PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY OBOR PRÁVO KATEDRA MEZINÁRODNÍHO A EVROPSKÉHO PRÁVA DIPLOMOVÁ PRÁCE

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY OBOR PRÁVO KATEDRA MEZINÁRODNÍHO A EVROPSKÉHO PRÁVA

DIPLOMOVÁ PRÁCE

PŘEHODNOCENÍ TESTU EFEKTIVNÍ A CELKOVÉ KONTROLY (NIKARAGUA V. TADIĆ) VE SVĚTLE ROZHODNUTÍ MEZINÁRODNÍHO SOUDNÍHO DVORA V PŘÍPADU GENOCIDY VE SREBRENICI

MARKÉTA GLACOVÁ 2010/2011

1

Prohlášení o autorství práce „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Přehodnocení testu efektivní a celkové kontroly (Nikaragua v. Tadić) ve světle rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v případu genocidy ve Srebrenici zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

Ve Vracově, 15. 11. 2010

______________________________ Markéta Glacová 2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Kateřině Novotné, LL.M. za vstřícný přístup a cenné rady, které mi poskytla při psaní této diplomové práce.

3

Seznam zkratek apod.

a podobně

atd.

a tak dále

čl.

článek

BiH

Bosna a Hercegovina

CIA

Central Intelligence Agency

ESLP

Evropský soud pro lidská práva

FDN

Demokratická síla Nikaraguy

FRY

Federativní republika Jugoslávie

ICJ

International Court of Justice

ICTY

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia)

JNA

Jugoslavenska Narodna Armija

MSD

Mezinárodní soudní dvůr

např.

například

odst.

odstavec

OSN

Organizace spojených národů

RB

Rada bezpečnosti

s.

strana

SVJ

Svazová republika Jugoslávie

tj.

to jest

tzn.

to znamená

tzv.

takzvaný

UCLAS

Unilaterally Controlled Latino Assets

USA

Spojené státy americké

U.S.

United States of America

VJ

Vojska Jugoslavije

VRS

Vojska Republiky Srpske

zejm.

zejména

4

OBSAH 1

Úvod....................................................................................................................................................... 7 1.1

Předmět, cíl a literatura diplomové práce......................................................................................8

2 Charakteristika mezinárodního trestního práva, porovnání individuální trestní odpovědnosti s odpovědností státu za protiprávní chování..................................................... 9 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7

3

Mezinárodní trestní právo ....................................................................................................................9 Mezinárodní zločin – zločin podle mezinárodního práva ........................................................9 Individuální trestní odpovědnost ................................................................................................... 10 Individuální trestní odpovědnost ve statutu ICTY................................................................... 12 Individuální trestní odpovědnost v případě Tadić .................................................................. 13 Odpovědnost státu za protiprávní chování ................................................................................ 14 Přičitatelnost chování státu .............................................................................................................. 15

Představení případu Nikaragua před MSD.......................................................................... 17

3.1 3.2

Pozadí případu Nikaragua ................................................................................................................. 17 Případ Nikaragua v. USA..................................................................................................................... 19

4 Představení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a jeho rozhodovací činnosti v kontextu genocidy.......................................................................... 24

4.1 Pozadí vzniku mezinárodního tribunálu ..................................................................................... 24 4.2 Komise expertů ...................................................................................................................................... 27 4.3 Založení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii .............................. 28 4.4 Vymezení pojmu genocida ................................................................................................................. 31 4.5 Rozhodovací činnost ICTY v kontextu genocidy ....................................................................... 31 4.5.1 Případ Jelisić .................................................................................................................................. 32 4.5.2 Případ Krstić .................................................................................................................................. 33

5

6

Analýza testu efektivní kontroly (rozbor testu v kontextu případu Nikaragua) .. 34

5.1 5.2 5.3

Standard kontroly v případě Nikaragua ...................................................................................... 34 Kritika testu efektivní kontroly ....................................................................................................... 37 Rozsudek případu Nikaragua ........................................................................................................... 38

Analýza testu celkové kontroly (rozbor testu v kontextu případu Tadić) .............. 39 6.1 6.2 6.3

Případ Tadić............................................................................................................................................. 39 Interpretace Statutu ICTY .................................................................................................................. 39 Analýza testu celkové kontroly........................................................................................................ 41

7 Shrnutí použití standardu formulovaného MSD v případě Nikaragua z hlediska výkonu efektivní kontroly – analýza důvodů odmítnutí testu efektivní kontroly v případě Tadić u ICTY ............................................................................................................................. 46 7.1 7.2 7.3

Standard kontroly formulovaný MSD v případě Nikaragua ................................................ 46 Důvody odmítnutí testu efektivní kontroly v případě Tadić u ICTY ................................ 46 Závěrečné shrnutí.................................................................................................................................. 47

8 Aplikace jednotlivých analýz a kontrol na případ genocidy ve Srebrenici (Bosna a Hercegovina v. Srbsko před MSD) a vyvození příslušných mezinárodněprávních důsledků ..................................................................................................................................................... 50 8.1 8.2 8.3

9

Případ Bosna a Hercegoviny v. Srbsko ......................................................................................... 50 Aplikace jednotlivých analýz a kontrol ........................................................................................ 52 Mezinárodněprávní důsledky .......................................................................................................... 54

Závěr................................................................................................................................................... 55

10 Resumé .............................................................................................................................................. 57 5

11 Seznam použitých pramenů a literatury .............................................................................. 59

9.1 Primární literatura ................................................................................................................................ 59 9.1.1 Dokumenty OSN ........................................................................................................................... 59 9.1.2 Judikatura MSD ............................................................................................................................. 59 9.1.3 Judikatura a předpisy ICTY ...................................................................................................... 60 9.1.4 Jiné mezinárodní dokumenty a rozsudky .......................................................................... 60 9.2 Sekundární literatura .......................................................................................................................... 61 9.2.2 Články ve sbornících ................................................................................................................... 62 9.2.3 Články v časopisech .................................................................................................................... 63 9.3 Internetové zdroje................................................................................................................................. 63 9.3.1 Elektronické databáze ............................................................................................................... 63 9.3.2 Internetové časopisy .................................................................................................................. 65 9.3.3 Další internetové zdroje ............................................................................................................ 67

6

Motto: „Mír bez spravedlnosti není udržitelný. Je hrozné věřit, že lidé jednoduše zapomenou. Dokonce po sto letech, či po několika set letech budou nepotrestané zločiny nadále představovat obrovské překážky při vytváření míru, běžného mezi některými státy.“ Carla Del Ponte, prokurátorka ICTY v letech 1999 – 2007

1 Úvod „Mezi nejsložitější otázky, které již s diametrálně odlišným výsledkem řešily ve své judikatuře některé mezinárodní soudy, patří právě standard kontroly nezbytný pro přičtení státu chování osob, které nejsou jeho orgány.“1 Z toho lze dovodit, že odpovědnost státu za chování nestátních aktérů představuje značně komplikovanou teoretickou otázku s dalekosáhlými mezinárodními důsledky. Neboť ve většině současných konfliktů proti sobě nestojí jednoznačně identifikovatelní státní aktéři, ale skupiny, u nichž se musí napojení na státní infrastrukturu složitě dokazovat.2 Závažného porušení mezinárodního práva se tak nedopouštějí státní orgány de iure, ale různé vojenské a polovojenské skupiny. Aby jednání těchto skupin mohlo být určitému státu přičteno, musí být označeny za orgány státu de facto, případně musí být prokázáno, že k jednání těchto skupin došlo pod kontrolou či podle pokynů daného státu. Návrh článků o odpovědnosti států za protiprávní chování (dále jen Návrh) tuto problematiku upravuje v článku 8, který říká: „Chování osoby nebo skupiny osob je považováno za akt státu podle mezinárodního práva v případě, že tato osoba nebo skupina osob ve skutečnosti jedná podle pokynů nebo pod vedením onoho státu.“3 Problémem však nadále zůstává určení stupně kontroly, jenž je nezbytný nebo aspoň postačující k naplnění subjektivní stránky mezinárodně protiprávního chování. Řešení tohoto problému však není zcela jednoznačné, neboť mezinárodní soudní orgány v této oblasti vytvořily dva přístupy vedoucí k diametrálně odlišným závěrům. ONDŘEJ, J. – ŠTURMA, P. – BÍLKOVÁ, V. – JÍLEK, D. a kol.: Mezinárodní humanitární právo. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 420. 2 SVAČEK, O.: Srebrenica: Nikaragua či Tadič? K subjektivnímu prvku mezinárodně protiprávního chování. In Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny 2007. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2007, s. 457. 3 Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with commentaries. International Law Commission [online]. Vydáno 9.6.2001 [cit. 19.11.2010]. Dostupné z: . 1

7

Z toho důvodu je nutné nejprve věnovat pozornost dvojici rozsudků spojovaných s konfliktní jurisdikcí mezinárodních soudních tribunálů.4

1.1

Předmět, cíl a literatura diplomové práce Diplomová práce se tak bude věnovat roli nestátních aktérů při naplňování

subjektivního prvku mezinárodně protiprávního chování. Z toho důvodu zde budou analyzovány dva odlišné koncepty tzv. testu přičitatelnosti, které byly představeny v rozhodovací praxi mezinárodních soudních institucí. Cílem této práce tak bude provést podrobné zhodnocení testu efektivní kontroly s využitím případu Nikaragua v. USA rozhodovaného Mezinárodním soudním dvorem (dále jen MSD či soudní dvůr) a testu

celkové

kontroly.

Pro

jehož

charakteristiku

bude

použit

rozsudek

Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (dále jen ICTY nebo tribunál) ve věci Tadić. Oba testy budou v této práci také komparovány, důvodem je nejen jejich diametrální odlišnost, ale také skutečnost, že k přehodnocení celé otázky došlo, mimo zmiňované případy, také v rozsudku MSD v případu genocidy ve Srebrenici, jenž bude analyzován na samém závěru této práce. Vzhledem k charakteru diplomové práce bude často čerpáno přímo z rozsudků mezinárodních

soudních

institucí

týkajících

se

daných

případů

nebo

z

jiných mezinárodních dokumentů. Mimo to bude použita zahraniční i česká literatura zabývající se mezinárodním právem veřejným či mezinárodním trestním právem. Vzhledem k aktuálnosti tématu (naposledy byl konflikt zmiňovaných testů řešen roku 2007 v případě genocidy ve Srebrenici) jsou využity také mnohé cizojazyčné články zahraničních odborníků zabývajících se touto problematikou.

Termínem konfliktní jurisdikce se označuje situace, kdy různé instituce přijímají ve stejných věcech různá rozhodnutí. (SVAČEK, O.: Srebrenica: Nikaragua či Tadič? K subjektivnímu prvku mezinárodně protiprávního chování. In Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny 2007. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2007, s. 457-458.) 4

8

2 Charakteristika mezinárodního trestního práva, porovnání individuální trestní odpovědnosti s odpovědností státu za protiprávní chování 2.1

Mezinárodní trestní právo Mezinárodní trestní právo je pojem výlučně teoretický, nikoli legální a jeho

úpravu v nějakém mezinárodním kodexu nebo smlouvě bychom tedy hledali marně. Na druhou stranu jde ale o pojem dosti oblíbený, zpravidla je ale používán v různých významech, a proto se bez bližšího upřesnění stává těžko použitelným. Mezinárodní trestní právo je součástí mezinárodního práva,5 historicky se z něj začíná vyčleňovat se vznikem prvních mezinárodních tribunálů, tedy po druhé světové válce. Definovat mezinárodní trestní právo jako právní odvětví lze v širším slova smyslu podle čtyř dimenzí, z nichž sestává, tedy: 1) samotného mezinárodního trestního práva, 2) evropského trestního práva, 3) právní pomoci v trestní oblasti a 4) úpravou aplikace trestního práva v případech s mezinárodním prvkem.6 Samotné mezinárodní trestní právo (v užším slova smyslu) lze definovat jako komplex právních norem, které označují individuální odpovědnost za mezinárodní zločiny.7 To znamená, že se týká jednotlivců, kteří se dopouštějí takových činů, pro jejichž potrestání je potřeba mezinárodní spolupráce.8

2.2

Mezinárodní zločin – zločin podle mezinárodního práva Terminologicky nutné je si ujednotit pojem zločinu odehrávajícího se na

mezinárodní úrovni. Šturma odlišuje mezinárodní zločin a zločin podle mezinárodního práva. Za mezinárodní zločin (international crime) lze označit nejzávažnější porušení mezinárodního práva vyvolávající odpovědnost států erga omnes. Kdežto zločinem podle mezinárodního práva9 (crime under international law) se rozumí „činy osob

Mezinárodním právem je v tomto případě i celé této práci myšleno mezinárodní právo veřejné. SATZGER, H.: Internationales und Europäisches Strafrecht. Baden-Baden: Nomos, 2005, s. 24 – 27. V originál. znění Völkerstrafrecht, Supranationales, insbes. Europäisches Strafrecht, Rechtshilferecht, Strafanwendungsrecht. 7 PERKOWSKA, M.: International Criminal Law. Bialystok: Temida 2, 2008, s. 7. 8 HENDRYCH D. a kol.: Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 344. 9 Pojem „zločin podle mezinárodního práva“ odkazuje zejména na Úmluvu o zabránění a trestání zločinů genocidia z roku 1948, která označila genocidu za zločin podle mezinárodního práva a definuje ji jako usmrcování skupin obyvatelstva z etnických, náboženských a obdobných důvodů a zacházení s nimi způsobem odporujícím lidské důstojnosti. 5 6

9

jednajících v úředním postavení nebo se souhlasem daného státu porušující nejzákladnější pravidla určená k ochraně míru a nejzákladnějších lidských práv, včetně zásad humanity v době ozbrojeného konfliktu, za něž vzniká individuální trestní odpovědnost přímo na základě mezinárodního práva.“10 Avšak u jiných odborníků na mezinárodní trestní právo se s pojmem zločin podle mezinárodního práva nesetkáváme. Příkladem je bývalý předseda ICTY Antonio Cassesse, který uvádí pojem „international crimes“ i ve smyslu individuální odpovědnosti jednotlivce. Z tohoto důvodu bude i v této práci považován za synonymum pro „zločin podle mezinárodního práva“.11 Zločiny podle mezinárodního práva pak lze členit na tři kategorie: 1) zločiny proti míru, 2) válečné zločiny a 3) zločiny proti lidskosti. Postupem času byl ze zločinů proti lidskosti pro svou závažnost vydělen jako zvláštní kategorie zločin genocidy. Aby však mohlo být nějaké jednání kvalifikováno jako zločin podle mezinárodního práva, je nutné, aby kumulativně obsahovalo tyto čtyři teze. Za prvé, musí se jednat o porušení mezinárodního obyčejového práva. Za druhé, porušena musí být pravidla, která chrání hodnoty závazné pro všechny státy i jednotlivce. Za třetí, na potlačení takovýchto zločinů musí existovat obecný zájem a za čtvrté, žádný stát v tomto případě pak nemá právo namítat imunitu pachatele.12

2.3

Individuální trestní odpovědnost Trestní odpovědnost jednotlivců podle mezinárodního práva byla do praxe

uvedena poprvé Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku a Mezinárodním vojenským tribunálem pro Dálný východ v Tokiu.13 Žaloba v Norimberku byla založena na tzv. konspirační teorii, převzaté z angloamerického systému. Jejím smyslem bylo zaručit trestní postih i vůči těm osobám, které zločiny přímo nespáchali a ani

ŠTURMA, P.: Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002. s. 36. 11 CASSESE, A.: International Criminal Law. Oxford: University Press, 2003, s. 23 – 24. 12 CASSESE, A.: International Criminal Law. Oxford: University Press, 2003, s. 23 – 24. 13 Oba tribunály byly zřízeny ad hoc po skončení druhé světové války a jejich úkolem bylo potrestání válečných zločinů. Právním základem obou tribunálů byla Londýnská charta o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy podepsaná 8. srpna 1945 v Londýně. (BERNÁŠEK, Michal: Válka a váleční zločinci. Juristic [online]. Publikováno 3.7.2000 [cit. 21.2.2010]. Dostupné z: ). 10

10

nenařídili jejich konkrétní provedení, ale byli zosnovateli určitého plánu, či politické ideologie, na jejímž základě byly takové zločiny spáchány.14 První zásady obsažené ve statutu Norimberského tribunálu a jeho rozsudky byly potvrzeny Valným shromážděním OSN v prosinci 1946 jako všeobecně uznané Zásady mezinárodního práva, či tzv. Norimberské zásady.15 Právě tyto zásady se týkají odpovědnosti jednotlivců podle mezinárodního práva a zdůrazňují tím skutečnost, že v některých případech vzniká za porušení mezinárodního práva trestní odpovědnosti přímo fyzické osobě jako pachateli zločinu podle mezinárodního práva. Jedny z nejznámějších slov rozsudku Mezinárodního tribunálu v Norimberku potvrzují individuální trestní odpovědnost, neboť říkají, že „zločiny podle mezinárodního práva jsou páchány jednotlivci, nikoli abstraktními entitami a pouze potrestáním jednotlivých pachatelů lze ustanovení mezinárodního práva vymáhat.“16 Byl tak jasně definován vztah jedince, státu a mezinárodního společenství. „Stíhání takovýchto zločinů pak náleží v prvé řadě státu, na jehož území ke spáchání zločinu došlo nebo jehož občan se zločinu dopustil. Pokud tento stát není stíhání schopen nebo ochoten pachatele stíhat, má právo vykonat trestní postih kterýkoli z členů mezinárodního společenství.“ Kompetentní ke stíhání těchto typů zločinů jsou tedy jak vnitrostátní soudy (univerzální jurisdikce), tak trestní soudy mezinárodní.17 Zde narážíme právě na zmiňované Zásady mezinárodního práva (formulované OSN), které také stanoví, že ačkoli „vnitrostátní právo neukládá trest za čin, zakládající zločin podle mezinárodního práva, nezbavuje tím pachatele odpovědnosti podle práva mezinárodního.“18 Vzhledem ke skutečnosti, že historicky vždy platila v mezinárodním a vnitrostátním konfliktu odlišná pravidla mezinárodního humanitárního práva,19 DAVID, V. – SLADKÝ, P. – ZBOŘIL, F.: Mezinárodní právo veřejné. 3. přeprac. vyd. Praha: Linde, a.s., 2006. s. 279. 15 POTOČNÝ, M. – ONDŘEJ, J.: Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 5. doplněné a rozšířené vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 482. 16 BROOMHALL, B.: International Justice and the International Criminal Court. Between Sovereignty and the Rule of Law. Oxford: University Press, 2003, s. 19 – 20. 17 Odpovědnost jednotlivců za zločiny podle mezinárodního práva. Český červený kříž. [online], [cit. 21.9.2010]. Dostupné z: . 18 Principles of International Law Recognized in the Charter of the Nürnberg Tribunal and in the Judgment of the Tribunal, United Nations, [online]. Vydáno 1950 [cit. 21.9.2010]. Dostupné z: . 19 Neboť státy se domnívaly, že vnitrostátní konflikt je jejich vnitřní záležitost. Proto by měl být upraven pouze vnitrostátním právem a v takovém případě pak neexistuje důvod užití mezinárodního práva humanitárního. To mohlo pak být aplikováno pouze v konfliktu mezinárodním. (Viz. FENRICK, W. J.: The application of the Geneva Conventions by the International Criminal Tribunal for the former 14

11

musel se Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii zabývat otázkou, zda lze stíhat osoby za porušení mezinárodního humanitárního práva ve vnitrostátním ozbrojeném konfliktu.20 Rozdílná úprava pro vnitrostátní a mezinárodní ozbrojené konflikty je zejména v zajištění trestního postihu osob, které pravidla mezinárodního humanitárního práva poruší. V případě, že by se jednalo o mezinárodní konflikt, byla by využita ustanovení Ženevských úmluv týkající se závažných porušení mezinárodního humanitárního práva. Tehdy by navíc smluvní strany těchto úmluv byly povinny přijmout legislativu vedoucí k postavení pachatelů před soud a dosažení účinných trestních sankcí za spáchané činy. Před vznikem ICTY, proto nebylo pochyb o existenci pravidel upravujících vnitrostátní ozbrojené konflikty, ale o tom, zda z porušení těchto pravidel vzniká individuální trestní odpovědnost.21 Nejistota ohledně aplikace mezinárodního obyčejového práva a využitelnosti individuální trestní odpovědnosti ve vnitrostátním právu panovala až do rozhodnutí v případu Tadić.22

2.4

Individuální trestní odpovědnost ve statutu ICTY Právní úprava individuální trestní odpovědnosti před mezinárodním trestním

tribunálem je stanovena v článku 7 jeho zakládajícího statutu, avšak individuální odpovědnost osob je zde stanovena velmi široce. Zmiňovaný článek pak říká, že osoba, která plánovala, nařídila, spáchala nebo nějak jinak pomáhala při plánování, přípravě anebo výkonu zločinů popsaných tímto statutem se považuje za individuálně zodpovědnou za tento trestný čin. Individuální trestní zodpovědnosti obviněného nezbavuje ani jeho oficiální postavení, ani případná trestní zodpovědnost nadřízeného a ani pokud tato osoba jednala na základě rozkazu. V takovém případě

Yugoslavia. International Review of the Red Cross, June 1999, Vol. 81, No. 834, p. 317-329 [cit. 26.11.2010]. Dostupné z: ). 20 ROGERS, A. P. V.: Law on the battlefield. 2. vyd. Manchester: Manchester University Press, 2004, s. 215. 21 VÁLEK, P.: Klíčová rozhodnutí mezinárodních soudních tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 40. 22 To lze doložit také zprávou expertní komise, zřízené rezolucí č. 780 (1992), která se zabývala porušování práva na území bývalé Jugoslávie během tehdejšího válečného konfliktu i možným vznikem ICTY. (Final Report of the Commission of Experts, United Nations, Security Council. [online]. Vydáno 27.5.1994 [cit. 30.9.2010]. Dostupné z: ).

12

pak může být zjištěná skutečnost brána jako polehčující okolnost na rozdíl od zmiňovaného postavení pachatele.23

2.5

Individuální trestní odpovědnost v případě Tadić Bosenský Srb Duško Tadić byl zadržen v březnu 1994 v Německu, stalo se tak

poté, co byl identifikován bosenskými uprchlíky jako „řezník z Omarska.“ Což byl nechvalně proslulý srbský koncentrační tábor v severní Bosně. Ačkoli byl Tadić pouze lokální politik, byl obžalován ze zločinů proti lidskosti a porušení Ženevských úmluv, konkrétně se měl v průběhu roku 1992 podílet na vraždách, znásilnění a mučení bosenských muslimů a Chorvatů. Dít se tak mělo nejen ve zmiňovaném táboře smrti v Omarsku, ale i mimo něj.24 Prokurátor ICTY kvalifikoval zločiny, kterých se Tadić dopustil jako porušení zákonů a obyčejů války a také jako porušení článků 3 Ženevských úmluv. 25 Proti této obžalobě se Duško Tadić bránil námitkou nedostatku jurisdikce mezinárodního trestního tribunálu podle jednoho z procesních pravidel ICTY. Tadićova obhajoba popírala existenci právně kvalifikovaného ozbrojeného konfliktu v oblasti Bosny a Hercegoviny, když tvrdila, že statut ICTY odkazuje na IV. Haagskou úmluvu o zákonech a obyčejích války pozemní a Dodatkový protokol I. Tato úmluva pak je, dle tvrzení Tadićova obhájce, aplikovatelná jen v mezinárodním ozbrojeném konfliktu. I kdyby se tak prokázaly zločiny, z nichž byl Tadić obžalován, stalo se tak během vnitrostátního konfliktu a ICTY tak nemá dostatek jurisdikce pro vydání rozsudku. Obžaloba naopak

Gombárová, M.: Medzinárodný trestný tribunál pre bývalú Jugosláviu. In Mezinárodné trestné súdnictvo – Zborník príspěvkou zo študentského sympózia [online]. Košice: Univerzita Pavla Josefa Šafárika, 2010. s. 132-146. Dostupné z: . 24 SCHARF, M. P.: The Prosecutor v. Dusko Tadic: an appraisal of the first international war crimes trial since Nuremberg. Albany Law Review, Spring 1997 [cit. 5.10.2010]. Dostupné z: . 25 Čl. 3 Konflikty povahy jiné než mezinárodní: „V případě ozbrojeného konfliktu, který nemá mezinárodní ráz a který vznikne na území některé z Vysokých smluvních stran, bude každá ze stran v konfliktu zavázána říditi se při nejmenším těmito ustanoveními: S osobami, které se přímo neúčastní nepřátelství, včetně příslušníků ozbrojených sil, kteří složili zbraně, a osob, které byly vyřazeny z boje nemocí, zraněním, zadržením nebo jakoukoli jinou příčinou, bude se za všech okolností zacházet lidsky, bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování založeného na rase, barvě, náboženství či víře, pohlaví, rodu či majetku nebo na jakémkoli jiném obdobném znaku. Proto jsou a zůstávají zakázány v každé době a na každém místě, pokud jde o osoby nahoře zmíněné: a) útoky na život a zdraví, zejména vražda ve všech formách, zmrzačení, kruté nakládání, trýznění a mučení, b) braní rukojmí, c) útoky proti osobní důstojnosti, zejména ponižující a pokořující zacházení, d) odsouzení a vykonání popravy bez předchozího rozsudku vyneseného řádně ustaveným soudem, poskytujícím soudní záruky uznané civilisovanými národy za nezbytné.“ Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů [online]. Český červený kříž, vydané 12.8.1949 [cit. 5.10.2010]. Dostupné z: <www.cervenykriz.eu/cz/mhp_knihovna/zenevske_umluvy.pdf>. 23

13

argumentovala, že zmiňovaný článek statutu ICTY se vztahuje jak na konflikt mezinárodní, tak na konflikt vnitrostátní. O celé věci je však bezpředmětné jednat, neboť dle obžaloby byly války v bývalé Jugoslávii konfliktem mezinárodním, což byl také názor Rady bezpečnosti OSN.26 Soudní senát nakonec rozhodl, že v čl. 3 statutu ICTY není stanoveno, že by měl být používán pouze pro mezinárodní konflikty. Dále konstatoval, že pojmy „zákony a obyčeje války“ by měly být využitelné pro zmiňovaný případ a jemu podobné, neboť mezinárodní obyčejové právo upravuje také vnitrostátní ozbrojené konflikty.27 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii se v tomto případě nezabýval odpovědností států, ale kritérii přičitatelnosti chování cizích osob (skupiny osob, jež nejsou státními orgány) právě státu. Odvolací senát tedy dovodil, že vojenské jednotky bosenských Srbů jednaly podle pokynů nebo byly pod kontrolou vlády Svazové republiky Jugoslávie.28

2.6

Odpovědnost státu za protiprávní chování „Obecně je obsah odpovědnosti státu za protiprávní chování dán novým

právním poměrem, který ex lege bezprostředně nastupuje v důsledku jeho protiprávního chování.“ Pravidla týkající se odpovědnosti států jsou obsažena v mezinárodním právu obyčejovém, to zčásti kodifikuje Návrh článků o odpovědnosti států za mezinárodní protiprávní chování (2001).29 Kodifikace odpovědnosti států je založena na pojmu mezinárodní protiprávní chování, kdy každé takovéto chování vyvolává mezinárodní odpovědnost.30 Vznik odpovědnosti pak závisí právě na naplnění mezinárodního protiprávního chování, které je založeno na dvou

Prosecutor v. Dusko Tadic aka "Dule" (Decision on the Defence Motion for Interlocutory Appeal on Jurisdiction), Case No. IT-94-1, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 2 October 1995, [citováno 9.10.2010]. Dostupné z: . 27 VÁLEK, P.: Klíčová rozhodnutí mezinárodních soudních tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 41. 28 ONDŘEJ, J. – ŠTURMA, P. – BÍLKOVÁ, V. – JÍLEK, D. a kol.: Mezinárodní humanitární právo. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 421. 29 ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P. – BÍLKOVÁ, V.: Kodifikace a rozvoj mezinárodního práva: kodifikace mezinárodního práva, právo mezinárodních smluv, právo mezinárodní odpovědnosti. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2008, s. 103-104. 30 Článek 1 Návrhu: Každý mezinárodně protiprávní akt státu znamená mezinárodní odpovědnost tohoto státu. (Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with commentaries. International Law Commission [online]. Vydáno 9.6.2001 [cit. 9.11.2010]. Dostupné z: ). 26

14

konstitutivních prvcích: 1) porušení mezinárodního závazku státu (objektivní prvek)31 a 2) přičitatelnost určitého chování státu (subjektivní prvek).32

2.7

Přičitatelnost chování státu Komise pro mezinárodní právo ve svých článcích o odpovědnosti států obecně

upravuje dvě situace, v nichž může být státu přičteno chování osob, které nejsou jeho orgány. Prvním je případ, kdy stát disponoval orgány propůjčenými dočasně jiným státem, v tomto případě se státu výjimečně přičítá jednání orgánů jiného státu. Druhý případ je pak takový, kdy se státu přičítá jednání osob nebo skupin, které nejsou jeho orgány, ale ani orgány jiného státu, pokud tyto osoby či skupiny jednají na základě jeho pokynů nebo pod jeho kontrolou. Mohou to být různé skupiny, dokonce i vojenské, polovojenské nebo povstalecké, podmínkou je, aby operovaly na území cizího státu, případně fakticky ovládaly určité území. Rozhodujícím kritériem přičitatelnosti státu je, aby byly tyto osoby pod skutečnou kontrolou státu, jemuž se jejich chování přičítá.33 Nakonec nutno podotknout, že ačkoli je přičitatelnost chování státu zásadní zejména pro určení mezinárodní odpovědnosti za protiprávní chování, má svůj význam i v jiném kontextu. Státu se přičítá jeho vlastní chování, tedy jednání jakéhokoli orgánu státu, ať už tento orgán vykonává legislativní, exekutivní, soudní nebo jiné funkce, bez ohledu na postavení, které zaujímá v organizaci státu a bez ohledu na charakter (ústřední orgán či orgán územní jednotky).34 Za orgán státu se pak považuje jakákoli osoba nebo entita, které toto postavení přisuzuje vnitrostátní právo. Státu se však přičítají také některé akty osob, které formálně nemají postavení státního orgánu. Tyto osoby Porušením mezinárodního závazku státu je, když chování tohoto státu není v souladu s tím, co požaduje tento závazek, bez ohledu na jeho povahu. U odpovědnosti států za protiprávní chování se rozlišuje, zda je porušena smlouva nebo závazek z jiného pramene mezinárodního práva. Důležité však je, aby daný závazek byl pro stát platný v době, kdy došlo k chování, protože jinak by se nejednalo o porušení mezinárodního závazku. Pro určení odpovědnosti je důležitý okamžik, kdy dojde k porušení závazku, a doba, po kterou toto porušení trvá. (ONDŘEJ, J. – ŠTURMA, P. – BÍLKOVÁ, V. – JÍLEK, D. a kol.: Mezinárodní humanitární právo. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 416). 32 Článek 2 Návrhu: Mezinárodní protiprávní chování je naplněno tehdy, když chování spočívá v konání nebo opomenutí, které je a) přičitatelné státu podle mezinárodního práva a b) představuje porušení mezinárodního závazku státu. (Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with commentaries. International Law Commission [online]. Vydáno 9.6.2001 [cit. 9.11.2010]. Dostupné z: ). 33 ONDŘEJ, J. – ŠTURMA, P. – BÍLKOVÁ, V. – JÍLEK, D. a kol.: Mezinárodní humanitární právo. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 420. 34 Článek 4 Návrhu. (Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with commentaries. International Law Commission [online]. Vydáno 9.6.2001 [cit. 9.11.2010]. Dostupné z: ). 31

15

a organizace však jsou vnitrostátním právem tohoto státu zmocněny k výkonu některých dílčích prvků vládní moci.35 Ačkoli se státu zpravidla nepřičítá jednání soukromých osob, za určitých okolností může být odpovědnost státu vyvolána i chováním osob, jež na první pohled vystupují jako osoby soukromé. Pokud však tyto osoby jednají na základně nařízení a pod kontrolou státu.36 Pro tuto práci je důležité zmínit, že může dojít k výjimečné situaci, kdy nefungují oficiální státní orgány a výkon státní moci přebírají jednotlivci či skupiny osob, které tak jednají jako orgány de facto. Takovéto jednání se pak za jednání státu také považuje.37

Článek 5 Návrhu (Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with commentaries. International Law Commission [online]. Vydáno 9.6.2001 [cit. 9.11.2010]. Dostupné z: ). 36 Článek 8 Návrhu (Ibidem). 37 Článek 9 Návrhu (Ibidem). 35

16

3 Představení případu Nikaragua před MSD 3.1

Pozadí případu Nikaragua Spojené státy považovaly Latinskou Ameriku vždy za oblast svého výsostného

zájmu, snad i proto se počátkem 80. let snažily zlikvidovat tehdejší sandinistický režim.38 Protože však v zemi nemohly zasáhnout samy (guerillová válka by stála spoustu životů), rozhodly se podpořit nikaragujské rebely, jejichž úkolem bylo bojovat proti vládnoucím Sandinistům. Americké tajné služby tak poskládaly dohromady zbytky Národní gardy, poskytly jim zbraně a finance, aby bojovaly proti Sandinovské frontě národního osvobození (levicová politická strana vytvořená z partyzánských skupin, které v roce 1979 provedly státní převrat). Tím daly prvotní impuls ke vzniku contras,39 armády rebelů, která svým guerillovým způsobem boje uvrhla zemi do šestileté občanské války.40 Hnutí contras zahrnovalo několik názorově odlišných skupin, časem se nejvýznamnější z nich stala Demokratická síla Nikaraguy (FDN).41 Ačkoli byly contras skupinou nikaragujských povstalců, v podstatě od počátku se zcela spoléhaly na Spojené státy, od kterých získávali nejen zbraně a finanční podporu. CIA jim také zajišťovala logistickou, výcvikovou, informační a plánovací činnost. Během roku 1982 proměnila CIA FDN v dobře vyzbrojenou a vytrénovanou armádu čítající 4 tisíce mužů.42 Rychlý nárůst počtu členů contras nesouvisel s touhou po svobodě nebo velké změně režimu, mezi většinou Nikaragujců byly contras nepopulární, neboť v něm vysoké posty stále zastávali bývalí gardisté, což přinášelo reminiscence Jedním z oficiálně udávaných důvodů bylo také tvrzení tehdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana, že nikaragujská vláda zavádí do své země „socialismus kubánského typu“. (Nikaragua v. USA 1986 – hrozba silou, použití síly. Právní názory [online] [cit. 5.11.2010]. Dostupné z ). Dalším důvodem pak byla údajná pomoc salvadorským povstalcům, kteří usilovali o pád vlády. (BLUM, W.: El Salvador 1980-1994: Human rights, Washington style. In Killing Hope. Common Courage Press, 1995. Dostupné z: ). 39 Pojem „contra“ pochází ze španělského slova la contra, což je zkratkou výrazu la contrarrevolución, v českém překladu kontrarevoluce. To je často vedlejší produkt mnoha revolucí. Sami nikaragujští povstalci neměli označení contras rádi, protože měli dojem, že popisuje jejich důvody pouze v negativním smyslu, anebo že si přejí znovu nastolit starý pořádek, raději sami sebe nazývali comandos. 40 SHARPE, K.E.: The Post-Vietnam Formula under Siege: The Imperial Presidency and Central America, Political Science Quarterly, Winter 1987-1988, Vol. 102, No. 4, pp. 549-569 [cit. 5.11.2010]. Dostupné z JSTOR: . 41 Kromě zmiňované FDN v zemi působilo několik skupin, např. Demokratické revoluční aliance, ADRE. 42 TELFORD, R.: John Wayne goes to Managua: US covert policy in Nicaragua during the Reagan Administration, Conference of Defence Associations [online], [cit. 5.11.2010]. Dostupné z: . 38

17

Somozova režimu. Do hnutí tedy často vstupovali hlavně zemědělci, kteří byli značně nespokojeni s agrární politikou sandinistického režimu a tímto krokem se tak snažili vyjádřit svůj odpor vůči vládě a její politice.43 Jednotky contras pobývaly mimo území Nikaraguy (FDN například v Hondurasu) a na nikaragujské území podnikaly samostatné útoky, po jejich vykonání se vždy vracely zpátky na honduraské území, jinak by je nikaragujská armáda s velkou pravděpodobností zničila. Cílem FDN však bylo obsadit část nikaragujského území, kde by si povstalci mohli vybudovat základnu. Navíc pokud by se jim zde podařilo se bezpečně a trvale uchytit, mohli by sestavit provizorní vládu, kterou by pak Spojené státy a jejich spojenci uznali za legitimní. Proto došlo v březnu roku 1983 k pokusu o obsazení části území, avšak v otevřeném konfliktu se ukázala nikaragujská armáda jako silnější soupeř a vytlačila povstalce zpět na území Hondurasu. CIA si tehdy uvědomily, že contras pro nikaragujskou armádu nejsou rovným protivníkem a začaly se spíše zaměřovat na sabotáže prováděné vlastními speciálními jednotkami.44 Ačkoli nedlouho potom došlo ke sjednocení FDN a ADRE do hnutí s názvem Nikaragujský odpor, ani tak nepředstavovaly

jednotky

contras

pro

dobře

vycvičenou

a

vyzbrojenou

nikaragujskou armádu vážnější hrozbu. V roce 1987 navíc přišly o své útočiště v okolních státech,45 a protože otevřený konflikt by je úplně zničil a nebylo možné najít jiné východisko, začalo se celé hnutí rozpadat. Nefungující jednotky byly

VAKY, V.P.: Positive Containment in Nicaragua, Foreign Policy, Autumn 1987, No. 68, pp. 42-58 [cit. 5.11.2010]. Dostupné z JSTOR: . 44 TELFORD, R.: John Wayne goes to Managua: US covert policy in Nicaragua during the Reagan Administration, Conference of Defence Associations [online], [cit. 5.11.2010]. Dostupné z: . 45 Stalo se tak díky mezinárodní mírové smlouvě Esquipulas II., v rámci níž se státy mimo jiné dohodly na mírovém řešení konfliktů, jež většinu států trápily celá léta. Dohoda se zakládala na těchto opatřeních: podpora národního usmíření, zastavení nepřátelských akcí, podpora demokratizace a svobodných voleb, pomoc uprchlíkům a zejména ukončení jakékoli pomoci povstaleckým skupinám. (OLIVER, J.: The Esquipulas Process: A Central American Paradigm for Resolving Regional Conflict. Ethnic Studies Report, July 1999, Vol. XVII, No. 2 [cit. 5.11.2010]. Dostupné z: ). 43

18

nakonec okolnostmi (korupce, drogové skandály, ztráta podpory USA46 atd.) přinuceny podepsat s nikaragujskou vládou příměří.47

3.2

Případ Nikaragua v. USA48 V roce 1984 byla k Mezinárodnímu soudnímu dvoru49 v Haagu podána

Nikaraguou žaloba na Spojené státy americké pro porušení mezinárodního práva. Žaloba tvrdila, že USA porušily mezinárodní právo tím, že proti Nikaragui použily síly a následně se dále vměšovaly do jejích vnitřních záležitostí. Nikaragua vinila USA z těchto činností či podílu na nich: útoky na ropná potrubí a skladiště, zaminování přístavů, porušování nikaragujského vzdušného prostoru a jiné vojenské a polovojenské akce na území země. Konkrétně závažná pak měla být zejména podpora povstaleckých kontrarevolučních sil usilujících o svržení nikaragujské vlády. Obvinění se týkalo jejich údajného výcviku, ozbrojování, zásobování, financování a další podpory.50 Žaloba se opírala o článek 2 odstavec 4 Charty OSN,51 který stanoví, že členové Organizace spojených národů jsou povinni se při jednání na mezinárodním poli vyvarovat hrozby silou nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické

Roku 1986 propukne v USA aféra později nazývaná jako Irán-Contra, kdy se dostaly na veřejnost dokumenty potvrzující ilegální prodej zbraní do Íránu. Peníze takto utržené pak byly používány na podporu nikaragujských povstaleckých jednotek Contras. Do aféry byly zapojeny špičky americké politiky tehdejšího období a osobní odpovědnost nakonec přijímá také prezident Reagan. Kongres po tomto zjištění okamžitě zrušil jakoukoli podporu těchto jednotek. (Iran-Contra affair: AD 1985-1986. History world [online] [cit. 5.11.2010]. Dostupné z: ). 47 ROBERTS, K.: Bullying and Bargaining: The United States, Nicaragua, and Conflict Resolution. International Security. Autumn 1990, Vol. 15, No. 2, pp. 67-102 [cit. 5.11.2010]. Dostupné z JSTOR: . 48 Plným názvem: případ Vojenských a polovojenských činností v Nikaragui a proti ní, v originále je to pak Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America). 49 Mezinárodní soudní dvůr (International Court of Justice) byl ustaven po 2. světové válce jako hlavní orgán Organizace spojených národů (čl. 92 Charty OSN). Rozhoduje spory mezi členskými státy a podává Valnému shromáždění a Radě bezpečnosti právní posudky o otázkách souvisejících s jejich činností. (POTOČNÝ, M. – ONDŘEJ, J.: Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 5. doplněné a rozšířené vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 254, 315). 50 SCHEU, H. CH. – DANOVÁ, E. – URBANOVÁ, V.: Případy a materiály ke studiu mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 2002. s. 39. 51 Článek 2, odstavec 4: Organizace spojených národů a její členové, jdouce za cíli prohlášenými v článku 1, jsou povinni jednat podle těchto zásad: Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů. (Charta Organizace spojených národů [online]. Informační centrum OSN v Praze, podepsána 26.6.1945 [cit. 27.9.2010]. Dostupné z: ). 46

19

nezávislosti kteréhokoli státu. Za sekundární pramen pak lze označit Deklaraci zásad mezinárodního práva týkajících se spolupráce a přátelských vztahů mezi státy, která stanoví, že státy jsou povinny vystříhat se ve svých mezinárodních stycích hrozby silou a použití síly.52 Neboť tyto prostředky představují porušení mezinárodního práva a Charty Organizace spojených národů a nesmí jich být nikdy použito jako prostředků k řešení mezinárodních sporných otázek.53 Nikaragujská vláda dále také argumentovala porušením Mezinárodní úmluvy o přátelství, obchodě a navigaci uzavřené mezi USA a Nikaraguou v roce 1956.54 Spojené státy americké se proti obvinění bránily a snažily se Mezinárodní soudní dvůr přesvědčit, že se nedopustily zakázaného použití síly a intervence na území Nikaraguy. Všechny argumenty USA soud jednomyslně a bez váhání odmítl. Dokonce i americký soudce Schwebel v této věci s rozhodnutím soudu souhlasil, ačkoli ve většině ostatních otázek tohoto případu byl proti většinovému názoru MSD.55 Spojené státy tak proti nikaragujskému podání argumentovaly několika body obhajoby, jimiž se snažily prokázat skutečnost, že MSD by měla žalobu Nikaraguy zamítnout.56 Dle obhajoby USA nebyla Nikaragua schopna přivést k soudu strany, jejichž přítomnost a účast byla nezbytná. Důvodem bylo tvrzení USA, že Nikaragua dlouhodobě zásobuje zbraněmi ozbrojené jednotky opozice v Salvadoru a že tedy Spojené státy svým činem pouze vykonávaly kolektivní sebeobranu. Tento argument MSD zamítl s tím, že rozsudek by, dle mezinárodní praxe, byl závazný pouze pro strany sporu, a proto je účast dalších aktérů před soudem pouze jejich svobodnou volbou. Dále byly Spojené státy přesvědčeny, že rozhodovat o této záležitost nepatří do kompetence soudního dvora, ale spíše by měl být spor projednáván před Radou

Obsah této deklarace z roku 1970 a je v podstatě shodný s Chartou OSN, která sama upravuje zásady přátelských vztahů a spolupráce mezi státy na té nejobecnější úrovni. 53 ONDŘEJ, J. – POTOČNÝ, M.: Obecné mezinárodní právo v dokumentech. 2. dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 2-3. 54 FAIX, M.: Některé vojenské a polovojenské činnosti v Nikaragui a proti ní. In ŠTURMA, P. a kol.: CASEBOOK – Výběr případů z mezinárodního práva veřejného. Praha: UK, 2009, s. 76-83. 55 GRAY, CH.: The Use and Abuse of the International Court of Justice: Cases concerning the Use of Force after Nicaragua. European Journal of International Law. 2003, Vol. 14, No. 5, pp. 867–905 [cit. 19.10.2010]. Dostupné z: . 56 Skutečnost, že některé z následně uvedených argumentů byly použity i v pozdějších často dost odlišných případech, ukazuje schopnost států použít jakýkoli argument ve snaze vyhnout se jurisdikci MSD. Spojené státy samy tyto argumenty několikrát použily, avšak ne všechny a ne ve stejném znění, neboť byly nuceny uznat, že soud by je pravděpodobně odmítl znovu. V mnoha amerických námitkách však byly obsaženy, viz případ Ropné plošiny (Írán v. USA), Leteckého neštěstí z 3.7.1988 (Írán v. USA), Legality použití síly (Jugoslávie v. USA). 52

20

bezpečnosti OSN. Neboť se jednalo o porušení Charty, týkající se zásady nepoužití síly a práva na individuální a kolektivní sebeobranu.57 Spojené státy americké také namítaly nepříslušnost MSD tvrzením, že Nikaragua se svým podáním snaží domoci rozhodnutí podle článku 39 kapitoly VII Charty OSN58 (porušení zákazu užití síly a agrese). Rozhodování o takových situacích má být podle USA úkolem určených orgánů OSN, tedy zejména Rady bezpečnosti. Soud však uvedl, že návrh Nikaraguy nepojednává o právě probíhajícím ozbrojeném konfliktu, ale vskutku vyžaduje mírové urovnání sporu v souladu s kapitolou VI, a proto je oprávněný rozhodovat Mezinárodní soudní dvůr. Stanovisko soudu dále konstatovalo, že neexistuje doktrína oddělení sil, která by bránila MSD k jednání, pokud by byl případ současně projednáván Radou bezpečnosti. Navíc v tomto případě měla Rada bezpečnosti pouze základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, Mezinárodní soudní dvůr a Rada bezpečnosti tak mají oddělené, ale vzájemně se doplňující funkce. USA také spoléhaly na neschopnost soudního dvora při řešení situací týkajících se probíhajících konfliktů a fakt, že v této chvílí je důležitější otázka politická než právní. Zástupci Spojených států dále argumentovali nevyčerpaností regionálních prostředků řešení, tedy že se Nikaragua měla první obrátit na regionální organizace, či jiné partnery ve snaze urovnat vše diplomatickým jednáním. Soudní dvůr odmítl i tyto námitky s konstatováním, že žaloba se týká pouze určité oblasti a že projednání případu před MSD nebrání možnosti urovnat spor diplomatickou cestou.59 Mezinárodní soudní dvůr při svém rozhodování dospěl k závěru, že Spojené státy i Nikaragua považují pravidlo, jež obsahuje článek 2 odst. 4 Charty OSN60, za pravidlo práva obyčejového. V takovém případě zde existuje opinio iuris, neboli přesvědčení subjektů o právní závaznosti pravidla chování, to je tedy v případě Zde odkazovaly USA na článek 51 Charty, který potvrzuje přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu. 58 Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna podle článku 41 a 42, aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost. (Charta Organizace spojených národů [online]. Informační centrum OSN v Praze, podepsána 26.6.1945 [cit. 27.9.2010]. Dostupné z: ). 59 Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua. Jurisdiction of the Court and Admissibility of the Application (Judgment). International Court of Justice, 26.11.1984, [citováno 8.11.2010]. Dostupné z: . 60 Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů. 57

21

hrozby silou a zdržení se síly závazné. Lze toto tvrzení potvrdit rezolucí Valného shromáždění č. 2625 a postojem jednotlivých stran sporu, případně jiných států. Ze zmíněných důvodů je princip neuplatňování síly považován za princip práva obyčejového.61 Výjimkou ze zákazu použití síly je právo na sebeobranu, to je přirozeným právem každého státu, jenž se dostane do ozbrojeného konfliktu či pod váhu ozbrojeného útoku. Charta OSN dále konstatuje, že stát nemůže odpovídat na jednání, která nejsou ozbrojeným útokem,62 a to zejména v případě využití tohoto institutu proti třetí osobě. MSD však v tomto případě vymezuje podmínku týkající se použití síly proti třetímu státu, která obsahuje jediný možný důvod pro využití práva na kolektivní sebeobranu,63 a tou je ozbrojený útok tohoto třetího státu. Tím MSD odmítl uznat námitku Spojených států, že vměšováním se do záležitostí Nikaraguy provádí kolektivní sebeobranu, a to i v případě, že by Nikaragua skutečně dodávkami zbraní podporovala povstalecká hnutí v sousedních státech. Dle rozhodnutí soudního dvora by takové protiopatření byly oprávněny použít pouze sousední státy, jichž se měly tyto dodávky týkat.64 Jak bylo uvedeno, protiopatření je možné pouze u ozbrojeného útoku65 a za ten je možné považovat pouze vysílání vlastních ozbrojených jednotek do jiného státu. Za takto definovaný ozbrojený útok66 však již nelze označit zásobování

Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua. Merits (Judgment). International Court of Justice, 27.6.1986, [citováno 8.11.2010]. Dostupné z: . 62 Definici pojmu ozbrojený útok bychom v mezinárodním právu hledali marně, rozsudek MSD ve věci Nikaragua pouze konstatuje, že „se jeví všeobecná shoda ohledně povahy jednání, které lze označit jako ozbrojený útok“. (Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua. Merits (Judgment). International Court of Justice, 27.6.1986, [citováno 8.11.2010]. Dostupné z: ). 63 Pravidlo zákazu použití síly v současném mezinárodním právu je povahy kogentní a právě z této jeho povahy vyplývá, že do kategorie státu postižených agresí patří nejen přímá oběť, nýbrž i všechny ostatní státy. Vzniká tedy právní fikce, že i všechny ostatní státy jsou napadenými státy, a proto disponují právem na kolektivní sebeobranu. (MALENOVSKÝ, J.: Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5. vydání. Brno: MU, 2008, s. 374.). 64 Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua. Merits (Judgment). International Court of Justice, 27.6.1986, (Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua. Merits (Judgment). International Court of Justice, 27.6.1986, [citováno 8.11.2010]. Dostupné z: < http://www.icj-cij.org/docket/files/70/6503.pdf>). 65 Tím je každý útok pravidelných ozbrojených složek státu, pokud by jím měly být vpády nezávislých ozbrojených či povstaleckých skupin, musely by dosahovat takové intenzity, aby se svou závažností vyrovnaly útoku pravidelných ozbrojených sil. Dále spojuje Soudní dvůr ozbrojený útok s překročením mezistátních hranic. (RAAB, D.: ‘Armed Attack’ after the Oil Platforms Case. Leiden Journal of International Law, 2004, č. 17, str. 724 – 725). 66 Pro definici tohoto pojmu využil MSD rezoluci VS 3314 charakterizující agresi: „Agrese je použití ozbrojené síly státem proti svrchovanosti, územní nedotknutelnosti nebo politické nezávislosti jiného státu způsoby vypočtenými v této definici.“ (Resolution 3314 (XXIX) [online]. General Assembly, United 61

22

zbraněmi nebo logistickou a jinou podporu povstalců.67 Tu lze považovat pouze za hrozbu, užití síly nebo zasahování do vnitřních či vnějších záležitostí jiného státu.68 Pokud by měl být v tomto případě skutečně využit institut kolektivní sebeobrany, musely by být, dle rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora, splněny dvě specifické podmínky: 1) Přímá oběť agrese by musela veřejně deklarovat, že byla napadena a 2) tato přímá oběť by pak musela požádat jiné státy o vojenskou pomoc.69 Což se v případě Nikaraguy nestalo a USA jednaly zejména z vlastního podnětu. Rozsudek ve věci Nikaragua v. USA je nutno zejména vyzvednout kvůli zákazu používání násilí, který je základním stavebním kamenem Charty OSN. Soud tak upozornil na skutečnost, že výjimky z tohoto zákazu musí být využívány pouze v oprávněných případech a zároveň uvedl, že je nezbytně nutné odlišovat skutečně závazné použití síly (ozbrojený útok) od méně závažných forem. Soud také podrobněji specifikoval pojem kolektivní sebeobrany a podle výše uvedených závěrů dovodil, že Spojené státy svou činností na území Nikaraguy porušily zákaz použití síly, a proto jsou USA za tyto své činy mezinárodně odpovědné. Mezinárodní soudní dvůr tak uložil Spojeným státům, aby Nikaragui zaplatily reparace ve výši 370,2 milionů dolarů.70

Nations, vydána 14.12.1974 [cit. 8.11.2010]. Dostupné z: ). 67 Zde je nutno upozornit na odlišné stanovisko soudců Schwebela a Jenningse, kteří tvrdí, že takový druh pomoci povstalcům může vést přímo k účinkům, které se svou intenzitou rovnají následkům ozbrojeného útoku. Soudce Schwebel pak označil uvedené druhy podpory státu za druh agrese odpovídající článku 3 Resolution 3314 (XXIX). Oba soudci se pak shodují na závěru, že pokud se cizí stát kromě dodávek zbraní a logistické podpory povstalců podílí také na jiné rozvratné činnosti, může jeho jednání dosahovat intenzity ozbrojeného útoku. (Dissenting Opinion of Judge Schwebel, International Court of Justice, June 1986 [citováno 8.11.2010]. Dostupné z: . & Dissenting Opinion of Judge Sir Robert Jennings, International Court of Justice, June 1986 [citováno 8.11.2010]. Dostupné z: ). 68 Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua. Merits (Judgment). International Court of Justice, 27.6.1986, [citováno 8.11.2010]. Dostupné z: < http://www.icjcij.org/docket/files/70/6503.pdf>. 69 MALENOVSKÝ, J.: Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5. vydání. Brno: MU, 2008, s. 375. 70 Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua. Merits (Judgment). International Court of Justice, 27.6.1986, [citováno 8.11.2010]. Dostupné z: < http://www.icjcij.org/docket/files/70/6503.pdf>.

23

4 Představení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a jeho rozhodovací činnosti v kontextu genocidy 4.1

Pozadí vzniku mezinárodního tribunálu Během první poloviny 90. let se na území bývalé Socialistické federativní

republiky Jugoslávie (dále jen „Jugoslávie“) odehrával válečný konflikt, který bývá označován jako jeden z nejkrvavějších v Evropě od konce druhé světové války. Udržitelnost tehdejší Socialistické a federativní republiky Jugoslávie se po rozpadu východního bloku ukázala jako zcela nemožná, což bylo „potvrzeno“ v červnu roku 1991, kdy vyhlásily dvě ze svazových republik (Chorvatsko a Slovinsko) nezávislost. Reakcí na toto jednání bylo vyslání Jugoslávské lidové armády, ta se však v Chorvatsku spojila se srbskými jednotkami a začala usilovat o vytvoření společného srbského státu. Jejich snahou tedy bylo získat strategicky důležité oblasti a také provést jejich „vyčištění“ od nesrbského obyvatelstva. Boje se postupně rozšířily i na území Bosny a Hercegoviny.71 Válka na území bývalé Jugoslávie byla první válkou, kde se objevil fenomén „etnických čistek“, s pomocí kterých se snažili Srbové vyčistit oblasti v Bosně a v Chorvatsku od nesrbského obyvatelstva. Etnické čistky však prováděli také bosenští Chorvaté na bosenských muslimech anebo bosenští muslimové vůči bosenským Srbům.72 Zájem světové veřejnosti i mezinárodních organizací v prvních fázích bojů na území bývalé Jugoslávie byl téměř nulový, neboť se nepředpokládalo, že by tento místní konflikt mohl přerůst v tak tragickou událost. Pravděpodobně i proto byla reakce Organizace spojených národů zpočátku vlažná vůči zprávám o porušování lidských práv a válečných zločinech. Bylo to snad nakonec právě světové veřejné mínění, které donutilo OSN k jednání.73 Rada bezpečnosti počátkem 90. let několikrát apelovala na účastníky bojů, aby začaly dodržovat své závazky, ale její nařízení byla vytrvale ignorována. Brutalita probíhajících válek, etnické čistky, četné útoky na civilisty a další porušování KERR, R.: The International Criminal Tribunal fot the former Yugoslavia. Oxford: Oxford University Press, 2004, s. 28-29. 72 BIRDSALL, A.: The International criminal tribunal for the former Yugoslavia – Towards a more just order? Peace Conflict  Development [online]. January 2006, Vol 8, Issue 8, s. 1-24, [cit. 9.9.2010]. Dostupné z . 73 HAZAN, P.: Justice in a Time of War: The True Story Behind the International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia. College Station: Texas A & M University Press, 2004, s. 7. 71

24

humanitárního práva vedlo k silné mezinárodní reakci. Ta následně vedla Radu bezpečnosti, po počáteční nechuti vměšovat se do tohoto vnitrostátního konfliktu, k nutnosti reakce. Stalo se tak vydáním rezoluce 713 (1991),74 která uvalila embargo na vývoz zbraní a vojenského vybavení do oblastí bývalé Jugoslávie.75 Poté přijala rezoluci č. 752 (1992),76 ve které žádala ostatní státy o spolupráci při mírových jednáních. Strany konfliktu však stále odmítaly spolupracovat, proto na ně Rada bezpečnosti uvalila přísné ekonomické sankce.77 Také bylo rozhodnuto o vyslání mírových jednotek UNPROFOR do Chorvatska a Bosny (rezoluce 770), 78 uložení bezletové zóny a vytvoření bezpečnostních zón ve vybraných městech.79 Nelze opomenout také rezoluci 764,80 ve které Rada bezpečnosti zdůraznila skutečnost, že všechny strany konfliktu jsou povinny respektovat mezinárodní humanitární právo a že porušování těchto pravidel bude potrestáno.81 O měsíc později byla vydána rezoluce č. 771 (1992),82 která požadovala dodržování humanitárního práva a varovala před porušováním Ženevských úmluv. Mezinárodní společenství si uvědomovalo, že v tomto případě nelze očekávat potrestání porušování humanitárního práva a lidských práv před vnitrostátními soudy. Zároveň si však bylo vědomo skutečnosti, že oběti zločinů spáchaných na území bývalé Jugoslávie si zaslouží spravedlnost.83 Navíc situace v bývalé Jugoslávii byla mezinárodní veřejností již vnímána jako zcela bezvýchodná, žádné z evropských

Resolution 713 (1991) [online]. Security Council, United Nations, vydána 25.9.1991 [cit. 9.9.2010]. Dostupné z: . 75 Toto embargo bylo Radou bezpečnosti potvrzeno rezolucí 727 (1992), která jeho platnost rozšířila na všechny bývalé součásti Jugoslávie. (Zprávy 2000 – Užití sankce podle kapitoly VII Charty OSN. Informační centrum OSN v Praze [online] [cit. 10.9.2010]. Dostupné z ). 76 Resolution 752 (1992) [online]. Security Council, United Nations, vydána 15.5.1992 [cit. 9.9.2010]. Dostupné z: . 77 Resolution 757 (1992) [online]. Security Council, United Nations, vydána 30.5.1992 [cit. 16.9.2010]. Dostupné z: . 78 Resolution 770 (1992) [online]. Security Council, United Nations, vydána 13.8.1992 [cit. 16.9.2010]. Dostupné z: . 79 Jednalo se o města Srebrenica, Sarajevo, Tuzla, Žepa, Goražde a Bihac (rezoluce 819 a 824). 80 Resolution 764 (1992) [online]. Security Council, United Nations, vydána 13.7.1992 [cit. 16.9.2010]. Dostupné z: . 81 KERR, R.: The International Criminal Tribunal fot the former Yugoslavia. Oxford: Oxford University Press, 2004, s. 33. 82 Resolution 771 (1992) [online]. Security Council, United Nations, vydána 13.8.1992 [cit. 16.9.2010]. Dostupné z: < http://www.nato.int/ifor/un/u920813b.htm>. 83 O’BRIEN, J.C.: The International Tribunal for Violations of International Humanitarian Law in the Former Yugoslavia. The American Journal of International Law. Oct. 1993, vol. 87, no. 4, pp. 639-659 [cit. 20.9.2010]. Dostupné z JSTOR: < http://www.jstor.org/stable/2203622>. 74

25

a mezinárodních organizací84 se však přes veškerou snahu nedařilo konflikt ani porušování práva zastavit. „Pociťovaná frustrace organizovaného společenství států přirozeně stimuluje hledání „nových“ prostředků ve věci obnovy míru a bezpečnosti. Znovu tak vyvstává myšlenka amerického hlavního žalobce Norimberského tribunálu J. B. Jacksona o nutnosti a logice zásady osobní odpovědnosti těch, kteří spáchali válečné zločiny, má-li opravdu mezinárodní právo pomoci udržet mír.“85 Rada bezpečnosti tedy rozhodla, že boje na území bývalé Jugoslávie jsou nejen známkou porušení mezinárodního humanitárního práva, ale že také ohrožují mezinárodní mír a bezpečnost. Tímto konstatováním byl konflikt v bývalé Jugoslávii podřazen pod kapitolu VII Charty OSN a Rada bezpečnosti se tím pádem zavázala, že přijme taková opatření, aby byla vykonána spravedlnost vůči osobám, které jsou zodpovědné za spáchané zločiny.86 Jednání OSN vzhledem ke konfliktu v bývalé Jugoslávii lze charakterizovat několika kroky, nejprve došlo k odsouzení páchaných zločinů jako porušení mezinárodního práva humanitárního, včetně vážného porušení Ženevských konvencí. Dále došlo k většímu publikování zrůdností jugoslávských válek, neboť Rada bezpečnosti předpokládala, že páchání zvěrstva by se mohlo pod tíhou mezinárodní pozornosti zastavit. Následně generální tajemník OSN prosadil další krok, kterým bylo vyšetřování porušování práva na území bývalé Jugoslávie, k čemuž byla zřízena speciální Komise expertů. Kromě toho prošetřením porušování válečných a jiných zločinů, jež se v Jugoslávii staly, měla komise, dle své původní myšlenky, případné další pachatele od těchto zločinů odradit.87

Kromě RB OSN se snažily přinutit strany k ukončení bojů, či alespoň respektu mezinárodního humanitárního práva také Komise OSN pro lidská práva, Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, Evropské společenství a Mezinárodní konference o bývalé Jugoslávii. 85 JÍLEK, D.: Přemítání o založení Mezinárodního tribunálu pro stíhání osob odpovědných za závažná porušení mezinárodního práva humanitárního spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku 1991. Časopis pro právní vědu a praxi. 1996, vol. 4, no. 1, p. 53-66. 86 Resolution 808 (1993) [online]. Security Council, United Nations, vydána 22.2.1993 [cit. 20.9.2010]. Dostupné z: . 87 O’BRIEN, J.C.: The International Tribunal for Violations of International Humanitarian Law in the Former Yugoslavia. The American Journal of International Law. Oct. 1993, vol. 87, no. 4, pp. 639-659 [cit. 20.9.2010]. Dostupné z JSTOR: < http://www.jstor.org/stable/2203622>. 84

26

4.2

Komise expertů Na základě rezoluce Rady bezpečnosti č. 780 (1992)88 byla zřízena již

zmiňovaná Komise expertů,89 jejímž úkolem bylo shromáždit, analyzovat a prošetřit informace o válečných zločinech a porušování lidských práv. Mimo to se ale také měla zabývat praktickými problémy, tedy například neochotou států spolupracovat s mezinárodním společenstvím. Během svého funkčního období se komise potýkala s několika existenčními problémy, za prvé měla jen malý počet zaměstnanců, jenž nedokázal účinně pokrývat celý případ, a za druhé měla velmi omezený rozpočet, jenž nedostačoval pro pokrytí všech úkonů, jež měla komise činit. Zpočátku se objevovaly snahy rozšířit rozpočet z darů a příspěvků států a nevládních organizací, tím ale vznikaly další spory o mandát samotné komise. Nedostatek finančních zdrojů však vedl k neschopnosti provádět vyšetřování přímo na území bývalé Jugoslávie.90 Komise nakonec během období své krátké existence nashromáždila 65 000 stránek dokumentů, 3 300 stránek analýz a přes 300 hodin videonahrávek. Komise také oficiálně a veřejně představila některé zločiny (etnické čistky, masové vraždy, mučení, znásilňování, drancování atd.), k nimž během bojů doházelo.91 Všechny nashromážděné fotografické, filmové a textové materiály vyvolávaly spojitosti s osvobozováním koncentračních táborů na přelomu dubna a května roku 1945. 92 Závěrečná zpráva potom konstatovala, že rozpad federálního státu bývá často příčinou občanské války, ale že v případě bývalé Jugoslávie vypukla válka v době, kdy již byly nástupnické státy uznány jako členové OSN. Proto se tento konflikt již stal konfliktem mezistátním, tedy mezinárodním. Nicméně přesné určení toho, kdy byl tento konflikt již konfliktem mezinárodním, je třeba podrobit přezkoumání před

Resolution 780 (1992) [online]. Security Council, United Nations, vydána 6.10.1992 [cit. 9.9.2010]. Dostupné z: . 89 Samotná komise sestávala z pěti členů, zástupců Kanady, Egypta, Nizozemí, Norska a Senegalu. Jejím předsedou se stal profesor M. Cherif Bassiouni z Egypta. 90 O’BRIEN, J.C.: The International Tribunal for Violations of International Humanitarian Law in the Former Yugoslavia. The American Journal of International Law. Oct. 1993, vol. 87, no. 4, pp. 639-659 [cit. 20.9.2010]. Dostupné z JSTOR: . 91 BIRDSALL, A.: The International criminal tribunal for the former Yugoslavia – Towards a more just order? Peace Conflict  Development [online]. January 2006, Vol 8, Issue 8, s. 1-24, [cit. 10.9.2010]. Dostupné z . 92 Resources on the Conflict in the Former Yugoslavia, Web Genocide Documentation Centre [online]. Last update 29.1.2007 [cit. 10.9.2010]. Dostupné z: . 88

27

orgánem mezinárodního soudnictví.93 Což odkazuje k návrhu komise vytvořit ad hoc tribunál,94 jenž by se měl dále problematikou porušování humanitárního práva v Bosně a Hercegovině zabývat. Takovýto tribunál by měl být dle návrhu založen na principu univerzální pravomoci vůči zločinům proti lidskosti a genocidě. Komise konstatovala, že zločiny zde spáchané byly obzvláště brutální a navíc že provádění etnických čistek, vražd a znásilňování bylo tak systematické a organizované, až se zdálo být produktem politiky.95 Závěrečná zpráva také upozorňovala na touhu po spravedlnosti, tedy na očekávání obětí, světové veřejnosti, mezivládních organizací, nevládních organizací a médií, že skutečně proběhne s pachateli soudní proces. V důsledku toho bylo nutno mezinárodnímu tribunálu zajistit dostatečnou podporu a zdroje, aby mohl tato očekávání naplnit a tím splnit své poslání. Zpráva také představila názor, že by tento tribunál měl být impulsem pro vznik stálé instituce zabývající se stíháním osob odpovědných za porušování mezinárodního humanitárního práva.96

4.3

Založení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Ačkoli se Rada bezpečnosti zpočátku vyhýbala zásahu do suverenity států,

nezbyla jí nakonec jiná alternativa. Neboť, jak bylo uvedeno výše, válčící strany v bývalé Jugoslávii neomezily boje a porušování humanitárního práva ani přes všechny apely a sankce, jež byly na toto území uvaleny. Zpočátku bylo třeba vyřešit problém vzniku této mezinárodní instituce. „Založení tribunálu ztělesňuje proces hledání jeho právního základu. Nabízela se triáda možností, jak takový tribunál zřídit nebo na jakém juristickém podkladě: mezinárodní smlouvou, rezolucí Valného shromáždění či rezolucí Rady bezpečnosti Charakteristika konfliktu jako mezinárodního nebo vnitrostátního by měla případně dopad na aplikaci Ženevských úmluv, neboť ty rozlišují mezi těmito dvěma typy konfliktů. Jedinec má dle Ženevských úmluv v každém z těchto typů konfliktů zajištěna jiná práva a ochranu, rozdílně upraveny jsou také mechanismy zajišťující trestněprávní represi při porušování těchto úmluv. (VÁLEK, P.: Klíčová rozhodnutí mezinárodních soudních tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 124). 94 Návrh na vznik mezinárodního tribunálu přednesl poprvé Klaus Kinkel, německý ministr zahraničí, který tak učinil na Mezinárodní konferenci o bývalé Jugoslávii v Londýně. Myšlenku zřídit takovýto ad hoc tribunál opětovně přednesl v září 1992 před Valným shromážděním OSN. (KERR, R.: The International Criminal Tribunal fot the former Yugoslavia. Oxford: Oxford University Press, 2004, s. 35). 95 BIRDSALL, A.: The International criminal tribunal for the former Yugoslavia – Towards a more just order? Peace Conflict  Development [online]. January 2006, Vol 8, Issue 8, s. 1-24, [cit. 10.9.2010]. Dostupné z . 96 Final Report of the Commission of Experts, United Nations, Security Council [online]. Vydáno 27.5.1994 [cit. 30.9.2010]. Dostupné z: . 93

28

OSN.“97 Nejefektivnějším způsobem se ukázala být rezoluce RB, neboť právě Rada bezpečnosti působí jako operativní orgán, na který členové mezinárodního společenství přenesli základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, protože je k tomu vybaven zvláštním oprávněním ve shodě s kapitolou VII Charty OSN.98 Článek 39, který pod zmiňovanou kapitolu patří, stanoví, že Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna […], aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost.99 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii100 byl tedy zřízen jako odpověď na páchání zločinů podle mezinárodního práva během ozbrojeného konfliktu v bývalé Jugoslávii. Tehdy bylo více než zřejmé, že strany konfliktu se o stíhání vlastních vojáků a politických představitelů pravděpodobně samy nepostarají. Proto se mezinárodní společenství rozhodlo tuto situaci vyřešit ustavením mezinárodního ad hoc tribunálu, tzn. dočasně vytvořeným orgánem, jehož úkolem je zabývat se zločiny spáchanými na vymezeném území a ve stanovené době.101 V Evropě tak postupně vznikl první ad hoc orgán svého druhu.102 Tento tribunál je specifický tím, že vznikal v době, kdy jugoslávský válečný konflikt stále probíhal a nejvýznamnější aktéři války, tj. Chorvatsko a Federativní republika Jugoslávie zřízení takovéto mezinárodní trestní instituce zcela odmítaly. Z tohoto důvodu nebylo možné zřídit ICTY mezinárodní smlouvou, jako tomu bylo v Norimberku.103 Mezinárodní

JÍLEK, D.: Přemítání o založení Mezinárodního tribunálu pro stíhání osob odpovědných za závažná porušení mezinárodního práva humanitárního spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku 1991. Časopis pro právní vědu a praxi. 1996, vol. 4, no. 1, p. 58. 98 Svěření Radě bezpečnosti odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti (čl. 24 Charty) je doplněno následujícím ustanovením, ve kterém se členové OSN shodují v tom, že přijmou a provedou rozhodnutí RB (čl. 25 Charty). Viz. Charta Organizace spojených národů [online]. Informační centrum OSN v Praze, podepsána 26.6.1945 [cit. 3.10.2010]. Dostupné z: . 99 Charta Organizace spojených národů [online]. Informační centrum OSN v Praze, podepsána 26.6.1945 [cit. 3.10.2010]. Dostupné z: . 100 Plné jméno instituce je Mezinárodní tribunál pro stíhání osob zodpovědných za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku 1991, v anglickém originále International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, ICTY. 101 VÁLEK, P.: Klíčová rozhodnutí mezinárodních soudních tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002. s. 3. 102 Pomineme-li Norimberský tribunál, jenž se od ICTY odličuje především skutečností, že vznikl až po konci války a na jeho sestavení se podíleli její vítězové, jež tak učinili mezinárodní smlouvou. 103 VÁLEK, P.: Klíčová rozhodnutí mezinárodních soudních tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002. s. 3. 97

29

společenství nakonec nalezlo řešení tohoto problému a tribunál zřídilo na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 827 ze dne 25. května 1993.104 Rezoluce byla v Radě bezpečnosti přijata jednomyslně, což slibovalo jeho bezproblémové zřízení. Tento předpoklad se však neukázal jako zcela pravdivý, neboť tribunál byl od počátku svého vzniku předmětem politických konfliktů a pochybností.105 Výhodou této formy vzniku je však výše zmiňovaná závaznost pro všechny členské státy, které s ním jsou povinny spolupracovat.106 Navíc přijetí rezoluce není tak zdlouhavý proces jako v případě mezinárodní smlouvy a umožňuje docela rychlý a pružný prostředek proti porušování humanitárního práva. Na druhou stranu se jedná o přímý zásah do svrchovanosti států, který pro ně bývá závazný, proto je nutné předcházet možnosti zneužití tohoto institutu a pečlivě zvážit každé zřízení takovéto instituce.107 V případě ICTY tak vznikl tribunál s omezenou časovou i místní působností, ale nespornou mezinárodní povahou. Založení na základě závazného rozhodnutí Rady bezpečnosti umožnilo upravit příslušnost tribunálu tak, že není podmíněna konsensem teritoriálně či personálně kompetentních států.108 Věcně příslušný je tribunál ke stíhání závažného porušení Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949, porušení válečného práva a obyčejů a také ke stíhání zločinů proti lidskosti a genocidy. Tribunál je dále oprávněn vykonávat svou činnost pouze ve vztahu k fyzickým osobám. Pokud jde o vztah k národním soudům, tak čl. 9 Statutu ICTY hovoří o souběžné příslušnosti národních soudů s ICTY se stanovením nadřazenosti mezinárodního tribunálu. Dle tohoto ustanovení může tribunál kdykoli požádat národní soudy, aby se podřídily jeho kompetenci. Může se tak stát zejména Resolution 827 (1993) [online]. United Nations Security Council, vydáno 25.5.1993 [cit. 1.9.2010]. Dostupné z: . 105 RUDOLPH, CH.: Constructing an Atrocities Regime: The Politics of War Crimes Tribunals. International Organization, Summer 2001, Vol. 55, No. 3, pp. 655-691 [cit. 6.9.2010]. Dostupné z JSTOR: . 106 Již Rada bezpečnosti rozhodla, že všechny státy musí s ICTY plně spolupracovat a v rámci svých vnitrostátních předpisů mu musí poskytnout veškerou pomoc vymezenou v článku 29 statutu: Odst. 1) Státy spolupracují s Mezinárodním tribunálem při vyšetřování a stíhání osob obviněných ze spáchání závažných porušení mezinárodního humanitárního práva. Odst. 2) Státy musí splňovat bez zbytečného odkladu veškeré žádosti o pomoc nebo příkazy vydané tribunálem týkající se: (A) identifikace a lokalizace osob; (B) výslechu a předložení důkazů; (C) doručování písemností; (D) zatčení a zadržování osob; (E) předvedení obviněného před ICTY. (WARBRICK, C.: Co-operation with the International Criminal Tribunal for Yugoslavia. The International and Comparative Law Quaterly, Oct. 1996, Vol. 45, No. 4, pp. 947-954 [cit. 19.10.2010]. Dostupné z JSTOR: ). 107 MERRILLS, J.G.: International dispute settlement. New York: Cambridge University Press, 2005, s. 266-267. 108 ŠTURMA, P.: K problému plurality soudobých mezinárodních trestních tribunálů ad hoc. Právní fórum. 2004, č. 1, s. 132-139. 104

30

v případě, kdy by daný čin byl před národním soudem kvalifikován pouze jako běžný trestný čin.109

4.4

Vymezení pojmu genocida Termín „genocida“110 byl poprvé užit renomovaným právníkem Rafaelem

Lemkinem v roce 1944 v jeho knize Axis Rule in Occupied Europe (Vláda Osy v okupované Evropě). Ačkoli byl pojem genocida definován docela nedávno, s jeho příklady se lze v historii setkat nesčetněkrát.111 Valné shromáždění Organizace spojených národů prohlásilo v rezoluci č. 96,/I ze dne 11. prosince 1946 genocidium za zločin podle mezinárodního práva, příčící se duchu a cílům OSN a zavržený civilizovaným světem. V návaznosti na tuto rezoluci vznikla v roce 1948 Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia, která ve svém článku I definuje genocidium jako zločin podle mezinárodního práva, ať už je spáchaný v době míru nebo za války. Článek II pak podrobněji definuje genocidní chování112 a článek III zakotvuje trestnost také dalším porušením práva týkající se zločinu genocidia.113 Smyslem této úmluvy je především snaha zabránit genocidnímu jednání, případně potrestat takovéto jednání.114

4.5

Rozhodovací činnost ICTY v kontextu genocidy Mezinárodní judikatura týkající genocidy je prozatím nepříliš rozsáhlá, pokud

se jedná o Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii lze zmínit pouze Statute of the International Tribunal for the former Yugoslavia [online]. Security Council, United Nations, vydán jako příloha rezoluce 827, 25.5.1993 [cit. 30.9.2010]. Dostupné z: . 110 Pojem pochází z řeckého genos (rod, kmen) a latinského cide (zabít), jednotně bývá toto spojení překládáno jako „vražda rodu“. 111 Příkladem může být například: turecké vyhlazování Arménů v letech 1915-1918, dále nacistický pokus o tzv. konečné řešení židovské otázky během druhé světové války, Pol Potovo řádění v Kambodži v letech 1975-1979, indonéská invaze do Východního Timoru, masakry Tutsiů ve Rwandě a v neposlední řadě také případ Kosova v roce 1999. Z toho lze dovodit, že jednání splňujících genocidní prvky bychom zejména v moderní historii nalezli pravděpodobně mnoho. (THAN, C. – SHORTS, E.: International Criminal Law and Human Rights. London: Sweet & Maxwell, 2003, s. 65). 112 V této Úmluvě se genocidiem rozumí, kterýkoli z níže uvedených činů spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, ethnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou: a) usmrcení příslušníků takové skupiny; b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny; c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení; d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí; e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné. 113 Trestné jsou tedy kromě genocidia tyto činy: spolčení k spáchání genocidia, přímé a veřejné podněcování k spáchání genocidia, pokus spáchání genocidia a účastenství na genocidiu. 114 Úmluva zabránění a trestání zločinu genocidia [online]. OSN, přijata 9.12.1948 [cit. 1.11.2010]. Dostupné z: <www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/umluva-genocida.pdf>. 109

31

několik případů.115 Důvodem je pravděpodobně skutečnost, že nebylo jednoznačně určeno, zda mohou být události, jež se odehrály v bývalé Jugoslávii, kvalifikovány právě jako genocida.116 Neboť zločiny spáchané na území bývalé Jugoslávie byly zpravidla vždy charakterizovány jako etnické čistky. Etnické čistky však nebývají označovány jako genocida, protože každý z těchto trestných činů směřuje za jiným cílem. Smyslem genocidy je úplné vyhlazení, kdežto cílem etnické čistky je pouze odstranění určité skupiny z vymezeného území.117 Ze všech zmiňovaných obvinění z genocidy, jež byly před ICTY proneseny, byly vybrány dva následující případy pro podrobnější analýzu, neboť dále definují pojem genocida. 4.5.1 Případ Jelisić Obžaloba vinila Jelisiće z několika vražd bosenských muslimů na policejní stanici v obci Brčko a také z podílu na etnických čistkách v táboře Mančaja (blízko města Banja Luka na severovýchodě Bosny a Hercegoviny), kde určitou dobu působil. Tam se podílel na vraždění dalších srbských muslimů. Jelisić byl v obžalobě označen za významnou autoritu, která se dle rozkazu rozhodla zabít tolik muslimů, kolik jen bude možné. Proto byl Jelisić označen za nadšeného a brutálního účastníka muslimské genocidy v oblasti. Nakonec však nebyl odsouzen přímo za genocidu, neboť se potvrdilo, že obžalovaný vraždil muslimy libovolně a jeho cílem tedy nebylo systematické a promyšlené vyvražďování směřující k vyhlazení skupiny či její části jako takové.118 Důležitý je tento rozsudek zejména proto, že se v něm tribunál zabývá definicí genocidy. Pro ni je podstatná existence národní, rasové, etnické či náboženskou skupiny osob, dále však tato skupina již definována není. Proto se soudci ICTY museli vypořádat s otázkou, zda do této chráněné skupiny osob patří také

Před ICTY byly z genocidy obviněny například tyto osoby: pravděpodobní hlavní iniciátoři srbských válečných zločinů Radovan Karadžić a generál Ratko Mladić, dále Željko Meakić, Duško Sikirica, Milan Kovačević, Radoslav Krstić, Goran Jelisić, Radoslav Brdjanin, Dragan Obrenović, Milomir Stakić, Momilo Krajisnik a Biljama Plavsić, Vujadin Popović, Ljubisa Beara a bývalý srbský prezident Slobodan Milosević. 116 ŠTURMA, P.: Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002, s. 129. 117 SCHABAS, W. A. Genocide in International Law: The Crimes of Crimes. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 189-199. 118 Prosecutor v. Goran Jelisić (Judgement), Case No. IT-95-10-T, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 14 December 1999, [citováno 3.11.2010]. Dostupné z: . 115

32

bosenští muslimové. Odvolací senát nakonec využil subjektivního přístupu a konstatoval, že tuto skupinu lze určit podle národního a etnického charakteru.119 4.5.2 Případ Krstić Bosenskosrbský velitel Radislav Krstić byl obviněn z provádění genocidy při obsazování bosenského města Srebrenica v roce 1995.120 Toto obsazení následně doprovázely popravy místních mužů, vyvražděno tak dle odhadů bylo 7 až 8 tisíc bosenských muslimů (zejména mužů produktivního věku). Soudní senát konstatoval, že úmysl vymítit skupinu v geograficky vymezené oblasti by mohl být považován za genocidní. Tribunál tak učinil krok ve vymezení pojmu genocida, podle jeho rozhodnutí jí může být také snaha zničit určitou etnickou skupinu na omezeném leč důležitém místě. Z toho plyne, že ke genocidě dojde, i přesto že existence této skupiny nebude přímo ohrožena. Odvolací senát ICTY také označil Srebrenici za strategicky a psychologicky důležitou pro přežití muslimského státu v BiH, neboť dobytí Srebrenice mohlo ohrozit životaschopnost muslimského státního celku a napadení a etnické vyčištění této „chráněné zóny“ mělo zasít mezi muslimy vědomí jejich zranitelnosti a bezbrannosti. Ačkoli obžaloba Krstićovi neprokázala záměr zničit etnickou skupinu bosenských muslimů, soud uznal skutečnost, Krstić sám o probíhající genocidě věděl a neučinil nic, aby ji zastavil. Tyto skutečnosti uznal i žalobce a stáhl svůj návrh na zvýšení trestu. Haagský tribunál nakonec uznal, že Krsti’c nebyl hlavním viníkem genocidy a přičetl mu k dobru některé polehčující okolnosti, nakonec mu snížil trest.121 Odvolací senát tímto rozsudkem také konstatoval závěr, dle něhož ve Srebrenici skutečně ke genocidě došlo. Během dosavadní činnosti ICTY zatím nebyli hlavní iniciátoři srebrenické genocidy nalezeni (dle Krstiće byl hlavním iniciátorem generál Mladić). Tribunál tak za porušení humanitárního práva soudil pouze ty, jež vykonávali příkazy nebádající ke genocidě, ale ne ty, jež tyto příkazy rozdávali.122

THAN, C. – SHORTS, E.: International Criminal Law and Human Rights. London: Sweet & Maxwell, 2003, s. 69-71. 120 Stalo se tak i přesto, že Srebrenica byla vyhlášena za „bezpečnou zónu“ pod ochranou modrých baretu OSN. 121 Prosecutor v. Radislav Krstić (Judgement), Case No. IT-98-33-T, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 2 August 2001, [citováno 3.11.2010]. Dostupné z: . 122 HUDEMA, M.: ICTY prohlásil Srebrenicu za genocidu. Vydáno 13.05.2004 [online], [cit. 3.11.2010]. Dostupné z: . 119

33

5 Analýza testu efektivní kontroly (rozbor testu v kontextu případu Nikaragua) 5.1

Standard kontroly v případě Nikaragua „Poprvé otázku, jaký standard kontroly je nezbytný pro přičtení státu chování

osob, které nejsou jeho orgány, řešil Mezinárodní soudní dvůr v případu Nikaragua v roce 1986.“123 Tehdy musel soud zodpovědět otázku, jestli jsou Spojené státy americké odpovědné za porušování mezinárodního humanitárního práva ze strany jednotek contras, povstalců materiálně podporovaných právě USA.124 Pro vymezené mezinárodní odpovědnosti států za protiprávní chování je nejprve třeba vymezit dvě skupiny osob, které nemají postavení státního orgánu de iure a přesto jednají jménem tohoto státu. 1) Jsou jimi osoby zcela závislé na cizím státě, stát jim zajišťuje finance, organizační věci, podporu, vybavení a také za takovéto osoby vše plánuje a rozhoduje o jejich činnostech (např. UCLAS).125 2) Potom jsou zde osoby, které jsou sice financovány a logisticky zajišťovány cizím státem, ale přesto si udržují určitý stupeň nezávislosti na tomto státě (příkladem jsou právě nikaragujské povstalecké jednotky contras).126 Pokud bychom se pak zabývali odpovědností státu za tyto popisované skupiny, tak v prvním případě by cizímu státu skutečně byla přičtena odpovědnost za protiprávní činy způsobené těmito osobami.127 Ohledně přičitatelnosti jednání jednotek contras USA pak soudní dvůr zaujal diferencovaný postoj. Za prvé, co se týká vojenských operací contras, zahrnující vojenské síly v Nikaragui a proti územní suverenitě a politické nezávislosti tohoto státu, dovodil soud odpovědnost USA v důsledku výcviku, vyzbrojování, financování, zásobování a jiné podpory povstalců. Tato odpovědnost pak vyplývá z porušení zákazu ONDŘEJ, J. – ŠTURMA, P. – BÍLKOVÁ, V. – JÍLEK, D. a kol.: Mezinárodní humanitární právo. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 420. 124 VÁLEK, P.: Klíčová rozhodnutí mezinárodních soudních tribunálů ve světle mezinárodního práva. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 126. 125 Plným názvem „Unilaterally Controlled Latino Assets“, což jsou osoby z nezjištěných latinskoamerických zemí, které jsou placeny USA a působí na přímý pokyn americké armády a zpravodajské služby. 126 Jak již bylo uvedeno v předchozích částech textu, Spojené státy zajistily jednotkám contras finance, logistickou oporu, zbraně, informace o pohybech sandinistických vojáků, radarové krytí atd. (CASSESE, A.: The Nicaragua and Tadić Tests Revisited in Light of the ICJ Judgment on Genocide in Bosnia. European Journal of International Law. 2007, Vol. 18, No. 4, pp. 649-668 [cit. 7.11.2010]. Dostupné z: ). 127 CASSESE, A.: The Nicaragua and Tadić Tests Revisited in Light of the ICJ Judgment on Genocide in Bosnia. European Journal of International Law. 2007, Vol. 18, No. 4, pp. 649-668 [cit. 13.11.2010]. Dostupné z: . 123

34

nevměšování do cizích vnitřních záležitostí a porušení zákazu použití síly, které je v rozporu s obyčejovým pravidlem mezinárodního práva veřejného.128 Z toho lze dovodit, že se zde soud pravděpodobně zabýval otázkou odpovědnosti založené na chování samotných orgánů USA. Porušení zásady nepoužití síly, jehož se USA v tomto případě dopustily, tak vyplývalo z obyčejového mezinárodního práva, dnes zakotveného v článku 2, odst. 4 Charty OSN.129 Za druhé, jinak soud postupoval při řešení otázky, zda by některé činy spáchané contras a porušující mezinárodní humanitární právo (zabíjení zajatců a civilistů, mučení, znásilnění, únosy) mohly být přičteny také Spojeným státům. V této otázce soud použil test efektivní kontroly,130 ten však neprokázal, že by USA „řídily nebo vynucovaly spáchání činů v rozporu s lidskými právy a humanitárním právem.“131 Test efektivní kontroly, který byl v tomto případě využit, je dosti složitý test a jeho úkolem bylo posoudit, zda nejsou Spojené státy odpovědné za akce jednotek contras porušující lidská práva a mezinárodní právo humanitární. Efektivní kontrolu by tak USA vykonávaly, kdyby skutečně dohlížely na výkon spáchaných činů porušujících právo. Spojené státy by byly dle doktríny vinnými, kdyby vydávaly jednotkám contras všechny pokyny týkající se speciálních operací, jejichž úkolem by bylo zabíjení civilního obyvatelstva, mučení atd. To znamená, že by musely vykonávat své efektivní kontroly v každém jednotlivém případě, kdy došlo k tvrzenému porušení mezinárodního práva. Bylo by tak potřeba dokázat, že USA v každém konkrétním případě vydaly instrukce k jednání, které porušuje mezinárodní humanitární právo. Soudní dvůr by tak přičetl USA jednání contras i v případě, pokud by si Spojené státy provádění těchto porušení

Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua. Merits (Judgment). International Court of Justice, 27.6.1986, [citováno 13.11.2010]. Dostupné z: . 129 Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů. (Charta OSN) 130 Tak lze charakterizovat zjištění toho, kdo skutečně ovládá většinu v případě porušování humanitárního práva. Podle těchto zjištění je přisouzena odpovědnost tomu subjektu, který se nejvíce podílel na porušování práva. Nejde však pouze o skutečné provedení úkonu, ale také o jeho pobídku, jež k provinění a porušení práv vedla. Smyslem testu efektivní kontroly tak je nejenom potrestat viníky, ale také minimalizovat násilí a zvýšit možnost dosažení spravedlnosti. (DANNENBAUM, T.: Translating the Standard of Effective Control into a System of Effective Accountability: How Liability Should be Apportioned for Violations of Human Rights by Member State Troop Contingents Serving as United Nations Peacekeepers. Harvard International Law Journal. Winter 2010, volume 51, number 1, pp. 113-192 [cit. 13.11.2010]. Dostupné z: <www.harvardilj.org/articles/113-192.pdf>). 131 ONDŘEJ, J. – ŠTURMA, P. – BÍLKOVÁ, V. – JÍLEK, D. a kol.: Mezinárodní humanitární právo. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 420-421. 128

35

práv na contras vynucovaly.132 Soudní dvůr tak shledal, že napojení Spojených států a jednotek contras je nedostatečné, zejména co se porušování humanitárního práva týká. MSD dále upozornil na skutečnost, že nelegální jednání prováděli s velkou pravděpodobností povstalci bez přičinění cizího státu, a proto celou věc uzavřel s konstatováním, že test efektivní kontroly neprokázal vinu USA na porušování humanitárního práva, a proto Spojené státy americké za tyto spáchané činy nenesou odpovědnost.133 Nelze opomenout, že kromě testu efektivní kontroly, který byl popsán výše a využit ve vyneseném rozsudku, byl v rozhodnutí soudního dvora formulován ještě jeden test kontroly, tzv. test celkové kontroly. V rozsudku ho lze nalézt zejména v článcích 109 a 110, které stanoví, že pro to, aby mohlo být jednání nestátního aktéra nebo polovojenské skupiny připisováno státu, musí mezi státem a nestátním aktérem (polovojenskou skupinou) existovat vztah závislosti na straně jedné a kontroly na straně druhé.134 Soudní dvůr dále zkoumal některé faktory, aby blíže objasnil vztah mezi USA a jednotkami contras. Proto je důležité nalézt odpověď na tyto otázky. 1) Zda povstalecké jednotky contras vytvořil skutečně cizí stát, 2) zda účast cizího státu na fungování jednotek činí více než poskytování pomoci, financí, zbraní apod., rozhodující tedy je, zda vztahy mezi contras a USA lze charakterizovat úplnou závislostí. 3) Jestli má stát (USA) absolutní potenciál kontroly nad povstaleckými jednotkami a jestli jej skutečně využívá. 4) Zda cizí stát vybral, prosadil anebo zaplatil vůdce této skupiny.135 Test úplné kontroly pak vyžaduje závislost mezi ovládanou skupinou a řídícím státem, který musí vykonávat stejný stupeň kontroly nad těmito jednotkami, jako by vykonával nad orgány svého státu de iure. Z toho důvodu by takový stát měl být zodpovědný za všechny činy spáchané jím řízenou skupinou, a to i v případě činů

CASSESE, A.: The Nicaragua and Tadić Tests Revisited in Light of the ICJ Judgment on Genocide in Bosnia. European Journal of International Law. 2007, Vol. 18, No. 4, pp. 649-668 [cit. 13.11.2010]. Dostupné z: < http://www.ejil.org/pdfs/18/4/233.pdf >. 133 Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua. Merits (Judgment). International Court of Justice, 27.6.1986, [citováno 13.11.2010]. Dostupné z: < http://www.icjcij.org/docket/files/70/6503.pdf>. 134 Ibidem. 135 MILANOVIĆ, M.: State Responsibility for Genocide. The European Journal of International Law. 2006, vol. 17, no. 3, pp. 553–604 [cit. 13.11.2010]. Dostupné z: <www.ejil.org/pdfs/17/3/204.pdf>. 132

36

ultra vires či proti výslovným příkazům. Takovýto nestátní aktér je tedy státním orgánem de facto a od orgánu de iure se liší pouze účinkem vnitrostátního práva.136 I přes vysokou míru kontroly USA nad jednotkami contras, nenesou Spojené státy odpovědnost za porušení humanitárního práva spáchaného právě jednotkami contras, neboť tato porušení mohla být spáchána členy contras bez jakékoli účasti a kontroly USA. Pro porušení práva ze strany contras tedy nebyla podpora Spojených států rozhodující.137 Oba zde zmiňované testy však měly bezesporu velmi vysoký důkazní práh a rozsudek tak byl víceméně přijat všemi soudci MSD, což lze doložit skutečností, že s odpovědností státu za porušení mezinárodního humanitárního práva souhlasil také americký soudce Schwebel, který předložil velmi podrobné odlišné stanovisko, ve kterém nesouhlasil s podstatnou částí zbývajícího rozhodnutí soudního dvora.138

5.2

Kritika testu efektivní kontroly Test efektivní kontroly může a také nemusí být přesvědčivý, to na čem při této

analýze však záleží je zvykové právo (vyplývající z praxe, judikatury nebo opinia iuris) nebo obecné zásady mezinárodního práva. Chybou rozsudku vyneseného MSD ve věci Nikaragua, tak dle Antonia Casseseho je skutečnost, že soudní dvůr při svém rozhodování dostatečně nezdůvodnil, proč využil právě test efektivní kontroly. Neboť test efektivní kontroly uplatněný v tomto případě tak nastavil dosti vysoké limity pro přičitatelnost odpovědnosti státu. Proti této praxi je třeba namítnout dva argumenty. Tím prvním je skutečnost, že takového rozhodnutí MSD a stanovení vysoké hranice přičitatelnosti není podloženo žádným respektovaným pravidlem, zvykem či praxí. Druhou námitkou je skutečnost, že aplikace testu efektivní kontroly na organizované ozbrojené skupiny je v rozporu se základními principy systému pravidel a zásad týkající se odpovědnosti států. Ty říkají, že by se státy neměly vyhýbat odpovědnosti vůči jiným státům, pokud jejich státní orgány porušily nějaká práva. Z toho vyplývá, že pokud jednotlivec či skupina poškodila jiný stát, je úkolem státu, jehož jménem MILANOVIĆ, M.: State Responsibility for Genocide. The European Journal of International Law. 2006, vol. 17, no. 3, pp. 553–604 [cit. 13.11.2010]. Dostupné z: <www.ejil.org/pdfs/17/3/204.pdf>. 137 STEWART, J. G.: Towards a single definition of armed conflict in international humanitarian law: A critique of internationalized armed conflict. International Review of the Red Cross. June 2003, Vol. 85, No. 850, pp. 313-350 [cit. 22.11.2010]. Dostupné z: . 138 Dissenting Opinion of Judge Schwebel, International Court of Justice, June 1986 [citováno 8.11.2010]. Dostupné z: . 136

37

jednají, aby zajistil nápravu situace. V případě porušení je dále jedno, zda tak orgány učinily se souhlasem státu nebo jednají v rozporu s jeho pokyny, odpovědným za veškeré akce je nicméně stejně stát. Toto pravidlo je dnes stanoveno také článkem 7 Návrhu článků o odpovědnosti států, který stanoví, že „jednání orgánu státu nebo osoby oprávněné jednat jménem státu, musí být považováno za jednání státu podle mezinárodního práva i v případě, že tento orgán či osoba při výkonu své funkce překročí pravomoci nebo porušuje zadané pokyny.139 Cassese tak tvrdí, že ačkoli se citovaný článek týká státních orgánů či osob oprávněných vykonávat státní moc, jasně zakotvuje obecnou zásadu, která se vztahuje i na podobné situace. Třebaže je velmi málo pravděpodobné, že by Spojené státy vydaly jednotkám contras pokyny vraždit, znásilňovat nebo mučit, přesto by měly být hnány k zodpovědnosti za tyto trestné činy. Neboť byly sice prováděny jednotlivci, ale dělo se tak pod dohledem a za podpory orgánů USA.140

5.3

Rozsudek případu Nikaragua Přes všechny námitky, které zde byly nyní proneseny, je nutno závěrem

upozornit na rozsudek Mezinárodního soudního dvora, který stanovil, že jednání contras není přičitatelné Spojeným státům a tudíž ani jejich podpora nepředstavovala porušení zákazu použití síly.

Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with commentaries. International Law Commission [online]. Vydáno 9.6.2001 [cit. 9.11.2010]. Dostupné z: . 140 CASSESE, A.: The Nicaragua and Tadić Tests Revisited in Light of the ICJ Judgment on Genocide in Bosnia. European Journal of International Law. 2007, Vol. 18, No. 4, pp. 649-668 [cit. 13.11.2010]. Dostupné z: < http://www.ejil.org/pdfs/18/4/233.pdf >. 139

38

6 Analýza testu celkové kontroly (rozbor testu v kontextu případu Tadić) 6.1

Případ Tadić Duško Tadić přezdívaný „Dule“ byl předsedou místní výbor Srbské

demokratické strany v Kozarac. Byl odsouzen k 20 letům odnětí svobody za závažné porušení Ženevských konvencí z roku 1949, dále za zločiny proti lidskosti a porušování zákonů a obyčejů války. Jako paradox lze uvést skutečnost, že právě „jméno tohoto relativně bezvýznamného válečného zločince je spojeno s nejdůležitějším rozhodnutím ICTY.“141 První případy projednávané před Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii se tak týkaly relativně bezvýznamných osob.142 Původní představa mezinárodní veřejnosti byla však jiná, proto začalo mezinárodního společenství (zejména Rada bezpečnosti OSN) tlačit na tribunál, aby co nejdříve začal stíhat ty pachatele, jež nejvíce a nejzávažněji porušovali mezinárodní humanitární právo.143

6.2

Interpretace Statutu ICTY Rozsudek ve věci Tadić z 2. října 1995 byl prvním rozsudkem Mezinárodního

trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.144 Důležitý byl zejména proto, že v rámci tohoto případu byl odvolací senát nucen řešit otázky takového charakteru, jako je legalita vzniku Tribunálu či rozsah jeho kompetencí, rozsudek tak nabyl zásadní význam pro interpretaci jeho statutu.145

VÁLEK, P.: Klíčová rozhodnutí mezinárodních soudních tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 41. 142 To souvisí s dilematem označovaným jako „malá ryba – velká ryba“ a skutečností, že konflikt v bývalé Jugoslávii se vyznačoval osobní povahou, neboť zde soused napadal souseda, což se dělo také v případu Tadić. Při soudu tak svědci identifikující Tadiće jako pachatele, označovali svého bývalého kamaráda nebo souseda. (TIEGER, A.: Discretion: The „Big Fish – Little Fish“ Dilemma. In The Prosecutor v. Dusko Tadic. American University International Law Review. Volume 13, No. 6. Dostupné z: ). 143 SCHABAS, A. W.: The UN International Criminal Tribunals: The Former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s. 146-8. 144 Úkolem ICTY tak nebylo pouze rozhodnout o vině nebo nevině obžalovaného, ale také oživit norimberské zásady a nepřímo i vládu práva. Soud má tomto případě také politický úkol – odradit od dalšího páchání válečných zločinů a pomoci nastolit mír a usmíření v dané oblasti. (ALVAREZ, J.E.: Nuremberg Revisited: The Tadic Case. European Journal of International Law. 1996, Vol. 7, No. 2, pp. 245-264 [cit. 13.11.2010]. Dostupné z: < http://www.ejil.org/pdfs/7/2/1364.pdf >). 145 SCHEU, H. CH. – DANOVÁ, E. – URBANOVÁ, V.: Případy a materiály ke studiu mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 2002, s. 108. 141

39

Duško Tadić byl hlavním prokurátorem ICTY Richardem

Goldstonem,146

počátkem roku 1995 obžalován ze závažného porušení Ženevských úmluv z roku 1949, dále za porušení zákonů a obyčejů války a také ze spáchání zločinů proti lidskosti dle statutu tribunálu.147 Obhajoba vznesla, jak již bylo zmíněno výše, námitku nedostatku jurisdikce ICTY s tím, že ke spáchání popsaných zločinů je třeba existence mezinárodního konfliktu a tím konflikt v bývalé Jugoslávii nebyl. V takovém případě by pak Tadić nemohl být odsouzen za zločiny charakterizované jako závažná porušení Ženevským úmluv.148 Soudní senát ICTY námitku nedostatku jurisdikce zamítl a konstatoval, že Statut ICTY nevyžaduje pro porušení Ženevských konvencí přímo mezinárodní ozbrojený konflikt.149 Nehledě na to, že u zločinů proti lidskosti tento statut sice předpokládá ozbrojený konflikt, ale dále nespecifikuje, o jaký konflikt se jedná. Konstatováno také bylo, že pojmy „zákony a obyčeje války“ mají být aplikovatelné i v případě vnitrostátního ozbrojeného konfliktu, protože mezinárodní obyčeje upravují i pravidla tohoto typu bojů.150 Protože se soudní senát kategorizací ozbrojeného konfliktu na území Bosny a Hercegoviny téměř nezabýval, Tadić se proti jeho rozsudku odvolal. Jeho obhajoba byla postavena na tvrzení, že věcná příslušnost tribunálu je omezena pouze na zločiny spáchané v podmínkách mezinárodního ozbrojeného konfliktu a za ten konflikt na území bývalé Jugoslávie nelze považovat.151

146

Richard J. Goldstone byl prvním skutečným žalobcem u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a působil v letech 1994 až 1996. Jeho předchůdce Ramon Escovar Salom se místa žalobce vzdal ještě před svým jmenováním. Po Goldstonovi následovali tito žalobci Louise Arbourová (1996-1999), Carla Del Ponte (1999-2007) a současným nejvyšším prokurátorem pak je Serge Brammertz (jmenovaný k 1. lednu 2008). 147 PHILIPOSE, E.: Prosecuting Violence, Performing Sovereignty: The Trial of Dusko Tadic. International Journal for the Semiotics of Law. Volume 15, Number 2, pp. 159-184, [citováno 15.10.2010]. Dostupné ze SpringerLink: < http://www.springerlink.com/content/pq12uyj6wy3geg47/fulltext.pdf>. 148 Prosecutor v. Dusko Tadic a/k/a "Dule" (Decision on the Defence Motion on Jurisdiction), Case No. IT94-1, ICTY, 10 August 1995, [citováno 15.10.2010]. Dostupné z: < http://www.icty.org/x/cases/tadic/tdec/en/100895.htm>. 149 Pro aplikovatelnost Ženevských úmluv tedy není nutné formální vyhlášení války nebo uznání válečného stavu. Ženevské úmluvy se stávají aplikovatelnými, jakmile fakticky započne nepřátelství. Vždy, když dojde ve vztazích mezi dvěma státy k použití ozbrojené síly, jedná se o mezinárodní ozbrojený konflikt ve smyslu článku 2. (FUCHS, J.: Mezinárodní humanitární právo. 1. vydání. Praha: Ministerstvo obrany ČR – Agentura vojenských informací a služeb, 2007, s. 28). 150 WARBRICK, C. – ROWE, P.: The International Criminal Tribunal for Yugoslavia: The Decision of the Appeals Chamber on the Interlocutory Appeal on Jurisdiction in the Tadic Case. The International and Comparative Law Quarterly, Jul. 1996, Vol. 45, No. 3, pp. 691-701 [cit. 19.10.2010]. Dostupné z JSTOR: . 151 Prosecutor v. Dusko Tadic aka "Dule" (Decision on the Defence Motion for Interlocutory Appeal on Jurisdiction), Case No. IT-94-1, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 2

40

Odvolací senát ICTY odmítl tvrzení, že konflikt v bývalé Jugoslávii byl mezinárodním z toho důvodu, že jej za mezinárodní považovala Rada bezpečnosti OSN. Dále konstatoval, že čl. 2 statutu (závažná porušení Ženevských úmluv) se opravdu vztahuje pouze na mezinárodního ozbrojené konflikty, avšak čl. 3 tohoto statutu (porušení zákonů a obyčejů války) nelze omezovat pouze na dimenzi vnitrostátní, či mezinárodní. Žalobce při svém dokazování (ohledně článku 2 statutu) odkazoval na ustanovení v amicus curiae,152 které předložila vláda Spojených států amerických, které tvrdí, že ustanovené čl. 2 statutu se vztahuje na ozbrojené konflikty vnitrostátního charakteru, stejně jako na konflikty charakteru mezinárodního. Tehdejší prezident ICTY Antonio Cassese uznal, že právní názory stálých členů Rady bezpečnosti, spolu s dalšími státy jsou podstatné zejména z hlediska přesvědčení států, tedy opinio iuris.153 To vede k závěru, že při vážných porušeních práva lze toto ustanovení aplikovat také na vnitrostátní konflikty.154

6.3

Analýza testu celkové kontroly Soudní senát trestního tribunálu určil, že na území bývalé Jugoslávie (zejm.

Bosny a Hercegoviny) probíhal mezinárodní ozbrojený konflikt v období do 19. května 1992, neboť zde proti sobě bojovaly ozbrojené síly Bosny a Hercegoviny a Federativní republiky Jugoslávie (Jugoslavenska Narodna Armija, JNA – později Vojska Jugoslavije, VJ). Potom byla jugoslávská armáda donucena rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 752, aby se z Bosny a Hercegoviny stáhla.155 Stažení vojsk z oblasti bylo ale pouze formální, neboť došlo k odchodu všech vojáků s výjimkou bosenských Srbů, ti zformovali armádu Republiky srbské (Vojska Republiky Srpske, VRS). Tím

October 1995, [citováno 15.10.2010]. Dostupné z: . 152 Překládáno jako „přítel soudu“, jedná se institut anglosaského právního systému, který označuje osobu, která není stranou sporu, ale dobrovolně nabídne soudu informaci o svém právním nebo jiném pohledu na projednávaný případ. 153 Přesvědčení subjektů o právní závaznosti pravidla chování obsaženého v dané praxi. Opinio iuris je jeden z prvků vzniku mezinárodního obyčeje, druhým neméně důležitým prvkem je usus longaevus, neboli kvalifikovaná opakovaná a dlouhodobá praxe. 154 SASSOLI, M. – OLSON L.M.: The judgment of the ICTY Appeals Chamber on the merits in the Tadic case. New horizons for international humanitarian and criminal law? International Review of the Red Cross, September 2000, Vol. 82, No. 839, p. 733-769 [cit. 26.11.2010]. Dostupné z: . 155 Resolution 752 (1992) [online]. Security Council, United Nations, vydána 15.5.1992 [cit. 29.10.2010]. Dostupné z: < http://www.nato.int/ifor/un/u920515a.htm>.

41

došlo k zdánlivému splnění mezinárodních požadavků, na území Bosny a Hercegoviny však zůstala velká skupina dobře personálně a materiálně vyzbrojených Srbů.156 Vzhledem k možnosti aplikovat IV. Ženevskou úmluvu (o ochraně civilních osob za války) bylo prvním úkolem soudního senátu zjistit, jestli byla Vojska Republiky Srpske de facto orgánem JNA.157 To znamenalo odpovědět na otázku, zda po 19. květnu 1992 stále trval v oblasti Prijedoru ozbrojený konflikt mezinárodní povahy. Soudní senát ICTY aplikoval na vztah mezi JNA a VRS institut efektivní kontroly (ve smyslu rozsudku MSD ve věci Nikaragua) a konstatoval, že „JNA měla zásadní význam, co se týká zřízení, vybavení, zásobování, udržování a personálního obsazení všech jednotek VRS.“ Nicméně dle soudu toto zjištění samo o sobě nestačilo a bylo třeba prokázat, že vláda Federativní republiky Jugoslávie (později Srbsko a Černá Hora) dále prováděla účinnou kontrolu nad operacemi VRS. ICTY tak dospěl k názoru, že jednotky VRS byly po 19. květnu 1992 spíše spojenci Federativní republiky Jugoslávie než orgány de facto. Proto byl konflikt v této oblasti považován za vnitrostátní a Duško Tadić byl zproštěn těch bodů obžaloby, která se týkala závažného porušení Ženevských úmluv.158 Obžaloba se proti tomuto rozsudku odvolala, takže konečné slovo měl odvolací senát ICTY a jeho rozhodnutí změnilo dosavadní pohled na klasifikaci ozbrojených konfliktů. Odvolací senát ICTY v tomto případě konstatoval, že nesporné označení mezinárodního konfliktu jako takového ozbrojeného konfliktu, který se odehrává mezi dvěma či více státy. Avšak vnitrostátní ozbrojený konflikt se může stát konfliktem mezinárodním (nebo získat mezinárodní charakter) v těchto případech: 1) pokud jiný stát intervenuje svými jednotkami do tohoto konfliktu nebo 2) pokud některý z účastníků vnitrostátního konfliktu jedná v zájmu jiného státu. Senát se poté snažil zodpovědět otázku, jak velký stupeň kontroly musí třetí stát vykonávat nad vnitřními ozbrojenými silami, které tak bojují v jeho zájmu, aby mohl být takovýto vnitrostátní ozbrojený konflikt nabýt mezinárodní povahy. Neboť správné Report of the Secretary-General concerning the situation in Bosnia and Herzegovina, A/47/747, General Assembly, United Nations, vydána 3.12.1992 [cit. 19.10.2010]. Dostupné z: < http://www.slobodanpraljak.com/MATERIJALI/ENGLISH/witness/Miomir%20Zuzul/55.pdf>. 157 Pojem orgány de facto představuje všechny osoby, které za určitých okolností fakticky jednají v zájmu státu, aniž k tomuto účelu byly za jeho orgány ustanoveny. (ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P.: Mezinárodní právo veřejné. Praha: Eurolex Bohemia, 2008, s. 596). 158 Prosecutor v. Dusko Tadic a/k/a "Dule" (Opinion and Judgement), Case No. IT-94-1-T, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 7 May 1997, [citováno 19.10.2010]. Dostupné z: . 156

42

zhodnocení ozbrojeného konfliktu jako vnitrostátního nebo mezinárodního je nesmírně důležité, zejména v případě, že by byl konflikt nakonec klasifikován jako mezinárodní. Z toho důvodu, že by takovýto třetí stát mohl být zodpovědný za porušování humanitárního práva odzbrojenými skupinami jednajícími jeho jménem.159 Odvolací senát sice uznal, že kvalifikace jednotek contras (Nikaragua) a bosenských Srbů by měla být posuzována podle stejné normy, avšak konstatoval, že institut efektivní kontroly použitý MSD v případu Nikaragua v. USA nepovažuje za přesvědčivý. Dle odvolacího senátu tento institut neodpovídá logice pravidel upravujících mezinárodně právní odpovědnost států.160 Ta stanoví odpovědnost státu zodpovídat se z činů jednotlivců nebo skupin osob, které spáchali jako jeho státní úředníci a to dokonce ultra vires, tedy i mimo jejich působnost nebo v rozporu s jeho příkazem.161 Podle tohoto názoru tak metoda efektivní kontroly nekoresponduje se soudní a státní praxí, která v případě vojenských a polovojenských jednotek vychází z nižšího stupně kontroly než soudní dvůr v případu mezi Nikaraguou a Spojenými státy. Při tomto tvrzení se odvolací senát opřel o rozhodnutí Tribunálu pro náhradu škody mezi Íránem a USA ve věci Kenneth Yeager (1987), ve kterém byla řešena otázka, zda jsou skutky íránských revolučních gard přičitatelné Íránu. Tribunál označil nakonec revoluční gardy za íránské orgány de facto proto, že se jednalo o organizované ozbrojené skupiny, které de facto vykonávaly úřední funkce, i přestože neplnily žádné konkrétní instrukce íránské vlády.162 Dále odvolací senát poukázal také na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Loizidou v. Turecko (1996), v němž ESLP rozhodoval o přičitatelnosti jednání orgánů Severokyperské turecké republiky právě Turecku. Soud ve svém rozhodnutí využil institut celkové kontroly a stanovil odpovědnost Turecka za jednání severokyperských jednotek.163 V postatě ke stejnému závěru dospěl také Vrchní zemský soud v Düsseldorfu v případu Prosecutor v. Dusko Tadic (Judgement), Case No. IT-94-1-A, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 15 July 1999, [citováno 29.10.2010]. Dostupné z: . 160 SASSOLI, M. – OLSON, L.M.: Prosecutor v. Tadic (Judgement). The American Journal of International Law, Jul. 2000, Vol. 94, No. 3, pp. 571-578 [cit. 29.10.2010]. Dostupné z JSTOR: . 161 Viz Článek 7. Návrh článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování. Komise pro mezinárodní právo, OSN [online], vydána 9.6.2001 [cit. 29.10.2010]. Dostupné z: . 162 VÁLEK, P.: Klíčová rozhodnutí mezinárodních soudních tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 127. 163 Case of Loizidou v. Turkey [online]. ESLP, rozsudek vydán 18.12.1996 [cit. 30.10.2010]. Dostupné z: . 159

43

Nikoly Jorgica (1997), který se týkal zločinů spáchaných bosenskými Srby na území bývalé Jugoslávie (zejména v Bosně a Hercegovině). Soud v Düsseldorfu rozhodl, že bosenští Srbové jednali jménem Federativní republiky Jugoslávie, neboť Bělehrad financoval, organizoval a zásoboval bosensko-srbskou armádu. Z toho lze dovodit, že mezi JNA a těmito jednotkami existovalo personální, organizační i logistické propojení, které je, dle německého soudu, dostatečným argumentem pro označení konfliktu za mezinárodní. V neposlední řadě pak odvolací senát zmínil případ týkající se obsazení americké ambasády v Teheránu a zadržení jejich zaměstnanců. Mezinárodní soudní dvůr tehdy konstatoval, že íránské úřady byly za vzniklou situaci mezinárodně zodpovědné, neboť nedokázaly ochránit prostory cizí ambasády, navíc Írán formálně později okupaci schválil a podpořil. Dle soudu se díky tomu radikálové stali de facto jednateli íránského státu.164 Na základě zmiňované judikatury a popsaných závěrů nakonec odvolací senát k ICTY dospěl k institutu tzv. „celkové kontroly“ (overall control), který konstatuje, že při přisuzování činů vojenské nebo polovojenské (třeba i povstalecké) skupiny cizímu státu je třeba nejprve prokázat, že tento stát disponuje celkovou kontrolou nad skupinou. To znamená, že zajišťuje nejen vybavení nebo financování této skupiny, ale také provádí její koordinaci a podílí se na plánování jejich vojenských aktivit. Jen tak může být třetímu státu přičtena odpovědnost za porušování práva takovouto skupinou. Avšak dle rozsudku odvolací senát mezinárodní právo nepožaduje úplnou kontrolu nad ozbrojenými skupinami nebo jednotlivci, neboť lze odůvodněně předpokládat, že míra skutečného vlivu státu na skupinu, či jednotlivce se bude v jednotlivých případech lišit. Není nutno, aby kontrolní orgány státu musely plánovat veškeré operace na nich závislých jednotek, vybírat jejich cíle nebo udávat instrukce týkající se vedení bojových operací skupiny. Na druhou stranu je třeba dobře ověřit, zda bylo prokázané protiprávní jednání veřejně potvrzeno nebo schváleno (klidně i ex post) daným státem.165 Odvolací senát tedy dospěl k závěru, že standard efektivní kontroly je příliš vysoký pro přičtení chování bosensko-srbských milicí VRS cizímu státu a rozhodl se

Prosecutor v. Dusko Tadic (Judgement), Case No. IT-94-1-A, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 15 July 1999, [citováno 29.10.2010]. Dostupné z: < http://www.icty.org/x/cases/tadic/acjug/en/tad-aj990715e.pdf>. 165 LAUTERPACHT, E. – GREENWOOD, C.J. – OPPENHEIMER, A.G.: International Law Reports. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, 121-130. 164

44

proto využít koncept celkové kontroly.166 Proto soud konstatoval, že federální armáda (JNA či VJ) a Vojska republiky Srbské nebyly dvě oddělené armády, z toho vyplývá, že i po 19. květnu 1992 VJ i nadále řídila působení VRS v Bosně a Hercegovině (na jejím vedení se podíleli bývalí důstojníci JNA a navíc vláda Federativní republiky Jugoslávie stále vyplácela vojákům VRS platy). Na základě všech uvedených faktů nakonec odvolací senát ICTY dospěl k rozhodnutí, že pro tento případ je třeba využít institutu celkové kontroly. Proto i po 19. květnu 1992 „musí být ozbrojený konflikt v Bosně a Hercegovině mezi bosenskými Srby a centrální vládou BiH klasifikován jako mezinárodní ozbrojený konflikt.“ Neboť stačí, že cizí mocnost má „úlohu v organizování, koordinování nebo plánování vojenských akcí ozbrojené skupiny.“ Z toho důvodu, že odvolací senát konflikt v Bosně a Hercegovině překvalifikoval na zmezinárodněný (tzn., že se na něj aplikují pravidla pro mezinárodní ozbrojené konflikty) byl nakonec Duško Tadić uznán vinným z vážného porušení Ženevských úmluv z roku 1949.167 Závěrem nutno podotknout, že pro výklad soudobého humanitárního práva a posun v pojetí válečných zločinů jako jedné z kategorií zločinů podle mezinárodního práva, má zásadní význam IV. část rozsudku Tadić, věnovaná podrobnému zdůvodnění věcné příslušnosti ICTY. Obhajoba se jí pokusila zpochybnit pomocí dvou argumentů. Jednak popírala existenci právně kvalifikovaného ozbrojeného konfliktu na území bývalé Jugoslávie, jednak tvrdila, že Statut ICTY se vztahuje pouze na mezinárodní ozbrojené konflikty.168 Druhým důležitým přínosem tohoto rozhodnutí je velmi pečlivé odůvodnění rozsudku, které mělo zásadní vliv na rozvoj mezinárodního práva zejména v oblasti vnitrostátního ozbrojeného konfliktu. Nejpodstatnější pravděpodobně budou jeho inovační aspekty, které by se měly ukázat jako velmi přínosné i v dlouhodobém horizontu.169

ONDŘEJ, J. – ŠTURMA, P. – BÍLKOVÁ, V. – JÍLEK, D. a kol.: Mezinárodní humanitární právo. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 421. 167 Prosecutor v. Dusko Tadic (Judgement), Case No. IT-94-1-A, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 15 July 1999, [citováno 29.10.2010]. Dostupné z: < http://www.icty.org/x/cases/tadic/acjug/en/tad-aj990715e.pdf>. 168 ONDŘEJ, J. – ŠTURMA, P. – BÍLKOVÁ, V. – JÍLEK, D. a kol.: Mezinárodní humanitární právo. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 476. 169 GREENWOOD, CH.: International Humanitarian Law and the Tadic Case. European Journal of International Law [online]. 1996, Vol. 7, No. 2, s. 265-283 [cit. 19.10.2010]. Dostupné z: . 166

45

7 Shrnutí použití standardu formulovaného MSD v případě Nikaragua z hlediska výkonu efektivní kontroly – analýza důvodů odmítnutí testu efektivní kontroly v případě Tadić u ICTY 7.1

Standard kontroly formulovaný MSD v případě Nikaragua V případě Nikaragua byl použit test efektivní kontroly s cílem posoudit, zda

nejsou Spojené státy odpovědné za akce povstaleckých ozbrojených jednotek contras porušujících lidská práva a mezinárodní humanitární právo. Test efektivní kontroly je založen na předpokladu, že odpovědný stát vykonává nad nestátním aktérem rozhodování a kontrolu v každém jednotlivém případě. Vzhledem k náročnosti tohoto testu i skutečnosti, že contras si zachovaly částečnou samostatnost, MSD vinu USA neprokázal, a proto rozhodl, že Spojené státy americké za tyto spáchané činy nenesou odpovědnost.

7.2

Důvody odmítnutí testu efektivní kontroly v případě Tadić u ICTY Mezinárodní trestní tribunál ve svém rozhodnutí podrobil uvedený test

efektivní kontroly ostré kritice a dospěl k závěru, že pro vytvoření odpovědnosti postačí, pokud je daná skupina pod celkovou kontrolou cizího státu. V takovém případě pak není třeba dokazovat, že ke každému konkrétnímu jednání došlo na základě zvláštního příkazu. K přičitatelnosti jednání ozbrojené skupiny tak dojde, jakmile se stát podílí na organizování, koordinaci, či plánování jejich ozbrojených akcí. Dle ICTY totiž test efektivní kontroly v případě Nikaragua jde zcela proti logice odpovědnosti státu, neboť dle jeho konstatování je účelem přičitatelnosti jednání osob státu, aby se státu zabránilo jednat prostřednictvím jednotlivců jako de facto orgánů státu, od nichž se ale může jednoduše distancovat, pokud by mu měla vzniknout za jeho konání odpovědnost. Dle ICTY je navíc nutno odlišovat míru kontroly, jež státu vzniká v závislosti na skutkových okolnostech každého případu. Pro přičitatelnost jednání jednotlivce jsou nutné zvláštní pokyny od státu, kdežto organizované a hierarchicky strukturované skupiny zvláštní ovládání nepotřebují, zde stačí, pokud skupina působí pod celkovou kontrolou státu. Test efektivní kontroly je navíc dle ICTY v rozporu s dosavadní praxí, která uvádí, že stát je zodpovědný za

46

činy spáchané polovojenskými jednotkami, pokud nad nimi vykonával kontrolu celkovou.

7.3

Závěrečné shrnutí Na rozpor mezi rozsudky ve věci Nikaragua a Tadić je nahlíženo z několika

stran. Podle některých názorů jsou příkladem normativního konfliktu mezi dřívější a pozdější interpretací pravidla obecného mezinárodního práva. Rozsudek ve věci Tadić je tak často brán jako snaha nahradit standard „efektivní kontroly“ standardem „kontroly celkové.“ Dle jiných názorů, například podle předsedajícího soudce odvolacího tribunálu Mohameda Shahabuddeena,170 byly otázky i faktická situace v těchto dvou případech odlišné. To lze podložit skutečností, že v případu Nikaragua řešil MSD otázku odpovědnosti státu, kdežto v případu Tadić šlo o otázky individuální trestní odpovědnosti a test kontroly se tak týkal aplikovatelných pravidel mezinárodního humanitárního práva.171 Bývalý předseda ICTY, Antonio Cassese však naopak tvrdí, že rozpor mezi oběma standardy kontroly nelze překlenout na základě odlišného kontextu rozhodování MSD a ICTY. Dle jeho názoru se ICTY vědomě odchýlil od testu efektivní kontroly (použitého v případu Nikaragua) a nabídla alternativní koncept. A proto, že otázka přičitatelnosti není upravena v pravidlech mezinárodního humanitárního práva, musel odvolací senát, v případě, kdy lze jednotlivce považovat za de facto orgány státu, použít obecná pravidla mezinárodního práva o odpovědnosti státu.172 Odvolací senát ICTY se otázkou stupňů kontroly při svém rozhodnutí důkladně zabýval a rozlišil dva stupně kontroly a jim dvě odpovídající situace. 

První se týká činů jednotlivců (soukromých osob) najatých státem k provádění protiprávních činů na území jiného státu nebo jednotlivců

Tento názor převzala Komise pro mezinárodní právo v komentáři čl. 8 Návrhu o odpovědnosti států. Viz článek 8 Návrhu: Jednání osoby nebo skupiny osob je považováno za akt státu podle mezinárodního práva v případě, že tato osoba nebo skupina osob ve skutečnosti jedná podle pokynů nebo pod vedením či kontrolou cizího státu. (Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with commentaries. International Law Commission [online]. Vydáno 9.6.2001 [cit. 9.11.2010]. Dostupné z: ). 171 Prosecutor v. Dusko Tadic (Judgement), Case No. IT-94-1-A, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 15 July 1999, [citováno 29.10.2010]. Dostupné z: < http://www.icty.org/x/cases/tadic/acjug/en/tad-aj990715e.pdf>. 172 CASSESE, A.: The Nicaragua and Tadić Tests Revisited in Light of the ICJ Judgment on Genocide in Bosnia. European Journal of International Law. 2007, Vol. 18, No. 4, pp. 649-668 [cit. 7.11.2010]. Dostupné z: < http://www.ejil.org/pdfs/18/4/233.pdf >. 170

47

pověřených legálním chováním, ti se však dopustili jednání ultra vires porušující mezinárodní humanitární právo. Toto jednání se pak státu přičte, pokud byl každý jednotlivý akt vykonán na základě rozkazu nebo pokynu tohoto státu. To znamená, že státu se tak nepřičte takové chování, které by vybočilo ze zadaných rozkazů nebo pokynů. 

Druhá situace se týkala organizovaných a strukturovaných skupin, u nichž odvolací senát požadavek efektivní kontroly odmítl a raději využil test kontroly celkové.173

Podle dvojice profesorů Jílka a Šturmy není zcela zřejmé, proč tribunál dovodil tak výrazně odlišný požadavek kontroly u jednotlivců a organizovaných skupin. Za nepřesvědčivou považují také argumentaci odvolávající se na přičitatelnost ultra vires.174 Zde je třeba upozornit na skutečnost, že výše popisované skupiny osob mohou mít různou povahu, což nám dokládá také rozhodnutí MSD v případě Nikaragua. Neboť existuje určitý rozdíl mezi skupinami žoldnéřů plně závislých na státu, jenž je vyslal, a samostatnými entitami, tzn. povstalci, partyzánské oddíly, vojenské složky režimů de facto. Tyto nové entity operují na relativně samostatné části území státu a jsou podporovány materiálně a finančně z jiného státu, avšak nejsou na operační úrovni kontrolovány a řízeny cizím státem. Obvykle tak sledují své vlastní politické cíle, které se vždy nemusí shodovat s cílem státu, který tyto entity materiálně podporuje. Vzhledem k oběma rozsudkům i rozsudku ve věci Bosna a Hercegovina v. Srbsko lze také dovodit určitý standard dodržovaný v rámci jednotlivých mezinárodních soudů. Snad i to a odlišná skladba odborníků je tak důvodem změny testu kontroly v jednotlivých případech, a to i přestože ani nerozhodovaly o zcela totožných skutkových podstatách. Stejně tak může být důvodem skutečnost, že oba soudy mají jiný důvod vzniku a rozdílnou rozhodovací činnost. Vždyť doménou ICTY je individuální trestní odpovědnost, nikoli však odpovědnost státu za protiprávní chování, nehledě na skutečnost, že mezinárodní tribunál nerozhodoval o odpovědnosti státu přednostně, ale pouze při snaze odpovědět na otázku, jak rozlišovat mezi mezinárodním a vnitrostátním ozbrojeným konfliktem. Kdežto Prosecutor v. Dusko Tadic (Judgement), Case No. IT-94-1-A, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 15 July 1999, [citováno 29.10.2010]. Dostupné z: < http://www.icty.org/x/cases/tadic/acjug/en/tad-aj990715e.pdf>. 174 ONDŘEJ, J. – ŠTURMA, P. – BÍLKOVÁ, V. – JÍLEK, D. a kol.: Mezinárodní humanitární právo. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 423. 173

48

smyslem rozhodování před MSD bylo prozkoumat přičitatelnost jednání osob státu. Pravděpodobně i pro tento rozdíl, v samotné podstatě obou rozsudků, se přístup obou soudů nakonec tak liší. Nejspíše nám to také dokazuje rozsudek třetí, zde již jednou zmiňovaný, v němž se Mezinárodní soudní dvůr opět vrátil ke své původní judikatuře bez většího vlivu rozsudku ICTY ve věci Tadić. Rozdíl mezi oběma testy je i v jejich charakteristice, neboť test celkové kontroly je zaměřen na vztah nějaké skupiny či nestátního aktéra a cizího státu, kdežto test efektivní kontroly směřuje vždy ke konkrétní situaci. Zkouška efektivní kontroly tak vyžaduje zjištění provedené kontroly nad určitou operací, kdežto zkouška celkové kontroly je založena na splnění daných podmínek. Zda však konkrétní čin byl nebo nebyl spáchán na základě zvláštních pokynů státu, je irelevantní.175

MILANOVIĆ, M.: State Responsibility for Genocide. The European Journal of International Law. 2006, vol. 17, no. 3, pp. 553–604 [cit. 13.11.2010]. Dostupné z: <www.ejil.org/pdfs/17/3/204.pdf>. 175

49

8 Aplikace jednotlivých analýz a kontrol na případ genocidy ve Srebrenici (Bosna a Hercegovina v. Srbsko před MSD) a vyvození příslušných mezinárodněprávních důsledků 8.1

Případ Bosna a Hercegoviny v. Srbsko176 Konflikt v Bosně, která byla sama o sobě multietnický mikrokosmos v bývalé

Jugoslávii, byl nejkrvavější ze všech jugoslávských válek. V červenci 1995 došlo k masakru více než 7 000 bosenských muslimských mužů a chlapců vojáky armády Republiky srbské, stalo se tak v malém bosenském městě Srebrenica. „Srebrenický masakr se řadí k nejhorším válečným zločinům, které byly v Evropě spáchány od konce druhé světové války.“177 Právně byl masakr ve Srebrenici kvalifikován jako genocida a případ se tak dostal před MSD, kde bylo od začátku nutné vyřešit tři hlavní otázky: jurisdikce, prokázání, či popření srebrenické genocidy a prozkoumání odpovědnosti Srbska.178 Vzhledem k charakteru této práce se bude zabývat pouze otázkou třetí, tedy odpovědností Srbska, které bylo žalováno jako pokračovatel Svazové republiky Jugoslávie. Otázkou tak bylo zjistit, zda lze tomuto státu přičíst odpovědnost za spáchání genocidy ve Srebrenici. Srbsko tak bylo obviněno s ohledem na Úmluvu o genocidiu179 z toho, že nezabránilo genocidě spáchané bosenskými Srby ve městě Srebrenica v červenci 1995. Dále byli jeho představitelé viněni z nespolupráce s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii při stíhání osob obviněných ze závažných porušení mezinárodního humanitárního práva.180 Srbsko bylo před MSD žalováno jako pokračovatel Svazové republiky Jugoslávie, avšak v době žaloby se jednalo o soustátí s názvem Srbsko a Černá Hora. Roku 2006 ale Černá Hora vyhlásila samostatnost a Srbsko se tak stalo nezávislou a samostatnou zemí. (History od Serbia. National Tourism Organisation of Serbia. [online] [cit. 20.11.2010]. Dostupné z < http://www.serbia.travel/about-serbia/history>). S ohledem na zmiňovanou charakteristiku a pro zjednodušení bude v celém textu uváděn pouze termín Srbsko, jakkoli bylo v tehdejší době žalovanou stranou soustátí Srbska a Černé Hory. 177 Soud: Nizozemsko není odpovědné za srebrenický masakr. Časopis Týden. Vydáno 10.9.2008. [online], [cit. 18.11.2010]. Dostupné z: . 178 MILANOVIĆ, M.: State Responsibility for Genocide. The European Journal of International Law. 2006, vol. 17, no. 3, pp. 553–604 [cit. 13.11.2010]. Dostupné z: <www.ejil.org/pdfs/17/3/204.pdf>. 179 Úmluva zabránění a trestání zločinu genocidia [online]. OSN, přijata 9.12.1948 [cit. 20.11.2010]. Dostupné z: <www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/umluva-genocida.pdf>. 180 International Criminal Tribunal for Former Yugoslavia, Decision of 10 November 1999 (4063rd meeting): No decision. [online], [cit. 20.11.2010]. Dostupné z: 176

50

MSD následoval rozhodnutí ICTY týkající se definice situace ve Srebrenici a uznal, že jedinou genocidou, která proběhla během bosensko-srbské války, byl právě masakr ve Srebrenici. Soudní dvůr ale shledal Srbsko neodpovědným za uskutečněnou genocidu, navíc odmítl argument žalobce, že na sebe Srbsko uznáním srebrenické genocidy převzalo mezinárodněprávní odpovědnost za tento čin.181 MSD totiž konstatoval, že uznání srbské Rady ministrů mělo politickou povahu a pravděpodobně nebylo vůbec zamýšleno jako uznání zodpovědnosti. Pro zjištění mezinárodní odpovědnosti žalovaného státu v souvislosti s masakrem ve Srebrenici si MSD stanovil zejména následující dvě otázky k řešení. 1) Zda se žalovanému státu přičítají činy genocidia na základě chování jeho orgánů nebo dalších osob podle obyčejového práva o odpovědnosti států. 2) Jestli byly jiné činy stanovené v článku III, písmena (b) až (e) úmluvy182 spáchány osobami, jejichž jednání lze přičíst žalovanému státu.183 Vzhledem k přičitatelnosti odpovědnosti státu nutno konstatovat, že v souvislosti s otázkou genocidy ve Srebrenici nebylo před Soudním dvorem prokázáno, že by se osoby v postavení orgánů Svazové republiky Jugoslávie podílely na těchto masakrech. 184 Navíc soud konstatovat, že ani Republika srbská, ani její armáda nebyly de iure jugoslávskými orgány. V této souvislosti se také řešila možná odpovědnost Srbska za činy polovojenské jednotky Škorpioni.185 Soudu se však nepodařilo potvrdit, že by tato jednotka byla v rozhodné době skutečně orgánem žalovaného státu. Republika srbská ani její armáda tak nebyla pouhým . Případně viz TOLČINSKÝ, A.: Bělehrad i nadále nespolupracuje s Haagem. Názory a argumenty. ČRo 6. [online] [cit. 20.11.2010]. Dostupné z . 181 Viz The Respondent Has Acknowledged Its International Responsibility for Genocide. BiH, Issued 7.3.2006 [online] [cit. 20.11.2010]. Dostupné z . 182 Článek III, písmeno (b) spolčení k spáchání genocidia; (c) přímé a veřejné podněcování k spáchání genocidia; (d) pokus spáchání genocidia; (e) účastenství na genocidiu. (Úmluva zabránění a trestání zločinu genocidia [online]. OSN, přijata 9.12.1948 [cit. 20.11.2010]. Dostupné z: <www.osn.cz/dokumentyosn/soubory/umluva-genocida.pdf>). 183 Soud si také stanovil třetí otázku, která řešila, zda žalovaný stát dodržel závazek stanovený v článku I úmluvy: „Smluvní strany potvrzují, že genocidium, ať spáchané v míru nebo za války, je zločinem podle mezinárodního práva a zavazují se proto zabraňovati mu a trestati je“. Pro přezkoumání stupně kontroly a účely této práce však je tato otázka irelevantní. (Úmluva zabránění a trestání zločinu genocidia [online]. OSN, přijata 9.12.1948 [cit. 20.11.2010]. Dostupné z: <www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/umluvagenocida.pdf>). 184 ONDŘEJ, J. – ŠTURMA, P. – BÍLKOVÁ, V. – JÍLEK, D. a kol.: Mezinárodní humanitární právo. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 424. 185 To byly srbské polovojenské jednotky, které se aktivně podílely na vyhlazení jiných etnik v bojích v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a v Kosovu. Skupina byla založena v roce 1991 po odtržení republiky Srbská Krajina.

51

orgánem v rukou Svazové republiky Jugoslávie, a proto nelze Srbsku přičíst činy genocidy spáchané v roce 1995 ve Srebrenici.186 Soud dále zkoumal, zda byly masakry ve Srebrenici spáchány osobami, které jednaly podle pokynů a pod kontrolou žalovaného státu. V tomto případě využil MSD rozhodnutí ve věci Nikaragua v. USA (1986). Dle zde stanoveného testu efektivní kontroly je tak nutno prokázat skutečnou kontroly státu nad každou operací, či jednáním osob, jímž došlo k porušení mezinárodního humanitárního práva.187 Podle zjištění MSD se pak neprokázalo, že by srebrenický masakr byl spácháný podle pokynů žalovaného státu, anebo že by žalovaný stát prováděl efektivní kontrolu nad operacemi, během nichž ke genocidě ve Srebrenici došlo. Z dokazování se naopak ukázalo, že k rozhodnutí provést tento zločin vzešlo z místních jednotek armády republiky srbské, avšak bez pokynů a efektivní kontroly Svazové republiky Jugoslávie. Z tohoto důvodu nebylo Srbsko shledáno odpovědným za spáchanou genocidu. 188

8.2

Aplikace jednotlivých analýz a kontrol Soudní dvůr tak při rozhodování analyzoval opět oba typy kontroly (testy

efektivní a celkové kontroly) a nakonec odmítl test celkové kontroly navržený ICTY v případě Tadić, neboť s rozhodnutím ICTY nesouhlasil a podrobil jen ostré kritice. Mezinárodní soudní dvůr také konstatoval, že tribunál je orgánem povolaným k rozhodování o individuální trestní odpovědnosti, a proto rozsudkem ve věci Tadić překročil meze svých kompetencí. Test celkové kontroly je navíc podle MSD přijatelný pouze za účelem určení povahy konfliktu, neboť z obecné praxe států vyplývá, že z hlediska přičitatelnosti jednání ozbrojené skupiny státu je možné využít jenom test kontroly efektivní. Postup, jímž se vydal mezinárodní tribunál, tak podle MSD znamená nepřípustné rozšiřování odpovědnosti státu, na které ICTY nemá v žádném případě právo.189 Avšak rozhodnutí ve věci Nikaragua bylo původně interpretováno

Case Concerning the Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide. Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro (Judgment). International Court of Justice, 26.2.2007, [citováno 21.11.2010]. Dostupné z: . 187 Case Concerning the Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide. Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro (Judgment). International Court of Justice, 26.2.2007, [citováno 21.11.2010]. Dostupné z: . 188 ONDŘEJ, J. – ŠTURMA, P. – BÍLKOVÁ, V. – JÍLEK, D. a kol.: Mezinárodní humanitární právo. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 425. 189 Case Concerning the Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide. Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro (Judgment). International Court of Justice, 26.2.2007, [citováno 21.11.2010]. Dostupné z: . 186

52

jako výčet faktorů vymezujících stupeň kontroly potřebný k založení mezinárodní odpovědnosti států. Z toho důvodu by bylo nutné posuzovat každý individuální případ zvlášť z hlediska naplnění kritérií efektivní kontroly.190 Nelze také přehlédnout skutkové rozdíly mezi oběma případy, neboť v případě Nikaragua šlo pouze o podporu USA jednotkám contras, kdežto v případě Srebrenici (BiH v. Srbsko) se vojenské jednotky Svazové republiky Jugoslávie konfliktu přímo a aktivně účastnily. Závěrem analýzy kontroly využité v tomto případě je nutné připomenout nesouhlasné stanovisko viceprezidenta soudu Al-Khasawneh, kde uvádí názor, že zapojení SVJ do provádění genocidy bylo vážnější povahy a územně rozsáhlejší. Z toho důvodu byla Republika Jugoslávie zodpovědná nejen za neschopnost zabránit výkonu násilí a genocidě, ale byla také aktivně do tohoto výkonu zapojena. A to buď jako formou spolupachatelství, nebo podněcováním k takovému jednání. Z těchto důvodů, dle soudce Al-Khasawneh nelze pochybovat o odpovědnosti Svazové republiky Jugoslávie za genocidu ve Srebrenici.191 Tento soudce navíc upozorňuje na skutečnost, že MSD v tomto případě aplikoval test efektivní kontroly na zcela odlišný případ, neboť Srbsko bylo hlavním aktérem či minimálně spolupachatelem srebrenické genocidy, proto tento typ testu kontroly není vhodný. Naopak test celkové kontroly, využitý v případě Tadić, se zdá být v tomto případě vhodnějším řešením, a proto měl být využit raději tento typ testu. Dle tohoto názoru by měl Soudní dvůr brát jednotky Škorpion jako orgány SRJ de iure (to lze podložit také prohlášením srbské Rady ministrů o srebrenickém masakru). V takovém případě by pak nepochybně bylo Srbsko odpovědné za spáchanou genocidu ve Srebrenici.192 Požadavek testu efektivní kontroly v případě BiH v. Srbsko je příliš vysoký, neboť nelze předpokládat, že by v takovémto typu konfliktu měla SRJ kontrolu nad každým konkrétním aktem. Hlavní rozdílnosti případu Nikaragua a BiH v. Srbsko nalezneme v rozdílném pozadí páchaných zločinů. Cílem USA a jednotek contras bylo svržení nikaragujské vlády, kterého bylo možno dosáhnout bez páchání válečných STEWART, J. G.: Towards a single definition of armed conflict in international humanitarian law: A critique of internationalized armed conflict. International Review of the Red Cross. June 2003, Vol. 85, No. 850, pp. 313-350 [cit. 23.11.2010]. Dostupné z: < http://www.icrc.org/eng/assets/files/other/irrc_850_stewart.pdf>. 191 Dissenting Opinion of Vice-President Al-Khasawneh, International Court of Justice, June 1986 [citováno 23.11.2010]. Dostupné z: . 192 Dissenting Opinion of Vice-President Al-Khasawneh, International Court of Justice, June 1986 [citováno 23.11.2010]. Dostupné z: . 190

53

zločinů. Z toho důvodu by byly USA odpovědny pouze v případě, pokud by se na páchání těchto zločinů podílely. Kdežto balkánský konflikt povýšil páchání mezinárodních zločinů na samostatně definovaný cíl.193

8.3

Mezinárodněprávní důsledky Jak bylo uvedeno výše, Mezinárodní soudní dvůr se v tomto rozsudku nakonec

přiklonil k testu efektivní kontroly. Pokud by tak však neučinil a rozhodl se následovat odvolací senát ICTY a rozhodnout dle testu celkové kontroly, musel by bezesporu

jeho

závěr

vést

k naplnění

subjektivního

prvku

mezinárodně

protiprávního jednání. To by následně vedlo k rozhodnutí o odpovědnosti Srbska za spáchanou genocidu ve Srebrenici.194 „V únoru roku 2007 nakonec vynesl Mezinárodní soudní dvůr dlouho očekávaný rozsudek týkající se srbsko-bosenského sporu o aplikaci Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948). Ve vůbec nejdelší kauze v historii mezinárodního soudnictví stál MSD před zcela zásadním rozhodnutím, jež mohlo ze Srbska učinit historicky první stát, který by nesl odpovědnost za spáchání zločinu genocidia.“195 MSD ve svém rozsudku konstatoval, že spácháním genocidy ve Srebrenici došlo k porušení mezinárodního závazku (naplnění objektivního prvku), přes jistá očekávání však současně judikoval, že uvedené jednání nelze Srbsku přičíst, neboť bylo spácháno mimo srbské území nestátními entitami, za něž nenese stát odpovědnost.196

SVAČEK, O.: Srebrenica: Nikaragua či Tadič? K subjektivnímu prvku mezinárodně protiprávního chování. In Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny 2007. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2007, s. 457-462. 194 Case Concerning the Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide. Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro (Judgment). International Court of Justice, 26.2.2007, [citováno 21.11.2010]. Dostupné z: . 195 SVAČEK, O.: Srebrenica: Nikaragua či Tadič? K subjektivnímu prvku mezinárodně protiprávního chování. In Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny 2007. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2007, s. 457-462. 196 SVAČEK, O.: Srebrenica: Nikaragua či Tadič? K subjektivnímu prvku mezinárodně protiprávního chování. In Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny 2007. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2007, s. 457-462. 193

54

9 Závěr Rozhodnutí v kauzách Nikaragua (1986) a Tadić (1999) byla vynesena s odstupem třinácti let, v jejichž průběhu byla otázka ozbrojeného konfliktu živě diskutována. Vzhledem k odlišnému postupu obou soudů, začal být postupem času, rozsudek ICTY podle testu celkové kontroly brán jako doklad vývoje mezinárodního práva a praxe. Avšak po dalších osmi letech Mezinárodní soudní dvůr při rozhodování ve věci Bosna a Hercegovina v. Srbsko opět zvolil původní test efektivní kontroly. To sice vedlo k závěru, že Srbsko nenese odpovědnost na zmiňovaném případě genocidy, avšak mnohem víc to prokázalo odlišný pohled mezinárodních soudní institucí a erudovaných odborníků na problematiku přičitatelnosti odpovědnosti státu.197 Cílem této diplomové práce bylo analyzovat testy efektivní a celkové kontroly, což bylo provedeno s využitím dvou rozsudků mezinárodních soudních institucí, které byly k této problematice judikovány. V případě efektivní kontroly jím byl rozsudek Nikaragua v. USA z roku 1986, v případě celkové kontroly to pak bylo rozhodnutí ve věci Tadić z roku 1999. Kromě podrobné analýzy obou případů byly také představeny důvody, pro něž byl konkrétní kontrolní test použit v té které konkrétní situaci. Zároveň zde byly také uvedeny důvody, proč byl jiný test odmítnut, to se týká zejména rozsudku ve věci Tadić, v němž byl odmítnut test efektivní kontroly jako nedostatečný. Rozhodování ICTY a MSD v případech přičitatelnosti odpovědnosti státu tak dospělo k zcela protikladným závěrům. Dalším přelomovým aktem pak je rozsudek MSD z roku 2007 týkající se přehodnocení obou testů kontroly vzhledem ke genocidě ve Srebrenici. V tomto případě žalovala Bosna a Hercegovina Srbsko, jako nástupce Svazové republiky Jugoslávie, z odpovědnosti za masakry muslimských mužů v roce 1995. Mezinárodní soudní dvůr v tomto případě opět využil testu efektivní kontroly, a konstatoval tak, že Srbsko za provedenou genocidu nenese žádnou odpovědnost. Představená judikatura tak poukazuje na skutečnost, že názor odborníků a soudců mezinárodního práva na tuto otázku se často a velmi liší. Na druhou stranu judikatura MSD také napověděla, jak bude soud v podobných případech postupovat, ačkoli se nejedná o precedent a budoucí podobné případy tak mohou být dle konkrétních podrobností zhodnoceny jinak.

OELLERS-FRAHM, K.: Multiplicaion of International Courts and Tribunals and Conflicting Jurisdition – Problems and Possible Solution. In Max Planck Yearbook of United Nations Law. 2001, vol. 5 [cit. 23.11.2010]. Dostupné z: . 197

55

Vzhledem ke všem uvedeným argumentům se zdá být užití testu efektivní kontroly v případě BiH v. Srbsko jako zdrženlivý krok MSD, obávající se možného výsledku, jenž by označil stát za pachatele genocidy. Možná právě to byl důvod jakési zdrženlivosti soudního dvora při rozhodování tohoto případu i aplikace testu efektivní kontroly, který se na uvedený případ zcela nehodí. Neboť jak bylo výše několikrát dokázáno mezi případem Nikaragua a genocidou ve Srebrenici je několik velmi podstatných odlišností, jež by měly zaměřit úvahu a rozhodování tohoto případu pravděpodobně jiným směrem, než jaký zvolil MSD. Zdali měl na tento výsledek vliv přístupu USA, které rozhodnutí ve věci Nikaragua nikdy neuznaly, nebo za tím stála nějaká jiná příčina, nelze s přesností určit. Každopádně je třeba si uvědomit, že aplikací testu efektivní kontroly na podobné případy vzniká riziko, že se stát bude snažit vyhnout odpovědnosti za mezinárodní zločiny tím, že jejich páchání umožní aktérům nestátní povahy. Pokud by pak stát nad těmito nestátními aktéry nevykonával konkrétní dohled, mohl by se, dle zmiňované judikatury, odpovědnosti za spáchané zločiny zcela vyvarovat. A právě to je důvodem, proč by mělo být opětovné přehodnocení testu kontroly nejenom žádoucí, ale také vysoce pravděpodobné.

56

10 Resumé This thesis aims to reconsider the test of effective control and overall control in the case of genocide in Srebrenica. First of all, it is necessary to describe the international criminal law and difference between the international crime and the crime under international law. The next step is the comparison between state and individual responsibility for international crimes, which are the basis of decisions in this thesis. Crucial aspects of the diploma thesis are two cases, the first is decision in the case of Nicaragua v. USA and the second in the case of Tadić. International Court of Justice decided on the case concerning military and paramilitary activities in and against Nicaragua when the Republic of Nicaragua sued the United States of America that they have trained, financed, supported and directed actions of rebel groups Contras. Thus, the United States had breached international law, exactly sovereignty of Nicaragua, using force and threat of force against Nicaragua and prohibition of intervening in the internal affairs of sovereign state. United States of America claimed to be exercising a right of collective self-defence, because they wanted to help to protect El Salvador. United States regarded the declaration as a justification of its own behaviour towards Nicaragua. The International Court of Justice rejected the justification of collective self-defence as the reason for American activities. Then the court decided that the U.S., by training, financing and supplying the contra forces, had acted in contradiction with its obligation under customary international law not to intervene in the affairs of another state. The ICJ used the test of effective control (when is important control in each individual case) and reached a conclusion, that acts committed by rebel groups contras are not imputable as acts of the United States. The second case, which the thesis analyses, is the decision in the case of Prosecutor v. Tadić. Duško Tadić was charged before the International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia of 1) crimes against humanity (persecutions on political, racial or religious grounds, rape), 2) grave breaches of the 1949 Geneva conventions (wilful killing, torture or inhuman treatment, wilfully causing great suffering) and 3) violations of the laws or customs of war (cruel treatment, murder). The ICTY rendered its judgement, convicting the accused Duško Tadić on the basis of individual criminal responsibility for all described crimes for 20 years of 57

imprisonment. ICTY had to resolve the question whether it is possible to mark the conflict in former Yugoslavia as the international armed conflict. The test of effective control was not sufficient then the court used the test of overall control (important is the overall control of group, not complete control over the armed groups or individuals). Therefore the court decided that the armed conflict in former Yugoslavia was international and therefore it decided according to Geneva conventions and also that it is necessary to require the same standard of protection set of International Humanitarian Law. Both tests of control were revised in the Judgment of International Court of Justice in the case of genocide in Srebrenica. In this case, ICJ tackled the question of whether the acts of genocide carried out at Srebrenica by Bosnian Serb armed forces must be attributed to the Federal Republic of Yugoslavia (FRY), as claimed by Bosnia. Court decided to use the test of effective control set out in case of Nicaragua and reached a negative conclusion. The Serbia was not found responsible for the genocide in Srebrenica. The Court also held that the test of overall control did not apply on two grounds. First, the test had been suggested with respect to the question of determining whether an armed conflict was international and secondly, the test would extend the scope of state responsibility. Final evaluation refers just to the Judgment of International Court of Justice in the case of genocide in Srebrenica.

58

11 Seznam použitých pramenů a literatury 11.1 Primární literatura 11.1.1 Dokumenty OSN  Charta Organizace spojených národů. Informační centrum OSN v Praze, podepsána 26.6.1945.  Report of the Secretary-General concerning the situation in Bosnia and Herzegovina, A/47/747. General Assembly, United Nations, vydána 3.12.1992.  Resolution 713 (1991). Security Council, United Nations, vydána 25.9.1991.  Resolution 752 (1992). Security Council, United Nations, vydána 15.5.1992.  Resolution 764 (1992). Security Council, United Nations, vydána 13.7.1992.  Resolution 770 (1992). Security Council, United Nations, vydána 13.8.1992.  Resolution 771 (1992). Security Council, United Nations, vydána 13.8.1992.  Resolution 780 (1992). Security Council, United Nations, vydána 6.10.1992.  Resolution 808 (1993). Security Council, United Nations, vydána 22.2.1993.  Resolution 819 (1993). Security Council, United Nations, vydána 16.4.1993.  Resolution 824 (1993). Security Council, United Nations, vydána 6.5.1993.  Resolution 827 (1993). Security Council, United Nations, vydána 25.5.1993.  Resolution 3314 (XXIX). General Assembly, United Nations, vydána 14.12.1974.  Úmluva zabránění a trestání zločinu genocidia [online]. OSN, přijata 9.12.1948.  Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů. Český červený kříž, vydané 12.8.1949. 11.1.2 Judikatura MSD  Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua. Jurisdiction of the Court and Admissibility of the Application (Judgment). International Court of Justice, 26.11.1984.  Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua. Merits (Judgment). International Court of Justice, 27.6.1986.  Case Concerning the Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide. Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro (Judgment). International Court of Justice, 26.2.2007.  Dissenting Opinion of Judge Schwebel, International Court of Justice, June 1986. 59

 Dissenting Opinion of Judge Sir Robert Jennings, International Court of Justice, June 1986.  Dissenting Opinion of Vice-President Al-Khasawneh, International Court of Justice, June 1986. 11.1.3 Judikatura a předpisy ICTY  Prosecutor v. Dusko Tadic aka "Dule" (Decision on the Defence Motion for Interlocutory Appeal on Jurisdiction), Case No. IT-94-1, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 2 October 1995.  Prosecutor v. Dusko Tadic a/k/a "Dule" (Decision on the Defence Motion on Jurisdiction), Case No. IT-94-1, ICTY, 10 August 1995.  Prosecutor v. Dusko Tadic a/k/a "Dule" (Opinion and Judgement), Case No. IT-941-T, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 7 May 1997.  Prosecutor v. Dusko Tadic (Judgement), Case No. IT-94-1-A, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 15 July 1999.  Prosecutor v. Goran Jelisić (Judgement), Case No. IT-95-10-T, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 14 December 1999.  Prosecutor v. Radislav Krstić (Judgement), Case No. IT-98-33-T, International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), 2 August 2001.  Statute of the International Tribunal for the former Yugoslavia [online]. Security Council, United Nations, vydán jako příloha rezoluce 827, 25.5.1993.  The Prosecutor of the Tribunal against Dusko Tadic a/k/a „Dule“ a/k/a „Dusan“, Indictment (amended), Case No. IT-94-1-I, ICTY. 11.1.4 Jiné mezinárodní dokumenty a rozsudky  Case of Loizidou v. Turkey [online]. ESLP, rozsudek vydán 18.12.1996.  Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with commentaries. International Law Commission, vydáno 9.6.2001.

60

11.2 Sekundární literatura 11.2.1 Monografie  BLUM, W.: El Salvador 1980-1994: Human rights, Washington style. In Killing Hope.

Common

Courage

Press,

1995.

Dostupné

z:

.  BROOMHALL, B.: International Justice and the International Criminal Court. Between Sovereignty and the Rule of Law. Oxford: University Press, 2003.  ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P. – BÍLKOVÁ, V.: Kodifikace a rozvoj mezinárodního práva: kodifikace mezinárodního práva, právo mezinárodních smluv, právo mezinárodní odpovědnosti. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2008.  ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P.: Mezinárodní právo veřejné. Praha: Eurolex Bohemia, 2008.  DAMROSCH, L. F. – HENKIN, L. – PUGH, R. C. – SCHACHTER, O. – SMIT, H.: International Law, Cases and Materials. Fourth Edition. St. Paul: West Group, 2001.  DAVID, V. – SLADKÝ, P. – ZBOŘIL, F.: Mezinárodní právo veřejné. 3. přeprac. vyd. Praha: Linde, 2006.  FAIX, M.: Některé vojenské a polovojenské činnosti v Nikaragui a proti ní. In ŠTURMA, P. a kol.: CASEBOOK – Výběr případů z mezinárodního práva veřejného. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2009.  FUCHS, J.: Mezinárodní humanitární právo. 1. vydání. Praha: Ministerstvo obrany ČR – Agentura vojenských informací a služeb, 2007.  HAZAN, P.: Justice in a Time of War: The True Story Behind the International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia. College Station: Texas A & M University Press, 2004.  HENDRYCH D. a kol.: Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2001.  KERR, R.: The International Criminal Tribunal fot the former Yugoslavia. Oxford: Oxford University Press, 2004.  LAUTERPACHT, E. – GREENWOOD, C.J. – OPPENHEIMER, A.G.: International Law Reports. Cambridge: Cambridge University Press, 2003.  MALENOVSKÝ, J.: Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5. vydání. Brno: MU, 2008. 61

 MERRILLS, J.G.: International dispute settlement. New York: Cambridge University Press, 2005.  ONDŘEJ, J. – ŠTURMA, P. – BÍLKOVÁ, V. – JÍLEK, D. a kol.: Mezinárodní humanitární právo. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010.  POTOČNÝ, M. – ONDŘEJ, J.: Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 5. doplněné a rozšířené vydání. Praha: C.H.Beck, 2006.  PERKOWSKA, M.: International Criminal Law. Bialystok: Temida 2, 2008.  ROGERS, A. P. V.: Law on the battlefield. 2. vydání. Manchester: Manchester University Press, 2004.  SATZGER, H.: Internationales und Europäisches Strafrecht. Baden-Baden: Nomos, 2005.  SCHABAS, A. W.: Genocide in International Law: The Former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone. Cambridge: Cambridge University Press, 2006.  SCHABAS, W. A. Genocide in International Law: The Crimes of Crimes. Cambridge: Cambridge University Press, 2000.  SCHABAS, A. W.: The UN International Criminal Tribunals: The Former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone. Cambridge: Cambridge University Press, 2006.  SCHEU, H. CH. – DANOVÁ, E. – URBANOVÁ, V.: Případy a materiály ke studiu mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 2002.  ŠTURMA, P.: Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002.  THAN, C. – SHORTS, E.: International Criminal Law and Human Rights. London: Sweet & Maxwell, 2003.  VÁLEK, P.: Klíčová rozhodnutí mezinárodních soudních tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002. 11.2.2 Články ve sbornících  GOMBÁROVÁ, M.: Medzinárodný trestný tribunál pre bývalú Jugosláviu. In Mezinárodné trestné súdnictvo – Zborník príspěvkou zo študentského sympózia [online]. Košice: Univerzita Pavla Josefa Šafárika, 2010 [cit. 5.10.2010]. s. 132146. Dostupné z: < http://www.upjs.sk/public/media/1084/Zbornik_14.PDF>.  OELLERS-FRAHM, K.: Multiplicaion of International Courts and Tribunals and Conflicting Jurisdition – Problems and Possible Solution. In Max Planck Yearbook of

62

United

Nations

Law.

2001,

vol.

5

[cit.

23.11.2010].

Dostupné

z:

.  SVAČEK, O.: Srebrenica: Nikaragua či Tadič? K subjektivnímu prvku mezinárodně protiprávního chování. In Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny 2007. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2007, s. 457462. 11.2.3 Články v časopisech  JÍLEK, D.: Přemítání o založení Mezinárodního tribunálu pro stíhání osob odpovědných za závažná porušení mezinárodního práva humanitárního spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku 1991. Časopis pro právní vědu a praxi. 1996, roč. 4, č. 1, s. 53-66.  ŠTURMA, P.: K problému plurality soudobých mezinárodních trestních tribunálů ad hoc. Právní fórum. 2004, č. 1, s. 132-139.

11.3 Internetové zdroje 11.3.1 Elektronické databáze  ALVAREZ, J.E.: Rush to Closure: Lessons of the Tadić Judgment. Michigan Law Review. Jun. 1998, Vol. 96, No. 7, pp. 2031-2112. Dostupné z JSTOR: .  O’BRIEN, J.C.: The International Tribunal for Violations of International Humanitarian Law in the Former Yugoslavia. The American Journal of International Law. Oct. 1993, vol. 87, no. 4, pp. 639-659 [cit. 20.9.2010]. Dostupné z JSTOR: .  PHILIPOSE, E.: Prosecuting Violence, Performing Sovereignty: The Trial of Dusko Tadic. International Journal for the Semiotics of Law. Volume 15, Number 2, pp. 159-184,

[citováno

15.10.2010].

Dostupné

ze

SpringerLink:

.  RAAB, D.: ‘Armed Attack’ after the Oil Platforms Case. Leiden Journal of International Law. Winter 2004 Volume 17, Issue 04, pp. 719-735 [cit. 8.11.2010]. Dostupné

z Cambridge

Journals:

<

http://journals.cambridge.org/action/displayFulltext?type=1&fid=266486&jid=

63

LJL&volumeId=17&issueId=04&aid=266485&bodyId=&membershipNumber=&s ocietyETOCSession=>.  ROBERTS, K.: Bullying and Bargaining: The United States, Nicaragua, and Conflict Resolution. International Security. Autumn 1990, Vol. 15, No. 2, pp. 67-102 [cit. 5.11.2010]. Dostupné z JSTOR: .  RUDOLPH, CH.: Constructing an Atrocities Regime: The Politics of War Crimes Tribunals. International Organization, Summer 2001, Vol. 55, No. 3, pp. 655-691 [cit. 6.9.2010]. Dostupné z JSTOR: .  SASSOLI, M. – OLSON, L.M.: Prosecutor v. Tadic (Judgement). The American Journal of International Law, Jul. 2000, Vol. 94, No. 3, pp. 571-578 [cit. 29.10.2010]. Dostupné z JSTOR: .  SHARPE, K.E.: The Post-Vietnam Formula under Siege: The Imperial Presidency and Central America. Political Science Quarterly. Winter, 1987-1988, Vol. 102, No. 4, pp.

549-569

[cit.

5.11.2010].

Dostupné

z JSTOR:

.  VAKY, V.P.: Positive Containment in Nicaragua. Foreign Policy. Autumn 1987, No. 68,

pp.

42-58

[cit.

6.11.2010].

Dostupné

z JSTOR:

.  WAGNER, N.: The development of the grave breaches regime and of individual criminal responsibility by the International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia. International Review of the Red Cross, June 2003, Vol. 85, No. 850, p. 351-385

[cit.

22.10.2010].

Dostupné

z:

.  WARBRICK, C.: Co-operation with the International Criminal Tribunal for Yugoslavia. The International and Comparative Law Quaterly, Oct. 1996, Vol. 45, No.

4,

pp.

947-954

[cit.

19.10.2010].

Dostupné

z JSTOR:

http://www.jstor.org/stable/760593>.  WARBRICK, C. – ROWE, P.: The International Criminal Tribunal for Yugoslavia: The Decision of the Appeals Chamber on the Interlocutory Appeal on Jurisdiction in the Tadic Case. The International and Comparative Law Quarterly, Jul. 1996, Vol. 45, No.

3,

pp.

691-701

[cit.

19.10.2010].

Dostupné

z JSTOR:

.

64

11.3.2 Internetové časopisy  ALVAREZ, J.E.: Nuremberg Revisited: The Tadic Case. European Journal of International Law. 1996, Vol. 7, No. 2, pp. 245-264 [cit. 13.11.2010]. Dostupné z: < http://www.ejil.org/pdfs/7/2/1364.pdf >.  BERNÁŠEK, M.: Válka a váleční zločinci. Juristic [online]. Publikováno 3.7.2000 [cit. 21.5.2010]. Dostupné z: .  BIRDSALL, A.: The International criminal tribunal for the former Yugoslavia – Towards a more just order? Peace Conflict  Development. January 2006, Vol. 8, pp.

1-24

[cit.

10.9.2010].

Dostupné

z:

.  CASSESE, A.: The Nicaragua and Tadić Tests Revisited in Light of the ICJ Judgment on Genocide in Bosnia. European Journal of International Law. 2007, Vol. 18, No. 4, pp.

649-668

[cit.

7.11.2010].

Dostupné

z:

.  DANNENBAUM, T.: Translating the Standard of Effective Control into a System of Effective Accountability: How Liability Should be Apportioned for Violations of Human Rights by Member State Troop Contingents Serving as United Nations Peacekeepers. Harvard International Law Journal. Winter 2010, volume 51, number

1,

pp.

113-192

[cit.

13.11.2010].

Dostupné

z:

<www.harvardilj.org/articles/113-192.pdf>.  FENRICK, W. J.: The application of the Geneva Conventions by the International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia. International Review of the Red Cross, June 1999, Vol. 81, No. 834, p. 317-329 [cit. 26.11.2010]. Dostupné z: .  GRAY, CH.: The Use and Abuse of the International Court of Justice: Cases concerning the Use of Force after Nicaragua. European Journal of International Law. 2003, Vol. 14, No. 5, pp. 867–905 [cit. 7.11.2010]. Dostupné z: .  GREENWOOD, CH.: International Humanitarian Law and the Tadic Case. European Journal of International Law. 1996, Vol. 7, No. 2, pp. 265-283 [cit. 19.10.2010]. Dostupné z: .

65

 MAJERČÍK, L.: ICTY a souzení válečných zločinů. Středoevropské politické studie. 2006,

roč.

8,

č.

2-3,

s.

369-375

[cit.

30.8.2010].

Dostupné

z:

.  MILANOVIĆ, M.: State Responsibility for Genocide. The European Journal of International Law. 2006, vol. 17, no. 3, pp. 553–604 [cit. 13.11.2010]. Dostupné z: <www.ejil.org/pdfs/17/3/204.pdf>.  MILANOVIĆ, M.: State Responsibility for Genocide: A Follow-Up. The European Journal of International Law. 2007, vol. 18, no. 4, pp. 669-694 [cit. 18.11.2010]. Dostupné z: <www.ejil.org/pdfs/18/4/242.pdf>.  OLIVER, J.: The Esquipulas Process: A Central American Paradigm for Resolving Regional Conflict. Ethnic Studies Report, July 1999, Vol. XVII, No. 2 [cit. 5.11.2010].

Dostupné

z:

.  SASSOLI, M. – OLSON L.M.: The judgment of the ICTY Appeals Chamber on the merits in the Tadic case. New horizons for international humanitarian and criminal law? International Review of the Red Cross, September 2000, Vol. 82, No. 839, p. 733-769

[cit.

26.11.2010].

Dostupné

z:

<

http://www.icrc.org/eng/resources/documents/misc/57jqqc.htm >.  SCHARF, M. P.: The Prosecutor v. Dusko Tadic: an appraisal of the first international war crimes trial since Nuremberg. Albany Law Review, Spring 1997 [cit.

5.10.2010].

Dostupné

z:

.  STEWART, J. G.: Towards a single definition of armed conflict in international humanitarian law: A critique of internationalized armed conflict. International Review of the Red Cross. June 2003, Vol. 85, No. 850, pp. 313-350 [cit. 23.11.2010].

Dostupné

z:

<

http://www.icrc.org/eng/assets/files/other/irrc_850_stewart.pdf>.  TIEGER, A.: Discretion: The „Big Fish – Little Fish“ Dilemma. In The Prosecutor v. Dusko Tadic. American University International Law Review. Volume 13, No. 6. Dostupné z: .

66

11.3.3 Další internetové zdroje  Final Report of the Commission of Experts. United Nations, Security Council. [online].

Vydáno

27.5.1994

[cit.

30.9.2010].

Dostupné

z:

.  HUDEMA, M.: ICTY prohlásil Srebrenicu za genocidu. Vydáno 13.05.2004 [online], [cit.

3.11.2010].

Dostupné

z:

.  International Criminal Tribunal for Former Yugoslavia, Decision of 10 November 1999 (4063rd meeting): No decision. [online], [cit. 20.11.2010]. Dostupné z: .  Iran-Contra affair: AD 1985-1986. History world [online] [cit. 5.11.2010]. Dostupné

z:

.  History od Serbia. National Tourism Organisation of Serbia. [online] [cit. 21.11.2010]. Dostupné z < http://www.serbia.travel/about-serbia/history>.  Nikaragua v. USA 1986 – hrozba silou, použití síly. Právní názory [online] [cit. 5.11.2010].

Dostupné

z


verejne/nikaragua-vs-usa-1986-hrozba-silou-pouziti-sily>.  Odpovědnost jednotlivců za zločiny podle mezinárodního práva. Český červený kříž.

[online],

[cit.

21.9.2010].

Dostupné

z:

.  Principles of International Law Recognized in the Charter of the Nürnberg Tribunal and in the Judgment of the Tribunal. United Nations [online]. Vydáno 1950 [cit. 21.9.2010].

Dostupné

z:

.  Soud: Nizozemsko není odpovědné za srebrenický masakr. Časopis Týden. Vydáno 10.9.2008. [online], [cit. 18.11.2010]. Dostupné z: .

67

 TELFORD, R.: John Wayne goes to Managua: US covert policy in Nicaragua during the Reagan Administration. Conference of Defence Associations [online], [cit. 5.11.2010].

Dostupné

z:


cdai.ca/cdai/uploads/cdai/2009/04/telford01.pdf>.  TOLČINSKÝ, A.: Bělehrad i nadále nespolupracuje s Haagem. Názory a argumenty. ČRo

6.

[online]

[cit.

20.11.2010].

Dostupné

z

.  The Respondent Has Acknowledged Its International Responsibility for Genocide. BiH, Issued 7.3.2006 [online] [cit. 20.11.2010]. Dostupné z .  Zprávy 2000 – Užití sankce podle kapitoly VII Charty OSN. Informační centrum OSN v Praze

[online]

[cit.

10.9.2010].

Dostupné

z

.

68