Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Problematika chorob pohybového aparátu koní Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Dr. Ing. Zdeněk Havlíček

Martina Sísová Brno 2010

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Problematika chorob pohybového aparátu koní vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF Mendelovy univerzity v Brně.

Dne ………………………………….. Podpis studenta ………………………

ABSTRAKT Cílem této bakalářské práce na téma „Problematika chorob pohybového aparátu koní“je charakteristika vybraných onemocnění končetin u koní. Práce je zaměřena na nejčastější vrozené i získané choroby končetin, které dnes postihují sportovní a pracovní koně, a které jsou často limitujícím faktorem jejich dalšího využití. V první části práce je stručně představena anatomie hrudní a pánevní končetiny koně, se zaměřením na svalovou a kosterní soustavu. Druhá část práce pojednává o nejrozšířenějších degenerativních chorobách končetin, které postihují klouby a kopyta koní. Třetí část je zaměřena na vývojové anomálie hříbat a mladých koní v období růstu. U každé z uváděných chorob jsou popsány příčiny jejího vzniku a také možnosti preventivních opatření, která mohou jejímu vzniku předcházet. U jednotlivých chorob jsou také uvedeny používané diagnostické metody a aktuální možnosti konzervativní a chirurgické terapie.

Klíčová slova: degenerativní choroby, vývojové anomálie, končetiny, kůň.

ABSTRACT The purpose of this bachelor work themed „Problem of locomotive organs diseases in horses“ is to describe the selected diseases of limbs in horses. This thesis focus on the most frequent congenital and acquired limb diseases, which today affect the sport and work horses, and that are often the limiting factor of their next utilization. In the first part of this thesis is briefly present the anatomy of the anterior limb and hindlimb, with the intention of the muscular and skeletal system. The second part of this thesis treat of the most widespread degenerative limb diseases, that affect joints and hoofs. The third part focuses on developmental abnormalities in foals and young growing horses. By any of ushered diseases is depicture causation of this disease and posibility of measure, which can be preventing of their creation. By the particular disease are mentioned used diagnostic methods and actual possibilities of conservative and surgically therapy.

Key words: degenerative diseases, developmental abnormalities, limbs, horse.

OBSAH 1

ÚVOD..............................................................................................................6

2

POHYBOVÝ APARÁT KONĚ .....................................................................7 2.1

ANATOMIE HRUDNÍ KONČETINY ..................................................................7

2.1.1 Kostra hrudní končetiny .........................................................................7 2.1.2 Svaly hrudní končetiny............................................................................8 2.2

ANATOMIE PÁNEVNÍ KONČETINY ...............................................................10

2.2.1 Kostra pánevní končetiny .....................................................................10 2.2.2 Svaly pánevní končetiny........................................................................11 3

CHARAKTERISTIKA DEGENERATIVNÍCH CHOROB

POHYBOVÉHO APARÁTU KONÍ ..................................................................13

4

3.1

OSTEOARTRÓZA........................................................................................13

3.2

PODOTROCHLÓZA .....................................................................................18

CHARAKTERISTIKA VÝVOJOVÝCH ANOMÁLIÍ POHYBOVÉHO

APARÁTU KONÍ ...............................................................................................22 4.1

FLEXNÍ DEFORMITY...................................................................................22

4.1.1 Vrozené flexní deformity.......................................................................22 4.1.2 Získané flexní deformity........................................................................27 4.2

ANGULÁRNÍ DEFORMITY ...........................................................................30

4.3

OSTEOCHONDRÓZA ...................................................................................36

5

ZÁVĚR..........................................................................................................42

6

LITERÁRNÍ PŘEHLED .............................................................................43

1 ÚVOD Kůň jak jej známe dnes prošel dlouhým fylogenetickým vývojem. Od pětiprstého tvora měřícího jen okolo čtyřiceti centimetrů se vyvinul do dnešní podoby zvířete, které vyniká silou, rychlostí a inteligencí. Koně měli pro vývoj lidstva klíčovou roli. Jejich domestikace proběhla přibližně v období 4000 let před naším letopočtem a to v asijské části dnešního Ruska. Po celém světě začal být kůň pro svou sílu využíván nejen pro tah a práci, ale stal se také nástrojem válek a dobývání nových území. Člověk také začal s postupným křížením a šlechtěním koní pro požadované účely. Díky tomu je dnes po celém světě více jak sto plemen koní, která splňují všechny nároky nás lidí na tato krásná zvířata. V průběhu devatenáctého století začala být koňská pracovní síla nahrazována parními stroji. Kůň postupem času ztrácel své výsadní postavení nejen v dopravě, ale také v zemědělství a lesnictví. Některá pracovní chladnokrevná plemena se díky této automatizaci málem stala minulostí. Koňská úloha se přesunula do oblasti sportovního a rekreačního využití. V souvislosti s touto proměnou začal být kladen větší důraz i nároky na zdravotní stav koní, především na jejich pohybový aparát. Rozvoj veterinární medicíny v posledních desetiletích umožnil v tomto směru značný pokrok. Některé úrazy a choroby, které byli dříve důvodem k eutanazii je dnes možno efektivně léčit. Vzhledem k tomu, že pohybový aparát koně je velice rozsáhlý a složitý, omezila jsem svoji bakalářskou práci na dvě hlavní témata. Prvním jsou degenerativní choroby pohybového aparátu. V této kapitole jsem se zaměřila především na osteoartrózu a podotrochlózu. Druhá kapitola je zaměřena na vývojové anomálie a to jak vrozené tak získané. Do této kapitoly jsou zahrnuty flexní, extenzní a angulární deformity a osteochondróza. U každé z chorob jsou také uvedeny příčiny vzniku, diagnostika a způsoby a možnosti terapie.

6

2 POHYBOVÝ APARÁT KONĚ Kůň je zvířetem, pro něhož je útěk přirozeným obraným mechanismem proti predátorům. Proto je pro něj zdravý a správně fungující pohybový aparát základním předpokladem přežití. Dnes je na něj kladen důraz především z hlediska možnosti sportovního a pracovního využití.

2.1 Anatomie hrudní končetiny Protože kůň nemá klíční kost, je jeho hrudní končetina připojena k trupu pouze pomocí svalů. Toto spojení sice není tak pevné, ale umožňuje koni pružný krok hrudních končetin, což částečně brání jejich opotřebení při pohybu. Hrudní končetiny nesou oproti pánevním končetinám větší zatížení, což je dáno tím, že těžiště koně je umístěno poblíže točné osy lopatek (AMBROŽ a kol., 1957). 2.1.1 Kostra hrudní končetiny Kostra hrudní končetiny koně je tvořena celkem z jednadvaceti kostí, které jsou vzájemně spojeny pomocí pěti kloubů. Skládá se z kostry pletence a kostry volné končetiny. Kostra pletence Hrudní končetiny se skládají z těchto kostí a kloubů: Lopatka a kost pažní tvoří plec koně. Vzájemně jsou připojeny v kloubu ramenním a k hrudníku jsou připevněny jen svalstvem (AMBROŽ a kol., 1957). Kostra volné končetiny Volné části končetiny jsou: předloktí, jehož základem je kost loketní a vřetenní, jež srůstají v jednu kost předloketní. Tato kost je nahoře skloubena s kostí ramenní v kloubu loketním a dole se zápěstím, které je složeno z 8 krátkých hranatých kůstek uspořádaných ve dvou řadách a spojených mezi sebou pevnými vazy. Dolní část končetiny, anatomicky zvaná záprstí je u koně tvořená třetí kostí záprstní a nahoře dvěma kostmi bodcovými, jež odpovídají druhé a čtvrté kosti záprstní. Tyto všechny kosti jsou nahoře pevnými vazy spojeny s dolní řadou kůstek zápěstních. Dole je pouze třetí kost záprstní skloubena s článkem třetího prstu, a to s kostí spěnkovou v kloubu spěnkovém. Spěnka je spojena s kostí korunkovou v kloubu korunkovém a korunka s kostí kopytní v kloubu kopytním (AMBROŽ a kol., 1957).

7

2.1.2 Svaly hrudní končetiny Svaly hrudní končetiny představují početnou skupinu svalů, které se z funkčního hlediska rozdělují na svaly pletence a na vlastní svaly hrudní končetiny (MARVAN a kol., 2003). Svaly pletence Svaly pletence připojují hrudní končetinu k trupu, respektive zavěšují trup mezi obě hrudní končetiny a topograficky zasahují na hřbet, krk a hrudník (MARVAN a kol., 2003). Mezi svaly pletence patří-sval kápový -sval kosočtverečný -nejširší sval zádový -povrchový prsní sval -krční ventrální pilovitý sval -hrudní ventrální pilovitý sval -podklíčkový sval -lopatko příčný sval

Svaly lopatky Svaly lopatky umožňují flexi a extenzi hrudní končetiny v ramenním kloubu. Mezi svaly lopatky patří -nadhřebenový sval (natahovač) -podhřebenový sval (ohybač) -deltový sval (ohybač) -velký oblý sval (ohybač) -malý oblý sval (ohybač) -podlopatkový sval (natahovač)

Svaly paže Svaly paže jsou uložené na kosti pažní a v jejím okolí.Při kontrakci vykonávají extenzi a flexi v loketním a také v ramením kloubu (KRESAN a kol., 1979). Do této skupiny patři-dvouhlavý sval pažní (ohybač loketního a natahovač ramenního kl.) -pažní sval (ohybač loketního kloubu) -trojhlavý sval pažní (natahovač loketního kloubu) -napínač předloketní povázky

8

Svaly předloktí Svaly předloktí jsou vesměs štíhlé protáhlé svaly, jejichž svalová bříška obklopují vřetenní a loketní kost. Distálněji přecházejí v různě dlouhé šlachy, přenášející sílu svalového smrštění na vzdálenější segmenty kostry. Funkčně se svaly předloktí uplatňují jako natahovače a ohybače zápěstního kloubu a natahovače a ohybače kloubů prstů. Přitom skupina natahovačů zápěstí a prstů je uložena na kraniální a laterální ploše předloktí, skupina ohybačů zápěstí a prstů na ploše kaudální (MARVAN a kol., 2003). Mezi svaly předloktí patří-vřetenní natahovač zápěstí -loketní natahovač zápěstí -společný natahovač prstů -postranní natahovač prstů -vřetenní ohybač zápěstí -loketní ohybač zápěstí -povrchový ohybač prstů -hluboký ohybač prstů -mezikostní svaly

9

2.2 Anatomie pánevní končetiny Pánevní končetiny jsou takzvaně motorem koně, umožňující mu posun celého těla vpřed. 2.2.1 Kostra pánevní končetiny Kostra pánevní končetiny se skládá ze stejného počtu kostí jako končetina hrudní. Všechny tyto kosti jsou však poměrně silnější a především delší, což je příčinou toho, že pánevní končetina má o jeden kloubní úhel (v kloubu hleznovém) více než končetina hrudní. Jinak by při větší délce kostí byl kůň v zádi vyšší než v kohoutku. Mimo to větší počet úhlových kloubů ve spojení s mohutným svalstvem zádě umožňuje snazší vymrštění břemene dopředu, a tím i snazší uskutečnění popudu k pohybu (AMBROŽ a kol., 1957).

Kostra pletence Pletenec pánevní končetiny spojuje kostru pánevní končetiny s trupem. Na rozdíl od hrudní končetiny je toto spojení pevné (KRESAN a kol., 1979). Pletenec pánevní končetiny je tvořen kostí kyčelní, sedací a stydkou, které srůstají v kost pánevní. Obě kosti pánevní spolu s křížovou kostí a třemi až čtyřmi ocasními obratli vytvářejí pánev (KRESAN a kol., 1979).

Kostra volné končetiny Kostru volné končetiny tvoří stehenní kost, čéška a bércové kosti, které zahrnují kost holenní a lýtkovou, dále kosti zánártní v počtu 6-7 kostí a kosti nártní tvořené třetí záprstní kostí a dvěma kostmi bodcovými. Koncová část pánevní končetiny je tvořena kostí spěnkovou, korunkovou a kopytní. Kosti volné končetiny jsou spojeny klouby. Jednoduchý kyčelní kloub spojuje pánevní kosti s hlavicí stehenní kosti. Kolenní kloub je složitý kloub, ve kterém se kloubí stehenní kost s holenní kostí a dále stehenní kost s čéškou. Nerovnosti kloubních ploch vyrovnávají menisky z vazivové chrupavky, připevněné k holenní kosti několika vazy. Čéška klouže po kladce stehenní kosti a k holenní kosti je připojena vazy, které pomáhají přenášet svalové smrštění čtyřhlavého stehenního svalu. Hleznový kloub je složitý kloub, který umožňuje spojení kostí hlezna s kostí holenní a lýtkovou, dále vzájemné spojení jednotlivých zánártních kostí navzájem a nakonec spojení distální řady zánártních kostí s kostmi nártu (MARVAN a kol., 2003).

10

2.2.2 Svaly pánevní končetiny Svaly pánevní končetiny patří mezi nejmohutnější svaly koňského těla. Umožňují rychlý a mohutný odraz pro pohyb koně vpřed. Podle jejich uložení a funkce se svaly pánevní končetiny dělí na svaly pletence pánevní končetiny, svaly pánve, svaly stehna, bérce a krátké svaly prstů.

Svaly pletence pánevní končetiny Tato skupina svalů má za úkol ohyb a natahování kloubu bederně-křížového a také kloubu kyčelního. Mezi svaly pletence patří-malý bedrovec -velký bedrovec -kyčelní sval -čtyřhranný bederní sval Svaly pánve Svaly pánve, zvané též hýžďové, zahrnují významné svaly, které slouží k ovládání kyčelního kloubu. Tato skupina zahrnuje-povrchový hýžďovec -střední hýžďovec -hluboký hýžďovec -napínač široké povázky -hruškový sval Svaly stehna Svaly stehna tvoří nejmohutnější svalovou partii celého těla, obklopují stehenní kost z strany kraniální, kaudální a mediální (MARVAN a kol., 2003). Mezi svaly stehna patří-čtyřhlavý sval stehenní -dvouhlavý stehenní sval -pološlašitý sval -poloblanitý sval -krejčovský sval -štíhlý sval -přitahovač stehna -hřebenový sval

11

Svaly bérce Svalstvo na bérci má podobně jako na předloktí uloženy natahovače převážně na kraniální straně a ohybače na straně kaudální. Obojí jsou obalené tuhou povázkou bércovou (AMBROŽ a kol., 1957). Mezi svaly bérce patří-dlouhý natahovač prstů -postranní natahovač prstů -kraniální holenní sval -šikmý lýtkový sval -dvouhlavý lýtkový sval -povrchový ohybač prstů -hluboký ohýbač prstů -Achillova šlacha

12

3 CHARAKTERISTIKA DEGENERATIVNÍCH CHOROB POHYBOVÉHO APARÁTU KONÍ 3.1 Osteoartróza Osteoartróza (Arthropatia deformans), též nazývaná artritida, artróza nebo DJD (Degenerative Joint Disease), patří mezi degenerativní onemocnění postihující klouby koní všech věkových kategorií. Osteoartróza je onemocnění, které může postihnout jakéhokoliv koně. Jedná se v podstatě o postupný zánět kloubu vzniklý následkem traumatu nebo přirozeného opotřebení. Tento zánět vede k erosím na kloubní chrupavce, jejíž povrch se třepí a ztenčuje, což vede ke vzniku bolesti a eventuálně až ke ztrátě funkčnosti postiženého kloubu (GEE, 2006).

Tabulka 1: Rozdělení DJD u koní (ŠVEHLOVÁ, 2010). Stádium

Charakter

1

Akutní

2

Pozvolný

3

Náhodné nebo „neprogresivní“ eroze kloubní chrupavky

4

Sekundární

5

Chondromalácie čéšky

Popis Obvykle postihuje mladé koně, především v dostihovém tréninku. Onemocní většinou pohyblivé klouby, především klouby mezi zápěstními kůstkami a mezi zápěstními kůstkami a třetí kostí záprstní. Doprovázejí ho akutní zánětlivé procesy (synovitida a kapsulitida), které obvykle přecházejí v proces degenerativní. Obvykle postihuje málo pohyblivé klouby, které jsou však velmi zatěžovány, např. klouby mezi prstními články (vzniká tzv. kroužek) a mezi zánártními kostmi (vzniká tzv. špánek). Jedná se o onemocnění postihující dospělé a starší koně, ale je také velkým problémem u mladých sportovních koní. Jedná se o sérii změn na kloubní chrupavce, které lze zjistit náhodně například až u pitvy. Pravděpodobně však nemají žádný zdravotní význam (nezpůsobují kulhání). Tyto změny pravděpodobně souvisí s věkem, mohou být přirovnány k degeneracím pozorovaných u starých lidí (tedy tzv. primární osteoartritis). Jedná se o případy, které se vyvinuli sekundárně po jiném primárním kloubním onemocnění, jako zlomeniny, vykloubení, prasknutí vazu, infekční artritida a podobně. Speciální případ DJD čéšky, který je charakterizován poškozením její kloubní chrupavky.

13

Vznik osteoartrózy I přes to, že toto onemocnění není u koní nijak vzácné, nejsou příčiny jeho vzniku dosud zcela jasné. Odchylky od normálního úhlování kloubů prstu způsobené zanedbanou péčí o kopyta, vadným podkováním, vrozenými anomáliemi postojů nebo bolestivé procesy vedou při zatížení k nepravidelnému rozdělení tlaku na kloubní chrupavku. Tím se natrvalo vyvíjí poškození kloubní chrupavky, předstádium arthropatia deformans (WINTZER a kol., 1999). Trauma patří k hlavním příčinám podílejícím se na vzniku a vývoji tohoto onemocnění. Normální kloubní chrupavka je složena z chondrocytů obklopených mimobuněčnou hmotou (matrix), která se skládá z vody, bílkoviny kolagenu a proteoglykanů. Kolagen tvoří pevnou síť odolnou vůči tahu a vyplněnou proteoglykany. Proteoglykany (PG) jsou bílkovinné molekuly, na něž se navazují postranní řetězce z glykosaminoglykanů (GAG, konkrétně jsou to chondroitinsulfát, keratinsulfát, hyaluronan). Tyto vytvářejí velké agregáty a vážou vodu, díky čemuž propůjčují chrupavce pružnost. Podle současných poznatků se na změně vlastností kloubních chrupavek podílí právě ztráta PG a GAG. Kloubní chrupavka pak není dostatečně tuhá, aby odolávala tlakům a tahům, a nemůže chránit „odhalená“ kolagenní vlákna. Následkem toho dochází k praskání a rozvolnění (fibrilaci) kloubních chrupavek. Na úbytku PG a GAG se mohou podílet tři různé mechanismy: 1. Dochází k jejich rozložení lysozomálními enzymy, které podle některých odborníků mohou pocházet z mechanicky poškozených chondrocytů. Druhým možným zdrojem těchto enzymů je zanícená synoviální membrána. Příčinou degenerativních změn na chrupavkách, a tedy vzniku a rozvoje DJD, je tedy v některých případech zánět synoviální membrány, v jiných zase samotné mechanické poškození chrupavky. 2. V zaníceném kloubu se tvoří také látky zvané prostaglandiny, které mohou potlačit syntézu GAG a PG a mohou způsobit i jejich degradaci. 3. Za třetí příčinu degenerace kloubní chrupavky se považují superoxidové radikály, které také vznikají v zanícených kloubech. Superoxidový radikál degraduje proteoglykany, kolagen chrupavky i kyselinu hyaluronovou (ŠVEHLOVÁ, 2010).

14

Nejčastější typy osteoartrózy 1.Osteoartróza hlezenního kloubu (špánek) Špánek je chronický degenerativní proces malých kloubů na vnitřní straně zánártí (tarzu), který končí jejich srůstem. Chorobný proces většinou začíná na třetí a střední zánártní kosti, brzy se však rozšiřuje na ostatní zánártní kosti a na horní část druhé a třetí kosti nártní. Kostní výrůstek (exostóza) se vytváří na typickém místě, a to na vnitřní straně zánártí, před kaštánkem a pod ním. Někdy tento proces probíhá pouze uvnitř kloubu, pak jde o takzvaný skrytý špánek, který lze zjistit pouze rentgenologicky. Špánek se častěji vyskytuje u koní s úzkým, krátkým zánártím a u koní s vadnými postoji pánevních končetin. K jeho vzniku může přispět také špatné podkování a permanentní práce na tvrdém nerovném povrchu ( POPLUHÁR a kol., 1981). Diagnostika tohoto onemocnění se provádí posouzením kulhání koně, ohybovými zkouškami hlezenního, kolenního a kyčelního kloubu. Rentgenologické vyšetření pak většinou ukazuje zúžení kloubní štěrbiny, nepravidelnosti subchondrální kosti, tvorbu kostních výrůstků a podobně.

Možnosti konzervativní terapie: 1. Ortopedické podkování se zvýšenými konci ramen a koženou vložkou. 2. Terapie léky s protizánětlivým účinkem, např. fenylbutazonem po delší dobu. 3. Intraartikulární terapie (aplikovaná dovnitř kloubu): Jednotlivé nebo kombinované ošetření hyaluronátem sodným a kortikosteroidy. Tato metoda může poskytovat dobré výsledky především v počátečním stádiu onemocnění (WINTZER a kol., 1999).

Možnosti chirurgické terapie: 1. Tenotomie, čili chirurgické přetětí šlach vedoucí ke znecitlivění bolestivé oblasti 2. Artrodéze : Odfrézováním 60% kloubní plochy nebo vyvrtáním 3 kanálků v postiženém kloubu usilovat o znehybnění kloubu. Vzhledem k dlouhodobé rekonvalescenci, přibližně 5-9 měsíců, se tato terapie doporučuje jen ve velmi těžkých případech (WINTZER a kol., 1999).

15

2.Osteoartróza korunkového kloubu (kroužek) Osteoartróza korunkového kloubu je chronický degenerativní proces na distálním konci spěnkové kosti a na proximálním konci kosti korunkové. Často bývá provázen chronickým zánětem okostice v okolí kloubu. Toto onemocnění

postihuje především hrudní končetiny

(POPLUHÁR a kol., 1981). Toto onemocnění se projevuje otokem v přední, vnější a vnitřní straně korunky, které připomíná kroužek. Otok kloubu je na pohmat tuhý a připomíná kost. Palpace však většinou není bolestivá. Otok kloubu se vyvíjí pomalu. Pokud kroužek postihne jen jednu končetinu, kůň kulhá. V případě postižení obou hrudních končetin se kůň pohybuje drobivou chůzí. U mladých koní do jednoho roku věku bývá kroužek diagnostikován i na všech čtyřech končetinách. Při pokročilém rozsáhlém zánětu okostice v okolí kloubu může dojít až ke znehybnění postiženého kloubu (POPLUHÁR a kol., 1981). Konzervativní terapie osteoartrózy korunkového kloubu je totožná s terapií používanou v případě špánku. Důležitá je především správná korektura kopyt a podkování, čímž se snižuje zatížení a ohýbání způsobující bolest. V případech kdy ještě nedošlo k zásadnímu poškození kloubní plochy jsou velice účinné intraartikulární injekce hyaluronátu sodného nebo jiných mukopolysacharidů.

3. Septická osteoartróza kloubů prstu: Septická artróza je onemocnění vznikající v důsledku proniknutí mikroorganismů do kloubního prostoru. Touto formou zánětu je nejvíce ohrožen kopytní kloub, do něhož mohou původci infekce vniknout perforující ránou od chodidla (nášlap) nebo provalením subkoronární flegmóny od korunky. Otevřeným poraněním, např. píchnutí nebo řez, se mohou infikovat i korunkový a spěnkový kloub, stejně jako všechny klouby končetin. Když artritida vznikne při infekční nemoci, při níž mikrobi hematogenní cestou proniknou do více kloubů a vyvolávají zánětlivou reakci, jedná se o polyartritidu (WINTZER a kol., 1999).

16

Rentgenologický nález je z počátku nevýrazný, po týdnech je patrna periostální reakce na dorsální ploše subluxace. V posledním stadiu je patrné masivní rozšíření kloubního pouzdra způsobené nekrózou vazů (GIRTLER, 1996). Po otevřeném poranění kloubu se silné kulhání vyvíjí až po vzniku synovialitidy. Z kloubu vytéká synovie, která se pak nemůže podílet na látkové výměně a ihned je alternována chrupavka. Po bakteriálním osídlení kloubu následuje exsudativní zánět, kterým se kloubní tekutina značně mění. Původně průhledná kloubní tekutina ztrácí svou viskozitu a přimísením erytrocytů je jantarově zbarvená. Příměsí granulocytů a fibrinogenu se tekutina zakalí a nacházejí se v ní vysrážené vločky fibrinu. Toto stádium proběhne rychle, pokud není masivní antibiózou potlačena mikroflóra a pokud dalšími zásahy lokální a celkové péče o ránu nebyla potlačena zánětlivá reakce (WINTZER a kol., 1999). Terapie septické artritidy spočívá v okamžitém operativním zásahu, při kterém dochází k zajištění volného odtoku kloubní tekutiny. Pokud je kloubní tekutina žlutě zakalená, jedná se již o stádium hnisavého zánětu. V takovém případě bývá aplikována krystalická draselná sůl penicilinu, rána bývá uzavřena tamponem a kopyto bývá chráněno obvazem. Výměna tamponu a obvazu se zpočátku provádí každý druhý den. Léčba antibiotiky se provádí až do uzavření rány a zmírnění kulhání.

17

3.2 Podotrochlóza Podotrochlóza je chronický aseptický zánět střelkového bloku. Střelkový blok je část šlachy hlubokého ohybače prstu, která klouže přes chrupavkou pokrytou spěnkovou kost společně s tíhovým váčkem střelkové kosti, který produkuje vazkou tekutinu pro neškodné klouzání. Zánět tíhového váčku je začátkem onemocnění, které dále postihuje střelkovou kost a vede a vede k rozštěpení hlubokého ohybače (RAU, 2001). Současné a pozvolna se vyvíjející onemocnění všech tří částí je vedle chorob postihujících šlachy jednou z nejčastějších příčin kulhání sportovních koní. Postihuje především hrudní končetiny, na pánevních končetinách se vyskytuje jen zřídka. Velmi často jsou postiženy obě končetiny současně a nebo v krátkém časovém odstupu. Je to onemocnění koní ve věku nad 5 roků, jeho výskyt u mladších koní však také není výjimečný (POPLUHÁR a kol., 1981).

Vznik podotrochlózy O příčinách vzniku podotrochlózy existuje několik teorií, které se s rozvojem veterinární medicíny stále upravují a mění. V poslední době jsou diskutované především tyto teorie: 1. Teorie o vzniku burzitidy, která předpokládá, že tlak mezi šlachou hlubokého ohýbače prstu a střelkovou kostí může způsobit zánět podotrochleární burzy, který zase způsobuje překrvení a řídnutí kosti a narušení jejího distálního štítku. 2. Teorie narušení toku krve oblastí střelkového bloku, též nazývaná ischemická teorie. Podle této teorie je příčinou podotrochlózy atheroskleróza prstních tepen na úrovni spěnky a korunky, která omezí prokrvení této oblasti a následně dojde k ischémii (nedokrvení). Jiná varianta této teorie, že v prstních žilách vznikají následkem traumatu sraženiny (tromby). Ty omezují průchodnost žil a omezují odtok krve ze zadní části kopyta. V této oblasti se pak městná krev, v drobných cévách uvnitř střelkové kosti se zvyšuje krevní tlak a vznikají sraženiny. Výsledkem je opět nedokrvení. Následkem nedokrvení odumírá kost a vzniká ischemická nekróza kosti. 3. Biomechanická teorie říká, že za degenerativní změny na střelkové kosti a přilehlých strukturách mohou nefyziologické síly, které na ně působí. Je to napětí šlachy hlubokého ohybače prstu, která vyvíjí tlak směrem nahoru proti korunkové a kopytní kosti, popřípadě nevhodný sklon prstu a kopyta. Na vzniku podotrochlózy se podílí také tah za vazy střelkové kosti při odrazu a překlopení kopyta přes špičku. S touto teorií souvisí

18

tzv. remodeling kostí, neboli její přestavba. U koní s podotrochlózu se aktivně přestavuje kostní tkáň i bez příznaků ischémie nebo trombózy. 4. V současné době asi nejpřesněji vystihuje vznik podotrochlózy tzv. sjednocená teorie. Ta říká, že hlavní příčinou je špatná anatomická stavba či postoj a nerovnováha kopyta, což vede k abnormálnímu biomechanickému zatížení. Remodeling kostí ovlivňuje i cévy, které se v ní nacházejí a výsledkem jsou i ischemické změny (ŠVEHLOVÁ, 2010).

Diagnostika podotrochlózy Klinické příznaky podotrochlózy, odpovídající degenerativnímu charakteru nemoci, se projevují velmi variabilně. Rozpoznání zřetelného kulhání je ztíženo tím, že mezi postiženými koňmi onemocní více než 50% oboustranně. Podotrochlózou onemocnělý kůň často ztrácí svůj dosud vzletný chod, opakovaně klopýtá a odmítá přeskočit překážku (WINTZER a kol., 1999). Mezi příznaky poukazující na toto onemocnění patří nadměrné opotřebení přední části kopyta. Je to způsobeno snahou o došlapování na špičku a také o urychlení překlopení kopyta, díky tomu dochází k výraznějšímu opotřebení kopyta právě v předních části. U velkého množství koní dochází také k postupné změně tvaru poškozeného kopyta. Dochází k němu proto, že se kůň snaží vyhýbat došlapování na zadní a střední část kopyta, čímž se patky stáhnou a zvednou. Chodidlo se více vyklene a kopyto se zúží. Pokud je postižena pouze jedna končetina, bude toto kopyto menší. Další možností diagnostiky jsou provokační zkoušky vyvolávající bolestivost. Pozitivní ohybová zkouška, kdy se stlačí střelková kost mezi korunkovou a kopytní kost. Pozitivní klínová zkouška, ta vyvolá bolestivost v případě, že jsou postiženy střelkové vazy nebo šlacha hlubokého ohybače prstu. Eventuelně lze vyzkoušet bolestivost na perkuzi rohového střelu (GIRTLER, 1996). Svodné znecitlivění prstních nervů v zadní části spěnky znecitliví zadní třetinu kopyta. Pokud kůň asi za deset minut po injekci přestane kulhat, lze předpokládat, že příčina kulhání leží v jedné z těchto struktur. U 10-20% koní s podotrochlózou však tato metoda nefunguje úplně (ŠVEHLOVÁ, 2010). K podpoře klinické diagnózy se zhotoví rentgenový snímek. Rentgenologicky zjistitelnými změnami jsou kolmo k distálním okraji střelkové kosti probíhající dráhy zvýšené propustnosti paprsků, které jsou různě široké a různě dlouhé, a na jejichž konci je někdy

19

baňkovité rozšíření. Nazývají se canales sesamoidales. Dále se v subchondrální kostní ploténce facies flexoria zjistí mnoho procesů rozpadu jako oválné stíny na obou stranách hřebene střelkové kosti, jakož i osteofyty podél margo proximalis a na plochách úponu střelko-kopytního vazu. Z dalších fyzikálních metod je třeba jmenovat scintigrafii, kterou lze zobrazit nahromadění radioaktivních izotopů v kostech při aktivní látkové výměně (WINTZER a kol., 1999) K dalším dnes využívaným metodám diagnostiky podotrochlózy patří magnetická resonance a termografie.

Možnosti terapie Vzhledem k tomu, že podotrochlóza patří mezi nevyléčitelné choroby je její léčba zaměřena především na odstranění nebo zmírnění symptomů bolesti. Tomuto cíli slouží především korektura tvaru kopyta se změnou podkování. Při podkování kopyta koně s podotrochlózou musíme směřovat všechna opatření k tomu, abychom odlehčili zatížení hlubokého ohybače. Převážná většina podotrochlózních koní má ostroúhlá kopyta a při bočním pohledu na postoj končetiny sledujeme prolomení osy prstu směrem dozadu. Z tohoto faktu vycházíme při úpravě kopyta. Kopyto je nutné maximálně zkrátiv v přední části chodidlového okraje. V patkové části pouze rašplí srovnáme nepevnou rohovinu. Po této základní úpravě posoudíme, zda jsme vyrovnali osu kopyta a spěnkové kosti z bočního pohledu. Ve většině případů pouhá korektura kopyta nestačí a je nutné ji doplnit vhodným podkováním (VINČÁLEK, 1998). Používané typy podkov pro léčbu podotrochlózy jsou: 1. Podkovy s rovnou přední částí, která brání překlopení kopyta přes špičku, a zámkem nad tělem střelu, který je podložený koženou vložkou chránící nemocnou oblast chodidla, kde se nachází střelková kost. 2. Takzvané H-podkovy s otevřenou přední částí a zámkem nad střelem, který podporuje postiženou střelkovou kost. 3. Mnoho veterinářů a podkovářů dnes doporučuje tzv. vejčité podkovy (egg-bar-shoe). Tato podkova zvětšuje plochu došlapování asi o 25%. Zvětšuje ji v oblasti patek, což tuto oblast významně odlehčuje. V mnoha případech se tím patky vyléčí a opět rostou pravidelně. Vejčitá podkova také snižuje zatížení kopyta tím, že zvětšuje podpůrnou plochu pro mezikostní sval, a proto se také doporučuje pro parkurové koně (RAU, 2001).

20

U mladých koní, u nichž toto onemocnění netrvá déle než jeden rok se doporučuje konzervativní způsob léčby. Pro zmírnění bolesti a zánětu se používá fenylbutazon po dobu 2 týdnů nebo flunixin po dobu 3 dnů (GIRTLER, 1996). Při pokusech ovlivnit kulhání z podotrochlózy se v současné době ve značné míře používá lék Isoxsuprin. Jedná se o substanci příbuznou adrenalinu, která se používá v porodnické terapii skotu, ale i k léčbě poruch prokrvení pro jeho relaxační účinek na krevní cévy v hladké svalovině. Tím se zlepší cirkulace nejen v oblasti střelkového bloku, ale i v jiných sezamských kostech. Isoxsuprin není svým farmakologickým účinkem u koně zcela nesporný (WINTZER a kol., 1999). Neuroktomie (přetnutí) zadního prstního nervu (nn. digitales palmares) je v některých případech jedinou dosud známou možností, jak koně zbavit bolestí. Zpravidla po ní následuje intraartikulární terapie natriumhyaluronátem a betamethasonem. (GIRTLER, 1996). Přináší však s sebou celou řadu nepříjemných nebo nebezpečných komplikací. Mezi tyto komplikace patří například tvorba bolestivého neuromu (nádor) na pahýlech přetnutého nervu, prasknutí šlachy hlubokého ohybače prstu. V ojedinělých případech může dojít k vyzutí kopyta (ŠVEHLOVÁ, 2010). Z alternativ k neuroktomii a k dosavadním terapeutickým postupům stojí za zmínku desmotomie ligg. collaterale laterále et mediale. Smyslem této operace je, že se přerušením spěnko-střelkové vazu odstraní tah na střelkovou kost a tím se redukují bolesti vycházející z míst úponu závěsných vazů střelkové kosti. Doba pracovní neschopnosti operovaného koně závisí na intenzitě jeho dalšího používaní (WINTZER a kol., 1999).

21

4 CHARAKTERISTIKA VÝVOJOVÝCH ANOMÁLIÍ POHYBOVÉHO APARÁTU KONÍ 4.1 Flexní deformity Flexní deformity končetin reprezentují komplexní problém, který je často diskutován ve veterinární literatuře a jehož léčba byla dokumentována již v pátém století našeho letopočtu. U tohoto typu deformace je odchylka situována na sagitální ploše a projevuje se jako hyperflexe nebo hyperextenze v oblasti kloubů (AUER, 2006). Flexní deformity jsou rozdělovány na vrozené a získané. Diagnóza je většinou na první pohled zřejmá a měla by vést k okamžitému ošetření, a to z důvodu prevence sekundárních komplikací. Je třeba zohlednit dědičné faktory jako rychlý růst, které odpovídají vyšším nárokům na energetickou výživu, ta hraje důležitou roli v rozvoji tohoto onemocnění. Vyvážený příjem živin je klíčem k prevenci flexních deformit (AUER, 2006). 4.1.1 Vrozené flexní deformity Flexní deformity narozených hříbat se projevují především neschopností hříběte napřímit končetiny a postavit se na ně. Mohou postihovat pouze prst nebo také celou končetinu, v některých případech dochází k ruptuře společného natahovače prstu. Příčinami vzniku tohoto onemocnění bývá nejčastěji nesprávná poloha plodu v děloze matky, následkem čehož dochází k nedokonalému vývoji končetin. Nedostatečná mineralizace kuboidních kostí karpu a tarzálního kloubu a epifýz dlouhých kostí. Dalšími faktory ovlivňujícími vznik vrozených deformit jsou intoxikace či virové infekce, například chřipkový virus, herpesvirus a podobně. Neopomenutelným faktorem jsou také mutace genů některého z rodičů. Většina chovatelů a praktiků zaujímá k tomuto onemocnění vyčkávací postoj, protože část takto postižených hříbat je schopna díky postupnému zesilování šlach, vazů a skeletu končetin sama tento problém vyřešit (ŽERT, VINČÁLEK, 1998).

22

Nejčastější typy vrozených deformit 1.Hyperextenze povrchového a hlubokého ohybače prstu Tato vývojová anomálie je způsobena nezralostí kostry nebo celého plodu, také již výše zmiňovanou infekcí matky. Hyperextenze způsobuje přetažení ve spěnkovém kloubu, při kterém během zatížení může celý prst ležet svojí palmární, respektive plantární plochou na zemi. Tato vrozená vada postoje, která se vyskytuje převážně u poníků a plnokrevníků, ztěžuje pohyb a vede případně ke zranění spěnky (WINTZER a kol., 1999). Hyperextenze se většinou upraví sama během několika týdnů po narození, protože dojde ke srovnání růstu šlach vůči kostem a tím i k úpravě vadného postoje. Zvířata by měla být sledována a v případě zhoršení problémů by měla být okamžitě zahájena léčba. Bývá indikováno mírné cvičení, jako je pohyb po pastvině. Nadměrné zatížení je nežádoucí, protože únava zhoršuje tuto chorobu. Plavání bývá zmiňováno jako vynikající kontrolovaná terapie. Zvíře bývá transportováno do speciálního bazénu, kde musí být jištěno dvěma pomocníky. Pohyb nohou hříběte při plavání je vykonáván proti odporu vody a bez přenášení tělesné váhy na končetiny. Zvyšující se svalový tonus přináší výrazné zlepšení symptomů (AUER, 2006). V případě výrazné hyperextenze, kdy dochází k chůzi po spěnkovém kloubu je doporučováno chránit spěnkový kloub obvazem, aby bylo zabráněno poškozování kůže v místě došlapu. Podobně jako při přetržení nebo poranění šlachy hlubokého ohybače prstu pomáhají hříbatům podkovy, které je nutí zatěžovat celou chodidlovou plochu a brání jim zvedat hrot kopyta. Používají se podkovy s prodlouženými a spojenými rameny. Podkování hříbat ihned po porodu však představuje velký problém. Kopýtka jsou měkká, podkůvky musí být dlouhé, špatně se připevňují podkováky a hrozí jejich snadné odtržení. Vhodným alternativním způsobem řešení laxity šlach a vazů jsou Dallmerovy podkovy proti prostupování spěnky. Připevňují se na kopyto lepidlem, jsou lehké a u novorozených hříbat snadno použitelné. Prostor mezi patkami a rameny podkovy je vhodné vyplnit Technovitem, který zabraňuje ušlápnutí podkovy pánevní končetinou (ŽERT, VINČÁLEK, 1998).

23

Obrázek 1: Pánevní končetiny 5 dní starého hříběte postižené hyperextenzí (AUER, 2006).

Obrázek 2: (A) 2 týdny staré hříbě islandského poníka s hyperextenzí obou hrudních končetin. (B) Hříbě umístěné na podpůrné podložce v teplé vodě a jištěné pomocí popruhů umístěných okolo hrudníku. (C) Stejné hříbě po 4 týdnech terapie, hyperextenze je výrazně lepší, ale přesto stále patrná (AUER, 2006).

24

2.Kontrakční deformity Kontrakční deformity narozených hříbat se vyskytují na hrudních končetinách a bývají též označovány jako překlubování. Toto postižení se však nevyskytuje jen jako vrozená vada, ale bývá poměrně častým problémem i u rostoucích hříbat a dospělých koní, o této problematice bude pojednáno v kapitole získané deformity. Bez rozdílu, zda je příčinou této anomálie zeslabení šlachy natahovače nebo zkrácení šlachy hlubokého ohybače, je třeba zdůraznit, že přímo ohrožuje život hříběte. Při úplném překlubování se hříbě opírá o hlavici spěnky, proto brzy vznikne plošná nekróza kůže a pod kůží uložených vrstev tkáně, pokud se těmto sekundárním škodám včas nezabrání. Pro namáhavý pohyb vpřed a tlakovou bolest zůstává hříbě neobvykle dlouho ležet, takže přijímá nedostatečné množství mléka. V prvních dnech života se může k vemenu klisny dostat jen s pomocí člověka (WINTZER a kol., 1999). Většina hříbat s vrozenými kontrakturami se uzdraví spontánně bez pomoci. Pokud ne obvykle je problém řešen pomocí speciálních dlah, které by však měl aplikovat pouze veterinární lékař. Tyto dlahy nutí koně prošlapovat spěnku a tím táhnout za šlachy ohýbačů prstu. Tak je spuštěn reflex, který vyvolá uvolnění patřičných svalů. Je vhodné, aby se hříbata s dlahou pohybovala (ŠVEHLOVÁ, 2010). Při léčbě pomocí dlah často stačí pouhé čtyři dny této léčby. Může při tom dojít k otlačení, kterému se nelze vyhnout ani při správném postupu. U hříbat, která často leží na zemi, jsou pak otlaky důvodem vyššího rizika infekce tetanem (ENDE, ISENBÜGEL, WILKENS, 2006). Pro správnou korekturu závažnějších případů tohoto onemocnění je naléhavě nutné přiložit na pasivně nataženou končetinu krycí podložený obvaz. Vatou podložený obvaz se zpevní dlahami, longetami nebo lištami z překližky. Po prvním týdnu života se vatový obvaz nahradí podloženým sádrovým obvazem nebo obvazem z plastu, který se vymění po dalších deseti dnech. Intenzivní a bez komplikací probíhající léčba odstraní kontrakturu obvykle v průběhu jednoho měsíce (WINTZER a kol., 1999). Operativní zákrok je u vrozených kontrakčních deformit nutný jen výjimečně. Chirurgické přetětí šlašité hlavy hlubokého ohybače prstu pomáhá především při mírném postižení karpální oblasti (AUER, 2006).

25

K léčbě bývá také využíváno antibiotikum oxytetracyklin. Předpokládá se, že tato látka pomáhá vázat vápník na úrovni svalů (ŠVEHLOVÁ, 2010).

Obrázek 3: Překlubní kopýtko s patrným silným opotřebením a deformací špičky kopyta (ANONYM, 2010).

Obrázek 4: Vrozené flexní deformity karpálních a spěnkových kloubů (ENDE, ISENBÜGEL, WILKENS, 2006).

26

4.1.2 Získané flexní deformity Toto onemocnění postihuje většinou hříbata ještě v průběhu mléčné výživy, může se však vyskytnout i u koní starších. Nejvíce ohroženi jsou koně zhruba do dvou let věku. Tento typ deformit se častěji vyskytují u rychle rostoucích jedinců a často také u koní, kteří mají vysokou úroveň výživy. Další faktor zahrnuje bolest, které se kůň snaží vyhnout a tím dochází ke změnám postoje. Původcem bolesti může být infekce kloubu, fyzitida nebo jiná forma akutního traumatu. Pokud není špatný postoj napraven, vyvíjí se flexní deformita (TROTTER, 2010).

Nejčastější typy získaných deformit 1.Deformity kopytního kloubu Získané deformity kopytního kloubu postihují obvykle hříbata ve věku od 6 týdnů do 8 měsíců. Postižená hříbata se často vyskytují u klisen s velkým množstvím mléka, což je způsobeno rychlejším růstem těchto hříbat. Tato deformita způsobuje vytvoření zaúhlení na dorsální straně kopytní stěny, důsledkem je nárůst rohoviny na patkách kopyta. Tato deformita může nastat rychle během 3 až 5 dní, zvednutí patek má za následek chůzi hříběte po špičkách. U pozvolna vyvíjející se deformity zůstává patka v kontaktu se zemí a roste nadměrně do délky. Po 2 až 3 měsících patka dorůstá do stejné délky jako špička kopyta. V případě této deformity mluvíme o překlubním kopýtku (ADAMS, SANTSCHI, 2000). Léčba tohoto onemocnění spočívá u rychle rostoucích hříbat ve vyvážení krmné dávky a omezení přísunu energie. U mírného postižení se doporučuje korektura tvaru kopyta, především zkracováním patkové části. Doporučuje se také celodenní pohyb hříbat po pastvině. V některých případech bývá přistoupeno k léčbě pomocí oxytetracyklinu. U nezávažnějších forem je jedinou možností léčby chirurgické přetětí kontrahované šlachy (ADAMS, SANTSCHI, 2000). Někdy mohou pomoci také speciální korektivní podkůvky s rozšířenou přední částí. Dnes je možné mimo klasických železných podkůvek použít také speciální nalepovací plastové podkůvky, které jsou k hříběcím kopytům šetrnější (ŠVEHLOVÁ, 2010).

27

Obrázek 5: Překlubní kopýtko(červené šipky naznačují zkrácený hluboký ohybač znemožňující narovnání kopytního kloubu) (ŠVEHLOVÁ, 2010).

2.Deformity spěnkového kloubu Tento typ deformity vzniká v případech, kdy dojde ke zkrácení obou ohybačů prstu, tedy jak hlubokého tak povrchového. Následkem je strmý postoj hrudních končetin. Pokud tento stav trvá déle, zkracuje se i mezikostní sval a objevují se degenerativní změny ve spěnkovém kloubu (ŠVEHLOVÁ, 2010). Nejčastěji se toto postižení vyskytuje u koní s rychlým růstem ve věku od 10 do 18 měsíců a postihují obě hrudní končetiny. Úhel postižené končetiny se mění z normálního, který se pohybuje okolo 140°(měřeno z dorzální strany), na 180°a více (ADAMS, SANTSCHI, 2000). Závažnost deformity bývá hodnocena ve třech stupních. Koně s mírnou deformitou mají svislý spěnkový kloub, který je zřídkakdy ohnutý více jak do 180°. Šlachy ohybače a podpůrné vazy jsou namáhány váhovým zatížením. U středně závažných případů je úhel spěnkového kloubu do 180°, protože takto postižená zvířata stojí tak, že spěnkový kloub je více předsazený než kopyto. Nicméně při klusu a cvalu se může spěnkový kloub dostat do pozice kaudální vůči kopytu. V závažných případech je úhel spěnkového kloubu do 180° v jakékoliv pozici koně. O takto postižených koních se říká, že jsou tzv. „přikleklí“ (ADAMS, SANTSCHI, 2000).

28

K léčbě mírných deformit se doporučuje korekční podkování nebo použití speciálních dlah. Používají se podkovy, které mají o 1-2 centimetry prodlouženou špičku a o 2-3 centimetry zvednutou patkovou část. Tyto podkovy zmírňují tlak na hluboký ohybač a tím napomáhají návratu normálního postoje postižených končetin. Ke zmírnění bolesti mohou být použity nesteroidní léky proti bolesti (ADAMS, SANTSCHI, 2000). Pokud nedojde ke zlepšení do 10-14 dní bývají středně těžké a těžké deformity léčeny chirurgicky. Jako u jiných případů flexních deformit spočívá chirurgické ošetření v přetětí příslušných šlach. U mladých koní s mírnou a střední formou deformity je prognóza poměrně příznivá a to i v ohledu k jejich sportovnímu a pracovnímu využití.

Obrázek 6: Strmý postoj hrudních končetin způsobený deformitou spěnkového kloubu (Hluboký ohybač (červený) táhne zadní část kopytního kloubu nahoru a povrchový ohybač (modrý) táhne dozadu korunkový kloub, takže spěnkový kloub se zalamuje dopředu (ŠVEHLOVÁ, 2010).

29

4.2 Angulární deformity Za angulární deformity jsou považovány laterální a mediální odchylky od podélné osy končetin pozorovaných zepředu. Jsou ve většině případech vrozené, ale mohou se rozvíjet až během postnatálního života hříběte. Není známa žádná souvislost tohoto onemocnění s pohlavní nebo plemennou příslušností, ale bývá zvažována možnost genetických predispozic (PARENTE, 2002). Setkáváme se s nimi jak u hříbat po porodu následkem nezralosti kostry nebo u velkých hříbat následkem malpozice v uteru, tak i v pozdějších stádiích vývoje, kdy příčinou vyosení končetiny bývá většinou trauma růstové zóny a defektní asymetrický růst. Ponechání zalomené osy končetiny bez povšimnutí vede k jednostranné zátěži kloubů, kloubních ploch a kloubních vazů, při vadném postoji i defektnímu růstu kopyta a tím ke snížení užitné hodnoty zvířete (ŽERT, VINČÁLEK, 1998). Pokud je osa končetiny v kloubu zalomena laterálním směrem, označuje se tato odchylka termínem valgus, v případě mediálního vychýlení termínem varus (BRAMLAGE, AUER, 2006).

Obrázek 7: Kresba hříběte s angulární deformitou typu valgus (vlevo) a varus (vpravo) (ANONYM, 2010).

30

Vznik angulárních deformit Růst kostí do délky je uskutečňován pomocí speciálních center, která se nacházejí na jednom nebo obou koncích kostí. Tato oblast se nazývá růstová ploténka. Dochází zde k procesu zvanému enchondrální osifikace, při níž dochází k přeměně chrupavčité tkáně v tkáň kostní. V případě, že dojde k narušení tohoto procesu, dochází ke vzniku angulárních deformit. Ohrožena jsou především předčasně narozená hříbata, u nichž nedošlo ke kompletní osifikaci některých kostí (HABEGGER, 2000).

Nejčastější faktory narušující enchondrální osifikaci: 1. Kompresní trauma, čili působení nadměrného (nefyziologického) tlaku. V případě,že na růstové zóny působí přiměřený (fyziologický) tlak, stimuluje její růst a kostnatění, pokud je ale tlak nadměrný, růst a kostnatění brzdí. Způsobuje totiž drobné prasklinky v nově vytvářené kosti a omezuje prokrvení růstové ploténky. 2. Nezralost kostry nenarozeného nebo novorozeného hříběte, která ještě zdaleka není dostatečně zkostnatělá, pevná a odolná vůči tlaku. Postižená jsou především předčasně narozená hříbata. 3. Nestabilita kloubů. Většina novorozených hříbat má měkké a slabé kloubní vazy, ty nedokáží kloub dostatečně stabilizovat. Důsledkem je vychýlení kloubu na některou stranu a na růstové zóny přidružených dlouhých kostí začnou působit asymetrické tlakové síly. 4. Fyzitida, což je zduření konců kostí, které vzniká následkem traumatu růstové zóny, překrmováním bílkovin, minerálně nevyváženou výživou a nebo působením genetických faktorů. Dochází tak k nerovnoměrným tlakům na růstové ploténky (ŠVEHLOVÁ, 2010).

U vrozených angulárních deformit jsou příčiny vzniku: •

nesprávná poloha plodu v děloze matky

•

nestabilita kloubů

•

překrmování klisny v druhé polovině březosti

•

hypoplazie (nedostatečné kostnatění) některých kostí, která má za následek jejich nestejnou výšku a tedy i nestejné rozložení tlakových sil

•

diskutovaným faktorem jsou dědičné faktory, výživa, působení hormonů

31

U získaných angulárních deformit jsou příčiny vzniku: •

včas nerozpoznaná mírná vrozená deformita, která se zhoršuje následkem zátěže, nadměrným růstem nebo překrmováním hříběte

•

nadměrné zatížení končetiny, například při poranění jedné z končetin dochází k nadměrnému zatěžování druhé, na které se vyvíjí angulární deformita

•

poranění růstové ploténky

•

překrmování a nevyvážená výživa (ŠVEHLOVÁ, 2010).

Diagnostika a možnosti terapie Diagnostika angulárních deformit spočívá především v objektivním pozorování hříběte, palpaci končetin a zkoušce stability kloubů. Důležitá je také analýza chůze hříběte, sleduje se především rotace kloubů. V neposlední řadě bývá pořízen rentgenový snímek postižené končetiny, na kterém je změřena odchylka osy končetiny a zjišťuje se průsečík os dlouhých kostí. Ze snímku se také určí zda jsou kosti správně zkostnatělé a mají správný tvar. Řízená léčba angulárních deformit hříbat musí začít brzy. Nejrychlejší růst hříbat následuje ihned po narození, poté se postupně zpomaluje až do doby kdy dojde k uzavření růstových plotének. Je důležité rozpoznat případy, u nichž není třeba zasahovat a které se spraví postupem času samovolně od případů, které by se bez včasné korekce již nedali napravit (BRAMLAGE, AUER, 2006).

Konzervativní metody terapie: 1. Klid ve stáji a úprava krmné dávky. Bez ohledu na závažnost a lokaci angulární deformity je klid ve stáji a úprava krmné dávky velmi důležitá. Pohyb může jen ztížit a zhoršit stávající problém. V mnoha případech klid ve stáji zcela vyřeší angulární deformitu. Toto opatření je třeba dodržovat po dobu minimálně 4 až 8 týdnů, spolu s přísnou dietou hříběte. Důležité je vyvážit především příjem vápníku a fosforu, který má na vznik tohoto onemocnění výrazný vliv. Zároveň s touto formou léčbou by mělo být provedeno korektní ošetření kopyt. 2. Použití fixačních obvazů nebo dlah se doporučuje u hříbat s nekompletní osifikací. Ta postihuje především karpální a tarzální kosti. Fixační obvazy nebo dlahy jsou aplikovány

32

na postiženou končetinu za účelem podpory a udržují ji v rovné poloze, dokud šlachy a kosti nejsou dostatečně pevné, aby udržely váhu hříběte. Je třeba počítat s možným ochabnutím svalů vlivem nedostatečného pohybu, což může mít za následek další komplikace léčby (BURBA, 1999).

V případě, že mírně postižené hříbě spěje ke správnému postoji, je na místě častá korekce tvaru kopyt, spočívající ve zkracování rozbíhající se stěny kopyta a šetření stěny strmější. Při dobře prováděné korektuře, je možné velmi pozitivně ovlivnit postoj hříběte a naopak nesprávná úprava kopýtek malých hříbat může podpořit vznik angulárních deformit, které se v dospělosti korigovat nedají a mají za následek diagonální a rozbíhavá kopyta

(ŽERT,

VINČÁLEK, 1998).

Chirurgické možnosti terapie: 1. Urychlení růstu dlouhých kostí se provádí pomocí operace při níž dojde k protnutí okostice na konkávní straně kloubu, čímž se podpoří růst kosti do délky. Tento zákrok bývá prováděn do věku dvou měsíců a může být prováděn i několikrát po sobě. 2. Zpomalení růstu kosti se používá u hříbat starších než 3 měsíce nebo u hříbat, která už mají ukončen nejrapidnější růst v postnatálním období. Při tomto chirurgickém ošetření je provedeno přemostění růstové zóny pomocí šroubů a drátů, které má za následek zpomalení růstu takto ošetřené kosti. 3. Kombinace urychlení a zpomalení růstu kostí. Při použití obou těchto metod je vysoká pravděpodobnost, že dojde k úplné nápravě angulární deformity (RECHENBERG, AUER, 2006).

33

Obrázek 8: Hříbě staré dva týdny s podpůrnými dlahami na obou pánevních končetinách (ANONYM, 2010).

Obrázek 9: Různé chirurgické možnosti léčby angulárních deformit (ŠVEHLOVÁ, 2010).

34

Obrázek 10: Pooperativní snímek končetin 2 měsíčního hříběte, u kterého bylo provedeno zpomalení růstu pomocí dvou šroubů spojených drátem (RECHENBERG, AUER, 2006).

Obrázek 11: (A) rentgenový snímek 2 měsíčního hříběte před terapií podporující růst kosti, je patrné silné zakřivení. (B) snímek stejného hříběte dva měsíce po terapii (RECHENBERG, AUER, 2006).

35

4.3 Osteochondróza Osteochondróza patří mezi vývojová ortopedická onemocnění. V poslední době je jedním z nejvýznamnějších kosterních problémů mladých koní. Jedná se onemocnění, které bývá častěji diagnostikováno na hrudních končetinách (STANEK, 1996). Osteochondróza je onemocněním rostoucích zvířat s poruchou enchondrální osifikace a perzistencí hypertrofické chrupavky. Váznoucí osifikace chrupavky může vést buď k uvolnění kousků chrupavky (osteochondrosis dissecans) nebo ke tvorbě kostních cyst. Může vzniknout v mnoha rozličných kloubech, nejčastějšími lokalizacemi jsou u koní femorotibiální, talokrurální a spěnkový kloub (BUCHNER, 1996).

Vznik osteochondrózy Tato choroba vzniká následkem narušení procesu enchondrální osifikace. Není jisté, která část růstové chrupavky je narušena jako první. Bylo pozorováno, že příčinami tohoto onemocnění mohou být poruchy dozrávání chondrocytů, nahromadění lipidů v chondrocytech, ischémie chrupavky a změny na chrupavce (PIERAMATI a kol., 2003). Na vzniku tohoto onemocnění se může podílet více faktorů zahrnujících dědičnost, rychlost růstu, velikost těla, výživu, minerální nerovnováhu, endokrinologické dysfunkce a biomechanické trauma (JEFFCOTT, 1996).

Nejčastější typy osteochondrózy: 1. Osteochondritis dissecans, při níž nedochází k přeměně chrupavčitých částí v kost. Následkem jsou nekrotické změny v dolní části chrupavky. Působením tlaku vznikají defekty na chrupavčité ploše a volná tělíska, která mohou kostnatět. 2. Subchondrální kostní cysty vznikají v případě, kdy dojde k obalení nezkostnatělých částí chrupavky kostí. Chrupavka po čase zaniká a v kostech zůstávají defekty. 3. Intraartikulární kostní fragmenty jsou drobné kostní úlomky nebo zkostnatělé částečky chrupavek, které se nacházejí v kloubním prostoru (OGLESBY, 2010).

36

Místa nejčastějšího výskytu: 1. Dorzálně na proximálním okraji kloubní chrupavky. 2. Distálně na axiálním hřebeni, koresponduje s místem štěrbiny mezi kloubními plochami spěnkové a sezamských kostí. 3. Palmárně na abaxiální kloubní ploše (STANEK, 1996).

Obrázek 12: Nečastější místa výskytu osteochondritis dissecans (červeně) a subchondrální cystické léze (modře) (ŠVEHLOVÁ, 2010).

37

Diagnostika osteochondrózy Osteochondróza může být detekována již v 5 měsících věku nebo až v době, kdy je kostra již zralá, tedy asi ve 3 letech. Nicméně u mladých koní se doporučuje provést finální diagnózu až v době, kdy je sledovaný kůň starší než 1 rok. Nejvýraznějším symptomem osteochondrózy je výpotek v oblasti kloubu. Obvykle se výpotek poprvé objevuje až když kůň začne s aktivním tréninkem a cvičením. Kůň může kulhat na postiženou končetinu stále nebo může kulhat pouze při větší zátěži, jsou však případy kdy kůň nekulhá vůbec (BYRON, 2008). Diagnostika je založena na typických klinických příznacích a rentgenování postižených oblastí. Většina případů osteochondritis dissecans je provázena tvorbou kostěných komponentů, které lze dobře rentgenologicky detekovat. Dobře patrné jsou také defekty na subchondrální kontuře kosti. U hříbat je třeba tyto defekty interpretovat s opatrností, a to především v oblasti talární a femorální, kde enchondrální osifikace končí později. Nerovnoměrnost kontur subchondrální kosti nemusí nutně znamenat vyvíjející se defekt, drobné léze se mohou časem zahojit (RICHARDSON, 2003). Příznaky jsou akutní až chronické kulhání, občas prudké zhoršení kulhání jako symptom zaklínění volného tělíska mezi kloubní plochy. Diagnostika se provádí pomocí pozitivních ohybových zkoušek, rotační pasivní zkouška bývá nevýrazně bolestivá. Ne každé volné tělísko ve spěnkovém kloubu musí být spojeno s kulháním, proto je nutná lokalizace příčiny kulhání svodnou a nebo intraartikulární anestézií. O rozsahu změn na kloubním pouzdře a defektech chrupavky může velmi vhodně informovat ultrasonografické vyšetření (STANEK, 1996). Na rentgenovém snímku se zjišťují volné fragmenty nebo eroze kondylů. Daleko nejčastější lokalizací je dorzální okraj sagitálního hřebene tibie. Další lokalizace se nachází na laterálním, zřídka na mediálním hřebeni talu, jakož i na malleolus medialis, zřídka lateralis. Fragmenty mají různě pevné spojení s kostí nebo mohou též volně ležet v kloubu (BUCHNER, 1996). Vzhledem k tomu, že osteochondróza je většinou bilaterální, mělo by být provedeno rentgenování obou končetin, a to i v případech, kdy na končetině nejsou žádné patrné symptomy jako otok a podobně (BYRON, 2008).

38

Obrázek 13: Vývoj osteochondritis dissecans a subchondrální cystické léze (ŠVEHLOVÁ, 2010).

Obrázek 14: Hlezna koně postiženého osteochondrózou s výrazným výpotkem v oblasti kloubů (BYRON, 2008).

39

Obrázek 15: Rentgenový snímek s patrným volným tělískem (BYRON, 2008).

Obrázek 16: Arthroskopický pohled na fragment osteochondritis dissecans v kloubu. Patrné je mírné vyklenutí fragmentu nad okolní chrupavku (BYRON, 2008).

40

Možnosti terapie Pro léčbu osteochondrózy se dle závažnosti jednotlivých případů používají různé způsoby terapie. Tyto se základně dělí na konzervativní a chirurgické. Konzervativní způsob léčby se používá především u mírných případů bez příznaků kulhání. Tento způsob léčby spočívá především v naprostém omezení fyzické zátěže, doporučuje se klid v boxe a omezení přísunu energie v podobě jadrných krmiv. Je nutné pamatovat na vyvážené zajištění minerálií a stopových prvků. Tato terapie má při onemocnění mírného stupně bez volných kloubních tělísek nebo artrotického poškození kloubu dobrou prognózu (BUCHNER, 1996). Chirurgická léčba osteochondrózy spočívá v arthroskopickém odstranění fragmentů a úprava ploch poškozené chrupavky. Léčba touto metodou má vynikající prognózu (FOERNER, 2005). Chirurgické možnosti léčby: 1. Artrotomie, čili chirurgické otevření kloubního pouzdra se používá pro odstranění fragmentů z kloubního prostoru a ke kyretáži změněných okrsků chrupavky až do kostní tkáně. V případě kostních cyst dochází k vyplnění volného místa kostní tkání z jiného místa. 2. Arthroskopie při léčbě osteochondrózy se používá ke stejným úkonům v kloubním prostoru jako artrotomie. Podstatnou předností vůči artrotomii je lepší revize celého kloubu, důkladný výplach kloubu, malá operační rána s kratším průběhem hojení s ojedinělými komplikacemi a tím lepší prognózou. Prognóza je velmi dobrá s úspěšností mezi 83% u nedostihových koní a 73% u dostihových koní. Klusáci mohli dosáhnout po arthroskopii stejná vítězství jako kontrolní koně bez osteochondrózy (BUCHNER, 1996).

Pooperační péče se odvíjí především podle lokace postižení a spočívá především v postupném zatěžování koně. Z počátku se jedná o lehké cvičení s pozvolným zvyšováním zátěže. Návrat koně do plného tréninku může trvat několik měsíců. Při nesprávném zatěžování může dojít k obnovení problémů (BYRON, 2008).

41

5 ZÁVĚR Cílem této bakalářské práce byl souhrn nejvýznamnějších degenerativních chorob a vývojových anomálií, které postihují pohybový aparát koní. Tato onemocnění, vznikající často v důsledku chybných chovatelských opatření, jsou dnes velmi diskutovaným tématem převážně u sportovně využívaných koní. Mnohým případům těchto onemocnění lze předcházet důslednou a vyváženou výživou jak klisny v období březosti, tak i odchovávaných hříbat a mladých koní. Nevhodné je především překrmování koní krmivy s vysokým obsahem energie. Nezbytné je také vyvážení příjmu minerálních látek a stopových prvků. Častou příčinou vzniku vývojových anomálií je nedostatečný pohyb koní. Tento problém vzniká v důsledku zaměření chovu koní v posledních desetiletích. Koně jsou často chováni pouze v boxových stáních, bez možnosti volného pohybu a jejich pohybová aktivita je soustředěna pouze do tréninkových hodin. Takový kůň tráví ve stáji až 23 hodin z celého dne, což je naprostý opak jeho přirozeného způsobu života. Nejvýrazněji se negativní důsledky takového chovu projevují u hříbat a rostoucích zvířat. Nejvhodnějším způsobem odchovu hříbat a mladých koní je pastevní odchov, který zajišťuje postupné přirozené posilování a růst organismu, což je nejlepší prevence vzniku většiny uvedených chorob. Nadměrná fyzická zátěž a zvyšující se výkonnostní nároky na mladé koně, vedou především u parkurových koní ke vzniku degenerativních onemocnění končetin. Velmi často se tyto choroby projevují již okolo pátého roku věku, což lze přisuzovat nepřiměřené zátěži na stále se formující organismus. Nezbytné je tedy pozvolné stupňování zátěže a také střídání terénu po kterém se kůň pohybuje. Důležitou roli hraje také odpočinek, který by měl být spíše aktivní. Ideální formou odpočinku je volný pohyb po pastvině, kde dochází k rychlé regeneraci a uvolnění namožených svalů. Nejvhodnější prevencí těchto chorob je tedy především správně zvolený management a postupné zatěžování mladých koní, tedy opatření příslušející chovatelům, majitelům a trenérům koní.

42

6 LITERÁRNÍ PŘEHLED 1. ADAMS, S. B. – SANTSCHI, E. M.: Management of Congenital and Acquired Flexural Limb Deformities. AAEP Proceedings. Č. 46. [online]. 2000. Dostupné z: http://www.ivis.org/>. 2. AMBROŽ, L. a kol.: Speciální zootechnika: chov koní. 2. vydání. Praha: SZN, 1957. 1031 s. 3. AUER, J. A.: Diagnosis and Treatment of Flexural Deformities in Foals. In Clinical Techniques in Equine Praktice. Č. 5. [online]. 2006. p. 282-295. Dostupné z: http://www.sciencedirect.com/>. 4. BRAMLAGE, L. R. – AUER, J. A.: Diagnosis, Assesment, and Treatment Strategie for Angular Limb Deformities in the Foals. In Clinical Techniques in Equine Practice. Č. 5. [online]. 2006. p. 259-269. Dostupné z: http://www.sciencedirect.com/>. 5. BUCHNER, F.: Nemoci hlezenního kloubu: aktuální aspekty v diagnostice a terapii. In Ortopedie koní. Sborník referátů IV. výroční konference ČHS. 1. vydání. Brno: Česká hipiatrická společnost, 1996. s. 48-50. 6. BURBA, D. J.: Angular Limb Deformities Can Cripple Foals. In Equine Health Studies Newsletter. Č .1. [online]. 1999. Dostupné z: http://www.evrp.lsu.edu/>. 7. BYRON, CH. R.: Osteochondritis Dissecans. American College of Veterinary Surgeon. [online]. Dostupné z: http://www.acvs.org/>. 8. ENDE, H. – ISENBÜGEL, E. – WILKENS, H.: Péče o zdraví koně. 2. vydání. Praha: Brázda, 2006. 279 s. ISBN 80-209-0340-2. 9. FOERNER, J.: Osteochondrosis in the horse. In Journal of Equine Veterinary Science. Č. 4. [online]. 2003. p. 142-145. ISSN 0737-0806. Dostupné z: http://www.sciencedirect.com/>. 10. GEE, S.: Understanding osteoarthritis. Tennessee Walking Horse Breeders and Exhibitors Association. [online]. 2006. Dostupné z: http://www.twhbea.com/>. 11. GIRTLER, D.: Diagnostika a terapie nemocí kopytního kloubu. In Ortopedie koní. Sborník referátů IV. výroční konference ČHS. 1. vydání. Brno: Česká hipiatrická společnost, 1996. s. 40-43. 12. HABEGGER, S.: Angular Limb Deformities in Foals. In Horse Previews Magazine. [online]. 2000. Dostupné z: http://www.horse-previews.com/>. 43

13. JEFFCOTT, L. B.: Osteochondrosis-An international problem for the horse industry. In Journal of Equine Veterinary Science. Č. 1. [online]. 1996. p. 32-37. ISSN 0737-0806. Dostupné z: http://www.sciencedirect.com/>. 14. KRESAN, J. a kol.: Morfológia hospodářských zvierat. 1. vydání. Bratislava: Príroda, 1979. 622 s. 15. MARVAN, F. a kol.: Morfologie hospodářských zvířat. 3. vydání. Praha: Brázda, 2003. 304 s. ISBN 80-209-0319-4. 16. OGLESBY, R. N.: Developmental Orthopedic Disease (DOD) in Horses. [online]. Dostupné z: http://www.horseadvice.com/>. 17. PARENTE, E. J.: Angular Limb Deformities. Kap. 60. In Diagnosis and Management of Lameness in the Horse. Hardbound: Saunders, 2002. p. 557-561. ISBN 978-07216-83423. Dostupné z: http://www.sciencedirect.com/>. 18. PIERAMATI, C. a kol.: Heritability estimation of osteochondrosis dissecans in Maremmano horses. In Livestock Science. Č. 2-3. [online]. 2003. p. 249-255. ISSN 18711413. Dostupné z: www.sciencedirect.com/>. 19. POPLUHÁR, L. a kol.: Základy športového jazdenia na koni. 2. vydání. Bratislava: Príroda, 1981. 409 s. 20. RAU, G. – RAU, B.: Jak chránit kopyta koní. 1. vydání. Praha: Brázda, 2004. 203 s. ISBN 80-209-0326-7. 21. RECHENBERG, B. – AUER, J. A.: Treatment of Angular Limb Deformities in Foals. In Clinical Techniques in Equine Practice. Č. 4. [online]. 2006. p. 270-281. Dostupné z: http://www.sciencedirect.com/>. 22. RICHARDSON, D. W.: Diagnosis and Management of Osteochondrosis and Osseous Cyst-like Lesions. Kap. 56. In Diagnosis and Management of Lameness in the Horse. Hardbound: Saunders, 2002. p. 549-554. ISBN 978-0-7216-8342-3. Dostupné z: www.sciencedirect.com/>. 23. STANEK, CH.: Onemocnění oblasti spěnkového kloubu. In Ortopedie koní. Sborník referátů IV. výroční konference ČHS. 1. vydání. Brno: Česká hipiatrická společnost, 1996. s. 44-47. 24. ŠVEHLOVÁ, D.: Angulární deformity. In Nemoci koní. [online]. Dostupné z: http://www.dominika-svehlova.cz/clanky/>.

44

25. ŠVEHLOVÁ, D.:Artróza. In Nemoci koní. [online]. Dostupné z: http://www.dominikasvehlova.cz/clanky/>. 26. ŠVEHLOVÁ, D.: Podotrochlóza. In Nemoci koní. [online]. Dostupné z: http://www.domika-svehlova.cz/clanky/>. 27. ŠVEHLOVÁ, D.: Překlubování. In Nemoci koní. [online]. Dostupné z: http://www.dominika-svehlova.cz/clanky/>. 28. TROTTER, G. W.: Flexural Deformities. Orthopaedic Research Center, Colorado State University . [online]. Dostupné z: http://www.equineortho.colostate.edu/>. 29. VINČÁLEK, J.: Podkování koně s podotrochlózou a špánkem. In Nemoci kopyta. Sborník referátů ze VI. výročního semináře ČHS. 1. vydání. Brno: Česká hipiatrická společnost, 1998. s. 98-100. 30. WINTZER, H. J. a kol.: Nemoci končetin. In Choroby koní: Sprievodca štúdiom a praxou. 1. vydání. Bratislava: H&H, 1999. s. 283-352. ISBN 80-88700-45-0. 31. ŽERT, Z. – VINČÁLEK, J.: Ošetření vadných postojů a defektních kopyt u hříbat. In Nemoci kopyta. Sborník referátů ze VI. výročního semináře ČHS. 1. vydání. Brno: Česká hipiatrická společnost , 1998. s. 30-35.

45