto úřadu bylo zřízeno jedenáct obvodových úřadoven39, které byly organizovány jako pražská centrála.V rámci každého úřadu působilo několik oddělení. Jedno z nich mělo na starosti zemědělské dělnictvo zabíraných velkostatků, další řešil sporné problémy a stanovoval definitivní hranice zabrané půdy. Také zde bylo oddělení, které mělo zajistit přednostní přidělení půdy těm, kteří byly vyznamenáni za zásluhy na národním osvobození. Prvním prezidentem byl jmenován agrárník Karel Viškovský
40
. Svoji
činnost zahájil úřad 15. října a jeho pravomoci byly obrovské. Státní pozemkový úřad fungoval do 1. května 1935.
35
Pšeničková J.: Zbytkové statky v Čechách 1919-1948, SÚA Praha 1998, str. 7. Strana se 30. dubna 1919 přejmenovala na Republikánskou stranu československého venkova. 37 Kárník, str.458. 38 Tamtéž. 39 Praha, Mladá Boleslav, Hradec Králové, České Budějovice, Plzeň, Brno, Olomouc… 40 Po říjnových událostech roku 1918 se stal ředitelem Válečného obilního ústavu v Praze. 36
15
Následoval zákon o ochraně drobných zemědělských pachtýřů z 30. října 191941, který prodloužil dlouhodobý pacht o jeden rok u těch, které měly vypršet v roce 1920. Krátce po nástupu rudozelené koalice byl 17. července 1919 přijat zákon o obecním statku42. Od této doby náležely půdy v majetku obce všem jejím občanům a nikoliv tzv. starousedlíkům. Přídělový zákon (č.81) z 30. ledna 192043 stanovil princip přidělování půdy do soukromého vlastnictví. Podle zákona nesmí být půdy přidělena lidem, kteří nemají české občanství, těm, kteří jsou odsouzeni pro trestné činy a ztrácí volební právo do obce a dále tělesně a duševně neschopným. Půda měla být přidělována drobným zemědělcům, bývalým zaměstnancům, venkovským živnostníkům, družstvům a obcím. Novinkou zákona bylo vytvoření tzv. zbytkových statků. Dále zákon připouštěl výjimky ze záboru (např. zachování krajinotvorných celků, historických parků a zahrad, vytvoření základny pro významné kulturní památky). Ve druhé části zákona bylo přijato ustanovení, které mělo zabránit rozprodej přidělené půdy, hranice byla stanovena na 15 ha. Sedmý zákon pozemkové reformy byl zákon (č. 166) o úvěrové pomoci z 11. března 192044, podle kterého měly veřejné finanční ústavy poskytnout přídělcům úvěr na výkup pozemků. Stát jim garantoval nevypověditelnost úvěru a na druhé straně ústavům za úvěr ručil. Poslední zákon reformy byl přijat 8. dubna 1920 a byl jím zákon o náhradě. Náhrada za zabrané pozemky se měla pohybovat ve výši z let 1913/1915 při volném prodeji půdy. Do jara 1923 bylo publikováno na 80 zákonů a nařízení, kterými byl v Československu řešen problém pozemkové reformy. Jan Voženílek vyjádřil obsah zákonů o pozemkové reformě takto: „převzetí velkostatků i příděl převzatých nemovitostí za přiměřenou náhradu, při čemž příděl půdy zemědělské poskytnouti jest především drobným zemědělcům, kteří skýtají záruku řádného hospodaření, až do výměry, zabezpečují jich hospodářskou soběstačnost, za
41
Kárník, str. 458. Tamtéž, str.459. 43 Pšeničková, str. 8. 44 Tamtéž. 42
16
účinné úvěrové pomoci státu a současných ochranných opatření k zajištění osob na zabraném majetku zaměstnaných služebně nebo jako pachtýři, při čemž řešení celého problému má stále míti na zřeteli docílení největšího národohospodářského a sociálního prospěchu“45
4. SVAZ ČESKOSLOVENSKÝCH VELKOSTATKÁŘŮ46
Postavení velkostatkářů po roce 1918 se v českých zemích zdálo být dost nejisté. Podstatná kritika šlechty se právem týkala jejich majetkové držby, především pak vlastnictví obrovských komplexů lesů a půdy. Se ztrátou politických pozic a poslaneckých mandátů byl spojen zánik velkostatkářských poslaneckých klubů. Velkostatkáři začali ihned budovat vlastní organizaci – Svaz československých velkostatkářů. Nová organizace měla spojenými silami ovlivnit jak pozemkovou legislativu, tak pozdější zásahy do vlastnictví a držby půdy. Přípravný výbor rozeslal velkostatkářům počátkem dubna 1919 kolem 300 výtisků náborového dopisu. Odezva z řad velkostatkářů byla kladná a brzy začaly přicházet první přihlášky. Do svazu se hlásili příslušníci starých rodů, ale i drobné a nově nobilitované šlechty. 24. května 191947 se sešla ustanovující valná hromada, na které bylo zvoleno předsednictvo a Svaz československých velkostatkářů jako nová organizace zahájila první kroky své činnosti proti záborovému zákonu, dále proti osnově zákona o platové úpravě úředníků a zřízenců velkostatků. Byla stanovena zásada, že svaz má sdružovat pouze české velkostatkáře zcela loajální k nově vzniklé Československé republice. Ve skutečnosti svaz po celou dobu své existence vykonával funkci stavovské organizace velkostatkářů české národnosti a poskytoval svým členům radu i pomoc při řešení otázek související s pozemkovou reformou. Podmínkou členství svazu bylo vlastnictví nebo spoluvlastnictví ve výměře nejméně 100 ha
45
Voženílek, J.: Pozemková reforma v Československé republice, Praha 1924, str. 31. NA Praha, Svaz československých velkostatkářů, karton č. 132-134. 47 Kubáček, A.: Činnost Svazu československých velkostatkářů v letech 1919-1943, SAP 37, 1987, str. 327. 46
17
zemědělské nebo lesní půdy. V počátečním období existence svazu dosáhl počet členů čísla 249. Členské příspěvky byly členům stanoveny podle výměry jejich velkostatků. Kromě toho požadoval svaz od svých členů mimořádné příspěvky, které dosahovaly u některých velkostatkářů až 20 000 Kč a byly používány k nečekaným a podezřelým výdajům (třeba i poskytování úplatků při provádění pozemkové reformy). Zanedlouho v Československu
po
vzniku
zakládány
Svazu další
československých
velkostatkářské
velkostatkářů
svazy,
budované
byly na
národnostním principu, s nimiž čeští velkostatkáři po celé období první republiky úzce spolupracovali. Svaz vydával vlastní časopis, který vycházel od jeho založení a byl koncipován jako měsíčník. Kromě
časopisu vycházel i měsíčně Věstník Svazu
československých velkostatkářů, který měl převážně informativní charakter.
6. KINSKÝ VE 20. STOLETÍ
6.1.Chlumecká větev
Zdenko Kinský byl synem Jana, který vstoupil do armády a jako poručík 1. husarského pluku sloužil v jižních Uhrách a zde se seznámil se svoji budoucí manželkou Ifigenií Dadiani. V roce 1842 se konala svatba a o dva roky později se jim v Temešváru narodil syn Zdenko. Po revolučním roce 1848 přešly husarské pluky složené většinou z Maďarů na stranu revoluce, Jan Kinský zanechal vojenské služby a s celou rodinou odcestoval do Čech. Novým domovem se jim stal chlumecký zámek, kde žili u Janova bezdětného bratra Oktaviána. A právě zde se poprvé v Čechách v červnu roku 1846 konaly dostihy podle anglických pravidel48. 48
Brož, I.: Velké postavy rodu Kinských, Praha 1997, str. 135.
18
Koncem padesátých let se Jan rozhodl Chlumec opustit. K tomuto rozhodnutí vedla patrně roztržka s bratrem kvůli Ifigenii. Oktaviánova náklonnost ke švagrové došla tak daleko, že jí přenechal správu celého panství. Jediný, kdo dostal možnost se rozhodnout, byl Zdenko. Jako příští dědic chlumeckého majorátu dostal od strýce Oktaviána nabídku, aby na Chlumci zůstal, ale odmítl ji a následoval rodinu. Celá rodina se přestěhovala do Sedmihradska na malý zámeček, který patřil Ifigenii. Po smrti svého otce (22. srpna 1868) se Zdenko ujal správy matčiných statků v Banátě a v sedmdesátých letech vstoupil do diplomatických služeb státu. V roce 1872 byl vyslán do Francie a za pozdějšího pobytu v Anglii se naučil hrát tenis a stal se průkopníkem tohoto sportu v Čechách. Stejně jako jeho otec i strýc byl vynikajícím jezdcem. Už jako osmnáctiletý jel svoji první Velkou chlumeckou a v roce 1864 na přání císařovny Alžběty předváděl své jezdecké umění dvorské společnosti v jezdecké škole ve Vídni49. V třiatřiceti letech se oženil s maďarskou šlechtičnou Ginou Festeticsovou, jedinou dcerou knížete Tassila. Gina byla členkou řádu Hvězdového kříže a majitelkou panství Molnári v Uhrách. Z tohoto manželství vzešlo celkem devět dětí, šest dcer (Ilona, Markéta, Tereza, Alice, Nora, Hana) a tři synové (František, Norbert, Zdenko Radslav). V roce 1895 došlo k naplnění slibu strýce Oktaviána a Zdenko Kinský se stal dědicem celého chlumeckého panství. A tak se ve svých 51 letech stal právoplatným hospodářem na Karlově Koruně. Oktavián zemřel o rok později v nedožitých čtyřiaosmdesáti letech. Hrabě Zdenko Kinský v roce 1922 předal správu zmenšeného chlumeckého panství, kterému se nyní říkalo velkostatek, svému nejstaršímu synu a zbývajících deset let svého života dožil převážně na jihu Evropy. Zemřel v roce 1932 ve věku 88 let. Nejstarší ze synů Zdenka Kinského se narodil v roce 1878 a dostal jméno František Xaver. Vojenskou službu si odbyl u 9. husarského pluku a po návratu z vojny studoval rok na cambridgské univerzitě50. Poté vstoupil do diplomatických
49 50
Valenta, str. 192. Valenta, str. 194.
19
služeb a mimo jiné působil v Bruselu, v Berlíně a nakonec i ve Vídni. Po vypuknutí první světové války se dobrovolně přihlásil a do bojů odešel hned na počátku války. Po několikaměsíční účasti v přední linii utrpěl těžké zranění, když mu ruská střela roztříštila pravou paži, a jako invalida byl propuštěn z armády. V roce 1922 převzal správu velkostatku a o pět let později se jako padesátiletý oženil s Marií Schönbornovou.
Jejich
manželství
zůstalo
bezdětné.
Hrabě
měl
z války
podlomené zdraví a trpěl vleklými chřipkami, naposledy onemocněl v roce 1935 a horečnatému onemocnění nakonec podlehl. Druhorozeným synem byl Norbert. Narodil se v roce 1893 ve vídeňském paláci své matky a dětství prožil v Chlumci, kde byl nerozlučným druhem nejmladšího bratra Zdenka Radslava. Po studiích nastoupil vojenskou dráhu a jako poručík sloužil u 11. hulánského pluku v Pardubicích
a každoročně se
účastnil dostihového závodu pardubické steeplechase. Hned první den války odjel na frontu do Haliče. Jeho pluk byl v srpnu a září 1914 vržen do nejprudších bojů na ruské frontě a mladý poručík se účastnil všech útoků. 13. října byl zasažen kulkou přímo do srdce a na místě zemřel. Jeho ostatky byly do Chlumce převezeny o rok později a uloženy v zámecké kapli. Nejmladší syn Zdenka a Gini Kinských se narodil v roce 1896, jmenoval se Zdenko Radslav. Stejně jako ostatní sourozenci, především sestra Nora, měl velké nadání na jazyky. Odmalička mluvil česky a současně maďarsky, v rodině se konverzovalo francouzsky, při vyučování se používala němčina. Rodina ovládala i angličtinu a Zdenko Radslav se později naučil ještě rusky a italsky51. I on se účastnil bojů první světové války. V září 1915 jako devatenáctiletý narukoval do Šoproně k husarskému pluku a o měsíc později odjel do Haliče. Zimu strávil v zákopech u Czartorysku a na jaře byl pluk odvelen do Cholmu, v květnu odjel na dovolenou do Chlumce a v červnu 1916 byl již opět na frontě. Rakousko-uherská armáda byl Brusilovou ofenzivou donucena k ústupu a 9. června došlo k bitvě, v níž Zdenko Radslav jen o vlásek unikl smrti. Téhož dne padl do ruského zajetí a jako válečný zajatec byl transportován do tábora nedaleko Kyjeva. Zde ho navštívil zástupce československého komitétu, aby jej získal pro vstup do československých legií. Zdenko Radslav věrný monarchii a 51
Brož, str. 140.
20
císaři jeho nabídku odmítl. Krátce nato byl křivě obviněn, že se snažil fotografovat most přes Dněpr a za trest odeslán do jiného tábora na Sibiř. Zde byl umístěn v táboře v Omsku a na počátku roku 1917 se zde setkal se svou sestrou Norou.52 V Chlumci zastávala Nora funkci předsedkyně Červeného kříže, později ji vídeňské ministerstvo války pověřilo jako delegátku Červeného kříže humanitární misí v zajateckých táborech na Kavkaze a ve východní Sibiři. V únoru 1917 vypukla v Petrohradě revoluce a o dva měsíce později byl Zdenko Radslav zařazen do skupiny, která byla převezena do Astrachaně. Zde měli důstojníci výsadu, že nemuseli bydlet v zajateckém táboře. Nejprve se ubytovali v budově školy a poté v hotelu. Počátkem června 1918 začal Zdenko Radslav s bratrancem Ferdinandem Wilczekem plánovat útěk. V této době dorazila do Astrachaně mise Červeného kříže, jejíž členkou byla hraběnka Matylda Hornová, a na zpáteční cestě ji doprovázeli Zdenko Radslav s Ferdinandem jako její sluhové. Ke konci léta překročili hranice rakousko-uherské monarchie. Po
pádu
císařství
získal
Zdenko
Radslav
od
československého
zplnomocněnce ve Vídni dr. Tusara pasy pro sebe, otce a sestry Hanu a Noru a společně se vydali vlakem do Chlumce. Po návratu do nové Československé republiky přijal po rozhovorech s členy Národního výboru funkci přidělence ve společenském výboru československého zahraničního úřadu, který byl přímo podřízen předsedovi vlády Karlu Kramářovi. V lednu 1919 byl povolán do československé armády a o rok později byl ministerstvem národní obrany vyslán na Slovensko jako spojovací důstojník. Jako tlumočník působil společně s kosteleckým Františkem Kinským při těšínském plebiscitu.53 V říjnu roku 1921 se bývalý rakouský císař Karel podruhé pokusil o převzetí moci v Maďarsku. Československo okamžitě vyhlásilo částečnou mobilizaci a Zdenko Radslav byl povolán k jezdeckému pluku do Terezína.54 7. června 1921 se v Praze oženil s Eleonorou Schwarzenbergovou. Eleonora rozená Clam-Gallasová se v roce 1910 provdala za Karla V. 52
Valenta, str. 195. SOA Zámrsk, RA Kinských, Kostelec, kart.3, in.č. 40. 54 Brož, str. 147. 53
21
Schwarzenberga, který padl v prvních dnech války. Z prvního manželství měla syny Karla a Františka. Prvních deset let společného života pobývali střídavě na Orlíku, v Clam-Gallasovském paláci v Praze a v zámečku Obora nedaleko Chlumce, který jim byl přidělen rodiči jako nové sídlo rodiny. 21. března 1924 se Kinským narodil syn Norbert, 1. listopadu 1925 dcera Genilda a 14. června 1928 druhý syn Radslav. V prosinci roku 1935 se Zdenko Radslav po smrti staršího bratra Františka Xavera stal majitelem chlumeckého velkostatku. Kinského původ, jeho jazykové znalosti, kontakty a politické styky jej předurčovaly nejen k vůdcovství české šlechty, ale i k některým diplomatickým misím. Zdenko Radslav si získal náklonnost ministra zahraničí Edvarda Beneše a příznivce sportu vyslance v Londýně Jana Masaryka. V průběhu dvacátých let se setkával s vyslanci Francie, Anglie, Polska, Spojených států a s mnoha dalšími diplomaty a politiky. V roce
1934
společně
s nevlastními
syny
Karlem
a
Františkem
Schwarzenbergem odhaloval v Hořicích pomník zavražděného ministra financí Aloise Rašína.55 Několikrát se na něj ministerstvo zahraničí obrátilo s žádostí o výpomoc při některých diplomatických akcích, které spíše vyžadovala diplomata-amatéra než nějakého kariéristu. K jedné takové akci došlo v létě roku 1931, kdy byl požádán, aby pomohl vyplnit program britského konzervativního politika Duncana Sandyse (budoucího Churchillova zetě).56 Na podzim roku 1934 byl Janem Masarykem požádán, aby zajistil společenskou stránku návštěvy rumunského krále Karola v Československu, který navštívil republiky se svým synem a následníkem trůnu Michalem. Jelikož byl král prezidentem bukurešťského Jockey Clubu a Zdenko Radslav zastával tuto funkci v Praze, měli oba dostatek společných témat k rozhovoru.57 Nadešel rok 1938 a Kinský byl státem opět požádán o pomoc. Prezident Edvard Beneš a předseda vlády Milan Hodža jej pověřili rolí jednoho z hostitelů lorda Runcimana, který se chystal do Čech jako zprostředkovatel mezi vládou a 55
Valenta, str. 200. Brož, str. 152. 57 Valenta, str. 200. 56
22
sudetskými Němci. Kinský přizval několik dalších aristokratů, hostil anglického lorda ve Žďáru nad Sázavou i na Chlumci.58 A v září téhož roku to byl právě on, kdo zorganizoval historické přijetí české šlechty u prezidenta Beneše.
6.2. Kostelecká větev
František Kinský (1879-1975) byl synem Bedřicha Karla a Žofie MensdorffPouilly. Po maturitě na Gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou se dal zapsat na práva, která dokončil na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Do stavu manželského vstoupil v roce 1908 s Pavlínou hraběnkou Bellegarde. Na počátku války narukoval ke 14. dragounskému pluku knížete Windischgrätze a bojoval na srbské frontě. V roce 1917 byl propuštěn do zálohy. Již v lednu 1919 požádal společně s dalšími aristokratickými důstojníky o přijetí do československé armády. Jeho vojenská kariéra však netrvala dlouho, po účasti v mezinárodní komisi pro plebiscit na Těšínsku byl v prosinci roku 1920 demobilizován. Plebiscitové akce se František zúčastnil jako civilista, příjem mu byl vyměřen jako kapitánovi v záloze a dále obdržel hotelové zaopatření a denní příspěvek.59 Ve dvacátých a třicátých letech se František plně věnoval správě svého kosteleckého velkostatku a dále veřejné a spolkové činnosti. Tak například byl Sportovním klubem Kostelec nad Orlicí, jehož byl čestným předsedou, požádán, aby převzal záštitu při fotbalovém utkání Kostelce proti Hradci Králové.60 Mimo jiné byl členem výměnného klubu Pragofilatelia a lyžařského odboru Lawn Tenis Clubu.61 V roce 1938 přednesl tento Kinský ve společnosti nejvýznamnějších představitelů historických českých rodů u prezidenta Beneše státoprávní deklaraci. Informace o této události se hned druhý den objevily prakticky ve
58
Tamtéž. SOA Zámrsk, RA Kinských Kostelec, in. č. 40, karton 3. 60 Tamtéž, in. č. 47, karton č. 3. 61 Valenta, str. 187. 59
23
všech československých novinách. Kde si projev přečetli i gestapáci a nikomu ze signatářů to nezapomněli. Situace se po roce 1939 změnila, avšak po atentátu na Heydricha se značně zhoršila. Na kostelecký velkostatek Františka Kinského byla uvalena nucená správa. Proti tomu se majitel snažil protestovat u nejvyššího správního soudu, ale marně. To nejhorší však přišlo v únoru roku 1944, když byl zatčen za domnělý poslech zahraničního rozhlasu a uvězněn v samovazbě na Pankráci (bylo mu 65 let), v létě téhož roku byl propuštěn. Po válce se stal členem Svazu osvobozených politických vězňů, ale ani to ho nezachránilo před perzekucemi komunistického režimu a znárodněním kosteleckého zámku po roce 1948. I přes všechny životní útrapy se dožil vysokého věku, zemřel ve svých šestadevadesáti letech.
6.3. Knížecí větev
Protipólem Františkovi a Zdenku Radslavovi byl Oldřich Kinský, poslední kníže z rodu. Nejvíce se to projevilo ve třicátých letech minulého století. Sídlem Oldřicha byla Česká Kamenice, jediné panství Kinských, které se nalézalo v Sudetech. Již od počátku sympatizoval kníže s Henleinovou Sudetoněmeckou stranou a svých rozsáhlých kontaktů v Anglii využíval k propagandistické činnosti ve prospěch sudetoněmeckých požadavků a později k připojení Sudet k Německu. Velkou aktivitu vyvinul v létě roku 1938 při Runcimanově misi v Československu, ale i k nátlaku na anglické politiky v protičeskoslovenskému smyslu. V jednom z telegramů, který byl adresován Chamberlainovu muži, jej vyzývá, aby se zasadil o okamžité obsazení sudetoněmeckého území německou armádou, což je jediná cesta k okamžitému zastavení všech ukrutností, dalšího pustošení a vypalování ze strany československých vojenských oddílů a rudé chátry, která je většinou vedena ruskými bolševiky.62 Vztah k Čechům a ke všemu českému vyvrcholil u Oldřicha Kinského v otevřené nenávisti, avšak nedožil se ani německé okupace, neboť zemřel náhle 62
Valenta, A.: Dějiny rodu Kinských, České Budějovice 2004, str. 205.
24
v prosinci roku 1938. V roce 1945 byly velkostatek Česká Kamenice i ostatní bývalé majetky Oldřicha Kinského zkonfiskovány podle Benešových dekretů.
7. SPOLKOVÁ A VEŘEJNÁ ČINNOST
S příslušníky české šlechty je již od 19. století spjata spolková a veřejná činnost. Mezi výlučně aristokratické sešlosti patřil Jockey Club. V době monarchie se jednalo o rakouský Jezdecký klub a po roce 1918 si jej milovníci koní ponechali jako pražský nebo český Jockey Club. Tento klub každoročně pořádal závody a díky sportovním a společenským aktivitám se mu dařilo soustřeďovat zájem i představitelů československého státu. S pomocí Hany Benešové se Zdenku Radslavovi podařilo na derby pozvat i prezidenta Masaryka, který se dostavil ve společnosti ministerského předsedy63. Prezidentem Jockey Clubu byl od roku 1927 právě Zdenko Radslav. V této funkci poznal mnoho nových lidí a to doma i v zahraničí, kam cestoval za účelem organizování dostihů, především do Paříže, Říma a Berlína. Další výrazně aristokratickou záležitostí byla Pražská ressource, šlechtické kasino, které bylo založeno v roce 1805 pod názvem Šlechtická ressource. Šlo o spolek, který sdružoval pány za účelem pěstování a udržování společenského života svých členů ve vlastních klubových místnostech. Členem ressource se mohl stát každý dospělý muž, který získá svolení ostatních členů. Na seznamu členů z 1. ledna 1935 je jako předseda uveden František Xaver Kinský a mezi ostatními členy jsou jmenováni František (od roku 1903), Oldřich (od roku 1919), Ferdinand (od roku 1927) a Radslav (od roku 1919), který později
také zastával funkci
předsedy.64 František Kinský byl zakládajícím členem Svazu příslušníků bývalého 14. a 4. dragounského pluku v Československé republice se sídlem v Praze. Svaz byl nepolitickou organizací soustřeďující všechny bývalé příslušníky dragounského pluku a jejich příznivce a přátelé. Činnost svazu byla zaměřena na podporu a
63 64
Brož, str. 152. SOA Zámrsk, RA Kinských Kostelec, in. č. 47, karton 3.
25
povznesení bývalých příslušníků pluků, jejich vdov a sirotků, umisťovaní členů do služeb soukromých i veřejných.65 František stál u zrodu Rodopisné společnosti Československé v Praze (1929) a dále byl členem Ústředního spolku pro ochranu honby a chovu loveckých psů v Čechách, Katolické besedy, Svazu přátel rodopisu, České ligy akademické, Autoklubu Československé republiky, Invalidní péče v Praze a Jednoty starých českých rodů.66 Stejně jako většina ostatní šlechty se na konci června roku 1935 zúčastnil celostátního sjezdu československých katolíků v Praze.67 Zdenko Radslav Kinský byl dlouholetým členem Napoleonské společnosti a dvanáct let jí také předsedal. V této společnosti se těšil velké vážnosti, protože byl prasynovcem Napoleonova maršála knížete Poniatowského. Dále působil jako viceprezident Zemědělské jednoty a Selské jízdy. Zde se konala setkání velkostatkářů se sedláky a zástupci agrární strany. Ke konci dvacátých let inicioval setkání představitelů české šlechty, kde se projednávalo získávání mladé šlechtické generace pro společenskou činnost.68 Mimo jiné se Zdenko Radslav zajímal o historii svého rodu a sepsal knihu „Rod Kinských na Chlumci. Z toho, co jsem slyšel a četl“ (1930), předmluvu ke knize napsal historik Josef Pekař. Dalším dílem, které vzešlo z Kinského pera, byl soupis české šlechty, ten vyšel v roce 1934 pod názvem „U nás“. Jednalo se o rody, které před rokem 1848 patřily do panského stavu, měly československé státní občanství, trvání po meči a pozemkové vlastnictví v zemích svatováclavské koruny. V roce 1995 toto dílo znovu vydal Radslav Kinský a sepsal rody usazené v Čechách před rokem 1948. Další publikace, na které se podílel Radslav, se jmenuje „Kinský“ a vyšla v roce 1996. ve stručnosti jsou zde popisovány dějiny Žďárského panství, jeho znárodnění a stav po navrácení v roce 1993.
65
Tamtéž. Tamtéž. 67 Tamtéž, in. č. 49, karton 3. 68 Valenta, str. 197. 66
26
8. RUNCIMANOVA MISE V ČESKOSLOVENSKU
V roce 1938, kdy v Československu vrcholila sudetoněmecká krize spojená s národnostní otázkou a snahou o získání vyšší autonomie v rámci mladé republiky, či nejlépe o odtržení území osídlených Němci, se západní mocnosti snažily držet se své politiky tzv.appeasementu a především se usmířit s nevypočitatelným Adolfem Hitlerem. Jednání mezi československou vládou a Henleinovou Sudetoněmeckou stranou vázla, situace se stávala vážnou a hrozilo, že konflikt přeroste ve válku, které se Francie a Anglie snažily všemožně vyhnout. V červenci 1938 navrhly, aby Praha přijala „nezávislého prostředníka“, který by vyslechl obě strany a zdejší situaci vyhodnotil. Oním prostředníkem se stal Walter Runciman. Walter byl synem bohatého rejdaře a po studiu na univerzitě v Cambridge se věnoval politice. Roku 1926 byl jmenován prezidentem britské námořní komory a také patřil k bohatým velkostatkářům. Celkem byl ředitelem 24 monopolistických společností a mezi nimi i několika významných dopravních podniků. Patřil tedy k nejbohatším kapitalistům v Anglii. V roce 1899 se stal poslancem za liberální stranu. V letech 1908/1916 byl ministrem školství, zemědělství a obchodu – v této funkci se osvědčil nejlépe a zastával ji znovu v letech 1913/1917. V roce 1937 odešel z politiky a obdržel lordský titul vikomta z Oxfordu.69 Avšak v létě si na něj vzpomněli nový premiér Neville Chamberlain a ministr zahraničí lord Halifax. Do Prahy přijel lord Runciman 3. srpna 1938. Měl se stát prostředníkem a nakonec i rozhodčím v sudetoněmecké otázce, ačkoliv k tomu neměl předpoklady a ani odborné znalosti. Cílem jeho mise bylo dosáhnout dohody mezi československou vládou a henleinovci při řešení otázky německé menšiny. Jeho příjezd zaktivnil činnost fašistických stran v Československé republice. Německá či poněmčelá šlechta v důsledku pozemkové reformy nenáviděla Československou republiku a od jejího rozbití si slibovala navrácení odňaté půdy. Měla vlivné příznivce v Londýně a v příjezdu lorda Runciman viděla příležitost získat jeho prostřednictvím podporu britské vlády pro Henleina. Pro příští spolupráci s Runcimanovou misí vytvořila Sudetoněmecká strana politický štáb, 69
Klimek, A.: Vítejte v první republice, Praha 2003.
27
v jehož čele stál K.H. Frank. Kromě toho byl vytvořen i zvláštní společenský štáb, který byl řízen knížetem Ulrichem Kinským70 a jejž tvořila většinou německá henleinovská šlechta. Tento štáb se ujal lorda prakticky hned od jeho vstupu na území republiky, a možná že už i v Anglii, kde od poloviny července pobýval již zmíněný Ulrich a kam často dojížděl i Max Hohenlohe. Ten v roce 1936 vstoupil do služeb SS a zároveň pracoval pro Henleinovu Sudetoněmeckou stranu. V září 1937 zprostředkoval Henleinovu soukromou schůzku s ministerským předsedou Hodžou a staral se o cesty Henleina a jeho spolupracovníků do Anglie. Do Londýna létával Hohenlohe soukromým letadlem a domů se často vracel přes Berlín. Hned druhý den po svém příjezdu, 4. srpna, zahájil Runciman svá první oficielní jednání v Československu. Nejprve vykonal kratší zdvořilostní návštěvy u Beneše, Hodži a Krofty a odpoledne přijal sudetoněmeckou delegaci vedenou Kundtem. Kundt se ujal slova a dal otevřeně najevo svůj nesouhlas s návrhy vlády a požádal, aby další jednání o osudu Němců v Československu byla vedena na základě požadavků Sudetoněmecké strany, prakticky na základě stanoveném karlovarským programem. Pracovní dny trávil Runciman v Praze v hotelu Alcron, kde přijímal zástupce Sudetoněmecké strany, a odkud odcházel na Hrad na jednání s Benešem. Lord Runciman dobře věděl, že prezident Beneš nakonec ustoupí a bude kapitulovat, a proto na Hrad dojížděl každý den, aby žádal ústupky henleinovcům.71 Ve zprávách do Londýna zdar své mise zpochybňoval a za viníky troskotání dohod označil Henleina a Franka a jejich podporovatele v zemi i mimo ni, kteří je nabádali k extrémnímu a neústavnímu jednání72, a nakonec dodal, že by to byl zázrak, kdyby zde došlo k dohodě mezi vládou a Sudetoněmeckou stranou, zvláště když stížnosti henleinovců odrážejí názor většiny Němců.73 Runciman zastupoval britskou politiku appeasementu a prezidentu oznámil, že situace vede
70
V dopise napsaném 22. června 1938 v Londýně Janem Masarykem stojí že „Kinský si počíná obzvláště zavile“ a „že Československo jakožto bolševickou stvůru je třeba rozdrtit“. Mnichov v dokumentech I, Praha 1958, str. 75. 71 Kvaček, R.: Osudná mise, Praha 1958, str. 103. 72 Mnichov v dokumentech I, Praha 1958, str. 159. 73 Klimek, A.: Vítejte v první republice, str. 297.
28
k válečnému konfliktu, kterému se musí za každou cenu zabránit. Jeho výzvy podporované tlakem západu působily a Praha ustupovala. Víkendy po téměř celou dobu své činnosti trávil na zámcích henleinovské šlechty. Sudetští Němci, připraveni maximálně vyhovět anglickým víkendovým zvyklostem na venkově, se snažili využít těchto akcí k zintenzivnění nátlaku na lorda. V čele proněmecky orientovaných hostitelů britské mise stál kníže Ulrich Kinský, dále to byl Alain Rohan, Adolf Dubský, Max Hohenlohe, Alfons ClaryAldrigen, K. J. Buquoy a další, společně se nazývali Hrušovanskými pány. Přesto byl vládou jako první požádán o přípravu víkendového pobytu republice věrný Zdenko Radslav Kinský. Ten žádosti vyhověl a 6. srpna zorganizoval setkání s Runcimanovými lidmi na zámku ve Žďáru nad Sázavou a později v Chlumci nad Cidlinou. Při těchto setkáních objasňoval Zdenko Radslav anglickému velvyslanci česká hlediska. O týden později byl Runciman pozván na víkend do České Kamenice, tentokrát k Ulrichu Kinskému. Za jeho pobytu v České Kamenici uspořádala
SdP
předem
připravenou
demonstraci.
Asi
sto
padesát
zfanatizovaných henleinovců se shromáždilo před zámkem a provolávali demagogická protičeskoslovenská hesla: „Prosíme o pomoc v naší bídě!, Dejte nám spravedlivé řešení!“74 Dalším místem, kde trávil víkend byl Červený Hrádek. Zde byla na 18. srpna domluvena schůzka mezi Runcimanem a Henleinem, zprostředkovaná majitelem panství Maxem Hohenlohem, který se ujal funkce tlumočníka. President Beneš a vláda nakonec předali zástupcům Sudetoněmecké strany návrh s velmi rozsáhlými ústupky, které by Sudety změnily v Němci ovládaný stát ve státě. Runcimanova mise je prohlásila za splnění henleinovských požadavků a 16. září opustila republiku. 21. září 1938 napsal lord Runciman o své misi v Československu písemnou zprávu, kterou zaslal premiéru Chamberlainovi a prezidentu Benešovi. V dopise shrnuje úkoly a cíle svého působení. Na základě jeho agitace přijala vláda novou základnu svého jednání a dne 5. září ji Runcimanovi oznámila, vůdcům sudetských Němců pak o den později. Byl to tzv. 4. plán, který byl téměř totožný s osmi body karlovarských požadavků. Runciman zde navrhuje, aby ty pohraniční 74
Kvaček, R.: Osudná mise, Praha 1958, str. 109.
29
okresy mezi Československem a Německem, v kterých má sudetoněmecké obyvatelstvo značnou většinu, dostaly ihned plné právo na sebeurčení. Soudí, že převážná většina obyvatelstva touží po připojení k Německu, a proto by tyto okresy měly být k němu převedeny. Pro ty části, kde německá většina není tak značná, by měla být vytvořena základna pro místní autonomii v hranicích Československé republiky. Kdyby jeho návrhy byly přijaty, pak by měl jeden zástupce sudetoněmeckého lidu mít trvalé místo v československé vládě, měla by být ustanovena komise s neutrálním předsedou, která by měla na starosti otázky delimitace odstupovaného území, a dále být zorganizována mezinárodní policie k udržování pořádku v pohraničních okresech.75 V Londýně jeho informace přispěly k tomu, že Britové společně s Francouzi dotlačili Čechy až k odstoupení pohraničí Německu.
9. ZÁSTUPCI ČESKÉ ŠLECHTY U PREZIDENTA BENEŠE (září 1938) A DOPIS PREZIDENTU HÁCHOVI (září 1939)
Zdenko Radslav Kinský, který na Ulricha zanevřel jako na škůdce českých zájmů, se snažil jeho vliv paralyzovat. Nakonec zorganizoval manifestační prohlášení vlastenecké české šlechty proti snahám o odtržení pohraničí. 17. září se u Kinského v Praze sešlo 12 českých šlechticů. Karel Schwarzenberg, coby historik, byl požádán, aby prohlášení sepsal. Zdenko Radslav navrhoval, aby projev přednesl Zdeněk Kolowrat, který byl předsedou velkostatkářského spolku. Ze zdravotních důvodů však nebyl schopen projev přednést, a tak se nabídl František Kinský, který argumentoval tím, že je jednak nejstarší, a dále tím, že se postavit bratranci Ulrichovi. Zástupci českých šlechtických rodů: Karel Schwarzenberg, Jan Lobkowicz, Z. R. Kinský, František Kinský, Zdeněk Kolowrat, Rudolf Czernín, Leopold Sternberg, W. Colloredo-Mansfeld, Karel Parish, Jindřich Dobrzenský, Hugo
75
Mnichov v dokumentech I, Praha 1958, str. 157/164.
30
Strachowitz a Karel Belcredi společně předstoupili před prezidenta Edvarda Beneše a František Kinský přečetl předem připravený projev.
Pane presidente! Za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli zabrániti porušení starých hranic našeho státu. Proto i řada členů starých rodů naší vlasti nás pověřila, abychom se k Vám dostavili s podobným projevem. Věrnost k českému státu, který naši předkové pomáhali budovati a po tisíce let udržeti, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůrazniti. Považujeme za svou povinnost uchovati dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přijetí i těchto časů nepokoje a násilí. Naše přání, aby staré hranice České koruny zůstaly neporušeny, vychází zajisté také ze starosti budoucnost našich potomků a i z pocitu zodpovědnosti za svobodu a blaho českých Němců. Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměř obou národů v zemi usazených a tak i mi toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdílet s námi lásku k nedělitelnosti vlasti. Důvěřujeme, že se tak může státi. Zejména pak doufáme, že zásady křesťanské udrží v této zemi pořádek a vzdělanost. Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájiti. 76 Po přečtení projevu pozval prezident signatáře ke stolu a poděkoval jim za upřímný výraz vlastenectví. Seznámil je se svým hodnocením situace a prohlásil ji za vážnou. Ještě než představitelé šlechty opustili prezidentův přijímací salon, obrátil se Beneš ke Zdenkovi Radslavovi Kinskému a řekl mu: „Vřele Vám děkuji, že jste toto prohlášení zorganizoval“77 Informace se objevila ihned následujícího dne prakticky ve všech československých novinách. Kancelář prezidenta republiky novinářům poskytla
76 77
AKPR D 3038/40 Brož, I.: Velké postavy rodu Kinských, Praha 1997, str. 155.
31
doslovné znění textu s vyjádřením, že prezident předcházejícího dne přijal delegaci českých starých rodů a jejich jménem učinil František Kinský z Kostelce nad Orlicí výše citované prohlášení. A že prezident republiky zůstal s členy delegace v delším přátelském rozhovoru.78 Všechna
jména
signatářů
byla
zaregistrována
v Reichssicherheitshauptamtu v Berlíně a po zřízení Protektorátu se na ně nezapomnělo. Rodina Kinských, stejně jako všichni příslušníci české historické šlechty, kteří v době Mnichova deklarovali věrnost republice, prožívali nacistickou okupaci stejně těžce jako většina národa. Tato vlastenecká šlechta především považovala za nezbytné znovu potvrdit svou sounáležitost s národem. V září 1939 její představitelé, na prvním místě Zdenko Radslav Kinský, odevzdali prezidentu dr. Emilu Háchovi své prohlášení. Originál dopisu předal prezidentu František Schwarzenberg v pátek 6. října a dvě kopie, z nichž jedna byla určena pro pana ministra a druhá pro spisy kanceláře prezidenta republiky, byly předány kanceláři stejným mužem 11. října 1939.
Slovutný pane prezidente! V poslední době bylo jednáno o postavení šlechty v českém národě a objevily se v tomto ohledu různé nejasnosti. Považujeme proto za vhodné v tomto směru podati některá vysvětlení. Šlechta byla, jako všude, svou podstatou zřízením státním a jakožto celistvé společenství bývala ušetřena národnostních sporů. Její politické povinnosti bývaly určovány službou českému státu a králi. Jádro tohoto stavu vždy ovšem patřilo k českému národu netoliko kulturně, nýbrž i krví a jazykem. Za raných dob království, kdy celý venkov byl jazykově český, prostředí šlechty bylo rovněž takové. Tato šlechta, původem a jazykem česká, tvořila panující nebo politickou vrstvu českého státu před vznikem monarchie domu Rakouského i dlouho potom. Zanechala nám památku své kultury v českých zpracováních rytířských zpěvů, v knihách zemských práv, v názvosloví vojenském, ve svých hradech a zámcích a ve vybudování institucí kulturních. Rody, které sdílely po
78
AKPR D 3038/40
32
staletí osudy českého národa a neodcizily se nikdy svému kmeni, musí i dnes býti počítány k národu, jehož krev v jejich žilách koluje. Vedle této ryze domácí šlechty přistěhovalo se průběhem dějin a usadilo se na území českého státu mnoho rodin původu cizího, nikoli však pouze německého. Tyto rodiny, jímž příslušelo místo na sněmu, jehož jednání se v Praze, Brně a Olomouci účastnily, jímž příslušela vrchnostenská moc, která je spojovala stálým správním stykem s lidem, splynuly v krajích českého jazyka s národem tak, že jejich různý původ nemůže ničeho změniti na jejich nepopíratelné příslušnosti k české národní pospolitosti. Osobně někteří, v německém prostředí žijící potomkové českých rodin, honosící se ryze českými jmény a vzešlých z nejstarší krve české, hlásí se k národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí. Jsme přesvědčeni, že tak jako my přiznáváme těmto jedincům právo hlásiti se k národu, uprostřed něhož žijí, který za svůj zvolili a který je za své příslušníky přijímá, tak i ze strany druhé nebude nikdo příslušníkem šlechtickým rodin, zde usedlých, upírati právo, aby se hlásili k českému národu, s nímž žili jejich předkové po generace, sdílejíce práva a povinnosti, dobré i zlé, byť rodiny ty nebyly po meči vždy původu českého. Zděděná příslušnost k národní pospolitosti není tedy určována okolností dne, nýbrž jest způsobena skutečností společenství života, politické, kulturní a hospodářské spolupráce, jednotu dějin, osudů a zodpovědností za budoucí generace národa. Národ český, jemuž slavnostním způsobem byla zaručena Vůdcem národa německého a říšským kancléřem jeho národní svébytnost, zajisté může považovati za své právo i svou povinnost tvrditi se vším důrazem – kdyby o tom pochybnost vznikla – skutečnost, že má českou šlechtu jako novou složku, jež od těla národního se nikdy neoddělila a nikdy svým přičiněním oddělena nebude. Při posledním sčítání lidu v Německé Říši byla příslušnost k národnosti postavena na základ dobrovolného přiznání. Příslušné správní předpisy vycházejí
33
ze zásady,že každý jest příslušníkem toho národa, s nímž se cítí niterně spjat a k němuž se hlásí. Nepochybně se budou německé říšské orgány říditi touto zásadou i na zdejším území. V úplné shodě s národem německým, který žádá ode všech svých příslušníků přesné konání všech svých povinností vůči národní pospolitosti, jsou důvodně i český lid a česká šlechta přesvědčeni o své sounáležitosti. Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu. 79 Pod dopisem byli podepsaní následující: Quido Battaglia, Mikuláš BubnaLitic (za sebe i svého otce), Josef Colloredo-Mansfeld, Weikhard C-M, Jeroným CM ml., Jeroným C-M st., Rudolf Czernín, Edmund Czernín, Rumprecht Czernín, Jan D. Czernín, Karel Dlauhoweský (za sebe i své dva syny), Jan Dobrzenský, Jan ml. Dobrzenský, Jindřich Dobrzenský, František Dobrzenský, Mikuláš Daczický z Heslowa (za sebe a bratra), Hugo Daczický z Heslowa, Bořek Dohaleká (za sebe a za syna), Bedřich Hildprant, Josef Hrubý-Gelenj, Artur Kerssenbrock (za sebe a bratra), Z. R. Kinský, František Kinský, Bedřich Karel Kinský, Alfons Kinský, František Antonín Kinský, Hanně Kolowrat-Krakowský (za sebe a bratra), Zdeněk Kolowrat-Krakowský, Egon Kolowrat-Krakowský, Jaroslav Lobkowicz, Moric Lobkowicz, Bedřich František Lobkowicz, Josef Lobkowicz, Jaroslav Lobkowicz, Jan Lobkowicz, František Mensdorff-Pouilly, Ervín Nádherný (za sebe, svého syna a bratra), Alfons Paar, Karel Parish, Jan Pálffy, Karel Pálffy, Bohuš Rieger, František Schoenborn (za sebe a bratra), Karel Schwarzenberg, František Schwarzenberg, Leopold Sternberg, Emanuel Mensdorf-Pouilly, Schlik, František Schlik, Zikmund Schlik, Jindřich Schlik, Ondřej Schlik,Max Wratislaw, Jan Mladota, Jiří Sternberg, Arnošt Thun-Hohenstein, Theodor Podstatzký, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi, Alfons Karel Mensdorf-Pouilly, Gustav Kálnoky, Richard Belcredi, Jindřich Belcredi, Alois Serényi, Josef O. Wratislaw, Maxmilián Wratislaw, René Baillet-Latour.80
79 80
AKPR D 3038/40 Tamtéž.
34
Text tohoto dopisu nebyl již nikde v novinách zveřejněn, protože šlo o dokument, který byl v ostrém rozporu se zájmy německých okupačních úřadů. Byl však přečten v plénu výboru Národního souručenství, které plnilo funkci jakéhosi českého parlamentu. 12. října 1939 byl prezidentu zaslán dopis, který vyjadřoval stanovisko výboru Národního souručenství k prohlášení české šlechty z předchozího měsíce. Výbor Národního souručenství se připojil k obsahu prohlášení šlechty a sám mu přikládal zvláštní význam, neboť si byl vědom pronikavého významu české šlechty, která již v minulosti stála věrně při svém národu.81
81
Tamtéž.
35
10. Závěr
Období 2. světové války bylo pro zástupce české šlechty velmi složité, majetek většiny šlechticů přešel pod vnucenou správu nacistů, čelní představitelé rodů a jejich příbuzní byli nasazeni na nucené práce v říši a někteří z nich skončili ve věznicích nebo v koncentračních táborech. Můžeme zde zmínit bratry Dohalské, z nichž jeden byl zastřelen, druhý zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi a třetí skonal po návratu z koncentráku na následky útrap. Mezi vězně nacistického režimu patřil i František Kinský. Po skončení války byl mnohým jejich majetek navrácen. Kinský se opět navrátili do Obory, z které spravovali chlumecký velkostatek. V květnu 1945 se Zdenko Radslav sešel opět s prezidentem Edvardem Benešem. Mladší syn Zdenka Radslava Radslav doprovázel Jana Masaryka při jeho pobytu v Paříži. V roce 1946 byl Zdenko Radslav Masarykem požádán, aby s Maďary projednal otázky maďarské menšiny na Slovensku. S Janem Masarykem udržovali oba Kinští těsné přátelské styky a při tom se seznámili s mnohými významnými diplomatickými i politickými osobnostmi. Další těžkou ranou pro českou šlechtu byl únor 1948. Nastupující bolševismus zabavil aristokracii veškerý její rodový majetek a mnohé členy zbavil základní lidské důstojnosti. Výčet šlechticů, kteří prošli komunistickými kriminály by byl poměrně dlouhý. Pro svůj původ, katolickou víru a styky s přáteli a příbuznými v zahraniční byli téměř všichni příslušníci české šlechty, kteří neemigrovali a zůstali v Československu, pod neustálým dohledem StB. V průběhu roku 1947 odjel Norbert Kinský do Itálie, kde se zasnoubil s Annou Marií dal Borgo-Netolickou, která byla sice rodilou Italkou, ale mládí prožila v Čechách na zámku Kost. Svatba se konala v červenci 1948, úřady udělili rodičům Norberta povolení vycestovat. Veškerý majetek byl Kinským znárodněn státem v březnu 1948 a zbytek svého života prožil Zdenko Radslav se svou manželkou Eleonorou v exilu. Až 17. listopad 1989 otevřel Kinským po mnoha letech cestu k návratu domů. Starší Norbert se ujal správy chlumeckého majetku a mladší Radslav převzal zámek ve Žďáru nad Sázavou společně s rybníky, polnostmi a lesy.
36
Žďárský velkostatek patřil od konce 20. let minulého století Eleonoře Kinské roz. Clam-Gallasové. Majetek byl Kinským navrácen v restituci podle zákona z roku 1991.
V této práci jsem se snažila přiblížit situaci české šlechty po rozpadu monarchie a přechodu k demokratickému systému vlády, kdy aristokracie ztrácí své postavení ve společnosti i v politických a mocenských sférách. Nejtvrdším útokem namířeným proti šlechtě po roce 1918 byla bezesporu pozemková reforma, které se aristokracie snažila všemožně bránit, především pak založením Svazu československých velkostatkářů. Pozice šlechty nebyla zrovna ideální, ale mnozí se s tím dokázali vyrovnat. Nová hrozba přišla s rokem 1933, kdy se v Německu ujímá moci Adolf Hitler a po roce 1938 hraje v českých dějinách hlavní roli. Po ukončení nacistického nebezpečí přicházejí léta stabilizace a klidu, ale s rokem 1948 přichází nejtvrdší rána v podobě bolševismu. Očistec, kterým si česká šlechta prošla za nacistického a komunistického režimu, je snad dostatečným důkazem, že aristokracie není k naší zemi zcela lhostejná.
37
11. Seznam literatury a pramenů
Prameny: Národní Archiv: Kancelář právních zástupců československých velkostatkářů Svaz československých velkostatkářů Archiv kanceláře prezidenta republiky: Prohlášení české šlechty z roku 1938 Dopis české šlechty z roku 1939 Státní oblastní archiv Zámrsk: Rodinný archiv Kinských, Chlumec nad Cidlinou Rodinný archiv Kinských, Kostelec nad Orlicí Literatura: Beneš, E.: Mnichovské dny, Praha 1968. Bezecný Z.: Příliš uzavřená společnost, České Budějovice 2005. Brož, I.: Velké postavy rodu Kinských, Praha 1997. Buben, M.: Peripetie české šlechty po zániku Rakousko-uherské monarchie, Prostor 21, 1992, str. 31-37. Dočekal B.: Osudy českých šlechticů, Jihlava 2002. Fasora, L. a kol.: Člověk na Moravě v první polovině 20. století, Brno 2006. Halada, J.: Lexikon české šlechty I. Erby, fakta, osobnosti, sídla zajímavosti. Praha 1992. Herben, J.: Nové učení o české šlechtě, Praha 1924. Holeček, J.: Česká šlechta, Praha 1928. Kárník, Z.: Česká národní aristokracie ve 20. století jako sociální vrstva? Studie k sociálním dějinám 7, 2001, str. 243-259. České země v éře první republiky (1918-1938). Díl první: Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), Praha 2002. České země v éře první republiky (1918-1938). Díl druhý: Československo a české země v krizi a ohrožení (1930-1935), Praha 2002. České země v éře první republiky (1918-1938). Díl třetí: O přežití a o život (1936-1938), Praha 2003.
38
Kinský, R.: Kinský, Jihlava 1996. U nás, Jihlava 1995. Klimek, A.: Vítejte v první republice, Praha 2003. Kubáček, A.: Činnost svazu československých velkostatkářů v letech 1919-1943, Sborník archivních prací 37, 1987, str. 325-373. Kvaček, R.: Československý rok 1938, Praha 1988. Osudná mise, Praha 1958. Mašek, P.: Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů českých zemí, Praha 2003. Mnichov v dokumentech I., Praha 1958. Pekař J.: Omyly a nebezpečí pozemkové reformy, Praha 1923. Pšeničková, J.: Zbytkové statky v Čechách 1919-1948, SÚA Praha 1998. Pouzar, V.: Almanach šlechtických rodů, Praha 2002. Soukup, L.: Zrušení šlechtictví v ČSR, Právnšhistorické studie 17, 1973, str. 101-112. Svátek, F.: K dějinám sociálních elit první ČSR, Soudobé dějiny II/2-3, 1995, str. 169-205. Valenta, A.: Dějiny rodu Kinských, České Budějovice 2004. Votýpka, V.: Návraty české šlechty, Praha 2002. Paradoxy české šlechty, Praha 2005. Příběhy české šlechty, Praha 2002. Voženílek, J.: Pozemková reforma v Československé republice, Praha 1924.
39
Příloha č. 1: Zábor půdy rodu Kinských pozemkovou reformou:82 Kinský August Velkostatek Sloupov – Svojkov (okres Česká lípa): Sloupské dominium se statkem Svojkov zakoupil na počátku 18. století Václav Norbert Oktavián Kinský, v majetku Kinských – Preysingů zůstalo do roku 1945. Pozemkové reformě bylo podrobeno 2 458,13 ha veškeré půdy, z toho bylo 243,32 ha půdy rozparcelováno a 2 214,81 ha bylo ze záboru propuštěno.
Kinský Ferdinand Karel Velkostatek Horažďovice (okres Strakonice): toto západočeské dominium zakoupil v roce 1834 kníže Rudolf Kinský a knížecí větvi rodu panství náleželo do roku 1945. Pozemkové reformě bylo podrobeno 2 128,5 ha půdy, z toho rozparcelováno 683,66 ha a ze záboru propuštěno 1 255,5 ha. V záboru zůstalo do roku 1955 154,88 ha půdy.
Kinský František Velkostatek Kostelec nad Orlicí (okres Rychnov nad Kněžnou): kostelecké panství zakoupil v roce 1796 kníže Josef Kinský, v držení rodu zůstal do roku 1948. Pozemkové reformě podrobeno 3 474 ha půdy, z toho 1 145 ha rozparcelováno a připadlo na zbytkové statky, ze záboru propuštěno 2 328 ha. Reforma nebyla ukončena.
Kinský František Xaver Velkostatek Chlumec nad Cidlinou (okres Nový Bydžov, Hradec Králové, Poděbrady): komorní panství Chlumec obdržel v roce 1611 Václav Vchynský jako odměnu za své věrné služby. V držení rodu byl až do komunistické perzekuce roku 1948. Jednalo se o jedno z největších panství ve východních Čechách. Chlumecký zámek Karlova Koruna byl vystavěn v letech 1721-23. 82
Kárník, České země III., Praha 2003, 680-682.
40
Pozemkové reformě podrobeno 14 675,5 ha, z toho 1 640,5 ha rozparcelováno, 2 437,15 ha půdy ze záboru propuštěno. Až do roku 1955 bylo v záboru ponecháno 5 657,11 ha půdy.
Kinský Oldřich Ferdinand I. Velkostatek Choceň (okres Vysoké Mýto): choceňské dominium se do rukou rodu dostalo roku 1709, kdy jej koupil Václav Norbert Oktavián Kinský. V polovině 18. století se zámek stal rezidencí nové knížecí linie rodu. Pozemkové reformě podrobeno 2 610,66 ha, z toho rozparcelováno 799,12 ha, ze záboru propuštěno 1 648 ha půdy. II. Velkostatek Česká Kamenice (okres Děčín, Rumburk): rozsáhlé panství, osídlené převážně Němci, v roce 1614 jej zakoupil Radslav st. z Vchynic. V majetku jeho potomků zůstalo až do roku 1945. Pozemkové reformě podrobeno 10 102,85 ha, z toho rozparcelováno 178,05 ha, ze záboru propuštěno 6 685 ha. III. Velkostatek Heřmanův Městec (okres Chrudim): toto panství zakoupil v roce 1828 kníže Rudolf Kinský, v držení knížecí linie rodu zůstalo do roku 1945, kdy ho stát zkonfiskoval podle Benešových dekretů. Pozemkové reformě podrobeno 4 416 ha, z toho rozparcelováno 1 525, 28 ha, ze záboru propuštěno 1 129 ha půdy. IV. Velkostatek Zlonice (okres Slaný, Roudnice nad Labem): panství odkoupil v roce 1721 Filip Kinský, v majetku rodu do roku 1945. Pozemkové reformě podrobeno 4 325,5 ha, z toho rozparcelováno 2 065 ha, ze záboru propuštěno 1 129 ha půdy. V. Velkostatek Rosice (okres Chrudim): panství zakoupeno roku 1718 Václavem Norbertem Oktaviánem Kinským, v držení rodu do roku 1924, kdy byl velkostatek jako samostatná hospodářská jednotka zrušen. Velkostatek Rosice byl v rámci pozemkové reformy odprodán Okresní správní komisi v Chrudimi.
41
42
