Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
CHOV PAPOUŠÍKA FISHEROVA (AGAPORNIS FISHERI) A PAPOUŠÍKA RŮŽOHRDLÉHO (AGAPORNIS ROSEICOLLIS) Bakalářská práce
Brno 2006
Vedoucí diplomové práce:
Vypracoval/a:
doc. Ing. Petr Řezáč, CSc.
Barbora Slováčková
2
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Chov papoušíka Fisherova (Agapornis Fisheri) a papoušíka růžohrdlého (Agapornis roseicollis) vypracoval(a) samostatně a použil(a) jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně,dne………………………….. Podpis diplomanta……………………
3
Anotace Bakalářská práce shrnuje poznatky o biologických vlastnostech papoušíků a jejich chovu v zajetí. Popisuje jejich přirozené životní prostředí, chování v koloniích, typy hnízdního chování a požadavky na hnízdní materiál. Popisuje hnízdní chování ve volné přírodě a v zajetí a péči o mláďata. Dále uvádí základní nároky na výživu, vodu, chovatelská zařízení a umístění hnízdních budek. Jsou zde také analyzovány poruchy chování včetně vyškubávání peří.
4
Anotation This work is the review of biological characteristics in Agapornis spp. and their breeding in captivity. It includes the description of their habitats, natural behaviour of colonies in the wild, types of nest-building behaviour and nesting material requirements, description of nesting behaviour in the wild and captivity and care about chicks. Basic requirements in nutrition, water, breeder handlers and location of nest boxes are included too. In this work you can also find a description of behaviour disturbances such as feather picking.
5
OBSAH 1. ÚVOD…………………………………………………………………………….6 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED…………………………………………………………7 2.1 Biologie………………………………………………………………….7 2.1.1. Papoušík růžohrdlý…………………………………………...7 2.1.2 Papoušík Fisherův……………………………………………..9 2.2. Chov papoušíků v zajetí……………………………………………….10 2.2.1. Vybavení klecí a voliér……………………………………...11 2.3. Krmení a napájení……………………………………………………..14 2.4. Rozmnožování………………………………………………………...19 2.5. Škubání peří…………………………………………………………...29 2.6. Návrh metodiky pokusu……………………………………………….33 3. ZÁVĚR………………………………………………………………………….34 4. SOUPIS LITERATURY………………………………………………………..35
6
1. ÚVOD Existuje mnoho druhů ptáků, kteří mohou být pro člověka výbornými společníky a hodí se k chovu v zajetí. Mezi nejznámější druhy, které se chovají pro své společenské vlastnosti, patří některé druhy papoušků, loskutáci, andulky vlnkované a papoušíci. Volba toho či onoho druhu je u každého člověka odlišná. Někoho osloví drsnější povaha papoušíka, zatímco jiného očaruje štěbetání andulek a jejich pestrobarevnost. U papoušků se také oceňuje schopnost napodobovat lidský hlas. Pokud si vybereme papouška se společenskou povahou, musíme jeho přítulnost a společenskost také oplácet důkladnou péčí. Nároky, které na svého majitele klade papoušek jsou srovnatelné např. s péčí, kterou vyžaduje pes. Pokud se mu nebudeme dostatečně věnovat, mohou se u něj projevit různé povahové poruchy, např. vyškubávání peří či vydávání hlasitých skřeků. Lidé, kteří nemají na chov ptáků dostatek času nebo si nejsou jisti, zda by mu byli schopni denně věnovat dostatečnou pozornost, by si měli raději vybrat jiný druh ptáka. Také lidé, kteří celé dny pracují, by měli o koupi druhů se společenskou povahou přestat uvažovat. Nejčastější problémy se v chovu papoušíků vyskytují s nesprávně sestavenou krmnou dávkou, z čehož vyplývají i další problémy. Ozobávání peří je často přisuzováno chybám ve výživě. Papoušíci jsou nároční na teplotu a vlhkost prostředí. To se nemusí přímo projevit na chovných jedincích nebo na počtu neoplozených vajec, ale na embryonální úmrtnosti. Jinak je chov papoušíků celkem nenáročný. Chovatelé se dnes snaží odchovat jedince bez agresivního chování, které má za následek ozobávání mláďat nebo vlastního peří. Cílem bakalářské práce bylo shrnutí dosavadních poznatků o biologii papoušíků a jejich využití v chovu papoušíka růžohrdlého a Fischerova.
7
2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Biologie Papoušíci patří do řádu papoušci (Psittaciformes), čeledi papouškovití (Psittacidae) a podčeledi papoušci (Psittacinae). V současné době rozeznáváme 9 druhů papoušíků. Mezi druhy s bílým okružím patří papoušík škraboškový (Agapornis personata), papoušík Fischerův (Agapornis fisheri), papoušík hnědohlavý (Agapornis nigrigenis) a papoušík růžovohlavý (Agapornis lilianae). Mezi druhy bez bílého okruží patří papoušík růžohrdlý (Agapornis roseicollis), papoušík etiopský (Agapornis taranta), papoušík šedohlavý (Agapornis cana), papoušík oranžovohlavý (Agapornis pullaria) a papoušík zelenohlavý (Agapornis swiderniana). Papoušíci jsou ptáci velikosti vrabce s poměrně velkou hlavou a mohutným zobákem. Ocas je krátký a zakulacený, peří je uhlazené a kontrastně zbarvené. Vyskytuje se u nich velký počet různých barevných mutací (Vašíček, 1990). Domovinou osmi druhů papoušíků jsou různá území pevninské Afriky. Pouze papoušík šedohlavý má svou domovinu na ostrově Madagaskar, zdomácněl na ostrovech Rodrigues, Komory, Seychely, Mauricius a Zanzibar. Ale není jisté, zda na všech těchto ostrovech stále žije (Kolar, 1992). Ve své domovině žijí v lesích, v korunách stromů i ve světlých porostech, a to ve vyšších polohách. Jsou velmi neklidní, po krajině přeletují v menších hejnech, dobře šplhají po větvích, ale na zemi jsou neobratní. Jejich ostrý a pronikavý křik je nejintenzivnější při vyrušení. V přírodě se živí nejrůznějšími semeny, ovocem a mladými výhonky stromů. Papoušíci nedovedou do svých prstů uchopit větší sousto potravy a podat si ho k zobáku, ale jen si ho přidrží nohou na bidle (Vašíček, 1990). Papoušíci se v zajetí dožívají 15-20 let a za určitých podmínek mohou být plodní ještě ve věku 12-15 let. Závisí to na tom, zda jsou chováni importováni ptáci nebo ptáci zdegenerování příbuzenskou plemenitbou, dále jsou-li vyčerpáváni častým hnízděním a jestli jsou krmeni různorodou potravou obohacenou vitamíny a minerálními látkami. V případě, kdy nejsou splněny tyto podmínky, se papoušíci dožívají pouze věku 5-8 let a někdy i ještě méně (Vašíček, 1990).
2.1.1. Papoušík růžohrdlý Známe dvě zeměpisné formy papoušíka růžohrdlého a to Agapornis roseicollis roseicollis a Agapornis roseicollis catumbella. Samec je zelený, na spodních partiích
8
žlutější. Na čele a nad okem má zbarvení červené. Uzdičku, líce, hrdlo a horní prsa jsou růžová. Kostřec je jasně modrý, spodní křídelní krovky jsou namodralé. Ocasní péra má zelená a ze spodu namodralá, u kořene s oranžovou až téměř černou skvrnou. Zobák je rohový a se zeleným odstínem převážně kolem ostrého okraje a na spodní čelisti. Duhovka je tmavě hnědá. Běhák má zbarvení modrošedé až šedé a drápy jsou šedé. Samička je podobná samečkovi, ale růžové zbarvení má bledší a méně rozsáhlé. Zbarvení může být matnější, červený proužek nad očima menší a zobák mohutnější. Hlava je širší a plošší. Samičku můžeme rozlišit také podle výraznějšího bílého okruží oka a výše posazených očí vzhledem k ploché hlavě. Znakem je i její delší krk a neopeřené nosní dírky (Vašíček, 1990). Rozlišovací znaky samečka a samičky jsou celkově velmi nevýrazné. Určení pohlaví je proto lepší provádět endoskopicky nebo pomocí určení DNA. Délka těla dospělých ptáků je 160 až 175 mm, hmotnost samečka 43 g a samičky až 50 g. Mladí ptáci mají čelo hnědožlutě zelené s růžovým odstínem, zelené zbarvení je méně výrazné, rohovina horního zobáku má v různém rozsahu černé zbarvení. Po vylíhnutí mají kůži masové barvy, chmýří oranžově červené, zobák světle hnědý, nohy žluté a drápy světlé. Za 10 dní jsou tmavohnědí, oči mají polootevřené, na nohou se tvoří tmavé skvrny. Kořen zobáku se začíná barvit černě. V této době se u nich objevuje druhé chmýří žluté nebo žlutavě zelené, později je však prachové peří tmavošedé. Peří na hlavě se vyvíjí později a zůstává delší dobu žluté. Ve 13 dnech odpadne vaječný zub, kterým mládě rozrušilo skořápku a proklubalo se z vajíčka. V 15 dnech jim vyrůstají krvavá brčka na křídlech, a další den se již ukazují zelené špice per. Po 19 dnech je peří na křídlech dlouhé 1 mm, za 23 dní 8 mm. Hlava je zelená, zobák na horní polovině černý až černošedý, na špici a na okrajích žlutohnědý. Nohy jsou šedočerné, drápy černé. Za 4 týdny jsou ptáci již dobře opeřeni a za 5 týdnů opouštějí hnízdo. V té době mají krycí peří normální délky a plně zrohovatělé je asi za 40 dní. Ve věku 6 měsíců začínají mláďata přepeřovat a dostávají zbarvení dospělých ptáků. Papoušíci růžohrdlí hnízdí v období dešťů, tj. v únoru nebo v březnu. Snůška činí přibližně 4-6 bílých vajíček, inkubace trvá 21-23 dní. Hmotnost vejce je 3,5 g. Hmotnost mláděte po vylíhnutí činí 3 g a za 35 dní 48 až 60 g (Vašíček, 1990). Papoušíci růžohrdlí jsou velmi hluční a družní ptáci. Za letu i při vyrušení a vzlétnutí vydávají ostrý pronikavý křik. Menší vzdálenosti překonávají rychlým letem. Za potravou a k napajedlům zalétávají i na větší vzdálenosti. K vodním zdrojům přilétávají
9
nejčastěji k večeru. Mezi větvemi prolétávají velmi obratně. Jejich potravou jsou především různé bobule a větší semena. V některých oblastech můžou způsobovat škody na obilí (Vašíček, 1990). Ze všech papoušků rodu Agapornis je u nás papoušík růžohrdlý chován nejčastěji. Tento druh papoušíka je znám od roku 1793. Byl ale považován za stejný druh s papoušíkem oranžovohlavým. Až v roce 1817 ho Viellot popsal jako samostatný druh papoušíků. V roce 1860 byl realizován první chov papoušíka růžohrdlého. Před druhou světovou válkou byli do České republiky papoušíci dováženi jen velmi zřídka. Až koncem padesátých let se papoušík začal opět k nám dovážet a jeho chov se velmi rychle rozšířil. Papoušík růžohrdlý snáší dobře změny prostředí, snadno se přizpůsobí a snáší i nižší teploty (Vašíček, 1990).
2.1.2. Papoušík Fischerův Základní zbarvení samce je zelené, na spodině těla je zbarvení žlutější. Čelo, líce a hrdlo má oranžově červené, ostatní části hlavy olivově zelené s červenějším odstínem na záhlaví. Horní prsa a límec kolem krku jsou žluté, horní ocasní krovky jsou s bledě modrým nádechem, spodní křídelní krovky jsou modré a zelené. Ocasní péra jsou zelená se širokým černým pruhem, u kořene se žlutou skvrnou. Nahé okruží je jasně bílé, duhovka je hnědá, zobák korálově červený a běhák bledě šedý. Samice je zbarvená stejně jako samec, má však obvykle větší postavu, hlavu plošší a protáhlejší. Vnitřní prapory ručních letek má čistě černé (samec šedavé) a vnější zelené prapory užší a matnější. Může mít větší a silnější zobák a zbarvení pod hrdlem červenější (Vašíček, 1990). Určení pohlaví je jako u papoušíka růžohrdlého podle vzhledu velmi nepřesné, doporučují se stejné vyšetřovací metody jaké byly uvedeny u papoušíka růžohrdlého Délka těla je 140-150 mm, hmotnost samečka je 39-45 g, hmotnost samičky 47-54 g. Mladí jedinci jsou tmavší než dospělí, zejména na hlavě. Horní čelist zobáku mají u kořene černou jako mláďata papoušíka růžohrdlého. Vylíhlé mládě je zcela podobné mláděti papoušíka škraboškového. Teprve až za 21 dní ho můžeme rozlišit podle zbarvení čela. Snůška obsahuje 3-6 vajíček. Hmotnost vejce je 3,25 g. Inkubace trvá 23 dní a mláďata vylétají z hnízda asi za 40 dní. Hmotnost mláděte po vylíhnutí by měla být 5 g a za 32 dní 45–51g (Vašíček, 1990). Papoušík Fischerův je ve své domovině hojným druhem. Nejčastěji pobývá v menších skupinách v oblastech, kde se pěstují obilniny. Na pole létá ve velkých hejnech.
10
Jsou to hluční ptáci, jejichž volání je prozradí dříve, než jsou spatřeni. Létají velmi rychle a přímo. Potravu vyhledávají nejčastěji na zemi nebo blízko nad zemí. Živí se různými travními semeny, semeny akácií, nedozrálým obilím, prosem a kukuřicí. Hnízdí v koloniích v květnu až v červenci a možná i dříve. Hnízda se nejčastěji nachází v dutinách baobabů a palem, rovněž v otvorech budov. Samice do nich nanosí spoustu drobných větviček, proužků lýka a stébel trávy. Materiál nosí výhradně v zobáku. Dutina je obvykle celá vyplněná stavebním materiálem. Tito papoušíci byli viděni při nocování se snovači rudoocasými (Hysturgops ruficauda) (Vašíček, 1990). Papoušík Fischerův byl objeven německým zoologem G. A. Fischerem v roce 1887. Do České republiky byl poprvé dovezen v roce 1931. V roce 1966 k nám byli importováni další ptáci na oživení krve. Papoušík Fischerův dobře snáší změny, je odolný a snadno uvyká novému prostředí. Dá se chovat v celoročních voliérách, avšak s podmínkou, že se jim bude během zimních měsíců přitápět (Vašíček, 1990).
2.2. Chov papoušíků v zajetí Pro chov papoušíků nejsou stanoveny přesné rozměry klece. Přesto se musíme řídit zásadou: Čím větší, tím lepší! Klec pro jeden pár papoušíků by neměla mít menší rozměry než 80 cm na délku, 40 cm na šířku a 50 cm na výšku (Vašíček, 1990). Kolar 1992 uvádí minimální rozměry klece 70 cm na délku, 30 cm na šířku a 50 cm na výšku. Tyto rozměry umožňují ptákům při překonávání klece na délku mávnout dvakrát až třikrát křídly. Pro odchov mláďat jsou však tyto rozměry naprosto nedostačující. Rozměry klece pro odchov mláďat od jednoho chovného párů by měly být minimálně 120 cm na délku, 60 cm na šířku a 50 cm na výšku. Vzdálenost mezi dráty nesmí být větší než 16 mm, aby se menší ptáci mezi nimi nemohli protáhnout. Dno klece by mělo obsahovat výsuvný šuplík, který se po vyčištění klece vyplní říčním pískem. Klec by měla mít v horní polovině boční stěny kruhový otvor o průměru 5 cm pro případné zavěšení hnízdní budky. Vhodné místo pro umístění klece je na světlém a chráněném místě. Měla by být zavěšená ve výšce přibližně 150–170 cm, aby ptáci nebyli rušeni přítomností člověka. Ptáky chováme zásadně v párech. Výborné je i používání policových klecí, které obvykle sestavujeme 4 vedle sebe. Budky se věší na vnější strany klecí. Odstranitelné přepážky slouží ke zvětšení prostoru nebo k oddělení mláďat při výskytu škubání peří (Vašíček, 1990). Vnitřní voliéry jsou vzhledem k většímu prostoru vhodnější. Často jsou využívány jen pro zimování ptáků. Velikost voliéry volíme dle počtu chovaných jedinců, kteří zde
11
budou umístěni. Doporučené minimální rozměry jsou délka 1,5 m, šířka 0,7 m a výška 1,8 m. Voliéra vyšší než 2,2 m se nedoporučuje, protože nastává problém s případným odchytem ptáků. Vstup do voliér je nejvhodnější volit v rozměrech 50 x 100 cm, abychom zabránili úniku ptáků. Pletivo mezi voliérami by mělo být zdvojené, protože papoušíci napadají ostatní ptáky a dochází k jejich vzájemnému zraňování (převážně se jedná o uštipováni drápků). Pokud jsou součásti vnitřního prostoru okna nebo prosklené dveře, je nutné, je chránit rámem s pletivem, aby nedošlo k poranění či usmrcení ptáka po nárazu do skla (Vašíček, 1990). Nejlepší způsob je chov ve venkovních voliérách, protože ptáci jsou celý den na čerstvém vzduchu, mají např. dostatek slunečního záření, prostor k proletu a déšť. Voliéry zásadně umísťujeme směrem k jihu a k východu, aby byly co nejdéle vystaveny slunci. Zastřešujeme pouze část voliéry, aby ptáci měli i stín a byli chráněni před nepřízní počasí a cirkulace vzduchu byla co možná nejúčinnější. Deště nám zvýší relativní vlhkost prostředí a umožní i odplavení veškerého trusu a nečistot do spodních vrstev půdy, udržují zelený trávník a poskytují ptákům přirozenou koupel. Venkovní voliéry můžeme rozdělit na letní a zimní. Letní voliéry jsou poměrně jednoduché stavby kovové nebo dřevěné podobné vnitřním voliérám. Zimní voliéry jsou už náročné stavby, které ptákům a chovateli poskytují veškerý komfort. Velkou výhodou je, že se ptáci nemusí dvakrát do roka přemisťovat. Tím odpadají problémy způsobené stresem při změně prostředí. Vnitřní část voliéry může být otevřená i uzavřená. Zde umísťujeme hnízdní budky a v tomto prostoru se ptáci většinou zdržují. Krmná chodba (polosklepí) je svou polovinou (1 m) zabudována pod úroveň terénu. Je dostatečně vlhká a tato relativní vlhkost prostupuje do prostoru, kde máme umístěné hnízdní budky. Strop chodby ponecháváme z dřevěných prken, ničím je neizolujeme. V období hnízdění zde můžeme vlhkost zvyšovat kropením podlahy v sklepní chodbě. Dvířka by měly být o rozměrech 1 x 0,5 m pro vchod do jednotlivých bloků voliér. Slouží i pro předkládání krmiva. Střecha by měla zakrývat i venkovní část, aby bylo chráněné před nepřízní počasí předložené krmivo.(Vašíček, 1990).
2.2.1. Vybavení klecí a voliér Hnízdní budky, rozlišujeme dva typy budek: přírodní (duté kmeny) a umělé, vyrobené z prken nebo vodovzdorné překližky. Duté kmeny, které použijeme jako hnízdní budky by měly být hluboké 50-70 cm. Musí být opatřeny kontrolním otvorem. Protože
12
nejsou porušeny letokruhy mají tyto budky výborné izolační vlastnosti, drží se v nich stálá teplota a vlhkost. Umělé budky mohou být horizontálního nebo vertikálního typu. Horizontální budky můžeme rozdělit přepážkou s otvorem větším než je vletový otvor. Ptáci si hnízdo staví v zadní části budky. Pokud je přepážka odstranitelná, je možné ji v případě výskytu škubání peří mláďat vyměnit za mřížku (Vašíček, 1990). Ojedinělé je používání vyspádované budky, která imituje hlubokou dutinu ve stromě. Výhodou téhle budky je, že ptáci díky sklonu neskáčí na snůšku a nedochází k rozdrcení vajíček. Doporučené rozměry jsou délka 20 cm, šířka 20 cm, výška 25 cm; nebo délka 25 cm, šířka 15 cm, výška 20 cm. Doporučený průměr vletového otvoru je u papoušíka Fischerova 5 cm a u papoušíka růžohrdlého 7cm (Kolar, 1992). Sedačky a skříňky pro nocování nahrazují budky mimo hnízdní sezónu. Známé typy jsou: typ Bielfeld, typ Vít a podle Brockmanna a Lantermanna s lištou a bez lišty (Vašíček 1990). Hlavní pravidlo je zavěšovat budky co možná nejvýše, ale tak aby nad budkou zůstal prostor minimálně 10 cm, aby zde měl samec dostatek prostoru při střežení samice během hnízdění. Vhodnější je nechat tuto mezeru 20-30 cm vysokou, protože samečci používají stříšku budky i k pojímání. Počet budek je závislý na počtu ptáků v kleci nebo ve voliéře. Pokud chováme jeden pár postačí pouze jedna budka. V případě, že je ve voliéře více než jeden pár, je nutné do voliéry umístit o několik budek více, aby se předešlo vzájemnému napadání ptáků. Mezi budky je vhodné vložit přepážky, protože silnější ptáci rozšiřují svá teritoria i na další budky a tím ruší a útočí na ostatní ptactvo. Hnízdní budky zavěšujeme na stinná místa, která jsou chráněná před povětrnostními podmínkami a přímým světlem. Přímé sluneční záření nepříznivě ovlivňuje průběh hnízdění a vysouší vajíčka. Zavěšení hnízdních budek na jeden nebo dva háčky není vhodné, protože ptáci mohou vlastní vahou snadno budku vychýlit z vodorovné polohy a tím rozbít vajíčka, případně je shodit na zem. Tím snadno zničíme snůšku i odchov, jelikož rodiče často opustí své mladé. Budky je lepší umístit na police se zvýšeným okrajem, které ve voliéře pevně zabudujeme. Nejlepší druh hnízdní budky, se nedá určit, protože ve všech typech byly provedeny úspěšné odchovy. Všechny budky by, ale měly mít pod vletovým otvorem bidlo, kde s oblibou vysedává sameček. Ovšem i to není podmínkou. Zbytečně velké rozměry budek nejsou moc vhodné, protože v chladném počasí v nich papoušíci nemají dostatečné teplo, což má vliv na zdravotní stav dospělých jedinců i na růst a zdraví mláďat (Vašíček, 1990).
13
Sedací bidla kupovaná soustružená z tvrdého dřeva nejsou příliš vhodná. Je lepší nabídnout ptákům k sezení čerstvé větve břízy, vrby, bezu, lípy a chemicky neošetřené větve ovocných stromů. Ptáci použijí kůru, kterou rozvlákní, na výstavbu hnízda. K sezení jim ponecháme holé větve a průběžně dle potřeby je obměňujeme. Šplhací strom je další alternativou sedacích bidel (Kolar, 1992). Krmítka jsou nejvhodnější z nerezavějící oceli, které se snadno udržují v čistotě. Dále se dají použít keramické krmítka, nebo i plastové, které jsou nejméně vhodné, protože je ptáci velmi často okusují. Na každý typ potravy musíme mít zvláštní krmítko, na suché zrno, klíčené zrniny, ovoce a zeleninu, minerální přípravky, písek a ptačí grit a vodu. Krmný stůl se může použít jako alternativa krmítka pro zeleninu a čerstvé bylinky. Krmný stůl se skládá z desky z tvrdého dřeva, závěsných háčků a jednoho až dvou tupých hřebíků pro upevnění ovoce a zeleniny. Umisťujeme ho v horní třetině klece nebo voliéry, aby nedocházelo k znečišťování předložené potravy. Ovoce a zeleninu nasazujeme na hřebíky v celém stavu nebo rozkrájené na čtvrtiny. Umožníme tak ptákům vykusovat semínka přímo z ovoce (Kolar, 1992). Osvětlovací zařízení je další nutnou součástí voliér. Elektrické vedení i osvětlení je nejlepší umístit mimo prostor voliér, protože by mohlo dojít ke styku ptáků s elektrickým proudem. Nejlepší jako osvětlovací těleso je vhodné používat zářivky, protože jsou úsporné a dávají jasné světlo. Doporučená intenzita osvětlení je 15-25 W*m-1 podlahové plochy. Vhodné je i umístit orientační osvětlení o příkonu 2-10 W, které necháváme svítit celou noc. Jeho použití je výhodné pro nové ptáky, dále pro ptáky, které přemisťujeme z venkovních voliér a při krmení mladých ptáků. Pokud nepoužíváme orientační osvětlení, musíme použít autobaterii, aby nemohlo dojít k náhlému zhasnutí světel. Světla se musí ráno plynule rozsvěcovat a večer postupně zhasínat. Jinak by došlo mezi ptáky k vypuknutí paniky, kterou může vyvolat i jeden pták, který se bude snažit dostat na své oblíbené místo, často tak dochází k vážným zraněním ptáků (Vašíček, 1990). Pro udržení vhodné teploty během zimního období je možné používat topná tělesa všeho druhu. Pokud jsou umístěné v prostorách voliéry vždy musí být chráněné pevnou a snadno čistitelnou deskou, aby byli ptáci chránění před popálením a topné těleso před znečištěním ptačím trusem. V závislosti na počasí přitápíme 3-12 hodin denně (Vašíček, 1990).
14
2.3. Krmení a napájení Správná výživa ovlivňuje růst a vývin, plodnost a odolnost proti nemocem. Energetické nároky papoušíků se mění v závislosti na vnějším prostředí, stupni vývoje jedince a na genetické výbavě. Kromě záchovné energie potřebují rostoucí ptáci navíc energii pro růst nových tkání a peří. Podobně větší nároky na energii mají chovní ptáci v období rozmnožování. Znalost energetických nároků je velmi důležitá pro stanovení správné krmné dávky, kterou budeme zkrmovat, nebo kterou pták upřednostní (Klasing, 1998). Dosavadní výsledky naznačují, že záchovná energie je závislá na teplotním klimatu v domovině papoušků. Další výdej energie je závislý na činnosti papouška. Dvojnásobně se zvýší u sedících andulek vlnkovaných (Melopsittacus undulatus) pouze aktivně sledujících své okolí oproti odpočívajícím jedincům. Ostatní aktivity jako jsou péče o peří, krmení nebo hašteření zvyšují spotřebu energie 2,3krát oproti záchovné energii. Létání je velmi energeticky náročné, vyžaduje 11krát až 12krát vyšší výdej energie za minutu oproti záchovné energii (Trucker, 1969). Nejvyšší nároky na energii má termoregulace hlavně při nízkých okolních teplotách. V zimě při teplotě kolem 5,9°C se energetické nároky andulek zvýšily o 21% v porovnání s nároky při teplotě kolem 20,7°C (Buttemer a kol., 1986). Pokud byly andulky přizpůsobené zimě, byla jejich termoneutrální zóna v rozmezí teplot 22 až 35°C, a když byly přizpůsobené létu, musely vynaložit další energii při poklesu teplot pod 28°C. Výsledky potvrzují, že energetické nároky u volně žijících ptáků jsou větší než u ptáků chovaných v klecích, protože mají zvýšený výdej energie pro termoregulaci, shánění potravy, a na ochranu před napadením (Koutsos a kol., 2001). Energetické nároky na růst mláďat odpovídají rychlosti růstu jednotlivých druhů ptáků. Papoušci rostou nejpomaleji z pozdně dospívajících druhů, ale termoregulaci mají vyvinutou v ranném věku. Proto jsou jejich nároky podobné spíše s ranně dospívajícími druhy než s druhy velmi pozdě dospívajícími, které rychle rostou a termoregulaci mají vyvinutou později (Koutsos a kol., 2001). Množství potravy potřebné pro pokrytí energetických ztrát je závislé na stravitelnosti krmiva a obsahu metabolizovatelné energie. Rozdíly mezi trávicími funkcemi u papoušků jsou pravděpodobně způsobeny jednotlivými potravními specializacemi. Druhy živící se výhradně semeny a všežravé druhy jsou oproti druhům živících se nektarem schopny poměrně efektivně získávat energii z potravy. Pokud je krmení podáváno ad libitum, ptáci zkonzumují pouze takové množství krmiva, které je potřebné
15
pro pokrytí jejich energetického výdeje (Koutsos a kol., 2001). Ptáci zvýší celkový příjem krmiva, když jim předložíme energeticky chudé krmivo a nebo ho sníží, když jim podáme energeticky bohaté krmivo. Regulace příjmu potravy však není vždy dokonalá. Obezita se může vyskytnout, když předkládáme krmivo s vysokým obsahem tuku. Např. krmivo pro andulky by mělo obsahovat maximálně 13 MJ/kg metabolizovatelné energie pro udržení hmotnosti, ale krmivo obsahující 14 MJ/kg ME a vyšší vede ke zvýšení jejich hmotnosti (Drepper a kol., 1988). Ptáci nemohou syntetizovat esenciální aminokyseliny (arginin, leucin, izoleucin, lyzin, methyonin, fenylalanin, valin, tryptofan a treonin). Také glycin, histidin a prolin jsou pro ně považovány za esenciální, protože jejich syntéza nepokryje metabolické nároky (Austic, 1986). Kvantitativní nároky na aminokyseliny závisí na fyziologickém stavu jedince. Nejnižší nároky mají dospělci a nejvyšší líhnoucí se mláďata a samice snášející vejce. Proto u divoce žijících papoušků začíná hnízdění v době, kdy je dostatek potravy s vysokým obsahem proteinů (Koutsos a kol., 2001). Dospělí ptáci mimo hnízdění doplňují pouze jejich nutné ztráty způsobené odbouráváním bílkovin v těle (Klasing, 1998). Dieta složená pouze ze zrnin obsahuje 12% proteinů a pokud je doplněna lyzinem je dostatečná pro udržení hmotnosti u dospělých andulek, ale krmivo ze zrnin s nízkým obsahem lyzinu má za následek zvýšení obsahu tuku v těle. Není však jasné, zda obezita byla způsobena nízkým obsahem aminokyselin v krmivu. Podobně krmivo obsahující 11 % proteinů doplněné o methyonin samcům korely bylo dostatečné pro udržení jejich hmotnosti a působilo preventivně proti obezitě. Krmivo bez přídavku limitující aminokyseliny může být použito jedině, když je její obsah v něm vysoký. Nároky na obsah proteinu se zvyšují s rostoucí hmotností papoušků. Nejvyšší nároky mají tudíž ary a ostatní velcí papoušci a to o 10-15 %. Ztráty dusíku v trávicím traktu jsou u papoušků živících se nektarem např. u lori červený (Eos bornea) a ovocem např. u trichy orlí (Psittrichas fulgidus) relativně nízké oproti zrnožravým andulkám. To naznačuje, že mají nízké nároky na obsah proteinu v krmivu (Koutsos a kol., 2001). Lori mnohobarevný potřebuje asi 2,9 % velmi kvalitního proteinu. Pylový protein je hůře stravitelný, a proto jeho obsah v potravě musí být vyšší (Brice a kol., 1989). Potřeba proteinů a aminokyselin je závislá na množství snesených vajec, frekvenci snášení a proteinovém složení proteinů ve vejci. Proteinové složení vajec andulek je stejné jako u kura a dalších ptačích druhů. Nároky na proteiny jsou vyšší u papoušků, kteří snáší denně a jejichž snůška je početná, oproti papouškům snášejícím jedno vejce nebo obden.
16
Tyto druhy mají nároky jen mírně zvýšené (Klasing, 1998). Krmná dávka musí obsahovat 13,2 % proteinů pro udržení chovné výkonnosti andulek. Nároky se zvyšují s počtem snesených vajec a vylíhlých mláďat (Angel a kol., 1995). Rostoucí ptáci potřebují dostatečné množství aminokyselin a proteinů pro růst tkání. Složení aminokyselin ve tkáních andulek je stejné jako u kuřat, což ukazuje na stejné nároky na aminokyseliny u rostoucích kuřat a andulek, i když by se dalo očekávat, že nároky papoušků budou vyšší vzhledem k jejich pozdnímu dospívaní. Nejvyšší potřeba proteinů je během líhnutí a klesá se snižující se rychlostí růstu. Čistě sojové krmivo obsahuje 13,2 % proteinů (0,65 % lysinu), což stačí pro udržení maximálního růstu andulek. Přesné růstové nároky papoušků na aminokyseliny a proteiny však dosud nebyly stanoveny (Roudybush a kol., 1986). Peří obsahuje relativně značný podíl bílkovin z těla ptáků. U andulek a papoušíků přestavují 5,7 % resp. 3,5 % z tělesné hmotnosti a 28% resp. 22% z celkového tělesného proteinu (Kamphues a kol., 1997). Většina dospělých ptáků přepeřuje několikrát do roka. To je spojené se zvyšujícími se nároky na aminokyseliny pro tvorbu nového peří. Skladba aminokyselin v peří je značně rozdílná od jejich zastoupení v těle či vejci. V peří je větší zastoupení cysteinu a některých další neesenciálních aminokyselin (Massey a kol., 1960). Stravitelnost proteinů není u papoušků detailně prostudována. Jestliže je využití proteinu stejné jako u kura, jeho stravitelnost bude pravděpodobně také stejná. Loriové jsou výjimka, stravitelnost vaječného bílku je u loriho mnohobarvého asi pouze 13,5 % a to patrně kvůli malému žlaznatému a svalnatému žaludku (Frankel a kol., 2001). Pyl je částečně odolný vůči trávicím enzymům loriů, ale je trochu lépe stravitelný korelami (Brice a kol., 1989). Deficit proteinů či aminokyselin se projevuje redukováním růstu a ztrátami svalové hmoty (Klasing, 1998). Nerovnováha aminokyselin může být také příčinou anorexie. Deficit specifických aminokyselin mohou způsobit různé patologie. Např. nedostatek methioninu během růstu nebo během přepeřování má za následek zčernání sliznic a zježení peří (Koutsos a kol., 2001). Ve větším množství oproti jiným minerálním látkám je vyžadován vápník. Využívá se pro mineralizaci kostí a skořápek vajec. U papoušků není přesně stanovena záchovná potřeba vápníku, ale vychází se z nároku kura, který je 1% z obsahu krmiva (Rowland a kol., 1973). Většina semen, ale obsahuje méně než 1% vápníku. Proso je zvláště chudé, obsahuje 0,04%. Pokusy prokázaly, že krmná dávka sestavená pouze ze semen způsobuje vápníkový deficit. Nejvyšší nároky na obsah vápníku jsou v době, kdy je nejvyšší tempo růstu. Mláďata kura vyžadují asi 1% vápníku, ale u papoušků tento výzkum ještě
17
neproběhl. U kura by měl být poměr vápníku k fosforu v růstu mezi 1,4:1 a 4:1, za předpokladu dostatečného množství vitamínu D (Koutsos a kol., 2001). Mineralizace skořápek závisí na mobilizaci vápníku z medulární kostní tkáně. Pro její vytvoření musí být vápník dodáván v dostatečném množství před a během reprodukce. Potřeba vápníku na produkci vajec je nižší u pozdních než u ranných druhů. U nosnic snášejících vejce denně je potřeba vápníku 3,3% z krmiva. Na rozdíl u korel a andulek, které mají velké snůšky, je vyžadována koncentrace jen 0,35% a 0,85% (Koutsos a kol., 2001). Dostupnost vápníku z krmiva je velmi proměnlivá. Vápník z rostlin je špatně stravitelný, protože se nachází ve špatně stravitelném komplexu s kyselinou šťavelovou. V zrnech a hmyzu je obsah vápníků nízký. Naopak vysoký je v zelenině, ale jeho biologická dostupnost je nízká. Divocí ptáci si potravu sami obohacují o skořápky měkkýšů, vaječné skořápky a o vápencový grit (Graveland, 1996). Nedostatek vápníku nebo vitamínu D ve výživě, či příliš velká koncentrace fosforu, způsobí vápníkový deficit. To se projeví sníženou mineralizací kostí a kostními abnormalitami zvláště u rostoucích ptáků (Klasing, 1998). Požadavky na ostatní minerály jsou u papoušků neznámé. Toxicita zinku se projeví až při konzumaci velkého množství (32mg/den). Může se projevit v chovech, kde se používají pozinkované klece (Reece a kol.,1986). Vitamín A je nejdůležitější pro zrak, buněčnou diferenciaci a imunitní funkce. Přesná potřeba vit. A není u papoušků zatím známa. Nedostatek vitamínu A se projeví až po dlouhodobém podávání krmiva bez jeho obsahu. Příznaky nedostatku jsou keratinizace sliznic, anorexie, rozcuchané peří, zvýšená vnímavost k infekcím a zhoršení kondice (Lowenstine, 1986). Zdroje vitamínu A jsou jak rostlinného tak živočišného původu. Rostlinné karoteny slouží jako prekurzory vitamínu A pro kura. U papoušků přeměna karotenů nebyla studována, ale na základě složení potravy divoce žijících jedinců se dá předpokládat, že jsou této přeměny schopni (Koutsos a kol., 2001). Složení krmiva v zimním období, pokud ptáci nehnízdí, je hlavně ze suchých zrnin. Podáváme všechny druhy prosa, slunečnici bílou, žíhanou a černou, lesknici a konopí seté. Protože máme nedostatek zeleného krmení musíme doplňovat minerály syntetickými preparáty, nejlépe rozpuštěné ve vodě. Občasně podáváme vaječnou míchanici složenou z vajec i se skořápkou, strouhanky, jablka, mrkve a minerálního přípravku. Na jaře a v předjaří, tj. před začátkem chovné sezóny je nutné klást větší důraz na kvalitu a rozmanitost krmiva, protože zanedbaná výživa v tomto období se projeví na rozmnožování
18
a kvalitě snůšky. Základ krmné dávky tvoří stále zrniny. Proso, zvýšený podíl slunečnice, lesknice, konopí a pšenice. Začínáme podávat naklíčené semena. Nutné je podávat i zelené krmení. Vhodné jsou téměř všechny plevele a trávy jako jsou ptačinec žabinec, smetanka lékařská, lipnicovité trávy a jetele. Trávy zkrmujeme čerstvé v zeleném stavu před květem, hlavně celé rostliny. V době květu předkládáme ptákům hlavně stonky s květy a po odkvětu klasy s obilkami. Po zasednutí na vejce ptákům přestáváme podávat míchanici, zvýšíme podíl prosa a vyloučíme ze směsi veškeré ostatní obiloviny. V letním období tvoří základ krmné dávky stále směs zrnin. Postupně začínáme ptákům nabízet ovoce a zeleninu, jabka, citrusové plody, hrušky (mohou ale způsobit průjmy), mrkev, salát (v malém množství), černý bez, trávy, jetele a plevele. Pokud ptáci mají mláďata podáváme jim měkké krmivo (naklíčené zrniny, míchanice). Můžeme nabídnout i kukuřici v celých palicích v mléčné zralosti. V podzimním a zimních období snížíme podíl ovoce a zeleniny. Pomalu připravujeme ptáky na zimování. Podáváme směs zrnin bez obilnin kromě prosa, jablka, mrkev, černé a červené jeřabiny (Derka, ústní sdělení, 2005). Voda je nezbytná např. pro udržení homeostázy, epiteliální integrity, trávení potravy, vylučování exkrementů a hygienu. Přesná potřeba je závislá na velikosti těla, dietě a vnější teplotě. Ptáci velmi efektně udržují vodu, protože peří zabraňuje odpařování vody z těla a ztráty vylučováním jsou nízké díky účinnosti ledvinokloakálního komplexu. U andulek při neutrální teplotě byly denní ztráty vody z 35% vyměšováním a z 65% odpařováním (MacMillen, 1990). Malí ptáci živící se semeny mohou přežít bez vody, protože produkují dostatečné množství vody metabolickou oxidací sacharidů a tuků. Andulky a traváčci bourkovi (Neophema bourkii) mohou žít bez vody při teplotách 1020°C, ale při vyšších teplotách vodu nutně potřebují. Větší druhy papoušků potřebují dostatečný přísun vody při všech teplotách. Potřeba vody dospělých papoušků je asi 2,4% z živé hmotnosti (MacMillen, Baudinette, 1993). Se zvyšující se teplotou vzrůstá i potřeba vody. Fyziologicky je potřeba vody spojena se zvyšujícím se odparem z kůže a plic, jak se ptáci ochlazují dýcháním. U papoušků mnišších (Myiopsitta monachus) chovaných při teplotě 45°C byly ztráty vody odpařováním 12krát vyšší než u papoušků chovaných při teplotě 30°C (Weathers a kol., 1975). Ačkoli je část ztrát vody nahrazena metabolickou vodou, musí být většina nahrazena pitím a ve velmi horkém počasí se potřeba zvýší asi desetkrát. Když je voda volně přístupná, většina ptáků pije více než je popsaná potřeba. Andulky vypijí průměrně 4 ml vody denně (Earle a kol., 1991). Potřeba vody je velmi individuální, ale může být i geneticky podmíněná, např. korely denně konzumovaly 13,6
19
ml (Koutsos a kol., 2001). Příjem vody se mezi jedinci velmi lišil, ačkoli titéž ptáci inklinovali každý den ke stejnému množství. Vysoká variabilita byla popsána mezi papoušíky a korelami (Wolf a kol., 1997). Ptáci konzumující čerstvé ovoce a zeleninu, která obsahuje 85% vody, mohou velmi snížit spotřebu vody. Tyto rozdíly v příjmu tekutin jsou zřejmě způsobené špatným stanovením doporučené denní dávky nebo nutriční skladbou potravy (Koutsos a kol., 2001).
2.4. Rozmnožování Papoušík růžohrdlý, škraboškový a Fischerův mohou v zajetí hnízdit v kteroukoliv dobu. Tyto druhy tak mohou hnízdit několikrát za sebou a nadměrně se vyčerpat, proto je necháváme hnízdit dvakrát maximálně třikrát v roce. Nejlepších výsledků v rozmnožování se dosahuje od letních měsíců do pozdního podzimu, protože můžeme ptákům poskytnout nejrozmanitější potravu obsahující všechny potřebné látky a vitamíny. Ptáci v prostorných voliérách, mají dostatek slunečního záření. Časté problémy s rozmnožováním se vyskytují v jarních měsících. Vajíčka jsou často neoplozená nebo v nich odumírají embrya kvůli nedostatku potřebných látek a chladnému počasí. Hnízdící samice jsou velmi citlivé na chlad. Nebezpečné jsou pro ně zejména ranní mrazíky, které jsou častou příčinou jejich úhynu. Proto necháváme papoušíky poprvé zahnízdit až na konci dubna nebo začátku května, podle počasí. Odchovy jsou potom početnější a odchovaní mladí ptáci jsou robustnější a v lepší kondici. Problém potom nastává se třetí snůškou, protože zasahuje do pozdního podzimu a začátku zimy. Je tudíž nejvhodnější jí zabránit. Můžeme např. ptákům odebrat budku ihned po prvním vyletění mláďat. Samice už, ale může být připravená k další snůšce, což může způsobit zadržení vejce a následný úhyn samice. Další způsob, jak zabránit třetí snůšce, je přemístit mláďata s rodiči i s budkou do pokojové voliéry, kde nadále rodiče mláďata krmí a úspěšně odchovávají. Papoušíci v novém prostředí obvykle nezačnou hned hnízdit a proto jim můžeme pak budku odebrat. Někdy však rodiče po přemístění přestanou mláďata krmit. Při přezimování ptáků v pokojových voliérách jim neposkytujeme budky, protože by páry dále hnízdily a došlo by k jejich přílišnému vyčerpání (Vašíček, 1990). Úspěšně lze přezimovat papoušíky i ve venkovních voliérách. Je potvrzeno, že papoušík Fisherův snese teplotu i –15 °C bez hnízdních budek v uzavřené části voliér. Byli odchováni i ptáci, kteří se narodili až 15. listopadu a 3. ledna byli teprve přemístěni do pokojové voliéry. Jejich rodiče budku neustále doplňovali stavebním materiálem, aby
20
mláďata chránily před zimou. Přezimování papoušíků ve venkovních voliérách bez přitápění se nedoporučuje. Měly by se jim zajistit stejné podmínky jako pro ostatní okrasné ptáky. Jestliže papoušíky přezimujeme v chráněném prostoru ve venkovní voliéře bez přitápění a ponecháme jim budky, tak se v nich ptáci usadí. Budky by se měli naplnit dřevěnými pilinami nebo plevami. V tomto případě přezimování vzniká nebezpečí, že na jaře po oblevě vzniknou ztráty, kdy mnoho samic uhyne. Když není jiná možnost než přezimovat papoušíky ve venkovní nevytápěné voliéře, měly by se jim ráno odstranit budky nebo alespoň uzavřít vletový otvor a k večeru jim opět budky zavěsit zpátky, aby se zvýšila odolnost ptáků. V případě, kdy ptáci nemají vůbec k dispozici budky trpí zimou, omrzají jim drápky a může docházet i k odpadnutí posledního článku prstu s drápkem. Dlouhodobé působení nízkých teplot má také za následek celkové zhoršení jejich zdravotního stavu. Pokud ptáci úspěšně přezimovali v neizolované venkovní voliéře, potom po přezimování v dalším roce byly ztráty mnohem větší. Nejvhodnější způsob přezimování papoušíků je v místnosti, kde teplota neklesá pod bod mrazu. Nejlepší je rozmezí teplot 10-15 °C a relativní vlhkost by se měla udržovat mezi 50-60 %. Spodní hranice teploty v zimovišti by neměla klesnout pod 5° C (Vašíček, 1990). Po skončení chovné sezóny musíme papoušíkům dopřát klid po dobu minimálně šesti měsíců. Na jaře na začátku chovné sezóny, kdy ptáky přemisťujeme ze zimních ubikací zpět do venkovních voliér, musíme dodržovat pravidlo, že ptáky vypouštíme z chladnějšího prostředí do teplejšího, jinak začnou opět přepeřovat a nebudou hnízdit. Venkovní teplota v období vypouštění do venkovních voliér musí v odpoledních hodinách dosáhnout alespoň 15 °C. Přes noc a ráno nesmí docházet k velkým výkyvům teplot, zvlášť nebezpečné jsou noční a ranní mrazíky, hlavně pokud trvají delší dobu. Proto je vhodné zejména na začátku dvakrát denně kontrolovat zdravotní stav jedinců, především samic, chystají-li se páry hnízdit. Přecitlivělost samic je také způsobená i nedostatkem vápníku a vitamínu D3. Papoušíky růžohrdlé, stejně jako papoušíky Fisherovy vypouštíme do venkovních voliér začátkem dubna. Voliéry již musí být vybaveny hnízdními budkami (Vašíček, 1990). V průběhu 14 dní začne samička nosit do budky stavební materiál. Když je vletový otvor menší než 5 cm, materiál se špatně samici vpravuje do budky a padá na zem. Ptáci si ho už pak nepovšimnou. Papoušíci mají mít pravidelně předkládaný čerstvý hnízdní materiál. Nejvhodnější stavební materiál jsou větve vrby a lípy. Méně vhodné jsou větve z olše a ovocných stromů. Když ptáci nemají dostatek stavebního materiálu zanáší do
21
hnízda peří, zbytky zeleného krmiva, zvlhlá stébla prosa a obilovin. V přírodě papoušíci dávají přednost listům palem a bambusu. Pro papoušíky růžohrdlé slouží jako stavební materiál hlavně čerstvé větve vrby, pokud jich mají ptáci nedostatek, spokojí se s větvemi lípy, břízy, javoru, olše a ovocných stromů. Jako stavební materiál také papoušíci používají listí, kousky sena, lýka a slámy, pouze jako doplněk k vrbovým větvím. Materiál pro stavbu hnízda samice papoušíka Fisherova používají mladé větvičky vrby. Pokud je nemají k dispozici použijí i větvičky ovocných stromů, listí, papír i jiný materiál. Samice okusují slabé větévky o velikosti 10-15 cm, oba konce větvičky roztřepí a takto upravené je zanáší do hnízda (Vašíček, 1990). Papoušík růžohrdlý nosí stavební materiál do budky v peří kostřece, proto může pomocí zobáku velmi dobře šplhat a ochotně přijímá budky vodorovné i svislé. V přírodě se totiž jejich hnízdo nachází nejen v dutinách hlavního kmene stromu, ale i ve větvích, které mají šikmý až vodorovný sklon. Dutiny ve větvích nejsou příliš velké, proto se spokojí i s budkou menších rozměrů. Mladé samičky, které staví hnízdo poprvé, neumí z předložených větví loupat kůru, nedaří se jim ji řádně upevnit v peří a při letu jim vypadává a rovněž první pokusy o výstavbu hnízda jsou poněkud neobratné. Za pár dní se však ve výstavbě hnízda vyrovnají starším zkušenějším samicím. Ojediněle si můžou samice zastrkávat materiál do peří na krku a prsou, od toho však brzy upustí. Papoušík Fisherův na rozdíl od papoušíka růžohrdlého nosí stavební materiál do hnízda v zobáku a drží ho za jeden konec (ne uprostřed jako ostatní ptáci) (Vašíček, 1990). Stavební materiál předkládáme ptákům současně s hnízdními budkami, které musí být před zahájením chovné sezóny vyčištěné a vydensifikované. Pouze u papoušíků růžohrdlých se doporučuje do budky vložit malou vrstvu pilin, aby se nepoškodily vajíčka snesená v nedostavěném hnízdě. Větve předkládáme až do vylíhnutí mláďat, protože ptáci si své hnízdo i v přírodě stále upravují. Vysychající materiál vytváří v hnízdě vhodné prostředí tím, že zvyšuje relativní vlhkost. U mladých samic, které ještě nemají dostatečně vyvinutý hnízdní pud, může dojít k zakrytí snůšky a vytvoření nového hnízda. Tyto samice je třeba kontrolovat a po usednutí na snůšku už jim nepředkládat stavební materiál. Samice se sice budou snažit okusovat různé dřevěné díly voliéry, ale ty se dají při kontrole budky snadno odstranit (Vašíček, 1990). Materiál se dá do voliéry umístit různými způsoby. Můžeme ho položit na zem, svázat do otýpek a upevnit na pletivo nebo proplétat pletivem. Můžeme ho také umístit do nádob s vodou. Musíme však dbát na to, aby hrdla nádob byla dobře utěsněná a ptáci se
22
nemohli utopit. Do vody se dá přidat i výživný roztok, aby větve vydržely déle čerstvé. Papoušíci Fischerovi neradi berou stavební materiál ze země. Proto je lepší ho svázat do otýpek a zavěsit v horní polovině voliéry nebo můžeme do voliéry upevnit nádoby pro umístění otýpek. Další způsob zavěšení větví je prostrčit je přes pletivo směrem do voliéry a konce asi 5 centimetrů dlouhé ohnout do pravého úhlu a prostrčit je oky venkovního pletiva. Proutí je tak dobře upevněno a slouží ptákům i jako bidla. Zelený hnízdní materiál pomalu vysychá a tím se i udržuje žádoucí vlhkost. Ptáci často namáčí hnízdní materiál v misce s vodou, která má potom dobrý vliv na trávící ústrojí (působí i proti katarům), protože má vysoký obsah tříslovin. Jestliže voda není znečištěná trusem, můžeme ji ve voliéře ponechat déle, ale v letních měsících ji denně měníme. Někteří chovatelé doporučují po vylétnutí mláďat stavební materiál z budky odstranit a budku vydensifikovat, což je často neuskutečnitelné, protože ještě než mláďata vylétnou z hnízda, jsou v něm snesena nová vajíčka a samice je již zahřívá. Nejčastěji se hnízdní budky ponechávají ve voliéře v původním stavu po celou hnízdní sezónu. Pokud je pod mláďaty příliš mnoho trusu, znečištěnou hnízdní kotlinku vybereme a mláďata podsypeme čistými pilinami. Ptáci ale obvykle staré hnízdo zastelou novým materiálem, případně část starého hnízda sami vyhodí. Je-li v budce optimální mikroklima materiál s prvního hnízdění slehne a stmelí se. Tím se vytvoří základní materiál pro udržení požadované vlhkosti a teploty. Za optimálních podmínek mikroklimatu budky stavební materiál z vrbových větví nezetlí. Kdyby však začal hnít, ukazuje to na špatné mikroklima v budce. Hygieně hnízdní budky by se měla věnovat zvýšená pozornost. Celkové čištění a dezinfekce se provede až po skončení hnízdní sezóny (Vašíček, 1990). Papoušíci patří mezi papoušky, kteří budují hnízda v dutinách. Hnízda v dutinách patří pravděpodobně mezi první hnízdní typy. Papoušík škraboškový, Fischerův, růžovohlavý a hnědohlavý staví svá hnízda ve tvaru kopule, papoušík růžohrdlý staví miskovitá hnízda. Další druhy papoušíků jsou svým hnízdním chováním podobní ostatním papouškům. Papoušík šedohlavý a etiopský také hnízdí v dutinách a používají k vystlání dutiny materiál, který sbírají v okolí hnízda, jako jsou větvičky keřů, stromů, listí palem, obaly semen atd. Papoušík oranžovohlavý využívá dutiny po stromových mravencích a termitech. Na základě seřazení mitochondriální DNA byl sestaven fylogenetický strom hnízdního chování, kde papoušíci šedohlaví, etiopští a oranžovohlaví jsou na začátku vývoje rodu. Papoušíci škraboškoví, Fisherovi, růžovohlaví a hnědohlaví jsou monofyletičtí s malými sekvenčními rozdíly, což ukazuje na to, že se jedná o subspecie
23
jednoho druhu. Z fylogeneze hnízdního chování se předpokládá, že se budování zastřešených hnízd vyvinulo ze zvyku proplétat stavební materiál, čímž vzniká pevná konstrukce hnízda, která drží i po vytažení z hnízdní dutiny nebo budky. Budování hnízd je u papoušíků sdružené s jejich koloniálním chováním. Jsou schopni dutiny stromů upravovat, proto mohou využívat i dutiny jinak pro stavbu hnízda nevhodné. To také usnadňuje ptákům výběr, záleží totiž pouze na vhodném umístění dutiny v rámci sídla kolonie ptáků. Hnízda v dutinách jsou bezpečná a dobře chráněná před nepřízní počasí (Eberhard, 1998). Výstavbu hnízda v zajetí začíná samice papoušíka Fisherova přikrytím dna budky co nejjemnějším rozkousaným materiálem, aby prohlubeň pro vajíčka byla co nejměkčí, pak zhotoví přední stěnu, stříšku a nakonec zadní část hnízda. Vzniklá dutina je asi ve velikosti pěsti. Aby hnízdo bylo pevné, provléká samice větvičky z jedné strany na druhou. Světlo v budce je nežádoucí. V případě, že ptáci nemají dostatek materiálu nedostaví zadní stěnu ani horní část hnízda. Hnízdo staví samice převážně sama, sameček ji může ojediněle pomáhat. Sameček se zdržuje v blízkosti samičky, když loupe kůru a pomáhá ji za druhý konec dostat materiál do budky. Občas pomáhá i s výstavbou samotného hnízda. Ptáci budují hnízdo přibližně 12-14 dní. Samička papoušíka růžohrdlého se stavbě hnízda věnuje asi 7-10 dní. V době snůšky je hnízdo zpravidla nedokončené a samička ho během sezení stále upravuje. Zřídka se na úpravě hnízdní kotlinky podílí i sameček, materiál však do budky nenosí. Během hnízdění ptáci obou druhů hnízdo neustále upravují, části znečištěné trusem zakrývají novým čerstvým materiálem, a tím zvyšují i relativní vlhkost prostředí (Vašíček, 1990). Zájem o hnízdění projeví často samička nejen ve voliéře, ale i během přezimování. Jestliže mají ptáci k dispozici stále čerstvé větvičky, samice z nich loupe dlouhé proužky kůry, zastrkuje si je do peří kostřece a když nemá hnízdní budku poletuje s nimi po kleci. Nepředložíme-li ptákům hnízdní materiál, samička olupuje třísky s bidýlek, dřevěných krmítek, z dílců chovatelského zařízení a trhá proužky papíru, které jsou asi 1 cm široké a 10 cm dlouhé a zastrkává si je do peří v oblasti kostřece. Může se vyskytnout případ, že papoušíci si postaví hnízdo na zemi. Bývá umístěné v nejvzdálenějším rohu voliéry nebo klece. Hnízdo má vchod ze spodu. Někteří chovatelé hnízdo přemístí do hnízdní budky, kde se rodiče bez problémů dále o snůšku starají. Jedná se však o nechtěné třetí hnízdění a může dojít k nadměrnému vyčerpání chovného páru ptáků. Chovné páry nenecháváme hnízdit dříve než ve věku 8-10 měsíců. Někteří chovatelé udávají chovnou dospělost ve
24
věku 12 měsíců. V době toku sameček papoušíka růžohrdlého často doprovází samičku při letu do hnízda a po vylétnutí ji opět následuje. V této době se sameček chová neklidně. Naznačuje krmení samice a vydává tiché tokavé zvuky. Při tomto milostném aktu samička natahuje křídla směrem nahoru, zvedá ocásek, široce roztahuje nohy a natahuje hlavu do předu, čímž dává samečkovi najevo ochotu k páření. Samotný pohlavní akt trvá poměrně dlouho, někdy až několik minut (Vašíček, 1990). Někteří samečci v době, kdy samička zahřívá vajíčka, vysedávají na bidle před budkou nebo na stříšce budky, kde také nocují. Jiní samci k večeru zalézají do budek k samičkám a nocují zde. Díky přítomnosti samečka v budce se vytváří více tepla, a proto mohou proběhnout úspěšné odchovy i v době ochlazení. Když sameček nerozbíjí snůšku je jeho přítomnost v budce žádoucí (Vašíček, 1990). Snůška papoušíků růžohrdlých obvykle obsahuje 2-5 vajec, z nichž se vylíhnou 2-4 mláďata. Vyšší počet mláďat je spíše vzácný, protože je rodiče nekrmí nebo je starší sourozenci ušlapou. Jelikož papoušíci snáší jedno vejce za dva dny, je rozdíl mezi nejstarším a nejmladším mládětem značný a činí až 10 dní. Vzhledem k tomu se jen ojediněle podaří odchovat maximální počet mláďat, může se část vajíček z hnízda odebrat. Musí se však nahradit neoplozenými vajíčky nebo podkladkem a nechat samičku na ně nasednout do doby až bude snůška ukončena. Většinou každá snůška obsahuje alespoň jedno neoplozené vejce. Ty z hnízda neodstraňujeme, protože tak nečiní ani ptáci ve volné přírodě. Chrání totiž ostatní vajíčka před hmotností sedící samičky. Po vylíhnutí mláďat vytváří místo, kde si mohou vylíhlí ptáci protáhnout nožičky a tím se dá předejít deformacím běháků. Za 14-21 dní po obsazení voliéry přikročí samice papoušíka růžohrdlého ke snůšce. Snáší obden jedno vejce a celá snůška obsahuje 3-6 bílých vajec. Po třetím sneseném vejci, ale někdy i dříve, na vejce zasedne. Inkubační doba je 19-23 dní. Mláďata začnou vidět v deseti dnech života a v 5.-6. týdnu opouštějí hnízdo. Po vyklubání do 10.-15. dne krmí mláďata pouze samička. Pak se teprve připojuje sameček, který mláďata krmí až do 10.-14. dne po vylétnutí. Vývoj mláďat papoušíka trvá přibližně 3 měsíce. Vylétlí ptáci umí hned od začátku dobře létat a za několik dní už sami vyhledávají potravu. Na noc by se měli sami vrátit do budky, pokud se tak nestane je lepší je odchytnou a umístit do budky. Jinak by mohlo dojít k prochlazení a úhynu (Vašíček, 1990). Samice papoušíka Fisherova přistoupí ke snůšce za 4 dny po skončení stavby hnízda. Snese 4-6 vajíček, na které nasedá po druhém nebo třetím sneseném vejci.
25
Inkubační doba je 19-20 dní. Samice zůstává po vylíhnutí v hnízdě a krmí mláďata. Potravu přijímá od samečka, proto je pro mláďata dobře rozmělněná. Samice opouští hnízdo jen ojediněle, aby se nakrmila, napila a vyprázdnila. Samička krmí mláďata do 3 týdnů jejich věku, pak se teprve přidává sameček (Vašíček, 1990). Po osamostatnění mláďat se samice začne připravovat na novou snůšku. Přípravu může zahájit i v době, kdy jsou ještě mláďata v hnízdě. Když samice zahájí přípravy na novou snůšku, vyhání z budky první mláďata a nedovoluje jim zde nocovat. Proto je nutné, aby vylétlí ptáci měli k dispozici další budku. Později sameček může pronásledovat vlastní mláďata, zejména v době, kdy již krmí jejich mladší sourozence. Proto musíme mladé ptáky přemístit do nového chovatelského zařízení. Pokud by zůstaly i nadále ve voliéře s rodiči, mohou v budce ušlapat nové sourozence, případně vyprovokovat samici k agresivitě, nebo i donutit samce, aby krmil obě generace, což by vedlo k vyčerpání samečka a jeho úhynu (Vašíček, 1990). Stane-li se, že hnízdní pár v noční době náhle opustí snůšku, což může být způsobeno rušením škodnou, letní bouří nebo jasným měsíčním svitem atd., osvětlíme chovatelské zařízení, necháme ptáky uklidnit a počkáme až se vrátí zpět do budky. Nikdy se nesnažíme ptáky do budky nahánět, povede to jen k tomu, že budou zděšeně létat kolem nich a neobsadí je. Když hnízdní ptáky odchytneme a násilím do budky natlačíme, ihned z nich vyletí. Budeme-li tento postup opakovat a navíc ucpeme vletové otvory, hnízdní pár rozbije vajíčka, mláďata usmrtí a rozčílení ptáci se v malém prostoru nejen zraní, ale i uklovou. V případě, že se do hnízda nevrátí alespoň samička a není chladné počasí, nemusí dojít za jednu noc k odumření embryí. Neopeřená mláďata, je lepší nechat přenocovat v teplém prostředí a ráno je vrátit zpět do budky. Rodiče je obvykle bez problémů přijmou a nadále se o ně pečlivě starají. Když papoušíkům uhyne mládě ponechají ho v budce a mrtvolku zastelou novým stavebním materiálem. Pokud uhynulé mládě při kontrole budky objevíme, můžeme ho z budky bez obav odstranit, aniž by to mělo vliv na další snůšku. Jestliže bylo již mládě větší a v budce zůstane, jeho pach může vypudit rodiče a ti přestanou krmit ostatní mláďata, které uhynou hladem. Kontroly by se měly provádět pravidelně, ale ptáci by se neměli zbytečně rušit. Ve dnech líhnutí provádíme kontroly maximálně dvakrát denně (Vašíček, 1990). Sestavení pouze jediného páru u druhů, kde jsou sameček i samička barevně shodní, je vždy problematické. Pouze oplozená vajíčka jsou zárukou správně sestaveného
26
páru. Může se stát, že i správně sestavený pár nemá o sebe zájem a nesnáší se. Ptáky musíme od sebe oddělit a znovu je sestavovat až po určité době. Jejich chování se změní a je něžné a korektní. První snůška nového páru bývá často neoplozená. Jsou-li ptáci v dobrém zdravotním stavu, bývá druhá snůška už oplozená. Příčinou první neoplozené snůšky je zpravidla nezájem jednoho z partnerů, většinou samečka o hnízdění. Výměna partnera se dá obvykle provést bez obtíží, s podmínkou, že se původní partneři vzájemně nevidí, případně ani neslyší. Přesto někdy mohou nastat problémy, kdy jeden z páru nebo oba nepřijmou nového partnera (Vašíček, 1990). Pokud sestavíme úspěšně chovné páry, je chov papoušíka růžohrdlého velmi snadný. Snůšky jsou početné, a protože se rodiče o svá mláďata starají a pečlivě je krmí jsou i odchovy velmi úspěšné. Papoušíci růžohrdlí se často používají jako chůvy pro mláďata jiných druhů papoušíků i jejich mutací. Jsou také schopni odchovat i jiné druhy větších papoušků jako jsou korely chocholaté, alexandři malí, rozely, papoušky zpěvavé atd. Chov papoušíků růžohrdlých je doporučován především začínajícím chovatelům, ale často jsou odrazováni jejich pronikavým křikem. Mladí ptáci, kteří jsou ručně dokrmeni a chovají se jednotlivě, se při adekvátní péči dají ochočit a mohou se výjimečně naučit i mluvit. Když jsou ptáci chovaní pohromadě, ochočit se nedají. Ptáci se častěji vzruší a jejich křik se poté stává nesnesitelný. Z tohoto důvodu mají mít ptáci k dispozici voliéry větších rozměrů a ptáci by měly být na sebe zvyklí od mládí. Není vhodné je chovat s jinými druhy papoušků. Papoušík růžohrdlý je znám svou „manželskou“ věrností. Staneli se, že jeden z páru uletí, podaří se ho s pomocí druhého polapit. Vyskytly se i případy, kdy samec měl dvě samice, společně zahnízdili a vyvedli mláďata nebo po úhynu samice, samec sám úspěšně dochoval jejich mláďata. Neúspěšnějších odchovů se u těchto papoušíků dociluje v zahradních voliérách (Vašíček, 1990). Chov papoušíka Fisherova není obtížný, s podmínkou, že jsme úspěšně sestavili chovné páry. Ptáci musí být pohlavně vyspělí, v dobré kondici a navzájem k sobě nepříbuzní. Papoušík Fisherův se dá chovat, jak v párech, tak ve skupinách. Je však prokázáno, že se ve skupině dosahuje celkově lepších chovatelských úspěchů a zahnízdí i takový pár, který při chovu individuálně neprojevoval zájem o hnízdění. Donutí je k tomu popudlivost, svárlivost a společný zájem o hnízdění. Ve skupině se může vyskytnout agresivní pár nebo jedinec. Tito ptáci se musí neprodleně odstranit ze skupiny, jinak by mohlo dojít ke značným škodám. Agresivní jedince chováme nadále samostatně.
27
Papoušíka Fisherova necháváme také hnízdit pouze dvakrát za sezónu, při třetím hnízdění se již ptáci nadměrné vyčerpají (Vašíček, 1990). Někteří chovatelé dávají přednost chovu papoušíků v méně početných skupinách, i přesto, že se tak častěji projevuje dominantnost jednoho páru nebo jedince. Dominantní pár odstraní z voliéry a chovají ho odděleně. Chceme-li chovat více párů papoušíků v jedné voliéře, musíme je vždy dávat do voliéry současně. Nikdy nepřidáváme nové páry nebo liché jedince, neboť ptáci si již rozdělili prostor a hnízdní budky a přidání nových jedinců by vyvolalo nové souboje, které mohou skončit tragicky. Prostor voliéry na jeden pár papoušíků by měl být v rozmezí 1-4 m3, aby nedocházelo ke ztrátám. Při společném chovu ptáků, brání samci okolí své budky a nedovolí jinému dospělci nebo cizímu mláděti usednout na jejich budku. Počet budek by v tomto typu chovu měl být dvojnásobný, aby se zabránilo zbytečnému napadání ptáků. Společný chov má své výhody i nevýhody. Jednoznačnou výhodou je přirozený výběr partnera, kdy se dosahuje lepších chovatelských výsledků. U ptáků lze pozorovat větší temperament. A často se podaří uskutečnit odchovy u samic, kterým uhynul partner. Nevýhodou společného chovu je, pokud chováme v jedné voliéře více druhů papoušíků, sestavování nežádoucích párů a tudíž nežádoucímu křížení. Jsou potvrzeni kříženci: papoušík růžohrdlý-papoušík Fisherův, dále kříženci s papoušíky škraboškovými, hnědohlavými, oranžovohlavými a také s andulkou vlnkovanou. Kříženci s druhy rodu Agapornis zůstávají plodní. Kříženci papoušíka Fisherova byli odchováni s papoušíkem škraboškovým, růžohrdlým, hnědohlavým, růžovohlavým a etiopským (Vašíček, 1990). Všichni papoušíci pocházejí z oblastí s vyšší roční průměrnou teplotou než je v našich zeměpisných šířkách. Ptáci si sice postupně zvyknou na poněkud nižší teploty, ale neměli by se v tomto směru přetěžovat. Při chovu v místnosti jsou papoušíci spokojeni i při pokojových teplotách. Papoušíci vyžadují vyšší vlhkost vzduchu než jaká panuje za normálních okolností v našich obytných prostorách. Příliš suchý vzduch vede dříve či později k poškození peří a mohou nastat problémy s líhnutím (Vašíček, 1990). Optimální teplota v chovatelském zařízení během hnízdění by měla být 18–20 °C při vzdušné vlhkosti 60–70 %. Při nadměrné vlhkosti ptáci sníží příjem potravy, začnou pelichat a mohou opustit hnízdo. Později onemocní střevními katary a uhynou. Pokud je na opak, ale v hnízdě nedostatek vlhkosti, přisychají vaječné blány ke skořápce vajíčka a zárodek odumírá, v pozdějším vývoji se zárodek udusí. Optimální vlhkosti se nejsnadněji docílí ve venkovních voliérách, hůře se však požadované vlhkosti dosahuje v pokojových
28
voliérách. Proto je vhodné mít v chovatelském zařízení jak teploměr tak i vlhkoměr, abychom mohli kontrolovat a regulovat teplotu i vlhkost. Během letních měsíců, kdy suché počasí dlouho přetrvává, je relativní vlhkost vzduchu velmi nízká. To příliš vysušuje hnízdní budky, čímž se snižují předpoklady úspěšného chovu. Chovatel musí provést nezbytné zásahy, aby zlepšil klimatické podmínky v budce. Jednou z možností je vybudovat v těsné blízkosti voliéry jezírko s různými vodními rostlinami, tím se odpařováním vody zvyšuje relativní vlhkost prostředí. Další způsob jak zlepšit ptákům hnízdní podmínky je půdu ve voliérách kropit, nebo máme-li budky umístěné v chráněném prostoru, stačí pokropit jen tento prostor. Do budek svislého typu se dá na dno položit travní drn, kořínky nahoru, a pokropit ho vodou, ptáci ho potom zastelou stavebním materiálem. Travní drn tak tvoří dostatečnou zásobu vlhkosti. Také můžeme pod budky umístit nádobu s vodou, která je o něco větší něž základna budky, vlhkost tak prostupuje do prostoru hnízdní dutiny. Nebo hnízdní budku ponoříme před umístěním do voliéry do vody, natáhne si tak dostatečnou vlhkost. Pro tento způsob jsou nejvhodnější budky z vrbových kmenů. Další způsob spočívá v tom, že se stěna budky z dutého kmenu provrtá dlouhými kanálky, do kterých se nalévá voda. K udržení vlhkosti v hnízdě se víko budky, které je z překližky o tloušťce 10 mm, natře z obou stan krémovou barvou a lakem. To zabrání deformacím a účinně udrží požadovanou vlhkost v hnízdní budce. U nás neznámá metoda je tzv. plavení vajíček. Vajíčka se dvakrát až třikrát denně odeberou z hnízda a položí se na několik minut do vodní lázně o teplotě 38-39°C. Vajíčka se pak musí okamžitě vrátit do budky, aby na ně moha samička nasednout. Pokud na ně samice nenasedne, nastane v nich urychlené ochlazení. Nejúčinnější metoda je zabudování vodní instalace nad voliérami. Několikrát denně tak zmlžujeme prostor voliéry. V pokojových voliérách dosáhneme požadované vlhkosti instalací akvária, zálivkou květin, odpařováním vody na topných tělesech, vysycháním mokrého řeziva, nebo použitím zvlhčovače vzduchu. Vyskytují se případy, kdy se papoušíci bez problémů vylíhli v budce na holém dřevě bez záměrného zvyšování vlhkosti. Papoušíci byli odchováni i z podložených vajíček např. andulce vlnkované. Papoušíci se velmi rádi celoročně koupou. Frekvence koupání se během hnízdění zvyšuje. Samička zalétá do hnízda z mokrým peřím, čímž zvyšuje vlhkost vzduchu v budce. Miska s vodou pro koupel ptáků by měla být dostatečně veliká, ale nízká. Vodu ptákům musíme denně vyměňovat. Pouze zvýšení relativní vlhkosti v budce není zárukou bez problémového líhnutí (Vašíček, 1990).
29
Pro řádný vývoj embrya je důležité udržení teploty vejce 38,5°C. Tuto teplotu udržuje samice teplotou vlastního těla. Udržováním teploty postupně měkne skořápka a na konci vývoje ji zárodek prorazí vaječným zubem a proklube se ven. Úhyn mláďat ve vajíčku může být způsoben nedostatečnou silou mláděte prorazit vaječnou skořápku. Obecně platí, že pokud se mláďata samostatně neproklubou, nejsou vitální a tudíž se nehodí do chovu. Mládě se líhne i 48 hodin. Má-li narušenou skořápku a je slyšet pípání mláděte není potřeba zasahovat. Po neodborném a předčasném zásahu, kdy není ještě vstřebaný žloutek, mládě uhyne. Stává se, že se část skořápky přilepí na druhé vejce. Mládě se pak nemůže proklubat z důvodu dvojité skořápky. Proto je vhodné zbytky skořápek z hnízda odstranit (Vašíček, 1990). Častým důvodem úhynu zárodku je poškození skořápky o stavební materiál při obracení vajec samičkou nebo nepozorností chovatele při manipulaci s nimi. Vajíčka potom vysychají a embrya odumírají. Trhlinky ve skořápce vajíček, které ještě nejsou uvnitř napadeny mikroby, můžeme zacelit jedním nebo dvěma nátěry laku na nehty nebo můžeme přiložit kousek parafínu a zahřátým drátem ho roztavit, tím neprodyšně zacelíme vzniklou trhlinku. Další příčinou úhynu embryí mohou být prudké otřesy vajíčka, čímž dojde k přetrhání cévek od zárodečné uzlinky, znečištění vajec trusem, který zabraňuje přívodu vzduchu k embryu, časté ochlazování vajec, když samice často opouští hnízdo, malá zásoba živin ve vejci v důsledku jednostranné výživy samičky, pářením ptáků pocházejících z příbuzenských a zdegenerovaných chovů (Vašíček, 1990). Pokud samice trvale opustí snůšku těsně před vylíhnutím a vejce vychladnou, je nutné zjistit zda jsou zárodky schopné dalšího vývoje nebo již odumřely. Vejce se ponoří do vlažné vody, hladina se nechá uklidnit. Je-li zárodek v pořádku, je na vejci patrný malý, znatelný pohyb. Taková vejce ihned podložíme pod jiný hnízdící pár (Vašíček, 1990).
2.5. Škubání peří Do dnes není objasněno zda se jedná o stereotypní chování nebo o nedostatek určitých látek. Někteří chovatelé doporučují při výskytu škubání peří upravit prostředí. Možnou příčinou jeho vzniku jsou např. hnízdní budky umístěné na příliš světlém místě, nedostatek bílkovin (nižší než 3,5%) a sirných aminokyselin, předrážděnost jedinců, předčasný zájem o hnízdění a nedostatek stavebního materiálu, malá nabídka vyžití v kleci, nedostatek slunečních paprsků nebo jejich nadbytek, plísně, alergie, paraziti trávicího ústrojí, nervové poruchy a záněty kůže.
30
Škubání peří mohou papoušíci provádět na vlastním těle nebo na těle mláďat nebo partnera. Při škubání peří na vlastním těle se nejčastěji začnou škubat po skončení chovné sezóny. Příznaky se objeví náhle bez předcházejících náznaků. Pták si začne vytrhávat peří na břiše, v okolí kloaky, na zádech a pak přejde i na ostatní části těla kromě hlavy, kterou si oškubat nemůže. Pták se často nachladí a uhyne na zápal plic nebo si vyklovává ránu až do krve a neustále ji obnovuje. Papoušek si může ozobávat nohy a prsty. Zraněná místa ošetřujeme běžnými dezinfekčními prostředky, které zabraňují ozobávání i svou vůní. Ptáky musíme izolovat od ostatních. Obvykle se toho ovšem nezbaví (Vašíček, 1990). Mláďata může škubat jak samička tak sameček. Začnou hned jakmile jim začne růst peří a pokračují po celé hnízdění. Mladé škubou zejména na zádech. Mláďata dávají najevo svým křikem, že něco není v pořádku. Rodič je nejdříve za peří pouze tahá a posléze jim začne peří vyškubávat. Když mláďata škube jen samička, odstraníme ji z voliéry a necháme samečka dokrmit mladé samostatně. V opačném případě odstraníme samečka. Po vylétnutí, mladým vytrhané peří doroste, pokud nemají brčka vytržená dvakrát nebo třikrát. Málokdy můžou být nadále pronásledovány jedním z rodičů, nejčastěji samicí. Tito ptáci často uhynou nebo již nikdy nedosáhnou kvalitního opeření, ani když je jim předložena kvalitní potrava. Tyto jedince z chovu vyřazujeme (Vašíček, 1990). Způsoby ochrany mláďat před škubáním: odchov pod chůvami, odchov za mřížkou, umělé dokrmení mláďat. Nejčastějšími chůvami jsou papoušíci růžohrdlí, protože se u nich tato porucha projevuje jen zřídka. A dobře přijímají podložená vejce i mláďata. Podložená vejce musí být snesená v přibližně stejnou dobu, jako vejce zvolené chůvy, jinak by je chůva mohla předčasně opustit. Rozdíl tří dnů ještě není rozhodující. V případě, že je větší, necháme chůvě 1-3 vlastní vejce. Po vylíhnutí mláďat bude spolehlivě zahřívat i podložená vejce. Později vlastní mláďata chůvám odebereme. Vejce přenášíme v misce s vatou, pískem nebo prosem, aby se předešlo jejich poškození. Vejce můžeme podložit pod osvědčený pár papoušíků stejného druhu nebo andulkám vlnkovaným. Samice obvykle na podložené vajíčka nasedne a nejeví žádné rozrušení. Pokud podložíme již vylíhlá mláďata, často se stává, že je náhradní rodiče nekrmí. Abychom mohli vejce podložit náhradním rodičům musíme splnit následující podmínky. Musíme mít k dispozici osvědčený pár, který ve stejnou dobu snesl vajíčka. Stane-li se, že náhradní rodiče přestanou mladé krmit, vrátíme jim zpátky jejich vlastní potomky. Za 14 dní je opět z hnízda vyjmeme, chůvy pak krmí podložené mláďata stejně jako svá vlastní. Chůvám vyměníme semena v suchém stavu za naklíčená, protože mláďata papoušíků jsou krmena
31
jemnou, řídkou kaší z volete matky. Chůvy musíme na tuto potravu přivykat delší dobu. Protože jsou mláďata papoušíků větší než mláďata andulek, mají andulky tendenci krmit čerstvě vylíhlé mladé i celými zrny prosa. To způsobuje mladým zažívací potíže a později hynou. Jestliže chováme chůvy ve společné voliéře s ostatními ptáky, podkládáme jim mláďata ve věku nejméně 6ti dní. Pak nemusíme měnit skladbu potravy celé skupině. Nutné je i provést úpravu hnízda andulek, protože andulky snáší vejce na holé dřevo do hnízdního důlku. Úpravu můžeme provést dvojím způsobem: nalepíme do vyhloubeného dolíku drobné třísky a zasypeme je jemnými pilinami, nebo hnízdní důlek narýhujeme dlátem a opět jej zasypeme pilinami. Pokud necháváme v hnízdě pouze jedno mládě, necháme v hnízdě také 1-3 prázdné vejce, aby mládě nebylo zatíženo plnou vahou samice. Tyto opatření jsou nutná, jinak by docházelo k deformacím nožiček mladých ptáků (Vašíček, 1990). Odchov za mřížkou je způsob, který je nejrozšířenější. Spočívá v tom, že se horizontální budka přepůlí kovovou mřížkou. Před nasunutím mřížky musíme odstranit horní část hnízda, aby rodiče měly dostatečný prostor pro krmení. Mřížku vkládáme ráno, aby staří ptáci měly dostatek času si na ni zvyknout a do večera nakrmili mladé. Večer musíme mláďata zkontrolovat zda mají plná volátka. Pokud tomu tak není musíme mladé nakrmit sami. Pak je do hnízda vrátíme. Druhého dne již rodiče bez problémů mláďata krmí. Kritickým obdobím je doba, kdy mají mladí vylétnout z hnízda. Když jim to včas neumožníme rodiče je přestanou krmit. Výhodou této metody je, že mláďata zůstanou v teple a ve svém hnízdě. Nevýhodou je, že nemáme okamžitý přehled o jejich nakrmení. Další způsob odchovu za mřížkou je přemístit mladé do budky stejných rozměrů, kde je přední strana nahrazena mřížkou. Vhodné je před budku umístit sedačku, aby rodiče měli možnost mláďata dobře nakrmit. U této metody je výhodné, že máme okamžitý přehled zda jsou mladí krmeni. Mláďata, ale nezůstávají ve svém hnízdě a nemají dostatek tepla. Také se doporučuje mladé z hnízda vyjmout a vložit je do kovové klícky a tu pak zavěsit na místo budky. Do klícky umístíme plst, tak aby pod ní našli mláďata úkryt, Rodiče mají možnost krmení ze všech stran. Jelikož ve 2. a 3: metodě nemají mláďata dostatek tepla, nesmí teplota v chovatelském zařízení klesnout pod 15°C (Vašíček, 1990). Pro umělé dokrmení odebíráme ptáky asi ve věku 3-4 dní i s hnízdní budkou. Ptáky umístíme do klidného, teplého a suchého místa, kde nejsou velké teplotní rozdíly. Během prvních dní podáváme 2-4 denním mláďatům každé dvě hodiny kapátkem několik kapek vlažného mléka a teprve pak je zvykáme na kašičku. Krmení se pak skládá z loupaného
32
prosa a ovesných vloček spařených vodou. Pokud je kaše příliš řídká zahustíme ji ovesnými vločkami nebo krupicí. Krmení musí mít teplotu ptačího těla, jinak ji mladí odmítnou. Mládě při krmení postavíme na stůl opatřený hrubým suknem, aby se mohlo zachytit drápky a levou rukou je lehce přidržujeme. Krmíme ho pravou rukou uzpůsobenou kávovou lžičkou. Okrajem lžíce nadzvedneme mláděti špici horního zobáku a vsuneme mu potravu dovnitř. Mládě se rychle naučí přijímat potravu ze lžíce a samo se o ni hlasitě hlásí. Časem přidáváme jen v nepatrném množství syrový žloutek, mravenčí kukly, různé nadrobno nasekané zelené krmení a rybí tuk. Doplňky při každém krmení změníme, protože mladí ptáci jsou náchylní na zažívací potíže. Po nakrmení mláděti očistíme okolí zobáku, aby se mu nezalepilo peří. Při umělém dokrmování mají ptáci řidší trus, proto musíme budku denně čistit a podestýlat čistými pilinami. Nejdříve mladé krmíme v krátkých intervalech (1-2 hodinových) a později podle potřeby. Kontrolou volátka zjistíme jeho naplnění, ze začátku vizuálně a jak se začnou ptáci opeřovat, pohmatem. Když začnou ptáci brát potravu samostatně ze lžíce, učíme je přijímat potravu z misky tak, že lžičku s kaší vložíme do misky. Kaši předkládáme nejdříve teplou a postupně ptáky přivykáme na vlažnou. Starší mláďata, která jsou plně opeřená, přemístíme do malé klece, kde by měly mít na podlaze nasypaná semena. V krátké době je začnou vyhledávat a brzy se osamostatní. Pak můžeme předkládat jablka, piškoty a další zelené krmení. Další možností umělého dokrmení je pomocí jícní sondy. Sondu zavedeme až do volete a pomocí injekční stříkačky vpravíme krmivo. Zde musíme přednostně dbát na naplnění volete, aby nedošlo k jeho přeplnění a zažívacím obtížím. Po 14 dnech začneme mláďata navykat na krmení ze lžičky. Kaši postupně zahušťujeme, aby přechod na celé semena byl co nejplynulejší. Kaše musí být vždy čerstvá! (Vašíček, 1990). Vašíček, 1990 doporučuje následující kaši. Uvaříme 1 polévkovou lžíci dětské krupice ve 0,25 litru vody, přidáme 2 kávové lžíce tvarohu nebo vejce, 1 lžíci medu, 2 lžíce rozemletých semen, 1 lžíci šťávy z ovoce, nastrouhanou mrkev nebo jablko, a vitamínové a minerální přípravky. Také můžeme pro umělé dokrmení mláďat použít i komerčně vyráběnou směs, která se pouze podle návodu smíchá s vodou. Bylo prokázáno, že úspěšné dokrmování spíše záleží na správném průchodu potravy zažívacím traktem, na množství potravy a na frekvenci krmení, než na obsahu živin a energie. Dokrmování mláďat se používá pro výchovu dobře ochočitelných mláďat (Wolf, Kamphues, 2003).
33
2.6. Návrh metodiky pokusu Sestavíme 9 skupin po třech párech chovných papoušíků, kteří v předcházejících chovných sezónách spolehlivě hnízdily. Chovní ptáci by měli být staří minimálně 1 rok. Prvních 6 skupin bude pokusných a 3 budou skupiny kontrolní Rozdělení skupin bude následující A1, A2, A3, B1, B2, B3, C1, C2, C3. Ptáky umístíme do šesti pokojových a třech venkovních voliér o rozměrech 140 cm délky, 80 cm šířky a 180 cm výšky. Pokojové voliéry rozdělíme po třech do dvou samostatných místností, aby ptáci z rozdílných skupin nebyli navzájem ovlivňováni. Vybavení jednotlivých voliér bude stejné, z důvodu zachování rovných podmínek. Místnosti budou vybaveny regulovatelným osvětlovacím zařízením a videokamerou s nahráváním, aby ptáci byli co nejméně rušeni přítomností člověka. Kvůli vysokým letním teplotám bude nutné v místnostech umístit i klimatizaci pro udržení optimální teploty. Skladba potravy v jednotlivých skupinách bude stejná a bude odpovídat potřebám ptáků v době hnízdění. Její složení bude následující: hlavní krmná dávka se bude skládat z 50% prosa, 15% 3 druhů slunečnice, 10% lesknice, 15% loupaného ovsa a 10% světlice, jako doplňkové krmivo použijeme 1½ jablka, 30g celé mrkve a svazek bylin, trav a plevelů na 3 testované páry. Krmení budeme podávat vždy jednou denně ve stejnou dobu. Vodu budou mít ptáci k dispozici stále. Její výměna bude také jednou denně. Stavební materiál budeme předkládat svázaný a upevněný v nádobách s vodou. Budou ptákům nabídnuty nejvhodnější vrbové větve v dostatečném množství a budou měněny jednou za dva dny. Skupiny ptáků A 1-3 a B 1-3 umístíme do pokojových voliér. Ve skupinách A 1-3 bude světelná perioda následující: 8 hodin bude světlo a 16 hodin tma, a ve skupinách B 13 bude 16 hodin světlo a 8 hodin tma. Skupiny papoušíků C 1-3 budou umístěny ve venkovních voliérách s přirozeným osvětlením a budou sloužit jako kontrolní skupina. Je důležité, aby všechny skupiny papoušíků byly vypuštěny v jeden den. Pozorování bude probíhat 24 hodin denně všech skupin po celou dobu pokusu. Bude se hodnotit začátek prvních projevů zájmu o hnízdění, doba začátku výstavby hnízda, doba prvního pojímání, doba snesení prvního vejce, doba ukončení snůšky, počet snesených a oplozených vajec, doba prvního líhnutí a počet odchovaných mláďat. Papoušíky necháme v následujících podmínkách hnízdit a vyvést mláďata dvakrát v jedné sezóně. Výsledky z jednotlivých skupin se po ukončení testu porovnají. Výsledek pokusu by měl prokázat zda světelná perioda, nezávisle na krmení, má vliv na začátek hnízdění a jeho úspěšnost.
34
3. ZÁVĚR Chov papoušíků jako i jiných exotických ptáků je spíše zájmovou činností. Přesto je studium jejich životního prostředí a návyků a také potravních nároků důležité. Zjištěné výsledky nám umožní přizpůsobit teplotu a vlhkost vzduchu v chovatelských zařízeních během celého roku, přizpůsobit jejich nárokům hnízdní podmínky, předkládat pestrou a odpovídající potravu. Pokud jsou dodrženy všechny podmínky je chov papoušíků celkem snadný, ale přesto se mohou vyskytnout poruchy chování, u kterých přesně neznáme příčinu a velmi těžce se odstraňují.
35
4. SOUPIS LITERATURY ANGEL, R., BALLAM, G. Dietary effect on parakeet plasma uric acid, reproduction and growth. Proc. Annu. Conf. Assoc. Avian Vet., 1995, s. 27-32. AUSTIC, R.E. Nutritional and metabolic interrelationships of arginine, glutamic acid and proline in the chick. Fed Proc., 1976, č. 35, s.1914-1916. BRICE, A.T., DAHL, K.H., GRAU, C.R. Pollen digestibility by hummingbirds and psittacines. Condor, 1989; č. 91, s. 681-688. BUTTEMER, W.A., HAYWORTH, A.M., WEATHERS, W.W., NAGY, K.A. Timebudged estimates of avian energy expenditure: physiological and meteorological considerations. Physiol Zool., 1986, č. 59, s. 131-149. DREPPER, K., MENKE, K., SCHULZE, G., Wachter-vormannn U. Unteruschunen zum protein- und energiededarf adulter welesittche (Melopsittacus undulatus). Kleinteierpraxis, 1988, č. 33. EARLE, K.E., CLARKE, N.R. The nutrition of the budgerigar (Melopsittacus undulatus). J Nutr, 1991; č.121, s.186S-192S. EBERHARD, J.R. Evolution of nest-building behavior in Agapornis parrots. Auk, 1998, roč. 115, č. 2, s. 455-464. FRANKEL, T.L., AVRAM, D.S. Protein requirements of rainbow lorikeets, Trichoglossus haematodus. Aust J Zool., 2001, č. 49, s. 435-443. GRAVELAND, J. Avian eggshell formation in calcium-rich and calcium-poor habitatsimportance of snail shells and anthoropogenic calcium sources. Can J Zool-Rev Can Zool., 1996, č. 74, s. 1035-1044. KAMPHUES, J, WOLF, P. Energy and nutrient requirements of growing canaries, budgerigars, and lovebirds. First Int Symp Pet Bird Nutr., 1997, č. 80. KAMPHUES, J., WOLF, P., RABEHL, N. Development of body composition in growing pet birds (canaries, budgerigars, and lovebirds) First Int Symp Pet Bird Nutr., 1997; č.38. KLASING, K.C. Comparative avian nutrition. New York: CAB International, 1998. 350 s. ISBN 0851992196 KOLAR, K.: Jak na to: Papoušíci. Praha: Nakladatelství Jan Vašut, 2001. 64 s. ISBN 807236-135-X. KOUTSOS, E.A., MATSOS, K.D., KLASING, K.C. Nutrition of birds in the order Psittaciformes: A review. Journal of Avian Medicine and Surgery, 2001, roč. 15, č. 4, s. 257-275.
36
LOWENSTINE, L.J. Nutritional disorders of birds. Zoo and Wild Animal Medicine. Philadelphia: Flower, M.E.. Saunders Company, 1986, ISBN: 0-7216-1013-7. 1127p MACMILLEN, R.E. Water economy of granivorous birds: a predictive model. Condor, 1990, č. 92, s. 379-392. MACMILLEN, R.E., BAUDINETTE, R.V. Water economy of granivorous birds: Australian parrots. Funct Ecol., 1993; č. 7, s. 704-712. MASSEY, D.M., SELLWOOD, E.H.B. The amino-acid compostition of budgerigar diet, tissues and carcass. Vet Rec., 1960, č. 72, s.283-287. REECE, R.L., DICKSON, D.B., BURROWES, P.J. Zinc toxicity new wire disease in aviary birds. Aust Vet J., 1986, č. 63, s.199. ROUDYBUSH, T.E., GRAU, C.R. Food and water interrelations and the protein requirement for growth of an altricial bird, the cockatiel (Nymphycus hollandicus). J Nutr., 1986, č. 116, s. 552-559. ROWLAND, L.O., SLOAIN, D.R., FRY, J.L., HARMES, H.R. Calcium requirement for bone maintenance of aged nonlaying hens. Poult Sci., 1973, č. 52, s. 1415-1418. TRUCKER, V.A. The energetics of bird flight. Sci Am., 1969, č. 220, s. 70-78. VAŠÍČEK, M. Agapornisové. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1990. 288 s. ISBN 07-086-90. WEATHERS, W.W., CACCAMISE, D.F. Temperature regulation and water requirements of the monk parakeet (Myiopsitta monachus). Oecologia, 1975, č 18, s.328-342. WOLF, P., KAMPHUES, J. Hand rearing of pet birds-feeds, techniques and recommendations. J. Anim. Physiol. a. Anim. Nutr., 2003, č. 87, s. 122-128. WOLF, P., KAMPHUES, J. Water intake of pet birds-basic data and influencing factors. First Int Symp Pet Bird Nutr., 1997; č. 74.
