Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Název bakalářské práce Hygienické aspekty v chovu ovcí

Vedoucí práce: Dr. Ing. Zdeněk Havlíček

Vypracoval: Jana Blahová Brno 2007 1

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma HYGIENICKÉ ASPEKTY V CHOVU OVCÍ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně.

dne

1. 5. 2007

podpis …………………………..

2

Poděkování Děkuji Dr. Ing. Zdeňku Havlíčkovi za vedení při zpracovávání bakalářské práce, za konzultace a ochotu při poskytování rad a připomínek. Děkuji rodičům za umožnění studia, za pomoc a podporu při studiu a zpracovávání bakalářské práce.

3

ABSTRAKT

Hygiena je velmi důležitým a významným faktorem ovlivňující zdraví a bezproblémový chov ovcí. Jen za dobrých hygienických podmínek může být chov ovcí úspěšný z hlediska užitkovosti, zdraví a dobré kondice zvířat. Hygienické opatření se vztahuje především na kvalitu ustájení, stájové mikroklima, jež zahrnuje teplotu, vlhkost, proudění vzduchu, větrání stájí, či obsah plynů (oxidu uhličitého, amoniaku, sirovodíku). Ovce jsou typicky pastevní zvířata, proto je také nutné dbát na jejich ošetřování na pastvě, na vhodné pastevní podmínky a na přípravu ovcí na pastvu (odčervování, úprava paznehtů, atd.). Pokud nebudou splněny dostatečné hygienické podmínky hrozí ovcím nákazy, ať už infekčního charakteru (příměť pysková, nakažlivé kulhání), neinfekčního charakteru (záněty mléčné žlázy, pastevní tetanie) tak i parazitární nemoci (motoličnatost, slezová a střevní červivost, plicní červivost, svrab).

Klíčová slova: ovce, hygiena, nemoci

4

ANNOTATION

The hygiene is very important and significant factor with an influence on the health and trouble free sheep-farming. Only under good hygienic circumstances can be the sheep-farming prosperious from point of view of utility, health and good animalscondition. The hygienic provision refer most of all to a quality of shed, of stable microclimate including temperature, humidity, air-flow, ventilation and gas content (carbonic oxide, ammonia, hydrogen sulphide). The sheeps are typical pasture animals. It is urgent too care about theirs treatment on pasturage, good conditions at grass and on preparation of sheeps for pasture (worm aside, hoof modification, and so on). With insufficient filling of hygienic conditions is imminent to sheeps contaminations whether infectious (Contagious ecthyma, Contagiosa equorum) or uninfectious (Mastitis, Hypomagnezémia) and also parasitemaladies (liver-fluke, worms abomasum or intestinal, pulmonary worms, scabies).

Key words: sheeps, hygiene, zoonoss

5

OBSAH

1. ÚVOD…………………………………………………………...………….…..........8 2. VÝZNAM CHOVU OVCÍ…………………………………...……….……………9 2.1. Historie chovu ovcí v ČR………………………………...…..….………9 2.2. Chov ovcích ve světě a zemích EU…………………..………………...10 3. HYGIENICKÉ POŽADAVKY NA USTÁJENÍ…………………………....…...12 3.1. Hygiena ovčínů……………………………………………...………….12 3.1.1. Hygienické požadavky při výběru stavebního místa…………...12 3.1.2. Vnitřní dispozice stáje………………………….…………....…13 3.1.3. Vnitřní zařízení……………………………….……...................14 3.1.4. Vnější zařízení……………………………….…………………16 3.2. Hygiena stájového ovzduší…………………………….…..…………...16 3.2.1. Teplota vzduchu…………………………….……..…………....17 3.2.2.

Vlhkost vzduchu…………………………….……..…………..18

3.2.3.

Proudění vzduchu…………………………….……..................19

3.2.4.

Větrání stájí………………………………….…..……………..20

3.2.5.

Koncentrace stájových plynů………………….…..…………...21

4. HYGIENICKÁ OPATŘENÍ NA PASTVINÁCH………………………..............23 4.1. Příprava ovcí na pastvu……………………………….…..…………….23 4.1.1. Výživa a krmení……………………………………..…...……..23 4.1.2. Odčervování……………………………..……….…………..…24 4.2. Péče o pastviny………………………………………..….………...…..25 4.2.1. Požadavky na pastviny………………………...…………….....26 4.2.2. Hnojení pastvin………………………………...…………….....27 4.3. Vliv klimatických podmínek na ovce…………………..………….…...28 4.3.1. Tepelný stres……………………………………...………….....28 4.3.2. Chladový stres…………………………………..…………...…28 4.4. Ošetřování ovcí na pastvinách……………….…………..………….….29 5. HYGIENA OŠETŘOVÁNÍ (CHOVATELSKÉ ZÁSAHY)………….……...…31 5.1. Stříhání……………………………………………………...…………..31 5.2. Ošetřování paznehtů………………………………………..............…..32 5.3. Kastrace…………………………………………………..............…….32 5.4. Kupírování ocásků……………………………………...………………32 6

5.5. Označování zvířat………………………………………………………33 5.6. Ošetření narozených jehňat a bahnic po porodu………..….…………...33 6. ZDRAVOTNÍ PROBLEMATIKA CHOVU OVCÍ…………….……………....34 6.1. Infekční problémy ovcí………………………………...……………….34 6.1.1. Enterotoxémie u ovcí………………………...…………………34 6.1.2. Pasteurelóza jehňat……………………….……..……………...34 6.1.3. Nakažlivé kulhání ovcí…………………….…..…….................35 6.1.4. Příměť pysková…………………………………………………35 6.1.5. Paratuberkulózaovcí…………………………………………....36 6.1.6. Klusavka ovcí (Scrapie)……………………..………………….36 6.1.7. Listerióza ovcí……………………………….…..……………..37 6.2. Parazitární nemoci…………………………………….…..……………37 6.2.1. Endoparazitózy ovcí……………………………...….................37 6.2.2. Ektoparazitózy ovcí………………………….…..………….…39 6.3. Neinfekční onemocnění ovcí……………………………..…………….41 6.3.1. Poruchy funkce předžaludků……………….……..…………....41 6.3.2. Záněty mléčné žlázy……………………….……..…………….42 6.3.3. Ketóza (toxémie) březích ovcí…………………..…………..…42 6.3.4. Pastevní tetanie……………………………….…..…………….43 7. ZÁVĚR…………………………………………………………….……………....44 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ…………………………………………………..45

7

1. ÚVOD Ovce slouží člověku jako užitkové zvíře více než 6 000 let. Jen zvíře zdravé, v dobré kondici je schopné poskytovat žádaný užitek. Pro udržení dobrého zdravotního stavu mají nesporný význam vnější vlivy prostředí, především hygienické podmínky chovu, stájové mikroklima, úroveň ošetřování zvířat a jejich využívání. Významným faktorem je i výživa, technika krmení, hygiena výběhů a pastvin a v neposlední řadě i úroveň poskytované veterinární péče, především v oblasti preventivních opatření. Zvířata chovaná v odpovídajících hygienických podmínkách, správně živená a ošetřovaná, lépe odolávají všem nepříznivým vlivům, přenosným i parazitárním onemocněním. Chovatel je povinen udržovat zvířata v čistotě a dbát o jejich správné ošetřování. Zvýšenou pozornost má věnovat zvířatům v době březosti, porodu, po porodu a mláďatům.

8

2. VÝZNAM CHOVU OVCÍ Chov ovcí je v současnosti jednou z priorit českého zemědělství, a to z důvodů udržování krajiny v podhorských a horských oblastech v kulturním stavu, ale hlavně z důvodu účelného využití produkce trvalých travních porostů. Udržovaná krajina je jednou z podmínek vytvoření řady pracovních míst, a to zejména v oblasti turistického ruchu. Chov ovcí poskytuje lidem kvalitní a chutné maso, u kterého v dnešní době převažuje poptávka nad nabídkou. Maso je v ČR základní produkt, pro který se ovce chovají, ale k lidské výživě je možno rovněž využít ovčí mléko, které se zpracovává na sýry specifické chuti. Dalšími produkty chovu ovcí jsou vlna, kůže a kožešiny (ONDRUCH, 2002). V oblastech, kde se výroba na orné půdě stane v nové ekonomické situaci nerentabilní, má chov ovcí perspektivu uplatnit se jako jedna z možností využití zakládaných trvalých travních porostů i jako jedno z odvětví alternativního zemědělství (RAMZER, 2005).

2.1. Historie chovu ovcí v ČR Ovce patří k nejstarším domestikovaným hospodářským zvířatům, v Přední Asii byly domestikovány v 10. až 9. tisíciletí před n. l., v Evropě asi o 2 tisíciletí později. (HORÁK a kol., 2004). Za domestikační centrum ovcí je považován Irán. Zápisy z období 7 tis. let př. n. l. svědčí o již vyspělém chovu ovcí v této oblasti. Z výše uvedené oblasti se ovce postupně rozšiřovaly do Afriky i do Evropy. Zde byly kříženy s místními formami divoké ovce (Kaspická ovce stepní, skupina ovcí Velehorského typu, muflon asijský, muflon evropský) (HROUZ, ŠUBRT, 2000). Na našem území se ovce chovají od 9. století, jejich chov je spojen se slovanským osídlením. Ze starých pramenů je zřejmé, že ovce byly pro chovatele zdrojem značných příjmů, základem zemědělství a mírou blahobytu obyvatel. Kromě mléka, vlny, masa a kůží se vysoce cenila ovčí mrva, ovce se používaly k zadupávání setby „ ovčí stopou“ (náhrada za válení a vláčení), zejména v době trojhonného systému hospodaření. V historických zemích usedlé obyvatelstvo chovalo tzv. selské (zemské) ovce.

9

S valašskou kolonizací se do oblasti Karpat až Beskyd rozšířil pastýřský, tzv. valašský (salašnický), způsob chovu. Stádově se ovce začaly chovat až za feudalismu. V našich historických zemích patří bezesporu k nejslavnější etapě rozvoje ovčáctví období tzv. „zlatého rouna“ (1765 - 1870). V období „zlatého rouna“ došlo k zakládání velkých stád na církevních a šlechtitelských statcích.V roce 1814 a 1829 byly v Trnové v Čechách a v Košticích na Moravě otevřeny ovčácké školy jako první v rámci zemědělského oboru (HORÁK a kol., 2004). Konjunktura ovčáctví vyvrcholila ve 40. letech 19. století. Tehdy také dosáhly počty chovaných ovcí svého vrcholu. Od té doby však nastal pozvolný a od počátku druhé poloviny 19. století stále rychlejší úpadek tohoto odvětví (KUNZ, LANGER, 2005). Obecně můžeme konstatovat, že v 19. i 20. století byl základem neúspěchu jednostranná preference vlnařské užitkovosti. V období maximálního rozvoje se však ovce na celkové struktuře živočišné výroby (v přepočtu na VDJ) podílely jen 1,5 %, na celkové tržní produkci živočišné výroby jen 1 %. V období let 1999 - 2000 se v ČR snížily početní stavy ovcí o 345 600 ks, to znamená, že za 10 let v ČR klesl stav ovcí o plných 80 %. Negativních vlivů působící na vývoj chovu ovcí do roku 2000 je celá řada. Patří mezi ně především restrukturalizace a transformace zemědělství, přestavba užitkového zaměření ovcí (z vlnařské na masnou užitkovost) apod. V období 2000 - 2003 byly na ovce a kozy v ČR vyplaceny celkové dotace ve výši 391 468 499 Kč. Tyto skutečnosti mají rozhodující vliv na zvyšování stavu ovcí u nás od roku 2002. Průměrné zatížení ovcemi na 100 ha z. p. je v současné době 2 ks. V současném období se u nás v průměru chová na 100 obyvatel jen 1,03 ks ovcí (HORÁK a kol., 2004).

2.2. Chov ovcí ve světě a zemích EU Z celosvětového hlediska je dlouhodobě v počtu chovaných zvířat na prvním místě skot, ovce jsou na druhém místě. Podle ročenky FAO se ve světě v roce 2001 chovalo celkem přes 1 miliardu ovcí. Nejvíce ovcí se tradičně chová v Asii a Africe, pouze v těchto dvou světadílech se za posledních 12 let stavy ovcí zvýšily. K největšímu snížení počtu chovaných ovcí došlo v Jižní Americe a Oceánii. V Oceánii se stav ovcí snížil téměř o 69 mil. ovcí.

10

V roce 2001 se nejvíce ovcí chovalo v Číně – 133 mil., Austrálie je na druhém místě s počtem 120 mil. ks. K velkým chovatelům dále patří Indie, Írán, Nový Zéland, Argentina a Peru. Celosvětová produkce ovčího masa v roce 2001 byla 7,5 milionu tun a představovala 4,6 % celosvětové produkce masa. Průměrná celoroční spotřeba ovčího masa na jednoho obyvatele je rozdílná. Např. v roce 2001 Nový Zéland 18,0 kg, Austrálie 15,9 kg, Čína 2,3 kg, Indie 1,9 kg. V rámci EU je průměrná spotřeba ovčího masa na obyvatele za rok 3,4 kg, z toho např. Řecko 13,8 kg, Irsko 7,5 kg, Německo 1,1 kg. Z celkové celosvětového objemu tržní produkce mléka tvoří ovčí mléko jen 1,3 %. Největší produkce ovčího mléka je v Asii – 41,9 %, Evropa se podílí 36,6 %. Celosvětově můžeme pozorovat odklon od vlnařské užitkovosti ovcí, v období 1989 2001 se celosvětová produkce potní vlny snížila o 28,7 %. Podle údajů FAO z 39 sledovaných evropských zemí v roce 2001 stavy ovcí vzrostly pouze v 11 státech. Početní stavy ovcí se stále vyvíjejí. K významnému nárůstu počtu chovaných ovcí v období 1998 - 2001 došlo v Řecku (+5,4 %), Dánsku a Švédsku (+7,4 %), Finsku (+11,7 %). Celkově však stav ovcí v EU klesl o 8110 mil. ovcí, tj. o 7,2 %. V zemích EU se v roce 2001 chovalo 63 % ovcí z celkového stavu ovcí v Evropě, z celosvětového stavu asi 9 % (HORÁK a kol., 2004).

11

3. HYGIENICKÉ POŽADAVKY NA USTÁJENÍ Úspěch chovu podmiňují dobré chovné podmínky, umožňující vytvořit žádoucí hygienické prostředí pro ovce a skýtající možnost uplatnit v maximální míře mechanizaci pracovních procesů. Obecně mají být stáje pro ovce dostatečně prostorné, teplé, vzdušné a světlé. Ovcím nejvíce škodí vlhkost, vysoký obsah čpavku a průvan. (HORÁK, 1985).

3.1. Hygiena ovčínů

3.1.1. Hygienické požadavky při výběru stavebního místa

Vhodnost půdy a terénu Volí se přednostně místo suché a dostatečně únosné, mírně vyvýšené na pozemku rovném nebo jen mírně svažitém, chráněné před převládajícími větry, a relativně horší bonitou půdy avšak z hlediska nákazového zdravou. Půda musí být z hlediska prevence nákaz zdravá, tj. nesmí být infikovaná a znečišťovaná (platí též a především pro výběr výběhů a pastvin). Zamoření půdy lze předpokládat na místech, kde v minulosti byla mrchoviště, v antraxových distriktech, v přírodních ohniscích nákaz, v zaplavovaných územích apod. Je proto nutné provést komplexní zoologický, parazitologický, epizootologický, epidemiologický a hygienický průzkum krajiny zejména pro závody s pastevním chovem zvířat.

Zajištění zdravotně nezávadné pitné resp. napájecí vody Vyžaduje se provést komplexní vodohospodářský průzkum na kvalitu vody a vydatnost vodního zdroje a srovnat ji s potřebou vody na plánovaný počet zvířat a ostatní provoz. Při výběru vodního zdroje je lépe dát přednost vodě spodní (pramenité, artézské) a teprve při jejím nedostatku lze používat i upravenou vodu povrchovou, laboratorně vyšetřenou na zdravotní nezávadnost (ZEMAN, KUBÍČEK, 1986).

12

3.1.2. Vnitřní dispozice stáje

Ovce se chovají ve vhodných, světlých, suchých a dobře větratelných ovčínech. Počet ustájených ovcí se volí podle velikosti vzdušného prostoru na bahnici (4,5 m3) a podle požadavků na podlahovou plochu (v m2) (ŠTOLC, 1993).

Požadavky na podlahovou plochu dle ŠTOLCE (1993): •

bahnice

0,7 – 0,9 m2

•

bahnice s 1 až 2 jehňaty

1,2 – 1,5 m2

•

ročka

•

jehně ve výkrmu

0,3 – 0,4 m2

•

plemenný beran

2,0 – 3,0 m2

•

bahnice v pastevním přístřešku

0,4 – 0,5 m2

0,7 m2

Požadavky na podlahovou plochu dle HORÁKA (2004): •

bahnice a jalové ročky

1,2 m2

•

bahnice s 1 jehnětem do odstavu

1,5 m2

•

bahnice s 2 jehňaty do odstavu

2,0 m2

•

chovná jehňata po odstavu

0,25 m2

•

jehně ve výkrmu do 25 kg

0,4 m2

•

jehňata v odchovu do 1 roku

0,8 m2

•

beran – individuální ustájení

4,0 m2

•

beran – skupinové ustájení

3,0 m2

•

beran – chovný (8 -16 měs.)

1,5 m2

13

Ovčíny jsou budovány jako volné stáje s hlubokou podestýlkou bez trvalého vnitřního členění. Počítá se s podlahovou plochou 1,2 – 1,5 m2 pro ovci s jehnětem a 3 – 4 m2 pro berana. Pro úpravu vnitřního prostoru v období připouštění, bahnění nebo odstavu jehňat slouží kůly a různé typy lís. K zařízení ovčína patří jesle, kde se počítá s délkou 20 cm na jehně, 40 cm pro ovci a 50 cm pro berana. Dále jsou to napajedla, často korytová v délce 1 m na 25 kusů zvířat. K sezónně používaným zařízením patří lavice a stoly na stříhání ovcí, třídící stoly a police na vlnu (RAMZER, 2005). Doporučuje se orientace objektu východ až západ. Pro hromadný chov se doporučují velké, volně stojící ovčíny s možností ustájení v závislosti na ročním období (v zimě, na jaře, během rození a po narození jehňat). Podlaha se doporučuje 0,5 m pod terénem, prahy 0,2 m nad terénem. Tento prostor se postupně vyplní slamnatým hnojem (SKŘIVAN, 1999). Podle ŠTOLCE (1993) je denní potřeba stelivové slámy na 1 ovci cca 1 kg. Výška ovčína se předpokládá 3,3 až 3,5 m, s plochou oken 1/20 až 1/25 podlahové plochy chléva. Okna mají být sklopná a vysoko položená (SKŘIVAN, 1999). Ve stájích musí být dostatek světla. Většina stájí má přirozené osvětlení (ŠTOLC, 1993). Intenzita světla dle HORÁKA (2004) má činit alespoň 30 luxů na metr čtvereční. Důležitým faktorem ovlivňujícím technologii chovu je podestýlka. Klasické (a pro ovce nejvhodnější) je ustájení na hluboké podestýlce. Vana ovčína se zapouští 0,3 - 0,6 m pod okolní terén, musí se však respektovat hladina spodní vody. Běžně není třeba dno vany betonovat a provádět kanalizaci, jelikož při normálním provozu není v ovčíně močůvka a podestýlka zůstává trvale suchá. Musí se však zamezit pronikání venkovní vlhkosti do stáje a naopak úniku výkalů, moče a dezinfekčních prostředků mimo objekt. Při stájovém způsobu chovu na hluboké podestýlce naroste podestýlka za 6 měsíců v průměru o 0,6 m. Podestýlku je potřeba vyvážet min. jednou ročně, a to před zimním ustájením (HORÁK a kol., 2004).

3.1.3. Vnitřní zařízení

Zařízení pro krmení ovcí Ovce se krmí většinou dávkovaně, proto počet krmných míst musí odpovídat počtu ustájených ovcí (HORÁK a kol., 2004). Krmiva se běžně zakládají do různých typů jeslí, jejichž jednotlivé příčky jsou od sebe vzdáleny 7 - 10 cm. Spodní části jeslí jsou uzpůsobeny pro dávkování jadrného krmiva. Ovcím se podává také minerální liz 14

/kusová kamenná sůl/, který se umísťuje do volně zavěšených kovových košů asi 0,5 m nad podestýlkou (ŠTOLC, 1993). Významnou roli hraje vlhkost. Jakmile sůl nebo liz zvlhne, stává se křehčí a někdy se dokonce i rozpadá, zvířata pak mohou konzumovat více minerálních látek, než potřebují (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002).

Zařízení pro napájení Ovce mají mít ve stáji volně k dispozici pitnou vodu. Ovce se mohou napájet z věder, vaniček, napájecích žlabů nebo napáječek. Jedna napáječka stačí k napájení 10 beranů nebo 40 ovcí (HORÁK a kol., 2004). Voda je jednou z nejdůležitějších potřeb zvířat. Ovce vyžadují určitou kvalitu vody, co se týče obsahu soli, obsahu toxických látek i mikroorganismů. Voda pro pití by měla mít teplotu mezi čtyřmi a osmnácti stupni Celsia. Pokud má voda teplotu vyšší, může docházet k velkému namnožení mikroorganismů. Voda má mít neutrální kyselost (pH 7). Horší je, když je alkalická, než kyselá. Vysoká alkalita (pH 9 a vyšší) způsobuje zažívací problémy, průjmy, špatnou konverzi živin a snižuje příjem vody a krmiva (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002).

Tab. 1: Základní požadavky na kvalitu vody

Prvek

Limit

Prvek

(mg/l)

Limit (mg/l)

Komponent

Limit

Al

5,0

V

0,1

sulfáty

1000 mg/l

As

0,2

Hg

0,01

rozpuštěné soli

1500 mg/l

B

5,0

Cu

0,5

nitráty a nitrity

100 mg/l

Cd

0,05

F

2,0

nitrity

10 mg/l

Cr

1,0

Zn

24

bakterie celkové

Se

0,05

Ni

1,0

bakterie coliformní

Pb

0,1

Co

1,0

Coccidia, Leptospira, Staphylloccocus,viry

1 milion CFU/100ml 50 CFU/100 ml 0

CFU = počet jednotek tvořících kolonie při vyšetření vzorku vody kultivací na živné půdě

15

Zařízení pro bahnění V období bahnění je důležité vytvořit pro ovce vhodné hygienické podmínky, protože ovce se bahní v ovčínech. Před bahněním je potřeba vydezinfikovat vnitřní zařízení ovčínů a na podlahu přistlat suchou podestýlku, nejlepší z krátce řezané slámy (PARA a kol., 1992). Při klasickém způsobu chovu se provádí bahnění v individuálních choulech. Chouly o velikosti asi 1,5 m se zřizují z lís. V choulu zůstane matka s jehnětem v průměru 2 - 5 dnů, potom se jehňata převádějí do školek, ze kterých se pouštějí k matkám do společného kotce jen na krmení (HORÁK a kol., 2004).

Brodidlo Před vchodem do ovčína má být umístěno dezinfekční brodidlo hluboké 10 cm. (ŠTOLC, 1993). Toto zařízení slouží k prevenci nebo k léčení nakažlivé hniloby paznehtů. Důležité je, aby mělo nepropustné dno. Perspektivně bude účelné zřizovat brodidla tak, aby v nich ovce musely zůstat předepsanou dobu (min. 5 minut) (HORÁK a kol., 2004). Má zešikmené stěny tak, aby umožňovalo přechod i vozidlům. Slouží na dezinfekci paznehtů v rámci prevence proti chorobám paznehtů. Jako dezinfekční prostředky se nejčastěji používají 10% modrá skalice, 5% formalín a 5 - 10% roztok chlorového vápna (PARA a kol., 1992).

3.1.4. Vnější zařízení Součástí každého ovčína má být výběh, kde ovce mohou pobývat po celý rok. Výběh musí navazovat vždy na ovčín a má být zpevněný, s maximálním spádem 5 %. Situován má být na sluneční straně ovčína (ŠTOLC, 1993). Plemenný beran má mít k dispozici výběh min. 10 m, chovný beran 2 m a bahnice 1 m. V létě se doporučuje zajistit pro plemenného berana 100 m pastevního výběhu (HORÁK a kol., 2004). S ohledem na finanční náročnost se při ovčínech nebudují koupaliště pro ovce. Prevence i léčba při výskytu ektoparazitů se v současné době provádí postřikem, koupáním v plastových nádobách nebo vhodnými veterinárními přípravky (HORÁK a kol., 2004).

16

3.2. Hygiena stájového ovzduší Mikroklima stájí je vytvářeno komplexním působením fyzikálních, chemických a biologických faktorů. Největší význam pro chovaná zvířata má tepelně vlhkostní režim charakterizovaný interní teplotou a vlhkostí vzduchu a teplotou vnitřních povrchů spolu s prouděním vzduchu. Stejně významným faktorem, ovlivňujícím užitkovost a zdravotní stav zvířat, je složení stájového vzduchu z hlediska koncentrace nežádoucích plynů, vodní páry, prachu a mikrobiálního znečištění (KLABZUBA, KOŽNAROVÁ, 2003). Stájové ovzduší – mikroklima obklopuje zvířata a má na ně bezprostřední vliv. Např. teplota stájového vzduchu má přímý vliv na intenzitu metabolizmu a produkci zvířat a nepřímý vliv na jejich zdraví a welfare (pohodu). Je proto důležité pochopit termální vztahy mezi zvířaty a stájovým ovzduším a termální vztahy mezi stájovým mikroklimatem a okolním prostředím. Nevyhovující ustájení a nevhodné mikroklima může způsobit teplotní stres zvířat, který přímo ovlivňuje ztráty produkce a zhoršuje pohodu zvířat. Nedostatečná ventilace zvyšuje riziko onemocnění a zdraví může být přímo poškozeno vysokými atmosférickými koncentracemi nebezpečných plynů, zejména čpavku (JÍLEK, 2003).

3.2.1. Teplota vzduchu Teplota vzduchu je nejvýznamnějším faktorem, neboť na její změny musí okamžitě organismus stálotepelných živočichů reagovat, což může v extrémních případech ovlivnit užitkovost, nebo dokonce zdraví zvířat. Homoiotermní, neboli stálotepelní živočichové si udržují relativně stálou teplotu těla a to proto, aby rychlost biochemických reakcí v těle příliš nekolísala a aby byly neustále k dispozici všechny fyziologické funkce, které živočich potřebuje k normálnímu životu a obraně. Mají tedy vyvinutou složitou fyziologickou funkci, nazývanou termoregulace, jejíž pomocí organismus udržuje stálou tělesnou teplotu. Té je možno dosáhnout jedině při vyrovnané tepelné bilanci organismu. Teplota prostředí je téměř vždy nižší, než tělesná teplota zvířat a proto se z fyzikálního hlediska jedná převážně o přechod tepla z těla zvířete do prostředí (JÍLEK, 2003). Ovce patří mezi hospodářská zvířata, která lépe snášejí nízké teploty než vysoké. Spodní kritická teplota např. u ovcí s délkou vlny 12 cm je -3 °C. Po ostříhání vlny se

17

však hranice spodní kritické teploty posunuje podle úrovně výživy o 15 – 20 °C výše. Při teplotách prostředí nad 28 °C se organizmus ovcí nestačí zbavovat nadměrného tepla radiací, konvekcí a kondukcí. Zapojuje do činnosti i mechanizmus evaporace, tj. zvýšené vylučovaní potu a zvýšená frekvence dechu. Zvyšuje se spotřeba vody a ovce hledají chladné a stinné místa s průvanem. Snižuje se chuť k jídlu a klesá užitkovost (PARA a kol., 1992).

Teplota vzduchu dle HORÁKA (2004): •

ve smíšeném stádě optimálně

•

při bahnění

•

minimální teplota pro ovce

5 °C

•

pro jehňata

8 °C

8 – 10 °C 10 – 14 °C

Teplota vzduchu dle HORÁKA (1985): •

jehňata v profylaktoriu:

min. 16 °C

optimální 17 – 20 °C

•

jehňata ostatní:

min.

8 °C

optimální 10 – 12 °C

•

bahnice a ostatní ovce:

min.

5 °C

optimální

8 – 10 °C

3.2.2. Vlhkost vzduchu Vlhkost vzduchu je dána obsahem vodních par, které jsou ve vzduchu sice vždy, ale v proměnlivém množství. Vysoká vzdušná vlhkost zvyšuje tepelnou vodivost vzduchu. Vlhký vzduch více pohlcuje tepelné záření. Z toho vyplývá, že čím je vzduch vlhčí, tím jsou vyšší ztráty tepla z organismu zvířat radiací. Vysoká vzdušná vlhkost ovlivňuje výdej tepla z organismu. Při vysoké vlhkosti a vysoké teplotě se snižuje tepelný spád mezi povrchem zvířat a prostředím, omezuje se výdej tepla konvekcí a současně i evaporací z povrchu těla. Nahromaděné teplo v organismu má za následek vznik hypertermie (přehřátí). Při vysoké vlhkosti a nízké teplotě se tepelný spád zvětšuje, organismus ztrácí více tepla, než je schopný vyprodukovat a dochází k podchlazení. Nepříznivá je i nízká vlhkost pod 50 %. Kombinace nízké vlhkosti a vysoké teploty (vysoký sytostní doplněk) způsobuje nadměrný odpar vody z dýchacích cest. Porušuje se ochranná hlenová bariéra sliznic a ta se stává vstupní branou pro vniknutí patogenů. Při nízké vlhkosti se zvyšuje dehydratace tkání, snižuje se příjem krmiva a zvyšuje se příjem vody. Snižuje se užitkovost zvířat (JÍLEK, 2003). 18

Vysoká relativní vlhkost vzduchu v ovčínech nepříznivě ovlivňuje tepelněizolační vlastnosti vlny v důsledku jejího navlhnutí, proto by neměla překročit 70 %. Hlavním zdrojem vodních par v ovčínech jsou ustájené zvířata, ale na produkci vodních par se podílí i špatně udržovaná hluboká podestýlka (PARA a kol., 1992).

Relativní vlhkost dle HORÁKA (1985): •

jehňata v profylaktoriu:

max. 80 %

optimální 60 - 75 %

•

jehňata ostatní:

max. 85 %

optimální 60 - 80 %

•

bahnice a ostatní ovce:

max. 85 %

optimální 60 - 80 %

3.2.3. Proudění vzduchu Chceme-li zhodnotit vliv proudění vzduchu na organismus, musíme znát jak směr proudění vzduchu, tak rychlost proudění. Význam proudění vzduchu spočívá v ochlazování kůže zvířat a v ovlivňování vydávání tepla z organismu zvířat. Vzduch se má v dosahu zvířat při optimálních teplotách pohybovat maximálně do rychlosti 0,3 m.s-1, při vysokých teplotách může být rychlost vyšší, u dospělých zvířat až přes 1 m.s-1. Proudění vzduchu v těchto rozmezích má příznivý účinek na krevní oběh a látkovou výměnu. Při vyšších rychlostech a při nízké teplotě prostředí však nastává nadměrné ochlazení. Zvláště nepříznivé je proudění vzduchu označované jako průvan, což je jemný pohyb vzduchu v uzavřeném prostoru jedním směrem, který způsobuje ochlazování jen určité části těla. Na těchto částech těla dochází k vázokonstrikci, nedostatečnému prokrvení a tím k podchlazení. V orgánech s nedostatečným prokysličením se snižuje fagocytární schopnost a zvyšují se předpoklady pro vznik zánětů. Za průvan se považuje stav, kdy rychlost proudění vzduchu převyšuje 0,3 m.s-1. Ve stájích vzniká průvan při větrání, při příčném otevírání oken a dveří a nebo při netěsnostech (JÍLEK, 2003). Proudění vzduchu dle HORÁKA (1985): •

jehňata v profylaktoriu:

max. 0,5 m.s-1

optimální 0,2 m.s-1

•

jehňata ostatní:

max. 0,5 m.s-1

optimální 0,2 m.s-1

•

bahnice a ostatní ovce

max. 1,0 m.s-1

optimální 0,3 m.s-1

19

3.2.4. Větrání stájí Přirozené větrání, které je nejčastěji využívané v ovčínech má zabezpečit rovnoměrnou a stálou výměnu vzduchu (PARA a kol.,1992). Výměna vzduchu je většinou jediným prostředkem, kterým je možno regulovat vlhkost stájového vzduchu a snižovat koncentraci škodlivých plynů, obsah prachu a mikrobů na přijatelnou úroveň. Obecný návrh optimálního větracího systému, zvláště u rozměrných velkokapacitních objektů,

je

neobyčejně

produkovaným zvířaty,

složitý

z důvodu

nutnosti

maximálně

šetřit

teplem

případnými dodatečnými zdroji a podestýlkou. Plně

automatizované systémy větrání ve velkoprovozech pomocí vzduchotechnického zařízení jsou velmi nákladné, v agresivním stájovém prostředí často poruchové a tím i náročné na obsluhu a údržbu. Mnohdy jsou i citlivé například na výpadek elektrické energie se všemi důsledky (nedostatečné větrání, zamrzání rozvodů napájecí vody). Obecná biologicky zdůvodněná pravidla, podle kterých by měla být řízena intenzita výměny vzduchu jsou poměrně komplikovaná. V optimálním případě by systém větrání měl současně splňovat tři hlavní kritéria: •

odvádět veškerý CO2, který vzniká v interiéru objektu

•

odvětrat „přebytečnou“ vodní páru z vnitřních prostorů

•

regulovat množství tepla odváděného ze stáje (minimalizovat v zimním období nebo naopak maximalizovat v létě v období veder)

(KLABZUBA, KOŽNAROVÁ, 2003). V ovčíně musí být větrání s přirozenou nebo nucenou výměnou vzduchu. Přirozená výměna vzduchu se uskutečňuje na principu gravitace – venkovní vzduch je těžší, a tak vytlačuje teplý stájový vzduch, který stoupá nahoru (HORÁK, 1985). Dostatečně

účinné

výměny

vzduchu

nedosáhneme

provětráním

okny

s ventilačními křídly. Větrat se může i dveřmi, přičemž je vhodnější, aby horní polovina byla půlená, a zvláště v létě mají být doplněny laťovými dveřmi. Dříve se dosti často používalo průduchového větrání pod okny s přívodem vzduchu nad okny. Pokud stavební řešení nedovoluje zajistit účinnou přirozenou výměnu vzduchu, je nezbytné zabudovat ve stáji ventilátory, a tak využít jeden z principů nuceného větrání. Systém větrání má zajistit v zimě výměnu vzduchu na 1 ovci 12 m3 .h-1, v létě 50 m3 .h-1 (HORÁK, 1985).

20

3.2.5. Koncentrace stájových plynů Stájový vzduch je směsí atmosférického vzduchu a plynů, vznikajících ve stáji. Jsou to CO2 vydechovaný zvířaty, bachorové a střevní plyny, plyny vznikající rozkladem organických hmot a odparem z moče a výkalů. Složení stájového vzduchu je velmi proměnlivé, závisí na počtu zvířat, prostoru připadajícího na 1 kus, úrovni hygieny a intenzitě větrání (JÍLEK, 2003). Obsah CO2, amoniaku a sírovodíku ve vzduchu ovčínů závisí na způsobu ustájení, intenzity výměny vzduchu a celkové hygienické úrovni stáje. Kvalita vzduchu se zhoršuje zejména při ustájení na vlhké hluboké podestýlce (PARA a kol., 1992).

Dusík (N) je plyn bez barvy, chuti a zápachu, lehčí než vzduch, ve vodě je méně rozpustný než kyslík, chová se inertně, zvířata atmosférický dusík nevyužívají. Kyslík (O2) je nejdůležitější složkou vzduchu, je nezbytný pro život živočichů. Za normálních podmínek problémy s nedostatkem kyslíku nenastávají. Nedostatek kyslíku se klinicky projeví až když jeho obsah klesne pod 15 %. Dochází pak ke zrychlené frekvenci tepu a dechu. Při poklesu pod 11 % se objeví příznaky hypoxie s vážným poškozením organismu. Snížení obsahu pod 7 % je již smrtelně nebezpečné. Oxid uhličitý (CO2) je bezbarvý plyn, bez zápachu, těžší než vzduch, ve vodě je dobře rozpustný. Ve stájovém prostředí je ho zpravidla desetkrát více, než v atmosférickém vzduchu. I při dosažení maximální přípustné koncentrace není CO2 pro zvířata toxický. Je to však významný indikátor větrání (JÍLEK, 2003). Amoniak (NH3) je bezbarvý velmi štiplavý plyn. Amoniak je toxická, nebezpečná látka zásadité povahy. Při vdechování poškozuje sliznici. Je lehčí než vzduch. Amoniak vzniká mikrobiálním rozkladem organických zbytků, exkrementů a moči živočichů, přičemž se většinou váže ve formě amonných solí (ANONYM, 2007). Jeho produkce ve stáji závisí na tom, jak dlouho tam zůstává močůvka a hnůj, tedy na technologii odklizu hnoje. Obsah NH3 ve stájovém ovzduší kolísá od 0,0001 do 0,003 obj. %. Nejvyšší přípustná koncentrace ve všech stájích je 0,0026 obj. % = 18,3 mg.m-3. Pro snížení obsahu čpavku v ovzduší je nutné dodržovat technologii odklízení výkalů a zajištění rychlého odtoku močůvky (JÍLEK, 2003). Důsledkem zvýšené koncentrace amoniaku bývá nepříjemné aroma ovčího masa .

21

Sirovodík (sulfan - H2S) je bezbarvý, i v malých koncentracích intenzivně po zkažených vejcích páchnoucí plyn. Je silně toxický. Ve vodě je méně rozpustný a je těžší než vzduch. Vzniká ve stájích anaerobním rozkladem organických látek, zejména bílkovin se sirnými aminokyselinami. H2S vniká do organismu dýchacími cestami. Při vysokých koncentracích mají otravy perakutní průběh, dochází k ochrnutí dýchacího centra a kardiovaskulárního systému. H2S má podobně jako NH3 metatoxický účinek (dlouhodobý účinek zvýšené, netoxické koncentrace jedů), který se projevuje tím, že připravuje podmínky pro jiná infekční onemocnění. Nejvyšší přípustná koncentrace ve všech stájích je 0,001 objem. % = 14,1 mg.m-3. Letální koncentrace se v závislosti na stáří a hmotnosti zvířete pohybují v rozmezí 0,05 - 0,1 obj. % (JÍLEK, 2003).

Koncentrace plynů dle HORÁKA (2004): •

CO2 – 0,35 %

•

H2S – 0,001 %

•

NH3 – 0,0025 %

22

4. HYGIENICKÁ OPATŘENÍ NA PASTVINÁCH

Jednou z charakteristických vlastností ovcí je jejich velká přizpůsobivost k pastevnímu chovu. Pastva je pro ně v letním období základním krmivem a jejich biologické vlastnosti jim umožňují nalézat si dostatek potravy i na takových pastvinách, které mohou jiné druhy hospodářských zvířat využívat jen s omezením. Ovce využívají i tzv. absolutní zdroje krmiv, které by jinak zůstaly nevyužity (HORÁK a kol., 2004).

4.1. Příprava ovcí na pastvu

4.1.1. Výživa a krmení Ovce jsou anatomií a fyziologií trávicího ústrojí přizpůsobeny k využívání především objemné píce. Trávení vzhledem ke složitosti a délce trávicího ústrojí probíhá pomalu, a proto je také detoxikační schopnost ve srovnání s ostatními podstatně nižší. Ovce jsou proto velmi citlivé na náhlé změny v krmné dávce, nesnášejí krmiva nahnilá, zaplísněná a znečištěná hlínou. Nebezpečná jsou také krmiva s velkým obsahem lehce stravitelných živin, protože způsobují rychlé nadmutí. Nedostatečná péče o krmení má vždy za následek poruchy zdravotního stavu, někdy až s katastrofálními následky, zvláště u jehňat (ČERNOŠEK a kol.,1989). Ovce se mohou na jaře pást o 1 - 1,5 měsíce dříve než skot, protože mají menší nároky na výšku pastevního porostu. Přechod ze zimního krmení na pastvu je výraznou změnou ve výživě zvířat, a proto je třeba zvířata na ni připravit. Musí být pozvolný (1 2 týdny), z krmné dávky se postupně vyřazují šťavnatá krmiva a postupně se prodlužuje pobyt na pastvině (z 1 - 2 hodin na celodenní pastvu). Zvířata se postupným prodlužováním pobytu na pastvině otužují a přizpůsobují klimatickým podmínkám, zvyšuje se i chodivost stáda. Ovce na změnu krmné dávky reagují velmi výrazně a bez patřičné přechodné periody odmítají žrát i některá jinak vhodná krmiva (HORÁK a kol., 2004).

23

4.1.2. Odčervování Nejdůležitějším hygienickým opatřením je pravidelné každoroční odčervování stáda (na podzim) a jeho kontrola na jaře před zahájením pasení (BURDA a kol., 1980). Nejpodstatnějšími parazitologickými nálezy v našich chovech jsou nálezy plicní červivosti (původci Muellerius capillaris, Protostrongylus rufescens), střevní červivosti (původci Trichostrongylus vitrinus, Nematodirus battus, Chabetia ovina, Trichuris ovis), slezové červivosti (původci Haemonchus contortus, Ostertagia circumcincta), motolic (původci Fascikly hepatica, Dicrocoelium dendriticum, Paramphistomum), a tasemnic (původci Moniezia expansa, Moniezia benedeni) (HORÁK a kol., 2004). Odčervovat se má vždy podle zdravotního programu stáda, a to podle intenzity parazitárního napadení, životního cyklu parazitů a na základě koprologického rozboru trusu. V našich podmínkách se odčervují bahnice většinou před zahájením pastvy, a pak opět i s jehňaty v době maximálního výskytu parazitů, tj. obvykle na přelomu června a července, a pak před zimním obdobím. V oplůtkových systémech se doporučuje odčervovat v základním stádě bahnice minimálně třikrát ročně, jehňata v odchovu (podle druhu a síly parazitárních invazí) zpravidla každé 2,5 – 3 měsíce. Je nutné si uvědomit, že promoření se může kumulovat, po určité době se pak může projevit v plné síle. Doporučuje se preparáty podle zdravotního programu stáda střídat. Je třeba dbát na to, aby preparát byl účinný i na tasemnice. Po podání preparátu se mají ovce zavřít na dva až tři dny do stáje nebo košáru a pak celou stáj (košár) důkladně „vykydat“, aby se zničily všechny formy parazitů, které zvířata po odčervení vypudí (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). V současné době na celém světě narůstá problém vzniku rezistence parazitů na antihelmintika. Této skutečnosti přispívají především změny ve způsobu chovu ovcí. Stáda zůstávají dlouho na stejné pastvině a na tutéž pastvinu se vrací několikrát za rok (AXMANN, 2003). Tam, kde je to možné, by měla jehňata přijít na „čistou“ pastvinu, tj. pastvinu nezamořenou předchozí pastvou. K přerušení vývojového cyklu parazitů se někde využívá systém střídání pasených a sečených ploch, nebo střídání ploch pasených skotem a ovcemi. Doporučuje se preparáty střídat, zejména proto, že časem se mohou vyvinout rezistentní kmeny parazitů. K tomu dochází nejčastěji tak, že dostatečná pozornost není věnována dávkování preparátu. Preparát se dávkuje na základě živé hmotnosti, která jednak není u všech zvířat stejná, jednak se obtížně přesně stanoví. Nedostatečná dávka způsobí, že část parazitů přežije a z ní se během nějaké doby 24

vyvine odolná populace. Žádný preparát navíc není účinný na všechny helminty Nejodolnější jsou tasemnice, kterých se velmi obtížně zbavuje. Nově používané přípravky jsou již účinné

i na nevyvinutá stadia parazitů (vajíčka), která jsou

nejzávažnějším zdrojem kontaminace pastvin a následné další infekce. Nejčastěji jsou používány preparáty na bázi frenčů (roztoky podávané na kořen jazyka do dutiny ústní), u kterých není nezbytná aplikace veterinárním lékařem. Většina preparátů je širokospektrá, působí proti střevním i plicním nematodům, proti tasemnicím a ve vyšším dávkování i proti motolicím (Ivomec, Aldifal, Panacur, Bioverm) (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). Ideální antihelmintikum by mělo být bezpečné, vysoce efektivní proti dospělcům a nedospělým stádiím vyskytujících se parazitů, rychle a úplně metabolizovatelné a kompatibilní s dalšími léky. Použitelné jsou v našich podmínkách benzimidazoly s účinností na dospělce a omezenou účinností na vývojová stádia plicní, střevní i slezové červivosti a ve dvounásobných dávkách s účinností na motolice a tasemnice. Na motolice je možnost použít preparátů s clorsulonem (AXMANN, 2003).

4.2. Péče o pastviny

Jedním z významných faktorů úspěšného chovu ovcí je kvalitní krmivová základna, což je především travní porost luk, resp. pastvin. V širším kontextu bychom mohli hovořit o úzkém vztahu půda – rostlina – zvíře, tzn. že k získání kvalitní píce je třeba zajistit optimální půdní podmínky. Kromě fyzikálních vlastností hrají významnou roli také faktory fyzikálně chemické a chemické, jako je zejména půdní reakce a zásoba přístupných živin (RYANT, 2005).

4.2.1. Požadavky na pastviny Podle kvality pastevního porostu bude vypadat i výživná kondice zvířat, jejich zdraví i užitkovost. O pastevní porost je nutné se pečlivě starat. Začíná to založením pastviny, ošetřováním před vegetací, správným využíváním (spásáním v ideální vegetační fázi v kombinaci se sečením, případným sesekáváním přerostlé píce, případně hnojením) a posklizňovou úpravou (sekáním nedopasků). Kvalitní pastevní porosty

25

vyžadují většinou strukturní, utužený povrch půdy, resp. pevnější drn (k tomu přispívají i zvířata sešlapáváním) (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). Přirozené ovčí pastviny musí být suché, nezamokřené, bez křoví, slunečné, aby na porostu rychle osychala rosa. Nevhodné jsou pastviny zaplevelené, zamokřené a s přestárlým porostem. Zamokřené pastviny ovce ještě více rozbahní a navíc je na nich nebezpečí výskytu parazitů a jiných nákaz. Proto se močály a zamokřená místa musí ohradit tak, aby se zamezilo přístupu ovcí (HORÁK a kol., 2004). Většina našich pastevních areálů se nachází ve vlhčích oblastech, při konfiguraci terénu a typu půdy, která místy dává předpoklad k vytváření zamokřených ploch. Zvláště při prvním jarním cyklu je zde dostatek až přebytek půdní vlhkosti ze sněhu, který vytrvává déle než v jiných oblastech. Většina zim je i v podhorských oblastech hodně mokrá a spíše teplejší, takže hluboce rozšlapané a zabahněné plochy krmišť/zimovišť jsou pravidlem. Trpí zejména paznehty ovcí, i když bakterie odpovědné za vznik nakažlivé hniloby jsou při teplotách pod 5 °C téměř neaktivní, rohovina paznehtu se pobytem ve vlhku poškozuje, deformuje a je bránou příští infekce (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). Parazitární invaze ovcí je možné zmírnit anebo jim zbránit střídáním pastvin. Toto opatření má význam hlavně při zamoření pastvin geohelminty a přímým vývojem bez mezihostitele. V teplých letních dnech je třeba pastviny střídat každých 6 dní, v chladnějších 10 – 16 dní. Velké nebezpečí invazních chorob na pastvinách je při pasení ráno za rosy, kdy larvy parazitů migrují vertikálně po stéblech trávy. S ustupující rosou opět migrují na zem (PARA a kol., 1992). Pozitivní vliv na menší výskyt parazitů na pastvinách má organizace a způsob pastvy. Oplůtková pastva je lepší než volná pastva. Doporučuje se střídavá pastva se skotem a střídavé vyžití pastvin = pastva + sklizeň píce. Na přihnojovaných porostech je třeba dávat pozor na možnost otravy zvířat zbytky nerozložených hnojiv. Rychlost rozložení hnojiv záleží na intenzitě dešťů, které limitují, za jak dlouho je možné po hnojení pást (VANĚK, ŠTOLC, 2002).

26

4.2.2. Hnojení pastvin Přiměřená výživa je významná pro podporu růstu, vývoje a dosažení přiměřené kvality pícních druhů. Rozhodujícími živinami pro dosažení kvalitní produkce luční a pastevní píce jsou dusík, fosfor, draslík, méně Ca, Mg a další. Při správném systémovém využití statkových hnojiv (chlévský hnůj, kompost, kejda, močůvka) jsou travním porostům navráceny zpět významné živiny. Doplňkové hnojení v minerální formě je u trvalých travních porostů jen zřídka nutné, v případě potřeby musí však být použito (HRABĚ, BUCHGRABER, 2004). Pro travní porosty jsou vhodná zejména tekutá statková hnojiva – tedy močůvka a kejda. Je vhodné střídat jejich použití na jednotlivé pozemky a vyvarovat se jednostranného a často opakovaného hnojení stejného pozemku jedním hnojivem. Na pastvinách je vhodné močůvku a kejdu používat ředěné nebo se závlahou. Počítá-li se se zahájením pastvy časně na jaře, je třeba kejdu aplikovat na podzim. V ostatních případech je nutné dodržovat odstup mezi hnojením a pastvou minimálně 4 - 5 týdnů. (RYANT, 2005). Mokré pastviny jsou zamořeny motolicí jaterní. Pastviny zlepšíme dokonalým odvodněním a dostatečným hnojením minerálními hnojivy. Současně udržujeme půdní reakci, která nemá poklesnout pod pH 5,5. Při vyšší kyselosti je nutno vápnit (BURDA a kol.,1980). Převážná část našich pastvin trpí nedostatkem přístupného fosforu (fosfor by se měl dodávat do půdy do zásoby na 2 - 3 roky), kyselé půdy mají málo vápníku (měl by se jim dodat nejlépe formou dolomitického vápence, který obsahuje i hořčík) (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). Košárování Košáry slouží k ustájení ovcí na pastvě přes noc nebo i během dne. Košárovat je nejvhodnější ovce se splývavou vlnou. Košár se staví z přenosných dřevěných lís 4 m dlouhých a 1,2 m vysokých nebo z elektrických ohradníkových sítí. Na jednu ovci se počítá plocha 0,8 – 1,2 m podle toho, zda se bude košárovat přes poledne nebo i přes noc. Košáry se zřizují na suchých místech. Při přemísťování košár se většinou přemísťují jen 3 strany, které se napojí na čtvrtou stranu a postupně tak vzniká souvislá intenzivně hnojená / rekultivovaná / plocha (VANĚK, ŠTOLC, 2002).

27

4.3. Vliv klimatických podmínek na ovce

Přímé působení klimatických extrémů na zvířata v pastevních systémech chovu má v zásadě dvojí možný efekt: tepelný nebo chladový stres.

4.3.1. Tepelný stres Možností tepelného stresu je mnoho, i bez umělých ochranných přístřešků je na většině pastvin dostatek přirozených krytů. Vzdušná vlhkost zvyšuje účinek vysoké teploty. Přiměřený obrůst chrání ovce před přímými účinky slunečního záření, takže ani teplota 65 °C na slunci nijak neovlivní teplotu kůže. Pro čerstvě ostříhané ovce představuje tepelný stres už teplota nad 30 °C na slunci. Trvalá teplota nad 30 °C snižuje plodnost na 50 % a přežívání embryí na nulu, při teplotě okolo 38 °C je po třech měsících trvání reprodukce zcela vyloučená. Zajištění dostatku napájecí vody a zvýšená pozornost věnovaná příznakům tepelného stresu je třeba v době, kdy ovce mají omezený prostor například v manipulačních ohradách při hromadných zásazích. Při nemožnosti úkrytu ovce reagují na teplotní stres podobně jako jiná zvířata, tedy zvýšenou frekvencí dýchání (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002).

4.3.2. Chladový stres Chladový stres je kritický zejména pro novorozená mláďata a je v podstatě jediným důvodem budování zimovišť nebo zajištění ustájovacích objektů. Organismus zvířete je schopen se přizpůsobit bez větších problémů teplotám v určitému rozmezí (tzv. termoneutrální zóna). Při poklesu teploty pod spodní hranici této zóny dochází ke chladovému stresu a je nutné zajistit dostatečný přísun energie ve formě příkrmu. Kritické teploty bahnic závisejí zejména na délce a druhu rouna, jemnovlnné ovce snadno promoknou. Spodní kritická mez pro dostatečně krmenou, aklimatizovanou ovci ve vlně (6 cm) je při ustájení v přístřešku -40 °C. I při této extrémní teplotě jsou ovce schopné přežít, protože aktivně snižují tepelné ztráty na příklad shlukováním nebo aktivací termoregulačních mechanismů. Srážky, vítr a délka rouna ovlivňují tepelné ztráty. Příjem krmiva ovlivňuje produkci tepla, ta spolu s tepelnými ztrátami má vliv na

28

spodní kritickou mez. Jestliže je z provozních důvodů nutná stříž v zimě, je nutné ovce na 2 - 3 týdny umístit ve stáji, eventuálně nastavit výšku břitů stříhacích nůžek na 0,7 1 cm (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002).

4.4. Ošetřování ovcí na pastvinách

Napájení – musí zajistit ovcím na pastvině dostatek pitné vody. Ovce pijí raději tekoucí vodu než vodu stojatou. Přirozená napájecí místa (potok) musí být zpevněna. Napájet je možné i z koryt nebo vhodných mobilních napáječek s hlídačem vodní hladiny, a to především v případech, kdy není k dispozici přirozený zdroj vody. Pro zimní období je vhodné použít nezamrzající napáječky. Příjem vody je závislý zejména na druhu a množství přijatých krmiv, mléčné užitkovosti, ročním období, teplotě a vlhkosti vzduchu, pohybu a výživném stavu. V průměru je možné počítat s tím, že dospělá ovce při pastevním typu výživy spotřebuje denně 1 - 3 l vody na kus a den. Pokud není břeh nebo dno potoka dostatečně pevné, má být napájecí místo zpevněno štěrkovou drenáží nebo přístupovou plošinou z kulatiny. Vodní zdroj na pastvině by se měl oplotit tak, aby zvířata nerozdupávala břeh a nevstupovala do vody a tak ji neznečišťovala (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). Minerální látky – je nutné ovcím podávat ve formě lizu. Liz musí být umístěn na vyvýšeném místě – zavěšený, nasunutý na bodec, vklíněný do rozsochy nebo umístěný ve speciálním stojanu. Přikrmování – k tomuto účelu se do pastevního areálu umísťují vhodné typy jeslí. Přikrmuje se v případě dlouhodobého nepříznivého počasí (sucho) nebo v období přípravy na připouštěcí období (flushing) (HORÁK a kol., 2004). Manipulační zařízení - na pastvině slouží k třídění ovcí, případně k jejich fixaci. Uspořádání manipulačního zařízení závisí na velikosti chovu. Manipulační zařízení umožňuje rychlou a snadnou manipulaci s ovcemi při výběrech, ošetřování a veterinárních zákrocích (HORÁK a kol., 2004). Manipulační ohrady se většinou skládají z velké ohrady shromažďovací, ohrady natlačovaní, která se nálevkovitě zužuje do dlouhé, úzké pracovní uličky s třídícími vrátky, průchozího brodidla a ohrady na ošetřená zvířata. Průchozí brodidlo slouží jako dezinfekční lázeň. Doporučuje se ho

29

rozdělit na dvě části, v té první se očistí pazneht od bláta, ve druhé je léčebný roztok. Za lázní by měl být prostor pro osušení zvířat (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). Úkryty - pokud jsou na pastvině zachovány přirozené úkryty, není zpravidla nezbytné pro ovce budovat přístřešky. Pokud však mají zvířata přístřešky vybudované, využívají je k dennímu odpočinku (HORÁK a kol., 2004). Venkovní chouly - čerstvě narozená mláďata je možné v době nepříznivého deštivého a větrného zimního počasí chránit speciálním krytem do kterého se, jakmile se označí a ošetří, zavřou spolu s matkou zhruba na jeden až dva dny (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). Zimoviště - se zřizuje v případě celoročního pastevního chovu. Místo pro jeho zřízení má být vyvýšené, suché, chráněné před větrem, snadno přístupné mechanizačními prostředky k navážení krmiva, případně vody, zejména v zimním období (HORÁK a kol., 2004).

30

5. HYGIENA OŠETŘOVÁNÍ (CHOVATELSKÉ ZÁSAHY)

5.1. Stříhání Ovce se stříhají v různých obdobích roku podle toho, jakého jsou plemene, v jakém systému chovu jsou chovány, v jakém jsou stavu (je třeba zdůraznit včasnost stříže před bahněním), jaké je období a jaké je počasí. Na stříž je třeba ovce připravit. Z jejich těla se nejprve musí odstranit všechny předměty. Stříhat se mají lačné ovce se suchou vlnou. Připravit se má i prostředí, kde se bude stříhat, musí to být suché a čisté místo (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). Stříž ovcí se dnes běžně provádí elektrickými stříhacími strojky, u drobnochovatelů se však můžeme setkat s případy stříže pomocí specializovaných ručních nůžek. V konečné fázi po stříži se provádí vážení vlny s přesností na 0,1 kg a třídění vlny na tzv. třídícím stole kde se z rouna odstraňují hrubé nečistoty, krátká, přestřižená a defektní vlna (ŽIŽLAVSKÝ, 2005). Stříž ovcí se provádí u jemnovlnných ovcí 1krát za rok, zpravidla 4 - 6 týdnů před obahněním. Ostříhaná a březí ovce se snadněji pohybuje a bahnění u ostříhaných ovcí je hygieničtější. Stříhá se co nejtěsněji u kůže, ale opatrně, aby nedošlo k poranění. Ovce po stříži je vhodné vykoupat v dezinfekčním roztoku, aby se zbavily vnějších parazitů (ČERNOŠEK, 1989). Kromě sezónní stříže celého těla se dlouhovlnné ovce stříhají před bahněním, a to na hlavě, kolem vulvy a vemínka, ve slabinách a, pokud ho ovce má, stříhá se asi 10 cm ocasu. Mimosezónní stříž se dělá proto, aby ovce lépe respektovaly elektrický ohradník, aby bylo snazší bahnění (a hlavně čištění po obahnění), případně připouštění, aby jehňata snadno nalezla struky. Při každé stříži vlny se zároveň ovce kontrolují, například zda nemají prašivinu nebo kloše. Jakmile se nějaký nedostatek zjistí, je třeba učinit taková opatření aby se zamezilo dalšímu šíření ektoparazitů nebo nákazy (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002).

31

5.2. Ošetřování paznehtů Paznehty se upravují při stříži a při odčervování, v případě akutního výskytu kulhání ihned. Přitom je třeba dokonale odstranit všechny nečistoty z rohoviny i mezipaznehtní štěrbiny, odřezat nebo odstřihnout přerostlou nebo poškozenou rohovinu až na zdravou, neporušenou část a ošetřený pazneht desinfikovat (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). Při ošetření se paznehty řádně očistí a omyjí. Hrubé přerostlé části se odstraní kleštěmi. Rohovina paznehtního pouzdra se opatrně seřezává v tenký lístcích do správného tvaru. Nakonec paznehty ohladíme rašplí. Upravené paznehty musí být rovné a nesmějí vybočovat ven ani dovnitř. K úpravě paznehtů se používá nůž, tzv. žabka, nebo zahnutý kopytní nůž. K ošetření případného poranění je vhodné použít dezinfekční prostředek (ČERNOŠEK, 1989).

5.3. Kastrace Kastrují se beránci, kteří zůstanou ve stádě déle než pět měsíců a nejsou určeni k dalšímu chovu. Nejvhodnější doba pro kastraci je kolem 2 týdnů věku, když je jehně dobře osvalené, zdravé a není oslabené prodělaným průjmovým onemocněním. Doporučuje se preventivní imunizace proti tetanu (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). Kastrují se buď krvavou cestou – chirurgicky, nebo nekrvavou cestou – gumovými kroužky ve stáří 4 týdny (BURDA a kol., 1980).

5.4. Kupírování ocásků Nekrvavým způsobem s použitím elastického, gumového kroužku, se jehňatům kupírují ocásky. Ve věku 2 - 4 týdnů jehněte se mu kroužek s pomocí kleští navlékne na ocásek mezi 3.- 4. obratlem. Odumření tkání a odpadnutí ocásku nastane do 2 týdnů po nasazení kroužku. Jehňatům se ocásky kupírují především proto, aby si ocasem nezanášely nečistoty do vlny. Je to i ochrana před mouchami, ty je pak tolik neobtěžují. Skopcům a jehňatům určeným k jatečným účelům se většinou ocásky nekupírují (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002).

32

Ocásky se většinou zkracují jen u merinových ovcí a také u některých masných plemen, aby lépe vynikly mastné partie. Zvířata se zkrácenými ocasy si nešpiní vlnu, popř. vemeno výkaly a je také snazší zapouštění (VANĚK, ŠTOLC, 2002). Kupírování lze provést i chirurgicky odstřihnutím konce ocásku ostrými nůžkami mezi dvěma obratli. Pahýl ocásku je třeba po zákroku řádně ošetřit (ČERNOŠEK, 1989).

5.5. Označování zvířat Každé chovné zvíře by mělo být trvale označeno, podle zákona o plemenitbě je označování povinné pro všechny chovy ovcí. K označování slouží jednotné předepsané typy ušních známek, každé další označování slouží potřebám chovatele (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002).

5.6. Ošetření narozených jehňat a bahnic po porodu U většiny bahnic nemusíme do porodu přímo zasahovat. Průběh porodu je odvislý od plemene bahnice a berana – velikosti a životaschopnosti jehněte, mléčnosti a mateřských vlastností bahnice. Důležitá je kontrola prvního napití jehněte / max. do 2 hod. po porodu / a jeho tělesné teploty, která signalizuje nedostatečné napití nebo jiné zdravotní potíže / pod 38 °C /. Z narozeného jehněte odstraníme

zbytky plodových obalů. Vyčistíme nosní

otvory a ústní dutinu (BURDA a kol.,1980). Mláděti po narození je třeba ošetřit pupeční provazec a pokožku v jeho okolí Septonexem nebo Ajatinem a mládě řádně osušit. Matka po porodu musí zůstat v klidu, aby se mohla zčistit a vytlačit plodové obaly, které se musí neškodně odstranit, tj. spálit nebo zakopat. Při problematickém bahnění podáme bahnici

teplý nápoj a trochu

kvalitního sena. Mládě můžeme přiložit k prvnímu napití. Vemeno matky předtím omyjeme vlažnou vodou, osušíme a odstříkneme první kapky mleziva, aby se do trávicího ústrojí mláděte nedostala nečistota z mléčného kanálku (ČERNOŠEK, 1989).

33

6. ZDRAVOTNÍ PROBLEMATIKA CHOVU OVCÍ

Nemoc je stav, při kterém dochází k poruchám v harmonické součinnosti a stabilitě funkčních projevů organismu. Je to v podstatě odchylka od běžného stavu, který je charakteristický pro pohlaví, věk a druh zvířete. Projevy onemocnění zjišťujeme při prohlídce zvířete. Jsou to především změny v chování, přijímání krmiva, dýchání, kálení a jiné fyziologické a morfologické změny. Snižuje se výkonnost zvířat, jejich užitkovost, např. dojivost, klesají přírůstky, snižuje se plodnost a mláďata jsou zakrslá (ČERNOŠEK a kol., 1989).

6.1. Infekční problémy ovcí

6.1.1. Klostridiové nákazy, enterotoxémie ovcí Enterotoxémie ovcí je v našich podmínkách v současné době suverénně největším zabijákem jehňat v období jejich 2.- 9. měsíce života. Projevuje se náhlou ztrátou zájmu o okolí, křečemi a dalšími nervovými příznaky, možným průjmem a rychlým úhynem. V případě enterotoxémie neexistuje žádná účinná a efektivní léčba. Enterotoxémie je způsobena bakterií Clostridium perfringens, typ C a D.Tyto kmeny mohou za určitých podmínek začít produkovat toxiny, které způsobí vývoj klinických příznaků enerotoxémie a zpravidla i rychlou smrt postižených zvířat (HORÁK a kol., 2004). Prevence: jedinou spolehlivou prevencí enterotoxémie je vakcinace. Vakcinují se březí bahnice před obahněním a jehňata již od 8 týdnů věku (AXMANN, 2003).

6.1.2. Pasteurelóza jehňat Infekční horečnaté onemocnění ovcí. Původcem jsou choroboplodné baktérie rodu Pasteurella. Často propuká v chovech se špatnými zoohygienickými podmínkami jako druhotná infekce. Vnímavá jsou zvláště mláďata a zvířata oslabená. Pasteurely se vyskytují ve stájovém prostředí a v organismu zdravých zvířat (plíce, horní cesty dýchací). Na mláděti pozorujeme nechutenství, malátnost a celkovou slabost.

34

Onemocnění je doprovázeno horečkou 41 °C a více, výtokem z očí a nozder, zrychleným dýcháním. Zvířata pokašlávají, spojivky mají zarudlé. Prevence: spočívá v zabezpečení plnohodnotné výživy, v dodržování zoohygienických podmínek a v odstranění různých závad v ustájení, které oslabují odolnost zvířat (ČERNOŠEK, 1989).

6.1.3. Nakažlivé kulhání ovcí Nakažlivé kulhání ovcí je nejčastější infekční příčinou kulhání ve stádech ovcí. Je to velmi bolestivé onemocnění, které u postižených zvířat výrazně snižuje možnost pohybu a tím i příjem potravy. U beranů dochází k výraznému snížení plodnosti. Nakažlivé kulhání ovcí je vysoce infekční onemocnění, mezi jednotlivými ovcemi se přenáší kontaminovanou pastvou, krmivem nebo podestýlkou. Toto onemocnění je způsobené bakterií Dichelobacter (Bacteroides) nodosus (doprovodnou mikroflórou je často bakterie Fusobacterium necroforum). Jejím rezervoárem jsou mikroabscesy paznehtů subklinických nosičů. Hlavním klinickým příznakem infekčního kulhání ovcí je kulhání. Kulhání je zpravidla velmi intenzivní, postiženo bývá současně několik končetin. Vlhké počasí vede ke změkčení kůže v meziprstí a tím ke zvýšení náchylnosti k infekci. Nemoc při patřičné léčbě neohrožuje život zvířat, původce infekce lze ale ze stáda úplně odstranit jen velmi obtížně (HORÁK a kol., 2004). Prevence: spočívá v ochraně před zavlečením nákazy do chovu. Důležité je pravidelné ošetření paznehtů. Vhodné jsou brodicí koupele v 5% formalínu, který má dezinfekční a tvrdící účinek na paznehty.

6.1.4. Příměť pysková Je to přenosné virové onemocnění (původce z rodu Parapoxvirus), u jehňat postihuje sliznice a kůži pysků, nozder, krajiny očí příškvary a krustami. Vyskytuje se ve dvou formách – benigní a maligní. U benigních forem mívají postižená zvířata ztíženou možnost příjmu potravy, což vede k následnému zhoršení jejich celkového zdravotního stavu. Zdrojem infekce jsou uvolněné krusty z postižených ložisek. Maligní formy jsou charakteristické zánětem myokardu a vysokými úhyny. (V Evropě se nevyskytují). Léčba příměti je zaměřena na celkové podávání antibiotik a lokální

35

ošetření postižené tkáně změkčujícími a hojícími mastmi. Značný význam pro obnovu postižené kůže a sliznice má podání vitaminů A, D a E. Prevence: je důsledná karanténa nakoupených zvířat, izolace, okamžité zahájení léčby postižených kusů a ochranná vakcinace (HORÁK a kol., 2004).

6.1.5. Paratuberkulóza ovcí Je to nebezpečná, chronicky probíhající nakažlivá nemoc způsobená bakterií Mycobacterium avium. Nemoc se po velmi dlouhé inkubační době (3 roky) klinicky projevuje jako chronické hubnutí a chřadnutí, končící nutnou porážkou nebo úhynem zvířete, důvodem je ztráta veškeré tukové tkáně a úplné vyčerpání.

6.1.6. Klusavka ovcí (scrapie) Je to smrtelné onemocnění centrální nervové soustavy. Projevuje se mnoha klinickými příznaky, které se u postižených zvířat objevují po mnoha měsících až letech od infekce. Původcem onemocnění je jednoduchá bílkovina – prion. Patologické uspořádání bílkoviny způsobí rozvoj klinických příznaků scrapie. Klinické příznaky scrapie mohou být velmi rozdílné, nejčastěji se pozorují 4 skupiny postižení: iritace kůže (opakované úporné drbání a dření kůže), změny chování (zvýšená nervozita a strach, agresivita), změny v držení těla a změny pohybu (třes, stání v nepřirozených polohách, neschopnost stát), pozdní klinické příznaky (ztráty hmotnosti a smrt) (HORÁK a kol., 2004). Ovce onemocní zpravidla ve věku dvou až pěti roků, výjimečně i mladší. Doba průběhu onemocnění se pohybuje od dvou týdnů až po šest měsíců v závislosti na infekčnosti původce, případně genetické dispozici nebo rezistenci zvířete. Všechna nemocná zvířata bez výjimky hynou (mortalita 100 %) (HOFÍREK a kol., 2002). Prevence: v chovech se scrapie šíří z infikované matky na potomstvo (vertikálně) a na další ovce ve stádě (horizontálně). Další ovce se nakazí pozřením kontaminovaného krmiva nebo steliva. Silně infekční je plod, plodové vody, plodové obaly a placenta. Pro prevenci je proto mimořádně důležitá důsledná hygiena bahnění (HORÁK a kol., 2004).

36

6.1.7. Listerioza ovcí Rozvíjí se především v průběhu zimy u ovcí krmených siláží nebo senáží. Je způsobována bakterií Listeria monocytogenes, která se nachází ve vnějším prostředí. Velmi rychle se dokáže pomnožit v siláži nebo senáži špatné kvality. Klinické příznaky zahrnují horečku, anorexii, depresi, slinění a především nervové příznaky – poklesávání očních víček a ušních boltců. Postižená zvířat hynou během 10 - 14 dnů. Prevence: spočívá v zajištění trvale dobré kondice zvířat, omezení příjmu méně kvalitních silážovaných objemných krmiv u mladších kategorií zvířat (HORÁK a kol., 2004).

6.2. Parazitární nemoci

6.2.1 Endoparazitózy ovcí

Motoličnatost Parazitární onemocnění vyvolané motolicí jaterní, které postihuje játra. V konečném stadiu dochází k vodnatelnosti, úplnému vyhubnutí a k úhynu. Nejčastěji provází odchov na zamokřených pastvinách, v oblastech s vyššími dešťovými srážkami. Onemocnění může proběhnout v akutní formě. To je provázeno mírně zvýšenou teplotou, bolestivostí v dutině břišní a v krajině jaterní, nechutenstvím, poruchami trávení. Chronická forma je způsobena drážděním žlučovodů motolicemi. Příznaky jsou obdobné ale méně výrazné. V konečném stádiu dochází k selhání jater. Prevence: zahrnuje celý komplex opatření s cílem přerušit vývojový cyklus parazita. Důležité je preventivní odčervení všech ovcí 2krát ročně a to před vyhnáním na pastvu a po jejím skončení. Nebezpečí pro ostatní zvířata a člověka! (ČERNOŠEK, 1989).

Tasemničnatost Patří mezi nejčastější a nejzávažnější helmintózy u ovcí. Je to ekonomicky nejzávažnější parazitóza zjišťovaná při pastevním odchovu jehňat. Způsobují ji tasemnice rodu Moniezia, jež cizopasí v tenkém střevě zvířete, dorůstají v něm až 8 cm 37

denně a v dospělosti dosahují celkové délky až 4 m. Zralé články s vajíčky parazita odcházejí trusem. K nakažení dalších ovcí dochází pozřením pastevního porostu, na který aktivně vycestovali nakažení roztoči. Ke klinickým příznakům zjišťovaným u postižených zvířat patří výrazná ztráta užitkovosti a především průjmy, náhlé hubnutí, křeče a častý úhyn. K léčbě se používají benzimidazolové přípravky, musí se podávat ve dvojnásobných dávkách (HORÁK a kol., 2004). Prevence: oddělená pastva jehňat a dospělých ovcí, střídání pastvy, pravidelné odčervování zvířat. Pastviny lze asanovat dusíkatým vápnem, které zničí mezihostitele (ČERNOŠEK, 1989).

Slezová a střevní červivost Je to souhrnný název pro onemocnění trávicího ústrojí, vyvolané mnoha druhy oblých červů čeledi Trichostrongyloidae. Skoro vždy jde o smíšenou invazi více rodů. Patří mezi nejčastější a nejrozšířenější parazitózy. Největší výskyt bývá v červnu a v červenci, zvláště za teplého, deštivého léta. Nejvnímavější jsou mladá zvířata ve věku 6 - 9 měsíců. Zdrojem parazitů jsou nemocná zvířata, která vylučují s trusem vajíčka do vnějšího prostředí. Typickým projevem onemocnění bývá průjem, často s příměsí krve. Později může nastat anémie, tj. bledost spojivky a sliznic. Dochází k hubnutí zvířat i přes zachovanou chuť k žrádlu. Dospělí jedinci jsou často bez příznaků onemocnění. Léčba se provádí širokospektrálními antihelmintiky. Prevence: pravidelně 2krát ročně odčervit všechna zvířata. Důležité je střídání pastevních ploch po 5 -10 dnech, dezinfekce výběhů dusíkatým vápnem, pravidelné odstraňování podestýlky a její udržování v suchém stavu (ČERNOŠEK, 1989).

Plicní červivost Je to souhrnné označení pro parazitovy dýchacího ústrojí. Mají několik původců, nejčastěji z rodů Muellerius a Protostrongylus, které patří mezi malé plicnivky. Jsou to malí vláskovití červi o délce až 4 cm, parazitující v průduškách plic. Způsobují lokální záněty plicní tkáně, vedoucí u postiženého zvířete k rozvoji kašle, ale i sekundárních

38

bakteriálních onemocnění (především pasteurelozy jehňat). K léčbě se využívají stejné přípravky jako při tlumení slezové a střevní červivosti (HORÁK a kol., 2004). Prevence: provádí se preventivní odčervení 2krát ročně, důležité je omezení pastvy za rosy a vlhka, střídání pastvy. Dbáme o dobrý výživný stav zvířat a chráníme je před oslabujícími vlivy (ČERNOŠEK, 1989).

6.2.2. Ektoparazitózy ovcí

Svrab ovcí Chronické kožní onemocnění projevující se zánětem pokožky a vypadáváním vlny, doprovázené silným svěděním. Původcem jsou různé druhy zákožek z čeledi Acaridae. U ovcí parazitují 3 druhy zákožek a podle nich se nazývají 3 druhy prašiviny. U ovcí je nejrozšířenější psoroptová prašivina, dále chorioptová prašivina, a zřídka se vyskytující sarkoptová prašivina. Do nezamořeného chovu se zavleče nemocnými zvířaty, ale i krmivem, stelivem a pomůckami pro ošetřovatele. Mezi zvířaty se šíří hlavně přímým stykem. Na kůži zvířat se udrží zákožky naživu 3 - 6 týdnů, ve vnějším prostředí nepřežijí většinou 14 dnů. Vyšší teplota a vlhkost zevního prostředí spolu s nedostatkem světla zvyšují jejich životnost. Zvířata jsou neklidná, pozorujeme u nich silné svědění, otírají se o různé předměty a ohryzávají se. Na kůži zjišťujeme nejdřív zarudlá místa, potom kožní vyrážky, které se šíří paprskovitě od středu. Později kůže zesílí a je pokrytá šupinami a stroupky. V pokročilejším stádiu dochází k oslabení a vyhubnutí. U březích zvířat může dojít až k úhynu za příznaků anémie. Léčba se provádí ostříháním ovcí a následnou koupelí všech zvířat. Ke koupeli se používají insekticidní přípravky. Prevence: spočívá v karanténě nově přisunutých zvířat, která trvá 28 dnů. Jednou ročně po stříži se provádí preventivní koupel proti ektoparazitům (ČERNOŠEK, 1989).

Vši a všenky Dospělci jsou dlouzí asi 1 – 3 mm. Přenos se děje především při přímém kontaktu ovcí, a pak používáním kontaminovaných nůžek (nebo jiných pomůcek) při stříhání. Poslední výzkumy ukázaly, že přenos je možný i na oděvu a botách lidí, kteří přichází 39

s ovcemi do kontaktu, a prokazatelně se ovce mohou nakazit navzájem i z vlny, která zůstává přichycena na plotech a ohradách. Parazit dráždí kůži ovcí, ty se snaží škrabat, lížou a vykusují si srst. Vlna vypadává, brzy dochází ke ztrátě kondice u dojených ovcí i klesá produkce mléka. Ovečky si neodpočinou, jsou vlastně trvale stresovány. Příjem potravy se snižuje příležitostně při silné nákaze mohou všenky kousáním poškodit i kůži, vznikají drobné krvácivé ranky a pokud je jich mnoho, strádají ovečky i ztrátou krve. Léčba patří opět do rukou veterinárních lékařů a je prováděna například organofosfáty. Léky jsou podávány opakovaně po 2–3 týdnech (BORKOVCOVÁ, 2004).

Klošovitost U ovcí je to poměrně častá ektoparazitóza. Způsobuje ji asi 5 - 7 mm velký kloš ovčí, jenž celý svůj vývoj prodělává v rouně. K jeho šíření dochází kontaktem mezi zvířaty. Kloši dráždí zvířata, sají krev a také mohou přenášet některé infekční choroby. K terapii klošovitosti ovcí se využívají stejné přípravky jako při léčbě svrabu, za nejúčinnější se považují koupele ostříhaných ovcí. Vhodný je i plošný postřik ovcí a celé stáje syntetickými pyrethroidy v době krátce po roční stříži (HORÁK a kol., 2004).

Myiáze Tímto termínem se označuje napadení (obvykle pasených) ovcí larvami hmyzu. Napadání samičkami bodavého hmyzu, např. ovády, muchničkami, komáry a bodavými mouchami, ovce vzhledem k pokryvu kůže vlnou neobtěžuje tolik jako např. skot, přesto je výskyt myiáze u ovcí velký zdravotní problém, nezřídka vedoucí i k úhynu postiženého kusu. Nejzávažnější zdravotní problémy způsobují larvy much. Larvy se pevně za pomoci šroubovitého pohybu a proteolytických enzymů přichycují v kožní tkáni, velmi často navozují i sekundární bakteriální infekci a těžký zánět kůže, což vede k celkové sepsi až úhynu zvířete. Léčba je založena na individuálním ošetření. To musí zahrnovat důkladné ostříhání vlny v postižené krajině, odstranění larev a ošetření ložiska dezinfekčními, antibiotickými a insekticidními přípravky, často též celkové podání antibiotik. Prevence: součástí je snaha vyvarovat se provádění krvavých zákroků v období výskytu tohoto hmyzu, vhodná volba termínu stříže, využívání plošných postřiků v období maximálního výskytu much a především důkladné ošetření každého poranění (HORÁK a kol., 2004). 40

6.3. Neinfekční onemocnění ovcí 6.3.1. Poruchy funkce předžaludků Představují soubor poruch trávicího ústrojí, nejčastěji jednoduchou indigesci (poruchu trávení), bachorovou acidózu a bachorovou alkalózu, dále akutní nadmutí. Jsou důsledkem nevhodné technologie krmení, příjmu nekvalitních krmiv, nevhodného poměru sacharidů a dusíkatých látek a nízkého obsahu vlákniny v krmné dávce (HORÁK a kol., 2004).

Akutní bachorová acidóza Zvýšený nebo náhlý příjem krmiv bohatých na lehce stravitelné glycidy, tj. šrot, krmná mouka, obilné kvasy, řepa, brambory apod. Tyto glycidy se v bachoru mění na kyselinu mléčnou, která se vstřebává do krve a působí toxicky. Zvířata jsou malátná, skřípou zuby, z ústní dutiny vychází kyselý zápach. Dále pozorujeme poruchy srdeční činnosti, slabý nepravidelný puls, fialové zbarvení spojivek. Průběh může být akutní až chronický, u těžkých forem může dojít k úhynu během několika dnů. Léčba – snažíme se o vyprázdnění bachorového obsahu. K neutralizaci bachorového obsahu se používá krmné vápno v dávce 25 g, jedlá soda v dávce 50 g. Vhodná je zevní masáž bachoru. Zvířeti se předkládá pouze seno a voda, vyloučíme lehce stravitelné glycidy. Prevence: vyvarovat se dietetických chyb (ČERNOŠEK, 1989).

Bachorová alkalóza Nadměrný přívod bílkovin v krmivu, dále krmivo s příměsí hlíny, nahnilé a namrzlé krmivo, otrava močovinou. V bachoru vzniká velké množství čpavku, který se vstřebává do krve a dochází k otravě. Zvířata jsou nepokojná, výtok slin, svalový třes až křeče. Dochází k ulehnutí a ochrnutí. Léčba je zahájena hladovkou a vyprázdněním bachorového obsahu. Neutralizace bachorového obsahu se provádí podáním 8% octa v dávce 30 ml a vodou. Zvířatům se podává seno a glycidová krmiva, mrkev, řepa. Prevence: vyvarovat se dietetických chyb (ČERNOŠEK, 1989).

41

Akutní nadmutí Nejčastější příčinou nadmutí bývá zvýšený příjem mladého zeleného porostu po dešti, za rosy, zapařeného, zvláště s větším obsahem jetelovin a vojtěšky. Toto snadno kvasitelné krmivo může způsobit tzv. pěnovou tympanii která se projevuje pěnovým výtokem z nozder, apatií, poruchami dýchacího ústrojí, výrazným zaplněním levé hladové jamky. Ovce je neklidná, má kolikové bolesti, leží a pokud není ošetřena, dochází k úhynu. Preventivně je vhodné postižené ovci aplikovat Pretympan. Z domácích prostředků se může použít slabý roztok vápenné vody, stolní olej nebo saponát. V praxi se často doporučuje neponechávat vyléčené ovce k další plemenitbě (HORÁK a kol., 2004).

6.3.2. Záněty mléčné žlázy (mastitis) Akutní horečkovité onemocnění mléčné žlázy, charakteristické gangrenózním zánětem vemene s vážným narušením celkového zdravotního stavu. Původcem jsou choroboplodné zárodky, nejčastěji Staphylococcus aureus. Zdrojem infekce jsou nemocná zvířata i znečištěná podestýlka. K nakažení dojde strukovým kanálkem. Vemeno je zvětšené, kůže je napnutá, zarudlá, tmavě červená až fialová. Zpočátku je teplé a velmi bolestivé. Kolem vemene se tvoří otok, který může vyplnit celé podbřiší. Sekret mléčné žlázy je vodnatý, špinavě šedý až krvavě červený, zapáchající. Onemocnění je od samého začátku provázeno narušením celkového zdravotního stavu (horečka přes 41 °C). Průběh u ovcí nejčastěji akutní, už za 24 hodin je nápadné zhoršení celkového zdravotního stavu. Úspěšnost léčby závisí na včasném začátku. Podávají se celkově širokospektrální antibiotika. Současně se podávají antibiotika strukovým kanálkem přímo do vemene. Prevence: po porodu kontrolujeme, zda mláďata stačí vysát mléko. Zvláště dojde-li k úhynu mláďat brzy po porodu, musíme pečlivě vydojovat a všímat si mléčné žlázy (ČERNOŠEK, 1989).

6.3.3 Ketóza (toxémie) březích bahnic Postihuje většinou starší bahnice s více plody. Její příčinou je nedostatek energie v krmné dávce v období čtvrtého a zejména pátého měsíce březosti. V krvi postižených zvířat se zjišťuje pokles hladiny glukózy a vzestup koncentrace ketolátek. V úvodním stadiu onemocnění se projevuje zvýšená únava zvířat po zátěži, motorika předžaludků je zpomalená a srdeční a dechová činnost zrychlená. Postupně se 42

rozvíjí nechutenství, apatie, třes svalstva, hlavy a krku.

Později zvýšené slinění,

poruchy koordinace pohybu, ulehnutí a ztráta vědomí. Základem terapie ketózy březích bahnic je úprava krmné dávky – bahnicím je třeba podat krmiva s pohotovými zdroji energie, intravenózně aplikovat glukózu a aminokyseliny, doporučuje se aplikace inzulínu. Prevence: základem je krmná dávka obsahující takové množství živin, které pokrývá nutriční potřeby bahnic v daném období reprodukčního cyklu a garantuje jejich správnou kondici (HORÁK a kol., 2004).

6.3.4. Pastevní tetanie Příčinou jejího vzniku je nedostatečný příjem hořčíku v krmné dávce a jeho nízké využití v organismu. Onemocnění se objevuje krátce po zahájení pastevního období, kdy je v pastevním porostu vysoký obsah dusíku a draslíku (narušují vstřebávání hořčíku v trávicím ústrojí). U postižených zvířat se v důsledku poklesu hladiny hořčíku v krevní plazmě objeví třes svalstva, je narušena koordinace pohybu, ovce uléhají, vyskytují se křeče, často selhává srdeční činnost. Základem léčby je intravenózní aplikace preparátů s obsahem hořčíku veterinárním lékařem. Prevence: hnojení pastevních porostů hořčíkem v oblastech s jeho prokázaným deficitem, nepřehnojování K a N, podávání minerálních krmných přísad a minerálních lizů se zvýšeným obsahem hořčíku a postupný přechod stáda na pastvu (HORÁK a kol., 2004).

43

7. ZÁVĚR Obsah bakalářské práce se zabývá základními hygienickými podmínkami pro úspěšný chov ovcí. Správná zoohygiena je velmi důležitým a významným faktorem ovlivňující zdraví, užitkovost a tím i ekonomiku chovu ovcí. Jen za dobrých hygienických podmínek může být chov ovcí úspěšný. Cílem každého chovatele ovcí

by mělo být

zdravé, užitkové stádo v dobré

kondici. Prvním důležitým krokem, jak chovatel může zabránit zdravotním problémům ovcí je zoohygienická kontrola přísunu nových zvířat do stáda, která by měla být bezpodmínečně zdravá. Pokud se tomuto faktoru chovatel dostatečně nevěnuje, tak tímhle lehkovážným krokem si může podstatně zkomplikovat vlastní chov. Jedna ovce mu může zamořit celé stádo a chovatel pak musí zajistit následné zdlouhavé a obtížné léčení nakažených ovcí. Pro úspěšný chov je tedy nevyhnutelné zajistit nově nakoupeným ovcím karanténu a následně je vyšetřit. Je to jednoduchá prevence na kterou by chovatel v žádném případě neměl zapomínat. Velmi důležitou součástí chovu ovcí je hygiena pastvin. Na pastvinách se vyskytuje mnoho možností výskytu parazitů a ovcím hrozí nebezpečné nákazy. Je důležité dbát na správnou pastevní techniku, kontrolovat zdravotní stav a provádět preventivní kontrolu výskytu parazitů na pasených plochách (koprologická vyšetření). Kvalitu a zoohygienickou čistotu pastvin může zlepšit kombinovaná pastva ovcí a skotu. Každé zvíře je náchylné na odlišné parazity. Správnou technikou pastvy střídáním pastvy ovcí a skotu, společnou pastvou, případně sklizní porostů můžeme zabránit rozšíření jednotlivých parazitů. Skot a ovce mají také odlišný způsob spásání a to rovněž prospívá kvalitě porostů. Ovce jako pastevní zvíře je nenahraditelná, zajišťuje jednoduchou a přirozenou údržbu krajiny v horských a podhorských oblastech. Pro chovatele je povinnost dobře se o ovce starat a zajistit jim dostatečnou péči. Zajisté také musí zohlednit velikost svého stáda. Čím větší stádo, tím větší zodpovědnost a nároky na péči a zoohygienu. Pokud zanedbá zoohygienické podmínky ovlivní tím užitkovost a kondici zvířat. A to jak vlastních tak i jiných chovatelů. Špatná zoohygiena v chovu ovcí může ohrozit i zdraví lidí přenosem nakažlivých nemocí na člověka.

44

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

ANONYM: Wikipedie. online: http://cs.wikipedia.org/wiki/Amoniak [cit. 3. 4. 2007] AXMANN R.: Enterotoxémie ovcí – Veterinář Vám radí. 2003. Zpravodaj svaz chovatelů ovcí a koz v ČR. č. 3. s. 34-35 BORKOVCOVÁ M.: Jsou vaše ovečky zdravé?(Všenka ovčí) – Veterinář Vám radí. 2001. Zpravodaj svaz chovatelů ovcí a koz v ČR č. 4. s. 40 BURDA F., a kol.: Hygiena chovu hospodářských zvířat. 1980. Státní zemědělské nakladatelství Praha. s. 604 ČERNOŠEK A., a kol.: Zdraví zvířat v drobných chovech. 1989. Státní zemědělské nakladatelství Praha. s. 360. KUNZ. L., LANGER K.: Rolnický chov ovcí a koz. 2005. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě. s. 330. HOFÍREK B. a kol.: Klinická diferenciální diagnostika klusavky ovcí (scrapie). 2002. Veterinářství. č. 52. s. 167 - 169 HORÁK F.: Možnosti rozvoje velkochovů ovcí. 1985. Ministerstvo zemědělství a výživy ČSR. Státní zemědělské nakladatelství Praha a středisko interních publikací. s. 176 HORÁK F., a kol.: Ovce a jejich chov. 2004. Nakladatelství Brázda, s. r. o..Praha.s.304. HRABĚ F., BUCHGRABER K.: Pícninářství - Travní porosty. 2004. MZLU v Brně. 154 s. HROUZ J., ŠUBRT J.: Obecná zootechnika. 2000. MZLU v Brně. s. 207 JÍLEK F.: Zoohygiena a prevence chorob. 2003. Česká zemědělská univerzita. Online: http://etext.czu.cz/php/skripta/kapitola.php?titul_key=64&idkapitola=169[cit.10.3.2007] KLABZUBA J., KOŽNAROVÁ V. :Biometereologické prostředí. 2003. Česká zemědělská univerzita. [cit. 10. 3. 2007] Online:http://etext.czu.cz/php/skripta/kapitola.php?titul_key=64&idkapitola=160 MÁTLOVÁ V., LOUČKA R., a kol.: Pastevní chov ovcí a koz. 2002. Agrospoj. Praha. s. 151.

45

ONDRUCH T.: Pasme ovce, valaši. 2002 . s. 40. [cit. 5. 3. 2007] Online: http://vk.novyhosting.net/uploads/media/ovce_01.pdf PARA L´., a kol.: Zoohygiena. 1992. Univerzita veterinárského lékarstva v Košiciach. Magnus Košice. s. 210. RAMZER D.: Živočišná výroba – chov ovcí. 2005. [cit. 2. 4. 2007] Online: http://www.apic-kraj.cz/e-learning/chapter.asp?id=4&courseid=4 RYANT P.: Výživa a hnojení luk a pastvin (Je třeba hnojit louky a pastviny?) – Z domova. 2005. Zpravodaj svaz chovatelů ovcí a koz. v ČR. č. 1. s. 38-40. SKŘIVAN K.: Stavební kalatog – objekty pro živočišnou a rostlinnou výrobu. 1999. [cit. 10. 3. 2007] Online: http://www.estav.cz/katalog/listy/K09499.pdf ŠTOLC L.: Základy chovu ovcí. 1993. Institut výchovy a vzdělávání ministerstva zemědělství ČR. Praha. s. 44 VANĚK D., ŠTOLC L. a kol.: Chov skotu a ovcí (Přednášky pro Bc.). 2002. Zemědělská univerzita v Praze a ISV nakladatelství. Praha. s. 199. ZEMAN J., KUBÍČEK: Hygiena hospodářských zvířat. 1986. Vysoká škola veterinární v Brně, Státní pedagogické nakladatelství. Praha 1. s. 114 ŽIŽLAVSKÝ J.: Chov hospodářských zvířat. 2005. MZLU v Brně. s.208.

46