Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Obor právo a právní věda Katedra obchodního práva. Diplomová práce

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor právo a právní věda Katedra obchodního práva

Diplomová práce Ochrana slabší smluvní strany v závazkových vztazích, vyjma spotřebitelů, podle nového občanského zákoníku Eliška Rulíková

Akademický rok 2013/2014

0    

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ochrana slabší smluvní strany v závazkových vztazích, vyjma spotřebitelů, podle nového občanského zákoníku zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

……………………. Eliška Rulíková

1    

S úctou děkuji mojí vedoucí práce JUDr. Daně Ondrejové, Ph.D. za odborné vedení a cenné připomínky. Zároveň děkuji své rodině a přátelům, která mě podporovala jak v průběhu celého studia, tak i v jeho závěru.

2    

Anotace Hlavním cílem diplomové práce je rozbor a vymezení pojmu slabší smluvní strana a poskytnutí přehledu jednotlivých institutů její ochrany v závazkových vztazích podle nového občanského zákoníku. Součástí práce je srovnání s úrovní ochrany slabší strany v dosavadní právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 a také komparace dané problematiky s německou právní úpravou. Obsahem jsou jak obecná východiska vztahující se k zásadám soukromého práva, tak analýzu konkrétních ustanovení v novém občanském zákoníku včetně zhodnocení využití vybraných ustanovení v praxi. Diplomová práce demonstruje, že důsledkem větší smluvní svobody v novém občanském zákoníku je větší ochrana slabší smluvní strany. Klíčová slova nový občanský zákoník – závazkové právo - slabší smluvní strana – princip rovnosti – autonomie vůle - smlouvy uzavírané adhezním způsobem – obchodní podmínky - dobré mravy – lichva – neúměrné zkrácení Abstract The main aim of the Thesis is to analyse and define a weaker contractual party and to describe the instruments that provide its protection in the contractual relationship within the New Civil Code. The Thesis includes a comparison with the level of protection that was provided within previous legislation effective until 31st December 2013, and makes a comparison to German legislation. The Thesis contains some general bases premises connected to principles of private law and an analysis of specific instruments in the New Civil Code including consideration when used in practice. This Thesis demonstrates that the effect of the provision of greater contractual freedom within the New Civil Code provides a higher level of weaker party protection. Keywords New Civil Code – contractual law – weaker contractual party – principle of equality – freedom of contract – adhesion contracts - business terms and conditions – good manners – usury - enormous injury

3    

Obsah   SEZNAM ZKRATEK ............................................................................................. 6 ÚVOD ..................................................................................................................... 7 1. SLABŠÍ SMLUVNÍ STRANA ........................................................................... 9 1.1. Obecné vymezení slabší smluvní strany....................................................... 9 1.2. Pojmové vymezení slabší smluvní strany................................................... 10 1.3. Slabší smluvní strana de lege lata ............................................................... 12 1.3.1. Spotřebitel ............................................................................................ 14 1.3.2. Nájemce ............................................................................................... 14 1.3.3. Zaměstnanec ........................................................................................ 15 1.3.4. Ošetřovaný ........................................................................................... 15 1.3.5. Podnikatel ............................................................................................ 16 1.3.6. Stát a územní samosprávné celky ........................................................ 17 1.3.7. Pojistník ............................................................................................... 18 1.4. Závěrečné shrnutí pojmu slabší smluvní strany ......................................... 19 2. OCHRANA SLABŠÍ SMLUVNÍ STRANY OBECNĚ ................................... 20 2.1. Ústavní rovina ochrany slabší strany .......................................................... 20 2.2. Nutnost a míra ochrany slabší smluvní strany ............................................ 21 3. OCHRANA SLABŠÍ SMLUVNÍ STRANY V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU 23 3.1. Přímá a nepřímá ochrana slabší strany v NOZ ........................................... 23 3.2. Generální klauzule ochrany slabší strany ................................................... 23 3.3. Ochrana slabší strany při uzavírání smluv adhezním způsobem ................ 26 3.4. Nemožnost předem omezit nebo vyloučit právo na náhradu újmy ............ 32 3.5. Omezení dohody o délce subjektivní promlčecí lhůty ............................... 34 3.6. Omezení dohody o délce doby k uplatnění práv z odpovědnosti za vady stavby......................................................................................................... 35 3.7. Ochrana slabší strany při uzavírání smluv s odkazem na obchodní podmínky ................................................................................................... 36 3.8. Neplatnost právního jednání příčícího se dobrým mravům ....................... 37 3.9. Neplatnost tzv. lichevních smluv ............................................................... 40 3.10. Zrušení smlouvy při neúměrném zkrácení (leasio enormis) .................... 43 4. ZÁVĚREČNÉ SROVNÁNÍ STARÉ A NOVÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY .............. 48 5. KOMPARACE S NĚMECKOU PRÁVNÍ ÚPRAVOU................................... 50

4    

5.1. Ústavní rovina ochrany slabší smluvní strany ............................................ 50 5.2. Ochrana slabší strany v německém občanském zákoníku .......................... 52 5.3. Závěrečné srovnání české a německé úrovně ochrany slabší strany .......... 53 ZÁVĚR ................................................................................................................. 55 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY................................................................... 58  

5    

SEZNAM ZKRATEK ABGB

Císařský patent č. 946/1811 Sb.z.s., Obecný občanský zákoník rakouský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch)

BGB

Německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch, BGBl I 42)

CEC

Evropský zákoník o smlouvách

CISG

Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží

GG

Základní zákon Spolkové republiky Německo (Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland ze dne 23. 5. 1949)

NOZ

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

ObchZ

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ObčZ

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Sb.

Sbírka zákonů

sp. zn.

spisová značka

SRN

Spolková republika Německo

6    

ÚVOD  

Právní úprava ochrany slabší smluvní strany v závazkových vztazích prošla v několika posledních desetiletích poměrně značným vývojem. Na ten navazuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“ nebo „NOZ“), který do této problematiky přináší spoustu změn. Výsledkem diplomové práce by proto mělo být zhodnocení, jak se rekodifikace soukromého práva promítla do ochrany slabší smluvní strany. Přestože je pojem „slabší smluvní strana“ často používán a nový občanský zákoník s ním pracuje, jeho vymezení je obtížné. Jedním z hlavních cílů práce je proto také analýza pojmu slabší smluvní strana, a to prostřednictvím právní doktríny, judikatury i legislativy. Výsledkem přitom nemusí být obecná definice slabší smluvní strany, ale spíše zformulování východisek, z nichž vůbec tento pojem pramení, a diferenciační rysy, dle kterých lze slabší smluvní stranu rozpoznat. Zákonná definice slabší strany neexistuje, a právě proto považuji za důležité se jeho významu podrobněji věnovat, včetně vytvoření přehledu stran, které jsou standardně v typizovaných závazkových vztazích považovány za slabší, ale i subjektů, jež budou v pozici slabší strany spíše výjimečně. Tato práce by se přitom, jak vyplývá ze zadání, měla záměrně vyhnout otázce ochrany zřejmě nejpočetnější, specifické skupiny slabší strany, jež jsou spotřebitelé, a spíše se zaměřit na právní ochranu slabší strany obecně. Na pojmové vymezení slabší strany by mělo logicky navázat zhodnocení právní ochrany, kterou slabší straně poskytuje nový kodex soukromého práva, tedy

nový

občanský

zákoník.

Tomu

by

ale

měla

přecházet

analýza

ústavněprávních východisek ochrany slabšího. Pak může následovat podrobnější rozbor jednotlivých institutů jako je ustanovení o lichvě, neúměrném zkrácení apod., avšak pouze v rámci specifik pro slabší smluvní stranu. Nemělo by být opomenuto ani zdůraznění problémových výkladových míst a zhodnocení praktických dopadů jednotlivých možností ochrany pro slabší smluvní stranu.

7    

Přestože nový občanský zákoník nabyl účinnosti k 1. 1. 2014, neměla by práce hodnotit jeho obsah odděleně od předchozích předpisů, zejména pak zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“ nebo „ObchZ“) Naopak je nutné uvědomovat si kontinualitu českého práva a NOZ chápat jako kodex navazující na dosavadní právní úpravu českého soukromého práva, v intencích celého českého právního řádu a v souvislosti s dosavadní judikaturou českých soudů. Proto by v práci měla být ve vztahu k nové právní ochraně slabší smluvní strany hodnocena zároveň i ta předchozí a to včetně dosavadní judikatury českých soudů. Výsledkem čehož by mělo být závěrečné srovnání předchozí a současné úrovně ochrany slabší strany. Diplomová práce by měla také obsahovat srovnání s vybranou evropskou právní úpravou. Z důvodu dlouhodobé provázanosti německého a českého právního řádu, jelikož oba de facto vychází ze „stejného bodu“, totiž z ABGB, tedy rakouského občanského zákoníku z roku 1811, si autorka zvolila právní úpravu německou (zejména s německým základním zákonem a německým občanským zákoníkem).

Výsledkem by měla být stručná komparace české

a německé úrovně právní ochrany slabší smluvní strany.

8    

1. SLABŠÍ SMLUVNÍ STRANA  

1.1. Obecné vymezení slabší smluvní strany Označíme-li jednu ze stran nějakého soukromoprávního smluvního vztahu jako slabší, připouštíme, že mezi těmito stranami existuje nerovnost. Přitom jedna z právních teorií rozlišování veřejného a soukromého práva - mocenská (subordinační) - definuje soukromoprávní vztahy v kontrapozici ke vztahům veřejnoprávním, které se vyznačují tím, že jejich subjekty jsou ve vzájemném postavení nadřízenosti a podřízenosti. V soukromoprávních vztazích pak právní teorie předpokládá rovnost účastníků.1 Zásadu rovného postavení osob soukromého práva chápeme ve smyslu, že: „žádná z nich nemůže v soukromoprávním styku pouze sama, tj. jednostranně mocensky

(autoritativně),

určovat

druhé

osobě

soukromého

soukromoprávní postavení, tj. založit její práva a povinnosti.“

2

práva

Nejedná se ale

o rovnost faktickou (materiální), naopak, pro společnost je typická a přirozená nerovnost, vycházející z fyzických či psychických rozdílů mezi lidmi, z majetkových poměrů, společenského vlivu, z profesionálních znalostí či stupně informovanosti atd.3 Např. ve vztahu pronajímatel a nájemce, kdy pronajímatel sice nemůže nijak autoritativně určit, jakým způsobem má nájemce jednat, avšak nachází

se

ve

výhodnějším

postavení

(plynoucí

z odborných

znalostí,

informovanosti, kapitálu, nájemce je závislý na svém obydlí…), kterého může zneužít ve svůj prospěch a přimět nájemce, aby jednal jinak, než kdyby pronajímatel svého postavení nezneužil. V konečném důsledku pak nerovnováha sil může způsobit i narušení principu autonomie vůle, jejímž projevem je i smluvní autonomie (tj. volnost

                                                                                                                        1

 DVOŘÁK,  Jan;  ŠVESTKA,  Jiří;  ZUKLÍNOVÁ,  Michaela  a  kol.  Občanské  právo  hmotné.  Svazek  1.  díl   první:  obecná  část.  Praha:  Wolters  Kluwer  ČR,  2013,  ISBN  978-­‐80-­‐7478-­‐325-­‐8.  s.  31.   2  DVOŘÁK  a  kol.,  2013,  op.  cit.,  s.  37-­‐38.     3  DVOŘÁK  a  kol.,  2013,  op.  cit.,  s.  40.  

9    

uzavírání smluv) subjektů práva4, kdy slabší strana může jen stěží hovořit o svobodném rozhodování. Přičemž je třeba zdůraznit, že právě zásady rovnosti stran a autonomie vůle jsou klíčové nejen pro soukromoprávní vztahy (autonomii vůli zdůrazňuje § 3 odst. 1 NOZ), ale jedná se o práva chráněná ústavním pořádkem České republiky5.

1.2. Pojmové vymezení slabší smluvní strany V občanském zákoníku ani jinde v právním řádu zákonnou definici6 slabší smluvní strany nenalezneme. Také z pohledu právní doktríny je vymezení tohoto pojmu obtížné. Jedná se totiž o pojem široký, a zda půjde o slabší smluvní stranu či nikoli vždy natolik záleží na konkrétní situaci, že není možné uzákonit definici, která by obsáhla všechny pod něj spadající případy. F. Zoulík7 zkouší nalézt obecná kritéria, za pomoci kterých by bylo možné slabší smluvní stranu obecně definovat. Jako nabízející se, nakonec však z různých důvodu nevhodná, považuje tato: 1. oslabení nebo vyloučení svobodné vůle jedné strany – protože tyto okolnosti lze hodnotit pouze přísně individuálně, mohou se týkat kterékoli ze smluvních stran a důsledkem je absolutní neplatnost takové smlouvy8, 2. nerovné hospodářské, majetkové, společenské, politicko-mocenské postavení – jelikož tyto rozdíly jsou natolik rozmanité a obsáhlé, že je nelze nijak konkrétněji definovat, stanovit přesné hranice apod.,                                                                                                                         4

 Nález  Ústavního  soudu  ČR  ze  dne  28.  3.  2006,  sp.  zn.  Pl.  ÚS  42/03.  Ústavní  soud  [online].  Ústavní   soud,  2006  [cit.  17.  5.  2014].  Dostupné  z:  http://nalus.usoud.cz/Search/Word.aspx?id=96.     5   Zejména   čl.   1   a   čl.   2   odst.   3   usnesení   předsednictva   České   národní   rady   č.   2/1993   Sb.,   o  vyhlášení   Listiny   základních   práv   a   svobod   jako   součástí   ústavního   pořádku   České   republiky,   ve  znění  pozdějších  předpisů.   6   §   433   odst.   2   NOZ   obsahuje   pouze   vyvratitelnou   domněnku,   že   slabší   stranou   je   vždy   osoba,   která  vůči  podnikateli  v  hospodářském  styku  vystupuje  mimo  souvislost  s  vlastním  podnikáním.   7  ZOULÍK,  F.  Soukromoprávní  ochrana  slabší  smluvní  strany.  Právní  rozhledy.  roč.  2003,  č.  3,  s.  109   a  násl.     8  F.  Zoulík  vycházel  z  právní  úpravy  účinné  v  době  publikace  jeho  článku,  tedy  v  roce  2003.  NOZ   hodnotí   jednání,   kterému   chybí   vůle,   či   nejedná-­‐li   se   zjevně   o   projev   vážné   vůle,   jako   jednání   zdánlivé  (§551  a  §552  NOZ),  k  němuž  se  dle  §554  NOZ  nepřihlíží.    

10    

3. neprofesionalita jedné strany ve vztahu k profesionalitě strany druhé – protože se jedná o kritérium relativní9, může mít různou intenzitu a 4. rozdíl v právních možnostech stran (strana, která má méně možností, např. zaměstnanec – zaměstnavatel aj.) – ale u některých smluv není pozice smluvních stran jednoznačná (např. smlouva o dílo či smlouva kupní). Nakonec přeci jen nabízí výčet společných charakteristických rysů slabší strany, které abstrahuje z konkrétních úprav slabší smluvní strany, kdy se jedná v zásadě o „fyzickou osobu s určitou nevýhodou – ať už v důsledku jednání pod nějakým tlakem, omezené informovanosti nebo nedostatku profesionality.“ Zároveň ale připouští výjimky plynoucí z okolností konkrétního případu10. Také Ústavní soud ČR s pojmem slabší strana ve své judikatuře pracuje. Např. v nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, ve kterém, ačkoli se týká problematiky spotřebitelů, vymezuje Ústavní soud okolnosti, za kterých se slabší strana – obecně - ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem. Jsou to: okolnosti během kontraktace, větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv.11 Byť je ochrana spotřebitele vyňata z obsahu této práce, jeho typické znaky, jakožto ukázkového zástupce slabší strany, mohou pomoci při její charakteristice obecně. Jedná se o nižší znalosti ohledně předmětu právního jednání, menší zkušenosti s podobnými operacemi, popř. i rozrušení, menší soustředění a pozornost vycházející z konkrétních okolností případu.12

                                                                                                                        9

 F.  Zoulík  uvádí  např.  situaci,  kdy  se  tato  pozice  mezi  obchodními  partnery  střídá,  nebo  případy,   ve  kterých  je  „profesionál“  –  malý  podnikatel  –  fakticky  závislý  na  odběru  velkého  odběratele.     10  ZOULÍK,  2003,  op.  cit.,  s.  109  a  násl.   11   Nález   Ústavního   soudu   ČR   ze   dne   11.   11.   2013,   sp.   zn.:   I.   ÚS   3512/11.   Ústavní   soud   [online].   Ústavní  soud,  2013  [cit.  11.  5.  2014].  Dostupné  z:     http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=81612&pos=20&cnt=82&typ=result   12  ŠVESTKA,  Jiří;  DVOŘÁK,  Jan;  FIALA,  Josef  a  kol.  Občanský  zákoník   –  komentář  –  svazek  I.  Praha:   Wolters  Kluwer  ČR,  2014,  ISBN  978-­‐80-­‐7478-­‐370-­‐8.  s.  1020.  

11    

Zatímco F. Zoulík se snaží o obecnou definici slabší strany, judikatura či komentář k NOZ ji přibližují pomocí demonstrativního výčtu okolností a vlastností, díky kterým se nachází v nevýhodné pozici. Říci však pouze, že „slabší strana je fyzická osoba s nějakou nevýhodou“, nelze, to by byla definice příliš obecná. Vždy pak půjde o to, o kterou konkrétní nevýhodu se jedná a jak je významná pro daný závazkový vztah. Navíc, byť půjde převážně o fyzické osoby, slabší stranou by mohla být i osoba právnická, o čemž bude pojednáváno dále. Komentář k novému občanskému zákoníku spatřuje slabší stranu všude tam, „kde mezi stranami existuje faktická nerovnováha co do skutečné možnosti uplatnit a obhajovat soukromé zájmy.“ To pak doplňuje demonstrativním výčtem.13 Nesoustředí se toliko na vlastnosti samotného subjektu, který představuje slabší stranu, ale spíše na skutečné vzájemné postavení stran v daném závazku. Přeformulováním lze poměrně výstižně definovat slabší smluvní stranu: Jedná se o stranu, která má v daném smluvním vztahu menší skutečnou možnost uplatnit a obhajovat své soukromé zájmy, než strana druhá.

1.3. Slabší smluvní strana de lege lata Již bylo řečeno, že občanský zákoník definici slabší smluvní strany neobsahuje. Bylo by nejenom velmi problematické, ale zároveň neúčelné, kdyby tak zákonodárce učinil, popř. uzákonil taxativní výčet závazkových vztahů, ve kterých bude jedna ze stran považována automaticky za slabší. I když není slabší strana v NOZ výslovně definována, nabízí se otázka, zda lze z jeho textu alespoň nepřímo vyvodit podstatu tohoto pojmu. Podle ustanovení § 433 odst. 1 NOZ nesmí podnikatel zneužít svou kvalitu odborníka a své hospodářské postavení k vytváření nebo využití závislosti slabší strany. Z toho se dají vyvodit klíčové pojmy: odbornost a hospodářské postavení.                                                                                                                         13

 Důvodová  zpráva  k  NOZ  (konsolidovaná  verze)  ze  dne  3.  2.  2012.  Ministerstvo  spravedlnosti  ČR,   Komise   pro   aplikaci   nové   civilní   legislativy:   Nový   občanský   zákoník   [online].   [cit.   15.   6.   2014].   s.  152   a   153.   Dostupné   z:   http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-­‐zprava-­‐NOZ-­‐ konsolidovana-­‐verze.pdf  

12    

Domnívám se, že ve vztahu s podnikatelem by slabší straně měla chybět odbornost, protože by těžko jedna strana argumentovala tím, že je slabší, pokud by obě dosahovaly stejného stupně odbornosti (např. advokát proti advokátovi). Dále by měl existovat výrazný nepoměr mezi hospodářským postavením obou stran, neboť důsledkem takového rozdílného postavení je i nerovná vyjednávací síla. Občanský zákoník následně stanoví: „Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.“14 Tato vyvratitelná domněnka, koho NOZ považuje za slabší stranu, je velmi podobná zákonné definici spotřebitele: „Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“15 Nicméně § 433 odst. 2 NOZ nechrání jenom spotřebitele. Za prvé, z jeho dikce „slabší stranou je vždy osoba“ vyplývá, že jí může být jak osoba fyzická, tak i právnická. Naproti tomu spotřebitelem může být jen člověk, tedy pouze osoba fyzická. Za druhé, osoba vystupující vůči podnikateli mimo souvislost s vlastním podnikáním může být krom spotřebitele také např. zaměstnanec, nájemce aj. Při hledání vlastností nebo okolností, ve kterých spočívá „slabost“ smluvní strany, se lze inspirovat ustanovením § 1976 NOZ o lichvě, které sankcionuje zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany. Výše zmíněné okolnosti je nutné posoudit všechny v jejich souhrnu. I tak ale není snadné slabší smluvní stranu vždy rozpoznat. Následuje rozbor některých subjektů závazkových vztahů z hlediska možnosti jejich ochrany jakožto slabší smluvní strany.                                                                                                                         14

 §  433  odst.  2  NOZ.    §  419  NOZ.  

15

13    

1.3.1. Spotřebitel Vzhledem ke znění již uvedeného § 433 odst. 2 NOZ bude za slabší stranu považován

vždy

spotřebitel,

neprokáže-li

se

opak.

Speciální

ochranu

spotřebitelům navíc poskytují ustanovení § 1810 a násl. NOZ, jež představují zvláštní úpravu pro smlouvy uzavírané se spotřebiteli. Může nastat situace, kdy někdo bude spotřebitel (odpovídající definici § 419 NOZ), ale domněnka § 433 odst. 2 NOZ bude vyvrácena, tudíž nebude považován za slabší stranu a z této pozice chráněn (např. § 630 odst. 2 nebo § 2629 NOZ chrání pouze slabší stranu), stále ale bude chráněn jako spotřebitel. K otázce vyvratitelné domněnky přidávám příklad, kdy se sice jedná o vztah spotřebitel – podnikatel, ale ve skutečnosti je v daném konkrétním případě právě podnikatel ve slabším postavení a spotřebitel zde nebude slabší stranou. Spotřebitelem je úspěšný advokát, kupující si nábytek na míru pro soukromé účely od nezkušeného začínajícího truhláře - podnikatele. V takovém případě by mohlo dojít k tomu, že když by se advokát chtěl domáhat ochrany z pozice slabší strany, mohl by truhlář za určitých okolností v důsledku dikce § 433 odst. 2 NOZ, která zní „má se za to, že…“, prokázat, že v daném případě spotřebitel není ve slabším postavení a ochrana mu proto, byť je spotřebitelem, nesvědčí (stále by byl ale chráněn speciální úpravou pro smlouvy uzavírané se spotřebiteli). Zároveň se ale domnívám, že by advokát mohl využít (a zneužít) veškerých prostředků plynoucích z jeho odborných znalostí, i kdyby tak zapříčinil neodůvodněnou nerovnováhu, kdy truhláři takové jednání zakazuje ustanovení § 433 odst. 1 NOZ. A to z toho důvodu, že advokát by v tomto případě nevystupoval „jako podnikatel vůči dalším osobám v hospodářském styku“, tudíž by se na něj ustanovení § 433 odst. 1 NOZ nevztahovalo.

1.3.2. Nájemce Z obecných ustanovení o nájmu (§ 2201 a násl. NOZ) nevyplývá, že by zákonodárce nájemce považoval a priori za slabší stranu. Jinak je tomu ale

14    

v pododdíle 2 o nájmu bytu a domu (§ 2235 a násl. NOZ) nebo pododdíle 6 o ubytování (§ 2326 a násl. NOZ). V těchto případech na úmysl zákonodárce chránit nájemce jako slabší stranu ukazují především ustanovení o výpovědi, které staví nájemce do výhodnější pozice16, ale i o zakázaných ujednání (§ 2239 NOZ) aj. Navíc, co se nájmu bytu nebo domu týče, § 2235 NOZ stanoví, že se nepřihlíží k ujednáním zkracujícím nájemcova práva podle ustanovení pododdílu 2, čímž je do jisté míry prolomen princip autonomie vůle v soukromém právu ve prospěch nájemce. Krom těchto speciálních případů nic nebrání tomu, aby se z pozice slabší strany domáhal ochrany také např. nájemce dopravního prostředku, prostoru sloužícího k podnikání apod.

1.3.3. Zaměstnanec  

Pracovní právo je specifické právní odvětví, které obsahuje prvky jak

práva soukromého, tak veřejného. Podle § 2401 NOZ upravuje pracovní poměr, práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele z pracovního poměru jiný zákon. Občanský zákoník se použije na tyto vztahy subsidiárně. To, že speciální právní úprava obsahuje velké množství ochranných institutů a zaměstnanec je zákonodárcem považován za slabší stranu, zřejmě není nutné více rozvádět. Přesto nový občanský zákoník ochranu zaměstnance několika ustanoveními doplňuje. Jedná se např. o § 1988 odst. 2 NOZ, který zakazuje započtení proti pohledávce mzdy (a obdobného plnění) ve výši přesahující její polovinu, nebo o § 2045 NOZ, jenž upravuje maximální výši částky srážené ze mzdy (a obdobného plnění) na její polovinu.

1.3.4. Ošetřovaný Nově nalezneme v závazkové části NOZ díl Péče o zdraví (§ 2636 a násl. NOZ). Jedná se o vztah poskytovatele a ošetřovaného, kteří mezi sebou uzavírají                                                                                                                         16

 Např.  §  2288  NOZ  stanoví  konkrétní  důvody,  pro  které  může  pronajímatel  bytu  či  domu  nájem   vypovědět,   nájemce   může   nájem   vypovědět   bez   odůvodnění,   pronajímatel   má   také   dle   §   2286   NOZ  informační  povinnost  vůči  nájemci  aj.      

15    

smlouvu o péči o zdraví. Domnívám se, že ošetřovaný bude jedním z typických zástupců slabší strany, což pramení hlavně z nedostatku odbornosti na jeho straně. Zákonodárce si toho byl vědom a snažil se tuto nevýhodu vyrovnat poměrně značným počtem ustanovení týkajících se informační povinnosti ze strany poskytovatele (§ 2638 - § 2641 NOZ). Postavení ošetřovaného jako slabší strany plyne také ze samotné podstaty tohoto závazku, ošetřovaný bude totiž člověk nemocný, rozrušený, fyzicky i psychicky oslabený apod.

1.3.5. Podnikatel Vyvratitelná domněnka v § 433 odst. 2 NOZ sice pamatuje pouze na nepodnikatele, to ale nevylučuje možnost, aby slabší stranou byl i podnikatel. Slabší strana je chápána jako ta, která má v daném smluvním vztahu oproti druhé straně menší skutečnou možnost uplatnit a obhajovat své soukromé zájmy, a není důvod se domnívat, že taková nerovnost neexistuje i mezi podnikateli. Mezi faktory ovlivňující nerovné hospodářské postavení může patřit např. finanční síla podnikatele, vertikální propojení, přístup k technologiím aj.17 Zajímavá je tato problematiku zejména z pohledu malých (a středních) společností – dodavatelů – velkých obchodních korporací, které jsou často na tomto vztahu existenčně závislé, a velcí smluvní partneři si mohou téměř libovolně diktovat např. cenové podmínky. Příkladem mohou být výpovědi dotazovaných manažerů menší společnosti, které uvádí M. Skalický18: „Čím větší je společnost, tím přísnější jsou smluvní podmínky… nikdo se nikdy ani nepokusil dojednat podmínky lepší… nikam je nemůžeme tlačit, oni nám dávají práci.“ Na tomto příkladě si lze přestavit, že některé velké společnosti zneužívají svého postavení ve svůj prospěch a slabší strana – menší podnikatel – má oproti nim jen minimální vyjednávací sílu.                                                                                                                         17

 LAVICKÝ,  Petr    a  kol.  Občanský  zákoník  I.  Obecná  část  (§  1-­‐654).  Praha:  C.  H.  Beck,  2014,  ISBN:   978-­‐80-­‐7400-­‐529-­‐9.  s.  1653.   18   SKALICKÝ,   Michal.   The   Impact   of   Supplier-­‐Costumer   Relationships   on   Capital   Structure   of  Companies   in   Automotive   Supply   Chain.   Huddersfield,   2012.   Diplomová   práce.   University   of  Huddersfield,  The  Business  School.  Vedoucí  práce  Pamela  ANDERSON.  s.  62.  

16    

Přímo v důvodové zprávě k NOZ19

je uvedeno, že není vyloučena

ochrana právnických osob – zvláště těch nepodnikajících, ale ani těch, kteří podnikají a mohou se za určitých okolností dostat do pozice slabší smluvní strany. Například: uzavírá-li smlouvu právnická osoba nebo podnikatel v pozici neprofesionála s osobou, která je v daném oboru profesionálem. Závěrem lze shrnout, že právní doktrína ani zákon (§ 433 NOZ) výslovně nevylučuje, aby i podnikatel (ať už fyzická nebo právnická osoba) mohl být považován za slabší smluvní stranu. Tento postoj je možné podpořit i v souvislosti s neustálým vývojem ochrany slabší smluvní strany, jenž se postupně od zaměstnanců, přes nájemníky, dále spotřebitele atd. posunul až k azylantům či právě malým podnikatelům20. Bude však pro ně mnohem obtížnější takové postavení prokázat. Přičemž pravděpodobně bude mít větší šanci s takovým tvrzením uspět spíše podnikatel fyzická osoba než osoba právnická. Některé konkrétní instituty ochrany NOZ navíc podnikatele z ochrany výslovně vyjímají. Například § 1797 NOZ stanoví, že podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy z důvodu neúměrného zkrácení, ani se nemůže dovolat neplatnosti tzv. lichevní smlouvy. Důvodem je předpoklad větší profesionality podnikatelů, lepší informovanosti apod. a větší potřeba jistoty, důraz na pacta sunt servanda a na autonomii vůle v obchodních stycích. Tyto výslovné výjimky podporují názor, že úmyslem zákonodárce bylo chránit podnikatele jako slabší smluvní stranu, ale spíše výjimečně.

1.3.6. Stát a územní samosprávné celky Stát a územní samosprávné celky (tedy obce a kraje) jsou specifickými subjekty z důvodu, že mohou v závazkových vztazích vystupovat v rámci

                                                                                                                        19

 Důvodová  zpráva  k  NOZ  (konsolidovaná  verze)  ze  dne  3.  2.  2012.  op.  cit.,  s.  106.     HONDIUS,   E.   The   Protection   of   Weak   Party   in   a   Harmonised   European   Contract   Law:   A  Synthesis.  Journal  of  Consumer  Policy.  roč.  2004,  č.  27,  s.  245.   20

17    

podnikatelské činnosti21, ale i jako nepodnikatelé.

V obou případech se pak

mohou ocitnout v pozici slabší i silnější smluvní strany. Malá obec sjednávající úvěr s bankou bude v postavení slabší strany a nebude-li jednat v rámci své podnikatelské činnosti, bude jí dokonce svědčit vyvratitelná domněnka stanovená § 433 odst. 2 NOZ. V případě, že ta samá obec bude zadávat opravu krytiny budovy městského úřadu malému místnímu živnostníkovi, bude možné tuto domněnku vyvrátit a prokázat, že naopak obec je silnější a živnostník slabší stranou závazku. Z nového občanského zákoníku vyplývá, že pokud bude stát, kraj nebo obec jednat jako nepodnikatel, má se za to, že je slabší stranou. Pokud budou jednat jako podnikatelé, nebude jim tato domněnka svědčit, avšak stále mohou prokázat, že v daném závazku byli v pozici slabší strany. Pozastavit se lze nad postavení státu jako slabší strany. Jeho jménem totiž vždy jednají specializované úřady, orgány atd., zkrátka zkušení odborníci a profesionálové. A pak, i když pro účely soukromého práva chápeme stát jako právnickou osobu (jak stanoví § 21 NOZ), pořád je to subjekt, který disponuje svrchovaností, tedy vykonává neomezeně moc na svém území. Může se nezávislý stát, jehož pojmovým znakem je právě svrchovanost, dovolávat skutečnosti, že je slabší stranou závazku? Zákon to a priory nevylučuje, naopak, jedná-li jako nepodnikatel, má se za to, že ano.

1.3.7. Pojistník  

Další typickou slabší stranou v závazkových vztazích je pojistník. Kromě

obecné úpravy ochrany slabší strany obsahuje NOZ v části věnované pojistným smlouvám (§ 2758 a násl. NOZ) ochranu speciální. Například se podle § 2771 NOZ nepřihlíží k ujednání o zkrácení nebo prodloužení promlčecí lhůty, nebo § 2789 odst. 1 NOZ stanoví povinnost pojistiteli výslovně zájemce o pojištění                                                                                                                         21

  K  tomu   např.   Stanovisko   odboru   dozoru   a   kontroly   veřejné   správy   Ministerstva   vnitra   ČR   č.  16/2009  ze  dne  1.  11.  2009.  Ministerstvo  vnitra  ČR  [online].  [cit.  11.  5.  2014].  Dostupné  z:   http://www.mvcr.cz/odk2/SCRIPT/ViewFile.aspx?docid=21350190  

18    

upozornit

na

nesrovnalosti

mezi

nabízeným

pojištěním

a zájemcovými

požadavky, pokud si jich musí být vědom. Tato ochranná ustanovení potvrzují úmysl zákonodárce chránit pojistníka jako slabší smluvní stranu.    

1.4. Závěrečné shrnutí pojmu slabší smluvní strany Podle právní doktríny a judikatury je slabší smluvní strana osobu s určitou nevýhodou oproti druhé straně, kdy tato nevýhoda spočívá v omezené informovanosti, nezkušenosti, nedostatku profesionality, finanční síle atd. podle okolností případu. Pro obecnější vymezení slabší strany preferuji definici vyplývající z důvodové zprávy k NOZ: Jedná se o stranu, která má v daném smluvním vztahu menší skutečnou možnost uplatnit a obhajovat své soukromé zájmy, než strana druhá. NOZ stanovil vyvratitelnou domněnku, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje jako nepodnikatel. To samo o sobě ale nevylučuje z ochrany i podnikatele. Nejčastěji však půjde o spotřebitele, nájemce bytů a domů, ošetřované, pojistníky nebo stát, kraj a obec. Dále můžeme dovodit, že klíčovou roli při určování slabší strany budou hrát nedostatek odbornosti, slabší hospodářské postavení, popř. jiné vlastnosti a okolnosti, jako např. tíseň, nezkušenost, rozumová slabost, rozrušení nebo lehkomyslnost druhé strany, které zapříčiňují její menší vyjednávací sílu. Zákonodárce tím, že slabší smluvní stranu konkrétně nedefinoval, ponechal prostor k posouzení každého jednotlivého případu individuálně. Nicméně u některých typů závazkových vztahů, tam kde předpokládá, že jedna ze stran bude pravděpodobně v pozici slabšího, upravuje tyto závazky tak, že slabší stranu různými způsoby zvýhodňuje (např. spotřebitel, nájemce bytu, ošetřovaný, pojistník). Jiné subjekty (např. podnikatelé) budou v pozici slabší strany spíše výjimečně.

19    

2. OCHRANA SLABŠÍ SMLUVNÍ STRANY OBECNĚ

2.1. Ústavní rovina ochrany slabší strany Jak již bylo řečeno výše, základními zásadami pro soukromé právo, které jsou zároveň i ústavními principy, jsou rovnost a autonomie vůle. Nabízí se následující úvaha: Jestliže právní řád obsahuje ustanovení, která zvýhodňují jednu ze stran, narušuje tím princip rovnosti a omezuje autonomii vůle. Kdybychom ale, co se principu rovnosti týče, na věc nahlíželi takto, znamenalo by to, že Listina základních práv a svobod obsahuje pouze formální deklaraci fikce rovnosti všech. Naopak je tedy nutné, abychom se prostřednictvím zákonů snažili odstranit faktickou výchozí nerovnost mezi stranami, a dosáhnout tak požadavku rovnosti ve výsledku. Celou problematiku výstižně shrnuje Ústavní soud ČR: „Není pochyb o tom, že úlohou zákonodárce je zajistit při tvorbě právního řádu všem adresátům právních norem formální rovnost, avšak s ohledem na skutečnost, že v reálném světě přírody i společnosti existuje z řady důvodů faktická nerovnost, musí zákonodárce v odůvodněných případech zvažovat i případy normativního zakotvení nerovnosti, která například odstraní faktickou nerovnost nebo jiný handicap. Je zřejmé, že by například neodporovalo ústavnímu požadavku rovnosti normativní zvýhodnění fyzicky handicapovaného člověka před člověkem zdravým v konkrétní životní situaci (například v oblasti zaměstnávání osob se ztíženým pracovním uplatněním, zvýhodněný přístup k tzv. bezbariérovým bytům apod.)“22 Co se autonomie vůle týče, Ústavní soud ČR ji ve své judikatuře vždy zdůrazňoval a považoval ji za elementární podmínku fungování právního státu.23 Ale ani autonomie vůle nemůže být absolutní, její omezení připouští za podmínek, že se tak děje k prosazení jiného práva nebo veřejného zájmu, a to za splnění                                                                                                                         22

 Nález  Ústavního  soudu  ČR  ze  dne  28.  3.  2006,  sp.  zn.  Pl.  ÚS  42/03.     Nález   Ústavního   soudu   ČR   ze   dne   15.   6.   2009,   sp.   zn.   I.   ÚS   342/09.   Ústavní   soud   [online].   Ústavní  soud,  2009  [cit.  18.  5.  2014].  Dostupné  z:   http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=62903&pos=2&cnt=2&typ=result   23

20    

podmínek zákonnosti a přiměřenosti.24 Taková úvaha je v souladu s názorem právní doktríny25, podle níž právě proto, že soukromé právo garantuje každému co největší svobodu v jednání, je nutné ji u některých omezit, aby mohla být zaručena všem. Nutnost ochrany slabší smluvní strany pak vyplývá ze střetu autonomie vůle a z ideje rovnosti, aby tak bylo dosaženo vyvážené pozice, tedy spravedlnosti, ekvity. Argumentace, dle které ochrana slabší smluvní strany vyplývá z principů chráněných ústavním právem, je zásadní zejména v případech, kdy podústavní právo konkrétní ochranu neposkytuje, či je obtížné na daný případ aplikovat přímo nějaké zákonné ustanovení. Orgánu aplikujícímu právo je tedy ponechán prostor pro případné řešení mezery mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu právě cestou aplikace ústavních principů.26 Samozřejmě je třeba navíc veškerá ustanovení soukromého práva vykládat v souladu s těmito principy, jak zdůrazňuje § 2 odst. 1 NOZ.

2.2. Nutnost a míra ochrany slabší smluvní strany Vztah silnější a slabší strany může vzniknout v podstatě kdykoli (vždyť skutečně rovný vztah v materiálním slova smyslu bychom v realitě hledali asi těžko), avšak ne vždy, kdy tato situace nastane, spojuje s jejím vznikem právo nějaké následky. Zákonodárce se v reakci na faktickou nerovnost smluvních stran snaží výhody na straně jednoho či nevýhody na straně druhého subjektu soukromoprávního vztahu vyrovnávat. Právo je nástrojem, který „až do určitého stupně nerovnosti subjektů vyrovnává a eliminuje důsledky příliš příkré nerovnosti stran“27. Děje se tak jednak prostřednictvím trestů a sankcí veřejného                                                                                                                         24

 Nález  Ústavního  soudu  ČR  ze  dne  11.  11.  2013,  sp.  zn.  I.  ÚS  3512/11.     HURDÍK,   Jan   a   LAVICKÝ,   Petr.   Systém   zásad   soukromého   práva.   1.   vyd.   Brno:   Masarykova   univerzita,  2010,  ISBN  978-­‐802-­‐1050-­‐631.  s.  115  a  120.   26      Nález  Ústavního  soudu  ČR  ze  dne  28.  3.  2006,  sp.  zn.  Pl.  ÚS  42/03. 27   BEJČEK,   Josef.   Některé   důsledky   zákonného   a   soudcovského   ohledu   na   „slabou“   a   „slabší“   vyjednávací  pozici  obchodního  partnera.  Obchodněprávní  revue.  roč.  2011,  č.  1,  s.  10.     25

21    

práva, jednak velkým počtem „ochranářských“ kogentních norem soukromého práva (např. zákaz nekalých praktik, informační povinnost silnější strany aj.) Objevují se argumenty, že ochranná ustanovení často zacházejí příliš daleko. E. Hondius28 ve své práci uvádí zajímavý příklad kdy ti, kterým na základě ustanovení chránících slabší stranu zamítly banky žádosti o půjčky, jen málokdy shledali takovou „ochranu“ v jejich vlastním zájmu. Naopak si stěžovali např. na to, že jim bylo tímto znemožněno začít podnikat apod. Zároveň ale dodává, že takové případy jsou samozřejmě výjimkou z pravidla, kdy je ochrana slabší stranou vítána. Na místě je též úvaha, že výsledkem neustále se zvyšující míry ochrany ztratí ti, jež právo chrání, ostražitost a spoléhajíce se na právní ochranu přestanou být při vstupování do závazkových vztahů ostražití a používat vlastní rozum. Na což je třeba pamatovat zejména v souvislosti s tím, že zákony neumí předvídat všechny možné situace a na nově vzniklé problémy reagují až následně. Nicméně je nutné slabší straně poskytnout ochranu – nelze se spokojit s tím, že by byla stranám v závazkových vztazích, jejichž výchozí pozice jsou značně nerovnovážné, poskytnuta pouze formální rovnost spočívající ve stejných právních prostředcích. Je nutné přiznat slabší smluvní straně více práv a silnější smluvní straně uložit více povinností, čímž budou právně vyrovnány výchozí ekonomické, informační, odborné a jiné rozdíly.29 Je možné konstatovat, že existuje shoda o nutnosti právní ochrany slabší smluvní strany. Pokud někdo takovou ochranu kritizuje, jedná se spíše o kritiku míry či způsobu ochrany než její existence. Vždyť by mnohdy k zabránění vzniku nevýhodného závazku stačilo „pouhé“ řádné přečtení smlouvy před jejím podepsáním. Lze souhlasit s tím, co zdůrazňuje E. Hondius30, totiž že důležitá je existence debaty mezi „bojovníky za svobodu“ a „ochránci“, ze které může výsledná podoba právní ochrany slabší smluvní strany jenom profitovat.                                                                                                                         28

  HONDIUS,   E.   The   Protection   of   Weak   Party   in   a   Harmonised   European   Contract   Law:   A  Synthesis.  Journal  of  Consumer  Policy.  roč.  2004,  č.  27,  s.  247.   29  HURDÍK,  LAVICKÝ,  2010,  op.  cit.,  s.  115  a  120.   30  HONDIUS,  2004,  op.  cit.,  s.  250.  

22    

3. OCHRANA SLABŠÍ SMLUVNÍ STRANY V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU  

3.1. Přímá a nepřímá ochrana slabší strany v NOZ Zatímco ObčZ ani ObchZ s pojmem slabší strana nepracovali, NOZ nejenom že slabší stranu chrání prostřednictvím některých ustanovení nepřímo (např. prostřednictvím ustanovení o lichvě, neúměrném zkrácení, dobrých mravech apod.), ale v některých ji jako subjekt ochrany uvádí výslovně (ustanovení § 433, § 630 odst. 2, § 1798 až § 1800, § 2629 odst. 2 a § 2898). Následující podkapitoly se věnují nejprve ustanovením, která pojem slabší strana přímo obsahují, poté ustanovením, která se nevztahují přímo ke slabší smluvní straně, ale budou hrát v její ochraně významnou roli.

3.2. Generální klauzule ochrany slabší strany Novinku v oblasti ochrany slabší smluvní strany představuje § 433 odst. 1 NOZ31, jenž je dle důvodové zprávy k NOZ základním ustanovením ochrany slabší smluvní strany mající generální povahu, od kterého se odvíjí podrobnější úprava v části čtvrté NOZ.32 Za upozornění stojí fakt, že toto ustanovení je v části první – obecné, hlavě druhé, která obsahuje právní úpravu osob, a to v díle pátém zaměřující se konkrétně na podnikatele. Je tedy zařazeno mezi normy, které se vztahují k vymezení pojmu podnikatel a způsobu jeho jednání. Tato „generální klauzule“ ochrany slabší smluvní strany, či spíše zákazu zneužití postavení silnějšího, zakazuje podnikatelům vystupujícím vůči dalším osobám v hospodářském styku svou kvalitu odborníka a své hospodářské postavení zneužívat k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení

zřejmé

a nedůvodné

nerovnováhy

ve

vzájemných

právech

a povinnostech stran.                                                                                                                         31

 (1)  Kdo  jako  podnikatel  vystupuje  vůči  dalším  osobám  v  hospodářském  styku,  nesmí  svou  kvalitu   odborníka   ani   své   hospodářské   postavení   zneužít   k   vytváření   nebo   k   využití   závislosti   slabší   strany   a  k  dosažení  zřejmé  a  nedůvodné  nerovnováhy  ve  vzájemných  právech  a  povinnostech  stran.   32  Důvodová  zpráva  k  NOZ  (konsolidovaná  verze)  ze  dne  3.  2.  2012.  op.  cit.,  s.  110.  

23    

Podle druhého odstavce tohoto ustanovení, který již byl zmíněn výše, se má za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikání (neboli spotřebitel). To však neznamená, že spotřebitelé jsou jedinou skupinou tímto ustanovením chráněnou. Naopak, ne náhodou ho lze pro účely této práce označit za „generální klauzuli“, protože okruh subjektů, na které dopadá, je velmi široký a na rozdíl od jiných ustanovení (např. § 1797 NOZ o lichvě), nevylučuje z ochrany ani vztah podnikatel – podnikatel („ Kdo jako podnikatel vystupující vůči dalším osobám v hospodářském styku…“), prokázal-li by podnikatel domáhající se ochrany, že je skutečně v pozici slabší smluvní strany. Co se týče okruhu silnější strany, § 433 odst. 1 NOZ jasně směřuje pouze na podnikatele. Výše bylo konstatováno, že se jedná o zákaz zneužití postavení silnějšího (podnikatele). Hovoříme-li však o praktické ochraně slabší strany plynoucí z tohoto ustanovení zjistíme, že zde pro případ jeho porušení není stanovena žádná konkrétní sankce (např. neplatnost takového jednání). Důsledky z takového jednání plynou z § 6 odst. 2, § 574 a násl. a § 2910 NOZ. Dle § 6 odst. 2 NOZ nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Lze z toho vyvodit, že kdo bude jednat v rozporu s § 433 odst. 1 NOZ, bude jednat protiprávně, tudíž z takového jednání nesmí těžit. Nebude tedy např. moci namítnout neplatnost takového jednání, v úvahu připadá i povinnost nahradit slabší straně škodu33, což vyplývá z § 579 odst. 1 a odst. 2 NOZ. Neplatnost bude moci naopak namítnout slabší strana, ale jen v souvislosti s novým pojetím neplatnosti právního jednání v NOZ. Ten výslovně stanoví, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 NOZ) a upřednostňuje neplatnost relativní. Je-li totiž neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen                                                                                                                         33

 NOVOTNÝ,  Petr  a  kol.  Nový  občanský  zákoník:  Smluvní  právo.  Praha:  GRADA  Publishing,  2014,   ISBN  978-­‐80-­‐247-­‐5164-­‐1.  s.  22.  

24    

tato osoba. Pokud ale tato neplatnost nenamítne, považuje se právní jednání za platné (§ 586 NOZ). Skutečnost, že právní jednání podnikatele je v rozporu s § 433 odst. 1 NOZ, ale nestačí. Takové jednání bude neplatné jen tehdy, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 odst. 1 NOZ). Za určitých okolností by soud k neplatnosti přihlédl i bez návrhu, a to v případě, že by jednání v rozporu s § 433 odst. 1 NOZ navíc ještě zjevně narušilo veřejný pořádek34 (§ 588 NOZ), což by ale v tomto případě byla konstrukce velmi složitá a jen těžko si představit nějaký konkrétní příklad. Soud by měl i bez návrhu prohlásit takové právní jednání za neplatné, příčilo-li by se zjevně dobrým mravům. Bez ohledu na to, jestli by nakonec bylo jednání v rozporu s § 433 odst. 1 NOZ neplatné, by byl podnikatel v důsledku porušení zákonné povinnosti a zásahu do absolutního práva poškozeného ve smyslu § 2910 NOZ povinen nahradit slabší smluvní straně škodu, kterou tím způsobil35. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 433 odst. 1 NOZ v podstatě vymezuje jisté hranice v rámci jednání podnikatele, je na místě srovnat jej se zněním ObchZ.

Ten obdobné ustanovení výslovně chránící slabší smluvní stranu

neobsahoval, nicméně jistou analogii lze nalézt v jeho třetí části - podle § 262 odst. 4 ObchZ se vždy užila ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, o adhezních smlouvách aj., bylo-li to ve prospěch smluvní strany, která nebyla podnikatelem, a to i v případě, že se strany dohodly na užití ObchZ. Taková dohoda byla navíc podle § 262 odst. 2 ObchZ neplatná, směřovala-li ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který nebyl podnikatelem. Zmíněná ustanovení ObchZ nechránila slabší smluvní stranu obecně, ale pouze nepodnikatele. Dále řešila spíše problém, který byl způsoben dvojkolejností soukromého práva, kdy docházelo k obcházení imperativních norem občanského                                                                                                                         34

  K  pojmu   veřejného   pořádku   uvádí   Důvodová   zpráva   k  NOZ,   že   ho,   stejně   jako   dobré   mravy,   není   možné   právní   normou   definovat.   Nicméně   ho   přibližuje   alespoň   tak,   že   veřejný   pořádek   prostupuje  celé  právo  a  zahrnuje  pravidla,  na  nichž  leží  právní  základy  společenského  řádu  zdejší   společnosti.     35  LAVICKÝ,  2014,  op.  cit.,  s.  1652.  

25    

práva, chránících zejména spotřebitele, tím, že se dohodou přešlo do režimu ObchZ. Existence těchto ustanovení nicméně potvrzuje skutečnost, že zákonodárce považoval vztah podnikatel vs. nepodnikatel za nerovný, proto omezil autonomii vůle v podobě omezení možnosti zvolit si režim ObchZ a dbal na to, aby byl nepodnikatel (ten „slabší“ z dvojice) vždy chráněn minimálně ve stejném rozsahu, jako v režimu ObčZ. Při srovnání staré a nové právní úpravy je zřejmé, že NOZ poskytuje ochranu nejenom nepodnikateli, ale slabší smluvní straně obecně, do množiny chráněné strany tedy nyní spadá více subjektů (i slabší podnikatel). Také způsob ochrany se od jakéhosi minimálního standardu, směřujícího spíše k zamezení obcházení ochranných ustanovení ObčZ, změnil na obecný zákaz zneužití postavení podnikatele ve vztahu ke slabší smluvní straně. Tento posun koresponduje s výše naznačeným trendem větší míry ochrany slabší strany v českém i evropském právu. Poruší-li podnikatel ustanovení § 433 odst. 1 NOZ, může se slabší strana za určitých okolností domáhat relativní neplatnosti takového právního jednání, popř. náhrady způsobené škody.

3.3. Ochrana slabší strany při uzavírání smluv adhezním způsobem Přestože v právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 podrobnější úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem - tzv. adhezních36, také označovaných jako formulářové nebo smlouvy „take-it-or-leave-it“ chyběla, judikatura s nimi již pracovala. Jejich podstatu vystihl Nejvyšší soud ČR takto: „Tzv. formulářovou smlouvou se v rozhodovací praxi soudů rozumí smlouva, která není sjednána individuálně, nýbrž její návrh předkládaný silnější smluvní stranou, jehož součástí jsou zpravidla její obchodní podmínky, je vyhotoven předem, přičemž z pohledu slabší smluvní strany tu není žádný prostor pro vyjednávání; chce-li smlouvu                                                                                                                         36

 Jak  vyplývá  z  důvodové  zprávy,  NOZ  nepoužívá  nepřesný  výraz  „adhezní  smlouvy“  ale  „smlouvy   uzavírané   adhezním   způsobem“.   Je   to   z  toho   důvodu,   že   se   nejedná   o   nějaký   speciální   druh   smluv,  ale  o  způsob  jejich  uzavření.    Takové  označení  je  terminologicky  přesnější.    

26    

uzavřít, musí návrh se vším všudy akceptovat.“37

Nejvyšší soud ČR přitom

výslovně počítá s tím, že jedna strana je slabší a druhá silnější. To vyplývá ze samotné podstaty takové formy smlouvy, kde slabší strana nemá možnost její obsah, který určuje strana silnější, ovlivnit. Má na výběr pouze ze dvou možností – vstoupit do takového závazku nebo ne. § 273 ObchZ pouze konstatoval možnost uzavřít smlouvu prostřednictvím formulářů a odkázat ve smlouvě na „všeobecné obchodní podmínky“ (tzv. včleňovací doložka). K § 273 ObchZ ale vznikla za dobu účinnosti zákoníku judikatura, která do jisté míry vyplnila chybějící právní úpravu. Navíc, ačkoli se jedná o ustanovení obchodního zákoníku, Nejvyšší soud ČR dovodil aplikovatelnost pro závazky v režimu občanského zákoníku: „Jestliže tento výklad platí pro obchodněprávní vztahy, které obecně vykazují vyšší míru dispozitivnosti, tím spíše musí platit i pro spotřebitelské vztahy regulované částí první, hlavou pátou občanského zákoníku.“38 Tedy, dle mého názoru, a simili nejenom pro spotřebitelské vztahy, ale pro všechny občanskoprávní vztahy. České soudy pak považovaly závadné doložky proti zásadám poctivého obchodního styku39 podle § 265 ObchZ (tím pádem nepožívaly právní ochrany). Nový občanský zákoník upravuje problematiku smluv uzavíraných adhezním způsobem v § 1798 až § 1801, kde stejně jako Nejvyšší soud ČR40 označuje strany takových závazků za slabší a silnější stranu. § 1798 NOZ uvádí, že se jedná o jakoukoli smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Tedy také v podstatě shodně s Nejvyšším soudem ČR. NOZ navíc ještě stanoví vyvratitelnou domněnku, že byl-li k uzavření smlouvy se slabší stranou použit smluvní formulář                                                                                                                         37

 Rozsudek  Nejvyššího  soudu  ČR  ze  dne  18.  10.  2011,  sp.  zn.  32  Cdo  4469/2010.  Nejvyšší  soud   [online].  Nejvyšší  soud,  2011  [cit.  13.  6.  2014].  Dostupné  z:   http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/F64892CE25376498C1257A4E00 657735?openDocument&Highlight=0,   38  Nález  Ústavního  soudu  ČR  ze  dne  11.  11.  2013,  sp.  zn.  I.  ÚS  3512/11.     39  Např.  Nález  Ústavního  soudu  ČR  ze  dne  11.  11.  2013,  sp.  zn.  I.  ÚS  3512/11.     40  Viz  Rozsudek  Nejvyššího  soudu  ČR  ze  dne  18.  10.  2011,  sp.  zn.  32  Cdo  4469/2010.  

27    

užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem. Je třeba říci, že takový způsob uzavírání smluv sám o sobě nepředstavuje nežádoucí jednání, naopak se v dnešní době jedná o v mnoha případech v podstatě téměř nezbytný a praktický postup. Nejčastěji se tato forma smluv využívá v sektoru bankovnictví, pojišťovnictví, dodavatelských služeb (např. sjednávání dodávek vody nebo elektřiny) nebo telekomunikací (smlouvy s mobilními operátory)41. Na druhou stranu zde vzniká prostor pro stanovení takových podmínek, které budou pro slabší stranu nevýhodné. Proto NOZ postihuje neplatností takovou doložku, která: 1. odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, 2. lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, 3. je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, 4. je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod. Ad 1: Smysl této, tzv. včleňovací, doložky (využívána zejména při odkazování na všeobecné obchodní podmínky) spatřuje Ústavní soud ČR především v tom, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. 42 Podle NOZ je ale platné jen ve dvou případech: pokud byla slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že význam doložky musela znát. V praxi se pak samozřejmě budou řešit otázky, jak se prokáže, že slabší strana byla s doložkou seznámena, a na kom bude ležet důkazní břemeno. Ústavní soud ČR43 i právní doktrína44 se ohledně včleňovacích doložek shodují, že jestliže mají být závazné pro daný právní vztah, musí být současně splněny dvě                                                                                                                         41

 ŘEHOUNKOVÁ,  Jana.  Formulářové  smlouvy  –  konečně  účinná  ochrana  slabší  strany?  Advokátní   kancelář  Hejduk  a  partneři  [online].  Publikováno  13.  1.  2014  [cit.  18.  6.  2014].  Dostupné  z:   http://www.hajduk.cz/formularove-­‐smlouvy-­‐konecne-­‐ucinna-­‐ochrana-­‐slabsi-­‐strany/   42  Nález  Ústavního  soudu  ČR  ze  dne  11.  11.  2013,  sp.  zn.  I.  ÚS  3512/11.     43  Nález  Ústavního  soudu  ČR  ze  dne  11.  11.  2013,  sp.  zn.  I.  ÚS  3512/11.   44  HULMÁK,  Milan.  Uzavírání  smluv  v  civilním  právu,  1.  vydání,  Praha:  Nakladatelství  C.  H.  Beck,   2008.  ISBN  978-­‐80-­‐7400-­‐062-­‐1.  s.  64.  

28    

podmínky: ve smlouvě na ně musí být odkázáno a slabší strana musí být seznámena s jejich obsahem (musí mít adekvátní možnost se s obsahem obchodních podmínek seznámit), přičemž není podstatné jakým způsobem a zda k tomu došlo v souvislosti s uzavíráním konkrétní smlouvy, či již dříve v souvislosti s uzavíráním podobné smlouvy. Případ, kdy slabší strana byla seznámena s doložkou v souvislosti s předchozím uzavíráním podobné smlouvy, by mohl být jedním ze způsobů, kdy se prokáže, že význam doložky musela slabší strana znát, a proto je platná. Důkazní břemeno ohledně prokázání, že doložka, na kterou je ve smlouvě odkázáno, byla ke smlouvě připojena anebo že byla druhé straně známa, podle dlouhodobého názoru judikatury českých soudů nese ten, kdo se takových ustanovení smlouvy dovolává. Není přitom ale např. nutné, aby byla tato doložka samostatně podepsána.45 Podpisy by samozřejmě mohly ulehčit dokazování, na druhou stranu ale samotné podepsání včleňovací doložky neznamená, že se s ní slabší strana skutečně seznámila.46 Podle mého názoru bude nést důkazní břemeno i nadále silnější strana, resp. ten, kdo se včleňovací doložky dovolává. Ad 2 a 3: Z judikatury Ústavního soudu ČR vyplývá, že doložky nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a těžko čitelné formě skryla silnější strana ujednání, která jsou pro slabší stranu nevýhodná a o kterých předpokládá, že nejspíše uniknou její pozornosti (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). 47 To vyjadřuje § 1800 odst. 1 NOZ, dle kterého je neplatná doložka, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložka, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná. Nesrozumitelná doložka však není neplatná v případech, kdy tato nepůsobí slabší                                                                                                                         45

 Usnesení  Nejvyššího  soudu  ČR  ze  dne  3.  6.  2013,  sp.  zn.  32  Cdo  3183/2012.  Nejvyšší  soud   [online].  Nejvyšší  soud,  2013  [cit.  20.  6.  2014].  Dostupné  z:   http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/9D064C2E887AC383C1257B8700 4D59C7?openDocument&Highlight=0,   46  Nález  Ústavního  soudu  ČR  ze  dne  11.  11.  2013,  sp.  zn.  I.  ÚS  3512/11.   47  Nález  Ústavního  soudu  ČR  ze  dne  11.  11.  2013,  sp.  zn.  I.  ÚS  3512/11.  

29    

straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen. Přičemž samotné prokázání, že něco bylo vysvětleno, je obtížné, navíc ještě, že to bylo vysvětleno dostatečně. Jako přípustnou posoudil Nejvyšší soud ČR adhezní smlouvu s rozhodčí doložkou, jejíž podmínky byly součástí smlouvy, psané na jednu stranu ve 14 bodech, sice drobným, ale dobře čitelným písmem, navíc první slova, charakteristická pro ten či onen bod, byla zvýrazněna písmem větším a tučným. Soud zde také přihlédl k faktu, že slabší strana (v tomto případě spotřebitel) byla vysokoškolsky vzdělaná, a vyslovil názor, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti.48 Smyslem tohoto ustanovení je chránit slabší stranu před doložkami psanými např. tak malým písmem, že je lze přečíst jen za použití lupy nebo v nečitelném barevném provedení (například světle šedé písmo na bílém papíře), stejně jako před doložkami, které jsou pochopitelné až při několikátém čtení a někdy ani to ne.49 Ad 4: Posledním případem neplatnosti je taková doložka, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech. Zákonodárce zde upravil také možnost soudu změnit rozsah tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran (podle § 577 NOZ), což považuji za praktické řešení. Podobnost s dosavadní právní úpravou spatřuji v ustanovení § 55 a § 56 ObčZ, která poskytovala ochranu spotřebitelům, když považovala za absolutně neplatná nepřípustná ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry                                                                                                                         48

 Rozsudek  Nejvyššího  soudu  ČR  ze  dne  29.  6.  2009,  sp.  zn.  23  Cdo  1201/2009.  Nejvyšší  soud   [online].  Nejvyšší  soud,  2013  [cit.  20.  6.  2014].  Dostupné  z:   http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/A0266C4DD629FC68C1257A4E0 066C581?openDocument&Highlight=0,adhezni,smlouva   49  ŘEHOUNKOVÁ,  2014,  op.  cit.    

30    

znamenala k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. § 56 odst. 3 ObčZ pak obsahoval demonstrativní výčet takových ujednání. Úprava v NOZ se sice nevztahuje pouze na spotřebitele, ale domnívám se, že tento výčet by mohl být vodítkem pro určení, které doložky jsou pro slabší stranu zvláště nevýhodná. Např. se jedná o ujednání, která dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli aj. Nicméně není pochyb o tom, že zákonodárce zde ponechal velký interpretační prostor. Jak stanoví § 1801 NOZ, pokud by strany smluvně vyloučily nebo se odchýlily od § 1799 nebo § 1800, k takovým ujednáním by se nepřihlíželo. Tato ochranná ustanovení tedy platí jako kogentní a za účelem ochrany slabší strany je omezena autonomie vůle. Výjimkou jsou smlouvy mezi uzavřené mezi podnikateli, ledaže strana prokáže, že doložka uvedená mimo vlastní text smlouvy a navržená druhou smluvní stranou hrubě odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku. Zde je však důkazní břemeno na straně, která se domáhá neplatnosti doložky. Na způsobu ochrany podnikatele při uzavírání adhezních smluv je vidět, že zákonodárce neměl v úmyslu podnikatele a priory vyloučit z ochrany slabší strany, zároveň ho ale pokládá za profesionála, který nepotřebuje takovou míru ochrany jako nepodnikatel. Navíc prosazuje v obchodních vztazích větší míru autonomie vůle. Vzhledem k tomu, co bylo již o neplatnosti právních jednání řečeno výše (viz podkapitola 3.2.), je zřejmé, že všechny doložky, které jsou ve smlouvách uzavíraných adhezním způsobem novým občanským zákoníkem považovány za neplatné, budou neplatné relativně. Slabší strana bude muset neplatnost podle § 586 odst. 1 NOZ namítnout, jinak budou dle stejného ustanovení odst. 2 platné. Ačkoli před účinností NOZ české soukromé právo úpravu smluv uzavíraných adhezním způsobem neobsahovalo, judikatura celkem úspěšně tuto

31    

mezeru vyplnila. Podrobnější právní úprava ale chyběla a je vítanou změnou, zejména v souvislosti s negativním trendem posledních let, kdy silnější strana zneužívá nepřehlednosti, nesrozumitelnosti, nečitelnosti aj. ujednání v adhezních smlouvách ve svůj prospěch.

3.4. Nemožnost předem omezit nebo vyloučit právo na náhradu újmy Podle § 574 odst. 2 ObčZ byla dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, neplatná. Nejvyšší soud ČR přitom dovodil50, že neplatnost takových ujednání se týká pouze případů, které vznikají obligatorně. Tam, kde zákon umožňuje odchylnou úpravu, tj. dohodu mezi účastníky, jíž lze určitou úpravu modifikovat nebo i vyloučit, nelze takovou dohodu kvalifikovat jako dohodu o vzdání se budoucích práv, a tak dohodu neplatnou.51 Přímo možnosti omezení práva na náhradu škody obsahovalo ustanovení § 386 odst. 1 ObchZ, podle kterého až do novely účinné od 1. 1. 2012 nebylo možné vzdát se náhrady škody před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, soud zároveň podle odst. 2 nemohl náhradu škody snížit. Po novele se ve vztazích upravených obchodním zákoníkem šlo dohodou vzdát práva na náhradu škody či toto právo omezit i předem. Před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, se však nebylo možné vzdát práva na náhradu škody způsobené úmyslně ani toto právo omezit. Tato novela byla v podstatě mezikrokem k uvolnění možnosti smluvní limitace budoucího práva na náhradu škody podle NOZ.                                                                                                                         50

  Rozsudek   Nejvyššího   soudu   ČR   ze   dne   30.   5.   2007,   sp.   zn.   28   Cdo   1222/2007.   Nejvyšší   soud   [online].  Nejvyšší  soud,  2007  [cit.  20.  6.  2014].  Dostupné  z:   http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/2925D24CE4E8BA80C1257A4E00 6A4B47?openDocument&Highlight=0,   51   Rozsudek   Nejvyššího   soudu   ČR   ze   dne   8.   1.   2003,   sp.   zn.   29   Odo   645/2001.   Nejvyšší   soud   [online].  Nejvyšší  soud,  2003  [cit.  20.  6.  2014].  Dostupné  z:   http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/394296A1766CBD0FC1257A4E00 68AA9A?openDocument&Highlight=0,  

32    

NOZ totiž na rozdíl od ObčZ obecný zákaz možnosti vzdát se budoucího práva neobsahuje, byť stanovuje několik případů, kdy to nelze ani nyní - např. práva na uplatnění námitky proti neplatnosti smlouva (§ 1755 NOZ), odvolání daru při darování mezi živými pro nouzi nebo nevděk (§ 2076 NOZ), fyzická osoba se nemůže vzdát práva domáhat se zrušení závazku (§ 2000 odst. 2 NOZ) aj. Krom výslovných případů, kdy se ke vzdání se budoucího práva nepřihlíží, je navíc možné, že bude takové ujednání považováno za absolutně neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 a § 588 NOZ, příčilo-li by se dobrým mravům. Ve vztahu ke slabší smluvní straně je podstatné ustanovení § 2898 NOZ představující jisté hranice pro ujednání o limitaci náhrady škody52. Podle něj se nepřihlíží k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. Slabší strana se v tomto případě práva na náhradu nemůže ani platně vzdát. Co se újmy týče, NOZ rozlišuje újmu majetkovou (tj. škodu) a nemajetkovou (způsobená např. zásahem do zdraví, cti aj.). Škoda zahrnuje škodu skutečnou i ušlý zisk53. Jelikož § 2894 odst. 1 NOZ stanoví, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody), bude se nemožnost slabší strany vzdát se předem práva na náhradu újmy týkat jak nemajetkové újmy, tak skutečné škody i ušlého zisku. Osobně považuji úpravu v NOZ za přínosnou změnu, která odstranila příliš „tvrdé“ a nevhodné omezení autonomie vůle v soukromoprávních vztazích, zároveň ale nastavila hranice omezující tuto smluvní svobodu, mimo jiné i ve prospěch ochrany slabší strany.

                                                                                                                        52

  BEZOUŠKA,   Petr,   PIECHOWICZOVÁ,   Lucie.   Nový   občanský   zákoník,   nejdůležitější   změny.   1.   vydání.  Praha:  Nakladatelství  ANAG,  2013.  ISBN  978-­‐80-­‐7263-­‐819-­‐2.  s.  330.   53   ŠILHÁN,   Josef.   Náhrada   škody   v   obchodních   vztazích   a   možnosti   její   smluvní   limitace.   2.   vydání.   Praha:  Nakladatelství  C.  H.  Beck,  2011.  ISBN  978-­‐80-­‐7400-­‐393-­‐6.  s.  147.  

33    

3.5. Omezení dohody o délce subjektivní promlčecí lhůty Nový občanský zákoník nabízí větší (ne však neomezenou) dispozitivnost smluvních vztahů, než tomu bylo doposud. Dosavadní právní úprava například kogentně upravovala délku promlčecí lhůty. Smluvní strany tedy neměly možnost tuto lhůtu smluvně upravit. Pouze § 401 ObchZ nabízel možnost straně, vůči níž se právo promlčovalo, aby promlčecí lhůtu písemným prohlášením prodloužila (nikoli zkrátila), a to maximálně na 10 let. Nepřímo, prostřednictvím písemného uznání dluhu podle § 110 ObčZ, se promlčecí lhůta prodloužila také na 10 let. Zkrátit promlčecí lhůtu nebylo možné vůbec.54 Nyní nabízí § 630 odst. 1 NOZ možnost smluvně upravit promlčecí lhůtu počítanou ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (tedy subjektivní lhůtu). Ta však nesmí být kratší než jeden rok a delší než patnáct let. Krom omezení časového má možnost ujednání subjektivní lhůty ještě limity věcné. Podle § 630 odst. 2 nelze sjednat kratší promlčecí lhůtu, jde-li o právo na plnění vyplývající z újmy na svobodě, životě nebo zdraví nebo o právo vzniklé z úmyslného porušení povinnosti. Ve vztahu ke slabší straně je podstatná limitace osobního charakteru, totiž že se nepřihlíží k ujednání, které je v neprospěch slabší strany. Není při tom podstatné, jestli byla sjednána lhůta kratší nebo delší, než jakou stanoví zákonná úprava. Pokud přece jen smlouva takové ujednání obsahuje, nebude se k němu přihlížet, je-li v neprospěch slabší strany – právo se tedy promlčí uplynutím zákonné promlčecí lhůty. NOZ se přiklání k větší míře smluvní svobody, co se promlčecí lhůty týče, a to i je-li jedna ze stran závazku „slabší“. Až v případě, kdy je takové ujednání v její neprospěch se k němu nepřihlíží. Domnívám se, že tato změna je na místě a odpovídá povaze a zásadám soukromého obligačního práva.

                                                                                                                        54

 LAVICKÝ,  2014,  op.  cit.,  s.  2223.  

34    

3.6. Omezení dohody o délce doby k uplatnění práv z odpovědnosti za vady stavby Podobně jako upravoval § 562 odst. 2 písm. c) ObchZ právo na uplatnění práva z vad díla, upravuje tuto problematiku i § 2629 NOZ. Podle něj musí objednatel uplatit právo ze skryté vady bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při dostatečné péči zjistit. Pokud tak neučiní, nejpozději však do pěti55 let o převzetí stavby (objektivní lhůta), a druhá strana namítne, že právo nebylo uplatněno včas, soud právo ze skryté vady nepřizná (totéž platí o skryté vadě projektové dokumentace a o jiných obdobných plněních). § 2629 NOZ pak stanoví, že pětiletou dobu může prováděcí právní předpis v odůvodněných případech zkrátit pro některé části stavby až na dva roky. Dále z dispozitivní povahy soukromoprávních závazkových vztahů vyplývá, že si strany mohou sjednat dobu kratší podle své vůle. Ke zkrácení se však nepřihlíží, je-li objednatel slabší stranou. NOZ tedy za účelem ochrany slabší strany stejně jako u promlčecí lhůty částečně omezuje autonomii vůle stran. Jelikož sjednání delší doby bude vždy pro slabší stranu (objednatele) výhodnější, zákon umožňuje sjednat lhůtu delší. Naopak kratší lhůta pro něj bude vždy nevýhodná, proto se k takovému ujednání nebude přihlížet. Proto zákonodárce volil jinou formulaci omezení, než v případě promlčecí lhůty, kde může být pro slabší stranu výhodnější jak delší tak kratší lhůta. Zatímco u promlčecí lhůty je ujednání o její délce limitováno rozsahem od jednoho do patnácti let, u délky doby k uplatnění práv z odpovědnosti za vady stavby není výslovně limit stanoven. Z dikce § 2629 NOZ a důvodové zprávy56 ale vyplývá, že si nelze ujednat delší, než pětiletou objektivní dobu, kterou lze smluvně pouze zkrátit. Jaká je ale doba minimální? Domnívám se, že jelikož § 2629 NOZ umožňuje prováděcím právním předpisem tuto dobu zkrátit „až na dva roky“, tím spíš bude toto omezení platit i pro smluvní ujednání.                                                                                                                         55

 Podle  §  646  odst.  3  ObčZ  byla  tato  lhůta  tříletá.      Důvodová  zpráva  k  NOZ  (konsolidovaná  verze)  ze  dne  3.  2.  2012.  op.  cit.,  s.  525-­‐526.  

56

35    

3.7. Ochrana slabší strany při uzavírání smluv s odkazem na obchodní podmínky Kogentní ustanovení § 273 ObchZ obsahovalo možnost část obsahu smlouvy určit odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. Odchylná ujednání ve smlouvě pak měla přednost před zněním obchodních podmínek. Dosavadní právní úprava obchodních podmínek byla zcela nedostatečná. NOZ stejně jako ObchZ nevylučuje možnost, aby byla její část obsahu smlouvy určena odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy (§ 1751 odst. 1 NOZ)57. To samo o sobě připomíná tzv. včleňovací doložku, jíž jsme se věnovali v části o tzv. adhezních smlouvách. § 1799 NOZ ale poskytuje ochranu pouze při uzavírání smluv adhezním způsobem a pouze straně, která je slabší. Naproti tomu ustanovení § 1751 až § 1754 NOZ, které se obchodním podmínkám věnují, jsou obecnější a dotýkají se všech smluvních závazků. Pro slabší stranu (a nejenom pro ni) je např. vzhledem k její ochraně důležitá skutečnost, že odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. Dále např. ujednání, které zakládá pozdější změnu obchodních podmínek, je platné jen v případě, že je předem ujednáno, jak se změna druhé straně oznámí, a pokud se této straně založí právo změny odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět ve výpovědní době dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele; nepřihlíží se však k ujednání, které s takovou výpovědí spojuje zvláštní povinnost zatěžující vypovídající stranu. Chtěla bych upozornit na ochranu před tzv. překvapivými ustanoveními obsaženou v § 1753 NOZ, podle něhož je neúčinné ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, nepřijala-li ho tato                                                                                                                         57

  Mezi   podnikateli   však   podle   §   1751   odst.   2   NOZ   postačí   část   obsahu   smlouvy   určit   i   pouhým   odkazem  na  obchodní  podmínky  vypracované  odbornými  nebo  zájmovými  organizacemi.    

36    

výslovně. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření (např. drobné, nečitelné písmo apod.). M. Hout58 vytýká tomuto ustanovení například skutečnost, že v podstatě počítá s tím, že si druhá strana obchodní podmínky nečte. Jestliže totiž mluví o neúčinnosti

ustanovení,

které

nemohla

„rozumně

očekávat“,

pokládá

za rozhodující právě toto očekávání a nikoliv to, zda smlouvu poctivě přečetl a na konci připojil svůj podpis. Problematické bude také vymezení toho, co strana mohla a co už nemohla rozumně očekávat. Domnívám se, že toto ustanovení, tak jak je formulované, znamená narušení soukromoprávní zásady pacta sunt servanda i vigilantibus iura scripta sunt přes příliš. Myslím, že by bylo vhodné alespoň spojit „rozumné očekávání“ se „zvláštní nevýhodou, aniž je pro to rozumný důvod“ pro stranu z toho plynoucí, podobně, jak tomu je v § 1800 odst. 2 NOZ upravující smlouvy uzavírané adhezním způsobem.

3.8. Neplatnost právního jednání příčícího se dobrým mravům Přestože je výše označován § 433 odst. 1 NOZ jako „generální klauzule“ ochrany slabší smluvní strany, podobnou funkci má i korektiv dobrých mravů, který je ovšem daleko širší a lze pod něj zařadit poměrně široké spektrum situací. Podobně jako pojem „slabší smluvní strana“ nejsou ani dobré mravy definovány zákonem. Dle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu ČR jsou dobré mravy měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti,59 souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež                                                                                                                         58

  HOUT,   Martin.   Překvapivé   klauzule   v   obchodních   podmínkách   aneb   Kam   kráčíš,   ochrano   spotřebitele?  e.pravo  [online].  Publikováno  24.  1.  2014  [cit.  22.  6.  2014].  Dostupné  z:   http://www.epravo.cz/top/clanky/prekvapive-­‐klauzule-­‐v-­‐obchodnich-­‐podminkach-­‐aneb-­‐kam-­‐ kracis-­‐ochrano-­‐spotrebitele-­‐93410.html   59  Rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  ČR  ze  dne  27.  11.  2003,  sp.  zn.  30  Cdo  664/2002.  Nejvyšší  soud   [online].  Nejvyšší  soud,  2003  [cit.  2.  6.  2014].  Dostupné  z:    

37    

v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních60. Existence korektivu dobrých mravů je nezbytná a podobné ustanovení obsahují všechny moderní právní řády. Právní řád totiž spočívá na řádu mravním. Zákonodárce tímto korektivem ustanovil svrchované vykládací pravidlo pro případy, kdy jeho pozitivní normy zůstávají pochybné, jednotlivé případy je nutné posoudit tak, aby rozhodnutí odpovídalo obecnému lidskému cítění, z něhož právní normy vychází61. Tomu odpovídá znění § 2 odst. 3 NOZ, podle něhož nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy. Dále je v § 1 odst. 2 NOZ deklarována autonomie vůle, která ale nesmí překročit hranice dobrých mravů. Soulad s dobrými mravy řeší taková jednání, která sice nejsou přímo v rozporu s některým zákonným ustanovením, jsou však v rozporu s obecným chápáním dobrých mravů. NOZ tedy zaprvé zakazuje právní jednání porušující dobré mravy, zadruhé staví dobré mravy do pozice výkladového a aplikačního pravidla. Podle ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ nesměl být výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy. Právní úkon příčící se dobrým mravům pak § 39 ObčZ považoval za neplatný. Stejný důsledek, tedy absolutní neplatnost, přejímá i NOZ, jež v § 580 odst. 1 stanoví, že: „Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům…“. V této souvislosti je vhodné zmínit skutečnost, že § 39 ObčZ považoval za neplatný také právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel. NOZ ale hodnotí jako absolutně neplatné právní jednání odporující zákonu, jen pokud současně zjevně narušuje veřejný

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                    http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/641F5ABB445170A2C1257A4E00 656BBF?openDocument&Highlight=0,     60  Rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  ČR  ze  dne  26.  6.  1997,  sp.  zn.  3  Cdo  69/96.     61   ELIÁŠ,   Karel   a   kol.   Obchodní   zákoník.   Praktické   poznámkové   vydání   s  výběrem   judikatury   od  r.  1900.  5.  vyd.  Praha:  Linde,  2006,  ISBN  80-­‐7201-­‐624-­‐5.  s.  38.  

38    

pořádek nebo zavazuje k plnění od počátku nemožnému62. Z této změny lze vyvodit, že NOZ obecně hodnotí právní jednání příčící se dobrým mravům jako mnohem závaznější než právní jednání v rozporu se zákonem a vyvozuje pro něj přísnější sankci v podobě absolutní neplatnosti. K aplikaci korektivu dobrých mravů je třeba uvést dvě významná stanoviska Nejvyššího soudu ČR. Ten ve svém rozsudku ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010 uvádí, že při posuzování věci z hlediska neplatnosti z důvodu rozporu s dobrými mravy nelze „izolovaně“ zdůrazňovat a současně vytrhávat z kontextu pouze jednu či více okolností a další právně významné okolnosti ve skutečnosti opominout63. Chceme-li tedy hodnotit nějaké jednání jako příčící se dobrým mravům, je nutné hodnotit jej jako celek, komplexně. Dále z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1659/2000 vyplývá, že se § 3 odst. 1 OZ (výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy) nepoužije, jestliže přímá aplikace příslušného ustanovení zákona vede k témuž výsledku, k němu má vést použití ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ64 (v NOZ se bude jednat analogicky o § 1 odst. 2). Z toho plyne subsidiarita použití korektivu dobrých mravů. Což podporuje i argument, že v opačném případě by v podstatě nebyla existence speciálních institutů, jako jsou např. ustanovení o lichvě či neúměrném zkrácení, nutná, protože takové jednání by bylo stejně v rozporu s dobrými mravy a mohl by se tak na něj aplikovat § 580 NOZ. Výhodou korektivu dobrých mravů je bezesporu jeho flexibilita. Díky obecnosti tohoto pojmu je totiž možné vztáhnout jej na široké spektrum „nespravedlivých“ situací, které vznikají právě například díky faktické nerovnosti                                                                                                                         62

  Jinak   je   právní   jednání   sankciováno   relativní   neplatností,   a   to   pouze   pokud   to   smysl   a   účel   zákona  vyžaduje.   63  Rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  ČR  ze  dne  8.  6.  2011,  sp.  zn.  26  Cdo  2150/2010.  Nejvyšší  soud   [online].  Nejvyšší  soud,  2011  [cit.  2.  6.  2014].  Dostupné  z:   http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/375AC47114671437C1257A4E00 6ABB71?openDocument&Highlight=0,   64  Rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  ČR  ze  dne  17.  10.  2001,  sp.  zn.  22  Cdo  1659/2000.  Nejvyšší  soud   [online].  Nejvyšší  soud,  2001  [cit.  2.  6.  2014].  Dostupné  z:   http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/1B5D0F61F3AE6E99C1257A4E00 66882B?openDocument&Highlight=0,  

39    

smluvních stran a reagovat tak i v případech, kdy právní řád nenabízí jinou ochranu. Zároveň je jednání v rozporu s dobrými mravy stiženo přísnou sankcí absolutní neplatnosti (stejně jako tomu bylo podle ObčZ), proto je třeba jej aplikovat až jako poslední řešení. Absolutní neplatnost ex tunc totiž v mnoha případech může způsobit „více škody než užitku“, i proto s ní NOZ zachází sporadicky.

3.9. Neplatnost tzv. lichevních smluv Problematiku lichevních smluv, resp. jejich zákaz, obsahoval ABGB i z něho vycházející vládní návrh československého občanského zákoníku z r. 1937. Zákonná úprava lichvy v soukromém právu je běžná ve většině evropských občanských zákoníků (např. § 138 odst. 2 německého občanského zákoníku - viz níže). Přesto ObčZ ale ustanovení o lichvě neobsahoval a v českém (československém) právním řádu tak byla lichva až do účinnosti NOZ obsažena pouze v trestním právu65. Navzdory tomu však s tímto pojmem pracoval Nejvyšší soud ČR, který označil za lichevní smlouvy ty, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, jsou pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné podle § 39 ObčZ. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno

                                                                                                                        65

  §   218   odst.   1   zákona   č.   40/2009   Sb.,   trestního   zákoníku,   ve   znění   pozdějších   předpisů:   Kdo   zneužívaje  něčí  rozumové  slabosti,  tísně,  nezkušenosti,  lehkomyslnosti  nebo  něčího  rozrušení,  dá   sobě   nebo   jinému   poskytnout   nebo   slíbit   plnění,   jehož   hodnota   je   k   hodnotě   vzájemného   plnění   v  hrubém   nepoměru,   nebo   kdo   takovou   pohledávku   uplatní   nebo   v   úmyslu   uplatnit   ji   na   sebe   převede.  

40    

za trestný čin66. Přitom ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud ČR argumentuje právě historickou existencí tohoto institutu v právním řádu na našem území. Jak vyplývá z citace, lichevní smlouvu považuje za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. NOZ už ale lichvu opět upravuje, přičemž vychází právě ze zahraničních vzorů a z vládního návrhu československého občanského zákoníku z r. 193767. § 1796 označuje za neplatnou smlouvu, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti68 druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Aby se tedy jednalo o lichevní smlouvu, musí být současně splněny dvě podmínky: jedna strana zneužije slabšího postavení druhé strany a zároveň tím získá plnění, které je v hrubém nepoměru s tím, co sama poskytne. Hrubý nepoměr je opět poměrně neurčitý pojem a bude samozřejmě záležet na posouzení konkrétního případu. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR je nutné ho posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění69. Ve svém rozsudku ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 pak Nejvyšší soud ČR hrubý nepoměr označuje jako nepoměr podstatně nápadný, dále z povahy věci vylučuje z přezkumu o lichvě darovací smlouvu70 a v rozsudku ze dne 22. září 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006, dovodil, že na nepřiměřenost                                                                                                                         66

 Rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  ČR  ze  dne  8.  4.  2003,  sp.  zn.  22  Cdo  1993/2001.  Nejvyšší  soud   [online].  Nejvyšší  soud,  2003  [cit.  2.  6.  2014].  Dostupné  z:   http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/DFE4E11822B5BC9DC1257A4E00 669E54?openDocument&Highlight=0,   67  Důvodová  zpráva  k  NOZ  (konsolidovaná  verze)  ze  dne  3.  2.  2012.  s.  444.   68   Pojmy   tíseň,   nezkušenost,   rozumová   slabost,   rozrušení   a   lehkomyslnost   umožňují   poměrně   široký  výklad  toho,  v  čem  vlastně  nevýhoda  slabší  strany  spočívá.     69  Rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  ČR  ze  dne  27.  10.  2011,  sp.  zn.  7  Tdo  1215/2011.  Nejvyšší  soud   [online].  Nejvyšší  soud,  2011  [cit.  3.  6.  2014].  Dostupné  z:   http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/A930F20EF0F449CAC1257A4E00 657B6D?openDocument&Highlight=0,hrub%C3%BD,nepom%C4%9Br   70  Rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  ČR  ze  dne  26.  1.  2010,  sp.  zn.  30  Cdo  4665/2009.  Nejvyšší  soud   [online].  Nejvyšší  soud,  2010  [cit.  3.  6.  2014].  Dostupné  z:   http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/81121F3492C3268EC1257A4E00 660503?openDocument&Highlight=0,hrub%C3%BD,nepom%C4%9Br  

41    

smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka71. Typicky dochází k lichvě při sjednání příliš vysokého úroku nebo smluvní pokuty. Příkladem ze soudní praxe může být uzavření smlouvy o půjčce finanční částky ve výši 293 000 Kč na dobu 3 měsíců s příslibem uhrazení smluvní odměny ve výši 131 850 Kč, kde Krajský soud v Českých Budějovicích přihlédl zejména k době, na kterou byla půjčka sjednána72. § 1797 NOZ pak vylučuje, aby se neplatnosti dle tohoto ustanovení dovolal podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání. Ze znění tohoto ustanovení (aby se neplatnosti dovolal) ve spojení s § 574 a § 586 odst. 1 NOZ je možné dovodit, že se jedná o neplatnost relativní, které se musí „poškozená“ strana dovolat, jinak je i takové jednání platné (§ 586 odst. 2). Místo neplatnosti absolutní z důvodu rozporu s dobrými mravy se tedy nová právní úprava přiklání k neplatnosti relativní. Nejvyšší soud ČR považoval lichevní smlouvu za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Jako absolutně neplatné považuje jednání příčící se dobrým mravům i NOZ. Proto není posun k relativní neplatnosti lichevní smlouvy v souladu s dosavadní judikaturou. Už zřejmě nebude možné chápat lichvu zároveň jako jednání v rozporu s dobrými mravy, jinak by zkrátka bylo nutné takové jednání označit za absolutně neplatné a to i v podnikatelském styku. Nový občanský zákoník změnil spoustu věcí, může se ale „ze dne na den“ změnit chápání toho, co bylo do 31. 12. 2013 považováno za příčící se dobrým mravům a proto absolutně neplatné? „Dobré mravy“ jistě není něco, co se dá měnit jako sazba DPH. Bude se Nejvyšší soud ČR tohoto výkladu nadále držet? To ukáže budoucí judikatura.

                                                                                                                        71

  Rozhodnutí   Nejvyššího   soudu   ČR   ze   dne   22.   9.   2006,   sp.   zn.   33   Odo   71/2006.   Nejvyšší   soud   [online].  Nejvyšší  soud,  2006  [cit.  3.  6.  2014].  Dostupné  z:   http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/C0FE50F8B1017254C1257A4E00 6515D0?openDocument&Highlight=0,   72   Usnesení   Krajského   soudu   v   Českých   Budějovicích   ze   dne   28.   2.   2000,   sp.   zn.   3   To   904/99.   Sbírka  soudních  rozhodnutí  a  stanovisek,  č.  5/2001.  

42    

ObčZ obsahoval ustanovení § 49, které lichvu trochu připomíná. To stanovilo, že účastník, který uzavřel smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Na rozdíl od lichvy zde ale protistrana o existenci těchto okolností nevěděla (a nezneužila jich), proto následkem nebyla neplatnost, jak je tomu u lichvy, ale „pouze“ právo od smlouvy odstoupit. Aplikaci ustanovení § 49 ObčZ na vztahy upravené obchodním zákoníkem (tedy zejména mezi podnikateli) přitom vylučoval § 267 odst. 2 ObchZ. Z něho pak vychází ustanovení § 1797 NOZ (jak uvádí důvodová zpráva73),

které

vylučuje,

aby

se

neplatnosti

dovolával

podnikatel

v podnikatelském styku. Před účinností NOZ s lichvou v soukromoprávních vztazích pracovala už judikatura, která tzv. lichevní smlouvy označovala za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. NOZ je ale hodnotí jako relativně neplatné, což by se na první pohled mohlo zdát jako zhoršení pozice slabší strany, je ale potřeba si uvědomit, že absolutní neplatnost smlouvy je pro slabší stranu mnohdy nevýhodnější. Dlužník musí např. ze dne na den vrátit celé plnění, což pro něj může být často dokonce nemožné. Velkou roli ve prospěch slabší strany zde pak jistě sehraje moderační právo soudu, zakotvené v ustanovení § 577 NOZ, podle kterého soud může, je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového a jiného rozsahu, změnit rozsah tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Není přitom vázán návrhy stran, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.  

3.10. Zrušení smlouvy při neúměrném zkrácení (leasio enormis) Stejně jako ustanovení o lichvě, také § 1793 NOZ, který upravuje neúměrné zkrácení (též „zkrácení přes polovic“ nebo „nadměrné poškození“), vychází ze znění vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937. Podstatou                                                                                                                         73

 Důvodová  zpráva  k  NOZ  (konsolidovaná  verze)  ze  dne  3.  2.  2012.  op.  cit.,  s.  444.  

43    

tohoto institutu je myšlenka, že v obligačním právu mají být vzájemná práva a povinnosti vyvážená, tedy i v souladu s obecnou morálkou, která prostupuje právem od římského, přes kanonické, až po dnešní soukromoprávní kodexy.74 Ustanovení upravující neúměrné zkrácení se nachází v části čtvrté NOZ, hlavě první obsahující všeobecná ustanovení o závazcích, konkrétně pak v díle třetím, jenž upravuje obsah závazků. Dle ustanovení § 1793 až § 1975 NOZ se v případě, že se strany zavázaly k vzájemnému plnění, ale plnění jedné ze stran je v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu. Druhá strana se tomu může vyhnout tak, že jí doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. Výjimku tvoří případy, kdy se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela. Výše řečené se nepoužije také pro případy nabytí na komoditní burze, při obchodu s investičním nástrojem podle jiného zákona, v dražbě či způsobem postaveným veřejné dražbě naroveň, ani pro případ sázky nebo hry, anebo při narovnání nebo novaci, pokud byly poctivě učiněny. Ustanovení o neúměrném zkrácení se také dle § 2757 NOZ nepoužije pro závazky z odvážných smluv. Nakonec se pak podle § 1797 NOZ nemůže neplatnosti z důvodu neúměrného zkrácení dovolat podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání. K uplatnění práva podle § 1793 odst. 1 NOZ musí být dále splněna podmínka, že důvod nepoměru vzájemných plnění nevyplývá ze zvláštního vztahu mezi stranami, zejména pokud zkrácená strana měla úmysl plnit zčásti za úplatu a zčásti bezúplatně, nebo jestliže již nelze výši zkrácení zjistit. A konečně právo podle § 1793 NOZ nevzniká tehdy, vzdala-li se jej zkrácená strana výslovně a prohlásila-li, že plnění přijímá za mimořádnou cenu ze zvláštní obliby, anebo souhlasila-li s neúměrnou cenou, ač jí skutečná cena plnění byla nebo musela být známa. Přitom ještě musí být zachována prekluzivní lhůta k uplatnění práva                                                                                                                         74

 Důvodová  zpráva  k  NOZ  (konsolidovaná  verze)  ze  dne  3.  2.  2012.  op.  cit.,  s.  443.  

44    

vyplývajícího z § 1793 NOZ, která činí 1 rok. Pro větší přehlednost je vše výše řečené shrnuto do tabulky aplikace § 1793 NOZ.

Jedná  se  o  případ  nabytí  na  komoditní   burze,  při  obchodu  s  investičním   nástrojem  podle  jiného  zákona,  v  dražbě,   či  způsobem  postaveným  veřejné  dražbě   naroveň,  ani  pro  případ  sázky  nebo  hry,   anebo  při  narovnání  nebo  novaci,  pokud   byly  poctivě  učiněny?   Nebo  o  závazky  z  odvážných  smluv?  

Tolik obdržela S II

ANO  

Tolik obdržela S I

                       

ANO  

NEPOUŽIJE   SE  

ANO  

NEPLATÍ  

ANO  

PRÁVO   NEVZNIKÁ  

S  II  doplnila,  oč  byla  S  I  zkrácena?     NE  

ANO  

OK  

Uplynul  už  1  rok  od  uzavření  smlouvy?  

ANO  

PREKLUZE  

NE   S  II  věděla  nebo  musela  vědět   o  skutečnosti,  která  nepoměr  vzájemných   plnění  zakládá?     NE  

Jsou  vzájemná   plnění   v  HRUBÉM   NEPOMĚRU?  

Vyplývá  důvod  nepoměru  ze  zvláštního   vztahu  mezi  stranami  nebo  výši  zkrácení   již  nelze  zjistit?  Vzdala  se  zkrácená  strana   výslovně  práva  dle  §  1793  (cena  zvláštní   obliby)  nebo  s  takovým  plněním  úmyslně   souhlasila?     NE  

NE  

NEPOUŽIJE   SE  

 

NE  

Zkrácená  strana**  může   POŽADOVAT  ZRUŠENÍ  SMLOUVY   A  NAVRÁCENÍ  VŠEHO   DO  PŮVODNÍHO  STAVU     * S I označuje stranu, která byla zkrácena a S II stranu, která obdržela plnění v hrubém nepoměru k plnění zkrácené strany. Výše a poměr plnění, jež strany obdržely jsou znázorněny velikostí jednotlivých sloupců. Zde obdržla S I plnění přesně poloviční oproti tomu, co obdržela S II. ** Výjimku však představuje podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání. Ten se neplatnosti smlouvy dovolávat nemůže (podle § 1797 NOZ).

 

Z tabulky je zřejmé, že se na aplikaci leasio enormis vztahuje velké množství výjimek, je k ní nutné splnění řady podmínek a navíc je k tomuto právu

45    

stanovena roční prekluzivní lhůta. V jednotlivých případech sice zákoník výslovně hovoří o tom, že se § 1793 NOZ nepoužije, nebo neplatí, nebo právo nevzniká. Odlišnosti významů těchto termínů by bylo možné rozebrat, nicméně prakticky mají pro zkrácenou stranu stejný důsledek – nemůže se dožadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do předešlého stavu.

Za

upozornění

stojí

také skutečnost, že z povahy věci se dle § 2757 NOZ ustanovení o neúměrném zkrácení nepoužijí na závazky z odvážných smluv (např. pojistná smlouva). Zcela v souladu s duchem NOZ je možnost druhé strany doplnit, oč byla první strana zkrácena. Jedná se o způsob, jak lze vzniklou nespravedlnost ještě napravit před tím, než zkrácená strana přistoupí ke zrušení smlouvy. Doplnění je zcela na vůli druhé strany. V některých případech pro ni může být nakonec zrušení smlouvy výhodnější. Zásadní je určení, co je a co není hrubý nepoměr, což již bylo řešeno v části o lichvě. Co se této hranice týče, byl např. ABGB velmi konkrétní když stanovil, že strana, která neobdržela ani polovici toho, co mohla žádat, může požadovat zrušení smlouvy a uvedení v předešlý stav. Také např. francouzský občanský zákoník obsahuje obdobnou hranici, a to sedm dvanáctin hodnoty věci75. Vzhledem k tomu, že se důvodová zpráva k NOZ hlásí k těmto pramenům jakožto výchozím zdrojům, lze se podle těchto měřítek přibližně orientovat. NOZ se ale přiklonil ke švýcarskému modelu76, nestanovil žádnou konkrétní hranici a ponechal možnost posoudit hrubý nepoměr případ od případu. Dosavadní právní úprava neúměrné zkrácení neupravovala. V přápadě, že došlo k uzavření smluvního závazeku, který bychom dnesk klasifikovali jako neúměrné zkrácení, bylo možné dovolat se neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy (tak jak tomu je dnes např. v německém BGB). Nejvyšší soud ČR77 ale                                                                                                                         75

 FRANCOUZSKÁ  REPUBLIKA.  Čl.  1674  francouzského  občanského  zákoníku,  ve  znění  pozdějších   předpisů  (Le  Code  civil  des  Français).  Legifrance.gouv.fr  [online].  [cit.  20.  6.  2014].  Dostupné  z:     http://www.legifrance.gouv.fr/affichCode.do?cidTexte=LEGITEXT000006070721   76  Důvodová  zpráva  k  NOZ  (konsolidovaná  verze)  ze  dne  3.  2.  2012.  op.  cit.,  s.  444.   77  Rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  ČR  ze  dne  31.  8.  2010,  sp.  zn.  30  Cdo  1653/2009.  Nejvyšší  soud   [online].  Nejvyšší  soud,  2010  [cit.  13.  6.  2014].  Dostupné  z:  

46    

k takovým případům judikoval, že okolnost hrubého nepoměru sama o sobě ještě absoltní neplatnost úkonu příčícího se dobrým mravům ve smyslu § 39 ObčZ nezakládá. Právní jednání je třeba hodnotit celkově, ve spojitosti se všemi okolnostmi. Ustanovení o neúměrném zkrácení se netýká jenom závazků, ve kterých je jedna smluvní strana slabší. K plnění, které bude v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, často dojde právě v důsledku faktické nerovnosti smluvních stran. Jistě poskytne slabší smluvní straně výhodnější postavení v závazkových vztazích, i když na úkor omezení smluvní svobody a zásady pacta sunt servanda. Nelze opomenout zmínit kritiku tohoto instutu, podlš níž demotivuje smluvní strany k vyhledávání informací.78 Mohlo by se stát, že v některých případech právo nebude přát bdělým, jak vyžaduje zásada vigilantibus iura scripta sunt, ale spíš těm „ospalým“. Osobně je mi sympatičtější řešení hrubého nepoměru plnění tak, jak tomu bylo doposud, tedy v souvislosti s rozporem s dobrými mravy, které vyžadovalo posouzení celého případu s ohledem na všechny okolnosti.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                    http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/259BC8A71FF4B407C1257A4E00 6AA0CE?openDocument&Highlight=0,   78   GROŠPIC,   Pavel.   Návrat   laesio   enormis   do   českého   práva.   Právní   rozhledy.   roč.   2013,   č.   5,   s.   181.  

47    

4. ZÁVĚREČNÉ SROVNÁNÍ STARÉ A NOVÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY  

NOZ obsahuje několik ustanovení poskytujících ochranu přímo slabší smluvní straně, což je oproti dosavadní právní úpravě velká změna, jelikož ta s pojmem slabší strana ani nepracovala. Je to změna nutná vzhledem ke koncepci NOZ vyznačující se větší mírou dispozitivnosti v závazkových vztazích, čehož silnější strana může zneužít ve svůj prospěch. Jedním ze stěžejních ustanovení je generální klauzule ochrany slabší strany obsažená v § 433 odst. 1 NOZ, který zakazuje podnikateli zneužít svého postavení vůči slabší straně. Odst. 2 potom vyvratitelnou domněnkou stanoví, kdo se bude považovat za slabší stranu. ObchZ žádné podobné ustanovení neobsahoval. Nejblíže mu zřejmě byl § 265 ObchZ, podle nějž nepožívá právní ochrany jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Slabší stranu ale výslovně chrání nejenom § 433 odst. 1 NOZ, ale i několik dalších ustanovení chránících slabší stranu při: a) uzavírání smlouvy adhezním způsobem, b) smluvním vyloučení nebo omezení budoucího práva na náhradu újmy, c) dohodě o délce subjektivní promlčecí lhůty a d) dohodě o délce doby k uplatnění práv z odpovědnosti za vady stavby. Tzv. adhezní smlouvy byly v ObchZ pouze zmíněny, podrobněji s nimi pracovala judikatura. NOZ již obsahuje konkrétnější úpravu tohoto způsobu uzavírání smluv s ohledem na ochranu slabší strany závazku. Ujednání předem smluvně vylučující nebo omezující právo na náhradu újmy bylo dle staré právní úpravy nejprve absolutně neplatné, i když dané ustanovení ObchZ vyvolávalo výkladové rozpory a způsobovalo právní nejistotu. V relativně nedávné novele ObchZ již bylo od striktního zákazu upuštěno. NOZ nepřipouští, aby se práva na náhradu újmy předem vzdala (nebo ho omezila) slabší strana. V obou těchto případech tedy dosavadní právní úprava danou problematiku upravovala, ale nedostatečně. NOZ je v tomto smyslu významným krokem vpřed.

48    

Jak dohoda o délce subjektivní promlčecí lhůty tak dohoda o délce doby k uplatnění práv z odpovědnosti za vady stavby by byly před účinností NOZ nemožné. Obě byly stanoveny kogentními ustanoveními ObchZ a ObčZ. NOZ přináší změnu a spolu s možností je upravit dohodou zákonodárce nastavil i hranice této smluvní volnosti. Nepřihlíží se pak k ujednání promlčecí lhůty, které je v neprospěch slabší strany, a ke zkrácení doby k uplatnění práv z odpovědnosti za vady stavby, je-li objednatel slabší stranou. Při ochraně slabší strany nelze opomenout ani význam některých institutů, jež mají širší okruh subjektů ochrany, mezi které může spadat i slabší strana. Jedná se o ustanovení týkající se lichvy, neúměrného zkrácení a obchodních podmínek. Lichva a neúměrné zkrácení jsou v kodexu soukromého práva novinkami, byť s oběma ještě před účinností NOZ pracovala judikatura. Obchodní podmínky již upravoval ObchZ, ale dle mého názoru nedostatečně. V podstatě shodná s úpravou ObčZ zůstala pouze absolutní neplatnost jednání zjevně příčícího se dobrým mravům.

49    

5. KOMPARACE S NĚMECKOU PRÁVNÍ ÚPRAVOU 5.1. Ústavní rovina ochrany slabší smluvní strany Německý občanský zákoník, jenž nabyl účinnosti roku 1900 (BGB), zdůrazňoval svobodnou vůli jednotlivce při vstupování do závazku (uzavírání smlouvy), což se promítalo do rozhodování německých soudů, které se bránily zásahům do svobodně uzavřených závazků. Postupně ale stále více sílila potřeba vyvažovat ekonomické, sociální, intelektuální atd. nevýhody slabší strany právní ochranou, a tak i smluvní svoboda získala své hranice. Výsledkem tohoto vývoje byla známá rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu Handelsvertreter a Bürgschaft. V prvém z nich se obchodní zástupce79 domáhal ochrany u Spolkového ústavního soudu proti konkurenční doložce, kterou obsahovala smlouva, jež uzavřel s jednou německou vinařskou společností (zastoupeným). Ta stanovila, že obchodní zástupce nesmí po skončení smlouvy vykonávat jakoukoli práci v konkurenční společnosti. Navíc, pokud by k ukončení smlouvy došlo vinnou obchodního zástupce, tento se zříká práva na jakoukoli finanční kompenzaci. Soudy nižšího stupně označily konkurenční doložku jako platnou, považujíce obchodního zástupce za profesionála a ekonomicky nezávislého obchodníka, který měl sám zvážit rizika smlouvy, do které vstupoval. Spolkový ústavní soud ale neshledal takovou doložku v souladu s ústavně zaručeným právem na svobodnou volbu povolání80 a obchodního zástupce označil za typickou slabší smluvní stranu, která požívá speciální ochranu zákonnou i soudní. Dle něj                                                                                                                         79

  NOZ   používá   pojmy   „obchodní   zástupce   a   zastoupený“,   směrnice   v  anglické   verzi   označuje   účastníky   jako   „commercial   agent“   a   „principal“,   německá   verze   pro   obchodního   zástupce   je   „Handelsvertreter“.   Podstatu   tohoto   smluvního   vztahu   vystihuje   ustanovení   §   2483   NOZ:   Smlouvou   o   obchodním   zastoupení   se   obchodní   zástupce   jako   nezávislý   podnikatel   zavazuje   dlouhodobě   vyvíjet   pro   zastoupeného   činnost   směřující   k   uzavírání   určitého   druhu   obchodů   zastoupeným   nebo   k   ujednání   obchodů   jménem   zastoupeného   a   na   jeho   účet   a   zastoupený   se   zavazuje  platit  obchodnímu  zástupci  provizi.   80   SPOLKOVÁ   REPUBLIKA   NĚMECKO.   čl.   12   odst.   1   Základního   zákona   Spolkové   republiky   Německo  ze  dne  23.  5.  1949,  ve  znění  pozdějších  předpisů  (Grundgesetz  für  die  Bundesrepublik   Deutschland).   Spolkové   Ministerstvo   pro   právo   a   ochranu   spotřebitele   [online],   [cit.   9.   5.   2014].   Dostupné  z:  http://www.gesetze-­‐im-­‐internet.de/englisch_gg/index.html  

50    

v případech, kdy je vyjednávací síla jedné ze stran natolik slabší, že dominantní strana je schopna diktovat podmínky smlouvy, neposkytuje smluvní právo dostatečnou ochranu slabší straně a zákonodárce je povinen obnovit nerovnováhu, aby tak nedocházelo k porušování ústavním právem zaručených práv a svobod. Jestliže pak zákonodárce v této povinnosti selže, musí být zárukou takové ochrany soudy81. V případu Bürgschaft se dcera, mající poměrně malý příjem, zaručila za dluh podnikajícího otce, který bylo pro ni (vzhledem k jejímu příjmu) téměř nemožné splatit. Německý Spolkový ústavní shledal, že v takovém případě, kdy mají smluvní strany nerovné postavení a důsledky smlouvy jsou pro slabší stranu mimořádně závažné, mají soudy povinnost do takového smluvního vztahu zasáhnout. Dále označil smlouvu o ručení jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a dobrou vírou82. Své rozhodnutí opřel o nutnost ochrany ústavního práva na autonomii vůle jednotlivce (čl. 2 odst. 1 GG) a o princip sociálního státu (čl. 20 odst. 1 a čl. 28 odst. 1 GG).83 O. Cherednychenko ve své knize Fundamental Rights, Contract Law and the Protection of the Weaker Party84 shrnuje důsledky, které mělo dle Herberta Wiedemanna rozhodnutí Bürgschaft pro německé smluvní právo. Za prvé, dle Spolkového ústavního soudu, vyžaduje německá Ústava, aby soudy poskytovaly ochranu subjektům závazkového vztahu i proti nim samotným. Za druhé, smluvní právo má krom jiného obsahovat i ochranná ustanovení. A za třetí, typický případ nerovnosti smluvních stran musí být přezkoumán příslušným soudem, je-li slabší smluvní strana v nevýhodě.                                                                                                                         81

 Rozhodnutí  Spolkového  ústavního  soudu  ze  dne  7.  2.  1990,  sp.  zn.  1  BvR  26/84.     SPOLKOVÁ   REPUBLIKA   NĚMECKO.   §138   odst.   1   a   §   242   německého   občanského   zákoníku   (BGB),  ve  znění  pozdějších  předpisů  (Bürgerliches  Gesetzbuch,  BGBl  I  42).  Spolkové  Ministerstvo   pro  právo  a  ochranu  spotřebitele  [online],  [cit.  20.  5.  2014].  Dostupné  z:  http://www.gesetze-­‐im-­‐ internet.de/bgb/BJNR001950896.html#BJNR001950896BJNG000102377   83  Rozhodnutí  Spolkového  ústavního  soudu  ze  dne  19.  10.  1993,  sp.  zn.  1  BvR  567/89.   84   CHEREDNYCHENKO,   O.   Olha.   Fundamental   Rights,   Contract   Law   and   the   Protection   of   the   Weaker  Party.  Mnichov:  Sellier.  European  Law  Publishers,  2007,  s.  237-­‐238.  ISBN:  978-­‐3-­‐86653-­‐ 043-­‐0.   82

51    

Svými rozhodnutími německý Spolkový ústavní soud vystihl skutečnost, že povinnost zákonodárce a soudů chránit slabší smluvní stranu vyplývá ze základních práv a svobod, které garantují ústavní zákony. V tomto se tedy shoduje s Ústavním soudem České republiky, který právo slabší smluvní strany na ochranu rovněž odvozuje od principů chráněných ústavním právem, jmenovitě pak principu rovnosti85, jež garantuje Listina základních práv a svobod.

5.2. Ochrana slabší strany v německém občanském zákoníku Pomineme-li ta ustanovení, která poskytují ochranu spotřebitelům (např. § 355, § 356, § 474 až § 479 aj.), zjistíme, že stěžejním bodem ochrany slabší strany v BGB je § 138 odst. 1. Ten stanoví, že právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, je neplatné86, tedy stejně jako NOZ. Stěžejní jsou dobré mravy proto, že BGB vlastně s pojmem slabší strana vůbec nepracuje, ta musí tím pádem hledat ochranu prostřednictvím výše zmíněných ústavních principů nebo obecných institutů poskytující ochranu v BGB nejenom slabší smluvní straně (jako jsou právě zejména dobré mravy). Podle § 138 odst. 2 BGB je neplatností postiženo takové právní jednání, kterým někdo, využívajíce nesnáze, nezkušenosti, nedostatku zdravého úsudku nebo značné slabosti vůle druhého a způsobí-li tím sobě nebo třetí straně, výměnou za nějaké plnění, že mu bude slíbena peněžitá výhoda, která bude jasně v nepoměru s plněním87. To odpovídá pojetí lichvy v § 1796 NOZ, který se však podle § 1797 NOZ nevztahuje na podnikatele, který uzavřel smlouvu při svém podnikání. BGB z ochrany před lichvou podnikatele nevylučuje. Byť obě právní úpravy hodnotí smlouvu naplňující znaky lichvy jako neplatnou, § 138 odst. 2                                                                                                                         85

 Viz  např.  nález  Ústavního  soudu  České  republiky  ze  dne  11.  11.  2013,  sp.  zn.:  I.  ÚS  3512/11.         Německy:   Ein   Rechtsgeschäft,   das   gegen   die   guten   Sitten   verstößt,   ist   nichtig.   BGB   obsahuje   výraz   Gute   Sitten,   kterému   odpovídá   česky   dobré   mravy,   nebo   slušné   chování.   Nichtig   se   použivá   pro  absolutní  neplatnost.     87   Německy:  Nichtig   ist   insbesondere   ein   Rechtsgeschäft,   durch   das   jemand   unter   Ausbeutung   der   Zwangslage,   der   Unerfahrenheit,   des   Mangels   an   Urteilsvermögen   oder   der   erheblichen   Willensschwäche   eines   anderen   sich   oder   einem   Dritten   für   eine   Leistung   Vermögensvorteile   versprechen  oder  gewähren  lässt,  die  in  einem  auffälligen  Missverhältnis  zu  der  Leistung  stehen.     86

52    

BGB výrazem „nichtig“ značí absolutně neplatné právní jednání, zatímco podle NOZ bude relativně neplatná. Zajímavé je, že původní návrh BGB z roku 1896 § 138 odst. 2 neobsahoval. Tvůrci zřejmě považovali za dostačující obecnou úpravu neplatnosti smluv odporujícím dobrým mravům.88 Německá právní doktrína k tomu uvádí, že by to zřejmě bylo bývalo dostačující vzhledem k faktu, že dané ustanovení o lichvě je v praxi aplikované jen minimálně.89 Německé soudy ale začaly posuzovat jednostranně výhodné smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.90 Postupem času došla německá judikatura až k tomu, že označila za rozpornou s dobrými mravy jakoukoli smlouvu, kde je rozdíl mezi hodnotou vzájemných plnění „obzvláště velký“ – je-li hodnota poskytnutého plnění vyšší o 100% než hodnota přijatého plnění.

91

Tím se do rozhodovací praxe v podstatě dostalo

neúměrné zkrácení, aniž by bylo doslova upraveno v BGB. V souvislosti s „generální klauzulí“ ochrany slabší smluvní strany v § 433 odst. 1 NOZ bych ještě ráda zůstala u německé judikatury týkající se lichvy a dobrých mravů. Podle německých soudů totiž obecně platí, že disproporce mezi plněními podle smlouvy je v rozporu s dobrými mravy, pokud je výsledkem zneužití hospodářské slabosti znevýhodněné strany.92 To samé de facto říká právě § 433 odst. 1 NOZ (podnikatel nesmí zneužít svou kvalitu odborníka nebo své hospodářské postavení v neprospěch slabší strany).

5.3. Závěrečné srovnání české a německé úrovně ochrany slabší strany BGB na rozdíl od NOZ především vůbec nepracuje s pojmem slabší strana. Přesto německý Spolkový ústavní soud, stejně jako soudy v ČR, dovodil                                                                                                                         88

  GORDLEY,   James.   Foundations   of   Private   Law.   New   York:   Oxford   University   Press,   2006,   ISBN   978-­‐0-­‐19-­‐929167-­‐0.  s.  361  a  násl.       89  MARKESINIS,  Basil  S.,  UNBERATH,  Hannes  a  kol.  Palandt  Bürgerliches  Gesetzbuch.  57.  vydání.   Mnichov:  C.  H.  Beck,  1998.  s.  126.   90  GORDLEY,  2006,  op.  cit.  s.  365.   91  PIHERA,  Vlastimil.  Laesio  enormis.  Obchodněprávní  revue.  roč.  2011,  č.  11,  s.  319.     92  PIHERA,  2011,  op.  cit.    

53    

nutnost slabší smluvní stranu chránit vyplývající z ústavního principu rovnosti a zásady autonomie vůle. Konkrétně je pak na ochranu slabší strany aplikovatelné ustanovení § 138 odst. 1 BGB, podle kterého je neplatné takové jednání, které porušuje dobré mravy. Podle § 138 odst. 2 BGB jsou dále neplatné tzv. lichevní smlouvy. Toto ustanovení chrání de facto slabší stranu, což vyplývá z dikce, která zní: využívajíce nesnáze, nezkušenosti, nedostatku zdravého úsudku nebo značné slabosti vůle druhého. Na rozdíl od NOZ pak v BGB chybí úprava neúměrného zkrácení, na takové jednání ale německé soudy aplikují ustanovení o dobrých mravech (§ 138 odst. 1 BGB). Lze shrnout, že BGB neobsahuje žádné ustanovení, které by výslovně chránilo slabší smluvní stranu, ale zaměřuje se na obecný zákaz jednání v rozporu s dobrými mravy. S tímto korektivem pak v konkrétních případech pracuje německá judikatura. Od NOZ s poměrně velkým počtem zvláštních institutů se tedy výrazně liší a podobá se spíše české právní úpravě soukromého práva před 1. 1. 2014.

54    

ZÁVĚR Vzhledem k tomu, že dosavadní právní úprava (na rozdíl od NOZ) s pojmem slabší strana nepracovala, zaměřila jsem se nejprve na jeho podrobné vymezení. Vycházela jsem při tom z vyvratitelné domněnky obsažené v § 433 odst. 2 NOZ, z důvodové zprávy k NOZ, ale i z dosavadní judikatury či právní doktríny. Výsledkem mé analýzy bylo, že definičními znaky pro slabší stranu v daném smluvním vztahu je menší skutečná možnost uplatnit a obhajovat své soukromé zájmy, než jakou má strana druhá. Její postavení vyplývá především z omezené informovanosti, nezkušenosti, nedostatku profesionality, finanční síle apod. Podle NOZ se má za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje jako nepodnikatel. Nejčastěji půjde o spotřebitele, ale pozici slabšího budou také např. nájemce bytů a domů, ošetřované, pojistníky nebo stát, kraj a obec, vyloučeni nejsou ani podnikatelé, ovšem ponesou důkazní břemeno ohledně skutečnosti, jsou-li či nejsou slabší smluvní stranou. V průběhu celé práce jsem srovnávala dosavadní a současnou právní úpravu ochrany slabší strany. Došla jsem k závěru, že nabytím účinnosti NOZ došlo k rozšíření a konkretizaci zákonné úpravy ochrany slabší smluvní strany, což bylo dle mého názoru nezbytné vzhledem k celkově větší míře autonomie vůle v závazkových vztazích, kterou NOZ poskytuje. Větší smluvní svoboda totiž vyžaduje od smluvních stran větší odpovědnost a také poctivost při uzavírání smluvních závazků. I když § 7 NOZ presumuje jednání poctivé a v dobré víře, byli jsme už v praxi svědky tolika případů, kdy silnější strana zneužila své postavení v neprospěch té slabší, že současná právní úprava reaguje na skutečné poměry ve společnosti. Při studiu judikatury jsem zjistila, že české soudy pracovaly s pojmem slabší strana ještě před účinností NOZ. Nutnost její ochrany dovodily ze základních lidských práv a svobod, konkrétně pak z principu rovnosti a autonomie vůle (k tomu samému závěru došel i německý Spolkový soud).

55    

Při bližší analýze jednotlivých institutů ochrany slabší strany v NOZ, jež vycházejí z výše zmíněných principů, jsem nejprve provedla rozbor těch, které výslovně chrání slabší stranu. Jedná se o § 433 odst. 1 NOZ, neboli generální ochranu slabší strany, dále ustanovení týkající se uzavírání smlouvy adhezním způsobem, možnosti smluvního vyloučení nebo omezení budoucího práva na náhradu újmy, dohody o délce subjektivní promlčecí lhůty a dohody o délce doby k uplatnění práv z odpovědnosti za vady stavby. Následně jsem se zabývala dalšími instituty, které budou mít, dle mého názoru, pro ochranu slabší strany velký význam, byť se nezaměřují přímo na ni. Konkrétně to jsou neplatnost jednání příčícího se dobrým mravům, obecná úprava obchodních podmínek, ustanovení o lichvě a o neúměrném zkrácení. ObčZ a ObchZ neobsahovali ustanovení týkající se přímo slabší strany vůbec a ustanovení obecné ochrany upravovali, až na dobré mravy, nedostatečně. Proto jsem nemohla než konstatovat, že NOZ přináší pro slabší stranu pozitivní změny. Ty by jí měly zajistit výhodnější postavení v závazkových vztazích, což na jednu stranu vítám, na druhou stranu je ale nutné při větší ochraně slabší strany nezapomínat na zásady soukromého práva jako např. vigilantibus iura scripta sunt nebo pacta sunt servanda. Neboť jsou pro smluvní právo neméně významné a jejich opomíjením by mohlo dojít k eskalaci nezodpovědného chování slabší strany. Z rozboru jednotlivých ustanovení vyplynulo, že často obsahují neurčité pojmy, které umožňují větší flexibilitu při aplikaci práva na konkrétní případ, zároveň ale představují určitou právní nejistotu. Podrobnější výklad některých z nich, jako jsou dobré mravy nebo hrubý nepoměr, již nalezneme v judikatuře. Jiné ale mohou způsobit výkladové potíže – např. průměrný rozum, zvláště nevýhodná nebo rozumné očekávání. Při komparaci českého a německého občanského zákoníku jsem došla k závěru, že ačkoli se oba hlásí k odkazu ABGB, co se úpravy ochrany slabší smluvní strany týče, přistupují k tomuto problému odlišně. BGB se přiklání spíše k méně obecným institutům, NOZ

preferuje konkrétnější právní úpravu. Jejich

56    

vzájemná komparace mě vedla ke snaze zhodnotit, které pojetí ochrany slabší strany je pro slabší smluvní stranu výhodnější. Došla jsem k závěru, že obě mají své výhody i nevýhody. Obecnější úprava dává větší prostor soudcům, kteří mohou flexibilněji reagovat na různé situace, také na mě působí jednodušeji a přehledněji – vznikne-li v soukromoprávním závazku nějaká „nespravedlnost“, odvolá se znevýhodněná strana na dobré mravy. Konkrétnější ustanovení zase poskytuje větší právní jistotu slabší straně a zároveň může působit do jisté míry preventivně vůči nežádoucímu jednání silnější strany. Na druhou stranu NOZ klade větší požadavky na orientaci v zákoně, správnou klasifikaci pod dané ustanovení, ujištění se, že nespadáte pod četné výjimky, nemluvě o tom, jste-li vůbec slabší smluvní strana. Jak se ke speciální úpravě ochrany slabší smluvní strany v NOZ postaví české soudy, je otázka budoucí rozhodovací praxe. Celkový přínos diplomové práce spatřuji v pojmovém vymezení slabší strany, včetně přehledu nejvýznamnějších subjektů závazkových vztahů, jež se mohou v takovém postavení ocitnout, a poskytnutí přehledu ustanovení, prostřednictvím kterých se mohou domáhat ochrany.

57    

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Monografie o BEZOUŠKA, Petr, PIECHOWICZOVÁ, Lucie. Nový občanský zákoník, nejdůležitější změny. 1. vydání. Praha: Nakladatelství ANAG, 2013. ISBN 97880-7263-819-2. o DVOŘÁK, Jan; ŠVESTKA, Jiří; ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, ISBN 978-80-7478-325-8. o ELIÁŠ, Karel a kol. Obchodní zákoník. Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900. 5. vyd. Praha: Linde, 2006, ISBN 80-7201-624-5. o HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu, 1. vydání, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-062-1. o HURDÍK, Jan a LAVICKÝ, Petr. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, ISBN 978-802-1050-631. o KRAUS, Jiří a kol. Nový akademický slovník cizích slov. Studentské vydání. Praha: Academia, 2009, ISBN: 978-80-200-1415-3. o LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Praha: C. H. Beck, 2014, ISBN: 978-80-7400-529-9. o NOVOTNÝ, Petr a kol. Nový občanský zákoník: Smluvní právo. Praha: GRADA Publishing, 2014, ISBN 978-80-247-5164-1. o ŠILHÁN, Josef. Náhrada škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2011. ISBN 978-80-7400393-6. o ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník – komentář–svazek I. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, ISBN 978-80-7478-370-8.

58    

Zahraniční publikace o CHEREDNYCHENKO, O. Fundamental Rights, Contract Law and the Protection of the Weaker Party. Mnichov: Sellier. European Law Publishers, 2007, ISBN: 978-3-86653-043-0. o GORDLEY, James. Foundations of Private Law. New York: Oxford University Press, 2006, ISBN 978-0-19-929167-0. o MARKESINIS, Basil S., UNBERATH, Hannes a kol. Palandt Bürgerliches Gesetzbuch. 57. vydání. Mnichov: C. H. Beck, 1998. o SKALICKÝ, Michal. The Impact of Supplier-Costumer Relationships on Capital Structure of Companies in Automotive Supply Chain. Huddersfield, 2012. Diplomová práce. University of Huddersfield, The Business School. Vedoucí práce Pamela ANDERSON. Odborné články o BEJČEK, Josef. Některé důsledky zákonného a soudcovského ohledu na „slabou“ a „slabší“ vyjednávací pozici obchodního partnera. Obchodněprávní revue. roč. 2011, č. 1. o GROŠPIC, Pavel. Návrat laesio enormis do českého práva. Právní rozhledy. roč. 2013, č. 5. o HONDIUS, E. The Protection of Weak Party in a Harmonised European Contract Law: A Synthesis. Journal of Consumer Policy. roč. 2004, č. 27. o PIHERA, Vlastimil. Laesio enormis. Obchodněprávní revue. roč. 2011, č. 11. o ZOULÍK, František. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy. roč. 2003, č. 3. Elektronické zdroje o HOUT, Martin. Překvapivé klauzule v obchodních podmínkách aneb Kam kráčíš, ochrano spotřebitele? e.pravo [online].

59    

o Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) ze dne 3. 2. 2012. Ministerstvo spravedlnosti ČR, Komise pro aplikaci nové civilní legislativy: Nový občanský zákoník [online]. o ŘEHOUNKOVÁ, Jana. Formulářové smlouvy – konečně účinná ochrana slabší strany? Advokátní kancelář Hejduk a partneři [online]. o Stanovisko odboru dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra ČR č. 16/2009 ze dne 1. 11. 2009. Ministerstvo vnitra ČR [online]. Judikatura o Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. o Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09. o Nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03. o Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 19. 10. 1993, sp. zn. 1 BvR 567/89. o Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 7. 2. 1990, sp. zn. 1 BvR 26/84. o Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3183/2012. o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1215/2011. o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010. o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010. o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009. o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009. o Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009. o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002. o Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007. o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006. o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001. o Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 645/2001. o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1659/2000.

60    

o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdo 69/96. o Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 3 To 904/99. Právní předpisy o Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, č. 2/1993 Sb., usnesení o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. o SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO. Základní zákon Spolkové republiky Německo ze dne 23. 5. 1949, ve znění pozdějších předpisů (Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland). o Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. o Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. o Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. o Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. o SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO. Německý občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (Bürgerliches Gesetzbuch, BGBl I 42). o FRANCOUZSKÁ REPUBLIKA. Francouzský občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (Le Code civil des Français). o Císařský patent , zákon č. 946/1811 Sb. z. s., všeobecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch).

61