JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ. Hudební fakulta Katedra Strunných nástrojů Hra na housle. Musica sacra

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra Strunných nástrojů Hra na housle

Musica sacra

Bakalářská práce

Autor práce: Marek Filip Vedoucí práce: prof. PhDr. Jindra Bártová Oponent práce: Mgr. Jana Michálková Slimáčková, Ph.D.

Brno 2014

Bibliografický záznam FILIP, Marek. Musica sacra [Musica sacra]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební Fakulta, Katedra strunných nástrojů, rok 2012. Vedoucí bakalářské práce prof. PhDr. Jindra Bártová

Anotace V práci popisuji vývoj varhanické školy se zaměřením na liturgickou hudbu. Snaţím se zmapovat působení organizace Musica sacra nejen v brněnské diecéze. Přispívám do práce i vlastními zkušenostmi s varhanickou školou i s Jednotou pro zvelebení církevní hudby na Moravě.

Annotation In this work I describe the development of the organ school with a focus on liturgical music. I tried to chart out the organization of Musica Sacra only in Brno diocese. I write own experiences with this organschool and with The Association for the promotion of church music in Moravia.

Klíčová slova Duchovní hudba, liturgická hudba, musica sacra, církevní hudba, počátky varhanické školy v Brně.

Keywords Spiritual music, liturgical music, musica sacra, church music, the beginnings Organ School in Brno.

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a pouţil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 15. 3. 2014

Marek Filip

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval PhDr. Willimu Türkovi.

Obsah PŘEDMLUVA ...................................................................................................................................... 6 ÚVOD - CO JE VLASTNĚ LITURGICKÁ HUDBA? ..................................................................... 7 HISTORIE VARHANICKÉ ŠKOLY ................................................................................................ 8 VÝUKA VE VARHANICKÉ ŠKOLE ............................................................................................. 10 VZNIK KONZERVATOŘE BRNO ................................................................................................. 13 VÁLEČNÉ A MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ ...................................................................................... 15 LIKVIDACE SPOLKU ..................................................................................................................... 17 VZDĚLÁVÁNÍ PO II. VATIKÁNSKÉM KONCILU .................................................................... 18 VARHANICKÝ KURZ ..................................................................................................................... 20 VARHANICKÁ ŠKOLA OD ROKU 1991 ...................................................................................... 20 MUSICA SACRA ............................................................................................................................... 22 MUSICA SACRA VE ZNOJMĚ ...................................................................................................... 23 KVALIFIKACE ................................................................................................................................. 23 KVALIFIKAČNÍ STUPNĚ............................................................................................................... 24 VALNÁ HROMADA ......................................................................................................................... 25 ZÁVĚR................................................................................................................................................ 26 SEZNAM PRAMENŮ ....................................................................................................................... 27 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY .............................................................................................. 28 PŘÍLOHY ........................................................................................................................................... 30 MOTU PROPRIO PIA X. O POSVÁTNÉ HUDBĚ ....................................................................... 30 KONSTITUCE “DIVINI CULTUS” PIA XI. O POSVÁTNÉ HUDBĚ ........................................ 36 VYDAVATELSKÁ ČINNOST MUSICA SACRA ......................................................................... 42

Předmluva Ve své bakalářské práci se zabývám liturgickou hudbou a dějinami varhanické školy na Moravě od druhé poloviny 19. století po současnost, které jsou s ní úzce spojeny. Snaţím se zde zachytit nelehké počátky působení školy a komplikace jejího vývoje během první a druhé světové války, za komunistického reţimu, po II. vatikánském koncilu a po roce 1989. Neopomíjím ani ty nejvýznamnější osobnosti, které jsou s varhanickou školou přímo spjaty, podíleli se na jejím rozvoji nebo byli velmi důleţité pro vývoj liturgické hudby v českých zemích, jako např. Leoš Janáček. Poukazuji téţ na instituci s názvem Jednota pro zvelebení církevní hudby na Moravě, na její zásluhy a na vytrvalou a obětavou práci, kterou vykonávala. Část své práce věnuji také sdruţení Musica sacra. Zabývám se jejím působením ve Znojmě, kde jsem mohl osobně načerpat mnoho poznatků a vědomostí v oblasti liturgické hudby a kde má Musica sacra své důleţité působiště. Zmiňuji zde i hlavní představitele tohoto sdruţení, jejich zásluhy a přínos na poli sakrální hudby i kultury a vzdělanosti obecně.

.

6

Úvod - co je vlastně liturgická hudba? Název „Musica sacra“ je ve své podstatě stejný, jako pojem hudba duchovní, liturgická nebo církevní. Dříve se pouţíval spíše název chrámová, někdy i posvátná hudba.1 Její vznik sahá daleko do středověku a od té doby prošla určitými stylizacemi, které přísluší kaţdému hudebnímu období. Duchovní hudba má především slouţit Bohu a lidu při obřadech a jejím úkolem je zdobit oslavné, děkovné a prosebné texty při liturgii.2 K tomuto cíli ji postupem času od jednohlasých chorálních zpěvů přes sloţitější moteta aţ po velké zhudebněné mše pomáhají i nástroje. Hra na nástroj je téţ povolání, kterým lze pozvednout úroveň proţitku liturgických obřadů. Díky koncertům přišli do styku s hudbou lidé jak hudebně zaloţení, tak i naprostí laici. Vytvářeli tak hudební společenství. Stejným způsobem funguje i liturgická hudba. Lidé se schází v kostele a jejich společenství v Kristu je podporováno a posilováno hudbou. Ještě větší pouto vzniká mezi hudebníky samotnými. Jejich spolupráce bývá ovocem pro lid a budoucí generace mladých umělců. Skrze hudbu lze i komunikovat. Hudba, a zvláště ta duchovní, je komunikací a můţe sdílet i ty neniternější pocity a záţitky. Mnoho posluchačů pro její krásu ani nenachází slov. Kostely jsou zdá se jedním z posledních míst, kde se drţí tradice zpěvu lidu. Zde platí, kdo zpívá, dvakrát se modlí. Písně z kancionálu jsou mnohdy aţ 120 let staré a některé sahají aţ do doby středověku. Nutno však podotknout, ţe svými texty jsou stále aktuální i pro dnešní generaci věřících. Také na úrovni regionů České republiky se liturgická hudba liší nejrozmanitějšími druhy výrazů. Ještě větší rozdíl bychom našli, pokud bychom ji srovnali s okolním světem. Všechny podoby liturgické hudby však ukazují na velikost Boha. Jak uţ jsem uvedl, liturgická hudba má být sluţbou a ten kdo ji jakkoliv produkuje, by měl být pokorným sluţebníkem.3 Zde je vidět rozdíl oproti koncertování. Při bohosluţbě se hudba nese zezadu kostela z kůru, kde hráče není moţné spatřit, neboť nejsou důleţití. Na koncertech jsou muzikanti vepředu, aby vystoupily z anonymity a mohli předvést svůj um. 1

CIKRLE, K. a SEHNAL, J.: Příručka pro varhaníky. 1. vyd. Rosice: Gloria, 1999, s. 64.; CIKRLE, K.: Varhanická zboţnost. 1. vyd. Brno: Musica sacra 2005, s. 11-12. 2 CIKRLE, K. a SEHNAL, J.: Příručka pro varhaníky. 1. vyd. Rosice: Gloria, 1999, s. 63. 3 CIKRLE, K.: Varhanická zboţnost. 1. vyd. Brno: Musica sacra 2005, s. 9.

7

Liturgická hudba se ve svých počátcích potýkala s nejrůznějšími problémy. Jedním z nich bylo to, ţe církev kladla důraz spíše na mluvené neţ zpívané slovo. Hudba byla něčím hmotným. A protoţe křesťanství vychází ze ţidovství, které píše o hmotných věcech jako o věcech podléhajících zkáze, nebylo jednoduché hudbu při obřadu prosadit. V dějinách církve kvůli tomu vznikaly velké spory. Někteří učenci se dokonce domnívali, ţe hudba je natolik dojímavá a nádherná, ţe by mohla odvrátit pozornost od podstaty bohosluţby. Byli však i jiní, kteří chovali kladný názor na hudbu při liturgii a tvrdili, ţe se díky ní můţe duše hříšníka povznést k větší zboţnosti. Základním prvkem liturgické hudby se tak stala melodie, která očišťuje a nikoli hudba způsobující extázi nebo omamující smysly.4 Tímto tématem se zabýval i kardinál a bývalý papeţ Joseph Ratzinger: „Přijetí hudby do liturgie musí být přijetím do ducha, proměnou, jeţ znamená zároveň smrt a zmrtvýchvstání.“5

Historie varhanické školy Do historie varhanické hudební školy patří několik stěţejních událostí, na nichţ bych rád ukázal její činnost a vývoj po celé její působení. V dnešní době nese škola název Základní umělecká škola se zaměřením na církevní hudbu a nachází se v Brně na Smetanově ulici. Právě na tomto místě stával dům organizace Jednoty pro zvelebení církevní hudby na Moravě, která zřídila v roce 1881 varhanickou školu a výuka probíhala přímo zde. Na počátku varhanické školy stojí velká postava českých hudebních dějin – Leoš Janáček (1854-1928). Janáček měl myšlenku vytvořit školu, jeţ by vychovala hudebníky pro liturgii, ať uţ na kůru za varhanami nebo ve sboru. Uţ na studiích ve Vídni a Lipsku viděl obdobné školy, a tak chtěl něco podobného vytvořit i na Moravě.6 Vycházel z vlastních učitelských zkušeností a porovnával, jak si vedou absolventi hudebních škol, kteří ve většině případů obstarávali chrámovou hudbu a produkci v kostelích. V květnu 1881 začal shánět osobnosti jak hudebního, šlechtického, tak církevního rázu. Byli to například kardinál Bedřich z Fürtenbergu, 4

ECO, U.: Umění a krása ve středověké estetice. 1. vyd. Praha: Argo, 1998, s. 17–34. Salve, č.2/08, s. 19. 6 ŠTĚDROŇ, B.: Leoš Janáček v obrazech. 1.vyd. Praha: SPN, 1958, s. 33. 5

8

jenţ byl olomouckým arcibiskupem, hrabě Jindřich Belrupt-Tissac, velkostatkář Haupt-Buchenrode, skladatel Dr. Josef Chmelíček. Patřil k nim i Emilián Schulz, ředitel učitelského ústavu. Janáček se oţenil s jeho dcerou Zdenkou.7 Následovalo schválení stanov Jednoty pro zvelebení církevní hudby na Moravě. Zřídila se varhanická škola, začaly se sbírat hudebniny s ní spojené, vyučovalo se chorálnímu zpěvu, psaly se nové církevní skladby a především se začaly vydávat tiskem. Mezi autory byli převáţně domácí skladatelé.8 Výbor Jednoty rozeslal zprávu mezi veřejnost a začalo vstupování nových členů ucházejících se o vzdělání v liturgické hudbě. Zakládající člen zaplatil ,,50 zl. jednou navţdy, řádný ročně nejméně 5 zl., člen podporující 1 zl. ročně“9. Od výboru dostali k výuce místnost a nástroje českého učitelského ústavu na dnešním Mendlově náměstí v Brně. Dne 23. 11. 1881 byla uskutečněna první valná hromada Jednoty. Byl zvolen první ředitel varhanické školy, Leoš Janáček, a na jeho návrh byli přijati hudebníci Jan Nesvadba (zpěv)10, který působil jako regenschori brněnské katedrály, Jan Klement (varhany), jenţ byl regenschori minoritského chrámu. Teoretické předměty zůstaly Janáčkovi. Hned první den se přihlásilo na 18 účastníků, přijato však bylo jen 9 z nich. Vyučování probíhalo většinou ve večerních hodinách mezi 17 – 19 hodinou nebo ráno mezi 8 – 10 hodinou v místnosti s jedním oknem, kde se i ve dne muselo svítit petrolejovou lampou. K dispozici bylo jedno pedálové harmonium a jedna tabule. V průběhu vyučování Janáček zjistil, ţe za rok se nestihne vše, co si představoval. Rozšířil tedy školu na dva ročníky. Jak se záhy ukázalo, nestačily ani ročníky dva, a tak přibyl ještě ročník třetí. Pro nedostatek místa se přijímali ţáci aţ po uplynutí tříletého vyučování. Pokud chtěl někdo vstoupit do varhanické školy, nezbylo mu nic jiného neţ dva roky počkat, coţ pak většinou končilo výběrem jiného povolání. Pravdou však zůstává, ţe Janáčkovi nikdy nešlo o mnoţství, ale o kvalitu výuky a budoucích varhaníků. Od roku 1886 se výuka přesunula do domu U Modré koule na Starobrněnské ulici č. 7. Učebna disponovala malými a velkými varhanami od firmy Rieger 7

KUNDERA, L.: Varhanická škola. 1. vyd. Olomouc: Velehrad, 1948, s. 15.; PŘÍBAŇOVÁ, S.: Leoš Janáček. 1.vyd. Praha: Horizont 1984, s. 39. 8 KUNDERA, L.: Varhanická škola. 1. vyd. Olomouc: Velehrad, 1948, s. 15. 9 KUNDERA, L.: Varhanická škola. 1. vyd. Olomouc: Velehrad, 1948, s. 17. 10 Jan Nesvadba (1829 – 1899) byl také sbormistrem řemeslnického spolku Svatopluk a Besedy brněnské. Nebyl však významnou uměleckou osobností.

9

z Krnova a škola měla také pronajatý klavír. Studenti se zde mohli scházet jiţ celý den a vyuţívat nástroje k vydatnějšímu cvičení. Nicméně s přibývajícím počtem studentů bylo potřeba více nástrojů. To vyřešila roku 1892 sbírka na koupi lepšího klavíru i varhan. Ve školním roce 1896/97 se zlepšily i prostory. Škola se znovu přestěhovala, a to do nároţního domu č. 1. na Jakubské ulici a č. 8. na ulici Rudolfské (dnešní Česká). I kdyţ měla škola k dispozici celé patro, stále se učilo po jednom ročníku aţ do roku 1904.11 Díky získání občasného příspěvku od dobrodinců škola rostla jak po stránce finanční, tak po stránce kvality ţáků. Prostředky však zdaleka nestačily pro zajištění chodu školy. Arcibiskup olomoucký a biskup brněnský pravidelně dotovali školu a od roku 1892 se k nim přidala pravidelným přispíváním i Cyrilometodějská záloţna v reţii kněţí. Svými dary pomáhala i První moravská spořitelna. Jednota potřebovala dosadit do vyšších společenských kruhů někoho, kdo by prosadil státní podporu. To se podařilo v roce 1909, kdy se stal hrabě Harrach z Velkého Meziříčí předsedou Jednoty. Postupně se docílilo větších dotací od států a příspěvků nejen od dobrodinců a roku 1910 dosáhly příspěvky úctyhodných 5.500 korun. Takto to pokračovalo aţ do první světové války, která svými operacemi postihla i varhanickou školu. Janáček neustále usiloval o to, aby se škole zakoupila vlastní budova. Příhodná koupě se objevila po 25 letech existence školy. Na Giskrově třídě (dnešní Kounicova) se nacházela tzv. řecká vila, kterou bylo moţné předělat pro účely varhanické školy. A tak se také stalo. Janáček zde měl jako ředitel pronajatý byt, který vznikl v zahradě po zboření konírny. V tomto bytě bydlel aţ do své smrti v roce 1928. Nastěhování varhanické školy se uskutečnilo 15. 8. 1908.12

Výuka ve varhanické škole

Leoš Janáček se zhlédl především ve výuce hudebně teoretických předmětů. Ostatní předměty, např. hru na varhany, obstarávaly pedagogické síly. Jako ředitel si pro sebe vyhradil především učení harmonie, kde uplatňoval vlastní metody, které se 11 12

KUNDERA, L.: Varhanická škola. 1. vyd. Olomouc: Velehrad, 1948, s. 21-22. KUNDERA, L.: Varhanická škola. 1. vyd. Olomouc: Velehrad, 1948, s. 24.

10

snaţil během let zdokonalit. Je zřejmé, ţe Janáčkovým cílem bylo vychovat z ţáků nejen dobré hráče kostelních kůru a obstojné zpěváky sborů a schol, ale také studenty špičkových výkonů. Stál o to, aby se z varhanické školy stalo vysokoškolské učiliště jako třeba konzervatoř, které by slouţilo k výchově nových umělců.13 V neposlední řadě mu šlo o to, aby po jeho smrti někdo školu vedl. Janáček tak neopomněl ani nutnost kvalitního vzdělání příštích učitelů hudby14. Do školních osnov přibyla také nauka o katolických církevních obřadech – liturgika, neboť bez jejích dokonalých znalostí by nemohl varhaník či ředitel kůru fungovat. V následujících letech byly osnovy rozšířeny o hru na klavír a také o hru na housle, která znamenala pro budoucí umělce nadějnější vyhlídky na zaměstnání. A od roku 1907 zavádí Janáček povinnost hrát na jeden dechový nástroj (hoboj, klarinet, flétnu nebo lesní roh). Tím chtěl docílit, aby ţáci byli schopni vést i městskou kapelu. Roku 1910 se v osnovách objevila orchestrální hra. Doba si ţádala, krom malých komorních koncertů, také koncert v orchestrálním provedení. A protoţe Brno nedisponovalo ţádným orchestrem, vytvořil Janáček orchestr z nadaných ţáků, který hned první rok hrál Haydnovy symfonie.15 Počet ţáků školy neustále rostl. Janáček tak přišel s myšlenkou zřídit při škole muţský sbor. Varhaník býval nezřídka také sbormistrem, potřeboval tedy praxi ve vedení sboru a znalost sborové literatury. Sbor ovšem neměl dlouhé trvání, protoţe roku 1914 odvody do armády zdecimovaly počty ţáků. Zájem o vzdělání měli i lidé, kteří vykonávali úplně odlišná povolání. Protoţe měli nejčastěji zájem naučit se hrát na varhany, škola se rozhodla přijmout i tyto ţáky do svých řad. K tomu byl také zaveden tzv. „nultý“ ročník, který připravoval uchazeče s malými nebo se ţádnými zkušenostmi s hudbou. Z výročních zpráv je zřejmé, ţe se tento ročník příliš neosvědčil, stejně tak jako přípravný kurz pro sloţení státní zkoušky z hudebního oboru.16 Úspěšnou a vyhledávanou aktivitou se však stal desetiměsíční kurz „pro vzdělání varhaníků z obce pro obec“, který byl tedy určen zejména pro venkovské

13

PŘÍBAŇOVÁ, S.: Leoš Janáček. 1.vyd. Praha: Horizont 1984, s. 39-40. V letech 1885-86 se na škole začaly vyučovat první nehudební předměty: psychologie a pedagogika. Janáček je zavedl, aby mohla varhanická škola vychovat učitele hudby a aby připravil absolventy ke státním zkouškám, u nichţ se znalost těchto předmětů vyţadovala. 15 KUNDERA, L.: Varhanická škola. 1. vyd. Olomouc: Velehrad, 1948, s. 40-43.; ŠTĚDROŇ, B.: Leoš Janáček v obrazech. 1.vyd. Praha: SPN, 1958, s. 36. 16 KUNDERA, L.: Varhanická škola. 1. vyd. Olomouc: Velehrad, 1948, s. 45. 14

11

varhaníky17. Za dvanáct let trvání kurzu vzešlo 184 absolventů. Jeho úspěšnost podnítila vznik dalších kurzů. Prvním byl pětiměsíční kurz pro improvizaci, kadenci a modulaci, který slouţil k dalšímu zdokonalování bývalých kurzistů. Nesetkal se však s takovým úspěchem a během války zanikl. Druhým kurzem byl kurz vyspělosti. Byl určen těm, kteří se chtěli po ukončení varhanické školy věnovat ještě studiu jiného nástroje. Kurz nebyl stálý. Pokud chtěl absolvent pokračovat v nějakém nástroji, bylo mu to povoleno. Zájemců stále přibývalo, a tak se škola pomalu vydala na cestu k budoucí konzervatoři. Varhanická škola se roku 1917 rozdělila na tři hlavní obory: klavírní, houslový a varhanicko-skladatelský. Prostory řecké vily tak přestaly stačit s přibývajícím počtem ţáků, mezi nimiţ rostl zájem vzdělávat se i na další hudební nástroje.18 Na varhanní škole působila řada vynikajících soudobých umělců. Byli jimi např. dómský varhaník a skladatel František Musil19, který byl vedle Janáčka nejvýznamnější hudební osobností v Brně. Dalším významným pedagogem byl Eduard Tregler20, působící nějakou dobu v Dráţďanech jako královský a saský varhaník a kterého soudobá kritika označila za jednoho z nejlepších tehdejších varhaníků.21 Mezi absolventy varhanické školy patřil varhaník a skladatel z Vizovic Emil Hába22, jenţ zaloţil chrámový sbor patřící k těm nejlepším na Moravě. Dirigoval také hudební uskupení „Dvořák“.

17

Kurzu se mohl zúčastnit ten, který zastával jiné povolání. Kurz měl naučit ţáka v co nejkratší době tomu, co bylo pro funkci varhaníka nejnutnější. 18 KUNDERA, L.: Varhanická škola. 1. vyd. Olomouc: Velehrad, 1948, s. 48. 19 Musil zharmonizoval kancionál brněnské diecéze Cesta k věčné spáse a mezi jeho díla patří Stabat Mater, Sonáta solemnis, mše ke cti Ducha svatého pro sbor a cappella atd. 20 Mezi jeho díla patří 6 latinských mší a řada liturgických skladeb. Dále napsal preludia, jeţ byla schválena pro výuku ministerstvem školství. 21 KUNDERA, L.: Varhanická škola. 1. vyd. Olomouc: Velehrad, 1948, s. 81-84. 22 Sloţil mnoho komorních děl a v roce 1957 napsal Vánoční kantátu pro sóla, sbor a varhany.

12

Vznik konzervatoře Brno

Při vzniku československého státu dne 28. 10. 1918 skončila šestatřicetiletá éra varhanické školy. Postupné sjednocení odborných institucí, mezi které varhanická škola patřila, vedlo ke vzniku konzervatoře.23 V roce 1919 se varhanická škola rozdělila na dvě části. Jedna se přesunula do sídla státní konzervatoře a druhá si zachovává název Jednota pro zvelebení církevní hudby na Moravě s působištěm na Smetanově ulici. 25. září 1919 tak v Brně vznikla soukromá konzervatoř splynutím varhanické školy a hudební školy Besedy brněnské24. V prvních letech se Janáček, který zůstal v čele konzervatoře jako její rektor, musel spokojit s konzervatoří soukromou. Aţ v roce 1921 se podařilo dosáhnout jejího zestátnění. Majetkové záleţitosti z období vzniku konzervatoře zapsané rukou Leoše Janáčka ve zvacím dopise ke schůzce s výborem Jednoty za účelem zapůjčení majetku a budovy školy konzervatoři a potvrzení dohody ve zprávě, podepsané Janáčkem. Cituji: „Jednota pro zvelebení církevní hudby na Moravě ponechává státu Československému bez náhrady pro Státní konzervatoř hudby v Brně svou školní budovu čís. 30 Kounicovy ul. v Brně, se vším zařízením, archivem, čtyřmi varhanami, třemi klavíry a ostatními movitostmi školním potřebám slouţícími na dobu, pokud stát pro Státní konzervatoř nezíská nebo nepostaví vhodnější zvláštní samostatnou budovu.

23

Informace o vzniku a činnosti konzervatoře pochází od prof. PhDr. Ivana Petrţelky, syna Viléma Petrţelky, který byl absolventem Janáčkovy varhanické školy a později profesorem na brněnské konzervatoři. 24 Beseda zřídila vlastní hudební školu roku 1882. Ta plnila úlohu vedoucího hudebního ústavu v Brně aţ do vzniku konzervatoře.

13

Jednota pro zvelebení církevní hudby na Moravě si vymiňuje toto: 1) Zahradní budova s přiléhající zahrádkou jsou dány k doţivotnímu uţívání Leoši Janáčkovi, zakladateli a řediteli varhanické školy za jeho 38 letou činnost. 2) V budově školní vyhrazuje si Jednota pro zvelebení církevní hubdy na Moravě světnici č. XII. jako kancelář, v přízemí světlík a jeden sklep i nadále k bezplatnému uţívání. 3) Stát zavazuje se budovu školní udrţovati v stavu dobrém a platit bude moţné daně a veřejné dávky nynější a popřípadě i budoucí, poplatky za vodu, světlo atd. tak jako, letošního roku uţ činil. 4) Ţe bude platiti annuity u hypotekárních závazků v hypoteční bance ročně Cyrilometodějské záloţně.

Brno, 24. února 1920

Leoš Janáček

za Jednotu pro zvelebení církevní hudby

Mgr. C. Riedl – předseda Dr. Rudiš – jednatel J. Lídl – pokladník“.25

Janáček měl v úmyslu ji nadále vést, avšak v nové státní konzervatoři se s ním jiţ nepočítalo. Místo toho mu bylo nabídnuto místo profesora skladby na mistrovské škole, která byla přičleněna k praţské konzervatoři. Po zestátnění konzervatoře byly obě mistrovské třídy, klavírní hry a skladby, součástí praţské konzervatoře.26 Absolventi varhanické školy mohli pokračovat ve studiu na konzervatoři. František Musil spolu s Eduardem Terglem se zasadili o vytvoření tradice výuky hry na varhany v Brně. Díky nim se mohla i na pozdější konzervatoři rozvíjet tehdejší mladá generace varhaníků a následně pedagogů, kterým se podařilo tuto 25

Hudební archiv Moravského zemského muzea (hudební oddělení), Brno, Smetanova 14, signatura V 780. 26 JAMU byla zaloţena 12. 9. 1947. Při zaloţení AMU v Praze v roce 1946 vznikla v Brně jakási expozitura této nové vysoké školy.

14

tradici uchovat. Z největších osobností této školy můţeme zmínit především Josefa Blatného, Viléma Blaţka, Františka Michálka, Bohumila Holuba a další. Mezi pedagogy vynikl Dr. Vladimír Hawlík, Josef Pukl a Josef Černocký, jejichţ ţáci působili téţ na konzervatořích nebo na uměleckých akademiích.

Válečné a meziválečné období

Po státním převratu byla v místě varhanické školy zřízena hudební a dramatická konzervatoř a Jednota pro zvelebení duchovní hudby na Moravě nepřestala usilovat o plnění svého poslání. Nadále chtěla vychovávat pedagogy, jak to dosvědčují příslušné dokumenty.27 Byl realizován dvouroční varhanický kurz a to aţ do roku 1944/1945, kdy byla škola uzavřena a studenti totálně nasazeni. Po druhé světové válce byla nová školská instituce znovu obnovena a nesla název „Musica Sacra“. Jednalo se o varhanní denní kurz, který trval tři roky a byl zřízen Jednotou pro zvelebení církevní hudby na Moravě. Výuka započala školním rokem 1948/1949. Konzervatoř se přesunula do vlastní budovy na tř. Kpt. Jaroše, a na Smetanově ulici zůstalo pouze varhanní oddělení s ředitelem Karlem Hradilem (1910-1979), které bylo známé také pod pojmem ,,druhá varhanická škola“. Přijímací zkoušky se konaly jiţ v létě roku 1948. Zapsalo se na 39 uchazečů z různých diecézí: Olomouc, Český Těšín, Hradec Králové a z diecéze brněnské.28 Ředitel Karel Hradil si byl vědom zrušení saleziánských ústavů, a tak začal přijímat studenty i z nich. Jednalo se ve většině případů o maturanty, kteří nesměli studovat jiné veřejné školy a měli zájem o varhanickou praxi. Ve škole byl kladen důraz na příjemné prostředí a přátelskou atmosféru během vyučování. Zázemí zde bylo téměř rodinné, coţ na tehdejší dobu nebylo nijak obvyklé. Vyučovalo se kaţdý den. Mezi pedagogy patřili: 27

V Moravském zemském archivu na Ţerotínově náměstí v Brně je uloţen svazek Spolkový katastr města Brna B 26 3296/88/52, kde jsou uloţeny výroční zprávy a korespondence o činnosti a likvidaci spolku Jednota pro zvelebení církevní hudby na Moravě se sídlem v Brně. 28 Informace o ,,druhé varhanické škole“ pochází od Svatavy Barákové, sekretářky sdruţení Musica sacra.

15

Ředitel Karel Hradil – varhany, řízení sboru, intonace, chorální zpěv, sborový zpěv, improvizace a hra partitur. Prof. Miroslav Příhoda – varhany, harmonie, všeobecná hudební nauka, improvizace a kontrapunkt. Prof. Jaroslav Smýkal – varhany, intonace a rytmus, obligátní klavír. Jarmila Pazderková – obligátní klavír. P. Alois Ambros a P. Josef Doleţal – liturgika, základy latiny, čeština. Dr. Jan Burian – sólový zpěv, dějiny hudby. Bohumil Bartoš – nauka o hudebních nástrojích. Vladimír Vacl – dějiny hudby a česká literatura. Prof. Josef Černocký – zařízení varhan.

Prof. Hradil se zasadil o provádění velkých děl v kostele sv. Jakuba v Brně. Mezi nimi byly např. Lisztovy mše h moll, Dvořákova Stabat mater a Te Deum, Pergolesiho Stabat mater a proveden byl mimo jiné i Janáčkův Otče náš a řada dalších děl. Někdy byla díla prováděna i na Stadioně v Brně. Prof. Hradil měl k dispozici také muţský sbor Foerster, se kterým koncertoval jak v Brně, tak i na nejrůznějších hudebních zájezdech. Na všech těchto hudebních akcích se spolu s ředitelem podíleli i ţáci či absolventi kurzů, čímţ se jim dostalo vynikající praxe a zkušeností. Posluchači varhanní školy často účinkovali na domácích večírcích a kaţdý z nich také musel hrát při kostelních obřadech na varhany. Ţáci třetího ročníku měli povinnost řídit sbor. Stále se však ještě jednalo o předkoncilní liturgii, která nebyla sjednocena s lidovým zpěvem. I na nemajetné a chudé posluchače bylo pamatováno. Kaţdému škola poskytla aţ 10.000 Kč slevu na školném. 8 posluchačů bylo dokonce opatřeno bezplatnými byty na faře u sv. Jakuba.

16

Likvidace spolku

Spolek Musica sacra úzce spolupracoval s Janáčkovou akademií múzických umění, která poskytovala varhanické vzdělání jen hudebníkům z povolání. Spolek se však orientoval (a stále orientuje) právě na laiky, kteří se také chtěli naučit hře na varhany, přičemţ vykonávali jiná občanská povolání. Po nástupu komunistického reţimu byl spolek nařčen, ţe nepřispívá k budování socialismu. Ovšem vzhledem k jeho prospěšné činnosti – vydrţování varhanické školy – jevilo se jeho působení opodstatněno. Dopis z 22. 12. 1951 od referenta KNV v Brně oznamuje, ţe výnos Ministerstva školství, věd a umění sděluje zdejšímu úřadu, ţe není ţádoucí, aby spolek pokračoval ve své činnosti a doporučilo začlenění spolku do pedagogického oddělení Hudební školy Jaroslava Kvapila v Brně. Česká katolická Charita v Praze sdělila zdejšímu úřadu, ţe při včleňování nebo likvidaci katolických spolků, které vyvíjejí odlišnou činnost neţ sociálně zdravotní, má být postupováno dle dohody se státním úřadem pro věci církevní, který z hlediska nutnosti zachování některých církevních památek nebo udrţení určitých kulturních, náboţenských nebo hudebních hodnot doporučí začlenění těchto spolků do Charity s tím, ţe Česká katolická Charita převezme spolkové jmění a bude vykonávat dohled nad dosavadní spolkovou činností. Na mysli měla především zachování církevní hudby a náboţenského kultu. Od roku 1952 byla varhanická škola „Musica sacra“ přidělena k Hudební škole Jaroslava Kvapila na tř. Kpt. Jaroše 24 a od následujícího roku funguje pouze varhanní oddělení a varhanická škola v podstatě zanikla. Z budovy varhanické školy byl státem vytvořen prostor pro Moravské zemské muzeum – oddělení hudby. Z prvního patra se vytvořilo Malé divadlo hudby a ze zahradního domku památník Leoš Janáčka. Doby komunismu a církevního útlaku se nezalekli všichni. Někteří ţáci stále pokračovali v soukromých hodinách u svých pedagogů a mezi ně byli ukryti i studenti bohosloví, neboť v padesátých letech byly uzavřeny kněţské semináře… Vznikla tak vzájemná pomoc starších studentů ze seminářů a mladých kolegů z kurzů. Většina účastníků se rozprchla po celé České republice a někteří utekli i do zahraničí a uplatňovali své vzdělání v lidových školách umění. Pro ty, kteří byli „poskvrněni“ v kádrovém posudku, nebylo nalezeno kvalifikované místo v Brně. 17

Často tak skončili v továrnách atd. Mezi ně se řadí především doc. Mgr. Otto Císař, absolvent JAMU, jenţ opravoval bagry. Pomohl mladým hudebníkům tím, ţe u něho mohli pracovat. Pomáhal také P. Josefu Šimčíkovi, který později odešel do zahraničí a P. Josefu Pavlasovi, faráři v Novém Boru.

Vzdělávání po II. vatikánském koncilu

Papeţ sděluje umělcům: „Nyní Vám všem umělcům, kteří jste zamilováni do krásy a kteří pro ni pracujete – básníci a spisovatelé, malíři, sochaři, architekti, hudebníci, pracovníci divadla a filmu, Vám všem říká církev tohoto koncilu naším hlasem: Jste přáteli opravdového umění, jste našimi přáteli. Církev uţ dávno s Vámi uzavřela spojenectví, Vy jste postavili a vyzdobili její chrámy, oslavili její učení, obohatili její liturgii, Vy jste jí pomáhali tlumočit její boţské poselství mluvou tvarů a obrazů, aby se stal vnímatelným neviditelný svět. Dnes stejně jako včera Vás církev potřebuje a obrací se k Vám. Našimi ústy Vám říká: Nedopusťte, aby bylo přerváno plodné spojenectví mezi námi! Neodmítejte dát své umění do sluţeb boţské pravdy! Neuzavírejte svou duši vanutí Ducha svatého! Tento svět, ve kterém ţijeme, potřebuje krásu, aby neutonul v zoufalství. Krása, stejně jako pravda, dává radost lidským srdcím. Je vzácným plodem, který odolává zubu času, který spojuje generace a sjednocuje je v obdivu. A to díky Vašim rukám…. Kéţ jsou tyto ruce čisté a nezištné! Buďte si vědomi toho, ţe jste ochránci krásy na světě – ţe postačí, kdyţ si osvojíte umělecké prostředky opravdové hodnoty a kdyţ se osvobodíte od hledanosti a podivného nebo nevhodného projevu.

18

Buďte vţdy a všude hodni svého ideálu a buďte hodni církve, která Vám dnes posílá naším prostřednictvím své poselství přátelství, spásy, milosti a poţehnání.“29

Odpověď na tato slova přišla i z úst kněţí brněnské diecéze a uţ v roce 1966 se ustanovila nová komise pro přípravu varhaníků k nejnovějším předpisům chrámové hudby a zpěvu. Vedl ji P. Aloisem Láníkem.30 První taková instruktáţ byla provedena 25. 11. 1967 na Petrově v Brně. O výklad chrámové hudby a zpěvu „De musica sacra in liturgia“ se zasadil P. Hubert Fojtík. O tom, jak pouţívat kancionál promluvil P. František Holík, a příprava samotného jednotného kancionálu náleţela P. Ladislavu Simajchlovi. Jak zpívat při mši svaté ordinarium a proprium vysvětlil a zhudebnil P. Josef Olejník z Olomouce31. Takovéto instruktáţe probíhaly jednou za rok s případným opakováním. V roce 1969 přibyly jednoduché liturgické zpěvy podle koncilního ustanovení „Musicam sacram“ a Karel Bříza zhudebnil české ordinarium, které sám secvičil s lidem. Následovali úpravy nového misálu a nácvik zpěvu. Nové instrukce se týkaly téţ svatebních obřadů, pohřbů a křtů. V roce 1969 vznikl tým pracovníků, mezi které se řadí P. František Holík, P. Alois Láník, P. PhDr. Karel Cikrle, P. Ladislav Simajchl, PhDr. Jiří Sehnal a další. Zabývali se téţ vytvořením jednotného kancionálu pro Moravu. Tvorba trvala tři roky a prvního vydání se dočkali roku 1973. Od roku 1982 se tým rozrostl díky P. PhDr. Cikrlemu o Zdeňka Hatinu, Františka Chmelíka a Josefa Veselého. Byla naplánovaná porada v čele s kapitulním vikářem prelátem Ludvíkem Horkým. Jejím cílem bylo personálně a organizačně zajistit a připravit školení pro dobu velikonoční a vytvořit cyklus pro nadcházející roky. Struktura školení obsahovala jak praktické tak duchovní cíle. Běţně se zaváděla společná modlitba a slavení mše svaté a poté také duchovní poradenská sluţba, hudba v liturgii, výběr písní z kancionálu, nácvik skladeb s lidem, scholou či sborem. Nacvičovala se souhra

29

poselství, vydané při zakončení II. vatikánského koncilu 8. prosince 1965, papeţ Pavel VI.; přeloţeno 30 FRYDRYCH, K.: Kněţí hudebníci – Antonín Láník. Zpravodaj Musica sacra. 2009, č. 2, s. 7-9. 31 MIKLÁŠOVÁ, H.: Zemřel P. Josef Olejník. Zpravodaj Musica sacra. 2009, č. 4, s. 12-14.

19

varhaníka se sborem či scholou, výjimkou nebyla ani nauka o nástrojích a objevování nových skladeb mladších skladatelů.

Varhanický kurz

P. PhDr. Cikrle měl v plánu zajistit úroveň liturgické hudby i v ostatních diecézích. Od svého vysvěcení v roce 1970 se snaţil pozvednout její úroveň. Zasadil se tedy o pořádání pravidelných měsíčních kurzů pro varhaníky. Pověření se mu dostalo od pana preláta Horkého a církevního tajemníka. První setkání se uskutečnilo v sobotu 16. 4. 1983 a to v konzistorním sále na Petrově. Vzhledem k velkému počtu zájemců, se kterým pořadatelé nepočítali (přes sto účastníků), se uskutečnila další školení v kostele u kapucínů. Ze sobotních cvičení se stala tradice a pokračovala aţ do roku 1992. Rozdělila se na duchovní část vedenou P. PhDr. Karlem Cikrlem a ostatní práci se věnoval PhDr. Jiří Sehnal a pan František Chmelík. Zájem o kurz neměli pouze varhaníci brněnské diecéze, ale i ostatních diecézí. Ovšem pro stále častější rušení spojů do Brna v sobotu, se nemohli účastníci dostavit na kurzy. Nebylo moţné se domluvit na jiný den a to mělo za následek konec kurzu.32

Varhanická škola od roku 1991

Po sametové revoluci byla liturgická hudba v neuspokojivém stavu. Vţdyť komunismus oblast duchovní hudby téměř pohřbil a 40 let se nic nedělo. Bylo potřeba oţivit tradici liturgické hudby a vnést do hudební kultury národa patřičnou úroveň. 32

SEHNAL, J.: Několik vzpomínek a zamyšlení. Zpravodaj Musica sacra. Zvláštní vydání k 20. výročí. Brno: 2012, s. 9-10.

20

Musica sacra dala impuls pro pozvednutí duchovní hudby nejen v rámci regionu. Začala informovat o základních věcech a vydávat materiály potřebné k výuce. Vznikali prázdninová soustředění, festival chrámových sborů apod. JAMU, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity a Konzervatoř Brno přednášeli o výuce duchovní hudby na vysokoškolském a středoškolském stupni. Pro základní stupeň přednášky chyběly. P. PhDr. Karel Cikrle se vyjádřil při učení na konzervatoři, ţe je potřeba zřídit varhanickou školu. Měl jasný plán – vychovávat varhaníky pro katolické kostely. Ministerstvo nabízelo typ středoškolského studia, ale naznal, ţe by se to pravděpodobně minulo účinkem. Biskupství proto zřídilo varhanickou školu na základní úrovni určenou pro nadšence, laiky a venkovské varhaníky od 1. 7. 1991 se sídlem v Brně. O to se zasadil Mons. ThLic. Vojtěch Cikrle, biskup brněnský. Šlo o pozvednutí úrovně hudby při bohosluţbách. Kaţdý absolvent tak ovlivňoval hudbu ve „své“ farnosti a působil na stovky lidí. Uměl vést scholu, dětský sbor nebo i sbor dospělých.33 Ještě bylo potřeba ustanovit ředitele školy. P. PhDr Karel Cikrle popisuje tuto událost asi takto. Kdyţ v té době učil na Filozofické fakultě, jednou odcházel domů a pořád přemýšlel, kdo by se hodil do vedení varhanické školy a vtom potkal Pavla Hamříka. Jako věřící varhaník, sbormistr a ředitel ZUŠ měl nejlepší zkušenosti, a tak ho oslovil a on po domluvě řekl: „Ano, jdu do toho!“. Obdrţel tedy jmenovací dekret a stal se ředitelem varhanické školy. Pro spolupráci oslovil několik tehdejších pedagogů. Na nabídku přistoupili: Anna Holíková (varhany a klavír), Jan Král (varhany a klavír), Zdeněk Hatina (varhany), PhDr. František Míšek (klavír), Ing. Pavel Frkal (pracovník střediska pro liturgickou hudbu), Františka Doleţalová (účetní), Mgr. František Lavička (hudební nauka). Začátky nebyly jednoduché. Málo notového materiálu, málo nástrojů, slabé finanční zázemí. Nic z toho však účastníky ani pedagogy neodradilo, protoţe to dělali s vědomím, ţe prospějí dobré věci.34

33

Informace o Varhanické škole pochází od PhDr. Williho Türka, předsedy sdruţení Musica sacra.; MILOTA, G.: ZUŠ se zaměřením na církevní hudbu se navrátila "k Janáčkovi", nedostává se jí však finančních prostředků. Zpravodaj Musica sacra. 2012, č. 5, s. 8-10. 34 HAMŘÍK, P.: Základní umělecká škola se zaměřením na církevní hudbu. Zpravodaj Musica sacra. 2009, č. 2, s. 9-11.

21

Musica sacra

„Musica sacra“ vznikla jako dobrovolná společenská zájmová organizace. Její sídlo je v Brně na Grohově ulici. V jejím počátku byl jejím předsedou P. PhDr. Karel Cikrle a volenými členy výboru byli: Pavel Hamřík, Mgr. Ludmila Borisová, univ. Prof. PhDr. Jiří Sehnal, Csc., JuDr. František Severin, Mgr. Ingrid Silná a Václav Kyselka. O kancelář se starala sestra Marcela Císařová. V tehdejší době čítala Musica sacra na 317 členů mezi kterými byli jak varhaníci, sbormistři, tak skladatelé a příznivci liturgické hudby.35 Toto sdruţení bylo přímým pokračovatelem Jednoty pro zvelebení církevní hudby na Moravě, jejíţ činnost ukončil totalitní reţim. Musica sacra začala organizovat kvalifikační kurzy pro varhaníky. Nedílnou součástí byly návštěvy festivalů duchovní hudby a ukázky varhan v různých kostelech nejen brněnské diecéze. Účastníci se tak mohli seznámit jak s historií varhan, tak s vlastním nástrojem v různých kostelech. Velký důraz se v kurzu kladl (a stále klade) na rozvoj vědomostí v oblasti liturgiky, dirigování, církevních dějin a hudby. 36 Do působení Musica sacra spadá nejen hudba v kostelech při liturgii, ale i hudba mimo obřady. Protoţe koncertů v kostelech přibývá a jejich kvalita není vţdy valná a pro prostředí svatého chrámu zrovna vhodná, bylo potřeba uvést věci na pravou míru a vyvarovat se vystupování rockových, punkových, metalových byť křesťanských kapel v Boţím chrámu. Mělo by se dbát i na text, který hudební těleso vystupující v kostelech zpívá. Nejlepší variantou pro koncert v kostele je výběr skladeb s duchovní tematikou nebo přímo církevní a liturgické skladby jako jsou celé mše atd. 37 Pravidelnou součástí bývají Svatocecilská setkání. V roce 1999 přijelo na 19 sborů s 458 aktivními účastníky. Na setkání dětských borů nechyběl primátor,

35

CIKRLE, K.: JMS + SLH + Vaško. Zpravodaj Musica sacra. Zvláštní vydání k 20. výročí. Brno, 2012, s. 9-10. 36 CIKRLE, K.: Poslání jednoty MUSICA SACRA. Zpravodaj Musica sacra. 1993, č. 1, s. 1-2. 37 Tamtéţ.; Stanovy sdruţení Jednoty Musica sacra.

22

biskup, rodiny a ani televize. Dále pořádá nesoutěţní setkání chrámových sborů, které probíhá v Boskovicích. Přijíţdí sem sbory z celé Moravy.38

Musica sacra ve Znojmě

Ve znojemském děkanství pořádá Musica sacra třikrát do roka setkání pro chrámové hudebníky. Snaha něco se naučit, povzbudit ostatní a zájem o co moţná nejlepší společenství je zárukou vţdy dobré atmosféry kaţdého setkání. Tato setkání vedou PhDr. Willi Türk s manţelkou Ditou Türkovou. Oba dva jsou bývalí konzervatoristé zapálení pro zvelebení duchovní hudby. Postupem času si vypěstovali vlastní absolventy, kteří jim s kurzem vypomáhají. PhDr. Willi Türk převzal po P. PhDr. Karlu Cikrlovi předsednictví v Musica sacra. Je téţ jáhnem ve znojemské farnosti sv. Mikuláše, kde vede scholu, která se stala jakýmsi ukázkovým sborem pro budoucí absolventy kurzů.39 Musica sacra také vydává vlastní Zpravodaj40, který je plný zpráv o duchovní a liturgické hudbě, novinek z Vatikánu a o dění v ostatních farnostech nejen v České republice. Informuje také o varhanické sluţbě.

Kvalifikace

Za pomoci výboru Jednoty byl vytvořen kvalifikační systém podle poţadovaných znalostí. Osvědčení o absolvování kurzu Musica sacra vydává biskupství brněnské, v kterém se nachází Středisko pro liturgickou hudbu. To dále spolupracuje s příslušnými školami zabývající se duchovní a liturgickou hudbou a

38

CIKRLE, K.: Naše “Cecilky“. Zpravodaj Musica sacra. Zvláštní vydání k 20. výročí. Brno, 2012, s. 39-42. 39 TÜRK, W.: Hudba ve farnosti u sv. Mikuláše ve Znojmě. Zpravodaj Musica sacra. 2000, č. 1, s. 35. 40 První zpravodaj vyšel v březnu 1993. V posledních letech vychází pravidelně 5x za rok.

23

výukou varhan, řízení sboru atd. Získání osvědčení oznamuje farář kostela, v němţ absolvent působí.41

Kvalifikační stupně

A

Vysokoškolské hudební vzdělání A1 – magisterské nebo jemu odpovídající vzdělání v liturgické hudbě A2 – bakalářské vzdělání v liturgické hudbě nebo magisterské/bakalářské

vzdělání v jiném oboru + příslušná zkouška B

Středoškolské hudební vzdělání B1 – absolutorium konzervatoře v oboru liturgické hudby nebo jemu

odpovídající vzdělání B2 – absolutorium konzervatoře nebo jemu odpovídající (i soukromé) hudební vzdělání v jistém oboru + příslušná zkouška C

Základní hudební vzdělání C1 – absolutorium II. cyklu ZUŠ se zaměřením na církevní hudbu v Brně +

příslušná zkouška C2 – absolutorium I. cyklu ZUŠ se zaměřením na církevní hudbu v Brně + příslušná zkouška D

Bez školního hudebního vzdělání D – příslušná hudební zkouška42 Po sloţení přichází osvědčení a mělo by dojít k výraznějšímu dialogu mezi

varhaníkem (s osvědčením) a farářem. Farář většinou nemá takové znalosti v oblasti liturgické hudby jako absolvent kurzu a absolvent zase nedisponuje takovými znalostmi v oblasti liturgie. Je potřeba se vzájemně domluvit, co a jak a proč by se mělo změnit. 41 42

Stanovy sdruţení Jednoty Musica sacra. Stanovy sdruţení Jednoty Musica sacra.

24

Valná hromada

Nejvyšším orgánem sdruţení Musica sacra je valná hromada na které můţe být kaţdý člen sdruţení. Svolání valné hromady bývá většinou jednou do roka, ale předsednictvo má povinnost svolat valnou hromadu pokaţdé, poţádá-li o to písemně minimálně třetina všech členů sdruţení. Valná hromada se pak schází do měsíce od doručení poţadavku předsednictvu. Během jednání se vše zapisuje. To má na starosti tajemník, který své zápisy předkládá k podpisu dvou ověřovatelů a předsedovi.43

43

Stanovy sdruţení Jednoty Musica sacra.

25

Závěr Jako člen scholy od sv. Mikuláše ve Znojmě, jsem měl moţnost pozorovat mnoho mladých varhaníků, budoucích dirigentů schol a sborů. Poznal jsem také významné hudební osobnosti jakou je například skladatel Zdeněk Pololáník a spolu s PhDr. Willi Türkem jsme provedli několik jeho premiér i na poli liturgické hudby. Několikrát jsem mohl nahlédnout přímo do nitra kurzu i varhanické školy na Smetanově ulici a zúčastnit se nejednoho koncertu spolu s absolventy školy. To, ţe za posledních dvacet let existence Musica sacra vyprodukovala nemalé mnoţství absolventů, kteří významným způsobem posunuli úroveň hudby v kostelech především na Moravě, svědčí o jejich víře a neutuchajícímu zapálení pro věc. Podařilo se vytvořit něco, čím se pyšní pouze brněnská diecéze. Teď jenom neusnout na vavřínech a pokračovat v tomto bohulibém díle. Je to neocenitelná sluţba církvi, která je zároveň povoláním. Vţdyť varhaníci a chrámoví hudebníci dělají z liturgických obřadů překrásné chvíle strávené v kostele, které rozhodně nemrzí. Jsem vděčný, ţe mohu být u toho, kdyţ se připravuje nové dílo, kdyţ se zpívá nový ţalm nebo moteto. V kurzech Musica sacra pak pomáhám secvičovat s ostatními účastníky a jako houslista rád poradím scholám s kytarami a hudebními nástroji – co je vhodné pro kostelní prostředí, čeho se vyvarovat a k čemu nesklouznout (tím mám na mysli táborákové hraní na kytary při mši svaté). Učil jsem se vlastně od předsedy Musica sacra a to mi dalo spoustu plnohodnotných znalostí na hudebním poli i v osobním ţivotě. Věřím, ţe nás spousta koncertů, kurzů v rámci Musica sacra a dalších věcí ještě čeká a doufám, ţe nás neminou. Není nadto předávat nabyté zkušenosti mladým nadšencům co se prvně, aniţ by znaly noty, hrnou ke klávesám varhan a zkouší hrát. Není nadto vytvořit z venkovské skupiny mladých lidí kapelu, jenţ důstojně chválí Boha při liturgii pomocí moderních nástrojů. Radost je pak na obou stranách.

26

Seznam pramenů ČERNUŠÁK, G. a ŠTĚDROŇ, B .: Československý hudební slovník osob a institucí I. A-L. Praha, Státní hudební nakladatelství, 1963 II. M-Ţ. Praha, Státní hudební nakladatelství, 1965 Moravský zemský archiv, Brno, Ţerotínovo nám. 3/5 Spolkový katastr města Brna – B 26 3296/88/52 – spolek Jednota pro zvelebení církevní hudby na Moravě, se sídlem v Brně Hudební archiv Moravského zemského muzea v Brně Hudební oddělení, Brno, Smetanova 14 Materiály z pozůstalosti Leoše Janáčka, signatura V 780 Archiv P. PhDr. Karla Cikrleho, Brno – Komárov, Černovická 2a Zápisy z instruktáţí varhaníků a korespondence I. Cyklus školení varhaníků - 1967-1974 II. Cyklus školení varhaníků - 1983-1992 Archiv varhanické školy při brněnském biskupství a ZUŠ se zaměřením na církevní hudbu v Brně, Smetanova 14 Zápisy a korespondence od roku 1991 do současnosti

27

Seznam pouţité literatury

CIKRLE, K.: Varhanická zboţnost. Rosice: Gloria 2005. ISBN 80-2394385-5. CIKRLE, K. a SEHNAL, J.: Příručka pro varhaníky. 1. vyd. Rosice: Gloria, 1999. ISBN 80-86200-13-2. ECO, U.: Umění a krása ve středověké estetice. 1. vyd. Praha: Argo, 1998, s. 17–34. ISBN 80-7203-098-1. HELFERT, V.: Leoš Janáček I. V poutech tradice. Brno: na náklady Oldřich Pazdírek, 1939. KRÁTKÝ, S.: Druhý vatikánský koncil a jeho poselství. 1. vyd. Brno: Logos, 1970. KUNDERA, L.: Varhanická škola. 1. vyd. Olomouc: Velehrad, 1948. KYAS, V.: Slavné hudební osobnosti v Brně. 1.vyd. Brno: Opus musicum, 1995. ISBN 80-900314-2-0. PEČMAN, R.: Gracian Černušák a otázky české hudební historiografie, kritiky, lexikografie, pedagogiky a výchovy hudebního publika: hudebněvědná konference : Brno 7.- 8. prosince 1982. Brno: Svaz českých skladatelů a koncertních umělců, 1983. POPE PAUL VI. Closing of the Second Vatican Ecumenical Council. Address of Pope Paul VI. to Artists 8 December 1965 [online]. c2004, [cit. 2014-03-05]. PŘÍBAŇOVÁ, S.: Leoš Janáček. 1.vyd. Praha: Horizont 1984. PŘÍBAŇOVÁ, S.: Památník Leoše Janáčka. Brno: Print, 1990. ISBN 80- 7028-016-6. SALVE: Revue pro teologii a duchovní ţivot. Praha: Krystal OP, 2008, č. 2. ŠTĚDROŇ, B.: Leoš Janáček v obrazech. 1.vyd. Praha: SPN, 1958. 28

Zpravodaj Musica sacra. Brno: Musica sacra, 1993, č. 1. Zpravodaj Musica sacra. Brno: Musica sacra, 2000, č. 1. Zpravodaj Musica sacra. Brno: Musica sacra, 2009, č. 2. Zpravodaj Musica sacra. Brno: Musica sacra, 2009, č. 4. Zpravodaj Musica sacra. Brno: Musica sacra, 2012, č. 5. Zpravodaj Musica sacra. Zvláštní vydání k 20. výročí. Brno: Musica sacra, 2012.

29

Přílohy

MOTU PROPRIO PIA X. O POSVÁTNÉ HUDBĚ z 22. listopadu 1903.

I. – VŠEOBECNÉ ZÁSADY 1. Posvátná hudba jakoţto nedílná (integrální) část slavné liturgie má s ní společný všeobecný cíl, totiţ slávu Boţí a posvěcení i vzdělání věřících. Přispívá k zvětšení krásy a lesku církevních obřadů, a jako její hlavní úkol je přiodívat vhodnou melodii liturgický text, jenţ se předkládá mysli věřících, tak její vlastní účel je dodávati textu samému větší účinnosti, aby věřící takto byli snáze rozníceni ke zboţnosti a lépe se připravili na přijetí plodů milosti, které pocházejí ze slavení přesvatých tajemství. 2. Posvátná hudba musí tedy míti ve vynikajícím stupni vlastnosti, jeţ jsou vlastní liturgii, a to především posvátnost, správnost forem; odtud sám sebou vyplývá jiný její rys, totiţ všeobecnost. Musí být posvátná, a tedy prosta všeliké světskosti netoliko sama v sobě, nýbrţ i ve způsobu, jakým bývá podávána od účinkujících. Musí být pravým uměním, neboť není moţno, aby jinak měla na ducha posluchačů onu působivost, které chce Církev dosíci, přijímajíc do své liturgie zvukové umění. Ale musí býti zároveň všeobecná v tom smyslu, ţe třebas je dovoleno kaţdému národu uţívati při církevních skladbách oněch zvláštních forem, které jaksi tvoří odlišný ráz jeho vlastní hudby, přece mají být podřízeny hlavním rysům posvátné hudby takovým způsobem, aby nikdo z jiného národa při jejich poslouchání neměl nepříznivý dojem.

II. - DRUHY POSVÁTNÉ HUDBY 3. Tyto vlastnosti jsou v nejvyšším stupni v gregoriánském chorálu, který je proto vlastním zpěvem, který zdědila po předcích, jejţ ţárlivě střeţila po dlouhá staletí ve svých liturgických knihách, jejţ jako svůj přímo předkládá věřícím, jejţ výhradně předpisuje v některých částech liturgie a jejţ nejnovější bádání tak šťastně přivedlo k jeho původní ryzosti a čistotě. Z těchto důvodů byl gregoriánský zpěv vţdycky pokládán za nejvyšší vzor posvátné hudby, a moţno stanoviti vším právem tento všeobecný zákon: Chrámová skladba je tím posvátnější a liturgičtější, čím více se blíţí svým rytmem, svou inspirací a svou lahodou gregoriánské melodii, a tím méně je hodna chrámu, čím více se vzdaluje od tohoto nejvyššího vzoru.

30

Starobylý, tradiční gregoriánský zpěv se má tedy hojně zavádět k bohosluţebným úkonům, a buďte všichni přesvědčeni, ţe ţádný církevní úkon nepozbude na své slavnostnosti, i kdyţ nebude doprovázen jinou hudbou neţ jenom touto. Obzvláště budiţ bedlivě zaváděn gregoriánský zpěv mezi lid, aby věřící zase byli činněji účastni církevních obřadů, jak bývalo za starodávna. 4. Uvedené vlastnosti má také v nejvyšším stupni klasická polyfonie, zvláště římské školy, jeţ v 16. století dosáhla vrcholu své dokonalosti dílem Petra Aloise Palestriny, a i nadále tvořila skladby výtečné hodnoty liturgické i hudební. Klasická polyfonie se velmi blíţí nejvyššímu vzoru veškeré posvátné hudby, a z toho důvodu zaslouţila, aby spolu s gregoriánským zpěvem byla přibrána k nejslavnějším obřadům Církve, jako jsou obřady papeţské. Třeba tedy, aby i ona byla hojně zaváděna do církevních obřadů, zvláště v nejpřednějších basilikách, v katedrálních chrámech, v kostelích seminářů a jiných církevních ústavů, kde nebývá nedostatek potřebných prostředků. 5. Církev vţdycky uznávala a podporovala pokrok v umění, připouštějíc k bohosluţbě všechno, co dobrého a krásného dovedl člověk vynalézt během staletí, dbajíc ovšem vţdy liturgických zákonů. Proto i moderní hudba je připouštěna do chrámu, poněvadţ i ona vytváří skladby takové hodnoty, rozvahy a váţnosti, ţe nikterak nejsou nedůstojné liturgických úkonů. Jeţto však moderní hudba se dala hlavně do sluţeb světských, bude třeba s větší bedlivostí přihlíţeti k tomu, aby hudební skladby moderního slohu, které se připouštějí do chrámu, neobsahovaly nic světského, nepřipomínaly divadelní motivy a nebyly vytvořeny na způsob světských kusů ani ve svých vnějších formách. 6. Mezi rozličnými druhy moderní hudby nejméně vhodný k doprovodu bohosluţebných úkonů je sloh divadelní, jenţ byl v minulém století v nejvyšším rozmachu, zvláště u Italů. Tento sloh svou povahou je největší protivou gregoriánského zpěvu a klasické polyfonie, a tudíţ protivou nejdůleţitějšího zákona kaţdé dobré posvátné hudby. Mimo to vnitřní stavba, rytmus a tak zvaná konvenčnost tohoto slohu odpovídají jen velmi špatně poţadavkům pravé liturgické hudby.

III. LITURGICKÝ TEXT 7. Vlastní jazyk římské Církve je latina; je tudíţ zakázáno při slavných liturgických úkonech zpívat něco řečí lidovou; tím více tedy, zpívat lidovou řečí proměnlivé neb obecné části mše nebo officia. 8. Jeţto pro kaţdý liturgický úkon jsou určeny texty, které lze přednášet v hudebním zpracování, a rovněţ pořad, v němţ se mají přednášet, není dovoleno ani převraceti tento pořad, ani zaměňovati předepsané texty libovolnými jinými, nebo vynechávati je zcela neb i jen částečně, jestliţe liturgické rubriky nedovolují nahradit varhanami některé verše, zatím co tyto verše jsou na kůru prostě odrecitovány. Podle zvyku římské církve je dovoleno při slavné mši zpívat pouze vloţku (motetto) k nejsv.

31

svátosti po Benedictus. Je také dovoleno, kdyţ se dozpívá předepsané mešní offertorium, ve zbývajícím čase přednést krátkou vloţku na slova Církví schválená. 9. Liturgický text má být zpíván, jak je v knihách, bez pozměňování nebo přehazování slov, bez nenáleţitých opakování, bez kouskování slabik, a naslouchajícím věřícím vţdy srozumitelně.

IV. – VNĚJŠÍ FORMA POSVÁTNÝCH SKLADEB 10. Jednotlivé části mše a officia mají zachovati také hudebně ono pojetí a onu formu, kterou jim dala církevní tradice a která je dosti dobře vyjádřena v gregoriánském zpěvu. Rozdílný je tedy způsob skladby introitu, graduale, antifony, ţalmu, hymnu, Gloria in excelsis atd. 11. V jednotlivostech af se zachovávají tato pravidla: a. Mešní Kyrie, Gloria, Credo atd. mají zachovat jednotu skladby, vlastní jejich textu. Není tedy dovoleno skládati je v samostatné kusy tak, aby kaţdý z těchto kusů tvořil uzavřenou hudební skladbu, která by se mohla od ostatního oddělit a nahradit jinou. b. Při zpívaných nešporách mají být pravidelně zachovávány předpisy biskupského ceremoniálu, který předpisuje gregoriánský chorál pro ţalmování a připouští figurální hudbu pro verše Gloria Patri a pro hymnus. Při větších slavnostech bude však dovoleno střídati gregoriánský zpěv s tak zvanými falsibordony nebo s verši podobným způsobem vhodně sloţenými. Někdy bude moţno také dovolit, aby jednotlivé ţalmy se přednášely vícehlase, jen kdyţ je v takových skladbách zachována vlastní forma ţalmování, to jest, kdyţ skladba, vytvořená na motivy nové nebo na motivy vzaté z gregoriánského zpěvu nebo podle něho napodobené, činí dojem ţalmu, střídavě přednášeného. Jsou tedy navţdy vyloučeny a zakázány tak zvané koncertní ţalmy. c. V církevních hymnech budiţ zachována tradiční forma hymnu. Není tudíţ dovoleno skládat např. Tantum ergo takovým způsobem, ţe by první sloka byla romance, kavatina, adagio, a Genjitori pak allegro. Nešporní antifony mají být přednášeny pravidelně svou vlastní gregoriánskou melodií. Kdyby se však v některém jednotlivém případě zpívaly vícehlase, nikdy nesmějí mít formu koncertní melodie, ani rozsah moteta nebo kantáty.

32

V. ZPĚVÁCI 12. Kromě melodü, které příslušejí celebrantovi u oltáře a přisluhujícím a které mají být vţdy v gregoriánském zpěvu bez jakéhokoli doprovodu, všechen ostatní liturgický zpěv přísluší sboru kleriků, a proto kostelní zpěváci, i kdyţ jsou to lidé světští, zastupují vlastně církevní sbor. Proto hudební skladby, jeţ přednášejí, mají aspoň z největší části zachovávat ráz hudby sborové. Tím se nerozumí, ţe je úplně vyloučen sólový hlas. Nesmí však nikdy převládat při posvátných úkonech tak, ţe by většina liturgického textu byla provedena tímto způsobem; spíše má mít ráz prostého naznačení nebo melodického náběhu a býti těsně připjat k ostatní sborové skladbě.

13. Z téţe zásady plyne, ţe zpěváci mají v kostele pravý liturgický úřad, a ţe osoby ţenské, jsouce nezpůsobilé k takovému úřadu, nemohou být připuštěny k účinkování v chóru nebo v hudebním sboru. Chce-li se tedy pouţít hlasů sopránových neb altových, buď'teţ k tomu vzati chlapci, podle prastarého obyčeje Církve. 14. Konečně ať se nepřipouštějí k účinkování v kostelním sboru neţ osoby osvědčené zboţnosti a počestného ţivota, které svým skromným a zboţným chováním při liturgických úkonech se ukazují hodny svatého úřadu, který vykonávají. Bude také vhodné, aby zpěváci, kdyţ zpívají v kostele, si oblékli církevní oděv (talár) a rochetu; a jestliţe místo, kde se zpívá, je vystaveno zrakům lidu, bude vhodné, aby byli zakryti mříţovím.

VI. - VARHANY A NÁSTROJE 15. Ačkoli vlastní církevní hudba je hudba čistě vokální, přece je dovolena také hudba s průvodem varhan. V některém jednotlivém případě, v náleţitých mezích a s příslušnými ohledy, bude moţno také připustit jiné nástroje, ale nikdy bez zvláštního povolení ordinářova, podle předpisu biskupského ceremoniálu. 16. Jeţto zpěv má vţdy převládat, proto varhany nebo jiné nástroje jej mají prostě podpírat, a nikdy ho nepotlačovat. 17. Není dovoleno předesílati zpěvu dlouhé předehry nebo přerušovati jej kusy meziher. 18. Hra na varhany při doprovodech zpěvu, v předehrách, mezihrách a podobně, má se řídit nejen vlastním rázem tohoto nástroje, nýbrţ má obsahovat všechny vlastnosti, jeţ má pravá posvátná hudba a jeţ byly shora uvedeny.

33

19. Je zakázáno uţívat v kostele klavíru, jakoţ i nástrojů hřmotných nebo rozmarných, jako bubnu, bubínku, činelů, zvonků a podobně. 20. Je přísně zakázáno tak zvaným hudebním kapelám hráti v kostele; jen v některém zvláštním případě, dá-li k tomu ordinář souhlas, bude dovoleno připustit omezený, rozumný a prostoru přiměřený výbor dechových nástrojů, je-li ovšem skladba i doprovod psán ve slohu váţném, vhodném a vesměs podobném doprovodu varhan. 21. Při slavnostech mimo chrám smí biskup připustit hudební kapelu, nehrají-li se však nikterak kusy světské. Bylo by ţádoucno, aby se při takových příleţitostech hudební výkony omezily na doprovod nějaké duchovní písně latinské nebo lidové, přednášené zpěváky nebo zboţnými druţinami, jeţ se účastní průvodu.

VII. - DÉLKA LITURGICKÉ HUDBY 22. Není dovoleno, aby kněz u oltáře musil pro zpěv nebo hru čekat déle, neţ vyţaduje liturgický obřad. Podle církevních předpisů Sanctus při mši sv. má být zazpíváno před pozdvihováním, a proto také celebrant má mít v této věci ohled na zpěváky. 23. Všeobecně se musí odsoudit jako nejhorší zlořád, aby při církevních úkonech liturgie byla podruţnou a takřka podřízenou hudbě, neboť hudba je pouze část liturgie a její pokorná sluţebnice.

VIII. – ZVLÁŠTNÍ OPATŘENÍ 24. Aby bylo přesně vykonáno všechno, co zde bylo stanoveno, biskupové, jestliţe tak uţ neučinili, nechť zřídí ve svých diecésích zvláštní komisi z osob opravdu povolaných pro věci posvátné hudby, a jí způsobem, jejţ uznají za nejvhodnější, ať je svěřen úkol bdíti nad hudbou, která se provádí v jejich chrámech. Nechť dbají nejen o to, aby hudba byla v sobě dobrá, ale aby také odpovídala silám zpěváků a byla vţdy dobře prováděna. 25. V seminářích kleriků a v církevních ústavech nechť podle tridentských předpisů všichni bedlivě a s láskou pěstují tradiční gregoriánský zpěv, a představení nešetřete v této věci povzbuzováním i pochvalou svým podřízeným jinochům. Taktéţ, kde je

34

to moţné, budiţ pečováno o zřízení pěvecké školy (schola cantorum) mezi kleriky, která by prováděla posvátnou polyfonii a dobrou liturgickou hudbu. 26. Při řádných hodinách liturgie, morálky a církevního práva, které se dávají studujícím theologie, nebudiţ opomíjeno dotýkati se věcí, jeţ se zvláště vztahují k základům a zákonům posvátné hudby, a tato nauka nechť je doplňována zvláštními přednáškami o estetice posvátného umění, aby klerici nevycházeli ze semináře, postrádajíce všech těchto poznatků, které jsou nutné k úplnému církevnímu vzdělání. 27. Budiţ pečováno, aspoň u hlavních chrámů, o obnovu starých Pěveckých škol, jak to bylo s nejlepším zdarem jiţ uskutečněno na velmi četných místech. Horlivému kněţstvu není nesnadné zavésti takové školy i při menších a venkovských kostelích, ba nalezne v nich velmi snadnou pomoc, jak shromáţdit k sobě mládeţ i dospělé s vlastním uţitkem a vzděláním lidu. 28. Budiţ dbáno, aby všemoţně byly udrţovány a zvelebovány vyšší školy posvátné hudby, kde jiţ existují, a aby byly zakládány, kde dosud nejsou. Je velmi důleţité, aby se Církev sama starala o vyučení svých ředitelů kůru, varhaníků i zpěváků, podle zásad posvátného umění.

IX. ZÁVĚR Nakonec nabádáme ředitele kůru, zpěváky, osoby duchovní, představené seminářů, ústavů a řeholních řádů, faráře a správce chrámů, kanovníky kolegiátní a sídelní, a především biskupy, aby napomáhali se vší horlivostí těmto moudrým opravám, po nichţ se dlouhý čas touţilo a jichţ se všichni svorně dovolávali, aby nepadlo opovrţení na církevní autoritu samu, která je mnohokrát předloţila a nyní je znovu vštěpuje. Dáno z našeho apoštolského paláce ve Vatikáně, v den panny a mučednice sv. Cecilie, 22. listopadu 1903, prvního roku našeho pontifikátu. Pius P. P. X.

35

KONSTITUCE “DIVINI CULTUS” PIA XI. O POSVÁTNÉ HUDBĚ z 20. prosince 1928 ODDÍL HISTORICKÝ § 1. Liturgie, dogma a umění. Poněvadţ Církev obdrţela od Krista, svého Zakladatele, úkol, aby opatrovala posvátnost bohopocty, zajisté jí přísluší, aby, zachovávajíc ovšem podstatu oběti a svátostí, to nařizovala -totiţ obřady, rity, formule, modlitby, zpěv - čím by se nejlépe pořádala ona vznešená a veřejná sluţba, jejíţ vlastní jméno je liturgie, tj. posvátná sluţba v nejvlastnějším slova smyslu. A věru, liturgie je cosi posvátného; neboť jí se povznášíme k Bohu a s ním se spojujeme, svou víru mu projevujeme a nejváţnější povinností se mu zavazujeme za obdrţená dobrodiní a poskytnutou pomoc, čehoţ máme stále zapotřebí. Odtud pochází jakási vnitřní souvislost mezi věroukou a posvátnou liturgů, a rovněţ i mezi křesťanskou bohopoctou a posvěcením lidu. Proto Celestin I. soudil, ţe v úctyhodných formulích liturgie je vyjádřeno pravidlo víry; neboť praví: “Zákon víry je stanoven zákonem modlitby. Neboť kdyţ představení (biskupové) věřícího lidu vykonávají úřad sobě svěřený, zastupují u Boţího milosrdenství celé lidské pokolení a prosí a modlí se ve spojení s úpěním celé Církve. Tyto společné modlitby, zvané nejprve “opus Dei” (dílo Boţí), později “officium divinum” (povinnost Boţí), takřka dluh, který máme denně Bohu spláceti, konávaly se dříve ve dne i v noci za velké účasti křesťanů. A je podivuhodné, jak jiţ za starodávna ony ušlechtilé zpěvy, které krášlily posvátné modlitby a liturgické úkony, mnoho přispěly k udrţování zboţnosti v lidu. Neboť zvláště v starých basilikách, kde biskup, duchovenstvo a lid střídavě zpívali Boţí chvály, liturgické zpěvy nemálo přispěly k tomu, ţe přemnozí barbaři byli přivedeni ke křesťanství a k civilizaci, jak svědčí dějiny. V chrámech odpůrci katolické víry hlouběji poznali článek o obcování svatých; proto ariánský císař Valens, velebností sluţeb Boţích, které konal sv. Basil, byl tak neobyčejně dojat, ţe byl takřka bez sebe; a v Miláně obviňovali kacíři sv. Ambroţe, ţe okouzluje lid liturgickými zpěvy, kterými ovšem také sv. Augustin byl tak mocně pohnut, ţe pojal úmysl přijmout víru Kristovu. V chrámech, kde se skoro z celé obce stával velký sbor, nabývali řemeslníci, stavitelé, malíři, sochaři, ano i spisovatelé liturgii takového poznání theologie, jaké aţ podnes tak silně vyzařuje z památek onoho středověku. Z toho lze poznat, proč římští papeţové s takovou péčí opatrovali a chránili liturgii, a ţe s jakou péčí se snaţili vhodnými slovy vyjádřit články víry, s takovou také upravovali zákony posvátné liturgie a hleděli je chránit a uchovati od všeho porušení. Rovněţ je z toho patrné, proč svatí Otcové ústně i písemně vykládali posvátnou liturgii (čili zákon mod1itby); také tridentský sněm chtěl, aby byla vykládána a vysvětlována křesťanskému lidu.

36

§ 2. Motu proprio papeţe Pia X. Co se však týče naší doby, Pius X. před 25 lety, při vydávání oněch předpisů svého Motu propria o gregoriánském zpěvu a posvátné hudbě, měl na mysli především to, aby vzbudil a ţivil v lidu křesťanského ducha, odstraniv moudře to, co se nesluší na posvátnost a velebnost chrámu. Neboť věřící se scházívají v domě Boţím proto, aby tam čerpali zboţnost jako z hlavního pramene, účastníce se činně úctyhodných tajemství Církve a veřejných slavných modliteb. Velmi mnoho tedy záleţí na tom, aby cokoli je okrasou liturgie, bylo vymezeno jistými zákony a předpisy Církve, tak, aby všechna umění, jak se sluší, skutečně slouţila bohopoctě jako vznešené sluţebnice; to jistě nebude na újmu těmto uměním, kterých se pouţívá na posvátných místech, nýbrţ spíše jim to dodá důstojnosti a lesku. To se ukázalo podivuhodným způsobem zvláště v posvátné hudbě: neboť kdekoliv byly ony předpisy svědomitě uskutečňovány, tam nejen oţily krásy tohoto vzácného umění, nýbrţ také začal vzkvétat náboţenský duch, protoţe křesťanský lid, vniknuv hlouběji do smyslu liturgie, navykl si častější účasti na oběti mše sv., zpěvu ţalmů a veřejných poboţnostech. To jsme také my zaţili, kdyţ v prvním roce našeho pontifikátu velký sbor kleriků všech národností gregoriánským zpěvem zušlechtil slavnou liturgii, kterou jsme slavili ve vatikánské basilice. Avšak, bohuţel, ony velemoudré zákony nebyly na některých místech plně provedeny, a proto nebylo dosaţeno ţádoucích výsledků. Neboť dobře víme, ţe někteří tvrdili, ţe nejsou vázáni těmi zákony, které byly přece tak slavnostně prohlášeny; nebo ţe někteří zprvu se jimi řídili, ale ponenáhlu počali hověti takovému druhu hudby, jaký musí být zcela vyloučen z chrámů; a ţe konečně někde, obzvláště kdyţ se slavila stoletá památka proslulých hudebníků, vzali si to za záminku, aby byly předneseny v chrámě některé skladby, které jsou sice výborné, ale pro posvátné místo a liturgii nevhodné, a proto jich nemělo být pouţito v kostelích. § 3. Devítisté výročí Quidona z Arezza. Aby však duchovenstvo i lid svědomitěji poslouchali těchto zákonů a předpisů, jeţ mají být svatě a přesně zachovávány po celé Církvi, chceme zde něco připojiti, co jsme v této době dvaceti pěti let poznali ze zkušenosti. A činíme to tím raději, protoţe v tomto roce nejen připadá památka obnovy posvátné hudby, jak jsme řekli, nýbrţ také je slavena památka mnicha Quidona z Arezza. Kdyţ Quido asi před devíti sty lety přišel do Říma na rozkaz římského papeţe, vyloţil tu svůj duchaplný vynález, jímţ by se liturgické zpěvy, od pradávna zachované, snáze šířily a neporušeně zachovaly pro budoucnost k uţitku a okrase Církve i umění samého. V lateránském paláci; kde předtím sv. Řehoř Veliký, sebrav, uspořádav a rozmnoţiv poklad posvátné melodie - dědictví to a odkaz Otců – tak moudře zřídil onu slavnou školu k zachování správného přednesu liturgických zpěvů, mnich Quido učinil zkoušku svého podivuhodného vynálezu před římským duchovenstvem a samým papeţem. Papeţ pak schválil tento vynález a uděliv mu zaslouţenou pochvalu, způsobil, ţe se tato novota ponenáhlu rozšířila daleko široko a přispěla k velkému rozkvětu všeho hudebního umění.

37

II. – ODDÍL ZÁKONODÁRNÝ Proto všem biskupům a představeným, kteří jsouce stráţci liturgie, mají pečovat o posvátné umění v chrámech, chceme zde dáti některé pokyny, vyhovujíce tím jaksi přáním, na která nás upozornili někteří duchovní správcové a horliví šiřitelé tohoto umění při hudebních sjezdech; zvláště nedávného sjezdu v Římě; jim všem zde vydáváme zaslouţenou chválu. Nařizujeme, aby tyto pokyny byly provedeny, a v dalším pojednání k tomu naznačujeme účinnější cesty a způsoby. § 1. Hudební výchova kněţského dorostu. I. Kdokoli chtějí dosáhnout kněţské důstojnosti, nejen v seminářích, nýbrţ i v řeholních domech, nechť se hned od útlého mládí cvičí v gregoriánském zpěvu a posvátné hudbě, poněvadţ se tehdy snáze naučí těm věcem, které se týkají modulací tónů, a mají-li vady v hlase; mohou je odstranit anebo aspoň poopravit, kdeţto v pozdějším věku by se z nich nemohli nijak vyléčit. Výcvik ve zpěvu a hudbě se má začít od nejniţších škol a má se v něm pokračovat na gymnasiu a lyceu. Tímto způsobem pak ti, kteří přijmou vyšší svěcení, nabyvše jiţ ponenáhlu zběhlosti ve zpěvu, budou se moci za bohovědných studií bez námahy a obtíţe vzdělati v onom vyšším oboru, jejţ bychom docela správně nazvali estetikou gregoriánského jednohlasu a hudebního umění, polyfonie a varhan, a kterou znáti kléru docela sluší. II. Budiţ tedy v seminářích a ostatních studijních ústavech k zdárné výchově obojího kléru krátké sice, avšak časté, takřka kaţdodenní vyučování nebo cvičení v gregoriánském zpěvu a posvátné hudbě; bude-li se to díti v duchu liturgickém, bude to po studiu těţších předmětů pro chovance spíše úlevou neţ břemenem širší a dokonalejší vzdělání obojího kléru v liturgické hudbě jistě přispěje k tomu, aby chórové officium, které je důleţitou částí bohopocty, bylo obnoveno v dřívější důstojnosti a bývalém lesku, a podobně také, aby i tak zvané ško1y (scholae) a hudební sbory (capellae musicorum) byly opět přivedeny k bývalé slávě. § 2. - Chórová modlitba. III. Kdokoli v basilikách, v katedrálních, kolegiátních a konventních chrámech řeholních řídí a vykonávají bohopoctu, nechť se všemoţně snaţí, aby chórové officium bylo obnoveno správně, tj. podle církevních předpisů; nejen co se týče všeobecného předpisu, aby se také boţské officium konalo vţdycky důstojně, pozorně a náboţně, nýbrţ i co se týče pěveckého umění. Při ţalmech je totiţ třeba dbát správné tóniny s patřičnými kadencemi středními i závěrečnými, náleţitého oddechu při hvězdičce, a konečně i úplné jednotnosti při přednesu ţalmových veršů a hymnových slok. Bude-li se to konati dokonale, všichni, kteří řádně pějí ţalmy, projeví podivuhodnou jednotu svých duší v uctívání Boha a spořádaným, střídavým zpěvem obou stran chóru budou jaksi napodobovat onen věčný chvalozpěv serafů, kteří volali jeden k druhému: “Svatý, svatý, svatý”. IV. Aby se však budoucně nemohl nikdo lehce omlouvat a nemyslel, ţe je osvobozen od povinnosti poslouchat církevních zákonů, všechny řády kanovníků a všechny

38

řeholní společnosti nechť v určitých shromáţděních jednají o těchto věcech. A jako dříve býval kantor čili ředitel kůru, tak nechť budoucně v chórech kanovníků a řeholníků je zvolen zkušený člen, který by se staral o zachovávání pravidel liturgie a chórového zpěvu a opravoval chyby jednotlivců i celého sboru. K tomu třeba připomenout, ţe podle staré a stálé církevní kázně i podle kapitulních stanov, které dosud platí, všichni, kdokoli jsou vázáni k chórovému officiu, mají řádně znát aspoň gregoriánský zpěv. Avšak gregoriánský zpěv, jehoţ se má uţívat ve všech chrámech kteréhokoli druhu, je ten, který byl věrně obnoven a od Církve předepsán v autentickém vatikánském vydání.

§ 3. Pěvecké sbory a chlapecké pěvecké školy. V. Také doporučujeme pěvecké sbory (capellae musicorum) všem, kterých se to týká, jeţto během času byly zavedeny místo starých pěveckých škol a při basilikách a větších chrámech byly ustanoveny k tomu, aby v nich pěstovaly hlavně polyfonní hudbu. Právem tedy bývá posvátná polyfonie zařazována hned po gregoriánském zpěvu na druhém místě. Proto si přejeme, aby takové sbory, jaké kvetly od 14. do 16. století, také dnes byly obnoveny a přivedeny k rozkvětu zvláště tam, kde častější a slavnější bohosluţby vyţadují větší počet zpěváků a pečlivější jejich výběr. VI. Chlapecké pěvecké školy nechť jsou zakládány nejen u větších chrámů a katedrál, nýbrţ i u menších a farních kostelů. Chlapci pak nechť jsou cvičeni ve správném zpěvu od ředitele sboru, aby se jejich hlasy podle starého obyčeje Církve připojily ke sboru muţů, obzvláště kdyţ se jich má pouţít, jak to bývalo dříve, v polyfonní hudbě pro nejvyšší hlas, který byl nazýván cantus. Z jejich řad vyšli, jak známo, obzvláště v 16. století, dovední skladatelé, mezi nimiţ nejvíce vyniká Jan Petr Alois Palestrina. § 4. Orchestr a varhany. VII. Poněvadţ jsme se dověděli, ţe se někde dějí pokusy, aby byl znovu zaveden druh hudby, který se naprosto nehodí k slavení svatého officia, obzvláště pro nemírné pouţívání hudebních nástrojů, prohlašujeme zde, ţe zpěv s nástrojovou hudbou není od Církve nikterak povaţován za dokonalejší způsob hudby a za lépe se hodící pro sluţby Boţí. Je totiţ záhodno, aby v chrámu Páně zazníval více hlas neţ hudební nástroje, totiţ hlas duchovenstva, zpěváků a lidu. Nechť se však nikdo nedomnívá, ţe Církev je proti rozkvětu hudebního umění, poněvadţ dává přednost lidskému hlasu před kterýmkoli hudebním nástrojem; neboť ţádný nástroj, byt byl sebevzácnější a dokonalejší, nemůţe předčit lidský hlas ve vyjadřování vnitřních citů, obzvláště tehdy, kdyţ duch sám ho pouţívá, aby přednesl všemohoucímu Bohu modlitby a chvály. VIII. Církev má svůj vlastní hudební nástroj od předků zděděný, totiţ varhany, který pro svou velkolepost a velebnost byl uznán hodným, aby se připojoval k liturgickým úkonům, bud' aby doprovázel zpěv, anebo, mlčí-li sbor, aby podle předpisů

39

vyluzoval příjemné harmonie. Ale přitom je třeba míti se na pozoru, aby se k posvátnosti nepřimísila světskost, coţ můţe míti svou příčinu jednak v stavitelích varhan, jednak ve varhanících, kteří si libují v podivnostech novější hudby; a vedlo by to k tomu, ţe by se tento podivuhodný nástroj uchýlil od účelu, k němuţ je určen. Přejeme si sice, aby podle předpisů liturgie, cokoli se týče varhan, stále se zdokonalovalo; avšak nemůţeme nestěţovat si na to, ţe jako kdysi jinými způsoby hudby, které Církev právem zapověděla, tak se dnes nejnovějšími způsoby pokouší světský duch vloudit do chrámu; kdyby se tyto způsoby začaly vzmáhat, Církev by nemohla jinak, neţ je zavrhnout. Ať zaznívá v chrámech jen taková hra varhan, která svědčí o velebnosti místa a vyjadřuje posvátnost bohosluţebných úkonů. Tímto způsobem totiţ bude vzkvétat umění jak stavitelů varhan, tak hudebníků, kteří na ně hrají, ke skutečnému prospěchu posvátné liturgie. § 5. Účast lidu na liturgii. IX. Aby věřící měli ţivější účast při sluţbách Boţích, staniţ se gregoriánský zpěv v těch částech, které patří lidu, opět lidovým zpěvem. A zajisté je velmi zapotřebí, aby věřící ne pouze jako cizí a němí diváci, nýbrţ krásou liturgie zcela proniknuti tak byli přítomni posvátným obřadům - také kdyţ se konají průvody či tak zvaná procesí, které koná podle stanoveného řádu duchovenstvo a bratrstva - aby podle platných pravidel střídavě zpívali s knězem nebo se sborem zpěváků; provede-li se to šťastně, nestane se jiţ, aby se lid nijak neúčastnil, anebo jen jakýmsi slabým a polohlasým mručením sotva odpovídal na společné modlitby, přednášené v jazyku liturgickém nebo lidovém. X. O to ať pilně pracuje obojí duchovenstvo, ovšem povzbuzeno příkladem biskupů a místních představených, aby buď sami anebo prostřednictvím jiných, kteří to dovedou, starali se o liturgické a hudební vzdělání lidu, coţ těsně souvisí s křesťanským učením. To se snáze provede, jestliţe se hlavně školy, náboţenské spolky a ostatní sdruţení vycvičí v liturgickém zpěvu; společnosti řeholníků, sester a náboţných ţen nechť se přičiní, aby toho cíle dosáhly v rozmanitých ústavech, které jsou jim svěřeny k výchově a vyučování. Rovněţ doufáme, ţe v této věci mnoho dokáţou ony spolky, které v některých zemích, za vedení církevních představených, snaţí se obnovit posvátnou hudbu podle církevních zákonů. § 6. Hudební školy. XI. K dosaţení toho všeho, aby to odpovídalo našemu očekávání, je nezbytně třeba zkušených a velmi mnohých učitelů. Proto udělujeme zaslouţenou pochvalu školám a ústavům toho druhu, které byly zaloţeny po širém katolickém světě; neboť vyučujíce bedlivě těmto předmětům, vzdělávají výborné a schopné učitele. Ale docela zvláštní vzpomínku s velkou pochvalou chceme na tomto místě věnovati Vyšší papeţské škole posvátné hudby, která byla zaloţena v Římě jiţ r. 1910 Piem X. Této škole, kterou náš předchůdce Benedikt XV. pilně podporoval, také My prokazujeme zvláštní přízeň, jakoţto drahému dědictví, jeţ nám zanechali dva papeţové, a proto ji všem představeným velice doporučujeme.

40

§ 7. Závěr. Víme sice dobře, jak mnoho píle a práce vyţaduje to všecko, co jsme shora nařídili. Avšak kdo neví, jak četná a s jak velkým uměním vykonaná díla odkázali naši předkové potomstvu? Nedali se přemoci ţádnými obtíţemi, protoţe byli naplněni pravou zboţností a duchem liturgie. A není divu: neboť cokoli vychází z vnitřního ţivota, kterým ţije Církev, převyšuje i nejdokonalejší výkony tohoto světa. Obtíţe tohoto přesvatého úkolu nesmějí podlomit odvahu biskupům a představeným Církve, nýbrţ spíše ji povzbudit a posílit. Budou-li všichni svorně a vytrvale poslušni Naší vůle, prokáţou nejvyššímu biskupu sluţbu na výsost hodnou svého biskupského úřadu. To nařizujeme, prohlašujeme, uzákoňujeme rozhodujíce, ţe tato apoštolská konstituce má a bude míti stále platnost, přes jakákoli odporující ustanovení. Pročeţ nikomu nebudiţ dovoleno tuto konstituci Námi uveřejněnou porušovat anebo jí svévolně odporovat. Dáno v Římě u sv. Petra, v padesátém roce Našeho kněţství, dne 20. prosince 1929, v sedmém roce Našeho pontifikátu.

41

Vydavatelská činnost Musica sacra

BACHTÍK, F. a JIRÁNEK, S.: Škola na varhany : pro ústavy učitelské. Brno: Musica sacra, 2007. CIKRLE, K.: Varhanická zboţnost. 1. vyd. Rosice: Gloria 2005. ISBN 80-239-4385-5. CIKRLE, K. a SEHNAL, J.: Příručka pro varhaníky. 1. vyd. Rosice: Gloria, 1999. ISBN 80-86200-13-2. CIKRLE, K. a TÜRK, W.: Direktář pro varhaníky : pomůcka pro pouţívání Kancionálu při liturgii. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2005. CIKRLE, K. a TÜRK, W.: Varhanní doprovod kancionálu. 2. vyd. Brno: Musica sacra, 2009. CIKRLE, K. a TÜRK, W.: Snadný varhanní doprovod ke Kancionálu. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2004. POLOLÁNÍK, Z.: Zpěvy mezi čteními : responsoriální ţalmy a zpěvy před evangeliem pro neděle, slavnosti a vybrané svátky. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2012. POLOLÁNÍK, Z.: Zpěvy mezi čteními. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2012. SEHNAL, J.: Barokní varhanářství na Moravě. Díl 1., Varhanáři. 1. vyd. Brno : Olomouc : Muzejní a vlastivědná společnost ; Univerzita Palackého, 2003. SEHNAL, J.: Barokní varhanářství na Moravě. Díl 2., Varhany. 1. vyd. Brno: Olomouc: Muzejní a vlastivědná společnost; Univerzita Palackého, 2004. WILLI, B. M.: GENERÁLBAS - aneb Kdo zavraţdil kontrapunkt? 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2010. Varhanní preludia I. Postludia na vybrané písně z Kancionálu. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2005. MIČKA, Z. A.: Varhanní preludia II. Zdeněk Mička - Invence pro varhany staršího i novějšího stylu. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2005. 42

PUKL, J.: Varhanní preludia III. Josef Pukl – Preludia v nejpouţívanějších tóninách. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2006. Varhanní preludia IV. Snadná preludia v různých stylech a tóninách. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2007. Varhanní preludia V. Preludia na písně z Kancionálu – Adventní. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2008. Varhanní preludia VI. Preludia na písně z Kancionálu – Vánoční. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2008. Varhanní preludia VII. Preludia na písně z Kancionálu – Postní. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2009. Varhanní preludia VIII. Preludia na písně z Kancionálu – Velikonoční. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2009. Varhanní preludia IX – preludia na písně z Kancionálu – Mešní obecné. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2010. Varhanní preludia X - preludia na písně z Kancionálu k Pánu Jeţíši. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2010. Varhanní preludia XI - preludia na písně z Kancionálu k Panně Marii. 1. vyd. Brno: Musica sacra, 2011.

43