PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Obor Právo a právní věda
Katedra obchodního práva
Diplomová práce
Spotřebitelské úvěry v právní úpravě SRN
Martin Stříbrný 2012
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Spotřebitelské úvěry v právní úpravě SRN zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem k sepsání této práce použil, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“. V Brně, dne 31. března 2012
Martin Stříbrný
Na tomto místě bych rád poděkoval doc. JUDr. Josefu Kotáskovi, Ph.D. za cenné rady a odborné vedení, dále bych rád tímto poděkoval své rodině a přítelkyni Lence za podporu během celého studia.
OBSAH
1
ÚVOD
4
2 SMĚRNICE 2008/48/ES O SMLOUVÁCH O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU A O ZRUŠENÍ SMĚRNICE 87/102/EHS
5
2.1 IMPLEMENTACE SMĚRNICE 2008/48/ES DO PRÁVNÍHO ŘÁDU SPOLKOVÉ REPUBLIKY NĚMECKO
6
3
7
PŘEDMĚT ÚPRAVY
3.1 OSOBNÍ PŮSOBNOST PŘEDPISŮ TÝKAJÍCÍ SE SPOTŘEBITELSKÉHO ÚVĚRU 3.1.1 VĚŘITEL A SPOTŘEBITEL JAKO SMLUVNÍ STRANY ÚVĚROVÉ SMLOUVY 3.1.2 ZPROSTŘEDKOVATEL 3.2 VĚCNÁ PŮSOBNOST 3.2.1 POZITIVNÍ VYMEZENÍ 3.2.2 NEGATIVNÍ VYMEZENÍ 3.2.3 HYPOTEČNÍ ÚVĚRY
7 7 8 10 10 11 12
4 INFORMACE A POSTUPY PŘEDCHÁZEJÍCÍ UZAVŘENÍ SMLOUVY O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU
15
4.1 STANDARDNÍ INFORMACE UVÁDĚNÉ V REKLAMĚ 4.2 „REPREZENTATIVNÍ PŘÍKLAD“ 4.3 PŘEDSMLUVNÍ INFORMAČNÍ POVINNOST VĚŘITELE 4.3.1 PORUŠENÍ PŘEDSMLUVNÍ INFORMAČNÍ POVINNOSTI VĚŘITELE 4.4 POSOUZENÍ SCHOPNOSTI SPOTŘEBITELE SPLÁCET SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR (KREDITWÜRDIGKEIT) 4.5 FORMA SMLOUVY A INFORMAČNÍ POVINNOST PŘI UZAVŘENÍ SMLOUVY 4.5.1 FORMA SMLOUVY O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU 4.5.2 INFORMAČNÍ POVINNOST PŘI UZAVŘENÍ SMLOUVY 4.5.3 NEDODRŢENÍ FORMY SMLOUVY A PORUŠENÍ INFORMAČNÍ POVINNOSTI PŘI UZAVŘENÍ
15 16 17 20
SMLOUVY 4.6 INFORMAČNÍ POVINNOST V PRŮBĚHU TRVÁNÍ SMLOUVY 4.7 ROČNÍ PROCENTNÍ SAZBA NÁKLADŮ (EFFEKTIVER JAHRESZINS)
24 25 25
5 SMLOUVA O VÁZANÉM SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU (VERBUNDENE GESCHÄFTE)
27
5.1
29
6
JEDNOTLIVÉ DRUHY SMLUV O VÁZANÉM SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU ZÁNIK SMLOUVY O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU
6.1 PŘEDČASNÉ SPLACENÍ SPOTŘEBITELSKÉHO ÚVĚRU (VORZEITIGE RÜCKZAHLUNG DES VERBRAUCHERKREDITVERTRAGES)
20 22 22 23
30
30
1
6.1.1
NÁHRADA NUTNÝCH A OBJEKTIVNĚ ODŮVODNĚNÝCH NÁKLADŮ, KTERÉ VZNIKLY V SOUVISLOSTI S PŘEDČASNÝM SPLACENÍM (VORFÄLLIGKEITSENTSCHÄDIGUNG) 6.1.2 VYLOUČENÍ NÁROKU NA ODŠKODNĚNÍ 6.2 ODSTOUPENÍ OD SMLOUVY, VE KTERÉ SE SJEDNÁVÁ SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR (WIDERRUFSRECHT) 6.2.1 PRÁVNÍ ÚPRAVA 6.2.2 NEKONFORMNÍ NĚMECKÁ ÚPRAVA 6.2.3 VZOR PRO SPRÁVNÉ POUČENÍ SPOTŘEBITELE O MOŢNOSTI ODSTOUPIT OD SMLOUVY O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU (MUSTERWIDERRUFSINFORMATION) 6.2.4 VYLOUČENÍ MOŢNOSTI JEDNOSTRANNÉHO PRÁVA NA ODSTOUPENÍ 6.3 VÝPOVĚĎ SPOTŘEBITELSKÉHO ÚVĚRU 6.3.1 OPRÁVNĚNÍ SPOTŘEBITELE VYPOVĚDĚT ÚVĚR 6.3.2 OPRÁVNĚNÍ VĚŘITELE VYPOVĚDĚT ÚVĚR 6.3.3 UKONČENÍ OPRÁVNĚNÍ ČERPAT SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR (LEISTUNGSVERWEIGERUNG)
32 33 35 37 38 40 40 41 41 42 43
7 MIMOSOUDNÍ ŘEŠENÍ SPORŮ V OBLASTI SPOTŘEBITELSKÝCH ÚVĚRŮ (AUßERGERICHTLICHE STREITBEILEGUNG)
45
8
ZÁVĚR
47
9
RESUMÉ
49
10
SEZNAM POUŢITÝCH PRAMENŮ
51
2
Seznam zkratek
BGB
-
Bürgerliches Gesetzbuch
EGBGB
-
Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch
KWG
-
Gesetz über das Kreditwesen
OZ
-
Občanský zákoník
PAngV
-
Preisangabenverordnung
RPSN
-
Roční procentní sazba nákladů
SchlichtVerfVO
-
Verordnung über die Schlichtungsstelle nach § 14 des Unterlassungsklagengesetzes und ihr Verfahren
UklaG
-
Unterlassungsklagengesetz
UWG
-
Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb
ZosÚ
-
Zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru
3
1 Úvod Diplomová práce se zabývá procesem transpozice evropské směrnice 2008/48/ES o spotřebitelských úvěrech do tradičního prostředí německého občanského zákoníku (dále také „Bürgerliches Gesetzbuch“). Cílem práce je objasnit a zanalyzovat jednotlivé instituty, které směrnice do právního řádu Spolkové republiky Německo přináší. Aby měla práce větší přínos i pro běţného českého čtenáře, je zaměřena i na komparaci s řešením, které zvolil český zákonodárce. Zároveň bych si na tomto místě dovolil čtenáře upozornit na skutečnost, ţe si diplomová práce nedává za cíl popsat a podrobit analýze komplexní úpravu spotřebitelských úvěrů v Německu, neboť to není limitovaným počtem stran pro diplomovou práci moţné. Mezi četné novinky, které Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS1 přináší do právních řádů členských států Evropské unie (dále také „členské státy“) patří zejména: nové vymezení věcné a osobní příslušnosti v úpravě spotřebitelských úvěrů. Nové podmínky pro zprostředkovatele, kdy má tento stejnou předsmluvní informační povinnost jako věřitel. Nový způsob informování spotřebitele o jeho právech před uzavřením, při uzavírání a za trvání úvěrové smlouvy, kdy evropský zákonodárce pro uvedené úkony vytvořil informační formuláře, které jsou pro všechny členské státy shodné. Nová pravidla platí i pro zadavatele reklamy, kdy výčet poţadovaných informací téměř znemoţňuje pouţití televizní a rozhlasové reklamy. Dále je harmonizován i výpočet ročního procentního nárůstu nákladů (dále také „RPSN“), jako klíčového institutu spotřebitelského úvěru. Dále je také stanovena nová čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru. Uvedené, ale i další novinky, o kterých diplomová práce pojednává, si dávají za cíl zajistit vyšší ochranu spotřebitelů jako slabší smluvní strany, a vytvořit fungující vnitřní trh. Jako cíl si pro diplomovou práci stanovuji zjistit, zda se směrnici 2008/48/ES skutečně podařilo dostatečným způsobem harmonizovat právo spotřebitelských úvěrů a na základě této harmonizace odstranit překáţky na vnitřním trhu, které vyplývaly z rozdílných vnitrostátních úprav členských států Evropské unie. Při zpracování práce jsem vyuţil kromě metod analýzy a komparace i metodu deskriptivní.
1
Pro zjednodušení budu také v dalším textu práce pouţívat také pouze pojem „směrnice“
4
2 Směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení Směrnice 87/102/EHS V začátku této kapitoly alespoň stručně objasním, jaké okolnosti předcházely vzniku nynější německé úpravy spotřebitelských úvěrů. Dne 23. dubna roku 2008 byla přijata dlouho očekávaná a připravovaná Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení Směrnice Rady 87/102/EHS. Směrnice byla transponována v reţimu plné (maximální) harmonizace (Vollharmonisierung, full harmonization). Uvedená zásada znamená, ţe v oblastech harmonizovaných směrnicí se členské státy nemohou ţádným způsobem odchýlit od úpravy stanovené směrnicí.2 Členské státy nemohou přijmout ani vnitrostátní úpravu, která by byla mírnější nebo přísnější neţ tak, jak ji stanoví příslušná směrnice. Jiţ v úvodu práce musím zmínit, ţe ne ve všech případech tento poţadavek německý normotvůrce dodrţel. U oblastí, které nespadají do působnosti směrnice, mají členské státy i nadále volnou ruku při přijímaní vnitrostátní úpravy. Předchozí směrnice 87/102/EHS byla zaloţena na principu minimální harmonizace a i s ohledem na tuto zásadu nebyla uvedená směrnice s to poskytnout vysokou úroveň ochrany spotřebitele a zajistit fungující vnitřní trh, neboť členský státům bylo umoţněno přijmout i úpravu přísnější, neţ tak, jak ji vyţadovala směrnice 87/102/EHS. Jako hlavní cíl si směrnice 2008/48/ES vytyčila zajištění vyšší integrace vnitřního trhu na straně jedné a na straně druhé poskytnutí vysoké úrovně ochrany spotřebitele. Tyto cíle je moţné naplnit pouze na základě principu maximální harmonizace.3 Neoddiskutovatelným přínosem směrnice 2008/48/ES je redukce rozdílů právních úprav spotřebitelských úvěrů členských států, oproti starší směrnici 87/102/EHS, coţ by mělo pozitivním způsobem ovlivnit i nárůst přeshraničních úvěrů. Otázkou ovšem je, zda bude pro banky a jiné poskytovatele úvěru tento nárůst zásadní, neboť důvod nízkého počtu přeshraničních úvěrů poskytnutých finančními institucemi spočívá především v přirozených trţních bariérách. Zejména se jedná o posouzení úvěrové bonity spotřebitele, pouţití více jazyků, rozdílnou právní kulturu dvou členských států a komplikace spojené s vymáháním pohledávky z jiného členského státu.4 V tomto ohledu nová směrnice ţádné velké změny nepřinesla. Počet přeshraničních úvěrů 2
VACEK, L. Reţim maximální harmonizace a jeho důsledky při transpozici směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěr. Jurisprudence. 2010, č. 7, s. 34 3 DERLEDER, P. Die vollharmonisierende Europäisierung des Rechts der Zahlungsdienste und des Verbraucherkredits. Neue Juristische Wochenschrift. 2009, č. 44, s. 3198 4 SIEMS, M. Die neue Verbraucherkreditrichtlinie und ihre Folgen. Europäische Zeitschrift für Wirtschaft. 2008, č. 15, s. 457
5
bude dle mého názoru i nadále nízký a bohuţel se směrnici nové trhy pro věřitele otevřít nepodařilo. Bez ohledu na některé své nedostatky (viz další text) je směrnice 2008/48/ES bezpochyby velkým přínosem k harmonizaci a redukci roztříštěnosti právních řádů členských států Evropské unie v oblasti práva spotřebitelského úvěru.
2.1 Implementace směrnice 2008/48/ES do právního řádu Spolkové republiky Německo Reţim plné harmonizace umoţňuje členským státům zvolit si způsob, jakým transponují směrnici do svých právních řádů. Nabízí se v zásadě dvě různé varianty, a to začlenění směrnice do jednoho ze základních kodexů, kterými jsou občanský nebo obchodní zákoník, nebo do samostatného zákona. Německý zákonodárce zvolil formu první a začlenil směrnici 2008/48/ES do tradičního prostředí Německého občanského zákoníku [Bürgerliches Gesetzbuch, (dále jen „BGB“)], konkrétně do ustanovení §§ 491 – 512, kapitoly 2, zvláštní předpisy pro smlouvy o spotřebitelském úvěru. Současně s BGB postihly změny související s transpozicí směrnice i prováděcí zákon k BGB [Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch (dále také „EGBGB“)],5 který obsahuje vzory informačních formulářů a především obsáhlé výčty informací (technické předpisy), které věřitel musí spotřebiteli před uzavřením, při uzavírání a v průběhu trvání smlouvy poskytnout. Věcně se tím nic nemění, BGB disponuje pouze omezeným prostorem oproti EGBG, který je stále schopen dalšího rozšiřování. S ohledem na uvedené je toto řešení logickým vyústěním dané situace. Jen pro úplnost dodávám, ţe ustanovení týkající se spotřebitelských úvěrů ve Spolkové republice Německo vstoupily v platnost ke dni 12. května 2010 a účinnosti nabyly dne 11. června 2010. Tímto se Německo stalo vůbec první členskou zemí EU, která směrnici do svého právního řádu implementovala.6 Český zákonodárce zvolil formu odlišnou od transpozice a následkem této skutečnosti byl vznik samostatného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „ZosÚ“). Zmíněný zákon upravuje pouze některá práva a povinnosti se spotřebitelským úvěrem související. Na ostatní práva a povinnosti v zákoně neupravené, je nutné aplikovat zejména ustanovení občanského zákoníku (dále také „OZ“)7, obchodního zákoníku8 a zákona č.
5
Zákon doprovázející BGB, obsahující zejména přechodná ustanovení. ADY, J. Umsetzung der Verbraucherkreditrichtlinie in deutsches Recht und besondere verbraucherpolitische Aspekte. Johanes Ady. Zeitschrift für Wirtschafts- und Bankenrecht. 2009, roč. 63, s. 1061 7 Především ustanovení hlavy páté o spotřebitelských smlouvách, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 6
6
634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Domnívám se, ţe smlouva o spotřebitelském úvěru zřetelným způsobem demonstruje problematiku dvoukolejnosti českého soukromého práva, konkrétně se můţe jednat o problém, dle jakého právního předpisu se bude posuzovat institut promlčení. V tomto ohledu je německá úprava přehlednější, neboť právní úprava spotřebitelských úvěrů není roztříštěna do několika právních předpisů.
3 Předmět úpravy V úvodu diplomové práce povaţuji za důleţité seznámit čtenáře s okruhem právních vztahů, které BGB, potaţmo zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru reguluje.
3.1 Osobní působnost předpisů týkající se spotřebitelského úvěru 3.1.1 Věřitel a spotřebitel jako smluvní strany úvěrové smlouvy Ustanovení BGB týkající se spotřebitelského úvěru se vztahují na spotřebitele na straně jedné a věřitele na straně druhé. Definici spotřebitele obsahuje ustanovení čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice a § 14 BGB: „Spotřebitel je každá fyzická osoba, která při uzavírání smlouvy jedná za účelem nesouvisejícím s její živností, podnikáním nebo povoláním.“9 Osobní působnost se vedle spotřebitelů vztahuje i na okruh specifických osob, tzv. „Existenzgrüder“.10 Německý zákonodárce vysvětluje v důvodové zprávě uvedené odchýlení od směrnice skutečností, ţe se ochranná ustanovení budou týkat úvěrů na niţší částky (do 75.000 EUR), to jsou takové, které jsou potřebné k zaloţení jednoduché ţivnostenské činnosti.11 I přes uvedené dle mého názoru došlo k dostatečné transpozici čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice, neboť „Existenzgründer“ není povaţován za spotřebitele. Německý zákonodárce v tomto případě pouze rozšířil osobní působnost
ustanovení
o
spotřebitelském
úvěru
o
další
okruh
osob.
Jako věřitel je ve směrnici definována osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu povolání. Není tedy rozhodné, zda se jedná o fyzickou či právnickou osobu. Z pohledu směrnice 2008/48/ES má postavení věřitele i osoba nabízejí úvěr, i kdyţ ho nemusí ani poskytnout a je označována 8
Především obecná ustanovení o smluvních závazkových vztazích a ustanovení o smlouvě o úvěru dle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 9 KRÜGER, W., WESTERMANN, P. Müncherner Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, Band 3. 6. vydání. Mnichov : Nakladatelsatví C. H. Beck, 2012, s. 975 10 Jako Existenzgründer jsou označovány osoby, které zakládají podnik a stávají se tak samostatně výdělečně činnými. 11 Deutscher Bundestag – Gesetzentwurf der Bundesregierung [online]. 2009 [cit. 2012-03-03]. Dostupné z:< http://dip21.bundestag.de/dip21/btd/16/116/1611643.pdf>.
7
jako věřitel. Uvedené ustanovení je přinejmenším problematické, neboť právní teorie vymezuje věřitele jako jakoukoli osobu, které z jakéhokoli vztahu vzniká právo na plnění od dluţníka.12 Úprava práva spotřebitelských úvěrů se vztahuje mimo jiné i na osoby podnikající bez příslušného oprávnění, tj. na neoprávněné podnikatele.13 Na straně věřitelů budou nejčastěji vystupovat banky, poskytovatelé leasingů, spořitelní a úvěrová druţstva a obchodní společnosti oprávněné poskytovat nebo zprostředkovat spotřebitelský úvěr.
3.1.2 Zprostředkovatel Velký přínos, který směrnice 2008/48/ES do právních řádů členský států přináší, je úprava osoby zprostředkovatele. Jiţ starší směrnice 87/102/EHS v čl. 3 (regulace reklamy) okrajově upravovala práva a povinnosti zprostředkovatele, nicméně nová směrnice představuje v tomto směru velký pokrok.14 Dle ustanovení § 655a BGB je zprostředkovatel fyzická nebo právnická osoba, která za odměnu nabízí spotřebiteli moţnost uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru nebo mu pomáhá tuto smlouvu uzavřít.15 Zprostředkovatel musí stejně jako věřitel jednat v rámci podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu povolání, přičemţ není rozhodné, zda mu odměnu poskytne spotřebitel nebo věřitel. Ne vţdy odměna
musí
spočívat
v
peněţní
platbě,
moţný
je
i
typ
odměny
například
v předem dojednané hospodářské výhodě.16 Zprostředkovatel je stejně jako věřitel vázán povinností, včasně před uzavřením úvěrové smlouvy v písemné formě poskytnout předsmluvní informace bez ohledu na skutečnost, zda smlouvu uzavírá jménem věřitele zprostředkovatel nebo samotný věřitel. Nová právní úprava stanovuje zprostředkovatelům povinnosti (například informační), coţ v předchozí úpravě chybělo. Tato změna je dle mého názoru krokem správným směrem. Dle ustanovení § 655a BGB, respektive čl. 247 § 13 EGBGB, je zprostředkovatel úvěru povinen poskytnout následující informace: Jakou výši provize zprostředkovatel ţádá od spotřebitele za zprostředkování úvěrové smlouvy; Skutečnost, zda za zprostředkování úvěru dostane zprostředkovatel od věřitele provizi, případně její výši; 12
HULMÁK, M. Práva a povinnosti věřitele při poskytování. Jurisprudence. 2010, č. 7, s. 3 BÜLOW, P., ARTZ, M. Verbraucherkreditrecht Kommentar. 7. vyd. Mnichov : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 49 14 HOFMANN, M. Die Reform der Verbrauchkredit-Richtlinie (87/102/EWG). 1. vydání. Berlín : Nakladatelství De Gruyter Rechtswissenschaften Verlags-GmbH, 2007, s. 173 15 Ust. § 655a Bürgerliches Gesetzbuch. BGBl. I S. 42, S. 2909; 2003 I S. 738 16 WÖSTHOFF, P. Die Vebraucherkreditrichtlinie 2008/48/EG und deren Umsetzung ins deutsche Recht. 2010, 161 s. Disertační práce. Universität Wien, Právnická fakulta. Vedoucí práce Brigitta Zöchling-Jud 13
8
Rozsah svých oprávnění a informaci, zda pracuje pro více věřitelů nebo jenom pro jednoho; Údaje o jednotlivých poplatcích týkajících se zprostředkování a jejich výši, pokud jsou známy k datu uzavření smlouvy. Dále je zprostředkovatel povinen po uzavření zprostředkovatelské smlouvy předat spotřebiteli kopii nebo originál smlouvy, přičemţ zprostředkovateli vzniká právo na provizi aţ po uzavření a nabytí účinnosti smlouvy o zprostředkovatelském úvěru.17 Kromě těchto informací je zprostředkovatel povinen uvést katalog předsmluvních informací dle § 491 BGB a § 5 ZosÚ stejně jako věřitel, přičemţ je uplatňována vyvratitelná domněnka, dle které splní-li zprostředkovatel předsmluvní informační povinnost, má se za to, ţe tak učinil i věřitel. Jako zprostředkovatelé úvěru často vystupují i dodavatelé nebo poskytovatelé sluţeb, kteří vykonávají činnost zprostředkovatele pouze v rámci své vedlejší činnosti. Aby nebyli tito zatěţováni povinnostmi týkající se předsmluvního informování spotřebitele, nemusí v souladu se směrnicí poskytnout výčet všech informací dle ust. 491 BGB. Nesplnění informační povinnosti ze strany zprostředkovatele, který tuto činnost vykonává jako činnost hlavní, by mělo za následek neplatnost zprostředkovatelské smlouvy dle § 655b BGB. Jak jsem jiţ uvedl výše, jsem příznivcem zpřísněné právní úpravy týkající se zprostředkovatelů. Před vstupem směrnice 2008/48/ES v platnost se zprostředkovatelé obohacovali na úkor ekonomicky slabších osob například tím, ţe si vyúčtovávali neúměrně vysoké poplatky za zprostředkování a za sluţby, které neměly se zprostředkovatelskou smlouvou ţádnou souvislost.18 I přes podstatné zlepšení úpravy zprostředkovatelů, má uvedené úprava určité nedostatky. Například je moţné, ţe provize bude obsaţena v rámci celkové sazby nákladů a spotřebitel se o výši provize buď vůbec nedozví, nebo aţ velmi komplikovaným způsobem. Jsou to právě osoby zprostředkovatelů, které velmi často zneuţívají svého postavení a jednají v rámci nekalých obchodních praktik.19 Zavedení nového typu podnikání v kategorii vázaných ţivností „poskytování nebo zprostředkování úvěru“ do českého a německého práva je tedy vítaným krokem k větší regulaci jednání zprostředkovatelů, a to zejména v zavedení informační povinnosti ve vztahu ke
spotřebiteli.
Další
pozitivum,
které
přináší
směrnice
2008/48/ES,
17
BÜCHTLING, H. Beck’sches Rechtsanwalts-Handbuch. 10. přepracované vydání. München : Nakladatelství C.H. Beck, 2011, s. 430 18 ADY, J. Umsetzung der Verbraucherkreditrichtlinie in deutsches Recht und besondere verbraucherpolitische Aspekte. Johanes Ady. Zeitschrift für Wirtschafts- und Bankenrecht. 2009, roč. 63, s. 1063 19 Dejte pozor na zprostředkovatele úvěru. FinExpert.cz [online]. Last modified 18 March 2012 [cit. 2012-0322]. Dostupné z:
9
je skutečnost, ţe finanční arbitr má pravomoc rozhodovat spory mezi zprostředkovateli, čímţ dojde k urychlení a větší efektivitě řešení sporů mezi spotřebiteli a věřiteli (viz kapitola 7).
3.2 Věcná působnost 3.2.1 Pozitivní vymezení Spotřebitelským úvěrem je příslib poskytnutí finančních prostředků podnikatelem fyzické nepodnikající osobě. Takto vymezuje spotřebitelský úvěr ustanovení § 491 odst. 1 BGB. Směrnice 2008/48/ES v čl. 3 písm. c) pojímá úvěrovou smlouvu, jako takovou smlouvu, na jejímţ základě věřitel poskytuje nebo slibuje věřiteli úvěr ve formě odloţené platby, půjčky nebo jiné podobné finanční sluţby.20 Český zákonodárce spotřebitelský úvěr věcně vymezil téměř stejným způsobem jako směrnice 2008/48/ES, tj. ţe definoval věcnou působnost demonstrativním výčtem smluvních vztahů.21 Smlouva o spotřebitelském úvěru nepředstavuje samostatný smluvní typ, jedná se spíše o kategorii, která v sobě zahrnuje více smluvních typů, a to i smlouvy inominátní. Konkrétně se bude jednat o smlouvu o půjčce a úvěru, o koupi najaté věci, ale i smlouvu kupní nebo smlouvu o dílo, pokud je sjednána odloţená platba, spotřebitelský úvěr ve formě poskytnutí kreditních karet, která umoţňuje čerpání finančních prostředků, a dále nepojmenované smlouvy, zejména smlouvy leasingové.22 Ustanovení týkající se spotřebitelského úvěru se pouţijí pouze na finanční leasing, tj. takový leasing, kde financovaný předmět je po celou dobu majetkem financující společnosti a aţ na konci leasingu přechází do vlastnictví spotřebitele. Z věcné působnosti je tak vyňat leasing operativní.23 Spotřebitelský úvěr je klasický obligační vztah, kdy na jedné straně stojí věřitel (podnikatel) a na straně druhé spotřebitel. Věřitel má povinnost spotřebiteli poskytnout peněţní prostředky a spotřebitel má právo tyto finanční prostředky vrátit a zaplatit úroky. Z uvedené definice je moţné spotřebitelský úvěr vymezit následujícími znaky: Poskytnutí financování ve formě poskytnutí peněz, které mají být vráceny nebo v časovém rozloţení plateb za věc nebo sluţbu, která je poskytnuta nyní.
20
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 ES, ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS 21 Ust. § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru 22 BÜLOW, P., ARTZ, M. Verbraucherkreditrecht Kommentar. 7. vyd. Mnichov : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 89 23 OMLIT, S. Finanzierungsleasing unter der neuen Verbraucherkreditrichtlinie. Neue Juristische Wochenschrift. 2010, č. 37, s. 2695
10
Spotřebitel, jako fyzická osoba, která nejedná v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání Věřitel, jako osoba nabízející či poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu povolání.24 Pouze za předpokladu, ţe jsou splněny tyto tři uvedené podmínky, je moţné hovořit o spotřebitelském úvěru.
3.2.2 Negativní vymezení Na pozitivní vymezení spotřebitelských úvěrů navazuje v čl. 2 odst. 2 negativní vymezení, tj. takové typy smluv, na které se směrnice 2008/48 ES nevztahuje, i kdyţ v některých případech splňují definiční znaky spotřebitelského úvěru. Vynětí je odůvodněno specifickým charakterem smluv dle preambule k směrnici číslo 14. Z působnosti směrnice jsou tedy vyňaty úvěrové smlouvy: a) které jsou zajištěny hypotékou nebo jiným zástavním právem, b) úvěrové smlouvy, jejichţ účelem je nabytí nebo zachování vlastnických práv k pozemku, c) úvěrové smlouvy na celkovou výši úvěru niţší neţ 200 EUR nebo vyšší neţ 75.000 EUR, d) smlouvy o pronájmu nebo leasingové smlouvy, kde není stanovena povinnost odkupu předmětu smlouvy, e) úvěrové smlouvy ve formě přečerpání, kde musí být splacen do jednoho měsíce, f) úvěrové smlouvy, kde je úvěr poskytnut bez úroků a jakýchkoli jiných poplatků, g) úvěrové smlouvy, které zaměstnavatel nabízí úvěr svým zaměstnancům jako vedlejší činnost bez úroků nebo s ročním procentní sazbou nákladů niţšími, neţ jaké jsou převaţující na trhu, h) úvěrové smlouvy sjednané s obchodníkem s cennými papíry nebo bankou, jejímţ účelem je provedení operace s investičním nástrojem, přičemţ obchodník s cennými papíry nebo banka je do této operace zapojena, i) úvěrové smlouvy, které jsou výsledkem urovnání před soudem, j) úvěrové smlouvy, které se vztahují k bezplatně odloţené platbě stávajícího dluhu, k) úvěrové smlouvy, ve kterých má spotřebitel jak záruku sloţit věc do úschovy a konečně l) úvěrové smlouvy poskytované omezenému okruhu veřejnosti na základě právního předpisu pro účely obecného zájmu a za niţší úrokové sazby, neţ jaké převaţují na trhu.25 Zatímco český zákonodárce i se všemi nedostatky převzal téměř stejné znění čl. 2 odst. 2 směrnice, aţ na výjimku, kdy fakticky spojil písm. a), b) tím, ţe v ustanovení § 2 odst. 1 ZosÚ z působnosti zákona jsou vyňaty odloţené platby, půjčky, úvěry nebo jiné obdobné finanční 24
WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 16 25 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 ES, ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS
11
sluţby poskytnuté pro účely bydlení, v nichţ je pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitosti a jejichţ účelem je 1. nabytí vlastnického práva k nemovitosti, vypořádání vlastnických vztahů k nemovitosti nebo výstavba nemovitosti, 2. úhrada za převod členských práv a povinností v bytovém druţstvu nebo nabytí účasti v jiné právnické osobě za účelem získání práva uţívání bytu či rodinného domu, 3. změna stavby nebo její připojení k veřejným sítím, 4. úhrada nákladů spojených se získáním půjčky, úvěru nebo jiné obdobné finanční sluţby s účelem uvedeným v bodě 1 aţ 3, nebo 5. splacení úvěru, půjčky nebo jiné obdobné finanční sluţby. Česky zákonodárce oproti transponované směrnici tedy zúţil okruh právních vztahů, na které se měl vztahovat čl. 2 písm. a) směrnice, který bez ohledu na účel úvěru vyjímá z působnosti směrnice spotřebitelské úvěry, které jsou zajištěny zástavním právem. Český zákon vyjímá z působnosti pouze takové úvěrové smlouvy, které jsou vázány na účel bydlení, či nabytí vlastnických práv k nemovitosti a pohledávka je pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitosti.26 Přičemţ dle mého názoru by měl být účel úvěrové smlouvě vţdy přesně ve smlouvě vymezen. Další otázkou ovšem je to, zda český zákonodárce konformně
se
směrnicí
2008/48/ES
transponoval
ustanovení
§
2
písm.
a).
Německý zákonodárce se vydal jinou cestou a z věcné působnosti vyňal mnohem menší okruh právních vztahů. Negativní vymezení vymezuje ustanovení § 491 BGB, dle kterého jsou z věcné působnosti vyňaty spotřebitelské úvěrové smlouvy: a) na celkovou výši niţší neţ 200 EUR, b) ve kterých je spotřebitel jako záruku skládá do úschovy věc a odpovědnost spotřebitele je vymezena na tuto věc a na takové smlouvy, kde pohledávka věřitele je zajištěna zástavním právem, c) ve kterých musí být úvěr splacen do jednoho měsíce a platí se pouze
zanedbatelné
poplatky
d)
uzavřené
mezi
zaměstnavatelem a
zaměstnanci
a e) poskytované omezenému okruhu veřejnosti na základě právního předpisu pro účely obecného zájmu.27
3.2.3 Hypoteční úvěry Německý zákonodárce zahrnul do věcné působnosti i takové úvěrové smlouvy, které jsou poskytnuty pro účely bydlení a zároveň jsou zajištěny zástavním právem k nemovitosti (účelové hypoteční úvěry). I kdyţ tato oblast práva úvěrů spotřebitelských nespadá do harmonizované oblasti směrnice, německý zákonodárce i přes specifickou povahu těchto smluvních vztahů jim poskytuje téměř stejnou ochranu, jako běţnému spotřebitelskému 26
KOTÁSEK, J. Některé novinky v úpravě spotřebitelských úvěrů. Obchodně právní revue. 2010, č. 4, s. 118 BÜLOW, P., ARTZ, M. Verbraucherkreditrecht Kommentar. 7. vyd. Mnichov : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 110-116 27
12
úvěru. Je zřejmé, ţe dochází k jistému odklonu od směrnice, která úvěry zajištěné zástavním právem ze své působnosti vylučuje, tento odklon dle mého názoru, ale poskytne vyšší úroveň ochrany spotřebitele. Závěrem povaţuji za důleţité zmínit skutečnost, ţe na hypoteční úvěry se nevztahuje ta část ustanovení upravující spotřebitelský úvěr, která se týká se výpovědního práva spotřebitele, předčasného splacení, prodlení spotřebitele a náhrady nutných a objektivně odůvodněných nákladů, které vznikly v souvislosti s předčasným splacením.28 Důvodem tohoto vyloučení by byl vznik neúměrně vysokých transakčních nákladů, které by se negativním způsobem promítly do výše úrokové sazby. Z ustanovení o spotřebitelském úvěru jsou aplikovány především ta, která se dotýkají informační povinnosti věřitele a odstoupení od smlouvy. Především právo odstoupit od smlouvy hypoteční smlouvy ve lhůtě 14 dnů od uzavření smlouvy výrazným způsobem zvyšuje úroveň ochrany spotřebitele. Aby mohl spotřebitel od hypoteční smlouvy odstoupit, je nutné, aby finanční prostředky z hypoteční smlouvy slouţily výhradně k financování nemovitosti, která byla ve smlouvě přesně vymezena. Zjednodušeně řečeno je nutné, aby jednotlivé smlouvy tvořily tzv. obchodní celek (více kapitola 5). Dále spadají do věcné působnosti i takové spotřebitelské úvěry s celkovou částkou vyšší neţ 75.000 EUR. Německý zákonodárce odůvodňuje uvedené odchýlení od směrnice tím, ţe i u takových druhů smluv, ve kterých je jedna ze smluvních stran spotřebitel a které jsou vyloučeny z věcné působnosti směrnice 2008/48/ES, je nutné spotřebiteli poskytnout stejnou ochranu jako u „regulérních“ smluv o spotřebitelském úvěru.29 Německá právní úprava o spotřebitelských úvěrech se dokonce vztahuje i na takové úvěrové smlouvy, jejímţ účelem je provedení operace s investičním nástrojem (zpravidla s investičním cenným papírem). Poslední bod týkající se nákupu cenných papírů se mi jeví jako více neţ sporný, protoţe na kapitálovém trhu se většinou pohybují osoby problematiky znalé a splatnost těchto úvěrů poskytovaných za účelem nákupu investičních cenných papírů je zpravidla pouze několik měsíců. Německý zákonodárce rozšířil oproti českému jak osobní, tak i věcnou působnost ustanovení o spotřebitelském úvěru. Ztotoţňuji se s názorem Spolkového sněmu, ţe úvěry zajištěné zástavním právem k nemovitosti si zaslouţí stejný rozsah ochrany jako klasické úvěry o spotřebitelském úvěru. Pořízení „hypotéky“ je závaţným ţivotním krokem, který
28
Ust. § 491 Bürgerliches Gesetzbuch. BGBl. I S. 42, S. 2909; 2003 I S. 738 Deutscher Bundestag – Gesetzentwurf der Bundesregierung [online]. 2009 [cit. 2012-03-03]. s. 76. Dostupné z:< http://dip21.bundestag.de/dip21/btd/16/116/1611643.pdf>. 29
13
můţe ovlivnit ţivot spotřebitelů po několik i desítek let, a proto si myslím, ţe si i hypoteční úvěr zaslouţí ochranu zákona o spotřebitelském úvěru. Po zpracování této kapitoly je zřejmé, ţe existují určité odlišnosti jak ve věcné, tak i v osobní působnosti, coţ zřejmě povede k narušení vnitřního trhu EU. Zda se tomu skutečně stane, bude nutné počkat na zprávu Komise o uplatňování směrnice 2008/48/ES v členských státech.
14
4
Informace a postupy předcházející uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru
Poskytování předsmluvních informací lze povaţovat za jeden z centrálních aspektů evropského spotřebitelského práva. Směrnice 2008/48/ES tento aspekt plně respektuje, neboť informování spotřebitele o náleţitostech smlouvy o spotřebitelském úvěru patří k základním pilířům uvedené směrnice. Poskytování informací se odehrává v zásadě na čtyřech úrovních: na úrovni reklamy, v předsmluvním stádiu, při uzavírání úvěrové smlouvy a konečně za trvání úvěrové smlouvy.
4.1 Standardní informace uváděné v reklamě Změny, které přináší do právních řádů členských států směrnice 2008/48/ES se podstatným způsobem dotýkají úpravy reklamy na spotřebitelský úvěr (dále také „reklama“). Konkrétně se jedná o rozšíření povinných údajů, které musí reklama obsahovat. Německý zákonodárce reagoval na poţadavky směrnice tím, ţe nařízení o cenových údajích [dále jen „PAngV“ (Preisangabenverordnung)] rozšířil o §§ 6a, 6b, které regulují reklamy na spotřebitelské úvěry. Dle dikce ustanovení § 6a PangV30 musí reklama na úvěrovou smlouvu, jeţ uvádí úrokovou sazbu nebo jiné údaje o nákladech úvěru obsahovat: výpůjční úrokovou sazbu, celkovou výši spotřebitelského úvěru a roční procentní sazbu nákladů (dále také „RPSN“). Co se týká úrokové sazby, věřitel musí ještě uvést, zda se jedná o sazbu pevnou, pohyblivou nebo kombinovanou, dále musí uvést, jaké dodatečné náklady bude muset spotřebitel zaplatit při uzavření smlouvy (pojištění proti neschopnosti splácet úvěr, poplatek za vyřízení úvěru). Náklady za tyto sluţby potom musí být zahrnuty do RPSN. Dalším poţadavkem směrnice v čl. 2 odst. 2 je, aby standardní informace byly podávány jasným, zřetelným a výstiţným způsobem. Dle důvodové zprávy musí být povinné údaje v reklamě odděleny opticky, akusticky nebo jinak schopny vnímání od ostatních informací.31 Tento problém se zejména dotýká nenápadných poznámek pod čarou, které jsou psány velmi malým aţ nečitelným písmem.
30
Shodný výčet informací obsahuje čl. 4 odst. 2 písm. a-c) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 ES, ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. 31 Deutscher Bundestag – Gesetzentwurf der Bundesregierung [online]. 2009 [cit. 2012-03-03]. s. 43. Dostupné z:< http://dip21.bundestag.de/dip21/btd/16/116/1611643.pdf>.
15
Německá právní úprava kromě povinných údajů (výše úroků, RPSN a celková výše úvěru) předpokládá uvedení dalších údajů pouze v případě, pokud se týkají okolností, které věřitel určil jako podmínku uzavření smlouvy. Tyto okolnosti jsou následující: doba trvání spotřebitelského úvěru, v případě úvěru ve formě odloţené platby za konkrétní zboţí nebo sluţbu cenu v hotovosti a výši případné zálohy a konečně celkovou částku splatnou spotřebitelem včetně výše splátek.32 Zmíněná úprava je zcela konformní se směrnicí, neboť uvedení těchto informací v reklamě nechává směrnici zcela na vůli členských států.33 Právní úprava reklamy v České a Německé spolkové republice je zásadně odlišná. Česká úprava v ustanovení § 4 ZosÚ vyţaduje, aby v reklamě byly podány veškeré informace, které směrnice v čl. 4 obsahuje. Uvedené opatření se mi jeví jako velmi nešťastné, protoţe spotřebitel bude zahrnut jiţ ve stádiu nabídky velkým mnoţstvím informací pro něj různé vypovídající hodnoty. Spotřebitel musí v kaţdém případě s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy obdrţet katalog předsmluvních informací, ve kterém všechny důleţité informace budou muset být uvedeny, proto by stačilo do reklamy zahrnout pouze klíčovou informaci o RPSN, která má rozhodující vliv na to, zda spotřebitel úvěrovou smlouvu podepíše či ne. Velké mnoţství informací, se kterým se ve všech stádií uzavírání smlouvy spotřebitel setká, můţe mít takový následek, ţe spotřebitel nejdůleţitější informaci přehlédne. V neposlední řadě budou mít zákonné poţadavky za následek vznik vyšších nákladů za reklamu, která bude muset být podstatně rozsáhlejší, aby vyhověla všem zákonným poţadavkům.34
4.2 „Reprezentativní příklad“ Dle čl. 2. odst. 2 směrnice musí být standardní informace v reklamě uvedeny jasným, výstiţným a zřetelným způsobem prostřednictvím reprezentativního příkladu. Německý zákonodárce se neomezil pouze na doslovné převzetí znění směrnice a v ustanovení § 6a odst. 3 PAngV tento neurčitý právní pojem „reprezentativní přiklad“ více konkretizuje. Uvedené ustanovení ukládá věřitelům povinnost do názorného příkladu v reklamě uvést takovou výši
32
Čl. 4 odst. 2 písm. d-f) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 ES, ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS 33 DOMKE, F., SPERLICH A. Werbung für Verbraucherkredite mit Zinsangaben. Betriebsberater, 2010, č. 35, s. 2070 34 KOTÁSEK, J. Reklama na spotřebitelské úvěry v novém zákoně o spotřebitelském úvěrech: Větší (dez)orientace spotřebitele. Jurisprudence, 2010, č. 7, s. 33
16
RPSN, kterou spotřebitel můţe očekávat u nejméně dvou třetin smluv.35 Německý zákonodárce z textu zákona výraz reprezentativní příklad úplně vypustil. Uvedené opatření má pro spotřebitele daleko vyšší vypovídající hodnotu, neboť můţe tento efektivněji porovnávat nabídky od více věřitelů. Výše RPSN hraje u spotřebitelských úvěrů klíčovou roli, věřitelé v minulosti této okolnosti zneuţívali tím, ţe lákali spotřebitele na velmi nízkou úrokovou sazbou sdělením typu „jiţ od 8,5% p. a.“36 Vypovídající hodnotu tohoto sděleni si spotřebitelé museli posoudit sami. Ve většině případů však u spotřebitelů zavládla deziluze, neboť úrokovou sazbu nabízenou v reklamě bylo téměř nemoţné si do úvěrové smlouvy sjednat. Nejniţší moţná úroková sazba je určena na neobvykle vysokou částku úvěru a pro bonitní klienty, kteří tyto typy úvěrů stejně nevyuţívají.37 Novou právní úpravou, kdy demonstrativní příklad musí operovat s hodnotou RPSN, kterou obsahují dvě třetiny uzavíraných smluv o spotřebitelském úvěru, by mělo být těmto praktikám zabráněno. Český zákonodárce se nenechal inspirovat řešením, který zvolil britský38 nebo německý zákonodárce a neurčitý pojem „reprezentativní příklad“ zavedl do českého právního řádu. Nejsem velkým příznivcem neurčitých právních pojmů v zákonech, dokonce si myslím, ţe v současnosti jiţ do nových právních předpisů nepatří. Uvedený pojem vytváří pouze prostor pro diskusi, zda je reklama skutečně dostatečně reprezentativní, zda opravdu odpovídá dané cílové skupině atd. Pro úplnost dodávám, ţe za vědomé i nevědomé porušení povinnosti uvést v odpovídající formě a rozsahu standardní informace v reklamě je ve Spolkové republice Německo dle § 10 odst. 2 PAngV moţné uloţit peněţitou pokutu aţ do výše 25.000 EUR.39
4.3 Předsmluvní informační povinnost věřitele Transpozicí rozsáhlých ustanovení směrnice týkající se předsmluvních informačních povinností věřitele a zprostředkovatele přineslo do německého BGB a EGBGB celou řadu změn. Z důvodu omezeného prostoru, kterým BGB disponuje, byl obsáhlý katalog všech předsmluvních informací včleněn do čl. 247, §§ 1-4 EGBGB. Ustanovení § 491a BGB obsahuje základní informace o způsobu a formě informování. Dle výše uvedených ustanovení 35
Ust. § 6a odst. 3 Preisangabeverordnung. BGBl. I S. 4197 [online]. 2012 [cit. 2012-03-22]. Dostupné z:< http://www.gesetze-im-internet.de/pangv/index.html#BJNR105800985BJNE000107377> 36 DOMKE, F. SPERLICH, A. Werbung für Verbraucherkredite mit Zinsangaben. Betriebsberater, 2010, č. 35, s. 2069 37 KOTÁSEK, J. Reklama na spotřebitelské úvěry v novém zákoně o spotřebitelském úvěrech: Větší (dez)orientace spotřebitele. Jurisprudence, 2010, č. 7, s. 33 38 Consumer Credit Regulation z roku 2010 vyţaduje, aby věřitel do reklamy uvedl takovou výši RPSN, kterou očekává nejméně u 66 % uzavřených smluv. 39 Ust. § 6a odst. 2 Preisangabeverordnung. BGBl. I S. 4197 [online]. 2012 [cit. 2012-03-22]. Dostupné z:
17
musí věřitel spotřebiteli s dostatečným předstihem poskytnout takové informace, které umoţní spotřebiteli srovnat různé nabídky a na základě srovnání učinit informativní rozhodnutí. Dále toto opatření umoţní spotřebiteli bez nátlaku a v klidu posoudit, jaké ekonomické důsledky bude pro spotřebitele znamenat uzavření spotřebitelské smlouvy a zda navrhovaná smlouva skutečně odpovídá jeho představám.40 Jak směrnice, tak i zákonná úprava spotřebitelských úvěrů stanoví věřiteli povinnost poskytnout informace s dostatečným časovým předstihem před uzavřením smlouvy nebo před učiněním závazného návrhu ze strany spotřebitele. Jak bude tento časový úsek dlouhý, bude záleţet především na sloţitosti úvěrové smlouvy. V mnohých případech bude věřitel vyţadovat uzavření úvěrové smlouvy ihned při prvním setkání se spotřebitelem, dojde-li k této situaci, ztrácí dle mého názoru zcela na účinku a efektivitě povinnost včasného informování, neboť spotřebitel nebude schopen rozhodnout se na základě úplné znalosti věci. Řešení uvedené situace by mohlo být stanovit nepřípustnost uzavření úvěrové smlouvy ve lhůtě 24 hodin od poskytnutí informací, neboť spotřebiteli by měla být vţdy dána moţnost vzít si informace domů a tam je v klidu posoudit. Evropský zákonodárce ulehčil věřiteli informační povinnost tím, ţe vytvořil jednotný formulář pro všechny členské státy („Standard European Consumer Credit Information Sheet“), který obsahuje taxativní výčet informací, které musí věřitel spotřebiteli před uzavřením smlouvy poskytnout, přičemţ ani BGB ani EGBGB ani ZosÚ41 nestanoví povinnost pro věřitele k obligatornímu pouţití jednotného formuláře, coţ je škoda. Nicméně lze předpokládat, ţe věřitelé budou tento typ formulářů v praxi velmi často pouţívat. Povinné uţití formuláře je pouze u úvěrových smluv uzavíraných na dálku, které neumoţní poskytnutí informací předem.42 Před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru musí být spotřebiteli poskytnuty informace v následujících třech oblastech:43 A) obecné informace o spotřebitelském úvěru a právech spotřebitele, do této oblasti patří zejména informace o druhu spotřebitelském úvěru, informace o právu spotřebitele na bezplatné obdrţení kopie návrhu smlouvy, v níţ se sjednává spotřebitelský
úvěr
a
informace
o
výsledku
vyhledávání
v databázi
umoţňující
úvěruschopnost věřitele. B) informace o nákladech na spotřebitelský úvěr, do této oblasti 40
DERLEDER, P. Die vollharmonisierende Europäisierung des Rechts der Zahlungsdienste und des Verbraucherkredits. Neue Juristische Wochenschrift. 2009, č. 44, s. 3200 41 Ustanovení § 5 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru obsahuje úpravu předsmluvních informací. 42 HULMÁK, M. Práva a povinnosti věřitele při poskytování. Jurisprudence. 2010, č. 7, s. 4 43 Výčet všech povinných informací, které musí věřitel poskytnout spotřebiteli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je velmi rozsáhlý. S ohledem na tuto skutečnost si čtenáře dovolím odkázat na přílohu č. 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, která obsahuje formulář všech povinných předsmluvních informací. Jelikoţ je tento katalog plně harmonizován, stejný výčet informací obsahuje i formulář v čl. 247 § 3 EGBGB.
18
spadají informace o celkové výši spotřebitelského úvěru a podmínkách jeho čerpání, informace o výši, počtu a četnosti plateb, které má spotřebitel provést, informace o doplňkové sluţbě související se smlouvou, informace o úrokové sazbě pouţitelných v případě opoţděných plateb nebo smluvní pokutě při prodlení spotřebitele, informace o celkové částce splatné spotřebitelem a RPSN, který musí být vysvětlena prostřednictvím reprezentativního příkladu. Dále informace o výpůjční úrokové sazbě a podmínkách upravující pouţití uvedené sazby. C) informace relevantní k ukončení smlouvy o spotřebitelském úvěru, tj. informace o době trvání smlouvy o spotřebitelském úvěru, poučení o právu na odstoupení od smlouvy a konečně informace o předčasném splacení a případném právu věřitele na náhradu vzniklých nákladů a způsobu jejich stanovení.44 Zákonná úprava vyţaduje, aby všechny předsmluvní informace byly stejně výrazné. Tímto opatřením by mělo dojít k odstranění běţné praxe věřitelů, kdy nejdůleţitější údaj o RPSN schovávali do téměř neviditelné poznámky pod čarou. Za neuspokojivé předsmluvní informování je moţné povaţovat i takové věřitelovo jednání, kdy tento vloţí předsmluvní informace na své internetové stránky a při uzavírání úvěrové smlouvy dá spotřebiteli pouze k podepsání listinu, která ho odkáţe na zmíněné internetové stránky, a ve které spotřebitel podpisem stvrdí, ţe se seznámil se všemi informacemi. Informační povinnost před uzavřením smlouvy zahrnuje ještě jednu úroveň, ve které je věřitel povinen spotřebiteli poskytnout náleţité vysvětlení, aby byl schopen posoudit, zda navrhovaná smlouva skutečně odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Znamená to tedy, ţe věřitel je povinen spotřebiteli transparentním způsobem představit navrhovanou úvěrovou smlouvu, přičemţ by měl věřitel při vysvětlování přihlédnout i ke spotřebitelovu vzdělání, zkušenosti a schopnosti porozumění.45 V praxi bude mít vysvětlení většinou ústní formu, je moţné si představit i situace, kdy toto vysvětlení bude probíhat formou písemnou, například prostřednictvím e-mailu. Výše uvedená opatření by měla poskytnout spotřebiteli vyšší úroveň ochrany, neţ tomu bylo do doby, kdy byla v členských státech implementována směrnice 2008/48/ES. Snaha evropského zákonodárce poskytnout spotřebiteli velké kvantum informací ještě před uzavřením úvěrové smlouvy, můţe mít i kontraproduktivní efekt, neboť v mnoţství informací, které spotřebitel obdrţí, snadno zanikne i zásadní údaj o RPSN. Dále vyšší nároky kladené na věřitele zákonitě povedou i k vyšším nákladům na celý proces předsmluvního 44
BÜCHTLING, H. Beck’sches Rechtsanwalts-Handbuch. 10. přepracované vydání. München : Nakladatelství C.H. Beck, 2011, s. 435 45 DERLEDER, P. Die vollharmonisierende Europäisierung des Rechts der Zahlungsdienste und des Verbraucherkredits. Neue Juristische Wochenschrift. 2009, č. 44, s. 3199
19
informování od reklamy aţ po konzultace se spotřebiteli v rámci poskytování vysvětlení. Za uvedené nedostatky byla směrnice kritizována i od Oxfordské ekonomicko-výzkumné asociace (Oxford Economic Research Associates, známé také jako OXERA).46 Já se s touto kritikou ztotoţňuji, neboť to bude právě chráněný subjekt spotřebitel, který v konečném důsledku ponese tíţi nákladů v podobě vyšší úrokové sazby.
4.3.1 Porušení předsmluvní informační povinnosti věřitele Opomenutím nebo neuvedením některé informace z výčtu všech předsmluvních informací v zásadě není dotčena celková platnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. V případě, ţe věřitel neuvede některou z povinných předsmluvních informací a spotřebitel prokáţe příčinnou souvislost mezi neuvedenou informací a škodou, která mu vznikla, má tento nárok na náhradu škody dle ustanovení § 280 BGB, které upravuje náhradu škody z důvodu porušení smluvní povinnosti. Dle německé odborné literatury je moţné jak na nedbalost, tak i na úmyslné neuvedení předsmluvních informací vztáhnout i ustanovení regulující nekalou soutěţ47 [( Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb), dále také UWG]. Ustanovení § 3 odst. 1 UWG povaţuje za nedovolenou obchodní praktiku takovou praktiku, která je s to poškodit zájmy spotřebitelů nebo jiných soutěţitelů. Dále je moţné vztáhnout na případ opomenutí uvedení povinných předsmluvních informací i ustanovení § 11 odst. 7 UWG, dle kterého jedná nekalosoutěţně ten, který jedná v rozporu s právním předpisem, jenţ má chránit zájmy soutěţitelů nebo spotřebitelů.48 Uvedená ustanovení jsou natolik široce formulována, ţe je dle mého názoru moţné aplikovat uvedená ustanovení i na případy, kdy věřitel neuvede vůbec nebo opomene uvést pouze některou z povinných předsmluvních informací.
4.4 Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (Kreditwürdigkeit) Směrnice 2008/48/ES v čl. 8 stanoví věřiteli povinnost, před uzavřením úvěrové smlouvy, posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr na základě dostatečných informací a pokud je to nezbytné, i na základě vyhledávání v příslušné databázi. Uvedené opatření má za cíl na straně jedné především ochránit spotřebitele před neschopností splácet úvěr a tím i ochránit celou
46
SIEMS, M. Die neue Verbraucherkreditrichtlinie und ihre Folgen. Europäische Zeitschrift für Wirtschaft. 2008, č. 15, s. 455 47 BÜLOW, P., ARTZ, M. Verbraucherkreditrecht Kommentar. 7. vyd. Mnichov : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 159 48 § 4 Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb, BGBl. I S.254 [online]. 2012 [cit. 2012-03-03]. Dostupné z:
20
společnost před novým fenoménem předluţení a na straně druhé (i kdyţ to na ţádném místě ve směrnici není uvedeno) chránit finanční investice věřitelů.49 Uvedený článek směrnice byl jednak transponován do ustanovení § 18 zákona o úvěrech [Gesetz über das Kreditwesen, (dále také „KWG“)] a do ustanovení § 509 BGB. Příčina této dvoukolejnosti je, ţe KWG se vztahuje pouze na věřitele, které podléhají dozoru zákona o úvěrech, coţ jsou především banky, a BGB se potom vztahuje na ostatní věřitele, jako poskytovatele finančního leasingu atd. Nicméně oba předpisy zavazují věřitele před uzavřením smlouvy nebo před změnou spočívající ve významném navýšení celkové výše částky úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.50 Zákon neuvádí, jaké prostředky má věřitel pouţít pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Tyto prostředky je moţné rozdělit na informace, které si věřitel zjistí sám, a na informace získané od samotného spotřebitele. Obecně se bude jednat o veškeré databáze, které jsou vyuţívány k posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů, zkušenosti s jinými podobnými typy spotřebitelů a informace o výši příjmu ze zaměstnání spotřebitele atd. Zjištěné informace slouţí věřiteli především k tomu, aby si vytvořil určitou představu, v jaké se spotřebitel nachází finanční kondici, přičemţ věřitel vţdy musí spotřebitele o výsledku úvěruschopnosti informovat, a to včetně uvedení databází, na jejichţ základě přezkum prováděl. Jestliţe přezkoumání úvěruschopnosti dopadne kladným výsledkem, nic nebude bránit uzavření úvěrové smlouvy. V opačném případě připadá v úvahu více řešení. Věřitel můţe na základě negativních výsledků odmítnout uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru nebo se pokusit najít společně se spotřebitelem řešení, například niţší částka úvěru a konečně moţnost třetí, kdy věřitel i spotřebitel si budou vědomi rizika, a toto riziko zároveň podstoupí a uzavřou úvěrovou smlouvu.51 V případě, ţe se bude jednat o subjekty, které spadají do působnosti KWG a poruší předpisy, které se týkají posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, je moţné těmto udělit dle ustanovení § 56 odst. 3 KWG peněţitou pokutu aţ do výše 150.000 EUR. BGB nestanoví jasně v § 509 přesné vymezení sankcí pro subjekt, který toto ustanovení poruší. Jistá je pouze
49
Ust. § 9 zák č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru obsahuje úpravu posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr, přičemţ toto ustanovení přejímá téměř doslovný text směrnice, aţ na vágní slovní spojení „věřitel je povinen před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr“. Český zákonodárce se dle mého názoru měl vyvarovat pouţití neurčitého pojmu „odborné péče“ v novém právním předpise. 50 HERRESTHAL, C. Die Verpflichtung zur Bewertung der Kreditwürdigkeit und zur angemessen Erläuterung nach der neuen Verbraucherkreditrichtlinie 2008/48/EG. Zeitschrift für Wirtschafts- und Bankenrecht. 2009, roč. 63, č. 25, s. 1175 51 HOFFMANN, CH. Die Pflicht zur Bewertung der Kreditwürdigkeit. Neue Juristiche Wochenschrift. 2010, č. 25, s. 1786
21
skutečnost, ţe se nebude postupovat podle KWG, ale zřejmě dle obecných ustanovení o
náhradě
škody,
která
by
spotřebiteli
vznikla
v důsledku
vadného
posouzení
úvěruschopnosti.52 Otázkou je, zda německý zákonodárce dostatečně transponoval čl. 23 směrnice, který se týká sankcí za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice. Dále se mi jeví povinnost posuzovat úvěruschopnost jako určitý zásah do zásady smluvní volnosti, tedy do pilíře celého soukromého práva. Zda posuzování úvěruschopnosti vyváţí porušení uvedené zásady a přinese kýţený efekt v podobě většího počtu evropských spotřebitelů ve finanční kondici, si bude opět nutné počkat do zprávy Komise o uplatňování směrnice 2008/48/ES.
4.5 Forma smlouvy a informační povinnost při uzavření smlouvy 4.5.1 Forma smlouvy o spotřebitelském úvěru Dalším stádiem, při kterém věřitel musí spotřebiteli poskytnout předepsaný rozsah informací, se odehrává při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 491a BGB stanoví poţadavky na formu a obsah smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemţ jde o informace, které mají být spotřebiteli prostřednictvím úvěrové smlouvy předány. BGB i ZosÚ vyţaduje písemnou formu pro úvěrovou smlouvu. Směrnice zásadně počítá i s tím, ţe písemná forma můţe být realizována i bez listinné podoby, například elektronickými prostředky komunikace na dálku. Německý zákonodárce nicméně pro smlouvy uzavírané pomocí elektronických prostředků na
dálku v souladu s ustanovením 126a
BGB stanovil,
ţe smlouvu
o spotřebitelském úvěru mohou uzavřít jen ti spotřebitelé, kteří disponují obdobou našeho elektronického podpisu.53 Důvodem této přísnější právní úpravy je, aby spotřebitel bez rozmyslu „jedním klikem“ nečinil důleţitá ţivotní rozhodnutí, mezi která pořízení spotřebitelského úvěru bezpochyby patří. Nově přijatá právní úprava není v rozporu ani se zněním čl. 10 odst. 1 směrnice, neboť ten přenechává pravidla ohledně platnosti uzavírání úvěrových smluv členským státům. Z uvedeného je zřejmé, ţe v praxi nebude tento typ uzavírání smluv příliš častý, neboť velmi málo spotřebitelů disponuje elektronickým podpisem. Ve většině případů tedy bude převaţovat klasická písemná forma smluv o spotřebitelském úvěru. Pro úplnost dodávám, ţe nesplnění poţadavku na písemnou formu smlouvy má za následek neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. 52
HERRESTHAL, C. Die Verpflichtung zur Bewertung der Kreditwürdigkeit und zur angemessen Erläuterung nach der neuen Verbraucherkreditrichtlinie 2008/48/EG. Zeitschrift für Wirtschafts- und Bankenrecht. 2009, roč. 63, č. 25, s. 1175 53 BÜLOW, P., ARTZ, M. Verbraucherkreditrecht Kommentar. 7. vyd. Mnichov : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 197
22
Česká právní úprava taktéţ v ustanovení § 6 ZosÚ umoţňuje uzavřít úvěrovou smlouvu prostřednictvím elektronické komunikace na dálku, ale pouze za podmínky, ţe splní takto uzavíraná smlouva poţadavky § 40 odst. 3 a 4 OZ, to znamená, ţe uzavíraná smlouva zachytí obsah právního úkonu a určí osobu, která právní úkon učinila.54
4.5.2 Informační povinnost při uzavření smlouvy Ustanovení § 492 odst. 2 BGB předpokládá, ţe informační povinnost při uzavření smlouvy má být primárně plněna v podobě uzavřené smlouvy. Německý občanský zákoník dále stanoví, ţe následně po uzavření úvěrové smlouvy musí věřitel předat spotřebiteli originál, případně kopii vyhotovené smlouvy. Jelikoţ BGB stanoví pro úvěrovou smlouvu písemnou formu, musí být i informační povinnost při uzavření smlouvy splněna písemně. Obsahové náleţitosti, které musí úvěrová smlouva obsahovat, jsou stanoveny jednak v ustanovení § 492 BGB a dále v ustanovení čl. 247 §§ 6-8 EGBGB.55 Smlouva o spotřebitelském úvěru musí při uzavření obsahovat zejména informace o druhu úvěru, vymezovat smluvní strany, dobu trvání úvěru, celkovou výši a podmínky čerpání, výpůjční úrokovou sazbu, RPSN, výši, počet a četnost splátek, upozornění na důsledky opomenutí plateb, informace odstoupení od smlouvy, a zda existuje mechanismus mimosoudního urovnání stíţnosti, informace o tom, jaký úřad provádí dozor nad věřitelem a informaci o moţnosti kdykoliv vypovědět úvěr na dobu neurčitou ze strany spotřebitele, přičemţ poslední dvě informace nemusí obsahovat smlouva o spotřebitelském úvěru v České republice.56 Především informace o moţnosti kdykoli vypovědět úvěr povaţuji za důleţitou a český zákonodárce měl v tomto ohledu hledat inspiraci na západ od našich hranic. Věřitel má povinnost uvést tyto informace ve smlouvě jasným a zřetelným způsobem, přičemţ neuvedení některé z informací nebude sankcionováno neplatností úvěrové smlouvy (více kapitola 4.7). Výčet informačních povinností při uzavření spotřebitelské smlouvy plně reflektuje základní pilíř evropské spotřebitelské politiky, kterým je dostatečně informovat spotřebitele o náleţitostech spotřebitelských smluv. Spotřebiteli je v kaţdé fázi uzavírání úvěrové smlouvy poskytnuto velké mnoţství informací, přičemţ se domnívám, ţe nejdůleţitější fáze informování probíhá ve fázi předsmluvní. V této fázi má spotřebitel nejvíce času prostudovat 54
WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 77 55 Jelikoţ je výčet informací při uzavření smlouvy velmi obsáhlý, dovolím si opět odkázat čtenáře na přílohu č. 3 k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 56 BÜLOW, P., ARTZ, M. Verbraucherkreditrecht Kommentar. 7. vyd. Mnichov : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 200
23
si veškeré informace a vyhodnotit si relevantní závěry, které pro něj vyplývají. Výčet informací, které má úvěrová smlouva obsahovat, se mi jeví jako příliš rozsáhlý, tím ale nemyslím, ţe by se o těchto informacích neměl spotřebitel dozvědět, například prostřednictvím formuláře, který by spotřebitel obdrţel zároveň s originálem smlouvy. V úvěrové smlouvě bych naopak nechal zvýraznit klíčový údaj o RPSN a informaci o moţnosti odstoupit od úvěrové smlouvy bez udání důvodu ve lhůtě 14 dnů, neboť tato informace má nejdůleţitější informační hodnotu, co se ochrany spotřebitele týče.
4.5.3 Nedodrţení formy smlouvy a porušení informační povinnosti při uzavření smlouvy S nesplněním informační povinnosti a s porušením formy úvěrové smlouvy jsou spojeny různé právní následky. O jaké konkrétní následky jde, stanoví ustanovení § 494 BGB. Dle dikce ustanovení § 494 odst. 1 BGB je s nedodrţením písemné formy úvěrové smlouvy spojena absolutní neplatnost smlouvy (Nichtigkeit), dále je úvěrová smlouva absolutně neplatná, jestliţe neobsahuje povinné zákonem předepsané údaje dle ustanovení čl. 247 §§ 6, 9-13 EGBGB.57 Aby absolutní neplatnost úvěrové smlouvy nedopadala na spotřebitele příliš tvrdě, zvláště v případech, kdy tento pouţije finanční prostředky na nákup určitého typu zboţí. V případě neplatnosti úvěrové smlouvy by totiţ spotřebitel musel věřiteli poskytnutou finanční částku vracet, coţ by nebylo pro spotřebitele ţádoucí, neboť spotřebitel jiţ nemusí touto částkou disponovat. Aby nedocházelo k uvedené situaci, je moţné takto vadný právní úkon zhojit, ale pouze za podmínky, kdy spotřebitel jiţ obdrţel finanční částku z úvěrové smlouvy. Dále § 494 odst. 2 BGB stanoví sankci za neuvedení výše úrokové sazby, v tomto případě zůstává platnost smlouvy nedotčena, ale smlouva o spotřebitelském úvěru je úročena zákonnou úrokovou sazbou. Aby nebylo uvedené ustanovení BGB ze strany věřitelů obcházeno, je dle mého názoru nutné, aby spotřebitel byl dostatečně vzdělán v právu spotřebitelských úvěrů, neboť poučení o neuvedení informace o úrokové míře není součástí ţádného informačního procesu. Další sankce se týkají poučení o ukončení úvěrové smlouvy. Věřitel, který dostatečně neinformuje spotřebitele v úvěrové smlouvě o délce úvěrové smlouvy a o moţnosti vypovědět úvěr, je vystaven sankci, která spočívá v moţnosti spotřebitele kdykoli vypovědět smlouvu o spotřebitelském úvěru. Sankcí za nepoučení o moţnosti odstoupit od úvěrové smlouvy bez udání důvodu ve lhůtě 14 dnů, je prodlouţení lhůty pro odstoupení na jeden měsíc.58 57 58
Údaje, jejichţ neuvedení je spojeno s neplatností smlouvy jsou uvedeny v předchozí subkapitole 4.5.2. Ust. § 494 BGB. Bürgerliches Gesetzbuch. BGBl. I S. 42, S. 2909; 2003 I S. 738
24
Český zákonodárce povaţuje za správní delikt vadné informování spotřebitele při uzavření smlouvy. Dle ustanovení § 20 odst. 5 písm. a) ZosÚ hrozí věřiteli peněţitá pokuta aţ do výše 5.000.000 Kč.59
4.6 Informační povinnost v průběhu trvání smlouvy Posledním stádiem informačního procesu je informování spotřebitele věřitelem po uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Uzavřením úvěrové smlouvy zásadně informování spotřebitele nekončí, neboť práva a povinnosti mezi věřitelem spotřebitelem se mohou po dobu trvání úvěrové smlouvy měnit. Mezi nejčastější změny, které nastávají po uzavření smlouvy, patří zejména změna výše úrokové sazby. Nastane-li uvedená změna,
stanoví
ustanovení § 493 odst. 3 BGB povinnost informovat písemně spotřebitele v přiměřené lhůtě před nabytím účinnosti této změny o změně úrokové sazby. Zároveň s informací o změně úrokové sazby musí být spotřebitel informován o dopadech této změny na splátkový kalendář. Postoupí-li věřitel pohledávku třetí osobě, přechází povinnosti týkající se informování spotřebitele po dobu trvání smluvního vztahu na postupníka.60
4.7 Roční procentní sazba nákladů (effektiver Jahreszins) Základním účelem roční procentní sazby nákladů je umoţnění jednotného způsobu porovnání ceny spotřebitelských úvěrů s rozdílnou konstrukcí úrokové sazby a poplatků. Právní úpravu RPSN (effektiver Jahreszins) obsahuje ustanovení § 6 PAngV a následný vzorec pro výpočet je začleněn do přílohy61 zmíněného zákona. Ustanovení § 6 PAngV odst. 3 stanoví, ţe RPSN se rovná hodnotě všech nákladů spotřebitele sjednaných mezi věřitelem a spotřebitelem ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Zjednodušeně řečeno je to procentní vyjádření toho, kolik bude celý spotřebitelský úvěr stát. Typicky se do RPSN započítává zejména úroková sazba, poplatek za schválení úvěru, náklady za vedení a zřízení účtu, pokud je vyţadován, náklady na pojištění, poplatky za správu úvěru a provize za zprostředkování úvěru. Naopak se do RPSN nezapočítávají zejména náklady za notáře, náklady splatné spotřebitelem v důsledku nesplnění závazku ve smlouvě. Evropský zákonodárce vytvořil pro výpočet RPSN jednotný vzorec, který je shodný ve všech členských státech EU. Uvedený vzorec pracuje s metodou časové hodnoty budoucího plnění. To znamená, ţe čím větší částka je hrazena spotřebitelem 59
Ust. § 20 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru BÜLOW, P., ARTZ, M. Verbraucherkreditrecht Kommentar. 7. vyd. Mnichov : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 258-259 61 Vzorec pro výpočet roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr obsahuje příloha č. 5 k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 60
25
a čím blíţe je taková částka hrazena ve vztahu k okamţiku čerpání, tím vyšší je RPSN. Zmíněný vzorec pracuje na roční bázi a je vymezen vůči celkové výši spotřebitelského úvěru.62 Zákonná úprava nelimituje výši úrokové sazby ani celkového RPSN.63 Jsou to právě uvedené dvě okolnosti, které odlišují úvěr od lichvy. Zákonné omezení RPSN by ale představovalo jediný efektivní způsob, jak poskytnout vyšší úroveň ochrany spotřebitele. S ohledem na zásadu svobodného obchodního styku a autonomii vůli stran je limitace RPSN zcela vyloučena. Zásady poctivého obchodního styku nebo dobrých mravů by měly dostatečně v tomto ohledu chybějící úpravu limitace RPSN nahradit. Problematický aspekt jednotného způsobu porovnání ceny spotřebitelského úvěru s rozdílnou úrokovou sazbou a poplatky spočívá ve skutečnosti, ţe spotřebitel musí porovnávat úvěry, které byly sjednány na stejně dlouhou dobu a na stejnou výši protoţe i jedna splátka navíc RPSN navýší. Daleko více praktické je vynásobit měsíční splátky s jejich počtem, včetně všech poplatků. Tímto jednoduchým způsobem se dá nejlépe zjistit, jak bude celý úvěr drahý.64
62
BÜLOW, P., ARTZ, M. Verbraucherkreditrecht Kommentar. 7. vyd. Mnichov : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 237 63 Pro srovnání v roce 2010 byla v ČR průměrná roční úroková sazba úvěrů domácnostem (včetně hypotečních úvěrů) 7,19 %, ve Spolkové republice Německo činila v roce 2010 roční úroková sazba úvěrů domácnostem 6,84%. 64 Berechnung des effektiven Jahreszinzes [online]. 2010 [cit. 2012-03-03]. Dostupné z: http://www.test.de/themen/bauen-finanzieren/meldung/Hypothekenzinsen-Die-Lizenz-zum-Taeuschen-41322024132207/
26
5 Smlouva o vázaném spotřebitelském úvěru (verbundene Geschäfte) Úpravu smluv o vázaném úvěru obsahoval jiţ BGB před implementací nové směrnice 2008/48/ES, úprava tohoto institut tedy nepředstavuje ţádné novum na půdě spotřebitelských úvěrů, co se Německa týče.65 Nicméně česká situace byla odlišná a před implementací nové směrnice právní úprava uvedeného institutu chyběla. Nyní je situace napravena a v ustanovení § 14 ZosÚ je obsaţena úprava smluv o vázaném spotřebitelském úvěru. Směrnice 2008/48/ES definuje v čl. 3 písm. n) smlouvu o vázaném úvěru, jako takový úvěr, který slouţí výhradně k financování smlouvy o dodání konkrétního nebo k poskytnutí konkrétní sluţby a tyto dvě smlouvy tvoří obchodní celek. Má se za to, ţe se jedná o obchodní celek, pokud úvěr pro spotřebitele financuje sám dodavatel zboţí nebo poskytovatel sluţby nebo, v případě úvěru financovaného třetí osobou, pokud věřitel vyuţije sluţeb dodavatele zboţí nebo poskytovatele sluţeb v souvislosti s uzavřením nebo přípravou úvěrové smlouvy. Ustanovení čl. 15 směrnice obsahuje úpravu odstoupení od smlouvy o vázaném spotřebitelském úvěru. Tento čl. byl implementován do ustanovení § 358 BGB a § 14 ZosÚ. Dle uvedených ustanovení odstoupí-li spotřebitel v zákonné 14 denní lhůtě od smlouvy kupní nebo o poskytování sluţeb, kde cena zboţí nebo sluţby je hrazena spotřebitelským úvěrem, zaniká téţ smlouva o vázaném úvěru.66 Zjednodušeně řečeno odstoupení od jedné smlouvy se vztahuje i na smlouvu druhou. Neznamená to však případ, kdy spotřebitel uzavře na vlastní pěst úvěrovou smlouvu a finanční prostředky, které mu dá věřitel k dispozici, pouţije na nákup zboţí. V tomto případě poskytnutý úvěr nemusí výhradně slouţit k financování zboţí a smlouva kupní a úvěrová spolu bezprostředně nemusí souviset. Za uvedené situace by mohl spotřebitel odstoupit pouze od smlouvy úvěrové, nikoliv od smlouvy kupní. Uzavře-li spotřebitel izolovaně od sebe výše uvedené smlouvy, mohou z této situace vyplývat pro spotřebitele určitá rizika. Smlouvu o vázaném úvěru definuje BGB jako takovou smlouvu, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr a která je závislá na smlouvě o koupi zboţí nebo poskytnutí sluţby. Důleţitá je také existence jiţ uvedeného obchodního celku, je to jeden z předpokladů pro existenci smlouvy o vázaném úvěru. V případě, ţe by uvedený předpoklad chyběl, nastala by 65
HOFFMANN, M. Die Reform der Verbrauchkredit-Richtlinie (87/102/EWG). 1. vydání. Berlín : Nakladatelství De Gruyter Rechtswissenschaften Verlags-GmbH, 2007, s. 229 66 Ust. § 358 BGB. Bürgerliches Gesetzbuch. BGBl. I S. 42, S. 2909; 2003 I S. 738
27
při odstoupení od úvěrové smlouvy zbytečně komplikovaná situace, která by byla pro věřitele či
prodávajícího
značně
nevýhodná.
Ve
většině
případů
věřitel
spolupracuje
s prodávajícím, coţ při odstoupení podstatně zjednodušuje spolupráci mezi uvedenými subjekty a šetří jim to jak peníze, tak i čas. Indicie, nikoli však podmínka pro existenci obchodního celku je obchodní vztah prodávajícího a věřitele. Další znakem je také to, ţe smlouvy, které tvoří vázaný úvěr, by jedna bez druhé nebyla uzavřena.67 Smlouvu o vázaném úvěru tvoří nejčastěji tři smluvní strany: spotřebitel, věřitel a prodávající či poskytovatel sluţby. Je moţné, aby smlouvu o vázaném úvěru tvořily pouze dvě smluvní strany, přičemţ by spotřebitel uzavíral s prodávajícím, či poskytovatelem sluţby dvě izolované, ale na sobě závislé smlouvy. Jednalo by se o smlouvu kupní nebo poskytování sluţby a druhá smlouva by financovala předmět uvedených smluv.68 V praxi není tato situace příliš běţná, neboť prodávající nedisponuje takovým aparátem a znalostmi, které by ho předurčovaly k uzavírání spotřebitelských úvěrů a později i k vymáhání pohledávek. V minulosti docházelo často k situacím, kdy si spotřebitel pořídil na úvěr např. televizor, na který mu věřitel poskytl finanční prostředky, a které věřitel převedl ve prospěch prodávajícího na úhradu televizoru. Problémy nastaly, kdyţ se na televizoru vyskytly vady a spotřebitel chtěl uplatnit u prodávajícího odpovědnost za vady. Uvedené uplatnění vad spotřebitele stavělo do situace, kdy se nemohl domoci ničeho, věřitel i prodávající se vymlouvali jeden na druhého. Jestliţe spotřebitel od kupní smlouvy odstoupil, nezbývalo mu nic jiného, neţ doplatit své závazky za úvěr původnímu věřiteli.69 Zmíněná situace nebyla konformní s evropskou spotřebitelskou politikou a byla nutná její náprava. Situace je nyní naštěstí pro spotřebitele odlišná a dle současné právní úpravy spotřebitel, jestliţe odstoupí od smlouvy o koupi zboţí nebo poskytnutí sluţby, kde cena zboţí je hrazena plně nebo částečně spotřebitelským úvěrem, zaniká téţ smlouva o vázaném úvěru. Domnívám se, ţe se jedná o nejvíce povedené ustanovení ZosÚ, které podstatným způsobem spotřebitelům zabezpečuje jejich větší právní ochranu a chrání jejich práva především při „prodejně-předváděcích“ akcí zboţí spotřebitelům. Jak německá, tak i česká právní úprava vyţaduje, aby zboţí, které je předmětem smlouvy kupní, bylo přesně vymezeno ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr. Uvedená úprava má především za cíl zabránit spekulacím, zda úvěrová smlouva skutečně financuje zamýšlený předmět koupě. Pouhé typové označení předmětu není dostačující, 67
BÜLOW, P., ARTZ, M. Verbraucherkreditrecht Kommentar. 7. vyd. Mnichov : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 397 68 Tamtéţ s. 402 69 DOHNAL, J.: Spotřebitelský úvěr. Praha : Nakladatelství Leges, 2011, s. 51
28
předmět, který je úvěrovou smlouvou financován, je nutné označit přesně, aby nedocházelo ke spekulacím. Toto ustanovení se týká i případů, kdy je zřizována doplňková sluţba ke spotřebitelskému úvěru. Typicky se jedná o pojištění proti neschopnosti splácet dluh (Restschuldversicherung) kvůli ztrátě zaměstnání, nemoci nebo úrazu. Aby bylo smlouva o pojištění závislá na úvěrové smlouvě, je nutné číslo úvěrové smlouvy dostatečně specifikovat, včetně čísla smlouvy. Stejná situace se vztahuje například i na smlouvu o zřízení konta v souvislosti s pořízením spotřebitelského úvěru.70
5.1 Jednotlivé druhy smluv o vázaném spotřebitelském úvěru Ustanovení § 358 a násl. BGB čí § 14 ZosÚ, týkající se smluv o vázaném spotřebitelském úvěru se vztahují především na úvěry, které jsou uzavírány v místě prodeje („nákup na splátky“), na financování automobilů (leasingové smlouvy) a dále na pojistné smlouvy a smlouvy o zřízení běţného účtu, jejichţ zřízení je podmínka pro uzavření úvěrové smlouvy. Uvedený výčet je pouze demonstrativní, ţádný zákon, či směrnice neuvádí přesný výčet. Pojištěním proti neschopnosti splácet se spotřebitel pojišťuje proti riziku náhlé ztráty přísunu finančních prostředků např. z důvodu ztráty zaměstnání, nemoci atd. V dobách hospodářsky nejistých je toto pojištění v praxi velmi časté. Velká provázanost71 uvedeného pojištění a banky jako zprostředkovatele často mezi spotřebiteli vzbuzuje dojem, ţe není moţné uzavřít úvěrovou smlouvu bez tohoto pojištění. Aby se na pojišťovací smlouvu vztahovaly ustanovení týkající se ustanovení o smlouvách o vázaném úvěru, je nutné, aby byly splněny určité podmínky. Jak jsem jiţ uvedl výše, je nutné, aby úvěrová smlouva ve smlouvě pojišťovací byla přesně vymezena. Dále je nutné, aby obchodní podmínky věřitele či smlouva samotná, vyţadovaly uzavření pojištění a aby mezi úvěrovou smlouvou a pojištěním vznikla funkční souvislost, respektive existoval obchodní celek.72 Jenom pro připomenutí zmiňuji, ţe nálady, které jsou spojeny s pojištěním, musí být započítávány do RPSN.
70
WARMER, J. Zahlungsdienstrichtlinie, Finanzkrise und Umsetzung der Verbraucher-kreditrichtlinie. Zeitschrift für Wirtschafts- und Bankenrecht, 2009, roč. 63, č. 63, s. 1552 71 Velká provázanost je do určité míry dána tím, ţe věřitelé dostávají nemalé provize za zprostředkování uvedeného druhu pojištění. 72 MÜLBERT, P. Rechtsfragen der Kombination von Verbrauchdarlehen und Restschuldversicherung. Zeitschrift für Wirtschafts- und Bankenrecht. 2009, roč. 63, č. 48, s. 2243
29
6 Zánik smlouvy o spotřebitelském úvěru 6.1 Předčasné
splacení
spotřebitelského
úvěru
(vorzeitige
Rückzahlung des Verbraucherkreditvertrages) Právo na předčasné splacení spotřebitelského úvěru bylo do německého práva zavedeno jiţ směrnicí 87/102/EHS, tento institut tedy nepředstavuje ţádnou novinku na poli spotřebitelských úvěrů. Nově přijatá právní úprava však uvedený institut zásadně rozšiřuje, konkretizuje a posiluje právní ochranu spotřebitele. Předchozí směrnice poskytovala velký manévrovací prostor členským státům při transpozici čl. 8 směrnice 87/102/EHS, který se velmi stručně zabýval přiměřeným sníţením celkových nákladů při předčasném splacení úvěru, čímţ docházelo k velké roztříštěnosti právních úprav mezi členskými státy.73 S ohledem na tuto skutečnost zároveň mohlo docházet i k porušování vnitřního trhu EU. Předmětný článek 16 Směrnice 2008/48/ES, který primárně upravuje předčasné splacení úvěru, byl do německého práva implementován prostřednictvím ustanovení §§ 500 502 BGB. Dle ustanovení § 501 BGB má spotřebitel právo kdykoli zcela nebo zčásti splnit své závazky plynoucí z úvěrové smlouvy. V těchto případech má však nárok na poměrné sníţení celkových nákladů úvěru, které se sestávají z úroků a nákladů za zbývající dobu platnosti smlouvy.74 Ustanovení § 501 BGB se vztahuje i na ukončení úvěrové smlouvy výpovědí. Jiţ zmíněný článek je rozšířen i o institut výpovědi, poněvadţ tomu odpovídala i dosavadní německá praxe. Směrnice 2008/48/ES přenechává úpravu výpovědí do dispozice členských států, uvedený stav je vyjádřením principem plné harmonizace. Z uvedeného tedy vyplývá, ţe pokud je smlouva o spotřebitelském úvěru ukončena výpovědí, má spotřebitel taktéţ právo na celkové sníţení celkových nákladů úvěru. Na výpočet sníţení celkových nákladů však budou pouţity ustanovení týkající se předčasného splacení úvěru bez výpovědi.75 Pro srovnání, v české úpravě podobná úprava chybí, coţ nepřispívá k vyšší ochraně spotřebitele.76 Účelem těchto ustanovení je především chránit spotřebitele před takovou situací, kdy uzavře smlouvu, která se pro něj jeví jako značně nevýhodná, potaţmo kdy uzavře úvěrovou 73
Směrnice Rady 87/102 EHS ze dne 22.12.1986 o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru 74 ČIKARA, E. Gegenwart und Zukunft der Verbrauchekreditverträge in der EU und in Kroatien. 1. vyd. Vídeň : Nakladatelství LIT Verlag GmbH & Co. KG, 2010, s. 298 75 WÖSTHOFF P. Die Vebraucherkreditrichtlinie 2008/48/EG und deren Umsetzung ins deutsche Recht. 2010, 168 s. Disertační práce. Universität Wien, Právnická fakulta. Vedoucí práce Brigitta Zöchling-Jud. 76 Úpravu předčasného splacení úvěru obsahuje ust. § 15 Zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.
30
smlouvu a po určité době zjistí, ţe takovou smlouvu vlastně ani uzavřít nepotřeboval a nestihne vyuţít 14 denní lhůtu na rozmyšlenou pro odstoupení od smlouvy. Není třeba, aby se jednalo o podmínky, které se jeví jako objektivně odůvodněné, můţe se jednat i o situaci, kdy je spotřebitel z nějakého, i subjektivního důvodu se spotřebitelským úvěrem nespokojen. Jako příklad mohu uvést vysoké náklady, které souvisí s úvěrem, příliš krátká nebo na druhou stranu dlouhá splatnost úvěru a jiné.77 Jak jsem jiţ uvedl výše, má spotřebitel právo na přiměřené či poměrné sníţení celkových nákladů při předčasném splacení spotřebitelského úvěru. Jak ve směrnici 2008/48/ES, tak i v ustanovení § 502 BGB, je tento pojem blíţe specifikován. Celkovými náklady se rozumí úroky a náklady za zbývající dobu platnosti smlouvy.78 Při interpretaci tohoto článku je velice pravděpodobné, ţe bude docházet k problému s vymezením pojmu „poměrné sníţení celkových nákladů“, neboť s pořízením spotřebitelského úvěru bývá spojena i platba poplatků, které bezprostředně souvisí s pořízením úvěru. Dle odborné literatury je moţné započíst do celkových nákladů i náklady související s doplňkovými sluţbami, jedná se například pojištění proti neschopnosti splácet úvěr, ovšem pouze pokud je uzavření pojistné smlouvy podmínkou pro získání spotřebitelského úvěru.79 Na situaci, kdy je úvěr předčasně splacen, se však nevztahuje sníţení nákladů, které vznikly v době před předčasným splacením. Zde se jedná především o poplatek za poskytnutí úvěru nebo úroky a poplatky, které byly zaplaceny v rámci předčasného splacení spotřebitelského úvěru. Stricto sensu se poplatek za poskytnutí úvěru poměrně nesníţí, nicméně můj názor je takový, ţe by poskytovatelé úvěru měli vracet i určitou část tohoto poplatku, neboť čl. 16 směrnice 2008/48/ES jasně hovoří o sníţení celkových nákladů úvěru. V neposlední řadě účelem nově přijaté směrnice je co nejvíce chránit zájmy spotřebitele, proto by bylo moţné očekávat, ţe zákonodárce přijme takovou úpravu, která by umoţnila spotřebiteli vrátit poměrně sníţený poplatek za poskytnutí úvěru. Smyslem celé předmětné právní úpravy je, aby spotřebitel ušetřil při předčasném splacení úvěru pokud moţno co nejvyšší finanční částku. Z pozice spotřebitele bych se dokonce nebál tvrdit, ţe skutečnost nevrácení poplatku za poskytnutí úvěru můţe mít i za následek nevyuţití práva na předčasné splacení úvěru. Na druhou stranu je také mít na paměti i zájmy věřitelů.
77
WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 154 78 Ust. § 502 BGB. Bürgerliches Gesetzbuch. BGBl. I S. 42, S. 2909; 2003 I S. 738 79 BÜLOW, P., ARTZ, M. Verbraucherkreditrecht Kommentar. 7. vyd. Mnichov : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 552
31
Dle ustanovení § 501 BGB má spotřebitel právo na sníţení celkových nákladů úvěru, které sestávají z úroku a nákladů za zbývající platnost smlouvy.80 S ohledem na znění tohoto ustanovení nezáleţí na tom, kdy úroky nebo náklady úvěru byly či mají být zaplaceny, nýbrţ na tom, k jakému období se úroky vztahují. Spotřebitel většinou při předčasném splacení zároveň splácí i celou jistinu nebo její část.81 Pokud spotřebitel splatí celou jistinu dopředu, neměly by mu být účtovány další úroky a náklady. V případě, ţe spotřebitel jiţ uhradil úroky za zbývající dobu splatnosti dopředu, měly by mu být tyto úroky nebo náklady věřitelem vráceny.82
6.1.1 Náhrada nutných a objektivně odůvodněných nákladů, které vznikly
v
souvislosti
s
předčasným
splacením
(Vorfälligkeitsentschädigung) Dle ustanovení § 502 BGB má věřitel nárok při předčasném splacení úvěru na přiměřené odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru, pokud předčasné splacení spadá do období, pro které je stanovena pevná výpůjční úroková sazba. Nárok na toto odškodnění má věřitel pouze v případě, jestliţe splní dvě podmínky: předčasné splacení spadá do období, pro které je stanovena pevná výpůjční úroková sazba a pokud vzniknou věřiteli přímé výdaje, které bezprostředně souvisí s předčasným splacením úvěru, musí mu tedy vzniknout určitá škoda. Německý zákonodárce pouţil pro takovéto odškodnění termín Vorfälligkeitsentschädigung. Jak jsem jiţ uvedl, věřitel má právo pouze na uvedené odškodnění za nutné a objektivně nutně vynaloţené náklady, v ţádném případě však věřitel nemá nárok na náhradu finanční ztráty, která mu vznikla nebo můţe vzniknout. Jedná se především o takové náklady, které souvisí se zpracováním ţádosti spotřebitele, dále to mohou být administrativní úkony, poštovní výlohy, součinnost a pří i částečném splacení i přepracováním splátkového kalendáře.83 Výše odškodnění za náklady spojené s předčasným splacením úvěru dle ustanovení § 502 BGB odst. 1 nesmí přesáhnout 1% předčasně splacené výše úvěru, přesahuje-li doba mezi předčasným splacením a sjednaným koncem úvěrové smlouvy jeden rok. Není-li tato doba delší neţ jeden rok, nesmí výše odškodnění přesáhnout 0,5% z předčasně splacené výše 80
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 ES, ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS 81 Základní peněţní částka u úvěru, k níţ jsou připisovány úroky. 82 ČIKARA, E. Gegenwart und Zukunft der Verbrauchekreditverträge in der EU und in Kroatien. 1. vyd. Vídeň : Nakladatelství LIT Verlag GmbH & Co. KG, 2010, s. 299 83 MÖLLER, C. Beck´scher online Kommentar [online]. 2012 [cit. 2012-03-18]. Dostupné z: http://beckonline.beck.de/?vpath=bibdata/komm/BeckOK_ZivR_22/BGB/cont/beckok.BGB.p502.glII.gl2.htm l>
32
úvěru.84 Stanovení stropu 1% dává spotřebitelům jistotu, ţe se nedostane předčasným splacením do horšího postavení, neţ kdyby úvěr splatil ve lhůtě sjednané v úvěrové smlouvě, v neposlední řadě určení nejvyšší moţné hranice odškodnění věřitele neodradí spotřebitele tohoto práva vyuţívat.85 Dle ustanovení § 502 BGB odst. 1 bod 2 nesmí odškodnění přesáhnout takovou částku úroku, kterou by spotřebitel zaplatil během doby od předčasného splacení do sjednaného konce úvěrové smlouvy. Odborná literatura označuje toto ustanovení jako „teoretické omezení“, neboť při obvyklé výši úroků 10% ročně u spotřebitelských úvěrů by výše náhrady překročila výši úroků za zbývající dobu trvání úvěru pouze v případě, kdyby spotřebitel splácel úvěr předčasně méně neţ 1 měsíc před jeho konečnou splatností.86 Tato situace můţe v praxi nastat jen zřídka, neboť si lze jen stěţí představit situaci, kdyby spotřebitel předčasně splácel úvěr v takto krátké době před konečnou splatností.
6.1.2 Vyloučení nároku na odškodnění Naproti tomu velmi významné opodstatnění nejen v německé, ale i české právní úpravě má ustanovení, které se týká vyloučení odškodnění za předčasné splacení úvěru, pokud splacení bylo provedeno v rámci pojistné smlouvy určené k zajištění splacení úvěru. Jedná se zejména o pojištění pro případ smrti spotřebitele nebo trvalé invalidity.87 Odškodnění věřitele je vyloučeno i v případě předčasného splacení úvěru, pokud splacení bylo provedeno v období, pro které není stanovena pevná výpůjční úroková sazba nebo v případě přečerpání. Dále je nárok na odškodnění věřiteli odepřen dle § 502 odst. 2 BGB, jestliţe ve smlouvě o spotřebitelském úvěru nejsou uvedeny následující údaje. Jedná se o informace o době splatnosti úvěru, o moţnosti vypovědět smlouvu a výpočtu odškodnění věřitele při předčasném splacení úvěru.88 Tyto ustanovení jsou nejenom v souladu s článkem 16 směrnice 2008/48 ES, nýbrţ slouţí jako ochrana spotřebitele a zároveň slouţí i jako sankce pro věřitele, protoţe neuvedením těchto informací se připravuje o moţnost získat alespoň nějaké odškodnění za nedodrţení smlouvy ze strany spotřebitele. Informace o moţném odškodnění věřitele a době splatnosti úvěru vytváří spotřebiteli prostor, aby si jiţ při podpisu smlouvy přepočítal náklady, a zváţil veškerá rizika, která souvisí s pořízením úvěru. Podobné ustanovení v české právní úpravě bohuţel chybí. Z uvedeného zřetelně vyplývá, ţe německá 84
Ust. § 502 odst. 1BGB. Bürgerliches Gesetzbuch. BGBl., I S. 42, S. 2909; 2003 I S. 738 WÖSTHOFF, P. Die Vebraucherkreditrichtlinie 2008/48/EG und deren Umsetzung ins deutsche Recht. 2010, 168 s. Disertační práce. Universität Wien, Právnická fakulta. Vedoucí práce Brigitta Zöchling-Jud. 86 WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 158 87 tamtéţ 88 Ust. § 502 odst. 2 BGB. Bürgerliches Gesetzbuch. BGBl., I S. 42, S. 2909; 2003 I S. 738 85
33
úprava je v tomto ohledu preciznější a více chrání zájmy spotřebitelů. Český ZosÚ v § 15 pouze doslova přejímá doslovné znění směrnice.89 Německá právní úprava tedy disponuje pro věřitele přísnější právní úpravou, čímţ však dochází ke zmíněné fragmentaci právních úprav členských států. V tomto ohledu nedošlo k téměř ţádnému stupni harmonizace, coţ ještě více podtrhuje ustanovení článku 16 odst. 4 směrnice 2008/48/ES, které nechává na zváţení členským státům, zda uvedený článek transponují. Podle uvedeného článku můţe věřitel uplatnit nárok na odškodnění pouze v případě, ţe předčasně splacená částka nepřesáhne hranici 10.000 EUR za kterékoli období dvanácti měsíců. Dle stejného článku směrnice můţe i ve výjimečných případech věřitel poţadovat i vyšší odškodnění za předčasné splacení úvěru, neţ je uvedeno v odst. 2 stejného článku, to jest rozmezí od 0% do 1% z předčasně splácené výše úvěru, musí však prokázat, ţe jeho ztráta přesahuje částku určenou dle procent.90 Znění předmětného článku 16 odst. 4 směrnice povaţuji za velmi nešťastné, neboť sám zákonodárce tehdy ještě Evropského společenství vytvořil prostor pro další rozdíly v právních úpravách členských států. Lepším řešení by bylo, kdyby článek 16 odst. 4 byl pro všechny státy stejně závazný nebo kdyby tento odstavec byl úplně vypuštěn. Současný stav má za následek jen narušování vnitřního trhu, poněvadţ spotřebiteli nebude dána jistota, ţe v případě čerpání úvěru ve více státech Evropské unie, bude mít stejné podmínky při předčasném splacení úvěru. Odškodnění za náklady spojené s předčasným splacením úvěru se jeví v zásadě jako institut na správném místě. Je více neţ vhodné, ţe věřitel má k dispozici určitý nárok na odškodnění, poněvadţ s předčasným splacením úvěru musí věřiteli vzniknout náklady, které by bez institutu odškodnění musel nést sám. Spotřebitel můţe kdykoli během trvání smlouvy o úvěru svůj úvěr předčasně splatit a věřitel můţe tímto v určité míře po spotřebiteli poţadovat odškodnění. Institutem „Vorfälligkeitsentschädigung“ dochází k větší vyrovnanosti práv spotřebitele na straně jedné a práv věřitele na straně druhé.91 Transpozice článku 16 směrnice 2008/48/ES do tradičního prostředí BGB se podařila velmi obstojně, v BGB je problematika předčasného splacení spotřebitelského úvěru upravena velmi přehledně. Jediné nedostatky se týkají především čl. 16 odst. 4 směrnice, za tento
89
Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 ES, ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS 91 WÖSTHOFF, P. Die Vebraucherkreditrichtlinie 2008/48/EG und deren Umsetzung ins deutsche Recht. 2010, 117 s. Disertační práce. Universität Wien, Právnická fakulta. Vedoucí práce Brigitta Zöchling-Jud. 90
34
vzniklý především „harmonizační“ problém však ani německý a ani český zákonodárce nemůţe. Při předčasném splacení úvěru dochází zároveň dle mého názoru k porušení zásady „pacta sunt servanda“, nicméně ochrana spotřebitele převyšuje nad tímto základním principem soukromého práva.
6.2
Odstoupení od smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr (Widerrufsrecht)
Dalším druhem ukončení smluvního vztahu mezi věřitelem dluţníkem je odstoupení, kdy je tato moţnost dána spotřebiteli ustanovením § 355 respektive § 495 BGB. Právo spotřebitele odstoupit od smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ve lhůtě 14 dnů od uzavření smlouvy bez udání důvodu, patří mezi nejvýznamnější a nejpodstatnější novinky, které přináší směrnice 2008/48/ES. Je to právě evropské právo, které hraje klíčovou roli při rozšiřování institutu odstoupení do členských států. Starší směrnice 87/102/EHS explicitně nepoţadovala po členských státech zavedení práva na odstoupení od smlouvy ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření, nicméně charakter směrnice dovolil některým státům, aby měly tento institut ve svých právních řádech i před nabytím účinnosti nové směrnice. Jedná se například o Francii a Spolkovou republiku Německo.92 Institut odstoupení má velký význam pro ochranu spotřebitele. Plní dva základní účely: umoţňuje spotřebiteli přehodnotit své rozhodnutí, totiţ zda spotřebitelský úvěr skutečně potřebuje a chce vyuţít, dále umoţňuje spotřebiteli nahradit nerozumně sjednaný nevýhodný úvěr úvěrem pro něj výhodnějším.93 Při vytváření nové směrnice 2008/48/ES Komise došla k závěru, ţe institut odstoupení od smlouvy ve lhůtě 14 dnů od uzavření smlouvy se ve Francii osvědčil, protoţe dal spotřebiteli nástroj, jak vzít zpět své rozhodnutí, které mohlo být učiněno i pod tlakem. Uvedený institut můţe slouţit i jako určitá sankce pro věřitele v případě, kdy jim tento neposkytne dostatečné informace při uzavření úvěrové smlouvy. Zároveň je však zřejmé, ţe i v tomto případě dochází k porušení zásady pacta sunt servanda. Úmysl chránit ještě více spotřebitele převáţil nad touto zásadou a v menší či větší míře je tato zásada porušována.94
92
WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 129 93 Tamtéţ s. 131 94 WÖSTHOFF, P. Die Vebraucherkreditrichtlinie 2008/48/EG und deren Umsetzung ins deutsche Recht. 2010, 106 s. Disertační práce. Universität Wien, Právnická fakulta. Vedoucí práce Brigitta Zöchling-Jud.
35
Srovnáme-li odstoupení od úvěrové smlouvy s odstoupením v případě smluv uzavíraných na dálku, či mimo obchodní prostory, vyplynou nám určité rozdíly. Lhůta pro odstoupení od smlouvy v případě smluv uzavíraných na dálku má slouţit spotřebiteli k tomu, aby si ověřil, zda skutečně předmět smlouvy odpovídá poţadavkům spotřebitele. Spotřebitel je odkázaný pouze na informace, které mu poskytne druhá smluvní strana. Na druhou stranu spotřebitel na rozdíl od smluv uzavíraných mimo obchodní prostory disponuje dostatečnou časovou rezervou a v ţádném případě neuzavírá spotřebitel smlouvu pod tlakem.95 V případě smluv uzavíraných mimo obchodní prostory slouţí lhůta pro odstoupení od smlouvy k tomu, aby spotřebitel mohl své rozhodnutí pečlivě zváţit, poněvadţ toto rozhodnutí mohlo být učiněno i pod určitým tlakem prostředí a v důsledku toho spotřebitel nebyl schopen dostatečně zváţit následky svého rozhodnutí. Mimo jiné se spotřebitel není schopen během krátkého časového úseku dostatečně seznámit s předmětem smlouvy. Dále 14 denní
lhůta
pro
odstoupení
od
smlouvy
spotřebiteli
umoţní
porovnat
i jiné nabídky a za další má lhůta pro odstoupení v tomto případě do určité míry i vylepšit pozici spotřebitele, jako slabší smluvní strany.96 Nabízí se otázka, zda jsou uvedené situace srovnatelné se situací při odstoupení od úvěrové smlouvy. Dle mého názoru tyto situace srovnatelné nejsou. Spotřebitel je během celého procesu uzavírání úvěrové smlouvy dostatečně informován o všech okolnostech, které souvisí s uzavřením úvěrové smlouvy. Všechny informace, které spotřebitel obdrţí, mu umoţní učinit dostatečně znalé a odpovědné rozhodnutí. Spotřebitel ve většině případů nebude uzavírat úvěrovou smlouvu mimo obchodní prostory věřitele, čímţ je vyloučena i moţnost, ţe by tento jednal při uzavírání smlouvy pod tlakem prostředí. Katalog předsmluvních informací umoţní spotřebiteli i porovnat nabídky úvěrů od více věřitelů. Z uvedeného vyplývá, ţe spotřebitel, který uzavírá smlouvu mimo obchodní prostory nebo na dálku má podstatně slabší postavení, neţ ten spotřebitel, který uzavírá smlouvu o spotřebitelském úvěru, proto je otázkou, zda by i takovýto spotřebitel měl disponovat stejnou ochranou. V tomto případě nejsem zastáncem ochrany spotřebitele za kaţdou cenu, protoţe v případě odstoupení od úvěrové smlouvy dochází k tak zásadnímu porušení právní jistoty věřitele a zásady pacta sunt servanda, ţe za kaţdou cenu poskytnutá ochrana spotřebiteli, nemůţe porušení uvedených zásad vyváţit.
95
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7 ES, ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku 96 Směrnice Rady 85/577/EHS, ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory
36
6.2.1 Právní úprava Článkem 14 směrnice 2008/48/ES došlo k zavedení institutu odstoupení od úvěrové smlouvy na evropské úrovni. Do německého práva byl tento institut zaveden jiţ při implementaci směrnice 87/102/EHS. Struktura právní úpravy odstoupení od smlouvy zůstala i po implementaci nové směrnice do BGB zachována, přičemţ právní úprava obecného odstoupení od spotřebitelské smlouvy je koncentrována v §§ 355 a následujících BGB a speciální úprava odstoupení od spotřebitelského úvěru je zakotvena § 495 BGB.97 Co se týká počátku běhu lhůty pro odstoupení, tak ta dle ustanovení § 495 odst. 2 BGB nezačne běţet před uzavřením úvěrové smlouvy a před tím, neţ spotřebitel obdrţí povinné údaje ve smyslu § 492 BGB, přičemţ tato skutečnost je upravena i v § 355 odst. 2 BGB. V České republice více či méně často dochází k tomu, ţe věřitelé obcházejí ustanovení o zákazu počátku promlčecí doby před uzavřením úvěrové smlouvy tím, ţe poskytují úvěry aţ po uplynutí 14 denní lhůty poskytnuté spotřebiteli k odstoupení od smlouvy, aby se předešlo zbytečným administrativním nákladům, které by byly spojeny s vrácením jistiny a úroků.98 Výše uvedené počínání věřitelů je více neţ sporné, stricto sensu by mohlo být označeno i jako obcházení zákona, coţ by zákonitě způsobovalo absolutní neplatnost takového jednání. Věřitel nesmí po spotřebiteli poţadovat ţádné administrativní náklady při odstoupení, které byly spojeny s pořízením úvěru. Můţe po spotřebiteli ţádat zpět pouze jistinu, úrok a úhradu nevratných poplatků zaplacených věřitelem orgánům veřejné moci nebo osobám pověřený jejich výkonem (např. úředně ověřený podpis). Je patrné, ţe s ohledem na tuto zákonnou úpravu věřitelé obcházejí ustanovení § 495 odst. 2 bod 3) BGB či § 11 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, aby se vyhnuli jiţ uvedeným administrativním nákladům, které by neměli právní nárok po spotřebitelích nárokovat. Dále je důleţité poznamenat, ţe lhůta pro odstoupení je povaţována za zachovanou, jestliţe je věřiteli oznámení o odstoupení v listinné podobě odesláno nejpozději poslední den lhůty. Tuto procesněprávní lhůtu zakotvuje ustanovení § 355 odst. 2 BGB.99 Stejnou úpravu přijal i zákonodárce český v ustanovení § 11 odst. 2 ZosÚ. Předlohou pro uvedenou vnitrostátní úpravu byl čl. 14 odst. 3 písm. a) směrnice.
97
W. KRÜGER., Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, Band 2a. 4. Vydání. Mnichov : Nakladatelství C. H. Beck, s. 2260 98 DOHNAL J.: Spotřebitelský úvěr. Praha : Nakladatteství Leges, 2011, s. 48 99 Ust. § 355 BGB. Bürgerliches Gesetzbuch. BGBl., I S. 42, S. 2909; 2003 I S. 738
37
6.2.2 Nekonformní německá úprava Německá úprava odstoupení od smlouvy je specifická tím, ţe umoţňuje spotřebiteli odstoupit od smlouvy dle ustanovení § 355 odst. 2 BGB ve lhůtě 1 měsíce od uzavření smlouvy v případě, ţe spotřebitel není dostatečně včas, nejpozději však při uzavírání smlouvy, poučen o skutečnosti, ţe má moţnost odstoupit od úvěrové smlouvy. Problémem uvedeného ustanovení je to, ţe spotřebitel můţe mít za určitých okolností k dispozici jednoměsíční lhůtu pro odstoupení. Tato skutečnost se můţe jevit jako rozporná s reţimem plné harmonizace Směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, která zná pouze jednu lhůtu pro odstoupení, a sice čtrnáctidenní.100 Povaţuji za důleţité na tomto místě sdělit, ţe jak německá úprava, tak i česká povaţuje institut odstoupení svým charakterem za sankční. Spolkové ministerstvo spravedlnosti ve svém návrhu novely (Referentenentwurf) z roku 2008 institutu odstoupení od spotřebitelských smluv odůvodňuje délku 1 měsíce s ohledem na znění čl. 23 Směrnice 2008/48/ES, ve které je stanoveno, ţe členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatnění.101 S ohledem na tuto argumentaci Spolkového ministerstva spravedlnosti je poskytovatel úvěru nabádán ke správnému poučení spotřebitele, jinak bude vystaven riziku delší lhůty pro odstoupení a s tím spojené nejistoty.102 Uvedená právní úprava je pro spotřebitele příznivější a poskytuje jim více práv, neţ ze samotné směrnice vyplývá. Otázkou ovšem je, zda má smysl neúplné či chybné poučení tímto způsobem sankcionovat. Dále mohou vyvstávat otázky, zda takovéto odůvodnění měsíční lhůty od Spolkového ministerstva spravedlnosti, které se odvolává na jiţ zmíněný článek 23 Směrnice, je konformní s článkem 14 směrnice. Dle mého názoru německá úprava není zcela konformní se směrnicí 2008/48/ES, neboť kdyby evropský zákonodárce opravdu chtěl stanovit lhůtu pro odstoupení delší neţ 14 dní, byla by tato skutečnost uvedena přímo v čl. 14 směrnice, a to takovým způsobem, ţe by lhůta pro odstoupení od spotřebitelského úvěru byla minimálně 14 dní. Nicméně čl. 23 Směrnice je natolik široce formulován, ţe i sankční opatření v podobě jednoměsíční lhůty pro odstoupení od spotřebitelského úvěru lze pod tento článek subsumovat. Evropští zákonodárci zvolili 100
WÖSTHOFF, P. Die Vebraucherkreditrichtlinie 2008/48/EG und deren Umsetzung ins deutsche Recht. 2010, 161 s. Disertační práce. Universität Wien, Právnická fakulta. Vedoucí práce Brigitta Zöchling-Jud. 101 Čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 ES, ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS 102 FÖHLISCH, C. 14 tägige Frist und erweiterter Wertersatz bei eBay Auktionen sowie MusterWiederrufbelehrung mit Gesetzesrang [online]. 2012 [cit. 2012-03-03]. Dostupné z: http://rsw.beck.de/cms/main?sessionid=B4162210ACA84386A17BAD997C58A658&docid=264294&docClass =NEWS&site=MMR&from=mmr.root >
38
cestu, kdy je členským státům dána pravomoc stanovit prostředky za porušení předsmluvních informací („soft law“).103 Uvedená myšlenka evropského zákonodárce se ukazuje jako naprostý omyl, poněvadţ cíl plné, či maximální harmonizace je dosáhnout stejné ochrany spotřebitelů v členských státech, zamezit transakčním nákladům a podřídit všechny podnikatele v Evropské unii stejným nákladům na plnění informačních povinností. Jestliţe jsou však prostředky při porušení předsmluvních informací odlišné, nelze účinně dosáhnout plné harmonizace. Jak jsem jiţ uvedl výše, domnívám se, ţe současná právní úprava není konformní se směrnicí 2008/48/ES a ani široká formulace čl. 23 směrnice nemůţe tento problém zhojit, dále se domnívám, ţe uvedený stav musí být sankcionován ze strany EU, protoţe je jednak v rozporu s reţimem maximální harmonizace směrnice, kdy členské státy nesmějí do vnitrostátního práva zavádět ustanovení odchylná od této směrnice. Právo odstoupit od smlouvy patří k základním stavebním kamenům ochrany spotřebitele v celém evropském právu. I s ohledem na tuto skutečnost je nezbytné, aby úprava tohoto institutu byla jednotná v celé Evropě. Německá úprava se nejvíce odlišuje od té české především délkou 1 měsíční lhůty pro odstoupení za určitých podmínek. Česká právní úprava v ustanovení § 11 zákona o spotřebitelském úvěru vymezuje právo na odstoupení v případě porušení informační povinnosti věřitele tak, ţe: V případě, že tato smlouva neobsahuje informace stanovené v § 6 odst. 1, lhůta pro odstoupení neskončí dříve než 14 poté, kdy věřitel spotřebiteli chybějící informace poskytne.104 S ohledem na situaci, která vyplývá z rozdílnosti právních úprav mezi členskými státy, můţe docházet de facto k narušení hospodářské soutěţe mezi věřiteli. Dále tato fragmentace vytváří překáţky na vnitřním trhu a omezuje schopnost spotřebitele vyuţít rostoucí dostupnosti přeshraničních úvěrů, neboť spotřebitelé i věřitelé se pohybují v právní nejistotě. Těmto není jasné, zda budou disponovat stejnými právy a povinnostmi, jako ve svém členském státě.105
103
TICHÝ, L., VEČL, T. Vývoj evropského spotřebitelského práva. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Eva Rozkotová, 2009. s. 14 104 Ust. § 11 zákona č. 145/ 2010 Sb., o spotřebitelském úvěru 105 TICHÝ, L., VEČL, T. Vývoj evropského spotřebitelského práva. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Eva Rozkotová, 2009. s. 67
39
6.2.3 Vzor pro správné poučení spotřebitele o moţnosti odstoupit od smlouvy o spotřebitelském úvěru (Musterwiderrufsinformation) Německý zákonodárce vytvořil v příloze k EGBG určitý vzor pro to, jakým způsobem a jaké náleţitosti má obsahovat poučení spotřebitele o moţnosti vypovědět úvěrovou smlouvu.106 Jestliţe věřitel pouţije v rámci poučení o předsmluvních informacích vzor uvedený v zákoně, můţe vycházet ze skutečnosti, ţe dodrţel všechny nároky, které na věřitele klade BGB o poučení o právech a povinnostech spotřebitele. Vzor dává povinnost věřiteli především informovat spotřebitele o moţnosti odstoupit od úvěrové smlouvy ve lhůtě 14 dnů od uzavření smlouvy, o tom, jakou formu má mít úkon odstoupení, zda je tento úkon moţné provést i pomocí faxu, e-mailu, ţe lhůta pro odstoupení je povaţována za zachovanou, jestliţe je oznámení o odstoupení odesláno věřiteli nejpozději v poslední den lhůty atd. Skutečnost, ţe vzor pro informace o odstoupení byl přijat ve formě zákona, dává především věřiteli právní jistotu, ţe spotřebitele správně poučí a tím se vyhne i hrozící sankčnímu opatření, v podobě 30 denní lhůty pro odstoupení.107
6.2.4 Vyloučení moţnosti jednostranného práva na odstoupení Německý zákonodárce začlenil do § 495 odst. 3 BGB čl. 14 odst. 6 směrnice, ve kterém je upravena skutečnost, která spotřebiteli vylučuje moţnost odstoupit od úvěrové smlouvy. Vyloučena je pro spotřebitele moţnost odstoupit od úvěrové smlouvy, potvrdí-li notář, ţe práva vyplývající z §§ 491a a 492 BGB jsou v úvěrové smlouvě zaručena. Jen pro připomenutí se jedná o ustanovení, dle kterého musí věřitel spotřebiteli poskytnout taxativní výčet předsmluvních informací. Ustanovení § 492 stanoví nároky na formu a obsah úvěrové smlouvy.108 Zmíněná zákonná úprava má předlohu v čl. 14 odst. 6. Dále se ustanovení BGB o odstoupení nevztahují na spotřebitelský úvěr ve formě přečerpání splatný do třech měsíců a na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích odkládá v důsledku prodlení
106
Příloha č. 6 k čl. 247 § 6 odst. 2 a § 12 odst. 1, Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch, Muster für eine Widerrufsinformation für Verbraucherdarlehensverträge, BGBl. I S. 2494; 1997 I S. 1061, [online]. Bundesministerium der Justiz, 2010 [cit. 2012-03-09]. Dostupné z:< http://www.gesetze-iminternet.de/bgbeg/art_248anlage_6_393.html>. 107 Neue Musterwiderrufsinformation für Verbraucherdarlehensverträge [online]. Arbeitsgemeinschaft Anwaltsnotariat. 2010 [cit. 2012-03-09]. Dostupné z:. 108 Český zákonodárce čl. 14 odst. 6 směrnice netransponoval do § 11 ZosÚ, znamená to tedy, ţe český spotřebitel má moţnost od úvěrové smlouvy odstoupit i v případě, pokud byla úvěrová smlouva uzavřena prostřednictvím notáře.
40
spotřebitele platba nebo mění způsob splacení, přičemţ smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě.109
6.3 Výpověď spotřebitelského úvěru Jedna z dalších novinek, kterou přináší směrnice 2008/48/ES v čl. 13 ve vztahu věřitel – spotřebitel je i nová úprava výpovědi. Výpověď je jeden z dalších způsobů pro zánik závazkového vztahu. Uvedený institut se liší od odstoupení tím, ţe se úvěrová smlouva neruší, ale ţe zaniká závazkový právní vztah ex nunc, tj. okamţikem, kdy se výpověď stane účinnou. Při odstoupení se smlouva ruší ex tunc a zároveň se ruší i právní důvod vzniku závazkového právního vztahu se všemi důsledky.
6.3.1 Oprávnění spotřebitele vypovědět úvěr Jestliţe si strany smlouvy v úvěrové smlouvě nestanoví ţádnou výpovědní lhůtu, můţe spotřebitel dle § 500 odst. 1 BGB smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou kdykoli vypovědět. To stejné ustanovení, avšak ve větě druhé nedovoluje smluvním stranám stanovit si výpovědní lhůtu delší neţ 1 měsíc. Takováto výpověď nesmí být zatíţena ţádným poplatkem ze strany věřitele. Je-li ve smlouvě stanovena lhůta delší neţ 1 měsíc, nejsou spojeny s takovým ujednáním ţádné následky.110 S ohledem na znění čl. 13 směrnice 2008/48/ES je moţné vycházet ze skutečnosti, ţe právní úkon výpovědi by postačilo učinit i ústně. Tato skutečnost by byla v rozporu se zásadou právní jistoty, a proto § 492 odst. 5 BGB stanoví, ţe veškeré úkony mezi věřitelem a spotřebitelem, které budou učiněny po uzavření smlouvy, musí mít písemnou formu. Jako problematická se u uvedeného institutu můţe jevit okolnost, ţe směrnice nestanovila věřiteli povinnost v předsmluvních informacích upozornit spotřebitele na moţnost vypovědět úvěrovou smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou a tím pádem zpřísnit informační povinnost pro věřitele. Na druhou stranu směrnice ani nevylučuje uvést uvedený institut v rámci předsmluvních informací. Škoda jen, ţe jak německý, tak i český zákonodárce tohoto práva nevyuţil. Německá právní úprava vyţaduje tuto informaci spotřebiteli sdělit aţ při uzavírání úvěrové smlouvy.
109
BÜLOW, P., ARTZ, M. Verbraucherkreditrecht Kommentar. 7. vyd. Mnichov : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 367 - 370 110 Tamtéţ s. 536
41
6.3.2 Oprávnění věřitele vypovědět úvěr Směrnice 2008/48/ES přiznává v čl. 13 odst. 2 právo výpovědi i věřiteli. Uvedené ustanovení směrnice bylo implementováno do § 499 odst. 1 BGB. Věřitel nedisponuje právem na výpověď, jestliţe se jedná o smlouvu uzavřenou na dobu určitou, a jestliţe je ve smlouvě stanovena kratší výpovědní lhůta neţ 2 měsíce. Delší výpovědní lhůta má především za cíl chránit spotřebitele pro případ náhlé ztráty finanční rezervy. Vypoví-li věřitel úvěrovou smlouvu, je spotřebitel povinen splatit všechny své závazky do konce výpovědní lhůty.111 Dále povaţuji za důleţité upozornit na skutečnost, ţe věřitel má právo vypovědět úvěrovou smlouvu pouze v případě, pokud je tato skutečnost uvedena ve smlouvě. Bylo by však bláhové si myslet, ţe jak v českém, tak i v německém prostředí, by poskytovatelé úvěrů zapomínali do smluv, respektive obchodních podmínek, tuto moţnost uvést. Podíváme-li se do obchodních podmínek významného německého poskytovatele úvěru (SANTANDER)112 a tuzemských poskytovatelů úvěru (Home Credit a.s. a ESSOX s.r.o.), nalezneme v obchodních podmínkách všech zmíněných společností moţnost vypovědět úvěrovou smlouvu ze strany věřitele.113 Aby věřitel
mohl
vypovědět úvěr, který je
splácen
dílčími
splátkami,
je
dle ustanovení § 498 BGB nutné, aby byl dluţník v prodlení minimálně po dvou bezprostředně následujících splátkách. Dále můţe věřitel vypovědět úvěr v případě, ţe byl úvěr sjednán na dobu delší neţ 3 roky a dluţník musí na splátkách dluţit částku v minimální výši 5 % z celkové sumy, kterou zbývá ještě splatit. Věřitel však musí dát k dispozici spotřebiteli dvoutýdenní lhůtu, ve které je spotřebitel povinen zbytek úvěru splatit. Musí tedy existovat 3 předpoklady pro to, aby věřitel mohl účinně vypovědět úvěrovou smlouvu: a) spotřebitel musí být v prodlení se splátkou, b) tím pádem vzniká nedoplatek a c) věřitel musí stanovit dvoutýdenní lhůtu pro splacení zbytku úvěru.114 Prodlení dluţníka znamená v praxi velmi často jeho hrozící úpadek, na který věřitel zpravidla nechce vyčkávat. Z tohoto důvodu jsou do úvěrových smluv, které jsou spláceny 111
WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 141 112 Obchodní podmínky SANTANDER [online]. 2011 [cit. 2012-03-21]. Dostupné z: http://www.santanderconsumer.de/media/pdf/agb/agbs.pdf 113 Obchodní podmínky Homecredit [online]. 2011 [cit. 2012-03-09]. Dostupné z:. Obchodní podmínky Essox [online]. 2011 [cit. 2012-03-09]. Dostupné z:. 114 Ust. § 498 BGB. Bürgerliches Gesetzbuch. BGBl. I S. 42, S. 2909; 2003 I S. 738
42
v jednotlivých dílčích splátkách, zakomponována ustanovení, která dávají věřiteli moţnost před splacením celé výše úvěru, úvěr vypovědět. S účinkem výpovědi s účinností ex tunc odpadá moţnost splácet úvěr dílčími splátkami, dluţník je poté povinen splatit celou zbývající sumu z nesplaceného úvěru. Tento pojem je v německém právu označován jako Gesamtfälligkeit. Na tuto situaci se přiměřeně pouţijí ustanovení, které se týkají předčasného splacení úvěru. Věřiteli náleţí i tzv. Vorfälligkeitsentschädigung, v tomto případě se tedy nejedná o přiměřené odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru, ale o přiměřené odškodnění za případné náklady přímo spojené s vypovězením úvěru. V tomto případě se nebude postupovat dle ustanovení § 502 BGB, kde není dluţník v prodlení, nýbrţ dle § 497 odst. 1 BGB, který upravuje prodlení spotřebitele. Uvedené odškodnění můţe být účinně sjednáno pouze, jestliţe spotřebitel nebude muset splácet vyšší plnění, neţ takové, které odpovídá základnímu zúročení, včetně 5 procentních bodů.115 Uvedená úprava nebyla transponována ze směrnice 2008/48/ES, nicméně od ustanovení BGB, které se týkají zákonného práva výpovědi věřitele, se není moţné odchýlit v neprospěch postavení spotřebitele. Uvedené ustanovení slouţí především k ochraně spotřebitele, aby nebylo moţné ze strany věřitele do úvěrových smluv zakotvit nevýhodné podmínky v případě, ţe by při prodlení byl spotřebitel povinen splatit celý zbytek úvěru najednou. Jedná se především o takové podmínky, kdy by věřitelé stanovili kratší lhůtu pro splacení, neţ zákonnou čtrnáctidenní. V případě, ţe by se věřitelé odchýlili od zákonné úpravy a stanovili by například kratší lhůtu pro splacení zbytku úvěru, je toto ustanovení ve smlouvě či obchodních podmínkách nicotné. Platnost úvěrové smlouvy však zůstává nedotčena.116
6.3.3 Ukončení
oprávnění
čerpat
spotřebitelský
úvěr
(Leistungsverweigerung) Uvedený institut dává věřiteli moţnost ukončit spotřebiteli z objektivních důvodů (sachlicher Grund) čerpat spotřebitelský úvěr. Pro předpoklad vyuţití tohoto práva věřitelem je nutné, aby si strany tuto skutečnost sjednaly jiţ v úvěrové smlouvě, která musí být uzavřena na dobu neurčitou. Dalším předpokladem pro vyuţití práva na ukončení čerpat spotřebitelský úvěr je existence objektivního důvodu.117 Jak německý, tak i český zákonodárce pouţil v právním předpise neurčitého pojmu, coţ se mi nejeví jako úplně šťastný počin. Kaţdopádně příklad objektivního důvodu je v návrhu zákona k transpozici směrnice 2008/48/ES definován jako 115
DERLEDER, P. Die vollharmonisierende Europäisierung des Rechts der Zahlungsdienste und des Verbraucherkredits. Neue Juristische Wochenschrift. 2009, č. 44, s. 3201 116 Tamtéţ s. 3202 117 Ust. § 499 odst. 2 BGB. Bürgerliches Gesetzbuch., BGBl. I S. 42, S. 2909; 2003 I S. 738
43
podstatné zhoršení majetkových poměrů spotřebitele mezi uzavřením smlouvy a vyplacením úvěru.118 Otázkou je u uvedeného příkladu to, jaký účel potom má institut posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr. Odpověď na zmíněnou otázku by mohla být následující: Nejčastější typy spotřebitelských úvěrů na dobu neurčitou mají charakter přečerpání nebo úvěrů ke kreditním kartám, kde spotřebitel pravidelně, zpravidla měsíčně splácí ve smlouvě stanovenou část úvěru.119 Uvedené úvěry jsou v praxi vyuţívány v hojném počtu, přičemţ není v silách věřitele před kaţdým přečerpáním sledovat majetkovou situaci spotřebitelů, kdy tito mohou vyuţít moţnost přečerpání aţ za několik let po otevření konta. I přesto se domnívám, ţe jako příklad v návrhu zákona měl být uváděn jiný příklad pro objektivní důvod. Český zákonodárce v důvodové zprávě k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru uvádí jako objektivní důvod takový důvod, který není závislý na lidské vůli.120 Věřitel musí dle § 499 odst. 2 BGB spotřebitele předem informovat o důvodech ukončení oprávnění čerpat úvěr, případně bez zbytečného odkladu, není-li moţnost informovat spotřebitele předem moţná. Jako forma pro oznámení o ukončení moţnosti čerpat spotřebitelský úvěr zákon stanoví formu písemnou.121 Dále je třeba připomenout, ţe v případech, kdy je věřiteli ustanovením ve smlouvě dána moţnost ukončit oprávnění čerpat spotřebitelský úvěr, nestává se jiţ vyčerpaná část úvěru okamţitě splatnou. Tím se moţnost ukončení čerpat spotřebitelský úvěr liší od vypovězení úvěrové smlouvy, kdy je spotřebitel povinen do konce výpovědní lhůty úvěr splatit.
118
Deutscher Bundestag – Gesetzentwurf der Bundesregierung [online]. 2009 [cit. 2012-03-03]. Dostupné z:< http://dip21.bundestag.de/dip21/btd/16/116/1611643.pdf>. 119 WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 143 120 Důvodová zpráva k zákonu č. 145/2010 o spotřebitelském úvěru [online]. 2010 [cit. 2012-03-03]. Dostupné z:< http://www.beck-online.cz/legalis/documentview.seam?type=html&documentId=oz5f6mrqgeyf6mjugvpwi6rnga&groupIndex=0&rowIndex=0&conversatio nId=1929712#selected-node >. 121 Ust. § 499 odst. 2 Bürgerliches Gesetzbuch. BGBl. I S. 42, S. 2909; 2003 I S. 738
44
7 Mimosoudní řešení sporů v oblasti spotřebitelských úvěrů (Außergerichtliche Streitbeilegung) Mezi další novinky, které přináší směrnice 2008/48/ES v čl. 24 odst. 1, je stanovení povinnosti členským státům zajistit vhodný a účinný postup pro mimosoudní řešení sporů v souvislosti s úvěrovými smlouvami. Směrnice nevylučuje, aby členské pro potřeby řešení mimosoudních sporů z úvěrových smluv vyuţily jiţ stávající subjekty. Tuto moţnost zvolil jak německý, tak i český zákonodárce. Český zákonodárce novelizoval zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, tím ţe rozšířil okruh působnosti zákona i na spory vzniklé ze spotřebitelských úvěrů. Německý zákonodárce pouze rozšířil okruh působnosti ustanovení § 14 Unterlassungsklagengesetz („UklaG“)122 i na spory ze smluv o spotřebitelském úvěru. Uvedené ustanovení nabízí účastníkům rychlé, efektivní a finančně nenáročné vyřízení sporu, přičemţ je kladen důraz především na smírné urovnání sporu, stejně tak jako v řízení u finančního arbitra. Místo sudiště stanoví § 14 odst. 2 UklaG u Německé spolkové banky, na kterou přenesl německý zákonodárce pravomoc smírným způsobem řešit vzniklé spory. Německá spolková banka je povinna dle ustanovení § 6a jednacího řádu pro urovnání sporů, [(Verordnung über die Schlichtungsstelle nach § 14 des Unterlassungsklagengesetzes und ihr Verfahren) dále také „SchlichtVerfVO“] poskytovat informace o probíhajícím jednání obdobným institucím v členských státech.123 Tímto ustanovením chtěl německý zákonodárce vyhovět čl. 24 odst. 2 směrnice, dle kterého mají členské státy podporovat subjekty, aby spolupracovaly při řešení přeshraničních sporů. Jak jsem jiţ uvedl výše, má jednání před Německou spolkovou bankou především povahu mediačního řízení – alternative dispute resolution (ADR), proto není rozhodnutí mediátora pro strany sporu právně závazné a tito mají i nadále právo řešit spor prostřednictvím věcně příslušného soudu. Je-li návrh mediátora přijat oběma stranami, má tento návrh povahu „mimosoudního smíru“. V případě, ţe mimosoudní smír nenastane, strany sporu obdrţí od mediátora „potvrzení o neúspěšném pokusu o smír“ a strany sporu mohou dále hájit svá práva klasickou soudní cestou.
122
Zákon, který poskytuje ochranu spotřebitelům proti nekalým obchodním praktikám. Ţalobu umoţňuje podat tento zákon i prostřednictvím například občanského sdruţení. 123 LÜCKE, F. Die Schlichtung in der deutschen Kreditwirtschaft als Form außergerichtlicher Streitbeilegung, Zeitschrift für Wirtschafts- und Bankenrecht. 2009, roč. 63, č. 3, s. 102-103
45
Co se nákladů řízení týče, nemusí účastníci platit ţádné poplatky Německé spolkové bance, na druhou stranu si kaţdý z účastníků nese náklady za řízení sám. Otázkou ovšem je, do jaké míry bude uvedený typ řízení pro spotřebitele rentabilní, neboť tento v případě plného úspěchu nemůţe přenést náklady řízení na věřitele.124 V praxi snadno můţe nastat situace, kdy náklady za poskytnutou právní pomoc od advokáta převyšují hodnotu předmětu sporu. Německý zákonodárce sice umoţnil spotřebiteli řešit spor rychlejším a efektivnějším způsobem, na druhou stranu se mediační řízení můţe stát pro spotřebitele v některých případech finančně velmi náročné, zvláště v případech, kdy bude tento zastoupen právním zástupcem v mediačním řízení před Německou spolkovou bankou. I s ohledem na výše uvedené se domnívám se, ţe německý zákonodárce zcela vyhověl poţadavkům směrnice a změna dosavadní zákonné úpravy je naprosto dostačující. Pozitivní vedlejší efekt nové právní úpravy je moţné spatřovat ve skutečnosti, ţe přetíţené soudy nebudou tak podstatným způsobem zatěţovány agendou spotřebitelských úvěrů. Na základě uvedeného by mohlo dojít alespoň k minimálnímu zrychlení soudního řízení.
124
Ustanovení § 14 odst. 1 Unterlassungsklagengesetz. BGBl. I S. 3422, 4346 [online]. 2012 [cit. 2012-03-03]. Dostupné z: .
46
8 Závěr Jak jsem jiţ úvodu práce naznačil, cílem diplomové práce nebylo podat vyčerpávající a komplexní rozbor úpravy spotřebitelských úvěrů ve Spolkové republice Německo. Práce jiţ od samého počátku reaguje na aktuální problémy německé a potaţmo i české praxe. Dále se zaměřuje na vymezení nových institutů, které do právních řádů přinesla transpozice směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Uvedená směrnice byla přijata v reţimu plné harmonizace a měla slouţit primárně jako účinný nástroj ke sjednocení právních úprav členských států, přičemţ i přes tento chvályhodný úmysl plně harmonizovat tuto oblast práva, je moţné najít podstatné rozdíly úprav spotřebitelských úvěrů v právních řádech členských států EU. Německý zákonodárce implementoval směrnici do tradičního prostředí BGB velmi „volným způsobem“, kdy často dochází i k výraznému odklonu od článků směrnice. Tento odklon od směrnice v ţádném případě neznamená, ţe by německá právní úprava poskytovala niţší úroveň ochrany spotřebiteli, neţ například úprava česká, která je bohuţel pouze téměř doslovným přepisem směrnice. Dovolím si tvrdit, ţe odklon, který zvolil německý zákonodárce, dokonce přispívá k vyšší ochraně spotřebitele, jako příklad mohu uvést vztáhnutí úpravy spotřebitelských úvěrů i na hypoteční úvěry a na úvěry, jejichţ účelem je nákup cenných papírů, větší přehlednost reklamy na spotřebitelský úvěr a vztáhnutí osobní působnost i na osobu „Existenzgründer“. Nový pilíř ochrany spotřebitele tvoří poskytnutí dostatečného mnoţství informací před uzavřením smlouvy, při uzavírání smlouvy a za trvání úvěrové smlouvy ze strany věřitele spotřebiteli, aby se mohl tento lépe orientovat v komplikované problematice spotřebitelských úvěrů a tím pádem měl i lepší zázemí pro odpovědná rozhodnutí. Dostatečné informování spotřebitele slouţí bezesporu k vyšší ochraně spotřebitele, ale samotné informování není ještě samo o sobě „samospasitelné“. I z tohoto důvodu dal evropský zákonodárce spotřebiteli k dispozici 14 denní lhůtu pro odstoupení od úvěrové smlouvy bez udání důvodu, coţ dle mého názoru akorát porušuje základní zásady125 soukromého práva a efektivně k vyšší ochraně spotřebitele nepřispívá. Zákonodárce tímto institutem do určité míry pouze přebírá zodpovědnost za rozhodnutí spotřebitele, coţ můţe mít za následek, ţe tito si nebudou dostatečně střeţit svá práva a budou se spoléhat na zákonnou úpravu o ochraně spotřebitele, coţ rozhodně není krok správným směrem. Ochrana spotřebitele v rámci 125
Především zásady pacta sunt servanda a právní jistoty
47
spotřebitelských úvěrů by měla do budoucna spočívat především v postupném finančním vzdělávání spotřebitelů a zvyšováním jejich finanční zodpovědnosti. Jako jediný efektivní způsob ochrany spotřebitele by bylo zavedení zákonné limitace úrokové sazby a RPSN, coţ není moţné s ohledem na zásadu autonomie vůle smluvních stran a zásadu svobodného obchodu v nejbliţší době do právních řádů členských států prosadit. Jako cíl v úvodu diplomové práce jsem si stanovil zjistit, zda se směrnici 2008/48/ES skutečně podařilo dostatečným způsobem harmonizovat právo spotřebitelských úvěrů a na základě této harmonizace odstranit překáţky na vnitřním trhu, které vyplývaly z rozdílných vnitrostátních úprav členských států Evropské unie. Po sepsání práce jsem došel k následujícímu závěru: Neoddiskutovatelným přínosem směrnice 2008/48/ES je redukce rozdílů právních úprav spotřebitelských úvěrů členských států a v důsledku této skutečnosti i určitá harmonizace práva spotřebitelských úvěrů v právních řádech členských států, na druhou stranu se směrnice absolutně nezabývá sankcemi za porušení informační povinnosti, důsledky nesplacení úvěru, zajištěním úvěru, hypotečními úvěry, neřeší postupy při změnách smlouvy o úvěru a rozhodčí doloţky ve smlouvách. Směrnice upravuje pouze některá práva a povinnosti, které souvisí s odloţenou platbou, půjčkou, úvěrem či jinou obdobnou finanční sluţbou poskytovanou nebo přislíbenou spotřebiteli věřitelem, případně zprostředkovatelem. I přes reţim plné harmonizace dává směrnice členským státům velmi významný prostor pro vnitrostátní úpravu spotřebitelských úvěrů. V důsledku této skutečnosti bude zákonitě docházet k zásadním rozdílům právních úprav spotřebitelských úvěrů ve členských státech, čímţ i nadále budou vytvářeny překáţky na vnitřním trhu v oblasti poskytování přeshraničních spotřebitelských úvěrů. Zda se má úvaha skutečně potvrdí, bude nutné vyčkat na zprávu Komise o uplatňování směrnice 2008/48/ES v členských státech. I přes uvedené nedostatky představuje nová úprava jak ve Spolkové republice Německo, tak i v České republice výrazný posun k ochraně spotřebitele. SRN se nedotkly změny provedené na základě směrnice tak zásadním způsobem, neboť SRN disponovala pokročilou ochranou spotřebitele jiţ před implementací směrnice do BGB. Dále SRN oproti ČR jiţ disponuje kodexem v podobě BGB, který uceleně, zřetelně, komplexně a jasně upravuje závazkové vztahy. I s ohledem na tuto skutečnost můţeme doufat, ţe přijetím dlouho očekávaného zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník se vyřeší i problematika roztříštěnosti úpravy spotřebitelských úvěrů do několika právních předpisů, čímţ by se mělo vylepšit i právní postavení spotřebitelů, jako slabší smluvní strany.
48
9 Resumé Diese Diplomarbeit befasst sich mit dem Umsetzungsprozess der lang erwarteten europäischen Richtlinie 2008/48/EG (Verbraucherkreditrichtlinie) in das herkömmliche Bürgerliche Gesetzbuch. Das Ziel dieser Arbeit ist es, einzelne Instituten klar zu stellen und zu analysieren, welche durch diese Richtlinie in die Rechtsordnung der Bundesrepublik Deutschland umgesetzt wurden. Es wird hierbei auch verglichen, welche Lösung bei Umsetzung der Richtlinie deutsche/r, sowie tschechische/r Gesetzgeber/in erwählt hat. Unter die
zahlreichen
Neuerungen,
die
Verbraucherkreditrichtlinie
2008/48/EG
in
die
Rechtsordnung der EU-Mitgliedsstaaten hineinbringt, zählt sich unter anderem: Neue Begrenzung von sachlichem und persönlichem Anwendungsbereich der Verbraucherkredite, neue Bedingungen für Vermittler der Verbraucherkredite, wie etwa wann dieser über gleiche vorvertragliche Informationspflicht wie der Unternehmer verfügt, neue Art und Weise von der Auskunft des Kreditnehmers über seine Rechte vor dem Abschließen, bei dem Abschließen und im Zeitraum des andauerten Kreditvertrages. Für diese oben genannten Angelegenheiten hat der europäische Gesetzgeber/die europäische Gesetzgeberin solche Formulare errichtet, die gleichförmig und übereinstimmend in der ganzen europäischen Union gelten. Neue Regelungen gibt es auch für Werbungsgeber/innen, wobei durch die Aufzählung der verlangten Informationen die Werbungsanwendung im Fernsehen oder im Rundfunk praktisch ausgeschlossen bleibt. Weiters wurde ebenfalls die Berechnung des effektiven Jahreszinses als Schlüsselinstitutes bei den Verbraucherkreditverträgen harmonisiert. Schließlich wurde auch ein neues Widerrufsrecht mit vierzehntägiger Frist eingeführt. Vorliegende Diplomarbeit sollte in der ersten Reihe dazu dienen, festzustellen, ob und in wie weit die Verbraucherkreditrichtlinie 2008/48/EG tatsächlich das Feld der Verbraucherkreditverträge in den Mitgliedstaaten harmonisiert hat und ob sie auf der Basis dieser Harmonisierung die Hürden im Binnenmarkt beseitigt hat, die sich aufgrund der verschiedenen innerstaatlichen Ordnungen der EU-Mitgliedstaaten ergibt haben. Bei der Abfassung meiner Arbeit kam ich zu dem Schluss, dass diese Richtlinie ein gewisses Maß der Harmonisierung in die Rechtsordnungen der einzelnen Mitgliedstaaten bringt, jedoch erreicht sie aber nicht solche Stufe, damit sie imstande wird, die Effektivität des Binnenmarktes erhöhen zu können, denn die Richtlinie 2008/48/EG behandelt kaum solche wichtigen Themen wie etwa: Konsequenzen bei dem Verzug des Darlehensnehmers, Realkredite und Kreditsicherheiten. Weiters haben die Mitgliedstaaten die Befugnis dazu, Sanktionsregeln für 49
Verletzung der Vorschriften einführen, die Verbraucherkredite betreffen. Obengenanntes bildet also einen deutlichen Spielraum für den nationalen Gesetzgeber/die nationale Gesetzgeberin. Im Bezug auf das Obenerwähnte wird es nach wie vor eine Zersplitterung der Rechtsordnungen in den Mitgliedstaaten geben. Diese Zersplitterung wird meines Erachtens weiterhin die Hürden im Binnenmarkt darstellen. Wieweit die Richtlinie auf einer entsprechenden Weise zu der Bildung des Binnenmarkts beiträgt, wird man erst von dem Bericht der Kommission über die Anwendung der Richtlinie erfahren. Was den Schutz des Darlehensnehmers/der Darlehensnehmerin betrifft, ist es dem europäischen Gesetzgeber/der Gesetzgeberin in der Richtlinie gelungen worden, eine höhere Stufe vom Rechtsschutz gegenüber dem Darlehensnehmer/der Darlehensnehmerin zu gewährleisten. Dazu hat vor allem auch das Institut des Widerrufsrechtes beigetragen, in dem Darlehensnehmer/in das Anrecht hat, binnen der vierzehntägigen Frist auch ohne Grundangabe zurücktreten zu können. Gleichzeitig wird auch die Informationspflicht bis zu einem gewissen Maß das Ungleichgewicht zwischen Darlehensnehmer/in und –geber/in vermeiden und somit die Lage des Darlehennehmers/der Darlehennehmerin als des schwächeren Verhandlungspartners/der -partnerin steuern. Als die effektivste Maßnahme, die in Wirklichkeit ein gewisses hohes Niveau zum Schutz des Darlehennehmers/der Darlehensnehmerin anbieten könnte, wäre die Beschränkung des effektiven Jahreszinses, die man nie und unter keinen Umständen überschreiten könnte. Diese Maßnahme ist zurzeit nicht durchführbar, da sie eine Verletzung der allgemeinen Prinzipien des freien Handels darstellen würde. Trotz etwaige partikuläre Mangeln bleibt unbezweifelt, dass die neue Richtlinie im Modus der Vollharmonisierung die Lage des Darlehennehmers steuert und das vor allem in der Tschechischen Republik, denn das BGB beinhaltete einige von den wichtigen Schutzmaßnahmen bereits vor der Abstimmung der neuen Richtlinie.
50
10 Seznam pouţitých pramenů Monografie BÜCHTLING, H. Beck’sches Rechtsanwalts-Handbuch. 10. přepracované vydání. München : Nakladatelství C.H. Beck, 2011, s. 2016 BÜLOW, P. ARTZ, M. Verbraucherkreditrecht Kommentar. 7. vyd. Mnichov : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 876 ČIKARA, E. Gegenwart und Zukunft der Verbrauchekreditverträge in der EU und in Kroatien. 1. vyd. Vídeň : Nakladatelství LIT Verlag GmbH & Co. KG, 2010, s. 549 DOHNAL, J. Spotřebitelský úvěr. Praha : Nakladatelství Leges, 2011, s. 128 HOFFMANN, M. Die Reform der Verbrauchkredit-Richtlinie (87/102/EWG). 1. vydání. Berlín : Nakladatelství De Gruyter Rechtswissenschaften Verlags-GmbH, 2007, s. 366 KRÜGER, W. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, Band 2a. 4. Vydání. Mnichov : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 2260 WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 328 WÖSTHOFF, P. Die Verbrauchrichtlinie 2008/48/EG und deren Umsetzung ins deutsche Recht. 2010, 193 s. Disertační práce. Universität Wien, Právnická fakulta. Vedoucí práce Brigitta Zöchling-Jud
51
Odborné články ADY, J. Umsetzung der Verbraucherkreditrichtlinie in deutsches Recht und besondere verbrauchpolitische Aspekte. Johanes Ady. Zeitschrift für Wirtschafts- und Bankenrecht. 2009, č. 23, roč. 63, s. 1061 DERLEDER, P. Die vollharmonisierende Europäisierung des Rechts der Zahlungsdienste und des Verbraucherkredits. Neue Juristische Wochenschrift. 2009, č. 44, s. 3198 DOMKE,
F.
SPERLICH
A.
Werbung
für
Verbraucherkredite mit
Zinsangaben.
Betriebsberater, 2010, č. 35, s. 2070 HERRESTHAL, C. Die Verpflichtung zur Bewertung der Kreditwürdigkeit und zur angemessen Erläuterung nach der neuen Verbraucherkreditrichtlinie 2008/48/EG. Zeitschrift für Wirtschafts- und Bankenrecht. 2009, roč. 63, č. 25, s. 1175 HOFFMANN, CH. Die Pflicht zur Bewertung der Kreditwürdigkeit. Neue Juristiche Wochenschrift. 2010, č. 25, s. 1786 KOTÁSEK, J. Některé novinky v úpravě spotřebitelských úvěrů. Obchodně právní revue. 2010, č. 4, s. 118 KOTÁSEK, J. Reklama na spotřebitelské úvěry v novém zákoně o spotřebitelském úvěrech: Větší (dez)orientace spotřebitele. Jurisprudence, 2010, č. 7, s. 33 KRÜGER, W., WESTERMANN, P. Müncherner Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, Band 3. 6. vydání. Mnichov : Nakladatelsatví C. H. Beck, 2012, s. 2582 LÜCKE, F. Die Schlichtung in der deutschen Kreditwirtschaft als Form außergerichtlicher Streitbeilegung, Zeitschrift für Wirtschafts- und Bankenrecht. 2009, roč. 63, č. 3, s. 102-103 HULMÁK, M. Práva a povinnosti věřitele při poskytování. Jurisprudence. 2010, č. 7, s. 3
52
MÜLBERT,
P.
Rechtsfragen
der
Kombination
von
Verbrauchdarlehen
und
Restschuldversicherung. Zeitschrift für Wirtschafts- und Bankenrecht. 2009, roč. 63, č. 48, s. 2243 OMLIT, S. Finanzierungsleasing unter der neuen Verbraucherkreditrichtlinie. Neue Juristische Wochenschrift. 2010, č. 37, s. 2695 SIEMS, M. Die neue Verbraucherkreditrichtlinie und ihre Folgen. Europäische Zeitschrift für Wirtschaft. 2008, č. 15, s. 457 TICHÝ, L., VEČL, T. Vývoj evropského spotřebitelského práva. 1. vyd.
Praha :
Nakladatelství Eva Rozkotová, 2009. s. 14 VACEK, L. Reţim maximální harmonizace a jeho důsledky při transpozici směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěr. Jurisprudence. 2010, č. 7, s. 34 WARMER, J. Zahlungsdienstrichtlinie, Finanzkrise und Umsetzung der Verbraucherkreditrichtlinie. Zeitschrift für Wirtschafts- und Bankenrecht, 2009, roč. 63, č. 63, s. 1552 Předpisy Bürgerliches Gesetzbuch in der Fassung der Bekanntmachung vom 2. Januar 2002 BGBl. I S. 42, S. 2909; 2003 I S. 738 Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch in der Fassung der Bekanntmachung vom 21. September1994 BGBl. I S. 2494; 1997 I S. 1061 Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb in der Fassung der Bekanntmachung vom 3. März 2010 BGBl. I S.254 Gesetz über das Kreditwesen in der Fassung der Bekanntmachung vom 3. März 2010 BGBl. I S.254
53
Preisangabenverordnung in der Fassung der Bekanntmachung vom 18. Oktober 2002 BGBl. I S. 4197 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7 ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS Směrnice Rady 85/577/EHS, ze dne 20.12.1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. Směrnice Rady 87/102/EHS, ze dne 22.12.1986 o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru Unterlassungsklagengesetz in der Fassung der Bekanntmachung vom 3. März 2010 BGBl. I S.254 Zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru Elektronické zdroje Dejte pozor na zprostředkovatele úvěru. FinExpert.cz [online]. Last modified 18 March 2012 [cit. 2012-03-22]. Dostupné z: . Deutscher Bundestag – Gesetzentwurf der Bundesregierung [online]. 2009 [cit. 2012-03-03]. Dostupné z:< http://dip21.bundestag.de/dip21/btd/16/116/1611643.pdf>. Důvodová zpráva k zákonu č. 145/2010 o spotřebitelském úvěru [online]. 2010 [cit. 2012-0303].
Dostupné
z:
view.seam?type=html&documentId=oz5f6mrqgeyf6mjugvpwi6rnga&groupIndex=0&rowInd ex=0&conversationId=1929712#selected-node >.
54
Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch, Anlage 6 (zu Artikel 247 § 6 Absatz 2 und § 12 Absatz 1)Muster für eine Widerrufsinformation für Verbraucherdarlehensverträge [online].
Bundesministerium
der
Justiz,
2010
[cit.
2012-03-09].
Dostupné
z:
. FÖHLISCH, C. 14tägige Frist und erweiterter Wertersatz bei eBay Auktionen sowie MusterWiederrufbelehrung mit Gesetzesrang [online].
2012 [cit. 2012-03-03]. Dostupné z:
http://rsw.beck.de/cms/main?sessionid=B4162210ACA84386A17BAD997C58A658&docid= 264294&docClass=NEWS&site=MMR&from=mmr.root > MÖLLER, C. Beck´scher online Kommentar [online]. 2012 [cit. 2012-03-18]. Dostupné z: http://beckonline.beck.de/?vpath=bibdata/komm/BeckOK_ZivR_22/BGB/cont/beckok.BGB.p502.glII.gl 2.htm l> Neue
Musterwiderrufsinformation
Arbeitsgemeinschaft
für
Anwaltsnotariat.
Verbraucherdarlehensverträge 2010
[cit.
2012-03-09].
[online]. Dostupné
z:. Obchodní
podmínky
Homecredit
[online].
2011
[cit.
2012-03-09].
Dostupné
z:. Obchodní
podmínky
Essox
[online].
2011
[cit.
2012-03-09].
Dostupné
z:
.
55