JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra strunných nástrojů Hra na kontrabas
Basová kytara
Diplomová práce
Autor práce: BcA. Petr Sládek Vedoucí práce: MgA. Marek Švestka Oponent práce: prof. Miloslav Jelínek
Brno 2014 -1-
Bibliografický záznam SLÁDEK, Petr. Basová kytara [The Bass Guitar]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra strunných nástrojů, 2014. 59s. Vedoucí diplomové práce MgA. Marek Švestka
Anotace Diplomová práce „Basová kytara“ představuje tento nástroj. Práce je rozdělena do tří kapitol. V první kapitole se věnuji předchůdcům basové kytary, popisu nástroje a hře na tento nástroj. Ve druhé mapuji historii a vývoj basové kytary. V poslední kapitole představuji významné světové hráče na basovou kytaru.
Annotation My dissertation „The Bass Guitar“ introduces this musical instrument. The thesis is divided into 3 chapters. The first chapter is about the bass guitar forerunners, the instrument description and the bass guitar play. The second chapter deals with the history and the bass guitar development. The well-known bass guitarists are mentioned in the last chapter.
Klíčová slova baskytara, baskytarista, Fender, design, menzura, ladění
Keywords bass guitar, bass guitarist, Fender, design, scale, tuning
-2-
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jsem uvedené informační zdroje. V Brně, dne 25. dubna 2014
Petr Sládek
-3-
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval lidem, kteří mi pomohli s překladem knihy The Bass Book, Igoru Feiglerovi, Janě Riedlové, Mgr. Janě Rozsypalové, Mgr. Jiřímu Rohelovi a především Janu Moučkovi. Dále Mgr. Nele Mládkové a bratrovi Jakubovi Šimáně za konzultace a upřesnění některých informací. Poděkování patří také veducímu práce MgA. Markovi Švestkovi.
-4-
Obsah ÚVOD ...................................................................................................................... - 6 1. PŘEDSTAVENÍ NÁSTROJE .............................................................................. - 7 1.1 PŘEDCHŮDCI BASOVÉ KYTARY ............................................................ - 7 1.2 POPIS NÁSTROJE ........................................................................................... - 8 1.3 HRA NA BASOVOU KYTARU.................................................................. - 13 2. HISTORIE A VÝVOJ ........................................................................................ - 15 2.1 VZNIK A VÝVOJ BASOVÉ KYTARY DO ROKU 1960 .......................... - 15 2.2 OBDOBÍ ŠEDESÁTÝCH LET ................................................................... - 25 2.3 OBDOBÍ SEDMDESÁTÝCH LET ............................................................. - 32 2.4 OBDOBÍ OSMDESÁTÝCH LET ............................................................... - 43 2.5 OBDOBÍ DEVADESÁTÝCH LET A SOUČASNOST ............................... - 49 3. VÝZNAMNÍ SVĚTOVÍ BASKYTARISTÉ...................................................... - 53 ZÁVĚR ................................................................................................................... - 57 POUŢITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ..................................................................... - 58 Publikace ............................................................................................................ - 58 Internetové stránky ............................................................................................. - 58 -
-5-
ÚVOD Ve své diplomové práci bych rád představil nástroj, který nejen do populární hudby vnesl určitou revoluci. Je jím basová kytara, nástroj, jenž je mi velice blízký a kterému se vedle hry na kontrabas již asi deset let věnuji. Vedle toho, že u nás o basové kytaře nevyšla jediná kniha, to byl hlavní důvod, který mě vedl k představení historie a vývoje basové kytary v mé diplomové práci. Basová kytara (neboli baskytara, lidově basa) je strunný hudební nástroj, který v moderní hudbě nahrazuje funkci kontrabasu. Spolu s bicími nástroji tvoří v populární hudbě základ rytmické sekce a výrazně podporuje harmonii. Její vznik se nejčastěji datuje do roku 1951, kdy vznikl první model v dílně Leo Fendera. V práci čerpám především z knihy The Bass Book aurorů Tonyho Bacona a Barryho Moorhouse, z knihy, která skrývá historická fakta vývoje basové kytary. Dále ze svých znalostí a zkušeností, které jsem doposud hrou i výukou na basovou kytaru získal. V mnohém mi při práci jako zdroj informací pomohl i internet. Budu se snažit představit vám basovou kytaru i její zajímavou historii.
-6-
1. PŘEDSTAVENÍ NÁSTROJE 1.1 PŘEDCHŮDCI BASOVÉ KYTARY Než však začneme o baskytaře samotné, měli bychom si představit předchůdce tohoto nástroje. Je jím kontrabas, který má dlouhou a význačnou minulost. Kontrabas je největší a zvukově nejhlubší z dnešních smyčcových nástrojů. Na jeho vývoji se podíleli největší italští, němečtí i čeští nástrojáři. V 15. století existovalo mnoho typů viol. Po vzoru vokální hudby byly stavěny ve čtyřech základních velikostech: diskantové, altové, tenorové a basové. Pravděpodobně měly violy zdvojovat vokální party. Na konci 15. století se od sebe oddělily dvě skupiny viol. První skupina viol da braccio dala základ dnešním houslím, viole a violoncellu, druhá, viol da gamba právě kontrabasu. Mnohé jejich charakteristické stavební znaky si kontrabas zachoval dodnes. V 18. století byly z hmatníku kontrabasu odstraněny pražce. Zajímavé je také srovnání ladění. Basová viola da gamba byla laděna na tóny A1, D, G, C, e, a. Horní struna (a) je totožná s horní strunou dnešního violoncella a spodní tři struny (A1, D, G) s vrchními strunami dnešního kontrabasu. Je známo, že italská škola používala i v 18. století třístrunný kontrabas laděný právě A1, D, G. I toto je důkazem, že kontrabas je vlastně upravenou pozměněnou violou da gamba. Ani velikostí se violy da gamba od kontrabasu příliš nelišily. Samotný vznik kontrabasu se tedy datuje do brzkého 16. století. V symfonickém orchestru se začal kontrabas objevovat v 18. století. V Americe ve dvacátých letech 20. století převzal kontrabas roli tuby jako základního basového nástroje a hlavně jako drnkací nástroj se brzy rozšířil mezi ostatní skupiny populárního typu hudby. Jeho nejdůležitější význam v dnešní době je v klasické hudbě a jazzu a jeho zvuk je nenahraditelný. Za zmínku stojí i mnohostrunné drnkací basové nástroje jako basová loutna a theorbo, které se datují do 17. století. Jak z názvu nástroje basová kytara nebo také baskytara vyplývá, kořeny nástroje lze hledat nejen v kontrabasu, ale i v kytaře a především té elektrické, neboli elektrofonické. Je to druh kytary, ve které elektromagnetické snímače převádějí -7-
chvění strun s ocelovým jádrem na elektrický signál, který je veden z kytary do zesilovače a reproduktoru. Experimenty s konstrukcí elektrické kytary začali provádět někteří nadšenci do elektroniky a výrobci strunných nástrojů ve dvacátých letech 20. století. U prvních kytar se pokoušeli snímat zvuk vestavěnými mikrofony nebo gramofonovými přenoskami. První elektrickou kytaru s použitelným snímačem vyráběla od roku 1931 americká firma Rickenbacker. Její první kytara byla označena jako Frying Pan. Však větší souvislost basové kytary shledávám ve vztahu s kontrabasem a to především svojí funkcí v hudbě.
1.2 POPIS NÁSTROJE
1
Na obrázku vidíme popis basové kytary: Hlava nástroje, na které jsou ladící kolíky, dále nultý pražec, krk, hmatník, pražce, orientační značky na hmatníku, struny, úchyty na popruh, tělo nástroje (korpus a luby), snímače, kobylku, struník, potenciometry k ovládání hlasitosti a zvuku a vstupní otvor pro kabel. Je zde také vyznačena menzura nástroje, tj. délka od nultého pražce po kobylku. 1
HORA, Vladimír; KÖPPING, Dieter; BUHÉ, Thomas; ZIEGENRÜCKER, Wieland. Basová kytara. Praha: Supraphon, 1984, s. 6.
-8-
Baskytary jsou obvykle vyráběny ze dřeva. Používá se široká škála dřevin (i velice exotických) jako olše, javor, jasan, mahagon, ořech, topol, bubinga, palisandr, wenge, eben, lípa a další. Na těla nástrojů se nejčastěji používá olše, na krky javor a na hmatníky palisander nebo eben, zejména pro bezpražcové modely. Zajímavostí jsou také nástroje vyrobeny z grafitu. Povrchy jsou upravovány lakem, voskem či různými oleji. Používání umělých materiálů umožňuje unikátními výrobními technikami, jako je lití pod tlakem, vyrábět složité tvary nástrojů. Zatímco většina baskytar má plná těla, existují i nástroje s dutým tělem (elektro-akustické nebo akustické baskytary) kvůli zvýšení rezonance, snížení váhy nástroje nebo ze zvukových důvodů. Krk nástroje bývá buď z jednoho kusu dřeva, nebo lepený podélně z více kusů. K tělu nástroje je lepený, přišroubovaný nebo je tzv. průchozí skrz tělo (prochází celým tělem nástroje). Kovové pražce rozdělují hmatník na jednotlivá pole, která ladí výsledný tón po půltónech. Počty pražců na basových kytarách se mohou lišit, nejčastěji se pohybují mezi 20 až 24 pražci. Existují však také nástroje s větším počtem pražců. Další variantou jsou bezpražcové baskytary, které se svým zvukem ještě více blíží kontrabasu a jsou buď s naznačenými pražci pro lepší orientaci na hmatníku, nebo úplně bez nich. Co se menzury nástrojů týče, je nejpoužívanější délka menzury 34 palců. Rozmezí používaných menzur je však 30 až 36 palců. Stejně jako kontrabas zní baskytara o oktávu níž, než se značí v notovém zápisu.
-9-
2
Ladění nástroje je umožněno pomocí ladící mechaniky – tzv. kolíky. Ty jsou umístěny na hlavě nástroje, ať už z jedné strany hlavy, nebo z obou stran. V případě bezhlavých modelů baskytar je ladění umístěno na kobylce nástroje. Standardní ladění čtyřstrunné baskytary je stejné jako u kontrabasu E1-A1-D-G. V případě pětistrunné baskytary je přidána spodní H struna a v případě šestistrunné ještě vysoké C. Avšak i ladění basových kytar prošlo svým vývojem a je známá řada i jiných variant jak v ladění, tak počtu strun. Například tenor ladění E-A-D-G-C, piccolo bass znějící v psaném ladění (o oktávu výš než standardní baskytara) nebo osmi a dvanáctistrunné baskytary se zdvojením každé struny v oktávě, jako je tomu u dvanáctistrunných kytar.
2
HORA, Vladimír; KÖPPING, Dieter; BUHÉ, Thomas; ZIEGENRÜCKER, Wieland. Basová kytara. Praha: Supraphon, 1984, s. 7.
- 10 -
Nabídka strun je dnes rozsáhlá co se materiálu (ocel, nikl, chrom a nejrůznější slitiny) i způsobu vynutí (roundwound, flatwound, halfwound, ground wound a pressure wound) a jejich potažení týče, tím je široké i spektrum zvukových barev tónu. Můžete vybírat i z různé tloušťky strun. Z výrobců jmenujme například D´Addario, Elixir, Rotosound, Ernie Ball, DR, GHS, Dunlop, Warwick a další. Většina elektrických basových kytar používá elektromagnetické snímače. Vibrace strun v magnetickém poli snímače vytváří elektrické napětí v cívkách a tyto signály jsou poté zesíleny a reprodukovány. Dostupné jsou také baskytary s aktivní elektronikou, která je poháněna externím zdrojem - baterií, a dokáže zvýšit sílu signálu v nízkých i vysokých frekvencí už v těle nástroje. Používají se tyto typy snímačů: single-coil (jednocívkové) ve stylu P-pickups, které odkazují na Fender Precision Bass z roku 1951, dále split-coil (rozdělená cívka) Ppickups odkazující na pozdější Precision bass, který je zapojen ve stylu humbucking. Dále styl J-pickups, odkazující na model Fender Jazz Bass, který má dva oddělené jednocívkové snímače. Dále dual coil (dvoucívkový) humbucker, který má opačný směr vynutí cívek a neutralizuje tak nežádoucí brum. Dále MM (Music man) pickups, který je dvoucívkovým snímačem ve stylu humbucker, ale s tím, že pro každou strunu je použit jeden větší magnet oproti dvěma. Některé typy jsou vyráběny jako tzv. soapbar pickups, ve kterých jsou magnety ukryté. Další možností jsou snímače nemagnetické. Sem patří buď snímače piezo, které převádí chvění z těla, nebo kobylky nástroje (používají se často ke snímání akustických nástrojů) a optické snímače, které pomocí infračerveného světla sledují pohyb kmitající struny. Výjimkou nejsou ani různé kombinace zapojení snímačů. Podobně jako elektrická kytara je i elektrická basová kytara propojena kabelem k zesilovači a reproduktoru. Existují buď komba, která kombinují zesilovač a reproduktor (y) v jednom boxu, nebo zesilovač a samostatný box s reproduktorem (ry). Baskytara může být zapojena také do D.I. boxu (zde se mění nesymetrický signál z nástroje na symetrický), který posílá signál přímo do mixážního pultu, příp. lze tyto možnosti kombinovat. Pro nahrávání se používá přímý signál z nástroje, výstup ze zesilovače i snímání zvuku mikrofony z reproduktorů a jejich kombinace. Nejčastější osazení baskytarových reproboxů bývá reproduktory s průměrem 10, 12 nebo 15 palců v různých kombinacích (např. 1x10, 2x10, 4x10, 1x12, 1x15, atp.). Zesilovače - 11 -
jsou buď tranzistorové, lampové, nebo digitální. Z výrobců baskytarových aparatur jmenuji např. Ampeg, Aguilar, Ashdown, David Eden, EBS, Fender, Gallien-Krueger, Glockenklang, Hartke, Markbass, Marshall, Messa Boogie, T.C. Electronic, Orange, SWR, Vox a další. Pro úpravu zvuku se používá řada efektů, jako např. equalizer, compresor, limiter, octaver, overdriver, distortion, phaser, chorus, flanger, delay, T-wah, reverb a další. Tyto efekty bývají součástí komba, předzesilovače, zesilovače, či jsou v samostatných krabičkách. Existují také multiefektové procesory, které nabízí více efektů v jednom přístroji. Z výrobců například Boss, Roland, Korg, Vox a další. Studium hry na basovou kytaru je u nás možné pouze na některých základních uměleckých školách a na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, kde v oboru basová kytara můžete dosáhnout maturitního a vyššího odborného vzdělání. Ve světě jsou známé školy jako The Berklee College of Music v Bostonu, kde pod vedením jmen jako Victror Bailey nebo John Patitucci můžete dosáhnout středního a vyššího odborného vzdělání (podobně jako na konzervatoři). Škola byla otevřena i ve španělské Valencii. Bakalářský titul (B.Mus.), titul Master of Music (M.Mus.) i doktorát je možné získat studiem na Manhattan School of Music v New Yorku. Stejně je tomu na kanadské Humber College v Torontu. Další školou pro baskytaristy je The University of the Arts ve Philadelphii. Za zmínku stojí i Bass Institute of Technology (BIT) v Los Angeles. Hráči hojně využívají soukromých hodin hry na baskytaru a objevuje se také spousta samouků, kterým (a nejen jim) pomáhají baskytarové školy (i instruktážní DVD) světových hráčů. Z českých bych uvedl alespoň čtyřdílnou školu Basová kytara autorů Hora, Köpping, Buhé, Ziegenrücker nebo školy slapové techniky od Richarda Scheuflera.
- 12 -
1.3 HRA NA BASOVOU KYTARU Většina hráčů v populárních skupinách na baskytaru při hraní stojí, přičemž mají nástroj zavěšený na popruhu. Vsedě hrají baskytaristé především v orchestrech, bigbandech apod. Způsob hry na basovou kytaru je v mnohém podobný hře na kytaru. Nejčastější technikou hry pro pravou ruku je prstová technika. Používají se jeden až tři prsty, nejčastěji je užíváno dvou prstů, ukazováčku a prostředníčku. Palec má hráč opřený o horní hranu snímače, na konci hmatníku nebo ho má lehce položený na struně, čímž si pomáhá i s tlumením přeznívajících strun. Hráč může hrát prsty na jakémkoliv místě mezi kobylkou a hmatníkem, případně i nad hmatníkem. Dosáhne tak vemi rozdílného zvuku. Basisté se též mohou ještě o kousek přiblížit zvuku kontrabasu, když hrají na baskytaru palcem pravé ruky, případně využívají tlumených tónů. Slapová technika je také hojně využívána nejen v žánrech, jako je funky. Je to technika, kdy hráč švihem palce pravé ruky udeří do struny (zejména v místě posledního pražce) a ostatními prsty struny vytrhává. Dopadem struny na pražec vzniká specifický zvuk. Tyto údery se různě kombinují, hra tím zní velice rytmicky a perkusivně. Velmi se užívá také tlumených tónů, kdy hráč struny přitlumí levou rukou. Wooten popularizoval tzv. double thumb (dvojí úder), ve kterém palcem zahraje dolů přes strunu a hned zpět nahoru. Další možností je hra trsátkem, která slouží k ostřejšímu, dobře srozumitelnému zvuku. Užívá se především v tvrdších stylech jako rock, punk, metal apod. Často tak hrají hráči, kteří se k basové kytaře přešli z kytary elektrické. Trsátka se vyrábí z různých materiálů jako nylon a plast a jsou různé tloušťky obvykle v rozmezí od 1,14 do 3mm. Jako rarita se místo trsátka používá kovová mince. Tlumení strun (mute) je další používanou technikou, při níž hrana dlaně pravé ruky leží lehce na strunách a tím je tlumí. Palcem (příp. i ukazováčkem) nebo trsátkem pak hráč hraje tóny, které mají díky tomu kratší sustain (dozvuk) a zastřenější zvuk. Tapping je technika, při níž baskytarista rozeznívá nástroj přiklepnutím struny na hmatník pomocí prstů obou rukou a hra připomíná hru na klavír. Díky tomu lze hrát i akordy a arpeggia. Využití může být i pro perkusivní hraní, kdy tón nemá určitou výšku. - 13 -
Co se týče levé ruky, využívá se dvou způsobů prstokladů. První typ vychází z kontrabasového prstokladu, při němž čtyři prsty ovládají tři pražce (třetí prst dopadá spolu se čtvrtým). Tohoto prstokladu využívají především kontrabasisté. Jeho výhoda je i menší napínání šlach při hře v nižších polohách, kde jsou vzdálenosti pražců větší než v polohách vyšších. Druhým způsobem je kytarový prstoklad, tzn. co prst, to pražec. Ten umožňuje více pokrytých tónů bez výměny polohy levé ruky, čtyři prsty ovládají čtyři pražce hmatníku. Běžná je i kombinace těchto způsobů i hra rozšířených poloh, hraní oktáv a kvint pomocí prvního a čtvrtého prstu apod. Volné prsty levé ruky také mohou sloužit k tlumení přeznívajících strun. Běžná je i hra souzvuků či akordů. Levá ruka též vytváří vibrato, glissanda, může vytahovat struny a tím měnit výšku tónu stejně, jak je tomu běžně u elektrické kytary. Hraje trilky, přírazy a jiné melodické ozdoby. Stejně jako u jiných strunných nástrojů, je i na basové kytaře možné hrát přirozené či umělé flažolety, apod.
- 14 -
2. HISTORIE A VÝVOJ 2.1 VZNIK A VÝVOJ BASOVÉ KYTARY DO ROKU 1960 Co mělo vliv na vznik basové kytary? Představme si amerického kytaristu v pozdních čtyřicátých letech 20. století, který vedle akustické kytary používá také kytaru elektrickou, hlavně pokud hraje jazz, blues či swing. Ve velké skupině potřebuje zesilovač už jen k vyrovnání hlasitosti nástroje se zbytkem skupiny. Teď si představme kontrabasistu ve stejné době v Americe. Všude kolem něj se rytmická sekce stává hlasitější, bicí nástroje se rozšiřují a kytaristé si již zvykají na používání zesilovače. Kontrabasista má však problémy se se svým akustickým kontrabasem hlasitosti zvuku kapely vyrovnat. Ve dvacátých letech 20. století Lloyd Loar, inženýr ve firmě Gibson Mandolin-Guitar Co. v Michiganu, experimentoval se zeštíhleným elektrickým kontrabasem. V třicátých letech 20. století začala elektrický kontrabas prodávat firma Rickenbacker v Kalifornii stejně jako firma Regal z Chicaga a firma Vega z Bostonu. Žádný z těchto pokusů však nebyl komerčně úspěšný a žádný z nich nedosáhl dobré kvality zesílení. Zdálo se, že výrobci vědí, že basoví hráči chtěli hlasitější nástroj, nevěděli však, jak jim vhodně vyjít vstříc. V pozdních čtyřicátých letech 20. století se v New Yorku zabýval tímto problémem z praktičtějšího úhlu Everett Hull. Usuzoval, že může zesílit stávající kontrabas. Začal tehdy produkovat zesilovací systém pro akustický kontrabas. Byl to mikrofon, který byl zasazen uvnitř bodce nástroje. Tento „zesílený bodec“ dal jméno celé společnosti Ampeg (dnes jeden z nejvýznamnějších výrobců baskytarových aparatur) a tato adaptace existujícího kontrabasu byla mírně úspěšná. Přesto, že byly celkem různé ve stylu i účelu, zaplavily čtyřstrunné kytary americký trh o dost dříve, než přišel Fender v roce 1951 se svojí Precision bass. Ve dvacátých letech 20. století přišly společnosti Gibson a Martin s akustickou tenorovou kytarou. Společnosti Rickenbacker a Vega později vytvořily elektrické verze této kytary. Tyto tenorové kytary však nebyly basovými. Disponovaly čtyřmi strunami laděnými C-D-GA na úzkém krku a uspořádání mělo v úmyslu nutit hráče na banjo k přesunu k nové kytaře. Společnost Martin brzy poté lehce zmátla naši historii, když zjednodušeně nazvali jejich šestistrunné akustické kytary Dreadnought s plochou horní deskou ze třicátých let „basovými kytarami“, ale jen proto, že tyto nové nástroje s velkým tělem navrhované tak, aby vyhovovaly doprovázení vokálů, měly basovější tón než obvykle.
- 15 -
Na počátku 20. století vyrobil Gibson čtyřstrunnou pražcovou Mando bass, v jejíž produkci pokračoval asi dvacet let. V pozdních dvacátých letech 20. století ukazuje Gibsonův katalog muzikanta hrajícího na Mando bass s bodcem, kterou však drží jako kytaru díky podpoře kovové tyče, která vyčnívá ze spodní části nástroje a je opřená o zem. Mando bass měla dvě stopy široké hruškovité tělo, kruhovitou zvukovou díru, čtyři struny laděné E-A-D-G, 42 palců délky hmatníku a sedmnáct pražců. „Poslouchejte moderní hudbu hranou k tanci, na koncertě, nahrávanou, či v rádiu a zjistíte, že basa je jedním z nejdůležitějších nástrojů, který přidává k souboru ty hluboké pulsy, které jsou srdcem i duší opravdového rytmu,“ doporučoval Gibsonův katalog v nadčasové frázi.3 Mando bass v hodnotě 150 dolarů však udělala jen trochu pro to, aby pronesla svůj zvuk skrz kapelu k publiku. S tím souvisí i fakt, že se nejednalo o velký úspěch v průběhu jejího poměrně dlouhého života. Některé skupiny ji i přesto používaly až do čtyřicátých let 20. století. Dále bych rád zmínil kytaristu a učitele pocházejícího z Havaje, který žil v Seattlu ve státě Washington. Paul Tutmarc založil společnost s názvem Audiovox ve třicátých letech k výrobě elektrických nástrojů včetně elektrické basové kytary. Model 736 Bass Fiddle je ukázán v letáčku Audiovoxu z doby okolo roku 1936. Skoro neměla tvar kytary, její tělo bylo ořechové, měla jediný snímač a potenciometr, krk s šestnácti pražci a napevno zabudovaný kabel vycházející z výstupu na horní části těla. Bohužel ani on neměl s tímto nástrojem velké komerční štěstí. Jeho syn Bud Tutmarc později začal prodávat přes hudebně distribuční společnost L.D. Heater z Portlandu v Oregonu velmi podobnou elektrickou basovou kytaru nazývanou Serenader. Jejich leták z neznámého období popisuje elektrickou basovou kytaru Serenader jako „navrženou k odstranění objemnosti normálně velkého kontrabasu“.4 Bud Tutmarc tvrdil, že basová kytara Serenader byla vypuštěna do světa v roce 1945. Ani tyto nástroje však nebyly na trhu úspěšné. Kdyţ však Fender Electric Instrument Co z Fullertonu blízko Los Angeles v Kalifornii ke konci roku 1951 představili elektrickou basovou kytaru s pevným tělem, která vypadala jako dlouhokrká verze Fenderovy elektrické kytary Telecaster, kterou společnost vypustila na trh na podzim roku 1950, nikdo ještě nevěděl, ţe právě tento nástroj se stane standardem ve vývoji basové kytary a přinese spolehlivý základ k novému zvuku populární hudby. 3
BACON, Tony; MOORHOUSE, Barry. The Bass Book. Milwaukee, USA: Backbeat Books, 2008, s.8. 4 BACON, Tony; MOORHOUSE, Barry. The Bass Book. Milwaukee, USA: Backbeat Books, 2008, s.9.
- 16 -
Leo Fender se narodil v roce 1909 v oblasti Fullerton-Anaheim v jižní Kalifornii. Jeho rodiče byli pěstitelé pomerančů a Leo přišel na svět ve stodole, kterou postavili (dům následoval o rok později). Přestože jako mladý muž pracoval jako účetní, vypěstoval si Leo lásku k elektronic, rádiu a stavěl své zesilovače. V pozdních třicátých letech si Leo otevřel obchod s rádii. Prodával elektrické zařízení, hudební nástroje, PA systémy, nahrávky, noty a stejně tak nabízel i servis. Díky této práci přišel do kontaktu s mnoha místními hudebníky, konkrétně s jedním, houslistou a hráčem na havajskou kytaru „doc“ Kauffmanem, se spojil a na krátkou dobu vznikla společnost K&F (Kauffman a Fender), která vyráběla elektrické havajské kytary a zesilovače od roku 1945. V únoru 1946 však Kaufmann odešel. Nevyrovnal se s Leovými workoholickými metodami a riskantními finančními kroky v projektu. Leo si založil svou vlastní činnost. Prvně ji pojmenoval Fender Manufacturing a v prosinci 1947 ji přejmenoval na Fender Electric Instrument Co. Pokračoval s výrobou a prodejem havajských kytar a zesilovačů tak, jako to bylo za K&F a brzy přestěhoval výrobu do dvou budov blízko South Pomona Avenue. Zde musel Leo přežít obrovské finanční problémy, aby mohl na trh přijít se svou šestistrunnou elektrickou kytarou s pevným tělem Esquire (později Telecaster) a pár let na to i s Fender Precision Bass. Společnost k basovému modelu Precision dále uvedla nový basový zesilovač Fender Bassmann. Model Fender Precision spatřil světlo světa v říjnu roku 1951, oficiálně však byl představen až v červenci roku 1952 na hudebním veletrhu NAMM show v New Yorku. Nová baskytara se hodně podobala konstrukci elektrické kytary Fender Telecaster. Měla javorový krk s dvaceti pražci přišroubovaný k desce jasanového těla, které bylo natřeno světle žlutou barvou. Na úzké hlavici byly čtyři velké ladicí kolíky. Tělo mělo černý plastový pickguard (plastový kryt přišroubovaný na vrchní část těla), opěrku prstů pravé ruky, čtyřpólový jednocívkový snímač, dva potenciometry pro úpravu hlasitosti a tónu a chromové krytí pro snímač a kobylku se dvěma opěrami, z nichž každá nesla dvě struny. Struny přecházely přes kobylku a skrz tělo a byly ukotveny na zadní straně nástroje. Tělo mělo dva výřezy. Byla to první Fenderova kytara s takovým designem. Nová kytara měla jednoduchou konstrukci, jež byla typická pro rané produkty od Fendera. Léta strávená v obchodu s elektronikou ho hodně naučila. Vzhled všeho, co vyráběli, byl určen k jednoduchosti výroby a snadnosti opravy. Všechny základní designové prvky byly uvedeny ve Fenderově patentu. Poukazoval na ně v listopadu 1952 a vydány byly 24. března 1953. Elektrická basová kytara v ceně 199.50 dolarů (v dnešní době by odpovídalo ceně přibližně 1,500 dolarů) byla na světě a nikdo si toho zatím moc nevšiml. - 17 -
Leo spolupracoval s místními hudebníky a zkoušeli spolu jeho prototypy, testovali nástroje a vyměňovali si názory. Don Randall byl generální ředitel Radio & Televison Equipment Co. Byl Fenderovým distributorem v počátku padesátých let a brzy se stal klíčovou osobou v rostoucím Fenderově provozu. Randall pojmenoval všechny Fenderovy produkty mimo Precision bass. Jméno Precision dostala díky přesnému rozložení pražců přímo od Leo Fendera. Ladění Fenderovy baskytary E-A-D-G bylo stejné jako u kontrabasu a znějící o oktávu níž než spodní čtyři struny kytary. Tyto podobnosti byly navrženy, aby zaujaly jak kontrabasisty, tak kytaristy. Oproti kontrabasu nemusel hráč na baskytaru hlídat svoji intonaci, vynaložil ve hře menší fyzické úsilý a nemusel se strachovat o svoji hlasitost. Otázka je, proč si Leo Fender vybral délku menzury 34 palců. Délka menzury je vzdálenost od nultého pražce k sedlu kobylky a určuje tedy znějící délku strun. Délka 34 palců menzury Fenderovy nové elektrické baskytary byla přibližně o devět palců delší než ta u většiny šestistrunných kytar (požadavek odvozený z mnohem hlubší polohy nástroje) a asi o osm palců kratší než průměrná délka menzury kontrabasu. George Fullerton pracoval pro Lea Fendera s několika přestávkami od počátku roku 1948 až po Fenderovu smrt v roce 1991. Fullerton řekl, že během experimentů k nastavení délky menzury baskytary Precision zkoušeli i kratší menzury jako 30 a 32 palců. Tyto délky však nesplňovaly rezonanci, kterou potřebovaly. Zkoušeli i délku menzury okolo 36 palců, ale potom byla vzdálenost mezi pražci příliš velká, a tudíž pro hráče nepraktická. Další problém pro nový nástroj představovaly nedostatečné struny, které do té doby ještě nebyly vyrobeny. Byl to buď Mapes nebo Squier, kdo pro ně udělal první vhodné struny. Vzhled těla Precision baskytary byl u Fendera nový, s dalším výřezem na horní části (ve srovnání s tvarem jiţ ve společnosti existujícího modelu elektrické kytary Telecaster) inspiroval nový obrys těla Fenderovy pozdější kytary Stratocaster. Fullerton vzpomíná na praktické důvody pro spodní výřez, znamenal snadnější přístup k vyšším pražcům. Důvodem pro další výřez bylo uchycení popruhu. Delší krk a tím i větší váha baskytaru převažovaly, a tak se prodloužením horního rohu posunulo umístění držáku popruhu více do středu, aby se rovnováha vyrovnala.
- 18 -
Jako první se k Fenderovi s uvedením baskytary na trh přidala společnost Kay z Chicaga známá pro své levné kytary a kontrabasy. Model basové kytary K-162 byl představen na hudebním veletrhu NAMM show v New Yorku ve stejném roce, kdy Fender představil model Precision bass. Postupem času začalo více výrobců kytar produkovat basové modely. Gibson zařadil do výroby elektrickou baskytaru v září roku 1953. Měla pevné mahagonové houslově-tvarované tělo, evidentně takto navržené, aby zaujalo kontrabasové hráče. Tato baskytara s krátkou menzurou měla možnost připojit k nástroji bodec, který po uchycení na spodek těla nástroje umožňoval basistům hrát na nástroj stejně jako na kontrabas. Používalo se ho však jen zřídka. I přesto možnost přidání bodce k nástroji zůstala živá do šedesátých let a to nejenom u Gibsona, nabízela ho i firma Gretsch. Gibsonův houslový vzhled byl o pár let později zkopírován německou společností Hofner, ta však použila pro nástroj duté tělo. Gibson přidal do nábídky v pozdních padesátých letech pár baskytar s krátkou menzurou. V roce 1958 to byl model EB-2, který byl basovou verzí jejich nové elektrické kytary ES-335. Obě měly nový vzhled štíhlého těla s dvojitým výřezem a pevným javorovým blokem v jinak dutém těle nástroje. To přineslo i nové zvukové účinky. Současně také Gibson přejmenoval houslově-tvarovanou elektrickou baskytaru na EB-1, ale upustil od ní následující rok a nahradil ji modelem EB-0 s pevným tělem (to byla basová verze Gibsonovy Les Paul Junior kytary). Společnost se soustřeďovala spíše na kytaristy, kteří chtěli hrát také na basovou kytaru, i díky této myšlence je nabízela s krátkou třicetipalcovou menzurou. Kalifornská
společnost
Rickenbacker
byla
dosud
znechuceným
průkopníkem elektrických kontrabasů. V roce 1953 zakladatel Adolph Rickenbacker prodal svou společnost Francisi Hallovi, jehož Radio & Television Equimpent Co nabízela Fenderovy první produkty. Hallův obchodní vztah s Fenderem brzy potom, co koupil Rickenbacker, skončil. Zaměřil se na modernizování a vylepšování Rickenbackerovy produktové řady, zejména prostřednictvím úsilí němce Rogera Rossmeisla, který se k firmě připojil počátkem roku 1954. Rickenbackerova první basová kytara, model 4000, vystihovala typický, neobvyklý Rossmeislův design. Měla velké tělo s ostře řezanými rohy. Byla to nejstarší elektrická baskytara s délkou menzury 33 palců, která byla prakticky stejná jako Fenderova 34 palcová Precision bass. Model 4000 se poprvé objevil v Rickenbackerově ceníku - 19 -
v červenci 1957 za 279,50 dolarů (což bylo o 60 dolarů více než stála Precision bass). Model 4000 je také historicky zajímavý jako první baskytara konstruována stylem trough-neck, což znamená, že krk není šroubovaný (jako model od Fendera) nebo lepený (modely Gibson) k tělu, ale je z jednoho kusu přes celou délku nástroje s takzvánými „křídly“ připojenými na obou stranách k dosažení úplného tvaru těla. Struny, kobylka i nultý pražec jsou umístěny do stejného kusu dřeva, tím mělo dojít ke zpevnění nástroje a vylepšení tónové rezonance. S větší pravděpodobností tím však Rickenbacker našel efektivnější a jednodušší výrobní techniku. Rossmeisl tuto metodu použil ve společnosti už o rok dříve na inovativní kytaře Combo 400. Nathan Daniel z New Yorku vyrobil svou první kytaru v roce 1954. Danielovy nástroje byly robustně konstruované, a přestože byly z levných a základních materiálů jako překližka, pracovaly překvapivě dobře. Okolo roku 1956 se svojí společností Danelektro vyrobil první šestistrunnou elektrickou baskytaru UB-1 (a UB-2) upravenou tak, aby zněla o oktávu níž než elektrická kytara. Jako ostatní první baskytary od Kaye měly krátkou menzuru 29 palců a dvou oktávový 24 pražcový hmatník, což dokazovalo evidentní zájem o to, aby cílovou skupinou pro tento nástroj byli kytaristé. Danelectro přidal v roce 1959 do svého katalogu velmi osobitou baskytaru, 24-pražcový Long Horn model, dostupný ve čtyř i šestistrunné verzi, kterou doplnil již vyráběnou Short Horn baskytaru s pouze patnácti pražci. Tyto nástroje můžeme slyšet na nahrávkách Duane Eddy, v písni Because They´re Young nahrané v lednu roku 1960 na model Long Horn nebo na nahrávce z roku 1968 od Glena Campbella, v písni Wichita Lieman nebo v písni Ritchieho Valense s názvem La Bamba z roku 1958. John Entwistle použil baskytaru Danelectro pro své basové sólo v písni My Generation na turné skupiny The Who v roce 1965, originál je však nahrán na Fender Jazz bass. Entwistle přešel v šedesátých letech jako průkopník na nové roundwound (kulaté ovinutí) struny od britské společnosti Rotosound. Baskytaristi si nyní mohli vybrat mezi tradičními tóny již zavedených flatwound (ploché ovinutí) strun a zvonivým zvukem nových roundwound strun. I ostatní společnosti přidaly do své nabídky šestistrunné baskytary: Gibson EB-6 s dutým tělem za 340 dolarů v roce 1959 a Fender solid Bass VI za 329,50 dolarů v roce 1961. Ale šestistruné baskytary té doby se více podobaly kytarám, zněly o oktávu níž a docela se lišily od moderní představy dnešní šestistrunné baskytary.
- 20 -
Po zavedení modelu elektrické kytary Stratocaster v roce 1954 začalo bohatství společnosti stoupat. Precision, Telecaster a Stratocaster se tak staly důležitými pro chod společnosti v následujících letech. Fender provedl změny ve vzhledu Precision Bass v roce 1954 a 1957 a naznačil, že stále hledá kombinaci funkcí, které by zaujaly hudebníky. V roce 1954 byly upraveny hrany nástroje pro pohodlnější hru, do barev pronikl sunburst (barevný vzor připomínající slunce, přechod žluté barvy do hnědé) a vyměnil se černý pickguard za bílý. Konečné úpravy nastaly v roce 1957. Původní single-coil snímač byl nahrazen novým split-coil snímačem se střídavě uspořádanými póly spojenými v humbucker. Fender považoval původní jednocívkové snímače za příliš tvrdé, kdežto nový humbucker nabídl měkčí, ne tak ostrý signál. Nová byla i kobylka, hlava nástroje byla větší a vyměnil se pickguard s integrovanými ovládacími prvky tak, aby se Precision více podobal kytarovému modelu Stratocaster. Představen byl na veletrhu NAMM v roce 1957 v Chicagu. Patent Fendera na nový split-coil snímač podaný v lednu 1959 byl vydán 28. března 1961. Poskytoval informace o obtížnosti zajistit elektromagnetickou konstrukci snímače tak, aby převáděla vibraci strun na elektrické signály a mohla být upravena pro různé struny k dosažení požadované hlasitosti. Fenderův split-coil humbucking snímač hodně pomohl k řešení těchto problémů: poloha snímačů se dala ve vztahu ke strunám plně nastavit, elektrický rušivý hukot byl účinně zrušen a vibrace strun se zachycovaly přesněji. Kobylka baskytary Precision na revidovaném modelu 1957 byla také nová. Dříve disponovala verzí dvě struny na jedno sedlo, nyní však nabízela sedlo pro každou strunu zvlášť. Jednalo se o zcela nový typ mechanické kobylky pro individuální nastavení každé struny. Byla také rozšířena hlava nástroje, která vylepšila rezonanci a alespoň částečně pomohla s problémem „mrtvého tónu“ (zněla tlumeněji s kratším sustainem) kolem sedmého pražce. Revidovaná Precision se objevila na obálce Fenderova katalogu v letech 1957-1958, jejich prvního s barevnou titulní stranou, který po otevření odhalil nový vzhled barvevné úpravy sunburst na modelu baskytary Precision. Na březnovém ceníku z roku 1958 byla k mání za 219,50 dolarů (což by na dnešní peníze dělalo asi 1500 dolarů). Kolem roku 1959 se modelu Precision Bass změnil hmatník na palisandrový jako kontrast k javorovému krku. Někteří hráči měli rádi hladký, téměř kluzký povrch javoru, zatímco jiní dávali přednost více texturovanému dřevu v podobě palisanderu. Navzdory pomalu rostoucímu povědomí o basových kytarách mezi hráči, přistupovaly kytarové společnosti k nabízení elektrických baskytar s opatrností. - 21 -
Podobně ani Fender neměl pocit, že by trh podpořil jeho druhý model baskytary až do roku 1960. Stejným způsobem, jakým představili kytaru Stratocaster jako rafinovaného špičkového společníka pro Telecaster, rozhodl se Fender přidat nový model baskytary k Precision Bass. Byl to model Jazz Bass, který továrna začala vyrábět v březnu 1960. V červnu 1960 ji Fender představil na hudebním veletrhu NAMM show v Chicagu. Nástroj se poprvé objevil v červencovém ceníku za 279,50 dolarů v sunburst barevné úpravě. Tyto dvě osamělé baskytary byly v ostrém kontrastu ke zbytku rychle rostoucích produktových řad společnosti Fender. Červencový ceník z roku 1960 zahrnoval 13 zesilovačů (Bandmaster, Bassman, Champ, Concert, Deluxe, Harvard, Princeton, Pro Amp, Super, Tremolux Twin Amp, Vibrasonic, Vibrolux), 7 havajských kytar (Champ, Deluxe, Dual, Stringmaster, Studio Deluxe, 400, 1000) a 6 typů běžných elektrických kytar (Duo-Sonic, Esquire, Jazzmaster, Musicmaster, Stratocaster, Telecaster). Ať už ovlivněná nebo neovlivněná trhem, byla nová Jazz Bass skvělým doplňkem řady a toho času se musela zdát přinejmenším jako zajímavá nová alternativa k Precision. Ve srovnání s Precision je Jazz bass trochu větší, stylově podobný s Jazzmaster kytarou, kterou Fender uvedl o dva roky dříve. Jazz Bass se rovněž lišila od Precision v jejím úzkém rozestupu strun, což dalo krku zřetelný pocit zúžení. Nástroj byl opatřen dvěma snímači single-coil spojenými v režimu humbucking, které nabízely více zvukových možností než model Precision. Zpočátku Jazz bass přišel s tím, co Fender nazývá tzv. „tandemové hlasitostní ovládání prvků“ používající dva potenciometry posazené na sebe, které jsou dnes známé jako „stack knob layout“ a tónový potenciometr. To se změnilo o pár let později na tříkontrolní rozložení se dvěma většími potenciometry pro hlasitost každého snímače a jeden menší dnes označovaný jako tónová clona. Většina prvních Fenderů se objevovala jen se standardní povrchovou úpravou. Byla to světle žlutá pro modely Precision, Telecaster a Esquire a úprava sunburst (barevný přechod mezi žlutou a hnědou) pro nástroje Precision a Stratocaster od roku 1954. Na začátku šedesátých let přišel Fender se seznamem barev, jež byly oficiálně k dispozici, a nabídl také speciální barevné vzorníky, které po vydání sloužily zákazníkům jako pomůcka pro výběr z různých odstínů. Automobilový průmysl se výrazně podepsal na vzhledu amerických kytar pomocí vynikající barvářské práce. Du Pont byl největší dodavatel barev pro automobilové továrny General Motors, jejich barvy začal využívat i Fender. Zajímavostí je, že snad jedině barva Candy apple red, jak ji Fender nazýval, byla vytvořena speciálně pro baskytaru, narozdíl od ostatních - 22 -
barev, které byly převzaty z automobilového průmyslu. V té době se různá barevnost kytar výrazně na ceně neprojevila. O desetiletí později se staly basové kytary s barvami na zakázku nejoblíbenějšími sběratelskými kousky. Mnoho sběratelů považuje Fenderovy barvy smíchané na zakázku, zvláště ty první, za kapitální úlovek. Na dnešním sběratelském trhu se cena mezi klasickými nastroji a těmi s původními barvami na zakázku výrazně liší. Když se podíváme do Evropy, je důležité zmínit společnost Hofner. Karl Hofner založil svou firmu v osmdesátých letech 19. století ve městě Schoenbach v Německu, kde nejprve vyráběl housle, violoncella a kontrabasy. Kytary Hofner se objevily až v roce 1925, v době, kdy se k otcově firmě připojili jeho synové Josef a Walter. Tou dobou zaznamenává firma rychlý růst. Po druhé světové válce se Hofnerova rodina přestěhovala do Erlangenu a opětovně začala výrobu v roce 1949, dva roky po tom, co se přestěhovali do Bubenreuthu. Klenuté kytary přibyly do katalogu počátkem padesátých let 20. století a elektrické kytary následovaly brzy poté. První model baskytary 500/1 byl představen v roce 1956. Tento model se proslavil díky baskytaristovi skupiny Beatles Paulovi McCartneym. Představme si nyní hudebníky, kteří basovou kytaru začali používat jako první. Chubby Jackson, basista v big-bandu Woodyho Hermanna, byl spojován s firmou Kay od roku 1945, kdy mu společnost vydala pětistrunný „signature“ kontrabas S-51, na který často hrával s použitím zesilovače. Chubby je zobrazen v Kayově propagační kampani s pobaveným úsměvem, jak zkouší Kayovu novou elektrickou baskytaru. Činnost prstů obou rukou se změnila v přechodu z kontrabasu na kytaru a hráč mohl při hraní na tento nástroj sedět. Jackson řekl, že se teď mohou všichni kytaroví hráči jednoduše stát basovými. Nevěděl, jak prorockou se jeho ležérní poznámka později stala. Donald „Duck“ Dunn začal v padesátých letech s jednou z prvních Kayových baskytar. V šedesátých letech se proslavil, když nahrával ve studiích Booker T & The MG´s, Otis Redding a Sam & Dave na baskytaru firmy Fender. Jedním z prvních muzikantů, který začal používat elektrickou baskytaru, byl také Roy Johnson z Kansas City. Hrál v bandu Lionela Hamptona, jenž kombinoval swing a R&B s nádechem začínajícího jazzového rock ‘n’rollu. V červenci roku 1952 vyšla v americkém jazzovém magazínu Down Beat fotografie jazzového vibrafonisty a big- 23 -
bandového lídra Lionela Hamptona, jak pózuje s Fenderovou Precision baskytarou. Poté co Roy Johnson opustil Hamptonovu kapelu, přišel na jeho místo William „Monk“ Montgomery. Stylová malba Monka s Precision baskytarou byla vyzdvižena ve Fenderově pozdějším katalogu. Montgomery řekl, že měl Hampton rád zvuk a hlasitost nového nástroje, „protože mohl slyšet basy, opravdu slyšitelné basy. Když byl v kapele kontrabas, tak je ve skutečnosti neslyšíš tak moc, jak je cítíš.“5 Oblíbenost elektrické baskytary byla v polovině padesátých let spíše vzácná. Zpočátku byla vznikající rock´n´rollová hudba především v rukou kontrabasových hráčů: Marshall Lytle s Bill Harvey´s, Bill Black s Elvisem Presley, Jack Neal s Gene Vincent´s Blue Caps a Joe B. Mauldin s Buddy Holly´s Crikets. Ale změny byly na cestě. Bill Black dostal Fenderovu Precision pravděpodobně začátkem roku 1957. Z této doby jsou také fotky Blacka hrajícího na pódiu na Precision. Ale on ještě pokračoval i v hraní na kontrabas a hned tak rychle k nové elektrické baskytaře nepřilnul. Marshall Lytle opustil Billa Harleyho krátce po úspěchu Rock Around The Clock. Ačkoliv přešel k Fenderově baskytaře během roku 1955 pro jevištní vystupování, pro nahrávání pokračoval v hraní na kontrabas. Joe Mauldin také začal hrát v létě 1958 místo na kontrabas na Precison bass a to během svého posledního turné u Buddyho Hollyse. Fenderovy baskytary se toho času objevovaly také i v jiných živých vystoupeních, včetně doprovodných kapel Jerry Lee Lewise a B.B. Kinga. Nebyli to jen kontrabasoví hráči, kteří přešli na nového Fendera. Kytarista Bobby Jones z Greenville v Jižní Karolíně nahradil Jacka Neala v Gene Vincent´s Blue Caps kolem dubna 1957 a na rozdíl od svého předchůdce vždy hrál na Fenderovu baskytaru. Jonesovo první nahrávání s Vincentem proběhlo v červnu 1957 ve slavném Capitol Tower studiu v Hollywoodu. Údajně byl prvním, kdo v tomto studiu nahrával na elektrickou baskytaru. Hrál na baskytaru stejně jako na kytaru, trsátkem. Pár měsíců potom, co se Jones přidal k Blue Caps, poskytl Fender kapele kytary, baskytary i zesilovače. Měl půjčený model Precision 1956. Když Jones v roce 1958 kapelu opustil, koupil si novou Precision, již používal až do roku 1986, kdy s hraním úplně skončil. Tuto baskytaru věnoval do Rock&Rollové síně slávy. Mezitím v Chicagu kytarista Dave Myers, člen populární bluesové kapely The Aces, 5
BACON, Tony; MOORHOUSE, Barry. The Bass Book. Milwaukee, USA: Backbeat Books, 2008, s.17.
- 24 -
přešel na Fenderovu Precision v roce 1958 a hrál na ni ve studiích a na koncertech s bluesmany jako Otis Rush a Earl Hooker. Další osobou s nárokem na titul prvního elektrického baskytaristy v bluesovém světě byl Homesick James, který hrál na Fendera v hitu Elmora Jamese „12 Year Old Boy“, nahraném v Chicagu v roce 1957. Basisti postupně začali brát elektrickou baskytaru jako běžný nástroj v populární hudbě. Příkladem jsou Guybo Smith v hitu Eddieho Cochrana „Summertime Blues“ z roku 1958, Brian Gregg ve skupině Johnny Kidd & Pirates v písni „Shaking All Over“ z roku 1960, Nokie Edwardse v písni skupiny The Venture „Walk Don´t Run“ z roku 1960 a Jet Harrise v písni skupiny The Shadows „Apache“ také z roku 1960, kteří zdůraznili úlohu baskytary v nově vznikajících skupinách. Duane Eddyho hit „Rebel Rouser“ z května 1958 nahráli dva hráči: Jimmy Simmons na kontrabas a Buddy Wheeler hrající ty stejné noty na elektrickou baskytaru. Toto Eddyho producent Lee Hazlewood nazval „click bass“, což je technika, která se objevila i v jiných nahrávkách z této doby, zejména v Nashvillu, kde byla označována jako „tic tac bass“. Presleyho „Stuck On You“ z března 1960 hrál Bob Moore na kontrabas a studiový kytarista Hank Garland na šestistrunnou elektrickou baskytaru, zatímco Patsy Cline v písni „I Fall To Pieces“ z listopadu 1960 představuje neúnavného Moorea na kontrabas a Harolda Bradleyho na šestistrunnou Danelectro baskytaru. První slušné britské rock'n'rollové album Billy Furyho s názvem The Sound Of Fury z května 1960 nabízí Billa Starka na kontrabas a Alana Weighella na baskytaru. Od počátku roku 1960 konečně začíná přítomnost elektrické baskytary na hudebníky působit.
2.2 OBDOBÍ ŠEDESÁTÝCH LET Firemní inovací u společnosti Fender byla nová řada dutých elektro-akustických kytar zvláště proto, že většina lidí měla Fender v podvědomí jako výrobce kytar s plným tělem. Je zřejmé, že Gibson EB-2 a modely od firmy Gretsch ovlivnily snahu CBS proniknout na širší trh. Leo Fender přivedl v roce 1962 do společnosti Rogera Rossmeisla, aby navrhoval akustické kytary a baskytary. Všechny se vyráběly v odděleném závodě v Missile Way ve Fullertonu. Rosmeisel, syn německého výrobce kytar, přišel do Ameriky v padesátých letech a nejprve pracoval pro Gibson v Michiganu, poté přešel k Rickenbackeru v Kalifornii, kde mezi jeho modely patřily především klasické série 4000 bass. Série štíhlých kytar a dvou baskytar, jednosnímačová Coronado I (1966) a - 25 -
dvousnímačová Coronado II (1967) byly prvními modely navrženými pro Fender. Fender rovněž nabízel dvě varianty konečné úpravy. Barvený model Wildwood s duhovými odstíny zelené, modré a zlaté a bílo-hnědé stínování s názvem Antigua. První uvedení Fender thinline (štíhlé tělo) elektro-akustických kytar nemělo úspěch. Různé verze tohoto modelu během pár let zmizely z výroby. V lednu 1965 byla firma Fender prodána společnosti CBS (Columbia Broadcasting System) za 13 milionů dolarů a vznikla tak Fender Musical Instruments pod mateřskou společností Columbia records Distribution Corporation. Dle názoru některých zasvěcených osob však problémem s CBS bylo, že jejich úmyslem bylo dát do Fenderu hodně financí. Prodej se skutečně zvedl a zisky vzrostly – podle Dona Randalla se v prvním roce poté, co CBS převzala Fender, příjmy dokonce zdvojnásobily. Odbyt dramaticky vzrostl, ale výsledkem toho byl bohužel postupný úpadek kvality. Členové původního výrobního týmu v důsledku dlouhodobého úpadku kvality a celkového rozčarování postupně jeden po druhém opouštěli nově vzniklou organizaci. Finální úpravy při výrobě byly velmi odbyté. Tím v podstatě sami sobě vytvářeli konkurenci třeba i v Japonsku. CBS provedla pár kosmetických úprav u různých modelů Fender. U basové řady byla nejviditelnější změna provedena na modelu Jazz Bass, na kterém byly v roce 1965 přidány lamely kolem hmatníku a následujícího roku orientační značky na hmatníku změnily tvar z kruhovitého na obdélníkový. V roce 1966 dokončila CBS výstavbu nové Fender továrny za 1,3 milionů dolarů, jejíž výstavba byla v plánu již před samostatným převzetím firmy. Stála hned vedle již existujících budov Fender na South Raymond. Noví majitelé byli nachystaní popostrčit výrobu a nebyl pro ně důvod znepokojovat se ohledně poptávky. Populární hudba byla v té době na vzestupu. Precision a Jazz bass tvořily stálice firmy. Nové modely – Bass V (1965), the Mustang Bass (1966) a Bass Telecaster (1968) ani zdaleka nedosahovaly takové obliby. Bass V byla dosti odlišná od naší moderní představy pětistrunné basy. Měla krátký patnácti pražcový hmatník a pátá struna byla nad strunou G, laděna na C. Rozsahově byla v podstatě stejná jako čtyřstrunný dvacetipražcový Fender od malého E až po vysoké Es, ovšem přes pět strun a na patnácti pražcích. Tento typ byl zřejmě navržen pro basisty hrající z not tak, aby při hraní mohli dosáhnout více not napříč hmatníkem, aniž by měnili polohu ruky. Model Bass V se nikdy neujal a do roku 1970 byl úplně stažen z prodeje.
- 26 -
Mustang, naproti tomu, byl velmi levný model a zároveň první Fender baskytara s krátkou menzurou. Telecaster Bass vycházela ze stylu původního jednocívkového modelu (single-coil) Precision Bass vyrobeného před rokem 1957, měla rovněž javorový krk, úzkou hlavu, stejný tvar pickguardu a ovládacího panelu s potenciometry. Uvedení tohoto modelu bylo velmi významným počinem ne tak pro nástroj samotný, jako spíše pro skutečnost, že Fender se poprvé vrátil k původnímu designu. Gibson upravili katalog baskytar v roce 1961, který zahrnoval i novou EB-3 s plným tělem, která byla prakticky basovou verzí nové řady kytar Gibson SG představené v témže roce. Tento nový typ EB baskytary musel v té době vypadat jako radikální vybočení. Těla měla moderně kombinované šikmé plochy, úhly a ostré hrany. EB-3 měla mahagonové tělo, dva humbuckery (větší u krku a menší u kobylky), čtyřstupňový přepínač různých kombinací snímačů, čtyři potenciometry k ovladání hlasitosti a tónu, krátký 30 a půl palcový hmatník z palisandru s kulatými hmatníkovými značkami a cherry úpravou povrchu. Poprvé byla uvedena v roce 1961 za 325 dolarů. Naproti tomu základní katalogová cena za Precision byla 229.50 a za Jazz Bass dokonce 279.50 dolarů. Mnoho hráčů EB-3 přitahovala v neposlední řadě i dvojici talentovaných britských muzikantů Jacka Bruce, známého především z kapely Cream a Andy Frasera z kapely Free. Gibson přišel v roce 1961 s původním modelem jednosnímačové basy EB-0 z roku 1959 upraveným tak, aby vzhledově odpovídal nové EB-3. V roce 1962 pak uvádí na trh model EBSF-1250, což byla baskytra se dvěma krky jako kombinace EB-3 a SG šestistrunné basy. Však první firma, která přišla s první kytaro-baskytarou s dvěma krky, byla pravděpodobně na konci padesátých let Danelectro. Gibson stále pozorně sledoval rostoucí úspěch Fenderu, a proto přišel v roce 1963 s dvojicí nových modelů, Thunderbird II a Thunderbird IV. Oba modely patřily k prvním baskytarám Gibson s dlouhou menzurou, dokonce ještě o půl palce delší než u modelů Fender a vypadaly jako čtyřstrunný protějšek kytarového modelu Gibson Firebird, který byl taktéž navržený automobilovým návrhářem Ray Dietrichem. Poprvé byly uvedeny v katalogu Gibson v červenci 1963 s cenou 260 dolarů za jednosnímačový model II a 335 dolarů za dvousnímačový model IV. Gibson doháněl Fender také svou nabídkou různých barevných variant. Spolu s dlouhými krky začal Gibson vyrábět i konstrukce s krkem skrz tělo, tzv. - 27 -
through-neck, a plně nastavitelnou kobylkou. Zrevidovaný model původní konstrukce Thunderbird s obvyklým provedením vlepeného krku se objevil v roce 1966. Po několik let zůstal Gibson na poli basových kytar poměrně neúspěšný, i když několik hráčů, především tvrdšího rocku, dávalo přednnost právě Gibson Thunderbird. Jmenujme hráče jako John Entwistle, jenž začal hrát na model IV kolem roku 1971, dále jej používali hráči jako Martin Turner, Nikki Sixx a Jared Followill. Gibson ve Spojených státech amerických přišel v roce 1969 s modelem Les Paul Bass (přejmenovaném na Les Paul Triumph Bass v roce 1971) s nízkoodporovým snímačem navrženým tak, aby nabízel větší tónový charakter a tišší provoz při napojení na nízkoodporové vybavení, jako byly některé nahrávací přístroje. Ale i tyto modely byly spíše jen zajímavostí. Až do dnešního dne se zdá být těžko pochopitelné, že Gibson, jeden z největších výrobců kytar na světě, na poli basových kytar nikdy neohrozil úspěch svého odvěkého rivala, firmy Fender. Kromě modelů Thunderbird Gibson nikdy pořádně nepřijal modely s dlouhým krkem a vždycky spíše lhostejně tíhnul k basovým verzím běžných kytarových modelů. V roce 1966 uvedla na trh firma Ampeg první bezpražcovou baskytaru, model AUB-1. Firma Ampeg byla založena v New Yorku v pozdních čtyřicátých letech dvěma baskytaristy, Everettem Hullem a Jassem Oliverem, kteří uvedli na trh systém kontrabasových snímačů. Na začátku padesátých let začali vyrábět basové zesilovače od malého komba Portaflex až po průmyslový standard řady SVT, jenž patří k vysoce uznávaným i v dnešní době. Ampeg vyráběl elektrické minikontrabasy Baby bass od roku 1962. Design převzali od Dopyera Brothers, kteří jsou známí spíše kytarami Dobro. Ampeg tyto modely vylepšil a Jess Oliver přišel s novým typem membránového snímače, umístěným pod pickguardem, jehož firma trefně nazvala mystery pickup. V roce 1964 nastoupil ke společnosti kytarista a elektroinženýr Dennis Kager. Jeho prací byla zprvu kontrola a úprava Burns baskytar a kytar, jež Ampeg dovážel z Velké Británie. Ampeg pokročil a začal s výrobou prototypů basových kytar v roce 1966. Uměli vyrobit krk díky zkušenostem s modelem Baby Bass, ale potřebovali tělo. Kager přišel s tvarem, který kombinoval Fender Jazz Bass s Precision Bass, a opatřil ho dvěma výřezy ve tvaru písmene f, jež procházely skrz tělo. Spirálovitá hlava a - 28 -
membránový podkobyklový snímač byly vypůjčeny z Baby Bass. Nápad na bezpražcový hmatník vzešel od Hulla a Olivera. Na sklonku roku 1966 se dostaly do výroby dva modely, pražcová AEB-1 (Ampeg Electric Bass) a bezpražcová AUB-1 (Ampeg Unfretted Bass). Jejich prodej byl spíše mírný a přirozeně nemohly konkurovat s dominancí Fenderu na trhu. Ampeg přidal další modely, opět ve verzi s pražci a bez pražců, AMB-1 a AMUB-1 s konvenčním magnetickým snímačem. První bezpražcový model AUB-1 byl výrazným pokrokem. Fender totiž nenabízel bezpražcovou basu až do modelu Fretless Precision z roku 1970. Ampeg se později spojil s opravářem kytar Danem Armstrongem z New Yorku, aby vytvořili svéráznou „průhlednou“ baskytaru s akrylovým tělem, na kterou hrával Jack Bruce a Bill Wyman. Bruce Johnson z Kalifornie začal nedávno s opětovnou výrobou různých modelů Ampeg baskytar. Ve Švédsku přišla v roce 1967 firma Hagstorm s první osmistrunnou basovou kytarou, modelem H-8. Myšlenkou bylo napodobení uspořádání strun na dvanáctistrunné kytaře s tím, že jednotlivé páry strun byly laděny v oktávách. Objevilo se několik dobových nahrávek se zvonivým zvukem H-8, např. „Spanish Castle Magic“ Jimiho Hendrixe (nahráno v říjnu 1967) a „MacArthur Park“ od Richarda Harrise (v roce 1968 nahrál Joe Osborn). Experimenty některých výrobců z konce šedesátých let napomohly rozvoji relativně jednoduché elektroniky do té doby používané v basových kytarách. Burns ve Velké Británii byl prvním, kdo začlenil aktivní elektroniku do baskytar. Jejich TR-2 model z roku 1963 obsahoval vestavěný, bateriemi napájený předzesilovač tak, že hráč mohl zesilovat výšky a basy. Běžné pasivní obvody mohly pouze ubírat z existujících tónových frekvencí. Obliba populární hudby vrcholila s počátkem šedesátých let a poptávka po elektrických baskytarách narůstala. Basová kytara byla přijata jako základní součást studiového i pódiového hraní nově vznikajících popových skupin. Nikdo jiný nenaplňoval tuto skutečnost víc než The Beatles, kteří se od roku 1964 stali nejoblíbenější a nejviditelnější skupinou na světě. Ustanovili kvartetní model obsazení dvou kytar, baskytary a bicích. Paul Mc Cartney, jenž se narodil v Liverpoolu v roce 1942, začínal jako kytarista a pianista kapely, ale brzy se stal baskytaristou Beatles, když se jejich původní baskytarista Stu Sutcliffe rozhodl odejít z kapely poté, co se dal na dráhu malíře. Stu Stucliffe hrával na baskytaru Hofner 500/5. McCartney - 29 -
svou první baskytaru koupil v roce 1961 v malém obchůdku v centru Hamburku, kde ve výkladní skříni spatřil baskytaru ve tvaru houslí. Byla to Hofner 500/1, německá kytara s dutým tělem podobná modelu elektrické baskytary Gibson a obecně známá jako violin bass. Stála ho tehdy asi 65 liber. Obchod Steinway v Hamburku objednal neobvyklý model pro leváky speciálně pro McCartneyho. Druhou 500/1 si pořídil kolem září 1963. U tohoto modelu zůstal a používal jej jako svůj hlavní nástroj jak pro koncertní, tak i pro studiové hraní až do roku 1965. Ještě jednou ji pak použil pro turné „Let It Be“ v roce 1969. V srpnu 1965 si během turné Beatles po Spojených státech amerických pořídil baskytaru Rickenbacker 4001S. Rickenbacker v Kalifornii používal základní design a konstrukci s krkem skrz tělo z jejich dřívějšího modelu 4000 pro mnohé následující modely, včetně efektního dvousnímačového 4001 (1961) a exportní verzy 4001S (1964) s orientačními značkami na hmatníku. McCartney začal hrát na svého nového Rickenbackera ve studiu během října a listopadu 1965, když nahrával skladby z nového alba Rubber Soul. V době, kdy natočil basové party na album Sgt Pepper na přelomu roku1966 a 1967, používal Rickenbackera jako svůj hlavní studiový nástroj. V roce 1968 daroval Fender kapele nějaké nástroje a vybavení a McCartney tak tu a tam na White Album využil i Jazz Bass, zatímco Lennon s Harrisonem občas sáhli po modelu Bass VI, bylo to však jen okrajově. Basista James Jamerson se narodil v Jižní Karolíně v roce 1936 a přestěhoval se se svou rodinou do Detroitu v Michiganu v roce 1951. Jamerson začal hrát na kontrabas v osmnácti letech s jazzovými ambicemi, ale v roce 1959 začal spolupracovat s nahrávací společností v Detroitu, která patřila Berry Gordymu a která se později celosvětově proslavila jako Motown. S pozoruhodnou prozíravostí Gordy pokřtil svou společnost černých muzikantů na „Zvuk novodobé Ameriky“. Motownovské svěží propojení popu a R&B od umělců, jako byli The Supremes, The Four Tops, Smokey Robinson, Marvin Gaye nebo Stevei Wonder se skutečně stalo svěžím zvukem mladé Ameriky a přitahovalo široké publikum jak mezi bílými, tak i černými posluchači. James Jamerson přešel na elektrickou baskytaru v roce 1961, když si koupil Fender Precision a Gordy jej požádal, jestli by mohl jet na turné s Jackie Wilson. Po několika krádežích jeho nástrojů zakotvil Jamerson na Precision bass z roku 1962. Od roku 1964 Gordy pozměnil Jamersonovu pracovní náplň, stal se členem Motown teamu studiových muzikantů, neoficiálně známé jako The Funk Brothers. Poprvé mu dal do ruky baskytaru Lamont Dozier, člen produkčního týmu Mowtown. Byl to Fender Precision, jehož dusítka strun byla důležitou součástí Jamersonova zvuku.
- 30 -
Jedním z prvních důkazů Jamersonovy brilantnosti ve hře na basovou kytaru jsou nahrávky původní verze singlu „How Sweet It Is (To Be Loved By You)“ od Marvina Gaye z druhé poloviny roku 1964, dále „Stop“, „In The Name Of Love“, nebo „You Keep Me Hanging On“ od The Supremes (1965 a 1966), „Reach Out I’ll Be There“ a „Bernadette“ od The Four Tops (1966 a 67) či hity Stevieho Wondera jako „I Was Made To Love Her“, „For Once In My Life“ (1967 a 1968) a mnoho dalších. Z pozdějšího období je to pak Jamersonův part ve skladbě od Marvina Gaye „What’s Going On“ (nahrané v roce 1970). Album What’s Going On, vydané v roce 1971 s Jamersonem ve všech skladbách, kromě dvou, bylo jedním z prvních hlavních nahrávek vydavatelství Motown také s velkým hudebním přínosem. Jamersonovy linky byly rytmicky-melodické s častým používáním synkop. Jeho nahrávky pro Motown pomohly změnit vnímání elektrické baskytary v populární hudbě. Jamerson hrál pro Motown až do roku 1972 a zemřel v pouhých 47 letech v roce 1983 na zdravotní potíže spojené s alkoholismem. Díky vylepšení pódiového i studiového vybavení z průběhu šedesátých let se basové kytary stávaly stále hlasitějšími a hráči jako Jack Bruce z Cream, Phil Lesh z The Grateful Dead, John Entwistle z The Who a Jack Casady z Jefferson Airplane nebo studioví hráči jako Tommy Cogbill (Wilson Pickett, Aretha Franklin, Percy Sledge) a Joe Osborn (Simon & Garfunkel, Mamas & Papas, Fifth Dimension) ve Spojených státech amerických učinili zásadní hudební pokrok. Stejně tomu bylo ve Velké Británii, jmenujme Johna Paula Johnese (Led Zeppelin, Dusty Springfield, Herman‘s Hermits, Donovan). Jedno z prvních využití elektrické baskytary v moderním jazzu bylo na desce Filles De Kilimanjaro Milese Davise, kde Ron Carter – jinak zapřisáhlý kontrabasista – použil Fender do několika skladeb nahraných v létě 1968. Ovšem album, které skutečně ukázalo nový směr elektrickému jazz-roku, bylo Bitches Brew Milese Davise z roku 1969 s Harvey Brooksem na basovou kytaru v některých skladbách. Zvuk baskytary ve studiu se samozřejmě vyvíjel, ale otázkou zůstává, jak to vlastně tehdejší posluchači vnímali. Když si totiž posluchači dali desku na svou malou přenosku a položili jehlu do drážky, zvuk basy zněl přinejlepším tupě a zastřeně. Zvuku nepomohly ani malé reproduktory. Bylo to totéž jako poslouchat hudbu na malých tranzistorových rádiích, tedy nikterak basový zážitek. Některým zvukovým režisérům bylo dokonce doporučováno omezit basové frekvence na nahrávce - 31 -
zkomprimováním zvuku při nahrávání a zredukováním úrovní při konečné úpravě zvuku - masteru. Když byla nahrávka příliš nabasovaná, hrozilo, že jehla při přehrávání vyskočí z drážky. Až na konci šedesátých let a v následující dekádě si zvukoví režiséři začali plně uvědomovat hodnotu basové linky a náročnější posluchači si začali pořizovat vhodné hi-fi systémy, které dokázaly přehrát stereo nahrávky, a tak si mohli začít vychutnávat plný zvuk baskytary i celé kvality náhrávek.
2.3 OBDOBÍ SEDMDESÁTÝCH LET Významnější vývoj baskytarové elektroniky se odehrával v místě vzdáleném od velkovýrobců kytar. Společnost Alebic začala svoji činnost v roce 1969 v San Franciscu. K počátkům Alembicu patří jméno Augustus Stanley Owsley. Owsleyho hlavním zdrojem příjmů byla výroba v té době legálního LSD, jehož velké množství, jak se zdá, bylo užíváno přední psychedelickou skupinou té doby, The Grateful Dead. Lidé, kteří se shlukovali kolem této skupiny, byli sortou lidí z elektronických dílen, známých jako Alembic, pojmenovaných po destilačním zařízení. Owsley stvořil Alembic ve výrobně, kde The Grateful Dead zkoušeli, ve městě Novato v Kalifornii. Ze začátku bylo hlavní myšlenkou Alembicu přijít s novými způsoby k vytvoření čistých a zvukově lepších náhrávek kepaly The Grateful Dead a tím zlepšit zvuk na koncertech. Alembic se rozdělila do tří hlavních oblastí, kterými byly – nahrávací studio, vývoj PA systémů a dílna pro opravu a úpravu kytar. Kombinace truhlářského nadání Ricka Turnera a Rona Wickershama se znalostí v oboru elektroniky brzy přeměnila dílnu ve skutečný provoz výroby kytar. Alembic se stala korporací v roce 1970 se třemi rovnocennými akcionáři, kterými byli Rick Turner, Ron Wickersham a nahrávací inženýr Bob Matthews. Prvním oficiálním Alembic nástrojem vyrobeným podle vlastního designu byla baskytara postavená pro Jacka Casadyho z Jefferson Airplane v roce 1971. V té době měla firma dostatečně velký obrat i hvězdnou klientelu. Vyráběli především basové kytary. Wickersham popisuje svou zkušenost s Alembic basovou aktivní elektronikou jako primární snahu o získání více vyšších frekvencí z nástroje, aniž by se musel zvuk zesilovat na koncovém zesilovači. Zesilovače v té době měly velmi vysoký indukční odpor a bylo zjištěno, že i na krátkém kabelu se ztrácí hodně koncové odezvy. Tak se musel vmontovat aktivní obvod přímo do baskytary. Alembic dokázala jedinečným způsobem propojit jednotlivé designérské prvky. Nástroje měly vysoce kvalitní laminátový krk skrz tělo a atraktivní exotické dřeviny, mosazný hardware a aktivní elektronický systém, který vyžadoval externí - 32 -
zdroj energie. V té době si koupil jejich nástroj i baskytarista Stanley Clarke. Turner si vzal Alembic na koncert Return To Forever v San Franciscu a pozval Clarka, který v té době hrál na baskytaru Gibson EB-2, aby ji zkusil. Byl nástrojem nadšen. Clark se narodil ve Philadelphii v roce 1951, nejprve hrál na akordeon, housle, violoncello, kontrabas a nakonec přešel na baskytaru. V sedmdesátých letech se Clark stal významným hráčem vyzdvihujícím baskytaru do pozice sólového nástroje. Clarke se spojil s Return To Forever v roce 1972 společně s klávesistou Chickem Coreou. Skupina dala dohromady velice úspěšnou směsici jazzu a rocku s latinským nádechem. Jeho první sólové album nazvané Stanley Clarke se objevilo v roce 1974. Byl to počátek cesty, v níž takovéto nahrávky stanovily myšlenku, že virtuózní baskytarista se může stát sólovou hvězdou. Clark propagoval nástroje Alembic v celém světě. Zájem o tyto kvalitní nástroje byl i přesto, že byly tyto baskytary velice drahé. Prospekt L.D. Heater od roku 1975 uváděl Alembic basu s pákou na vibráto za 1250 dolarů v době, kdy nejdražší Fender stál 430 dolarů. V roce 1978 se Alembic pustil do experimentu s novým materiálem, dnes všeobecně známým jako grafit. Přesnější název pro tento materiál vytvořený z vlákna a pryskyřice je tvrzený plast. Uhlík, sklo, nebo grafitové vlákno, které běžně vzniká jako vlákno či tkanina, je koncentrováno s tekutou pryskyřicí a formováno tepelnou úpravou do požadovaného tvaru. Výsledek není pouze hustší a tužší než dřevo, ale velkou mírou silnější a lehčí než ocel, má větší odolnost vůči vysokým teplotám i tlaku. Byly to právě tyto kvality, jež zaujaly Alembic a vedly jej k vytvoření krku baskytary z grafitu, který by pomohl z hlediska vyváženosti tónů a vymizení hluchých míst, jež jsou v oblasti na hmatníku, kde nota nezní tak čistě nebo stejně dlouho jako ostaní tóny. Geoff Gould pracoval pro leteckou společnost a dobře znal grafitové materiály používané pro části satelitů, které vyžadovaly lehkost společně s pevností a stabilitou. Gould přemýšlel o tom, jak dobrá by asi mohla být taková kytara vyrobená z grafitu. Vzal nějaké grafitové vzorky do Alembicu a oni se rozhodli, že se pokusí udělat dutý grafitový krk baskytary. Následně společnost Alembic představila baskytaru s jedním ze svých experimántních grafitových krků na americké prodejní výstavě v roce 1977. Gould spolu s dalšími bývalími kolegy založil společnost - 33 -
Modulus Graphite, aby na zakázku vyráběli grafitové krky pro Alembic. Mimo to Modulus vyráběl i vlastní nástroje s grafitovými krky. Jako vynálezce grafitového krku se patent připisuje Ricku Turnerovi a společnosti Modulus Graphite. Turner opustil Alembic v roce 1978 a založil Turner Guitars. Spolupracoval s Tomem Lieberem a Stanley Clarkem na modelu Spellbinder II, vyráběli také sérii Elektroline bass a na zakázku dělané kontrabasové snímače. Modulus též vyráběl grafitové krky pro modely Cutlass firmy Music man. Gould opustil společnost Modulus v roce 1995 a v současnosti dělá své baskytary a kytary. Mezitím Modulus vyvynul krky Genesis, v nichž dřevo obklopuje grafitové jádro, a jejich baskytary se proslavily například díky baskytaristovi z kapely Red Hot Chilli Peppers známem pod přezdívkou Flea. Alembic je na trhu jedním z prestižních specialistů na výrobu kvalitních a drahých kytar, přidávající v průběhu let nové modely do jejich původních Sérií I a II. Grafit byl pěvně začleněn jako nový materiál pro kytarové krky a jako tichý rival dřevěných krků byl používán Alembicem a mnoha dalšími výrobci. I dnes se objevuje jako posilující prvek v kombinaci se dřevem. Mezitím se i jinde než v New Yorku a vcelku nezávisle na sobě objevovalo užití grafitu. Vznikla baskytara, která byla celá vytvořená z grafitu. Ned Steinberger se přestěhoval do New Yorku v sedmdesátých letech, po ukončení střední umělecké školy začal pracovat jako návrhář pokojového nábytku a výrobce skříní. Brzy se přestěhoval do prostor u Brooklyn Woodworkers Cooperative, kde působil i jako výrobce kytar Stuart Spector. Steinberger se začal zajímat o Spectorovu práci a zjistil, že se pokouší vyvinout nový baskytarový design. Spectora zaujala výroba kytar, když si vyráběl nástroj pro sebe. V sedmdesátých letech stavěl kytary i několik baskytarových modelů, které měly krk skrz tělo nástroje. Spector se sešel se Steinbergerem, jenž mu dal několik návrhů a nabídl Spectorovi pomoc. Vinnie Fodera, tehdy nováček v oblasti výroby kytar, který začal pracovat pro Spectora na začátku roku 1977, sledoval počátky vzniku Spector-Steinberger designu, modely NS. Steinbergerova první úvaha byla o celkové konstrukci a snadnosti výroby navrhované basy. Vyvinul systém na montáž těla ke krku, který byl vyřezaný z jednoho kusu dřeva. Ergonomická Spector Steinberger baskytara byla vydána v roce 1977 jako Spector NS-1 (NS označovalo iniciály jeho jména - Ned Steinberger). Když se v osmdesátých letech dostala do oběhu, ovlivnila mnoho výrobců kytar, včetně společnosti Warwick. Zvlněné tělo má celkově vyvážený vzhled a je extrémně - 34 -
pohodlné při hře. Spector později uvedl na trh dvousnímačovou verzi NS-2. Produkce NS modelů pokračovala poté pod hlavičkou firmy Kramer, která společnost Spector na konci roku 1985 koupila. Kramer držel produkci až do roku 1991, kdy společnost ukončila svou činnsot. Stuart Spector obnovil produkci nových modelů baskytar a od roku 1998 nese nová společnost opět jeho jméno, Spector. Jedna z věcí, která trápila Steinbergera, když pracoval na svých NS modelech, byla hmotnost krku a ladících strojků v poměru k tělu. Aby nástroj vyvážil, zvýšil hmotnost těla kytary, ale zároveň ho to přivedlo na myšlenku oddělat ladící kolíky z hlavy a přesunout je na tělo. Nebyl první, kdo měl tento nápad, ale nikdo předtím neuvedl na trh takovou baskytaru s takovým komerčním úspěchem jako on. Jeho první bezhlavá baskytara byla vyyrobena v roce 1978. Také zaznamenal hluchá místa na hmatníku, již známý nedostatek kytar. Některé tóny rychle zanikly hlavně kvůli protichůdným vibracím dlouhého, úzkého dřevěného krku. Udělal další experiment a zjistil, že optimální materiál by byl grafit. Steinberger vyrobil svoji první celografitovou baskytaru a veřejnosti ji ukázal v roce 1979 na NAMM show v Atlantě v Gorgii. Měla všechny vlastnosti konečné verze Steinbergerovy basy: celografitovou stavbu, malé pravidelné tělo s dolaďovači, bezhlavý krk a aktivní snímače. Úmyslem Steinbergera bylo prodat design jedné z velkých kytarových společností, protože viděl sám sebe jako návrháře a ne jako stavitele kytar. Se třemi partnery založil roku 1980 Steinberger Sound Corporation. Byl to plastový inženýr Bob Young a prodejci kytar Hap Kuffner a Stan Jay. Hodně lidí bylo k jeho práci skeptických, někteří muzikanti však tuto neobvyklou baskytaru uvítali vřele. Ned Steinberger prodal svoji první baskytaru, bezpražcový model, Tony Levinovi, nejlépe známého pro spolupráci s Paulem Simonem, Kingem Crimsonem a dnes s Peterem Gabrielem. Měli ji i takoví hráči jako Sting (Police), Geddy Lee (Rush) a Bill Wyman (Rolling Stones). Nejprve dělali tak šest baskytar za měsíc, v létě roku 1982 žádosti překročily kapacitu výroby asi o třista procent a ke konci roku 1982 už vyráběli přibližně šedesát nástrojů za měsíc. Aktivní snímače dodávané Steinbergerovi Californskou společností EMG se staly také velice rozšířené. Později v osmdesátých letech ve spojení s basistou Mike Rutherfordem z Genesis a britským výrobcem kytar Rogerem Giffinem vyrobil Steinberger M sérii baskytar a kytar s dřevěným tělem sešroubovaným s grafitovým krkem. Variace grafitového krku - 35 -
skrz tělo a dřevěným zbytkem těla byla zpopularizována v Evropě britskou společností Status. V roce 1986 Gibson Guitar Corporation koupila Steinberger Sound a v roce 1990 převzala nad touto společností úplnou kontrolu. Ned Steinberger nějakou dobu působil jako konzultant pro firmu Gibson, pracující na nových produktech. Později se věnoval výrobě řady elektrických strunných nástrojů pod značkou NS Design. Mnohé jsou ze dřeva, ale například elektrický kontrabas má tělo a krk z laminovaného javoru a grafitu. Carl Thompson byl jazzový kytarista, který v roce 1967 začal pracovat v Dan Armstrongově opravně kytar v New Yorku. Když Armstrong jako firma o několik let později skončil, muzikanti doporučovali Carlovi otevřít si vlastní obchod. Stalo se tak a společně s Joelem Frutkinem začali stavět omezený počet ručně vyrobených baskytar v roce 1974. Jedním ze zákazníků se stal i Ken Smith z New Yourku. Ten samý rok jsem se sblížil se Stanley Clarkem a Anthony Jacksonem. Clark ho oslovil s nápadem vyrobit baskytaru, která by byla naladěna o oktávu výš. Navzdory faktu, že Thompson vyrobil do té doby pouze asi osm baskytar, setrval v této myšlence a vyrobil baskytaru, jež je známá jako picollo bass. V některých směrech to nebyla baskytara jako taková. Byly tam struny E-A-D-G, ale naladěné o oktávu výš než u běžné baskytary. První picollo baskytara, kterou vyrobil pro Clarka, měla stejnou délku menzury jako baskytary Fender, a to 34 palců. Potom, co se tenhle kousek rozbil, vyrobil Thompson Clarkovi novou 32 palcovou picollo basu, která byla jeho hlavní vysoko naladěnou baskytarou. Clark dále používal celou řadu baskytar, včetně standardní, tenorové (naladěné na tóny A-D-G-C) i picollo basy. Na některé koncerty nabíral hráče, kteří hráli základní basové party pod jeho sólovými. Clarke poprvé použil picollo basu na svém nejlépe prodávaném albu School days nahraném v New Yorku v červnu 1976. Stanley uvedl jméno Thompsona na bookletu, dostal se díky tomu do povědomí lidí. Anthony Jackson požádal Thompsona, jestli by bylo možné vytvořit šesti strunnou baskytaru. Jackson nemyslel kytaru naladěnou o oktávu níže jako např. Danelectro UB-2 nebo Fender VI, ale navrhoval rozšířit rozsah nahoru i dolů s udržením standardně naladěných E-A-D-G a přidáním vysokého C a nízkého H, výsledně laděno H-E-A-D-G-C. Vysoké C nebyla nová myšlenka, Fender ji použil u své Bass V. Ale nízké H představovalo v roce 1974 nový koncept. - 36 -
Nastalo hodně situací, kdy chtěl Jackson hrát níž, a tak musel podladit svou Fender baskytaru a to bylo velice nepohodlné. Dospěl tak k nižšímu napětí struny, což vedlo k tomu, že musel zvednout kobylku a upravit nultý pražec. Cítil, že by měl být schopen dostat se níže až o kvartu. Jackson tento nástroj nazval kontrabasovou kytarou. Měl však problém sehnat výrobce, který by jeho myšlenku přeměnil ve skutečnost. Jackson ještě nevyšplhal do úrovně světových hráčů (v osmdesátých letech pracoval se Steely Danem, Paulem Simonem, Chakem Khanem a mnoha dalšími), nemohl se tedy více věnovat experimentování s drahými kytarami na zakázku, ale Carl Thompson souhlasil, že mu nástroj vyrobí. Jackson volil 34 palcovou menzuru, kterou měl u svého Fendera. Najít snímač, který by byl dostatečně široký na pokrytí všech šesti strun, bylo téměř nemožné, ale Thompson najal Atillu Zollera, jazzového kytaristu, jenž měl smysl pro stavby snímačů a který snímač vyrobil. Thompsonovi také dělalo potíže sehnat odpovídající H strunu, která by se přizpůsobila ladění. Speciálně navinutou a dostatečně tlustou strunu mu poskytla firma D´Addario. Jackson však byl okamžitě zklamán rozestupem strun a zhodnotil, že rozestup musí být širší. První šestistrunná baskytara se v Thompsonově firmě objevila v roce 1975. V nadcházejícím desetiletí se pětistrunné a šestistrunné baskytary staly oblíbenějšími a prostor mezi strunami se zvětšil, aby vyhovoval hráčům hrajícím prsty více než těm, kteří hrají trsátkem. S panamským saxofonistou Carlosem Garnettou nahráli album Let This Melody Ring v červnu 1975 a v jedné části Jackson použil právě tuto kontrabas kytaru. Jackson se však brzy vrátil ke svému Fenderu, jelikož mu přišlo rozložení šesti strun omezující. Jackson a firma Thompson udělala ještě několik experimentálních nástrojů v roce 1976, včetně fantastické 44 palcové zkušební kytary (nepředstavitelně dlouhé a totálně nehratelné). Jackson však stále používal spodní H ladění a nebyl v tom sám. Jimmy Johnson pracoval jako baskytarista na volné noze v Minneapolis v Minesotě na začátku sedmdesátých let, kdy hrál na svou Gibson Les Paul. Později si objednal na zakázku dělanou čtyřstrunnou baskytaru Alembic. Johnson, pravděpodobně nejvíce známý pro spolupráci s Jamesem Taylorem, si v polovině sedmdesátých let pohrával s myšlenkou na prodlouženou baskytar. S takovou basou by mohl hrát tóny pod E strunou. Stejně jako několik hráčů, příležitostně podlaďoval svoji čtyřstrunku, aby mohl hrát v nižších polohách. Jeho otec, jenž hrál v minesotském orchestru, měl kontrabas s mechanickým strojkem, který umožnil hráči přeladit E strunu na C. - 37 -
Johnson byl také upozorněn svým otcem, že někteří kontrabasisté z orchestru používají pátou strunu, nízké H. Johnson a jeho otec přemýšleli, jak něco podobného aplikovat na baskytaru, později od toho ale upustili. V roce 1975 si Johnson objednal na zakázku u firmy Alembic pětistrunnou baskytaru. Věděl, že už takový model nabízeli, jelikož předpokládali, že jej budou dodávat s C strunou pro ty, kteří pravděpodobně ovlivněni Stanley Clarkem a jeho piccolo baskytarou chtějí hrát ve vyšších polohách. Johnson dostal nástroj v roce 1976. Upravil nultý pražec a kobylku, aby natáhl speciální GHS nízkou H strunu a zhlédl se v ladění H-E-A-D-G. Toto byla pravděpodobně úplně první taková baskytara. Se zvětšujícími se mezerami mezi strunami se tento typ pětistrunné baskytary s laděním HEADG stal stěžejní pro spoustu hráčů až do dnešní doby. Společnost Kubicki založená Philipem Kubickim v Californii chtěla vydat jejich ExFactor baskytaru na začátku osmdesátých let právě s touto prodlouženou hlavou, umožnující jít ze struny E o dva pražce níž. Později vylepšený Hipshot D-tuner poskytl stejné zařízení pro ostatní basy a stal se důležitým pro ostatní hráče. Zpátky na východním pobřeží Anthony Jackson našel nového kytarového výrobce, jenž mu slíbil postavit šestistrunnou kontrabasovou kytaru. Ken Smith z New Yorku byl příležitostný hráč na baskytaru i kontrabas, které sbíral a obchodoval s nimi. V polovině sedmdesátých let se Smith podivoval, proč baskytara nemůže produkovat tóny bez hluchých míst, stejně jako je tomu u těch nejlepších kontrabasů. Diskutoval o tomto problému s Carlem Thompsonem. Koupil si od něj jeho třetí baskytaru postavenou na zakázku. I přesto si však myslel, že si sám dokáže vyrobit vlastní nástroj. Ke konci roku 1979 si Smith nechal od Thompsona udělat hrubý kus nástroje dle svého náčrtu. Vzal tuto kostru ke Stuartu Spectorovi do výrobny v Brooklynu a podepsal kontrakt se Spectorem a výrobcem Vinniem Foderou na výrobu Ken Smith baskytar. Anthony Jackson koupil jednu z těchto čtyřstrunných baskytar a přesvědčil Smithe, aby mu vyrobil šestistrunnou kontrabaskytaru. Smith se rozhodl rozjet svoji vlastní výrobu v létě 1980 a požádal Foderu o pomoc. Fodera souhlasil, opustil Spector, rozjel spolupráci s Kenem Smithem a společně pracovali od roku 1981. Začali s přepracovaným tvarem těla pro nové Ken Smith BT baskytary (BT jako označení pro Bass&Treble aktivního okruhu elektroniky). Jackson byl přesvědčen, že potřebuje široké rozložení strun na své nové šestistrunné baskytaře. Ale Smith si nebyl tak jistý a první Ken Smith šestistrunná baskytara, postavená pro Jacksona na konci roku 1981 Foderou, měla relativně rovnoměrné rozestupy. Nahrál s ní asi padesát alb a - 38 -
baskytara se stala něco jako testovací základnou, se snímači a elektrickými okruhy, které se pravidelně měnily. Basa byla Jacksonův přední nástroj od léta 1982, kdy se rozhodl nechat Fendera doma a používat výhradně Smithovu šestistrunku. Jacsonova druhá Ken Smith šestistrunka přišla v roce 1984, stále s 34 palcovou menzurou, ale vylepšená po stránce hmotnosti a pocitu z hraní, s malým štítkem výrobců SmithFodera. Kvůli požadavkům na podobné rozložení strun jako u jeho čtyřstrunného Fenderu byla baskytara přispůsobena rozšířením krku a hmatníku. Fodera se oddělil od Smithe roku 1983 a založil Fodera Guitars s partnerem Joey Lauricellem. Stavěli na Ken Smithových základech pod kontraktem až do roku 1985, kdy začali vyrábět své vlastní baskytary, včetně pětistrunné baskytary se spodní H strunou a od roku 1986 šestistrunné kontrabas kytary pro Jacksona. Největší změnou pro Foderovy šestistrunky byl v osmdesátých letech přechod k prodloužení na menzuru 36 palců, která vylepšila tón a pnutí nízkého H. V polovině osmdesátých let nebyl Fodera jediný, kdo používal extra dlouhou menzuru, aby umožnil tak nízké ladění. Firma Modulus v Americe používala menzuru 35 palců a Overwater v Anglii používali 36 palců pro svou C-Bass, čtyřstrunnou baskytaru podladěnou na C-F-BbEb. Thompson pokračuje ve výrobě baskytar na zakázku dodnes, na jeho nástroj hraje i Les Claypool z kapely Primus. Fodera stále vyrábí v Brooklynu šestistrunný model známý jako Anthony Jackson Presentation Contrabass Guitar, dále model Victora Wootena, Mathew Garrisona, Richarda Bony a další. Ken Smith také pokračuje ve stavbě vynikajících baskytar a dnes sídlí v Perkasie v Pensylvánii. I když byla šestistrunná baskytara používána relativně malou skupinou muzikantů, pětistrunka se stala hlavním neodmyslitelným nástrojem basistů hrajících a nahrávajících ve všech stylech hudby. Dnes se pětistrunný model objevuje na většině ceníků výrobců kytar. Fender například přidal na list pětistrunnou Jazz Bass v roce 1990 a Precision v roce 1999. Mezi hráči, kteří si rozšířili své hudební obzory v oblasti hry na baskytaru v sedmdesátých letech, byla dvojice průkopníků funky, Bootsy Collins a Bernard Edwards. Bootsy je znám z kapely Jamese Browna. Na pódiu Bootsy často hrál na svou upravenou baskytarou ve tvaru hvězdy, kterou si nechal vyrobit na zakázku od Larry Pletze (později byla replikovaná firmou Washburn). Bernard Edwards je znám ze skupiny Chic (např. píseň „Good Times“ z roku 1979). Hrál převážně na basové - 39 -
modely Music Mana a B.C. Riche. Dále to v sedmdesátých letech byli hráči jako Paul Jackson ze skupiny Herbie Hancocka, Rocca Prestia z funkové skupiny Tower of Power, George Porter, který hrál s kapelou The Metres a Natham Wattsovu s prací pro Stevieho Wondera. Chris Squire začal hrát s britskou kapelou Yes a jeho tvorba přispěla velkým dílem k probuzení nového zájmu o Rickenbackerovy modely baskytary začátkem sedmdesátých let. Squire hrál na baskytaru Rickenbacker 4001S. Punk, pop, new wave (hnutí populární hudby na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let) a metal také ovlivnily toto desetiletí. Jean-Jacques Burnel v hitech The Strangler´s, Rutger Gunnarson ve skupině Abba, Dave Allen a jeho působení v kapele The Gang of Four, Roger Glover v kapele Deep Purple, Chuck Rainey z kapely Steely Dan. V reggae to byli Aston Barrett, často nazývaný „Family Man“ v kapele Boba Marleyho, a Robbie Shakespeare, kterého můžete slyšet spolu s bubeníkem Sly Dunbarem v kapelách zpěváků Burninga Speara a Petera Toshe. Slapping byla technika, kterou někteří hráči na kontrabas používali po desetiletí, aby tím získali vyšší hlasitost svého akustického nástroje. Larry Graham začal kolem roku 1970 vynikat v kapele Sly & Tha Family Stone a krátce poté i ve své vlastní skupině, Graham Central Station. Graham používal model Jazz Bass z roku 1960, se kterým popularizoval slapovou techniku. Píseň „Everyday People“ na desce Sly s názvem Stand (1969) je dobrým příkladem rané slapové techniky. Se svými kořeny v počátcích funku v sedmdesátých letech přešel baskytarový slap pozvolna do jazzu a fusion a opravdu se uchytil až v osmdedátých letech, kdy pronikl do všech hudebních stylů. Tato technika začala patřit mezi dovednosti, jež musel každý baskytarista ovládat, a dokonce dala vzniknout instruktážním knihám a videím, které jsou věnovány nacvičování této techniky. Systémy aktivní elektroniky, jež byly popularizovány počátkem sedmdesátých let společností Alembic, se začaly užívat i u levnějších nástrojů. Jedním z těchto výrobců byl Music Man. Leo Fender a bývalí zaměstnanci společnosti Fender Forrest White a Tom Walker založili v roce 1972 firmu s původním názvem Tri-Sonics, poté Musitek a nakonec přejmenovanou na Music Man (v roce 1974). První baskytara od Music Mana byl model StingRay s jedním snímačem a aktivní elektronikou. Tuto baskytaru bylo možné snáze rozpoznat podle toho, že měla odlišné rozložení ladících kolíků (3 + 1) z obou stran hlavy. Výroba StingRaye začala v červnu 1976 a tento model se stal téměř okamžitě hitem, který zůstal populární až dodnes a je mnoha hráči považován za Leovu úspěšnou aktivní modernizaci designu dle modelu Fender Precision Bass. - 40 -
Nástroje Music Mana byly nejdříve vyráběny Leovou společností CLF Research ve Fullertonu. Avšak poté, co se Music Man neúspěšně pokusil koupit CLF v roce 1978, se Leo rozhodl odloučit se a následující rok založil vlastní společnost G & L, která spustila výrobu před rokem 1980 a jejíž nové produkty obsahovaly několik modelů baskytar, včetně aktivního modelu se dvěma snímači L-2000. Music Man ještě nějakou dobu pokračoval s výrobou nástrojů ve Fullertonu, ale nakonec byl v březnu roku 1984 prodán výrobci strun Erniemu Ballovi. Následující rok přesunuli noví majitelé provoz více na sever, do blízkosti již působících fabrik v oboru výroby strun a doplňků v San Luis Obispo, kde zůstávají až dodnes ve výrobě baskytar a kytar značky Music Man. Pětistrunný model StingRay se připojil do výrobní řady v roce 1988. Mezi baskytaristy, kteří používali Music Many v sedmdesátých letech jako první, patří Carl Radle, jenž často tento nástroj používal v kapele Erica Claptona, dále Louis Johnson z kapely The Brothers, který dokázal, že Music Man je hodnotný i ve funky a je vhodný i pro slapovou techniku. Johnson využil aktivní elektroniku nástroje StingRay napájenou z baterií, jež umožňovala zesílit basové a výškové frekvence, způsobilo, že zvuk měl nižší střední frekvence ve srovnání s pasivním modelem Precision Bass. Spoustě hráčů také došlo, že tvrdý hmatník z javorového dřeva zvuku slapové techniky napomáhal. V roce 1983 začal hrát Pino Palladino na bezpražcový model StingRay. Tehdy jej význačně představil v úvodu k hitu Paula Younga ve verzi písně „Wherever I Lay May Hat (That´s My Home)“ od Marvina Gaye. Palladinova kariéra byla úspěšná a jeho popularita dále rostla, ať už šlo o spolupráci se Simon & Garfunkel nebo The Who, s D´Angelem nebo Johnem Mayerem. V současné době Pino Palladino často hrává na model Fender Precision. Pro Fender historie stále svítala. V roce 1971 inzerát společnosti CBS Musical Instruments uvedl, že Fender bude slavit dvacáté výročí od uvedení své první baskytary. Tento model byl na trhu zlomovým a téměř po dvaceti letech byl v hudebním průmyslu stále uznávaným standardem. Některé typy byly v této době doplněny o seřizovač krku v podobě kulkové výstuže (bullet truss-rod). Objevil se v roce 1972 na přepracovaném typu Telecaster Bass a od roku 1975 byl také součástí Jazz Bass. Počátkem roku 1972 Fender oznámil nové přírodní úpravy povrchu pro všechny hlavní modely, včetně Precision a Jazz bass, na pevných tělech z jasanového dřeva. Během tohoto desetiletí i nadále zůstala běžným vylepšením kobylka Fender Badass, - 41 -
což byla v podstatě modernizovaná kobylka Leova originálu, který je dodnes tak populární. V této době vládl všeobecný trend nahrazování drobných součástek technického vybavení baskytary, které prováděly společnosti jako například Schechter, DiMarzio a Mighty Mite. Fender z počátku sedmdesátých let vyráběl nástroje s vysoce se lesknoucí a tlustou povrchovou úpravou, již získali nastříkáním více než dvanáci vrstev polyesteru. Tato úprava je dnes některými výrobci zavrhována z důvodu plastického vzhledu povrchu a vzniku fázových vibrací. Dle statistiky se koncem sedmdesátých let ročně prodalo 40 000 nástrojů značky Fender. Dalším znakem této rychle rostoucí výroby byl konec tradice uvádění data výroby na krk nástroje. Již od počátku výroby prvních modelů značky Fender výrobci téměř vždy napsali nebo později vyrazili data na část krku blíže k tělu nástroje. Je to nejspolehlivější způsob, jak určit stáří nástroje Fender. Avšak od roku 1973 až do osmdesátých let Fender výrobní čísla vynechal. Jméno Jaco Pastoriuse se stalo téměř synonymem pro bezpražcovou baskytaru, jelikož se tyto nástroje od sedmdesátých let poprvé zrodily v jeho rukou. Jeho úspěchem byla popularizace zvuku, který dokázal přivést do popředí a vyzdvihnout tak virtuózní hru na baskytaru jakožto sólového nástroje. Baskytara s hladkým hmatníkem (bez pražců) umožňuje baskytaristovi vytvořit zvuk zcela odlišný od pražcových nástrojů. Ve skladbách je slyšet, jak se tóny nadouvají. Hráč na bezpražcovou baskytaru může snadno vytvořit působivá glissanda nebo použít dlouhého vibrata na struně. Někteří hráči již dříve zkoušeli získat podobný zvuk pomocí stojacích modelů ze šedesátých let jako například basový model Ampeg Baby Bass nebo Framus Triumph Bass německé výroby s úzkým krkem. Ani jeden typ však neuspěl, ačkoliv během posledních let se tyto modely opět vrací do výroby. Bill Wyman přišel s myšlenkou první bezpražcové baskytary v roce 1961, kdy se rozhodl upravit levný model pražcové Dallas Tuxedo. S pomocí stroje používaného na ozdobnou řezbářskou práci předělal tělo kytary a poté odstranil všechny pražce. Bill Wyman brzy koupil pražcovou baskytaru Framus, ale tvrdí, že i nadále hrál na svoji podomácku upravenou bezpražcovou baskytaru i během mnoha let ve studiu. Slyšet ji můžeme v hitech „19th Nervous Breakdown“, „Paint It Black“ a „Mother´s Little Helper“ (všechny z roku 1966) a „We Love You“ (z roku 1967). Bezpražcovou baskytaru používal také Rick Danko z kapely Americana pinoeers The - 42 -
Band. Danko byl nejdříve hráč na pražcovou baskytaru značky Fender, ale Ampeg mu kolem roku 1970 věnoval několik nástrojů, včetně bezpražcového modelu AMUB-1. Danko si rychle upravil Ampeg a doplnil jej snímačemi od Fenderu. V létě 1974 vydala Bad Company singl „Can´t Get Enough“, v němž Boz Burrell využil bezpražcový model Precision. Kenny Passarelli jej použil na albu Joe Walshe The Smoker You Drink, The Player You Get v roce 1973. Sting popularizoval bezpražcové baskytary v pozdějším období, kdy hrál živě s The Police. Dalším raným zástupcem hry na bezpražcovou baskytaru byl Ralphe Armstrong, který v jazz-rockové kapele Johna McLaughlina s názvem Mahavishnu Orchestra používal Fendera s Jazz bass tělem, ale s krkem z bezpražcového modelu Precision (nahrávka „Apocalypse“ z roku 1974 a „Visions Of The Emerald Beyond“ z roku 1975).
2.4 OBDOBÍ OSMDESÁTÝCH LET Na začátku osmdesátých let začínaly nabírat na důležitosti baskytary japonské výroby. Japonci začali počátkem sedmdesátých imitovat klasické americké nástroje a většina výrobců ze západu z toho neměla příliš obavy. V pozdějších letech se kvalita nástrojů vyrobených ve východních zemích zlepšila, američtí výrobci se však konkurence neobávali. Tento přirozený postoj se dramaticky změnil v následujících letech. Počátkem osmdesátých let hodnota dolaru ve srovnání s jenem prudce klesla. Současně s tím stoupla také kvalita mnoha japonských baskytar, což znamenalo, že nástroje vyrobené na východě začaly ovlivňovat trh. Několik japonských společností udělalo velký skok v designu i konstrukci nástrojů a přijalo za své některé myšlenky kvalitních výrobců ze Spojených států amerických, včetně specifických znaků, jako je například aktivní elektronika nebo trend v podobě pětistrunné baskytary se spodním H laděním. Značky, které začlenily tyto charakteristiky do svých relativně cenově dostupných nástrojů, zastupovaly například Ibanez (s hudební řadou, kterou používal i Sting), Aria (značka, kterou používalo několik britských baskytaristů, včetně Johna Taylora z Duran Duran) a Yamaha (jejíž BB-5000 pětistrunná baskytara s užším prostorem mezi strunami byla prodávána v Americe především díky vlivu hudebníků jako například Nathan East). V souvislosti s těmito událostmi najal Fender na počátku osmdesátých let tři klíčové muže z americké pobočky Yamahy. John McLaren se stal hlavou celé společnosti CBS - 43 -
Musical Instruments, Bill Schultz byl prezident Fenderu a Dan Smith se stal ředitelem marketingu elektrických kytar. Schultz doporučil velkou investici, aby zmodernizoval továrnu, to však přispělo k zastavení americké výroby v čase, kdy se tyto změny prováděly. Prodej Fendera byl negativně ovlivněn kopiemi nástrojů z východu. Fender začal z toho důvodu vyrábět a prodávat své nástroje i v Japonsku. Společný podnik vznikl v roce 1982 sloučením Fendera a dvou japonských distributorů. CBS poskytla Fender Japan licenční právo na výrobu kytar značky Fender v Japonsku. Fujigen, v němž vyráběla firma Ibanez, bylo místem, kde začal vyrábět i Fender. Mezitím ve Spojených státech amerických pracoval řídící team na strategii, jak Fendera přivést zpět k původní slávě. Plán byl pro Fendera jednoduchý, okopírovat sebe sama, obnovit kvalitní modely Fendera z padesátých a šedesátých let. Tato akce měla za následek vznik série modelů Vitnage reissue. Baskytary zahrnovaly Vintage ´62 Jazz Bass, model Vintage ´57 Precision Bass a model Vintage ´62 Precision Bass. Výroba série Vintage reissues byla plánována na začátek roku 1982 v Americe i v Japonsku. Nový provoz v Japonsku byl zřízen v roce 1982 a stal se pro Fender záchranným lanem. Všechny kytary v katalogu Fender z roku 1985 byly vyrobeny v Japonsku a pravděpodobně osmdesát procent hudebních nástrojů, které Fender U.S. prodal od konce roku 1984 do poloviny roku 1986, bylo japonské výroby. CBS se v roce 1984 rozhodla, že firmu Fender Musical Instruments prodá. Za nedávné finanční ztráty obviňovala především japonskou konkurenci. Koncem ledna 1985, téměř dvacet let od doby, co společnost koupili, CBS prodala Fender investorům, v jejichž čele stál William Schultz, prezident Fender Musical Instruments, a to za cenu 12.5 miliónů dolarů. Administrativní sídlo bylo zřízeno v Brea v Californii, nedaleko Fullertonu. O šest let později přesunuli své sídlo z Brea do Scottdale v Arizoně, kde zůstalo až dodnes. Fender nakonec v roce 1985 zřídil svou novou továrnu v Coroně, asi dvacet mil od zaniklé továrny ve Fullertonu. Dan Smith a jeho kolegové chtěli znovu obnovit americkou výrobu a začít vyrábět klasické modely Precision Bass, Jazz Bass, Stratocaster a Telecaster, které, jak doufali, budou považovány za následovníky té nejlepší dlouhodobé americké tradice. Kytarová problematika se vyřešila rychle díky modelům American Standard Stratocaster (1986) a Telecaster (1988), ale problém baskytar byl složitější. Objevil se model American Standard Jazz z roku 1988, který měl dvacet dva pražců (na rozdíl od - 44 -
tradičního modelu Jazz bass s dvaceti pražci) a aktivní elektroniku s potenciometry, jež se přidala o několik let později. Dále měl dvaadvaceti pražcový model Precision Plus (1989) klasický Precision Bass snímač a snímač na kobylce typu Jazz. Toto tzv. P/J (precision/jazz) rozložení bylo u některých výrobců oblíbené, ale poprvé se objevilo právě ve Fenderu na tomto modelu. Po modelu Plus následoval další podobný s názvem Precision Plus Deluxe (rok 1991), který měl aktivní elektroniku. Kolem roku 1995 začal Fender nabízet modely americké výroby každého klasického nástroje: dvaceti pražcový model s pasivní elektronikou American Standard Precision Bass a American Standard Jazz Bass (oba přejmenované, v roce 2000 byl ukončen model Standard a v roce 2008 proběhl návrat zpět k modelu American Standard). V roce 1987 byla zřízena další Fender továrna u hranic Kalifornie a Mexika v Ensenada (Mexiko), 180 mil na jih od Los Angeles. Poté, co v roce 1994 vyhořela, byla zcela přestavěna. Přišel však také tlak ze strany evropských zástupců Fendera ohledně výroby levnějších modelů, jež by mohly konkurovat japonskému dovozu, a to dalo vznik modelu Squier, což byl nástroj za velice nízkou cenu. Název pochází od společnosti V.C. Squier z Michiganu, což byla společnost vyrábějící struny, kterou Fender v roce 1965 koupil. Victor Carroll Squier se narodil v 19. století v Bostonu a byl potomkem anglického přistěhovalce. Stal se výrobcem houslí a přestěhoval se do Battle Creek v Michiganu, kde založil svůj vlastní obchod se strunami s Gusem Crawfordem v roce 1890. Dva zaměstnanci Squier od společnosti odešli ještě dříve, než byla CBS prodána, aby vytvořila firmu zabývající se výrobou strun ve stejném městě. Jmenovala se GHS. Značka Squier značila počátek prodeje nástrojů Fender Japan po celém světě a také počátek vstupu Fendera do kruhu mezinárodních výrobců kytar. Leo Fender popisuje Squier jako hodnotnou značku, která byla alternativou k dražším modelům. Fender začal vyrábět hudební nástroje také v Korey. Některé modely Squier se tam dodnes stále vyrábějí. Ty nejlevnější dnes také v Číně, Indonésii nebo Indii. V Evropě to byl Mark King, který si zosobnil nový kult baskytary. Jako talentovaný baskytarista a frontman skupiny Level 42, jež se v roce 1985 nejvíce proslavila albem World Machine, hrál King nejdříve funky slapovou technikou na britský model baskytary Jaydee inspirovaný modelem Alembic. Američan Billy Sheehan se dostal do popředí v pop-metalové kapele zpěváka Davida - 45 -
Lee Rotha, v níž hrál také kytarista Steve Vai. Jeho skvělé hráčské umění (významný přínos v tappingu) se proslavilo na Rothově albu ´Em And Smile (1986). Jeho výstředně upravenou baskytaru Fender prodávala Yamaha jako model Attitude. Zvučnějšími jmény jsou však Marcus Miller a John Patitucci. Oba vytvořili cenné sólové nahrávky. Miller zpopularizoval slapovou techniku v jazzu také spoluprácí s trumpetistou Milesem Davisem. Album Tutu z roku 1986 je dobrým příkladem. Hrál na upravený model Jazz Bass, ale také na nástroje značek Sadowsky a Modulus. Nejvíce je však vídán se svou Fender Jazz bass. Firma Fender mu vyrabí i jeho vlastní signature model. Pattitucci se do popředí dostal svou hrou na šestistrunnou baskytaru. Nejdříve to byl Ken Smith a později Yamaha. Známý je ze spoluprace s jazzovým klávesistou Chickem Coreou (např. album Inside Out z roku 1990). Zajímavostí je i použití šestistrunné piccolo baskytary v jeho sólové skladbě Sachi´s Eyes z alba One More Angil. Další světová jména z osmdesátých let jsou Geddy Lee z kapely Rush, Cliff Burton ze skupiny Metallica, Louis Johnson (jeho basová linka v písni „Billie Jean“ od Michaela Jacksona z alba Thriller z roku 1982), dále pak Peter Hook s modelem Rickenbackeru v písni Joy Division s názvem „Love Will Tear Us Apart“ z roku 1980 a Bakithi Kumalo se svou hrou na bezpražec v písni Paula Simona „Diamonds On The Soles Of Her Shoes“ z roku 1986. Hudební kanál MTV začal v pozních osmdesátých letech vysílat seriál Unplugged, těžící z vzrůstající obliby akustické hudby v té době. První Unplugged byl vysílán v listopadu 1989 a uváděl kapely Squeeze a Elliot Easton of the Cars. Postupem času se stal Unplugged populárním výrazem, který zhodnotil hudební trend. Myšlenkou této show bylo kapely známé více svou hlasitostí a s nazvuečenými elektrickými nástroji odpojit od aparatur a zahrát koncert na nástroje akustické, což mělo obrovský úspěch. Fanoušci vřele uvítali jiné podání jejich známých skladeb. Akustika byla v oblibě a duté nástroje se začaly objevovat i v řadách baskytar. Když se akustická baskytara objevila poprvé v roce 1970, byl to hybrid kombinující baskytarové ostrunění a ladění s konstrukcí španělské kytary. Nedostatek hlasitosti čistého akustického nástroje mohl být navýšen pouze zvětšením těla, často k neovladatelným proporcím. Obrovský rozměr mexické akustické kytary – guitarrónu, inspiroval jednu z prvotních akustických basových kytar velkou Earthwood Bass z roku 1972 postavenou společností Erniho Balla v Kalifornii. Další - 46 -
akustické baskytary následovaly v sedmdesátých letech, včetně modelů od společností Guild v USA a Eko v Itálii. Z nutnosti zvýšit hlasitost těchto hybridů obě společnosti nabídly volitelné verze s vestavěným snímačem v kobylce a snažily se poskytnout zesílený akustický zvuk. Byl to původně tento typ elektro-akustické baskytary, jenž se stal populární stejně jako Unplugged v pozdních osmdesátých letech, v němž „akusticky“ znamenalo pouze ve vzhledu a v pocitu, jelikož ve skutečnosti bylo zesílení pro většinu koncertů stále nezbytné. Výrobce kytar na zakázku Danny Ferrington podepsal smlouvu s Kramer gitar company v New Jersey, která hledala nové designy elektro-akustických nástrojů. První byla eletroakustická kytara v roce 1985 následovaná další rok baskytarou. Pro tuto společnost je typická lomená hlava nástroje. Kramer Ferrington byla představena na americké NAMM show na začátku roku 1986. Dalším, kdo uvedl takový nástroj, byl Washburn v červenci téhož roku. V následujícím roce se přidali další výrobci. Kapely Fleetwood Mac a Aerosmith je použily pro své videoklipy a kapela The Cure na svou Unplugged show. Spousta výrobců moderních elektro-akustických baskytar používá piezo snímače připevněné na kobylku nástroje. Tento systém byl založen firmou Ovation v roce 1970. Tyto snímače mají speciální krystaly, jež generují elektrický proud pod mechanickým napětím a snímají vibrace z vrchní desky kytary a ze strun. Zvuk předaný piezo snímači je tedy odlišný od toho generovaného klasickým magnetickým snímačem, který odpovídá výhradně kovovým srtrunám pohybujícím se v jejich magnetickém poli. Teoreticky to znamená, že piezo snímač dává snímanému zesílenému zvuku více akustický charakter, opět trošku bližší kontrabasu. Lepšímu přiblížení akustickému zvuku s použitím snímače bylo dosaženo basou Ashbory vyráběnou nejprve firmou Guild a později Fenderem, jež uvedla gumové struny natažené na dvaadvaceti palcový hmattník s piezzo snímačem. Tyto podivně vypadající nástroje se objevily v rukách hráčů jako Doug Wimbish a Tony Levin. V ostrém kontrastu s akustickým trendem se někteří výrobci pokoušeli v osmdesátých letech spojit baskytaru a syntetizer a vytvořit tak nový elektronický nástroj, baskytarový syntetizér. Britský výrobce Vox v polovině šedesátých vyvinul, i když nevěrohodné, kytarové varhany a vytvořil i jeden prototyp basové verze. Klávesový syntetizátor se rychle vyvinul v sedmdesátých letech a basisti sledovali hráče na tyto nástroje nahrávající basové linky do nahrávek především taneční - 47 -
hudby. Stevie Wonder byl spolu s techniky Robertem Margouleffem a Malcolmem Cecilem průkopníkem práce se syntetizátorem. Vytvořili písně jako Superstition (1972) a Boogie on Reggae Woman (1974). Nasledně navázaly nahrávky Giorgo Morodera, singl I feel love s vocalistkou Donnou Summer a album Trans Europe Eypress od skupiny Kraftwerk, dále album Heroes od Davida Bowieho. Jako jeden z prvních přišli s basovým syntetizérem na trh Ampeg se svým modelem Patch 2000. Největší kus práce však v tomto směru udělala společnost Roland, přední japonský výrobce syntetizerů založený v roce 1974. Vyvíjela koncept speciální basové kytary, která fungovala jako ovladač, a oddělenou krabičku obsahující zvukové efekty. Byly to modely G-33 nebo G-80 (rok 1980) a G-77 (rok 1985), která měla hranaté tělo a plastový krk se souběžně vedenou výztuhou. Baskytara byla pro Roland vytvořená Fuji Gen-Gakkim, znamým několika Ibanez a Fender/Squier nástroji. Jedním z baskytaristů, který odvážně používal k hraní samplových digitálních zvuků syntetizér Roland bass, byl Dave Bronze, jenž hrál s Robinem Trowerem a Ericem Claponem nebo s britskými samplovými průkopníky The Art of Noise. Pozdější experimenty vedly k MIDI bass-systémům Steva Chicka začleněných do bas od výrobců Wal v Anglii a Valley Arts v USA a na začátku devadeátých let nabídly Peavey Midibase a CyberBass modely. Žádný z těchto modelů však nedosáhl většího úspěchu. Dalším významným výrobcem z osmdesátých let je firma Warwick. Hans-Peter Wilfer založil firmu Warwick v Erlangenu u Norimberku v Německu v roce 1982 a během desítek let ji povýšil na jedno z významných jmen výrobců baskytar. Wilfer začal pracovat v sedmnácti letech v kytarové společnosti Framus, kterou vlastnil jeho otec Fred Wilfer. Ten založil Framus v roce 1946 a stal se významnou osobou v kytarovém boomu v šedesátých letech. Firmě Framus se nedařilo a Hans-Peter musel založit svou novou společnost v roce 1981. Warwick na své první Frankfurtské výstavě v brzkých osmdesátých letech ukázal Stratocaster a Flying V s logy Fenderu a Gibsonu předělané na Warwick a svou baskytaru Nobby Meidel, bezhlavý model, pojmenovaný po místním muzikantovi a inspirovaný v té době módním Steinbergerem. Další dva modely Streamer (1984) a Thumb (1985) definovaly klasický vzhled a konstrukci Warwicku. Baskytary byly vyrobeny z exotického dřeva, s laminovaným krkem skrz tělo, zkosenými kolíky a aktivními snímači. Měly mírně zvlněné tělo ve stylu Spectora (byla sepsána krátkodobá licenční smlouva). Model Thumb podtrhuje oblibu u slappujících hráčů z osmdesátých let. Warwick používá různá tvrdá exotická - 48 -
dřeva, např. bubinga, afzelia, žíhaný javor, zebrano, pensylvánský jasan, ovangkol, wengé a další, která dala nástrojům aktraktivní vzhled. Následovaly další modely, včetně výrazně tvarované Dolphin a Vampyre a také velice úspěšné Corvette, ale byla to právě blízká spolupráce s klíčovými muzikanty jako John Entwiste a Jack Bruce, jež vedla Warwick k úspěchu. Wilfer a Entwistle zůstali v kontaktu, což vedlo ke vzniku Warwick Buzzard designu, který použila skupina The Who v pozdních osmdesátých letech. V roce 1995 se Warwick přestěhoval do Markneukirchenu, což poněkud zbrzdilo výrobu a trvalo pár let, než se vrátil na původní výrobní kapacitu. Nicméně to bylo dobré rozhodnutí a přineslo mezinárodní úspěch. V nedávné době došlo k přesuntí výroby nové řady baskytar do Číny pod hlavičkou Rockbass od Warwick.
2.5 OBDOBÍ DEVADESÁTÝCH LET A SOUČASNOST John Page a Michael Stevens odstartovali svůj Fender Custom shop (zakázkový obchod) v lednu 1987. Jeden z prvních nástrojů, které vyrobili, byla ´62 Precision bass v Mary Kay stylu se světlým tělem a zlatě kovaným hardware. Rozmach zakázkového obchodu vedl v roce 1993 ke stěhování do nových prostor. Zakázkový obchod byl povýšen na továrnu, a přestože Fender neuvádí přesná čísla, je jasné, že výroba dramaticky vzrostla. Fender reorganizoval modely do nových sérií v pozdních devadesátcýh letech, v té době společnost založila novou továrnu opět v Coroně v Californii. Dnes seznam vyráběných baskytar zahrnuje americké moderní modely American Deluxe a znovuvydané American vintages. Objevuje se také model Highway One. Méně drahé modely z Mexica nebo zámořských výrobních závodů se zabývají sériemi Classic, Deluxe a Standard. Objevily se i nové myšlenky ohledně retro a modernizovaného retro stylu: Jazz Bass 24 je v Koreji vyráběný 24-pražcový Jazz bass, zatímco Jaguar bass je v Japonsku vyráběnou kombinací Jaguar kytary a Jazz basy. Signature modely se objevují pod hlavičkou Artist sérií. Zahrnuje modely hráčů jako Jaco Pastorius, Pino Paladino, Sting, Marcus Millerov, Geddy Lee, Reggie Hamilton, Tony Franklin, Road Worn, Mike Dirnt, Duff McKaggan, Troy Sanders, Rogger, Watters, Mark Hoppus a Stu Hamm a jeho neobvyklou Urge Bass, která byla v roce 1993 první autorskou basou. V roce 2002 byl sestaven speciální tým na obchodním oddělení nejprve zaměřený na basové aparatury a později na baskytary. To vysvětluje nedávný rozvoj, za kterým stojí Jay Piccirillo.
- 49 -
Od sedmdesátých let kytaristé ctili staré nástroje a toužili po nich, ale basoví hráči se v té době zhlédli spíše v ručně dělaných kvalitních nástrojích na zakázku inspirovaných například pracemi Alembicu. Ale „návrat ke kořenům“ byl na místě právě od devadesátých let. Leo Fender a jeho tým jim šli naproti a nastavili program znovuoživení baskytar z počátků existence firmy, zkopírovali vzhled, stavbu a pokud možno i hratelnost těchto původních nástrojů. V devadesátých letech Fender přišel se zajímavou novinkou udělat nové modely tak, aby navodily dojem starého, používáneho vzhledu nástroje. Původně tento nápad vzešel od Keith Richardse, který byl u Fenderu s požadavkem, aby mu vytvořili nějaké repliky kytar pro tour Rolling stones. Tyto Fenderovy nástroje jsou dnes známé jako Relics. Nezávisle tuto myšlenku aplikuje i německý výrobce baskytar Sandberg. Momentálně jsou u Fenderu tři směry znovuvýroby starých modelů, jimž Fender říká Time Machine series. První jsou Relics (poznamenány časem jako poškozené a obnošené), dále Closet Classic (jako mírně použité) a New Old Stock (jako kdyby byly koupené v padesátých letech a přivezené strojem času do současnosti). Povšimněte si také hudební různorodosti náhodně vybraných jmen, které se v devadesátých letech zviditelnily: Mike Chapman s Garth Brooks, Victor Wooten sólově nebo s Bélla Fleck & The Flecktones, John Ciambotti s Lucinda Williams, Les Claypool s kapelou Primus, Stuart Zender s Jamiroquai, nebo Flea s Red Hot Chilli Peppers. Někteří výrobci ovlivnění Fenderem udělali dojem v oblasti špičkových baskytar. Jedním z nich je firma Lakland založená Danem Lakinem a Hugh McFarlandem v Chickagu v roce 1995. Lakin na jednom interview uvedl, že jeho první Lakland vzešel ze dvou Fenderových baskytar Jazz Bass a Music Man Sting Ray. Laklandovy nástroje dnes zahrnují i signature modely hráčů jako Joe Osborn, Duck Dunn, Darryl Jones a Geezer Butler. Samozřejmě jako každý inteligentní výrobce i Lakland přináší své vlastní nápady jako Hollowbody a Decade modely. Novou myšlenkou bylo digitální modelování zvuku. Californská společnost Line 6 byla lídrem a jejich Bass Pod modulátor 2000 ukázal, co vše je možné nabídnout. V roce 2004 představili Varriax Bass 700 a o rok později pětistrunnou 705. Variax obsahovala uložené digitální modely klasických (vintage) a moderních elektrických basskytar stejně jako akustické a syntetizované basové tón. Bylo tam 24 různých modulací, od klasického (vintage) Fendera, přes Music Man StringRay, Rickenbacker 4001, Hofner violin, Gibson Thunderbird, Warwick Thumb, Modulus Flea, až po Danelectro, - 50 -
Alembic, Steinberger a další. Někteří hráči uvítali takové možnosti v jediném nástroji, jiní poukázali na důležitost hratelnosti a ctění individuálních baskytar. Variax nebyl na trhu dlouho. I Fender uvedl modulující baskytaru Stratocaster VG. Zajímavostí některých na zakázku stavěných modelů např. společnostmi Conklin, Tobias, Ibanez, ERB, Warwick, Michael Adler, Yves Carbone a dalšími byly sedmi, osmi, devíti nebo i jedenácti a dvanáctistrunné baskytary. Tyhle nástroje se už stěží dají nazývat baskytarou. Z výrobců kvalitních baskytar, kteří dnes mají na trhu své důležité místo patří Michael Tobias (Michael Tobias design), který založil dílnu v Orlandu na Floridě v dubnu 1977. Roger Sadowsky, jehož firma Sadowsky guitars vznikla v roce 1979 dnes vyrabí dvě řady baskytar, NYC v New Yorku a Metro line v Japonsku. Společnost Sandberg založili Holger Stonjek a Gerd Gorzellke v německém Wolfsburgu v roce 1986. Známé jsou jejich nástroje osazeny aktivíními snímači Delano, keré jsou také neměcké výroby. Svými elekroakustickými nástroji vyniká kanadská firma Godin, kterou více jak před dvaceti lety založil v Quebecu Robert Godin. Zapomenout v závěru nesmím ani na výrobu elektrických kytar Jolana, která má v českých zemích dlouhou tradici. Její vznik se datuje do druhé poloviny padesátých let 20. století. První modely vznikaly doslova na koleně, a až o něco později se rozběhla pravidelná sériová výroba. Družstvo Dřevokov z Blatné vyrábělo od roku 1955 pod značkou Resonet Arco první elektrifikovaný kontrabas. První baskytara Jolana Basso IV byla vyráběna v Hradci králové od roku 1960. Měla dva singl-coil snímače a dřevěnou kobylku. Úspěch tehdejších nástrojů byl podložen úsilím vývojových pracovníků a kvalitní řemeslnou prací v Československu. V současnosti jsou staré Jolany oblíbené nejen sběrateli. Ačkoliv byla výroba kytar Jolana přerušena na téměř dvě desítky let, značka nikdy neupadla v zapomnění. Dnešní kytary Jolana se vyrábějí v Hořovicích a zahrnují původní designy krku a korpusu a některé autentické a tradiční komponenty vyráběné moderními postupy a současně dávají možnost výběru různých prvků jako např. snímače EMG, Seymour Duncan atd. V hořovicích se - 51 -
také vyráběly baskytary pro americkou firmu MTD (Michael Tobias design).
Mezi známé stavitele nástrojů u nás patří také Petr Procházka (Prochazka Custom Guitars, dílna založena v roce 1995), Jan Vlasák, jehož začátky společnosti Vivian Instruments sahají do konce osmdesátých let, Aleš Vychodil a jeho AV guitars, který staví baskytary od roku 1999, Peter Jurkovič a jeho firma Marcus (1991) přejmenovaná na Jurkovič guitars (2003), Josef Vácha (firma ABS od roku 1987), Jiří Mázl (M custom guitars) nebo František Furch a jeho akustické a elektroakustické nástroje.
- 52 -
3. VÝZNAMNÍ SVĚTOVÍ BASKYTARISTÉ Mezi nejvýznamnější světové baskytaristy patří John Francis Anthony Pastorius III, známý jako Jaco Pastorius. Tento americký jazzový hudebník, baskytarista a skladatel se narodil 1. prosince 1951 v Norristown v Pensylvánii a zemřel 21. září 1987 na Floridě. Krátce po jeho narození se rodina přestěhovala na Floridu do Oaklandu. Hudbě se Pastorius věnoval od svého mládí, po vzoru svého otce začal hrát na bicí. Jeho první kapela se jmenovala The Sonics. Byl též vynikajícím fotbalistou, kterého však zranění o tento sport i o hru na bicí připravilo. Zajímavý je vznik jeho přezdívky Jaco, pochází z úpravy jména sportovního rozhodčího Jocko Conlana. Pastorius byl totiž velkým fanouškem baseballu a sportu obecně. Druhou přezdívku Mauglí mu dal jeho bratr pro jeho nekonečnou energii (Pastorius později založil hudební nakladatelství pojmenované právě Mowgli Music). V té době hrál s místní kapelou Las Olas mosaz, a když se baskytarista David Neubauer rozhodl z kapely odejít, koupil si Pastorius v místní zastavárně baskytaru za patnáct dolarů a nahradil ho. Věnoval se především jazzu a R&B. První zásadní zlom v jeho kariéře přišel se spoluprácí s Wayne Cochranem a CC Riders. V roce 1973, ve svých 22 letech učil hře na baskytaru na University of Miamy, kde se setkal s kytaristou Patem Methenym. Tak začala jejich významná spolupráce. V letech 1975 až 1976 hrál Pastorius se skupinou Blood, Sweat & Tears. Jeho první sólové album vyšlo v roce 1976 a neslo název Jaco Pastorius. Bylo to průlomové album, které basovou kytaru posunulo na úroveň sólového, virtuózního nástroje. Po návštěvě koncertu skupiny Weather Report se představil klávesistovi kapely Joe Zawinulovi. Následující den mu poslal své nahrávky a začala tak korespondence mezi oběma hudebníky a následně i spolupráce s kapelou Weather Report v letech 19761981, kdy Pastorius se skupinou nahrál pět studiových alb a dvě live CD. Kapelu Weather Report kromě Zawinula založil také saxofonista Wayne Shorter a český kontrabasista a baskytarista Miroslav Vitouš. V roce 1981 založil Pastorius také svůj big-band s názvem Word of Mouth. Stejný název neslo i jeho druhé album vydané v roce 1982, na kterém spolupracovali hudebníci jako Herbie Hancock, Wayne Shorter, Peter Erskine, Jack DeJohnette, - 53 -
Michael Brecker, Don Alias a Toots Thielemans a další. Během turné v roce 1982 po Japonsku vznikl live záznam koncertu s názvem Inovation vydaný v prosinci 1983, ale právě zde se výrazně začalo zhoršovat Pastoriusovo chování i psychika a užívání alkoholu a drog tomu jen napomáhalo. Jeho duševní poruchy a deprese diagnostikované jako bipolární porucha ho vedly od vystěhování z jeho bytu v New Yourku, přes život na ulici až k hospitalizaci. Po návštěvě koncertu Carlose Santany měl potyčku s ochrankou klubu a způsobeným zraněním později v nemocnici dne 21. žáří 1987 ve věku pouhých 35 let podlehl. Za svůj krátký život stihl nahrát kromě sólových desek a alb s Weather Report desítky nahrávek se jmény jako jsou Joni Mitchell, Pat Metheny, Ian Hunter, Brian Melvin, Harbie Hancock, Mike Stern a další. Stal se průkopníkem hry na bezpražcovou baskytaru a baskytaru obecně a je dodnes považován za jednoho z nejlepších baskytaristů všech dob. Ovlivnil řadu baskytaristů nejen v jazzu, ale i jiných žánrech. Je spojován s nástroji Fender Jazz bass, především s jedním z roku 1962, který si koupil již s odstraněnými pražci, dále pak s pražcovým modelem z roku 1960. Kupodivu vyrábí Fender jeho bezpražcový model, Fender Jaco Pastorius Jazz Bass Fretless až od roku 1999. Z aparátů používal hlavně značku Acoustic, v posledních letech také Hartke.
Z dalších významných světových baskytaristů bych stručně představil alespoň těchto sedm: Stanley Clarke narozený 30. června 1951 ve Philadelphii je americký jazzový hudebník a skladatel známý pro své inovativní a vlivné práce na kontrabas a elektrickou baskytaru. Spolu s Jaco Pastoriusem byl první, kdo vyzdvihl basovou kytaru na pozici sólového nástroje. Na kontě má v současné době dvacítku sólových alb. Je také známý jako člen kapely Return to Forever, kde působil mimo jiné i Chick Corea. Významná je i jeho skladatelská činnost pro film a televizní pořady. Je spojen s nástroji Alembic a Carl Thompson. Marcus Miller narozen 14. června 1959 v Brooklynu v New Yorku je jazzový hudebník, skladatel, producent a multiinstrumentalista. Kromě baskytary hraje výborně na basklarinet, saxofon i další nástroje. Kromě sólové dráhy, která čítá stejně jako v případě Clarka kolem dvaceti alb. Je známý ze spolupráce s trumpetistou Milesem - 54 -
Davisem, zpěvákem Lutherem Vandrossem či saxofonistou Davidem Sanbornem. Významná je jeho slapová technika. Miller hraje na baskytary Fender Jazz Bass, firma vyrábí i jeho signature model. John Patitucci se narodil 22. prosince 1959 v Brooklynu. Je americký jazzový kontrabasista, baskytarista a hudební skladatel. Ve svých deseti letech začal hrát na baskytaru a v patnácti se začal učit i hře na kontrabas, kterou studoval na San Francisco State University a Long Beach State University. Patitucci vydal řadu vlastních alb (13) a rovněž hrál a hraje na albech jiných interpretů, mezi které patří B.B. King, Chick Corea, Wayne Shorter, Herbie Hancock, Michael Brecker, Dizzy Gillespie a další. Známá je jeho spolupráce s Chickem Coreou. Nyní působí také jako pedagog na Berklee College of Music v Bostonu a na City College v New Yorku. Patitucci je spjat s nástroji značky Yamaha (v nabídce má výrobce i jeho šestistrunný signature model), dříve to byly nástroje Ken Smith. Victor Bailey narozen 27. března 1960 v Philadelphii nahradil v letech 1982-1986 Jaco Pastoriuse v kapele Weather Report, se kterou natočil šest alb. Poté zahájil svou sólovou kariéru, která čítá čtyři alba. Bailey navštěvoval Berklee College of Music v Bostonu, dnes je zde pedagogem. Hraje na Fender Jazz Bass. Fender vyrábí jeho model elektrické i akustické baskytary. Steve Bailey (narozen 10. února 1960) je americký kontrabasista a baskytarista, který je známý pro svou průkopnickou práci s šestistrunnou bezpražcovou baskytarou. Dnes působí pedagogicky na Berklee College of Music v Bostonu, kde je zároveň vedoucím katedry. Působil také na fakultě BIT v Los Angeles. Bailey je vyhledávaný studiový hudebník. Vydal i sólovou desku a napsal mnoho knih a škol týkajících se hry na basovou kytaru. Hraje na celou řadu nástrojů. Jeho signature model mu vyrobil jak Fender, tak Warwick. Americký hudebník, skladatel a producent Victor Wooten se narodil 11. září 1964. Kromě sólové dráhy s osmi nahranými alby je znám ze spolupráce s Bélou Fleckem a The Flecktones. Zajímává je deska tria Wooten, Miller a Clarke z roku 2008 nebo spisovatelská činnost Wootena - kniha The Music Lesson. Autorizoval řadu workshopů a DVD škol pro basovou kytaru. Velký přínos Wootena se projevil též v oblasti techniky hry na nástroj a to vše ho dnes řadí k jednomu z nejuznávanějších baskytaristů světa. Wooten hraje na baskytary Fodera. Firma vyrábí i jeho vlastní signature model. - 55 -
Richard Bona narozený 28. října 1967 v Kamerunu je jazzový baskytarista a hudebník. Ve 22 letech emigroval do Evropy, kde se začal hudebně prosazovat. Od roku 1995 žije v New Yorku a spolupracuje zde s jazzovými hudebníky jako jsou Larry Coryell, Michael Brecker, Randy Brecker nebo Steve Gadd. V současné době učí na univerzitě v New Yorku a hraje s Patem Methenym. Sólově nahrál sedm alb. Hraje na baskytary značky Fodera, která vyrábí jeho pětistrunný signature model. Z řad baskytaristů, členů světoznámých kapel ještě alespoň jmenovitě uvádím: Michael Balzary, známý pod přezdívkou Flea, z americké hudební skupiny Red Hot Chili Peppers, John Myung z amerických progresmetalových Dream Theater a dvorní baskytaristi Phila Collinse – Lee Sklar a Nathan East. Z českých baskytaristů bych rád uvedl jména Roberta Balzara a Richarda Scheuflera.
- 56 -
ZÁVĚR V současné době je basová kytara nenahraditelnou součástí zvuku kapel všech žánrů populární hudby. Objevuje se však také v oblati muzikálové hudby (např. Webber, Bernstein) a dílech soudobé vážné hudby (např. Penderecki, Schnittke, Gulda). Její hlavní funkcí, podobně jako u kontrabasu, je doprovod, kde udává rytmus a harmonii ostatním nástrojům a dodává hudbě spodní spectrum zvukových frekvencí. Díky špičkovým hráčům se však také uchytila jako sólový, virtuózní nástroj. V dnešní době je trh až přesycen levnými nástroji vyráběnými v Asii. Platí, že za kvalitu se opravdu platí. Avšak překvapilo mne, že i drahý Fender americké produkce vyrobený v dnešní době nemusí hrát tak jak by se očekávalo a že ho často i modely levnější především kvalitou zvuku předčí. Můžeme se jen těšit, co nového nám budoucí vývoj basové kytary ještě přinese.
- 57 -
POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE Publikace BACON, Tony; MOORHOUSE, Barry. The Bass Book. Milwaukee, USA: Backbeat Books, 1995, ISBN 978-0-87930-924-4 HORA, Vladimír; KÖPPING, Dieter; BUHÉ, Thomas; ZIEGENRÜCKER, Wieland. Basová kytara. Praha: Supraphon, 1984, (nemá ISBN) KMENT, Jan. Nejhlubší z rodu smyčců: Dějiny a literatura kontrabasu. Praha: Supraphon, 1988, (nemá ISBN)
Internetové stránky Bass
guitar
[online].
Dostupné
z:
http://en.wikipedia.org/wiki/Bass_guitar.
[citováno dne 13. dubna 2014]. Jaco Pastorius [online]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Jaco_Pastorius. [citováno dne 14. dubna 2014]. Stanley Clarke [online]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Stanley_Clarke. [citováno dne 14. dubna 2014]. Marcus Miller [online]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Marcus_Miller. [citováno dne 14. dubna 2014]. John Patitucci [online]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/John_Patitucci. [citováno dne 14. dubna 2014]. Victor Bailey [online]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Victor_Bailey_(musician). [citováno dne 15. dubna 2014]. Steve Bailey [online]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Steve_Bailey. [citováno dne 15. dubna 2014]. Victor Wooten [online]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Victor_Wooten. - 58 -
[citováno dne 15. dubna 2014]. Richard Bona [online]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Bona. [citováno dne 15. dubna 2014].
- 59 -
