jStMACHAH
S^
Lil/
•
í't
Presented to the
LffiRARY ofthe
UNIVERSITY OF TORONTO by
ALEX
S.
HAVRLANT
.\ s
^cUc ^/^' /
5,
MACHAR
CONFITEOR.., díl
III.
H.\'^,
v PRAZE
NÁKLADEM
F.
1909
ŠIMÁKA
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
Prvé vydáni
této •
knihy (1H92) neslo provisorní
Teti kniha
lyriky*.
Tiskem .yNIE« v Praie.
titul
PAMÁTCE EDVARDA ALBERTA.
!
:
NOVOU KNIHOU.
S
Co
všechno chtl jsem
nedokav
svým smlým veršem obsahat, když první sloky v mojí hlav se
zaly
já
s
hvzdná
já vrhl
bouit, hrát
rodit,
Já chtl se
bohem
jsem se v djin proud
cht myšlenek tam a
me
hádat,
tajemství chtl zbádat,
lovit
zlato,
a váhy vzal jsem na to
a nad lidstvem chtl držet soud
mých verš však jako
roj
mry
se pustil v
—
let,
opálené
mi brzy spadly do plamene bez kídel záhy smutn zpt.
— Nic
neškodí, snad jednou
snad moje pole jinde já
íkal
potšným
si
je
—
hlasem
a vrh se v Jiné peeje
asem
!
zkoumal kolem sebe lidi jež jich vli ídí,
já i
vášn,
i
dobrých
in
popudy,
vedy
ukázat chtl
já
kam
mli
jiní
a zlepšit
její
vlasti,
léky klásti
—
osudy
však umrazil tch verš
let,
samé a udšeny, pochroumány hnis všude, všude
mn
a sláby pišly ke
Hm, snad
— to
I
zpt.
tžký úkol sebe sám —
to píliš
já tšil v taji
zkoumat, co
máš
rány,
je
tebe vkol,
vlastní srdce, vejdi
tam
zhloubal jsem pak jeho chvní,
žár lásky,
vášn
burácení,
i
nudy jeho rozmary,
i
touhu štstí, jak se
i
zoufalou pak resignaci,
vrací,
—
ten problém tžký, prastarý
a
pemítám
a
musím
že jako Oidipovi
když než
ped vdl,
je
dít,
mi,
svou sfingou ekal jak
ji
rozluštit
t
.
.
.
nmý,
PLANÝ MAK.
11
RESIGNAGE. Vidíš nad hlavou se nésti
ernou boui adu
let,
která v chvilky tvého štstí
neustává blýskat, a tvé lkáni tak
jako
hmt,
je
plané
strom šumní,
protesty tvé veršované
pranieho nezmní
—
Vidíš, že ten život
vlastn
všech,
již
jest jen
kolem tebe
slokou trpké
jsou,
básn,
slokou krátkou, bolestnou,
honbou noci šerou hmící v divém pospchu
jest jen
za tou planou efémerou štstí, lásky,
oddechu
—
12
Pemítáš, co dosud splo
svtem
lidstva myriád,
trýzn všecky mlo, jen klidn spát, jeho hroby, jeho jméno jež tvé
pec
a šlo
a vše,
tam
tlí
ím s
osud
Zvykneš
rval,
zapomnno
jen trpí dál
žijící
vzít,
je
nimi
—
—
s resignací tiše
co život podá
ti,
nadjím, než vzletnou výše, zvykneš kídla stíhati, zvykneš všemu jako dít, ba, s
snad ješt
s
úsmchem
jinými se honíš hbit
za štstím a oddechem.
Celkem vzato, ten zvyk krásný tmavou cestou života jediný jest paprsk jasný,
jenž tam
vrn
tepotá,
zvykat a zas zvykat tady
ostatn už správn jdem, jak šly lidstva myriády, jež
tlí
nyní s poklidem.
ir
—
;
13
první den podzimní
To
pijde náhle. Konec srpna
vlaje,
a slunce pálí ješt den co den jdeš odpoledne do
a on jak
Zá
známého
kraje
—
vymnn.
bledožlutá chví se nad krajinou,
vzduch
Cist
vlaštovky
a
vní
vzhru
sžaté trávy syt,
jako body plynou
až kamsi pod blankyt.
A
níž se
bez kiku,
tžce eta kavek
pímo
letí
nese,
v dálný
jih,
a hrud a peruf chvilkou zableskne se
ve slunce paprscích.
Dvé
starých dam, z nichž jedna
jdou za hovoru lesa po
psíka vede,
kraji,
pak v luka jdou, kde kvty ržobledé
ocúnu zkvétají
.
,
.
14
Luh, lesy, skály, dálných a trosky
blavé
cesty,
a bílých vše,
na
em
pruhy
polí
hrad na temenech
hor,
ztemnlých vod stuhy
domk
sbor,
zá
bledožlutá
ta
dímá,
od nohou tvých až v dálku pod blankyt, vše podivnou tak tesklivcstí jímá tvé vzpomínky,
tvj
cit:
na zašlé mládí myslíš, zašlé báje,
na domov vzdálený, na matku svou, a zašlé lásky ze
jdou náhle
dn ped
tvého máje tebou,
jdou brunetky a blondýnky
boun dmou
jich
adra
a v
oích ješt hluboký jež chví se slzami
pejedeš elo.
Mrák
svží,
ty
se vlnami, žal leží,
——
pod vlnami
se kavky nesou k
modré dálav,
a
dv
s
parasoly jdou
%
dámy
staré
po lukách v rozprav
.
.
.
15
KU KAPITOLÁM Z MÉHO ROMANU:
ALBUM. Vy,
milostivá, dovolíte
a krásné ouško nachýlíte
mým drsným veršm na chvilku? Dnes nebude, jak jindy vždycky,
k
v nich ukryt osten
ironický
mám
idylku,
jenom malou
—
a tu jsem, prosím, na Žofín
od vaší zaslech pítelkyn
man,
tak
Je ráno.
zcela náhodou
Práv
Ted vejdm
.
.
.
po snídaní.
v pokoj mladé paní,
jež chví se tepla lahodou.
Ta práv
Má
k stolku usedla
si.
dlouhé, svtlé, krásné vlasy
(tak,
milostivá, jako vy),
má modré oi
plné tpytu,
v nichž chví se hebkost aksamitu (váš zrak
má
výraz takový).
:
16
Na klín malou
dcerku chová,
jež žvatlá tajeplná slova
vaše dce, jak slýchávám),
(jak
jak
poup
rži
tato
malá
se matce svojí podobala (jak dcerka vaše, krásná,
vám).
Na
stolku
jež
barvami a leskem plane,
album vykládané,
(lesk vábí dti, víte
již)
ted snahu jeho upoutalo,
svou malou ruku namáhalo a
chtlo pitáhnout
A
tahá, volá
ta
usmála
již
blíž.
pi tom mamu, pomohla mu,
otvírají listy ty,
kam
ruka vždycky skreje
bílá
staré,
ty
se,
je
známé
oblieje,
jež v srdci nejsou ukryty.
Vždy
znáte
asi,
milostivá,
co vše se v takém albu skrývá pítelky, strýci,
pár platonických jež z
zvní
tch
ada
tet,
nápadník,
se též v památníku
krásných, zašlých, mladých
let.
:
17
A
paní usmívá se stále
a obrací ty a
dcko
ó po letech se
mnohá
tak i
její
dále,
listy
—
žvatlá vesele
šaškem stává
—
kdysi vážná hlava
touhy
nesmlé
Jdou ke konci: »Áh a dcko rukou po
!
!
táta! táta
nm
!«
—
chvátá
však paní ted se zachvla:
tam vedle chot zastrena njaká vc bezecenná
jak
podoba
jiná
vzela.
Já nevím, moje milostivá,
zda upomínka jakás
tklivá,
zda výitka, dech soucitu tou paní v této chvíli vládly
však
dv
prý velké slzy padly
na divnou podobiznu
Než hned
a
je
tu.
zahledlo
to
dít,
upadly prý dosti skryt,
—
dtský duch je chápavý rukama pomsty z alba vzalo a
—
a v okamžiku roztrhalo to tatínkovo vis
J.
S.
Machar
:
a
Confiteor
vis.
.
.
.
III.
2
!
18
Idylky konec.
co
Co te zbývá,
pipomene,
milostivá,
vám ješt nkdy Rodina
moji líc?
roste, život pádí,
a vzpomínat na hloupost z mládí
nezbude, vidte,
asu
víc
Žofín pítelkyn
Já zaslechl to na
od vaší
man
ty slzy byly
já
jsem
mj
již
chvála bohu zdravý,
žaludek dost
a spánek
—
zbytený:
mám
dobe
též
%
tráví
výtený!
.
.
.
19
podzimní causerie. Zažloutlé slunce na západu tesklivou
a
zá
spádá
na šedá nebesa
smutný písvit haluzemi padá na švadlou trávu do lesa;
prochladlým vzduchem
listí
zkrvavné
zem zvolna tepetá, strom houf se pták žene
se sntí na
nad vršky
a v teplo jihu odlétá
kam
—
tvj pohled padne, a ze všeho, co v ucho šelestí, a ze všeho,
te
jen
jímáš tony, barvy, zvuky chladné,
nicoty,
zmaru,
bolesti.
Vše prchá, pomíjí, vše hasne, schází, zele, zpv a as, kvt, síla, žár na trosky všeho jen se mlha sází i
a
rubášem
je kryje
mráz.
!
20
Po cestikách
rzné
se
smetí válí
-
jak pustne kvetoucí kdys zahrada
Už jenom na kvt žloutnoucí
Laviky
n
namodralý
aster
upadá!
pusté šedivý
pod
a vítr
listí
listí
mech
kryje
zahání,
den ke dni klenba sntí svtlejší jež za léta je zaclání
A kde Kde
.
je,
.
jsou ony páry milující,
veeru zde
jež k
.
jejich láska,
kde
chvíle,
v lét sedaly?
ei
ševelící,
v nichž se líbaly?
—
Vše pry, vše zaváto, vše rozneseno,
—
nieho zde z této zašlosti jen srdce teskn buší otráveno a
na novo starou hloupostí
Má
.
.
.
sousedka ted okno otevela
a zvlhlým zrakem zírá v krajinu,
kde koule slunce tone zkrvavlá v
záplav
lesklé karmínu.
Líc zažloutlou má,
a
epec
s
vráska,
opoždná sedmikráska mlhám chladné podzimí.
jest jako
až k
elo samá
varhánkami bílými,
21
Vrna
Je starou pannou.
duše celé
z
prý mrtvé lásce z mladistvých je
To dávno
as
.
.
a nezkažen as ješt
let
.
.
.
asy skvlé
to byly
.
svt
.
.
.
Uhaslo slunce. Mlha hustá, šedá
nad nivou
se nese jako závoj
Má
sousedka
te
píse
a hraje
k pianu
tesklivou
.
.
.
sedá
si .
.
.
Och, vadne mládí, vadnou touhy v nitru
—
ke
planých rží na
a jednou zbývá k prut z I
kee
as
rozvitý
podzimnímu
—
jitru
holý, trnitý.
plytkou radost, blaho, štstí vratké
as
—
neúprosný v dálku odvane
života léto je tak krátké, krátké,
a dlouhý podzim nastane
Náš
.
.
.
smutný. Naše narození
los je
nás zárove jen na smrt vydává, a života boj, žaly, utrpení jsou smutná na ni píprava.
A
duše naše trvale zná
jen
dojmy
jak úhor, kde se
a roste
cítit
toho, co zve ku plái,
nemže kvt
jenom bodláí *
.
.
.
chytit
22
Vše prchá, pomíjí a zadržet se nedá, jen to, co bolí, náhradou tu je, a ku konci smrt dostaví se bledá a pohádka se skoncuje.
A
celou moudrost, jež v ní skryta zraku,
íst z
mžeš
z toho,
tch svadlých
co zde kolem zíš,
list,
kvt,
pták
z letu
—
a zvednout potom hlavu výš.
Vše zelená se na
zem
se, kvete, jen
pak chladný a ptáci Žít,
vítr letí
—
všechno odevje, v slunný
jih
.
.
.
užívat a kvésti bez ustání,
— blankyt — klesnout bez reptání
kdy slunce plá a kdy a
smje
když
slunce v žhavých paprscích
když tvj podzim
je
na chladnou zem jak svadlý
ír
cist
list
.
.
.
23
VEERNÍ Jak asto myslím v
mé
dálné
se sejdou k
CHVÍLE.
na jeden domek známý
si
ddin, kde v jedné svtnici hovorm ti mladé, sliné dámy,
když mlhy klesnou v
V
okna vždy Marietta
fauteuilu u
jež
ebenový vlas a
a Kata proti
ulici.
ní,
hndé
sedí,
zraky má,
kamsi v prázdno hledí
jež
pohádkovýma oima; v jich stedu Tonika,
dv
erstvé
fialy
se
jíž
v zraku roztomilém
marn
skrývají
.
.
.
okn, ve vzduchu zasmušilém
Ztich kanár na
lucerny venku blýskají.
A Mary vzpomíná na západy na
les a
a myslí, nikdo už že by
na
skvlé,
ty
procházky, polibk, jahod med,
svt
líbat
ji
nedoved
takhle .
.
.
vele
.
24
A Tony vzpomíná na na ptky, zábavy,
dny podjesen,
ty
jež kvetly
každý den,
denn
a myslí, zlobit tak a bavit spolu že v celém
A Kata
svt
v chvíli
a v chvíli té
ví
té,
znám
já
jen
.
.
ta pranic nemyslívá,
bh,
na tmu a lucerny se
co as stále
pohádkovýma oima
*
.
.
.
ji
zajímá:
oknem
dívá
25
PÍSE V PODZIMKU.
V v
chvíli,
té
a v
as
my
Te
kdy se slunce sklání
ervánky ulehá
spát,
rží, písní, horování,
zaali se milovat.
vtry
letí
s
ostrým hvizdem,
zpv doznl, rže dokvete — mé srdce v lét bylo hnízdem sthovavého ptáete
!
.
.
.
26
LÍSTEK Z MINULOSTI. Och, my jsme
se tak píliš milovali,
och, byli jsme tak štstím opilí,
my
tolikrát si lásku
konen
až
A pece jsme a
hokých
písahali,
jsme oba vili. si
klidn
bohem
s
jsme pi tom
slz
však celkem jsme tu komedii že diváci
Te jen ty
ty
nám
také vili
.
.
dali
—
nelili
hráli,
.
zbývá smích nám hrozný, neurvalý,
smát
mn, mn,
se,
smát jen teskné ve
chvíli,
já
tob, že jsme písahali,
já
tob, že jsme vili
ií
.
.
.
;
27
NA ZNÁMÝCH MÍSTECH. Rudé
listy
na zemi,
na nich rosa zahrává, jako by tu ležela slzí
sprcha krvavá.
Proídlými vtvemi chvilkou
vítr
zavje
slunce jasným leskem plá, ale více
Vzduch
neheje. je
nm
v
cist,
vysoko
teky nad hlavou pluje tmavých pták šik
jako
k jihu, v dálku modravou.
Jako vlákna
z
rubáše
rozházená do svta po tráv a po keích babí léto polétá
.
.
.
28
Teskliv a bolestn
—
tady usíná
léto
všecko schází, pomíjí,
jenom srdce vzpomíná
Z
knihy
žití
jeden
list
padl na uvadlou
zem
padlo
už víc
afsi
I
jich
ním
chci zít za
neml
ji
Já
herec
sám
nuže, k
V oné ji
žluté
listí
V
srdci
leží
—
klam
se vypískal
emu
a ty stopy
.
úsmvem.
vlastní
—
vzpomínám?
pšin
vídal jsem noh
te
.
nikdy rád,
smutný
byl to
s
.
její
sled
—
pokrývá vítr
prázdno
smet.
;
láska ta
v knize vzpomínek,
jako v starém herbái
suchý kvtu lupínek.
;
:
29
Mn
to jedno,
její
zas jiného
blaží-li
zrak
—
nezávidím nikomu,
nieho.
nelitují
Af je šastnou, mže-li
Mnohdy
.
.
,
.
.
chybí ku štstí
jen ta hloupost jediná
šastným
At
to
býti
listí
strom
to
dovésti
padá
.
dál,
nijak nebolí
—
s bohem na vky bute šastnou možno-li
sleno,
—
t
30
ELEGIE.
Sleno
ím
Elso, stárnem, stárnem
jsme
byli
nejsme, nebudeme víc;
vte, nevím
m
že jste
už zcela,
kdys ráda mla,
že jste v zrak mi pohlížela, že jsem líbal vaši
Sleno
líc
.
.
.
Elso, pravdou ješt,
že nás tenkrát sprcha
dešt
zahnala v ten pavillon? Víte, že
dešt,
jsme rozechvlí
asu zapomnli,
že se zraky naše tmly, až nás vzrušil
Sleno na v
to,
Elso,
dumný zvon?
vzpomínáte
jak jste astokráte
šumném
.
v mládí žárném,
bálu zvážnla,
jak jste stranou usedala,
!
31
ruku svou mi
tiše
dala,
vyprávla, poslouchala a víc tanit nechtla?
Sleno
Elso,
kde
ty
doby smíchu, krásy,
kde
je
našich šestnáct
as
nám skoup
kde
ty
asy,
štstí
let
mí,
nad vzpomínkou tou se šeí, už ani
jí
nikdo
my
Sleno
už,
neuví, ani
Elso,
svt!
te
se uí,
když tak sálem valík huí, studentíci vlasatí,
od vás tanit váš
ret
—
uíte
je,
prý se trpce chvje,
však prý nikdo z toho reje neslyší vás vzdychati!
Sleno
Elso, též se praví,
že prý chcete v klášter tmavý, což prý hned se
vždy
prý na
uví,
tom vašem ele
už se tvoí rýhy smlé, jež skrýváte svojí
peumle
tmavou kadeí!
!
:
32
Sleno
andl
Elso,
bílý
na hbitovech vždy se
chýlí
nad kýms v hrob pohbeným íak prý
nkdy
tak prý
skrá svou
sedáváte, podpíráte
—
sleno Elso, truchlíváte nad tím mládím ztraceným?
Sleno
Elso, stárnem,
stárnem
ím
.
jsme byli v mládí žárném? Vrásky lezou v naši líc
as
nám
život rychle
mí,
už se nad tím mládím šeí, už v ni
n
svt,
nikdo ni
neuví,
vy, ni já víc!
r
*
.
.
.
.
.
:
33
VERA Boudoir dámy
vn
jde
z
.
UŽ
Zdola sem
.
.
.
.
parku pod oknem
a tony ptaích ševel
;
a ona, vždy tak vznešená, zde sedí bledá, sklíena
na tmavorudém
V dla
fauteuilu.
zaaty
bílou nehty
a oi, v prázdno upjaty, chvílemi blesky metají, ret
horen,
žhavý chví se
cos chvilkou šeptne
a
adra
bezdn
jen se zdvíhají.
Na zemi v kusech leží list, nhož bys býval mohl íst
z
—
Má
sleno, konec
najdete v již
horších
svt lží
lidí
vám na
snad nalhou než J. S.
té
Machar: Confiteor
—
já .
,
.
hry je
;
víc,
lli.
tisíc
adieu
.
.
.
3
34
A
hlavou víí
její
to:
vše pohbeno, vše rozbito,
kus
žití
vtrm
dán zas
Co te? Co
v plen
pozítí?
zítra,
.
.
.
.
Jak se ta rána rozjití, až vykroí ven z tchto
Vzpomíná na
nmé,
na
stn
!
.
.
procházky,
ty
drzé otázky
všech, kteí uvidí
ji
tam,
na koncert myslí, divadlo, na prázdné vedle sedadlo a
úsmšky
A
s
hrzou
všech známých dam. vidí chvíli tu,
kdy v pokryteckém soucitu sbor piblíží se pítelek a jak
jí
budou
litovat
a jak se stranou budou smát
—
ó jak chví jejím nitrem vztek!
Ne ne
bolest lásky zrazené, lítost
touhy zhrzené,
ne tesknost žalných vzpomínek, ne po minulém marný žel jí
duší,
krví plál a
jen vztek, na sebe
—
vel
samu
vztek.
35
mu
sama dív, než tento muž, nenapsala vera už:
—
Mj
že
pane, konec té hry
najdete v již
horších
svt lží
lidí
vám na
snad nalhou než
já
ér
je
víc,
—
tisíc
adieu
.
!
36
JAKO jarní. Zas z
jaro!
dr
Nová eta brouk
leze v pestrých štítech svých,
zas nová tráva šatí louku, zas nové
kvty na keích,
zas nové verše plné citu se po kavárnách nyní
tou
o lásce, zeleni a tpytu,
vše psáno formou pelivou, zas promenádou hovor zvoní,
na šatu nový stih a tvar, zas líc je vábnjší než loni, zas svdnjší je v oku žár to
vše zde bylo
—
pede rokem,
as, to pijde za rok lehkým krokem a pec jest to vždy novým zas
to vše je vždycky v jarní
—
37
A kídlem
brouka,
a zrakem,
lící
to volá: žij,
Hled, jsou dnové krásní,
miluj nežli
A na loskou si
kvtem, básní
dívinou pominou! tu
—
komedii
sotva vzpomínaje as,
dnes
lovk
znovu provádí
jak vypískaný herec zas
t
.
ji
,
,
38
Ach,
život prchá
...
co jsme milovali,
nás vzpomínkami plní nudnými,
bychom pustým úhorem
jak
kde tráva
klátí klasy
To nebyla
Ty
.
cit zdroj,
vlastn mezi sebou
polibky,
vzdechy,
rvalo.
chze stedem niv, muka divé žárlivosti
—
vítzem bude, kdo schlad dív
ten
a já
mám, sleno,
kus
pkného
žití
—
toho boje dosti.
Kus intimních cit svadí zas, pomnnek modrých suchý, hndý to
.
námi odehrálo:
to tisknutí ruk, ten
ty
.
láska, to byl boj,
co se tak mezi
to se vše
se brali,
planými
má
ten
as
—
vínek,
vše dnes kladu v knihu upomínek.
39
A
zkušenost hezkou získal jsem
pro píští lásku,
píští boj a
—
asy
jsem vítzem, sleno, vítzem, a jak
Ta
a sic
to s
vámi bude dále asi?
sob
škeble, jež perlu v
zave
se,
ji
chrání v
má,
písném stehu,
zloupí tu perlu ruka zlá
a škeblí hodí na písitém behu.
A
stejný los byl by potkal
mne,
kdybyste vy tak byla schladla díve, ach, je to tak
smšn
dojemné,
kus tragedie hloupé, pohnutlivé.
A vzdechy
a stony,
vás bude trýznit
vy
splatíte,
cit
mukami ten osamlou,
sleno, slzami
útratu za tu naši válku celou.
Vy
tentokrát,
povinné
však to
jist
sleno,
sudb dan, jsem, že
všechno
splatí
splatíte slzy,
píšt zase
v
dluhy,
ptce
nkdo
té
druhý
.
.
.
40
Tak umoudelí budem
hráti
dále
v rekovných posách v jMné plytké
he
však on už zazní zvonek nenadále a
pjdem dol
.
.
.
krám se uzave
ir
.
.
!
41
KAPITOLA Z MOJÍ »BOHEMY«.
Mj
hoch
pítel,
to
ctného jména,
vzav na se vážnost Demosthena, šli vera Píkopy, mých hích vyítal mi ad
když jsme
a spustil na a
eí
mne proudy
»Jsi stár dost,«
smr lip
rad
celé potopy.
hospodait
máš rozum,
žití
asem dost,
sil
moh chvilkama
»moh bys
pravil,
svému
jiný
dáti,
svým,
máš
i
cit,
bys pomyslit,
jak asi bude na podzim
V ítankách vela otepaná už od prvního sbírá rána
zásoby k
zim
jen líná chasa
svj bídný
v letních dnech,
meláí
život dovláí,
když svadnou
kvty po sadech.
dbáti
! !
42
Cos vykonal? Pár verš planých, troud cit v rýmech otepaných
—
všechno, hochu, není nic;
to
pak Musa tvá je koketta, jež milovala Musseta a
adu
pvc
jiných
víc,
aspo muži zachovalí tob vyítali.
jak
po vlastech
Co dokázat
chceš tedy tím?
Tot sport jen
toho, hochu, nech,
;
ty žiješ nyní v letních dnech,
tož mysli trochu
Ty
hlouposti, jež v kufru skrýváš
a na ty
na podzim
nž
musíš
ty kytky,
se vždy
pl
dáti ohni v
stužky, portraity
a list balík prokletý tof
dne díváš, plen,
híka
—
pro studenty jen
Vždyt v lásce, jako v jiném vždycky, jsi,
as
hochu,
znan
zabíjíš a
mrháš
hled postavení a pak se rád
cit,
dojíti
mžeš
pomoen
nepraktický,
ženiti,
chci
pi tom
být.
!
43
Tví spolužáci, dávní známí, si
života
našli sami,
cíl
a hled, jak
blažen
žijí
:
jsou profesory, lékai,
na tvái,
klid sídlí jejich
a
lid
je
zdraví
nadšen.
A nezapome,* konil
vele,
»že stáí pijde náhle,
smle
t
a dotkne se
prstem svým;
meláí
jen bídná chasa
svj
—
dovláí
život s létem
ó mysli, mysli na podzim!
.
.
.«
Dík, píteli, dík, dobrý hochu,
mi kostel trochu,
tys nahradil
kde nebyl jsem nepetrh tvé
já
cynik, já
já,
a smál se
t
již
mnoho
ei
let,
val,
poslouchal
stavb
tvojich
vt
Vše marno. Ona koketta, jež milovala Musseta,
mne s
píliš spjala v
jamu
svém,
ní léto žití utratím
a životem je zaplatím, jak
melák
v pirovnání tvém.
;
44
A
bez závisti k
tm
k
tm lékam
a profesorm,
tvým vzorm,
své doby nepraktický syn, až jednou uvadne
bez
svj
slz
mj
a žalu vrhnu
kvt,
zpt
život v prach a hrobu klín
tak po posledním karnevalu,
když láska moje pišla ta s
z bálu,
šedivýma oima,
v kout vrhla rukou bezcitnou
vjí, jenž dohrál roli svou, a v post málo ceny má .
ér
.
.
45
BALOVA KVTINA. Ta s
ramene šat za den vzpomene
kytka vzatá
s
bálových modrých
mi stokrát
na bledou, štíhlou Katu. Vlas všední, svtlý; též nejsou
její
rysy
vzorem krásy snad
—
krásnjší všechny byly kdysi ty
ženy, jež jsem míval rád
Den za dnem zvolna já
každou
jen
z
!
pomíjí,
drahých chvilek
vzpomínáním
probiji
jak platonický snílek. Jest to jen zrak, jenž plá tak
jak podzimní jas oblohy,
ten
než
vru hoden mohu psát
krasší já
básn,
ubohý!
krásn,
46
Ta suchá kytka vzpomíná mi na ten zrak a asy
—
má
Kato, dobrá, nevinná,
jak se to
skoní asi?
Tak jako
kdys,
ti
svatební dá
a vyhledá
ti
jenž bude
t
ty
vi šíti
.
mama
Tvoje
.
.
šat
muže sama, mít také rád,
budeš vzornou paní
též,
tomu mrav chce svta, a s úsmvem jen vzpomeneš na svoje mladá léta
jak
.
Mn
.
.
také upomínka zbude
na ten tvj zrak, tu tvoji a moje kniha míti bude zas o pár trpkých
verš
%
—
líc
víc
.
.
.
47
DNY.
Den
za
dnem vnosti
v klín plyne
a nenese nic nového, ni síly ni
erstvé v
záblesk
Smr
vku
jiné,
mladého.
jednou sprahlou duši zkojí
a zdanou dá
pak
žití
cit-li
jí
promnu
bude v hrudi
já dojista si
— mojí,
vzpomenu
hrzou lednou, v mukách svých na knihy nudné, tené jednou, na zašlé dny
ty s
te
jak
vzpomínám
jež
znova íst už nechtl bych
.
.
.
48
FANTASTICKÁ BALLADA. To pod
bylo první noc, kdy v truhle
kvtným rovem
tžkém snu
v
už lepé tlo dlelo stuhlé krásky salon.
té hrdé
A msíc hrzn v noc,
jíž
chvl
patil s výše
chladný, vonný dech,
a siné svtlo spalo
tiše
na hrobech, kížích, na kvtech.
Tu poupata všech kvtin náhle na hrob pukat zaala, a každá koenem svým táhle na tvrdou rakev tukala:
mne v tu »af mohu trochu mé poup práv »Pust
chci pro
n
její
líc,«
krve
dí
rže tmavá,
pít,
rozpukává,
barvu mít!«
:
49
»Svj koen vpustím fialka
v modré zraky,*
šepce v zášeru,
»mých poupat sbor už puká modi naberu!* tam pro
taky,
n
»A
já chci,«
»pro
jenž zdobí
její
nžná,
dí
lilie
kvty své
ten vzácný lesk,
adra snžná,
ó rakvi, prosím, slyš
mj
»Chci purpur,* pivoka »Chci vlas
»Ó
rakvi,
vni
stesk
dí,
!«
»ret!«
rosetta.
!«
povol, našich
kvt
sbor celý rázem rozkvétá.
Tof byl by hích dát této kráse tak svadnout v hrobu slepých tmách,
my
ke slunci
ji
vznesem zase
na hrdých svojich korunách
!«
Blin drobný kril se v jich
stedu
a v posupný ted vypuk smích »Já pjdu k srdci nabrat jedu pro nitra bledých kvítk svých!*
I
J.
S. Machar: Confiteor
.
.
.
W.
4
50
POD
DIVCI
HLAVIKU
AL. SEIFERTA.
Kdes vidl prvn, miste, rci mi, tch velkých oí svdnou tmu, to kouzlo, jež chví
že když v
n
v každé ase,
lovk
zadívá se,
vzlet, teplo cítí jarních
dn?
Jsou hluboké jak tiché
moe
a na žár
dn
vášn
spí v nich
tajný
záe hvzd,
chvje
jimi
—
Kde spatil jsi je, miste, rci mi znám srdce, kde tak prázdno jest
-ár
.
.
.
51
MUJ DOMOV. Vysoko nebem mráky plynou postíbené plachtoví,
jak
a v žáru chví se nad krajinou
vzduch vonnj', svží, ervnový;
kam
pohled jenom dosahuje,
vše zele skrývá docela, z ní rudá
a
baatá
v
ní bílé
z nich
stecha vystupuje
vž
kostela,
domy dým se
a stranou se zvedá
s
v slunci leží,
vine modravý,
pestrobarvou vží
zámek dumavý.
Zde editelka moje svá tráví
tichá
léta truchlivá,
tom kostelíku denn vzdychá a za mne se tam modlívá. v
4*
52
posvcena
píd mi
Zde každá
jak hbitov šfastné mladosti
Ó
.
.
.
drahá, milovarrá jména,
vy dobré,
A
nžné
bytosti!
dávno pešel zápal žárný
modrý sen,
a minul plachý
pec
rád
svj
život jednotvárný
sem hodím na nkterý den! Háj bezový u tmavé tn, kde žáby veer zpívají,
vn,
strán, luka, plny
ty
kde v slunci cvrci
tikají,
park zámecký, kde tmavé stíny
strom ad,
v zem vrhá starých
a každý pohled do krajiny
na místa našich promenád, i
námstí
kde šumí
i
ada,
ulic
život víivý
—
ze všeho v srdce moje
padá
hlas minulosti tesklivý!
Hlas minulosti! již
Co Žil,
splývá s
mže
.
.
.
Moje
pojmem
:
žití
minulost.
ješt pikvapiti?
miloval jsem, trpl dost...
53
A
poslední ten zápas krátký,
touhou ždám,
ta chvíle, které s
tlo v zemi zpátky
jež vrhne
kam
a ducha nného, bhví,
m
kéž pekvapí
zde v tom
— kraji,
plnikém
vn,
jenž pár
mých šastných rok
zelen, tají,
kde miloval jsem nadšen!
Na hbitov
jest
místo pi zdi
ve stínu skryté akát,
kde v letním a z
ase
slavík hnízdí
veer písn zpívá tu, tch míst lze vidt v
širou dáli
a v smaragdové údolí,
kde stíbrné se Labe kde tmavé
park zámecký
valí,
topoly,
stojí
je
na obzoru,
dom ad, tam chodívaly v rozhovoru a námstí, kol
ty krásky, jež
jsem míval rád
%
.
.
.
54
LETNI CAUSERIE. Slunce
pálí jako peklo,
vadnou na stromech
listy
jeden
ohe
;
tvoje hlava,
v žilách krev se vlee žhavá v prsou, ústech horký dech.
Hloupé slunce! Plýtvá žárem,
ohnm
jako já kdys
však
mu
jako
úsmv
svým
scvrklé baby
zbude jednou na podzim
Žil
!
jsem mnoho, trpl mnoho,
že jsem
mnoho
miloval,
zdá se mi, že v tomto zvyklo už s
;
také lesk jen chabý
mé
srdce
žití
píti
každou láskou hoký
žal.
;
55
Ted
je jinak
.
.
.
vite, Kato,
rozejdem se v pokoji trochu suchých konvalinek,
trochu fádních
obé za nic nestojí
V
—
upomínek .
.
.
mládí týili jsme elo,
když v nás zaal život hmít:
hml
život
však bez únavy,
svsili jsme brzo hlavy
na už
nechat v elo bít?
si
Na
—
Moudrý osud
se starat?
nám metu vymil!
Jáma
Na
v zemi si
.
.
.
roztomile
!
hledat ješt cíle?
Vždyf už ani není
sil
.
.
.
Protivný mi slunce lesky,
v hrudi
mé
zní tony hran,
myšlenky jdou mozkem svadlým, jak na podzim
vzduchem schladlým
houfy erných, vavých vran.
56
Chtl bych
bál mít v zimní noci,
v žár kde líce rozkvetou,
v zái plynu protaniti ve valíku chtl bych s
žití
divou jakous brunettou
!
.
.
.
Zel jsem vera pknou boui: siný obzor blesky vzplál,
v suchou zemi vody
hmly,
—
chtly
jak by zniiti
ji
potom slunce
plálo dál.
Dneska zas vše žárem vadne,
boue neprospla
—
nic
jeden blesk ten k hrudi zpráhlé
udeit tak
mocn, náhle vru víc
zpsobil by
Krásný výlet
.
!
vracíme se v
.
Propoceni
msto
zpt,
v oích prach a hrdlo
v dirce
.u
umoený
kabátu malý, lesní
.
kvt.
pálí,
;
57
Dámy
si
— bonton
ten výlet chválí
dam
mokrý šátek každá kol své bílé,
vije
nžné
pobodané komáry
—
prastarý
to
.
šíje, .
.
Hrozná tato kniha žití! Každá stránka nuda, sten, trochu svtla z nenadání,
pak zas muka, marné zdání a tak jde to den co den.
lovk na
ta
zvykem už jen fádní písmena
zírá
pro pak radj nepropadne pedem konfiskaci ádné také kniha bezcenná!
Radj sedt
ve
kavárn
jako svadlý pessimist, teplou vodu chvilkou
píti,
špatný doutník vykouiti,
pi tom hrozné verše íst
—
«
;
58
nežli v park
jít,
kde
šumot,
je
hovor, smích a v tvái klid, nežli mladé,
krásné -ženy
manžely tam zavšeny vidt plny štstí jít s
.
.
.
»Kupte, pane, erstvé rže, narcisky zde, reseda, karafiát
mladé s
mám
dve
prosbou ke
Probírám ten
tu taky
—
modré zraky
mn její
pozvedá. talí
—
kvtin vru pemnoho
dve
rychle peníz vzalo,
srdce však se ihned ptalo:
»Co
s tím,
Ironie
Z ty,
osudu
koho?
blázne, pro
to:
žen, jež znal jsem v
mnou
.
žití
svém,
nejvíc milovány,
nejkrutší mi daly rány
—
ekly vždy, jak bídným jsem
.
.
.
59
V srdci prázdno, smutno, marn rozum zvedá hlas pec bych
teskno
—
milovat chtl znova,
tebas moje láska nová ekla mi to v posled zas
ár
.
.
.
60
Z ANTICKÝCH MOTIVU. I.
VAVÍN.
Po sliné Dafné kdys Apollo,
mj
planul touhou
bh
svtlý
;
nekonenou, dlouhou, probíhal usmívavý luh, štván vášní
až zahled
ji:
šla liliemi
svou nahou krásou zastena,
voln splýval pes snhobílá ramena.
k zemi
vlas zlatý
»0 Dafné,
mám
rád
mé, nymfo
slyš
t!«
Apollo
ek
jí
bílá,
—
svou krásnou hlavu otoila a hned se dala na útk.
»0 Dafné,
t
širý
uvedu, « dál sliboval,
»zpv ti
dm
v olympský.
nejkrasší své božské lýry
zasvtím
!«
—
však
marn
lkal.
:
61
Dál prchala,
— a
bh
pádil za ní,
ó byl to závod šílený
mnohý kvt na
mel nohou
—
!
luhu, stráni
jejich zdrcený,
až Dafné ve zoufalé
muce
beh
na travnatý tam klesla
a k nebi vzpjala bílé ruce,
a z prsou vydral se
zmní
»Kéž
v
pe
jí
vzdech
se tlo moje,
vlas v listy, ruce ve snti, chci
radj
a nad tou
A
div!
ji
kryla
a snti
Jí
zírat
ve vln roje
ekou šumti
když
.
.
.
nohy v zemi tkvly,
kra ztemnlá
—
vavínu se chvly
nad ekou, která
Ten
!«
šumla
.
.
.
píbh vždycky pipadá mi, muen jsem svou sudbou zlou,
a špatný rozmar moji známí
mi zahnat chtjí útchou, at tu,
nepivedu již
mám
písní lkavou
rád, v své objetí,
že slyším za to nad svou hlavou již
aspo vavín šumti
.
.
.
62
M ta
díkem
útcha
plní, i
druzi drazí,
pobídky
—
však vidím, že jen konec schází
smutné dvojí povídky: tam tenkrát padl v trávu a slzel tam a hoce lkal a vavín též mu stínil hlavu,
té i
a
bh
mnohý
—
list
na
%
dopadal
.
.
.
63
11.
TEHDY A DNES.
—
jak to teme, nevím, v kterém Kdys tch šedých eckých klassik
—
z
na plecích
A
s
lyrou lesa
Apoll, otec
šel
s
šerem
básník.
píšfalou tu proti
nmu
vstal z trávy Satyr Marsyas,
vznešenému svou s ním na zápas.
jenž návrh bohu jít
s
lyrou
Pél Apoll ku své lye hrav,
Marsyas pískal ze všech tak protivn a pronikavé
sil
—
náš otec ovšem zvítzil!
Pak sedel kži božskou rukou s
Marsya za
a nechal
jít
a nechal
mu
trest jej i
s
pomalu vztekem, mukou,
píšfalu.
!
!
64
On v
rákosí se s
hanbou schoval,
a pokud stail jeho um,
zpv
božský otcv parodoval
tam Centaurm
a
Satyrm
.
.
.
Oh, ote, pohled na své syny,
o
los jich tvého
My zíme
trpí
je
všude jak své stíny
za sebou táhnout Marsye!
Za svého
otce oni berou
dtech tvých, mukou sterou
ted pomstu zlou na
nám
splácejíce
zvuk
ton
tvojich
vítzných
est, jméno, myšlénky tvých dtí, vše
de
jich
ruka nekalá,
když nechtjí své verše pti, jak píská jejich píštala!
A svt
je
a všechno tvé dti
zkažen, on je chrání to
jim promíjí,
budou
vn
tupohlavými Marsyil
if
.
štváni .
.
65
III.
ARTEMIS.
Z
tch postav chladných, mramorových,
vk
jež vykouzlil
m
dtský
lidstva,
vždycky nejvíc zajímala Artemis.
Ve
m
škamn
školní
hudbou
z
nudy
vné
vzrušilo to jméno,
když profesor
dl drsným hlasem
:
»Artemis
.
Hned zapomnl jsem písných zrak Homérových hexametr,
i
jen
ji
jsem vidl velkou, vážnou Artemis.
Šla
mkkou
travou Erymanthu,
na bosých nohou tpytnou rosu a bílé feny vedla
tiše
Artemis. Mac'iar J. S.
.
Conrueor ...
lU
(6
Šat
snžný
kryl
a panenská
jí
mla
toul plný
boky adra,
štíhlé
jí
halil
na rameni Artemis.
plmsícem
v tmavých vlasech
Šla
s
a
písností ve tmavých zracích,
s
jak letní noc tak chladná,
vábná Artemis.
Vím, dnes i
drobným
ti
bozi jsou jen bajkou
štpm
gymnasia,
a šedou bajkou jest
i
moje Artemis.
Však jednu
chvíli
uvil
jsem,
že vidím živoucím svým zrakem velkou, velebnou a krásnou
ji
Artemis.
To
ervnu v lese, ji v módním kroji.
bylo jednou v
kdy spatil jsem
— Dnes
podlehla by jist
mód Artemis.
Na a v a
-
bílém koni jela štíhlá
erném,
tsn
spjatém šat
klobouek na tmavých
vlasech,
Artemis.
67
LÍC
její
byla bledá, vážná
a tmavé
na prsou
oi zely písn,
mla
konvalinky Artemis.
A
v malé, bílé
ruce biík, strom,
tak jela klusem klenbou
jak letní noc, tak chladná,
vábná Artemis.
A
úsmv jeden, tch štíhlých bok
v chvíli té za
za objetí
byl bych vzal
osud Aktaionv, Artemis!
-ár
5*
68
MAJOVY VEER. Šeí
mraky roztrhané pohne vtru
se;
jen chvilkou z
ráz,
hvzda jasn
nich tpytná
plane
tmavých as.
jak oko lásky z
Klikatá cesta na obzoru
se ztrácí v tichou vesnici, v šer vystupuje blost
dvor
a okna žlut záící.
Žab skehot slyším od rybníka,
ps
štkot, táhlé vytí
a praskot kol
od tžkých
Noc
.
.
.
sem
voz
z
jich,
dálky vniká
formanských.
zdá se mi, že šumí tma
a vlévá hrudi volný mír spí
všechno
.
.
.
.
.
ta
.
kolem mne jen chvátá
svým kivým letem netopýr
.
.
.
:
69
Spí všechno
mn
spí ve
vzpomínky touhy spánkem tchto niv .
.
,
jak nebyl bych jak
neml
Má
šírá vlasti
V
!
žití,
tob
já nechci,
ruce své
žití
vil,
má hrud sprahlá bych mu už nevil .
— jen dlí
jesti .
n
—
.
ten klid, jejž nyní cítím,
v tob, dole v tmách,
pro tlo, unavené žitím, a na
—
aby vínek štstí
kolem mého
a jenž
.
zlé,
na popel
nic
.
bemenem mé hlavy, má jest dost už mdlá,
a hlava
a já
.
klidu tvojím
boui
touha navždy dovadla
byla by
se
zítra živ
žádné slávy
Já nechci více ta
.
mírný tady stojím
a spínám k
—
.
život dlouhý,
žil
bych být
po trapném já tichý,
i
.
tvojí
zem áf
sáh
.
.
.
KV£T OCDNU.
73
V
té
psot
pec Muž z a
žití,
uv
mi,
okamžik za dvemi
pár svtlých
je
pošty stojí
smle
.
.
stiská tvoji kliku
a v pokoj balíek
šine,
ti
kde písmo, obsah neznámy, však parfum, který ti
dává
tušit
:
z
nho
line,
od dámy.
Krev pobouí se lenivá a
nžkám
chvjná ruka k
jede,
co fantasie hýivá
v
momentu
deset novel
spede —
tak totiž tomu, jenž zde píše,
se stalo tohle v dnešní den,
balíek, z
nhož
pede mnou Smutení v s
leží
parfum dýše, oteven.
pentlí byl on spjat,
nm
krabika se nžná kryla drobounkou malbou dívek ad :
proplétá v tanci tla bílá,
74
— jen
a v ní to
pohled
— a vím
povím však až k posledu
dosti
,
;
dív malý píbéh z minulosti, napadá mi, rozpedu.
jak
Byl máj a stromy ve kvtu, to
na Nábeží v parku bylo
(ne podle žvavých
však v máji se tož tak
poet,
to pihodilo,
jsem zaal), táhlo k tetí
už na hodinách vodárny,
když stanul jsem tam v tlumu dtí,
mouchami vyhnán Neb
teprv za
prý o ta
pl
pl
z kavárny.
hodiny,
tvrté jistojist,
chlouba svojí rodiny
být
mla
na
eeném
míst,
Marie, pátá srdce mého,
jména ísloval, tam u pomníku gotického,
jak jsem ta
jejž
Sem
dobrý národ zbudoval. a tam chodím. Vltava
na jezu huí stíbrných
zádumiv,
mrák
záplava
se po nebeské nese niv,
75
as
hlemýž
leze jako
líný,
hm, už se mohlo nalézt snad
nco v dob elektiny, ímž možno lotra popohnat! tak
_
Marii pátou, blondýnku,
jsem na trn povýšil v svém když
mkkou
srdci,
dobrou Aninku
nho
se zdailo mi s
svrci,
pi valíku a pi tverylce vtipem svým, nad nímž dvé její nápadník vzplanulo hnvem zuivým. a dobyl jsem
ji
ekám. Vrabc
Nu, slovem,
pár
se pere na císae soše,
kvtnový odpolední žár
eky ploše, veštícím dckem chva smýká se reflektuje v
m
a civí na dík
bohm!
pl
tvrté
To
arci,
nic, ale
ba, divil
že v
as
s
bije
všetené
—
vží nkolika
konen!
jak vím z tradice,
pranic neznamená,
bych se
velice,
by mohla pijít žena
—
:
76
fatální jest,
že v ciferníku
se k tvrté blíží
rafije,
kdo nejeví se na chodníku,
moje pátá Marie.
jest
tyi; unaven
Jsou
poháním
já
jej
do duše leze a pyšná tak,
žlu
sedíte
si
zrak,
je
do daleka,
erný mrak, se v nitru vzteká asi
doma
snad pi poestné zábave Marie pátá, královno má, to splatíte
I
zrychlím
mi krvav
man
!
.
.
.
chzi svou,
však neberu se k domicilu, kol
pomníku jdu
dál ždaje tu
ellipsou
nedbalou svou
vílu
jednou, dvakrát, v moje
njakých zrak padl
man
se
lovk
svit,
po nich toí
a velí nohám: Zastavit.
Ne
štíhlá už, jak
za jara,,
však krasavice v léta
síle,
výbojná, plná, bujará se houpá v kroku roztomile.
—
oi
77
stihem sezónový, pékný stan
Šat barvou,
pkného
—
léta
eský Balzacovy La femme de trente
exemplár hrdinky
ans.
Ellipsou znovu prolet jsem
mj
a zrak
se
jí
výsmšným dvé na
m
jaksi zírá
obliej
sám
a
mkký,
a
rty,
nu,
A
je
v
oi
vpíjí:
pohledem modrých
pkný
zmijí,
oval
plný lahody
jak by je namaloval,
pkné
dílo
pírody.
po tvrté a po páté
se potkáváme na své pouti,
m chtla by m
vždy oi na jak
pálí
líc
konen
m,
upjaté,
proniknouti;
krev skráni
bije,
pravím k neznámé:
»Náš los te, zdá se, spolený nadarmo oba ekáme.* »Myslite?« zala se mi smát
a
adu zoubk
a já se
jal
jak
má
m
jí
ukázala, vykládat,
milá oklamala
—
je,
«
«
78
»Neškodí, jen
to
v sloky
dejte
a brzy,« dí zas se smíchem.
»Vy znáte
m?«
—
vás,
pane
'
»Už valné roky a ráda
A
tu
M
.
.
.
za upímnost upímnost,
mj
rozpak ukonejšit hledí
»též
ekala jsem.« »Hanebnost,
vás nechat ekat
!«
Slova nedí až po chvilce: »Nuž, vrátíme se
lárm svým a penátm. »Z nás každý stejnou sudbu nese
zas k
smím
nést tu svou až
ped
váš
Pikývla. Jdeme Nábežím,
na kamenný most zahýbáme a mluvíme, a srdcem
mým
známé: každém kroku,
chví kouzlo mojí nové je
graciesní v
ducha, zdá se
vtip,
cit
i
má,
a lepé zmije v bledém oku hru
s
mýma
hrají
oima.
—
dm?«
79
vdaná.
Je
starý
Její
muž
je pedant, suchý soudní rada,
nešastná od když zala a
žíti
ní,
už,
duše mladá,
zala, když už všecko
skoneno na
doby
té
žití
bylo,
zaveno,
když byla ješt dcko,
manželství dali
bemeno.
Dnes ekala. A já prý zel tam konec jedné kapitoly, on, pítel
už delší a
nepišel,
její,
však rána
as
vytáky
prý málo bolí,
ta
prý chladný býval
ml
—
jalové
nu, že prý každý lásky píval
už konce mívá takové
Prý všecko
to
.
mi povídá,
že básníkem jsem
mj
.
.
;
možno v králku
tom uhlídá k románu tuze vhodnou látku.
že duch
Jí
samé zdá
prý v
se,
jiného smyslu
jej!
nemá
žití
tu,
než jednou pouze látkou
býti
bud k románu i k dramatu.
80
Stoupáme tichou
vn
té
ulicí
Malé Strany.
snící
dm
mlící, Ukáže na tam že pozemské její
tam káva
stany,
eká nevrného,
—
poslední Girondist hod
a chci-li snísti porci jeho, že by
bylo tuze vhod.
jí
Vejdeme v šerý budoir, kde tžký její parfum voní, a
mkký
plný sladký žár
ze všeho chví a dýchá po ní;
odchvla na malou a sám jsem zstal
s
a moji smyslové
pili
ji
jen chvíli,
vní
tou,
svou žíznivostí vášnivou.
Na
píbor kávový,
stole
nožíky, lžiky pipraveny,
byl porcelán to ržový,
snad
z
dálné
iny
mandarin drobný
s
pivezený, parasolem
ve stedu šálk, misek
stíbrná a on v
stál,
eka tekla kolem ni vážn pozíral.
SI
I
zlehounka
vrátila se
a
pemnná
v
županu ásném, blounká,
k nepoznání,
jak nadechnutý
nádherný ji
chvl
se na
úes kolem
ní,
hlavy
zdobil jako Rusalku,
konvici nesla velé kávy
a nalívala do šálk.
Mé básn pi tom a citovala
chválila
mnohou
sloku,
zas prázdný šálek nalila
nha chvla v jejím oku — as plynul, mluvili jsme mnoho a
o
žití,
lásce, o štstí,
o šalbách,
klamech svta toho
a pravdivosti bolesti
.
Je svou prý. Povržení
.
.
má
pro morálku a soudy svta,
zda náhradu
jí
nkdo
dá
za ztracená a mladá léta?
A ji
tetky klepny s
dsem
v tvái
odsuzují strašliv,
však srovná vše, až pijde stái, prý J.
S.
Machar
s :
pánem bohem poctiv. Coiiiteor
.
.
.
lil.
—
:
82
A
tak se náhle rozsmála
a smála se a smála, smála,
m
a tak se na
dívala,
až duše zpit omdlívala, v dort kousla, kus mi dala zbylý, já
zel v
dort
nm
a já
jí
boun
Vycházím v
zoubk
upad na zem v
mé
z
v
náru
vlet
.
.
.
domu. Teskno mi,
duši trapná
chvilinky jedné
co
sled,
jejích
této chvíli
oi moje v
mra
sídlí,
vdomí, žáru shlídly
dv drobné zmije výsmšn na
m
v zraku bledém zírají,
dva krásní rtové studí ledem,
kam
polibky
Ty zrazená a
mé
padají
.
.
.
zabitá
Marie pátá, královno má,
jsem
niema
máš pravdu,
bu
a necita,
se
jen
klidn doma,
rodiny své skvostem, pýchou
až pivine
t
na svou
hru
poestný sosák dobrou, tichou má holubiko, s bohem bud!
— .
.
.
83
Lhát nechci. Ješt dvakráte já ocit se v
tom budoiru
a nechal nervy napjaté
v divém bílém žáru
rozpálit
a vždy zel zmije v zraku bledém, jak
a
výsmšn
cítil,
kam
se dívaly,
jak rty studí ledem,
polibky
To konec
mé
padaly
.
.
.
neml
byl ... Já
sil
ídit dál krok odhodlaný,
tam ba stží jsem se odvážil jen vkroit v okruh Malé Strany i
vzpomínka už byla dsná
a já
ji
hnal vždy z prsou svých
konen tch
.
.
.
—
znal jsem jen jak ze sna
zmijí pohled
Nu, v krabice kus dortu, ten a drobných
výsmšných
.
.
hle,
té leží, je
.
nakousnutý,
zoubk ady dvé
jsou perfektn v
nm
týž dort, jak tenkrát
.
vytisknuty, .
.
tenkrát ležel
na ínském tácu ržovém, proud stíbrných vod stedem bžel a mandarin se shlížel v
nm. 6*
.
84
Nic víc ...
A
tak jsem chvíli zel
zoubk
na drobounkých tch
sledy
vzpomnl, jak jsem vyprávl, a sndl dort jsem naposledy. a
Tam
u
a chvat
ní padl tenkrát jej
rozšlap
Dnes snd jsem ten dort je
jej
k zemi
horený a
pímo výtený
if
.
uvte .
.
.
.
mi:
III.
SMUTNÁ EROTIKA.
!
;
;
87
HEDVA A JIINA.
Oi
šedé jako popel,
zlatý vlas,
smích veselý
Hedva v každé
to je
ruka jako mramor její chze graciesní jak
modré
let
Jiina
bledá, vážná,
je
ji
chvíli,
bílý,
libelly.
v tmavých oích
když
—
zím,
na mysli
vk
svdný
mn
šer
tane vždycky
homérický,
tmavovlasá Artemida její
as
e
má vábné
„r".
jim plyne beze rmutu
jedna chvíle veselá Blažeností
pímo
zpíjí
ton je skvostných melodii
odpoledne pi klavíru z Lohengrina, Otella.
—
:
88
Než nad všechno jde jim kouzlo bálového veera: na Zofín v divém tanci
zmní
kvapík za romanci,
Straussv valík nedaly by za celého Wagnera.
svt
Mají rády
ten celý,
jdou jím jako sladkým snem, vše je kolem rozesmje šat,
e,
—
gesta, oblieje
Hedvu smíchem luzným, bouným, Jiinu jen
Bahna
úsmvem.
žití,
kde svt rmutný
potácí se, rve,
valí,
neznají
— na
dva
kvty
ty
kalné tni s
jemnou vní
—
zí jen modrý odlesk nebe bílých vodních
Co
tu
rží dvé
bude jednou
dv
ty
rže
v
.
.
slzí,
bol, stesk, hokých nežli s resignací
.
ztrát,
dsnou
t
tu klesnou
doba kvtu pec jen mine, lístky
musí opadat
.
.
.
—
89
Však to bude jen ta chvíle, kdy to zane prosou hmít, louení se s illusemi, odíkání, smutek nmý než ty rže v tni klesnou
—
pak zas mohou šastny
být.
Jsou tu vážné dobré paní s
vzornou péí mateskou,
starosti jim
elo
stíní,
hudba nervosní
je
pro tloušku už
netaní
a
iní,
pec pi tom šastny
%
víc
jsou
•
90
poslední pohádka
Má
oi
e
rychle z
má
ráda slovo: její
tenkých rt
.
bezdn, plyne,
jí
»bájen
esán
rusý
jak radí Bazar
.
.
.«
vždycky,
dkladný,
módní splývá harmonicky
šat s
.
dobré, šedé, líné,
v nichž kmitne blesk jen
Vlas
.
—
tím tílkem v celek bezvadný.
Na
lhát?.
za dne
i
jest jitro
i
svit
O jenž
..
Zjev
její
musím
v noci v snní svém
nového
zíti .
to žití
ped smutným západem?
moudejší žije
je
komár malý,
jedno podletí,
když jednou kídla trochu
spálí,
už víckrát k ohni neletí!
.
.
,
.
.
!
:
:
91
Má
rusá sleno, tentokráte
se,
vite, pranic nestane,
a k
muce
mé
srdce,
nové,
dsné,
klaté,
vite, nevzplane
Když na Žofíné pi koncertu
my setkáme na pozdrav
se v letní dny,
mj
vy pólo v žertu
mi vratte úklon obadný!
A v lednu
v bále, kdybych taky
vás k tanci vyzval všeten,
vy
mhouíc
rcete,
líné zraky
bájen !«
»Jsem znavena
již
A
nkde
setkám-li se
na
s
vámi
filistrovských výletcích,
kde milosrdn
dají
dámy
za špatné vtipy krásný smích
tak
nco
jste
prohodila
»Láska však
já
mluvte, jako
je
—
žití
vera
bezdn: phylloxera,
jsem zdráva
bájen !«
92
tajn vzdychnu Kdyby chtla nás urit sudba k štstí jen, Já
:
pak nebyla by jist zde stvoit
tolik,
Tak budeme
si
budem
svj to
i
.
.
ekneme,
vit budeme. srdce pozvedalo
asem
bude
.
tak dlouho íkat.
to
až tomu
A by
žen
stále zvykat
a to tak vždycky a
smla
tolik
úpnlivý hlas
trvat
a rozum
umlí
Pak snad
to
až pjdete
pak snad
s i
—
jenom málo, jej
zas.
snesu beze trudu,
kýms
k oltái,
honosit se budu
moudrostí onou
komáí
%
.
.
.
93
STARÁ KOMEDIE to tak stará
Je a
lovk pec
a hrá
ji
s
tm
tváím jí
tak jako se
ei
svém,
žiti
opravdovým zápalem
a bude se
Mé
.
se znovu v ni zas vžije
Mou podobiznu k
.
známá komedie,
jsme dost už v
jichž prožili
.
z s
v
album
uloží
.
.
.
si
minulosti ostatním
jiným smáti kdysi,
mnou
ted se
smává jim -
bude jednou vypravovat,
jak o jiných to nyní inívá,
má
gesta bude
mým
smšn
imitovat,
pohledem se pi tom zadívá
Mé listy v etzu po ase
jsou jen nkolika list, jež tyto
má
—
lánky
od jiných,
plaché, vroucí stránky
jak pedešlé ty vzbudí v ni jen smích
94
Mé
polibky
nechá jiným smýti,
si
—
ret jiných sled budou zrcadliti oi, bhví, který hled
jak já jsem slíbal
a stejn ty její
nžn
Je to tak stará, jichž prožili
—
známá komedie, žití svém už
jsme v
však za diváky dvé zde bytostí jež vysýlá k ní
dvé
hndých
dost,
je,
moje minulost;
oí, plných zoufalosti,
musím potají — dvé obtí zí na mne z minulosti a šedých dvé zít
a
smutn
k tomu hlavou kývají
é-
,
.
.
95
DV Mám
SLOKY.
rád ten soubor
e
chzi, tvj zjev tvých vlas parfum i
má
duše
a
i
tuším, že
Af uštkne
!
i
tvých,
smích,
tvj
šat,
snní ráda
slyší v
z tvé hrudi
i
vdk
ten sykot hada,
m
Žití
uštkne snad
.
mého sen
byl tuze draze zaplacen již
než jsem znal t, duše
co s
ím tím
ním?
Ve
—
má
ješt doufat smíme?
dráž ten život zaplatíme,
mén
.
.
pro nás ceny
^
má
.
.
.
96
VERIM.
Nieho
nechci, nezávidím
niem,
a netoužím už po co ješt v
žití
chci sebrat
vbec
sklidím,
jenom na
rtu
tvém.
Vím, dnes mi patí vábná hlava i
pimhouených oí
rty, i
bílá
ruka,
rozmarné
to
vším sklamán
líce
dvé,
smavá
srdce tvé;
vím
dneska znovu
tvým všechno sladkým, mkkým rtm, tvým slibm, každikému slovu, tvým bezpoetným polibkm,
tvým písahám, jež v lících i
to,
ím
tvé vášni vroucí,
vždy
ti
zahoí,
slyším srdce tlouci,
co šedivý zrak hovoí,
97
vše, vše, jak duše tvá
ba,
kdybys
zítra
»já
nemla
t
i
to
ti,
drahá,
Machar: Confiteor
.
.
.
žádá,
nikdy ráda«
uvím
t
S.
si
ekla, vím,
ni.
.
,
.
—
:
98
píse MISTR PSANÁ K MELODII NEZNÁMÉHO SKLADATELE.
VE SLOHU STARÝCH
Jest jako z oleandru kvt, tak plna
nhy
líbezné,
adu
když poutník bloudí u Jordánu
A
jej
let,
nalezne.
hledím nazpt v život ten
až ke
kyvm
své kolíbky
šasten byl jen v onen den,
já
jejž osladily polibky.
Co
mže
co
as, co
dát mi nyní svt, život
ješt?
— Nic!
Já našel oleandru kvt a nechci, nechci pranic víc!
Má dávná i
hokost,
vášn
žár
krve mojí plameny
te kvt
vzaly na se
kvtu
oleandru ervený.
tvar
—
.
99
A
slyším perské slavíky
v
svém
jich
nitru
zpv má
v nich kvete
ve dne v noci pt, jen
dv
rud
ted
slabiky,
mj
svt
-ir
7*
!
100
ZENA.
Zí lovk a klesá v
na vás
.
.
.
zadumá
náru vzpomínek
.
.
se .
Jste vábivy tak v luzné kráse
vy zjevy brunett, blondýnek, že
nemoh kdysi pi stvoení Tvrce ani zdobit lip pec jste bud jen poblouzení
—
vás a
neb Stvoitelv špatný
vtip
Rajského blaha proudy
ítí
a i
a
—
oí vašich zorniky pec se zeteln tam svítí plamen svdné bludiky,
se z
lovk
dviv
jede
za svtla proudem v nadšení až bludika
jej
náhle svede
v hrozného bahno trápení!
—
101
Hlas váš
jest
jemný, nenucený
—
a zvonivý jak drahý kov
pec
a i
každé
ton každý promyšlený z
nepatrných slov;
spíš mluví u vás, než
e
mlení vaše
hrud vaše záhada
je
pouhá,
jak záhadou je všechno
úsmv
Váš
dlouhá,
výmluvn —
šálí,
vn
rozpaluje
vzntlivou, dobrou, mužskou jej
vypoten
!
líc,
sesiluje
vám man vyjde z a proto jen, by kynem ruky anebo kyvem vjíe jste mohly množit hrozné muky vzdech, jenž
milujícího rytíe!
Váš
cit
—
oh, u vás citem slova
a slovy prázdné i
jde cestou i
city jsou,
vaše soudnost rozumová
vru
podivnou,
slzy vaše nejsou více
než líidlem a pastí zas
—
vždyf po nich kvetou vaše
líce,
vždyí slzy lehce chytnou nás
!
plic,
102
A my?
.
.
.
Nám
naše
stále srdce
bolestných dává doklad, i
kolem sebe zíme plaše
výstražných hojnost píklad, a když se i
nkdy
v rozechvní
pesvditi dovedem
—
vy zvábíte nás v okamžení tím slovem, smíchem, pohledem!
Zas milujem vás s resignací, zas jdeme ve jho starých muk, jak prchlý otrok když se vrací,
by slyšel zvyklých pout svých zvuk.
naším zlem
Jste
— bh
moudré rady
z
nás obmyslil as proto jím, že bez vás snad by býval tady
lovk
až píliš
Má a
blaženým
.
,
.
jsou-li verše ty,
jsem bolestí štván bitkou
jež psal
—
a sudbou svojí prokletý ty vyvraf
mi
je
v
chvíli
až semkneš ramínkem
jsem a
I
zlatovlásko! Prázdnou výtkou
klamem
z
eledi
té
tob všechno
tklivé,
m
dvivé uvím .
t
.
—
.
svým
—
!
!
!
103
V MELANCHOLICKÉM LESE. Jak píšerným, jak teskným, divým jest
melancholický ten
les
Pletivem vtví temným, kivým,
sem nejde
ani paprsk dnes!
Slyš zoufalý ten vichr
slyš, ty
lkáti,
strom
vrcholy,
jak se táhlým
praskem
jenž pere v
klátí
duby, bízy, topoly
Tvé šedé oko žárem dýše, a líko tvé se rumní, nuž, pitiskni je k
a Na
srdci
af slyším af
mému
tiše,
tonem v jednom plameni
svém nech srdce moje, zas je zvonem hmít,
mohu smrtelného boje aspo zapomnít!
na chvilku
.
14
—v
vášn žár v mé hrudi noc
mn
bude
Nechf
zrak náš noc
šije
už dávno tkví
plát tvá bílá šíje,
tvj zrak co hvzdy plnoní!
Já krvácel jsem v
mé že
rány stokrát ti,
kdož tli
ni
vit tomu
A
v krev
mj mám že
mnoha
zjitely —
to z
verš
nechtli
mou
!
.
lidé jedy
mojich, .
.
lili,
zrak je strhán slzemi,
k životu jen
umít ješt
Po smutném
tolik
síly,
nelze mi
!
.
poznal jsem kdy v
a chceš
s
m
žití
svém.
tím žitím smilování,
šastným vidti?
Nech šedý zrak se v moje
—
hodná žena,
tys první lásky
Chceš mít
.
lese vítr sténá,
jak lkal by jakés requiem
již
bojích,
oi
ten bez ustání
vpíjeti
—
105
a sevi
m
svým loktem
a polibk spusf na já
hlavu v
adra
bílým, rej
—
tvoje schýlím,
a ty tu duši vylíbej
ik
mne .
.
.
!
106
AT. (VARIACE
.
.
NKOLIKA PEDCHÁZEJÍCÍCH
Já zbaven
byl už v
STRAN.)
všeho,
žití
mj
úet se vším uzaven, neekal už pranieho, než tvera chladných rakve stn,
já
bez zápalu, bez vzletu,
bez
citu,
klidn kteroukoli
já
byl bych šel z
žití
Te
žít!
chci
mám
síly,
pání, nadjí,
však
chvíli galejí.
Mám život nový, mám sil,
zápal, doufám,
i
chci býti roven vojínovi,
jenž v boj jde, aby zvítzil
V mé ji
cit
to
jež
hrudi nová láska vzplála, a vzlet zas projímá
—
vše mi rusovláska dala,
bájn šedé oi má!
.
107
A
dala mi tu lásku k
m,
žití,
v svt,
1
víru v sebe, ve
i
nadji, jež se mi tpytí
jak já
hvzda
po dnech trapných
žebrák byl
—
však ona
vlila
snad aby
mla
m
aspo
v
mé
cenu, svit
—
chvíle jedné
o co pipravit!
Tíf
.
bd,
bdné
žití
.
!
!
108
JEN MILOVAT
.
.
.
To, co ústa kantorova v tveru bílých školních
stn
v duši moji zasít chtla, uchytlo se málo jen
—
moje touha záhy spla za studiem srdce žen.
Celým žárem, já vše
silou
duše
hledl proniknout,
každý pohled,
úsmv, chvní,
každý slední srdce kout, náhlou bledost, uzardní,
mlení
O
ty
i
eí
smutné
Hledej v
proud resultáty
svt,
jak kde chceš,
tolik
stránek nejrznjších,
tolik
shody nenajdeš!
steré oi, steré líce,
v srdci hloupost nebo lež
:
!
109
Duše já
žár a vzlet a sílu
jsem pi tom
mám ty
utratil,
pár smutných zkušeností,
jsem draze
zaplatil;
studoval jsem do sytosti
daleko však zstal
cíl
,
.
— .
Astro podzimku ty mého,
šedooká lásko má, nechci naslouchati více, co zní
nech opíjej
tvýma prsoma,
m m
líbat svoje
líce,
zrakoma!
—
Líbat jen a líbat zase život
má
tak rychlý spád!
Nechci více pemýšleti, nechci vše zas pochovat
Zima moje
rychle
astro, chci jen
letí
—
milovat!
^
.
.
.
110
LIST.
Co dlám,
ptáš se, v
tch dnech sám
žáru,
jak trávím, vzdálen tebe
zde odpoledne plná varu, jak
mnoho veer vzpomínám?
Zda epos nebo román píši? rekyn? Zda hrob jich velkou lásku a trpt budou nevinn?
Jak zve se rek a
Zda
mé
verše
už vzrostly v knihu,
o niž se chlebodárci rvou?
To všechno
stiší
—
píšeš, drahá, v mihu,
však ptáš se mnoho najednou!
V
ta
odpoledne horkem hynu,
a nohy
mé
se loudají
po chodníkové dlažb v jejž
staré
domy
vrhají.
stínu,
111
A soucitn
se dívám kolem
na líných spolubližních z nichž
každého žár
rej,
plní
bolem
a rosí potem obliej.
Pak liduprázné ve kavárn se trápím špatným doutníkem
a zívání své plaším
marn
njakým moudrým »Sborníkem«.
to
víš
snadno,
ádk
vidíš
snad
Že nemyslím, z
i
tchto
—
však není možno, ani radno, lze
A v
jenom trochu vzpomínat.
já
t zím
v
tom smutném
klobouku bílém,
lese
slamném,
tvj zjev se jako víla nese po mechu kyprém, zeleném.
A
slyším smích tvj dovádivý
a mezi stromy houpat,
chvt
pak vidím hamak pohyblivý a
dýchám dým
z
tvých cigarett.
:
112
A
tvá
a
I
v
za chvíli zas,
já piano
ruka do
mn
znít
kláves to sahá
hned zane teskno
tetiku
zím
tvoji
svou hlavu máš rty její historie
a smjete se
Ba, od
mi, drahá,
sem slyším
jí
—
být.
šedou,
na klín,
pedou
dtinn.
veera do
svítání
a od svítání k noci zas
má
duše bloudí bez pestání
za zjevem tvým tam v každý as.
A
to je vše.
Mj
u druhé kapitoly
román klidn spí,
milence plíse zžírá bídn, a verše
tiše
práchniví.
A veer? Veer! Mám hvzdotpytný, teplý Tu zasedáme v prvním v nmž brzy záí plynu
ten
rád
as
vru !
šeru, jas
113
u
stolu,
mok
kde se
ped
nás staví
chutný, chladný, brunátný,
na naši lásku, na tvé zdraví
I
mj
pije ret
jej
malátný.
myslím, v této
asi
chvíli
jak tetice »noc dobrou« dáš
a svoje lesklé, zlaté vlasy
už v pokojíku rozplítáš,
sntmi
a pozoruji co
hvzd
lípy,
plá v nebes
okruhu
a otepané špatné vtipy
poslouchám milých soudruh
t
J.
S.
Machar
:
Confiteor
.
.
.
lil.
.
.
114
V budoucím podzimku.
v
ty
veery, kdy
vítr kvílí
za shaslým, šedým,
my vejdem
smutným dnem,
v jizby prostor milý
a v fauteuil k oknu zasednem.
Ze
starých
a praskat,
kamen šlehat bude huet ohn žár,
a chvilkou vmetne v skla oken divý
My
listí
vtr
rudé svár.
pitulíme hlavu k hlav
oi zít nám bude žhav dvé záných teek hovoit.
a
budeme
si
v
a v zornikách
A
chvilkou
záe zržpvlá
k obloze zrak náš piláká,
kde viset budou zkrvavlá a roztrhaná oblaka.
115
budem
I
všem hovoiti,
o
—
jak co se v mysli zahostí
vždyf vedle lásky postaiti
mž
k štstí trocha hloupostí!
O románových
milovnících,
neznámých,
o živých známých,
o vtru, jenž lká po ulicích o dávných, zašlých o
všem tom,
asech
svých,
nám rvalo nitro, nám vlhnul zrak,
co
o bojích, v nichž
jak smutno bylo
jak
A
erný
žití jitro,
zakrýval je mrak.
—
v rozkoši a rozechvní
my
stulíme se k
sob
—
blíž
a zašeptneme jako v snní:
»Och,
A s
to je
jedna tato
dávno, dávno
již
.
vta pouhá
tím vším., co v srdci šelestí,
nám bude dražší a velká hymna o
i
nežli
štstí
dlouhá .
.
.
.
.«
116
AZ UMRU
Až umru?
.
.
.
.
.
.
Bože, jak v den jiný
se bude život dále brát; nach zory z rána, veer
stíny
ád!
eh,
známe už
Po
vlastech našich budou asi
ten starý
dál v sybaritském
—
pepychu
asy
zas špatné verše, bídné
a hloupost bujet po tichu.
»Byl jedním z prvních v žurnálech bude zase ti
první
mrou nám
.
.
.«
stát
a tak dále
—
neustále,
však do živých se musí prát!
A pátelé nepátelé pes jméno moje pjdou dál: já mnohého tak zlobil skvle, já mnohému tak v cesté stál! i
117
Jen písný kritik s bitkým pérem
soud
mými
s
mol
rod žlutých
as
ortel
zavede
verši
—
kout šerém
v
na nich provede.
A lovk nebude
zde více,
jenž
vtve záhy spadlý list, hezky bujet zaal sice,
však
vtrm
než
s
padl za koist.
Vše jedno. Af se tomu davu co chce zdát pak ráí o
mn
—
zde jednu drahou hlavu
já znal
a vím, ta bude vzpomínat.
Líc bílá jako
zrak šedý,
a na
té
hlav
jak resedy
Ta podepe
rže
jemn
vodní,
dumavý,
vlasy
kvt
módní
ryšavý.
se rukou bílou
za podveerních teskných chvil, a
eí
ti
rtové šeptnou
známou, roztomilou :
)»fešák byl«
.
.
.
118
Ted
e
povst, sláva,
rcete mi, co
pátel, svta,
Ta jedna
zlatá,
vzpomíná teskn
žití
cíl?
drahá hlava :
-ér
fešák byl
!
.
.
.
119
NA
V
VNOST.
divém
života
vlnobití
nás církev, zákon nepojí,
my
sešli
M
se tak v trudném
dv
jako
tší, že v
kde nad
znám
žití
vlny v píboji.
tom
city jde
víru všeho,
cifer
duši pec, jež
ad,
ádem
jeho,
tak písným, zná též pohrdat!
Jsa zbaven víry k svtu,
bohu
a zoufaje nad žitím svým,
ted a
aspo
tof
Ted
lásce
mým
vit mohu,
credem posledním.
chci ten kalich
po boku tvém,
má
usouzený duše,
pít,
chci dál žít život pohrzený,
dál krvácet
— však
pece
žít!
120
Af mravokárci, hlupci
davem
nad námi k soudu stáhnou
my
zhrdajíce jejich
soud
A
posmchem
v rozkoši
si
jim
ctí,
si
krvi
jej,
—a
prožit
smíme,
—
drahá, zaplatíme to svojí jen
*
—
dáme zpt.
až do mohyly život ten vždyt
ret
mravem,
.
.
.
121
MODLITBA.
Ty vný,
vn
zapíraný
a pece nikdy zapený, pi každém kroku kolem znaný,
a nikde nikdy spatený,
Ty penesmírný Tvrce všeho, ó mž-li ped velebnost Tvou hlas erva vstoupit nicotného se svojí prosbou odvážnou
mé
koleno, jež nikdy v
—
žití
se nesklonilo, klesá ted, z
mých prsou modlitba se laskav k ní hled!
ítí
ó bože,
Ne
za sebe, ne za svou slávu,
ne za své štstí, za svj
—
já
klid
nelanil po laurech davu
a umíraje zvyk jsem
žít
—
-
!
122
však za
bytost dobrou, sladkou,
tu
matkou
jež není sestrou mi, ni
a
pec mi
v bídném
žití
vším,
dnes ruce spínám k nohoum
Tvj andl
Tvým
!
necht svou perut bílou
nad zlatou hlavou povznáší,
bou
a mrak a
pedem
už
nechf
nechf vší svou silou
v dálku zaplaší,
oím
nedá
vdt
ani,
co je to slza paliv^.
— krom
té,
již
radost z nenadání
na dlouhé asy všívá nechf chrání bílé ílko
ped
—
její
zlobou vrásek, teskných rýh,
nechf chrání v jejím oblieji
dvé
lilií
mi nádherných,
jak
žití, v snní vždy ji vede píjemnýma cestama, parkem, kde jsou rže bledé,
jež
ona
nechf v jen
tolik
Ó Tvrce, já
ráda
má
ve své minulosti
každým slovem, dechem svým
tm,
k nimž jsem pilnul náklonností,
jsem
byl
vždy jenom neštstím
—
:
123
ped budoucnem chvím ped popravou drsný kat
dnes jak
se skryté
—
ó prosím za to drahé dít,
mám
tak
nekonen
af jejího
vz
štstí jede
jež
rád
—
pes
moji radj mrtvolu
když
ta jen cesta k štstí vede,
a já to snesu bez bolu!
A i
pakli v
žití
perspektiv
bez mne, bože,
že bída, žal
ji
eká
ji,
skruší div,
elo vrásky zorají, že šedé oi plakat mají, že
že zbledne granátový ret
nad vysnnými nyní
ráji,
—
nad smutnou troskou mladých let nech radj hned k ní smrt jde tiše, ten nejmilejší v
tak
tiše,
žití
druh,
jako s modré výše
jde svtlý
veer v
letní luh
Tíf
.
.
.
IV.
poslední pohádka.
;
127
K DOKONENÍ SVATEBNÍ TOILETTY. Já písahám, že nikdy v at
kamkoli se verš
jsem nechtl
tolik
a tpytu, kouzla v
žití
mj
nes,
lesku
vlíti
nj
jak dnes,
ba chtl bych, zlatovlásko moje, by dle té fráze omšelé se
mnily dnes
ty
moje verše nesmlé.
V
ty perly
jež planou
v perel roje
šedé mdlého lesku,
lín jak tvj zrak,
o kterých sníváš pólo v stesku a pólo v nadšení zas tak ach, ty bych sázel s
na
šíj
hrdým elem
tvou, ruce, do vlas,
by na
t
zel v
závisti a
zrak žen v
úžasu
*
svt .
,
.
celém
.
128
LASKÁ. Rasnatá zele nade hlavou, vanou písn, šum a chlad,
z ní
a noha kráí
mám
oh,
ty
mkkou
travou
naše lesy rád!
vera kolem
páté
Daleký západ leskem
plál,
To
bylo
—
.
.
jenž stromovím jak dráty zlaté
na kmeny, trávu prokmital.
Zpv šum vše
pták, cvrk, bzukot muší, listí,
rzné
krok tak,
zní harmonicky,
A vni tof
ve tráv
však v
—
tvoji duši
dumav!
dýše tráva, kmeny;
parfum
lesní idylly,
v níž zlaté vlasy mojí ženy jak dálné slunce záily.
«
lási
Tak jdem a ona ke své oi, v
nž
mn
vznáší
pad slunce
svit:
»Rci, možno-li, zda lásku naši
dovedeme pedstavit?*
si
»»Hm, lásku? Ano.
pvabná
tak
Jest to
jak víly zjev
žena
— ««
»Však není vzdušná, vybájená, v
ní život jest
»»A jak
a
proudí krev.«
dv hvzdy
se chví a pálí
její
záné, žhavé
zrak
— ««
»A vlasy má jak plnoc tmavé
má
a v nich
»»A
šat
má
planý, rudý mák.«
— ««
moderní tak sk rem
»Ne, šatem není pokrytá; je
zahalena bílým flórem,
jímž krása
»»A nožka se šine v
její
prosvítá.*
její
malá, bosá,
chzi souladné
tak, že s trávy
»Jde
— ««
na zem rosa
pod krokem jejím nespadne. J.
S.
Machar
:
Confiteor
.
.
.
III.
9
«
;
130
»»A ladn dopluje celek dvé sametových ruek tch
— ««
»A v pravé má pár immortelek a prstík drží na ústech.
»»A
bydlí
mn!««
u
»U mn!« »U mn!«« Boj polibky
skoncován.
je
A korunami strom šumn ševelí teplý již
vtru van
slunce shaslo, rudá záe,
se mezi stromy v dálce stkví,
a nad les stoupá žlut jak
msíc
v
páe
kýs citron obrovský,
A
jdouce chvli jsme se
a
mli jeden
man
pocit jen,
že tetí kdos po naší stran jde lehce,
tiše,
nevidn.
A pijdem dom, on
je
s
námi;
a když pak lampu shasneme, tlak
vzdušné ruky cítím známý,
jenž ved
m
ke
rtm
t
ženy
mé
.
.
.
131
V TE DOBÉ POHNUTÉ LIST
té
dob
.
.
JAROSLAVU VRCHLICKÉMU DNI A
ZA „JARNÍ EPIŠTOLU" Z KNIHY
V
.
:
NOCI.
denn,
pohnuté, jež v obra vzrstá
jež plna paradox, sentencí,
zázrak,
kdy volnost, svoboda se daí utšené pod paragraf jhem a v stínu bodák, v té
dob
pohnuté, kdy pokrytectví zraje,
kdy pravda umírá,
lži
nohou zdupána,
kdy lidskost uniká kams v nadpozemské
kdy rozum nad v té
dob
city
hrá
roli
kraje,
tyrana,
pohnuté, kdy u nás všechno hnije,
kdy musíme
si
zrak obestít frasemi,
dsná zoufalost, jež pod pravdou se kryje, nám zhnusit nemohla ten život na zemi, by
v té
dob
pohnuté, kdy zápal, svoje
síly
náš národ v smšnostech probíjí úžasn,
kdy píliš mladí jsme, abychom a k
žití
jarému
sestárlí
vážn
žili,
pedasn, 9*
:
132
V té dobé pohnuté, kdy v naší satirice se
rojí
vtipy zlé
na Boti, na tchyn,
páterská kritika kdy hloupne víc a více, a v slokách pro panny zí spásu jedin, v té
dob
pohnuté, kdy
dn
že zásvit lepších
kdy a
lovk
žije
vlee úhorem
dle
pec
se ztrácí,
jen dostaví,
už jen tupou resignací ten život zdlouhavý
—
Tvého receptu jsem zaal vnec
jím škrtím
erný
nmu
roste
a k
nadje
se
mi dost drobných kvítk štstí
Chceš znát
plésti,
spleen, jím škrtím bídu zlou,
nkolik?
jich
Mít bytost u sebe,
již
jich
jsem
si
—
vni vábivou?
moh
jen páti
tak luznou, rozmarnou, tak jemnou, vznešenou, již
budím
jež s polibky jde spáti
polibky,
a
jíž je polibek
jí
kouzlit
i
úsmvy
trestem,
odmnou,
na
jemné
bílé,
líci,
nad nimiž vypukám v smích sám jak
dcko pak,
ji
hladit,
líbat vlas
a íst, co srdce
jí
se jako zlato stkvíci diktuje v šedý zrak,
133
a
jít
veera
s ní z
oživenou,
ulicí
kde svtlo v krámech
plá,
kde huí Udát/a dav,
a být jím unášen a duší
pec a v
cítit
samotu dvou
hlav
rozechvnou
milujících hlav,
verše kout a slyšet sloky
šumt,
a v srdci hudbu mít, jež láká ke smíchu, a skvostným s
ní
šatm
nápadm
a bez vzpomínek
své ženy porozumt,
—
barv tepich
a
divit se
jak bych byl zrozen
žít,
vera, žít žitím dítte, jež
vyhívá se kdes,
nehledt do zítka a nelekat se jen slunce, slunce mít a
Zde trochu
vn máš,
jež padly v pravý
cítit
šera,
slunné »dnes«
zde trochu toho svtla
as
v tu chorou duši
mou vždyt jinak byla by
nad
—
tma
vlastní prázdnotou a
%
šílenství
tam
—
vlétla
dobou pohnutou'..
•
134
píse.
O
nech mne
zírat
ve své oko,
v tu šedou barvu popele!
Mn
jest,
tam pehluboko
jak by
znl pohádky
hlas veselé.
Den chmurný je, a listí víí, a sníh už vtrem poletá, v mé hlav eta netopýí zas bouí stokrát prokletá!
m
Než
zas život schválí lít,
chci zírat v zrak
mám jež
chvíli,
ví
tvj pesladký -
že chci být jak dít,
v šedé
pohádky
Ir
I
.
.
.
!
135
intimní sloky.
Sem
slova lesklá, verše hladké,
sem rýmy
plné, zvonivé,
chci popsat jedno kouzlo sladké té
lásky naší bláznivé!
Já vídal svoji ženu zlatou
bouných rok svobodných mnohou vcí zaujatou, v tak mnohých scénách lahodných
za
tak
Mé
zraky v divadle
jak
vábná byla láska má!
Když
reci
na
jak tleskávala
A noc
to
zely:
ji
jevišti
meli,
rukama!
únorová byla,
a venku jinovatka, mráz, a sálem se jen
vn
lila,
a svtel proud a takt
ráz,
!
136
tam tanila tak rozechvna a plna plesných jak by to byla ta poesie
výkik, zosobnna
valíku!
—
to mla rudé šaty Já s ní a bílý závoj na lících šel
—
asto, když
plál
západ
zlatý,
po oživených ulicích,
já lovil pohledy a slova
a
vtip,
jenž se
jí
na rtech chvl,
a vším tím jsem se znova, znova tak šílen rád opíjel!
A
chvíle v jejím pokojíku
za odpolední nálady
pi vonné káv, smíchu, kiku nad bizarrními nápady
Já šíasten byl, když chvilkou v letu se dotk mne šat jejích lem, já s vášní šátek tiskl k retu, jejž napustila
parfumem!
137
Ted mým
je
vše
z té
minulosti
—
a nad to více tisíckrát
a
lovk pec tch
si
vzpomíná tak
naivností
rád, tak rád
A všechno do pamti
.
.
.
vsuje,
jak perly na nií hedvábnou,
a každý den ten pistupuje
novou
pvabnou.
tam
s
Hle,
drahokam mi pibyl vera: se tak nevinn
Já
chvílí
vplížil
vn
do
mystického šera,
ku teplým
Tam
kamnm
žena moje
s
kuchyn.
rukou snžnou
loktm nahatou
až k oblým
a se zástrou velkou, režnou,
pod
tu
krkem njak
pipjatou
mísu zvedá, hrnek
staví,
tu zase cosi poítá, tu posiluje
ohe
tu rozkazuje,
žhavý,
pemítá,
:
138
a chvilkou
z
dvíek plotny padne
zá ržová
jí
na
a v
této
vni
líci,
divné, ladné
tak stojí vážná, vábící,
že
je
nnn, jak by v chýši
arodjka spanilá pro nekonenou lásku
svojí
ta
moji
kouzelný nápoj vaila,
by znovu moje
mou a i
—
oi
jala,
zachvla když mi srdce dávno
duší znovu
vzala,
hlavu spletla docela!
Ba
spletla juž!
V
té její síni
jsem lapen, zmámen, opit vším i
hrdlo sevela mi nyní
však nejsem zrovna nešastným
Ó kuchyn
!
Já beze studu
zde neváhám
se vyznati
kéž nejkrasším, co psáti budu, ti
mohu veršem
žehnati!
-
—
!
,
!
139
A cynik
a
bichopásk
soud sdílím nyní v prsou svých i
já
jsem našel v lásce lásku
ve prostorách tvých lahodných
^
140
SKIZZA JESEN. drobným krokem,
Již jde tím tichým,
jde lesem, nivou, ulicí ta stará
panna
s
modrým okem
a bledou barvou na
Mdlý slunce, lesk
jí
líci.
rudým zlatem
do prostíbených vlas kles, a
vítr
trhá jejím šatem
jak rozpustilý, hravý pes.
Ten
šat je
to záplatou
má s
omšen, místy kmitne v
nm
kiklavou;
klobouk formy starožitné
vlající pentlí žlutavou.
Má
v ruce astru, kvt, zkad zírá
stesk po dobách, jež bývaly
má
neb slunce ted už nepálí
.
—
parasol, jejž neotvírá .
.
.
.
.
.
!
141
A
chodí tichým, drobným krokem
po
nivé, ulici
lese,
panna
ta stará
s
modrým okem
a bledou barvou na
—
Tak
líci.
v šerých dnech vždy nachází
pár míst
tch
láska zrazená,
kde v kvtech, vni kdysi, kdysi, jí
líbával
líc
.
.
.
ramena
.
.
.
a špikou svého parasolu
do trávy uká, do sntí, co každý rok jak
hoká
jí
srdcem dol
—
jehla proletí.
Pry
láska,
pry
vše, co bylo nejdražší
a
vítr,
jen
kvty, pry lesk žhavý,
ten pes
suchým
její
hravý,
listím haraší
Pijd, ženo, k
nám
!
.
vítr
honí
mrana
.
Pijd za veera,
kdy bolest bývá píšernou a
—
šerá
a tese každou lucernou
si
!
!
142
Pij
V
k nám, ubohá!
jizb naší
doby rokoka, a teplo z kamen zimu plaší, a lampa záí s vysoká
je fauteuil z
!
Pij,
poslouchej
!
Mn
asto odnese
sic duši
verš chasa
—
však žena moje zlatovlasá
vždy povídá a
smje
se
Pij, necho po tch smutných
polích
a lese pustém, zernalém,
kde lká
cos,
úpí v stromech holých
jak bolest v srdci zoufalém
Pij! V
veerní
té
nocí
je letních
chvíli naší
hvzdný
tpyt,
jenž tvoji bolest jist splaší
a vykouzlí
A
ti
dávný
zatím pole, les a
klid
!
.
plán
.
— na n
háv vezmou záný, nevinný jak by
ti
kdos zas vsypal
ty bílé, letní
kvtiny
...
t
.
143
SVÉMU NAKLADATELI. Už
ze severu vane chlad,
mnohý
už
list
zas na
zem
spad,
vše žloutne, schne a padá;
zem ukládá
si
šlojí z par,
a slunce ztrácí lesk a žár,
hndnou
a
Už
klasy sžaty, sebrány,
strom sesány
už plody i
pole, lada.
v sadech hrozny vína,
a brambor ani ípy
na
již
poli státi nevidíš,
v klín rolník ruce spíná.
i, bych
se vpravil v prosy tok,
co vysvitnout jest:
že
je
že, co jsi to
—
má
z
tchto
slok,
podzim tady,
vidl kdysi kvést,
musí nyní plody
jež sbírají se všady.
nést,
144
Hej, pane drahý, já bych rád
tím právem
strom,
poh',
lad
hrozn vína v sad, co u mne kvetlo, žár když i
ml A
také
pohromad!
byf ta
moje úroda
na velké
roli
plál,
—
co jsem svou krví zalíval
národa
jen byla nepatrná:
na stromech jenom pláata,
že
klasná málo bohatá,
—
u vína trpká zrna
pec vidt kdys ve
ím
chci,
mn
bouil, lkal a
svou radost, bolest,
srdcem
jak co kdy
božství
muka
díl žil.
—
prolítne,
jak co kdy slovo zachytne
a v papír vpíše ruka Jen rychle
!
!
.
.
.
.
Rychle pádí as,
a rychle nyní plíse, mráz se na verše
pak
—
nám
kdo ví?
.
sází .
.
—
Dnes
a za ti dny
už hlíny
se na rakev
mu
hází
je
dav !
.
.
.
lovk
zdráv,
;
!
145
—
Než promite Tof zvykem mým, že bývám sentimentálním, !
.
.
.
jsemf
dckem
my
pozemském tom
v
máme
jen jedno
doby:
svojí
ploužení
znamení,
tož hroby, hroby, hroby
Mám
Nuž tisknte!
—
!
pátele,
jichž úhor pln je plevele, ti
klasy rvou z
když
je
pimhume však
mých
to pítel,
Jen tisknte
:
—
nuž
jsem dobrý muž
zrak,
—
cizí též
polí
eknu
—
to bolí!
Aí ze zvyku
!
zas jistá kasta kritik s
tou noblessou svou
na plody moje vrhne
známou se,
všechna zrnka vytese
z nich
a spokojí se slámou
Jen tisknte
van
pes
cítím
uschlé
už není víc
jen klid, jejž S.
Machar
:
v prsou svých
podzimních
kvty mládí té
však ne též
J.
Už
!
vtr
hokosti,
bouné
máme
Confiteor ...
III.
radosti
—
rádi. ,f.
146
A do oken dešt táhlý sten kamen teplo dýše,
Je šedý den.
mi
bije
a z a
lovk
chvilkou usíná
a chvilkou
klidn vzpomíná
a usmívá se
A
tiše.
žena moje škádlivá
mn
naproti cos vyšívá
— má ted
mn
žena
smje
s
hlavou zlatou
se mi vesele:
vrásku našla na ele
už nevím, kolikátou
^
.
.
.
-
:
147
MOUDROST
ŽIVOTA.
ROBERTU MAREŠOVI.
Brate,
šinul
jsem se svtem
celou tvrtku
století,
jež se trním,
planým kvtem
do
rylo
mé pamti;
den ten mého
krátký
žití
mraen — veer tu — zím zpátky
se jen do
halil
jak by
ím
byl celý život ten?
Jako na sta jiných snílk,
kterým mládí
pní
povznášel jsem
ideál korouhev ale
záhy
hodil
i
krev,
já chvilku
—
tyto cáry
rozum do
bláta,
shasly krve bujné žáry.
hrud
je
zimou prováta. 10*
;
148
Mnohé
vky
bludy, které skryly
korou omšelou,
chtl jsem boit v mnohé
chvíli
nesmlou,
básní svojí šel
jsem naší drahou zemí
jak
Don
Quijote
zmámený
—
blázni u nás smáli se mi,
moudí
brali
kameny.
S každou slzou, s každým smutkem, s každým vzdechem bližních svých soustrast cít, živým skutkem
tšit chtl jsem nešastných
ze
—
však hledy pátravými
v duše jim a ve zraky,
zel jsem,
víc než
nešastnými
ješt že jsou bídáky.
Všude plno
eí,
jedu, zloby,
poklon uených,
hloup se jak pávi zdobí, maskou cit líených plni
frásí
poletavých
krmí se tak
vzájemn
v pohledech a
nadšen
a
eích
dojemn!
Ihavých
!
149
Brate, znáš to zvíe malé,
svj tuhý domeek
jež
drsnou cestou vytrvale
nese
moude
Když
je jasno,
vylézá rád z
když se sedí
celý
vk?
slunce
domku
svítí,
ven,
nebe boue
s
doma
celý den
.
ítí, .
.
Vryl jsem v srdci kížek k
ml
lecemus, co
mnohý
jsem se
rád,
jsem mnohé bohy,
opustil
k nimž jsem klekal astokrát;
v již
na
mi,
nad
domku svém snní dobrým obanem! v
—
co boit? Hloupé
Chci být
Mj
moudrost není,
tu
má hlemýžd
zde
Slovo
to
veer Veer? mne nedsí. .
.
.
Zataženo bylo ráno
ernavými nebesy. Mraky pešly. Klidn, tiše mizí slední chmury šer, šedivý jas kane s výše, jde až k srdci do
ader.
.
.
.
Ano!
150
ty oi šedé, líné? Mnohý verš jsem o nich Z nich mi nyní všechno
Znáš
psal.
plyne,
eho jsem kdy v svt zdal. V nich je skryto na sta básní, jež já denn ísti smím — veer
mj
se,
brate, jasní
drahým svitem šedivým. Žiju nyní bez soucitu,
bez úasti k lidem všem, los
mj
a já
Co
m
jej
zrakm,
s
svitu,
pokojem.
život uil, jesti
v tom, co
Nechci
oí
psán v tch
tu
víc,
denn eknu než
které miluji
%
jí:
k štstí
býti .
.
.
151
V Pístave.
Kde kde
jsou ony je
bouné
roky,
dávných lásek ad,
kde ty teskné, hoké sloky, kam jsem všechnu bolest klad
asy
divné, dávné
A
ty
roky míjejí
a
my jdeme
žití
zpiti
jsou
.
.
.
všichni asi
všední kolejí
Avšak tmi
asy!
.
.
mými
verši
te
.
poeti,
dle nich tepou
nové rýmy,
plné slz a prokleti,
dnes
je
hokým
ku své milé
mnohý básník po
vlastech,
v asopisy, knížky bílé
vrhá kousavý svj vzdech
—
!
?
!
152
pro? Ó dámy, prosím vy
oni nejsou vinni
ni
jenom
nyní,
tm druhm mým
odpuste
:
—
jsem vinen vším
já
Pejdou dny
ty,
pejdou asy,
a jak roky míjejí, jak
já,
pjdou Já
svj
vy
oni asi
i
všední žal
i
nejkrásnjší z
žen
kolejí.
radost zase,
verš
svých,
svojí zlatovlasé
píšu do
rt nachových.
Pár knih už dal jsem v aniž by
svt íst
je
rtíky,
ty
sml
—
— bohudíky, slávu — bohužel
pro klid duše pro
mou
-ér
.
.
.
153
FINÁLE.
Snad snad
je to tichý je to
léta sklon,
klidný podzim
dumný
života vážný,
—
již
ton
den za dnem táhne ke
mn
blíž.
—
i ono tší nás dávno vytoužený klid,
Af
to,
ten
my mli mraný bouný as,
te máme V
nm
mírný zlatý
svit.
chvilkou zablýskne to
hmní
však bez
dsu
a bez
to jen
záe
blýskavic,
je
jež neruší
nás ze snní.
My mli máj pln
vn,
;
byl jeden ples
—
zpvu, pekrásný
však kdyby se
my víme
:
sic,
—
nám
byl by
vrátil
dnes,
nevasný.
154
V v
nm nm
asto žárem zemdlel
zrak,
se jen touhy dráždily
a vní, leskem asto tak
duch býval tžce
Je po je
všem. Nynjší náš smích
úsmv
avšak
opilý.
i
bez všech hlahol,
slzy ve zracích
už tekou zcela bez bolu.
Af se
my ve
svt bouí,
rádi
jdeme
tyi stny
z
víí, rve,
nho zpt
jizby své,
v náš malý, drahý, klidný svt.
Jak rádi
máme
chvíli tu,
kdy tma vše skrývá dokola a na podlaze ve kmitu
zá
z
kamen
mocn
Jak rád tu hovor
plápolá!
zapedu
vždy milý, teba bez krásy: co bude zítra k jak bídné venku
obdu, poasí
—
.
:
155
A
—
není to snad duše rez
as
písný chce
mít:
to takto
vni má
máj bouný
a ples,
a íjen snní, ticho, khd.
A kdyby i
nyní pomalu
zima zlá už pišla k nám,
lovk
vím, že se
usmje svým
jen
My víme
:
bez žalu
šedinám.
pijde. Pijde
i
ta smrt, jež obrátí nás v prach,
však touto nutnou se
nedsíme
Až pijde jednou vid,
pjdem
vždyf v
jsme
s
mocné
byli
ideí
ani v snách. chvíle ta,
klidem v nitru svém,
hymn
života
notou, výkikem,
a nežli vyznl výkik ten,
jsme lesk
vpili jitra,
pak západ
všechno duší svou
zamraený den s
krásnou záplavou
^
.
.
OKNO DO 2IV0TA OTEVENO
!
159
PRI ZÁPADU.
Ta
divná odpolední chvíle,
zane plápolat! Tu lovk v dlan hlavu chýle vzpomínkám nemž odolat kdy západ
Ta nebesa,
tak leskuplna,
tak záí štdrá, vznešená,
že v šedé dáli jest jimi
Ó mladé
krásn
mrak
vlna
zlacena!
.
.
.
sny, ó touhy mládí,
kdy raketou verš první
vzlet
A drsný život dále pádí — kam lovk cílil!... Kde je A západ
zvolna dokrvácí,
erve zhasíná, lovk s trpkou resignací
a zlatá a
jen dál a dále
vzpomíná
1
!
.
.
.
ted!
160
as
urval
veršm
vzlety,
sílu,
a setel s
kídel jejich pel,
a strhal
duše všechny kvty
s
lovka
jen
Ted
zde
zapomnl
!
.
.
—
.
v šedý prostor kanceláe
na hrozných íslic hromadu,
záe
jak z mladosti sen, padá
mu
hasnoucího západu.
V tch stnách
verš je tíhou spjatý
a bojácný a churavý jak pták, jenž o železné dráty si
v kleci hlavu krvaví
.
.
.
!
161
ZE STUDII K „ŠTÉSTI". I.
PÍSE
Z
KNIHY „MAGDALENA".
Nic není tady
cele tvým,
až na tu žhavou touhu nitra
slunce
to
teplem blaživým
s
snad chladné mraky
kvty,
ty
snad
jež
v
jih
ti
skryjí zítra,
voní dnes,
neuzíš kvést
víc už
pták, jenž
ti
pje venku
dálný odletí snad
ach
zítra,
zítra,
dnes, zítra
—
zítra
budeš možná mrtvým
ty
—
též,
a pro tu žhavou touhu nitra jen to máš, co dnes užiješ
Vždy
není nic na
svt
tvým,
až na tu žhavou touhu nitra ty rty, jež spíjíš
ohnm
snad mrtvými též budou J. S.
Machar
:
Confiteor
.
.
.
III.
—
svým, zítra,
U
162
do vlas, které hladíš dnes, smrt kostnatá snad sáhne a sladké písn
snad v requiem se ach ty
zítra,
zmní
zítra
zítra
budeš možná mrtvým
dnes užívej
zítra,
tvojí ples
—
též:
pro touhu nitra
jen to máš, co dnes užiješ!
*
.
.
,
163
STROMY V Ve spoust dom,
MST.
sklad, oken, firem
chodník a dláždní, koáry se hrnou vírem
a v pásech
kde vozy,
a lidé v pestrém hemžení,
m
dojmou vždy
af v
alejM,
af v
ty
nící,
park jsou stsnány,
ten pozdrav pírody,
sem
smutn
stromy
v pouta
vždy zdravím
mstská
chvící,
urvaný!
Tak njak s bázní zvedají své hlavy, škamnách zakiknutí školáci,
jak v
a resignují, at den plá v
i
vítr jimi
n
žhavý,
burácí.
zele chorá, bez lesku a šávy divn zažloutlá neb vybledlá, jak lovka líc, jemuž na kmen zdraví zlá nemoc záhy usedla. Jich je
164
Jim teskno jist po venkovské niv,
po zamodralých lesích v obzoru,
po ptácích, kteí korunami živé
hluném
se honí v
hovoru.
Jim teskno jist po oblacích skvoucích, jež jim zde kou a mlha zakrývá,
po barvách nebes za
veer
žhoucích,
když zem se v páry odívá.
Když
slyší
nkdy e,
již
milující
zde šeptají pi svtle plynovém,
—
pi msíci láska domovem.
jim teskno as po kraji jen
V
tam v nich
nich není
jež tlaí v
s
jarem svžesti a
pupen
rudých
síly,
se tvar,
ba nestály by, kdyby nemusily, o zelených
tch
A když šum msta a podzimní van tu
pímo
s
list pár.
roste,
pustnou lada
vzduchem zavje,
radostí
tch
vz
háv svléká marné nadje
Tií
ada .
.
.
165
ZE STUDII K „štstí
'.
II.
A POKUD SMRT
.
.
.
PANÍ ANTONII KOÍNKOVÉ.
A
pokud smrt nám odpoinout nedá,
pst osudu
nás sterou ranou
lovk v konen vše
však a
každé útchu s
resignací
bije si
—
shledá
žije.
Ba, zvykne tak, jak oprati a bii
k
zvyká na své dráze každodenní,
a když
mu bi
kol uší nezafií,
hned v nepokojném stane udivení.
Když pak nám štstí kmitne v ídké tu
teseme
chvíli,
se úzkostí a strachy,
jako když ukrad šperk kdes nahodilý
a skrývá se s ním v bázni zlodj plachý
áf
.
.
166
TAK JAKO TENKRÁT Dnes
—
pišla chvilka
.
A venku div huel vtr
Mn
bylo volno
jemn
;
tíha
svár vír.
duše v ráz
v tchto
verš ad, as, práv pad.
bylo jako v prvé lásky
když první polibek byl
A když
mn
papír.
mých oken bouil snžný
skanula
mn
verš pár
lehkých
mi pinesla, jež vrh jsem na a kol
.
.
ta chvilka odcházela v dál,
zalo náhle divn teskno
já slyšel zas, jak vítr
venku
být,
vál,
a vidl zas, jak sníh mi v okno
A
bylo mi jak v prvé lásky
ve starém parku šla,
slíbila,
s
vlít.
as
vlhkým stínem tím
že pijde zítra zas,
já tušil však,
že víc
%
ji
nespatím
.
.
.
—
167
ZE STUDII K „ŠTSTÍ". III.
RADA. VOJTCHU KOÍNKOVI.
Když tak
slepé štstí zaletí
man
na tvou hrud,
vše rychle vem, co nese
ti,
však jako hrob tich bud!
To si
asi
nkde
zlý staík,
,,
chvíli
zdím,
Osud
jenž zve je
To
na
strážce jeho
zavilý,
vznm
šasten jsem
!"
uškrtí v prsou tvých
ten staík a
má
má
tak
svým. at
vždy tvj duch
—
jemný sluch
tak hrozný smích
t
.
.
.
:
168
V RÁMCI IDYLLY. Je v k ní
lese villa; hustou tásní
strom klenba všude
je tak,
lne,
jak ítává se v básni
dvou pták hnízdo útulné. Les odpoívá v lesku žhavém, ni lístek se
tam nehýbá;
na kvtu v tráv ervenavém se spící motýl kolíbá.
Na sosnách
visí
pryskyice
jak zlatožluté pupence
a siln páchne do smsice té
vn
z
kvtin ervence.
to ptáe v pli — písn zmlklo unylé
Klid všudy ...
své
jen hlavy
i
—
dv
tam v jednom
se k
sob
okn
ve
tulí
ville.
169
Hoch
dívkou
s
.
.
Ona rozpait
.
kapesního šátku rve
cíp
.
.
.
on chvílemi se snaží skryt
druhý
cíp
A
.
.
.
se oba do krvavá,
rdí
a
v prsty své
lapit
ekli
si
jen v šepotu,
že je ta chvíle tuze žhavá,
a les že klesl v dímotu.
Dva
milující
tot léto žití,
.
.
.
Tak
to bývá,
kvt
léta
.
.
.
Kde je ta doba istá, snivá, tch smšných, sladkých šestnáct
Tu
náhle s jedné svží snti
list
jako citron žlutavý
se utrh, ve spirále
a pod
Ten pak
oknem pad do
oba
vzrušil
na onu
letí
sn
bledli
.
.
trávy
a žal je schvátil
.
lístek .
.
Vyítav
.
zrak upeli
na ten
.
.
.
.
.
.
v tráv
Mleli
.
.
.
let!
170
Cos mrtvého v
zem bujnou
potichu:
slétlo
navštívenka zimy
tot žlutá
tomu pepychu,
letnímu tot
mezi nimi
to
první vráska v bílém ele,
na hlav první
bílý vlas
a slovo jedem piostelé, jež padlo
Vše zhyne
prvn v .
.
.
zhyne
žár zajde, v lese
as
lásky
.
.
a také srdce jejich snad .
.
.
Hlavy
oddálili
.
.
.
.
On elo skládá do dlaní Ona zí sními, jak mrak po žhavém nebi uhání
*
.
.
.
.
.
.
.
.
Listy zblednou,
.
bude chlad,
bude pusta jednou
ta villa
Mleli
.
.
bílý .
!
171
ZE STUDII K
„STESTI-'.
IV.
V
ERNÉ
HODIN.
Jest toto štstím? Všecko
co jsem
svým
netroufal kdy ani
si
zovu,
chtíti,
po hrozných bouích ke kvtu znovu žene zas chorý ten strom mého Tesknil jsem. zoufal,
tch
starých
zek
žití.
—
se už touhy
bolestí více už není
—
v srdci echa zvuk dlouhý?
však což
je
Co znaí
vné
to bolestné
chvní?
Smrt kdyby ekla: Pojd nyní se mnou, dechnem mráz na strom, jenž poal kvésti Rád šel bych s jakous nadjí temnou .
bože
mj,
bože
mj,
.
.
co je to štstí?...
*
OBSAH,
Str.
S novou knihou
7
1.
PLANÝ MÁK.
Resignace
12
První den podzimní
13
Ke kapitolám
z
mého románu: Album
....
15
Podzimní causerie
19
Píse
v podzimku
25
Lístek z minulosti
26
Na známých
27
místech
30
Elegie
Vera
33
už
Jako jarní
36
Ach, život prchá
38
Kapitola z mojí
„Bohémy"
41
Bálová kvtina
43
Dny
47
48
Fantastická ballada
Pod díví hlaviku Mj domov
AI. Seiferta
50 51
S
Letní causerie
Z antických motiv.
I.
II.
III.
Vavín Tehdy
60 a dnes
....
Artemis
68
KVT uv mi II.
té
psot
žití,
OCÚNU. 73
SMUTNÁ EROTIKA.
III.
Hedva
63 64
Májový veer
V
tr.
54
a Jiina
87
Poslední pohádka
90
Stará komedie
93
Dv sloky Vím
'. .
95 96
Píse ve
slohu starých mistr psaná k melodii neznámého skladatele Žena
V
melancholickém lese
98
100
Aí
103 106
Jen milovat
108
List
110
V
114
budoucím podzimku
Až umru
116
Na vnost
119
Modlitba
121 IV.
K
POSLEDNÍ POHÁDKA.
dokonení svatební
Láska
V
té
toiletty
.
127
128
dob
pohnuté
1'31
Str.
Píse
134
Intimní sloky
Skizza jesen
135 140
Svému
143
nakladateli
Moudrost života
147
V
151
pístave
153
Finále
V.
OKNO DO ŽIVOTA OTEVENO
.
.
.
Pi západu Ze
studií
159
k „Štstí".
I.
Píse
z
knihy „Magda-
161
lena"
mst
Stromy v Ze studií k „Štstí".
Tak Ze
V Ze
163 II.
A
pokud smrt
165 166
jako tenkrát
studií
k „Štstí'.
III.
Rada
167
rámci idylly studií k
.Štstí". IV.
168
V erné hodin
...
171
bfe.!in,.r':i'í!í
